{"src_title": "Turistika", "tgt_title": "Tourism", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti (Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj.), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka (1492) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1547). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru.  Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského \"tour\", okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí.  V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.", "section_level": 1}, {"title": "Současné trendy.", "content": "Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování (např. hostely). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři (anglicky \"backpackers’').  Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému.  Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy.  Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko-polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy turistiky.", "content": "Turistika má mnoho různých podob, lze je dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční. Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat.", "section_level": 1}, {"title": "Další druhy cestování.", "content": "V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Slovo turistika lze najít i v několika neologismech nebo spojení s přeneseným významem:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turistika je zájmová činnost (sport, koníček, hobby) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V ČR je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů (KČT), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek.", "tgt_summary": "Tourism is travel for pleasure or business; also the theory and practice of touring, the business of attracting, accommodating, and entertaining tourists, and the business of operating tours. The World Tourism Organization defines tourism more generally, in terms which go \"beyond the common perception of tourism as being limited to holiday activity only\", as people \"traveling to and staying in places outside their usual environment for not more than one consecutive year for leisure and not less than 24 hours, business and other purposes\".", "id": 2019519}
{"src_title": "Biologie", "tgt_title": "Biology", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo „biologie\" (řecky βιολογία; ze slov βίος (život) a λόγος (slovo)) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – \"Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia\", publikovaném v roce 1766. Termín „biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem-Baptistou Lamarckem (1744–1829). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života.  Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al-Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al-Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů.  Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.  Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „novo-Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Základy moderní biologie.", "content": "Rozeznáváme pět základů biologie:", "section_level": 1}, {"title": "Podřízené a související vědní obory.", "content": "Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory:  a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Strukturální.", "content": "Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty. Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika. Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice. Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií. Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA. Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologické.", "content": "Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku. Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií (taxonů). Základní taxonomické kategorie jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tři domény.", "content": "Organismy se obvykle dělí do tří domén:  V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí.", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace eukaryot.", "content": "Eukaryota se zpravidla dělí do šesti \"superskupin\" (k roku 2019):  dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu (často nepřirozených) říší např dle Thomase Cavaliera-Smithe:", "section_level": 4}, {"title": "Environmentální.", "content": "Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince (autekologie), populací (demekologie), společenstev (synekologie) a biomů. Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha (v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals) inspiovala řadu dalších etologů. Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice.", "section_level": 3}, {"title": "Obecná biologie.", "content": "Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd (zejména fyziky a chemie).", "section_level": 2}], "src_summary": "Biologie (z řeckého'jako život a'jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy – tedy společenstva mnoha populací různých organismů a jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich životnímu prostředí.", "tgt_summary": "Biology is the natural science that studies life and living organisms, including their physical structure, chemical processes, molecular interactions, physiological mechanisms, development and evolution. Despite the complexity of the science, there are certain unifying concepts that consolidate it into a single, coherent field. Biology recognizes the cell as the basic unit of life, genes as the basic unit of heredity, and evolution as the engine that propels the creation and extinction of species. Living organisms are open systems that survive by transforming energy and decreasing their local entropy to maintain a stable and vital condition defined as homeostasis.", "id": 2084430}
{"src_title": "Politika", "tgt_title": "Politics", "src_document": [{"title": "Významová nejednoznačnost termínu politika.", "content": "České slovo (politika) má několik významů, je ekvivalentem tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké tradice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Starověká Čína.", "content": "Čínská politická filosofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filosofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filosofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, \"liberální\" vládu založenou na filosofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický \"komunismus\" a egalitářství. Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.  Legismus byl dominantní politickou filosofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu.", "section_level": 3}, {"title": "Antické Řecko.", "content": "Celá západní politická (od polis) filosofie pramení z filosofie Antického Řecka, kde první filosoficko-politické debaty vedl již Platón. Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova \"Ústava\", která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a \"Etice Nikomachově.\" Do římského politického myšlení pak pronikla především filosofie stocismu.", "section_level": 3}, {"title": "Starověká Indie.", "content": "Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. \"Mantraga\" byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).  Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4.st. př. Kr. Jeho \"Arthašástra\" kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.", "section_level": 3}, {"title": "Středověká Evropa.", "content": "Základem středověké politické filosofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy. Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci.  Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v \"Summa Theologiae\", kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.  Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská renesance.", "content": "Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, které nad státem a společností uvažovali.", "section_level": 2}, {"title": "Niccolò Machiavelli.", "content": "Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho \"Princ\", sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle \"Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio,\" kde Machiavelli rozebírá klasické římské období politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé soudobé osobnosti (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali \"Prince\" jako satiru pro rod Medicejů, po té co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali. Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florenskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.", "section_level": 3}, {"title": "Osvícenství.", "content": "Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série občanských válek (Anglická, Americká, Francouzská revoluce). Myslitele jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau velice poznamenala také Haitská revoluce.  Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohli sociální vědy oddělit od církevního učení.  Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořili vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestanství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.", "section_level": 2}, {"title": "Industrializace a moderna.", "content": "Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.  Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté - což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Politika (z řeckého \"polis\" – město, \"politiké techné\" – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou. Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.", "tgt_summary": "Politics (from, ) is the set of activities that are associated with making decisions in groups, or other forms of power relations between individuals, such as the distribution of resources or status. The academic study of politics is referred to as political science.", "id": 600100}
{"src_title": "Tibor Sekelj", "tgt_title": "Tibor Sekelj", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Otec Tibora Sekelje byl zvěrolékař a rodina se proto často stěhovala. Několik měsíců po Tiborově narození se usídlila v Cenei v dnešním Rumunsku, později roku 1922 v Kikindě \"(Кикинда)\" v srbské části Jugoslávie. Tam Tibor dokončil základní školu, načež se rodina přestěhovala do Nikšiće \"(Никшић)\" v Černé Hoře, kde vystudoval gymnázium. Již na střední škole nalezl zálibu v horolezectví a pěšky přešel celou Černou Horu.  Po studiích pracoval jako novinář v Záhřebu a roku 1939 vycestoval do Argentiny, aby podal zprávu o tamních jugoslávských emigrantech, ale nakonec tam zůstal 15 let a působil jako novinář a badatel. Roku 1944 vystoupil na Aconcaguu, nejvyšší vrchol Ameriky.  Jeho další výzkumné výpravy z let 1948 – 1949 směřovaly do nepříliš známých oblastí brazilských deštných pralesů. Během této cesty se setkal s kanibalským kmenem Tupariů, se kterými 4 měsíce pobýval.  Společně s výzkumnými zeměpisnými výpravami se Sekelj zabýval také archeologií a antropologií. V Guatemale studoval civilizaci Májů, stejně jako v Mexiku, a kulturu Inků v Peru. Jen na základě legend objevil staré světlé město postavené méně civilizovanými Indiány. Při cestě do Amazonie využil svých dřívějších zkušeností a podařilo se mu s expedicí přejít Řeku Smrti, projít územím bojovného národa Šavanů a posbírat mnoho užitečných zeměpisných údajů o této oblasti.  Roku 1954 se Sekejl vrátil zpět do Jugoslávie; i poté ale hodně cestoval. V březnu 1962 se vydal na roční cestu po Africe. Vystoupil na Kilimandžáro, nejvyšší vrchol Afriky.  Během svého života se zabýval mnohými různými činnostmi. Byl badatelem, spisovatelem, archeologem, malířem, sochařem, režisérem i novinářem. Používal na dvacet různých jazyků, z nichž deseti dobře mluvil. Mezi ty patřily kromě jeho domácích maďarštiny a chorvatštiny také němčina, španělština, angličtina, francouzština a esperanto.  V roce 1972 se usadil v Subotici (Vojvodina), kde setrval až do konce svého života a pracoval jako ředitel muzea.  Jeho ženou byla Erzsébet Sekelj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tibor Sekelj, původně maďarsky Székely Tibor (14. února 1912 ve Spišské Sobotě v Rakousku-Uhersku – 20. září 1988 v Subotici v Jugoslávii, dnes Srbsko) byl jugoslávsko-chorvatský novinář, badatel, spisovatel, právník a esperantista. Zúčastnil se velkých výprav Jižní Amerikou, Afrikou a Asií. Jedna z amazonských řek, kterou objevil, se podle něj jmenuje Rio Tibor.", "tgt_summary": "Tibor Sekelj (14 February 1912 – 20 September 1988), also known as Székely Tibor according to Hungarian orthography, was a Hungarian born polyglot, explorer, author, and 'citizen of the world.' In 1986 he was elected a member of the Academy of Esperanto and an honorary member of the World Esperanto Association. Among his novels, travel books and essays, his novella \"Kumeŭaŭa, la filo de la ĝangalo\" (\"Kumewawa, the son of the jungle\"), a children's book about the life of Brazilian Indians, was translated into seventeen languages, and in 1987 it was voted best Children's book in Japan. In 2011 European Esperanto Union declared 2012 \"The Year of Tibor Sekelj\" to honor the 100-year anniversary of his birth.", "id": 1105681}
{"src_title": "Fyzikální veličina", "tgt_title": "Physical quantity", "src_document": [{"title": "Teorie a metodologie historické vědy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historické prameny.", "content": "Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.", "section_level": 2}, {"title": "Metody zkoumání.", "content": "Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:  Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.", "section_level": 2}, {"title": "Společenské funkce historiografie.", "content": "Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou, patří:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny historiografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecné dějiny historiografie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Antika.", "content": "Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle \"Historiai\" popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny řecko-perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón.  Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vystupuje např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios.", "section_level": 3}, {"title": "Česká historiografie.", "content": "V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky (Kosmova kronika, \"Zbraslavská kronika\", tzv. \"Dalimilova kronika\", husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o Jednotě bratrské Jan Blahoslav), nebo o dějinách svého stavu (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanté české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.  Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů (Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin (Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.  Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům (Tomek, Gindely), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii. Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické (Emler, Friedrich) a archeologie (Píč, Niederle). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu (Bachmann, Bretholz).  V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie (Werstadt, Slavík). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny (Mendl), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.  Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989.  O dějinách historiografie", "section_level": 2}], "src_summary": "Fyzikální veličina je, jako každá veličina, určitá vlastnost jevu, tělesa nebo látky, která má velikost, jež může být vyjádřena jako číslo a reference. Lze ji tedy změřit nebo s ní počítat. Na rozdíl od technických a kvalimetrických veličin jsou fyzikální veličiny definovány obecně, tj. nezávisle na metodice měření, zpravidla vztahem k jiným fyzikálním veličinám. Zpravidla popisují objektivní vlastnosti; v případech, kdy se zabývají vlastnostmi danými subjektivním vnímáním, jsou tyto vlastnosti objektivizovány konkrétní přesně stanovenou závislostí na vlastnosti objektivní (např. u fotometrických a vybraných akustických či dozimetrických veličin).", "tgt_summary": "A physical quantity is a property of a material or system that can be quantified by measurement. A physical quantity can be expressed as the combination of a numerical value and a unit. For example, the physical quantity mass can be quantified as \"n\" kg, where \"n\" is the numerical value and kg is the unit.", "id": 1890092}
{"src_title": "Vedení tepla", "tgt_title": "Thermal conduction", "src_document": [{"title": "Ustálené vedení tepla.", "content": "Ustálené vedení tepla lze demonstrovat např. na tyči délky formula_1, jejíž jeden konec je udržován na teplotě formula_2 a druhý konec je udržován na teplotě formula_3. Teplotní rozdíl formula_4 je tedy stálý, teplota klesá rovnoměrně od teplejšího konce k chladnějšímu. Podíl se nazývá teplotní spád (gradient) (K/m, °C/m). Množství tepla formula_6, které za těchto podmínek projde libovolným kolmým průřezem formula_7 tyče za dobu formula_8, je roven Konstanta úměrnosti formula_10 je součinitel tepelné vodivosti (tepelná vodivost).  Teplo procházející plochou určuje tzv. tepelný tok. Množství tepla formula_6, které projde plochou formula_7 za čas formula_8, se nazývá hustota tepelného toku a lze ho vyjádřit rovnicí  Podle předchozích vztahů tedy při ustáleném stavu platí Pokud tloušťku vrstvy (tedy délku tyče) formula_1 zmenšíme na formula_17, změní se na této tenké vrstvě teplota o formula_18. Vztah pro hustotu tepelného toku můžeme tedy přepsat na tvar  Teplota se však může měnit nejen ve směru osy formula_20, ale také v ostatních směrech. Teplotní gradient a hustota tepelného toku jsou tedy vektorové veličiny, takže výše uvedenou rovnici lze s pomocí operátoru gradientu upravit na tvar Tento vztah bývá také označován jako \"Fourierův zákon\".  Z tohoto vztahu je vidět, že průběh teploty v rovinné desce je při ustáleném proudění tepla lineární.  Předchozí vztahy lze využít při řešení problému průchodu tepla rozhraním. Pokud se těleso (např. deska), kterým teplo prostupuje, skládá z formula_22 vrstev o různé tepelné vodivosti formula_23 a tloušťce formula_24 pro formula_25-tou vrstvu, formula_26, pak za ustáleného stavu musí být hustota tepelného proudu ve všech vrstvách stejná, tzn. Pro celkový rozdíl teplot pak dostáváme  Hustotu tepelného toku takovou deskou lze tedy vyjádřit vztahem  Podíl formula_30 se nazývá tepelný odpor vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Neustálené vedení tepla.", "content": "Při neustáleném vedení tepla dochází ke změně teplot v jednotlivých částech tělesa. Uvažujme případ vedení tepla deskou, které nastane při náhlém zvýšení teploty na jednom z povrchů desky. Pokud desku rozdělíme na vrstvy o tloušťce formula_31, nebude hustota tepelného toku ve všech vrstvách stejná jako při ustáleném vedení tepla. Důvodem je to, že část tepla, které do vrstvy vstoupí, se spotřebuje na ohřátí vrstvy. O tuto část tepla je pak tok v následující vrstvě ochuzen.  Nechť tedy do vrstvy o tloušťce formula_31 a ploše formula_7 vstoupí za čas formula_34 teplo formula_35 a ze stejné vrstvy vystoupí za stejný čas teplo formula_36, kde formula_37 a formula_38 jsou hustoty tepelného toku na vstupní a výstupní ploše. Platí tedy  Uvažujme, že vrstva má měrnou tepelnou kapacitu formula_40, hustotu formula_41, hmotnost formula_42 a střední teplotu formula_43. Přírůstek střední teploty vrstvy za čas formula_34 označme formula_45. Tento přírůstek odpovídá rozdílu tepel formula_46, a to prostřednictvím vztahu Vyloučením formula_48 z předchozích vztahů a dosazením za formula_49 dostaneme  a po úpravě  Přechodem k limitě pro formula_52 a formula_53 dostaneme Derivací jednorozměrného Fourierova zákona formula_55 podle formula_20 získáme formula_57 a po dosazení tohoto vztahu do předchozího dostaneme jednorozměrnou diferenciální rovnici vedení tepla  Tuto rovnici lze jednoduše zobecnit na vícerozměrný případ  Fundamentální řešení rovnice vedení tepla v formula_22-rozměrném případě je", "section_level": 1}, {"title": "Teplotní vodivost.", "content": "Pro zjednodušení se zavádí veličina která se nazývá součinitel teplotní vodivosti. Tato veličina vyjadřuje to, jak snadno se v látce vyrovnávají teplotní rozdíly.", "section_level": 2}, {"title": "Rovnice vedení tepla.", "content": "Matematická formulace nestacionárního vedení tepla umožňuje obecné vyjádření diferenciální rovnice vedení tepla. Jedná se o pravděpodobně nejznámější příklad parciální diferenciální rovnice parabolického typu, která je označovaná jako rovnice vedení tepla. V obecném vyjádření se zapisuje jako  Tato nehomogenní rovnice je pojmenována podle toho, že popisuje vedení tepla v formula_22-rozměrném prostoru s časem formula_43.  Ve speciálním případě pro formula_66 dostaneme  Pokud v rovnici vedení tepla platí formula_68, pak dostaneme \"homogenní rovnici vedení tepla\" Z fyzikálního hlediska se jedná o případ, kdy se ve vyšetřované oblasti nenacházejí žádné zdroje tepla.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení tepla ve vakuu.", "content": "Pro vedení tepla je běžně nutné látkové prostředí, protože z hlediska kinetické teorie se jedná o přenos kinetické energie jeho částic. Ukazuje se však, že díky kvantovým jevům je možné na krátkých vzdálenostech (až stovky nanometrů) vést teplo i vakuem, tedy bez fyzického média.  Kvantově se vedení tepla popisuje jako přenos kvazičástic vibrační energie, fononů. Obdoba Casimirova jevu zvaná Casimirova interakce spočívá v přenosu fononů fluktuacemi vakua. Tento dávno předpovězený jev byl experimentálně prokázán v r. 2019 přenosem tepla mezi dvěma extrémně tenkými membránami z pozlaceného nitridu křemíku umístěnými vedle sebe ve vakuové komoře. Přitom bylo spolehlivě vyloučeno, že by přenos tepla mohl probíhat sáláním; vyzařování prostřednictvím fotonů zde bylo zanedbatelné.  Fonony také přenášejí zvuk, takže do jisté míry lze dokonce prohlásit, že vakuem se může šířit na velmi krátkou vzdálenost rovněž zvuk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vedení (kondukce) tepla je jeden ze způsobů šíření tepla v tělesech, při kterém částice látky v oblasti s vyšší střední kinetickou energií předávají část své pohybové energie prostřednictvím vzájemných srážek částicím v oblasti s nižší střední kinetickou energií. Částice se přitom nepřemísťují, ale kmitají kolem svých rovnovážných poloh.", "tgt_summary": "Thermal conduction is the transfer of internal energy by microscopic collisions of particles and movement of electrons within a body. The colliding particles, which include molecules, atoms and electrons, transfer disorganized microscopic kinetic and potential energy, jointly known as internal energy. Conduction takes place in all phases: solid, liquid, and gas. The rate at which energy is conducted as heat between two bodies depends on the temperature difference (and hence temperature gradient) between the two bodies and the properties of the conductive interface through which the heat is transferred.", "id": 1335872}
{"src_title": "Albánie", "tgt_title": "Albania", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků.", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly ale také řecké kolonie. Země byla později dobyta východořímskou Byzantskou říší, v první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.  Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit.  Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.  Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny.  Tak se země stala \"autonomním, suverénním a dědičným knížectvím\", jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).  Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.", "section_level": 2}, {"title": "Republika a monarchie.", "content": "Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 1922–1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922–1924, později prvním prezidentem Albánie 1925–1928 a konečně v letech 1928–1939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický režim v Albánii.", "content": "Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Bylo zakázáno náboženství a zničena spousta památek. Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu. Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Postkomunistická Albánie.", "content": "V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Albánie leží v západní části Balkánského poloostrova na pobřeží Jaderského a Jónského moře. Albánské pobřeží je dlouhé 362 km. Od italského poloostrova Salento ji na západě odděluje 73 km široký Otrantský průliv. Pozemní albánská hranice je dlouhá 720 km, z čehož 173 km tvoří na severu hranice s Černou Horou, 114 km s Kosovem, 151 km na východě se Severní Makedonií a 282 km na jihovýchodě s Řeckem. S rozlohou 28 748 km2 je 11. nejmenším státem v Evropě a 2,7× menším než Česká republika.  Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Albánie je unitární stát a parlamentní republika. Její politický systém určuje ústava přijatá v roce 1998. Exekutivní moc má vláda a její předseda (\"Kryeministri\"). Předseda vlády je nejsilnější a nejvlivnější osobou v albánské politice. Formální hlavou státu je prezident. Je volený parlamentem (\"Kuvendi\" neboli Shromážděním Albánské republiky)\",\" a to tajným hlasováním a bez rozpravy, většinou tří pětin všech členů parlamentu. Jeho funkční období trvá 5 let. Jeden kandidát může být zvolen maximálně na dvě po sobě jdoucí funkční období. Formálně je prezident též vrchním velitelem armády. Jmenuje předsedu vlády. Legislativní pravomoc má parlament, jehož 140 poslanců je voleno každé čtyři roky. Parlament je jednokomorový. Parlamentarismus má v Albánii silnou tradici, první parlament byl svolán již 2. března 1444, a to v Lezhë, národním hrdinou Skanderbegem. Od roku 1991 je politický systém demokratický, pluralitní a vícestranický. Limit pro vstup do parlamentu pro stranu jsou 3 procenta hlasů, pro koalici 5 procent. Právo volit má každý občan Albánie, který dosáhl věku 18 let. Soudní systém je nezávislý na výkonné a zákonodárné moci. Od roku 2017 je prezidentem Ilir Meta. Od roku 2015 je premiérem Edi Rama. Od roku 1991 vedly všechny vlády dvě strany, buď středolevá, proevropská, sociálnědemokratická strana Socialistická strana Albánie (\"Partia Socialiste e Shqipërisë\"), nebo středopravá, liberálně-konzervativní a proevropská Demokratická strana Albánie (\"Partia Demokratike e Shqipërisë\").", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: \"qark\"/\"qarku\", někdy též \"prefekturë\"/\"prefektura\"), 36 okresů (\"rrethe\") a 351 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem.  Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy.  Měnou je albánský lek (100 leků = 0,71 EUR = 19,20 Kč, srpen 2016)", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Jónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s obcí Curraj i Epërm a přehradou Koman. V letech 2017-2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica).  V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách.  Podle statistiky albánského Ministerstva turistiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Většinu obyvatelstva Albánie, asi 98,5% tvoří Albánci. Přesný počet národnostních menšin v Albánii není zcela objasněn, protože albánská politika podle různých organizací nepřiznává pravdivá čísla, ale přikrášluje je ve prospěch Albánců, žádná menšina však proti výsledkům neprotestovala. Nejsilnější menšinu tvoří Řekové s asi 14 000 obyvateli, následují Arumuni, a zbytek tvoří Černohorci, Romové, Balkánští Romové a slovanští Makedonci.  Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Severní Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 62 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (až 600 000 lidí).  Řekové žijí v jižní části Albánie už od starověku a soustřeďují se v městech Gjirokastër, Himara, Saranda, Vlora, Delvina. Řekové obývají i albánský ostrov Ksamil, který se nachází u řeckého ostrova Korfu.  Arumuni obývají jižní a střední Albánii. Největším střediskem Arumunů je však město Korçë, které bylo známé svými podnikatelskými aktivitami již v osmanské době. Známým arumunským centrem je i město Voskopojë, kde žili i řečtí podnikatelé. Dále žijí Arumuni ve městě Divjaka.  Slovanské obyvatelstvo žije hlavně na hranici se Severní Makedonií u Prespanského jezera. Mnoho etnických Řeků se po pádu komunismu vystěhovalo do Řecka a emigrace pokračuje i dnes, kvůli ekonomickým důvodům. Kromě Řeků z Albánie emigrují do Řecka i mnozí Albánci.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka. Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio).  S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii a na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. \"Bektashizmi \"(česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus), kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanté (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011). Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země.  Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán.  Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem a Bosnou a Hercegovinou jednou ze tří evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Albánci jsou známí svou bohatou mytologií, která má ještě pohanské, předkřesťanské kořeny a vykazuje jistou podobnost s řeckou mytologií. Kulturní rozdíly existují mezi severními a jižními Albánci. Severní Albánci mají kulturu podobnou ostatnímu Balkánu, zatímco ti jižní byli vystaveni silnému řeckému kulturnímu vlivu, což je vidět i na tradiční kultuře. Obě části však odrážejí i silný osmanský kulturní odkaz. Nejznámější albánské legendy jsou \"Gjergj Elez Alia\" či \"Rozafa\".  Tradiční lidovou hudbu lze rozdělit na severoalbánský a jihooalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižní Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavními nástroji jsou klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice \"fustanella\", kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký.  Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani. Rozvoj středověké albánštiny ovlivnil Frang Bardhi. Klíčovou postavou albánského národního obrození byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos \"Horská loutna\" sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli. Mezi významné albánské osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra a skladatel Simon Gjoni. Mezi interprety vážné hudby vynikla sopranistka Inva Mula. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha.  V Albánii se užívá jiná gestikulace hlavou pro souhlas – místo v českých podmínkách tradičních jednoduchých vertikálních pohybů je zvykem hlavou opisovat tvar podobající se ležatému číslu 8. Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini příznačný pro tzv. tribalismus. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování. Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut \"burneshi\" nebo také \"virgjineshi\". Burnesha v českém překladu znamená přibližně „panna z přísahy“, tedy žena, která z vůle své či častěji z vůle rodiny přijímá doživotně mužskou roli. Složí přísahu, že prožije život v celibátu a v mužské roli (oblečení, povinnosti, práva) – že se vzdá všeho ženského. Krevní msta, která se nazývá \"gjakmarrja\", se v některých oblastech Albánie stále vyskytuje. Odhaduje se, že v roce 2014 se \"gjakmarrja\" týkala přibližně 3000 albánských rodin.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Jedním z nejpopulárnějších sportů v Albánii je vzpírání. Albánští vzpěrači získali na evropském šampionátu celkem 18 medailí, z nichž dvě byly zlaté, 7 stříbrných a 9 bronzových. Zlato získal v roce 2014 Erkand Qerimaj a roku 2018 Briken Calja.  Izmir Smajlaj je halovým mistrem Evropy ve skoku dalekém z roku 2017. Běžkyně na 3000 metrů Luiza Gega má stříbro z atletického mistrovství Evropy.  Albánská fotbalová reprezentace se v roce 2016 poprvé ve své historii probojovala na mistrovství Evropy. Dosáhla zde i svého prvního vítězství (nad Rumunskem 1-0).", "section_level": 1}], "src_summary": "Albánie (: \"Shqipëri/Shqipëria\", také \"Arbëria\", oficiálním názvem Albánská republika, albánsky \"Republika e Shqipërisë\") je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie odděluje Otrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2011 žilo v zemi 2 821 997 obyvatel. Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).", "tgt_summary": "Albania ( ; ; ), officially the Republic of Albania (, ), is a country in Southeast Europe on the Adriatic and Ionian Sea within the Mediterranean Sea. It shares land borders with Montenegro to the northwest, Kosovo to the northeast, North Macedonia to the east, Greece to the south and maritime borders with Greece, Montenegro and Italy to the west.", "id": 1139760}
{"src_title": "Krkavcovití", "tgt_title": "Corvidae", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Krkavcovití mají proměnlivou velikost těla (délka 20 až 70 cm, hmotnost 41 g až 1 500 g), hlava je poměrně velká se silným zobákem a tělo robustní s krátkýma, ale silnýma nohama s mocnými drápy. Křídla bývají širší a zakulacená, délka ocasu je v rámci čeledi značně proměnlivá. Opeření bývá mnohdy pestře zbarvené (černé barvy rodu \"Corvus\" jsou spíš výjimkou) a s kovovým leskem, u obou pohlaví bývá stejné.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a schopnosti.", "content": "Část druhů je společenská a hnízdí ve velkých koloniích, staví pevná hnízda ve větvích. Mají silný hlas, jsou to dobří imitátoři nejrůznějších zvuků a dokonce se někteří mohou naučit i mluvit. Potravu sbírají často na zemi. Živí se drobným hmyzem a masem. Jsou to velmi dobří letci.", "section_level": 1}, {"title": "Inteligence.", "content": "Ptáci z této skupiny patří mezi nejinteligentnější obratlovce vůbec. Například novokaledonská vrána (\"Corvus moneduloides\") dokáže vyrábět i primitivní nástroje, což se dříve předpokládalo pouze u savců, především vyšších primátů, případně u vyder mořských. Navíc dokáží své akce a použití nástrojů plánovat na několik kroků dopředu, a to hned, bez nutnosti použít metodu pokusu a omylu.  I díky inteligenci jejich pozornost upoutávají v přírodě nezvyklé předměty – odnášejí si různé drobnosti do hnízda. Tak lze někdy nalézt i šperky. (Známé je přirovnání „Krade jako straka“.) Mohou však nechtě uškodit, protože si do hnízda mohou odnést hořící nedopalek cigarety, a tím způsobit „nevysvětlitelný“ požár.", "section_level": 2}, {"title": "Využití mravenců.", "content": "Jednou z metod vran, jak pečovat o své peří, je využití mravenců: ty občas úmyslně vyprovokují rozhrabáním jejich mraveniště a přikryjí ho křídly. Mravenci zalezou mezi pera, kde pak útočí na ptačí parazity. Pro zvýšení účinku si vrána některé ještě rozetře po křídlech, aby kyselina mravenčí ještě zvýšila účinek ochrany.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "\"Ptačí inteligence bez hranic.\" Dokument. Německo, 2013. 52 min. [Vysíláno: Prima Zoom 17. 8. 2016 v 18.55 hod., 20. 8. 2016 v 10.15 hod.]", "section_level": 2}], "src_summary": "Krkavcovití (Corvidae) jsou největší čeledí řádu pěvců. Patří mezi všežravce, hnízdí na stromech, skalách nebo ve skalních dutinách. V Česku se vyskytujícími známými druhy jsou například vrána černá a vrána šedá, havran polní, krkavec velký, kavka obecná, sojka obecná, straka obecná, ořešník kropenatý.", "tgt_summary": "Corvidae is a cosmopolitan family of oscine passerine birds that contains the crows, ravens, rooks, jackdaws, jays, magpies, treepies, choughs, and nutcrackers. In common English, they are known as the crow family, or, more technically, corvids. Over 120 species are described. The genus \"Corvus\", including the jackdaws, crows, rooks, and ravens, makes up over a third of the entire family. Corvids are the largest passerines.", "id": 1904977}
{"src_title": "Jaguár americký", "tgt_title": "Jaguar", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Mezinárodní slovo \"jaguar\" se rozšířilo z portugalštiny, kam se dostalo z některého jazyku ze skupiny tupí-guaraní. V něm slovo \"yaguara\" znamená „zvíře“, někdy se překládá jako „pes“, ale označují se jím všichni masožraví savci. Pro jaguára se v tomto jazyku používá výraz \"yaguareté\", kde přípona -\"eté\" znamená „pravý“ nebo „opravdový“.  První část jeho vědeckého jména, \"Panthera\", je latinský výraz pocházející z řeckého slova \"πάνθηρ\", což znamená levhart a je to typový druh tohoto rodu. Toto slovo je pravděpodobně složenina dvou slov: \"παν\", což znamená „všechno“, a \"θήρ\", „predátor“, dohromady tedy „predátor všech“ (zvířat). To může být ale jen lidová etymologie a namísto toho může mít slovo původ ve slově \"pundarikam\", což v sanskrtu znamená „tygr“.  \"Onca\" pochází z portugalského slova \"onça\", které má z typografických důvodů přidanou cedillu. To pochází z latinského \"lyncea\", lynx, kdy bylo písmeno \"l\" nesprávně považováno za člen určitý (italsky \"lonza\", starofrancouzsky \"l'once\").  V mnoha středoamerických a jihoamerických zemích se jaguárovi říká \"el tigre\" („tygr“).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Jaguár americký, \"Panthera onca\", je jediný z rodu \"Panthera\", který se vyskytuje v Americe. Rozbor DNA ukazuje, že má spolu se lvem (\"P. leo\"), irbisem (\"P. uncia\"), levhartem skvrnitým (\"P. pardus\"), tygrem (\"P. tigris\") a levhartem obláčkovým (\"Neofelis nebulosa\"), společného předka, který žil před šesti až osmi miliony lety, ale nejstarší fosilní nálezy jsou jen 2–3,8 milionů let staré. Fylogenetické studie dokázaly, že levhart obláčkový z rodu \"Neofelis\" je bazálním kladem této skupiny. Pozice zbylých druhů v kladu se liší studie od studie a je zatím nejasná. Na základě morfologických znaků britský zoolog Reginald Pocock usoudil, že jaguár je nejvíce příbuzný levhartovi, ale testy DNA jsou v tomto ohledu nejednoznačné.  Předkem či nejbližším příbuzným současného jaguára by mohl být vyhynulý \"Panthera gombaszoegensis\". Analýza mitochondriálního DNA určila zrod jaguárů na dobu před 280 000 až 510 000 lety, což je později, než ukazují fosilní nálezy.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Poddruhy (subspecie) jaguára popsal v roce 1939 britský zoolog a taxonom Reginald Pocock. Na základě původu a morfologie lebky určil osm poddruhů. Neměl ale přístup ke vhodným vzorkům, aby mohl posoudit všechny poddruhy, a o existenci některých z nich vyjádřil pochyby. Pozdější přezkoumání jeho práce revidovalo jeho výsledky a konstatovalo, že existují jen tři poddruhy.  Nejnovějším studiím se také nepodařilo najít přesvědčivé důkazy o existenci poddruhů, a tak se od 90. let většinou neuznávají. Shawn Larson v roce 1997 studoval morfologické změny jaguára a objevil rozdíly mezi severními a jižními jedinci, ale také to, že rozdíly uvnitř těchto hypotetických poddruhů jsou větší než rozdíly mezi nimi, takže rozdělování na poddruhy není oprávněné. V roce 2017 vydali odborníci z SSC Cat Specialist Group, což je odnož Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), studii o taxonomické revizi recentních kočkovitých šelem. Jaguár je v ní veden jako monotypický taxon, tedy jako druh bez dalšího dělení na subspecie.  Pocockovo rozdělení na poddruhy se nicméně někdy používá při obecném popisu jaguára. K. L. Seymour je rozdělil do tří skupin.  Vyhynulé poddruhy:", "section_level": 2}, {"title": "Popis a etologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická charakteristika.", "content": "Jaguár je velmi silné zvíře. Podle místa výskytu dosahuje různého vzrůstu a mohutnosti, normální váha jedince se pohybuje v rozmezí 56–96 kilogramů, největší z nich mohou vážit až 158 kilogramů (což zhruba odpovídá váze velké samice či malého samce tygra nebo lva), nejmenší pak pouze 36 kilogramů. Samice jsou většinou o 30–40 % menší než samec. Průměrná hmotnost samic ze Střední Ameriky je 41 kg a samců 56 kg. Dospělý jedinec dorůstá průměrně délky 1,12–1,85 metru a s oháňkou měří až o 45–75 cm více. Výška v kohoutku jaguára je 63–76 centimetrů.  Byly pozorovány rozdíly ve velikosti v závislosti na oblasti a prostředí výskytu. Od severu k jihu se jeho rozměry zvětšují. Výzkum ukázal, že jedinec na území mexického státu Jalisco váží průměrně mezi 30–50 kilogramy, což je zhruba stejně jako puma americká (\"Puma concolor\"). Na druhou stranu v brazilském Pantanalu a venezuelských Ilanos váží průměrně 102 kilogramů a starší samec mnohdy 136 kg a někdy i více. Jaguár žijící v lese je často tmavší a menší než ten na otevřeném prostranství (Pantanal jsou otevřené mokřady), nejspíše kvůli menšímu výskytu velkých býložravců v lesích.  Díky krátkým a podsaditým končetinám je jaguár zdatný ve šplhání, plazení a plavání. Má ze všech kočkovitých šelem absolutně nejsilnější čelisti. Co se týče síly stisku v poměru k velikosti těla, porovnávací studie ho spolu s levhartem obláčkovým zařadila rovněž na první místo mezi kočkovitými šelmami před lva a tygra. Po hyeně skvrnité (\"Crocuta crocuta\") má nejsilnější skus ze všech savců; je to druh adaptace, který mu umožňuje proniknout do želvích krunýřů. V jednom článku se píše, že „jaguár je schopný v zubech táhnout býka vážícího 300 kg 8 metrů a také rozdrtit nejtěžší kosti“. Jaguár loví v husté džungli divoká zvířata vážící až 300 kilogramů a jeho robustní tělesná konstrukce je tedy adaptací na potravu a prostředí.  Srst má jaguár většinou žlutohnědou, ale může být také červenohnědá nebo černá. Na srsti má skvrny (rozety), které připomínají květ růže a které používá jako maskování v džungli. Skvrny jsou u každého jedince jiné – rozety mohou mít jednu nebo více skvrn a tvar těchto skvrn se také různí. Skvrny na hlavě, krku a ocasu jsou plnější a mohou splynout v pás. Pod břichem, na krku, na vnitřních stranách končetin a v dolní části boků je jaguár bílý.  U jaguára se může objevit melanismus, což je černé zbarvení pokožky. Je méně časté než skvrnité zbarvení (objevuje se asi u šesti procent populace) a je způsobeno dominantní alelou. Melanický jaguár je celý černý, ale při bližším zkoumání jsou skvrny vidět. Někdy bývá označován jako černý panter, i když to není jiný druh. Výjimečně se u jaguára nebo jiné velké kočky může objevit albinismus a tomuto jedinci se pak občas říká bílý panter.  I když je jaguár velmi podobný levhartovi, je robustnější a těžší a má jiné skvrny – rozety jsou větší, většinou tmavší, se silnějšími liniemi a malými skvrnami uvnitř a je jich méně. Jaguár má také kulatější hlavu a kratší a zavalitější končetiny.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice sexuálně dospívá zhruba ve dvou letech, samec ve třech nebo čtyřech. Jaguáři se páří během celého roku. Výzkum na jedincích chovaných v zajetí neprokázal žádné sezónní výkyvy v kvalitě semene, ale kvůli celkově špatné kvalitě semene u nich ukázal menší úspěch v rozmnožování. Schopnost reprodukce se u samice projevuje estrálním cyklem, který trvá 6–17 dní a opakuje se vždy po 37 dnech. Samice v říji na sebe upozorňují řevem a jejich moč zanechává speciální pach.  Dvojice jaguárů se po páření oddělí a mládě vychovává jen samice. Období březosti trvá 93–105 dnů a samice poté porodí až čtyři mláďata, většinou ale dvě. Samice k mláďatům nepouští samce, protože by je mohl zabít. Toto chování je známé i u tygrů.  Mládě vážící obvykle 700–900 g se rodí slepé, zrak získá až po dvou týdnech. Po třech měsících ho matka odstaví, ale někdy může být kojeno až do 6 měsíců. V noře zůstává cca 2 měsíce, než ji začne doprovázet při lovu. Se svou matkou zůstane jeden až dva roky, než ji opustí. Z počátku mladý samec hodně cestuje se staršími jedinci do té doby, než si uplatní nárok na vlastní teritorium. Jaguár se v přírodě dožívá 12–15 roků, ale v zajetí může žít až 23 let, což z něj dělá jednu z nejdéle žijících kočkovitých šelem.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Jako většina kočkovitých šelem je jaguár mimo svou mateřskou skupinu samotářský. Dospělí jedinci se setkávají jen při námluvách a páření a sami si obsazují velké teritorium. Samičí teritorium, které dosahuje rozlohy 10–80 kilometrů čtverečních (v závislosti na typu prostředí), může přesahovat do jiného, ale samice se sobě navzájem snaží vyhnout. Samčí území je zhruba dvakrát větší, jeho velikost závisí na dostupnosti zvěře a nesahá na území jiného samce. Na označení svého teritoria používá jaguár moči, výkalů, drásání kůry stromů a vokalizace.  Stejně jako ostatní velké kočky umí jaguár řvát (přičemž samec řve silněji), čehož využívá k odstrašení narušitelů teritoria a sexuálních konkurentů. V přírodě byly zaznamenány situace, kdy se dva jedinci navzájem přeřvávali. Řev jaguára často připomíná opakující se zakašlání. Umí také mňoukat a bručet. Výjimečně se spolu mohou dva samci porvat o samici, ale většinou se vyhýbají násilí mezi sebou samými. Když už spolu zápasí, tak je to nejčastěji kvůli teritoriu: samcovo území může obklopit území dvou nebo tří samic a nestrpí v něm jiné samce.  Jaguár je často považován za nočního živočicha, ale ve skutečnosti je nejaktivnější za úsvitu a soumraku. Loví samec i samice, ale samec kvůli většímu teritoriu nacestuje více. Když má na dosah zvěř, loví ve dne. Je to celkem činorodý živočich, je aktivní zhruba 50–60 % času. Protože je jaguár vyhýbavý, je těžké ho zpozorovat a studovat.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Jako všechny kočkovité šelmy je jaguár pravý masožravec (jí pouze maso). Jeho strava je různorodá a sestává z 87 druhů živočichů. Dává přednost velkým živočichům, loví například kajmany (podčeleď Caimaninae), jeleny (Cervidae), kapybary (\"Hydrochoerus\"), tapíry (Tapiridae), pekariovité (Tayassuidae), vydry, psy, lišky a někdy i anakondy (\"Eunectes\"). Žere ale i menší živočichy, například žáby (Anura), myši (\"Mus\"), ptáky (Aves), ryby (Actinopterygii), lenochody (Folivora), opice (Simiiformes) a želvy (Testudines). Byly zaznamenány případy, kdy jaguáři útočili i na domestikovaná zvířata, například tury domácí (\"Bos primigenius\") nebo koně (\"Equus caballus\").  I když jaguár většinou zabíjí své oběti prokousnutím hrdla, jak to dělají všechna zvířata rodu \"Panthera\", mnohdy používá metodu mezi kočkovitými šelmami velmi málo používanou: svými tesáky prokousne spánkovou kost oběti a usmrtí ji narušením mozku. To může být druh adaptace, protože kvůli vymírání živočichů v pozdním pleistocénu se staly důležitou potravou jaguára želvy, které mají tvrdé krunýře. Toto prokousnutí lebky používá především u savců (zvláště kapybar), u plazů, jako je kajman, jaguár skočí na záda oběti a poškodí její krční obratle, čímž ji znehybní. I když je schopný prokousnout želví krunýř, může jen do krunýře strčit tlapu a maso z něho vyhrábnout. U menších živočichů, například u malých psů, může jaguárovi k usmrcení stačit udeřit do jejich lebky tlapou.  Jaguár raději číhá na svou oběť a poté ji nečekaně napadne, než by ji honil. Před tím, než ji napadne, potichu ji sleduje a poslouchá, a poté na ní z úkrytu rychle skočí. Jaguár může za obětí dokonce skočit do vody, protože je schopný při plavání utáhnout i těžká těla. Má takovou sílu, že dokáže vytáhnout na strom mrtvoly zhruba až velikosti jalovice, aby je dostal nad linii případné povodně.  Po usmrcení oběti ji jaguár zatáhne do houští nebo jiného skrytého místa. Žrát ji začne na krku a hrudi. Nejdříve sežere srdce a plíce, potom ramena. Jaguár vážící 34 kilogramů, což je dolní hranice dospělých jedinců, potřebuje denně zkonzumovat 1,4 kilogramů masa. Jedinec s váhou 50–60 kilogramů chovaný v zajetí denně zkonzumuje více než 2 kilogramy masa. V přírodě je jeho spotřeba nestálá, protože musí vynaložit velké množství energie na ulovení oběti. Může sežrat až 25 kilogramů masa na posezení a poté být dlouho bez potravy. Na rozdíl od všech ostatních druhů rodu \"Panthera\" jaguár málokdy napadá člověka. Když už se to výjimečně stane, většinou se zjistí, že zvíře je staré nebo zraněné. Někdy se také stane, že vystrašený jaguár chovaný v zajetí napadne ošetřovatele.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a areál.", "content": "Od doby, kdy v období pleistocénu přešel pevninský most přes Beringův průliv, se jaguár vyskytuje jen v Americe. Jeho přímým předkem je \"Panthera onca augusta\", který byl větší než současný jaguár. Dnes se vyskytuje na území od jihozápadu USA přes Střední Ameriku do Jižní Ameriky až po velkou část amazonské Brazílie. V této oblasti leží Argentina, Belize, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Ekvádor, Francouzská Guyana, Guatemala, Guyana, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Surinam, Spojené státy americké a Venezuela. V Uruguayi a Salvadoru je už vyhynulý. Celková plocha výskytu byla v roce 2018 odhadnuta na asi 8,4 až 9 milionů km.  Ve Spojených státech se vyskytuje jen výjimečně, a to hlavně v Arizoně, Novém Mexiku a Texasu. Na začátku 20. století byl rozšířen severně až k Grand Canyonu a západně až k jižní Kalifornii. Díky Endangered Species Act je ve Spojených státech chráněným druhem, takže už ho nelze legálně lovit pro kožešinu. V roce 2004 byl zdokumentován jeho výskyt v jižní Arizoně. Aby se na tomto území mohl dlouhodobě usadit, je potřeba ochránit ho před lidmi, poskytnout mu vhodnou potravu a zajistit mu spojení s mexickou populací. 25. února 2009 byl jihozápadně od Tucsonu chycen, označkován a zase vypuštěn třiapadesátikilový jedinec. To je severněji, než se předpokládalo, a ukazuje to na možnost existence rozvíjející se populace v jižní Arizoně. Později se potvrdilo, že je to stejný samec, který byl vyfocen v roce 2004 (říká se mu Macho B), a byl tehdy nejstarším známým jaguárem žijícím v přírodě (bylo mu asi 16 let). 2. března 2009 byl Macho B, v posledním desetiletí jediný jaguár žijící v přírodě pozorovaný v USA, znovu chycen a poté usmrcen, protože bylo zjištěno, že trpí v důsledku selhání ledviny. Od té doby do roku 2016 byl na území USA zachycen jaguár ještě několikrát, přičemž zřejmě šlo o jednoho samce pojmenovaného El Jefe.  Dokončení americko-mexické bariéry, která má zabránit přecházení hranic ilegálním přistěhovalcům, způsobí úbytek populace jaguára ve Spojených státech, protože se nebude moci mísit s mexickou populací. Také zabrání rozmachu jaguára dále na sever.  V minulosti jaguár žil ve velké části jižních USA a na jihu Jižní Ameriky. Na severu se jeho rozšíření zmenšilo o 1 000 kilometrů a na jihu o 2 000 kilometrů. Fosílie jaguára z doby ledové, které jsou staré 11 500 až 40 000 let, ukazují jeho přítomnost až v Missouri. Tehdejší jaguár vážil až 190 kilogramů, což je mnohem více než dnes.  Žije v deštných lesích v Jižní a Střední Americe, v mokřadech i na suchých travnatých půdách. Z těchto tří biotopů dává přednost hustým lesům. Na suchých územích, jako jsou argentinské pampy, mexické pastviny nebo jih Spojených států, zaznamenala populace jaguára největší úbytek. Dále žije v subtropických a suchých opadavých lesích (v minulosti i v dubových lesích ve Spojených státech). Jaguár je závislý na vodě a často ho lze nalézt u řek a močálů a v hustých deštných lesích, které mu poskytují vhodné prostředí k lovu zvěře. Jaguáři byli pozorováni i v nadmořské výšce 3 800 metrů, ale většinou se výškám vyhýbají a nevyskytují se v Andách ani na Mexické plošině.  Kromě výše uvedeného rozšíření možná došlo i k jeho introdukci mimo Ameriku. Existují nepřímé důkazy, že se skupina nepůvodních melanických levhartů nebo jaguárů vyskytuje v deštných lesích okolo Sydney v Austrálii. Zpráva obsahuje prohlášení více než 450 osob, které na tomto území viděli velké černé kočky. Vládu Nového jižního Walesu to znepokojilo natolik, že si objednala odborníka, aby jaguáry chytil. Třídenní lov byl sice neúspěšný, ale ekolog Johannes J. Bauer na to řekl: „I když je těžké to přijmout, nejspíše se tu nachází velká kočkovitá šelma. Na tomto území [to je] nejspíše levhart, ale možná jaguár.“", "section_level": 2}, {"title": "Ekologická role.", "content": "Dospělý jaguár nemá v potravním řetězci nadřazeného predátora. Je to také klíčový druh v tom smyslu, že redukuje populace býložravých savců, čímž pomáhá zachovávat strukturu lesů. Zjišťování toho, jak jaguár ovlivňuje ekosystémy, je ale obtížné, protože se musí porovnávat data z oblastí, kde nežije, s těmi, kde ano. Navíc se musí započítávat lidská aktivita. Přijímá se tvrzení, že populace středně velké zvěře, kterou normálně klíčový predátor loví, se za jeho absence rozmáhá, což má negativní efekt na ekosystém. Práce v terénu ale ukázaly, že tyto nárůsty populace mohou být jen chvilkovým vychýlením od normálu, a tak v hypotézu klíčových predátorů nevěří všichni vědci.  Jaguár má také efekt na jiné predátory. Jaguár a puma americká, druhá největší kočkovitá šelma Ameriky, jsou často sympatričtí (což znamená, že žijí na stejném území). Puma sympatrická s jaguárem je menší než obvykle, protože jaguár loví větší zvěř a na pumu zbude ta menší. Tato situace může být pro pumu výhodná, protože její schopnost žrát menší zvěř se jí vyplatí v oblastech ovlivněných člověkem. I když oba druhy patří mezi téměř ohrožené, puma je v současnosti mnohem rozšířenější.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení, populace, ochrana.", "content": "Populace jaguára rychle ubývá. Mezinárodním svazem ochrany přírody je považován za téměř ohrožený druh, což znamená, že v blízké budoucnosti může být ohrožen vymíráním. K tomuto stavu přispěl úbytek oblastí jaguárova výskytu, například téměř celé severní oblasti. Výrazný úbytek zaznamenal v šedesátých letech 20. století, kdy bylo 15 000 jaguárů ročně zabito v brazilské Amazonii kvůli kožešině. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) z roku 1973 obchod s kožešinami prudce omezila. Detailní výzkum Wildlife Conservation Society z roku 2002 objevil, že jaguár ztratil 37 % oblasti svého původního rozšíření, na dalších 18 % o něm nejsou informace. Na druhou stranu jeho šance přežít je vysoká na 70 procentech jeho současného rozšíření, hlavně v Amazonii a sousedních oblastech Gran Chaco a Pantanal.  Hlavní problémy pro jaguára představují odlesňování, pytláctví, hurikány v severních oblastech jeho rozšíření, a chování farmářů, kteří často jaguára zabijí, když loví jejich dobytek. Když má jaguár k dispozici tura domácího, stane se hlavní součástí jeho jídelníčku. I když spásání pastvin krávami činí jaguárovi problém, mohla se jeho populace zvětšit, když se tur poprvé objevil v Americe, a to díky novému zdroji potravy. Přijmutí dobytka jako potravy dělá problémy rančerům, kteří si proto někdy najímají lovce jaguárů. V desátých letech 21. století výrazně vzrostl nelegální vývoz částí jaguářích těl do Číny v důsledku poptávky výrobců čínské medicíny.  Jaguár je uveden v příloze I v CITES, což znamená, že veškerý mezinárodní obchod s ním je zakázán. Zákaz lovu jaguára platí v Argentině, Belize, Kolumbii, Francouzské Guyaně, Hondurasu, Nikaragui, Panamě, Paraguayi, Surinamu, Spojených státech, Uruguayi a Venezuele. V Brazílii, Kostarice, Guatemale, Mexiku a Peru je lov omezen na „problémové jedince“ a v Bolívii je povoleno lovit jaguára jako trofej. V Ekvádoru a Guyaně není nijak chráněn zákonem.  Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání rančerů v této oblasti a v propagování ekoturistiky. Jaguár je považován za deštníkový druh, což znamená, že zajištěním jeho ochrany se zároveň ochrání i menší živočichové, kteří žijí na území jeho výskytu. Proto se organizace snažící se o zachování přírody mohou soustředit na jeho ochranu s vědomím, že tím ochrání i další druhy živočichů.  Kvůli nedostupnosti velké části území jaguárova výskytu je těžké odhadnout velikost jeho populace. Výzkumníci se většinou zaměřují na konkrétní bioregiony. V roce 1991 byla spočtena populace v Belize na 600–1 000 jedinců. O rok dříve bylo odhadnuto 125–180 žijících jaguárů na 4 000 km přírodní rezervace v Mexiku spolu s dalšími 350 ve státě Chiapas. V Mayské biosférické rezervaci (\"Reserva de la Biosfera Maya)\" v Guatemale o rozloze 15 000 km může žít 465–550 jedinců. Průzkum pomocí telemetrie s využitím GPS provedený v roce 2003 a 2004 ukázal v Pantanalu hustotu pouze sedm jaguárů na 100 km s tím, že tradičními metodami (vzorkováním a pozorováním) byla odhadnuta hustota 10 až 11 jaguárů na 100 km. V roce 2018 byly publikovány dva velmi rozdílné odhady celkové populace: podle jednoho z nich čítá asi 64 000 jedinců, podle druhého cca 173 000. Obě studie se nicméně shodují, že naprostá většina z tohoto počtu žije v Amazonii. Státy s největším počtem těchto šelem jsou Brazílie, Peru a Kolumbie.  7. ledna 2008 H. Dale Hall, ředitel United States Fish and Wildlife Service, přijal rozhodnutí vlády George W. Bushe, že upustí od svého cíle zajistit obnovu populace jaguára. Někteří odpůrci tohoto rozhodnutí tvrdí, že jaguár je obětován vládním snahám o vytvoření plotu na hranicích USA s Mexikem v místech, kde jaguár tyto hranice překračuje.  V minulosti byly snahy o ochranu jaguára realizovány ochranou velkých oblastí, kde žilo okolo padesáti jaguárů. Vědci si však uvědomili, že k zajištění výměny genů mezi jaguáry z různých oblastí, která je potřebná k zachování druhu, je potřeba tyto velké oblasti propojit. K tomuto účelu vznikl nový projekt Paseo del Jaguar (Jaguárova cesta).", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkolumbovská Amerika.", "content": "V předkolumbovské Střední a Jižní Americe byl jaguár symbolem moci a síly. V andských kulturách kult jaguára, který rozšířila Chavínská kultura, přijímala 900 let před naším letopočtem většina území dnešního Peru. Pozdější Močikové ho na své keramice zobrazovali jako symbol moci. V kolumbijské lokalitě San Agustín se dochovalo mnoho předkolumbovských kamenných soch lidí s jaguářím obličejem a tesáky.  V Mezoamerice vyvinuli Olmékové motiv „jaguárodlaka“, kdy zobrazovali člověka s jaguářími vlastnostmi a rysy v obličeji. V pozdní Mayské civilizaci byl jaguár považován za zprostředkovatele komunikace živých s mrtvými a ochránce královské domácnosti. Mayové viděli v jaguárovi společníka v duchovním světě a mnoho mayských vládců zahrnulo do svého jména výraz pro jaguára (v mnoha mayských jazycích \"b'alam\"). Aztékové měli ve své armádě elitní skupinu známou jako Jaguáří rytíři. Byli to bojovníci odění v jaguáří kožešině, pověstní statečností. V aztécké mytologii byl bůh noci, smrti a magie Tezcatlipoca reprezentován jaguárem. Jméno jaguára v aztéckém jazyku náhuatl – \"Ocelotl\" se však stalo označením jiné americké šelmy, ocelota velkého.  Pro amazonské indiány, např. Janomamy, Kamajuráy, Borory nebo Aravaky, je jaguár dodnes posvátným zvířetem. Jeho drápy a zuby nosí šamani jako symbol moci a motiv jaguářích skvrn si amazonští indiáni často malují nebo tetují na obličej z důvodu ochrany před zlými duchy. Jaguáří kožešinu nosili např. Borórové při pohřebních obřadech. V mnoha mýtech amazonských indiánů vystupuje jaguár jako totemický předek, jindy však jako symbol smrti nebo zla, který ohrožuje kulturního hrdinu. Časté jsou také příběhy o ženě, která s jaguárem počala dítě, z něhož později vyrostl kulturní hrdina.", "section_level": 2}, {"title": "Současná kultura.", "content": "Jaguár je v současnosti hojně používán jako symbol. Je národním zvířetem Guayany a je součástí jejího znaku. Na vlajce Amazonasu, kolumbijského departementu, je zobrazena černá silueta jaguára skákajícího na lovce. Jaguár se také objevuje na bankovkách brazilského realu.  Jaguár je často používán v názvech produktů, známým příkladem je automobilová firma Jaguar. Jméno jaguár má ve svém názvu několik sportovních týmů, například Jacksonville Jaguars hrající NFL nebo mexický fotbalový tým Jaguares de Chiapas. Mexická rocková skupina Jaguares je také pojmenována podle tohoto zvířete.  Ve znaku argentinské ragbyové federace je jaguár, ale kvůli neznalosti místních novinářů během jihoafrického turné v roce 1965 se národnímu týmu přezdívá \"Los Pumas\" (Pumy).  Prvním oficiálním maskotem Olympijských her se stal při olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 v duchu Mayské civilizace červený jaguár.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaguár americký (\"Panthera onca\") je kočkovitá šelma patřící do rodu \"Panthera\". Je jediným zástupcem tohoto rodu v Americe. Po tygrovi (\"P. tigris\") a lvu (\"P. leo\") je největší kočkovitou šelmou a na západní polokouli úplně největší. Vyskytuje se od Mexika přes velkou část Střední Ameriky jižně do Paraguaye a severní Argentiny. Několik jedinců žije nedaleko Tucsonu v americkém státě Arizona.", "tgt_summary": "The jaguar (\"Panthera onca\") is a large felid species and the only extant member of the genus \"Panthera\" native to the Americas. The jaguar's present range extends from Southwestern United States and Mexico in North America, across much of Central America, and south to Paraguay and northern Argentina in South America. Though there are single cats now living within the Western United States, the species has largely been extirpated from the United States since the early 20th century. It is listed as Near Threatened on the IUCN Red List; and its numbers are declining. Threats include loss and fragmentation of habitat.", "id": 2329435}
{"src_title": "Gravitace", "tgt_title": "Gravity", "src_document": [{"title": "Teorie gravitace.", "content": "Gravitaci nejlépe popisuje od svého vzniku v roce 1915 obecná teorie relativity coby zakřivení časoprostoru. Pro dostatečně slabá gravitační pole však vystačíme s aproximací Newtonovým gravitačním zákonem. Protože obecná teorie relativity neobsahuje jakékoli kvantování, čeká se, že její nástupce – teorie, která sjednotí gravitaci s ostatními silami – bude muset mít kvantový charakter.", "section_level": 1}, {"title": "Newtonův gravitační zákon.", "content": "Newtonův gravitační zákon je nejstarší vědecká teorie popisující gravitační působení mezi tělesy.  Každá dvě tělesa, která lze považovat za hmotné body nebo homogenní koule (jak vyplývá z Gaussovy věty) na sebe působí gravitační silou  kde  Newtonova teorie vycházela nejen z Newtonových pozorování, ale také ze znalosti Keplerových zákonů.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti pole.", "content": "Schopnost gravitačního působení lze v Newtonově gravitační teorii určovat nejen gravitační silou.  Pokud se těleso nachází v gravitačním poli jiného tělesa, pak mu klasická mechanika přiřazuje určitou potenciální energii, která se označuje jako gravitační potenciální energie.", "section_level": 3}, {"title": "Obecná teorie relativity.", "content": "V obecné teorii relativity (OTR) je gravitace vysvětlena zakřivením časoprostoru. Toto zakřivení vzniká přítomností hmoty a energie a projevuje se např. tím, že součet úhlů v trojúhelníku nemusí být 180°, nebo tím, že lokálně nejrovnější čáry – geodetiky nejsou na rozdíl od přímek vždy „rovné“. Pohyb těles v gravitačním poli probíhá po geodetikách tak, že jejich sklon k časové ose udává rychlost tělesa. Geodetiky bývají často v populární literatuře označovány za nejkratší spojnice, což však není pravda vždy. Pro slabá gravitační pole dává OTR stejné předpovědi, jako Newtonova teorie gravitace.  Představa zakřiveného prostoru často vzbuzuje dojem, že křivý prostor je vložen do vícerozměrného rovného prostoru. Matematický popis OTR však takové vložení nepotřebuje. Vlastnosti časoprostoru jsou určeny tak, že je v každém jeho bodě definován metrický tenzor a takto vymezeno tzv. metrické pole. Metrický tenzor je soubor deseti bezrozměrných geometrických veličin, který určují metriku v daném prostoru, tzn. způsob, jakým se v dané části prostoru počítají zobecněné vzdálenosti – intervaly – mezi body časoprostoru – událostmi. Studiem metrických prostorů se zabývá diferenciální geometrie, která umožňuje charakterizovat zakřivení daného prostoru pomocí změn metrického tenzoru.  Einsteinovi se na základě předpokladu o rovnosti setrvačné a gravitační hmotnosti podařilo spojit zakřivení prostoročasu s přítomností energie (a také hmoty) pomocí Einsteinových rovnic (ER). Řešením Einsteinových rovnic se získají metrické tenzory v jednotlivých bodech, čímž je určeno zakřivení časoprostoru.  Z OTR plynou některé kvalitativně nové jevy. Jedním z nich je existence šíření změn gravitačního pole – gravitačních vln, které se pohybují rychlostí světla. Gravitační vlny vyzařuje například dvojice těles, které se navzájem obíhají. Existují minimálně dva přístroje na jejich odhalení, americké LIGO a italské VIRGO. Oběma už se podařilo gravitační vlny zachytit. Projevy vyzařování gravitačních vln jsou také měřeny v binárních hvězdných systémech. Nejznámější vesmírnou laboratoří je podvojný pulzar PSR 1913+16, ve kterém se naměřilo zkracování oběžné doby o 7,6×10 s za rok, což velmi přesně odpovídá předpovědi OTR.  Dalším zcela novým jevem je existence horizontů událostí, tedy ploch, které lze překročit jen v jednom směru a neexistuje žádný dosud známý fyzikální mechanismus, který by umožňoval získávat informace z jejich druhé strany. To zahrnuje existenci černých děr a kosmologických horizontů událostí.  Obecná teorie relativity také předpovídá zakřivování drah paprsků světla, což vede ke vzniku gravitačních čoček. Ty jsou dnes dobře známým jevem projevujícím se jak na měřítkách jednotlivých hvězd, tak na měřítkách kup a nadkup galaxií. Využívají se při mnoha pozorováních, mj. např. k detekci přítomnosti temné hmoty.  Pro slabá gravitační pole přechází OTR k předpovědím shodným s Newtonovou teorií gravitace. Jednou z nejznámějších oprav k Newtonově teorii je stáčení perihelia drah planet, což byl jeden z nevysvětlených jevů, jehož objasnění je jedním z významných úspěchů OTR. Stáčení je nejvíce patrné u planet blíže k centrálnímu tělesu, proto je ve Sluneční soustavě nejlépe pozorovatelné stáčení dráhy Merkuru.", "section_level": 2}, {"title": "Polní teorie gravitace.", "content": "Geometrickou interpretaci gravitačního působení lze převést do polní formy v plochém časoprostoru. Mezi její zastánce patřil například Richard Feynman. V měřitelných předpovědích u slabých polí je obecné teorii relativity ekvivalentní a u silných polí neobsahuje singularity.", "section_level": 2}, {"title": "Kvantová teorie pole.", "content": "Kvantová teorie pole (KTP) nezahrnuje gravitaci, protože se to zatím nikomu nepodařilo, ačkoli se o to fyzikové snaží již desítky let. Gravitace je od ostatních přírodních sil natolik odlišná, že je neslučitelná se současnou KTP. Nicméně se běžně za výměnnou částici považuje zatím neobjevený graviton se spinem 2.", "section_level": 2}, {"title": "Strunová teorie.", "content": "V teorii strun je graviton jen jedním konkrétním druhem vibrace struny. Gravitační pole je potom spojeno se zakřivením časoprostoru pomocí ztotožnění struktury časoprostoru s obrovským množstvím podobně (koherentně) vibrujících strun. Časoprostor se tedy dá představit jako tkanina zhotovená ze strun. Gravitace je pak totožná se zakřivením této tkaniny.", "section_level": 2}, {"title": "Významné druhy gravitačního pole.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní gravitační pole.", "content": "Homogenní gravitační pole je způsob zjednodušeného matematického popisu gravitačního pole, při kterém je gravitační síla ve všech místech pole \"stejná\" (velikost i směr). Homogenní gravitační pole je vhodným přiblížením tehdy, pokud se v oblastech pole, v nichž sledované děje probíhají, příliš nemění velikost ani směr intenzity gravitačního pole (tedy např. gravitační pole Země uvnitř jedné místnosti o rozměrech v řádu jednotek metrů).  Homogenní gravitační pole je tedy vhodné k popisu pohybů v blízkosti povrchu velkých vesmírných těles, tj. jsou-li trajektorie sledovaných těles malé ve srovnání s jejich velikostí. Lze jej popisovat pomocí potenciálu  kde \"m\" značí hmotnost tělesa pohybujícím se v gravitačním poli, \"g\" je intenzita gravitačního pole (tedy zrychlení polem působené) a \"h\" je výška měřená ve směru působení gravitačního pole.  U rotujících vesmírných těles, popisujeme-li děje v soustavě spojené s daným místem na jejich povrchu (např. šikmý vrh), je vhodnějším přiblížením tíhové pole, zohledňující i setrvačné odstředivé síly.", "section_level": 2}, {"title": "Radiální (centrální) gravitační pole.", "content": "Radiální (centrální) gravitační pole je druh gravitačního pole, při kterém směr gravitační síly ve všech místech pole míří stále do \"jednoho bodu\" – \"středu\", přičemž všechny body nacházející se na kulové ploše, která má střed v těžišti tělesa mají intenzitu gravitačního pole o stejné velikosti.  Centrální gravitační pole je idealizovaný případ, který se teoreticky vyskytuje pouze u osamělých (tedy velmi vzdálených od jiných zdrojů gravitace) hmotných bodů, těles s kulovou symetrií a nerotujících černých děr. V praxi jakékoliv nesymetrické rozložení hmot může vyvolávat jemné směrové odchylky. Obvykle je to ale velmi dobrá aproximace gravitačního pole např. kolem planet, Slunce, hvězd a jiných přibližně kulových těles ve větších vzdálenostech od nich.  Aproximace gravitačního pole pomocí radiálního pole je vhodná v případech, kdy trajektorie pohybu je velká a dostatečně vzdálená od zdroje gravitačního pole.  Působení sféricky symetrického tělesa lze ekvivalentně nahradit ve výpočtech podle Newtonových zákonů hmotným bodem, umístěným v jeho středu.  V radiálním gravitačním poli (můžeme-li zanedbat relativistické jevy) se tělesa pohybují po kuželosečkách podle Keplerových zákonů.", "section_level": 2}, {"title": "Gravitační pole planet.", "content": "Z přesného mapování pohybu sond na oběžné dráze kolem planety pomocí měření dopplerovského posunu frekvence signálu vysílaného sondou lze určit lokální změny v gravitačním poli planety, které souvisí s nerovnoměrným rozdělením hmoty na planetě (v topografii, podpovrchových strukturách v kůře, anomáliích v plášti či přímo spojenými s jádrem planety). Pozorovatelnost signálu libovolné struktury roste s její velikostí a klesá s hloubkou pod povrchem planety (podobně jako u tzv. skin efektu). Ze zaznamenaných lokálních variací v radiálním gravitačním zrychlením lze zpětně usuzovat na vnitřní strukturu planety: Obecně jsou nejvýraznějšími komponentami planetárních gravitačních polí signály velkých sopek (např. Olympus Mons na Marsu), riftových systémů (Valles Marineris tamtéž), impaktních pánví (nejvíce tzv. mascony), ale také globální rotační zploštění planety.  Znalost přesného tvaru gravitačního pole dané planety (především pak Země) má především technický význam.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb v gravitačním poli.", "content": "Homogenní gravitační pole je speciálním případem centrálního (radiálního) gravitačního pole.  Důležitým pohybem v homogenním gravitačním poli je tzv. šikmý vrh. Jeho speciálními případy jsou Důležitými charakteristikami šikmého vrhu jsou počáteční rychlost a elevační úhel.", "section_level": 1}, {"title": "Tíhové pole.", "content": "Tíhové pole je pole, které působí v okolí rotujícího hmotného tělesa ve vztažné soustavě spojené s daným bodem tohoto tělesa. Toto pole je v každém bodě určeno tzv. tíhovou silou, která je vektorovým součtem gravitační a odstředivé síly.  Na tělesa pohybující se po povrchu Země působí  Výsledná tíhová síla formula_3 je určena jako výslednice gravitační síly formula_4 a odstředivé síly formula_5, tzn.  Výsledná tíhová síla obecně nesměřuje do středu Země. Vzhledem k tomu, že úhel mezi gravitační a odstředivou silou závisí na zeměpisné šířce, závisí na ní také tíhová síla (a to jak její velikost, tak i její směr).  \"Tíhové zrychlení\" je zrychlení, které tělesům uděluje tíhová síla. Tíhová síla (a tedy i tíhové zrychlení) nám určují svislý směr, např. závaží zavěšené na provázku se ustálí právě ve směru působení tíhové síly.  Tíhové zrychlení je závislé na zeměpisné šířce a nadmořské výšce. V naší zeměpisné šířce je hodnota tíhového zrychlení \"g\" = 9,81 m s.  Pokud je trajektorie pohybu tělesa dostatečně malá a lze zanedbat změny vektoru tíhového zrychlení v dané oblasti (a to jak rozdíly ve velikosti tak i směru), pak lze pracovat s \"homogenním tíhovým polem\". Postup je stejný jako v případě homogenního gravitačního pole.  Tělesa, která se nachází v tíhovém poli, získávají potenciální energii.  Síla, kterou působí těleso na podložku či závěs v tíhovém poli, se označuje jako \"tíha\". \"Měrná tíha\" je tíha látky o jednotkovém objemu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravitace, gravitační interakce je univerzální silové působení mezi všemi formami hmoty a právě tím se odlišuje od všech ostatních interakcí. Gravitační interakce je nejslabší ze základních interakcí, má nekonečný dosah a je vždy přitažlivá. Nejvýznamněji tedy působí na objekty o velké hmotnosti (makrosvět). Pro malé rychlosti a slabá pole se k popisu gravitační interakce používá, kvůli jeho jednoduchosti a relativní přesnosti pro malé rychlosti, Newtonův gravitační zákon. Pro silná pole a velké rychlosti (relativistické, blížící se rychlosti světla) se používá k popisu gravitace obecná teorie relativity (platí i pro slabé pole a malé rychlosti). Hledaná kvantová teorie gravitace předpokládá částici zvanou graviton jako další elementární částici.\"", "tgt_summary": "Gravity (), or gravitation, is a natural phenomenon by which all things with mass or energy—including planets, stars, galaxies, and even light—are brought toward (or \"gravitate\" toward) one another. On Earth, gravity gives weight to physical objects, and the Moon's gravity causes the ocean tides. The gravitational attraction of the original gaseous matter present in the Universe caused it to begin coalescing and forming stars and caused the stars to group together into galaxies, so gravity is responsible for many of the large-scale structures in the Universe. Gravity has an infinite range, although its effects become increasingly weaker as objects get further away.", "id": 2119130}
{"src_title": "Kinetická energie", "tgt_title": "Kinetic energy", "src_document": [{"title": "Newtonovská (klasická) kinetická energie.", "content": "Kinetická energie v klasické mechanice je definována ve tvaru", "section_level": 1}, {"title": "Odvození vztahu.", "content": "Uvažujme hmotný bod o hmotnosti formula_4, na který působí síla formula_5, pak pohybová rovnice jde zapsat v následujícím tvaru kde formula_7 je rychlost uvažovaného hmotného bodu v čase formula_8 (okamžitá rychlost). Tuto pohybovou rovnici skalárně vynásobíme rychlostí formula_7 hmotného bodu (na sílu formula_5 neklademe žádná omezení), čímž dostaneme Jelikož platí, že lze předchozí rovnici upravit kde formula_1 je \"kinetická energie\" hmotného bodu.  Protože pro element práce platí formula_15, pak z předchozí rovnosti vyplývá a odtud integrací dostáváme  Alternativně lze kinetickou energii také vyjádřit pomocí hybnosti formula_18", "section_level": 2}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "V rámci speciální teorie relativity lze získat přesnější vztah kde \"m\" je hmotnost tělesa v pohybu, \"m\" je klidová hmotnost, \"v\" je rychlost tělesa a \"c\" je rychlost světla. První člen v závorce je tzv. Lorentzův faktor.  Tento vzorec lze pomocí Taylorova rozvoje přepsat do tvaru nekonečné řady z níž je vidět, že při rychlostech mnohem menších než \"c\" je významný jen první člen a platí newtonovský vzorec.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme izolovanou soustavu, pak platí zákon zákon zachování mechanické energie, který lze formulovat ve tvaru který nám říká, že se kinetická energie v izolované soustavě mění na energii potenciální a naopak. Zaměříme-li se na homogenní tíhové pole Země (lze ho považovat za homogenní pro malé vzdálenosti od povrchu), pak tuto přeměnu lze jednoduše ilustrovat například na volném pádu z výšky formula_23. kde formula_25 je počáteční čas, ve kterém má těleso ve výšce formula_23 nulovou rychlost, a formula_27 je čas dopadu. Výsledek lze jednoduše ověřit přímým výpočtem úlohy volného pádu. Nejdříve určíme čas dopadu čímž dosazením za rychlost dostáváme výsledek, který je v souladu se zákonem zachování energie", "section_level": 1}], "src_summary": "Kinetická energie (též pohybová energie) je jeden z druhů mechanické energie, kterou má pohybující se těleso. Je to tedy práce, kterou musíme vykonat, abychom urychlili těleso na určitou rychlost. Velikost kinetické energie tělesa, vykonávajícího posuvný pohyb závisí na jeho hmotnosti a rychlosti. Vykonává-li těleso rotační pohyb, závisí jeho energie na úhlové rychlosti a momentu setrvačnosti. Je-li těleso v klidu, má nulovou kinetickou energii. Protože pohyb těles je relativní, záleží hodnota kinetické energie na tom, z jaké vztažné soustavy těleso pozorujeme.", "tgt_summary": "In physics, the kinetic energy (KE) of an object is the energy that it possesses due to its motion. It is defined as the work needed to accelerate a body of a given mass from rest to its stated velocity. Having gained this energy during its acceleration, the body maintains this kinetic energy unless its speed changes. The same amount of work is done by the body when decelerating from its current speed to a state of rest.", "id": 2331311}
{"src_title": "Šroub", "tgt_title": "Bolt (fastener)", "src_document": [{"title": "Síla otáčení.", "content": "Závit na šroubu (šroubovice) působí jako nakloněná rovina, obtočená kolem jeho dříku. Otáčením se šroub posouvá vůči matici nebo součásti s vnitřním závitem, a to s podstatně větší silou než jaká šroubem otáčí. Proto se šrouby užívají například u mechanických zvedáků, šroubových lisů a dalších zařízení, kde je třeba vyvinout velkou sílu. Závit běžných šroubů je samosvorný, takže šroubový spoj drží spojované součástky pohromadě velkou silou a trvale. Toho využívají například šroubové uzávěry. Jen tam, kde se součásti například trvale otřásají, jako v motorech, v letadlech a dopravních strojích, se musí šroub i matka zajistit proti samovolnému povolení spoje.  Síla \"F\" potřebná k otáčení šroubu: formula_1  kde \"F\" je síla, která posouvá šroub, \"d\" je výška jednoho závitu (stoupání), \"r\" je poloměr šroubu. V praxi se ještě počítá s třením a veličina potřebná pro utažení (povolení) šroubu se udává jako krouticí moment.", "section_level": 1}, {"title": "Jemný a přesný posuv.", "content": "Otáčivý pohyb šroubu se převádí na daleko menší podélný posuv a díky tomu vyvozuje značnou sílu. Jedna otočka šroubu způsobí posuv o stoupání závitu, čehož lze využít k jemnému podélnému pohybu. Měřicí šroub mikrometru se každou otáčkou posune o 1 mm a je-li opatřen větší válcovou hlavou se stupnicí, dovoluje odměřovat setiny nebo i tisíciny milimetru. Posuvové šrouby obráběcích strojů umožňují přesné nastavení nástroje vůči obrobku a tím i přesnou výrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Technické vlastnosti.", "content": "V technické praxi patří šroub mezi rozebíratelné spojovací součástky, ať už spolu s maticí nebo bez matice tvoří šroubový spoj. V případě, kdy ve spoji není použita matice, bývá šroub zašroubován (zavrtán) do otvoru se závitem.  Rozměry a materiály šroubů jsou dány mezinárodními standardy ISO, EN ISO, ASTM nebo národními např. ČSN, DIN nebo podnikovými normami (např. PN nebo LiAB).", "section_level": 1}, {"title": "Typ hlavy.", "content": "Podle účelu se používají šrouby s různě upravenou hlavou. Pro malé průměry šroubů se nejčastěji používají hlavy s následujícími tvary", "section_level": 2}, {"title": "Drážka.", "content": "Drážka je vnitřní prohlubeň v hlavě, do které se vkládá utahovací nástroj odpovídajícího tvaru. Dříve se používala jednoduchá (plochá) drážka, tedy zářez do hlavy šroubu, který ovšem vede nástroj jen jednom směru, kdežto ve směru drážky může nástroj vyklouznout. Pro lepší vedení a centrování nástroje, aby se dala použít větší síla a elektrické či pneumatické nástroje, používají se různě tvarované drážky, do nichž se nasadí nástroj (šroubovák) přesně odpovídajícího tvaru. Používají se různé drážky křížové (Phillips, Pozidriv atd.), vnitřní šestihran – inbus, šestiramenná hvězdice torx nebo specializované, firemní a bezpečnostní tvary, které nelze povolit běžnými nástroji.  Používají se i šrouby bez drážky, například u větších průměrů vnější šestihran (na maticový klíč) nebo plochá hlava se zápustným čtyřhranem do dřeva – vratový šroub. Pro bezpečnostní nerozebíratelné spoje se vyrábějí a používají šrouby se zvláštními úpravami hlav, například s ulamovací, utrhávací hlavou.", "section_level": 2}, {"title": "Závit.", "content": "Podle účelu se používají šrouby s různými typy závitů např.:", "section_level": 2}, {"title": "Materiály.", "content": "Podle účelu použití se šrouby a matice vyrábějí z různých materiálů. Jedny z nejběžnějších jsou šrouby z uhlíkových nebo legovaných ocelí v pevnostních třídách 4.6, 5.6, 5.8, 8.8, 10.9, 12.9. Pro šrouby z uhlíkových ocelí, se za účelem prodloužení životnosti spoje, používá k jejich ochraně různých povrchových úprav, často galvanické zinkování v různých odstínech od bílé, modré, žluté, olivové, černé atd., žárové zinkování, šeradování, dacromet, delta-ton, případně organické povlaky (nátěry).  Pro šrouby z korozivzdorných ocelí se používají materiály A1 až A5 (austenitické), F1 až F5 (feritické) a C1 až C5 (martenzitické). Pevnost je označena doplňkovou číslicí za pomlčkou. Dále se používají šrouby z mosazi, ze slitin hliníku a také z plastů.  Číslice před tečkou označuje mez pevnosti ve 100 MPa, číslice za tečkou pak mez kluzu jako procentní podíl k mezi pevnosti. Např. pro pevnostní třídu 4.6 je mez pevnosti 400 MPa a mez kluzu pak 400 MPa × 0,6 tj. 240 MPa. Šrouby i matice se označují alfanumerickým kódem, který definuje chemické složení korozivzdorné oceli, po nich následuje pomlčka a číslo, které vyjadřuje desetinu meze pevnosti. Např. A4-70 označuje austenitický korozivzdorný materiál s mezí pevnosti 700 MPa.", "section_level": 2}, {"title": "Únosnost šroubu.", "content": "Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem. Navrhování a výpočet šroubových spojů ocelových konstrukcí se provádí podle norem (Eurokódů) \"ČSN EN 1993-1-8\" a podle \"ČSN EN 1999-1-1\" pro šroubové spoje konstrukcí z hliníkových slitin. formula_2, kde \"A\" je průřez jádra šroubu (v závitu), \"F\" působící síla a formula_3 je maximální dovolené napětí ve šroubu v tahu. Potřebná plocha jádra šroubu se tedy vypočítá jako formula_4. Z vypočtené plochy průřezu jádra šroubu \"A\" se stanovuje potřebná velikost šroubu podle příslušné normy nebo katalogu výrobce.  Postup je shodný s návrhem pro tahové namáhání s rozdílem, že místo maximálně dovoleného napětí ve šroubu v tahu formula_3 se použije maximální dovoleného napětí ve šroubu ve smyku formula_6.  Posouzení šroubů pro kombinaci tahového a smykového namáhání se provádí v případě, že šroub bude namáhán oběma způsoby, tedy jak tahem tak smykem. Posouzení se provádí podle teorie plasticity např. Hüber–Mises–Hencky, Tresca aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šroub je otočná strojní součást, jejíž hlavní funkční částí je vnější závit. Společně s maticí tvoří spojovací prostředek v rozebíratelném šroubovém spoji. Jiný typ spoje se vytváří pomocí vrutů. Spojovací šroub je obvykle opatřen hlavou, která umožňuje šroubem otáčet pomocí šroubováku nebo klíče. Kromě toho se šroub používá k převodu otáčivého pohybu na posuvný u různých strojů a k řadě dalších účelů.", "tgt_summary": "A bolt is a form of threaded fastener with an external male thread. Bolts are very closely related to screws.", "id": 1854088}
{"src_title": "Volný pád", "tgt_title": "Free fall", "src_document": [{"title": "Pohybové rovnice.", "content": "Pomineme-li odpor okolního prostředí a uvažujeme-li pouze homogenní tíhové pole (např. reálný pád z malých výšek na povrchu těles bez atmosféry), působí na pohybující se těleso pouze síla ve vertikálním směru o velikosti kde formula_3 je tíhové zrychlení.  Záporným znaménkem se označuje, že těleso padá směrem dolů (daná souřadnicová osa je totiž obvykle orientována směrem vzhůru). Pohybová rovnice v daném směru má tvar kde formula_5 je zrychlení tělesa.  Z předchozích vztahů dostaneme rovnost neboli (pro formula_7):  Je vidět, že velikost hmotnosti formula_1 tělesa nemá na pohyb vliv. Všechna tělesa padají se stejným zrychlením formula_3.", "section_level": 1}, {"title": "Kinematika pohybu.", "content": "Volný pád je tedy rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb se zrychlením rovným tíhovému zrychlení. Ze vztahů pro rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb (za předpokladu, že osa formula_12 směřuje vertikálně) plyne kde formula_15 určuje velikost počáteční rychlosti (tedy rychlosti v čase formula_16) a formula_17 určuje počáteční polohu (resp. výšku).  V takto zvolené soustavě souřadnic tedy těleso padá proti směru osy formula_12.", "section_level": 1}, {"title": "Pád z klidu.", "content": "Pustíme-li těleso z klidu, má v okamžiku vypuštění formula_16 nulovou rychlost formula_20. Položíme-li navíc počátek souřadné soustavy do bodu vypuštění, tedy formula_21, pak platí Vyloučíme-li z těchto rovnic čas formula_24, dostaneme závislost rychlosti na poloze (z prvních dvou rovnic jsme vyjádřili t, dali do rovnosti a pak upravili) Změníme-li souřadnice tak, aby označovaly výšku, tzn. formula_26, dostaneme vzorec pro rychlost pádu tělesa z dané výšky ve tvaru", "section_level": 1}, {"title": "Energie.", "content": "Při volném pádu se potenciální energie tíhového pole (ve speciálních případech gravitační potenciální energie) mění na kinetickou energii tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Přesnost řešení.", "content": "Uvedené řešení je pouze přibližné, protože tíhové pole astronomických těles ve skutečnosti není homogenní – gravitační pole je blízké centrálnímu a se zvětšující se výškou jeho síla klesá, také odstředivá síla, je-li složkou tíhové síly, se (s výjimkou osy otáčení) se vzdáleností mění. Chyba je však při výpočtu pádů na povrchu Země o mnoho řádů nižší, než například vliv odporu vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Volný pád lidského těla v zemské atmosféře.", "content": "Volný pád vzniká tehdy, jestliže tělo člověka padá z velké výšky, tělo se při pádu samovolně urychluje a po dosažení své maximální rychlosti naroste odpor vzduchu do takové velikosti, že se vyrovná tíhové síle a dále se tělo pohybuje konstantní rychlostí. Pohyb padajícího těla je nejprve pohybem rovnoměrně zrychleným a od určitého okamžiku je pohybem s konstantní rychlostí. Typickým příkladem volného pádu jsou pády při leteckých katastrofách. Odpor vzduchu zanedbáváme (experimentálně zjištěno) do 152 metrů nad zemí.  Ve vyšších vrstvách atmosféry je vzduch řidší, klade menší odpor a lidské tělo může dosáhnout vyšší rychlosti.  Rakušan Felix Baumgartner nad Novým Mexikem absolvoval 15. března 2012 zkušební seskok z extrémní výšky. když podle agentury AP seskočil z více než 21 kilometrů. Během volného pádu dosáhl údajně maximální rychlosti 1357 kilometrů v hodině, což je 1,25násobek rychlosti zvuku.  14. října 2012 pak rychlosti přes 1127,6 kilometru v hodině dosáhl podle televizních záběrů čtyřicet sekund poté, co vyskočil z tlakové kabiny vynesené balonem do výšky 39 044 metrů. Podle některých měl Baumgartner rychlost více než 1342, pravděpodobně 1357 kilometrů za hodinu.  Viceprezident americké internetové společnosti Google Alan Eustace v roce 2014 ve speciálním skafandru skočil z výšky 41 419 metrů. Při volném pádu urazil rekordních 37 617 metrů a dosáhl maximální rychlosti 1321 kilometrů za hodinu.  Ve výškách kolem 30 kilometrů je atmosféra tak řídká, že by tu člověk mohl padat maximální rychlostí až kolem 500 metrů za sekundu (1 800 km/h). Tato hodnota s přibývající vzdáleností od zemského povrchu exponenciálně roste.  V hustém vzduchu u země se pádová rychlost (bez ohledu na výšku seskoku) ustálí na hodnotách kolem 50 metrů za sekundu (tj. 180 km/h). Na zem dopadne lidské tělo padající z velkých výšek zhruba stejně rychle jako člověk letící volným pádem ze 450 metrů. To je minimální výška nutná k dosažení hranice mezní rychlosti při pádu. Skočíte-li z větší výšky, rychleji stejně nepoletíte. Záleží také na oblečení, tvaru a poloze těla – rychlost těla při dopadu z volného pádu se tak pohybuje maximální rychlostí 180 až 190, ve vysokých horách i 260 km/h.  Lyžaři pravidelně překročí hodnotu 200 kilometrů za hodinu, což je ještě více než běžná rychlost volného pádu parašutisty – asi 190 km/h. 31. března 2014 dosáhl italský sportovec Simone Origone ve francouzském městečku Vars rekordu 252,454 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volný pád je pohyb tělesa o hmotnosti formula_1 v tíhovém poli, při kterém počáteční rychlost tělesa je \"nulová\" a kromě tíhové síly na těleso nepůsobí \"žádná\" další síla, popř. jsou další síly \"zanedbatelné\" (tzn. \"odpor prostředí se zanedbává\").", "tgt_summary": "In Newtonian physics, free fall is any motion of a body where gravity is the only force acting upon it. In the context of general relativity, where gravitation is reduced to a space-time curvature, a body in free fall has no force acting on it.", "id": 1767639}
{"src_title": "Hej rup!", "tgt_title": "Workers, Let's Go", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Továrník Jakub Simonides (Jan Werich) je svým konkurentem Worstem (Josef Skřivan) na pět dnů a pět nocí „uklizen“ do ústraní v baru \"Pokker Club\". Během těchto pěti dnů se akcie jeho podniku propadnou natolik, že Simonides končí na dlažbě. Setkává se s nezaměstnaným dělníkem Filipem (Jiří Voskovec), se kterým si zkoušejí neúspěšně vydělat peníze jako zahradníci či cestáři. Při žehlení kalhot parním válcem jim válec ujede. Při honičce za ním se setkávají s mladou ženou Martou (Helena Bušová), která dělala barmanku v podniku, kde Simonides strávil oněch pět dní. Ta posléze předá Simonidesovi jeho ztracenou peněženku, ve které nachází dopis, že mu zůstává jedna parcela i s domem.  Společně se chystají přestěhovat do onoho domu, který je ale pouze nedostavěnou hrubou stavbou. Simonides s Filipem začínají s dostavbou, přidávají se k nim další nezaměstnaní a společnými silami dostaví dům, pořídí krávu a vybudují mlékárenské družstvo Hej Rup!.  Worst se snaží Simonidese opět zbavit, ale místo toho Hej Rup! skupují jeho akcie a přebírají jeho továrnu sami. Zajimavosti  Při natáčení scény, kdy neřízený válec vjel mezi hosty zahradní restaurace, zahynul herec Adolf Heidrich-Marek, kterému bylo 64 let a svého času byl ředitelem jednoho z tehdejších divadel. Do komparsu se dostal náhodou, špatně chodil a při natáčení se díval do kamery. Byl kvůli tomu přesazen na jiné místo vedle dalšího statisty. Tomu se podařilo včas uskočit, na Heidrich-Marka měla ale údajně spadnout plátěná kulisa, spadl přímo pod parní válec a byl na místě mrtev. Tato scéna nebyla do filmu z pochopitelných důvodů zařazena. Při následujícím soudním řízení byl režisér Martin Frič obviněn z nedostatečných bezpečnostních opatření a byl odsouzen na pět měsíců s odkladem na podmíněnou dobu dvou let. Později byl za oběť nehody občas uváděn Vladimír Marek, bratr herečky Xeny Longenové, který ve filmu rovněž hrál (člena správní rady kujícího s ostatními pikle), avšak ten zemřel až roku 1938.  Další zajímavostí je, že se zde poprvé v komparzu před kamerou objevuje sedmnáctiletý Vlastimil Brodský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hej rup! je česká komedie Martina „Mac“ Friče z roku 1934. Film ukazuje těžký úděl nezaměstnaných (Jan Werich a Jiří Voskovec), kteří si spolu s dalšími založí mlékárenské družstvo, a tím se jim vrátí životní optimismus.", "tgt_summary": "Workers, Let's Go or Heave-Ho! () is a 1934 Czechoslovak comedy directed by Martin Frič. Popular actors and playwrights from Osvobozené divadlo Jiří Voskovec and Jan Werich co-wrote the screenplay and acted in the movie.", "id": 1563108}
{"src_title": "RAM", "tgt_title": "Random-access memory", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Zkratka RAM má v angličtině význam. Toto slovní spojení se často překládá do češtiny jako „paměť s náhodným přístupem“. Zatímco slovo má v angličtině význam „dějící se nebo vybraný bez nějakého určitého plánu, cíle nebo vzoru“ (), slovo „náhodný“ vzbuzuje v češtině silnější představu nahodilosti než slovo „random“ v angličtině (vracená data nejsou náhodná, ale odpovídají obsahu požadované adresy, požadován však může být obsah libovolné adresy, přitom rychlost přístupu nezávisí na adrese). Proto někteří autoři dávají v češtině přednost spojení „paměť s libovolným přístupem“, „paměť s adresním přístupem“ nebo „paměť s přímým přístupem“.  Význam zkratky RAM () popisuje pouze jednu z důležitých vlastností takto označovaných pamětí – možnost přístupu v libovolném pořadí. Proto se lze zvláště ve starší české technické literatuře setkat s označením RWM-RAM, které vychází z původní názvoslovné normy ČSN 36 9001. Zkratka RWM (z anglického Read-Write Memory) znamená, že paměť umožňuje čtení i zápis. Tomuto přístupu nelze upřít systematičnost; opakem RWM je ROM – paměť jen pro čtení; alternativou k RAM je např. SAM – paměť se sekvenčním přístupem nebo CAM – obsahem adresovatelná paměť neboli asociativní paměť.  Firma Intel však používá jednoduché označení RAM od prvních pamětí vyrobených v 70. letech 20. století.  Norma ISO/IEC 2382-12:1988, která byla v roce 1993 přijata jako ČSN a nahradila původní normu ČSN 36 9001, definuje RAM jako zařízení pro čtení a zápis.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení RAM.", "content": "Podle toho, zda paměť uchovává informace i po vypnutí napájení, dělíme paměti na:  Polovodičové paměti RAM jsou rychlejší, ale jsou volatilní a jsou dražší než diskové paměti při přepočtu ceny za jeden bit. Používají se především jako operační paměti počítačů. Slouží tedy k uchování údajů, které počítač potřebuje pro zpracovávání právě prováděné úlohy.  Údaje, které je potřeba uchovat i po vypnutí počítače, musí být uloženy do nevolatilní paměti – obvykle na pevný disk. Jeho nižší rychlost je kompenzována vyšší kapacitou a nezávislostí na napájení.", "section_level": 1}, {"title": "Statická a dynamická RAM.", "content": "Polovodičové paměti RAM rozdělujeme podle technologie uchovávání informace na statické (SRAM, ) a dynamické (DRAM, ). U statické RAM (SRAM) je paměťová buňka realizována jako bistabilní klopný obvod. Při použití technologie CMOS má téměř ideální vlastnosti – minimální příkon, velkou šumovou odolnost a krátkou přístupovou dobu. Paměťová buňka se však v provedení CMOS obvykle skládá ze šesti tranzistorů (klopný obvod ze dvou invertorů po dvou tranzistorech a dva další tranzistory pro přístup), což způsobuje mnohem vyšší cenu na bit než u dynamické RAM. Proto se statické RAM používají pouze v nasazeních, kdy je požadována maximální rychlost a vyšší cena není kritická; příkladem je cache mezi procesorem a dynamickou pamětí RAM (označovaná L1, L2, L3), nebo operační paměť výkonných počítačů, kde není cena rozhodující. Dynamická RAM (DRAM) je levnější a výrobně mnohem jednodušší, než SRAM, protože buňky jsou realizovány pomocí parazitních kapacit (jeden tranzistor). Nevýhodou je, že se obsah každé paměťové buňky musí pravidelně obnovovat (). Obnova, kterou zajišťuje speciální obvod (aby nebyl zbytečně zatěžován procesor), probíhá hromadně po celých řádcích, takže pokles výkonu paměti není dramatický (při obnově není paměť dostupná). Při čtení dochází k vymazání obsahu buňky, obnova proto musí probíhat také po každém čtení (proto je čtení 1,5× delší než zápis). Uchování informace je založeno na fyzikálním principu nabíjení kondenzátoru, konkrétně na parazitní (Müllerově) kapacitě řídícího tranzistoru. Takto vzniklý potenciál, který je ekvivalentní napětí, odpovídá logické 0 nebo 1. Jelikož vlivem svodů (podle svodového odporu) je tento potenciál vybíjen, je nutno obnovování informace v paměťové buňce často opakovat (několik set krát za sekundu). Obnova probíhá tak, že jsou paralelně sejmuty obsahy paměťových buněk na řádku, v budiči zesíleny a opět zapsány na původní místo.  V osobních počítačích se jako vnitřní paměť používají téměř výhradně paměti DRAM.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení DRAM modulů do počítače.", "content": "Jaké paměti použijeme se vždy řídí použitou čipovou sadou na základní desce a základní deskou samotnou.  Dnešní rychlé paměti (DDR – DDR4) pracují v jednotkách nanosekund, proto jejich čtení/zápis vyžaduje speciální časování.", "section_level": 1}, {"title": "Označení.", "content": "Když výrobci pamětí přestali s výrobou SDRAM označovaných jako PC100 a PC133, změnili současně i způsob označování rychlosti pamětí. SDRAM měly v označení typu i rychlost. Např. PC100 má 100 MHz vnitřní i vnější frekvenci. Paměti DDR jsou označovány odlišně, takže PC2100 má přenosovou rychlost 2100 MB/s na frekvenci 133 MHz, má ale „double data transfer rate“, což znamená, že se chová jako 266MHz. PC2700 má 166 MHz frekvenci (333 MHz Front Side Bus) a PC3200 má frekvenci 200 MHz (400 MHz FSB).  Jak bylo uvedeno výše, paměti se označuji marketingově líbivými vysokými hodnotami „frekvencí“. Ve skutečnosti paměti SDR-DDR-DDR2-DDR3-DDR4 stále používají čipy pracující na frekvencích max. 266MHz (pro špičkové modelové řady). Marketingové označení prakticky vyjadřuje max. teoretickou propustnost pamětí. Nikoliv frekvenci fyzickou – „elektrickou“.", "section_level": 1}], "src_summary": "RAM je v informatice označení používané pro polovodičové paměti s přímým přístupem umožňující čtení i zápis. V technické praxi si pod pojem RAM představíme paměť s následujícími vlastnostmi:", "tgt_summary": "Random-access memory (RAM ) is a form of computer memory that can be read and changed in any order, typically used to store working data and machine code. A random-access memory device allows data items to be read or written in almost the same amount of time irrespective of the physical location of data inside the memory. In contrast, with other direct-access data storage media such as hard disks, CD-RWs, DVD-RWs and the older magnetic tapes and drum memory, the time required to read and write data items varies significantly depending on their physical locations on the recording medium, due to mechanical limitations such as media rotation speeds and arm movement.", "id": 189459}
{"src_title": "Zdeněk Liška", "tgt_title": "Zdeněk Liška", "src_document": [{"title": "Biografie a tvorba.", "content": "Pocházel z muzikantské rodiny a už v dětství projevoval značný hudební talent. V roce 1944 absolvoval pražskou konzervatoř v oboru skladba a řízení, krátce působil jako dirigent amatérské filharmonie ve Slaném (1944–1945). Po válce začal působit jako hudební skladatel ve studiu krátkého filmu ve Zlíně.  Jako první jej proslavila jeho hudba k filmu \"Vynález zkázy\" Karla Zemana, který byl natočen v roce 1958 coby vpravdě objevná – autor zde používá postupy, o kterých by se dalo říci, že se jedná o první sofistikovanou „industriální“ hudbu dávno před vznikem této kategorie. Řadě významných českých i slovenských filmů, svým osobitým „janáčkovským“ hudebním rukopisem přispěl výrazně k jejich umělecké velikosti, například Vláčilovým perlám \"Marketa Lazarová\" a \"Údolí včel\" či Herzovu \"Spalovači mrtvol\", úzce spolupracoval se scenáristy, a často požadoval změny střihu filmu, dlužno podotknout, že ke zdaru věci. Zdeněk Liška často opakoval hudební motivy, mimo jiné i proto je Hudba Zdeňka Lišky i při zběžném poslechu nezaměnitelně rozeznatelná pro svůj charakteristický zvuk a nečekané harmonické postupy k libým melodickým motivům. Experimentální zvukový charakter má doprovod k Polákově sci-fi \"Ikarie XB 1\" nebo komedii \"Jáchyme, hoď ho do stroje!\".  Jeho uměleckými vrcholy jsou kromě uvedených titulů např. oskarový \"Obchod na korze\", \"Ďáblova past\", \"Ovoce stromů rajských jíme\", \"Stíny horkého léta\", \"Signum laudis\" aj. Byl neobyčejně plodným tvůrcem, jako autor se uplatnil ve více než sto šedesáti celovečerních filmech a čtyřech stech filmech krátkometrážních a středometrážních. Věnoval se také hudbě scénické (Karlínské divadlo, Laterna Magika – za hudbu pro \"Kinoautomat\" na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se společně s Radúzem Činčerou a Jaroslavem Fričem stal laureátem státní ceny) a televizní (seriál \"Hříšní lidé města pražského, Třicet případů majora Zemana\"). V roce 2000 uvedla Česká televize dokument o jeho životě a díle s názvem \"Zdeněk Liška\" (rež. Petr Ruttner).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Liška (16. března 1922 Smečno – 13. července 1983 Praha) byl český hudební skladatel, který se věnoval především filmové hudbě. Liškova tvorba se nesmazatelně zapsala do historie filmového umění dvacátého století. Jako jeden z prvních dokázal, že filmová hudba je nejen rovnocennou emotivní složkou celého filmu, ale naopak dramaturgicky dotváří umělecké kvality celého díla.", "tgt_summary": "Zdeněk Liška (16 March 1922 – 13 August 1983) was a Czech composer who produced a large number of film scores across a prolific career that started in the 1950s. He was revelatory in his contribution to the development of electronic music. His music in this field is noticeable and dramatic, based on a unique musical feeling achieved using quite unusual instrumental combinations and various electronic and electroacoustic techniques.", "id": 2014591}
{"src_title": "Trojúhelník", "tgt_title": "Triangle", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "Úsečky, které spojují vrcholy, se nazývají strany trojúhelníku. Úhly, které svírají strany, se nazývají vnitřní úhly trojúhelníku. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům se nazývají vnější úhly trojúhelníku. Každý trojúhelník má 3 strany, 3 vnitřní úhly, 6 vnějších úhlů (u každého vrcholu dva).Trojúhelník nemá úhlopříčky.", "section_level": 1}, {"title": "Znázornění a zápis.", "content": "Trojúhelník se znázorňuje pomocí jeho vrcholů a stran. Vrcholy se označují velkým tiskacím písmenem, strany se označují malým písmenem příslušným protějšímu vrcholu, úhly se označují malým řeckým písmenem. Trojúhelník se zapisuje symbolem Δ následovaným výčtem všech vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce trojúhelníku.", "content": "Trojúhelník může být určen: Ke konstrukci trojúhelníku se mohou použít i výšky, těžnice atd.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti trojúhelníku.", "content": "\"Strany\" trojúhelníku splňují trojúhelníkové nerovnosti:  Součet dvou libovolných stran trojúhelníku je vždy \"delší\" než strana třetí, neboli  Součet všech \"vnitřních úhlů\" je v každém trojúhelníku 180°. Součet vnitřního a příslušného vnějšího úhlu je 180°. Součet dvou vnitřních úhlů se rovná vnějšímu úhlu u zbývajícího vrcholu. Proti většímu úhlu leží větší strana.  Obecný trojúhelník není osově ani středově souměrný, některé druhy trojúhelníků mohou být osově souměrné např.: rovnoramenný a rovnostranný trojúhelník.  Vztahy mezi úhly a stranami určují sinová, kosinová a tangentová věta.  Zavedeme-li veličinu formula_8, pak lze velikosti vnitřních úhlů určit ze vztahů", "section_level": 1}, {"title": "Důležité přímky a úsečky trojúhelníku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výška.", "content": "Výška je úsečka, jejímiž krajními body jsou vrchol trojúhelníku a pata kolmice vedené tímto vrcholem na protější stranu(nebo stručně řečeno kolmice na vrchol z protější strany). Průsečík výšky s příslušnou stranou se nazývá pata výšky. Každý trojúhelník má tři výšky. Přímky, na nichž leží výšky, se protínají v jednom bodě, který se nazývá ortocentrum. Ortocentrum leží buď uvnitř trojúhelníku, pokud je ostroúhlý, nebo u pravoúhlého trojúhelníka splývá s jeho vrcholem, při němž je pravý úhel anebo leží vně u tupoúhlého trojúhelníku. Spojnice jednotlivých pat výšek tvoří ortický trojúhelník. Pravoúhlý trojúhelník svůj ortický trojúhelník nemá, protože jeho dvě paty výšek splývají. Ortocentrum ostroúhlého trojúhelníku je středem kružnice vepsané jeho ortickému trojúhelníku; ortocentrum tupoúhlého trojúhelníku je středem jedné z kružnic připsaných jeho ortickému trojúhelníku. Výšky se označují malým písmenem \"v\" s dolním indexem příslušné strany.  Pro výšky trojúhelníku platí Velikosti výšek jsou určeny vztahy", "section_level": 2}, {"title": "Těžnice.", "content": "Těžnice je úsečka, jejímiž krajními body jsou střed strany a protilehlý vrchol trojúhelníku. Každý trojúhelník má tři těžnice. Těžnice se protínají v jednom bodě, který se nazývá těžiště. Těžiště rozděluje každou těžnici na dva díly v poměru 2 : 1, přitom vzdálenost těžiště od vrcholu je dvojnásobek vzdálenosti od středu protější strany. Každá těžnice rozděluje trojúhelník na dva díly se \"stejným obsahem\". Těžnice se označují malým písmenem \"t\" s dolním indexem příslušné strany, těžiště se označuje písmenem \"T\". Těžiště a dva vrcholy trojúhelníku tvoří postupně tři trojúhelníky (ABT, ACT, CBT), všechny tři mají \"stejný obsah\".  Délky těžnic jsou", "section_level": 2}, {"title": "Střední příčka.", "content": "Střední příčka je spojnice středů dvou stran (dvou pat těžnic). Každý trojúhelník má tři střední příčky. Střední příčka je rovnoběžná s příslušnou stranou a má velikost poloviny příslušné strany. Střední příčky dohromady rozdělují trojúhelník na čtyři shodné trojúhelníky – příčkový trojúhelník a tři trojúhelníky při jednotlivých vrcholech. Těžiště trojúhelníku je zároveň těžištěm jeho příčkového trojúhelníku. Střední příčky se označují malým písmenem \"s\".", "section_level": 2}, {"title": "Symediána.", "content": "Symediána je osově souměrný obraz těžnice podle osy příslušného úhlu (např. symediána těžnice z vrcholu \"A\" podle osy úhlu při vrcholu \"A\"). Každý trojúhelník má tři symediány. Všechny symediány trojúhelníku se protínají v jednom bodě, který se nazývá Lemoinův bod. Lemoinův bod leží uvnitř trojúhelníku a platí pro něj, že má ze všech vnitřních bodů trojúhelníku nejmenší součet čtverců vzdáleností od stran trojúhelníku. Pokud Lemoinovým bodem vedeme rovnoběžky s jednotlivými stranami, všechny průsečíky těchto rovnoběžek se stranami (je jich šest) leží na kružnici, která se nazývá první Lemoinova kružnice. Střed první Lemoinovy kružnice je středem úsečky spojující Lemoinův bod a střed kružnice opsané.", "section_level": 2}, {"title": "Osy úhlů.", "content": "Osa vnitřního úhlu dělí na polovinu vnitřní úhel a současně protější stranu dělí v poměru délek přilehlých stran. Osa vnějšího úhlu dělí na polovinu vnější úhel. Na je osa vnitřního úhlu formula_22, osa vnějšího úhlu formula_23 a také těžnice formula_24 a výška formula_25 z vrcholu formula_26. Podobně lze získat osy i u ostatních vrcholů.", "section_level": 2}, {"title": "Třetiny úhlů.", "content": "Pokud jednotlivé vnitřní úhly rozdělíme přímkami na tři stejné díly (trisekce úhlu), průsečíky těchto přímek (vždy těch dvou, které jsou bližší dané straně trojúhelníku) vždy tvoří rovnostranný trojúhelník (\"Morleyova věta\").", "section_level": 2}, {"title": "Osy stran.", "content": "Osa strany je kolmice vedená ze středu strany. Osy stran se protínají v jednom bodě (tento bod má stejnou vzdálenost od všech tří vrcholů trojúhelníka).", "section_level": 2}, {"title": "Eulerova přímka.", "content": "Eulerova přímka je přímka, která prochází těžištěm a ortocentrem nebo středem přímky. Na Eulerově přímce leží i střed kružnice opsané a střed kružnice devíti bodů. V rovnostranném trojúhelníku těžiště a ortocentrum splývají, takový trojúhelník Eulerovu přímku nemá.", "section_level": 2}, {"title": "Gaussova přímka.", "content": "Pokud přímka \"p\" protíná přímky, na nichž leží strany trojúhelníku, v bodech \"X, Y, Z,\" pak středy úseček \"AX, BY, CZ\" leží na přímce. Tato přímka se nazývá Gaussova přímka.", "section_level": 2}, {"title": "Kružnice opsaná, vepsaná a připsaná.", "content": "Kružnice opsaná trojúhelníku je kružnice, která prochází všemi vrcholy trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze opsat kružnici. \"Střed\" kružnice opsané leží v \"průsečíku os stran\", poloměr se rovná vzdálenosti středu od libovolného vrcholu. Spojnice středu kružnice opsané a jednotlivých vrcholů trojúhelníku jsou kolmé k jednotlivým stranám jeho ortického trojúhelníku (tzv. \"Nagelova věta\").  Velikost poloměru opsané kružnice určuje vztah Kružnice vepsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká všech stran trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze vepsat kružnici. Střed kružnice vepsané leží v průsečíku os vnitřních úhlů, \"poloměr\" se rovná kolmé vzdálenosti středu od libovolné strany.  Pro poloměr kružnice vepsané platí  Vzdálenost mezi středy kružnice vepsané a opsané je  Kružnice připsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká jedné strany trojúhelníku a dvou přímek, které jsou prodloužením zbývajících stran trojúhelníku. Střed kružnice připsané leží v průsečíku osy jednoho vnitřního úhlu a dvou vedlejších úhlů při zbývajících dvou vrcholech. Každý trojúhelník má tři kružnice připsané.", "section_level": 1}, {"title": "Obvod a obsah.", "content": "Obvod trojúhelníku \"o\" se vypočte jako součet všech jeho stran:  Obsah trojúhelníku \"S\" se vypočte jako polovina součinu libovolné strany a k ní příslušné výšky:  Pokud není známá příslušná výška, je možné obsah trojúhelníku vypočítat podle Heronova vzorce  Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice opsané (formula_31):  Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice vepsané (formula_33):  Obsah trojúhelníku pomocí vnitřního úhlu:  Obsah obecného trojúhelníku v rovině kde (a,a), (b,b), (c,c) jsou souřadnice vrcholů (vychází z vektorového součinu, použití hlavně v grafice):  nebo:  Použije-li se předcházející vzorec bez absolutní hodnoty, lze jej využít pro ověření zda bod (d,d) leží uvnitř trojúhelníku ABC. V případě, že leží, tak znaménka obsahů všech čtyř trojúhelníků ABC, ABD, BCD a CAD jsou stejná. Leží-li vně, nemají všechny obsahy stejné znaménko. To je kladné obíhájí-li vrcholy ve směru hodinových ručiček.", "section_level": 1}, {"title": "Věty o trojúhelníku.", "content": "V trojúhelníku platí mnohé věty, vzorce, poučky. Např.  V pravoúhlém trojúhelníku navíc:  Obsah čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad oběma odvěsnami.  vzorec: c2 = a2 + b2", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojúhelník je geometrický útvar určený třemi body, neležícími v jedné přímce. Jednou ze základních vlastností trojúhelníku v „obyčejné“ euklidovské rovině je skutečnost, že součet velikostí jeho vnitřních úhlů je roven 180° (π v obloukové míře). Naproti tomu sférický trojúhelník na kulové ploše má součet velikostí vnitřních úhlů vždy větší než 180° a trojúhelník v hyperbolické (Lobačevského) rovině vždy menší než 180°.", "tgt_summary": "A triangle is a polygon with three edges and three vertices. It is one of the basic shapes in geometry. A triangle with vertices \"A\", \"B\", and \"C\" is denoted formula_1.", "id": 2404207}
{"src_title": "Rakousko-Uhersko", "tgt_title": "Austria-Hungary", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko-uherské vyrovnání.", "content": "Po katastrofální porážce rakouské císařské armády ve válce proti Prusku v roce 1866 se znovu objevily obavy z dalšího povstání v Uhrách tak, jak se tomu již v nedávné minulosti několikrát stalo. Připomeňme, že evropská vlna revolucí v roce 1848 v tomto regionu nakonec vyústila v otevřenou válku mezi císařskými vojsky a povstaleckou uherskou armádou, kterou se podařilo relativně rychle zpacifikovat jen díky pomoci Ruska. I v následné době Bachova absolutismu rakousko-uherský konflikt dál bublal pod povrchem a projevoval se občasnými projevy občanské neposlušnosti. Rakouská zahraniční politika se od padesátých let potácela od jednoho neúspěchu k druhému a o úspěších na bitevním poli se rozhodně také nedalo mluvit. Nakonec po prohrané Prusko-rakouské válce se vlivným politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií Uherska. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách Maďaři a v Rakousku Němci, ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Tento způsob rozdělení Rakouského císařství se začal nazývat dualismem. Po vytvoření dualistické monarchie se tyto dva", "section_level": 2}, {"title": "Zakladatelské období.", "content": "Po vyrovnání nastoupila v Uhrách liberální vláda v čele s ministerským předsedou Gyulou Andrássym starším, která stála před úkolem modernizovat politicky i ekonomicky značně zaostalý region. Znovuzavedla některé zákony pocházející ještě z období uherské revoluce z roku 1848, kterými posílila charakter občanského státu a usnadnila vydávání novin a časopisů. Na druhou stranu byla nadále znemožněna účast v obecních volbách osobám, jež spadaly do moci nadřízeného, což byli např. sluhové, zemědělští dělníci nebo nádeníci. Těžko vymahatelné bylo i spolčovací a shromažďovací právo. Tyto nedemokratické rysy znevýhodňovaly především národnostní menšiny, jež tvořily nejpočetnější část chudiny. Další nutnou reformou byla modernizace školství, jelikož negramotnost u mužské populace k roku 1869 dosahovala 59 procent a u ženské dokonce 79 procent.  Země se po prohrané prusko-rakouské válce rychle vzpamatovala, protože bismarkovské Prusko nemělo zájem na nestabilitě svého jižního souseda, vyžadovalo proto jen nízké válečné reparace a dokonce si v mírové smlouvě vynutilo lepší železniční spojení obou zemí. V ekonomické i společenské vyspělosti byl obecně v různých oblastech monarchie značný nepoměr. Například Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku odhalilo, že zatímco v Čechách tvořili negramotní jen 3 % populace, tak v Chorvatsku to bylo plných 60 %. V rakouských zemích, především v Čechách,", "section_level": 2}, {"title": "Velká východní krize.", "content": "V létě 1875 vypuklo v Hercegovině tzv. Hercegovské povstání křesťanského obyvatelstva proti osmanské moci. Osmanská říše byla na Balkáně ve stádiu postupného rozkladu již od začátku 19. století. Povstání využilo Srbsko s Černou Horou a obě země vyhlásily Osmanské říši válku. Tím začala Velká východní krize. Přes velkou materiální pomoc Ruska stálo vojenské štěstí spíš na straně Turků. Úplné porážce Srbska zabránilo diplomatické jednání evropských velmocí, které sice formálně spolupracovaly, ve skutečnosti však hájily především své imperiální pozice a šly tak v podstatě proti sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Vzájemné vztahy rakousko-uherských národů.", "content": "V Předlitavsku se situace neněmeckých národů sice pomalu, ale zcela zřetelně postupně zlepšovala. Roku 1880 byla přijata Stremayrova jazyková nařízení (Karl von Stremayr byl v té době předlitavským ministrem spravedlnosti), která nařizovala státním úřadům na česká podání odpovídat též česky, ale vnitřní agenda zůstávala dál jen německá. Roku 1897 byla přijata Badeniho jazyková nařízení, která nařizovala státním úředníkům vést i vnitřní agendu v jazyce prvního podání. Tím bylo vyžadováno, aby úředníci museli ovládat oba jazyky. Reforma vyvolala ostrý odpor německých liberálů a národovců v Říšské radě, na jejichž nátlak byla nakonec vláda Kazimíra Badeniho odvolána. Následující vláda Paula Gautsche se pokusila zmírnit spory tzv. Gautschovými jazykovými nařízeními, která jazyk vnitřní agendy určovala podle toho,", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko-uherská zahraniční politika vůči Srbsku.", "content": "Konečným momentem Velké východní krize byl v létě 1878 svolaný Berlínský kongres, který upravoval předchozí Sanstefanskou mírovou smlouvu, která ukončila válku mezi Ruskem a Tureckem. Výsledkem kongresu byla stabilizace nových hranic na Balkáně. Přes nemalé územní zisky vnímalo Rusko výsledky kongresu jako svou porážku. Kongres ale pomohl zajistit relativní stabilitu v regionu na dalších mnoho let. Prostor, který postupně na Balkáně uvolňovala Osmanská říše, se stával místem skrytého soupeření evropských velmocí, ve kterém Rakousko-Uhersko hrálo jednu z klíčových rolí.  Centrem tohoto soupeření se stalo Srbské království. Tento mladý stát, který si těžce vydobýval samostatnost již od začátku 19. století byl tradičně silně ekonomicky vázán na Rakousko-Uhersko, jelikož do této země směřovala většina srbského vývozu a odtud pocházela i většina dovozu. Srbský král Milan Obrenović uzavřel roku 1881 s", "section_level": 2}, {"title": "Konzervativní éra v Předlitavsku a období politické stability v Uhrách.", "content": "V Předlitavsku se se zpožděním dostavily politické následky hospodářské krize započaté krachem na vídeňské burze z roku 1873. Krize a následná stagnace hospodářství podlomila důvěru v liberální kapitalismus předchozí éry všeobecné konjunktury a s koncem důvěry skončila též dominance liberálních německých stran (tzv. Ústavní strana) v Říšské radě. Roku 1879 nastoupila konzervativně-federalistická vláda Eduarda Taaffeho, která vydržela u moci 14 let. Taaffe se v Říšské radě opíral též o podporu staročeské strany (a dalších českých státoprávně orientovaných proudů, sdružených v Říšské radě do tzv. Českého klubu), jejíž zástupce po jejich mnohaletém bojkotu přivedl do poslaneckých lavic. Na jejich žádost byla přijata Stremayrova jazyková nařízení, která rozšířila používání Češtiny v rakouských úřadech. Volební reformou roku 1882 byl snížen volební cenzus ve dvou kuriích na 5 zlatých a tím rozšířen okruh oprávněných voličů o malopodnikatelské vrstvy.  V této době též dosahovalo prvních úspěchů dělnické hnutí, které se v průběhu 70. let institucionalizovalo v podobě jednotlivých národních odnoží rakouské Sociálně demokratické strany. Byly položeny základy sociálního státu v podobě úrazového a zdravotního pojištění a", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko-Uhersko v systému evropských mezistátních vztahů.", "content": "Roku 1879 byla uzavřena obranná vojenská dohoda s Německým císařstvím nazývaná Dvojspolek, která patřila do řetězce Bismarckových tajných i veřejných smluvních vztahů mezi evropskými mocnostmi, jež měly zajistit dlouhodobý mír. K těmto smlouvám též patřila tzv. Aliance tří císařů o společném postupu Ruska, Německa a Rakousko-Uherska v oblasti Balkánu. Tato aliance se ale roku 1887 rozpadla. Dvojspolek byl roku 1882 rozšířen přistoupením Itálie, čímž vznikl Trojspolek, se kterým bylo později přechodně provázáno též Srbsko a Španělsko. Německý kancléř Bismarck uzavřel různé obranné smlouvy též s dalšími velkými evropskými hráči. Po Bismarckově odchodu z politiky roku 1890 kvůli neshodám s novým německým císařem Vilémem II. se smluvní vztahy začaly postupně rozpadat a polarizovat.  Původní nepřehledná směsice nejrůznějších mezinárodních smluv, které různými způsoby propojovaly všechny významné evropské země, se postupně redukovala na dva základní vojensko-politické bloky, na nesourodou tzv. Dohodu na straně jedné, která sdružovala zejména Rusko, Velkou Británii a Francii. Tato Dohoda stála proti původně obrannému Trojspolku v čele s Německem. Rakousko-Uhersko hrálo v tomto procesu významnou roli kvůli svým aspiracím na Balkáně. Již od", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj země na přelomu století.", "content": "Období permanentní politické krize v obou částech monarchie nepřerušilo ekonomický i společenský vývoj v zemi. Ekonomika rostla politice navzdory a s ní i lidská populace. Rostla především průmyslová města, kam mířilo množství venkovského obyvatelstva za výdělkem. Zatímco ve 40. letech 19. století měla celá oblast budoucí ostravské aglomerace jen 12 tisíc obyvatel roztroušených do 23 obcí, k roku 1880 se jejich počet zvýšil na 32 tisíc a dalších 40 tisíc osob zde nacházelo zaměstnání. Moravské Brno na přelomu letopočtu překročilo stotisícovou hranici a Praha dvousettisícovou (s dalšími početnými předměstími dosahovala pražská aglomerace již půlmilionové hranice). Nic se však nevyrovnalo růstu obou hlavních metropolí – Vídně a Budapešti. Počet obyvatel Budapešti vzrostl v letech 1869–1910 z 270 tisíc na 880 tisíc a Vídně ze 431 tisíc v roce 1851 na 2,2 milionu. Vídeň v této době patřila mezi šest největších měst světa. Celkově se početní stav obyvatelstva Rakouska-Uherska v", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "23. června 1914 se vydali na cestu z Chlumu u Třeboně na císařské manévry v Bosně následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho manželka Žofie Chotková. Při návštěvě hlavního města země Sarajeva dne 28. června byli oba zabiti při atentátu, který provedla skupina srbských nacionalistů. Atentát způsobil šok nejen v samotném Rakousko-Uhersku, ale i na celé evropské politické scéně. Německý císař Vilém II. považoval Františka Ferdinanda za přítele, a proto ho jeho smrt osobně zasáhla. V německé i rakousko-uherské vládě ovšem existovalo tzv. válečné křídlo propojené s armádou, a tito lidé hledali vhodnou záminku pro vyhlášení války. Protože existovalo důvodné podezření, že atentátníci byli řízeni z nepřátelského Srbska, bylo proto srbské vládě 23. července odesláno tzv. červencové ultimátum s velmi tvrdými podmínkami, z nichž většinu se srbská vláda rozhodla splnit – kromě požadavku rakouskou policií vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Rakousko-Uhersko považovalo ultimátum za nesplněné a 28. července vyhlásilo Srbsku válku. Hlavním hybateli událostí byly v pozadí stojící německá vláda a generální štáby obou zemí, německý císař sám nebyl přímo válečným štváčem, byl spíš diplomatickým hazardérem. Rakousko-uherský císař František Josef I. byl v pokročilém věku okolnostmi postaven před rozhodnutí, kdy svým podpisem pod známý manifest Mým národům! zapříčinil, že k moci v jeho zemi se začali tlačit důstojníci generálního štábu.  Již během červencové krize byla pozastavena činnost Říšské rady, země byla řízena pomocí nouzových nařízení. Zrušena byla ústavní občanská práva: svoboda slova, shromažďování, spolčování, nedotknutelnost poštovních zásilek a další, v září pak i imunita", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém a správní členění.", "content": "Rakousko-Uhersko bylo unií dvou státních celků:  Obě poloviny soustátí se vydaly odlišnou cestou vnitřního uspořádání.", "section_level": 1}, {"title": "Uhersko.", "content": "V Zalitavsku zůstal zakonzervován systém konstituční monarchie jako tomu bylo v roce 1860, kde v Uherském sněmu byla jen polovina poslanců volena ve volbách. Voleb části poslanců se též mohla zúčastnit jen část obyvatelstva, která vykazovala dostatečný majetek, jednalo se především o pozemkové vlastníky. Volební právo se tak až do roku 1918 vztahovalo na přibližně šest procent populace. V roce 1867 to bylo v mezinárodním srovnání ještě přijatelné, ale v pozdějším období se z takového volebního práva stal anachronismus. Uherský sněm byl dvoukomorový, přičemž horní komoru (Sněmovna magnátů) tvořili dědiční nevolení členové a dolní pak volení poslanci. Volební systém po celou dobu znevýhodňoval nemaďarské národy, které tvořily přes 50 % populace, protože mezi těmito národy v počátečním období nebylo z historických důvodů tolik dostatečně bohatých osobností. V pozdějším období docházelo v souvislosti se všeobecným nárůstem evropských nacionalistických hnutí", "section_level": 2}, {"title": "Předlitavsko.", "content": "V Předlitavsku se politika vydala cestou postupné demokratizace společnosti a národnostního zrovnoprávnění. Předlitavský parlament (Říšská rada) sestával ze dvou komor – Panská sněmovna a Poslanecká sněmovna Říšské rady, přičemž členy Panské sněmovny se stali plnoletí arcivévodové, církevní hodnostáři s knížecím titulem, dědiční členové šlechtických rodů a císařem doživotně jmenovaní významní mužové politického, vědeckého a společenského života. Do poslanecké komory vysílaly své zástupce zemské sněmy jednotlivých korunních zemí. Teprve tzv. dubnová ústava roku 1873 zavedla přímou volbu poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady. Volební systém byl tzv. kuriální, kdy existovaly čtyři volební kurie: velkostatkářská, obchodních komor, měst a venkovských obcí. Počet mandátů pro každou z kurií neodpovídal počtu voličů, přiřazených do této kurie. Volební právo získal každý, kdo platil minimálně 10 zlatých přímých daní ročně (tzv. volební cenzus) a váha hlasu odpovídala daňové zátěži voliče. Tento census byl postupně snižován. Volební reforma z roku 1882 ho redukovala na 5 zlatých, následná Badeniho volební reforma z roku 1896 pak na 4 zlaté. Badeniho volební", "section_level": 2}, {"title": "Společné záležitosti.", "content": "Každý z obou celků měl tedy svůj parlament (Říšská rada v Předlitavsku, Uherský sněm v Zalitavsku). Vládu každého z celků jmenoval a odvolával císař. Ta byla odpovědná jemu a ne parlamentům, neexistovalo tedy žádné hlasování o důvěře. Císař měl též pravomoc vetovat jakýkoliv zákon, vynášet rozsudky, milosti a amnestie, byl též nejvyšším velitelem rakousko-uherské armády. Společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. rakousko-uherské delegace, tvořené paritně šedesáti poslanci delegovanými předlitavskou Říšskou radou a šedesáti poslanci Uherského sněmu. Delegace se scházely jednou ročně střídavě ve Vídni a Budapešti. Smlouvy o rakousko-uherském vyrovnání musely být každých deset let obnovovány, přičemž se především zástupci Uherska vždy snažili tlačit na prohloubení vlastní suverenity a snížení vlastních příspěvků do společných nákladů obou polovin říše. Díky opatrné politice Františka Josefa I. se vždy domohli dalších ústupků. Proti smluvním závazkům vzešlým z", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "O obyvatelstvu Rakousko-Uherska máme k dispozici přesné údaje z pravidelných sčítání lidu. Prvním bylo sčítání lidu 1869 v Rakousku-Uhersku a od sčítání lidu 1880 v Rakousku-Uhersku pak probíhalo vždy po deseti letech. Poslední údaje jsou tedy ze sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku. Ve sčítacích formulářích byla otázka na tzv. obcovací řeč, podle které se pak nepřímo dala určit skladba národností. Po celé období dualismu v letech 1867–1918 můžeme sledovat trvalý růst počtu obyvatel, který byl navíc roku 1908 umocněn anexí dvoumilionové Bosny a Hercegoviny. Celkově se počet obyvatel podle údajů sčítání z let 1869 a 1910 zvýšil z 35,812 milionů na 51,39 milionu. 54 % obyvatel", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Rakousko-Uherska se během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Nové technologie urychlily industrializaci a urbanizaci země. V zemi během její padesátileté existence vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu. Ekonomický rozvoj byl soustředěn okolo Vídně, v rakouských, alpských a českých zemích. Ke konci 19. století se rychle ekonomicky rozvíjely oblasti v centrálním Uhersku a v oblasti Karpat. Důsledkem byly velké regionální rozdíly ve stupni vývoje. Západní části impéria byly všeobecně rozvinutější než východní části.  Na konci 19. století se ovšem ekonomické rozdíly postupně zmenšovaly, protože růst ekonomiky ve východních oblastech byl rychlejší než v západní. Silná zemědělská produkce a potravinářský", "section_level": 1}, {"title": "Státní symboly.", "content": "Rakousko-Uhersko nemělo společnou vlajku, ale byly používány různé služební vlajky. Obchodní loďstvo používalo vlajku se znaky Rakouska a Uher. Vojenské loďstvo používalo vlajky s rakouským znakem, které byly zavedeny již roku 1786 a změna vlajky v r. 1915 nebyla realizována. Armáda používala vlajky se symbolem dvouhlavého orla, neboť tyto prapory v řadě případů měly bohatou historii, které se vojáci nechtěli vzdát. Při státních příležitostech byly používány žluto-černé rakouské vlajky a uherská trikolora.  Dvouhlavý císařský orel byl symbolem celé monarchie až do roku 1915. V roce 1915 byl zaveden nový společný znak, který však vzhledem k válečným událostem nebyl fakticky realizován a byl heraldicky a ústavně nesprávný a Josef Pekař dospěl k závěru, že tím, že se císařský rod vzdal české koruny ve znaku, vzdal se tím i vlády na českými zeměmi.  Obě části monarchie si však stále ponechávaly i své symboly. Ty byly změněny (spolu se společným znakem) v roce 1915. U znaku Uher nebyly změny tak radikální, zatímco jeho předlitavský protějšek byl vytvořen nově. Oba byly navrženy tak, aby spojením vytvořily společný velký státní znak monarchie. Z jednotlivých znaků nepřímo vycházely i jejich malé verze, které jsou níže též zobrazeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakousko-Uhersko (), oficiálně Rakousko-uherská monarchie (; ), byl státní útvar, reálná unie Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli „Předlitavska“ a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské neboli „Zalitavska“ (nepřesně Uherska), existující od 8. června 1867 do 31. října 1918. Toto soustátí vzniklo přeměnou Rakouského císařství (nástupníka Habsburské monarchie) na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867.", "tgt_summary": "Austria-Hungary, often referred to as the Austro-Hungarian Empire or the Dual Monarchy, was a constitutional monarchy and great power in Central Europe between 1867 and 1918. It was formed with the Austro-Hungarian Compromise of 1867, and was dissolved following its defeat in the First World War.", "id": 531339}
{"src_title": "John Fitzgerald Kennedy", "tgt_title": "John F. Kennedy", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 29. května 1917 ve městě Brookline v Massachusetts do katolické rodiny s irskými kořeny Rose Fitzgerald Kennedyové a Josephu Kennedymu. Měl sedm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Otec Joe byl bohatý podnikatel, investor a politik, který mezi roky 1938 a 1940 působil jako americký velvyslanec ve Velké Británii. Vychovával své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Po určitou dobu byl Joeovým bodyguardem chameleonský Frederick Joubert Duquesne. Johnova matka byla zbožná katolička, o jejíž výchově literatura udává, že byla pedantská a neláskyplná. Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brooklinu v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu, a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů.  Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil JFK, stejně jako jeho starší bratr Joe ml., na Harvard, a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním. Na sklonku třicátých let cestoval po Evropě i Blízkém východě a v roce 1939 navštívil také okupovanou Prahu. Ve své diplomové práci \"Mnichovský appeasement\" obhajoval Mnichovskou dohodu a vysvětloval, že Británii a Francii poskytla čas na válečné přípravy. Práci později díky jeho otci přepracoval komentátor deníku \"New York Times\" Arthur Krock a vyšla knižně pod názvem \"Proč Anglie spala.\" \"S\"tala se bestsellerem. V USA se prodalo 55 000 a v Anglii 35 000 výtisků.  V roce 1941 nastoupil – přes svůj chatrný zdravotní stav – do armády v hodnosti podporučíka. O 2 roky později působil v oblasti Šalamounových ostrovů, kde jako poručík (\"Lieutenant (Junior Grade)\") velel torpédovému člunu \"PT-109\". V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl \"PT-109\" taranován a potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem \"Amagiri\". Zde utrpěl JFK další vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Purpurové srdce.  Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl přítomen při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.  Během celého dětství a dospívání prošel několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí měl zdravotní problémy téměř pořád. Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Po válečném zranění měl vleklé problémy se zády, kvůli nimž musel prodělat několik operací.  Dne 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci. Joe Kennedy ml. pilotoval bombardér PB4Y-1 Liberator (BuNo 32271, T-11) přestavěný na létající pumu. Měl splněno 25 ostrých akcí, a tím příležitost odcestovat zpět do USA. Přesto se na poslední let v operaci Afrodita přihlásil jako dobrovolník. Liberator byl naložen výbušninami (celkem 9602,5 kg Torpexu a 272,1 kg TNT) a měl být naveden na rozestavěné postavení německého 150mm děla V-3 u Mimoyecques. Ještě nad Anglií ale Liberator explodoval. JFK tak zaujal místo nejstaršího syna, a tím přebral i břemeno politických ambicí svého otce.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen 1958) za stát Massachusetts, když vyhrál o 70 000 hlasů nad republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. Právě Lodge byl v roce 1960 nominován jako kandidát na viceprezidenta v republikánské straně a opět proti Kennedymu prohrál. V roce 1963 ho JFK jmenoval velvyslancem v Jižním Vietnamu. V roce 1956 se JFK pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina a jeho kampaně se i přes svůj odpor k politice účastnila i jeho manželka Jackie, která v tomto období prodělala dvě riziková těhotenství. V tomto období prošlo jejich manželství krizi, během níž jeho žena jednou potratila a po druhém rizikovém těhotenství se jim 27. listopadu 1957 narodila dcera Caroline. Měl tehdy vlastně štěstí, že nezískal v roce 1956 demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA, o kterou usiloval. Tím by získal nálepku toho, kdo prohrál s Eisenhowerem. K zisku nominace potřeboval 686,5 hlasů, ale získal 654,5 hlasů. Nakonec byl na sjezdu v Chicagu místo něj navržen Estés Kefauer, který vytvořil neúspěšný tandem s Adlaiem Stevensonem. V listopadu 1960 získal těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách. Nixona porazil o 119 450 hlasů, když získal 34 227 096 hlasů voličů. Vyhrál ve 23 státech Unie a na hlasy volitelů poměrem 303:219. 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce (1960) se narodil i jeho další syn John junior.  V roce 1961 se uprázdnilo křeslo v Senátu USA. Otec Joe P. Kennedy chtěl tuto funkci ponechat pro nejmladšího z bratrů Edwarda Moorea Kennedyho, kterému v té chvíli ještě nebylo 30 let (nar. 22.2.1932), tedy nesplňoval věkovou hranici pro senátora. Proto hlava rodiny přesvědčila massachusettského guvernéra, aby do Senátu dočasně jmenoval rodinného přítele Kennedyů Benjamina Smithe, který se mandátu vzdal ve prospěch Edwarda Kennedyho v roce 1962. Ten byl zvolen v řádných senátních volbách v roce 1964 a znovuzvolen v letech 1970, 1976, 1982, 1988, 1994, 2000 a 2006. Stal se druhým nejdéle sloužícím senátorem v Kongresu USA po západovirginském senátorovi Robertu Byrdovi.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident USA.", "content": "Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta (\"Bobbyho\") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády. Celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal, byla snaha o oživení americké ekonomiky, s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.  Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev \"I have a dream...\"), podařilo se mu kvůli slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.  Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: \"„Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“\" Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat. Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.  Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti v reakci na rozmístění jaderných střel v Turecku rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhli výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku  Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).  Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Pro veřejnost se jednalo o mladého a charismatického člověka, jehož reprezentativní vzhled a šarm působil na velké procento žen. Byl okouzlující, inteligentní a žádaný. V soukromém životě byl především nemocný člověk, nepolepšitelný sukničkář, ohleduplný manžel a oddaný syn. Z jeho chování se usuzuje, že byl psychopat. V mládí obdivoval Adolfa Hitlera, který byl také charismatický psychopat.  Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v Newportu ve státě Rhode Island vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu, Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností. Na podzim roku 1954 prodělal složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podporovala a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal i svou první opravdovou knihu \"Profily odvahy\", se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna Pulitzerovou cenou.  Dodnes patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů, tuto jeho stálou popularitu způsobilo několik faktorů, mezi nimiž je na předním místě jeho schopnost pracovat s médii, jeho zásluha o znovu získané americké sebevědomí (odvaha v Karibské krizi, zahájení projektu Apollo) a také skutečnost, že byl zastřelen, čímž se stal obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963 v texaském městě Dallas ve 12.30 místního času. John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connaly, atentát však přežil.  Kennedy se tak po Lincolnovi, Garfieldovi a McKinleymu stal čtvrtým americkým prezidentem, jenž podlehl následkům atentátu spáchanému v době jeho funkčního období.  Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem „rozsáhlého spiknutí“. Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření. V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA, mafie a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI, CIA a dokonce viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení.  Další poznatky k zavraždění prezidenta přináší odborná a hloubková sonda - publikace od majora Ralph P.Ganis - \"The Skorzeny Papers: Evidence for the Plot to kill JFK\", o příběhu Otto Skorzenyho na jeho cestě do Dallasu v roli poradce, obchodníka se zbraněmi.  Atentát na populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Státní pohřeb se konal Arlingtonském národním hřbitově 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej 220 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Fitzgerald Kennedy (29. května 1917 – 22. listopadu 1963), neformálně označovaný jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. prezident USA (1961–1963).", "tgt_summary": "John Fitzgerald Kennedy (May 29, 1917 – November 22, 1963), often referred to by his initials JFK or by his nickname Jack, was an American politician who served as the 35th president of the United States from January 1961 until his assassination in November 1963. Kennedy served at the height of the Cold War, and the majority of his work as president concerned relations with the Soviet Union and Cuba. A Democrat, Kennedy represented Massachusetts in the U.S. House of Representatives and Senate prior to becoming president.", "id": 1261271}
{"src_title": "Právnická osoba", "tgt_title": "Juridical person", "src_document": [{"title": "Právnická osoba v českém právu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručná historie.", "content": "Původně lidé svůj majetek spravovali sami, přestože je z římského práva známa existence obdobných entit, není možné dohledat, zda měly právní osobnost a byly tedy subjektem práva tak, jak jsou chápány dnes. Ve středověku vznikaly subjekty především při správě věcí hanzovních, církevních či univerzitních. Nedá se však ještě mluvit o právní osobnosti v pravém slova smyslu, jelikož vznikaly zejména za účelem ochrany proti zásahům autority, nejčastěji panovníka.  Vznik skutečné právní osoby je zapříčiněn vývojem obchodu za dob průmyslové revoluce, kdy zejména obchodníci při rozvíjení velkých projektů hledali nástroje, jak omezit riziko ztráty vlastního majetku v případě neúspěchu.", "section_level": 2}, {"title": "Definice podle občanského zákoníku.", "content": "Podle § 20 odst. 1 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.) je právnická osoba definována jako: „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“  Toto základní vymezení sleduje funkční a organizační hledisko. Organizační útvar lze chápat jako strukturu, která existuje jakožto nástroj lidské činnosti nezávisle na právu. Právní osobnost poté značí způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vznikající.  Právnická osoba má právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti) už od okamžiku svého vzniku, a to v plném rozsahu, ledaže je omezena zákonem. Za právnickou osobu ovšem jejím jménem jednají osoby fyzické, tzv. statutární orgány nebo pověření zaměstnanci či členové. K jejímu vzniku je obvykle potřeba písemná smlouva nebo zakladatelská listina a vzniká zásadně dnem zápisu do veřejného nebo jiného rejstříku. Při vzniku je třeba určit její název, který pak požívá zákonné ochrany, a sídlo.  Právnická osoba zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku. Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace. Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby, vyrovnat dluhy věřitelů a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace.", "section_level": 2}, {"title": "Typy právnických osob.", "content": "Právnické osoby se ve svém základu dělí na právnické osoby soukromého práva a právnické osoby veřejného práva, podle toho, v jakém zájmu jsou ustaveny. Veřejnoprávní právnické osoby konkretizují zvláštní zákony, vždy se lze setkat s veřejnoprávními korporacemi, např. jednotkami územní samosprávy, tedy obcemi a kraji.  Soukromé právo obecně rozlišuje tři typy právnických osob:  Za právnickou osobu se v oblasti soukromého práva považuje i stát. Právnickou osobou naopak není společnost nebo tichá společnost, protože ty jsou jen obligačním poměrem mezi účastníky smlouvy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Právnická osoba je právní pojem, který se vedle pojmu fyzická osoba, tedy člověka, používá pro jeden ze dvou typů právních subjektů.", "tgt_summary": "A juridical person is a non-human legal entity, in other words any organization that is not a single natural person but is authorized by law with duties and rights and is recognized as a legal person and as having a distinct identity. This includes any incorporated organizations including corporations, government agencies, and NGOs. Also known as artificial person, juridical entity, juridic person, juristic person, or legal person.", "id": 1438639}
{"src_title": "Josef Hlávka", "tgt_title": "Josef Hlávka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Byl druhorozeným synem purkmistra Antonína Hlávky a Anny Hlávkové, rozené Stachové (jež pocházela z přeštické linie šlechtického rodu Stachů z Hrádku)  V roce 1862 se oženil s Marií Čermákovou, kterou znal již od studentských let. Zemřela na tuberkulózu v roce 1882. V roce 1886 se znovu oženil. Jeho druhou manželkou byla Zdeňka Havelková (1843–1902), klavíristka a pěvkyně, dcera rytíře Havelky.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "Vystudoval gymnázium v Klatovech. Studoval rovněž na gymnáziu v Kolíně. Pak od roku 1846 v Praze stavovskou reálku, kterou absolvoval roku 1847.  Otec si všiml synova zájmu o architekturu od raného dětství a nechal jej zapsat na pražskou polytechniku. Zde studoval obor pozemní stavitelství (samostatný obor architektura totiž tehdy ještě neexistoval). Posléze mu i umožnil studovat ve Vídni. Obor architektura na vídeňské Akademii výtvarných umění vystudoval Hlávka v letech 1851–1854. Díky svým studijním výsledkům roku 1854 získal Státní cenu. Studium však bylo drahé, a tak si Hlávka přivydělával o prázdninách na stavbách jako zednický učeň, pak jako stavbyvedoucí a nakonec coby ředitel kanceláře u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. U Šebka získal výuční list a v roce 1860 i mistrovské vysvědčení. Mezitím po roce 1855 začal působil jako stavitel ve spolupráci s architektem Heinrichem Ferstelem. Seznámil se s nejnovějšími proudy v architektuře, které se v té době šířily většinou z Paříže, velikány jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Roku 1855 obdržel státní cestovní tříleté stipendium (takzvaná Římská cena), které mu umožnilo poznávací cestu po Evropě (Itálie, Sicílie, Řecko, Francie, Anglie, Belgie, Německo), ale po návratu, v neutěšené situaci po prohrané rakousko-pruské válce, nenašel uplatnění jako architekt, nýbrž jako velmi úspěšný stavební podnikatel.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikání.", "content": "Začátky jeho podnikání velmi usnadnil František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Oblíbil si jej natolik, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Hlávka si brzy vydobyl pověst solidního stavitele.  Na sklonku roku 1860 mu ministerstvo kultury a vyučování zadalo vypracování projektu rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích (dnešní ústřední budova tamní university) v Bukovině (dnes Ukrajina) spolu s arménsko-katolickým kostelem, v roce 1861 vyhrál soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni (architekti Opery byli jeho někdejší učitelé August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll). Stavět začal na podzim téhož roku. Vrací se i do Prahy, kde v roce 1862 přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Apolinářské ulici v Praze (1863, dodnes fungující s nepřetržitou kontinuitou); zde projekt založil na nejpokrokovějším systému své doby, tj. pavilónovém členění, odůvodněném v té době počínající propagací hygienických hledisek. Vedle velkého kapitálu získal za postavení Dvorní opery osobně od císaře titul stavebního rady a za vlastní architektonický projekt rezidence bukovinských metropolitů o velikosti poloviny Versailles obdržel II. cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1867. V roce 1866 koupil pro svoji ovdovělou matku zámek v Lužanech u Přeštic, který později sehrál velmi významnou roli v jeho dalším životě. Hlávkova stavební kancelář postavila v letech 1860–1869 142 staveb. Tím se mohla pochlubit jen málokterá firma. Přestože na to měl své lidi, sledoval vždy každou stavbu osobně. K tomu, aby celý tento jmenovaný výčet mohl být postaven, by nestačila jen jeho neuvěřitelná pracovitost. Bez dobře fungující stavební kanceláře by jen těžko uspěl. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně a šťastně od Šebka, značně zvelebil a rozšířil. Zaměstnával 19 architektů, takže posléze byl schopen, díky takto vybavené kanceláři a své neuvěřitelné pracovitosti, mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou, a to často staveb nijak podřadného významu.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc.", "content": "V důsledku pracovního vypětí, kterému byl vystaven, a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovicemi na podzim roku 1869 Hlávka zkolaboval, ochrnuly mu obě nohy a začal ztrácet zrak. Osmatřicetiletý velmi úspěšný muž se ocitl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a odejít do ústraní na zámek, který předtím koupil pro svou matku v Lužanech, tři kilometry od rodných Přeštic. Léčil se střídavě v lázních v Mentonu a v Karlových Varech. Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že mohl opět chodit.", "section_level": 2}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Poté, co přesídlil do Prahy, se zapojil i do politického života coby člen Národní (staročeské) strany. 4. prosince 1883 složil slib poslance Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Třeboň, Jindřichův Hradec atd. Do vídeňského parlamentu byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885, nyní za velkostatkářskou kurii. Mandát obhájil rovněž ve volbách do Říšské rady roku 1891, ale tentokrát mandát nepřevzal, protože byl roku 1891 jmenován členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).  Na Říšské radě se připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).  Od roku 1885 byl rovněž poslancem Českého zemského sněmu.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné aktivity.", "content": "Hlávka byl členem komise pro vypracování stavebního řádu města Prahy, členem poroty architektonické soutěže na budovu Národního muzea, členem Archeologické komise hl. m. Prahy a členem Ústřední komise pro ochranu a zachování uměleckých a historických památek v Rakousku. Zasloužil se o reorganizaci Akademie a povolání V. Brožíka a V. Hynaise z Paříže jako nových profesorů. Získal pro Akademii také nové prostory v budově Moderní galerie na Výstavišti.", "section_level": 2}, {"title": "Hlávka mecenáš.", "content": "Na čas se vrátil do Vídně a seznámil se s hudebně velmi nadanou přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka Zdeňkou Havelkovou, která se stala jeho druhou ženou. Poté se s ní vrátil do Lužan, kde přestavěl celý zámek do současné podoby inspirované italskou neorenesancí. Antonín Dvořák pro novou kapli zámku zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako \"Lužanská mše\". Na zámku se Hlávkovi podařilo vytvořit útulné prostředí pro všechny hosty navštěvující Lužany. Jejich počet s jeho vzrůstajícím věhlasem mecenáše neustále přibýval. Šlo o zvučná jména předních osobností kulturních, vědeckých i politických kruhů. Lužanský zámek pravidelně navštěvoval Josef Bohuslav Foerster, Oskar Nedbal, Josef Suk, Julius Mařák, Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Fanta, František Ladislav Rieger, ad.  Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikl projekt založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I.. Na jejím vzniku měla jeho finanční účast rozhodující podíl, přispěl totiž anonymně 200 000 zlatých. Stal se prvním prezidentem akademie a funkci zastával až do své smrti.). Inicioval taky stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Jako poslanec českého zemského sněmu roku 1885 podal návrh na každoroční finanční podporu Akademie ve výši 14 000 zlatých. Zřídil také České jubilejní nadání císaře Františka Josefa pro výtvarné umění, ze kterého byla poskytována stipendia vynikajícím studentům pro pobyty v zahraničí.  Hlávka se angažoval při založení Spolku studentských kolejí českých vysokých škol pražských. Ten měl podporovat nemajetné studenty UK a ČVUT a poskytnout jim bezplatné ubytování s veškerým zaopatřením. Díky jeho iniciativě vznikla i Hlávkova kolej, coby reakce na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i další studenti. Říká se, že své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale vybavil nové koleje moderním a drahým měděným nádobím od Rotta. Někdy se objevuje i pojem „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu.  Hlávka hradil i první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a mnoho dalších. Roku 1904 odkázal Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění svou sbírku 34 obrazů, 124 kreseb a akvarelů, 7 rytin a jedné plastiky.", "section_level": 2}, {"title": "Hlávkova nadace.", "content": "Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti.  Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Hlávka (15. února 1831 Přeštice – 11. března 1908 Praha) byl český architekt, stavební podnikatel, politik a mecenáš. Jeho stavební firma realizovala mimo jiné řadu staveb na tehdy budované vídeňské Ringstraße. Z jeho architektonických návrhů je známá například Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích, zapsaná na (UNESCO) nebo budova Zemské porodnice v Praze.", "tgt_summary": "Josef Hlávka (15 February 183111 March 1908) was a Czech architect, builder, philanthropist and founder of the oldest Czech foundation for sciences and arts.", "id": 170571}
{"src_title": "Bůh", "tgt_title": "God", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"bůh\" je všeslovanské (polské \"bóg\", církevněslovanské богъ \"bogŭ\", ruské бог \"bog\") a vychází z praslovanského \"*bogъ\" „bůh“, ale také „bohatství, podíl, štěstí“. Praslovanský výraz vychází z praindoevropského \"*bhag-\" „(roz)dělit, dostat, požívat“, stejně jako staroperské \"baga\" „rozdělovatel, podíl, bůh“ a védské \"bhaga\" „pán, rozdělovatel“, jež je častým titulem božstev. Podobný původ má i řecké \"daimón\". Původ těchto výrazů pro boha leží v indoevropském chápání božstev jako dárců bohatství.  Významnými cizojazyčnými výrazy pro boha jsou latinské \"deus\" a řecké θεός \"theos\", z nichž vychází například výrazy jako deus ex machina, Agnus Dei nebo deismus, respektive theologie, monotheismus nebo theogonie. Latinský výraz vychází z praindoevropského \"*deiwós\" „bůh, nebešťan“, to z \"*d(i)jéus\" „nebe“ a to zase z \"*di\" či \"*dei\" „vydávat světlo“ a souvisí s indoevropskou představou bohů jako nebeských a světelných bytostí. Odpovídají mu výrazy jako sanskrtské \"déva\", irské \"día\", severské \"tý\" nebo lotyšské \"dievs\" – všecha ve významu „bůh, božstvo“. Ve češtině, a analogicky v dalších slovanských jazycích, došlo u toho výrazu k posunutí významu a vychází z něj tak slova jako \"div\", \"divný\" a nejspíše také \"divoký\", v íránských jazycích počala příbuzná slova označovat démona, příklad je avestánské \"daéva\". Řecké \"theos\" vychází z praindoevropského \"deh\" „bůh“ a to snad z \"*dehs\" „umístit, položit, založit, nastolit“ stejně jako arménské \"dik\" „bohové“ nebo latinské \"feria\" „sváteční den“ a \"fanum\" „svatyně“.", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí Boha podle náboženství a kultury.", "content": "Monoteistická náboženství uctívají a uznávají existenci pouze jednoho Boha. Polyteistická náboženství uctívají více bohů. Bohové v polyteismu plní různé role jako bohové války nebo moře či podsvětí a v jejich čele stojí vládce bohů například v řecké mytologii Zeus.  Ne všechny kultury jasně rozlišují mezi bohy, duchy, anděly, démony a jinými nadpřirozenými bytostmi; v jiných jazycích je odpovídající termín poměrně široký. Například Oriš v jorubském náboženství oba jsou rodové náladě a klanových orgány, jakož i nejvyššího Boha Olorun podřízeným, jsou práce to v různých oblastech přírody a bohů působících společenského života. Takoví „funkční bohové“, kteří také představují autoritativní duchy předků, také existují u Ewe. V jazyce Fon je překládán jak Bůh, tak Duch, stejně jako japonské slovo Kami. Buddhistické devy, většinou přeložené jako bohové, jsou nadpřirozené bytosti s vlastní osobností, ale nejsou považovány za dokonalé, nesmrtelné, všemocné nebo vševědoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy. Pojetí Boha či bohů se liší v jednotlivých náboženstvích. V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován, je tedy imanentní. Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy.  Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena.  Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako \"První hybatel\" svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.  A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx).  Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být théravádový buddhismus. Gautama Buddha totiž tvrdí, že všechny fenomény (a takovým je i bůh) neboli o existenci čehokoliv není možné cokoliv říci. Tak je možné i v buddhismu vidět jednu z forem agnosticismu.", "section_level": 1}, {"title": "Existence Boha.", "content": "Filozofické argumenty či důkazy pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.  Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou:  Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha resp. pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu. Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně – neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, který je v tomto případě užit tak, že existence Boha je považována za nadbytečnou hypotézu. Morálním argumentem pro neuznávání Boha, bohů, mimolidských bytostí a zázraků je, že důvodem jejich božství je únik před lidskou zodpovědností. Historickým důkazem lidského původu myšlenky (zejména všemocného) boha považuje samu historii náboženství – nutnost jeho sdělení a hledání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bůh, bohyně či božstvo je bytost výjimečné moci jež je předmětem náboženské úcty a kultu. Bohové přesahují svou mocí jiné bytosti, včetně člověka a často je jim připisováno stvoření světa a jiné výjimečné činy. Představují ústřední koncept většiny náboženství, která jsou tak označována jako teistická (z řeckého \"theos\" „bůh“). Kromě osobních, často antropomorfních, božstev existují také náboženské koncepty neosobního božství. Bůh, bohové i božství může být chápáno buď jako transcendentní nebo imanentní.", "tgt_summary": "In monotheistic thought, God is conceived of as the supreme being, creator deity, and principal object of faith. God is usually conceived as being omniscient (all-knowing), omnipotent (all-powerful), omnipresent (all-present) and as having an eternal and necessary existence. These attributes are used either in way of analogy or are taken literally. God is most often held to be incorporeal (immaterial). Incorporeality and corporeality of God are related to conceptions of transcendence (being outside nature) and immanence (being in nature) of God, with positions of synthesis such as the \"immanent transcendence\".", "id": 1301610}
{"src_title": "Zemědělství", "tgt_title": "Agriculture", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Zemědělství je obvykle míněno jako lidská činnost, avšak plodiny také pěstují jisté druhy mravenců, termitů a nosatců. Zemědělství má řadu definic, lišících se zahrnovaným rozsahem. Ve svém nejširším", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Vynález a rozvoj zemědělství umožnil růst lidské populace na mnohonásobně větší úroveň, než by byla udržitelná lovem a sběrem. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů v nejméně 11 samostatných centrech původu. Již nejméně před 105 000 lety raní lidé sbírali a pojídali zrna divoce rostoucích obilnin. Asi před 11 500 lety bylo v oblasti Levanty pěstováno osm základních plodin neolitu, pšenice jednozrnka (\"Triticum monococcum\") a dvouzrnka (\"Triticum dicoccum\"), plevnatý ječmen (\"Hordeum vulgare\"), hrách setý (\"Pisum sativum\"), čočka jedlá (\"Lens culinaris\"), vikev čočková (\"Vicia ervilia\"), cizrna beraní (\"Cicer arietinum\") a len setý (\"Linum usitatissimum\"). Rýže byla domestikována v Číně mezi 11 500 a 6200 př. n. l., nejstarší známá kultivace se datuje 5700 př. n. l.,", "section_level": 2}, {"title": "Civilizace.", "content": "Asi 8 000 let př. n. l. začali Sumerové žít ve vesnicích, jejich zemědělství spoléhalo na řeky Eufrat a Tigris a jimi napájené závlahové systémy. Na piktogramech z doby asi 3 000 let př. n. l. se objevují první pluhy a 2 300 let př. n. l. secí pluhy. Sumerští zemědělci pěstovali pšenici, ječmen, čočku, cibuli a jinou zeleninu a ovoce, včetně datlí, vína a fíků. Zemědělství starověkého Egypta záviselo na řece Nil a jejích sezónních záplavách. Začalo v předdynastické době na konci paleolitu, po roce 10 000 př. n. l. Základními potravinovými", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k významným přeměnám. Ty byly způsobeny zdokonalením technik a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů (například pomerančovníku) do Evropy přes Araby ovládaný Pyrenejský poloostrov (Al-Andalus). Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, rajčata, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa se do Ameriky dostala pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz. Během středověku začal starší dvoupolní systém nahrazovat systém trojpolní, ve kterém se jedno ze tří", "section_level": 2}, {"title": "Typy.", "content": "Pastevectví (pastoralismus) je způsob chovu domestikovaných zvířat. V kočovném pastevectví se stáda hospodářských zvířat přemísťují z místa na místo při hledání pastvin, potravy a vody. Tento typ hospodaření se praktikuje v aridních a semiaridních oblastech Sahary, Střední Asie a některých částech Indie.  Při střídavém hospodaření je malá plocha lesa vyčištěna mýcením a vypalováním stromů. Vyklizená půda se využívá pro pěstování plodin po dobu několika let, než se půda příliš vyčerpá a plocha se opustí. Vybere se nová", "section_level": 1}, {"title": "Současné zemědělství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stav.", "content": "Intenzivní zemědělství dvacátého století přineslo zvýšení produktivity. Manuální práci nahradila technika a syntetická hnojiva a pesticidy, za cenu zvýšeného znečišťování vod a dalších negativních vlivů. často zahrnovala zemědělské subvence. V reakci na ekologické dopady konvenčního zemědělství se v poslední době prosazují alternativní způsoby hospodaření, ve formě ekologického, regenerativního a udržitelného zemědělství. Jednou z hlavních hybných sil tohoto hnutí je Evropská unie, která poprvé certifikovala biopotraviny v roce 1991 a roku 2005 zahájila reformu své společné zemědělské politiky (SZP), s cílem postupně ukončit komoditně zaměřené zemědělské dotace, a to odstraněním vázanosti dotací na velikost produkce (tzv. \"decoupling\"). Růst ekologického", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní síla.", "content": "Podle třísektorové teorie se počet lidí zaměstnaných v zemědělství a jiných primárních odvětvích (jako je rybolov) pohybuje od méně než 2 % ve většině vyspělých zemí až po více než 80 % v nejméně rozvinutých státech. Od časů průmyslové revoluce prodělalo mnoho zemí přechod na rozvinutou ekonomiku a podíl lidí pracujících v zemědělství neustále", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost práce.", "content": "Zemědělství, zejména polní práce, dosud zůstává rizikovým povoláním. Zemědělci na celém světě jsou vystavováni vysokému riziku pracovních úrazů, onemocnění dýchacích cest, poškození sluchu způsobeném hlukem, kožních chorob, jakož i některých druhů rakoviny související s používáním chemikálií a dlouhodobému pobytu na slunci. Na průmyslových farmách jsou úrazy často spojeny s obsluhou zemědělských strojů. V rozvinutých zemích je běžnou příčinou smrtelných zranění zemědělských pracovníků převrácení traktoru. Zdraví nebezpečné mohou být také pesticidy a jiné chemikálie používané v zemědělství. Vystavení pesticidům může vyvolat zdravotní potíže nebo vést k vrozeným vadám u dětí. Na rodinných farmách spolu často žijí a pracují všichni její členové, celé rodiny tak bývají vystaveny riziku zranění, nemocí a smrti. Obzvláště zranitelné jsou nejmenší děti do 6 let. Mezi běžné", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Celková zemědělská produkce vybraných zemí světa je uvedena v grafech níže.", "section_level": 1}, {"title": "Systémy pěstování plodin.", "content": "Pěstební systémy se v různých oblastech liší v závislosti na dostupných zdrojích a omezeních, jako jsou: poloha a podnebí; vládní politika; hospodářské, sociální a politické tlaky; a filozofie a kulturní zvyklosti zemědělce.  Žďárové nebo také střídavé zemědělství (\"Shifting cultivation\") je systém, kdy se vypaluje lesní porost a na popelem zúrodněné půdě se následně několik let pěstují jednoleté a trvalé plodiny. Po vyčerpání půdy se pozemek nechá ladem, aby opět zarostl lesem, a zemědělec se přesune na novou plochu, aby se po delší době (10–20 let) postupně vrátil zpět. Růst hustoty obyvatelstva vede ke zkracování období úhoru. Půda pak potřebuje dodatečný přísun živin (umělého hnojiva nebo mrvy) a manuální likvidaci plevele a škůdců. Dalším stupněm intenzifikace je každoroční kultivace, která nezahrnuje dobu úhoru. Je", "section_level": 2}, {"title": "Systémy živočišné výroby.", "content": "Živočišná výroba zahrnuje chov hospodářských zvířat a pěstování jejich krmiv. Hospodářská zvířata se chovají kvůli produktům, což je maso, mléko, vejce nebo vlna, kromě toho také pro práci a přepravu. Pracovní zvířata, jako koně, mezci, skot, vodní buvoli, velbloudi, lamy, alpaky, osli a psi, se po staletí využívala při obdělávání půdy, sklizni plodin, pastvě a ochraně stád a přepravě zemědělských produktů na trhy.  Systémy živočišné výroby lze definovat na základě zdroje krmiva, jako pastevní (extenzivní), ustájený (intenzivní) nebo smíšený. K roku 2010 živočišná výroba využívala 30 % nezaledněné zemské plochy a zaměstnávala přibližně 1,3 miliardy lidí. Mezi rokem 1960 a 2010 došlo k významnému nárůstu živočišné výroby, a to jak počty kusů, tak i váhou jatečního zvířete, zejména u skotu, prasat a kuřat. Produkce posledně jmenovaných se přitom zvýšila téměř desetinásobně. Významný nárůst zaznamenala také zvířata chovaná pro další produkty, jako mléčná plemena skotu a nosnice. Předpokládá se, že do roku 2050 budou celosvětové počty skotu, ovcí a koz dále prudce narůstat. Jedním z nejrychleji rostoucích odvětví produkce potravin je také akvakultura, tedy chov ryb a jiných vodních živočichů v moři a přírodních", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování půdy.", "content": "Zpracování půdy je způsob její úpravy pomocí nástrojů, jako pluh nebo brány. Zpracování slouží k připravě půdy na výsadbu nebo setí, doplnění živin a omezení výskytu škůdců a plevele. Používané způsoby sahají od konvenční orby až po bezorebné. Orba zvyšuje produktivitu půdy jejím zkypřením, prohřátím, zapravením hnojiva a zamezením růstu plevelů. Zvyšuje však náchylnost půdy k erozi, podporuje rozklad organických látek uvolňujících CO a snižuje množství a rozmanitost půdních organismů.  Ochrana před škůdci zahrnuje likvidaci plevelů, hmyzu, roztočů a chorob. Používají se postupy chemické (pesticidy), biologické (biologický boj), mechanické (orba) a kulturní. Kulturní postupy zahrnují střídání plodin, utrácení nakažených chovů, využívání krycích plodin a smíšených porostů, kompostování, pěstování rezistentních druhů a vyvarování se faktorů, příznivých šíření škůdců. Integrovaná ochrana proti škůdcům se pokouší využít všechny tyto metody, aby populace škůdců nedosáhla úrovně, působící významné ekonomické ztráty. Používání pesticidů doporučuje až jako poslední možnost.  Živinové hospodářství (živinový management) se zabývá jak zdroji přívodu živin pro rostlinnou a živočišnou výrobu, tak i způsoby využití biologického", "section_level": 2}, {"title": "Úpravy plodin a biotechnologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtění rostlin.", "content": "Lidé praktikují úpravy plodin po tisíce let, od počátků civilizace. Změny plodin pomocí šlechtitelských postupů mění genetické složení rostliny za účelem vývoje plodin s příznivějšími vlastnostmi pro člověka, například větších plodů nebo semen, tolerance vůči suchu nebo odolnosti vůči škůdcům. Významný pokrok v šlechtění rostlin přinesla práce genetika Gregora Mendela. Jeho výzkum dominantních a recesivních alel, ačkoli nejprve do značné míry přehlížen téměř 50 let, nakonec umožnil pěstitelům lépe porozumět genetice a technikám šlechtění. Šlechtění plodin zahrnuje techniky, jako je výběr rostlin s požadovanými vlastnostmi, samoopylení a křížové opylení a molekulární techniky, které geneticky modifikují organismus.  Domestikace rostlin v průběhu staletí zvýšila výnos, zlepšila odolnost vůči chorobám a suchu, usnadnila sklizeň a zlepšila chuť a výživovou hodnotu plodin. Pečlivý výběr a šlechtění", "section_level": 2}, {"title": "Genetické inženýrství.", "content": "Geneticky modifikované organismy (GMO) jsou organismy, jejichž genetický materiál byl změněn technikami genetického inženýrství obecně známými jako technologie rekombinantní DNA. Genetické inženýrství rozšířilo nabídku genů, které mají šlechtitelé k dispozici při vytváření požadovaných zárodečných linií pro nové plodiny. Pomocí genetického inženýrství bylo možné u plodin například zvýšit jejich houževnatost, nutriční obsah, odolnost vůči hmyzu a virům a toleranci vůči herbicidům. GMO plodiny u některých lidí vyvolávají obavy ohledně bezpečnosti potravin. Řada zemí zavedla omezení týkající se pěstování, dovozu nebo konzumace GMO potravin a plodin. V současné době upravuje obchod s GMO mezinárodní úmluva, Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti. Probíhá také diskuse ohledně označování potravin vyrobených z geneticky modifikovaných organismů. Zatímco EU v současné době vyžaduje, aby byly označeny všechny potraviny pocházející z geneticky modifikovaných", "section_level": 2}, {"title": "Dopady na životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náklady a vlivy.", "content": "Zemědělství zatěžuje společnost řadou externích nákladů kvůli dopadům, jako je poškozování přírody pesticidy (zejména herbicidy a insekticidy), odčerpávání živin, nadměrná spotřeba vody a ztráta přirozených prostředí. Posouzení účinků zemědělství ve Spojeném království z roku 2000 stanovilo celkové externí náklady za rok 1996 ve výši 2 343 milionů liber, tj. 208 liber na hektar. Analýza těchto nákladů v USA z roku 2005 dospěla k závěru, že externality rostlinné výroby dosahují přibližně 5 až 16 miliard USD (30 až 96 USD na hektar), zatímco živočišné výroby 714 milionů USD. Obě studie, které se zaměřovaly výhradně na fiskální dopady, dospěly k závěru, že externí náklady by se měly více internalizovat, tj. přenést na jejich původce. Tyto analýzy nezohledňovaly subvence, uváděly však, že subvence též ovlivňují náklady", "section_level": 2}, {"title": "Dopady chovu dobytka.", "content": "Vysoký představitel OSN, Henning Steinfeld, uvedl, že „Dobytek je jedním z nejvýznamnějších přispěvatelů k nejzávažnějším environmentálním problémům dneška“. Živočišná výroba zabírá 70 % veškeré půdy využívané k zemědělství, nebo také 30 % zemského povrchu. Je to jeden z největších zdrojů skleníkových plynů, odpovídající za 18 % světových emisí skleníkových plynů vyjádřených v ekvivalentech CO. Pro srovnání, veškerá doprava se podílí 13,5 %. Zemědělství produkuje 65", "section_level": 2}, {"title": "Dopady na půdu a vodu.", "content": "Transformace půdy, využití půdy k získání zboží a služeb, je nejzásadnější způsob, jakým lidé mění ekosystémy Země. Považuje se za hlavní příčinu ztráty biologické rozmanitosti. Odhady množství půdy transformované lidmi se pohybují mezi 39 až 50 %. Odhaduje se, že k degradaci půdy, dlouhodobému poklesu funkce a produktivity ekosystémů dochází na 24 % světových půd, u orné půdy je tento podíl ještě vyšší. Společná zpráva OSN a FAO označuje nevhodné hospodaření s půdou za hnací faktor degradace a uvádí, že 1,5 miliardy lidí závisí na degradujících půdách. Degradací může být odlesňování, dezertifikace, eroze, vyčerpání minerálů nebo chemická degradace (acidifikace a zasolování).  Eutrofizace, neboli nadměrné množství živin ve vodních ekosystémech, vede k přemnožení sinic a řas a odkysličení vody. Následkem je úhyn ryb, ztráta biodiverzity a nevhodnost vody", "section_level": 2}, {"title": "Pesticidy.", "content": "Světová spotřeba pesticidů od roku 1950 vzrostla na téměř 2,3 milionu tun ročně, ztráty na úrodě způsobené škůdci však zůstávají relativně konstantní. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace z roku 1992 dochází každoročně ke třem milionům případům otravy pesticidy, které způsobují 220 000 úmrtí. Užívání pesticidů vede v populaci škůdců k vyvinutí rezistence, což si vyžaduje vývoj nového pesticidu, a cyklus se dále opakuje.", "section_level": 2}, {"title": "Globální oteplování.", "content": "Globální oteplování a zemědělství jsou v globálním měřítku vzájemně propojeny. Globální oteplování zasahuje zemědělství prostřednictvím změn průměrných teplot, srážek a extrémů počasí (jako jsou bouře a vlny veder); proměn škůdců a chorob; změn koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší a koncentrací přízemního ozonu; změn nutriční hodnoty některých potravin a vzestup hladiny oceánů. Globální oteplování již nyní ovlivňuje zemědělství, s různými dopady v různých částech světa. Budoucí změna klimatu pravděpodobně negativně ovlivní produkci plodin v zemích bližších", "section_level": 2}, {"title": "Udržitelnost.", "content": "Současné způsoby hospodaření vedly k nadměrnému exploatování vodních zdrojů, vysokému stupni eroze a snížené úrodnosti půdy. Pro zemědělství v současné podobě není do budoucna dostatek vody. Proto je třeba znovu zvážit, jakým způsobem se využívá voda, půda a ekosystémy ke zvýšení výnosů plodin. Řešením by mohlo být přiřazení hodnoty ekosystémům. Tím nastavit kompromis mezi cenou přírody a cenou živobytí a vyvážit práva různých uživatelů a zájmů. Přijetím takových opatření vzniknou nerovnosti, které bude zapotřebí řešit. Příkladem je přerozdělení vody z chudých na bohaté, mýcení ploch za účelem jejich přeměny na produktivnější půdu, nebo ochrana mokřadů, omezujících možnost", "section_level": 2}, {"title": "Energetická závislost.", "content": "Od čtyřicátých let 20. století zemědělská produktivita dramaticky vzrostla, a to zejména díky zvýšenému využívání energeticky náročné mechanizace, hnojiv a pesticidů. Převážná většina tohoto energetického přísunu pochází z fosilních paliv. Zelená revoluce mezi 60. a 80. lety 20. století změnila zemědělství na celém světě. S tím jak se zdvojnásobila světová populace, významně narostla také světová produkce obilí (mezi 70 % a 390 % u pšenice a 60 % až 150 % u rýže, podle zeměpisné oblasti). Silná závislost zemědělství na ropných produktech vyvolává obavy, že nedostatek ropy", "section_level": 2}, {"title": "Obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělská ekonomika.", "content": "Zemědělská ekonomika je oborem ekonomie, týkajícím se „výroby, distribuce a spotřeby [zemědělského] zboží a služeb“. Kombinování zemědělské produkce s obecnými teoriemi marketingu a obchodu jako studijního oboru začalo koncem 19. století a během 20. století prodělalo významný rozvoj. Ačkoli je samotný obor zemědělské ekonomiky relativně nový, hlavní trendy v zemědělství v průběhu dějin značně ovlivňovaly národní a mezinárodní ekonomiky. Náklady související se zpracováním, distribucí a obchodem, někdy označované jako hodnotový řetězec, se zvýšily, zatímco náklady v zemědělství se snížily. To souvisí s vyšší efektivitou zemědělství v kombinaci s rostoucí úrovní přidané hodnoty (např. složitěji zpracované produkty) vytvářené dodavatelským řetězcem. Tržní koncentrace v tomto odvětví také vzrostla, a přestože celkovým výsledkem zvýšené tržní koncentrace je pravděpodobně vyšší efektivita, změny vedou k přerozdělování marží na úkor producentů (zemědělců) a spotřebitelů a mohou mít negativní dopady na venkovské komunity.  Národní vládní politiky mohou výrazně ovlivnit hospodářský trh se", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělská věda.", "content": "Zemědělská věda je široká multidisciplinární oblast biologie, zahrnující části přírodních, ekonomických a společenských věd, které se používají v praxi a chápání zemědělství. Pokrývá témata jako agronomie, šlechtění rostlin a genetika, patologie rostlin, modelování růstu plodin, pedologie, entomologie, produkční techniky a zlepšování, studium škůdců a jejich kontroly a studium nepříznivých dopadů na životní prostředí, jako je degradace půdy, nakládání s odpady a bioremediace.  Vědecké zkoumání zemědělství začalo v 18. století, kdy Johann Friedrich Mayer provedl experimenty", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Zemědělská politika je souborem vládních rozhodnutí a opatření týkajících se domácího zemědělství a dovozu zahraničních zemědělských produktů. Vlády obvykle provádějí zemědělskou politiku aby dosáhly konkrétního cíle na domácích trzích se zemědělskými produkty. Mezi některá zastřešující témata patří řízení rizik a zemědělské přizpůsobení (včetně politik zabývajících se změnou klimatu, bezpečností potravin a přírodními katastrofami), dosažení ekonomické stability (zahrnuje daňové politiky), přírodní zdroje a udržitelnost (zejména vodní politika), výzkum a vývoj a tržní uplatnění domácích komodit (vztahy s celosvětovými organizacemi a mezistátní dohody). Zemědělská politika se může dotýkat také kvality potravin, ve smyslu zajištění stabilní a definované kvality potravin, potravinové bezpečnosti a zachování zdrojů. Programy politik se mohou pohybovat od finančních (například subvence) až po pobídky zemědělcům, aby se zapojili do dobrovolných programů zabezpečení jakosti.  Vytváření zemědělské politiky ovlivňuje řada činitelů, včetně spotřebitelů, agropodnikatelů, obchodních lobby a dalších zájmových skupin. Agropodnikatelské zájmy značně ovlivňují tvorbu politik, a to formou lobbování a příspěvků na volební kampaně. Svůj vliv uplatňují i aktivistické politické skupiny, včetně environmentalistů nebo odborů. Dále lobbistické organizace zastupující jednotlivé zemědělské komodity. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) stojí v čele mezinárodního boje proti hladu a poskytuje platformu pro vyjednávání globálních zemědělských regulací a dohod. Samuel Jutzi, ředitel divize FAO pro pro živočišné produkty a zdraví zvířat, uvádí, že lobbování velkých společností zastavilo reformy, které mohly zlepšit lidské zdraví a životní prostředí. Například v roce 2010 byly předloženy návrhy na dobrovolný kodex chování pro živočišný průmysl, poskytující pobídky ke zlepšování zdravotních norem, a předpisy v oblasti životního prostředí, jako je udržitelný počet zvířat, které může daná plocha půdy dlouhodobě uživit bez jejího poškození. Tyto návrhy však kvůli tlaku velké potravinářské společnosti neprošly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemědělství je věda a umění pěstování rostlin a chovu hospodářských zvířat. Zemědělství hrálo klíčovou roli při vzniku usedlé lidské civilizace, přičemž kultivace domestikovaných druhů rostlin a zvířat vytvořila potravinové přebytky, které lidem umožnily žít v městských sídlech. Dějiny zemědělství počínají před tisíci lety. Nejméně před 105 000 lety počali lidé sbírat zrna divokých rostlin. Raní zemědělci je začali cíleně vysazovat přibližně před 11 500 lety. Před více než 10 000 lety byly domestikovány prasata, ovce a skot. Plodiny se nezávisle pěstovaly v nejméně 11 oblastech světa. Ve dvacátém století ovládlo zemědělskou produkci průmyslové zemědělství, založené na velkoplošných monokulturách. Přesto ještě na počátku 21. století dva miliardy lidí stále závisejí na samozásobitelském zemědělství.", "tgt_summary": "Agriculture is the science and art of cultivating plants and livestock. Agriculture was the key development in the rise of sedentary human civilization, whereby farming of domesticated species created food surpluses that enabled people to live in cities. The history of agriculture began thousands of years ago. After gathering wild grains beginning at least 105,000 years ago, nascent farmers began to plant them around 11,500 years ago. Pigs, sheep and cattle were domesticated over 10,000 years ago. Plants were independently cultivated in at least 11 regions of the world. Industrial agriculture based on large-scale monoculture in the twentieth century came to dominate agricultural output, though about 2 billion people still depended on subsistence agriculture into the twenty-first.", "id": 2130678}
{"src_title": "Alpy", "tgt_title": "Alps", "src_document": [{"title": "Geografický popis.", "content": "Evropské celé pohoří se táhne v šířce od 130 až 260 kilometrů a v délce kolem 1200 kilometrů celkem přes sedm států od francouzské Riviéry a pobřeží Středozemního moře na jihozápadě až k Vídni na východě. Zaujímá rozlohu kolem 180 000 km. Řeka Rýn na švýcarsko-rakouských a švýcarsko-lichtenštejnských hranicích a přibližná spojnice Lichtenštejnska s italským městem Como vytyčují hranici mezi dvěma základními podcelky: Západními a Východními Alpami.  Horstvo s názvem Alpy se nenachází jen na evropském kontinentě – existují také Australské Alpy, Japonské Alpy a Jižní Alpy, rozprostírající se na Novém Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křídy, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3 000 km2 ledovců, četné kary a jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Složení.", "content": "Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby můžeme Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alp (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je zbytky starších hor z karbonu.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a zalednění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na mnoha jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky nebo povodí se po dlouhé cestě vlévají do moří (Středozemní moře, Jaderské moře, Černé moře, Severní moře. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhôna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší údolí, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhôna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců a proto jsou v létě bohaté na vodu.  K nejvýznamnějším alpským tokům náleží:", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "Obrovské ledovce z období Pleistocénu doslova vymačkaly na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou italská jezera Lago di Como (\"Comské jezero\", 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (\"Gardské jezero\", 346 m).  K nejvýznamnějším jezerům Alp se řadí:", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Dnešní zalednění Alpského systému (3 200 km2) jsou asi 2 % původního plochy pleistocéních ledovců. Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky, kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt způsobuje velkou měrou globální oteplování planety.  Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Délka je 24 km, plocha asi 115 km2. Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m.  Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách(délka 15 km a rozloha 67 km2) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km2).", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Nejběžněji se Alpy dělí na dva velké celky – Západní a Východní Alpy. Hranici těchto celků tvoří spojnice mezi Bodamským jezerem, Rýnem, sedlem Splügenpass, řekami Liro a Mera a Comským jezerem. Západní Alpy zabírají asi 40% a Východní Alpy 60% celkové rozlohy systému. Současně uznávaná hranice mezi těmito celky nebyla odjakživa vedena tímto směrem. Do roku 1919 bylo rozdělení Východních a Západních Alp podle politické hranice. Nejvyšším vrcholem tehdejších Východních Alp byl Ortler. Tato východní část se totiž nacházela na východ od švýcarských hranic. Členění do jednotlivých pohoří je v literatuře nejednotné a mnohdy zcela rozdílné nebo až chaotické. Z mnoha skupin jsou osamostatněny jejich významné části (Savojské Alpy a Mont Blanc). Od řady horských masivů se zase oddělují tzv. \"Voralpen\" (alpská předhůří). Hranice těchto předhůří (Bavorské předhůří, Hornorakouské předhůří apod.) nejsou pevně vytyčeny. Nejvyšší vrcholy systému se až na výjimky nacházejí v Západních Alpách. Vrcholů dosahujících výšky 4 000 m je 60, ovšem pouze jeden (Piz Bernina, 4 049 m) náleží do Východních Alp.", "section_level": 1}, {"title": "Západní Alpy.", "content": "Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy, některé části Italských Alp a Francouzské Alpy. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero – horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nalézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko-francouzských hranicích je se svými 4 810 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropské unie. Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách.  Západní Alpy se dělí na sedmnáct hlavních skupin :", "section_level": 2}, {"title": "Východní Alpy.", "content": "Východní Alpy se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Do této oblasti naštěstí zasáhl rozmach turistiky o něco citlivěji, než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km2 narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km.  Východní Alpy se dělí na 66 horských skupin :", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Následující tabulky obsahují seznam 10 nejvýznamnějších alpských vrcholů podle výšky a prominence.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Alpy jsou rozhraním klimat středoevropského podnebí a suchého podnebí Panonské nížiny. V horách hrají roli faktory nadmořské výšky, návětrné a závětrné strany. Nejvyšší roční srážky spadnou v průměru v Julských Alpách (2500 mm), nejnižší potom ve Walliských Alpách (500 – 600 mm). Nad výškou 3000 m jsou průměrné roční srážky v Alpách téměř 1500 mm. S přibývající výškou klesá teplota a to zhruba o jeden stupeň na každých +170 m výšky. Alpy se nacházejí v pásu pouhých 5 stupňů zeměpisné šířky, ale setkáme se tady prakticky se všemi druhy klimatu od mírného podnebí až po arktické. V Alpách se vyskytují také padavé větry, takzvané fény. Na severu Alp jsou to jižní fény. Přes Alpy se přenášejí vzduchové vrstvy od Středozemního moře. Jižní svahy jsou svlažovány dešti, získávají tak kondenzační teplo a padají, na severní stranu hor. Přitom může být na severu tepleji než na jihu. Při severním proudění se vyskytuje i na jižních svazích hor tzv. severní fén, tady zde již nevytváří výraznější oteplení.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Pásmo lesů je na severních okrajích hor ve výšce kolem 1 600 m, na jižních zasahuje i do výšek 2 200 m, ve vysokých horách až do 2 300 m. V nižších stupních lesů rostou buky a javory. Výše se nacházejí jehličnaté lesy složené převážně ze smrků, jedlí, limb a modřínů. Nad tímto pásmem jsou porosty kosodřeviny, jalovců, olší a vrb. Ve vyšších výškách se pak nalézají alpínské louky s rostoucími rododendrony a typickou alpskou květenou. Na vápencích podložích v severních Alpách se v pásmu lesů daří olši, bříze a borovici limbě. Výše se mimo kosodřeviny vyskytují také zakrslé vrby, pěnišníky nebo lýkovce. Kvetoucí rostliny ve vysokých polohách jsou velice druhově rozmanité. (např. medvědice alpské, mydlice, kopretina, zvonky). Za symbol Alp se považuje alpská protěž (jinak zvaný plesnivec alpský). V nejvyšších polohách se daří pochybkům, lýkovci, zvonečníkům (stal se symbolem města Cortina d'Ampezzo), silenkám a nízkým prvosenkám. Další typickou květinou Alp je hořec, kterých se zde vyskytuje velké množství druhů (např. v jižních částech Alp druhy \"Gentiana froelichii\", \"hořec žlutý\", \"Gentiana terglouensis\" a hořec Cluisův).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V Alpách je fauna zastoupena druhy typickými i pro jiné horské systémy v Evropě. K těmto známým zvířatům patří např. kamzík, svišť, kozorožec, medvěd, rys, zajíc atd. Vlk byl v Alpách vyhuben kolem roku 1900, kolem roku 1990 se zase vrátil z Apenin. Dnes žije na 100 vlků v italských a francouzských Západních Alpách. Až do výšek kolem 4 000 m se dostává hraboš sněžný. Z ptáků zde lze vidět tetřeva, tetřívka, bělokura horského či pěnkavu sněžnou. Dravce zastupují nejčastěji orel skalní, orlosup bradatý, sokol stěhovavý, jestřáb a jiní. Z ryb se zde hojně vyskytují pstruzi, kteří se vyskytují v horských jezerech i ve výškách 2 600 m, líni či lipani. V alpských plesech nalezneme živočichy, jenž jsou přímými potomky druhů z doby ledové. Někteří plazi se dostávají až do výšek 3000 m (zmije obecná a ještěrka živorodá).", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Alpy patří k nejoblíbenějším světovým cílům lyžařů a cestovatelů. Je to nepopulárnější oblast tohoto typu na světě. Počty návštěvníků se pohybují v řádu jednotek milionů turistů za rok. Projevuje se to pozitivně na ekonomice jednotlivých alpských států.  Dějiny hromadného cestování do Alp začínají v 19. století když cizinci cestovali poznávat jiná území, krajinu alpských hor nebo relaxovat v různých odpočinkových střediscích. Část hotelů byla vystavěna v období kolem francouzko-pruské války r. 1871. Později se začala stavět různá centra ve vyšších nadmořských výškách a zároveň s nimi i první vleky. První vlek byl postaven roku 1908 v Grindelwaldu. Stále probíhaly inovace, modernizace a stavby různých hotelů a středisek, Počátkem 20. století se zde uskutečnilo mnoho soutěží v krasobruslení. Po konci 1. světové války byla na švýcarské a rakouské straně vystavěna zařízení k ubytování. Letní turismus byl v té době stále významnější než zimní.  Ve 20. století do Alp přicházela velká množství turistů i sportovců. Konala se zde řada zimních olympijských her. V roce 1924 se konaly v Chamonix (Francie), 1928 v St. Moritz (Švýcarsko), 1936 v Garmisch-Partenkirchenu (Německo). V průběhu 2. světové války byly olympijské hry přerušeny, ale po roce 1948 opět obnoveny. Ve druhé polovině 20. století se popularita sjezdového lyžování značně zvýšila a byly postaveny další vesnice i na francouzské straně, určené hlavně zimním návštěvníkům. Nejznámějším takovým střediskem je Les Menuires (Francie). Postupem času se zimní střediska inovovala, navštěvovalo je více turistů a dnes jsou Alpy navštěvovanější spíše v zimě než v létě (dříve tomu bylo naopak).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Kdysi byly Alpy osídleny Rétoromány, indoevropskými kmeny Ilyrů, Kelty. Za opravdu původní obyvatelstvo se považují Ladinové (Jižní Tyroly) a Rétorománi (kanton Graubünden). Při stěhování národů do oblasti Alp migrovali zejména Germáni a Slované. V současné době jsou zde zastoupeni Francouzi, Italové, Rakušané, Němci, Švýcaři a Slovinci (a malou částí na východě i Maďaři). Původní rétorománské obyvatelstvo je rozptýleno do malých menšin, které v dnešní době již splývají s místními obyvateli. Zhruba 34 % obyvatel hovoří německy (s mnoha rozličnými dialekty), 26 % francouzsky, 29 % italsky a 11 % slovanskými jazyky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alpy (německy \"Alpen,\" francouzsky \"Alpes,\" rétorománsky \"Alps\", italsky \"Alpi,\" slovinsky \"Alpe)\" jsou rozsáhlé evropské pohoří. Název „Alpy“ resp. francouzský a latinský název „Alpes“ pravděpodobně pochází z latinského albus (bílý) nebo altus (vysoký). Dalším možným vysvětlením je keltský výraz „alp“, který označuje vysoké pohoří.", "tgt_summary": "The Alps are the highest and most extensive mountain range system that lies entirely in Europe, and stretch approximately across eight Alpine countries (from west to east): France, Switzerland, Monaco, Italy, Liechtenstein, Austria, Germany, and Slovenia. The Alpine arch generally extends from Nice on the western Mediterranean to Trieste on the Adriatic and Vienna at the beginning of the Pannonian basin. The mountains were formed over tens of millions of years as the African and Eurasian tectonic plates collided. Extreme shortening caused by the event resulted in marine sedimentary rocks rising by thrusting and folding into high mountain peaks such as Mont Blanc and the Matterhorn. Mont Blanc spans the French–Italian border, and at is the highest mountain in the Alps. The Alpine region area contains about a hundred peaks higher than.", "id": 2105601}
{"src_title": "Unicode", "tgt_title": "Unicode", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke konci osmdesátých let 20. století vznikla naléhavá potřeba sjednotit různé kódové tabulky znaků pro národní abecedy. Pro český jazyk se používalo nejméně 5 různých kódování (kódování bratří Kamenických, PC Latin 2, Windows-1250, ISO Latin 2, KOI8-CS) a podobná situace byla ve všech jazycích, které nevystačily se základní 7bitovou tabulkou ASCII znaků, což přinášelo problémy při při přenosech dat mezi programy a platformami a spolupráci aplikací.  V té době vznikly současně dva projekty pro vytvoření jednotné univerzální kódovací tabulky znaků. Byl to projekt ISO 10646 organizace ISO a projekt \"Unicode\". Norma ISO definuje tzv. UCS – \"Universal Character Set\". Kolem roku 1991 došlo k dohodě a projekty spojily své úsilí na vytvoření jednotné tabulky. Oba projekty stále existují a publikují své standardy samostatně, ale tabulky znaků jsou kompatibilní a jejich rozšiřování je koordinováno.", "section_level": 1}, {"title": "Historie verzí Unicode.", "content": "Všechny verze Unicode od 2.0 výše jsou zpětně kompatibilní, jsou přidávány pouze nové znaky, existující znaky nejsou vyřazovány nebo přejmenovávány. Poslední verze publikovaná v knižní podobě byla verze Unicode 5.2 (); od verze 6.0 je plný text normy publikován pouze elektronicky; v roce 2012 bylo oznámeno, že od verze 6.1 bude v knižní podobě dostupné pouze jádro normy (v té době čítající 692 stránek) tištěných na žádost. Na rozdíl od předchozích hlavních verzí výtisků normy, tištěná verze nezahrnuje žádné tabulky kódu nebo doplňky standardu. Celý standard, včetně jádra, je volně dostupný na WWW serveru Unicode konsorcia.", "section_level": 2}, {"title": "Principy standardu Unicode.", "content": "Standard Unicode se oproti ISO 10646 navíc zabývá implementací algoritmů pro písma psaná zprava doleva (např. arabština), podporou oboustranných textů (jako např. směs hebrejštiny a latinky), algoritmy pro řazení a porovnávání textů.  Unicode není používán pro kódování obskurních a zřídkakdy používaných znaků, znaků pro osobní potřebu, nebo grafiky. Rovněž neobsahuje speciální znaky pro přechodné vkládání textu. Unicode také nezahrnuje znaky které neslouží k zápisu textu, jako jsou například taneční či hudební značky. Rovněž se nezabývá variantami zobrazení znaků (fonty). Ve znakovém repertoáru Unicode kódování je vyhrazeno 6400 znaků pro potřebu programů, jejichž využití není nijak omezeno.  V souvislosti s jazyky jako je wachánština, jejichž ortografie založené na latince používají několik znaků cyrilice či řeckého písma, byla řešena otázka, zda kvůli nim do Unicode přidat znaky jako \"latinská delta\", \"latinská théta\" či \"latinské jery\" jako latinské protějšky těchto řeckých a cyrilských písmen. Jeden z názorů na tuto problematiku je, že požadavek, aby jazyk byl zapisován pouze znaky jednoho písma, je umělý, a že v minulosti si různé jazyky půjčovaly písmena i z jiných písem, takže na soubor písmen latinky, cyrilice a řeckého písma může být nahlíženo jako na latinsko-cyrilsko-řecké metapísmo, a tedy pro zápis těchto jazyků používat písmena v Unicode již obsažená místo vytváření nových. I v případě, kdy by tato písmena byla zavedena, lze očekávat, že by i nadále pro zápis byly používány řecké a cyrilské verze těchto písmen, protože latinské verze by byly obsaženy pouze v malém počtu fontů.  Tento princip může způsobovat problémy při zpracování čínského, japonského a korejského písma (CJK), které mají společný historický základ, ale mají např. v Číně a Japonsku posunutý význam a odlišný tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura Unicode.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Basic Multilingual Plane.", "content": "Unicode byl původně navrhován jako 16bitová znaková sada, což se později (hlavně s ohledem na čínské znaky) ukázalo jako nedostatečné. Původní rozsah Unicode, tj. prvních 65 536 znaků, které jsou reprezentovatelné pomocí 16 bitů, se označuje jako BMP (Basic Multilingual Plane) – základní vícejazyčná rovina Unicode.", "section_level": 2}, {"title": "Roviny Unicode.", "content": "Standard ISO/IEC 10646 oproti Unicode zpočátku používal 31bitové kódování znaků, které umožňuje reprezentaci více než 2 miliard znaků. Toto množství se ukázalo být zbytečně velké, proto bylo v listopadu 2003 v souvislosti se zavedením kódování UTF-16 omezeno na rozsah 0 až 10FFFF rozdělený na 17 tak zvaných rovin () po 65 536 znacích (10000). Celý rozsah kódů tak lze rozdělit na BMP (Plane 0), Plane 1, Plane 2,... až Plane 16. Celková kapacita Unicode je tedy 1114112 kódových bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Náhradní páry.", "content": "Znaky mimo BMP se v UTF-16 kódují dvojicí speciálních kódů, které se nazývají zástupné nebo náhradní páry (). Kódy používané pro náhradní páry spadají do BMP a nejsou jim přiřazeny žádné znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Mapa Unicode.", "content": "Každý znak má jednoznačný číselný kód a svůj název. Navíc Unicode definuje u každého znaku některé základní vlastnosti, jako např. zda se jedná o písmeno, symbol atd., zda je písmeno velké či malé atp.  Tabulka Unicode poskytuje prostor pro 1 114 112 znaků s kódy 0 až 10FFFF. Tento prostor se dělí na 17 částí, každý o velikosti 2. První část se nazývá \"Basic Multilingual Plane\" (BMP) a obsahuje znaky běžně používaných abeced. Původní 16bitový návrh Unicode počítal jen s BMP, následně se ale ukázalo, že pro pokrytí všech používaných abeced to nestačí.  Prvních 128 znaků (tj. sedmibitové kódy) obsahuje znakovou sadu ASCII. Osmibitové kódy (tj. prvních 256 znaků) obsahují znakovou sadu ISO 8859-1 (ISO 8859-1 obsahuje ASCII).", "section_level": 2}, {"title": "Kódování.", "content": "Existuje několik různých způsobů, jak kódovat řetězce složené ze znaků (kódových bodů) Unicode. Unicode řetězec je sekvencí kódových bodů Unicode. Způsob jak tuto sekvenci uložit do paměti počítače nebo serializovat na disk se označuje jako kódovací znakové schéma (Character Encoding Scheme), které zahnruje způsob kódování znaků a způsob jejich serializace do sekvence bajtů. Základní kódování Unicode jsou:  Kódování UTF-32, UTF-16 a UCS-2 mají každá své varianty podle používaného pořadí bajtů. Buď je napevno stanoveno pořadí little-endian, resp., big-endian, nebo se toto pořadí určuje podle tzv. \"byte order mark\" (BOM), speciální značky umístěné na začátku textu.", "section_level": 2}, {"title": "UTF-32.", "content": "V kódování UTF-32 (též označováno jako UCS-4) je každý znak reprezentován přímo 32bitovým číslem. Jedná se tedy o principiálně velmi jednoduché kódování (jeho hlavní výhodou je stejná délka všech znaků), které však má poměrně vysoké nároky na paměť. Při serializaci do posloupnosti bajtů se podle endianity rozlišují varianty UTF-32BE (big-endian), UTF-32LE (little-endian) a UTF-32 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM).", "section_level": 3}, {"title": "UTF-16.", "content": "V kódování UTF-16 se znaky BMP reprezentují jedním 16bitovým číslem, znaky mimo BMP jsou reprezentovány párem 16bitových čísel (tzv. \"surrogate pair\"). Pro \"surrogate pairs\" se používají čísla v rozsahu D800–DFFF, přičemž odpovídající znaky v BMP (U+D800 – U+DFFF) jsou rezervovány pro tento účel, nemohou se proto v původním textu vyskytnout.  Podle endianity se rozlišují varianty UTF-16BE (big-endian), UTF-16LE (little-endian) a UTF-16 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM). UTF-16 je výrazně úspornější než UTF-32, ale ztrácí výhodu pevné šířky znaku – některé znaky jsou široké 2 bajty, některé 4. Přesto se jedná o kódování používané jako základní ve velkém množství operačních systémů a dalšího softwaru (např. Microsoft Windows,.NET Framework atd.).", "section_level": 3}, {"title": "UTF-8.", "content": "UTF-8 kóduje znaky různě dlouhou (1–4 bajty, pro původní 31bitové ISO/IEC 10646 až 6 bajtů) posloupností bajtů podle jejich kódu v Unicode. Znaky ASCII (U+0000 – U+007F) jsou kódovány jedním bajtem, identicky jako v ASCII, znaky v rozsahu U+0080 – U+07FF (kde jsou také všechny znaky s diakritikou používané v české abecedě) jsou kódovány dvěma bajty, znaky U+0800 – U+FFFF (kam patří znak Euro – € – U+20AC) jsou kódovány třemi bajty, znaky mimo BMP jsou kódovány čtyřmi bajty. Znaky s vyššími kódy podle původního návrhu ISO/IEC 10646 by používaly pětibajtové a šestibajtové kódování.  UTF-8 se často používá pro přenos dat, neboť je prostorově úsporné (hlavně pro texty psané latinkou s nevelkým počtem znaků s diakritikou, které obsahují většinu jednobajtových a zbytek dvoubajtových kódů; v nelatinkových písmech je většina textu tvořena dvoubajtovými kódy, písma Dálného východu používají tříbajtové kódy), je odolné proti chybám a zpětně kompatibilní s ASCII. Při jeho zpracování je však nepříjemná nestejná délka znaků.  Použití BOM jako příznaku endianity je u UTF-8 zbytečné (pořadí bajtů je jednoznačně určeno), BOM však může posloužit pro snadnou detekci, že se jedná o UTF-8.  UTF-8 je popsané v ISO 10646-1:2000 Annex D a také v.", "section_level": 3}, {"title": "UCS-2.", "content": "UCS-2 kóduje každý znak z BMP pomocí šestnáctibitového čísla; znaky mimo BMP nelze v UCS-2 reprezentovat, proto je UCS-2 omezená znaková sada, podobně jako ASCII. Při reprezentaci proudem oktetů (bajtů) má varianty big endian a little endian. Proud dat může být zahájen BOM. UCS-2 bylo vyřazeno ze standardu v roce 1996. Výhodou UCS-2 oproti UTF-8 nebo UTF-16 je konstantní délka znaku a snadné zjišťování počtu znaků v řetězci. Při přenosu znaků z BMP je UCS-2 nerozlišitelné od UTF-16.", "section_level": 3}, {"title": "Další kódování.", "content": "Z různých důvodů existují také další, méně často používaná, kódování, jako UTF-7 či CESU-8.", "section_level": 3}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Operační systémy.", "content": "Znakovou sadu Unicode používá většina moderních operačních systémů. Operační systémy Microsoft Windows používají pro vnitřní zápis znaků (např. jména souborů a adresářů v NTFS) od Windows 2000 kódování UTF-16, avšak zároveň se v české mutaci používá kódování CP1250 (historicky) a CP852 (v příkazovém řádku).  Většina distribucí Linuxu používá buď rovnou UTF-8 nebo umožňuje jeho ruční nastavení.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "Některé starší aplikace Unicode (dosud) nepodporují. Na druhé straně pro některé systémy je Unicode již jedinou používanou znakovou sadou. Programovací jazyky Java a jazyky podporující Common Language Infrastructure (např. C#) vnitřně používají šestnáctibitovou verzi Unicode a navenek podporují mnoho různých kódování. Též systémy řízení báze dat dnes již často používají Unicode pro uložení znakových údajů. Na Unicode je založen kancelářský balík Microsoft Office od verze 97.", "section_level": 2}, {"title": "Web.", "content": "Unicode je znakovou sadou pro HTML dokumenty od verze 4.0 a pro všechny XML dokumenty. Výchozím kódováním je UTF-8, které všechny prohlížeče podporují už delší dobu.", "section_level": 2}, {"title": "Čeština.", "content": "Na rozdíl od dřívějších osmibitových tabulek znaků jako je bratří Kamenických, Latin 2, Windows-1250 či ISO-8859-2 lze všechny znaky zobrazit zároveň; v jednom textu lze tedy kombinovat např. češtinu (latinka), ruštinu (azbuka) a řečtinu (alfabeta). Pro reprezentaci českých znaků existují dva způsoby. Buď lze použít \"předkomponovaný\" (precomposed) znak, tedy např. pro dlouhé A kód U+00C1, nebo je možné tento znak složit jako sekvneci U+0041, U+0301. Tedy ze znaku A (kód U+0041) a znaku COMBINING ACUTE ACCENT (kombinační dlouhý přízvuk, kód U+0301). Kombinační diakritický znak se vkládá za znak, který modifikuje. Z toho vyplývají možné problémy při porovnávání řetězců, tzn. řetězce je třeba před porovnáváním normalizovat.  Základní formy normalizace jsou: NFD (kanonická dekompozice), NFC (kanonická kompozice), NFKD (kompatibilní dekompozice), NFKC (kompatibilní kompozice). Více viz přílohu Unicode Normalization Forms standardu Unicode.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka českých znaků Unicode.", "content": "Tabulka českých diakritických znamének", "section_level": 3}], "src_summary": "Unicode () je technická norma pro oblast výpočetní techniky definující konzistentní kódování pro reprezentaci a zpracovávání textů použitelné pro většinu písem používaných v současnosti na Zemi. Unicode je vyvíjen v součinnosti s ISO/IEC 10646 a je publikován elektronicky jako \"The Unicode Standard\". Nejnovější verze obsahuje repertoár více než 120 000 znaků pokrývajících 129 moderních a historických písem a mnoho sad symbolů. Standard sestává ze sady tabulek pro vizuální referenci, popisu metod kódování, sady referenčních datových souborů a dalších položek, jako například vlastností znaků, pravidel pro normalizaci textů, dekompozici, řazení, vykreslování a zobrazování obousměrného textu (pro správné zobrazení textu obsahující písma psaná zprava doleva i zleva doprava, jako například arabské a hebrejské písmo). Poslední verze je \"Unicode 12.0\" z roku 2019. Normu udržuje Unicode Consortium.", "tgt_summary": "Unicode is an information technology (IT) standard for the consistent encoding, representation, and handling of text expressed in most of the world's writing systems. The standard is maintained by the Unicode Consortium, and, there is a repertoire of (these characters consist of 143,696 graphic characters and 163 format characters) covering 154 modern and historic scripts, as well as multiple symbol sets and emoji. The character repertoire of the Unicode Standard is synchronized with ISO/IEC 10646, and both are code-for-code identical.", "id": 546965}
{"src_title": "Plzeňský kraj", "tgt_title": "Plzeň Region", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb.  K 1. lednu 2016 se území kraje zvětšilo o některá katastrální území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje:  Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel):  Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Na území kraje se nachází sedm okresů s pěti okresními městy, tři okresy sídlí v krajském městě Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "content": "Okresní úřady v Česku však 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Území samosprávných krajů se od 1. ledna 2003 člení pro účely přenesené státní správy na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě Plzně, která je statutárním městem od roku 1990, vykonává rozšířenou působnost státní správu v Plzeňském kraji dalších 14 obcí. Okresy jsou nadále jednotkami územního členění státu a obvody některých dalších státních institucí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ačkoli je Plzeňský kraj rozlohou v Česku třetí největší, počtem obyvatel je až devátý a hustota zalidnění je druhá nejnižší v zemi (po Jihočeském kraji). V kraji je minimum středně velkých měst. Na metropolitní Plzeň navazují drobné vesnice, 4/5 rozlohy kraje (a 30 % obyvatelstva) tvoří katastry obcí do 2000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Plzeňský kraj patří mezi průměrně ekonomicky rozvinuté kraje. Na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) České republiky se podílí cca 5,5 % a v podílu tvorby HDP na obyvatele zaujímá mezi kraji páté místo, především díky ekonomické výkonnosti města Plzně, která dle odhadů vytváří téměř dvě třetiny celkového HDP Plzeňského kraje.  V kraji působí řady významných firem z oblasti strojírenství (např. Škoda Transportation, TS Plzeň), výroby alkoholických nápojů (Bohemia Sekt Starý Plzenec, Stock Plzeň, Pivovar Prazdroj), keramické výroby, energetiky (Plzeňská teplárenská, Plzeňská energetika). V kraji působí také řady zemědělských firem a společností v oblasti obchodu a služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Krajem prochází důležitá dálnice D5 z Prahy kolem Plzně do Bavorska. Další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů, do Stříbra a do Mostu.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Plzeň je i důležitý železniční uzel, ve kterém se sbíhají trati do Rokycan a Prahy, do Mladotic, Žatce a Mostu, do Mariánských Lázni a Chebu, do Nýřan a Domažlic, do Klatov, do Nepomuku, Strakonic a Českých Budějovic. Největší význam má trať 170 Praha-Beroun-Plzeň-Klatovy, která je spolu s tratí 178 Plzeň-Cheb součástí tzv. 3. železničního koridoru, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí, zejména v části mezi Plzní a Chebem a Plzní a Rokycany. Trať 180 Plzeň-Domažlice-Furth im Wald slouží ke spojení s Bavorskem a trať 183 Klatovy-Železná Ruda zajišťuje spojení mezi krajskou metropolí a Šumavou. Spojení se severními Čechami zajišťuje od roku 1873 trať 160 Plzeň-Žatec. Spojení s jižními Čechami zajišťuje trať 191 z Plzně do Strakonic a dále do Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná doprava Plzeňska.", "content": "V Plzeňské aglomeraci funguje integrovaný dopravní systém \"Integrovaná doprava Plzeňska\", který je kombinací železniční, autobusové i městské hromadné dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Plzeňském kraji působí 63 středních škol, z nichž nejvíce je v krajském městě. V Plzni také sídlí dvě vysoké školy: Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, která byla založena v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše, a Západočeská univerzita v Plzni.  V Plzni působí také výzkumný ústav Škoda spojený se stejnojmennou firmou.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Nejlepší podmínky pro zemědělství jsou v Plzeňské kotlině, tam se pěstují převážně obilniny. Plzeňský kraj patří také k významným producentům řepky. Plzeňský kraj má různorodé přírodní podmínky a chov skotu se uskutečňuje zejména v podhorských oblastech, ale díky dobrým vlastnostem travních porostů ve vyšších polohách je lze využít k pasteveckému chovu. V tomto kraji je chováno 161 991 kusů skotu, z toho je 66 386 kusů krav. Tento chov se uskutečňuje zejména v periferních částech kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Mezi nejvýznamnější průmyslová odvětví zastoupená v Plzeňském kraji patří strojírenství, potravinářství, průmysl stavebních hmot a keramiky, výroba a distribuce energií, hutnictví. Společnosti s účastí zahraničního kapitálu představují cca 3,4 % podíl na celkovém počtu průmyslových podniků v kraji, tato hodnota dvojnásobně převyšuje celorepublikový průměr. Kraj patří v rámci Česka k oblastem s dlouhodobě nižší mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje okolo 7 %.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "K nejvýznamnějším nerostným surovinám Plzeňského kraje patří kaolin používaný k výrobě porcelánu. Jeden z rozsáhlých povrchových lomů se nachází u Kaznějova. Dříve se zde těžilo uhlí a uran.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Podstatnou část kraje vyplňuje Plzeňská pahorkatina, na severovýchodě se nachází Plzeňská kotlina a ze Středočeského kraje sem zasahují Brdy. Nejvýše sahají pohraniční hory Český les a část Šumavy. Na Šumavě leží i nejvyšší bod kraje. Nejvyšším vrcholem na českém území je Velká Mokrůvka (1370,2 m n. m.), avšak hraniční čára vedoucí 20 m od hlavního vrcholu Blatného vrchu na německém území rovněž přesahuje vrstevnici 1370 m.  Nejdůležitějším chráněným územím je Národní park Šumava, jehož část do Plzeňského kraje zasahuje. V kraji jsou chráněné krajinné oblasti Šumava, Český les, Brdy, Křivoklátsko, Slavkovský les, přírodní parky a 162 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V kraji se nacházejí dvě oblasti přirozené akumulace vod (Brdy, Šumava) a významnou roli při zásobování obyvatelstva pitnou vodou hrají i vodní nádrže Nýrsko a Lučina. Většinu území kraje odvodňuje Berounka, která vzniká v Plzni soutokem Radbuzy a Mže. Část Klatovska a Sušicko odvodňuje Otava. Obě povodí náleží k úmoří Severního moře. Železnorudsko odvodňuje Řezná, která odvádí vodu do Dunaje. Na území kraje je řada jezer – ledovcová Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero, Laka a hrazené Odlezelské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Lesy.", "content": "Na území kraje je zastoupeno 9 přírodních lesních oblastí, lesnatost činí 38,8 % a je nad průměrem České republiky, který činí 33,6 %. Z celkové rozlohy připadá přes 80 % na lesy hospodářské, asi 2 % na lesy ochranné a přes 16 % na lesy zvláštního určení. Jde např. o lesy v národním parku, národních přírodních rezervacích, lesy lázeňské nebo lesy v hygienických pásmech ochrany vodních zdrojů. Převažujícími dřevinami jsou smrk a borovice, jejichž monokultury tvoří více než 85 % rozlohy lesů v kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V kontextu České republiky patří životní prostředí v kraji mezi čistější, vzhledem k nižší hustotě osídlení. Výjimku tvoří plzeňská aglomerace s vysokou koncentrací osídlení, průmyslu i dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožená území a ekologické zátěže.", "content": "Mezi hlavní přírodní ohrožení patří nebezpečí záplav a povodní, zejména v oblasti soutoku řek v Plzeňské kotlině. Člověkem vyvolaná rizika lze dělit do mnoha kategorií, přičemž v kraji jsou významná zejména území ohrožená těžbou, neboť zde minulosti či současnosti probíhala těžba řady surovin – černého uhlí, železných rud, kaolinu, žáruvzdorných jílů, štěrkopísků nebo břidlic s vysokým obsahem pyritu. Významná jsou také území ohrožená dopravou, zemědělstvím a ukládáním odpadů.  Příkladem staré ekologické zátěže je zamoření bývalého skladu pesticidů v Lubech u Klatov pesticidem DDT, které proniká i do povrchové vody. Obyvatelům okolí se na základě studie rizik, kterou zaplatil Krajský úřad Plzeňského kraje, nedoporučuje, aby pili vodu z místních studní. Náklady na odstranění zamoření se odhadují na 30 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Historické památky.", "content": "V kraji se nachází stovky historických památek, z nichž mezi nejnavštěvovanější patří zámky Horšovský Týn, Kozel, Manětín, Nebílovy, Zbiroh a hrady Rabí, Radyně, Švihov nebo Velhartice a Domažlice.  V regionu působil i významný barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel, z jehož díla v kraji zůstala celá řada významných staveb a turisté je kvůli nim navštěvují např. Klášter Plasy nebo Kladrubský klášter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeňský kraj leží na jihozápadě Čech, v jižní části Západočeského kraje. Na severozápadě sousedí s Karlovarským krajem, na severu má kratičký úsek společné hranice s Ústeckým krajem, na severovýchodě hraničí se Středočeským krajem, na jihovýchodě s Jihočeským krajem. Nejdelší úsek společné hranice má s německou spolkovou zemí Bavorsko (\"Bayern\") na jihozápadě. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Plzeň Region (; ) is an administrative unit (\"kraj\") in the western part of Bohemia in the Czech Republic. It is named after its capital Plzeň (English, ). In terms of area, Plzeň region is 7,561 km2, the third largest region in the Czech Republic. However, the population of 572,459 inhabitants (as of 31 December 2012) it is the ninth most populous region. After the South Bohemian Region it is the second least densely populated region. The region can be roughly divided into two parts: a highly industrialized north-eastern part with a strong engineering tradition around Pilsen () and a more hilly and rural south-western part with smaller-sized manufacturing companies processing natural resources.", "id": 2028956}
{"src_title": "Hlavní pás", "tgt_title": "Asteroid belt", "src_document": [{"title": "Teorie zaniklé planety.", "content": "V minulosti se astronomové domnívali, že mezi Marsem a Jupiterem kdysi obíhala další planeta, která se však (vlivem silných geologických aktivit či srážkou s jiným tělesem) rozpadla a zbyl po ní jen pás úlomků a trosek planety. Touto teorií si vysvětlovali velké množství planetek a asteroidů, nacházejících se mezi zmíněnými planetami na velmi podobných drahách. V současnosti je však tato teorie pokládána za překonanou a vznik pásu je vykládán jako důsledek protikladného působení procesů v protoplanetárním disku a velkého gravitačního vlivu vznikajícího Jupiteru, který tak zabránil vzniku většího tělesa. Důsledkem toho je vznik velkého množství menších objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum.", "content": "První kosmickou sondou, která křižovala Pásmo planetek byl Pioneer 10, který do této oblasti vstoupil 16. července 1972. V té době převládala obava, že úlomky v pásmu mohou představovat velké nebezpečí pro sondu, ale od té doby tudy proletělo 9 sond bez nehody. Pioneer 11, Voyager 1, Voyager 2 a Ulysses proletěly přes pásmo bez fotografování asteroidů. Galileo v roce 1991 vyfotografoval asteroid 951 Gaspra a v roce 1993 asteroid 243 Ida, NEAR Shoemaker v roce 1997 vyfotografoval 253 Mathilde, Cassini-Huygens v roce 2000 vyfotografoval 2685 Masursky, Stardust v roce 2002 vyfotografoval 5535 Annefrank, New Horizons v roce 2006 vyfotografoval 132524 APL a sonda Rosetta v roce 2008 vyfotografovala asteroid 2867 Steins. Díky malé hustotě materiálu uvnitř pásma šance, že se sonda s některým asteroidem srazí, je menší než jedna k miliardě.  Všechny fotografie asteroidů pořízené vesmírnými sondami byly učiněné podle letových možností sond a vzdáleností daných asteroidů. Několik sond mělo výzkum planetek při průletu kolem nich jen jako vedlejší cíl mise. Pouze sondy NEAR Shoemaker a Hayabusa měly průzkum asteoridů jako hlavní cíl. Tyto prozkoumány asteroidy patří mezi objekty, které se v určité fázi oběhu kolem Slunce nacházejí blízko Země. V nejbližší budoucnosti se plánuje průzkum planetek 4 Vesta a 1 Ceres prostřednictvím sondy Dawn. Sonda odstartovala v roce 2007 a její přílet k prvnímu cíli, planetce 4 Vesta, se plánuje na rok 2011. Pokud bude tato sonda stále funkční, tak po prozkoumání těchto dvou velkých těles bude možné rozšířit její misi o dodatečný průzkum.  S teorií zaniklé planety počítá i spisovatel (záhadolog) Zecharia Sitchin. Tvrdí, že pás asteroidů vznikl po srážce jednoho z měsíců hypotetické planety Niburu (obíhající ve Sluneční soustavě s extrémně excentrickou dráhou jednou za 3600 let) s planetou Tiámat, přičemž druhou částí takového tělesa je údajně naše Země. Věda závěry tohoto muže striktně odmítá jak ohledně záležitostí kosmologických tak i úvah o genetických manipulací mimozemšťany a stvoření člověka zásahem ET.", "section_level": 1}, {"title": "Pásmo planetek v literatuře.", "content": "Z teorie zaniklé planety vycházející z poznatků prof. Orlova, který tuto planetu nazval romanticky Phaeton, vychází rovněž Kazancevův román Zánik Faeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní pás planetek je oblast sluneční soustavy, která se nachází v oblasti mezi drahami Marsu a Jupitera. Nachází se zde značné množství planetek.", "tgt_summary": "The asteroid belt is a torus-shaped region in the Solar System, located roughly between the orbits of the planets Jupiter and Mars, that is occupied by a great many solid, irregularly shaped bodies, of many sizes but much smaller than planets, called asteroids or minor planets. This asteroid belt is also called the main asteroid belt or main belt to distinguish it from other asteroid populations in the Solar System such as near-Earth asteroids and trojan asteroids.", "id": 1288495}
{"src_title": "Edvard Grieg", "tgt_title": "Edvard Grieg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se a většinu života prožil v Bergenu. Jeho otec Alexander Grieg, původem Skot, byl obchodníkem a zastával také funkci britského čestného konzula. Griegova matka Gesine Judithe Hagerup byla inteligentní a kulturně zaměřená žena s velikým hudebním talentem, byla výborná pianistka a zpěvačka. Na klavír učila hrát Edvarda již od jeho šesti let, navíc se u Griegů scházela hudbymilovná společnost, a tak se již od brzkého dětství seznamoval s hudbou Mozarta či Chopina. V rodině bylo pět dětí, z nichž Edvard projevoval největší talent a na přímluvu slavného norského houslisty Oleho Bulla bylo rozhodnuto, že se stane hudebníkem.  V letech 1858–1862 Grieg studoval hru na klavír a kompozici na konzervatoři v německém Lipsku. Na závěrečném veřejném koncertě hrál s velkým úspěchem své čtyři vlastní skladby pro klavír (op. 1). Během studií onemocněl na jaře 1860 těžkým zánětem pohrudnice, který měl za následek jeho celoživotní potíže s plícemi. Jedna polovina plic nefungovala vůbec a na druhé se v pozdějším věku objevila tuberkulóza. Trpěl dušností, častým nachlazením a návaly slabosti.  Rozhodující vliv na směřování Griegovy tvorby měl jeho pobyt v Kodani v letech 1863–1865. Inspiraci hledal nejprve u dánského skladatele Nielse Wilhelma Gadeho, ale nejvíce na něj zapůsobil jen o rok starší Nor Richard Nordraak, autor pozdější norské státní hymny. Pod jeho vlivem se oprostil od akademismu lipské hudební školy a základem jeho další tvorby se stalo norské lidové umění. Nový skladatelský směr je zřejmý na řadě klavírních skladeb z této doby: \"Poetické obrázky\" (op. 3), písně na slova básníků Heinricha Heineho a Alberta Chamissa a texty Hanse Christiana Andersena nebo Christiana Winthera, humoresky. V létě 1865 složil během pobytu na pobřeží v Dánsku díla, která patří k jeho nejdůležitějším: klavírní sonátu e moll (op. 7) a \"sonátu pro housle a klavír F dur\" (op. 8). Společně s dalšími přáteli založil v Kodani spolek Euterpe pro pěstování skandinávské hudby.  V Kodani se Grieg sblížil se svou sestřenicí Ninou Hagerupovou, která se v r. 1867 stala jeho manželkou. Svého manžela, který měl křehké zdraví, provázela na jeho koncertních turné a celý život o něj pečovala. Byla velmi dobrou zpěvačkou a na koncertech často vystupovala s jeho písněmi. Usadili se v Oslu, kde byl Grieg jmenován dirigentem Filharmonické společnosti. Kromě toho dával hodiny klavíru a komponoval. Narodila se jim dcerka, která však brzy zemřela a další děti již mít nemohli. Na vánoce r. 1867 vyšel první sešit jeho \"Lyrických skladeb\" v lipském nakladatelství C.F. Peters, se kterým spolupracoval až do své smrti. V následujícím roce napsal Grieg další významnou skladbu - \"klavírní koncert a moll\" (op. 16). Griegovy skladby zaujaly v r. 1868 skladatele Ference Liszta, který se s ním dvakrát setkal v Římě a podporoval jeho tvorbu.  V Oslu se Grieg spřátelil se spisovatelem Bjørnsonem a na jeho texty napsal několik písní, kantátu \"Před branou kláštera\" (op. 20) a scénickou hudbu k dramatu \"Sigurd Jorsalfar\". Jejich společná opera \"Olaf Trygvason\" zůstala nedokončena. Spolupracoval s Henrikem Ibsenem, pro kterého v r. 1874 napsal scénickou hudbu k dramatu Peer Gynt, v jejíž druhé části zazněla \"Solvejžina píseň\".  V letech 1877-1884 žili manželé v selském statku na východním břehu Soerfjordu poblíž Hardangeru, uprostřed norského folklóru. Grieg tvořil v blízkém malém domku, kde měl klavír a noty. Toto období lze označit za šťastnou tvůrčí periodu, během níž vzniklo asi čtrnáct opusových čísel. Tvořil většinou krátké skladby, drobné, intimní, komorní, které měly vyvolat náladu (zamilovanost, pohodu, klid).Patří sem např. \"Lístky do památníku\" (op. 28), druhý sešit \"Lyrických skladeb\" (op. 38), \"Norské tance\" (op. 35), kantáty \"Poznání země\" (op. 31) a \"Osamělý\" (op. 32) a písně na texty norského básníka Vinjeho (op. 33). Z větších skladeb lze jmenovat \"smyčcový kvartet g mol\" (op. 27) a \"sonátu pro violoncello a klavír\" (op. 36).  Od r. 1880 se projevil zvýšený zájem o Griegovu hudbu i jeho osobu také v cizině. Všechny svoje skladby dokázal koncertně zahrát a dirigovat, byl proto často zván k účinkování. Několikrát vystoupil v Lipsku, kde se v r. 1883 naposledy setkal s Lisztem. Hrál v Kodani, Frankfurtu nad Mohanem, Římě.  Grieg miloval norskou přírodu, hory a fjordy. V roce 1884 si nechal postavit dům na Troldhaugenu u jezera Nordaa nedaleko Bergenu. V blízkosti měl zvláštní domek těsně u vody, aby se mohl v naprosté izolaci věnovat své tvorbě. Podnikal výlety do okolí po Jotunheimu, k vodopádu Vøringsfossen nebo dalším fjordům. Zimní měsíce trávil kvůli zdraví v mírnějším podnebí v Lipsku, Kodani, Oslu nebo na koncertních cestách po Evropě. V Troldhaugenu vytvořil Grieg většinu svých \"Lyrických skladeb\" (3. až 10. sešit), písňový cyklus \"Dítě hor\" (op. 67) a klavírní provedení \"Norských lidových písní\" (op. 66). V r. 1886 napsal svou třetí \"sonátu pro housle a klavír\", koncertní melodrama \"Bergliot\" na Björnsonovu báseň, v r. 1897 čtyři Symfonické tance (op. 64). Přes stupňující se zdravotní potíže související s nástupem tuberkulózy stále pracoval a koncertoval. V letech 1885-1907 navštívil téměř všechna hlavní města Evropy včetně Prahy. Dostalo se mu uznání a veřejných poct. Byl jmenován čestným doktorem univerzity v Cambridge (1893) a univerzity v Oxfordu (1903). Byl členem Akademie umění v Paříži a Berlíně. Na koncertech uváděl vlastní tvorbu a vystupoval jako dirigent, sólový pianista nebo spoluhráč v komorních skladbách, či jako klavírní doprovod písní. V roce 1898 byl z jeho iniciativy v Bergenu uspořádán první norský hudební festival. Svou poslední skladbu, čtvrtý ze žalmů \"V království nebes\" (op. 74), ukončil v prosinci 1906.  V dubnu 1907 koncertoval Grieg v Kielu a přijal pozvání na vystoupení v Leedsu, které však už nemohl uskutečnit. Zemřel 9. září 1907 v bergenské nemocnici. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Dnes je jeho popel, společně s popelem jeho ženy, uložen ve skále poblíž jeho domu.", "section_level": 1}, {"title": "Grieg a České země.", "content": "Griegovy kontakty s našimi zeměmi se uskutečňovaly jednak při jeho zdejších pobytech, jednak kontakty s českými hudebními skladateli a interprety. Shodou okolností byl jeho prvním učitelem hudby na střední škole v Bergenu Čech, hudební skladatel Ferdinand Jan Šedivý (1804–1877). Poprvé se norský skladatel dostal na území Čech v roce 1881. Vzhledem k vleklým potížím se žaludkem, mu lékaři doporučili pobyt v Karlových Varech, kam nastoupil – sám, bez manželky Niny – 1. června. Další dva Griegovy léčebné pobyty v Karlových Varech se uskutečnily v letech 1882 a 1887. Během posledního z nich přepracoval své rané dílo \"Podzim\" op. 11, původně určené pro čtyřruční klavír, na orchestrální předehru.  Dne 25. března 1903 se v Praze uskutečnil koncert z Griegova díla za aktivní účasti samotného skladatele. Na programu byl mj. jeho klavírní koncert op. 16 v podání venezuelské virtuózky Teresy Carreño (1853–1917), několik písní zazpívala dcera Antonína Dvořáka Magdalena (1881–1952), Grieg ji doprovázel na klavír. Program zakončila I. suita z \"Peer Gynta\". Den po koncertu navštívil Grieg představení Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. Druhý Griegův koncert, opět z jeho skladeb, se v Praze uskutečnil v dubnu 1906. Tentokrát Grieg dirigoval Českou filharmonii. V obou případech se norský skladatel setkal se vřelým přijetím a nadšenými kritikami.  Dvořáka Grieg poznal roku 1896 během svého březnového pobytu ve Vídni, kdy se sešel také s Brahmsem a Brucknerem. Oba muži se tehdy spíše míjeli, setkání při Griegově prvním koncertu v Praze však už bylo srdečné. Griegovým ctitelem byl Josef Bohuslav Foerster, který o něm napsal studii do časopisu Dalibor. Grieg se také znal s Vilemínou Nerudovou, pocházející z Brna. Nerudová patřila ve své době k předním houslistkám a prominentním interpretům Griegových houslových sonát. Griegovy sborové skladby měla ještě za jeho života na repertoáru mnohá pěvecká tělesa z Čech a Moravy", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Přestože Grieg nevytvořil rozsáhlé dílo jako například operu nebo symfonii (výjimka je Symfonie c moll z roku 1864), v oblasti drobných prací komorní hudby představuje výjimečný přínos. Mezi lety 1882-1883 také pracoval na 2. klavírním koncertu b moll, který však nedokončil (jsou dokončeny pouze kusé skicové úseky). Dnes je často nespravedlivě opomíjen, přestože některé jeho skladby, jako například \"Ve sluji Krále hor\" nebo \"Ráno\" ze suity \"Peer Gynt\", jsou velice často hrány a řadí se do zlatého fondu klasické hudby. Největší oblibu si Grieg získal u Norů, kteří ho velice uznávali a také jim byla jeho hudba nejbližší.  Mezi jeho nejvýznamnější díla patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Edvard Hagerup Grieg (15. června 1843 – 4. září 1907) byl norský hudební skladatel. Je považován za největšího norského skladatele vůbec. Jeho hudba vychází z národních tradic Norska a především čerpá z norské lidové hudby. Proslavil se zejména jako autor drobných lyrických skladeb a písní pro klavír a housle, sonát a orchestrálních suit.", "tgt_summary": "Edvard Hagerup Grieg (, ; 15 June 18434 September 1907) was a Norwegian composer and pianist. He is widely considered one of the leading Romantic era composers, and his music is part of the standard classical repertoire worldwide. His use and development of Norwegian folk music in his own compositions brought the music of Norway to international consciousness, as well as helping to develop a national identity, much as Jean Sibelius did in Finland and Bedřich Smetana did in Bohemia.", "id": 49640}
{"src_title": "The Beatles", "tgt_title": "The Beatles", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1957–1960 Vznik.", "content": "V roce 1956 založil John Lennon během své docházky do gymnázia Quarry Bank v Liverpoolu skifflovou skupinu The Blackjacks, ale už po týdnu ji přejmenoval na The Quarrymen. V červenci roku 1957 se po vystoupení The Quarrymen na wooltonské zahradní slavnosti u kostela Sv. Petra přijde do šatny na skupinu podívat Paul McCartney, který kapele sebejistě předvede několik rock'n'rollových písní. John Lennon mu po dvou týdnech vzkáže, že jej bere do své kapely. „Musel jsem se rozhodnout: buď posílím svou pozici ve skupině, nebo přijmu Paula a posílím skupinu. Rozhodl jsem se posílit skupinu.“ 6. února 1958 pozvala kapela (která tehdy hrála pod různými jmény) na McCartneyho naléhání čtrnáctiletého kytaristu George Harrisona, aby se na ně podíval ve Wilson Hall v liverpoolském Garstonu. McCartney se s Harrisonem seznámil ve školním autobuse na cestě do Liverpoolského Institutu, který oba navštěvovali. Přestože Lennon nechtěl o přijetí Harrisona do skupiny i přes jeho instrumentální kvality původně ani slyšet (důvodem byl velký věkový rozdíl mezi oběma – dva a půl roku), Harrison se do skupiny v průběhu března 1958 sám „infiltroval“. V průběhu tohoto období se neustále měnilo obsazení skupiny – většinou kvůli McCartneyovým vysokým požadavkům na instrumentální zdatnost hráčů (vedoucí Lennon se v tomto ohledu nechal jeho logickým argumenty přesvědčit) a v lednu 1960 se přidal Lennonův přítel z umělecké školy, malíř Stuart Sutcliffe, kterého Lennon s McCartneym přinutili koupit baskytaru a hrát na ni, přestože to neuměl. Lennon s McCartneym hráli oba dva na doprovodné kytary, Harrison na sólovou a v kapele se vystřídalo velké množství bubeníků.  V roce 1960 The Quarrymen vystřídali řadu jmen – „Johnny and the Moondogs“, „Long John and the Beatles“, „The Silver Beetles“ (pocházející z návrhu Larryho Parnese na „Long John and the Silver Beetles“) – před ustálením se na The Beatles. Existuje mnoho teorií týkajících se názvu kapely a jeho nezvyklého pravopisu. Obvykle je připisováno Lennonovi, který řekl, že jméno bylo kombinací slova beetles (v angličtině brouci, jako odkaz na kapelu Buddy Hollyho The Crickets) a slova beat. Cynthia Lennon tvrdí, že Lennon vymyslel název Beatles „během brainstormingového sezení u pivem nasáklého stolu v baru Renshaw Hall.“ Lennon, který je známý svým vyprávěním různých verzí příběhů zavtipkoval v časopise Mersey Beat z roku 1961, že „to přišlo ve vidině – objevil se muž na ohnivém koláči a řekl jim: ‚Od tohoto dne dále budete Beatles s A.‘“ V rozhovoru z roku 2001 převzal nárok na zvláštní pravopis jména Paul McCartney, když řekl, že „John měl nápad, že bychom se mohli jmenovat Beetles a já na to ‚a co třeba Beatles; jako tlukot bubnu?‘ Je zvláštní jak se tvoří dějiny.“  V květnu 1960 Beatles objížděli severovýchodní Skotsko jako doprovodná kapela zpěváka Johnnyho Gentlea. S Gentlem se setkali hodinu před jejich prvním vystoupením a McCartney poukazuje na turné jako na velkou zkušenost pro kapelu. Kapela, která byla často bez bubeníka si na turné zajistila služby Tommyho Moora, který byl mnohem starší než ostatní. Avšak brzy po turné se Moore, který cítil velký věkový rozdíl, vrátil do továrny na lahve, kde pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku. Dalším bubeníkem byl Norman Chapman, ale za několik týdnů byl povolán do vojenské služby. Jeho odjezd způsobil závažný problém, jelikož Allan Williams, vlastník liverpoolského klubu Jacaranda, který nově vznikající domácí skupiny podporoval a fungoval jako jejich neoficiální manažer, pro ně domluvil hraní v klubech na Reeperbahn v německém Hamburku.", "section_level": 2}, {"title": "1960–1970 The Beatles.", "content": "Hamburk 15. srpna 1960 pozval McCartney Petea Besta, aby se stal stálým bubeníkem kapely. Viděl Besta hrát s The Blackjacks v Casbah Clubu, který vlastnila Petova matka Mona Bestová. Byl to sklepní klub v liverpoolském West Derby, kde Beatles hrávali a často ho navštěvovali. V dokumentárním snímku The Compleat Beatles řekl Williams, že Best „nehrál příliš obratně, ale obstojně.“  Beatles začali hrát v hamburských barech Indra a Kaiserkeller, jejichž provozovatelem byl Bruno Koschmider. Ten po Beatles vyžadoval, aby hráli šest až sedm hodin za večer, sedm dní v týdnu. Beatles si získali menší okruh příznivců, mezi nimiž byli i fotografka Astrid Kirchherrová a výtvarník Klaus Voormann.  Krátce poté, co Beatles přetáhl Koschmiderův konkurent Peter Eckhorn do svého klubu Top Ten, byl Harrison vyhoštěn, protože na něj přišlo udání, že není plnoletý. O týden později byli McCartney a Best zatčeni, obviněni za žhářství a vyhoštěni, protože při odchodu z pokoje, kde během angažmá u Koschmidera bydleli, zapálili na zdi kondom a způsobili malý požár. Lennon sám následoval ostatní v půlce prosince, Sutcliffe zůstal v Hamburku, protože se rozhodl, že se zasnoubí s Kirchherrovou.  Znovu spolu hráli Beatles poprvé 17. prosince 1960 v Casbah Clubu. Baskytarista byl v Hamburku, proto musel basu převzít Paul McCartney, přestože z toho zprvu neměl vůbec žádnou radost. V dubnu 1961 se Beatles vrátili do Hamburku, tentokrát s řádně zajištěnými pracovními povoleními, o něž se postarala Bestova matka, která v tento moment převzala ochranné otěže nad skupinou a vytěsnila tak Williamse. Během hraní v hamburském Top Ten Club si Beatles vybral zpěvák Tony Sheridan jako svou doprovodnou kapelu pro sérii nahrávek pro německou společnost Polydor, které produkoval známý kapelník Bert Kaempfert. Kaempfert podepsal s kapelou při prvním setkání 22. června 1961 jejich vlastní smlouvu pro Polydor. 31. října vydal Polydor nahrávku písně My Bonnie (Mein Hertz ist bei dir nur), která se v německých žebříčcích objevila pod jménem „Tony Sheridan and the Beat Brothers“, což byl obecný název pro kohokoliv, kdo se objevil v Sheridanově doprovodné kapele. (I pozdější hamburské nahrávky Tonyho Sheridana s jinými hudebníky jsou souhrnně připsány skupině The Beat Brothers a jsou dodnes omylem považovány za nahrávky Beatles.) K pověsti, že tato nahrávka vedla k setkání kapely s jejich budoucím manažerem Brianem Epsteinem, je třeba dodat, že byli díky ní také poprvé zmíněni v americkém tisku.  Epstein vzal skupinu do svých rukou a přestože neměl žádné manažerské zkušenosti, se zápalem sobě vlastním započal s neúnavnou péčí o Beatles a jejich propagaci, počínaje jevištní prezentací a konče obcházením vydavatelských společností s nahrávkami s cílem získat nahrávací smlouvu. V lednu 1962 Beatles jeli do Londýna na přehrávky pro firmu Decca Records. Decca, která měla na výběr mezi Beatles a skupinou The Tremeloes, která dělala konkurz týž den jako Beatles, nakonec upřednostnila Tremeloes, především kvůli dostupnosti (Beatles byli přespolní).  V dubnu 1962 Beatles opět odjeli do Hamburku a tentokrát měli hrát v nově otevřeném Star Clubu. Den před jejich příjezdem, 10. dubna 1962, zemřel v Hamburku na krvácení do mozku Stuart Sutcliffe. Epsteinovi se mezitím podařilo uspět u firmy Parlophone (odnož koncernu EMI) a producenta George Martina, který Beatles pozval ke zkoušce. Zkouška vedla k rozchodu s Petem Bestem, jelikož George Martin s ním nebyl spokojen. Na post bubeníka (většina liverpoolských adeptů odmítla – včetně šestnáctiletého Lewise Collinse, budoucího Bodieho ze seriálu Profesionálové) přišel nakonec na konci srpna 1962 Ringo Starr (narozený jako Richard Starkey), nejstarší hráč se zkušeností z několika dalších skupin. V říjnu 1962 vydala skupina u společnosti EMI první singl s názvem \"Love Me Do\" (na druhé straně píseň \"P.S. I Love You\"), který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl \"Please Please Me\" / \"From Me To You\", byl už velkým hitem v celé Británii, kde se dostal až na druhé místo celonárodního žebříčku.  První album, nazvané rovněž \"Please Please Me\" (1963), znamenalo začátek \"beatlemánie\" ve Velké Británii. Beatles také hráli naposledy v \"Cavern Clubu\" a začali koncertovat po celé Evropě a posléze i po celém světě. Během let 1963 a 1964 odehráli přes 200 velkých koncertů. V roce 1964 následovalo úspěšné turné po Spojených státech, vystoupení v \"The Ed Sullivan Show\" (Show Eda Sullivana) a natočení prvního filmu: \"A Hard Day's Night\" (česky \"Perný den\") i stejnojmenné album. Díky úspěchu Beatles se v americkém žebříčku hitparád začaly prosazovat i další britské rockové skupiny jako např. Rolling Stones, Gerry & The Pacemakers nebo Dave Clark Five. 26. října 1965 byli Beatles vyznamenáni Řádem britského impéria a natočili další film \"Help!\" (česky \"Pomoc!\"). Vystoupení na Shea Stadium v roce 1965, při druhém americkém turné, zaznamenalo rekordní počet 55 tisíc diváků. Hudebně se Beatles začali odklánět od jednoduchých textů o lásce a začali experimentovat se zvuky různých nástrojů (např. indický strunný nástroj sitár ve skladbě \"Norwegian Wood\") i hraním se smyčcovým kvartetem (píseň \"Yesterday\"), dokonce i s celým orchestrem (\"A Day In The Life\").  Vedle Beatles a už zavedených skupin jako \"The Beach Boys\" se ovšem prosazovaly i skupiny vycházející jak z hudebního stylu Beatles, tak i absorbující jiné vlivy. V USA se prosadily skupiny jako např. \"The Byrds\", \"Buffalo Springfield\", \"Mamas & Papas\", \"Quicksilver Messenger Service\", \"Jefferson Airplane\", ve Velké Británii se na žebříčcích umísťovali vedle Beatles také „syrovější“ \"Rolling Stones\" nebo „bluesovější“ \"The Yardbirds\" (či jejich následovníci \"Cream\"), Jimi Hendrix atd. Beatles mají na tyto kapely obrovský vliv svými novátorskými přístupy k technice nahrávání, ale zároveň se nechávají sami ovlivňovat. Dokladem toho je například nahrávání první desky Pink Floyd \"„The Piper at the Gates of Down“\", když v té době Beatles trávili mnoho času při tvorbě \"„Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“\" (1967). Obě kapely se navzájem navštěvovaly a jistá podoba postupů při větších plochách na obou deskách není náhodná.  4. března 1966 pronesl John Lennon při jednom interview poznámku o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutá se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotují vysílání hudby Beatles. V témže roce Beatles přestali koncertovat, 1. května 1966 měli poslední vystoupení ve Wembley ve Velké Británii, v srpnu měli poslední oficiální koncert v Candlestick Park v San Francisku v USA. Téhož roku vyšlo dle kritiků jedno z nejlepších alb v historii rockové hudby, \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\", které je poznamenáno hudebními studiovými experimenty. 27. srpna 1967 zemřel manažer Brian Epstein po pravděpodobně náhodném předávkování barbituráty.  Po Epsteinově smrti Beatles natočili další film \"Magical Mystery Tour\" a vydali i stejnojmenné album poznamenané halucinogenními prožitky z užívání drog. I přes první vážné rozmíšky mezi jednotlivými členy skupina natočila v roce 1968 pozoruhodné \"The Beatles\" (nazývané také \"The White Album\" podle jeho bílého přebalu). Ringo Starr během nahrávání alba krátkodobě opustil skupinu. Téhož roku založili Beatles firmu Apple Corps (česky \"jablko\") – vlastní gramofonovou značku, obchod, filmovou společnost atd. Vznikl další film, tentokrát kreslený, \"Yellow Submarine\" (česky: \"Žlutá ponorka\"). Rok 1969 byl pro skupinu kritický a definitivně vedl k jejímu rozpadu. John Lennon začal na nahrávání vodit kontroverzní japonskou umělkyni a svoji druhou ženu Yoko Ono, proti čemuž protestoval hlavně Paul McCartney. John Lennon s ní natočil album \"\" a začal se zabývat vlastními „nebeatlovskými“ hudebními projekty (založil skupinu Plastic Ono Band) a protesty proti válce ve Vietnamu. Beatles jako skupina spolu naposledy veřejně koncertovali na střeše svého nahrávacího studia 30. ledna 1969 a vznikl i poslední film a LP \"Let It Be\". Během jejího natáčení po hádkách s McCartneym i Lennonem dočasně skupinu opustil George Harrison. V létě 1969 skupina natočila své poslední studiové album \"Abbey Road\". Dosud nevydané snímky \"Let It Be\" byly předány hudebnímu producentovi Philu Spectorovi k finálnímu zpracování. John Lennon se v té době věnoval pouze Plastic Ono Band a svým mírovým aktivitám a o další hudební výboje Beatles již ztratil zájem.  Po poslechu zpracovaných skladeb alba \"Let It Be\" požádal Paul McCartney o odstranění dle jeho názoru nemístných úprav. Nebylo mu vyhověno a nakonec to tedy v dubnu 1970 byl on, kdo ze skupiny oficiálně odešel a veřejnost se tak poprvé dozvěděla o definitivním rozchodu Beatles, o němž se již několik měsíců šuškalo. Paul byl obviňován, že opustil Beatles (jakkoli právě jemu šlo o udržení skupiny), na což reagoval, že Beatles opustili sami sebe. Paul McCartney podal k Nejvyššímu soudu 31. prosince 1970 žádost o oficiální ukončení partnerství Beatles. Všichni členové skupiny se vydali na sólovou dráhu.  V průběhu 70. let se neustále objevovaly spekulace o chystaném znovuspojení Beatles. Bývalí členové skupiny tyto teorie buď odmítali, nebo ignorovali. Tečku za těmito dohady ukončila násilná smrt Johna Lennona 8. prosince 1980, když byl zastřelen před vstupem do nájemního domu, kde žil s Yoko Ono a druhým synem Seanem.  V roce 1994 předala Yoko Ono McCartneymu demosnímky Lennonových písní, ke kterým zbylí členové skupiny nahráli doprovod a vznikly tak poslední písně \"Real Love\" a \"Free as a Bird\" vydané na albech Anthology 1 (Apple Records, 21. listopadu 1995), Anthology 2 (Apple Records, 18. března 1996), Anthology 3 (Apple Records, 28. října 1996).  Mají svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební vývoj.", "content": "Neustálé nároky členů Beatles na vytvoření nového zvuku kapely na každé nové desce, v kombinaci s aranžérskými schopnostmi George Martina a odbornými znalostmi techniků EMI jako byli Norman Smith, Ken Townshed a Geoff Emerick, hrály významnou roli v novátorském zvuku alb \"Rubber Soul\" (1965), \"Revolver\" (1966) a \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\" (1967).  Beatles pokračovali v čerpání vlivů dlouho po jejich úvodním úspěchu, a často nalézali nové cesty v hudbě a textech díky poslechu svých současníků. Mezi tyto vlivy patřil Bob Dylan, který byl inspirací pro takové písně jako např. \"You've Got to Hide Your Love Away\" a \"Norwegian Wood (This Bird Has Flown)\". Mezi další současníky můžeme zařadit \"The Byrds\" a \"The Beach Boys\", jejichž album \"Pet Sounds\" bylo McCartneyho oblíbené.  Spolu s triky ve studiu jako byly zvukové efekty, netradiční umístění mikrofonu, nahrávací smyčky, dvoustopé a různě rychlé nahrávání, začali Beatles rozšiřovat své nahrávky o nástroje, které byly v té době pro rockovou hudbu neobvyklé. Patřily mezi ně smyčcové a dechové orchestry, stejně jako indické nástroje jako např. sitár v písni \"Norwegian Wood (This Bird Has Flown)\" a swarmandel v písni \"Strawberry Fields Forever\". Využívali také elektronické nástroje jako byl např. mellotron s jehož pomocí vytvořil McCartney flétny v úvodu písně \"Strawberry Fields Forever\", a Ondioline, elektronické klávesy, které produkovaly neobvyklý zvuk podobný hoboji v písni \"Baby, You’re a Rich Man\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie (UK).", "content": "Hlavní článek: Diskografie The Beatles", "section_level": 1}], "src_summary": "The Beatles byla anglická rocková skupina z Liverpoolu. Jejími členy byli John Lennon (zpěv, doprovodná kytara), Paul McCartney (zpěv, basová kytara), George Harrison (sólová kytara, zpěv) a Ringo Starr (bicí, příležitostně zpěv). Patří mezi komerčně nejúspěšnější a kritiky nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Hudba Beatles je dodnes hraná a oblíbená po celém světě. Když renomovaný hudební časopis Rolling Stone v roce 2003 sestavil žebříček nejlepších alb v dějinách populární hudby, Beatles se do první desítky dostali celkem čtyřikrát (včetně 1. místa za \"„Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“\").", "tgt_summary": "The Beatles were an English rock band formed in Liverpool in 1960. With a line-up comprising John Lennon, Paul McCartney, George Harrison and Ringo Starr, they are regarded as the most influential band of all time. The group were integral to the development of 1960s counterculture and popular music's recognition as an art form. Rooted in skiffle, beat and 1950s rock and roll, their sound incorporated elements of classical music and traditional pop in innovative ways; the band later explored music styles ranging from ballads and Indian music to psychedelia and hard rock. As pioneers in recording, songwriting and artistic presentation, the group revolutionised many aspects of the music industry and were often publicised as leaders of the era's youth and sociocultural movements.", "id": 1123575}
{"src_title": "Interpol", "tgt_title": "Interpol", "src_document": [{"title": "Název a symboly.", "content": "Oficiální název organizace se nejčastěji vyskytuje v anglické podobě \"ICPO - International Criminal Police Organization\", dále pak v podobě francouzské či španělské \"OIPC - Organisation Internationale de Police Criminelle, Organización Internacional de Policía Criminal\".  Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol používá ke své reprezentaci dva základní symboly:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Organizace vznikla v roce 1923 ve Vídni z iniciativy vídeňského policejního ředitele dr. Johanna Schobera. Ve Vídni byla uložena kartotéka zločinců, která obsahovala záznamy z dob existence rakousko-uherské monarchie, a byla tedy ideálním podkladem pro centrální evidenci mezinárodních zločinců. Meziválečné Československo patřilo k zakládajícím členům Interpolu. V meziválečném období sídlila její centrála ve Vídni, v současnosti je centrem Interpolu francouzský Lyon.", "section_level": 1}, {"title": "Práce a úkoly.", "content": "Interpol funguje neustále. Ke své činnosti využívá čtyř oficiálních jazyků: angličtina, francouzština, španělština, arabština. Generální sekretariát Interpolu sídlí od roku 1989 ve francouzském Lyonu. Každá země staví činnost Národní ústředny Interpolu (\"NUI\") na svých policistech. NUI plní důležitou úlohu kontaktního místa s Generálním sekretariátem, regionálními kancelářemi a dalšími členskými zeměmi dožadujících součinnost.  V souladu se Statutem Interpolu je hlavním úkolem zabezpečování spolupráce členských států v boji proti trestné činnosti při plném respektování priorit národního zákonodárství té či oné země a jejich závazků plynoucích z mezinárodních smluv.  Informace o mezinárodní organizaci kriminální policie Interpol poskytuje server Generálního sekretariátu Interpolu v anglickém, francouzském a španělském jazyce.  Hlavním účelem je zajistit, aby veškeré informace byly okamžitě přístupné všem členským státům organizace Interpol.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace Vade Mecum.", "content": "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol vydala publikaci nazvanou „Vade Mecum“ určenou pro vnitřní potřeby členských států, která obsahuje základní texty (Statut, Obecné předpisy, Finanční předpisy) stejně jako další dokument potřebné pro zajištění mezinárodní policejní spolupráce. Vade Mecum dále obsahuje pracovní dokumenty používané v každodenní práci, včetně podrobných instrukcí jak tyto dokumenty vyplňovat a používat.  Vade Mecum slouží také pro vyškolení nových důstojníků Národních ústředen Interpolu.  Cílem Vade Mecum je poskytnout asistenci ve všech směrech mezinárodní policejní spolupráce v rámci organizace Interpol.  Obsah publikace Vade Mecum se týká: organizace a administrace, základních dokumentů organizace Interpol, policejních informací a spolupráce, mezinárodních oběžníků - extradic, telekomunikační sítě Interpolu, obecných dokumentů.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Servisní standardy.", "content": "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol přijala rezoluci, která ukládá členským zemím zabezpečit základní standardy činnosti Národních ústředen (\"NUI\") za účelem zabezpečení rychlého a kvalitního servisu. K takovýmto standardům mimo jiné patří vymezení pozice a statutu Národních ústředen Interpolu (\"NUI\"), Nepřetržitý provoz Národní ústředny, Jazykové zajištění, Zavedení funkce styčného důstojníka NUI, Systém řízení, koordinace, manipulace a dozoru nad kriminálně policejními informacemi s ohledem na jejich závažnost a sdílení, Zabezpečení klasifikace zpráv, Zajištění kontroly kvality zpráv, Sledování a zpracování dožádání, Znalost cílů a metod NUI, Strategie NUI, Specializace v rámci NUI, Odborná příprava a zaškolení, Bezpečnostní opatření, Integrita", "section_level": 2}, {"title": "Telekomunikační síť.", "content": "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol disponuje moderní telekomunikační sítí zabezpečující nepřetržité spojení mezi všemi členskými státy organizace. K zajištění technicko-operativního spojení je telekomunikační síť rozčleněna na komunikační zóny, které umožňují omezit náklady na přenos dat na maximálně možnou míru a co nejvíce urychlit informační tok:  Globální komunikační síť Interpolu I-24/7 je vylepšenou servisní službou a pracovním nástrojem mezinárodní policejní organizace a zabezpečuje předávání informací uživatelsky orientovaným způsobem. I-24/7 zajišťuje mezinárodním policejním složkám snazší a efektivnější způsob vzájemné komunikace. Napojením na síť I- 24/7 se získá přístup k databázím Interpolu (viz \"ASF\") a k informacím, které jsou obsaženy na webových stránkách Interpolu, včetně důležitých kriminálních informací.  Kanada se dne 20. 1. 2003 stala první zemí, která se k síti I-24/7 připojila. Ve stejném roce se připojila i Česká republika. Dnes jsou součástí tohoto informačního systému všechny členské státy INTERPOLU.", "section_level": 2}, {"title": "Systém ASF.", "content": "Systém ASF je automatizovaný počítačový pátrací systém (\"ASF = Automated Search Facility\"), pomocí kterého může každá ústředna členského státu Interpolu získat informace z mezinárodních databází elektronickou formou ve velice krátkém reálném čase. Tímto způsobem lze na základě různě zadávaných kritérií vytěžovat například databáze osob nebo odcizených motorových vozidel.  Lustrace v \"ASF\" jsou prováděny automaticky, přímo z pracovišť Národních ústředen Interpolu, a podle předem stanovených kritérií.  Lustraci v systému ASF lze provádět pouze na základě dožádání orgánů státní moci. V žádném případě však systém nelze využívat pro potřeby soukromých osob (lustrace vozidel zakoupených v zahraničí apod.)", "section_level": 2}, {"title": "Interpol Praha.", "content": "Československá republika v roce 1923 patřila k zakládajícím členům organizace Interpol. Zástupci Československa se velmi aktivně podíleli na činnosti organizace zejména v předválečném období a s ohledem na geografické postavení Československé republiky využívali plně možností, které jim tato nová mezinárodní organizace poskytovala. Po skončení druhé světové války, kdy došlo k politickému rozdělení Evropy, se Československá republika dostala do konfliktu se zástupci Spojených států amerických z důvodu předložení požadavku politického charakteru, což odporovalo statutu organizace. Po několikaletých rozepřích Československo formálně ukončilo své členství a v roce 1952 z organizace vystoupilo. Členství obnovila se Československá federativní republika (\"ČSFR\") formální žádostí přijatou na 59. Valném shromáždění Interpolu konaném v kanadské Ottawě v roce 1990. Národní ústředna Interpolu Praha byla zřízena rozkazem ministra vnitra dne 16. 12. 1992 a jako národní pobočka organizace dosáhla během své krátké existence plné srovnatelnosti s předními evropskými a světovými národními ústřednami.  Po rozdělení ČSFR v roce 1993 došlo k formálnímu zániku jejího členství v organizaci. Proto na základě dohody ministrů vnitra České a Slovenské republiky byla ustanovena Společná ústředna Interpolu pro Českou a Slovenskou republiku se sídlem v Praze. Společná ústředna Interpolu ukončila svoji činnost dnem přijetí obou nově vzniklých republik do Interpolu na 62. Valném shromáždění Interpolu v Arubě (Nizozemské Antily) dne 29. 10. 1993 a současně došlo k vytvoření Národní ústředny Interpolu Praha (dále jen Interpol Praha) v samostatné České republice. Dne 1. 12. 1999 se stal INTERPOL Praha součástí Policejního prezídia České republiky v rámci odboru mezinárodní policejní spolupráce; v současnosti (duben 2020) spadá pod ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci.  Národní ústředna Interpolu Praha jako základní organizační článek Interpolu na národní úrovni poskytuje základní servis v oblasti mezinárodní policejní spolupráce všem zainteresovaným institucím podílejícím se na aplikaci a prosazování práva jak v ČR, tak zahraničí.  Interpol Praha je pověřen plněním úkolů vyplývajících z členství České republiky v mezinárodní organizaci kriminální policie ICPO-Interpol. Působnost Interpolu Praha vychází ze Statutu organizace Interpol, z obecně závazných právních předpisů, z interních normativních aktů řízení a ze závazků plynoucích z mezinárodních smluv.  Mezi hlavní činnosti Interpolu Praha patří podle článku 2 Statutu organizace:  Interpol Praha respektuje článek 3 Statutu organizace Interpolu, který zakazuje Národním ústřednám konat ve věcech charakteru vojenského, politického, náboženského a rasového. Interpol Praha napomáhá při počátečních úkonech ve věcech trestních ve smyslu Evropských konvencí a v souladu s nimi zabezpečuje informační tok mezi dožadující zahraniční stranou a orgány činnými v trestním řízení v České republice. Interpol Praha dále zajišťuje výkon rogačních komisí a extradic pachatelů zadržených v zahraničí do České republiky.  Interpol Praha provádí šetření v zahraničí pouze v trestně-právních věcech a pouze na základě žádosti státních orgánů, zejména Policie ČR, soudních orgánů, celních orgánů, orgánů Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany.  Interpol Praha nezpracovává přímé požadavky a dotazy soukromých osob (jako např. případy pohřešování osob, odcizení vozidel apod.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Interpol (z anglického International Criminal Police Organization) je největší policejní organizací na světě a jako mezinárodní mezivládní organizace zabezpečuje policejní spolupráci v kriminálně-policejní oblasti mezi smluvními státy organizace. Interpol sdružuje demokratické i nedemokratické státy v rámci boje se všemi druhy trestné činnosti. Je založena na spolupráci všech států při pronásledování, vyhledávání a zatýkání pachatelů trestných činů. V současné době sdružuje Interpol 194 členských států.", "tgt_summary": "The International Criminal Police Organisation (ICPO-INTERPOL; ), more commonly known as INTERPOL (, ), is an international organisation that facilitates worldwide police cooperation and crime control. Headquartered in Lyon, France, it has seven regional bureaus worldwide and a National Central Bureau in all 194 members states, making it the world's largest police organization.", "id": 605083}
{"src_title": "Želivka", "tgt_title": "Želivka", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení jako Hejlovka jihovýchodně od osady Vlásenice-Drbohlavy, na Českomoravské vrchovině, asi 10 km jižně od Pelhřimova. Přesněji se pramen řeky nachází pod Bukovým kopcem (702 m), v nadmořské výšce 677,3 m, na rozhraní katastrů obcí Mezná a Častrov. Říčka teče nejprve otevřeným údolím severním směrem. Západně od Pelhřimova nedaleko Vlásenice přijímá zleva Cerekvický potok, který přitéká od Nové Cerekve. Říčka vtéká do lesnaté krajiny, její tok se obrací k severovýchodu. Severně od Pelhřimova nedaleko Krasíkovic posiluje její tok zprava přitékající Bělá. Od hráze Sedlické nádrže (ř. km 63) je řeka již nazývána \"Želivkou\". Dále řeka udržuje převážně severozápadní směr. U Želiva přijímá zleva svůj největší přítok řeku Trnavu. Po zhruba dalších 10 km toku vzdouvá její vody v délce 39,1 km významná vodárenská nádrž Švihov (lidově zvaná \"Želivka\"), jejíž hráz byla vybudována na jejím 4,29 říčním kilometru během let 1965–1975. Z této vodní nádrže je dálkovým přivaděčem zásobena pitnou vodou Praha, ale i další města ve Středočeském kraji a v Kraji Vysočina. Po dalších čtyřech kilometrech toku ústí Želivka zleva do Sázavy na jejím 98,8 říčním kilometru u Soutic v nadmořské výšce 318,1 m.", "section_level": 1}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Největším přítokem Želivky co se délky toku, plochy povodí a vodnosti týče je řeka Trnava. Průměrná hustota říční sítě Želivky činí 1,24 km/km2. Celkově se v jejím povodí nachází 1288 vodních toků v délce do jednoho kilometru a 360 vodních toků v délce 1 až 10 km. Potoků dlouhých 10 až 20 km je v povodí celkem pět. Dalších pět vodotečí má délku mezi 20 až 40 km. V délce 40 až 60 km se v povodí řeky nalézá jeden vodní tok.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Želivka patří také jako Sázava mezi toky vrchovinno-nížinné oblasti. V zimním a jarním období odteče nad 60 % celoročního odtoku. Průměrný průtok Želivky v Souticích nedaleko ústí činí 3,91 m3/s.  Průměrné měsíční průtoky Želivky ve stanici Nesměřice v roce 2014:  Hlásné profily: M-denní průtoky u ústí: N-leté průtoky v Čakovicích: N-leté průtoky v Želivě: N-leté průtoky v Poříčí: N-leté průtoky v Souticích:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv vodních nádrží.", "content": "Vodní režim Želivky je výrazně ovlivněn přehradními nádržemi v jejím povodí, především hospodařením na vodním díle Želivka-Švihov. Průměrný dlouhodobý průtok (Qa) u ústí (bez vlivu VD Švihov) činí 6,98 m3/s. Z tohoto množství je v současné době odváděno do vodovodní sítě průměrně 2,5 m3/s vody, která chybí Sázavě. Tento úbytek je patrný obzvláště v letních měsících.  Tabulka: Porovnání průměrných ročních průtoků (QRO/QRN) k dlouhodobému průměrnému průtoku Želivky v profilech Soutice a Nesměřice (Qa 1931–1980)(ovlivněno odběry na VD Želivka-Švihov)", "section_level": 2}], "src_summary": "Želivka (německy \"Zeliwka\") je řeka v okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina a v okresech Benešov a Kutná Hora ve Středočeském kraji. Je to levostranný a celkově největší přítok řeky Sázavy. Ve středověku se Želivka jmenovala Sázava, později Soutická nebo Zahrádecká řeka, ale její dnešní název Želivka se vyskytuje až v 16. století a je odvozen od \"Siloe\" tak jako označení pro Želivský klášter. Horní tok až po soutok s Jankovským potokem nad vodní nádrží Sedlice je označován názvem Hejlovka. Řeka je známá svou čistotou a kvalitou vody a je důležitým zdrojem pitné vody. Délka toku včetně zdrojnice Hejlovky činí 103,89 km, z toho připadá 40 km na říčku Hejlovku. Povodí Želivky měří 1188,4 km2.", "tgt_summary": "The Želivka is a river in the Czech Republic, the left tributary of the Sázava River. It originates at the northern slope of the Troják Mountain at the elevation of 677 m. Above Sedlice Reservoir it bears the name Hejlovka. It enters the Sázava River near Zruč nad Sázavou. It is long, and its basin area is.", "id": 1853586}
{"src_title": "UTF-8", "tgt_title": "UTF-8", "src_document": [{"title": "Důvody vzniku, základní vlastnosti.", "content": "Přirozené kódování znaků Unicode/UCS do 2 nebo 4 bajtů se nazývá UCS-2/UTF-16 a UCS-4/UTF-32. Pokud se nespecifikuje jinak, ukládá se nejprve nejvýznamnější bajt (tzv. konvence big-endian). S řetězci uloženými ve formátu UCS-2 nebo UCS-4 je spojeno několik problémů: Z uvedených důvodů nejsou formáty UCS-2 a UCS-4 vhodné pro ukládání do souborů.  Tyto problémy řeší kódování UTF-8, které má následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Způsob kódování znaků.", "content": "Každému z více než milionu znaků (písmových i řídicích) je přiřazeno číslo – tzv. kódový bod – a čím je toto číslo vyšší, tím je potřeba k jeho kódování více bajtů. V každém bajtu jsou nejvýznamnější bity příznakové a indikují, kolik bajtů je pro zapsání znaku použito, zatímco zbývajícími bity je zapsán vlastní kód znaku. Pro přepis kódu znaku se používá formát codice_1, kde XXXX je hexadecimální kód znaku, tedy každá číslice (X) šestnáctkové soustavy odpovídají čtyřem bitům (polovině bajtu).  Následující tabulka ukazuje způsob kódování. Pokud je nejvýznamnější bit bajtu 0 (hodnoty 0–127), jedná se o jednobajtový kód dle tabulky ASCII. V ostatních případech jsou rozhodující bity na začátku prvního bajtu: počet jedničkových bitů zakončených nulou (110–11110) odpovídá počtu bajtů sekvence (2–4), ostatní bajty začínají bity 10. Ostatní bity v sekvenci (označené \"xxx\") slouží k vyjádření vlastního kódového bodu (kódu znaku). Počet \"n\" těchto bitů určuje (teoretický) počet 2 kódových bodů, tedy znaků, které lze touto sekvencí kódovat.  Podle původní definice byl jeden znak v UTF-8 reprezentován jedním až šesti bajty. V listopadu 2003 byl rozsah kódů ISO/IEC 10646 omezen na codice_2 kvůli shodnému omezení s UTF-16, již popisuje UTF-8 s tímto omezením.", "section_level": 1}], "src_summary": "UTF-8 (zkratka pro \"UCS/Unicode Transformation Format\") je jedním ze způsobů kódování znaků, tedy přiřazení číselných kódů znakové sadě (písmenům abecedy a dalším znakům) pro potřeby počítačového zpracování textů. Představuje rozšířený mezinárodní standard dle norem Unicode/ISO/IEC 10646 a dominantní způsob kódování na internetovém webu, který umožňuje ukládat a zobrazovat texty s použitím široké palety světových písem.", "tgt_summary": "UTF-8 (8-bit Unicode Transformation Format) is a variable-width character encoding capable of encoding all 1,112,064 valid character code points in Unicode using one to four one-byte (8-bit) code units. The encoding is defined by the Unicode Standard, and was originally designed by Ken Thompson and Rob Pike. The name is derived from \"Unicode\" (or \"Universal Coded Character Set\") \"Transformation Format 8-bit\".", "id": 1251014}
{"src_title": "Ken Thompson", "tgt_title": "Ken Thompson", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ken Thompson se narodil v New Orleansu v Louisianě, USA. V roce 1965 se stal bakalářem přírodních věd a v roce 1966 získal magisterský diplom, obojí v oboru elektroinženýrství a počítačová věda na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Vedoucím jeho diplomové práce byl Elwyn Berlekamp.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V 60. letech 20. století pracoval Ken Thompson společně s Dennisem Ritchiem na operačním systému Multics. Thompson v té době vytvořil programovací jazyk Bon. Když Bellovy laboratoře ukončily práci na vývoje Multicsu, oba projekt opustili, a své zkušenosti využili po roce 1969 při vývoji operačního systému Unix. Thompson dospěl k názoru, že Unix potřebuje systémový programovací jazyk, a vytvořil jazyk B, což byl předchůdce Ritchieho jazyka C.  Thompson vyvinul verzi CTTS editoru QED s podporou regulárních výrazů pro hledání v textu. QED a jeho následník ed (standardní editor Unixu) významně přispěly k popularitě regulárních výrazů, jenž byly považovány hlavně za nástroj (nebo hračku) logiků. Regulární výrazy pronikly do programů pro zpracování textových souborů v Unixu (např. grep) a také do moderních programovacích jazyků jako je Perl. Vytvořil také hlavní koncept v programu na úpravu textu, který vytvořil Rob Pike. Téměř všechny programy, které v dnešní době pracují s regulárními výrazy, používají některou z variant jeho zápisu.  V roce 1992 pak společně s Robem Pikem vyvinul UTF-8 (široce využívaný univerzální způsob kódování znaků do sekvencí bajtů).  Spolu s Josephem Condonem vytvořili hardware a software pro šachový stroj Belle. Dále napsal programy ke generování výpočtů šachových zakončení se 4, 5 a 6 figurkami. Za jejich pomoci může šachový program úspěšně hrát, jakmile se dostane do už uložené pozice. Později, za pomoci znalce šachových koncovek Johna Roycrofta, Thompson vydal své první výsledky na CD-ROM.  Jeho styl programování ovlivnil ostatní, zejména co se týče slohové střízlivosti ve vyjadřování a preferování jasných tvrzení.  V roce 2000 odešel z Bellových laboratoří. Poté pracoval ve společnosti Entrishere až do roku 2006 a v současnosti pracuje pro Google.  Jeho nedávná práce zahrnuje podílení se na návrhu programovacího jazyka Go.  Podle rozhovoru z roku 2009 používá Thompson operační systém založený na Linuxu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní strojírenská akademie.", "content": "V roce 1980 byl Thompson zvolen do Národní strojírenské akademie za navrhování operačního systému UNIX. Národní strojírenské akademie (National Academy of Engineering) je soukromá nezisková organizace ve Spojených státech.", "section_level": 2}, {"title": "Turingova Cena.", "content": "V roce 1983 obdrželi Thompson a Ritchie Turingovu cenu za rozvoj teorie generických operačních systému a zejména za implementaci operačního systému Unix.", "section_level": 2}, {"title": "IEEE Richarda W. Hammingova medaile.", "content": "V roce 1990, Ken Thompson a Dennis Ritchie získali IEEE Richardovu W. Hammingovu medaili z institutu pro elektrotechnické a elektronické inženýrství (IEEE - Institute of Electrical and Electronics Engineers) za vznik operačního systému UNIX a programovacího jazyk C.", "section_level": 2}, {"title": "Státní vyznamenání za technologii.", "content": "Dne 27. dubna 1999 obdržel společně s Ritchiem Státní vyznamenání za technologii od prezidenta Billa Clintona za vynalezení operačního systému Unix a programovacího jazyka C, jenž oba vedli k nesmírnému pokroku v oblasti software, hardware, počítačových sítí a podnítili růst celého průmyslu, čímž povznesli vedoucí pozici USA v informatice.", "section_level": 2}, {"title": "Cena Tsutomu Kanai.", "content": "Roku 1999 byl oceněn první cenou Tsutomu Kanai, za své postavení při tvorbě operačního systému Unix, jenž je po desetiletí klíčovým prvkem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kenneth Thompson (* 4. února 1943, New Orleans, Louisiana, USA) je programátor a informatik, jeden z tvůrců operačního systému Unix. V 60. letech 20. století se s Dennisem Ritchiem podílel na vývoji operačního systému Multics a na vývoji programovacího jazyka B – přímého předchůdce jazyka C. Thompson byl také jedním z tvůrců a vývojářů operačního systému Plan 9. Pracoval u společnosti Google, kde se podílel na vzniku programovacího jazyka Go. Mezi další jeho práce patří vznik počítačových textových editorů QED a jeho pozdější editor ed (standardní editor Unixu) nebo definice kódování UTF-8.", "tgt_summary": "Kenneth Lane Thompson (born February 4, 1943) is an American pioneer of computer science. Thompson worked at Bell Labs for most of his career where he designed and implemented the original Unix operating system. He also invented the B programming language, the direct predecessor to the C programming language, and was one of the creators and early developers of the Plan 9 operating system. Since 2006, Thompson has worked at Google, where he co-invented the Go programming language.", "id": 1102882}
{"src_title": "Ekologie", "tgt_title": "Ecology", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "Mezi témata, jimiž se ekologie zabývá, patří rozmanitost, distribuce, hmota (biomasy) a počet (populace) jednotlivých organismů, jakož i spolupráce a konkurence mezi organismy, a to jak uvnitř, tak mezi ekosystémy. Ekosystémy se skládají z dynamicky navzájem propojených částí včetně organismů, komunit jež vytváří z neživých složek jejich prostředí. Ekosystémové procesy jako primární produkce, pedogeneze, koloběh živin, a další různé činnosti směřující k vytváření niky regulují toky energie a hmoty skrze prostředí. Tyto procesy jsou udržovány organismy se specifickými životními vlastnostmi, pro označení rozmanitosti organismů se používá termín biodiverzita (biologická rozmanitost). Biodiverzita poukazuje na rozdílnost druhů, genů a ekosystémů a podporuje některé ekosystémové služby.  Ekologie není synonymem životního prostředí, environmentalismu, dějin přírody, nebo věd o životním prostředí. Úzce souvisí s evoluční biologií, genetikou, a etologií ale i s množstvím dalších disciplín a subdisciplín (záleží na konkrétním předmětu zkoumání). Důležitým cílem pro ekology je zlepšit porozumění toho, jak biodiverzita ovlivňuje ekologickou funkci. Ekologové se snaží vysvětlit: Existuje mnoho praktických aplikací ekologického myšlení v ochraně přírody, řízení přírodních zdrojů (např. agroekologie, zemědělství, lesnictví, agrolesnictví, rybolov), urbanismu (ekologie města), komunitním zdraví, ekonomii, základní a aplikované vědě, stejně jako v lidských sociálních interakcích (ekologie člověka).  V původním a správném významu je tedy ekologie věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Dále se ekologie užívá chybně v širokém smyslu jako \"ochrana životního prostředí\" nebo dokonce místo \"přírodní prostředí\" (např. \"ekologicky šetrný výrobek\" znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Toto užití - viz ochrana přírody. Ekologie se také nepřesně používá pro označení ideologie environmentalismu (tzv. \"hlubinná ekologie, je subdisciplína ekologie, která je základním přesvědčením radikálního ekologického hnutí\". Toto užití - viz ekologismus nebo environmentalismus. Ekologie vychází z: biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd.  Ekologie by měla být více než jen fragmentovaným souborem myšlenek a zásad, ekologie v pravém významu znamená specifický způsob nazírání na svět, který klade důraz na pochopení vzájemných vazeb a vztahů a chápe jednotlivé souvislosti. Poskytuje tak určitý rámec, strukturu, do které je možné zasadit různé dílčí poznatky a následně je interpretovat.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ekologie je považována za novou vědu, která se rozvinula až ve druhé polovině dvacátého století. Její kořeny ale sahají až do 4 stol. př. n. l. Za jednoho z prvních ekologů, jejichž spisy se zachovaly, můžeme považovat Aristotela nebo možná jeho studenta Theophrasta, kteří se oba zajímali o množství druhů živočichů a květin. A právě Theophrastus byl prvním, kdo popsal vztah mezi živočichy a jejich prostředím již ve čtvrtém století př. n. l. Ekologie se posléze rozvíjela v 18. a 19. století. Na počátku jejího etablování jako vědní disciplíny stál Carl Linné a jeho práce zabývající se ekonomií přírody.  Brzy poté přišel Alexander von Humboldt se svou botanickou geografií. Alfred Russel Wallace a Karl Mobius posléze přispěli zmínkou o biocenóze. Eugenius Warming se zabýval ekologií rozšíření rostlin, která posléze vedla ke konstituování ekologie jako disciplíny. Práce Charlese Darwina také přispívají k ustanovení ekologie, Darwin je také proto často považován za jednoho z otců ekologie. Ekologické myšlení se dále prosazuje ve 20. století. Hlavní přínos na tom má koncept biosféry Eduarda Suesse a Vladimira Ivanoviče Vernadského, ekosystém Arthura Tansleyho, tzv. zvířecí ekologie Charlese Eltona a ekologická posloupnost Henryho Cowlese.  Ekologie ovlivnila také sociální a humanitní vědy. Ekologie člověka (tzv. Human ecology) vznikla v počátcích 20. století a pohlíží na lidský druh jako na jeden z dílčích ekologických faktorů. Tvrdí, že lidé znatelně přetvořili své životní prostředí skrze rozvoj svých stanovišť (zejména městské plánování), intenzivním využíváním (jako je těžba či rybaření) a stejně tak vedlejšími efekty (jako je zemědělství, dolování, a průmysl). Kromě ekologie a biologie využívá tato disciplína také mnoho dalších přírodních a sociálních věd, jako je antropologie a etnologie, ekonomie, demografie, architektura a urbánní plánování, medicína a psychologie, a mnoho dalších. Rozvoj ekologie člověka podpořil další využívání ekologie při navrhování a plánování měst.  Později v 60. letech James Lovelock rozšířil pohled na zemi jako na makro organismus a vyslovil svou hypotézu o Gaie. Mezi dalšími důležitými milníky patří v USA např. zákon ESA, Národní environmentální politický zákon (National Environmental Policy act), a rozsáhlá ekologická opatření učiněná po prašných bouřích (Dust Bowl).  Koncem dvacátého století začaly vlády jednotlivých zemí uznávat vliv člověka na biosféru a zemské ekosystémy (Summit Země, Kjótský protokol). Dějiny ekologie jsou úzce spojeny s historií ochrany přírody a životního prostředí a udržitelným rozvojem.", "section_level": 1}, {"title": "Udržitelný rozvoj.", "content": "\"Více v článku udržitelný rozvoj.\"  Ekologická poznání byla důležitá jak pro environmentální obrození v šedesátých letech, tak pro etablování koncepce udržitelného rozvoje. Ten je vymezen ve zprávě Naše společná budoucnost jako:,takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.\" Ekologický či environmentální pilíř \"(tzv. ecologically sustainable development)\" je pak jednou ze tří základních komponent udržitelného rozvoje (dalšími tvoří rovina sociální a ekonomická). Ekologové se poslední dobou nezabývají pouze přírodními fenomény ale i současnou lidskou společností, jejími vzorci jednání a jejich dopady na životní prostředí. Dochází tedy k \"ekologizaci\" současných disciplín a etablování nových oborů (ekologická archeologie, ekologická ekonomie, environmentální sociologie, atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Studium ekologie v Česku.", "content": "V Česku je studium ekologie včleněno do studijního programu Ekologie a ochrana prostředí. Ekologii lze studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v rámci studijního programu Ekologická a evoluční biologie, na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a na dalších vysokých školách (přehled uveden zde).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekologie \"(z řeckého: οἶκος \"obydlí\" A -λογία, \"nauka\")\" je věda, jež se zabývá popisem, analýzou a studiem vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Jedná se o interdisciplinární obor, který využívá poznatků mnoha vědních disciplín. Zahrnuje studium interakcí organismů, které mají jak mezi sebou navzájem, tak těch, jež mají mezi jinými organismy i těmi, které mají s abiotickými složkami jejich prostředí. Ekologie bývá definována různě, mezi nejznámější patří Krebsova definice: \"„Ekologie je vědecké studium procesů regulujících distribuci a abundanci organismů a jejich vzájemné vztahy, a studium toho, jak tyto organismy naopak zprostředkovávají transport a transformaci energie a hmoty v biosféře (především studium struktury a funkce ekosystémů).“ „Výzkum toho, kde se organismy nacházejí, kolik se jich tam vyskytuje a proč.“\"", "tgt_summary": "Ecology (from, \"house\", or \"environment\";, \"study of\") is a branch of biology concerning interactions among organisms and their biophysical environment, which includes both biotic and abiotic components. Topics of interest include the biodiversity, distribution, biomass, and populations of organisms, as well as cooperation and competition within and between species. Ecosystems are dynamically interacting systems of organisms, the communities they make up, and the non-living components of their environment. Ecosystem processes, such as primary production, pedogenesis, nutrient cycling, and niche construction, regulate the flux of energy and matter through an environment. These processes are sustained by organisms with specific life history traits.", "id": 1948293}
{"src_title": "Sociologie", "tgt_title": "Sociology", "src_document": [{"title": "Dějiny sociologie.", "content": "Sociologie se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé užívá slovo sociologie (z latinského \"socius\" = společník nebo \"societas\" = společnost a řeckého \"logos\" = slovo, výklad). Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu hierarchie věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil Albion Woodbury Small v roce 1892 na Chicagské univerzitě (viz též Chicagská škola).", "section_level": 1}, {"title": "Sociologická teorie.", "content": "Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní. Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním sociálních faktů, sociálních změn, sociální struktury.  Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován.", "section_level": 1}, {"title": "Nominalismus a realismus.", "content": "Dalším přístupem k vnímání paradigmat je rozdělení na nominalismus a realismus.  Sociologický realismus vychází z předpokladu, že společnost existuje nezávisle na jednotlivci. Sociální realita je tak chápána jako objektivizována. Společnost je také více jak souhrn jednotlivých individuí. Sociální normy jsou nadindividuální. Jedinec v průběhu zdárné socializace přijímá tyto normy. Celý svět má pevný řád. Tento přístup je uplatňován hlavně v teoriích zabývajících se sociální statikou. Do sociologického realismu řadíme fenomenologickou, konfliktologickou a konsensuální sociologii.  Sociologický nominalismus naopak tvrdí, že společnost existuje mezi individui. Je tedy intersubjektivní. Sociální normy neexistují mimo vědomí. Normy se vytváří skrze interakci. K tomuto paradigmatu patří škola interakcionistů. Těžiště tohoto paradigmatu je ve studiu sociální dynamiky.", "section_level": 1}, {"title": "Metody sociologie.", "content": "Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy k jiným vědám.", "content": "Sociologie patří mezi společenské vědy. Souvisí a spolupracuje především s těmito jinými vědami:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společností. O obsahu sociologie a vymezení předmětu jejího zkoumání neexistuje shoda napříč různými sociologickými školami a paradigmaty. Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému a nebo o sociální změně.", "tgt_summary": "Sociology is the study of society, patterns of social relationships, social interaction, and culture that surrounds everyday life. It is a social science that uses various methods of empirical investigation and critical analysis to develop a body of knowledge about social order and social change. Sociology can also be defined as the general science of society. While some sociologists conduct research that may be applied directly to social policy and welfare, others focus primarily on refining the theoretical understanding of social processes. Subject matter can range from micro-level analyses of society (i.e., of individual interaction and agency) to macro-level analyses (i.e., of systems and the social structure).", "id": 771507}
{"src_title": "Nil", "tgt_title": "Nile", "src_document": [{"title": "Délka Nilu.", "content": "Až do začátku 21. století neexistovala shoda v tom, zda absolutní světové prvenství patří Nilu, nebo jihoamerické Amazonce, častěji bylo prvenství dáváno Nilu. Nicméně v současnosti je většinou zdrojů považován Nil za kratší než Amazonka a tedy za druhou nejdelší řeku světa, i když debata není zatím úplně uzavřená. Důvody jsou dva: jednak řeky zvláště v nížinách přesouvají své koryto a tedy mění délku, jednak panují různé názory, odkud by se délka měla počítat.  Ještě v 19. století nebyl pramen Nilu znám, protože ležel v tehdy neznámé „Černé Africe“. Objevení přišlo až s rozvojem průzkumných objevů v této oblasti. Za zdroj Nilu bývá často označováno jezero Ukerewe, ale to samo má řadu přítoků nezanedbatelné délky. Nejzazším zdrojem Nilu je burundská řeka Ruvyironza, větev řeky Kagera, která po 690 km dospěje do jezera Ukerewe. Pramení na Východoafrické vysočině východně od jezer Kivu a Tanganika.  Výše uvedená délka Nilu 6 695 km zahrnuje i \"Kageru\" a \"Ruvyironzu\".", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Pod jezerem Ukerewe (známým též jako Viktoriino jezero) nese \"Nil\" jméno Viktoriin Nil než dospěje do Albertova jezera. Od něj dál se nazývá Albertův Nil, v Súdánu pak \"Bahhr al-Jabal\" (Horský Nil resp. \"Horský veletok\"). Po soutoku s Bahhr al Ghazal se mu říká \"Bahhr al-Abyad\" (Bílý Nil, podle barvy, kterou mu dávají jílovité splaveniny). Zprava přijímá řeky Aswa a Sobat.  U Chartúmu se stéká s Modrým Nilem (\"Bahr al Azraq\"), vytékajícím z jezera Tana v Etiopii a dále již řeka nese jméno \"Nil\". Veletok poté ještě přijímá zprava Atbaru a protéká až k hranicím Egypta, kde se jeho vody spoutává Asuánská přehrada. Mezi \"Chartúmem\" a přehradou na vzdálenosti 1850 km činí spád 290 m. Pod ústím Atbary protéká Nubijskou pouští. Protíná řetěz nízkých hor a vytváří velkou smyčku. Na několika oddělených úsecích doliny vystupují na povrch krystalické horniny, na nichž řeka překonává šest známých nilských kataraktů.  Od Asuánu do Káhiry protéká bez přítoků horním a dolním Egyptem jehož starověké civilizaci dal vzniknout. Na vzdálenosti 900 km má řeka malý spád a šířka doliny dosahuje 20 až 25 km. Mohutnou deltou končí řeka svou pouť ve Středozemním moři. Delta Nilu má rozlohu 22 000 až 24 000 km2 a začíná 20 km od Káhiry. V deltě se nachází mnoho ramen a jezer, která se rozprostírají podél moře od Alexandrie k Port Saidu ve vzdálenosti 260 km. Hlavních ramen je devět, z nichž dvě (Damietta a Rosetta) jsou splavná pro vodní dopravu a mají každé délku přibližně 200 km. Přes kanál Ibrahimia a rameno Jusuf část vody odtéká do jezera Birket Karún a na zavlažování oázy Fajúm. Přes kanál Ismailia je část vody odváděna k zavlažování oblasti Suezského kanálu. Přes kanál Mahmudia je část vody odváděna k zavlažování města Alexandrie a okolí. V severní části delty se nacházejí lagunová jezera Menzala, Burullus a Marjut.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nil má velmi složitý vodní režim. V rovníkové části povodí nastávají v roce dvě maxima srážek, na jaře (březen až květen) a na podzim (září až listopad), což způsobuje dvakrát do roka zvýšení průtoku pod soutěskou Nimule v létě a v zimě. V Súdánu a v povodí Modrého Nilu prší nejvíce v létě (červen až září). V \"Súdánu\" se rozlévá do šířky díky monzunovým dešťům, ale mnoho vody ztrácí vypařováním v pouštních oblastech. Vodní režim tak nejvíce ovlivňuje Modrý Nil, který v létě přináší 60 až 70 % vody. V důsledku toho vzestup hladiny ve středním a severním \"Súdánu\" a v Egyptě nastává v létě a na podzim. V dolním \"Egyptě\" tak dochází k povodním od července do října. Průměrný průtok vody u Asuánu je 2600 m3/s, maximální 15 000 m3/s a minimální 500 m3/s. Při obvyklých povodních stoupne hladina v \"Egyptě\" od 6 až 7 m. Řeka unáší u \"Asuánu\" ročně 62 Mt pevných částic. Ty se usazují na polích, v zavlažovacích kanálech a přehradách. Tento náplavový úrodný materiál byl klíčový pro existenci zemědělství staroegyptské a nubijské civilizace. V současnosti však na území Egypta z důvodů existence přehrady je pravidelný cyklus záplav a přísun náplavu přerušen. Regulací vodního toku se tím však zabraňuje nadměrným ničivým záplavám i suchu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Povodí Nilu se rozkládá ve třech podnebných pásech, které se výrazně liší teplotami i objemem srážek. V oblasti afrických jezer je rovníkové podnebí charakteristické dostatkem srážek po celý rok, relativně vysokou vlhkostí vzduchu a teplotami od 16 do 30 °C. Hlavní období srážek připadá na duben a říjen. Podnebí v Súdánu je výrazně sušší – od prosince do února panuje chladnější suché období a v březnu nastupuje velmi teplé počasí s teplotami dosahujícími nezřídka 40 °C. V červenci nastupují deště (200 až 500 mm). Severně od soutoku Modrého a Bílého Nilu začíná pás pouští pro který jsou typické velmi vysoké denní a nízké noční teploty. V létě zde neprší a celkový roční objem srážek je nižší než 50 mm. V jarních měsících se v této oblasti vyskytují písečné bouře, které mohou trvat i několik dní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka byla již od vzniku prvotních civilizací využívána k zavlažování, ke zvýšení úrodnosti polí (přírodní hnojení), rybolovu, zásobování vodou a jako významná dopravní tepna. Obzvlášť důležitá je řeka pro hospodářství Egypta, kde v pásu u řeky širokém 15 až 20 km žije 97 % obyvatel. S výstavbou Asuánské přehrady bylo zabráněné katastrofálním povodním a suchům a byla zvýšena rozloha zavlažovaných území. Zásadní význam měla výstavba přehrady na zemědělství, protože díky eliminaci každoročních záplav byly umožněny dvě sklizně v jednom roce. V Súdánu má největší význam v bavlnářské oblasti Gezira. Na řece a jejích přítocích byly vybudovány přehrady: a uzávěry Iena, Nag-Hammadi, Asjut, Muhammed-Ali, Zifta, Edfina v \"Egyptě\" a Senarská na Modrém Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "V řece žije velké množství ryb. Průmyslově jsou zpracovávány nilský okoun, bichiři, tygří ryba, sumci, zubatý kapr, balt (africký kapr). V řece také žije krokodýl nilský.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Lodě ze Súdánu a Horního Egypta dopravovaly díky němu své zboží do Káhiry, Alexandrie a dále do Středomoří. To však skončilo 50. letech 20. století, kdy byla v Asuánu (jižní Egypt) vybudována menší, tzv. „anglická“ přehrada. Vše bylo završeno v 70. letech, kdy zde Sovětský svaz vybudoval větší, „sovětskou“ přehradu, díky níž vzniklo Násirovo jezero táhnoucí se v délce téměř 500 kilometrů a zaujímající plochu 4 640 km2. Od této doby je Nil splavný pouze od Asuánu na sever a dřívější dopravní ruch připomínají pouze reznoucí osvětlovací věže. Aby byl Egyptu zajištěn alespoň nějaký příjem, začal být v polovině 90. let budován průplav Tuschka, který propojí Násirovo jezero s Rudým mořem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nil ( [an-níl],, staroegyptsky \"iteru\"), druhá nejdelší řeka na světě, protéká východní Afrikou z jihu na sever v délce 6 671 km. Povodí má rozlohu přibližně 3 400 000km2.", "tgt_summary": "The Nile (,, Bohairic, Nobiin: Áman Dawū) is a major north-flowing river in northeastern Africa, and is the longest river in Africa and the disputed longest river in the world, as the Brazilian government says that the Amazon River is longer than the Nile. The Nile is about long and its drainage basin covers eleven countries: Tanzania, Uganda, Rwanda, Burundi, the Democratic Republic of the Congo, Kenya, Ethiopia, Eritrea, South Sudan, Republic of the Sudan, and Egypt. In particular, the Nile is the primary water source of Egypt and Sudan.", "id": 1665492}
{"src_title": "Slovenština", "tgt_title": "Slovak language", "src_document": [{"title": "Oficiální status.", "content": "Slovenština je státním jazykem na Slovensku a jedním z úředních jazyků Evropské unie. Státním jazykem Slovenska je podle ústavy. Od roku 1995 platí na Slovensku zákon o státním jazyce, který staví slovenštinu nad ostatní jazyky, jimiž se v zemi hovoří, aniž by tím byla dotčena práva národnostních menšin. Zákon chrání slovenský jazyk a zajišťuje občanům právo domluvit se tímto jazykem a osvojit si jej slovem i písmem. Upravuje používání slovenštiny v úředním styku, ve školství, ve sdělovacích prostředcích a tisku, při poskytování informací spotřebitelům a v dalších oblastech života. Řeší rovněž závaznost kodifikované podoby spisovné slovenštiny. Podle tohoto zákona musejí být dvojjazyčné nápisy na prvním místě ve slovenském jazyce. Nápis v cizím jazyce nesmí být větším písmem než nápis ve slovenštině.", "section_level": 1}, {"title": "Kodifikace.", "content": "Kodifikovanou formu spisovné slovenštiny podle zákona o státním jazyce vytvářejí jazykoví odborníci (slovakisté). V praxi jde o vědce z Jazykovědného ústavu Ľudovíta Štúra Slovenské akademie věd. Kodifikační příručky schvaluje ministerstvo kultury a formou opatření je vyhlašuje a uveřejňuje na svých internetových stránkách. Závaznými kodifikačními normami jsou \"Pravidla slovenské výslovnosti, Pravidla slovenského pravopisu, Krátký slovník slovenského jazyka\" a \"Morfologie slovenského jazyka\". Kodifikovaná forma je závazná pro používání v různých oblastech života. Závaznost používání spisovné slovenštiny vyplývá jak ze zákona o státním jazyce, tak i z dalších zákonů (např. v oblasti reklamy, při označování potravin a dalších výrobků, při prodeji spotřebitelům a podobně).", "section_level": 2}, {"title": "Postavení slovenštiny v Česku.", "content": "V souvislosti s přetrvávající širokou srozumitelností slovenštiny umožňuje český právní řád užívat slovenštinu, na rozdíl od jiných menšinových jazyků, bez překladatele či tlumočníka v řadě právních a úředních úkonů. Týká se to mnoha aspektů společenského života na celém území státu. Například Správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) stanovuje: \"„V řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském“\" (§16, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků (337/1992 Sb.) \"„Úřední jazyk: Před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině nebo slovenštině...“\" (§ 3, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků byl ke dni 1. lednu 2011 zrušen a nahrazen daňovým řádem (zákon č. 280/2009 Sb.). V ustanovení § 76 daňového řádu stanoví, že při správě daní se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Slovenština tak k 1. lednu 2011 ztratila v oblasti správy daní své privilegované postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Nejstarší slovanská literatura vzniklá na území dnešního Slovenska se datuje do období Velkomoravské říše, tedy konce 9. století. Dělení slovenské literatury podle období vzniku:", "section_level": 1}, {"title": "Písmo a abeceda.", "content": "Slovenština se píše upravenou latinkou s následujícími přidanými znaky:  á ä č ď dz dž é ch í ĺ ľ ň ó ô ŕ š ť ú ý ž", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "Podobná jako v češtině, až na následující písmena:  ä – v neutrálním stylu spisovné slovenštiny se vyslovuje jako e (päť, pamäť)  ľ – měkké l (ľahký)  ĺ – dlouhé slabikotvorné l (dĺžka)  ŕ – dlouhé slabikotvorné r (vŕba)  ô – uo (hôrka)", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhlásky.", "content": "Ve slovenštině existují ještě dvouhlásky, které tvoří dlouhé slabiky a vyslovují se následovně:  ia – ja (priadza / příze)  ie – je (miera / míra)  iu – ju (vyššiu / vyšší)  Platí tady také pravidlo tzv. rytmického krácení, podle kterého se v případě, kdy by měly systémově následovat dvě dlouhé slabiky (s dlouhou samohláskou nebo s dvouhláskou, druhá slabika zkrátí, tj. např. \"vo-lám\", \"ve-šiam\" (věším), ale \"spá-vam\" (spávám), \"spie-vam\" (zpívám). Z tohoto pravidla existují výjimky, např. koncovky zvířecí přídavných jmen (\"líščí\", \"líščia\", \"býčí\", \"páví\",...) nebo podstatná jména středního rodu na \"-ie\" v 1. pádě jednotného čísla (vzor „vysvedčenie“ - \"lístie\", \"lístiu\", \"lístím\", \"dianie\",...).", "section_level": 3}, {"title": "Nářečí.", "content": "Slovenština je nářečně více diferenciovaná než čeština. Hrubě lze vydělit nářečí západoslovenská (nejbližší češtině, resp. východomoravským dialektům), středoslovenská (jež jsou nejblíže spisovné podobě jazyka, v jižní části mají několik znaků společných s jihoslovanskými jazyky) a východoslovenská (mající některé rysy shodné s polštinou, např. nepřítomnost fonologické délky či přízvuk na penultimě). Převážně na severu slovenského jazykového území – na Spiši, Oravě a Horních Kysucích – se vyskytují tzv. goralská nářečí, což jsou dialekty blízké polštině.  Slovenské nářečí od českých nářečí se liší ve používání následujících hlásek: dz dž ä ŕ ĺ ľ a dvojhlásek ia ie iu ô, které se ve českých nářečích nepoužívá a - ř - ě ů, které se ve slovenských nářečích nevyskytuje  ukázka výslovnosti slova NE v slovenských nářečích od západu na východ (zleva doprava):  ne – nie/nyje – nie/ňje – ni/ňi – ně", "section_level": 2}, {"title": "Jednotné a množné číslo.", "content": "Slovenština má stejně jako čeština jednotné a množné číslo, také má pomnožná a hromadná podstatná jména.  Pomnožná podstatná jména jsou taková, která mají tvar množného čísla, ale označují jednu věc (\"nástenné hodiny\", \"nohavice\", \"nožnice\"...)  Hromadná podstatná jména jsou taková, která nemají tvar množného čísla, ale označují větší počet (\"ľudstvo\", \"lístie\"...)", "section_level": 1}, {"title": "Příslovce.", "content": "Pojmenovává okolnosti dějů, vlastností a předmětů. Část příslovečných určení (zejména příslovce odvozená od jakostních přídavných jmen) je možné stupňovat. Rozeznávají se tyto druhy příslovcí:", "section_level": 1}, {"title": "Příjmení.", "content": "Příjmení se stejně jako v češtině většinou až na výjimky přechylují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenština (slovenčina - slovenský jazyk) je západoslovanský jazyk, nejbližší češtině z důvodu historické příbuznosti i vzájemného ovlivňování zejména v dobách společného Československa, ve kterém existoval pasivní bilingvismus a v jeho počátcích se dokonce mluvilo o dvou podobách jednoho československého jazyka. Největší rozdíly mezi slovenštinou a češtinou jsou ve slovní zásobě. Slovenština má jednodušší (pravidelnější) pravopis i gramatiku než čeština; například se nerozlišují rody u tvarů sloves minulého času množného čísla (\"ženy, muži, dievčatá boli\") a přechodníků.", "tgt_summary": "Slovak () or alternatively Slovakian, is a West Slavic language of the Czech–Slovak group. Spoken by approximately 5 million people as a native language, it serves as the official language of Slovakia and one of the 24 official languages of the European Union.", "id": 1285719}
{"src_title": "Reproduktor", "tgt_title": "Loudspeaker", "src_document": [{"title": "Dělení reproduktorů dle pohonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrodynamické.", "content": "Tento princip pohonu je nejběžnější. Základem těchto reproduktorů je cívka a permanentní magnet. Cívka se pohybuje ve válcové štěrbině mezi pólovými nástavci magnetického obvodu. Princip činnosti spočívá v působení síly na vodič, kterým protéká elektrický proud v magnetickém poli. Síla se přenáší na membránu a způsobuje její pohyb.  Kromě konvenčních typů existují zvláštní provedení :", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetické.", "content": "Tento princip není dnes příliš používán. Základem je membrána, např. z tenkého železného plechu, kterou přitahuje pevně umístěná cívka s jádrem (elektromagnet), nebo malý magnet, umístěný v poli budící cívky, který pohybuje s membránou. V historii se na tomto principu vyráběly např. sluchátka pro spojaře nebo telefonii a také reproduktory k radiopřijímačům. Výhodou je poměrně jednoduchá konstrukce, nevýhodou většinou značné zkreslení a omezený frekvenční rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrostatické.", "content": "Membrána z tenké fólie s vodivou vrstvou bývá umístěna mezi dvě pevné elektrody, obvykle ve tvaru sítěk. Reproduktor pracuje na principu vzájemného přitahování a odpuzování elektricky nabitých desek. Podle uspořádání a vzdálenosti elektrod vyžaduje značně velké provozní a polarizační napětí (stovky až tisíce Voltů). Mohou být vyráběny jako vysokotónové, nebo i širokopásmové, ovšem vyžadují značné rozměry. Na stejném principu se konstruují i vysoce kvalitní sluchátka.", "section_level": 2}, {"title": "Piezoelektrické.", "content": "Využívá se piezoelektrického jevu. Destička z piezomateriálu je mechanicky spojena s vhodnou membránou, nebo přímo tvoří membránu. Použití je spíše pro levné vysokotónové jednotky (malá výchylka membrány), nebo pro tlakové měniče i poměrně velkých výkonů (malé sirény apod.). Jejich zásadní nevýhodou je poměrně nerovnoměrná frekvenční charakteristika a větší zkreslení. Výhodou bývá poměrně vysoká účinnost, jednoduchá konstrukce a nízká cena.", "section_level": 2}, {"title": "Plazmové reproduktory.", "content": "Tyto reproduktory nemají membránu. Využívá se změn tlaku vzduchu, vyvolaných koronou nebo obloukovým výbojem. Na tomto principu se dají realizovat převážně vysokotónové měniče, výhodou je kmitočtový rozsah, neomezovaný hmotností membrány. Přestože je princip znám dlouho a experimenty se prováděly již kolem roku 1900, je použití reproduktorů na tomto principu velmi okrajové. Ve starší literatuře se pro tyto měniče používá označení ionofon.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické.", "content": "V praxi se tohoto principu běžně nepoužívá. Tradují se informace o sporadickém použití pro vytváření extrémně vysokých zvukových hladin, např. pro simulaci hluku při testech dílů pro letectví a kosmonautiku. Principem je modulace unikajícího stlačeného vzduchu z kompresoru pomocí ventilu, ovládaného budícím signálem. Na stejném principu, s ventilem ovládaným nikoliv elektricky, ale mechanicky – přenoskou – byly počátkem 20. století vyráběny i gramofony.", "section_level": 2}, {"title": "Další principy.", "content": "Zajímavý princip reproduktoru představuje tzv. rotary woofer (nezaměňovat s rotujícími reproduktory – Leslie efekt). V otvoru ozvučnice se otáčí lopatky ventilátoru, u kterého se náklon lopatek mění budícím signálem. Princip připomíná fenestron. Použití je zvláště pro velmi nízké frekvence a generování infrazvuku.  Jeden z méně obvyklých principů se v praxi častěji používá, a to pohon membrány pomocí servomotoru. Membrány – obvykle více membrán, např. 2 nebo 4 – jsou táhly napojeny na obvod kotouče, který je pootáčen pomocí servomotoru. Membrány tak konají pístový pohyb, vynucovaný natáčením serva. Použití je pouze pro nízké kmitočty a poměrně velké výkony.  Existují další fyzikálně možné principy, ale jejich použití je spíše v rovině pokusů. Mezi ně patří např. využití magnetostrikčního jevu, který se používá u měničů pro ultrazvuk, nebo využití Johnsen-Rahbeckova jevu (změna součinitele tření mezi vodičem a polovodičem vlivem změny elektrického potenciálu).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení reproduktorů dle účelu.", "content": "Podle účelu použití většina výrobců odlišuje několik různých skupin. Nejčastěji to bývá:  Dělení není jednotné ani závazné, některé výrobky mají vlastnosti, které jim dovolují použití pro různý účel. Také je do jisté míry na tom kterém výrobci, jak ve svém výrobním programu reproduktory rozdělí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení reproduktorů podle frekvenčního rozsahu.", "content": "Z hlediska frekvenčního rozsahu se vyrábějí reproduktory s různými vlastnostmi. Je to dáno jednak jejich účelem jednak fyzikálními vlastnostmi jednotlivých konstrukcí. Některé reproduktory se provozují jen v úzkém frekvenční pásmu, např. o šířce jen jedné oktávy (např. v sirénách), nebo např. pouze v pro přenos řeči v telekomunikační technice (obvykle požadovaný rozsah od několika set Hz po 3-5kHz), některé jsou určeny pro přenos zvuku v levné spotřební elektronice, domácích Hi-Fi soupravách nebo profesionálních ozvučovacích systémech. Různé nároky na požadované vlastnosti (výkon, rozměry, účinnost, frekvenční charakteristika, zkreslení, cena aj.) daly vzniknout široké škále vyráběných typů.  Pro vysoce kvalitní přenos zvuku se obvykle požaduje co nejširší přenášený frekvenční rozsah, nejlépe v celém slyšitelném pásmu (20Hz až 20kHz). Z mnoha důvodů je výroba reproduktoru, který by celé takto široké pásmo přenesl, velmi obtížná. Na takový reproduktor jsou kladeny zcela protichůdné požadavky. Např. pro přenos nízkých frekvencí je vhodné, aby reproduktor měl tuhou membránu velkých rozměrů, což znamená i dosti značnou hmotnost kmitajících částí, naopak pro přenos vysokých frekvencí je nutné mít membránu velmi lehkou. Proto je výhodné přenášet celý požadovaný frekvenční rozsah pomocí více různých měničů, které jsou optimálně přizpůsobeny pro dílčí, poměrně úzká frekvenční pásma. Z těchto reproduktorů se sestavují reprosoustavy, které kromě reproduktorů obsahují často pomocné akustické obvody, a většinou další elektronické části (přívodní konektory, výhybky, popřípadě zesilovače aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Části elektrodynamického reproduktoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koš reproduktoru.", "content": "Koš reproduktoru je základní nosnou konstrukcí reproduktoru. Slouží pro připevnění reproduktoru do skříňky a zároveň nese elektromagnetický obvod, závěsy membrány a připojovací terminál. U výškových reproduktorů bývá bez otvorů, u hlubokotónových musí být opatřen co největšími otvory aby uzavřený vzduch pod membránou negativně nezvyšoval tuhost zavěšení membrány a nezhoršoval tak akustické vlastnosti zařízení. Ohraničení otvorů mívá aerodynamický tvar pro co nejlepší proudění vzduchu. Konstrukce koše musí být co nejpevnější a zároveň musí mít antirezonanční vlastnosti. U levných reproduktorů se používají koše vylisované z plechu, také se používá polyamid či jiný plast, zejména u reproduktorů pro použití ve vlhku. Dražší reproduktory mívají koš ze silnostěnného odlitku slitin hliníku. Koš mívá po obvodu otvory pro upevňovací šrouby, kterými je reproduktor uchycen k ozvučnici. U miniaturních reproduktorů tyto otvory často chybí, reproduktory se upevňují pomocí různých úchytů, rámečků nebo i lepením.  U vysokotónových reproduktorů a leckterých nepřímovyzařujících jednotek koš jako takový neexistuje. Membránový systém, zvukovod a další části jsou montovány přímo k magnetickému obvodu. K ozvučnici se reproduktor často uchycuje pomocí zvukovodu.  V současnosti je většina vyráběných reproduktorů s membránou a košem kruhového tvaru. Existují i reproduktory eliptické, kde je koš i membrána eliptického tvaru. Časté to bývalo u širokopásmových reproduktorů, zvláště pro TV přijímače.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický obvod.", "content": "Je to základní součást pohonu elektrodynamického reproduktoru. Magnetické pole ve válcové vzduchové mezeře mezi pólovými nástavci je vybuzováno permanentním magnetem uloženým nejčastěji ve vnějším plášti magnetického obvodu nebo tvoří podstatnou součást středového sloupku magnetického obvodu. Magnet bývá z jednoho kusu, ale může být složen i z několika shodných, umístěných na sobě, nebo několika různých segmentů, umístěných vedle sebe po obvodu. Magnety se používají nejčastěji feritové, ze slitiny AlNiCo a v poslední době se prosazují (zejména u drahých reproduktorů pro profesionální použití) neodymové magnety. U reproduktorů vyráběných v 30. až 40. letech 20. století bývalo běžné, že byl použit elektromagnet, který zároveň sloužil jako tlumivka napájecího zdroje. Pólové nástavce bývají někdy vybaveny zkratovacími prstenci. U některých reproduktorů je vnitřní pólový nástavec plný, u některých má otvor. Tento otvor může být součástí zvukovodu některých výškových systémů, nebo umožňuje proudění vzduchu z prostoru kmitačky (chlazení a zvýšení poddajnosti celého systému).  Pro některé účely, hlavně pro instalaci do klasických televizorů s CRT obrazovkou a pro soustavy, které mají pracovat v blízkosti televizorů a monitorů, se vyrábějí reproduktory, u kterých je magnetický obvod stíněný, nebo omezen tak, aby vnější mag. pole bylo co nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Kmitací cívka.", "content": "Kmitací cívka je další podstatnou částí pohonu elektrodynamického reproduktoru. Nejčastěji to bývá vinutí z izolovaného vodiče (měď, hliník, poměděný hliník), navinuté na tzv. formeru (cívkové těleso), který je spojen s membránou. Former může být vyroben i jako část membrány. Jako vodič může být použito i profilovaného drátu (čtvercový průřez nebo pásek). Vinutí bývá obvykle ve dvou vrstvách, u některých (zejména středových a vysokotónových tlakových reproduktorů) často jen jedna vrstva, výjimečně 4 vrstvy (některé basové reproduktory). Former může být z papíroviny, pro vyšší výkony z hliníku, kaptonu, skelných vláken apod. V některých případech bývá samonosné vinutí, vlastní vinutí je pouze prosyceno vhodným lepidlem. V některých případech mají kmitací cívky 2 samostatná vinutí (tzv. dvoucívkové reproduktory, obvykle pro subwoofery).  Na cívku, zejména u výkonných reproduktorů, jsou kladeny značné nároky. Musí snášet teploty vznikající při vysokém zatížení, být tuhá, nesmí se deformovat, přitom – zejména u reproduktorů pro vysoké frekvence – musí mít co nejmenší hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Membrána.", "content": "Tvar membrány basových a středových reproduktorů je většinou kuželový, buď v rozvinutelném nebo nerozvinutelném tvaru (tzv. NAWI tvar- zkratka z něm. nicht abwickelbar). U širokopásmových reproduktorů se často používá lehká pomocná membrána menšího průměru, která je upevněna před hlavní membránou, a zlepšuje vyzařování vysokých frekvencí. U některých reproduktorů je v membráně vytvořena jedna nebo více vlnek, které rozdělují membránu na několik koncentrických mezikruží. Nízké frekvence pak vyzařuje celá plocha membrány, nejvyšší jen vnitřní mezikruží. U výškových se často používá tvar vrchlíku (kalota), nebo mezikruží (zejména u tlakových).  Materiály membrán", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení membrány.", "content": "Membrána je obvykle připevněna tak, aby se mohla pístově pohybovat. U většiny reproduktorů s kónickou membránou bývá membrána zavěšena na celém vnějším obvodu závěsem ke koši a středícími prvky k vnitřní části koše nebo k magnetu. Závěs může být ze stejného materiálu jako membrána, vytvořený např. jednou nebo několika vlnkami, které se deformují a umožňují pístový pohyb. Papírový závěs obvykle neumožňuje velký pohyb membrány, proto se používá převážně u středotónových reproduktorů. U basových reproduktorů bývá závěs často z impregnovaného textilu, gumy, pěnové pryže, molitanu a podobných poddajných materiálů.  Aby se mohla kmitací cívka pohybovat poměrně přesně v úzké mezeře magnetického obvodu, musí být zejména u reproduktorů větších rozměrů membrána zavěšena i kolem svého středu. Používá se na to středící prvek, montovaný ke koši nebo magnetickému obvodu. Tento díl je obvykle z impregnovaného textilu, mívá soustředně vylisované vlnky (vlnovec). Brání zároveň vnikání nečistot do mezery mag. obvodu. Svou poddajností se podílí na vlastnostech reproduktoru. U rozměrově malých reproduktorů, sluchátek a měničů s kalotovou membránou tento prvek nebývá.", "section_level": 2}, {"title": "Vývody a připojovací svorky.", "content": "Pro připojení ke zdroji signálu jsou reproduktory vybaveny různými svorkami. U levných a miniaturních reproduktorů to bývají jednoduchá pájecí oka. Často se používají fastony (někdy i různého rozměru pro nezáměnnost připojení – polarita), u dražších i tlačné nebo šroubovací svorky. Kladná svorka bývá označena obvykle červenou barvou nebo znaménkem +. Smluvně platí, že při přivedení napětí souhlasné polarity se membrána pohybuje dopředu.  Vývody od kmitací cívky ke svorkám mohou být jak vodičem, kterým bývá vinuta vlastní cívka (u některých vysokotónových měničů a levných miniaturních reproduktorů), většinou je však vývod z mechanických důvodů zesílen. U dražších vysokotónových měničů se často používají páskové vývody, napojené v těsné blízkosti kmitací cívky, nebo přímo na vlastním formeru. Často se používají laněné vývody. U reproduktorů s větší výchylkou jsou to měkká ohebná lanka mezi připojovacími svorkami a membránou. Někdy jsou letmo ukotvena ke středicímu vlnovci. Lanka musí být dostatečně dlouhá, aby membráně umožnila plnou výchylku a současně aby nedocházelo k jejich mechanickému namáhání, případně pazvukům.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita reproduktorů a jejich použití.", "content": "Kvalitu a použití reproduktoru určují následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Thiele-Smallovy parametry reproduktoru.", "content": "Pro popis a simulaci chování elektrodynamických reproduktorů na nízkých frekvencích se používají tzv. Thiele-Smallovy parametry. Jejich omezení spočívá v předpokladu, že se membrána chová jako ideální píst a nedochází k její deformaci a na dalších zjednodušujících předpokladech.  kde \"ρ\" je hustota vzduchu (1.184 kg/m při 25 °C), a \"c\" je rychlost zvuku (346.1 m/s při 25 °C).", "section_level": 2}], "src_summary": "Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku. Obvykle se skládají z membrány, z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál a dalších dílů. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.", "tgt_summary": "A loudspeaker is an electroacoustic transducer; a device which converts an electrical audio signal into a corresponding sound. The most widely used type of speaker in the 2010s is the dynamic speaker, invented in 1924 by Edward W. Kellogg and Chester W. Rice. The dynamic speaker operates on the same basic principle as a dynamic microphone, but in reverse, to produce sound from an electrical signal. When an alternating current electrical audio signal is applied to its voice coil, a coil of wire suspended in a circular gap between the poles of a permanent magnet, the coil is forced to move rapidly back and forth due to Faraday's law of induction, which causes a diaphragm (usually conically shaped) attached to the coil to move back and forth, pushing on the air to create sound waves. Besides this most common method, there are several alternative technologies that can be used to convert an electrical signal into sound. The sound source (e.g., a sound recording or a microphone) must be amplified or strengthened with an audio power amplifier before the signal is sent to the speaker.", "id": 1343084}
{"src_title": "Ohře", "tgt_title": "Ohře", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny.  Názvy \"Ohře\" i \"Ohara\" patrně vzešly z jejího keltského pojmenování \"Agara\" (\"Ag\" znamená losos, \"Ara\" znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název \"Eger\". Někdy se však význam keltského názvu \"Agara\" vykládá jako \"měsíční řeka\". Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost.  Název Ohře nese také planetka s katalogovým číslem 4801 objevená 22. října 1989 na Kleti Antonínem Mrkosem.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný průběh toku.", "content": "Od svého pramene v Horních Frankách na území Bavorska v Německu protéká Ohře německou částí Smrčin a u zaniklé osady Pomezná se dostává na české území. Řeka teče od západu k východu územím Karlovarského kraje. Po opuštění Smrčin protéká postupně geomorfologickými celky Chebskou pánví, Sokolovskou pánví, Slavkovským lesem a Doupovskými horami. Před obcí Okounov přitéká do Ústeckého kraje. U okraje Kadaně opuští Doupovské hory a protéká Mosteckou pánví až k Postoloprtům. Za městem již pokračuje v Dolnooharské tabuli až do Litoměřic, kde se vlévá do Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobný průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Na území Bavorska.", "content": "Ohře pramení v Německu ve spolkové zemi Bavorsko, v Horních Frankách v Zemském okresu Wunsiedel im Fichtelgebirge. Pramen Ohře se nachází v nadmořské výšce 752 m na severozápadním úpatí hory Schneeberg (1051 m), nejvyšší hory Smrčin. Pramen je obložen dvanácti hrubě tesanými žulovými kameny. Na nich jsou vytesána jména měst či obcí, která se na úpravě pramene podílela a kterými Ohře protéká. Čelní kámen, o něco vyšší a mohutnější i se znakem města, patři městu Cheb. Ostatní kameny nesou jména Weißenstadt, Marktleuthen, Kynšperk (\"Königsberg\"), Sokolov (\"Falkenau\"), Loket (\"Elbogen\"), Karlovy Vary (\"Karlsbad\"), Rybáře (\"Fischern\"), Klášterec (\"Klösterle\"), Kadaň (\"Kaaden\"), Žatec (\"Saaz\") a Postoloprty (\"Postelberg\"). Úprava pramene byla provedena z iniciativy města Cheb roku 1923. Práce provedla kamenická firma Grasyma z Wunsiedelu. Oficiální posvěcení pramene se konalo na první Svatodušní svátek roku 1924.  Bezprostředně u obruby pramene stojí na dvou kamenných kvádrech pravoúhlý žulový blok s vytesaným, mírně pozměněným textem z písně \"Podersamer Heimatklänge\":  <poem style=\"margin-left:3em;\">  Als der Knabe kam zur Eger: „Eger, sprich, wo eilst du hin?“ „Zu der Elbe“, rauscht es reger, „Zu der Elbe muß ich zieh'n!“ Als der Knabe kam zur Elbe, war die Antwort inhaltsschwer; Donnernd braust zurück dieselbe: „Und ich muß ins deutsche Meer!“ </poem>  <poem style=\"margin-left:3em;\">  Přišed k Ohři chlapec ptá se: „Kam tak spěcháš? Řekni mi!“ „Mířím k Labi\" zurčí bujně, \"Až tam musím dotéci.\" A když k Labi chlapec došel, mocněji zní odpověď: \"Dál do německého moře\" stejná řeka hřmí mu zpět. </poem>  Na opačné straně žulového bloku je vytesán nápis Egerquelle a rok 1923. Současný pramen Ohře však není tím původním. Dříve byl za pramen Ohře považován jiný pramen, od současného vzdálený přibližně 1,4 km východněji. Nachází se nad mlýnem \"Weißenhaider Mühle\" a jeho pramen se označuje jako \"Alte Egerquelle\" (\"Starý pramen Ohře\"). Příslušný krátký potok, jenž se do Ohře vlévá nad osadou \"Voitsumra\", je dnes pojmenován jako \"Zinnbach\" (\"Cínový potok\") či \"Alte Eger\" (\"Stará Ohře\"). Poblíž pramene je pamětní kámen, vztyčený roku 1955 sudetskými Němci, odsunutými ze své původní vlasti.  Na podzim toku 2015 pramen Ohře v důsledku horkého léta a teplého podzimu vyschnul. Informovala o tom jak německá, tak i česká média. To ale už (rok 2017) neplatí a smrkovým lesem již potůček opět proudí do údolí. Přístup k prameni je z parkoviště u silnice spojující Bischofsgrün s Weißenstadtem. Vzdálenost od parkoviště k prameni činí necelých 200 m. Na úbočích Schneebergu a přilehlých vrchů probíhá v nadmořské výšce 700 až 800 m hranice čtyř rozvodí. Kromě Ohře to jsou rozvodí řek Náby, Sávy a Mohanu.  K Ohři se vztahuje řada bájí a pověstí. Jedna z nich vypráví o strážkyni pramene, krásné víle Sibyle, která patřila ke dvanácti družkám víly Egérie, královny celé řeky. Pro svou dobrotu a léčitelské schopnosti byla známá v celých Smrčinách. Její krása oslnila mladého rytíře Arnolda z nedalekého hradu, který ji spatřil sedět na velkém balvanu v řece. Po čase se s ní setkal znova a hned jí požádal o ruku. Víla však pravila, že je zaslíbena panenskému stavu a navíc nesmí opouštět okolí pramene, neboť má úkol jej chránit. Rytíř se tedy vydal do Kadaně do křišťálového paláce královny Egérie a požádal ji, aby Sibylu zbavila oné služby. Ta mu řekla, že Sibylininu službu nemůže zrušit, neboť ta musí trvat navěky. Požádala jej, aby se stal ochráncem řeky. Odměnou mu bude to, že jeden den v roce se bude moci se Sibylou setkat. Arnold řeku vzorně chránil a každoročně v určený den u pramene rozprávěl se Sibylou. Ani on se nikdy neoženil, a když v jedné válečné vřavě zahynul, Ohře se od pramene až po soutok s Labem divoce rozvodnila, to jak Sibyla ronila slzy pro svého rytíře.  Prvním městem, kterým Ohře protéká je Weißenstadt. Před městem napájí spolu s dalšími menšími vodními toky velké jezero \"Weißenstädter See\", hojně využívané k rekreaci a vodním sportům. Po opuštění jezera už má Ohře charakter malé řeky a protéká obcí Röslau a pokračuje do města Marktleuthen a dále až k Česko-bavorské státní hranici. Na skále se nad řekou vypíná starobylý hrad v městě Hohenberg an der Eger. Před mostem u silnice k hradu stojí u \"Pfeiffermühle\" socha dudáka, připomínající dávné hudební tradice chebského pomezí. Zde, jen několik metrů od levého břehu Ohře, již na českém území, se nad řekou zvedá přírodní rezervace Stráň u Dubiny, pojmenovaná po zaniklé české osadě \"Dubina\". Okolo \"Hammermühle\" teče řeka podél státní hranice, těsně u pravého břehu vyvěrá v říční nivě minerální Karolínin pramen (Carolinenquelle), objevený roku 1663 a roku 1824 pojmenovaný po bavorské královně Karolíně.. Lidé z okolí si k upravenému prameni chodí nabírat minerálku do láhví, informace o historii a chemickém složení minerálky lze číst v němčině i čeština na informačním panelu u altánku podchyceného vývěru. Tok řeky pokračuje podél státní hranice a po přibližně 250 m státní hranici překročí a dále již teče na českém území.", "section_level": 2}, {"title": "Na území Karlovarského kraje.", "content": "Na české území vstupuje Ohře u zaniklé obce Pomezná, ze které se zachovala pouze ruina věže tvrze a hradu Pomezná. Zde se do Ohře vlévá Reslava, jejíž délka toku na českém území činí pouhých 2,4 km. Řeka protéká přírodní rezervací Rathsam, vodní nádrží Skalka a Chebem. Nad levým břehem se na návrší zvedá starobylý chebský hrad. Za Chebem u Chocovic vtéká Ohře do evropsky významné lokality Ramena Ohře. V této meandrující části řeky, kde se meandry někdy otáčejí téměř o 180°, se nachází mnoho slepých ramen, často vytvářejících někde soustavy propojených ramen. Nedaleko pravého břehu se nachází zámek Mostov a řeka pokračuje ke Kynšperku nad Ohří. Již v Sokolovské pánvi protéká Dasnicemi a Šabinou, před Černým mlýnem u elektrárny Tisová opouští evropsky významnou lokalitu a přitéká k Sokolovu, ještě před městem se z Ohře odebírá voda pro umělé jezero Medard. Za Sokolovem v Královské Poříčí se na statku Bernard nachází ojedinělá expozice řeky – Centrum řeky Ohře. Byla vybudovaná v letech 2009 až 2011 a slouží jako zábavně naučná výstava. Pomocí interaktivních modelů představuje zajímavosti celého toku Ohře od pramene až k soutoku s Labem. Expozice v interiéru východního křídla statku zahrnuje mnoho statických i pohyblivých modelů. Na nádvoří je umístěný umělecky volně zpracovaný model pramene Ohře od sochaře a malíře Jiřího Černého.  Řeka podtéká silniční most na dálnici D6 a v sevřeném údolí až do Starého Sedla protéká přírodní památkou Údolí Ohře. Ze strmých svahů vystupujícími skalními bloky, ve kterých se vytvořily pseudokrasové jeskyně. Pseudokrasové jevy souvisejí s boční výmolovou činností Ohře.  V Lokti opouští řeka podkrušnohorské pánve, obloukem obtéká město Loket a pokračuje územím Slavkovského lesa. Zároveň se přiblíží k severnímu okraji CHKO Slavkovský les. Na strmém skalním ostrohu se vypíná loketský hrad z první poloviny 13. století. Odtud až do Karlových Varů teče chráněným územím i evropsky významnou lokalitou Kaňon Ohře. Ještě předtím, než dospěje k Doubí, protéká bájemi a pověstmi opředené místo, národní přírodní památku Svatošské skály. Tvoří je množství skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu.  Jedna z mnoha různých pověstí vypráví o tom, že se jedná o svatební průvod Jana Svatoše, který nechala změnit v kámen vodní víla z Ohře, protože Svatoš porušil svůj slib, že se nikdy neožení. Ten slib jí dal Jan Svatoš (Hans Heiling) za protislužbu, že ho víla zasvětí do černé magie. Zamiloval se však do pozemské dívky a mělo dojít ke svatbě. Nedodržení jeho slibu odnesli spolu s ním ve svatební den i ostatní svatebčané, a všichni kletbou víly do jednoho zkameněli. Místo inspirovalo mnoho významných osobností, mimo jiné i J. W. Goetha, který místo několikrát navštívil. Pověst o Hansi Heilingovi byla pravděpodobně jedním z mnoha inspiračních zdrojů Goethova díla o Faustovi, na kterém pracoval celý život. Nad levým břehem Ohře se na vyvýšeném skalním suku nachází pozůstatky starého hradiště Tašovice, jehož první osídlení spadá do období mezolitu (10 000 – 8000 př. n. l.).  Za Karlovými Vary přitéká Ohře do Doupovských hor. Nad pravým břehem ve svahu nad obcí Šemnice se zvedá znělcová kupa, přírodní památka Šemnická skála a jen o něco dál, na úpatí pravěké sopky, unikátní geologický jev, národní přírodní památka Skalky skřítků. Zde řeka Ohře při jejím zahlubování ve vulkanických vrstvách obnažila kanálkovité dutiny, pravděpodobně po vyhnilých kmenech třetihorních stromů, zalitých sopečnou lávou.  Peřejnatým úsekem přitéká ke Kyselce, kdysi půvabným lázním, které proslavil zejména Heinrich Mattoni a jím do celého světa expedovaná minerální voda. Nad Kyselkou stojí na kopci Bučina (582 m) stejnojmenná rozhledna, ze které je ve směru toku vidět úsek Ohře až k Radošovu. Na staré královské cestě z Prahy do Lokte protéká Ohře v Radošově pod historickým dřevěným mostem se sedlovou šindelovou střechou.  Řeka protéká Velichovem, Vojkovicemi a Stráží nad Ohří. Ještě než dospěje do vesnice Boč zvedá se nad levým břehem nápadná skála s čedičovými sloupy chráněné přírodní památce s pojmenováním Čedičová žíla Boč.", "section_level": 2}, {"title": "Na území Ústeckého kraje.", "content": "Za Bočí, na hranici okresů Karlovy Vary a Chomutov a k. ú. Korunní a Okounov, vtéká Ohře do Ústeckého kraje. Řeka pokračuje přes vesnici Lužný, za ní se u levého břehu nad soutokem s Hučivým potokem rozkládá přírodní památka s názvem Louka vstavačů u Černýše s bohatým výskytem prstnatce májového. Nedaleko vesnici Kotvina se nad levým břehem zvedá výrazný vrch Šumburg se ruinou hradu Šumburg.  Řeka přitéká k městu Klášterec nad Ohří, kde u levého břehu vyvěrají známé minerální prameny. Jejich historie započala roku 1881, kdy místní občan narazil při kopání studně na lahodnou mineralizovanou vodu s příjemně kyselou příchutí. Koncem 19. století zde vznikly lázně. V roce 1950 však došlo k oficiálnímu zrušení lázní. Ty však po dřívějších peripetiích jsou opět v provozu pod jménem \"Lázně Evženie\". Zajímavostí je, že během druhé světové války se kyselka z Klášterce nad Ohří vozila Rommelovo armádě do Afriky. Roku 1987 byl na Ohařské louce objeven další pramen.  U Klášterce nad Ohří opouští řeka Doupovské hory a pokračuje Mosteckou pánví. Ke Klášterci se vyprávěla pověst o rytíři Romualdovi, do kterého se zamilovala vodní víla Ludga z družiny vodních panen nymfy Egérie. Ta z lásky k němu opustila křišťálový palác ve vlnách Ohře pod Kadaní. Od ní rytíř dostal hedvábný závoj a lahvičku vody z Ohře. Musel však přísahat věrnost. Uběhlo mnoho šťastných let. Když ale císař Fridrich Barbarossa pořádal velký turnaj, odejel rytíř na to klání a ze všech bojů vyšel vítězně. Jedna krásná hraběnka z daleké země jej dekorovala řetězem pro vítěze. Císař vyslovil přání, aby se ještě týž den zasnoubili. Romuald zapomněl na svou Ludgu. Při zásnubní hostině se rozvířily vody studní, z vody vystoupila ženská postava a tiše prošla hodovním sálem. Náhle zazněl výkřik a Romuald klesnul k zemi. V jeho srdci vězela jehla s rudým kamenem. Zhrzená vodní panna se krutě pomstila za Romualdovu zradu. Pod zámkem Klášterec nad Ohří, který se zrcadlí na hladině Ohře, pokračuje Ohře do Kadaně. Nad Kadaní plní řeka Ohře Vodní nádrž Kadaň, uvedenou do provozu roku 1972.  Pod Kadaní protéká řeka ostrým zákrutem přírodní památkou Želinský meandr. Název meandru byl odvozen od starého slovanského pohřebiště Želiny. Voda Ohře plní vodní nádrž Nechranice, vybudovanou v letech 1966 až 1971. Nádrž s betonovou, 18 metrů vysokou hrází slouží k hydroenergetickým, průmyslovým a rekreačním účelům. Při levém břehu mezi vodní nádrží a areálem elektrárny Tušimice II se rozprostírá přírodní rezervace Běšický chochol.  Mezi hrází vodní nádrže a Novým Sedlem se v terénu dochovaly pleistocénní meandry opuštěného koryta řeky. Na jejich březích vystupují sedimenty Mostecké pánve překryté říčními terasami. U vesnice Stroupeč na terasovitých stupních nachází další chráněné území, přírodní památka Stroupeč.  Krátce poté se již řeka přiblíží k městu Žatec, jímž protéká. Typickou siluetu města se nepodařilo poškodit ani výstavbou sídlišť pro horníky a vyhnance ze zaniklých vesnic.  Řeka teče při jižním okraji Postoloprt a pokračuje směrem do Loun. Opouští Mosteckou pánev a dále již až do soutoku s Labem teče územím v Dolnooharské tabule. Míjí přírodní památku a současně významnou paleontologickou lokalitu Březno u Postoloprt. V Lounech, necelý jeden kilometr od pravého břehu Ohře, byl 14. července 1963 naražen geologickým vrtem v hloubce 1100 až 1200 metrů pramen Luna, který je významnou místní atrakcí. Pramen Luna je na povrch vyveden na několika místech a je celoročně dostupný.  Ohře pokračuje do Libochovic, u levého břehu řeky stojí barokní zámek Libochovice. Za městem na ř. km 22,3 začíná umělé rameno, 11 km dlouhý náhon Malá Ohře, které protéká Budyní nad Ohří a za městem se s původní řekou spojí v přírodní rezervaci Pístecký les. Na říčním kilometru 13,7 odbočuje z Ohře u jezu v Hostěnicích 4,8 km dlouhý Brozanský náhon pro pohon mlýna v Brozanech nad Ohří. Do Ohře se vrací v Doksanech u cukrovaru.  Přes východní okraj Bohušovic nad Ohří přitéká řeka do Terezína, kde se u pravého břehu řeky nachází Malá pevnost Terezín. Pokračuje k Litoměřicím a na jižním okraji města u Tyršova mostu se vlévá do Labe.", "section_level": 2}, {"title": "Povodí Ohře.", "content": "Povodí Ohře je povodí 2. řádu, součást povodí Labe. Tvoří je oblast, ze které do Ohře přitéká voda přímo nebo prostřednictvím jejích přítoků. Nejvyšším bodem v povodí je vrchol Klínovce s nadmořskou výškou 1244 m. Dílčí povodí tvoří povodí řek Odravy, Blšanky, Teplé, Liboce, Svatavy, Chomutovky, Bystřice, Rolavy a Plesné.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Vysoký průtok má na jaře. Průměrný průtok u ústí činí 37,94 m3/s. Celý dolní tok leží v oblasti, která má nejnižší hodnoty průměrných ročních srážkových úhrnů v Česku (méně než 500 mm).  Průměrné měsíční průtoky Ohře v Lounech: Vybrané hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Její voda se využívá na zavlažování a k zisku vodní energie. Mezi významná města ležící na řece patří Cheb, Sokolov, Loket, Karlovy Vary (lázně při ústí Teplé), Ostrov, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Postoloprty, Louny, Libochovice, Budyně nad Ohří, Terezín a Litoměřice.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní díla.", "content": "Na toku se nacházejí tři přehradní nádrže:  Kromě velkých staveb řeku reguluje řada menších jezů, například:", "section_level": 2}, {"title": "Čerpání vody.", "content": "Samotná řeka je zdrojem vody pro mnoho průmyslových areálů. Po celém toku řeky se nachází řada čerpacích stanic.", "section_level": 2}, {"title": "Vodáctví.", "content": "Řeka Ohře je mezi vodáky oblíbená zejména pro stálý tok vody, atraktivní vodácký terén s množstvím klidnějších i náročnějších úseků. Je splavná téměř po celý rok. Za sjízdnost horního a středního toku řeky je považován vodočet v Drahovicích, městské části Karlových Varech, u lávky pro pěší (bývalý silniční most Patrice Lumumby) na ř. km 174,5. Jako minimální se uváděl stav vody 60 cm. Podle zkušeností vodáků je řeka sjízdná i za nižšího stavu vody. Proto byl na základě připomínek doporučený minimální stav snížen na 45 cm.  Zdatní vodáci dokáží úsek z Chebu do Klášterce nad Ohří, vzdálenost přibližně 117 km, sjet za čtyři až pět dní. Tento způsob sjíždění řeky není obvyklý. Většina vodáků sjíždí řeku kvůli zážitkům z putování po atraktivním okolí řeky. Plavbu po řece zahajují vodáci většinou pod Chebem v Tršnicích, Kynšperku nad Ohří, Sokolově nebo Lokti. Nejčastějším cílem sjíždění řeky jsou Klášterec nad Ohří, Vojkovice nebo Kadaň. Vodácky nejvyhledávanější je úsek Loket – Vojkovice s celou řadou vodácky a turisticky atraktivních míst, jako je Loket, Svatošské skály, Karlovy Vary, peřej Hubertus, Kyselka, ale také nebezpečným jezem Radošov.  U řeky se nachází značné množství vodáckých tábořišť či kempů. Po směru toku jsou to tábořiště nebo kempy – Tršnice (ř. km 235,2), Chocovice (ř. km 234,3), Kynšperk nad Ohří (ř. km 218,5), Šabina (ř. km 211,1), Sokolov (ř. km 203,1), Královské Poříčí (ř. km 199,3), Loket (ř. km 190,5), Doubí (ř. km 180,8), Hubertus (ř. km 169,6), Dubina (ř. km 163,3), Kyselka – Radošov (ř. km 159,1), Vojkovice (ř. km 151,3), Jakubov (ř. km 150,0), Boč (ř. km 142,5), Miřetice (ř. km 131,6), Klášterec nad Ohří (ř. km 132,6), Vikletice (ř. km 106,0).  V roce 2006 vznikla kolem vodáckého úseku řeky od Chebu po Želinský jez u Kadaně \"Vodácká stezka\". Na ní bylo umístěno 70 informačních tabulí v českém, německém a anglickém jazyce. Na každé tabuli je uvedeno místo a říční kilometr Ohře. Tabule poskytují informace pro vodáky, možnostech ubytování i stručný popis přírodních a kulturních památek poblíž řeky. Tabule obsahují i výřez mapy příslušného úseku řeky. Vodácká stezka nemá v Česku obdoby, možná ani nikde jinde ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Přes Ohři bylo postaveno mnoho zajímavých mostů, z nichž některé jsou chráněny jako nemovité kulturní památky. V osadě Hendelhammer, místní části obce Thierstein v Horních Frankách, stojí historický tříobloukový kamenný, památkově chráněný most. Přibližně ve středu mostu se nachází kámen s erbem s letopočtem 1763.  V Chebu pod hradem je Ohře u Písečné brány, jež je součástí bývalého městského opevnění, přemostěna dřevěnou krytou lávkou s okenními průzory. Původní lávka byla zničena koncem války v roce 1945, obnovena v roce 1949 a v roce 1985 vybavena ocelovou konstrukci s osmi trojúhelníkovými závěsy. Výška hřebene střechy nad hladinou Ohře je 5,5 m.  Roku 1898 byl na východním okraji Chebu při budování železniční trati z Chebu do Františkových Lázní, součásti Voigtländische Staatsbahn z Chebu do Falkensteinu, postaven z opracovaných žulových kvádrů 348 m dlouhý viadukt. Výška nad hladinou Ohře činí 25 m. Most vybudovaly Saské státní dráhy, základní kámen byl položen 25. listopadu 1863 a provoz zahájen 1. listopad 1865. Za druhé světové války byla při americkém náletu většina oblouků poškozena, část nad řekou zcela zničena. Krátce po válce byly poškozené části dostavěny a opraveny betonem. Obnovený most byl zprovozněn 19. května 1951.  V Kynšperku nad Ohří je řeka přemostěna nejdelším dřevěnou lávkou přes Ohři. Nahradila původní 130 m dlouhou železobetonovou lávku, zničenou roku 1945 ustupující německou armádou. Provizorní dřevěnou lávku z roku 1947 zničila roku 1950 povodeň. Nová krytá dřevěná lávka byla obnovena v letech 1955 až 1957. Její současná délka je 63 metrů.  Za Sokolovem byl v letech v letech 1970 až 1975 vybudován na rychlostní silnici R6 (od roku 2016 dálnice D6) železobetonový most, později po rozšíření na čtyři jízdní pruhy a náhradě betonové mostovky ocelovou ortotropní mostovkou znova uvedený do provozu roku 2011. V Lokti přemosťuje Ohři železobetonový most vybudovaný v letech 1934 až 1935. Most nahradil historický řetězový most císaře Ferdinanda z roku 1835. Model původního mostu lze spatřit v expozici \"Centrum řeky Ohře\" na statku Bernard v Královském Poříčí. V Karlových Varech překonává Ohři pětiobloukový kamenný Chebský most z roku 1869. Most byl 1. června 2017 vyhlášen kulturní památkou.  Roku 1895 nechal Heinrich Mattoni postavit v Kyselce ocelový příhradový Kyselský železniční most, jenž byl roku 1968 částečně přestavěn na silničně železniční most a roku 2007 na silniční, doplněný chodníky pro pěší. Pohnutou historii má dřevěný most v Radošově, jenž je kulturní památkou. Stojí v místě dřevěného krytého mostu z roku 1364 na původních pilířích z 2. poloviny 18. stoleletí. Most v minulosti několikrát vyhořel, byl však vždy obnoven, jeho poslední velká oprava je z roku 1980. Poslední požár jej v roce 1986 však opětovně zničil, zůstaly jen zbytky kamenných pilířů. V roce 2001 byla zahájena a roku 2003 dokončena rekonstrukce mostu na základě dochované historické dokumentace. Most byl slavnostně uveden do provozu 17. října 2003.  V Klášterci nad Ohří na železniční trati Chomutov–Cheb překonává údolí řeky Ohře ocelový most, jenž byl rekonstruován v letech 2004 až 2005 v rámci stavby \"Elektrizace trati Kadaň – Karlovy Vary\".  V Žatci překračoval Ohři historický řetězový most, uveden do provozu roku 1827. Most dlouhý 64 metrů byl v provozu do roku 1896. Nahradil ho ocelový obloukový most.  Na dálnici D8 byla v červenci 1995 zahájena a v červnu 1999 dokončena stavba 1 183 m dlouhého mostu u Doksan. Po dostavbě se stal most, resp. estakáda přes celé inundační území řeky Ohře, druhým nejdelším mostem v Česku a nejdelším českým dálničním mostem.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "S řekou souvisí dvě evropsky významné lokality zahrnuté do soustavy Natura 2000 – Ramena Ohře v chebsko-sokolovském bioregionu a Kaňon Ohře mezi Loktem a Tašovicemi a Doubím. Přírodní památka Údolí Ohře se nachází u obce Staré Sedlo na Sokolovsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ohře (někdy také \"Ohara, Oharka\", ) je řeka v Německu a na severozápadě České republiky, levostranný přítok Labe. Její tok je dlouhý 316 km, z toho 246,55 km se nachází na území České republiky. Povodí má rozlohu 5614 km2, z toho 4601 km2 v České republice.", "tgt_summary": "The Ohře () or, slightly less commonly in English sources, the Eger (German: \"\", Czech also: \"Oharka\" or \"Ohara\", Celtic: \"Agara\", ), is a 316 km long river in Germany (50 km) and the Czech Republic (266 km), left tributary of the Elbe. The catchment area of the river is 5,588 km, of which 4,601 km is in the Czech Republic, 920 km in Bavaria and 67 km in Saxony. It is the fourth longest river in the Czech Republic.", "id": 610105}
{"src_title": "Minerál", "tgt_title": "Mineral", "src_document": [{"title": "Látky řazené mezi minerály.", "content": "Vedle látek přesně splňujících mineralogickou definici v úvodu článku se za minerály považují mimo jiné i:  Naopak se za minerály se z mineralogického hlediska nepovažují:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení (systematika).", "content": "Dle vzniku  Nebo (viz dole kapitola Vznik)  Podle obsahu kovů:  Podle chemické „složitosti“", "section_level": 1}, {"title": "Mineralogické třídění.", "content": "Systematické třídění minerálů lze provést dle různých fyzikálně-chemických kritérií. Systém používaný v vychází z tzv. Strunzova mineralogického systému:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti minerálů.", "content": "Minerály mají množství fyzikálních a chemických vlastností, pomocí nichž je lze identifikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Z fyzikálních vlastností se nejprve zkoumá barva, lesk a vzhled (habitus). Pak se určuje tvrdost, specifická hmotnost – hustota a barva vrypu. Štěpnost a lom bývají převážně dobře viditelné zejména na čerstvém úlomku minerálu. Nejčastěji zjišťované fyzikální vlastnosti minerálů jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Chemické vlastnosti jsou základem dělení minerálů (viz nahoře). Chemické vlastnosti závisí na chemickém složení a krystalové struktuře. Nejdůležitější chemickou vlastností je samozřejmě samotné chemické složení vyjádřitelné formou vzorce.  Při zjišťování chemických vlastností minerálů se zjišťuje, jak se minerály rozpouštějí ve vodě (halit se rozpouští, zlato ne), jak reagují s kyselinami, s roztoky hydroxidu a podobně. Minerály jako platina, zlato, křemen jsou velmi odolné proti působení kyselin či hydroxidů, některé minerály se rozkládají i při vysoké teplotě (například kalcit se rozpadá na oxid vápenatý a oxid uhličitý)  Chemické podmínky vzniku minerálů a látkové složení zemského tělesa zkoumá geochemie.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Minerály mohou vznikat různorodými pochody a za různých podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Primární vznik.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Endogenní minerály.", "content": "Endogenní (vzniklé uvnitř) minerály vznikají díky uvolňování tepelné energie z nitra zeměkoule. Minerály takto vzniklé jsou v širším slova smyslu produkty magmatické činnosti. Horniny a ložiska vznikají krystalizací samotného magmatu. Procesy vzniku minerálů probíhají v různých hloubkách při rozličných, ale převážně vysokých teplotách.", "section_level": 3}, {"title": "Magmatická tvorba minerálů.", "content": "Na Zemi podléhá všechno neustálým proměnám. I minerály vznikají, rostou a mění se. Většina z nich vznikla a i dnes vzniká uvnitř Země, kde jsou vysoké teploty (přibližně 900–1300° C) a tlak tisíců atmosfér. V těchto hloubkách se nachází oblast žhavé – tekuté silikátové taveniny, kterou nazýváme magmatem. Protože zemská kůra je stále v pohybu (například vznik zlomů, vrásnění), proniká část magmatu do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, kde postupně tuhne a vytváří masivy hlubinných hornin. Magma je tavenina rozličných křemičitanů a oxidů nasycená plyny a vodní párou. Její složení odpovídá chemickému složení hornin zemské kůry. Rozmanité proudění udržují magma ve stálém pohybu, přičemž se v ní uskutečňují chemické reakce. Tvoří se v ní nové sloučeniny odpovídající nově vytvořeným minerálem. Když pronikne žhavá tekutá magma, která je pod velkým tlakem, do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, její teplota se snižuje. Během tohoto ochlazování magmatu se tvoří první minerály.  S přibývajícím ochlazováním magmatu vzrůstá i počet vznikajících minerálů. Specificky lehčí minerály, které vykrystalizovaly v tomto prvním stadiu, zůstávají ve vyšších vrstvách, zatímco těžší pozvolna klesají. Tento proces nazýváme magmatickou diferenciací. Takto se na některých místech nahromadí určité minerály a vznikají ložiska (např. magnetitu nebo chromitu). Během ochlazování magmatu rostou další krystaly. Vznikají z nepatrných zárodků zákonitým navrstvováním nových stavebních částic. Tento proces končí až po úplném ztuhnutí celé magmatu. V závěrečné fázi krystalizace se v magmatu zvětšuje obsah snadno pohyblivých složek, plynů a vodní páry, čímž se stává řidší. Ve větší vzdálenosti od původního magmatického centra se tvoří tzv. pegmatit. Soustřeďují se v něm minerály, jako např. slídy, turmalín, beryl a jiné, obsahující prvky vzácných zemin, ale i rudy cínu a wolframu. Nakonec ztuhne i tzv. zbytková magma. Část plynů a vodní páry zůstává v horninách a může vytvářet mandlovcovité dutiny (podobně jako zůstávají vzduchové bubliny například v bochníku chleba). Někdy se tyto dutiny později vyplní křemenem, achátem, chalcedonem nebo jinými minerály. Podobné \"mandle\" často nacházíme v melafyrových horninách. Větší část plynů a par uniká přes pukliny a trhliny v hornině k zemskému povrchu. Přitom se původně horké roztoky ochlazují a vznikají z nich nové minerály, které pokrývají stěny puklin v podobě krystalů. V tomto stadiu, které označujeme jako hydrotermální, vznikají nejznámější minerály, jako je např. křemen a kalcit. Když se v roztocích vyskytují prvky těžkých kovů, mohou vznikat různé rudní žíly. Pokud se vylučují určité rudy, jako např. rudy molybdenu, cínu a wolframu, přímo z horkých plynů a par, mluvíme o pneumatolýze, případně o pneumatolytickém vzniku ložisek. Blízko povrchu Země se vodní pára mění na vodu. Voda je stále nasycená minerálními látkami a společně s prosakující povrchovou vodou vyvěrá v podobě minerálního pramene na povrch. Z těchto horkých nebo chladných minerálních pramenů se vylučují další minerály, jako např. vřídlovec (aragonit) nebo gejzírit. Když pronikají horké roztoky a plyny přes trhliny a pukliny v usazených horninách (např. přes vápenec), rozpouštějí je a tak vznikají nové, druhotné minerály. Taková tvorba minerálů se nazývá metasomatóza. Tak vznikly např. některé ložiska magnezitu nebo sideritu (ocelku).", "section_level": 4}, {"title": "Exogenní minerály.", "content": "Exogenní (vzniklé venku), které vznikají při procesech probíhajících díky vnější sluneční energii, která dopadá ve formě záření na zemský povrch. Zdrojem materiálu jsou rozličné horniny a rudy, které se obnažují a rozrušují na povrchu Země. Procesy vzniku minerálů se odehrávají v nejsvrchnější části zemské kůry a to za nízkých teplot a tlaků blízkých k atmosférickým, v podmínkách vzájemného působení fyzikálních a chemických činitelů atmosféry, hydrosféry a biosféry.", "section_level": 3}, {"title": "Sekundární vznik.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vznik zvětráváním.", "content": "Na všechny minerály a horniny na zemském povrchu působí mnohé rušivé vlivy, které souborně označujeme jako zvětrávání. Jde o složitý komplexní jev, ale při jeho posuzování je třeba přihlédnout k hlavním zvětrávacím procesům. Tyto působí pomalu, ale neustále a nezadržitelně. Změnami teploty, trhavými účinky mrazu, krystalizací sekundárních solí, přenosem horninového materiálu větrem či vodou se horniny rozrušují mechanicky, oxidem uhličitým a vodou zase chemicky. Značný rušivý vliv mají i biologické procesy.  Zvětrávání způsobuje podstatné proměny minerálů. Například živce se mění na kaolin či jiné jílové minerály, olivín se mění na serpentin a zlatožlutý pyrit přechází na hnědý limonit. Zvětráváním pyritu se může uvolňovat kyselina sírová, která pak působí na okolí. Její účinkem může vznikat např. z vápence sádrovec nebo jiné sírany. Podobnými procesy vzniká i vzácný opál. Zvětráváním se mohou vytvořit z jednoho minerálu, např. chalkopyritu, sekundární minerály jako malachit, azurit nebo limonit. Známé krápníkové jeskyně vznikly také důsledkem zvětrávacích pochodů.", "section_level": 3}, {"title": "Vznik metamorfózou (přeměnou).", "content": "Jako endogenní i exogenní minerální masy překonávají po svém vzniku za změněných vnějších podmínek různé změny, čímž vlastně vznikají nové minerály. Těmto změnám říkáme metamorfóza. Zvlášť velké změny nastávají při tzv. regionální metamorfóze.  Žhavé tekuté magma vystupující z hlubin Země působí i na jednotlivé vrstvy zemské kůry, do nichž proniká. Mění, metamorfuje okolní starší horniny, zejména usazené, buď vysokou teplotou a tlakem, nebo chemickými reakcemi. Usazené horniny přitom nabývají jiný vzhled a jiné fyzikální i chemické vlastnosti. Při těchto procesech se tvoří nové, přeměněné (metamorfované) horniny a minerály. Tak vznikají např. některé slídy, granáty, kyanit, staurolit a jiné.", "section_level": 3}, {"title": "Vznik chemickým usazováním.", "content": "Mnohé minerály se usazují přímo v moři buď odpařením vody, nebo změnou její chemického složení. Takto vznikly ložiska kamenné soli nebo sylvínu. Podobně se tvoří sádrovec, vápenec a některé železné rudy (chamozit nebo tzv. bahenní rudy – limonit).", "section_level": 3}, {"title": "Biogenní vznik.", "content": "Živá příroda nepůsobí na minerály (a horniny) jen rušivě. Může vytvářet i nové nerosty z minerálních látek, které jsou rozpuštěny ve vodě. Například atoly a celé vápencové masivy jsou vlastně produktem živočichů. Nové minerály se mohou tvořit i z rozložených zbytků mrtvých organizmů. Jako příklad lze uvést v současnosti vznikající ložiska fosfátů. Biogenním způsobem může vznikat i síra, ledek, pyrit a markazit.", "section_level": 3}, {"title": "Parageneze.", "content": "Jen zřídka se nerost vyskytuje v přírodě samostatně. Téměř vždy ho obklopují další, tzv. doprovodné minerály. Takové nerostné společenství označujeme termínem parageneze. Společný vznik a výskyt nerostů podléhá určitým zákonům. Poznání těchto zákonitosti nám umožňuje poznat pochody vzniku nerostů. Nalezením jednoho minerálu můžeme předpokládat existenci dalších doprovodných minerálů.", "section_level": 2}, {"title": "Syntetická výroba minerálů.", "content": "Krystalické látky o přesně známém chemickém složení (které většinou odpovídá nějakému minerálu) se v dnešní době běžně vyrábí synteticky a to za různými účely. Příkladem je kalibrace analytických přístrojů, při které je cenná ta vlastnost syntetického materiálu, že je přesně známého složení a struktury a tedy se dají jeho fyzikální vlastnosti předpovědět pomocí matematického modelování. Jinou aplikací umělé krystalické látky je použití např. diamantu na brusných nebo řezných nástrojích. Přestože syntetické látky nemohou být podle výše uvedené definice minerálem (ten je přírodní), běžně se používají spojení jako syntetický křemen nebo syntetický diamant.", "section_level": 1}, {"title": "Členění nerostů z hlediska hornictví.", "content": "Česká hornická legislativa chápe nerosty oproti mineralogickému pojetí v širším smyslu a směšuje pod pojmem nerost minerály i horniny.  Nerosty se z hlediska hornictví člení na vyhrazené nerosty a nevyhrazené nerosty.  Vyhrazenými nerosty jsou podle zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona,  Ostatní nerosty jsou nerosty nevyhrazené.  V pochybnostech, zda některý nerost je nerostem vyhrazeným nebo nevyhrazeným, rozhodne Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem životního prostředí České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Minerály v biologii a lékařství.", "content": "V biologii a lékařství mají minerály mnohem širší, ale neexaktně vymezený význam. Hovoří-li se o složení organismů, orgánů či buněk, nebo o výživě, pojmem minerál se často zkracuje jakákoli anorganická („minerální“) látka, případně pouze chemický prvek, bez ohledu na to, v jaké fyzikální (molekuly, krystaly, ionty) či chemické formě (čistý prvek, ionty, anorganické sloučeniny, zejména soli apod.) se vyskytuje. V těchto významech se nepoužívá český ekvivalent nerost.  Obdobně se pojem minerál používá v souvisejících oborech, jako potravinářství a farmacie (minerální doplňky stravy apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Minerály v módě, špercích a esoterice.", "content": "Lidstvo využívá minerály k ozdobným a rituálním účelům od nepaměti. V pravěku byly minerály využívány k výrobě nástrojů, sošek, jednoduchých šperků a amuletů, které byly vyjádřením moci a ochrany před zlými silami. Od těchto dob se jejich využití příliš nezměnilo. I v současnosti nacházejí minerální kameny své uplatnění jak v módě (náramky z minerálů, náhrdelníky, náušnice, prsteny aj.), tak i ve spirituální rovině, přičemž tyto oblasti propojují. Pro tyto šperkařské účely se používají jak neopracované krystaly (např. v napletených náhrdelnících), tak i minerály opracované do tvarů korálků, oválů, hranolů navlékaných na šňůrkové náramky aj.  V esoterice jsou minerálům přisuzovány také léčivé účinky. Např. pestrobarevný achát je považován za nejstarší léčebný kámen vůbec. Ametyst (fialová odrůda křemene) byl využíván už ve starověku jako talisman proti následkům nadměrného pití a u církevních představitelů jako symbol vyjádření duševní síly a mravní čistoty. V mnoha vírách a léčitelstvích se minerálům přikládají nejen léčebné schopnosti (snižování hladiny stresu, zmírňování bolestí hlavy, zlepšení spánku aj.), ale také přivolání dobrých sil a lásky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minerál (lat., z \"minera\", důl) čili nerost je homogenní přírodní fáze s přesně definovatelným chemickým složením a s vysoce uspořádanou stavbou částic, která je za normálních podmínek krystalická (výjimkou je přírodní rtuť) a která vznikla jako výsledek geologických procesů, případně jako produkt přírodních procesů na jiném kosmickém tělese. Může to být prvek nebo chemická sloučenina tvořená krystaly či kvazikrystaly, výjimečně i s amorfní strukturou (např. opál), ale vždy vzniklá přírodním procesem bez zásahu člověka (např. kamenná sůl je krystalický nerost, ale když ji člověk rozpustí ve vodě a nechá opět vykrystalizovat, už nejde o nerost, i když se strukturou i složením jedná o totožné krystaly).", "tgt_summary": "A mineral is, broadly speaking, a solid chemical compound that occurs naturally in pure form. Minerals are most commonly associated with rocks due to the presence of minerals within rocks. These rocks may consist of one type of mineral, or may be an aggregate of two or more different types of minerals, spacially segregated into distinct phases. Compounds that occur only in living beings are usually excluded, but some minerals are often biogenic (such as calcite) or are organic compounds in the sense of chemistry (such as mellite). Moreover, living beings often synthesize inorganic minerals (such as hydroxylapatite) that also occur in rocks.", "id": 1437539}
{"src_title": "Rádiový orientační běh", "tgt_title": "Amateur radio direction finding", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Závody jsou většinou dvoukolové. Jeden závod probíhá s vysílači/přijímači v pásmu vlnové délky 80m (KV - 3,5 MHz), druhý v pásmu 2m (VKV - 144 MHz). Pro každé pásmo je specifický jiný druh šíření a odrážení elektromagnetických vln, proto i rádiové přijímače a taktika zaměřování a vyhodnocování je jiná. V pásmu 80m (krátké vlny) se signál šíří téměř přímo, nedochází k tak razantním ohybům, odrazům a únikům signálu jako v pásmu 2m (velmi krátké vlny).  Jednotlivé vysílače (kontroly) vysílají na jedné společné frekvenci v minutových intervalech a v pětiminutových cyklech svou identifikaci morseovou abecedou:  Na základě zaměření z několika bodů (např. při vyhledávání kontroly č. 2 si závodník průběžně zaměřuje i kontroly č. 4 a č. 5) vyhodnocení síly signálu, mapových podkladů si závodník sám určí pořadí vyhledávání jednotlivých kontrol. Po vyhledání všech předepsaných kontrol závodník přeladí přijímač na speciální frekvenci, kde vysílá trvale bez přerušení tzv. maják znak MO (--/---) u kterého se nachází cíl závodu. Počet vyhledaných předepsaných kontrol a čas v cíli pak určuje konečné pořadí.  Počet kontrol, který závodník vyhledává je určen zařazením do věkové kategorie a úrovní závodu. Na okresních přeborech je to většinou méně než na celorepublikových. To vždy určuje pořadatel soutěže na základe rozpětí daném pravidly.  Kategorie:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátek tohoto sportu sahá do dvacátých let minulého století, kdy se na Bodamském jezeře konaly závody plachetnic. Na cíl se plachetnice naváděly radiovým signálem.  V ČR se rozšíření tohoto sportu dočkalo v 70. a 80. letech minulého století, především zásluhou organizace Svazarm, která chtěla do svých řad přitáhnout mladou generaci. Závody i pravidla se od současné podoby značně lišily. Vysílače vysílaly trvale každý na jiné frekvenci. Závodníci až na výjimky nepracovali s mapami a veškeré zaměřování prováděli pouze s přijímačem. Později se pro zvýšení nároků na závodníky rozdělilo vysílání do pětiminutových cyklů. Posléze došlo ke sjednocování s mezinárodními pravidly a vysílače začaly vysílat na jediné frekvenci po celou dobu závodu.  Dříve se také pro označení nalezené kontroly do závodníkova průkazu používaly barevné fixy (pro každou kontrolu jiná barva) zavěšené na anténách vysílače, čímž závodník v cíli prokazoval, že dané kontroly opravdu našel. Později fixy nahradily razicí kleště (známé z klasického orientačního běhu) a nyní se používají bezkontaktní čipy.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Pořádají se i speciální druhy soutěží, které rozšiřují možnosti základního principu soutěže. Například je možno použít více jak 5 vysílačů (vysílače vysílají na více frekvencích).  Zajímavé jsou také závody, kdy vzdálenost mezi vysílači je tak velká, že je možno a doporučuje se použít dopravní prostředek (automobil, kolo, motorka). V Praze se pravidelně před Vánoci pořádá tzv. \"Praha liška\", kdy jsou vysílače rozmístěny po celé Praze a závodník může využit jakéhokoliv prostředku (včetně MHD).  Častý je také tzv. handicap, kdy se startuje v pořadí a s odstupy, podle toho, jaké časy závodníci získali v závodě v předchozím pásmu. Do cíle tak dobíhají závodníci přesně v takovém pořadí, jaké je pak jejich konečné umístění. Tato variace se občas používá i v oficiálních mistrovských závodech.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodu.", "content": "Vzorový průběh závodu v ROB, pásmo 3,5 MHz (80ka), klasická trať.  Start: Závodník vystartuje na pokyn startéra/startovních hodin do startovního koridoru, začíná zaměřovat první kontrolu (obvykle kontrola číslo jedna) a snaží se v průběhu nasledujících minut dostat co nejdále z tzv. startovního kolečka, které značí pásmo bez kontrol, většinou pokračuje ve směru startovního koridoru, jelikož ten by ho měl navádět přibližně ve směru první kontroly. Někteří stavitelé ale startovní koridory záměrně směřují jinam (na blízký kopec kvůli rozměření kontrol, či jen do různých směrů pro rozptýlení závodníků do prostoru).  Konec relace: Ke konci relace si závodník dělá na své mapě čáru ve směru záměru kontroly, tzv. zákres. Následně stejným způsobem měří a kreslí ostatní kontroly.  Pořadí: Dle hlasitosti signálu, pozice a zákresů se závodník snaží rozmyslet si pořadí, v kterém bude kontroly vyhledávat.  Běh na první kontrolu: Závodník se snaží co nejrychleji doběhnout na svou první (náběhovou) kontrolu, mimo její relaci pokračuje dle buzoly na rádiu. Při běhu neustále měří ostatní kontroly a dělá další zákresy- průsečíky zákresů ukazují předpokládané pozice kontrol.  Kontrola: Při doběhu na kontrolu závodník svým značkovacím zařízením (papírová karta, čip Sportident) značí průběh kontrolou a pokračuje na ostatní kontroly.  Maják: Po oražení poslední kontroly závodník přelaďuje rádiový příjmač na frekvenci majáku (cílové kontroly, která vysílá bez přerušení) a snaži se co nejrychleji doběhnout na maják. Jeho pozice je též uvedena v mapě.  Cíl: Po oražení majáku závodník pokračuje cílovým koridorem do cíle, kde mu je zastaven čas (v případě čipu elektronicky)  Vyčítání výsledků: V případě papírových karet pořadatel ručně spočítá čas a zkontroluje oražení, jinak jsou výsledky zpracovány elektronicky (programy typu Závody ROB, či OCM).", "section_level": 1}, {"title": "Současní reprezentanti České republiky (2015-16).", "content": "\"D19\"  Užší kádr  Širší kádr  \"D20\"  Užší kádr  Širší kádr  \"M19\"  Užší kádr  Širší kádr  \"M20\"  Užší kádr  Širší kádr  Trenér české reprezentace: Andrej Gomzyk", "section_level": 1}], "src_summary": "Rádiový orientační běh (dříve Hon na lišku, zkratkou ROB nebo ARDF - z anglického \"Amateur Radio Direction Finding\") je radioamatérský sport velice podobný „klasickému“ orientačnímu běhu, ale závodník na startu nemá v mapě zakreslené kontroly. Kontroly jsou v tomto případě rádiové vysílače, které musí závodník během závodu zaměřit a vyhledat pomocí rádiového přijímače. K tomu může použít i mapu nebo buzolu, naopak nesmí použít žádné komunikační nebo navigační zařízení (mobil, Global Positioning System)", "tgt_summary": "Amateur radio direction finding (ARDF, also known as radio orienteering, radio fox hunting and radiosport) is an amateur racing sport that combines radio direction finding with the map and compass skills of orienteering. It is a timed race in which individual competitors use a topographic map, a magnetic compass and radio direction finding apparatus to navigate through diverse wooded terrain while searching for radio transmitters. The rules of the sport and international competitions are organized by the International Amateur Radio Union. The sport has been most popular in Eastern Europe, Russia, and China, where it was often used in the physical education programs in schools.", "id": 427316}
{"src_title": "Tomáš Štítný ze Štítného", "tgt_title": "Tomáš Štítný ze Štítného", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tomáš pocházel z nižší šlechty z tvrze Štítné u Žirovnice. Narodil se snad někdy na počátku 30. let 14. století. To se vyvozuje z Tomášovy zmínky v tzv. Opatovickém sborníku: \"\"již mi jde léto sedmdesáté\"\". Není však jisté, kdy byl tento sborník sepsán. Jan Gebauer kladl jeho vznik do roku 1401, František M. Bartoš za dobu jeho vzniku považoval rok 1406. Tomášovo narození pak kladl do roku 1335 a jeho smrt posunul až za rok 1409. Zdá se nesporné, že zemřel po roce 1401.  Jména jeho rodičů neznáme. Historik August Sedláček srovnáváním erbu Štítného došel k závěru, že pocházel z větve Benešoviců (snad byl úžeji spřízněn s pány z Bechyně), s nimiž ho pojil společný erb stříbrného odřivousu v červeném poli. Měl sestry Dorotu (provdaná za Odolena z Chlumu), Peltrátu a snad i Annu (možná se ale jednalo o sestru Štítného manželky).  V mládí studoval na artistické fakultě nově založené pražské univerzity, aniž se ale snažil dosáhnout akademického gradu. Osobně se znal s profesorem Vojtěchem z Ježova. Svou literární a překladatelskou činnost zahájil pod vlivem pražských reformních kazatelů, především Milíče z Kroměříže. Někdy v 50. letech 14. století se oženil a vrátil se zpět na svůj statek ve Štítném. Se svou manželkou měl pět dětí, z nichž tři dcery zemřely již v dětském věku. Dospělosti se dožila jen dcera Anežka a syn Jan. Ve Štítném však nepobýval trvale a zvláště po smrti manželky se po roce 1381 trvale usadil v Praze. Svůj statek ve Štítném pronajal Zbyňkovi z Kamenice a z nájmu žil v Praze. Později si zakoupil dům v sousedství Betlémské kaple (čp. 254).  Psal o náboženských otázkách a v českém jazyce. Je považován za prvního českého klasika. Ve svých kázáních a dílech se obrací především na nižší šlechtu, která by měla působit na lid. Překládal z latiny, ale jeho překlady jsou spíše vlastními adaptacemi. Jako prvenství v Čechách se mu přisuzuje založení vědy etiky (morálky).  Ve Štítném má pomník, stojící od roku 1901 na místě, kde stávala jeho rodinná tvrz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Štítný ze Štítného (* kolem 1333 – † mezi 1401 a 1409 Praha) byl český šlechtic (z chudé větve Benešoviců), spisovatel, kazatel, překladatel a jedna z předních osobností rané české reformace. Řadí se mezi předchůdce Jana Husa. Bývá označován za zakladatele české odborné prózy.", "tgt_summary": "Tomáš Štítný ze Štítného (c. 1333 – 1401/1409) was a Czech nobleman, writer, theologian, translator, and Christian preacher. He was one of the leading figures of the early Czech Reformation, writing and translating Christian tracts for the benefit of the nobility, to assist in wise governance. The Klementinum Codex, a major work, is a collection of some of the essentials necessary for Christian practice and the needs of daily life. He also wrote parables for ordinary people and works purely for entertainment. There is a bronze bust of Tomas Stitny in the pantheon of the National Museum of Prague.", "id": 505774}
{"src_title": "Vlastimil Brodský", "tgt_title": "Vlastimil Brodský", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V době studia na gymnáziu se s ním rodiče přestěhovali ze Slezska do Prahy. V prosinci roku 1939 složil zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40. K pedagogům zde kromě Buriana patřila např. Lola Skrbková a Nina Jirsíková. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci (uměl stepovat a dokonce vedl i taneční kurs), ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu dráhu hereckou. V sezóně 1939/1940 se začal Brodský objevovat ve sboru v Burianových hrách, prvním samostatným jevištním projevem bylo pak v D41 vystoupení v Zeyerově \"Staré historii\", kde ztvárnil úspěšně několik osob a předmětů, např. muzikanta, nosiče, okno a zámek. Když nacisté v roce 1941 Buriana zatkli a divadlo zavřeli, chvíli ještě setrval ve zde ustanoveném a Františkem Salzerem vedeném \"Divadle Na Poříčí\", třetí scéně Divadla na Vinohradech, později společně s ostatními spolužáky pomohl rozběhnout pololegální divadlo Větrník. Divadlo sídlilo v letech 1941 – 1944 v Divadélku pro 99 ve výstavní síni U Topičů na Národní třídě, v roce 1944 pak krátce v Ženském klubu v ulici Ve Smečkách. Ve Větrníku byli partnery Brodského například Zdeněk Míka, Zdeněk Řehoř, Stella Zázvorková a konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský. Souběžně s působením ve Větrníku hrál i v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. V roce 1944 odešel z Větrníku a založil spolu s několika kolegy \"Pražské divadelní studio\", které se však po nezdařené jedné premiéře rozpadlo. Vrátil se zpět do Větrníku a v květnu 1946 odešel s několika herci do Divadla satiry (tehdy ještě nesídlilo na své pozdější scéně ve Vodičkově ul.), kde působil v sezóně 1946 – 47 a na chvíli se pak ještě vrátil k E. F. Burianovi do divadla D 47.  Zklamán tehdejším uměleckým a politickým směřováním svého mistra, přešel nakonec se skupinou mladých herců (O. Krejča, A. Hegerlíková, Z. Řehoř, Z. Dítě) za Jiřím Frejkou do Divadla na Vinohradech, kde setrval i po Frejkově odchodu a po vzniku Divadla československé armády a byl členem souboru až do roku 1990 a i později zde působil jako stálý host.  V postavách, které ztvárnil, objevoval lidskou obyčejnost, své postavy vystihoval poetickou zkratkou, jeho komika byla označována za neobyčejně lidskou. Býval charakterizován jako typ herce tragikomického. Od roku 1946 se objevoval pravidelně ve filmu. Spolupracoval např. s Otakarem Vávrou, Martinem Fričem a našel společný umělecký pohled se Zdeňkem Podskalským, v jehož několika filmech se později objevil. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu \"Jakub lhář\", zápornou postavu si zahrál i v oscarovém snímku \"Ostře sledované vlaky\". V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu \"Babí léto\".  Jednalo se také o výborného rozhlasového a dabingového herce, několik desítek let působil v Československém rozhlase jakožto populární skřítek \"Hajaja\", jenž předčítal každý den dětem pohádky na dobrou noc. Na gramofonových deskách vyšly \"Hajajovy pohádky\" (vyd. Supraphon), Brodský namluvil také např. postavu Švejka v \"Osudech dobrého vojáka Švejka\" (vyd. Ultraphon), Bondyho ve \"Válce s mloky\" (vyd. Supraphon) nebo Taťku Šmoulu v seriálu Šmoulové.  Z rozvedeného prvního manželství s tanečnicí Bíbou Křepelkovou pochází jeho syn Marek Brodský a z rozvedeného druhého manželství s herečkou Janou Brejchovou pochází jeho dcera Tereza Brodská, herečka.  Dne 20. dubna 2002 spáchal sebevraždu.  Je po něm pojmenována ulice v Praze.  Pohřben je spolu s rodiči ve Slunečné, kde měl chalupu, na tamním hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlastimil Brodský, přáteli a kolegy zvaný Bróďa (15. prosince 1920 Hrušov nad Odrou, nyní součást Ostravy – 20. dubna 2002 Slunečná u České Lípy) byl český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech (v Národním divadle vystupoval jako host).", "tgt_summary": "Vlastimil Brodský (15 December 1920 in Hrušov – 20 April 2002 in Slunečná) was a respected Czech actor. He appeared in more than one hundred films, and is considered a key figure in the postwar development of Czech cinema.", "id": 1450018}
{"src_title": "Pavel Pavel", "tgt_title": "Pavel Pavel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Absolvoval elektrotechnickou fakultu v Plzni. V roce 1986 (před cestou na Velikonoční ostrov) pracoval jako předseda ZO SSM v Zemědělském stavebním sdružení ve Strakonicích.  Pavel Pavel se zajímal o objevy Thora Heyerdahla na Velikonočním ostrově a zaujalo jej, jak mohli domorodci pohybovat obrovskými sochami. Postavil několik modelů na ověření svých úvah. V roce 1981 vyrobil s přáteli 20 tun těžký betonový model sochy moai a vyzkoušel, jak s ním lze pohybovat pouze pomocí lan ovládaných malou skupinou osob.  V roce 1986 jej Thor Heyerdal pozval na Velikonoční ostrov, kde experiment zopakoval s původní sochou. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Heyerdalovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí.  Dalším pokusem, který Pavel Pavel provedl, bylo přesunutí necelých 30 tun těžkého Kadovského viklanu poblíž obce Kadov v okrese Strakonice. Tento viklan neznámý vandal vyvalil z jeho původního místa. Šest lidí vybavených pouze dřevěnými pákami a klíny tento viklan opět vztyčilo a přesunulo do původní polohy.  Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji.  Své pokusy dělal i jinde v jižních Čechách (balvan na Hliníku v Třeboni).", "section_level": 1}, {"title": "Politická činnost.", "content": "V komunálních volbách v roce 1998 byl jako nestraník za ODS zvolen zastupitelem města Strakonice. Stal se též místostarostou města. Ve volbách v letech 2002 a 2006 oba mandáty v obou případech obhájil.  V krajských volbách v roce 2000 byl za ODS zvolen zastupitelem Jihočeského kraje. Ve volbách v roce 2004 svůj mandát obhájil a v letech 2004 až 2008 byl uvolněným členem Rady Jihočeského kraje se zodpovědností za oblast regionálního rozvoje, evropské integrace a sekretariátu RRRS, územní plánování, stavební a územní řízení a správu majetku. Ve volbách v roce 2008 však s obhajobou mandátu neuspěl.  V letech 2002 a 2003 neúspěšně kandidoval do Senátu PČR v obvodu č. 12 – Strakonice, kdy ho vždy ve druhém kole porazil sociální demokrat Pavel Rychetský (2002) a křesťanský demokrat Josef Kalbáč (2003).  V roce 2009 byl kvůli neshodám s místopředsedou strakonické organizace ODS Tomášem Hajduškem vyloučen ze strany. Krátce poté zaniklo členství v ODS i strakonickému starostovi Pavlu Vondrysovi. Právě s ním Pavel Pavel založil pro komunální volby v roce 2010 novou kandidátku pod názvem \"Slušnost a jistoty pro Strakonice\". Svůj odchod z ODS zdůvodňovali napojením strakonické ODS na hazardní průmysl. Kandidátka vyhrála a Pavel Vondrys byl počtvrté zvolen starostou města, Pavel Pavel obhájil post místostarosty. O jeho popularitě svědčí fakt, že v komunálních volbách se do počtu preferenčních hlasů umístil na druhém místě (za starostou Vondrysem).  V roce 2012 vstoupil do hnutí JIHOČEŠI 2012 a byl za toto hnutí v krajských volbách v roce 2012 opět zvolen zastupitelem Jihočeského kraje. Na kandidátce původně figuroval na 12. místě, vlivem preferenčních hlasů ale skončil druhý. Ve volbách v roce 2016 svůj mandát za JIH 12 obhájil, když se opět díky preferenčním hlasům posunul z původního 12. místa na konečné 4. místo. V dubnu 2017 se stal navíc radním kraje.  Za JIH 12 obhájil také v komunálních volbách v roce 2014 post zastupitele města Strakonice. Radním města se už ale nestal. Další úspěšná obhajoba následovala v komunálních volbách v roce 2018, nicméně volby byly krajským soudem uznány za neplatné. V opakovaných komunálních volbách v prosinci 2019 již neuspěl.  Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 kandidoval jako člen hnutí Jihočeši 2012 na 8. místě kandidátky subjektu s názvem \"\"Starostové (STAN) s regionálními partnery a TOP 09\"\", ale nebyl zvolen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Pavel (* 11. března 1957 Strakonice) je český technik a experimentální archeolog, který se zabýval zkoumáním možných způsobů transportu těžkých břemen při stavbě monumentálních staveb dávnověku. Angažuje se také v politice – v letech 2000 až 2008 a opět od roku 2012 jako zastupitel Jihočeského kraje (z toho v letech 2004 až 2008 a opět od roku 2017 radní kraje), v letech 1998 až 2019 zastupitel města Strakonice, bývalý člen ODS, nyní člen hnutí JIH 12.", "tgt_summary": "Pavel Pavel (born March 11, 1957 in Strakonice) is a Czech engineer and experimental archaeologist best known for investigating how ancient civilizations transported heavy weights.", "id": 1685594}
{"src_title": "Pražské jaro", "tgt_title": "Prague Spring", "src_document": [{"title": "Stav společnosti a pozadí událostí.", "content": "Ve druhé polovině 50. let 20. století byla Evropa v důsledku 2. světové války stále rozdělena na dva soupeřící mocenské bloky: západní demokratický a kapitalistický (v terminologii „socialistických“ států pojem často nazýván imperialistický) a východní autokratický socialistický (kapitalistickými státy většinou nazýván komunistický). Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu, který kromě jiného značně omezoval svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou (KSČ byla defakto podřízena sovětskému politbyru), která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky – vedení strany bylo takřka totožné s vedením státu. Volby byly sice prohlašovány za svobodné, ale demokratické zásady v nich byly silně potlačeny (nemožnost výběru z více kandidátů, nátlak na demonstrativně otevřené odevzdání hlasů kandidátům schváleným KSČ při formálně tajných volbách atd.). V ostatních státech „socialistického tábora“ byla situace obdobná. Ke snížení světového napětí tou dobou přispěli vědci obou táborů: konstatovali, že stávající atomové zbraně USA a SSSR by stačily k několikanásobnému zničení celého světa. Válka za účelem ovládnutí světa ztratila smysl – nikdo by ji nevyhrál. Začalo se mluvit o nutnosti odzbrojení, objevily se plakáty s heslem \"Odzbrojit – soutěžit – v míru žít\".  V celé Evropě i ve světě docházelo ke změnám, po ukončení Karibské krize v roce 1962 probíhala 60. léta ve znamení uvolňování napětí. Již od konce 50. let přicházely nové kulturní impulzy (např. československá účast na Expu 58, Laterna magika, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, liberální Literární noviny, filmová Česká nová vlna, v roce 1963 se konala konference o Franzi Kafkovi na zámku v Liblicích, v hudebním světě nesené mj. anglickými skupinami Beatles, Rolling Stones, v Československu dále Nová soustava plánovitého řízení v roce 1965, svět zahájil dobývání vesmíru (soutěž mezi SSSR a USA). Dorůstala nová poválečná generace, jež vyjadřovala nespokojenost se zaběhlými zvyklostmi, společenskými i politickými. Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova).  Alexander Dubček – od roku 1951 člen Národního shromáždění – se stal v roce 1964 členem Slovenské národní rady. Byl prvním tajemníkem národní Komunistické strany Slovenska a v lednu 1968 se stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.  Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles. V roce 1967 prezident a první tajemník ústředního výboru KSČ Antonín Novotný ztrácel podporu a na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany byl poražen reformním křídlem členů ÚV (např. Ota Šik, Václav Slavík, František Vodsloň, Josef Smrkovský) v účelové jednotě se stalinistickými členy ÚV (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka) proti A. Novotnému. Toto zasedání se protahovalo co do délky, až muselo být kvůli Vánocům přerušeno, aby posléze ve svém pokračování jako lednové 1968 vešlo do dějin coby jednání udávající směr dalšího vývoje. A. Dubček v něm byl zvolen jako kompromisní nevýrazný kandidát přijatelný pro obě křídla i pro Moskvu. V prosinci 1967 Novotný pozval generálního tajemníka sovětské komunistické strany Leonida Brežněva do Prahy, kde byl Brežněv šokován rozsáhlostí opozice vůči prezidentovi a vrchnímu šéfovi strany Novotnému, jenž kromě jiného v létě toho roku v Martině na jubilejních oslavách Matice slovenské svým hrubě necitlivým jednáním těžce urazil slovenskou veřejnost i tamní stranické vedení, a podpořil návrh na jeho odstranění z vedení strany (k tomu přispěla i snaha A. Novotného o částečnou nezávislost na moskevském vedení a v době boje o moc mezi Brežněvem a Kosyginem jeho podpora Kosygina). 5. ledna 1968 byl Dubček zvolen (na základě návrhu A. Novotného, po dlouhém neúspěšném vyjednávání) prvním tajemníkem ÚV KSČ. Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval i na funkci prezidenta státu, a 30. března byl nahrazen Ludvíkem Svobodou.", "section_level": 1}, {"title": "Liberalizace a reformy.", "content": "V pátek 5. dubna ÚV KSČ schválil liberální \"Akční program KSČ\", který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží, částečnou liberalizaci ekonomiky. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky. Na doporučení ÚV KSČ poté podala 6. dubna demisi vláda Jozefa Lenárta a 8. dubna byla jmenována nová vláda Oldřicha Černíka, jejíž prioritou bylo plnění úkolů Akčního programu..  Ačkoliv \"Akční program\" vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla urychleně. Radikální občané se projevovali mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky byly vydávány v tisku, sociální demokraté se snažili formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby (např. KAN či K 231). Konzervativní členové strany požadovali represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedoucí úlohu KSČ. Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický „akční program“. V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi stanovy strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.  Jedním z nejvýznamnějších reformních počinů Pražského jara bylo uvolnění cenzury v únoru 1968 a její úplné zrušení 4. března (formálně potvrzeno zákonem č. 84 ze dne 26. června 1968, cenzura byla zrušena vůbec poprvé v české historii). 27. června 1968 byl zveřejněn manifest zformulovaný na podnět několika pracovníků Československé akademie věd (ČSAV) spisovatelem a novinářem Ludvíkem Vaculíkem (člen KSČ) s názvem \"Dva tisíce slov\". Vaculík v něm kritizuje konzervativní prvky uvnitř KSČ, brzdící reformy, a navrhuje, aby se občané sami aktivně snažili prosadit reformní program. Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.  Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 21 let potlačeny. (Po okupaci mezi lidmi koloval kromě mnoha jiných výrok: „Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.“)", "section_level": 1}, {"title": "Sovětská intervence.", "content": "Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku v rámci studené války. Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR sérií upozornění, brzy však prohlásilo celé reformní hnutí za kontrarevoluční. Sovětský svaz se uvolil k červnovým bilaterálním rozhovorům v Čiernej nad Tisou, slovenském pohraničním městečku na sovětsko-slovenské hranici. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a slíbil loajalitu Varšavské smlouvě a RVHP. Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali reformy, a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří brzdili reformní úsilí. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k Varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu Československé sociálně demokratické strany a větší kontrolu tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk, která již od června po společných manévrech Varšavské smlouvy stále zůstávala v Československu, a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září.  Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu \"Bratislavské smlouvy\", jež potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti \"buržoazní\" ideologii a všem protisocialistickým živlům. Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země Varšavské smlouvy, pokud \"buržoazní\" systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci sice opustili československé území, ale zůstávali nadále podél hranic.  Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly z hlediska sovětských vůdců uspokojivě, vzali tito v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy Sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států „Východního bloku“ (případně i s vojenskou pomocí), se stala známou jako Brežněvova doktrína.. Sám Brežněv však s intervencí dlouho váhal. Ještě 13. srpna se v telefonickém rozhovoru snažil „Sašu“ Dubčeka přesvědčit, aby reformy zabrzdil, a dal mu jasně najevo, že pokud tak neučiní, Sovětský svaz zasáhne. V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR. Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR: \"Všemu lidu Československé socialistické republiky!\" \"Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 11. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.\" 22. srpna 1968 se narychlo a v utajení sešel mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský sjezd KSČ).  Invazi bezprostředně následovala dosud nevídaná vlna emigrace, mnozí občané Československa se nevrátili ze svých dovolených v západních zemích nebo v Jugoslávii. Tato vlna sice za nějakou dobu ochabla, obzvlášť po uzavření státních hranic v říjnu 1969, nicméně přibližně 70 000 lidí bylo v nepřítomnosti odsouzeno za nezákonné opuštění republiky v prvních měsících okupace, většinou k trestům odnětí svobody na zhruba dva roky a k propadnutí majetku. Celkově to postihlo okolo 300 000 osob. Většina emigrantů byli vzdělaní lidé. Západní země jim bez problémů udělovaly povolení k trvalému pobytu a práci, většinou ve spojení s politickým azylem, ze kterého zmíněná povolení vyplývají zákonitě.", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuky a následky.", "content": "A. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začalo období tzv. normalizace. 22. srpna 1969 schválilo předsednictvo Federálního shromáždění přes Dubčekovy protesty tzv. pendrekový zákon, který Dubček jakožto předseda Federálního shromáždění spolu se Svobodou a Černíkem podepsal. Později byl Dubček vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka poté, co ještě nějakou dobu zastával funkci československého velvyslance v Turecku. Proti okupaci se uskutečnila malá, ale významná Demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě.  Pro konečnou likvidaci reformního procesu lze konstatovat jako rozhodující dva mezníky: Prvním byly spontánní oslavné demonstrace po druhém vítězství československé hokejové reprezentace nad mužstvem Sovětského svazu na mistrovství světa ve Stockholmu. Při nich došlo k (s největší pravděpodobností vyprovokovaným) útokům na sovětská zařízení v Československu, především ke zdemolování zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot v Praze na Václavském náměstí. Zejména tento čin pak vedl k politice „sypání si hlavy popelem“ ze strany československého vedení s následnými masovými ústupky sovětským požadavkům. Závěrečnou tečkou pak bylo násilné potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace dne 21. srpna 1969 (s několika mrtvými v Praze již v předvečer výročí okupace). Jako významný dokument pro tento okamžik si nově nastolený režim vytvořil ve svém smyslu silně tendenční reportážní a komentující publikaci v novinovém formátu nazvanou „Neprošli“. Ta potom byla až do upevnění moci opakovaně zmiňována a citována v médiích a na akcích pod politickým vlivem pro zdůraznění marnosti jakýchkoliv dalších snah reformních – „kontrarevolučních“ – sil.  Rok 1969 byl jediný rok během vlády KSČ, kdy byly odřeknuty jinak neodmyslitelné tradiční oslavy 1. máje, a to kvůli obavám z možného vzniku nepokojů. V témže roce se také Československo nezúčastnilo Závodu míru, největšího amatérsky vedeného cyklistického závodu na světě, jehož bylo spoluzakladatelem a vedle NDR a Polska jindy též spolupořadatelem.  Husákovo vedení zrušilo naprostou většinu reforem provedených v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení vlivu policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. (Významné byly svobody garantované průmyslu během pražského jara Novou hospodářskou soustavou.) KSČ zavedla cenzuru a kádrování v důsledku horší než v druhé polovině 60. let; cenzura byla nyní založená především na autorské autocenzuře určené pravidly, jež byla jen z části jasně definovaná, a následné kontrole. Rozbujela se korupce a celková mravní devastace československé společnosti. Jediným výrazným pozůstatkem byla federalizace země, kterou byly roku 1969 formálně vytvořeny Česká socialistická republika s Českou národní radou a Slovenská socialistická republika se Slovenskou národní radou. Avšak rozhodující mocenská struktura KSČ se nefederalizovala, zůstala centrální. Federativní uspořádání však bylo definitivně schváleno teprve 28. října 1968, tedy až po rozbití reformního hnutí invazí.  Koncem osmdesátých let byl sovětský vůdce Michail Gorbačov (mj. spolužák jednoho z významných československých komunistických reformátorů Zdeňka Mlynáře) někdy považovaný pro svou liberalizační politiku \"glasnosti\" a \"perestrojky\" za následníka pokusů o \"socialismus s lidskou tváří\". Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let“, čímž se jen částečně distancoval od srovnávání jeho úsilí s pražským jarem. Po sametové revoluci v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní dopad.", "content": "Západní země prožívaly v šedesátých letech velký hospodářský rozmach, což tam vedlo ke zvyšování životní úrovně a k poklesu zájmu o komunistickou ideologii. Vedení tamních komunistických stran vkládalo proto veliké naděje do pražského jara. Příklad Československa měl ukázat, že i socialistická země může plynule a nenásilně přejít k demokracii. Vpád sovětských vojsk znamenal pro většinu levicově smýšlejících lidí v západních zemích vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Poznali, že diktatura umí jen používat hrubou sílu a zásadně nediskutuje. Komunistické strany západních zemí upadly do sporů a rozdělily se na dvě části: většina z nich okupaci odsuzovala, malá část ji schvalovala. Během let pak následoval pokles členské základny. Proto počátkem 80. let nechtěl SSSR v Polsku invazně zasahovat, neboť „nemůže opakovat stejnou chybu“. To přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od linie určované Sovětským svazem a eventuálně vedly časem k rozpuštění mnoha z těchto stran. O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro. Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.  Následky pražského jara a jeho potlačení se odrazily v populární hudbě, například ve tvorbě Karla Kryla nebo v \"Requiem\" Luboše Fišera a ve skladbě \"Hudba pro Prahu 1968\" skladatele Karla Husy. Za příklad mezinárodního vlivu na kulturu může posloužit muzikál japonského divadelního souboru \"Takarazuka Revue\" \"Prague Spring / Lucky Star!\" (\"Pražské jaro / Šťastná hvězda!\"). \"They Can't Stop The Spring\" je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters zde popisuje „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“ Pražské jaro 1968 a jeho odmítnutí Sovětským svazem, stejně jako jím inspirované nepokoje ve Východním Berlíně zmiňuje přední švýcarský rockový hudebník Polo Hofer ve svém songu \"Summer 68\", obecně vzpomínajícím na léto 1968.  Pražské jaro 1968 se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil děj své novely \"Nesnesitelná lehkost bytí\" do atmosféry pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly lidu. Stejnojmenná filmová verze příběhu byla natočena v roce 1988. \"Osloboditelé\" od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku. Divadelní hra \"Rock N Roll\" byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci. Rakouská filmová tetralogie \"Der Bockerer\" pojednává o historii Rakouska od anšlusu po pražské jaro 1968.  Číslo \"68\" je symbolem bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68, a to i během svého působení v ruském Omsku. V Torontu bylo založeno vydavatelství '68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako pražské jaro (slovensky: \"pražská jar\") je označováno období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany, 5. ledna 1968 se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska států Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy – Vpád vojsk Varšavské smlouvy. Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968 část ale zůstala na území státu jako „sovětské jednotky dočasně umístěné na území Československa“ bez časového stanovení termínu odchodu, formálně „do ukončení konsolidačního procesu“. Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987, poslední pak až po sametové revoluci.", "tgt_summary": "The Prague Spring (, ) was a period of political liberalization and mass protest in Czechoslovakia as a Communist state after World War II. It began on 5 January 1968, when reformist Alexander Dubček was elected First Secretary of the Communist Party of Czechoslovakia (KSČ), and continued until 21 August 1968, when the Soviet Union and other Warsaw Pact members invaded the country to suppress the reforms.", "id": 1339065}
{"src_title": "Souborový systém", "tgt_title": "File system", "src_document": [{"title": "Účel souborového systému.", "content": "Údaje v elektronické paměti jsou přístupné v podstatě jako vektor dvojkových čísel. Přitom různé oblasti tohoto vektoru mohou být v závislosti na typu a okamžitém stavu paměti různě rychle dostupné. Například harddisk nebo CD-mechanika potřebuje určitý čas na přesun hlavičky na jinou stopu a než se pod hlavičku dostane oblast s požadovanými daty.  Souborový systém zajišťuje ukládání a čtení dat paměťového média tak, aby s nimi uživatelé mohli pracovat ve formě souborů a adresářů. Základní ideou souborového systému je tedy zpřístupnění a ukládání dat pomocí hierarchicky organizovaného systému adresářů a souborů. Představme si rozsáhlou knihovnu dokumentů, kde bychom mohli popsat přístup ke konkrétnímu dokumentu například následovně: \"budova C / 2. patro / místnost č. 12 / regál 3 / šuplík D2 / Šanon Akta-X / Dokument Vetřelec\". V analogické abstraktní formě zpřístupňuje informace souborový systém, až na to že místo \"budovy\" nejspíše budeme mít písmeno označující logický disk, místo \"patra\" adresář 1. hierarchické úrovně, místo \"místnosti\" podadresář, dále podpodadresář, atp. Jednotlivým dokumentům v šanonech by pak odpovídaly soubory. Základním pravidlem každého souborového systému je, že data musí být jednoznačně určena svým jménem. Z toho vyplývá, že dva soubory nebo podadresáře umístěné ve stejném adresáři nesmí mít stejné jméno.  Jednoúčelová zařízení jako jsou mp3 přehrávače nebo digitální fotoaparáty mohou podporovat pouze omezenou podmnožinu funkcí souborového systému. Avšak s plnohodnotnými hierarchickými souborovými systémy se setkáváme stále častěji (například v mobilních telefonech).  Souborový systém zaznamenává kromě jména souboru a jeho umístění v hierarchii adresářů další informace sloužící pro správu souborů. Především jsou to časové známky (nejdůležitější je čas poslední změny). Dále může souborový systém vést informace o vlastnících souborů a přístupových právech, což je důležité ve víceuživatelských systémech, nebo při zpřístupňování dat na disku pomocí počítačové sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace dat na disku.", "content": "Pevné disky jsou obvykle logicky rozděleny na oddíly (partition), takže souborový systém se rozkládá jen na konkrétním oddílu a ne na celém disku. To umožňuje mít na pevném disku více nezávislých souborových systémů, které mohou být různého typu.  Informace uložené v systému souborů dělíme na metadata a data. Metadata popisují strukturu systému souborů a nesou další služební a doplňující informace, jako je velikost souboru, čas poslední změny souboru, čas posledního přístupu k souboru, vlastník souboru, oprávnění v systému souborů, seznam bloků dat, které tvoří vlastní soubor atd. Pojmem data pak míníme vlastní obsah souboru, který můžeme přečíst, když soubor otevřeme.  Software, který realizuje souborový systém, bývá obvykle součástí operačního systému. Většina operačních systémů podporuje několik různých souborových systémů. V Microsoft Windows nalezneme podporu pro souborové systémy FAT a NTFS a ISO 9660 pro ukládání souborů na CD a DVD. V Linuxu nalezneme kromě již zmíněných také ext2, ext3, ext4, ReiserFS, JFS, XFS a mnoho dalších. DOS podporuje systémy FAT, po instalaci CD/DVD driveru také ISO 9660. Solaris podporuje především UFS a ZFS, ale i mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Souborový systém a operační systémy.", "content": "Mnoho operačních systémů podporuje více než jeden souborový systém. Občas jsou souborový systém a OS tak propojení, že je těžké je od sebe oddělit. Zde je potřeba, aby OS obsahoval rozhraní mezi uživatelem a souborovým systémem. Toto rozhraní může být textové (ovládané příkazovou řádkou) nebo grafické.", "section_level": 1}, {"title": "Unix a na Unixu založené systémy.", "content": "Souborový systém má v unixových operačních systémech jen jeden kořen (tj. existuje jen jeden adresářový strom). Případné další souborové systémy jsou připojeny do adresářů existujícího stromu a nevytvářejí proto další kořen (další samostatný adresářový strom). Pro připojování souborových systémů do adresářového stromu slouží nástroj mount.  Při startu unixového systému (tj. při bootu) je zavedeno do paměti jádro, které si připojí kořenový souborový systém. Další souborové systémy jsou připojeny do existujících adresářů při startu automaticky dle definice v souboru codice_1. Správce počítače může připojit další souborové systémy později, případně jsou připojovány automaticky (např. USB flash disk).", "section_level": 2}, {"title": "macOS.", "content": "macOS používá souborový systém HFS+, který je převzat z klasického Mac OS. Firma Apple ho označuje termínem „Mac OS Extended“. Souborový systém HFS+ je velmi bohatý na metadata. Soubory mohou mít názvy délky až 255 znaků. HFS Plus používá pro kódování Unicode. Systém macOS podporuje též souborový systém UFS pocházející z BSD Unixu (souborový systém z NeXTSTEPu). Nové verze macOS jsou schopny číst a zapisovat do FAT. Umějí též číst novější NTFS z řady Windows NT.", "section_level": 2}, {"title": "PC-BSD.", "content": "PC-BSD je desktopová verze FreeBSD, který má stejnou podporu podobnou FreeNAS.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "Řada systémů Windows NT používá souborové systémy FAT, NTFS, exFAT, Live File System a ReFS (poslední z nich je podporován až Windows Server 2012 R2, ale Windows z nich nemůže nabootovat). Windows používá u každého souborového systému pro označení jeho kořene další písmeno abecedy. Například cesta codice_2 představuje adresář codice_3 na disku pojmenovaném codice_4. Označení codice_5 je nejčastěji používáno jako označení primárního oddílu, na kterém bývá operační systém nejčastěji nainstalován.", "section_level": 2}, {"title": "FAT.", "content": "Rodina souborových systémů FAT je podporována téměř všemi operačními systémy pro osobní počítače, včetně všech verzí Windows a MS-DOS/PC DOS a DR-DOS (PC DOS je OEM verzí MS-DOS). Je to univerzální formát použitelný mezi počítači a zařízeními většiny typů a věku. Během let se tento souborový systém vyvíjel z FAT12 na FAT16 a nakonec FAT32. Byly do něj přidány funkce navíc, například podsložky a dlouhé názvy souborů. FAT12 a FAT16 měly limit pro počet položek v kořenovém adresáři a limit maximální velikosti. Standardní FAT12, FAT16 a FAT32 mají pro název souboru limit 8+3 znaky (osm znaků pro název souboru a tři znaky pro příponu, například.EXE).", "section_level": 2}, {"title": "NTFS.", "content": "Souborový systém NTFS byl představen s operačním systémem Windows NT v roce 1993.", "section_level": 2}, {"title": "exFAT.", "content": "ExFAT je patenty zatížený souborový systém, který není kompatibilní s FAT. Je podporován v nových operačních systémech Windows NT (Windows Vista, Windows Server 2008, Windows 7, Windows 8 a podpora může být dodána do Windows XP. ExFAT je podporován v macOS od verze 10.6.5 (Snow Leopard). Podpora v dalších operačních systémech je malá, protože Microsoft nepublikoval specifikace souborového systému. ExFAT je jediný souborový systém plně podporovaný na operačních systémech Windows a macOS, který dokáže pracovat se soubory většími než 4 GB.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení souborových systémů.", "content": "Různé souborové systémy mohou mít různá omezení, například:", "section_level": 1}, {"title": "Žurnálování v systému souborů.", "content": "Zápis dat a metadat do systému souborů probíhá v několika krocích. Proto nejsou data a metadata v každém okamžiku konzistentní. Dojde-li v takové chvíli k havárii počítače (např. výpadek elektrického proudu, chyba hardware, software a podobně), zůstane systém souborů v nekonzistentním stavu. Z tohoto důvodu je při dalším startu operačního systému vhodné, aby byla provedena kontrola a nekonzistentní data byla opravena. K tomu může dojít automaticky (např. v Linuxu nebo ve Windows 95 a novějších systémech) nebo je nutné spustit kontrolu ručně (systémy DOS).  Celková kontrola systému souborů a všech vazeb mezi daty a metadaty je časově velmi náročná operace, při které navíc může dojít ke zbytečné ztrátě již částečně zapsaných informací. Proto jsou moderní systémy souborů rozšířeny o žurnálování, které umožňuje po havárii rychlou opravu eventuálních nekonzistencí. Principem techniky je uchovávání chronologického záznamu prováděných operací, do kterého se zapisují všechny prováděné činnosti. Pokud dojde např. k výpadku napájení, je po restartu nekonzistence opravena návratem do předchozího zaznamenaného stavu za pomoci záznamů z žurnálu.  Mezi žurnálovací souborové systémy patří např. NTFS, HFS+, ext3, ext4, XFS nebo ReiserFS.", "section_level": 1}, {"title": "Kvóty.", "content": "Kvóty (anglicky \"quota\") jsou limity nastavené správcem systému, které určitým způsobem omezují použití souborového systému.  Nejčastěji se kvóty používají na omezení následujících věcí:  Dále může administrátor systému nastavit varování, tzv. \"soft quota\", které uživatele informuje v případě, že se blíží ke svému limitu (který je pak nazýván \"hard quota\"). Často se také nastavuje tzv. \"grace interval\", který v případě potřeby umožňuje krátkodobé mírné překročení kvóty.", "section_level": 1}, {"title": "Síťové souborové systémy.", "content": "Síťové souborové systémy (\"network filesystem\") je označení pro systémy souborů, které jsou dostupné prostřednictvím počítačové sítě. Ve skutečnosti leží soubory a adresáře na jiném počítači a přistupujeme k nim pomocí speciálních síťových volání služeb (např. SMB, NFS, CODA apod.). Na vzdáleném počítači jsou pak soubory a adresáře fyzicky uloženy v podobě klasického systému souborů. Speciálními síťovými systémy souborů jsou distribuované souborové systémy (např. GFS v Linuxu), které se mohou rozkládat na několika počítačích, které jsou navzájem propojeny pomocí počítačové sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Databázové souborové systémy.", "content": "V poslední době se začínají objevovat souborové systémy, které se odklánějí od klasické hierarchické struktury souborů a přiklánějí se více k databázovému pojetí reprezentace dat založené na jejich charakteristikách, tj. například na typu souboru, datu vytvoření, autoru a jiných metadat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Souborový systém (anglicky \"file system\") je v informatice označení pro způsob organizace dat ve formě souborů (a většinou i adresářů) tak, aby k nim bylo možné uživatelsky srozumitelně přistupovat. Souborové systémy jsou uloženy na vhodném typu elektronické paměti, která je umístěna přímo v počítači (pevný disk nebo CD,...) nebo může být zpřístupněna pomocí počítačové sítě (NFS, SMB, AppleTalk,...).", "tgt_summary": "In computing, a file system or filesystem (often abbreviated to fs) controls how data is stored and retrieved. Without a file system, data placed in a storage medium would be one large body of data with no way to tell where one piece of data stops and the next begins. By separating the data into pieces and giving each piece a name, the data is easily isolated and identified. Taking its name from the way paper-based data management system is named, each group of data is called a \"file\". The structure and logic rules used to manage the groups of data and their names is called a \"file system\".", "id": 1622865}
{"src_title": "Volejbal", "tgt_title": "Volleyball", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Volejbal vymyslel 9. února 1895 William G. Morgan z YMCA v Massachusetts (USA). Morganovým cílem bylo vytvořit bezkontaktní halový sport s minimálním rizikem zranění. Původně ho pojmenoval \"Mintonette\", podle způsobu odehrávání míčů se sportu začalo říkat volejbal.  Mezinárodní volejbalová federace FIVB byla založena roku 1947, první mistrovství světa se pořádalo v roce 1949 v Praze. Od roku 1964 je volejbal součástí programu olympijských her. V roce 1986 přijala FIVB i jeho variantu – \"plážový volejbal\", který se stal součástí programu olympijských her v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Volejbal se hraje na obdélníkovém hřišti o rozměrech 18×9 metrů, které je rozděleno na čtvercové poloviny \"střední čárou\", nad kterou visí jeden metr vysoká \"síť\", která je napnuta tak, že její horní hrana vede nad zemí ve výšce 2,43 m při zápasech mužů, resp. 2,24 m při zápasech žen. Okolo hřiště je \"volná zóna\", která musí na každé straně být nejméně 3 m široká. Nad povrchem hřiště musí být nejméně 7 m \"volného hracího prostoru\". Na každé polovině hrací plochy je 3 m od střední čáry rovnoběžně s ní vyznačena \"útočná čára\", která vymezuje na každé polovině tzv. \"přední zónu\". Nad postranními čárami jsou na síť svisle připevněny \"anténky\", které vymezují povolený \"prostor přeletu\" sítě.  Volejbal se hraje s kulatým míčem z kůže či syntetické kůže. Jeho obvod je 65–67 cm (tzn. průměr cca 21 cm), váha 260–280 g.  Na každé straně sítě hraje jedno družstvo, které se skládá z šesti hráčů, v rozestavení tři vpředu a tři vzadu. Na začátku hry si \"kapitáni\" obou družstev vylosují právo na první podání či volbu strany hřiště. Poté jedno z družstev zahájí hru \"podáním\" (\"servisem\"). Ten z hráčů podávajícího družstva, který na hřišti stojí vpravo vzadu, si s míčem stoupne za koncovou čáru, nadhodí si míč a úderem ruky či paže ho pošle přes síť na soupeřovu stranu hřiště. Tím je míč \"ve hře\".  Protější družstvo musí míči zabránit v dotyku se zemí a snaží se ho údery (hráči míč nesmějí chytat ani házet) odehrát zpět přes síť. Při tom se ovšem smí míče dotknout maximálně třikrát, přičemž se žádný hráč nesmí míče dotknout dvakrát po sobě. Pokud se družstvu podaří bez chyby odehrát míč přes síť, bude se o totéž snažit soupeř. Tato jedna \"rozehra\" pokračuje do doby, než míč spadne na zem nebo některé družstvo neučiní jinou chybu (viz níže).  To družstvo, které v rozehře nechybovalo, dostane po jejím skončení jeden bod. Pokud je tímto družstvem to družstvo, které rozehru zahajovalo podáním, podává opět stejný hráč. Pokud rozehru podávající družstvo prohrálo, bude podávat soupeřící družstvo, ovšem před zahájením hry toto družstvo \"postoupí o jedno postavení\" ve směru hodinových ručiček: původně podávající hráč se z pravé zadní pozice posune na zadní střední, hráč ze zadní střední se posune na zadní levou atd. Podávat tedy bude hráč, který v předešlé rozehře byl na pozici přední pravý.  Jakmile jedno družstvo dosáhne součtu 25 bodů a zároveň druhé družstvo má nejméně o dva body nižší skóre, družstvo vyhrálo jeden set. (Pokud obě družstva dosáhnou 24 bodů, pokračuje se tak dlouho, dokud jedno z družstev nezíská dvoubodový náskok, např. 30:28.) V následujícím setu začíná s podáním družstvo, které v předchozím setu nepodávalo jako první. Hra se hraje na 3 vítězné sety, pokud je po čtvrtém setu stále nerozhodnuto (stav 2:2 na sety), je rozhodující pátý set hrán pouze do 15 bodů (ovšem stále se vyžaduje minimálně dvoubodový rozdíl).", "section_level": 2}, {"title": "Chyby.", "content": "Rozehra končí ve chvíli, kdy jedno z mužstev udělá chybu a nepodaří se mu tedy míč správně předat soupeři. Touto chybou mohou být zejména následující situace:  Případy označené (*) se netýkají bloků: Dotyky míče při \"blokování\" se nepočítají do tří povolených úderů, stejně tak se jeden hráč může dotknout míče víckrát po sobě, pokud byly první dotyky v rámci blokování. Při blokování je též povoleno dotknout se míče nad soupeřovou polovinou hrací plochy (ovšem až po soupeřově útočném úderu, který je blokován).  To, zda míč dopadl do hřiště, či mimo něj, určuje část míče, která se dotkla země: Jestliže se míč alespoň svou částí dotkl alespoň čáry vymezující hrací plochu, pak se bere, že spadl do hřiště.", "section_level": 3}, {"title": "Starší pravidla.", "content": "Pravidla volejbalu se postupně vyvíjejí, k mnoha výrazným změnám pravidel došlo např. v letech 1998 a 2000:", "section_level": 3}, {"title": "Střídání hráčů.", "content": "V soutěžních volejbalových zápasech smí být v průběhu hry hráči střídáni. V průběhu jednoho setu smí jedno mužstvo střídat maximálně šestkrát, přičemž tímto střídáním není možné měnit pořadí na hřišti (tzn. ani pořadí na podání) – hráč se do hry smí vrátit pouze tím, že vystřídá hráče, který ho původně střídal. (Libero může být vystřídán v libovolném přerušení hry a toto střídání se do počtu střídání nezapočítává.)  V rekreačním volejbale se v případě, že se hry účastní vyšší počet hráčů, obvykle uplatňují jednodušší pravidla, nejčastějším příkladem je „točení přes střídačku“ – při získání podání nejde pravý přední hráč podávat, ale přesune se na střídačku, a podávat jde hráč ze střídačky.", "section_level": 3}, {"title": "Typy úderů.", "content": "Při volejbale je zakázáno míč házet či držet, dovoleny jsou jen údery (\"odbití\"). Pro údery se zpravidla používají tři techniky: Odbití spodem (neboli \"bagr\"), při kterém má hráč ruce spojené dole před tělem dlaněmi nahoru a míč odehrává plochou předloktí; tento úder se používá zejména jako obranný, pro vybrání útočných úderů soupeře (případně podání). Vrchní odbití prsty, při kterém hráč měkce odehraje míč pokrčenými prsty rukou mírně nad hlavou; to slouží zejména k přesné nahrávce. \"Smeč\" je silný úder provedený švihem jednou nataženou rukou nad a před hlavou, který slouží pro útok na polovinu soupeře.  Možné jsou i méně standardní údery (používané buď v nouzi nebo jako překvapivý útok); dovoleno je i hrát libovolnou částí těla (např. kopnutím nohou), avšak vždy musí jít o odbití, hráč nesmí míč držet, házet, táhnout nebo zvednout.", "section_level": 2}, {"title": "Specializace hráčů.", "content": "Hráči se obvykle specializují na útok (smečování), resp. bloky, na podání a na obrannou hru. V okamžiku podání však hráči musí být rozestavěni podle daného pořadí. Pravidla povolují využít jednoho specializovaného hráče nazývaného \"libero\", který v kterémkoli přerušení hry může vystřídat libovolného hráče zadní řady (a tato výměna se nepočítá do limitu počtu střídání), a kterého pravidla omezují na čistě obranné činnosti (viz výše). Hráč označený jako libero musí mít barevně odlišený dres. Libero hraje pouze v zadní řadě, ale nikdy nepodává.  V dnešním vrcholovém volejbale sestává hrající šestice hráčů nejčastěji z jednoho \"nahrávače\", jednoho \"diagonálního hráče\" (neboli \"univerzála\"), dvou \"smečařů\" a dvou \"blokařů\" (plus libero, které se v zadní části hřiště střídá nejčastěji s blokařem).", "section_level": 2}, {"title": "Způsob hry a taktika.", "content": "Bránící se mužstvo obvykle využívá \"bloky\", kdy buď dva nebo všichni tři přední hráči vedle sebe současně vyskočí s nataženýma rukama, čímž se soupeři snaží zabránit v přenesení míče přes síť.  Samozřejmě ne každá rozehra vypadá přesně takto, velice důležitou součástí taktiky ve volejbalu je moment překvapení, takže někdy nahrávač pouze předstírá nahrávku, čímž od sebe odpoutá blokující hráče, načež překvapivým úderem (\"ulitím\") pošle míč těsně za síť.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Existuje několik variant volejbalu a dalších sportů, které mají s volejbalem mnohé podobné rysy:", "section_level": 1}, {"title": "Volejbalové debly.", "content": "Volejbalové debly se hrají ve dvojici na polovině běžného hřiště. Hrají se kategorie mužů, žen a zvláště oblíbené mixy. Pravidla jsou prakticky totožná s běžným volejbalem, změny jsou hlavně v následujícím:", "section_level": 2}, {"title": "Plážový volejbal.", "content": "Plážový volejbal (beach volleyball) je varianta volejbalu hraná na menším pískovém hřišti, přičemž zde mužstva sestávají pouze ze dvou hráčů na každé straně. Jemný písek umožňuje obranné zákroky, které by na tvrdém povrchu byly nebezpečné, proto je plážový volejbal divácky velice atraktivní (nemluvě o tom, že hráči a hráčky obvykle nehrají v dresech, ale v plavkách). Pro profesionály existují dvě základní organizace, CEV a FIVB, které zajišťují plážovým volejbalistům turnaje po celém světě. V dnešní době je plážový volejbal čím dál tím rozšířenější sport. Hraje se nejen za teplých letních dnů, ale nově i v krytých halách po celém světě. Pravidla jsou prakticky totožná s běžným volejbalem, změny jsou hlavně v následujícím:", "section_level": 2}, {"title": "Smíšený volejbal.", "content": "Volejbalový zápas obvykle hrají pouze muži nebo pouze ženy. Existuje speciálně upravená verze pravidel pro smíšená družstva, podle kterých:", "section_level": 2}], "src_summary": "Volejbal (z anglického \"volleyball\": \"volley\" = volej, přímé odehrání míče, aniž by se dotkl země, \"ball\" = míč; česky též odbíjená) je týmový míčový sport, ve kterém se dvě družstva (standardně po 6 hráčích, odtud také přídomek \"šestkový\" volejbal) na obdélníkovém hřišti rozpůleném sítí snaží odehrát míč na soupeřovu polovinu tak, aby ho soupeř nezpracoval a míč se dotkl země. Volejbal pochází z USA, ale dnes je populární po celém světě. Hrají ho muži i ženy.", "tgt_summary": "Volleyball is a team sport in which two teams of six players are separated by a net. Each team tries to score points by grounding a ball on the other team's court under organized rules. It has been a part of the official program of the Summer Olympic Games since Tokyo 1964.", "id": 1906522}
{"src_title": "Vzducholoď", "tgt_title": "Airship", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před 1. světovou válkou.", "content": "První teoretický návrh řiditelné vzducholodi pochází z roku 1783 (kdy vzlétl první balón bratří Montgolfierů), a vytvořil jej Jean-Baptiste-Marie Meusier. V té době byla její stavba nerealizovatelná pro neexistenci vhodného motoru.  První skutečně fungující vzducholoď sestrojil až v roce 1852 Henri Giffard. Vybavil ji lehkým parním strojem vlastní konstrukce, ale byla řiditelná jen za úplného bezvětří.  Dalším krokem vpřed byla vzducholoď La France. Byla poháněna elektromotorem, vzlétla roku 1884 a byla první, která se byla schopna vrátit i proti slabému větru.  V roce 1897 vzlétla první vzducholoď poháněná spalovacím motorem. Zášleh plamene z motoru ale způsobil její požár a smrt vynálezce i posádky. Ve stejném roce se vznesla i unikátní celokovová (hliníková) vzducholoď Davida Schwarze. Ta ale krátce po startu havarovala vinou nezkušeného pilota.  Další historie je pak spojena především s hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem. Inspiroval se úspěchy i nezdary svých předchůdců. Využil především Schwarzova nápadu využití hliníkové kostry. První úspěšný let jeho 127 metrů dlouhé ztužené vzducholodi \"LZ 1\" proběhl 17. října 1900 nad Bodamským jezerem.  Před první světovou válkou byly vzducholodi dále zdokonalovány. Od roku 1910 pak začaly sloužit i civilní letecké přepravě.", "section_level": 2}, {"title": "Během 1. světové války.", "content": "Za první světové války vzducholodě široce používaly Francie, Itálie, Německo, Rusko, USA a Velká Británie. Osvědčily se zejména pro dálkový průzkum, smutně prosluly také jako první strategické bombardéry. Německé vzducholodě typu Zeppelin podnikaly dlouhé lety do Anglie, kde bombardovaly průmyslové, ale i civilní cíle. Kromě tohoto typu vyrábělo Německo vzducholodě typu Schütte-Lanz či Parseval. Francie, která byla na počátku 1. světové války druhým největším producentem vzducholodí, měla stroje od firem Astra, Chalais-Meudon, Zodiac a jiných. V průběhu války docházelo k postupnému zdokonalování letadel těžších vzduchu, která vytláčela vzducholodi do pozadí. Ty však zůstávaly ve výzbroji armád i nadále. Německo bylo po válce nuceno postoupit své vzducholodě vítězným mocnostem jako reparace.", "section_level": 2}, {"title": "V období mezi světovými válkami.", "content": "Po válce vývoj vzducholodí dále pokračoval. 2. července 1919 odstartovala britská \"vzducholoď R 34\" k prvnímu úspěšnému přeletu Atlantiku ve směru Evropa-Amerika. (V opačném směru přeletěla posádka upraveného bombardéru Vickers Vimy o pouhé 2 týdny dříve). To podnítilo nadšení pro stavbu dalších vzducholodí, které ale poněkud ochablo po sérii katastrof v Británii a USA. Tyto katastrofy byly z části způsobeny vysoce vznětlivým vodíkem, který tvořil jejich náplň. Mohl je ohrozit zkrat v palubní elektroinstalaci, úder blesku, nekázeň posádky či zášleh z výfuku motoru. Z bezpečnostních důvodů měly proto vzducholodě motory v gondolách mimo hlavní těleso a na palubách se nesmělo kouřit.  Vzducholodě byly využívány i pro vědecký výzkum. Připomeňme alespoň výpravy Umberta Nobileho ve vzducholodích \"Norge\" (20. května 1926 dosáhl severního pólu) a \"Italia\" (ztroskotala 25. května 1928 při návratu ze severního pólu; na palubě byl i český fyzik František Běhounek).  Ve třicátých letech 20. století bylo postaveno několik obřích dopravních a vojenských vzducholodí. Nejúspěšnější z nich byla vzducholoď \"Graf Zeppelin\". Prakticky až do začátku 2. světové války zajišťovala transatlantickou dopravu a podnikla mnoho výzkumných a propagačních letů.  Za konec éry velkých dopravních vzducholodí je považována katastrofa vzducholodi \"Hindenburg\" 6. května 1937.", "section_level": 2}, {"title": "Během 2.světové války.", "content": "Během 2. světové války byly ještě vzducholodi používány k protiponorkovému hlídkování, ale jejich význam postupně upadal. Americká armáda měla jako poslední ve výzbroji vzducholodě až do konce 50. let 20. století. Havárie moderní radiolokační vzducholodě typu ZPG-3W v roce 1960 byla ale definitivní tečkou i za jejich armádním použitím. 28. června 1961 byla americká námořní vzduchoplavba zrušena a o rok později byly všechny vzducholodě vyřazeny ze služby.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na přelomu století byla doprava vzducholoděmi zanedbatelná a vzducholodě byly používány prakticky jen jako „vzduchem plující reklama“; naskytla se ale možnost používat je i pro jiné účely.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní doprava.", "content": "Některé dopravní společnosti stále plánují využití moderních vzducholodí jak pro přepravu osob (zde zejména pro turistické či rekreační vyhlídkové lety) tak pro dopravu nákladů. Vzducholodě se v těchto plánech jeví být technicky a ekonomicky výhodné zejména pro dopravu těžkých a rozměrných nákladů, jejichž přeprava po zemi či po moři bývá technicky komplikovaná a drahá. Moderní vzducholodě jsou dnes bez výjimky plněny netečným plynem heliem, který je z provozního hlediska stroje velmi bezpečný.  Ambiciózní pokus o vzkříšení velkých vzducholodí v Německu na přelomu 20. a 21. století skončil finančním nezdarem. Postavený hangár byl přebudován na akvapark Tropical Islands.", "section_level": 2}, {"title": "Nákladní doprava.", "content": "Lety vzducholodí řídí lidé pomocí moderní elektroniky a avioniky za pomocí satelitní navigace a moderní výpočetní techniky. Existují i plány na přepravu některých surovin, zejména zemního plynu, a to pomocí velkého počtu speciálních nákladních vzducholodí zapřažených do skupin (tedy do jakýchsi zvláštních vzducholodních vlaků).", "section_level": 2}, {"title": "Pozorovací vzducholodě.", "content": "Zejména ve Spojených státech se uvažuje o širším použití vzducholodí pro pozorovací účely a to ve spolupráci s tamním úřadem \"Homeland Security Office\". Nasazeny bývají při výjimečných akcích, nad místy, kde se mají shromáždit davy lidí (jako například koncert Madonny v listopadu 2008 nebo sjezd republikánů v New Yorku před volbami prezidenta ze srpna téhož roku a s ním paralelně probíhající protiválečné protesty). Pozorovací vzducholoď byla v roce 2004 testována např. nad Washingtonem nebo New Yorkem, kde přímo spolupracovala s městskou policií. Použití vzducholodí pro pozorovací účely bylo též přibližně v roce 2004 naplánováno pro americké a spojenecké jednotky v Iráku a minimálně od roku 2005 realizováno. Výhodou pro toto použití např. proti vrtulníkům je výrazná úspora paliva a schopnost vzducholodí pohybovat se na daném místě několik desítek hodin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vzducholoď je letadlo lehčí než vzduch (aerostat), nebo také řiditelný balón. Vzducholoď mívá obvykle doutníkový tvar, a zpravidla bývá vybavena jedním či více motory.", "tgt_summary": "An airship or dirigible balloon is a type of aerostat or lighter-than-air aircraft that can navigate through the air under its own power. Aerostats gain their lift from a lifting gas that is less dense than the surrounding air. In early dirigibles the lifting gas used was hydrogen, due to its high lifting capacity and ready availability. Helium gas has almost the same lifting capacity and is not flammable, unlike hydrogen, but is rare and relatively expensive. Significant amounts were first discovered in the United States and for a while helium was only used for airships in that country. Most airships built since the 1960s have used helium, though some have used hot air.", "id": 1725249}
{"src_title": "Obnovitelná energie", "tgt_title": "Renewable energy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obnovitelné zdroje energie člověk využívá od pravěku. Populační růst civilizace však vedl k odlesňování krajiny, což zbrzdilo (a místy i zvrátilo) využívání fosilních paliv. Přibližně od 19. století přestaly být obnovitelné zdroje samy schopné pokrýt požadovanou spotřebu. Obava z vyčerpání zásob uhlí se objevuje v USA již roku 1873. Větší nárůst zájmu se ale objevuje až v 70. letech 20. století v návaznosti na ropnou krizi. Nárůst podílu obnovitelných zdrojů energie však vede k obavám závislosti na přírodních výkyvech.", "section_level": 1}, {"title": "Definice v zákonech v České republice.", "content": "Definice obnovitelného zdroje podle českého zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí je: \"„Obnovitelné přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně, nebo úplně obnovovat, a to samy, nebo za přispění člověka.“\"  Definice podle zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie: \"„obnovitelnými zdroji [se rozumí] obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu z čistíren odpadních vod a energie bioplynu.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Využití obnovitelných zdrojů.", "content": "V roce 2006 pocházelo asi 18 % celosvětově vyprodukované energie ze zdrojů, označovaných jako obnovitelné. Většina z toho (13 % celkové spotřeby) pochází z tradiční biomasy (především pálení dřeva). Vodní energie, poskytující 3 % celkové spotřeby primární energie, byla druhý největší obnovitelný zdroj. Moderní technologie, využívající geotermální energii, větrnou energii, sluneční energii a energii přílivu dohromady poskytovaly asi 0,8 % z celkové výroby.  V březnu roku 2007 se představitelé Evropské unie dohodli, že v roce 2020 má být 20 % energie členských států vyráběno z obnovitelných zdrojů, aby se omezily emise oxidu uhličitého, který je považován za původce globálního oteplování. Investování do obnovitelné energie si vyžádalo náklady ve výši z 80 miliard amerických dolarů v roce 2005 a v následujícím roce náklady ve výši 100 miliard amerických dolarů.  Německo v roce 2018 pokrylo 38,2% a v roce 2019 již 42,6% své hrubé spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů.  Za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů se vyrábí tzv. \"zelený\" vodík.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy obnovitelných zdrojů energie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční energie.", "content": "Sluneční energie patří mezi hlavní zdroje obnovitelné energie.  Na Slunci probíhají již několik miliard let termonukleární reakce. Těmito reakcemi se přeměňuje sluneční vodík (který obnovován není) na helium za uvolnění velkého množství energie. Ze Slunce je energie předávána na Zemi ve formě záření. Energetický příkon ze Slunce je ve vzdálenosti, v níž se nachází Země, přibližně 1300 W/m. Tento výkon se označuje jako solární konstanta. V ČR dopadá za rok průměrně 1100 kWh/m. Pokud se tato energie přeměňuje nějakým technickým zařízením (sluneční kolektor, fotovoltaický článek) přímo, mluvíme obvykle o sluneční energii.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní energie.", "content": "Vodní energie je technicky využitelná potenciální, kinetická nebo tepelná energie veškerého vodstva na Zemi. Jde o velmi využívaný obnovitelný zdroj energie. Nejvíce se v dnešní době využívá přeměny ve vodních elektrárnách na elektrickou energii.  Vodní energie se využívá již od starověku. Nejprve to bylo k dopravě (splavování lodí a vorů či dřeva po proudu řek), později k pohonu strojů (mlýnů, hamrů, čerpadel – například vodního trkače – a pil). K rozšíření jejího využívání v Evropě došlo v období středověku zásluhou mnišských řádů, jejichž kláštery ji nejen hojně využívaly, ale též si mezi sebou relativně rychle předávaly vylepšení zvyšující efektivitu jejího využití. Převažujícím způsobem využití vodní energie se později stala výroba elektřiny. První vodní elektrárna byla postavena v Appletonu ve státě Wisconsin ve Spojených státech amerických v roce 1882.", "section_level": 2}, {"title": "Větrná energie.", "content": "Větrná energie je dalším obnovitelným zdrojem energie. Síla větru byla již dříve využívána například k pohonu větrných mlýnů a plachetnic. V současné době je větrná energie využívána hlavně pro výrobu elektřiny pomocí větrných elektráren.  Každý stát má přitom jiné podmínky pro rozvoj větrné energie. Nejlépe jsou na tom například státy, které mohou instalovat větrné turbíny na moře.  Podle velikosti vrtule a výrobní kapacity můžeme rozlišovat tři základní typy větrných elektráren: malé, střední a velké. Malými větrnými elektrárnami nazýváme taková zařízení, jež mají instalovanou kapacitu do 60 kW a průměr vrtule maximálně 16 m. Podtypem v této kategorii jsou tzv. mikrozdroje (s kapacitou do 2,5 kW a průměrem vrtule do 3 m), které jsou užívány zejména pro napájení baterií či domácích elektrospotřebičů. Malé větrné elektrárny od 2,5 do 10 kW slouží hlavně pro vytápění domů či ohřev vody.  Rychlost větru můžeme změřit anemometrem. Ten je možné běžně zakoupit. Jeho cena se pohybuje kolem jednoho či dvou tisíc korun. Rozběhová rychlost větru u většiny malých větrných elektráren je kolem 3–3,5 m/s. K tomu, aby podaly slibovaný výkon, který by dokázal pokrýt alespoň částečně základní spotřebu elektřiny, je však potřeba vyšší rychlost větru. Zde pochopitelně hlavně záleží na konkrétních parametrech užívaného zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Geotermální energie.", "content": "Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která má původ ve zbytkovém teplu planety Země, vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů, horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění nebo i chlazení), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Řadí se mezi obnovitelné zdroje energie, avšak nemusí to platit vždy – některé zdroje geotermální energie se mohou vyčerpat v horizontu desítek let, protože rychlost proudění tepla je menší, než rychlost jeho odčerpávání.", "section_level": 2}, {"title": "Biopaliva.", "content": "V případě získávání biopaliv z živých organismů (většinou ve formě sloučenin uhlíku – například ve dřevě, olejnatých rostlinách, obilí), mluvíme o bioenergii. Zdrojem bioenergie jsou biopaliva, která se podle skupenství dělí na biopaliva tuhá, kapalná.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické aspekty.", "content": "Celosvětově plánovaný rozvoj obnovitelných zdrojů si vyžádá meziroční nárůst produkce jistých kovů o 5 až 18 % ročně po dobu následujících 40 let. Geotermální či vodní zdroje mohou způsobovat zemětřesení. Přehradní nádrže jsou zdrojem skleníkových plynů, protože obnovitelnost zdroje neznamená, že se jedná o zdroj bezemisní.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovitelná energie v Česku.", "content": "Obnovitelné zdroje energie jsou podporovány různými dotacemi nebo zvýhodněnými výkupními cena energie. V České republice je elektřina z obnovitelných zdrojů podporována garantovanými výhodnými výkupními cenami nebo formou tzv. zelených bonusů. Z těchto dvou variant může každý vlastník elektrárny, která využívá obnovitelné zdroje energie, volit. V letech 2005-2011 činila podpora obnovitelných zdrojů energie 54,4 mld. Kč, kombinovaná výroba elektřiny a tepla 4,2 mld. Kč a druhotné zdroje energie 0,6 mld. Kč (celkem tedy téměř 60 miliard korun). Nepřímá podpora fosilních zdrojů činila za totéž období 76,3 miliardy korun (uhlí 55,3 mld. Kč, ropa 14,2 mld. Kč, zemní plyn 6,8 mld. Kč). Z toho přibližně polovina (37 mld) sloužila k likvidaci zátěží, vzniklých před rokem 1994.  Podíl obnovitelných zdrojů na celkové primární energii i na výrobě elektřiny činil v České republice přitom ve stejném období přibližně 3-10 % (jejich podíl v tom období rostl – proto rozptyl v podílu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obnovitelná energie je energie vyrobená z obnovitelných zdrojů, které se v lidském časovém měřítku přirozeně obnovují, na rozdíl od neobnovitelných zdrojů energie jako jsou například fosilní paliva, která se neobnovují v lidském časovém měřítku a jsou tedy vyčerpatelné, a mimo to jejich spalování přispívá ke změně klimatu. Obnovitelná energie se používá k výrobě elektrické energie pro průmysl, dopravu a domácnosti a skrze svoji udržitelnost jsou nutné k energetické bezpečnosti a k udržitelnému rozvoji.", "tgt_summary": "Renewable energy is energy that is collected from renewable resources, which are naturally replenished on a human timescale, such as sunlight, wind, rain, tides, waves, and geothermal heat. Renewable energy often provides energy in four important areas: electricity generation, air and water heating/cooling, transportation, and rural (off-grid) energy services.", "id": 388222}
{"src_title": "Větrná energie", "tgt_title": "Wind power", "src_document": [{"title": "Teorie větrné elektrárny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teoreticky dosažitelný výkon.", "content": "Proudící vzduch předává lopatkám větrné elektrárny část své kinetické energie. Albert Betz v roce 1919 odvodil teoreticky maximální dosažitelnou účinnost větrného stroje na 59,3 % (tzv. Betzovo pravidlo). Kinetická energie větru se v turbíně mění na energii otáčivého pohybu a následně v generátoru na energii elektrickou. Teoreticky dosažitelný výkon činí v případě jednotkové plochy  formula_1, kde k je Betzův koeficient 0,59  Pro reálné turbíny s průměrem rotoru D (tedy délkou lopatky D/2) se používá vzorec  formula_2, kde c je součinitel výkonnosti, v ideálním případě rovný 0,59", "section_level": 2}, {"title": "Účinnost.", "content": "Součinitel výkonnosti je sám o sobě funkcí rychlosti větru a je dán konstrukčním řešením turbíny, konkrétně převodní křivkou úhlu natočení lopatek turbíny v závislosti na rychlosti větru. To, v kombinaci s kubickou závislostí na rychlosti větru způsobuje pronikavou závislost skutečného výkonu na rychlosti větru (při poloviční rychlosti je výkon osminový atd.).  Další podstatnou hodnotou, definující účinnost větrného zdroje je koeficient ročního využití formula_3, definovaný jako poměr skutečně odvedeného výkonu k teoreticky možnému výkonu zdroje za rok. V českých podmínkách se formula_3 pohybuje v mezích 0,1–0,2, pro velmi větrné lokality dosahuje teoreticky až 0,28. Statisticky podle dat ČSÚ za rok 2007 však dosahuje koeficient ročního využití větrných elektráren v ČR pouze 12,71 % (za rok 2005 to bylo pouze 11 %). Hodnota ovšem značně závisí na zvolené lokalitě – větrná farma Sternwald na rakousko-českých hranicích ve východní části Šumavy dosáhla se 7 větrnými elektrárnami o instalovaném výkonu 14 MW koeficientu ročního využití za rok 2006 21,9 %, za první 4 měsíce roku 2007 se dokonce podařilo dosáhnout hodnoty průměrného využití 32,3 % (přičemž po zbytek téhož roku to bylo necelých 20 %).  Další ztráty však vznikají i na jednotlivých částech soustrojí větrné elektrárny. Účinnost soustrojí se určí součinem účinnosti jednotlivých částí soustrojí elektrárny (rotoru, převodovky a generátoru):  formula_5", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost větru v obecných podmínkách.", "content": "Spektrum rozložení hustoty rychlostí větru v dané lokalitě je poměrně dobře popsatelné Rayleighovým rozdělením (normální rozdělení v polárních souřadnicích) jako speciálním případem rozdělení Weibullova. Jde o funkci  formula_6, kde v je náhodně proměnná rychlost větru, formula_7 je tvarový parametr rozložení a formula_8 odpovídá střední hodnotě rychlosti větru  formula_9  Je zřejmé, že maximum hustoty výskytu rychlostí bude vždy ležet vlevo od hustoty výskytu střední rychlosti větru. Pro reálné použití má smysl pracovat s pravděpodobností výskytu rozsahu rychlostí větru v intervalu (v,v), kterou lze určit jako  formula_10", "section_level": 2}, {"title": "Hlučnost větrných elektráren.", "content": "Větrné elektrárny jsou zdrojem nežádoucího hluku. Jeho hlavními původci (zde a dále jsou uvažovány zdroje, pracující s vrtulí na nabíhající vzdušný proud) jsou aerodynamické hluky obtékání listů vrtule, gondoly a dříku stavby, turbulence, vznikající obtékáním náběžné hrany listu, víry v okolí konců vrtulových listů, turbulence nad odtokovou hranou listu a hluk laminárního proudění. Dále je hluk produkován mechanickými částmi konstrukce (servomotory a jejich převody, čerpadla, chladicí ventilátory měničů a mechanismů) a generátorem. Mimo slyšitelné pásmo v oblasti frekvencí 2–31,5 Hz (infrazvuk) je hluk větrných elektráren na úrovni přirozeného pozadí.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření hluku větrného zdroje.", "content": "V praxi je jako model šíření používána náhrada prostředí hemisférou s homogenními vlastnostmi. V tomto modelu lze určit hlasitost hluku s danou intenzitou a v dané vzdálenosti dle vzorce  formula_11  kde R je vzdálenost od zdroje hluku a α je součinitel absorpce, přijímaný pro suchý vzduch α=0.005 dBm, přičemž zdroj hluku je považován za bodový. Metodika měření je dána IEC 61400-11 ve druhém vydání. České hygienické normy připouštějí maximální úroveň hluku v obytné zástavbě 50 dBA ve dne a 40 dBA v noci, přípustná úroveň hluku ve volné přírodě není stanovena.", "section_level": 2}, {"title": "Infrazvuky.", "content": "Zdrojem infrazvuků jsou zejména mechanické části konstrukce větrných turbín. Pro stanovení jejich intenzity nelze používat hlukoměry s filtrem křivky A (ekvivalent citlivosti ucha), který infrazvuky potlačuje. Hluk větrných elektráren, emitovaný v infrazvukové oblasti dosahuje až 70 dB (Vestas V-52 70 dB na frekvenci 16 Hz, Vestas V-80 72 dB ve frekvenčním rozsahu 4–26 Hz), což v tomto pásmu odpovídá přirozenému hlukovému pozadí. Infrazvukové vlnění se kromě vzdušné cesty šíří i konstrukcí dříku a základovou deskou do okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na životní prostředí.", "content": "Větrné elektrárny působí na dravé ptáky v ekosystému podobně jako jejich predátoři.", "section_level": 1}, {"title": "Větrné elektrárny v Česku.", "content": "Celkový instalovaný výkon větrných elektráren v České republice k 31. 12. 2018 přesáhl 316 MW. V roce 2018 větrné elektrárny vyrobily 609 GWh brutto, což je 0,8 % hrubé konečné spotřeby v ČR (dopočteno podle). Odpovídá to také průměrnému výkonu 69,5 MW (koeficient ročního využití 21,99 % pro skutečně dodanou energii do sítě je to 21,68 %).  Ústav fyziky atmosféry Akademie věd České republiky odhadl v roce 2007 technický potenciál větrné energie v České republice na 29 GW a 71 TWh ročně (tedy 96,1 % roční hrubé spotřeby ČR v roce 2018 – dopočteno podle). Technický odhad uvažoval využití tehdy dostupných větrných turbín ve výšce kolem 100 m nad povrchem země, ale ignoroval většinu jiných praktických omezení – např. vlastnická práva a zastavěnost pozemků, ochranná pásma radarových a telekomunikačních zařízení a jiná omezení – jde tedy o teoretické maximum, kterého by šlo čistě technicky dosáhnout.  Podle odhadu realizovatelných větrných elektráren Ústavu fyziky atmosféry AVČR z roku 2007, který zapracoval i dodatečná praktická omezení stavby větrných elektráren, odhadl v ČR podle nejméně příznivého scénáře potenciál pro 472 větrných turbín o výkonu 991 MW s produkcí 2,4 TWh za rok, v případě středního scénáře 1179 turbín s celkovým výkonem 2516 MW a produkcí 5,6 TWh za rok a v případě pro větrnou energii nejpříznivějšího scénáře potenciál 2736 turbín o výkonu 5972 MW s produkcí 14,7 TWh ročně. V roce 2012 Ústav zpřesnil svůj odhad středního scénáře na potenciál 759 turbín o celkovém výkonu 2277 MW s roční výrobou 5,9 TWh.", "section_level": 1}, {"title": "Největší větrná elektrárna na světě.", "content": "Pobřežní větrná farma na světě Walney Wind Farm, která se otevřela v Irském moři u pobřeží Cumbrie na severozápadě Anglie, je největší na světě. Rozkládá se na ploše 145 kilometrů čtverečních a dosahuje výkonu 659 megawattů, což stačí na uspokojení spotřeby energie 590 tisíc domácností. Její výstavba stála jednu miliardu liber (29 miliard korun).", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší pokrytí výroby elektřiny pomocí větru.", "content": "Španělská energetika zaznamenala ráno 30. prosince 2009 rekord, energie z větrných elektráren tam pokryla přes 54 % celkové poptávky po elektřině. To odpovídalo výkonu přes 10 000 megawattů.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýkonnější větrné turbíny.", "content": "V roce 2018 nejvýkonnější větrné turbíny měly výkon 8,8 MW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Větrná energie je obnovitelná energie používaná k vytváření elektrické energie pomocí větrných elektráren (turbín) s využitím proudění větru jako obnovitelného zdroje energie.", "tgt_summary": "Wind power or wind energy is the use of wind to provide the mechanical power through wind turbines to turn electric generators and traditionally to do other work, like milling or pumping. Wind power is a sustainable and renewable energy, and has a much smaller impact on the environment compared to burning fossil fuels.", "id": 1244806}
{"src_title": "Město", "tgt_title": "City", "src_document": [{"title": "Vznik středověkých měst – kontinuita antických měst.", "content": "Se zánikem západořímské říše došlo k náhlému civilizačnímu poklesu nejen ve Středomoří, ale společenské změny se dotkly všech oblastí, kam v Evropě zasahovala moc Římanů. S tímto trendem souvisel i částečný nebo úplný zánik antických měst na území římských provincií. Během doby stěhování národů došlo k opuštění velkého množství z nich, z mnohých se stala pouze nevelká sídliště osídlená nově příchozími barbary. Mezi historiky se uvažuje o určité kontinuitě antických měst hlavně v Porýní během raného středověku.  Je pravda, že část těchto kdysi měst zůstala osídlena, ale jednalo se spíše o utilistické užití antických monumentálních budov elitou, hlavně církví. Nejednalo se o pokračování města v jeho antické podobě a jeho centrálních funkcích. Je také pravdou, že se tato trvale osídlená místa (většinou s hiátem v 5. století) stala základem pro mnohá raně středověká centra, z kterých se během vrcholného středověku vyvinula města.  Příkladem takového sídla může být Trevír (Augusta Treverorum), který „přežil“ pád západořímské říše, byl osídlen Franky, kteří užívali některé antické budovy: z baziliky se stal královský palác, císařské lázně byly přeměněny na soudní dvůr. Celek ovšem fungoval jinak a neplnil již ony funkce, které zastával dříve Trevír i např. jako císařské sídlo a křesťanské centrum s populací 60 až 80 tisíc (nyní pokleslé na 2 až 4 tisíce). Dalšími pokračujícími antickými městy byly Kolín nad Rýnem (Colonia Claudia Ara Agrippinensis), Mohuč (Mogontiacum) nebo Štrasburk (Argentorate).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik raně středověkých center.", "content": "Během raného středověku (konkrétní doba se lišila region od regionu) začala vznikat polyfunkční centrální místa, zpravidla hustěji osídlená obyvatelstvem, které se živilo jinak než zemědělskou výrobou. Jednalo se většinou o místa v blízkosti hradů, hradišť či šlechtických nebo biskupských sídel, kde se v řemeslnicko-trhových osadách kumulovali řemeslníci a obchodníci zásobující elitu, ale také vojáci nutní k politické kontrole oblasti. Typickým příkladem může být Praha nebo Litoměřice. Jako další přirozené centrum sloužila církevní sídla, hlavně kláštery, kde bylo nutné obhospodařovat jejich hospodářské zázemí. Takovým typickým klášterem s centrálními funkcemi se stal např. St. Gallen. Dále se takto osídlovaly i výhodné pozice při obchodních cestách a na křižovatkách cest, u brodů apod.  K poznání těchto některých sídlišť s centrální funkcí přispěly systematické archeologické výzkumy v Dublinu, Yorku, Dorestadu, Haithabu, Birce, Wolině, Kolobřehu, Trusu nebo Novgorodu.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky vrcholně středověkého města.", "content": "Některá tato centra se mezi 11. a 13. stoletím přerodila ve vrcholně středověká města. Historikové dodnes vedou živou diskuzi, jaké přesně byly rozdíly mezi raně středověkými centry a vrcholně středověkými městy, tj. kdy lze o určité lokalitě říct, že to už je město. Někteří argumentují, že město vzniká až tehdy, když získá právní status města. Je nutné si ovšem i uvědomit, že dlouhou dobu existovala sídliště, plnící funkce města (netýká se jen hmotných a prostorových stránek, ale i institucí, ekonomie, sociální struktury, myšlení, způsobu života, hodnot a celé kultury), která status získala až mnohem později (např. Štětín, Gdaňsk, v českých zemích Lovosice), pokud vůbec. Zároveň je nutné vzít na vědomí, že existovala sídliště, která status města získala, ale vlivem jiných faktorů tuto funkci ve skutečnosti nikdy neplnila a časem zanikla nebo zůstala vesnicí. Seznam měst definovaných právně se tedy nekryje se seznamem měst fungujících společensko-ekonomicky. Proto se historikové snaží najít sadu typických znaků, podle kterých definovat středověké město:  Problémem zůstává, že i raně středověká centra mohla mít jeden nebo více z těchto rysů, dále že vlastně u žádného centra není znám přesně ten bod, kdy se mění ve vrcholně středověké město. Navíc se seznam základních rysů středověkého města mezi jednotlivými historiky liší.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vrcholně středověkých měst.", "content": "Vznik vrcholně středověkých měst se váže k 11.–13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení technik obdělávání pole v 11. a 12. století vedlo ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu, která souvisela s existencí plošné správní organizace (v Českých zemích se jednalo o hradskou organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými potravinami, ale s výrobky řemeslníků.  Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upevněním královské moci (ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého). V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.", "section_level": 1}, {"title": "Německá kolonizace střední a východní Evropy.", "content": "Silným podnětem pro rozvoj východoevropských a středoevropských středověkých měst jak v právním slova smyslu, tak i na ekonomické rovině, se stala německá kolonizace střední a východní Evropy. Tento příliv kolonistů se zároveň postaral o nekončící kontroverze ohledně jejich podílu na vzniku vrcholně středověké společnosti (potažmo společnosti moderní), kteréžto s politickým podtextem dodnes ovlivňují asi nejvíce, ale nejen polskou historiografickou obec. Někteří historikové považují představu, že se ze západu na východ šířila města, za zastaralou.  Podle nich se nešířila města, ale městské zřízení s jeho svobodami. Ovšem toto převzetí práv urychlilo rozvoj měst na východě. Němečtí osadníci s sebou přivedli dva systémy městských práv, které se staly vzorem pro právní řády prakticky všech českých měst. Kolonisté proudící ze severu si s sebou přinášeli právo magdeburské neboli právo saské a jižní větev většinou právo švábské.", "section_level": 1}, {"title": "Akt založení města.", "content": "Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci sídliště. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po určitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty. Archeologicky bylo na českém území prozkoumáno jedno takové provizorní sídliště Hradišťko u Davle, které zaniklo ještě než se mohlo vyvinout do vrcholně středověkého města a i v ostatních městech se nachází pozůstatky této přechodné etapy v podobě polozahloubených objektů o jejichž přesném účelu se vedou hojné diskuze.", "section_level": 1}, {"title": "Královská a věnná města.", "content": "Královská města spolu s královskými hrady byla nejprve důležitou součástí přímého královského majetku, brzy však začala být chápána jako majetek Koruny (státu). Tato královská doména proto měla být nezcizitelná a neměla být panovníkem zastavována, ale praxe řady králů na to nebrala ohled. Měst královských a věnných (z nich měla příjem královna) bylo v 16. století v českých zemích kolem 40. Privilegované postavení značně rozšiřovalo, jak práva města jako celku (královská města tvořila v pohusitském období třetí, městský stav), ale i osobní práva a postavení měšťanů.  Do přímého majetku krále (královské komory) patřila i města kamerální (též někdy komorní), která však neměla výsady a postavení královských měst. Tato města musela plnit poddanské povinnosti vůči královské komoře a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se však rozdíl mezi královskými a kamerálními městy stíral.  Měšťanství bylo především sociálním statusem, jehož bylo nabýváno právním aktem přijetí. Jeho podmínkou bylo zakoupení domu, uplynutí příslušné doby, po kterou žadatel s městem „trpěl“, a v neposlední řadě předložení listu dokazujícího řádný manželský původ, případně listu výhostního, pokud žadatel přicházel z poddanského prostředí. Bylo také možno si měšťanství koupit nebo se přiženit do domu měšťanské rodiny. Města někdy také nabízela zadarmo měšťanství vzdělaným lidem.  Práva a povinnosti měšťanů se mohly v jednotlivých městech výrazně lišit, což bylo dáno i postavením samotného města. I v rámci skupiny plnoprávných měšťanů existovala určitá hierarchie osob. Postavení jednotlivých osob bylo vyjádřeno celou řadou vnějších projevů – například pořadím, v němž měšťané přistupovali k přijímání, místem, kde seděli v kostele apod.", "section_level": 1}, {"title": "Poddanská města.", "content": "Poddanská města byla součástí panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné poddanské povinnosti, ale v praxi jim udělovala různá privilegia. Žádné z těchto privilegií nesmělo porušovat práva či finanční zisky vrchnosti. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům (např. Rožmberkové některým městům na svém panství dali královské právo přenesené z Písku).  Přestože o právech poddanského města rozhodovala vrchnost, musel povýšení osady na město vždy potvrdit panovník. Vedle toho potvrzoval i právo trhu. Podle vrchnosti se poddanská města mohou dělit na:  V českých zemích začala církevní poddanská města vznikat již v 1. polovině 13. století, šlechta se do tohoto podnikání pouštěla mnohem váhavěji a největší počet šlechtických poddanských měst vznikl až v 2. polovině 13. století. Na počátku 15. století bylo v Čechách na 290 poddanských měst, významem a rozsahem hospodářských aktivit však hluboce zaostávala za královskými městy. Zdá se, že hlavním zdrojem obživy se zde staly aktivity spojené s existencí obchodních tras, které skrze tato města vedly.", "section_level": 1}, {"title": "Horní města.", "content": "Horní města náležela také panovníkovi a nacházela se u bohatých nalezišť nerostných surovin (Jihlava, Kutná Hora, České Budějovice, Jáchymov), často na jednotném čtvercovém půdorysu (Měděnec, Hora Svatého Šebestiána, Boží Dar, Výsluní, Nové Město pod Smrkem, Horní Blatná, Horní Benešov).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V Československu se až do roku 1939 status města nebo městyse vztahoval v případě obcí skládajících se z více osad (sídelních útvarů) pouze na příslušnou osadu, nikoliv na celou obec. Například obec Valašské Meziříčí tvořily dvě osady, a to město Valašské Meziříčí a městys Krásno nad Bečvou. Poté se status města (či městyse) vztahoval zásadně jen k celé obci.  V současnosti může být dle zákona o obcích městem nově stanovena taková obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, pokud tak (na žádost obce) stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Zvláštním druhem měst jsou města statutární, které své vnitřní záležitosti upravují samostatně městskou vyhláškou (statutem města).  Podle blíže neurčeného článku v MF DNES by měla mít taková obec centrum s náměstím a asfaltovými chodníky, školu a lékařskou ordinaci, zákon však takovou podmínku nestanoví. Kritéria, podle nichž by vláda měla přijímat své stanovisko, byla vyhlášena v usnesení vlády České republiky ze dne 2. května 2001 č. 418 o určení kritérií pro posouzení návrhů obcí na stanovení městy vládou a o vyjádření vlády k žádostem obcí o stanovení městy.  Obec má nárok získat status města též nezávisle na těchto kritériích, pokud věrohodným způsobem prokáže, že tento status již v minulosti měla.", "section_level": 1}, {"title": "Nejméně lidnatá města v Česku.", "content": "\"Družebními městy\" jsou dvě města ve dvou různých státech, která se dohodla na zvláštním partnerství v kulturní, někdy také v ekonomické oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice. Jsou to především relativní velikosti ve srovnání s vesnicemi, vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, typická demografická, sociální a profesní struktura obyvatel (obvykle nepracují v zemědělství, ale naopak v obchodu, průmyslu, službách) a poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí pro širší okolí.", "tgt_summary": "A city is a large human settlement. It can be defined as a permanent and densely settled place with administratively defined boundaries whose members work primarily on non-agricultural tasks. Cities generally have extensive systems for housing, transportation, sanitation, utilities, land use, and communication. Their density facilitates interaction between people, government organisations and businesses, sometimes benefiting different parties in the process, such as improving efficiency of goods and service distribution. This concentration also can have significant negative consequences, such as forming urban heat islands, concentrating pollution, and stressing water supplies and other resources.", "id": 1494167}
{"src_title": "Jacques Cartier", "tgt_title": "Jacques Cartier", "src_document": [{"title": "První cesta 1534.", "content": "Král Francie František I. poskytl Cartierovi finance na malou výpravu o dvou lodích, s nimiž 10. května vyplul ze Saint-Malo s cílem hledat bohatství a objevit cestu k Pacifiku a dále do Číny. Do té doby Evropané prozkoumali velkou část severoamerického kontinentu, především východní pobřeží, ale dosud nikdo neuskutečnil cestu skrz kontinent Severozápadním průjezdem. Cartier přistál na Newfoundlandu a prozkoumal záliv sv. Vavřince, setkal se se skupinami národů Irokézů a Mikmaků a zabral okolní území pro francouzského krále. Cartier zkoumal život národa Irokézů v oblasti dnešního Quebeku. Toho času irokézské vesnice zabíraly celou oblast řeky sv. Vavřince od Gaspé po Ontarijské jezero. Po této cestě se Cartier vydal zpět do Francie, kam vzal i dva syny irokézského náčelníka Donnacona.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá cesta 1535–1536.", "content": "Francouzské zájmy se zaměřily na oblast sv. Vavřince. Cartier se 19. května vydal na cestu s třemi loděmi a posádkou čítající 110 mužů. Cartier dosáhl indiánského města Hochelaga (dnes Montreal), kde hledal zlatonosné žíly, které tam podle pověstí měly být, a pojmenoval horu Mont Royal. Z této hory pozoroval celou oblast, objevil hřebeny blízkých hor, které pojmenoval Lachine Rapids, protože se domníval, že podél těchto hor leží Čína. Cíle nedosáhl, přezimoval v Quebecu, nebyl znalý studeného podnebí. Posádka onemocněla kurdějemi a přišel tak o 25 mužů. Domorodci pomohli Evropanům obnovit jejich zdraví, vařili jim nápoj z kůry a jehličí bílého cedru. Na jaře se Cartier vrátil do Francie spolu s náčelníkem Donnaconnem (který ve Francii roku 1539 zemřel). Tato druhá cesta byla velice důležitá, Cartier dokázal, že Newfoundland je ostrov a že záliv sv. Vavřince je průnikový koridor do Severozápadního průjezdu, který mohl vést k Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí cesta 1541.", "content": "Válečný konflikt mezi Karlem V. a Františkem I. přerušil francouzské akce v Kanadě, a tak se Cartier mohl vydat na další cestu až 23. května 1541. Tato cesta byla vedena za účelem založení trvalé kolonie a rozšíření křesťanství. Cestu vedl Jean Francois de la Rocque, cestovali s 10 loděmi a posádka čítala 400 námořníků, 300 vojáků, ženy a skot. Cartier byl předvoj s 7 loděmi, aby založil novou základnu. Cartierova výprava byla opět sužována kurdějemi a mnoho mužů zemřelo. Jediné poklady, které Cartier našel, byl pyrit a křemen, jež pokládal za zlato a diamanty a velké množství jich přivezl do Francie. Útesy v Quebecu proto pojmenoval Cap Diamand.  Cartier strávil zbytek života v St. Malo a na svém blízkém statku, kde zemřel ve věku 66 let ve víře, že řeka sv. Vavřince je novou cestou do Číny. Jeho dědictví je velmi důležité, podal detailní popis oblasti a dláždil tak cestu pro další kolonizaci a zkoumání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques Cartier (31. prosince 1491 Saint-Malo, Francie – 1. září 1557 Saint-Malo) byl námořní kapitán a objevitel, který ve službách francouzského krále podnikl tři cesty podél kanadského pobřeží v oblasti zálivu svatého Vavřince.", "tgt_summary": "Jacques Cartier (,,, ; ; December 31, 1491September 1, 1557) was a Breton explorer who claimed what is now Canada for France. Jacques Cartier was the first European to describe and map the Gulf of Saint Lawrence and the shores of the Saint Lawrence River, which he named \"The Country of Canadas\" after the Iroquois names for the two big settlements he saw at Stadacona (Quebec City) and at Hochelaga (Montreal Island).", "id": 921876}
{"src_title": "Zoroastrismus", "tgt_title": "Zoroastrianism", "src_document": [{"title": "Stáří a původ.", "content": "Doba vzniku zoroastrismu je sporná, stejně jako je sporné, kdy žil historický prorok Zarathuštra. Ještě donedávna se předpokládalo, že se tak stalo kolem roku 600 př. n. l. na území střední Asie, avšak filologický rozbor nejstarších posvátných textů ukazuje, že počátky nauky sahají snad až do 2. tisíciletí př. n. l. To činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa. Zoroastrismus se nejúspěšněji ujal v Íránu a v některých částech Afghánistánu. Tato území obývali Protoíránci, kteří tu zůstali při přesunu kmenů do Indie. O jejich původním náboženství se nezachovalo mnoho poznatků, ale z podobností védského náboženství se zoroastrismem lze usuzovat, že védy i zoroastrismus čerpají ze stejného pramene. Do zoroastrismu pronikají jména některých původních božstev, jen zde sehrávají jinou úlohu. Například protoíránské označení pro bohy, \"daivové\", nabývá v posvátném spise Avesta významu démoni.", "section_level": 1}, {"title": "Zarathuštrovo dílo a náboženská reforma.", "content": "Zarathuštra je autorem nejstarších částí Jasny, tzv. „zpěvů“ Gáth. Jejich jazyk nejspíš nebyl přímo jeho mateřštinou, značné shody v dikci se staroindickými památkami naznačují existenci „kněžského“ jazyka. Zarathuštrova reforma spočívá v tom, že odvrhl starší polyteismus a za jediného svrchovaného boha označil „vládce-moudrost“ Ahuru Mazdu. Zarathuštra tvrdil, že se mu zjevil jako dobrý, spravedlivý bůh, odměňující dobro a trestající zlo. Ahura Mazda je zároveň nejvyšší pravdou, je nesmrtelný a nedělitelný. Má tedy základní božské atributy.", "section_level": 1}, {"title": "Dualismus dobra a zla.", "content": "Při takovéto koncepci nejvyšší bytosti se Zarathuštra musel nutně střetnout s problémem, jak vysvětlit zlo na světě. Ahura Mazda jako nejvyšší dobro, spravedlivý a moudrý Bůh, nemohl být původcem zla. Podle Zarathuštrových představ stvořil Ahura Mazda na počátku dvě bytosti, dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju, které byly plodem jeho mysli. Spenta Mainju se rozhodl konat dobro, stal se Ahura Mazdovým duchem, zatímco Angra Mainju se vyvinul v představitele a původce zla. Ne proto, že by jeho povaha byla zlá, ale proto, že si sám zvolil takovou cestu. Spenta Mainju a Angra Mainju jsou dvě síly, které spolu neustále zápasí. Je však nutné je chápat v jejich celistvosti, nemohou existovat odděleně. Představují světlo a tmu, den a noc. Tento dualismus způsobuje, že se na světě stále objevují nové pozitivní i negativní síly, které stojí buď na straně Spenta Mainju, anebo Angra Mainju a navzájem spolu bojují. Dobří duchové jsou souborně nazýváni \"améša spentové\" (nesmrtelní svatí) a zosobňují Ahura Mazdovy vlastnosti. Po boku Angra Mainju vystupují \"daivové\" (démoni). Zarathuštra nabádá lidi, aby se rozhodli konat dobro. Pokud činí nepravosti, spolupracují s Angra Mainjou a opakují jeho volbu. Důležitým momentem je v zoroastrismu právě možnost, dokonce nutnost svobodné volby. Člověku se tak dostává morální zodpovědnosti za jeho činy.", "section_level": 1}, {"title": "Členění sil dobra a zla.", "content": "Ahura Mazda (nejvyšší božstvo)", "section_level": 1}, {"title": "Eschatologie.", "content": "V zoroastrismu se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše (\"urván\") přežije i zánik tělesné schránky člověka. Její další úděl závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem.  Spravedlivý člověk smí vstoupit přes most soudu (\"čhinvad-púl\") do domu hymnů (\"garó-demána\"), obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými. Do domu hymnů je provázen krásnou Daénou, tvořenou z jeho dobrých myšlenek.  Duše nespravedlivého člověka bude naopak provázena ošklivou dívkou, jež je stejně tak výtvorem jeho myšlenek. Daéná představuje lidské svědomí, ať už dobré či zlé, reprezentuje vlastní Já té které osoby.  Oddělení dobrých duší od špatných se odehrává na mostě, přes který jsou převáděny. Utrpení či blaženost jsou přímo úměrné skutkům, vykonaným během života. Pokud jsou tyto skutky v rovnováze, je stav blaženosti a utrpení neutrální. Z dochovaných pramenů není zcela jasné, zda duše zemřelého bude v tomto stavu setrvávat věčně.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední soud.", "content": "V zoroastrismu nacházíme též popis posledního soudu (podobně jako v křesťanství), jemuž bude předcházet souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem, se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. V zoroastrismu se hovoří až o čtyřech spasitelích, kteří mají postupně vykonávat své dílo. Spasení završí teprve poslední z nich, jenž se má narodit z panny oplodněné Zarathuštrovým semenem, uloženém v jistém jezeře, kde se panna bude koupat.", "section_level": 1}, {"title": "Učení zoroastrismu.", "content": "Učení zoroastrismu je v nejpůvodnější formě podáno v knihách Avesty. Skutečností, která dala počátek všemu jsoucnu, je praprincip chápaný jako čistě duchovní bytost, ale zároveň princip rozdvojený v sebeafirmaci (Ahura Mazda) a sebenegaci (Angra Mainju). Jsou to dva zabsolutizované protiklady a rozpory, z nichž vyplývá působení praprincipu a jimiž je podmíněna existence pohybu. Ahura Mazda neboli Óhrmazd podmiňuje bytí, Angra Mainju čili Ahriman ztělesňuje jeho popření; proti tomu se staví Óhrmazd a z negace popření vyplývá další bytí. Proti bytí znovu působí Ahriman, a tak se donekonečna srážejí protiklady, jež udržují existenci neosobní – později personifikované – praskutečnosti. Celý tento proces vykládají jednotlivé náboženské proudy v zoroastrismu jako odvěký boj protikladných božstev – dobrého a zlého.", "section_level": 1}, {"title": "Oslavy svátků.", "content": "Vzhledem k historickému a geografickému vývoji zoroastrismu existují 3 různé kalendáře, tedy i 3 různé doby oslavy svátků:", "section_level": 1}, {"title": "Zoroastrismus dnes.", "content": "V současnosti je počet vyznavačů zoroastrismu nízký, což je způsobeno dlouhým pronásledováním a postupnou konverzí k islámu. Odhaduje se, že na světě žije mezi 124 000 a 190 000 zoroastristů. Z toho však většina nežije v Íránu, ale v Indii, kam emigrovali po pádu Sásanovské říše a kde jsou známí jako Pársové. V původní vlasti Íránu žijí ve městech Teherán, Jazd, Kermán a Kermánšáh, kde mluví zvláštním dialektem perštiny, a ve střední Asii. Komunity zoroastristů existují i v Pákistánu, Severní Americe a Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoroastrismus či zarathuštrismus je íránské dualistické náboženství, jehož byl ve starověku zakladatelem prorok Zarathuštra (řecky \"Zoroaster\"). Bývá nazýván také jako mazdaismus podle jména nejvyššího boha či pársismus podle názvu jeho vyznavačů v Indii (Pársové). Někteří historikové považují zoroastrismus za historicky první nejstarší světové náboženství v dějinách. Ve starověku byl oficiálním náboženstvím Perské říše, ale díky vlivu této civilizace se rozšířil i mimo historické země Persie (dnešního Íránu) a Mezopotámie, jeho vliv je možný vystopovat v Arménii, Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Sýrii, Pákistánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, ale ve většině těchto zemí byl s nástupem středověku nahrazen islámem nebo křesťanstvím. V dávných dobách soupeřil také s manicheismem. Do dnešních dnů je zoroastrismus činný hlavně v Íránu a Indii, kde se nachází málo jeho vyznavačů.", "tgt_summary": "Zoroastrianism or Mazdayasna is one of the world's oldest continuously practiced religions. It is a multi-tendency faith centered on a dualistic cosmology of good and evil and an eschatology predicting the ultimate conquest of evil with theological elements of henotheism, monotheism/monism, and polytheism. Ascribed to the teachings of the Iranian-speaking spiritual leader Zoroaster (also known as Zarathushtra), it exalts an uncreated and benevolent deity of wisdom, Ahura Mazda (\"Wise Lord\"), as its supreme being. Major features of Zoroastrianism, such as messianism, judgment after death, heaven and hell, and free will may have influenced other religious and philosophical systems, including Second Temple Judaism, Gnosticism, Greek philosophy, Christianity, Islam, the Bahá'í Faith, and Buddhism.", "id": 436583}
{"src_title": "Byzantská říše", "tgt_title": "Byzantine Empire", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "„Byzantská říše“ je moderní, nynějšími historiky běžně užívaný termín, naprosto neznámý jejím někdejším obyvatelům. Poprvé ho použil v roce 1557, jedno století po pádu Konstantinopole, německý dějepisec Hieronymus Wolf ve svém díle \"Corpus Historiae Byzantinae\". Pojem „byzantský“ odvodil z názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla Konstantinopol založena. Jeho užitím chtěl odlišit dějiny starověké římské říše od její středověké nástupkyně. Publikace \"Byzantine du Louvre\" (\"Corpus Scriptorum Historiae Byzantinae\") z roku 1648 a Du Cangeho \"Historia Byzantina\" z roku 1680 přispěly k rozšíření tohoto pojmenování mezi francouzskými autory. V časech osvícenství ho zpopularizovali tehdejší spisovatelé, jako byli Montesquieu, Voltaire a Gibbon. V jejich podání však adjektivum „byzantský“ nabylo pejorativní nádech,", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení římské říše.", "content": "V roce 284 se moci v římské říši chopil Diocletianus, jenž překonal krizi třetího století uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného tetrarchie. V rámci něho byla říše fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (\"augusti\"). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v hodnosti caesarů (\"caesares\"). Po Diocletianově abdikaci v roce 305 se toto uspořádání zhroutilo. Následovaly občanské války trvající až do roku 324, kdy Konstantin Veliký získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy, posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci solidus. 11. května 330 přesunul sídlo vlády na Bospor, kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou Konstantinopol. Tím zdůraznil rostoucí", "section_level": 2}, {"title": "Formální znovusjednocení a nová závislá území.", "content": "Po sesazení císaře Romula Augusta nechal Flavius Odoaker odeslat císařské insignie císaři Zenonovi s prohlášením, že pro obě poloviny říše dostačuje jeden císař. Tím uznal Zenonovu", "section_level": 2}, {"title": "Znovudobytí západních provincií.", "content": "Za panování Justina I. vykonával skutečnou kontrolu nad říší jeho schopný synovec Petrus Sabbatius. Tento potomek rolníků z Ilýrie se po strýcově smrti v roce 527 ujal vlády a stal se známým jako Justinián I. Záhy pojal úmysl obnovit římskou říši v její někdejší velikosti. Roku 532 si proto zajistil východní hranici uzavřením „věčného míru“ se sásánovskou říší, načež podnikl sérii výbojných válek na západě. V letech 533 a 534 si Byzantinci vedení vojevůdcem Belisarem podmanili Kartágo a vyvrátili království Vandalů v severní Africe. Ostrogótskou Itálii zachvátily po Theodorichově úmrtí nástupnické zmatky, jichž Byzantinci využili roku 535 k obsazení Sicílie a", "section_level": 2}, {"title": "Boj o přežití.", "content": "Husrav II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k rozpoutání nového konfliktu a k napadení Arménie a římské Mezopotámie. Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v byzantských pramenech líčen jako tyran, byla zosnována spiknutí z řad konstantinopolských senátorů. V roce 610 byl nakonec sesazen Herakleiem, synem kartaginského exarchy. Ani nový císař nebyl ale zpočátku schopen zadržet nápor Peršanů, jimž se během pár let podařilo dobýt většinu byzantských východních provincií. Do roku 619 odejmuli říši Sýrii a Egypt, dvě nejbohatší a nejlidnatější země, a pronikli hluboko do Malé Asie, takže se říše ocitla na pokraji kolapsu. Z Jeruzaléma dokonce Sásánovci uloupili posvátný Kristův kříž. Balkán byl svírán Avary a jejich slovanskými vazaly, trvale se usazujícími na byzantské půdě.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana říše a spory o uctívání ikon.", "content": "Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, podněcovaly muslimy k zintenzivnění útoků proti říši. V létě 717 početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, oblehlo Konstantinopol, již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem Leona III., zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718 a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen. Nehledě na pohromu utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v plenění maloasijského zázemí říše, přestože je Byzantinci v čele s Leonem v roce 740 přesvědčivě zdolali v bitvě u Akroinu. I pak pokračovali muslimové v ničivých výpravách proti Byzanci, nicméně nejnaléhavější ohrožení z jejich strany pominulo.  Leon si počínal velmi úspěšně v oblasti vojenství a provedl důležité reformy ve vnitřní správě říše. Zřejmě na základě hlubokého osobního přesvědčení dal v roce 726 impuls ke", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach za makedonské dynastie.", "content": "V roce 867 byl Michael III. zavražděn svým oblíbencem Basileiem, jenž se chopil trůnu a ustavil makedonskou dynastii. Energický Basileios I. pokračoval v taženích směrem k Eufratu a do roku 872 zdolal paulikiány, podporované Araby. Kromě toho obnovil byzantskou kontrolu jižní Itálie a upevnil autoritu říše v oblasti Jaderského moře. Souběžně s mocenským vzestupem zažívala Byzanc počátek nové epochy kulturního rozkvětu, označované jako makedonská renesance. Basileiův nástupce Leon VI. proslul jako vzdělaný a moudrý císař, ačkoli politicky ani vojensky se svému otci nevyrovnal. Za Leona ztratili Byzantinci poslední dvě pevnosti na Sicílii a v roce 904 zpustošili arabští piráti z Kréty Soluň, druhé největší město říše. Leon se také neúspěšně střetl s ambiciózním bulharským knížetem Symeonem I., proti jehož říši Byzantinci povolali kočovné Maďary. Po Leonově smrti v roce 912 ještě vzrostlo nebezpečí ze strany", "section_level": 2}, {"title": "Krize a rozvrat.", "content": "Éra dobyvatelských válek zásadně změnila strukturu byzantské společnosti a zprostředkovaně poznamenala i obranyschopnost říše. Byzantské hranice střežily nepravidelné oddíly tzv. \"akritai\". Vlastní jádro byzantské branné moci představovali až do 10. století vojáci-zemědělci (\"stratiotai\"), obhospodařující své usedlosti. Od počátku 9. století jsou patrné známky vzestupu úzké aristokratické vrstvy pozemkových magnátů (\"dynatoi\") sídlících v Malé Asii, z jejichž řad se rekrutovaly velitelské kádry armády. Bohatství a vliv těchto magnátů mohutněly na úkor rolníků, upadajících do závislého postavení (\"paroikoi\"), k čemuž vedle jiných faktorů přispívaly vyšší daně nezbytné k zajištění financování expanze a rostoucí náklady na výzbroj, zapříčiněné ofenzivnějším pojetím válčení. Tento vývoj vedl k podkopání thémového systému obrany", "section_level": 2}, {"title": "Obrození za Komnenovců.", "content": "Na jaře 1081 se Konstantinopole zmocnil vojevůdce Alexios Komnenos, zakladatel dynastie Komnenovců. Krátce poté, co zahájil své panování, musel se Alexios bránit útoku Normanů vedených Robertem Guiscardem. Ti po vítězství v bitvě u Dyrrhachia dobyli toto město a vstoupili do Řecka. Teprve Guiscardova smrt v roce 1085 a podpora Benátčanů, vykoupená přiznáním obchodních výsad na území říše, umožnila Byzantincům dočasně vypudit Normany z Balkánu. O dva roky později se ze severu přihnali Pečeněhové, jimž Alexios ve spojení s Kumány uštědřil roku 1091 zdrcující porážku.  Proti Normanům a Pečeněhům prokázal císař svoji rozhodnost a odhodlání, díky čemuž zamezil úplnému kolapsu Byzance. Jakmile odrazil nepřátele říše na západě, mohl Alexios napřít svoji pozornost k závažným hospodářským obtížím, přičemž", "section_level": 2}, {"title": "Zánik dynastie Komnenovců.", "content": "Brzy po Manuelově smrti se naplno obnažila vnitřní labilita byzantského státu. Andronikos Komnenos svrhl v roce 1182 neoblíbenou, prolatinskou regentskou vládu za nezletilého Manuelova syna Alexia II., přičemž došlo v Konstantinopoli k masakru desetitisíců Latinů. Po Alexiově zavraždění v nadcházejícím roce se Andronikos chopil trůnu a tvrdě", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad říše.", "content": "V období dynastie Angelovců se říše potýkala s naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k opětnému ustavení nezávislého bulharského carství. Čtyři roky poté se ke Konstantinopoli přiblížil Fridrich I. Barbarossa v čele třetí křížové výpravy. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do Svaté země. Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr. Izák byl roku 1195 sesazen a zbaven zraku svým starším bratrem Alexiem III. Angelem, za jehož panování zmítaly", "section_level": 2}, {"title": "Exil.", "content": "Po obsazení Konstantinopole založili vítězní křižáci a Benátčané latinské císařství a v průběhu pár let si podrobili Krétu, Thrákii a většinu Řecka, kde vzniklo soluňské království a jiné politické útvary. Vedle stávajícího systému pronií implementovali dobyvatelé na podmaněném území lenní vztahy typické pro západoevropskou formu feudalismu. Na troskách říše se etablovaly také tři nástupnické byzantské státy: Nikájské císařství ustavené energickým vojákem Theodorem I. Laskarisem na severozápadě Malé Asie, Epirský despotát na západě a Trapezuntské císařství rozkládající se při jižním pobřeží Černého moře.  Po počátečním období rozmachu pozbylo latinské císařství, sevřené mezi Bulhary a nikajské Byzantince, smrtí Jindřicha Flanderského roku 1216 iniciativu.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Palaiologů a znovudobytí Konstantinopole.", "content": "Po krátké vládě Theodora II. Laskarise se Michael VIII. Palaiologos chopil moci za nezletilého Theodorova syna. V roce 1259 byla v Makedonii svedena bitva u Pelagonie, v níž Nikajci přemohli spojené síly Epiru, sicilského království a achajského knížectví. Tohoto vítězství využil Michael v roce 1261 ke znovudobytí Konstantinopole, v níž byl pak slavnostně korunován císařem. Nicméně vylidněné a zdevastované město představovalo stejně jako celá říše jen stín své zašlé slávy.  Zahraničně-politické poměry Byzance", "section_level": 2}, {"title": "Zmařená obnova.", "content": "Říše zůstávala nadále ekonomicky závislá na italských kupeckých republikách, mezi nimiž byli obzvláštní přízní zahrnováni Janované, těšící se podobné pozici jako v minulosti Benátčané. V zájmu repopulace a rekonstrukce hlavního města přikročil Michael ke zvýšení daňové zátěže nepokojných maloasijských rolníků, oddaných předchozí dynastii. \"Akritai\", dosud chránící byzantské území před nájezdy Turků, v důsledku Michaelových opatření postupně vymizeli, což anatolskou hranici zbavilo tolik potřebné obrany. Rozklad seldžuckého státu v Malé Asii a příchod nové vlny turkických kočovníků vyústily v ustavení řady drobných tureckých emirátů, jejichž vládcové využívali slabosti Byzantinců k rozšíření svého teritoria stále více na západ. Již koncem 13. století se úrodné oblasti západní Anatolie vymkly kontrole říše a zdejší byzantská města byla ponechána odříznuta.  Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly Andronika II. v roce 1303 k povolání skupiny západních žoldnéřů, známých jako Katalánská kompanie. Přes určité počáteční úspěchy se tito vojáci zanedlouho vzbouřili a společně s Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311", "section_level": 2}, {"title": "Zánik Byzance.", "content": "Jan V. se po celé období své vlády soustředil především na boj s vnitřními protivníky, naproti tomu k rozpínavosti Osmanů přistupoval s liknavostí. Záhy po uchycení v Evropě proto Turci opanovali většinu byzantské Thrákie a v roce 1369 získali Adrianopol. Po osmanském vítězství nad Srby a Bulhary v bitvě u řeky Marica o dva roky později se císař stal dokonce sultánovým vazalem. Říše sestávala v této době pouze z několika oddělených enkláv; konkrétně z Konstantinopole se zázemím, Soluně a jejího okolí, Thesálie, některých ostrovů v Egejském moři a morejského despotátu, představujícímu se svým střediskem Mystrou poslední kvetoucí část byzantské civilizace. Tyto fragmenty byly zmítány pokračujícími sváry jednotlivých členů palaiologovské dynastie, přiživovanými vnějšími nepřáteli.  Po bitvě na Kosově poli v roce 1389 a pohromě křižáků v bitvě u Nikopole roku 1396 se situace Byzantinců zdála být neudržitelnou. Když Osmané sevřeli Konstantinopol blokádou, odebral se císař Manuel II. Palaiologos na západ, kde na dvorech předních evropských monarchů žádal o pomoc proti", "section_level": 2}, {"title": "Stát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Císař.", "content": "Podle teorie \"translatio imperii\", kterou výstižně vyjádřil v 6. století Prokopios z Kaisareie, byla císařská moc přenesena z Říma do Konstantinopole. Byzantský panovník užíval titulu římský císař – v pozdně antickém období \"imperator\" (řecky \"autokrator\") nebo \"augustus\" (\"sebastos\"), od 7. století \"basileus\". Císař zastával pozici vrchního velitele vojska, řídil státní správu a vykonával dohled nad náboženskými záležitostmi. Leckteří z byzantských vládců se osobně věnovali plnění úkolů v oblasti administrativy a veleli armádě, jiní pověřovali těmito povinnostmi schopné podřízené, případně byli loutkami svých dvořanů či vojáků, třímajících otěže řízení státu ve svých rukou.  Pakliže nebyl násilným způsobem svržen či jinak odstaven, mohl každý z císařů vybrat svého následníka, jemuž byl obvykle udělován titul \"kaisar\". V některých fázích byzantských dějin, kupříkladu za panování Romana I. Lakapena, náležel titul kaisara i několika lidem současně. Zvoleným nástupcem nemusel být jenom císařův syn, protože za určitých situací přecházela vláda ze strýce na jeho synovce. Justinián I. nastoupil na", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Stěžejním rysem byzantské civilizace byla důležitost náboženství v oficiální ideologii říše, přičemž stát a církev, reprezentovaní císařem a konstantinopolským patriarchou, nalézaly styčný bod ve své oddanosti pravé víře. Ortodoxie fungovala jako klíčový činitel společenské a politické soudržnosti Byzance, třebaže křesťané a církev v říši netvořili homogenní celek, nýbrž se často vlivem vyhrocených dogmatických sporů nořili do vnitřních rozbrojů. Rané křesťanství se prudce rozvíjelo ve východních provinciích římské říše a pozdější území Byzance se tudíž stalo místem vzniku četných herezí. Ve 4. století se zde rozvinul arianismus a v následujícím století nestoriánství, christologický směr prosazovaný konstantinopolským patriarchou Nestoriem zavržený koncilem v Efesu roku 431. Rozkol v církvi pokračoval po chalkedonském koncilu, konaném v roce 451, jehož závěry odmítli křesťané v Egyptě a Sýrii obviňovaní z monofyzitismu. Tím si vysloužili tvrdé perzekuce ze strany několika císařů, které ustaly teprve s počátkem islámské expanze v 7. století. Byly sice učiněny jisté kroky k usmíření s monofyzity příklonem ke kompromisnějším naukám, jako byl třeba monotheletismus, preferovaný", "section_level": 2}, {"title": "Správa.", "content": "Byzanc byla centralizovanou monarchií s propracovaným a velice komplexním státním aparátem, v jehož čele stál císař vystupující jako samovládce pověřený uskutečňovat Boží vůli na zemi. Systém řízení státu zpočátku vycházel z římského pozdně antického modelu přísného oddělení civilní a vojenské moci. V 7. století prošla říše hlubokou vnitřní transformací, během níž bylo upuštěno od stávajícího administrativního uspořádání. Do konce 8. století se konstituovala nová byrokratická struktura, jejíž těžiště se nacházelo při císařském dvoře, a došlo k obměně byzantské titulatury. Úředníci a jiní státní činitelé vděčili za své hodnosti císaři, na jehož vůli se", "section_level": 2}, {"title": "Státní symbol a vlajka.", "content": "Byzantská říše neměla státní znak ani státní vlajku v pravém slova smyslu, ale usuzuje se, že přinejmenším symbol nebo vlajku spjatou s císařstvím nebo osobou císaře zcela jistě měla a vzbuzovala dojem státnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Labarum.", "content": "Tuto funkci zprvu zřejmě plnilo \"labarum\", původně korouhev římských císařů a hlavní vojenská standarta římské armády, na němž byl v křesťanských", "section_level": 3}, {"title": "Dvouhlavý orel.", "content": "Teprve až v průběhu 10. století se v umění v různých obměnách opakovaně objevuje motiv dvouhlavého orla. Nutno říci, že již ve starších dobách Římská říše byl užíván orel (aquila) jako symbolu římských legií a tedy nebylo ničím novým, jen se jednalo o jednohlavou orlici. Dvouhlavý orel byl běžným", "section_level": 3}, {"title": "Znak císařství za vlády Palaiologů.", "content": "Zlatý dvouhlavý orel na červeném podkladě se ujal až za vlády poslední dynastie Palailogů, byl ale souběžně užíván pozdní nástupnickou dynastií Komnenovců vládnoucích v Trapezuntském císařství, nástupnickém státu Byzantské říše, kteří sami sebe nazývali Megas-Komneny, ale to spíše proto, že na základě vznešeného původu a příbuzenství se starobylým rodem Komnenovců nárokovali konstantinopolský trůn, tou dobou obsazený Palaiology. V souvislosti s nimi se dvojhlavý zlatý orel ujímá také v západní heraldice jako znak spojený s jejich dynastií, když jeden z jejich potomků obdržel vládu v italském Montferratu jako markrabě, přenesl do svého štítu i dvojhlavého orla, a to navzdory skutečnosti, že prezentace znaku v heraldické podobě erbu je ryze západní, nikoli typicky byzantskou tradicí. Heraldika s tím ale neměla sebemenší problém. Dvojhlavý orel se vyskytuje i na dalších erbech šlechticů, kteří byli nějak pokrevně spřízněni", "section_level": 3}, {"title": "Vlajka za vlády Palaiologů.", "content": "Jako císařská nebo jenom čistě dynastická vlajka byzantského panovníka se ujala až po roce 1350 za vlády dynastie Palaiologů a tento fakt neušel ani pozornosti západních kronikářů, vlajka proto nechybí na středověkých výjevech souvisejících s pozdními dějinami Byzance, jako je například dobytí Konstantinopole Osmanskými Turky. Tento symbol figuruje spolu s orlem také na heraldickém znaku markraběte z Montferratu, přestože dobové knižní ilustrace jej dosud umisťovali pouze na byzantský prapor.", "section_level": 3}, {"title": "Armáda.", "content": "Podobně jako římská armáda i byzantské vojsko si udržovalo vysokou úroveň ukázněnosti, taktické zdatnosti a organizace. V pozdní antice sestávalo z pohraničních sborů (\"limitanei\") a z mobilní polní zálohy (\"comitatenses\"). Rozhodující složkou byzantské branné moci bylo těžké jezdectvo tvořené katafrakty. Velké pozornosti se těšily teoretické úvahy o strategii a vojenství a někteří císaři dokonce sepsali vlastní pojednání o umění války. Zřejmě nejvíce vešel ve známost \"Strategikon\" od Maurikia. Po zahájení arabských výbojů prokázala říše svoji vitalitu pružnost osvojením defenzivnější strategické koncepce. Od 7. století se proto byzantské teritorium členilo na themata, vojenské a administrativní celky v čele s velitelem s hodností strategos. Lokální domobrana střežící jednotlivá themata dokázala zadržet nejprudší útoky chalífátu mezi 7. a 9. stoletím. Jádro byzantského vojska se skládalo z profesionálních oddílů zvaných tagmata, dislokovaných ponejvíce v blízkosti Konstantinopole.  Po zažehnání arabského nebezpečí", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Byzantské hospodářství patřilo po celá staletí k nejrozvinutějším v Evropě a Středomoří, přičemž ekonomika západoevropských zemí se byzantské nedokázala vyrovnat až do pozdního středověku. Ekonomické stabilitě Byzance uštědřila zásadní zásah arabská expanze vedoucí k přechodnému úpadku a stagnaci. Ve druhé polovině 8. století nastal v tomto vývoji obrat směrem k pozvolnému ekonomickému oživení. Od 10. až do konce 12. století skýtala Byzanc obraz blahobytu, jímž byli oslněni cestovatelé z cizích zemí, uchvácení bohatstvím nashromážděným v hlavním městě. Opětovný pokles přivodila čtvrtá křížová výprava, která způsobila hospodářskou pohromu, z níž se říše nikdy plně nevzpamatovala. V průběhu 11. až 13. století si Benátky a Janov vynutily značná privilegia, zvýhodňující je vůči byzantské konkurenci. Vzrůstající vliv italských republik v celém regionu východního Středomoří nutil říši k podřizování se jejich ekonomickým cílům. Palaiologovští císařové usilovali o nastolení podmínek umožňujících nový vzestup, nicméně byzantský stát už nedokázal získat patřičnou kontrolu nad vnějšími", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Byzantská říše byla etnicky různorodým státem, jehož populace sestávala z Řeků, helenizovaných obyvatel Anatolie, Arménů, Ilyrů, Slovanů, Aramejců, Koptů a jiných národů. Počet obyvatel říše lze určit jen s obtížemi, jelikož se dochovalo zanedbatelné množství informací o její demografii. Warren Treadgold odhaduje, že v polovině 5. století žilo ve východořímské říši kolem 16 milionů lidí. Následkem ztráty východních provincií, zaviněné arabskou expanzí, poklesla populace Byzance koncem 8. století na asi 7 milionů, avšak počátkem 11. století vzrostla na 12 milionů. Po obnovení říše za Palaiologů panovali byzantští císaři na sklonku 13. století nad asi 5 miliony poddaných a od této doby počet obyvatel soustavně ubýval až do pádu Konstantinopole v roce 1453.  Nejhustěji zalidněné regiony se nacházely v asijské části říše, především při egejském pobřeží Malé Asie. Co se týče", "section_level": 2}, {"title": "Diplomacie.", "content": "Byzantští císařové si podobně jako jejich římští předchůdci nárokovali svrchovanost nad veškerou křesťanskou \"oikumene\" (okrsek zemský), ačkoli realita se od této teorie diametrálně odlišovala. Po pádu Říma se říše musela potýkat s náporem rozmanitých nepřátel, jejichž hrozivost zvyšovala strategická nevýhodnost geografické polohy Byzantinců nucených k boji na dvou frontách. Vzhledem k počtu protivníků nepostačovala k jejich eliminaci prostá vojenská síla. Byzantinci se tudíž museli uchylovat k diplomacii, již pokládali za určitou formu války jinými prostředky. Její důležitost podtrhuje tvrzení historika Dmitrije Obolenského, podle něhož obratnosti a vynalézavosti byzantské diplomacie vděčila civilizace ve východní Evropě", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Z jazykového hlediska byla pro pozdně antickou byzantskou společnost typická diglosie. V armádě, na císařském dvoře a ve správě, stejně jako v některých balkánských provinciích se hovořilo latinsky, avšak převládajícím jazykem nejširších vrstev obyvatelstva, užívaným církví a fungujícím jako prostředek literárního vyjádření byla řečtina. Latinský element v říši byl přechodně posílen dobytím někdejších západních provincií za Justiniána I. Latina zůstala úředním jazykem do 7. století, kdy ji za Herakleia nahradila řečtina. Mezi vzdělanějšími třídami na východě upadla spisovná latina poměrně rychle do zapomnění, ačkoli se jí i nadále užívalo při různých ceremoniích a ještě v 11. století se objevovala na nápisech a mincích. Naproti tomu vulgární latina se zachovala u určitých jazykových menšin: v", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Literatura a byzantská kultura všeobecně byly určovány čtyřmi elementy: helenistickými tradicemi odkazujícími na antické Řecko, křesťanstvím zaujímajícím od obrácení Konstantina Velikého pozici oficiálního náboženství v říši, římskou povahou státoprávní organizace, a orientálními vlivy převzatými od rozličných asijských a afrických národů. Jednotlivá díla byzantské literatury jsou z hlediska svého zaměření a žánru tříděna do pěti skupin. První tři z nich navazují na antické vzory a zahrnují historii a letopisy, encyklopedii a eseje, a světskou poezii. Dvě další jsou tvořeny novými literárními formami; církevní a teologickou literaturou, a lidovou poezií.  Předním zástupcem historiků byl Prokopios z Kaisareie, pobočník Belisara při jeho válečných taženích, jež zachytil ve svém spise \"Knihy o válkách\". Na", "section_level": 2}, {"title": "Umění a architektura.", "content": "Základy byzantské architektury vyrůstají z římské a raně křesťanské architektury. Vedle hojných dokladů budov určených k náboženským účelům se zachovalo i množství světských staveb, paláců a pevností. U chrámů je patrné nápadné upřednostňování cihel jako stavebního materiálu, třebaže z vnější strany byly zakryty kamennými deskami, zatímco interiéry zdobily mozaiky. Pro církevní stavby byl příznačný půdorys ve tvaru kříže, volněji rozmístěné mohutné sloupy podpírající klenby, na nichž byly posazeny kopule. Dějiny byzantské architektury a umění lze členit do třech etap. První z nich spadá do doby Justiniána I., za něhož byly v Konstantinopoli zbudovány chrámy Hagia Sofia, svaté Ireny či svatých Apoštolů. Mimo hlavní město stojí za povšimnutí bazilika San Vitale v Ravenně nebo klášter svaté Kateřiny na Sinaji. Makedonská renesance po sobě nezanechala v oblasti architektury srovnatelné pamětihodnosti a nepřinesla ani žádné zásadní inovace.", "section_level": 2}, {"title": "Věda, lékařství a právo.", "content": "Byzantinci výrazně přispěli k uchování antických poznatků a jejich zprostředkování islámskému světu a renesanční Itálii. Přestože byzantští badatelé po uzavření athénské Akademie v roce 529 učinili jen zanedbatelné pokroky, v jistých dobách dosáhli skvělých úspěchů v aplikaci vědy a neustále setrvávali v úzkém kontaktu s klasickou filozofií, metafyzikou a matematikou. Z mimořádných výkonů čerpajících z dřívějších znalostí lze kupříkladu zmínit vybudování chrámu Hagia Sofia architekty Anthémiem z Trallu a Isidorem z Mílétu. Spisy antických autorů byly udržovány v povědomí zásluhou klasických studií v Athénách, v Alexandrii a na konstantinopolské univerzitě. Morové epidemie", "section_level": 2}, {"title": "Dědictví.", "content": "Rok 1453 je dodnes vnímán jako jeden z milníků značících završení středověku. Západní historiografie dlouho zastávala velmi negativní postoj vůči Byzantské říši, protože ji považovala za úpadkovou orientální despocii. Avšak právě Byzanc chránila po staletí Evropu před hrozbami přicházejícími z východu, když zadržovala Peršany, Araby, seldžucké Turky a po určitou dobu Osmany. Paradoxně devastující vydrancování Konstantinopole křižáky v roce 1204 razantně podlomilo schopnost říše odolávat útokům Turků.  Stěžejní zásluha byzantské civilizace, již Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij definoval jako syntézu římské státní formy, řecké kultury a křesťanské víry, tkví v uchování dědictví univerzální římské říše v temném období západoevropského raného středověku. Obzvláštní počin představovala v tomto směru kodifikace římského práva, proslulá sbírka \"Corpus iuris civilis\". Byzanc zastala klíčovou úlohu v předání kulturních hodnot a znalostí klasické antiky západní Evropě, zčásti probíhající za arabského zprostředkování. Zapůsobila na leckteré evropské myslitele, jako byl třeba Tomáš Akvinský, a zvláště v 15. století dále pozvedla zájem o antiku. Mnoho význačných řeckých vzdělanců se odebralo do Itálie a západní Evropy, čímž napomohli rozvoji renesance. Na řecké půdě se byzantské tradice udržely na Benátčany ovládané Krétě do jejího dobytí Osmany v roce 1669.  Nejdalekosáhleji zapustila byzantská kultura kořeny u východoevropských Slovanů a na Kavkaze, a i po arabských výbojích ovlivňovala koptské, etiopské, syrské a arménské křesťany. Byzantinci uspíšili proces christianizace ve východní Evropě: misie Konstantina a Metoděje se stala výrazným impulzem evangelizace jen povrchně christianizované Velké Moravy. Od 9. století bylo do byzantského civilizačního rámce začleňováno Bulharsko a zhruba v téže době navázala Byzanc čilé hospodářské a diplomatické styky s Kyjevskou Rusí, v důsledku čehož přijali Rusové v roce 988 křesťanství v jeho pravoslavné podobě. Byzantští kněží a mniši stáli u zrodu cyrilice odvozené z řeckého písma. Na východoslovanském území byly vystavěny velkolepé kostely a chrámy vycházející z byzantského vzoru, jež vtiskly ruské architektuře a umění vedle skandinávských a čistě slovanských rovněž byzantské rysy.  Nedlouho po pádu Konstantinopole byla na dvoře moskevských velkoknížat převzata byzantská ceremoniální etiketa společně s imperiálním emblémem dvouhlavého orla. Nároky moskevských velkoknížat na nástupnictví po byzantských císařích se zvýšily po svatbě Ivana III. se Zoe Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře. Stále častěji se také prosazovala idea „třetího Říma“, podle níž se Moskva stala význačným politickým centrem a strážkyní ortodoxní víry. V následujícím století se Ivan IV. Hrozný jako první moskevský vládce nechal korunovat za cara (císaře). Již před ním se Mehmed II., osmanský přemožitel Byzance, prohlásil za \"Kayser-i Rum\", doslovně caesara Říma. Jeho následníci se pokládali za legitimní dědice byzantských panovníků až do zániku Osmanské říše na počátku 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Byzantská říše, zkráceně Byzanc, oficiálně však Římská říše (řecky Βασιλεία Ῥωμαίων – \"Basileía Rhōmaíōn\", latinsky \"Imperium Romanum\"), historiky také nazývána jako Východořímská říše (latinsky \"Imperium Romanum Orientale\") ještě v době existence západní části, byla v období pozdní antiky a středověku významná evropská mocnost a centrum (východního) křesťanského světa, rozprostírající se v oblastech východního Středomoří. Vznikla roku 395 našeho letopočtu rozdělením Římské říše a zanikla roku 1453 dobytím Konstantinopole Osmanskými Turky.", "tgt_summary": "The Byzantine Empire, also referred to as the Eastern Roman Empire, or Byzantium, was the continuation of the Roman Empire in its eastern provinces during Late Antiquity and the Middle Ages, when its capital city was Constantinople (modern Istanbul, formerly Byzantium). It survived the fragmentation and fall of the Western Roman Empire in the 5th century AD and continued to exist for an additional thousand years until it fell to the Ottoman Empire in 1453. During most of its existence, the empire was the most powerful economic, cultural, and military force in Europe. \"Byzantine Empire\" is a term created after the end of the realm; its citizens continued to refer to their empire simply as the Roman Empire (, tr. ; ), or Romania (, tr. ), and to themselves as Romans.", "id": 114437}
{"src_title": "Stopa (jednotka délky)", "tgt_title": "Foot (unit)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stopa jako jednotka pro měření délky byla zřejmě poprvé použita v Sumerské říši, její (přibližná) délka byla definována sochou Gudei v Lagaši přibližně roku 2575 př. n. l. Tato stopa (26,45 cm) se dělila na 16 palců. Dále je ještě známá stopa nippurská (27,58 cm), která byla čtvrtinou loktu. Stopa je doložena též u Vikingů s hodnotou 29,5 cm, v Babylonii 30,83 cm a středověké Palestině 32,3 cm. V našich zemích je stopa poprvé zmiňována v roce 1579 jako střevíc (29,57 cm). V 18. století podle J. Steplinga 29,82 cm a patentem Marie Terezie z 30.7. 1764 stanovena stopa na 29,82 cm.  Stopa jako míra délky byla později používána i ve starověkém Egyptě, antickém Řecku a starověkém Římě (pes).  Ve středověku byla tato míra rozšířena po celé Evropě. Závazná definice jednotky neexistovala, v různých státech (a také na různých územích těchto států jako např. v Německu) byla stopa různě dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Stopa v dnešním angloamerickém měrném systému.", "content": "Stopa, anglicky \"foot\" (množné číslo \"feet\", zkratka ft), také standardní imperiální stopa (\"standard imperial foot\"), je tzv. imperiální délková jednotka, používaná ve Velké Británii (zde i po zavedení soustavy SI, je však její užívání na ústupu) a v USA, zde pak pod názvem americká běžná stopa (\"U.S. customary foot\").  1. června 1959 byl definován v USA, Británii a zemích Commonwealthu mezinárodní yard jako 0,9144 metrů. Stopa je 1/3 yardu tj. 1ft = 0,3048 metrů nebo 30,48 cm (přesně), palec je 1/12 stopy, tj. 2,54 cm (přesně). To je o 2 ppm kratší než předchozí definice v USA a o 1,7 ppm delší než předchozí britská definice.  Téměř bezvýznamná je dnes již tzv. americká zeměměřická stopa, měřící 0,304800609 m (\"U.S. survey foot\"), užívaná pouze Národním geodetickým zeměměřickým ústavem (\"National Geodetic Survey (NGS)\", do r. 1970 \"U.S. Coast and Geodetic Survey\") pro potřeby pouze sedmi federálních států. Interně NGS od roku 1986, stejně jako 42 států Unie a Velká Británie používá v geodézii metrickou soustavu SI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stopa je historická jednotka pro měření délky, která byla používána v téměř všech kulturách. Vznik názvu je možno vysvětlit tím, že se jednalo o délku otisku lidské nohy (chodidla), tedy stopy. V jiných jazycích \"Fuß\" (německy), \"foot\" (anglicky), \"pes\" (latinsky), \"pied\" (francouzsky) atd.", "tgt_summary": "The foot ( feet; abbreviation: ft; symbol: ′, the prime symbol) is a unit of length in the imperial and US customary systems of measurement. Since the International Yard and Pound Agreement of 1959, one foot is defined as 0.3048 meter exactly. In customary and imperial units, one foot comprises 12 inches and three feet comprise one yard.", "id": 1502930}
{"src_title": "Windows 95", "tgt_title": "Windows 95", "src_document": [{"title": "32bitový systém.", "content": "Ve Windows 95 bylo již upuštěno od podpory starších 16bitových x86 procesorů, ale jsou vyžadovány procesory Intel 80386 (nebo kompatibilní) běžící v chráněném módu. Mezi jeho vlastnosti patří významné vylepšení GUI a správy procesů, podpora 256znakových jmen souborů a preemptivní mnohoúlohový chráněný mód 32bitových aplikací.  Windows 95 používá ke spuštění MS-DOS 7.0, který je v něm obsažen (ale většinou je před uživateli ukrytý). Windows 95 se stal prvním produktem Windows pevně svázaným s určitou verzí operačního systému DOS. Tato firemní politika umožnila neztratit dominantní pozici Windows 3.1x na poli s GUI a zabezpečit, že software třetích stran víceméně poběží i pod novým operačním systémem.  S příchodem 32bitového přístupu k souborům ve Windows for Workgroups 3.11, namísto DOSového 16bitového reálného módu, přestává být starší 32bitový přístup k disku přes BIOS používán. To mimo jiné redukuje roli MS-DOS na pouhý zavaděč pro chráněný mód jádra Windows. DOS je stále používaný pro běh starých ovladačů, ale Microsoft jejich použití nedoporučuje, protože nejsou připraveny na multitasking a nezaručují příliš stability. Pomocí ovládacího panelu vidí uživatelé používané části MS-DOS, jež jsou zachovány ze stavu před instalací. Jádro Windows zatím používá ovladače MS-DOS v takzvaném nouzovém módu, ale většinou existuje lepší možnost — sehnat nativní ovladače, které běží v chráněném módu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhé názvy souborů.", "content": "Pro dlouhé názvy souborů je nutný 32bitový přístup k souborům. Windows 95 využívá rozšíření VFAT pro FAT12 a FAT16. Je k dispozici jak pro programy pro Windows, tak i pro DOS, nicméně ty pro jeho využití musely být upraveny. Programy vydané před tímto rozšířením dlouhé názvy zobrazit nemohou.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "S příchodem Windows 95 se objevuje tlačítko „Start“, Správce úloh, Hlavní panel (taskbar) a Plocha, tyto prvky byly zachovány i v pozdějších verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Internet Explorer.", "content": "Verze Internet Explorer 1.0 byla distribuována v samostatném rozšíření Microsoft Plus!, které nicméně nedosáhlo takové popularity jako samotný systém.  S pozdějšími verzemi Windows 95 (OSR 2, OSR 2.1, OSR 2.5) byl také dodáván Internet Explorer (IE 3, poté IE 4). Nebyl však úzce integrován do systému jako v následujících Windows 98. Krom této změny přibyla také podpora USB zařízení a nový, vylepšený souborový systém FAT32.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější verze.", "content": "Windows 95 byl nahrazen verzí Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows ME, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7, Windows 8, Windows 8.1 a nejnovějšími Windows 10. Jádro založené na Windows NT bylo použito v systémech Windows NT, Windows 2000 a Windows XP a v roce 2006 Windows Vista pro svou vyšší spolehlivost. Tam, kde nebyla vhodná velká robustnost a pomalejší odezva systému (Windows 98 a Windows ME), bylo použito jádro Windows 95. Proto se od těchto verzí postupně upouští. Dne 31. prosince 2002 Microsoft ukončil podporu Windows 95.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows 95 (pracovní název Chicago) je smíšený 16bitový/32bitový grafický operační systém uvedený na trh 24. srpna 1995 společností Microsoft Corporation a je přímým následníkem dříve oddělených produktů firmy Microsoft MS-DOS a Windows.", "tgt_summary": "Windows 95 is a consumer-oriented operating system developed by Microsoft as part of its Windows 9x family of operating systems. The first operating system in the 9x family, it is the successor to Windows 3.1x, and was released to manufacturing on August 15, 1995, and generally to retail on August 24, 1995. Windows 95 merged Microsoft's formerly separate MS-DOS and Microsoft Windows products, and featured significant improvements over its predecessor, most notably in the graphical user interface (GUI) and in its simplified \"plug-and-play\" features. There were also major changes made to the core components of the operating system, such as moving from a mainly cooperatively multitasked 16-bit architecture to a 32-bit preemptive multitasking architecture, at least when running only 32-bit protected mode applications.", "id": 1677352}
{"src_title": "Evropská kosmická agentura", "tgt_title": "European Space Agency", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ESA byla zřízena Úmluvou o založení ESA ze dne 30. května 1975. V nové agentuře byly sjednoceny Evropská organizace pro výzkum vesmíru (ESRO – \"European Space Research Organisation\") a Evropská organizace pro vývoj startovacích zařízení (ELDO – \"European Launch Development Organisation\"), která se stala její součástí pod názvem Evropské centrum výzkumu vesmíru a technologií (ESTEC - \"European Space Research and Technology Centre\").", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy, rozpočet a organizační struktura.", "content": "Členy ESA je dvacet dva států: Belgie, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Slovinsko a Lotyšsko mají podepsanou s ESA smlouvu o spolupráci PECS (trvání pět let), která jim umožňuje zapojení se do většiny programů a je předstupněm k plnému členství. Česko začalo o plném členství v ESA vyjednávat v červnu 2007 a stalo se plnohodnotným členem dne 12. listopadu 2008. Kanada, která díky své formální příslušnosti k britskému Společenství národů má úzké vztahy s Evropou, je od roku 1979 spolupracující zemí a zapojuje se do vybraných projektů ESA na základě vzájemných smluv. ESA také spolupracuje s Evropskou unií, na které ale je formálně nezávislá.  Rozpočet ESA na rok 2006 byl schválen členskými státy na ministerské konferenci v prosinci 2005 v Berlíně ve výši necelé €3 miliardy. Jedná se sice o druhý největší rozpočet kosmické agentury po NASA, ale v porovnání s americkým kosmickým programem je zhruba jen čtvrtinový (rozpočet NASA je přibližně €13 miliard). Na druhou stranu má ale většina členských zemí svůj vlastní kosmický program, takže celkové výdaje na kosmický výzkum jsou v Evropě téměř dvojnásobné a některé projekty (jako např. navigační systém Galileo) jsou také finančně podpořeny EU.  V roce 2011 se rozpočet zvýšil na 3,9 miliardy €. Český podíl byl 10,4 milionu €. Pro rok 2015 byl sestaven rozpočet ve výši 4,4 miliardy € a příspěvek ČR byl 14,2 milionu €.", "section_level": 1}, {"title": "Specializovaná střediska.", "content": "Centrála agentury je umístěna v Paříži. ESA vybudovala postupem času několik specializovaných středisek.", "section_level": 1}, {"title": "ESTEC.", "content": "V nizozemském Noordwijku je umístěno vývojové středisko pro satelitní technologie ESTEC (angl. \"European Space Research and Technology Centre\"). Je vzdáleno od amsterodamského letiště 45 minut jízdy autem. Pracuje zde 1 600 odborníků, z nichž je pět Čechů. Zde byly zkoušeny dvě automatické lodě ATV, které dopravily materiál na vesmírnou stanici ISS.", "section_level": 2}, {"title": "ESOC.", "content": "V německém Darmstadtu je umístěno Evropské středisko vesmírných operací (angl. \"European Space Operations Centre\" — ESOC), odkud jsou řízeny družice a kosmické sondy.", "section_level": 2}, {"title": "EAC.", "content": "Středisko pro výcvik evropských astronautů EAC (angl. \"European Astronaut Centre\") se nachází rovněž v Německu, ve městě Kolín nad Rýnem.", "section_level": 2}, {"title": "ESRIN.", "content": "Nedaleko Říma, ve městě Frascati, se nachází výzkumné středisko ESRIN (angl. \"European Space Research Institute\"), jehož úkolem je mimo jiné shromažďovat, ukládat a dále distribuovat data z družic a sond. Bylo založeno roku 1966 a do provozu uvedeno o pět let později. V roce 2004 převzalo funkci ústředního střediska pro dálkový průzkum naší planety. Mimo to zajišťuje hospodářskou agendu ESA, odtud jsou zadávány soutěže, zakázky a je zde spravována webová prezentace ESA. Dále má na starost vše kolem nové kosmické rakety VEGA.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika členem.", "content": "Dne 18. června 2008 proběhlo hlasování o vstupu Česka do ESA, během kterého byla jednomyslně vyjádřena podpora jejímu vstupu do organizace, do prosince probíhala ratifikace smluv a začleňování. Dne 8. července 2008 byla smlouva o přistoupení Česka k ESA podepsána. Za ČR byl signatářem český premiér Mirek Topolánek, za ESA její generální ředitel Jean-Jacques Dordain. Dohodu 18. září 2008 schválil Senát Parlamentu České republiky, 25. září také poslanecká sněmovna a v říjnu 2008 ji podepsal prezident ČR Václav Klaus.  Dne 12. listopadu 2008 se Česká republika stala plnohodnotným členem organizace uložením smlouvy na francouzském ministerstvu zahraničí v Paříži. 14. listopadu 2008 byla česká státní vlajka vztyčena po boku vlajek ostatních členských států před budovami Evropské kosmické agentury.  V roce 2011 se Česká republika podílela na projektech družic Swarm, Proba 2 a na přípravě atomových hodin pro ISS. Trojice satelitů Swarm i s českými přístroji odstartovala v listopadu 2013 na oběžnou dráhu Země.", "section_level": 1}, {"title": "Program ESA.", "content": "ESA vysílá své kosmonauty na základě smluv s Roskosmosem loděmi Sojuz k vesmírné stanici ISS. Provozuje rakety Ariane, které vynášejí kosmické družice na oběžnou dráhu. Vypouštěla ATV, která sloužila jako zásobovací vesmírná loď pro ISS. ESA společně s NASA provozovala laboratoř Spacelab, kterou vynášel raketoplán Space Shuttle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská kosmická agentura (\"European Space Agency\", \"ESA\"; \"Agence spatiale européenne\", \"ASE\") je mezivládní organizace pro využití vesmíru, která má v současnosti 22 členských států včetně České republiky. Sídlo jejího ředitelství je v Paříži a její jednotlivá centra jsou ve zbytku Evropy. Zaměstnává zhruba zaměstnanců (včetně subdodavatelů a zaměstnanců jednotlivých státních kosmických agentur) a v současnosti má roční rozpočet přibližně 6 miliard €.", "tgt_summary": "The European Space Agency (ESA;, ASE; ) is an intergovernmental organisation of 22 member states dedicated to the exploration of space. Established in 1975 and headquartered in Paris, ESA has a worldwide staff of about 2,200 in 2018 and an annual budget of about €6.68 billion (~US$7.43 billion) in 2020.", "id": 298491}
{"src_title": "Microsoft Excel", "tgt_title": "Microsoft Excel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Microsoft vstoupil na trh tabulkových kalkulátorů v roce 1982 s programem nazvaným Multiplan, který byl ve své době velmi rozšířený na počítačích s operačním systémem CP/M. V prostředí počítačů řízených systémem MS-DOS prohrál v souboji s Lotusem 1-2-3. To vyvolalo rozhodnutí zahájit vývoj nového typu tabulkového kalkulátoru nazvaného Excel s cílem dosáhnout řešení, které řečeno slovy Douga Klundera „bude umět vše, co umí Lotus 1-2-3 a bude to umět lépe“.  První verze pro Macintosh vyšla v roce 1985. MS Excel byl první program, jehož GUI využívalo rozbalovacích menu ovládaných klikáním myší. Práce s ním byla mnohem pohodlnější, než v kterémkoli DOSovém programu. Rovněž se např. dalo psát ve 256 fontech. Mnoho lidí si kvůli němu koupilo počítač Macintosh. Později – v listopadu 1987, kdy byl uveden jako jedna z prvních aplikací pro MS Windows – byl jedním z hlavních programů, které táhly uživatele k používání nového operačního systému Windows. Tato verze byla z důvodu sjednocení s verzí pro Mac označena jako 2.0 – neexistuje tedy žádný Excel 1.0 pro Windows. Od roku 1988 již překonával v prodejnosti hlavního konkurenta Lotus 1-2-3. V roce 1989 Windows 3.0 dosáhlo širokého rozšíření a přesto až do léta 1992 se neobjevil jediný konkurenční tabulkový procesor pro MS Windows.  V roce 1993 Microsoft přidal podporu pro Visual Basic for Applications (VBA), čímž umožnil široké využití maker, ale zároveň umožnil údajné šíření makrovirů. V tomto roce také vyšla první verze balíku kancelářských aplikací Microsoft Office s textovým editorem Microsoft Wordem a prezentačním editorem Microsoft PowerPointem, kde bylo upraveno uživatelské grafické rozhraní podle vzoru Excelu.  Verze 5.0 až 9.0 obsahovaly různé Easter eggs – skryté „bonusy“.  Verze 7 (2012) zvýšila kapacitní možnosti tabulky z 65 536 na >1milion řádků a z 256 (IV) na 16 384 (XFD) sloupců.  Aktuální verze Excelu pro prostředí Windows nese označení Microsoft Office Excel 2019. Aktuální verze Excelu pro platformu Mac OS je označena jako Microsoft Excel for Mac 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Syntaxe výpočtů.", "content": "V Excelu jsou pro programování výpočtů (přesněji zpracování dat - nejde jen o výpočty) k dispozici kromě abeced a číslic, mezery a desetinné čárky zejména  Pořadí výpočtů ve vzorcích zachovává běžné zvyklosti a navíc je může uživatel změnit nebo potvrdit používáním kulatých závorek.", "section_level": 1}, {"title": "Konkurenční produkty.", "content": "Pro profesionální užití je Excel prakticky bezkonkurenční a systémově rozhodující, ale pro soukromé nebo jednodušší, ale nejen základní, užití má řadu konkurentů. Jednak jsou to bezplatné verze kancelářských balíků, nyní zejména", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft Excel je tabulkový procesor od firmy Microsoft pro operační systém Microsoft Windows a počítače Macintosh. Už od verze 5 z roku 1993 má dominantní postavení na trhu. Dnes se prodává hlavně jako součást kancelářského balíku Microsoft Office. Jeho hlavním konkurentem je Calc, který je součástí balíku kancelářských aplikací LibreOffice.", "tgt_summary": "Microsoft Excel is a spreadsheet developed by Microsoft for Windows, macOS, Android and iOS. It features calculation, graphing tools, pivot tables, and a macro programming language called Visual Basic for Applications. It has been a very widely applied spreadsheet for these platforms, especially since version 5 in 1993, and it has replaced Lotus 1-2-3 as the industry standard for spreadsheets. Excel forms part of the Microsoft Office suite of software.", "id": 1793103}
{"src_title": "Zvěrokruh", "tgt_title": "Zodiac", "src_document": [{"title": "Druhy zvěrokruhu.", "content": "Rozlišuje se:", "section_level": 1}, {"title": "Zvířetníková souhvězdí.", "content": "Je nutné rozlišovat zvířetníková (zodiakální) \"znamení\" a \"souhvězdí\". Lze rozlišit zvířetníková souhvězdí:  O souhvězdích, která byla dříve vymezena na obloze jen nejasně, rozhodl v roce 1930 Mezinárodní astronomický kongres, jenž přesně rozparceloval oblohu na 88 souhvězdí, jejichž definice je stále používána (každá hvězda na obloze tedy nyní patří do určitého souhvězdí). Z toho důvodu dnes souhvězdí, jimiž prochází Slunce, nemají z pohledu astronomie stejné velikosti, a tedy Slunce v nich setrvává nestejnou dobu (na rozdíl od představy astrologie). Zatímco souhvězdím Panny projde Slunce dnes téměř celým, souhvězdí Štíra se jen letmo dotkne.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zodiak je původem velmi starý. Klasický zvěrokruh je zřejmě modifikací babylonského zvěrokruhu známého z katalogu MUL.APIN, který vznikl kolem roku 1000 př. n. l. Mnoho souhvězdí lze vystopovat až do starobabylonské říše (počátek 2. tisíciletí př. n. l.). Počet znamení kolísal zřejmě pod vlivem kalendářů používaných k zemědělským účelům. V antice pak rozčlenění zodiaku souviselo i s tehdejší klasifikací větrů (s rozdělením světa podle větrů pracovala i antická a středověká geografie. Asi kolem roku 400 př. n. l. (někdy je udáván rok 700 př. n. l.) byl počet znamení omezen na dvanáct. Každé z nich pokrývalo 30° nebeského pásu. Prvním znamením byl Beran přidružený počátečnímu měsíci roku (babylonský rok začínal jarní rovnodenností).  Samotné označení „zvěrokruh“ je nesprávným překladem řecko-latinského zodiakus. To nesouvisí se slovním základem \"zōon\" — tvor, ale spíše \"zoé\" — oduševnělá bytost. Původ slova se váže k představě, že nebeská tělesa jsou obdařena vlastní duší.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled znamení zvěrokruhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční astrologický zvěrokruh.", "content": "Rozdělení zodiakálního pásu na 12 stejných dílů.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečný astronomický zvěrokruh.", "content": "Současný astronomický zvěrokruh dělený podle doby, po kterou se Slunce zdržuje v moderních hranicích jednotlivých souhvězdí.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní tělesa.", "content": "Na pozadí zvěrokruhu se pohybují některá nebeská tělesa jinak než běžné hvězdy. Jsou to hvězdy hvězdy-poutníci, jak se jim říkalo, neboli planety. Mezi hvězdami se proplétají každá svým vlastním pohybem, ale od ekliptiky určená právě dráhou Slunce se nikdy příliš nevzdalují. Maximální úhlová vzdálenost od ekliptiky činí u Měsíce přibližně 5°, u Merkuru asi 7°, u Jupiteru jen kolem 1° a u ostatních planet nanejvýš 4°. V antickém geocentrickém systému se Měsíc nebo i Slunce často přiřazovaly k planetám. Znalost pozic hvězd v oblasti zvěrokruhu je klíčová pro určování drah planet.  Ve sluneční soustavě se kromě planet pohybuje i množství dalších menších těles, ale pro jejich malou velikost jsou pouhým okem nerozeznatelná. Protože se ale v rovině zvířetníku vyskytuje nesmírné množství prachových zrn, jejich odražené světlo se skládá a je za jasné noci viditelné v podobě zvířetníkového světla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvěrokruhem, též zvířetníkem nebo zodiakem (, ), je myšlený pás ±8° (16°) na nebeské sféře táhnoucí se symetricky podél ekliptiky. V tomto pásu se při pohledu ze Země pohybují všechny známé planety sluneční soustavy (včetně později objevených – Uranu a Neptunu; trpasličí planeta Pluto se může na obloze objevit i mimo zvířetník). Astrologové rozdělili před třemi až čtyřmi tisící lety zvířetník na 12 stejných obdélníkových dílů o délce po 30°, které nazvali \"zvířetníková znamení\".", "tgt_summary": "The zodiac is an area of the sky that extends approximately 8° north or south (as measured in celestial latitude) of the ecliptic, the apparent path of the Sun across the celestial sphere over the course of the year. The paths of the Moon and visible planets are also within the belt of the zodiac.", "id": 2038671}
{"src_title": "DOS", "tgt_title": "DOS", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "DOS je jednouživatelský a jednoúlohový operační systém provozovaný na procesorech Intel x86 a kompatibilních. Je schopen běžet i na novějších zpětně kompatibilních procesorech (IA-32 a x86-64), avšak využívá vždy jen 16bitového reálného režimu shodného s procesory Intel 8086. Pokročilé vlastnosti modernějších procesorů využívá jen částečně (Extended memory, DPMI, DOS extendery).  Programům poskytuje systém DOS různé služby, jako například přístup k souborům na disku, zobrazování znaků na obrazovce, čtení znaků z klávesnice a podobně. Tyto vysokoúrovňové služby, které vytvářejí jednotnou abstraktní vrstvu pro programy (HAL), jsou následně předávány BIOSu, který přímo ovládá hardware.  Jádro systému je velmi jednoduché a není reentrantní, takže může být spuštěn nejvýše jeden program. Výjimkou jsou TSR programy, které vytvářejí zdání, že DOS podporuje multitasking. Avšak i pro TSR programy platí, že jakmile nějaký program volá službu operačního systému, nemůže být přerušen jiným programem, který by chtěl také volat službu operačního systému (problém absence reentrantního jádra).", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky DOSu.", "content": "Jednoduchost DOSu byla jeho silnou stránkou, ale zároveň způsobila i jeho rychlý ústup po nástupu pokročilejších operačních systémů, které využívaly chráněného režimu procesorů kompatibilních s Intel 80386.  Procesor Intel 8088 může adresovat maximálně 1 MiB (2 = 1 048 576 bajtů) operační paměti, přičemž pro programy je přístupných pouze prvních 640 kiB (640 × 2 = 655 360 bajtů) tak zvané konvenční paměti. Tento limit byl obejit nejprve pomocí EMS (Expanded memory), která byla realizována speciální přídavnou paměťovou kartou. Později s pomocí procesoru Intel 80286 byl zaveden standard XMS (Extended memory), který využíval pro zpřístupnění paměti nad hranici 1 MiB speciální vlastnosti tohoto procesoru. Procesory Intel 80386 pak umožnily využít chráněný režim pro DPMI a DOS extendery, které umožnily využít větší množství paměti aplikacím přímo.  V obsluze pevných disků počítače bylo limitem použití souborového systému FAT16, protože nebylo možné vytvořit větší diskový oddíl, než 2,1 GiB. I přes to, že s Windows 95 OSR 2 byl DOS rozšířen o podporu FAT32 s maximální velikostí oddílu až 2 TiB, využívá DOS přístup k disku pomocí volání BIOSu (INT 13) s metodou Cylindr-Hlava-Sektor, která omezuje maximální velikost disku na 8 GiB. Větší disky jsou přístupné jen pomocí 32bitového přístupu (uvnitř Windows 3.x a novějších).  DOS nevyužíval pro ovládání hardware vlastní ovladače zařízení, ale služby BIOSu, které však podporovaly omezené množství zařízení a byly neefektivní. Důsledkem bylo přesouvání ovladačů tiskáren, grafických karet a dalšího moderního hardware do programů. Programy takto DOS obcházely a využívaly nejrůznější rozšíření, čímž se význam DOSu snižoval.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Přestože je název „DOS“ běžně používán, nikdy neexistoval systém, který by se jmenoval jen „DOS“ (až na nesouvisející název operačního systému pro sálové počítače IBM letech 1960). Existuje též mnoho nesouvisejících systémů, které mají DOS v názvu, avšak pro počítače, které nejsou IBM PC kompatibilní a nejsou ani schopné spouštět DOSové programy a mají i odlišné API (např. AmigaDOS, AMSDOS, ANDOS, Apple DOS, Atari DOS, Commodore DOS, CSI-DOS, ProDOS a TRS-DOS).  První systém DOS byl vydán v roce 1979 pod názvem QDOS (později známý jako 86-DOS). Vzorem mu byl operační systém CP/M od firmy Digital Research, který dominoval 8bitovým počítačům s procesory Intel 8080 a Zilog Z-80. Od něj se odvíjely další varianty DOSu.  V roce 1980 představila IBM svůj první mikropočítač, který byl založen na procesoru Intel 8088 a potřebovala pro něj operační systém. Nejprve se pokusila najít variantu CP/M, kterou by bylo možné provozovat na procesorech 8088 a oslovila proto Billa Gatese (pravděpodobně proto, že si mysleli, že jim CP/M patří kvůli Microsoft Softcard, které umožňovalo běh CP/M na počítačích Apple II).  IBM byla odeslána do firmy Digital Research (DR), avšak zde obchodní jednání ztroskotalo na tom, že firma DR požadovala licenční program a IBM chtěla jednorázovou licenci a změnu názvu na „PC-DOS“. Zakladatel firmy DR Gary Kildall odmítl a společnost IBM se stáhla.  IBM se opět obrátila na Billa Gatese a Gates oslovil Seattle Computer Products (SCP). Zde programátor Tim Paterson vyvinul CP/M-80, který byl zamýšlen jako interní produkt pro testování nové 16bitové procesorové karty s procesorem Intel 8086 pro sběrnici S-100. Systém se původně jmenoval „QDOS“ () a posléze byl komerčně uvolněn jako 86-DOS. Microsoft zakoupil 86-DOS za 50 000 dolarů a stal se z něj MS-DOS, který byl uvolněn v roce 1981.  Microsoft prodal licence svého systému mnoha počítačovým společnostem, které dodávaly MS-DOS se svým vlastním hardware a někdy i pod svým vlastním jménem. Později Microsoft začal vyžadovat, aby se používalo výhradně jméno MS-DOS (kromě varianty od IBM). IBM pokračovala ve vývoji vlastní verze PC-DOS pro svá IBM PC, která používala procesor Intel 8088, jenž měl shodnou instrukční sadu s procesorem Intel 8086.  Firma Digital Research se dozvěděla, že IBM prodává operační systém podobný CP/M pod stejným názvem, na jakém IBM trvala při původním obchodním jednání, a hrozila právními kroky. IBM nabídla dohodu, že bude zákazníkům nabízet jak PC-DOS, tak CP/M-86 (Kildalova verze pro procesor 8086), avšak CP/M bylo o 200 dolarů dražší než PC-DOS a prodeje byly nízké. CP/M ztratilo trh ve prospěch systémů MS-DOS a PC-DOS, které se staly standardem pro IBM PC kompatibilní počítače.  Digital Research se pokusilo získat trh zpět pomocí DR-DOSu, který byl schopen provozovat programy pro MS-DOS i CP/M-86. Digital Research později koupila firma Novell, DR-DOS byl přejmenován na Novell DOS 7 a později se stal součástí firmy Caldera (jako OpenDOS a DR DOS 7), Lineo a DeviceLogics.  Firmy Microsoft a IBM spolu měly několik neshod kvůli dvěma následníkům DOSu: Microsoft Windows a OS/2 od IBM. Důsledkem bylo oddělení vývoje obou systémů DOS. MS-DOS byl pak částečně transformován do Windows a poslední verze PC-DOSu (PC-DOS 2000) byla vydána v roce 1998.", "section_level": 1}, {"title": "Volně šiřitelné varianty.", "content": "Projekt FreeDOS byl založen 26. června 1994, když Microsoft oznámil, že nebude dále prodávat a podporovat MS-DOS. Bylo vydáno několik předverzí, které obsahovaly volně dostupný kód. Verze 1.0 byla vydána 3. září 2006. FreeDOS nevyžaduje žádnou licenci ani licenční poplatky. Někteří výrobci (včetně firem Dell, Hewlett-Packard) prodávají počítače se systémem FreeDOS.  NX-DOS je distribuován pod GPL licencí a je v současné době ve vývoji. Jeho počátek byl v roce 1992 jako osobní projekt, pod GPL licencí byl vydán v roce 2005.  Aktivně je v současné době distribuován pouze Enhanced DR-DOS, ruský PTS-DOS a ROM-DOS pro embedded systémy. Jediná komerčně dostupná verze je DR-DOS.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start systému.", "content": "Postup při startu počítače je u IBM PC kompatibilních počítačů jednotný. Po zapnutí počítače a inicializaci všech komponent pomocí signálu Reset je aktivován BIOS, který do paměti zavede na operačním systému nezávislý Master boot record (MBR) a spustí ho. MBR zavede do paměti Boot sektor, také ho spustí. Boot sektor je závislý na operačním systému a je zodpovědný za jeho zavedení do paměti a následné spuštění.  V DOSu boot sektor zavádí do paměti nejprve IO.SYS (resp. IBMBIO.COM), který obsahuje rutiny pro obsluhu hardware. Následně je zavedeno do paměti jádro systému DOS, které je uloženo v souboru MSDOS.SYS (resp. IBMDOS.COM). V tuto chvíli je k dispozici přístup k souborům a je přečten textový konfigurační soubor CONFIG.SYS, ve kterém se nachází příkazy pro nastavení jádra systému, odkazy na další ovladače a definice interpretu příkazového řádku, kterým je obvykle COMMAND.COM. Interpret je spuštěn a jako první vykoná textový dávkový soubor AUTOEXEC.BAT, ve kterém jsou spouštěny další příkazy a programy, které je nutné při startu automaticky vykonat. Nakonec interpret COMMAND.COM vytvoří příkazový řádek a čeká na zadání dalších příkazů uživatelem.  Jednotlivé kroky jsou mírně odlišné v jednotlivých variantách DOSu. Ke změnám došlo i při nástupu Windows 95. Podrobnosti najdete v příslušných článcích: MS-DOS, DR-DOS, FreeDOS, atd.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhraní systému.", "content": "DOS standardně poskytuje jen textový terminál a v něm příkazový řádek, pomocí kterého může uživatel zápisem příkazů počítač ovládat.  Protože je příkazový řádek poměrně nepohodlný, byly velmi často využívány specializované programy, které usnadňovaly správu souborů (kopírování, mazání, vytváření adresářů,...) a vytvářely charakteristické textové uživatelské rozhraní. Nejpoužívanější byl Norton Commander, který se stal vzorem pro mnoho klonů, jako například Volkov Commander, Manažer M602 a další (v současnosti se Midnight Commander stále používá v unixových operačních systémech včetně Linuxu).  DOS neposkytuje žádné API pro práci v grafickém režimu, takže nelze přímo na DOSem vystavět grafické uživatelské rozhraní ani jeho služby využít pro počítačové hry. Programátoři grafických aplikací proto využívali vlastní knihovny a rozšíření, která však musela být schopna přímo ovládat nejrůznější grafické karty. De facto standardem byla v prvních počítačích IBM PC kompatibilních černobílá grafická karta Hercules, jejíž grafický režim umělo ovládat mnoho programů. Velmi citelnou nevýhodou bylo, že každý program musel sám řešit ovládání hardware grafických karet, což snižovalo možnosti jeho přenositelnosti, avšak výrobci na to reagovali zpětnou kompatibilitou svých zařízení. Například textový editor T602 umožňoval běh s většinou tehdejších grafických karet, což však znamenalo enormní úsilí programátorů, které ale nešlo využít v jiných programech.  Grafické uživatelské rozhraní bylo v DOSu vytvářeno pomocí nadstavbových programů, které přinášely vlastní API. Nejúspěšnějším byly 16bitové Microsoft Windows, jejichž verze Windows 1.0 byla vydána v roce 1985 a neumožňovala překrývání oken.  Existovaly i jiné pokusy o grafické rozhraní DOSu, avšak postupně zanikly. Samotné 16bitové Microsoft Windows byly později nahrazeny 32bitovými Windows NT, které však již DOS pro svůj běh nevyužívaly.", "section_level": 2}, {"title": "DOS v jiných systémech.", "content": "Starší aplikace pro DOS mohou být provozovány za pomoci jiných operačních systémů.", "section_level": 1}, {"title": "DOS a Microsoft Windows.", "content": "Původní verze Microsoft Windows byly aplikace, které běžely ve zvlášť zakupovaném systému DOS. Ve Windows 3.x byla role DOSu omezena na zavaděč jádra Windows a eventuální nouzový přístup k zařízením DOSovými ovladači (tzv. \"16bitový přístup v reálném režimu\"). Windows 95, Windows 98 a Windows Me obsahovaly DOS, který už nebyl prodáván zvlášť. Kromě verze Windows Me bylo u těchto systémů stále možné při startu spustit pouze samostatný DOS.  Řada Windows NT, která obsahuje 32bitové jádro, pracuje nezávisle na DOSu. Většina verzí řady Windows NT obsahuje DOSový subsystém (Virtual DOS Machine (NTVDM), v němž se používá modifikovaná verze MS-DOS 5.0 ve virtuálním stroji, který umožňuje běh DOSových aplikací, avšak není se systémem MS-DOS 100% kompatibilní.", "section_level": 2}, {"title": "DOSBox.", "content": "DOSBox je emulátor operačního systému MS-DOS, který je dostupný pro Microsoft Windows, BeOS, Linux, Mac OS X a další.", "section_level": 2}, {"title": "Wine.", "content": "Wine vytváří API pro běh aplikací naprogramovaných pro Microsoft Windows v různých systémech.", "section_level": 2}, {"title": "DOSEMU.", "content": "DOSEMU umožňuje běh klonů DOSu v Linuxu.", "section_level": 2}], "src_summary": "DOS (Disk Operating System, diskový operační systém) je rodina velmi podobných a jednoduchých operačních systémů s textovým uživatelským rozhraním, které dominovaly IBM PC kompatibilním počítačům mezi roky 1981 a 1995, resp. zhruba do roku 2000, započítáme-li na DOSu založené verze Microsoft Windows (Windows 95, Windows 98 a Windows Me).", "tgt_summary": "DOS (, ) is a platform-independent acronym for Disk Operating System which later became a common shorthand for disk-based operating systems on IBM PC compatibles. DOS primarily consists of Microsoft's MS-DOS and a rebranded IBM version under the name PC DOS, both of which were introduced in 1981. Later compatible systems from other manufacturers include DR DOS (1988), ROM-DOS (1989), PTS-DOS (1993), and FreeDOS (1998). MS-DOS dominated the IBM PC compatible market between 1981 and 1995.", "id": 2130753}
{"src_title": "Ján Kollár", "tgt_title": "Ján Kollár", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kollár pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu, jeho otec byl rychtářem. V letech 1807–1809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů ještě téhož roku a otec ho dal do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, a tak odešel z domova.  V letech 1810–1812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval až do roku 1815.  Poté působil až do roku 1817 jako vychovatel a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně (Německo). Zde se seznámil s Frederikou Wilhelminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku 1819 Kollár přijal úřad evangelického duchovního v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. V roce 1834 se stal prvním předsedou \"Spolku milovníků slovenské řeči a literatury\". Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce.  Od roku 1819 Kollár působil v Pešti nejprve jako uherský vikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenským kazatelem.  Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě.  Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum.  Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový Vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl dne 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze. Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cestopis.", "content": "Dále napsal celou řadu menších děl, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz a pozůstalost.", "content": "Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž v Panteonu Národního muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V díle Slávy dcera oslavil Jan Kollár i tehdejší moderní dopravní prostředek – draisinu, kterou sám používal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ján Kollár, někdy také Jan Kollár (29. července 1793 Mošovce – 24. ledna 1852 Vídeň), byl básník, jazykovědec, historik a evangelický duchovní slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého národního obrození a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Psal i pod pseudonymem \"Čechobratr Protištúrsky\".", "tgt_summary": "Ján Kollár (29 July 1793 in Mošovce (Mosóc), Kingdom of Hungary (now in Slovakia) – 24 January 1852 in Vienna, Austrian Empire) was a Slovak writer (mainly poet), archaeologist, scientist, politician, and main ideologist of Pan-Slavism.", "id": 76918}
{"src_title": "Otevřený software", "tgt_title": "Open-source software", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Eric Raymond v roce 1997 vydal knihu Katedrála a tržiště, v níž analyzoval hackerskou komunitu a jednotlivé principy svobodného softwaru. Tato práce získala značnou pozornost na počátku roku 1998 a byla jedním z faktorů, které motivovaly společnost Netscape Communications Corporation k vydání populárního balíků aplikací s názvem Netscape Communicator pod otevřenou licencí. Zveřejněný zdrojový kód se později stal základem pro programy jako Mozilla Firefox, Thunderbird, nebo KompoZer.  Tento čin vyzval Erica Raymonda a další odborníky v tomto oboru, aby zjistili, jak využít myšlenku volně šiřitelného softwaru a všech výhod, které nabízí ke komerčnímu užití. Došli k závěru, že otevřený software není příliš lákavý pro podnikatele (jako je například Netscape) a raději hledali jiný způsob, jak vyzdvihnout myšlenku otevřeného softwaru, jak ho rozšířit mezi lidi a jak zdůraznit obchodní potenciál při sdílení a spolupráci na jednom zdrojovém kódu. Tento způsob šíření byl nazván termínem otevřený software (anglicky Open Source), který brzy přijal Bruce Perens, vydavatele Tim O'Reilly, Linus Torvalds, a další. V únoru roku 1998 byla založena skupina s názvem Open Source Initiative (OSI), podporující využívání nového termínu a principů otevřeného softwaru.  Zatímco se Open Source Initiative (OSI) pokoušela podpořit používání otevřeného softwaru a vytvářela zásady, které měly být posléze dodržovány, dodavatelé komerčního softwaru byli náhle ohroženi konceptem volně šiřitelného konceptu a volným přístupem ke zdrojovému kódu aplikací. Zástupce společnosti Microsoft v roce 2001 veřejně prohlásil: „Otevřený software je ničitelem duševního vlastnictví. Nedokáži si představit, co by mohlo být pro softwarové firmy a společnosti podnikající s duševním vlastnictví horší.“ Tento pohled dokonale shrnuje první názory některých softwarových společností na otevřený a volně šiřitelný software. Velké komerční společnosti se však tomuto novému trendu postupně přizpůsobovaly a zahájily vlastní vývoj oficiálního otevřeného softwaru, který byl prezentován na síti Internet. Na dnešním trhu s otevřeným softwarem mají největší podíl společnosti IBM, Oracle, Google, State Farm, a další méně známé firmy. Postupně tedy došlo k velké změně názorů a firemní filozofie ohledně volně šiřitelného a otevřeného softwaru.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání některých vlastností open source.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Z hlediska bezpečnostních děr v software je otevřenost kódu dvojsečná zbraň. Chyby v programech může hledat mnohem širší skupina lidí (nebo i automatických pomůcek) a je proto naděje, že se snáze opraví. Na druhou stranu zranitelnosti mohou snáze najít i útočníci. V současném paradigmatu informační bezpečnosti full disclosure se ovšem považuje za obecně výhodnější, když jsou informace dostupné všem, i za tu cenu, že jsou dostupné útočníkům. Alespoň u populárních programů s velkou základnou uživatelů a vývojářů lze předpokládat, že „uživatelská“ strana má výrazně větší prostředky (především více času kvalifikovaných lidí) než cracker.  Nespornou výhodou otevřeného zdrojového kódu je ohromné ztížení možnosti propašování zadních vrátek a trojských koní.", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "Open source software může být dodán zdarma. V takovém případě jeho tvůrci nemohou po uživatelích vyžadovat licenční poplatek na financování vývoje projektu. Místo toho se tak objevila řada alternativních modelů financování.  Software může být vyvíjen jako konzultační projekt pro jednoho nebo více zákazníků. Zákazníci platí vývojářům za konkrétní úkony: prioritně odstraňování chyb, nebo přidání nových funkcí. Firmy nebo nezávislí konzultanti si také mohou zaplatit školení, instalaci, technickou podporu, nebo přizpůsobení softwaru.  Dalším přístupem k financování je poskytnutí softwaru zdarma, ale prodávat licence na proprietární doplňky jako jsou například datové knihovny. Například open source CAD program může vyžadovat knihovny, které jsou součástí předplatného nebo dodávané za paušální poplatek. Open source software může také zvýšit prodeje specializovaného hardware, se kterým spolupracuje, což je třeba příklad telefonního softwaru Asterisk, vyvinutého výrobcem hardware počítačové telefonie.  Mnoho open source projektů se zrodilo z výzkumných projektů v rámci univerzit jako osobní projekty studentů nebo profesorů, nebo jako podpůrný nástroj vědeckého výzkumu. Vliv vysokých škol a výzkumných institucí na open source se ukazuje na počtu projektů nesoucí jméno jejich hostitelské instituce, například BSD Unix, CMU Common Lisp, nebo NCSA HTTPd, z nějž se časem vyvinul Apache.  Firmy mohou zaměstnávat vývojáře, aby pracovali na open source projektech, které jsou užitečné v rámci firemní infrastruktury: v tomto případě to není vyvíjeno jako produkt určený k prodeji, ale jako druh veřejně sdíleného nástroje. Lokální oprava chyby, nebo řešení softwarového problému, napsáno vývojářem buď na žádost firmy, nebo k zjednodušení jeho práce, může být zveřejněno jako open source příspěvek, aniž by to firmu cokoliv stálo. Větší projekty, jako je například Linux, mohou mít přispěvatele z desítek firem, kteří jej používají a závisí na něm, stejně tak jako od nadšenců a výzkumných vývojářů.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání s proprietárním softwarem.", "content": "Diskuse na téma open source versus closed source (alternativně nazývaný proprietární software) bývá často plamenná. Hlavními čtyřmi důvody (jak je uvedeno v rámci výzkumu Open Source Business Conference), proč jednotlivci nebo organizace volí open source software jsou: 1) nižší náklady, 2) bezpečnost, 3) žádné proprietární uzamčení a 4) lepší kvalita.  Od té doby, co se inovativní společnosti tolik nespoléhají na softwarové prodeje, se stal proprietární software méně potřebným. Jako takové jsou věci jako open source redakční systémy, jinými slovy CMS, stále běžnější. V roce 2009 přešel Bílý dům v USA ze svého proprietárního redakčního systému na open source CMS systém Drupal. Společnosti jako Novell (které tradičně prodávají software postaru) neustále debatují nad výhodami možnosti přechodu na open source, zatímco část jejich produktu již nabízí otevřené zdrojové kódy. Tímto způsobem open source software poskytuje řešení jedinečných nebo specifických problémů. Je zjištěno, že 98 % podniků na úrovni společností nějakým způsobem open source využívá.  S touto změnou trhu se více kritických systémů začíná spoléhat na nabídku open source, což umožňuje větší finanční prostředky (například granty Amerického ministerstva pro vnitřní bezpečnost), které pomáhají v „honu po bezpečnostních chybách“.  Nejedná se o dohadování o tom, že open source software nemá své nedostatky. Jednou z největších překážek, která čelí širokému přijetí open source software se týká nedostatku technické a obecné podpory. Open source společnosti často bojují s tím, že někdy nabízí podporu pod jiným názvem výrobku. Acquia například nabízí na podnikové úrovni podporu i pro open source alternativy Drupalu.  Mnozí zastánci tvrdí, že open source software je neodmyslitelně bezpečnější, protože každý člověk může prohlížet, upravovat a měnit kód. Nicméně closed-source software a některé výzkumy naznačují, že jedinci, kteří nejsou placeni za čištění kódu, nemají motivaci dělat nudnou, monotónní práci. Studie zdrojového kódu Linuxu zjistila 0,17 chyb na 1000 řádků kódu zatímco proprietární software obecně dosahuje výsledku 20-30 chyb na 1000 řádků.  Ajzenova teorie plánovaného chování zkoumá souvislost mezi postoji a chováním. Na základě pilotní studie organizací, které přijímají (nebo nepřijímají) OSS; několik faktorů statistického významu bylo pozorováno v manažerských přesvědčeních v závislosti na (a) postoji k výsledkům, (b) vlivů a chování druhých a (c) jejich schopnosti jednat.", "section_level": 2}, {"title": "Pro a proti pro softwarové vývojáře.", "content": "Softwaroví odborníci a výzkumníci identifikovali na open source různé výhody a nevýhody. Hlavní výhodou pro podnikání je to, že s open source lze dosáhnout lepšího pronikání na trh. Společnosti nabízející open source software jsou schopny stanovit průmyslovou normu, a tím získat výhodu nad konkurencí. To také pomohlo vybudovat vývojářovu loajalitu jak se vývojáři cítí zmocněnějšími a mají smysl pro vlastnění konečného produktu. Pro OSS navíc nejsou potřeba tak vysoké náklady na marketing a logistické služby. To také pomáhá společnostem, aby udržely technologický krok se všemi. Je to dobrá věc pro podporu firemní image, včetně komerčních produktů. Vývoj OSS pomáhá vytvářet spolehlivý, vysoce kvalitní software rychle a levně. Termín „open-source“ byl původně zamýšlen pro obchodní známku, jenomže byl považován za příliš popisný, takže z něj žádná obchodní známka není. Kromě toho nabízí potenciál pro více flexibilní technologie a rychlejší inovace. Měl by být mnohem spolehlivější, protože má většinou tisíce nezávislých programátorů, kteří testují a opravují chyby v softwaru. Je flexibilní, protože modulární systémy dovolují programátorům vlastní rozhraní nebo přidávat nové funkce. Je inovativní, protože open source programy jsou produktem mezi velkým množstvím různých programátorů. Mix různých pohledů, firemních a osobních cílů velmi urychluje inovace systému. Kromě toho free software může být vyvinut v souladu s čistě technickými požadavky. To nevyžaduje uvažování s komerčním tlakem, který často výrazně snižuje kvalitu softwaru. Díky komerčnímu tlaku musí vývojář tradičního softwaru věnovat více pozornosti na požadavky zákazníka než na požadavky na zabezpečení, neboť tyto prvky jsou zákazníkovi skryty.  Někdy se říká, že vývojový proces open source nemusí být dobře definován a části rozvojového procesu, jako je testování a dokumentace, mohou být ignorovány. Nicméně to platí pouze pro malé (většinou jeden programátor) projekty. U větších, úspěšnějších projektů se musí stanovit a vynucovat určitá pravidla, aby se tak umožnila snadná týmová práce. Ve většině komplexních projektů tato pravidla mohou být stejně přísná, jako přezkoumání drobné změny provedenou dvěma nezávislými programátory.  Ne všechny OSS iniciativy byly úspěšné, například SourceXchange a Eazel. Softwaroví odborníci a výzkumníci, kteří nejsou přesvědčeni o schopnosti produkovat pomocí open source kvalitní systémy identifikující nejasný proces, později objevené vady a nedostatek empirických důkazů nejzávažnějších problémů (shromážděné údaje týkající se produktivity a kvality). Je také obtížně navrhnout komerčně znící podnikatelský model podle open source vzoru. V důsledku toho můžou být splněny pouze technické požadavky a ne požadavky na trhu. Pokud jde o bezpečnost, může open source umožnit hackerům, aby se dozvěděli o slabých místech a mezerách v systému snadněji než v closed-source softwaru. To závisí na kontrolních mechanismech s cílem vytvořit efektivní činnost autonomních agentů, kteří jsou součástí virtuálních společností.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritiky určitých zásad OSI jednají především jako část definice a odlišnosti jiných termínů. Hnutí za otevřený obsah neuznává ani neschvaluje OSI zásady a zahrnuje místo vzájemné share-alike dohody vyžadující komerční využití nebo přípravy odvozených prací. Jeden z hlavních kritiků, Richard Stallman z FSF (Free Software Foundation), rezolutně odmítá termín „Open Source“, který se v mnoha případech používá pro „free software“. I když je jasné, že právně je free software klasifikován jako open source. Stallman tvrdí, že takováto kategorie je nevhodná. Kritici také oponují pragmatismu OSI, neboť se obávají, že ideály free softwaru jsou ohroženy tím, že FSF kompromituje ideály pro standardy softwarové svobody. Stále více je termín „free a open source software“ používán komunitou pro celkové popsání společného území mezi free software a open source software.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otevřený software ( nebo, zkratka OSS) je počítačový software s otevřeným zdrojovým kódem. Otevřenost zde znamená jak technickou dostupnost kódu, tak legální (ne)dostupnost – licenci software. Licence je velmi důležitá, jelikož specifikuje, jaká práva k otevřenému kódu získá a jak s nim může nakládat jeho uživatel. Některé licence (ku příkladu GNU) například dovolují uživatelům zdrojový kód upravovat a distribuovat (na rozdíl od proprietárního software).", "tgt_summary": "Open-source software (OSS) is a type of computer software in which source code is released under a license in which the copyright holder grants users the rights to use, study, change, and distribute the software to anyone and for any purpose. Open-source software may be developed in a collaborative public manner. Open-source software is a prominent example of open collaboration.", "id": 2423454}
{"src_title": "Lidský mozek", "tgt_title": "Human brain", "src_document": [{"title": "Makroskopická anatomie.", "content": "Mozek lze zjednodušeně rozdělit na mozkový kmen, mezimozek (diencephalon) a koncový mozek (telencephalon). Anatomicky se však dělí na tyto části: prodloužená mícha (medulla oblongata), Varolův most (Pons Varoli, běžně Pons), Střední mozek (mesencephalon), Mozeček (Cerebellum), Mezimozek (diencephalon) a koncový mozek (telencephalon). Makroskopicky se na mozku popisují mnohé útvary, které se často překrývají s funkčními strukturami téhož jména nebo v sobě takové struktury ukrývají, struktura funkční pak obvykle nese jméno podle struktury, pod kterou se nachází (např. \"nuclei mamilarii\" se vyskytují v hrbolcích na spodině mozku s názvem \"corpora mamillaria\"); případně jsou struktury pojmenovány na základě svého vzhledu (tvaru či barvy, kupř. \"corpora geniculata\" – \"kolínkovitá tělíska\", \"locus caeruleus\" – \"modrošedé místo\").", "section_level": 1}, {"title": "Prodloužená mícha.", "content": "Prodloužená mícha neboli Medulla oblongata, v praxi často pouze oblongata, je přechodem mezi míchou a mozkovým kmenem. Za hranici mezi míchou a oblongatou se považuje \"decussatio pyramidorum\", viditelné zkřížení vláken pyramidové dráhy. Oblongata je místem, kde se dráhy zadních provazců míchy (tzv. lemniskální systém) přepojuje v \"nucleus cuneatus\" a \"nucleus gracilis\" (obě tato jádra vyzdvihují stejnojmenné hrbolky). Dále její šedé hmoty obsahují část jader hlavových nervů a úsek retikulární formace. Nejnápadnějšími makroskopickými útvary na oblongatě jsou tzv. pyramidy (podle kterých dostala jméno tudy probíhající pyramidová dráha) a oliva, oválné vyvýšení po straně oblongaty, která v sobě ukrývá stejnojmenná jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Varolův most.", "content": "Varolův most neboli Pons Varoli, v praxi často pouze pons, je úsek mozkového kmene navazující na oblongatu. Některé struktury z oblongaty (zejm. retikulární formace a některé ascendentní dráhy) se nachází i v pontu. Dále se v něm nachází další jádra hlavových nervů a tzv. \"relé jádra\" sluchové dráhy. Nejdůležitější struktura v pontu jsou však pontinní jádra, která přivádí informace do mozečku. Makroskopicky významným útvarem v pontu (částečně i v oblongatě) je čtvrtá mozková komora.", "section_level": 2}, {"title": "Mozeček.", "content": "Mozeček vývojově vznikl z dorsální ploténky methencephala (viz níže) a jedná se o koordinační centrum motoriky. Šedá hmota se dělí na kůru mozečku a na mozečková jádra (\"ncl. Dentatus, ncl. emboliformis, ncll. globosi\" a \"ncl. fastigii\"). Bílá hmota přivádí do mozečkové kůry informace jednak z mozkové kůry (informace o zamýšleném pohybu a zraková či sluchová korekce z příslušných korových oblastí), jednak z vestibulárních jader a rovnovážného ústrojí (informace o poloze či pohybu těla) a jednak z míchy (proprioceptivní informace z těla – pozice končetin, napětí svalů). Tato vlákna tvoří v mozečku tzv. \"arbor vitae\" neboli strom života, jelikož jejich větvení opravdu silně připomíná strom. Mozečková kůra tyto informace zpracovává a prostřednictvím jader je vysílá skrze Thalamus do kůry.", "section_level": 2}, {"title": "Střední mozek.", "content": "Střední mozek neboli mesencephalon je poslední úsek mozkového kmene. Anatomicky se dělí na tři části – tectum, tegmentum a crura cerebri. Tectum, neboli čtverhrbolí, je skupina čtyřech drobných hrbolků, které jsou evolučně stará vývojová centra pro zrak a sluch, jejichž funkci později převzal Thalamus a korová centra, avšak stále do nich vedou odbočky ze zrakové a sluchové dráhy a zajišťují mimovolné odpovědi na zrakové a sluchové podněty. Tegmentum je střední etáž mesencephala a kromě mnoha šedých hmot s velkým významem jak pro motoriku (\"nucleus ruber\" a další jádra hlavových nervů) tak pro mimovolnou činnost (\"substancia grisea centralis\" okolo \"aqueductus mesencephali\", retikulární formace a četná intersticiální jádra). Skrze tegmentum prochází tzv. \"aqueductus mesencephali\", který spojuje třetí a čtvrtou mozkovou komoru. Hranici mezi tegmentem a crura cerebri tvoří funkčně nesmírně významná struktura – \"substantia nigra\" (černá hmota), která je kromě svého zapojení do motorických okruhů také místem, kde vzniká dopamin, jehož nedostatek způsobuje parkinsonismus. Crura cerebri se skládají výhradně z bílé hmoty a obsahují descendentní dráhy z mozkové kůry.", "section_level": 2}, {"title": "Mezimozek.", "content": "Mezimozek neboli diencephalon je soubor šedých hmot sdružených okolo třetí mozkové komory, které mají velký funkční význam. Skládá se z těchto struktur: Thalamus, hypothalamus, subthalamus, metathalamus a epithalamus. (Do jisté míry i sítnice, jež je výchlipkou diencephala)", "section_level": 2}, {"title": "Thalamus.", "content": "Thalamus je největší útvar v diencephalu, soubor šedých hmot který přijímá sensitivní podněty z celého těla a přepojuje je dále do kůry. Thalamus se považuje za \"bránu do vědomí\", tedy že podněty, které nedosáhnou Thalamu si člověk neuvědomí. Také je spolu s retikulární formací součást ascendentního budivého systému.", "section_level": 3}, {"title": "Subthalamus.", "content": "Subthalamus je soubor šedých hmot uložený těsně pod thalamem. Účastní se na koordinaci pohybů, jeho poškození může vyústit v různé poruchy, jako je třeba hemibalismus – prudké, házivé pohyby končetin, objevují se kontralaterálně k poškození (tedy na opačné straně, než je poškození).", "section_level": 3}, {"title": "Hypothalamus.", "content": "Hypothalamus je podkorové visceromotorické centrum a má mnoho významných funkcí. Jednak je zapojený do endokrinního systému (hypothalamo-hypofysární systém) a jednak je nadřazený autonomnímu nervstvu. Je také zapojený do limbického systému, a proto v nás emoce vzbuzují somatické reakce (červenání se, zrychlení srdeční akce apod.). Také je pomocí svého napojení na zrakovou dráhu a epifýsu účasten na regulaci cirkadiánních rytmů (něco jako denní režim těla).", "section_level": 3}, {"title": "Metathalamus.", "content": "Metathalamus sestává ze dvou hrbolků připojených na zatní stranu thalamu – \"corpus geniculatum laterale et mediale\" a jedná se o podkorové zrakové (c.g. laterale) a sluchové (c.g. mediale) centrum. Zde se přepojuje zraková/sluchová dráha a zároveň odtud vychází odbočky do evolučně starších center v tectu.", "section_level": 3}, {"title": "Epithalamus.", "content": "Epithalamus je oddíl diencephala, jež obsahuje tyto důležité struktury: epifýsu, habenulum a comissura habenulare a tzv. pretektální oblast, kde se přepojuje většina očních reflexů.", "section_level": 3}, {"title": "Koncový mozek.", "content": "Koncový mozek neboli telencepalon je evolučně nejmladší část mozku, která je u savců a zejména u primátů silně vyvinuta. Telencephalon je rozdělen na dvě hemisféry, z nichž každá má pět laloků (nebo šest, podle některých dělení). Hemisféry jsou pokryty kůrou, která se dělí na tři typy: paleocortex – evolučně nejstarší, má tři vrstvy, vyskytuje se v tzv. čichovém mozku; archicortex – taktéž evolučně stará třívrstevná kůra, je součástí některých struktur limbického systému; neocortex – tvoří 96 % povrchu hemisfér, je evolučně mladší, je šestivrstevná.  V koncovém mozku se ještě vyskytují tyto významné struktury: bazální ganglia – podkorové motorické centrum, má velký význam pro přípravu složitých pohybů, u některých nižších obratlovců (např. laboratorní myš s experimentálně poškozenou kůrou) mohou suplovat funkci korových motorických center. Dále sem patří struktury limbického systému – podkorové centrum amygdala, hipokampus (korové centrum tvořené archicortexem) a gyrus cinguli (korové centrum).  Povrch hemisfér je u člověka rozbrázděn do mnoha závitů (na rozdíl od lissencephalních živočichů, kteří mají mozek hladký), čímž se efektivně zvyšuje plocha kůry. Závity (\"gyri\") jsou od sebe odděleny rýhami (\"sulci\"), z kterých je nejdůležitějším \"sulcus centralis\" který od sebe odděluje motorické a sensitivní korové oblasti. Gyrifikace probíhá již v embryonálním období a při narození je dokončená.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá hmota.", "content": "Bílá hmota sestává z myelinisovaných axonů nervových buněk. V mozku tvoří tři základní skupiny: vlákna projekční, asociační a komisurální. Projekční vlákna jsou vlákna, která předávají informace z nižších etáží na vyšší a naopak. Příkladem je \"capsula interna\", největší skupina projekčních vláken, která mimo jiné vedou motorické povely z kůry.  Asociační vlákna jsou taková, která spojují různé místa na téže etáži. Největší význam mají asociační vlákna korová, která integrují v asociačních oblastech informace a umožňují tak složité procesy jako poznávání, plánování či uvažování.  Komisurální vlákna jsou taková, která spojují navzájem hemisféry. Největší takovou komisurou je \"corpus callosum\" – nejvýraznější útvar na sagitálním řezu mozkem.", "section_level": 2}, {"title": "Komorový systém.", "content": "Uvnitř centrální nervové soustavy je systém dutin vyplněných mozkomíšním mokem, neboli likvorem. Toto je pozůstatek embryonálního vývoje (jedno z počátečních stadií vývoje je dutá, uzavřená trubice). V mozku se vyskytují čtyři komory: dvě postranní komory v koncovém mozku, třetí mozková komora v diencephalu a čtvrtá mozková komora v pontu a oblongatě.  Uvnitř komor v místech nazvaných \"plexus chorioideus\" likvor vzniká (jedno takové místo je v každé komoře) a odtéká směrem do čtvrté komory, kde se skrze tři otvory (nepárové \"foramen Magenti\" a párová \"foramina Luschkae\") dostává do subarachnoidálního prostoru, odkud se vstřebává do žilních splavů. Neprůchodnost těchto otvorů vede k patologickému stavu známému pod názvem vnitřní hydrocephalus. Likvor se podílí na udržování stálého prostředí v mozku a na odstraňování metabolitů.", "section_level": 2}, {"title": "Mozkové pleny.", "content": "Mozek a mícha jsou uloženy v tzv. meningovém vaku. Meningy, neboli mozkové pleny jsou tři: dura mater, neboli tvrdá plena mozková je svrchní tuhý obal. V lebce těsně naléhá na periost lebky, ale v páteřním kanálu je nad ní epidurální prostor, který umožňuje podávání epidurální anestesie.  Pod durou mater se nachází arachnoidea, neboli pavučnice. Jedná se o velice jemnou blánu ve které probíhají větší cévy. V místě kontaktu arachnoidey a žilních splavů se vyskytují tzv. \"granulationes arachnoidae\", pomocí kterých se vstřebává likvor ze subarachnoidálního prostoru. Pokud tyto chybí (následkem úrazu), vzniká zevní hydrocephalus.  Nejvnitřnější je pia mater, neboli omozečnice. Jedná se o blánu pevnější než arachnoidea, ale ne tak pevnou jako dura mater. Mozek těsně obklopuje a nedá se odpreparovat.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopická anatomie.", "content": "V mozku se vyskytují dvě skupiny buněk – neurony a glie. Většinu tkáně tvoří právě podpůrná glie. Jistou pozornost je nutné věnovat mikroskopické stavbě mozkové kůry, konkrétně neocortexu. Ten má šest vrstev:  Na základě rozdílů v poměru vyvinutosti těchto vrstev Korbinian Brodmann v roce 1907 vytvořil cytoarchitektonickou mapu kůry, jejíž povrch rozčlenil na 11 regionů, které se dělí na 52 oblastí. Tato mapa byla četnými výzkumy prokázaná jako správná. V roce 2013 vzniknul projekt Brain Activity Map Project usilující o zmapování aktivity každého neuronu lidského mozku.  Neexistuje rozdíl mezi mužským a ženským mozkem, rozdíly mezi mozky mužů a žen jsou dány vnějšími okolnostmi, jako např. způsobem výchovy.", "section_level": 1}, {"title": "Cévní zásobování mozku.", "content": "Mozek je artériemi zásoben okysličenou krví. Mozková tkáň potřebuje velké množství krve, asi 15–20 % právě cirkulující. Mozek zásobují dva páry tepen. Arteriae vertebralis zásobují mozkový kmen a mozeček. Většina mozku je zásobovaná z arteriae carotidaes internae. Tyto tepenné systémy spolu tvoří anastomotický okruh, tzv. \"circulus arteriosus Wilisi\" pojmenovaný po svém objeviteli, který umožňuje aby se i při ucpání některé z tepen nepřerušila dodávka krve do mozku (když se ucpe jedna z aa. carotidae internae, zbývající tepny se dokáží adaptovat a mozek uživit). Mozkové žíly odvádějí krev do systému splavů (sinusů), odkud směřuje do srdce.", "section_level": 1}, {"title": "Významné funkční oblasti mozkové kůry.", "content": "Kůra hemisfér koncového mozku hostí mnoho významných center. Jednak se jedná o primární a sekundární sensorická centra (zrakové, sluchové, čichové, chuťové), dále o motorické a sensitivní centrum (tato dvě centra jsou v závitech těsně obklopujících \"sulcus centralis\"), tzv. premotorická oblast, kde jsou uložené naučené pohyby, frontální okohybné pole (významné korové centrum řídící nevědomé oční pohyby) a řečová centra.  Řečová centra jsou dvě – Brocovo motorické centrum (při jeho poškození člověk trpí motorickou afázií řeči – sice rozumí, ale nedokáže vydávat srozumitelná slova) a Wernikeho gnostické centrum (při jeho poškození dochází k sensorické afázii – pacient nerozumí mluvenému slovu a když mluví spojuje slova do nesrozumitelných celků, což si ale neuvědomuje, protože si sám nerozumí). Jedná se o evolučně velmi mladá centra, která nejsou přítomná bilaterálně, ale pouze v dominantní hemisféře.  Hemisféry nejsou obě symetrické, je známé že levá hemisféra je více zaměřená na analytické myšlení a početní operace, zatímco pravá je zaměřená spíše na vnímání umění a abstraktní myšlení. To, která hemisféra je dominantní se určuje podle přítomnosti unilaterálních (= jen na jedné straně přítomných) center. Téměř všichni praváci a asi 50 % leváků má dominantní levou hemisféru.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj mozku.", "content": "Na kraniálním konci nervové trubice se zformují tři mozkové váčky – prosencephalon, mesencephalon a rhombencephalon. Jejich stavba z počátku odpovídá stavbě nervové trubice – mají ventrální, dorsální, basální a alární ploténky. Ventrální a dorsální ploténky se v mozku moc nerozvíjejí, výjimkou jsou methencephalon a mesencephalon (viz níže). Z basálních plotének vzniknou motorická a visceromotorická centra a z alárních plotének centra sensitivní a sensorická.  Prosencephalon se rozdělí na telencephalon (ze kterého začnou růst hemisféry) a diencephalon (ze kterého se vyhlípí základ pro oko). V telencephalu se z palia (budoucí kůra) oddělují podkorové struktury jako basální ganglia a amygdala a třívrstevné paleopalium je nahrazováno neopaliem.  Mesencephalon se nijak nedělí, ale jeho dorsální ploténka se začne rozvíjet a vytvoří tak tectum (čtverhrbolí).  Rhombencephalon se rozdělí na methencephalon (základ pontu) a myelencephalon (základ oblongaty). Dorsální ploténka methencephala začne pruce růst a vzniká z ní mozeček.  Gyrifikace hemisfér probíhá postupně, nejprve se vytvoří fissura longitudinalis cerebri (dáno už tím, že hemisféry vyrostou odděleně), poté fissura lateralis cerebri (odděluje spánkový lalok) za kterou následuje sulcus centralis. Ostatní následují postupně za těmito útvary.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj (růst) a regenerace.", "content": "Při vývoji lidského zárodku (embrya) roste nejrychleji mozek. V osmém týdnu má již embryo vytvořený základ všech budoucích orgánů lidského těla. Průměrně velký zárodek na přelomu 8. a 9. týdne, kdy mu začínáme říkat plod, váží 9 gramů a měří 5 centimetrů.  \"Kompletně rozvinutý lidský mozek obsahuje 85 až 100 miliard navzájem složitě pospojovaných mozkových buněk. Převážná část růstu mozku se odehrává během prvních tří měsíců nitroděložního života a při narození je počet mozkových buněk už konečný. Mozek se však dále poněkud zvětšuje a zejména zraje, to znamená, že mozkové buňky postupně zdokonalují svoje uspořádání a tím i svoji funkci. Mozkovna novorozeného dítěte již dosáhla tří čtvrtin své budoucí dospělé velikosti a hlavička, která je odrazem velikosti mozku, tvoří celou čtvrtinu délky těla. Tento poměr se během dalšího růstu a vývoje podstatně mění a ve 25 letech tvoří hlava už pouhou osminu tělesné výšky. Po narození tedy roste zbytek těla o poznání více než hlava, to znamená mozek. Pro rodiče je jistě známá zkušenost, že dítě vyroste mnohem dříve z kalhot než z čepice.  Po druhém roce věku se již obvod hlavy zvětšuje jen málo, nejvýše o 2 cm za rok. V 7 letech je růst mozku ukončen z 90 % a v 10 letech dosahuje mozek hmotnosti mozku dospělého.  Důležitá část zrání mozku po narození se odehrává během prvních čtyř měsíců života. Díky němu postupně mizejí reflexy typické pro novorozenecké období, dítě je stále čilejší a více reaguje na okolí. Kojenec se již snaží uchopovat předměty, usmívá se a směje se i hlasitě, očekává, že dostane jídlo, které má na dohled, a postupně začíná sedět s oporou.  Na zrání a vývoj mozku velmi těsně navazuje jak rozvoj psychiky a duševních schopností dítěte, tak i jeho obratnost, schopnost pohybové koordinace (tzv. jemná motorika). Postupný rozvoj obratnosti můžeme v prvním roce života dobře pozorovat například na způsobu, jakým dítě uchopí rukou předmět. Schopnost úchopu se objevuje obvykle ve 3-4 měsících věku. Tato nová dovednost přináší dítěti mnoho radosti a potěšení. Nejdříve začíná uchopovat předměty celou dlaní. Palec jako součást dlaně se do úchopu zapojí později, v pátém měsíci. V sedmém měsíci začne pomáhat dítěti v úchopu některých předmětů, například kostky, palec otočený proti ostatním prstům. Až v 9 měsících umí dítě využít pro uchopení drobtů nebo malých kuliček také jemný klíšťkový úchop. Jako ve všech ostatních dovednostech, i zde platí, že každé dítě je samostatným individuem a jeho vývoj se může od uvedených údajů poněkud lišit. Zmiňujeme data průměrná, zjištěná při hodnocení velkých skupin dětí.  Pro objevování okolí má pro dítě obrovský význam celkový pohybový vývoj (tzv. hrubá motorika). Dítě obvykle začne samostatně sedět mezi 6. a 8. měsícem. Od této chvíle může pozorovat bez omezení dění okolo sebe a jeho obzor se dále rozšiřuje. Kolem jednoho roku začíná samostatně chodit (s rozmezím u zdravých dětí mezi 9 a 17 měsíci věku). Díky samostatné chůzi může dítě rovnýma nohama vstoupit do druhého roku života, jehož hlavní náplní je postupné získávání nezávislosti a samostatné objevování světa.\"  Mezi 5. a 7. rokem života již dětský mozek dosáhne 90 % své dospělé hmotnosti. Přibližně v 6 letech dochází k poslednímu významnému kroku v přestavbě mozkové kůry. Díky ní vyzrává jemná senzori-motorická koordinace (vztah mezi smyslovým vjemem a jemnou pohybovou odpovědí). Ta významně pomáhá při zvládnutí školních dovedností - jak při práci s tužkou a papírem, tedy při psaní a kreslení, tak i při tělocviku a sportu.  Mozek dospělého člověka ukrývá 85 až 100 miliard nervových buněk.  Ještě na konci 20. století někteří odborníci věřili, že po dosažení dospělosti už lidský mozek nedokáže více produkovat nové neurony. \"Dnes však vědci obecně zastávají názor, že mozek prostřednictvím procesu neurogeneze (tj. vznik nových mozkových buněk) i nadále vytváří nové nervové buňky a to dokonce i ve starším věku. Výzkumy ukázaly, že k tvorbě nových neuronů dochází nejvíce ve dvou částech mozku – v subventrikulární oblasti a v části hipokampus. Hipokampus je zodpovědný za schopnost učení a paměti.\" Když nefunguje správně, vznikají nebo se více projevují onemocnění jako například deprese, úzkost či Parkinsonova choroba, které však mají v těchto případech neurodegenerativní charakter. \"V 60. letech 20. století si vědecký tým Josepha Altmana všiml buněčné proliferace (neuronové novotvorby) u potkanů. Nikdo mu ale nevěřil, že se něco podobného děje i v mozku člověka. A v roce 1998 přišel švédský badatel Peter S. Eriksson s důkazy, že neurogeneze je skutečností. Ve 20. letech 21. století výzkumy hlásí vznik přibližně 700 nových mozkových buněk denně....  Neurovědkyně Sandrine Thuret z londýnské King’s College uvádí, že padesátiletý člověk nemá v mozku ani jeden neuron, který by měl stejné datum narození jako jeho majitel. Všechny do jednoho se už vyměnily. Nové nervové buňky hrají důležitou roli v učení dospělých. Doktorka Thuret spolu se svým týmem v laboratoři zjistila, že zabránění neurogenezi v dospělém mozku vede ke zhoršení paměti. Nové neurony mají také významný vliv na naši náladu. Thuret také se svým týmem zjistila, že pokud se zastaví tvorba nových mozkových buněk, dostane se ke slovu deprese. Tím vysvětluje přetrvávající depresivní ladění u pacientů, kteří zvítězili nad rakovinou. Vedlejším efektem náročné onkologické léčby je totiž dočasná stopka neurogenezi.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lidský mozek (\"encephalon\") je řídící a integrační orgán nervové soustavy člověka. Řídí a kontroluje veškeré tělesné funkce, jako je činnost srdce, trávení, pohyb, řeč, ale i samotné myšlení, paměť či vnímání emocí.", "tgt_summary": "The human brain is the central organ of the human nervous system, and with the spinal cord makes up the central nervous system. The brain consists of the cerebrum, the brainstem and the cerebellum. It controls most of the activities of the body, processing, integrating, and coordinating the information it receives from the sense organs, and making decisions as to the instructions sent to the rest of the body. The brain is contained in, and protected by, the skull bones of the head.", "id": 1857599}
{"src_title": "Gibraltar", "tgt_title": "Gibraltar", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Gibraltar má rozlohu 6,5 km2. Hranice se Španělskem je dlouhá 1,2 km, dalších 12 km je pobřeží. Vápencová skála Rock of Gibraltar, na které se Gibraltar rozkládá a která odděluje Gibraltarskou zátoku od Středozemního moře, má v nejvyšším bodě 426 m. Na Gibraltaru není zdroj pitné vody, kromě sběru dešťové vody se dnes k jejímu získání využívá reverzní osmóza. Hustota osídlení činí přes 4200 obyvatel na km2. Prostor na Gibraltaru je tak velmi omezen, že jediná pevninská silnice na Gibraltar kříží dráhu mezinárodního letiště. Tato unikátní křižovatka je řízena běžnými semafory. Na Gibraltaru se nachází jediná evropská kolonie opic. Tyto opice, náležící k druhu magot bezocasý (\"Macaca sylvanus\"), si místní obyvatelé velmi hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Následkem až přehnané péče jsou opice vůči lidem značně drzé.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla v lomu Forbes roku 1848 objevena první lebka neandrtálce ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu. O Gibraltaru se dozvídáme z fénických, kartaginských i římských pramenů (latinské jméno je \"Calpe\"). V době stěhování národů odsud odpluli barbarští Vandalové do Afriky. V roce 711 zde přistálo vojsko Arabů a marockých Berberů vedené Tárikem ibn Zijádem, které dobylo křesťanskou vizigótskou říši na poloostrově. Skála byla přejmenována po dobyvateli na \"Džabal at-Tárik\" (Tárikova hora či skála), z čehož vznikl zkomolením Gibraltar. Maurové na skále postavili pevnost, z níž se části zachovaly dodnes. Pevnost byla během reconquisty dobyta v roce 1462 kastilským vojskem.  Během války o španělské dědictví byl v roce 1704 Gibraltar dobyt holandsko-britským expedičním sborem vedeným admirálem Georgem Rookem a tento stav byl formalizován v roce 1713 Utrechtskou smlouvou. Španělé zkoušeli Gibraltar několikrát neúspěšně dobýt zpět, za nejtvrdší nápor se považuje takzvané Velké obležení v letech 1779 až 1783 během americké války za nezávislost.  Za druhé světové války bylo veškeré civilní obyvatelstvo evakuováno a Gibraltar se opět změnil v pevnost a námořní základnu. Odsud Britové ovládali vstup do Středozemního moře a byli schopni zásobovat Maltu a Severní Afriku. 25. září 1940 se stal Gibraltar cílem náletu 83 francouzských letadel, což byla odveta za britské akce v Mers-el-Kébiru a Dakaru. Španělsko uzavřelo za války pevninské přístupy k pevnosti, odmítlo ale umožnit průchod německým jednotkám, které by chtěly pevnost napadnout. I po válce napjaté vztahy s Frankovým Španělskem pokračovaly. Do roku 1991 byla na východní straně skály instalována ohromná plechová „střecha“, která sloužila k zachytávání dešťové vody během španělské blokády.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Gibraltarská ekonomika je založená na turistice, obchodu a finančních službách. Na Gibraltaru je údajně zaregistrováno více firem, než má obyvatel. Ročně navštíví Gibraltar přes 7 milionů turistů. Gibraltar rovněž vydává svoje vlastní mince a bankovky – gibraltarskou libru, je však možné běžně platit i britskými librami a bez problému eurem, ale vrací jejich měnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gibraltar (původ slova z arabského جبل طارق – Džabal at-Tárik, \"Tárikova hora\", často přezdívaný \"\" – „skála“) je zámořské území (dříve korunní kolonie) Spojeného království. Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova. Tato strategická poloha umožňuje kontrolovat Gibraltarskou úžinu, tj. spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Roku 1830 se gibraltarská posádka stala formálně britskou kolonií. V letech 1967, 1976 a 2002 se konala referenda o připojení ke Španělsku, ale většina obyvatelstva je odmítla.", "tgt_summary": "Gibraltar (, ) is a British Overseas Territory located at the southern tip of the Iberian Peninsula. It has an area of and is bordered to the north by Spain. The landscape is dominated by the Rock of Gibraltar at the foot of which is a densely populated town area, home to over 32,000 people, primarily Gibraltarians.", "id": 1392700}
{"src_title": "PH", "tgt_title": "PH", "src_document": [{"title": "Definice pH.", "content": "Hodnota pH je definována jako záporně vzatý dekadický logaritmus aktivity oxoniových kationtů. Ve zředěných vodných roztocích lze hodnotu aktivity aproximovat hodnotou koncentrace a pak platí:  formula_1  Obecně platí rovnice:  formula_2  kde \"a\" značí aktivitu iontu (HO). pH nabývá hodnot od 0 do 14 (platí pro většinu vodných roztoků při 25 °C). Chemicky čistá voda má při pokojové teplotě pH 7 (při 100 °C zhruba 6), kyseliny < 7, zásady > 7.  Ve vodném roztoku je vždy kromě molekul HO také určité množství oxoniových kationtů HO (přesněji [H(HO)]) a hydroxylových aniontů OH. Součin koncentrací obou těchto iontů je ve vodných roztocích za konstantních podmínek vždy konstantní, je označován jako iontový součin vody a pro standardní podmínky nabývá hodnoty 10. V čisté vodě je látková koncentrace obou iontů stejná: 10. To odpovídá pH = 7. Kyselost vzniká přebytkem HO. Zvýšení jejich koncentrace na stonásobek, tedy 10, odpovídá pH = 5. Zásaditost je přebytek hydroxylových iontů na úkor oxoniových. Je-li v roztoku např. 1000× více OH než ve vodě, klesne koncentrace iontů HO na 10, což odpovídá pH = 10.  Kyselost nevodných roztoků (např. roztoky kyselin nebo hydroxidů v alkoholech, ketonech nebo i nepolárních rozpouštědlech) popisuje hodnota Hammetovy funkce. Velikost Hammetovy funkce pro určité prostředí se prakticky zjišťuje na základě poměru kyselé a zásadité formy určitého acidobazického indikátoru v měřeném roztoku.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočty pH.", "content": "Pro výpočet pH je vždy nutné ujasnit si, co (ne)reaguje s čím. Která sloučenina se v reakci chová jako kyselina, která se chová jako zásada a jak se budou chovat produkty reakce. Proto je důležité napsat si a vyčíslit rovnici reakce a spočítat koncentrace reaktantů a produktů (s tím, že pokud v reakci vzniká voda či slouží jako rozpouštědlo, tak její koncentrace můžeme zanedbat).  Podle toho, jaké látky mezi sebou reagují se vybere i vzorec pro výpočet hodnoty pH:", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet pH silné kyseliny.", "content": "Za silné kyseliny považujeme především následující: HCl, HBr, HI, HNO, HSO, HClO, HSiF  Pro výpočet přes koncentraci platí vzorec uvedený výše: formula_3  Pro přesnější výpočet přes aktivitu iontů se používá vzorec aktivity: formula_4, kde formula_5  y- aktivitní koeficient  Aktivitní koeficient se počítá pomocí rovnice iontové síly roztoku: formula_6  Iontová síla \"J\" (vzorec): formula_7  c - koncentrace látky v mol/l  Z - náboj iontu  Pro názornost je vhodné nakreslit si tabulku iontové síly, což lze ukázat na příkladu výpočtu pH 0,1M HCl :", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet pH slabé kyseliny.", "content": "Má-li kyselina disociační konstantu K, považujeme ji za slabou. Pro slabé kyseliny platí následující disociační vztahy:  formula_8 kde formula_9 z toho plyne, že: formula_10  Vzorec pro výpočet slabé kyseliny proto vypadá následovně: formula_11", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet pH silné zásady.", "content": "Za silné zásady (báze, značíme B) považujeme oxidy a hydroxidy alkalických kovů a kovů alkalických zemin (skupiny prvků I.A a II.A periodické tabulky)  Platí tak tyto vztahy: formula_12 a formula_13  Vzorec pH silné zásady proto zní: formula_14", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet pH slabé zásady.", "content": "Platí zde tyto vztahy: formula_15  Vzorec výpočtu pH slabé zásady: formula_16", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet pH solí.", "content": "Soli slabých kyselin se ve vodném prostředí chovají jako slabé zásady a naopak. C v následujících vzorcích je koncentrace soli.", "section_level": 2}, {"title": "Sůl silné kyseliny a silné zásady.", "content": "má neutrální pH (pH = 7)", "section_level": 3}, {"title": "Sůl slabé kyseliny a silné zásady.", "content": "formula_17", "section_level": 3}, {"title": "Sůl silné kyseliny a slabé zásady.", "content": "formula_18", "section_level": 3}, {"title": "Sůl slabé kyseliny a slabé zásady.", "content": "formula_19", "section_level": 3}, {"title": "Výpočet pH amfolytu.", "content": "Amfolyty jsou typicky aminokyseliny, soli vícesytných slabých kyselin.  formula_20", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet pH pufru.", "content": "Pufr - roztok se současným obsahem kyseliny i zásady.  formula_21", "section_level": 2}, {"title": "Měření pH.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Acidobazické indikátory.", "content": "Některé organické látky mění uspořádání dvojných vazeb v molekule v závislosti na pH prostředí, což se projeví změnou zabarvení roztoku. Například čaj změní barvu přidáním kyselé citronové šťávy. Takovým látkám říkáme acidobazické indikátory. Kyselost můžeme měřit přidáním indikátoru do roztoku a porovnáním barvy s kalibrovanou barevnou škálou. Používají se zejména tyto látky:  Přírodním indikátorem je například barvivo v červeném zelí, které při okyselení roztoku změní barvu z modré na červenou.  Barevné přechody indikátorů jsou v praxi nejčastěji využívány pro acidobazické titrace, které slouží pro určení obsahu kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném vzorku. Definovaný objem měřeného vzorku s přídavkem vhodného indikátoru je přitom neutralizován roztokem kyseliny nebo hydroxidu. Dosažení bodu, kdy je koncentrace kyseliny a hydroxidu v rovnováze (neutrální roztok) je určena změnou barvy příslušného indikátoru. Z množství a koncentrace roztoku, potřebného pro získání neutrálního roztoku lze jednoduše vypočíst obsah kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném roztoku.  Pro hrubou orientaci o kyselosti měřeného roztoku se k měření pH používá lakmusový papírek, což je proužek papíru napuštěný lakmusem. Poněkud přesnější údaj o kyselosti měřeného roztoku poskytuje univerzální indikátorový papírek, jehož zbarvení se mění s pH měřeného roztoku od červené až po tmavě modrou (barevnou škálu vystihuje vedlejší tabulka hodnot pH běžně se vyskytujících roztoků).", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentální metody měření pH.", "content": "Pro přesná měření hodnot pH vodných roztoků se v současné době používá prakticky výlučně potenciometrie s využitím skleněné elektrody jako měrného členu. Podstatou uvedené metody je velmi přesné měření elektrického potenciálu mezi měrnou (skleněnou) a referentní elektrodou. Jako referentní elektrody lze v tomto případě využít prakticky každé elektrody II. druhu, tedy elektrody, jejíž potenciál zůstává konstantní při změně prostředí, v němž je ponořena. Nejčastěji se zde uplatňuje kalomelová nebo argentchloridová srovnávací elektroda.  Kyselost měřeného roztoku určuje elektrický potenciál měrné skleněné elektrody. Základní část skleněné elektrody tvoří tenkostěnná miniaturní baňka ze speciálního skla. Vnitřní objem baňky je naplněn pufrem, tedy roztokem o konstantním pH. Vnější povrch baňky je ve styku s měřeným roztokem a rovnováha mezi hydroxoniovými ionty ve zkoumaném roztoku a ionty v povrchu skla způsobují změnu elektrického potenciálu elektrody.  Elektrický potenciál mezi měrnou a referentní elektrodou je měřen citlivým voltmetrem, který musí vykazovat vysoký vstupní odpor (minimální požadavek je 10 Ω, kvalitní přístroje mají parametry o řád až dva lepší). Komerčně dodávané přístroje - pH-metry současně převádějí měřené napětí mezi elektrodami přímo na hodnotu pH, kterou zobrazují digitálně na displeji.  Teoreticky platí, že změna pH o jeden řád (např. z pH 6 na pH 7) vyvolá změnu potenciálu skleněné elektrody o 59 mV. V praxi je však potenciálový rozdíl individuálně měřen pro konkrétní elektrodu pomocí roztoků o přesně definovaném pH, pufrů. Naměřený potenciálový rozdíl (např. pufru o pH = 4 a pH = 7) pak slouží ke kalibraci elektrody a zpřesnění výsledných údajů.  V současné době patří potenciometrické měření pH k velmi kvalitně i komerčně zvládnutým instrumentálním technikám. Na trhu je celá řada přístrojů špičkové kvality, umožňujících měření pH s rozlišením na 0,01 až 0,001 jednotky pH. Současně jsou však k dispozici cenově dostupné přístroje pro měření v terénu (úpravny a čističky odpadních vod, monitoring kyselosti zásobních roztoků v průmyslu...), které sice nedosahují špičkové přesnosti měření, ale umožňují velmi rychlé a snadné získání terénních dat.  Měření pH skleněnou elektrodou se v současné době neomezuje pouze na měření kyselosti roztoků, ale je možno zakoupit speciální elektrody pro sledování kyselosti povrchů (např. navlhčený papír, zemina apod.), vpichové elektrody pro měření pH masa a jiných potravin atd. V medicíně slouží miniaturní pH-elektrody k monitoringu pH krve pacientů.", "section_level": 2}], "src_summary": "pH (,, tj. „potenciál vodíku“), též vodíkový exponent je číslo, kterým v chemii vyjadřujeme, zda vodný roztok reaguje kysele či naopak zásaditě (alkalicky). Jedná se o logaritmickou stupnici s rozsahem hodnot od 0 do 14 (pro většinu vodných roztoků, roztoky silných kyselin a zásad či jiné než vodné roztoky mohou nabývat jiných hodnot); přitom neutrální voda má pH při standardních podmínkách rovno 7. U kyselin je pH menší než sedm – čím menší číslo, tím „silnější“ kyselina; naopak zásady mají pH > 7, čím větší číslo, tím „silnější“ zásada. Výpočty pH mají velký význam především v analytické chemii při titračních reakcích.", "tgt_summary": "In chemistry, pH () (abbr. power of hydrogen or potential for hydrogen) is a scale used to specify how acidic or basic a water-based solution is. Acidic solutions have a lower pH, while basic solutions have a higher pH. At room temperature (25°C or 77°F), pure water is neither acidic nor basic and has a pH of 7.", "id": 1861890}
{"src_title": "Karel Kašpar", "tgt_title": "Karel Kašpar", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narozen v mirošovské škole jako syn učitele Jána Kašpara a Filippiny Heidelbergové, pokřtěn jako Karel Julius (druhé jméno - Julius dostal zřejmě po kmotrovi); v publikacích, které napsal, užíval jména Karel Boromejský Kašpar, plným jménem tedy Karel Boromejský Julius Kašpar. Po teologických, filozofických a právnických studiích na české koleji v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, od. r. 1888/9) byl 25. února 1893 vysvěcen na kněze. Od roku 1899 působil jako spirituál Strakovy akademie v Praze a od roku 1907 jako kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Dne 8. března 1920 byl jmenován biskupem betsaidským a světícím biskupem královéhradeckým, biskupské svěcení proběhlo 11. dubna 1920. Dne 13. června 1921 byl jmenován sídelním biskupem královéhradeckým, 29. června téhož roku byl nastolen.  Kašpar byl vynikajícím znalcem církevního práva a liturgie, napsal řadu knih, článků a studií, jež byly uveřejněny převážně v Časopise katolického duchovenstva. Dne 22. října 1931 byl jmenován pražským arcibiskupem po odstoupení Františka Kordače. 16. prosince 1935 byl za své zásluhy jmenován kardinálem (titulu sv. Vitala). V době Masarykova státního pohřbu v září 1937 odjel do Říma. Zemřel 21. dubna 1941 v Praze, je pochován ve svatovítské katedrále v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Heraldika (vývoj Kašparova znaku).", "content": "Jako světící biskup královéhradecký užíval znaku s míčem sv. Terezie. Jako sídelní biskup královéhradecký užíval pak znaku čtvrceného, v prvním a čtvrtém poli s holubicí Ducha svatého, představující diecézi, ve druhém a třetím s míčem sv. Terezie. V Praze užíval nejdříve znak polcený (heraldicky vpravo míč sv. Terezie, heraldicky vlevo holubice Ducha svatého) pod hlavou se symbolem arcidiecéze. Později bylo vše převýšeno ještě další hlavou, a to s heroldským křížem Johanitů.", "section_level": 1}], "src_summary": "J. Em. Karel kardinál Kašpar (16. května 1870 Mirošov u Rokycan – 21. dubna 1941 Praha) byl římskokatolický teolog, duchovní, 21. biskup královéhradecký (1921–1931) a 32. arcibiskup pražský (1931–1941). Kardinálem se stal 16. prosince 1935.", "tgt_summary": "Karel Boromejský Kašpar (16 May 1870 – 21 April 1941) was a Czech Cardinal of the Roman Catholic Church. He served as Archbishop of Prague from 1931 until his death, and was elevated to the cardinalate in 1935.", "id": 227201}
{"src_title": "František Kordač", "tgt_title": "František Kordač", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v početné chalupnické rodině Jana Kordače a Kateřiny, roz. Šulcové a při křtu dostal jméno František Seraf (Petera a další prameny uvádějí František Xaver). Po absolvování německého jezuitského gymnázia v Bohosudově u Teplic (1865–1873) a maturitě na německém malostranském gymnáziu v Praze studoval bohosloví na Gregoriánské univerzitě v Římě. Silně jej ovlivnil pobyt v koleji Collegium Germanicum-Hungaricum, takže po téměř sedmiletém pobytu v Itálii se vrátil do vlasti nejen s doktoráty teologie (ThDr.) a filozofie (PhDr.), ale především jako vnitřně přesvědčený a zapálený stoupenec ultramontánní politiky papežské kurie.", "section_level": 1}, {"title": "Na severu Čech.", "content": "Litoměřický biskup Anton Ludwig Frind (1823–1881) ho v r. 1879 poslal jako čtvrtého kaplana do Liberce s pověřením duchovního pro místní českou menšinu. Zájem o problematiku vzdělávání kněžstva Kordače v r. 1885 dovedl do Litoměřic do kněžského diecézního semináře, nejprve jako profesora, brzy vicerektora (1887) a nakonec se stal rektorem (1889–1905). Významně zasáhl do výuky a provedl reformu studia s posílením výuky filozofických disciplin. V zájmu posílení výchovy kněží z českých rodin v r. 1899 v Mladé Boleslavi založil chlapecký konvikt. V německém prostředí usiloval o zmírnění nacionálního napětí mezi Čechy a Němci, což se mu však přes smířlivé vystupování a toleranci nedařilo (střety a polemiky s německým knězem a publicistou Ambrosem Opitzem, 1846–1907) a tak jeho přechod v roce 1905 na pražskou teologickou fakultu české univerzity byl pro něj východiskem z obtížného postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitním profesorem v Praze.", "content": "V Praze převzal stolici křesťanské filozofie a fundamentální teologie a kromě výuky se skvěle uplatňoval jako univerzitní kazatel v kostele sv. Klimenta. Dvakrát zastával funkci děkana fakulty (1906/7, 1914/5), ale jeho činnost nebyla zdaleka omezena pouze na oblast vědy, výuky a publicistiky. Hned na počátku pražského působení se zapojil do politických a spolkových aktivit. Významně zasáhl do procesu překonávání krize v katolickém politickém táboře a usiloval o vytvoření jedné politické organizace. Angažoval se na půdě křesťansko-sociální strany, před válkou formálně působil jako její místopředseda, ve skutečnosti reprezentoval vůdčí a autoritativní postavu vůdce. V roce 1916 se zasloužil o vznik Spojené strany katolické, která integrovala organizačně roztříštěný politický katolicismus v Čechách a předznamenala jeho další vývoj v meziválečném období. Kordačovu politickou pozici na konci války sice značně oslabil jeho loajální postoj k monarchii a jejímu vládnoucímu rodu, avšak hned na počátku republiky ho vidíme mezi aktivními poslanci Revolučního Národního shromáždění ČSR. Jedno jeho vystoupení v tehdejším parlamentu zaznamenal při střetu o zřízení teologické fakulty na nově zřizované Masarykově univerzitě v díle \"Budování státu\" i Ferdinand Peroutka: \"\"Druhý katolický řečník, Dr. Kordač, nemluvil tak srdečně ani nedokazoval, že teologie odpovídá svérázu Moravy, nýbrž odhaliv imponující zásoby univerzální vzdělanosti a sčetlosti, zápolil s neoblomným názorem většiny, že teologie odporuje vědě. Byla to nejučenější řeč, jakou Národní shromáždění do té doby i po ní slyšelo. Ačkoliv, jak řekl, musil mluvit náhle a bez příprav, citoval s ohromnou přesností Dubois Raymonda, das ununterbrochene Kausalfaktgesetz, Aristotela, Hegela, Heina, Stahla, Kanta, Ludvíka XIV., Bedřicha II., Strausse, Schopenhauera a Leibnitze, Haeckla, Platona, posvátné knihy Indů, klínové nápisy Asyřanů, hieroglyfy Egypťanů, Chwolsona, Paulsena, Loofse, Guizota a Proudhona. Nikdo nemůže říct, že neudělal vše, co bylo v jeho moci. Stará teologie se v tomto výkonu zaskvěla, ale nová demokracie nedovolovala citátům, aby jí imponovaly, a mnozí z posluchačů byli chráněni i tou okolností, že nerozuměli, co se jim říkalo. Odpovědi, kterých se mu ve výkřicích sociálních demokratů dostávalo, byly banální a prozrazovaly, že jejich autoři nečetli více než jednu nebo dvě brožury\".\"", "section_level": 2}, {"title": "Pražským arcibiskupem a primasem českým.", "content": "Do procesu konstituování Československé strany lidové už nezasáhl, neboť po útěku arcibiskupa Paula Marie de Huyn (1868–1946) se rozhodnutím papeže Benedikta XV. v roce 1919 stal novým pražským arcibiskupem a primasem českým (1919–1931). Stalo se tak ve velmi bouřlivém období poznamenaném útoky na katolickou církev a snahami o provedení odluky církví od státu, přičemž tuto krizi komplikovalo také hnutí katolického duchovenstva se svými reformními požadavky navazujícími na předválečnou katolickou modernu. Z papežova pověření Kordačovi připadl úkol kněžské hnutí potlačit a situaci konsolidovat. Tento nepopulární úkol zvládl, ovšem za cenu represí a vzniku Církve československé (1920). Tento krok mu mnozí dodnes zazlívají a překrývá mnohá pozitiva jeho činnosti jako kněze, politika i vrchního duchovního správce. Ve 20. letech významně přispěl k urovnání vztahů mezi novou republikou a Vatikánem.  V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Československou stranu lidovou. Na členství v zákonodárném sboru rezignoval na 103. schůzi v lednu 1920.  Koncem 20. let vzbudil mimořádnou pozornost veřejnosti svými články týkajícími se řešení sociálních otázek. Ve 20. letech podporoval iniciativu \"Spolku pro postavení katolického kostela v Rozdělově\". Stavba kostela svatého Václava v novobyzantském slohu vznikla pro tehdy ještě samostatnou obec Rozdělov (dnes část statutárního města Kladna) na jeho náklady v letech 1925 - 1927 podle projektu Františka Havleny. 25. září 1927 arcibiskup kostel slavnostně vysvětil a v předsíni kostela má reliéf od sochaře Břetislava Bendy.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace na funkci arcibiskupa.", "content": "Ze svého úřadu odešel nedobrovolně po sporech a velké aféře s pražským nunciem Pietrem Ciriacim (1885–1966). Oficiálně bylo důvodem sporu, že arcibiskup odmítl financovat z církevních peněz stavbu samostatného sídla nunciatury s poukazem na to, že vidí jako důležitější stavbu nového semináře v Praze-Dejvicích. Skutečným důvodem však mohlo být, že Kordač byl fixován k ostře antiliberální linii předchozího papeže Pia X. a jeho ostrá antiliberální prohlášení mohla být na překážku liberálnější linii Pia XI. Podle Radomíra Malého Kordač představuje jisté ztělesnění apologetického, silně antiliberálního směru českého prvorepublikového katolicismu, pro nějž je charakteristický zásadní odpor vůči liberální, demokratické státní ideologii první republiky, reprezentované prezidentem Masarykem. Nutno však dodat, že František Kordač a T. G. Masaryk jinak spolupracovali na dostavbě chrámu sv. Víta i přípravách Svatováclavského milénia v roce 1929. Někteří liberálové z řad lidové strany šířili také domněnku, že Kordač byl donucen rezignovat proto, že jeho názory v sociálních otázkách byly komunistické, avšak oficiální vatikánský deník \"L'Osservatore Romano\" otiskoval Kordačovy statě k sociálním otázkám i po jeho rezignaci.  Poslední léta svého života prožil na zámku v Břežanech u Prahy a je pochován ve svatovítské katedrále.  Byl pověstný svou skromností. Většinou z vlastních příjmů sanoval stavbu Arcibiskupského semináře v Praze-Dejvicích. Zasloužil se o vybudování Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Podílel se na dostavbě katedrály sv. Víta, což dodnes dokládá nápis nad klenutím triumfálního oblouku katedrály na straně jižní, kde je výslovně jmenován spolu s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.  Jeho nástupcem v úřadu arcibiskupa pražského se stal ThDr. ICDr. Karel Kašpar, v té době sídelní biskup královéhradecký.", "section_level": 2}], "src_summary": "František Xaver Kordač, \"v matrice\" František Seraf Kordač (11. ledna 1852 Seletice u Libáně – 26. dubna 1934 Praha), byl římskokatolický teolog, filozof, politik, duchovní a arcibiskup pražský.", "tgt_summary": "František Kordač (11 January 1852, Seletice - 26 April 1934, Zbraslav) was a Czech Roman Catholic clergyman. He was Archbishop of Prague from 1919 to 1931.", "id": 184818}
{"src_title": "Kodek", "tgt_title": "Codec", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Kodek je někdy zaměňován s formátem kódování audia nebo formátem kódování videa. Ty jsou dány svojí specifikací, která může nebo nemusí být veřejně dostupná. Příkladem specifikace je standard MPEG Layer 3 známý jako MP3. Autoři kodeků pak vyvíjejí softwarové nebo hardwarové implementace, které s tímto formátem pracují. Známými kodeky pro MP3 jsou například LAME, FhG (Fraunhofer-Gesellschaft), Blade nebo Xing.  Pojmy kodek a formát se v poslední době velmi často zaměňují a vede to ke zmatení uživatelů. V některých případech k tomu přispívá fakt, že se někdy název kodeku shoduje s názvem formátu. Příkladem takových kodeků jsou Lagarith, HuffYUV nebo WMV. Přesto je třeba toto rozlišovat a to zvláště u kodeků, kde jejich název není shodný s formátem, který produkují. To je případ asi dvou nejznámějších kodeků — DivX Codec a Xvid —, které oba pracují se stejným formátem MPEG-4 ASP. To mimo jiné znamená, že jsou kompatibilní (video zakódované jedním z nich lze dekódovat pomocí jiného). Výrobci elektroniky často deklarují „podporu DivX”. Tato formulace je už sama o sobě špatná. Správně by mělo být napsáno, že takový přístroj podporuje MPEG-4 ASP. Přehraje tedy video vytvořené libovolným kodekem, jehož výstupem je MPEG-4 ASP.  Jako kodek je také velmi často nazýván dekodér. Přehrávače videa nepoužívají pro svoji práci kodeky. Chybí zde totiž první část této složeniny — kodér. Přehrávače video pouze přehrávají (na rozdíl od programů pro střih videa). To samé platí i obráceně. O programu x264 lze těžko mluvit jako o kodeku, protože video umí pouze zkomprimovat, nedokáže jej již zpět dekódovat. Správně by tedy mělo být řečeno, že x264 je kodér pro formát MPEG-4 AVC (H.264) a například přehrávač Media Player Classic zase obsahuje integrovaný dekodér formátu MPEG-2.  Slovo kodek je tedy značným způsobem nadužíváno a je jím obyčejně myšlen formát, kodér nebo dekodér. Tato praxe je běžná nejen v Česku, ale i v zahraničí, kde je slovo codec také velmi často užíváno v nesprávných souvislostech.  Kodeky rovněž nelze zaměňovat s tzv. kontejnerem. Ten umožňuje uložit zvuková, obrazová i jiná data do jednoho souboru – v souborech s příponami „.ogg“, „.mpg“, „.avi“, „.mov“ atd. jsou informace zakódované kodeky pouze uloženy. Kontejnery se liší ve formátech, které mohou obsahovat. Mezi univerzální formáty kontejnerů patří např. AVI a Matroska.  Na podobných principech pracuje také obvykle hardwarový endec (z anglických slov encode a decode = zakódovat a dekódovat).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kodeků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvukové (audio) kodeky.", "content": "Bezztrátové:  Ztrátové:", "section_level": 2}, {"title": "Obrazové (video) kodeky.", "content": "\"Hlavní článek: Video kodeky\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Kodek (složenina z počátečních slabik slov „kodér a dekodér“, respektive komprese a dekomprese; převzato z anglického codec analogického původu) je zařízení nebo počítačový program, který dokáže transformovat datový proud (stream) nebo signál. Kodeky ukládají data do zakódované formy (většinou za účelem přenosu, uchovávání nebo šifrování), ale častěji se používají naopak pro obnovení přesně nebo přibližně původní formy dat vhodné pro zobrazování, případně jinou manipulaci. Kodeky jsou základní součástí softwaru pro editaci (střih) multimediálních souborů (hudba, filmy) a často se používají pro videokonference a distribuci multimediálních dat v sítích (streamování).", "tgt_summary": "A codec is a device or computer program which encodes or decodes a digital data stream or signal. \"Codec\" is a portmanteau of \"coder-decoder\".", "id": 1771489}
{"src_title": "Rudolf Diesel", "tgt_title": "Rudolf Diesel", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vyrůstal v Paříži do roku 1870, kdy byla jeho rodina přinucena odjet do Anglie; začala totiž prusko-francouzská válka. Jistou dobu žil v Londýně, odkud byl poslán do Augsburgu, rodného města svého otce, aby zde pokračoval ve studiu na průmyslové škole. Inženýrský diplom získal na technice v Mnichově.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k dieselovému motoru.", "content": "Jako velmi schopný student byl představen Carl von Lindemu, inženýrovi, který se specializoval na projektování a produkci chladicích zařízení. V roce 1880 začal pracovat v Lindeho pařížské firmě. Jeho úkolem bylo teoretické zdokonalení spalovacího motoru při využití Carnotova cyklu. Věnoval tomuto problému mnoho času, prováděl pokusy s použitím amoniaku jako paliva. V roce 1890 se stal inženýrem v Lindeho firmě v Berlíně.  V dalším období pracoval na vylepšení spalovacího motoru. Výsledkem byl patent, který obdržel v roce 1892, v následujícím roce vydal pak tiskem práci \"Teorie a konstrukce ekonomického spalovacího motoru\", vysvětlující podstatu jeho myšlenky. Jeho publikovaná práce zaujala Ottu Kellera, který již dříve publikoval princip fungování motoru a tak se Diesel dostal do sporu s Kellerem. Po dlouhém vyjednávání se nakonec dohodl s Kellerem a nabídl mu jako kompenzaci 3000 německých marek ročně za poradenskou smlouvu, když Keller ustoupí od patentového sporu. Sám Diesel uznal, že myšlenku Kellera dotáhl do zdárného konce. Po urovnání sporu Diesel cestoval po celém světě a prodával licence na svůj motor, během krátké doby se stal milionářem. Několikrát odmítl nabídku námořnictva s odůvodněním, že jeho motor není k dispozici pro válečné účely. Diesel chtěl aby jeho motor sloužil jako pohon pro obchodní plavidla.  Po neúspěšných pokusech se spalovacím motorem na uhelný prach začal vyrábět série stále lepších modelů s finanční podporou firmy Maschinenfabrik z Augsburgu. V roce 1897 zkonstruoval vysokotlaký spalovací pístový motor se samočinným zážehem, vyvolaným stlačením vzduchu do 3,5 Mpa. Byl to jeho největší úspěch. Tento typ vysokotlakého motoru, od té chvíle nazývaný Dieselův motor nebo jednoduše diesel, pracoval na tekuté těžké palivo (hnací olej). K zážehu paliva docházelo po jeho vytrysknutí do spalovací komory od zahřátého vzduchu v důsledku stlačení. V tomtéž roce se mu podařilo motor vylepšit tak, aby využíval tepelnou energii na 26 %, tedy dvakrát účinněji než v té době nejlepší parní stroj. Po dalších úpravách byl jeho motor roku 1900 vyznamenán na světové výstavě v Paříži Velkou cenou. Na základě tohoto úspěchu uzavřely s Dieselem smlouvu kodaňské loděnice. Roku 1911 byla v Kodani spuštěna na vodu loď Selandia se dvěma osmiválcovými čtyřtaktními Dieselovými motory, které sloužily spolehlivě až do roku 1942. Vysoké technické přednosti tohoto motoru a také použití nafty jako paliva způsobily jeho rychlé rozšíření v průmyslu a dopravě.  Poslední léta svého života věnoval Diesel práci nad konstrukcí motoru pro potřeby mořeplavby, ačkoliv ho trápilo zdraví. Diesel zemřel za nevyjasněných okolností při plavbě na lodi Dresden z Antverp do Anglie, kdy jeho tělo bylo nalezeno námořníky ve značném stádiu rozkladu, byl tak identifikován podle nalezených věcí. Spekulace o sebevraždě jsou vyvráceny tím, že Rudolf Diesel nenechal žádný dopis na rozloučenou ve své kajutě. Byl ovšem neoblíben u zástupců německého císařského námořnictva, kteří se snažili získat technický náskok nad anglickým loďstvem, zatímco Diesel chtěl svým vynálezem pomoci lidstvu, které mělo osvobodit od chudoby.  28. července 1999 byla jeho jménem pojmenována planetka hlavního pásu Diesel s katalogovým číslem 10093, kterou objevil 18. listopadu 1990 belgický astronom Eric Walter Elst na observatoři La Silla v Chile. Na jeho počest je od roku 1953 německým Institutem pro vynálezy udělována Medaile Rudolfa Diesela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Christian Karl Diesel (18. března 1858 Paříž – 30. září 1913) byl německý vynálezce, známý především díky svému motoru.", "tgt_summary": "Rudolf Christian Karl Diesel ( (); 18 March 1858 – 29 September 1913) was a German inventor and mechanical engineer, famous for the invention of the Diesel engine, and for his suspicious death at sea. Diesel was the namesake of the 1942 film \"Diesel\".", "id": 1835719}
{"src_title": "Karolina Světlá", "tgt_title": "Karolina Světlá", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy (firma V. J. Rott v Praze.. Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott (1795–1869), matka Anna, rozená Vogelová (1811–1882). Měla sestru Sofii (provdaná Sofie Podlipská, spisovatelka a překladatelka, 1833–1897) a bratra Jindřicha (1837–1906).  V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).  Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka (1821–1892), který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky (1852–1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.  Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková.  Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. \"Ženský výrobní spolek český\", který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.  S manželem, profesorem Petrem Mužákem bydlela v Praze v ulici Ve Smečkách a v domě U Kamenného stolu na Karlově náměstí.  Světlá byla přesvědčena, že ženy svými vlohami a inteligencí jednou dokáží, že jsou schopné studovat a samostatně se rozhodovat. Svým rozhledem působila na nejbližší okolí jako žena, jaká se v tehdejší společnosti běžně nevyskytovala.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné jako její prózy venkovské.  Její nejslavnější prózy jsou z Podještědí, kam 30 let jezdila každé léto – tzv. ještědské prózy. Snažila se v nich podat charakteristiku venkovského lidu a zároveň řešit určité morální otázky, které považovala za důležité. Největší pozornost věnovala vztahu muže a ženy – jejími literárními hrdiny jsou vždy ženy, které jsou mravně a morálně silné. Tyto ženy jsou schopny obětovat svou lásku vyšším ideálům. Její hrdinky většinou nejsou spokojeny se svým životem a nenacházejí štěstí. Na jejich postavách Světlá demonstruje svou základní ideu: skutečné štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů.  Následujících 5 románů bývá nazýváno \"Ještědské romány\". Světlá v těchto románech staví venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.", "section_level": 1}, {"title": "Povídky.", "content": "Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (\"Společnice\", \"Skalák\", \"Cikánka\", \"Lesní panna\", o svých rodičích \"Na úsvitě\", aj.) uveřejněných v mnoha časopisech (\"Světozor\", \"Lumír\", \"Máj\", \"Kresby\", \"Květy\", \"Zlatá Praha\",...). Většina z nich vyšla ve výboru sebraných spisů v nakladatelství Leopolda Kobra v 80. až 90.letech 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Korespondence.", "content": "Zachovala se její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.", "section_level": 2}, {"title": "Karolina Světlá v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Portréty.", "content": "Karolína Světlá se přiměřeně svému společenskému postavení dávala ráda portrétovat, jak kresebně, tak v malbě a v pozdějším věku zejména fotograficky (ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy, Národní galerie v Praze a Národního muzea). Nejznámější jsou dva pomníky vytvořené teprve po její smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Životopisný film a romány.", "content": "Biografická zpracování života Karoliny Světlé se z větší části opírají o dopisy (většinou opisy) zasílané mezi Nerudou a Světlou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková (24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha), byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu.", "tgt_summary": "Karolina Světlá (born Johana Rottová) (24 February 1830 in Prague – 7 September 1899 in Prague) was a Czech female author of the 19th century. She was associated with the literary May School. She married Professor Petr Mužák (1821–1892) in 1852, who had taught her music. She also had an affair with Jan Neruda. She introduced Eliška Krásnohorská to literature and feminism. Her first novel \"Vesnický román\" (A Village Novel) was published in 1867. Her other works include \"Nemodlenec\" (1873) and \"Kříž u potoka\" (adapted into a film of the same name in 1921).", "id": 2049140}
{"src_title": "Jan Zahradníček", "tgt_title": "Jan Zahradníček", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka (* 1847) a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové (* 1869). Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich, včetně Jana. Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce.  Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí práce a neschopnost a nedostatek ohledně větších fyzických aktivit si vynahrazoval ve sféře intelektuální.  Po vychození obecné školy ve Starči se rodina rozhodla, že na místo původně plánovaného vyučení na krejčího bude Jan dán na studia. 16. září 1919 nastoupil do sekundy A na třebíčském gymnáziu. Zde se zajímal jednak o literaturu, jednak o biologii. Vytvářel vědecký herbář a navštěvoval literární kroužek a posléze i pomáhal přípravou jeho Zpravodaje, v němž ve kvartě publikoval svoji první „báseň“ – pamflet na spolužáka svého bratra pojmenovaný \"Sulla, Čihováků pán\".  Jeho první vážně míněné básně vyšly v roce 1923 ve \"Studentském časopise\" pod jmény \"Slabému srdci\" a \"Píseň mladého žebráka\" a hodně se do nich promítá Zahradníčkův životní osud a tělesné postižení. Publikoval je pod pseudonymem Chrysostom, VII. G Třebíč (Janovým křestním patronem byl \"Jan Zlatoústý\" – \"Chrysostom(os)\").  Po maturitě se Jan Zahradníček rozhodl pokračovat ve studiu na Filosofické fakultě UK. Prostředky pro začátek studií si obstaral prodejem svého herbáře mladšímu spolužákovi (získal za něj 2500 korun). Přechod z Třebíče do Prahy byl pro něj velmi frustrující: zatímco v Třebíči byl uznáván jak profesory (jako primus třídy dalece převyšující nároky kladené na gymnaziální studenty), tak mezi žáky (mimo jiné pro ochotu doučovat a napovídat), v Praze se poprvé setkal s útoky a posměšky, které měly základ v jeho tělesném postižení. Reagoval na to zpočátku jednak agresívní rétorikou vyznačující se k naprosté dokonalosti vypilovanými protivýpady a jedovatostmi, jednak příklonem k alkoholu, což bylo v jeho případě obzvlášť nešťastné (nadměrné pití alkoholu u něj vyvolávalo srdeční arytmii, a přímo tak ohrožovalo jeho život).  Toto pokleslé období svého života však poměrně brzy překonal poté, co se seznámil se svými budoucími životními přáteli, kolegy a souputníky. Jednalo se zejména o skupinu katolíků okolo revue Tvar, do níž patřili Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík a Fučíkova snoubenka Jitka Skaláková. Do té se Zahradníček zamiloval rytířskou láskou a dedikoval jí řadu svých básní a sbírek. Podle Zejdy to byla první ze dvou velkých žen v jeho životě, které vnímaly pouze Zahradníčkova ducha a nikoliv jeho tělo. Její neocenitelné přátelství ho uchránilo před plýtváním životem i talentem. Dalšími jeho významnými přáteli byli František Halas a Vladimír Průša († 1930).  Zahradníček již v roce 1929 uvažoval o tom, že by zanechal studií a věnoval se dráze knihovníka, a proto složil nižší knihovnické zkoušky. Často cestoval mezi Mastníkem a Prahou.  V roce 1930 mu vyšla první básnická sbírka \"Pokušení smrti\", jejíž básně vznikaly v letech 1928–1930. Její melancholičnost a trudnomyslnost spolu s fascinací smrtí a očekáváním jejího příchodu byly do značné míry odrazem neutěšeného Zahradníčkova života po příchodu do Prahy. Snad i proto k ní později cítil odpor a nikdy nedovolil její opětovné vydání – navzdory oceněním a kladným kritikám, kterých se sbírce dostalo. F. X. Šalda po přečtení sbírky napsal, že \"Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo\", a Josef Florian Zahradníčkovi napsal v dopise, že \"co do hodnoty celku a jednotlivostí patří to mezi nejlepší věci, jaké u nás kdy vyšly\". V této době se zároveň začal zabývat překladem. Soustředil se přitom na autory, jako byli Thomas Mann či prokletí básníci.  Když byl zrušen časopis Akord, do kterého Zahradníček přispíval, odešel do invalidního důchodu. Dne 14. června 1951 byl v brněnském bytě zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů) a poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V době jeho věznění na Pankráci se s ním, J. Knapem a F. Křelinou spřátelil dozorce Václav Sisel. Zachránil značnou část jejich rukopisů básní a textů, které ukryl na své chatě až do roku 1968. V. Sisel také schoval další Zahradníčkovy texty, a to do včelína.  Dne 9. května 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění, pohřben byl v Uhřínově. Příčinou smrti byla srdeční choroba, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila – jednak kvůli krutému zacházení, jednak proto, že mu byly odepřeny nutné léky. Rehabilitován byl v roce 1968. V témže roce spáchal soudce Vladimír Podčepický, který podepsal mnoho podobných rozsudků nevinných lidí, sebevraždu.  V roce 1998 mu udělilo Zastupitelstvo města Brna in memoriam Čestné občanství města Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 15. října 1945 se Jan Zahradníček v uhřínovském kostele oženil s o 14 mladší učitelkou Marií Bradáčovou. Manželé se pak odstěhovali do Brna a rychle po sobě se jim narodily tři děti: Jan (1948), Zdislava (1950) a Klára (1951). V roce 1956 obě dcerky zemřely na následky otravy muchomůrkou zelenou, syn a žena byli zachráněni. Později se jim narodila ještě dcera Marie Štěpánka (1957).  Když byl Zahradníček odsouzen, byla jeho manželka s dětmi úředně vystěhována z bytu, nakonec žila na státním statku v Záborné, bez vody, elektřiny a topení.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho poezie vychází z tragického životního pocitu, pořád se u něj objevuje motiv noci a temnoty jako symbol smutku a smrti.  Některými rysy se Zahradníčkova poezie blíží Halasovi a Závadovi. Zahradníček ovšem neprošel poetismem. Patřil ke skupině mladých katolicky orientovaných literátů, kteří se koncem 20. let sdružili kolem časopisu \"Tvar\".  Na Zahradníčka působili Rainer Maria Rilke a Otokar Březina, i když ve srovnání se složitou březinovskou poezií je Zahradníčkův svět konkrétnější. František Xaver Šalda napsal, že Zahradníček je „veliký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší“, dokáže proměnit „osobní hoře v tragicky radostnou extázi, spřízňující se se vším bolestně vášnivým děním vesmírným.“  Zahradníčkova poezie, podobně jako Halasova a Závadova, směřovala od poloviny 30. let k širším obzorům, k objektivizaci.  Jan Zahradníček byl čelným představitelem spirituální poezie 30. let. Mladí katoličtí autoři se soustřeďovali kolem Kuncířova nakladatelství a časopisů \"Akord\" (1928–1948, obnoven 1989) a \"Řád\" (1933–1944).  Spirituální lyrika, založená na symbolické obraznosti a směřující k transcendentním, věčným hodnotám, se aktualizovala v době okupace a války. K tomuto směru náležel po určitou dobu František Hrubín, zejména ve sbírce \"Včelí plást\" (1940), sblížili se s ním další básníci, například Vilém Závada v jedné ze svých vrcholných knih \"Hradní věž\" (1940).", "section_level": 1}, {"title": "Básnické sbírky a skladby.", "content": "Změna poetiky Posun do světa mimo vlastní já přivedl Zahradníčka k poznání, že životní plnost, o niž tolik usiloval, nelze nalézt v samotě s Bohem, ale pouze ve společenství všech a všeho, čím Bůh člověka obklopil. To znamená důrazné sepětí světa mrtvých se světem živých a zároveň – což je pro Zahradníčkovu tvorbu fakt základní důležitosti – prohloubení básníkovy vnímavosti k současné podobě světa, ke konkrétnímu člověku a k národu.  Třetí etapa Zahradníčkova vývoje se obrací k zemi a národu, je nejangažovanější. Adjektivum se mu už ustálilo za substantivem, sloveso stává na konci věty. Ta má svou typickou intonaci, takže výrazy určitého druhu bývají předem očekávány.  Ve čtvrtém vývojovém období se Zahradníčkův verš zbavil jakékoliv dekorativnosti, mnohomluvnosti a verbalismu. Říká se jen to podstatné. Tento volný a nepravidelný verš však nemá nic společného s tzv. poezií všedního dne, která se tehdy věnovala oslavě pouhé jevové každodennosti, ale proniká do hloubky Božího určení.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka z díla.", "content": "Podzim... Počítají, co sklizeno, očesáno.  A kdybych řekl že dost, abychom se radovali od rána do večera jak Noe, kdekdo by mě okřikl rozhořčeně Ten pokrytec Ten blázen  Zrovna tak, jako kdybych se po způsobu básníka dávného rozplakal pro tolik štěstí tolika životů. Vrhli by se na mne vypočítávajíce tolik a tolik běd tolik a tolik úst bez stolů, hlav bez střech, srdcí beze světla. A já bych rozpačitě zmlkl nemoha si honem vzpomenout na štěstí největší, že jsme —  Z básně \"Víno je dobré\", sbírka \"Rouška Veroničina\".  Dům strach Tak začíná Hodina Bičování. Zde slova nemají smyslu. Zde v barvách hovoří slepí. To nadpřirozená prostřednost všechno rovná k obrazu svému... Ale dokud takové domy, takové hrozné domy budou stát v našich ulicích, v našich městech, vychýlen úpěnlivě tak zůstane Kříž Čihošťský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Alois Zahradníček starší (17. ledna 1905 Mastník – 7. října 1960 Vlčatín) byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revue \"Akord\".", "tgt_summary": "Jan Zahradníček (January 17, 1905, Mastník, near Třebíč, Moravia − October 10, 1960, Vlčatín, near Žďár nad Sázavou, Czechoslovakia) was a Czech journalist, translator, and one of the most important Czech Catholic poets of the 20th century. Because of his faith and his anti-totalitarian work, he was imprisoned as an enemy of the Communist Party after the Communist coup of 1948.", "id": 932114}
{"src_title": "Zářivka", "tgt_title": "Fluorescent lamp", "src_document": [{"title": "Stavba zářivky.", "content": "Hlavní část zářivky se skládá ze zářivkové trubice, v níž jsou páry rtuti a argon, a na obou koncích se nacházejí patice s kovovými elektrodami. Ty jsou pokryty vrstvou oxidů barya, stroncia a vápníku, které při teplotě asi 700 °C dobře emitují elektrony.  Trubice je plněna argonem pod tlakem asi 400 Pa. Parciální tlak par rtuti je asi 0,6 Pa. Směs těchto plynů vykazuje Penningův jev – výboj v této směsi nastane při nižším napětí, než v obou plynech samostatně. Pro udržení výboje v zářivce dlouhé 120 cm tak stačí napětí 100–120 V.", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce zářivky.", "content": "Pro výboj v plynu platí, že čím větší proud protéká, tím je úbytek napětí na výboji menší. Proto musí být proud zářivkou zapojenou v obvodu omezen vhodným způsobem, např. předřadným odporem, tlumivkou (v obvodech střídavého proudu) nebo elektronickým předřadníkem. Důvodem pro použití tlumivky je její poměrně nízká cena, spolehlivost a také to, že se na ní indukuje napětí potřebné k zapálení výboje v zářivkové trubici.  Pro zapálení (start) potřebuje zářivka napětí vyšší než při dalším ustáleném provozu. Proto se ještě k zářivkové trubici v klasickém zapojení připojuje startér. Ten je tvořen skleněnou baňkou o velikosti asi 2 cm, která je naplněna argonem a neonem a vybavena dvěma elektrodami. Jedna elektroda je obyčejná pevná a druhá je tvořena bimetalovým páskem. Pokud je zářivka vypnuta, tyto elektrody se nedotýkají.", "section_level": 1}, {"title": "Startování zářivky.", "content": "Po připojení do sítě nastane nejprve ve startéru doutnavý výboj, kterým se začnou ohřívat elektrody. Tím se bimetalový pásek ohýbá směrem k pevné elektrodě. (Proud doutnavým výbojem nestačí k rozžhavení elektrod zářivky a v důsledku nedostatku nabitých částic neprochází ani zářivkovou trubicí.)  Zhruba po jedné sekundě se bimetalový pásek dotkne pevné elektrody a doutnavý výboj ve startéru zanikne. Přes tlumivku a elektrody zářivky teď protéká proud, který způsobí rozžhavení elektrod uvnitř zářivky. Žhavením emitované elektrony vytvoří kolem elektrod zářivky značnou ionizaci plynů.", "section_level": 2}, {"title": "Doutnavý výboj v zářivce.", "content": "Bimetalový pásek ve startéru se ochlazuje a oddaluje od pevné elektrody, čímž se přeruší elektrický proud ve startéru. Na tlumivce vlivem magnetické indukce vznikne napěťový impuls, napětí mezi elektrodami zářivkové trubice se zvýší a naskočí výboj v ionizovaném plynu s menší elektrickou pevností, následně dojde k ionizaci celého obsahu trubice a doutnavý výboj probíhá již při značně nižším napětí.  Jakmile výboj v trubici probíhá, napětí ze sítě se dělí na úbytek na zářivce a na tlumivce. To vede k poklesu napětí na tlumivce a tlumivka slouží již jen místo ochranného jalového rezistoru.  Zapalovací napětí startéru je vyšší, než provozní napětí zářivky, a proto startér znovu nezapálí. V zářivce vzniká doutnavý výboj, který vyzařuje ultrafialové záření. To se díky luminoforu, který je na stěnách zářivkové trubice přemění na záření světelné.  Všechny popsané fáze rozsvícení zářivky probíhají velmi rychle, přesto můžeme pozorovat určité zpoždění mezi stisknutím vypínače zářivky a jejím rozsvícením.", "section_level": 2}, {"title": "Světelné vlastnosti zářivek.", "content": "U zářivek napájených střídavým proudem není intenzita světla konstantní, ale zářivka bliká a vytváří stroboskopický efekt. Při napájení ze sítě s frekvencí dvojnásobku síťového kmitočtu, v Evropě tedy 100× za sekundu. Pro osvětlování tam, kde tento efekt vadí (např. v průmyslu), se vyrábějí svítidla s potlačením stroboskopického efektu, nebo se jednotlivá osvětlovací tělesa připojují na různé fáze elektrického rozvodu. U zářivkových těles s elektronickým předřadníkem bývá kmitočet dostatečně vysoký (desítky kHz) a stroboskopický efekt obvykle nepůsobí rušivě.  Volbou luminoforu a náplně zářivkové trubice je možné vyrobit zářivky:", "section_level": 1}, {"title": "Označování zářivek.", "content": "Typové označení zářivek obsahuje jak označení tvaru a příkonu, tak základní popis světelných vlastností. Příklad: L 18W/840 označuje lineární zářivku s příkonem 18W, první číslice za lomítkem znamená index podání barev v rozsahu 80 – 90 a poslední dvě číslice uvádějí zkráceně teplotu chromatičnosti ve stovkách Kelvinů. Konkrétně \"40\" znamená 4000 K, tedy barva světla chladná bílá (cool white).", "section_level": 1}, {"title": "Energetické parametry zářivek.", "content": "Při příkonu 40 W se 21 % dodané energie přemění na světlo, 24,8 % na infračervené záření a 54,2 % na odvedené teplo.", "section_level": 1}, {"title": "Životnost zářivek.", "content": "Životnost zářivek je lepší než životnost žárovek. Při četnosti spínání 8krát za 24 hodin vydrží asi 8 000 až 12 000 hodin, než světelný tok poklesne asi na 85 %.  Zářivku není vhodné často zhasínat a rozsvěcet, protože se při startu více opotřebovává emisní vrstva oxidů barya, stroncia a vápníku na elektrodách. Doporučená doba mezi vypnuto a zapnuto je cca 30 min.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba zářivek.", "content": "Skleněné trubice projdou nejdříve mycím tunelem, kde jsou propláchnuty demineralizovanou vodou. Pak následuje jejich vysušení a nanesení luminiscenční vrstvy. K tomu se používá řídký roztok nitrocelulózy s drobnými částicemi luminoforu. Tato řídká suspenze se prolévá trubicemi a ulpívající část vytvoří rovnoměrný povlak. Po dalším usušení jdou trubice do pece, kde se postupně nitrocelulóza vypálí a na stěně trubice zůstanou jen částice luminoforu.  K připraveným trubicím se přitaví patky – konce trubic s elektrodami. Patky mají ještě plnicí trubičky, jimiž se odčerpá z trubic vzduch a vodní páry. Následuje první nažhavení elektrod, při kterém se povlak uhličitanů barya, stroncia a vápníku změní na oxidy. Pak se do trubice plní přesné množství argonu a rtuti a skleněné plnicí trubičky se plamenem zataví a uzavřou. Hotové zářivky se poprvé rozsvítí ve vysokofrekvenčním elektrickém poli a vadné kusy automat vytřídí.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronický předřadník.", "content": "v některé literatuře také vysokofrekvenční předřadník je elektronický přístroj, který rozsvěcí a napájí zářivku. Je součástí svítidla a nahrazuje tlumivku se startérem a kondenzátorem. Zpravidla jediný předřadník napájí všechny zářivky ve svítidle, až čtyři. Předřadník nelze použít pro dvoupinové kompaktní zářivky s vestavěným startérem. Naopak kompaktní zářivky s žárovkovou paticí (tzv. úsporky) mají celou elektroniku předřadníku vestavěnou v patici.  Principem je elektronický předřadník měnič napětí, koncipovaný nejčastěji tak, že vstupní střídavé napětí usměrní a následně vyrobí střídavé napětí o frekvenci 30 kHz. Tímto vysokofrekvenčním napětím se teprve napájí zářivka. Dnešní předřadníky jsou s teplým startem. To znamená, že před zažehnutím výboje jsou elektrody zářivky 0,5–1,5 sekundy předehřáty. Tím se významně snižuje opotřebení elektrod, zážeh je okamžitý, bez blikání. Vysokofrekvenční napájení zařídí, že lidské oko nerozpozná chvění světla za provozu, čímž je mimo jiné i eliminován stroboskopický jev. Ten se zde může projevit např. zdánlivým zpomalením, zastavením, či zpětným chodem takto osvětlených točivých strojů, jejichž úhlová frekvence otáčení je ve vhodném poměru (např. zastavení při 1:1) k frekvenci proudu napájejícím zářivku (50 Hz). Pro vysoké frekvence blikání v řádech kHz se již takovéto periodické mechanické pohyby běžně nevyskytují, a stroboskopický jev tedy prakticky nenastává. Stejnosměrný meziobvod (usměrnění a rozsekání napájecího napětí) zajišťuje stabilní svit zářivky v širokých mezích kolísání vstupního napětí. Kvalitní předřadníky fungují při vstupním napětí 195–250 V.  Elektronickým předřadníkem je možné napájet prakticky všechny zářivky mimo kompaktní typy s vestavěným startérem (dvoupinové). Moderní zářivky, například lineární zářivky T5 o průměru 16 mm jsou konstruovány už jen pro provoz s elektronickým předřadníkem. Mimo výše popsané předřadníky existují také stmívatelné předřadníky, které umožňují měnit jas zářivek v rozsahu 3–100 %.  U \"analogového\" stmívatelného předřadníku se jas zářivky řídí malým stejnosměrným napětím 1–10 V. Předřadník má dva vstupy: silový 230 VAC a ovládací 1–10 VDC. Pro vlastní nastavení jasu je nutný další přístroj, kterým vytváříme řídící napětí. Často vzhledově odpovídá klasickému otočnému žárovkovému stmívači. Nelze ho ale zaměnit, žárovkový stmívač nevytváří na výstupu potřebné stejnosměrné napětí. Také v systémech inteligentní elektroinstalace (KNX-EIB) existují přístroje schopné generovat vhodné ovládací napětí.  \"Digitální\" stmívatelný předřadník je ovládaný po sběrnici speciálním protokolem DALI v rozsáhlých systémech osvětlení. Digitální předřadníky s funkcí „Switch-Dimm“ je možné ovládat obyčejným tlačítkem. To se využívá v menších instalacích. Také digitální předřadník má silový vstup 230 VAC a ovládací vstup, v tomto případě svorky pro připojení sběrnice. Pokud má navíc funkci „Switch-dimm“, má ještě další vstup pro ovládací napětí 230 VAC. Při ovládání tlačítkem se krátkým stiskem zářivka zapne/vypne a přidržením tlačítka se stmívá/rozsvěcí. Z pohledu uživatele se svítidlo chová stejně jako žárovkové svítidlo ovládané dotykovým stmívačem. U analogových i digitálních stmívatelných předřadníků lze jedním regulátorem nebo tlačítkem ovládat více předřadníků (více zářivek).  Hlavní výhody elektronických předřadníků jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zářivka je nízkotlaká rtuťová výbojka, která se používá jako zdroj světla. Tvoří ji zářivkové těleso, jehož základem je nejčastěji dlouhá skleněná trubice se žhavícími elektrodami, naplněná rtuťovými parami a argonem. V nich nastává doutnavý výboj, který ale září převážně v neviditelné ultrafialové oblasti. Toto záření dopadá na stěny trubice, které jsou obvykle pokryty luminoforem. Tato látka absorbuje ultrafialové záření a sama září ve viditelné oblasti. Zářivka tak svítí.", "tgt_summary": "A fluorescent lamp, or fluorescent tube, is a low-pressure mercury-vapor gas-discharge lamp that uses fluorescence to produce visible light. An electric current in the gas excites mercury vapor, which produces short-wave ultraviolet light that then causes a phosphor coating on the inside of the lamp to glow. A fluorescent lamp converts electrical energy into useful light much more efficiently than incandescent lamps. The typical luminous efficacy of fluorescent lighting systems is 50–100 lumens per watt, several times the efficacy of incandescent bulbs with comparable light output.", "id": 1836818}
{"src_title": "Lillehammer", "tgt_title": "Lillehammer", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Lillehammer leží 137 km severně od hlavního města Oslo, v údolí Gudbrandsdalen na řece Lågen, u nejsevernějšího cípu jezera Mjøsa. Je to administrativní a obchodní centrum regionu Innlandet. Je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování (areál Hafjell) a ostatní outdoorové aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město se nachází ve vnitrozemí, v závětří Skandinávského pohoří, které brání přechodu teplejšího mořského vzduchu. Proto je klima v Lillehammeru kontinentální s chladnou zimou a mírně teplým létem. Průměrná denní teplota v lednu dosahuje −9 °C, v červenci 14 °C a průměrný roční úhrn srážek je 761 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Za zakladatele města je považován obchodník Ludvig Wiese. Status města získal Lillehammer až v roce 1842 (obchodní práva měl od roku 1827). V roce 100. výročí získání městského statutu byla odhalena na náměstí Lilletorget socha zakladatele. Název města je odvozen od nedalekého místa původního osídlení oblasti z 18. století – Hammer gård (farma Hammer).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a společenský život.", "content": "Každoročně se ve městě pořádají festivaly norské literatury, jazzu, blues, dětských a animovaných filmů (Amandusfestivalen). Ve skokanském areálu Lysgårdsbakken probíhá jeden ze závodů Světového poháru ve skocích na lyžích.  V Lillehammeru sídlí Norská filmová škola (Den norske filmskolen), Norská humanistická akademie (Nansenskolen – Norsk humanistisk akademi) a vojenská vysoká škola FIH (Forsvarets Ingeniørhøgskole).  Také zde najdete rozsáhlý skanzen Maihaugen s téměř dvěma stovkami historických staveb pocházejících ze vzdálené minulosti ale i moderní doby. Součástí skanzenu je i muzeum a ukázky lidových tradic a řemesel.  Na zimní olympiádu Norsko vynaložilo dvě miliardy norských korun a je zde vybudováno i olympijské muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lillehammer (v doslovném překladu \"Malý Hamr\") je město v jihovýchodním Norsku. V roce 1994 se zde konaly zimní olympijské hry i následné paralympijské hry a v roce 2016 zimní olympijské hry mládeže. V roce 2007 měl Lillehammer 25 537 obyvatel.", "tgt_summary": "Lillehammer () is a town and municipality in Innlandet county, Norway. It is part of the traditional region of Gudbrandsdal. The administrative centre of the municipality is the town of Lillehammer. As of 2018, the population of the town of Lillehammer was 28,034. The city centre is a late nineteenth-century concentration of wooden houses, which enjoys a picturesque location overlooking the northern part of lake Mjøsa and the river Lågen, surrounded by mountains. Lillehammer hosted the 1994 Winter Olympics and 2016 Winter Youth Olympics. Before Oslo's withdrawal from consideration, it was included as part of a bid to host events in the 2022 Winter Olympics if Oslo were to win the rights to hold the Games.", "id": 2242004}
{"src_title": "Brazílie", "tgt_title": "Brazil", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"brasil\" pochází z portugalského označení stromu \"paubrasilia echinata\" (sapan ježatý), což je endemit Atlantického lesa, jenž se rozprostírá na východě Brazílie, u pobřeží Atlantského oceánu. Jméno stromu pak vzniklo ze slova \"brasa\" označujícího žhavý popel, což odkazuje k červené barvě, neboť červené barvivo se z toho stromu získávalo a šlo o vůbec první průmyslový produkt, který byl z Brazílie, od 16. století, vyvážen do Evropy. Oficiální portugalské jméno kolonie bylo tehdy Země svatého kříže (\"Terra da Santa", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jeden z nejstarších lidských ostatků nalezených v Severní a Jižní Americe – lebka ženy nazvaná Luzia – byl nalezen v oblasti Pedro Leopoldo ve státě Minas Gerais a poskytl důkazy o lidské přítomnosti nejméně před 11 000 lety. Nejstarší keramika nalezená na západní polokouli byla vykopána v povodí Amazonky v Brazílii a radiokarbonovou metodou bylo odhadnuto její stáří na 8000 let. Keramika byla nalezena nedaleko města Santarém a poskytuje důkaz, že oblast tropického pralesa umožňovala vznik komplexní prehistorické kultury. V době příchodu Evropanů žilo na území dnešní Brazílie asi 2000 kmenů. Domorodé obyvatelstvo tradičně tvořily převážně polokočovné kmeny, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a migračním zemědělstvím. K nejvýznamnějším indiánským kulturám patřila kultura Marajoara, která se rozvinula na ostrově Marajó u ústí řeky Amazonky. Zformovala se okolo roku 400. Její populace dosahovala možná až 100 000 lidí.  V roce 1500 přistál u brazilských břehů portugalský kapitán Pedro Álvares Cabral. Až do roku 1529 věnovalo Portugalsko Brazílii velmi malou pozornost, především kvůli vysoce lukrativnímu obchodu s Indií a Čínou. Tohoto nezájmu využívali cizí obchodníci, piráti a korzáři k ilegální těžbě cenného sapanu, stromu, z něhož se vyrábělo barvivo. Až roku 1532 Portugalci zřídili kolonii. V roce 1549 bylo hlavním městem kolonie Brazílie vyhlášen São Salvador da Bahía de Todos os Santos (dnešní Salvador) a byl zřízen úřad generálního guvernéra (vicekrále). V letech 1554-1567 domorodci vytvořili Konfederaci Tamoyo (\"Confederação dos Tamoios\"), do jejíhož čela se postavil náčelník Cunhambebe. Tato konfederace se vzbouřila proti portugalské nadvládě, avšak byla poražena.  Během 16. století se základem brazilské ekonomiky a společnosti stalo plantážní pěstování cukrové třtiny a export cukru do Evropy. Kolem roku 1600 již byla Brazílie největším producentem cukru na světě. Kolonisté však nedokázali trvale zotročovat domorodce, a tak začali brzy dovážet miliony otroků z Afriky. Afričané se stali podstatnou částí brazilského obyvatelstva a dávno před zrušením otroctví (1888) se začali mísit s evropskou brazilskou populací. Ovlivnili i brazilskou kulturu, stáli u počátků současných afro-latinských synkretických kultů umbanda a candomblé. Otroci vedli i několik povstání, v čele nejznámějšího stál Zumbi dos Palmares. Založil i vlastní stát o velikosti Portugalska zvaný Palmares. Na vrcholu své slávy měl více než 30 000 obyvatel a udržel se 67 let.  Skupiny průzkumníků, nazývané \"bandeiras\", pronikaly od 17. století také do vnitrozemí a roku 1637 Pedro Teixeira jako první Evropan proplul po celé délce řeku Amazonku. Nálezy zlata a diamantů ve státě Minas Gerais na přelomu 17. a 18. století přilákaly do země statisíce Portugalců a urychlily kolonizaci brazilského vnitrozemí. Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let, usazen v Rio de Janeiro. Brazílie tak byla zrovnoprávněna v rámci portugalské říše s evropským centrem: V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Důležitým krokem bylo, že", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Brazílie je se svou rozlohou 8 511 965 km2 pátou největší zemí světa, 15,6× větší než Francie a 108× větší než Česká republika. Brazílie je rozdělena na čtyři časová pásma. Je to jediná země na světě, jíž prochází rovník i obratník kozoroha. Na severu sousedí s Francouzskou Guyanou, Surinamem, Guyanou, Venezuelou a Kolumbií; na západě s Peru, Bolívií a Paraguayí, na jihu s Argentinou a Uruguayí. Brazilské území zabírá 47,3% povrchu jihoamerického kontinentu. Jedinými jihoamerickými zeměmi, s nimiž Brazílie nemá společnou hranici, jsou Chile a Ekvádor.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Území Brazílie tvoří tři velké geomorfologické celky. Na severu zasahuje do území malá část Guyanské vysočiny, kde se také nachází nejvyšší hora Brazílie Pico da Neblina, která měří 2994 metrů. Na severu země je Amazonská nížina a na východě a jihovýchodě rozsáhlá Brazilská", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejdelší řekou země a celého světa je Amazonka s délkou 7062 kilometrů. Jak veletok na území Brazílie sílí, dokazují údaje o šířce jeho koryta. U Iquitosu v Peru je široké 4 km, před Manausem 10 km, po soutoku s Río Negrem již 20 km a před ostrovem Marajó 80 km. Největšími levými přítoky jsou řeky Içá, Japurá a Río Negro, pravými Juruá, Purus, Madeira, Tapajós, Xingu a na jihu ostrova Marajó ústí Tocantins s přítokem Araguaia. V samostatné Amazonce se směrem k břehům snižuje rychlost proudění v hlavním korytě a nanášením materiálu vznikají agradační valy. Jih Brazílie odvodňuje veletok Paraná s největším přítokem Paraguay. V celé", "section_level": 2}, {"title": "Biodiverzita.", "content": "Brazilské území lze rozdělit do šesti základních biomů – Amazonie, Pantanal, Cerrado, Pampa, Caatinga a Atlantický les. Národní parky v Brazílii (v roce 2015 jich bylo 71) zaujímají necelá 3 % rozlohy státu. Amazonský deštný prales je uznáván jako oblast s největší biologickou rozmanitostí na světě. Na území Brazílie se nachází 60 procent rozlohy tohoto biomu. Mnoho za ním v rozmanitosti flóry a fauny nezaostává ani Atlantický les a oblast Cerrado, jeden z největších komplexů savan a lesů na světě. Jeho velikost je okolo 2 milionů km2 a zabírá přibližně 21% plochy Brazílie (zhruba", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Většina území je pod vlivem tropického, vlhkého a teplého podnebí, které se vyznačuje vysokými teplotami a značnými srážkami. Ty jsou z poloviny přinášeny od Atlantského oceánu a z poloviny se tvoří výparem.  Město Manaus na severu země má vysoké teploty po celý rok. Srážky jsou vydatné, pouze od června do září prší méně než po zbytek roku. Hlavní město Brasília i Rio de Janeiro mají tropické podnebí, ale s výraznějším obdobím sucha než Manaus. Dále na jihu je potom podnebí mírné.  Nejsušší oblastí je severovýchodní vnitrozemí, kde ročně průměrně naprší jen 250 mm. V této oblasti Brazílie jsou", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Brazílie je demokratická federativní republika s prezidentským systémem. Prezident je hlavou státu i stojí v čele vlády. Je volen na čtyřleté funkční období s možností jednoho opětovného zvolení na další, bezprostředně navazující, funkční období. Prezident si sám libovolně jmenuje ministry své vlády. V čele jednotlivých států federace stojí demokraticky volený guvernér, v čele okresů prefekt. Hlavním zdrojem práva je dvoukomorový Národní kongres, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Federálního senátu. Sněmovna má 513 poslanců, jsou voleni na čtyři roky. Sněmovna je sestavena na základě poměrného zastoupení. Senát má 81 členů volených na osm let. Podobně jako v Česku se vždy volí třetina senátu, takže se horní komora obměňuje postupně, na rozdíl od komory dolní, sněmovny. Senátoři jsou v Brazílii voleni systémem relativní většiny. Zvláštností brazilské volební legislativy je, že hlasování je povinné pro gramotné lidi ve věku od 18 do 70 let a nepovinné pro negramotné osoby od 16 do 18 let nebo po 70. roce věku. Tato ustanovení vznikala během složitého vývoje, v počátcích brazilské demokracie totiž mohli volit pouze lidé gramotní (což na konci 19. století a začátku století dvacátého představovalo zhruba 6 procent obyvatel). Prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, který v roce 1891 svrhl císaře Pedra II. a následně vyhlásil republiku. On ještě nebyl zvolen lidovým hlasováním, prvním přímo zvoleným prezidentem byl až Prudente de Morais roku 1894. Demokracie (jakkoli jen omezená) skončila převratem v roce 1930 a poté vládl až do roku 1945 diktátor Getúlio Vargas. Po roce 1945 bylo demokratické hlasování obnoveno, ovšem v roce 1964 byla nastolena vojenská diktatura. Ta padla roku 1985, od té doby je prezident znovu volen demokraticky. Současným prezidentem je Jair Bolsonaro. Od roku 1985 se prezidenty stali zástupci středového hnutí \"Movimento Democrático Brasileiro\" (José Sarney, Itamar Franco, Michel Temer), středové \"Partido da Social Democracia Brasileira\" (Fernando Henrique Cardoso), liberálně-konzervativní \"Partido da Reconstrução Nacional\", dnes \"Partido Trabalhista Cristão\" (Fernando Collor de Mello), levicové \"Partido dos Trabalhadores\" (Luiz Inácio Lula da Silva, Dilma Rousseffová) a konzervativní \"Partido Social Liberal\" (Jair Bolsonaro). Současný prezident Bolsonaro svou stranu roku 2019 opustil a vládne jako nestraník.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Brazílie je regionální velmocí, silně ovlivňující země jižní a latinské Ameriky. Je rovněž lídrem rozvojového světa a potenciální supervelmocí. K rozšiřování svého vlivu Brazílie využívá zejména Organizaci amerických států, Unii jihoamerických národů, zónu volného obchodu Mercosur, sdružení BRICS (Rusko, Čína, Indie, JAR) a Společenství portugalsky mluvících zemí (\"Comunidade dos Países de Língua Portuguesa\"), někdy zvané Lusofonie. Jde o sdružení devíti států, ve kterých je úředním nebo jedním z úředních jazyků portugalština. Krom Brazílie a Portugalska jsou členy Angola, Guinea-Bissau, Kapverdy, Mosambik, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Východní Timor a Rovníková Guinea. Levicové vlády Luly a Rousseffové položily", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Brazílie se člení na 26 spolkových států (\"estados\", jednotné číslo \"estado\") a 1 federální distrikt (\"distrito federal\"), v", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Brazílie je největším a nejvýznamnějším státem celého kontinentu. Je osmou největší ekonomiku světa podle kritéria HDP v paritě kupní síly a devátou podle nominálního HDP. Je to průmyslově-zemědělský stát s obrovským nerostným bohatstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a těžba surovin.", "content": "Z rozsáhlých ložisek nerostných surovin se těží železná ruda, mangan, bauxit, nikl, chróm, wolfram, cín, uhlí, ropa, zemní plyn, zlato, niob, zirkon, diamanty, drahokamy, měď, zinek, fosfáty, grafit, magnezit, sůl a kaolin. Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří strojírenství (výroba osobních", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zhruba 57 % území Brazílie zaujímají lesy, dále louky a pastviny (22 %) a orná půda (více než 7 %). Zemědělská produkce patří k největším na světě, převládá monokulturní velkovýrobní plantážnictví. Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou káva, sisal a pomeranče, ve sklizni", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Zemi ročně navštíví na 4 až 5 miliónů návštěvníků. Rio", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Brazilská populace byla v roce 2008 cca 190 milionů obyvatel (22,31 obyvatele na čtvereční kilometr), s poměrem mužů a žen 0,95:1 a 83,75% městského obyvatelstva. Populace je koncentrována především na jihovýchodě (79,8 milionů) a severovýchodě (53,5 milionů). Naopak dvě nejrozsáhlejší oblasti, středozápadní a severní, které dohromady tvoří 64,12% z brazilského území, mají pouze 29 100 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Etnografie.", "content": "Podle brazilského výzkumu (PNAD) v roce 2008 48,43% populace (asi 92 milionů) sebe označilo jako bělochy; 43,80% (asi 83 milionů) jako \"Pardo\" (\"hnědí\"), 6,84% (asi 13 milionů) jako černí; 0,58% (asi 1,1 milionů) jako Asiati a 0,28% (asi 536 000) jako domorodci (oficiálně zvaní \"indígena\", domorodý), zatímco 0,07% (asi", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiálním jazykem v Brazílii je portugalština, kterou mluví skoro celá populace a je prakticky jediným jazykem používaným v médiích a v obchodním prostředí.  Kromě portugalštiny se rovněž v některých částech země mluví menšinovými jazyky. Přes 180 indiánských jazyků je používáno v odlehlých oblastech (zbytky Indiánů tvoří malou minoritu) a několik dalších jazyků je možné slyšet od původních obyvatel a přistěhovalců, kteří ještě mluví vlastními jazyky.  Brazilská portugalština je velmi podobná evropské portugalštině z 16. a 17.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Dominantní postavení v brazilské společnosti historicky měla a má římskokatolická církev. V posledních desetiletích se však oslabuje v souvislosti s růstem protestantských, zejména pentekostálních církví. Nepatrně přibývá i počet lidí bez vyznání. Zatímco v roce 1970 se tak za římské katolíky považovalo", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Nejčtenějším brazilským spisovatelem ve světě je Paulo Coelho, jehož podobenství \"Alchymista\" vydané v roce 1988 se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve 20. století dosáhl věhlasu také Jorge Amado, spisovatel komunistické orientace, který v 50. letech krátce žil i v Československu. V roce 1994 obdržel Camõesovu cenu, neprestižnější literární ocenění pro portugalsky píšící autory. Z Brazilců ho získali mj. též João Cabral de Melo Neto, Rachel de Queirozová, Rubem Fonseca, Lygia Fagundes Tellesová,", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Klíčovou postavou brazilského malířství byl Pedro Américo, jenž roku 1888 namaloval jeden z nejznámějších brazilských obrazů: \"Nezávislost nebo Smrt!\", zobrazující okamžik, kdy kníže Petr prohlásil, že země je nezávislá na Portugalsku. Tento obraz znají všichni brazilští školáci z titulu učebnice dějepisu pro základní školu. Candido Portinari byl představitelem malířského neorealismu. K jeho nejznámějším dílům patří obraz", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "K nejslavnějším architektům 20. století patří Oscar Niemeyer. Jeho spolupracovník Lúcio Costa spolu s ním vytvořil koncept brazilského hlavního města Brasília. Architekt Paulo Mendes da Rocha je nositelem prestižní Pritzkerovy ceny.  Na seznam Světového dědictví", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "K nejúspěšnějším brazilským filmovým režisérům patří Fernando Meirelles, který se proslavil zvláště snímkem \"Město bohů\" z roku 2002, za jehož režii byl nominován na Oscara. Zlatého lva v Benátkách, Zlatého medvěda na Berlinale i americký Zlatý globus získal", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V oblasti vážné hudby je největším brazilským jménem Heitor Villa-Lobos. Prvním jihoamerickým klasikem, který se prosadil v Evropě, byl Antônio Carlos Gomes. Velkou roli ve vývoji brazilské hudby sehrála samba, zapsaná na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Samba je i taneční forma a v brazilské kultuře sehrává velkou", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Zobecnění brazilské kuchyně je velmi těžké, jelikož neexistuje jednotná národní kuchyně, ale mnoho regionálních. Každý region si vyvinul vlastní pokrmy v závislosti na oblasti, kultuře a zvykům jak původních obyvatel, tak přistěhovalců. Pokud ovšem existuje jeden pokrm, který je typickým příkladem brazilského vaření, tak je to feijoada. V Rio de Janeiru je obzvláště tento pokrm velmi", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Brazilská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější na světě a od roku 1958 pětkrát zvítězila na mistrovství světa a jednou na olympijských hrách (2016). Meziválečnou hvězdou byl Leônidas da Silva, dle legendy vynálezce střely přes hlavu (\"nůžek\"). Ve 40. letech a na začátku 50. let byl největší brazilskou fotbalovou osobností Zizinho. Pilířem mužstva, jež získalo tři první tituly (1958, 1962, 1970), byl Pelé, mnohdy označovaný za nejlepšího fotbalistu všech dob. K dalším osobnostem patřili Garincha, Didi, Nílton Santos a Djalma Santos, později i Carlos Alberto Torres, Jairzinho či Roberto Rivelino. Největšími hvězdami 80. let byli Zico, Falcão a Sócrates, tehdy se však Brazilcům na mezinárodní scéně tolik nedařilo. Další velká éra přišla v 90. letech a na počátku nového století, kdy Brazilci dvakrát šampionát vyhráli (1994, 2002) a jednou skončili druzí. Hvězdami této éry byli Cafu, Romário, Bebeto, Ronaldo, Roberto Carlos, Rivaldo, Ronaldinho či Kaká. Po roce 2002 Brazilci sice vyklidili pozice, Neymar se však přesto stal světovou hvězdou. Brazílie má ovšem i ženskou fotbalovou hvězdu, Martu. K úspěšným trenérům patří Luiz Felipe Scolari či Mário Zagallo. Dlouholetým prezidentem FIFA byl João Havelange.  Velmi silní jsou Brazilci, obzvláště od 90. let 20. století, ve volejbale. Brazilské volejbalistky dvakrát vyhráli olympijský turnaj (2008, 2012), muži jsou ještě úspěšnější a brali nejen tři olympijské zlaté (1992, 2004, 2016), ale i tři tituly mistrů světa (2002, 2006, 2010). Hlavními hvězdami této slavné éry brazilského", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "K významným vědeckým osobnostem patřil Alberto Santos-Dumont, letecký průkopník a konstruktér. Sestrojil první skutečně řiditelnou vzducholoď na světě. Provedl první ověřený let letounu těžšího vzduchu v Evropě. José Bonifácio de Andrada e Silva má zásluhu na objevu čtyř nových minerálů, nazván je po něm andradit. Bakteriolog Carlos Chagas jako první popsal tzv. Chagasovu chorobu, tropické parazitární onemocnění způsobené", "section_level": 2}], "src_summary": "Brazilská federativní republika (portugalsky \"República Federativa do Brasil\") je federativní republika tvořená 26 státy a jedním federálním územím. Je to největší a nejlidnatější stát Jižní Ameriky, pátý největší a také pátý nejlidnatější stát světa, s 210 miliony obyvatel. Na severu sousedí s Francouzskou Guyanou, Surinamem, Guyanou, Venezuelou a Kolumbií; na západě s Peru, Bolívií a Paraguayí, na jihu s Argentinou a Uruguayí. Brazilské území zabírá 47,3% povrchu jihoamerického kontinentu. Jedinými jihoamerickými zeměmi, s nimiž Brazílie nemá společnou hranici, jsou Chile a Ekvádor.", "tgt_summary": "Brazil (; ), officially the Federative Republic of Brazil (Portuguese: ), is the largest country in both South America and Latin America. At 8.5 million square kilometers (3.2 million square miles) and with over 211 million people, Brazil is the world's fifth-largest country by area and the sixth most populous. Its capital is Brasília, and its most populous city is São Paulo. The federation is composed of the union of the 26 states and the Federal District. It is the largest country to have Portuguese as an official language and the only one in the Americas; it is also one of the most multicultural and ethnically diverse nations, due to over a century of mass immigration from around the world.", "id": 1311387}
{"src_title": "Jaroslav Sakala", "tgt_title": "Jaroslav Sakala", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Skokanskou kariéru začal v deseti letech. První větší úspěch zažil jako dvacetiletý, když v kanadském Thunder Bay nahlédl do první desítky (9. místo) výsledkové listiny, ale po zbytek sezóny už podobný výsledek nepředvedl. O rok později vylepšil své nejlepší umístění v Trondheimu (7. místo), avšak sezona nebyla o moc zdařilejší než předchozí. V sezoně 1991/1992 se dostal do první desítky již šestkrát. Na zimní olympiádě v Albertville získal československý skokanský tým Tomáš Goder, František Jež, Jiří Parma a Jaroslav Sakala bronzovou medaili, sám byl v individuálních závodech nejlépe patnáctý.  Následující dvě sezony byly jeho nejúspěšnější. V té první vyhrál oba závody v Tauplitz/Bad Mitterndorf, obsadil druhé, resp. třetí místo v závodech mistrovství světa ve švédském Falunu, dosáhl na druhé místo v Lahti a Innsbrucku, v Oslu skončil bronzový. V celkovém hodnocení světového poháru se umístil na druhém místě za Andreasem Goldbergerem. V sezoně 1993/1994 zvítězil na mistrovství světa v letech na lyžích (Planica, 20. března 1994), první a druhé místo vybojoval v závodech světového poháru v Liberci. Ve světovém poháru mu patřila čtvrtá příčka. Na olympijských hrách v Lillehammeru skončil sedmý na velkém a třináctý na středním můstku, české družstvo bylo sedmé  V sezoně 1994/1995 zažil Sakala citelný výkonnostní propad. Do první desítky se dostal pouze v Oberstdorfu (5. místo). V letech 1995–1997 se ještě desetkrát umístil v první desítce, z toho dvakrát na stupních vítězů. Poté se již mezi světovou špičku nevrátil, na ZOH 1998 se umístil nejlépe na 26. místě (družstvo bylo opět sedmé). Dvakrát se připomněl v roce 2000. Únorové závody v letech na lyžích v Bad Mitterndorfu absolvoval pouze jako předskokan, skočil 205 metrů. V červenci během 23 hodin a 7 minut absolvoval sto skoků o celkové délce 9135 metrů a zapsal se tak do Guinessovy knihy rekordů. Kvůli problémům se svazem uvažoval o tom, že by skákal za jinou zemi. Poslední velký závod absolvoval 9. března 2002 v Harrachově (mistrovství světa v letech na lyžích) a rozloučil se dvaadvacátým místem. Konec kariéry oznámil 8. května 2002.  Po ukončení aktivní kariéry se i nadále pohyboval kolem skoků na lyžích. V roce 2003 dostal od tehdejšího trenéra Jána Tánczoše nabídku, aby působil jako jeho asistent. Odmítl ji s tím, že nesouhlasí se složením realizačního týmu. Rok poté oznámil, že se chce zúčastnit konkurzu na trenéra české skokanské reprezentace. Tím se nakonec stal Slovinec Vasja Bajc. Sakala se nyní živí podnikáním, vlastní noční bar a sportovní obchod. Krom toho studuje trenérskou školu v Olomouci a plánuje, že se jednou ke skokům jako trenér přece jen vrátí. Od ledna 2005 byl vlastníkem a ředitelem serveru skoky.cz. Web se pravidelně dostával do ostrých sporů se skokanským úsekem Svazu lyžařů ČR a 15. května 2006 ukončil činnost.  V současné době je hlavním trenérem ženského národního skokanského týmu. Ve skokanském světě je znám pod přezdívkou „Saky“.  V anketě Českého svazu lyžařů o domácího lyžaře století skončil na osmém místě. Ze skokanů jej předčil pouze vítěz Jiří Raška a bronzový Pavel Ploc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Sakala (* 14. července 1969 Krnov) je bývalý český skokan na lyžích, mistr světa v letech na lyžích a olympijský medailista.", "tgt_summary": "Jaroslav Sakala (; born 14 July 1969) is a former ski jumper who competed for Czechoslovakia and the Czech Republic.", "id": 50895}
{"src_title": "Hodonín", "tgt_title": "Hodonín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hradisko založené pravděpodobně Břetislavem I. v 11. století. Hrad obnovila a založila při něm město královna Konstancie v roce 1228. V roce 1301 zde Václav II. přijal uherskou šlechtu, která sem přišla pro nově zvoleného uherského krále. Během husitských válek přešlo do rukou šlechty, v 17. století bylo několikrát dobyté a téměř zpustlo. Roku 1605 Hodonín vypálili uherští povstalci. Roku 1742 jej dobyla pruská armáda. Koncem 18. století založena továrna na tabák. Na sklonku druhé světové války byly o Hodonín svedeny boje, které vyvrcholily osvobozením města 12. dubna 1945. Dominanta města Elektrárna Hodonín byla uvedena do provozu v letech 1951–1958. Také katastru Hodonína se k 25. červenci 1997 dotkla úprava státní hranice se Slovenskem.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Podél jihovýchodního okraje města protéká řeka Morava. Severozápadně od města se nachází národní přírodní památka Hodonínská Dúbrava vyhlášená na ochranu zejména teplomilných doubrav.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Pokles počtu obyvatel mezi lety 1991 a 2006 byl způsoben mimo jiné osamostatněním obcí Lužice a Rohatec.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Hodonín byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Hodonín ale stále existuje a skládá se z 82 obcí, ORP z 18 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Hodonín provázela v druhém desetiletí 21. století politická nestabilita. Ve volebním období 2010–2014 se vystřídali tři starostové a čtyři koalice. Po komunálních volbách v roce 2014 byla starostkou zvolena Milana Grauová (ANO 2011). Při zasedání zastupitelstva 3. listopadu 2015 však byla odvolána. Novým starostou byl o týden později zvolen Milan Lúčka (ANO 2011).  Po komunálních volbách v roce 2018 byl starostou zvolen dosavadní radní Libor Střecha, lídr vítězného hnutí Pro Hodonín. Koalici vytvořili zástupci Pro Hodonín se Svobodnými s Piráty a také uskupením Pozitivně pro Hodonín, v němž je KDU-ČSL, TOP 09 a Konzervativní strana. Koalice má 16 mandátů z celkových 31.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Hodonín je tvořeno jedním katastrálním územím a není členěno na evidenční části obce.  Součástí města jsou místní části a čtvrtě:", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská knihovna.", "content": "V centru města Hodonína, na adrese Národní třída 36, se nachází Městská knihovna Hodonín, která je veřejnou knihovnou s regionální působností. Jejím zřizovatelem je město Hodonín. V bezbariérové budově se jsou oddělení pro dospělé, oddělení pro děti, čítárna a studovna, oddělení pro mladé Zašívárna, oddělení informačních zdrojů a regionálních služeb a také komunitní kontaktní pracoviště ProSenior. Na ulici Brandlova 81 sídlí pobočka knihovny, která velmi úzce spolupracuje se školami a školkami a zajišťuje výpůjční a informační služby zejména pro spádovou oblast sídliště R. Filipa.  Městská knihovna Hodonín byla zřízena dle prvního zákona o veřejných knihovnách z roku 1919, který nařizoval založit knihovnu v každé obci. K oficiálnímu otevření Obecní knihovny města Hodonína došlo 1. července 1921. V tomto roce byla knihovna umístěna ve dvou třídách chlapecké školy na Masarykově náměstí. V roce 1986 se knihovna přestěhovala do nových prostor vystavěných pro účely a potřeby knihovny na Národní třídě. Přestěhováním získala knihovna více prostoru pro volný výběr, čítárnu se studovnou a výstavní sál. Od roku 2003 je knihovna pověřena regionálními funkcemi.  V roce 2019 knihovna nabízí tři výstavní galerijní prostory, z nichž nejvýraznější je non-stop Galerie VEDNEVNOCI. Knihovna organizuje pravidelné vzdělávací akce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hodonín () je město ve stejnojmenném okrese v Jihomoravském kraji. Hodonín leží na řece Moravě 60 km jihovýchodně od Brna při hranici Moravy se Slovenskem. Hodonín má rozlohu 63,05 km2 a žije zde obyvatel. Narodil se zde 1. československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.", "tgt_summary": "Hodonín (; ) is a town on the River Morava in the southeast of Moravia, in the Czech Republic. It lies in the South Moravian Region, on the border with Slovakia. The population is around 25,000.", "id": 584025}
{"src_title": "Starověk", "tgt_title": "Ancient history", "src_document": [{"title": "Střední východ.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eneolit a raná doba bronzová.", "content": "První starověké civilizace vznikly v období eneolitu, které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování mědi, počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a založením prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané piktogramy a ideogramy, vyskytující se již od dob paleolitu (nástěnné malby). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny klínovým písmem v Mezopotámii a hieroglyfy v Egyptě. Tyto grafické značky se později prostřednictvím Féničanů vyvinuly v naši dnešní abecedu. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a náboženský aparát, což je pokládáno za okamžik počátku civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Mezopotámie.", "content": "První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. v jižní Mezopotámii v sumerských městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. Především Uruk se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby zavlažování, který byl organizován a řízen v rámci chrámového hospodářství. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných artefaktů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení kola a hrnčířského kruhu. Zároveň probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství přispěl k urychlení vývoje písma, které sloužilo nejprve pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení záznamů se stal prostředek osobního nebo", "section_level": 3}, {"title": "Egypt.", "content": "Na rozdíl od Sumeru ve starověkém Egyptě došlo již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Peruadžet), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině 32. století př. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha, která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele starověkého Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraonů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, nacházejícím se až v dalekém Libanonu. Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních", "section_level": 3}, {"title": "Vrcholná a pozdní doba bronzová.", "content": "Od konce 3. tisíciletí př. n. l. začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také cínu, který byl do Mezopotámie dovážen pravděpodobně ze západního Íránu a z území nynějšího Uzbekistánu. V Egyptě se používání mědi i bronzu uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v Mezopotámii, zatímco bronz, který se v Egyptě zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění, tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť Egypt postrádal nerostné suroviny, tudíž se musel spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také železa se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání Egypta.", "section_level": 2}, {"title": "Mezopotámie.", "content": "V oblasti sumerské kultury nastaly ve 2. polovině 3. tisíciletí př. n. l. pronikavé změny. Sargon, král města Akkadu, ležícího na severu sumerského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, přičemž je mu připisováno rovněž první nasazení námořnictva.  Akkadská říše zanikla nedlouho po smrti svého zakladatele krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny Elamitů a Amorejců, které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se stala nejprve Larsa,", "section_level": 3}, {"title": "Egypt.", "content": "Na konci 23. století př. n. l. nastala v Egyptě první přechodná doba. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvarů. Nástupem 11. dynastie o 200 let později zahájil Egypt etapu střední říše. Faraón Amenemhet I. podporoval vzestup kultu boha Amona, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění fajjúmské oázy. Faraón Senusret III. z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských Hyksósů do delty Nilu v roce 1648 př. n. l.", "section_level": 3}, {"title": "Egejská oblast.", "content": "Ostrov Kréta se stal kolem roku 2000 př. n. l. centrem vyspělé kultury nazývané mínojská. Archeologické vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti Egejského moře, avšak kolem roku 1450 př. n. l. tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakýkoli doklad o příčině tohoto jevu. Kolem roku 1300 př. n. l. se Kréta stala součástí oblasti působení mykénské kultury. Ta se však rozvíjela především na území pevninského Řecka, které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly Mykény, Pylos a Athény. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě agresivními a krutými nájezdníky. Trojská válka je prý podle některých názorů romantizující vylíčení mykénských loupeživých výprav do Asie.", "section_level": 3}, {"title": "Doba železná.", "content": "Koncem 2. tisíciletí př. n. l. začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve zhruba kolem roku 1000 př. n. l. železo zcela vytlačilo používání bronzu v oblasti Středního východu.", "section_level": 2}, {"title": "Chetité a mořské národy.", "content": "Chetitské výboje vedly ke konfliktu s Egyptem. Poté, co se Chetité zmocnili syrských měst, došlo v roce 1274 př. n. l. k bitvě u Kadeše, která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové, třebaže neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity. V Mezopotámii se toto období vyznačuje úsilím Asyřanů o vybudování vlastní říše. Válečná tažení asyrských králů ze svého původního území kolem města Aššúr přivedla mezi léty 1300 – 1200 př. n. l. pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotámského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tím legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity.", "section_level": 3}, {"title": "Přední Asie a Egypt.", "content": "Po rozpadu říše Chetitů a rozkladu kassitské moci v Babylonu, vyvolaném Aramejci, se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo opět vyplněno až Asyřany za Tiglatpilesara I. na začátku 11. století př. n. l. Tomuto panovníkovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři. Avšak po jeho smrti se asyrská moc rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr, načež se museli bránit výbojným aramejským státům. Teprve více než sto", "section_level": 3}, {"title": "Féničané a Punové.", "content": "V oblastech na pobřeží Středozemního moře probíhaly v této době dalekosáhlé změny. V 10. století př. n. l. začala fénická kolonizace severní Afriky a Pyrenejského poloostrova. Nezávislá fénická města dosáhla prostřednictvím obchodu výjimečného hospodářského rozmachu, což vedlo k prudkému nárůstu obyvatelstva, které se ale nebylo schopno uživit, takže hrozilo přelidnění. Řešení tohoto problému představovala kolonizace oblastí severní Afriky a Španělska, jež byla motivována také ekonomickými hledisky, neboť tato území byla bohatá na cenné nerostné suroviny. Úrodnost těchto zemí a dostupnost různých obchodních komodit, včetně stříbra a zlata, přispěly k tomu, že fénické kolonie byly záhy stejně bohaté jako mateřská města. K význačným tehdy založeným městům patří například Kartágo, Utica, Gades nebo Panormos.  Kartágo, jež byl založeno zhruba kolem roku 800 př. n. l. na severním pobřeží Afriky, dosáhlo díky svým čilým obchodním aktivitám významného mocenského postavení v oblasti západního Středomoří. Třebaže Kartágo samo bylo původně kolonií města Tyru, dokázalo brzy získat kontrolu nad všemi okolními punskými sídly. Kartaginské zájmy na Sicílii se", "section_level": 3}, {"title": "Persie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Achaimenovská říše.", "content": "Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém nastolení začala drolit. Nebukadnesarovým nástupcům se nepodařilo udržet svoji moc nad dobytými zeměmi. Navíc obliba královského rodu značně poklesla i v samotné Babylonii, což usnadnilo vzestup nové dominantní mocnosti Blízkého východu. Tou se stala perská říše, jejímž zakladatelem byl Kýros II. Veliký. Ten byl původně vládcem Persidy, vazalského státu médské říše. Když však porazil médského krále Astyaga a obsadil jeho hlavní město, ustavil se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále Kroisa a řecké obce na maloasijském pobřeží. V roce 539 př. n. l. mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti Massagetům do střední Asie, ovšem v boji s nimi byl zabit. Jeho syn Kambýsés II. pokračoval ve výbojích a v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt. Po Kambýsově nenadálé smrti v roce o tři roky později a následným zmatkům hrozil říši zánik. Dáreiovi I., jednomu z vedlejších členů dynastie Achaimenovců, se však podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zdolání si vyžádalo dva roky, než mohl Dáreios konečně upevnit svoje panování. I přes počáteční nestabilitu dokázal", "section_level": 3}, {"title": "Írán za Parthů a Sásánovců.", "content": "Helénismus se v Íránu prosadil jen omezeně, neboť vliv řecké kultury reprezentovaný seleukovskou říší byl ukončen již v průběhu 2. století př. n. l. vzestupem Parthů vedených dynastií Arsakovců, kteří v Persii založili parthskou říši. Moc arsakovských králů byla poměrně decentralizovaná ve prospěch jejich vazalů. Parthská říše působila do jisté míry jako prostředník mezi západním řecko-římským světem a východními civilizacemi v Indii a Číně. Parthové se museli neustále bránit jak proti římské hrozbě na západě, tak proti nomádským kmenům útočícím ze severovýchodu. Obranu říše ztěžovalo především nestabilní vnitřní uspořádání říše a časté nástupnické spory. Rozepře mezi členy dynastie znemožnily Parthům využít jejich vítězství nad Římany v bitvě u Karrh. Navzdory tomuto úspěchu představoval však Řím pro Parthy vážného a nebezpečného soupeře, který jim pravidelně uštědřoval ničivé porážky a odnímal značné části území.  V roce 114 napadl parthskou říši Traianus, jenž během svého postupu obsadil Mezopotámii, centrum parthské vlády, čímž Arsakovcům přivodil katastrofální porážku. Poté, co se Hadrianus v roce 117 tohoto území velkoryse vzdal, dokázali Parthové pozvednout svoji moc, načež se znovu stali odhodlaným nepřítelem Římanů. V roce 161 napadli Arménii (předmět neustálých svárů mezi Římany a Parthy, později Sásánovci). Avšak v následujícím roce byli poraženi vojsky vojevůdce Avidia Cassia. Římané dobyli v roce 165 parthské hlavní město Ktésifón, nicméně brzy se opět stáhli. Při svém návratu z východu zavlekli římští legionáři do Itálie mor. Přibližně v této době se začaly vytvářet zárodky pozdějšího pádu parthské říše. Parthský vazal a vládce Persidy z rodu", "section_level": 3}, {"title": "Středomoří.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Městské státy a kolonizace.", "content": "V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá „temným obdobím“. Po jeho skončení započala na Peloponéském poloostrově expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní královské vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (\"poleis\") prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se", "section_level": 3}, {"title": "Klasické období.", "content": "Kulturní vývoj ve starověkém Řecku na přelomu 5. a 6. století př. n. l. vedl k počátku klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí filozofických, politických a kulturních myšlenek. Z politického hlediska se na počátku této doby ocitly řecké \"poleis\" v konfliktu s perskou říši. Řecko-perské války vyvolaly mezi Helény silný pocit vzájemnosti. Obyvatelé řeckých obcí se pokládali za obránce civilizace proti východním barbarům (tehdy tento pojem ještě neměl dnešní pejorativní nádech, nýbrž se jednalo o označení pro neřecké národy). Přesto se řecký svět i nadále vyznačoval hlubokou vnitřní nejednotností, která byla jen", "section_level": 3}, {"title": "Helénismus.", "content": "Po zavraždění Filipa II. převzal vládu v Makedonii jeho syn Alexandr Veliký, jenž upevnil makedonskou hegemonii v Řecku a v roce 334 př. n. l. zahájil tažení proti perské říši. Nejprve osvobodil řecké obce v Malé Asii a poté pronikl do perského vnitrozemí. Během dvou let se zmocnil všech perských území podél východního pobřeží Středozemního moře a vstoupil do Egypta. V bitvě u Issu (333 př. n. l.) se mu postavil na odpor perský velkokrál Dáreios III. Makedoňané v této bitvě zvítězili, avšak Dáreios unikl a shromáždil nové vojsko. S ním se Alexandr v roce 331 př. n. l. utkal v bitvě u Gaugamél v severní Mezopotámii a rovněž v této bitvě dosáhl Alexandr vítězství. Následně se bez větších překážek zmocnil Babylonu a Sus a nakonec pronikl až do srdce samotné Persie, když si podmanil Persepolis a Ekbatánu. Alexandr pokračoval v pronásledování Dáreia prchajícího na východ. K očekávané rozhodující bitvě ovšem nedošlo, neboť Dáreios byl zrádně zavražděn satrapou Béssem, jenž si titul velkokrále uzurpoval pro sebe. Alexandr se rozhodl pomstít tuto zradu a postoupil až do Baktrie ve střední Asii, načež Béssu dostihl a krutě popravil. Boje ve střední Asii se proměnily v gerilovou válku", "section_level": 3}, {"title": "Řím.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup římské republiky.", "content": "Ve svých počátcích byl Řím městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku 475 př. n. l.), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé republiky (\"res publica\" – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií.  V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější", "section_level": 3}, {"title": "Krize republiky.", "content": "Na konci 2. století př. n. l. byl Řím ohrožen vpádem germánských Kimbrů a Teutonů, kteří se vydali ze svých původních sídlišť na severu Evropy směrem na jih. Po několika vážných porážkách Římanů provedl Gaius Marius zásadní reformu římské legie, díky čemuž dokázal útočící kmeny porazit. Po vítězství nad pontským králem Mithridatem Římané nově uspořádali poměry na východě. Sociální napětí a nedostatek vojenských sil však zapříčinily politické zmatky v samotném Římě. Pokus bratrů Gracchů vyřešit tyto problémy cestou agrární reformy neuspěl, jelikož oba nakonec skončili násilnou smrtí. Politické uspořádání republiky se navíc ukázalo jako nevyhovující k ovládání tak obrovské říše, v jakou se Řím ve druhé polovině 2. století př. n. l. rozrostl. Krize republiky byla ještě zhoršována řadou ambiciózních politiků a vojáků, kteří sledovali vlastní cíle. Senát byl rozpolcený bojem soupeřících frakcí – optimátů a populárů. Vůdce optimátů, Lucius Cornelius Sulla, uchvátil v roce 82 př. n. l. moc", "section_level": 3}, {"title": "Rané a vrcholné císařství.", "content": "Octavianus se snažil vzbudit dojem znovuobnovení republiky. Ve skutečnosti ale byl jediným vládcem říše, přičemž nastolil nový systém vlády nazývaný principát. Stal se prvním římským císařem a přijal čestný titul \"augustus\" („Vznešený“). Za jeho vlády byla k Římu připojena další území v Hispánii, v Malé Asii a hranice říše byly posunuty až k řekám Dunaji a Rýnu. Také Egypt se stal součástí římské říše. Pokus dobýt Germánii ovšem selhal, když byly tři římské legie zničeny v bitvě v Teutoburském lese. Za jeho nástupců Tiberia, Caliguly, Claudia a Nerona byl principát dále upevněn. Za Tiberia byl v provincii Judeji ukřižován Ježíš Kristus. Říše získala další území v Británii, v severní Africe a na východě, třebaže Augustovi následovníci byli jen průměrně schopní a v případě Caliguly a Nerona se jednalo o nenáviděné tyrany. Po Neronově zavraždění v roce 68", "section_level": 3}, {"title": "Pozdní císařství.", "content": "Krize třetího století přivodila Římské říši téměř úplnou zkázu. Pokračující útoky germánských kmenů na severní hranici a zesílený tlak sásánovské Persie na východě znamenaly pro Řím vážnou hrozbu, neboť současně docházelo k velkému počtu uzurpací císařského trůnu ze strany různých velitelů římských vojsk. Některá území říše byla dočasně ztracena (Galie, Británie a východní provincie). Pohraniční území v Germánii a v Dácii musela být opuštěna natrvalo. Teprve za Diocletiana se s pomocí rozsáhlých reforem podařilo v říši nastolit klid. Impérium bylo spravováno celkem čtyřmi císaři, vládnoucími ve vzájemné shodě (tetrarchie). Za Diocletiana se konalo poslední velké pronásledování křesťanů. Již po Diocletianově abdikaci v roce 305 se říše opět propadla do občanských válek. Konečně v roce 324 převzal vládu nad celým římským impériem Konstantin Veliký, jenž nechal na Bosporu vybudovat nové hlavní město říše, které po něm neslo jméno Konstantinopol. V roce 313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povoloval křesťanství. Císař Julianus se sice pokusil zvrátit vzestup křesťánství a podporoval původní kulty (pročež si od křesťanů vysloužil řecký přídomek Apostata, odpadlík). Nešel však cestou teroru či pronásledování, ale naopak pokusil se porazit křesťanství ideologicky (viz např. jeho spis Contra Galileos) a skrytým podporováním rozepří uvnitř církve. Nicméně jeho předčasná smrt při perském tažení (vládl pouze tři roky) jeho záměry zmařila a jeho nástupci většinu jeho pro-pohanských nařízení opět zrušili. Cesta pro christianizaci celé", "section_level": 3}, {"title": "Jižní a východní Asie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Harappská kultura a invaze Árjů.", "content": "Moderní poznatky o starověkém sociálním, kulturním a politickém vývoji na území Indického subkontinentu vycházejí kvůli chybějícím písemným pramenům výhradně z archeologických nálezů. Z nich je patrné, že v období neolitu byla celá oblast jen řídce osídlena. Nejranější doklady lidské civilizace pocházejí z let 7000 až 3200 př. n. l. z lokality Méhrgarh, jež se nacházela západně od údolí řeky Indus, u dnešního pákistánského města Kvéta. Toto místo bylo trvale osídleno asi do doby kolem roku 2600 př. n. l. Domorodé obyvatelstvo bylo pravděpodobně postupně asimilováno kmeny pronikajícími ze západu a severu, jejichž příslušníci hovořili zřejmě drávidskými jazyky. Tito nově příchozí vybudovali v údolí Indu velice vyspělou civilizaci, nazývanou harappská kultura, která se rozvíjela zhruba mezi léty 3300 – 1700 př. n. l. na území nynějšího Pákistánu. Její jméno je odvozeno od prvního nalezeného města této civilizace, jímž byla Harappa v dnešní pákistánské provincii Paňdžáb. Dalším významným centrem bylo", "section_level": 3}, {"title": "Maurjové, Kušáni a Guptovci.", "content": "Do 7. století př. n. l. vzniklo na území, táhnoucího se od dnešního Afghánistánu až k indickému státu Bihár, celkem šestnáct velkých království a oligarchických republik, nazývaných mahádžanapady. Nejvlivnější z těchto států bylo království Kóšalí, přičemž dalšími důležitými byly Avanti a Gandhára. Poté, co si v 6. století př. n. l. mocné království Magadha podrobilo své sousedy, jádro indické civilizace se přesunulo na východ. Zde působili Buddha a Mahávíra, z jejichž učení vzešla nová náboženství buddhismus a džinismus. Poříčí Indu ovládali místní králové, které si kolem roku 520 př. n. l. podmanil perský král Dareios I. Ovšem Magadha disponovala silnou armádou, díky níž expandovala až do 4. století př. n. l. V roce 326 př. n. l. překročil Alexandr Veliký se svojí vojenskou výpravou pohoří Hindúkuš a vpadl do údolí Indu. Nicméně když se jeho vojáci vzbouřili, ustoupil Alexandr zpět do Persie. O pět let později získal vládu nad Magadhou zakladatel maurjovské říše Čandragupta, který během deseti let učinil ze svého sídla Patáliputry hlavní město říše zahrnující velkou část subkontinentu. Vítězstvím nad makedonskými satrapy rozšířil svoji moc do Afghánistánu a Balúčistánu na jihozápadě a tyto zisky stvrdil uzavřením smlouvy se Seleukem I. Rozmach maurjovské říše pokračoval za vlády Ašóky, Čandraguptova vnuka, jenž ve 3. století př. n. l. dobyl jih poloostrova a opanoval tak téměř celou Indii. V pozdějších letech své vlády se Ašóka zcela obrátil k buddhismu a ačkoli usiloval o jeho šíření za hranice své říše, vyznačoval se vysokou mírou tolerance vůči ostatním náboženstvím. Indie se za jeho vlády stala centrem vědy a kultury a především ve městech Nálanda a Takšašíla se vzdělávali učenci", "section_level": 3}, {"title": "Čína.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počátky dějin.", "content": "Asi kolem roku 5000 př. n. l. se na březích řek Huang He a Jang-c’-ťiang ve východní Číně začaly vyvíjet neolitické vesnice, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství. Zhruba z let 3000 – 2000 př. n. l. jsou archeologicky doložena první stálá lidská sídla s obrannými hradbami. O této době existují jen velice skromné historické údaje, neboť počátky čínských dějin jsou zahaleny pověstmi o řadě legendárních dynastií a vládců. Přibližně mezi léty 2100 – 1600 př. n. l. měla vládnout dynastie Sia, jejíž panování se časově kryje s rozvojem doby bronzové v Číně,", "section_level": 3}, {"title": "Císařství.", "content": "Od 4. století př. n. l. vzrůstal vliv Čchin, nejzápadnějšího z čínských států, který provedl reformy v duchu filozofie legalismu. Ve 3. století př. n. l. zničil Čchin všechny své zbývající soupeře a v roce 221 př. n. l. přijal jeho král titul císaře (chuang-ti). Od tohoto okamžiku se pak nazýval Čchin Š'-chuang-ti (První císař). Jeho další panování se vyznačovalo agresivními zahraničními výboji, jimiž posunul hranice Číny do dnešního Vietnamu a Koreje. Na severu zahájil budování Velké čínské zdi na ochranu před nájezdy nomádů. Ve vnitřní politice prosadil císař silně restriktivní zákonodárství a centralizaci říše, opírající se o efektivní správní systém. Jeho vláda byla však charakterizována taktéž brutálním postupem vůči politické opozici a ostatním filozofickým školám. Krátce po císařově smrti došlo k povstání rolníků, jež vyústilo v občanskou válku. Z ní vzešla vítězně nová dynastie Chan, která se přiklonila k filozofii konfucianismu. Postavení Kao-cu, prvního císaře Chan, bylo velmi nejisté, k čemuž přispívaly také vpády barbarských kmenů Hsiung-nu ze severozápadu. Kao-cu proto nechal snížit dosavadní enormní daně, uvolnil centralizovanou správu státu a přerozdělil půdu. Tyto reformy přivodily hospodářský, kulturní a vojenský rozmach Číny. Na konci 2. století př. n. l. podnikl „vojácký císař“ Wu-ti velkou vojenskou expedici proti Hsiung-nu, které rozdrtil a zahnal do dnešního Vnitřního Mongolska. Wu-ti si podrobil kmeny v současné jižní Číně a jeho vojáci pronikli do střední Asie", "section_level": 3}], "src_summary": "Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva.", "tgt_summary": "Ancient history as a term refers to the aggregate of past events from the beginning of writing and recorded human history and extending as far as post-classical history. The phrase may be used either to refer to the period of time or the academic discipline.", "id": 290738}
{"src_title": "Mezinárodní měnový fond", "tgt_title": "International Monetary Fund", "src_document": [{"title": "Vznik MMF.", "content": "K založení Mezinárodního měnového fondu vedl především vývoj mezinárodní měnové soustavy po první světové válce, protože během světové hospodářské krize došlo v 30. letech 20. století ke zrušení zlaté měnové soustavy. Už koncem 30. let byl vznesen návrh na založení organizace, jež by vytvořila globální ekonomický systém, který by byl schopný čelit i velkým ekonomickým depresím.  Prakticky však k tomu bylo možno přistoupit až v rámci přípravy poválečného uspořádání světa a systému nových organizací pro mezinárodní spolupráci v čele s OSN. Mezinárodní měnový fond, na jehož přípravě se podílela i exilová vláda ČSR, byl založen 22. července 1944 schválením \"Článků dohody\" (Articles of Agreement) na Měnové a finanční konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire. 27. prosince 1945 Články dohody podepsalo 29 vlád včetně československé, čímž tento základní dokument upravující poslání a fungování fondu vstoupil v platnost. Samotná organizace vznikla (současně se svou sesterskou organizací Světovou bankou) v květnu 1946 jako součást poválečných rekonstrukcí, finanční operace Fondu byly zahájeny 1. března 1947. Československu bylo členství ukončeno v roce 1954 jako důsledek provedení neohlášené měnové reformy z roku 1953; jeho členství v MMF pak bylo obnoveno až roku 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "Základní cíle Fondu definované ve Článcích dohody jsou: Prvotním úkolem MMF bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Americká vláda ustanovila hodnotu jedné unce zlata na 35 dolarů. Tento systém se stal základem mezinárodního obchodu považovaného za motor ekonomického růstu a prosperity. Druhým základním úkolem MMF bylo poskytování krátkodobé finanční podpory zemím, které vyčerpaly své zahraniční měnové rezervy a ocitly se v potížích.  V roce 1971 zrušily USA (mezi jinými i v souvislosti s válkou ve Vietnamu) volnou směnitelnost dolaru a systém, který se o ni opíral, se rozpadl. Vytvořen byl systém volně pohyblivých měnových kurzů členských zemí MMF (tzv. floating), v němž je hodnota jednotlivých měn určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád.  Po těchto změnách začínala existence MMF postupně ztrácet smysl, ale Fond byl přesto zachován jako konzultační, poradenský a dozorový orgán poskytující krátkodobé půjčky.  Postupně byly zapojovány další typy úvěrů:  Od r. 1993 pak funguje STF (Systemic Transformation Facility) pro pomoc postkomunistickým zemím. Od svého vzniku zaplatila Česká republika MMF více než 50 miliard korun.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Hlavní rozhodnutí vyžadují 85% většinu. Po celou historii MMF tak nelze bez souhlasu Spojených států amerických rozhodnout.  Jednou z hlavních aktivit MMF je dohled na mezinárodní finanční systém. Tato činnost (nazývá se „\"surveillance\"“, čili dozor nad finanční politikou členských států) je vykonávána hlavně formou pravidelné konzultace se zástupci jednotlivých členských států. MMF podle nich následně posuzuje podmínky, za kterých je měna toho kterého státu kupována či prodávána. Konzultace se provádí zpravidla jednou ročně a hodnotí i to, nakolik se členské státy řídí doporučeními MMF.  MMF je většinou spojován s obrovskými půjčkami zemím nacházejícím se v hospodářských krizích nebo na jejich počátku. V polovině devadesátých let poskytl Mexiku půjčku 18 miliard dolarů a Rusku více než 6,2 miliard dolarů a v červnu 1998 se zavázal k půjčce ve výši 35 miliard dolarů Indonésii, Koreji a Thajsku. Následně podpořil 20,4 miliardami dolarů hospodářský program Ruska pro rok 1998.  Fond své půjčky podmiňuje opatřeními na zlepšení platební bilance jednotlivých států, které mají zajistit návratnost půjček pro MMF.  Střednědobé půjčky jsou podmíněny tzv. Programy strukturálních úprav (\"Structural Adjustment Policies\", SAPs), které mají za hlavní cíl privatizaci veřejných služeb. Požadovaná deregulace zahrnuje eliminaci omezení na finanční transakce a investice. MMF se prostřednictvím SAPs snaží integrovat zemi do světového obchodu a to např. tím, že ji stimuluje ke zvýšení exportu, zvyšování finanční podpory a snižováním daní zahraničním investorům a konečně také k odbourání veškerých bariér omezujících světový obchod (např. ochranných cel).", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Sbor guvernérů (\"Board of Governors\") je vrcholným orgánem MMF zastupujícím jednotlivé členské země, dalším organizačním stupněm je stejný počet jejich zástupců. Guvernéři a jejich zástupci bývají většinou ministry financí či řediteli centrálních bank jednotlivých států. Sbor guvernérů je oprávněný přijímat nové členy MMF, určovat výši členských kvot (objem kapitálu, který musí každá členská země každoročně zaplatit) a přidělovat SDR (zvláštní práva čerpání, viz dále). Sbor guvernérů se schází během výročních setkání MMF, zpravidla jednou ročně.  Vnitřní výbor (\"Interim Committee\"), složený z 24 guvernérů, funguje jako poradní orgán Sboru guvernérů.  Výkonný sbor (\"Executive Board/Board of Directors\"), se skládá z 24 zvolených nebo dosazených výkonných ředitelů. Osm členských států (Čína, Francie, Německo, Japonsko, Rusko, Saúdská Arábie, Velká Británie a USA) má právo na jednoho výkonného ředitele, dalších 16 ředitelů zastupuje jednotlivé skupiny států. Výkonný sbor je zodpovědný za záležitosti jednotlivých států (hodnocení vývoje jejich hospodářství, prosazování politiky doporučené MMF apod.) a schází se alespoň třikrát týdně.  Výbor pro rozvoj (\"Development Committee\") je společným orgánem MMF a Světové banky. Zabývá se situací v rozvojových zemích a tvoří jej 24 členů, zpravidla se jedná o ministry financí či rozvoje členských států.  Generální ředitel MMF je volen Výkonným výborem na pětileté funkční období. Účastní se setkání Sboru guvernérů, Vnitřního výboru a Výboru pro rozvoj a dohlíží na zhruba 2700 zaměstnanců této organizace. MMF má pověst vysoce centralizované a hierarchické instituce, kde má ředitel nezanedbatelný vliv na politiku, programy a vlastní činnost organizace.  Podle nepsaného pravidla je ředitel MMF Evropan a ředitel Světové banky občan USA.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní práva čerpání.", "content": "Zvláštní práva čerpání (\"Special Drawing Rights\", \"SDR\") jsou jednotnou měnou užívanou v rámci MMF (kromě Fondu jsou SDR užívána i v soukromém sektoru při složitějších transakcích). SDR tvoří hlavní rezervní aktivum MMF a odvozují se od průměrné hodnoty měn USA, Německa, Japonska, Francie a Velké Británie – zemí nejvíce zapojených do globálního obchodního systému. MMF přiděluje SDR svým členům na základě výše jejich členských kvót. Členské kvóty tvoří základ celkového finančního obnosu, ze kterého MMF poskytuje půjčky jednotlivým zemím, a určují výši půjček pro jednotlivé země. Čím větší jsou příspěvky jednotlivých zemí, tím více si v době nouze mohou půjčovat. Výše kvót se pro každý členský stát určuje na základě jednotlivých ekonomických ukazatelů zahrnujících výši národního důchodu, rezerv a účast národní měny v mezinárodním obchodě. SDR jsou nekrytou měnou.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Podle ekonoma Petra Macha \"\"MMF nadělal za poslední desetiletí ve světě mnoho škody, když propagoval režimy fixních kurzů, které uvrhávaly jednu zemi za druhou do měnových krizí. Těmto zemím pak MMF půjčoval peníze na nesmyslné udržování neudržitelných kurzů jednotlivých měn k dolaru. Dnes slouží jako nástroj Evropské unie k obcházení vlastních pravidel a ke skrytému sanování eurozóny mimo legitimní rozhodování parlamentů.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívky.", "content": "V některých zemích třetího světa je Mezinárodní měnový fond přezdíván \"Institut bídy a hladomoru\" (\"Institute for Misery and Famine\"). Existují však i další nelichotivé interpretace \"IMF\": \"Imposing Misery and Famine\", \"Institute for Misery and Famine\", \"Inflation, Misery and Famine\", či \"International Misery and Famine\". V roce 1998 se v médiích objevila i další interpretace zkratky - \"It’s Mostly Fiscal/It’s Mainly Fiscal\". Velmi nelichotivá interpretace - \"International Mother Fuckers\" - byla poprvé otištěna v novinách v roce 1997, ale do obecného povědomí se pravděpodobně dostala mnohem dříve.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní měnový fond (zkráceně MMF, : \"International Monetary Fund\", zkratka \"IMF\") je mezinárodní organizace přidružená k OSN, jež si klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Byl založen v červenci 1944 a má v současnosti 188 členských států (z členů OSN do něj z různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea). Hlavní sídlo MMF se nachází ve Washingtonu D.C.", "tgt_summary": "The International Monetary Fund (IMF) is an international organization headquartered in Washington, D.C., consisting of 189 countries working to foster global monetary cooperation, secure financial stability, facilitate international trade, promote high employment and sustainable economic growth, and reduce poverty around the world while periodically depending on the World Bank for its resources. Formed in 1944 at the Bretton Woods Conference primarily by the ideas of Harry Dexter White and John Maynard Keynes, it came into formal existence in 1945 with 29 member countries and the goal of reconstructing the international payment system. It now plays a central role in the management of balance of payments difficulties and international financial crises. Countries contribute funds to a pool through a quota system from which countries experiencing balance of payments problems can borrow money., the fund had XDR 477 billion (about US$667 billion).", "id": 1469151}
{"src_title": "Trebonianus Gallus", "tgt_title": "Trebonianus Gallus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Trebonianus Gallus pocházel z urozené italské rodiny, jejíž členové působili v řadách senátu. S manželkou Afinií Geminou Baebianou měl dva potomky, syna Volusiana a dceru Vibii Gallu. Před svým příchodem k moci prošel obvyklou kariérou příslušníka vyšších vrstev, od jmenování senátorem až po konzulát, který zastával někdy kolem roku 245. Později ho ustavili legátem obou Moesií (asi roku 250) a v této funkci bojoval s gótským náčelníkem Knivou u města Novae na Balkáně; tam se k němu připojil císař Decius po své porážce u Beroje. Decius chtěl na jaře roku 251 přehradit Gótům ústupovou cestu přes Dunaj, byl však poražen v bitvě u Abrittu a spolu se svým synem padl.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Část antických autorů viní Treboniana Galla, že byl tajně ve spojení s Góty, protože sám usiloval o vládu. Tento názor je patrně tendenční a souvisí s pozdější neoblíbeností Galla jako vladaře. Okolnosti, jakým způsobem se stal moesijský legát zhruba v polovině června 251 císařem, nejsou známy – ví se jen, že spolu s ním byl proklamován i jeho syn, jemuž se dostalo titulu \"caesara\".", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Prvním opatřením nového císaře byla dohoda s Góty – Římané jim ponechali veškerou kořist a zavázali se k placení ročního tributu. Další problém představoval Deciův mladší syn Hostilianus, který se v době gótského tažení zdržoval v Římě. Gallus vyřešil choulostivou situaci tak, že Hostiliana adoptoval a udělil mu titul \"augusta\", čímž ho formálně postavil na roveň sobě samému. Hostilianus však brzy poté zemřel, prý na mor.  Jakmile Gallus uspořádal poměry na Balkáně, spěchal do Říma, kde pak pobýval až téměř do konce své krátké vlády. Z této doby jsou prakticky známy jen dvě význačné události – ustavení \"caesara\" Volusiana \"augustem\" na podzim roku 251 a vypuknutí morové epidemie, která zdecimovala značnou část říše. Teprve o posledních měsících Gallova panování máme k dispozici více faktických informací. Asi v květnu 253 vtrhli do impéria Peršané vedení římským přeběhlíkem Mariadem a vydrancovali řadu syrských měst včetně rozlehlé Antiochie nad Orontem. Jejich plenící oddíly zastavil až před Emesou kněz boha Baala Sampsigeramos, který se pod jménem Uranius Antoninus prohlásil za císaře.  Gallus však v té době neměl čas, aby pomýšlel na trestnou výpravu proti Peršanům nebo vyřešil situaci se Sampsigeramem. Na jaře roku 253 potřel moesijský legát Aemilianus silný oddíl Gótů, nadšení vojáci ho provolali za císaře a začala občanská válka. Gallus ještě stihl poslat do zaalpských oblastí Licinia Valeriana, aby odtamtud přivedl posily, když přišla zpráva, že Aemilianus je už v Itálii. Nezbývalo než bojovat s těmi silami, jež byly momentálně po ruce. Gallovi vojáci neprojevovali od počátku velké bojové nadšení, a jakmile poblíž Interamny zjistili, že protivník má značnou převahu, zabili císaře i s jeho synem a přešli k Aemilianovi (srpen 253). Po krátkém období, kdy byly po celé říši ničeny Gallovy sochy a nápisy, následovala za vlády Valerianovy konsekrace Volusiana a patrně i Galla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaius Vibius Trebonianus Gallus (kol. 206 Perusia – srpen 253 u Interamny) byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Volusianem v letech 251–253. Jeho otcem byl patrně C. Vibius Veldumnianus doložený nápisově, jméno matky je neznámé.", "tgt_summary": "Trebonianus Gallus (Gaius Vibius Afinius Trebonianus Gallus; 206 – August 253) was Roman Emperor from June 251 to August 253, in a joint rule with his son Volusianus.", "id": 1405268}
{"src_title": "Postumus", "tgt_title": "Postumus", "src_document": [{"title": "Proklamace za císaře.", "content": "O Postumově původu a kariéře se neví prakticky nic, předpokládá se pouze, že za vlády Valerianovy mu podléhala provincie Dolní Germánie a že patrně pocházel z galského prostoru. Podle zprávy kronikáře Zonara dosáhl v průběhu létě roku 260 jistých úspěchů v boji s Germány, byl vojskem provolán za císaře a poté oblehl město Colonii Agrippinu (dnes Kolín nad Rýnem), kde pobýval syn císaře Galliena \"caesar\" Saloninus. Ten skončil po kapitulaci města na popravišti. Během velmi krátké doby se ke vzpouře připojily i provincie Belgica, Lugdunensis, Aquitania, Tarraconensis a obě britské provincie, takže Postumus se stal skutečným pánem západních oblastí říše. Císař Gallienus, který právě potlačoval Ingenuovu a Regalianovu revoltu v Panonii, nebyl schopen proti uzurpátorovi zakročit, ale ani Postumus patrně neměl dost sil na to, aby táhl na Řím. Vznikla tak zvláštní situace, kdy vedle sebe koexistovali dva císařští protivníci, z nichž ani jeden nedokázal prosadit svou autoritu v celé říši.", "section_level": 1}, {"title": "„Galské císařství“.", "content": "Historikové pro Postumovu sféru vlivu často používají název galské císařství nebo galská říše, aby tak vystihli lokální a „dlouhodobý“ charakter tohoto útvaru. Problémem je, že Postumus se nikdy neprezentoval jako galský vládce – užíval normální císařskou titulaturu, razil mince s legendou \"Roma aeterna\" (Věčný Řím) a jmenoval dokonce vlastní konzuly. S výrazem galská říše je proto třeba nakládat opatrně, aby nevznikl dojem, že se západní provincie od impéria separovaly, že zde působila jakási „idea samostatnosti“. Postuma a jeho nástupce v Galii lze spíše považovat za nelegální spoluvladaře císařů v Římě, nelegální ve smyslu právně neuznané. Ze státoprávního hlediska „galská říše“ nikdy neexistovala.  Císař Gallienus se do budoucna nemínil s daným stavem smířit. Jistou dobu mu sice Postumovo panství na Západě mohlo vyhovovat – Postumus jako obhájce hranic na Rýně sloužil zájmům celého impéria – ale v dlouhodobé perspektivě bylo třeba rozhodnout kdo s koho. Na vojenskou výpravu shromáždil císař dostatek prostředků v roce 265 a zpočátku se zdálo, že mu štěstí přeje. Postumus utrpěl v jižní Galii těžkou porážku, musel ustoupit na sever a nakonec se dostal v jednom galském městě do obležení. Gallienus triumfoval. Jeho radost však byla předčasná, neboť dobře mířený šíp jej vážně poranil na zádech a přinutil jej výpravu ukončit. Vzhledem k jiným problémům (vpád Gótů) již Gallienus do Galie nikdy nevstoupil.  Postumus si přesto nenechal ujít příležitost, aby Gallienovi neoplatil ponižující porážku z poloviny šedesátých let. V prvních měsících roku 268 navázal kontakt s vojevůdcem Aureolem v Miláně, získal ho na svou stranu a nakrátko to vypadalo, že bez boje dosáhne uznání v Itálii. Aureolova revolta se však brzy zhroutila a Postumovi nijak neposloužila, třebaže Gallienus byl v jejím průběhu zavražděn. Nový císař Claudius II. představoval pro Postuma minimálně stejné nebezpečí jako Gallienus.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Na jaře roku 269 zažil Postumus sám, co je to bojovat s uzurpátorem – vystoupil proti němu legát v Horní Germánii Ulpius Cornelius Laelianus. Postumovi si sice podařilo vzpouru zlikvidovat, ale když jeho vojáci chtěli vyplenit Laelianovo sídelní město Mogontiacum, snažil se tomu zabránit a rozzuřená soldateska ho zabila (asi červen 269). Po jeho smrti se na „galském“ trůně v rychlém sledu vystřídali ještě tři císařové – Marius, Victorinus a Tetricus – žádný z nich však nedosáhl Postumova formátu.  Postumovou hlavní zásluhou je, že v době vážného ohrožení říše udržoval klid na rýnské hranici a vlastně tak suploval císaře Galliena, vázaného jinde. Na druhé straně zmnožila jeho revolta rozkladné a krizové tendence v impériu – jev, jemuž se všichni reprezentanti ústřední vlády snažili zabránit. Výsledkem byly války Galliena s Postumem či později Aureliana s Tetrikem, jež odváděly římskou pozornost od vnějších nepřátel, především od germánských kmenů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Cassianius Latinius Postumus († 269) byl uzurpátor římského trůnu, který v letech 260–269 ovládal Galii, Británii a část Hispánie. Ve zbytku říše mezitím panovali císaři Gallienus (253–268) a Claudius II. (268–270).", "tgt_summary": "Marcus Cassianius Latinius Postumus was a Roman commander of Batavian origin who ruled as Emperor in the West. The Roman army in Gaul threw off its allegiance to Gallienus around the year 260, and Postumus assumed the title and powers of Emperor in the provinces of Gaul, Germania, Britannia and Hispania, thereby founding what scholars have dubbed the Gallic Empire. He ruled for the better part of ten years before he was murdered by his own troops.", "id": 2367908}
{"src_title": "Gordianus I.", "tgt_title": "Gordian I", "src_document": [{"title": "Původ a politická dráha.", "content": "Gordianova rodina pocházela patrně z Malé Asie, nejsou o ní však známy bližší podrobnosti. Gordianus prošel běžnou úřední kariérou, od kvéstora až po edila, a mezi lety 220 a 222 dosáhl konzulátu (\"consul suffectus\"). Spravoval několik provincií, mezi nimi i Achaiu, než se stal v roce 237 prokonsulem Afriky. Kromě již zmíněného syna Gordiana měl minimálně jednoho dalšího potomka, dceru Maecii Faustinu, matku pozdějšího císaře Gordiana III.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Gordianovi bylo téměř osmdesát let, když ho vzpoura v severoafrickém Thysdru vynesla na trůn. Stal se vzdorocísařem Maximina Thráka, schopného vojevůdce, který si však znepřátelil římský senát i část veřejnosti svým autoritativním stylem vlády a finanční politikou. Senátoři převrat bez většího váhání uznali, Maximina prohlásili za veřejného nepřítele a připravovali se v Itálii na občanskou válku. Naneštěstí neměl Gordianus ani jeho syn, který se stal otcovým spoluvládcem, dost vojenských jednotek, jen spěšně sehnanou domobranu, takže stačil energický zásah numidského legáta Capelliana, straníka Maximinova, aby se revolta zhroutila jako domek z karet. Gordiana II. stál boj s Capellianovými vojáky život, a když se o tom dozvěděl starý Gordianus, oběsil se. Od okamžiku proklamace uběhlo přesně dvacet dní.  Gordianova uzurpace se někdy vykládá jako projev odporu severoafrických velkostatkářů proti Maximinovu režimu. Tento názor je zcela jistě přehnaný. Mnohem spíše šlo o nahodilou, improvizovanou akci, jež díky nespokojenosti s Maximinovou vládou nabyla tak velkých rozměrů a vlastně přetrvala smrt obou vzbouřenců. Senát, obávající se Maximinovy pomsty, totiž v odboji pokračoval i po Capellianově vítězství a ze svého středu si zvolil dva nové císaře – Pupiena a Balbina. Těm se šťastnou shodou okolností podařilo Maximina Thráka svrhnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Antonius Gordianus Sempronianus, známý jako \"Gordianus I.\" (asi 159 – leden či březen 238), byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Gordianem II. krátce v lednu či březnu 238.", "tgt_summary": "Gordian I (; c. 159 AD – 12 April 238 AD) was Roman Emperor for 21 days with his son Gordian II in 238, the Year of the Six Emperors. Caught up in a rebellion against the Emperor Maximinus Thrax, he was defeated by forces loyal to Maximinus, and he committed suicide after the death of his son.", "id": 258062}
{"src_title": "Globální stmívání", "tgt_title": "Global dimming", "src_document": [{"title": "Příčina.", "content": "Příčina tohoto jevu je dána především změnami ve složení pevných částeček v oblacích za posledních několik desetiletí. Oblaka v neznečištěné atmosféře obsahují vodní páru, ale i přirozené (neantropogenní) pevné částice (například fragmenty mořské soli, písku apod.), na které může vodní pára přilnout a kondenzovat. Za posledních 30 let se objem těchto částeček zvýšil na desetinásobek, a zatímco dříve převládala zkondenzovaná voda, schopná propouštět dopadající světlo, při současném znečištění atmosféry se stále znatelněji projevuje odrazivost právě těchto pevných částeček, a kvůli nim určité procento slunečního záření na zemský povrch neproniká a odráží se zpět do vesmíru. (Toto v menší míře platí i pro záření odražené od povrchu Země.)", "section_level": 1}, {"title": "Ověřování.", "content": "Nezávislé výzkumy v Indii a Nizozemsku ukázaly, že během posledních cca 40 let dochází k poklesu množství slunečního záření, které pronikne na povrch Země. Rychlost poklesu, aproximovaná na povrch celé planety, přitom vychází asi 2–3 % na desetiletí. Tato aproximace je ovšem velmi hrubá, neboť různé části zemského povrchu mají různý příjem slunečního záření a z bodových měření se na chování takto heterogenního celku velmi špatně usuzuje. Navíc jednotlivé měřící přístroje, používané v průběhu let, nemusely být shodně nakalibrovány.", "section_level": 1}, {"title": "Další doklady tohoto jevu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První zjištění.", "content": "Gerry Stanhill, izraelský vědec, v 60. letech monitoroval množství dopadajícího světla na izraelskou půdu kvůli určení optimální míry zavlažování. Ke konci 80. let provedl nová měření a zjistil, že hodnoty slunečního záření jsou o 22 % menší než ty ze začátku 60. let. Výsledky publikoval, ale byly ignorovány nebo považovány za chybné.  Nezávisle na Stanhillovi dospěla ke stejným výsledkům studentka klimatologie Beate Liepertová a A. Ohmura.", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost s leteckou dopravou.", "content": "Po 11. září 2001, kdy byla v USA přerušena na 3 dny letecká doprava, došlo k značnému vyčištění atmosféry. V prvních třech dnech byl navíc zjištěn vzrůst denní teplotní amplitudy (rozdílu mezi minimální a maximální teplotou) o 1 °C. (Hodnoty byly měřeny z více než 5000 míst po celém území USA, analýzu provedl David Trevis.) Tento nárůst nebyl pozorován nikdy v předchozích 30 letech.  Srovnávací měření na severních a jižních Maledivách ukázalo rozdíl v poklesu slunečního záření – na severních ostrovech, které jsou ovlivněny znečištěním vzduchu z Indie a nad nimiž je mezinárodní letecký koridor, byl zaznamenán pokles dopadajícího záření o 10 %. Do té doby se vědci domnívali, že vliv znečištění a letecké dopravy na intenzitu záření je 0,5 až 1 procento.", "section_level": 2}, {"title": "Vypařování vody.", "content": "Dva australští meteorologové z měření výparu vody, prováděného po desetiletí stejnou metodou na mnoha místech světa, zjistili, že množství vypařené vody se v posledních letech snížilo. Teplota však zůstávala stejná. Výpar přitom nejvíce závisí na příkonu záření, neboť vypařená voda nese vlastně energii dopadajícího záření, transformovanou na latentní teplo. Pozdější výpočet úbytku výparu na základě zjištěného úbytku slunečního záření korespondoval s úbytkem výparu podle měření ve všech oblastech, kde se toto měření provádělo.", "section_level": 2}, {"title": "Monzuny.", "content": "Globální stmívání též pravděpodobně bylo příčinou selhání pohybu úrodných dešťů (monzunů) nad oblastí afrického Sahelu posledních zhruba 20 let 20. století. Podmínkou pro jejich posun z rovníkové oblasti je zahřívání povrchu Země v subtropickém pásmu, který vlivem globálního stmívání zřejmě nebyl dostatečný. Důsledkem tohoto selhání byla rozsáhlá sucha a hladomor milionů lidí žijící v této oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Další projevy.", "content": "Po roce 2000 ukazují některá meteorologická data na možné zintenzivnění procesu globálního oteplování, v souvislosti s poklesem produkce znečišťujících látek v Evropě. Důsledkem mohly být např. extrémní vedra a sucha v roce 2003 a 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Konstatování globálního stmívání.", "content": "Rozsáhlý výzkum mnoha nezávislými metodami, s mezinárodní účastí a za 26 milionů dolarů došel k závěru, že za poslední čtyři desítky let došlo k poklesu záření globálně asi o 10 %, lokální pokles závisí na poloze. Nejvyšší pokles, související s nejvyšší mírou atmosférického znečištění, je odhadován pro střední severní šířky (kde je koncentrována většina nejvyspělejších států) a je udáván kolem 22 %.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledek objevu.", "content": "Pro mnoho klimatologů a vědců příbuzných oborů znamenalo objevení globálního stmívání zevrubné přepracování klimatických modelů. Obecně však tento objev s velkou pravděpodobností znamená podcenění našich představ o míře globálního oteplování, neboť tyto dva jevy, působící proti sobě, se do jisté míry neutralizují.", "section_level": 2}, {"title": "Určité pochybnosti.", "content": "Srovnáváním velkého množství dat o zemědělské produkci (včetně lokálně působících místních rolníků, u nichž nelze očekávat výrazné rozdíly v intenzifikaci zemědělství), neukázalo žádný signifikantní pokles výnosů. Ovšem produkce lanýžů jasně vykazuje velké ztráty pouze kvůli zhoršování životního prostředí. Francie za posledních 100 let vykazuje v produkci lanýžů ztráty z 2000 tun ročně na dnešních 20 tun ročně. Primární produkce se významně neliší ani v jiných typech ekosystémů, včetně otevřených oceánů.  Dle některých informačních zdrojů nebyl zaznamenán významný rozdíl v odrazu slunečního záření od mraků. Z toho plyne, že záření musí být pohlcováno přímo v atmosféře. Toto pohlcení by mohly zajistit tmavé partikule, ovšem jejich pokles by zákonitě vedl spíše k ochlazení (nedocházelo by k pohlcování části záření atmosférou a toto záření by se po jeho proniknutí až na povrch zčásti odráželo pryč do vesmíru).  Ukazuje se také, že albedo Země, měřené jako množství záření dopadajícího na přivrácený povrch Měsíce, bylo v období 1984-2003 výrazně nejnižší v období 1999-2001.  Množství odpařené vody z volného povrchu kromě intenzity slunečního záření také závisí na relativní vlhkosti a větru. Ukazuje se ovšem, že tyto veličiny prochází rovněž dlouhodobými změnami a s ohledem na to, že tyto změny dosud nejsou uspokojivě zmapovány, sráží to údernost závěru získaného z tohoto poznatku.  Asi 2/3 planety jsou pokryty mořem a data o bilanci záření nad oceánem neexistují v potřebné míře.", "section_level": 1}, {"title": "Možné důsledky, vazba na globální oteplování.", "content": "Vzhledem k snaze snižovat znečišťování atmosféry lze očekávat, že procesy související s globálním stmíváním budou do budoucna intenzivnější (vzroste-li propustnost čistších mraků vůči slunečnímu záření, víc jej na povrch Země dopadne). To by mohlo vést k dalekosáhlým změnám v celosvětovém klimatu. V jistém smyslu se mohou znásobit důsledky omezení globálního stmívání a pokračujícího nárůstů koncentrace skleníkových plynů. Extrémní odhady počítají s nárůstem průměrných teplot vzduchu až o 10 °C do konce století. Navíc by se v souvislosti s táním grónského ledovce mohly změnit směry hlavních mořských proudů a v souvislosti s roztáváním permafrostu na Sibiři by se mohly uvolnit zdejší zásoby metanu, silného skleníkového plynu. Tato katastrofa by mohla být podobná změnám klimatu v období velkých vymírání v minulosti.  Uvedené důsledky jsou samozřejmě silně spekulativní. Je potřeba si uvědomit, že počítačové modely klimatu pracují s velmi malým množstvím vstupních dat (ve srovnáním s tím, jak je klima komplikovaný proces) a že představy vědců o budoucím vývoji klimatu se výrazně mění, jak jsou popisovány a kvantifikovány další procesy probíhající na Zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Globální stmívání (anglicky Global dimming) je označení pro postupné snižování množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Tento jev má pravděpodobně dlouhodobější průběh, byl však poprvé jednoznačně zpozorován až na počátku 90. let (Ohmura a kol. 1989 a Stanhill a Moreshet 1992). Do trochu širšího povědomí se dostal až po publikaci některých výsledků pozorování v časopise Nature a zejména po odvysílání dokumentu \"Global Dimming\" stanice BBC, věnovanému této problematice (13. leden 2005).", "tgt_summary": "Global dimming is the reduction in the amount of global direct irradiance at the Earth's surface that has been observed since systematic measurements began in the 1950s. The effect varies by location, but worldwide it has been estimated to be of the order of a 4–20% reduction. However, after discounting an anomaly caused by the eruption of Mount Pinatubo in 1991, a very slight reversal in the overall trend has been observed.", "id": 405950}
{"src_title": "Temešvár", "tgt_title": "Timișoara", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Poprvé je Temešvár zmíněn v roce 1019 pod různými názvy (\"Dibiscos\", \"Bisiskos\", \"Tibiskos\", \"Tibiskon\", \"Timbisko\"), a to v pramenech z doby byzantského císaře Basileia II. Přesto o věrohodnosti těchto zpráv vedou někteří historikové spory a za datum založení města považují až rok 1212. Předpokládá se, že celá oblast byla připojena k Uhrám kolem roku 1010.  V letech 1241–1242 vyplenili Temešvár Mongolové, ve 14. století tu také občas sídlili uherští králové. Po dobytí Turky, kteří tudy postupovali na sever do Uher, tu bylo zřízeno centrum nového pašalíku.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Habsburkové město, stejně jako celý tzv. Temešvárský Banát, dobyli v roce 1716, poté se město rychle rozvíjelo. V roce 1857 bylo napojeno na železniční síť a roku 1869 zde začaly jezdit tramvaje tažené koni. 12. listopadu 1884 za zařadilo mezi první evropská města s pouličním osvětlením.  Během první světové války docházelo v Temešváru ke střetům mezi Rumunským a Srbským královstvím. 14. listopadu 1918 město obsadilo srbské vojsko a 3. srpna 1919 nakonec rumunské. Na základě Trianonské smlouvy byl Temešvár 4. června 1920 přičleněn k Rumunsku. Protože byl dosud infrastrukturou napojen na středoevropský region, znamenalo to ekonomickou stagnaci. Za druhé světové války bylo město poškozeno německým bombardováním 31. října 1944.  V letech 1945–1949 byla velká část německého obyvatelstva deportována a byl jí zabavován majetek. Roku 1948 byl znárodněn průmysl. Pod vlivem Maďarského povstání vypukla ve městě v říjnu 1956 protirežimní studentská revolta, při které bylo zatčeno okolo 2 000 studentů.  15. prosince 1989 zde začala revoluce proti režimu Nicolae Ceaușeska. Duchovní Maďarské reformované církve László Tőkés měl být deportován tajnou policií Securitate a v reakci nato obstoupili členové církve jeho dům. Lidé, mezi nimiž byli i Rumuni, se shromáždili na centrálním náměstí Piața Operei. Komunistická vláda nařídila armádě střelbu do lidí. Mnoho důstojníku odmítlo pálit a přidalo se na stranu davu. Securitate však začala do lidí pálit a byla věrná Ceaușeskovi až do jeho konce. To byl začátek konce komunistického režimu, který padl o týden později. 20. prosince byl Temešvár prohlášen prvním „svobodným městem“. Celkem během revoluce v Rumunsku zemřelo 1 104 lidí a 3 321 jich bylo zraněno. Dnes oběti připomínají památníky na hlavním náměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město je jedním z největších v zemi, je hospodářským i kulturním centrem celé oblasti, jsou zde zastoupena mnohá odvětví průmyslu, hlavně chemie, polygrafie a strojírenství. V roce 1962 tu vznikla univerzita, již delší dobu tu ale existuje mnoho vysokých škol. Temešvár je multikulturní město s vlivnými menšinami hlavně Němců, Maďarů a Srbů, stejně jako Italů, Palestinců a Řeků.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "-", "section_level": 2}], "src_summary": "Temešvár (rumunsky ), je rumunské město v západní části země, sídlo župy Timiș, v regionu Banát. V roce 2016 měl 332 983 obyvatel a byl tak po Bukurešti druhým největším rumunským městem. Je to průmyslové město s rozvinutými službami.", "tgt_summary": "Timișoara (,, ;, also or ; ; ; ) is the capital city of Timiș County, the 3rd largest city in Romania and the main social, economic and cultural centre in western Romania.", "id": 339900}
{"src_title": "Měna", "tgt_title": "Currency", "src_document": [{"title": "Peníze jako prostředek směny.", "content": "Peníze jsou takový statek, který je v určité společnosti všeobecně přijímán jako platba za zboží, služby a jako splátka dluhu (daně). Je to tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějaké ekonomice se realizuje jeho prostřednictvím.  Peníze tedy ulehčují směnu jednoho zboží za jiné (zjednodušují a snižují transakční náklady směny) - fungují jako všeobecný prostředek směny. Také fungují jako zúčtovací jednotka a uchovatel hodnoty. Umožňují lepší porovnání cen, ohodnocení statků (na rozdíl od přímé směny statků). Peníze umožňují spolupráci ve velkých sociálních společenstvích.  Dle práva jsou peníze takovým statkem, který je definován jako zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se nazývá měna. Měnou České republiky je Česká koruna.", "section_level": 1}, {"title": "Co všechno je platidlo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná měna.", "content": "V Sumerských civilizacích, Mezopotámii a později i ve starověkém Egyptě byly peníze v podobě účtenek zastupující obilí uložené v sýpkách.  V této první fázi měny byly kovy používány jako symboly reprezentující hodnoty zboží. Toto zformovalo základy trhu v Plodném měsíci na více než 1500 let. Nicméně, kolaps obchodního systému na blízkém východě poukázal na chybu: v době, kdy neexistovalo místo, kde by bylo možné bezpečně ukládat hodnotu, by hodnota oběhového média mohla být stejně velká, jako síly, které ji chrání. Trh mohl dosáhnout pouze tak daleko jako důvěryhodnost toho vojska. Během pozdní doby bronzové, nicméně, několik dohod zřídilo bezpečné zóny pro obchodníky okolo východního středomoří, sahající od Kréty a Mykén k severozápadu Elamu a Bahrainu na jihovýchodě. Není známo, co bylo užíváno jako měna pro tyto výměny, ale domníváme se, že tak mohly sloužit měděné ingoty, vyráběné na Kypru.  Domníváme se, že nárůst pirátství a nájezdů spojených s kolapsem doby bronzové, které byly nejspíše spáchány námořními národy, obchodní systém měděných ingot ukončil. Jediné možné způsoby, jak navrátit prosperitu, byly zotavení Fénického obchodu v desátém a devátém století před naším letopočtem a vznik skutečné ražby (jako první nejspíše v Anatolii a současně v Řecku a Persii). V Africe měla hodnota hned několik podob (korálky, ingoty, slonovina, různé formy zbraní, hospodářská zvířata, manilská měna a okrová a další oxidy kovů). Manilské kroužky západní Afriky byly jednou z měn, užívaných v patnáctém století k prodeji otroků. Africká měna je stále pozoruhodná pro její rozmanitost a na mnoha místech se stále užívá různých forem směnného obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Ražba.", "content": "Tyto faktory vedly k tomu, že se sám kov začal používat k uchování hodnoty: nejprve stříbro, poté stříbro a zlato a v jednu chvíli i bronz. Dnes máme jako mince, mince z mědi a neušlechtilých kovů. Kovy byly vytěženy, zváženy a vyraženy do mincí. Tímto způsobem bylo zajištěno, že si jedinec vzal určitou váhu drahého kovu. Mince mohly být padělané, ale rovněž vytvořily novou zúčtovací jednotku, která pomohla vést k bankovnictví. Archimédův zákon poskytl další odkaz: mince mohly být snadno kontrolovány, zda váží, jak mají a pak mohla být určena hodnota mince, i když byla ošizena, znehodnocena nebo s ní bylo manipulováno jakkoliv jinak.  Většina velkých ekonomik, používajících ražbu, měla několik řad mincí, které byly mixem mědi, stříbra a zlata. Zlaté mince byly užívány pro velké obchody, placení vojsk a podložení státních aktivit; ještě častěji byly užívány jako měřítka počítání než jako fyzické mince. Stříbrné mince byly používány pro středně velké transakce a jako zúčtovací jednotka daní, dluhů a smluv, zatímco mince z mědi, stříbra nebo jiných kovových směsí, se užívaly ke každodenním transakcím. Tento systém byl používán v antické Indii od dob Mahajanapadas. Přesný poměr v hodnotě těchto tří kovů se velmi měnil v různých dobách a na různých místech; například otevření stříbrných dolů v Harzkých horách ve střední Evropě učinilo stříbro a něco méně hodnotné, stejně jako povodeň Nového světa po Španělských dobýváních. Nicméně, vzácnost zlata ho dělala stále cennějším než stříbro, ale rovněž bylo stříbro stále cennější než měď.", "section_level": 2}, {"title": "Papírové peníze.", "content": "V předmoderní Číně, potřeba úvěru a média výměny, které bylo méně fyzicky těžkopádné než vysoký počet měděných mincí, vedly ke vzniku bankovek. Jejich představení bylo postupným procesem, který trval od pozdní dynastie Tang (618-907) až po dynastii Sang (960-1279). Začalo to jako zjednodušení pro obchodníky, aby vyměnili těžké mince za účtenky depozitu, vydaného jako směnky obchodními domy velkoobchodníků. Tyto bankovky byly validní pro dočasné použití v malém teritoriu. V desátém století vláda dynastie Song začala cirkulovat tyto bankovky v rámci trhovců v její monopolizovaném solném průmyslu. Vláda dynastie Song zaručila několik obchodům právo vydávat bankovky a v raném dvanáctém století, vláda konečně převzala tyto obchody, aby produkovala státem vydávanou měnu. Vydané bankovky byly ale stále lokálně a dočasně platné: národně přijatou měnou se stal vládní tisk peněz až v polovině třináctého století. Již široce rozšířené metody dřevotřískového tisku a poté pohyblivý typ tisku Pi Shenga byly v jedenáctém století impulsem pro masovou výrobu papírových peněz v předmoderní Číně.  Ve zhruba stejnou dobu ve středověkém Islámském světě vznikla během sedmého až dvanáctého století energická peněžní ekonomika, na základě expandování úrovní cirkulace stabilní vysoko-hodnotné měny (dinar). Inovace představené muslimskými ekonomy, trhovci a obchodníky zahrnují ta nejdřívější použití úvěrů, šeků, úpisů, spořicích účtů, transakčních účtů, půjček, směnných kurzů, převodů kreditů a dluhů a bankovních institucí pro půjčky a depozity.  V Evropě byly v běžném základě představeny papírové peníze ve Švédsku v roce 1661 (ačkoliv Washington Irving uvádí dřívější použití, a to Španěly během dobývání Granady). Jako bylo Švédsko bohaté na měď, její nízká hodnota vyžadovala neobvykle veliké mince, často vážící až několik kilogramů.  Výhod papírové měny byl nespočet: zredukovaly potřebu transportu zlata a stříbra, což bylo riskantní; usnadnilo to půjčky zlata nebo stříbra na úrocích od té doby, co základní kovové peníze (zlaté nebo stříbrné) nikdy neopustily vlastnictví půjčovatele, dokud někdo tu směnku nevykoupil a to slevilo divizi měny v kreditem a kovovými penězi podložené formy. To umožnilo prodej akcií v akciových společnostech, a vykoupení podílů v papírové podobě.  Ale rovněž tu byly nevýhody. Poněvadž papírové peníze nemají žádnou vnitřní hodnotu, nic nezastavovalo vládu, aby tiskla více bankovek, než kolik jich mohli podložit kovovými penězi. Další nevýhodou je to, že protože to zvýšilo zásobení penězi, rovněž to zvýšilo míru inflace, což je fakt zpozorován Davidem Humem v osmnáctém století. Pak by papírové peníze vedly k inflační bublině, která mohla způsobit kolaps, kdyby lidé začali požadovat těžké peníze, což by přivedlo poptávku po papírových penzích na nulu. Tisknutí papírových peněz bylo také spojeno s válkami a financováním válek, a proto požadovali jako část udržení stabilní armádu. Kvůli těmto důvodům byla papírová měna držena v podezření a nepřátelství v Evropě a Americe. Bylo to také návykové od té doby, co byly spekulativní profity trhu a tvorba kapitálu velmi vysoké. Hlavní národy postavily dílny na tisk peněz a tvorbu kovových mincí a pobočky jejich pokladnic, aby sbíraly daně a držely zásoby zlata a stříbra.  V té době byly zlato i stříbro považovány za legální platidlo a přijaty vládou za daně. Nicméně, nestabilita poměru mezi těmito dvěma rostla v rámci chodu peněz v devatenáctém století s růstem v zásobování těchto kovů, zejména stříbra, a na trhu. Paralelní užití obou kovů se nazývá bimetalismus a pokus o vytvoření bimetalového standardu, kde oba, zlato i stříbro podložily měnu, zůstal v cirkulaci a zaměstnal snahy inflantérů. Vlády v tu chvíli mohly použít měnu jako nástroj politiky, tisknout papírovou měnu jako Spojené státy americké Greenback (americká nejdéle tisknutá měna), na zaplacení armádních expedicí. Rovněž mohli stanovit podmínky, pod jakými by vykoupili bankovky za kovové peníze, a to pomocí limitování množství koupě nebo pomocí minimalizování množství, které mohlo být vykoupeno.  V roce 1900 byla většina průmyslových národů na nějaké formě zlatého standardu s papírovou měnou a stříbrnými mincemi, které tvořily cirkulující médium. Soukromé banky a vlády po celém světě následovaly Greshamův zákon: zachovávání zlata a stříbra, které obdržely, ale vyplácení v papírových penězích. Toto se nestalo po celém světě ve stejnou dobu, ale sporadicky, hlavně v časech války nebo finanční krize, začínajících na počátku dvacátého století a postupujících do celého světa až do pozdního dvacátého století, kdy režim plovoucích fiatových měn přešel v sílu. Jednou z posledních zemí, která upustila od zlatého standardu, byly Spojené státy v roce 1971, což byla akce, známá jako Nixonův šok. Žádný stát nemá uplatnitelný měnový systém zlatého nebo stříbrného standardu.", "section_level": 2}, {"title": "Éra bankovek.", "content": "Bankovka je druh měny a běžně užívaný jako legální platidlo v mnoha jurisdikcích. S mincemi tvoří bankovky formu hotovosti všech peněz. Bankovky jsou většinou z papíru. V Austrálii ale vynalezla Společenská vědecká a průmyslová výzkumná organizace v osmdesátých letech dvacátého století světově první polymerovou měnu, která šla do oběhu ke dvoustému výročí národa v roce 1988 a nadále se v Austrálii používá. Momentálně používaná ve zhruba 22 zemích, polymerová měna dramaticky zlepšila životní rozpětí bankovek a zabraňuje padělání.", "section_level": 2}, {"title": "Měnový kurz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nominální měnový kurz.", "content": "Nominální měnový kurz je definován jako počet jednotek domácí měny, které mohou koupit jednotku dané cizí měny. Jedná se tedy o relativní poměr hodnoty měn dvou států. Pokles této veličiny je označován jako nominální posílení či apreciace měny. Nárůst této veličiny je označován jako nominální oslabení či depreciace měny.", "section_level": 2}, {"title": "Reálný měnový kurz.", "content": "Reálný měnový kurz je definován jako poměr devizového kurzu k domácí cenové hladině s použitím současného nominálního směnného kurzu.", "section_level": 2}, {"title": "Měnová jednotka.", "content": "Měnová jednotka je jednotka, která je užívána v peněžním systému toho kterého státu. Z pohledu klasifikace se měnová jednotka rozděluje na základní měnovou jednotku (například libra; £) a na vedlejší měnovou jednotku (také zlomek základní měnové jednotky). Nejvíce rozšířenou vedlejší měnovou jednotkou je cent v rozličném množství slovních ekvivalentů. Používání základní měnové jednotky nemusí být vázáno pouze na jeden stát, ale několik zemí může používat stejnou měnovou jednotku (měnová unie), jindy může země používat měnu jiné země jako své zákonné platidlo (např. Lichtenštejnsko používá švýcarský frank, San Marino nebo Černá Hora euro). Každá měna (základní měnová jednotka) má typicky definován zlomek základní jednotky, často je to setina hlavní měny: 100 haléřů = 1 koruna, 100 centů = 1 dolar, 100 centimů = 1 frank. Také existují jednotky 1/10 nebo 1/1000, ale některé měny nemají žádné dílčí jednotky.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav oběživa v ČR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ochranné prvky českých bankovek.", "content": "Ochranné prvky chrání bankovky a šeky před jejich paděláním.  České bankovky jsou v současné době chráněny těmito prvky:  Česká národní banka a Státní tiskárna cenin ale z bezpečnostních důvodů nezveřejňují všechny používané ochranné prvky.  Každá bankovka má jiné ochranné prvky – čím vyšší hodnota bankovky, tím více ochranných prvků.  Česká pětitisícikoruna, dvoutisícikoruna a tisícikoruna jsou chráněny všemi výše uvedenými znaky. Ale na bankovce stokoruny a dvoustovky už nenajdete proměnlivou barvu a iridiscentní pruh. Pětistovka postrádá pouze iridiscentní pruh.", "section_level": 2}, {"title": "Mince a bankovky v ČR.", "content": "Peněžní hotovost dělíme na mince a bankovky. V České republice jsou v současné době v oběhu mince nominálních hodnot 1, 2, 5, 10, 20, 50 a bankovky nominálních hodnot 100, 200, 500, 1000, 2000, 5000.  Usiluje se o co nejefektivnější vydávání oběživa – z toho důvodu dochází k nahrazování bankovek mincemi (například nahrazení papírové padesátikoruny v ČR 2011 roku) nebo i ukončení ražby (ukončení ražby haléřů v ČR roku 2003 resp. 2008). Mince vydrží desítky let, zatímco bankovky se snadno opotřebují.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna poškozených peněz.", "content": "Většinou lze poškozené bankovky a mince vyměnit, aniž byste přišli o jejich nominální hodnotu. U závažně poškozených bankovek a mincí (ohořelé, roztrhlé, obarvené bankovky či necelé a zdeformované mince) je posudek a rozhodnutí o poskytnutí náhrady na České národní bance. Pokud je poškození méně závažné, můžete žádat náhradu v plné nominální hodnotě na pobočkách obchodních bank.", "section_level": 2}, {"title": "Národní měna.", "content": "Národní měna, národní forma peněz, je charakterizována tím, že je na určitém ohraničeném území výlučným zákonným platidlem s nuceným oběhem a je zpravidla definována v právním řádu státu, na jehož území platí.  Každý stát má v rámci své státní suverenity i takzvanou měnovou suverenitu, tedy právo určit si vlastní měnu. Nemůže to však učinit libovolně, je vázán pravidly mezinárodního měnového systému, pokud na ně přistoupil v příslušné smlouvě.  Výhradní právo vydávat hotové peníze určité národní měny stát obvykle svěřuje ústřední emisní instituci, centrální bance, která navíc hraje roli při určování měnové politiky státu. Bezhotovostní peníze vydávají úvěrovou emisí komerční banky.  V České republice je podle § 13 zákona o České národní bance zákonným platidlem koruna česká (Kč).", "section_level": 1}, {"title": "Česká národní banka.", "content": "Česká národní banka (ČNB) je centrální bankou a finančním dohledem v České republice se sídlem v Praze a je součástí Evropského systému centrálních bank. V jejím čele stojí guvernér. V souladu se svým hlavním cílem stanoví ČNB měnovou politiku, vydává bankovky a mince a řídí oběh české koruny, platební systém a vyrovnání mezi bankami. Dále vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijními fondy, družstevními záložnami, institucemi elektronických peněz a devizou.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní měnové spolupráce.", "content": "Pro zjednodušení mezinárodního obchodu a pro praktické účely (cestování a pobyty v zahraničí) vytvořilo mnoho zemí mezi sebou pakty o měnové spolupráci, kde členské státy používají jednotnou měnu.  Příkladem mezinárodní měnové spolupráce je CFA frank používaný bývalými francouzskými koloniemi v Africe nebo Východokaribský dolar používaný šesti nezávislými státy a dvěma britskými zámořskými teritorii ve východním Karibiku.  Zjednodušení mezinárodní měnové spolupráce si klade za cíl i Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund = IMF), který byl založen v roce 1944 a jeho členy je dnes 189 států. Dále si klade za cíl například růst mezinárodního obchodu, devizovou stabilitu a minimalizovat nerovnováhy v mezinárodních platebních bilancích členských států.", "section_level": 1}, {"title": "Eurozóna.", "content": "České republiky se nejblíže dotýká mezinárodní měnová spolupráce v rámci Evropské unie a používání eura jako jednotné měny členských států.  Ne všechny členské státy Evropské unie však přijaly euro jako oficiální platidlo. Euro od jeho zavedení v roce 1999 přijalo 19 z 28 členských států a staly se tak součástí eurozóny. Přijetí eura je podmíněno splněním maastrichtských kritérií.  Nicméně existuje několik států, které používají euro, aniž by byly členy Evropské unie. A to buď jednostranně bez dohody s EU (Černá Hora) nebo na základě paktu (Monako).  Měnovou politiku eurozóny řídí Evropská centrální banka, která má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem. S Evropskou centrální bankou ale spolupracují všechny země Evropské unie v rámci Evropské měnové unie. Samotnou výrobu a uvedení eurobankovek a mincí do oběhu provádějí jednotlivé národní centrální banky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie a vývoj měny jako předmětu obchodu.", "content": "Už od pradávna lidé měli potřebu získávat věci, jež si nevyrobili sami, od jiných. Avšak nic není zadarmo, proto již velmi brzy (už v pozdním pravěku) vzniká směnný obchod. Suroviny byly směňovány za jiné. Například kožešiny za jídlo, opracované pazourky, dokonce i oheň bylo možné vyměnit. Šlo tedy o výměnu zboží za zboží. Tomuto jevu se říká barterový obchod. Nebyl zde určen všeobecný směnný prostředek, zde ještě o měně mluvit nemůžeme, ale dá se říct, že směnný obchod položil její základy. Navíc o barterovém obchodu můžeme mluvit stále, je to relativně aktuální prvek ekonomiky.  Časem se vytříbily „cennější“ druhy zboží, jako právě například kožešiny, maso (krávy, koně, velbloudi..), ještě později pak drahé kovy. Hodnota ostatního zboží byla vyčíslena v počtu či váze těchto prostředků. Cena sekery byla kupříkladu jedna kančí kožešina (smyšlený příklad). Vznikaly tedy všeobecné ekvivalenty, určující hodnotu zboží. Můžeme zde mluvit již o komoditních penězích, první měně. V některých oblastech byly například používány mušle jako platidlo. To dalo základ vzniku peněz, jak je známe dnes. V tomto raném období však komodity měly problém často především v tom, že bylo těžké je dělit (půlka krávy je zbytečná, když je nepoužitelná pro mléko/plození telat). Občas také neměly dlouhou trvanlivost, což se ukázalo být také problémem.  Kovové peníze, mince, podobné těm jako známe dnes, začaly vznikat zhruba v 6. až 7. století p.n.l. (první platba váženým zlatem je však zaregistrována již v Mezopotámii 3000 let p.n.l., mince až 600 p.n.l v Lýdii). První kov, hodnocený jako vhodný pro výrobu peněz, bylo samozřejmě zlato. Později pak i jiné drahé kovy jako stříbro nebo měděné slitiny. Kovy byly totiž nejen hezké, ale daly se z nich vyrábět i šperky, byly použitelné pro vícero věcí, ale především jejich jednodušší dělitelnost a velikost usnadňovaly jakýkoliv obchod. Jde však stále o zboží (peníze vždy byly a jsou pouze speciální formou zboží).  Ze začátku byly kovy jen váženy, později byly raženy mince (stále dle váhy). Jejich váha odpovídala určité hodnotě. Když byly oražené znakem panovníka, bylo tak potvrzeno, že splňují rozměry, jaké mají mít a jsou ryzé, tudíž nejsou šizené. K šizení peněz však i přesto docházelo, váha mince byla doplněna jinou slitinou nebo byly mince nepatrně velikostně odlišné. Postupem času ale (i legálně) poměr drahého kovu k ostatním klesal, mince již nebyly zlaté, již se hodnota neposuzovala tím, kolik zlata obsahovala. Časem se však ukázalo, že úbytek drahého kovu není problémem, právě naopak. Peníze měly přisouzenou hodnotu i tak a lidé se odpoutali od placení drahými kovy, jako dnes, kdy mince používáme běžně. Vedlo to však k mnohem většímu znehodnocování peněz a především ke kriminalitě (falšování apod.)  Tato skutečnost (také tlak obchodu a jeho požadavků) dovedla společnost k vynálezu prvních bankovek. V sedmnáctém století našeho letopočtu začínají být tisknuty papírové peníze (v Číně již od devátého století). Hodnota vytištěná na bankovce pak jejímu vlastníkovi zaručuje, že onen papírek má takovou hodnotu v drahém kovu (mincích), jaká je zde uvedena. Byly tedy „kryté zlatem“ - v případě, že by o to vlastník měl zájem, musela banka vyplatit hodnotu peněz ve zlatě. To se nazývá zlatý standard. Manipulace s penězi se stala mnohem jednodušší. Vývojem tohoto typu peněz bylo také znesnadněno jejich padělání (viz Ochranné prvky v tomto článku).  V průběhu času se v závislosti na ekonomice státu peníze znehodnocovaly nebo jim naopak na hodnotě bylo přidáno (mluvíme o hodnotě ve zlatě). V případě výrazného kolísání ekonomiky je třeba zmínit pojmy inflace a deflace. V ekonomice jsou oba tyto jevy běžné v mírné podobě (spíše inflace). Můžeme rozlišit tři druhy inflace – \"mírná, pádivá a hyperinflace\". Mírná inflace je běžná.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj měny v Českých zemích.", "content": "První kovové mince, o kterých je na našem území zmínka, jsou keltské statéry. Bylo možné je dělit na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny. Zaznamenány byly zejména na území dnešní Moravy.  Další, již známější mincí je stříbrný denár. Začaly se u nás objevovat zhruba po zániku Velkomoravské říše. Jedná se o stříbrné mince, které u nás nechal poprvé razit Boleslav I. v roce 970 našeho letopočtu. Daly se rozdělit na deset asů. Po mincovní reformě Břetislava I. začala ryzost kovů a velikost denárů klesat, docházelo k šizení mincí.  Denáry po mincovní reformě Václava II. byly nahrazeny Pražským grošem. Ty u nás vydržely zhruba 300 let.  Během Marie Terezie se tu také objevovaly brakteáty, později i floreny, parvi, flůtky, významnější byly také říšské zlaté, dukáty, tolary, krejcary, grešle a tucty dalších druhů mincí. Ty, které si ještě mnozí pamatují jsou haléře (desetníky, dvacetníky). Dnes používáme koruny (hodnoty od jedné do padesáti) a bankovky (dříve i dvacet a padesát korun, dnes od sta do pěti tisíc).  Podstatný vývoj měny je třeba zmínit po světových válkách, kdy bylo v Československu a následně pak i v České republice vykonáno mnoho měnových reforem. Uvedu zde několik důležitých pilířů vzniku a osamostatnění české měny.  Po první světové válce, kdy se Československo osamostatňovalo, panovala na území Rakouska-Uherska vysoká inflace, především z důvodu financování válečných prostředků. Změnu k lepšímu měla přinést měnová reforma Aloisa Rašína. Měla tři fáze: Vytvoření samostatně čs. měny, provádění deflační politiky a stabilizace měny, zavedení již zmíněného zlatého standardu (zlaté měny). Situace se lepšila sice pomalu, ale tvrdá měnová politika inflaci zvládla snížit. Deflační politika se sice nezdála být tou nejlepší, ale později se ukázalo, že přispěla ke stabilizaci a zlepšení státní ekonomiky. Po smrti Rašína jej nahradil Karel Engliš, v jehož období síla koruny stále stoupala a stala se spolehlivou a dobře směnitelnou měnou.  Už během začátku okupace německými vojsky se však inflace vrátila a znovu krutě udeřila. Koruna byla určena desetinou říšské marky. Už v roce 1939 byl ukončen tisk vlastních československých bankovek a byl nahrazen protektorátní měnou.  Po válce panoval v měnách zmatek, na území českých zemí se dalo platit hned několika druhy měn. Bylo nutné měnu sjednotit, proto tak bylo učiněno dekrety prezidenta republiky v říjnu 1945, byla obnovena samostatná československá měna. Byla stanovena československá koruna.  Další měnová reforma byla uskutečněna na začátku června 1953. Měna byla nahrazena v rámci komunistického režimu měnou vytištěnou v Sovětském svazu. Měla snížit negativní dopad hospodářské politiky, ale neblaze ovlivnila situaci všech vrstev obyvatel. Mnoho z nich přišlo o obrovské úspory, jejich platy se snížily, jejich úschovy ztratily cenu. Na základě nepokojů, způsobených špatnou finanční situací, bylo uskutečněno několik stávek, které ale povětšinou nedopadly dobře, jak to za komunistického režimu bývalo.  V roce 1993, kdy vznikly dva samostatné státy, byly některé bankovky okolkovány a v průběhu času všechny nahrazeny za ryze české koruny (mince i bankovky).", "section_level": 2}, {"title": "Významné měny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dolar.", "content": "Dolar nebo také dollar (označovaný znakem $) je jméno pro oficiální měnu v mnoha státech světa, provinciích a dalších regionech. Americký dolar je nejpoužívanější světovou měnou.  Dle etymologie vznikl název této měny z historického německého jména českých stříbrných mincí - tolarů (raženy v Jáchymově letech 1520-1528). Těmto mincím se v němčině říká \"joachimsthaler,\" zkráceně \"thaler\" nebo \"taler.\" S tímto zkráceným názvem přešel název do mnoha jazyků (maďarština, polština, švédština, italština, nizozemština, angličtina).", "section_level": 2}, {"title": "Euro.", "content": "Euro (€) je měna eurozóny a po americkém dolaru (USD) druhý nejdůležitější reprezentant ve světovém měnovém systému. Je oficiální měnou 19 z 28 členských států Evropské unie a v 6 dalších nečlenských. Jedno euro tvoří 100 centů. Měnová politika eurozóny je prováděna Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Vstupem do Evropské unie se také Česko zavázalo přijmout jednotnou evropskou měnu po splnění maastrichtských kritérií.  Název euro byl oficiálně přijat dne 16. prosince 1995 v Madridu. Euro bylo zavedeno na světových finančních trzích jako účetní měna dne 1. ledna 1999, nahrazující bývalou evropskou měnovou jednotku v poměru 1: 1 (1,1743 USD). Fyzické euromince a bankovky byly uvedeny do oběhu dne 1. ledna 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Bitcoin.", "content": "Bitcoin (₿) je forma elektronické měny (kryptoměna). Jedná se o decentralizovanou digitální měnu bez centrální banky nebo správce. Může být odeslán od uživatele k uživateli přes peer-to-peer síť, bez nutnosti zprostředkovatelů.  Transakce jsou ověřovány síťovými uzly prostřednictvím kryptografie a zaznamenávány do veřejné distribuované knihy nazvané bloková křivka. Bitcoin byl vynalezen neznámou osobou nebo skupinou lidí pod jménem Satoshi Nakamoto a v roce 2009 byl vydán jako open source software. Bitcoiny jsou tvořeny jako odměna za proces zvaný těžba. Mohou být vyměňovány za jiné měny, produkty a služby. Výzkum, který vypracovala univerzita v Cambridge, odhaduje, že v roce 2017 bylo 2,9 až 5,8 milionu uživatelů kryptografické peněženky, z nichž většina používala bitcoin.  Bitcoin je kritizován pro jeho užití v nelegálních transakcích, pro jeho vysokou spotřebu elektrické energie, kolísání cen a krádeže z výměn. Bitcoin je také používán jako investice.  Dalšími významnými měnami jsou například japonský jen (¥) a britská libra (£).", "section_level": 2}, {"title": "Konvertibilita měny.", "content": "Konvertibilita měny určuje schopnost individua, firmy nebo vlády konvertovat místní měnu do jiné měny nebo naopak, s nebo bez centrální banky nebo vládní intervence. Měny jsou rozděleny na:", "section_level": 1}, {"title": "Plně konvertibilní.", "content": "Když neexistují žádná omezení či limitace na množství měny, které může být prodáno na mezinárodní obchod, a když vláda uměle nevnucuje fixační hodnotu nebo minimální hodnotu měny na mezinárodním trhu. Americký dolar je příkladem plně konvertibilní měny a kvůli tomu jsou americké dolary jednou z hlavních měn, směňovaných na zahraničním směnném obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Částečně konvertibilní.", "content": "Centrální banky kontrolují mezinárodní investování, plující do a ze země, zatímco většina „domácích“ transakcí je zvládána bez nějakých speciálních požadavků. Existují specifická pravidla mezinárodního investování a speciální povolení je často požadováno, aby bylo možné konvertovat měnu do nějaké jiné. Indické rupie a Renminbi jsou příklady částečně konvertibilní měny.", "section_level": 2}, {"title": "Nekonvertibilní.", "content": "Ani účast v mezinárodním FOREX obchodu, ani povolení konverze těchto měn individui nebo společnostmi. Jako výsledek, tyto měny jsou známy jako blokované měny, například Severo-korejský won a Kubánské peso.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojem měna (v angličtině \"currency\"; z anglického \"current\" = v oběhu, z latinského \"currens\" = aktuální) odkazuje na peníze, platidlo, prostředek směny - v jakékoliv formě (bankovky, mince, bitcoiny apod.). Měna je tedy vše, co určuje hodnotu statků či služeb. Jedná se o všechny peníze v oběhu, tedy nejen o hotovost, kterou máme u sebe.", "tgt_summary": "A currency (from, \"in circulation\", from ), in the most specific sense is money in any form when in use or circulation as a medium of exchange, especially circulating banknotes and coins. A more general definition is that a currency is a \"system of money\" (monetary units) in common use, especially for people in a nation. Under this definition, U.S. dollars (US$), euros (€), Japanese yen (¥), and pounds sterling (£) are examples of currencies. These various currencies are recognized as stores of value and are traded between nations in foreign exchange markets, which determine the relative values of the different currencies. Currencies in this sense are defined by governments, and each type has limited boundaries of acceptance.", "id": 33636}
{"src_title": "Tcl", "tgt_title": "Tcl", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Základní vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Spuštění Tcl.", "content": "Základní interpret jazyka Tcl – codice_4 – lze spustit bez parametrů a s Tcl pracovat interaktivně:  Znak procento (codice_5) je nápověda, kterou vypisuje interpret Tcl, a která je uváděna pouze u ukázek interaktivní práce. Příkaz codice_6 je nutné v Tcl používat pro vyhodnocování matematických výrazů. Lomítko je operátor dělení; pro dělení celých čísel se používá celočíselné dělení se zbytkem, použitím desetinné tečky u jednoho z operandů se vynutí reálné dělení. Hvězdička je operátor násobení; pro ukončení interpretu lze použít příkaz codice_7 nebo znak konce souboru, kterým je v Microsoft Windows a v MS-DOSu klávesová kombinace codice_8, v Unixu codice_9. Aby bylo možné editovat příkazy pomocí kurzorových kláves, musí být nainstalován balíček tclreadline; i bez něj lze příkazem codice_10 vypsat seznam zadaných příkazů a zvolený příkaz znovu vyvolat zadáním vykřičníku a čísla příkazu.  Druhý interpret – codice_11 – je určený pro programy používající grafické uživatelské rozhraní:  – spuštěním codice_11 se otevře hlavní okno okno aplikace; příkazy začínající codice_13 slouží pro komunikaci se správcem oken: codice_14 změní text v záhlaví okna a codice_15 předepíše jeho minimální velikost (šířka 320 pixelů a výška 200 pixelů); příkaz codice_16 připraví nápis, který se provedením příkazu codice_17 zobrazí uvnitř okna; příkaz codice_18 vytvoří druhé okno, kterému se dalšími příkazy také změní text v záhlaví a ve kterém se vypíše další text; parametry začínající tečkou jsou obdobou cest používaných pro navigaci ve stromové struktuře adresářů na disku: samotná tečka označuje hlavní okno, codice_19 je prvek pojmenovaný codice_20 ve hlavním okně, codice_21 je druhé okno a codice_22 je prvek ve druhém okně (na konkrétních jménech codice_20 a codice_24 nezáleží). Příkazy vytvářející grafické prvky, jako codice_16 a codice_18, vracejí jméno prvku, které lze uložit do proměnných a používat v dalších příkazech.  Obvyklejší přístup je ale spouštění předem připravených programů neboli skriptů:  Parametry skriptu jsou dostupné jako seznam v proměnné codice_27; počet parametrů lze tedy zjistit pomocí codice_28. Další možností je čtení proměnné codice_29 z globálního jmenného prostoru, tedy codice_30. Jméno spuštěného skriptu je v proměnné codice_31.  Souborům s programy v jazyce Tcl se obvykle dává přípona codice_32. Aby v Unixu bylo možné pouštět Tcl skripty pouze zadáním jejich jména, je potřeba dát souboru se skriptem právo execute a na jeho začátek přidat první čtyři řádky z následující ukázky: exec tclsh \"$0\" ${1+\"$@\"}  puts \"Hello, world!\" První řádek díky konstrukci Shebang zajistí, že se skript začne interpretovat programem /bin/sh; provedením příkazu codice_33 se spustí codice_4, který začne číst soubor se skriptem zase od začátku, ale řádek s příkazem codice_33 považuje za pokračování komentáře z předchozího řádku díky jeho zakončení obráceným lomítkem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntaxe a základní sémantika.", "content": "Program (skript) v Tcl je tvořen posloupností příkazů. Každý příkaz začíná jménem příkazu, za kterým mohou následovat argumenty (parametry) oddělované od sebe navzájem i od jména příkazu vždy alespoň jednou mezerou nebo tabulátorem. Příkaz je ukončen koncem řádku nebo středníkem. Jména příkazů v Tcl nejsou vyhrazená slova, ani nemají v jazyce žádné zvláštní postavení; jsou to obyčejné, nijak neprivilegované, funkce v knihovně. Příkazy mohou mít proměnný počet argumentů.  Pokud argumenty obsahují bílé znaky, musí být uzavřeny ve dvojitých uvozovkách nebo ve složených závorkách – pak může být argument i víceřádkový; pokud ale chcete odřádkovat mezi argumenty, je nutné bezprostředně před odřádkování napsat zpětné lomítko.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly se zvláštním významem.", "content": "Apostrofy nemají v Tcl žádný zvláštní význam. Kulaté závorky se používají pro přístup k prvkům asociativních polí a pro vyjádření priority v aritmetických výrazech.", "section_level": 2}, {"title": "Příkaz puts.", "content": "Příkaz codice_45 vypíše zadaný řetězec (který musí tvořit jedno slovo, proto je vhodné jej vždy uzavírat do uvozovek) následovaný znakem konce řádku, implicitně na standardní výstup (kanál codice_46): puts \"Hello, world!\" Pokud codice_45 nemá po vypsání řetězce odřádkovat, je potřeba před řetězcem použít volbu codice_48: puts -nonewline \"Hodnota proměnné i: \" puts $i Před vypisovaným řetězcem lze uvést jméno výstupního kanálu (nebo proměnnou, která se odkazuje na soubor): puts stderr \"Chyba!\"", "section_level": 2}, {"title": "Proměnné a příkaz set.", "content": "Pro přiřazení hodnoty do proměnné slouží příkaz codice_49; pro získání obsahu proměnné je nutné před její jméno napsat znak dolar:  Pokud je příkaz codice_49 zadán v příkazovém řádku tclsh (tj. při interaktivním provádění), vypisuje se přiřazovaná hodnota; při provádění programu ne.  Přiřazení hodnoty výrazu do proměnné není tak jednoduché; je potřeba použít příkaz codice_6 a hranaté závorky pro dosazení výsledku příkazu do jiného příkazu:  Před otevírací hranatou i složenou závorkou musí být mezera; první odděluje parametry příkazu codice_49, druhá jméno příkazu codice_6 od parametru.  Aby se odlišilo jméno proměnné od okolního textu, lze jej uzavřít do složených závorek codice_54:  Tcl není staticky typovaný jazyk: každá proměnná může obsahovat hodnotu libovolného typu – např. celé číslo, reálné číslo, řetězec, seznam, jméno příkazu nebo slovník; hodnoty se převádějí na jiné typy podle potřeby automaticky (s omezeními danými syntaxí). Hodnoty jsou ale vždy konstantní (); operace, které vypadají, že mění hodnoty, ve skutečnosti pouze vrací jinou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Asociativní pole.", "content": "Asociativní pole je složená datová struktura, ve které se pro přístup k jednotlivým položkám používá klíč, kterým může být libovolný textový řetězec. S prvky asociativních polí se pracuje stejně jako s jednoduchými proměnnými: set hlavni_mesta(ČR) \"Praha\" set hlavni_mesta(Slovensko) \"Bratislava\" set hlavni_mesta(Polsko) \"Varšava\" set hlavni_mesta(Německo) \"Berlín\" set hlavni_mesta(Rakousko) \"Vídeň\"  set stat Slovensko puts \"Hlavní městem státu $stat je $hlavni_mesta($stat).\" Asociativní pole lze také vytvořit pomocí příkazu codice_55: array set hlavni_mesta {  set stat Slovensko puts \"Hlavní městem státu $stat je $hlavni_mesta($stat).\" Oba skripty vypíšou:  Přítomnost prvku v poli lze testovat příkazem info exists hlavni_mesta(Antarktis) který vrací jedničku, pokud existuje zadaný prvek v zadaném poli; jinak vrací nulu.  Asociativní pole (jako celek) nelze vypisovat příkazem codice_45; lze použít příkaz codice_57 ze standardní knihovny:  Asociativní pole nelze předávat jako parametry procedur nebo je vracet jako návratové hodnoty funkcí; je možné použít příkazy codice_55 a codice_59, které provádějí převod mezi asociativním polem a seznamem:", "section_level": 2}, {"title": "Operátory seskupení.", "content": "Před provedením každého příkazu Tcl provede vyhodnocení proměnných a vnořených příkazů (tzv. substituce nebo expanze). Substituci lze řídit pomocí operátorů seskupení. Jazyk Tcl má 3 operátory seskupení:  Operátory seskupení propůjčují jazyku Tcl nezaměnitelný charakter, jsou však zároveň i příčinou, proč se mu mnoho programátorů vyhýbá.", "section_level": 1}, {"title": "Uvozovky.", "content": "Uvozovky se chovají stejně jako v mnoha jiných skriptovacích jazycích: vytvářejí řetězec z posloupnosti slov a zároveň nezabraňují expanzi proměnných ani vyhodnocování příkazů zapsaných v hranatých závorkách. Pokud se mají do řetězce vložit uvozovky, je nutné před nimi napsat obrácené lomítko; obrácené lomítko také ruší význam dolaru jako prostředku pro expanzi hodnoty proměnné: puts \"Prvek $i pole \\$arr má hodnotu \\\"$arr($i)\\\".\" Pokud je v proměnné i hodnota 8, a prvek pole $arr s indexem 8 (indexem může být i řetězec) obsahuje řetězec \"osmička\", vypíše se  V uvozovkách mají některé posloupnosti začínající znakem obrácené lomítko význam řídicích nebo jiných znaků:", "section_level": 2}, {"title": "Hranaté závorky.", "content": "Do hranatých závorek lze zapsat libovolný příkaz Tcl včetně parametrů; příkaz v hranatých závorkách se provede před provedením příkazu, ve kterém je použit, a hranaté závorky se nahradí výstupem, který vyprodukuje. V následujícím příkladu je použit příkaz codice_63, který vrací počet sekund od 1. 1. 1970 a příkaz codice_64, který tento údaj zformátuje podle parametru uvedeného za volbou codice_65: puts \"Od 1. ledna 1970 uplynulo [clock seconds] sekund;\" puts \"Je rok [clock format [clock seconds] -format \"%Y\"].\" vypíše  Jak je vidět hranaté závorky a uvozovky lze vnořovat.  Nejčastější příkaz, který se píše do hranatých závorek, je příkaz codice_6, který vyhodnocuje aritmetické výrazy: set vyraz \"1+2+3+4+5+6+7+8+9+10\" set vysledek [expr $vyraz] puts \"Součet $vyraz je $vysledek.\" Vypíše  Substituce pomocí hranatých závorek umožňuje použít výsledek jednoho příkazu jako argument dalšího příkazu. Pokud se má vyvolat příkaz jako funkce, která vrací hodnotu, musí se vždy uzavřít do hranatých závorek.  Tcl nepotřebuje operátor pro spojení řetězců, protože stačí jenom zapsat proměnné nebo příkazy v hranatých závorkách za sebe. Na rozdíl od unixových interpretů příkazů vyhodnocuje Tcl každý řetězec pouze jednou (pokud skript přímo nepředepisuje opakované vyhodnocení), což trochu komplikuje interaktivní použití, ale zprůhledňuje chování ve skriptech (např. mezery ve jméně souboru nepůsobí potíže známé z unixových shellů).", "section_level": 2}, {"title": "Složené závorky.", "content": "Složené závorky se chovají jako apostrofy v unixových interpretech příkazů a některých skriptovacích jazycích – jejich obsah se bere jako jedno slovo a nijak se neexpanduje (jen se ignoruje konec řádku, před kterým je zpětné lomítko). Složené závorky se mohou používat pro zápis řetězců, které se mají interpretovat přesně tak, jak jsou zapsány, v Tcl však mají mnohem širší použití – pro zápis seznamů a řídicích struktur. Cyklus s testem na začátku se v Tcl zapisuje jako příkaz codice_67, za kterým následují dvě slova – první je podmínka, druhé je tělo cyklu. Tcl nevyžaduje žádné závorky, do kterých by se podmínka a tělo cyklu uzavíralo, ale nejsnazší způsob, jak podmínku i tělo cyklu zapsat jako jedno slovo, je uzavřít je do složených závorek. Díky tomu se zápis while cyklu v Tcl podobá zápisu v jazyce C. Podobným způsobem se zapisuje definice funkce (první parametr za slovem codice_68 je jméno procedury nebo funkce, druhý seznam parametrů, třetí tělo funkce), podmíněný příkaz (první parametr za slovem codice_69 je podmínka, druhým seznam příkazů, které se mají provést, je-li podmínka splněna, pak mohou následovat části codice_70 a codice_71).  Do složených závorek se také uzavírají matematické výrazy vyhodnocované příkazem codice_6.  Pokud by se v příkazu codice_45 použitém v části „Uvozovky“ nahradily vnější uvozovky složenými závorkami: výsledný výstup by vypadal značně odlišně; pravděpodobně úplně jinak, než bylo zamýšleno:  Pokud jsou složené závorky vnořeny do jiných složených závorek, hranatých závorek nebo uvozovek, chovají se jako normální znak: puts \"Prvek {$i} pole \\$arr má hodnotu {$arr($i)}.\" vypíše  Do složených závorek se uzavírají výrazy v příkazu codice_6, aby se zabránilo dvojí expanzi jména proměnných: set i 10 set d \"\\$i\" puts [expr 2*$d]", "section_level": 2}, {"title": "Řídicí struktury.", "content": "V Tcl jsou dostupné obvyklé řídicí struktury:  Díky vynalézavému použití složených závorek je zápis řídicích struktur podobný jako v jazyce C; v Tcl se však do složených závorek píšou nejen příkazy, ale i podmínky. Interpretu Tcl je skutečnosti jedno, jaké operátory seskupení se použijí (a jestli vůbec nějaké). Vyžaduje pouze, aby slova uvozující jednotlivé konstrukce měly správný počet argumentů/parametrů. Například v příkazu cyklu codice_67 musí být za jménem příkazu dva argumenty: první je podmínka, druhý tělo cyklu. A nejjednodušším způsobem, jak sdělit Tcl, že určitý text má považovat za jeden parametr, je uzavřít jej do složených závorek. Protože parametry musí být odděleny aspoň jednou mezerou, musí být vně složených závorek (tj. před codice_83 a za codice_84) vždy aspoň jeden bílý znak (mezera nebo tabelátor). Otevírací závorka těla cyklu musí být na stejném řádku jako podmínka (nebo musí být předchozí řádek zakončen zpětným lomítkem).", "section_level": 1}, {"title": "Podmíněný příkaz.", "content": "Následující program ukazuje syntaxi podmíněného příkazu v Tcl; část codice_71 je nepovinná, příkaz může mít libovolný počet částí codice_70: if {$i > 0} { } elseif {$i == 0} { } else {", "section_level": 2}, {"title": "While cyklus.", "content": "Následující ukázka použití codice_67 příkazu počítá Ludolfovo číslo formula_1 podle vzorce  kde funkce arkus tangens se počítá pomocí Taylorova vzorce  set platnych_mist 12 set epsilon \"1e-$platnych_mist\" set znam 1.0 set moc2 [expr {1.0/2.0}] set moc3 [expr {1.0/3.0}] set n 1 set clen [expr {$moc2+$moc3}] set suma $clen while {abs($clen)>$epsilon} { puts \"Ludolfovo číslo: [format \"%.${platnych_mist}G\" [expr {4.0*$suma}]]\" Příkaz codice_88 zvětší hodnotu proměnné, která je jeho prvním parametrem, o hodnotu zadanou druhým parametrem (nebo o 1, pokud druhý parametr chybí).  Pro ukončení provádění cyklu lze použít příkaz codice_89.", "section_level": 2}, {"title": "For cyklus.", "content": "V případě for cyklu se do vlastních složených závorek dává každý ze tří výrazů, které se v jazyce C píšou do kulatých závorek a oddělují středníky: for {set i 1} {$i <= 10} {incr i} {  Pro ukončení provádění cyklu lze použít příkaz codice_89, pro zahájení dalšího průchodu cyklem příkaz codice_91. V Tcl existuje i příkaz cyklu přes všechny prvky seznamu codice_81, který je popsán u seznamů.", "section_level": 2}, {"title": "Definice funkcí.", "content": "Funkce se v Tcl definují příkazem codice_68, za kterým následují dvojí složené závorky; první obsahují seznam parametrů (oddělených mezerami), druhé tělo funkce. Pokud má funkce vracet návratovou hodnotu, lze použít příkaz codice_94 (jinak vrací výsledek posledního provedeného příkazu). Naprogramovat výpočet faktoriálu rekurzivně sice není ideální, ale je to možné i v Tcl. Všimněte si, že Tcl umožňuje, aby jméno funkce byl vykřičník: proc! {n} {  for {set n 1} {$n <= 20} {incr n} {  Vhodnější výpočet faktoriálu bez rekurze by mohl vypadat takto: proc! {n} {  for {set n 1} {$n <= 20} {incr n} {  Uživatelem definované funkce se volají stejně jako ostatní příkazy – parametry se píšou za jméno funkce a od jména funkce i sebe navzájem se oddělují mezerami nebo bílými znaky. Proto při volání funkce faktoriál není možné psát (jako v matematice) vykřičník za výraz, z něhož se má faktoriál počítat.  Většina příkazů jazyka Tcl jsou funkce s proměnným počtem parametrů. To platí i o příkazech ve standardní knihovně. Příkaz codice_68 (konstruktor pro vytváření procedur/funkcí) umožňuje definovat implicitní hodnoty pro argumenty, které nebudou použity ve volání procedury, a parametr obsahující všechny argumenty, což umožňuje zpracování proměnného počtu argumentů ve funkcích.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup k globálním proměnným.", "content": "Proměnné použité mimo funkci nejsou uvnitř funkce viditelné. Pro jejich zpřístupnění lze uvnitř funkce použít příkaz  codice_3 \"proměnná\"", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace parametrů funkce.", "content": "Pokud mají být změny hodnot některého z parametrů funkce viditelné i po opuštění funkce, je nutné použít předávání parametrů odkazem. V tcl lze použít následující konstrukci: proc get_first_octet {buffer idx} { Při volání funkce se na místě parametru předávaného odkazem píše pouze jméno proměnné bez znaku dolar: set retezec \"Abcd\" set i 0 set kod [get_first_octet $retezec i]", "section_level": 2}, {"title": "Implicitní parametry funkce.", "content": "Místo posledního nebo několika posledních parametrů v definici funkce mohou být použity dvojice codice_97. Ve volání funkce pak mohou tyto parametry chybět. Při vstupu do funkce se jim přiřadí hodnoty uvedené v seznamu parametrů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce s proměnným počtem parametrů.", "content": "Pokud se poslední parametr v definici funkce jmenuje codice_98, je možné tuto funkci vyvolat s větším počtem parametrů, než je uvedeno v definici. Parametr codice_98 pak bude obsahovat seznam všech zbývajících parametrů, který lze zpracovávat funkcemi uvedenými v části Práce se seznamy.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce vracející více hodnot.", "content": "Pokud má funkce vracet více hodnot, lze je vrátit v podobě seznamu, který lze zkonstruovat funkcí codice_100: return [list \"Error\" \"Soubor $filename nelze číst\"] Vrácenou hodnotu lze zpracovávat pomocí funkcí uvedených v části Práce se seznamy.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce s klíčovými parametry.", "content": "Někdy je potřeba definovat funkce, které pracují s velkým počtem parametrů, ale při konkrétním vyvolání se jich používá jenom několik málo, přičemž uvnitř funkce se za ostatní dosadí vhodné implicitní hodnoty. Pokud lze setřídit parametry od nejpoužívanějších po nejméně používané, může se volání funkcí zkrátit použitím implicitních parametrů. Jinak je lepší rezignovat na přístup, že význam parametru je dán jeho pořadím (poziční parametry), a použít klíčové parametry, kdy se seznam parametrů zadává ve tvaru seznamu dvojic \"jméno1 hodnota1 jméno2 hodnota2...\". Aby se snadno odlišila jména parametrů od hodnot, používají se často jména začínající znakem mínus, podobně jako přepínače (volby) v příkazovém řádku. Pro zpracování klíčových parametrů lze v Tcl použít následující postup: proc moje_funkce {args} {  moje_funkce -pocet 3 -retezec \"abc\" Funkce codice_57 z knihovny Tcllib vypíše přehledně prvky pole:", "section_level": 2}, {"title": "Různé příkazy a funkce.", "content": "Seznam dostupných příkazů (včetně uživatelem nadefinovaných funkcí) lze vypsat příkazem: join [lsort [info commands]] \"\\n\" Přestože v Tcl je každá funkce zároveň příkazem a naopak příkaz často vrací nějakou hodnotu – například příkazy codice_88 a codice_103 vracejí novou hodnotu použité proměnné – v následujícím textu jsou rozlišovány funkce (které budou v programu použity v hranatých závorkách) od celých příkazů.", "section_level": 1}, {"title": "Práce se seznamy.", "content": "Seznam je v tcl libovolný řetězec, v němž jsou jednotlivé prvky odděleny mezerami. Pokud prvky seznamu obsahují mezery, Tcl je uzavírá do složených závorek. Pomocí složených závorek lze velmi jednoduše vytvářet víceúrovňové konstantní seznamy, např. set slovnicek {  Pro vytváření seznamů obsahujících hodnoty proměnných a výrazů lze použít příkaz codice_100 nebo codice_105.  Jednotlivé prvky lze vybírat pomocí funkce codice_106.  Někdy se používá trik pro uložení několika prvních hodnot seznamu do proměnných pomocí příkazu codice_81, jehož tělo je tvořeno příkazem codice_89: například uložení pro uložení prvního prvku seznamu do proměnné codice_135 a třetího prvku do codice_136 (druhý prvek, o který nestojíme, se uloží do proměnné codice_137) lze použít příkaz: foreach {var1 - var3} seznam break", "section_level": 2}, {"title": "Jmenné prostory.", "content": "Mechanismus jmenných prostorů vytváří stromovou strukturu, v jejichž různých uzlech jsou identifikátory proměnných a funkcí (příkazů). To umožňuje používat v jednom programu více knihoven současně bez problémů s konflikty ve jménech funkcí a proměnných. Výběr jmenného prostoru identifikátoru se provádí pomocí kvalifikovaných jmen tvaru codice_195, přičemž kvalifikované jméno pro identifikátory v základním (kořenovém) jmenném prostoru je codice_196.  Pro práci se jmennými prostory slouží příkaz codice_197, jehož první parametr udává, jaká operace se jmennými prostory se má provést. Pro vytvoření nebo opětovný vstup do jmenného prostoru slouží příkaz codice_198, kde codice_199 je libovolná posloupnost příkazů v Tcl. Všechny proměnné a funkce, které budou v rámci příkazu codice_200 definovány bez uvedení kvalifikovaného jména, budou patřit do příslušného jmenného prostoru. Při použití nekvalifikovaného jména se identifikátor nejdříve vyhledává v aktuálním jmenném prostoru; není-li v něm nalezen, postup dalšího vyhledávání závisí na tom, o jaký identifikátor se jedná; zatímco proměnné se hledají ještě v kořenovém jmenném prostoru, příkazy se hledají postupně ve všech nadřízených jmenných prostorech aktuálního prostoru. Hierarchické jmenné prostory se vytvářejí vnořenými příkazy codice_201.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřitelnost.", "content": "V Tcl lze každou funkci chápat jako rozšíření jazyka – příkaz codice_202 začne vracet, že příkaz příslušného jména existuje. Tímto způsobem lze do starší verze Tcl doimplementovat příkaz, který je dostupný v novějších verzích. Dostupnost příkazu lze testovat pomocí codice_203 nebo codice_204.", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování výjimek.", "content": "Pro ošetření chyb (výjimek) při provádění programu poskytuje Tcl příkaz codice_205. Konstrukce catch {skript} jméno_proměnné se chová podobně jako set jméno_proměnné [skript] ale při úspěšném provedení příkazu nebo příkazů v části codice_206 vrací hodnotu 0. V případě, že při provádění skriptu dojde k jakékoli chybě, přiřadí se do zadané proměnné text chyby a příkaz codice_205 vrátí hodnotu 1. Další možnosti využití příkazu codice_205 jsou popsány v dokumentaci.  Následující funkce otestuje, zda lze otevřít spojení na soket na zadané IP adrese a siťovém portu: proc check_socket {  check_socket {*}$argv", "section_level": 2}], "src_summary": "Tcl (vyslovuje se „tý-sý-el“ nebo „tykl“, název je zkratkou z Tool Command Language) je jednoduchý, ale účinný skriptovací jazyk, který v roce 1988 vytvořil John Ousterhout. Přes nezvyklou syntaxi je Tcl snadno zvládnutelný a díky nízkým nárokům na hardware je oblíbený především pro testování softwaru, programování vestavěných systémů a prototypování. V roce 1991 byl doplněn grafickým frameworkem Tk a výsledný systém nazývaný Tcl/Tk se stal až do nástupu Qt a GTK+ jedním z nejoblíbenějších nástrojů pro vytváření grafických uživatelských rozhraní. Framework Tk je dostupný v různých skriptovacích (Perl, Python, Ruby) i kompilovaných jazycích (C++, Ada).", "tgt_summary": "Tcl (pronounced \"tickle\" or as an initialism) is a high-level, general-purpose, interpreted, dynamic programming language. It was designed with the goal of being very simple but powerful. Tcl casts everything into the mold of a command, even programming constructs like variable assignment and procedure definition. Tcl supports multiple programming paradigms, including object-oriented, imperative and functional programming or procedural styles.", "id": 718767}
{"src_title": "Seznam liberálních politických stran", "tgt_title": "Liberalism by country", "src_document": [{"title": "Mezinárodní organizace.", "content": "Mnoho liberálních nebo liberalismu se blížících stran se sdružuje v Liberální internacionále (LI) nebo jejích regionálních partnerských organizacích, jako ALDE nebo \"Council of Asian Liberals and Democrats\" (\"Rada asijských liberálů a demokratů\"). Některé z liberálně zaměřených stran se stávají členy \"Socialistické internacionály\" nebo konzervativní IDU – \"Mezinárodní demokratické unie\" a jejich regionálních partnerských organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Liberalismus v Evropě má velkou tradici. V evropských zemích se liberálové se považují za liberály, radikály, centristy nebo demokraty, sporné je zařazení severoevropských centristických stran.  Liberální strany jsou v těchto zemích: Albánie, Rakousko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Island, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Moldavsko, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina a Spojené království.  Několik liberálních stran je i v Andoře, Bělorusku, Bosně, na Faerských ostrovech, v Irsku a San Marinu.", "section_level": 1}, {"title": "Západní a severní Evropa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Třetí největší parlamentní strana", "section_level": 3}, {"title": "Francie.", "content": "Dále mimoparlamentní strana", "section_level": 3}, {"title": "Belgie.", "content": "Flandry  Frankofonní část Belgie", "section_level": 3}, {"title": "Dánsko.", "content": "Dánský liberální prostor je rozdělen mezi dvě strany:", "section_level": 3}, {"title": "Norsko.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 3}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Obě strany se nacházejí v pravém středu politického spektra.", "section_level": 3}, {"title": "Rakousko.", "content": "Mimoparlamentní strany", "section_level": 3}, {"title": "Jižní Evropa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Pouze mimoparlamentní strany", "section_level": 3}, {"title": "Itálie.", "content": "Pouze mimoparlamentní strany", "section_level": 3}, {"title": "Řecko.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 3}, {"title": "Turecko.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 3}, {"title": "Bývalý východní blok.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "Podrobněji v článku Liberalismus v Česku. Čistý liberalismus tu není příliš úspěšný. Mezi zástupce liberálních politických proudů lze zahrnout tyto strany:  V roce 2004 liberálové postavili společnou kandidátku do Evropského parlamentu pod názvem \"Unie liberálních demokratů\", která neuspěla. \"Evropští demokraté\", kteří se k ULD nepřipojili a spolupracovali se Sdružením nezávislých, ve volbách uspěli, ale v parlamentu se připojili ke klubu konzervativců.", "section_level": 3}, {"title": "Slovensko.", "content": "Podrobněji v článku Liberalismus na Slovensku.  Z ostatních významnějších politických stran se v některých bodech liberalismu blíží např.", "section_level": 3}, {"title": "Bosna a Hercegovina.", "content": "Liberalismus patří v této zemi mezi velice slabé politické proudy. Politické scéně dominují etnické strany.", "section_level": 3}, {"title": "Srbsko.", "content": "Mimoparlamentní strana:", "section_level": 3}, {"title": "Albánie.", "content": "Liberalismus je v Albánii velice slabý. Dvě strany mohou být považovány za liberální:", "section_level": 3}, {"title": "Bělorusko.", "content": "Lukašenkův režim potlačuje veškerou opozici.", "section_level": 3}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "Liberalismus a radikalismus má v USA, Kanadě dlouhou tradici. Liberální strana funguje i v Grónsku,", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Regionální význam mají strany", "section_level": 2}, {"title": "Kanada.", "content": "Mimoparlamentní strana:", "section_level": 2}, {"title": "Střední a Jižní Amerika a karibská oblast.", "content": "Liberalismus a radikalismus má dlouhou tradici v mnoha amerických zemích, mezi něž patří Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Kuba, v Kolumbie, Ekvádor, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Uruguay a Venezuela.  V současné době funguje několik liberálních stran i v Arubě, na Bahamách, v Kostarice, Dominické republice, Grenadě, Portoriku a Surinamu.", "section_level": 1}, {"title": "Brazílie.", "content": "Tři strany mají ve svém názvu slovo \"liberal\".", "section_level": 2}, {"title": "Dominikánská republika.", "content": "Mimoparlamentní strana:", "section_level": 2}, {"title": "Ekvádor.", "content": "Dvě malé strany, vyznávající tradiční liberální hodnoty:  Mimoparlamentní strana:", "section_level": 2}, {"title": "Chile.", "content": "Mimoparlamentní strana:", "section_level": 2}, {"title": "Peru.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Uruguay.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Venezuela.", "content": "Pouze mimoparlamentní strany", "section_level": 2}, {"title": "Haiti.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemské Antily.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Afrika.", "content": "Liberalismus v Africe je poměrně novým proudem. Tradice liberalismu existuje pouze v Egyptě, Senegalu a Jihoafrické republice.  V současnosti funguje více či méně liberálních stran ještě v Alžírsku, Angole, Beninu, Burkině Faso, na Kapverdách, v Pobřeží slonoviny, Rovníkové Guineji (ve vyhnanství), Gambii, Ghaně, Keni, Malawi, Maroku, Mosambiku, na Seychelách, v Tanzanii, Tunisku, Zambii a Zimbabwe.", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "Za liberální strany mohou být považovány", "section_level": 2}, {"title": "Senegal.", "content": "\"Parti Démocratique Sénégalais\", člen LI je středová liberální strana, která sdružuje hlavně známé osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zimbabwe.", "content": "Liberalismus v Zimbabwe není organizován.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie a Oceánie.", "content": "Liberalismus má velkou tradici v Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Austrálie.", "content": "Dále mimoparlamentní strana:", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Liberalismus má nebo měl nějakou tradici v zemích jako Arménie, Indie, Írán, Izrael, Japonsko, Jižní Korea, Filipíny, Tchaj-wan, Thajsko a Turecko. V mnoha těchto zemích liberálové netíhnou k nálepce \"liberál\".  Několik liberálních stran existuje i v Barmě, Gruzii, Kambodži, Hongkongu, Malajsii a Singapuru.", "section_level": 1}, {"title": "Arménie.", "content": "Tradiční liberalismus nehraje na arménské politické scéně velkou roli.  Mimoparlamentní strany", "section_level": 2}, {"title": "Afghánistán.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Mongolsko.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Bangladéš.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Laos.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}, {"title": "Srí Lanka.", "content": "Pouze mimoparlamentní strana", "section_level": 2}], "src_summary": "V tomto seznamu liberálních stran jsou uvedeny politické strany, které se hlásí k principům politického liberalismu, a to buď pravostředového nebo pravicového tržního liberalismu, tak levostředového liberalismu. Liberálové usilují o svobodnou společnost založenou na osobní svobodě, osobní zodpovědnosti a sociální spravedlnosti, protopólné směry liberalismu se rozdílně staví k aktivní roli státu. Liberálové mohou být zastoupeni i v jiných stranách, ty však nejsou v seznamu uvedeny.", "tgt_summary": "This article gives information on liberalism worldwide. It is an overview of parties that adhere to some form of liberalism and is therefore a list of liberal parties around the world.", "id": 2006514}
{"src_title": "Fenomén", "tgt_title": "Phenomenon", "src_document": [{"title": "Fenomén ve filosofii.", "content": "Řecké slovo fenomén (\"fainomenon\") původně označovalo přelud, později jakýkoli jev. Platón sice pojem fenomén nepoužil, jeho rozlišení mezi smyslově přístupnými věcmi a věčnými idejemi tento směr filosofického zkoumání inspirovalo. Německý filosof Immanuel Kant upozornil na to, že empirické poznání má ke skutečnosti přístup jen prostřednictvím jevů, kdežto \"věci o sobě\" jsou nám z povahy věci nedostupné.  Ve své kritické filosofii rozlišuje Immanuel Kant mezi nám smyslově přístupným fenoménem a věcí o sobě, kterou lze poznat pouze rozumově (jako noumenon). Toto rozlišení rozvinul Edmund Husserl ve své fenomenologii, která chce zkoumat čisté fenomény, nezkreslené našimi předpoklady. Fenomenolog tedy musí provést fenomenologickou redukci, to znamená „uzávorkovat“ čili dočasně vyřadit svá předběžná přesvědčení, včetně předpokladu, že fenomén je skutečný, existující předmět. Běžně totiž člověk pokládá fenomén jen za svůj přístup k věci, k předmětu své intence, takže nevěnuje pozornost tomu, jak se mu předmět přesně ukazuje. Běžný čtenář ani nezpozoruje tiskovou chybu, protože mu jde o smysl čteného; fenomenologický přístup by se v tomto příkladě podobal přístupu korektora, který sleduje natištěná písmena.  Husserl tedy nijak nepochybuje o skutečnosti věcí, chce se k nim naopak co nejvíce přiblížit, ale protože všechny smyslové zkušenosti lidé přijímají jako fenomény, je podle něj třeba fenomény co nejpřesněji zachytit. Jako jev vnímaná věc je dána buďto „v originále“, tedy tak, že si ji člověk může prohlédnout i z jiné strany, zblízka nebo naopak s větším odstupem, anebo je člověku dána jen ve vzpomínce či představě, takže další zpřesnění fenoménu už není možné. Německý filosof Martin Heidegger definoval „čistý jev“ jako „to, co se samo ukazuje, a tak, jak se to samo ukazuje“, tedy bez jakýchkoli dalších předpokladů.", "section_level": 1}, {"title": "Fenomén v empirických vědách.", "content": "Fenomén ve vědách znamená jev, cokoli, co \"se jeví\", takže to lze pozorovat, popsat a někdy i změřit. Označení fenomén nerozlišuje, zda se pozorovaný jev prokáže jako reálný nebo ne, neřeší tedy otázku reálné existence. Fenomenologie v empirických vědách znamená jevový popis předmětu, např. v medicíně souhrn (pozorovatelných) symptomů nemoci, a stojí tak na začátku empirického zkoumání. Tak na samém začátku objevu radioaktivity stojí fenomén zčernání fotografické desky v blízkosti smolince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenomén (z řec. \"fainomenon\" od \"fainein\", jevit se) znamená jev, to co se člověku ukazuje, a to bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam. V empirických vědách je to obecné označení pro pozorovaný jev (věc, událost, proces apod.).", "tgt_summary": "A phenomenon (; plural phenomena) is \"an observable fact or event,\" derived from the Greek verb \"φαίνειν\" (phainein), meaning to \"show\", \"shine\", \"appear\", \"be manifest\", or \"to manifest itself\". The term came into its modern philosophical usage through Immanuel Kant, who contrasted it with the noumenon. A \"noumenon\", in contrast to a phenomenon, cannot be directly observed. Kant was heavily influenced by Gottfried Wilhelm Leibniz in this part of his philosophy, in which phenomenon and noumenon serve as interrelated technical terms. Far predating this, the ancient Greek Pyrrhonist philosopher Sextus Empiricus also used phenomenon and noumenon as interrelated technical terms.", "id": 2432444}
{"src_title": "Filioque", "tgt_title": "Filioque", "src_document": [{"title": "Vznik a význam formule.", "content": "Formule \"filioque\" se týká vycházení Ducha Svatého. Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch Svatý vychází z Otce („... který z Otce vychází...“). V rámci boje proti arianismu, který na křesťanském západě především díky ariánským Gótům přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch Svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou Marius Victorinus († asi 362), který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a Syna, a sv. Hilarius z Poitiers († 367), který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. Augustin († 430) pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho \"fons principalis\" (hlavním pramenem, vychází z něj \"principaliter\"), a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik sporu o \"filioque\".", "content": "Formuli \"filioque\" nalezneme v několika západních vyznáních víry (v pseudo-Atanášově či v toledském). Do západní formulace nicejsko-konstantinopolského vyznání se dostala pravděpodobně až v roce 675. Víru ve vycházení (lat. \"processio\") „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. Maxim Vyznavač († 662) v listu Marinovi z Kypru.  K velkému střetu s Východem, který tento dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry neznal, došlo, když západní mniši v roce 807 zpívali krédo na Olivové hoře. Východní mniši se pohoršili a papež Lev III. tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí \"filioque\" je sice nepopiratelná, nicméně odmítl její připojení do kréda. Aby své výpovědi dodal vážnosti, umístil nad hrobem sv. Petra dvě desky s krédem, řeckou a latinskou, bez \"filioque\". Přímo jako římskou či západní herezi označil \"filioque\" konstantinopolský patriarcha Fótios († 890) ve svém spise \"Kniha o mystagogii Ducha Svatého\".  Kritický okamžik nastal však až v roce 1014, kdy se římské papežství ocitlo v područí německých císařů. Jindřich II. přišel do Říma, dosadil papeže Benedikta VIII. a prosadil krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s \"filioque\". Od té doby se vsuvka \"filioque\" v západní církvi prosadila a stala se jedním z hlavních sporných a diskutovaných bodů mezi západní a východní církví.", "section_level": 1}, {"title": "Pravoslavné pojetí.", "content": "Vyznání víry (tzv. symbol víry) s nebo bez \"filioque\" vyjadřuje výrazně odlišné učení o Boží Trojici. Západní pojetí je naznačeno výše. Sv. Fótios ze strany křesťanského východu obviňuje západní církev z hereze (což potvrdil i velký sněm (r. 867; 1000 osob), který Fótios svolal, aby posoudil tuto otázku a další novoty zaváděné latiníky), neboť zavádí do Trojice dva principy (počátky), což je v rozporu s tradičním učením Otců, které se dá vyjádřit termínem monopatrismus – neboť \"a Patri solo\" (jen z Otce) všechno pochází.  Vycházení Ducha Svatého z Otce je doloženo Kristovými slovy v Janově evangeliu (viz o tom Jan 14,16 a 26, hlavně však 15,26). Písmo svaté o vycházení Ducha Svatého „i ze Syna“ nikde nic nepraví. Proč o tom Kristus nic neříká? Z pravoslavného hlediska je tedy vsuvka „filioque“ jakýmsi přídavkem k Božímu zjevení, což považuje pravoslavná teologie za nepřípustné.  Niceocařihradský symbol víry sestavili svatí otcové na prvním, Nikajském (325) a druhém, Konstantinopolském koncilu (381). Všeobecný sněm považují pravoslavní za nejvyšší pozemskou církevní autoritu. Následující sněmy už symbol neměnily, jen potvrzovaly platnost a nedotknutelnost Niceocařihradského symbolu víry a vylučovaly z Církve obecně každého, kdo by se odvážil něco ze symbolu ubírat nebo něco k němu přidávat. Proto je změna v symbolu víry provedená vsuvkou „filioque“ na západě z hlediska pravoslaví nelegální, nelegitimní a uvaluje na ty, kteří se jí odvážili a kdo takový symbol používají, klatbu svatých otců všeobecných sněmů.  Teologicky bylo filioque od sv. Fótia po všechny další doby v pravoslavné církvi sněmovně (867) vyhlášeno a obecně považováno za velice vážnou \"triadologickou herezi\", neboť podle pravoslavných zavádí nepravdivé učení o svaté Trojici. Pravoslavná triadologie učí, že jediným zdrojem Božství a pramenem obou dalších Osob v Trojici je jediný Otec. Filoque podle názoru pravoslaví zavádí tzv. \"subordinaci\" - čili staví Ducha Svatého níže než je Syn; zatímco Syn by měl jen jeden počátek a sám byl počátkem jiné Osoby Trojice, tak Duch Svatý by měl dva počátky a sám by nebyl počátkem žádné Osoby. Takové učení se příčí učení svatých Otců prvního tisíciletí.  Při jednáních o unii mezi Konstantinopolí a Římem ve Florencii (1439, Florentská unie) byla probírána otázka, jak smířit pravoslavné učení s katolickým právě ohledně rozdílné nauky o Boží Trojici. Byla zkoumána možnost ztotožnit západní učení „filioque“ o Duchu Svatém vycházejícím \"„i ze Syna“\" s pravoslavným učením, které někdy říká, že Duch Svatý může vycházet i \"„skrze Syna“\" („skrze“ - řecké \"diá\" naznačuje, že nic nepřijímá od toho, čím prochází). Při sněmovních debatách, kdy katolická strana vysvětlila svůj věroučný výklad vsuvky \"filioque\", se někteří pravoslavní přesvědčili o nesmiřitelnosti těchto dvou věroučných pohledů. Svatí Otcové, jejichž texty byly známy pravoslavným, zmiňující vycházení \"„Ducha skrze Syna“\" měli dle kontextu na mysli nikoliv, že by Syn byl pramenem Osoby Ducha (tj. nikoliv vycházení \"hypostatické\"; \"hypostase\" = osoba), ale že \"Syn může posílat Ducha\", který však hypostaticky vychází jen z Otce; čili ve smyslu \"posílání\" může Duch Svatý vycházet i od Syna. Naopak katolíci na sněmu podle pravoslavných prokázali, že oni chápou filioque přesně v tom smyslu, který považují pravoslavní za heretický, čili jako dva počátky. Na sněmu v argumentaci za pravoslavné vynikl zvláště sv. Marek Efezský (Eugenikos), který o tom napsal argumentaci zvanou \"„sylogické kapitoly“\".  Učení o „filioque“ vedlo z pohledu pravoslavných k tomu, že se v katolickém učení prosadila \"subordinace Ducha Svatého\", což vedlo k prudkému poklesu úcty ke Svatému Duchu v katolické církvi v druhém tisíciletí. Pravoslaví vnímají tento proces v souvislosti se vzrůstajícími ambicemi římského papeže, který jakoby v západní církvi začal zaujímat místo a atributy náležející v církvi Duchu Svatému (např. neomylnost, jednotící princip apod.)  Z hlediska pravoslavné věrouky není možné žádné sjednocení s římskokatolickou církví, dokud tam nebude „filioque“ jednoznačně odmítnuto a odsouzeno jako blud.", "section_level": 1}, {"title": "Legitimita změny kréda.", "content": "Otázkou je, zda je legitimní měnit text kréda, jak jej stanovil Chalkedonský koncil (451), který toto vyznání potvrdil. Efezský koncil (431) jasně říká, že není možné krédo jakkoli měnit, něco přidávat či ubírat. Není však jasné, čeho přesně se tento zákaz týká, otázka přípustnosti navíc nevypovídá nic o pravověrnosti či mylnosti této vsuvky.", "section_level": 1}, {"title": "Pravoslavný pohled.", "content": "Jestliže kánony svatých sněmů zakazují Niceocařihradský symbol víry jakkoliv měnit, něco přidávat či ubírat, pak je jasné, že se to týká čehokoliv, co by někdo chtěl ze Symbolu ubrat nebo k němu přidat. A tedy i \"filioque\".  Nedotknutelnost Symbolu stanovuje mj. 1. kánon šestého všeobecného sněmu, který je velice dlouhý, a tak vybíráme jen to, co se týká Niceocařihradského symbolu:  \"...Boží milostí stanovíme: Jest nutno zachovávati víru nedotčenou novotářstvím a změnami, odevzdanou nám od svědků a služebníků Slova, Bohem vyvolených apoštolů; dále pak od třistaosmnácti svatých a a blažených otců, shromážděných v Nicei při císaři našem Konstantinovi (tj. I. všeobecný sněm, r. 325 v Nicei), ve věci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodněji řečeno mnohobožství, kteří jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v třech osobách Boží bytosti a vysvětlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevědomosti, nýbrž jasně naučivše věřící klaněti se jednou úctou Otci i Synu i Svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé učení o nestejných stupních Božstva a zbořili a povalili dětinské stavby, budované z písku bludaři proti pravoslavnosti. Také při velikém Theodosiji, císaři našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním městě shromážděnými (tj. II. všeobecný sněm, r. 381 v Cařihradě - Konstantinopoli) vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovědné výroky o Sv. Duchu přijímáme, kdežto bezectného Macedonia společně s dřívějšími nepřáteli pravdy zavrhujeme, neboť se směle odvážil pokládati Pána za služebníka a chtěl unáhleně přetnouti jednotu nepřetrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší naděje.... Krátce řečeno ustanovujeme, aby víra všech mužů, kteří se v Církvi oslavili a byli světly ve světě, držíce slovo života, byla pevně zachovávána a zůstala do konce věků nezvratitelnou, společně s jejich spisy a dogmaty od Boha předanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako nepřátele pravdy, marně skřípějící proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a nepřijal shora řečená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dříve učiněných od shora jmenovaných svatých a blažených otců, budiž jako cizí vyloučen a vyvržen z řad křesťanských. Neboť jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dříve bylo usneseno, a žádným způsobem jsme nemohli ani ničeho přidávati ani ubírati.\" Další spornou otázkou, v níž je různice mezi katolicismem a pravoslavím (a která ve skutečnosti stojí za všemi spory), je - jestli může papež (či jakákoliv jiná osoba v Církvi) měnit závěry a dogmata všeobecných sněmů či nikoliv, jinými slovy: zdali je nejvyšším pozemským církevním orgánem sněm anebo papež. V římskokatolické církvi se nakonec definitivně prosadil princip, že papež stojí nad sněmem, což je a vždy bude pro pravoslaví zcela nepřijatelné. Pravoslavní dokládají svůj názor, že sněm stojí nad jakýmkoliv biskupem, patriarchou či papežem mnohými příklady průběhů sněmů v prvním tisíciletí, kdy sněmy zcela svobodně nakládaly s výnosy papeže - zavrhovaly je, nebo přijímaly, či opravovaly, přeformulovávaly.  Jako ukázku zmíníme čtvrtý všeobecný sněm, což byl sněm s nejpočetnějším zastoupením ve starověku, přes 600 biskupů z celého Východu, ze Západu přijeli 3 zástupcové papeže a 2 zástupci afrických biskupů. Papežským legátům bylo přiděleno čestné místo po boku zástupců císaře. \"„Při rokování o otázkách víry byl přečten Tomos (List Lva Římského) Flaviánovi Cařihradskému. Otcové uvítali tento dokument jako autentické vyjádření pravoslavné christologie. Avšak názor legátů římské stolice, že je potřeba tento dokument, jelikož pochází od papeže, přijmout bez diskuzí jako kánon (pravidlo), byl odmítnutý a Lvův text byl podroben důkladnému studiu a konfrontaci s christologickými díly sv. Cyrila Alexandrijského. Tady je zajímavé, že výhrady k některým větám papežova textu měli nejen východní biskupové, ale i ilýrijští, kteří v tom čase jurisdikčně podléhali papežově pravomoci. To dobře ukazuje, že tehdejší církev byla daleko od toho, aby oficiální papežův dokument považovala za neomylný „ex cathedra“. Naopak, při jeho schvalování a přijímání byl uplatněn v plné míře „consensus ecclesiae“. Při vší emfatické chvále, kterou Otcové pronesli o papežském Tomosu, měřítkem orthodoxie byla jejich vlastní církevní tradice, a ta byla blíže ke sv. Cyrilovi, než ke sv. Lvovi“\" (úryvek z Církevních dějin II., Pavel Aleš, prof. ThDr. Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově).  Jestli papež měl, či neměl právo doplňovat (čili měnit, upravovat) posvátné znění Symbolu víry, které bylo sestaveno na sněmech a další sněmy pak tento Symbol potvrdily, je otázkou nejen jednoduše disciplinární (to by bylo zploštění tohoto problému), nýbrž v podstatě věroučnou, neboť římskokatolické chápání postavení a úlohy papeže jako Božího náměstka na zemi je věcí týkající se principů víry v Krista a jeho reálné přítomnosti v Církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Katolický pohled.", "content": "Ačkoliv efeský sněm (431), na který se pravoslavní odvolávají, zakázal hlásat, sepsat nebo sestavit jinou víru mimo tu, která byla definována od sv. Otců v Niceji, nikde není zákaz na \"rozšíření\" Symbolu přídavkem „Filioque“. Pokud by žádné rozšíření nebylo možné, porušil by už sněm nicejský nejstarší apoštolské symbolum, kdy proti Ariánům přibyl dodatek o soupodstatnosti druhé Božské osoby s Otcem. A sněm cařihradský by taktéž porušil takový zákaz tím, že proti Macedoniánům definoval nauku o Duchu Sv. jako třetí Božské osobě odlišné od osoby Otce a Syna, ale stejné přirozenosti.  Spor pak může být veden, zda má dekret Efezského koncilu povahu dogmatickou, nebo jen disciplinární.  Pokud by Církev vložením „Filioque“ porušila zjevenou pravdu, byla by tím popřena neomylná autorita Církve, protože by Církev nemohla nikdy odkrývat žádnou další pravdu víry.  Ve Španělsku, Francii a Německu bylo přidáno „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry již roku 589. To bylo známo i na východě, přesto všeobecné sněmy z roku 680 a 787 to neodsoudily. Proto lze vidět věroučný spor o „Filioque“ jako uměle vyvolaný Fotiem, který si tím chtěl udržet nelegitimní postavení patriarchy Cařihradu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filioque (lat. „\"i Syna\"“) je sporná součást křesťanského, tzv. Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (kréda) v jeho západním znění (pravoslavné církve používají Niceo-konstantinopolské vyznání víry vždy zásadně bez \"filioque\", západní církve s ním). Pojmem \"filioque\" se někdy označuje i celý dogmatický spor mezi pravoslavím a katolickou církví včetně jejích historických souvislostí. Ve vlastním slova smyslu se jednalo o procesi (vycházení, původu) Ducha Svatého v rámci Boží Trojice.", "tgt_summary": "Filioque (, ) is a Latin term added to the original Niceno-Constantinopolitan Creed (commonly known as the Nicene Creed), and which has been the subject of great controversy between Eastern and Western Christianity. It is not in the original text of the Creed, attributed to the First Council of Constantinople (381), the second ecumenical council, which says that the Holy Spirit proceeds \"from the Father\", without additions of any kind, such as \"and the Son\" or \"alone\".", "id": 1379912}
{"src_title": "Tomáš More", "tgt_title": "Thomas More", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a rodinný život.", "content": "Byl synem soudce Jana, navštěvoval latinskou školu a ve svých dvanácti letech se stal pážetem. Dva roky studoval na oxfordské univerzitě latinu a řečtinu, poté studoval práva na Lincoln's Inn. Stal se úspěšným právníkem, roku 1504 pak členem Parlamentu. Toužil po mnišském životě a určitou dobu žil jako konvrš v londýnské kartouze. V šestadvaceti letech se oženil s Joanou Coltovou, z jejich manželství se narodily tři dcery (Markéta, Alžběta, Cecílie) a syn Jan. Po šesti letech šťastného manželství však manželka umírá. Po čase se More oženil podruhé, a to s Alicí Middletonovou, která byla o sedm let starší, toto manželství zůstalo bezdětné.", "section_level": 2}, {"title": "Raná politická kariéra.", "content": "Roku 1504 se stal členem parlamentu. Od roku 1510 byl osm let jedním ze dvou londýnských podšerifů. Král Jindřich VIII. si Mora všiml a vyslal jej na diplomatické mise. V roce 1517, v 39 letech, nastoupil plně do královských služeb a později se stal tajemníkem a osobním poradcem krále Jindřicha VIII. Roku 1521 se stal rytířem. Byl rozhodným protivníkem Martina Luthera a pomohl Jindřichovi VIII. sepsat spis \"Obrana sedmi svátostí\", za nějž papež krále odměnil titulem \"defensor fidei\" (česky „obránce víry“) a který získal velký ohlas po celé Evropě.  Thomas More byl prostředníkem mezi králem a Lordem kancléřem Thomasem Wolseyem.", "section_level": 2}, {"title": "Lord kancléř.", "content": "Kardinál Thomas Wolsey, arcibiskup z Yorku, nedokázal zajistit u papeže rozvod a anulaci manželství Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a roku 1529 byl donucen odstoupit ze své funkce kancléře. Na jeho místo byl králem Jindřichem VIII. jmenován Tomáš More.  Thomas More se významně podílel na pronásledování protestantů a dalších reformátorů odchylujících se od závazné katolické doktríny. Jedním z pronásledovaných byl William Tyndale, překladatel Nového zákona do angličtiny. Pronásledovaní křesťané byli vězněni, mučeni a v případě, že odmítli odvolat, byli upalováni na hranici.  Ve věcech vypořádání se s reformací stál nábožensky založený More na straně krále, nicméně nepodpořil jej v prosazování anulace sňatku přes odpor papeže Klementa VII., které bylo v rozporu s kanonickým právem.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace a rozchod s králem.", "content": "Král Jindřich reagoval na odmítnutí svého požadavku tím, že si nechal schválit zákon o svrchovanosti (\"Act of Supremacy\"), kterým se sám dosadil do čela anglické církve, odtrhnuv ji od církve římskokatolické, čímž vznikla anglikánská církev. Duchovenstvu bylo nařízeno přísežně uznat světského panovníka hlavou církve. More s tímto požadavkem nesouhlasil a 16. května 1532 z úřadu kancléře odstoupil. Ačkoli svou rezignaci odůvodnil zdravotními problémy, přesto byla, jak králem, tak poddanými, pochopena jako výraz nesouhlasu se zákonem o svrchovanosti.  Roku 1534 odsouhlasil Parlament Zákon o následnictví (\"Act of Succession\"), který uznal legitimitu všech potomků Jindřicha a Anny Boleynové a mimoto odmítal jakoukoli cizí autoritu, ať již prince, nebo potenta (tzn. i papeže). Když More odmítl proti svému svědomí složit přísahu podle tohoto zákona, byl zatčen a uvězněn v Toweru. V procesu, který rozhodně nelze považovat za řádný ani podle tehdejšího anglického práva, byl odsouzen k smrti pro zradu a 6. července 1535 na Tower Hill popraven. Jeho hlava byla vystavena celý měsíc na London Bridge a poté po úplatku Moreovy dcery Margaret Roperové odstraněna.", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtné pocty.", "content": "Moreova poprava se setkala ve zbytku Evropy s obecným nesouhlasem jak u katolíků, tak u protestantů. Erasmus Rotterdamský se vyjádřil k jeho odsouzení a popravě větou, že „More byl čistší než napadlý sníh“.  V roce 1886 byl Tomáš More papežem Lvem XIII. blahořečen a v roce 1935 Piem XI. svatořečen. Je považován za patrona politiků a právníků, katolická církev slaví jeho svátek 22. června, společně se svátkem jeho přítele a mučedníka v téže věci, biskupa Johna Fishera.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Utopie.", "content": "Jeho nejvýznamnějším dílem je \"Utopie\" (1516), první ze středověkých utopií, tedy děl odehrávajících se ve vysněné, ideální (neexistující) společnosti. Moreova \"Utopie\" (řecky \"na místě, které neexistuje\" nebo \"Nikde\") dala název utopii jakožto žánru.  Podle autorů Vojtěcha Zamarovského, Bohumila Svobody, Jana Komorovského a Lva Hanzela je Thomas More otec myšlenky komunismu, protože ve své knize předložil detailní projekci vyšší fáze komunistické společnosti řízené principem každému podle jeho potřeb.  Naopak Patrik Ouředník s tímto názorem nesouhlasí:„Považovat, jak je dnes poměrně běžné, Morův spis za předmarxistickou vizi společnosti, je nepochybně zavádějící. Původní titul, \"Vpravdě zlatá a veleprospěšná knížka...\", nás odkazuje, byť parodicky, daleko spíše na soudobé knížky lidového čtení než na politické vulgáty 19. století. Ironie, přítomná už v titulu, je rozseta po celém textu – není nahodilé, že \"Utopie\" vznikla jako bezprostřední reakce na Erasmovu \"Chválu bláznovství\". Nereálnost Hythlodaiovy výpovědi je systematicky stavěna do popředí, od prášilovského jména hlavního svědka až po místní názvosloví: hlavní město Nikdetínu se jmenuje Amaurotum, Neviditelné či Temné (B. Ryba: Tmáň), protéká jím Anydrus, řeka bez vody, ostrovu vládne Ademus aneb Bezlidu, sousední zemi obývají Achorejci čili Bezzemci atd. Čímž ovšem etymologické hrátky zdaleka nekončí a ironie zhusta přechází do grotesky. Poslanci zvaní \"fylarchové\" jsou možná prostí ‚velitelé‘, ale možná také ‚ti, kteří mají rádi moc‘ – postoj v utopijské společnosti nemyslitelný. \"Syfograntové\" odkazují stejně dobře na ‚hlídače chlívů‘, resp. ‚prasečinců‘ jako na ‚pijáky hlubokých číší‘ či senilní starce. Za \"traniborem\", jenž předsadá syfograntům, nalezneme ‚nenažrance‘. Utopijské hlavní město neslo zdá se původně název \"Mentirum\", tedy Lhářov (spíše než B. Ryba: Smyšlenkov); utopijský ‚mentiranský senát‘ rovná se tedy sdružení lhářů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Tomáš More [mɔr], anglicky Thomas More, v latinizované podobě Thomas Morus (7. února 1478, Londýn – 6. července 1535, Londýn), byl anglický právník, politik a spisovatel. V letech 1529–1532 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII., jehož byl blízkým spolupracovníkem a přítelem. Je považován za nejlepšího anglického právníka a jednoho z největších evropských vzdělanců své doby. Po Jindřichově roztržce s katolickou církví se roku 1532 s králem rozešel a rezignoval na svůj úřad. Když později odmítl složit přísahu podle zákona o následnictví, byl nejprve uvězněn a posléze popraven. Katolická církev jej ctí jako svatého a mučedníka.", "tgt_summary": "Sir Thomas More (7 February 1478 – 6 July 1535), venerated in the Catholic Church as Saint Thomas More, was an English lawyer, social philosopher, author, statesman, and noted Renaissance humanist. He was also a chancellor to Henry VIII, and Lord High Chancellor of England from October 1529 to May 1532. He wrote \"Utopia\", published in 1516, about the political system of an imaginary island state.", "id": 2177302}
{"src_title": "Srážky", "tgt_title": "Precipitation", "src_document": [{"title": "Druhy srážek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle skupenství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Srážky smíšené.", "content": "Při teplotách lehce nad 0 °C.", "section_level": 3}, {"title": "Srážky pevné (sněhové, ledové).", "content": "Při teplotách pod 0 °C", "section_level": 3}, {"title": "Měření srážek.", "content": "Lze sledovat dobu trvání, intenzitu i prosté množství srážek. Množství srážek bývá udáváno v milimetrech kapalné vody spadlé na zemský povrch (1 mm = 1 l/m2). Sníh či kroupy zachycené srážkoměrem je proto třeba před měřením nechat roztát. Výraz srážkoměr může odkazovat na různá zařízení. Přístroj k měření úhrnu srážek se nazývá \"hyetometr\". Velmi zjednodušeně jej lze popsat jako nádobu s nálevkou. Přístroj zaznamenávající časový průběh dešťových srážek (např. pomocí plováku) bývá označován termínem \"ombrograf\". Přístroj na zjišťování množství rosy má název \"drosometr\" (může mít podobu síťky spojené s vahami). V současnosti se ke sledování intenzity srážek široce využívá meteorologických radarů.  Srážkový úhrn je charakterizován jako výška vodního sloupce srážek za určitý časový úsek. Obvykle bývá uváděn v jednotkách mm/hod, mm/rok.", "section_level": 2}, {"title": "Orografické překážky.", "content": "Stojí-li v cestě převládajícímu směru větrného proudění horské pásmo, vypadne převážná většina srážek (zejména dešťových) na návětrné straně a v závětří hor tak vzniká srážkový stín. Typickým příkladem takto orograficky zeslabených srážek může být Žatecko a Roudnicko v závětří Krušných hor a Českého středohoří, kde roční úhrn srážek dosahuje pouze kolem 450 mm/rok. Naopak příkladem zesílených srážek na návětrné straně jsou Jizerské hory, zejména severozápadně orientované údolí říčky Smědé, na jehož konci dosahují průměrné roční úhrny kolem 1700 mm, což je nejvíce v celé České republice.  Průměrný úhrn srážek se zvyšuje s nadmořskou výškou a maxima dosahuje (ve středoevropských podmínkách - například v Alpách či Tatrách) v nadmořské výšce kolem 2500 m n. m. Nad touto hranicí se projevuje takzvaná inverze srážek, tedy pokles srážkových úhrnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atmosférické srážky (či jen srážky) jsou pojem zahrnující velkou část hydrometeorů. Jedná se o soustavu částic vody, vzniklých kondenzací vodní páry nebo sublimací nebo podobně (například zdvižením větrem z povrchu země), které padají z atmosféry na zemský povrch či kondenzují přímo na zemském povrchu. Srážky jsou jednou z hlavních částí koloběhu vody v přírodě. Průměrné množství a frekvence srážek jsou důležitou charakteristikou zeměpisných oblastí a rozhodujícím faktorem pro úspěšné provozování zemědělství. Globálně spadne průměrně 2,7 mm srážek za den. S růstem teploty poroste míra srážek i výparu. V ČR pro model RCP 8.5 je předpovězen hlavně nárůst srážek v zimě a neznatelná změna v létě. Světově průměrně spadne většina srážek na daném místě během doby 2 týdnů v roce.", "tgt_summary": "In meteorology, precipitation is any product of the condensation of atmospheric water vapor that falls under gravity from clouds. The main forms of precipitation include drizzle, rain, sleet, snow, ice pellets, graupel and hail. Precipitation occurs when a portion of the atmosphere becomes saturated with water vapor (reaching 100% relative humidity), so that the water condenses and \"precipitates\". Thus, fog and mist are not precipitation but suspensions, because the water vapor does not condense sufficiently to precipitate. Two processes, possibly acting together, can lead to air becoming saturated: cooling the air or adding water vapor to the air. Precipitation forms as smaller droplets coalesce via collision with other rain drops or ice crystals within a cloud. Short, intense periods of rain in scattered locations are called \"showers.\"", "id": 2342831}
{"src_title": "Thomas Mann", "tgt_title": "Thomas Mann", "src_document": [{"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Jde o bratra spisovatele Luize Heinricha Manna (1871–1950) a ekonoma Karla Viktora Manna (1890–1949), otce spisovatele Klause Manna (1906–1949) a historika a politologa Golo Manna (1909–1994). Známými se staly i jeho dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová (1905–1969), spisovatelka Monika Mannová (1910–1992) a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová (1918–2002) a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann (* 1940).  Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Júlie da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie a měla v sobě kreolskou krev. Po otcově smrti roku 1893 a rozpadu firmy se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér pojišťovací společnosti, rok pracoval v redakci satirického časopisu \"Simplicissimus\", poslouchal přednášky na vysoké škole a v letech 1895–1898 byl v Itálii se svým bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 (črta \"Vize\") a o rok později debutoval svou novelou \"Gefallen\". První velké dílo, román \"Buddenbrookovi\", vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel.  Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí (Eriku, Klause, Gola, Moniku, Elisabeth a Michaela), z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Fakt, že spojil svůj život s ženou, ač to ve své době byla jediná možnost veřejného partnerského soužití, byl pro jeho okolí víc než překvapující. Nacházel totiž větší zalíbení v mladých mužích než ve společnosti žen. Jeho homosexuální či snad bisexuální orientace se potvrdila až dvacet let po jeho smrti, kdy byly odtajněny jeho soukromé deníky. Homosexuální motivy jsou časté i v Mannově díle (např. v románu \"Buddenbrookovi\" či v novelách \"Smrt v Benátkách\" a \"Tonio Kröger\").", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "V roce 1912 onemocněla Katia tuberkulózou a pobývala dlouhodobě v plicním sanatoriu ve švýcarském Davosu. Její léčba, zážitky ze sanatoria i obavy z možné smrti inspirovaly Thomase Manna k druhému významnému románu, snovému vyprávění z luxusní plicní ozdravovny \"Kouzelný vrch\", na němž začal pracovat v roce 1913 a dokončil ho roku 1924, kdy byl, rovněž s velkým úspěchem, publikován.  V době první světové války se v esejích \"Úvahy nepolitického člověka\" dostal do zásadních rozporů s bratrem Heinrichem, když válku neodmítl a zastal se prušáctví a německého nacionalismu. Později však doznal svůj omyl a přiklonil se k demokracii a humanismu jako jeho bratr.  V té době se již stýkal s předními umělci a spisovateli své doby, např. s Hermannem Brochem či Robertem Musilem, jemuž výrazně pomáhal v jeho finanční tísni a jehož díla si velmi vážil. V roce 1929 pak získal Nobelovu cenu za literaturu \"\"zejména za jeho mohutný román Buddenbrookovi, který během let získával stále vyšší uznání jako jedno z klasických děl současné literatury\"\" (citace z odůvodnění Švédské akademie), přičemž jedním z kandidátů na toto ocenění byl již v roce 1927. Ze značné finanční sumy, kterou obdržel, umořoval vysoké dluhy svých dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Válka a exil.", "content": "Již od počátku třicátých let s obavami sledoval hrozící nástup nacismu v Německu. Ve své řeči \"Apel na rozum\" pronesené v Berlíně v říjnu 1930, jež vstoupila do dějin jako tzv. \"Německý projev\" varoval před touto hrozbou. Přes nadšené přijetí nebylo jeho varování vyslyšeno. V roce 1933 opustil proto s ženou Katiou přes Paříž Německo a uchýlil se do exilu ve Švýcarsku, kde žil v Küsnachtu v blízkosti Curychu.  V letech 1934 a 1935 podnikl první cesty do USA. V roce 1936 získal díky udělení domovského práva městečkem Proseč československé státní občanství a cestovní pas. V roce 1938 odjel do USA, jejichž občanem se stal roku 1944. V tomto období pracoval Mann na rozsáhlé románové tetralogii \"Josef a bratří jeho\", napsané na biblický námět.  Po druhé světové válce se vrátil do Evropy a od roku 1952 žil ve Švýcarsku. Roku 1947 vydal své pravděpodobně nejznámější dílo, román \"Doktor Faustus\", napsaný za jeho pobytu ve Spojených státech. Faustovská inspirace, přenesená do soudobého Německa, spojuje v postavě skladatele Adriana Leverkühna otázky umělecké tvorby a svobody duše.  Při pobytu v nizozemských přímořských lázních v Nordwijku onemocněl arteriosklerózou. Po návratu do Curychu byl hospitalizován a 12. srpna 1955 zemřel ve věku 80 let. Smrt mu již nedovolila dopsat román o životě virtuózního podvodníka \"Zpověď hochštaplera Felixe Krulla\". Je pochován ve švýcarském Kilchbergu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Thomas Mann (6. června 1875 Lübeck – 12. srpna 1955 Curych, Švýcarsko) byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929.", "tgt_summary": "Paul Thomas Mann (, ; ; 6 June 1875 – 12 August 1955) was a German novelist, short story writer, social critic, philanthropist, essayist, and the 1929 Nobel Prize in Literature laureate. His highly symbolic and ironic epic novels and novellas are noted for their insight into the psychology of the artist and the intellectual. His analysis and critique of the European and German soul used modernized versions of German and Biblical stories, as well as the ideas of Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Nietzsche and Arthur Schopenhauer.", "id": 1962780}
{"src_title": "Víra", "tgt_title": "Belief", "src_document": [{"title": "Židovství a křesťanství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hebrejská bible.", "content": "V hebrejské bibli (tanach) existuje pro víru slovo \"emuna\" (אֱמוּנָה) – z pasivní formy (נֶאֱמָן důvěryhodný) – které má význam:  Toto pojetí vyplývá ze vztahu mezi Hospodinem a Izraelem, definovaném smlouvou. Abrahám přemlouvá Boha, aby nezničil Sodomu a Gomoru, Mojžíš přesvědčuje Hospodina, aby s Izraelity nejednal příliš tvrdě. Bůh v takovém vztahu \"víry\" stojí jako partner, s nímž je možno mluvit, či podle jiného názoru zápolit (srov. Jákobův zápas s andělem u doubravy Mamre, kde jej Bůh přejmenuje na \"Izrael\", tj. \"zápasí Bůh\" či podle jiného názoru \"zápolí s Bohem\"; Genesis 32). V tomto původním biblickém slova smyslu víra není zastávání určitých názorů, \"„nýbrž odvaha vkročit do prostoru tajemství“\". Proto například u rabi Nachmana stojí proti sobě rozum a víra v nesmiřitelném protikladu, ačkoliv samotná \"emuna\" je jinak v judaismu často chápana též ve smyslu rozumového stvrzení zjevené pravdy a tradice vyvozené z Tóry.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Slovo víra, v Novém zákoně v řecké podobě pistis (πίστις) v sobě nese ideu důvěry, jistoty, pevného přesvědčení, někdy též věrnosti.  Význam tohoto řeckého pojmu nám odhalují nalezené papyry s obchodními dokumenty, ve kterých je smlouva výměnou jistot, které zaručují budoucí přesun majetku, který smlouva popisuje. Tyto jistoty se právě skrývají pod pojmem πίστις, jehož používá např. i novozákonní list Židům, který obsahuje pojednání o víře: \"„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme\" (Židům 11,1).“  Stručně řečeno je v Novém zákoně víra spolehnutím se na Boží sebezjevení člověku, zvláště ve významu důvěry v zaslíbení, která Písmo obsahuje. Takový pojem víry je velmi blízký představě víry v hebrejských posvátných spisech.  Novozákonní autoři však staví rovnítko mezi víru v Boha a víru v Ježíše. Janovo evangelium právě tuto víru v Ježíše zdůrazňuje: \"„Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal“\" (tj. Ježíše Krista, Jan 6,29). Věřit v Krista znamená zde téměř totéž jako přijímat Krista. Termín se velmi často objevuje i v souvislosti s misijní činností církve. Jak píše současný německý teolog Walter Kasper:", "section_level": 2}, {"title": "Katolictví.", "content": "Katolická církev chápe víru nejen jako přesvědčení o existenci Boha, ale také jako plné podřízení svého rozumu a vůle Bohu. Víra je chápána jako lidský úkon, ale zároveň také milost (Boží dar), protože víra není založena jen na základě logiky. Víra v tomto pojetí od člověka nevyžaduje, aby se zbavil rozumu, ale aby se zbavil zpupnosti rozumu a osvobodil se tak \"„od iluze, že hloubku pravdy může plně uchvátit svým věděním a převést ji do svého vlastnictví a své režie.“\"  Katolická církev klade důraz na praktické propojení se životem podle listu Jakubova: \"„Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“\" (Jak 2,17). Životní projevy křesťana jsou podle tohoto pohledu projevem jeho víry, tzn. součástí víry. Ta se nechápe pouze jako vnitřní postoj, ale jako vnitřní postoj, který se projevuje činy. Tímto se oproti luterskému sola fide staví katolické \"„nejen, ale i“\".  Jako ctnost je považována víra, která věří v existenci Boha, v jeho slova (Bibli) a věrouku církve (tradovaný výklad) a která se projevuje snahou poznat Boží vůli a plnit ji, což se pak projevuje láskou. Víra katolické církve je stručně shrnuta v krédech.", "section_level": 2}, {"title": "Protestantství.", "content": "Protestantští reformátoři pojímají víru jako druh poznání, jehož předmětem je Boží slovo a na němž závisí spása člověka. Víra přijímá a věří v Boží slovo s jistotou, že je pravdivé. Zvláštní úkon víry však má jako svůj předmět osobu a činnost Ježíše Krista. Specifikem protestantského pohledu je, že pouhou vírou je člověk coby hříšník ospravedlněn před Bohem (viz sola fide). Autorem této víry v člověku je Duch Svatý, který zjevuje pravdu a ručí za její hodnověrnost. Základem pro tuto víru je svědectví Boha, nikoli logika věci či její rozumnost, ale prostý fakt, že toto slovo promlouvá Bůh: „Toto praví Hospodin.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovo víra a odpovídající sloveso věřit se používá ve dvou příbuzných a ne vždy přesně oddělitelných významech: Kromě toho se podstatné jméno víra přeneseně používá i ve významu náboženství nebo konfese (\"„přestoupit na jinou víru“\"), ve starší češtině mohlo znamenat i věrnost nebo úvěr.", "tgt_summary": "Belief is the attitude that something is the case or true. In epistemology, philosophers use the term \"belief\" to refer to personal attitudes associated with true or false ideas and concepts. However, \"belief\" does not require active introspection and circumspection. For example, few ponder whether the sun will rise, just assume it will. Since \"belief\" is an important aspect of mundane life, according to Eric Schwitzgebel in the \"Stanford Encyclopedia of Philosophy\", a related question asks: \"how a physical organism can have beliefs?\"", "id": 511457}
{"src_title": "Svatý Cyprián", "tgt_title": "Cyprian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konverze ke křesťanství.", "content": "Pocházel z bohaté a významné pohanské rodiny. O jeho obrácení ke křesťanství nic nevíme, ale po jeho křtu v roce 245-248 dal velkou část svého majetku kartaginským chudým, jak se slušelo na člověka jeho stavu. Jeho původní jméno znělo Thascius, přijal však později ještě jméno Caecilius na počest kněze, kterému vděčil za konverzi. Stal se učitelem rétoriky.  Krátce po konverzi sepsal \"List Donatovi o Boží milosti\" (\"Epistola ad Donatum de gratia Dei\"), zřejmě spis \"De idolorum vanitate (\"O marnosti model\") a tři knihy \"Testimoniorum adversus Iudaeos (\"Svědectví proti Židům\"), kde se velmi kloní ke svému intelektuálnímu učiteli, kartaginskému (zřejmě) knězi Tertullianovi.", "section_level": 2}, {"title": "Zpochybněná biskupská volba.", "content": "Nedlouho po křtu byl Cyprianus vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Někdy mezi červencem 248 a dubnem 249 byl zvolen kartaginským biskupem, a to při veřejné volbě. Podpořili ho zvláště chudí, kteří si pamatovali jeho štědrost; velká část kněží však stála proti volbě a v opozici zůstala delší dobu.  Krátce po volbě muselo celé společenství křesťanů v Kartágu čelit nečekané zkoušce – novému pronásledování. Doposud po dlouhá léta žili křesťané v pokoji, církev se cítila zajištěná a její morálka upadala. Na začátku roku 250 vydal císař Decius edikt, jímž zakázal křesťanství. Toto pronásledování církve v římské říši mělo odlišný a hrozivější charakter. Trvalo dlouho a bylo systematické a efektivní. S uskutečňováním výnosu se totiž začalo od špiček v církvi, tj. od biskupů, kteří měli všichni přinést oběť císaři. Pro věřícího křesťana to bylo něčím nepředstavitelým. Dříve než pověřený prokonzul dosáhl Kartága, Cyprianus utekl.  Pronásledování velmi rozdělovalo církev na ty, kdo ustáli pronásledování s čistým štítem a to i za vysokou cenu, a na ty, kdo se podvolili, složili přísahu, obětovali císaři nebo vydali křesťanské knihy ke spálení. Cypriánův útěk byl považován jeho odpůrci za zbabělost a nevěrnost, a proto si pospíšili s jeho očerňováním v Římě. Římský klérus (římský biskup-papež Fabián byl krátce předtím popraven) napsal Cypriánovi nesouhlasný apel. Cyprianus odpověděl, že utekl v souladu s viděními a Božím příkazem, jehož se mu dostalo. Z místa svého úkrytu mezitím spravoval svůj lid prostřednictvím jáhna.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o odpadlících.", "content": "Při pronásledování mnoho křesťanů odpadlo od víry, ale později byli přijati zpět do církve. Vyznavači a ti, kteří při pronásledování obstáli, však trvali na skutečném a upřímném pokání navrátilců. Cyprianus se postavil na stranu prvních a odmítl odpadlíkům absoluci, leč v případě smrtelné nemoci, a hodlal odsunout otázku na klidnější dobu.  Avšak v kartaginské církvi vzniklo schisma. Jistý Felicissimus, vysvěcený v Cypriánově nepřítomnosti na jáhna knězem Novatem, odmítal jakékoli pokyny ze strany Cypriánových vyslanců. Cyprianus jej sesadil z úřadu a exkomunikoval stejně jako jeho podporovatele Augendia.  Po čtrnáctiměsíční nepřítomnosti se Cyprianus vrátil do Kartága a hájil důvod svého útěku v listech zaslaných severoafrickým biskupům a ve svém spise \"De lapsis\" (\"O odpadlících\"). Byl svolán koncil, který podpořil Cypriána a odsoudil Felicissima. \"Libellatici\", tj. ti, kdo vydali císařským úřadům křesťanské knihy, měli být přijati do církve po řádném pokání, ale ti, kdo obětovali císaři, měli být smířeni s církví až na smrtelném loži. Toto opatření bylo později zmírněno.  Felicissimova strana však zvolila proti Cypriánovi biskupem Fortunata. V Římě Ti, kdo byli na straně kněze Novatiana a odmítali přijmout odpadlíky zpět do církve, zvolili papežem Kornélia a v Kartágu svého biskupa Maxima.  Toto rozdělení kartaginské obce ale postupně ztrácelo na síle. Cyprián byl u lidu stále více oblíben. Povzbuzoval křesťany svými spisy \"De mortalitate\" (\"O smrtelnosti\"), \"De eleemosynis\" (\"O almužně\") a apologetickou obranou \"Ad Demetrianum\" (\"Demetrianovi\"), když jistý Demetrius obviňoval křesťany z katastrof, které postihly obec.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o platnost křtu.", "content": "Další spor propukl roku 255, kdy se proti Cypriánovi postavil papež Štěpán I. Řešilo se, zda ti, kdo přijali křest od heretiků, mají být pokřtěni znovu. Štěpán označoval křest za platný, pokud byl udělen podle zvyklostí církve, tj. ve jménu Krista nebo Nejsvětější Trojice. Takový názor měla i většina v církvi. Cyprianus byl naopak přesvědčen, že křest nemůže existovat mimo církev. Proto křtil i ty, kdo již byli pokřtěni mimo církev. Cypriánova úzká definice církve měla své kořeny v pojetí Tertullianově. Podobně smýšleli později i donatisté. Podle jejich mínění (stejně jako mnohem později v českém husitství) byly církevní úkony nehodných kněží neplatné.  Většina severoafrických biskupů stála na Cypriánově straně, na Východě je podporoval též Firmilianos, biskup v Caesareji. Zbytek církve stál na straně papeže. Spor se stal důležitým také pro mnohem pozdější vývoj v uspořádání církve. V řešení zmíněných neshod se poprvé jako argumentu použilo autority římské církve, resp. jejího biskupa, nad jinými biskupy církve. Takový argument Cyprianus odmítl a tak se stalo, že papež Štěpán I. přerušil společenství s Cypriánem a Kartágem.  Vyřešení sporu o platnosti křtu se stalo trvalou součástí učení Katolické církve. Křest, ať je udělen kýmkoliv, heretikem, ateistou nebo nekřesťanem, je platný, když je přítomen úmysl pokřtít tak, jak křtí církev.", "section_level": 2}, {"title": "Valerianovo pronásledování.", "content": "Na konci roku 256 začalo nové pronásledování křesťanů za vlády císaře Valeriana, a jak Štěpán I., tak jeho nástupce Xystus II., podstoupili v Římě mučednictví. V Africe připravoval Cyprianus svou obec na pronásledování spisem \"De exhortatione martyrii\" a sám byl posléze zatčen prokonzulem Aspasiem Paternem dne 30. srpna 257. Odmítl obětovat pohanským bohům a vyznal svou víru v Krista. Konzul jej odsoudil k exilu v pusté Churubis. Odtud se Cyprianus snažil spravovat nadále svěřenou církev. Po roce vyhnanství byl držen v domácím vězení ve své ville. 13. srpna 258 byl uvězněn na příkaz nového prokonzula, Galeria Maxima. Následujícího dne byl naposledy vyslýchán a odsouzen ke smrti stětím. Na místě jeho smrti byl později zbudován kostel, ale byl zničen při plenění Vandalů roku 430.  Vedle množství listů je Cyprianus autorem několika traktátů. Nejdůležitějším dílem je \"De unitate ecclesiae\" (\"O jednotě církve\"). Spis pojednává o úřadu biskupa jako o základním kameni církve. Jde o jedno z nejdůležitějších latinsky psaných křesťanských děl 3. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Cyprián, vlastním jménem Thascius Caecilius Cyprianus, byl biskup Kartága a důležitý starověký křesťanský spisovatel, církevní Otec. Narodil se na začátku 3. století v severní Africe, zřejmě v Kartágu, kde též získal dobré vzdělání. Zemřel jako mučedník při Valerianově pronásledování 14. září 258.", "tgt_summary": "Cyprian (; ; 200 – September 14, 258 AD) was bishop of Carthage and a notable Early Christian writer of Berber descent, many of whose Latin works are extant. He is also recognised as a saint in the Christian churches. He was born around the beginning of the 3rd century in North Africa, perhaps at Carthage, where he received a classical education. Soon after converting to Christianity, he became a bishop in 249. A controversial figure during his lifetime, his strong pastoral skills, firm conduct during the Novatianist heresy and outbreak of the Plague of Cyprian (named after him due to his description of it), and eventual martyrdom at Carthage established his reputation and proved his sanctity in the eyes of the Church. His skillful Latin rhetoric led to his being considered the pre-eminent Latin writer of Western Christianity until Jerome and Augustine.", "id": 1949571}
{"src_title": "Patristika", "tgt_title": "Patristics", "src_document": [{"title": "Přehled a rozdělení.", "content": "Patristická literatura zhruba šesti století se obvykle dělí na", "section_level": 1}, {"title": "Novozákonní apokryfy.", "content": "Sem patří početné spisy z 2. až 5. století, které se názvy i formou podobají spisům Nového zákona, které však už raná křesťanská církev při tvorbě kánonu odmítla. Proto se zachovaly často jen ve zlomcích a v různých překladech, řada z nich byla objevena teprve v 19. století. Právě z těchto spisů však patrně čerpal své informace o Ježíšovi, o Marii a křesťanství Korán.  Četné překlady svědčí o tom, že byly ve své době populární; často vycházejí vstříc zvědavé touze dozvědět se víc o Ježíši Kristu (zejména o jeho dětství), o jeho matce Marii, o osudech apoštolů a první církve. Některé se vyznačují množstvím zázraků, v jiných jsou patrné gnostické tendence.  Vědecky spolehlivý rozsáhlý výbor novozákonních apokryfů vyšel česky v nakladatelství Vyšehrad.", "section_level": 2}, {"title": "Apoštolští Otcové.", "content": "Názvem Apoštolští Otcové se od 17. století označuje soubor patnácti kratších, zčásti anonymních řeckých spisů, které vznikly zhruba v průběhu 2. století, tedy současně s pozdějšími spisy Nového zákona, a blíží se jim i formou, takže některé z nich se objevují v nejstarších zachovaných rukopisech jako jeho součást.  Mezi spisy Apoštolských Otců patří: Spisy mají velmi rozmanitý charakter a vznikly v celém východním Středomoří, od Alexandrie po Řím. Poskytují velmi zajímavé svědectví o počátcích křesťanství mimo Palestinu, o němž jinak - kromě listů apoštola Pavla a knihy Skutků - není známo téměř nic.", "section_level": 2}, {"title": "Apologeti.", "content": "Jak křesťanství pronikalo do středisek antické vzdělanosti, zejména do Alexandrie a do Říma, vyvolávalo polemické odezvy i pomluvy a už „List Diognétovi“ je vlastně literární obranou či apologií křesťanství. Další obrany křesťanství vyvracely hlavně pomluvy a často se obracely k římským císařům. Od poloviny 2. století se objevují i vnitrocírkevní polemiky proti herezím a heretikům, jež jsou nejdůležitějším pramenem pro studium např. gnóze. Nejvýznamnější mezi řecky píšícími apologety je  Apologeté 3. století psali většinou latinsky a hájili křesťanství nejen proti státnímu kultu, ale také proti židovství a později i proti vznikajícím herezím. Nejvýznamnější je  Na přechodu mezi apologetikou a vrcholnou patristikou stojí výrazný řecky píšící teolog Ireneus či Irenej z Lyonu (asi 140 – 200), známý jako odpůrce různých forem gnóze v rozsáhlém spise „Proti herezím“ (\"Adversus haereseos\"), a jeho žák Hippolyt Římský (asi 170 – 235), který vypracoval nauku o církevní tradici a římský liturgický kalendář.", "section_level": 2}, {"title": "Alexandrijská škola.", "content": "V kulturním středisku východní (řecké) oblasti vznikla už koncem 2. století první známá křesťanská škola, kterou založil kolem roku 180 Pantainos, ovlivněný platónismem a alexandrijskou tradicí. Nejvýznamnějšími žáky a učiteli této školy byli", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholná patristika řecká.", "content": "Po Konstantinově obratu (Edikt milánský, 313) vstoupilo křesťanství do veřejného a politického života a církev se pevněji organizovala a centralizovala. Po vytvoření biblického kánonu došlo na vytvoření společného a závazného vyznání víry na koncilu v Nikaji (325). Formulace, výklad a pak i obhajoba tohoto základního dokumentu, který všechny křesťanské církve dodnes užívají, a zejména učení o Trojici a božství Ježíše Krista bylo hlavním tématem křesťanské literatury tohoto období.  Dogmatické formulace měly v té době i bezprostřední politický význam. Většina vladařů až do raného středověku stranila arianismu, učení alexandrijského kněze Areia o zásadní podřízenosti Krista Bohu Otci, neboť z toho vyplývala i představa mocenské hierarchie vlád. Obhájci Nikajského vyznání tak byli často pod silným politickým tlakem, byli pronásledováni a museli odcházet do vyhnanství. Mezi jeho autory a první obhájce patřili  Křesťanství však nebylo jednotné a i po Nicejském koncilu dále vznikaly rozličné proudy, které byly prohlašovány za heretické. Týkaly se zejména paradoxního dogmatu o Boží Trojici a o božství Kristově, neboť mnozí se nemohli smířit s představu, že Bůh je jeden ve třech osobách a že by Bůh mohl trpět. Mezi takové hereze patřil:  K vrcholům řecké patristiky patří dále kapadocká škola (Kappadokie v dnešním Turecku) teologů, vzdělaných v athénské Akademii:  K antiochijské škole (Antiochie v Sýrii) patřili  V Alexandrii působil Cyril Alexandrijský (asi 380 – 444), od roku 412 jako patriarcha, autor mnoha dogmatických i polemických spisů, kázání a dopisů. V jeho době došlo v Alexandrii k pogromům proti Židům i pohanům (vražda filosofky Hypatie 415).", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní patristika.", "content": "Období „stěhování národů“ a rozpadu západní říše nebylo příznivé literární činnosti. Z řecky píšících autorů jsou nejvýznamnější:  Latinsky píšící autoři tohoto období tvoří už přechod ke středověké teologii, filosofii a scholastice:", "section_level": 2}], "src_summary": "Patristika (z řeckého πατήρ, otec) je studium křesťanské literatury a myšlení v období od 1. do 7. století. Na rozdíl od patrologie, teologické discipliny, jež se zabývá jen teologicky významnou literaturou, studuje patristika všechny dokumenty tohoto období. Lze ji pokládat za součást literární historie, teologie, klasické filologie i filosofie.", "tgt_summary": "Patristics or patrology is the study of the early Christian writers who are designated Church Fathers. The names derive from the combined forms of Latin \"pater\" and Greek \"patḗr\" (father). The period is generally considered to run from the end of New Testament times or end of the Apostolic Age () to either AD 451 (the date of the Council of Chalcedon) or to the Second Council of Nicaea in 787.", "id": 34305}
{"src_title": "Izajáš", "tgt_title": "Isaiah", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem blíže neznámého Amoce (nezaměňovat s Amosem), který byl podle rabínské tradice z královského rodu. Za ženu si vzal „prorokyni“ (8,3) – není jasné, zda je tak zvána pro svůj vlastní prorocký dar či jen proto, že je ženou proroka – a měl s ní dva syny, kteří stejně jako on nesou symbolická jména, byli to Maher-šalal-chaš-baz a Šear-jašub.  Působil během vlády judských králů Azarjáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše – tedy v období vymezeném výše. Jeho povolání k prorocké službě zaznamenává 6. kapitola knihy Izaiaš. Jeho prorokování má zvláštní charakter nekompromisní pevnosti; jeho spiritualita by se dala vyznačit hlubokou úctou ke „Svatému Izraele“.  V mládí jej zřejmě velmi zasáhla okupace Israele asyrským vladařem Tiglatpilesarem III. Této invazi se vzepřel judský král Achaz, který odmítl spojit se s králem severního království a Sýrií, takže byl poražen Rezinem z Damašku a izraelským Pekachem. Achaz se poté spojil s Tiglat-Pileserem proti Izraelskému království a Sýrii – to vedlo k porážce Rezina a Pekacha a odvlečení mnoha lidí do Asýrie.  Krátce poté se Salmanassar V. rozhodl podřídit si zcela izraelské království a Samaří bylo 722 př. n. l. dobyto. Judské království bylo pro své spojenectví uchráněno, když se ale později král Chizkijáš spojil s Egyptem proti Asýrii (Iz 30,2-4), asyrský král Sinacherib vytáhl roku 701 př. n. l. do Judska. Chizkijáš se podřídil, avšak zanedlouho opět vyprovokoval Sennacheriba k tažení do Judska (Iz 36,2-22; 37,8). Izaiaš jej při této příležitosti povzbuzuje k odporu proti Asyřanům. Asyrská armáda byla poražena a tak skončily výpady proti Judsku.  Zbytek Chizkijášovy vlády byl pokojný, avšak nemáme zpráv o Izaiašově smrti; mohl žít až do začátku vlády krále Menašeho. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání v době Manasseho vlády. Židovská i křesťanská tradice má za to, že byl přeřezán pilou vejpůl (o čemž se zmiňuje nejspíš např. i novozákonní List Židům (11,37) a apokryfní dílo \"Umučení Izaiašovo\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých dílech Izaiaš navazuje na proroka Ozeáše, který psal o „síle a lásce“. Pro své myšlenky nebyl příliš oblíbený u ortodoxního kněžstva a některých králů. Mezi hlavní témata patří odsouzení Izraele za odpadlické uctívání Jehovy a modloslužbu, utrpení a vyvolení Božího lidu a proroctví o pomazaném Mesiáši.  Izaiašovo dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Osu celého díla tvoří myšlenky odcizení. Element odcizení se projevuje v tom, že lidé více než na Boha dbají na to, aby měli dostatek majetku a veškerého možného přepychu.", "section_level": 1}, {"title": "Izajáš v mormonismu.", "content": "Prorok Izajáš hraje významnou roli i v mormonismu. Základní kniha tohoto náboženství, Kniha Mormonova, obsahuje mnoho kapitol, vzatých zcela nebo částečně z Knihy Izajáš. Kapitoly 2-14 nalezneme v knize 2.Nefi, kapitoly 48 a 49 v knize 1.Nefi, kapitoly 50 a 51 opět v knize 2.Nefi, kapitolu 52 a 54 v knize 3.Nefi akapitolu 53 v knize Mosiáš. Zároveň s tím obsahuje Kniha Mormonova velké množství veršů z knihy Izajáš, stejně jako zmínek o proroku Izajášovi (např. Helaman 8:20).  Mormoni věří, že jeden z proroků Knihy Mormonovy, Nefi, odvezl s sebou desky s Izajášovými proroctvími na americký kontinent a používal text jako podobenství o svém rodu.  Izajášovský text v Knize Mormonově obsahuje drobné odlišnosti, které jsou výsledkem překladu mormonského zakladatele Josepha Smithe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izajáš (také Izaiah; hebrejsky יְשַׁעְיָהוּ, \"Ješajahu\" - \"Jehova je spása\") je jeden z významných izraelských proroků období Starého zákona. Jako období jeho působení se uvádí roky 781 – 687 př. n. l. v severním i jižním izraelském království. Jeho osobě se připisuje autorství biblické knihy Izajáš, případně jen autorství její první části, tedy kapitoly 1-39 (viz Kniha Izajáš).", "tgt_summary": "Isaiah was the 8th-century BC Israelite prophet after whom the Book of Isaiah is named. Within the text of the Book of Isaiah, Isaiah himself is referred to as \"the prophet\", but the exact relationship between the Book of Isaiah and any such historical Isaiah is complicated. The traditional view is that all 66 chapters of the book of Isaiah were written by one man, Isaiah, possibly in two periods between 740 BC and c. 686 BC, separated by approximately 15 years, and that the book includes dramatic prophetic declarations of Cyrus the Great in the Bible, acting to restore the nation of Israel from Babylonian captivity. Another widely held view is that parts of the first half of the book (chapters 1–39) originated with the historical prophet, interspersed with prose commentaries written in the time of King Josiah a hundred years later, and that the remainder of the book dates from immediately before and immediately after the end of the exile in Babylon, almost two centuries after the time of the historical prophet.", "id": 265261}
{"src_title": "Katecheze", "tgt_title": "Catechesis", "src_document": [{"title": "Modely křesťanského vyučování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biblické hodiny.", "content": "Jde o klasickou skupinovou formu výuky katechismu v katolickém prostředí anebo jde o biblickou exegezi v protestantském prostředí, kde Bible může být vykládána po jednotlivých verších a nebo po tematických pasážích, většinou s možností diskuze.", "section_level": 2}, {"title": "Nedělní škola.", "content": "Malé děti se většinou vzdělávají v nedělní škole, kterou mají po nebo místo bohoslužeb. Systém je rozšířen především u protestantů.", "section_level": 2}, {"title": "Výuka náboženství na školách.", "content": "V religiózních oblastech se obvykle křesťanské vzdělávání koná na školách. Záležitost upravuje pokyn Ministerstva školství.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávací kurzy.", "content": "Organizují buď jednotlivé křesťanské sbory pro své členy, většinou s použitím církví vydaných učebnic či jiných vzdělávacích materiálů. V poslední době je však trend posílat členy do teologických škol, které nabízejí i vzdělávací programy pro laiky.", "section_level": 2}, {"title": "Kurzy Alfa.", "content": "Kurz Alfa je o skupinové setkávání lidí, kteří se zpravidla zvou na večeři, při které se probírají různá biblická témata.", "section_level": 2}, {"title": "Individuální křesťanské vyučování.", "content": "Jedná se většinou o sborové vzdělávací programy, kdy se lidé učí sami, nebo za pomoci učitele (člověka staršího v Kristu). Některé university, např. Global University nabízí dálkové studium po e-mailu za pomoci odborného tutora.", "section_level": 2}, {"title": "Princip vzdělávacích kurzů obecně.", "content": "V evropském prostředí je tradičně dáván důraz na kvalifikaci vzdělávacích pracovníků. Kurzy vede většinou pastor (farář) a nebo jím pověřený učitel (katecheta) či jiný osvědčený člen křesťanského sboru. Vyučování probíhá skupinově a výsledkem bývá většinou nějaké osvědčení, splnění podmínek k přijetí do církve, kvalifikace k výkonu služby v církvi, apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katecheze (z řec. κατέχειν \"katechein\" vzdělávat) je celistvá a systematická formace za účelem výchovy víry dětí, mládeže i dospělých ke křesťanské zralosti (Instrumentum Laboris č. 43). Osoba, která vyučuje náboženství (či připravuje katechezi), se nazývá katecheta.", "tgt_summary": "Catechesis (; from Greek:, \"instruction by word of mouth\", generally \"instruction\") is basic Christian religious education of children and adults. It started as education of converts to Christianity, but as the religion became institutionalized, catechesis was used for education of members who had been baptized as infants. As defined in the Catechism of the Catholic Church, paragraph 5 (quoting Pope John Paul II's Apostolic Exhortation \"Catechesi tradendae\", §18): \"Catechesis\" is an education in the faith of children, young people and adults which includes especially the teaching of Christian doctrine imparted, generally speaking, in an organic and systematic way, with a view to initiating the hearers into the fullness of Christian life.In the Catholic Church, catechist is a term used of anyone engaged in religious formation and education, from the bishop to lay ecclesial ministers and clergy to volunteers at the local level. The primary catechists for children are their parents or communities. Protestant churches typically have Sunday School classes for educating children in religion, as well as adult classes for continuing education.", "id": 1533220}
{"src_title": "Zkrat", "tgt_title": "Short circuit", "src_document": [{"title": "Vznik zkratu.", "content": "Zkrat nastává \"přímým vodivým propojením\" pólů zdroje (tzv. spojení nakrátko), např. když se poškodí izolace přívodních vodičů nebo vodičů uvnitř spotřebiče a dojde k jejich vzájemnému dotyku.  Zkrat může způsobit i vodivá kapalina (elektrolyt), dostane-li se do styku s vodiči (u venkovních vedení kupř. za prudké dešťové či sněhové bouře).  Při zkratu je elektrickému proudu kladen velmi malý odpor, takže velikost proudu (tzv. nadproud) může být vysoká a ve vodiči může vznikat velké teplo. Procházející proud je v tomto případě určen pouze vnitřním odporem zdroje a vodičů, v běžné elektrorozvodné síti 0,4 kV 50 Hz je hodnota zkratového nadproudu limitována zkratovým výkonem nejbližšího transformátoru.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky zkratu.", "content": "Následkem tepla vznikajícího během zkratu může dojít k poškození zdroje nebo přívodních vodičů nebo celého spotřebiče. Nacházejí-li se vodiče blízko hořlavých materiálů, mohou se tyto vysokou teplotou zapálit, zkraty bývají velmi častou příčinou nežádoucích požárů.  U chemických zdrojů dochází také k rychlému \"vybití\" těchto zdrojů - k rychlému přenosu elektrického náboje mezi elektrodami, a tím ke snížení elektrického napětí mezi nimi. Zahřátí chemikálií uvnitř zdroje může vést k nežádoucím chemickým reakcím a poškození elektrod a v některých případech až k explozi.  Silný elektrický proud při zkratu rovněž ohrožuje zdraví člověka.  Někdy se zkratu využívá k \"vybití\" nahromaděného elektrického náboje nebo k vyrovnání elektrických potenciálů mezi dvěma elektricky nabitými tělesy. Jedná se tzv. \"řízený zkrat\" - tělesa se bezpečně propojí a nechá se projít elektrický proud., tato zařízení jsou známa po názvem \"zkratovače\" či \"rychlozkratovače\" (používají se zejména pro vybití velkého množství náboje u kapacitorů resp. kondenzátorů).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana proti zkratu.", "content": "Dojde-li ke zkratu, je třeba co nejrychleji přerušit elektrický obvod.  K ochraně elektrického obvodu proti zkratu slouží elektrické pojistky a jističe. U pojistky se vlivem tepla roztaví tenký drátek, u elektromagnetického jističe silné magnetické pole přitáhne kotvu a vypne obvod. Kombinovaný jistič obsahuje navíc bimetalový pásek, který se teplem ohýbá a obvod se vypne i při slabším (slabě vyšším než jmenovitým), ale dlouhotrvajícím elektrickém proudu. Citlivější přístroje (elektronické přístroje) často obsahují přístrojovou pojistku (tavnou pojistku), která se větším teplem přepálí. Zničené tavné pojistky je nutno vyměnit vždy za stejnou, výrobcem předepsanou hodnotu proudu. Jističe se dají zapnout do opětovného provozu přepnutím páčky, příp. stisknutím tlačítka.  Není-li v obvodu pojistka ani jistič, je třeba vypnout obvod ručně. Není vhodné se dotýkat vodivých částí obvodu rukou, ale použít k tomuto účelu elektrický izolant.  Někdy se elektrický obvod při zkratu přeruší \"samovolně\", dojde-li energie elektrického zdroje nebo dojde-li k přepálení vodičů. To však již znamená poškození obvodu.  Prevencí proti zkratu je používat kvalitní nepoškozené elektrické spotřebiče, v žádném případě nezapojovat vadné nebo amatérsky vyrobené přívodní šňůry, nepoužívat elektrické spotřebiče ve vlhkém prostředí, nevystavovat je nadměrnému teplu a dodržovat další běžné zásady bezpečné práce s elektrickými zařízeními.", "section_level": 1}, {"title": "Zkraty v silnoproudé elektrotechnice.", "content": "V silnoproudé elektrotechnice a energetice představují zkraty mimořádně nebezpečné poruchy. Kromě výše řečeného zde hraje roli i mimořádně vysoká úroveň zkratových proudů, způsobující vývin velkého množství tepla v místě krátkého spojení. To může vést k požárům či výbuchům vybavení. Dalším nebezpečným důsledkem vysokých zkratových proudů je elektrodynamické namáhání vodičů a zařízení. V jeho důsledku může dojít k deformacím vinutí elektrických strojů, poškození vodičů a přípojnic rozvoden či mechanickým rozrušením konstrukcí. Pro omezení hodnot zkratových proudů se používá techniky dělení přípojnic do sekcí a vřazování tlumivek (elektromagnetických reaktorů), pro omezení následků zkratu pak používání vypínačů s vysokou rychlostí odpojení.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam slova.", "content": "Slovo se také používá v přeneseném významu: hovorově jím bývá označováno zmatečné, nepromyšlené, zkratkovité chování nějakého člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkrat neboli krátké spojení nebo spojení nakrátko (lidově také nazývaný slovem \"kraťas\" nebo \"šlus\") je zapojení elektrického zdroje bez spotřebiče, neboli stav, kdy v elektrickém obvodu neprochází elektrický proud přes spotřebič, ale přímo od jednoho pólu zdroje k druhému. Často se slovo „zkrat“ nesprávně používá k označení libovolné elektrické poruchy.", "tgt_summary": "A short circuit (sometimes abbreviated to short or s/c) is an electrical circuit that allows a current to travel along an unintended path with no or very low electrical impedance. This results in an excessive current flowing through the circuit. The opposite of a short circuit is an \"open circuit\", which is an infinite resistance between two nodes.", "id": 625395}
{"src_title": "Federico García Lorca", "tgt_title": "Federico García Lorca", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium - básnická tvorba.", "content": "Federico García Lorca se narodil v malé vesničce Fuente Vaqueros poblíž Granady ve španělské provincii Andalusie do rodiny zámožného statkáře. Měl ještě tři sourozence: bratra a dvě sestry. Jako dítě byl často nemocný, ale velmi vnímavý a všestranně talentovaný. Již od čtyř let chodil do školy, měl hudební nadání a dlouhá léta se věnoval hře na kytaru a na klavír. V roce 1909 se rodina přestěhovala do Granady, kde Federico studoval na koleji Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Po maturitě v roce 1914 se zapsal ke studiu práv na tamní univerzitě. Navázal přátelské styky se známými osobnostmi granadského kulturního prostředí a stále více inklinoval k literatuře a vlastní tvorbě. Své první verše napsal asi v roce 1916. Se svými spolužáky podnikl několik cest po Andalusii, které mu byly inspirací pro sbírku cestopisných próz a esejí. Knížku lyrických próz s názvem \"Dojmy a krajiny (Impresiones y Paisajes)\" vydal vlastním nákladem v roce 1918.  V následujícím roce se přestěhoval do Madridu, kde byl přijat do studentského kampusu (Residencia de Estudianters) vybudovaného podle vzoru anglických univerzit. Pobýval zde až do roku 1928 a spřátelil se s mnohými pozdějšími významnými umělci, především Luisem Bunuelem a Salvadorem Dalím. Dalí se stal jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě a ovlivnil Lorcovu tvorbu svým surrealistickým viděním světa. Navázal kontakty s osobnostmi z oblasti divadla a literatury, jako byli Manuel de Falla nebo Juan Ramón Jiménez. V roce 1919 napsal hru \"Uhrančivý motýl (El maleficio de la mariposa\" ), která byla uvedena v Madridu v následujícím roce. V červnu 1921 vyšla Lorcova první básnická sbírka \"Kniha básní (Libro de poemas\"). Miloval andaluský folklór a hudebním skladatelem Manuelem de Fallou v roce 1922 zorganizovali v Granadě festival flamenca a lidových písní (cante jondo). O rok později spolu založili loutkové divadlo a v rodinném domě uváděli adaptace lidových her. Inspirace folklórem se odrazila v jeho další básnické sbírce \"Básně k andaluskému zpěvu\" (\"Poema del Cante Jond\"o), která však byla publikována až v roce 1931. V roce 1923 dokončil studia práv, ale právní praxi se nikdy nevěnoval. Pokračoval ve studiu na filozofické fakultě.  V roce 1925 strávil určitý čas v Katalánsku, v domě svého blízkého přítele Salvadora Dalího, kde představil svou první divadelní hru \"Mariana Pinedová\", která knižně vyšla až na podzim roku 1928. V roce 1927 vydal v Malaze básnickou sbírku \"Písně (Canciones\"), napsanou v letech 1921-1924. V Barceloně se konala výstava jeho 24 kreseb a byla uvedena premiéra jeho hry. Federico Garcia Lorca se stal jedním z nejpopulárnějších španělských básníků, když v roce 1928 vyšla jeho slavná sbírka \"Cikánské romance (Primer romancero gitano\").  V únoru 1928 vydal se skupinou přátel literární revui Gallo, která mezi mládeží vyvolala mimořádnou pozornost, vyšla však jen třikrát. V lednu 1929 dokončil hru \"V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplín s Belisou (Amor de don Perlimplín con Belisa en su jardín\"). Intenzivní tvůrčí a pracovní vypětí přispělo k prohloubení jeho citové krize, prožíval pocit osamělosti a deprese. Na radu svého bývalého profesora Fernanda de los Rios odjel v květnu na studijní stáž na Kolumbijskou univerzitu v USA. V roce 1930 se při návratu do Evropy zastavil na tři měsíce na Kubě, kde se setkal s kubánskými intelektuály a uspořádal několik přednášek v Hispánsko-kubánském kulturním institutu. Pobyt na Kubě přispěl ke zlepšení jeho psychického stavu, byl plodný z citové i tvůrčí stránky. Pod dojmem návštěvy Ameriky napsal sbírku \"Básník v New Yorku (Poeta in Nueva York\"), v níž se projevil vliv surrealismu. Po tragické smrti přítele, torera Sáncheze Mejíase, napsal poému o zápase člověka s býkem či osudem \"Llanto por Ignacio Sánchez Mejías\". Připravovaný soubor gazelů a kásid \"Díván zahrady Tamarit (Díván sadu Tamarit\") s prvky andaluského folklóru vyšel až v roce 1940.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá republika a smrt - dramatická tvorba.", "content": "Zatímco ve dvacátých letech 20. století byl Federico García Lorca jednou z vůdčích básnických osobností své generace, na počátku třicátých let proslul především jako dramatik. V Madridu měla na konci roku 1930 premiéru jeho nová hra - fraška \"Čarokrásná ševcová\" (\"La zapatera prodigiosa\"). Po vyhlášení druhé republiky v dubnu 1931 začal pracoval na různých projektech, které měly posílit kulturní výměnu mezi městy a venkovem. Cestoval po Španělsku, organizoval přednášky a v r. 1932 se podílel na vzniku putovního divadla La Barraca s repertoárem klasických španělských her. Založil hnutí divadelních klubů. V r. 1933 byla poprvé uvedena jeho tragédie \"Krvavá svatba\" (\"Bodas de sangre\"). Na podzim byl pozván do Jižní Ameriky, kde přednášel, recitoval své verše a režíroval. Velkých úspěchů dosáhl zejména v Buenos Aires se svými dramatickými díly. Seznámil se také s jihoamerickými literárními osobnostmi, mj. s básníkem Pablem Nerudou.  Po návratu do Španělska se dál věnoval dramatické tvorbě a práci v putovním divadle. V prosinci 1934 byla v Madridu s velkým úspěchem uvedena jeho nová hra \"Pláňka\" (\"Yerma\"). Následující rok dokončil další hru \"Svobodná paní Rosita neboli Květomluva\" (\"Doňa Rosita la soltera o El lenguaje de las flores\"). Jeho posledním dílem je tragédie \"Dům doni Bernardy\" (\"La Casa de Bernarda Alba\"), kterou dokončil dva měsíce před smrtí.  V létě 1936 odjel jako obvykle do Granady ke své rodině, kde ho zastihla občanská válka. Rodina sympatizující s republikány se ocitla v ohrožení. Jeho švagr, který byl krátce před fašistickým pučem zvolen starostou Granady, byl zatčen a popraven. Federico García Lorca se skrýval v domě svého známého, ale 16. srpna 1936 ho pravicoví povstalci zatkli a o tři dny později byl popraven. Byl pochován v hromadném hrobě spolu s dalšími popravenými na cestě mezi vesnicemi Viznar a Alfacar. Podle oficiální zprávy podlehl zraněním, které utrpěl při bojových akcích. Po své smrti se Federico García Lorca stal jedním ze symbolů boje proti fašismu. Jeho ostatky dosud nebyly nalezeny. Počátkem 21. století bylo uskutečněno několik neúspěšných pokusů o nalezení místa hromadného hrobu.  Za vlády diktátora Franca (1936–1975) byla jeho díla zakázána, jeho jméno se však nepodařilo vymazat z povědomí lidí. Teprve v roce 1953 bylo vydáno jeho kompletní dílo (\"Obras completas\"), ovšem v silně cenzurované podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho tvorba je ovlivněna především andaluským folklórem, dále je z jeho díla patrný i vliv surrealismu, jeho kombinace avantgardních prvků s lidovou slovesností jižního Španělska – Andalusií je ojedinělá. Velmi inspirativní byl i jeho vztah k Salvadoru Dalímu, do něhož byl zamilován, o čemž svědčí jejich vzájemná korespondence. Zda byl tento cit opětován není známo, Salvador Dalí se k tomuto tématu odmítal až do konce života vyjádřit a Lorcu označoval vždy jen za přítele z mládí. Podle svého významného životopisce anglického historika a hispanisty Iana Gibsona byl Lorca homoeroticky orientován.  Jeho básnické období můžeme rozdělit na dvě období:  V prvním období bylo na Lorcově tvorbě patrné působení rodného kraje, který ho ovlivnil zejména svými nářečími. V jeho díle je i značný vliv Juana Ramóna Jiméneze a Jorge Giulléna s tzv. „poesía pura“ – čistou poezií. V této době též spolupracuje s Ramónem Menéndezem Pidalem, převzal formu „romance“ (\"Kniha básní\", 1921), a ze stejné doby je i \"Poema del cante jondo\", kde převládá metafora.  Ve druhém období se projevil vliv surrealistů. Lorcův příjezd do New Yorku změnil jeho pohled na svět. Přijal šokující formu jazyka a silné surrealistické náměty a obrazy. Avšak španělský surrealismus je vždy racionální, nikdy nepřijal automatické psaní (André Breton). Jeho stěžejním dílem této doby je \"Poeta en Nueva York\" – \"Básník v New Yorku\", které pojednává především o tématu ztraceného lidství, člověk se snaží znovu najít v přírodě, civilizace ho zabíjí.  Různí hudebníci v roce 1998 zhudebnili několik jeho básní. Nahrávky vyšly na albu \"\", mezi hudebníky jsou například John Cale či Neneh Cherry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federico García Lorca [Garsia Lorka] (5. června 1898 – 19. srpna 1936) byl španělský básník a dramatik. Byl jednou z vůdčích postav generace 27 společně s básníky a spisovateli jako byli Vicente Aleixandre, Dámaso Alonso, Rafael Alberti, Pedro Salinas, Jorge Guillén nebo Gerardo Diego. Byl zastřelen frankisty v Granadě (Víznaru).", "tgt_summary": "Federico del Sagrado Corazón de Jesús García Lorca (; 5 June 1898 – 19 August 1936), known as Federico García Lorca ( ), was a Spanish poet, playwright, and theatre director.", "id": 2012375}
{"src_title": "Státní moc", "tgt_title": "Government", "src_document": [{"title": "Výkon státní moci.", "content": "Výkon státní moci se dělí na:  V České republice je čl. 2 odst. 3 Ústavou stanoveno, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud by tomu tak nebylo a činnost ústavních orgánů by byla ochromena, vzniká právo na odpor.", "section_level": 1}, {"title": "Dělba moci.", "content": "V demokratickém právním státě existuje vyvážený systém tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Demokratický, svobodný systém věnuje velkou pozornost ústavním pojistkám, které omezují moc státu a zabraňují zneužití moci ve sféře lidských práv. Moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolovatelné a vzájemně vyvažované do rovnováhy. Naproti tomu vláda v totalitních režimech uplatňuje jednoty moci - neexistuje dělba na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "Zákonodárná moc () je oprávnění vydávat zákony. V moderní teorii státu je vedle moci výkonné a soudní jednou z nezávislých větví státní moci, svěřená parlamentu.  Z hlediska možných oblastí právní úpravy není zákonodárce ničím omezen, může tedy normovat kteroukoli oblast společenských vztahů. Pokud však přijatý zákon nebo některé jeho ustanovení odporuje ústavnímu řádu, může jej zrušit Ústavní soud.", "section_level": 2}, {"title": "Výkonná moc.", "content": "Výkonná moc nebo též \"exekutiva\" je složkou státní moci. Orgány výkonné moci jsou obvykle vláda a hlava státu (prezident či panovník). Podle formy vlády se sice může v detailech pravomoc a složení exekutivy měnit, ale v zásadě zůstává stejná.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní moc.", "content": "Soudní moc nebo též \"justice\" je jedna ze složek státní moci. Vykonávají ji nezávislé soudy. Ty zákonem stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv, v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy, ve správním soudnictví přezkoumávají akty orgánů veřejné správy a v ústavním soudnictví rozhodují o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.  Při rozhodování je soudce vázán jen zákony a prameny práva vyšší právní síly. Soudce nesmí mít žádný vztah k věci, účastníkům a jejich zástupcům.", "section_level": 2}], "src_summary": "Státní moc je druhem veřejné moci, jde o schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu. Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní společnosti.", "tgt_summary": "A government is the system or group of people governing an organized community, often a state, but also other entities like for example companies, especially in the case of colonial companies.", "id": 1991335}
{"src_title": "Záření gama", "tgt_title": "Gamma ray", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Gama záření často vzniká spolu s alfa či beta zářením při radioaktivním rozpadu jader. Když jádro vyzáří částici alfa nebo β, nové jádro může být v excitovaném stavu. Do nižšího energetického stavu může přejít vyzářením fotonu gama záření podobně jako elektron v obalu atomu vyzářením kvanta ultrafialového záření.  Příkladem může být beta rozpad kobaltu-60 Co na nikl-60 Ni, při kterém v prvním stupni nejprve jádro kobaltu vyšle částici β (tedy elektron e) a elektronové antineutrino ν a přemění se na jádro niklu v excitovaném stavu:  Potom se nově vzniklé excitované jádro zbaví přebytečné energie vyzáření kvanta záření gama:  Vyzářená kvanta záření gama mají v tomto případě energii buď 1,17 MeV nebo 1,33 MeV (tomu odpovídá vlnová délka 1,06 pm nebo 0,93 pm).  Jiným příkladem může být alfa rozpad americia-241 Am na neptunium-237 Np, který je podobně jako předchozí doprovázen vyzářením gama kvant. Rozdíl je v tom, že nyní mají vyzařovaná kvanta mnohem více různých energií, stejně jako např. při beta rozpadu iridia-192 Ir na platinu-192 Pt.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické účinky.", "content": "I když je záření gama méně ionizující než α i β, je pro živé organismy včetně člověka nebezpečné. Způsobuje podobná poškození jako rentgenové záření: popáleniny, rakovinu a genové mutace. Proto je nutno se před jeho účinky chránit. Záření γ z nukleárního spadu by pravděpodobně způsobilo nejvíce úmrtí a zranění v případě použití jaderných zbraní. Účinný protiatomový kryt však sníží ohrožení lidí tisíckrát.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s hmotou.", "content": "Záření gama reaguje s materiály třemi hlavními způsoby: fotoelektrickým jevem, Comptonovým jevem a vznikem elektron-pozitronového páru. Z nich první dva způsobují ionizaci atomů s nimiž se kvanta dostanou do interakce.  Fotoelektrický jev vzniká, když foton γ interaguje s elektronem na orbitu atomu a předá mu veškerou energii, což elektronu umožní opustit atom. Kinetická energie uvolněného elektronu je rovna energii fotonu γ snížené o vazebnou energii elektronu původně vázaného v atomu. Fotoelektrický jev je dominantní mechanizmus výměny energie pro rentgenové záření a gama záření s energií pod 50 keV, u energetičtějších převažují jiné formy výměny.  Comptonův jev zvaný též Comptonův rozptyl či Compton-Debyeův jev je interakce fotonu s volným nebo se slabě vázaným orbitálním elektronem, při níž část energie fotonu umožní únik elektronu z atomu a zbytek energie je vyzářen v podobě méně energetického fotonu. Tento jev je dominantní pro fotony γ o energiích 100 keV až 10 MeV; při jaderném výbuchu je v tomto rozsahu energií vyzářena většina fotonů záření gama. Comptonův jev je relativně nezávislý na atomovém čísle interagujícího materiálu. Vznik elektron-pozitronového páru nastává při průletu fotonu v dosahu coulombické síly jádra. Energie fotonu je využita na vznik páru elektron-pozitron. Na vznik těchto dvou částic je třeba 1,02 MeV,(což je energetický ekvivalent dvou klidových hmotností elektronu), zbylá energie se změní v kinetickou energii vznikajícího páru a jádra. Pozitron žije velmi krátce. Během asi 10 s anihiluje s volným elektronem při vyzáření 2 gama fotonů o energii po 511 keV.", "section_level": 1}, {"title": "Stínění pro záření gama.", "content": "Na pohlcení záření γ je třeba velké masy materiálu. Vhodnější jsou materiály s vyšším atomovým číslem a s vysokou hustotou. Čím energetičtější je záření, tím tlustší stínění je zapotřebí. Schopnost materiálu pohlcovat záření zpravidla vyjadřujeme polotloušťkou materiálu, tj. tloušťkou, po jejímž průchodu se původní intenzita záření sníží na polovinu. Například záření γ, jehož intenzitu 1 cm olova zredukuje na 50 %, bude mít poloviční intenzitu také po průchodu 6 cm betonu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Vysokoenergetická povaha záření gama z něj činí účinný prostředek hubení bakterií, čehož se využívá například při sterilizaci lékařských nástrojů nebo při ošetřování potravin, zejména masa a zeleniny, aby déle zůstalo čerstvé.  Přestože může samo způsobovat rakovinu, používá se při jejím léčení. Přístroj gama nůž využívá několika paprsků záření zaměřených na místo nádoru, aby zničil zhoubným bujením zasažené buňky. V ostatních místech prochází jen jeden paprsek, a proto jsou zdravé buňky méně poškozené a přežijí.  Využívá se také v nukleárním lékařství pro diagnostické účely. Využívá se několika radioizotopů emitujících záření, jeden z nich je technecium-99m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Záření γ objevil francouzský chemik a fyzik Paul Ulrich Villard roku 1900 při studiu uranu. Pomocí aparatury, kterou si sám sestavil, pozoroval, že není ohýbáno magnetickým polem.  Zpočátku se myslelo, že záření γ je částicové povahy stejně jako α a β. Britský fyzik William Henry Bragg roku 1910 ukázal jeho vlnový charakter tím, že ionizuje plyn obdobně rentgenovému záření.  V r. 1914 Ernest Rutherford a Edward Andrade dokázali změřením jeho vlnové délky pomocí rentgenové krystalografie, že záření gama je druh elektromagnetického záření. Pojmenování „záření gama“ zavedl Ernest Rutherford jako obdobu alfa a beta záření ještě v době, kdy nebyl znám rozdíl ve fyzikální podstatě těchto druhů záření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Záření gama (často psáno řeckým písmenem gama, γ) je vysoce energetické elektromagnetické záření vznikající při radioaktivních a jiných jaderných a subjaderných dějích.", "tgt_summary": "A gamma ray, or gamma radiation (symbol γ or formula_1), is a penetrating electromagnetic radiation arising from the radioactive decay of atomic nuclei. It consists of the shortest wavelength electromagnetic waves and so imparts the highest photon energy. Paul Villard, a French chemist and physicist, discovered gamma radiation in 1900 while studying radiation emitted by radium. In 1903, Ernest Rutherford named this radiation \"gamma rays\" based on their relatively strong penetration of matter; in 1900 he had already named two less penetrating types of decay radiation (discovered by Henri Becquerel) alpha rays and beta rays in ascending order of penetrating power.", "id": 2111334}
{"src_title": "Masáž", "tgt_title": "Massage", "src_document": [{"title": "Druhy masáží.", "content": "V každé kultuře existuje určitá forma terapeutické masáže; popisy mnoha metod, které jsou používány dodnes, známe z nejstarších zapsaných lékařských textů. Čínský rukopis z roku 2700 př.n.l. doporučuje každé ráno provádět automasáž „proti nachlazení, pro udržení vláčnosti orgánů a jako prevence proti zdravotním potížím“. Podstatně mladší je švédská masáž, kterou kolem roku 1830 popsal Pehr Henrik Ling a která se v západních kulturách považuje za základní formu masáže, „klasickou“ masáž.  Existuje přes 100 různých druhů masáží vycházejících z různých kulturních základů. Jednotlivé druhy masáží se vzájemně prolínají. Je to díky svébytnosti masérů, kteří se postupem své praxe vyvíjejí, studují různé masážní techniky či terapeutické metody a jejich pochopení vnáší do masáží jejich osobitost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení masáží dle charakteru techniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plošné masáže.", "content": "Při těchto technikách se používá tření nebo posun tkáně po spodních vrstvách.", "section_level": 2}, {"title": "Tlakové, bodové a liniové masáže.", "content": "Používá se zde tlak prstů a jiných částí těla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení masáží podle využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Masáž miminek.", "content": "Masáž miminek je soustavou velmi jemného a citlivého masírování, která pomáhá k upevnění pouta mezi matkou a dítětem (tzv. bonding), které je nezbytné pro zdravý tělesný i psychický vývoj dítěte. Masáž obecně je v naší kultuře spojována s představou rehabilitace nebo korekce zdravotního stavu. Avšak u národů, které žijí v sociálně semknutějších společenstvech, je masáž – a zvláště masáž dětí – formou komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Masáže postižených dětí.", "content": "Tyto masáže pomáhají při léčebných postupech fyzioterapeutů.", "section_level": 2}, {"title": "Masáž srdce.", "content": "Tzv. masáž srdce je ve skutečnosti stlačování hrudníku v rámci záchrany života u srdeční zástavy.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní masáž.", "content": "Pokud nechápeme sportovní masáž jako typ základního kurzu umožňující masérovi získání živnostenského listu, jedná se především o masáže sportovců. Vrcholoví sportovci využívají sportovní masáže, aby zkrátili čas potřebný k regeneraci a díky tomu mohou zvýšit tréninkové dávky. Ty rozdělujeme podle jejich použití:", "section_level": 2}, {"title": "Pohotovostní masáž.", "content": "masáž prováděná ve vysokém tempu s postupně rostoucí hloubkou a razancí. Má za cíl připravit svalstvo sportovce na okamžitě následující sportovní výkon. Používají se nejčastěji lihové prostředky, častěji hřejivé.", "section_level": 3}, {"title": "Regenerační masáž.", "content": "Klidná delší masáž sloužící k uklidnění svalstva sportovce po sportovním výkonu a jeho regeneraci. Prováděná delší dobu po sportovním výkonu slouží k odplavení laktátu ze svalstva. Používají se chladivé prostředky, častěji olejové.", "section_level": 3}], "src_summary": "Masáž je postup, při kterém se aplikuje tlak prstu na svaly. Některé masážní postupy mohou být součástí fyzioterapie. Obvykle tomu tak není a řada dalších postupů, ačkoliv jejich propagátoři různým způsobem zmiňují klinický efekt, postrádá jakýkoliv důkaz klinické efektivity ve smyslu medicíny založené na důkazech. Zejména v případě některých tvrzení, například tvrzení o zrychlení hojení, o snížení náchylnosti k infekcím, nebo o zlepšení krevníh oběhu, je efekt nepravděpodobný i z biologických důvodů. Většinu masáží (masážních terapií) lze proto pokládat za procedury spadající buď do kategorie wellness, nebo přímo mezi metody alternativní medicíny (např. akupresura, Dornova metoda, nebo kraniosakrální terapie). Osoba, která provádí masáže, se označuje jako masér. V české Národní soustavě povolání není masér zdravotnický pracovník, protože masáž není považována za léčebný úkon. Způsobilost získává absolvováním maturitního oboru Masér sportovní a rekondiční. Vedle toho existují rekvalifikační kurzy Masér akreditované u MŠMT.", "tgt_summary": "Massage is the manipulation of the body's soft tissues. Massage techniques are commonly applied with hands, fingers, elbows, knees, forearms, feet, or a device. The purpose of massage is generally for the treatment of body stress or pain. A person who was professionally trained to give massages was traditionally known as a masseur (male) or a masseuse (female), but those titles are outmoded, and carry some negative connotations. In the United States, the title massage therapist has been recognized as a business norm for those who have been professionally trained to give massages.", "id": 416010}
{"src_title": "Černá Voda", "tgt_title": "Černá Voda", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Obec Černá Voda sousedí na východě a severu s obcí Stará Červená Voda, na severozápadě s obcemi Velká Kraš a Kobylá nad Vidnavkou, na západě s městem Žulová a na jihu s obcí Vápenná. Od okresního města Jeseník je vzdálena 10 km a od krajského města Olomouc 80 km.  Geomorfologicky patří Černá Voda k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), na rozhraní oblasti jesenické (východosudetské) (geomorfologický celek Rychlebské hory, podcelek Sokolský hřbet) a oblasti Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří (geomorfologický celek Žulovská pahorkatina). Nejvyšším bodem je \"Zelená hora\" (475 m n. m.) na jihu obce, následuje \"Hradisko\" (437 m n. m.) s hradem Kaltenštejnem.  Území Černé Vody patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Hlavním tokem je zhruba severovýchodním směrem tekoucí \"Černý potok\", po němž obec získala jméno. Ten zde přijímá několik menších vodotečí z pravé, jižní strany, mj. \"Mariánský potok\" protékající Starým Podhradím. Na sever od obce jsou též rybníky \"Dolní\" a \"Horní tovaryš\", pod Kaltenštejnem je nádrž \"Podhradí\" a několik menších zatopených lomů.  Území obce pokrývá ze 52 % zemědělská půda (31,5 % orná půda, téměř 17 % louky a pastviny) a z 35 % les.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284, kdy se připomíná jako \"Nigra aqua\" s 8 lány a fojtstvím u hradu Kaltenštejna patřícího vratislavskému biskupovi. Název Černé Vody - podobně jako u blízké Červené Vody a Bílé Vody - odkazuje na barvu toku nebo spíše na barvu jeho dna. Ves sleduje ostatně tok \"Černého potoka\".  V 14. a 15. století patřila Černá Voda zřejmě ke \"zboží\" hradu Kaltenštejna, který sice patřil biskupovi, ale byl často zastavován. Není však většinou výslovně zmiňována. Patrně v souvislosti s častými válečnými událostmi souvisejícími s hradem Černá Voda v 15. století na čas zpustla, ale v letech 1579-1581 byla obnovena. Byla pak z větší části až do konce patrimoniální správy roku 1850 v přímém držení vratislavských biskupů, spravována nejprve z Vidnavy, pak jakou součást na panství Frýdberk (nyní Žulová) a menší část též v rámci panství Jánský Vrch.  Současně s obnovením vsi bylo zřízeno lenní (rytířské) fojtství, které bylo samostatným statkem. Prvním fojtem byl Martin Göppert, od jeho potomků je získal Christoph Gebhard, ale významu nabylo zejména poté, co je v roce 1617 získal Johann Mikusch (též Mükusch). Jeho rod, povýšený do šlechtického stavu s přídomkem \"von Buchberg\", držel fojtství až do konce 18. století, postavil v Černé Vodě zámek a i jinak přispěl k jejímu rozvoji. Ernst Urban Mikusch von Buchberg prodal své statky v Černé Vodě a Dolní Červené Vodě roku 1773 hraběti Conradu von Sternberg-Rudelsdorf (biskupské léno na statek přijal až roku 1798). Od roku 1802 mělo černovodské fojtství nešlechtické vlastníky - inženýra Johanna Tschirsche, Johanna Staffina, Johanna Hohlbauma, Johanna Nepomuka Oehla, generálovou Parysovou, Friedolina Thrulla, Augusta Hoppeho, Wilhelma Hoppeho, Gustava Linnartze a další, až se roku 1911 majitelem fojtského velkostatku stal Ferdinand svobodný pánov von Skal, majitel blízké Kobylé..  Roku 1785 byla v obci zřízena římskokatolická lokálie, povýšená roku 1843 na faru, a současně byla zbudována i škola. Do vybudování kostela (r. 1788) byly bohoslužby konány v zámecké kapli. V roce 1832 pomřelo 70 lidí v obci na choleru.  Od 70. let 19. století se v Černé Vodě (jako v celé Žulovské pahorkatině) rychle rozvíjela těžba kamene, totiž žuly a mramoru, a kamenický průmysl. Firmy Glogau (H. Kulka & Co., zal. 1876) a G. Franke & Brüder (zal. 1908) patřily k největším podnikům kamenického průmyslu na Jesenicku, avšak přibývaly další a v 20. letech působilo v obci 13 podniků zaměstnávajících až 2000 pracovníků. Ze Žulové sem byla roku 1914 postavena železniční vlečka, první světová válka však zabránila jejímu prodloužení a vybudování skutečné železniční trati. Průmyslové povaze obce odpovídala i politická orientace většiny obyvatelstva na strany sociálně demokratickou a komunistickou. Hospodářská krize v 30. letech 20. století pak přinesla rychlý úpadek, jehož důsledkem byl mimo jiné příklon obyvatelstva Sudetoněmecké straně. Po roce 1945 zanikla většina menších závodů; udržel se jen lom a dopravní středisko.  Po odsunu Němců byla Černá Voda dosídlena zejména z Horní Bečvy, Drahan a slovenského Liptova. Obnovení zemědělské výroby i kamenictví však naráželo na problémy a poté, co vzniklo Jednotné zemědělské družstvo, řada obyvatel obec opět opustila. Pozemky bývalého fojtského velkostatku zůstaly ve správě státu, a když bylo JZD nakonec roku 1964 zrušeno, byly všechny zemědělské pozemky přičleněny ke státnímu statku Žulová. Lesy převzal Lesní závod Javorník.  Černá Voda je členem Mikroregionu Žulovsko, svazku obcí vzniklého v roce 2003. Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník, a od roku 1997 Euroregionu Praděd.  Černá Voda je samostatnou obcí od počátku obecního zřízení roku 1850, a od té doby k ní rovněž přináleží osada Šropengrunt/Rokliny s vlastním katastrem. Kromě toho jižně od vlastní vesnice vznikly pod zříceninami hradu Kaltenštejna dvě osady:", "section_level": 1}, {"title": "Správní vývoj.", "content": "\"Správní příslušnost Černé Vody od roku 1848\"", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel Černé Vody podle sčítání nebo jiných úředních záznamů:  \"Celá obec Černá Voda\" (včetně Roklin) V obci Černá Voda je evidováno 281 adres : 260 čísel popisných (trvalé objekty) a 21 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 239 domů, z toho 198 trvale obydlených.  \"Osada Černá Voda\" \"Osada Staré Podhradí\" \"Osada Nové Podhradí\"", "section_level": 2}, {"title": "Církevní správa.", "content": "Z hlediska římskokatolické církevní správy spadá obec do farnosti Černá Voda, pouze osada Rokliny spadá do farnosti Stará Červená Voda. Obě farnosti patří do děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské a jsou dlouhodobě administrovány excurrendo: farnost Černá Voda z Vidnavy a farnost Stará Červená Voda ze Supíkovic.  Evangeličtí věřící patří k farnímu sboru Javorník u Jeseníku. Věřící Československé církve husitské patří k náboženské obci v Jeseníku.", "section_level": 2}, {"title": "Členění obce.", "content": "Černá Voda se nečlení na části, má ale dvě katastrální území:  Základní sídelní jednotky: Černá Voda, Nové Podhradí, Rokliny a Staré Podhradí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází silnice II. třídy číslo 456 z Velkých Kunětic a Staré Červené Vody na Žulovou. Několik silnice III. třídy má jen místní význam (např. silnice na Staré a Nové Podhradí).  Na území Černé Vody zasahuje:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V obci se nachází mateřská škola a základní škola nižšího i vyššího stupně (1.-9. ročník) a dále dětský domov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černá Voda (něm. \"Schwarzwasser\", pol. \"Czarna Woda\") je slezská obec v Olomouckém kraji, okrese Jeseník. Má obyvatel. Poblíž obce se nachází zřícenina hradu Kaltenštejna ze 13. století.", "tgt_summary": "Černá Voda (, both meaning \"black water\") is a village and municipality (\"obec\") in Jeseník District in the Olomouc Region of the Czech Republic.", "id": 90697}
{"src_title": "Mezinárodní organizace pro civilní letectví", "tgt_title": "International Civil Aviation Organization", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ICAO vzniklo Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo (vyhlášena jako zákon č. 147/1947 Sb.). Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů a uložením ve Vládním archivu USA, Washington, D.C. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů.  K základní dohodě o vzniku ICAO se váže 19 příloh, tzv. \"annexů\", v řadě Annex 1 až Annex 19. Tyto annexy obsahují standardy a doporučené postupy pro mezinárodní civilní letecký provoz; při svém schválení v ICAO jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma, tzv. Letecký zákon. V českém zákonodárství tyto annexy tvoří letecké předpisy L1 až L19.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "Cílem ICAO, definovaným v Chicagské dohodě, je rozvoj mezinárodního civilního letectví bezpečným a spořádaným způsobem tak, aby mezinárodní doprava byla založena na rovnosti příležitostí a mohla fungovat spolehlivě a ekonomicky. ICAO zdůrazňuje ve svých dokumentech „bezpečnost a plynulost civilního letectví“. Má vazbu na státní úřady členských zemí, na jejich příslušná ministerstva a příslušné letecké úřady. Valná shromáždění ICAO s rozvojem letecké a komunikační techniky a s nárůstem objemu letecké přepravy osob neustále modernizuje letiště a letištní zabezpečovací zařízení ke zvýšení bezpečnosti leteckého provozu. Regionální úřady ICAO spolu s OSN a členskými státy ICAO pomáhají chudým zemím ve výstavbě nových řízených letišť, vyhovujících normám ICAO.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy ICAO.", "content": "Mezi nejdůležitější standardy definované touto organizací patří především jednoznačné kódy letišť, leteckých dopravců a typů letadel, které se používají v oficiálních dokumentech a komunikaci.  Dále ICAO sjednotilo používání stanovených řízených i neřízených vzdušných prostorů ve třídách označených A až G. Většina vzdušných prostorů, A až E, jsou řízené prostory, určené především pro řízené lety podle přístrojů (IFR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, \"International Civil Aviation Organization\") je mezivládní organizace přidružená k OSN, která pomáhá koordinovat mezinárodní civilní letectví. Sídlí v Montréalu v Kanadě.", "tgt_summary": "The International Civil Aviation Organization (ICAO; ; ) is a specialized agency of the United Nations. It changes the principles and techniques of international air navigation and fosters the planning and development of international air transport to ensure safe and orderly growth. Its headquarters is located in the \"Quartier International\" of Montreal, Quebec, Canada.", "id": 375990}
{"src_title": "Etiopie", "tgt_title": "Ethiopia", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo Etiopie pochází z řečtiny (Αἰθιοπία, \"Aethiopia\") a obecně se dá přeložit jako „země opálených lidí“. Tento výraz se nicméně nevztahoval pouze na dnešní etiopské území, ale souhrnně označoval země s obyvatelstvem tmavší pleti. Někdy se též užíval pro označení země Kuš.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a starověk.", "content": "Na etiopském území žijí lidé již po dobu několika milionů let. Právě zde byly také nalezeny početné kosterní pozůstatky lidských předků rodu \"Ardipithecus\" a \"Australopithecus\". Nepřetržitá přítomnost člověka je zde prokázána zhruba od roku 1 000 000 př. n. l. do období kolem roku 4000 př. n. l. Ze starších etiopských legend je nejvýznamnější pověst o královně ze Sáby a králi Šalomounovi, jejichž syn Menelik I. měl nastoupit na trůn roku 982 př. n. l a být zakladatelem šalomounovské dynastie. Tato dynastie pak v Etiopii s přestávkami vládla", "section_level": 2}, {"title": "Období izolace a bojů s muslimy.", "content": "Kvůli územním ztrátám a později také expanzi muslimů se aksumská říše dostala do izolace. Upadl obchod a řemesla a namísto peněz se začal znovu používat směnný systém. Někdy v 8. až 9. století rozsáhlý úpadek vyústil v povstání židovského kmene Falašů vedeného královnou Yodit. Po jeho potlačení se k moci v regionu dostala v polovině 12. století dynastie Zagwe, za níž dosáhla vrcholu klášterní architektura.  Po zaniklé aksumské říši převzali tito noví vládci křesťanství, jazyk ge'ez a státotvornou tradici. Po roce 1270 se zagewská dynastie dobrovolně vzdala", "section_level": 2}, {"title": "Nové kontakty se zahraničím a boj s kolonialismem.", "content": "Nový problém představovali Portugalci a zejména jezuitští misionáři, kteří sem s nimi přišli. Etiopští císaři se ocitli pod silným tlakem, aby přestoupili na katolickou víru, a přestože se o to někteří z nich pokusili, například Ze Dingil či Susneos, lidový odpor byl tak silný, že oba později přišli o vládu. Susneův syn Fasiladas posléze misionáře ve 30. letech 17. století ze země vyhnal. Za Fasilova nástupce Ijasua I. došlo k obnovení silného postavení Etiopie, roku 1636 bylo také založeno nové hlavní město jménem Gondar. Po smrti tohoto císaře ale nastal značný úpadek císařské moci a na dění ve státě měli stále větší vliv feudální šlechtici. Toto období vyvrcholilo v letech 1784 až 1855, kdy etiopští vládci panovali pouze nominálně a namísto nich rozhodovali aristokraté. Do historie se zapsalo jako Zemene Mes'afint, doba princů.  Úpadek panovnické moci se snažil zastavit císař Tewedros II., panující od roku 1855.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Haile Selassie I. se pokoušel o soustředění moci ve svých rukou, aby dokázal provádět další reformy, jimž se mnohé složky společnosti, zejména šlechta a církev, urputně bránily. Jeho snahu přerušila etiopsko-italská válka, v jejímž důsledku byl roku 1936 císař nucen odejít do exilu, zatímco Etiopii dobyla, někdy i za pomoci chemických zbraní, a okupovala italská armáda. Během druhé světové války se s pomocí Britů podařilo roku 1941 dobýt etiopské území nazpět. Následně se díky úspěšnému diplomatickému jednání zdařilo získat Haile Selassiemu pod svou kontrolu také původní italskou kolonii Eritreu. Proti vládě císaře a pomalému tempu jeho reforem postupně rostl odpor, který vyvrcholil roku 1960 pokusem o puč. Přestože byl pokus o převrat potlačen, v zemi nepřestávalo působit sociální pnutí. Císař si postupně znepřátelil reformám nakloněnou střední vrstvu, studentstvo i nižší armádní důstojníky. Právě tito příslušníci armády vinili císaře a přežívající feudální systém ze společenských problémů a ze své vlastní chudoby. Vláda Šalomounovců postupně ztratila důvěru obyvatelstva, což se projevilo roku 1974, kdy byl etiopský císař svržen a monarchie zrušena.  V následujících letech vládl v zemi takzvaný derg (rada), v jehož čele stanul armádní důstojník Mengistu Haile Mariam. Ten, inspirován několika konkurenčními marxistickými stranami, které", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Etiopský stát se nachází ve východní Africe v oblasti zvané Africký roh, poblíž jižní části Rudého moře. Je to stát vnitrozemský, o pobřeží přišel po vyhlášení nezávislosti Eritreje v roce 1993. Celková rozloha činí 1 127 127 km. Sousedí se Súdánem a Jižním Súdánem na západě, Eritrejí na severu, Džibutskem a Somálskem na východě a Keňou na jihu.  Etiopii dominuje rozsáhlá náhorní plošina nacházející se ve středu země, rozdělená na dvě části Velkou příkopovou propadlinou. Výška plošiny se průměrně pohybuje mezi 1500 a 3000 m n. m., celý masiv je charakterizován horskými hřebeny rozdělenými hlubokými roklemi a říčními údolími, a to převážně v severní části. Plošina se pomalu svažuje do nížin na západ do oblasti Súdánu a do jihovýchodní části Etiopie obývané Somálci. Nejvyšším bodem je Ras Dašen (Bejeda) s 4620 metry nad mořem. Naopak nejnižším bodem je Danakilská proláklina dosahující 115 metrů pod hladinou moře, jedná se také o jedno z nejteplejších míst na světě. Vzhledem ke geologické aktivitě Velké příkopové propadliny je v její blízkosti možný častější výskyt zemětřesení a sopečné činnosti.  Obdělává se zhruba 17 % půdy, přestože podíl půdy použitelné k orbě je vyšší. V důsledku intenzivní deforestace posledních 30 let je zalesněno pouze zhruba 10 až 15 % území. Zbytek je využíván pro pastvu, pakliže není příliš drsný, suchý či neúrodný, aby se dal využít k obhospodařování. Země silně trpí nadměrným využíváním pastvin, erozí, desertifikací a častými suchy, což v některých oblastech způsobuje v suchých obdobích nedostatek vody.  V rámci Velké příkopové propadliny se na jihu rozkládá rozsáhlá síť jezer, největší přírodní vodní nádrž je však jezero Tana nacházející se na severozápadě. Nejvodnější etiopskou řekou je Modrý Nil, který spolu s Tekeze a Barem vtéká na západě, již na území Súdánu, do Nilu. Řeka Awaš naopak teče na východ, kde se vlévá do slaných jezer v Danakilské proláklině. Z velkých řek je třeba zmínit také Genali a Šebeli, tekoucí na jihovýchod do Somálska, a Omo, která ústí do jezera Turkana na hranicích s Keňou.  Etiopie je domovem rozličných živočišných druhů, mezi něž patří typičtí zástupci africké fauny, například lev, leopard, gepard, hroch, slon, zebra, různé druhy opic a gazel, žiraf, stejně tak i ptáci jako plameňák, pelikán, husa, čáp, ibis či marabu. V oblasti se také nacházejí i druhy endemické, omezené na jedno menší území – těmi jsou například nyala horská, vlček etiopský nebo dželada. Rozmanité je také rostlinstvo. Ve vysokohorských oblastech převládají jehličnaté lesy, vřesy a mlžné pralesy, v nížinách se rozkládají spíše listnaté stromy, deštné pralesy, rostou zde často liány. Na pláních se nacházejí ve velkém množství kaktusy, sukulenty a velké sykomory. V teplých oblastech je možno nalézt nepravý banán známý jako \"inset\". Poblíž hlavního města roste v hojném množství eukalyptus, dovezený do země z Austrálie. Jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších etiopských plodin je káva, která pravděpodobně z Etiopie také původně pochází.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Etiopie je federativní parlamentní republikou. Jednotlivé státy federace, vytvořené na etnickém základu, mají právo ratifikovat vlastní regionální ústavy, uvádět v platnost zákony a vytvářet i spravovat vládní funkce. Mohou se též od mateřské země odtrhnout. Zákonodárnou moc představuje dvoukomorový parlament skládající se z horní Komory federace mající 108 křesel a dolní Komory lidových zástupců skládající se z 548 křesel. Zatímco členové horní komory jsou voleni parlamentními shromážděními jednotlivých států federace, dolní komora je volena ve všeobecném hlasování. Volební právo mají všichni občané od 18 let. Hlavou státu je prezident, volený oběma komorami parlamentu na šestileté období. Současným prezidentem Etiopie a hlavou státu je Mulatu Teshome Wirtu. Předseda vlády, představitel výkonné moci, je volen z členů Komory lidových zástupců. Je také zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Tento post nyní zastává zastupující předseda vlády Hailemariam Desalegn, který nastoupil po smrti Melese Zenawiho v srpnu 2012. Nejvyšší soudní autoritou je Nejvyšší federální soud, jeho členové jsou navrhováni předsedou vlády a schvalováni dolní komorou parlamentu.  Ústava, ukotvující oddělenou moc zákonodárnou, soudní a výkonnou, byla ratifikována v prosinci 1994. V zemi existuje systém více politických stran, ačkoliv dle organizace Freedom House v praxi principy demokratického zastoupení nefungují – v posledních volbách v květnu 2015 vyhrála vládnoucí strana Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (EPRDF) 100 % hlasů. Již v roce 2010 si k podobnému volebnímu výsledku vládnoucí režim dopomohl zejména díky nestandardním zákrokům během voleb, opakovanému pronásledování odpůrců, represím, porušování práva na shromažďování a spolčování a takřka absenci nezávislých médií. Podle Nadace Bertelsmann federální systém zůstává téměř pouze na papíře – EPRDF udržuje nad jednotlivými regionálními vládami přísnou kontrolu. Kvůli nepokojům vyhlásil premiér Desalegn v říjnu 2016 výjimečný stav, který trval do srpna roku 2017. Poté, co v únoru 2018 premiér rezignoval na svou funkci, vyhlásila etiopská vláda opakovaně výjimečný stav. Vláda ve svém prohlášení uvedla, že důvodem vyhlášení druhého výjimečného za poslední dva roky, jsou protesty, které si vyžádaly oběti na životech i zranění, vyhnaly část obyvatel z domovů a připravily je o majetek. Zatímco v centrální části země má vláda situaci pevně v rukou, v mnoha odlehlejších oblastech proti ní bojují různá osvobozenecká hnutí. Mezi jinými se jedná o Oromskou osvobozeneckou frontu (OLF), Ogadenskou národně osvobozeneckou frontu (ONLF), případně Afarskou národně osvobozeneckou frontu, doprovázené dalšími menšími organizacemi. Neklidnou situaci dokreslují časté krvavé kmenové srážky o vodu a půdu v jižních částech Etiopie. Vedle toho mezi lety 2006 a 2008 explodovalo v Addis Abebě a dalších městech několik bomb, které zabily zhruba 20 lidí. Není známo, kdo za těmito činy stál. Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických a organizace Human Rights Watch uvádějí, že lidé podezřelí ze sympatií k politické opozici, případně osvobozeneckým hnutím, jsou oběťmi porušování lidských práv, mezi něž často patří popravy bez soudu, znásilňování, mučení či svévolné zatčení. Řada umělců, sportovců či diplomatů utíká do zahraničí a žádá o azyl. Země má silné problémy s korupcí. Nižší úrovně státní správy trpí úplatkářstvím a inkompetencí, vyšší politické špičky používají úplatky k udržení loajality ve vlastní straně i vládě. Silně zkorumpovaná je i justice, která ani plně nefunguje ve všech oblastech země. Zároveň je soudní moc pod silným vlivem moci výkonné. Na druhou stranu Freedom House upozorňuje, že přes určité korupční praktiky samotné vlády se objevuje ve vládnoucí třídě snaha tyto problémy řešit a korupční aktivity omezit.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika etiopského státu se řadí mezi jedny z nejchudších na světě. Roku 2010 činil hrubý domácí produkt (HDP) podle parity kupní síly 86,12 miliardy dolarů. Země si udržuje vysoký ekonomický růst – roku 2008 činil 11,2 % HDP, roku 2009 10 %, roku 2010 klesl na 8 % zřejmě kvůli světové ekonomické krizi. Co do HDP na obyvatele v paritě kupní síly, Etiopie je zhruba s 1000 dolarů na hlavu 213. státem na světě. 85 % obyvatelstva pracuje v zemědělství, 5 % v průmyslu a 10 % ve službách. Vládnoucí strana si udržuje silný vliv na hospodářství – veškerá půda patří státu, který ji pronajímá, soukromý sektor je malý a bankovní instituce slabé. Obecně Etiopii dominuje malý počet firem se silnými vazbami na vládnoucí stranu, případně EPRDF sama některé firmy vlastní. Země zůstává závislá na mezinárodní ekonomické a humanitární pomoci. Vláda též využívá světovou ekonomickou krizi k zdůvodnění zpomalení liberálních hospodářských a politických reforem. Měnou je etiopský birr, který není volně směnitelný a je vázán na americký dolar. V roce 2010 byl směnný kurs 14,4 birru za dolar. Inflace dosahovala k roku 2010 celkem 8 %. V poslední době v Etiopii investovaly nejvýrazněji zejména Indie a Čína. Do Číny také směřuje nejvíce etiopského exportu (13,3 %). Následuje Německo (10 %), Saúdská Arábie (7,6 %), Spojené státy americké (7,4%), Nizozemsko (6,5 %), Súdán (4,5 %) a Belgie (4,1 %). Hlavním vývozním artiklem je káva, vyváží se také kůže a kožené výrobky, živá zvířata, olejnice, zlato a rostlina khat, mírná droga oblíbená zejména v Džibutsku, Jemenu a Somálsku. V importu taktéž převažuje Čína s podílem 19,8 %, další významní dovozci jsou Saúdská Arábie (8,5 %), Indie (4,4 %) a Spojené státy americké (4,4 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří potraviny a živá zvířata, ropa a ropné výrobky, chemikálie, stroje, výrobní zařízení, motorová vozidla, letadla a tkané látky. Vzhledem k tomu, že Etiopie je nucena dovážet velké množství jídla a neprodukuje drahé exportní zboží jako minerály a ropu, zůstává obchodní bilance trvale záporná. V roce 2010 měl export hodnotu 1,729 miliardy dolarů, zatímco import dosáhl hodnoty 7,517 miliardy dolarů.  Z nerostných surovin má Etiopie k dispozici naleziště soli, zlata, platiny, železné rudy, uhlí, drahých kamenů, uhličitanu sodného, tantalu, potaše, mědi, zatím nevyužitá ložiska ropy a zemního plynu, niklu, mramoru a žuly. Ve větším množství se zatím těží pouze zlato.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství je v porovnání s vyspělými ekonomikami silně zaostalé. Veškerou půdu vlastní stát, který ji zájemcům pronajímá. V současné době se k zemědělské činnosti využívá 17 % půdy, množství půdy vhodné k obdělávání zůstává nevyužito, zemědělská výroba je minimálně mechanizovaná a úroda je silně závislá na dešťových srážkách. Přes 90 % zemědělsky užívané půdy obdělávají drobní rolníci, jejichž zemědělské techniky se za posledních dva tisíce let takřka nezměnily. Na vrchovině se pěstují obilniny, zejména teff, endemická plodina užívaná při výrobě etiopského chleba, ječmen, pšenice, proso, luštěniny a olejniny, v nížinách jsou oblíbenými plodinami zejména čirok a cukrová", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Rovněž průmysl je stále zaostalý, ačkoliv toto odvětví začíná vykazovat silnější růst – zatímco v roce 2006 se podílel na HDP asi 5,1 %, v současnosti je to již 13 %.", "section_level": 2}, {"title": "Služby a cestovní ruch.", "content": "Služby v Etiopii nejsou až na výjimky na vysoké úrovni. Vedle obchodu, kde dominují převážně muslimové, dopravy a komunikací představuje význačné odvětví cestovní ruch těšící se podpoře vlády, která jej považuje za jeden ze základních kamenů budoucnosti Etiopie. Převážnou část turistů, kterých do Etiopie přijede ročně zhruba 100 000, tvoří Etiopané žijící v zahraničí. Z turistiky přichází ročně státu zhruba 20 milionů dolarů. Potenciál země však zdaleka není dostatečně využitý.  Etiopie nabízí velké množství historických i přírodních památek. Nejnavštěvovanějšími", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Celkově se etiopská infrastruktura rychle rozvíjí. Etiopie vykládá na její výstavbu zhruba 10 % HDP, což je jeden z nejvyšších podílů HDP určených na rozvoj infrastruktury v Africe. Budování dopravní sítě je soustředěno zejména do okolí Addis Abeby. V zemi je 4100 km asfaltových silnic, spojujících především významná městská centra, dobrá silniční síť funguje i při hranicích s Džibutskem a Keňou. Dalších 19 tisíc km silnic je prašných nebo štěrkových. Jedinou existující železnicí je trať mezi Addis Abebou přes Dire Dawu s Džibutskem dlouhá 781 km, jejíž vlastnictví vyjasnilo několik bilaterálních smluv mezi oběma státy. Od roku 2006 byla koncese na tuto železnici prodána jihoafrické firmě Comazar. Plánovaná rekonstrukce existujícího železničního spojení a jeho další rozšíření na 5000 km byla započata v září 2010 za pomoci čínských investic. Na africké poměry má vysokou úroveň letecká společnost", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K roku 2010 čítala etiopská populace podle odhadů zhruba 82 101 998 obyvatel. A v r. 2017 už 105 350 000 lidí. Roční přírůstek obyvatelstva činí 2,6 %, přičemž 16–17 % obyvatel žije ve městech. V Etiopii existuje množství rozličných etnických skupin, největšími z nich jsou Oromové (34,5 % obyvatel), Amharové (26,9 %), Somálci (6,2 %), Tigrajové (6,1 %), Sidamové (4 %), Guragové (2,5 %), Welaitové (2,3 %), Hadicové (1,7 %), Afarové (1,7 %), Gamové (1,5 %) a Gedeové (1,3 %). Ostatní etnické skupiny tvoří zbylých 11,3 % populace. Ve městech žijí i menšiny Italů, Řeků, Indů a Arménů. Užívá se zhruba 83 různých jazyků a 200 dialektů, přičemž většina z nich patří do semitské, kušitské či omotské jazykové rodiny. Oficiálním jazykem celé federace je amharština, vedle ní mají v jednotlivých státech statut oficiálního jazyka tigrajština, oromština, harerština, afarština, somálština, angličtina a arabština. Angličtina je v etiopském školství nejčastěji vyučovaným zahraničním jazykem. 46 % populace je ve věku 0–14 let, 51 % ve věku 15–64 let, zbývajících lidí nad 64 let je 2,7 %.  Takřka polovina Etiopanů žije pod hranicí chudoby. Zdravotnický systém je nedostačující, přetrvává vysoká dětská úmrtnost. Střední délka života je zhruba 56 let. K čisté vodě má přístup 98 % obyvatel ve městech, zatímco pouze 26 % na vesnici. Průměrně 5 milionů lidí je závislých na dodávkách jídla. Zejména v oblasti Somalie je také často kritický nedostatek vody. Zhruba 2,3 % lidí je nakaženo virem HIV, u infikovaných převažují obyvatelé měst. Dalšími rozšířenými chorobami jsou například žloutenka typu A a E, břišní tyfus, malárie, meningitida, cholera, žlutá zimnice, vzteklina a schistosomóza. Vláda se snaží současnou situaci řešit a za posledních deset let se situace ve zdravotnictví mírně zlepšila. Přesto etiopské zdravotnictví zůstává podle Center for National Health Development při Columbia University jedním z nejméně vyvinutých v subsaharské Africe. Human Rights Watch dále uvádí, že vládnoucí strana někdy zneužívá mezinárodních potravinových zásob a nedistribuuje je do rebely držených oblastí, aby tak vyhladověla odbojová hnutí. V zemi přetrvává diskriminační přístup k ženám a ačkoliv zákony země považují ženy a muže za sobě rovné, tato ustanovení se v praxi podle Ministerstva zahraničí USA často nedodržují. Ve zprávě OECD Development Centre se uvádí, že žena je stále ve společnosti vnímána jako podřízená muži a přes všechna opatření přijatá vládou je Etiopie jednou z nejvíce tradicí svázaných zemí v Africe. Ženy tak mají ztíženou možnost vlastnit půdu, velmi obvyklé jsou v některých regionech nelegální sňatky s dívkami mladšími 18 či 15 let, sňatek za pomoci únosu, rozšířená je prostituce, násilí mezi partnery, častá znásilnění, ženská obřízka a další formy diskriminace. Uvedené platí zejména pro venkovské oblasti. Polygamie je v současné době zakázaná, není však známo, jestli je nadále praktikovaná či případně ve společnosti nějakým způsobem přijímaná. Organizace jako je Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) či Save the Children uvádějí, že velké množství nedospělých je také ve velmi špatné situaci – v zemi je na 500 000 až 700 000 dětí žijících na ulici, 18 % etiopské dětské populace přišlo alespoň o jednoho rodiče. Přes 70 % dětí ve věku 7 až 15 let pracuje, 40 % z pracujících dětí je mladších 6 let. Častý je obchod s lidmi, většinou z vesnických oblastí do měst na různé druhy nucené práce, ženy jsou případně prodávány do arabských zemí jako domácí otrokyně nebo prostitutky. Co se týče homosexuality, ta je v Etiopii ilegální a v etiopské společnosti je brána jako tabu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Etiopie má dlouho trvající kulturu, v mnoha ohledech odlišnou od zbytku Afriky vzhledem k dlouhé tradici křesťanství i takřka nepřerušenému státnímu vývoji trvajícímu několik staletí. Etiopané užívají vlastní kalendář, mající 12 měsíců o 30 dnech a 13. měsíc trvající pět nebo šest dní podle toho, jedná–li se o rok normální či přestupný. Etiopský rok začíná 11. září a vůči gregoriánskému je zpožděn o zhruba sedm let a osm měsíců. Další zvláštností je etiopské písmo, které vzniklo z písma jihoarabských Sabejců. Jeho počátky tkví v písmu Féničanů, takže nese podobnosti s například písmem řeckým, latinským či hebrejským. Jako jediné semitské písmo se čte zleva doprava. Jedná se také o jediné původní africké písmo, které se dodnes používá. Oproti například Evropanům nemají Etiopané příjmení, ale pro lepší identifikaci přidávají za své jméno křestní jméno svého otce, případně také dědečka. Etiopská literatura je psaná většinou v jazyku ge'ez (v případě starší literatury) nebo v amharštině (v případě literatury novější). V jazyku ge'ez je napsána i etiopská bible, která se v některých ohledech odlišuje od bible západní. Jednu z nejvýznamnějších literárních prací představuje kniha \"Kibre negest\" („Velikost králů“) pocházející ze 14. století. Ceněna je například také ge'ezská poezie, vzkvétající v 18. století a od té doby čtená v mnoha klášterech. Od 16. století se začal užívat pro literární účely amharský jazyk, který v moderní době převážil. Mezi významné autory novodobé Etiopie patří například Makonnen Endalkachew, autor alegorických novel a divadelních her, Kebede Mikael, tvůrce veršovaných dramat, a Tekle Tsodek Makuria, zaměřující se na kratší příběhy.  Původní etiopská architektura se taktéž vyvíjela po staletí. Z doby aksumské říše se například v jejím hlavním městě, Aksumu, dochovaly chrámy, paláce či obelisky, za dynastie Zagwe dosáhla vrcholu klášterní architektura, například tesané křesťanské chrámy v Lalibele a další. Taktéž rozsáhlý palácový komplex v Gondaru svědčí o etiopském stavitelském umění v době druhého panování šalomounské dynastie. Všechny tyto památky jsou v současné době součástí světového dědictví UNESCO. V oblasti hudby se nejstarší tradice váže na práci svatého Yareda, který zavedl vlastní notační systém, s jehož pomocí vytvořil a zaznamenal mnoho liturgických skladeb, dochovala se po něm i řada básní. Typická moderní etiopská hudba mívá často dvojí význam. Píseň se na jedné úrovni zabývá spirituální tematikou a zároveň její druhý význam má povahu spíše osobní. Známá v užití tohoto stylu je například zpěvačka Mary Armede. Ze zahraničních vlivů se v Etiopii v moderní době nejvíce uplatnily styly užívající ve velké míře žesťové nástroje, případně soulová hudba. Nejvýznamnějšími současnými zpěváky jsou Neway Debebe a Netsanet Mellesse, dále skupiny Wallias a Roha.  Pro etiopskou kuchyni jsou typická silně kořeněná jídla, časté jsou masné pokrmy, s výjimkou vepřového, které nejí většina obyvatelstva. Konzumaci masa také omezují křesťanské i muslimské půsty, takže jsou obvyklé i zeleninové pokrmy, případně luštěnina. Etiopský chléb se nazývá \"indžera\". Jedná se o tenkou kvašenou chlebovou placku vyráběnou z plodiny teff. K ní se často jí masová směs podobná guláši zvaná \"wet\". Pálivá jídla jsou často doplněna kysanou smetanou nebo sýrem \"ajib\" na zmírnění ostré chuti. K jídlu se podává voda, pivo či etiopská medovina (\"medž\"). Při stolování se nepoužívají příbory, pokrm se většinou zabalí do chlebové placky. Po jídle se často připravuje káva s hřebíčkem, kardamonem a skořicí, případně oslazená medem. Oblíbeným nápojem je také čaj.  Etiopie je známá pro mnoho význačných sportovců, například běžce Abebe Bikilu, Mama Wolde, Haile Gebrselassie či Kenenisu Bekele, kteří získali i několik zlatých olympijských medailí. Dalším významným sportem byl dříve fotbal a Etiopie se významně podílela i na vzniku Afrického fotbalového svazu. Známým fotbalistou a národním hrdinou byl například Worku Mengistu. Po roce 1970 však etiopský fotbal začal upadat.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a věda.", "content": "Vzdělání je od základního po vysokoškolské bezplatné. Povinná školní docházka je od sedmi do třinácti let. Střední a vyšší vzdělání se dá získat pouze ve větších městech. K roku 2005 bylo zhruba 35,9 % gramotných u dospělých a 49,9 % u mladší generace. Základní škola začíná pro děti ve věku sedmi let, střední pro patnáctileté. V 10. ročníku, tedy v rámci střední školy, jsou žáci rozděleni na budoucí studenty univerzit", "section_level": 2}], "src_summary": "Etiopie (amharsky ኢትዮጵያ, \"Itjopja\"), plným názvem Etiopská federativní demokratická republika (amharsky የኢትዮጵያ ፈደራላዊ ዲሞክራሲያዊ ሪፐብሊክ, \"Je’Itjop’ja federalawi dimokrasijawi ripeblik\"), též Habeš, je vnitrozemský stát v Africkém rohu ve východní Africe. Sousedí na severu s Eritrejí, na východě s Džibutskem a Somálskem, na jihu s Keňou a se Súdánem a Jižním Súdánem na západě. Podle odhadů z roku 2010 žilo v Etiopii 82 101 998 a v r. 2017 už 105 350 020 obyvatel. Hlavním městem je Addis Abeba, úředním jazykem federace je amharština.", "tgt_summary": "Ethiopia (;,,, Afar: \"Itiyoophiyaa,\" \".\" Oromo\": Itoophiyaa,\" Somali: \"Itoobiya,\" Tigrinya: ኢትዮጵያ), officially the Federal Democratic Republic of Ethiopia, is a landlocked country in the Horn of Africa. It shares borders with Eritrea to the north, Djibouti to the northeast, Somalia to the east, Kenya to the south, South Sudan to the west and Sudan to the northwest. With over million inhabitants, Ethiopia is the most populous landlocked country in the world and the second-most populous nation on the African continent. The country has a total area of. Its capital and largest city is Addis Ababa, which lies a few miles west of the East African Rift that splits the country into the Nubian and Somali tectonic plates. Ethiopian national identity is grounded in the historic and contemporary roles of Christianity and Islam, and the independence of Ethiopia from foreign rule, stemming from the various ancient Ethiopian kingdoms of antiquity.", "id": 147838}
{"src_title": "Problém čtyř barev", "tgt_title": "Four color theorem", "src_document": [{"title": "Formulace v teorii grafů.", "content": "Formálně se tento problém v teorii grafů podává tak, že cílem je obarvení vrcholů planárního grafu tak, aby žádné dva vrcholy spojené hranou neměly stejnou barvu. Formulace s mapou se na tuto verzi převede tak, že každému státu se přiřadí jeden vrchol (např. hlavní město) a hranou se spojí ty vrcholy, jejichž státy mají společnou hranici. Problém lze zobecnit i na grafy na jiném povrchu než rovině, např. mapa zobrazená na kouli má v tomto ohledu stejné vlastnosti jako rovinná mapa. U uzavřených povrchů s genem \"g\" udává počet postačujících barev (tzv. chromatické číslo grafu) rovnost kde vnější závorky označují zaokrouhlení na nejbližší menší celé číslo. Tento vzorec se označuje jako Heawoodova hypotéza. Fakt, že tento počet barev je nejnižší možný, dokázali pro všechny povrchy s výjimkou Kleinovy láhve a koule (a roviny) roku 1968 Gerhard Ringel a J. T. W. Youngs. Po důkazu problému čtyř barev zůstává jedinou výjimkou Kleinova láhev, která má genus 1, ale vyžaduje 6 barev (což dokazuje tzv. Franklinův graf).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o problému pochází od A. F. Möbiuse, který o něm pojednává ve své přednášce v roce 1840. Druhá zmínka je datována do roku 1852, A. de Morgan píše W. R. Hamiltonovi o svém studentovi, který zjistil, že politickou mapu Anglie je možné zbarvit čtyřmi barvami. Zmiňovaný student byl Frederic Guthrie. O témže problému referoval A. Cayley v roce 1878 na zasedání Londýnské matematické společnosti. Významný americký matematik v oblasti teorie množin a logiky C. S. Peirce se pokusil o důkaz hypotézy čtyř barev a přednášel o něm na Harvardu v roce 1860. Protože C. S. Peirce svoji práci nepublikoval, má se za to, že důkaz zřejmě nebyl správný, protože se nedochovalo ani jeho autentické znění.  V roce 1879 uveřejnil svůj nezdařený pokus hypotézy 4 barev A. B. Kempe v časopise \"American Journal of Mathematics\". V roce 1890 totiž upozornil P. J. Heawood, že se Kempe dopustil chyby. Nicméně Heawood Kempeho úvahu modifikoval a upravil tak, že se mu podařilo dokázat, že 5 barev spolehlivě stačí k zabarvení každé mapy. Toto tvrzení, kterému se též říká hypotéza pěti barev, bylo na několik desetiletí jediným výsledkem s definitivní platností až do roku 1976, kdy se podařilo hypotézu o 4 barvách dokázat.  Když se důkaz tohoto tvrzení (4 barvy) nedařil, snažili se mnozí zájemci o řešení sestrojit protipříklady, které by domněnku vyvrátily. Při zkoumání malých map 4 barvy postačovaly. Ukazovalo se proto, že půjde o podstatně složitější mapy. Průkopníkem v uvedené oblasti byl P. Franklin, která v roce 1922 dokázal, že pro mapy s méně než 24 státy teorém funguje. Na 28 zvýšil počet států C. N. Reynolds v létech 1927-27. Na 32 to byl opět Franklin v roce 1938. Na 36 C. E. Win v roce 1940. Na 40 potom O. Ore s G. J. Stemplem v roce 1970, vzápětí G. A. Doněc a Stromquist na 45.  Zajímavou postavou v popisovaném „zápolení“ je bezesporu J. Mayer, který nebyl matematik, nýbrž profesor francouzské literatury na univerzitě Montpellier ve Francii. Začátkem 70. let Mayer zvýšil hranici na 48 a Stromquist odpovídá hranicí 52. Krátce nato dosáhl Mayer skoro neuvěřitelných hodnot 72 a 96. To bylo v roce 1974, v době konání II. československého sympózia o teorii grafů, kde se o řešení problému živě diskutovalo, ale ještě se nevědělo, že rozuzlení „záhady“ je blízko.  Konečně v roce 1976 K. Appel a W. Haken z univerzity v Illinois oznámili, že problém vyřešili. Řešení si vyžádalo 1200 hodin strojového času. Plný důkaz má 56 stran textu a 114 stran obrázků (30 na každé straně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Problém čtyř barev či také věta o čtyřech barvách je (již kladně vyřešený) problém z teorie grafů, který zní: „Stačí čtyři barvy na obarvení libovolné politické mapy tak, aby žádné dva sousedící státy nebyly obarveny stejnou barvou?“ (Za sousední státy jsou považovány takové, že mají společnou hraniční čáru tj. nesousedí spolu jen v jednom bodě.) Obecněji se lze tázat na minimální potřebný počet barev, lze však poměrně snadno dokázat, že pět barev postačuje. Oproti tomu tvrzení, že čtyři barvy stačí, dlouhou dobu odolávalo všem pokusům o důkaz, nikdo však také nebyl schopen nalézt mapu, která by ho vyvrátila.", "tgt_summary": "In mathematics, the four color theorem, or the four color map theorem, states that, given any separation of a plane into contiguous regions, producing a figure called a \"map\", no more than four colors are required to color the regions of the map so that no two adjacent regions have the same color. \"Adjacent\" means that two regions share a common boundary curve segment, not merely a corner where three or more regions meet. It was the first major theorem to be proved using a computer. Initially, this proof was not accepted by all mathematicians because the computer-assisted proof was infeasible for a human to check by hand. Since then the proof has gained wide acceptance, although some doubters remain.", "id": 144017}
{"src_title": "Dareios II.", "tgt_title": "Darius II", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Aby se Dareios dostal k moci, musel odstranit dalšího Artaxerxova levobočka Sogdiana (Sekydiana), který vládl říši po zavraždění legitimního krále Xerxa II. Podařilo se mu to hlavně proto, že získal na svou stranu velitele jezdectva Arbaria, satrapu Egypta Arxana a vlivného eunucha Artoxara, oblíbence Artaxerxa I. Sogdianos, který se ocitl v zoufalém postavení, se nakonec vzdal pod podmínkou, že bude ušetřen jeho život, Dareios ho však dal přesto později zavraždit. Soudí se, že změna vlády proběhla někdy na počátku roku 423.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpoury satrapů.", "content": "Dareiova vláda se vyznačovala hašteřivostí uvnitř královské rodiny, vzestupem moci eunuchů a rozsáhlými intrikami u dvora, v jejichž centru stála královna Parysatis, dle mnohých skutečná panovnice Persie. Také odstředivé tendence v okrajových územích nabývaly na intenzitě, což se projevovalo především vzpourami jednotlivých satrapů. První zorganizoval již na samém počátku Dareiovi vlády Artyfios, syn Megabyzův, a zúčastnil se jí i další králův bratr Arsités. Oba byli poraženi vojevůdcem Artasyrem, a třebaže jim král přislíbil život, na radu Parysatidy byli postupně zlikvidováni.  V následujících letech sice v říši zavládl relativni klid, ale již krátce před rokem 413 se opakoval tentýž scénář: Dareiovi vypověděl poslušnost sardský satrapa Pissuthnés, opírající se hlavně o řecké žoldnéře. Královští vojevůdci Tissafenés, Spithradatés a Parmisés vyřešili nebezpečnou situaci tak, že Řeky podplatili a Pissuthna zajali. Život sardského satrapy pak skončil na popravišti.", "section_level": 1}, {"title": "Politika vůči Řekům.", "content": "Vůči Řekům za hranicemi říše uplatňoval Dareios II. kolísavý postoj, v zásadě však podporoval Spartu. Především díky perským penězům vyhrála nakonec Sparta peloponnéskou válku, konflikt, který od třicátých let zaměstnával evropské Řeky. Podpora partikularismu mezi řeckými městskými státy se stala od dob Dareia II. hlavní náplní perské politiky, protože to králi králů umožňovalo vstupovat do sporů jako arbitr a udržovat si prostor k manévrování. Sám Dareios svou politikou docílil toho, že roku 411 uznali Lakedaimoňané svrchovanost říše nad Malou Asií, což bylo pro Achaimenovce životně důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr vlády.", "content": "Po roce 410 otřásla říší nejprve vzpoura v Médii a krátce nato došlo k násilnostem na královském dvoře, vrcholícím popravou Dareiova švagra Terituchma a většiny jeho příbuzných. Parysatidin oblíbený syn Kýros (Mladší) byl současně jmenován satrapou Lýdie, Frýgie a Kappadokie a vrchním velitelem všech vojsk na západě, což vytvořilo podmínky pro občanskou válku po Dareiově smrti.  Když v roce 405 Dareios onemocněl na výpravě proti Karduchům, zařídila Parysatis, aby k němu byl ihned povolán syn Kýros. Jejím úmyslem bylo patrně zajistit mu trůn, ale v tomto směru úspěchu nedosáhla. Nástupcem krále, který zemřel asi na jaře 404 v Babylóně, se stal jeho syn Arsikás pod jménem Artaxerxés II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dareios II. ( – \"Dárajavauš\") byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 423–404 př. n. l. Byl jedním ze sedmnácti levobočků Artaxerxa I. (465–424) a současně panovníkem, za něhož došlo k úpadku centrální vlády v říši. Datum jeho narození není známo, ví se jen, že před nástupem na trůn zastával funkci satrapy Hyrkánie. Jeho matkou byla podle Ktésia Babylóňanka Kosmartidéné, on sám se původně jmenoval Óchos (staropersky \"Vahuka\").", "tgt_summary": "Darius II (Old Persian: \"Dārayavahuš\"), also called Darius II Nothus or Darius II Ochus, was king of kings of the Persian Empire from 423 BC to 404 or 405 BC.", "id": 1161442}
{"src_title": "Lužice", "tgt_title": "Lusatia", "src_document": [{"title": "Dějiny Lužice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Nejstarší doklady o lidské přítomnosti v Lužici pochází přibližně z doby 12 000 – 8 000 př. n. l., tedy konce poslední doby ledové. Jedná se o sídliště kultury magdalénien nalezená například v blízkosti dnešního Burku a Golßenu. Z doby pozdější, přibližně 8 000 – 6 000 př. n. l., tedy od konce mladšího paleolitu do konce mezolitu, pochází nálezy řady sídlišť na břehu jezera Reichwalde  V 5. tisíciletí sporadicky na území Lužice pronikala neolitická kultura s vypíchanou keramikou, vlastní neolit zde počal až od 4. tisíciletí s nástupem kultury nálevkovitých pohárů a kulovitých amfor. Ve 3. tisíciletí se do Lužice, stejně jako do velké části Evropy, rozšířila eneolitická kultura se šňůrovou keramikou. Země však stále zůstávala stále řídce osídlena a sídliště jsou zastoupena především krátkodobými loveckými a pasteveckými tábořišti. Mezi významná naleziště z této doby patří například Schafberg a Weißag.  Únětická kultura doby bronzové do Lužice sporadicky pronikla na počátku 2. tisíciletí, důvodem bylo i chladnější a vlhčí podnebí v 17. až 15. století př. n. l. Ve 14. století př. n. l. počal rozvoj kultury lužické a osídlení počalo být hustější. Její pozdní fáze ve starší době železné se nazývá billendorfská kultura V téže době do této oblasti pronikali také kočovní Skytové.  V mladší době železné došlo ke sblížení s kulturou jastorfskou spojovanou s Germány. V 2. století se rozšířila burgundská luboszycká kultura a na počátku 4. století byla Lužice z větší části opuštěna a není jasné, jestli se zbytky Germánů setkaly s přichazejícími Slovany.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod Slovanů.", "content": "Přítomnost Slovanů v Lužici je doložena pro konec 7. století, případně počátek 8. století, je však možné že do ní pronikali už od 6. století. Postupně zemi osídlovali od jihu a jihovýchodu a později také od východu. Především v Dolní Lužici počalo osídlení houstnout až v 9. století, kdy se také objevila první hradiště.  Na území mezi řekami Labe a Bóbr zmiňuje Bavorský geograf kmeny Lužičanů (\"Lunsizi\") s třiceti \"civitas\" (pravděpodobně hradiště), nejspíše v Dolní Lužici, Milčany (\"Milzane\") s třiceti civitas a Bjezučany (\"Besunzane\") s dvěma civitas, Milčané i Bjezučani sídlili nejspíše v Horní Lužici. Uvažuje se také o kmenu Slubjanů (\"Selpuli\", \"Selpoli\") zmiňovaných v první desetiletí 11. století, společně s regiony Zara západně od dnešního města Żary a Nice s hradištěm v dnešních Polanowicích. V historickém povědomí o tomto období patří srbský kníže Dervan a glomačský Miliduch, ačkoliv vládli sálským slovanským kmenům mimo území dnešní Lužice.  Již od přelomu 8. a 9. století se východní pomezí Lužice stalo cílem expanze Franské, posléze Východofranské říše. Ta zde vytvořila ve druhé polovině 9. století Východní Marku. Později pod vedením především saských feudálů zde byla západně od řeky Labe nově zřízena Srbská marka. Zároveň sem v letech 883-897 zasahovala moc Velkomoravské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "Po vzniku Německého království byla Lužice obsazena saským vévodou Jindřichem I. Ptáčníkem a začleněna do Východní (saské) marky ovládané markrabětem Sigfriedem (severnější část) a do Míšeňské marky (jižnější část). Na území Budyšínska vznikla marka, kterou spravovali od konce 10. století Wettinové (od roku 1031 markrabí Východní marky).  Od počátku 11. století se střetávají v Lužici mocenské zájmy německého, polského a českého státu. Konflikt mezi polským králem Boleslavem Chrabrým a Jindřichem II. (od 1003) skončil po 15 letech bojů mírem v Budyšíně, kterým bylo Budyšínsko připojeno jako říšské léno k Polsku. Po Boleslavově smrti a rozkladu centrální moci v Polsku bylo Budyšínsko od roku 1033 opět císařovo. V roce 1076 dostal lénem část území pozdější Horní Lužice a část Dolní Lužice (Východní Marku) český kníže a posléze král Vratislav II., jemuž se ji však nepodařilo do roku 1081/86 ovládnout. Znovu bylo území pozdější Horní Lužice připojeno k českému státu až za Soběslava I. roku 1136, což trvalo do roku 1253.  Dolní Lužice byla v 11.–12. století získána saskými Wettiny (podstatná část – Východní marka čili \"Ostmark\" v roce 1031), od roku 1303/04 patřila Askáncům, kteří již předtím v roce 1253 vyženili s věnem české princezny Beatrix (Boženy) Budyšínsko a Zhořelecko. (V roce 1268 došlo poprvé k oddělení Zhořelecka od Budyšínska, které se pak až do konce 14. století vyvíjelo samostatně.)  Po vymření braniborských Askánců získali území v Lužici postupně Lucemburkové: roku 1319 Budyšínsko, 1329 Zhořelecko a 1346 Lubań, které spolu s dříve českým Žitavskem vytvořily jednotný územní celek, který je pak znám od roku 1410 pod názvem Horní Lužice. V letech 1348 a 1364–68 byla přikoupena Karlem IV. k České koruně Dolní Lužice (trvale 1373), již roku 1356 inkorporovaná do rámce korunních zemí; do čela markrabství byl postaven fojt, od počátku 16. století byli jmenováni fojtové dva.  Významné postavení v rámci Lužice mělo Šestiměstí, spolek nejvýznamnějších měst na obranu jejich zájmů před loupeživými rytíři a konkurencí z ostatních měst v Říši.  Dolnolužické markrabství bylo v roce 1445/62 trvale ochuzeno o Chotěbuz s širším okolím (území získal braniborský kurfiřt). V letech 1469–1490 držel obě Lužice spolu se Slezskem a Moravou) jako český (proti)král Matyáš Korvín. Po jeho smrti znovu tvořily součást České koruny.  Jeho násilné držení Lužice zřejmě neuznával pražský královský dvůr, neboť česká královna Johana z Rožmitálu, vedle svých dalších titulů uváděla i titul markraběnka lužická. Tento titul se například objevuje na průvodní listině pro Lva z Rožmitálu pro jeho cestu po západní Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Období od třicetileté války do Vídeňského kongresu.", "content": "V průběhu třicetileté války pak získal celou Lužici (kromě území kolem Chotěbuzi, které ovládalo od 15. století Braniborsko) pražským mírem z roku 1635 saský kurfiřt Jan Jiří jako zástavu od císaře Ferdinanda II. Po vestfálském míru (1648) byla zvýšena zástavní suma z 60 tun na 72 tun zlata (60 milionů na 72 milionů tolarů).  Další úprava znamenala právo výplaty až po vymření saského rodu po meči a návrat Lužice bez výplaty po vymření saského rodu po meči i po přeslici. Lužice formálně zůstala součástí Koruny České v zástavě albertinské větve Wettinského tj. saského královského rodu do 19. stol. Lužičtí Srbové si zachovali katolictví a vlastně i národnost díky tomu, že zástavní smlouva zaručovala náboženskou svobodu katolíkům a čeští králové na její dodržování dbali.", "section_level": 2}, {"title": "Období od Vídeňského kongresu do konce první světové války.", "content": "Podle ustanovení Vídeňského kongresu (1814-1815) připadla celá Dolní Lužice a severovýchodní část Horní Lužice Prusku. V rámci Pruska pak byla Dolní Lužice začleněna do provincie Braniborska, zatímco Horní Lužice se stala součástí provincie Slezska. Zbytek Horní Lužice zůstal Sasku a tvořil pak jeden z jeho krajů („Markrabství Horní Lužice“, v letech 1835 - 1932 „Budyšínský kraj“). Saská část Horní Lužice měla rozsáhlou samosprávu včetně vlastního sněmu.  K poslední úpravě zástavního práva Lužice došlo po vídeňském kongresu, kdy byla Lužice rozdělena mezi Sasko a Prusko. Pruská část Horní i Dolní Lužice se měla vrátit Koruně České bez výplaty po vymření pruského královského rodu po meči, celá zástavní suma byla vztažena k saské Horní Lužici a o výplatě platilo předchozí ustanovení. Tyto smlouvy nebyly vzaty v úvahu po první světové válce při stanovení hranic Německa a Československa, ale nebyly ani výslovně zrušeny. Ovšem český, saský i pruský královský rod byly ve stejném období sesazeny pro jejich nástupnické státy – republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Od konce první světové války do konce druhé světové války.", "content": "Po první světové válce se objevilo hnutí požadující připojení k utvářejícímu se Československu, když bylo toho zamítnuto, snažilo se o vytvoření jednotného Lužického spolkového státu v rámci Německa, což však také nebylo realizováno, a tak rozdělení Lužice mezi Prusko a Sasko z doby Vídeňského kongresu přetrvalo až do konce druhé světové války. V roce 1932 pak dochází ke zrušení Budyšínského kraje a jeho spojení se Saským krajem Drážďany do Drážďansko-Budyšínského kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Období od konce druhé světové války do současnosti.", "content": "Na postupimské konferenci bylo území Lužice nově přerozděleno. Území východně od řeky Nisy bylo přičleněno k Polsku (dnes je tato část Lužice rozdělena mezi Lubušské a Dolnoslezské vojvodství), zatímco na západ od ní se stalo součástí sovětské okupační zóny Německa. Současně žádali v Československu žijící Lužičtí Srbové připojení Lužice k Československu, což však nebylo realizováno. Lužičtí Srbové také usilovali o vytvoření samostatného státu, také neúspěšně. Domowina (zastřešující organizace Lužických Srbů) pak požadovala začlenění celé německé části Lužice k Sasku. V referendech v dosud pruské části Lužice hlasovaly pro připojení k Sasku pouze okresy na území dosavadní Horní Lužice (součást dosavadní pruské provincie Slezska), zatímco okresy na území Dolní Lužice (součást dosavadní pruské provincie Braniborska), to odmítly. Proto pak byla dosud pruská část Horní Lužice začleněna do Saska, zatímco Dolní Lužice zůstala součástí Braniborska, jehož status byl později změněn na zemi (Pruský stát byl rozhodnutím spojenců 25. února 1947 zrušen).  7. října 1949 je na území sovětské okupační zóny Německa vyhlášen nový komunisty ovládaný státní útvar Německá demokratická republika (NDR), která byla zprvu až do 22. července 1952 federací 6 zemí (Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko). 23. července 1952 byly země zrušeny a NDR se stává centralistickým státem, v rámci kterého byla Dolní Lužice začleněna do Chotěbuzského kraje, zatímco Horní Lužice byla rozdělena mezi Drážďanský kraj (většina území) a Chotěbuzský kraj (severní část). V roce 1989 je po bouřích komunistický mocenský monopol odstraněn. 3. října 1990 pak dochází ke sjednocení NDR se Spolkovou republikou Německo. Toho dne také dochází k obnovení zemského uspořádání na území bývalé NDR; v té době na území německé části Lužice působilo regionalistické hnutí „Iniciativa za nerozdělenou Lužici“ (Inititative „Für eine ungeteilte Lausitz“), které však nenalezlo dostatečný ohlas a tak opět nebyla utvořena spolková země Lužice. Téměř celá Německá část Horní Lužice byla znovuzačleněna do obnovené země Sasko, a Dolní Lužice s malou částí Horní Lužice do Braniborska. Tento stav trvá do současnosti.  Po roce 1989 se Lužičtí Srbové snažili o úzké vztahy s Československem a pak i s Českou republikou, ale neúspěšně. Národnostní práva Lužických Srbů jsou nyní garantována smlouvou polsko - německou a konkordátem Svobodného státu Sasko s Vatikánem, ale nikoli s Českou republikou. Habsbursko-lotrinská dynastie dodnes disponuje titulem markrabě Horno- a Dolno Lužický, který po právu náleží českému králi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužice (německy Lausitz, polsky Łużyce, hornolužickosrbsky Łužica, dolnolužickosrbsky Łužyca, latinsky Lusatia) je historické území rozdělené dnes mezi Německo (většina území), Polsko a Česko. V rámci Německa je rozděleno mezi spolkové země Svobodný stát Sasko a Braniborsko. Polská část je rozdělena mezi vojvodství Dolnoslezské a Lubušské. Historicky se území Lužice rozkládá podle toku Sprévy a tedy dělí (podle nadmořské výšky) na Horní Lužici (na východě Zhořelecko a na západě Budyšínsko), která je blíže Čechám a Dolní Lužici (s centrem v Chotěbuzi, která je severněji). V Lužici se dodnes zachovalo slovanské osídlení (Lužičtí Srbové). Česká část Lužice se rozkládá v okresech Jablonec nad Nisou, Liberec a Děčín (v rámci povodí Lužické Nisy, resp. Odry).", "tgt_summary": "Lusatia (,,,,, ), also known as Sorbia, is a historical region in Central Europe, split between Germany and Poland. The region is the home of the ethnic group of Sorbs. It stretches from the Bóbr and Kwisa rivers in the east to the Pulsnitz and Black Elster in the west, today located within the German states of Saxony and Brandenburg as well as in the Lower Silesian and Lubusz voivodeships of western Poland.", "id": 969970}
{"src_title": "Chomutov", "tgt_title": "Chomutov", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města je odvozen z osobního jména \"Chomút, Chomout\" ve významu Chomoutův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje například ve tvarech: (1252), Chomontowe (1261), in Cometave (1281), in Chomutow (1290), in oppido Comatow (1321), in Chomatow (1325), in Chomotov (1330), de Chomutow (1332), comentur ze Comentow (1355), Comotaw (1369), de Chomutoua (1389), w Chomutowie (1455), Kommotau (1787) nebo Komotau, Kommotau a Kommothau (1846).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První zmínka o Chomutově pochází z 29. března 1252, kdy Bedřich Načeradec z Chomutova daroval městečko řádu německých rytířů, kteří zde roku 1254 zřídili svou komendu. Díky působení řádu německých rytířů se město velmi poněmčilo, z čehož pramenilo pořekadlo: „\"Všude lidé, v Chomutově Němci.\"“ Původní dřevěné hrazení bylo ve druhé polovině čtrnáctého století vystřídáno hradbami kamennými. Roku 1396 udělil komtur Albrecht z Dubé městu pečeť se znakem. Němečtí rytíři drželi chomutovské panství do roku 1411, kdy jim je po bitvě u Grunwaldu král Václav IV. (s výjimkou patronátu nad kostely) odňal. Dne 16. března 1421 byl Chomutov dobyt a vypleněn husity. Poté město střídalo šlechtické majitele; naposledy jimi byli Hasištejnští z Lobkovic, kteří ve městě jako na jednom z prvních míst v Čechách prosazovali tvrdou rekatolizaci (1589 zde byla založena chomutovská jezuitská kolej). Roku 1591 se měšťané proti jezuitům vzbouřili a vyplenili jejich sídlo, za což byli dva z vůdců vzpoury popraveni. Po odsouzení Jiřího Popela staršího z Lobkovic mu byl roku 1594 Chomutov zkonfiskován Rudolfem II. Roku 1605 se chomutovští vykoupili z poddanství a od té doby byl Chomutov královským městem.", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Nejstarším hornickým podnikem u Chomutova byl kamencový důl \"Kryštof\" chomutovského (původně pražského) měšťana Lazara Grohmana. Nacházel se spolu s vitriolovou hutí v prostoru dnešního Kamencového jezera. První písemná zmínka o dolu pochází z roku 1558 z privilegia vydaného Janem z Veitmile. Vytěžená surovina se zpracovávala na kamenec přímo na místě v huti, jejíž roční produkce se pohybovala v řádech desítek tun (např. v roce 1563 to bylo 62 t). Od roku 1770 se v huti začalo topit uhlím, které dodával důl v Pohlodech. Podmáčené území si po polovině sedmnáctého století vynutilo nákladnou stavbu asi 1500 m dlouhé odvodňovací štoly směrem k Otvicím, jejíž zhroucení v roce 1810 vedlo k zatopení dolu a ukončení provozu. Vzápětí sice byly učiněny pokusy o nové odvodnění a obnovení produkce, ale nebyly úspěšné.  Na přelomu padesátých a šedesátých let osmnáctého století byla postavena císařská silnice spojující Chomutov s Prahou, podél níž se rozvinula zástavba i na pravém břehu Chomutovky. Třebaže Chomutov ležel při této důležité spojnici do Saska, rostl až do poloviny devatenáctého století jen pozvolna. Obrat nastal až v sedmdesátých letech devatenáctého století napojením na železniční tratě vedoucí podél Krušných hor a ku Praze. V této době byly u Chomutova otevřeny hnědouhelné doly a roku 1870 založeny železárny, které po roce 1887 prosluly jako \"Mannesmannovy válcovny trub;\" roku 1890 se zde na prvním místě na světě začaly vyrábět bezešvé ocelové trubky. K válcovnám, situovaným na východním okraji města, přibyla roku 1917 jižně od Chomutova zbrojní pobočka kladenské \"Poldi,\" po válce přeorientovaná také na hutní výrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba hnědého uhlí.", "content": "Největším chomutovským hnědouhelným dolem byl Důl Jan Žižka uzavřený až v roce 1992. Prvním podnikem v jeho dolovém poli byla šachta \"Augusta\" otevřená v šedesátých letech devatenáctého století. Během hospodářské krize v roce 1874 změnila majitele a dostala nové jméno \"Karel.\" Roku 1895 ho koupily blízké \"Mannessmannovy závody.\" Po poškození šachty Karel požárem byla v roce 1904 otevřena nová těžná jáma \"Julius\" hluboká 105 m a v roce 1946 přejmenovaná na Důl Jan Žižka. Ve stejné době, kdy byla otevřena Augusta, byl mezi Otvicemi a zaniklými Michanicemi otevřen důl \"Hugo\" spojený vlečkou s hlavní železniční tratí u Kamencového jezera. V 70. letech 19. století byl opuštěn s celkovou těžbou kolem 60 000 tun. Třetím významným chomutovským dolem byl \"Max\" na jižním okraji města. Vznikl také v 60. letech 19. století a již tehdy dosáhl hloubky přes 100 m. Těžily se v něm dvě sloje: svrchní (1,5–3 m) a spodní (5–6 m). Kromě nich se dobývaly také proplástky, které se používaly jako surovina pro výrobu kamence. Do uzavření v roce 1887 se v něm ročně vytěžilo 5–6 tisíc tun kamenečných surovin a za dobu jeho existence až 800 000 tun uhlí. Další doly se nacházely v Horní Vsi.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacáté století.", "content": "Roku 1928 byla k Chomutovu připojena Horní Ves (dnešní severozápadní část města). V souvislosti s Mnichovskou dohodou muselo být většinově německé město v říjnu 1938 odstoupeno nacistickému Německu, stalo se součástí Říšské župy Sudety (\"Reichsgau Sudetenland\") a v jejím rámci vládního obvodu Ústí nad Labem. Chomutov byl osvobozen na samém konci války, 8. května 1945, a to jednotkami Rudé armády. V následujících měsících bylo německé obyvatelstvo z města odsunuto.  V šedesátých až osmdesátých letech dvacátého století došlo k rozsáhlé přestavbě města, která se výrazněji nedotkla historického jádra, jež je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Plán na výstavbu sídlišť mezi Chomutovem a Jirkovem vznikal v šedesátých letech dvacátého století. Vycházel z předpokladu, že v roce 1975 bude žít v chomutovsko-jirkovské aglomeraci 95 000 lidí. O výstavbě sídlišť Březenecká a Kamenná bylo rozhodnuto v roce 1966 a v letech 1970–1971 také o sídlištích Zahradní a Písečná, přestože se s výstavbou druhých dvou počítalo až po roce 1980.  Jejich součástí se měly stát kromě až šestnáctipodlažních domů také nová nemocnice, gymnázium, bazén, domov důchodců, podzemní garáže a další objekty běžné vybavenosti. Z velkých plánů nakonec zůstaly jen kino s knihovnou (zbořeny během října a listopadu 2012), fotbalové hřiště s tenisovými kurty a obchodní centrum.  Sídliště Březenecká, Kamenná, Zahradní a Písečná spojují Chomutov s Jirkovem jako městskou aglomeraci s přibližně 68 000 obyvateli.  Sídliště \"Březenecká\" a \"Kamenná\" byla postavena v letech 1970–1985. Dominantou obou sídlišť měly být tzv. experimentální domy s mezonetovými byty nadlehčené nadzemními pilíři. Ve stylu Le Corbusierovy koncepce je inspirován marseillským kolektivním domem Unité d’habitation navrhl architekt Rudolf Bergr. Velké časové skluzy způsobené neobvyklým pracovním postupem způsobily, že z plánovaných 6 domů byly postaveny pouze 3. Na Březenecké byly částečně nahrazeny vybudováním tří třídílných třináctipodlažních domů v Holešické ulici a výstavbou Hutnické ulice na místě plánovaného domova důchodců. Oproti původním plánům, které počítaly se zahájením stavby po roce 1980, byla výstavba sídlišť \"Zahradní\" a \"Písečná\" zahájena už před rokem 1975. Důvodem bylo relativně snadné napojení na existující inženýrské sítě, horkovod z Komořan, budovaný čtyřproudový úsek silnice I/13 a také možnost využít občanskou vybavenost v Jirkově. Stavba proto byla zahájena v sousedství Jirkova a pohltila malé osady Keprtovo Pole a Kamenný Lom.  Po roce 1990 prošla většina panelových domů na sídlištích rekonstrukcí a v rámci projektu \"Sídliště – místo pro život,\" bylo vybudováno několik dětských hřišť, postupně jsou opravovány chodníky a rozšiřují se parkoviště.  Do roku 2002 byl Chomutov sídlem okresního úřadu, od 1. července 2006 je statutárním městem v čele s primátorem.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město s historickým jádrem na levém břehu říčky Chomutovky v nadmořské výšce 340 m se rozkládá v Chomutovsko-teplické (mostecké) pánvi při úpatí Krušných hor. Terén je z větší části rovinatý, pouze okrajové čtvrti na severu a severovýchodě vystupují do svahů o několik desítek metrů. Na severovýchodě stavebně splývá s městem Jirkov.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Před zavedením pravidelného sčítání lidu v Chomutově žilo 1 129 (1702), 2 967 (1811) a 4 014 (1843) obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura obyvatelstva.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 271 domech 20 894 obyvatel, z nichž bylo 10 037 žen. 1869 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 18 042 k německé a 103 k židovské. Žilo zde 18 770 římských katolíků, 825 evangelíků, 80 příslušníků Církve československé husitské a 483 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 818 domech 33 279 obyvatel. 4 449 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 27 609 k německé. Žilo zde 28 570 římských katolíků, 1 311 evangelíků, 529 příslušníků Církve československé husitské a 444 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Nejstarší zmínka o židovském osídlení Chomutova pochází z roku 1421. Ve městě mohli žít, pracovat a kupovat nemovitosti až do roku 1517, kdy Petr a Šebestián z Veitmile na žádost měšťanů Židy z města vypověděli. Měšťané za toto privilegium museli mlít obilí pouze v panském mlýně a hotově zaplatit 400 kop grošů. Židé se usídlili v okolních vesnicích, a přes četné zákazy i nadále s obyvateli města obchodovali. Početnější komunita v Chomutově poté existovala až od poloviny devatenáctého století. Největšího početního rozmachu se dočkala v roce 1880, kdy v Chomutově žilo 562 židů (pro srovnání v roce 1930 šlo o 444 osob). Židovská obec zdecimovaná holocaustem byla po druhé světové válce obnovena a připojena k židovské obci v Ústí nad Labem.  V Chomutově stály postupně tři synagogy. První dvě středověké beze stopy zmizely. Novodobá synagoga, postavená v roce 1876 v novorománském slohu, stávala na nároží ulic Mostecká a Karla Buriana. V listopadu 1938 byla vypálena během Křišťálové noci a posléze zbořena. Do dnešní doby se dochoval židovský hřbitov, který se nachází v sousedství městského hřbitova v Beethovenově ulici. V osmdesátých letech dvacátého století byl hřbitov přeměněn na park a v následujícím desetiletí v důsledku koncentrace sociálně patologických jevů uzavřen. Otevřen byl po rekonstrukci v roce 2008 a jeho součástí je pamětní deska a pomník.", "section_level": 2}, {"title": "Německá komunita.", "content": "V roce 1930 žilo v Chomutově přes 27 tisíc Němců, tj. přes 80 % veškerého obyvatelstva. Podle Mnichovské dohody z roku 1938 se Chomutov stal součástí Německem obsazených Sudet, a mnoho Čechů, Židů a německých antifašistů emigrovalo na území tzv. druhé republiky.  Podle odhadů pamětníků mělo na počátku května 1945 žít v Chomutově na šedesát tisíc osob (před válkou v roce 1939 mělo město 33 475 obyvatel), z toho asi osmdesát Čechů, kteří ve městě zůstali po říjnu 1938. Z 8. na 9. května 1945 bylo město obsazeno oddílem Rudé armády pod velením majora Nosova. Čeští obyvatelé Chomutova, jakož i místní němečtí antifašisté a komunisté, založili dvanáctičlenný Československý národní výbor, jehož předsedou byl zvolen Josef Černý. Československý národní výbor byl později přeměněn na Národní revoluční výbor a všichni němečtí členové z něj byli vyloučeni. Tento byl ještě později přeměněn na Místní národní komisi.  Po nezbytném zprovoznění základních funkcí města, což trvalo asi do konce května, vydala chomutovská MSK nařízení, že \"„všichni Němci musí nosit na levém rukávu viditelnou bílou pásku“.\" Navíc bylo trestné používání československé trikolory Němci a označování domů, v nichž bydleli, československými a rudými vlajkami. Tyto domy měly být nadále označeny bílými prapory. Všechny ulice ve městě byly přejmenovány českými názvy. Dne 9. června byla vydána vyhláška, podle které se musely dostavit \"„všechny osoby německé národnosti mužského pohlaví ve stáří 13–65 let nejpozději do deseti hodin na bývalé hřiště DFK Chomutov u parku. Ženy, děti a starci nesmí opouštěti své byty.“\" Podle vzpomínek pamětníků se dostavilo pět až osm tisíc Němců. Ti byli posléze třídenním pěším pochodem za asistence vojska vyhnáni po trase přes Jirkov – Kundratice – Dřínov – Jezeří do Nové Vsi v Horách. Během pochodu bylo údajně ubito, zastřeleno či jinak přišlo o život několik desítek osob. Českému doprovodu se však nepodařilo dojednat přechod do Německa, a proto byli všichni odvedeni do Záluží, kde někteří z nich zůstali až do roku 1946.  Na přelomu května a června vzniklo internační středisko v objektu bývalé sklárny v ulici Na Moráni, ve kterém bylo v noci ze 6. na 7. června zabito několik desítek Němců. Od 2. července začaly odjíždět transportní vlaky s německým obyvatelstvem přes Křimov a Reitzenhain do Německa. Do 8. září 1945 tak bylo v celkem patnácti železničních transportech odsunuto přes patnáct tisíc dalších Němců z Chomutova a vesnic v jeho okolí. V Chomutově smělo zůstat (na základě individuálního přezkoumání svých aktivit během okupace) jen několik set Němců, zejména antifašistů a komunistů. Chomutov pak byl - stejně jako jiné části českého pohraničí v době po druhé světové válce - dosídlen nově příchozími osadníky, v drtivé většině z východních částí ČSR. Tím se také zcela nenávratně proměnila celková sociokulturní skladba města.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Město Chomutov se skládá ze dvou katastrálních území – Chomutov I a Chomutov II. Nedělí se na žádné místní části.", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Chomutov byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Chomutov ale stále existuje a skládá se ze 44 obcí, ORP z 25 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 22 622 hlasů v Chomutově získaly 17 018 hlasů Sudetoněmecká strana, 1 912 hlasů Německá sociální demokracie, 369 KSČ a 2 653 hlasů jiné české strany.  Starostové Předsedové národních výborů Starostové Primátoři", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Privilegium užívat vlastní znak získalo město od krále Ladislava dne 13. listopadu 1457. Ve znaku je stříbrná hradba, v jejímž středu se nachází brána s otevřenými zlatými veřejemi a vytaženou mříží. V bráně stojí v červeném štítku bílý český lev. Za hradbou jsou dvě bílé čtyřhranné věže. Každá má po jednom okně a je zakončena červenou střechou se zlatou cibulí. Nad štítem je zlatá královská koruna. Hlavní motiv znaku (brána se dvěma věžemi) je doložen na pečeti chomutovského komtura už v roce 1280 a nachází se i na pečeti, jejíž užívání městu povolil v roce 1396 Albrecht z Dubé.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Ve městě se nachází mnoho obchodů a nákupních center. Z větších obchodních řetězců lze jmenovat např. Baumax, Kaufland, Globus, UNI Hobby, Lidl, Billa, Penny Market nebo Tesco.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Městem prochází jihozápadně dálnice D7, dále procházejí městem silnice č. 7 (Praha – Slaný – Louny – Chomutov – Hora Svatého Šebestiána) a č. 13 (Karlovy Vary – Ostrov – Klášterec nad Ohří – Chomutov – Most – Teplice – Děčín – Nový Bor – Liberec – Frýdlant).", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Chomutov má dvě železniční stanice: Stanice Chomutov: na tratích 124, 130, 133, 137, 140. Stanice Chomutov město: na tratích 130, 133. Železniční tratě spojené s Chomutovem jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městskou dopravu zajišťují autobusy a od roku 1995 také trolejbusy (nejnovější trolejbusový provoz v Česku). Provozovatelem patnácti autobusových a šesti trolejbusových linek je \"Dopravní podnik měst Chomutova a Jirkova\" (akciová společnost na níž má podíl 84,16 % Statutární město Chomutov a 15,84 % město Jirkov).", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V roce 1591 se Jiří Popel z Lobkovic rozhodl založit v Chomutově jezuitskou školu. Gymnázium jezuité spravovali až do zrušení řádu v roce 1773. Poté bylo gymnázium pod správu cisterciáckého kláštera v Oseku a v roce 1909 bylo gymnázium zestátněno. Od roku 1932 německé gymnázium fungovalo v nové budově v Mostecké ulici.  Německá měšťanská škola působila od roku 1854 v památkově chráněné pozdně klasicistní budově na Husově náměstí. Česká škola byla otevřena až v roce 1905 a zpočátku měla jen dvě třídy, ve kterých se šedesát českých dětí učilo dvakrát týdně český jazyk. Roku 1862 se začalo vyučovat v nové dívčí škole, kterou provozoval řád sester Svatého kříže. V její budově z roku 1877 sídlí Střední zdravotnická škola založená v roce 1970. V poslední čtvrtině devatenáctého století byla otevřena novogotická budova učitelského ústavu v Beethovenově ulici (1874) a pozdně klasicistní budova Školy císaře Františka Josefa v ulici Na Příkopech.  České gymnázium bylo založeno v Chomutově až v roce 1935, ale protože nemělo svou budovu, probíhala výuka v budově tzv. Masarykovy školy a v pronajatých prostorách. Budovu gymnázia se nepodařilo vybudovat a česká výuka byla na několik let přerušena vzhledem k připojení Sudet ke Třetí říši a k vypuknutí druhé světové války. Česká výuka byla obnovena v roce 1945 po odsunu Němců, a to v budově bývalého německého gymnázia, v němž škola sídlí dodnes.  Založení průmyslové školy v Chomutově, dnes Střední průmyslová a Vyšší odborná, je bezprostředně spjato s intenzivním rozvojem průmyslu ve městě na samém počátku sedmdesátých let devatenáctého století. Plány pro první budovu školy vytvořil stavební a strojní inženýr Theodor Reuter, který se stal také prvním ředitelem školy. Slavnostní položení základního kamene k novostavbě se konalo 16. července 1874. Náklady na stavbu, prováděnou městem ve vlastní režii, činily 70 000 rakouských zlatých. Budova stála v tehdejší Pražské ulici, byla přízemní a měla celkem 17 místností. Stavba nové a větší budovy školy na dnešní Školní ulici byla zahájena na podzim 1901. Stavební práce pokračovaly natolik úspěšně, že již po necelém roce, 16. září 1902, začalo vyučování v nové budově, která svému účelu slouží doposud.  V roce 2016 v Chomutově působí městem zřizovaných čtrnáct mateřských, devět základních a jedna speciální škola v Palachově ulici. Město je také zřizovatelem Základní umělecké školy T. G. Masaryka a Střediska volného času Domeček Chomutov. Kromě nich jsou zde také dvě soukromé základní školy. Jednotlivé školy jsou uvedené v seznamu:  Střední školy jsou v Chomutově celkem čtyři:", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Středem historického města je protáhlé, podloubím lemované náměstí 1. máje s barokním sloupem Nejsvětější Trojice od Ambrože Laurentise z roku 1697 obklopeným sedmi sochami světců z let 1725–1732. Při severozápadní straně náměstí stojí budova původní řádové komendy později přestavěné na renesanční zámek, který je od roku 1607 městskou radnicí. K radnici přiléhá nejcennější stavba ve městě, raně gotický kostel svaté Kateřiny, dokončený roku 1281. Na protější straně severní části náměstí stojí pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1518–1542 a v k němu přistavěná sousedství 53 m vysoká Městská věž postavená po velkém požáru města v roce 1525, která v letní sezóně slouží jako vyhlídka.  V jihovýchodním rohu náměstí stojí raně barokní kostel svatého Ignáce s dvojicí věží v severním průčelí postavený pro jezuity Carlem Luragem v letech 1663–1671. K východní straně kostela přiléhá tzv. Špejchar, budova z počátku sedmnáctého století, v níž měli jezuité původní kostel později upravený na divadelní sál. Středisko knihovnických a kulturní služeb v něm provozuje galerii. V jižním sousedství kostela svatého Ignáce se nachází Jezuitská kolej z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, ve které sídlí Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov.  Z měšťanských domů na náměstí 1. máje je významný barokně upravený nárožní dům čp. 4 na náměstí s gotickou dispozicí, který byl až do počátku sedmnáctého století městskou radnicí a v devatenáctém století sídlem městského soudu. Interiér a podloubí pozdně gotického domu čp. 9 (tzv. Collinova domu) z konce patnáctého století jsou zaklenuté sklípkovými klenbami.  Ve městě je rozmístěna řada barokních plastik, z nichž se však většina nenachází na svém původním místě a některé pochází ze zaniklých sídel chomutovského okresu. Mnoho plastik, kamenných náhrobků a božích muk a architektonických článků je uloženo a zpřístupněno v lapidáriu Oblastního muzea. Ke kvalitním drobným památkám patří kaple Panny Marie v Mostecké ulici na sídlišti Zadní Vinohrady.", "section_level": 1}, {"title": "Zaniklé památky.", "content": "V bývalém Dolním předměstí v místech parku, kde stojí novorenesanční budova okresního soudu z roku 1871, se nacházel hřbitov s kostelem svatého Wolfganga. Kostel byl zrušen již v roce 1798, ale jeho budovu zbořili až po otevření nového hřbitova v Beethovenově ulici po roce 1859. Během stavby Městských lázní byl v roce 1972 odstřelen novogotický evangelický kostel na rozhraní Farského a Mánesovy ulice. Kromě nich na území města zanikla řada menších kaplí. Na počátku nacistické okupace byla během tzv. Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 vypálena a zničena zdejší synagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Bezručovo údolí.", "content": "Na severozápadním okraji města začíná Bezručovo údolí; 13 km dlouhé a až 200 m hluboké lesnaté údolí Chomutovky. V roce 2002 bylo vyhlášeno jako přírodní park a jeho část v roce 2013 jako přírodní památka. Severně od města se zvedá vrch \"Strážiště\" (511 m n. m.). Na vrcholu stojí hotel s bývalou vyhlídkovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Kamencové jezero.", "content": "Kamencové jezero – jde o vodní plochu nacházející se na severovýchodním okraji Chomutova v nadmořské výšce 337 m, která vznikla koncem osmnáctého století zatopením prostoru po těžbě kamencových břidlic z let 1558 až 1785. S rozměry 240 na 676 m zaujímá rozlohu 16,3 ha, maximální hloubka je 3,25 m a objem 285 000 m3. Vysoký obsah kamence ve vodě (kolem 1 %) z Kamencového jezera činí malé „Mrtvé moře“, neboť zabraňuje růstu řas a sinic. V letních měsících je vyhledávaným místem ke koupání. Jako přírodní útvar je jedinečné a i ve světovém měřítku ojedinělé. Podle pověstí je jediné na světě – druhé kamencové jezero v Kanadě prý vyschlo – ovšem voda s podobným složením se vyskytuje v mnoha jiných jezerech. Jen toto jedno má však takovou rozlohu a jako jediné na světě je využíváno k rekreaci.", "section_level": 2}, {"title": "Podkrušnohorský zoopark.", "content": "Podkrušnohorský zoopark je zoologická zahrada zaměřená na chov evropských a asijských zvířat (vlk, zubr, medvěd, tuleň atd.), Zoopark ze severní strany přiléhá ke Kamencovému jezeru a svojí rozlohou je největším zoo v České republice. Součástí zooparku je i Kaštanka, která je považována za nejstarší a nejsevernější sad památných stromů kaštanovníků setých v České republice. V minulosti byl součástí parku i recesistický výběh ropáka bahnomilného, který ale zoo zrušilo, když se stal předmětem soudního sporu, protože byl vytvořen bez vědomí výtvarnice Barbary Šalamounové, která vytvořila výtvarnou podobu ropáků pro studentský film Jana Svěráka.", "section_level": 2}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastníci města.", "content": "Většinu patnáctého století, po vyhnání řádu německých rytířů, Chomutov spravovala královská komora, která město postupně zastavila řadě šlechticů. Obvykle však známe jen rok udělení města do zástavy.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní osobnosti.", "content": "Od roku 2005 uděluje Magistrát města Chomutova ocenění významným osobnostem, které se zasloužily o veřejný život ve městě nebo šíření jeho dobrého jména. Seznam držitelů ceny je uveden v článku cena Jiřího Popela z Lobkovic.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "V blízkosti městského parku na pěší zóně za obchodním domem Chomutovka se nachází Sloup partnerství, na němž je kromě jiného umístěna i mramorová deska, která uvádí partnerská města Chomutova (Bernburg, Annaberg-Buchholz, Arenzano a Trnava) včetně roku uzavření smlouvy o partnerství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chomutov () je statutární město v Ústeckém kraji, 49 km jihozápadně od Ústí nad Labem. Zaujímá plochu 29,26 km2 a žije zde obyvatel. Je 22. největším městem České republiky, pátým v Ústeckém kraji a největším v okrese Chomutov.", "tgt_summary": "Chomutov (; ) is a city in the Czech Republic, in the Ústí nad Labem Region. Chomutov has been a statutory city since 1 July 2006. It occupies an area of 29.26 km2 and has almost 50,000 inhabitants. There are almost 80,000 inhabitants in the city's wider metropolitan area.", "id": 2165017}
{"src_title": "Šachové zahájení", "tgt_title": "Chess opening", "src_document": [{"title": "Základní dělení.", "content": "Šachová zahájení se dělí na otevřená (1. e4 e5), polootevřená (1. e4 ne e5) a zavřená (ne 1. e4). Každá z těchto třech základních skupin pak obsahuje množství jednotlivých zahajovacích systémů, které se dále dělí na jednotlivé varianty a subvarianty, z nichž řada nese své jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené hry.", "content": "Táhne-li bílý 1.e2-e4 a černý odpoví rovněž královským pěšcem o dvě pole (1...e7-e5), nabude hra otevřený charakter. Boj se pak často a někdy i hodně dlouho vede o pole e5, na něž může bílý vyvíjet tlak např. tahy 2. Jg1-f3, 2. d2-d4.", "section_level": 2}, {"title": "Polozavřené hry.", "content": "Odpoví-li černý na tah 1. e2-e4 jinak než 1...e7-e5, vzniknou polozavřené hry. V nich dochází k asymetrickým pozicím, což umožňuje a většinou i vynucuje, že protivníci jsou aktivní na různých úsecích šachovnice. Důsledkem toho bývá převážně ostrý a komplikovaný průběh hry, při němž oboustranné šance závisí na tom, kdo pracuje důrazněji a rychleji.", "section_level": 2}, {"title": "Zavřené hry.", "content": "Všechna zahájení s jiným prvním tahem než 1. e2-e4 jsou zahrnuta do skupiny zavřených her. Patří sem zejména dámský gambit, královská a Nimcovičova indická obrana, anglická hra a řada dalších. Hra zpravidla nabývá zavřený charakter, soupeři musí prokázat především své technické znalosti a poziční cit.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování zahájení.", "content": "Pojmenování zahájení nebo zahajovacích systémů vznikala v průběhu mnoha let vývoje různými způsoby. Některá zahájení nebo varianty byly například pojmenovány po významných šachistech, kteří je objevili, používali ve svých partiích, případně je nějakým způsobem zpopularizovali. Mezi ty můžeme zahrnout například Opočenského hru, Sokolského hru, Aljechinovu hru, Marshallův gambit atd. Někdy bylo jedno zahájení pojmenováno dokonce po více hráčích najednou (např. Caro-Kannova obrana nesoucí své jméno po dvou šachistech Carovi a Kannovi, kteří se jí v minulosti hlouběji zabývali).  Velmi často pak nese zahájení pojmenování po nějaké zemi, území, nebo městě jehož šachisté ho používali (španělská hra, lotyšský gambit, sicilská hra, londýnská varianta, berlínská obrana, ruská hra, holandská hra, italská hra, anglická hra...).  Dalším častým případem je, že zahájení získalo své jméno podle jeho čistě šachového obsahu, např. hra dvou jezdců v obraně, střelcova hra, hra čtyř jezdců, dámské fiancheto.  Někdy však šachové systémy získávají svá jména i dosti kuriózním způsobem. Systém Orangutan získal své označení na základě žertu velmistra Tartakowera, který prohlásil, že v tomto zahájení mu postupující \"b\" pěšec připomíná šplhajícího orangutana. Varianta smažená játra je pojmenovaná podle italského rčení „mrtvý jako smažená játra“, kdy je při hře dvou jezdců v obraně král brzy vyštván ke středu šachovnice a je těžké ho pak zachraňovat.", "section_level": 1}, {"title": "Systematický přehled.", "content": "Protože používání slovních názvů je z mnoha důvodů dost nepřehledné, protože řada zahájení má vícero jmen a i názvy dílčích variant jsou někdy víceznačné, neboť byly např. po daném šachistovi pojmenovány varianty v různých zahájeních, takže by je bylo třeba rozepisovat mnoha slovy. Proto existuje v oblasti šachových zahájení ještě mezinárodní kód označovaný ECO, který zařazuje jednotlivé varianty pod mezinárodní kombinaci písmene a čísel. Sdělí-li například jeden znalý šachista svému protějšku z druhé strany zeměkoule kód B33, ten ví nebo si vyhledá, že jeho protějšek má na mysli Svěšnikovovu variantu v sicilské hře a již nezáleží na tom, jak oba hráči tuto variantu slovně nazývají ve svých zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahájení představuje počáteční fázi šachové partie, během níž se obě strany snaží co nejlépe vyvinout figury a připravit se na následný boj ve střední hře. Obvykle se o zahájení mluví jako o prvních 15–20 tazích partie.", "tgt_summary": "A chess opening or simply an opening refers to the initial moves of a chess game. The term can refer to the initial moves by either side, White or Black, but an opening by Black may also be known as a defense. There are dozens of different openings, and hundreds of variants. \"The Oxford Companion to Chess\" lists 1,327 named openings and variants. These vary widely in character from to wild tactical play. In addition to referring to specific move sequences, the opening is the first phase of a chess game, the other phases being the middlegame and the endgame.", "id": 1521075}
{"src_title": "PN přechod", "tgt_title": "P–n junction", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "PN přechod je vytvořen difuzí materiálu typu P do materiálu typu N. Materiál typu P potom pronikne rovnoměrně do materiálu typu N. PN přechod může být připojen v \"závěrném\", nebo \"propustném směru\", proto propouští proud jedním směrem, jako výše zmíněné \"hradlo\".", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti PN přechodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vyprázdněné oblasti.", "content": "V příměsovém polovodiči typu N je přebytek valenčních elektronů, v polovodiči typu P je přebytek kladných děr. Při spojení těchto polovodičů zaniknou rekombinací elektronu s kladnou dírou na rozhraní volné nosiče nábojů v oblasti určité šířky. Tato oblast se nazývá depletiční (vyprázdněná) oblast. Zbylé nepohyblivé ionty zapříčiní vznik elektrického pole na přechodu PN. Směr elektrického pole je přitom takový, že brání zbylým volným nosičům nábojů pronikat přes rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Zapojení v propustném směru.", "content": "Jestliže se \"kladný (Pozitivní) pól\" zdroje připojí k polovodiči \"typu P a \"záporný (Negativní) pól\" k polovodiči \"typu N, dojde k \"zeslabení\" elektrického pole na PN přechodu (pokud je přiložené napětí menší než Difúzní napětí), případně k jeho úplnému \"zrušení\" (pokud je přiložené napětí větší než Difúzní napětí), takže nosiče nábojů mohou přes rozhraní (hradlovou vrstvu - vyprázdněná oblast, ve které nejsou žádní nositelé náboje a jejíž tloušťka se pohybuje od asi 10 m až do 5×10 m) volně procházet. PN přechod \"propouští\" elektrický proud.", "section_level": 2}, {"title": "Zapojení v závěrném směru.", "content": "Jestliže se \"kladný pól\" zdroje připojí k polovodiči \"typu N\" a \"záporný pól\" k polovodiči \"typu P\", dojde k rozšíření vyprázdněné oblasti a \"zesílení\" elektrického pole na PN přechodu, takže přechod nosičů nábojů přes rozhraní se ztíží. Přechod N-P \"nepropouští\" elektrický proud. Ve skutečnosti zde malý proud protéká, ale je silně teplotně závislý. Napětí zde nemůže být libovolně veliké, protože by mohlo dojít ke zničení přechodu, kterým by v určitém okamžiku začal protékat velký proud, protože by došlo k překonání vazebných sil, které působí na valenční elektrony, protože by silové účinky elektrického pole byly větší. U těchto typů přechodů se využívá ještě jiné vlastnosti a to kapacity hradlové vrstvy.", "section_level": 2}, {"title": "Minoritní nosiče nábojů.", "content": "Kromě majoritních nosičů nábojů podle typu příměsového polovodiče existují v polovodičích i minoritní nosiče, které vznikají uvolňováním elektronů díky tepelnému pohybu. Tyto nosiče mohou přes rozhraní procházet nezávisle na připojeném vnějším elektrickém poli a v závěrném směru způsobují zbytkový (tzv. saturační) elektrický proud, který je velmi malý. Počet minoritních nosičů závisí na teplotě polovodiče.", "section_level": 2}, {"title": "PN přechod a tranzistorový jev.", "content": "U tranzistoru prochází elektrický proud i přes PN přechod (mezi \"kolektorem\" a \"bází\"), který je zapojený v závěrném směru. Tento proud způsobují volné nosiče opačných nábojů vnikající do báze z \"emitoru\". Zvýšením počtu těchto emitovaných elektronů lze několikanásobně zvyšovat velikost elektrického proudu procházejícího přes PN přechod do kolektoru.", "section_level": 2}, {"title": "PN přechod a záření.", "content": "PN přechod může být ovlivňován dodáním energie zvnějšku, nejčastěji působením záření. Součástka využívající zvýšení nebo snížení propustnosti PN přechodu světlem se nazývá fotodioda.  V místě PN přechodu mezi některými polovodiči může naopak při průchodu elektrického proudu vznikat záření. Tohoto jevu se využívá u LED diody.", "section_level": 2}, {"title": "Kapacita PN přechodu.", "content": "Na vyprázdněnou oblast mezi polovodičem P a N můžeme pohlížet jako na deskový kondenzátor o ploše desky rovné ploše PN přechodu a vzdáleností desek rovnou šířce vyprázdněné oblasti. Tento kondenzátor má tzv. Bariérovou kapacitu, která je důležitou vlastností diody, neboť způsobuje vedení el. proudu v závěrném směru při vysokých frekvencích signálu. Bariérová kapacita se projevuje převážně v zapojení v závěrném směru.  Na PN přechodu se také projevuje difúzní kapacita (převážně při zapojení v propustném směru), která je způsobena změnou náboje v polovodičích P a N při změně napětí.", "section_level": 2}], "src_summary": "PN přechod je rozhraní polovodiče typu \"P\" a polovodiče typu \"N\". PN přechod propouští elektrický proud pouze jedním směrem a je základním stavebním kamenem polovodičových součástek jako jsou diody a tranzistory, fotovoltaické články, svítivé LED a integrované obvody.", "tgt_summary": "A p–n junction is a boundary or interface between two types of semiconductor materials, p-type and n-type, inside a single crystal of semiconductor. The \"p\" (positive) side contains an excess of holes, while the \"n\" (negative) side contains an excess of electrons in the outer shells of the electrically neutral atoms there. This allows electrical current to pass through the junction only in one direction. The p-n junction is created by doping, for example by ion implantation, diffusion of dopants, or by epitaxy (growing a layer of crystal doped with one type of dopant on top of a layer of crystal doped with another type of dopant). If two separate pieces of material were used, this would introduce a grain boundary between the semiconductors that would severely inhibit its utility by scattering the electrons and holes.", "id": 2229411}
{"src_title": "Adventura", "tgt_title": "Adventure game", "src_document": [{"title": "Stručný vývoj žánru.", "content": "Zlatým věkem adventur byla doba 90. let 20. st. Zejména v začátcích vývoje žánru, tzn. době daleko před (1. pol. 80. let 20. st.), se příkazy hrdinovi udávaly přes textové pole, skrze textový příkaz, jenž byl udán (tedy určoval postup). To se týkalo obou zpracování, jak grafických, tak textových. Pozdější doba (dáno technologickým vývojem), či vícerem investic, přešla ke grafickému zpracování tzv. ‘Point and click’ adventur a k příkazům (základním pokynům) vyobrazeným v panelu ovládacích prvků v okrajích obrazovky, kde byl rovněž graficky (ale i textově) ztvárněn inventář(prostor pro posbírané předměty). Hrou, která přinesla tuto inovaci, je hra od LucasArts (dříve Lucasfilm) nazvaná Maniac Mansion (ofic. vydána 1987).  S příchodem mobilních telefonů vybavených operačními systémy (Android, iOS apod.) se adventury, stejně jako další herní žánry, začaly objevovat i zde – a pochopitelně rovněž na dalších mobilních zařízeních. Jde jednak o předělávky starších adventure her z PC, jednak o novinky. Mnohé z nich jsou k dispozici zdarma, případně je zdarma alespoň první díl, který má nalákat další uživatele. Příklady mohou být například dnes již poměrně slavná série The Silent Age, nebo třeba česká dvoudílná hra Mutanti vs. Vyvolení. Dobrým příkladem předělávky je pak první díl slavné série Leisure Suit Larry.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pokyny v herním prostředí.", "content": "\"Pick up/Get\" (Seber); \"Examine/Search/Look at\" (Prozkoumej); \"Push\" (Posuň); \"Pull\" (Zatáhni); \"Walk to\" (Jdi k); \"Open\" (Otevři); \"Close\" (Zavři); \"Give\" (Dej); \"Use\" (Použij); \"Talk to\" (Mluv s);", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní náplň hry.", "content": "Průzkum lokace; interakce s NPC(non player character – virtuální charakter ovl. počítačem); sbírání, kombinování a správné použití předmětů; řešení hádanek; výpravnost a odvíjení děje", "section_level": 1}, {"title": "Subžánry.", "content": "Adventury můžeme dělit na další subžánry.", "section_level": 1}, {"title": "České tituly.", "content": "Vše o českých adventurách naleznete na nezávislém fanwebu zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adventura je druh počítačové hry, ve které hlavní hrdina (nemusí být jeden př.: Day of the Tentacle (DOTT), Broken Sword, The Dig...) řeší rozličné úkoly (tzv. questy – z angl. slova poslání). Hráč postupuje 'klikatým' příběhem k vzdálenému cíli, přičemž je kladen důraz na mnohost řešení zápletek a hádanek.", "tgt_summary": "An adventure game is a video game in which the player assumes the role of a protagonist in an interactive story driven by exploration and puzzle-solving. The genre's focus on story allows it to draw heavily from other narrative-based media, literature and film, encompassing a wide variety of literary genres. Many adventure games (text and graphic) are designed for a single player, since this emphasis on story and character makes multiplayer design difficult. \"Colossal Cave Adventure\" is identified as the first such adventure game, first released in 1976, while other notable adventure game series include \"Zork\", \"King's Quest\", \"The Secret of Monkey Island\", and \"Myst\".", "id": 301252}
{"src_title": "Vodní trkač", "tgt_title": "Hydraulic ram", "src_document": [{"title": "Popis činnosti.", "content": "Trkací ventil (4) je umístěn při výtoku z čerpadla a uzavírá z vnitřku výtokový otvor (2). Ventil je zatížen závažím, nebo pružinou tak, aby byl právě překonán tlak vody, a ventil se otevřel. Po několika okamžicích dosáhne voda takové rychlosti, že uzavře i zatížený trkací ventil. V náhle uzavřeném potrubí s rychle proudící vodou náhle stoupne tlak. Ten překoná tlak vody ve výtlačném potrubí (3), otevře výtlačný ventil (5) a malé množství vody pronikne do tohoto potrubí. Po odeznění rázu se uzavře výtlačný ventil, hmotnost závaží přemůže tlak vody na trkacím ventilu, ten se otevře a cyklus se může znovu opakovat.  Za výtlačným ventilem bývá obvykle tlaková nádoba (lidově nazývaná též \"hruška\", nebo \"větrník\") se stlačeným vzduchem (6), která tlumí rázy vznikající ve výtlačném potrubí (3).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přímým předchůdcem trkače, vynalezeného roku 1772 Johnem Whitehurstem z hrabství Cheshire ve Velké Británii, byl ručně ovládaný \"pulsní motor\" (\"pulsation engine\"), poprvé instalovaný v Oultonu v Cheshire. Čerpal vodu do výšky 4,9 metru (16 stop). Druhý postavil roku 1783 v Irsku. Svůj nápad však nepatentoval a podrobnosti konstrukce se nedochovaly. Ví se jen, že už k chodu používal tlakovou nádobu - zásadní součást pozdějších trkačů. J. Whitehurst však svůj nápad ještě nedokázal prakticky využít.  První automaticky pracující trkač úspěšně sestavil roku 1796 Francouz Joseph Michel Montgolfier (známější jako spoluvynálezce horkovzdušného balónu). Využil jej pro čerpání vody ve své papírně ve Voiron. Přítel Matthew Boulton jeho jménem v Británii roku 1797 princip trkače patentoval. Synové J.M.Montgolfiera získali na vylepšenou verzi trkače britský patent roku 1816 Roku 1820 získal patent spolu s Whitehurstovým návrhem inženýr Josiah Easton, který se tou dobou právě přestěhoval z rodného Somersetu do Londýna.  Eastonovu firmu zdědil syn James (1796–1871). Pod Jamesovým vedením firma vzkvétala a během devatenáctého století se postupně stala jedním z nejvýznamnějších strojírenských podniků ve Spojeném království s největší továrnou ve městě Erith v hrabství Kent v jihovýchodní Anglii. Specializoval se na stavby vodárenských zařízení, kanalizačních a zavlažovacích systémů po celém světě. Ve velkém dodával na trh rovněž trkače, které zásobovaly vodu domy, farmy i celé obce. Některá z jeho zařízení pracovala ještě v roce 2004.  Firma byla uzavřena roku 1909, ale v obchodování s trkači pokračoval James R Easton. Od něj v roce 1929 převzal výrobu Green & Carter z Winchesteru v hrabství Hampshire, dodnes známý výrobou a instalací proslulých trkačů Vulcan a Vacher. První americký patent získali Joseph Cerneau (nebo Curneau) a Stephen (Étienne) S. Hallet (1755-1825) v roce 1809. Zájem o trkače se v americe zvedl kolem roku 1840. Byly vydány další patenty a trkače začala nabízet řada \"domácích\" (amerických) firem. Zlatý věk trkačů v americe ukončil teprve koncem 19. století rozmach dostupných elektrických čerpadel.  Zájem o trkače opět vzrostl na konci dvacátého století vzhledem k potřebám udržitelných technologií v rozvojových zemích, a úspory energie v zemích rozvinutých. Dobrým příkladem je společnost AID Foundation International na Filipínách, držitel ocenění Ashden Award, za vývoj jednoduchých a spolehlivých trkačů pro použití v odlehlých vesnicích. Hydraulický princip trkače byl také použit v některých návrzích na využití energie mořských vln, z nichž jeden byl diskutován již v roce 1931 Hannsem Güntherem v knize \"Za sto let\" (\"In hundert Jahren\").  Některá novější provedení nazývaná ve Velké Británii \"složené trkače\" (\"compound rams\") dokáží čerpat vyčištěnou vodu za použití energie z neošetřené hnací vody. Jedním z takových zařízení je také Glockmannova pumpa prezentovaná v české webové Abecedě malých vodních pohonů.  Jako \"trkač\" bývá nazýváno také zařízení, které čerpalo vodu z Obřího dolu na Sněžku od roku 1912 do roku 1950. Ve skutečnosti se ovšem jednalo o Peltonovu turbínu. Toto zařízení je k vidění v Obřím dole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní trkač je jednoduché vodní čerpadlo poháněné vodou. Vodní trkač byl v 18. století zkonstruován francouzským vynálezcem Josephem Montgolfierem. Využívá kinetickou energii proudící vody. Proud vody je pravidelně uzavírán trkacím ventilem. Vzniklé rázy slouží k čerpání vody přes výtlačný ventil do výšky několikanásobně vyšší, než je rozdíl hladin vody, která trkač pohání.", "tgt_summary": "A hydraulic ram, or hydram, is a cyclic water pump powered by hydropower. It takes in water at one \"hydraulic head\" (pressure) and flow rate, and outputs water at a higher hydraulic head and lower flow rate. The device uses the water hammer effect to develop pressure that allows a portion of the input water that powers the pump to be lifted to a point higher than where the water originally started. The hydraulic ram is sometimes used in remote areas, where there is both a source of low-head hydropower and a need for pumping water to a destination higher in elevation than the source. In this situation, the ram is often useful, since it requires no outside source of power other than the kinetic energy of flowing water.", "id": 159598}
{"src_title": "Kleopatra VII.", "tgt_title": "Cleopatra", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn (51–49 př. n. l.).", "content": "Kleopatra byla jmenována spoluvladařkou svého otce, Ptolemaia XII., počátkem roku 51 př. n. l. V této době jí podle dobových záznamů bylo sedmnáct let. Pravděpodobně v květnu téhož roku Ptolemaios XII. zemřel. Podle jeho závěti se stala královnou spolu se svým bratrem Ptolemaiem XIII., kterému bylo deset, maximálně dvanáct let. Spoluvláda znamenala v tehdejších podmínkách Egypta manželství. Jelikož král byl nezletilý (podle egyptského práva byla Kleopatra již zletilá) vznikl triumvirát (Achillás, Theodótos a Porthein tj. velitel vojska, vychovatel a učitel Ptolemaia XIII.), který vytvořil tzv. poručnickou radu a převzal moc v Egyptě. S tímto stavem Kleopatra nesouhlasila a prohlásila radu za nelegitimní a docílila zrušení poručnictví nad sebou, nad spolukrálem Ptolemaiem XIII. však poručnictví trvalo dále.  Již v srpnu 51 př. n. l. se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama, na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost, v roce 50 př. n. l. situaci zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo tuto žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př. n. l. musela utéci z Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra v exilu (49–48 př. n. l.).", "content": "Není známo, kam Kleopatra uprchla, jisté je, že se jí podařilo utéci i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Zdá se pravděpodobné, že z Egypta odjela do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu, se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Proti této armádě vytáhl Achillás s králem. Dříve než se mohly tyto armády střetnout, došlo k události, která tuto válku rozhodla jinak. Do Egypta uprchl Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce. Poručnická rada se tak dostala do bezvýchodné situace a jakékoliv její jednání by vedlo ke stejným následkům. Nakonec se rozhodli Pompeia popravit (28. července 48 př. n. l.). Dva dny po Pompeiově příjezdu dorazil do Alexandrie i Julius Caesar, který ho pronásledoval a Ptolemaios mu jako dar předložil Pompeiovu hlavu a doufal, že si ho tak nakloní. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra a Caesar.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k moci (do bitvy u Kanóbu; březen 47 př. n. l.).", "content": "Do této situace se velmi rychle podařilo vložit Kleopatře. V zásadě existují dvě možné verze, jak se tam Kleopatra ocitla – podle jedné si ji nechal Caesar předvolat, podle druhé mu nabídla setkání. Plútarchos uvádí literárně nejoblíbenější verzi, totiž že se do paláce dostala zabalená v koberci. Za této situace se Caesar rozhodl uznat Kleopatřin nárok na trůn a jako spoluvládce určil Ptolemaia XIII. Toto rozhodnutí bývá často připisováno Kleopatřině kráse, ale ačkoliv Caesar měl slabost pro ženy, tímto rozhodnutím pouze naplnil vůli Ptolemaia XII. Proti rozhodnutí se však vzbouřili Egypťané, Ptolemaios XIII. odmítl rozpustit své vojsko a Achillos zaútočil na římské vojsko. Za této situace se Kleopatřina mladší sestra Arsinoé přidala na stranu povstalců a prohlásila se královnou; na stranu povstalců se přidal i Ptolemaios XIII. Ačkoliv byl Caesar ve velké početní nevýhodě, dokázal bránit královský palác až do příjezdu posil, poté povstání razantně potlačil. V březnu 47 př. n. l. porazil povstalce v bitvě u Kanóbu, při níž se Ptolemaios XIII. utopil a Arsinoé byla zajata.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Kleopatry do odjezdu do Říma (46 př. n. l.).", "content": "Po tomto vítězství prohlásil Caesar za platnou vůli Ptolemaia XII. a prohlásil Kleopatru za egyptskou královnu. Protože Ptolemaios XIII. zahynul, přidělil jí jako spoluvládce jejího ještě mladšího bratra Ptolemaia XIV. (bylo mu deset let). Vliv Ptolemaia XIV. na vládu byl však nepatrný. Po těchto úspěších Caesar pozval Kleopatru k plavbě po Nilu, tato cesta po Egyptě trvala dva měsíce a někdy bývá v literatuře označována jako svatební; ačkoli ke svatbě mezi nimi nedošlo, lze říci, že fakticky byli něco jako manželé. Podle egyptských zvyklostí byla Kleopatra považována také za manželku Ptolemaia XIV. Po této cestě musel Caesar opustit Egypt, ale zanechal v něm tři legie. Krátce po Caesarově odjezdu, 23. června (podle některých zdrojů 13. června, případně se den neuvádí vůbec) 47 př. n. l. se Kleopatře narodil syn, za jehož otce označila Caesara. Ten toto tvrzení nikdy nepopřel a historici se shodují v názoru, že skutečně šlo o Caesarova syna. Tento syn sice dostal jméno Ptolemaios (XV.) Filopatór Filométór (milující otce a matku), ale je známější pod přezdívkou Kaisarión nebo Caesarion, tj. malý Caesar.  Po odjezdu Caesara byla pozice Kleopatry jako královny pevná a její vláda pokračovala v politice Ptolemaiovců s logickou orientací na Římskou říši.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Římě (do 44 př. n. l.).", "content": "V červnu roku 46 př. n. l. se Kleopatra rozhodla odjet do Říma, na tuto cestu vzala svého syna i bratra spoluvládce Ptolemaia XIV. Oficiálním důvodem k návštěvě bylo uzavření stálé spojenecké smlouvy mezi Římem a Egyptem. Po celém městě se ale šířily řeči, že je to jen záminka k setkání milenců. Římanům Kleopatra do oka moc nepadla, zvlášť těžkým soustem pro ně bylo, když Caesar nechal vystavit její sochu ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů.  S Caesarem prý Kleopatra začala vymýšlet velmi ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria. Ty se ovšem zhroutily po tom, co byl Caesar zavražděn (15. března 44 př. n. l.).  Kleopatra zůstala v Římě do přečtení závěti J. Caesara, krátce po jeho zavraždění. V této závěti však její syn nebyl ustanoven Caesarovým dědicem. Jelikož si během svého pobytu udělala v Římě řadu nepřátel a na mnoho významných osobností zapůsobila vyloženě nepříznivě, rozhodla se raději pro návrat do Egypta. Z její politiky je patrné, že si uvědomovala, že v Římě dojde k občanské válce, proto se snažila být neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Kleopatry do bitvy u Filipp (42 př. n. l.).", "content": "Po návratu z Říma zemřel její bratr, spoluvládce a manžel Ptolemaios XIV.; podle mnoha dobových autorů ho nechala otrávit, což není nepravděpodobné, ale důkazy pro toto tvrzení nejsou. Místo Ptolemaia XIV. dosadila na trůn jako spoluvládce svého a Caesarova syna Caesariona, ten však nebyl všeobecně uznán, proto nebývá některými autory označován jako Ptolemaios XV.  Mezitím v Římě vypukla již zmíněná občanská válka, jejímiž hlavními aktéry byli Marcus Antonius a Octavianus (pozdější císař Augustus). Kleopatra se snažila nezatáhnout do této války Egypt, to však již nebylo možné. Vzhledem k faktu, že se již nešlo opírat o římské vojáky, hledala podporu u Egypťanů. Již v roce 44 př. n. l. poskytla římské egyptské jednotky k dispozici Dolabelovi, ten však byl poražen, stejnou pomoc pak odmítla poskytnout jeho přemožiteli, čímž se nuceně dostala na stranu Octaviana. V roce 43 př. n. l. byla v Egyptě opět neúroda a Kleopatra poskytla zdarma příděly mouky chudým; tím získala značnou popularitu, kterou ještě posílila podporou obnovy chrámů. Těmito kroky si zajistila podporu prakticky všech skupin obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra a Marcus Antonius.", "content": "Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše, v této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladařka, nezávislá na Římu. To Marcus Antonius akceptoval a zorganizoval setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry.  Kleopatra se do tohoto dalšího římského vůdce a zároveň Caesarova přítele zamilovala a on do ní také. Marcus Antonius žil s Kleopatrou, ale pak se na žádost Říma musel oženit s Octavianovou sestrou Octavií, tu však opustil a vrátil se ke Kleopatře a oženil se s ní.Měli spolu tři děti, a to dvojčata – dceru Kleopatru Seléné a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatřina smrt (30 př. n. l.).", "content": "V průběhu námořní bitvy u Actia, v níž Antonius podlehl Octavianovu loďstvu vedenému Markem Agrippou, Kleopatra uprchla, aby se ukryla. Antoniovi zaslala zakódovaný dopis, který si Antonius zřejmě špatně vyložil a pochopil jej tak, že spáchala sebevraždu. Proto žádal svého sloužícího, aby jej probodl mečem, sloužící však odmítl a sám sebe raději zabil, než by na Antonia vztáhl ruku. Antonius tedy sám nalehl na meč a v tu chvíli přišel další posel se zprávou od Kleopatry o tom, kde se ukrývá. Umírajícího Antonia k ní přinesli a on zemřel v jejím náručí. Octavianus si přál zbavit se Kleopatry, ale nechtěl mít její smrt na svědomí, proto jí zaslal zprávu, že bude vedena v ponižujícím vítězném pochodu Římem, i když to ve skutečnosti neměl v plánu. Jejím sloužícím řekl, že kdyby jevila známky toho, že chce spáchat sebevraždu, mají jen přihlížet. Kleopatra se skutečně nakonec otrávila poté, co se postarala o Antoniovo tělo. Přála si být pohřbena vedle Antonia. Byla poslední panovnicí starověkého Egypta, po její smrti připojil Octavianus (Augustus) državy Ptolemaiovců k římské říši, a vyjádřil dokonce svůj obdiv Kleopatře, přestože za jejího života ji na smrt nenáviděl a vyjadřoval se o ní jako o děvce, která očarovala jak Caesara, tak Antonia svými kouzly.  Co se týče Kleopatřiných dětí, o jejich budoucnost se postaral právě Octavianus. Caesarova syna Ptolemaia-Caesariona nechal popravit. Důvody tohoto činu nejsou zcela jasné; obvyklé tvrzení, že mohl ohrožovat jeho postavení, jelikož byl skutečným Caesarovým synem, kdežto Octavianus byl pouhým nevlastním a proto měl Caesarion mnohem větší právo na Caesarovo dědictví než Octavianus, nemůže obstát. Jednak si Caesar Kleopatru nikdy nevzal a proto byl Caesarion podle zákonů nakonec prohlášen nelegitimním, jednak nebyl vůbec považován za Římana a nemohl se v Římě ucházet o žádné úřady. Ani sám Caesar ve své závěti na něj, krom spoluvlády v Egyptě, ničím dalším nepamatoval. Octavianus byl Caesarovým prasynovcem (stejně jako Marcus Antonius) a v závěti byl Caesarem adoptován, což byl obvyklý římský postup v případě, že muž neměl potomky mužského pohlaví. Adopce jej učinila naprosto zákonným synem a dědicem Caesara a jakékoli zpochybnění svého postavení se proto nemusel obávat. Lze pouze spekulovat, že tak učinil z osobních důvodů, či již ve snaze o anexi Egypta, které by Caesarion samozřejmě výrazně překážel. Jeho život tak byl krátký, na rozdíl od tří dětí ze vztahu Kleopatry s Markem Antoniem, které Octavianus svěřil do opatrování své sestře, Antoniově první manželce Octavii (která tak vychovávala celkem 10 dětí; ty, které měl Antonius s ní a s Fulvií a další, které měla s Marcellem).  Po drtivé porážce u Actia roku 31 př. n. l. a následné smrti posledního římského spojence Marka Antonia i dosavadní legitimní královny Kleopatry se Ptolemaiovský Egypt ocitl v bezvýchodné pozici a byl zcela ovládnut a včleněn do Římské říše. Skončilo tak pro Egypt období helénské a poslední bašta diadochů Alexandra Velikého, která se v Egyptě udržela téměř 300 let, tak definitivně padla. S konečnou platností se tak naplnilo proroctví, že po Řecku bude další světovou velmocí Řím.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatřina postava v umění.", "content": "Život (v malířství tedy především smrt) Kleopatry VII. se stal inspirací pro mnoho umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Obrazy  Sochy", "section_level": 2}], "src_summary": "Kleopatra VII. Filopátor (69 – 12. srpna 30 př. n. l.), známá většinou jen pod jménem Kleopatra, byla egyptská královna pocházející z dynastie Ptolemaiovců. Protože se jedná o nejznámější Kleopatru, vyskytuje se v literatuře i pouze pod jménem Kleopatra, někdy Kleopatra Egyptská. Byla třetí dcerou krále Ptolemaia XII., kdo byla její matka je nejisté, ale předpokládá se, že se jednalo o sestru Ptolemaia XII.", "tgt_summary": "Cleopatra VII Philopator (, \"Kleopátra Philopátōr\"; 69 – 10 or 12 August 30 BC) was the last active ruler of the Ptolemaic Kingdom of Egypt. As a member of the Ptolemaic dynasty, she was a descendant of its founder Ptolemy I Soter, a Macedonian Greek general and companion of Alexander the Great. After the death of Cleopatra, Egypt became a province of the Roman Empire, marking the end of the Hellenistic period that had lasted since the reign of Alexander (336–323 BC). Her native language was Koine Greek, and she was the only Ptolemaic ruler to learn the Egyptian language.", "id": 478850}
{"src_title": "Proudový motor", "tgt_title": "Jet engine", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "V přední části motoru se nachází vstupní ústrojí, kterým do něj vstupuje vzduch, ten je dále nasáván kompresorem, který vzduch stlačuje; ten se tím zahřívá a následně putuje do spalovací komory. Zde se do vzduchu vstřikuje palivo. Zažehnutím směsi se uvolní tepelná energie a horké plyny, vycházející ze spalovací komory, roztáčejí turbínu v zadní části motoru, která přes hřídel vedoucí podélnou osou motoru pohání kompresor. Za turbínou, ve výstupní trysce, je vysoký tlak a tepelná energie se mění na kinetickou, tím vzniká tah motoru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První proudový motor se objevil ve 30. letech, kdy na něm pracovali dva různí konstruktéři – Frank Whittle v Británii a Hans von Ohain v Německu. Whittle svůj motor patentoval už roku 1930, ale k jeho zkouškám došlo až roku 1941, kdy byl zamontován do trupu letounu Gloster E.28/39 a 15. května 1941 poprvé vzlétl na základně RAF Cranwell. Operačně byl nasazen až roku 1944 na letadle Gloster Meteor. V Německu byl vývoj rychlejší a první letadlo (Heinkel He 178) vzlétlo už roku 1939, tah motoru HeS 3 byl 4,4 kN.  Motory stavěné po druhé světové válce měly oboustranné radiální kompresory a neregulovatelné výstupní trysky. Nároky na výkon ale rostly, a tak se začal používat axiální kompresor. Jeden stupeň axiálního kompresoru má menší stlačení i účinnost než kompresor radiální, použitím vícestupňového axiálního kompresoru však dosáhneme vyššího celkového stlačení. Je také možné zkombinovat vícestupňový axiální kompresor s radiálním, zařazeným za ním na společné hřídeli. Dnes se jednoproudový motor takřka nepoužívá, takže i moderní vojenské stíhací letouny jako F-16 a MiG-31 používají dvouproudové motory. Většinou bývá vybaven přídavným spalováním. Jako palivo se používá petrolej. Dopravní letouny jsou vybaveny dvouproudovými motory s vysokým obtokovým poměrem, zatímco motory vojenských letounů mají většinou malý obtokový poměr a bývají vybaveny přídavným spalováním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proudový motor je typ motoru, který se používá v letectví. Pracuje na principu Newtonova zákona o akci a reakci – spaliny vycházející z motoru působí silou opačným směrem na motor, který tím ženou vpřed.", "tgt_summary": "A jet engine is a type of reaction engine discharging a fast-moving jet that generates thrust by jet propulsion. While this broad definition can include rocket, water jet, and hybrid propulsion, the term typically refers to an airbreathing jet engine such as a turbojet, turbofan, ramjet, or pulse jet. In general, jet engines are combustion engines.", "id": 727839}
{"src_title": "Nadia Comaneciová", "tgt_title": "Nadia Comăneci", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Onesti v Rumunsku. Její rodiče Gheorghe a Stefania-Alexandrina Comaneciovi ji pojmenovali po Naděždě, hrdince ruského filmu. Na národní úrovni poprvé soutěžila v roce 1970 jako členka týmu svého rodného města. Od raného mládí byla trénována Bélou Károlyim a jeho ženou Martou. V roce 1975 jako třináctiletá zažila Comaneciová první velký úspěch na mistrovství Evropy v norském Skienu, kde vyhrála tři zlaté medaile a jednu stříbrnou. Na předolympijské soutěži v Montrealu v témže roce získala titul ve víceboji. Téhož roku ji americká agentura Associated Press vybrala za Sportovce roku.  Ve čtrnácti letech se stala hvězdou olympijských her v roce 1976 v quebeckém Montrealu. Nejenže se stala první gymnastkou na olympiádě, která obdržela nejvyšší možnou známku 10 (což zopakovala ještě šestkrát), ale vyhrála díky tomu tři zlaté medaile (víceboj jednotlivkyň, kladina, bradla), stříbrnou (víceboj družstev) a bronzovou (prostná cvičení). Doma jí její úspěch přinesl jmenování Hrdinkou socialistické práce. Byla nejmladším Rumunem, který obdržel toto ocenění. Už před Montrealem dosáhla 19 maximálních známek.", "section_level": 1}, {"title": "Po montrealské olympiádě.", "content": "V roce 1977 úspěšně obhájila svůj evropský titul ve víceboji, rumunský tým však kontroverzně odstoupil v závěru soutěže na protest proti bodování. S nadváhou a mimo formu se ukázala na mistrovství světa v roce 1978. Pád na bradlech ji v závěru odsunul na 4. místo, ale na kladině titul obhájila.  Roku 1979 opět štíhlá vyhrála svůj třetí evropský titul za sebou (to se před ní žádnému gymnastovi ani gymnastce nepodařilo). Na mistrovství světa v prosinci Comaneciová po povinných sestavách vedla, ale byla hospitalizována ještě před volnými sestavami týmové soutěže kvůli otravě krve z rány na zápěstí způsobené sevřením své kovové přezky. Navzdory příkazům lékařů opustila nemocnici a soutěžila na kladině, kde byla ohodnocena známkou 9,95. Její výkon pomohl Rumunkám získat první týmovou zlatou medaili.  Zúčastnila se také olympiády v roce 1980, kde se ve víceboji umístila druhá po Jeleně Davidovové. Ve své knize \"Letters To A Young Gymnast\" popisuje tuto porážku slovy „Ten den podala Jelena prostě lepší výkon“. Udržela si svůj olympijský titul na kladině, dělila se o zlatou medaili na prostných cvičeních a rumunský tým skončil druhý.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení sportovní kariéry.", "content": "Krátce po těchto hrách ukončila svou sportovní kariéru. Její poslední velký závod byla Světová univerziáda v Bukurešti roku 1981, kde vyhrála 5 zlatých medailí. Vyskytly se však nedoložená tvrzení o podjatosti části hodnotících, protože jich byla polovina zajištěna rumunskou stranou. Mezi lety 1984 a 1989 byla členkou Rumunské gymnastické federace a pomáhala trénovat rumunské juniorské gymnastky. V listopadu 1989 uprchla do Spojených států. Comaneciová strávila většinu času cestováním a propagací výrobků pro gymnastky, spodního prádla žokejů, výrobků pro aerobic a dokonce i předváděním svatebních šatů. V roce 1994 se zasnoubila s americkým gymnastou Bartem Connerem a poprvé od svého útěku se vrátila do Rumunska. V dubnu 1996 se za něj v Rumunsku provdala.  V roce 1999 se stala prvním sportovcem pozvaným do Organizace spojených národů, aby svým projevem zahájila Mezinárodní rok dobrovolníků 2000. Stále je zaměstnána gymnastikou a charitativní činností po celém světě. Ona a její muž vlastní Gymnastickou akademii Barta Connera, firmu Perfect 10 Production Company a několik obchodů se sportovním náčiním a dále je redaktorkou časopisu \"International Gymnast\".  Od 29. června 2001 je naturalizovaným občanem Spojených států.  Je místopředsedkyní představenstva Hnutí speciálních olympiád, čestnou prezidentkou Rumunské gymnastické federace, čestnou předsedkyní Rumunského olympijského výboru, Velvyslankyní sportů Rumunska, viceprezidentkou představenstva Asociace pro svalovou dystrofii a členkou Nadace Mezinárodní gymnastické federace. Od Mezinárodního olympijského výboru obdržela dvakrát Olympijský řád.  V prosinci 2003 publikovala svoji první knihu \"Letters To A Young Gymnast\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Nadia Elena Comaneciová (v rumunské verzi jména Comăneci, v anglické Comaneci, *12. listopadu 1961, Onesti) je gymnastka rumunského původu, držitelka pěti zlatých olympijských medailí a první gymnastkou, která obdržela v olympijském závodu nejvyšší možnou známku 10. Je považována za jednu z největších atletek 20. století a jednu z největších světových gymnastek všech dob.", "tgt_summary": "Nadia Elena Comăneci (, ; ; born November 12, 1961) is a Romanian retired gymnast and a five-time Olympic gold medalist, all in individual events. In 1976 at the age of 14, Comăneci was the first gymnast to be awarded a perfect score of 10.0 at the Olympic Games. At the same Games (1976 Summer Olympics in Montreal), she received six more perfect 10s for events en route to winning three gold medals. At the 1980 Summer Olympics in Moscow, Comăneci won two more gold medals and attained two more perfect 10s. During her career, Comăneci won nine Olympic medals and four World Artistic Gymnastics Championship medals.", "id": 144235}
{"src_title": "Jaroměř", "tgt_title": "Jaroměř", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší část Jaroměře, dnešní historický střed města, je trvale osídlena tisíc let. Ve vývoji od raně středověkého hradiště z počátku 11. století k vyspělému městu vrcholného pozdního středověku se odráželo dění v tehdejším českém státě. Název Jaroměř je odvozován od přemyslovského knížete Jaromíra. Nejstarší písemná zpráva o Jaroměři pochází z roku 1126. Královské město vzniklo zřejmě za krále Přemysla Otakara II. na místě původního hradiště. První písemný doklad o existenci města je z roku 1298. Listinou z roku 1307 mu byla potvrzena městská práva a zároveň se Jaroměř stala královským věnným městem českých královen. Měšťané tak byli přímými poddanými české královny.  Roku 1349 založil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic na Pražském předměstí klášter augustiniánů kanovníků a uvedl do něj první řeholníky z Roudnice nad Labem. Jejich kostel byl původně zasvěcen Panně Marii, po vyplenění kláštera husity v roce 1421 svatému Mikuláši. Konventní budovy zanikly beze stop v domech čp. 22 a 23.  Husitské období je jednou z nejzajímavějších kapitol v historii Jaroměře. V roce 1421 byla dobyta husitskými vojsky pod vedením Jana Žižky z Trocnova a stala se na další léta věrným husitským městem. Jaroměřští se zúčastnili i některých vojenských tažení. Nakonec se však město poddalo králi Zikmundovi, aby si uchovalo získanou samosprávu.  V následujících dvou stoletích zažila Jaroměř hospodářský rozkvět. Měšťané byli obdařeni četnými privilegii a úlevami. Bohaté město koupilo i některé okolní vesnice a stalo se jejich vrchností. V roce 1547 se Jaroměř připojila k neúspěšnému povstání českých stavů proti králi Ferdinandovi I. Vítězný panovník ji za odboj potrestal finančním postihem a omezením vlastní samosprávy. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Jaroměři jich tehdy bylo 300. Další úpadek přinesla městu třicetiletá válka, kdy se ve městě střídaly vojenské posádky; na jejím konci byla Jaroměř zpustlá a vylidněná. Na začátku 18. století zažilo Jaroměřsko čilý ruch spojený s výstavbou Šporkova lázeňského komplexu v Kuksu. Ztráta Slezska a Kladska pak vedla k výstavbě pevnosti na místě vesnice Ples. Osídlování pevnostního města, přejmenovaného roku 1793 na pevnost Josefov, postupovalo ovšem jen zvolna. Mnohonárodnostní posádka josefovské pevnosti tvořila značně výlučnou společnost. Josefov získal vlastní samosprávu až v roce 1835.  Se stavbou josefovské pevnosti se do města dostává i železnice, která byla důležitým impulsem ke vzniku průmyslu a dalšímu rozvoji města. Hlavními průmyslovými obory se stává především textilní výroba a koželužství, později vzniká i několik drobnějších podniků vyrábějících součásti automobilů.  Město a radnici v neděli 11. července 1926 oficiálně navštívil prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Uvítal jej starosta Karel Višňák. Na výstavišti si prohlédl národopisnou a průmyslovou výstavu, kde obdržel pískovcovou sochu ponocného s rohem a lucernou, dílo Franty Úprky, kterou dal Masaryk umístit doprostřed louky v Jelením příkopu na Pražském hradě. Do Jaroměře přijel z blízkého Josefova, kde ráno provedl spolu s legionářskými generály Stanislavem Čečkem a Janem Syrovým přehlídku vojenské posádky. Návštěva byla zachycena na filmový pás. Jaroměř ležela na česko-německé jazykové hranici a za války město hraničilo s německou provincií Sudety. Německé jednotky se před koncem druhé světové války začaly v Jaroměři opevňovat, ale přišla německá kapitulace. Po ní byla Jaroměř a Jaroměřsko osvobozeno zejména ve čtvrtek 10. května 1945 dopoledne vozatajskými, jízdními a motorizovanými jednotkami I. ukrajinského frontu maršála Koněva, svazky levokřídelní 59. armády generálporučíka I. T. Korovnikova, které se pak v Jaroměři spojily s 21. armádou generálporučíka D. S. Guseva. Na jaroměřské radnici byl přijat podplukovník Fajanc, který byl prvním sovětským styčným důstojníkem zapsaným v kronice města Jaroměře.  V roce 1948 byl Josefov sloučen s Jaroměří. Protože josefovská pevnost ztratila vojenský význam, byl Josefov poznamenán stagnací provázenou trvalým úbytkem obyvatel. Po okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968 byla zdejší vojenská nemocnice natrvalo zabrána okupačními vojsky a v Josefově byla ubytována silná vojenská posádka. To vše vedlo k značné devastaci této místní části a tento neblahý vliv je zde mnohdy patrný dodnes. Dokumentuje to například skutečnost, že Josefov byl vybrán pro natáčení českého filmu Musíme si pomáhat, který se odehrává na konci II. světové války. V roce 2016 došlo k přejmenování čtyř ulic v Josefově a tří ve zbytku Jaroměře, čímž byl odstraněn stav odporující zákonu o obcích, kdy se následkem připojení Josefova k Jaroměři některá pojmenování ulic vyskytovala dvakrát.  veřejné budovy a školy", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jaroměř je železniční křižovatkou regionálního významu. Spojují se zde železniční trati ze tří směrů – od Pardubic, Liberce a Trutnova. Dopravní význam železniční tratě do Liberce spočívá v osobní dopravě do Liberce a Staré Paky, nákladní doprava je využívána slabě, výjimku tvoří pravidelné vlaky, které uhlím zásobují teplárnu ve Dvoře Králové nad Labem. Železniční doprava na trati do Trutnova je o něco silnější, a to v osobní i nákladní dopravě. Jedná se o pravidelné osobní vlaky a rychlíky a nákladní vlaky uhlím zásobující tepelnou elektrárnu v Poříčí u Trutnova. Jaroměří prochází silnice první třídy I/33 zařazená do sítě mezinárodních silnic pod označením E67 z Prahy do polské Vratislavi. Trvale rostoucí zatížení tohoto mezinárodního tahu je problémem pro město, které je silnicí rozděleno na dvě části, podobně na tom jsou i města Česká Skalice (do roku 2009 nedokončen obchvat) a Náchod. Řešením těchto problémů je dobudování dálnice D11 z Prahy přes Hradec Králové, Jaroměř a Trutnov směrem na Královec, kde bude navazovat na polskou rychlostní silnici S3. Součástí této stavby je i severní přeložka již zmíněné silnice I/33.  V Josefově je též sportovní letiště s travnatou plochou.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Z hlediska průmyslové výroby patří mezi současné nejvýznamnější jaroměřské firmy Karsit, Tanex – Plasty, Kimberly-Clark, Juta Dvůr Králové, VK-Investing, a firma Černý Semena.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Jaroměři jsou tři základní devítileté školy: ZŠ B. Němcové, ZŠ Na Ostrově, ZŠ Josefov a Gymnázium Jaroslava Žáka a zemědělské učiliště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroměř () je východočeské město v okrese Náchod, ležící 17 km severovýchodně od Hradce Králové na soutoku řek Labe, Úpy a Metuje v nadmořské výšce 254 m. Má rozlohu 23,95 km2. Žije zde obyvatel. K Jaroměři přináleží i historické pevnostní město Josefov.", "tgt_summary": "Jaroměř (; ) is a town in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It is located 15 kilometers northeast of the region's capital Hradec Králové. The town lies at the confluence of three rivers, the Úpa, the Metuje and the Elbe. The town has around 12,500 inhabitants.", "id": 1238880}
{"src_title": "Lewis Carroll", "tgt_title": "Lewis Carroll", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkové.", "content": "Rodina Dodgsonů pocházela převážně ze severní Anglie a částečně z Irska. Předkové Charlese Dodgsona byli většinou lidé konzervativní a činní v anglikánské církvi nebo v armádě. Jeho pradědeček Charles Dodgson byl anglikánským biskupem. Dědeček, rovněž Charles, byl důstojníkem a zahynul v roce 1803, když jeho dva synové byli ještě malé děti.  Starší z těchto synů – opět Charles – byl Carrollův otec. Navrátil se k druhé rodinné profesi a stal se duchovním. Navštěvoval střední školu Rugby School a potom kolej Christ Church na Oxfordské univerzitě. Měl talent pro matematiku a získal dva bakalářské tituly, což mohl být dobrý začátek vynikající akademické kariéry. Místo toho se ale v roce 1827 oženil se svou sestřenicí a uchýlil se do ústraní jako venkovský kněz.  Charlesův otec byl v mládí aktivní a velmi konzervativní duchovní anglikánské církve. Zapojoval se (někdy významně) do ostrých náboženských polemik, které rozdělovaly anglikánskou církev. K anglikánské církvi se snažil vést i své děti. Mladý Charles si ale k otcovým hodnotám a celé anglikánské církvi vytvořil rozporuplný vztah.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Mladý Dodgson se narodil na malé faře v Daresbury v hrabství Cheshire jako nejstarší chlapec a zároveň už třetí dítě. Následovalo osm dalších dětí; všechny (sedm dívek a čtyři chlapci) přežily, což bylo pro tu dobu pozoruhodné, až do dospělosti. Když bylo Charlesovi jedenáct let, byl jeho otec přeložen do vesnice Croft-on-Tees v hrabství Yorkshire. Celá rodina se přestěhovala na zdejší prostornou faru, která měla být jejich domovem příštích dvacet pět let.  Během raného období jeho života vzdělávali rodiče Charlese doma. Jeho „čtenářský deník“, který rodina uchovala, vypovídá o předčasně rozvinutém intelektu – v sedmi letech přečetl Bunyanovu \"Poutníkovu cestu z tohoto světa do světa budoucího\". Stejně jako jeho sourozenci trpěl koktavostí, která často ovlivňovala jeho společenský život. Ve dvanácti letech byl poslán na malou soukromou školu poblíž Richmondu, kde se zdál být šťastný a spokojený. V roce 1845 ale přešel na Rugby School, kde byl očividně spokojený méně, protože po několika letech, co ze školy odešel, napsal: \"„Nemohu říci... že by mě cokoli na zemi přinutilo prožít si ty tři roky znovu... Mohu upřímně říci, že kdybych byl býval... měl v noci klid, těžkosti každodenního života by se snášely mnohem lépe.“  Jako žák ale vynikal s očividnou lehkostí. \"„Od doby, co jsem přišel do Rugby, jsem neučil slibnějšího chlapce jeho věku,“\" poznamenal R.B. Mayor, učitel matematiky.", "section_level": 2}, {"title": "Oxford.", "content": "Rugby School opustil koncem roku 1849, poté následuje určitá přestávka. Nikdo ale pořádně neví, co během této doby vlastně dělal. Po této přestávce šel v lednu 1851 do Oxfordu na stejnou kolej, kterou navštěvoval jeho otec – Christ Church. Po pouhých dvou dnech v Oxfordu musel jet zase zpátky - jeho matka ve čtyřiceti sedmi letech zemřela na „zápal mozku“, což byla pravděpodobně meningitida nebo mrtvice.  Na začátku jeho akademické dráhy se střídaly nadšené naděje a neodolatelné zábavy. Ne vždy pracoval tvrdě, ale byl neobyčejně nadaný a úspěchů dosahoval snadno. Jeho matematický talent mu nakonec zajistil místo učitele na Christ Church. I když byla tato práce dobře placená, Dodgsona nudila. Mnoho jeho žáků bylo starších a bohatších než on a málokoho z nich studium zajímalo. I přes své počáteční znechucení ale Dodgson v různých funkcích na Christ Church zůstal až do své smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do Ruska.", "content": "Dne 4. července 1867 mu jeho přítel, kolega a teolog Henry Liddon navrhl společnou cestu do Ruska, na kterou se vydali hned o týden později. Cestovali přes Brusel, Kolín nad Rýnem, Berlín, Gdaňsk a Kaliningrad. Během měsíce navštívili Petrohrad, Moskvu, pravoslavný klášter Trojicko-sergijevská lávra v Sergijev Posadu a Nižnij Novgorod. Domů se vraceli přes Varšavu, Vratislav, Drážďany, Lipsko, Paříž a Calais. Své dojmy z cesty popsal v cestopise \"Russian Journal\", který byl poprvé publikován v roce 1935. Šlo o jeho jedinou zahraniční cestu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější léta.", "content": "Během zbývajících dvaceti let zůstal jeho život i přes vzrůstající bohatství a slávu téměř nezměněn. Až do roku 1881 učil v Christ Church, kde zůstal až do své smrti. Jeho poslední dvoudílný román \"Sylvie a Bruno\" byl vydán po dílech v letech 1889 a 1893. Jeho neobvyklá komplikovanost a očividná zmatenost většinu čtenářů vyvedla z konceptu a román neměl úspěch.  Zemřel 14. ledna 1898 na zápal plic po chřipce v domě své sestry v Guildfordu, kde je i pohřben.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané práce.", "content": "Už v raném věku psal Dodgson poezii a povídky, které s průměrným úspěchem posílal do různých časopisů. V letech 1854–1856 se jeho díla objevila jak v celostátních publikacích (např. \"The Comix\" a \"The Train\") tak v menších časopisech jako \"Whitby Gazette\" a \"Oxford Critic\". Většina Dodgsonových děl byla humorná, někdy satirická, ale jeho normy a ambice byly náročné. „Nemyslím si, že jsem napsal něco, co by opravdu stálo za zveřejnění v pořádné publikaci (do čehož nepočítám \"Whitby Gazette\" a \"Oxonian Advertiser\"), ale nebojím se, že tomu tak bude navždy,“ napsal v červenci 1855.  V roce 1856 poprvé zveřejnil své dílo pod jménem, které ho později proslavilo. Romantická báseň nazvaná \"„Solitude“\" (\"„Osamělost“\") se objevila v časopise \"The Train\" jako tvorba „Lewise Carrolla“. Tento pseudonym byl hříčkou s jeho pravým jménem: Lewis je poangličtěná forma jména Ludovicus, což je latinská verze jména Lutwidge, a Carroll je poangličtěná verze jména Carolus, což je latinská verze jména Charles.", "section_level": 2}, {"title": "Alenka.", "content": "Ve stejném roce, 1856, na kolej Christ Church přijel nový děkan Henry Liddell a přivedl s sebou svou mladou rodinu, jejíž všichni členové hráli významné role v Dodgsonově životě a v následujících letech výrazně ovlivnili jeho spisovatelskou kariéru. Dodgson se stal blízkým přítelem Liddellovy manželky Loriny a jejích dětí, obzvláště tří sester: Loriny, Edith a Alice Liddellových. Dlouhou dobu se předpokládalo, že svou „Alenku“ odvodil od Alice Liddellové. Napovídá tomu skutečnost, že verše akrostichu na konci \"Za zrcadlem\" tvoří její jméno a v textech obou knih je skryto množství zběžných zmínek o ní. Dodgson sám ale v pozdějším životě opakovaně popíral, že by jeho „malá hrdinka“ byla založena na skutečném dítěti. Svá díla často věnoval dívkám, které znal, a jejich jména vkládal do akrostichů na začátku textu. Jméno Gertrudy Chatawayové se v této formě objevuje v předmluvě/věnování k básni \"The Hunting of the Snark\" (\"Lovení Snárka\") a přesto nikdy nikdo nepředpokládal, že by některá postava v příběhu mohla být založena na ní.  I přes nedostatečné informace (Dodgsonovy deníky z let 1858–1862 chybí) se zdá být jasné, že přátelství s rodinou Liddellových bylo koncem padesátých let důležitou součástí jeho života. Zvykl si brát děti (nejdřív chlapce Harryho a později i všechny tři dívky) na výlety loďkou do blízkých vesnic Nuneham Courtenay a Godstow.  Právě při jedné z těchto výprav, když vzal se svým přítelem Robinsonem Duckworthem 4. července 1862 dívky na výlet po Temži, vymyslel Dodgson základ příběhu, který se nakonec stal jeho prvním a největším komerčním úspěchem. Atmosféru tohoto odpoledne zachycuje v úvodní básni \"Alenky v kraji divů\", která hovoří o onom \"„golden afternoon“ (zlatém odpoledni)\". Dívky jsou tu označeny jmény Prima, Secunda a Tertia. Loďka plula po Temži až k Godstow. Ve svém deníku si Carroll poznamenal, že pak si dali na břehu čaj. Zpět do Christ Church se dostali až po čtvrt na devět. Tam muži vzali dívky do Carrollova bytu, aby si prohlédly jeho sbírku fotografií, a dívky se vrátily domů před devátou. K tomuto záznamu připsal Dodgson o sedm měsíců později poznámku: \"„Při této příležitosti jsem jim vyprávěl pohádku o Alenčiných dobrodružstvích v podzemí...“\" Alice Liddellová Dodgsona prosila, aby pohádku sepsal a ten jí nakonec (po spoustě odkládání) v listopadu 1864 dal ilustrovaný rukopis nazvaný \"Alenčina dobrodružství v podzemní říši\". Tak vznikl zárodek příběhu, který Carroll ještě později přepracoval.  Ještě před tím četla Dodgsonův nedokončený rukopis rodina přítele a učitele George MacDonalda a nadšení MacDonaldových dětí povzbudilo Dodgsona k uveřejnění díla. V roce 1863 ukázal nedokončený rukopis nakladateli Macmillanovi, kterému se okamžitě zalíbil. Po tom, co byly zamítnuty možné alternativní názvy \"„Alenka mezi skřítky“\" (\"Alice Among the Fairies\") a \"„Alenčina zlatá hodina“\" (\"Alice’s Golden Hour\"), bylo dílo v roce 1865 vydáno jako \"Alenčina dobrodružství v říši divů\" pod literárním pseudonymem Lewis Carroll, který Dodgson poprvé použil asi o devět let dříve. Ilustrace byly tentokrát Johna Tenniela. Dodgson si očividně myslel, že vydaná kniha potřebuje dovednosti profesionálního umělce.  Ohromný komerční úspěch první knihy o Alence v mnoha ohledech změnil Dodgsonův život. Sláva jeho alter ega „Lewis Carroll“ brzy obletěla celý svět. Dodgsona zaplavily dopisy obdivovatelů a někdy se mu dostávalo nevítané pozornosti. Také začal vydělávat značné sumy peněz. Tento příjem ale nevyužil k opuštění svého zdánlivě neoblíbeného místa v Christ Church.  V roce 1872 vyšlo pokračování – \"Za zrcadlem a co tam Alenka našla\". V jeho poněkud temnější atmosféře se zrcadlily změny v Dodgsonově životě. Nedávná otcova smrt (1868) ho uvrhla do deprese, která měla trvat několik let.", "section_level": 2}, {"title": "The Hunting of the Snark (Lovení Snárka).", "content": "V roce 1874 Dodgson vytvořil své poslední velké dílo, knihu \"The Hunting of the Snark\", kterou věnoval své dětské přítelkyni Gertrude Chatawayové. Tato fantaskní \"nesmyslná\" báseň pojednává o dobrodružstvích bizarní skupiny různorodých neschopných tvorů a jednoho bobra, kteří vyrazili hledat zmíněného Snárka. Malíř Dante Gabriel Rossetti byl údajně přesvědčen, že báseň je o něm. Do češtiny ji přeložil až v roce 2005 Václav Z. J. Pinkava jako \"Lovení Snárka\".", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání děl Lewise Carolla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Překlady.", "content": "Česky vyšla nejen díla Lewise Carolla, ale i jejich různé úpravy. Nejčastěji jsou vydávány překlady Aloyse a Hany Skoumalových z roku 1961 a Jaroslava Císaře z roku 1931. O modernější českou verzi se pokusil Vladimír Kučera, který např. Alenku uvádí jako Aličku. Překlady se liší především interpretací jmen a slovních hříček. Překlad Skoumalových se stal základem pro české verze filmových zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie 1856-1880.", "content": "V roce 1856 se Dodgson začal věnovat nové formě umění - fotografování, nejdříve pod vlivem svého strýce Roberta Wilfreda Skeffingtona Lutwidga a později svého oxfordského přítele Reginalda Southeyho. Brzy byl v tomto umění velmi dobrý a stal se známým fotografem. V prvních letech si zřejmě i pohrával s myšlenkou, že se fotografováním bude živit.  Studie Rogera Taylora a Edwarda Wakelinga podává vyčerpávající výčet všech dochovaných fotografií a Taylor odhadl, že něco přes polovinu jeho dochovaných děl zachycuje mladé dívky, přestože chybí asi 60% původního fotografického portfolia. Později mnoho svých fotografií dětí použil v souvislosti se svými literárními díly jako ilustrace. Alexandra Kitchinová, známá jako \"Xie\" (vyslovováno \"Iksi\"), byla jeho oblíbeným objektem pro fotografování. Od roku 1869 až do roku 1880, kdy fotografování nechal, ji Dodgson vyfotografoval alespoň padesátkrát, naposled těsně před jejími šestnáctými narozeninami. Z jeho původního portfolia ale zbyla méně než třetina. Dodgson také zachytil mnoho mužů, žen, chlapců a krajin. Jeho objekty byly také kostry, loutky, psi, sochy a obrazy, stromy, učenci, vědci, staří lidé a malé dívenky. Jeho skici nahých dětí byly dlouho považovány za ztracené, ale šest se jich po čase našlo, z čehož čtyři byly uveřejněny.  Fotografování pro něj také bylo vstupní branou do vyšší společnosti. Během svého nejplodnějšího období pořídil portréty významných osobnosti, například Johna Everetta Millaise, Ellen Terryové, Dante Gabriela Rossettiho, fotografky Julie Margarety Cameronové, Michaela Faradaye a Lorda Alfreda Tennysona. Inspiroval se mimo jiné také dílem fotografky vikomtesy Clementiny Hawarden, od níž také několik jejích děl v roce 1864 zakoupil.  Dodgson s fotografováním náhle přestal v roce 1880. Během 24 let toto médium mistrovsky ovládl, založil v Christ Church vlastní studio a vytvořil asi tři tisíce fotografií. Čas a záměrné ničení přečkalo méně než tisíc z nich. Důvody, proč fotografování nechal, jsou nejisté.  S příchodem modernismu se vkus změnil a jeho fotografie byly asi od roku 1920 až do šedesátých let zapomenuty. Nyní je považován za jednoho z nejlepších viktoriánských fotografů a měl vliv na některé moderní fotografy.  Jeho snímky jsou zastoupeny ve sbírkách Art Institute of Chicago v Illinois, USA.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzický vzhled.", "content": "Mladý Charles Dodgson byl asi 180 cm vysoký, štíhlý a hezký, měl vlnité hnědé vlasy a modré oči. Později byl popisován jako trochu asymetrický a říkalo se o něm, že se pohybuje poněkud toporně a těžkopádně, i když toto mohlo být zapříčiněno nějakým úrazem kolena utrpěným ve středním věku. Jako ještě velmi malé dítě prodělal horečku, jejímž následkem ohluchl na jedno ucho. V sedmnácti letech měl několik záchvatů černého kašle, což mu nejspíše způsobilo chronickou slabost hrudníku v pozdějších letech jeho života. Jediná zjevná vada, která přetrvala do dospělosti, bylo to, čemu říkal svoje „rozpaky“ - koktavost, která se začala projevovat v raném dětství a která ho sužovala celý život.", "section_level": 2}, {"title": "Koktavost.", "content": "Koktavost vždy byla to, co se lidem při vyslovení jména \"Lewis Carroll\" vybavilo. Panuje názor, že koktal pouze ve společnosti dospělých a s dětmi mluvil plynně, ale pro podporu této myšlenky nejsou žádné důkazy. Hodně dětí, které ho znalo, si jeho koktavost pamatovalo, zatímco hodně dospělých si jí nevšimlo. Z nějakého důvodu mizela a zase se objevovala, ale nebyl to projev strachu ze světa dospělých, jak se často říká. Dodgson sám si to asi uvědomoval mnohem intenzivněji než většina lidí, se kterými se setkal. Říká se, že podle svých obtíží vyslovit své příjmení karikoval sám sebe jako Doda v Alenčiných dobrodružstvích v říši divů, ale je to jeden z těch \"faktů\", které se často opakují, ačkoliv pro ně nejsou žádné přesvědčivé podklady. Opravdu o sobě mluvil jako o dodovi, ale že to mělo souvislost s koktavostí, je jen spekulace.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "I když Dodgsona koktavost trápila, nikdy nebyla tak rušivá, aby ve společnosti nemohl využít své jiné přednosti. V době, kdy si lidé běžně zařizovali svou vlastní zábavu a zpěv a recitace byly požadovanými společenskými dovednostmi, byl Dodgson dobrým bavičem. Zpíval docela přijatelně a před publikem se nebál. Byl mistr v imitování a vyprávění a údajně i docela dobrý v šarádách.  Dodgson měl také jisté společenské ambice a horlivě usiloval o to, aby na světě zanechal svůj otisk jako spisovatel nebo umělec. V době mezi časně vydanými pracemi a úspěchem knih o Alence se začal pohybovat v prerafaelitských společenských kruzích. Jeho akademická kariéra mohla být zamýšlena jen jako prozatímní řešení na cestě k mnohem zajímavějším úspěchům. Johna Ruskina poprvé potkal v roce 1857 a spřátelil se s ním. Měl blízký vztah s Dante Gabrielem Rossettim a jeho rodinou a z ostatních umělců znal také Williama Holmana, Johna Everetta Millaise a Arthura Hughese. Dobře také znal autora pohádek George MacDonalda - právě nadšená reakce malých MacDonaldových dětí na \"Alenku\" přiměla Dodgsona dílo vydat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Lutwidge Dodgson (27. ledna 1832 v Daresbury, Cheshire – 14. ledna 1898 v Guildfordu, Surrey), známý pod pseudonymem Lewis Carroll, byl anglický spisovatel, matematik, logik, učenec, anglikánský diakon a fotograf.", "tgt_summary": "Charles Lutwidge Dodgson (; 27 January 1832 – 14 January 1898), better known by his pen name Lewis Carroll, was an English writer of children's fiction, notably \"Alice's Adventures in Wonderland\" and its sequel \"Through the Looking-Glass\". He was noted for his facility at word play, logic, and fantasy. The poems \"Jabberwocky\" and \"The Hunting of the Snark\" are classified in the genre of literary nonsense. He was also a mathematician, photographer, and Anglican deacon.", "id": 1941113}
{"src_title": "Temelín", "tgt_title": "Temelín", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název obce zřejmě vznikl přivlastňovací příponou -ín z rodného jména \"Temela\". Tomu může být blízké staroslověnské slovo, což znamená „základ“ nebo „podklad“, jenž se vyskytuje v řadě jihoslovanských jazyků. Příkladem mohou být slova \"temelj, temeljiti, temeljan, temeljac\" (základ, zakládat, základní) v chorvatštině i obdobné (i když již zastaralé) slovo \"temel\" v bulharštině.", "section_level": 1}, {"title": "Geografické umístění.", "content": "Temelín leží v Jihočeském kraji v Okrese České Budějovice asi 5,5 km jižně od Týna nad Vltavou a asi 24 km severně od Českých Budějovic. Pro senátní volby je zařazen do Volebního obvodu č. 10 se sídlem v Českém Krumlově. Je taky součástí tzv. Mikroregionu Vltavotýnsko resp. Sdružení měst a obcí Vltava.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V Temelíně a okolí jsou evidovány četné archeologické nálezy, které dokumentují pravěké osidlení. Nálezy jsou součástí sbírek Národního muzea v Praze a Městského muzea v Týně nad Vltavou.  Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1381. Temelín byl zmiňován i v 15. století (\"Šíma... z Tajna\" [tedy Týna nad Vltavou] \"vymluvil z práva ze vsi Temelína Václava Kolmánka, písaře\"); (dle k dohledání v ArchČ9,548 (1491)).  Temelín dokonce zmiňuje Petr Chelčický v Sieti viery pravé...\"domněním kuzedlníkuov a hadačuov hledajie\" [postižení lidé] \"v času pokušení svých, túž vážnost kúzedlníkóm majíce v té při jako k svatým, též do Kyjova k matce boží, do Temelína k kúzedlníku\"... \"ktož by koli polehčil.\" (dle k dohledání v 33. kapitole CC 13 b). Temelín i Temelínec se vyskytují v urbáři hlubockého panství (ArchČ 17,357 (1490)).  V roce 1744 během války o rakouské dědictví byl v prostoru mezi Dřítní a Temelínem velký polní tábor pruské armády.  V roce 1843 je ves Temelín zmiňována jako součást neznašovského panství Berchtoldů z Uherčic. Tehdy zde stálo 74 domů a žilo 608 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 115 domech 557 obyvatel. 551 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 5 k německé. Žilo zde 505 římských katolíků, 35 příslušníků Církve československé husitské a 5 židů. Vývoj počtu obyvatel a domů v současném obvodu obce Temelín byl ovlivněn tím, že v souvislosti s výstavbou Jaderné elektrárny Temelín v letech 1985–1989 zanikly vsi Březí, Knín, Křtěnov, Podhájí a Temelínec.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná elektrárna Temelín.", "content": "V jihovýchodním sousedství Temelína (asi 2 km od něj) se na místě, kde stávala vesnice Temelínec, nachází rozsáhlý areál Jaderné elektrárny Temelín (JETE). Chladicí věže elektrárny tvoří dominantu celého okolí a jsou vidět ze vzdálenosti 50 km, pára nad nimi až ze vzdálenosti 70 km.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do obce vedou autobusové linky z Českých Budějovic. V roce 1985 se dokonce uvažovalo i o výstavbě trolejbusové linky, která by obě města spojovala a dopravovala zaměstnance JETE, z tohoto záměru však sešlo. Železniční stanice Temelín leží na trati Číčenice - Týn nad Vltavou, na které byla pravidelná osobní doprava ukončena dne 14. prosince 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Obec Temelín se skládá formálně z jedenácti částí na deseti katastrálních územích. Některé z těchto částí jsou pouze zaniklá sídla \"(v závorce základní sídelní jednotky)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Temelín je obec v Jihočeském kraji, 6 km jihozápadně od Týna nad Vltavou. Zaujímá rozlohu 50,41 km2 a v 11 místních částech má celkem obyvatel. PSČ zdejší pošty je 373 01. Obec je známá především tím, že na jejím území je umístěna Jaderná elektrárna Temelín.", "tgt_summary": "Temelín () is a village in South Bohemian Region, Czech Republic. Temelín Nuclear Power Station, one of the two Czech nuclear power plants, is located outside the village.", "id": 147874}
{"src_title": "Jean Paul Marat", "tgt_title": "Jean-Paul Marat", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Jean Mara (nebo také Jean-Baptiste Mara) byl Švýcar a přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Matka Louise Cabrol byla francouzskou hugenotkou. Jean-Paul Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svou \"Esej o člověku\", kterou v roce 1775 přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Posléze pracoval jako lékař u vojska bratra krále Ludvíka XVI., hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Od roku 1789 vydával revoluční deník \"Přítel lidu\". Stal se členem a předsedou klubu kordeliérů a fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám.  Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, se stal poslancem Národního konventu. Podílel se na zářijových masakrech a jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začala debata o osudu krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu. Požadoval, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro jeho smrt. Roku 1793 se stal hlavním nepřítelem girondistů, kteří vládli Francii a volal po jejich smrti a svržení.  Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. Dostal se tak na vrchol své moci a ovládl Paříž. Vedl krutý teror proti girondistům a radikalizoval revoluci. 13. července téhož roku byl však krátce před polednem zavražděn girondistkou Marií-Annou Charlottou Corday d'Armont, která ho probodla kuchyňským nožem, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu. Do jeho domu se Charlotte Corday dostala pod záminkou, že Maratovi nese seznamy uprchlých girondistů, které je potřeba zatknout a popravit. Charlotta Cordayová byla následně popravena.  Z Marata se stal symbol revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.  Roku 1794 byl pohřben v pařížském Pantheonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Paul Marat (24. května 1743 Boudry – 13. července 1793 Paříž; francouzská výslovnost [ʒɑ̃pɔl maʁa], česká výslovnost [mara]) byl francouzský politik, lékař a publicista v období Velké francouzské revoluce Patřil mezi francouzské kordeliéry a působil jako předseda jejich klubu (\"Club des Cordeliers\").", "tgt_summary": "Jean-Paul Marat (; 24 May 1743 – 13 July 1793) was a French political theorist, physician and scientist. He was a journalist and politician during the French Revolution. He was a vigorous defender of the \"sans-culottes\" and seen as a radical voice. He published his views in pamphlets, placards and newspapers. His periodical \"L'Ami du peuple\" (\"Friend of the People\") made him an unofficial link with the radical Jacobin group that came to power after June 1793.", "id": 1219896}
{"src_title": "Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví", "tgt_title": "Litovelské Pomoraví Protected Landscape Area", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a rozloha.", "content": "CHKO Litovelské Pomoraví se nachází na severu střední Moravy mezi městy Olomouc a Mohelnice. Většina jeho území leží v okrese Olomouc. Pouze SZ část CHKO zasahuje do okresu Šumperk. Jeho celková rozloha je 9600,86 ha.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologický podklad Doubravy tvoří spodnokarbonské droby a břidlice; pouze v prostoru J od obce Králová se vyskytují fylity devonského stáří. Vápence devonského stáří tvoří vrch Třesín, skalní dno údolí Moravy mezi Řimicemi, Novými Zámky a Mladčí a v ojedinělých výchozech vystupují i podél J úpatí hřbetu Doubravy. Třesínské vápence mají složitou strukturu a je do nich zavrásněno několik pruhů spodnokarbonských břidlic. Nivu Moravy tvoří kvartérní sedimenty: štěrkopísky, písky a fluviální hlíny.", "section_level": 2}, {"title": "Geologické členění.", "content": "Neogenní pokyv reprezentují neogén Hornomoravského úvalu (území od Olomouce po Mladeč) a neogén Mohelnické brázdy (PR Moravičanské jezero severně od Moravičan). Moravskoslezský a spodní devon reprezentují spodní karbon Drahanské vrchoviny (lesní komplex Doubrava) a devon konicko-mladečský (Třesín).", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Reliéfem je většinou rovina s výškovou členitostí do 30 m, postupně k severu plochá pahorkatina se členitostí 30–75 m až členitá pahorkatina se členitostí 75–100 m v jižní části Úsovské vrchoviny.  Z geomorfologického hlediska zaujímá střední část Olomoucko-litovelské sníženiny Hornomoravského úvalu, jižní část Mohelnické brázdy a střední část Třesínského prahu. Nejnižším bodem je koryto řeky Moravy na jižní hranici CHKO (210 m n. m.) a nejvyššími body jsou Jelení vrch (344,9 m n. m.) a Třesín (344,9 m n. m.).  Seznam geomorfologických jednotek:", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Jedná se o teplou klimatickou oblast T2. Pouze část Třesína patří do mírně teplé oblasti MT-11. Roční chod relativní vlhkosti vzduchu Olomouckého kraje má kontinentální ráz. Průměrná teplota: 8,4 °C (Olomouc). V celoročním průměru má území poměrně málo srážek (600 mm), protože se projevuje srážkový stín v závětří Zábřežské vrchoviny a Úsovské vrchoviny. Průměrný roční úhrn srážek: Olomouc 612 mm, Litovel 566 mm, Mohelnice 619 mm. V letech 1975-1990 poklesla srážková činnost v lesním hospodářském celku Březová o 12 % z 612 mm na 544 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Půdy.", "content": "Půdami jsou glejové fluvizemě v širokém pásu táhnoucím se podél řeky Moravy. Modální hnědozemě jsou v oblasti Střeně, Měníka a u obce Králová. V komplexu Doubravy převažují mezotrofní až eutrofní hnědozemní půdy (obecně modální kambizemě). V oblasti Nové Zámky až Nový Dvůr jsou výrazné stopy oglejení či pseudoglejení (obecně modální pseudogleje). Na velmi malou část území CHKO zasahují také luvické černozemě ze spraší Z od obce Pňovice. Na vápencích Třesína se tvoří hnědá rendzina.", "section_level": 2}, {"title": "Hydrologie.", "content": "Unikátní říční síť se řadí mezi anastomózní říční systémy. V lužních lesích se tok větví na boční stálá a periodická říční ramena, která se nazývají smuhy (hanácky: smohe). Smuhy během jara postupně vysychají a mění se na periodické tůně. Během léta většinou vysychají úplně. Záplavový (inundační) režim je dosud nenarušen a umožňuje tak přirozené pedogenetické fluviální procesy. V oblasti se nacházejí 2 významné jezy: řimický jez a hynkovský jez. Ochranu sídel zajišťují selské hráze. Kvartérní štěrkopísky mají vysoké zvodnění a slouží jako zdroje pitné vody. Vodárenské jímání podzemní vody ohrožuje vodní režim v oblasti a v minulosti např. vedlo ke zničení vápnitého slatiniště a prameniště Čerlinka.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální přirozená vegetace.", "content": "Přirozený lesní kryt tvoří na většině území CHKO různé typy lužních a bažinných lesů. Jsou to zejména jilmové doubravy společenstva \"Ficario-Ulmetum campestris\" patřící mezi tvrdé luhy nížinných řek L2.3 a na místech se stagnující vodou mokřadní olšiny L1 společenstva \"Carici elongatae-Alnetum\". Menší část pokrývají dubohabřiny a lipové doubravy. Černýšová dubohabřina \"Melampyro nemorosi-Carpinetum\" v okolí Střeně a Jeleního kopce Z od Střelic patří mezi hercynské dubohabřiny L3.1. Lipová dubohabřina \"Tilio-Carpinetum\" severozápadněji od Jeleního kopce přes vrch Kukačka směrem k obci Stavenice a území mezi Sobáčovem a Řimicemi patří mezi polonské dubohabřiny L3.2. Výjimečně na jižních expozicích doznívají z jihu fragmenty acidofilních teplomilných doubrav L6.5 společenstva \"Sorbo torminalis Quercetum\".", "section_level": 2}, {"title": "Současná vegetace.", "content": "Většina území CHKO se rozkládá v údolní nivě řeky Moravy s lužními lesy, loukami, mokřady, tůněmi a zatopenými pískovnami. Dalšími biotopy na území CHKO jsou teplomilné chlumní doubravy v severní části a dubohabrové a bukové lesy. V lesích převažuje přirozená druhová skladba. Nadregionální význam má hlavně nezregulovaný přírodní meandrující tok řeky Moravy.  Na trvale zamokřených místech rostou olšové vrbiny. Tato vzácná společenstva lze nalézt v PR Kačení louka, PR Plané loučky a fragmentálně také v PR Litovelské luhy. Nejcennější typ lužních lesů jsou vrbiny jako tzv. měkký luh. Rostou na náplavech jako iniciální stadium zejména v NPR Ramena řeky Moravy, v PR Litovelské luhy a v PP Pod Templem. Na vrbiny na pravidelně zaplavovaných místech navazují topolojilmové jaseniny a dále od řeky dubové jaseniny. V místech, která jsou zaplavována jen výjimečně, rostou habrojilmové jaseniny jako tzv. tvrdý luh. Tvrdý luh je chráněn v těchto rezervacích: NPR Vrapač, PR Hejtmanka, PR Litovelské luhy, PR Kenický, PR Panenský les.  Dalšími cennými rostlinnými společenstvy jsou vlhké aluviální louky. Z nich je nejvýznamnější PR Plané loučky a dále PP Daliboř, PP Hvězda, PP Za mlýnem a PR Novozámecké louky. PR Kačení louka je významná společenstvy ostřic.  V nadmořských výškách přibližně od 250 m n. m. nastupují dubohabrové lesy cenné zejména na exponovaných svazích s jižní a jihovýchodní expozicí (NPP Třesín, PR Doubrava). Starý bukový les je chráněn v PR Bradlec.  V zatopených pískovnách (PP Bázlerova pískovna, jezero Poděbrady, PP Chomoutovské jezero, PR Moravičanské jezero) rostou nejrůznější společenstva vodních a mokřadních rostlin v různém stadiu sukcese. Na písčitých náplavech PR Moravičanské jezero roste kriticky ohrožená přeslička různobarvá \"Hippochaete variegata\".  V CHKO rostou také některé nepůvodní druhy a neofyty. Místy se vyskytují v lužním lese nepůvodní smrkové monokultury, které byly vysazovány jako úkryty pro bažanty. Výsadby hybridních topolů a šíření bolševníku velkolepého (\"Heracleum mantegazzianum\") správa CHKO zastavila a zlikvidovala. V PP Častava a PP Malá voda jsou zaznamenány výskytykřídlatky (\"Reynoutria\" sp.) Břehové zóny všech toků zasáhla netýkavka žláznatá (\"Impatiens glandulifera\"), místy je hojná také netýkavka malokvětá (\"Impatiens parviflora\"), vrbovka žláznatá (\"Epilobium ciliatum\") a slunečnice topinambur (\"Helianthus tuberosus\"). Šíření neofytů na říčních náplavech je správou CHKO redukováno. Na PR Chomoutovské jezero se vyskytuje celík kanadský (\"Solidago canadensis\") a javor jasanolistý (\"Acer negundo\").", "section_level": 2}, {"title": "Biogeografie.", "content": "Provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie hercynská, biogeografický region litovelský.", "section_level": 2}, {"title": "Fytogeografické členění.", "content": "Jedná se o rozhraní termofytika a mezofytika. Fytogeografickou oblast termofytikum (Thermophyticum) zastupuje území Hornomoravského úvalu. Jde o fytogeografický obvod panonské termofytikum (Pannonicum). Mezofytikum (Mesophyticum) zastupuje Zábřežsko-uničovský úval a Bouzovská pahorkatina. Jde o fytogeografický obvod českomoravské mezofytikum (Mesophyticum Massivi bohemici). Z fytogeografického hlediska jsou významné lokality hradisko v PR Doubrava a Třesín s výskytem náročnějších rostlinných termofytů.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetační stupně.", "content": "Lesní vegetace odpovídá 1. až 4. vegetačnímu stupni (dubový, buko-dubový, dubobukový, bukový) ve smyslu geobiocenologickém podle Zlatníka. Inverzní rostlinná společenstva 4. vegetačního stupně se vyskytují na strmých SV svazích Třesína.", "section_level": 2}, {"title": "Krajinný pokryv.", "content": "56 % lesy, zemědělská půda 27 % (louky 9,5 %, ostatní zemědělská půda 17,5 %), vodní plochy 8 %, zastavěné a ostatní pozemky 9 %. Podíl mokřadů je 43 % (stálé vodní plochy 7 %, periodické vodní plochy 36 %).", "section_level": 2}, {"title": "Status území.", "content": "Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví (anglicky: Litovelské Pomoraví PLA). Vyhlášena 29. 10. 1990 vyhláškou MŽP ČR č. 464/1990. Rozloha: 9600 ha.  Chráněná oblast přirozené akumulace vod Kvartér řeky Moravy  Mezinárodně významný mokřad (Ramsar site), zapsáno 2. 11. 1993. Rozloha: 5 122 ha. Splňuje kritéria 1 (mezinárodně významný, jedinečný příklad v biogeografickém regionu) a kritérium 3 (význam pro biodiverzitu rostlin a/nebo živočichů.) Pravděpodobně splňuje i kritérium 2 (podporuje vzácné, ohrožené a kriticky ohrožené druhy nebo ohrožené ekosystémy). To ale zatím nebylo oficiálně schváleno.  Natura 2000", "section_level": 1}, {"title": "Antropogenní vlivy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škodlivé vlivy.", "content": "Za posledních 50 let nastaly velmi výrazné změny spíše k horšímu:", "section_level": 2}, {"title": "Živočichové.", "content": "Bohaté populace ryb a obojživelníků. Pravidelné hnízdění asi 100 druhů ptáků.  Příklady výskytu živočichů:", "section_level": 1}], "src_summary": "CHKO Litovelské Pomoraví se nachází na severu střední Moravy mezi městy Olomouc a Mohelnice, přičemž přímo prochází městem Litovel. Správa CHKO sídlí v Litovli. Vyhlášena byla roku 1990 zejména z důvodu ochrany přirozeného meandrujícího toku řeky Moravy a něj navazujícího komplexu lužních lesů. Území je rovněž chráněno jako ptačí oblast.", "tgt_summary": "Litovelské Pomoraví (, usually abbreviated as CHKO Litovelské Pomoraví) is a protected landscape area established on 15 November 1990, in the floodplain of the Morava River, north of Olomouc, in the Czech Republic. In the centre of the area lies the ancient city of Litovel, nicknamed \"Venice of Hanakia\", from which the protected area has derived its name.", "id": 2195541}
{"src_title": "Grand Prix Velké Británie 1950", "tgt_title": "1950 British Grand Prix", "src_document": [{"title": "Pruběh závodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Tovární tým Alfy Romeo přivezl na okruh v Silverstone čtyři vozy do kterých usedli Giuseppe Farina, Juan Manuel Fangio, Luigi Fagioli a domácí pilot Reg Parnell. Další italská značka Maserati přijela sice do Anglie bez tovární podpory, zato však v hojném zastoupení. Scuderia Ambrosiina připravila vozy Maserati pro dvojici David Murray a David Hampshire, l’Officina Alfieri Maserati poslala do boje osamoceného Louise Chirona z Monaka, Enrico Platé vsadil na dva piloty šlechtického původu, Prince Biru a Toula de Graffenrieda. V závodě se představil i Joe Fry na soukromém voze Maserati a Felice Bonetto pro kterého připravila vůz Maserati firma Scuderia Milano, Bonetto byl také jediným, který neprošel sítem kvalifikace. Smršť rudě zbarvených italských vozů, doplňovala šestice zelených vozů britské provenience, čtyři vozy ERA a dvě Alty. Francouzští jezdci, tradičně v modrých barvách, nastoupili do první velké ceny s vozy Talbot. Tovární podporu automobilky Talbot dostali pouze dva piloti a to Yves Giraud-Cabantous a Eugène Martin. Louis Rosier i Philippe Etançelin nastoupili s privátní úpravou vozů. Startovní listinu doplnil i Belgičan Johnny Claes na dalším Talbotu.", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "Prosluněný den, přivítal účastníky úvodního závodu prvního Mistrovství světa vozů Formule 1. Na starém letišti v Silverstone, se v sobotu 13. května sešlo 21 jezdců z 9 států. Kromě domácích pilotů se na startu představili i čtyři Francouzi, dva Italové, jeden Ir, Argentinec, Švýcar, Belgičan, Louis Chiron startující za Monako a Thajský princ Bira. Na závod, který se jel jako Velká cena Evropy, se přišlo podívat 200 000 diváku včetně krále Jiřího VI s chotí Alžbětou. Přišli povzbudit Rega Parnella na čtvrté Alfě Romeo.  Nejrychlejší v kvalifikaci byl Giuseppe Farina a i jeho týmový kolegové předváděli, který vůz právě ve formuli 1 dominuje. A tak v první řadě stály všechny čtyři Alfy vedle sebe. Hned za Alfami stál soukromý vůz Maserati Thajského prince Biri společně s dvěma továrními Talboty. Ihned po startu se vedení bleskurychle ujal Farina pronásledovaný Fagiolim a Fangiem. Závod se od samého začátku odehrával v režii jezdců Alfy Romeo a vedoucí trio se střídalo ve vedení a brzo se začalo vzdalovat zbytku světa. Smůla postihla ke konci závodu Fangia, prasklá olejová trubička vyřadila motor jeho Alfy ze hry. Poté už si Farina udržoval 2,5 sekundový odstup od Fagioliho až do cíle. Jen Parnell na další Alfě dokázal dojet do cíle s plným počtem kol jako tandem Farina Fagioli. Na bodovaných místech, ale se ztrátou dvou kol dojeli dva Francouzi Cabantous na továrním Talbotu a Rosier na soukromém voze stejné značky. Giuseppe Nino Farina se stal historicky první vítězem Grand Prix v rámci Mistrovství světa, zároveň se mu podařilo vybojovat si pole positions a zajet nejrychlejší kolo závodu a získal tak první \"Hat trick\" v historii formule 1. Nechybělo mnoho a mohl získat i takzvaný \"Chelem\", což je vítězství, pole positions, nejrychlejší kolo a vedení po celou dobu závodu.  Z dalších pilotů stojí za zmínku výkon prince Biri, který byl důstojným konkurentem dominující Alfy až do doby svého odstoupení, z důvodu poškození palivové pumpy. Také Geoff Crossley a David Murray se statečně drželi, ale i je nakonec vyřadila porucha rozvodů respektive motoru. Toulo de Graffenried musel nedobrovolně odstoupit ve 34 kole, když ho zradily rozvody zatímco Louis Chiron se musel smířit s rolí diváka o deset kol dříve.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grand Prix Velké Británie 1950 byla prvním závodem nově vzniklého šampionátu Formule 1 a zároveň pátým závodem vozů F1, po Richmond Trophy, kterou vyhrál Reg Parnell, Grand Prix Pau a Grand Prix San Rema, v obou zvítězil Juan Manuel Fangio a Grand Prix Paříže, kterou vyhrál Georges Grignard.", "tgt_summary": "The 1950 British Grand Prix, formally known as The Royal Automobile Club Grand Prix d'Europe Incorporating The British Grand Prix, was a Formula One motor race held on 13 May 1950 at the Silverstone Circuit in Silverstone, England. It was the first World Championship Formula One race, as well as the fifth British Grand Prix, and the third to be held at Silverstone after motor racing resumed after World War II. It was the first race of seven in the 1950 World Championship of Drivers.", "id": 2168730}
{"src_title": "Arcidiecéze olomoucká", "tgt_title": "Roman Catholic Archdiocese of Olomouc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká Morava.", "content": "Dle tradice olomoucký biskupský stolec svým obnovením roku 1063 navázal na moravsko-panonskou církevní provincii, tedy na arcibiskupský stolec svatého Metoděje, existující v letech 880–885. Metodějovým nástupcem byl biskup Wiching, který roku 890 z Velké Moravy odešel. Otázka osobnosti Gorazda a možnosti, že taktéž zastával biskupský úřad, se mnoha badatelům jeví jako nepravděpodobná. V roce 898 či 900 přichází z Říma na Velkou Moravu poselstvo, jehož členy jsou arcibiskup a dva biskupové. Kde sídlili, však není známo.  V roce 976 je zmíněn olomoucký biskup, který společně s Dětmarem navštívil mohučského metropolitu. Prameny 15. století také zmiňují olomouckého biskupa Silvestra a Jana (Granum catalogi praesulum Moraviae).", "section_level": 2}, {"title": "Obnovené biskupství.", "content": "Olomoucká diecéze vznikla roku 1063 se svolením pražského biskupa Šebíře vydělením z pražské diecéze a zahrnovala území celého Moravského markrabství. Prvním bezpečně doloženým biskupem olomouckým je Jan I. (Břevnovský) ( \"Johann I. von Brenau\", biskupem 1063–1085). Nejvýznamnějším postavou následujícího období byl Jindřich Zdík (1126–1150), který za podpory českých knížat vůči moravským údělným Přemyslovcům zajistil olomoucké diecézi materiální a právní (imunita) zabezpečení a tím i její významné církevní a politické postavení. Zdík přenesl sídlo biskupství k nově vysvěcenému chrámu sv. Václava, při kterém zřídil kapitulu a románský biskupský palác. Po povýšení pražské diecéze na arcidiecézi 1344 jí byla olomoucká diecéze podřízena, společně s nově založenou diecézí litomyšlskou. Olomouckými biskupy tehdy byly významné osobnosti z okruhu Karla IV., Jan Očko z Vlašimi a Jan ze Středy.", "section_level": 2}, {"title": "Arcibiskupství.", "content": "Zásadní změna nastala reformami v roce 1777, kdy byla olomoucká diecéze povýšena na arcidiecézi spravující moravskou církevní provincii a podřízena jí byla nově založená diecéze brněnská. Roku 1977 bylo k arcidiecézi připojeno území Apoštolské administratury českotěšínské, která dočasně spravovala ty části vratislavské arcidiecéze, které se po roce 1945 nalézaly v Československu (Jesenicko a československá část Těšínského Slezska). K další úpravě členění moravské provincie došlo v roce 1996, kdy byla ze severovýchodní části olomoucké arcidiecéze vydělena diecéze ostravsko-opavská.  V průběhu dějin nabyli olomoučtí biskupové značného majetku. Z dnešního pohledu se může zdát překvapivým, že jim patřily dokonce například i Vítkovické a čeladenské železárny. Významnou součástí panství olomouckých (arci)biskupů byla Kroměříž, kde měli letní sídlo a dlouhou dobu též centrum správy arcibiskupských statků.", "section_level": 2}, {"title": "Letní sídlo v Kroměříži.", "content": "Olomoučtí biskupové pro potřebu svou a za reprezentativním účelem v Kroměříži vybudovali nejprve hrad, který byl později renesančně a barokně přestavěn (dnešní Arcibiskupský zámek) a dvě zahrady (parky), Květnou a k zámku přiléhající Podzámeckou zahradu. Květná zahrada (pův. \"Libosad\") s barokní rotundou (rondelem) s umělými grottami a výjevy z antické mytologie. V rondelu, stejně jako ve zbytku zahrady, byla nainstalována důmyslná soustava vodotrysků. Barokní zákaz zobrazování pohanských božstev porušují kromě maleb uvnitř rotundy i sochy umístěné v zahradě, a to jak volně, tak ve 244 metrů dlouhé kolonádě, nejdelší v Česku. V zámku je galerie, v níž jsou zastoupeni evropští mistři (Anthonis van Dyck, Cranach aj.), nejdražším obrazem galerie byl Tizianův obraz \"Apollon trestá Marsya\", údajně druhý nejdražší obraz v ČR, významná numismatická sbírka a jeden z nejcennějších světových historických knižních fondů. V Kroměříži byla též biskupská sýpka, mincovna a vinné sklepy. Vinné sklepy fungují dodnes, v biskupské mincovně sídlí od její rekonstrukce v roce 1998 muzeum mincovnictví na Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V Olomouci sídlí Arcidiecézní muzeum Olomoucké arcidiecéze, jež shromažďuje především liturgické předměty.  Sídlem úřadů arcibiskupství olomouckého je Arcibiskupský palác v Olomouci (od roku 2011 také přístupný veřejnosti jako prohlídkový objekt) a Arcibiskupská kurie na Biskupském náměstí.  Stejně jako Svatý stolec vydává Acta Apostolicae Sedis, vydává i arcibiskupství pro vnitřní potřebu jako svůj „Úřední věstník“ Acta Curiae Archiepiscopalis Olomoucensis (zkráceně ACO, hovorově „Akta“). Vychází zpravidla desetkrát do roka nebo dle potřeby a obsah tvoří mj. oficiální vyjádření arcibiskupa, směrnice, rozhodnutí, dokumenty kurie či informace a zprávy pro všechny organizační složky arcibiskupství.  V roce 2018 ve 197 farnostech sídlil duchovní přímo, zbývajících 221 farností bylo spravováno exkurendo, duchovním dojíždějícím odjinud. Olomoucká arcidiecéze v roce 2018 měla 226 kněží, z nichž 205 působilo v aktivní službě. Vedle toho zde působilo 31 kněží jiných diecézí. S duchovní správou dále vypomáhalo 92 řeholních kněží, čtyři jáhni – kandidáti kněžství a 37 trvalých jáhnů. V arcidiecézi působilo v roce 2018 celkem 29 řeholních řádů a institutů: 15 mužských a 14 ženských.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcidiecéze olomoucká (latinsky \"Archidioecesis Olomucensis\") je římskokatolická arcidiecéze na území střední a severní Moravy se sídlem v Olomouci, jejíž správu provádí \"Arcibiskupství olomoucké\" - arcidiecéze se nachází na území celého Zlínského kraje a částí krajů Olomouckého (okresy Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk), Jihomoravského (severovýchod okresů Blansko, Hodonín a Vyškov)a Pardubického (východní části okresů Ústí nad Orlicí a Svitavy).", "tgt_summary": "The Roman Catholic Archdiocese of Olomouc (, ) is the Metropolitan archdiocese of the Latin Rite of the Roman Catholic Church in Moravia, part of the Czech Republic.", "id": 2476947}
{"src_title": "Attila", "tgt_title": "Attila", "src_document": [{"title": "Cesta k moci.", "content": "Attila pocházel z vysokých kruhů hunské společnosti. Jeho otcem byl hunský náčelník Mundžuk (: Mundiuch), o němž není nic bližšího známo. Mundžukovi bratři Rugila a Octar vládli Hunům od 20. let 5. století. Octar zemřel pravděpodobně v roce 430 během tažení proti Burgundům na Rýně a v roce 434 nebo 435 je údajně zabit bleskem při vpádu do Thrákie také Rugila. Po smrti Rugily nastoupili na hunský trůn Attila a jeho bratr Bleda. Ambice Attilu záhy dohnaly k bratrovraždě (kolem roku 445), čímž sjednotil vládu nad Huny do svých rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze.", "content": "Attila toužil po ovládnutí území celé Evropy. Vedl řadu velkých nájezdů jak do Západořímské, tak do Východořímské (Byzantské) říše. Účelem těchto vpádů na Balkán, do Galie i na území dnešní Itálie bylo drancování a vymáhání stálých plateb. V roce 451 (snad 20. června) jeho invazi do Galie zastavil římský vojevůdce Flavius Aetius. Jeho spojencem byl především vizigótský král Theodorich I.(419-451). Rozhodující bitva se udála na Katalaunských polích, pravděpodobně v blízkosti dnešního francouzského města Châlons-en-Champagne. V následujícím roce 452 Attila pokračoval s nájezdem do severní Itálie, který ale ukončilo sjednání míru s papežem Lvem I. V té době byli Římané bez spojenců zcela bezbranní. Attilovo vojsko vyplenilo Aquileiu a táhlo dál na jih ve směru na Řím. Během italského tažení však v hunském vojsku propukly nakažlivé nemoci a snad z tohoto důvodu uzavřel Attila s papežem mír.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jak přesně Attila vypadal známo není, ale podle zápisů římských historiků je zřejmé, že nijak zvlášť krásou neoplýval. Po matce zdědil výrazné asijské rysy a byl menší postavy. Měl prý i nápadně velkou hlavu. Jeho tvář byla pokryta řídkými vousy a vlasy byly \"postříbřené šedinami\".", "section_level": 1}, {"title": "Attilova smrt.", "content": "Stárnoucí Attila se v roce 453 n. l. rozhodl oženit s germánskou dívkou Ildikó, která se měla stát jeho již sedmnáctou manželkou. Po svatební noci ráno byl však nalezen mrtev v kaluži krve. O tom, co se stalo, existují dvě verze. První říká, že Attilu zabila Ildikó ukrytým nožem. Historikové se však většinou přiklánějí k verzi, že se Attila udusil, když mu v noci začala prudce téct krev z nosu.", "section_level": 1}, {"title": "Konec Hunské říše.", "content": "Po Attilově smrti začali o vládu mezi sebou bojovat jeho synové, což vyvolalo nevoli mezi podrobenými národy, se kterými údajně jednali jako s otroky. Protihunská koalice vedená gepidským králem Ardarichem porazila v roce 454 n. l. Huny v bitvě na řece Nedao (snad někde v Pannonii). Attilův syn Ellak (Ellac) byl v bitvě zabit. Zbylí Hunové poté odešli do černomořských stepí a dvě desítky let poté se zcela vytratili z historických pramenů.", "section_level": 2}, {"title": "Attilův hrob.", "content": "O Attilově hrobě koluje množství pověstí. Údajně byl pohřben v hrobce s obrovskými poklady. Jeho tělo pak bylo uloženo do trojité rakve, přičemž první byla ze zlata, druhá byla stříbrná, která byla uložena ještě v třetí železné rakvi. Kde se hrob nachází, není známo, neboť prý přes něj byla svedena řeka (nejčastěji je řeč o Tise), a otroci, kteří hrob stavěli, byli všichni pobiti. O nalezení hrobu se pokoušelo mnoho hledačů pokladů, pátrali na řadě míst v Rumunsku, Maďarsku, Srbsku a dokonce i v Nákle u Olomouce. Po hrobu však není ani stopy. Případné nálezce má odradit nápis \"Fulgur conditum\" – zakopaný hrom, varující před temnou silou strážící hrobku. Podle známého českého záhadologa Arnošta Vašíčka se Attilův hrob nachází v hoře Štandl u Sviadnova nedaleko Frýdku-Místku. Blízko česko-polských hranic byl totiž nalezen hunský pohřební hrnec.", "section_level": 2}], "src_summary": "Attila, přezdívaný \"Bič Boží \"(okolo 395 – březen 453) byl nejmocnější král hunské říše, krátkodobého státního útvaru ve střední a východní Evropě, který vznikl v souvislosti se stěhováním národů.", "tgt_summary": "Attila (; ), frequently called Attila the Hun, was the ruler of the Huns from 434 until his death in March 453. He was also the leader of a tribal empire consisting of Huns, Ostrogoths, and Alans among others, in Central and Eastern Europe.", "id": 1051753}
{"src_title": "Reálné číslo", "tgt_title": "Real number", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zlomky byly používány Egypťany kolem roku 1000 př. n. l. Okolo roku 500 př. n. l. si řečtí matematici v čele s Pythagorem uvědomili potřebu iracionálních čísel. Záporná čísla byla objevena indickými matematiky okolo roku 600 n. l. a krátce nato znovuobjevena v Číně. V Evropě nebyla obecně přijata do 17. století. Rozvoj kalkulu v 18. století znamenal využívání celé množiny reálných čísel bez jejich přesného zavedení. Rigorózně definoval reálná čísla poprvé Georg Cantor v roce 1871.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Axiomaticky mohou být reálná čísla zavedena jako úplně uspořádané těleso v tom smyslu, že každá neprázdná shora omezená podmnožina R má nejmenší horní závoru, tzv. supremum. To se nazývá Dedekindova úplnost.  Další možností konstrukce je zúplnění množiny racionálních čísel v metrice formula_7.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úplnost.", "content": "Hlavní důvod zavedení množiny reálných čísel a její nejdůležitější vlastnost je úplnost ve smyslu úplného metrického prostoru. Díky této vlastnosti každá reálná cauchyovská posloupnost konverguje, tedy má limitu. Jinými slovy, všechny reálné posloupnosti, jejichž prvky se přibližují libovolně blízko sobě jak posloupnost postupuje, mají limitu v množině reálných čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "Množina reálných čísel je nespočetná, reálných čísel je tedy „mnohem“ více než přirozených čísel, i když obě množiny jsou nekonečné. Kardinalita množiny reálných čísel je dokonce stejná jako kardinalita formula_8, množiny všech podmnožin formula_9. Tvrzení, že neexistuje žádná podmnožina reálných čísel s kardinalitou mezi kardinalitami množin přirozených čísel a reálných čísel je známé jako hypotéza kontinua. Za předpokladů bezespornosti běžně používané Zermelo-Fraenklovy teorie množin nemůže být tato hypotéza dokázána ani vyvrácena uvnitř této teorie.  Množina reálných čísel tvoří metrický prostor, kde vzdálenost (metrika) mezi \"x\" a \"y\" je definovaná pomocí absolutní hodnoty rozdílu těchto dvou čísel. Tento prostor je souvislý i jednoduše souvislý, lokálně kompaktní a separabilní. Není však kompaktní.  Jako těleso má formula_10 jediný automorfismus a to identitu (znamená to například, že kladnost a zápornost jsou vlastnosti vnitřně definované samotnou strukturou tělesa).", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění a rozšíření.", "content": "Nejpřirozenějším rozšířením jsou komplexní čísla, která obsahují řešení všech algebraických rovnic (tvoří \"algebraický uzávěr\"). Těleso komplexních čísel však nelze přirozeným způsobem uspořádat.  Nadtělesem reálných čísel je i těleso kvaternionů, které ale není komutativní. Podobně se dají zkonstruovat oktoniony, sedeniony a další normované reálné algebry dimenze formula_11 Cayley-Dicksonovým procesem.  Samoadjungované (hermitovské) operátory na Hilbertových prostorech zobecňují reálná čísla v mnoha ohledech: mohou být uspořádány (i když ne totálně), jsou úplné, všechna jejich vlastní čísla jsou reálná čísla a tvoří reálnou asociativní algebru. Positivně definitní operátory odpovídají kladným číslům a normální operátory komplexním číslům.  Nadreálná čísla rozšiřují reálná čísla mimo jiné o nekonečné ordinály a infinitezimální veličiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reálná čísla jsou taková čísla, kterým lze jednoznačně přiřadit body nekonečné přímky (číselné osy) tak, aby tato čísla popisovala „vzdálenost“ od nějakého vybraného bodu (nuly) na takové přímce. Tato nula pak přirozeně dělí reálná čísla na kladná a záporná. Jiný způsob představy reálných čísel jsou desetinné rozvoje, které mohou být konečné i nekonečné. Nejběžnější matematicky přesný způsob definice reálných čísel jsou Dedekindovy řezy.", "tgt_summary": "In mathematics, a real number is a value of a continuous quantity that can represent a distance along a line. The adjective \"real\" in this context was introduced in the 17th century by René Descartes, who distinguished between real and imaginary roots of polynomials. The real numbers include all the rational numbers, such as the integer −5 and the fraction 4/3, and all the irrational numbers, such as (1.41421356..., the square root of 2, an irrational algebraic number). Included within the irrationals are the transcendental numbers, such as (3.14159265...). In addition to measuring distance, real numbers can be used to measure quantities such as time, mass, energy, velocity, and many more.", "id": 2244845}
{"src_title": "Enúma eliš", "tgt_title": "Enûma Eliš", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. tabulka.", "content": "Mýtus začíná v dobách, kdy nic neexistovalo (nebe, země, atp.), existoval pouze Apsú (Abzu – sladkovodní oceán) a Tiamat (slaný oceán), jejich vody se postupně mísily, z čehož vzniklo několik generací bohů (Lachmu, Lachamu; Anšar, Kišar; An, Enki), tento proces (teogonie) skončil stvořením Marduka (rodiče: Enki a Damkina).  Postupně dojde mezi rodiči (Apsú a Tiamat) a jejich dětmi ke konfliktu, rodičům se nelíbí velká aktivita jejich dětí. Apsú se proto spolu se svým rádcem rozhodne zničit svoje děti. Nejprve se snaží spojit s Tiamatou, ale jelikož neuspějí, vymyslí plán, o kterém se bohové dozví. Ea vymyslí kouzlo, po kterém Apsú usne, Ea mu potom odebere odznaky moci, spoutá ho a zabije. Poté je v nitru Apsú zrozen Marduk, který je úžasný, zde jsou vylíčeny jeho přednosti.  Hraní Marduka dále rušilo Tiamatu a některé další bohy, proto Tiamat stvořila hrůzy (draky, Girtablilu), vytvořila armádu z bohů, jejím velitelem se stal Kingu, kterému Tiámat dala tabulku osudů.", "section_level": 2}, {"title": "II. tabulka.", "content": "Na počátku této tabulky je vylíčeno Tiamatiho vojsko, jeho těšení se na bitvu, poté se o vojsku dozvědí noví bohové. Anšar shání někoho, kdo se Tiamatě postaví, ale nejprve ho odmítá Ea a poté i An. Nakonec se nabídne Marduk, který ale má podmínku, že se stane nejvyšším bohem.", "section_level": 2}, {"title": "III. tabulka.", "content": "Anšar zde říká svému rádci Kakovi, aby svolal hostinu, poté opakuje, co udělala Tiamata. Kaka pak obchází bohy, zve je k hostině, přitom je zasvěcuje do situace (opět je opakována část o Tiamatě). Na konci se bohové sejdou na hostině, aby určili Mardukův osud", "section_level": 2}, {"title": "IV. tabulka.", "content": "Zde nejprve bohové určí Mardukovi osud, tím se stane nejvyšším bohem. Poté jde do bitvy s Tiamatou; když ji vidí, nejprve se lekne a situace působí ztraceným dojmem. Když spolu bojují, Marduk vypustí vítr, který se dostane do Tiamatina břicha, pak do ní vstřelí šíp a ten ji rozerve. Rozervanou Tiamat Marduk spoutá a zabije (zabitím Tiamaty začíná kosmogonie). Poté se utká s jejím vojskem, které chytne do sítě. Mrtvé tělo Tiamat je označeno jako \"kúbu\" (tzn. embryo, fétus, nestvůra a zrůda), z něj Marduk vytvoří zemi, nebesa.", "section_level": 2}, {"title": "V. tabulka.", "content": "V této tabulce Marduk seskupí hvězdy do souhvězdí (podobizny a sídla jednotlivých bohů). Mardukovou hvězdou se stala Polárka, kolem které se vše otáčí. Stanovil délku roku, chování měsíce. Z Tiamatiny sliny stvořil sníh a led, z jejích očí Eufrat a Tigris, z jejích ňader pohoří, ochočil Tiamatiny nestvůry. Tabulky osudů odebral Kingovi a svěřil je Anuovi. Nakonec mu bohové odevzdají vládu a prohlásí ho za svého krále.", "section_level": 2}, {"title": "VI. tabulka.", "content": "Marduk iniciuje stvoření člověka (antropogonie), toto provedl Enki, Marduk nestvořil lidstvo pravděpodobně s ohledem na fakt, že v roli stvořitele v mnoha mýtech vystupoval Enki. Podobně jako v mýtu o Atrachasísovi, je i zde obětován bůh (vůdce Tiamatiny armády Kingu).  Po stvoření lidí byli bohové rozděleni na pozemská a nebeská místa. Bohové z vděčnosti postaví Mardukovi Babylón.", "section_level": 2}, {"title": "VII. tabulka.", "content": "V této tabulce bohové dali Mardukovi padesát jmen, z nichž každé obsahuje (vystihuje) jiný aspekt Mardukova božství.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz mýtu v jiných literaturách.", "content": "S tímto mýtem seznámil Řeky babylónský kněz Béróssos v díle \"Babylóniaka\", z tohoto díla čerpali všichni další antičtí autoři. Z díla je patrné, že Béróssos znal velice dobře akkadskou mytologii.  Některé prvky tohoto mýtu lze najít i v Bibli (Žalm 74,13–17)", "section_level": 1}], "src_summary": "Enúma eliš („Když nahoře“) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, spis dostal název podle prvních slov.", "tgt_summary": "The (Akkadian Cuneiform:, also spelled \"Enuma Elish\") is the Babylonian creation myth (named after its opening words). It was recovered by English archaeologist Austen Henry Layard in 1849 (in fragmentary form) in the ruined Library of Ashurbanipal at Nineveh (Mosul, Iraq). A form of the myth was first published by English Assyriologist George Smith in 1876; active research and further excavations led to near completion of the texts and improved translation.", "id": 1024878}
{"src_title": "Pavel Kohout (spisovatel)", "tgt_title": "Pavel Kohout", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM (1952–60) a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů (SČS / SČSS, do roku 1966, kdy na členství pro nesouhlas s jeho „kulturněpolitickou orientací“ rezignoval). Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup.  Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu \" Dikobraz\" (1950–52).  V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací.  Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.  V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.  V červnu 1967 na IV. sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat v kritika režimu. Byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.  Roku 1968 byl zvolen předsedou KSČ v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo).  Stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Kohout (* 20. července 1928 Praha) je český a rakouský básník, jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry \"GAL\" a \"veron\".", "tgt_summary": "Pavel Kohout (born 20 July 1928) is a Czech and Austrian novelist, playwright, and poet. He was a member of the Communist Party of Czechoslovakia, a Prague Spring participant and dissident in the 1970s until he was not allowed to return from Austria. He was a founding member of the Charter 77 movement.", "id": 307552}
{"src_title": "Simone de Beauvoir", "tgt_title": "Simone de Beauvoir", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Simone de Beauvoir (celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir) se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala ateistické názory.  Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V 70. letech 20. století se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78 let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově Montparnasse v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Simone de Beauvoir a odklon od náboženství.", "content": "Kritikové a biografové vidí kořeny svobodomyslného a na svou dobu odvážného společenského života Simone de Beauvior v rodinném nastavení, kdy byla spisovatelka a filozofka chycena v pasti mezi otcovými pohanskými hodnotami a matčinými rigidními katolickými standardy. Odloučení od Boha bylo v případě Simone de Beauvoir doprovázeno vědomím, že život je smrtelný a jedinec by si měl užít všechny radosti, které mu pozemský život nabízí. Sama se tímto životním stylem inspirovaným přírodou a levicovými názory řídila, což také determinovalo její spisovatelskou a filozofickou tvorbu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s Jeanem-Paulem Sartrem a emancipační snahy.", "content": "Vzdělání a silné osobní přesvědčení, stejně jako výše zmíněný odklon od náboženství, významným způsobem ovlivnily životní styl Simone de Beauvior. Sama sebe vnímala jako nezávislou, silnou osobnost, které je submitivita a konvenčnost cizí, což se projevilo i na jejím vztahu s Jean-Paulem Sartrem. Přes hlubokou úctu jednoho k druhému vytvořily tyto dvě významné osobnosti francouzského intelektuálního světa ve 30. letech otevřený svazek, který jim dovoloval milostné vztahy s jinými lidmi. Simone de Beauvoir nechtěla vztah institucionalizovat, proto také odmítla Sartrovu nabídku k sňatku, přestože proti manželskému svazku nikdy otevřeně nebrojila.  Právě svým upřímným a na svou dobu velmi moderně pojatým a pokrokovým vztahem s Jean-Paulem Sartrem (krátce dokonce utvořili milostný trojúhelník s mladičkou studentkou Olgou), bourala Simone de Beauvoir tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role ve společnosti. Za svůj životní styl sklízela jak kritiku, tak obdiv mnoha žen, což ji v 70. letech přimělo k veřejnému prosazování emancipace. Simone de Beauvoir se stala významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Brojila proti způsobu, jakým je společností nahlíženo na chudé nevdané matky, a kritizovala způsob, jakým náboženská morálka svazuje svobodu jedince, tedy ženy. Své postřehy o životě a roli žen ve společnosti zpracovala v knize \"Le deuxième sexe\" (\"Druhé pohlaví\", 1949). V knize poukazuje na tehdy mnoha ženami sdílený názor, že jsou mužskou částí společnosti považovány za „ty druhé“ a jsou k této roli ve společnosti utvářeny. Myšlenku široce rozvedla a zasadila ji do historického kontextu. Kniha je považována za jednu z nejucelenějších deklarací nezávislosti žen na mužích.", "section_level": 1}, {"title": "Význam Simone de Beauvoir pro existencialismus a feministickou teorii.", "content": "Beauvoirová v průběhu svého života stala vyznavačkou moderního směru existencialismu, v jehož rámci formulovala hned několik důležitých myšlenek. Existencialistický směr obecně vychází z předpokladu, že jedinou daností je samotná existence člověka. Jedinec se podle existencialistů stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, jak se chová, co si přeje a jak formuje svůj život vlastní aktivitou. Člověk je tedy sám odpovědný za svá rozhodnutí a podobu svého života. Simone de Beauvoir přispěla k existencialismu ženskými tématy a (sebe)reflexí ženy, což shrnula ve svém nejslavnějším esejistickém díle \"Druhé pohlaví\". Toto dílo bylo vydáno v roce 1949 a svým poselstvím šokovalo tehdejší veřejnost. Publikace kritizuje mužské představy o roli žen, podle kterých jsou jejich osobní úspěchy v rozporu s jejich ženstvím, protože „pravá žena“ je objektem mužského plánu, je druhořadým stvořením, které je povinno přispívat k uspokojování mužských potřeb a k uskutečňování jejich životních plánů. Simone de Beauvoir s takovým rozšířeným stereotypem společenského „utváření žen“ na základě předsudků, konvencí a očekávání mužského světa nesouhlasila a brojila proti němu nejen svou esejistickou tvorbou, ale i vlastními životními rozhodnutími.  Zajímavé je, že přestože jako filozofka přispěla k několika tezím existencialistického smýšlení, sama se za existencialistu nepovažovala. Vnímala sebe samu spíše jako bojovnici za sociálně spravedlivější svět, což dokazovala i svým působením v redakci časopisu \"Les Temps Modernes\". Veřejně kritizovala zvláště válku v Alžírsku, bojovala za bezpečnost práce v továrnách a současně obhajovala práva starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Literární tvorba Simone de Beauvoir je silně ovlivněna filozofickým základem, stejně jako existencialistickými impulzy, studiem postavení žen ve francouzské společnosti a vlastními zážitky. Autorka do svých děl, která bývají charakterizována jako tzv. angažovaná literatura (žánr na pomezí filozofie a beletrie) často projektovala vlastní životní zkušenosti, názory a postoje, což dohromady s jejím racionálním uvažováním a objektivním realistickým nazíráním na svět vytvořilo unikátní kombinaci obsahu děl. Hlavním tématem jejích prací esejistických, filozofických či beletristických je morálka společnosti vzhledem k postavení žen, všeobecná emancipace a sociální spravedlnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simone de Beauvoir [výslovnost ], celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová nebo Simone Beauvoirová (9. ledna 1908 Paříž, Francie – 14. dubna 1986 Paříž), byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života.", "tgt_summary": "Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir (, ; ; 9 January 1908 – 14 April 1986) was a French writer, intellectual, existentialist philosopher, political activist, feminist and social theorist. Though she did not consider herself a philosopher, she had a significant influence on both feminist existentialism and feminist theory.", "id": 684366}
{"src_title": "Guinea-Bissau", "tgt_title": "Guinea-Bissau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolí řek v Guineji a Kapverdské ostrovy byly prvními oblastmi v Africe, které během 15. století zkoumali Portugalci. Ti pak v roce 1446 vyhlásili Portugalskou Guineu, ale do roku 1600 založili jen málo obchodních středisek. V roce 1630 byl ustanoven velitel vojska zároveň správcem oblasti. Ve spolupráci s některými domorodými kmeny začali Portugalci provozovat výnosný obchod s otroky. Město Cacheu se svou malou pevností se tak stalo jedním z center obchodu. V 19. století začal tento obchod oslabovat, a tak se město Bissau, které bylo původně vojenským a obchodním střediskem, stalo hlavním centrem obchodu v zemi.  Až v polovině 19. století si začali Portugalci podrobovat vnitrozemí a postupně ho sjednocovat. Ztratili část Guiney, která připadla Francouzské Západní Africe, včetně obchodní oblasti kolem řeky Casamance. Spor s Velkou Británií o ostrov Bolama byl urovnán ve prospěch Portugalska až americkým prezidentem Ulyssesem Simpsonem Grantem.  Před první světovou válkou portugalské jednotky, podporované muslimskými občany, potlačily vliv domorodých kmenů a podařilo se jim pevně stanovit hranice země. Vnitrozemí Portugalské Guiney ale začalo být pod kontrolou více než 30 let po začátku ofenzivy, ke konečnému podrobení ostrovů Bijagós došlo až v roce 1936. V roce 1941 byla přesunuta hlavní správa z Bolamy do Bissau a v roce 1952 byl na základě ústavy změněn status Portugalské Guiney z kolonie na zámořskou provincii Portugalska.  V roce 1956 založili Amilcar Cabral a Raphael Barbora Africkou stranu za nezávislost Guiney a Kapverdských ostrovů (African Party for the Independence of Guinea and Cape Verde – PAIGC). Tato z počátku tajná strana záhy přesunula své vedení do Conakry, odkud začala v roce 1960 vést odboj proti portugalské nadvládě. Navzdory přítomnosti portugalských vojsk, jejichž počet vzrostl na 35 000, strana stále zvyšovala svůj vliv, který v roce 1968 vedl k získání nadvlády nad většinou země.  Ve stranou ovládaných územích byly zavedeny zákony a konaly se volby do Národního shromáždění. Portugalské jednotky a občané byli stále více soustředěni do pevnůstek a větších měst. Amilcar Cabral byl v roce 1973 zavražděn v Conakry, takže Aristides Pereira se stal jediným vůdcem strany a později prvním prezidentem Kapverd (Republic of Cape Verde). Národní shromáždění PAIGC v Boe vyhlásilo 24. září 1973 nezávislost Guiney-Bissau. Následná revoluce v Portugalsku v květnu 1974 potvrdila nezávislost Guiney-Bissau 10. září 1974. USA uznaly nový národ stejného dne, jako se nevlastní bratr Amilcara Cabrala stal první prezidentem Guiney-Bissau. V roce 1980 byla vláda svržena víceméně nenásilným převratem, který zorganizoval předseda vlády a vrchní velitel ozbrojených sil Joao Bernardo \"Nino\" Vieira.  Od listopadu 1980 do května 1984 byla země ovládána dočasnou vládou, podléhající Revolučnímu shromáždění, vedeným Joaoem Bernardem Vieirou. V roce 1984 bylo shromáždění rozpuštěno a Národní shromáždění (ANP) bylo reorganizováno. Shromáždění, v němž figurovala jedna strana, odsouhlasilo novou ústavu a zvolilo Vieiru prezidentem na následujících 5 let. Zvolilo Radu státu (Council of State), což byl výkonný orgán Národního shromáždění. Díky tomuto systému se prezident stal hlavou státu, vlády, strany a velitelem ozbrojených sil zároveň.  V letech 1983, 1985 a 1993 byla údajně provedena série spiknutí proti vládě. V roce 1986 byl místopředseda Paulo Correia spolu s pěti dalšími lidmi popraven na základě zdlouhavého soudního procesu. V roce 1994 proběhly první stranické a prezidentské volby, kterých se účastnilo více stran. Ozbrojené povstání vůči trvající vládě prezidenta Vieiry přerostlo v krvavou občanskou válku, která měla za následek tisíce lidí bez domova. Prezident musel požádat vlády Senegalu a Guiney o podporu v podobě vojenských jednotek, které nakonec potlačily povstání. Prezident byl ale v květnu 1999 vyhnán vojenskou juntou. Prozatímní vláda předala v únoru roku 2000 moc do rukou opozičního vůdce Kumba Yala, zakladatele Strany společenské obnovy (Renovation Party – PRS), který vyhrál dvoukolové transparentní prezidentské volby.  Navzdory svobodným volbám se po následující 3 roky nepodařilo demokracii zapustit kořeny. Prezident nevetoval a ani neschválil ústavu, která byla odsouhlasena Národním shromážděním v květnu roku 2001, což mělo za následek narušení základních principů zákonů. Impulzivní prezidentské zásahy do jednání vlády omezovaly její efektivitu, což vedlo k tomu, že předseda vlády Alamara Nhasse rozpustil 14. října 2002 Národní shromáždění a požádal o vyhlášení voleb. O dva dny později jmenoval Maria Pinese předsedou úřednické vlády na základě prezidentského dekretu. Volby do Národního shromáždění byly plánovány na květen roku 2003, ale později byly odloženy na červen, následně dokonce na listopad téhož roku. 12. října 2003 přednesl předseda volební komise prohlášení, ve kterém označoval za nemožné, aby volby proběhly v listopadu, jak bylo plánováno. Armáda, vedená ministrem obrany, generálem Verrisimem Correiou Seabrou zasáhla o dva dny později. Prezident Yala oznámil svou „dobrovolnou“ rezignaci a byl umístěn do domácího vězení. Vláda byla rozpuštěna a byl ustanoven 25členný sněm (Committee for Restoration of Democracy and Constitutional Order).  Dne 28. října 2003 složil přísahu nový prezident země, obchodník Henrique Rosa, který měl podporu mnoha politických stran i obyvatel. Artur Sanha, předseda strany PRS, byl jmenován předsedou vlády. V květnu roku 2004 proběhly v zemi volby, které byly mezinárodními pozorovateli označeny za svobodné a transparentní. Předsedou se stal Carlos Gomes Junior. V roce 2005 byl znovu zvolen prezidentem Joao Bernardo \"Nino\" Vieira, který se snaží o rozvoj ekonomiky a národní usmíření. Druhého března 2009 byl zavražděn skupinou ozbrojených mužů přímo v prezidentském paláci. Nejspíš se jednalo o odvetu za předchozí zabití generála Batisty Tagme Na Waie.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Území má nížinný povrch, vnitrozemí je tvořeno savanami a pobřeží bažinatými plážemi. Pouze severovýchod disponuje pískovcovými vysočinami, dosahujícími výšky 200 m n. m. Nejvyšší bod Guineje-Bissau (262 m n. m., souřadnice: ) se nachází v jihovýchodní části země v oblasti Gabú v sektoru Boé asi 2 km od guinejské státní hranice. Jedná se o kopec nedaleko osady Capebonde. Je součástí Guinejské vysočiny a jeho svahy odvodňují malé potoky tekoucí do řeky Rio Cordubal. Všechny řeky mají dostatek vody po celý rok a jsou propojeny přírodními spojovacími kanály. Největšími řekami jsou Geba, Corubal a Cacheu, které mají ústí široké až 15 km. Bahnité pobřeží, v délce 350 km, je členité, s mnoha ostrovy a mangrovovými porosty. Pobřežní linii 2× denně mění 4 m vysoká přílivová vlna. Bijagóské ostrovy, ležící u pobřeží, jsou pokryté tropickým pralesem. Obdělává se jen 8 % orné půdy, 40 % území tvoří pastviny a lesy.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je tropické, monzunové s průměrnou roční teplotou mezi 25 a 30 °C. Nejvíce srážek spadne u pobřeží, průměrné množství srážek dosahuje 2024 mm, směrem do vnitrozemí mírně klesají. Toto platí pro období dešťů, které je od června do listopadu. Od prosince do dubna zažívá země suché období. V tomto období vane do země vítr směrem od Sahary, který se nazývá Harmatán. Ten přináší velké množství prachu a písku ve vzduchu, které silně ovlivňuje viditelnost a může až na několik dnů zastínit slunce. Suchý opar, připomínající mlhu, se v období sucha vznáší nad krajinou a značně snižuje viditelnost.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Guinea-Bissau je rozdělena na 8 regionů a jeden samosprávný okruh (Bissau). Regiony se dále dělí na 37 sektorů.  Regiony jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Guinea-Bissau je jednou z nejchudších zemí světa, jejímž ekonomickým pilířem jsou především zemědělství a rybolov. Sklízí se rýže, podzemnice olejná, ovoce, kokosové ořechy, batáty a oříšky kešú. Sběr těchto oříšků se velmi zvýšil, což zemi vyneslo na šesté místo v produkci této plodiny, která má významný podíl na vývozu země. V živočišné výrobě se uplatňuje rybolov, dále chov skotu, prasat, ovcí a drůbeže. Prodej licencí pro rybolov poskytuje vládě solidní příjem. Guinea-Bissau vyváží především kešú oříšky, které jsou základním exportním artiklem, dále pak ryby a mořské produkty, spolu s malým množstvím arašídů, palmových ořechů a dřeva. Většinu sklizně však tvoří rýže, která je základem většiny pokrmů.  V zemi se nenachází téměř žádný průmysl, kromě několika vznikajících továren na zpracování kešú oříšků. Hlavními odbytišti jsou Indie (72,4 %), Nigérie (17,2 %), Ekvádor (4,1 %), Itálie (1,4 %) a Jižní Korea (1,3 %). Boje mezi vládními vojsky a vojenskou juntou, které probíhaly od června 1998 do počátku následujícího roku, zničily většinu infrastruktury země. Občanská válka vedla pochopitelně k poškození ekonomiky – v roce 1998 se HDP snížil na 28 %, zemědělská produkce na 17 % a produkce kešú oříšků o 30 %. V letech 1999–2002 začalo docházet k postupnému zotavování ekonomiky. Před válkou proběhla velmi úspěšná reforma s liberalizací cen, která byla součástí strukturálních změn, podporovaných Mezinárodním měnovým fondem, na kterou po válce navázala změna měnové politiky spolu s rozvojem soukromého sektoru, což vedlo k znovupovzbuzení ekonomiky země.  V důsledku vysokých nákladů není v dohledné době možné provést výzkum možností těžby ropy, fosfátů a ostatních nerostných surovin. Nicméně nevyužité pobřežní zásoby ropy mohou poskytnout zemi tolik potřebný příjem na velmi dlouhou dobu. Vláda a mezinárodní organizace se stále snaží vypracovat plány k vysvobození ekonomiky ze současné žalostné situace. Váhavost a nevyrovnanost vlád však má za následek jen slabý růst ekonomiky a nejistou budoucnost. Systém přerozdělování příjmů je jedním z nejnevyrovnanějších na světě.  Po útlumu v roce 2006 se ekonomická situace opět začíná zlepšovat. Vláda se pokusila uměle zvýšit cenu kešú oříšků na 70 centů za kilogram, což je téměř dvojnásobek ceny, kterou byli obchodníci doposud ochotni platit. Ekonomika je rovněž soustavně posilována obrovským turistickým rozvojem a v roce 2008 má předpoklady k dalšímu růstu, nově s podporou mezinárodních organizací. Současná vláda rovněž diskutuje o obnovení programu MMF.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V zemi je díky pestré skladbě obyvatel zastoupeno mnoho zvyků, jazyků a sociálních struktur. Obyvatelstvo tvoří z 99 % původní kmeny:  Někteří lidé jsou částečně portugalského původu a portugalština je zde oficiálním jazykem. Mnoho lidí mluví dialektem zvaným kreolština (směs místních afrických jazyků a portugalštiny) a občas se vyskytuje i francouzština.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a vzdělání.", "content": "Ačkoliv se v zemi rychle šíří islám (45 %), polovina obyvatel stále vyznává tradiční náboženství (50 %) a je zde zastoupeno i křesťanství (5 %). Povinná je čtyřletá školní docházka, v roce 2005 bylo gramotných 39,6 % dospělých obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled hlav státu.", "content": "24. 9. 1973 – 14. 11. 1980 – Luís de Almeida Cabral – předseda státní rady; PAIGC<br> 14. 11. 1980 – 14. 5. 1984 – João Bernardo Vieira – předseda Revoluční rady; PAIGC/voj.<br> 14. 5. 1984 – 16. 5. 1984 – Carmen Pereirová – úřadující, předsedkyně Národního lidového shromáždění; PAIGC<br> 16. 5. 1984 – 29. 9. 1994 – João Bernardo Vieira – předseda státní rady; PAIGC<br> 29. 9. 1994 – 7. 5. 1999 – João Bernardo Vieira – prezident; PAIGC<br> 7. 5. 1999 – 14. 5. 1999 – Ansumane Mané – velitel vojenské junty; voj.<br> 14. 5. 1999 – 17. 2. 2000 – Malam Bacai Sanhá – úřadující prezident; PAIGC <br> 17. 2. 2000 – 14. 9. 2003 – Kumba Ialá (Kumba Yallá) – prezident; PRS <br> 14. 9. 2003 – 28. 9. 2003 – Veríssimo Correia Seabra – předseda Vojenského výboru pro obnovu ústavního a demokratického pořádku; voj.<br> 28. 9. 2003 – 1. 10. 2005 – Henrique Pereira Rosa – prozatímní prezident; bezpartijní<br> 1. 10. 2005 – 2. 3. 2009 – João Bernardo Vieira – prezident; PAIGC<br> 3. 3. 2009 – 8. 9. 2009 – Raimundo Perreira – prozatímní prezident; PAIGC<br> 8. 9. 2009 – 9. 1. 2012 – Malam Bacai Sanhá – prezident; PAIGC<br> 9. 1. 2012 - 12. 4. 2012 - Raimundo Pereira - prozatímní prezident; PAIGC<br> 12. 4. 2012 - 11. 5. 2012 - Mamadu Ture Kuruma - předseda vojenského velení<br> 11. 5. 2012 - 23. 6. 2014 - Manuel Serifo Nhamadjo - prozatímní prezident, bezpartijní<br> Od 23. 6. 2014 - José Mário Vaz - prezident, PAIGC", "section_level": 2}], "src_summary": "Guinea-Bissau je poloprezidentská republika nacházející se na západním pobřeží Afriky mezi Guineou a Senegalem. Země má 36 125 km2 (velká asi jako Nizozemsko). Kolonie pod nadvládou Portugalců, která se později změnila na zámořskou provincii, vyhlásila v roce 1974 svou nezávislost. Od té doby prošla bouřlivým vývojem i temnými obdobími, ostatně jako většina států černého kontinentu. V zemi je velmi nestabilní politická situace a návrat k principům demokracie je kvůli občanské válce v roce 1998 komplikovaný.", "tgt_summary": "Guinea-Bissau (; ), officially the Republic of Guinea-Bissau ( ), is a country in West Africa that covers with an estimated population of. It borders Senegal to the north and Guinea to the south-east.", "id": 1593871}
{"src_title": "Star Trek V: Nejzazší hranice", "tgt_title": "Star Trek V: The Final Frontier", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2287, jeho začátek je určen hvězdným datem 8454.1. Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-A si užívá dovolenou, zatímco jejich nová loď se podrobuje větším úpravám poté, co její testovací let nedopadl nejlépe. Kapitán Kirk společně se Spockem a doktorem McCoyem kempuje v Yosemitském národním parku, kde se také věnuje své zálibě v horolezectví. Jejich volno je však přerušeno přidělením \"Enterprise\" Velitelstvím Hvězdné flotily na záchrannou misi k planetě Nimbus III, kde je zadržováno pozemské, klingonské a romulanské rukojmí, velvyslanci svých světů. O této misi se dozví také klingonský kapitán Klaa, který se rozhodne bojovat proti Kirkovi pro svou osobní čest.  V Neutrální zóně na zpustlé planetě Nimbus III, nazývané též \"planeta Galaktického míru\", posádka \"Enterprise\" zjistí, že za krizí s rukojmími stojí Spockův nevlastní bratr Sybok, který se odklonil od vulkánské filosofie. Ten vyvolal tuto situaci, aby vlákal k Nimbu III hvězdnou loď, kterou by použil k objevení mýtické planety Sha Ka Ree, vulkánské obdoby Ráje a božího domova. Sybok věří, že zjistil její polohu ve středu Galaxie za zdánlivě neprostupnou energetickou bariérou. Použije svoji zvláštní mentální schopnost odhalení a napravení nejhlubších bolestí osob, aby získal důvěru svých rukojmí i většiny posádky \"Enterprise\", kterou ovládne. Zatímco McCoy a Spock přijmou Sybokovu pomoc, Kirk jeho nabídku odmítne, přičemž mu sdělí, že jeho bolest je to, co jej dělá člověkem. Protože Sybok potřebuje Kirkovy zkušenosti s navigováním lodi k Sha Ka Ree, přestane na něj se svojí pomocí naléhat.  Následována klingonským Dravcem kapitána Klaa proletí \"Enterprise\" úspěšně bariérou, za níž objeví planetu. Sybok, Kirk, Spock a McCoy přistanou s raketoplánem na jejím povrchu, kde se Sybok pokouší přivolat Boha ze svých vizí. Objeví se neznámá bytost s tváří starce, která se představí jako Bůh a která poté, co se dozví, jak Sybok bariéru překročil, požaduje, aby se loď přiblížila více k planetě. Když se skeptický Kirk zeptá „K čemu potřebuje Bůh hvězdnou loď?“, bytost jej napadne. Ostatní začnou pochybovat o entitě, která zraňuje ostatní pouze pro své potěšení, a Sybok si definitivně uvědomí, že to Bůh není.  Aby nemohla bytost z planety uprchnout, Sybok se obětuje a svými telepatickými schopnosti se s entitou utká. Kirk také přikáže \"Enterprise\", aby vypálila fotonová torpéda na jejich pozici, která bytost zraní. Spock a McCoy se transportují na loď, přenosu kapitána Kirka zabrání Klaaovo plavidlo, jež na \"Enterprise\" zaútočí. Pomstychtivá bytost se znovu na planetě objeví a pokusí se Kirka, který je zde uvězněn, zabít. Tomu ale nakonec zabrání Klaaův Dravec, který na bytost vypálí salvu střel. Kirk je transportován na klingonskou loď, kde zjistí, že Spock a klingonský rukojmí z Nimbu III, známý generál Korrd, donutili kapitána Klaa ke stažení a omluvě. \"Enterprise\" společně s Dravcem oslavuje détente a Kirk, Spock a McCoy po návratu na Zemi pokračují ve své dovolené v Yosemitech.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Režie pátého startrekovského filmu byla slíbena Williamu Shatnerovi při jeho souhlasu se zopakováním role admirál Kirka ve snímku \"\" (1986). Zatímco probíhalo natáčení \"Cesty domů\", Shatner již pracoval na příběhu pro nový snímek, který byl ovlivněn televangelisty, tehdy populárními kazateli v televizi. Z těchto osob vytvořil postavu Zara, později přejmenovaného na Syboka. V první verzi nazvané „An Act of Love“ se již vyskytovaly elementy, které vydržely až do finální verze scénáře a byly zfilmovány, např. dovolená v Yosemitech či únos pozemského, klingonského a romulanského rukojmí na upadlé rajské planetě. Podle tohoto draftu měl být Kirk přemožen Zarem a jeho následovníky, zatímco Spock, McCoy a zbytek posádky \"Enterprise\" by po ovládnutí myslí uvěřil v Zarovo božství. Kirk by předstíral, že uvěřil a se Zarem by cestoval na planetu Boha, která měla být podle Shatnera zpustlá. Po konfrontaci Kirka s „Bohem“, kterého měl iluzemi vytvořit Satan, se Kirk, Spock a McCoy musí rozdělit, aby unikli. Kirk uteče ale musí se vrátit pro své přátele a zachránit je před jejich únosem do pekla. Shatner tento návrh předložil šéfovi studia Franku Mancusovi, jemuž se příběh líbil a souhlasil s najmutím spisovatele, který by vytvořil verzi pro film. Jednání mezi Paramountem a Ericem Van Lustbaderem, Shatnerovým favoritem, ztroskotala na výši prozaikovy odměny, proto režisér tuto práci provedl sám. Přemluvil také producenta Harvea Bennetta, který byl již po práci na předchozích třech trekovských filmech vyčerpaný, aby se angažoval i v tomto snímku. Po Bennettových návrzích začali příběh společně přepracovávat do finální podoby (mimo jiné přepracování božské entity na „zlého mimozemšťana, který pro svůj vlastní prospěch předstírá, že je Bůh“), producent také objevil scenáristu Davida Lougheryho, s nímž Shatner souhlasil. (Sám Bennett ve filmu zahrál i cameo roli admirála Boba.)  S příběhem však nebyl spokojený tvůrce Star Treku Gene Roddenberry, měl námitky k hledání Boha v obecné rovině i s jeho zobrazením podle západních náboženství, jeho návrhy však studio zamítlo. Práce Davida Lougheryho na scénáři byla přerušena stávkou scenáristů v roce 1988, během níž Shatner upravoval detaily příběhu, například postavu Syboka udělal více sympatickou a ne tak tvrdou. Lougheryho později dokončená verze skriptu se mu však nezamlouvala, neboť místo hledání Boha se spíše zaměřovala na hledání mýtického místa Sha Ka Ree. Ačkoliv Shatner přesvědčil Bennetta a Lougheryho k přepsání některých částí, Sha Ka Ree ve snímku již zůstalo.  Jako art director byl přizván Nilo Rodis, který již pro Star Trek dříve také pracoval. Společně se Shatnerem vytvořil vizuální vzory pro celý snímek, kromě toho podílel na vývoji designu kostýmů. Pro uspoření finančních prostředků se režisér Shatner rozhodl využít některé kostýmy ze skladu společnosti Western Costume, omezený rozpočet mu také nedovolil změnit výrazněji vzhled uniforem Hvězdné flotily, nicméně Rodis vytvořil nové hnědé polní uniformy i neformální oděv pro posádku na dovolené. Jako designéra produkce najal William Shatner Hermana Zimmermana, který se v té době podílel na seriálu \"\". Odtud také přišel designér Michael Okuda, tvůrce startrekovského počítačového interface LCARS. Kulisy chodeb \"Enterprise\"-A rovněž pochází z \"Nové generace\", kde sloužily jako chodby \"Enterprise\"-D. Zimmerman naopak vytvořil nové dekorace pro můstek klingonského Dravce, můstek \"Enterprise\" i její výtahové šachty a průlezy a interiéry na planetě Nimbus III. Při návrhu celého města na Nimbu III se nechal inspirovat kruhovými marockými pevnostmi, jeho stavba při téměř 40stupňových vedrech trvala pět týdnů a stála 500 000 dolarů. Pro filmování tří míst, úvodního setkání J'onna a Syboka, základních záběrů božské planety a města na Nimbu III, byla po Shatnerově schválení vybrána Mohavská poušť poblíž Ridgecrestu.  Samotné natáčení začalo v říjnu 1988 a skončilo na konci prosince téhož roku. Nejprve filmování probíhalo v okolí Los Angeles, později se štáb přesunul do Yosemitů. Pro daleké záběry Kirka šplhajícího na skálu El Capitan posloužili kaskadéři, blízké pohledy s Kirkem byly vytvořeny s použitím sklolaminátu před kamerou, za nímž jsou vidět skutečné hory. Většina záběrů levitujícího Spocka zabírala Leonarda Nimoye od pasu nahoru, neboť herec byl podpírán jeřábem, který se pro imitaci levitace lehce pohyboval. Kirkův pád byl později natočen jako bluescreen ve studiích za pomoci kaskadéra zavěšeného na soustavě drátů. Po záběrech v Yosemitech se filmování přesunulo do Mohavské poušti, kde vyrostlo Paradise City, nahodilá sbírka částí vesmírných lodí a futuristického šrotu. Jako poslední vznikly záběry ve studiích Paramountu, jednalo se především o interiéry \"Enterprise\", Dravce a Paradise City a scény u táboráku. Pro záběr, ve kterém Spock zachytí Kirka těsně před dopadem, byl vytvořen kus lesa obrácený o 90 stupňů.  Efekty ve filmu vytvořila společnost Associates and Ferren. Původní plán počítal s Industrial Light & Magic (ILM), která spolupracovala na předchozích třech startrekovských snímcích, její nejlepší technici ale byli zaměstnáni prací pro filmy \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" a \"Krotitelé duchů 2\". Kvůli napnutému rozpočtu a brzkým termínům se producent Ralph Winter musel poohlédnout jinde a nakonec vybral Associates and Ferren. Firma měla na dokončení práce tři měsíce, což byla přibližně polovina standardní doby. Produkce počítala pro filmové efekty s rozpočtem 4 miliony dolarů, což bylo o trochu více než pro předchozí snímek \"Cesta domů\". Všechny efekty podle přání režiséra Shatnera byly společností ohodnoceny o jeden až dva miliony více, což muselo být studiem omezeno. ILM poskytla firmě Associates and Ferren model \"Enterprise\", nicméně například záběry této lodě ve vesmírném doku byly použity přímo z filmu \"Star Trek IV: Cesta domů\".  Hudbu napsal Jerry Goldsmith, který se tak ke Star Treku vrátil po 10 letech. Hlavní téma filmu začíná klasickými fanfárami Alexandera Courage z původního seriálu \"Star Trek\", které přes smyčcový a elektronický most vedou k variantě Goldsmithova pochodu ze snímku \"\", v době natáčení \"Nejzazší hranice\" používaného též jako znělka seriálu \"Nová generace\". Využil a upravil rovněž klingonské téma z úvodu prvního filmu, skladatel zde také měl nové příležitosti při akčních scénách či představování nových postav, které v prvním snímku chyběly. Sybok je v úvodu filmu uveden syntezátorovým motivem, zatímco při diskusi mezi ním a Kirkem a McCoyem při jejich cestě na Nimbus III zní tento motiv záhadnějším dojmem. Objevuje se také při přistání Kirka a jeho posádky na Nimbu III a jejich pokusu zachránit rukojmí.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek V: Nejzazší hranice\" byl do amerických kin uveden 9. června 1989, v době, kdy putovaly do kin i další předpokládané hity sezóny \"Indiana Jones a poslední křížová výprava, Krotitelé duchů 2\" a \"Batman\". Analýzy očekávaly u \"Nejzazší hranice\" tržby téměř 200 milionů dolarů. Již první víkend s dosaženou částkou 17,4 milionů dolarů překonal předchozí \"Cestu domů\" (16,8 milionů dolarů), čímž se snímek stal nejvýdělečnějším startrekovským filmem úvodního víkendu. I přes to se ale již velice brzy začaly tržby prudce snižovat, během třetího týdne dosáhly pouhých 3,7 milionů dolarů. \"Nejzazší hranice\" celkově v USA vydělala 52 210 049 dolarů, celosvětové tržby dosáhly 70 milionů dolarů, což z ní vytvořilo do té doby nejméně komerčně úspěšný startrekovský film. Společně s filmem byla vydána také jeho novelizace \"Nejzazší hranice\", kterou napsala J. M. Dillard (v Česku vydalo nakladatelství Netopejr).  Kritické reakce na snímek byly smíšené až negativní. Rob Lowing ze \"Sun Herald\" jej nazval jako „sympatický, ale průměrný“, Roger Ebert (\"Chicago Sun Times\") a Rita Kempleyová (\"The Washington Post\") označili film jako „nepořádek“ a „zmatek“. Podle Caryn Jamesové z \"The New York Times\" je film zklamáním pro fanoušky, stejně jako i pro obyčejné diváky, s čím nesouhlasil Chris Hicks (\"Deseret News\"), podle něhož se snímek blíží svým charakterem původnímu seriálu a fanoušci by si jej mohli užít. Film obdržel Zlatou malinu za rok 1989 pro Nejhorší film, obdobně „oceněn“ byl i William Shatner v kategoriích Nejhorší režisér i Nejhorší herec, v dalších třech kategoriích byla \"Nejzazší hranice\" nominována.  Po kritickém i komerčním neúspěchu snímku chtěl producent Harve Bennett pokračovat na svém konceptu prequelu s novými herci. Po výměně vedení studia ale byla jeho idea zamítnuta, Paramount chtěl pokračovat s „klasickou“ posádkou \"Enterprise\". Bennett se proto, po vytvoření čtyř filmů, rozhodl od Star Treku odejít.  Na VHS byl film vydán v prosinci 1989, vyšla také verze na laserdiscu. Dne 20. dubna 1999 byla vydána verze na DVD, která neobsahovala žádné bonusy. Speciální dvoudisková sběratelská edice (s doplňky jako dokumentem o natáčení, rozhovorem s režisérem Shatnerem či záběry z hlavní tiskové konference) vyšla 14. října 2003. V květnu 2009 vyšla remasterovaná verze na BD s přidanými komentáři startrekovských autorů Michaela a Denise Okudaových, Judith a Garfielda Reevesových-Stevensových a Darena Dochtermana.  V Česku byl film \"Star Trek V: Nejzazší hranice\" poprvé uveden 7. dubna 2001 v České televizi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek V: Nejzazší hranice (též Star Trek V: Poslední hranice, v anglickém originále Star Trek V: The Final Frontier) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Williama Shatnera, který v něm také ztvárnil roli kapitána Jamese T. Kirka. Jedná se o pátý film na motivy Star Treku, do kin byl uveden v roce 1989 a celosvětově vydělal 70 milionů dolarů. Fanoušky i kritikou je přijímán rozporuplně, spíše až negativně (získal Zlatou malinu pro nejhorší film roku 1989). Posádka hvězdné lodi \"Enterprise\"-A má za úkol uklidnit rebelii na planetě Nimbus III. První důstojník Spock ale zjistí, že ji vede jeho nevlastní bratr, který \"Enterprise\" unese a letí s ní do středu Galaxie hledat Boha.", "tgt_summary": "Star Trek V: The Final Frontier is a 1989 American science fiction film directed by William Shatner and based on the television series \"\" created by Gene Roddenberry. It is the fifth installment in the \"Star Trek\" film series, and takes place shortly after the events of \"\" (1986). Its plot follows the crew of the USS \"Enterprise\"-A as they confront the renegade Vulcan Sybok, who is searching for God at the center of the galaxy.", "id": 1691604}
{"src_title": "Coruscant", "tgt_title": "Coruscant", "src_document": [{"title": "Popis planety.", "content": "Coruscant patří mezi planety nejblíže ke galatickému jádru. Téměř celý povrch je pokryt obří ekumenopolí, jež je také nazývána Galaktické město. V něm žilo po celou historii řádově několik set miliard až několik bilionů obyvatel, záleželo na období a také stylu sčítání. Odhaduje se, že skutečný počet obyvatel je s námezdními dělníky a s ilegálními přistěhovalci až trojnásobný oproti počtu trvale nahlášených obyvatel, kterých je okolo bilionu.  Kdysi dávno byl Coruscant planetou, kde většinu povrchu tvořily moře, avšak to je již dávná minulost. Jediným přerušením městské zástavby jsou Západní moře (\"Western Sea\") s ostrovy vytvořenými pro zpříjemnění dovolené, a původní pohoří Manarai Mountains. Protože není možné přirozené zásobování obyvatel vodou, je povrch planety protkán soustavou potrubí, která přivádí do částí měst vodu z ledovců na pólech. Na povrchu planety byly vybudovány obří budovy, které zajišťují umělý chod ekosystému. Téměř vše, včetně např. oblečení a strojů, je recyklováno. Dalším problémem je velké množství oxidu uhličitého produkovaného obyvatelstvem. Pro jeho zpracování byly v atmosféře umístěny speciální „lapače“.  Na Coruscantu jsou miliony různých čtvrtí. Dopravu mezi nimi zajišťují tzv. aerobusy. Ve čtvrti lidově přezdívané \"fabriky\" (v angl. \"The Works\") byla původně řada továren a fabrik, které však byly přesunuty do levnějších oblastí. Tehdy se z ní stala změť neudržovaných budov. Tato čtvrť je hlavním sídlem lapků, vrahů, kapsářů, zlodějů a dalších nezdárníků. Právě v této čtvrti došlo k setkání dvou Sithů Darth Sidiouse a Darth Maula.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Coruscant je mnohými obyvateli galaxie považován za domovskou planetu lidí. Z dávných dob se dochoval starý název planety Notron, který znamenal v starém jazyce \"Kolébka civilizace\". Někdy v době 100 000 let před bitvou o Yavin (BBY) byla na planetě i přes technickou zaostalost vybudována ekumenopole, kdy se nové stavby stavěly na střechy stávajících. V letech 30 000 – 25 000 BBY byla planeta okupována říší Rakatů, která místní lidské obyvatelstvo zotročila. Ale zasloužila se o rozšíření lidské rasy do dalších částí vesmíru, protože povolila experimenty s podsvětelným meziplanetárním cestováním trvajícím celé generace, kdy byli cestující zmraženi. Nadvláda Rakatů trvala jen do té doby, než byla jejich rasa zdecimována morem.  Po odchodu Rakatů se lidé pustili do experimentů s hyperpohonem a přes 200 let používali jako předchůdce speciální energetické urychlovací kanóny, aby mohli cestovat na sousední Centrální světy rychlostí blížící se světlu. V roce 25 053 BBY byla ratifikována první \"galaktická ústava\" a zároveň Durosové s lidmi z Correlie vyvinuli z trosek, které zůstaly po Rakatech, první funkční vesmírné lodě s hyperpohonem. V roce 25 000 padlo rozhodnutí, že se hlavním městem nového galaktického superstátu, později nazvaného Republika, stane Coruscant, na němž byly zřízeny všechny příslušné instituce zajišťující správu, administrativu, obranu a hospodářské zázemí. Ten zůstal hlavním městem prakticky po celou dobu existence Republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavním městem galaxie.", "content": "V průběhu historie Republiky se Coruscantu snažilo konkurovat mnoho jiných planet. O omezení politického a ekonomického vlivu Coruscantu se jako první pokusili Huttové, kteří okolo roku 15 000 BBY ovládli planetu Nal Hutta i s jejím měsícem Nar Shaddaa. Jejich snaha o vytvoření hlavního města středního pásu selhala, když upadal obchodní ruch mezi Republikou a Huttským prostorem, a z Nar Shaddaa se postupně stal měsíc pašeráků.  V roce 5000 BBY se objevil další silný hráč z hvězdné soustavy, jež se nacházela v hustém prostoru galaktického jádra. Planeta se jmenovala Empress Teta a i na ní bylo vybudováno obří město. Od té doby panuje mezi obyvateli obou planet jistá rivalita.  Ve Vnějším pásu se okolo roku 4300 BBY objevila další ekumenopole na planetě jménem Taris, přes kterou vedlo mnoho obchodních cest. Její prosperita ovšem netrvala dlouho, protože obyvatelstvo zničilo veškeré přírodní zdroje, a byly nalezeny levnější varianty hyperprostorových cest. Nakonec byl povrch zcela zničen Darth Malakem při Jedijské občanské válce.  Přibližně v roce 4000 BBY byl na planetě zřízen Chrám Jedi, který měl nahradit jejich zničenou akademii na Ossu. V roce 19 BBY byla Republika rozpuštěna a nahrazena Galaktickým Impériem pod vládou Darth Sidiouse.", "section_level": 1}, {"title": "Yuuzhan Vongové na Coruscantu.", "content": "Po událostech z filmové trilogie byla tato planeta v roce 27 po bitvě o Yavin dobyta cizí rasou, upravena a přejmenována na Yuuzhan'tar. Yuuzhan Vongové odstranili z povrchu tisíce let stará města a snažili se obnovit přirozený ekosystém. Den trval před jejich invazí 24 hodin a místní rok definující galaktický standard trval 368 dní. Z rozhodnutí udělat z Coruscantu dvojče jejich domovského světa byl přisunut blíže ke slunci. Nově se rok zkrátil na 212 dnů a podnebí se dost oteplilo. Navíc zničený měsíc vytvořil okolo planety nádherné prstence. Po odchodů Yuzhan Vongů byl svět vrácen do rukou Nové Republiky s podmínkou, že bude ekumenopole obnovena, aniž by zničila výsledek Yuzhan Vongské terraformace, neboť některé změny byly nevratné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coruscant je jméno fiktivní planety ve světě Star Wars. Její povrch je pokrytý souvislou městskou zástavbou. Jedná se o nejdůležitější svět galaxie, hlavní centrum \"Staré republiky\", \"Galaktického impéria\", \"Nové republiky\" (v různých časech). Proto na něm nalezneme budovu Senátu republiky, Palác impéria či Chrám Jediů. Přes Coruscant vedou důležité obchodní cesty, které jej činí nejbohatším a nejvlivnějším světem, což nepřímo potvrzují také jeho hyperprostorové souřadnice (0,0,0).", "tgt_summary": "Coruscant () is an ecumenopolis planet in the fictional \"Star Wars\" universe. It first appeared onscreen in the 1997 Special Edition of \"Return of the Jedi\", but was first depicted and mentioned by name in Timothy Zahn's 1991 novel \"Heir to the Empire\". Coruscant is a prominent location in both canon and 'Legends' media that has been produced. Within the narrative of the films, Coruscant-based locations such as the Jedi Temple and Jedi Archives act as the home for the Jedi and in plot terms are frequently used for exposition or to drive other elements of the plot.", "id": 2255564}
{"src_title": "Bitva v Teutoburském lese", "tgt_title": "Battle of the Teutoburg Forest", "src_document": [{"title": "Historické uvedení.", "content": "V roce 7 se stal správcem nedávno vytvořené provincie Germánie Publius Quinctilius Varus, člen staré patricijské rodiny. Jelikož se jednalo o dosud velice neklidné území a místní kmeny měly nezkrotnou povahu, měl správce provincie k dispozici značné vojenské síly.  Publius Quinctilius Varus byl velmi špatným správcem provincie. Svůj vysoký post si získal díky svému původu a přiženění se do rodiny prvního římského císaře Octaviana Augusta, nikoliv na základě osobních kvalit a schopností. Nedokázal pochopit principy fungování své provincie ani její obyvatelstvo, které považoval za neschopné a věčně rozhádané barbary, kteří by se nikdy nezmohli na společnou akci. Ani jeho válečnické umění nebylo na výši a svými politickými kroky dráždil Germány do té míry, že po dvou letech byli připraveni zapomenout na své rozmíšky a společně povstat. Čekalo se jen na vhodného člověka, který bude mít dost autority a schopností, aby se postavil do jejich čela. Tím mužem se stal náčelník kmene Cherusků Arminius. Arminius strávil dětství v Římě jako rukojmí a během svého pobytu se vzdělal jak v oblasti římské kultury, tak zejména v oblasti římské politiky a vojenství.  Arminius si pečlivě budoval pozici Varova přítele a důvěrníka a současně připravoval povstání, které by zničilo římskou nadvládu. Byl si vědom obrovských kvalit římského vojska, kterých Germáni zdaleka nedosahovali, nicméně byl rozhodnut udeřit náhle a za takových okolností, aby Římané nemohli svých předností využít. V roce 9 inicioval Arminius několik drobných, leč životaschopných povstání v odlehlejší části provincie a zároveň nechal prosáknout zprávy o neklidu mezi germánskými kmeny, které údajně pomalu zapomínaly, jak silná je ruka Říma. Varus se poté rozhodl (částečně na Arminiovu radu) projít se třemi legiemi napříč provincií, jednak aby potlačil revoltu, jednak aby tak demonstroval římskou sílu. Trasa pochodu vedla Teutoburským lesem, kde již na Varovo vojsko čekaly spojené síly několika germánských kmenů. Jejich jádro tvořili bojovníci 4 kmenů: Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukterové.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Varus na přípravě výpravy zanedbal mnohé, vlastně se domníval, že se cestou bojovat vůbec nebude. K větší opatrnosti ho nepřimělo ani varování od Arminiova strýce, který mu zhruba popsal rozsah a plány spiknutí a Arminiovy zrady. Varus ale celé tvrzení pustil z hlavy jako pomluvu, která má původ v nenávisti mezi oběma muži a vyrazil na cestu podle plánu. Arminius cestoval s ním. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy římská armáda pronikla hluboko do Teutoburského lesa a zhoršilo se počasí. V tu chvíli Arminius zmizel i s celou družinou a krátce poté se objevily první střety mezi římskými průzkumnými jednotkami a Germány. Římané byli obklíčeni. Bitva trvala několik dnů, ale byla rozhodnuta předem. Obklíčeni značnou přesilou, bojujíce v hustém pralese, kde nemohli použít svůj vysoce efektivní způsob boje ve formaci, za silných dešťů, které promáčely štíty natolik, že se pro svou váhu nedaly použít, neměli legionáři ani jejich spojenci sebemenší šanci přežít. Několikrát se zastavili na volném prostranství a čekali v naději, že Germáni zahodí opatrnost a disciplínu a napadnou je na volném prostoru, kde by se dala využít římská taktika a disciplína, ale Arminius své voje udržel na uzdě a čekal s nimi, až Římanům nezbude, než opět vstoupit do lesa. Nakonec byla celá římská armáda – tři legie (XVII., XVIII. a XIX.) a šest kohort pěchoty a tři oddíly spojenecké jízdy – zničena. Bitvu přeživší zajatci, včetně žen a dětí (legie doprovázely rodiny vojáků), byli obětováni germánským bohům, prodáni do otroctví nebo zmasakrováni. Varus a jeho nejvyšší důstojníci zřejmě ke konci bojů spáchali sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Následky bitvy.", "content": "Byla to jedna z nejhorších porážek, jaké římská říše zažila. Její dopad byl zdrcující – trvalá ztráta většiny Germánie a zničení velké části římských vojsk. Podle legendy císař Octavianus Augustus obcházel ještě týdny po bitvě palácem, bil hlavou do zdi, rval si vlasy a křičel do prázdna: \"„Vare, Vare, vrať mi mé orly!“\" (orel byl znak legie). Podle jiných ztvárnění zněl císařův nářek \"„Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ – Vare, Vare, rede mihi legiones meas!\" Smysl v každém případě zůstává u obou podob výroku stejný (popsáno v knize \"Životopisy dvanácti císařů\" od římského spisovatele a historika Suetonia).  Tři legie ztracené v Teutoburském lese (Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX) již nebyly nikdy obnoveny. Přestože šok z porážky a zmasakrování tří legií byl ohromný, Římané nevzdali své plány na podmanění germánských kmenů. Roku 14 poslali do severní Germánie (přibližně dnešní severní Německo) velkou armádu čítající cca 50 000 mužů, podporovanou obrovskou silou námořních jednotek, pod velením Germanica. Avšak ani takto silné armádě se nepodařilo sjednocené Germány porazit. Tacitus píše, že římské zvláštní průzkumné jednotky pod Germanicovým velením byly první, kdo objevily dějiště bitvy. Tacitus dále píše: \"Nalezli kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech.\" \"Tyto pohřbili,\" „\"jako by to byli jejich příbuzní, jejich vlastní krev\"“.  Roku 16 n. l. se císař Tiberius, vzhledem k nadměrným výlohám, rozhodl ukončit výpady proti germánským kmenům.  Avšak bitva byla důležitým milníkem v římských pokusech dobýt Germánii, tyto pokusy započal Drusus již v roce 14 př. n. l. Snahy dobýt Germánii měly dalekosáhlé historické následky, byla tím např. vytvořena hranice mezi románskými a germánskými jazyky.  Poslední tečku za bitvou v Teutoburském lese udělal Tacitus v Annales (XII. 27). Asi v roce 50, překročila skupina Chattů Rýn v oblasti spravované Ubii a začali zde loupit. Upozorněný římský velitel Quintus Pomponius Secundus svolal jednotky složené z Vangionů a Nemetů podporovaných římskou kavalérií. V noci napadli nechráněný tábor spících Chattů, které pobili. Ke svému nemalému překvapení a radosti zde nalezli a osvobodili několik mužů z Varových legií, kteří byli již 40 let drženi v otroctví.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Již v 19. století se mnozí nadšenci snažili najít místo slavné bitvy. Pravděpodobné místo střetu se podařilo lokalizovat až v roce 1987 amatérskému archeologovi majoru \"Tonymu Clunnovi\", který detektorem kovů hledal staré římské mince na dnešním kopci Kalkriese, součásti města Bramsche v Dolním Sasku, asi 12 kilometrů severně od Osnabrücku. Brzy po nálezu zde začal archeologický výzkum kunsthistorického muzea v Osnabrücku.  Vykopávky odhalily pozůstatky bitvy v zhruba 25 kilometrů dlouhém a 2 kilometry širokém pásmu. Charakter některých nalezených lidských ostatků ukazuje i na správnost Tacitova tvrzení o jejich pozdějším pohřbu. Na místě byly nalezeny mince s vyražených puncem VAR, ražené Varem a i proto je Kalkriese většinově vnímán jako skutečné místo části bitvy, pravděpodobně její rozhodující fáze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Teutoburském lese, resp. bitva v Teutoburském pralese (také jako Varova bitva nebo Hermannova bitva), (9 n. l.) byla střetnutí mezi římskými vojsky vedenými Publiem Quinctiliem Varem a germánskými kmeny vedenými náčelníkem Cherusků Arminiem. Bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. Zanikly během ní tři římské legie (Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX) a padl správce provincie Germánie. Důsledkem bitvy bylo postupné stanovení Rýna jakožto hranice mezi římskou říší a Germánií.", "tgt_summary": "The Battle of the Teutoburg Forest (, \"Hermannsschlacht\", or \"Varusschlacht\"), described as the Varian Disaster () by Roman historians, took place in the Teutoburg Forest in 9 CE, when an alliance of Germanic tribes ambushed and destroyed three Roman legions and their auxiliaries, led by Publius Quinctilius Varus. The alliance was led by Arminius, a Germanic officer of Varus's auxilia. Arminius had acquired Roman citizenship and had received a Roman military education, which enabled him to deceive the Roman commander methodically and anticipate the Roman army's tactical responses.", "id": 60578}
{"src_title": "Ladislav Rott", "tgt_title": "Ladislav Rott", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ladislav se vyučil se v otcově firmě, vystudoval Skřivanovu obchodní školu. Vedle češtiny a němčiny mluvil francouzsky, rusky, o něco později se naučil anglicky.  V sedmnácti letech šel na výměnu do Petrohradu, pak k obchodním partnerům do Paříže, a odtamtud jako obchodní cestující do Egypta. Zažil ještě obležení Paříže po bitvě u Sedanu (1871), aby se ve dvaceti letech vrátil do Prahy, kde s bratrem Juliem (1845–76) k 1. lednu 1872 převzali obchod. Ve společně započatém rozšíření firmy – jak zejména její činnosti, tak i stavebním – pokračoval po Juliově smrti Ladislav. Prosperující obchod Ladislavovi umožnil postupné přikupování nemovitostí sousedících s jeho domem na Malém náměstí a jejich rozsáhlé přestavbě v polovině 80. let 19. století. V letech 1896–97 pak došlo i k nákladné rekonstrukci původního domu č. p. 142 na Malém náměstí a k zadání fresek Mikoláši Alšovi, provedených jeho spolupracovníky Arnoštem Hofbauerem a Ladislavem Novákem.  Rostoucí velkoobchod s sebou nesl i rozšiřování obsáhlých katalogů „Česko-německých ceníků nástrojů a potřeb pro veškerá řemesla“, vedle zaběhlých německých bylo nutno hledat nové české pojmy. Manželka Karolínou (Karla), roz. Klecandová (1856–1904, sňatek byl uzavřen 15. 1. 1876) spolupracovala v obchodě, vedla domácnost a organizovala společenskou část rodinného života. V roce 1896 zavedla „čtvrtky u Rottů“, kde se scházeli čeští umělci, žurnalisté, politici a také obchodní přátelé z Anglie, Francie, Německa, Švédska a samozřejmě Rakouska, které tehdy patřilo k domácím zemím.  S manželkou Karlou měl pět dětí, tři dcery a dva syny – Julia Maria (*1877), Ladislav Vincenc (*1881), Jiřina Markéta (*1883), Vladimír Jiří (*1885) a Jitka Anežka (*1887). S druhou ženou Andrée (Andrea Melanie), roz. Polákovou z Vídně, dceru Andrée (*1906, Andrea Alžběta Jiřina). Mladší ze synů, Vladimír Jiří (1885–1965), jako poslední v Československu podnikatelsky činný člen této jedné ze známých pražských rodin, uprchl se svou ženou těsně po komunistickém puči v únoru 1948.  Po smrti manželky Karly se Ladislav podruhé oženil s o mnoho mladší vídeňskou kupeckou dcerou Andrée Polákovou. Na jaře 1906 se jim narodila dcera Andrée (Andrea Alžběta Jiřina). Ale již 27. června téhož roku Ladislav náhle zemřel na Jainzenu, Bad Ischlu.  Rod Rottů podporoval vznikající českou kulturu. Ladislav také podstatně přispěl na obnovení Národního divadla po požáru (v roce 1881, znovu otevřeno 1883). Spolu s bratrem Juliem pokračovali v tradici zahájené otcem Vincencem Josefem. Po Ladislavově smrti 1906 se řízení firmy ujali jeho dva synové Ladislav a Vladimír Rottovi spolu s nejstarší sestrou Julií provdanou Veselou jako tichou společnicí, přičemž vdova Andrée Rottová a sestry vyjma Julie měly být vyplaceny, což podnik zadlužilo podle vzpomínky Vladimíra Rotta o téměř milion zlatých rakouských korun. Do podobné situace pak byl podnik znovu postaven po náhlé smrti Ladislava mladšího (Ladislav Vincenc) roku 1927, shodou okolností opět v Bad Ischlu, kdy bylo potřeba vyplatit jeho ženu Julii a dceru Ludmilu. Po listopadu 1989 se jméno Ladislava Rotta objevilo v českých mediích v souvislosti s jeho návrhem stavby podzemní dráhy v Praze, podaným v létě 1898 Městské radě královského hlavního města Prahy.  Rottovy domy včetně hlavního se sgrafity Mikoláše Alše jsou, podle Vladimíra J. Rotta (*1950), který si stěžuje na jejich druhý „lup“ v roce 1993, neoprávněně pronajímány. Roku 1993 národní podnik „železářství U Rotta“ přešel do rukou jeho bývalého ředitele a společníků a to, podle údajů Vladimíra J. Rotta (*1950), neoprávněně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ladislav Rott (5. června 1851 v Praze – 27. června 1906 v Bad Ischlu), pražský obchodník, byl jedním ze synů a osmi dětí Vincence Josefa Rotta, zakladatele firmy V. J. Rott na Malém náměstí v Praze (1840).", "tgt_summary": "Ladislav Rott (5 June 1851 – 27 May 1906 in Prague) is one of the sons and eight children of Vincenc Josef Rott, founder of the V. J. Rott company in Prague, Malé náměstí (1840).", "id": 1036396}
{"src_title": "Macao", "tgt_title": "Macau", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Macao bylo nejdříve známé pod několika jmény. Bylo nazýváno například Chao-ťing, Ťing-chaj a Ma-ťiao.  Stará legenda praví, že se v přístavu ve Fu-ťienu jednoho dne objevila mladá a chudá dívka jménem A-Ma. Hledajíc způsob, jakým by se mohla dostat do provincie Kuang-tung, žádala rybáře, aby ji svezli. Nikdo z bohatých nebyl ochotný, až na jednoho rybáře, který neměl moc peněz. O něco později se po cestě se strhla bouře a všechny lodě byly zničeny, kromě jedné, která vezla dívku A-Ma. Jakmile se dostali na břeh u Macaa, dívka zmizela, aby se poté znovu objevila jako bohyně. Na kopci, kde se zjevila, nechal rybář postavit chrám.  Když v polovině 16. století připluli Portugalci na pobřeží, ptali se kde jsou. Místní ukázali na chrám a odpověděli „A-Ma-Gao“ (česká transkripce: „\"A-Ma-Kao\"“; v překladu: „Zátoka A-Ma“). Od té doby bylo toto území nazváno Macaem.  Chrám A-Ma (neboli také Mazu) je nejstarší chrám v Macau. Byl postaven v roce 1488 za dynastie Ming (1368–1644).", "section_level": 1}, {"title": "Historie a politika.", "content": "Macao bylo součástí čínského území od starověku. Formálně se stalo součástí Číny ve 3. století př. n. l., kdy bylo začleněno do okresu Faniu prefektury Nan-chaj. Později se stalo částí okresu Siang-šan (nynější město Čong-šan). V roce 1553 Portugalci podplatili místní vládní úředníky v Kuang-tungu a získali povolení kotvit v přístavu Macao a obchodovat. V roce 1557 se začali usazovat v okolí. V období po l. opiové válce roku 1840 Portugalci využili slabosti vlády dynastie Čching a zmocnili se sousedních ostrovů Taipa a Coloane. V roce 1887 donutila portugalská vláda dynastii Čchingů, aby podepsali návrh smlouvy o čínsko-portugalském setkání a následně poté v Pekingu čínsko-portugalskou smlouvu, která ustanovovala, že „Portugalsko bude spravovat Macao a přilehlé oblasti na věky jako kterékoliv jiné jim ovládané území“. Od té doby Portugalsko spravovalo Macao.  Výsledkem dlouhodobého úsilí vlády ČLR o změnu tohoto stavu bylo v roce 1987 parafování společného čínsko-portugalského prohlášení o tom, že 20. prosince 1999 obnoví ČLR svou suverenitu nad Macaem, což se také uskutečnilo. Čínská vláda obdobně jako v případě Hongkongu také zde uplatňuje principy „jedna země, dva systémy“, „správa Macaa obyvateli Macaa“ a „vysoký stupeň autonomie“.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Území Macaa sestává ze stejnojmenného poloostrova Macao a dvou historických ostrůvků Taipa a Coloane. Tyto ostrovy byly lidskou činností propojeny pevninou (na úkor moře) v jeden ostrov a ten následně spojen s Macajským poloostrovem pomocí mostů. V roce 1912 byla rozloha Macaa přibližně 10,28 km2, v roce 2018 již 32.9 km2. Macao sousedí s čínskou provincií Kuang-tung. Od roku 2018 je spojeno s Hongkongem 55 km dlouhým mostem Hongkong–Ču-chaj–Macao.  Od kontinentální Číny má Macao pronajatou část ostrova Cheng-čchin, kde provozuje Macajskou univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Macao a jeho společnost vykazuje několik extrémů. Díky svému omezenému území jde s 19 396 obyvatel/km2 o nejhustěji osídlenou zemi nebo závislé území na světě. Střední délka života je 84,36 let, což je nejvíce na světě. Kojenecká úmrtnost je jedna z nejnižších na světě. Úhrnná plodnost je 0,91 dítěte na ženu, což je nejméně na světě po Tchaj-wanu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka Macaa.", "content": "V době, kdy bylo Macao jedno z portugalských kolonií, používalo portugalskou vlajku. Od 20. prosince 1999 používá svoji vlastní.  Nynější podoba vlajky byla inspirována Hongkongskou vlajkou. Sestává ze zeleného podkladu. Uprostřed vlajky je umístěn lotosový květ s třemi okvětními listy - ty značí tři ostrovy, které dohromady tvoří Macao. Pod květy je v podobě pruhů vyobrazeno moře, nad kterým se tyčí most, představující \"Governor Nobre de Carvalho Bridge\", lépe známý jako most Macao-Taipa. Hvězdy navrchu jsou převzaty z vlajky Čínské lidové republiky. Symbolizují připojení k Číně a její suverenitu nad Macaem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Macao (tradiční znaky: 澳門; zjednodušené znaky: 澳门; pinyin: Àomén, portugalsky Macau) je bývalá portugalská kolonie, od roku 1999 zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky. Rozprostírá se při ústí Perlové řeky do Jihočínského moře, 60 kilometrů západně od Hongkongu. Jedná se o nejhustěji obydlenou oblast na světě. Historické centrum Macaa je součástí světového dědictví. Město je považováno za hlavní čínské město hazardu, nachází se zde mnoho kasin.", "tgt_summary": "Macau, also spelled Macao (;, ; official \"Macau\"), and officially the Macao Special Administrative Region of the People's Republic of China, is a city in the western Pearl River Delta by the South China Sea. It is a special administrative region of China and maintains separate governing and economic systems from those of mainland China. With a population of 696,100 and an area of, it is the most densely populated region in the world.", "id": 1446270}
{"src_title": "Diakritické znaménko", "tgt_title": "Diacritic", "src_document": [{"title": "Znaménka.", "content": "Diakritická znaménka mají v různých jazycích různé použití a význam, tj. nepoužívají se pouze k prodlužování samohlásek nebo měkčení. Vzhledem k množství jazyků je skoro nemožné všechny znaky s diakritikou zaznamenat. Následující seznam obsahuje pouze výčet některých diakritických znamének v některých jazycích používajících jako písmo latinku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "S křesťanskou misií a se šířením latinské a řecké vzdělanosti na sever vznikla jednak potřeba přesněji zaznamenávat výslovnost řečtiny, jednak zaznamenávat hlásky jiných jazyků v abecedě, která pro ně nebyla původně určena. Vývoj v Evropě šel trojím směrem:  Jediný evropský jazyk, který žádná diakritická znaménka nezavedl, byla angličtina, jejíž výslovnost se od psané podoby silně odchýlila. Díky tomu, že nejrozšířenější standardy v oblasti výpočetní techniky pochází z anglicky mluvících zemí, vznikla potřeba zápisu i znaků, které anglická abeceda neobsahuje. Jednou z možností, která se v současné době objevuje například v německé praxi, je návrat k historickému pravopisu a náhrada diakritických znamének spřežkami (psaní „ue“ místo „ü“, např. \"ueber\" místo „über“, a „ae“ místo „ä“, např. \"Maedchen\" místo „Mädchen“). Na podobném principu je založen i VIQR, což je jeden ze způsobu kódování diakritiky ve vietnamštině.  Diakritickým znakům se nakonec nevyhnula ani nová čínská abeceda pchin-jin, která používá přehláskovou dvoutečku \"ü\".", "section_level": 1}, {"title": "Diakritická znaménka na českých klávesnicích.", "content": "České klávesnice umožňují na počítačích (s Microsoft Windows) napsat velké množství písmen s diakritickými znaménky bez nutnosti změny jazyka zadávání. Z jazyků Evropské unie je možné na české klávesnici plnohodnotně psát anglicky, finsky, francouzsky (bez ligatur æ a œ – nahraditelné spřežkami ae a oe), irsky, italsky, maďarsky, německy (s ß), nizozemsky (bez ligatury ij – nahraditelné spřežkou ij), polsky, slovensky, slovinsky a švédsky. Pokud bychom přičetli ještě smluvní jazyky EU, mohli bychom psát navíc baskicky, katalánsky a valencijsky. Dostupná diakritická znaménka jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Diakritické znaménko (z řeckého διακριτικός \"diakritikós\" = rozlišující) je znaménko v okolí písmene (nad ním, pod ním, vedle něj), které nějak pozměňuje jeho význam (nejčastěji označuje jeho odlišnou výslovnost).", "tgt_summary": "A diacritic (also diacritical mark, diacritical point, diacritical sign, or accent) is a glyph added to a letter or basic glyph. The term derives from the Ancient Greek (, \"distinguishing\"), from (, \"to distinguish\"). \"Diacritic\" is primarily an adjective, though sometimes used as a noun, whereas \"diacritical\" is only ever an adjective. Some diacritical marks, such as the acute ( ́ ) and grave ( ` ), are often called \"accents\". Diacritical marks may appear above or below a letter, or in some other position such as within the letter or between two letters.", "id": 1601486}
{"src_title": "Somálsko", "tgt_title": "Somalia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období před kolonizací.", "content": "Somálsko bylo obýváno různými etnickými skupinami, z nichž nejpočetnější byly Somálské kmeny, které se v oblasti usadily již před 3500 lety. Kolem roku 800 n. l. pronikl do oblasti islám. V pozdním středověku vznikaly ze somálských měst městské státy a království, z nichž nejvýznamnějším byl Adalský sultanát. Etiopsko-somálské války z 15. století značně otočily vývoj Somálska ve Východní Africe. Etiopané byli poraženi somálským sultánem Ahmadem Gureyem z Adalu, a skončila tak etiopská okupace Somálska, která trvala celé století a začala krátká okupace Etiopie. Etiopii přišla na pomoc portugalská vojska, která zničila téměř celou armádu Adalského sultanátu (v bojích zemřel i sultán Ahmad Gurey). Krátce po smrti svého sultána se Adalský sultanát zhroutil. V pozdější době vznikaly další sultanáty, následníci městských států, jako sultanát Geledi a sultanát Hobyo.", "section_level": 2}, {"title": "Po získání nezávislosti.", "content": "Somálsko získalo nezávislost v roce 1960, předtím bylo rozděleno do dvou kolonií, britské a italské. V roce 1969 se vojenským převratem dostal k moci diktátor Muhammad Siad Barre, který pak zůstal u moci dalších 22 let, do roku 1992. Po válce s Etiopií v roce 1978 se začaly objevovat první opoziční skupiny. V čele jedné z nich, \"Hnutí za spásu Somálska\" (SSDF), stál pozdější prozatímní prezident, Abdullahi Yusuf Ahmed.  Barre byl svržen v roce 1991, vítězní polní velitelé se pak ale pustili do sebe navzájem a začala občanská válka v Somálsku, která si vyžádala statisíce obětí a která dodnes neskončila. Situaci se snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil koncem roku 1993. Situace však zůstala nestabilní, síly byly během roku 1995 kompletně staženy za pomoci americké armády (která byla součástí těchto sil).  V letech 1997–2000 byl prezidentem Přechodné národní vlády Somálska Abdiqasim Salad Hassan. Přechodná vláda měla pod kontrolou jen části hlavního města Mogadišo, zbytek země zůstával v rukách polních velitelů. 15. října 1999 Xasana vystřídal Cabdullaahi Yuusuf Axmed, zvolený přechodným exilovým parlamentem v keňském Nairobi. I jeho vláda zůstala slabá a nepodařilo se jí získat skutečnou kontrolu nad Somálskem.  Na severozápadě se mezitím odtrhlo území zvané Somaliland, které vyhlásilo nezávislost a udržuje si politickou stabilitu, nezávislost však nebyla mezinárodně uznána. Další území, Puntland, na samé špičce Afrického rohu, vyhlásilo „dočasnou nezávislost“ s úmyslem vrátit se jako autonomní území, až bude fungovat centrální vláda. Na jihozápadě Somálska byl ustaven stát Jubaland, který rovněž vyhlásil nezávislost, vzápětí byl však pohlcen větším celkem Jihozápadní Somálsko, který se později dostal pod kontrolu Přechodné vlády. Vlna tsunami v roce 2004 zasáhla i Somálsko a pravděpodobně způsobila šíření nebezpečného toxického odpadu zde umístěného, což pravděpodobně způsobuje zdravotní problémy obyvatel. Celkový rozsah katastrofy nebylo vzhledem k nestabilní situaci možné zjistit.  V roce 2006 začal posilovat Svaz islámských soudů, který ovládl většinu jihozápadu země včetně Mogadiša a začal vést rozhovory s Přechodnou vládou o budoucím uspořádání země. Ty skončily neúspěšně a mezi oběma stranami se rozhořel vojenský konflikt. V konfliktu se na straně Přechodné vlády začala aktivně angažovat armáda Etiopie, což znamenalo zvrat v konfliktu. Svaz opustil Mogadišo a postupně byl donucen k ústupu ze všech větších měst na jihu země a přešel na partyzánský boj. Od 8. ledna 2007 se bojů proti Svazu účastní i americká armáda, která svaz podezřívá ze spolupráce s teroristickou sítí Al-Kájda.  V letech 2010 až 2012, kdy východní Afriku zasáhla obří vlna sucha, zemřelo v Somálsku během hladomoru až 260 000 lidí.  Islamistická teroristická skupina Aš-Šabáb, která má wahhábistické kořeny a usiluje o vytvoření islámského státu v Somálsku, byla postupně vytlačena z velkých měst na venkov, odkud podniká pravidelné útoky v Somálsku i v sousední Keni. Skupina se zformovala původně jako militantní křídlo Svazu islámských soudů.  8. února 2017 byl somálským prezidentem zvolen Mohamed Abdullahi Farmajo, bývalý premiér. Studoval v USA a vedle somálského má i americké občanství.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "18 regionů (jednotné číslo gobolka)", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vliv neexistence centrální vlády na hospodářství je nejasný, země stále patří mezi nejchudší státy světa s odhadovaným HDP 600 $ ročně na obyvatele. Nejvýznamnějším sektorem hospodářství zůstává zemědělství. Zásoby ropy v Puntlandu zůstávají kvůli nestabilní situaci nevyužité, nerozvíjí se silniční infrastruktura. Elektřinu dodávají jednotliví majitelé naftových generátorů. Prudký rozvoj zaznamenávají telekomunikace, letecká doprava či bankovnictví. Z nelegálních aktivit je nejdůležitější pirátství. Mořští lupiči se už několikrát snažili přesvědčit svět, že jejich nájezdy jsou jen „odpovědí“ na vylupování tamních rybných lovišť flotilami z celého světa a na aktivity „odpadkové mafie“ z Evropy, která shazuje nebezpečný odpad do nechráněných somálských vod. Od léta 2013 začali somálští piráti chránit lodě, které nelegálně loví v somálských vodách. Piráti, kteří operují u břehů afrického Somálska, v letech 2005 až 2012 na výkupném za zajaté posádky a lodi získali 413 milionů amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel je těžké odhadovat, poslední sčítání proběhlo v roce 1975 a tehdy žilo v Somálsku 3.3 milionů lidí. CIA Factbook odhaduje 8 863 338, jiné odhady udávají až 15 miliónů. Asi 60 % obyvatel není trvale usazeno a kočuje. Dalších 25 % jsou usedlí zemědělci žijící hlavně v jižní části země v okolí řek Džuba a Šebeli. Zbylých 15 % žije ve městech, hlavně v Mogadišu. Občanská válka vyhnala do okolních států i celého světa asi 1 milion obyvatel. V Keni v táboře Dadaab žije více než 500 000 somálských uprchlíků.  Zdravotní péče je na nízké úrovni, kojenecká úmrtnost dosahuje 10 %, 5 let se nedožije 25% dětí. Průměrná délka života je asi 48 let. Naopak v porovnání s okolními státy je velmi nízká rozšířenost viru HIV (asi 2% populace).  Soukromé školství nahradilo předválečné nekvalitní státní školství, 80 % obyvatel zůstává negramotných.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Etničtí Somálci tvoří 85% obyvatel a dělí se na mnoho skupin a klanů. Nejpočetnější menšinou jsou somálští Bantuové, kteří jsou potomci otroků. Evropané opustili Somálsko po získání nezávislosti, ale ještě v roce 1960 žilo v Mogadišu asi 10 000 Italů.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Drtivá většina obyvatel jsou sunnitští muslimové. Žije zde i nepatrná menšina křesťanů. V zemi je mj. římskokatolická Diecéze Mogadišo - v r. 2013 zde žila jen stovka římskokatolíků. Apoštolským administrátorem diecéze je Giorgio Bertin OFM (františkán - z Itálie, nar.1946), biskup diecéze v sousedním Džibutsku(2013 měla 5.000 věřících). V létě 2016 znovu vysvětil malý kostelík ve městě Hargeisa v tzv. Somalilandu - na severu Somálska.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Jediná oblast, která se dá bezpečně navštívit, je Somaliland - neuznaný stát, který se od většinového Somálska odtrhl v roce 1991 a velmi rychle vytvořil vládní struktury. Ostatní části Somálska byly turismem nezasažené až do roku 2012, kdy místní agentury začaly organizovat zájezdy pro jednotlivce a malé skupiny, hlavně do hlavního města Mogadiša. V roce 2018 město Mogadišo a oblasti Puntland a Jubbaland navštívil slovenský dobrodruh Peter Gregor po téměř 30-leté občanské válce v zemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Somálsko (somálsky \"Soomaaliya\", arabsky الصومال – \"aṣ-Ṣūmāl;\" úředně Somálská federativní republika) je východoafrická země na Somálském poloostrově zvaném Africký roh. Sousedními státy jsou Etiopie na západě, Džibutsko na severozápadě a Keňa na jihozápadě. Z východu zemi omývá Indický oceán a ze severu Adenský záliv.", "tgt_summary": "Somalia ( ; ; ), officially the Federal Republic of Somalia (; ) is a sovereign country in the Horn of Africa. It is bordered by Ethiopia to the west, the Gulf of Aden to the north, the Guardafui Channel and Somali Sea to the east, and Kenya to the southwest. Somalia has the longest coastline on Africa's mainland. Its terrain consists mainly of plateaus, plains, and highlands. Hot conditions prevail year-round, with periodic monsoon winds and irregular rainfall.", "id": 1837600}
{"src_title": "Arcadius", "tgt_title": "Arcadius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Arcadius přišel na svět v Hispánii v roce 377 jako nejstarší syn římského velitele Flavia Theodosia a jeho manželky Aelie Flaccilly. Vedle mnoha jiných sourozenců měl bratra Honoria. Theodosius se krátce po Arcadiově narození stal římským císařem vládnoucím na východě říše. 19. ledna 383 učinil z Arcadia, jemuž bylo tehdy nanejvýš šest let, svého spolucísaře. K Arcadiovým učitelům patřil proslulý pohanský filozof a řečník Themistios a jako jeho vychovatel působil rovněž křesťan Arsenios. V roce 387 uzurpátor Magnus Maximus vpadl do Itálie, což přimělo Theodosia k tažení na západ. Za jeho nepřítomnosti Arcadius formálně vládl východu impéria, třebaže ve skutečnosti řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt (\"praefectus praetorio per Orientem\") Tatianus. Po svém návratu Theodosius v roce 392 nahradil Tatiana ambiciózním Rufinem, jenž ve svých rukou brzy soustředil značnou moc. Theodosius se o dva roky později znovu vypravil na západ, aby potlačil uzurpaci Eugenia dosazeného Arbogastem. Když nad nimi v září 394 zvítězil v bitvě u Frigidu, povolal do Mediolana (dnešní Milán) svého mladšího syna Honoria, zatímco Arcadius setrval v Konstantinopoli pod dohledem Rufina.", "section_level": 2}, {"title": "Ve stínu Rufina a Eutropia.", "content": "Theodosius nedlouho po uzurpátorově porážce vážně onemocněl a 17. ledna 395 zemřel. Vládu po něm převzali Arcadius na Východě a Honorius na Západě. Theodosiovi synové byli ale příliš mladí a neschopní na to, aby mohli sami převzít odpovědnost za chod říše. Moc ve státě tak vykonávali pretoriánský prefekt Rufinus a pologermánský velitel obojího vojska (\"magister utriusque militiae\") Stilicho, jehož Theodosius ustavil za Honoriova poručníka. Podle Stilichonova tvrzení mu Theodosius měl dokonce před smrtí svěřit do péče oba své syny. Honoriův generál tím vyvolal napětí ve vztazích mezi východním a západním dvorem, neboť Rufinus odmítl akceptovat jeho nárok vůči Arcadiovi. Východní polní vojsko se však od skončení kampaně proti Eugeniovi nacházelo v Itálii pod Stilichonovým velením, což činilo konstantinopolskou vládu zranitelnou. Rufinus usiloval o posílení svého postavení příbuzenským svazkem s theodosiovskou dynastií, čehož chtěl docílit provdáním své dcery za Arcadia. Eunuch Eutropius, zastávající post nejvyššího komořího (\"praepositus sacri cubiculi\"), nicméně dosáhl toho, že se císař v dubnu 395 oženil s mimořádně nádhernou a energickou Aelií Eudoxií, dcerou někdejšího generála franského původu Bautona.  Vojenské slabosti Východu využili Hunové k překročení Kavkazu a k uspořádání devastujícího nájezdu do Arménie, Sýrie a Malé Asie. Vážnější hrozbu představovali vizigótští \"foederati\", kteří u Frigidu utrpěli na straně Theodosia těžké ztráty a po návratu do svých sídel v Moesii se vzbouřili. Pod vedením Alaricha se následně přesunuli do Thrákie, před hradby Konstantinopole. Rufinovi se podařilo Alaricha přesvědčit, aby se stáhl, načež Gótové vydrancovali Makedonii a Thesálii. Poté proti nim z Itálie vytáhl Stilicho se spojenými vojenskými silami Západu a Východu. Vedle potlačení gótského povstání nepochybně hodlal vyvíjet nátlak na Arcadiův dvůr. Ovšem dříve, než mohlo dojít ke střetu s Alarichem, Stilicho obdržel od Arcadia příkaz, aby odeslal východní sbory do Konstantinopole a opustil Řecko, čemuž se spořádaně podvolil. Východní vojáci, jimž velel Gót v římských službách Gainas, dorazili v listopadu 395 do hlavního města. Když jim Rufinus a Arcadius vyšli vstříc, několik Gainových mužů obklopilo Rufina a rozsekalo ho na kusy. Rufinovo zavraždění inicioval Stilicho, nejvíce z něho ale těžil eunuch Eutropius, jenž získal kontrolu nad konstantinopolským dvorem. Eutropius se rozhodl prozatím nezasahovat proti Alarichovi, čímž Vizigótům umožnil vtáhnout do jižního Řecka, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Alarich vyplenil většinu tamějších měst, včetně Korintu a Sparty, pouze Athény unikly zkáze zaplacením výkupného. Na jaře 397 Stilicho přistál s novým vojskem na Peloponésu a odřízl Vizigóty. Alarich posléze unikl směrem na severozápad do Epiru a západořímský vojevůdce se vrátil zpět do Itálie. Znepokojený Eutropius zareagoval na Stilichonovu výpravu tím, že přiměl Arcadia, aby ho prohlásil za nepřítele státu. Současně podnítil místodržitele v severní Africe (\"comes Africae\") Gildona, aby vypověděl poslušnost Honoriovi a přenesl svoji loajalitu na Konstantinopol. Nejspíše v roce 398 se Eutropius dohodl s Vizigóty a učinil Alaricha vrchním velitelem v Illyriku (\"magister militum per Illyricum\"). Jak poznamenává básník Claudianus, Alarichovi byla svěřena obrana území, jež předtím vyplenili jeho Gótové.  Eutropius se zaměřil na rekonstrukci východní armády: obnovil polní vojska v Thrákii, Illyriku a Orientu, a další dvě umístěná u Konstantinopole, tzv. v císařově přítomnosti (\"in praesenti\"). S reorganizovanou armádou pak osobně vyrazil proti Hunům, napadajícím východní provincie, a přesvědčivým vítězstvím je odradil od dalších útoků. V momentě svého největšího úspěchu se však dopustil zásadní chyby, jelikož se dal jmenovat konzulem pro rok 399. Tato vysoce prestižní funkce se naprosto neslučovala s Eutropiovým otrockým původem a společenským postavením, což vyvolalo znatelnou nelibost jak na Západě, tak u jeho protivníků v Konstantinopoli. Během jeho konzulátu vypuklo ve Frýgii povstání gótských foederati vedených Tribigildem, kteří začali drancovat Malou Asii. Eutropius hodlal vzbouřené Góty rozdrtit a vyslal proti nim vojsko v čele s Gainou. Ten ovšem navázal kontakt s Tribigildem a vyzval Arcadia, aby přistoupil na požadavky vzbouřenců a sesadil Eutropia. Arcadius jen zdráhavě vyhověl naléhání císařovny Eudoxie, jež se už dříve odvrátila od Eutropia. Dosud všemocného Eutropia poslali nejprve do vyhnanství na Kypr a později ho popravili.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozba germánského převratu.", "content": "Eutropiovým pádem přešla moc do rukou Eudoxie, opírající se o členy senátorských kruhů a pretoriánského prefekta Aureliana. V reakci na to se Gainas otevřeně spojil s Tribigildem a postoupil k Chalkedonu. Poté donutil Arcadia, aby ho ustavil do hodnosti \"magister militum praesentalis\" a vykázal do vyhnanství císařovniny přívržence. Koncem roku 399 Gainas vstoupil se svými Germány do Konstantinopole a fakticky převzal kontrolu nad říší. Široce neoblíbený gótský vojevůdce vyznávající ariánství ale záhy čelil rozsáhlé opozici dvora a konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého a rovněž odporu městského lidu. V létě roku 400 se proto rozhodl opustit se svými barbarskými spojenci město. Obyvatelstvo Konstantinopole přitom zaútočilo na ustupující vojáky a několik tisíc z nich společně s jejich rodinami zmasakrovalo. Arcadius nato povolal gótského generála v hodnosti \"magister militum per Orientem\" Fravittu, jemuž se podařilo odrazit Gainův výpad z Thrákie do Malé Asie. Gainas se zbylými barbary uprchl na sever od Dunaje, kde ho zabil hunský král Uldin. Eudoxia a její stoupenci znovu opanovali východořímský dvůr, jemuž dominovali následující čtyři roky. Císařovna obdržela čestný titul augusta a v roce 401 porodila Arcadiovi syna Theodosia.  Gainova snaha chopit se vlády vyvolala mezi Římany značnou nedůvěru a nenávist ke Germánům. Tehdejší nepřátelský postoj vůči nim vyjádřil filozof Synesios z Kyrény ve své řeči \"O království\", v níž nabádá císaře, aby se odklonil od politiky svého otce a zbavil Germány veškerého vlivu na obranu a chod státu. Za těchto okolností se Alarich odebral s Vizigóty v roce 401 z východního Illyrika a zamířil do Itálie, v čemž se mu patrně dostalo podpory Konstantinopole. Když Fravitta protestoval proti opětovnému zhoršování vztahů se Západem, byl sesazen a popraven. Dalších bezmála dvacet let nepůsobil ve východořímském vojsku žádný generál s germánsky znějícím jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Spor Jana Zlatoústého s císařovnou.", "content": "V oblasti náboženství Arcadius navázal na tvrdě ortodoxní linii svého otce a pokračoval v potírání pohanů a kacířů. Císař zakázal pohanům slavit své svátky, jejich kněží připravil o výsady a nařídil bourání chrámů. Kvůli potlačování starých kultů vypuklo v palestinské Gaze jedno z posledních pohanských povstání, vyvolané rozkazem ke zničení tamější svatyně.  Proti pohanství a herezím vystupoval i mimořádně populární Jan Zlatoústý, dosazený s Eutropiovou pomocí v roce 398 za konstantinopolského patriarchu. Tento znamenitý řečník a mravokárce, zpočátku podporovaný císařovnou Eudoxií, se snažil posílit význam patriarchátu v rámci církevní hierarchie a rozšířit jeho autoritu v Thrákii a Malé Asii. Svými reformami si znepřátelil vysoce postavené představitele církve, mezi nimiž zaujímal čelné místo alexandrijský patriarcha Theophilos, nárokující si pro svůj stolec vedoucí pozici na Východě. Jan navíc ve svých kázáních stavěl do kontrastu chudobu mas s rozmařilostí a extravagancí městských elit, čímž proti sobě popudil císařovnu, spatřující v tom zastřený útok proti své osobě. Theophilos dorazil roku 403 do Konstantinopole a společně s Eudoxií a ostatními Janovými odpůrci dosáhl jeho sesazení na synodě konané v Chalkedonu.  Rozhodnutí biskupů rozpoutalo v hlavním městě neklid, ještě umocněný Arcadiovým příkazem k vypovězení Jana do vyhnanství. Pobouření a nepokoje v Konstantinopoli nabyly takového rozsahu, že již o několik dní později musel být Jan povolán zpět. Spor mezi ním a císařovnou přesto nadále pokračoval, protože Jan neustával v kritice Eudoxie. V roce 404 byla svolána synoda, na které ho znovu odsoudili. Jan byl záhy odveden do vyhnanství v Arménii a tam setrval až do své smrti. Jeho odsouzení prohloubilo roztržku se Západem, jelikož mezi jeho stoupence patřili četní západní biskupové včetně římského biskupa Inocenta I.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Na podzim 404, sotva pár měsíců po Janově vypovězení, císařovna Eudoxia zemřela v důsledku potratu. Povolný Arcadius svěřil po její smrti správu státu do rukou pretoriánského prefekta Anthemia, pod jehož vedením vstoupila východní říše do období stability a rekonstrukce. Kombinací rozhodnosti a umírněnosti prefekt ukončil přetrvávající nepokoje v Konstantinopoli, sužující město od Janova vykázání do vyhnanství. Anthemius se pokusil navodit soulad ve vztazích se Západem, o čemž svědčí jeho společný konzulát se Stilichonem v roce 405. Západořímský vojevůdce se ale dosud nevzdal nároků na východní část prefektury Illyricum. Zřejmě za účelem jejího získání se Stilicho spojil s Alarichem, načež Vizigóti znovu přitáhli do Epiru. Vpády barbarů do Itálie a Galie nicméně zamezily eventuální konfrontaci Východu se Západem a v roce 407 Alarich se svými lidmi opustil východořímské území. Nová příležitost k zásahům Západu do poměrů na Východě se naskytla nedlouho nato, neboť Arcadius 1. května 408 zemřel a na trůn nastoupil jeho teprve sedmiletý syn Theodosius II.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Soudobé prameny i moderní badatelé spatřují v Arcadiovi většinou slabého a bojácného panovníka a nepříliš bystrého jedince. Jeho současník Filostorgios ho popisuje těmito slovy: „Byl malého vzrůstu, štíhlé postavy, fyzicky byl slabý a měl temnou pleť. Ochablost jeho tělesné dispozice se projevovala v řeči a lesku jeho očí – ty působily, jako kdyby spal a jen s námahou je držel otevřené.“ Vytýká se mu především nečinnost a bezvýhradná závislost na císařovně a na celé řadě civilních hodnostářů, eunuchů, generálů a biskupů, kteří s ním manipulovali a vykonávali místo něho státní záležitosti. Silnější osobnosti v jeho bezprostředním okolí z něho učinily loutku na trůně, v jejímž jméně přijímaly rozhodnutí, na jejichž schválení se nijak nepodílel. Arcadiovi lze tedy jen stěží klást vinu za počínající politické a kulturní odcizování se obou polovin impéria, jež představuje nejzávažnější jev odehrávající se za jeho panování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Arcadius (řecky \"Arkadios\"; 377 – 1. května 408) byl východořímský císař vládnoucí od roku 395 až do své smrti. Poté, co zemřel jeho otec Theodosius I., poslední císař panující nad celou římskou říší, přešla na něho vláda nad východní polovinou impéria. Protože Východ a Západ se již nikdy znovu fakticky nesjednotily, Arcadius je někdy pokládán za prvního byzantského císaře.", "tgt_summary": "Arcadius (Flavius Arcadius Augustus; ; 1 January 377 – 1 May 408) was Eastern Roman Emperor from 395 to 408. He was the eldest son of Theodosius I and his first wife Aelia Flaccilla, and brother of the Western Emperor Honorius. A weak ruler, his reign was dominated by a series of powerful ministers and by his wife, Aelia Eudoxia.", "id": 1085361}
{"src_title": "Strašnická (stanice metra)", "tgt_title": "Strašnická (Prague Metro)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původně měla stanice pracovní název Starostrašnická podle názvu zbytku ulice, která původně procházela jádrem Starých Strašnic (tento název nesla v té době i oddělená druhá část ulice, v roce 1993 pojmenovaná Ke Strašnické, podle směru ke stanici metra). Nakonec byl název stanice zkrácen na Strašnická.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Ražba tunelů směrem k této stanici započala již v září 1981, výstavba stanice započala roku 1982. Stanice byla stavěna na dně otevřené stavební jámy.  Podobným způsobem, prodloužením trasy o jednu stanici, byly později otevřeny i navazující stanice Skalka (v létě 1990) a Depo Hostivař (2006).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stanice Strašnická se nachází pod ulicí Starostrašnická, 7,5 m pod povrchem. Je hloubená, založená v otevřené jámě, do 4. července 1990 koncová. Za stanicí je kolejové křížení vhodné pro dočasné ukončení trasy s dvěma obratovými kolejemi.  Stanice má nadzemní vestibul v budově o půdorysu kruhu s průměrem cca 35 metrů u křižovatky Starostrašnické ulice a ulice V Olšinách. Do vestibulu vede z jihovýchodního konce nástupiště pevné schodiště, v jehož části byla dodatečně vybudována a 16. února 2004 zprovozněna šikmá plošina pro handicapované cestující. Z vnější strany je v budově zabudována trafika, později byla vestavěna druhá trafika dovnitř vestibulu. V budově se dále nachází stanoviště předprodeje jízdenek (s přístupem zvenčí) a veřejné záchody (s přístupem z chodby u vestibulu). Kvůli výstavbě vestibulu byla přeložena tramvajová trať, Starostrašnická ulice původně vedla přímým směrem až do křižovatky s ulicí V olšinách, do níž tramvaj v ostrém úhlu zatáčela. V rámci výstavby metra byla ulice pro automobily zaslepena a pro tramvaje byl vybudována přeponová přeložka se zastávkami. Pod ulicí V olšinách byl ve směru bývalé ulice Starostrašnická vybudován podchod, po obou stranách ulice V olšinách byly vybudovány zastávkové zálivy s výstupními a nástupními zastávkami autobusů MHD. Návazná autobusová doprava jezdí zejména do oblasti ulice V korytech a sídliště Zahradního Města západ a starých Záběhlic a do Ruské ulice pod Vinohradskou nemocnici, na druhou stranu do oblasti Rybníčků. Autobusy do oblasti Zahradního Města původně končily jednosměrným objezdem (příjezd přes zastávku Štěchovická).  Původně se počítalo i s otevřením druhého vestibulu, který měl ústit k budoucímu sídlišti plánovanému po zbourání vilové zástavby v této části Strašnic. Po roce 1990 byly tyto plány přehodnoceny a vestibul dokončen nebyl, avšak ze severozápadního konce nástupiště vede tímto směrem slepé pevné schodiště.  Autorem architektonické podoby byl Vlastimil Jakl. Stěny za kolejištěm jsou obloženy tmavohnědými glazovanými hurdiskami, nikoliv hliníkovými výlisky, typickými pro dosavadní stanice linky A.", "section_level": 1}, {"title": "Větvení trati.", "content": "V pražském metru bývá obvyklé, že za každou koncovou stanicí jsou boční dvě odstavné koleje prodlouženy do nového, následujícího úseku. U stanice Strašnická tomu tak není, na Skalku vedou za stanicí vnitřní dvě koleje, za stanicí se tedy nachází v každé koleji jedna kusá kolej, která svou délkou 80 metrů nevyhovuje pro žádnou manipulaci se soupravami, které jsou dlouhé 100 metrů. Tyto koleje měly pokračovat do plánované stanice Průběžná, která se nakonec nerealizovala a místo ní vznikla Skalka, ale na manipulační spojce do Depa Hostivař. S těmito dnes slepými kolejemi se později údajně počítalo pro dříve uvažované odbočení tratě A1 směrem na Zahradní Město, které však není obsaženo v územním plánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strašnická (zkratka SR) je stanice linky A metra v Praze, ve čtvrti Strašnice u křižovatky ulic Starostrašnická a V Olšinách, v blízkosti bývalého jádra Starých Strašnic. Stanice byla otevřena 11. července 1987 s úsekem III.A, kterým byla linka prodloužena ze stanice Želivského o jednu stanici právě na Strašnickou. Výstavba stanice stála 241,4 mil. Kčs.", "tgt_summary": "Strašnická () is a Prague Metro station on Line A. It was opened on 11 July 1987 as the eastern terminus of the extension from Želivského. On 4 July 1990, the line was extended to Skalka.. The station is located under Starostrašnická Street, below the surface. The station has only one concourse leading to Starostrašnická, which is connected to a fixed platform with stairs and a ramp for disabled passengers. The interior of the station is paneled with dark brown tiles. Construction of the station cost 241.4 million crowns.", "id": 415331}
{"src_title": "Graf (teorie grafů)", "tgt_title": "Graph (discrete mathematics)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Neorientovaný graf je dvojice formula_1, kde V je neprázdná množina tzv. vrcholů (někdy také uzlů) a formula_2 je množina dvouprvkových množin vrcholů, tzv. (neorientovaných) hran.  Orientovaný graf je dvojice formula_1, kde V je neprázdná množina tzv. vrcholů (uzlů) a formula_4 je množina uspořádaných dvojic vrcholů, tzv. (orientovaných) hran.  Hrana se tedy u neorientovaných grafů chápe jako dvouprvková množina formula_5 vrcholů formula_6. Říkáme, že hrana formula_5 vede mezi \"u\" a \"v\", popř. spojuje \"u\" a \"v\". To odpovídá záměru: Graf je neorientovaný, tj. na pořadí vrcholů u hrany nezáleží.  U orientovaných grafů se hrana chápe jako uspořádaná dvojice formula_8 vrcholů \"u\" a \"v\". Pak říkáme, že hrana vede z \"u\" do \"v\". I to odpovídá záměru: Graf je orientovaný, tj. na pořadí vrcholů u hrany záleží. Hrana formula_8 je tedy něco jiného než hrana formula_10. Koncové vrcholy hrany jsou u neorientované hrany formula_5 vrcholy \"u\" a \"v\", u orientované hrany formula_8 také vrcholy \"u\" a \"v\".", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Zobecněním grafu takovým, že hrany nemusí obsahovat právě dva vrcholy, je hypergraf.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí vrcholu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sousedství.", "content": "Pokud jsou dva vrcholy spojeny hranou, říká se, že spolu sousedí. Všechny vrcholy, se kterými daný vrchol \"v\" sousedí, jsou jeho sousedství nebo okolí \"N(v)\". formula_13", "section_level": 2}, {"title": "Stupeň.", "content": "Stupeň vrcholu \"deg(v)\" je velikost jeho sousedství. V případě orientovaných grafů se rozlišuje vstupní stupeň \"deg(v)\", počet hran, které vcházejí do vrcholu \"v\", a výstupní stupeň \"deg(v)\", počet hran, které vychází z vrcholu \"v\".  formula_14  formula_15  formula_16", "section_level": 2}, {"title": "Regularita.", "content": "Graf je \"k\"-regulární, pokud mají všechny jeho vrcholy stupeň právě \"k\".", "section_level": 2}, {"title": "Skóre.", "content": "Skóre grafu je multimnožina stupňů všech vrcholů.", "section_level": 2}, {"title": "Princip sudosti.", "content": "Platí rovnost formula_17, neboť každá hrana přispěje k sumě právě hodnotou 2.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální stupně grafu.", "content": "Často se používají hodnoty minimálního a maximálního stupně přes všechny vrcholy, minimální stupeň formula_18, maximální stupeň formula_19 a průměrný stupeň formula_20.", "section_level": 2}, {"title": "Podgrafy a minory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odebrání hrany.", "content": "Pokud \"e\" je hrana grafu \"G\", \"G-e\" označuje graf na stejné množině vrcholů s množinou hran formula_21. (graf pak neobsahuje hranu \"e\")", "section_level": 2}, {"title": "Odebrání vrcholu.", "content": "Pokud \"v\" je vrchol grafu \"G\", \"G-v\" označuje graf na množině vrcholů formula_22 a jeho množina hran se liší od původní tím, že neobsahuje hrany vrcholu \"v\", tedy formula_23.", "section_level": 2}, {"title": "Podgraf.", "content": "Graf \"G\" je podgraf grafu \"G’\", pokud může vzniknout z \"G’\" odebráním nějakých vrcholů a hran.", "section_level": 2}, {"title": "Indukovaný podgraf.", "content": "Graf \"G\" je indukovaný podgraf grafu \"G’\", pokud může vzniknout z \"G’\" odebráním nějakých vrcholů.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrakce hrany.", "content": "Pokud \"e\"=\"{u,v}\" je hrana grafu \"G\", \"G.e\" označuje graf, který vznikne z G odstraněním \"e\" a identifikací vrcholů \"u\" a \"v\". Pokud má vzniknout obyčejný graf, požaduje se odstranění násobných hran a smyček, které mohly vzniknout.", "section_level": 2}, {"title": "Minor.", "content": "Graf \"G\" je minor grafu \"G’\", pokud může vzniknout z \"G’\" odebráním nějakých vrcholů a hran a kontrakcí hran.", "section_level": 2}, {"title": "Sledy, tahy, cesty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sled.", "content": "Sled v grafu je posloupnost vrcholů taková, že mezi každými dvěma po sobě jdoucími je hrana.", "section_level": 2}, {"title": "Tah.", "content": "Tah v grafu je sled, ve kterém se neopakují hrany.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta.", "content": "Cesta je sled, ve kterém se neopakují vrcholy, tedy každý vrchol se v cestě objevuje nejvýše jednou. Existuje-li mezi dvěma vrcholy sled v grafu, existuje mezi nimi i cesta (protože každý úsek mezi dvěma výskyty stejného vrcholu se dá „vystřihnout“).  Na všechny tyto pojmy se dá také nahlížet jako na podgraf.", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost.", "content": "Graf je souvislý, pokud mezi každými dvěma vrcholy existuje cesta. V případě orientovaných grafů se mluví o silné souvislosti, pokud mezi každými dvěma vrcholy v obou směrech existuje cesta respektující orientaci.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenta souvislosti.", "content": "Komponenta souvislosti je každý v inkluzi maximální souvislý podgraf. Souvislé grafy jsou právě ty, co mají pouze jednu komponentu souvislosti. U orientovaných grafů se navíc rozlišují silně souvislé komponenty.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace grafu.", "content": "Pro neorientovaný graf:  Pro orientovaný graf:", "section_level": 1}, {"title": "Isomorfismus grafů.", "content": "Grafy \"G\" a \"G’\" jsou \"isomorfní\" právě tehdy, když existuje taková bijekce formula_30, že platí formula_31. Tedy zhruba řečeno, G a G' se liší pouze „očíslováním“ svých vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Ohodnocení grafu.", "content": "Pro některé účely se vrcholy nebo hrany grafu ohodnocují, například reálnými čísly, pomocí ohodnocovací funkce formula_32 nebo formula_33.", "section_level": 1}], "src_summary": "Graf je základním objektem teorie grafů. Jedná se o reprezentaci množiny objektů, u které chceme znázornit, že některé prvky jsou propojeny. Objektům se přiřadí vrcholy a jejich propojení značí hrany mezi nimi. Grafy slouží jako abstrakce mnoha různých problémů. Často se jedná o zjednodušený model nějaké skutečné sítě (například dopravní), který zdůrazňuje topologické vlastnosti objektů (vrcholů) a zanedbává geometrické vlastnosti, například přesnou polohu.", "tgt_summary": "In mathematics, and more specifically in graph theory, a graph is a structure amounting to a set of objects in which some pairs of the objects are in some sense \"related\". The objects correspond to mathematical abstractions called \"vertices\" (also called \"nodes\" or \"points\") and each of the related pairs of vertices is called an \"edge\" (also called \"link\" or \"line\"). Typically, a graph is depicted in diagrammatic form as a set of dots or circles for the vertices, joined by lines or curves for the edges. Graphs are one of the objects of study in discrete mathematics.", "id": 870599}
{"src_title": "Burundi", "tgt_title": "Burundi", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Burundi je vnitrozemský stát s tropickým podnebím se dvěma výraznými obdobími dešťů. Území Burundi se rozkládá v nadmořské výšce výšce mezi 800 m a 2000 m, přičemž nejvyšší hora Heha dosahuje 2670 metrů. Díky této vysoké nadmořské výšce je zde relativně příznivé klima a to i přesto, že Burundi leží kousek od rovníku. Jsou zde tak příznivé podmínky pro zemědělství, což sebou ovšem nese masivní kácení lesů.  Země leží při severovýchodním břehu jezera Tanganika. Do jezera Tanganika se vlévá řeka Rusizi, která tvoří zároveň hranici mezi Burundi a Demokratickou republikou Kongo. Na území Burundi pramení také řeka Kagera, jež je zároveň považována za pramen Bílého Nilu. V zemi se nacházejí 3 národní parky (Národní park Kibira, Národní park Ruvubu a Národní park Rusizi) a 5 přírodních rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Burundi je prezidentská republika. Hlavou státu a jeho výkonnou složkou je prezident. Prezident je volen přímo voliči na pětileté funkční období, přičemž může být zvolen max. dvakrát za sebou (podle ústavy z roku 2005 mohl být první prezident po skončení občanské války z let 1993–2005 zvolen parlamentem a to min. 2/3 hlasů). Prezident dále jmenuje ministry a svého viceprezidenta, kterého ovšem musí schválit parlament.  Parlament je dvoukomorový a skládá se z Národního shromáždění a Senátu. Národní shromáždění má min. 100 členů, z nichž 60% je vyhrazeno pro Huty a 40% pro Tutsije. Členové parlamentu jsou voleni přímou volbou na 5 let. Senát má 54 členů (17 Hutuů a 17 Tutsiů, vždy 2 z jedné provincie, zbývající místa jsou rezervována pro zástupce dalších etnických menšin a také bývalé prezidenty). Členové senátu jsou voleni nepřímo na pětileté funkční období. V obou komorách parlamentu obsazují 3 místa Twaové a zároveň je nejméně 30% míst rezervováno pro ženy.  Dne 13. května 2015 se část armády pokusila o státní převrat. Šlo o reakci na oznámení prezidenta Pierra Nkurunziza, že se hodlá ucházet o třetí zvolení do čela republiky. Po dvou dnech bojů se pučisté 15. května vzdali a prezident se vrátil do země. Počet obětí není znám, ale před boji uprchlo do sousedních zemí více než 100 tisíc lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů státu.", "content": "1.7.1962-8.7.1966 – Mwambutsa IV. Bangiriceng – král  8.7.1966-1.9.1966 – princ Charles Ndizeye – úřadující hlava státu  1.9.1966-28.11.1966 – Ntare V. Ndizeye (Charles Ndizeye) – král 28.11.1966-1.11.1976 – Michel Micombero – prezident; voj./UPRONA 2.11.1976-10.11.1976 – Jean-Baptiste Bagaza – předseda Nejvyšší revoluční rady; voj./UPRONA  10.11.1976-3.9.1987 – Jean-Baptiste Bagaza – prezident; voj./UPRONA 3.9.1987-9.9.1987 – Pierre Buyoya – předseda Vojenského výboru národní záchrany; voj./UPRONA  9.9.1987-10.7.1993 – Pierre Buyoya – prezident; voj./UPRONA  10.7.1993-21.10.1993 – Melchior Ndadaye – prezident; FRODEBU  21.10.1993-27.10.1993 – François Ngeze – předseda Výboru veřejné záchrany; vzbouřenecký; voj.\"  27.10.1993-5.2.1994 – Sylvie Kinigiová – úřadující prezidentka; UPRONA  5.2.1994-6.4.1994 – Cyprien Ntaryamira – prezident; FRODEBU 6.4.1994-1.10.1994 – Sylvestre Ntibantunganya – úřadující prezident; FRODEBU  1.10.1994-25.7.1996 – Sylvestre Ntibantunganya – prezident; FRODEBU  25.7.1996-11.6.1998 – Pierre Buyoya – prozatímní prezident; UPRONA  11.6.1998-30.4.2003 – Pierre Buyoya – prezident; UPRONA  30.4.2003-26.8.2005 – Domitien Ndayizeye – prezident; FRODEBU 26. 8. 2005–8. 6. 2020 – Pierre Nkurunziza – prezident; CNDD-FDD", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Burundi je rozděleno 18 provincií (provincie), ty se dále děli do komun (commune) a obvodů (colline). Městem s největším počtem obyvatel je bývalé hlavní město Bujumbura. Mezi další významná města patří hlavní město Gitega, Muyinga, Ngozi a Ruyigi.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Burundi je málo rozvinutý zemědělský stát, který je do značné míry závislý na zahraniční pomoci. Více jak 50 % obyvatel žije pod hranicí chudoby. Burundi má dokonce nejnižší HDP/obyv. na světě (90 USD, 2007).  Více jak 90 % obyvatel pracuje v zemědělství. Nejdůležitější exportní plodinou je káva. Dalšími významnými zemědělskými produkty jsou čaj, bavlna, banány, maniok, sladké brambory, čirok, kukuřice, hovězí maso, či mléko. Ekonomická situace státu je značně závislá na úrodě a na cenách těchto zemědělských plodin (především káva a čaj) na světových trzích. Zpracovatelský průmysl je až na několik výjimek (přikrývky, obuv, mýdla) málo rozvinutý. Většina spotřebního zboží se tak musí dovážet.  Nejvýznamnějším exportním partnerem je Švýcarsko (34 %), dále Velká Británie (12 %) a Pákistán (8 %). Naopak nejvýznamnější podíl na importu má Saúdská Arábie (13 %), Keňa (8 %) a Japonsko (8 %).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Země má přes 12 000 km silnic, z nichž je pouze 1 200 km asfaltovaných. Vodní doprava je provozována na jezeru Tanganika. Nejdůležitější přístav je pak v největším městě Bujumbuře, kde se také nachází jediné mezinárodní letiště v zemi. Kromě něj je v zemi ještě 7 menších letišť. V Burundi zcela chybí železniční síť.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Dle Populačního fondu OSN (UNFPA) se počet obyvatel Burundi pohybuje okolo 7,5 milionu. Burundi má 2. nejvyšší hustotu obyvatel v Subsaharské Africe (po Rwandě). Růst obyvatelstva dosahuje 3,4 %, přičemž jedna žena má za život průměrně 6,8 dětí. Vysoké jsou i míry mateřské (10 promile) a kojenecké úmrtnosti (10,2 promile). Předpokládaná délka dožití se u mužů očekává necelých 51 let a u žen něco málo přes 52 let. Velkým problémem pro zemi stále zůstává velký počet lidí nakažených HIV/AIDS (250 tis., 2003). Jedním z důsledků je pak nevyrovnaná věková struktura obyvatelstva. Do kategorie 0-14 let patří 46 % obyvatel, do kategorie 15-64 let 51 % obyvatel a do kategorie nad 65 let pouze 3 % obyvatel. Gramotných je pouze kolem 60 % obyvatelstva starších 15 let (67 % mužů, 52 % žen).  Opakované kmenové války jsou vyvolávány tradiční nadvládou menšinového kmene Tutsiů, vysokých lidí původem z Etiopie a Ugandy, nad vzrůstem menšími příslušníky většinového kmene Hutuů. Hutuové tvoří 85% obyvatelstva, zatímco Tutsiové pouze 14%. Původní obyvatelé – pygmejští Twaové – zastupují dnes pouhé 1% obyvatelstva.  Třináct let trvající občanská válka (1993–2005) měla na svědomí 300 000 lidských životů. V současnosti Burundi čelí vážným problémům způsobených rozsáhlými populačními přesuny svého obyvatelstva, jak v rámci země (asi 140 tis.), tak i v sousedních zemích (především v Tanzanii, kolem 50 tis.).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "V Burundi jsou používány dva oficiální jazyky – Kirundi, jazyk ze skupiny bantu který je široce používán místním obyvatelstvem, a francouzština. Svahilština, jazyk obchodníků, je stejně jako francouzština používán především v Bujumbuře. Pozoruhodnou skutečností je používání stejného jazyku Kirundi oběma hlavními etnickými skupinami, Hutuy i Tutsii; taková jazyková homogenita je v regionu subsaharské Afriky jedinečná.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převládajícím náboženstvím v Burundi je křesťanství, které vyznává 67 % obyvatelstva (katolíci 62 %, protestanti 5 %). 23 % obyvatel vyznává různá tradiční náboženství a zbývajících 10 % obyvatel jsou muslimové (především kolem města Bujumbury).", "section_level": 2}], "src_summary": "Burundi, oficiálně Burundská republika, je stát ve střední Africe. Burundi hraničí na severu s Rwandou, na západě s Demokratickou republikou Kongo a na východě a jihu s Tanzanií. Jihozápadní hranice státu je tvořena jezerem Tanganika. Hlavním městem Burundi je Gitega, země je administrativně rozčleněna na 17 provincií. Ekonomickým centrem je bývalé hlavní město Bujumbura.", "tgt_summary": "Burundi (, ), officially the Republic of Burundi (, ;, or ), is a landlocked country in the Great Rift Valley where the African Great Lakes region and East Africa converge. It is bordered by Rwanda to the north, Tanzania to the east and southeast, and the Democratic Republic of the Congo to the west; Lake Tanganyika lies along its southwestern border. The capital cities are Gitega and Bujumbura.", "id": 929081}
{"src_title": "Libérie", "tgt_title": "Liberia", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Libérie – \"země svobody\" – byla založena v duchu boje proti bezpráví a útlaku. Stala se v první polovině devatenáctého století cílem osvobozených amerických otroků. Za pomoci Americké společnosti pro kolonizaci se na území dnešní Libérie usídlilo přibližně 13 000 Afroameričanů, kteří zde v roce 1847, v obavě z možné britské kolonizace, ustavili druhý nejstarší moderní africký stát, v jehož čele stanul první prezident Joseph J. Roberts. Důležitým elementem pro pozdější vyhrocení bezpečnostní situace byly spory s místním obyvatelstvem, které bylo vystaveno projevům nadřazenosti a diskriminace ze strany relativně vzdělanějších a kosmopolitnějších přistěhovalců ze Spojených států amerických. Již v rané fázi vývoje tohoto státu tak vznikla zřejmá sociální stratifikace v zásadě etnického charakteru. Snahy o integraci původního obyvatelstva do poměrně dynamicky se rozvíjející ekonomiky vytvářené potomky Afroameričanů byly poměrně nedůrazné (přesto stojí za zmínku například takzvaná sjednocovací politika prezidenta Tubmana). Zahraniční investice a podpora zejména ze strany USA sice napomohly celkovému rozvoji místního hospodářství, ale i rozevírání sociálních nůžek mezi Afroameričany a příslušníky místních kmenů.  Frustrace způsobená jednak statusem druhořadých obyvatel, jednak nedostatečnou efektivností státní správy, dovedla původní obyvatelstvo k vojenskému převratu v roce 1980, v jehož čele stanul seržant Samuel Kanyon Doe, který údajně osobně zavraždil prezidenta Tolberta. Doe vládl velice autoritativním způsobem za podpory USA do roku 1989, potkal ho však stejný osud jako jeho předchůdce, když byl v roce 1990 zavražděn „princem“ Yormie Johnsonem, vůdcem Nezávislé národní vlastenecké fronty Libérie (INPFL), oddělené frakce Taylorovy národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL).", "section_level": 1}, {"title": "První občanská válka.", "content": "V letech 1989 až 1996 proběhla první občanská válka, během níž se proti NPFL zformovalo opoziční Spojené osvobozenecké hnutí Libérie za demokracii (ULIMO), ve kterém se sjednotili stoupenci zavražděného S. Doa. INPFL zaniklo již v roce 1992 poté, co Taylor upevnil svou pozici a Johnsonovi se nepodařilo prosadit do úřadu prezidenta Libérie. Johnson poté odešel do exilu v Nigérii. NPFL vytrvale vzdorovalo úsilí jednotek ECOMOG (viz níže) o jejich odzbrojení a porušovalo postupně uzavírané mírové dohody zprostředkované ECOMOG – Dohoda z Yamoussoukro (1991), Mírová smlouva z Cotonou (1993) a z Akosombo (1994). Teprve mírová smlouva z Abuji, na základě které vznikla přechodná vláda za účasti NPFL měla pozitivnější dopady, i když střety pokračovaly kvůli odporu Johnsonových přívrženců. Druhou smlouvou z Abuji byly dohodnuty řádné volby a NPFL se přeměnila v politickou Národní vlasteneckou stranu (NPP).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá občanská válka.", "content": "V poměrně svobodných volbách roku 1997 byl Charles Taylor zvolen do prezidentského úřadu. Druhá válka začala v roce 1999, když se na scéně objevila povstalecká frakce Liberijci svorní v usmíření a demokracii (LURD) podporovaní ze sousední Guineje. O čtyři roky později se proti Taylorovi postavila ještě druhá povstalecká armáda pod názvem Hnutí za demokracii v Libérii (MoDeL). Povstalcům z obou táborů se postupně podařilo ovládnout většinu území a zatlačit Taylorovy ozbrojené síly do hlavního města Monrovie. Pod tlakem povstaleckého postupu a mezinárodního úsilí Charles Taylor 11. srpna 2003 rezignoval a uchýlil se do exilu v Nigérii. Mírová smlouva mezi vládou, LURD a MoDeL byla podepsána 18. srpna v ghanské Akkře. 29. března 2006 byl Taylor vydán z Nigérie do Sierra Leone, kde byl obviněn tribunálem pro válečné zločiny. Soudní přelíčení začalo 4. července 2007, z důvodu bezpečnosti probíhalo v Nizozemí v Haagu. Taylor byl 26. dubna 2012 uznán vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, 30. května 2012 byl oznámen trest ve výši 50 let vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Přechodná vláda a volby.", "content": "Po Taylorově odchodu do exilu byl zvolen předsedou přechodné vlády v roce 2003 Gyude Bryant. Hlavní úlohou přechodné vlády bylo připravit zemi na spravedlivé a pokojné demokratické volby. S jednotkami Mise spojených národů v Libérii (UNMIL), které zajišťovaly mír, uspořádala Libérie úspěšné prezidentské volby na sklonku roku 2005, v nichž zvítězila Ellen Johnson-Sirleaf, vystudovaná ekonomka z Harvardu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentský post Ellen Johnson-Sirleaf.", "content": "Ellen Johnson-Sirleaf byla první ženou, která byla zvolena hlavou státu v Africe, a její zvolení soustředilo velkou mezinárodní pozornost na liberijský stát. Dříve pracovala jako zaměstnankyně Citibank a Světové banky a její kariéra zahrnuje také vedení Rozvojového programu OSN (UNDP) pro Afriku. V minulosti byla dvakrát vězněna během vlády Samuela Kanyon Doa, ale později odešla do exilu. Jako prezidentka chce s mezinárodní pomocí přebudovat liberijskou ekonomiku a infrastrukturu. Snažila se vymazat zahraniční dluh 3,5 miliardy dolarů. 12. listopadu 2007 souhlasil Mezinárodní měnový fond (IMF) s poskytováním pomoci. Pozvala také obchodní komunitu z Nigérie, aby se účastnili obchodních příležitostí v Libérii, jako dík za pomoc při chránění míru v Libérii. Také Liberijci v exilu investují v zemi a účastní se snah o liberijskou obnovu.  Kromě jejích prvotních snah o obnovu základních služeb jako dodávek vody a elektřiny do hlavního města Monrovie, založila Ellen Johnson-Sirleaf komisi k řešení zločinů spáchaných během dlouhé občanské války a snaží se také o obnovení liberijské potravinové nezávislosti. Požadovala také po Nigérii, aby vydala obviněné válečné zločince.  od 22. 1. 2018 – George Weah – prezident; CDC", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Libérie je republika prezidentského typu. Prezident stojí v čele vlády, kterou jmenuje. Je volen na čtyřleté funkční období, přičemž může být zvolen dvakrát po sobě. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Poslanecká sněmovna má 64 poslanců a Senát 30 členů. Prezident republiky, George Weah (CDC), stojí v čele státu od prezidentských voleb konaných v prosinci 2017, viceprezidentem je Jewel Taylor.  Nejdéle vládnoucím prezidentem v historii Libérie byl William Tubman, který vládl od roku 1944 až do své smrti v roce 1971. Nejkratší dobu pak vládl James Skivring Smith, který měl ve svých rukou moc pouze dva měsíce. I přes široce rozšířenou korupci byl politický proces od založení Libérie v roce 1847 velmi stabilní až do vojenského převratu v roce 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v mezinárodních organizacích.", "content": "Libérie je členem mnoha mezinárodních organizací: ACP, AfDB, CCC, ECA, ECOWAS, FAO, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ITU, NAM, OAU, OPCW, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UPU, WCL, WFTU, WHO, WIPO, WMO.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Země se člení na 15 regionů: Bomi, Bong, Gbarpolu, Gran Bassa, Grand Cape Mount, Grand Gedeh, Grand Kru, Lofa, Margibi, Maryland, Montserrado, Nimba, Rivercess, River Gee, Sinoe.  Největšími městy jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Libérie leží v západní Africe a sousedí se státy Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Na jihozápadě je ohraničena Atlantským oceánem. Na pobřeží se nachází převážně písčiny, kosy a laguny. Nížiny se rozkládají na přibližně 50 km širokém pásu, kde se vyskytují také bažiny. Krajina poté stoupá až do středohoří s výškou 1000 metrů, které z části tvoří Hornoguinejskou vysočinu. Celková délka hranic státu s okolními zeměmi je 1 587 km: 306 km se Sierra Leone, 563 km se státem Guinea a 716 km s Pobřeží slonoviny. Pobřežní hranice je pak dlouhá 579 km. Celkový povrch Libérie je 111 370 km2. Z toho 96 320 km2 je pevnina a 15 050 km2 tvoří vodní plochy.  Mezi přírodní zdroje, které se zde nachází, patří železná ruda, dřevo, diamanty a zlato.  Severozápadní hranici země přetíná řeka Mano, zatímco jihovýchodní část je ohraničena řekou Cavally. Tři největší řeky v Libérii jsou St. Paul pramenící poblíž Monrovie, St. John a Cestos. Všechny se vlévají do Atlantského oceánu.  Nejvyšším bodem je Mount Wutivi s výškou 1 440 metrů nad mořem. Horský masiv Nimba poblíž Yekepa je sice vyšší se svými 1 752 metry nad mořem, ale neleží zcela v Libérii, nýbrž sdílí hranice se státy Guinea a Pobřeží slonoviny a je taktéž jejich nejvyšší vrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Rovníkové klima je celoročně teplé s prudkými dešti od května do října a krátkou dvoutýdenní přestávkou v srpnu. Během zimních měsíců od listopadu do března vanou do vnitrozemí suché a prašné větry, jež způsobují obyvatelům mnoho problémů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hospodářství i samotná společnost nadále zůstává silně poznamenaná válkou, ve které byla takřka naprosto zničena veškerá infrastruktura země. Politika nové liberijské vlády je zaměřena především na zlepšování negativního obrazu země v zahraničí a přilákání co největšího množství zahraničních investic a rozvojových finančních prostředků. V minulém roce dosáhla vláda několika úspěchů. HDP rostlo 7,8 % a díky četným zahraničním cestám prezidentky byly navázány aktivní vztahy s největšími donory (USA, Kanada, Německo, Japonsko, EU, WB, IMF). Vládě se podařilo uzavřít smlouvu na těžbu železné rudy s koncernem Mittal, bylo zrušeno embargo na vývoz dřeva a diamantů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Na celkové tvorbě HDP se průmyslová výroba podílí necelými 6 %. V zemi existuje pouze malý výrobní sektor (cement, nápoje...), trpící nedostatkem elektřiny a pohonných hmot a konkurencí levných dovozů. Těžební průmysl se dosud nevzpamatoval z následků války.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství zůstává páteří liberijské ekonomiky. Na celkové tvorbě HDP se tento sektor podílí 70%, zaměstnává však až 75 % obyvatel. Hlavními pěstovanými plodinami jsou rýže, kasava, káva a kakao. Země je potravinově nesoběstačná a je závislá na dovozu rýže. Již od 2. světové války je Libérie významným pěstitelem kaučukovníku (největší plantáž v zemi patří koncernu Firestone). Roční produkce Libérie se pohybuje kolem 92 tis. tun. Libérie má stále ještě velké zásoby tropického dřeva, které vyváží.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Na tvorbě HDP se podílí 26 %. Libérie je po Panamě druhou nejvýznamnější zemí poskytující svoji vlajku cizím lodím. V současné době se pod liberijskou vlajkou plaví 1683 lodí s tonáží 70 mil. tun. Poplatky za registraci jsou významným zdrojem vládních příjmů.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Země má kolem 10 600 km silnic, z toho je pouze 660 km asfaltovaných – ostatní jsou ve velmi špatném stavu. Železnice (490 km) byla zničena válkou. Mezinárodní letiště v Monrovii má spojení s Bruselem (Brussels Air) a okolními západoafrickými státy (Bellview, Slokair). Námořní přístavy jsou ve městech Monrovia, Buchanan, Greensville, Harper a Robertsport.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Libérie má asi 3 334 587 obyvatel (odhad z roku 2008). Populační tempo růstu je okolo 3,661%", "section_level": 1}, {"title": "Věková struktura.", "content": "\"0-14 let:\" \"15-64 let:\" \"65 let a více:\"", "section_level": 2}, {"title": "Průměrná délka života.", "content": "\"celková populace:\" \"muži:\" \"ženy:\"  Obyvatelstvo je etnicky neobyčejně pestré. Nejpočetnější skupinou jsou Kpellové (20 %), další etnika jsou ještě méně četná: Bassové (asi 14 %), Danové (8 %), Kruové (8 %) a desítky dalších. Amerikanoliberijci tvoří asi 5 %. Úředním jazykem je angličtina a dalšími hlavními užívanými jazyky jsou kpelština (kpelle), golla, mande, kru a jiné. V Libérii je také početná skupina Libanonců, Indů a dalších národů západní Afriky, kteří tvoří značnou část liberijské obchodní komunity. Kvůli občanské válce a s tím spojenými problémy s bezpečností, je počet obyvatel západních zemí v Libérii nízký, situovaný převážně do Monrovie a jejího bezprostředního okolí. Liberijská ústava omezuje udělování občanství pouze lidem s africkým původem.  Většina věřících se hlásí k domorodému náboženství (40 %), nebo křesťanství (40 %, z toho 5,8 % římskokatolické) a početnou minoritou jsou i muslimové (20 %). Židé tvoří asi jen 0,06 %.", "section_level": 2}], "src_summary": "Libérie (oficiálně Liberijská republika) je stát v Africe, který se nachází na západním pobřeží kontinentu, jehož břehy omývá Atlantský oceán. Jeho sousedy jsou Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Libérie má teplé rovníkové klima s největším množstvím dešťových srážek v létě spolu se silnými větry v suchém období. Zalidněné Pepřonosné pobřeží je tvořeno převážně mangrovovými lesy, zatímco vnitrozemí je zalesněno jen řídce a přechází v otevřenou rovinu se suššími pastvinami. Od roku 1989 byla Libérie svědkem dvou občanských válek, které vyhnaly ze svých domovů několik set tisíc obyvatel a zdevastovaly ekonomiku země.", "tgt_summary": "Liberia (), officially the Republic of Liberia, is a country on the West African coast. It is bordered by Sierra Leone to its northwest, Guinea to its north, Ivory Coast to its east, and the Atlantic Ocean to its south-southwest. It has a population of around 5 million and covers an area of. English is the official language, but over 20 indigenous languages are spoken, representing the numerous ethnic groups who make up more than 95% of the population. The country's capital and largest city is Monrovia.", "id": 982652}
{"src_title": "Rovníková Guinea", "tgt_title": "Equatorial Guinea", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První obyvatelé tohoto regionu byli Pygmejové, kteří v malém počtu zůstali do současnosti na severním území Rio Muni. Migrace etnika Bantuů mezi 17. a 19. stoletím přivedla na území pobřežní kmeny a později i kmen Fangů. Byly vytvořeny základy pozdějšího druhého kmene Bubi, který migroval na ostrov Bioko z Kamerunu a Rio Muni v několika vlnách.  Za objevitele ostrova Bioko je považovaný portugalský cestovatel Fernando Poo, který na něj narazil při hledání cesty do Indie v roce 1471. Nazval ho Formosa („krásný“), ale ostrov rychle získal jméno po svém evropském objeviteli. Portugalci udrželi kontrolu nad územím do roku 1778, kdy ostrov, přiléhající ostrůvky a obchodní práva na pevninu mezi Nigerem a řekou Ogooué byly postoupeny Španělsku výměnou za území v Jižní Americe. Mezi roky 1827 a 1843 vytvořila Velká Británie na ostrově základnu pro boj s obchodem otroků. Rozporuplné nároky na pevninu byly stanoveny roku 1900 smlouvou podepsanou ve Francii. V letech 1926 až 1959 bylo území pevniny administrativně spojeno se Španělskem jako kolonie Španělská Guinea.  Španělsko ovšem postrádalo zájem a prostředky k rozvinutí ekonomické infrastruktury země. Nicméně přes autoritářský systém, zvláště na ostrově Bioko, Španělsko postupně zakládalo velké plantáže kakaa, pro které byly dováženy tisíce pracovníků z Nigérie.  V roce 1959 byl španělskému území v Guinejském zálivu přidělen status podobný jako provincie Španělska. První místní volby se konaly ve stejném roce a první představitelé Rovníkové Guineje byli zvoleni do španělského parlamentu. V roce 1963 byla schválena omezená autonomie pod společným zákonodárným orgánem. Jméno země bylo změněno na Rovníková Guinea. Ačkoliv španělský generální komisař měl rozsáhlou moc, Valné shromáždění Rovníkové Guineje mělo významnou výhodu ve formulování práv a nařízení.  V březnu 1968 pod tlakem guinejských nacionalistů a OSN Španělsko oznámilo, že poskytne Rovníkové Guineji nezávislost. Ústavní konvence uzákonila volební právo. V přítomnosti pozorovatelů OSN se konalo 11. 8. 1968 referendum a 63 % voličů hlasovalo pro ustanovení vlády s Valným shromážděním a Nejvyšším soudem se soudci jmenovanými prezidentem.  V těchto letech měla Rovníková Guinea jeden z největších příjmů na hlavu v Africe. Španělsko také pomohlo Rovníkové Guineji dosáhnout jedné z nejvyšších úrovní gramotnosti a rozvinout dobrou síť zařízení zdravotní péče.  V září 1968 byl zvolen první prezident Francisco Macias Nguema a v říjnu byla udělena nezávislost. V červenci 1970 Macias vytvořil stát s jednou politickou stranou a od května 1971 byly klíčové části ústavy zrušeny. V roce 1972 získal Macias kompletní kontrolu nad vládou a převzal titul doživotního prezidenta. Za Maciasova režimu nefungovala vláda v žádném směru s výjimkou vnitřní bezpečnosti, ve kterém byl nastolen teror, který zapříčinil smrt nebo emigraci třetiny populace. V důsledku rozkrádání a nevšímavosti se rozpadla infrastruktura. Náboženství bylo potlačováno a bylo upuštěno od vzdělávání. Soukromý i veřejný sektor ekonomiky byly zdevastovány. Na počátku roku 1976 zemi hromadně opustili nigerijští pracovníci z ostrova Bioko (jejich počet je odhadován na 60 000). Ekonomika zkolabovala, ze země odešli rovněž místní a zahraniční odborníci.  V srpnu 1979 provedl Macaisův synovec, Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, státní převrat; Macais byl zatčen a popraven. Obiang převzal titul prezidenta v říjnu 1979. Nová ústava, vytvořená s pomocí Komise pro lidská práva OSN, byla schválena po volbách 15. 8. 1982. Obiang zůstal prezidentem na další 7leté období, znovu zvolen byl v roce 1989. Navzdory formálnímu konci vlády jedné strany v roce 1991 si moc udrželi prezident Obiang a jeho poradci. V roce 1992 byla vytvořena přechodná vláda. Svoji pozici si Obiang upevnil ve zmanipulovaných volbách v roce 1996, kdy získal přes 98 % hlasů, nicméně volby byly kritizovány mezinárodními pozorovateli. Obiang jmenoval nový kabinet, který zahrnoval několik členů opozice. Do úpadku se dostal rybolov, na významu však získávalo lesnictví a zpracování dřeva. V tomtéž roce byla objevena ložiska ropy při pobřeží, která jsou využívána americkými společnostmi, což slibuje zlepšení finanční situace země.  V červenci 2008 byl Brit Simon Mann odsouzen za to, že v roce 2004 chystal v Rovníkové Guineji vojenský převrat, mezi členy přípravného týmu byl i Mark Thatcher, syn Margaret Thatcherové.  Z bezpečnostních důvodů prezident Teodoro Obiang rozhodl o vybudování nového hlavního města Oyala ve vnitrozemské provincii Wele-Nzas. Stavba moderního velkoměsta uprostřed pralesa, kam zatím nevedou silnice, začala v roce 2012. Přestěhování úřadů se plánuje na rok 2020, metropole by měla mít 200 000 obyvatel, tedy více než čtvrtinu populace země.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Rovníková Guinea leží v západní Africe u Guinejského zálivu. Sousedí s Kamerunem a Gabonem. Země je rozdělena na pevninskou a ostrovní část. Většina území se rozkládá na africké pevnině, nazývá se Rio Muni (dříve Mbini) a zaujímá 93 % plochy. Druhou část republiky představují ostrovy, z nichž největší je Bioko/Fernando Pó, dalšími jsou Annobón, Corisco a ostrůvky Elobeys. Ostrov Bioko (na němž leží i hlavní město Malabo) se nachází severozápadně od pevninské části státu při pobřeží Kamerunu. K němu administrativně patří i ostrov Annobón (dříve Pagalu).  Navzdory svému názvu nepatří Rovníková Guinea mezi země, jejichž území protíná rovník. Jižní hranice pevninské části Rio Muni leží 200 km severně od rovníku, pouze ostrov Annobón se nachází na jižní polokouli.  Pevninská část je na východě hornatá, kopce zde dosahují výšek až 1 200 metrů. Tropické deštné lesy a savany se nacházejí na náhorních plošinách. Ostrovy jsou převážně vulkanického původu. Na ostrově Bioko se nachází nejvyšší hora Pico Basile s výškou 3 008 metrů, krásné jsou také opuštěné pláže. Ostrov Pagalu je rovinatější, rostou na něm kokosové a olejové palmy. Klima je zde po celý rok horké a zhruba od dubna do října také velmi vlhké (období dešťů).", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Rovníková Guinea je republikou, vzniklou v roce 1968 po téměř 190 letech španělské koloniální nadvlády. Ústava státu platí od roku 1991, kdy se země stala konstituční demokracií s prezidentským systémem, legalizována je i existence více politických stran, neboť do té doby byla legální pouze Demokratická strana Rovníkové Guineje (PDGE).  Od roku 1979 stojí v čele výkonné moci prezident Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, který jmenuje premiéry, vicepremiéry i ministry. Obiang se chopil vlády vojenským pučem v srpnu 1979, kdy svrhl svého strýce Francisca Macíase Nguemu. Ve funkci byl potvrzen prezidentskými volbami roku 1996, 2002, 2009 a naposledy v roce 2016 na další sedmileté období. Všechny tyto volby však byly zahraničními pozorovateli označeny za zmanipulované.  Zákonodárnou moc tvoří jednokomorový parlament – Shromáždění lidových zástupců se 100 křesly. Poslanci parlamentu jsou voleni všelidovým přímým hlasováním na pětileté funkční období. Poslední volby se konaly v roce 2004, kdy PDGE opakovaně potvrdila vedoucí postavení. V současnosti má PDGE zastoupení 98 poslanců, opozice pouze 2.  V čele soudní moci stojí Nejvyšší soud a soudní systém je kombinací španělského a tradičního práva.  V současnosti je politická situace v zemi stabilizována, jelikož veškerá moc se soustřeďuje do rukou prezidenta a jeho strany, ovládající všechny složky státní moci.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Stát je rozdělen do 8 provincií (v závorkách jsou uvedena hlavní města):", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP na hlavu se odhaduje na 20 200 USD (63. na světě, nejvyšší v Africe) a je tvořen následovně: průmysl 92,5 %, zemědělství 2,8 % a služby 4,6 %. Rovníková Guinea je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Základem tohoto růstu byly rozsáhlé zahraniční investice do sektoru těžby ropy, zejména z USA. Země je po Nigérii a Angole třetím největším producentem ropy v subsaharské Africe. Před příchodem „ropné éry“ se hospodářství spoléhalo na zemědělství – především produkci kakaa, kávy a těžbu dřeva.  Státní rozpočet Rovníkové Guineje zaznamenává v posledních 5 letech enormní růst převážně díky platbám poplatků a daní od zahraničních ropných těžebních společností. Příjmy z těžby ropy tvoří celkem až dvě třetiny celkových příjmů vlády, dalším zdrojem příjmů je i DPH a obchodní daně. Díky těmto příjmům se v posledních letech snížila i státní zadluženost.  Zahraniční obchod republiky je od roku 1997 aktivní, zejména v důsledku velkému objemu exportu ropy. Podíl ropy na celkovém vývozu narostl již na více než 90 %. Hlavními obchodními partnery jsou Čína, USA, Španělsko, Pobřeží slonoviny a Francie. K exportním komoditám patří kromě ropy i stavební dřevo a kakao; mezi dovozní položky patří strojírenská zařízení pro ropný těžební sektor, spotřební zboží, automobily apod.  Přes rychlý ekonomický růst je však Rovníková Guinea řazena OSN mezi nejméně rozvinuté země, protože kromě těžby ropy je celkový lidský rozvoj velice nízký.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmysl se na tvorbě HDP podílí velkou částí – přes 95 % a je viditelný výrazný růst (v roce 2001 jen 65 %). Domácímu průmyslu dominuje těžba ropy. Na ostrově Bioko byla v nedávné době vybudována nová rafinerie a byla zahájena výroba nového závodu na výrobu metanolu.  Průmyslový sektor prodělal prudký rozvoj teprve po roce 1996 v souvislosti s těžbou ropy. Předtím byl rozvinut pouze lehký průmysl v okolí města Malabo, který zpracovával ryby na export, dováženou pšenici na mouku, vyráběl rostlinný olej a kakaové máslo. Tento sektor ovšem utrpěl tím, že ztratil koloniální španělskou ochranu a později byl téměř zdevastován.  V zemi dále existuje mnoho malých pil a provozoven na zpracování dřeva. Ve městě Bata se nachází kovovýroba, která zpracovává recyklované kovy a hliník z Kamerunu, a provoz na výrobu stavebních materiálů. V hlavním městě Malabo je také stáčírna nealkoholických nápojů, dovážených z USA.  Ropný sektor je hlavním odvětvím průmyslu. Ložiska ropy v Guinejském zálivu byla poprvé objevena španělskou firmou CEPSA v roce 1991 a tohoto potenciálu bylo využíváno až od roku 1996, kdy výrazně narostl objem těžby – na 17 000 barelů denně. V roce 2005 byla produkce již 420 000 barelů denně a aktuálně je přes 500 000 barelů denně. S dalším výrazným zvyšováním těžby se počítá i v nejbližších letech, protože jsou objevována stále nová ložiska. Dvě současná největší ložiska se nacházejí poblíž břehů Bioka, třetí u pobřeží pevninské Rio Muni. Ropná ložiska jsou doprovázena také bohatými zásobami zemního plynu, zejména na terminálu Alba severně od Bioka. K 1. 1. 2002 byly potvrzeny zásoby ropy kolem 563 mil. barelů, nyní činí kvalifikovaný odhad vysoko přes 3 mld. barelů. Závody na zpracování ropy a zkapalnění plynu se vybudovaly ve spolupráci s americkými firmami Triton Energy, Marathon a ExxonMobil. Prakticky veškerá těžba ropy je kontrolována zahraničními společnostmi; podíl místní vlády na zisku z těžby ropy se pohybuje jen kolem 20 %. O kontrolu nad ropnými nalezišti a zásobami zemního plynu v oblastech společných mořských hranic stále probíhají intenzivní jednání zejména s Nigérií. Nicméně již v září roku 2000 bylo oznámeno, že Rovníková Guinea a Nigérie podepsaly pakt o určení svých mořských hranic a další dohodu o společném využívání ropných zásob. Pakt o hranicích byl podepsán koncem září roku 2000, dohoda o společném využití nalezišť pak dne 3. dubna 2002.  Důležitým surovinovým zdrojem po ropě jsou bohaté zásoby dřeva. Produkce dřeva rostla rychle převážně na počátku 90. let 20. století. Vrcholu dosáhla v roce 1997 a poté začala těžba klesat, jelikož od roku 1998 prudce poklesla poptávka po tropických dřevinách v Asii a navíc byly uplatněny přísné předpisy pro využívání dřevní hmoty, zejména podmínka pro zpracování dřeva ještě před jeho vývozem do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V současnosti se zemědělství podílí 3 % na HDP, ačkoliv zaměstnává 50 % ekonomicky činného obyvatelstva. Třetí nejdůležitější komoditou v rámci ekonomiky země je pěstování kakaových bobů. Rovníková Guinea produkuje kakao na nejvyšší světové úrovni. Jenže po vyhlášení nezávislosti v roce 1968 tento sektor značně upadl a do roku 1993 se produkce dostala až na historické minimum. Ostatními pěstovanými plodinami jsou banány a rýže, rozšířen je i chov domácích zvířat, zejména skotu.  Vynikající podmínky má tento stát také pro rybolov, protože jeden z jeho ostrovů - Annobon - leží přímo uprostřed nejbohatších rybolovných pásem v celém Atlantském oceánu, což je využíváno na vývoz velkého množství tuňáků, krevet a humrů do Španělska.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Služby se podílejí na HDP 4,5 % a celý sektor není výrazně rozvinutý. Největší část zahrnují dopravní služby a logistika pro regionální rozvoj (maloobchodní a velkoobchodní služby). Málo rozvinutá je turistika, ale do budoucna má velký potenciál – převážně pro rekreační pobyty u moře. Podmínkou však bude rozvoj infrastruktury a značné investice.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve srovnání se sousedními státy má Rovníková Guinea rozvinutější infrastrukturu, což ale platí jen pro okolí hlavního města Malabo a metropole Bata. Mimo tuto oblast je silniční síť nedostatečně rozvinutá a neudržovaná. Celkové délka této sítě je 2 880 km, nichž pouhých 10 % je asfaltových. V posledních letech probíhá velká investice do silniční sítě, spolupracuje se s francouzskými a španělskými stavebními společnostmi. V zemi neexistuje systém železnic, avšak jsou tu 3 velké přístavy – Malabo, Luba a Bata.  Pro mezinárodní dopravu slouží 2 letiště – ve městech Malabo a Bata. Letiště v Malabu na ostrově Bioko je nejmodernější a schopné přijmout velké náklady. V plánu jsou velké rozšiřovací práce s podporou vlády Kuvajtu, takže v blízké době by se letiště v Batě mělo stát prvním mezinárodním letištěm v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Většina vyrobené elektrické energie pochází z klasických elektráren na fosilní paliva (přes 90 %), dále se využívá vodních elektráren. Ovšem na pokrytí spotřeby celé země slouží pouze jedna tepelná elektrárna o výkonu 4 MW a jedna malá vodní elektrárna o výkonu 1 MW. V roce 2003 byla postavena plynová elektrárna v komplexu podniku AMPCO na ostrově Bioko.", "section_level": 2}, {"title": "Telekomunikace.", "content": "Na africké poměry je úroveň telefonizace velmi dobrá, v provozu je asi 10 000 pevných linek a 97 000 mobilních linek. V zemi je provozována jedna státní televizní stanice, přičemž monopol na provozování této sítě má společnost Getesa – společný podnik guinejského státu a soukromého vlastníka France Telecom.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Hlavními obyvateli této republiky jsou etnika Bantuů. Největším kmenem jsou Fangové (cca 80 % obyvatel, kteří tvoří 67 klanů), původem z pevninského Río Mbini; značná migrace Fangů na ostrov Bioko měla za následek jejich dominanci nad původními obyvateli ostrova. Těmi jsou Bubiové, dříve označováni také jako \"Fernandinos\" („lidé z ostrova Fernando Pó“); toto druhé nejvýznamnější etnikum v zemi tvoří asi 15 % obyvatel.  V Rovníkové Guineji najdeme mezi místními obyvateli i generace Španělů a Portugalců. Roste počet cizinců ze sousedních států, hlavně z Kamerunu, Nigérie a Gabonu. Rovníková Guinea přijímá také cizince z Asie a černé Afričany jako pracovníky na plantáže s kokosem a kávou. Další Afričané přicházejí z Libérie, Angoly a Mosambiku, Asiaté jsou převážně Číňané s malým počtem Indů. Po vyhlášení nezávislosti tisíce Guinejců odcházely do Španělska. Další obyvatelé odešli do Kamerunu, Gabonu a Nigérie kvůli diktatuře Franciska M. Nguemy. Malé komunity žijí také v Brazílii a některých španělsky mluvících zemí Latinské Ameriky, dále USA, Portugalsku a Francii.  Podle sčítání lidu v roce 2008 žije na území státu Rovníková Guinea 616 459 obyvatel. Věková struktura obyvatel:", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Ústavní právo ustanovuje jako oficiální jazyky španělštinu a francouzštinu, i když španělština jednoznačně převažuje. Původní jazyky jsou uznány jako jednotné části národní kultury. Největší skupiny Guinejců mluví španělsky, převážně ti, kteří žijí v hlavním městě Malabu. Španělština je oficiálním jazykem od roku 1844. V červenci 2007 prezident Teodoro Obiang Nguem Mbasogo rozhodl, aby se portugalština stala třetím oficiálním jazykem za účelem plného členství v CPLP (Společenství portugalsky mluvících zemí).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většinu obyvatel tvoří křesťané (převážně římskokatolického vyznání), jejich víra však zahrnuje i prvky tradičních kultů.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V zemi jsou umístěny gramotné kulturní organizace s podporou španělské vlády. Země má jednu univerzitu – UNGE (Universidad Nacional de Guinea Ecuatorial) s kampusem v Malabu – a lékařskou fakultu nacházející se ve městě Bata. Tato fakulta je podporována vládou Kuby a jejími zaměstnanci jsou kubánští učitelé a lékaři.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kultura této země je mnohem více zdokumentována než v jiných afrických zemích. Je to částečně kvůli malé rozloze a lidnatosti. Kultura je spojena se starobylými rituály a písněmi. To je typické pro kmen Fangů, zatímco hlavní město je velmi ovlivněno španělskými tradicemi a zvyky z dob kolonialismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rovníková Guinea je přímořský stát ve Střední Africe. Leží asi 200 km severně od rovníku mezi republikami Kamerun a Gabon, na západě přiléhá ke Guinejskému zálivu, v němž nejbližším sousedem je Svatý Tomáš a Princův ostrov. Dřívější španělská kolonie na tomto území se jmenovala Španělská Guinea (od r. 1926, předtím Río Mbini), po získání nezávislosti přijal nový stát jméno odrážející blízkost rovníku a Guinejského zálivu. Jedná se o jediný stát pevninské Afriky, kde je španělština oficiálním jazykem (krom autonomních Španělských severoafrických držav v sousedství Maroka).", "tgt_summary": "Equatorial Guinea (; ; ), officially the Republic of Equatorial Guinea (,, ), is a country located on the west coast of Central Africa, with an area of. Formerly the colony of Spanish Guinea, its post-independence name evokes its location near both the Equator and the Gulf of Guinea. Equatorial Guinea is the only sovereign African state in which Spanish is an official language., the country had a population of 1,225,367.", "id": 1498171}
{"src_title": "Severní Korea", "tgt_title": "North Korea", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Po porážce Japonska v roce 1945 byla Korea bez konzultace s korejskou reprezentací rozdělena vítěznými státy USA a SSSR na dvě části, severní, ovládanou Sovětským svazem, a jižní, ovládanou USA. Jejich hranici tvořila 38. rovnoběžka. Jelikož se obě okupační správy nedokázaly dohodnout na společné správě, došlo v roce 1948 ke vzniku dvou ideologicky antagonistických států, \"Korejské lidově demokratické republiky\" a \"Korejské republiky\". Následně stáhly USA i SSSR své jednotky z Koreje.", "section_level": 1}, {"title": "Korejská válka.", "content": "Válečný konflikt z let 1950–1953. Dne 25. června 1950 překročila vojska severokorejské lidové armády 38. rovnoběžku (demarkační linii) s cílem sjednotit Koreu pod komunistickou vládou. Následně byly do Koreje povolány jednotky OSN v čele s USA, aby čelily invazi. Na severokorejské straně se do války později zapojila také Čína a v menší míře i SSSR. V průběhu války došlo několikrát ke změně situace. K příměří mezi OSN na jedné straně a KLDR s Čínou na druhé došlo 27. července 1953 (Korejská republika a KLDR jsou oficiálně stále ve válečném stavu). Ve válce bylo zabito nebo pohřešováno až 3,5 milionu vojáků a civilistů na obou stranách.  Současná demarkační linie je považována za nejstřeženější hranici světa. Demilitarizovanou zónu tvoří 250 kilometrů dlouhý a 4 kilometry široký pás. Ročně hranici navštíví přes milion návštěvníků. Pouhých 700 metrů od jižní hranice leží nádraží Dorasan, které je zatím přerušeno.  Dne 27. května 2009 KLDR oznámila, že se příměřím již necítí vázána. Dne 23. listopadu 2010 zaútočila na jihokorejský ostrov Jon-pchjong.  Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny 8. března 2013, poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.  9. ledna 2018 se sešli zástupci Severní a Jižní Koreje, aby projednali možnou účast severokorejských sportovců na olympiádě v Jižní Koreji. Účast byla domluvena a obě strany se zároveň shodly na obnovení vojenské horké linky a na obnovení vojenských rozhovorů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "Po válce dosahovala státně řízená ekonomika KLDR vysokého růstu. Země byla považována za druhou nejindustrializovanější v Asii po Japonsku. Doba růstu skončila v 70. letech. V 90. letech se k ekonomickým potížím přidaly povodně a sucha, což spolu s rozpadem východního bloku vedlo k severokorejskému hladomoru v 2. polovině 90. let. Nefunkčnost státního sektoru vedla v zemi k rozvoji tržní ekonomiky, která je ale stále oficiálně zakázána.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Země se nachází na severu Korejského poloostrova. Na severozápadě sousedí s Čínou, v severovýchodním cípu země je krátký úsek hranice s Ruskem; na jihu se nachází téměř nepropustná hranice s Jižní Koreou. Západní pobřeží omývají vody Žlutého moře, na východě se rozlévá Japonské moře.  Terén je velmi hornatý, kopce a hory jsou proloženy úzkými a hlubokými údolími. Nejvyšší horou je Pektusan, vyhaslá sopka měřící 2 744 m n. m., která se nachází na severní hranici země.  Pobřežní pláně jsou na západě široké a na východě nespojité. Velká většina obyvatel žije v rovinách a nížinách. Podle zprávy programu OSN pro životní prostředí z roku 2003 pokrývají lesy přes 70 procent země, většinou na strmých svazích. Nejdelší řekou je Jalu o délce 790 kilometrů.  Zimy přinášejí jasné počasí, proložené sněhovými bouřemi v důsledku severních a severozápadních větrů, které vanou od Sibiře. Léto bývá zdaleka nejteplejší, nejvíce vlhké a nejdeštivější období roku, protože jižní a jihovýchodní monzunové větry přinášejí vlhký vzduch od Tichého oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politická ideologie.", "content": "V roce 1955 vyhlásil Kim-Ir-Sen severokorejskou ideologii čučche. Ta kombinuje neokonfucianismus, stalinismus a maoismus. Čučche má tři, resp. čtyři části:", "section_level": 2}, {"title": "Kult osobnosti.", "content": "Severokorejská vláda má kontrolu nad mnoha aspekty národní kultury a tato kontrola se používá k zachování kultu osobnosti okolo Kim Ir-Sena a v menší míře Kim Čong-ila. Novinář Bradley Martin při návštěvě Severní Koreje v roce 1979 poznamenal, že téměř všechna hudba, umění a sochařství, které pozoroval, oslavuje „velkého vůdce“ Kim Ir-sena, jehož kult osobnosti byl poté rozšířen na jeho syna, „milovaného vůdce“ Kim Čong-ila. Bradley Martin také řekl, že je v KLDR rozšířená víra, že Kim Ir-sen „stvořil svět“ a Kim Čong-il může „kontrolovat počasí“.", "section_level": 2}, {"title": "Politické čistky.", "content": "Ve vládních a nejvyšších vojenských kruzích dochází v KLDR pravidelně k politickým čistkám. Vůdce státu k nim přistupuje, když se cítí být ohrožen např. z důvodu neloajality nebo kritiky jeho politiky. K čistkám pravidelně přistupoval zakladatel totalitní KLDR Kim Ir-sen, jeho syn a následovník Kim Čong-il a nyní i jeho vnuk, který převzal žezlo, Kim Čong-un.  V prosinci 2013 byl například za vlastizradu popraven velmi vysoce postavený Kim Čong-unův strýc Čang Song-tchek, který chtěl podle rozsudku provést státní převrat. V roce 2015 bylo k dubnu údajně popraveno nejméně 16 činitelů, z nichž někteří kritizovali vůdcovu politiku. Mezi nejvýše postavené z nich patřil ministr obrany Hjon Jong-čol, který byl obviněn z vlastizrady a 30. dubna, dva nebo tři dny po zatčení, byl bez soudu veřejně popraven protiletadlovou zbraní. Vážnost u vůdce údajně ztratil, když usnul během vojenské přehlídky.  V červnu 2016 zmínil Státní odbor bezpečnosti na sjezdu strany „protistranické a kontrarevoluční postoje“ Kim Čong-čina, místopředsedy vlády pro vzdělání. Někdo ho podle jihokorejského ministerstva pro sjednocení udal za „špatné držení těla při sezení v tribuně“. V červenci 2016 byl zastřelen a od nástupu Kim Čong-una do této doby bylo už podle Jižní Koreje celkem popraveno v rámci čistek na 70 státních představitelů.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Zpočátku měla Severní Korea diplomatické vztahy pouze s dalšími komunistickými zeměmi. V letech 1960 až 1970 začala provádět nezávislou zahraniční politiku, navázala vztahy s mnoha rozvojovými zeměmi a připojila se k hnutí nezúčastněných zemí. Na konci 80. let a v 90. letech byla zahraniční politika země s kolapsem východního bloku uvržena do chaosu. Hospodářská krize měla za následek uzavření 30% ambasád. V roce 2012 měla Severní Korea diplomatické vztahy se 162 zeměmi, stejně jako Evropskou unií a palestinskou samosprávou. Ambasády měla ve 42 zemích. Severní Korea má pokračující silné vazby se svými socialistickými spojenci v jihovýchodní asii jako je Vietnam a Laos, ale také Kambodža. Státy bývalého Sovětského svazu i Čína se od Severní Korey po mnoha jaderných testech oficiálně distancovaly, nicméně v poslední době nabývá na významu politicko-ekonomický vztah s Ruskem v důsledku západních sankcí za anexi Krymu a podílu v Ukrajinské krizi.", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Korejská lidová armáda je název pro místní vojenskou organizaci. V aktivní službě je 1 106 000 vojáků a 8 389 000 je rezervistů nebo polovojenských jednotek, což z ní činí největší vojenskou organizaci. Okolo 20% mužů mezi 17 až 54 lety slouží v pravidelných vojenských jednotkách a přibližně jeden z 25 občanů je vedený jako voják. Korejská lidová armáda má pět odnoží: pozemní síly, námořnictvo, letectvo, speciální operační síly a raketové síly. Velení korejské lidové armády spočívá jak na Ústřední vojenské komisi korejské strany práce, tak na nezávislé komisi pro státní záležitosti. Je podřízeno Ministerstvu lidových ozbrojených sil. Země též vyvíjí jaderné zbraně a rakety.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění země.", "content": "Země má tříúrovňovou administrativní hierarchii. Na jejím vrcholu stojí 9 provincií, tři města se speciálním postavením a tři speciální administrativní oblasti. Na druhé úrovni stojí města, okresy a distrikty, na třetí úrovni jsou městské části, obce, vesnice a dělnické distrikty.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Země je ekonomicky velmi slabá a vyčerpaná. Velkou podporu měla od SSSR a dalších lidově demokratických zemí, avšak po kolapsu Východního bloku na začátku 90. let se stala jednou z mála zemí, kde se režim nezhroutil, a staré vazby tak byly přetrhány. To vedlo k ohromné krizi, jejímž následkem byl jak hladomor, tak hospodářský úpadek. Přestože hospodářská výkonnost stále klesá, země vynakládá stále v poměru se svými sousedy enormní náklady na zbrojení. Veškerá technika včetně vojenské je však vzhledem k izolaci státu považována za velmi zastaralou, nicméně nepočetné elitní vojenské jednotky disponují kvalitními zbraněmi. Země trpí nedostatkem elektrické energie; v důsledku toho musí být radikálně omezena spotřeba domácností – povolen je jen určitý počet spotřebičů, během noci pak bývá energie odpojená. Ochromena je též doprava; soukromé vlastnictví automobilů téměř neexistuje a obyvatelé cestují většinou na kolech nebo hromadnou dopravou.  Enormní ekonomické obtíže se Severní Korea snaží řešit vytvářením ekonomických zón jako je Kesong.  Z plochy celé Severní Koreje zabírají 74,5 % lesy, 19,2 % pak orná půda. V zemědělství pracuje 33 % ekonomicky činného obyvatelstva.  V roce 2017 s popularitou bitcoinu a jiných kryptoměn zaútočila Severní Korea několikrát na světové burzy virtuálních měn. Režimu to umožňuje se vyhýbat mezinárodním sankcím, protože tato měna operuje zcela mimo kontrolu jednotlivých vlád či bank, což umožňuje provádět v ní v podstatě anonymní platby.", "section_level": 1}, {"title": "Dovoz a vývoz.", "content": "Těží se nerostné suroviny v různém stupni zpracování (uhlí, železná ruda, vápenec, magnezit, grafit, měď, zinek, olovo a drahé kovy). Největšími obchodními partnery jsou přirozeně její sousedi: Čína a – vzhledem ke špatným vztahům paradoxně – Jižní Korea.  Na vývoz se vyrábí ocel, surové železo, cement, sůl. Vyváží se továrenské výrobky (včetně zbraní), zemědělské a rybářské produkty (rýže, kukuřice, brambory, luštěniny, sójové boby, ryby, skot, prasata, vepřové maso a vejce). Hodnota vývozu byla v roce 2010 2,5 miliardy dolarů, což Severní Koreu staví na úroveň Ugandy, Senegalu nebo San Marina.  Dováží se ropa, koksovatelné uhlí, textil, obilí, pšenice, hnojiva, stroje a ostatní zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz drog.", "content": "Kvůli dobrým výnosům začala KLDR na začátku desetiletí v rámci státem ovládaného byznysu vyrábět drogy, především metamfetamin, kterým se stala vyhlášenou, a opiáty. Do zahraničí je distribuovala například pomocí diplomatů. Každému bylo přiděleno 20 kg nespecifikovaných drog s pokynem prodat je na ulici alespoň za 300 tisíc USD. Splnění úkolu mělo být podle úřadů KLDR projevem loajality ke straně. Doslova tak měli, jak píše jihokorejský server \"chosun.com\", prodejem oslavit nadcházející narozeniny otce moderní KLDR Kim Ir-sena. Drogové operace probíhaly pod dohledem speciálního \"Úřadu 39\" s minimálně mlčenlivým souhlasem vedení KLDR. Po několika skandálech byl ale tento diplomatický kanál zrušen a zavřeny byly také některé varny. Výroba ale přetrvala a napojila se na kriminální gangy zapojené na asijské překupníky pašující drogy ze země s vědomím jejího vedení.  Izolovaná země se tímto prodejem drog snaží zoufale získat zahraniční měny v hotovosti. Ročně tak na vývozu KLDR vydělá 200 mil. USD. Obchod s drogami se začíná dotýkat i místních obyvatel v naprosté většině žijících v naprosté chudobě, kteří nemají často na léky a dostupným metamfetaminem, kterému říkají familiárně \"led\", si tak léčí například i chronické nemoci a rakovinu. KLDR ale v poslední době (2016) začala své občany od užívání této drogy odrazovat s tím, že to vede ke slabosti zneužitelné nepřítelem.  Hlavním odbytištěm severokorejského metamfetaminu je Čína a podle odborníků nemá jeho čistota obdoby a dosahuje až 98 procent. Zejména severovýchod Číny je nejohroženější a raketově zde roste počet závislých, kteří metamfetaminu říkají \"ledová droga\". Oblíbenost drogy roste i mezi celebritami a Čína uznává, že s ní má problém. Čínští policisté ročně zadrží metamfetamin za desítky milionů dolarů, což je jen špička ledovce. Čína ale považuje původ zadrženého metamfetaminu za citlivou informaci a nechce ji sdělit.", "section_level": 3}, {"title": "Daně.", "content": "Obyvatelé KLDR neodvádějí státu daně. Všechny přímé daně byly v KLDR zrušeny v roce 1974. KLDR se tak stala první zemí na světě, která nemá přímé daňové zatížení obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Individuální turistika je možná. Do země se jezdí pomocí skupinových zájezdů, ale některé cestovní kanceláře nabízejí i samostatné zájezdy. Turisté jsou po celou dobu návštěvy pod dozorem svých průvodců. Vše je přísně organizováno. Je velmi obtížné (téměř nemožné), aby se turisté dostali do běžného hovoru s místními lidmi. Pokud se tak stane, místní obyvatelstvo čeká postih ze strany státu. Nejčastěji je navštěvováno hlavní město Pchjongjang.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "S výjimkou malé čínské komunity a několika etnických Japonců je severokorejské obyvatelstvo o počtu 24 852 000 lidí etnicky homogenní. Demografové ve 20. století odhadovali, že počet obyvatel by měl v roce 2000 narůst na 25,5 milionů a 28 milionů do roku 2010, k čemuž však vzhledem k hladomoru v Severní Koreji nedošlo. Začal cca v roce 1995, trval tři roky a měl za následek smrt 300 000 až 800 000 Severokorejců ročně. Úmrtí byla většinou zapříčiněna nemocemi z podvýživy jako zápal plic a tuberkulóza než z hladovění.  Mezinárodní dárci vedení Spojenými státy zahájili v roce 1997 dodávky potravin přes světový potravinový program v boji proti hladomoru. Navzdory drastickému snížení podpory během Bushovy administrativy se situace postupně zlepšovala. Počet podvyživených dětí se snížil z 60 % v roce 1998 na 37 % v roce 2006 a 28 % v roce 2013. Domácí produkce potravin se v roce 2013 téměř zotavila na doporučenou roční úroveň 5,37 milionů tun ekvivalentu obilovin, ale světový potravinový program ohlásil pokračující nedostatek rozmanitosti potravin a přístup k tukům a bílkovinám.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Severní Korea sdílí s Jižní Koreou jazyk korejštinu, ačkoli v obou zemích existují některé rozdíly a dialekty. Severokorejci popisují svůj pchjongjangský dialekt slovem \"munhwa\" („kultivovaný jazyk“), na rozdíl od jihokorejského dialektu v Soulu \"p'jodžuno\" („průměrný jazyk“), který je vnímán jako dekadentní, protože využívá slova přejatá z japonštiny a angličtiny.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Svoboda náboženského vyznání a právo na náboženské obřady jsou ústavně zaručeny, ale v praxi podléhají omezením. Podle zpráv je 64,3 % obyvatel bez vyznání, 16 % praktikuje korejský šamanismus, 13,5 % čeondoismus, 4,5 % jsou buddhisté a 1,7 % jsou křesťané.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Povinná školní docházka trvá jedenáct let a je celá zdarma včetně učebnic, uniforem, ubytování a stravování. Zahrnuje  Vysokoškolské vzdělání je nepovinné a dělí se na dva typy:  Mezi nejvýznamnější vysoké školy patří Kim Ir-senova univerzita a Univerzita vědy a technologie v Pchjongjangu.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Podle poslední zprávy Amnesty International z roku 2010 je v Severní Koreji akutní nedostatek lékařů, pokud jsou vůbec nějací k dispozici, často jim chybí patřičné vzdělání a svou práci vykonávají zdarma. Uvádí se také, že operace jsou velmi často prováděny bez anestetik, a to za pomocí přivázání pacienta řemeny k operačnímu stolu. V nemocnicích nejsou dodržována ani ta nejzákladnější hygienická pravidla, injekční jehly jsou používány vícekrát, jsou tedy nesterilní, nástroje určené k operacím se rovněž nesterilizují a operace se dosti často provádějí pouze při svíčkách, kvůli výpadkům dodávek proudu.  Koncem března 2020, kdy v rámci pandemie COVID-19 bylo nakaženo již téměř 250 tisíc lidí, severokorejský režim stále nehlásil jediného nakaženého. Kvůli zamlčování informací, nízké úrovni zdravotnictví i podvýživě téměř poloviny obyvatel by epidemie mohla v KLDR mít katastrofální následky. I kdyby k nim došlo, zřejmě to neohrozí stabilitu režimu, který ani v době pandemie nepřestal s odpalováním raket.", "section_level": 2}, {"title": "Lidská práva.", "content": "Severní Korea je jednou ze zemí, která je velmi izolovaná od okolního světa a kde jsou soustavně porušována lidská práva. Zprávy mnoha organizací za lidská práva a zahraničních vlád obviňují severokorejskou vládu z jejich omezování; nejvíce kritizováno je omezování práva Severokorejců na svobodné opuštění své země.  Severní Korea je obviňována ze zřizování koncentračních táborů. Amnesty International odhaduje, že v koncentračním táboře Jodok je v roce 2011 zadržováno asi 200 000 lidí. Do tábora jsou spolu s „třídními nepřáteli“ zavírány i jejich děti a další příbuzní. Jeden z dokumentárních pořadů televize BBC ukázal, že v jednom z těchto táborů testují Severokorejci na vězních chemické zbraně v plynové komoře.  Všechna média jsou státní a jsou cenzurována. Internet je cenzurován a je zamezen vstup na stránky odporující režimu, jde vlastně o intranet. Pod severokorejskou doménou.kp je registrováno pouze 28 webových stránek.  Reklama se do této země dostala poprvé až v roce 2008. Fastfood byl dlouho zakázán jako západní zhýčkanost. Kolem roku 2009 bylo však v jednom obchodě v hlavním městě povoleno koupit si hot dog nebo hamburger.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život v KLDR.", "content": "Průměrný měsíční plat se pohybuje okolo 100 dolaru měsíčně. Vláda svým občanům poskytuje dvakrát do roka ošacení a jednou do roka nové boty. Potraviny dostávají občané podle mnoha kritérií, příděly jsou rozdělovány podle práce, původu, zařazení do určité společenské kategorie apod. K nákupu spotřebního zboží jako je televize, rozhlas, hodinky apod. potřebujete souhlas ze své práce. Je zakázáno sledovat či poslouchat jakékoli jiné stanice než severokorejské. Na televizních knoflících jsou umístěny papírové plomby, tak aby nedošlo k přepnutí na jinou stanici, příslušné úřady provádějí namátkové kontroly, zda nejsou plomby porušeny.  V každé domácnosti musí viset portréty „velkých vůdců“ (Kim Ir-sen, Kim Čong-il, Kim Čong-un), pravidelně musí být tyto portréty otírány od prachu, je na to určen i speciální bílý hadřík. Občané rovněž nosí odznáčky, na kterých jsou tito vůdci vyobrazeni. V jednotlivých domech hlídají své spolubydlící takzvané „inmimbandžang“, které musí předávat zprávy státní bezpečnosti. Děti se vždy musí postarat o své rodiče. V případě, že dojde k rozvodu manželství, děti zůstávají v otcově rodině. Propaganda je v zemi tak silná, že si velké množství lidí myslí, že se v Severní Koreji žije nejlépe na světě a v podstatě jsou rádi, že zde mohou žít, jelikož jsou od útlého věku vychováváni k poslušnosti a absolutně odrazování od demokratického a kapitalistického způsobu života.  V poslední době se zde začaly v hojné míře používat mobilní telefony, které jsou ovšem pro většinu lidí, žijících na venkově, stále nedostupné.  Mezi klasický tradiční pokrm patří korejské \"kimčchi\", které se skládá z čínského zelí, které se nechá pár hodin na drobno nakrájené plavat v solném nálevu, následně se opláchne, prokládá se s pastou, která se skládá z chilli, zázvoru, česneku, jarní cibulky a ústřicovou pastu. Nechává se 14 dní při pokojové teplotě kvasit.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Vláda po většinu 20. století zdůrazňovala optimistické melodie založené na lidové hudbě a také revolucionářskou hudbu. Ideologické zprávy jsou sdělovány přes masivní orchestrální skladby, jako je \"Pět velkých revolučních oper\", založených na tradičním korejském \"changgeuk\" (korejská opera). Revoluční opery se od svých západních protějšků liší přidáním tradičních nástrojů do orchestru a vyhýbají se recitativu.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Na rozdíl od bývalého Sovětského svazu zde neexistuje žádné literární podzemí a nejsou známí žádní disidenti-spisovatelé. Všechna nakladatelství jsou ve vlastnictví vlády nebo strany práce, protože jsou považována za důležitý nástroj propagandy a agitace. Nakladatelství dělnické strany Koreje má mezi nimi největší autoritu a vydává veškeré práce Kim Ir-sena, ideologické vzdělávací materiály a dokumentů stranické politiky. Zahraniční literatura zde nevyšla do roku 1984, kdy byly vydány indické, německé, čínské a ruské pohádky, \"Tales from Shakespeare\" a některé práce Bertolta Brechta a Ericha Kästnera.  Kim Ir-senovy osobní práce jsou považovány za „klasická mistrovská díla“, zatímco ta vytvořená pod jeho instruktáží jsou označena jako „modely literatury čučche“. Patří mezi ně \"Osud mužů obranného sboru\", \"Píseň Koreje\" a \"Nesmrtelná historie\" či série historických románů zobrazující utrpení Korejců pod japonskou okupací. Od 80. let po 21. století bylo publikováno více než čtyři miliony literárních prací, ale téměř všechny patří do úzkého výběru různých politických žánrů, jako je „první armádní revoluční literatura“.  Sci-fi se považuje za druhořadý žánr, protože se poněkud odchyluje od tradičních norem podrobných popisů a metafor vůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Většina moderních totalitních režimů si je vědoma skryté síly filmové produkce. \"\"Ze všech umění je pro nás film uměním nejdůležitějším,\"\" měl říci Vladimír Iljič Lenin v únoru roku 1922 svému tehdejšímu komisaři osvěty Anatoliji Lunačarskému. Filmovým fanouškem byl i Kim Čong-il, který podle BBC vlastnil sbírku dvaceti tisíc DVD. Mimo jiné napsal severokorejský vůdce i více než třistastránkové pojednání o filmovém umění a několik dalších statí na toto téma. Mezi jeho oblíbené snímky měly patřit akční série Rambo a James Bond, dále horory jako Pátek třináctého nebo hongkongské akční filmy. Z herecké profese dával údajně přednost Elizabeth Taylorové a Seanu Connerymu.  Známý je i příběh jihokorejského režiséra Šin Sang-oka a jeho manželky, herečky Čoi Un-hui, které v roce 1978 postupně unesla severokorejská tajná služba z Hongkongu, kam se Šin vydal pátrat po své zmizelé přítelkyni (svatební obřad proběhl až později na přání Kim Čong-ila). O jejich anabázi, během níž byl režisér po dvouletém věznění za pokus o útěk donucen natočit sedm filmů, vypráví i kniha \"Kim Čong Il uvádí\". Nejznámějším filmem, který Šin v Severní Koreji natočil, je středověká variace na téma Godzilla nazvaná Pulgasari z roku 1985. Se speciálními efekty pomohlo severokorejským filmařům japonské studio Toho a v gumovém převleku ještěra vystupoval kaskadér Kenpačiro Sacuma, který ztvárnil i originální Godzillu v sérii filmů od roku 1984 do roku 1995.  Počet snímků natočených v produkci Severní Koreje ale zálibě Kim Čong-ila ve filmovém umění ani zdaleka neodpovídá, vyprodukováno bylo pouze malé množství snímků.  Je možné připomenout titul Mstitel s píšťalou natočený v roce 1986, který byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let součástí úspěšné vlny snímků s tématikou bojových umění. Trénink mladého Hong Kil-donga, jakéhosi korejského Robina Hooda, který probíhal pod taktovkou taoistického dědečka, jehož v českém znění namluvil Rudolf Hrušínský, vidělo během roku 1988 v českých kinech 557 tisíc diváků a stal se tak patnáctým nejnavštěvovanějším filmem roku.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Na většině škol se každodenně hraje fotbal, basketbal, stolní tenis, gymnastika, box a další. V zemi je populární fotbalová liga a zápasy jsou často vysílány v televizi. Severokorejská fotbalová reprezentace se účastnila mistrovství světa ve fotbale 2010, kde prohrála všechny tři zápasy proti Brazílii, Portugalsku a Pobřeží slonoviny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní Korea, oficiálně Korejská lidově demokratická republika (zkráceně KLDR), je stát ve východní Asii na severní části Korejského poloostrova. Na severu sousedí převážně s Čínou a v nejsevernějším rohu poloostrova také 11,87 km s Ruskem. Na jihu vede podle 38. rovnoběžky hranice s Jižní Koreou. Tato hranice je jedním z nejmilitarizovanějších míst planety. Počet obyvatel se odhaduje na 23 milionů. Hlavním městem je Pchjongjang. Vládní stranou je Korejská strana práce, státní ideologií je tzv. čučche. Severní Korea má třetí největší armádu na světě (cca 1,3 miliónu vojáků) a rozvinutý jaderný program, ale co se týká hospodářství v oblasti průmyslového rozvoje či potravinové soběstačnosti, je země velmi zaostalá.", "tgt_summary": "North Korea (Korean:, MR: \"Chosŏn\" or literally, MR: \"Pukchosŏn\"), officially the Democratic People's Republic of Korea (DPRK or DPR Korea; Korean:, \"Chosŏn Minjujuŭi Inmin Konghwaguk\"), is a country in East Asia constituting the northern part of the Korean Peninsula. The country is bordered to the north by China and by Russia along the Amnok (known as the Yalu in Chinese) and Tumen rivers, and to the south by South Korea, with the heavily fortified Korean Demilitarized Zone (DMZ) separating the two. North Korea, like its southern counterpart, claims to be the legitimate government of the entire peninsula and adjacent islands. Pyongyang is the country's capital and largest city.", "id": 1122215}
{"src_title": "Volby", "tgt_title": "Election", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Demokracie ve starověkém Řecku používala volbu losem. U odborných funkcí, kde volba losem byla riskantní, se volilo aklamačně (= veřejným hlasováním).", "section_level": 1}, {"title": "Současné druhy voleb.", "content": "Volby mohou být organizovány jako:  Demokratické volby, včetně voleb v Česku jsou většinou:  V historii se vyvinulo mnoho různých volebních systémů, v různých zemích světa se volí jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Volby v jednotlivých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volby v Česku.", "content": "V Česku se volí do Evropského parlamentu, do krajských zastupitelstev, do obecní samosprávy (obecní zastupitelstva a zastupitelstva městských částí nebo městských obvodů ve městech, kde městské části či městské obvody existují), do Senátu, do Poslanecké sněmovny a prezident. Volby probíhají na základě příslušných zákonů a osoba je do úřadu volena na dobu určitou.", "section_level": 2}, {"title": "Volby v Československu.", "content": "První zákonodárný sbor v Československu, Revoluční národní shromáždění, nevznikl na základě voleb. Volilo se až od roku 1920 do dvoukomorového Národní shromáždění republiky Československé, které se skládalo se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Po válce mělo Národní shromáždění pouze jednu komoru.  Po komunistickém převratu v roce 1948 byl omezen systém politických stran a volby se staly pouze formálními. V roce 1969 vzniklo Federální shromáždění, skládající se ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, a zastupitelské sbory národních republik Česká národní rada a Slovenská národní rada. Po sametové revoluci v roce 1989 se systém politických stran začal obnovovat, v roce 1990 se opět konaly svobodné volby. Po rozpadu státu se Česká a Slovenská národní rada 1. ledna 1993 bez voleb změnily na parlamenty nově vzniklé České republiky a Slovenské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Regulérnost voleb.", "content": "To, zda volby nebyly ovlivněny, lze testovat i statisticky. Například Benfordův zákon poukázal na pravděpodobné manipulace během prezidentské volby v Íránu 2009. Systematické statistické neregulérnosti může přinést i korelace mezi účastí ve volbách a ziskem hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby jsou hlavním mechanismem zastupitelské demokracie, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se na chodu země. Občané delegují svého zástupce a předávají mu některé své pravomoci, vybírají jej při hlasování (vhazují volební lístek se jménem kandidáta do urny, nebo na příslušném stroji označí jméno svého kandidáta). Vítěz voleb, většinou jím je zvolená nadpoloviční většina, získá právo rozhodovat o zásadních věcech dotýkajících se všech obyvatel. Praktiky jako gerrymandering však volby dělají nespravedlivé.", "tgt_summary": "An election is a formal group decision-making process by which a population chooses an individual to hold public office. Elections have been the usual mechanism by which modern representative democracy has operated since the 17th century. Elections may fill offices in the legislature, sometimes in the executive and judiciary, and for regional and local government. This process is also used in many other private and business organizations, from clubs to voluntary associations and corporations.", "id": 1540972}
{"src_title": "Ivančice", "tgt_title": "Ivančice", "src_document": [{"title": "Název města.", "content": "Jméno Ivančice je odvozeno od Ivaň nebo Na Ivani, jak se nazývalo hradiště na ostrožně dnešního kopce Réna, který se nachází jižně od města.  Lidově jsou označovány jako Vančice nebo též Vangl.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ivančice byly založeny počátkem 13. století, první zmínka pochází z roku 1221, kdy jsou uváděny v predikátu Mikuláše z Ivančic, který byl zřejmě knězem. Středověké měšťanské domy na náměstí se dochovaly do dnešní doby. Svého vrcholu dosáhly v 16. století, kdy zde sídlili českobratrští biskupové a pracovala zde jejich tiskárna. Ivančice také měly historicky jednu z nejstarších a nejvýznamnějších židovských obcí na Moravě, v bývalé židovské čtvrti je dodnes dochována empírová synagoga a severně od města také místní hřbitov, jedno z nejstarších a nejrozlehlejších židovských pohřebišť na Moravě. Po roce 1848 se město stalo centrem hospodářského života celého okolí. V roce 1859 byla zřízena ivančická nemocnice.  Od 20. let 19. století do 70. let 20. století se v okolí města pěstoval chřest. Od 90. let 20. století zde každoročně probíhají tradiční slavnosti věnované této zelenině, je plánována také realizace malé chřestové zahrady u Stříbského mlýna.  V roce 1949 k Ivančicím připadly blízké obce Alexovice, Letkovice a Němčice. K 1. červenci 1980 pak byly k Ivančicím připojeny i obce Budkovice, Řeznovice a Hrubšice. Od roku 2003 jsou Ivančice obcí s rozšířenou působností, jejich správní obvod čítá celkem 17 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Ve volebním období 2002–2006 byl starostou města Vojtěch Adam (KSČM) a místostarostou Jaroslav Pospíchal (KSČM). Ve volebním období 2006–2010 byl starostou města Vojtěch Adam (KSČM). Místostarostou byl Jaroslav Pospíchal (KSČM) a Mgr. Pavel Dočkal. Ve volebním období 2010–2014 byl starostou města poslanec Vojtěch Adam (KSČM) a místostarostou Radoslav Skála (KSČM).  V letech 2002 až 2014 byl tedy vždy starostou Vojtěch Adam (nestraník za KSČM). I když v komunálních volbách v roce 2014 získala KSČM nejvíce hlasů, na post starosty nedosáhla. Vznikla široká koalice v čele se Sdružením STAN. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva 5. listopadu 2014 byl starostou zvolen Milan Buček (lídr STAN, člen TOP 09), uvolněným místostarostou byl zvolen Jaroslav Sojka (SsČR), neuvolněným místostarostou byl zvolen Roman Sládek (NEZ).  V komunálních volbách 2018 kandidovalo do zastupitelstva města 10 volebních stran. Volby vyhrálo politické hnutí STAN, v čele se starostou Milanem Bučkem, které získalo v patnáctičlenném zastupitelstvu 7 mandátů. Na druhém místě se umístili Soukromníci se dvěma mandáty. Třetí místo obsadila KSČM se dvěma mandáty. Po jednom mandátu v zastupitelstvu mají hnutí NEZ, ANO, KDU-ČSL a PRO Zdraví a Sport. Do zastupitelstva se nedostaly ČSSD, ODS a SPD.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Přeshraniční spolupráce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivančice (, v jidiš אייבעשיץ \"Ejbešic\") jsou město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Nacházejí se 20 km jihozápadně od Brna, v Boskovické brázdě, při soutocích řeky Jihlavy s Oslavou a Rokytnou. V Ivančicích bydlí obyvatel. Město je centrem širšího okolí a mikroregionu Ivančicko.", "tgt_summary": "Ivančice (;, ) is a town in the South Moravian Region of the Czech Republic, south-west of Brno. The town has approximately 9,700 inhabitants. It lies on the confluence of Oslava, Jihlava and rivers.", "id": 1741108}
{"src_title": "Davidova hvězda", "tgt_title": "Star of David", "src_document": [{"title": "Původ Davidovy hvězdy.", "content": "Hexagram původně nebyl specificky židovským symbolem, ale obecně používaným (a nábožensky vykládán) geometrickým obrazcem, podobně jako například pentagram nebo svastika. V souvislosti s židy se Davidova hvězda poprvé objevuje na židovské pečeti ze 7. století před Kr., která byla objevena ve městě Sidon. Našla se i v několika synagogách z doby druhého Chrámu (515 před Kr. – 70 po Kr.), Tam však zřejmě plnila spíše funkci dekorativního motivu (v helénistické době jinak oblíbeného), než specificky židovského symbolu.  V židovském náboženském kontextu se Davidova hvězda poprvé objevuje na náhrobním kameni z jihoitalského města Taranto, který pochází asi z 3. století po Kr. V rabínské literatuře se vůbec nezmiňuje; první zmínka o ní se nachází ve spise karaitu Jehuda Hadasiho\" Eškol ha-kofer\" z poloviny 12. století. V kapitole 242 se uvádí:\" „mezuzu chrání sedm andělé, Michael, Gabriel atd.. (...) Hospodinovo jméno tě bude chránit. A také onen symbol, který se nazývá Davidův štít, (napsaný) při každém andělu a na konci mezuzu...“\" V raném středověku byla tedy Davidova hvězda používaná – a nejen mezi Židy, ale i mezi křesťany a muslimy – jako talisman proti démonům. Začátkem 14. století ztotožnil David ben Jehuda, vnuk Rambana, ve svém komentáři k mystickému textu Zohar Davidovu hvězdu se symbolem, který používal na ochranu proti zlým duchům král David. Díky tomu se na ni nabalila další významová vrstva – král David je ztělesněním židovské nezávislosti a zároveň mesiášského očekávání.", "section_level": 1}, {"title": "Magen David Adom.", "content": "Magen David Adom (MDA) (hebrejsky: מגן דוד אדום, doslova \"Červený Davidův štít\"; také \"Červená Davidova hvězda\") je izraelská národní zdravotnická záchranná služba (ZZS), která kromě záchranné služby zajišťuje také národní transfúzní službu a školení záchranářů, lékařů, zdravotnických záchranářů a laiků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Davidova hvězda (hebrejsky מָגֵן דָּוִד, \"magen David\", doslova „štít Davidův“) byla až do konce 17. století často ztotožňována s Šalamounovou pečetí a graficky byla zobrazována buď ve tvaru šesticípé nebo pěticípé hvězdy. Teprve od počátku 18. století se definitivně prosadila diferenciace jazykového úzu, podle něhož pojem „pečeť Šalamounova“ označuje pouze pentagram, kdežto „Davidův štít“ hexagram. Od té doby je Davidova hvězda v podobě šesticípé hvězdy považována nejen za židovský symbol, ale též za symbol judaismu a také Státu Izrael, na jehož vlajce se vyskytuje. Symbol jako takový může znamenat rovnováhu ve vertikálním průniku dvou samostatných trojúhelníků.", "tgt_summary": "The Star of David (✡), known in Hebrew as the Shield of David or Magen David (Hebrew ; Biblical Hebrew \"Māḡēn Dāwīḏ\", Tiberian, Modern Hebrew, Ashkenazi Hebrew and Yiddish \"Mogein Dovid\" or \"Mogen Dovid\"), is a generally recognized symbol of modern Jewish identity and Judaism. Its shape is that of a hexagram, the compound of two equilateral triangles. The identification of the term \"Star of David\" or \"Shield of David\" with the hexagram shape dates to the 17th century. The term \"Shield of David\" is also used in the Siddur (Jewish prayer book) as a title of the God of Israel.", "id": 273416}
{"src_title": "Stephen King", "tgt_title": "Stephen King", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místní noviny \"Dave's rag\" (5 centů za výtisk). Od roku 1962 studoval na \"Lisbon High School\" (\"Lisbon\", \"Maine\"), kde se svým přítelem Chrisem Chesleyim vydali v roce 1963 sbírku 18 povídek s názvem \"People, Places and Things - volume I\".  O rok později publikoval dvoudílnou knihu \"The Star Invaders\". První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka \"I was a Teenage Grave Robber\" (\"Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů\") a vyšla v časopise \"Comics Review\" v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu.  Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně v Maine – Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku, \"Skleněná podlaha\", mu vydali v časopise \"Startling Mystery Stories\". Povídky, které napsal zpočátku tvorby, byly časem vydány v knize Night Shift „Noční směna“.  Na podzim 1971 začal učit na střední škole v Hampdenu, i když finanční situace rodiny se tím příliš nezlepšila. Na jaře 1973 prodal svůj první román \"Carrie\", který mu brzy vynesl velký honorář za prodej paperbackových práv a stal se bestsellerem. Po tomto románu se začal psaním živit. Přestěhoval se na jih Maine poblíž matky, která onemocněla. Do její smrti napsal knihu \"Prokletí Salemu\" (\"Salem's Lot\"). Po smrti matky žil v Boulder (Colorado), kam umístil děj další knihy \"The Shining\" (\"Osvícení\"). V roce 1975 se vrátil do Maine, kde se usadil v oblasti jezer v západním Maine. Na tomto místě dokončil knihu \"Svědectví\" (\"The Stand\") a \"Mrtvou zónu\" (\"Dead Zone\"). Po několika stěhováních po Maine si roku 1980 pořídil druhý dům v blízkosti Bangoru, kam se nastěhoval, aby mohl vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě Maine – Orono. Zimy tráví Kingovi s již dospělými dětmi na Floridě.  S manželkou Tabitou mají tři děti: Naomi Rachel, Joa Hilla a Owena Phillipa. Je i dědečkem tří vnoučat. Jeho předkové pochází z Irska a Skotska. Měří asi 193 cm a váží okolo 90 kg. Má modré oči, světlou pleť a husté tmavé vlasy. Kvůli těžké oční vadě nosí již od dětství brýle. Společně s manželkou se zapojil do mnoha charitativních akcí a zajišťuje stipendia pro středoškoláky.  Zkusil si i režii, a to ve filmu \"Maximum Overdrive\" podle jeho povídky \"Trucks\" v roce 1985.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stephen Edwin King (* 21. září 1947, Portland, Maine), některá díla vydal pod pseudonymem Richard Bachman, je americký spisovatel hororů, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Mezi jeho slavná díla patří knihy \"Carrie\", \"To\", \"Mrtvá zóna\", \"Osvícení\" a série \"Temná věž\", ve filmovém zpracování prosluly především na jeho dílech postavené snímky \"Vykoupení z věznice Shawshank\" a \"Zelená míle\" (oba tyto snímky režíroval Frank Darabont). Jeho kniha \"Pod kupolí\" se v roce 2013 dostala na obrazovky americké televizní stanice CBS v seriálové podobě.", "tgt_summary": "Stephen Edwin King (born September 21, 1947) is an American author of horror, supernatural fiction, suspense, crime, science-fiction, and fantasy novels. His books have sold more than 350 million copies, and many have been adapted into films, television series, miniseries, and comic books. He has published 61 novels, including seven under the pen name Richard Bachman, and six non-fiction books. He has written approximately 200 short stories, most of which have been published in book collections.", "id": 2069198}
{"src_title": "Rudoltice", "tgt_title": "Rudoltice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik obce.", "content": "Osada \"Rudolfsdorf\" (Rudolfova ves) pravděpodobně vznikla mezi lety 1250–1270 při kolonizaci zdejšího kraje. Jméno obce buď odkazuje na lokátora nebo může souviset se vztahy českých pánů k Habsburkům. Jestliže se před městem Lanškrounem setkáváme s \"Rudolfsdorfem\" a za městem s \"Albrechtsdorfem\" (Albrechtice), mohlo to mít souvislost s podporou rodu Drnholců Habsburkům Rudolfovi a Albrechtovi. Potom by pojmenování mělo politický význam a muselo by být stanoveno asi po roce 1280. Další pojmenování obce v historii byla \"Rudolphi villa\" (latinský název), \"Rudlstof\", \"Kraabesn\" a \"Kraabeszwecka\". Poslední dva jmenované odkazují na výskyt raků v místním potoce, což se dostalo i do obecního znaku. První písemná zmínka o obci pochází z 21. května 1304. Zbraslavským mnichům již nestačily příjmy z lanšperského panství, a proto jim král Václav II. daroval i lanškrounské panství. S lanškrounsko-lanšperským panstvím byly Rudoltice spojeny po celý středověk.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholný středověk.", "content": "Kolem roku 1350 jsou Rudoltice uváděny jako \"obec s kostelem\". Na místě dnešního kostela stál původně kostel dřevěný. Věž stála odděleně a stranou na místě nad dnešním přístupovým schodištěm. Podle farní kroniky měl tento starý kostel prastarou gotickou malbu s erby pozdějších majitelů panství se zvířecími hlavami, hráběmi a muži – znaky Pernštejnů, Kostků z Postupic a Hrzánů. Bádání nadučitele Jandla (70. léta 19. století) vedla k poznatku, že rudoltický kostel byl bezpochyby jedním z nejstarších domů Božích v širokém okolí. Potvrzovaly to dřevěné fošny, které podle své povahy pocházely z dávného hraničního pralesa. Roku 1358 přešlo lanškrounsko-lanšperské panství do majetku litomyšlského biskupství. V této době se také objevuje novější podoba jména obce: z \"Rudolfsdorf\" se stává \"Rudelsdorf\". Z následného období husitských válek se zprávy o Rudolticích nedochovaly. Celé oblasti se zmocnili táborští vůdci. Po zániku násilnického husitství se v celých východních Čechách rozšiřovalo pokojné hnutí Českých bratří. Lanškroun byl hlavním styčným bodem díky Tomášovi Německému a Michaelu Weissovi. Stejně jako v jiných místech vznikla i v Rudolticích tehdy německá obec Bratrské církve.  Roku 1434 celé panství obdržel přívrženec panské jednoty a bývalý horlivý stoupenec husitů, Vilém Kostka z Postupic. Rod Kostků z Postupic vlastnil panství do roku 1505, kdy umírá Jan Kostka z Postupic, aniž zanechává mužské potomky. Sňatkem dcer Anny a Markéty s Janem a Vojtěchem z Pernštejna obdržel panství rod Pernštejnů. Roku 1588 celé lanškrounsko-lanšperské panství koupil za 43 500 kop českých grošů od Jana z Pernštejna Adam Felix Hrzán z Harasova.", "section_level": 2}, {"title": "Pobělohorské období.", "content": "Roku 1619 byla vesnice i s celým panstvím převedena na rod Lichtenštejnů, za kterých (po roce 1628) probíhala násilná rekatolizace. V roce 1645 se do místního kraje dostali Švédové, obyvatelům odvedli dobytek a vymáhali výkupné. Z císařské strany činili to samé Charváti. 12. srpna 1645 se u rudoltického farního lesa objevilo 15 charvátských jezdců a přepadli z vrchu Rudoltice. Celkově Charváti ukořistili z Rudoltic, Damníkova a Ostrova 400 kusů hovězího skotu a 5 stád ovcí. Došlo i k ručním potyčkám mezi pleniteli a sedláky. Tak byl jeden hospodář usmýkán k smrti. Dále docházelo (až do uzavření vestfálského míru, 1648) k drancování a vypalování statků.  Roku 1680 byly Rudoltice zachváceny morem. Zemřelo tolik lidí, že mnoho statků zůstalo zcela prázdných. Znovu osídleny byly až roku 1682. Z roku 1683 pochází první zmínka o škole. Vyučování se konalo zpočátku v soukromých domech a účast na něm byla dobrovolná. V letech 1698–1712 dochází ke stavbě Nového zámku.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zámek.", "content": "Kníže Hans Adam I. z Lichtenštejna byl, jak je představován v \"Landskroner Heimatbuch\", velký stavitel. Poněvadž lanškrounský zámek, který vznikl ze starého augustiniánského kláštera, vypadal zchátrale a nedostačoval požadavkům pohodlného bydlení v prostředí obklopeném přírodou, byl panskými úředníky navržen rudoltický vrch. Knížeti se velice zalíbil. Dvanáct let se pracovalo podle plánů stavitele Antonia de Sala na této velkolepé stavbě. S údivem popisuje lanškrounská pamětní kniha, že bylo zapotřebí 330 sáhů pevného provazu k vyměření pozemku. Již roku 1698 se začalo s počátečními pracemi a stavební činnosti oživily svým ruchem celou oblast. Pro dohled nad pracemi byl dosazen jako inspektor hospodářský rada Karl Herzschläger. S rudoltickými sedláky, jimž patřil pozemek, musela být kvůli vyplacení vedena složitá jednání. Byly vykopány hluboké sklepy a k tomu dopraveni horníci z \"Mährisch Aussee\". Část sklepů je zachována i v současnosti. Před velkolepým schodištěm se nacházel malý rybníček o délce 23 sáhů. Z \"Moleteinu\" byly dopraveny kamenné bloky, přímo na Zámeckém vrchu byly opracovávány. Přitom prý zahynulo množství koní robotníků. Cihlář Tausch z Lanškrouna dodal 59 000 cihel, vápno dodával zednický mistr Andreas Waldmüller z Damníkova. Následkem válečných událostí musely být roční výdaje omezeny na 6000 zl. V roce 1714 ale vypukl požár, který nádhernou stavbu zničil. 1718 byla znovu vystavěna, podruhé však vyhořela. Údajně si tesaři rozdělali na půdě oheň, ale zapomněli ho uhasit. Nyní stojí pouze severozápadní roh budovy.", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "Roku 1742 se na lanškrounském panství začínají pěstovat brambory. První sklizeň měli v Rudolticích. 1755 je v obci zrušena duchovní správa a Rudoltice jsou přifařeny k Damníkovu. Farnost je obnovena roku 1766, kdy je i ustanoven první farář. Spravuje farnost deset let. První byt faráře měl být na místě dnešní farní stáje, nacházela se tam i první místní škola, dříve než přesídlila do vlastních prostor. Za faráře Engelberta Nagela (1770–1794) byla postavena nová fara. Roku 1775 je na základě nového zákona o lidové škole přijat za učitele Johann Anton Kosch. Pocházel z Valteřic a provozoval k vylepšení svých příjmů také obchod se lnem a přízí. Nechal před školou postavit sochu Matky boží. 23. června 1797 navštívil Rudoltice kníže Alois I. z Lichtenštejna. Prohlédl si zchátralý kostel a nařídil stavbu nového. 1802 se uskutečnila jeho další návštěva.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V letech 1804–1809 probíhala stavba kostela. Jejím stavitelem byl Josef Hardtmuth, který byl ve službách knížete Lichtenštejna. (V okolí postavil také farní kostel v České Třebové, zámek u Litovle a kostel v Dolních Libchavách.) V této době také probíhaly napoleonské války a všeobecně panovala velká chudoba. Ve farní kronice lze číst: „Drahota byla v r. 1806 den ode dne větší... finanční starosti ohrožovaly také stavbu kostela.“ Věž byla postavena roku 1808, celá stavba ukončena 1809. V novém kostele brzy na to slavil nově vysvěcený rudoltický kněz Johann Süß svou primici. Ve stejném roce došlo k požáru fary.  Roku 1829 byla budována okresní silnice Lanškroun–Svitavy vedoucí dolním koncem obce. V letech 1831–1837 byla stavěna nová škola. V rámci stavebních příprav byla přestěhována socha sv. Jana Nepomuckého. Roku 1835 Peter Praus zřídil spodní tkalcovský sál, pozdější hostinec, dnešní obecní úřad. 1845 byl zahájen provoz na trati Olomouc – Česká Třebová. Na této trati bylo vybudováno i nádraží v Rudolticích. Původní nádraží byla zastávka s jednou průběžnou kolejí. V letech 1847–1848 v Rudolticích probíhají nepokoje, pořádek je nastolen armádou. Za rakousko-pruské války (1866) jsou ve vsi nuceně ubytováni vojáci. Na silnici mezi Rudolticemi a Damníkovem probíhají ústupové boje. O pět let později (1871) zaniká Prasova tkalcovna. Budova je nabídnuta tabákové továrně, provoz se ale nevyplácí a tak zde továrna zaniká. K roku 1878 už je škola trojtřídní, jedna třída musí být vyučována v Prausově budově, až po šesti letech dochází k nástavbě školy. Roku 1885 je do provozu uvedena lokálka z Rudoltic do Lanškrouna.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Při první světové válce zahynulo 38 rudoltických občanů. 12. června 1927 byl vysvěcen nový kostelní zvon, stejný rok v září zahájila činnost nová menšinová česká škola. Navštěvovalo ji průměrně 17 dětí. V únoru 1929 se dostavily kruté mrazy (až kolem –40°) a způsobily mnoho škod na ovocných stromech. Dle úředních záznamů v Rudolticích zmrzlo 1141 jabloní, 553 hrušní, 176 třešní a 2675 švestek. Nové ovocné stromy byly vysazovány až novými obyvateli po válce. V roce 1933 (v návaznosti na zdvokolejňování trati Praha-Olomouc) byla Rudolticím předána nová nádražní budova. Ve 30. letech také probíhala elektrifikace obce. 1931 byly zřízeny domovní přípojky a osvětlen kostel. 1939 obec získala vlastní poštovní úřad. Za posledního německého starosty a ředitele školy Aloise Süße bylo zřízeno sportovní hřiště a rybník ke koupání. Posledním německým farářem byl Wenzel Schinkmann-Langer.  Během druhé světové války zahynulo 50 místních občanů, dalších 11 bylo nezvěstných; civilních obětí bylo 20, dalších 16 nezvěstných. 21. května 1945 byli němečtí muži shromážděni a asi 40 z nich odvlečeno na Sibiř, někteří zastřeleni. 26. června 1945 byla první skupina obyvatel nucena s opustit Rudoltice – přes sběrný tábor v Lanškrouně byli po železnici vyvezeni do Německa. Někteří řešili situaci zapálením svého domu a spácháním sebevraždy. Transporty se děly ještě v průběhu roku 1946. Hlavní osídlovací oblasti rudoltických vystěhovalců jsou Heidelberg, Mannheim, Schwetzingen a oblast kolem Regensburgu. Od května 1945 až do roku 1947 přicházeli noví čeští obyvatelé.", "section_level": 2}, {"title": "„Rudoltický stavitelský boom“.", "content": "„Když jsem nastoupil do funkce starosty, měl jsem v hlavě, jak dostat obec na nohy. Nebyl tam vodovod, plyn, ani kilometr asfaltové cesty a škola hrozila zřícením,“ prohlásil bývalý starosta obce Oldřich Kolomý. Obci vedl v letech 1990–2008. Faktem je, že obec do roku 2009 postavila 403 bytů, dále zde vznikly sítě pro 90 parcel na výstavbu rodinných domů a pětihektarová průmyslová zóna. Stavby obec uskutečnila pomocí své příspěvkové organizace, později přes vlastní firmu a další dodavatele. Bývalý starosta obce je v současné době souzený za to, že při zadávání staveb obcházel zákony. V letech 2008–2009 obci hrozil bankrot, když měla platit Ministerstvu financí penále a úroky ve výši 136 milionů Kč za porušení zákona při čerpání o dotace. Ministr financí Janota ale nakonec většinu této částky obci odpustil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudoltice (německy \"Rudelsdorf\") jsou obec v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji. Nacházejí se v Podorlické pahorkatině v podhůří Orlických hor nedaleko česko-moravské zemské hranice. Žije zde obyvatel. Nejbližší město je Lanškroun, vzdálený asi 4 km na severovýchod. Nadmořská výška je kolem 360–370 m n. m., Zámecký vrch se tyčí ve výšce 435 m n. m. Obec byla založena německými osadníky ve 13. století, jednalo se o typickou lesní lánovou ves, je proto poměrně dlouhá (asi 3,5 km), ale jen málo široká (maximálně 0,5 km). Zdejší území leželo v tzv. Hřebečsku, po roce 1945 zde proto nastal odsun německého obyvatelstva následovaný příchodem Čechů z vnitrozemí, kteří zabrali jejich domy. V současné době v obci probíhá čilý stavitelský ruch, čehož je dokladem vznik nové čtvrti „Nové Rudoltice“ pod Zámeckým vrchem, vybudování průmyslové zóny u silnice č. I/43 a více než zdvojnásobení počtu obyvatel za posledních 10 let. Obcí prochází III. železniční koridor (trať Česká Třebová-Bohumín) a jednokolejná regionální železniční trať Rudoltice v Čechách – Lanškroun.", "tgt_summary": "Rudoltice () is a village in the Ústí nad Orlicí District, Pardubice Region of the Czech Republic. It has about 1,800 inhabitants.", "id": 2124849}
{"src_title": "Oulu", "tgt_title": "Oulu", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Jméno města Oulu pochází ze slova \"oula\", což bylo slovo označující ve tradiční laponštině povodeň a v starofinštině bláto na ledu.Lidské osídlení oblasti kolem Oulu bylo doloženo od pravěku. Dějiny města jsou ovlivněny třemi kulturnímu vlivy,a to především finským a švédským, částečně ruským. Po většinu svých dějin bylo město dějištěm mocenského zápasení mezi Švédskem a Ruskem, které se datovalo od středověku a pokračovalo až do počátku 19. století, kdy celé Finsko připadlo Ruské říši.  Dějiny města Oulu začínají ve 14. století, kdy bylo území dnešního města součástí dohody mezi Švédskem a Novgorodem uzavřené v roce 1323 v Pähkinäsaari. Podle této mírové dohody byla oblast Oulu pod vládou tehdejšího mocného kupeckého města Novgorodu, což umožňovalo obchodní styky mezi regionem a Novgorodem realizované především podle toku řeky Oulu. U jejího ústí byla v roce 1375 postavena švédská pevnost Kastelli, jejíchž přesná poloha je dnes neznámá. Důvodem byla švédská snaha o kontrolu území v mocenském soupeření s Novgorodem. Na konci 14. století byla oblast kolem Oulu pod kontrolou Švédska.  V roce 1590 postavil Peter Bagge v ústí řeky Oulu hrad, jehož zbytky zde stojí dodnes. Hrad měl být opevněným bodem švédské moci a kontroly nad celým regionem. Moskevské velkoknížectví muselo v roce 1595 uznat nadvládu Švédska nad oblastí Oulu a jezera Oulujärvi.  Město Oulu bylo založeno králem Karlem XIX. v roce 1605. V roce 1610 obdrželo město Oulu městská privilegia. Jako většina severských měst bylo Oulu vystavěno ze dřeva, což znamenalo, že bylo často postiženo požáry a muselo být několikrát za svou historii znovu postaveno. Nicméně na konci 17. století mělo mít kolem 800 obyvatel a triviální školu.  V době rusko-švédské války (1712-1714) město utrpělo četné ztráty a několikrát vyhořelo. Rozkvět města tak začal až ve druhé polovině 18. století, kdy Oulu získalo privilegia pro provozování zahraničního obchodu. Hlavním vývozním artiklem oblasti se stal především dehet, dřevo, lososi a máslo. Do města se dovážely tabákové produkty, alkohol, sůl a koloniální zboží. Veškerý obchod byl ale realizován přes Stockholm. V roce 1776 se Oulu stalo administrativním centrem, sídlem guvernéra. Na konci 18. století bylo již druhým největším městem ve Finsku za hlavním městem Turku. Po další rusko-švédské válce v roce 1809 připadlo Finsko pod vládu Ruska a dostalo status autonomního velkoknížectví. Přes tento fakt nebyla orientace na Švédsko z hlediska obchodního i kulturního přeťata. V roce 1822 postihl Oulu největší požár v jeho dějinách, který zničil i místní kostel. Ten dnešní byl postaven podle návrhů architekta Karla Ludwiga Engela v letech 1832-1844.  Oulu se dostalo do válečného ohrožení znova v době Krymské války v roce 1854, kdy v oblasti Botnického zálivu operovalo britské námořnictvo, ale Angličané nezpůsobili městu žádné drastické škody. Po polovině 19.století bylo Oulu největším světovým exportérem dehtu, který se užíval při stavbě lodí. Právě britské námořnictvo patřilo k jeho největším odběratelům. Ve stejnou dobu disponovalo město největší obchodní flotilou ve Finsku.V roce 1886 bylo Oulu spojeno železnicí s Helsinkami, což znamenalo zlepšení komunikace s hlavním městem.  Po vyhlášení nezávislosti v roce 1917 vypukla ve Finsku občanská válka mezi \"bílými\" a \"rudými\", kterou vyhrála bílá strana. Oulu bylo válkou postiženo poměrně nepatrně. Byl zde ale tábor pro rudé zajatce a došlo k popravám. Ve 30. letech 20. století byl do Oulu zaveden také papírenský průmysl, který je ve městě dodnes. V době Zimní války bylo Oulu dvakrát bombardováno sovětskými stíhačky, totéž se opakovalo v době Pokračovací války, kdy ve městě sídlilo regionálního velení německých vojsk (jednalo se o celkem asi 4000 německých vojáků). V době Laponské války bylo Oulu postiženo relativně málo ve srovnání například s laponským Rovaniemi.  Po válce v roce 1958 byla v Oulu založena univerzita, která minulý rok (2008) oslavila 50 let. Univerzita posílila význam města a podpořila také průmyslovou výrobu. V současností v Oulu převládá dřevozpracující, papírenský a ocelářský průmysl. Dalším klíčovým impulsem bylo otevření první divize Nokie ve Finsku v roce 1973. Tato skutečnost vedla k tomu, že se Oulu stalo během posledních třiceti let městem s výraznou orientací na moderní technologie. Na počátku 80. let byla tato pozice Oulu ještě více posílena založením Technopolis, centra nových technologii a expertíz. V centru města provozuje univerzita ve spolupráci s městem veřejnou bezdrátovou síť PanOulu, připojenou k Internetu. Během 90. let rostlo Oulu nevídaným způsobem a dosáhlo nad 100 000 obyvatel. Dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím centrům ve Finsku.", "section_level": 1}, {"title": "\"Fenomén Oulu\".", "content": "V odborné literatuře se od roku 1988 začal objevovat termín \"fenomén Oulu\" (anglicky: Oulu phenomenon, finsky: Oulu-ilmio), který se snaží charakterizovat transformaci ekonomiky a struktury města Oulu a jeho regionu od tradiční orientace na přírodní zdroje k tzv. \"knowledge industry\", spojený především s počítačovými a mobilními (resp. telekomunikačními) technologiemi, inovacemi a rozvojem výzkumu orientovaného na tyto technologie. Vedle největší finské firmy Nokie se do města během 80.let 20. století koncentrovalo několik center zaměřených na IT, inovace a výzkum v oblasti telekomunikací: univerzita Oulu, VTT (státní technologické laboratoře), Technopolis a Mediapolis. Investice do této transformace města byly realizovány v kooperaci se soukromými firmami. Tato politika byla podpořena také centrální vládou, která umožnila výstavbu a modernizaci infrastruktury (cesty, železnice, letecká doprava, nemocnice, vzdělávací instituce) v regionu. Oulu se tak stalo největším severofinským a severským centrem telekomunikačního a technologického výzkumu v 80. a v 90. letech 20. století. Jeho příklad se pokusila s menším úspěchem imitovat řada menších měst (fenomén \"polis\").", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní život.", "content": "Jako největší město severního Finska má Oulu bohatý kulturní život. Ve městě je městské divadlo, městská knihovna, několik kin, umělecká galerie a hned několik muzeí (například Muzeum severní Ostrobotnie, Geologické muzeum a Zoologické muzeum, skanzen Turkansaari). V Oulu sídlí také symfonický orchestr. Oulu nabízí také řadu hudebních klubů (např. Club Teatria), restaurací s finskou, mezinárodní i etnickými kuchyní (např.: indická, čínská, vietnamská, řecká, turecká, ruská) a také mnoho rychlých občerstvení typu fast foodu. Především během víkendů je možné navštívit koncerty místních i celofinských (někdy i zahraničních) interpretů. V létě je každoročně pořádán openair hudební festival Rock Qstock. V zimě (na začátku února) město organizuje \"Poro Feria Festival\", který je hlavní kulturní událostí zimních měsíců vedle týdne tanga (ve Finsku velmi populárního) na začátku ledna. V březnu se tradičně koná hudební festival (letos XIX.) a v na konci února mezinárodní festival dětského divadla.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Oulu je sídlem extraligového hokejového klubu Kärpät Oulu (založen 1946), který celkem 8x vyhrál finskou SM-Liigu (v letech 1981, 2004, 2005, 2007,2008, 2014, 2015 a 2018). V Kärpätu v minulosti působilo několik českých hokejových hráčů: Petr Tenkrát (2003-4 a 2004-5), Vladimír Machulda (2003-4), Martin Štěpánek (2003-4), Michal Broš (2006-7 a 2007-8), Viktor Ujčík (2006-7 a 2007-8) a Ondřej Kratěna (2007-8). Na podzim roku 2009 se k týmu přidal další český hráč Pavel Rosa.  V Oulu v současné době působí v A týmu Kärpätu 1 český hráč, 21letý sniper – Radek Koblížek, z Ivančic, který již 6. sezonu, od 16 let obléká dres Karpatu. Řady Čechů od sezóny 2016/2017 posílil v juniorském A teamu hráč Zdeněk Sedlák ze Zlína. V OULU se také narodil hokejista Mikael Granlund.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní infrastruktura.", "content": "Oulu je v současné době dobře dopravně spojeno pomocí mezinárodního letiště Oulunsalo s pravidelnými lety do Helsinek, některých finských měst jako je Turku nebo Tampere, do nedávna také do lotyšské Rigy nebo do švédského Stockholmu. Linky jsou provozovány především Finnairem, Blue1 nebo společností SAS. Let do Helsinek trvá kolem jedné hodiny. Od druhé poloviny 19. století spojuje Oulu a Helsinky železnice, kterou provozuje státní společnost finských drah VR. Nejkratší cesta z Oulu do Helsinek trvá Pendolinem kolem 6 hodin. Noční vlaky s možností spaní jsou v Helsinkách asi za 11 hodin. Z Oulu železnice pokračuje do metropole Laponska Rovaniemi. Vlakem lze z Oulu cestovat také do Kajaani. Stejně tak je Oulu spojeno s většinou velkých finských měst pravidelnými autobusovými linkami. Veřejná městská a regionální doprava je založena na autobusové dopravě. Centrum města je obsluhováno menšími městskými minibusy a okraje města a příměstské oblasti běžnou autobusovou dopravou.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a zdravotnictví.", "content": "Vedle univerzity je Oulu centrem dalších vzdělávacích institucí. Vzhledem k tomu, že se ve Finsku obecně klade důraz na vyšší profesní vzdělávání, jsou i v Oulu zastoupeny vysoké a vyšší odborné školy a polytechniky. Jedná se například o Univerzitu aplikovaných věd v Oulu (OAMK), která nabízí bakalářské a magisterské studium v oblasti IT, mezinárodního obchodu atp. také v anglickém jazyce. Oulu má také uměleckou konzervatoř a uměleckou školu. V rámci středního školství dominují především gymnázia (těch je ve městě 12). Je zde také mezinárodní škola, která nabízí základní a střední vzdělání v anglickém jazyce a několik odborných učilišť.  Zdravotní péče je na dobré úrovni. V Oulu jsou celkem dvě nemocnice: Městská nemocnice a Univerzitní nemocnice (OYS), která je na vysoké odborné úrovni a patří mezi nejlepší ve Finsku. Běžná zdravotní péče je podobně jako jinde organizována do soukromých ordinací, poliklinik nebo lékařských center (státních i soukromých).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oulu () je největší město v severním Finsku. Leží na severovýchodním pobřeží Botnického zálivu Baltského moře při ústí řeky Oulu v provincii Severní Pohjanmaa. Se svými více než 200 000 obyvatel se po Turku a před Jyväskylä řadí mezi největší finská města.", "tgt_summary": "Oulu (, ; ) is a city and municipality of \"208 939\" inhabitants () in the region of North Ostrobothnia, Finland. It is the most populous city in Northern Finland, and the fifth most populous in the country. Only the city of Murmansk, Russia, has more people and is further north.", "id": 1938436}
{"src_title": "Secese", "tgt_title": "Art Nouveau", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Secese vychází z květinových koncepcí britského textilního designéra Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts, jež se vracelo k lidovým tradicím a romantismu řemeslnému fortelu středověkých mistrů a stavělo se tak proti jednoduchosti zpracování průmyslových výrobků hnaných průmyslovou revolucí. Tento styl byl také silně ovlivněn anglickými malíři označovanými jako Prerafaelité.  Největšího rozmachu secese dosáhla mezi lety 1890 a 1910 v Evropě a ve Spojených státech. Ve Francii se nazývá \"Art nouveau\", v Německu \"Jugendstil\", český název „secese“ (něm. \"Sezession\", z latinského \"secessio\" odštěpení) pochází od uměleckých spolků, které se v Berlíně (1891), v Mnichově (1892) a zejména ve Vídni (\"Wiener Sezession\", 1896) oddělily od konservativních akademií.  Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, která vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat gravidní tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).  Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli byli v českém prostředí Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.  Představiteli architektury jsou Belgičan Victor Horta (Dům Tasselových v Bruselu), Francouz Hector Guimard (vstupy do pařížského metra), Češi Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Španěl Antoni Gaudí (chrám Sagrada Família, Güellův park, Batllóův dům atd. – vše v Barceloně), Rakušan, opavský rodák Joseph Maria Olbrich (pavilon Secese ve Vídni) a další. Ve výtvarném umění prosluli Čech Alfons Mucha (plakáty, cyklus obrazů \"Slovanská epopej\", návrhy šperků a nábytku), Rakušan Gustav Klimt (dekorativní malby, plakáty) a český sochař František Bílek. Představiteli užitého umění jsou Francouz Émile Gallé (skleněné vázy), Skot Charles Rennie Mackintosh (bytové zařízení) a mnozí další.  Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, neopakovatelně se zapsala i do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Brno, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Secese je mezinárodní umělecký sloh z přelomu 19. a 20. století (období označovaného jako fin de siècle) a posledním stylem souhrnného umění, též Gesamtkunstwerk, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Těžiště secese neleží ve \"vysokém\" umění, v malbě a sochařství, ale i v dekoraci a užitém umění.", "tgt_summary": "Art Nouveau (; ) is an international style of art, architecture and applied art, especially the decorative arts, known in different languages by different names: Jugendstil in German, Stile Liberty in Italian, Modernismo catalán in Spanish, etc. In English it is also known as the Modern Style (not to be confused with Modernism and Modern architecture). The style was most popular between 1890 and 1910. It was a reaction against the academic art, eclecticism and historicism of 19th century architecture and decoration. It was often inspired by natural forms such as the sinuous curves of plants and flowers. Other characteristics of Art Nouveau were a sense of dynamism and movement, often given by asymmetry or whiplash lines, and the use of modern materials, particularly iron, glass, ceramics and later concrete, to create unusual forms and larger open spaces.", "id": 302362}
{"src_title": "Splachovací záchod", "tgt_title": "Flush toilet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První doložený splachovací záchod je datován do roku 1596, kdy sir John Harington pro Alžbětu I. vynalezl splachovací toaletu, kterou pojmenoval \"The Ajax\". Jeho návrh byl v Anglii zdrojem posměšků, tento vynález byl však přijat ve Francii pod jménem \"Angrez\". Další výrazné vylepšení v roce 1738, kdy J. F. Brondel vynalezl splachovací toaletu ventilového typu.  Roku 1775 Alexander Cummings vynalezl vodní uzávěr (\"S-trap\" – britský patent číslo 814), který je používaný dodnes. Tento uzávěr využívá stojící vodu na uzavření výpustu mísy, zabraňující úniku kalního vzduchu z kanalizace. Jeho design měl posuvný ventil ve výpustu mísy nad vodním uzávěrem. O dva roky později 1777 Samuel Prosser pístový (plunžrový) klozet, který se stal i prvním americkým záchodovým patentem (1857).  V roce 1778 vynalezl Joseph Bramah visící ventil (otočný) ventil, který uzavíral dno mísy a plovoucí ventilový systém pro splachovací nádrž. Tento model se nejvíce ujal na lodích. V roce 1819 získal Albert Giblin britský patent (č. 4990) na \"Tichý bezventilový omezovač vodního odpadu\", což byl sifonový odtokový systém – převratné řešení zápachu z kanalizace. V roce 1852 J. G. Jennings vynalezl splachovací záchod s mělkou mísou vyprázdňující se do vodního uzávěru ve tvaru písmene S.  Giblinův systém se prosadil poté, co v roce 1880 Thomas Crapper založil kanalizační firmu, která budovala splachovací toalety podle něj. Když firma dostala královskou licenci, stalo se Crapperovo jméno synonymem pro splachovací toalety. I když není původní vynálezce, Crapper zpopularizoval sifonový systém na vyprázdnění nádrže nahrazující dřívější plovoucí ventilový systém, který byl náchylný k přetékání. Některé Crapperovy designy navrhl Thomas Twyford, který v roce 1885 zhotovil první jednodílnou porcelánovou toaletu se splachovacím sifonem od J. G. Jenningse. V roce 1886 byla v Londýně (část Chelsea) firmou Beaufort Works vyrobena prvotní trysková splachovací toaleta.", "section_level": 1}, {"title": "Sifon.", "content": "Sifon je vodní uzávěr, zpravidla zabudovaný v porcelánové záchodové míse, který zabraňuje úniku zápachu z kanalizace. Obvykle je viditelná jako ohnutá roura vyčnívající zezadu. Za normálního stavu mísa obsahuje malé množství vody, které stačí na vytvoření vzduchového uzávěru v sifonové rouře. Po spláchnutí se do mísy dostane rychle takové množství vody, které způsobí dostatečný proud k zaplnění sifonu, což vede k vyprázdnění obsahu mísy. Proud se zastaví, když hladina kapaliny v míse klesne pod první oblouk sifonu, což vede k obnovení základního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Splachovací mechanismy.", "content": "V současné době existuje celá řada splachovacích systémů, přičemž historicky nejstarší a v domácnostech dosud nejpoužívanější je manuální mechanismus, tzv. přímý splachovač. Uživatel po použití stiskne knoflík či zatáhne za splachovací páku (tj. klika přímo připojená na splachovač) a tím otevře ventil umožňující vodě z rozvodního potrubí proudit do mísy.  V současné době se ve veřejných budovách používají přímá splachovací instalace, kde je instalován senzorový systém, který automaticky spláchne, jakmile uživatel odejde. Tento systém používá infračervený senzor na detekci přicházejícího uživatele a pak čeká na jeho odchod. Elektromagnet (solenoid) je použit na spuštění splachování ze šestivoltové baterie v jednotce, která též napájí senzorový obvod.  Ventil těchto systémů obsahuje pneumatický mechanismus, který ho zavírá po nastaveném čase. Tento systém nepožaduje zásobní nádrž, ale vyžaduje velký objem vody na krátký čas. Proto třeba minimálně 19 milimetrů (3/4 palce) rouru a ještě lépe 25 milimetrů (1 palec) rouru. Velký objem je použit jen na krátkou dobu, proto málo vody je použito na spláchnutí. Přímé ventily jsou regulovány zařízením nazývaným \"splachovací měřič\", který měří určité kontrolované množství vody na spláchnutí. Přímé splachování má nejefektivnější využití vody, protože používá vodu při plném tlaku a objemu. Schopnost vody vykonat práci při úklidu odpadu z toaletní mísy je dána vztahem \"tlak krát objem\". Typický tlak v budovách, kde jsou tyto splachovače použity je kolem 400 kPa, co je dost na vytlačení vody 42 m nad toaletní mísy. Proto v určitém smyslu efektivnost tohoto splachovače je podobna nádrži dané 42 m nad mísu (množství \"splachovací energie\").", "section_level": 1}, {"title": "Princip plováku.", "content": "Plovák je připevněn k páce, která je volně uchycena ke kohoutku, který vede do nádoby. Pokud je páka ve vodorovné poloze, je přívod vody uzavřen. Na plovák působí vztlaková síla, která drží plovák na hladině, tudíž je páka ve vodorovné poloze. Po spláchnutí hladina vody klesá a s ní i plovák, který táhne jeden konec páky dolů, a tím se uvolní přívod vody. Nádoba se napouští a hladina vody stoupá. Vztlaková síla, která působí na plovák, ho tlačí směrem nahoru, páka se dostává do vodorovné polohy, a tím je přívod vody uzavřen.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody splachovacího záchodu.", "content": "Za nevýhodu splachovacího záchodu se považuje velké plýtvání pitnou vodou a následné znečišťování vodních toků odtoky čisticích stanic, které vede k míchání lidského hnoje s průmyslovými toxiny, což znehodnocuje jeho použití v zemědělství.  Další nevýhodou je častá nedostupnost tradičních splachovacích toalet na cestách. Splachovací WC jsou ze své podstaty velmi hmotná zařízení, většinou jsou přišroubovaná k podlaze a napojena do kanalizačního řadu.  Pro opravdovou mobilitu a vykonání potřeby kdekoliv na cestách byly vyvinuty alternativní podoby tradičního WC:  Suché (chemické) WC, které je ovšem podobných rozměrů jako splachovací wc, pro vykonání potřeby okamžitě někde během cesty automobilem v dopravní zácpě se tedy nehodí. Mobilní chemické WC je hojně využíváno na menších stavbách, na chatách a chalupách, v obytných vozech apod.  a (nebo)  Kapesní WC, které je nepřekonatelné pro svou velikost a tedy maximální mobilitu. Kapesní WC se používá pouze pro tekutý tělesný odpad, nicméně je hojně využíváno například piloty a pasažéry malých a UL letadel, mnohými řidiči, uvězněnými v dopravních zácpách, návštěvníky velkých koncertů apod.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřeba vody na WC.", "content": "Průměrná spotřeba vody při splachování činí 40 litrů na osobu za den. K nadměrnému plýtvání vodou může dojít, pokud se zasekává splachování na toaletě. Tento častý problém může zavinit zbytečnou ztrátu až 14 tisíc litrů vody za týden.", "section_level": 1}], "src_summary": "Splachovací toaleta (též vodní klozet, mezinárodní zkratka WC z angl. \"water closet\") je zařízení usnadňující lidskou exkreci (vyměšování), které odvádí exkrementy do kanalizace nebo jímky (septiku) za pomoci vody (čímž se liší od \"suchého\" a \"chemického záchodu\").", "tgt_summary": "A flush toilet (also known as a flushing toilet, water closet (WC) – see also toilet names) is a toilet that disposes of human excreta (urine and feces) by using water to flush it through a drainpipe to another location for disposal, thus maintaining a separation between humans and their excreta. Flush toilets can be designed for sitting (in which case they are also called \"Western\" toilets) or for squatting, in the case of squat toilets. Most modern toilets are designed to dispose of toilet paper also. The opposite of a flush toilet is a dry toilet, which uses no water for flushing.", "id": 803015}
{"src_title": "Integrovaný obvod", "tgt_title": "Integrated circuit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První integrovaný obvod zkonstruoval Jack St. Clair Kilby z firmy Texas Instruments již v roce 1958 a ve stejném roce Robert Noyce z Fairchild Semiconductor (nezávisle na něm). Kilbyho integrovaný obvod byl na destičce z germania o velikosti 11 × 1,6 mm a obsahoval jediný tranzistor s pouze několika pasivními součástkami. Svůj vynález si nechal v roce 1964 patentovat pod číslem 3 138 743. V roce 1966 sestrojil také první kapesní kalkulačku založenou na integrovaném obvodu umějícím sčítat, odčítat, násobit a dělit. V roce 2000 získal Nobelovu cenu za fyziku.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Monolitické obvody.", "content": "Základem pro výrobu moderních monolitických IO je monokrystal z velmi čistého polovodiče. Monokrystal musí být velmi dokonalý, pokud možno prostý, bez jakýchkoliv poruch v krystalové mřížce. Materiál pro jeho výrobu musí být předem velmi dokonale vyčištěn. Čištění materiálu a tažení takového monokrystalu se provádí za vysokých teplot v ochranné atmosféře, a je proto energeticky, ale i časově velmi náročné. Náročnost procesu je tím větší, čím větší průměr má výsledný monokrystal mít.  Hotový monokrystal, který má válcový či doutníkovitý tvar, se nařeže na velmi tenké plátky (anglicky chips, z toho české čipy) jménem wafer. Jejich tloušťka je v řádu desetin milimetru. Plátky se dále dokonale vyleští.  Na připravených plátcích se pak vytvářejí důmyslnými postupy miniaturní masky a na nezamaskovaná místa se difuzí přidávají různé příměsi, které v daných místech přetvářejí základní polovodičový materiál na materiál typu P nebo N, takže vznikají tzv. PN přechody.  Další často používanou metodou je iontová implantace, která spočívá v přímém „nastřelování“ iontů patřičných příměsí do určených míst polovodiče.  Po vytvoření struktury obvodu se na povrch vakuově napaří tenká vrstvička kovu (nejčastěji hliníku). Ta se poté opět za pomoci masky odleptá, takže na určených místech destičky vzniknou hliníkové kontakty.  Na jednom plátku je takto vytvořeno zpravidla několik řad a sloupců stejných obvodů. Ty se nejprve elektricky otestují pomocí jemných hrotů dotýkajících se vytvořených hliníkových kontaktů. Vadné součástky jsou označeny a celá destička je pak rozřezána na jednotlivé integrované obvody. U těch, které v předchozím kroku prošly testem, jsou ke kontaktům přivařeny miniaturní zlaté nebo měděné drátky, které jsou vyvedeny na vývody (nožičky) IO.  Celý obvod je pak zapouzdřen do (většinou plastového) pouzdra. Některé náročnější součástky (například výkonné mikroprocesory) mají ovšem pouzdra ze speciální keramické hmoty často kombinované s kovovými destičkami kvůli odvodu tepla ze součástky, jiné součástky (v minulosti třeba paměti EPROM, dnes například prvky CCD) mají části pouzder skleněné, takže je vidět na vlastní křemíkovou destičku.  V některých masově vyráběných produktech spotřební elektroniky se z důvodů snížení ceny a miniaturizace lepí křemíkové destičky obvodů bez pouzdra přímo na desku s plošnými spoji. Po připojení kontaktů jsou pouze zakápnuty vytvrditelnou pryskyřicí.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní integrované obvody.", "content": "Hybridní integrované obvody se zpravidla skládají z tenké keramické destičky, na kterou jsou metodou sítotisku naneseny vodivé spoje, rezistory a přilepeny křemíkové destičky s diskrétními polovodičovými součástkami nebo jednoduššími monolitickými integrovanými obvody. Případně mohou být na tutéž destičku přilepeny i další součástky jako například kondenzátory nebo cívky. Hodnoty odporu rezistorů lze na destičkách hybridních obvodů případně pomocí laseru velmi přesně doladit.  Poté se provede kontaktování polovodičových součástek běžným způsobem a obvod je uzavřen do kovového nebo plastového pouzdra.", "section_level": 2}, {"title": "Pouzdra integrovaných obvodů.", "content": "THT součástky – součástky s vývody, jež se osadí do otvorů v plošném spoji a zapájí.  SMD (surface mount device) součástky – jde o součástky, kterých se využívá při výrobě elektroniky pomocí SMT technologie.", "section_level": 2}, {"title": "Meze integrace.", "content": "Mez integrace se uvádí v hustotě součástek na plochu. Tato hodnota nemůže být nekonečná a to nejen kvůli konečné přesnosti výrobních postupů, ale také kvůli určitým fyzikálním předpokladům pro fungování samotných součástek – zejména pak polovodičů. Existuje tedy míra nejmenšího možného tranzistoru, kterou nesmíme překročit, aby tranzistor byl stále funkční – a to i v případě, že jsme schopni vyrobit součástku menší.  formula_1  formula_2 – difuzní délka; formula_3 – koncentrace nosičů v bázi  formula_4", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení integrovaných obvodů.", "content": "Vedle dělení na monolitické a hybridní existuje celá řada dalších kritérií, podle kterých je lze IO dělit. Patří mezi ně například:", "section_level": 1}, {"title": "Teplotní rozsah (temperature range).", "content": "Pro praktické použití je jedním z nejdůležitějších parametrů integrovaných obvodů jejich teplotní specifikace. Běžně se používá následující specifikace:  Teplotní rozsah zaručuje, že pokud je na povrchu součástky teplota v daných mezích, je tato součástka schopna správně fungovat. Je potřeba si uvědomit, že součástka je v provozu sama zdrojem tepla a zaručit na jejím povrchu určitou teplotu nemusí být snadné. I když se může zdát, že 70 °C je poměrně vysoká teplota, uvnitř vypnutého přístroje ponechaného v létě na zadním skle automobilu může být i 55 °C. Přitom výkonové součástky se mohou při provozu běžně ohřívat o 40 °C. Naopak, v zimě nemusí jít spotřebiče poskládané z běžných \"komerčních\" součástek zapnout, nebo se může snižovat jejich životnost.  Při ohřevu součástky hraje důležitou roli tzv. tepelný odpor mezi čipem a pouzdrem a dále mezi pouzdrem a okolím. Udává se ve °C na Watt, určuje rozdíl teploty vyvolaný daným ztrátovým výkonem. Základním pravidlem zde je, že teplota křemíkového čipu nesmí překročit +140 °C až +150 °C. Maximální teplota okolí proto bývá zvláště u výkonových součástek podstatně nižší než teoretická katalogová hodnota. U hodně zatížených součástek (procesor, výkonové zesilovače ap.) se proto používají chladiče, které zlepšují odvod tepla z povrchu součástky do okolí (snižují tepelný odpor mezi pouzdrem a okolím).", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a užití integrovaných obvodů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Mezi hlavní výhody integrovaných obvodů patří zejména:  Veškeré tyto výhody se zvětšují s vzrůstající miniaturizací a zvyšováním komplexnosti obvodů.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Integrované obvody se využívají ve veškeré spotřební elektronice, ale i různých vědeckých zařízeních, např. na umělých družicích. Některá zařízení obsahující integrované obvody:", "section_level": 2}], "src_summary": "Integrovaný obvod (zkratka IO) je moderní elektronická součástka. Jedná se o spojení (integraci) mnoha jednoduchých elektrických součástek, které společně tvoří elektrický obvod vykonávající nějakou složitější funkci. Integrované obvody dělíme na monolitické a hybridní. V Československu se pro integrovaný obvod vžil mezi profesionály i amatéry termín „šváb“ vycházející z jeho podoby.", "tgt_summary": "An integrated circuit or monolithic integrated circuit (also referred to as an IC, a chip, or a microchip) is a set of electronic circuits on one small flat piece (or \"chip\") of semiconductor material that is normally silicon. The integration of large numbers of tiny MOS transistors into a small chip results in circuits that are orders of magnitude smaller, faster, and less expensive than those constructed of discrete electronic components. The IC's mass production capability, reliability, and building-block approach to integrated circuit design has ensured the rapid adoption of standardized ICs in place of designs using discrete transistors. ICs are now used in virtually all electronic equipment and have revolutionized the world of electronics. Computers, mobile phones, and other digital home appliances are now inextricable parts of the structure of modern societies, made possible by the small size and low cost of ICs.", "id": 2254781}
{"src_title": "Kyselina dusičná", "tgt_title": "Nitric acid", "src_document": [{"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Čistá bezvodá kyselina dusičná (100%) je bezbarvá kapalina s hustotou 1,513 g/cm, která při teplotě -42 °C tuhne a vytváří bílé krystaly a vře při 83 °C. Na světle a vzduchu se již za pokojové teploty rozkládá na kyslík, oxid dusičitý a vodu.  4HNO → 4NO + O + 2HO  Oxid dusičitý se následně rozpustí ve zbývající kyselině dusičné a začne ji zbarvovat do žluta, za vyšších teplot do červena. Čistá kyselina má tendenci vypouštět do vzduchu bezbarvý dým, u již znečištěné kyseliny se její znečištění projevuje zbarvením tohoto dýmu do červenohněda, uvolňuje se totiž oxid dusičitý. Takováto kyselina se označuje jako dýmavá kyselina dusičná, koncentrace jejího roztoku pak přesahuje 86 %.  Koncentrovaná kyselina dusičná je 68,4%, s vodou vytváří azeotropickou směs. 1 l váží přibližně 1 400 g. Je nestálá, na vzduchu a světle se rozkládá na žlutohnědý jedovatý plyn, který obsahuje směs oxidů dusíku (souhrnné označení NO), někdy nazývaných nitrózní plyny, proto se uchovává v lahvích s tmavým sklem a dvojitým uzávěrem.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Kyselina dusičná je silná jednosytná kyselina a velmi silné oxidační činidlo schopné nitrovat velké množství organických sloučenin a látek.", "section_level": 1}, {"title": "Acidické vlastnosti.", "content": "Kyselina dusičná jako typická kyselina reaguje s hydroxidy, zásadotvornými oxidy a solemi slabších kyselin za vzniku vlastních solí, dusičnanů. Až na několik výjimek neodštěpuje při reakcích s kovy vodík jako většina ostatních kyselin, namísto toho se uvolňuje jeden z oxidů dusíku. Tento jev způsobují její silné oxidační vlastnosti. Ve vodném prostředí se úplně disociuje, dochází k uvolnění aniontu NO a vodíkového kationtu, který však následně vytvoří oxonium:  HNO + HO → NO + HO", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační vlastnosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Reakce s kovy.", "content": "Kyselina dusičná, jak již bylo uvedeno, se řadí mezi velmi silná oxidační činidla, proto většinou při reakcích s kovy neodštěpuje vodík. Kyselina dusičná reaguje s kovy, výjimku představují například zlato či platina, se kterými nereaguje. Zlato a platina se však rozpouští v lučavce královské. Při reakci koncentrované kyseliny se uvolňuje oxid dusičitý:  Při reakci zředěné kyseliny se uvolňuje oxid dusnatý:  Existují však i výjimky, například dochází k uvolnění vodíku či oxidu dusného.", "section_level": 3}, {"title": "Pasivace kovu.", "content": "Některé kovy, například chrom, hliník, železo apod. se rozpouštějí ve zředěné kyselině dusičné, zatímco koncentrovaná kyselina při reakci s takovýmto kovem vytvoří na povrchu kovu ochranou vrstvu oxidu, tj. ochranné vrstvy, která zabraňuje dalšímu průběhu reakce. Tento jev se označuje jako pasivace kovu.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce s nekovy.", "content": "Reakce kyseliny dusičné s nekovy s výjimkou křemíku a halogenů probíhají za vzniku oxidu dusíku, vody, ale ne soli kyseliny, jako u kovů, ale za vzniku oxidu nekovu na nejvyšším oxidačním stupni tohoto prvku.  Například při reakci koncentrované kyseliny dusičné s uhlíkem se uvolňuje oxid dusičitý (viz reakce s kovy) a zároveň oxid uhličitý:  Při reakci zředěné kyseliny dusičné s uhlíkem dochází opět ke vzniku oxidu uhličitého, ale již nevzniká oxid dusičitý, ale oxid dusnatý:", "section_level": 3}, {"title": "Reakce s organickými látkami.", "content": "Organické látky se působením kyseliny dusičné oxidují nebo nitrují. Právě nitrace je příčinou žloutnutí kůže, ke kterému dochází při polití. Žluté zabarvení způsobené reakcí kyseliny dusičné s bílkovinami se nazývá xantoproteinová reakce a používá se k důkazu bílkovin.", "section_level": 3}, {"title": "Rizika.", "content": "Kyselina dusičná je nebezpečná oxidující žíravina, poškozuje pokožku a sliznice, nebezpečné jsou i její výpary. Poleptání se projevuje charakteristickým zežloutnutím zasažených míst, což je důsledek reakce s bílkovinami. Dýmavá kyselina dusičná může při styku s hořlavými materiály (látka, papír) způsobit požár.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Průmyslově se - od objevu tohoto postupu Wilhelmem Ostwaldem v roce 1908 - kyselina dusičná vyrábí oxidací azanu (čpavku, amoniaku) za katalýzy kovovou platinou za zvýšené teploty a tlaku:  Poslední reakce vyjadřuje sumárně mnohem složitější děj, ve skutečnosti totiž při reakci oxidu dusičitého s vodou vzniká kromě kyseliny dusičné ještě kyselina dusitá, neuvolňuje se však již oxid dusnatý, ten vzniká až za následného rozkladu nestálé kyseliny dusité. Vzniklý oxid se následně opět zoxiduje na vyšší stupeň a opět vbíhá do reakce, až do té doby, než se veškerý oxid dusičitý přemění na kyselinu dusičnou:  Výroba kyseliny dusičné s větší koncentrací však probíhá trochu jinak, takováto kyselina se připravuje za reakce oxidu dusičitého s vodou a kyslíkem pod tlakem 50 atm, v podstatě se jedná o reakci protichůdnou k rozkladu kyseliny na vzduchu a světle:  4NO + 2HO + O → 4HNO  Laboratorní příprava se většinou provádí jako vytěsnění z dusičnanu draselného, případně dusičnanu sodného pomocí kyseliny sírové a následnou destilací. Při použití koncentrované kyseliny sírové (96%) lze následnou destilací získat dýmavou kyselinu dusičnou o koncentraci 93 - 98 %.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kyselina dusičná má velké upotřebení v průmyslu. Používá se například k výrobě výbušnin pomocí nitrace, dusíkatých hnojiv, barviv a laků, léků a různých organických sloučenin. V chemickém průmyslu, laboratořích a raketové technice se používá jako okysličovadlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina dusičná je významná silná minerální kyselina. Její vzorec je HNO. K první přípravě kyseliny došlo ve 14. století někde v Evropě, ovšem je možné, že se jí podařilo připravit již ve 12. století v Indii (kvůli problémům s datací děl oné doby a nejednoznačnosti návodů v nich to ovšem zatím nelze potvrdit).", "tgt_summary": "Nitric acid (), also known as aqua fortis (Latin for \"strong water\") and spirit of niter, is a highly corrosive mineral acid.", "id": 2174647}
{"src_title": "Kilimandžáro", "tgt_title": "Mount Kilimanjaro", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Kilimandžáro se nachází tři stupně jižně od rovníku, poblíž města Moshi, ve kterém je zároveň mezinárodní letiště. Leží ve Velké příkopové propadlině, což je zlom táhnoucí se v délce asi 5000 km. Před půl milionem let zde probíhala intenzivní sopečná činnost, jejímž důsledkem byl mimo jiné vznik masivu Kilimandžára.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Další jména pro tuto horu jsou: \"Uhuru\", \"Kilima Dscharo\", \"Oldoinyo Oibor\" (v masajštině Bílá hora), a \"Kilima Njaro\" ( Svítící hora), v letech 1902 až 1964 \"Kaiser-Wilhelm-Spitze\" či \"Wilhelmskuppe\" (štít či vrch císaře Viléma, ).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vrchol byl poprvé zdolán armádním zvědem z kmene Marangu jménem Johannes Kinyala Lauwo (1871–1996), který vylezl na horu devětkrát, než si uvědomil, že se jedná o kráter. Lauwo byl průvodcem prvních „oficiálních“ pokořitelů hory Němce Hanse Meyera a Rakušana Ludwiga Purtschellera 6. října 1889.", "section_level": 1}, {"title": "Masiv.", "content": "Na svazích Kilimandžára se nachází několik klimatických pásem s jim příslušnou vegetací.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholový kráter.", "content": "Vrcholový kráter Kibo vypouští plyn přímo na straně vrcholu Uhuru. Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km s hloubkou až 300 metrů. Nejvyšší bod na okraji kráteru se nazývá Uhuru. Vědci zjistili, že v roce 2003 byla tekutá láva jenom 400 metrů pod špičkou kráteru. I když se žádná nová vulkanická činnost neočekává, přece jenom jsou na místě obavy z toho, že se části hory můžou zřítit. Místní legendy hovoří o činné aktivitě před 170 lety. Dva další zaniklé vulkány jsou Mawenzi (5 149 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol Afriky (po Mount Kenya), a Shira (3962 m n. m.)", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "K dosažení vrcholu Kilimandžára je možné využít některou z šesti základních tras: \"Marangu\" (východní), \"Mweka\" (jižní), \"Umbwe\" (jižní), \"Lemosho/Shira\" (západní), \"Rongai\" (severní), \"Machame\" a \"Northern Circuit\". Kolem 90 % turistů vystupuje na vrchol po trase Marangu (tzv. trasa Coca-Cola). Jako jediná je vybavena na všech svých stanovištích noclehárnami či velmi skromným ubytovacím zařízením. Obvyklý výstup zabere 5–6 dnů.  Vláda Tanzanie připravuje od roku 2019 výstavbu lanovky na vrchol Kilimandžára, aby zvýšila příjmy z cestovního ruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Ve výšce 3300–4000 m n. m. rostou senecie (stromové starčeky), lobélie (lobelky), protei a další rostliny. Senecie dosahují výšky až pěti metrů, což je světový unikát. Takto obrovské exempláře se vyskytují právě jen u afrických pětitisícovek.", "section_level": 1}, {"title": "Kilimandžáro v kultuře.", "content": "V roce 1984 dojeli na Uhuru dva cyklisté. V roce 2009 zdolal vrchol Martin Rota jakožto první tělesně postižený Čech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kilimandžáro je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii při hranici s Keňou. Skládá se ze 3 nečinných stratovulkánů – Shira, Mawenzi a Kibo. Na vulkánu Kibo se ve výšce 5895 m n. m nachází nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu – vrchol Uhuru (česky \"vrchol svobody\").", "tgt_summary": "Mount Kilimanjaro () is a dormant volcano in Tanzania. It has three volcanic cones: Kibo, Mawenzi and Shira. It is the highest mountain in Africa and the highest single free-standing mountain in the world: above sea level and about above its plateau base.", "id": 545335}
{"src_title": "Braniborské markrabství", "tgt_title": "Margraviate of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Území bylo v 9.–12. století předmětem bojů slovanských kmenů a Svaté říše římské. V průběhu 12. století se německým králům a císařům z Ottonské dynastie podařilo znovuzískat nad Slovany kontrolu, následné germanizaci se nicméně někteří Slované přizpůsobili a zachovali si svébytnost. Římskokatolická církev zde vytvořila biskupství, která spolu s opevněnými městy umožnila ochránit obyvatele měst před útoky. V důsledku úspěšné německé křížové výpravy proti Polabským Slovanům udělil roku 1134 císař Lothar III. území Severní marky německému hraběti Albrechtu Medvědovi. Ten roku 1150 formálně zdědil po posledním havolanském knížeti Přibyslavovi havolanská území a město Braniboř.  Po rozdrcení vojsk Sprévanů, kteří v 50. letech 12. století Braniboř obsadili, se pak prohlásil vládcem nového Braniborského markrabství. Albrecht a jeho potomci z rodu Askánců pak toto území zkultivovali a zavedli zde křesťanství. Docházelo zde i ke sňatkům mezi německými a slovanskými obyvateli. Koupí původně polské Lubušské země roku 1252 pak začali Askánci získávat území východně od Odry, později známé jako Nová marka.", "section_level": 1}, {"title": "Další osudy.", "content": "Roku 1320 vymřela linie braniborských Askánců, a v letech 1323–1415 bylo Braniborsko pod vládou bavorských Wittelsbachů, po nichž následovali Lucemburkové. Za jejich vlády se z braniborských markrabat stali říšští kurfiřti. Císař Karel IV. přičlenil roku 1373 Braniborsko personální unií k soustátí České koruny, s nímž bylo volně spojeno do roku 1415, kdy je jeho syn císař Zikmund převedl jako říšské léno na Hohenzollerny a ti zde pak vládli až do roku 1918. Hohenzollernové učinili sídelním městem Berlín, tehdy už hospodářské středisko země.  Roku 1618 se markrabství stalo součástí státního celku Braniborsko-Prusko. Po rozpadu Říše roku 1806 byla na jeho území zřízena roku 1815 Braniborská provincie Pruského království.  Dnes je jeho někdejší území rozděleno mezi Německo (většina území) a Polsko. Většina německé části je součástí spolkové země Braniborsko, ale významná část území (Stará marka) je součástí spolkové země Sasko-Anhaltsko. Okrajové oblasti (malá část Prignitze a Ukerské marky) jsou součástí spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko. Historickou součástí je i Berlín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Braniborské markrabství (německy \"Markgrafschaft Brandenburg\"), resp. Braniborská marka (německy \"Mark Brandenburg\") bylo v letech 1157–1806 říšským knížectvím na severovýchodě Svaté říše římské. Na základě císařské Zlaté buly z roku 1356, jejíž autorem byl Karel IV., obdržel braniborský markrabě kurfiřttskou hodnost, čímž bylo Braniborsko někdy dodatečně nazýváno Braniborským kurfiřtstvím (německy \"Kurfürstentum Brandenburg\" či \"Kurbrandenburg\") a stalo se předmětem zájmu nejvýznamnějších říšských rodů.", "tgt_summary": "The Margraviate of Brandenburg () was a major principality of the Holy Roman Empire from 1157 to 1806 that played a pivotal role in the history of Germany and Central Europe.", "id": 2293705}
{"src_title": "Radek John", "tgt_title": "Radek John", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Jeho otcem byl imunolog, mikrobiolog a profesor Karlovy univerzity MUDr. Ctirad John († 2018), matkou redaktorka nakladatelství Odeon a překladatelka PhDr. Božena Johnová († 1992).  Jeho první manželkou byla v letech 1980–1984 Alena Karešová, nyní Alena Ortenová, studentka FAMU, poté produkční Dramatické redakce Československé televize. Jeho druhou manželkou byla herečka Zlata Adamovská, se kterou se rozvedl po 26 letech v dubnu roku 2010. Spolu mají dvě děti, Barbaru a Petra. Má také dceru Terezu z dalšího vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Scenárista, spisovatel a redaktor Mladého světa.", "content": "Roku 1979 vystudoval scenáristiku a dramaturgii hraných filmů na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. V letech 1980 až 1993 byl redaktorem časopisu \"Mladý svět\", do kterého přispíval reportážemi o narkomanech, vekslácích, prostitutkách, vlajkonoších a o panice kolem nemoci AIDS a také sériemi cestopisných reportáží.  V 80. letech pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako scenárista a spolupracoval i s televizí. Je autorem scénářů k filmům \"Jen si tak trochu písknout\", Jako zajíci, \"Sněženky a machři\", \"Bony a klid\", \"Proč?\", \"Tankový prapor\", \"Ta naše písnička česká II\", \"Prachy dělaj člověka\" aj. Filmy byly prodány do řady Evropských zemí. Ve své literární tvorbě se zaměřuje zejména na problémy mladých lidí v dnešním světě, zejména pak drogy, násilí a prostituci. Debutoval románem \"Džínový svět\", za který dostal Cenu Jiřího Wolkera. Jeho nejznámější román \"Memento\" byl přeložen do 10 jazyků. V České republice vyšel v řadě vydání. Celkový prodaný náklad knihy \"Memento\" je 1 milion výtisků. Kniha \"Jak jsem viděl Ameriku\" vyšla po roce 1989 v nákladu dvě stě tisíc výtisků. Od září 2014 Radek John působil jako šéfredaktor internetové verze Security magazínu.", "section_level": 1}, {"title": "TV Nova, Na vlastní oči a TýTý.", "content": "Známý byl v letech 1994–1997 i jako reportér a moderátor pořadu \"Na vlastní oči\", pro který natočil osmdesát reportáží. V roce 1997 se stal šéfredaktorem všech publicistických pořadů TV Nova. I nadále moderoval pořad \"Na vlastní oči\". Jako šéfredaktor redakce publicistiky v letech 1997 až 2007 zodpovídal za deset publicistických pořadů počínaje Snídaně s Novou, přes talkshow Áčko, až po Občanské judo, Rady ptáka Loskutáka a pořad Tabu. Po konfliktu mezi Vladimírem Železným a společností CME dal v červnu 1999 výpověď v České nezávislé televizní společnosti a pracoval dál pro Železného CET 21.  V roce 1994 se díky hlasům televizních diváků umístil v anketě TýTý na druhém místě v kategorii \"moderátor publicistických pořadů\". O rok později již tuto kategorii vyhrál, získal současně i hlasy v kategorii \"moderátor magazínu\" a stal se tak absolutním vítězem ročníku 1995. V kategorii moderátor publicistických pořadů zvítězil celkem desetkrát v letech 1996–2002, 2005 a 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Odchod z TV Nova.", "content": "Z televize Nova odešel v březnu roku 2009. Někteří novináři spekulovali, že na jeho odchod mohla mít vliv i funkce předsedy představenstva ve společnosti ORA PRINT, Tyto spekulace odmítl se slovy: \"\"Já jsem se rozhodl odejít sám.\"\"  Pořad \"Na vlastní oči\" byl po jeho odchodu zrušen. Poslední reportáž, která v něm byla vysílána, byla Johnova reportáž z Rwandy poznamenané genocidou.  Podle týdeníku Ekonom za jeho odchodem mohly být spory mezi vedením Novy a samotnými reportéry pořadu \"Na vlastní oči\", například o neodvysílané reportáže Jany Škopkové o politicích z Občanské demokratické strany Petru Bendlovi a Ivanu Langerovi, a také nejasná budoucnost pořadu. Ten byl několik týdnů po Johnově odchodu zastaven.  Reportáže Jany Škopkové o tom, že za průvod Karla IV, z Prahy na Hrad, za nějž odpovídal Petr Bendl, stál daňové poplatníky 20 miliónů korun a že Ivan Langer v pozici ministra vnitra nevýhodně pronajal lázeňské domy MV, čímž připravil daňové poplatníky o stovky miliónů korun, nebyly nikdy odvysílány.", "section_level": 1}, {"title": "Politická činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předsedou strany Věci veřejné.", "content": "V dubnu 2009 daroval politické straně Věci veřejné 50 tisíc korun. Podle deníku MF Dnes prý měly sloužit jako odměna pro občany, kteří vstoupili jako „černé duše“ do jiných stran a rozhodli se svůj příběh zveřejnit. Jiné deníky však tuto hypotézu nepřevzaly. V červnu 2009 se stal předsedou politické strany Věci veřejné, když ve funkci nahradil Jaroslava Škárku, který se stal výkonným místopředsedou strany.  Úspěšně kandidoval za Věci veřejné jako pražský lídr do Poslanecké sněmovny ČR. V listopadu 2009 oznámil záměr přestěhovat se na Prahu 5, aby mohl v komunálních volbách kandidovat proti stávajícímu starostovi Milanu Jančíkovi (ODS). V letech 2010–2014 byl zastupitelem Prahy 5.  23. května 2011 byl v internetovém hlasování příznivců strany znovuzvolen předsedou. V únoru 2013 oznámil, že nehodlá po čtvrté kandidovat na předsedu VV. Volební konference ho pak zvolila čestným předsedou VV.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr vnitra.", "content": "13. července 2010 byl jmenován ministrem vnitra v nové Nečasově vládě s tím, že jeho prioritami bude boj proti korupci, omezení korupčního prostředí na daném ministerstvu a boj proti extrémismu. V prosinci 2010 prosadil ve vládě stobodovou protikorupční strategii. Byly obnoveny odposlech korupčních kauz, které předtím zrušila Topolánkova vláda. Znovuzavedl možnost policistů nahlížet při vyšetřování do daňového řízení. Přes odpor premiéra Petra Nečase prosadil ustanovení nového policejního Prezidenta Petra Lessyho.  Za jeho působení byla například zřízena zvláštní protikorupční telefonní linka pro cizince pobývající na území České republiky, kterou zřídil odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Zde mají cizinci oznamovat korupční jednání, jehož byli svědky např. při vyřizování pobytových agend. Na vnitru začal platit etický kodex zaměstnanců, který poté přijala i další tři ministerstva. Publikoval také protikorupční manuál pro všechny oznamovatele korupce v ČR. Na ministerstvu vnitra nechal provést audit veřejných zakázek.  Během září 2010 vznikla v rámci PČR petice za jeho odchod. Tu nakonec podepsalo asi 33 tisíc z celkového počtu 40 tisíc zaměstnanců Policie ČR (včetně civilních zaměstnanců), tedy drtivá většina. Důvodem byl Johnův postoj k takzvanému služebnímu zákonu a možná údaje o spolupráci s StB, které přinesl slovenský Ústav paměti národa. Sám premiér Petr Nečas připustil, že toto byl jeden z důvodů, proč Johna v dubnu příštího roku odvolal.  V prosinci 2010 byly zveřejněny informace o údajné korupci na ministerstvu životního prostředí, na kterou upozornil tehdejší šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek. Poté, co Libor Michálek podal 13. prosince 2010 trestní oznámení kvůli podezření z trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, byl následujícího dne ministrem Pavlem Drobilem odvolán z funkce ředitele SFŽP. Michálek prý Radka Johna na své podezření upozornil už několik měsíců předtím. John se ke kauze vyjádřil takto: \"\"Pan Libor Michálek se na mne obrátil již na konci léta tohoto roku na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Požádal mne tehdy o radu, jak postupovat v obtížné situaci, do níž se dostává. Byl tehdy čerstvě ve funkci šéfa Státního fondu životního prostředí a měl obavy, že na tomto fondu může dojít k nestandardnímu ovlivňování veřejných zakázek a nakládání s majetkem. V té době však neměl v ruce nic konkrétního, šlo pouze o podezření, že k účasti na nějakém protiprávním jednání bude nucen. Bylo zjevné, že v době naší schůzky neměl pan Libor Michálek v ruce nic, čím by své domněnky podpořil. V souladu s tehdy připravovaným protikorupčním manuálem MV jsem jej upozornil, že jeho případné tvrzení bude mít stejnou váhu jako tvrzení osoby, která se trestného činu dopustí, a bude se mu tedy těžko prokazovat. Proto může být jistou výhodou, kdyby prvotní podnět zdokumentoval a tento záznam poté poskytl policii ČR jako podporu pro svá tvrzení. [...] Poté, co orgány činné v trestním řízení zahájily úkony v této kauze, jsem již v minulých dnech všechny tyto informace sdělil Policii ČR.\"\"  11. dubna 2011 premiér Petr Nečas předal prezidentu republiky návrh na odvolání Radka Johna z pozice ministra vnitra. Dne 21. dubna jej prezident z funkce ministra vnitra odvolal, nahradil ho bezpartijní Jan Kubice.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí.", "content": "Po odvolání z funkce ministra vnitra 21. dubna 2011 zůstal ve vládě na pozici místopředsedy vlády. Podle koaliční dohody měl nově dostat do gesce boj proti korupci poté, co vláda na jeho návrh ustaví při Úřadu vlády příslušný vládní výbor či radu a stanoví její kompetence.  Na základě dohody pak kabinet 27. dubna zřídil Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí, jehož předsedou se stal.", "section_level": 2}, {"title": "Demise a odchod z vlády.", "content": "V květnu 2011 se pro neshody s premiérem Nečasem, především v personální politice svého úřadu a pro nedostatečný pocit podpory v boji proti korupci, rozhodl odejít z vlády a nabídl předsedovi vlády rezignaci. Ten ji 17. května přijal a prezident republiky pak 20. května místopředsedu vlády odvolal.", "section_level": 2}, {"title": "Další působení v politice.", "content": "V roce 2012 vypověděl Radek John za Věci veřejné koaliční smlouvu, jeho strana přešla do opozice, kde se snažila zabránit prosazení zákona o církevních restitucích a zavedení S-karet. VV se pokoušely prosadit rozšíření pravomocí NKU, prošetření rozkrádání veřejných peněz v polostátních podnicích, zrušení anonymních akcií, zavedení majetkových přiznání. Radek John jako předseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny podporoval policejního prezidenta Petra Lessyho, kterého kritizoval premiér Petr Nečas. Po rozpuštění Poslanecké sněmovny se Radek John angažuje v komunální politice na Praze 5, kde je zastupitelem. Věnuje se hlavně problematice omezení hazardu. Podílel se na rozhodnutí zrušit všechny herny na Praze 5.  Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidoval jako lídr Věcí veřejných, ale neuspěl (Věci veřejné získaly 0,46 % hlasů a do EP se nedostaly).", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "U soudu v roce 1999 prý lhal v soudní síni jako svědek v případu své někdejší údajné milenky, novinářky Pavlíny Wolfové. V roce 1998 zveřejnil bulvární časopis Spy zprávu o jejich údajném poměru, na což Wolfová reagovala tak, že na Spy podala žalobu na ochranu osobnosti, ve které označila tvrzení Spy za nepravdivé. John u soudu tehdy tvrdil, že je jejich vztah přátelský. Časopisu Týden v květnu 2010, měsíc před parlamentními volbami, však Wolfová řekla, že spolu měli poměr už před soudním líčením.  Johnova reakce byla, že po dvanácti letech si zřejmě plete data a kdyby to bylo tak, jak říká po dvanácti letech, nemělo by přece smysl podávat žalobu.", "section_level": 1}, {"title": "Ora Print.", "content": "22. ledna 2002 se Radek John stal předsedou představenstva společnosti S & J - MEDEA KULTUR a.s., která před jeho angažmá v této společnosti uzavřela s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou smlouvu na vydávání reklamního čtvrtletníku \"Pohoda pojištěnce\" za 111 milionů korun ročně. Radek John byl pověřen zajišťováním technické stránky vydávání časopisu, tedy ekonomiky tisku a distribuce spočívající v zabalení každého čísla do obálky. Několik dnů před Johnovým jmenováním opustili představenstvo společnosti její zakladatelé Karel Stejskal a Roman Janoušek, v té době spolumajitelé společnosti MEDEA KULTUR s.r.o. S & J - MEDEA KULTUR vydala akcie na majitele, její akcionáři nejsou nikde evidováni a samotné akcie jsou převoditelné pouhým předáním. 13. února 2002 byl do obchodního rejstříku zapsán nový název ORA PRINT a.s.  V prosinci 2005 nově jmenovaný ministr zdravotnictví David Rath na základě výsledků kontroly hospodaření VZP tvrdil, že dvě oslovené firmy by byly schopny stlačit náklady na \"Pohodu pojištěnce\" pod 40 milionů korun. Radek John uvedl, že Davidem Rathem oslovené firmy nezapočítaly do kalkulace distribuci časopisu poštou, jež tvoří většinu celkových nákladů. ORA PRINT získala zakázky i od dalších státních společností, produkovala multimediální DVD a seriál pro Lesy České republiky, \"pořady zaměřené na ekologickou výchovu mládeže\" pro Pražskou energetiku, nebo \"cyklus komunikačních pořadů zaměřených na bezpečnost silničního provozu\", který byl kladně hodnocen v periodiku \"Listy Hlavního města Prahy\".  V lednu 2009 Hospodářské noviny zveřejnily informaci, že Lesy České republiky si na základě výběrového řízení u Ora Print objednaly v 1000 výtiscích 88stránkovou knihu a 500 kusů DVD \"Zvěřinové hody Evy Pilarové\" za 3,9 milionu korun. Za Ora Print smlouvu s Lesy ČR podepsal předseda představenstva Radek John spolu s místopředsedou Zoranem Kazimirovičem. Podle České televize celková fakturovaná cena byla 4 165 000 Kč, zatímco jiné nakladatelství náhodně vybrané ČT celkové náklady na výrobu odhadlo na 220 tisíc Kč a i s odměnami za fotografie a texty by náklady nepřesáhly půl milionu. Radek John k tomu podle ČT uvedl: „Já jsem na tom projektu nedělal. Jediné, co já jsem udělal, je, že jsem podepsal smlouvu, která vznikla na základě výběrového řízení a byla to smlouva nejen na knihu, ale i na desetidílný cooking show seriál. Nebylo mi na vysoutěženém projektu nic divného.“ Podle ČT však částka byla ve faktuře výslovně uvedena u položky „za zhotovení 1 000 ks kuchařky v knižní podobě“ včetně DPH, zatímco DVD byly vyfakturovány v následující položce za dalších 476 tisíc Kč. Generální ředitel Lesů ČR Svatopluk Sýkora uvedl, že Ora print jako vítězná firma nabídla nejnižší pořizovací částku.  Předsedou představenstva společnosti ORA PRINT byl až do 22. června 2009. Ve finančním roce končícím 30. června 2008 činily mzdové náklady společnosti 13,3 milionu korun, třináctkrát více než v roce předchozím, přestože stále zaměstnávala pouze osm zaměstnanců. To vyvolalo spekulace o vysokém odstupném pro Radka Johna a Simonu Janouškovou (roz. Steiningerovou, manželku Romana Janouška), která orgány společnosti opustila ke stejnému datu jako John. John v únoru 2009 spekulace odmítl slovy \"Já jsem v té firmě za deset tisíc měsíčně\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Radek John (* 6. prosince 1954 Praha) je český publicista, moderátor, spisovatel, scenárista a politik. Od června 2009 do února 2013 byl předsedou politické strany Věci veřejné. Od července 2010 do dubna 2011 působil ve funkci ministra vnitra a místopředsedy vlády, v květnu 2011 ve funkci místopředsedy vlády a předsedy Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí Nečasova kabinetu, v němž také zastával funkci ministra vnitra.", "tgt_summary": "Radek John (born 6 December 1954; ) is a Czech journalist, writer, screenwriter and politician who served as the Minister of Interior from 2010 to 2011 and as Leader of the Public Affairs party from 2009 to 2013. His novel \"Memento\" is the first book examining the drug problem in the context of the former communist Czechoslovakia. The novel was translated into ten languages.", "id": 233292}
{"src_title": "Trh (ekonomie)", "tgt_title": "Market (economics)", "src_document": [{"title": "Nabídka a poptávka.", "content": "Na trhu se setkávají nabízející, kteří chtějí směnit za peníze, a poptávající, kteří za ně chtějí získat nějaké nové zboží. Cílem prodejců je maximalizace ceny, zatímco kupující si přejí pravý opak, cenu co nejnižší. Na trhu se tyto protichůdné zájmy střetávají, k transakci dojde pouze v případě, že obě strany jí získávají (jde o dobrovolnou směnu). Nabízející si musí cenit obnosu, který mu kupující nabízí, více než prodávaného zboží. Naopak kupující musí preferovat dané zboží před smluvní částkou peněz. Jestliže jsou obě podmínky splněny, pak dojde k obchodu.  Kupující z nabídek, které jsou mu známy, vybere tu nejlevnější. Čím přesněji tedy zná prodejní ceny různých nabízejících, tím se zvyšuje jeho šance nakoupit výhodně. Naopak prodávající se pokouší dosáhnout nejvyšší ceny. S růstem ceny se však snižuje jeho šance prodat své zboží. Všechny trhy tedy vykazují tendenci směřovat k jediné ceně. Ta by byla ustavena v případě, že by kupující dokonale znali nabídku a žádný prodávající by se tedy nemohl dovolit žádat víc než jeho konkurenti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení trhu.", "content": "Volný trh lze rozdělit na dvě části, které od sebe nemusí jít vždy jednoznačně rozlišit:", "section_level": 1}, {"title": "Trh spotřebních statků.", "content": "Na trhu spotřebních statků nabízejí výrobci finální zboží a služby, zatímco individuální spotřebitelé tyto statky poptávají. Zakoupené zboží je přímo spotřebováno a neslouží k další výrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Trh výrobních faktorů.", "content": "Tento trh nemusí být pro běžného spotřebitele natolik zřejmý, jako je tomu v předchozím případě. Na trhu výrobních faktorů tvoří poptávku firmy, poptávající pracovní sílu a kapitálové statky a nabídku lidí, tedy pracovní síla, a opět firmy nabízející jiné kapitálové statky. Zakoupené zboží či práce je využíváno k další výrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy trhů.", "content": "V ekonomice rozlišujeme následující druhy trhů:", "section_level": 1}, {"title": "Tržní mechanismus a intervence.", "content": "Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná) a tam, kde existují vlastnické tituly, práva disponovat s konkrétním majetkem. Splnění žádných dalších podmínek už není třeba.  Po většinu historie autority do fungování trhu nějakou měrou zasahovaly, často i velice hrubě. Důsledkem každé takové intervence však je snížení užitku některých, kteří na trhu obchodují. Regulace cen například vede k přebytkům či nedostatkům zboží. Regulace podmínek, za kterých smí dojít ke směně, způsobuje, že někteří účastníci nebudou uspokojeni. Pokud třeba vláda zakáže půjčovat peníze na úrok od jisté meze výše, protože to označí za amorální lichvu, někteří lidé si nebudou moci půjčit peníze, které by potřebovali, odejdou s nepořízenou. Na trhu práce například minimální mzda způsobuje nezaměstnanost submarginálních pracujících, tedy takových, jejichž mezní produkt práce je nižší než předepsaná minimální mzda.  Nikdo si je nemůže dovolit zaměstnávat, protože by jim byl nucen dát více, než kolik jejich práce skutečně stojí. Stejně jako regulace působí pro některé negativně i subvence. Všichni daňoví poplatníci jsou pak nuceni platit za produkci, kterou si ani nemusejí přát koupit. Konkurence je omezena. Podobně udělení výsadního privilegia, monopolu omezuje soutěž a zvyšuje ceny pro spotřebitele.", "section_level": 1}, {"title": "Alokace trhu.", "content": "V tržním prostředí je nabídka řízena poptávkou. Je-li po nějakém produktu, zboží, komoditě, službě, lidském zdroji dlouhodobá poptávka, pak se pro něj dříve či později vytvoří (alokuje) nabídka. (Pro tzv. „černý trh“ to neplatí o nic méně.) Klesne-li později tato poptávka (například proto, že je již nasycena), dříve či později dojde k tomu, že nejméně úspěšný ze subjektů nabízejících toto zboží nebo službu bude nucen s nabídkou skončit nebo se přeorientovat na něco jiného. Nabídka sleduje poptávku ve složitém diferenciálním vztahu s mnoha faktory, ale vždy se snaží poptávku nasytit v té míře, v jaké je „hlad“ po daném zboží či službě.  Proto například v centru velkých měst může existovat několik bufetů, směnáren, restaurací nebo hospod (subjektů nabízejících stejné zboží) doslova jedna vedle druhé, zatímco v malé obci by v případě existence dvou obchodů se stejným zbožím musel ten méně podnikatelsky úspěšný dříve či později vyhlásit bankrot. Princip sledování poptávky nabídkou a zejména vytváření nabídky na základě poptávky, se nazývá alokace trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Nerovnost.", "content": "Existují různé praktiky trhu, které mohou vyvolávat dojem, že jde o diskriminaci. Je to například cena nabízená na základě informací o kupujícím. I kvalita se přizpůsobuje podle kupujícího či oblasti (například tzv. český trh). Jde nejen o potraviny ale i o služby. Jsou i snahy o dvourychlostní trh na politické úrovni. Přesto existují tendence o rovnost trhu jakou je například síťová neutralita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trh je v ekonomice prostor, kde dochází ke směně statků a služeb. Původně byl trh vyhrazené místo, kde se v pravidelných intervalech scházeli lidé, aby navzájem směňovali (tržiště). Protože barter je v rozvinuté ekonomice spíše vzácností, obvykle hovoří o trhu nějaké komodity či služby (trh s obilím, trh s ropou, elektronikou apod.) a není třeba uvádět, za jaké zboží jsou tyto komodity a služby směňovány, jde totiž obvykle o směnu za peníze.", "tgt_summary": "A market is one of the many varieties of systems, institutions, procedures, social relations and infrastructures whereby parties engage in exchange. While parties may exchange goods and services by barter, most markets rely on sellers offering their goods or services (including labor power) in exchange for money from buyers. It can be said that a market is the process by which the prices of goods and services are established. Markets facilitate trade and enable the distribution and resource allocation in a society. Markets allow any trade-able item to be evaluated and priced. A market emerges more or less spontaneously or may be constructed deliberately by human interaction in order to enable the exchange of rights (cf. ownership) of services and goods. Markets generally supplant gift economies and are often held in place through rules and customs, such as a booth fee, competitive pricing, and source of goods for sale (local produce or stock registration).", "id": 2323876}
{"src_title": "Transport Tycoon", "tgt_title": "Transport Tycoon", "src_document": [{"title": "Úkoly.", "content": "Hra neobsahuje žádné scénáře, základní koncept je vždy stejný, lze si ale upravit některá z nastavení. Na začátku hry je vygenerován herní svět – krajina, v jejímž více či méně obtížném terénu se nachází množství vesnic a měst a též továrny a suroviny zpracovávající provozy. Účelem je budování úspěšné a prosperující dopravní firmy. Hráč, v pozici jejího ředitele, by měl na mapě nacházet místa, jejichž vzájemnou nabídku a poptávku dokáže dopravně spojit a komodity mezi těmito místy efektivně přepravovat – to jest, stavět zastávky v blízkosti průmyslových objektů či měst a v případě jiné než letecké či vodní dopravy i dopravní cestu (například železnici). A následně zde pak přepravovat výrobky, poštu či cestující v dopravních prostředcích, jež pro tento účel koupí. Dopravní prostředky pro každý ze čtyř druhů dopravy (železniční, silniční, letecká a lodní) a též pro každou přepravovanou komoditu (až na výjimky) má k dispozici, postupně s časem se objevují výkonnější a efektivnější dopravní prostředky – přibližně kopírující dobu jejich uvedení s časem ubíhajícím ve hře.  Množství komodit k přepravě (těch je k dispozici vždy 12) ve stanici je ovlivněno hodnocením jeho dopravy, jež je určeno pro každou stanici, z které už bylo dopravováno. To samozřejmě závisí na kvalitě, spolehlivosti a i bezpečnosti přepravy.  Dopravní prostředky lze koupit v depu, kde jsou také pravidelně podrobovány servisním prohlídkám. Zatímco letiště, mola, doky, depa, nádraží, zastávky i samotné železnice jsou soukromé, silnice jsou veřejné a silniční vozidla se mohou pohybovat i po silnicích, které vybudovala jednotlivá města či konkurence.  Na smělejší projekty si hráč může půjčovat od banky, nejde to však donekonečna a navíc banka si účtuje úroky, takže je v zájmu hráče začít co nejdříve vydělávat a dluhy splatit.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismy hry.", "content": "Aby byl hráč odměněn za přepravu osob či zboží, musí je doručit do zastávky v oblasti, kde je po nich poptávka. V takovém případě je hráč odměněn částkou úměrnou vzdálenosti, rychlosti, jednotkové ceně a množství přepraveného zboží či osob.  Hra nabízí i možnost dotací, pokud hráč dopravuje zboží podle přání místních úřadů. Pokud hráč do jednoho roku od vyhlášení nabídky jako první dopraví produkty či pasažéry podle zakázky, bude následujících 365 dní dostávat za dopravené zboží o 50, 100, 200 či 300 % více, dle zvolené obtížnosti.  Jakákoli činnost ve městě má vliv na hráčovo hodnocení městskou správou. Pokud hráč na území města provádí činnost zahrnující bourání budov a hlavně likvidaci lesů, jeho hodnocení se snižuje. Pokud nemá dostatečné hodnocení, městská rada mu nepovolí zbourání obecních domů či silnic nebo stavbu zastávky. Doprava v daném městě nebo vysazování stromů v okolí města hráčovo hodnocení lehce zlepšuje.  Během hry dochází k vývoji měst i ekonomiky. Objevují se nové budovy, města se rozrůstají a vznikají tak nové nároky na existující dopravní sítě. Průmysl a doly vznikají, zanikají, mění se objem produkce. Vyvíjí se nové druhy dopravních prostředků, a to od parních přes dieselové vlaky až k monorailům a maglevu.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy ve hře.", "content": "Významnou vadou ve hře je umělá inteligence (zvláště přihlédne-li se k tomu, že je možnost hrát jen s jedním lidským protihráčem). Počítač není schopen sestavit rozumně přímou trasu. Navíc často zcela zbytečně mění tvar terénu. (Jeho úpravy jsou zdarma, a ani to neovlivňuje jeho hodnocení místní správou.) AI v podstatě vynechává dopravu lodní, naopak velmi aktivní bývá při výstavbě letišť, avšak většinou se jedná o budování infrastruktury na nevhodných místech (v lesích a v polích). Snadno tak dochází rychle po vzniku k bankrotu některých počítačem ovládaných společností.  Protože součástí ekonomické simulace hry je i inflace, při jejím neustále rostoucím tempu po roce 2000 v herní časové ose dochází k takovému zvýšení cen, že žádná nová společnost již mnohdy nemůže efektivně začít. Mnohdy tak zbankrotuje pouhých pár let po svém založení, bez možnosti vůbec cokoliv provozovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Hru původně vydala MicroProse. Titul lze koupit už jen výjimečně, ale neexistuje oficiální verze pro moderní operační systémy. Většina dnešních zájemců je donucena stahovat jej jako „abandonware“.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Po velkém úspěchu her začal hned Chris Sawyer pracovat na jejich nástupci. V průběhu práce však změnil názor a vytvořil úplně jinou hru - RollerCoaster Tycoon. Následně vydal její druhý díl RollerCoaster Tycoon 2. Nakonec se ale k práci na pokračovaní TT vrátil a v létě 2004 vydal Chris Sawyer's Locomotion.", "section_level": 1}, {"title": "Transport Tycoon a Transport Tycoon Deluxe.", "content": "Existují dvě vydání hry Transport Tycoon: Transport Tycoon a Transport Tycoon Deluxe (často označované jako TT a TTD). Verze Deluxe obsahovala navíc editor mapy (ten bylo možné později koupit i pro TT), nové prostředí a nové možnosti semaforů.  Původní TT znal jen obousměrné semafory, TTD by rozšířen o jednosměrné. Ty připouštěly průjezd jen daným směrem, pro vlaky v protisměru byl zákaz vjezdu. Toto umožnilo budování složitějších a výkonnějších železničních sítí. Mnozí z dlouhodobých hráčů TT časem vymysleli složité layouty železničních křižovatek a terminálů, umožňující efektivní průjezd desítkám vlaků bez jakéhokoliv zpoždění.  Rovněž zde bylo možné si kromě běžného počasí mírného pásu zvolit tři nová prostředí: subtropické, subarktické a země hraček. Tyto krajiny se liší nejen vzhledem, ale i typy průmyslu. Rovněž se objevují i nové výzvy, například subtropické město se nebude rozrůstat bez dodávky vody. Nově byly zapracovány i koncepty těžby dřeva v tropických pralesech, nebo zpracování papíru z vysokohorských lesů. Hře to sice přidalo na různorodosti, avšak původní mírný pás zůstal dle aktivity on-line her stále nejpopulárnější.  Rovněž došlo i k změnám v názvosloví jednotlivých dopravních prostředků. Původní Transport Tycoon využíval vozidla snažící se alespoň svými názvy (technické parametry samozřejmě vzhledem k hernímu prostředí nemohly být identické) blížit realitě, novější Transport Tycoon Deluxe však v tomto otočil a použil jména nová, vycházející hlavně z jmen designérů hry. Hráči samotní si však mohli vytvořit vlastní uživatelskou sadu jmen.", "section_level": 1}, {"title": "TTD na dnešních počítačích.", "content": "TTD se už dnes oficiálně nevyvíjí, ale fanoušci na jejím vývoji pracují dále. Josef Drexler vyvinul TTDPatch, jež odstraňuje některé nedostatky hry a umožňuje nové dopravní prostředky a krajiny. Také umožňuje hru provozovat na novějších verzích Microsoft Windows. Jedná se o patch na originální TTD. Open source projekt OpenTTD vyvíjí variantu TTD pro různé operační systémy. Jedná se o přepsání TTD. Donedávna bylo nutné využít originální grafické a zvukové soubory, nyní je možné je nahradit soubory vyvinutými komunitou. Hra umožňuje hraní ve více hráčích, změnu velikosti mapy a další rozšíření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transport Tycoon a Transport Tycoon Deluxe (v doslovném překladu \"Dopravní magnát\") jsou počítačové hry, kde hráč ovládá dopravní společnost. Ta může přepravovat suroviny, zboží i pasažéry po silnici, železnici, vodě i letecky. Je možné hrát i s konkurujícími společnostmi, které ovládá počítač.", "tgt_summary": "Transport Tycoon is a video game designed and programmed by Chris Sawyer, and published by MicroProse in 1994. It is a business simulation game, presented in an isometric view in 2D with graphics by Simon Foster, in which the player acts as an entrepreneur in control of a transport company, and can compete against rival companies to make as much profit as possible by transporting passengers and various goods by road, rail, sea and air.", "id": 1102753}
{"src_title": "Sonet", "tgt_title": "Sonnet", "src_document": [{"title": "Italský sonet.", "content": "Italský sonet zřejmě vymyslel Giacomo da Lentini, hlavní představitel sicilské školy za vlády Fridricha II. Později jej znovu objevil Guiltone d'Arezzo a přinesl jej do Toskány, kde jej také uzpůsobil místnímu jazyku. Sám pak složil téměř 300 sonetů. Další italští básníci tohoto období, tedy 13. století, skládali sonety, mezi nimi Dante Alighieri (1265–1321), Guido Cavalcanti (asi 1250–1300) a zvláště Francesco Petrarca (1304–1374).  <poem class=\"odsad\"> Voi ch’ascoltate in rime sparse il suono di quei sospiri ond’io nudriva ’l core in sul mio primo giovenile errore quand’era in parte altr’uom da quel ch’i’ sono,  del vario stile in ch’io piango et ragiono fra le vane speranze e ’l van dolore, ove sia chi per prova intenda amore, spero trovar pietà, nonché perdono.  Ma ben veggio or sì come al popol tutto favola fui gran tempo, onde sovente di me medesmo meco mi vergogno;  et del mio vaneggiar vergogna è ’l frutto, e ’l pentersi, e ’l conoscer chiaramente che quanto piace al mondo è breve sogno. </poem>  V původní podobě byl italský sonet rozdělen do osmiverší a šestiverší. Osmiverší obsahovalo propozici a šestiverší pak přineslo její řešení. Původní da Lentiniho sonet měl rýmovou strukturu \"a-b-a-b\", \"a-b-a-b\", avšak sonet brzy získal strukturu \"a-b-b-a\", \"a-b-b-a\". Šestiverší bylo možné rýmovat dvěma způsoby: \"c-d-e-c-d-e\" a \"c-d-c-c-d-c\". Později byla uvedena i další rýmová schémata. Devátý verš (tzv. \"volta\") tvořil obrat v celé básni a změnu tématu či atmosféry sonetu.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický sonet.", "content": "Italský sonet zavádí do anglické literatury Thomas Wyatt na počátku 16. století, jehož sonety jsou však většinou překlady Petrarcových a Ronsardových sonetů. Následuje velká renesance sonetu anglicky píšícími autory, postupně sonet začíná obsahovat také nová témata: John Donne a George Herbert např. v 17. století píší náboženské sonety a John Milton obecně meditativní poezii. V této době také vzniká nové schéma sonetu, nazývané sonetem anglickým. Mezi básníky, kteří jej uvedli do života, patří Philip Sidney, Michael Drayton, Samuel Daniel a William Shakespeare, po němž se anglickému sonetu říká někdy též sonet shakespearovský.  Anglický sonet tvoří tři čtyřverší a dvojverší. Toto závěrečné dvojverší (\"couplet\") pak přináší nečekaný tematický nebo obrazový obrat. Obvyklé rýmové schéma sonetu je \"a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g\". Samozřejmě angličtí a američtí básníci píší také sonety italské. Sonet \"The New Colossus\" (\"Nový kolos\") od Emmy Lazarusové, který je vyryt na bronzové desce na podstavci Sochy Svobody, má schéma \"abba abba cdc dcd\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sonet (z provensálského \"sonet\" nebo z italského \"sonetto\", tj. písnička) je literární poetický útvar, který vznikl v 1. pol. 13. století, vyznačující se přesně vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním (14 veršů je rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou trojveršových slok). V románských jazycích se v sonetech užívá obvykle hendekasylabu nebo alexandrínu, v angličtině jambického pentametru. Poněkud zastaralý český překlad slova sonet je \"znělka\".", "tgt_summary": "A sonnet is a poetic form which originated at the Court of the Holy Roman Emperor Frederick II in Palermo, Sicily. The 13th-century poet and notary Giacomo da Lentini is credited with the sonnet's invention and the Sicilian School of poets who surrounded him is credited with its spread. The earliest sonnets, however, no longer survive in the original Sicilian language, but only after being translated into Tuscan dialect.", "id": 1952673}
{"src_title": "Tři oříšky pro Popelku", "tgt_title": "Tři oříšky pro Popelku", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Popelce v útlém dětství zemřela maminka a její otec, bohatý statkář se rozhodl znovu oženit, aby děvče nevyrůstalo samo. Macecha si přivedla dceru Doru, která byla podobně stará jako Popelka. Tatínek měl Popelku rád, trávil s ní spoustu času, naučil ji jezdit na koni, střílet z kuše a další dovednosti, které by se spíš hodily pro chlapce. Po statkářově smrti majetek zdědila jeho druhá žena. Společně s dcerou tyranizují čeledíny, Popelce se vysmívají a vymýšlejí pro ni ty nejpodřadnější práce. Popelka vše s pokorou snáší a věří, že se jednou vše obrátí v dobré. Volný čas tráví s oblíbenými zvířaty, která jí její lásku oplácejí. Před třemi lety dostala od tatínka bílého koně Juráška, na statku jí dělá společnost pes Tajtrlík. Její poklady, které si schovává v malém špejchárku v lese, střeží sova Rozárka.  Jedné zimy panuje na statku čilý ruch, očekává se návštěva královské rodiny, která míří na svůj nedaleký zámek. Nervozní statkářka kontroluje stav prací a čeledíny, z Popelky však vyzařuje klid. Pomocník v kuchyni rozbije mísu, statkářka jej chce potrestat karabáčem, ale Popelka vezme vinu na sebe. Macecha jí za trest přikáže přebrat hrách s popelem. S přebíráním luštěnin dívce pomohou holubi, které pustila do místnosti. Před příjezdem královské družiny si Popelka přes zákaz macechy vyjede na Juráškovi na výlet do lesa do starého špejchárku za sovou Rozárkou. Na statek dorazí královská družina, ale princ chybí. Statkářka je zklamaná z princovy nepřítomnosti a vyprosí si, aby ji s dcerou král pozval na velkolepý ples do zámku, kam panovník plánuje sezvat nezadané dívky, neboť chce syna oženit.  Princ se svými pobočníky utekl na lov do zasněženého lesa. Popelka mladíky spatří a rozhodne se je sledovat. Princ míří kuší na laň, Popelka mu do obličeje hodí sněhovou kouli, aby mu střelu překazila. Princ s družinou začnou dívku pronásledovat. Ta jim utíká mezi závějemi, schovává se pod skalním převisem a mezi stromy. Urození mladíci využijí početní převahy, rozdělí se a Popelku obklíčí. Utahují si z ní, že je malá holka, neopeřené kuře, cácorka a vyhrožují jí trestem, na což jim Popelka drze odpovídá. Dívce se podaří utéct, nasedne na princova nezkrotného grošáka a ujede jim. Přesedlá na Juráška a grošáka pošle zpět. Urozené mladíky zatím pronásleduje preceptor, který je má podle králova příkazu dovést zpět. Král cestou na zámek syna kárá a vyhrožuje mu svatbou. Statkářka pošle podkoního Vincka do města s povozem nakoupit látky, ten cestou uvidí Popelku, která na příkaz macechy v potoce pere prádlo, a ptá se, co jí má dovézt. Ona skromně řekne, aby jí přivezl „to, co mu cestou cvrkne do nosu“.  Celý zámek se připravuje na ples. Princ s přáteli raději uteče do lesa, kde uslyší cinkající rolničky z projíždějícího povozu dřímajícího Vincka. Sestřelí opuštěné ptačí hnízdo tak, aby spadlo podkonímu přímo na hlavu. Ten se probudí, ve hnízdě najde tři lískové oříšky a vzpomene si na slib Popelce. Ta se z dárku raduje a uschová jej mezi své poklady k sově Rozárce, které se svěří, že by se ráda podívala za princem, ale schází jí vhodné oblečení. Jeden z oříšků upadne na zem, nakřápne se a po rozlousknutí z něj vypadne lovecký komplet s kamizolou a klobouk s pérem. Popelka se převlékne a vyrazí na projížďku do lesa, kde probíhá královský hon. Princ skolí lišku a k získání titulu krále lovu a krásného prstenu z královské pokladnice musí zastřelit ještě dravého ptáka. Jeden takový krouží nad lesem. První dvě rány vystřelí princovi souputníci, ale netrefí. Princ se své šance vzdá, neboť se domnívá, že pták je příliš vysoko. Popelka však dravce sestřelí, ten padne k mladíkovým nohám. Princ Popelku nepozná a navlékne jí vyhraný prsten. Popelka potvrdí své střelecké umění a sestřelí šišku z vrcholu stromu se slovy „to u nás dokáže malá holka“, načež uteče a převlékne se. Princ domnělého myslivce pronásleduje, ale narazí jen na umouněnou Popelku. Popelka obsluhuje macechu s nevlastní sestrou, které se chystají na královský ples. Dívka prosí, zda by mohla jet s nimi a podívat se do zámku alespoň oknem. Obě ženy se jí vysmějí a statkářka jí opět zaúkoluje tříděním čočky a kukuřice. S nesmyslným trestem pomohou holoubci a Popelka si jde postěžovat Rozárce, že jí maminka slibovala šaty růžové jako červánky se závojem. Na Rozárčinu radu dívka hodí druhým oříškem, z něhož vyklouznou krásné plesové šaty. Dole na ni čeká již osedlaný Jurášek. Při zahájení plesu preceptor královské rodině představuje vdavekchtivé dívky a jejich matky. Princovi se do ženění ani tance příliš nechce. Na otcovu výzvu si poslepu vybere tanečnici – Popelčinu nevlastní sestru Doru, kterou však předběhne rázná dcera paní z Outlova, Droběna. Ta s následníkem trůnu tančí velmi svérázně. Popelka přijela k zámku na Juráškovi a oknem zahlédne prince, jak zrovna tančí s Dorou. To dívku zamrzí a váhá, zda má na ples vůbec jít.  Princ je stále v jednom kole, ale dívku svého srdce mezi účastnicemi ne a ne najít. Pohádá se s otcem a rozhodne se odejít se slovy, že „to bude raději kácet stromy“. Zrovna ve chvíli, kdy princ odchází, do sálu vkročí Popelka, která se závojem chrání před poznáním. Vyčiní princi, že ji dosud nepřivítal, ale nechce mu stát v cestě, když právě odchází. Princ se zahanbeně omlouvá, Popelka jej okouzlila. Vyzve ji k tanci, snaží se odhalit identitu tajemné krásky a oznámí jí, že si ji vezme. Popelka troufale odvětí, že se nezeptal, zda by ho vůbec chtěla a dá mu hádanku: „poprvé: Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Podruhé: klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není. A potřetí: šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.“ Princ si neví rady, Popelka se s ním proto rozloučí a prchne z tanečního sálu. Na schodech ztratí střevíček, který najde princ, který dívku se svými pobočníky pronásleduje až ke statku. Princova družina buší na vrata a když nikdo neotvírá, vlomí se dovnitř. Služebnictvu řekne, že hledá princeznu, která před chvílí přijela. Poddaní se mu vysmějí, protože žádná princezna na statku přece nežije. Princ trvá na svém a chce vidět všechny ženy a dívky a vyzkoušet jim nalezený střevíc. Prohlásí, že jeho ženou se stane ta, které střevíc padne. Střevíček je ale všem malý.  Vincka napadne přivést Popelku, která na dvoře chybí. Celé osazenstvo statku dívku hledá, ale najdou jen slavnostně osedlaného Juráška. Na statek přijede statkářka na saních, vypátrá Popelku, spoutá ji a sebere její šaty, do kterých se obleče Dora. Na dvoře nasednou do saní, princ chce vyzkoušet dívce v růžových šatech střevíc. To statkářka odmítne, vytrhne mu střevíček z ruky a rychle odjíždí. Urozený mladík je sleduje, sáně spadnou do rybníka, on se oběma ženám snaží pomoci dostat se ven. V Popelčiných šatech však pozná Doru a uhání zpátky na statek. Popelka se sama osvobodí a odejde k Rozárce, na zem hodí poslední oříšek, ze kterého se vyloupnou svatební šaty. Princ se za svítání vrací k usedlosti, kam přijíždí i Popelka na Juráškovi. Princ děvčeti nasadí střevíc, který jí padne jako ulitý. Chasa mu pomůže rozluštit Popelčinu hádanku. Zamilovaná dvojice opustí zdi statku a ujíždí zasněženými pláněmi pryč.", "section_level": 1}, {"title": "Scénář a příprava natáčení.", "content": "Scénář napsal František Pavlíček, jako autorka je uvedena Bohumila Zelenková, která kryla pravého scenáristu Františka Pavlíčka, kterému v té době komunisté nedovolili pracovat. Scénář vznikl podle námětu pohádky Boženy Němcové, O Popelce, avšak scenárista se původní předlohy příliš nedržel. Pohádka české spisovatelky je spíše hororově laděná a Popelka je zde ztvárněna tradičně – jako trpící, unylá a špinavá. Naopak v Třech oříšcích pro Popelku se z ní stala energická a vzpurná dívka, která prince dokonce provokuje. První nabídku se scénářem dostal Jiří Menzel, který získal i patřičná povolení, ale tehdejší ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman nesouhlasil a scénář zadal v létě 1972 Václavu Vorlíčkovi, který byl považován za méně problematického. Ke změně režiséra došlo také proto, že Jiří Menzel nechtěl přistoupit na koprodukci s DEFA. Vorlíček si pro pohádku vymyslel bohatou výpravu, chtěl film zasadit do období renesance. Proto na spolupráci s DEFA kývl, čímž získal na natáčení více finančních prostředků.  Tři oříšky pro Popelku se měly původně natáčet v létě, děj se odehrával mezi sytě zelenými stromy a zurčícími potůčky. V říjnu 1972 však do Prahy přijeli zástupci DEFA s návrhem, že mají na prosinec a leden volných 800 lidí. Vorlíček na nabídku kývl, avšak odmítl variantu, aby se exteriéry natočily až v létě, protože by se do té doby mohlo něco stát. Rozhodl se proto pohádku zasadit do jiného ročního období, než bylo plánováno. Přitom si představoval obraz vlámského malíře Pietera Brueghela, \"Zima\". Zimě se musel přizpůsobit scénář i vtípky. Do dokončeného scénáře byla také přidána postava preceptora. Právě zimní prostředí a hudba Karla Svobody se zvonečky dodaly filmu vánoční atmosféru.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Na obsazení obou hlavních rolí probíhaly po Československu rozsáhlé konkurzy. Původně měla Popelku hrát blondýnka Jana Preissová, která však roli kvůli svému těhotenství nedostala. Pak si někdo ze štábu vzpomněl na Libuši Šafránkovou, která ve filmu \"Babička\" hraje Barunku. Šafránková na roli ihned kývla. Z dětství uměla dobře jezdit na koni, proto nepotřebovala jezdecký výcvik. Pouze ve scéně, kdy Popelka skáče v lese přes pokácený strom, měla záskok.  Herec pro roli prince byl vybírán na kamerových zkouškách, uvažovalo se i o Janu Hrušínském či Jaroslavu Drbohlavovi, ten však nakonec hrál Vítka. Nakonec režisér vybral čerstvého absolventa pražské konzervatoře Pavla Trávníčka, který se kamerových zkoušek účastnil poprvé v kariéře. Režisér Vorlíček jej také znal z absolventského filmu na FAMU, kde Trávníček hrál vojáka v prezenční službě ve filmu Jaroslava Soukupa. Roli namluvil Petr Svojtka, protože podle režiséra Vorlíčka měl Trávníček silný moravský přízvuk, ten to však popírá.  Představitelka Dory, Dana Hlaváčová, byla v době natáčení těhotná, její šaty byly proto volnější a scénu, kdy s macechou padá do jezera, točili kaskadéři. Hlaváčová si stejnou roli Popelčiny sestry zahrála v pohádce \"Popelka\" z roku 1969. Vorlíček se do filmu snažil dostat trochu laskavého a přátelského humoru, ale chtěl aby zůstal pouze jako koření a ne základní surovinou. Proto pro některé vedlejší úlohy vybíral komické typy herců. Podkoního Vincka ztvárnil Vladimír Menšík, preceptora Jan Libíček a vdavekchtivou urozenou slečnu Droběnu z Outlova Helena Růžičková. Ta se v němčině jmenovala \"Kleinröschen\" (malá růžička). Jejího komediálního talentu Vorlíček využil ve scéně, kdy Droběna nadzvedne prince nad parket a tančí s ním jak s pytlem brambor. Trávníček o tomto úmyslu nevěděl dopředu, takže jeho zoufalý výraz není hraný.  Podle koprodukční smlouvy s DEFA byli do filmu obsazeni i němečtí herci. Roli krále si zahrál Rolf Hoppe, v té době často obsazovaný herec zejména do negativních rolí Vorlíčka zaujal svýma modrýma očima. Karin Leschovou si na pokyn DEFA vybral sám Hoppe. Vorlíček říká, že si ji vybral podle fotky v castingovém archivu, do té doby nic většího nehrála. Dabéry do češtiny i do němčiny vybírali především pomocní režiséři z obou stran. Komparz na plese čítal přibližně sto tanečníků. Tvořili jej převážně tanečníci z východoněmeckého televizního baletu DDR-Fernsehballett.  Popelka i princ měli více koní, protože ti se v té době nemohli převážet přes hranice kvůli slintavce a kulhavce, které se v té době v Československu vyskytovaly. Jurášci (v němčině Nikolaus) byli tři – dva čeští a jeden německý, který se jmenoval Bonek. Lze je odlišit podle srsti, kůň ve stáji a u zámku má zimní srst. Sestřelený dravec byl skutečný, od podzimu jej měl zmrazeného šumavský hajný. Pták byl před natáčením rozmrazen, aby byl vláčný. Při filmování jej ze vzduchu shazoval sám režisér Vorlíček. Sova byla zapůjčena z berlínské zoo, Vorlíček do ní musel šťouchat špejlí, aby mrkala.", "section_level": 1}, {"title": "Kostýmy.", "content": "Kostýmy vytvořila výtvarná dílna Theodora Pištěka, za německou stranu se o kostýmní výpravu staral Günter Schmidt. Vyrobilo se 80 originálních kostýmů. Pro nedostatek kvalitních materiálů je velká část vyrobena z krimplenu. Kostýmy byly původně navrženy na letní natáčení, takže v nich herci v zimě mrzli. Popelčin střevíček byl vyroben ve třech velikostech, aby na kameře vynikl.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu složil Karel Svoboda. Nahrál ji Filmový symfonický orchestr pod vedením dirigenta Štěpána Koníčka. Ústřední píseň \"Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš\" v podání Karla Gotta nahrál ji orchestr Ladislava Štaidla, slova napsal jeho bratr Jiří. V německé verzi zní pouze instrumentální verze písně, protože Karel Gott tehdy zpíval u konkurence píseň \"Včelka Mája\".", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Film se natáčel na drahý barevný film, proto se většina záběrů točila na první pokus. Natáčení začalo v prosinci 1972 v ateliérech Babelsberg, kde byly postaveny kulisy pro scény na tanečním sále a interiér špejcharu s Rozárkou. V lednu 1973 se natáčely exteriéry okolo zámku Moritzburg. Plesové scény se uvnitř nenatáčely, protože tamější taneční sál je obložen černými koženými tapetami zdobenými zlatem, což Vorlíčkovi spíše připomínalo hrobku. Natáčení provázel nedostatek sněhu. Proto byl použit sníh umělý, který vyráběly rybí konzervárny z rozemletých rybích kostí. Sníh zapáchal a do druhého dne se rozložil. Sypal se však pouze na místa, která snímala kamera.  V Československu se natáčela druhá polovina filmu (exteriéry, statek, hluboké lesy). Scény u špejchárku se točily u Klatov, cesty do špejcharu na úpatí hory Běleč, okolo Onoho Světa se odehrávaly lovecké scény, v Mezihoří se odehrál pád saní do Panského rybníka. Vodní hrad Švihov posloužil jako kulisa statku, vybral jej filmový architekt Oldřich Bosák. Samotný hrad se však ve filmu neobjevuje. Dostavovaly se tu stodoly, obytná část a sádrová brána. Natáčelo se na Červené baště, na nádvoří byl umístěn holubník. Místní obyvatelstvo si ve filmu zahrálo jako komparz. I natáčení v Československu se zpočátku potýkalo s nedostatkem sněhu, na Švihově se stříkaly střechy vápnem, jako umělý sníh sloužil rozemletý polystyren. Štáb čekal, až napadne sníh. Poté jej napadlo tolik, že se nebylo možné dostat do původně vybraných lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby ve filmu.", "content": "Popelka při útěku před princem drží bičík, který v předchozím záběru neměla. Na honu princ zastřelí lišku, která si následně vytahuje šíp z břicha. Když ji sluha na dalším záběru zvedne, má jinou barvu a je úplně zmrzlá. Při přípravách na ples král vykoukne z okna, uvidí princova koně, který je celý bílý a připomíná Popelčina Juráška, i když princ jezdí na grošákovi. Během scény, kdy Vincek řeže v sadě dříví, je v mlze za ním vidět sloup s elektrickým vedením.", "section_level": 1}, {"title": "Premiéra a vysílání.", "content": "Česká premiéra byla stanovena na 16. listopad 1973 v pražském kině Blaník na Václavském náměstí v Praze. Pohádka se však objevila už na Národní přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří. Po uvedení v kinech sklidil film mezi diváky úspěch, v některých pražských kinech se hrál až do června 1974, v televizi se poprvé vysílala 24. prosince 1974. Premiéra ve Východním Německu se konala 8. března 1974, v Západním Německu pak 19. prosince 1974, v televizi se poprvé vysílala 26. prosince 1975. Například v roce 2014 ji německé televizní stanice vysílaly ke konci roku osmnáctkrát.  Pohádka je však oblíbená i v dalších zemích. Ve Španělsku se \"Tři oříšky pro Popelku\" vysílají dopoledne 24. prosince. Film se hraje i na Filipínách, ve Spojených arabských emirátech, na Slovensku, ve Švýcarsku a Rakousku. Ve Švédsku taky v sedmdesátých letech. V Norsku, kde film měl premiéru v roce 1975, se pohádka vysílá každoročně na Štědrý večer, v pětimilionové zemi ji sleduje každý pátý obyvatel, V roce 1993 veřejnoprávní norská televize NRK Popelku neodvysílala, do televize pak volali rozhořčení diváci a před sídlem stanice se sešli i demonstrující. Vysílá se zde s dabingem herce Knuta Risana, pod kterým je slyšet čeština. V roce 2005 vyšlo v Norsku DVD s filmem, za první týden se prodalo 21 tisíc exemplářů.  Ze setkání na Moritzburgu v roce 2013 se také natáčel hodinový dokument televize MDR, odvysílán byl 22. prosince 2013. Vystupují v něm režisér Vorlíček, Trávníček i Karel Gott. V roce 2013 Westdeutscher Rundfunk Köln natočil o filmu třicetiminutový dokument \"Auf den Spuren von Aschenbrödel\" (\"Po stopách Popelky\").  V roce 2014 byla jedna z původních kopií filmu zrestaurována, pohádka byla digitálně vyčištěna, převedena do vysokého rozlišení, došlo k úpravě barevných tónů a zvýšení ostrosti. Restaurovaná verze měla premiéru na Velikonoční pondělí na obrazovkách České televize.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Tři oříšky pro Popelku obsahují tradiční schéma střetu dobra a zla. V tomto romantickém příběhu na konci nezvítězí jen láska, ale i spravedlnost. Podle kurátorky výstavy na Moritzburgu Margitty Hensel popularita filmu souvisí s touhou diváků po svobodě, spravedlnosti, štěstí a blahobytu. Má v sobě humor, který však nepřechází do směšnosti a neubírá dramatičnosti, neobsahuje však velké filmařské triky. Podle analýzy v Die Welt by bez sněhu se film nestal kultem, takto patří k vánočnímu programu jako adventní kalendář, svíčky, stromeček a cukroví. Podle recenze v Die Welt „Přesně odpovídá tomu, jak chtějí být viděny moderní postfeministické ženy.“  Česká Popelka Boženy Němcové má na rozdíl od té německé pořád dobrou náladu, chuť do života a nenaříká na osud, vtip a divokost jí propůjčil scenárista František Pavlíček. Tato Popelka je emancipovaná, obléká se jako kluk, rajtuje, loví, je drzá. Přitom ztělesňuje docela zvláštní duch odporu, dokáže reagovat ironicky a s humorem. Přes všechna pokoření si dokáže užívat života. Poté, co ji macecha uráží, nasedne na koně a prohání se lesem. Popelka má štěstí sama v rukou, zároveň důvěřuje osudu. Když si její příbuzné objednávají u Vincka, co jim má koupit ve městě, a on se jí zeptá, co jí má koupit, nerozpláče se, dokáže ještě dělat vtipy. Tato Popelka je jako princezna, ale cool princezna. Místo kočáru z dýně jezdí na vlastním koni, místo zaplétání copů raději střílí z kuše, donutí nemotorného prince se snažit a pochybovačně se jí tázat, zda by jej chtěla. Tato Popelka nečeká, až ji princ osvobodí, kromě půvabu oplývá i sebevědomím, duchaplností a je neobyčejně aktivní.  K takové Popelce by se nehodil princ v uniformě z pohádek bratří Grimmů. Tento princ je svéhlavý, někdy nemotorný mladý muž, který před těsným dvorským životem utíká podobně jako Popelka z dosahu macechy.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ještě před premiérou se pohádka objevila na Národní přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří, kde film získal Křišťálovou vázu a oba představitelé hlavních rolí získali za nejlepší herecké výkony Zlatého Ledňáčka. V roce 1974 se film účastnil dětského filmového festivalu ve Zlíně, avšak žádnou cenu nezískal. V roce 2000 byla pohádka zvolena nejoblíbenější pohádkou století.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "V Německu je film velmi populární, zjednodušeně se mu zde říká \"3HfA\" (\"Drei Haselnüsse für Aschenbrödel\"). Funguje tu fanklub. Na zámku Bilstein se konají tematické plesy s kostýmy podle filmu a hraje stejná hudba. V roce 2009 se v kině Babylon, kde měl film svou východoněmeckou premiéru, znovu vrátil na plátno.  Na zámku Moritzburg se od roku 2009 nachází velká expozice rekvizit, kostýmů, původních scénářů z filmu, každoročně ji navštíví přes 150 000 návštěvníků. V listopadu 2013 se zde konaly oslavy 40. výročí premiéry filmu. V únoru 2014 neznámý pachatel ze zámku ukradl kopii plesové róby Popelky a v květnu téhož roku je poštou zaslal zpět policii. V roce 2013 se konala na vodním hradě Švihov výstava \"Po stopách Popelky\" ke 40. výročí filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Nová zpracování.", "content": "Po úspěchu pohádky se objevily různé pokusy o nové zpracování. V roce 2005 se spekulovalo o možném pokračování, kde by opět hráli původní herci (Šafránková, Trávníček, Jandák), souhlasil i režisér Vorlíček, avšak nenašel se žádný vhodný scénář. Německá televizní společnost Bavaria v roce 2011 chtěla po Vorlíčkovi, aby záběr po záběru pohádku přetočil s německými herci. To Vorlíček odmítl, nabídl pouze autorská práva, avšak projekt se nezrealizoval. V roce 2011 měl premiéru muzikál na ledě \"Popelka\", kde scénář napsal Jindřich Šimek a hudbu složil Petr Malásek.V roce 2015 se na internetu objevila zpráva, že se v Norsku bude točit remake s norskými herci. Václavu Vorlíčkovi nabídli režii, ten jí však odmítnul, protože řekl, že už nikdy nebude točit zimní film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tři oříšky pro Popelku () je československo-německá filmová pohádka z roku 1973 režiséra Václava Vorlíčka. Scénář napsal podle předlohy Boženy Němcové František Pavlíček, v titulcích je však uvedena Bohumila Zelenková, která jej zaštítila, protože Pavlíčkovi komunisté zakázali činnost v kultuře. Hudbu složil Karel Svoboda, hlavní píseň \"Kdepak ty ptáčku hnízdo máš\" zpívá Karel Gott a text napsal Jiří Štaidl. V hlavních rolích se představili Libuše Šafránková jako Popelka a jako princ Pavel Trávníček, kterého daboval Petr Svojtka. Natáčelo se na Klatovsku, v lesích kolem Javorné u Čachrova, u vodního hradu Švihov, v barrandovském studiu a ve východním Německu (ve Studiu Babelsberg a u zámku Moritzburg).", "tgt_summary": "Tři oříšky pro Popelku (German: Drei Haselnüsse für Aschenbrödel), also known as \"Three Wishes for Cinderella\" and broadcast in the UK under the title \"Three Gifts for Cinderella\") is a Czechoslovak/East German fairy-tale film from 1973.", "id": 1043053}
{"src_title": "Stolové hory", "tgt_title": "Stołowe Mountains", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stolové hory se převážnou částí nacházejí na území Polska (Dolnoslezské vojvodství, mezi městečky Radków, Kudowa-Zdrój a Polanica-Zdrój), kde tvoří hlavní část území Národního parku Gór Stołowych, který byl vyhlášen v roce 1993 na ochranu krajinného rázu a zachovalé přírody Stolových hor. Na české území (Královéhradecký kraj) zasahují Stolové hory jen okrajovými výběžky, jsou to svahy spadající jihozápadně od Božanova do Broumovské kotliny – nejvyšší výšky zde dosahují Suchý vrch (720 m), \"Lopota\" (715 m), \"Bílá skála\" (720 m), nebo jihovýchodně až východně od Machova svahy hor Šefel (697 m) a Boru (polsky \"Skalniak\" 918,5 m), kde český terén sahá do výšky 827 m. Z hlediska ochrany přírody spadá česká část do CHKO Broumovsko.  Severní část (Suchý vrch, Lopota, Šefel) je pokračováním geologických struktur Broumovských stěn, masiv \"Boru\" je z české části geologickým pokračováním Polické pánve, popřípadě lze obě části považovat za pokračování polické synklinály. Vrcholové partie Stolových hor jsou tvořeny z kvádrových pískovců svrchní křídy s vložkami slínovců a vápenců. Jedná se o sedimenty mořského původu.  Na polské straně kromě Velké a Malé Hejšoviny a vrcholů masivu Boru jsou východním a jihovýchodním směrem další pozoruhodná skalní města: Liščím průsmykem (\"Lisia Przełęcz\") je odděleno plató Nárožníku (polsky \"Narożnik\", německy \"Eckstein\"; 851 m n. m.) od masivu Boru s protějším vrcholem Ptak/\"Vogelberg\" (835 m n. m.). Plató je na jihozápadě odděleno od sousední krajiny zhruba 6,5 km dlouhou skalní stěnou, na níž jsou kromě Nárožníku další významné vrcholy a vyhlídková místa, zejména Kopa Śmierci (825 m n. m.), Skały Puchacza (také Sowie Skały, německy Uhustein; 730 m n. m.), Góra świętej Anny (německy Annaberg, 711 m n. m.) nebo Skała Józefa (německy Josephstein, 680 m n. m.) Útesy od Skały Puchacza až po vrch Hanula (640 m n. m.), jímž se končí výše uvedená skalní stěna nad údolím potoka Czerwona Woda, se nazývá Urwisko Batorowskie (něm. Friedrichsgrunder Lehne).  Blízko Nárožníku se nachází skalní město Białe Skały (Bílé skály). Na náhorní rovině Nárožníku jsou dvě velká rašeliniště Wielkie Torfowisko Batorowskie a Małe Torfowisko Batorowskie (t. č. v podstatě vysušené).  Severovýchodní stěny nad městečkem Radków (česky Hrádek, německy \"Wünschelburg\") a poutním místem Wambierzyce (česky Vambeřice, německy Albendorf) skýtají také velké množství turisticky vděčných skalních měst a útvarů, např. Radkowskie Skały, vyhlídka Pielgrzym (672 m n. m.), vrch Rogacz (707 m n. m.) nebo skalní hřiby (Skalne Grzyby). Jihovýchodním směrem se tato část táhne až nad lázně Polanica Zdrój nad údolí říčky Bystrzyca Dusznicka mezi Polanicí a městečkem Szcytna - vrch Szcytnik (něm. Waldstein, 588 m n. m.) se zámkem Leśna Skała (něm. Burg Waldstein). Na masivu Sczytniku je několik skalních útvarů a další dva vrcholy (Piaskowiec, něm. Steinberg, 578 m n. m.) a Kamiennik (580 m n. m.)", "section_level": 1}, {"title": "Kulturně geografické pojetí pojmu Stolové hory.", "content": "Název pohoří Stolové hory a další polská místní pojmenování jsou nedávného původu (novotvary) a souvisí s polským osídlením teritoria po II. světové válce. S tím také souvisí geografické vymezení Stolových hor, které je odlišné od zde uváděného. Polští geografové neuvažují ve vymezení Stolových hor státní hranice, jak je to zvykem u nás: pro ně Stolové hory na severozápad pokračují Broumovskými stěnami (německy Falkengebirge) a následujícími kuestami Polické stupňoviny, tj. popořadě Zdoňovskými kuestami a poté obloukem zpět na jihovýchod se stáčejícími Janovickými kuestami, vrcholícími masivem Závory (německy Qualischer Riegel). Zahrnují do nich dokonce i skalní města Ostaše a Adršpašsko-teplických skal. Pokud bychom byli v tomto smyslu důslední, bylo by třeba do nich zahrnout i kuesty Stárkovské, tj. Stolové hory by se daly na české straně identifikovat s Polickou vrchovinou.  Tradiční geografické vymezení Stolových hor, německy nazývaných Heuscheuergebirge, v chápání původního obyvatelstva, tj. Němců a kladských Čechů, se týká pouze pouze masivu Hejšoviny (Malé a Velké) a celého rozlehlého masivu Boru, nikoli již Broumovských stěn a dalších celků. Stolový charakter obou masivů vyniká především při pohledu z Čech: Hronovská kotlina je dominována masivem Boru (hovoříme o převýšení cca 570 metrů), který má při pohledu odsud skutečně stolový charakter, což neplatí při pohledu z Kladské kotliny, resp. odkudkoliv z polského teritoria východně od jeho nejvyšších vrcholů. Odtamtud se Bor jeví jako rozlehlý členitý masiv, takže polští geografové rozlišují mezi horou Bor a masivem Bor (Skalniak).  Čeští obyvatelé Hronovska a Policka však nepoužívali pro toto pohoří žádný společný název, nazývali jej vždy Bor a Hejšovina nebo Hejšovina a Bor, tzn. obě hory vždy rozlišovali. Když Karel Čapek hovoří v Doktorské pohádce o kouzelníku Magiášovi na Hejšovině, má na mysli Velkou Hejšovinu; tyto hory jsou také odděleně pojmenovávány v díle Aloise Jiráska. Dokonce i ve starších regionálních německých pramenech se rozlišuje mezi pohořími Hejšoviny (\"Heuscheuergebirge\") a Boru (\"Spiegelgebirge\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Stolové hory (polsky Góry Stołowe [gury stouove], německy \"Heuscheuergebirge\") tvoří panoramaticky a krajinářsky nejatraktivnější pohoří Sudet. Nacházejí se na česko-polské hranici nedaleko od města Hronova. Nejvyšším vrcholem je Velká Hejšovina s 919 m n. m. (polsky \"Szczeliniec Wielki\" [ščeliněc vjelki], německy \"Große Heuscheuer\"), na druhém místě je nejvyšší bod sousedního masivu Bor (polsky \"Skalniak\", německy \"Spiegelberg bei Cudowa\") s výškou 915 m n. m, třetí místo pak zaujímá Malá Hejšovina (895 m n. n.). Jedná se o nejvyšší pískovcové vrcholy Polska. Stolové hory jsou jedinými stolovými horami v Polsku. Hory, z větší části zalesněné, jsou od roku 1993 národním parkem.", "tgt_summary": "The Stołowe Mountains (); also known as the Table Mountains (,, ) are a -long mountain range in Poland and the Czech Republic, part of the Sudetes. The Polish part of the range is protected as the Stołowe Mountains National Park. The highest peak of the range is Szczeliniec Wielki at a.s.l.", "id": 1179062}
{"src_title": "Kapavka", "tgt_title": "Gonorrhea", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Latinské pojmenování \"gonorrhoea\" pochází ze dvou slov \"gonos\" (ve významu „semeno“) a \"rhoe\" (ve významu „téci“). Název odráží skutečnost, že výměšek hlenu byl chybně označován jako semeno. Ve starších záznamech odkazovala etymologie slova k biblickému městu \"Gomoria\" (tedy Gomora), pocházející tak z lidové asociace s tímto městem.  Český výraz \"kapavka\" je odvozen od slovesa \"kapat\", což je slovo onomatopoického původu. Hovorové označení \"tripl\" pochází z německého \"Tripper\", označení pro tuto nemoc rovněž odvozeného ze slovesa \"trippen\" ve významu „kapat“.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "V roce 2000 zaznamenalo CDC (\"Center for Disease Control and Prevention\" – Středisko pro kontrolu nad nemocemi a jejich prevencí) v USA 358 995 případů kapavky. Asi 75 procent všech zaznamenaných případů kapavky se vyskytuje u osob ve věku 15–29 let. Nejpostiženější je skupina žen ve věku 15–19 let, u mužů pak věková kategorie 20–24 let. Ekonomové odhadují, že roční náklady na léčbu kapavky a souvisejících komplikací činí téměř 1,1 miliardy USD.  Kapavka se nejčastěji šíří při pohlavním styku. Infikované ženy mohou též přenést kapavku na novorozence během porodu, což se nejčastěji projeví jako oční infekce. Tato komplikace se v ČR prakticky nevyskytuje, protože novorozenci narozeni v porodnici mají preventivně ošetřeny oči vkápnutím Opthalmo Septonexu.  Inkubační doba činí obvykle 2–14 dnů. První symptomy se u mužů obvykle objevují mezi 2. a 5. dnem po infikaci, u žen 4. až 7. den. Někteří lidé ale mohou být asymptomatičtí (bez příznaků) i několik měsíců.  Jelikož jde o nemoc, která se šíří prakticky pouze pohlavním stykem, je nejúčinnější prevencí věrnost jedinému partnerovi nebo alespoň pečlivý výběr sexuálních partnerů. Poměrně účinně snižuje pravděpodobnost přenosu správné užití bariérové antikoncepce (např. kondom).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh onemocnění.", "content": "První infikované místo je obvykle tubulární epitel močové trubice a endocervix (výstelka děložního hrdla). Kromě těchto částí pohlavních a vylučovacích orgánů se bakteriím daří v konečníku, orofarynxu (ústní část hltanu) a spojivkách (očí). Vulva a vagina jsou obvykle ušetřeny, protože jsou pokryté vrstevními epitelními buňkami. Proto je u žen prvním místem infekce obvykle děložní hrdlo.  Postupem času se nemoc může rozšířit do dělohy a vejcovodů a ve výsledku zapříčinit tzv. pánevní zánětovou nemoc, která z různých příčin postihuje víc než 1 milión žen v USA každý rok. Ta může způsobit neplodnost (postiženo je asi 10 % infikovaných žen) či mimoděložní těhotenství.  Infekce kapavkou významně zvyšuje riziko infikování HIV. Jde patrně o důsledek oslabení a narušení povrchu sliznic, které kapavka způsobuje.", "section_level": 1}, {"title": "Infekce ženských pohlavních orgánů.", "content": "Asi 50 % žen s kapavkou je asymptomatických, případně jsou symptomy mírné či atypické. Pacientka si může stěžovat na vaginální výtok, dysurii (obtíže při močení), mezimenstruační krvácení nebo krvácení po styku. Cervix se může jevit normálně nebo může nastat cervicitida (zánět děložního hrdla) s hlenohnisavým výpotkem. Postižení močové trubice způsobuje slabou dysurii, hnisavou sekreci a časté nutkání. Kombinace uretritidy (zánětu močové trubice) a cervicitidy při vyšetření je velmi jasná vodítko pro diagnózu, protože obě místa bývají infikována u většiny pacientek.  Pokročilejší symptomy, které mohou indikovat vývoj pánevní zánětové nemoci, zahrnují křeče a bolest, krvácení mezi menstruačními periodami, dávení nebo horečku.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce mužských pohlavních orgánů.", "content": "U mužů je nejčastějším projevem dysurie (obtíže při močení) doprovázené řezáním, pálením a hustým hojným hnisavým (podobným kondenzovanému mléku) výtokem z močové trubice (uretry). Vyšetření ukáže zčervenalý externí uretrální močovod. Bez efektivní léčby se může rostoucí infekce rozšířit na nadvarle (epididymis), varlata (testes) nebo prostatu, projevující se navenek bolestí nebo svrběním šourku. Následkem takto rozsáhlé infekce může být neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce hltanu.", "content": "V případě nakažení kapavkou v hltanu (ženy i muži) se projevuje podobně jako angína.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce konečníku.", "content": "Ženy i muži s rektální (konečníkovou) kapavkou mohou mít anální výtok, perianální (kolem análu) svrběnÍ a rektální krvácení. Proktoskopie (instrumentální vyšetření rekta) ukáže zapálenou slizniční membránu s malým množstvím slizu.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika kapavky.", "content": "Lékaři nebo jiní zdravotníci obvykle používají 3 laboratorní techniky na diagnostiku kapavky: barvicí vzorky přímo na bakterii, detekce bakteriálních genů nebo DNA v moči a růst bakterií v laboratorních kulturách. Mnoho doktorů preferuje použití víc než jednoho testu pro zvýšení přesnosti diagnostiky.  Barvicí test zahrnuje výtěr výtoku z penisu nebo cervixu. Vzorek se umístí na sklíčko a obarví, lékař pak výsledek prohlédne pod mikroskopem. Tento test je spolehlivý u mužů, u žen nelze negativní výsledek považovat za průkazný (asi polovina infikovaných pacientek se jeví jako negativní).  Častěji se používají močové nebo cervikální výtěry pro test detekující geny bakterie. Tyto testy jsou stejně přesné nebo ještě přesnější než kultivace bakterií a používá je mnoho lékařů.  Kultivační test zahrnuje dání vzorku výtoku do kultivační nádoby a její inkubaci na 2 dny, aby mohly bakterie růst. Citlivost tohoto testu závisí na místě, ze kterého se vzorek odebere. Kultury cervikálních vzorků detekují infekci asi na 90 procent. Lékaři mohou též vzít kulturu na detekci kapavky z hrdla. Kultury umožňují i testování na bakterie odolné vůči lékům. inkubační doba 2-14 dnů", "section_level": 1}, {"title": "Léčba kapavky.", "content": "Základ léčby tvoří správné použití antibiotik. Zvýšení antibiotické rezistence vedlo k poklesu použití penicilinu při léčbě kapavky. V současnosti se preferuje léčba např. ceftriaxonem, co je cefalosporin třetí generace.  Doktoři obvykle předepisují 1 dávku jednoho z následujících antibiotik:  Protože koinfekce s chlamydiemi je častá, lékaři často předepisují kombinaci antibiotik, např. ceftriaxon a doxycyklin nebo azitromycin, která léčí obě nemoci.  Následná léčba je nutná pro zajištění, aby nemoc byla skutečně vyléčena, vyžadují se i následné kontrolní testy, které vyloučí přenašečství. Sexuální partneři u nichž připadá v úvahu onemocnění, by měli být prohlédnuti.", "section_level": 1}, {"title": "Kapavkový zánět spojivek u novorozenců.", "content": "Těhotné matky infikované kapavkou mohou přenést nemoc na děti během porodu. Gonokoková konjunktivitida (zánět oční spojivky) je jedna z hlavních příčin slepoty u novorozenců. Lze jí předejít aplikací vhodných očních léků, které se nasazují při podezření na zvýšené riziko v tomto směru. Lékaři doporučují, aby se žena před porodem nechala vyšetřit na některé nemoci včetně kapavky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapavka (latinsky gonorrhoea či hovorově tripl nebo slangově kapela) patří mezi nejrozšířenější sexuálně přenosné nemoci na světě. Způsobuje ji gramnegativní bakterie \"Neisseria gonorrhoeae\". Onemocnění má obvykle charakter hnisavého zánětu sliznic vylučovacích a pohlavních orgánů, někdy také může zasáhnout konečník, hltan, nebo spojivky v očích.", "tgt_summary": "Gonorrhea, colloquially known as the clap, is a sexually transmitted infection (STI) caused by the bacterium \"Neisseria gonorrhoeae\". Infection may involve the genitals, mouth, and/or rectum. Infected men may experience pain or burning with urination, discharge from the penis, or testicular pain. Infected women may experience burning with urination, vaginal discharge, vaginal bleeding between periods, or pelvic pain. Complications in women include pelvic inflammatory disease and in men include inflammation of the epididymis. Many of those infected, however, have no symptoms. If untreated, gonorrhea can spread to joints or heart valves. Gonorrhea is spread through sexual contact with an infected person. This includes oral, anal, and vaginal sex. It can also spread from a mother to a child during birth. Diagnosis is by testing the urine, urethra in males, or cervix in females. Testing all women who are sexually active and less than 25 years of age each year as well as those with new sexual partners is recommended; the same recommendation applies in men who have sex with men (MSM). Gonorrhea can be prevented with the use of condoms, having sex with only one person who is uninfected, and by not having sex. Treatment is usually with ceftriaxone by injection and azithromycin by mouth. Resistance has developed to many previously used antibiotics and higher doses of ceftriaxone are occasionally required. Retesting is recommended three months after treatment. Sexual partners from the last two months should also be treated. Gonorrhea affects about 0.8% of women and 0.6% of men. An estimated 33 to 106 million new cases occur each year, out of the 498 million new cases of curable STI – which also includes syphilis, chlamydia, and trichomoniasis. Infections in women most commonly occur when they are young adults. In 2015, it caused about 700 deaths. Descriptions of the disease date back to before the Common Era within the Old Testament. The current name was first used by the Greek physician Galen before 200 CE who referred to it as \"an unwanted discharge of semen\".", "id": 142378}
{"src_title": "Bakalář", "tgt_title": "Bachelor's degree", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Baccalaureatus\" (\"vavřínem ověnčený\") označoval původně na středověké univerzitě akademický gradus, jehož student dosáhl po absolvování trivia, které tvořila gramatika, dialektika a rétorika. Poté absolvent vypomáhal s učením a následně se věnoval kvadriviu. Později se tento titul získával po absolvování artistické fakulty a umožňoval vstup na ostatní fakulty univerzity. Bakalář následně po dalším studiu a obhajobě samostatné odborné práce (these) mohl získat gradus mistra (lat. magister – magistra) na artistické fakultě (fakultě svobodných umění, odtud jeho celý název „magistr svobodných umění“). V českých zemích tradičně bakalářský titul, tedy bakalářské vzdělání, umožňovalo ještě v 17. století vyučovat na obecných školách.  Pro Česko byl titul bakaláře znovu zaveden zákonem z roku 1990, aby také i české akademické tituly lépe odpovídaly titulům ve světě, respektive titulům, přesněji určitým stupňům formální kvalifikace, či programům, z \"anglosaského světa\". Do revoluce bylo v tehdejším socialistickém Československu charakteristické „dlouhé“ vysokoškolské studium a případně následná aspirantura, tedy „dvoustupňový systém.“ Po roce 1989, resp. po přechodu od státem centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, zde byla zákonem z roku 1990 zavedena standardní třístupňová vysokoškolská soustava, přičemž tato soustava bývá obecně označována jako ekonomicky únosnější pro nekomunistické (kapitalistické) státy, a to právě kvůli rozdělení „dlouhého“ (magisterského) studia.  V 90. letech 20. století, přesněji mezi lety 1990-1998, se dle tehdejšího vysokoškolského zákona (tedy zákona č. 172/1990 Sb.) původně v Česku studium, které vedlo k získání bakalářského gradu, oficiálně označovalo jako „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia.“ Tento zákon nicméně ještě zvlášť variantu bakaláře umění (BcA.) pro umělce neodlišoval. Po roce 1998 a zavedení BcA. pro umělce, respektive po Boloňském procesu, se z tohoto stal bakalářský studijní program a obdobně z „vysokoškolského studia“ se stal magisterský studijní program, z dříve „postgraduálního studia“ se pak stal doktorský studijní program (Ph.D.). Dvoustupňový systém „dlouhého“ vysokoškolského studia a případné vědecké aspirantury se tak po revoluci i v Česku transformoval do třístupňového vysokoškolského systému standardního ve světě: bakalář (\"bachelor's degree\") – magistr (\"master's degree\") – doktor (\"doctor's degree\"). Pro orientaci lze uvést, že bakalářské studium tak trvá většinou 3-4 roky, případné (navazující) magisterské studium další 1-3 roky a případně následné doktorské studium obvykle další 3-4 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Obdobné tituly v jiných zemích.", "content": "V zemích Evropy v 90. letech 20. století postupně sjednocoval vysokoškolský systém do tří cyklů tzv. Boloňský proces. Bakalářský titul se tak v současnosti uděluje de facto po celém světě a značí standardní, základní vysokoškolský titul (stupeň kvalifikace), který označuje absolventa prvního cyklu vysokoškolského studia (blíže: ISCED), bakalářského programu, obvykle v trvání tří až čtyřletého studia na vysoké škole. Titul bakaláře (angl. \"bachelor\") se ve světě uděluje v mnoha různých oblastech a podobách (či zkratkách), například: B.A. (či BA, z lat. \"baccalaureus artium\") – \"Bachelor of Arts\", což značí bakaláře humanitních věd, B.S. (BS, B.Sc., BSc, či BSc., z lat. \"baccalaureus scientia\") – \"Bachelor of Science\", což značí bakaláře přírodních věd, dále se ve světě udělují například: \"Bachelor of Engineering, Bachelor of Laws, Bachelor of Pharmacy, Bachelor of Medicine, Bachelor of Surgery\" a další bakalariáty, tedy pro různé obory. Existuje a uděluje se také kupříkladu: B.B.A. – \"Bachelor of Business Administration\" atd.  Oblasti, v nichž se bakalář uděluje, se liší dle jednotlivých zemí světa, rovněž se také liší i obvykle užívaný zápis (např. pokud jde o zápis zkratek, tečky – pokud jde třeba o USA či UK). Pro Evropu či Austrálii bývá typičtější bakalářský program v trvání 3 roky, pro Severní Ameriku pak většinou v trvání 4 roky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bakalář (z lat. \"baccalaureus\") je akademický titul označující absolventa vysoké školy v bakalářském studijním programu. Zkratka tohoto titulu je Bc., pro umělecké studijní programy se používá varianta, resp. akademický titul, bakalář umění ve zkratce BcA. (z lat. \"baccalaureus artis\"), přičemž obě zkratky titulů se případně umísťují před jméno. Dosažený stupeň vzdělání dle ISCED je 6 (\"bachelor's degree\").", "tgt_summary": "A bachelor's degree (from Middle Latin \"baccalaureus\") or baccalaureate (from Modern Latin \"baccalaureatus\") is an undergraduate academic degree awarded by colleges and universities upon completion of a course of study lasting three to seven years (depending on institution and academic discipline). In some institutions and educational systems, some bachelor's degrees can only be taken as graduate or postgraduate degrees after a first degree has been completed. In countries with qualifications frameworks, bachelor's degrees are normally one of the major levels in the framework (sometimes two levels where non-honours and honours bachelor's degrees are considered separately), although some qualifications titled bachelor's degrees may be at other levels (e.g., MBBS) and some qualifications with non-bachelor's titles may be classified as bachelor's degrees (e.g. the Scottish MA and Canadian MD). The term \"bachelor\" in the 12th century referred to a knight bachelor, who was too young or poor to gather vassals under his own banner. By the end of the 13th century, it was also used by junior members of guilds or universities. By folk etymology or wordplay, the word \"baccalaureus\" came to be associated with \"bacca lauri\" (\"laurel berry\") in reference to laurels being awarded for academic success or honours.", "id": 1648436}
{"src_title": "Shannen Doherty", "tgt_title": "Shannen Doherty", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Zřejmě již jako malá chtěla být herečkou, protože již v deseti letech debutovala v seriálu \"Father Murphy\" postavou Drussily Shannonové. Ve škole byla velmi pilná žačka, vždycky nosila dobré známky, ale byla velmi samotářská, jak sama řekla, vždy si raději hrávala sama, protože se více bavila, nikdy nevyhledávala větší skupinky. V skupinkách byla jen v kostele, když zpívala náboženské písně a prozradila, že byla v kostele velmi aktivní. Jinak všechen volný čas strávila s rodiči, zejména s otcem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V jedenácti letech zatoužila podobně jako jiné dívky v jejím věku hrát v seriálu \"Little House on the Prairie\" s Michaelem Landonem. Nakonec si ji Michael Landon všiml a zahrála si v pokračování seriálu: postavu Jenny Wilderové. Proslavila ji až role v seriálu \"Our House\", kde hrála s Deidre Hallovou a Wilford Brimleyem. Stalo se tak v roce 1986. Rok předtím se objevila ve filmu \"Girls Just Want To Have Fun\" s Helen Hunt a Sarah Jessicou Parker. V roce 1989 si zahrála ve filmu \"Heathers\" s Winonou Ryder.", "section_level": 2}, {"title": "\"Beverly Hills 90210\".", "content": "První velký úspěch přišel v roce 1990, kdy začala hrát jako 19letá v teenegerském seriálu \"Beverly Hills 90210\" postavu Brendy Walshové. Zahrála si po boku Jasona Priestlyho, Luka Perryho a Tori Spelling. Díky bulváru se brzy stala mediálně známou a populární herečkou. V seriálu hrála čtyři roky, v roce 1994 jej chtěla z neznámých důvodů opustit. Některé zdroje tvrdí, že Shannen to už nebavilo, a aby přestala hrát, přicházela na natáčení se zpožděním, hádala se se štábem, ba dokonce prý před líbacími scénami snědla cibuli. Štáb to nevydržel a prostě ji vyhodili.", "section_level": 2}, {"title": "\"Čarodějky\".", "content": "Další úspěšná role přišla v roce 1998, kdy se opět setkala s Aaron Spellingem, který jí nabídl postavu v mysteriózním seriálu \"Čarodějky\".  Že příběh měl být o třech sestrách čarodějnicích, které bojují proti démonům a ochraňují lidi bez magických sil, Shannen řekla o konkurzu na tento seriály i své nejlepší kamarádce Holly Marie Combs, která nakonec dostala roli Piper. Shannen hrála v seriálu tři roky, pak jej zřejmě ze stejných důvodů, jako v Beverly Hills opustila. Alyssa Milano o tomto říká: „Pohádala se s každým, s kým mohla.“ Shannen v seriálu režírovala také tři díly. Seriál po jejím odchodu pokračoval dalšími pěti řadami, až do roku 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Další aktivity.", "content": "Po této události se Shannen opět začala věnovat filmu. Hrála ve filmech \"Jay a mlčenlivý Bob vrací úder\", \"Another Day\", \"The Battle of Mary Kay\" a.  V roce 2003 se zúčastnila televizní show \"Beverly Hills 90210. The Reunion\". Toto setkání bylo zaměřeno především na vzpomínky na seriál \"Beverly Hills 90210\".  Hostovala v televizní relací \"Scare Tactics\", konkrétně v první řadě a v druhé moderovala osm dílů, ale pak tuto show opustila.  V roce 2006 přijala nabídku televize Oxygen moderovat program \"Breaking Up With Shannen Doherty\". V této relací Shannen pomáhá mladým lidem vzpamatovat se z rozchodu a dát se do kupy. Tuto relaci uvádí dodnes.  V roce 2009 si zahrála ve třech dílech spin-offu \"Beverly Hills 90210,.\" V roce 2010 se zúčastnila reality-show \"Dancing with the Stars\". Jejím profesionálním tanečním partnerem byl Mark Ballas. Dvojice skončila na posledním místě a byla vyřazena v prvním kole.  V listopadu 2016 se připojila k obsazení seriálu \"Heathers\".  V roce 2019 si znovu zopakovala roli Brendy Walsh v sequelu \"BH 90210,\" který měl premiéru dne 7. srpna 2019 na stanici Fox.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V říjnu roku 1993 se provdala za Ashley Hamiltona, syna herce George Hamiltona. O rozvod zažádali v dubnu roku 1994. V roce 2002 se provdala za Ricka Salomona. Manželství bylo anulováno po devíti měsísích.  Dne 15. října 2011 se v Malibu provdala za fotografa Kurta Isarienka.  V roce 2015 jí byla diagnostikována rakovina prsu. V roce 2020 oznámila, že se jí po letech rakovina vrátila a je ve čtvrtém stádiu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shannen Maria Doherty (* 12. dubna, 1971, Memphis, Tennessee, USA) je americká televizní herečka, nejznámější svou rolí Brendy Walsh v \"Beverly Hills 90210\" (19990–1999) a \"BH90210\" (2019) a rolí Prue Halliwell v seriálu \"Čarodějky\" (1998–2001).", "tgt_summary": "Shannen Maria Doherty (; born April 12, 1971) is an American actress, producer, and television director. She is known for her roles as Jenny Wilder in \"Little House on the Prairie\" (1982–1983), Maggie Malene in \"Girls Just Want to Have Fun\" (1985), Kris Witherspoon in \"Our House\" (1986–1988), Heather Duke in \"Heathers\" (1988), Brenda Walsh in \"Beverly Hills, 90210\" (1990–94) and again in \"BH90210\" (2019); and Prue Halliwell in \"Charmed\" (1998–2001).", "id": 1016014}
{"src_title": "Alfred North Whitehead", "tgt_title": "Alfred North Whitehead", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Whitehead se narodil v Ramsgate v hrabství Kent v rodině anglikánského duchovního. Vystudoval na \"Trinity College\" v Camdridgi, kde po ukončení studií sám působil jako profesor matematiky. V letech 1911–1924 vyučoval aplikovanou matematiku a fyziku v Londýně a poté se na dalších 12 let stal profesorem filosofie na Harvardu. Od roku 1924 žil trvale v USA a plně se věnoval filosofii.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Whiteheadův myšlenkový vývoj bývá rozdělován do tří období. V prvním (do první světové války) se věnoval především matematice. Vedle \"Pojednání o obecné algebře\" (1890) napsal se svým bývalým studentem Bertrandem Russellem slavné \"Principia Mathematica\" (1910), na jejich druhém vydání (1925) se však už nepodílel.  V druhém, londýnském období se Whitehead zabýval především fyzikou a filosofií vědy v dialogu s Einsteinovou teorií relativity a kvantovou teorií. Zároveň se věnoval také filosofii výchovy a napsal \"Cíle výchovy\" (1919). Kritizoval zejména mechanistické pojetí vzdělávání jako nabývání vědomostí. Mezi jeho nejvýznamnější filosofická díla patří \"Věda a moderní svět\" (1925).  Jeho nejznámější dílo, \"Proces a realita\" (1929), již spadá do třetího období, kdy Whitehead usiloval o syntézu vědeckého, etického a estetického pohledu na svět. Jedním z hlavních pojmů této procesuální filosofie, kterou označoval jako „spekulativní“, je událost. Tvrdí, že celý vesmír je tvořen předivem událostí, jež neustále vznikají a zanikají. Událost je jakési dynamické kvantum časoprostoru. Whiteheadovo kumulativní pojetí vesmíru zpětně ovlivnilo některé zakladatele kvantové mechaniky, např. Nielse Bohra.  Po emeritování roku 1937 Whitehead pokračoval v pravidelných neformálních seminářích pro studenty, které se konaly u něho doma. Sbírka jeho výroků, zaznamenaných při těchto setkáních, vyšla roku 1954 pod názvem \"Dialogy\". Po celý život se Whitehead věnoval také filosofii náboženství. Až do První světové války se sám pokládal spíše za agnostika, pak – i pod vlivem své irské ženy - inklinoval spíše ke katolictví, nebyl však církevně organizován.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Whiteheadovo originální myšlení se těžko prosazovalo, nakonec však mělo značný vliv na filosofii vědy, výchovy i náboženství. Jeho důraz na pohyblivou a „živou“ povahu skutečnosti, inspirovaný Henri Bergsonem, vedl ke změně pohledu na společnost i Vesmír. Jeho pedagogické myšlenky zůstávají stále aktuální a jeho „procesuální teologie“ ovlivnila řadu myslitelů ve světě, z Čechů zejména Ladislava Hejdánka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred North Whitehead (15. únor 1861, Ramsgate, Kent, Velká Británie – 30. prosinec 1947, Cambridge, Massachusetts, USA) byl filosof, fyzik a matematik, který se zabýval logikou, matematikou, filosofií vědy a metafyzikou. Teprve v druhé polovině 20. století začal být uznáván jako jeden z nejvýznamnějších anglo-amerických filosofů.", "tgt_summary": "Alfred North Whitehead (15 February 1861 – 30 December 1947) was an English mathematician and philosopher. He is best known as the defining figure of the philosophical school known as process philosophy, which today has found application to a wide variety of disciplines, including ecology, theology, education, physics, biology, economics, and psychology, among other areas.", "id": 1830095}
{"src_title": "Římský kalendář", "tgt_title": "Roman calendar", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Původní římské kalendáře se označovaly podle prvních dvou králů římského království Romula a Numy Pompilia. Za republiky byl kalendář upraven. Původně měl jen 10 měsíců, po přibližně 30 dnech, přičemž zimní období o délce přibližně dvou současných měsíců nepatřilo do žádného speciálního měsíce. Později měl dvanáct měsíců tvořících dohromady 355 dnů. Pro vyrovnání s tropickým rokem se přibližně každý druhý rok vkládal pomocný měsíc \"Mercedonius\" o 28–29 dnech, a to „dovnitř“ měsíce Februaria – 5 dnů před jeho konec. Neexistovalo pravidlo pro vkládání Mercedonia ani pro jeho délku, stanovovali je určení kněží (pontifikové) podle svého uvážení a libovůle. Tak se stalo, že v době občanských válek na sklonku republiky, došlo k vynechání měsíců a rok se zcela rozešel s tropickým.  Nejvýznamnější reformu římského kalendáře provedl r. 45 př. n. l. Julius Caesar, který zavedl po něm nazývaný juliánský kalendář, čímž ukončil vzniklý zmatek. Jedná se o sluneční kalendář s 365,25 dny (každý čtvrtý rok je přestupný a má 366 dní), dvanácti měsíci a sedmidenním týdnem. Juliánský kalendář se v Evropě udržel po celý středověk a v upravené podobě gregoriánského kalendáře se používá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Roky.", "content": "Římský letopočet se počítal „od založení města“ (latinsky \"Ab urbe condita, AUC\"), tedy města Říma, ke kterému mělo podle Tita Livia dojít 21. dubna roku 753 př. n. l. Pro převod z našeho letopočtu je potřeba: Obdobně lze převést opačným směrem (R = 754 - AUC, R = AUC - 753). Je však potřeba případně zohlednit jiný počátek roku (viz dále).  Rok původně začínal měsícem březnem (martius), na 1. ledna (januarius) byl začátek roku přesunut roku 190 př. n. l. Starší kalendář měl rok o délce jen 355 dní, kdy 12 lunárních měsíců bylo doplněno o jeden den. Rozdíl oproti délce slunečního roku (365 a 1/4 dne) byl vyrovnáván vkládáním hrudného (přestupného) měsíce o délce 23 a 22 dní každého druhého roku, roky tak měly střídavě délku 355, 378, 355 a 377 dní. Pontifikové, kteří spravovali kalendář, však často hrudný měsíc nevkládali a cyklus nebyl dodržován a měsíce se rozcházely s odpovídajícím ročním obdobím. Toto vyřešila až juliánská reforma, kdy byl zaveden rok o 365 dnech a každý čtvrtý přestupný rok o 366 dnech.  Používaly se ale i datace podle jiných událostí, jako založení Římské republiky, úřadů konsulů, císařů. To mělo význam zvláště v období, kdy vinou pontifiků byl kalendář uveden ve zmatek.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíce.", "content": "Římský rok je rozdělen na 12 měsíců. Prapůvodně měl kalendář 10 měsíců (martius až december), později doplněné o januarius a februarius. Původně měsíce odpovídaly oběhu Měsíce (synodický měsíc) a tomu také odpovídalo dělení měsíců podle měsíčních fází: Kalendy o novoluní, Idy o úplňku. Kromě běžných měsíců se používal pomocný měsíc někdy nazývaný Marcedonius, kterým se vyrovnával posun lunárních měsíců vůči ročním obdobím. Tento měsíc se vkládal na konec roku po svátku Terminálií 23. února, zbývajících 5 dní měsíce února tak následovalo až po tomto vloženém měsíci.  Počátek roku v březnu zanechal stopu i po změnách kalendáře jednak v pojmenování měsíců, a také ve vkládání dne v přestupném roce na konec února (původně konec roku). Dvanáct měsíců se nazývá (počínaje lednem, jak bylo později zvykem):", "section_level": 1}, {"title": "Dny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dny v týdnu.", "content": "Římský kalendář znal později i dny v týdnu, které nazýval podle planet a jim odpovídajících božstev (tzv. pánů dne a pánů noci, popř. i pánů jednotlivých hodin):  Tyto názvy dní byly v křesťanské éře nahrazeny novými názvy. Pro neděli se používal termín \"Dies dominica\" (den Páně), pro sobotu \"sabbatum\" (z hebrejštiny), pro ostatní dny se používalo „pořadí všedních dní“, tj. pondělí byl „druhý všední den v týdnu“ – \"feria secunda\", úterý \"feria tertia\", středa \"feria quarta\", čtvrtek \"feria quinta\", pátek \"feria sexta\".", "section_level": 2}, {"title": "Dny v měsíci.", "content": "Každý měsíc měl tři významné dny, které se nazývaly Kalendy, Nony a Idy. Kalendy byly vždy první den v měsíci, zatímco Nony a Idy byly buď 5. a 13. den v měsíci (v lednu, únoru, dubnu, červnu, srpnu, září, listopadu a prosinci), nebo 7. a 15. (v ostatních měsících). Podle těchto tří dnů v měsíci se určoval každý den, a to tak, že se stanovilo, kolik dní chybí do nejbližšícho z nich.  Tedy např. datum \"ante diem V. Nonas Martias\" označoval 5. den do březnových Non (počítá se jak samotný den, tak i Nony), tedy 3. března. Pozor je třeba dát na druhou polovinu měsíce, protože např. 25. leden se označuje jako 8. den do únorových kalend (a. d. VIII Kal. Feb.), v názvu se tedy objeví měsíc únor, i když jde ve skutečnosti o leden.  Pokud datum připadá na jeden ze tří „klíčových dní“, pak se označuje prostě tímto dnem (v latině v ablativu): \"Kalendis Januariis\" (1. ledna), \"Nonis Sextilibus\" (5. srpna) atd.  Pokud datum připadá na jeden den před „klíčovým dnem“, pak se označuje slovem \"pridie\": \"pridie Kalendas Januarias\" (31. prosince), \"pridie Idus Sextiles\" (12. srpna).  Ve všech ostatních případech je potřeba odpočítat do nejbližšího klíčového dne, přičemž se do počtu dnů zahrnují i samotné datum, i „klíčový den“. Forma pak zní \"ante diem... Kalendas Februarias\" apod., vždy v akuzativu: \"a.d. IV. Kal. Feb.\" se čte \"ante diem quartum Kalendas Februarias\" a označuje 4. den před únorovými kalendami, tj. 29. ledna.", "section_level": 2}, {"title": "Přestupné dny.", "content": "V případě přestupného roku se den navíc vkládá 6 dní před 28. únorem, tj. den \"a.d. VI. Kal. Mar.\" se zdvojoval. Existoval tedy den \"ante diem sextum Kalendas Martias\", po něm \"ante diem bisextum Kalendas Martias\" a pak teprve \"ante diem quintum Kalendas Martias\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Antický římský kalendář je kalendář, který se používal ve starověkém Římě. Jeho vývoj od lunisolárního k solárnímu kalendáři byl završen roku 45 př. n. l. zavedením juliánského kalendáře. Tento kalendář (po úpravě v roce 1582 zvaný gregoriánský) se spolu s křesťanstvím a jeho letopočtem rozšířil do mnoha zemí světa a je celosvětově rozšířený civilní kalendář.", "tgt_summary": "The Roman calendar was the calendar used by the Roman kingdom and republic. The term often includes the Julian calendar established by the reforms of the dictator Julius Caesar and emperor Augustus in the late 1stcentury and sometimes includes any system dated by inclusive counting towards months' kalends, nones, and ides in the Roman manner. The term usually excludes the Alexandrian calendar of Roman Egypt, which continued the unique months of that land's former calendar; the Byzantine calendar of the later Roman Empire, which usually dated the Roman months in the simple count of the ancient Greek calendars; and the Gregorian calendar, which refined the Julian system to bring it into still closer alignment with the tropical year.", "id": 1045496}
{"src_title": "Čtvrtek", "tgt_title": "Thursday", "src_document": [{"title": "Význam čtvrtku.", "content": "V byzantském ritu je čtvrtek dnem připomínky apoštolů a sv. Mikuláše.", "section_level": 1}, {"title": "Různé názvy čtvrtku.", "content": "I když český název „čtvrtek“ naznačuje, že týden začíná pondělkem, může se týden počítat i od neděle; potom je čtvrtek pátým dnem v pořadí, jak vysvítá ze středověkého latinského názvu \"feria quinta\" či z portugalského \"quinta-feira\".  Přesto, podle normy ISO 8601, je čtvrtek považován za čtvrtý den v týdnu. Podobně je tomu kromě češtiny i v ostatních slovanských jazycích (polsky \"czwartek\", rusky \"четверг\").  V klasické latině se čtvrtek označoval jako \"Dies Jovis\" (Jovův den), z čehož vznikly názvy čtvrtku ve většině románských jazyků (it. \"Giovedì\", špan. \"jueves\", fr. \"jeudi\" apod.). Anglické \"Thursday\" či německé \"Donnerstag\" pochází od jména germánského boha Thóra; znamená tedy „Thorův den“.  V bavorském nářečí je možné se setkat také s názvem „Pfinztag“, což je převzato z řeckého „pempte hemera“ (pátý den). Tento název měl eliminovat název vycházející ze jména pohanského boha Thóra.  Hindský název pro čtvrtek je \"Guruvar\", přičemž \"Guru\" je v sanskrtu název planety Jupiter.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Thajsku je barvou spojenou se čtvrtkem oranžová.  Sir Čtvrtek je název knihy a jméno protagonisty, autorem je australský sci-fi autor Garth Nix.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtek v náboženství.", "content": "V hinduistickém náboženství je čtvrtek, který je nazýván \"guruvar\", běžně postním dnem, zvláště v různých částech severní Indie.  Kvakeři tradičně označují čtvrtek jako „pátý den“, aby se vyvarovali názvu „Thursday“, vycházejícím ze jména pohanského boha. Označení čtvrtka jako pátého dne v týdnu se používá také v islandštině, moderní řečtině, portugalštině a v moderních semitských jazycích.  V křesťanské tradici zelený čtvrtek je čtvrtkem před Velikonocemi – den, kdy se konala Poslední večeře.  Čtvrtek Nanebevstoupení Páně je 40. den po Velikonocích, kdy Ježíš Kristus vstoupil na nebesa.  Ve Spojených státech je Den díkůvzdání každoročním svátkem, který se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu.  První čtvrtek v roce spadá vždy do prvního týdne v roce (určuje ho).  V hovorové řeči (zvláště v Německu) bývá čtvrtek označován jako „malý pátek“, což je výraz, vyjadřující zřejmě radost z blížícího se konce pracovního týdne.", "section_level": 1}, {"title": "Astrologické znamení.", "content": "Astrologické znamení pro čtvrtek je stejné jako pro planetu Jupiter, což vyplývá i z názvu čtvrtku v románských jazycích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtvrtek je označení pro čtvrtý den po neděli (odtud i jeho název). V českém občanském kalendáři je považován za čtvrtý den týdne, v tradičním židovském a křesťanském kalendáři je prvním dnem v týdnu neděle, čtvrtek je pátým dnem v týdnu.", "tgt_summary": "Thursday is the day of the week between Wednesday and Friday. According to the ISO 8601 international standard, it is the fourth day of the week. In countries that adopt the \"Sunday-first\" convention, it is the fifth day of the week.", "id": 993327}
{"src_title": "Březová nad Svitavou", "tgt_title": "Březová nad Svitavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Březová vzniklo kolem roku 1300. Bylo součástí svitavského panství, jež vlastnilo biskupství olomoucké. 1. srpna 1497 král Vladislav II. obci udělil status města. V 16. století nastal díky rozmachu soukenické výroby hospodářský vzestup města. Po roce 1784 zde prosperoval i průmysl lnářský. V polovině 18. století bylo město napojeno na říšskou silnici spojující Prahu a Brno, což přineslo další rozvoj oblasti. 1. ledna 1849 pak do města byla přivedena železniční trať Brno - Česká Třebová. Po poválečném odsunu Němců nastalo ve městě znatelné snížení počtu obyvatel a ekonomický úpadek, cílem politiky bylo dokonce vysídlení a asanování města, což se však nakonec nestalo. V roce 1960 byla k obci připojena tehdejší obec Dlouhá \"(s místním národním výborem v České Dlouhé)\" a osada Zářečí (patřící dosud k Brněnci), v letech 1976–1990 náleželo celé území Březové nad Svitavou k Brněnci  Po roce 1945 status města zanikl, v roce 1991 o jeho znovuudělení neúspěšně žádali. Další podání žádosti o znovupřidělení statusu města již bylo úspěšné a s účinností od 26. listopadu 1999 je Březová nad Svitavou opět městem.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se nečlení na části, má ale pět katastrálních území, která jsou zároveň základními sídelními jednotkami (ZSJ):  Z těchto 5 katastrů se na území Moravy nachází celé katastrální území Moravská Dlouhá, téměř celé katastrální území Březová nad Svitavou a bez svých některých okrajových parcel i téměř téměř celé katastrální území Muzlov a dále malé okrajové části katastrálních území Česká Dlouhá a Zářečí. Pro změnu v Čechách se nachází téměř celá katastrální území Česká Dlouhá a Zářečí, některé okrajové parcely k. ú. Muzlov a nepatrná část k. ú. Březová nad Svitavou.  Vesnice Muzlov v severozápadní části současného katastru města, byla po roce 1948 vysídlena a její území asanováno a zalesněno, a to z důvodu rozšíření ochranného pásma Brněnského vodovodu. Stejný osud měl potkat i samotné město, což však nakonec nebylo realizováno.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroj.", "content": "Na katastru Březové je významné vydatné prameniště podzemních vod. K jejich využití v Muzlově došlo na počátku 20. století. První březovský vodovod pro město Brno byl vybudován v letech 1911–1913, což mělo posléze negativní dopad na osudy přilehlého území. Obec Muzlov byla po roce 1948 vysídlena a asanována, podobný osud měl potkat i město Březovou. Tento první březovský vodovod je dodnes funkční technickou památkou.  Současná vodárenská soustava Březová II má (spolu s Vírským oblastním vodovodem a vodovodem Březová I) rozhodující podíl na zásobování obyvatelstva pitnou vodou v Jihomoravském kraji, především pro územní celky Brno-venkov a Brno-město, kde jsou dominantními vodárenskými soustavami a tvoří páteř rozvodného systému s napojeními skupinových a samostatných vodovodů a dále vodovodního systému města Brna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Březová nad Svitavou (do roku 1949 jen \"Březová\", německy \"Brüsau\") je malé město po obou stranách historické česko-moravské zemské hranice, v Pardubickém kraji v okrese Svitavy. Katastrální území má výměru 1270 hektarů. Žije zde obyvatel. Městem protéká řeka Svitava, která zde zčásti tvoří původní hranici Čech a Moravy. Město je součástí Mikroregionu Svitavsko.", "tgt_summary": "Březová nad Svitavou (until 1949 Březová ) is a small town in Svitavy District in the Czech Republic. It is on the stretch of the Svitava river which historically marked the border between Bohemia and Moravia. It has 1,765 inhabitants (2011).", "id": 1187526}
{"src_title": "Elektronový mikroskop", "tgt_title": "Electron microscope", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Výše uvedené rozdělení na dva základní typy je sice názorné, představuje ale v jistém smyslu zjednodušení. Celkem běžně se lze setkat např. s rastrovacím TEM (tzv. STEM) nebo detektorem prošlých elektronů instalovaným na SEM.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací schopnost.", "content": "Rozlišení je mnohem důležitějším parametrem mikroskopu než jeho zvětšení. Pokud mikroskop nemá dostatečnou rozlišovací schopnost, nevede pouhé zvětšování k další informaci. Rozlišení vždy závisí na nastavení mikroskopu (např. urychlovacím napětí) a detekovaném signálu (např. SE). Je proto vhodné vždy uvést, za jakých podmínek bylo rozlišení dosaženo. Rozlišovací schopnost se demonstruje pomocí vhodných preparátů. U SEM je to nejčastěji zlato na uhlíkové podložce. Zlato a uhlík jsou voleny záměrně pro dosažení maximálního kontrastu obrazu způsobeného značným rozdílem v atomových číslech jednotlivých prvků. Následující obrázek byl vytvořen při urychlovacím napětí 15 kV a zvětšení 300 000×. Dosažené rozlišení je přibližně 1,2 nm. Nejmodernější přístroje dnešní doby jsou schopny dosáhnout rozlišení i pod 0,5 nm ale za cenu jistých omezení, např. vzorky musejí být velmi malé.  U TEM se rozlišení demonstruje například pomocí tenké fólie vhodně orientovaného krystalu křemíku. Rozlišení TEM s urychlovacím napětím 200kV se pohybuje okolo 0,2 nm v závislosti na pracovním módu a použitém detektoru. To je hodnota zhruba o řád lepší než pro SEM.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Bez nadsázky lze říci, že elektronové mikroskopy patří mezi nejvšestrannější přístroje pro pohled do mikrosvěta. Využívají se v mnoha oblastech jako např. v materiálovém výzkumu nebo v biologických aplikacích. Mohou poskytnout komplexní informaci o mikrostruktuře, chemickém složení a o mnoha dalších vlastnostech zkoumaného vzorku. Rastrovací elektronové mikroskopy se využívají pro zobrazení a analýzu povrchů téměř libovolně velkých vzorků (je-li dostatečně velká vakuová komora pro jejich umístění). Transmisní elektronové mikroskopy nacházejí využití při pozorování a analýze vnitřní struktury vzorku a pro zobrazení jednotlivých atomů. Nutnou podmínkou pro použití TEM je, že vzorek musí být dostatečně tenký (10-500 nm) aby jím svazek elektronů prošel. Zjednodušeně lze říci, že TEM vidí více než SEM, ale na úkor složitější přípravy vzorků a obtížnější interpretace získaných snímků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronový mikroskop je obdoba světelného mikroskopu, ve kterém jsou ale fotony nahrazeny elektrony a skleněné čočky elektromagnetickými čočkami. Elektromagnetická čočka je v podstatě cívka, která vytváří vhodně tvarované magnetické pole. Jedním ze základních parametrů všech mikroskopů je jejich \"mezní rozlišovací schopnost\". Protože mezní rozlišovací schopnost je úměrná vlnové délce použitého záření a elektrony mají podstatně kratší vlnovou délku (viz vlnové vlastnosti elektronu) než má viditelné světlo, má elektronový mikroskop mnohem vyšší rozlišovací schopnost a může tak dosáhnout mnohem vyššího \"efektivního zvětšení\" (až 1 000 000×) než světelný mikroskop.", "tgt_summary": "An electron microscope is a microscope that uses a beam of accelerated electrons as a source of illumination. As the wavelength of an electron can be up to 100,000 times shorter than that of visible light photons, electron microscopes have a higher resolving power than light microscopes and can reveal the structure of smaller objects. A scanning transmission electron microscope has achieved better than 50 pm resolution in annular dark-field imaging mode and magnifications of up to about 10,000,000× whereas most light microscopes are limited by diffraction to about 200 nm resolution and useful magnifications below 2000×.", "id": 1244305}
{"src_title": "Mýdlo", "tgt_title": "Soap", "src_document": [{"title": "Chemická podstata mýdla.", "content": "Mýdlo v užším slova smyslu, jehož podstatou jsou hydratované sodné nebo draselné soli vyšších karboxylových kyselin, je nejstarším a nejdéle používaným anionickým tenzidem na světě. Molekuly těchto solí obsahují nerozvětvený řetězec 10 až 22 atomů uhlíku. V důsledku toho mají dvě části s velice rozdílnými fyzikálněchemickými vlastnostmi.  Dlouhá alifatická část molekuly, tvořená uhlovodíkovým řetězcem methylenových skupin CH a zakončená skupinou methylovou CH je hydrofobní a nepolární; menší karboxylová skupina, tedy lipofobní část (buď neutrální –COOH, nebo ve formě aniontu –COO), je hydrofilní a polární. V důsledku toho mohou tvořit „propojovací můstek“ mezi částečkami hydrofobních látek (např. tuků a olejů) a hydrofilním prostředím, např. vodou, a tak vytvářet stabilní emulze nebo nepravé roztoky těchto látek ve vodě. Toto je základním mechanismem čisticího účinku mýdel.  Při rozpuštění mýdla ve vodě vzniká nepravý roztok, v němž molekuly mýdelných sloučenin vytvářejí shluky, zvané \"mýdlové micely,\" v nichž jsou tyto molekuly seskupeny hydrofobními částmi do středu tohoto kulovitého útvaru a s hydrofilními karboxylovými skupinami na povrchu micely. Vzhledem k tomu, že část karboxylových skupin je ve formě aniontů, má povrch micely záporný náboj, což zabraňuje jejich spojování (koagulaci) a vypadávání z roztoku.  Kromě toho při rozpouštění dochází k částečné hydrolýze solí mastných kyselin  Protože je poslední rovnovážná reakce významně posunuta směrem vpravo, výsledný roztok obsahuje nezanedbatelné množství hydroxylových aniontů a proto reaguje bazicky (zásaditě).  Při kontaktu s částečkou tuku micela pohltí tuk do svého nitra a víceméně celou částečku obalí. Protože se nepolární části mýdlových molekul ponoří do tukového prostředí a jejich polární části stále ční do okolního prostředí, tuk se efektivně převede do roztoku. Tento proces, kdy jsou do micel mýdla (nebo obecněji tenzidu) včleňovány molekuly jiné látky (ať už se jedná o tuk, nečistoty, a jiné látky hydrofobního charakteru) nazýváme solubilizace.  Pokud je v použité vodě obsaženo větší množství rozpuštěných vápenatých nebo hořečnatých solí, např. hydrogenuhličitanu vápenatého (tvrdá voda), sráží se mýdlo z roztoku ve formě nerozpustných solí.  Proto je při použití tvrdé vody účinnost (zejména prací) mýdla snížená a z toho důvodu se používá změkčovadel vody (v nejjednodušším případě např. uhličitanu sodného (sody)). Moderní změkčovadla obsahují většinou komplexotvorné látky, zejména na bázi EDTA, které vážou kationty dvojmocných kovů žíravých zemin do chelátových komplexů.  V případě, že voda obsahuje značné množství solí alkalických kovů (např. mořská voda), je účinek mýdla také snížen. V tomto případě vysoká iontová síla roztoku způsobuje buď částečný, nebo úplný rozpad mýdlových micel.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba mýdla.", "content": "Mýdlo se vyrábí procesem zvaným zmýdelňování nebo též saponifikace z přírodních nebo chemicky upravených tuků (či jiných lipidů) působením koncentrovaných roztoků hydroxidů alkalických kovů, např. hydroxidu sodného nebo draselného (louhů), nebo za tepla působením slabších zásaditých látek, jako je uhličitan sodný (soda) či uhličitan draselný (potaš).  Používá se tzv. \"násada\" (tuky živočišného i rostlinného původu). Někdy se rostlinné oleje, obsahující velký podíl nenasycených mastných kyselin, hydrogenací předem obohacují nasycenými mastnými kyselinami. Reakční směs se zahřívá na teplotu 80 až 100 °C buď v otevřených kotlích např. zaváděním přehřáté vodní páry, která současně směs promíchává, nebo nyní častěji v uzavřených tlakových nádobách (autoklávech) zahřívaných párou z vnějšku a opatřených mechanickými míchadly. Procesem zmýdelňování vzniká viskózní směs, nazývaná \"mýdlový klih\". Její viskozita může být upravena (tzv. \"krácení mýdla)\" přidáním chloridu sodného.", "section_level": 1}, {"title": "Sodná mýdla jádrová.", "content": "Při použití hydroxidu sodného nebo sody se po vychladnutí směsi dalším přidáním chloridu sodného (tzv. \"vysolováním mýdla\") zvýší iontová síla roztoku natolik, že se rozruší mýdelné micely a mýdlo se vyloučí ve formě pevné látky jako tzv. jádrové mýdlo, plovoucí na hladině roztoku, zvaného \"mydlářský louh\". Ten kromě vody a případných nečistot obsahuje chlorid sodný, zbytky nezreagovaného hydroxidu a glycerol, který je cenným vedlejším produktem výroby mýdla.  Oddělené jádrové mýdlo, které se vyrábí z tuhých tuků s malým podílem nenasycených mastných kyselin, se dále rafinuje opakovaným rozvářením s vodou a opětným srážením chloridem sodným, případně proplachováním zředěným louhem, zejména aby se zbavilo zbývajících stop glycerolu a soli a pak se lisováním zbaví větší části vody. Někdy se upravuje přidáním čistých mastných kyselin na požadované chemické složení. Mýdlo takto připravené obsahuje přibližně 70 až 80 % zmýdelněných mastných kyselin, přičemž mýdla s vyšším obsahem se používají pro přípravu \"mýdel toaletních\", zatímco s nižším jsou \"mýdla jádrová\" v užším slova smyslu, dříve používaná zejména k praní.  V jádrových a toaletních mýdlech převažují mastné kyseliny s 10 až 18 uhlíkovými atomy v molekule. Mýdla s převažujícími vyššími mastnými kyselinami (18 až 22 uhlíků) se používají především v mleté práškové formě jako přísady do moderních pracích prostředků pro automatické pračky k potlačení pěnivosti syntetických tenzidů.  Následné sušení mýdla probíhá většinou za sníženého atmosférického tlaku. případně rozprašováním v protiproudých sušicích věžích. Vysušené mýdlo (se zbytkovým obsahem asi 6 až 12 % vody) v podobě drobných granulí, lupínků nebo mýdlové moučky se dále upravuje. Pro \"toaletní mýdla\" se přidává menší množství tuků (především lanolin) ke snížení zásaditosti mýdla a k úpravě jeho mechanických vlastností (např. pevnosti a pružnosti), barví se pro zlepšení vzhledu a přidávají se esence a parfémy pro získání vůně, stabilizační látky, v omezené míře i dezinfekční látky a desodoranty. Obohacuje se také zpětně glycerinem, aby se zabraňovalo vysušování kůže. Výsledná směs se lisuje do požadovaných tvarů kusových mýdel.  Podle kvality se obvykle dělí na \"luxusní\", která bývají barvená, s kvalitními vonnými složkami a uložená v exkluzivních obalech, dále \"výběrová\", která mají sice také příjemnou vůni, ale horší celkovou úpravu a mýdla \"prvotřídní\", která mají omezenější parfemování. K nim se řadí i \"dětská mýdla\" s významně sníženým obsahem alkálií, aby nepoškozovala citlivou dětskou pokožku.  Speciálním druhem jsou \"medicinální mýdla\" s přídavkem účinných látek především pro léčbu kožních onemocnění. Patří mezi ně mýdla s přísadou tetraboritanu sodného(boraxu), síry a sirných sloučenin, dehtu aj. Řadí se mezi ně i \"dezinfekční mýdla\" se zvýšeným obsahem baktericidních látek, \"fungicidní mýdla\" s přídavkem protiplísňových (fungicidních) látek a \"desinsekční mýdla\" s prostředky proti ektoparazitům (např. vším).  Pro osoby s extrémně citlivou pokožkou jsou určena \"antialergická mýdla\", se sníženým obsahem cizích látek (parfémů, deodorantů).  Jiným zvláštním druhem takto vyráběných toaletních mýdel jsou abrazívní mýdla s přídavkem brusného prostředku (např. jemného písku nebo mleté pemzy); používají se k buď odstraňování odolné špíny z povrchu těla, nebo častěji k odstraňování ztvrdlé kůže (rohoviny), např. na chodidlech nohou.  \"Mýdlové vločky,\" vyráběné ze stejných surovin jako toaletní mýdla, obsahují až 85 % mastných kyselin. Používají se dodnes pro ruční praní jemného prádla (např. hedvábného nebo vlněného).", "section_level": 2}, {"title": "Sodná mýdla klihová.", "content": "Jiný způsob zpracování nepoužívá vysolování k oddělení jádra od mýdlového klihu, který se po přidání potřebných přísad (pigmentů, parfémů atp.) nechá přímo ztuhnout ve formách do tvaru buď plochých desek, nebo hranatých tyčí na poloprůsvitnou hmotu, podobnou zakalené želatině. Získané bloky se řežou na kusy požadované velikosti a v razicích lisech se upravují do konečné podoby. Vznikají tak \"transparentní mýdla\" případně po přimíšení určitého podílu jádrového mýdla vznikají \"mramorovaná mýdla.\"", "section_level": 2}, {"title": "Draselná mýdla mazlavá.", "content": "Při zmýdelňování rostlinných olejů bohatých na nenasycené kyseliny za použití potaše (řidčeji hydroxidu draselného) vzniká směs draselných solí mastných kyselin, která se nevysoluje a získaná mazlavá směs obsahuje i vzniklý glycerin. Tento druh mýdel může být připraven také přímou neutralizací směsi mastných kyselin uhličitanem draselným (potaší). Tato mýdla jsou měkčí než jádrová (díky většímu obsahu glycerinu), lépe rozpustná ve vodě, lépe pění (díky zbytkovému hydroxidu), ale mají menší prací účinnost. Obsahují také větší podíl mastných kyselin s kratšími uhlíkatými řetězci.  Tato mýdla se používala dříve při úklidových pracích (např. k mytí podlah), v textilním průmyslu a v čistírnách k praní textilií; dnes jsou pro tyto účely nahrazována syntetickými tenzidy. Určité množství draselných mýdel se používá ještě dnes též pro přípravu \"medicinálních mýdel.\"", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody mýdel.", "content": "Pro řadu aplikací, zejména při praní prádla, ale též při výrobě prostředků osobní hygieny se v poslední době stále více prosazují syntetické tenzidy.  Výhody mýdel  Nevýhody mýdel", "section_level": 1}, {"title": "Historie mýdla.", "content": "Staří Sumerové, kteří dobře ovládali základy chemie, znali také přípravu mýdla působením alkalických žíravin na tuky. Nejstarším důkazem o používání mýdla může být archeologický nález babylonských keramických nádob, obsahujících látku podobnou mýdlu, a datovaný do doby kolem roku 2800 př. n. l. Z doby o 600 let mladší, kolem roku 2200 př. n. l., pochází z téže oblasti hliněná tabulka s návodem pro přípravu mýdla z vody, louhu a kassiového oleje. Mýdlo však nepoužívali k hygieně či praní oděvů, ale jako prostředek urychlující hojení ran. Z oblasti Mezopotámie se znalost mýdla dostala do Egypta a později na evropský kontinent, do Řecka.  Ebersův papyrus, pocházející z doby kolem roku 1550 př. n. l., uložený dnes v knihovně univerzity v Lipsku (Universitätsbibliothek Leipzig) a zabývající se lékařstvím starověkého Egypta, naznačuje, že se v té době Egypťané pravidelně koupali a používali směsi živočišných nebo rostlinných olejů se zásaditými solemi na vytvoření látky podobné mýdlu. Jiné starověké egyptské dokumenty se také zmiňují o tom, že látka podobná mýdlu se používala při úpravě vlny před jejím spřádáním. K podobným účelům jej používali také Féničané kolem roku 600 př. n. l.  Mydlárna se zbytky kusového mýdla byla nalezena také v ruinách Pompejí, zničených sopečnou erupcí Vesuvu v roce 79 n. l. Staří Římané však neznali použití mýdla k hygienickým nebo čisticím účelům. Nejstarší zmínka o mýdle, nazývaném v latině „sapo“, se objevuje u římského historika Plinia staršího v díle \"Historia Naturalis, Liber XXVIII\", kde se zmiňuje o jeho používání barbarskými kmeny Galů a Germánů, kteří směsi dřevěného popela (obsahujícího potaš) a kozího loje užívali jako pomády na vlasy. V souvislosti s tím je třeba zmínit zřejmě nepravdivou pověst, podle níž slovo \"sapo\" bylo odvozeno od stejnojmenného hory nacházející se nad Tiberou, kde se snad nacházelo obětiště, kde byla spalována obětní zvířata. Déšť údajně smýval popel z obětních hranic spolu se zbytky tuku ze zvířat až k řece, kde římské ženy praly prádlo a zjistily, že tento popel s lojem je výborným prostředkem na praní. Historikové však tuto legendu striktně odmítají jako vymyšlenou.  Teprve když ve 2. stol. n. l. slavný římský lékař Galenos upozornil na očistné vlastnosti mýdla, začalo se mýdlo používat i k osobní hygieně a mydlářství se stalo řemeslem.  Velcí znalci chemie, Arabové, připravovali mýdlo zejména z olivového oleje, ale také z aromatických olejů jako např. tymiánového. Poprvé k jeho výrobě použili jimi objevený a dodnes k tomu účelu používaný hydroxid sodný. Od počátku 7. stol. mýdlo vyráběli v Náblusu (Palestina), v Kufě a v Basře (Irák). Již tehdy mýdla barvili a parfemovali, používali kromě kusového mýdla i mýdlo tekuté. Vyráběli také speciální mýdlo na holení. Svými produkty zásobovali celou tehdejší jižní Evropu a Orient. Bylo velmi ceněno, i když jeho kvalita nebyla valná.  Ve 14. stol. pronikly na evropský trh výrobky mydlářů ze Španělska a z Itálie poněkud lepší kvality. Výroba mýdla z olivového oleje se dostala do Francie již v 16. stol. Velkým střediskem produkce mýdla byla v té době Marseille a termín „marseilleské mýdlo“ se pro bělené a parfemované tekuté i kusové prvotřídní mýdlo používá dodnes. Z jižních zemí se postupně výroba mýdla šířila i na sever Evropy, ale protože tamní výrobci, zejména v Anglii, severní Francii a Nizozemsku, používali místo olivového oleje rybí tuk, byla kvalita jejich mýdel horší.  V 17. a na začátku 18. století však byla voda a mýdlo považována za škodlivou pro lidský organismus, takže mýdlo bylo používáno výlučně při praní oděvů a v omezené míře při čištění příbytků. To se změnilo teprve v 19. století a pak zejména v průběhu 20. století.  Průmyslová velkovýroba mýdla založená na moderních znalostech chemie se začala rozvíjet počátkem 19. stol. V roce 1806 založil William Colgate v New Yorku koncern vyrábějící mýdlo nazvaný Colgate & Co. V roce 1872 Colgate dal na trh první moderní parfémované mýdlo. V téže době začali v Cincinnati společně podnikat William Procter a James Gamble. Další společnost vznikla na západě Spojených států nejprve pod názvem B. J. Johnson Co. Protože vyráběla mýdlo ze směsi palmového a olivového oleje, přejmenovala se v roce 1916 na Palmolive, ale později fúzovala na Colgate-Palmolive Co.", "section_level": 1}, {"title": "Mýdlo v Čechách.", "content": "V Čechách se až do vymření Přemyslovců mýdlo vyrábělo podomácku. Výroba mýdla byla běžnou součástí práce hospodyněk až do konce 17. století, ale již v době lucemburské vzniklo nové řemeslo, mydlářství. V roce 1464 byl v Praze založen cech mydlářů.  V roce 1848 zahájil ve svém domku v Rynolticích u Liberce výrobu mýdla tamější sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht. V roce 1867 již zásoboval mýdlem celé severní Čechy. Jeden z jeho synů, Johann Schicht, vybudoval v roce 1882 velkou továrnu na výrobu mýdla v Novosedlicích u Ústí nad Labem, z níž se již před 1. světovou válkou stala největší továrna na zpracování tuků v kontinentální Evropě. Po 2. světové válce byla rodina Schichtů odsunuta a podnik byl zestátněn (dnešní Setuza).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mýdlo je směs organických látek v pevné nebo kapalné formě, působící jako anionický tenzid, tedy látka, hromadící se ve fázovém rozhraní a snižující povrchové napětí vodných roztoků. Je používáno jako prostředek osobní hygieny, pro čištění povrchů (zejména odmašťování) a k praní prádla. V užším slova smyslu je to směs hydratovaných alkalických solí vyšších alifatických karboxylových kyselin (mastných kyselin) přírodního původu. Vzhledem k jejich některým nepříznivým vlastnostem jsou tyto chemické látky v moderních detergentech částečně nebo úplně nahrazovány syntetickými tenzidy (nazývanými saponáty), především na bázi nejrůznějších sulfonátů.", "tgt_summary": "Soap is a salt of a fatty acid used in a variety of cleansing and lubricating products. In a domestic setting, soaps are surfactants usually used for washing, bathing, and other types of housekeeping. In industrial settings, soaps are used as thickeners, components of some lubricants, and precursors to catalysts.", "id": 5327}
{"src_title": "Borovice vejmutovka", "tgt_title": "Pinus strobus", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jde o relativně mohutný strom 60–70 m (80 m) vysoký, o průměru kmene 100–150 cm s nepravidelnou korunou a silnými vodorovně odstávajícími větvemi. Základem kořenového systému je mohutný hlavní kořen, který jde hluboko do půdy. Borka je hnědavá, podélně zbrázděná, v mládí hladká až šedohnědá. Velmi tenké a měkké 6–12 cm dlouhé jehlice vyrůstají ve svazečcích po pěti na brachyblastech a jsou na okraji pilovité, na bocích s 2–3 řadami průduchů) – bělavé proužky. Letorosty jsou tenké, zelenavé a jemně pýřité. Vejčité pupeny mají obvykle délky 5–7 mm, jsou červenavě žluté, s bělavým blanitým okrajem. Květenství jsou šišticovitá, samčí šištice jsou žluté, samičí růžové. Kvete od května do června. Šišky 7–15 cm velké, visící na konci větví po 1–3, dlouze stopkaté, převislé, se štítky žlutošedými, uprostřed rýhovanými. Semena vejčitá, hnědá, s proužkovaným křídlem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a ekologie.", "content": "Mimo svůj přirozený areál rozšíření (východní část USA a Kanady) je hojně rozšířena po celém světě pro svou vysokou produkční schopnost. I u nás je velmi častá v lesních porostech, kde v místech svého optima vytlačuje místní borovici lesní (České Švýcarsko, Hradec Králové). Je klasickou kolonizující dřevinou, pod jejímž porostem (podobně jako u akátu) se zmlazuje většinou pouze ona sama – i díky opadu jehličí. Trpí však, jako ostatní americké pětijehličné druhy, rzí vejmutovkovou (\"Cronartium ribicola\").  Velmi zvláštní je allopatrické rozšíření vejmutovky: Její hlavní areál zaujímá prostor od Newfoundlandu až po jižní konec Appalačských hor (Tennessee), zatímco jedna subpopulace pronikla dokonce až do jižního Mexika (Chiapas) a Guatemaly. Příčinou její prosperity i v těchto velmi teplých a suchých („neborových“) oblastech jsou patrně geny získané v subtropech předešlých geologických období.  Borovice vejmutovka je jediným stromem, se kterým tvoří symbiózu klouzek bílý.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Borovice vejmutovka bývá vysazována jako okrasný strom v parcích a zahradách. Krom toho je vysazována v kulturních lesích jako zdroj velmi kvalitního dřeva. To je měkké, lehké, velmi trvanlivé a snadno štípatelné, lehce se obrábí (modelářské dřevo) a druhotně nepracuje (nesesychá se). Je trvanlivé v zemi i ve vodě, kde je podle některých údajů trvanlivější než dub. V Severní Americe se používá jako stavební a nábytkářské dřevo, dále k výrobě beden, latí, šindelů apod. Je důležitou surovinou pro výrobu celulózy, k výrobě sirek a jako palivo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice vejmutovka (\"Pinus strobus\") je jehličnatý strom pocházející z východní části Severní Ameriky, kde patří mezi hospodářsky nejvýznamnější druh borovice.", "tgt_summary": "Pinus strobus, commonly denominated the eastern white pine, northern white pine, white pine, Weymouth pine (British), and soft pine is a large pine native to eastern North America. It occurs from Newfoundland, Canada west through the Great Lakes region to southeastern Manitoba and Minnesota, United States, and south along the Appalachian Mountains and upper Piedmont to northernmost Georgia and perhaps very rarely in some of the higher elevations in northeastern Alabama.", "id": 1291949}
{"src_title": "Secure Shell", "tgt_title": "Secure Shell", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "SSH umožňuje bezpečnou komunikaci mezi dvěma počítači, která se využívá pro zprostředkování přístupu k příkazovému řádku, kopírování souborů a též jakýkoliv obecný přenos dat (s využitím síťového tunelování). Zabezpečuje autentizaci obou účastníků komunikace, transparentní šifrování přenášených dat, zajištění jejich integrity a volitelnou bezeztrátovou kompresi. Server standardně naslouchá na portu TCP/22.  Označení „Secure Shell“ je mírně zavádějící, protože nejde ve skutečnosti o náhradu shellu ve smyslu interpret příkazů. Název byl odvozen z existujícího programu rsh, který má podobné funkce, ale není zabezpečený.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po útoku odchytáváním hesel na počítačovou síť helsinské Technické univerzity (Helsinki University of Technology, Finsko) navrhl Tatu Ylönen první verzi protokolu (SSH-1). V červnu 1995 jej pak uveřejnil včetně zdrojových kódů jako freeware. Do konce roku 1995 se rozrostla základna uživatelů na 20 000 v padesáti zemích.  V prosinci 1995 Ylönen založil společnost SSH Communications Security a začal vyvíjet SSH a další bezpečnostní nástroje. Původní verze SSH používala části svobodného software (např GNU libgmp), avšak pozdější verze se od těchto závislostí oprostily a změnily se v proprietární software, který byl vydáván pod uzavřenou licencí.  V roce 1996 byla vyvinuta vylepšená verze protokolu SSH-2, která je nekompatibilní s SSH-1. Novinkami v druhé verzi byla zvýšená bezpečnost, která byla zajištěna např. výměnou klíčů pomocí Diffie-Hellman algoritmu () nebo přísnou kontrolou integrity dat pomocí MAC funkce. Novou vlastností SSH-2 je také možnost řídit libovolný počet shellů pomocí jednoho SSH spojení.  Vývojáři, kteří chtěli používat volně šiřitelnou verzi SSH, se v roce 1999 vrátili ke starší verzi 1.2.12 původního SSH, která byla jako poslední vydána jako open source software. Na tomto základě byl dále vyvíjen OSSH Björna Grönvalla. Krátce na to vývojáři OpenBSD vytvořili fork kódu OSSH, udělali v něm rozsáhlé změny a vytvořili tak OpenSSH, které bylo vydáno v OpenBSD verze 2.6. Od této verze byl vytvořen branch OpenSSH, který umožňoval portování i na jiné operační systémy.  Ke konci roku 2000 využívaly SSH přibližně 2 milióny uživatelů.  V roce 2005 se OpenSSH stalo jednou z nejpopulárnějších SSH implementací na mnoha operačních systémech. OSSH se zároveň stalo zastaralým.  V roce 2006 byl protokol SSH-2 navržen jako Internetový standard, který publikovala pracovní skupina IETF „secsh“ jako RFC 4252.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "SSH je používáno jako bezpečná náhrada starších protokolů a nabízí i nové vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Protokol SSH-2 má dobře navrženou vnitřní architekturu () rozdělenou na oddělené vrstvy. Otevřená architektura nabízí významnou flexibilitu umožňující použití SSH nejen pro zabezpečený shell. Funkce transportní vrstvy samotné je srovnatelná s TLS (Transport Layer Security). Vrstva autentizace uživatele je navržena pro snadné rozšíření vlastními autentizačními metodami. Vrstva spojení nabízí použití více podružných relací přenášených jedním SSH spojením, které je srovnatelné s BEEP (Block Extensible Exchange Protocol) a kteroužto vlastnost TLS nenabízí.", "section_level": 1}, {"title": "Transportní vrstva.", "content": "Transportní vrstva () zajišťuje počáteční výměnu klíčů, serverovou autentizaci, kompresi a ověření integrity. Poskytuje vyšší vrstvě prostředí pro posílání a přijímání nešifrovaných až 32,768 bytů dlouhých paketů dat (prostý text, delší mohou být povoleny implementací). Transportní vrstva také zajišťuje opětovnou výměnu klíčů – obvykle po 1 GB přenesených dat nebo po uplynutí 1 hodiny, podle toho, co nastane dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Vrstva autentizace uživatele.", "content": "Vrstva autentizace uživatele () zajišťuje autentizaci klientů, která může být provedena mnoha způsoby. Samotná autentizace je řízena SSH klientem, server pouze reaguje na autorizační požadavky od SSH klienta. Do nejpoužívanějších metod autentizace patří metody:", "section_level": 2}, {"title": "Vrstva spojení.", "content": "Vrstva spojení () definuje koncept kanálů, požadavků kanálů a globálních požadavků skrze které jsou poskytovány SSH služby. Jedno SSH spojení může hostovat více kanálů zároveň, kdy každý může přenášet data v obou směrech. Požadavky kanálů jsou použity pro přenos mimopásmových dat, jako jsou např. změna velikosti terminálového okna nebo návratový kód procesu na straně serveru. SSH klient si může pomocí globálního požadavku vyžádat forwardování (tunelování) portu na straně serveru. Standardní typy kanálů zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "SSHFP záznamy v DNS.", "content": "SSHFP záznamy v DNS () poskytují veřejné otisky klíčů, které usnadňují ověření autenticity hosta (tj. protistrany).", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní výstrahy.", "content": "Protokol SSH-1 byl označen za zastaralý kvůli bezpečnostním nedostatkům (např. možnost útoku man-in-the-middle), a proto by jeho použití by mělo být explicitně znemožněno. Současná situace je taková, že většina moderních serverů a klientů používá SSH-2, ale stále existují některé organizace, které používají software bez podpory SSH-2 a tudíž není možné podporu SSH-1 úplně odstranit.  U všech verzí protokolu SSH je velmi důležité, aby neznámý veřejný klíč byl před jeho schválením řádně ověřen, jinak může dojít k dešifrování důvěrných informací a útokům typu man-in-the-middle.  V srpnu 2018 bylo upozorněno na špatné hashování privátních klíčů, takže lze jejich ochranu heslovou frází snadno prolomit. Doporučuje se klíč uložit v bezpečnějším formátu.  Stejně jako každý šifrovaný protokol, může být SSH považováno za bezpečnostní riziko pro firmy nebo vlády, které nevěří svým zaměstnancům a chtějí mít jejich komunikaci pod kontrolou. Navíc má SSH v sobě zabudované jednoduché mechanismy pro vytváření tunelovaných spojení, skrze které lze přenášet velké objemy dat a vytvářet tak nežádoucí vstupní body, které mohou sloužit k úniku důležitých informací nebo k průniku do vnitřní sítě. Stejně tak mohou být tytéž vlastnosti užitečné (např. šifrování služeb jako je POP3 nebo IMAP prostým použitím SSH tunelu), protože je u jiných protokolů nenajdeme.  Vzhledem k mnoha vlastnostem, které protokol SSH nabízí, se povolení průchodu SSH přes firewall může stát vážným bezpečnostním rizikem. Kromě přesměrováním portů totiž některé implementace SSH přímo podporují Layer2 VPN, což umožňuje efektivní spojení dvou vzdálených ethernetových sítí, jako by byly připojeny ke stejnému switchi. V současnosti se hledá řešení těchto problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace pomocí veřejného klíče.", "content": "Pro autentizaci uživatele je možné v SSH použít veřejný klíč. Nejprve je vygenerován pár šifrovacích klíčů – privátní (soukromý) klíč a veřejný klíč. Privátní je bezpečně uložen u uživatele a je chráněn heslovou frází. Veřejný klíč je uložen na cílový server (typicky do domácího adresáře uživatele, v unixových systémech do souboru codice_1). Při pokusu o přihlášení server veřejným klíčem, který má k dispozici, zašifruje blok náhodných dat (tzv. výzvu typu challenge-response), kterou nelze snadno odvodit nebo uhádnout a pošle ji klientovi. Klient výzvu pomocí privátního klíče dešifruje a dešifrovanou ji pošle zpět serveru. Pokud je výzva správně rozšifrována, má tím server ověřeno, že klient má k dispozici privátní klíč, který odpovídá veřejnému klíči, který má server dispozici, a tudíž může přístup schválit (autorizovat). Pokud výzva nebude správně rozšifrována, bude přístup pro klienta zamítnut. Z toho plyne, že privátní klíč neopustí klientův počítač, tudíž se nemůže stát, že by ho někdo odcizil při přenosu po síti, a přesto může dojít k ověření autenticity klienta a umožnění přístupu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "běžné přihlášení.", "content": "Uživatel Bob se přihlašuje na alicePC pod jejím jménem v rámci lokální sítě, nebo má-li alicePC veřejnou IP adresu (zda na alicePC běží ssh démon/server lze ověřit výpisem codice_2):", "section_level": 2}, {"title": "port forwarding.", "content": "V případě, kdy alicePC ani bobPC veřejnou IP adresu nemá, je potřeba využít zařízení, které ji má - walterPC. Oba se tedy přihlásí na Walterův stroj a Bob se z něj dostane na alicePC. Neboť běžný uživatel nemůže manipulovat s porty nižšími než 1024 a z bezpečnostních důvodů root přihlášení pomocí ssh nemívá povoleno, je třeba, aby ssh server Alice naslouchal např. na portu 6262. Do souboru codice_4 stačí přidat řádek codice_5 (po změně nastavení je třeba službu restartovat). Nyní:", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "SSH program je dnes běžně používán při vzdálené práci a pro vzdálenou správu. Klient se při navázání spojení připojuje k SSH démonu (SSH daemon, sshd). SSH démon podle svého nastavení rozhoduje, zda spojení přijme, jakou formu autentizace bude požadovat, případně na kterém portu bude naslouchat. Implementace SSH klientů i serverů (SSH démon) je dostupná téměř pro jakoukoliv platformu. Většinou jsou dostupné jak komerční, tak i Open Source varianty.  O oblíbenosti svědčí i to, že koncem roku 2000 používalo SSH 2 000 000 uživatelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "SSH (Secure Shell) je v informatice označení pro program a zároveň pro zabezpečený komunikační protokol v počítačových sítích, které používají TCP/IP. SSH byl navržen jako náhrada za telnet a další nezabezpečené vzdálené shelly (rlogin, rsh apod.), které posílají heslo v nezabezpečené formě a umožňují tak jeho odposlechnutí při přenosu pomocí počítačové sítě. Šifrování přenášených dat, které SSH poskytuje, slouží k zabezpečení dat při přenosu přes nedůvěryhodnou síť, jako je například Internet.", "tgt_summary": "Secure Shell (SSH) is a cryptographic network protocol for operating network services securely over an unsecured network. Typical applications include remote command-line, login, and remote command execution, but any network service can be secured with SSH.", "id": 1818978}
{"src_title": "Šoupátko", "tgt_title": "Slide valve", "src_document": [{"title": "Jednoduché šoupátko.", "content": "Nejjednodušší šoupátko je oválné nebo obdélníkové víko, které pouze překrývá desku s uzavíraným otvorem. Povrchy, kterými se šoupátko a deska dotýkají, musí být dokonale rovné. Většinou tlakem uzavíraného média, ale někdy také tlakem pružiny, vodítky, nebo jen vlastní vahou, je šoupátko přitlačováno k základní desce. Otevírání, zavírání či jemnější regulace se provádí posunem šoupátka po desce tak, aby se měnilo zakrytí otvoru. Na tomto principu fungují například některá stavidla na rybnících.", "section_level": 1}, {"title": "Třecí síla.", "content": "Je třeba připomenout, že pokud má uzavírané médium před šoupátkem velký tlak, může být kvůli tření potřeba k posunu šoupátka velké síly. Tato síla je přímo úměrná rozdílu tlaků, ploše šoupátka a koeficientu tření mezi šoupátkem a deskou.", "section_level": 1}, {"title": "Šoupátka parních regulátorů.", "content": "První šoupátka parních regulátorů odpovídala popisu jednoduchého šoupátka. S postupujícím vývojem parních strojů se vyvíjela i šoupátka. Prvním zlepšením byla úprava tvaru hrany otvoru i šoupátka výřezy ve tvaru proti sobě jdoucích písmen V. Velikost otvoru se tak zvětšovala nejprve pomalu a teprve později rychle. To umožnilo jemně regulovat malé průtoky páry.", "section_level": 1}, {"title": "Odlehčovací šoupátko.", "content": "Se zvětšováním tlaků páry a průtočných průřezů se zvyšovala i třecí síla mezi šoupátkem a deskou. Větší šoupátko proto později sloužilo jako základní deska pro menší odlehčovací šoupátko. To se nejprve otevřelo menší silou a pustilo do prostoru nad šoupátky páru. Díky tomu klesl rozdíl tlaků a velké šoupátko bylo možno ovládat také výrazně menší silou.  Další vývoj parních regulátorů se ubíral k dokonalejším pístovým a ventilovým zařízením, jako je například normalizovaný regulátor.", "section_level": 2}, {"title": "Šoupátka rozvodů parních strojů.", "content": "Šoupátka zajišťují v parních strojích vnitřní rozvod páry (Vizte Lokomotivní rozvody). Ta musí v různé okamžiky zakrývat zároveň dva kanály, vedoucí na obě strany pístu a navíc umožňovat vpouštění i vypouštění páry.", "section_level": 1}, {"title": "Plochá šoupátka.", "content": "Jako první byla používána plochá šoupátka. Pro tyto účely mají relativně široká sedla na předním a zadním okraji. Sedla jsou schopna úplně zakrýt kanály do válce. Mezi sedly je vybrání pro odvod páry, čerstvá pára je přiváděna nad šoupátko. Uspořádání rozvodu s plochým šoupátkem má výhodu v tom, že ve válci nemůže nastat nebezpečný přetlak (například při špatně nastaveném vnějším rozvodu) - pokud by to hrozilo, šoupátko zafunguje jako bezpečnostní ventil, přetlakem se nadzdvihne a vyrovná tlak. Nevýhodou jsou energetické ztráty třením a relativně velké rozměry šoupátek pro velké průtoky páry.", "section_level": 2}, {"title": "Pístová šoupátka.", "content": "Plochá šoupátka začala být nahrazována počátkem dvacátého století v parních strojích šoupátky pístovými. Dosedající plochy šoupátek byly nahrazeny písty na společné tyči a původní sedlová deska s otvory se změnila ve stěnu válce s výřezy. Tlaky působící na tato šoupátka byly vyrovnané, a tak byly výrazně omezeny třecí síly. Protože ale pístové šoupátko není schopno plnit funkci bezpečnostního ventilu, musely být válce vybaveny zvlášť přidanými ventily venku na válci.", "section_level": 2}, {"title": "Pístová šoupátka parních lokomotiv.", "content": "Nejdále postoupil vývoj pístových šoupátek u parních lokomotiv. U nich bylo třeba zajistit nejen funkci šoupátek při jízdě výkonem, ale i vyrovnávání tlaků ve válcích při jízdě výběhem (bez přívodu páry). U plochých šoupátek docházelo k vyrovnávání tlaků samočinně jejich nadzdvižením. U pístových šoupátek bylo nutné doplňovat vyrovnávače tlaku různých konstrukcí. Tuto nevýhodu odstranilo až šoupátko Trofimov. Toto šoupátko pracuje s vnitřním vstupem páry, písty jsou u tohoto šoupátka uloženy na pístnici pohyblivě. Pokud je regulátor otevřen, tlak páry drží písty v jejich pracovní poloze, při jeho zavření písty šoupátka zůstanou v krajní poloze blíže středu válce a prostor před a za pístem parního stroje se tak propojí.", "section_level": 2}, {"title": "Šoupátka vysokorychlostních strojů.", "content": "Konstrukce pístového šoupátka pro vysokorychlostní stroje vychází z následujících potřeb:", "section_level": 2}, {"title": "Porter-Allenova konstrukce.", "content": "Porter-Allenova konstrukce má rozděleny šoupátka a šoupátkové komory na plnící [5] a odpouštěcí stranu [4], přičemž obě skupiny pracují pro společný válec [6]. Snížení hmotnosti je dosaženo zmenšením rozměrů šoupátek, zlepšení plnění je dosaženo dvojitou konstrukcí každého šoupěte. šoupátkové tyče [2] a [3] pracují protiběžně, funkce pístní tyče [1] je shodná jako u jiných parních strojů.", "section_level": 3}, {"title": "Corlissova konstrukce.", "content": "Corlissova konstrukce používá pro rozvod páry rotační šoupátka (vykonávají pouze kyvný pohyb). Tlaková pára [1] vstupuje do komory pro plnící šoupátka [2], odtud do pístu [6] a prostoru válce [7]. Expandovaní pára je vytlačována přes odpouštěcí šoupátka [3] do výstupní komory [4]. Funkce pístní tyče [5] je shodná jako u jiných parních strojů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Šoupátko, hovorově také někdy šoupě, je součást některých druhů uzávěrů, regulátorů a vnitřních rozvodů parních strojů. Slouží k uzavírání, nebo propojování kanálů, kterými proudí provozní látka.", "tgt_summary": "The slide valve is a rectilinear valve used to control the admission of steam into, and emission of exhaust from, the cylinder of a steam engine.", "id": 162740}
{"src_title": "Smrk ztepilý", "tgt_title": "Picea abies", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Smrk ztepilý je statný stálezelený jehličnatý strom s rovným kmenem, který je v mládí pokrytý hladkou, světlehnědou kůrou, která se s přibývajícím věkem mění v šedohnědou až červenohnědou šupinovitou rozpukanou borku. Koruna je štíhle jehlancovitá, větve v ní vyrůstají v pravidelných přeslenech. Kořenový systém je plochý a mělký, bez hlavního kořene, lze jej dobře studovat na vyvrácených exemplářích. Dorůstá výšky až 50 m.  Jehlice jsou 10–25 mm dlouhé, 1 mm široké, na průřezu čtyřhranné a na konci zašpičatělé.  Rozmnožovací orgány jsou jako u ostatních nahosemenných rostlin šišticovité. Žluté samčí šištice vyrůstají v paždích jehlic na loňských větévkách, načervenalé samičí vyrůstají na konci letorostů v horních patrech koruny. Původně rostou směrem nahoru, ale ještě před opylením se mění na převislé (na rozdíl od šištic jedle bělokoré). Šišky jsou podlouhlé, nerozpadavé, s tuhými šupinami, dozrávají na podzim v prvním roce a po vysemenění opadávají v celku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Smrk ztepilý a jeho keřovité kultivary jsou vysazovány v parcích a zahradách jako okrasná rostlina. Smrk je pěstován v hospodářských lesích jako cenný zdroj dřeva. Často byl vysazován ve formě monokultury, ale od ní se pro její některé nepraktické vlastnosti (nízká akumulační schopnost srážek v ekologicky nevyzrálých společenstvech, náchylnost k polomům a škůdcům zejména kůrovci /v teplejších oblastech/ atd.) již začíná ustupovat.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo je hlavním produktem smrku. Využívá se v papírnictví, nábytkářství, stavitelství, v chemickém průmyslu, při vytápění atd. Jehličnatá pilařská kulatina patří spolu s vlákninou z hlediska dodávaného množství k nejdůležitějším sortimentům českého lesního hospodářství.Vzhledem k zastoupení smrku ve středoevropských lesích a jeho dobrým produkčním vlastnostem je tedy smrkové dříví nejběžněji používaným a obchodovaným stavebním dřívím v Česku.  Speciální využití nachází smrkové dřevo při výrobě hudebních nástrojů, zejména vrchních desek smyčcových (housle, violy atd.) a strunných (klasické a akustické kytary) nástrojů a rovněž klávesových nástrojů (klavír). Toto tzv. rezonanční dřevo podléhá značnému množství výběrových kritérií, jako je množství ročních přírůstků dřeva, rovnost vláken, fyzikálním vlastnostem (váha, pevnost aj.), estetickým kritériím ad.  Mladá rostlina do výšky 250 cm se využívá jako oblíbený vánoční stromek, zelené větvičky se používají jako samostatná dekorace nebo k vazbě věnců a kytic. Silice jsou využívány v léčitelství jako přísada do koupelí, při plicních chorobách a při revmatismu. Pryskyřice se dříve sbírala a využívala průmyslově.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivary.", "content": "Pro ozdobné účely bylo vypěstováno velké množství forem a kultivarů s různými vlastnostmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk ztepilý (\"Picea abies\") je statný stálezelený jehličnatý strom, který byl původně rozšířen ve střední a jihovýchodní Evropě (od Alp po Balkán), kde tvořil spolu s dalšími dřevinami horské a podhorské lesy. V nižších polohách byl smrk přirozenou součástí porostů mokřin a rašelinišť nebo obsazoval kaňonovitá údolí s teplotní inverzí. Souvislé původní porosty se nacházely v severní a severovýchodní Evropě, kde sahaly od Norska přes Polsko až na východ po Bělorusko a horní Povolží. Smrk (\"Picea abies\") je jednou z nejběžnějších a ekonomicky nejdůležitějších dřevin v severní a střední Evropě. To je dáno tím, že je smrk (v Česku již od poloviny 18. století, viz také článek Lesnictví) s oblibou vysazován v hospodářských lesích. Díky dobrým produkčním vlastnostem umožnilo jeho zavádění lesníkům významně zvýšit produkci dříví. Ovšem plošné zavádění smrkových a borových porostů s nedostatečnou příměsí ostatních dřevin v kombinaci se slabou porostní výchovou, jednostranně zaměřenou na kvalitu dříví, vedlo v minulosti zároveň k rozsáhlým hmyzím kalamitám a nebývalému nárůstu větrných polomů nebo škodám mokrým sněhem. Jako okrasný strom je smrk pěstován ve vhodných klimatických podmínkách téměř po celém světě.", "tgt_summary": "Picea abies, the Norway spruce or European spruce, is a species of spruce native to Northern, Central and Eastern Europe. It has branchlets that typically hang downwards, and the largest cones of any spruce, long. It is very closely related to the Siberian spruce (\"Picea obovata\"), which replaces it east of the Ural Mountains, and with which it hybridises freely. The Norway spruce is widely planted for its wood, and is the species used as the main Christmas tree in several cities around the world. It was the first gymnosperm to have its genome sequenced, and one clone has been measured as 9,560 years old.", "id": 685170}
{"src_title": "Neutrino", "tgt_title": "Neutrino", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Neutrino poprvé předpověděl Wolfgang Pauli roku 1931, kdy vysvětlil spektrum beta rozpadu – rozpadu neutronu na proton a elektron. Pauli předpověděl vznik nedetekované částice o energii a momentu hybnosti rovným pozorovanému úbytku těchto hodnot u produktů oproti původním částicím. Vzhledem k jejich malé reaktivnosti trvalo 25 let od vyslovení hypotézy o jejich existenci k jejímu experimentálnímu ověření. Roku 1956 Clyde Cowan, Frederick Reines, F. B. Harrison, H. W. Kruse, a A. D. McGuire zveřejnili článek \"Detekce volných neutrin: potvrzeno\" v časopise Science. Tento výzkum byl později odměněn Nobelovou cenou za fyziku.  Název neutrino vytvořil Enrico Fermi, autor první teorie popisující chování neutrin. Jde v podstatě o slovní hříčku: v italštině znamená \"neutrone\" (název pro neutron) velký a neutrální, kdežto \"neutrino\" znamená malý a neutrální.  Roku 1962 Leon Lederman, Melvin Schwartz a Jack Steinberger dokázali existenci více typů neutrin tím, že detekovali mionová neutrina. Když byl v SLAC roku 1975 poprvé pozorován třetí lepton (τ – tauon), začala se předpokládat i existence odpovídajícího neutrina. První důkaz existence třetího neutrina bylo pozorování chybějící energie a momentu hybnosti při tau rozpadu podobnému beta rozpadu. První pozorování interakce tauonového neutrina oznámil projekt DONUT ve Fermilabu, čímž došlo k objevu poslední částice standardního modelu, jejíž interakce před tím nebyla pozorována.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy neutrin.", "content": "Jsou známy tři typy neutrin: elektronové neutrino ν, mionové neutrino ν a tauonové neutrino ν, pojmenované podle jim odpovídajícím leptonům ve standardním modelu (viz tabulka). Zatím nejlepší odhad počtu neutrin byl zjištěn pozorováním rozpadu bosonu Z. Tato částice se může rozpadat na kterékoli neutrino a jeho antineutrino. Jeho doba života tak závisí na počtu druhů neutrin: čím více druhů neutrin, tím více možností rozpadu a tak i kratší doba života. Měření, která v roce 2003 sumarizoval Eidelman, ukazují, že počet typů lehkých neutrin (o hmotnosti < 1MeV) je 2,984±0,008.", "section_level": 1}, {"title": "Těžké neutrino.", "content": "Přestože uvedené výsledky naznačují, že nemůže existovat více typů lehkých neutrin, není vyloučena existence rodiny částic, která by obsahovala velmi těžké neutrino. Náznaky, ukazující na existenci takových neutrin, se hledají při spuštění každého nového „nejvýkonnějšího“ urychlovače.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilní neutrino.", "content": "Sterilní neutrino je hypotetická částice, která by oproti třem dosud známým neutrinům neměla podléhat slabé interakci, ale měla by na ni působit jen gravitace, a proto jsme jej dosavadními typy detektorů nebyli schopni zaznamenat. Předpověděli je fyzikové z americké Fermiho laboratoře, kteří při experimentu MiniBooNE (Mini Booster Neutrino Experiment) zjistili více oscilací neutrin, než očekávali. Pokud by se prokázala existence sterilního neutrina, bylo by kandidátem na vysvětlení podstaty temné hmoty ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Účinný průřez pro slabou interakci neutrin je velmi malý, proto neutrina procházejí běžnou hmotou (např. celou Zemí) většinou bez jakékoli reakce. Např. jedním cm2 lidského těla proletí za 1 sekundu asi 60 miliard neutrin.  Slunce emituje neutrina o energii několika MeV: k zachycení aspoň poloviny z nich by bylo třeba blok olova o tloušťce asi jeden světelný rok (~10m). Detekce neutrin z vesmíru je tedy velmi náročná a vyžaduje velmi rozměrné detektory. Jinou možností výzkumu jejich vlastností je produkovat uměle svazky neutrin o velké energii.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "V současné době je široce přijímáno, že neutrina jsou hmotná. Standardní model původně předpokládal, že jsou neutrina nehmotná, avšak přidání hmotnosti neutrin do tohoto modelu není obtížné a poslední experimenty ukazují, že neutrina opravdu mají hmotnost.  Nejpřísněji klade horní hranici hmotnosti kosmologie. Model velkého třesku předpokládá, že je tu stálý poměr počtu neutrin a fotonů v kosmickém záření. Kdyby celková hmotnost všech třech typů neutrin překročila 50 eV (na neutrino), bylo by ve vesmíru tolik hmoty, že by se zhroutil. Tuto hranici by šlo překonat předpokladem, že je neutrino nestabilní, avšak toto by bylo obtížné začlenit do Standardního modelu.", "section_level": 2}, {"title": "Oscilace neutrin.", "content": "Když se postavily první detektory neutrin, měření zachycovala stopy mnohem méně elektronových neutrin, než byl teoretický předpoklad. Mohlo to znamenat, že naše představy o procesech probíhajících ve Slunci jsou chybné. Řešením problému by mohla být například nižší teplota uvnitř Slunce, ale to neodpovídá jiným měřením. Jako nejpravděpodobnější se jevila oscilace neutrin – děj, při němž se mění typ neutrina. Aby takováto hypotéza mohla platit, musí mít neutrina nenulovou hmotnost.  Oscilace neutrin byly potvrzeny v několika experimentech a byly již experimentálně určeny i některé jeho parametry (vybrané směšovací úhly).", "section_level": 2}, {"title": "Domnělá nadsvětelná rychlost.", "content": "Při pokusech v rámci experimentu OPERA byla v listopadu 2011 jednomu druhu neutrin (mionovým neutrinům) naměřena nepatrně nadsvětelná rychlost. Vzdálenost 731 km z evropského střediska CERN ve Švýcarsku do italského podzemního detektoru v Gran Sasso překonala neutrina podle měření o 60 nanosekund rychleji, než kdyby letěla rychlostí světla. Přesnost měření přitom vědci spočítali na 10–15 nanosekund.  Tento výsledek by byl ve sporu se současnými představami relativistické fyziky, a proto se hledaly chyby experimentu, které by umožnily jeho vyvrácení. Jedna možná technická chyba mohla spočívat v oscilátoru používaného k tvorbě časových značek pro synchronizaci GPS, druhá v časové kalibraci připojení optického vlákna přivádějícího externí GPS signál k řídícím hodinám, Jako potenciální metodická chyba byla zkoumána také nesprávná relativistická synchronizace hodin. Sesterský experiment ICARUS, hledající energetické projevy nadsvětelných neutrin, žádné nezaznamenal, a novým měřením rychlosti neutrin v r. 2012 vyvrátil její nadsvětelnost.  Nakonec v r. 2012 i tým OPERA potvrdil po revizi a započtení přístrojových vlivů nesprávnost předchozích výsledků.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje neutrin.", "content": "V současné době je známo 5 zdrojů neutrin detekovatelných na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Reliktní neutrina.", "content": "Kromě výše uvedených pěti zdrojů se předpokládá, že je celý vesmír vyplněn neutriny, vzniklými v raných horkých dobách vesmíru, těsně po velkém třesku. Z výpočtu se odhaduje jejich hustota na 340 cm a teplota 1,95 K. Vzhledem k nízké energii je jejich přímá detekce současnými prostředky nemožná.", "section_level": 2}, {"title": "Detektory neutrin.", "content": "K detekci neutrin lze využít tři procesy:  Protože neutrina interagují jen velmi omezeně s jakoukoliv hmotou, jsou detektory neutrin vždy velká zařízení. Jsou obvykle umístěna pod zemí, aby se omezil vliv ostatních částic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neutrino a antineutrino jsou elementární částice ze skupiny leptonů. Neutrino vzniká při jaderných reakcích, které zahrnují beta rozpad. Má spin formula_1, a proto patří mezi fermiony. Jeho hmotnost je velmi malá ve srovnání s většinou elementárních částic, avšak poslední experimenty ukazují, že je nenulová. Jeho elektrický náboj je nulový, nepůsobí na něj ani silná ani elektromagnetická interakce, ale jen slabá interakce a velmi málo také gravitace. Nereagují proto prakticky vůbec s okolním prostředím a je velmi obtížné je detekovat. Jde o stabilní částice – nepodléhají tedy samovolnému rozpadu.", "tgt_summary": "A neutrino ( or ) (denoted by the Greek letter ) is a fermion (an elementary particle with spin of) that interacts only via the weak subatomic force and gravity. The neutrino is so named because it is electrically neutral and because its rest mass is so small (\"-ino\") that it was long thought to be zero. The mass of the neutrino is much smaller than that of the other known elementary particles. The weak force has a very short range, the gravitational interaction is extremely weak, and neutrinos do not participate in the strong interaction. Thus, neutrinos typically pass through normal matter unimpeded and undetected.", "id": 557746}
{"src_title": "Rakouská literatura", "tgt_title": "Austrian literature", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu rakouská literatura.", "content": "Jak je naznačeno výše, rozsah pojmu \"rakouská literatura\" může být pro jednotlivé mluvčí velmi rozdílný. Ve svém nejširším pojetí může rakouská literatura zahrnovat nejen autorky a autory původem rakouské, ale také ty, kteří na území současného Rakouska nežili, příp. žili jen krátce, ale byli ve své tvorbě zcela zjevně ovlivněni kulturním a politickým vývojem v monarchii. K těmto autorům by patřili např. zástupci tzv. pražské německé (Paul Leppin, Max Brod, Franz Werfel a další) nebo moravské německé literatury. Zatímco někteří z těchto autorů se orientovali spíše na bližší Německo, jiní, mezi nimi již jmenovaný Franz Werfel, měli později výrazněji blíže k Rakousku.  Pojem rakouská literatura dále přirozeně zahrnuje autorky a autory původem z Rakouska, kteří však z nějakého důvodu Rakousko opustili a upřednostnili život v zahraničí. K těmto autorkám a autorům by mj. patřili Ingeborg Bachmannová (Itálie), Peter Handke (Francie) či Norbert Gstrein (Německo).  Protipól k nim tvoří nemalá skupina autorek a autorů, kteří se sice nenarodili v Rakousku, ale později se do něj z nejrůznějších důvodů přestěhovali a rakouská kulturní a politická scéna je výrazně formovala. Příkladem by tu mohli být spisovatelé Daniel Kehlmann (Německo) a Doron Rabinovici (Izrael) či autorky Julya Rabinowich (Sovětský svaz) a Ann Cotten (Spojené státy).  Specifickou skupinu rakouských literátek a literátů tvoří korutanští Slovinci, jejichž mateřským a často též tvůrčím jazykem je primárně slovinština. Nejvýraznějšími hlasy slovinské menšiny jsou Florjan Lipuš a Maja Haderlapová.  Na počátku 21. století se vymezení literatury dle národnosti či bydliště autora zdá bolestivě nedostačující a limitující současně. Německy hovořící autorky a autoři často prezentují své knihy napříč německy hovořícími zeměmi, přebírají ocenění a stipendia bez ohledu na svou původní vlast, německé nakladatelské domy vydávají rakouské autorky a autory a rakouská nakladatelství zase spisovatelky a spisovatele původem německé apod. Určujícím není často ani téma. Příkladem za všechny může být rakouský spisovatel Josef Haslinger, který dlouhá léta vyučuje tvůrčí psaní v Lipsku, je předsedou německého PEN klubu a ve svých knihách se věnuje mj. tématům z litevské (\"Das Vaterspiel\") a české historie (\"Jáchymov\").", "section_level": 1}, {"title": "Od počátků do konce 18. století.", "content": "Do 18. století rakouská literatura neexistovala a byla součástí německé literatury, vůči které neprojevovala žádná specifika a lze říci, že podléhala stejným kulturním i politickým vlivům. V 18. století se začala projevovat specifičnost rakouského prostředí. Oproti německé literatuře se i v tomto období objevuje spíše minimum rozdílů, které se později prohlubovaly. Rakouská literatura tak získala charakteristický ráz, který byl zapříčiněn především jiným politickým vývojem a vztahem ke katolické církvi.  Rozdíly proti německé literatuře se začaly projevovat nejprve v divadelní tvorbě, kde došlo k návaznosti na místní lidovou tvorbu a drama výmarské klasiky (Ferdinand Raimund, Franz Grillparzer).", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Na konci 18. století se začala formovat tzv. vídeňská fraška. Tu v 19. století rozvinuli především Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy.  Rakouský romantismus byl ve srovnání s německým výrazně kritičtější a odbojnější. V tom se spíše přiblížil evropskému romantismu. Tento fakt byl ovlivněn zaměřením na Metternichovu politiku, což zároveň vedlo k exilu některých spisovatelů (Hieronymus Lorm).  Výrazným představitelem dramatu této doby byl Anastasius Grün, který patřil k odbojné části rakouského romantismu.  Po roce 1848 resp. po roce 1868 zesílil tlak jiných národností na rakouskou monarchii, což se promítlo i do literatury. Vliv těchto především slovanských autorů se nejvíce odrazil v realismu, který tak získal nejen nové podněty, ale zároveň byl oslaben jazykovými boji, které s oslabováním ekonomického a politického vlivu Rakouska, přerůstaly v určitou stagnaci literatury, či lépe řečeno v rezignaci nad stavem literatury.  Nejvýraznější představitelkou rakouského realismu byla Marie von Ebner-Eschenbachová, Jakob Julius David, který někdy bývá řazen k naturalismu, který se plně projevil např. v díle Ludwiga Anzengrubera.  Kolem roku 1900 do rakouské literatury pronikla celá řada nových uměleckých směrů. Nejvíce v této době ovlivnil literaturu impresionismus (Peter Altenberg) a symbolismus. Z německého prostředí se velice silně projevil i expresionismus. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byli Arthur Schnitzler a Hugo von Hofmannsthal. Schnitzler je autorem řady dramat (\"Anatol\", \"Milkování\", \"Rej\" a další) a kratších próz (např. \"Snová novela\"), kromě toho si dlouhá léta vedl detailní deník.", "section_level": 1}, {"title": "Od rozpadu monarchie po druhou světovou válku.", "content": "Po první světové válce se ústředním tématem rakouské literatury stal rozpad rakouské monarchie, kde se většinově projevilo nostalgické vzpomínání a záporné hodnocení tohoto rozpadu (Stefan Zweig, Karl Kraus, Robert Musil, Alexander Lernet-Holenia. Mezi nejvýraznější osobnosti rakouské literatury patřil i Heimito von Doderer, který se otázkou rozpadu monarchie příliš nezabýval.  Po nástupu nacismu v Německu (1933) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. Bruno Brehm, Karl Hans Strobl). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. Stefan Zweig, Felix Braun). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce války po pád železné opony.", "content": "Po druhé světové válce se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. Felix Braun, Franz Theodor Csokor), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. vídeňskou skupinu, kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci (Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová).  Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis \"Manuskripte\", kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda.  S celosvětovým nástupem postmoderny se i v Rakousku prosadil tento styl, zejména v próze Christopha Ransmayra (\"Poslední svět\").", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1989.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politická a společenská situace.", "content": "Rok 1989 představuje v mnoha ohledech počátek nové epochy evropských dějin. S pádem „železné opony“ se mění i politické postavení Rakouska. Z neutrální republiky, jejíž hranice představovaly třecí zóny mezi Západem a Východem, resp. mezi zeměmi Varšavské smlouvy a členy NATO, se postupně stává jeden ze středobodů nové Evropy. Roku 1995 přistupuje Rakousko k Evropské unii a na přelomu tisíciletí podobně jako další země zavádí společnou evropskou měnu - euro. Nejpozději s rozpadem Jugoslávie a přístupem bývalých socialistických států včetně České republiky k EU (2004) se celá politická mapa Evropy zásadně mění.  Ruku v ruce s vývojem v zahraničí dochází i k výrazným změnám skladby obyvatelstva v samotném Rakousku. Příliv cizinců se na domácí politické scéně stává vděčným terčem kritiky silně pravicově orientovaných strany, zejména pak Svobodné strany Rakouska (FPÖ), které se daří získat na svou stranu zejména konzervativnější voliče. Roku 1999 se FPÖ stává součástí vládní koalice a zůstává v ní až do poloviny prvního desetiletí, kdy je vytlačena sociálními demokraty.", "section_level": 2}, {"title": "Esejistika.", "content": "Neklidná politická situace v zemi svědčí zejména žánru politického komentáře a esejistice. Už roku 1987 vychází významný „esej o Rakousku“ Josefa Haslingera (*1955) nazvaný'(č. \"Politika pocitů\"), na nějž záhy navazují práce Karl-Markuse Gauße (*1954) a Roberta Menasseho (*1954). Druhý jmenovaný mj. označuje ve své stejnojmenné sbírce esejů Rakousko za „zemi bez vlastností“ (1992, něm. ').", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "V oblasti dramatické tvorby přežívá v Rakousku i v 90. let avantgardistický přístup, a to zejména v díle Marlene Streeruwitzové (*1950) a Wernera Schwaba (1958–1994).  Už první divadelní hry feministicky orientované a politicky angažované Marlene Streeruwitzové dávají tušit, na která témata autorka cílí: kritika pozdně kapitalistické společnosti, kritika mužské nadvlády nad světem a v neposlední řadě snaha o prolomení divadelní, ale i společenské iluze, to jsou ingredience, které lze vystopovat už v jejím debutu \"Waikiki-Beach\" (1992) či pozdější hře \"New York, New York\" (1993). Od poloviny 90. let se autorka navíc věnuje i románové tvorbě.  Také Werner Schwab, rodák ze Štýrského Hradce, který vyrůstal s matkou-samoživitelkou v chudých podmínkách, po neúspěšném studiu sochařství se živil mj. jako dřevorubec a roku 1994 zemřel na otravu alkoholem, si nikterak nebere servítky. Jeho „fekální dramata“ se mj. zabývají sexualitou, tělesností či kanibalismem, kromě toho se však vyznačují i velmi svébytným jazykem, kritiky překřtěným na „schwabštinu“. Jedním z reprezentativních dílů autora jsou \"\" (č. \"Prezidentky\").  Významným představitelem mladé generace rakouských dramatiků je Ewald Palmetshofer (*1978), z jehož her zmiňme alespoň do češtiny přeložené tituly'(2007, č. \"hamlet je mrtev. bez tíže\") či'(2009, č. \"faust má hlad a zaskočila mu grétka\").", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rakouské literární instituce Články o rakouské literatuře Další odkazy", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouská literatura je součástí německy psané literatury. Tradičně je rakouská literatura chápána jako literatura, která vznikla a nadále vzniká na území zaniklé \"dunajské monarchie\" a dnešního Rakouska, zpravidla tedy psaná autorkami a autory pocházejícími z Rakouska nebo těmi, kteří na tomto území dlouhodobě žili, příp. stále žijí, třebaže Rakousko není jejich původní vlastí.", "tgt_summary": "Austrian literature is the literature written in Austria, which is mostly, but not exclusively, written in the German language. Some scholars speak about Austrian literature in a strict sense from the year 1806 on when Francis II disbanded the Holy Roman Empire and established the Austrian Empire. A more liberal definition incorporates all the literary works written on the territory of today's and historical Austria, especially when it comes to authors who wrote in German. Thus, the seven volume history of Austrian literature by the editors Herbert Zeman and Fritz Peter Knapp is titled \"History of the Literature in Austria\". The Austrian literature must be considered in close connection with German literature in general, and the borderline between proper German literature and the Austrian one is porous, due to rich and complex cultural exchanges.", "id": 1474206}
{"src_title": "Americium", "tgt_title": "Americium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Americium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Po mechanické stránce je tvárnější než příbuzný uran nebo neptunium. Vyzařuje \"α a γ záření\" a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.  Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství od Am po Am, přičemž nejstálejší jsou sloučeniny v oxidačním čísle +3.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt, výroba, vlastnosti.", "content": "Americium se v přírodě přirozeně nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek, tzv. transuran. Avšak množství americia bylo uvolněno do prostředí v důsledku černobylské havárie, kde se vyskytuje především v oblasti Uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny (Ukrajina) a Poleské státní radiačně-ekologické rezervace (Bělorusko). Izotop Am s poločasem rozpadu 432,6 let vzniká rozpadem Pu s poločasem rozpadu 14,4 let. Am je tak jediný radioizotop, jehož koncentrace v půdě se s časem zvyšuje, navíc je jako alfa zářič vzhledem k Pu (beta zářič) mnohem toxičtější. Očekává se, že jeho koncentrace v Poleské státní radiačně-ekologické rezervaci se bude zvyšovat přibližně až do roku 2060.  Americium bylo poprvé připraveno roku 1944 bombardováním Pu neutrony v jaderné laboratoři chicagské university. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Leon O. Morgan, Ralph A. James a Albert Ghiorso. Prvek byl poté pojmenován podle světadílu, na kterém byl vyroben.  Kovové americium se připravuje redukcí fluoridu americitého AmF parami barya.  Je charakterizováno 20 izotopů, z nichž jsou nejstabilnější Am s poločasem rozpadu 7364 let a Am s poločasem 432,6 let. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 51 hodin a většina z nich dokonce méně než 100 minut:  Všechny izotopy americia jsou radioaktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití, sloučeniny.", "content": "Americium se používá v přesných měřících přístrojích a v detektorech kouře jako zdroj α-částic nebo γ-záření. V lékařství se používá při léčbě nádorů štítné žlázy.  Nejdůležitější sloučeninou americia je oxid americičitý AmO, který je výchozí surovinou pro přípravu ostatních sloučenin tohoto prvku. Další v praxi významnou sloučeninou je fluorid americitý AmF.  Dalším využitím jsou externí neutronové zdroje pro startování jaderných reaktorů, například reaktoru LR-0 v CV Řež.", "section_level": 1}], "src_summary": "Americium (chemická značka Am) je sedmým členem z řady aktinoidů, třetím transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle v jaderných reaktorech především z plutonia.", "tgt_summary": "Americium is a synthetic radioactive chemical element with the symbol Am and atomic number 95. It is a transuranic member of the actinide series, in the periodic table located under the lanthanide element europium, and thus by analogy was named after the Americas.", "id": 2335771}
{"src_title": "Paranoia", "tgt_title": "Paranoia", "src_document": [{"title": "Paranoia v psychiatrii.", "content": "V psychiatrii byl termín poprvé užit v roce 1883 psychiatrem Emilem Kraepelinem pro chorobné iluze vůbec, při nichž se však nenarušily ostatní intelektuální schopnosti pacienta. Náplň tohoto pojmu se časem posunula spíše k popisu falešných představ a obav z pronásledování, protože obsah původního pojmu byl příliš široký. Vzhledem k tomuto posunu není pojem paranoia psychiatry používán zcela jednotně.  Podle Freemana a Garetyové charakterizují pacienta s paranoiu dvě bludná přesvědčení:  Mezinárodní klasifikace chorob ISD-10 řadí paranoidní poruchy do kapitoly “schizofrenie” pod tyto diagnózy:", "section_level": 1}, {"title": "Obecné chápání paranoie.", "content": "V obecném povědomí je paranoia doprovázena", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Paranoia se často prolíná s řadou dalších psychóz, proto má některé znaky společné a je dost obtížné paranoiu přesně diagnostikovat. Mezi příznaky paranoii patří: Bývá tu často i sklon k extrémní žárlivosti a podezíravosti (aspekt označovaný sám o sobě někdy jako paranoia).", "section_level": 1}, {"title": "Možné příčiny.", "content": "Příčinou paranoie mohou být raná rodičovská zavržení, zejména neschopnost matky uspokojit citové potřeby dítěte. Existují přesvědčivé náznaky, že základ může být položen již v prenatálním stádiu (matka hlasitě nebo v myšlenkách budoucí dítě odmítá, zatěžuje je drogami apod.), v průběhu zvlášť stresujícího porodu a v dalších momentech raného dětství, v dětství a v pubertě (obecně v klíčových emocionálních a vývojových etapách života).  Kromě vědeckých a medicínských metod se objevují i nevědecké teorie, ve které se některá onemocnění berou jako následek karmického zatížení v minulých životech.  Škody způsobené v dětství mohou být tak velké, že se žádnou péčí (léčbou) v dospělosti nemusí podařit je napravit nebo uzpůsobit pacienta k jejich překonávání.  Na psychický stav může mít vliv nedostatek mnohých živin, např. vitamínů B-komplexu a hořčíku, speciálně nedostatek vitamínu B9 podporuje psychotické projevy, dále nedostatek pohybu, poruchy orgánů a metabolizmu (onemocnění jater, ledvin, slinivky, srdce, žaludku, žláz s vnitřní sekrecí, porucha cév, zásobování mozku kyslíkem).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika a léčba.", "content": "Paranoia je obtížně diagnostikovatelná. Paranoik si dost často již od dětství vypěstuje velmi dobrou schopnost se přetvařovat, tvářit se jako zdravý člověk. Paranoik se (zejména před lékařem či cizími lidmi) dokáže „vyhecovat“ k úžasným hereckým výkonům a vystupovat jako osoba příjemná, veselá a láskyplná. Dobrý pozorovatel si všimne nanejvýš jemné tenze či hysterie. Pro úspěšnost léčby si nemocný především musí uvědomit svou nemoc a fakt, že skutečnost, že si myslí, že má vždy pravdu, je jedním z hlavních symptomů onemocnění. Je přitom téměř nemožné léčit někoho, kdo si nepřipustí, že je nemocen...", "section_level": 1}], "src_summary": "Paranoia (řec. παράνοια, pošetilost, šílenství) je duševní porucha, vyznačující se bludy, chorobnými představami o vlastním ohrožení a stihomamem. Přehnané a nedoložené obavy o vlastní bezpečnost, někdy spojené s konspiračními teoriemi, se nazývají paranoidní. Paranoidní představy mohou být neurotického nebo i psychotického původu. Často je zaměňována s paranoidní schizofrenií.", "tgt_summary": "Paranoia is an instinct or thought process which is believed to be heavily influenced by anxiety or fear, often to the point of delusion and irrationality. Paranoid thinking typically includes persecutory beliefs, or beliefs of conspiracy concerning a perceived threat towards oneself (i.e. the American colloquial phrase, \"\"Everyone is out to get me\"\"). Paranoia is distinct from phobias, which also involve irrational fear, but usually no blame. Making false accusations and the general distrust of other people also frequently accompany paranoia. For example, an incident most people would view as an accident or coincidence, a paranoid person might believe was intentional. Paranoia is a central symptom of psychosis.", "id": 1295527}
{"src_title": "Jizera (řeka)", "tgt_title": "Jizera (river)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Podle této řeky byly pojmenovány Jizerské hory, slovo samotné má starobylý, snad keltský původ. Základem slova je kořen \"*is-\", sufigovaný pomocí \"-(i)r-\", srovnej příbuzné staroindické \"isirás\" (prudký, rychlý, čerstvý, silný). Název je uváděn jako \"Gizera\" již roku 1297.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v Jizerských horách na jihovýchodním úbočí Smrku ve výšce cca 980 m, poté protéká Velkou jizerskou loukou (Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery), tvoří v délce asi 15 km česko-polskou hranici. Původně měl tuto hranici tvořit celý její horní tok, po ustavičných a velice úporných hraničních sporech v letech 1537–1845 o to, který ze mnoha potůčků na \"Smrku\" je ten pravý, byla státní hranice rozhodčí komisí určena dvakrát lomenou přímkou od sedla mezi Smrkem a Smrekem po Velkou Jizerskou louku. Dále protéká po hranici Krkonošského národního parku, Podkrkonoším a následně přetíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Po celou tuto dobu má řeka bystřinný charakter, až k Turnovu se tak střídají úseky s výrazným spádem a kamenitým řečištěm s klidnějšími úseky. Menší, levé rameno v Turnově se nazývá Malá Jizera. Od \"Turnova\" Jizera protéká otevřenou krajinou, kde má spíše mírný spád. Řeka se po 164 km vlévá do Labe pod Káraným (samo ústí se nachází již v katastrálním území Lázně Toušeň, mezi Brandýsem nad Labem a Čelákovicemi).", "section_level": 1}, {"title": "Města, kterými Jizera protéká.", "content": "Jablonec nad Jizerou, Semily, Železný Brod, Turnov, Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, Mladá Boleslav, Benátky nad Jizerou", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jizera je významným vodním tokem, je to pstruhová řeka, má také vodácké využití. Především však slouží jako zdroj pitné vody, čerpají z ní úpravny vody v Benátkách nad Jizerou a Sojovicích. Úpravna vody v Káraném, nedaleko Jizery a jejího soutoku s Labem, je jedním ze zdrojů pitné vody pro Prahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jizera (, ) je řeka v České republice. Je to pravostranný přítok Labe. Délka toku je 164,6 km. Plocha povodí je 2193,4 km2. Na jejím horním toku je Přírodní rezervace Rašeliniště Jizery.", "tgt_summary": "The Jizera (; ) is a river that begins on the border between Poland and the Czech Republic (in Silesia) and ends in Central Bohemia. Like some other names in Bohemia, the name Jizera is of Celtic origin, as the Celtic Boii (hence the Germanic word \"Bohemia\", home of the Boii) lived in the area before the Roman times (see also the Isar in Germany and the Isère in France) before assimilation by the Marcomanni and later Germanic and West Slavic peoples. It is 167.0 km long, and its basin area is about 2,200 km, of which 2,145 km in the Czech Republic.", "id": 1013947}
{"src_title": "Charleston (tanec)", "tgt_title": "Charleston (dance)", "src_document": [{"title": "Základní krok.", "content": "Charleston se tančí na osm dob buď sólově, s partnerem, nebo ve skupině (obvykle v řadách). Když se charleston tančí sólově nebo ve skupině, ruce se velmi často houpají vpřed a vzad podél těla, v protisměru souhlasné nohy. Prsty jsou napnuté, spojené a směřují do strany od těla, takže dlaně jsou vodorovně s podlahou.  Je velmi jednoduché tancovat sólově charleston. Jeho jednoduchý a přizpůsobivý základní krok umožňuje koncentraci na jeho provedení a sladění s hudbou.  Běžně se sólo tancoval pouze základní krok. Pokud se tančilo ve skupině, jeden z tanečníků vždy vyvolal a zatančil určitý krok (jako třeba otočku o 360 stupňů na místě, na 5–8 dobu), který pak zatančili všichni ostatní na začátku dalšího taktu a opakovali ho ještě další dva následující takty. Pokud „vyvolávač“ neurčil okamžitě další krok, vrátili se tanečníci ke kroku základnímu. Někdy byla vyvolána změna stran, kdy na 5–8 dobu tanečníci přeskočili napříč do strany na levou nohu a otočili se tak o 180 stupňů vlevo.", "section_level": 1}, {"title": "Párový charleston.", "content": "Základní krok závisel na stylu charlestonu, který měl být předveden. Charleston prodělal od dvacátých do třicátých let několik stylistických změn a také základní krok i držení se během rozdílných hudebních období měnilo.  Charleston dvacátých let: Pán a dáma stáli čelem k sobě. Partnerova pravá ruka spočívala položena na zádech partnerky, mezi lopatkami. Partnerčina levá ruka spočívala na partnerově paži, nebo rameni. Partnerova levá a partnerčina pravá ruka byly dlaněmi na sobě, ve výšce očí.  Základní krok pána: na první a druhou dobu se levá noha posune vzad a dotkne podlahy za tělem, ale váha se na ni nepřenáší. Na třetí a čtvrtou dobu se noha vrátí do základní polohy a je na ni přenesena váha. Na pátou a šestou dobu se pravá noha vysune vpřed a dotkne podlahy před tělem. Na sedmou a osmou dobu se noha vrací zpět a váha je opět přenesena tak, aby se mohl základní krok opakovat.  Základní krok dámy je proveden obdobně, ale zrcadlově, takže začíná pravou nohou vpřed a pokračuje levou nohou vzad.  Charleston čtyřicátých let: Základní postavení je, že dáma stojí vedle pána po jeho pravé straně. Partner drží partnerčinu pravou ruku svou levou rukou. Partnerova pravá ruka drží partnerku kolem pasu za její pravý bok současně s předloktím na jejích zádech. Partnerčina levá ruka je položena na partnerově pravém rameni.  K provedení základního kroku pak partner používá své pravé ruky k ovládání pravé strany partnerky (a tím i jejích nohou) vzad, společně se svým krokem vzad na první a druhou dobu. Poté vede její pravou stranu vpřed do výchozí pozice. Zrcadlově pak pokračují druhou polovinou základního kroku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinový charleston.", "content": "Běžnou formací pro tancování ve skupině jsou dvě dlouhé řady tanečníků čelem k sobě. Tanečníci jsou vzdáleni na délku paží a řady jsou od sebe přibližně dva metry.", "section_level": 1}, {"title": "Charleston v šedesátých letech dvacátého století.", "content": "V Československu prožil charleston návrat v 60. letech 20. století. K popularitě přispěla i píseň \"Babičko, nauč mě charleston\" skladatele Ludvíka Podéště a textaře Ludvíka Binovského, kterou nazpívala Edita Štaubertová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charleston je tanec, pojmenovaný podle města Charleston v Jižní Karolíně v USA. Charleston se tančil na ragtime jazz. První zmínky o charlestonu pocházejí z období kolem roku 1903. Charleston byl představen na harlemských jevištích v roce 1913. Na Broadwayi v roce 1922, v \"Zeigfeld Follies\". V následujícím roce představily charleston na Broadwayi hra „Liza“ a show „Aubreyho Lylese“ „Runnin' Wild“, kde zazněla melodie „The Charleston“ skladatele a pianisty Jamese P. Johnsona a stala se jedním z nejpopulárnějších hitů desetiletí. Charleston se tak stal hlavním tanečním proudem ve Spojených státech. Ve třicátých letech přispěl ke zrodu tance lindy hop. Dívky, které tančily charleston byly nazývány \"flappers\".", "tgt_summary": "The Charleston is a dance named after the harbor city of Charleston, South Carolina. The rhythm was popularized in mainstream dance music in the United States by a 1923 tune called \"The Charleston\" by composer/pianist James P. Johnson which originated in the Broadway show \"Runnin' Wild\" and became one of the most popular hits of the decade. \"Runnin' Wild\" ran from 29 October 1923 through 28 June 1924. The peak year for the Charleston as a dance by the public was mid-1926 to 1927", "id": 38054}
{"src_title": "Okres Frýdek-Místek", "tgt_title": "Frýdek-Místek District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 272,75 km2, z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Okresem prochází dálnice D48 a D56. Silnice I. třídy jsou I/11, I/35, I/48, I/56, I/58 a I/68. Silnice II. třídy jsou II/468, II/473, II/474, II/476, II/477, II/483, II/484, II/486 a II/648.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Okresem prochází koridor 320, dále trať 323 a vedlejší tratě 322 a 324.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí.  Baška • Bílá • Bocanovice • Brušperk • Bruzovice • Bukovec • Bystřice • Čeladná • Dobrá • Dobratice • Dolní Domaslavice • Dolní Lomná • Dolní Tošanovice • Fryčovice • Frýdek-Místek • Frýdlant nad Ostravicí • Hnojník • Horní Domaslavice • Horní Lomná • Horní Tošanovice • Hrádek • Hrčava • Hukvaldy • Jablunkov • Janovice • Kaňovice • Komorní Lhotka • Košařiska • Kozlovice • Krásná • Krmelín • Kunčice pod Ondřejníkem • Lhotka • Lučina • Malenovice • Metylovice • Milíkov • Morávka • Mosty u Jablunkova • Návsí • Nižní Lhoty • Nošovice • Nýdek • Ostravice • Palkovice • Paskov • Pazderna • Písečná • Písek • Pražmo • Pržno • Pstruží • Raškovice • Ropice • Řeka • Řepiště • Sedliště • Smilovice • Soběšovice • Staré Hamry • Staré Město • Staříč • Střítež • Sviadnov • Třanovice • Třinec • Vělopolí • Vendryně • Vojkovice • Vyšní Lhoty • Žabeň • Žermanice", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Frýdek-Místek také obce:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Frýdek-Místek je okres na rozhraní Moravy a Slezska v jihovýchodní části Moravskoslezského kraje. Slezsko v okrese velkou měrou převažuje. Jeho dřívějším sídlem bylo město Frýdek-Místek.", "tgt_summary": "Frýdek-Místek District (, ) is a district (\"okres\") within the Moravian-Silesian Region of the Czech Republic. Its administrative centre is the city of Frýdek-Místek. It was created by a reform of administrative divisions in 1960. Until the reform, it was a part of Český Těšín District which ceased to exist with the reform.", "id": 860707}
{"src_title": "Rulík zlomocný", "tgt_title": "Atropa belladonna", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Statná 50–180 cm vysoká žlaznatě pýřitá bylina s tlustou přímou a větvenou lodyhou. Listy jsou střídavé (v květenství zdánlivě vstřícné) a různě velké, kopinatě vejčité až elipsovité, celokrajné, na bázi klínovitě zúžené, pýřité.  Kvete od června do srpna. Květy jsou nicí, zdánlivě úžlabní, jednotlivé, stopkaté, pětičetné, koruny trubkovitě zvonkovité (až 3 cm dlouhá), zvenčí hnědofialové, zevnitř lysé, hnědofialové, žlutošedé až žluté, načervenale mramorované. Cípy koruny jsou ohnuté.  Plodem je černá kulovitá bobule (14–18 mm v průměru) vyrůstající ze hvězdicovitě rozloženého kalichu. Zprvu chutná sladce, pak však dostává odpornou hořkou příchuť.  Roste roztroušeně na pasekách a okrajích lesů od pahorkatin do podhůří. Obecně preferuje pohostinné vlhké půdy zásaditého až slabě kyselého charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Beladona, blázníček, bláznivá čerešňa, bláznivá třešně, bláznivý lilek, bláznový lilek, černé divoké višně, černé třešně, černé višně, čertova čerešeň, čertova třešeň, čertův blázníček, hadí hrozinky, hadí střešně, krásavica, lesný lulok, lilek, lilek pošetilý, lolek, lulák, lulčí, lulek, lulík, lulkové korenie, lulkový koreň, lulok, nadragule, nemnica, němnice, nimnica, psinky, psí třešně, rozpuka, šalamoun, šalamounek, toten, vlčá jahoda, vlčí jahodník, vlčí třešně, vlčia čerešňa, vlčia jahoda, vlčie oko, zlá jahoda, zlatá kráska, oči krásné paní.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Z významných organických sloučenin rostlina obsahuje různé tropanové alkaloidy a glykosidy.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a otravy.", "content": "Celá rostlina je prudce jedovatá vzhledem k vysokém obsahu tropanových alkaloidů (kořen až 1,5 %, listy 0,3 až 1,2 %, semena asi 0,8 %), z nichž rozhodující podíl tvoří L-hyoscyamin (až 70 % všech alkaloidů). Obsah alkaloidů kolísá nejen podle stanoviště a vlivem podnebí, ale i vlivem dne. Tyto alkaloidy působí na autonomní nervový systém jako parasympatolytikum tím, že tlumí všechny muskarinové účinky acetylcholinu; utlumují srdeční činnost a způsobují zastavení dechu. Centrálně atropin značně dráždí, působí velké vzrušení a teprve ve velkých dávkách ochrnuje.  Člověk se může otrávit jednak přímou konzumací plodů, nebo přes kozí mléko či kozí maso, pokud koza tuto rostlinu sežere. Smrtelnou dávkou jsou u malého dítěte už 3 bobule(!), u dospělého asi 10.  Jako protijed (antidotum) se užívá fyzostigmin nebo pilokarpin.  Hlavní příznaky otravy:  Suchost v hrdle a zčervenání se dostavují již po léčebných dávkách. Po 5 mg lehké vzrušení, sklon k mluvení a pohybům, touha po procházkách, zčervenání v obličeji, suchost kůže, palpitace a mydriasa. Po větších dávkách vázne polykání, vzrušení se stupňuje, dýchání je obtížné, teplota stoupá, otrávený má závratě, vrávorá, má zrakové, sluchové i čichové halucinace, velmi pohyblivé a mnohotné. Po vybití sil zuřivostí nastává vyčerpání, slabost, spavost, klesá teplota. Hluboký spánek může skončit smrtí z obrny dýchacího ústrojí. Vzdor vysoké toxicitě rulíku je prognóza intoxikací vcelku příznivá vzhledem k dobře známým fyziologickým účinkům těchto látek a možnosti účinné léčby (fyzostigmin).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ze sušených listů (\"Folium belladonnae\") a kořene (\"Radix belladonnae\") této rostliny se získává atropin, ze kterého se vyrábějí atropinové kapky užívané v očním lékařství k rozkapávání očí za účelem usnadnění některých typů očních vyšetření (atropin roztahuje zorničky). Ze stejného důvodu si dívky ve starověku a středověku vtíraly šťávu z rulíku do očí, aby je měly krásně veliké. Odtud také pochází druhové jméno rostliny (\"bella donna\" = krásná paní). Bylo to účinné, nepříliš praktické (dočasně to zhoršuje kvalitu zraku, při dlouhodobém používání se zrak může zhoršit trvale) a nebezpečné (mohlo dojít k nebezpečnému zánětu oka nebo otravě).  Výtažek z listů (\"Belladonnae folii extractum siccum normatum\") se rovněž využívá proti křečím hladkého svalstva (spasmolytikum), obvykle však pouze ve směsích s analgetiky.  Není divu, že se rulík díky svým účinkům významně uplatňoval v bílé i černé magii. Byl např. složkou mastí, jejichž aplikace mohla vyvolávat narkotické stavy a pohybové halucinace (létání na koštěti!), jak nasvědčují např. doklady z inkvizičních procesů.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Rulík zlomocný (\"Atropa bella-donna\") je statná, až 180 cm vysoká vytrvalá bylina. Je považována za nejnebezpečnější středoevropskou jedovatou rostlinu, odhaduje se, že otravy rulíkem zlomocným tvoří zhruba polovinu všech vážných otrav rostlinného původu na území České republiky. Přirozeně se vyskytuje na většině území Evropy (od Španělska po Podněstří a Krym a od Středomoří po jižní Švédsko) a některých místech v Africe; výskyt tohoto druhu v Maroku a Alžírsku byl však v poslední době zpochybněn.", "tgt_summary": "Atropa belladonna, commonly known as belladonna or deadly nightshade, is a poisonous perennial herbaceous plant in the nightshade family Solanaceae, which includes tomatoes, potatoes, and eggplant (aubergine). It is native to Europe, North Africa, and Western Asia. Its distribution extends from Great Britain in the west to western Ukraine and the Iranian province of Gilan in the east. It is also naturalised or introduced in some parts of Canada and the United States.", "id": 1570794}
{"src_title": "Arthur Charles Clarke", "tgt_title": "Arthur C. Clarke", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis \"Amazing Stories\", publikující fantastické povídky. Takovéto americké časopisy se do Anglie dostávaly jako lodní balast. Během studia Huishova gymnázia v Tauntonu začal psát vlastní povídky. V roce 1934 vstoupil do Britské meziplanetární společnosti.  Po gymnáziu si nemohl dovolit pokračovat ve studiu a tak odešel do Londýna, kde pracoval jako účetní revizor na ministerstvu školství. Zároveň se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem. Setkal se s Walterem Gillingsem, vydavatelem časopisu \"Scientification\", který mu otiskl dva články v letech 1938 a 1939 (jeden shrnoval soudobé poznatky o Sluneční soustavě, druhý se týkal možností letu raketou na Měsíc).  Během druhé světové války sloužil v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. V říjnu 1945 otiskl v časopise \"Wireless World\" myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Bohužel pro něj však je v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu. Takto mohl jen v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat v časopise článek \"Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase\". Díky tomu je dnes známý jako vynálezce principu telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova. Kromě tohoto vynálezu publikoval za války ještě jiný článek: \"Raketa a válka budoucnosti\" o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu.  Roku 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946–1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King's College (získal červený diplom). V tomto roce mu John W. Campbell zaplatil 180 dolarů za povídku \"Rescue Party\" pro časopis \"Astounding Science-Fiction\". V roce 1948 mu v časopise vyšlo jeho první větší dílo \"Proti pádu noci\", později přepracované jako \"Město a hvězdy\".  Roku 1956 se přestěhoval do Kolomba na Srí Lance (tehdy ještě Cejlon). Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu \"Rajské fontány\", v němž popisuje ideu vesmírného výtahu.  Na počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu \"Konec dětství\". Již před dlouhou dobou se od všelijakých pseudověd distancoval, vždy však obhajoval výzkum na poli telekineze a podobných jevů. Je také známý ze svých dvou seriálů: \"Záhady světa Arthura C. Clarka\" (1981) a \"Svět tajemných sil Arthura C. Clarka\" (1984).  Od roku 1988 byl upoután na kolečkové křeslo. V roce 1988 se začalo oficiálně mluvit o udělení rytířského titulu. To bylo pozdrženo během vyšetřování jeho obvinění z pedofilie vzneseného bulvárním časopisem The Sunday Mirror. Clarke byl očištěn od tohoto obvinění v roce 2000. Jeho zdravotní stav v této době mu však neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Slavnostní ceremoniál se tedy uskutečnil za přítomnosti britského vysokého komisaře přímo v Kolombu. Byl čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru.  V roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1985 mu byl udělen titul velmistra sci-fi. Roku 1986 založil Cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.  Zemřel 19. března 2008 nedlouho po svých 90. narozeninách v Kolombu na Srí Lance, kde žil od roku 1956. V posledních měsících svého života trpěl respiračními problémy.  Do série ještě patří knihy \"Poslové Rámových světů\" a \"Noc dvojího úplňku\", jejichž autorem je Gentry Lee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Arthur Charles Clarke (16. prosince 1917 Minehead, Spojené království – 19. března 2008 Kolombo, Srí Lanka) byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem \"\". Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction.", "tgt_summary": "Sir Arthur Charles Clarke (16 December 1917 – 19 March 2008) was a British science fiction writer, science writer and futurist, inventor, undersea explorer, and television series host.", "id": 752793}
{"src_title": "Alfred Windischgrätz", "tgt_title": "Alfred I, Prince of Windisch-Grätz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná, ale je považován za příslušníka české nobility. Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka \"Konstantinových Kyrysníků\", jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „\"člověk začíná až baronem\"“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.  Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl, ale pro revolucionáře stejně tak nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.  Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.  Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno navzdory příměří, v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky a znovu se ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě. Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.  S chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.  Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.  Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.  Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, a jeho ostatky byly převezeny na rodové panství v Tachově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred kníže Windischgrätz, někdy též \"Alfred z Windisch-Graetze\" ( \"Alfred Fürst zu Windisch-Graetz\" (11. května 1787, Brusel, Belgie – 21. března 1862, Vídeň, Rakouské císařství) byl český šlechtic a rakouský polní maršál.", "tgt_summary": "General Alfred Candidus Ferdinand, Prince of Windisch-Grätz (; 11 May 178721 March 1862), a member of the Bohemian noble Windisch-Graetz family, was a Field Marshal in the Austrian army. He is most noted for his service during the Napoleonic Wars and for his role in suppressing the Revolutions of 1848 in the Austrian Empire.", "id": 2348943}
{"src_title": "Lada (bohyně)", "tgt_title": "Lada (mythology)", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "O bohyni, která by mohla být Ladou se zmiňuje nepříliš známá legenda Život sv. Jiří Agioritského z 11. století, jejíž originál se zachoval v gruzínštině. Text vypráví o bohyni ctěné Slovany ve vesnici Livadija na poloostrově Chalkidiké, jejíž mramorová socha byla uctívána slovy:  Idol nakonec světec zničil železnou holí. Spojitost se sluncem a deštěm že se mohlo jednat o jarní bohyni jako je Lada.  V polských církevních zákazech z let 1420 až 1423 se poprvé objevuje jméno Lady a v druhé polovině 15. století zmiňuje Jan Długosz božstvo Lado:  Matěj z Miechova na počátku 16. století přirovnává Ladu k řecké Lédě, matce blíženců Kastora a Polydeuka.  „\"Marta nazývali Ledou, vládcem válek a dárcem vítězství.\"“  Více informací pak uvádí na konci 16. století Matěj Stryjskowský:  Legenda o vybudování benediktýnského kláštera na Lysé Hoře z 16. století uvádí že na Lysé hoře do 12. století stáli tři idoly tří božstev: Lada, Boda a Leľa, kterým byly přinášeny prvního května oběti. Archeologové skutečně na hoře našli kultovní místo datované do 9. až 10. století.  Západoruský Hustýnský letopis ze 17. století uvádí ve svých dvou variantách božstvo jménem Lado jako čtvrtou modlu ve Vladimírově pantheonu.  Problémem polských a ruských kronik raného novověku je otázka jejich spolehlivosti. Pochybnosti vyvolává jak mlčení starších pramenů, tak přirovnávání slovanských božstev k antickým.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová kultura.", "content": "Výrazy Lada či Lado, případně Leľ, Lelja, Poleľ, se užívali ve slovanských lidových svatebních obřadech až do novověku jako označení milenky, milence nebo bytosti jež je měla spojit. Stejně je toto slovo užito i v Dalimilově kronice. Tyto jména se však také objevují v písních zpívaných při sezónních a agrárních rituálech, a některé se k Ladě obracejí jako k bohyni, například chorvatská píseň z 18. století zpívaná při letním slunovratu.", "section_level": 1}, {"title": "Litevci.", "content": "Podle Matěje Stryjkowského je Lada ctěna Litevci, kteří jí obětují bílého kohouta a pějí píseň znějící „Lado, Lado, Lado. Didis musu Dewie“, tedy „Lado, veliké naše božstvo.“ Z tohoto textu nejspíše vycházel i polský romantický historik Teodor Narbutt, který uvádí tatáž slova jako opakující se refrén v jarních litevských písních.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "V polovině 19. století Dimitrij Šepping označil za slovanskou bohyni lásky a srovnal jí s řeckou Létóo. Kult Lady podle něj Slované převzali od Baltů, u nichž tuto bohyni ztožnil s litevskou Laimou. Karel Jaromír Erben ji považoval za bohyni mladosti, krásy, lásky a plodnosti. Jan Máchal na konci 19. století pod vlivem pověstí zaznamenaných Josefem Grohmannem došel k závěru že Lada byla ctěna i na českém území.  Jevgenij Aničkov na začátku 20. století odmítl jako jeden z prvních Ladu jako fantasii mytologů 19. století, v návaznosti na Louise Légera, který zavrhl využití lidových písní při studiu slovanské mytologie. Aleksander Brückner slovo Lada a jeho obdoby považoval za pouhé refrény písní bez hlubšího významu a tento názor převzala většina badatelů v první polovině 20. století, například Stanislaw Urbanczyk a N. M. Galkovskij.  Rehabilitace Lady jako bohyně nastala s opětovným užití rozboru lidových písní a obřadů. Boris Rybakov ve svém Pohanství starých Slovanů z roku 1981 přišel s hypotézou že Lada má indoevropské kořeny a srovnal ji s řeckou Létó a Démetér. Přisoudil jí i dceru, analogickou Artemidě a Persefoně, jménem Lelja. Obě bohyně považoval za totožné s Rožanicemi a za významná božstva Slovanů před vznikem Vladimírova panteonu. Lada a Lelja podle Rybakova vládnou nad jarní přírodou a zemědělskými pracemi, plodností, láskou a manželstvím. A. Faminicyn došel analýzou písní v 80. letech 20. století k závěru že Lada byla bohyní manželství a veselí, důležitá především při svatebních obřadech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lada či Lado je slovanské božstvo, jehož existence se odvozuje především z folklóru a raně novověkých kronik. Lada je v obecném povědomí chápána jako bohyně lásky, jara, manželství, setby a orby. Část odborníků se k tomuto výkladu klaní, ostatní se však k němu staví skepticky či jej zcela zamítají. Jméno Lady lze odvozovat od slova lad, soulad. Ve falšovaných glosách ve staročeském slovníku \"Mater verborum\" je Lada přirovnávána k Venuši.", "tgt_summary": "Lada is a goddess in Baltic and Slavic mythology associated with beauty and fertility. Her masculine counterpart is called Lado. Lada and Lado are sometimes seen as divine twins, and at other times as a mother goddess and her son. They are commonly mentioned together in songs related to planting, harvesting, and weddings. Together, Lada and Lado form one aspect of a multiple deity, whose other names and aspects relate to the Sun, water, and grain, respectively.", "id": 26226}
{"src_title": "Harry Potter a princ dvojí krve", "tgt_title": "Harry Potter and the Half-Blood Prince", "src_document": [{"title": "Shrnutí.", "content": "Lord Voldemort a jeho Smrtijedi způsobují v zemi více a více neklidu, tentokrát nejen u čarodějů, ale i u mudlovské veřejnosti. Rufus Brousek nahradil Kornelia Popletala ve funkci ministra kouzel a pokouší se dokázat, že úspěšně zvládá bojovat proti Pánovi Zla. Jeho protivník však má v hlavě jiné plány a svěřuje Draco Malfoyovi tajnou misi. Jeho matka, Narcisa, ze strachu o Draca přesvědčí Snapea odpřisáhnout jeho ochranu uzavřením neporušitelného slibu, který když poruší, tak zemře.  V Bradavicích se Severus Snape stává novým učitelem obrany proti černé magii a Horacio Křiklan zajišťuje výuku lektvarů. Harry získává bývalou učebnici lektvarů „Prince dvojí krve“. Díky připsaným komentářům prince se mu daří být v lektvarech první ve třídě. Po jednom ze zápasů Famfrpálu Harry začíná chodit s Ginny Weasleyovou. Jeho kamarád Ron zatím chodí s Levandulí Brownovou, ale ve skutečnosti ho přitahuje Hermiona, se kterou se více", "section_level": 1}, {"title": "Podrobný popis děje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola 1: Extra ministr.", "content": "Příběh začíná shrnutím děje ve formě rozhovoru mezi ministrem kouzel a britským premiérem. Předchozí ministr kouzel Kornelius Popletal musel rezignovat na svou funkci a nahradil ho Rufus Brousek. Premiér si vybavuje, jak ho hned po zvolení navštívil Popletal a informoval ho o existenci", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 2: Tkalcovská ulice.", "content": "Bellatrix Lestrangeová a její sestra Narcissa Malfoyová navštíví dům na Tkalcovské ulici, kde žije profesor Snape. Syn Narcissy, Draco, dostal úkol od Voldemorta, který je nad jeho síly, a ona chce, aby mu Snape pomohl a udělal to", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 3: Chtě nechtě.", "content": "Brumbál se objeví u Dursleyových a řekne Harrymu, že Grimmauldovo náměstí 12, Krátura, Klofan a všechen další Siriusův majetek teď patří jemu. Harry pošle Kráturu pracovat do Bradavic a Klofana", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 4: Horacio Křiklan.", "content": "Spolu s Brumbálem se Harry vydá místo do Doupěte k vesnici Blábolivý Brod. Brumbál řekne Harrymu, že potřebují nového učitele (pravděpodobně na pozici učitele obrany proti černé magii) a jdou přemluvit Horacia", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 5: Šišlavá nákaza.", "content": "Artur Weasley stojí v čele nového oddělení pro odhalování a konfiskaci falešných obranných kouzel a ochranných předmětů, tj. hledají a zabavují falešné obranné předměty jako lektvary, které chrání před nebezpečím, nebo lotroskopy, které slouží jako sledovací zařízení pro Smrtijedy.  Fleur Delacourová je u Weasleyových také, chtějí se s Billem Weasleym vzít. I Hermiona je v Doupěti. Jméno kapitoly je odvozeno od hanlivé přezdívky (\"Šišla\"), kterou", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 6: Draco v Obrtlé.", "content": "Pravidelně jsou zabíjeni a mizí lidé. Igor Karkarov je mrtev, byl zabit Smrtijedy, pan Ollivander (výrobce hůlek) zmizel.  Harry se stává famfrpálovým kapitánem, což mu, dle Hermiony, dává status prefekta (říká, že může používat jejich koupelnu, ale jestli existují i další výhody, není známo).  Celá rodina jde nakupovat do Příčné ulice, kde potkají Hagrida a zažijí nepříjemné setkání s Dracem Malfoyem a jeho matkou Narcissou. Harry vidí Draca v obchodě", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 7: Křikův klub.", "content": "Harry se svěří panu Weasleymu s podezřením, že Draco Malfoy je Smrtijed. Harry jim řekne, jak Draco řval a ucukl, když mu chtěla paní Malkinová vyhrnout rukáv, a že také Borginovi ukázal něco, co ho přimělo, aby Malfoye bral vážně. Je to prozatím pouze podezření.  Ginny Weasleyová má mazlíčka - trpaslenku Arnolda.  Později jsou v Bradavickém expresu Harry a Neville pozváni na svačinu s profesorem Křiklanem. Když tam dorazí, najdou tam spoustu lidí, včetně Ginny Weasleyové a Blaise Zabiniho, zmijozelského studenta z Harryho ročníku. Všichni studenti jsou spojeni se slavnými čaroději a čarodějkami, kromě Ginny,", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 8: Snapeův triumf.", "content": "Harryho zachrání Tonksová (pozor - ve filmu Lenka Láskorádová), vyléčí mu zlomený nos a vykouzlí patrona (ale jiného, než měla dříve), aby na hradě věděli, že je Harry v pořádku. Stále ji zřejmě trápí Siriusova smrt, vypadá velmi bledě. Když", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 9: Princ dvojí krve.", "content": "Harryho sen stát se bystrozorem je tedy zase skutečný. Když lektvary učí Křiklan, může tam chodit, i když dostal N. Bohužel pro Hagrida už Harry, Ron ani Hermiona nechodí na hodiny péče o kouzelné tvory. Na všechny ostatní předměty ale chodí spolu. Profesorka McGonagallová Harrymu předá seznam potenciálních hráčů famfrpálu, kteří se zúčastní zkoušek.  Na hodině obrany proti černé magii se učí tichá kouzla, kouzla, která vyvoláváte bez mluvení. Když Harry vykouzlí ochranný štít a Snape ho srazí, je na něj Harry drzý. Dostane proto od Snapea školní trest. Naštěstí ho zachrání Brumbál, když mu na stejnou dobu dá první soukromou hodinu.  Lektvary jsou teď daleko zábavnější, když je Snape", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 10: Rodina Gauntů.", "content": "Hermioně se ta kniha nelíbí a naznačí, že „princ“ by mohla být i žena (písmo v knize vypadá spíše jako ženské). Harry argumentuje: „Kolik holek se stalo princem?“ Ale znamená to, že i Lilly Potterová mohla být původním vlastníkem knihy (Křiklan sám říká, že Lilly byla mistryní v lektvarech). Harry odchází na první soukromou hodinu s Brumbálem. Brumbál mu řekne, že se nebude učit kouzla, ale že se pokusí vypátrat, jaké jsou Voldemortovy úmysly. Brumbál vytáhne lahvičku se vzpomínkami Boba Odgena, který pracoval v oddělení pro uplatňování", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 11: Hermionina pomocná ruka.", "content": "Hodiny normálně pokračují a Harry, Ron a Hermiona se snaží naučit kouzla, která se nevyslovují. Harry se rozhodne, že si půjde promluvit s Hagridem. Také musí jít na zkoušky famfrpálu a vybrat nový tým. Hermiona se jen tak zmíní, že Harry „nikdy nebyl tak populární“ mezi dívkami a že „ani nevadí, že jsi přes prázdniny vyrostl skoro o třicet centimetrů“. Na to Ron odvětí, že je také dost velký (Hermiona totiž naznačuje zájem o Harryho a to se Ronovi moc nelíbí). Harrymu je nějak horko, i když počasí je bídné.  Průvodčí ze Záchranného autobusu, Stan Silnička, byl uvězněn za to, že projednával na veřejnosti plány Smrtijedů, a Brumbála od té soukromé hodiny s Harrym nikdo neviděl. Eloise Midgenová odešla na žádost rodičů ze školy, protože se báli o její bezpečnost, a matku Hannah Abbottové před nedávnem nalezli mrtvou.  Když trojice projde kolem Parvati a Levandule, tak Parvati šťouchne do Levandule a ta se na Rona usměje. Ten se na ni také nejistě", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 12: Stříbro a opály.", "content": "Harry leží v posteli a čte si knihu prince dvojí krve, která je plná kouzel, jež mohou přijít vhod. Harry vyzkouší jedno bezeslovné kouzlo na levitování lidí, podobné jako jeho otec použil ve Snapeově vzpomínce. Myšlenku, že by snad jeho otec mohl být princem dvojí krve, ale zavrhne, protože jeho otec byl čisté krve.  Brumbál naplánuje další hodinu na pondělní večer, na stejnou dobu, kdy má Křiklan další ze svých pravidelných večírků. Křiklan tam chce mít Harryho společně s Hermionou a Ginny, ale neustále mu to maří jiné věci.  Koná se také první výlet do Prasinek. Když odmítnou pozvání Křiklana, potkají hostinského z Prasečí hlavy a Mundunguse Fletchera, který mu u sebe bednu plnou kradeného zboží, včetně poháru se znakem Blacků. Harry chytí Mundunguse pod krkem a chce si to vzít zpátky", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 13: Raddleovy tajnosti.", "content": "Harry má druhou hodinu s Brumbálem. Posledně byla Meropa (Voldemortova matka) těhotná. Potřebovala peníze, protože nedokázala použít kouzla na to, aby se uživila, a tak Kataraktusovi Burkesovi (jednomu ze zakladatelů obchodu Borgin & Burkes) prodala zlatý medailonek, který kdysi patřil Salazaru Zmijozelovi. Za tento cenný náhrdelník jí zaplatil pouze 10 galeonů.  Tentokrát se Harry podívá do Brumbálových vzpomínek.  Brumbál", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 14: Felix felicis.", "content": "Trojice je na hodině bylinkářství a probírají právě rostlinu s názvem Snargaluff, která má hodně chapadýlek a uvnitř ní rostou lusky o velikosti grapefruitu. Hermiona řekne Ronovi a Harrymu, že večeře Křikova klubu jsou docela zábavné a že Harry musí přijít na tu vánoční, protože Křiklan si vybere den tak, aby tam mohl Harry přijít. Ron se naštve a řekne Hermioně, ať tam klidně jde třeba s McLaggenem, aby z nich mohli udělat „Krále a královnu křiklounů“, a Hermiona rozhořčeně odpoví, že ona chtěla pozvat Rona, ale když je takový protivný, může se na něj vykašlat.  Harry si pomyslí, že dříve nebo později, jestli se Ron a Hermiona dají dohromady a rozejdou se, tak mezi nimi vznikne nepřeklenutelná propast a Harry je nebude umět smířit, anebo si budou tak blízcí, že mezi sebe Harryho nepustí. Řekne si, že počká a uvidí, jak se to vyvine.  Katie Bellová je zatím pořád v nemocnici, takže Nebelvíru chybí jeden střelec. Harry si nakonec vybere Deana Thomase, protože dobře létá. Dean je šťastný a rychle běží tu novinku sdělit Ginny (která je také střelcem a navíc spolu chodí). Seamus se ale cítí poněkud v rozpacích. Nebelvírským studentům se moc nelíbí, že si Harry do týmu vybral dalšího spolužáka z ročníku, ale Harry věří, že je Dean šikovný, jak předvedl na tréninku před zápasem. I odrážečům to jde skvěle.  Naproti tomu Ron je něco jiného. Zase se mu vrátila nervozita a je tak nervozní, že udeří Demelzu do úst. Harry Rona povzbuzuje a ten se očividně cítí lépe, dokud na cestě do nebelvírské společenské místnosti nepotkají Deana a Ginny, kteří se líbají. Harry cítí žárlivost, když tam tak Deana s Ginny vidí, a také Ron se zlobí.  Dean se rychle vytratí a Ginny s Ronem na sebe začnou křičet. Vytáhnou hůlky a Harry odstrčí Rona ke zdi, takže ten jen tak tak mine sestru. Ginny urazí Rona, když mu řekne, že už všichni jeho kamarádi a každý z rodiny někdy někoho políbili a že Ron má zkušenosti „dvanáctiletého kluka“", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 15: Neporušitelný slib.", "content": "Ron teď každý večer tráví líbáním Levandule, která „považuje každou chvilku, kdy se nelíbá s Ronem, za ztrátu času“. Hermiona je čím dál tím víc zatrpklejší a Ron říká, že by si neměla stěžovat, protože se už líbala s Viktorem Krumem.  Harry zatím úspěšně využívá rady z princovy knihy Lektvary pro pokročilé. Hermiona mu radí, ať je opatrný, ale Harry (který má pocit, že snad ztratil hlas, jak dlouho nemluvil) odpoví, že od prince se naučil daleko víc než od Křiklana a Snapea. Hermiona mu ale rozzlobeně řekne, že nemá na mysli prince, ale dívky, které jsou už celý rok do něj blázen a které se mu snaží podstrčit nápoj lásky. Navrhne mu, aby některou dívku pozval na tu vánoční party u Křiklana, aby s tím daly pokoj. Harry se snaží nemyslet na Ginny, která „se mu pořád vkrádá do snů v takových situacích, že byl Harry rád, že Ron neovládá nitrozpyt“.  Harry se opět zmíní o Malfoyovi a náhrdelníku, ale Hermiona mu řekne, že detektory temných věcí by určitě našly prokletí, ale takový nápoj lásky, který je v lahvičce od lektvaru proti kašli (Filch zakázal všechny věci z Kratochvilných kouzelnických kejklí) ne. Harryho napadne rozzlobená knihovnice paní Pinceová, která se ho snaží poškrábat, když vidí, jak je princova kniha popsaná. Harry s Hermionou utečou a Harry vysloví názor, že Pinceová a Filch spolu něco mají.  Ve společenské místnosti nabídne Harrymu jedna z jeho obdivovatelek odvar z chejru a krabici bonbonů, ale on to rychle odmítne. Hermiona si chtěla přisednout, ale když vidí Rona a Levanduli, jak jsou do sebe na jejím křesle zapleteni, jde radši spát.  Příští den na hodině přeměňování se Hermiona a Ron pohádají a Hermiona s brekotem uteče. Na záchodě ji utěší Lenka Láskorádová, která pak potká Harryho. Jakmile si Hermiona vezme věci, které", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 16: Tuze mrazivé Vánoce.", "content": "Harry a Ron jsou v Doupěti a užívají si Vánoce. Harry chce říct co nejvíce důvěryhodným lidem o rozhovoru mezi Snapem a Dracem. Šanci dostane na Štědrý den, když to řekne Remusu Lupinovi a panu Weasleymu. Oba řeknou, že Brumbál Snapeovi věří a to že jim stačí. Lupin řekne Harrymu, že mu, když učil v Bradavicích, každý měsíc bezchybně připravoval lektvar, ale že tu zahořklost mezi nimi (a také Harrym) nikdo nezacelí.  Harry se zeptá Lupina, co teď dělá. Lupin mu řekne, že je v ilegalitě; žije mezi vlkodlaky a podává informace Řádu. Říká, že jsou na straně Voldemorta, protože chtějí pod jeho vládou získat svobodu, a že má problémy se domluvit s Fenrirem Šedohřbetem, který je šéf a je nejbrutálnější žijící vlkodlak. To on kousl Lupina, když byl malý. Fenrir si vybírá malé děti a vychovává je k tomu,", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 17: Zamlžená vzpomínka.", "content": "Harry, Ron a Ginny se vrací po Vánocích do Bradavic. Ve společenské místnosti potkají Hermionu, která zcela ignoruje Rona. Harry řekne Hermioně o všem, co se dozvěděl v Doupěti. Hermiona souhlasí s Lupinem a panem Weasleym, ale upozorní Harryho na Fenrira Šedohřbeta. Malfoy jím hrozil Borginovi, tak konečně teď ví, koho tím myslel.  Na nástěnce se objeví zpráva, že každý, komu do 31. srpna bude sedmnáct, může začít chodit na hodiny přemisťování, což platí pro Harryho, Rona i Hermionu. Všichni jsou nadšeni a ptají se Harryho, jaké to je (on je jediný ze šestého ročníku, kdo to zažil). Harry je odbude a jde na třetí hodinu k Brumbálovi.  Harry Brumbálovi řekne o všem, co se dozvěděl o Dracovi, Rufusovi Brouskovi a o všem, co se událo o Vánocích. Brumbál řekne Harrymu, že Snapeův rozhovor ho netrápí a že i on se s Rufusem hádal kvůli Harrymu. Brumbálovi se zajiskří v očích, když Harry imituje Brouska, jak říká, že Harry je „skrz", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 18: Narozeninová překvapení.", "content": "Harry se se svým úkolem svěří Hermioně a Ronovi.  Na hodině Lektvarů jim Křiklan dá za úkol vyrobit protijed na různé jedy. Harry ve své knize nenajde žádnou vhodnou poznámku a když zbývají už jen 2 minuty, najde na okraji stránky napsáno “Prostě jim do krku strč bezoár“. Harry si vzpomene, že v prvním ročníku jim Snape řekl, že kamen z žaludku kozy (který se jmenuje bezoár) vás ochrání před většinou jedů. Rychle doběhne do skříně a jeden si vezme. Nikomu ve třídě se nepodaří protijed uvařit, ale když Křiklan přijde ke stolu Harryho, ten mu ukáže bezoár. Křiklan je okouzlen a řekne Harrymu, že je jako jeho matka (Hermiona ale vůbec okouzlena není).  Harry", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 19: Skřítčí špehové.", "content": "Rona odnesou na ošetřovnu a přijedou jeho rodiče. Dozví se, že si Ron musí odpočinout a nejspíš se uzdraví. Při dalším famfrpálovém zápase Rona nahradí na postu brankáře Cormac McLaggen. Když se ale snaží řídit tým a půjčí si odrážečskou pálku, odpálí potlouk na Harryho, kterému to naštípne lebeční kost, a tak Harry také skončí na", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 20: Žádost lorda Voldemorta.", "content": "Harry má další hodinu s Brumbálem, který mu ukáže dvě vzpomínky. V první je asi dvacetiletý Voldemort, který pracuje jako nákupčí pro Borgina a Burkese. Navštíví dům jedné postarší dámy, která se jmenuje Hepziba Smithová, která tvrdí, že je vzdálenou příbuznou Helgy z Mrzimoru.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 21: Nenalezitelná komnata.", "content": "Harry najde v učebnici lektvarů nové kouzlo Sectumsempra a chce ho zkusit. Krátura a Dobby mu podají", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 22: Po pohřbu.", "content": "Hagrid řekne Harrymu, že pavouk Aragog zemřel, a přeje si, aby se Harry zúčastnil pohřbu. Harry vypije lektvar štěstí Felix felicis a pokusí se přemluvit profesora Křiklana, aby mu prozradil pravou vzpomínku. Ale lektvar ho přiměje, aby šel za Hagridem. Na", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 23: Viteály.", "content": "Viteály jsou předměty, které obsahují lidskou duši. Jen málo lidí zaklelo půlku své duše do těchto předmětů. Nikdo ji ale nerozdělil na víc než dvě části. Brumbál se domnívá, že Voldemort v touze po nesmrtelnosti, udělal to, co nikdo jiný před ním: rozdělil svou duši na 7 částí, takže ho nikdo nemůže zabít, pokud", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 24: Sectumsempra.", "content": "Harry nadále sleduje Draca a najde ho, jak fňuká na záchodcích Ufňukané Uršuly. Ať už plánuje cokoliv, bojí se, že to nedokáže a bojí se také o životy svých rodičů (a svůj), pokud se mu to nepodaří udělat. Brzy si ale Harryho všimne. Když chce Malfoy na Harryho použít kouzlo Cruciatus, použije Harry kouzlo Sectusempra z učebnice prince dvojí", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 25: Náhodně vyslechnutá jasnovidka.", "content": "Harry a Ginny jsou spolu šťastní a smějí se tomu, jaké drby o nich kolují po škole. Zdá se, že Ron s jejich vztahem nemá nejmenší problém. Hermiona vyřkne svou teorii o princi dvojí krve. Brumbál zavolá Harryho do své pracovny a Harry na cestě potká profesorku Trelawneyovou, která se", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 26: Jeskyně.", "content": "Brumbál se s Harrym přemístí na útes u moře. Tady kdysi sirotek Tom Raddle mučil dva malé sirotky. Jeskyně je pod vodou, takže se Brumbál s Harrym musí potopit a doplavat tam. Tam si rozsvítí své hůlky. Brumbál se snaží najít nějaký vchod. Probírá se Voldemortovými úmysly a přijde na to, že Voldemort chce své soupeře oslabit. Řízne se a pokape krví zeď. Objeví se vchod a Harry s Brumbálem se ocitnou u velikánského podzemního jezera, v jehož středu září podivné zelené světlo. Harry se pokusí použít kouzlo accio a přivolat k sobě viteál, ale nepodaří", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 27: Věž v bouři.", "content": "Harry a Brumbál se vrací do Bradavic. Madam Rosmerta jim půjčí košťata a oba letí k astronomické věži, nad kterou se objevilo Znamení zla. V Bradavicích zavládl chaos. Na věži se objeví Draco. Brumbál znehybní Harryho, který je pod neviditelným pláštěm a Draco odhalí, že úkol, který dostal od Voldemorta, je zabít Brumbála. Také prozradí, že pomocí rozplývavé skříně propašoval do Bradavic další Smrtijedy. Použil rozplývavou skříň,", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 28: Princův útěk.", "content": "Když Snape zabije Brumbála, spolu s Drakem prchají. Harry je pronásleduje (mezi bradavickými studenty, kteří bojují se Smrtijedy). Hagrid zatím Snapea a Malfoye zastaví. Jelikož mu v žilách koluje obří krev, odolává Snapeovým kouzlům. Harry je doběhne a snaží se Snapea zabít. Používá různá kouzla, mezi jinými i sectusempra, která našel v knize prince dvojí krve, ale Snapeovi se je daří odrážet. Harry se", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 29: Fénixův nářek.", "content": "Kapitola je nazvána podle zpěvu ptáka fénixe, do kterého se všichni na ošetřovně zaposlouchali. Kapitola však začíná, když se Hagrid snaží Harryho odtáhnout od Brumbálova těla, ale neúspěšně. Ginny na příkaz profesorky McGonagallové má Harryho přivést na ošetřovnu, kde jsou již skoro všichni Weasleyovi. Po cestě se Harry Ginny ptá kdo další kromě Brumbála zemřel nebo byl zraněn. Ginny mu řekne, že Kratiknot byl omráčen Snapeem, Nevile je v ošetřovně a jeden Smrtijed byl zabit jiným Smrtijedem. Na ošetřovně také leží pokousaný Bill od vlkodlaka Šedohřbeta, Lupin ale říká, že když Šedohřbet nebyl promněněný Bill vlkodlakem nebude.  Když se pak ptají kde je Brumbál, Harry jim vypoví vše, co se odehrálo na Astronomické věži. McGonagallová, Lupin i pí. Weasleyová o tom chvilku diskutují a Hermiona pak Harrymu vypráví, co se stalo jim. Když Harry s Brumbálem odešel ze školy, na chodbách hlídkovali", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 30: Bílá hrobka.", "content": "Hermiona řekne Harrymu, že Eileen Princeová, o které si myslela, že by mohla být princem, byla Snapeova matka. V knihovně objeví, že Princeová si vzala mudlu Tobiase Snapea a pak porodila... Harry vykřikne „vraha!“ Severus Snape je dvojí krve jako Voldemort (a oba si myslí, že je jejich mudlovští otcové zradili) a Harry také (i když vlastně Lilly byla čarodějka). Brumbála uloží k odpočinku do bílé hrobky u jezera. Mnohé známé osobnosti se zúčastní pohřbu, stejně jako jezerní lidé a kentauři, kteří na pokraji lesa vzdají hold střelbou ze svých luků. Harry se rozejde", "section_level": 2}], "src_summary": "Tučný text Harry Potter a Princ dvojí krve ( ) je v pořadí šestá ze série knih J. K. Rowlingové o Harrym Potterovi. Originál vyšel o půlnoci (britského letního času) na 16. července 2005 a během prvních 24 hodin se ho jen v USA prodalo 6,9 milionu výtisků, čímž se stal nejrychleji prodávanou knihou v dějinách.", "tgt_summary": "Harry Potter and the Half-Blood Prince is a fantasy novel written by British author J.K. Rowling and the sixth and penultimate novel in the \"Harry Potter\" series. Set during Harry Potter's sixth year at Hogwarts, the novel explores the past of Harry's nemesis, Lord Voldemort, and Harry's preparations for the final battle against Voldemort alongside his headmaster and mentor Albus Dumbledore.", "id": 655779}
{"src_title": "Björk", "tgt_title": "Björk", "src_document": [{"title": "První hudební krůčky.", "content": "Svoji hudební kariéru odstartovala už ve svých jedenácti, když začala chodit na hodiny klavíru na základní škole. Jeden z jejích učitelů v té době poslal nahrávku písně \"Love to Love\" do RÚV, tehdy jediné rozhlasové stanice na Islandu. Tato nahrávka byla skutečně odvysílána a ona pak téměř okamžitě dostala nabídku od nahrávací společnosti Fálkinn. A tak mohl v roce 1977 vzniknout její první debut, na kterém se podílel i její nevlastní otec, jenž ji doprovázel na kytaru. Na této desce je několik islandských dětských písniček, coververze tehdejších hitů a dokonce i \"Fool on the Hill\" od Beatles, zpívaná v islandštině. Tato deska se na Islandu stala platinovou a dnes je vysoce ceněným sběratelským kouskem.  Ve svých čtrnácti byla ovlivněna punk rockem, což vyústilo v dívčí punkovou skupinu \"Spit and Snot\". V roce 1980 úspěšně ukončila střední školu. V roce 1981 založila, spolu s baskytaristou Jakobem Magnússonem, další kapelu, která se jmenovala \"Jam-80\", později \"Tappi Tíkarrass\". V témže roce jim vyšel singl \"Bítið Fast í Vítið\". Další album se jmenovalo \"Miranda\" a vyšlo v roce 1983.  Další projekt se jmenoval \"KUKL\" (což v islandštině znamená magie) a kromě ní se ho účastnilo dalších pět islandských hudebníků. Napsali společně několik písní a po čtrnáctidenním zkoušení konstatovali, že už jsou docela sehraní. Jejich hudba je často označována jako gothic rock. Tady už se objevují náznaky, kterým směrem se zpěv dále ubíral. Skupina \"KUKL\" uspořádala koncertní šňůru po celém Islandu s britskou punkovou skupinou Crass a vydala dvě alba: \"The Eye\" (1984) a \"Holiday in Europe\" (1986).  Pak se seskupení KUKL rozpadlo, což bylo zčásti zaviněno i uzavřením jejich nahrávací společnosti Gramm. V létě 1986 se dali dohromady někteří členové KUKLu a surrealistické skupiny \"Medusa\" a dohromady vytvořili umělecký spolek Smekkleysa. Ten měl samozřejmě i hudební sekci, která dostala název The Sugarcubes. Smekkleysa i The Sugarcubes uvádějí jako oficiální datum vzniku den, kdy se jí narodil syn Sindri.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní hudební projekty a nahrávky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Sugarcubes.", "content": "První singl The Sugarcubes se jmenoval \"Ammæli\" (měl i anglický název \"Birthday\") a v Británii zabodoval tak, že se stal singlem týdne. Netrvalo dlouho a The Sugarcubes byli osloveni nahrávací společností One Little Indian, která jim nabídla spolupráci. Tento label založil baskytarista skupiny Flux of Pink Indian, se kterou The Sugarcubes hráli při svém vystupování ve Velké Británii. The Sugarcubes se postupem času stávali stále známější a kultovnější kapelou. Začali přicházet nabídky i od velkých nahrávacích firem, ale členové skupiny všechny tyto nabídky odmítli. Raději zvolili cestu tvůrčí svobody než tučné honoráře. Tomuto labelu zůstala věrná dodnes. První album The Sugarcubes dostalo název \"Life is Good\" a vyšlo v roce 1988. Album dosáhlo mezinárodního úspěchu, což se do té doby nepodařilo žádné islandské skupině. Ona sama ovšem během svého působení v The Sugarcubes spolupracovala s řadou vedlejších projektů. Jeden z nich byla nahrávka \"Gling-Gló\", což byla směs jazzových standardů i originálního jazzu většinou zpívaná v islandštině. Björk tu zpívá za doprovodu islandského jazzového Tria Guðmundar Ingólfssonar. Deska vyšla pouze na Islandu. Björk také zpívala na albu formace 808 State, které se jmenovalo \"Ex:el\". Tato spolupráce prohloubila její zájem o house.", "section_level": 2}, {"title": "Debut.", "content": "V roce 1992 se The Sugarcubes rozpadli, protože každý z členů měl jiný názor na to, jak by se jejich hudba měla vyvíjet. Dohodli se, že si raději dají přestávku, než aby riskovali hádky a ohrožení vzájemného přátelství. Jestli mělo jít skutečně o přestávku nebo definitivní konec The Sugarcubes, nevěděl nikdo. Přestěhovala se do Londýna a začala přemýšlet o sólové kariéře. To vyústilo ve spolupráci s producentem Nelleem Hooperem, jenž v té době spolupracoval s Massive Attack a mnoha dalšími. Spolupráce přinesla ovoce v podobě prvního sólového singlu Björk \"Human Behaviour\". Její první sólové album, které se jmenuje jednoduše \"Debut\", vyšlo v červnu 1993. Kritici na něj pěli chválu, britský hudební časopis New Musical Expres mu dokonce udělil cenu Deska roku a ve Spojených státech získal \"Debut\" platinovou desku. V britských hudebních cenách Brit Awards v roce 1994 vyhrála hned ve dvou kategoriích: nejlepší zahraniční zpěvačka a zahraniční objev. Na albu \"Debut\" jsou zastoupené jednak písně, jež si ona sama napsala už jako teenagerka, ale také písně, které vznikly společnou prací s Hooperem.  Úspěch tohoto alba jí otevřel dveře ke krátkým spolupracím s jinými umělci. Spolupracovala například s Davidem Arnoldem na singlu \"Play Dead\", který byl napsán k filmu \"The Young Americans\" (1993). Na pozdějších vydáních \"Debutu\" je tato píseň přidána jako bonus. Další spolupráce byla s Trickym na albu \"Nearly God\".", "section_level": 2}, {"title": "Post.", "content": "Už v roce 1994 začala pracovat na svém druhém sólovém albu. Za své spolupracovníky si tentokrát vybrala Nelleeho Hoopera, Trickyho, Graham Massey z formace 808 State a hudebního producenta Howie B.. Album dostalo název \"Post\" a stejně jako na předchozím albu \"Debut\" jsou na něm písně, které napsala v předchozích letech. Jednotlivé písně vznikaly každá zvlášť a texty jsou hlavně o mezilidských vztazích a lásce obecně (což je jedno z nejoblíbenějších témat Björk).  V této době také vystupovala v MTV Unplugged, což je dnes již legendární série tzv. „koncertů bez napětí“ (napětím je zde samozřejmě myšlen elektrický proud). Album \"Post\" vyšlo v červnu 1995 a dosáhlo až na druhou příčku v britském žebříčku, ve Spojených státech se opět stalo platinovým. Singlu \"It's Oh So Quiet\", nečekaného vánočního hitu, se jen ve Velké Británii prodalo neuvěřitelných 400 tisíc kopií. V lednu 1997 vyšlo album \"Telegram\", na kterém jsou remixy skladeb z alba \"Post\" a jako bonus píseň \"My Spine\".", "section_level": 2}, {"title": "Homogenic.", "content": "Uplynul více než rok a světlo světa spatřilo album Homogenic. Šlo o předzvěst radikální změny její dosavadní image („ta jemný skřítek z Islandu“), kterou si vytvořila dvěma předchozími alby. Na tomto albu spolupracovala hlavně s producenty Markem Bellem z LFO a s Howiem B., ale také s Eumirem Deodato. \"Homogenic\" bylo její první koncepční album a ve své době její nejexperimentálnější a nejextrovertnější album. Textově i hudebně popisuje pestrobarevné islandské krajiny. Nejvíce je to slyšet v písni \"Jóga\", která míchá zvuk smyčců a nasamplovaných temných beatů. Ve Spojených státech získalo album v roce 2001 zlatou desku a o pět let později i desku platinovou. Singl \"All is full of Love\" byl vůbec prvním DVD singlem ve Spojených státech a prošlapal tak cestičku ostatním kapelám a interpretům. Od té doby se stalo standardem přidávat na singly klipy nebo jiný multimediální obsah.  V roce 2000 si Björk zahrála postavu slepé československé emigrantky Selmy ve filmu Larse von Triera \"Tanec v temnotách\". V témže roce získala za svůj výkon Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes. Současně také nahrála k tomuto filmu soundtrack, který se jmenuje jednoduše \"Selmasongs\" a kde se jako host objevuje například Thom Yorke z kapely Radiohead.", "section_level": 2}, {"title": "Vespertine.", "content": "V roce 2001 vyšlo album \"Vespertine\". Je plné citlivých vokálů, které jsou podbarveny drobnokresbou jemných beatů. K nahrávání byl přizván komorní orchestr, sbory, DJ a experimentátor se zvukem Matmos, dánský DJ Thomas Knak a harfenistka Zeena Parkins. Texty k písním napsali americký básník E. E. Cummings, americký nezávislý filmař Harmony Korine a anglická dramatička Sarah Kane. Souběžně s vydáním tohoto alba vyšla i kniha dosud nepublikovaných próz a nezveřejněných fotografií s názvem \"Björk\". Po vydání alba \"Vespertine\" se vydala na koncertní turné po evropských a amerických divadlech a operách. Doprovázeli ji DJ Matmos, harfenistka Zeena Parkins a Sbor Inuit, s nímž krátce předtím podnikla sérii koncertů v Grónsku. V době, kdy se album \"Vespertine\" objevilo na pultech, se velmi dobře prodávala i její ostatní alba, jichž si do konce roku fanoušci koupili více než 2 milióny kusů.  Z alba \"Vespertine\" pocházejí tři singly: \"Hidden Place\", \"Pagan Poetry\" a \"Cocoon\". Americký hudební televizní kanál MTV2, který se věnuje alternativnější a nezávislejší hudbě, než je tomu u klasické MTV, zpočátku hrál velmi často první videoklip \"Hidden Place\". Ten byl nedlouho potom vydán jako DVD singl. Druhý videoklip už bohužel tato stanice nevysílala, protože v něm Björk odhalila své poprsí a navíc obsahoval upravené a deformované sexuální scény. Klip byl sice zpočátku několikrát uveden, ovšem inkriminované pasáže byly cenzurovány. Později byl videoklip stažen z programu docela. V roce 2002 byl v pozdních nočních hodinách uveden necenzurovaný ve speciálu MTV2 \"Nejkontroverznější videoklipy\". Třetí videoklip byl k písni \"Cocoon\", jehož autorkou je Japonka Eiko Išioková a který také nebyl na MTV vysílán. Důvodem byla opět nahota: přestože ji postupně pevně obepínala červená příze, vystupovala na začátku klipu zdánlivě nahá.", "section_level": 2}, {"title": "Medúlla.", "content": "V srpnu 2004 jí vyšla řadová deska \"Medúlla\". Po dvou promyšlených konceptuálních albech vznikala Medúlla z improvizací. Nahrávalo se na 18 různých místech téměř po celém světě (například v New Yorku, na Islandu, v Benátkách či na Kanárských ostrovech). Většina zvuků je tvořena pouze vokály a beatboxem, elektronické zvuky se ozývají jen zřídka. Tentokráte si přizvala eskymáckou hrdelní zpěvačku Tanyu Tagaq, hip-hopového beatboxera Rahzela, japonského beatboxera Dokaku, rockera Mike Pattona (bývalý vedoucí skupiny Faith No More), členy britské psychedelické rockové skupiny Soft Machine, bubeníka (ovšem tentokráte v roli zpěváka) Roberta Wyatta a několik různých pěveckých sborů.  V srpnu 2004 zpívala píseň \"Oceania\" na zahajovacím ceremoniálu letních olympijských her v Athénách. Tato skladba byla napsána speciálně pro tuto příležitost. Jak už je pro ni typické, její vystoupení bylo velmi neobvyklé. Během jejího zpěvu se z jejích šatů postupně odmotávala obrovská mapa světa (měřila 900 m2), která pak vlála nad hlavami všech sportovců. Kromě tohoto vystoupení nedoprovázely vydání alba \"Medúlla\" žádné koncerty. Ona sama se nechala slyšet, že je to kvůli práci na dalším albu.", "section_level": 2}, {"title": "Volta.", "content": "V pořadí šestá řadová deska dostala název \"Volta\". Vyznačuje se návratem k odlehčené formě, je více písničková. Tentokrát na několika tracích spolupracovala s věhlasným producentem Timbalandem, nazpívala dva duety s Antony Hegartym a v týmu se objevil i osvědčený producent Mark Bell. Z dalších hostů jsou to například hráč na koru Toumani Diabaté a konžská skupina Konono N°1.", "section_level": 2}], "src_summary": "Björk Guðmundsdóttir () (* 21. listopadu 1965 v Reykjavíku) je islandská zpěvačka a herečka. Během své kariéry vystřídala několik hudebních stylů: pop, punk rock, trip hop, jazz, ambient, folk a klasickou hudbu.", "tgt_summary": "Björk Guðmundsdóttir (, ; born 21 November, 1965) is an Icelandic singer, songwriter, record producer, actress, and DJ. Over her four-decade career, she has developed an eclectic musical style that draws on a range of influences and genres spanning electronic, pop, experimental, trip hop, classical, and avant-garde music.", "id": 485694}
{"src_title": "Velké schizma", "tgt_title": "East–West Schism", "src_document": [{"title": "Pohled západní církve.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Východiska schizmatu.", "content": "Ke schizmatu však vedlo již předchozí dlouhé období vzájemného odcizení obyvatelstva bývalých dvou polovin Římské říše. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským. Kromě odlišných zvyklostí církevního života a liturgie byla východním křesťanům trnem v oku západní praxe vkládat do Nicejsko-konstantinopolského vyznání věroučně odchylné znění v podobě slova \"filioque\", které zde původně obsaženo nebylo. Výrazným důvodem však byly i důvody jazykové, neboť obě poloviny církve již nerozuměly jednotlivým nuancím řeckého, resp. latinského jazyka a myšlení.  V první polovině 11. století panovaly mezi papežskou kurií a konstantinopolským císařským dvorem a patriarchátem vcelku korektní vztahy. Hlavním iniciátorem nového konfliktu se stal patriarcha Michael Kerullarios. Roku 1052 nechal jako odvetu za snahu papežství získat pod svoji jurisdikci jižní Itálii, kterou měla jako své území Byzantská říše, uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli, které sloužily Varjagům z císařské gardy a italským kupcům. Z jeho podnětu tak opětně vzplála polemika o odlišnostech mezi východní a západní církví v oblasti dogmatu i právní a disciplinární praxe. Papež Lev IX. však měl snahu řešit konflikt smírně stejně jako byzantský císař Konstantin IX. Monomachos. Definitivní rozkol paradoxně následoval akci, která měla situaci naopak uklidnit.", "section_level": 2}, {"title": "Okolnosti vyhlášení schizmatu.", "content": "Na jaře 1054 přijelo do Konstantinopole papežské poselstvo v čele s kardinálem Humbertem de Silva Candida, který se svojí ctižádostivou a neústupnou povahou v mnohém podobal zdejšímu patriarchovi. Kerullarios neuznal hodnověrnost vyslanců a prohlásil papežův list, který s sebou přivezli, za podvrh, čímž jednání na samém počátku značně zkomplikoval. V bezvýchodné situaci položili papežští legáti na oltář ve chrámu Boží moudrosti papežskou bulu a odjeli nazpět do Říma. Kromě toho, že tento dokument exkomunikoval patriarchu a jeho stoupence, obsahoval řadu nehorázných tvrzení o východní církvi, takže se dokonce sám císař domníval, že jde o Kerullariův podvrh. Jenže veřejné mínění se postavilo na patriarchovu stranu a nutilo Konstantina zaujmout jednoznačný postoj. Synoda svolaná do Konstantinopole prohlásila papežské legáty za exkomunikované a přikázala bulu slavnostně spálit. To považovali v Římě za konečné řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Následky schizmatu.", "content": "Přestože v dané chvíli šlo především o osobní ambice aktérů těchto událostí, bylo vypuknutí schismatu nevyhnutelným důsledkem po staletí se prohlubujících rozdílů mezi východním řeckým a západním latinským civilizačním okruhem. Představa o existenci jedné církve se ukázala být fikcí, reálnou existenci dvou císařství následovalo formování dvou církevních organizací. Na tom nic nemění skutečnost, že současníci nemuseli vnímat církevní rozkol jako definitivní. Vzhledem k tomu, že se tehdejší dějepisci zmiňují o těchto událostech jen sporadicky a nepřikládají mu význam, lze předpokládat, že pozornost současníků byla upřena k jiným dramatickým událostem, o které v té době nebyla nouze.  Události roku 1054 byly na Východě všeobecně chápány jako další dočasné schizma, způsobené tím, že papežský stolec okupovali neinformovaní a nevzdělaní Němci. Touto představou otřáslo, když na základě úspěchů první křížové výpravy byli vyhnáni pravoslavní patriarchové v Antiochii a Jeruzalémě a nahrazeni latinskými preláty (1099).  Formální schizma se stalo skutečným, když křižáci na čtvrté křížové výpravě dobyli Konstantinopol (1204), rozbili jednotu říše a založili zde latinské císařství. Nenáviděný okupační režim vedl k prohloubení rozkolu mezi Východem a Západem. Tomu přispěl i fakt, že papež Inocenc III. (1198–1216) nebyl ochoten odsoudit toto západní dobrodružství dostatečně účinně. Naopak jmenoval Benátčana Thomase Morosiniho konstantinopolským patriarchou.", "section_level": 2}, {"title": "Přetrvávající neshody východních a západních křesťanů.", "content": "Velké napětí mezi katolíky a pravoslavnými panuje na Balkáně, což je způsobeno zejména nacionálními vášněmi mezi převážně katolickými Chorvaty a převážně pravoslavnými Srby.  Špatné vztahy panují také ve východní Evropě, zejména v Rusku, které ruská pravoslavná církev považuje za své kanonické území a nelibě nese struktury katolických církví, které zde působí. Přitom sama západní Evropu, kde sama zakládá své farnosti, za takto kanonické území neuznává.  Stálým zvláštním ohniskem sporů jsou východní katolické církve, které sdílejí se svými pravoslavnými protějšky bohoslužebný ritus a jsou zpravidla bývalými částmi pravoslavné církve. Nejzřetelnější je tento problém v zemích bývalého východního bloku, kde je zvýrazněn majetkovými spory, které mají původ v násilném připojení několika řeckokatolických církví k pravoslavné církvi ve 40. a 50. letech 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Pokusy o smíření z katolického (západního) pohledu.", "content": "V průběhu 2. tisíciletí docházelo k více pokusům o znovusjednocení církve (2. lyonský koncil, koncil v Basileji, Ferraře a Florencii), avšak až na východní katolické církve nedošlo k posunu v nastolení církevního společenství.  Zlepšení vztahů přineslo až 20. století. Dne 7. prosince 1965 římský (katolický) papež Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras vzájemnou exkomunikaci vyhlášenou jejich předchůdci sňali (ohlášeno už v roce 1964, při 910. výročí začátku schizmatu). V té souvislosti také římský (katolický) papež Pavel VI. zrušil všechny tři titulární latinské patriarcháty – konstantinopolský, antiochijský a alexandrijský. Toto odvolání však neznamená dosud nastolení církevní jednoty mezi katolickou církví a pravoslavím. Avšak ve snaze vyjít vstříc jednotě křesťanů papež Jan Pavel II. 27. listopadu 2004 navrátil do Konstantinopole (tj. Istanbulu) ostatky svatých patriarchů Jóanna Chrysostoma (Jana Zlatoústého) a Grégoria z Nazianzu (Řehoře Naziánského), z nichž první odtud byly odneseny při vyplenění města křižáky roku 1204, druhé přineseny byzantskými mnichy v 8. století. Konstantinopolský patriarcha Bartholomeos I. spolu s dalšími představiteli východních církví se zúčastnili pohřbu Jana Pavla II. 8. dubna 2005. Bylo to poprvé po mnoha staletích, kdy se východní patriarcha zúčastnil pohřbu papeže a je to považováno za vážné znamení, že dialog, který v budoucnu může vést ke znovunastolení církevní jednoty mezi Východem a Západem, může začít.", "section_level": 2}, {"title": "Pohled pravoslavné církve.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti vyhlášení schizmatu – východní pohled.", "content": "Na přelomu 10. a 11. století se začaly ve východní církvi objevovat polemické spisy proti římským novotám (zvláště proti filioque). Mezi jejich autory byl později i patriarcha Michael. Všechny tyto spisy byly vedeny v mírném tónu a novoty západní církve zde byly označovány jemně jako odchylky od apoštolské tradice. Na polemiku východních teologů však reagoval nový papež Lev IX. velice ostře, protože tím byla zpochybňována nová církevní linie pozdvižení autority římského biskupa. Srážka byla nevyhnutelná.  Za začátek konfliktu je označováno rozhodnutí patriarchy Michaela zavřít latinské chrámy a kláštery v Konstantinopoli (východní křesťané jakkoliv milovali svůj obřad, nevnucovali jej jiným církvím, takže na Východě se místy sloužilo i latinsky). Jedním důvodem tohoto kroku byla skutečnost, že západní novoty, ba hereze (především filioque), začaly z latinských středisek pronikat do některých řeckých chrámů v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, aby se římské kláštery v Konstantinopoli držely řeckých zvyklostí a nevnášely do církve novoty; latiníci neposlechli.  S tím souvisejí problémy v jižní Itálii, která celá patřila pod církevní správu řeckou, protože tam žili Řekové. Ve 40. letech 11. století však začal papež ve spojenectví s Němci energicky vytlačovat Řeky z Itálie. Původně řecký exarchát (s centrem v Ravenně) Karlovci „dali“ papežovi darem, a tak vznikl základ papežského státu. Papež Lev IX. pojal koncepci vytlačit odsud obřad řecko-východní a zavést zde obřad latinský v naději, že jižní Itálie se časem dostane do jeho moci. Papež dokonce vysvětil pro Sicílii (odedávna řeckou) svého latinského arcibiskupa. Dále zde byly zákulisní machinace s řeckým správcem byzantského (tj. východořímského) území v Itálii, který nakonec rozšiřoval latinský obřad mezi italskými Řeky. Do toho se vložili Normani, kteří se dostali do jižní Itálie a vedli zde soustavný boj proti Byzantincům – postupně vítězili a papež na to nehleděl nikterak nepřátelsky ani neodmítal jejich vítězství; Normani byli sice piráti, ale patřili k latinské církvi. Obsazené oblasti tak přecházely pod latinskou správu a řecké bohoslužby zde byly zakazované. Množství Řeků v Itálii nebylo zanedbatelné, existovalo zde několik celých metropolí, desítky biskupství s řeckými biskupy a řecké kláštery. Doposud zde řecká bohoslužba nikomu nevadila, teď však začala tvrdá latinizace. Dříve existovala koexistence obřadů na Východě i na Západě, nyní však začali reformní papežové v zájmu upevnění moci disciplinárně prosazovat jednotu i v bohoslužbách.  Patriarcha Michael měl povinnost protestovat proti tomu, jak se papež chová k řeckým věřícím. Nakonec se musel uchýlit k ostrému odvetnému kroku – uzavřít latinské chrámy a kláštery v Cařihradě. Od tohoto okamžiku začíná patriarcha dle své pastýřské povinnosti upozorňovat své věřící na otázky čistoty víry a zřejmě na jeho popud je sestaven list proti latiníkům (autorem je bulharský metropolita Lev Ochridský), zde jsou latinské novoty odsuzovány. Adresován byl list právě do jižní Itálie, zdejším Řekům, jako pomoc proti latinizaci a k rozpoznání nesprávnosti latinských odchylek a novot. Kardinál Humbert, hlavní papežský tajemník a horlivý latiník, přeložil list do latiny; avšak uměl velice špatně řecky, takže podle toho překlad vypadal. Když jej doručil papežovi, stal se tento list jiskrou.", "section_level": 2}, {"title": "Následky schizmatu.", "content": "Papež byl v tu dobu vězněn, ale bylo mu umožňováno vykonávat církevní agendu. Pod Humbertovým vlivem vyhodnotil poselství konstantinopolského patriarchy jihoitalským Řekům jako záležitost dalekosáhlého významu. Reakce byla ostrá – papežova odpověď zaslaná do Byzance byla formálně bez zdvořilostních náležitostí. Jednalo se vlastně o dva listy, jejichž obsah však tvoří jediné poselství římského papeže Východu. Mj. je patriarchovi konstantinopolskému učiněna tvrdá výtka, že se odvažuje poučovat papeže, který je nad něho vyvýšený, což je prý neslýchaná drzost. Dále papež činí spoustu výpadů proti východní církvi. Hlavním obsahem je obhajoba papežova primátu nad celou všeobecnou církví na základě privilegií apoštola Petra. Nejdůkladněji se zaobírá tezí, že papež je taktéž světským vladařem. V porovnání s římskou církví je prý ta konstantinopolská úplně bezvýznamná a papež jim to chce dokázat. Kromě toho papež obviňuje Řeky, že prý pokazili symbol víry. Dále je zde mnoho osobních urážek atd. atp. Nakonec papež tvrdí, že soudit římskou církev není dovoleno žádnému smrtelníkovi. List dokumentuje vše, oč se opírala středověká ideologie papežské monarchie. Listy zatím nebyly odeslány.  V této době přišly do Říma dva listy z Byzance, oba ve velice mírném tónu. Jeden od císaře, který chtěl získat papeže pro spolupráci v jižní Itálii, takže psal velice srdečně. Druhý od patriarchy, který vyzníval smířlivě a pomlčoval o sporných otázkách; vyzýval k upevnění jednoty. Slíbil zapsat jméno papeže do církevních seznamů, když bude jméno konstantinopolského patriarchy v římských církevních seznamech (tzv. „diptychy“, tam byla uvedena jména církevních představitelů, s nimiž je církevní jednota; vymazat jméno nějakého biskupa z diptychu znamenalo přerušit s ním církevní společenství). Michael tituloval papeže jako „bratra“ a sám se podepsal jako „ekumenický patriarcha“, což papežova kancelář přeložila obratem „in urbe terrarum“ (celého světa). Byl to však omyl, protože οικουμένη (původně „civilizovaný svět“) znamenalo v řeckém chápání jen byzantský stát; byzantští patriarchové tomuto titulu nikdy nepřikládali širší smysl.  Zdá se, že papež vyhodnotil smířlivý tón byzantských listů jako slabost a rozhodl se jí využít. Pověřil tedy kardinála Humberta vedením delegace, kterou s výše zmíněnou odpovědí poslal do Konstantinopole. Cestoval s ním také kardinál Fridrich Lotrinský (pozdější papež Štěpán IX.). Všichni poslové vynikali zaujetím proti Byzanci a pevně věřili v pravdivost falešných dokumentů, jimiž se tehdy (i později) potvrzovaly nároky papežství (pseudoisidorské dekretálie, „dar Konstantinův“ a další.) Jejich osobní vystupování bylo tak hrubě bezohledné, že to na Východě vzbuzovalo všeobecný úžas a odpor.  Západní autoři té doby se o kardinálovi Humbertovi vyjadřují pochvalně, že proklel „neposlušné Řeky“ a tento názor zapustil v mentalitě Západu hluboké kořeny. Z těchto kořenů později vyrostl způsob, jak byly na Východě prosazovány zájmy západní církve – čili křižácké války. O Humbertovi pravoslavní historikové píší, že to byl člověk „energický, rozhodný, pyšný, násilnický a všeho schopný“. Pozoruhodné je, že ačkoli ještě \"Syllabus errorum\" papeže Pia IX. z roku 1864 zavrhuje tezi o spoluodpovědnosti katolické církve za rozkol, současní římskokatoličtí dějepisci se nepokoušejí legáta Humberta hájit. Jeho blízkost k papežům a předchozí důvěrné úkoly, které mu papežové svěřovali a jejichž intence znal, a celková jeho aktivita v papežské kurii – to vše je důkazem, že jeho neblahý čin, církevní rozkol, nebyl jen jeho osobní akcí, ale byl v souladu s celkovým zaměřením politiky římské kurie.  Do Cařihradu přivezli legáti oba papežovy dopisy, prostoupené sebevědomou dikcí, která odkazuje ke starším precedentům. Císařovi papež např. píše, že jen papež je zmocněn rozdávat císařské koruny. Vyhrožuje, že „jestli bude patriarcha i nadále tvrdošíjný, mír mezi námi nebude možný“.  Císař, jemuž velice záleželo na tom, aby došlo ke smíru, byl vůči legátům úslužný a pozorný. Dobře je ubytoval, uspořádal na jejich počest slavnost, kde byl i patriarcha, vůči němuž se však chovali chladně. \"„Chtěli snad už nyní ukázat, že oni jsou výše než celá byzantská církevní hierarchie i s patriarchou a že přišli jen proto, aby soudili a rozhodovali“\" (Bréhier, Le schisme oriental du XI siecle, Paris 1899, p. 107). Na oficiální návštěvě u patriarchy odevzdali papežův list a beze slova odešli. Patriarcha nevěřil vlastním očím. O papežovi měl celkem jiné zprávy a mínění. Dospěl tedy k názoru, že list je podvrh. Dozvěděl se dále, že papež je vězněn a nebylo jasné, jak tedy mohl posílat legáty ani zda legáti vyjadřují papežův skutečný názor na věc. Navíc několik dní po příchodu legátů do Konstantinopole (15. 5.) papež zemřel, což dále zpochybnilo možnost legátů zastupovat mrtvého papeže.  Legáti však byli povzbuzeni císařovou vlídností a začali působit na veřejnosti. Pak Humbert sestavil pamflet s urážkami všeobecně váženého archimandrity Nikety Stethata, který zdvořile a s úctou vůči římské církvi polemizoval s latinskými novotami; z Humbertova psaného projevu se kromě jiného dozvěděl, že je \"„hlupák, vagabund, arcikacíř“\" a že \"„pochází z nevěstince a ne z kláštera“\", jeho jméno zkomolil tak, aby znělo jako \"„zvíře plazící se po břichu“\"; při tom všem ještě Humbert stihnul v tomtéž dopise zaútočit na byzantskou liturgickou praxi.  Císař se všemožně snažil situaci uklidnit. Stethata přesvědčil, aby kvůli míru své spisy veřejně hodil do ohně. Legáti jásali a všude prohlašovali, že Stethatos odvolal, což nebyla pravda. Patriarcha Michael se držel stranou a legáty ignoroval. Humbert připravil další traktát v podobném tónu jako předchozí, který napadal a „vyvracel“ onen list poslaný patriarchou do jižní Itálie. Patriarcha prohlásil, že má-li s delegáty polemizovat, tak jedině na širokém fóru – nejlépe na církevním sněmu. Na další provokaci Humberta, který rozšířil další list obhajující filioque, čímž pobouřil místní společnost, patriarcha opět zachoval mlčení a nadále legáty ignoroval (Runciman). Vystupování legátů vyznívalo jednoznačně: buď se východní církev úplně podrobí Římu anebo bude rozkol!  Když se Humbertovi nepodařilo patriarchu Michala vyprovokovat, došla mu trpělivost. Události pak šly rychlým tempem. Humbert napsal latinsky dekret, kterým jako zplnomocněnec římské stolice (a pravděpodobně na základě papežových instrukcí pro takový případ) uvalil na patriarchu Michala Kerularia a na všechny s ním stejně smýšlející prokletí. (Podotkněme, že o smrti papeže se už v Konstantinopoli vědělo.) S tímto drzým prohlášením se delegáti objevili zcela nečekaně v sobotu 16. července 1054 odpoledne v chrámu sv. Boží moudrosti (Hagia Sofia), kde zrovna začínaly bohoslužby a bylo zde shromážděno množství lidu. Obrátili se k lidem se žalobou proti jejich patriarchovi a položili na svatý prestol v oltáři svůj dekret. Pak rychle opustili chrám, na jeho prahu setřásli prach ze své obuvi se zvoláním „Bože pohleď a suď!“ (Exodus 5,21) Jeden z diákonů za nimi vyběhl s prosbou, aby se vrátili, a když odmítli, vyhodil jejich bulu na ulici.  Nejdříve všichni přítomní mlčeli, překvapeni tím, co se stalo. Mezitím přisluhující přinesli bulu a podali ji patriarchovi. Ten ji nejprve nechtěl přijmout, ale pak z obavy, aby nebyla publikována bez něho, převzal ji a nařídil, aby ji přeložili do řečtiny. Je v dějinách málo tak ubohých dokumentů, jako je tento. Bula obsahuje mj. toto:  \"„Svatá římská první apoštolská katedra, které jako hlavě náleží péče o všechny církve, rozhodla se... poslat nás do tohoto císařského města... Město (toto) je křesťanské a pravoslavné. Avšak Michal Kerularios, kterého neprávem nazývají patriarchou, a stoupenci jeho hlupáctví, naopak. Mezi nimi je zasévaný každodenně veliký plevel herezí.“\" Dále vyvracejí legáti jeho údajné bludy způsobem, který připomíná nadávky z ulice:", "section_level": 2}, {"title": "Přetrvávající neshody.", "content": "Legáti rychle odcestovali z Konstantinopole po srdečném rozloučení s císařem, který se domníval, že jeho záměr politické dohody s papežem je na dobré cestě. Když patriarcha seznámil císaře s obsahem buly, císař nechtěl Kerulariovi věřit. Město se v tu dobu už bouřilo proti legátům, k nimž císař projevoval tak nevídané ohledy. Nakonec poslal císař posla, aby legáty dohonil a vyžádal si od nich originální latinskou verzi buly. Když si ji císař nechal znovu přeložit a přesvědčil, že patriarchův překlad je přesný, poslal dalšího posla, aby přiměl legáty k návratu do Konstantinoople, kde měli vysvětlit věc na církevním sněmu. V Cařihradu začaly lidové bouře, které hrozily císaři nejen ztrátou koruny, ale možná i hlavy. Legáti se do Konstantinopole na chvilku vrátili, ale ihned zase zmizeli. Císař potrestal všechny, kteří s legáty spolupracovali. Urážlivou bulu nechal císař spálit.  Patriarcha přikročil k jednání o bule. Na neděli 24. července svolal zvláštní sněm, jehož se zúčastnili biskupové z různých stran řecké církve; bylo mezi nimi 12 metropolitů. Na sněmu bylo konstatováno, že přijeli lidé ze Západu, prokleli patriarchu a všechny, kteří se postavili proti jejich doktríně o vycházení Svatého Ducha a proti jejich zvykům. Na závěr vyslovil sněm anathemu, která byla namířena proti Humbertovi a jeho pomocníkům, ale zformulovaná byla tak ohleduplně, aby bylo jasné, že se exkomunikace netýká přímo ani západní církve ani papeže.  Sněmovní akta vysvětlují situaci takto: \"„Jacísi nehodní lidé přišli z džungle Západu do království zbožnosti, do tohoto Bohem chráněného města, z něhož jako ze zřídla plynou vody čistého učení do končin země. Do toho města přišli jako hrom nebo jako bouře či jako hlad, ještě spíše jako divoké stádo, aby svrhli Pravdu...“\" Sněmovní usnesení se postavilo na stanovisko encykliky patriarchy Fótia. Bylo posláno všem východním patriarchátům a všichni patriarchové je (s menšími výhradami antiochijského) přijali souhlasně. Od toho času skončilo církevní vzpomínání jména římského patriarchy v diptyších a na bohoslužnách po celém Východě (tj. byla přerušena církevní jednota celého Východu s Římem).  Humbert patřil až do své smrti (1061) k nejvlivnějším členům římské kurie. Jeden z jeho společníků na cestě do Konstantinopole (Fridrich) se později stal papežem (Štěpán IX.). K nejlepším Humbertovým přátelům patřil Hildebrandt, budoucí papež Řehoř VII.  Ačkoliv se objevují taková označení jako „Kerulariův rozkol“, „východní schisma“ apod., to byl Řím, kdo vstoupil do plného rozkolu s všeobecnou církví. Tvrzení, že se obě strany při rozkolu vzájemně proklely, je hrubě zjednodušené a zavádějící. Anathema uvalená Humbertem, kterou Řím ponechal v platnosti, se týkala nejen patriarchy Michaela, ale všech, kteří s ním byli ve shodě, takže se (jak se hned ukázalo) týkala vlastně všech východních biskupů a východních věřících, kteří byli v Římě klasifikováni jako schismatici.  Anathema opačná, vydaná poté konstantinopolským sněmem, byla adresována konkrétním osobám a nikoliv obecně, čímž východní církev ponechala otevřenou možnost smíru. Každý papež, který by byl ochoten uznat, že Humbert a jeho společníci jednali bez zplnomocnění své církve, by měl stále otevřenou cestu k opětovnému navázání církevního společenství. To se však nestalo. Západní církev se k Humbertovu činu sice oficiálně nevyjádřila, ale ani jej neodsoudila a neodvolala. To udělala až v současnosti, kdy jsou však církevní učení a praxe římských katolíků již natolik rozdílné a vzdálené od pravoslaví, že změna postoje Říma k Humbertovi a jeho činu nemá prakticky většího významu pro obnovení jednoty.  Samotné schisma nemělo ještě takový praktický dopad, jako spíše vývoj událostí, který mu předcházel i ho následoval v dalších staletích. Schisma bylo v praxi zpečetěno, když západní křesťané přepadli Konstantinopol při čtvrté křižácké výpravě (1204), kde vojáci se znakem kříže zabíjeli východní křesťany a zneucťovali a poskvrňovali nejhorším myslitelným způsobem pravoslavné svatyně.  Další pečetí na rozkolu bylo ustanovení latinského císařství a latinského patriarchátu na troskách křižáky přepadené Byzance. A stvrzením rozkolu byla řada pokusů o církevní unii pravoslavných s Římem, které jsou všechny vnímány na Východě jako pokus duchovní znásilnění a porobení pravoslavných.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velké schizma označuje rozkol v Rané neboli Prvotní církvi, který vyústil v rozdělení církve na dvě větve; dnešní tzv. Západní (tj. katolickou) a na ní navazující církevní směry vč. protestantských a tzv. Východní (tj. pravoslavnou čili ortodoxní). Obvykle se schizma datuje od roku 1054, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a všechny, kteří s ním stejně smýšlejí (tedy prakticky celou Východní církev), který v reakci na to exkomunikoval konkrétní původce klatby, papežské legáty, ale nikoliv už tehdejšího papeže sv. Lva IX., který je poslal. Na celé schizma existují dva různé pohledy ze schizmatu oddělených církví resp. skupin.", "tgt_summary": "The East–West Schism (also the Great Schism or Schism of 1054) is the break of communion since the 11th century between the Catholic Church and Eastern Orthodox Churches. The schism was the culmination of theological and political differences which had developed during the preceding centuries between Eastern and Western Christianity.", "id": 2272868}
{"src_title": "Kuřim", "tgt_title": "Kuřim", "src_document": [{"title": "Poloha a přírodní podmínky.", "content": "Kuřim leží na samém okraji České vysočiny. Do oblasti zasahuje nejvýznamnější tektonický zlom České vysočiny, Boskovická brázda. Ta odděluje Hornosvrateckou vrchovinu na severozápadě od Bobravské a Drahanské.  Kuřimí protékají dva potoky: Kuřimka a Luční potok, který se do ní vlévá. Kuřimka se ve Veverské Bítýšce vlévá zleva do Svratky, již v místech vzdutí Brněnské přehrady. V západní části Kuřimi, u železniční trati, se nachází malý rybník Srpek.  Východně od Kuřimi, již mimo katastr města, se nachází hřeben Babího lomu (562,1 m n. m.), na kterém stojí rozhledna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Kuřimi se nachází v listině vydané českým králem a moravským markrabětem Přemyslem Otakarem I., píše se v ní o placení desátek brněnskému kostelu sv. Petra a Pavla. Listina byla vydána při založení kuřimského kostela sv. Maří Magdaleny roku 1226. Kuřim však již vznikla pravděpodobně ve 12. století, v době přemyslovské kolonizace.  Kuřim během své středověké existence vystřídala mnoho pánů (Milota z Křižanova, Boskovicové, Nekšové z Landeka). Poté byla Kuřim prodána městu Brnu. Značný hospodářský vývoj byl přerušen třicetiletou válkou (kolem roku 1645), při níž byla Kuřim několikrát zpustošena. Kuřim však i přes tento útlak pomáhala Brnu při jeho obléhání.  V letech 1805 a 1809 prošlo Kuřimí Napoleonovo vojsko, přičemž se zde i usídlilo a kuřimští se museli starat o vojáky i jejich koně. V 19. století byla Kuřim sužována častými epidemiemi (cholera, mor) a také požáry, které takřka zničily celou obec. Do 1. světové války narukovalo z Kuřimi 298 mužů, 50 z nich padlo.  V roce 1926 začala výstavba měšťanské školy. Od roku 1943 začala na východě katastru Kuřimi vznikat nová osada Podlesí. V roce 1944 byl bombardován závod TOS Kuřim americkými letadly. V roce 1945 byla Kuřim bombardována ruskými letadly – 7 lidí zahynulo. Město bylo osvobozeno 9. května 1945.  K 1. lednu 1961 byl katastr Kuřimi usnesením ONV Brno-venkov ze dne 22. prosince 1960 rozšířen o pozemky o rozloze 5,8546 hektarů, ležící u východního okraje Podlesí, patřící předtím do katastru obce Lelekovic. Tehdy byly důvodem dva obytné domy a kulturní dům, urbanisticky patřící do sídliště Podlesí. Později došlo ještě k dalším úpravám hranice Kuřimi.  Městem se Kuřim stala roku 1964 (právně však až v roce 1990). Roku 1996 obdržela Kuřim prapor bílého listu s černými křídly s bílou jetelovou pružinou z městského znaku umístěným v horním žerďovém rohu. Od roku 2003 je Kuřim obcí s rozšířenou působností, její správní obvod čítá celkem 10 obcí.  V roce 2008 byla ve městě vyšetřována Kuřimská kauza.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Město je centrem římskokatolické farnosti Kuřim, která kromě samotné Kuřimi zahrnují i další tři sousední obce, Českou, Jinačovice a Moravské Knínice. V Kuřimi také funguje náboženská obec církve československé husitské se sborem Dr. Karla Farského.  Nedlouho před rokem 2012 vzniklo ve městě středisko konvertitů k ší'itskému islámu s názvem Ahlulbayt centrum. Jde o vůbec první takovou ší'itskou skupinou, jež se v Česku oficiálně prezentuje. Vyznávají směr dvanáctníků.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Kuřim leží na křižovatce silnic druhé třídy 385 (Brno – Žďár nad Sázavou) a 386 (Ostrovačice – Kuřim), východně od města také prochází silnice první třídy 43 (Brno – Svitavy).", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Městem prochází železniční trať Brno – Havlíčkův Brod. V letech 1911–1936 se z ní v Kuřimi odpojovala trať do Veverské Bítýšky.  Kuřim je přestupním uzlem Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje v zóně 310. Spojení zajišťují vlaky na dráze S3 (Břeclav – Brno – Níhov) a autobusové linky 71, 91, 152, 162, 301, 302, 310, 311, 312 a 313.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklotrasy.", "content": "Kuřimí vede několik cyklotras, z toho tři značené, spadající do kategorie 4 (regionální cyklotrasa):", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V Kuřimi působí 5 škol: tři základní, jedna střední a jedna umělecká.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město vyniká házenou, v níž muži jsou v II. lize – Morava a mladší dorost v I. lize – Morava. Od 1. října 2005 zahájila svou první sezónu nafukovací hala, a tak již kuřimští nemusejí odehrávat své ligové domácí zápasy jako dříve v Tišnově. Kuřim má vlastní fotbalový stadion (viz FC Kuřim), tenisové kurty, saunu, fitness centrum se soláriem. V Kuřimi se také nachází lezecká stěna vysoká 12 m s plochou 450 m2 a 4 500 úchyty.  Koncem roku 2006 vedení města odsouhlasilo kompletní rekonstrukci krytého bazénu a koupaliště. Na podzim roku 2010 byl komplex otevřen jako Wellness Kuřim. V roce 2009 vybrán zastupitelstvem vítězný návrh z architektonické soutěže na multifunkční sportovní halu. V roce 2016 schválilo zastupitelstvo města zahájení stavby nové městské sportovní haly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuřim () je město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Rozkládá se v Bobravské vrchovině, 14 km severozápadně od Brna, na okraji přírodního parku Baba. Žije zde obyvatel a je tak největším městem v okrese. V katastru města je věznice.", "tgt_summary": "Kuřim (; ) is a town in the Brno-Country District in Moravia, Czech Republic.It is the home and birthplace of the popular man-mountain himself Misha (Miskovy Silenosti). It is situated 14 kilometers north-west of Brno and about 5 kilometers from the dam Brno Dam. It has population of about 11,000 inhabitants. It is the largest town of Brno-Country District. There is a prison for convicted men aged 18 years and more on the outskirts of the town.", "id": 603056}
{"src_title": "Ambientní hudba", "tgt_title": "Ambient music", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Způsob práce je druhotný, základním posláním je vytvořit akustické prostředí či zvukovou krajinu určitého charakteru a navodit tím atmosféru či vjem, který posluchač zpracuje jako jistou náladu, pocit, atd. Ačkoli může být též skládána i s praktickou účelností coby prostředek k vytvoření psychického komfortu posluchače, není to naprosto jejím základním účelem. Vzhledem k široké škále prostředků má ambientní hudba mnoho vlastních odnoží. V zásadě vyžaduje posluchače soustředěného, schopného stát se její součástí, mnohdy by jinak (avšak zdaleka nikoli vždy) mohla být považována za pouhou kulisu. Ambientní hudba též využívá možnosti vstřebávat prvky celé řady jiných hudebních směrů či stylů (elektronická hudba, současná klasická hudba, rock, jazz, ad.), což je již otázkou vkusu a přesvědčení tvůrce o autenticitě sdělení. Stejně tak ovšem (viz níže) přejímají prvky ambientu nejrůznější hudební styly a žánry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za zakladatele ambientní hudby je považován francouzský skladatel Erik Satie (1866-1925). Experimentoval s hudbou, které říkal \"furniture musique\", čímž mínil zvuky pozadí či prostředí. Skládal ji tak, aby byla poslouchána např. z různých úhlů, proto vzájemně velmi podobné skladby dělil do jednotlivých částí podle prostorového hlediska (\"„Furniture musique 1-3“\"). Jeho experimenty byly natolik nestravitelné pro tehdejší i bezprostředně následující dobu, že byl objeven až v 50. letech a stal se inspirátorem širokého okruhu moderní hudby ambientního typu.  Ještě předtím lze prvky ambientní hudby nalézt u Edgarda Varèseho (skladba \"„Ecuatorial“\" z roku 1934) či Karlheinze Stockhausena. Představitelem základů ryze ambientní hudby současnosti je Brian Eno, jehož cyklus nahrávek tohoto typu odstartoval deskou \"„Music For Airports“\" (1978), jejímž cílem bylo navodit klid pasažérů před letem. V poznámkách k tomuto albu napsal: \"\"ambientní hudba musí být schopna přizpůsobit se na mnoha úrovních sluchových vjemů posluchači bez použití jakéhokoliv nátlaku – musí být stejně tak ignorovatelná jako zajímavá“.\" (Toto tvrzení ovšem již dávno neplatí, v současnosti je mnoho druhů ambientní hudby, kterou lze považovat za velmi agresivní nátlak.)  Ambientem se zabývali a jeho prvky lze najít v dílech skladatelů Johna Cage či minimalistů (Steve Reich, Philip Glass, ad.). Ambientní prvky do rockové hudby přinesli v šedesátých letech Pink Floyd ve svých „kosmických“ experimentech na svých objevných albech \"Saucerful Of Secrets\" či \"Meddle\" (skladby \"Interstellar Overdrive\", \"Echoes\" ad.) a v tradici významné úlohy těchto zvuků ve svých skladbách pokračovali i v dalších období své tvorby.  V jazzové hudbě je uplatnil Miles Davis poprvé na albu „In A Silent Way“ (1969). V Itálii se ambientní hudbou zabývá hudební skladatel Jean Ven Robert Hal, v Řecku například Vangelis.", "section_level": 1}, {"title": "Současná ambientní hudba.", "content": "Od konce 70. let minulého století pronikl ambient pevně do struktur avantgardní hudby včetně současné klasické hudby a stal se substrátem pro vznik nejrůznějších subžánrů, z nichž nejrozšířenější jsou Méně známým typem je např. tzv. izolacionistický ambient, který je velmi příbuzný ambientu industriálnímu, prolíná se však s prvky techna. Existuje dokonce též tzv. ambient politický, který však neoznačuje hudební subžánr jako takový, ale jeho ideovou náplň. V současné době funguje ambientní hudba v mnoha podobách a aplikacích jako velmi rozvinutý a rozšířený fenomén a kromě množství skladatelů a souborů, které se jí zabývají, jsou její prvky již dávno i běžnou součástí nejrůznějších forem popu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ambientní hudba, též pouze ambient (z latiny pocházející výraz, znamenající prostředí, okolí) je hudební styl a forma vycházející z předpokladu, že všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou. Druhým pólem a součástí předpokladu je skutečnost, že stejně tak primárně hudební zvuk či skladba může být prostředím, tedy zvukovým prostorem, který utváří naši pocitovou orientaci. Obě polarity se prolínají a pojetí hudební tvorby tohoto typu v sobě proto může zahrnovat jak sofistikovanou muzikalizaci primárně nehudebních prvků (hluků, šumů, atd.), tak demuzikalizaci prvků, primárně hudebních, stejně jako prostou reprodukci slyšeného nebo kombinaci obojího.", "tgt_summary": "Ambient music is a genre of music that emphasizes tone and atmosphere over traditional musical structure or rhythm. A form of instrumental music, it may lack net composition, beat, or structured melody. It uses textural layers of sound which can reward both passive and active listening and encourage a sense of calm or contemplation. The genre is said to evoke an \"atmospheric\", \"visual\", or \"unobtrusive\" quality. Nature soundscapes may be included, and the sounds of acoustic instruments such as the piano, strings and flute may be emulated through a synthesizer.", "id": 622497}
{"src_title": "Čarodějnický sabat", "tgt_title": "Witches' Sabbath", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Výraz sabat se odvozuje z latinské podoby hebrejského \"šabat\" (שַׁבָּת, odpočinek). Z výrazu pro židovský svátek se ve středověké Evropě stal výraz pro nekřesťanské (tedy též tendenčně nepřátelské) svátky obecně, a byl přenesen též na údajné svátky čarodějnic. Novodobě se objevují též jiné návrhy původu slova, například odvození z orgiastických \"sabazií\", svátků thráckého boha Sabazia, který byl posléze Řeky ztotožněn s Dionýsem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh sabatu.", "content": "Podle popisů pronásledovatelů čarodějnic byl sabat tajným shromážděním za noci, nejlépe za úplňku. Hlavní nocí čarodějnic byla ve Střední Evropě Valpuržina noc (též filipojakubská noc, původně keltský svátek Beltaine), noc ze 30. dubna na 1. května. Jiným možným datem byly Dušičky nebo předvečer svátku všech svatých (30. října nebo 2. listopadu, původně keltský svátek Samhain), svátek sv. Jana Křtitele (letní slunovrat, slavený Kelty i Slovany), případně, zvláště v Anglii a ve Skotsku, Dožínky (\"the Lammas\", \"Lughnasad\", původně keltský a anglosaský svátek úrody), slavené 1. srpna. Jedná se vždy o významné svátky předkřesťanských náboženství Evropy.  Sabaty se konaly na horách, skalách nebo jiných pustých místech (např. v Českých zemích Petrovy kameny, v Německu hora Brocken v pohoří Harz, v Polsku hora Śleza u Wroclawi nebo Babia Góra v polských Beskydech). Čarodějnice se tam obvykle dopravovaly na koštěti nebo jiném předmětu (vidle, lavice), namazané kouzelnou mastí, která jim umožnila létat. Podle některých představ létaly nahé. Např. ve Skotsku a ve Švédsku se věřilo, že čarodějnice létají na sabat na kozlu, na svini nebo na hřbetě pomocného démona, který jim saje z čarodějného znaménka za své služby krev. Pomocník mohl měnit své podoby – např. v kozla, ve vlka, v černého kocoura či mouchu, aby se za čarodějnicí dostal všude.  Sabatu předsedal Ďábel, který tam hostoval v podobě kozla nebo polokozla-poločlověka, jemuž mezi rohy hořel modrý plamének. Od čarodějnic se Ďábel nechal oslovovat jako \"Mistr Leonhard\" nebo \"pan Urián\" (Německo, Švýcarsko). Ojediněle se v inkvizičních výsleších objevuje představa Ďábla v podobě osla nebo člověka s ptačími znaky. Čarodějnice k trůnícími Ďáblovi přistupovaly po řadě, aby ho seznámily se svou činností, dostaly od něho další příkazy, resp. představily novou budoucí členku a provedly na ní vstupní rituál. Při tomto rituálu \"novicka\" obcovala s Ďáblem, který jí pak svým rohem nebo drápem na těle učinil čarodějné znaménko - \"signum diabolicum\". Při pronásledování čarodějnic inkvizitoři hledali na těle podezřelých osob podobná znaménka, která byla údajně necitelná vůči bolesti (lovci čarodějnic užívali zasunovací jehlu, jíž předstírali bodnutí do znaménka, ale obviněný nic necítil).  Při sabatu čarodějnice hodovaly, jídlo však muselo být připravené bez soli. Také vařily v kotlích lektvary a čarodějné masti, potřebné pro létání, zpívaly a tancovaly, někdy i nahé, skákaly do ohně či přes něj. K tanci hrály na ďábelské nástroje, jako byly dudy vyrobené z mrtvých koček a flétny z kostí. Podle pověstí a výslechů rovněž rituálně obětovaly zvířata, např. kohouty, ale i nemluvňata, prováděly rouhavé úkony (plivání na hostie, propichování hostií špendlíky, šlapání na kříž) a oddávaly se smilstvu, často incestnímu (krvesmilstvu). Některých sabatů se totiž účastnili i muži a děti, které tam pásly stáda ropuch, určených k přípravě jídla a lektvarů.", "section_level": 1}, {"title": "Sabat v historii.", "content": "První náznaky představy čarodějného sabatu, i když tento pojem ještě nebyl použit, se objevují v 11. stol. v díle biskupa Burcharda z Wormsu, který popisoval putování čarodějnic na setkání s démony, jemuž však nebyly fyzicky přítomny. Také opat Regino z Prümu se v téže době zmiňoval o čarodějnicích, které opouštějí své tělo a létají na setkání s pohanskými bohyněmi. Ve 13. stol. popsal kacířské seance čarodějnic v německém pohoří Harz inkvizitor Konrád z Marburgu a v polovině 14. stol. se poprvé objevuje termín \"sabat\", a to ve francouzském prostředí. Sabat v \"klasické\" podobě je znám až z 15. století, kdy je líčen v kázáních svatého Bernardina ze Sieny kolem roku 1430, a poté důkladně popsán ve spise Malleus maleficarum. Dalším pramenem jsou výpovědi obžalovaných z konkrétních čarodějnických procesů, zejména v průběhu 16.-17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologický výklad.", "content": "Pokud čarodějné sabaty vůbec někdy existovaly a nebyly jen výmyslem inkvizitorů a jejich mučených obětí, pravděpodobně se jich účastnily skupiny sektářů či pohanů, případně náboženských negativistů, přežívajících na okraji majoritní křesťanské společnosti. Někteří vědci, např. Carlo Ginzburg, se domnívají, že popis sabatu vychází z pohanských keltských rituálů, jimiž byl uctíván rohatý bůh Cernunnos, případně ze starých slovanských, dáckých či maďarských obřadů, vycházejících snad i se šamanismu. Tento výklad je však velmi diskutabilní, neboť první popisy sabatu pocházejí až ze 13. a 14. století, kdy už byla celá Evropa s výjimkou části Pobaltí christianizována a ve starším období, kdy pohanství ještě přežívalo mezi venkovským lidem, podobné představy chybí. Kolem roku 1000 se ve spisech biskupa Burcharda z Wormsu (965–1025) uvádí, že přítomnost čarodějnic na setkání není fyzická, že na něj odlétá pouze duše čarodějnice. Totéž popsal poněkud později také kronikář Regino z Prümu. Je tedy možné, že některé osoby skutečně mohly mít pocit, že letí na koštěti a poté se účastní sabatu — pokud se čarodějnice pomazala mastí z durmanu a blínu (s obsahem psychotropního atropinu) nebo afrodisiakální mastí, mohla zažít halucinaci létání a sexuálních prožitků. V roce 1545 získal lotrinský lékař Andres de Laguna čarodějnou mast, zabavenou při čarodějnickém procesu a vyzkoušel ji na ženě, která na tři dny upadla do bezvědomí a měla vidění letu a sexuálních orgií. Mast se aplikovala na sliznice včetně pohlavních orgánů. a to tak, že se nejprve nanesla na nějaký předmět a poté vmasírovala do sliznice. Tímto předmětem mohla být i násada koštěte, na kterém přitom nahá žena obkročmo seděla.", "section_level": 1}, {"title": "Čarodějný sabat v moderní době.", "content": "Náboženství wicca a některá další pohanských náboženství užívají výraz sabat pro označení osmi svátků v průběhu roku.  Filipojakubská noc je dnes v Česku spojena se zvykem pálení čarodějnic. Podobně jako při čarodějném sabatu se i během této slavnosti rozdělává mohutný oheň, v němž se však spálí figura čarodějnice, která spíše upomíná na upalování čarodějnic jako rozsudek inkvizičního procesu. Zvyk pravděpodobně souvisí se symbolikou ohně jako ochranného prvku před čarodějnicemi a zlými duchy. V některých krajích (např. na Horácku) bylo zvykem vyhazovat do výšky zapálená proutěná košťata, napuštěná smůlou, při čemž se volalo \"Čarodějnice letí!\" Popel z hranice i z košťat měl údajně magickou moc zvýšit plodnost polí nebo i léčit některé choroby. Někdy přes dohořívající hranici skákali mladí lidé nebo se přes popel honil dobytek, aby byl zdravý a chráněný. Podobné zvyky jsou známé i z jiných evropských zemí, včetně Irska, Skotska, Francie, Švýcarska, Německa, Polska a Slovenska. Je pravděpodobné, že tento svátek vychází z keltské slavnosti Beltaine, slavené v tomtéž datu a obdobným způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Čarodějný sabat v umění a literatuře.", "content": "Čarodějnický sabat se stal inspirací mnoha uměleckých a literárních děl, V umění se sabat nebo podobné motivy vyskytují např. na obrazech Lucase Cranacha staršího, Hieronyma Bosche, Hanse Baldunga, později též v díle Luise Ricarda Falery či v mnoha obměnách u Francisca Goyi. Z českých výtvarníků jej zobrazili např. Josef Váchal a Jaroslav Panuška. V klasické literatuře najdeme popisy sabatu (Valpuržiny noci) např. v Goethově Faustovi nebo Gogolových Večerech na samotě u Dikaňky, ale také v mnoha románech a povídkách, např. v Kladivu na čarodějnice Václava Kaplického či povídkách Gustava Meyrinka. Značně ironicky ztvárněný je sabat v Narrenturmu Andrzeje Sapkowského, zatímco v Malé čarodějnici Otfrieda Preußlera je vylíčen způsobem vhodným pro dětské čtenáře. Z vážné hudby zpravoal motiv sabatu např. Modest Musorgsikj ve skladbě \"Noc na Lysé hoře\", v moderní době se stal inspirací především pro metalovou hudbu, např. pro skupinu Black Sabbath a její stejnojmenné album.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čarodějnický sabat, čarodějný sabat, černý sabat, nepřesně Valpuržina noc, případně v příslušném kontextu krátce jen sabat je tradované označení nočního orgiastického shromáždění čarodějnic vedených Ďáblem. O čarodějných sabatech se mluví zejména v souvislosti s pronásledováním čarodějnic, k němuž docházelo v Evropě především v 15-18. století.", "tgt_summary": "The Witches' Sabbath is a phrase that became popular in the 20th century to denote a gathering of those considered to practice witchcraft and other rites.", "id": 471448}
{"src_title": "Vladislav Jagellonský", "tgt_title": "Vladislaus II of Hungary", "src_document": [{"title": "Jiří z Poděbrad a Jagellonci.", "content": "Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči Jiřímu z Poděbrad reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále.  Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Necelých pět týdnů po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava. Po králově smrti potvrdil sněm v Kutné Hoře 27. května 1471 Vladislava jako krále Vladislava II. novou volbou s příslibem Jagellonců urovnání vztahů českého státu s papežem Sixtem IV. a splacení značných dluhů české státní pokladny z dob vlády krále Jiřího. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi – vedle Království uherského. Tento úspěch však s sebou přinášel řadu problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na český trůn.", "content": "Již nazítří po Vladislavově zvolení v Kutné Hoře se nechal v Jihlavě korunovat českým králem i Matyáš Korvín, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české – Moravu, Slezsko a Lužici – až do své smrti. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká (katolická) města, která neuznala Vladislavovu volbu.  S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno. Učinil tak navzdory tomu, že si papež Sixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského rovněž ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora papežské kurie, která do něj vkládala své naděje, že skoncuje s českým utrakvismem a také zastaví turecký nápor, ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí koruny české.", "section_level": 1}, {"title": "Olomoucká smlouva.", "content": "Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce 1472 se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku 1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný. Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku 1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš.  Proto se v březnu 1478 sešli v Brně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejší země Koruny české ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku 1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo.  České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přičleněny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína.  Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské poměry a kutnohorský smír.", "content": "Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jehož základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na jednotu bratrskou.", "section_level": 1}, {"title": "Vladislavské zřízení zemské.", "content": "Toto zřízení, vydané roku 1500, bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu, královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty.  Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě v podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.  Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic.", "section_level": 1}, {"title": "Král Bene.", "content": "Přezdívku „král Bene“ si Vladislav údajně vysloužil za to, že šlechtě na žádosti odpovídal pouze „bene“ (tj. „dobře“). Spory obvykle rozhodoval ve prospěch toho, koho slyšel mluvit posledního. Jelikož české země se v té době nacházely v těžké situaci – země byly rozděleny mezi dva panovníky (Vladislav a Matyáš Korvín) – snažil se panovník dávat přednost kompromisům a neztížit si svoji pozici zbytečnými spory se šlechtou. Tou byl tím pádem velmi snadno ovladatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Král a královny.", "content": "Roku 1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatek \"per procurationem\" (to znamená v zastoupení, jak velela dobová zvyklost) v Ansbachu s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, jež byla dcerou braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla z rodu Hohenzollernů. Vladislav svoji choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín. Roku 1476 se zmocnil slezských knížectví a s Hlohovskem, jež zdědila Barbora po svém prvním, zesnulém choti a měla jej přinést věnem českému králi, naložil jako s odumřelým lénem.  Vladislav se prý cítil vázán manželským slibem, přesto již počátkem roku 1477 uvažovali jeho rádci o nové vhodné nevěstě. Český král začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyáši Korvínovi, ho celá léta nevyslyšela. To vyhovovalo jak uherskému králi, který v Římě proti Vladislavovi intrikoval, tak Habsburkům, neboť ani ve Vídni, ani v Uhrách si nepřáli spojení Jagellonců s Hohenzollerny. I když se později přece jen císař Fridrich III. za Vladislava u papeže přimlouval, neboť pomýšlel na jeho sňatek se svojí dcerou Kunhutou, zůstal Řím neoblomný a papež Inocenc VIII. dokonce roku 1481 králi nařídil, aby svůj sňatek konzumoval. Vladislav neposlechl a Barboru do Čech nepřivedl. Manželství zrušil teprve roku 1500 papež Alexandr VI.  Roku 1490 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda I. (Ferrante) z nelegitimní větve aragonské dynastie Trastámara a vdovou po Matyáši Korvínovi. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky a všemi silami se snažila, aby si své postavení udržela. V Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. V době jejího sňatku s Vladislavem bylo již víceméně zřejmé, že i toto manželství zůstane bezdětné. Vzhledem k pozdní rozluce Vladislavova manželství s Barborou Braniborskou byl tento sňatek v podstatě neplatný.", "section_level": 1}, {"title": "Anna z Foix a dědicové trůnu.", "content": "V důsledku sbližování Jagellonců s francouzským královským dvorem v roce 1500 začalo se uvažovat o vzájemných sňatcích, uskutečnil se však pouze jeden. 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny z Foix. Ještě před svým sňatkem s Vladislavem Jagellonským byla Anna korunována 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala.  Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceru Annu (1503) a syna Ludvíka. Tři roky po narození dcery Anny, 27. března 1506, uzavřel Vladislav Jagellonský s římským králem Maxmiliánem I. dohodu to tom, že si Anna vezme v budoucnu za manžela jednoho z Maxmiliánových vnuků. A v případě, že se někdy narodí Vladislavovi syn (což se 26. 7. 1506 stalo) ožení se tento syn v budoucnu s Maxmiliánovou vnučkou Marií. Vladislav Jagellonský se domníval, že si touto dohodou získal v římském králi mocného spojence proti odbojným uherským magnátům, v jejichž čele stál mocný Jan Zápolský. Římský král ale na smlouvu příliš ohled nebral. V květnu 1506 tedy Maxmiliánova vojska vtrhla do Uher a obsadila Prešpurk a Šoproň, přičemž Maxmilián I. prohlásil, že přichází hájit svá dědická práva na uherskou korunu. Vladislav se v této kritické chvíli obrátil o pomoc na české a moravské stavy. Králův vyslanec, bývalý olomoucký biskup Jan Filipec, se poté vydal do Vídně urovnat spory s římským králem Maxmiliánem I. Stárnoucí a od roku 1504 také vážně nemocný král Vladislav se 26. 7. 1506 dočkal v Budíně narození syna a dědice trůnu, ale jeho milovaná manželka Anna při porodu zemřela. Navzdory své chorobě ji přežil o celých deset let. Zemřel krátce po dosažení 60 let v roce 1516. Jeho ostatky byly uloženy do hrobky ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), vedle jeho poslední manželky Anny z Foix.  Aby zajistil nástupnictví na trůně pro svého syna, nechal jej jako dítě potvrdit za uherského i českého krále. Korunovace Ludvíka jako uherského krále se uskutečnila ve Stoličném Bělehradě v červnu 1508, jako českého krále v Praze v březnu 1509.  Na základě dynastické dohody z roku 1515 se dcera Anna provdala do rodu Habsburků za pozdějšího císaře a krále Ferdinanda I. a syn Ludvík se rovněž oženil s Marií Habsburskou. Tato dohoda mezi Jagellonci a Habsburky vlastně rozhodla o pozdějším vzniku podunajské monarchie pod vládou Habsburků.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jak již bylo řečeno, děti měl Vladislav až se svou třetí manželkou Annou z Foix (1484–1506):", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížecího a polského královského rodu Jagellonců se jménem Władysław Jagiełło, byl králem českým od roku 1471 jako Vladislav II., od roku 1490 markrabětem moravským a králem uherským také jako Vladislav II., maďarsky Ulászló II.", "tgt_summary": "Vladislaus II, also known as Vladislav, Władysław or Wladislas (1 March 1456 – 13 March 1516; ), was King of Bohemia from 1471 to 1516, and King of Hungary and Croatia from 1490 to 1516. As the eldest son of Casimir IV Jagiellon, he was expected to inherit Poland and Lithuania. George of Poděbrady, the Hussite ruler of Bohemia, offered to make Vladislaus his heir in 1468. Poděbrady needed Casimir IV's support against the rebellious Catholic noblemen and their ally, Matthias Corvinus, king of Hungary. The Diet of Bohemia elected Vladislaus king after Poděbrady's death, but he could only rule Bohemia proper, because Matthias (whom the Catholic nobles had elected king) occupied Moravia, Silesia and Lusatia. Vladislaus tried to reconquer the four provinces with his father's assistance, but Matthias repelled them.", "id": 2056245}
{"src_title": "Říkovice", "tgt_title": "Říkovice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Existují nejméně dvě teorie na to, jak vesnice v minulosti získala svůj název. Podle první je slovo Říkovice odvozeno od blízké řeky Moštěnky. V tomto případě by se tedy jednalo o ves položenou u \"řeky\" či \"říky\". Pravděpodobněji však byl název obce odvozen od osobního jména zakladatele vesnice. Mohlo se jednat o osobní jména \"Řik\", \"Řík\" či \"Dobřík\". Ves by tak v minulosti patřila například lidu Řikovu.  Název obce se v historii mnohokrát měnil. Na listině z roku 1274 je ves uváděna jako Richowicz. V letech 1328 potom Rykouicz, 1437 Rzikowicz, 1608 Ržykowicz, 1718 Ržykowitz, 1846 Řikowitz i Řykowice, 1872 Rzikowitz i Řikovice a po 1881 již pouze Řikovice. Definitivně je obec nazvána Říkovice s dlouhým í od 1. července 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší osídlení.", "content": "Přestože na katastru obce doposud neproběhnul podrobnější a systematičtější archeologický průzkum, existují doklady o tom, že úrodné okolí Říkovic bylo lidmi obýváno již od pravěku. Na území obce byly v roce 2002 objeveny zlomky keramiky datované do neolitu a eneolitu. Dle nálezů se v katastru Říkovic patrně nacházela i sídliště kultury lužických popelnicových polí a slezské kultury z doby bronzové. Zajímavý je objev zlomků keramiky pražského typu pocházejícího z časně slovanského období, neboť podobných nálezů je na Přerovsku doposud jen velmi málo.  Na katastru Říkovic, severně od obce, v minulosti stávala dnes již zaniklá vesnice Tršaly. Ta je v pramenech zmíněna již v roce 1141. Ves však do roku 1464 zpustla a dnes ji připomíná pouze název polní trati na levém břehu řeky Moštěnky mezi Říkovicemi a Horní Moštěnicí.", "section_level": 2}, {"title": "Lénem olomouckého biskupství.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1274, kdy olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku udělil Říkovice jako léno bratrům Jindřichovi a Gunterovi z Brandýsa. Olomoucké biskupství udělovalo Říkovice svým leníkům jako léna až do roku 1786. Nejdéle drželi obec páni z Dobrčic, kteří si po zakoupení Říkovic v roce 1476 brzy začali říkat Říkovští z Dobrčic.  Tento vladycký rod, který obec spravoval takřka tři sta let, nechal v Říkovicích patrně již někdy ve 2. polovině 15. století zbudovat opevněnou tvrz a rodový erb (ruka držící tři řemdichy) se stal podkladem pro novodobý znak obce. Olomoucký biskup Marek Khuen udělil roku 1554 vsi privilegium, díky níž směly Říkovice používat obecní pečeť a pečetit černým voskem. Na černé obecní pečeti byla vyobrazena zlatá skála a pod ní tekoucí řeka.  Katastrofu pro celé okolí znamenalo období třicetileté války. V roce 1643 v okolí řádili švédští vojáci generála Torstensona, který si na nedalekém kopci, dnes známém jako Švédské šance, zřídil svůj tábor. Toho léta byly Švédy vypleněny okolní vsi Žalkovice, Břest, Vlkoš, Stará Ves, Horní Moštěnice, Věžky, Čekyně, Dobrčice, Přestavlky a zkáza se tehdy nevyhnula ani nedalekým Říkovicím. Přesto se vesnici podařilo po pohromě rychle obnovit a zpustlé grunty byly znovu obsazeny. Z roku 1708 se dochoval záznam o obecní pečeti na níž byla zobrazena Panna Marie, písmena M a A, radlice a krojidlo. Bratři Jan Václav a Jan Vilém Říkovští dali na sever od obce v roce 1719 vybudovat pískovcovou sochu Jana Nepomuckého. O rok později nechali zpustlou říkovskou tvrz přebudovat na barokní zámek s přilehlým parkem. Vrchnost nechala v obci vystavět rovněž pivovar a v té době byla v Říkovicích připomínána také chmelnice. V moci Říkovských byla vesnice do roku 1787, kdy zemřel poslední mužský člen této linie rodu. Olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee poté postoupil vesnici olomoucké kapitule. Říkovice spolu s Újezdcem pak v roce 1790 odkoupil hrabě španělského původu, Václav Ugarte.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Ugartové nechali v roce 1820 zbořit chátrající barokní zámek a na jeho místě dali zbudovat zámek v empírovém stylu. Okolo obce od roku 1841 vedla železniční trať. Malá dopravní kancelář byla při dráze v Říkovicích vybudována v roce 1847, nádraží pak v roce 1878. V červnu 1850 shořela téměř celá vesnice a v plamenech tehdy zahynuly i tři říkovští obyvatelé. Říkovský velkostatek od Ugartů v roce 1854 odkoupili Petr, Jan, Viktor a Hugo, rytíři Chlumečtí. V roce 1855 byla ve vesnici vystavěna kaple sv. Anny. Další obrovský požár vesnici zpustošil v létě 1859. Při tehdejším požáru uhořely dvě dívky a vyhořelo 51 domů a 17 stodol. V roce 1875 nechal baron Chlumecký předělat místní pivovar na výnosnější sladovnu a o rok později byl ve vsi založen hřbitov. Cesty k okolním obcím byly budovány v 80. letech 19. století. Dvakrát vyhořelý zámek dali Chlumečtí v roce 1892 zrekonstruovat v historizujícím novoromantickém stylu. Roku 1896 pak Chlumečtí páni pronajali svá pole říkovským občanům. Na místě kaple sv. Anny byl v roce 1909 vystavěn stejnojmenný kostel a do šesti let stála v obci také fara. Z bojů první světové války se do Říkovic nevrátilo devět padlých. Čtyři roky po válce prodal baron Chlumecký obci zbytek půdy, sladovnu a také zámek s parkem. Odkoupené pozemky byly rozděleny mezi nájemce a zámek byl obcí v roce 1925 přestavěn na školu. Téhož roku došlo také k přemístění obecního hřbitova. Roku 1932 byla v obci dokončena kanalizace.  Období druhé světové války se obce z počátku dotklo zavedením přídělového lístkového systému. V roce 1942 byli na nucené práce do Říše nasazeny ročníky 1921 a 1922. Gestapo uvěznilo tři říkovské občany a jeden z nich byl umučen v koncentračním táboře. Partyzáni z nedalekých Hostýnských hor přestřihovali telefonní dráty okolo dráhy a v listopadu 1944 a lednu 1945 poškodily dráhu a projíždějící nákladní vlaky v blízkosti Říkovic nastražené nálože. Partyzáni v obci navíc v prosinci 1944 těžce postřelili německého vojáka. Neznámý žhář zde od podzimu 1943 do jara 1944 postupně zapálil pět stodol. Fronta se k Říkovicím přiblížila v dubnu 1945. Němečtí vojáci 26. dubna zabrali místní školu, kde ubytovali své vojáky. 1. května se po železnici do obce rozšířila nepravdivá zpráva o konci války. Brzy však do vsi dorazila velká kolona německých vojáků doprovázených též tzv. „Vlasovci“. Tyto jednotky pak večer vyrazily na sever, kde pomáhaly potlačit povstání v Přerově. 7. května umístila německá armáda v Říkovicích svá děla a pálila odtud směrem k Břestu, kde právě probíhala bitva s 1. československých armádním sborem. Téhož dne zadrželi Němci 41 říkovských občanů jako rukojmí na půdě nádražní budovy. Večer vyklidili poslední Němci vesnici a při ústupu k Vlkoši za sebou odpálili betonový most přes řeku Moštěnku. Rudá armáda obec osvobodila druhý den ráno, 8. května 1945.  Nový betonový most přes Moštěnku se podařilo postavit až v roce 1950. Tlak na založení JZD v obci sílil po roce 1952. Přes odpor většiny místních sedláků bylo družstvo v obci v roce 1956 skutečně založeno. Avšak již v roce 1972 bylo sloučeno do JZD Haná s centrem ve Vlkoši. Velkou kulturní událost přinesl rok 1974, kdy proběhly oslavy 700 let od první historické zmínky o Říkovicích. V rámci oslav byla slavnostně odhalena pamětní deska na rodném domě zdejšího významného rodáka, Metoděje Vlacha. Avšak Říkovice, spolu s dalšími okolními obcemi, byly v roce 1976 připojeny ke střediskové obci Horní Moštěnice. Další slučovací krok přišel v roce 1983, kdy byla v obci zrušena škola.  Po pádu komunismu v roce 1989 získaly Říkovice v roce 1990 samostatnost na střediskové obci Horní Moštěnice. Na počátku 90. let byl v obci vybudován vodovod a zavedena plynofikace. Došlo k rekonstrukcím kostela a budovy bývalé školy. Roku 1996 došlo k oficiální změně názvu vesnice na \"Říkovice\" s dlouhým í. Vesnici těžce poškodily katastrofální záplavy v roce 1997. V roce 2000 došlo k přesunutí sochy sv. Jana Nepomuckého do zastavěné části obce na místo bývalého hřbitova. Říkovice se v roce 2001 staly členem Mikroregionu Moštěnka. O rok později parlament schválil Říkovicím novodobý znak a prapor. V roce 2003 proběhla rekonstrukce zdejšího nádraží.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Vesnice se nachází v nížině Hornomoravského úvalu v nadmořské výšce 204 m n. m. Její území se nachází v jihovýchodní části úvalu náležící do geomorgologického podcelku Holešovská plošina sousedící se západněji položenou oblastí Středomoravské nivy. Geologický podklad území tvoří neogénní a kvartérní sedimenty. Při prehistorickém vrásnění, poté, co došlo k oddělení České vysočiny a Karpat, byla celá oblast na jeden milion let zalita mořem. To vedlo k usazování jílovitého a pískovitého materiálu. Půda v okolí je téměř výhradně úrodná černozem sloužící jako orná půda. Okolo západního cípu obce protéká ze severu na jih řeka Moštěnka.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Podnebí v oblasti je charakterizováno dlouhým, teplým a suchým létem, velmi krátkým přechodným obdobím s teplým až mírně teplým jarem a podzimem a krátkou, mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Říkovští obyvatelé před rokem 1877 docházeli na mše do kostela v Horní Moštěnici. Poté byly Říkovice přefařeny do bližších Žalkovic. V obci byla kaple sv. Anny vybudována v roce 1855. Po třiceti letech prošla rekonstrukcí a v roce 1909 byla přestavěna na kostel. V roce 1915 byla v obci vybudována fara a zřízena samostatná farnost. Dnes jsou Říkovice spravovány jako farnost spolu s Vlkošem a Bochořem.  Vzdělanost místních v minulosti podporoval čtenářský spolek Svornosť, který byl v obci založen v roce 1883. První jednotřídní škola byla v Říkovicích postavena v roce 1892. Pro stále se zvyšující počet žáků byla po sedmnácti letech rozšířena na dvojtřídku. Škola, umístěná v budově přestavěného zámku, v obci fungovala do roku 1983. Od té doby dojíždějí děti do základních škol v Horní Moštěnici či Staré Vsi.  Hasičský sbor byl v Říkovicích, které v minulosti vícekrát zcela zpustošily ničivé požáry, založen v roce 1897. Tělovýchovná jednota Sokol zde vznikla v roce 1919. V roce 1957 byl zřízen fotbalový oddíl TJ Sokol Říkovice.  V současnosti zajišťují kulturní dění v obci Sbor dobrovolných hasičů, fotbalový oddíl TJ Sokol Říkovice, myslivecké sdružení Olšina, tenisový spolek Bohuš a volejbalový oddíl.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Nejvíce obyvatel měla vesnice před druhou světovou válkou (590 při sčítání lidu v roce 1930). V obci nebyla zastoupena německá menšina, a proto nebyl úbytek po válce způsoben odsunem, nýbrž nízkou porodností během války i krátce po ní a odchodem některých rodin do pohraničí, které bylo znovu dosídlováno po odsunutých Němcích.  Na počátku roku 2014 bylo v Říkovicích evidováno 481 obyvatel. Z toho 238 mužů s průměrným věkem lehce přes 40 a 243 žen s průměrným věkem necelých 43 let.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rozvoji Říkovic pomohl fakt, že tudy od roku 1841 byla vedena železniční trať spojující Vídeň s Krakovem. Dopravní kancelář byla v obci vybudována v roce 1847, zdejší nádraží pak v roce 1878. Pošta byla v Říkovicích zřízena roku 1879. Telegraf byl na poště zaveden v roce 1907. Infrastruktura obce se dále vylepšila v 80. letech 19. století, kdy byly mezi lety 1880 až 1883 vybudovány silnice spojující Říkovice s okolními vesnicemi Starou Vsí, Kanovskem a Žalkovicemi.  V současnosti obcí prochází 2. železniční koridor spojující Přerov s Břeclaví. V roce 2003 došlo k rekonstrukci zdejšího vlakového nádraží, k vybudování podchodu pro cestující a protihlukových stěn.  Územím obce prochází od července 2011 úsek dálnice D1. Dále pak silnice I/55 v úseku Přerov–Hulín, silnice II/490 v úseku Říkovice–Holešov a silnice III. třídy do Žalkovic (III/43212) a Vlkoše (III/4348).", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Po roce 1850 byly Říkovice součástí politického okresu Kroměříž a soudního okresu Přerov. Do politického okresu Přerov patřila obec od roku 1877. Od roku 2000 jsou Říkovice součástí Olomouckého kraje.  Říkovice spolu s dalšími dvaceti obcemi založili v roce 2001 dobrovolný svazek obcí známý jako Mikroregion Moštěnka.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "V posledních předčasných volbách do Poslanecké sněmovny, které se uskutečnily v říjnu 2013, přišlo z 392 oprávněných voličů volit 228 (58,16 %). Vítězná ČSSD zde získala 23,55 %, ANO 2011 19,55 %, KSČM 18,22 %, Lidovci 11,55 %, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury 10,66 % hlasů a TOP 09 6,22 % hlasů.  Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014 přišlo v obci volit pouhých 69 z 390 voličů (17,69 %). ANO 2011 obdrželo v obci 17,91 %, ČSSD 16,41 %, TOP 09 a KDU-ČSL shodně 13,43 %, Komunisté 10,44% a Pirátská strana 7,46 %.  Při volbě prezidenta v roce 2013 byla účast v prvním kole v Říkovicích 63,25 % a ve druhém 62,18 %. Vítěz voleb Miloš Zeman zde v prvním kole získal 32,08 % a ve druhém kole, kdy byl jeho soupeřem Karel Schwarzenberg, pak 76,66 % hlasů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Říkovice (do 30. června 1996 \"Řikovice\") jsou obec ležící v jihovýchodní části Olomouckého kraje, 9 km na jih od okresního města Přerova. Jižní okraj obce tvoří hranici Olomouckého a Zlínského kraje. Vesnice se nachází na území Hornomoravského úvalu v nadmořské výšce 204 m n. m. Protéká tudy řeka Moštěnka. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Říkovice is a village and municipality (\"obec\") in Přerov District in the Olomouc Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 446 (as at 3 July 2006).", "id": 1278534}
{"src_title": "Mandava", "tgt_title": "Mandau", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Mandava pramení ve výšce 521 m n. m. západně od Starých Křečan, severně od Vlčí hory. Poté teče jihovýchodním směrem do Rumburka, kde poprvé opouští české území, aby se do Česka po protečení německou obcí Seifhennersdorf opět vrátila. Dále protéká českým Varnsdorfem, kde se do ní vlévá hraniční Zlatý potok, opouští podruhé české území a stáčí se směrem na východ. Ke státní hranici ve Varnsdorfu má délku 21 km, z toho na českém území 16 km, povodí má k tomuto místu plochu 101,7 km2 (na území Německa 30,9 km2), průtok pak 1,20 m3/s. Za státní hranicí protéká německým městem Großschönau bezprostředně navazujícím na český Varnsdorf, kde se do ní vlévá pod vrchem Hutberg její největší přítok – potok Lužnička dlouhý 11,95 km. Po dalších přibližně 20 km toku na německém území se vlévá do Lužické Nisy v nadmořské výšce 228 m n. m. v Žitavě. V povodí Mandavy se nachází 252 vodních ploch na území České republiky o celkové výměře 104,22 ha. Největšími vodními plochami v povodí Mandavy jsou Rybnišťský velký rybník, Světlík a Varnsdorfský rybník.", "section_level": 1}, {"title": "Bleskové povodně.", "content": "Ve dnech 7. a 8. srpna 2010 se povodím Mandavy a dalších řek v Ústeckém a Libereckém kraji prohnala tzv. Blesková povodeň. Bezpečnostní rada Ústeckého kraje proto přijala doporučení Povodňové komise ÚK vyhlásit stav nebezpečí, který hejtmanka vyhlásila pro území okresu Děčín na dobu od 7. srpna 2010 od 20:00 hodin do 21. srpna 2010 do 24:00 hodin. Voda v Mandavě ve Varnsdorfu začala kulminovat cca v 17:30 v sobotu 7. srpna 2010, kdy dosáhla svého maxima – tj. 245 cm a průtoku více než 65 m3/s. Povodně si vyžádaly velké škody na majetku a v několika případech i na životech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mandava () je řeka ve Šluknovské pahorkatině a v Horní Lužici v Sasku. Jako levý přítok Lužické Nisy náleží k povodí Odry.", "tgt_summary": "The Mandau () is a river in Bohemia (Czech Republic) and Saxony (Germany). It is a left tributary of the Lusatian Neisse, which it joins near Zittau.", "id": 144641}
{"src_title": "Złoty", "tgt_title": "Polish złoty", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Do oběhu byl nově uveden v roce 1924 peněžní reformou ministra financí Władysława Grabského, kdy nahradil polskou marku, prozatímní měnovou jednotku, která prošla hyperinflací na počátku 20. let 20. století. Hodnota nové měny byla stanovena na 0,1687 gramů zlata za 1 złoty s výměnným kursem 1 złoty = 1 800 000 polských marek.  Mezi navrhovanými názvy nové měny Druhé polské republiky byl například „lech“, „pol“ i „złoty“. Z nich byl zvolen nejvíce smysluplný název, tj. \"złoty\", který navazoval na historickou peněžní jednotku Polského království. Jako nová měnová jednotka byl \"złoty\" schválen Sejmem již 28. února 1919 a krátce nato byly také vytištěny první bankovky této měny (s názvem emisního ústavu Bank Polski, který v té době ještě neexistoval). Vydání těchto nových bankovek, zavedení nové měny a založení \"Banku Polského\" bylo však odloženo až na období po dosažení určité ekonomické a finanční stabilizace, což v praxi nastoupilo až v roce 1924. Do té doby zůstala tedy prozatímní měnovou jednotkou \"polská marka\" s emisním ústavem Polska Krajowa Kasa Pożyczkowa (PKKP).", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Jako \"złoté\" byly již v 14. a 15. století označovány zahraniční zlaté dukáty, které byly v oběhu v Polsku, zprvu dělené na 14 grošů. Rozhodnutím Sejmu z roku 1496 byl pevně stanoven kurz złotého na 30 grošů. V průběhu času nebylo možno tento kurz udržet, zejména z důvodu změn parity ceny zlata a stříbra. Proto začala být početní peněžní jednotka, která odpovídala 30 grošům, označována jako \"polský złoty\" nebo \"floren\", zatímco zlaté dukáty začaly být označovány názvem \"červený złoty\". V 18. století byla hodnota 1 červeného złotého rovna 4–6 polským złotým. Do té doby byl tedy \"polský złoty\" pouze početní (teoretickou) měnovou jednotkou.  Teprve při měnové reformě krále Stanislava Augusta roku 1766 se \"polský złoty\" stal reálnou základní měnovou jednotkou o kurzu 30 grošů. Tento stav přetrval i v historických obdobích Varšavského knížectví a Kongresového království. Varšavská mincovna razila złoté až do roku 1841. V době německé okupace za druhé světové války zůstal \"złoty\" měnovou jednotkou na území Generálního gouvernementu.", "section_level": 1}, {"title": "Reforma PLZ > PLN.", "content": "Z důvodu vysoké inflace na počátku 90. let byla 1. ledna 1995 provedena v Polsku denominace złotého o čtyři nuly v poměru 10 000 PLZ = 1 PLN. Měna tehdy obdržela nový kód ISO 4217. V době druhé republiky i v poválečné době nadále razí mince Varšavská mincovna.  Polské bankovky od roku 1994 patrně podléhají autorskému právu, proto zde nejsou vyobrazeny. Platné bankovky jsou v nominálech 10, 20, 50, 100, 200 a 500 zlotých.", "section_level": 1}], "src_summary": "Złoty [zuoty] (hovorově \"złotówka\" [zuotuvka]) je jednotka polské měny, má mezinárodní zkratku PLN a dělí se na 100 grošů. V průběhu roku 2017 kurz kolísal mezi 5,997-6,409 CZK za 1 PLN.", "tgt_summary": "The złoty (; sign: zł; code: PLN) is the official currency and legal tender of Poland. It is subdivided into 100 grosz (\"gr\"). The widely recognised English form of the currency is the Polish zloty. It is the most traded currency in Central Europe and ranks 22nd in the foreign exchange market.", "id": 375270}
{"src_title": "Rudolfov", "tgt_title": "Rudolfov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1385 vydal král Václav IV. povolení Václavu Klaricovi z významné českobudějovické patricijské rodiny, že smí se svými kverky (členy důlního těžařstva) po dva roky prodávat stříbrnou rudu z dolu \"Monstrance\" na královských horách u Českých Budějovic. Byla zmiňována ves \"Vesce.\"  Podle Březanovy kroniky se v roce 1570 zdejší osídlení nazývalo \"Hory Budějowské\" či \"Rudolfowo Město.\"  \"Kayser Rudolphstadt\" (Město císaře Rudolfa, později pouze Rudolfov nebo Rudolfstadt) bylo založeno roku 1585 z obce Velké Hory na základě výsadní listiny, kterou dne 30.12.1585 vydal německý císař a český král Rudolf II.V ní byl obci udělen status svobodného královského horního města s rozsáhlými privilegii. Město s převládajícím počtem evangelických věřících bylo centrem hornického života a sídlil v něm královský horní úřad. V okolí se již od 14. století nacházely významné stříbrné doly, ve kterých se těžba rudy slibně rozvíjela až do roku 1600. Město tehdy čítalo 250 domů a bylo tak jedním z největších na jihu Čech. Postupně se stalo nebezpečným konkurentem katolických Českých Budějovic. To se nezměnilo ani po roce 1610, když těžba a tavení stříbra začaly pomalu upadat pro vyčerpání dolů.  Konec Rudolfova jako významného města a soupeře Budějovic přišel s českým stavovským povstáním. V něm zůstaly Budějovice věrné císaři a katolické církvi, zatímco Rudolfov se k povstání připojil. Když pak v roce 1619 táhla skrz jižní Čechy císařská vojska, neopomněli budějovičtí upozornit císařského generála Buquoye na neprominutelnou zradu Rudolfova, která dle nich musí být okamžitě a nekompromisně potrestána. Rudolfov byl dne 15.6.1619 císařským vojskem a českobudějovickým měšťanským praporcem, vedeným Fabiánem Welsem Z Welsenbergu, vypleněn, vypálen a srovnán se zemí. Bylo zabito mnoho civilních obyvatel. Masakr mezi jinými nepřežil evangelický kazatel Martin Ziezner, jeho manželka a jejich šest dětí.  Zničené horní město postoupil Ferdinand II. v prosinci 1620 Českým Budějovicím. Toto své rozhodnutí znovu potvrdil královským dekretem vydaným v Řezně dne 8. listopadu 1630, ve kterém stavěl Rudolfovské na roveň obyvatelům českobudějovických předměstí. Zároveň však urovnal spory mezi Českými Budějovicemi a Rudolfovem v horních věcech a stanovil jejich práva, čímž byly svobody Rudolfovských zčásti obnoveny  Částečně obnoveno bylo město již v 17. století, určitý výraznější rozkvět pak prodělalo v 19. století. Pošta zde byla zřízena 21. června 1869.  Z Rudolfova podle pověsti pochází zvon \"Bumerin\" z Černé věže v Českých Budějovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží na úbočí Lišovského prahu (asi 480 m n. m.) asi 5 km severovýchodně od centra Českých Budějovic. Z Rudolfova je za hezkého počasí velmi krásný výhled přes Českobudějovickou pánev na Kleť a střední Šumavu (Boubínská a Želnavská hornatina).  Lesy východně od města v údolích Rudolfovského potoka a Vráteckého potoka, které protékají po okraji města, jsou příjemné pro procházky v přírodě – toho využívají rodiny s dětmi z Českých Budějovic, protože do Rudolfova jezdí autobusy MHD. Na severním okraji Rudolfova dále začíná cyklistická stezka, kterou vybudovala sousední obec Hlincová Hora.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Do vývoje počtu obyvatel v minulosti zasáhly územní změny obcí, kdy nejprve v roce 1975 bylo s Rudolfovem sloučeno 6 obcí a poté v roce 1990 se 7 obcí osamostatnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Rudolfov se skládá ze dvou místních částí:  V letech 1943–1945 a 1976–1990 byly součástí města i Adamov a Hlincova Hora. V letech 1976–1990 pak také Dubičné a Vráto.", "section_level": 2}, {"title": "Místní názvy.", "content": "Různé části města jsou místně pojmenovány, nemají však status částí ani sídelních jednotek - jedná se druh místopisu zavedený předchozími generacemi a převzatý do místního slangu.  Rudolfovu se říkalo i \"Perštát\" z německého \"Bergstadt\" (Horní Město) a také Velké Hory. Sousednímu Adamovu se říkalo \"Malé Hory\".", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Ve volbách do zastupitelstev obcí v roce 2018 získalo nejvíce hlasů sdružení nezávislých kandidátů Společně pro Rudolfov (27,40 %; 4 mandáty), na druhém místě byla ODS (24,66 %; 4 mandáty), třetí se umístili Občané pro rozvoj Rudolfova (23,28 %; 4 mandáty). Dále se umístili KDU-ČSL (9,66 %; 1 mandát), „PROSPERUJÍCÍ RUDOLFOV“ (7,80 %; 1 mandát) a NEZÁVISLÍ A STAN (7,20 %; 1 mandát).  Minulými starosty byli Ing. Miloslav Hroch (nezávislý), krátce Vratislav Klabouch (nezávislý), Ing. Milan Třebín (KDU-ČSL, 2006–2010), od roku 2010 je starostou Vít Kavalír (ODS).  Městský úřad v roce 2009 musel přesídlit do budovy pošty, protože provoz v zanedbávané budově radnice musel omezit statik. V roce 2012 byla vybudována zcela nová radnice v prostorách rudolfovského zámečku.V prostorách Perkmistrovského domu se nyní nachází Hornické muzeum, otevřené od 1. 10. 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Najdeme zde starobylý Perkmistrovský dům (muzeum), základní devítiletou školu s jídelnou, mateřskou školku, tělocvičnu, římskokatolický kostel Sv. Víta (výrazný orientační bod) s děkanstvím a Sbor smíření CČSH s farou.  Občané města jezdí za kulturou do Českých Budějovic a na menší akce do okolních vesnic. V městě se konají jednou ročně malé Hornické slavnosti a příležitostné charitativní akce. Aktivita zastupitelstva se v této oblasti soustřeďuje na vítání nově narozených občánků na radnici.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Rudolfov nemá přirozené náměstí, jelikož původní historické centrum s chaotickou zástavbou u Královského rybníku tuto úlohu neplní. Veřejné prostranství (náměstí nebo park s lavičkami) by mohlo vzniknout na tzv. \"Farské louce\" (asi 2 ha pole přímo u Třeboňské silnice, naproti kostelu a základní škole). Plocha Farské louky je v územním plánu z roku 2008 vymezena jako plocha smíšená obytná a občanské vybavenosti. O jejím využití se však stále nedošlo ke shodě, ačkoliv architektonické návrhy představilo tehdejší vedení města již v roce 2008. Situaci zkomplikoval soudní spor o vlastnictví pozemku vedený od roku 2015 mezi církví a městem.  Vzhledem k těsné blízkosti Českých Budějovic je Rudolfov napojen na síť MHD tohoto krajského města. Do Rudolfova jezdí autobusová linka 1 (v letech 2012 − 2018 jako linka 21, krátkou dobu i 18), která jezdí z Haklových Dvorů přes Nádraží na Rudolfov ke Kostelu, na Hlincovou Horu, Rudolfov na Americe a několik spojů pouze do Nového Vráta – U Scanie.  V minulosti ležel na hlavním silničním tahu na Brno (dnes silnice II/634), po vybudování přeložky této silnice mezi Hůrami a Libničí směrem na Lišov ho lze nyní minout ze severní strany. Malá část městských ulic má dosud jen nezpevněný povrch.  Přímo na území Rudolfova železnice nevede, do oblasti asi 600 metrů západně od západní hranice Rudolfova však vede železniční vlečka od Českých Budějovic.  V letech 1932–1955 fungovalo jižně od města, na svahu Dlouhého vrchu malé letiště pro kluzáky, mezi lety 1946–1952 i s hangárem pro pět letadel a řídící věží. Ve druhé polovině 20. století se místo využívalo pouze k letům na rogalu a na místě byl instalován pomník bezmotorového létání. Později se prostor začal využívat k paraglidingu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Zdravotní péči v Rudolfově zajišťuje praktický lékař pro dospělé, dětská lékařka a zubní lékař. Lékárna zde není. O seniory je postaráno v domě s pečovatelskou službou.  V roce 2018 byl pro rychlou záchranu života pořízen automatický externí defibrilátor (AED), který je umístěn v boxu na veřejně přístupném místě – u hasičské zbrojnice ze strany Adamovské ulice.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Jedná se o osoby, které jsou nějakým způsobem spjaty s městem, buď se zde narodily, zemřely anebo v něm nějakou dobu pobývaly. Osobnosti jsou řazeny podle abecedy.", "section_level": 1}, {"title": "Panorama.", "content": "Panoramatický pohled od severovýchodu na základní školu a kostel svatého Víta v Rudolfově. V pozadí hora Kleť (1 084 m n. m.). Panoramatický pohled na Rudolfov od jihu. Vpravo vrch Baba (583 m n. m.), nejvyšší vrchol Lišovského prahu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Rudolfovský rudní revír  Římskokatolická farnost Rudolfov", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolfov je město v okrese České Budějovice. Leží asi 5 km severovýchodně od Českých Budějovic na Lišovském prahu. Město má obyvatel a jeho katastrální výměra činí 320 ha. PSČ Rudolfova je 373 71, místní část Hlinsko však spadá do obvodu českobudějovické pošty (370 01). Město je stavebně srostlé se sousedními Adamovem a Vrátem. K Rudolfovu patří i část Hlinsko, která leží na nesousedícím území a tvoří tak exklávu města.", "tgt_summary": "Rudolfov () () is a small town in the South Bohemian Region of the Czech Republic, located next to the city of České Budějovice. It has a population of 2 575 (as at 1 January 2018).", "id": 177463}
{"src_title": "Smrk (Jizerské hory)", "tgt_title": "Smrk (Jizera Mountains)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vzhledem ke své poloze byla oblast kolem hory odedávna předmětem sporů o přesný průběh hranic. Hranice mezi českým a slezským majetkem údajně procházela od skály pod vrcholem hory (') k prameni Jizery a dále podle jejího toku. Na Smrku však jsou dva prameny a každé panství považovalo za správný ten pro něj výhodnější. Jeden takový spor je zmiňován již v roce 1628 za vlády Albrechta z Valdštejna. Proto bylo nařízeno označení sporné hranice tabulemi opatřenými nápisem A.D.F.S.S.R.I.P. (). Jedna z těchto tabulí byla umístěna také na obrovský „Dresslerův smrk“ na vrcholu hory. Tento smrk byl pak označován jako „'“ (Tabulový smrk), po jeho vyvrácení roku 1790 se toto jméno postupně začalo používat i pro celou horu. Do té doby byla nazývána „\"Hora u obrázku\"“, „\"Heidelberg\"“ nebo „\"Polský hřeben\"“.  Smrk byl také údajně dějištěm dvou leteckých havárií. Roku 1939 se do jižního svahu hory zřítilo k \"Věži grálu\" letadlo Heinkel He 111. Roku 1944 skončil na vrcholu Smrku svůj let německý Junkers.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhledna.", "content": "První rozhledna byla postavena až v roce 1892. Její stavba údajně trvala sedm týdnů a stála 1683 zlatých a otevřena byla 21. srpna 1892. Díky pečlivé údržbě vydržela dřevěná rozhledna až do roku 1946, kdy sousední chata z roku 1924 vyhořela. Neudržovaná věž se postupně rozpadala, až se v šedesátých letech zřítila.  V roce 1992 vznikla v Novém Městě „Společnost pro obnovu rozhledny“. Samotná stavba 20 metrů vysoké ocelové stavby architekta Jana Dudy začala v roce 2001. Náklady na její stavbu dosáhly 3,6 mil. Kč a byla otevřena 18. září 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník.", "content": "Na vrcholu se nachází Körnerův pomník, který postavili členové Německého horského spolku v Novém Městě pod Smrkem. Tak učinili na počest stého výročí výstupu německého básníka z Bad Flinsbergu, Karla Theodora Körnera. Pomník je zhotoven z kamenného, rulového obelisku a kamenné desky, do níž je vytesán nápis. Rok 1940 znamenal upevnění bronzové plakety s Körnerovým reliéfem. Po válce byl pomník povalen a v 80. letech opět postaven. Při stavbě nové rozhledny na Smrku byl pomník restaurován a byla na něj také připevněna nová pamětní deska a obnoven již nečitelný německý nápis.", "section_level": 2}, {"title": "Cesty na vrchol.", "content": "Zmiňovaný Nebeský žebřík o délce 630 metrů na podzim roku 2013 opravily Lesy ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Smrek.", "content": "Smrk je dvojvrchol, kde vyšší vrchol leží v Česku a o metr nižší \"Smrek\" je již na polském území. Ze slovníku lze zjistit, že slovo \"smrek\" je nářeční pojmenování slova \"świerk\", což znamená smrk. Vrchol Smrek nemá faktické vrcholové označení, není zde žádný památník ani geodetický bod. Z geografického hlediska je důležitý pouze tím, že přes něj prochází rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Z vrcholu není na rozdíl od českého sousedního vrcholu žádný rozhled, na což mají vliv imisemi zničené odumřelé stromy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk ( ', ') je s výškou 1124 metrů nad mořem nejvyšší horou Smrčské hornatiny a zároveň také české části Jizerských hor. Odedávna se zde stýkaly hranice tří zemských celků: Čech, Lužice a Slezska. Dnes je zde pěší hraniční přechod do Polska a v roce 2003 zde byla znovupostavena rozhledna. Polský vrchol Smrek má výšku 1123 metrů a leží těsně za česko-polskou hranicí. Na jižních svazích hory pramení řeka Jizera a nedaleko vrcholu, na západním svahu hory, leží přírodní památka Klečoviště na Smrku.", "tgt_summary": "Smrk (; ) is the highest mountain in the Czech part of the Jizera Mountains. Rising, it is sometimes known as \"The King of the Jizera mountains\"", "id": 1028129}
{"src_title": "Dobřichovice", "tgt_title": "Dobřichovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Téměř po celou dobu své existence Dobřichovice patřily Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. První písemná zmínka o Dobřichovicích pochází z 6. dubna 1253. Soustavné osídlení je však doloženo archeologickými nálezy od mladší doby kamenné. Po příchodu Slovanů zde sídlil rod Dobřichův. V polovině 13. století se vrchností stali pražští Křižovníci. Ti o Dobřichovice přišli během husitských válek, ale v roce 1505 je opět získali. O obnovu a rozšíření se zasloužil velmistr Zbyněk Berka z Dubé, který dal po roce 1590 na místě tvrze chránící brod přes Berounku postavit renesanční zámek. Během třicetileté války byla obec v roce 1631 vypálena Švédy. V roce 1779 zámek opět vyhořel a byl přestavěn do dnešní podoby. Roku 1863 byla otevřena železniční trať z Prahy do Plzně, což pomohlo otevřít Dobřichovice obchodu. 31. května 1876 povýšil František Josef I. Dobřichovice na městys.  V letech 1872, 1941 a 1947 zasáhly obec velké povodně. Největší a zatím poslední povodeň postihla Dobřichovice v roce 2002. Tehdy bylo místo obvyklého průtoku 10–15 m3/sec naměřeno 1 850 m3/sec. Byla zasažena asi polovina všech domů, z toho asi 200 mělo zaplavené i obytné prostory. Kromě Berounky se díky dlouhodobým dešťům rozvodnil i Karlický potok. Obyvatelé obce museli být evakuováni. V Dobřichovicích byla povodní zničena lávka pro pěší ze sedmdesátých let 20. století. Za přispění státu a Evropské unie byla v roce 2003 postavena nová lávka na jejím místě.  Zastupitelstvo obce těsnou většinou rozhodlo, že požádá o jmenování městem (splňuje kritérium počtu 3000 obyvatel). Žádost byla na ministerstvu vnitra podána 21. února 2006, vláda 10. května 2006 žádost podpořila. Od 26. září 2006 jsou Dobřichovice městem.  V dobřichovickém zámku či v jeho okolí se každoročně konají různé akce například středověké slavnosti spojené s Královským průvodem z Prahy na Karlštejn, Dobřichovické divadelní slavnosti či Vinařské slavnosti. Každý lichý rok se v Dobřichovicích koná sochařské symposium „Cesta mramoru“.  Dne 20. srpna 2012 tu byla změřena nejvyšší teplota na území ČR, a to 40,4 °C. 20. října 2013 byla odhalena socha, která toto maximum připomíná. Vytvořil ji akademický sochař Petr Váňa.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územně správního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města (městyse, obce) v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Dobřichovice \"(2400 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Dobřichovice podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších městech Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé dobřichovické aglomeraci nicméně žije necelých 4 tisíc obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Partnerskými městy Dobřichovic jsou (v závorce je uvedeno datum podepsání partnerské dohody):", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobřichovice (německy \"Dobřichowitz\", v době německé okupace \"Dobschichowitz\") jsou město ve Středočeském kraji, v okrese Praha-západ.Leží na obou březích Berounky, přibližně 23 km na jihozápad od centra Prahy a 5 km jihozápadně od města Černošice. Žije zde obyvatel, na území města se však také nachází přes 300 rekreačních objektů. Počet obyvatel tak stoupá v letních měsících a o víkendech. Město je rozděleno na dvě základní sídelní jednotky: na levém břehu Berounky vlastní Dobřichovice, kde se nachází zámek, kostel a prochází zde silnice II/115 jako Pražská ulice, na pravém břehu část Brunšov, ve které je železniční trať 171 i s nádražím Dobřichovice a k níž patří i část Hřebenů až ke kopci Hvíždinec a rozcestí U Trojáku (Trojmezí). V zámku se nachází menší zámecká restaurace, městská galerie a nově i bar \"Bear Place\"", "tgt_summary": "Dobřichovice is a town in Prague-West District, Central Bohemian Region, Czech Republic. It lies on both banks of the river Berounka, about south-west of Prague. Dobřichovice is situated half way between Prague and Karlštejn Castle, one of the most famous landmarks in the Czech Republic. Dobřichovice has about 3,600 permanent inhabitants and several hundred temporary inhabitants (mainly from Prague) coming to spend the weekend at cottages scattered by the waterside.", "id": 1443971}
{"src_title": "Hvozd (Lužické hory)", "tgt_title": "Hochwald (Zittau Mountains)", "src_document": [{"title": "O hoře.", "content": "Hora Hvozd je na hranicích mezi Českem a Německem. Má dva vrcholy, přes jižní vyšší vede státní hranice. Nižší vrchol je na německé straně. Hora je porostlá smrkovým lesem, v němž se vyskytuje i borovice, modřín, bříza. Les ve vrcholových partiích utrpěl emisemi. Hřbet Lužických hor s Hvozdem tvoří zároveň rozvodí mezi Severním a Baltským mořem.  Dvojvrchol je v geomorfologickém členění veden v Lužickém hřbetu (IVA-2A), jeho okrsku Hvozdský hřet (IVA-2A-b).  Po administrativním přesunu obce Mařenice v Podještědí pod okres Liberec je v libereckém okrese i vrchol Hvozdu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhledna a restaurace.", "content": "Již v roce 1787 si žitavští občané vybudovali k vrcholu hory schodiště, které zčásti slouží dodnes. V roce 1834 byl na vrcholové plošině postaven velký kříž a v roce 1853 na německé straně postavil pan Marx z Oybinu první hostinec. Když stavba 1. srpna 1877 podlehla požáru, byl postaven v témže roce majitelem hostinec nový, tentokrát na české straně. Roku 1879 byla na vrchu, přímo na hraniční čáře postavena přírodovědným spolkem Globus ze Žitavy dřevěná rozhledna vysoká 10 metrů. Pojmenovali ji Karolinina rozhledna.  O dalších 10 let později na německé straně hory byla postavena turistická chata s restaurací i možností ubytování, která turistům slouží dodnes. Má tu kuriozitu, že přes její terasu vede státní hranice, takže návštěvník může sedět u stolu, kterým prochází státní hranice (viz foto). Terasa je vyhlídkovou plošinou, místem dalekého rozhledu. Restaurace na české straně vyhořela v roce 1946 a zachovaly se z ní jen zbytky sklepů.  Na severním vrcholu, na německé straně již zmíněný spolek postavil místo rozhledny dřevěné o kus dál kamennou. Je vysoká 25 metrů, vzhledem dvojče rozhledny na Jedlové a byla otevřena slavnostně přesně o rok později než rozhledna na Jedlové (14. září 1892).", "section_level": 1}, {"title": "Na Šestce.", "content": "V sedle mezi Hvozdem a vrcholem Sokol je v lese samota, kdysi lesovna, v níž se scházeli myslivci z okolí ke sportovní střelbě. Později bylo stavení upraveno jako výletní restaurace, která sloužila po roce 1980 Lidovým milicím. Název Na Šestce měla podle čísla lesnického oddělení.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Z Krompachu je na vrchol 2 km daleko a vede tam z Krompachu i červená turisticky značená cesta. Od Hvozdu pak pokračuje do Petrovic přes zmíněnou samotu Na Šestce. Žlutě značená cesta od Babiččina odpočinku vede na vyhlídkovou plošinu jižního vrcholu. Pohodlný výstup je z německé strany od Hainu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvozd () je výrazný znělcový hřbet (749,3 m) se dvěma vrcholy v Lužických horách na hranicích s Německem. Je pátým nejvyšším vrcholem Lužických hor. Na vrcholu jsou dvě restaurace.", "tgt_summary": "Hochwald (Czech \"Hvozd\") is a mountain on the border of Saxony in southeastern Germany and Bohemia in the Czech Republic. It is at 749.5 meters above sea level, one of the highest in the Lusatian/Zittau ranges, directly on the Czech/German border. It has two peaks, the southern main summit (through which the state border extends), which lies 743.8 meters above sea level, and the north summit, which is 370 meters away. Due to the visually appealing views from the mountain, it has earned the nickname \"Aussichtsturm des Zittauer Gebirges\" (lit. Lookout Tower of the Zittau Mountains).", "id": 256447}
{"src_title": "Chelsea FC", "tgt_title": "Chelsea F.C.", "src_document": [{"title": "Dějiny klubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a první roky.", "content": "Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Henry Augustus \"Gus\" Mears spolu se svým bratrem Josephem atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící zahradu jako základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu ovšem předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Mears prodej sice zvažoval, ale nakonec se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu Fulham FC pro jejich domácí zápasy za nájem 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel finančník Fred W. Parker mu navrhl, aby založil svůj vlastní klub. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil – oficiálním datem založení klubu se tak stal 10. březen 1905. Protože již bylo jméno Fulham FC zabrané, klub si zvolil název podle přilehlého okrsku Metropolitan Borough of Chelsea. Hráči nosili světlé modré dresy, bílé trenýrky a tmavě modré štulpny.  V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a jiných klubů, byla zamítnuta. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti Freda Parkera byla Chelsea nakonec přijata do Druhé divize. Historicky první utkání sehrála 2. září 1905 na hřišti Stockportu County, který prohrála 0:1. První vítězství 1:0 přišlo o týden později proti Blackpoolu, trefil se John Tait \"Jacky\" Robertson. Premiérový ročník se opravdu povedl a Chelsea dlouho bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale kvůli sérii čtyř utkání bez vítězství v posledních čtyřech zápasech se tak nestalo. O rok později již byla snaha úspěšná. V První divizi se Chelsea významněji neprosadila a do začátku první světové války střídala První a Druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstala účast ve finále FA Cupu 1915, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United. K výrazným hráčům tohoto období patřili výstřední brankář William Foulke, útočníci George Hilsdon, Bob Whittingham nebo Jimmy Windridge.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období a první úspěšná éra.", "content": "V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. skotský internacionál Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími úspěchy byly 2× účast v semifinále FA Cupu (1920, 1932) a třetí místo v První divizi v sezóně 1919/1920.  Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký pohár. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost – Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Po příchodu trenéra Teda Drakea se tým začal zlepšovat, až v sezóně 1954/1955 získal poměrně překvapivě titul. Chelsea využila velké vyrovnanosti v horní polovině tabulky sérií deseti utkání bez porážky (včetně sedmi vítězství) a rozhodla o svém prvenství. V následujících letech se díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na titul nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety.  Příchod Tommyho Dochertyho v roce 1961 odstartoval první zlaté období v historii klubu. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Druhé divize, hned v dalším roce vrátila zpět a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues (jak se týmu v té době začalo přezdívat) radovat ze zisku Anglického ligového poháru, dařilo i v FA Cupu (dvakrát semifinále, stejně tak finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné) a následně triumf v Poháru Vítězů Pohárů proti Realu Madrid. Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti.", "section_level": 2}, {"title": "Na hraně zániku, reinkarnace a stabilizace.", "content": "Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand na Stamford Bridge odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž. Na začátku osmdesátých let to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symbolickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila pátá. Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniklé Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu 1994, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0.", "section_level": 2}, {"title": "Premier League a druhá úspěšná éra.", "content": "Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako byli Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm později převzal trenérskou funkci. „Blues“ pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v sezóně 1998/1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo jinde: vítězství v Community Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997 a 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů pohárů (1× semifinále) a Superpoháru. To už byl trenérem Gianluca Vialli a oporami týmu Ed De Goey, Franck Leboeuf, Marcel Desailly, Dennis Wise nebo Gianfranco Zola. Nicméně náročný majitel klubu Ken Bates požadoval ligový titul, účast v evropských pohárech a tím pádem vysoký finanční zisk, který potřeboval na nákladnou rekonstrukci stadionu Stamford Bridge. Po neúspěšné sezóně 1999/2000 byl trenér Vialli vyhozen a přišel Claudio Ranieri. Z počátku dostával Ranieri nové hráčské posily za vysoké částky, ale výrazný úspěch nepřicházel. Postupem času finance vysychaly a hovořilo se o vysokých dluzích a rozprodání hráčů základní jedenáctky. V červnu 2003 prodal Ken Bates svůj většinový podíl v klubu překvapivě za 60 milionů liber ruskému (od roku 2018 rusko-izraelskému) miliardářovi Romanovi Abramovičovi. Tím nastala zatím nejúspěšnější doba v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Romana Abramoviče.", "content": "V sezóně 2004/05 vyhrál klub Premier League a Carling Cup, v následující sezóně obhájil ligový triumf. V sezóně 2006/07 sice potřetí v řadě titul anglického šampiona Chelsea nezískala, ale i tak lze označit tuto sezónu za úspěšnou: v Premier League obsadila 2. místo za vítězným Manchesterem United, vyhrála FA Cup i Carling Cup a dostala se do semifinále Ligy mistrů UEFA, kde ji na penalty vyřadil Liverpool FC. Na začátku sezóny 2007/08 odešel po dlouhodobých neshodách s majitelem klubu Abramovičem portugalský trenér José Mourinho, pod jehož vedením Chelsea během tří let získala dva ligové tituly a tři poháry. Nahradil jej izraelský trenér Avram Grant, dosavadní fotbalový ředitel klubu a Abramovičův osobní přítel. Ten ale klub opustil po prohraném finálovém utkání Champions League s Manchestrem United v Moskvě a kormidlo Chelsea po něm převzal po Euru 2008 Brazilec Luiz Felipe Scolari, který do Chelsea přivedl jednoho ze svých oblíbenců z portugalské reprezentace (kterou předtím trénoval), záložníka Deca z Barcelony. I ten však zanedlouho po svém příchodu, po málo úspěšném působení, u klubu skončil. Chelsea FC poté do konce sezóny 2008/09 vedl jako hlavní trenér Nizozemec Guus Hiddink, tehdy také trenér ruské reprezentace, který ještě dokázal vyhrát Anglický pohár. V sezonách 2009/2010 a 2010/2011 vedl tým Chelsea Carlo Ancelotti, který přišel z AC Milán, a hned ve své první sezoně vyhrál Premier League, Anglický pohár a Community Shield. Po něm byl trenérem Chelsea poměrně krátce André Villas-Boas, který skončil své působení v březnu 2012, kdy se zdálo, že sezóna 2011/2012 skončí neúspěšně.  Za této situace přišel pod vedením nového prozatímního hlavního trenéra, Itala Roberta Di Mattea, velký obrat a postup až do finále Champions League. To skončilo největším úspěchem v historii FC Chelsea – vítězstvím proti FC Bayern Mnichov dne 19. května 2012 v Mnichově. Utkání sice skončilo nerozhodně 1:1 po prodloužení, avšak penaltový rozstřel vyhrála Chelsea 4:3. Velkou zásluhu na tomto triumfu měli brankář Petr Čech (mj. zneškodnil Arjenu Robbenovi pokutový kop na začátku prodloužení a v závěrečném rozstřelu další dva) a útočník Didier Drogba (vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 krátce před koncem řádné hrací doby a proměnil rozhodující pokutový kop v závěrečném penaltovém rozstřelu).  Toto vítězství také znamená, že se Chelsea kvalifikovala do ročníku 2012/2013 Ligy mistrů přímo, i když skončila v Premier League až na šesté příčce. Jako obhájce trofeje tak překazila případnou účast v Lize mistrů svému londýnskému rivalovi Tottenhamu Hotspur, jenž skončil v Premier League na čtvrtém místě (Tottenham by hrál předkolo Ligy mistrů, kvůli triumfu Chelsea v LM byl přeřazen do základní části Evropské ligy, neboť v LM se mohou představit maximálně 4 celky z anglické nejvyšší soutěže). Obdobná situace nastala v sezóně LM 2005/2006, kdy obhájce trofeje Liverpool FC skončil v domácí lize pátý. Liverpool tehdy dostal výjimku od UEFA a byl zařazen do prvního předkola LM, odkud si zajistil postup do skupinové fáze soutěže (tam se představily celkem 4 anglické týmy – Liverpool, Chelsea, Manchester United a Arsenal, pátý anglický tým Everton FC vypadl ve třetím předkole se španělským Villarrealem).  Roberto di Matteo byl jmenován trenérem Chelsea, ale už v listopadu 2012 byl nahrazen Rafaelem Benítezem, ten však jako bývalý trenér Liverpoolu neměl u fanoušků velkou oblibu, někteří stále volali po jeho odvolání. Po konci sezóny 2012/2013 se Chelsea jako staronový kouč ujal José Mourinho.  V sezóně 2013/14 nezískala Chelsea žádnou trofej. V Capital One Cupu překvapivě vypadla ve čtvrtfinále se Sunderlandem (prohra 1:2). V FA Cupu v osmifinále s Manchesterem City. V Lize mistrů skončila v semifinále proti Atléticu Madrid (dvojzápas 0:0 a 1:3). V Premier League skončili The Blues třetí se 4bodovou ztrátou na výherce soutěže Manchester City. Podle slov Josého Mourinha musel tým vyzrát a trofeje by měly přijít v sezóně 2014/15.  V sezóně 2014/15 se jeho slova potvrdila a Chelsea vyhrála jak Premier League, tak Ligový pohár. V Premier League vytvořila nový rekord v počtu dnů strávených na 1. pozici – 274. V Lize mistrů vypadla v osmi finále proti Paris Saint-Germain (1:1, 2:2). Z FA Cupu jí vyřadil ve 4. kole Bradford po prohře 2:4.  V sezóně 2015/16 ovšem Chelsea začala prohrávat, propadla se k sestupovým příčkám a vypadla z Ligového poháru na penalty proti Stoke City. Přesto se Chelsea podařilo postoupit do osmi finále Ligy Mistrů z prvního místa se 13 body. 17. 12. 2015, v době kdy se klub nacházel na 16. místě v ligové tabulce, Chelsea propustila José Mourinha. S tímto rozhodnutím nesouhlasila většina fanoušků, kteří v dalším domácím zápase proti Sunderlandu zpívali Mourinhovo jméno, vyvěšovali transparenty a bučeli na některé hráče. Chelsea poté po zápase převzal do konce sezóny Guus Hiddink. Pod taktovkou Guuse Hiddinka Chelsea stoupla tabulkou a sezónu zakončila na desátém místě s 50 body. Z FA Cupu Chelsea vypadla ve čtvrtfinále po prohře 0:2 s Evertonem a z Ligy mistrů UEFA byla vyřazena taktéž ve čtvrtfinále po domácí i venkovní prohře 1:2 s francouzským Paris Saint-Germain. Tento neúspěch v Lize mistrů a v domácí lize znamená, že Chelsea nebude v sezóně 2016/17 hrát evropské poháry.  Již v dubnu Chelsea angažovala italského trenéra Antonia Conteho, se kterým podepsala tříletý kontrakt. Conte, v té době trenér italské reprezentace, se k týmu připojil v červenci po skončení mistrovství Evropy ve Francii. V létě do Chelsea přestoupil z mistrovského Leicesteru City N'Golo Kanté, z Olympique de Marseille byl koupen Michy Batshuayi a z PSG se vrátil David Luiz. Chelsea pod Contem začala ligu vítězně, když porazila West Ham, Watford a Burnley. Po remíze se Swansea ovšem následovaly prohry s Liverpoolem a městským rivalem Arsenalem. Po těchto prohrách Conte změnil sestavu na 3-4-3 a začala vítězná série, která k 31. prosinci činila 13 vyhraných zápasů za sebou. Tím Chelsea vyrovnala rekord počtu výher v řadě, který do té doby držel Arsenal. Tato série byla začátkem ledna utnuta Tottenhamem venkovní prohrou 0:2, Chelsea již ale první místo neupustila.  Obranu \"Blues\" výrazně doplňoval nový záložník N'Golo Kanté, nakonec zvolený hráčem sezóny. Vyrovnané výkony podával krajní obránce César Azpilicueta. Změna rozestavení prospěla útočné hvězdě Edenu Hazardovi, v průběhu podzimu to však byl hrotový útočník Diego Costa, kdo táhl \"Blues\". Ve 25. sezóně Premier League se tak chopila svého pátého mistrovského titulu Chelsea. Trenér sezóny Antonio Conte triumfoval v soutěži, kde nově působila též další velká trenérská jména jako José Mourinho (Manchester United), Pep Guardiola (Manchester City), Arsène Wenger (Arsenal) nebo Jürgen Klopp (Liverpool).  Cesta za obhajobou započala domácí porážkou 2:3 s Burnley, při které Chelsea dohrávala bez vyloučené dvojice Cahilla a Fàbregase. To \"Blues\" odčinili ve Wembley venku proti Tottenhamu výhrou 2:1. Nové posily jako Tiémoué Bakayoko a Álvaro Morata nenabraly formu a nenahradily tak odchozí Nemanju Matiće a Diega Costu. Na přelomu roku Chelsea nestačila na Bournemouth (0:3) a také Watford (1:4). Období mezi koncem ledna a začátkem dubna přineslo pět porážek v sedmi zápasech Premier League. V závěrečném 38. kole se porážkou 0:3 v Newcastlu zpečetilo umístění na pátém místě a Chelsea si tak měla minimálně rok dát od Ligy mistrů pauzu. V Ligovém poháru nestačila na Arsenal, ale vynahradila si to vítězstvím ve finále FA Cupu nad Manchesterem United. I zásluhou výhry na hřišti Atlética ve skupiny Ligy mistrů postoupila Chelsea ze druhého místa za prvním AS Řím. V osmifinále ale nestačila na Barcelonu. Mezi nejlepší hráče \"Blues\" patřil Eden Hazard (12 gólů v Premier League) a Willian.  Do sezóny 2018/19 zamířila Chelsea pod vedením italského trenéra Maurizia Sarriho, který si s sebou z Neapole přivedl záložníka Jorginha. Na úvod se tým utkal s Manchesterem City o Community Shield (anglický superpohár), ale 0:2 prohrál. Zdařilý začátek ligy se nesl na 12 zápasech bez porážky, ale tato série našla svůj konec (1:3) na stadionu Tottenhamu. O několik kol později uštědřila Chelsea porážku 2:0 Manchesteru City a oplatila jim vlastní srpnovou porážku. Server 90.min popsal ligovou sezónu jako jízdu na horské dráze. Začátkem nového roku prohrála Chelsea venku s Arsenalem (0:2), Bournemouthem (0:4) a Manchesterem City (0:6) a mezitím vyzrála na Huddersfield (5:0). Sarriho svěřenci se probojovávali Ligovým pohárem (Carabao Cup) a postupně přehráli pozdějšího vítěze Ligy mistrů Liverpool, Derby County vedené Frankem Lampardem, Bournemouth a pozdějšího finalistu Ligy mistrů Tottenham. Ve finále proti Manchesteru City ale v penaltovém rozstřelu neuspěli. V konečné tabulce si Chelsea zajistila třetí místo a po roční pauze se tak měla opět ukázat Lize mistrů. Nakonec získala trofej – ve finále Evropské ligy v Baku porazila 4:1 Arsenal. Mužstvo táhl zejména Eden Hazard, pro něhož to byla poslední sezóna v klubu, odešel totiž do Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Známí hráči.", "content": "Známí hráči, kteří působí nebo působili v Chelsea FC:", "section_level": 1}, {"title": "Významní trenéři.", "content": "Zde jsou trenéři, kteří vyhráli alespoň jednu trofej, když vedli tým Chelsea:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Hymna.", "content": "Hymnou příznivců Chelsea je píseň \"Blue Is The Colour\" (narážka na modré dresy týmu), kterou napsali v roce 1972 Daniel Boone a Rod McQueen. Nazpívali ji tehdejší hráči klubu. Do českých zemí skladbu uvedl František Ringo Čech pod názvem \"Zelená je tráva\", v osmdesátých letech ji používala Československá televize jako znělku fotbalových přenosů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chelsea FC (celým názvem: Chelsea Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí v londýnské jihozápadní čtvrti Fulham. Založen byl 10. března roku 1905. Od sezóny 1992/93 působí v Premier League (nejvyšší fotbalová soutěž v Anglii). Klubové barvy jsou modrá a bílá.", "tgt_summary": "Chelsea Football Club are an English professional football club based in Fulham, London. Founded in 1905, they compete in the Premier League, the top division of English football. Chelsea are among England's most successful clubs having won over thirty competitive honours, including six league titles and six European trophies. Their home ground is Stamford Bridge.", "id": 1505984}
{"src_title": "Evoluce člověka", "tgt_title": "Human evolution", "src_document": [{"title": "Dějiny studia.", "content": "Snahy poznat vlastní původ je možné předpokládat již v pravěku, neboť představy o vzniku člověka jsou součástí nejstarších mýtů. Počátky moderního vědeckého studia je však možné datovat až do 18. století.  Již Carl Linné postavil člověka pod druhovým označením Homo sapiens do blízkosti moderních lidoopů. V jeho monumentálním díle ovšem nešlo o blízkost danou vývojem, ale morfologickou podobností. Zásadním impulsem k hledání lidských předků se staly práce o evoluci, které vydali Jean Baptiste Lamarck, Alfred Russel Wallace a Charles Darwin v 19. století. O společném předku lidoopů a lidí poprvé otevřeně napsal Thomas Huxley v roce 1863. Tyto myšlenky však zůstávaly ještě dlouho kontroverzní a narážely i v rámci vědecké komunity na hluboce zakořeněné náboženské představy. Ačkoliv již v této době byly známy nálezy vyhynulých zvířat i hominidů, byly všeobecně pokládány za kuriozity a postižené jedince, staré maximálně několik set let, případně za doklady života před biblickou potopou.  Přesto již v roce 1856, tedy tři roky před zveřejněním Darwinovy evoluční teorie, oznámil německý profesor Schaffshausen nález neandrtálského člověka a opatrně jej popsal jako „nižší typ, než kterákoliv ze současně žijících lidských ras“. Ostatní badatelé ovšem objev považovali za ostatky málo inteligentního či přímo tělesně i duševně postiženého člověka.  S postupným přijetím evoluční teorie během druhé poloviny 19. století byly již nalezené ostatky hominidů bez pochybností řazené k předkům moderního člověka. Začalo hledání kolébky lidstva v Evropě, Africe i Asii, zpočátku však bylo silně ovlivněné podvrhem Piltdownské lebky. Mezi nejznámější paleoantropology první poloviny 20. století patří Davidson Black, Eugène Dubois, Raymond Dart nebo manželé Mary a Louis Leakeyovi.  K prvním významnějším objevům došlo v 90. letech 19. století na Jávě (\"Homo erectus\"), protože část odborníků na rozdíl od Darwina hledala kořeny lidstva v Asii. Teprve kolem poloviny 20. století se zájem odborníků upřel na Afriku. Přestože zde první doklady lidských předků zachytil již v roce 1924 Raymond A. Dart (\"Australopithecus africanus\"), většina odborníků tyto nálezy ignorovala.  V 60.–70. letech 20. století došlo k mnoha významným objevům ve východní Africe, kde byly zachyceny ostatky australopitéků i nejstarších lidí (zejm. \"Australopithecus afarensis\"\", Homo habilis\"). Definitivně tak bylo potvrzeno, že kořeny rodu \"Homo\" jsou africké. Zásadní nálezy kosterních ostatků i nejstarších kamenných nástrojů byly učiněny v Olduvajské rokli. Mezi další významné lokality patří Hadar v Etiopii a Laetoli v Tanzanii, které potvrdily v té době ještě nejistou domněnku, že pliocénní homininé již chodili vzpřímeně po dvou končetinách jako moderní lidé. Množství nálezů bylo získáno také v okolí jezera Turkana – na dolním toku řeky Omo na jihu Etiopie a v oblasti Koobi Fora v Keni.  Rychle po sobě následující objevy nejstarších homininů ve východní a střední Africe (\"Sahelanthropus\", \"Orrorin\", \"Ardipithecus\") na přelomu 20. a 21. století poodhalily dosud nejstarší a málo poznané základy lidského rodu. Nálezy druhů \"Sahelanthropus\" a \"Australopithecus bahrelghazali\" ve středoafrickém Čadu přitom ukázaly, že vývoj homininů neprobíhal pouze ve východní a jižní Africe. Také moderní objevy v jihoafrických krasových jeskyních (\"Australopithecus sediba\", \"Homo naledi\") naznačují, že lidská evoluce byla poměrně složitým procesem.  I přes neustálé nové a často překvapující nálezy stále není fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena. Nový impuls v paleoantropologii přinesla moderní genetika a metoda molekulárních hodin. I ta má však svoje omezení, a tak četné otázky dosud zůstávají nezodpovězeny.  Novější data stále častěji ukazují na skutečnost, že evoluce homininů nebyla lineární a nevedla jednoduše od opic a lidoopů k modernímu člověku. Zdá se, že vývojový strom se spíše podobal hustému keři s mnoha slepými větvemi, kde pouze druh \"Homo sapiens\" dosáhl současnosti. Nejpozději v pliocénu však lze sledovat větší množství druhů, které se vyskytovaly současně. Tito vyhynulí hominini přitom často přežívali po mnohem delší dobu než současný \"Homo sapiens\", byli tedy z evolučního hlediska velmi úspěšní.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci rodu Homo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První primáti.", "content": "Již v triasu, zhruba před 220 miliony let, se ze savcovitých plazů (Synapsida) vyvinuli první savci. Byli to velmi drobní a nenápadní tvorové. Nejmenší z nich dosahovali váhy jen asi 2 gramy a ti největší, dlouzí okolo 14 cm, vážili asi 30 gramů. Museli přežít v prostředí, jemuž dominovali velcí plazi, a proto se specializovali na noční život a lov hmyzu. Byli teplokrevní, což jim během chladnějších nocí poskytovalo oproti plazům výhodu a volný prostor k obživě. Měli ale i další zajímavé vlastnosti – několik odlišných typů zubů, tvrdé patro, lebkou dobře chráněný a v poměru k velikosti těla výrazně větší mozek, srst, dobrý sluch a jiné. Aby zvýšili šance na přežití u velmi malých, křehkých mláďat a zamezili tak energeticky náročné potřebě plození velkého množství potomků, přešli od kladení vajec k rození živých mláďat, živených mateřským mlékem.  V paleocénu (před 65–55 miliony let), došlo k obrovskému rozvoji savců a mezi nimi se objevili i první primáti. Pohybovali se nejvíce v korunách stromů a jejich zadní nohy byly proto vybavené typickým silným palcem v opozici k ostatním prstům. Oproti jiným savcům se u nich vyvinul velmi dobrý zrak a oči umístěné vpředu, nikoliv po stranách hlavy. Byli tedy schopní stereoskopického vidění. Rostlinnou stravu dobře zpracovávali díky nově utvářeným stoličkám s velkou třecí plochou. Ti, kteří se i nadále živili hmyzem, měli stoličky ostřejší, s výraznějšími hrbolky. Primáti také rodili menší, ale vyvinutější mláďata, která již nebyla slepá, hluchá a bez srsti. Samice měly většinou pouze jedno mládě a jen jeden pár mléčných žláz.  Tak zvaní vyšší primáti se zhruba před 35 miliony lety, tedy koncem eocénu, rozdělili na dvě hlavní větve. Jižní Ameriku osídlily tak zvané opice Nového světa (Ploskonosí), zatímco v Africe se vyvíjely opice Starého světa (Úzkonosí). Po oddělení Afriky a Jižní Ameriky asi před 25 miliony let se pak obě větve utvářely zcela samostatně. Z úzkonosých opic Starého světa se zhruba ve stejné době oddělila nadčeleď Hominoidi (Hominoidea), do které dnes patří gibonovití a hominidé, včetně člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Miocénní hominoidi.", "content": "Teprve počátkem miocénu (23 až 5 milionů let před současností) se v paleontologickém záznamu objevují první jistí zástupci hominoidů. Toto geologické období lze ovšem označit jako zlatý věk hominoidů, protože během něj došlo k velkému rozvoji celé nadčeledi. Problematiku oddělení od úzkonosých opic (\"Cercopithecoidea\") ztěžuje nedostatek fosilií z období před 23–32 miliony let, špatně dochované ostatky i vzájemná podoba jednotlivých rodů.  Moderní hominoidi jsou uzpůsobeni k životu v korunách stromů tropického deštného lesa, kde již neběhají po všech čtyřech, ale skáčou a ručkují. Mají proto odlišně utvářené končetiny a celý hrudník. Zcela zřetelným znakem současných hominoidů je chybějící ocas, který již nemusí vyvažovat rovnováhu těla v běhu po čtyřech. Typické jsou pro ně i stoličky s pěti hrbolky (tak zvaný \"Y-5\" neboli \"dryopitekový vzor\") a zubní vzorec 2.1.2.3 (2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky). I mozek hominoidů je mnohem rozvinutější než u ostatních savců. Nejstarší hominoidi z časného miocénu však sdíleli jen některé z těchto znaků. Nebyli ještě uzpůsobeni šplhu a brachiaci a pohybovali se ponejvíce po všech čtyřech končetinách. Zuby se už ale blížily podobě chrupu u dnešních lidoopů. Jejich zástupci, představovaní především úspěšnou čeledí Proconsulidae, jsou známí výhradně z Afriky (Keňa, Uganda).  Ve středním miocénu se hominoidi rozšířili také do Evropy a Asie, kde došlo k jejich bouřlivému rozvoji. Naproti tomu doklady z Afriky jsou v této době vzácné. Dříve hojně rozšíření proconsulidé ustupují měnícím se klimatickým podmínkám.  Zhruba před 18–20 miliony let došlo podle analýzy DNA k oddělení gibonů, ovšem jejich předci dosud nebyli identifikováni a všichni uvažovaní kandidáti (např. čeleď Pliopithecidae) byli vždy zamítnuti. Postupně se oddělovaly další evoluční linie, vedoucí k dnešním orangutanům (asi před 13–16 miliony let) a gorilám (před 8–9 miliony let). Stejně jako v případě gibonovitých není zcela jasné, zda tato štěpení proběhla v Africe, Evropě nebo v Asii.  V mladším miocénu se hominoidi rozvíjejí opět spíše v Africe, zatímco v Evropě a ve většině Asie postupně mizí. Dosud není jisté, zda v Africe na počátku středního miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a byli později převrstveni eurasijskými formami nebo zda hlavní vývojová linie směrem k dnešním lidoopům pokračovala nerušeně v Africe, avšak v oblastech, které neměly vhodné podmínky pro fosilizaci. Jednotlivé rody z Afriky, Evropy i Asie se spolu mohly různým způsobem prolínat a v současnosti nelze určit, která z linií vymřela bez potomků a z které vzešli předci moderních hominidů.  Do konce miocénu většina hominoidů vyhynula. Vymírání úspěšné nadčeledi je dáváno do souvislosti s dalším vysušováním a ochlazováním klimatu a ústupem subtropického klimatického pásu blíž k rovníku. Geografické i klimatické změny však na druhou stranu mohly v Africe stimulovat rychlý rozvoj přizpůsobivějších forem, aby se v závěru miocénu objevili první bipední tvorové, směřující ke vzniku rodu Homo.", "section_level": 2}, {"title": "Bipední hominidé.", "content": "Vývojové větve šimpanzů \"(Panina)\" a lidí \"(Hominina)\" se rozdělily zhruba před 6–8 miliony let, doklady počátků lidské linie jsou však zatím vzácné a v jejich poznání převládá nejistota. Výzkumy ale ukazují, že poslední společný předek obou taxonů se moderním šimpanzům příliš nepodobal a že šimpanzi prošli stejně výrazným vývojem jako lidé. Nejsou tudíž jakousi živou fosilií a přesným obrazem našeho předka, ačkoliv poslední společný předek obou větví vypadal jistě více jako lidoop než jako moderní člověk – blížil se mu velikostí mozku a snad se mohl i podobně chovat.  Nejstarší nálezy, které zřejmě již představují zástupce taxonu Hominina nebo tvory velmi blízké, pochází z přelomu miocénu a pliocénu střední a východní Afriky. Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus. Všechny se vyznačují především zkracujícími se špičáky, zanikajícím ostřícím komplexem mezi špičákem a třenovým zubem a také prvními adaptacemi k dvojnohé chůzi. Představují přechod od čtyřnohých lidoopů, žijících ve větvích stromů tropického lesa, k dvojnohým tvorům přizpůsobeným otevřenějšímu, méně zalesněnému prostředí.  Pozůstatky těchto archaických homininů byly objeveny teprve na přelomu 20. a 21. století, takže jsou zatím málo početné a nekompletní. Existuje velké množství otázek ohledně jejich taxonomické a fylogenetické pozice. Odborníci nejsou jednotní ani v tom, zda všechny popsané ostatky vůbec patřily homininům a mnozí z nich jeden nebo více druhů z okruhu lidských předků vylučují.  Problémem je i fakt, že nejsou známí prakticky žádní předchůdci moderních šimpanzů či goril, s nimiž by bylo možné nálezy prvních homininů porovnat. První ostatky archaických šimpanzů, představované pouze třemi zuby, byly zachyceny v roce 2004 u jezera Baringo v Keni, jsou však jen asi 545 000 let staré. Zajímavé je, že pocházejí z prostoru typického pro vývoj člověka, mimo areál výskytu současných šimpanzů.  Všechny popsané druhy časných homininů nesou zcela svébytnou mozaiku primitivních i odvozených znaků. Nemohou být ale navzájem porovnány, protože z každého byly nalezeny odlišné partie kostry. Jedinou částí těla, zastoupenou poměrně hojně u všech druhů, jsou zuby. Ty jsou si vzájemně značně podobné. Byl proto vysloven i názor, že by se mohlo jednat o jediný rod s druhy, které na sebe časově navazují a tvoří anagenetickou linii. S touto představou ovšem velká část odborníků nesouhlasí.  O způsobu života nejstarších homininů lze říci jen velmi málo. Klíčová je schopnost chodit vzpřímeně po dvou končetinách, ačkoliv chůze těchto tvorů se od bipedie člověka ještě podstatným způsobem lišila a není dosud dobře poznaná. Také je třeba mít na paměti, že ne všichni bipední hominidé museli být lidskými předky. S dvojnohou chůzí mohly „experimentovat“ i jiné druhy, které ovšem vymřely bez potomků (např. Oreopithecus).  I přes adaptace k bipedii si první homininé stále uchovávali některé rysy, potřebné pro obratné lezení ve větvích stromů, kde i nadále trávili velké množství času. Přírodovědné analýzy ukazují, že tito tvorové patrně obývali lesní porosty nebo mozaikovitou krajinu s menšími či rozsáhlejšími úseky lesa, v blízkosti vodních toků a jezer. To odporuje staršímu předpokladu, že bipedie vznikla v otevřené bezlesé krajině, když se museli předci člověka vyrovnat s ústupem lesů a šířením savany vlivem měnícího se podnebí na počátku pliocénu.  Dále jsou u všech časných homininů pozorovány změny na chrupu. Předpokládá se, že zmenšování špičáků, které šimpanzím a gorilím samcům slouží zejména k bojům o samice nebo teritorium, dokládá určité změny ve společenském uspořádání s méně dominantní rolí samců. Objevují se však také názory, že redukce zubů může souviset se změnou stravy vlivem klimatických změn – při ústupu lesů s dostatkem měkkého tropického ovoce a tudíž při zvýšené potřebě žvýkání a drcení tužší stravy (hlízy, semena, aj.) velké přečnívající zuby překážely.", "section_level": 2}, {"title": "Australopitéci.", "content": "Australopitékové tvoří značně variabilní skupinu evolučně velmi úspěšných homininů. Obývali po téměř 3 miliony let (v době před 4,2–1,3 miliony let) rozsáhlé oblasti východní, jižní a střední Afriky. Vyskytovali se převážně v tropickém podnebném pásu a jen výjimečně se šířili i do subtropů. Rozeznává se nejméně 9 druhů, přičemž mezi nejznámější a také nejlépe poznané zástupce patří \"Australopithecus afarensis\" z východní Afriky a \"Australopithecus africanus\" z jižní Afriky. Zástupci s extrémně masivní stavbou zubů a čelistí jsou některými badateli vyčleňováni do samostatného rodu \"Paranthropus\". Současníkem a zřejmě blízkým příbuzným australopitéků je také málo poznaný druh hominina – \"Kenyanthropus platyops\".  Australopitékové s největší pravděpodobností patří k vývojové linii moderního člověka. Dosud však nebylo vyřešeno, na který ze známých druhů (pokud vůbec na nějaký) první lidé navazují, s jistotou lze vyloučit jen paranthropy. Zatímco hlava se ještě podobala spíše lidoopům, tělo již neslo početné lidské znaky. V porovnání s moderními lidmi byli australopitékové poměrně malí – s výškou 100–160 cm a hmotností 30–50 kg se podobali spíše dnešním šimpanzům. Značné rozdíly ve velikosti nalézaných ostatků ukazují na celkem výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samci mohli být proti samicím více než o polovinu větší (asi jako u dnešních goril nebo orangutanů). Typický je vcelku malý mozek, jehož objem se pohybuje při horní hranici rozpětí současných lidoopů (v průměru asi 450 cm3). Proto se nepředpokládá, že by duševní schopnosti těchto časných homininů výrazně přesahovaly možnosti šimpanzů, goril nebo orangutanů. K dalším charakteristickým znakům australopitéků patří i masivní stavba čelistí, zubů a navazujících částí obličeje. Utváření lebky a nápadné úpony odpovídají velmi silným žvýkacím svalům.  Páteř, pánev i stavba nohou odpovídají běžně používané vzpřímené dvounohé chůzi. Bipedie mohla být v porovnání s moderními lidmi nedokonalá, energeticky náročnější, nevhodná pro přesuny na velké vzdálenosti a nebo ve velké rychlosti. Přesto pro australopitéky mohla být plně dostačující. Patrně ji totiž kombinovali s poměrně častým šplháním v korunách stromů, kde mohli hledat potravu i úkryt před dravci. Svědčí pro to některé přetrvávající znaky, zděděné po předcích – dlouhé svalnaté předloktí, pohyblivá ramena i zápěstí, mírně prohnuté prsty schopné pevného úchopu nebo částečně odtažitelný palec na noze.  Je obtížné spojit rod \"Australopithecus\" s konkrétním biotopem, protože s přibývajícími nálezy je neustále potvrzována značná ekologická tolerance rodu a schopnost najít obživu v různých typech prostředí od sušší, otevřené savany přes krasové oblasti až po prosvětlené či hustší vlhké lesy, spojované nejčastěji se záplavovým územím řek a jezer. Nové výzkumy tedy příliš nepotvrzují dřívější předpoklady o výhradním sepětí australopitéků se suchými travnatými pláněmi bez stromů. Naopak se zdá, že přednost dávali spíše zalesněnému prostředí s dostatkem vláhy, odkud však postupně pronikali i do otevřené krajiny.  Také strava byla zřejmě silně variabilní, obměňovaná podle aktuálně dostupných zdrojů. Preferováno mohlo být ovoce a další měkké části rostlin, nahrazované pouze v dobách nedostatku jinými zdroji. K rozvoji robustního žvýkacího aparátu tak mohla spíše než denní rutina přispět jen krátkodobá, ale kriticky významná konzumace méně oblíbených zdrojů v nepříznivých obdobích roku. Tuhá a abrazivní potrava, vyžadující masivní žvýkací aparát, mohla patřit k důležitým záložním zdrojům. Nemusela být nutričně nejvýhodnější ani snadno dostupná, ale byl jí dostatek i v době, kdy běžné složky potravy selhávaly. Za velmi pravděpodobný záložní zdroj jsou často považovány různé podzemní zásobní orgány travin nebo šáchorovitých (hlízy, cibule, oddenky). I přes náznaky zájmu o živočišné zdroje zůstávali australopitékové převážně (zřejmě ne výhradně) býložraví. Vzhledem k potravním zvyklostem moderních lidoopů i lidí lze ovšem předpokládat příležitostnou konzumaci hmyzu (zejména termitů), drobných obratlovců nebo vajec. V rozporu s dřívějšími představami se nepředpokládá aktivní lov větších savců.  Na základě znalostí nástrojové činnosti moderních lidoopů, ale i jiných druhů zvířat (vydry, makakové) se všeobecně předpokládá, že také australopitékové mohli využívat jednoduché nástroje – větve, klacíky nebo neupravené valouny. Takové chování lze však jen obtížně doložit, protože případné nástroje prakticky nelze rozeznat.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Homo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znaky.", "content": "Příslušníci rodu Homo se od australopitéka odlišují těmito znaky:", "section_level": 2}, {"title": "Teorie vzniku.", "content": "Existují dvě teorie vzniku rodu Homo, ve kterých je klimatická změna impulsem evoluce, ale tato teorie je také zpochybňována:", "section_level": 2}, {"title": "Vodní opice.", "content": "Proti těmto dvěma \"klasickým\" teoriím stojí teorie \"vodních opů\", jež je oficiální akademickou obcí již desítky let popírána, ovšem konečně začíná být přijímána. Podle ní začal člověk chodit po dvou ne při přechodu do savan, aby snad viděl přes vysokou trávu, ale přechodem ze suchého lesa přímo do vody. I ostatní dnešní opi mohou chodit po zadních, činí tak výhradně, zato vždy, při překonávání vody. Tím u člověka došlo zároveň ke dvěma změnám: Dokonce se u člověka již projevily i další adaptace na vodní prostředí, jako by jeho evoluce prošla vodním obdobím podobně jako např. u slona.", "section_level": 3}, {"title": "Další teorie.", "content": "Dále je například uvažován vliv využití ohně. Jistou roli mohla hrát potřeba více pečovat o potomky. Kosmické záření z nedaleké supernovy mohlo ovlivnit prostředí a tak i vývoj člověka.", "section_level": 3}, {"title": "Členění.", "content": "Členění je spíše výčtem nálezů než nějakým objektivním způsobem kvantifikovaná hranice. Proto by bylo třeba zavést definice než se spoléhat na historické členění nálezů.  Časné formy rodu \"Homo\" lze jen obtížně odlišit od mladších zástupců australopitéků, oba rody navíc žily déle než 1 milion let (v době před 2,8–1,3 miliony let) souběžně vedle sebe.", "section_level": 2}, {"title": "Zástupci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Homo habilis.", "content": "Žil asi před 2,4–1,5 milióny let, byl asi 130 cm vysoký, vážil 30–42 kg. Vyvinul se v jižní a východní Africe v pozdním pliocénu a raném pleistocénu. Lebka byla zaoblenější než u australopithéka, čelo ploché, měl mohutné nadočnicové valy (hlavně u mužů); bradový výběžek nebyl vytvořen. Tradičně se předpokládá, že se mezi 2,5–2 milióny let vyčlenil z australopithéka. Podle posledních nálezů však žil zhruba ve stejné době. A byl učiněn i nález, kde se na jednom místě nachází \"Australophitecus\", \"Homo habilis\" a \"Homo erectus\" (Olduvajská jeskyně ve východní Africe). Má menší stoličky a větší mozek než australopithék. Průměrná kapacita mozkovny činila 641 cm. Měl vzpřímenou postavu a byl dobře přizpůsoben k pohybu po dvou končetinách. Vyráběl nástroje z kamene a možná ze zvířecích kostí.", "section_level": 3}, {"title": "Homo ergaster.", "content": "Žil od 1,9 do 1,4 miliónů let před dneškem, je označován také jako Homo erectus ergaster. Vytvořil pěstní klín (-> později nahrazen bambusem). Má již tělo bez ochlupení, objevují se potní žlázy kvůli chlazení organismu. Objevovaly se u něj počátky řeči. Zabýval se lovem menších zvířat a sběrem. Jeho mozek vážil už okolo 1 kg. Stopařství. Šířil se z Afriky dále do Evropy a Asie.", "section_level": 3}, {"title": "Homo erectus.", "content": "Žil před 1 900 000–100 000 lety. Rozšířil se do Asie před více než 1 800 000 let. V raném pleistocénu (před 1,5–1 milióny let) vyspěl Homo habilis a začal vyrábět komplikovanější kamenné nástroje; tyto a jiné odlišnosti jsou pro antropology dostatečné, aby druh klasifikovali jako nový – Homo erectus. Jeho slavným příkladem je tzv. pekingský člověk (Homo erectus pekinensis); jiné pozůstatky byly nalezeny v Asii (význačná je Indonésie), Africe a Evropě. Mnozí paleoantropologové nyní používají termín Homo ergaster pro neasijské členy této skupiny a rezervují název Homo erectus pouze pro fosílie nalezené v Asii. Toto tvrzení podkládají drobnými rozdíly ve stavbě kostry a zubů, které Homo erectus trochu odlišují od Homo ergaster. Hlava člověka vzpřímeného byla předkloněná, obličej byl mohutný, hrubě modelovaný s malým širokým nosem a se silnými vystouplými čelistmi. Čelo bylo nízké, nazad ubíhající, nadočnicové oblouky byly nadměrně vyvinuty. Čelisti byly silné, spodní čelist byla bez brady. Měl mírně klenutou mozkovnu, kapacita lebeční se pohybovala v rozmezí 750–1 250 cm. Podle tvaru nalezené stehenní kosti byla jeho postava vzpřímená a dosahovala výšky 165–170 cm. Nicméně nálezy nástrojů v Číně naznačují, že člověk opustil Afriku před více než 2 milióny let.", "section_level": 3}, {"title": "Člověk pekingský (Homo erectus pekinensis).", "content": "Obýval Severočínskou nížinu, naleziště pozůstatků se nachází 44 km jihozápadně od Pekingu – u vesnice Čou-kchou-tien ve vápencových kopcích s mnoha jeskyněmi. Jedna zvlášť velká jeskyně dosahovala původně rozlohy srovnatelné s fotbalovým hřištěm (150 m × 45 m a v jednom místě 36,6 m na výšku). Na severovýchodě měla jeskyně malý vchod. Tuto jeskyni poprvé osídlil lidský rod zhruba před 400 000 lety a osídlení trvalo bez přerušení 200 000 let, až do doby, než byla jeskyně téměř úplně zaplněna odpadky. Toto sídliště pekingského člověka je zapsáno na seznamu památek UNESCO.  V roce 1921 byl jeden zub z této lokality identifikován jako zub primitivního předchůdce člověka. První lebka byla nalezena v roce 1929. Pečlivé vykopávky z let 1921–1937, obnovené roku 1959, dosud odkryly přes sto tisíc kamenných nástrojů, přes stovku zubů, čtrnáct lebek a mnoho dalších kostí celkem asi ze čtyřiceti jedinců druhu Homo erectus, velmi podobného jiným raným formám lidského rodu objeveným na Jávě (1891), v Evropě, na Předním východě a v Africe.  Byli to lidé malého vzrůstu. Pekingský muž měřil na výšku necelých 1,6 metru, pekingská žena kolem 1,4 metru. Měli silné lebeční kosti a ustupující brady, avšak kapacita jejich mozku byla 850–1 300 cm (proti 775–900 cm člověka z Jávy a 1 350 cm raného Homo sapiens). Byli to lovci, rybáři a sběrači a používali oheň; osvětlovali jím jeskyni a upravovali na něm maso – ze sedmdesáti procent se jednalo o vysokou zvěř, v obydlí pekingského člověka však byly nalezeny také kosti levharta, medvěda, šavlozubého tygra, hyeny, slona, nosorožce, velblouda, vodního buvola, divokého prasete a koně. V jeskyni nebyly nalezeny žádné hroby ani kompletní kostry, avšak některé lebky byly proražené, z čehož se usuzuje, že pekingský člověk byl částečný kanibal, nebo alespoň lovec lebek, který si pochutnával na mozku svých obětí. To vše dohromady znamená, jak říká K. C. Chang (1986), že nález pekingského člověka je „obrovským úlovkem paleoantropologie“.", "section_level": 4}, {"title": "Homo heidelbergensis.", "content": "Heidelberský člověk žil před 80–300 tisíci lety, je označován také jako Homo sapiens heidelbergensis a Homo sapiens paleohungaricus. Měl tzv. maurskou čelist. Kapacita mozkovny dosahovala 1 200 cm. Jako první osídlil Evropu, nálezy pocházejí z Německa a Maďarska (Vértesszőlős).", "section_level": 3}, {"title": "Homo neanderthalensis.", "content": "Poslední společný předek neandertálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety. Protoneandrtálci (před 150 000–120 000 lety) a klasičtí neandrtálci (před 100 000–40 000 lety) měli robustní kostru a byli 160 cm vysocí. První zbytky byly objeveny v r. 1856 ve Feldhofské jeskyni v Neanderově údolí řeky Düssel, východně od Düsseldorfu v Německu; nejvýznamnějšími nalezišti v České republice a na Slovensku jsou Gánovce u Popradu, Šipka u Štramberka a Moravský kras. První nálezy byly původně popsány jako Homo neanderthalensis King, 1864. Jde o vyhynulou či asimilovanou vývojovou větev. Vědci dodnes nedokázali přesněji určit důvod vymizení této větve. Člověk neandrtálský žil v období před 250–30 tisíci lety, je označován také jako Homo sapiens neanderthalensis. Vedou se spory, zda tvoří „neandrtálec“ samostatný druh, nebo jestli se jedná o poddruh Homo sapiens. Genetické analýzy prokázaly, že docházelo ke křížení mezi zástupci moderního člověka a neandertálci. V genomu jedinců neafrických populací člověka jsou obsažena cca 2 procenta neandertálských genů, v celkovém genofondu lidstva bylo zjištěno zatím asi 20 procent neandertálského genomu přičemž další výzkum naznačuje, že by ho mohlo být až 40%. To však nemusí znamenat žádné rozsáhlejší křížení, dle vyjádření vědců stačí k takovému zastoupení genů pouhých 300 jednotlivých aktů vedoucích k životaschpnému potomstvu. Nicméně, dle nových výzkumů je jisté, že neandrtálci a člověk moderního typu spolu koexistovali více než 5000 let a pravděpodobně u těchto dvou druhů docházelo ke kontaktům jak kulturním a společenským tak i fyzickým (tedy mísení druhů).", "section_level": 3}, {"title": "Denisované.", "content": "Z molekulárních analýz vyplývá, že se před asi 500 000 lety od vývojové linie vedoucí k modernímu člověku nejprve oddělila větev, zahrnující denisovany a neandertálce, ze které se později denisované oddělili, ale přesto docházelo ke křížení denisovanů a neandrtálců ještě v době před 80 000 lety. Ke křížení s moderními lidmi docházelo ještě před 15 000 lety.", "section_level": 3}, {"title": "Neznámý druh.", "content": "Podle analýz DNA člověka existoval minimálně další předek, se kterým se moderní člověk křížil, ale pro který nebyly nalezeny pozůstatky. Oddělil se od linie člověka před více než půl milionem let. Pocházel z Asie a Oceánie. Takových linií identifikovaných pouze genetickou analýzou současné populace mohlo být více.", "section_level": 3}, {"title": "Homo floresiensis.", "content": "Obýval ostrov Flores v dnešní Indonésii před 95 000–12 000 lety a byl v průměru asi 110 cm vysoký. Jeho evoluce je nejistá, předpokládá se původ z lokální populace Homo erectus nebo ještě dřívějších hominidů (Homo habilis či georgicus)", "section_level": 3}, {"title": "Homo sapiens.", "content": "Jeden typ tohoto člověka (se širokým obličejem) se nazývá kromaňonec podle naleziště Cro-Magnon ve Francii. Na území České republiky se nachází řada nalezišť: Předmostí v Přerově, Dolní Věstonice, Pavlov, Brno, Koněprusy, Mladeč aj.  Druh Homo sapiens žije od období před 800 000 lety dodnes. Mezi obdobím před 400 000 lety a druhou meziledovou dobou, asi před 250 000 lety, se zvětšovala jeho lebka a energetická náročnost mozku. Vyvinulo se lepší zpracovávání kamenných nástrojů, což dokládá změnu z Homo erectus na Homo sapiens. Důkazy dokládají migraci Homo erectus z Afriky a následnou transformaci Homo erectus na Homo sapiens v Africe (jinde důkazy chybějí). Následující migrace (expanze, kterou záhájilo klimatické zlepšení následující Eemský interglaciál) v rámci Afriky a ven z ní nahradila dříve rozšířený druh Homo erectus. Ovšem Homo sapiens byl v Evropě již před více než 200 tisíci let. O tom svědčí nález v jeskyni Apidima (na Peloponésu). V současnosti nejsou žádné další důkazy o různém vývoji Homo sapiens na různých místech světa, a tak je tato oblast častým debatním tématem v oblasti paleoantropologie. V Asii dochází ke křížení s původními formami člověka. Do Evropy se Homo sapiens rozšířil v několika vlnách a to nejen z jihovýchodu, ale také z jihozápadu (přes dnešní Španělsko). Charakteristickým znakem člověka je domestikace, kterou pravděpodobně člověk působil sám na sebe, a jejíž rysy ale nejsou patrné na neandrtálcích a denisovanech.", "section_level": 3}], "src_summary": "Evoluce člověka (antropogeneze), tedy proces, který podle evoluční teorie vedl ke vzniku druhu Homo sapiens, se odehrál během dlouhého období kenozoika. Na jeho studiu se v současnosti podílí velké množství vědních oborů – vedle paleoantropologie je to například primatologie, geologie (stratigrafie), klimatologie nebo embryologie. V poznání mladších fází antropogeneze pomáhá také archeologie; velký posun v novější době umožnil rozvoj genetiky.", "tgt_summary": "Human evolution is the evolutionary process that led to the emergence of anatomically modern humans, beginning with the evolutionary history of primates—in particular genus \"Homo\"—and leading to the emergence of \"Homo sapiens\" as a distinct species of the hominid family, the great apes. This process involved the gradual development of traits such as human bipedalism and language, as well as interbreeding with other hominins, which indicate that human evolution was not linear but a web.", "id": 691280}
{"src_title": "Tomojuki Jamašita", "tgt_title": "Tomoyuki Yamashita", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 8. listopadu 1885 ve vesnici Osugi (dnes město Ótojo) na ostrově Šikoku. Jeho otec, vesnický lékař, ho původně chtěl nechat studovat medicínu, ale nakonec se rozhodl poslat ho na vojenskou akademii v Hirošimě. Zde studoval v letech 1900 až 1908 a ukončil ji s vyznamenáním. Poté byl přidělen k 11. pěchotnímu pluku. V roce 1916 absolvoval štábní akademii s hodností kapitán.  V letech 1919 až 1921 byl v hodnosti podplukovník vojenským přidělencem ve Švýcarsku a ve Vídni. Po návratu do Japonska sloužil ve vrchním velení japonské armády. V letech 1926 až 1929 sloužil opět jako vojenský přidělenec ve Vídni v hodnosti generálmajor. Po návratu z Evropy se stal velitelem 3. gardového pluku v Tokiu. Roku 1938 byl, již v hodnosti generálporučíka, převelen do Číny, kde se ujal velení 4. divize.  První polovinu roku 1941 byl vedoucím vojenské mise ve Třetí říši. Zde se setkal s Hitlerem a Mussolinim. 6. listopadu byl Jamašita jmenován velitelem 25. armády, se kterou provedl 8. prosince invazi do Malajsie a Thajska. 15. února 1942 se mu podařilo dobýt Singapur. Tato vítězství mu vynesla přezdívku \"Malajský tygr\". 17. července se ujal velení 1. pozemní armády v Mandžusku (oblast dnešní severovýchodní Číny).  10. října roku 1944 získal velení 14. oblastní armády, se kterou měl za úkol udržet Filipíny. Deset dnů po jeho příjezdu se vylodily americké síly, které nebyl schopen zastavit. Proto ustoupil do hor a vedl vyčerpávající přepadové a zdržovací akce, kterými na sebe vázal početné nepřátelské síly až do konce války (viz Boj o Filipíny (1944–1945)).  Američané jej po skončení bojů zatkli, obvinili z odpovědnosti za válečné zločiny spáchané japonskou armádou v Manile po vylodění spojenců, odsoudili jej a 23. února 1946 v Manile pověsili. Rozsudek smrti podepsal americký generál Douglas MacArthur.  Legitimita tohoto rozsudku je velice sporná, velká část historiků, vojáků i právníků jej hodnotí jako akt svévolné msty vykonaný na poraženém nepříteli. Válečné zločiny, za které byl Jamašita odsouzen, totiž nikdy nenařídil ani neschválil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomojuki Jamašita (: 山下 奉文, \"Jamašita Tomojuki\"; 8. listopadu 1885 – 23. února 1946) byl japonský generál, který se proslavil především za druhé světové války.", "tgt_summary": "Yamashita was assigned to defend the Philippines from the advancing Allied forces later in the war, and while unable to prevent the Allied advance, he was able to hold on to part of Luzon until after the formal Surrender of Japan in August 1945.", "id": 602777}
{"src_title": "Kopidlo", "tgt_title": "Kopidlo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle V. Kočky byla ves Kopidlo postoupena roku 1181 pravděpodobně jako doživotní výsluha Vitoňovi z Kopidla. Po jeho smrti se opět stala zbožím panovníka a roku 1183 ji kníže Bedřich daroval cisterciáckému klášteru v Plasích. Za husitských válek byla ves zničena a přilehlá pole byla až do začátku 18. století pronajímána sedlákům z Lednice.  Významný opat Evžen Tyttl nechal postavit na místě staré vsi v letech 1706–10 šestnáct chalup, novými osadníky se stali: Ondřej Sebránek, Jiří Jakeš, Jakub Sinkule, Ondřej Sinkule, Jiří Bouda, Jiří Rob, Bernard Zeman, Jiří Štrunc, Václav Půta, Matěj Hacha, Jiří Včala, Matěj Kotas, Martin Knedlhans, Jan Včala, Jiří Drahý a Matěj Vodvářka. Klášter držel ves až do svého zrušení Josefem II. v roce 1785, kdy celé klášterní panství přešlo do správy náboženského fondu, od kterého jej v roce 1826 koupil kníže Metternich. Po zrušení patrimoniální správy ves patřila k obci Kočín, od 60. let 20. století je Kopidlo samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Dispozice vsi stále zachovává původní založení. Obvod rozlehlé návsi i komunikace jsou obklopeny množstvím dochovaných lidových staveb, ze kterých vynikají roubené domy č. 2, 18, 31, 32, 34 a 35. Ve dvoře usedlosti č. 33 je patrový roubený špýchar s pavláčkou. U křižovatky silnic na Výrov a Lednici stojí čtyřboká zděná kaple z konce 18. století s reliéfem Jana Husa, v interiéru barokní pieta.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Kopidlo sousedí s Výrovem na severu, Lednicí na východě, Kočínem na jihovýchodě a Babinou na západě. Kopidlo tvoří severozápadní roh území přírodního parku Rohatiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopidlo je vesnice a obec asi 4 km jihozápadně od Kralovic ve východní části okresu Plzeň-sever. Žije zde obyvatel. Rozloha obce je 272 ha a PSČ všech adres ve vsi je 331 41. Ves je součástí Mikroregionu Dolní Střela. Vsí protéká Kopidelský potok.", "tgt_summary": "Kopidlo is a village and municipality (\"obec\") in Plzeň-North District in the Plzeň Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 126 (as at 3 July 2006).", "id": 350836}
{"src_title": "FC Barcelona", "tgt_title": "FC Barcelona", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Football Club Barcelona založil v roce 1899 Joan (Hans) Gamper. Gamper se do Barcelony přestěhoval kvůli svým podnikatelským aktivitám v roce 1898, kdy mu bylo 21 let. Švýcarský podnikatel zvolil za klubové barvy červenou a modrou, inspirován svým oblíbeným švýcarským fotbalovým klubem FC Basel 1893. Dalšími spoluzakladateli byli Walter (Gualteri) Wild, Lluis d’Ossó, přítomni byli také Bartomeu Terrados, Otto Kunzle, Otto Maier, Enric Ducal, Pere Cabot, Josep Llobet, John Parsons a William Parsons. Walter Wild, rodák z Anglie se stal prvním prezidentem klubu. V kombinaci s jeho hráčskými schopnostmi ho můžeme považovat za první klubovou legendu. První dres klubu byl napůl sešitý z barev purpurové a modré. Trenýrky byly bílé.  Na počátku existence používala Barcelona jako svůj znak oficiální městský znak Barcelony, aby demonstrovala své spojení s městem. V roce 1910 usoudilo vedení, že klub potřebuje vlastní znak, a vypsalo výběrovou soutěž. Tu vyhrálo logo anonymního přispěvatele, které se s malými úpravami zachovalo dodnes (viz kapitolu Znak). Historicky první utkání sehrála FC Barcelona proti skupině anglických přistěhovalců, prohrála 1:0. Roku 1909 získal klub první oficiální hřiště s kapacitou 6000 diváků. V počáteční éře vyhrál klub několikrát katalánský pohár (první v roce 1901) a čtyřikrát dokázal zvítězit ve španělském mistrovství. První trofej získal roku 1901, kdy vyhrál Copa Macaya. O rok později hrál hned v prvním ročníku finále Copa del Rey, kde podlehl Clubu Vizcaya.", "section_level": 1}, {"title": "Z Les Corts na Camp Nou (1922–1957).", "content": "„Zlatá éra“ klubu trvala od roku 1919 do roku 1929. Během této doby zůstávala Barcelona prakticky neporažena na domácí půdě. V roce 1922 byl slavnostně otevřen stadion Les Corts a klub na něm zvítězil ve vůbec prvním ročníku La ligy v roce 1929. Stadion se otevíral s kapacitou 20 000 diváků, později byla rozšířena na 60 000 diváků. Přezdívalo se mu \"Katedrála fotbalu\". V této době hrály v klubu hvězdy jako Samitier, Alcántara, Zamora, Sagi, Piera či Sancho.  V roce 1930 však přišly těžké časy, kdy klub přišel o svou chloubu – stadion Les Corts, který obsadil fašistický diktátor Primo de Rivera, jenž si ze stadionu udělal tábor pro občanskou válku. Poprvé se tak projevila zášť politické moci vůči Barceloně. Hlavním důvodem byla příslušnost klubu ke Katalánsku. Mnoho členů klubu bylo pronásledováno, někteří byli zatčeni. Konce největšího teroru se členové klubu dočkali až po konci občanské války, kdy počet členů klesl o 75 % a zázemí klubu dokonce postihlo ostřelování bombami.  Klubu se však podařilo vstát z popela a v sezóně 1944/45 získal svůj druhý titul, který byl záhy následován dalšími. Počet členů se oproti předválečnému zdvojnásobil. Do roku 1957 měla Barcelona na kontě šest mistrovských titulů, více než dvacet titulů katalánských a 13 vítězství v Copa del Rey. V roce 1950 přišel do týmu Ladislav Kubala a tým i s jeho podporou získal v sezóně 1952/53 první mistrovský „double“.", "section_level": 2}, {"title": "Víc než klub (1957–1974).", "content": "Ve 40. letech se objevily myšlenky, že stadion v Les Corts nebude dostačující pro potřeby tak velkého klubu, jako je Barcelona. V roce 1953 tak tehdejší prezident Francesc Miró-Sans nechal zahájit stavbu nového stadionu s názvem Camp Nou s kapacitou přes 98 000 diváků. Stadion byl slavnostně otevřen 24. září 1957. Otevření účinkovalo jako pokropení živou vodou a úspěchy se dostavily velmi brzy. Již v následujících dvou sezónách získal klub titul a na mezinárodní scéně vyhrála Barcelona taktéž dvakrát po sobě, v letech 1958 a 1960, Pohár veletržních měst. Ten pak vyhrála ještě roku 1966 a se třemi vítězstvími ji v dnes již neexistující soutěži nikdo nepředstihne.  V 60. letech se u fanoušků začala stále více projevovat nejen sportovní, ale i sociální příslušnost ke klubu. Barcelona se stala národním symbolem „utlačovaného“ katalánského lidu. V roce 1968 prohlásil tehdejší prezident klubu Narcís de Carreras při svém vřelém přivítání po příchodu, že „Barca je víc než jen klub“, což přesně vyjadřuje její spojitost s lidmi v Katalánsku. Toto heslo se ujalo jako oficiální a dnes jej lze vidět na hlavní tribuně stadionu Camp Nou. Po sportovní stránce se však klub potýkal s neúspěchy, kdy nedokázal sesadit tehdy fenomenální Real Madrid z mistrovského trůnu. Dařilo se mu alespoň v domácím poháru, kde si připsal dalších pět vítězství.  V roce 1973 byl do klubu z Ajaxu Amsterdam přiveden nizozemský ostrostřelec Johan Cruijff, díky němuž získala Barcelona po dlouhých čtrnácti letech znovu mistrovský titul. S příchodem Cruijffa se změnila hra klubu k nepoznání, tým předváděl ofenzivní fotbal, který byl označován za nejhezčí na světě.  Na podzim roku 1974 proběhly oslavy 75. výročí založení klubu, kde se ukázal sociální význam Barcelony. Na oslavy dorazilo množství umělců, vznikaly chorály, plakáty a odehrála se různá setkání hráčů s diváky. Vznikl také oficiální chorál klubu \"Cant del Barça\".", "section_level": 2}, {"title": "Nová strategie (1974–1990).", "content": "S příchodem nového prezidenta Josep Lluís Núñez i Clemente se mění strategie a politika klubu. Núñez přišel 1. července 1978, tedy po odchodu hvězdy Johana Cruijffa. Hlavním cílem je nyní stabilizace klubu a práce s vlastními odchovanci. Vzniká nová fotbalová akademie. Počet členů klubu se vyšplhal až na 700 tisíc v roce 1993. Na sportovním poli dochází k lehkému útlumu, zejména na domácí scéně, kde klub získal pouze jeden mistrovský titul v roce 1985. V domácím poháru Copa del Rey však získává hned pět trofejí a v roce 1990 jich na kontě má už 23.  Na mezinárodní scéně se daří o mnoho lépe. Klub se kvůli neúspěchům nedostává do Poháru mistrů evropských zemí, ale hned třikrát vítězí v Poháru vítězů pohárů. Ve své strategii však Núñez jednou poleví, a to když na nátlak fanoušků za miliardu pessos přivádí v roce 1982 argentinskou superhvězdu Diega Maradonu. Ten však vydrží v klubu pouze do roku 1984, kdy odchází do italského SSC Neapol.", "section_level": 2}, {"title": "Dream Team (1990–1994).", "content": "Když prezident Josep Bugladin Núñez i Clemente měnil sportovní strategii klubu, prohlásil, že to bude velmi bolestné. \"„Je možné, že deset let nevyhrajeme titul. Je to sice tvrdá cena, ale na konci bude stát vysněný tým.“\" Nemýlil se. Barcelona sice vyhrála mezi lety 1974 a 1990 pouze jeden titul, ale na počátku 90. let povstal tým snů.  V roce 1986 prohrála Barcelona ve finále Poháru UEFA a nedůvěra fanoušků rostla. Ovšem bylo znatelné, že výkony klubu jdou vzhůru. Trenérského kormidla se chopila bývalá superhvězda Johan Cruijff. Barcelona dokázala čtyřikrát v řadě zvítězit v Primera División. V klubu dominovaly hvězdy jako Josep Guardiola, José Mari Bakero, Ronald Koeman či Hristo Stoičkov. Tito hráči pak v sezóně 1991/92 získali tři velevýznamné trofeje. Po mistrovském titulu v Primera División následovala vyřazovací část nultého ročníku Ligy mistrů. Ze semifinálové skupiny (odkud postupoval pouze vítěz) přešla s přehledem přes trojici Sparta Praha, Benfica Lisabon a Dynamo Kyjev. Ve finále pak potkala italskou Sampdorii Janov. V základní hrací době skončil zápas bez gólů. V prodloužení pak rozhodl Ronald Koeman gólem ve 112. minutě o premiérovém vítězství Barcelony v Lize mistrů. Vítězstvím se zároveň kvalifikovala do souboje o další významnou trofej – Superpohár UEFA. Tam se potkala s vítězem Poháru UEFA, kde ve dvou zápasech (1:1/2:1) porazila německý Werder Brémy. Získala tak už třetí trofej v sezóně, což se jí do té doby nepodařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Od Nizozemce k Nizozemci (1994–2008).", "content": "Úspěch „týmu snů“ na počátku 90. let byl obrovský a přilákal Barceloně po světě miliony fanoušků. Prohrané finále Ligy mistrů 1993/94 v řeckých Aténách však znamenalo konec této druhé zlaté éry. V klubu byl znát přetlak hvězd a napětí, které vyústilo odchodem trenéra Cruijffa během sezóny 1995/96. Po něm se v klubu vystřídalo během sedmi let hned šest trenérů. Barcelona získala v roce 1997 ještě jednou a naposledy Pohár vítězů pohárů, ale byl znát její celkový ústup z absolutní špičky evropského fotbalu.  Klub však dokázal těžit ze svého postavení a na domácí půdě se mu podařilo posbírat po dvou titulech mistra v letech 1998 a 1999 i stejný počet vítězství ve španělském poháru Copa del Rey v letech 1997 a 1998. V roce 2000 odešel nejdéle sloužící prezident v historii (22 let) Josep Lluís Núñez i Clemente. Přespříští prezident klubu Joan Laporta pak znovu mění strategii a místo starších hvězd typu Luise Figa či Patricka Kluiverta přivádí Ronaldinha, Samuela Eto’a a Deca.  Tento tým již pod vedením nizozemského kouče Franka Rijkaarda nečeká na úspěch dlouho. Již v sezóně 2004/05 vítězí v Primera División a připisuje si šesté vítězství v Supercopa de España. V následující sezóně dokonce podruhé triumfuje v Lize mistrů a s obhajobou trofejí za Primera División a Španělský superpohár získává „treble“. Je nutno doplnit, že ve finále ligy mistrů ve francouzském Stade de France porazila anglický Arsenal 2:1. V roce 2006 pak Barcelona podepisuje sponzorský kontrakt s neziskovou organizací UNICEF a jako první klub světa za hlavní reklamu na dresu neinkasuje peníze, naopak přispívá částkou 20 milionů eur ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Zlaté dítě Pep Guardiola a fantom Messi (2008–2012).", "content": "Se závěrem sezóny 2007/08 poměrně nečekaně skončil v klubu kouč Frank Rijkaard, který v klubu působil pět let. S ním odešly i pilíře útočné hry týmu – Ronaldinho a Deco, které nedlouho na to následoval i kamerunský ostrostřelec Eto’o. Prezident Joan Laporta se odhodlal k riskantnímu tahu a angažoval trenéra B-týmu Barcelony Josepa „Pepeho“ Guardiolu. Tento kouč byl známý svým dosti benevoletním přístupem k hráčům (což byl důvod, proč někteří tento tah kritizovali). Do pozice tahouna týmu dosadil velmi nadaného argentinského technika Lionela Messiho. Pilíře nově vzniklého týmu tvořili Andrés Iniesta, Xavi, obránce Carles Puyol, Dani Alves a brankář Víctor Valdés. Takto vzniklý tým se brzy ukázal jako „fotbalová symfonie“.", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší rok v klubové historii – 2009.", "content": "Příchod Josepa Guardioly na post prvního kouče na počátku sezóny 2008/09 účinkoval jako pokropení živou vodou. Tento energický kouč dovedl tým k nejúspěšnější sezóně v historii klubu, když se mu podařilo nejprve získat španělský „double“ (vítěz ligy i poháru), poté potřetí triumfovat v Lize mistrů, následně zvítězit jak v evropském, tak španělském Superpoháru a nakonec dovršit sezónu snů ziskem titulu Mistra světa klubů. Zisk šesti trofejí znamenal pro Barcelonu obrovský příval podpory fanoušků i mezinárodního uznání, respektu a autority. Navíc se nyní již světovým superhvězdám v čele s Messim, Xavim a Iniestou podařilo zvítězit na hřišti svého největšího rivala Realu Madrid 6:2, což byla pro „Bílý balet“ dosud největší domácí porážka v El Clásico. Vítězství nad Manchesterem United v Lize mistrů a Estudiantes de La Plata na Mistrovství světa klubů se odrazily v přílivu financí i nových členů (za rok 2009 jich přibylo 170 tisíc). Barcelona tak v tomto roce vyhrála všechny soutěže, kterých se účastnila – španělský klub nemůže momentálně získat více než šest trofejí. Navíc Lionel Messi byl za rok 2009 oceněn ziskem Zlatého míče a stal se fotbalistou světa podle FIFA.", "section_level": 3}, {"title": "Nová fotbalová dynastie.", "content": "Toho, čeho jsme v minulosti byli svědky třeba v podání Realu Madrid nebo AC Milán, se nyní odehrává v Barceloně. Klub přepisuje historii pod koučem Guardiolou a s fenomenální trojicí Messi, Xavi, Iniesta. Zdatně jim sekunduje zbytek týmu – Valdés, Puyol, Abidal, Piqué, Pedro, Villa a mnozí další. Již dnes, když slyšíte tato jména, víte, že se jedná o legendy.  V sezóně 2009/10 dokráčel klub až de semifinále Ligy mistrů, kde byl vyřazen pozdějším vítězem Interem Milán. Na domácí scéně se mu podařilo obhájit titul v Primera División, v pořadí už dvacátý. Lionel Messi byl opět oceněn jako nejlepší hráč světa, jako první vítěz v anketě nově vzniklé sloučením dvou dosud nejvýznamnějších. To však není všechno: na prvních třech místech se umístili jen hráči Barcelony – Messi, Xavi, Iniesta.  Následující sezóna dopadla pro klub opět skvěle, když se ve třech soutěžích potýkal s velmi silným rivalem Realem Madrid. Ve Primera División dokázala Barcelona zvítězit rozdílem čtyř bodů již několik kol před koncem. V Lize mistrů na sebe tito soupeři narazili v semifinále, i tady dokázala Barcelona svého rivala přetlačit celkovým skóre 3:1. Ve finále pak pohodlně porazila Manchester United a dokráčela si pro svůj historicky čtvrtý triumf – třetí za posledních šest let. Jediné, čím se doposud rok 2011 liší od roku 2009, je prohra ve finále domácí poháru Copa del Rey právě s Realem Madrid. Real vyhrál zápas v prodloužení, když ve 103. minutě rozhodl svým gólem Cristiano Ronaldo. Barcelona si tak na svůj 26. domácí pohár musí ještě počkat.", "section_level": 3}, {"title": "Sezona 2011/12.", "content": "Ročník začal pro Barcelonu velmi dobře. V letním období získala dvě velké posily. Francesc Fàbregas přišel po dlouhém jednání z Arsenal FC za 29 milionů € a v klubu se uvedl velmi dobře, když v prvních čtyřech kolech Primera División 2011/12 dal vždy gól. Druhou posilou byl chilský útočník Alexis Sánchez, který přišel posílit útok z italského Udinese Calcio za 26 milionů €.  I s těmito hráči vstoupil klub do sezony dvojzápasem o Supercopa de España 2011, čili španělský Superpohár s Realem Madrid. Po úvodní remíze 2-2 na hřišti Realu přišla domácí výhra 3-2, kterou dvěma góly počvtrté v historii. Den před utkáním se konal los nového ročníku Ligy mistrů, kde byl Barceloně nalosován mimo jiné i český mistr FC Viktoria Plzeň. Při této příležitosti byl nejlepším hráčem Evropy za sezonu 2010/11 vyhlášen Lionel Messi.  Vítězství v Lize mistrů UEFA 2010/11 přineslo Barçe kromě účasti v Superpoháru UEFA i účast na Mistrovství světa klubů 2011, do jehož semifinále byla nasazena. Po vítězství 4-0 nad \"Al-Sadd\", vítězem Ligy mistrů AFC, si stejným rozdílem poradila se Santos FC, který vyhrál Copa Libertadores 2011 a získala podruhé v historii titul z tohoto prestižního podniku. V semifinálovém utkání se zranil David Villa, který do zbytku sezony nenastoupil.  Sezona 2011-12 naznačila, že Barcelona není neporazitelným tým. V semifinále Ligy mistrů 2011/12 podlehla přes lepší výkon dobře bránící Chelsea a nestala se prvním klubem, který dokázal trofej obhájit. Lionel Messi tak alespoň překonal střelecký rekord soutěže, když se trefil celkem čtrnáctkrát. O titul v Primera División a o sérii tří vítězství jí zase připravil Real Madrid. Věčný rival zvítězil při derby El-Clásico na Nou Campu a vytvořil si rozhodující náskok, který Barca nedokázala stáhnout. Čest klubu tak opět zachraňoval svými góly Lionel Messi, který po dvou letech získal Pichichi Trophy, a to s rekordními 50 brankami. Nikomu před ním se v předních světových soutěžích nepodařilo této mety dosáhnout. Ve všech soutěžích, kterých se lotos Barcelona účastnila pak vstřelil 73 branek a překonal letitý rekord Gerda Müllera, který v sezoně 1972/73 vstřelil 68 branek.Lionel Messi je nejlepší hráč historie fotbalu  Ten poslední přidal ve finále Copa del Rey 2011/12, kde Barça porazila Athletic Bilbao. V souboji dvou nejúspěšnějších klubů soutěže zvítězila 3-0 a získala v ní 26. vítězství. Tento zápas byl zároveň posledním pro Josepa Guardiolu, nejúspěšnějšího trenéra v historii klubového fotbalu, který během 4 sezon na lavičce katalánského klubu získal neuvěřitelných 14 trofejí. S jeho odchodem končí i slavná éra klubu. O navázání na ní se od sezony 2012/13 pokoušel nový trenér Tito Vilanova. zařídil především Lionel Messi. Pro Barcu to bylo jubilejní 10. vítězství v této soutěži, přičemž této mety dosáhl jako první klub. Neuběhly ani dva týdny a Barcelona slavila další triumf. V utkání o Superpohár UEFA, kde se střetla s portugalským vítězem Evropské ligy 2010/11 FC Porto, zvítězila pohodlně 2-0 a v soutěž vyhrála", "section_level": 3}, {"title": "Roky po Guardiolovi.", "content": "Sezóna 2012/13 Nový trenér Tito Vilanova do sezony nevstoupil dobře, když se mu nepodařilo získat španělský Superpohár, kde Barcelona podlehla Realu Madrid. Celkově se dá tato sezona považovat za velice rozporuplnou. Messi sice na začátku nového roku počtvrté uspěl v anketě Zlatý míč, ale jeho forma pomalu upadala a už se netěšil takovým úspěchům jako pod Guardiolou. I samotná hra už nebyla zdaleka tak efektivní, ale Barca byla stále velice obávaným klubem a dokráčela až do semifinále Ligy mistrů. Tam po porážkách 0:4 na stadionu Alianz Area a 0:3 na Camp Nou vypadla s Bayernem Mnichov, který následně celou soutěž vyhrál.  V Copa del Rey Barcelona vypadla také v semifinále, kde ji ve vyrovnaném dvojzápase porazil Real Madrid, který pak ve finále podlehl Atléticu Madrid. První trofej za Tita Barcelona nakonec získala, když vyrovnala rekord Realu Madrid (100 bodů) a zvítězila v tomto ročníku La Ligy. Tento pohár byl nakonec Titův poslední, jelikož kvůli zdravotním potížím ze své funkce odstoupil a nahradil ho Gerardo Martino.  Sezóna 2013/14  Klub na sebe v létě upoutal pozornost, když za minimální mzdu poslal do Atlética Madrid svého útočníka Davida Villu a za obrovskou sumu přivedl mladého a talentovaného Neymara. Právě díky gólu tohoto Brazilce se jim podařilo zvítězit v Superpoháru nad Atléticem Madrid. Zajímavé je, že za Atlético se prosadil právě David Villa. Hned po výhře v Superpoháru začala dělat Barcelona svým fanouškům radost, jelikož zažila nejlepší start v historii La Ligy, když první polovinou sezony prošla pouze s jednou porážkou a dvěma remízami.  I přes skvělé výsledky byla však hra velice kritizovaná a ani trápící se Messi s tím nedokázal nic udělat. Upadnutí jeho formy se projevilo, když Zlatý míč 2013 vyhrál Cristiano Ronaldo a přerušil tak Messiho čtyřletou dominanci. Druhou polovinu sezony došlo na slova kritiků a Barceloně se začalo všechno hroutit. V Lize mistrů sice prošla přes Manchester City FC, ale už ve čtvrtfinále po výsledcích 1:1 a 1:0 vypadla s Atléticem Madrid. V lize jejich výsledky taky upadaly, avšak o titul bojovali až do posledního zápasu, kde se jim však nepodařilo porazit Atlético a skončili tak na druhém místě právě po méně slavném madridském klubu.  I v Copa del Rey bojovala Barcelona doslova do posledních minut. Dostali se totiž až do finále, jenže vyrovnaný zápas pár minut před koncem rozhodl Gareth Bale a pohár tak získal Real Madrid. Barcelona tedy po dlouhé době zažila sezonu bez trofeje, což vedlo k okamžitému odvolání Gerarda Martina. Místo něj z Celty Vigo přivedlo vedení Luise Enriqueho.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Luise Enriqueho.", "content": "Sezóna 2014/15  Po neúspěšné sezoně bylo jasné, že klub čeká přestavba. Luis Enrique Martínez García se zbavil nejdřív náhradníka Alexise Sáncheze a poté i Cesca Fabregase. Klub navíc opustili i Víctor Valdés, Manuel Pinto a Carles Puyol. Místo nich klub za rekordní částku přivedl Luise Suáreze, Ivana Rakitiče, Claudia Brava, Marc-Andrého ter Stegena, Thomase Vermaelena a Jérémy Mathieua. Barcelona prošla přestavbou a do sezony vstoupila velice dobře.  Hned v prvních měsících velice zářil právě Neymar, jehož přestup byl do té doby spíše kritizován. I Lionel Messi po dvou letech nalezl svou ztracenou formu a všechno se začalo vyvíjet v prostě katalánského velkoklubu. Trenér navíc dával spoustu šancí mladým hráčům z B-týmu, což se ale mnohým fanouškům nelíbilo. Když však klub ke konci října podlehl Realu Madrid, forma značně upadla a fanoušci už opět očekávali sezonu bez trofejí.  Po potupné prohře 0:1 s Realem Sociedad se však situace začala měnit. Hra se zlepšila, rozstřílel se i klíčový hráč Lionel Messi. V březnu 2015 klub navíc díky brankám Jéremyho Mathieua a Luise Suáreze dokázal porazit Real Madrid a se čtyřbodovým náskokem nad odvěkým rivalem byl na dobré cestě k vítězství v La Lize. Titul byl zajištěn v předposledním kole 17. května 2015 při vítězství 1:0 proti Atléticu Madrid. Vítězný gól vstřelil Lionel Messi.Ve finále španělského poháru se po úžasné sólové akci prosadil Lionel Messi, na nějž navázal Neymar a v závěru přidal další gól opět Messi. Katalánci tedy ve finále zvítězili 3:1. Barceloně se také podařilo vyhrát Lize mistrů UEFA 2014/15, ve finále porazila Juventus FC díky gólům Ivana Rakitiće, Luise Suáreze a Neymara. Zápas skončil 3:1 pro Barcelonu a díky tomu znovu vyhrála treble. Stala se tak prvním klubem historie, který tohoto úspěchu dosáhl dvakrát.  Messi, Neymar a Suárez navíc v sezóně společně nastříleli 122 branek a pokořili tak španělský rekord. Konec sezony se i přes velké soutěžní úspěchy nesl ve smutném duchu, jelikož se naplnil dlouho očekávaný přestup a klub opustila jedna z jeho největších legend- Xavi. Nutno ale podotknout, že mu klub během posledního ligového zápasu připravil ohromnou rozlučku.  Sezóna 2015/16  Klub nevstoupil do sezóny vůbec dobře, když v přípravných přátelských zápasech prohrál s nejdříve s Manchesterem United, Chelsea, ale poté i Fiorentinou. Nutno ale podotknout, že do těchto zápasů nezasáhly hvězdy jako Messi, Neymar, Mascherano, Bravo nebo Alves, kteří si prodloužili dovolenou díky své účasti na Copa América 2015. Prvním oficiálním zápasem sezóny byl Superpohár UEFA 2015, kde Barcelona vyzvala Sevillu a když už se zdálo, že Sevilla opravdu otočí náskok Barcelony 4:1, v prodloužení rozhodl svým gólem Pedro a zápas skončil 5:4 pro katalánský celek. Krátce poté Barcelona nastoupila do dvojzápasu o španělský Superpohár proti Athletic Bilbau. První zápas se hrál venku a k překvapení všech skončil 4:0 pro Athletic. V odvetě Barcelona nedokázala náskok soupeře stáhnout, zápas skončil 1:1.  Krátce poté klub opustil Pedro, který zamířil do Chelsea FC, jelikož toužil po větším prostoru. Barcelona přes léto naopak získala Ardu Turana z Atletica Madrid a Aleixe Vidala ze Sevilly. Oba hráči na svůj start ale museli počkat až do příštího přestupového období díky zákazu přestupů, který byl Barceloně udělen. Z B-týmu Luis Enrique povolal útočníky Munira a Sandra, kteří mu sloužili jako náhradníci a Alena Halilovice, který byl ale obratem poslán na hostování do Sportingu Gijón.  I v domácí lize Barcelona zažila velice pomalý start. Vyhráli sice první čtyři zápasy v řadě, ale jejich výkony byly kritizovány. Jako první Barcelonu potrestala Celta Vigo, když Barcelonu ztrapnila výsledkem 4:1. Krátce nato se při zápasu s Las Palmas zranil Lionel Messi na dva měsíce a Barcelona utrpěla další porážku, tentokrát od Sevilly (1:2). Během zranění Lionela Messiho se Neymar a Suárez, ale také třeba do té doby nepříliš známý hráč Sergi Roberto, dostali do obrovské formy a odstartovali dlouhou vlnu skvělých výkonů, kterou završili vítězstvím 4:0 nad Realem Madrid na Santiagu Bernabeu. Dvakrát se do sítě konkurenta trefil Luis Suárez a po jednom gólu přidali Andrés Iniesta a Neymar. Barcelona si tak upevnila průběžnou první příčku v lize.  V prosinci navíc Barcelona již potřetí vyhrála Mistrovství světa klubů a stala se tak nejúspěšnějším klubem v dějinách této soutěže. Luis Suárez na turnaji nastřílel pět gólů a stal se nejlepším střelcem i hráčem turnaje. Barcelona tak zakončila rok 2015 s pěti ze šesti možných trofejí. Dalším úspěchem byl Zlatý míč, který v lednu 2016 vyhrál Lionel Messi a vylepšil tak svůj vlastní rekord v počtu vyhraných Zlatých míčů.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska.", "content": "Španělské kluby jsou limitovány pravidly nařizující, že každý klub smí mít na soupisce pouze tři hráče, kteří mají občanství ve státech mimo Evropskou unii. Toto pravidlo se nevztahuje na hráče s dvojím občanstvím a na hráče z tzv. AKT (Africká, Karibská a Pacifická skupina států).", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Účast v evropských pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita s jinými kluby.", "content": "Rivalita mezi kluby je dvojího charakteru. První z nich můžeme nazvat geografický. Je mnohem častější a vzniká poměrně jednoduše mezi kluby s nepříliš od sebe vzdálenými domácími hřišti. Jde o kluby ze stejného města, případně regionu. V případě FC Barcelony jde o městského rivala RCD Espanyol a vzájemný duel těchto dvou mužstev se nazývá El derbi Barceloní (v překladu Barcelonské derby). Druhý charakter by se dal nazvat historický. Rivalita v tomto případě vzniká velmi dlouho, zejména mezi úspěšnými kluby, které často mezi sebou bojují o přední místa v domácích soutěžích. Typický s světově proslulý příklad najdeme právě ve Španělsku a jedním z akterů je FC Barcelona. Jejím největším rivalem je Real Madrid a vzájemný souboj se nazývá El Clásico (v překladu Klasika).", "section_level": 1}, {"title": "\"El Clásico\" (Real Madrid).", "content": "Jeden z největších a nejsledovanějších duelů na světě mezi nejslavnějšími kluby světa. Souboj mezi FC Barcelona a Real Madrid CF. Aktuálně (2018) proti Barceloně stojí 33 titulů z Primera División a 13 vítězství v Lize mistrů UEFA Realu. Rivalita mezi těmito kluby je tak velmi pochopitelná. Navíc je silně podpořena politicko-historickými důvody. Barcelona je centrum Katalánska, které se cítí utlačováno pod nadvládou Španělského království a léta žádá o autonomii. Pro Katalánce je FC Barcelona národním mužstvem a Real Madrid symbolem zla. Soupeření tak má nejen sportovní charakter, ale je z něj cítit politické a kulturní napětí.", "section_level": 2}, {"title": "\"El derbi Barceloní\" (RCD Espanyol).", "content": "Největším lokálním rivalem byl od založení obou klubů RCD Espanyol, druhý slavný klub z Barcelony. \"Bílo-modří\" podle mnohých zradili katalánský lid, když přijali královský patronát a přidali korunu do loga klubu. A tak i zde můžeme vidět politický podtext. V době nadvlády generála Francisco Francoa byl Espanyol symbolem zrady katalánského lidu a přisluhovačem moci. Proti tomu stál revolucionářský duch příznivců Barcy. Rivalitu s RCD Espanyol můžeme pozorovat především mezi fanoušky obou klubů.  Z herního hlediska není Espanyol tak úspěšný jako Barcelona. Na kontě nemá žádný mistrovský titul, „pouze“ 4 vítězství v Copa del Rey. Ovšem při prvních dvou (1929, 1940) musel přejít právě přes Barcelonu, aby trofej získal. Mezi těmito kluby bylo odehráno nejvíce zápasů ze všech regionálních derby (Madrid, Sevilla,...) na území Španělska. V sezoně 2008/09, kdy Barcelona získal „treble“, byl Espanyol prvním klubem, který porazil Barcu na domácím hřišti Camp Nou.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Původní znak z roku 1899 byl totožný s městským znakem Barcelony, jako důkaz soudržnosti klubu a města. V roce 1910 byla vypsána soutěž na nový znak. Soutěž vyhrál příspěvek neznámého autora, který slouží s drobnými úpravami dodnes. Úpravy proběhly v letech 1910 (po zavedení znaku), 1920, 1936, 1941, 1960, 1974, 1975 a 2002. V roce 2018 má být schválena další změna, vypuštění písmen FCB, která by měla platit od nové sezóny.  Znak z roku 2002 (desátý v historii klubu) tvoří štít se zlatými okraji. Horní část štítu je vertikálně dělena na dvě poloviny. V levé je červený kříž na bílém poli (Creu de Sant Jordi). Pravou tvoří červené a žluté svislé pruhy (barvy Katalánska). Spodní část tvoří rudé a modré svislé pruhy (barvy klubu), na nichž leží zlatý fotbalový míč. Mezi horní a spodní částí je (2018) zlatý pruh s písmeny FCB (počáteční písmena názvu klubu). Užívá se i černobílá varianta znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Dres.", "content": "Dres Barcelony byl původně sešit ze dvou dresů různých barev napůl. Trenýrky byly původně bílé. Barvy jsou symbolem Katalánska. Postupně se dres vyvíjel. Na dresu se objevily pruhy, kterých časem přibývalo. Dnes se prakticky před každou sezonou domácí dres lehce upravuje a venkovní dres téměř zcela mění. Například v sezoně 2010/11 byl venkovní dres tyrkysový, v sezoně 2011/12 je venkovní dres poprvé v historii černý. Na hrudi měl dres Barcelony až do sezony 2011/12 logo a nápis UNICEF. Od sezony 2011-12 nosil na hrudi logo neziskové charitativní organizace \"Qatar Foundation\" a od sezony 2013-14 již plně komerční logo sponzora. Dres pro sezonu 2012/13 představili činovnící klubu spolu se společností Nike 22. května 2012. Design se opět vrací ke třem pruhům, tentokrát však v moderní \"rozpité\" podobě.  </noinclude", "section_level": 2}], "src_summary": "FC Barcelona (celým názvem: Futbol Club Barcelona, zkráceně Barcelona či Barça) je profesionální španělský fotbalový klub sídlící ve městě Barcelona, v autonomním společenství Katalánsko. Od sezóny 1929 hraje v Primera División, španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Domácím fotbalovým stadionem je \"Nou Estadi del Futbol Club Barcelona\" známý pod jménem Camp Nou s kapacitou téměř 100 tisíc diváků. Klubové barvy jsou modrá a granátová.", "tgt_summary": "Futbol Club Barcelona (), commonly referred to as Barcelona and colloquially known as Barça (), is a Spanish professional football club based in Barcelona, Catalonia, Spain.", "id": 1671639}
{"src_title": "Mokrý Lom", "tgt_title": "Mokrý Lom", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi (\"Mocrig\") pochází z roku 1362, kdy ji dali jako zástavu Bohuslavovi z Mirkovic. Osada patřila do roku 1387 k velešínskému panství, od tohoto roku připadla Rožmberkům. Roku 1474 zastavil osadu Jindřich V. z Rožmberka Janovi z Bohušic za dvacet kop a 46 grošů činže.  Duchovní správou patřila osada až do roku 1786 velešínské farnosti. Od tohoto data ves spadá pod farnost ve Svatém Jánu (stejně tak místní část Polžov; místní část Lahuť je přifařena k Římovu).  Po zrušení poddanské příslušnosti k buquoyskému panství Nové Hrady tvořil Mokrý Lom od roku 1850 po dlouhou dobu součást obce Sedlce. Tato obec sestávala z osad: Branišovice, Kladiny, Lahuť, Mokrý Lom, Polžov, Sedlce, Hrachové Hory, Úlehle, Zahrádka a samot Benák a Babka. Starostou obce Sedlce v době jejího rozdělení byl Václav Hamberger z čp. 4 v Mokrém Lomu. Návrh na rozdělení obcí byl podán dne 23. ledna 1919; novými volbami, ve kterých zvítězili sociální demokraté bylo dělení zamítnuto. Novým starostou se stal Josef Beran ze Sedlce. V Mokrém Lomě vzniklo osadní zastupitelstvo v čele s Františkem Pártlem, které opětně žádalo rozdělení obce. Několikrát neúspěšně, naráželi na odpor vsí Sedlce a Branišovice. Největším problémem bylo rozdělení majetku sboru dobrovolných hasičů, který byl založen roku 1889. Dne 19. srpna 1923 Sedlce kapitulovala a 28. únor 1924 byl určen jako rozlučovací den.  První zastupitelstvo obce Mokrý Lom bylo tehdy zvoleno ve složení:  Za nacistické okupace byl Mokrý Lom nakrátko připojen k obci Branišovice (1943 až 1945), v letech 1960 až 1964 se sloučení opakovalo, ale s obrácenou svrchovaností – Branišovice se staly součástí obce Mokrý Lom. Ke dni 14. června 1964 byl Mokrý Lom včetně Branišovic včleněn pod obec Dolní Římov; status samostatné obce znovu získal dne 24. listopadu 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Obec Mokrý lom se skládá ze tří částí, které leží v katastrálním území \"Mokrý Lom.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mokrý Lom ( (1362)) je obec ležící v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, zhruba patnáct kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic a devět kilometrů západně západně od Trhových Svin. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Mokrý Lom is a village and municipality (\"obec\") in České Budějovice District in the South Bohemian Region of the Czech Republic.", "id": 495946}
{"src_title": "Římov (okres České Budějovice)", "tgt_title": "Římov (České Budějovice District)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Římov je doložen v listině z roku 1395 jako Hřimov, tj. Hřimův dvůr. Hřim je domácká podoba osobního jména Pelhřim.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V okolí dnešního Římova bylo slovanské osídlení nejpozději v 8. století. Vlastní vesnice byla založena pravděpodobně ve 13. století, první písemná zmínka o Horním Římově však pochází až z roku 1383. V roce 1395 je v Dolním Římově připomínána původní tvrz. V době svého založení ves patřila drobnému šlechtickému rodu, počátkem 15. století ji získali Roubíkové z Hlavatec, kteří zde vystavěli pevnou tvrz. Od roku 1541 patřila rodu Ojířů z Protivce, v této době v Římově vznikl pivovar. Ctibor Ojíř z Protivce se zúčastnil stavovského povstání, za což mu byla v roce 1622 zkonfiskována část majetku včetně Římovského statku. V roce 1626 Římov získává majitel českokrumlovského panství Oldřich Eggenberg, který jej však ještě téhož roku daroval českokrumlovské jezuitské koleji. Ta měla jeho výtěžek použít pro zajištění provozu chlapeckého semináře.  V polovině 17. století došlo na návrh českokrumlovského jezuitského lékárníka Jana Gurreho k založení poutního místa s loretánskou kaplí a křížovou cestou. Kaple byla postavena jako kopie slavného Loreta v Itálii v letech 1648–1653 a kolem ní byly v letech 1652–1658 vystavěny čtvercové ambity. V letech 1672–1697 (?) byl na východní straně přistavěn kostel Sv. Ducha. Křížová cesta vznikala v okolní krajině postupně od roku 1658 až do první čtvrtiny 18. století.  Díky nadaci Jana Kryštova Malovce z Malovic zde od roku 1694 trvale sídlili dva jezuitští misionáři, starající se o duchovní zaopatření poutníků. V druhé polovině 17. století se pak ustálili pravidelné termíny poutí na svátky \"Nalezení sv. Kříže\", \"Povýšeni svatého Kříže a Navštívení Panny Marie\" a na \"svatodušní svátky\". Místo navštívilo ročně 40 000 – 80 000 poutníků. Po církevních reformách Josefa II. množství poutníků dočasně zesláblo, ale již koncem 18. století nabylo původní intenzity.  Někdy před rokem 1661 jezuité ve vsi založili školu a v letech 1671–1691 vystavěli na místě někdejší tvrze barokní zámeček. V roce 1771 byl jezuitský řád zrušen a Římovský statek se dostal do správy náboženského fondu, odkud jej v roce 1801 koupil kníže Josef ze Schwarzenbergu. Později se zde vystřídalo ještě několik soukromých vlastníků, ale od poloviny 19. století je již Římov samostatnou obcí.  V roce 1964 byly k Římovu připojeny osady Branišovice, Dolní Stropnice a Mokrý Lom.", "section_level": 1}, {"title": "Členění obce.", "content": "Obec Římov se skládá ze šesti částí na třech katastrálních územích K obci patří též osda Hamr", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Madoně Římovské byla zasvěcena 33. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena jezuity v roce 1674.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římov je obec ležící v okrese České Budějovice asi 14 km jižně od Českých Budějovic v nadmořské výšce 480 m. Má obyvatel a jeho katastrální území zaujímá rozlohu 1 528 ha. Skládá se z částí Branišovice, Dolní Stropnice, Dolní Vesce, Horní Vesce, Kladiny a Římov. V obci se nachází poutní kostel svatého Ducha, Loreta (Svatá chýše) a železniční muzeum Roubenka, v okolí obce je pašijová cesta a vodní nádrž Římov. V centrální části katastrálního území Římova byla v roce 1996 Ministerstvem kultury České republiky vyhlášena Krajinná památková zóna Římovsko.", "tgt_summary": "Římov () is a village and municipality in the South Bohemian Region of the Czech Republic located on left bank of the Malše River about 14 km south of České Budějovice. The municipality consists of six parts: Římov, Branišovice, Dolní Stropnice, Dolní Vesce, Horní Vesce and Kladiny.", "id": 824011}
{"src_title": "Etna", "tgt_title": "Mount Etna", "src_document": [{"title": "Geografický popis.", "content": "Etna dosahuje výšky přibližně 3329 metrů nad mořem (2009); tento údaj se vzhledem k aktivitě sopky stále mění. Obvod základny měří 210 km a sopka se rozkládá na přibližně 1750 km. Etna je stratovulkán, ale nejedná se o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vznik Etny je spojen s erupcemi více kuželovitých útvarů, které se vzájemně do sebe zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery \"Voragine\" a \"Bocca Nuova\". Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery – 250 metrů vysoký \"Bocca Nuova\" vzniklý v roce 1968, \"Voragine\" vzniklý v roce 1964, \"Severovýchodní\" vzniklý v roce 1911 a \"Jihovýchodní kráter\" vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Na vrcholku sopky se nachází několik kalder, mezi nejvýznamnější patří \"Ellittico Caldera\", která vznikla před 14 000 až 15 000 roky.  Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je přes tři sta. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi či Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejvíce nebezpečnou sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém. Menší část kuželů vzniká ve směru S15°Z a S60°V.  Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta – Alcantara, Messina – Giardini a Tindari – Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "V roce 2009 měla Etna čtyři hlavní vrcholy. Jsou jimi \"Bocca Nuova\", \"Voragine\", \"Severovýchodní\" a \"Jihovýchodní kráter\".", "section_level": 2}, {"title": "Centrální kráter.", "content": "Až do roku 1911 měla Etna jediný vrchol s Centrálním kráterem v jeho nejvyšší části. Jednalo se o kuželovité těleso 250 metrů vysoké na jehož vrcholu byl 500 metrů široký kráter. Z historických záznamů vyplývá, že se jednalo o kužel vzniklý během 18. století na místě katastrofického sesuvu z roku 1669. Kráter byl výrazně aktivní až do roku 1869. V červenci 1787 se v tomto kráteru odehrála i nejsilnější zdokumentovaná erupce, kdy došlo ke vzniku lávové fontány tryskající až do výšky přes 3000 metrů a lávového proudu 5 km dlouhého. Během druhé poloviny 19. a začátku 20. století se Centrální kráter stal jediným útvarem s téměř kolmými stěnami zdvihajícími se do výšky 150 až 200 metrů. Mezi roky 1916 až 1922 se v severní části kráteru vytvořil nový menší kužel, který zaplňoval centrální část původního kráteru eruptivním materiálem až vznikla rovná terasa, kterou zničil pozdější kolaps.  Ve 40. letech 20. století docházelo k podobným událostem, kdy vzniklo několik menších kuželů a kolapsů. V této době se začal také pomalu formovat kužel, ze kterého později vznikl dnešní kužel \"Voragine\". V roce 1964 vznikly dva nové kužele kolem prasklin, které dovršily zasypání Centrálního kráteru a jeho kompletní pohřbení pod nový materiál.", "section_level": 3}, {"title": "Voragine.", "content": "Vrchol Voragine se zformoval do dnešní podoby v 60. letech 20. století, ale vznikat začal již ve 40. letech. V roce 1964 došlo k jeho hlavnímu rozvoji, když z praskliny, nad kterou stál, začalo proudit množství materiálu. Během jeho vzniku došlo k zániku Centrálního kráteru.", "section_level": 3}, {"title": "Bocca Nuova.", "content": "Tento vrchol vznikl v roce 1968 v okolí vrcholu \"Voragine\", západně od kužele vzniklého při erupci v roce 1964. Původní velikost kráteru byla 8 metrů v průměru, ale následkem kolapsů jeho okrajů během 30 let existence došlo ke zvětšení až na 350 metrů, kterých dosáhl v roce 1997. Většina menších kuželů v oblasti byla zničena během kolapsů Bocca Nuova, čímž došlo ke snížení nadmořské výšky Etny na 3310 metrů. V 90. letech 20. století docházelo pak postupně k zaplňování tohoto kráteru materiálem, až v roce 1999 byl tento kráter téměř kompletně vyplněn.", "section_level": 3}, {"title": "Severovýchodní a jihovýchodní kráter.", "content": "Oba dva krátery začaly vznikat podobně jako výsledek kolapsu kužele na svahu sopky. Jihovýchodní kráter začal vznikat v roce 1971, ale pak se až do roku 1978 odmlčel. Od téhož roku se ozval šesti silnými erupcemi. V roce 1989 se projevoval převážně lávovými fontánami a 5. ledna 1990 hlasitou erupcí. Jihovýchodní kráter byl aktivní následně v roce 2001, kdy dosáhl výšky 3300 metrů nad mořem.  Oproti tomu Severovýchodní kráter byl v růstu poznamenán opakovanými kolapsy, které se odehrály v 50. letech 20. století, takže jeho základy se zformovaly na strukturách vzniklých těmito událostmi. Hlavní část kráteru se pak vyvinula až v 70. letech. Na konci tohoto desetiletí došlo k erupcím na dolním okraji kužele Severovýchodní kráteru, které začaly tvořit další menší kužel. Mezi lety 1991 až 1993 došlo k sérii kolapsů, které kráter zmenšily. V roce 1998 došlo vlivem silné erupce v oblasti \"Voragine\" k sesuvu jižního svahu Severovýchodního kráteru a překrytí vrcholu několika metry pyroklastického materiálu.", "section_level": 3}, {"title": "Historie vzniku.", "content": "Strukturní a seismické údaje naznačují, že vznik Etny je spojen s regionální deformací projevující se kompresním zlomem v severojižním směru jako výsledek subdukce africké litosférické desky pod euroasijskou desku. Celý proces započal přibližně před 80 milióny lety, kdy se začala Sicílie natáčet vlivem tlaku africké desky. Samotná africká deska popraskala a vytvořila chaotickou strukturu protkanou zlomy, kterými mohlo na povrch začít stoupat magma. Na druhou stranu vznik Etny a dlouhotrvající vulkanismus v oblasti nebyl zcela vysvětlen a existuje několik proti sobě stojících teorií. Stratovulkán Etna vznikl v průběhu pleistocénu a holocénu na starší štítové sopce. Sopečná aktivita začala v oblasti Etny přibližně před půl milionem let podmořskou erupcí v tehdejší příbřežní oblasti Sicílie, čímž došlo ke vzniku submarinních lávových těles s typickou polštářovou strukturou lávy tholeiitického složení. Pozůstatky této fáze formování Etny je možné pozorovat na odkryvech okolo města Acicestello, kde se vedle sebe nachází polštářová láva a hyaloklastika. O 300 000 let později se sopečná aktivita přesunula do nové oblasti, která leží jihozápadně od současného místa erupcí, kam se přesunula aktivita přibližně před 170 000 let, kdy začala vznikat přímá předchůdkyně dnešní Etny. Tehdejší erupce vybudovaly první větší těleso sopky, které odpovídalo stratovulkánu vlivem efuzivních a explozivních erupcí tholeiitického a alkalického složení hornin. Následovalo období tzv. „Trifoglietto II“, kdy v oblasti existovalo několik stratovulkánů, které se vzájemně prorůstaly a překrývaly sopečnou aktivitou. Mezi tehdejší aktivní stratovulkány v oblasti patřily \"Triforglietto II\", \"Vavalaci\" a \"Cuvigghiuni\", které byly charakteristické alkalickými magmaty odpovídající trachyandezitům. V této době vlivem chemického složení narůstala síla explozivního vulkanismu, což vedlo ke zmenšování sopky explozemi a vznikem výrazných kalder. Na základě datování se odhaduje, že tato epizoda ve vývoji Etny probíhala před 80 či 63 000 lety. Těleso sopky postupně narůstalo, i když bylo příležitostně zmenšeno explozí či gravitačním sesuvem způsobeným silnou sopečnou erupcí.  Přibližně před 35 000 až 15 000 lety Etna se začala projevovat silnými explozivními erupcemi, během kterých vzniká obrovský pyroklastický proud, který uložil do okolí silné vrstvy ignimbritových usazenin, jež je možné pozorovat v okolí města Biancavilla severozápadně od Etny. Sopečný popel vyvržený do atmosféry Země byl následně unášen na velké vzdálenosti a byl pozorován až v jezerních sedimentech v Colli Albani nedaleko Říma, který je vzdálený přes 800 km severně od sopky. Tato událost byla pravděpodobně spojena se vznikem 3 kilometry široké kaldery \"Ellittico\", jež byla později téměř zcela vyplněná mladším eruptivním materiálem a pohlcena dalším mladším kolapsem a vznikem další kaldery.  Před několika tisíci lety došlo na východním svahu hory ke katastrofickému kolapsu, který se podobal události při erupci Mount St. Helens v roce 1980. Sesuv zanechal za sebou obrovskou depresi na straně sopky známou jako Valle del Bove (údolí Býků). Takto vzniklá kaldera má v současnosti rozměry 5 × 7 km a je otevřena směrem k východu. Výzkum publikovaný v roce 2006 naznačuje, že k této události došlo přibližně kolem roku 6000 př. n. l. a vedl ke vzniku tsunami, která zdevastovala část východní oblasti Středomoří, kde se do dnešních dnů po ní zachovaly geologické důkazy. Mohlo by se jednat i o důvod, proč došlo k náhlému opuštění osídlení v oblasti Atlit Jam v Izraeli v této době, které leží v oblasti nižší, než je mořská hladina.  Strmé svahy oblasti \"Valley\" se zřítily v historii několikrát, čímž se obnažily jednotlivé vrstvy sopky dávající možnost snadno studovat historii erupcí Etny a došlo ke změně tvaru původní kaldery do současného. Nejmladší kolaps stěny kráteru Etny se odehrál přibližně před 2000 lety, kdy došlo k vytvoření současně se vyvíjející kaldery známé jako \"Piano Caldera\". Předpokládá se, že vznik této dva a půl kilometru široké kaldery se odehrál v roce 122 př. n. l. ve spojitosti s explozivní erupcí, která se toho roku odehrála. Tato deprese byla později téměř celá vyplněna mladší lávou vzniklou mladšími erupcemi, ale i tak je její okraj stále dobře patrný jako příkře vystupující svah poblíž základny dnešního nového kužele vznikajícího v oblasti kráteru. V současnosti stále probíhají pochody měnící vzhled kalder a tvaru sopky. Jedna menší událost se odehrála například v roce 1669 a dá se předpokládat, že i do budoucna podobné pochody budou nastávat.  Výzkum podloží Etny ukázal, že Mohorovičićova diskontinuita se nachází v hloubce 27 km pod Etnou. Celá oblast Etny se pozvolna vyzvedává rychlostí 1 mm/rok, jak dokládají pleistocéní mořské sedimenty na jihovýchodních svazích Etny ve výšce 400 m n. m.", "section_level": 2}, {"title": "Erupce.", "content": "Nejstarší záznamy o erupcích Etny jsou již ze starověku (135 n. l.). K jedné z nejmohutnějších erupcí došlo v roce 1669, kdy láva dosáhla města Catanie, jež částečně poničila. Další výjimečné erupce byly v roce 1910, kdy se vytvořilo 23 nových kráterů, v roce 1917 (láva tryskala do výšky až 800 m) a v roce 1923 – po této erupci láva vydržela horká 18 měsíců.  Poslední erupce jsou z let 1928, 1954, 1964, 1971, 1974, 1978, 1979, 1981, 1983, 1985, 1986, 1992, 2000, 2001, 2002, 2004, 2006, 2007, 2008, 2011, 2015 a 2019. V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě.", "section_level": 1}, {"title": "Historické erupce.", "content": "Erupce v oblasti Etny mívají různý charakter, který se v průběhu času měnil a stále mění. Některé erupce se odehrávají přímo v místě jícnu (např. erupce z roku 2008) tvořeného čtyřmi krátery – \"Severovýchodním kráterem\", \"Jihovýchodním kráterem\" a krátery \"Voragine\" a \"Bocca Nuova\". Další erupce se odehrávají na svazích sopky, kde se nachází více než 300 depresí od malých děr až po velké krátery široké stovky metrů, ze kterých se nepravidelně valí magma na povrch. Erupce, které se odehrávají na vrcholu sopky, jsou často explozivního charakteru s charakteristickým sopečným oblakem, ale jen málokdy jsou nebezpečné pro obyvatele žijící poblíž sopky. Naproti tomu erupce na svazích sopky se občas odehrávají o stovky metrů níže, než je vrchol sopky, a také blíže k obydleným oblastem, kde mohou způsobit materiální škody i oběti na životech. Mnoho vesnic a malých městeček leží okolo kužele sopky či přímo na ní, a tak mohou být těmito výlevy snadno zasaženy. Od roku 1600 se na Etně odehrálo minimálně 60 sopečných erupcí, skoro polovina z nich se odehrála od začátku 20. století. Od začátku třetího tisíciletí došlo na Etně již k 5 erupcím, a to v letech 2001, 2002–2003, 2004–2005, 2007 a 2008.  První záznam o erupci Etny pochází od řeckého historika Diodóra Sicilského, který žil v prvním století před naším letopočtem. Následně nejspíše první popis erupce pochází od římského básníka Publia Vergilia Marona v jeho eposu Aeneis:  V roce 396 př. n. l. erupce Etny údajně zmařila snahu Kartáginců proniknout do Syrakus v době první sicilské války.  Silná explozivní erupce pliniovského typu, která vytvořila pyroklastický sloup tvořený plyny, popelem a dalšími pevnými částečkami, se odehrála kolem roku 122 př. n. l., což se projevilo silným spadem tefry jihovýchodně od sopky. Zasaženo bylo například město Catania, kde silná vrstva tefry způsobila kolaps mnoha střech. Jako pomoc postižené oblasti rozhodla tehdejší římská vláda, že postižená oblast nebude muset platit daně po dobu deseti let.  V roce 1669 došlo k nejsilnější erupci jejímž vlivem bylo poničeno město Catania. Před samotnou erupcí oblast zasáhlo silné zemětřesení a následně 11. března se otevřela trhlina z Nicolosi až k centrálnímu kráteru. Po celé délce trhliny byly aktivní malé sopky, které chrlily magma na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Současné erupce.", "content": "Další velký lávový proud způsobený erupcí v roce 1928 byl první a od roku 1669 i jediný lávový proud, který svojí silou zasáhl hustě obydlenou oblast v okolí Mascali. Erupce začala 2. listopadu 1928 vysoko na severovýchodní straně sopky, ale později se otevřela nová trhlina níže, ze které na povrch začala proudit další láva. 4. listopadu se následně otevřela další trhlina, čímž měl lávový proud již tři zdroje roztaveného materiálu. Tato trhlina se otevřela ve výšce 1200 metrů nad mořem, zcela netypicky nízko, v oblasti známé jako \"Ripe della Naca\". Pod touto oblastí se nacházela vesnice Mascali, která byla během dvou dnů téměř zcela zničena. Pouze kostel a několik málo okolo stojících budov v severní části obce zvané \"Sant'Antonino\" tuto událost přežilo. Během několika dní, kdy erupce pokračovaly, došlo k přerušení vlakového spojení mezi Messinou a Catanií a zničení vlakové zastávky v obci Mascali. Událost byla následně využita italským fašistickým režimem Benita Musolinniho k propagandistickým účelům, kdy byla oslavována rychlá první pomoc, evakuace a znovuobnova poničených oblastí. Obec Mascali byla později vybudována na jiném místě a nad sochou Ježíše Krista před přeživším kostelem byla umístěna pochodeň – symbol fašistů v Itálii. V listopadu 2008 proběhla v obci připomínková akce zničení obce za účasti řady pamětníků a očitých svědků, kteří popisovali jejich zážitky z tehdejší erupce.  Další významné erupce ve 20. století se odehrály v letech 1949, 1971, 1981, 1983 a 1991–1993. V roce 1971 láva pohřbila astronomickou observatoř Etna vybudovanou v 19. století, zničila první generaci lanovky vedoucí k vrcholu a vážně ohrožovala existenci obcí Sant Alfio a Fornazzo na východním úbočí sopky. Touto erupcí došlo ke vzniku nového sopečného vrcholu pojmenovaného \"Jihovýchodní kráter\". V březnu 1981 město Randazzo na severozápadním svahu jen těsně uniklo zničení atypicky rychlými lávovými proudy, které se kolem města prohnaly. Byly velice podobné proudu z roku 1928, který zničil obec Mascali. Mezi roky 1992 až 1993 došlo k ohrožení města Zafferana, ale vlivem značného úsilí se podařilo město zachránit jen se ztrátou jedné budovy a několika stovek metrů městské zeleně. K záchraně přispělo vybudování kamenných valů do cesty postupujícího proudu. Předpokládalo se, že valy vytvoří lávě hráz a že přísun nového materiálu ustane dříve, než za nimi vznikne lávové jezero natolik silné, aby valy silou prorazilo a láva by mohla pokračovat přímo na město Zafferana. Nicméně erupce pokračovala a hráze láva časem překonala a v tečení směrem k městu pokračovala. Následně bylo rozhodnuto, že blízko místa erupce budou použity výbušniny k přerušení lávových kanálů a tunelů, které velice efektivně transportovaly lávu na vzdálenost 7 kilometrů, aniž by se láva výrazně chladila a zpomalovala. Hlavní exploze se odehrála 23. května 1992 a vedla ke zničení lávového tunelu, načež láva začala téct novým uměle připraveným korytem, které jí odvedlo daleko od Zafferana. Předpokládalo se, že vytvoření nového koryta směrem k městu by lávě trvalo měsíce. Krátce po explozi klesla rychlost lávové erupce a během jejího doznívání až do 30. března 1993 se již nikdy nepřiblížila do blízkosti města.  Mezi lety 1995 až 2001 nastalo období netradičně vysoké aktivity čtyř kráterů na vrcholu Etny, ale až během června až srpna 2001 došlo k prvnímu lávovému výlevu na svazích Etny. Tato erupce, která byla živena vystupujícím magmatem ze sedmi prasklin převážně situovaných na jižním svahu, byla silně sledována masmédii, jelikož se odehrála v období vrcholící turistické sezóny a současně se v Itálii nacházelo velké množství reportérů a televizních štábů kvůli zasedání G8 v Janově. Erupce probíhala taktéž nedaleko jedné ze snadno dosažitelné turistické oblasti, takže mohla být hojně pozorována turisty. Erupce měla na svědomí poničení horní stanice lanovky poblíž \"Etna Sud\" a dalšího turistického zázemí.  Mezi roky 2002 a 2003 se odehrála další silná erupce, jedna z nejsilnějších za posledních 150 let, která vyvrhla do atmosféry obrovské mračno materiálu, které bylo lehce viditelné z vesmíru. Důvodem vzniku takto výrazného mračna byl kontakt vystupujícího magmatu s podzemní vodou, nárůstu tlaku a explozi. Část materiálu z tohoto mračna spadla na území Libye a řeckého ostrova Kefalonia, poté, co překonalo 600 km jižním směrem přes Středomoří. Seismická aktivita během erupce otevřela mezi 26. a 27. říjnem 4 kilometry dlouhou trhlinu, která se projevovala havajským typem erupcí i strombolským. Otřesy současně způsobily sesuv východního svahu o dva metry, což způsobilo množství poškození budov. Erupce současně zcela zničila turistickou stanici Piano Provenzana na severovýchodním svahu a část stanice „Etna Sud“ okolo Rifugio Sapienza na jižním svahu. Část erupce byla nafilmována společností Lucasfilm a následně použita v roce 2005 ve filmu jako krajina planety Mustafar. Rifugio Sapienza je poblíž stanice lanovky, která byla zničena předchozí erupcí v roce 1983 a která byla následně znovuvybudována.  V září 2004 a v březnu 2005 se Etna částečně uklidnila a probíhaly jen pozvolné lávové výlevy v oblasti jihovýchodního svahu ve vyšších polohách. Silnější erupce se opět projevily až mezi červencem až prosincem v roce 2006 v oblasti Jihovýchodního kráteru, načež následovaly čtyři epizody výtrysku magmatu pod tlakem, čímž vznikly lávové fontány v téže oblasti Jihozápadního kráteru ve dnech 29. března, 11. dubna, 29. dubna a 7. května 2007. V polovině srpna 2007 se částečně změnil chemismus magmatu a tím i druh erupce, Etna se začala projevovat produkcí popela a strombolským typem erupcí v oblasti východně od Jihovýchodního kráteru.  4. října 2007 Etna hlasitě explodovala okolo 20:00 místního času za vyhození lávy přibližně do výšky 400 metrů, čímž se dostalo do atmosféry opět značné množství materiálu, který byl následně transportován nad okolní vesnice a města, kde spadl. Erupce se opět odehrála v oblasti Jihovýchodního kráteru a byla vidět z velké části Sicílie. Příštího rána mezi 5 až 7 hodinou došlo k postupnému uklidnění erupce. Kvůli erupci ale muselo být z bezpečnostních důvodu v průběhu noci uzavřeno letiště Catania-Fontanarossa pro veškeré lety. Podobná událost se odehrála později v noci ze 23. na 24. listopadu 2007, trvala 6 hodin a způsobila spad popela a lapill na severní straně sopky. Zdrojem erupce byl podobně jako v předchozích případech Jihovýchodní kráter. Následujících několik měsíců probíhala jen minimální eruptivní i seismická aktivita v oblasti Jihovýchodního kráteru. Další silná erupce proběhla pozdě odpoledne 10. května 2008, která ale vlivem špatného počasí nebyla z větší části pozorovatelná v oblasti kráteru. Po erupci se do níže položené \"Valle del Bove\" oblasti dostalo několik lávových proudů. Erupce trvala přibližně 4 hodiny.  Dne 13. května 2008 ráno začala nová sopečná erupce, která byla doprovázená rojem 200 menších zemětřeseních a deformací povrchu v oblasti vrcholku sopky. Odpoledne téhož dne se otevřely dvě nové praskliny v nadmořské výšce 2650 respektive 3050 metrů s množstvím depresí, které se začaly projevovat strombolským typem erupcí a produkcí lávových proudů, jež začaly klesat do \"Valle del Bove\". Během následujících 24 hodin urazil lávový proud přibližně 6 km východním směrem, kde náhle zpomalila až se zastavila ve vzdálenosti 3 km od nejbližší vesnice Milo. Mezi 16. až 18. květnem narostla produkce popela, což vedlo ke vzniku malého mračna nad sopkou. Ke konci května a v prvním týdnu června pokračovala aktivita na nízké úrovni, kdy láva vytékala do vzdálenosti jen několika set metrů od místa úniku. 8. června došlo k náhlému zvýšení aktivity. Během následujícího týdne byla tekoucí láva již 5 kilometrů od svého původního zdroje a po celý červen a červenec pokračovaly pozvolné erupce strombolského typu ze dvou prasklin ve výšce 2800 m nad mořem, což vedlo ke vzniku 4 km dlouhému proudu. Aktivita v polovině července se projevovala hlasitými detonacemi, které byly zaznamenány v několika okolních městech. Na konci července tyto detonace ustaly, ale výlevy lávy stále pokračovaly pozvolnou rychlostí tvořící jen krátké lávové proudy do maximální délky 1 km.  Dne 13. listopadu 2008, šest měsíců po utlumení aktivity, došlo k opětovným erupcím na svazích Etny, které se projevovaly nízkou rychlostí a stabilitou. Staly se nejdelší ze čtyř erupcí, které zatím ve třetím tisíciletí proběhly. Předchozí erupce z roku 2001, 2002–2003 a 2004–2005 trvaly pouze 3 týdny, 3 měsíce, respektive 6 měsíců.  Dne 7. listopadu 2009 došlo k erupci strombolského typu na východním svahu Jihozápadního kráteru, o den později se v hloubce 10 km odehrálo zemětřesení o síle 4,4.", "section_level": 2}, {"title": "Neobvyklé úkazy.", "content": "V 70. letech 20. století bylo údajně v okolí Etny pozorováno několik kouřových kroužků, jež jsou u sopek velice řídké. V roce 2000 došlo k opětovnému pozorování tohoto atypického útvaru v okolí sopky. Během erupce došlo k tomu, že vypuštěný oblak kouře měl kruhový tvar podobně, jako když kuřáci vytvoří ústy kouřový kroužek. Takto vzniklý útvar stoupal z jícnu sopky vzhůru po dobu až 10 minut, než se vlivem proudění vzduchu rozpadl. Kroužky byly pozorovány v oblasti kráteru Bocca Nuova, ze kterého unikly, následně dorostly průměru 100 až 200 metrů ve výšce okolo 1000 metrů nad povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy.", "content": "Etna je pro svoji snadnou dosažitelnost hlavní turistickou atrakcí, která přitahuje každoročně až milión (údaj pravděpodobně k roku 2004) turistů do oblasti Sicílie. Každoroční příliv turistů, kteří chtějí spatřit aktivní sopku, dává práci většině lidí v oblasti v terciárním sektoru služeb, ať už se jedná o pohostinství, ubytovací kapacity či prodej suvenýrů. Etna je společně se Stromboli po Havajských sopkách pravděpodobně nejnavštěvovanější sopečná oblast na světě.  Etna společně se Stromboli sehrála důležitou roli ve vývoji zařízení a sopečné turistiky v průběhu historie, když se stala centrem turistického ruchu již od druhé poloviny 19. století. Důvodem zájmu se stala neobvyklá krajina, okolní scenérie, která přitáhla zájem malířů a umělců 18. a 19. století, kteří oblast zprofanovali mezi širokou veřejnost. Nepravidelné turistické návštěvy trvaly až do první poloviny 20. století. Od 60. let 20. století do oblasti začala směřovat masová turistika organizovaná cestovními kanceláři. Od 50. let 20. století je v oblasti Etny zaznamenán soustavný nárůst turistů. V listopadu roku 2002 bylo otevřené nové muzeum věnované Etně ve městě Nicolosi. Nejstarší informační centrum o Etně \"Refugio Sapiensa\" se nachází v ležící 1900 m n. m., odkud se řada turistů vydává na vlastní nebezpečí zdolávat vrcholky Etny. V současnosti přístup na Etnu zajišťuje čtveřice silnic, které vedou do dvou hlavních turistických center. Samotný vrchol s krátery je od úmrtí devíti turistů v roce 1979 pro návštěvníky uzavřen, ale za dobrého počasí a klidné Etny je možné se na vrchol ke kráterům vydat s turistickým průvodcem.  V oblasti okolo Etny včetně jejího masívu se nachází národní park vyhlášený v roce 1987 jako reakce na narůstající turismus.  Sopečné erupce vyvrhují do okolí sopky materiál, který je velice úrodný a zúrodňuje okolí sopky, což v jejím okolí umožňuje masivní pěstování vinné révy, různých druhů ovoce, farmaření atd. Každá sopečná erupce tak přináší nové živiny, které se v následujících letech po jejich vyvržení na povrch budou uvolňovat.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Etna se projevuje několika druhy nebezpečí, ať už se jedná o erupce, úniky sopečných plynů, gravitačními kolapsy či spadem tefry do okolí. Různé formy nebezpečí mají rozdílný rozsah, množství materiálních škod a možností jejich předpovídání a případné obraně. Mezi ty, se kterými lidé mohou bojovat, patří lávové proudy. V případě, že směřují na obydlené oblasti, snaží se je odpovědné složky odklonit či případně zastavit a to za pomoci nového koryta, kterým by láva odtékala mimo ohroženou oblast či například explozemi, které by měly přehradit lávový tunel či koryto a donutit lávu změnit směr.  V oblasti Etny existuje systém včasné výstrahy, který má varovat obyvatelstvo v případě náhlého nebezpečí způsobeného erupcí. Mezi vážná nebezpečí zasahující velké oblasti patří spad tefry vznikající během erupce. Menší částice jsou schopné cestovat desítky kilometrů, kde pak padají a zasypávají oblasti částicemi v podobě prachu a lapil. Tento oblak představuje nebezpečí jak pro leteckou dopravu tak v případě silného spadu i pro spádové oblasti, kde narušuje automobilovou dopravu a může způsobit i zřícení střech budov. V současnosti v oblasti existuje systém, který poloautomaticky vyhodnocuje potenciální nebezpečí spadu tefry a směru větru a v případě potřeby informuje příslušné orgány civilní správy.", "section_level": 2}, {"title": "Etna v kultuře.", "content": "Dle římské mytologie je sopka Etna spojována se soubojem Dia s největším z titánu Týfónem, synem Tartara a matky země Gai. Po souboji mezi nimi byl Týfón poražen a Zeus utíkajícího titána dostihl v oblasti Sicílie, kde na něj svrhl horu Etna. Když byl Týfón uvězněn pod Etnou, všech 100 jeho hlav se okamžitě pokusilo dostat na povrch, což se projevilo v množství erupcí a sloupů kouře. Pokaždé když Etna začne soptit, dle pověstí se Týfón pokouší uniknout pod tíhy Etny na povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Etna je v současné době oblíbeným turistickým cílem. Výstup až k hlavnímu kráteru je možný pouze s turistickým průvodcem. Bez průvodce je možné vystoupat pouze na Torre del Filosofo. Pro méně zdatné turisty je možné využít dopravu lanovkou a následně autobusy 4x4 na tuto plošinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Etna (\"Aítnē\" v řečtině, v latině \"Aetna\", také známá jako \"Mungibeddu\" (\"krásná hora\") v sicilštině a \"Mongibello\" v italštině (z latinského \"mons\" a arabského \"gibel\", oboje znamená hora)) je nejvyšší činná sopka a druhá nejmohutnější sopka v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania. Sopka byla v roce 2013 zapsána mezi přírodní památky Světového dědictví UNESCO. Její výška k roku 2009 dosahuje 3329 metrů nad mořem, ale ještě do erupce v roce 1981 měřila o 21 metrů více, a to 3350 metrů. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu došlo k poklesu sopky. Jedná se o nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Etna se rozkládá na 1190 km2 s obvodem báze okolo 140 km. Samotná základna sopky je eliptického tvaru o rozměrech 38×47 km. Jedná se tak o největší aktivní sopku v Itálii, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší sopka Vesuv. V Evropě předčí Etnu pouze Pico de Teide na ostrově Tenerife. Platí to ovšem jen z geopolitického hlediska, podle geografického členění Kanárské ostrovy náležejí již k africkému kontinentu.", "tgt_summary": "Mount Etna, or Etna ( or ; or ; ; ), is an active stratovolcano on the east coast of Sicily, Italy, in the Metropolitan City of Catania, between the cities of Messina and Catania. It lies above the convergent plate margin between the African Plate and the Eurasian Plate. It is the highest active volcano in Europe outside the Caucasus and the highest peak in Italy south of the Alps with a current height of, though this varies with summit eruptions. Etna covers an area of with a basal circumference of. This makes it by far the largest of the three active volcanoes in Italy, being about two and a half times the height of the next largest, Mount Vesuvius. Only Mount Teide on Tenerife in the Canary Islands surpasses it in the whole of the European–North-African region west of the Black Sea. In Greek mythology, the deadly monster Typhon was trapped under this mountain by Zeus, the god of the sky and thunder and king of gods, and the forges of Hephaestus were said also to be underneath it.", "id": 1137753}
{"src_title": "Forth (programovací jazyk)", "tgt_title": "Forth (programming language)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolem roku 1970 se objevuje označení FORTH (název je od slova FOURTH-čtvrtý, jazyk pro příští, čtvrtou generaci malých počítačů). Forth tedy nevznikl akademickým rozhodnutím, vytvářel ho jeden člověk, jedno desetiletí, jako pomůcku pro práci. První kompletní samostatnou aplikací Forthu je v roce 1971 řízení radioteleskopu pro NRAO. Další aplikace jsou v řízení antén, teleskopů, databáze, zpracování obrazu.  Tento člověk se jmenuje Charles „Chuck“ Moore a dodnes patří mezi zajímavé a současně velmi rozporuplné osobnosti, které se podílely na rozvoji výpočetní techniky, zejména vestavěných (embedded) řídících systémů a systémů běžících v reálném čase. Moore byl prý překvapen, když zjistil, že systém, který vyvinul pro své potřeby, používají i další lidé, kterým v jejich práci vyhovuje více než v té době komerčně prosazovaný Fortran.  Do značně heterogenního prostředí počítačů a operačních systémů sedmdesátých let přišel Moore se svým jazykem (či lépe řečeno celou vývojovou platformou) Forth. Vývojové prostředí Forthu obsahovalo interaktivní editor, interpret jazyka Forth a univerzální vazbu na assembler upravený na právě provozovaný systém. Toto prostředí umožňovalo spouštět souběžně více procesů a současně mohlo v systému nezávisle pracovat až 64 uživatelů, a to i na platformách, jejichž operační systém nebyl multiuživatelský a dokonce ani multitaskový.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Forth je založen na použití dvojice zásobníků. První zásobník se nazývá zásobník operandů, druhý zásobník návratových adres. Prakticky všechny forthovské příkazy ovlivňují položky v jednom nebo obou zásobnících. Pro zápis příkazů i matematických operací je použita postfixová notace, někdy také nazývaná obrácená polská notace (anglicky \"Reverse Polish Notation\"). Při tomto způsobu zápisu se nejdříve uvádějí operandy a teprve za nimi následují operátory. Ve Forthu se místo označení operátor nebo funkce používá \"slovo\".", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchá aritmetika.", "content": "10 20 + ( toto je komentář ) 10 20 * \\ toto je jednořádkový komentář 10 20 - ( 10 způsobí vložení čísla 10 na vrchol zásobníku operandů a 10 20 + 30 * ( zpětné lomítko a závorky jsou také slova, takže musí být 5 4 3 2 1 * / + -", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření nového slova.", "content": ". \\ slovo. vypíše hodnotu na vrcholu zásobníku", "section_level": 2}, {"title": "Použití nově definovaného slova.", "content": "10 print 1 2 + print 1 2 3 * - print", "section_level": 3}, {"title": "Základní slova pro práci se zásobníkem.", "content": "1 2 swap \\ zásobník: 2 1 drop \\ zásobník: 2 dup \\ zásobník: 2 2 drop drop \\ zásobník: 1 2 3 rot \\ zásobník: 2 3 1 over \\ zásobník: 2 3 3 1", "section_level": 2}, {"title": "Řídící struktury.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Podmínka.", "content": "10 20 > if else \\ větev else je nepovinná then", "section_level": 3}, {"title": "Počítaná smyčka.", "content": "\\ tento cyklus vypíše čísla od 1 do 10 10 1 do ( první argument slova do udává, kolikrát se bude cyklus opakovat loop", "section_level": 3}, {"title": "Cyklus while-do.", "content": "\\ tento cyklus vypíše čísla od 1 do 10 0 begin while repeat drop", "section_level": 3}, {"title": "Cyklus s podmínkou na konci.", "content": "\\ vypočítá pomocí Euklidova algoritmu největší společný dělitel ze dvou čísel", "section_level": 3}, {"title": "Nekonečný cyklus.", "content": "\\ tento cyklus vypíše čísla od 1 do 10 0 begin again", "section_level": 3}], "src_summary": "Forth je programovací jazyk, který se v dnešní době používá zejména ve vestavěných (embedded) systémech a real-time prostředích. Jazyk Forth vyvinul roku 1969 Charles H. Moore, který je jednou z významných osobností, jež se podílely na rozvoji výpočetní techniky.", "tgt_summary": "Forth is an imperative stack-based computer programming language and environment originally designed by Chuck Moore. Language features include structured programming, reflection (the ability to examine and modify program structure during execution), concatenative programming (functions are composed with juxtaposition) and extensibility (the programmer can create new commands). Although not an acronym, the language's name is sometimes spelled with all capital letters as FORTH, following the customary usage during its earlier years.", "id": 1500745}
{"src_title": "Referenční model ISO/OSI", "tgt_title": "OSI model", "src_document": [{"title": "Účel modelu.", "content": "Úlohou referenčního modelu je poskytnout základnu pro vypracování norem pro účely propojování systémů. Otevřený systém podle tohoto modelu je abstraktním modelem reálného otevřeného systému. Norma tedy nespecifikuje implementaci (realizaci) systémů, ale uvádí všeobecné principy sedmivrstvé síťové architektury. Popisuje vrstvy, jejich funkce a služby. Nejsou zde zařazeny žádné protokoly, které by vyžadovaly zbytečně mnoho detailů.  V praxi je model využit pro programování jednotlivých součástí síťového subsystému v modulech, které reprezentují jednotlivé vrstvy a komunikují mezi sebou pomocí rozhraní (API). Díky tomu je možné jednotlivé části snadněji naprogramovat a nezávisle nahrazovat (například vyměnit síťovou kartu, ovladač, aplikaci a zároveň ponechat ostatní součásti beze změny). Reálně je vrstvený model použit například u rodiny protokolů TCP/IP, kde jsou však použity jen čtyři vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Vrstvový model.", "content": "Každá ze sedmi vrstev vykonává skupinu jasně definovaných funkcí potřebných pro komunikaci. Pro svou činnost využívá služeb své sousední nižší vrstvy. Své služby pak poskytuje sousední vyšší vrstvě.  Podle referenčního modelu není dovoleno vynechávat vrstvy, ale některá vrstva nemusí být aktivní. Takové vrstvě se říká \"nulová\", nebo \"transparentní\".  Komunikaci mezi systémy tvoří:  Na počátku vznikne požadavek některého procesu v aplikační vrstvě. Příslušný podsystém požádá o vytvoření spojení prezentační vrstvu. V rámci aplikační vrstvy je komunikace s protějším systémem řízena aplikačním protokolem. Podsystémy v prezentační vrstvě se dorozumívají prezentačním protokolem. Takto se postupuje stále níže až k fyzické vrstvě, kde se použije pro spojení přenosové prostředí. Současně se při přechodu z vyšší vrstvy k nižší přidávají k uživatelským (aplikačním) datům záhlaví jednotlivých vrstev. Tak dochází k postupnému \"zapouzdřování\" původní informace. U příjemce se postupně zpracovávají řídící informace jednotlivých vrstev a vykonávají jejich funkce.  Mnemotechnická pomůcka pro zapamatování: \"Aplikace\" potkala \"prezentaci\", \"zrealizovaly\" \"transport\" \"sítí\", \"spojily\" se \"fyzicky\".", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická vrstva.", "content": "Vrstva č. 1,. Specifikuje fyzickou komunikaci. Aktivuje, udržuje a deaktivuje fyzické spoje (např. komutovaný spoj) mezi koncovými systémy. Fyzické spojení může být dvoubodové (sériová linka) nebo mnohobodové (Ethernet).  Fyzická vrstva definuje všechny elektrické a fyzikální vlastnosti zařízení. Obsahuje rozložení pinů, napěťové úrovně a specifikuje vlastnosti kabelů; stanovuje způsob přenosu \"jedniček a nul\". Huby, opakovače, síťové adaptéry a hostitelské adaptéry (Host Bus Adapters používané v síťových úložištích SAN) jsou právě zařízení pracující na této vrstvě.  Hlavní funkce poskytované fyzickou vrstvou jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Linková vrstva.", "content": "Vrstva č. 2,. Poskytuje spojení mezi dvěma sousedními systémy. Uspořádává data z fyzické vrstvy do logických celků známých jako rámce (frames). Seřazuje přenášené rámce, stará se o nastavení parametrů přenosu linky, oznamuje neopravitelné chyby. Formátuje fyzické rámce, opatřuje je fyzickou adresou a poskytuje synchronizaci pro fyzickou vrstvu.  Datová vrstva poskytuje funkce k přenosu dat mezi jednotlivými síťovými jednotkami a detekuje případně opravuje chyby vzniklé na fyzické vrstvě. Nejlepším příkladem je Ethernet. Na lokálních sítích založených na IEEE 802 a některých na IEEE 802 sítích jako je FDDI, by tato vrstva měla být rozdělena na vrstvu řízení přístupu k médiu (Medium Access Control, MAC) a vrstvu IEEE 802.2 logické řízení linek (Logical Link Control, LLC).  Na této vrstvě pracují veškeré mosty a přepínače. Poskytuje propojení pouze mezi místně připojenými zařízeními, a tak vytváří doménu na druhé vrstvě pro směrové a všesměrové vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "Síťová vrstva.", "content": "Vrstva č. 3,. Tato vrstva se stará o směrování v síti a síťové adresování. Poskytuje spojení mezi systémy, které spolu přímo nesousedí. Obsahuje funkce, které umožňují překlenout rozdílné vlastnosti technologií v přenosových sítích.  Síťová vrstva poskytuje funkce k zajištění přenosu dat různé délky od zdroje k příjemci skrze jednu případně několik vzájemně propojených sítí při zachování kvality služby, kterou požaduje přenosová vrstva. Síťová vrstva poskytuje směrovací funkce a také reportuje o problémech při doručování dat. Veškeré směrovače pracují na této vrstvě a posílají data do jiných sítí. Zde se již pracuje s hierarchickou strukturou adres. Nejznámější protokol pracující na 3. vrstvě je Internetový Protokol (IP). Jednotkou informace je paket.", "section_level": 2}, {"title": "Transportní vrstva.", "content": "Vrstva č. 4,. Tato vrstva zajišťuje přenos dat mezi koncovými uzly. Jejím účelem je poskytnout takovou kvalitu přenosu, jakou požadují vyšší vrstvy. Vrstva nabízí spojově (TCP) a nespojově orientované (UDP) protokoly.", "section_level": 2}, {"title": "Relační vrstva.", "content": "Vrstva č. 5,. Smyslem vrstvy je organizovat a synchronizovat dialog mezi spolupracujícími relačními vrstvami obou systémů a řídit výměnu dat mezi nimi. Umožňuje vytvoření a ukončení relačního spojení, synchronizaci a obnovení spojení, oznamování výjimečných stavů. Do této vrstvy se řadí: NetBIOS, RPC. K paketům přiřazuje synchronizační značky, které využije v případě vrácení paket (např. z důvodu, že se během přenosu dat poškodí síť) k poskládání původního pořadí.", "section_level": 2}, {"title": "Prezentační vrstva.", "content": "Vrstva č. 6,. Funkcí vrstvy je transformovat data do tvaru, který používají aplikace (šifrování, konvertování, komprimace). Formát dat (datové struktury) se může lišit na obou komunikujících systémech, navíc dochází k transformaci pro účel přenosu dat nižšími vrstvami. Mezi funkce patří např. převod kódů a abeced, modifikace grafického uspořádání, přizpůsobení pořadí bajtů apod. Vrstva se zabývá jen strukturou dat, ale ne jejich významem, který je znám jen vrstvě aplikační. Příklady protokolů: SMB (Samba).", "section_level": 2}, {"title": "Aplikační vrstva.", "content": "Vrstva č. 7,. Účelem vrstvy je poskytnout aplikacím přístup ke komunikačnímu systému a umožnit tak jejich spolupráci. Do této vrstvy se řadí například tyto služby a protokoly: HTTP, FTP, DNS, DHCP, POP3, SMTP, SSH, Telnet, TFTP.", "section_level": 2}, {"title": "Paralela.", "content": "Příkladem připomínajícím vrstvový model ISO/OSI může být dopisová komunikace mezi manažery dvou firem (řekněme české a čínské). Jednotlivé vrstvy obou stran spolu zdánlivě komunikují přímo (stejné vrstvy na obou stranách používají stejný protokol, řeč, způsob prezentace dat), ale ve skutečnosti probíhá komunikace od vyšší vrstvy směrem k nejnižší, která jediná disponuje možností přenosu. Na cílové straně dochází naopak k předávání zprávy od nejnižší vrstvy směrem k vyšším.  Jednotlivé vrstvy mají kontakt (pomocí určitého \"rozhraní\") pouze s prvky v sousedních vrstvách. Rozhraním se myslí např. poštovní schránka mezi 4. a 3. vrstvou nebo přihrádka mezi 3. a 2. vrstvou. Každý prvek na straně odesílatele zpracuje zprávu do takového tvaru (dle daného \"protokolu\"), aby jí rozuměl jeho ekvivalent na straně příjemce. Protokol např. udává, jak má být správně nadepsaná adresa 5. vrstvou, nebo jak správně ve 2. vrstvě seskupit více dopisů jdoucích stejným směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "ITU-T X.200: Open Systems Interconnection - Basic Reference Model: The basic model", "section_level": 1}], "src_summary": "Referenční model ISO/OSI vypracovala organizace ISO jako hlavní část snahy o standardizaci počítačových sítí nazvané OSI a v roce 1984 ho přijala jako mezinárodní normu ISO 7498. Kompletní text normy přijala také CCITT jako doporučení X.200. Referenční model ISO/OSI se používá jako názorný příklad řešení komunikace v počítačových a telekomunikačních sítích pomocí vrstevnatého modelu, kde jsou jednotlivé vrstvy nezávislé a snadno nahraditelné.", "tgt_summary": "The Open Systems Interconnection model (OSI model) is a conceptual model that characterises and standardises the communication functions of a telecommunication or computing system without regard to its underlying internal structure and technology. Its goal is the interoperability of diverse communication systems with standard communication protocols. The model partitions a communication system into abstraction layers.", "id": 1928568}
{"src_title": "Zličín", "tgt_title": "Zličín", "src_document": [{"title": "Historie a charakteristika čtvrti.", "content": "Téměř všichni Pražané znají Zličín jako nákupní zónu a stanici a depo metra. Ty se ale paradoxně nacházejí převážně v katastrálním území Třebonice a jen zčásti v městské části Praha-Zličín, ovšem (s výjimkou části kolejiště depa) mimo katastrální území Zličín.  Samotný Zličín vznikal jako vesnice; ještě roku 1910 se objevoval jako „Zlejčín“. Roku 1960 byla k obci připojena i nedaleká vesnice Sobín. V roce 1968 získala obec hranici s Prahou, když byly přičleněny sousední Řepy. Díky blízkosti ku Praze a silnici z metropole do Plzně, která východní částí Zličína procházela, se začala rozvíjet nová zástavba, hlavně tedy východně od původní obce; postavily se rodinné domy a později i sídliště. Obě obce se staly součástí Prahy v roce 1974, v souvislosti s jejím zatím posledním a zatím největším rozšířením.  Převažujícím typem zástavby jsou zde rodinné domky, ale také i jedno malé sídliště, ve své době vybudované pro potřeby armády. Tato celá zastavěná oblast je ohraničená průmyslovými závody, při připojení ku Praze bylo totiž rozhodnuto, že Zličín se stane podobně jako v té době Malešice průmyslovou oblastí. Využity byly volné plochy jižně a severovýchodně od zastavěné oblasti. V roce 1990 se Zličín stal součástí městské části Praha-Zličín. V 90. letech došlo k rozvoji na rozhraní Zličína a Třebonic spolu s výstavbou metra. Původně se zde mělo nacházet pouze depo a linka B měla vést právě do Třebonic; tyto plány však byly nakonec přepracovány a nejmladší linka pražské podzemní dráhy byla ukončena právě zde. Kromě stanice vznikl i přestupní terminál pro příměstské autobusy; později se začala rozvíjet i nákupní zóna. Ke konci prvního desetiletí 21. století se začala opět rozvíjet také i bytová zástavba, a to v místech nedaleko od nejstarších částí Zličína. Nové projekty znamenaly výstavbu několikapatrových městských domů přímo na zelené louce.  V létech 2005 až 2008 proběhl archeologický výzkum v Praze-Zličíně, v poloze Za novou silnicí. Během výzkumu byly postupně prozkoumány a zdokumentovány tři hlavní komponenty, které se v této lokalitě podařilo objevit: palisádou ohrazené neolitické sídliště, pravěká cesta a především kompletní pohřebiště vinařické skupiny z doby stěhování národů. Dosud bylo odkryto 177 kosterních hrobů. Jde o největší prozkoumané kosterní pohřebiště v Čechách a jedno z největších pohřebišť ve střední Evropě datované do období druhé a třetí třetiny pátého století.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Na Zličíně se nachází průmyslové podniky. Jedná se o tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Místní fotbalový klub FC Zličín byl založen roku 1929. V jeho sportovním areálu se nachází víceúčelová sportovní hala sloužící současně jako školní tělocvična. Dále je zde fotbalové hřiště s přírodní trávou a fotbalové hřiště s umělou trávou třetí generace. Mini hřiště s umělou trávou slouží k přípravě mužstev klubu a je přístupné také pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná.", "content": "Díky metru (od listopadu roku 1994, úsek V.B), které se sice přímo ve Zličíně nenachází, ale leží na jeho okraji, má celá čtvrť dobré dopravní spojení. Na metro navazují i autobusy. Na nedalekém sídlišti Řepy (na sever od Zličína) se nachází tramvajová trať. Od stanice metra jezdí i meziměstské linky do Plzně, Berouna, Kladna a Rakovníka.  Na hranici mezi Řepy a Zličínem se také nachází železniční nádraží, které umožňuje spojení do Kladna.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová.", "content": "Územím Zličína prochází Pražský okruh (zprovozněn v tomto úseku v roce 2002), dálnice D5 směřující do Plzně a její přivaděč z Jihozápadního Města. U stanice metra Zličín je také záchytné parkoviště P+R. Starým Zličínem prochází původní Plzeňská, hlavní tah do Plzně až do roku 1980, kdy se začala dálnice D5 stavět.", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní zóna Zličín.", "content": "Podle Zličína se pojmenovávají obchodní centra na území Třebonic:  Všechna tři obchodní centra jsou vybavena rozsáhlými plochami parkovišť pro automobily. Do areálů Avion a Globus jezdí od stanice metra Zličín zvláštní autobusové linky s bezplatným tarifem. V oblasti byly postaveny i další obchodní nebo administrativní objekty. V sousedství obchodní zóny vzniká na území Stodůlek Západní Město.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zličín () je městská čtvrť a katastrální území na západě Prahy, na severozápadním okraji městského obvodu Praha 5, o rozloze 317,61 ha. Tvoří severovýchodní část městské části Praha-Zličín.", "tgt_summary": "Zličín is a district and cadastral area in the west of Prague, located in an administrative district of the same name, which is part of Prague 5 in the old system and governs the cadastral areas Zličín, Sobín and the northern part of Třebonice. The name is best known among Praguers as the site for a large bus station, Metro terminus and depot and a number of shopping centres and hypermarkets, all of which are named after Zličín, despite belonging to the neighbouring district Třebonice.", "id": 850482}
{"src_title": "Nesmrtelnost (kniha)", "tgt_title": "Immortality (novel)", "src_document": [{"title": "Charakteristika díla.", "content": "Román je rozdělen do sedmi kapitol. Na rozdíl od většiny jeho mladších próz je však určen spíše pro francouzské čtenáře. Je psán francouzsky, nevystupují v něm žádní Češi a neobjevuje se ani motiv emigrace či české komunistické zkušenosti (obsahuje jen několik ne příliš důležitých českých reminiscencí). To jej spojuje s Kunderovým dalším dílem, románem \"L'Identité\" (česky \"Totožnost\").  Během vyprávění se v několika kapitolách mění vypravěč. V některých kapitolách je spíše heterodiegetický (tj. není součástí vyprávěného světa, vypráví příběh někoho jiného, není protagonistou), ale v některých kapitolách je naopak čistě autodiegetický (tj. používá ich-formu, je součástí děje). Tento způsob užívání vypravěče není v Kunderově díle novým jevem (objevuje se např. v \"Knize smíchu a zapomnění\"), zde však nabývá nebývalého významu. Román stojí na jakési hranici fikce a skutečnosti, kdy nám autor dokládá, že děj románu je pouhý jeho výmysl a postavy vznikly ze spisovatelových metafor, ale když do příběhu vplétá vlastní vzpomínky na setkání se svým přítelem Avenariem, můžeme mít pocit, že vypravěčem je sám autor. Vypravěč však nikdy není ztotožnitelný s autorem.  Pro román je typický, jako u řady jiných Kunderových knih, filozoficko-estetický přesah, tentokrát úvahy o umění a jejím vztahu pro současného člověka (pro Paula, jednu z románových postav, jsou Hemingwayovy biografie důležitější než jeho vlastní literární práce, atd.). Kundera otevírá téma tzv. „imagologie“, disciplíny, jež se zabývá vytvářením obrazů (v reklamě, v literatuře, v denním životě), jež nahradila dřívější ideologie, jež již na lidi přestala působit. \"K srovnání ideologie a imagologie chci dodat ještě toto: Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá žádný vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón. Řečeno Paulovými slovy: Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí. \" (Milan Kundera: \"Nesmrtelnost\", s. 119). Imagologové jsou lidé, kteří nám radí, jak se chovat, co je právě „in“, vhodné v tomto období.  Dalším předmětem Kunderových úvah je otázka přítomnosti zemřivšího člověka v paměti živých, tedy jeho posmrtného života mezi živými (motiv Bettiny von Arnim, Johanna Wolfganga Goetha a Laury). Tato duchovní linie dala knize jméno. Nesmrtelností je tedy v tomto díle myšlen pozůstatek obrazu mrtvého v mysli živých. Nesmrtelnost může být malá (v mysli rodiny...) a velká (v mysli lidí, které neznáme).", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Hlavní dějová linka představuje Agnes, Francouzku, žijící v harmonickém a přiměřeně šťastném manželství s advokátem Paulem. (Samotná postava Agnes vznikla z Kunderovy vzpomínky na starší ženu u bazénu). Agnes žije v tísnivém strachu ze světa prostoupeného imagologií, ve strachu z nevědomého otisku vlastní tváře v dějinách (jako jsou nevědomě fotografovány celebrity a otiskovány v časopisech), proto touží svůj obraz skrýt před svým okolím i před budoucností. Do jejího života však výrazně zasahuje její vášnivá a emocionální mladší sestra Laura, která ji dokazuje svou lásku stejně vehementně jako demonstruje nespravedlnost osudu, kdy je ona ta „nešťastná“ a Agnes ta „šťastná“. Laura naopak chce v dějinách, alespoň v mezích své rodiny zůstat navždy, stát se „nesmrtelnou“, pročež volí prostředky jako citové vydírání či výhrůžky sebevraždou. Konflikt se rozhoří, když Laura začne bojovat o Agnesina muže. Agnes, jež nemá sílu ani chuť bojovat, vítá náhodu, která ji připraví o život, a šťastna odchází ze světa, kde ji ohrožuje agresivní Laura se svou touhou po nesmrtelném uchování obrazu, s přáním nezůstat nesmrtelná.  Agnesino přání se splní. Poté, co ji její muž již nezastihne živou, aby ji naposledy políbil a uchoval si její tvář navždy v paměti, mizí Agnes z myšlenek všech svých blízkých (Paula, který se oženil s Laurou - ženou jeho života, jak jí nazývá, i Agnesiny dcery Brigity, která s Laurou vede vytrvalé boje) a do konce knihy se znovu vrací pouze v úvahách autora-vypravěče.  Paralelně sleduje čtenář Bettinu von Arnim, současnici Goetha a její sžíravou touhu po nesmrtelnosti v literatuře, stejně urputnou jako Lauřinu touhu po nesmrtelnosti v životě rodiny její sestry. Úděl slavného mrtvého glosuje samotný Goethe ve snovém setkání s mrtvým Hemingwayem.  Třetím příběhem je bohatý milostný život neúspěšného malíře, nazývaného Rubens, který byl náhodným milencem Agnes. Rubens, pro Agnes téměř neznámý člověk, o němž nic neví, je, jako hříčka osudu, jediný, kdo si uchovává její obraz ve své paměti a tato vzpomínka dále změní jeho život.  Celé vyprávění je protkáno opakujícími se motivy, které jednotlivé děje poutají k sobě a provazují je navzájem (několikeré užití brýlí, stejných gest, podobnost Laury a Bettiny atd.) stejně jako náhodami (vůz, jehož kolo profesor Avenarius propíchne, patří Paulovi. Stane se tak zrovna té noci, kdy má Agnes autonehodu, a proto se k ní Paul nedostane včas a nezastihne ji už živou). Zároveň nám autor-vypravěč poodhaluje zdroje svých inspirací (náhodně zaslechnutá rozhlasová zpráva o dívce, jež se úmyslně vystavovala kolům aut v touze zemřít se stane inspirací pro příčinu Agnesiny smrti) i postupů (metafora jako důležitý impuls pro vznik románové postavy v Kunderových knihách).", "section_level": 1}, {"title": "Význam díla.", "content": "Kundera se ve svém díle snaží propojit formy narace a esejistiky. Tématem \"Nesmrtelnosti\" je ovlivňování vlastního bytí za života a po smrti. Stejně jako se imagologové zabývají tvary aut a tub na zubní pasty, podléhá řada lidí imagologii vlastního posmrtného obrazu (Laura, Goethe a Bettina). Proti nim stojí ti, kteří se odmítají nátlaku imagologie podrobit (Agnes a Hemingway). \"Nesmrtelnost\" je krom románového vyprávění především hlubokou meditací nad různými formami lidské existence vzhledem k jejich neodvratnému zániku ve světě, kde se již dávno nevěří na posmrtný život ve smyslu křesťanské věrouky.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti.", "content": "\"Nesmrtelnost\" je určitým pendantem k jinému Kunderovu románu, k Nesnesitelné lehkosti bytí. Postava Agnes, snažící se skrýt svou tvář před svým mužem i před dějinami, je jakousi duchovní spřízněnkyní postavy Sabiny, která v touze po „lehkosti bytí“ odmítá nést tíhu zodpovědnosti na druhých. Teorie imagologie navazuje na Kunderův výklad kýče.  Struktura i hloubka Kunderovy knihy je blízká dílům jeho předchůdce Hermanna Brocha, na jehož román Náměsíčníci Kundera často odkazuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nesmrtelnost je román česko-francouzského spisovatele Milana Kundery. Milan Kundera napsal svůj sedmý román v letech 1987 až 1988. Román byl napsán česky a následně byl překládán do francouzštiny a dalších jazyků, během překladů však autor zasahoval i do původního textu (sám Kundera uvádí, že román psal rok a půl v nejlepší pohodě, zatímco překladům věnoval dva roky v únavě). Poprvé vyšel francouzsky v roce 1990 pod francouzským titulem L'Immortalité. Česky byla kniha poprvé publikována v roce 1993.", "tgt_summary": "Immortality () is a novel in seven parts, written by Milan Kundera in 1988 in Czech. First published 1990 in French. English edition 345 p., translation by Peter Kussi. This novel springs from a casual gesture of a woman, seemingly to her swimming instructor. Immortality is the last of a trilogy that includes \"The Book of Laughter and Forgetting\", and \"The Unbearable Lightness of Being.\"", "id": 458128}
{"src_title": "Kurt Cobain", "tgt_title": "Kurt Cobain", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Kurt Cobain se narodil 20. února 1967 v malém americkém městečku Aberdeen ležícím 140 km jihozápadně od Seattlu. Jeho matka Wendy pracovala jako servírka, otec Donald byl automechanik. Z počátku bydleli v Hoquiamu, ale když bylo Kurtovi 6 měsíců, přestěhovali se do Aberdeenu, kde později vznikla jeho skupina Nirvana. Kurtův otec si tam našel práci v místní drtičce odpadu, zatímco matka se starala o domácnost. Kurt byl už od dětství hodně hubený kvůli léku Ritalin, jejž bral proti hyperaktivitě. Kurt také trpěl BAP.  V Kurtových devíti letech se Cobainovi rozvedli, poněvadž jeho otec byl často mimo domov kvůli své profesi trenéra a rozhodčího v amatérském baseballu. Kurta to velmi poznamenalo, míval deprese a uzavřel se do sebe. Následkem toho začal kouřit marihuanu a začal rodiče, zejména otce, nenávidět. Oba rodiče uzavřeli nová manželství a Kurtovo dětství bylo poznamenáno neustálým stěhováním od matky k otci, jeden čas bydlel dokonce u prarodičů. Prostřednictvím strýce se seznámil s hudbou skupin jako Black Sabbath, Aerosmith či Led Zeppelin. Díky svým přátelům se seznámil s punkem (snad nejvíc na Kurta zapůsobily skupiny Melvins a Black Flag) a začal přemýšlet o založení vlastní kapely.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělost.", "content": "Jeho první kapela měla název Fecal Matter, založena roku 1985, kde hrál Kurt Cobain se členy Melvins. Tato punková kapela neměla dlouhého trvání, nevydali jediné album. Zachovalo se pouze neoficiální demo \"Illiteracy Will Prevail\". Vzápětí však byla založena Nirvana, a to roku 1987. Kurt Cobain je autorem drtivé většiny skladeb Nirvany. V roce 1989 vydala své první album nesoucí název \"Bleach\", které se moc neprosadilo – proslavilo se až po \"Nevermind\". O dva roky později, 24. září 1991, skupina vydala průlomové album \"Nevermind\". Album obsahovalo hity jako „In Bloom“, „Come As You Are“, „Breed“, „Lithium“ a především „Smells Like Teen Spirit“ – jeden z největších hitů devadesátých let. V roce 1993 vydala poslední studiové album \"In Utero\", které bylo hudebně i textově mnohem propracovanější, ale neproslavilo se v takové míře jako \"Nevermind\" (pravděpodobně díky jeho ponurosti a agresivitě), ale vyšly z něj hity jako „Heart-shaped box“, „All Apologies\", „Rape me“ nebo „Pennyroyal Tea“.  24. února 1992 v 25 letech se Kurt Cobain na Waikiki na Havaji oženil se zpěvačkou Courtney Love ze skupiny Hole, a 18. srpna 1992 se jim narodila dcera Frances Bean Cobain.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Kurt byl několikrát hospitalizován kvůli těžké závislosti na heroinu stejně jako Courtney Love. Kvůli Courtney, depresi, drogám a kvůli nemoci žaludku; nikdo ji nedokázal pojmenovat, natož léčit, ztrácel tak i tu poslední chuť žít. 8. dubna 1994 byl nalezen elektrikářem ve svém domě mrtev. Policie bez většího vyšetřování konstatovala smrt vlastním přičiněním. Seděl a měl brokovnicí prostřelenou hlavu, zároveň byla ale v jeho krvi nalezena smrtelná dávka heroinu. Vzhledem ke zvláštnímu způsobu (podle některých neproveditelnému), jakým měla být sebevražda vykonána, se brzy poté vynořila řada spekulací, že nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn svojí manželkou, důvodem měl být rozvod, o který Kurt žádal. O Kurtově sebevraždě se často pochybuje právě kvůli dávce heroinu, kterou měl v krvi. Při takovém množství heroinu údajně neměl být schopen uklidit drogové náčiní do krabičky, zvednout brokovnici a namířit ji proti sobě. U jeho těla byl nalezen dopis na rozloučenou pro manželku Courtney a jeho dceru Frances adresovaný imaginárnímu kamarádovi z dětství Boddahovi: „miluju vás, miluju vás“. V dopisu kromě jiného uvedl citát z písně Neila Younga: „It’s better to burn out, than to fade away.” – „Je lepší shořet, než vyhasnout.“ O Kurtově sebevraždě koluje nespočetně mnoho spekulací. Svou předčasnou smrtí se tak dostal do klubu 27. V rozhovoru s MTV, Cobainova manželka, Courtney Love tvrdila, že krátce před sebevraždou ji Kurt řekl, že už nechce být součástí kapely Nirvana.", "section_level": 1}, {"title": "Související písně jiných skupin.", "content": "O písni „Ricochet“ od skupiny Faith No More se povídá, že byla napsána v den Kurtovy smrti, tudíž se často na setlistech kapely uvádí jako „Nirvana“.  V okamžiku Kurtovy smrti hrálo v jeho přehrávači album \"Automatic for the People\" od R.E.M., s jejímž zpěvákem Michaelem Stipem se Kurt přátelil a který byl kmotrem Kurtovy dcery. Právě R.E.M. později vydala na albu \"Monster\" píseň „Let Me In“ jako čest Kurtově památce.  Skupina Red Hot Chili Peppers (s jejímž basistou Flea se Kurt také přátelil) vydala roku 1995 na albu \"One Hot Minute\" píseň „Tearjerker“, která pojednává o Kurtově životě a smrti.  Z českých autorů je to potom například Robert Kodym s písní Laura a Tomáš Klus a jeho píseň Čas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kurt Donald Cobain (20. února 1967 – 5. dubna 1994) byl americký zpěvák, kytarista, skladatel, hlavní zpěvák a zakladatel grungeové skupiny Nirvana. Hudební magazín Rolling Stone jej v osobním žebříčku hudebního redaktora Davida Frickeho označil v roce 2003 za 12. nejlepšího kytaristu všech dob a v roce 2011 se v obecném žebříčku času umístil na 73. příčce.", "tgt_summary": "Kurt Donald Cobain (February 20, 1967 – April 5, 1994) was an American singer-songwriter and musician, best known as the guitarist, primary songwriter and frontman of the rock band Nirvana. Through his angst fueled songwriting and anti-establishment persona, Cobain's compositions widened the thematic conventions of mainstream rock music. He was often heralded as a spokesman of Generation X and has since been considered to be one of the most influential rock musicians in the history of alternative music.", "id": 1598631}
{"src_title": "Velká Británie (ostrov)", "tgt_title": "Great Britain", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na východ od Velké Británie se nachází Severní moře. Na jihu ji dělí od evropské pevniny Lamanšský průliv, na jihozápad od ní se rozkládá Keltské moře. Na západní straně dělí Velkou Británii a Irsko Irské moře se Svatojiřským a Severním průlivem a na severozápadě lemuje Velkou Británii pás Hebridských ostrovů, za nimiž se prostírá Atlantský oceán. Klima ostrova je výrazně ovlivňováno teplým Golfským proudem.  Ostrov je politicky je rozdělen mezi tři země, Anglii, Skotsko a Wales, které jsou součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Historie názvu.", "content": "Samo slovo \"Británie\" má velmi starobylý původ. Ve druhé polovině 4. století př. n. l. navštívil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie \"Pretanské\", tj. Britské ostrovy. Za Julia Caesara v 1. století př. n. l. byl ostrov označován latinským názvem \"Britannia\". Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel Británie uchýlilo před příchodem Anglosasů za moře do Armoriky v Galii. Z této doby pochází rozlišení na \"Velkou Británii\" a \"Malou Británii\", dnešní Bretaň. Termín \"Velká Británie\" se začal šířeji užívat poté, co skotský král Jakub VI. nastoupil roku 1603 coby Jakub I. také na anglický trůn. Oba dosud samostatné státy – království Anglie (zahrnující také knížectví Wales) a království Skotsko – se tak ocitly v personální unii. K jejich neformálnímu spojení došlo roku 1707, kdy bylo Zákonem o unii ustaveno \"Království Velké Británie\". Další Zákon o unii z roku 1800 (s účinností od r. 1801) přičlenil k Velké Británii také Irsko, čímž vzniklo \"Spojené království Velké Británie a Irska\". Poté, co byl roku 1922 na většině území Irska zřízen Svobodný irský stát a součástí Spojeného království zůstalo pouze šest hrabství v severoirské provincii Ulster, došlo v roce 1927 k odpovídající změně názvu na současné Spojené království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Británie (anglicky \"Great Britain\") je ostrov na severozápadě Evropy, největší ostrov ze souostroví Britských ostrovů na severozápadě Evropy. S rozlohou 216 325 km2 je největším ostrovem celé Evropy a devátým na světě. Nejvzdálenější body ostrova (Land's End a John o' Groats) jsou 968 km od sebe. Ostrov je hlavní součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a rozkládají se na něm tři z jeho zemí – Anglie, Wales a Skotsko.", "tgt_summary": "Great Britain is an island in the North Atlantic Ocean off the northwest coast of continental Europe. With an area of, it is the largest of the British Isles, the largest European island, and the ninth-largest island in the world. In 2011, Great Britain had a population of about people, making it the world's third-most populous island after Java in Indonesia and Honshu in Japan. The island of Ireland is situated to the west of Great Britain, and together these islands, along with over 1,000 smaller surrounding islands, form the British Isles archipelago.", "id": 1649878}
{"src_title": "Heuristika", "tgt_title": "Heuristic", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Nejjednodušší heuristická metoda je pokus a omyl, kterou lze použít kdekoli, od připevnění šroubů na kolo až po řešení algebraických problémů.  Zde je několik běžně užívaných heuristických postupů z Pólyovy klasické knihy \"Jak to vyřešit\":", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie.", "content": "V psychologii představuje heuristika soubor jednoduchých efektivních pravidel, pevně zakódovaných evolučním procesem nebo učením, které určují, jak se lidé rozhodují, jakým způsobem přichází ke svému úsudku a jak řeší problémy, zvláště pokud jsou to problémy komplexní nebo k rozhodování chybí dostatek informací. Ve většině situací pracují tato pravidla správně, ale v určitých případech vedou k systematickým chybám nebo k zaujatému rozhodnutí.  Nejvíce prací zabývajících se heuristikou v rámci lidského rozhodování bylo iniciováno Amosem Tverskym a Danielem Kahnemanem. Německý psycholog Gerd Gigerenzer se zaměřuje na to, jestli může být heuristika použita na vytváření soudů, které jsou v principu přesné, místo toho, aby produkovaly poznávací dovednosti - heuristiky, které jsou \"rychlé a pohotové\".", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Ve filozofii, zvláště ve filosofii evropského kontinentu, je adjektivum \"heuristický\" (nebo jako označení \"heuristický nástroj\") používáno i v případě, když skutečnost X umožňuje porozumění či znalost skutečnosti Y. Dobrým příkladem je model, který nikdy není identický s tím, co předvádí, je pouze nástrojem, který umožní pochopit to, co modeluje. Příběhy, metafory apod. mohou být v tomto smyslu také označeny jako heuristické. Klasickým případem je představa utopie tak, jak je popsána v nejznámější práci Platóna, v Republice. To znamená, že \"ideální město\", jak je popsáno v Republice, není představeno jako něco, co by mělo být následováno nebo presentováno, ale jako orientační bod pro rozvoj. Dokazuje, jak by věci měly být propojeny a jak by jedna věc měla vést k jiné (často s velmi problematickými následky), pokud si vybereme určité principy a rigorózně se jich budeme držet.  \"Heuristika\" je často používána jako podstatné jméno, k popisu odhadu, procedury, metody atd., nebo například v kontextu vzniku specifické teorie (podívejte se na logiku objevů a filosofy jako Lakatos, Lindley Darden a dalších)", "section_level": 1}, {"title": "Právo.", "content": "V právní teorii, zejména v teorii práva a ekonomie, je heuristika užívána v momentě, kdy by analýza jednotlivých případů byla nepraktická (do té míry, v jaké je nepraktický chápáno vládním tělesem).  Byly navrhovány změny, které obsahovaly návrhy k absolvování vzdělávacího kursu o alkoholu namísto dosažení hranice 21 roku. V rámci politiky konzumace alkoholu mladistvými by mohla nastat situace, kdy by se společnost řídila modelem rozhodování případ od případu místo heuristického modelu. Dokončení takového kursu by bylo nejspíše dobrovolné a nebylo by jednotné napříč populací.  Stejná argumentace se používá pro patentní právo. Patenty mají oprávnění v tom ohledu, že vynálezci potřebují být chráněni, aby mohli mít motivaci k vynalézání. Je tudíž v zájmu společnosti, aby měli vládou garantovaný, dočasný monopol na svůj produkt a tak mohli získat svoji investici zpět a vytvářet po určitou dobu ekonomický zisk. V USA je toto dočasné období vymezeno na 20 let od okamžiku, kdy byla uložena žádost přihlášení patentu. Ačkoliv, monopol začíná až od okamžiku, kdy žádost dospěje v patent. Nicméně, podobně jako v případě uvedeném výše by délka monopolu, který si každý patent vyžaduje, měla být různá pro každý produkt, aby byla efektivní. Hranice 20 let je používána proto, že je obtížné určit ji pro každý patent zvlášť.", "section_level": 1}, {"title": "Informatika.", "content": "V informatice je heuristika postup, který nedává vždycky přesné řešení daného problému, nezaručuje nalezení tohoto řešení v krátkém čase nebo není použitelný na všechny možné vstupy. Ve většině případů dává obyčejně dostatečně přesné řešení rychle, ale obecně takové tvrzení nelze dokázat. Použití heuristického algoritmu je často ospravedlněno neexistencí algoritmu lepšího. Použitelnost algoritmů závisí na velikosti dat a heuristický algoritmus použijeme, pokud data potřebné velikosti nelze zpracovat přesným algoritmem (anebo to není ekonomické).  Pro optimalizační problémy aproximační algoritmus poskytuje na rozdíl od heuristického záruku na odchylku vypočteného řešení od optimálního řešení. Pro rozhodovací problémy dovoluje pravděpodobnostní algoritmus na rozdíl od heuristického určit pravděpodobnost chyby. Pro prohledávací problémy, kde hledáme jedno řešení, může dobrá heuristika poradit pořadí prohledávání a tím zkrátit čas výpočtu, tj. nalezení prvního řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Heuristický algoritmus.", "content": "Počítačová věda má dva hlavní cíle. Prvním je nalézt algoritmus výpočtu, který nalezne výsledek v čase, který je použitelný, druhým cílem je nalézt algoritmus, který poskytuje výsledek použitelné kvality. Heuristický algoritmus pomáhá ke splnění obou těchto cílů. Obvykle v relativně krátké době nalezne dostatečné přesné řešení, neexistují ale žádné záruky, že to tak musí být vždy.  U heuristického algoritmu lze obvykle připravit takovou množinu vstupních údajů, na kterých heuristika nefunguje. S takovými daty si algoritmus nedokáže buď vůbec poradit, nebo se čas nutný k výpočtu prudce zvýší, nebo jsou výsledky zcela nepoužitelné. V praktickém životě je ale výskyt takových vstupních údajů téměř vyloučen, proto se heuristické algoritmy používají pro řešení úloh velmi často. Pokud použití heuristiky nedá dobré výsledky, lze použít metaheuristiku, například restart nebo randomizaci. V rámci jednoho algoritmu lze kombinovat několik heuristik.  Typickým problémem řešeným heuristickým algoritmem je Problém obchodního cestujícího a jiné NP-úplné úlohy.  V některých případech může být konkrétní heuristika vhodná jen pro určitý typ vstupních dat, např. pouze pro rovinné grafy, i když vstupem můžou být libovolné grafy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heuristika (z řečtiny \"heuriskó\", \"εύρίσκω\" – nalézt, objevit) znamená zkusmé řešení problémů, pro něž neznáme algoritmus nebo přesnější metodu. Heuristické řešení je často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu. První odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení. Zato je univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá.", "tgt_summary": "A heuristic technique, or a heuristic (;, \"heurískō\", 'I find, discover')\",\" is any approach to problem solving or self-discovery that employs a practical method that is not guaranteed to be optimal, perfect, or rational, but is nevertheless sufficient for reaching an immediate, short-term goal. Where finding an optimal solution is impossible or impractical, heuristic methods can be used to speed up the process of finding a satisfactory solution. Heuristics can be mental shortcuts that ease the cognitive load of making a decision.", "id": 308357}
{"src_title": "Villarreal CF", "tgt_title": "Villarreal CF", "src_document": [{"title": "Přezdívka.", "content": "Přezdívku \"Žlutá ponorka\" klub získal podle skladby Yellow Submarine od liverpoolské kapely The Beatles v sezóně 1966/67, kdy postoupil do Tercera División (barva dresů Villarrealu je také žlutá).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen v březnu 1923 pod názvem Villareal CD. Mužstvo tvořili lokální dělníci, kteří se fotbalu věnovali ve svém volném čase. Prvním prezidentem Villarealu se stal farmaceut José Calduch Almela, pod nímž si tým vybudoval stadion \"Campo de Deportes\". V srpnu 1923 sehrálo mužstvo první přátelský zápas s jiným místním celkem s názvem Castellón (vznikl roku 1922). Villareal se účastnil nižších soutěží a v sezóně 1934/35 opanoval regionální divizi (\"Primera Regional\"). Následoval dvojzápas s murcijským týmem Cartagena, který však Villareal nezvládl a prohrál celkovým skóre 1:8. Ačkoli se další sezónu podařilo titul z regionální divize obhájit, vypukla Španělská občanská válka a fotbalové věci šly stranou.  Během 70. let se hráči ve žlutém dresu na pár sezón ohřáli ve druhé lize, avšak brzy opět sestoupili. V ročníku 1987/88 se klub probil do v pořadí třetí ligy, Segundy División B.", "section_level": 1}, {"title": "Fernando Roig přichází.", "content": "Ačkoliv v roce 1990 \"Žlutá ponorka\" sestoupila, dva roky nato slavila postup do druhé ligy, Segundy División. Byl to podnikatel Fernando Roig, kdo sehrál hlavní roli při formování týmu během 90. let, zvlášť když zadlužený klub v roce 1997 odkoupil. Sezónu 1993/94 se podařilo zachránit až v posledním kole na úkor valencijského rivala, týmu CD Castellón. V ten ročník zde hostoval José Francisco Molina, později chytající za věhlasnější španělské kluby. Na jaře roku 1998 skončil tým čtvrtý ve druholigové tabulce, aby následně v play-off přemohl Compostelu.  Na prvoligové scéně \"Žlutá ponorka\" debutovala 31. srpna 1998 na hřišti Realu Madrid, v té době úřadujícího šampiona Ligy mistrů. Ačkoli se dostala do vedení, prohrála nakonec 1:4. Tuhá konkurence odsunula Villarreal až na 18. místo. Následovalo play-off o udržení se Sevillou, ve kterém mužstvo podlehlo 0:2 a venku 0:1 a vrátilo se nazpět mezi mužstva druholigová.", "section_level": 2}, {"title": "Kormidelník-inženýr Manuel Pellegrini.", "content": "Během letního přestupového období 2004 se kormidla chopil chilský trenér Manuel Pellegrini, který v té době neměl žádné zkušenosti s evropským fotbalem, pouze jihoamerickým. Mužstvo posílil uruguayský útočník Diego Forlán z Manchesteru United za 2 miliony liber. Ostrou zkouškou se stal Pohár Intertoto, který valencijský tým opanoval finálovou výhrou nad Atléticem Madrid. Pellegriniho premiéra v La Lize dopadla porážkou 1:2 na půdě rivala Valencie a ani další čtveřice zápasů ligy neskončila výhrou. První ligové vítězství přišlo 3. října doma proti Realu Zaragoza, na konečném výsledku 2:1 se po jednom gólu podíleli Forlán a i Riquelme. Dařilo se i během zimy, forma nabraná mezi prosincem a únorem smetla také pozdějšího šampiona Barcelonu, která na Madrigalu nestačila vysoko 0:3. Forlán si připsal dvě branky, Riquelme dvě brankové asistence. Defenzívu podržel středopolař Marcos Senna. Během následujícího kola, dne 16. ledna, zaznamenal Villarreal první ze dvou vítězství sezóny (4:2 a v květnu 4:1) nad rivalem z Levante. A v dalším kole mužstvo oplatilo úvodní porážku Valencii, když doma vyhrálo 3:1 i díky hattricku Riquelmeho. Chilský trenér dovedl ziskem 65 bodů \"Žlutou ponorku\" na historické třetí místo, čímž zajistil účast v Lize mistrů. Forlán se stal s 25 brankami nejlepším střelcem Španělska i Evropy. Cesta Pohárem UEFA skončila ve čtvrtfinále, kde Španělé nestačili na Alkmaar z Nizozemska.  Předkolo Ligy mistrů zahájil celek ve žlutém domácí výhrou 2:1 nad Evertonem. Pozdvižení vzbudila odveta odpískaná rozhodčím Pierluigim Collinou, který kvůli údajnému faulu Marcuse Benta za stavu 1:0 pro anglický tým sporně neuznal gól Duncana Fergusona. Branky Sorína a Forlána nakonec rozhodli o postupu Villarrealu po druhé výhře 2:1. V základní skupině měl tým změřit síly s Manchesterem United, Lille a Benficou. První dva zápasy s United a Lille sice skončily bezbrankovou remízou, po šestém utkání se však Villarreal tyčil na první příčce skupiny „D“ a zamířil do osmifinále. Přes líný ligový start, kdy se úvodní čtyři utkání nevyhrálo, se \"Žlutá ponorka\" nastartovala. Od konce září do konce roku prohrála jen doma s Barcelonou. Začátkem nového roku ale ztratila domácí formu, což vedlo k porážkám od Racingu Santander a Celty Vigo, celků ze středu tabulky. Vyřazovací utkání Ligy mistrů na stadionu Glasgow Rangers dopadlo remízou 2:2, branky vstřelili Forlán a Riquelme. Domácí odveta dopadla znovu nerozhodně, remíza 1:1 ale posunula dál španělský celek důsledkem pravidla venkovních branek. Autorem branky Španělů byl opět Diego Forlán. Na hřišti italského Interu Milán se ujali Španělé vedení v první minutě zásluhou Forlána, ale Adriano a Martins otočili na 2:1 pro domácí. Na Madrigalu zařídil jednogólovou výhru Arruabarrena a Villarreal znovu postoupil díky venkovnímu gólu. Historické semifinále bylo zahájeno na hřišti Arsenalu v čele s Henrym, kde španělský klub padl 0:1 gólem Tourého. Odvetný zápas na \"El Madrigal\" skončil bezbrankovou remízou, fanoušci však byli svědky neproměněné penalty Riquelmeho. Arsenal dokráčel do finále a tam padl s Barcelonou. Cesta Evropou si vyžádala svoji daň, Villarreal dosáhl jen na sedmou ligovou příčku.  Posily pro ročník La Ligy 2006/07 čítaly záložníka Caniho. Pohár Intertoto úspěšný nebyl, ve španělské lize obsadilo mužstvo páté místo, především díky šňůře výher v závěru sezony, kdy Villarreal zdolal osm soupeřů včetně Barcelony, Sevilly, Valencie a Athleticu.  Do sezóny 2007/08 naskočil Pellegrini s posilami do defenzívy: přišli Joan Capdevila a Diego Godín. Pro neshody s vedením odešel už na jaře Riquelme, do Atlética Madrid přestoupil Forlán. Mezeru po Forlánovi vyplnil italský forvard Giuseppe Rossi z Manchesteru United. Záložní řadu vyztužili zkušený Robert Pirés a mladý Santi Cazorla.", "section_level": 2}, {"title": "Nucený pobyt v Segundě División.", "content": "Kromě sestupu zasáhla klub další tragédie, když 6. června 2012 skonal nový trenér Manuel Preciado, několik hodin poté, co byl jmenován do funkce. Mužstvo poté převzal Julio Velázquez, ten se však musel popasovat s odchody opor. Odešla brankářská jednička Diego López, středopolař Borja Valero, potentní brazilský útočník Nilmar i obránci Carlos Marchena a Gonzalo Rodríguez. Během zimních měsíců se klub rozloučil s Rossim. Avšak vrátil se zkušený krajní obránce Javi Venta. Ani zkušení Bruno Soriano, Marcos Senna a Cani se nezmohli na více než sedmé místo v půlce ledna. Velázqueze nahradil 14. ledna 2013 Marcelino, pod jehož taktovkou se Villarreal vyšplhal na druhé místo zaručující postup o patro výš.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat na prvoligovou scénu.", "content": "Po roce se Marcelinův Villarreal vrátil mezi španělskou smetánku a během léta náležitě posiloval – dorazili například Giovani dos Santos a Tomás Pina a brankář Sergio Asenjo. \"Žlutá ponorka\" vybojovala šesté místo i díky gólům útočníků dos Santose, Ucheho a Perbeta. Další rok z toho bylo znovu šesté místo opět zaručující „EL“. Tato sezóna také přinesla největší pokrok v rámci španělského poháru 2014/15, kde Villarreal dosáhl semifinále. Postupu do finále nakonec zabránila Barcelona.  Sezónu 2015/2016 zahájila \"Žlutá ponorka\" ve velkém stylu a první týdny shlížela na ostatní španělské prvoligové celky svrchu, navzdory letním odchodům mnoha hráčů (Giovani dos Santos, Moreno, Uche, Vietto). Právě proto bylo nutné investovat do kádru, což přimělo management utratit 43 milionů €. Kádr tak rozšířili útočníci Cédric Bakambu a Roberto Soldado, dále potom hráči jako Samu Castillejo, Samuel García, Denis Suárez a další. První místo se sice nepodařilo udržet, to konečné čtvrté ale znamenalo návrat do Ligy mistrů pro další rok. Tažení Evropskou ligou začalo v základní skupině, kde Španělé skončili druzí za Rapidem Wien, ale před Viktorií Plzeň a Dinamem Minsk. Ve vyřazovací části překonali Neapol, Leverkusen, Spartu, aby v semifinále narazili na Liverpool. Domácí utkání na konci dubna Villarreal vyhrál 1:0 zásluhou pozdní trefy Lópeze Álvareze v nastaveném čase. Na Anfield Road přišla porážka 0:3 a s nadějemi na první pohárové finále bylo konec. Porážce přispěl brzký vlastní gól Soriana v úvodní desetiminutovce.  Přestože měl Marcelinův kontrakt trvání do roku 2019, jeho názorové neshody s klubovým vedením vyústily v srpnu 2016 v jeho vyhazov. Nástupcem se mu stal Fran Escribá, jenž se musel popasovat se zraněním Roberta Soldada. Ligový ročník 2016/17 byl zakončen pátou pozicí, postoupilo se ze skupiny Evropské ligy, v šestnáctifinále však klub obdržel debakl 0:4 na vlastním trávníku od římského AS a po odvetě se s Evropou rozloučil. Během ledna roku 2017 se stadion dočkal přejmenování na \"Estadio de la Cerámica\" k poctě místnímu keramickému průmyslu. Rovněž ročník La Ligy 2017/18 skončila \"Žlutá ponorka\" na místě pátém. Od září ji už vedl jiný trenér, a to Javier Calleja. Ten skončil v Evropské lize ve stejné fázi jako jeho předchůdce, když v šestnáctifinále padl proti Lyonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Villarreal CF (celým názvem Villarreal Club de Fútbol S.A.D.) je španělský fotbalový klub z Villarrealu ve valencijské oblasti založený roku 1923. Má přezdívku \"Žlutá ponorka\" (španělsky \"Submarino Amarillo\", valencijsky \"Submarí Groguet\"). Klubové barvy jsou žlutá a modrá. Domácím hřištěm je Estadio de la Cerámica (rovněž \"El Madrigal\") s kapacitou necelých 23 500 míst k sezení.", "tgt_summary": "Villarreal Club de Fútbol, S.A.D. (), usually abbreviated to Villarreal CF or just Villarreal, is a Spanish football club in Villarreal, a city in the province of Castellón within the Valencian Community. Founded in 1923, it plays in La Liga, holding home games at Estadio de la Cerámica, with a capacity of 24,890.", "id": 150217}
{"src_title": "Werder Brémy", "tgt_title": "SV Werder Bremen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Werder byl založen roku 1899. Mezi lety 1947 až 1963 hrál v \"Oberlize Nord\", kde ale fotbalu vládnul Hamburger SV. Přesto se roku 1961 Brémy dočkaly úspěchu v podobě vítězství v poháru DFB. V roce 1963 byla založena Bundesliga a Werder Brémy náležely mezi zakládajících 16 týmů. V řádově druhé sezóně Werder opanoval ligu (1964/65), další ročníky se však výsledkově nedařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Čtrnáct let s Ottem Rehhagelem.", "content": "Od roku 1981 do roku 1995 vedl Werder trenér Otto Rehhagel. Rehhagel převzal mužstvo po prozatím (aktuální v dubnu 2020) jediném sestupu do 2. Bundesligy v ročníku 1979/80. V ročníku 1987/88 se mu podařilo opanovat Bundesligu a v roce 1992 získal Pohár vítězů pohárů. V létě v roce 1992 posílil tým rakouský útočník Andreas Herzog, budoucí dlouholetá opora.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouholetý trenér Thomas Schaaf.", "content": "Do role trenéra byl v květnu 1999 obsazen Thomas Schaaf. Ten během dvou závěrečných kol udržel Brémy v Bundeslize. V další sezóně v 5. kole ukořistil Schaaf tři body na půdě Wolfsburgu po výhře 7:2, během které započal své tažení německou ligou brazilský útočník Aílton. Sílící ofenzíva týmu byla dále podepřena peruánským útočníkem Claudiem Pizarrem a klubovou legendou Marcem Bodem. Sezónu 1999/2000 zakončilo mužstvo na 9. místě se 65 vstřelenými brankami. Bonusem bylo čtvrtfinále v rámci Poháru UEFA.  Následující období se Werder etabloval mezi stabilními týmy v Německu. Za lepším odešli talentovaní hráči Frings a Pizarro, aktivní kariéry ukončili fotbalisté z Rehhagelovy éry: Bode a Herzog. Aíltona přišel do útoku podpořit Ivan Klasnić, Herzogovu tvůrčí roli nově zastoupil Johan Micoud. Objevili se další hráči jako obránci Valérien Ismaël a Mladen Krstajić, záložník Frank Baumann a gólman Andreas Reinke.  Rozpačitě odstartovala sezóna 2003/2004, když se Werder poroučel z Poháru Intertoto 2003 již v 1. kole po prohře se Superfund Pasching. Ovšem po 16. ligovém kole se tým chopil prvního místa a zůstal na něm do závěru sezóny. Titul zajistila výhra 3:1 proti obhajujícímu Bayernu Mnichov. Aílton se stal nejlepším ligovým střelcem s 28 góly. Zdoláním Alemannie Aachen triumfoval Werder rovněž v domácím poháru a získal tak \"double\".  Brémy další rok titul nevybojovaly a skončily třetí. Aílton přestoupil do Schalke a role gólového útočníka připadla Miroslavu Klosemu. Severoněmecký celek se vrátil do Ligy mistrů, kde ve skupině vybojoval druhé postupové místo za Interem Milán v konkurenci Valencie a Anderlechtu. V nepovedeném osmifinále ale Brémy dvakrát prohrály s Lyonem.  Do sezóny 2005/06 měla zasáhnout staronová posila v podobě Torstena Fringse, který v záloze doplnil Tima Borowskiho. Obranu vyztužil brazilský stoper Naldo. Po vyhraném předkole proti Basileji se Brémy v Lize mistrů postupně utkaly s Barcelonou, Panathinaikosem a Udinese, aby nakonec obsadily druhé místo. Proti Juventusu v osmifinále stála Werder postup též chyba brankáře Tima Wieseho. Na ligové scéně se tým umístil druhý za Bayernem a s Klosem jako nejlepším střelcem soutěže.  Schaaf opustil v květnu 2013 trenérskou pozici po 14 letech, za tu dobu odkoučoval 644 zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V ročníku 2013/14 koučoval tým Robin Dutt, jeho působení však nebylo přesvědčivé a Werder skončil na 12. místě. Začátkem prosince 2013 utrpělo mužstvo na domácí půdě historický debakl 0:7 od Bayernu Mnichov.  Během října 2017 propustil klub nezkušeného Alexandera Nouriho, jehož ve trenérské funkci vystřídal Florian Kohfeldt. Ten v ročníku 2017/18 dovedl mužstvo k 11. místu, a ačkoliv Werder v počátku zabředl do bojů o záchranu, svou prvoligovou příslušnost si udržel. Výkony finského stopera Niklase Moisandera, nově příchozího záložníka Davy Klaassena, dalšího záložníka Maximiliana Eggesteina a gólově potentní dvojice Max Kruse a Milot Rašica přispěly k osmému místu v ligové tabulce.  Následoval další rok a do Brém se vrátily zachranářské boje. Během prvního kola se Brémy zapsaly do historie Bundesligy jako klub s nejvíce odehranými zápasy (byl to 1867. zápas). Překonaly tím rekord svého severnějšího rivala, Hamburku. Kohfeldtovi svěřenci na začátku března prohráli v Augsburgu a prohráli tak v lize poosmé v deseti zápasech. V březnu 2020 se ale objevila koronavirová nákaza Covid-19, která zastavila i fotbalové dění.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nordderby.", "content": "Úhlavním rivalem Werderu je další klub z velkého města na německém severu, a to Hamburger SV (zkr. HSV). Jde o druhé největší derby v německém fotbale, které převyšuje jen derby mezi Dortmundem a Schalke. V rámci severoněmecké ligy se tito soupeři poprvé utkali 13. března 1927 a diváckou kulisu jim utvořilo přibližně sedm tisíc lidí. Hamburk porazil svého soupeře 4:1. Brémský celek si na pokoření Hamburku musel počkat až do listopadu 1952. Po 2. světové válce do založení Bundesligy v roce 1963 se vzájemně střetávali o prvenství v Oberlize Nord, úspěšnější ale bylo HSV. To roku 1959 uštědřilo Werderu nejvyšší porážku v historii vzájemných střetnutí, když vyhrálo výsledkem 9:1.  V ročníku 2015/16 Werder obě utkání v Bundeslize proti Hamburku prohrál (doma 1:3 a venku 1:2), něco takového se stalo poprvé za 48 let.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern versus Werder.", "content": "Rivalita mezi Werderem Brémy a Bayernem Mnichov započala v dubnu 1980. Bayern soupeře porazil 7:0 a dokráčel k titulu, zatímco Werder Brémy se poroučel z první ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 30. dubna 2020\"", "section_level": 2}, {"title": "Známí hráči.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Werder Bremen II.", "content": "Werder Bremen II, dříve znám také pod názvem Werder Bremen Amateure, je rezervním týmem brémského Werderu. Největšího úspěchu dosáhl v sezónách 1981/82 a 1983/84, kdy se v Oberlize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 1. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "SV Werder Bremen (celým názvem: Sport-Verein Werder Bremen) je německý sportovní klub, který sídlí ve městě Brémy. Založen byl 4. února 1899 pod názvem Fußballverein Werder von 1899. Svůj současný název nese od roku 1946. Od sezóny 1981/82 působí v Bundeslize, německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy odehrává na stadionu Weserstadion s kapacitou 42 500 diváků. Klub měl v roce 2020 přes 40 000 členů. Úhlavním rivalem Werderu je Hamburger SV.", "tgt_summary": "Sportverein Werder Bremen von 1899 e. V. (), commonly known as Werder Bremen or simply Werder, is a German professional sports club based in Bremen, Free Hanseatic City of Bremen. Founded on 4 February 1899, they are best known for their professional football team, who are competing in the Bundesliga, the top tier of the German football league system. Werder hold the record for most seasons played in the Bundesliga and are second in the all-time Bundesliga table, behind Bayern Munich.", "id": 479758}
{"src_title": "Betis Sevilla", "tgt_title": "Real Betis", "src_document": [{"title": "Historie ve zkratce.", "content": "Název klubu je odvozen od slova \"Baetis\", což je římský název pro řeku \"Guadalquivir\". Betis je opravdu věrný svému přízvisku Real, což znamená královský. Členy klubu byly po celou dobu historie významné aristokratické rody, včetně královské rodiny. Král Alfonso XIII. se v roce 1914 stal dokonce oficiálním patronem klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Největší rival Sevilla FC byl založen již v roce 1905. Betis byl tedy založen až jako druhý klub v andaulsijské Seville pod názvem \"Sevilla Balompié\". Ono slovo \"Balompié\" se dá přeložit jako \"fotbal\". Balompié byl založen studenty Polytechnické Akademie.", "section_level": 2}, {"title": "Od zlatých třicátých dodnes.", "content": "Nejúspěšnější období pro Betis přišlo ve třicátých letech, kdy v roce 1935 získal svůj jediný titul. Další období nebylo pro Betis zrovna růžové. Potácel se napříč několika soutěžemi, dokonce zavítal i do Tercera División. Další velký úspěch se dostavil až v roce 1977, kdy ve finále španělského poháru Copa del Rey porazil velmi zkušeného pohárového soupeře Athletic Bilbao. Po prodloužení byl stav nerozhodný 2:2, a tak přišly na řadu penalty, ve kterých Betis zvítězil 8:7.  V devadesátých letech se Betis podíval i do pozdních částí Evropských pohárů, když v sezoně 1995/96 postoupil do osmifinále Poháru UEFA. O rok později pak prošel až do čtvrtfinále Poháru vítězů pohárů, kde vypadl s anglickým mužstvem Chelsea FC.  Poslední velkou trofej získal Betis v sezoně 2004/05, kdy zvítězil podruhé v poháru Copa del Rey. Dalo by se říct, že měl poměrně snadnou cestu soutěží, kdy nenarazil na žádný velkoklub a ve finále zvítězil nad týmem Osasuna Pamplona, který porazil 2:1 v prodloužení. Ve stejně sezóně dosáhl na čtvrté místo v lize (za vítěznou Barcelonou, Realem Madrid a Villarealem). Betis se tak kvalifikoval do třetího předkola Ligy mistrů v sezóně 2005/06. Na rozdíl od zbylé trojice španělských klubů se Betisu nepodařilo postoupit do osmifinále LM a v konkurenci anglické dvojice Chelsea-Liverpool na Betis zbylo pouze třetí místo před belgickým Anderlechtem. Následně si na jaře zahrál Pohár UEFA a svoji cestu zakončil v osmifinále.  Betisu se postupně přestalo v lize dařit, po čtvrtém místu přišel úpadek a umístění ve druhé části tabulky, přičemž v sezóně 2008/09 se tým umístil na 18. pozici a sestoupil do Segunda División. Vybojovat si cestu zpět se Betisu podařilo až napodruhé, v sezóně 2011/12 byl zpět v elitní lize.", "section_level": 2}, {"title": "Rivalita.", "content": "Sevillské derby (\"Derbi sevillano\") je souboj Betisu a FC Sevilla. Zatímco pro Betis jsou typickými barvami zelená a bílá, pro FC Sevillu jsou to bílá a červená. Vůbec první utkání se mělo odehrát buď v říjnu 1914 (FC Sevilla – Betis 3:0) nebo v lednu 1915 (Betis – FC Sevilla 1:0). Roku 1918 se týmy utkaly v poháru \"Copa de Andalucia\" a Betis utrpěl vysokou porážku 0:22. Betis do utkání nasadil juniory jako protest proti rozhodnutí povolat do kasáren jeho dva nejlepší hráče Juana Artolu a Josého Candu.  V roce 1943 muselo mužstvo \"Los Béticos\" zkousnout porážku 0:4 od svého městského rivala. V roce 1945 se Betis z ekonomických důvodů uchýlil k prodeji hvězdného Francisca Antúneze sevillské konkurenci, ovšem reakce fanoušků přinutila prezidenta klubu prodej zastavit a celá věc se řešila soudně. Antúnez mezitím se svým novým týmem triumfoval v ligové sezóně 1945/46. Ačkoliv soud rozhodl, že se má Antúnez vrátit do Betisu, jeho původní zaměstnavatel si vrácení takových finančních prostředků nemohl dovolit a aby se vyhl bankrotu, musel nakonec k definitivnímu přestupu Antúneze svolit.  V roce 1980 zaznamenal Betis nad svým sevillským sokem vysokou výhru 4:0.  V ročníku 2004/05 se udál ojedinělý incident, kdy rozhodčí přiměl hostující fotbalisty Betisu převléknout dresy do druhé sady i přesto, že se oba týmy pravidelně střetávají ve svých tradičních barvách.  Ke trenérům, kteří vedli ve své kariéře obě mužstva, náleží Luis Aragonés, Antonio Barrios nebo Juande Ramos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Club Betis Balompié, známý i jako Betis Balompié, je španělský fotbalový klub sídlící v Seville v autonomní oblasti Andalusie. Byl založen roku 1907. Domácí zápasy hraje na stadionu Estadio Benito Villamarín. Klubové barvy jsou zelená a bílá.", "tgt_summary": "Real Betis Balompié, S.A.D., more commonly referred to as Real Betis () or Betis, is a Spanish professional football club based in Seville in the autonomous community of Andalusia. Founded on 12 September 1907, it plays in La Liga, having won the Segunda División in the 2014–15 season. It holds home games at Estadio Benito Villamarín in the south of the city with 60,720-seat capacity.", "id": 1622449}
{"src_title": "Versailles (zámek)", "tgt_title": "Palace of Versailles", "src_document": [{"title": "Architektura a interiéry.", "content": "Zámek se skládá z jádra zámku, severního křídla s budovou Opery a jižního křídla. Hlavní branou se přichází na Nádvoří ministrů, které pokračuje Královským nádvořím s jezdeckou sochou Ludvíka XIV. z roku 1837. Následuje Mramorové nádvoří, které obklopuje nejstarší část zámku, jádro ve tvaru písmene U. Fasáda zámku obrácená do nádvoří má typické prvky architektury počátku 17. století: střídání cihel a otesaného kamene a špičaté střechy, nádvoří se sochami, kde se konala divadelní představení. Odlišně působí fasáda obrácená do zahradyː první poschodí člení pilastry a rytmicky vystupující portiky, nejvyšší poschodí je s malými polokruhovitými okny. Toto průčelí má šířku 680 m.  Nejkrásnější místností zámku je Zrcadlový sál umístěný v prvním poschodí zámeckého jádra, 79 m dlouhý, překlenutý klenbou s bohatou malířskou výzdobou. 17 oknům vedoucím do zahrad odpovídá 17 zrcadel na protější stěně („Zažehli tisíce světel, která se odrážela v zrcadlech a na briliantech kavalírů a dam“). V tomto patře byly i královské komnatyː v králově ložnici s okny vedoucími do Mramorového nádvoří se scházela francouzská šlechta ke královu rannímu „lever“ (vstávání). Vedle řady dalších salónů se zde nachází Herkulův sál a kaple sv. Ludvíka. V přízemí centrální části zámku se původně nacházely komnaty následníka trůnu a králových dcer. Galerie bitev v jižním křídle zámku s impozantními rozměry 120 × 13 m získala svou výzdobu za Ludvíka Filipa.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební vývoj zámku.", "content": "Počátkem 17. století byly Versailles malá vesnice, obklopená močály a lesy plnými zvěře, kam Ludvík XIII. chodil na lov. V roce 1624 zde koupil pozemek, na kterém dal postavit venkovské sídlo. Poté, co panství Versailles převedl pařížský biskup Gondi na krále, Philibert Le Roy přestavěl toto sídlo v letech 1631-1634 na lovecký zámeček (dnes jádro paláce okolo Mramorového nádvoří).  Poté, co se stal králem Ludvík XIV., nechal zámek přestavět na rezidenci (ve snaze vyhnout se bouřící se Paříži) a upravit okolí tak, aby se tam mohly vytvořit zahrady pro různé slavnosti. Přestavba a úpravy probíhaly v letech 1661-1710, první hýřivé slavnosti se zde konaly od roku 1664. Na přestavbě se podíleli architekti Louis Le Vau (v letech 1662-1670, fasády v italském stylu) a Jules Hardouin-Mansart (v letech 1678-1708, rozšíření o severní a jižní křídlo). Vnitřní výzdoba je dílem Charlese Le Bruna, který vedl práce malířů, sochařů a dekoratérů (1661-1683). Vyzdobil i Zrcadlový sál, který nahradil terasu spojující ložnice krále a královny. V roce 1682 se stal zámek sídlem královského dvora, který se sem přestěhoval. Ještě o dva roky později tu však stále pracovalo 22 000 dělníků na stavebních pracích (byly prováděny zejména změny zařízení interiérů). V roce 1688 byl zámek prakticky hotový; jeho údržba stála asi 25 % vládních příjmů Francie. V roce 1710 byla vysvěcena zámecká kaple.  Paralelně se zámkem byl budován zámecký park a zahrady, vedením byl pověřen zahradní architekt André Le Nôtre. V roce 1668 král koupil sousední vesnici Trianon, kterou přičlenil k panství Versailles a dal zbourat; na jejím místě dal postavit zámek Porcelánový Trianon, který později dostal název Velký Trianon.  V období regentství Filipa Orleánskeho (po smrti Ludvíka XIV.) v letech 1715-1722 ve Versailles nesídlil král ani královský dvůr. Ludvík XV. se do Versailles vrátil, ale zpočátku nechával upravit pouze zámecké interiéry (v roce 1736 byl otevřen Herkulův sál). Pozdější stavební úpravy včetně přístavby Opery jsou hlavně dílem architekta Ange-Jacquese Gabriela, který pro krále postavil v letech 1761-1768 také zámeček Malý Trianon v zámeckém parku. Z doby Ludvíka XVI. pochází zlatý kabinet a knihovna, vzhled zámku se již víceméně neměnil. Pro královnu Marii Antoinettu byla v parku postavena Královnina vesnička.  Poté co byla za Velké francouzské revoluce v roce 1789 královská rodina donucena Versailles opustit, zámek chátral. Královské sbírky byly převezeny do Louvru, zařízení rozprodáno nebo rozkradeno, zahrada zanedbána, budovy sloužily různým účelům. V letech 1806-1810 dal zámek opravit a znovu zařídit Napoleon, v restaurování pokračovali Ludvík XVIII. a Karel X. Po červencové revoluci roku 1830 byl však zámek znovu zanedbáván. Před zbouráním zámek zachránil Ludvík Filip Orleánský - po zrestaurování tam z vlastních prostředků roku 1838 otevřel muzeum věnované „veškeré slávě Francie\" (Muzeum francouzských dějin, od té doby výrazně přebudované, je v části zámku dosud). К celkovému zvelebení Versailles došlo až po první světové válce zásluhou amerického mecenáše J. D. Rockefellera. Další rozsáhlé rekonstrukce probíhaly v 50. letech 20. století a v prvních letech 21. století (mj. Zrcadlový sál).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek ve Versailles (francouzsky \"Château de Versailles\") je zámek ve městě Versailles u Paříže, který vznikl v době vrcholu královské moci ve Francii jako symbol absolutistické monarchie. Představuje vrcholnou ukázku francouzského barokního klasicismu. Mnohé evropské paláce (Petrodvorec, Schönbrunn, Eszterháza a pod.) se snažily být jakousi kopií Versailles. V roce 1979 byl zámek s parkem zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. V roce 2002 získal ocenění za nejhezčí zámek v Evropě.", "tgt_summary": "The Palace of Versailles ( ; ) was the principal royal residence of France from 1682, under Louis XIV, until the start of the French Revolution in 1789, under Louis XVI. It is located in the department of Yvelines, in the region of Île-de-France, about southwest of the centre of Paris.", "id": 1023387}
{"src_title": "Niob", "tgt_title": "Niobium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Niob byl objeven roku 1801 Charlesem Hatchttem a byl pojmenován podle Niobé, dcery bájného krále Tantala. Hatchett objevil niob v minerálu columbitu (psáno někdy také kolumbit) a pojmenoval ho proto columbium. Pro velmi podobné vlastnosti niobu a tantalu panoval dlouho názor, že se jedná o jeden prvek. Teprve v roce 1844 prokázal Heinrich Rose, že columbit obsahuje dva prvky – tantal a niob.  Niob je šedý, kujný, kovový prvek, poměrně značně chemicky stálý. Jeho zbarvení se při dlouhodobém působení vzduchu mění na namodralé. Při manipulaci za vyšší teploty jej však musíme chránit v inertní atmosféře před působením vzdušného kyslíku. Oxidace vzduchem začíná při teplotě 200 °C.  Poměrně dobře se rozpouští v kyselině fluorovodíkové (HF), kyselých roztocích obsahujících fluoridové ionty a snadno se rozkládá alkalickým tavením. V chemických sloučeninách se vyskytuje v mocenství Nb, Nb a Nb.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Niob je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah v zemské kůře se odhaduje na 15–25 mg/kg. Koncentrace v mořské vodě je velmi nízká, odhaduje se na přibližně 0,000 01 mg/l (0,01 ppb). Ve vesmíru připadá jeden atom niobu na 40 miliard atomů vodíku.  Prvek se nikde nevyskytuje čistý, v minerálech je obvykle doprovázen tantalem. Nejznámějšími minerály jsou kolumbit ((Fe,Mn)(Nb,Ta)O), coltan ((Fe,Mn)(Ta,Nb)O) a euxenit ((Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O).  Ložiska rud s prakticky využitelným obsahem niobu se nalézají v Rusku, Brazílii, Kanadě, jižní Africe a v Nigérii.  Výroba čistého kovu je značně komplikovaná, protože ve všech přírodních rudách jej doprovází tantal, jehož chemické chování je velmi podobné. Obvykle se pro separaci těchto dvou kovů používá krystalizace jejich fluorokoplexů nebo frakční destilace pětimocných chloridů. Po přečištění sloučenin se elementární kovový niob vyrábí elektrolyticky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Niob má široké využití: je součástí ušlechtilé oceli a slitin mnoha neželezných kovů. Tyto slitiny jsou často používány při konstrukci potrubních systémů.  Další využití:  Při ochlazení na velmi nízkou teplotu přechází niob do supravodivého stavu. Za atmosférického tlaku je kritická teplota elementárního kovu 9,25 K. Spolu s vanadem a techneciem patří niob mezi jediné tři prvky, které jsou supravodiči II. typu. Jeho slitiny se zirkoniem, cínem, titanem aj. patří také mezi supravodiče II. typu a používají se např. pro výrobu supravodivých magnetů, které jsou schopné vyrobit velmi silné magnetické pole.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "V přírodě je niob monoizotopický i mononuklidický (Nb). Nejstabilnější radioizotopy jsou Nb s poločasem přeměny 34,7 milionu roků, Nb (20 300 roků) a Nb (680 roků). Bylo popsáno dalších 31 izotopů tohoto prvku, jejich nukleonová čísla jsou 81 až 115.", "section_level": 1}], "src_summary": "Niob (chemická značka Nb, \"niobium\") je kovovým, přechodným prvkem 5. skupiny periodické tabulky. Nachází využití v elektronice a metalurgii při výrobě speciálních slitin.", "tgt_summary": "Niobium, also known as columbium, is a chemical element with the symbol Nb (formerly Cb) and atomic number 41. Niobium is a light grey, crystalline, and ductile transition metal. Pure niobium has a hardness similar to that of pure titanium, and it has similar ductility to iron. Niobium oxidizes in the earth's atmosphere very slowly, hence its application in jewelry as a hypoallergenic alternative to nickel. Niobium is often found in the minerals pyrochlore and columbite, hence the former name \"columbium\". Its name comes from Greek mythology, specifically Niobe, who was the daughter of Tantalus, the namesake of tantalum. The name reflects the great similarity between the two elements in their physical and chemical properties, making them difficult to distinguish.", "id": 1696389}
{"src_title": "Bitva u Salamíny", "tgt_title": "Battle of Salamis", "src_document": [{"title": "Pozadí bitvy.", "content": "Před bitvou se v Athénách odehrála zajímavá epizoda: Athéňané požádali o věštbu věštírnu v Delfách, v té se mimo jiné objevila slova o dřevěných hradbách (\"Dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží. Prospějí vám všem i dětem.\") Někteří Athéňané prosazovali výklad, že nebude zničena Akropolis, neboť byla kdysi obehnána dřevěným plotem. Themistoklés prosadil výklad, že rozhodující bude námořní boj (dřevěné hradby = lodě).  Po pozemní bitvě u Thermopyl a námořní u Artemísia ustoupilo řecké válečné loďstvo k Athénám a poté k poloostrovu Salamína (Salamis), kde Themistoklés, přes značnou nejednotu v řeckém táboře, prosadil svedení rozhodující námořní bitvy.  Koncem září Peršané obsadili Athény a jejich loďstvo se usadilo v zátoce Falerón. Themistoklés prosadil za místo bitvy Salamínu, protože věděl, že v úzké úžině Peršané nebudou moci uplatnit svoji početní převahu. Xerxés si to však zřejmě uvědomoval a snažil se naopak Řeky vylákat do Saronského zálivu, což se mu nezdařilo. Aby si vynutil svedení bitvy v úžině, rozšířil Themistoklés zprávu, že mezi Řeky panují neshody a že se řecké válečné lodě v noci chtějí stáhnout dál na jih. Na tuto zprávu reagoval perský král Xerxés snahou zaútočit, proto perské lodě v noci vpluly do Salamínského průlivu, na ostrůvku Psitalia přitom vylodily oddíl vojáků. Podle některých pramenů chtěli Peršané Řeky překvapit, podle jiných chtěli v noci jen hlídat, aby Řekové noci nevyužili k útěku – Xerxovi šlo o zničení řeckého loďstva, které narušovalo jeho zásobování. Jedna z perských lodí však přešla na řeckou stranu a Řeky včas varovala.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Zde Řekové zaujali klasické dvouliniové postavení (rovnoběžné s pevninou) u břehů ostrova Salamíny, přičemž jejich křídla se opírala o pobřeží. Peršané zaujali trojřadé postavení u břehů Attiky.  Výběr vhodného místa umožnil Řekům eliminovat početní převahu perských lodí (dle Hérodota byl poměr perských lodí ku řeckým 800 k 360 (podle jiného zdroje u Hérodota bylo perských lodí 1207 \"//pozn. Peršany zastihla mořská bouře, ve které ztratili, podle Hérodota, jednu třetinu lodí, tj. 400//\" ), novější průzkumy ukazují, že tato čísla byla nadnesená a že tento stav byl maximálně 600 k 200). Řekům k jejich vítězství pomohla úzká úžina, to že jejich lodě byly menší a díky tomu lépe manévrovaly, silný západní vítr, který nakláněl perské lodě, ale řeckým, které jen málo vyčnívaly nad hladinu příliš neubližoval, dále lepší znalost zdejších vod, to že Peršané útočili příliš bezhlavě ve snaze předvést se před panovníkem a snad i únava perských vojáků po celé noci strávené na moři. Řekové navíc 10 dní před bitvou vytáhli své lodě na břeh, díky čemuž pak byly méně nasáklé vodou a tudíž lehčí a lépe ovladatelné než lodě Peršanů, které byly na moři již 17 dnů. Díky nutnosti rozdělit perské loďstvo a díky manévrovacím schopnostem řeckých triér se Řekům podařilo prorazit pravou stranu perské formace a tím strhnout vítězství na svou stranu. Ztráty Peršanů byly velké, pravděpodobně zde ztratili zhruba 200 lodí a mnoho vojáků a námořníků, proti 40 řeckým lodím.  V bitvě byla potopena i perská vlajková loď na níž padl velitel perského loďstva Ariabignés.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Důsledkem této bitvy bylo ovládnutí moře athénským loďstvem. Byť Xerxés ztratil zřejmě „jen“ kolem 25–33 % bojové síly a stále měl tedy nad Řeky početní převahu, už se neodvážil útok opakovat a raději se stáhl z většiny Řecka (včetně pozemních vojsk), v Thesálii ovšem ponechal 50 000 vojáků. Nutil ho k tomu fakt, že bez převahy na moři nebyl schopen zásobovat svoji armádu a tudíž nemohl ve svém tažení pokračovat. V Řecku ponechal pouze menší část armády, která byla poražena o rok později v bitvě u Platají.  Bitvu u Salamíny mj. působivě (z perského pohledu, jak si ho jako Řek představoval) vylíčil starořecký dramatik Aischylos v dramatu \"Peršané\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Salamíny byla rozhodující bitva řecko-perských válek, ve které v roce 480 př. n. l. 22., 23., 24., 27. nebo 28. září (nejisté) zvítězilo řecké loďstvo nad perským. Jde o jednu z nejvýznamnějších bitev starověku.", "tgt_summary": "The Battle of Salamis ( ; ) was a naval battle fought between an alliance of Greek city-states under Themistocles, and the Persian Empire under King Xerxes in 480 BC. It resulted in a decisive victory for the outnumbered Greeks. The battle was fought in the straits between the mainland and Salamis, an island in the Saronic Gulf near Athens, and marked the high point of the second Persian invasion of Greece.", "id": 180053}
{"src_title": "Sací brzda", "tgt_title": "Vacuum brake", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Systém sací brzdy byl vynalezen roku 1877 v USA, kde se těšil pouze krátkému období popularity, zejména na úzkorozchodných drahách. Starší systém jednoduché sací brzdy byl rychle nahrazen bezpečnějším systémem samočinné sací brzdy. Ten byl značně rozšířen ve Spojeném království, kde byl až do roku 1970 základním systémem vlakové brzdy. V Předlitavsku byla od 90. let 19. století na osobních vlacích a rychlících zaváděna Hardyho samočinná sací brzda, která byla v Československu nahrazena samočinnou tlakovou brzdou začátkem 30. let 20. století. V Německu se na místních a úzkorozchodných drahách místy používala Körtingova sací brzda. Dnes je již vakuová brzda ve většině světa téměř opuštěnou technologií. Zejména z praktických důvodů její místo zaujala tlaková.  Vakuová samočinná brzda je snadno ovladatelná ze stanoviště strojvedoucího. Umožňuje samočinné brzdění celého vlaku, tj. je bezpečná při poruše - v případě přetržení vlaku nebo jiného porušení brzdového potrubí dojde k samočinnému zabrzdění.  Zavedení vakuové brzdy bylo velkým krokem vpřed v oblasti bezpečnosti vlakové dopravy. Před jejím zavedením byly vlaky brzděny pouze brzdou lokomotivy (ruční nebo parní) a ručními brzdami na vozech ovládanými brzdaři. To omezovalo brzdící sílu a tím i rychlost a délku vlaku. Brzdaři se řídili návěstmi dávanými lokomotivní píšťalou, byla nutná jejich dobrá souhra. V případě nerovnoměrného brzdění vznikaly ve vlaku rázy a hrozilo nebezpečí přetržení. Sací brzda byla v počátcích průběžného brzdění vlaků upřednostňována před brzdou tlakovou, a to zejména z důvodu jednoduchosti - namísto velkého, složitého a nevzhledného parního kompresoru zde byl jednoduchý parní ejektor bez pohyblivých částí.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Postupem času byly vakuové brzdy téměř vytlačeny brzdami tlakovými. Ty pracují na podobném principu, avšak díky většímu rozdílu tlaků umožňují vyvinout větší brzdící sílu při menších rozměrech brzdových válců. U moderních trakcí je konstrukce kompresoru i vývěvy podobně složitá, čímž odpadla hlavní výhoda vakuové brzdy.  Největšími současnými provozovateli sací brzdy jsou jihoafrické a indické železnice.  V Evropě se lze setkat v provozu se sací brzdou nejsnáze na některých regionálních úzkorozchodkách ve Švýcarsku, z nichž největší je Rhétská dráha (Hardyho sací brzda; tažená vozidla jsou však běžně vybavena vakuem řízenou tlakovou brzdou), na úzkorozchodných drahách v Rakousku a na četných muzejních železnicích ve Velké Británii. Vnějším poznávacím znakem vozidla vybaveného sací brzdou jsou profilované vakuové hadice na čele.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Samočinná sací brzda.", "content": "Každé vozidlo je vybaveno nejméně jedním brzdovým válcem. Bývá velkého průměru (kolem 1/2 metru), aby bylo možno dosáhnout patřičného přítlaku zdrží. Maximální dosažitelný přetlak je totiž omezen velikostí atmosférického tlaku. Brzdový válec je tlakotěsný, namontovaný svisle, dole s otvorem pro pístnici. K pístnici je připojeno tyčoví brzdy, které tvoří převod, na jehož konci jsou zdrže působící na kola.  Po připojení lokomotivy a propojení průběžného potrubí v celém vlaku pomocí brzdových spojek (hadic) je v celém systému vytvořen podtlak pomocí velkého parního ejektoru. Každý válec je připojen tak, že vakuum se nachází na obou stranách pístu. Píst vlivem vlastní tíhy poklesne do spodní polohy a brzdy se uvolní. Poté se velký ejektor uzavře a malým ejektorem, popřípadě pumpou poháněnou od rozvodu se udržuje podtlak.  Pokud dojde ke vpuštění vzduchu do brzdového potrubí, ať už zásahem strojvedoucího nebo porušením potrubí, záklopky v brzdových válcích způsobí, že vzduch vnikne pouze pod píst. Rozdíl tlaků pod pístem a nad pístem tlačí píst do horní polohy, ten působí prostřednictvím pákoví na zdrže, které jsou přitisknuty na kola. K odbrzdění je potřeba znovu vytvořit v systému vakuum.  Postupné snižování vakua ovládá strojvedoucí brzdičem, který je obvykle spojen s ovládáním vstupu páry do ejektoru. Ke kontrole podtlaku slouží strojvedoucímu vakuometr. Obvyklé vakuum dosahuje hodnot 21 - 25 palců rtuťového sloupce (absolutní vakuum je 31 palců), t. j. v přepočtu asi 0,3 - 0,2 bar, při mírném zabrzdění stoupne tlak asi na 0,5 bar, při silném brzdění na zhruba 0,7 bar. Při nouzovém brzdění je v potrubí tlak atmosférický. Při odbrzďování, pokud je vlak v pohybu, je potřeba snižovat tlak v potrubí zvolna, aby se brzdy povolovaly v celém vlaku stejnoměrně. Jinak hrozí rázy a přetržení.", "section_level": 2}, {"title": "Jednoduchá sací brzda.", "content": "Jednoduchá sací brzda je primitivnější technologií než samočinná sací brzda a na železnicích se používala jen poměrně krátce. Stejně jako u samočinné sací brzdy jsou všechny vozy vlaku propojeny průběžným potrubím a vybaveny svislým brzdovým válcem. Ten je však pouze jednokomorový, pod pístem je prostor stále propojený s atmosférou, komora nad pístem je připojena k průběžnému potrubí. V odbrzděném stavu je průběžné potrubí propojeno s ovzduším, tlak nad i pod pístem je tedy stejný a píst je vlastní vahou pokleslý v dolní poloze.  Pro brzdění strojvůdce na lokomotivě spustí parní ejektor. Ten vysaje vzduch z průběžného potrubí, čímž v prostoru brzdových válců nad pístem vznikne podtlak a atmosférický tlak působící na píst zespodu vytlačí píst vzhůru. Tento pohyb pístu se prostřednictvím pákoví přenáší na brzdové zdrže brzdící kola vlaku. Odbrzdění strojvedoucí provede opět prostým vpuštěním ovzduší do průběžného potrubí pomocí příslušné záklopky.  Jak je z popisu zřejmé, v případě přetržení vlaku či jiném nežádoucím vniknutí vzduchu do průběžného potrubí vozy nezabrzdí, a jsou-li v tu chvíli již zabrzděny, odbrzdí. To je z bezpečnostního hlediska nežádoucí. Rovněž není možno zřídit záchranné brzdy ve vozech vlaku.", "section_level": 2}, {"title": "Vakuem řízená tlaková brzda.", "content": "Vakuem řízená tlaková brzda je z funkčního hlediska - jako celek na úrovni vlaku - ekvivalentní samočinné sací brzdě, rozdíl je jen v tom, že brzdový účinek ve vozidlech (nemusí jít nutně o všechna vozidla) je vyvozován stlačeným vzduchem v brzdovém válci menšího průměru. Hnací vozidlo je vybaveno vývěvou i kompresorem a brzdičem samočinné sací brzdy. Vozidla vlaku jsou vybavena průběžným vakuovým potrubím a průběžným napájecím potrubím stlačeného vzduchu; vozidla, která napájecí potrubí nemají, se zařadí na konec vlaku. Brzdový rozvaděč vozidla převádí nárůst tlaku ve vakuovém potrubí na nárůst tlaku v brzdovém válci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sací brzda (též vakuová brzda) je systém brzdy používaný na železnici. Využívá rozdílu tlaku (atmosférického tlaku a podtlaku) na pístu brzdového válce. Sací brzda se vyskytuje ve dvou provedeních, buď jako starší jednoduchá sací brzda, což je brzda nesamočinná (při přetržení vlaku či poruše těsnosti průběžného potrubí se neuvede automaticky v činnost a stane se nefunkční), anebo jako poněkud modernější samočinná sací brzda – v tomto případě jde o průběžnou samočinnou brzdu, která se v případě přetržení vlaku, porušení těsnosti průběžného potrubí či užití záchranné brzdy ve voze uvede automaticky v činnost.", "tgt_summary": "The vacuum brake is a braking system employed on trains and introduced in the mid-1860s. A variant, the automatic vacuum brake system, became almost universal in British train equipment and in countries influenced by British practice. Vacuum brakes also enjoyed a brief period of adoption in the United States, primarily on narrow-gauge railroads. Its limitations caused it to be progressively superseded by compressed air systems starting in the United Kingdom from the 1970s onward. The vacuum brake system is now obsolete; it is not in large-scale usage anywhere in the world, other than in South Africa, largely supplanted by air brakes.", "id": 1544342}
{"src_title": "Luna 3", "tgt_title": "Luna 3", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Hmotnost sondy byla 278,5 kilogramů. Její délka byla 130 cm a šířka 90-120 cm. To bylo dáno prstencem, který sondu obepínal. Luna 3 byla automatická sonda, která byla napájena chemickými bateriemi. Část energie získávala i ze solárních článků, které byly umístěny na prstenci. Sonda byla válcovitého tvaru s polokulovými hemisférami na koncích. Horní hemisféra se mohla otevřít a vysunout tak fotografické zařízení. Získané fotografie pak odesílala pomocí skeneru rádiovými vlnami přes soustavu šesti antén (čtyři byly v horní a dvě v dolní části).  Luna 3 měla také zařízení na regulaci vnitřní teploty, které se automaticky sepnulo, když teplota uvnitř přesáhla 25 °C. Chladicí systém byl důležitý, přehřátí mohlo způsobit poruchu přístrojového vybavení. Sonda byla vybavena detektorem mikrometeoritů a kosmického záření, jež bylo namontováno na vnější straně sondy. Stejně jako Luna 1 a Luna 2 neměla ani Luna 3 motory pro korekci své dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda startovala 4. října 1959 z kosmodromu Bajkonur. 7. října na povel ze Země začala fotografovat Měsíc ze vzdálenosti 65-68 000 km, později i jeho odvrácenou stranu. Palubní fotoaparatura pracovala 40 minut. Naexponovaný film prošel automatickým vyvolávačem, ustalovačem a byl vysušen. Po zpracování sonda přes radioaparaturu předávala snímky Zemi. Mimo to sonda zkoumala plynnou složku meziplanetárního prostoru, kosmické záření a mikrometeority. Po obletu Měsíce pokračovala zpět k Zemi po oběžné dráze 47-480 000 km. Dne 20. dubna 1960 shořela v zemské atmosféře po 199 dnech letu, 11 obězích.", "section_level": 1}, {"title": "Získané snímky.", "content": "Snímky ze 70% povrchu odvrácené strany Měsíce byly sice nízké kvality, ale přece jen umožnily vytvořit první atlas měsíční krajiny. Fotografie ukázaly rozdílný charakter krajiny odvrácené strany proti straně přivrácené. Sonda objevila nová pohoří, ale pouze dvě moře, která byla pojmenována Mare Moscovrae (Moskevské moře) a Mare Desiderii (Moře snů – dnes Mare Ingenii, Moře touhy). Svého hlavního cíle sonda dosáhla a připsala Sovětům další prvenství v závodech v dobývání kosmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luna 3 (známá také pod názvy Lunik 3 či 00021) byla sovětská vesmírná sonda, která jako první získala fotografie odvrácené strany Měsíce. Na Měsíci nepřistála, minimální vzdálenost, na kterou se přiblížila, byla 7 940 km od povrchu.", "tgt_summary": "Luna 3, or E-2A No.1 () was a Soviet spacecraft launched in 1959 as part of the Luna programme. It was the first-ever mission to photograph the far side of the Moon and the third Soviet space probe to be sent to the neighborhood of the Moon. Though it returned rather poor pictures by later standards, the historic, never-before-seen views of the far side of the Moon caused excitement and interest when they were published around the world, and a tentative \"Atlas of the Far Side of the Moon\" was created after image processing improved the pictures.", "id": 127538}
{"src_title": "Linie 1", "tgt_title": "Linie 1", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Berlínská linie nebo linka 1, která dříve (v době rozdělení města) spojovala čtvrtě Ruhleben a Kreuzberg, projížděla skutečnými protiklady berlínské společnosti v sociálním, hospodářském i kulturním smyslu. Západní úsek linky probíhal celkem dobře zabydlenými měšťanskými oblastmi. Přibližně v polovině linky, na stanici \"Zoologisches Garten\", se linka č. 1 dostala do problematických sfér, které se již tehdy, v osmdesátých letech minulého století, vyznačovaly problematikou sociálních rozdílů a zejména zneužívání drog. Dále na východ pak linie 1 vjížděla (a dodnes vjíždí) na území „skutečného“ Berlína, tedy Kreuzbergu, čtvrtě, která je jedinečná a která až dodnes hraje v Berlíně jistou roli.  Čtvrť Kreuzberg patří k oblastem v Berlíně, které mají tradičně nejvyšší podíl cizinců, zejména občanů turecké národnosti. To se projevuje zejména v těch oblastech Kreuzbergu, kudy projíždí linka 1, kde lze najít ulice s výlučně tureckými obchody a lokály. Linka č. 1 si proto již v sedmdesátých letech minulého století vysloužila přízvisko \"Orient express\", především pak \"Istanbulská dráha\". Tyto oblasti byly od konce 60. let 20. století velice oblíbené ve studentských kruzích a platily jako něco, co v Německu jinak není možné najít.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Do tohoto prostředí přijíždí jedna mladá dívka odněkud ze západního Německa, která chce najít jednoho „přítele“, kterého kdesi potkala. Vystoupí na nádraží Zoologisches Garten a jede ho hledat, přičemž vstoupí přirozeně do linky č. 1.  Na této cestě pak projíždí různými čtvrtěmi, poznává jejich obyvatele. Velice sarkastický pohled na ně byl mimo jiné příčinou velkého úspěchu muzikálu.", "section_level": 1}, {"title": "Muzikál a film.", "content": "Roku 1988 byl tento muzikál uveden ještě jednou v kinech jako film, režii vedl Reinhard Hauff.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linie 1 je název německého muzikálu z roku 1986, pojednávajícího o jedné z nejznámějších linek západoberlínské podzemní dráhy, o lince U1. Muzikál byl uveden ve známém divadle pro děti a mladistvé \"Grips-Theater\", získal však během krátké doby velikou oblibu ve všech kruzích obyvatelstva a stal se v té době jedním z nejnavštěvovanějších divadelních kusů.", "tgt_summary": "Linie 1 is the second-most successful German musical after Bertolt Brecht’s Threepenny Opera. The title refers to Berlin's subway line U1. The musical was first performed by the ensemble of the GRIPS-Theater on 30 April 1986. In October 2017, the troupe put on its 1,800th performance. The music was written by, the text written by, the set designed by, and the musical directed by. In 1988, a was made, and in 2008, GRIPS released a live recording on DVD.", "id": 1666740}
{"src_title": "Žurnalistika", "tgt_title": "Journalism", "src_document": [{"title": "Dějiny žurnalistiky.", "content": "Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozvoj žurnalistiky byl zapříčiněn vynálezem knihtisku.  Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci“, tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky“.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy žurnalistiky.", "content": "Tehdy také došlo k diferenciaci žurnalistiky podle odvětví, kterým se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport... S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjí stále nové profese, zvyšuje se rozsah příjemců takto zpracovaných informací a snižuje se doba, která uběhne mezi samotnou událostí a informování o ní.  Některé jiné druhy žurnalistiky:", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajství a publicistika.", "content": "Bez ohledu na kanál či typ, žurnalistika má dvě hlavní složky: zpravodajství a publicistiku. V angličtině se těmto složkám, popřípadě programům jim věnovaných, též říká \"hard news\" a \"soft news\", tedy doslova tvrdé a měkké noviny.", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajství.", "content": "Jeho úkolem je zpravit veřejnost o nějaké události, která se stala (nestala) nebo stane (nestane). Stojí na informacích a faktech. Ve zpravodajství se nesmí vyskytnout hodnocení nebo názor na danou událost, zpráva má být objektivní.", "section_level": 2}, {"title": "Publicistika.", "content": "Činnost spojená se stanoviskem, názorem, postojem, subjektivním přístupem. Může zahrnovat dojmy, soudy, hodnocení. Jejím cílem může být poučení, informování recipienta, ale také pobavení, přesvědčení nebo získání na svou stranu.  Některé publicistické žánry:", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Volek, Jaromír, Urbániková, Marína. Čeští novináři v komparativní perspektivě. Praha: Academia, 2017,", "section_level": 2}], "src_summary": "Žurnalistika (nebo žurnalismus, obě odvozené z původně francouzského slova žurnál – deník) popisuje novinářské povolání i produkty této činnosti, které přinášejí informace o aktuálním společenském dění a poskytují komentáře, názory, souvislosti. Ty, kteří žurnalistiku profesně provozují, též nazýváme žurnalisty.", "tgt_summary": "Journalism is the production and distribution of reports on current or past events. The word journalism applies to the occupation, as well as citizen journalists who gather and publish information. Journalistic media include print, television, radio, Internet, and, in the past, newsreels.", "id": 658777}
{"src_title": "Harvardova univerzita", "tgt_title": "Harvard University", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Univerzita byla založena jako kolej roku 1636, od roku 1639 \"Harvard College\" po massachusettském duchovním Johnu Harvardovi z města Charlestown v Massachusetts, který univerzitě odkázal svou knihovnu. Její absolventi se většinou stávali duchovními a všech prvních deset presidentů byli puritánští duchovní. V 18. století vznikaly první fakulty a od roku 1780 je to univerzita. Roku 1811 byl založen \"Massachusetts General Hospital\" (MGH), největší klinika univerzity. Univerzitu spravuje a financuje nadace, jejíž jmění od poloviny 19. století dary a odkazy nesmírně vzrostlo. V roce 1870 byl otevřen \"Annenberg Hall\", nejznámější budova univerzity, a v roce 1915 \"Widener Library\", hlavní budova knihovny. Původní kampus („Harvard Yard“) se rozrostl daleko do okolí a univerzita sídlí i na jiných místech bostonské aglomerace.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Harvard se pravidelně umisťuje na prvních místech v žebříčku nejlepších univerzit světa. Majetek univerzity v roce 2014 činil asi 36,4 miliardy USD a jeho výnos činí více než třetinu příjmů univerzity. Harvardova univerzita je tak zdaleka nejbohatší univerzitou na světě. Dalšími příjmy jsou školné (20%), státní příspěvek a další, zejména na vědecké projekty.  V současnosti má škola 14 fakult, řadu muzeí a galerií, klinik a výzkumných středisek, dvě divadla, několik hudebních těles, botanickou zahradu a také jednu z největších knihoven na světě (celkem asi 15 mil. svazků). Univerzita má vlastní banku, zdravotní zařízení, jídelny, koleje, policii i odvoz tříděných odpadků. Provoz zajišťuje asi 13 500 neučitelských zaměstnanců, z toho 11 000 tvoří personál klinik.", "section_level": 1}, {"title": "Studenti a vyučující.", "content": "Studuje zde přes 20 tisíc studentů z celého světa, z toho asi třetina pregraduálních. Bakalářské studium trvá typicky čtyři roky, nabízí řadu specializací (\"majors\"), kurzy jsou však volitelné a každý student si svůj program sestavuje podle toho, co chce studovat dál. Nováčci obvykle první rok bydlí na kolejích v hlavním kampusu (\"Harvard Yard\"), aby zažili prostředí malé koleje na velké univerzitě. Magisterské studium trvá typicky rok, doktorské tři až čtyři roky. Univerzita zaměstnává přes dva tisíce učitelů, z toho asi polovinu tvoří profesoři s trvalým úvazkem (\"tenure\").", "section_level": 1}, {"title": "Přijímací řízení.", "content": "Přijímací řízení trvá rok a je velmi selektivní: ročně je přijato v průměru asi 7 % všech žadatelů (podle oborů), na bakalářský stupeň ještě méně. Typičtí úspěšní žadatelé o přijetí patří k nejlepším studentům na své škole (z objektivních kritérií jsou zohledňovány zejména testy SAT, SAT II. a zprůměrovaný prospěch ze střední školy za 4 roky studia), o přijetí však rozhodují i doporučující dopisy, mimoškolní aktivity uchazečů a dobrovolné činnosti. Školné je odstupňované podle oborů (nejdražší je business a medicína), průměrně kolem 40 tisíc USD ročně. V roce 2016 20 % pregraduálních studentů, jejichž rodiče mají nižší příjem než 65 000 USD ročně, neplatí školné; 70 % studentů dostává nějaký druh finanční pomoci.  Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. \"affirmative action\") na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí. Harvardova univerzita se rozhodla nařízení vlády ignorovat a chce pokračovat v uplatňování rasového hlediska při výběru budoucích studentů. Skupina zvaná \"Students for Fair Admissions\" (Studenti za spravedlivé přijímačky) podala na Harvadovu univerzitu žalobu, kterou podporuje americké ministerstvo spravedlnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "S Harvardovou univerzitou souvisí řada slavných osob, historických i současných. Na Harvardově univerzitě studovalo 8 amerických prezidentů a jen v letech 1965-2019 získali její pracovníci a absolventi 52 Nobelových cen.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Absolventi se často stávají prominentními účastníky veřejného života po celém světě. Významnými absolventy programu Kennedy School of Government jsou například současný generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun nebo bývalý ředitel Světové banky Robert Zoellick.  Mezi vyučujícími byli i čeští profesoři:", "section_level": 2}], "src_summary": "Harvardova univerzita, anglicky Harvard University (název podle Johna Harvarda, proto je označení \"Harvardská\" chybné), byla založena roku 1636 a je nejstarší univerzitou na území USA. Sídlí ve městě Cambridge ve státě Massachusetts v bostonské aglomeraci a patří k nejprestižnějším univerzitám ve Spojených státech a ve světě. Jako nestátní univerzita je rovněž členem Ivy League.", "tgt_summary": "Harvard University is a private Ivy League research university in Cambridge, Massachusetts. Established in 1636 and named for its first benefactor, clergyman John Harvard, Harvard is the United States' oldest institution of higher learning and one of the most prestigious in the world.", "id": 2226353}
{"src_title": "Výklad práva", "tgt_title": "Statutory interpretation", "src_document": [{"title": "Funkce výkladu.", "content": "Interpretace práva může mít několik funkcí, především je to \"funkce poznávací\", neboť jen jejím prostřednictvím lze zjistit skutečný obsah právní normy. Další důležitou funkcí je \"funkce praktická\", neboť právo je interpretováno především proto, aby bylo následně aplikováno. Nejdříve je tedy nutné zjistit obsah a význam právní normy a teprve poté lze právo aplikovat. Zde typicky soudce nejdříve zjistí, jaký právní předpis či jeho část na řešený případ dopadá, pak si ozřejmí jeho obsah a teprve poté rozhodne o tom, zda určité jednání nebo stav byl v souladu s právem, nebo ne a následně jaké jsou právní následky s takovým závěrem spojené. Nakonec je výklad práva možno použít v rámci \"funkce argumentační\", kdy argumentující sám právo neaplikuje, ale kdy se naopak snaží aplikující orgán přesvědčit o určitém výkladu, zejména tedy ve svůj prospěch (např. advokát vůči soudci). Nelze však ani zanedbat argumentační výklad práva, který provádí učitel práva vůči svým žákům.", "section_level": 1}, {"title": "Metody výkladu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní metody.", "content": "Rozeznávají se tyto základní výkladové metody:", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní metody.", "content": "A pak tyto nadstandardní, které nastupují tehdy, jestliže základní metody výkladu nevedou k jednoznačnému výsledku:", "section_level": 2}, {"title": "Metoda logického výkladu.", "content": "Základní metodou výkladu je též metoda logického výkladu, která je však svou povahou přítomna už ve všech ostatních. Používají se při ní především tyto zvláštní argumenty právní logiky:", "section_level": 2}, {"title": "Druhy výkladu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhy podle autora a závaznosti výkladu.", "content": "Výklad práva může provádět každý, kdo se s danou právní normou i jen seznámí. Pokud však jde o výklad veřejný a autoritativní, tak je nutno ho dále rozlišovat podle jeho závaznosti vůči ostatním:  Je třeba se zmínit i o \"výkladu konstantním\", který znamená, že určitý výklad je již v právní praxi ustálenou věcí. V tomto směru působí především dlouhodobá judikatura vyšších soudů, např. Nejvyššího soudu, která se pak nazývá \"konstantní judikaturou\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhy podle výsledku.", "content": "Rozlišovat lze výklad práva také podle toho, jaký je jeho výsledek:  Rozšiřující i zužující výklad by měl být používán jen tehdy, bude-li to v souladu s účelem interpretované právní normy (využití teleologické metody výkladu) a jen úměrně konkrétní situaci, protože jinak by se interpretující subjekt mohl dostat do situace, jež by byla v rozporu s právem. Problematickým druhem výkladu je také \"opravný výklad\", který totiž může vcelku jednoduše sklouznout k protizákonnému jednání, neboť vychází z premisy, že zákonodárce se zmýlil a chtěl ve skutečnosti normovat jinak, než nakonec učinil. Takovou domněnku je tedy zapotřebí velmi dobře odůvodnit a proti jednoznačnému znění zákona už nelze jít vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Výklad mezinárodních smluv.", "content": "Pravidla pro výklad mezinárodních smluv jsou stanovena Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (zejména v článcích 31 až 34 této smlouvy) a mezinárodním obyčejovým právem, které tato smlouva kodifikuje.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné pravidlo výkladu.", "content": "Základním metodou výkladu podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu je metoda gramatická (jazyková), doplněná metodou telelogickou a systematickou. Žádná z uvedených metod nemá jednoznačnou prioritu, naopak, všechny společně tvoří jedno obecné pravidlo výkladu.", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové metody výkladu.", "content": "Případné nejednoznačnosti, které se nepodaří odstranit pomocí obecného pravidla výkladu musí být odstraněny prostřednictvím doplňkových prostředků výkladu. Zpravidla je v takovém případě zjišťován úmysl smluvních stran, a to prostřednictvím přípravných prací (\"travaux préparatoires\").", "section_level": 2}, {"title": "Srovnávací jazykový výklad.", "content": "Mezinárodní právo je mnohojazyčné a mezinárodní smlouvy jsou proto často uzavírány ve více jazycích zároveň. Vídeňská úmluva proto obsahuje též pravidla pro výklad smluv smluv, jejichž původní vyhotovení je ve dvou nebo více jazycích. V případě že státy neurčily jednu z jazykových verzí jako autoritativní, je nutné hledat takový způsob výkladu, který vede k dosažení souladu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Není-li to možné, má být upředňostněn ten význam, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy lišící se texty nejlépe sbližuje.  Činí-li výklad mezinárodní smlouvy soudy jednoho ze smluvních států, dělají tak z pozice jedné smluvní strany. Takový výklad proto nijak nezavazuje druhou smluvní stranu dotčené mezinárodní smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Výklad práva Evropské unie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Autonomní výklad práva Evropské unie.", "content": "Určité zvláštnosti vykazuje výklad práva Evropské unie. Používané metody výkladu jsou stejné, jen míra jejich zohlednění se může lišit od toho, jak je s těmito metodami pracováno při výkladu vnitrostátního a mezinárodního práva. Platí dále, že výklad práva Evropské unie je autonomní na právu vnitrostátním i mezinárodním. Důsledkem je možnost rozdílného významu jinak zcela totožných pojmů a institutů, které jsou používány jak právem Evropské unie, tak i právem českým (příkladem z dřívější doby může být pojem „podnik“, který v právu Evropské unie měl význam srovnatelný s pojmem „soutěžitel“, zatímco v českém právu se jím rozuměla „věc hromadná, složená ze soubour hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání“).", "section_level": 2}, {"title": "Postup použití výkladových metod.", "content": "Postup při výkladu práva Evropské unie je následující:  Výchozí metodu tvoří výklad gramatický (jazykový). Limitován je však mnohojazyčným zachycením unijního práva. To totiž existuje ve 24 jazykových verzích, které jsou zcela rovnocenné. Jednotlivá zachycení unijních předpisů v národních předpisech proto nelze považovat za překlady, protože žádný „originální“ text či jazyk neexistuje. Právně jsou si všechny jazykové verze práva Evropské unie zcela rovny. V rámci jazykového výkladu je proto nezbytné srovnávání všech jazykových verzí práva Evropské unie. V ideálním případě by tomu tak mělo být vždy, při každé aplikaci unijního práva českými soudy a správními orgány. Prakticky je však tento požadavek nerealizovatelný. Účelem srovnávání jazykových verzí není nalezení jejich průsečíku, ale vymezení rozsahu uplatnění dalších metod výkladu. Jazykový výklad je doplňován výkladem systematickým, stejně jako je tomu v případě výkladu práva vnitrostátního. Na jazykový výklad dále navazuje výklad účelový. Pro zjišťování účelu jsou relevantní jsou všechny jazykové verze interpretovaného předpisu. Jenom takto zjištěný účel je univerzální a na jazyku nezávislý. Zohlednění subjektivního účelu normotvůrce může v případě, je-li tento výklad činěn vnitrostátním soudem, vést k výsledkům rozdílným od těch, k nimž by ve stejné situaci dospěl Soudní dvůr EU. Bezpečný je pouze tehdy, slouží-li výběru mezi variantami výkladu zjištěnými postupy stanovenými výše, a to ve prospěch prointegrační varianty výkladu. Rozsah využití této metody je širší v případě sekundárního práva, kde je úmysl normotvůrce snáze zjistitelný z preambulí právních předpisů. V případě práva primárního je tento výklad spíše problematický.", "section_level": 2}, {"title": "Užitečný účinek – \"effet utile\".", "content": "Pro výklad práva Evropské unie je charakteristický přístup, který sleduje zájem na dosažení maximálního účinku (judikatura Soudního dvora EU hovoří o „\"užitečném účinku\"“, v odborné literatuře je tento přístup označován jako „\"effet utile\"“). Podstata tohoto „užitečného účinku“ spočívá ve volbě takového výkladu práva Evropské unie, který zajistí \"co největší váhu a účinek\" interpretované úpravy. „\"Užitečný účinek\"“ by tedy měl zajistit, že bude rozumně a efektivně dosaženo toho, co unijní právo předpokládá, a to buď přímo ve svém textu, nebo bez vazby na takový (neexistující) text svým účelem. A protože text především zřizovacích smluv Evropské unie je často příliš obecný a účel lze vlastně obecně pojmout též, má Soudní dvůr EU poměrně velký prostor pro argumentaci na tomto základě. V rozhodovací praxi soudů členských států se samostatně s „\"užitečným účinkem\"“ nepracuje, vyvstane-li totiž potřeba řešit určitým problém tímto způsobem, je to často zároveň také důvod pro zahájení řízení o předběžné otázce u Soudního dvora EU. Za pomocí užitečného účinku Soudní dvůr EU dovodil přímý účinek směrnic, přednost unijního práva, přímý účinek primárního práva, rozšířil pravomoci Evropské unie o implicitní pravomoci či dovodil odpovědnost státu za škodu. Je tedy nástrojem extensivního a kreativního výkladu práva Evropské unie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Výklad neboli interpretace právních předpisů je velmi důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění textu právních předpisů nelze ve složitějších případech jednoznačně vyčíst, jaké právní normy na daný případ dopadají a pokud ano, tak jak přesně jim v daném kontextu porozumět.", "tgt_summary": "Statutory interpretation is the process by which courts interpret and apply legislation. Some amount of interpretation is often necessary when a case involves a statute. Sometimes the words of a statute have a plain and a straightforward meaning. But in many cases, there is some ambiguity or vagueness in the words of the statute that must be resolved by the judge. To find the meanings of statutes, judges use various tools and methods of statutory interpretation, including traditional canons of statutory interpretation, legislative history, and purpose. In common law jurisdictions, the judiciary may apply rules of statutory interpretation both to legislation enacted by the legislature and to delegated legislation such as administrative agency regulations.", "id": 948049}
{"src_title": "Skanzen", "tgt_title": "Open-air museum", "src_document": [{"title": "Impulzy pro vznik muzeí v přírodě.", "content": "Vznik tohoto typu specializovaných muzeí souvisí s pořádáním světových výstav. Vznik muzeí v přírodě na českém území podnítila také Jubilejní výstava pořádaná v roce 1891, kde byl prezentován projekt lidového stavitelství s názvem Česká vesnice. Tento projekt bohužel spíše preferoval estetickou hodnotu před odbornou, a proto byly vybrány především honosné stavby z bohatých oblastí. Velkým přínosem této výstavy byla velká motivace k ochraně lidových architektury. Po skončení celé výstavy chtěli organizátoři projekt české vesnice zachovat jako muzeum v přírodě, to se bohužel nezdařilo a v roce 1899 byla většina staveb nakažena dřevomorkou domácí a prodána jako palivové dříví.  Další velký impuls při vzniku muzeí v přírodě byla i Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Do přípravy této výstavy se zapojily všechny regiony, ty posílaly příspěvky ve formě sbírkových předmětů, které byly vystaveny na výstavě. Srdcem výstavy byla výstavní dědina, dále velkým tahákem byla výstava krojů, zvykoslovná výstava a prezentace jednotlivých krajů. Po skončení výstavy byly některé předměty uloženy v Národním muzeu a jiné poslány zpět do krajů, kde mnohdy založily v daném muzeu vlastní expozici.", "section_level": 1}, {"title": "Typy muzeí v přírodě.", "content": "Z hlediska teritoriálního se dají muzea v přírodě rozdělit na 3 typy – celonárodní, regionální, lokální.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Muzea v přírodě mohou mít 2 různé koncepce o péči a budování muzea v přírodě.", "section_level": 2}, {"title": "Typy objektů v muzeích v přírodě.", "content": "V muzeích v přírodě se velmi často kopie a rekonstrukce staveb používají i jako provozní budovy, které se tímto využitím neznehodnocují a zapadají do celkového vzhledu muzea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzeum v přírodě (anglicky \"Open-air museum)\", někdy též ztotožňované s pojmem skanzen, je specializovaná národopisná, vojenská, technická, archeologická či jiná muzejní expozice, nacházející se pod širým nebem. Podle definice Jiřího Langera je skanzen \"vědecká instituce, která odbornou formou interpretuje a uchovává lidovou kulturu formou specializované muzejní expozice ve volné přírodě. Má v sobě zahrnovat prostorové, časové, sociální, kulturní a přírodní souvislosti a podávat komplexní obraz lidové kultury.\"", "tgt_summary": "An open-air museum (or open air museum) is a museum that exhibits collections of buildings and artifacts out-of-doors. It is also frequently known as a museum of buildings or a folk museum.", "id": 1428065}
{"src_title": "Velká jezera", "tgt_title": "Great Lakes", "src_document": [{"title": "Číselné údaje.", "content": "Délka pobřeží včetně ostrovů je 18 000 km. Představují obrovskou zásobárnu sladké vody. Objem vody je 22 725 km3. Mají rozlohu 245 200 km2 a rozloha jejich povodí (včetně plochy jezer) je 768 000 km2. U čtyř jezer hloubka převyšuje 200 m a pouze u \"Erijského jezera\" je maximální hloubka nižší (64 m). Největší je \"Hořejší jezero\" (má větší rozlohu než Česká republika) a nejmenší \"Ontarijské jezero\". Jezera jsou rozložena stupňovitě, ale rozdíl v nadmořských výškách prvních čtyř z nich nepřevyšuje 9 m (183 m \"Hořejší jezero\" a 174 m \"Erijské jezero\") a jen nejnižší \"Ontarijské jezero\" se nachází téměř 100 m pod \"Erijským\".  Jezera jsou mezi sebou spojena krátkými řekami s velkým průtokem a peřejemi. \"Huronské\" a \"Michiganské jezero\" se nacházejí ve stejné nadmořské výšce a jsou spojeny 8 km širokým průlivem Mackinac. Vytvářejí tak vlastně jedno jezero (Michigan-Huron). Do \"Velkých jezer\" ústí několik set nevelkých řek a odtok zajišťuje řeka svatého Vavřince (průměrný průtok při odtoku 6 637 m3/s), která odtéká z \"Ontarijského jezera\" a ústí do Atlantského oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží, geologický základ.", "content": "Kotliny \"Hořejšího jezera\" a severní části \"Huronského jezera\" byla vyhloubena v krystalických horninách jižní části Kanadského štítu. Kotliny ostatních jezer jsou ve vrstvě vápenců, dolomitů a pískovců prvohorní platformy \"Severní Ameriky\". Kotliny \"Velkých jezer\" vznikaly v důsledku tektonického zdvihu, předledovcové říční a ledovcové eroze. Původ vodní masy \"Velkých jezer\" je spojen s táním pevninských ledovců, při jejichž ústupu se vytvořila řada velkých jezer, která několikrát změnila svůj tvar. V severní části \"Velkých jezer\" je pobřeží členité, ostrovy a břehy jsou skalnaté, srázné (výška do 400 m) a velmi malebné (zvláště břehy \"Hořejšího\" a severní části \"Huronského jezera\"). Břehy jižní a jihovýchodní části jezer jsou převážně nízké, hlinité a písčité.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Kolísání úrovně hladiny \"Velkých jezer\" je uměle regulované kvůli lodní dopravě a energetice. Amplituda sezónního kolísání představuje 30 až 60 cm. Nejvyšší úroveň je v létě a nejnižší v zimě. Krátkodobé kolísání, které způsobují prudké nárazové větry a bouře dosahuje 3 až 4 m. Výška přílivu je 3 až 4 cm (\"Hořejší\" a \"Michiganské jezero\"). Jezera zamrzají jen u břehů (od prosince do března až dubna). V centrálních částech jezer se v důsledku častých podzimních a zimních bouří led nevytváří. Délka plavební sezóny je 8 až 9 měsíců. Voda v jezerech je průzračná a odlišuje se nevýznamným obsahem rozpuštěných látek (0,06 až 0,13 g/l).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na klima.", "content": "Velká jezera mohou na své blízké okolí působit poměrně znatelně, v jejich okolí a hlavně na jejich jihovýchodních pobřežích jsou díky nim o něco mírnější teploty, a také zde přispívají k vyšší oblačnosti a v zimě je nejextrémnějším projevem jejich přítomnosti sněhový efekt jezer, díky kterému zde dochází k extrémně hustému sněžení a sněhovým kalamitám.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V jezerech žije 173 druhů ryb převážně kaprovitých, okounovitých a lososovitých. Průmyslový význam mají pstruzi a síhové.", "section_level": 1}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "\"Velká jezera\" představují hlubokovodní vnitrozemskou vodní cestu díky existenci vodních kanálů, které obcházejí peřeje na \"řece svaté Marie\" (kanál Sault Saint Marys) a vodopády na \"Niagaře\" (kanál Welland). Je dlouhá 1 873 km od velkého přístavu Duluth na \"Hořejším jezeře\" do odtoku \"řeky svatého Vavřince\" z \"Ontarijského jezera\". V roce 1959 byla dokončena rekonstrukce kanálů, které obchvacují peřeje na \"řece svatého Vavřince\" a byla tak vytvořena vodní cesta z \"Hořejšího jezera\" do \"Atlantského oceánu\" s hloubkou minimálně 8 m, takže je dostupná pro mořské lodě. Základní obrat probíhá ze západu na východ (pšenice, železná ruda). Opačným směrem se vozí převážně černé uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Z jihu a jihovýchodu k \"Velkým jezerům\" zasahují hustě osídlené průmyslové oblasti USA a Kanady. Na severu a západě se nacházejí zemědělské a surovinové oblasti. Na pobřeží \"Velkých jezer\" se nacházejí velká města USA: Chicago a Milwaukee na \"Michiganském jezeře\", Buffalo a Cleveland na \"Erijském jezeře\", centrum automobilového průmyslu Detroit na stejnojmenné řece poblíž jejího ústí do \"Erijského jezera\" a také druhé největší město Kanady Toronto na \"Ontarijském jezeře\". \"Velká jezera\" jsou spojena s povodím řeky Mississippi soustavou splavných kanálů začínajících u Chicaga na \"Michiganském jezeře\" a s řekou Hudson (na které leží New York) \"Erijským kanálem\" začínajícím z \"Erijského jezera\" u Buffala.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění a revitalizace.", "content": "Oblast Velkých jezer je stále těžce kontaminována PCB. V některých oblastech je z tohoto důvodu omezen lov a konzumace ryb. V okolí jezera Michigan bylo prokázáno, že polychlorované bifenyly narušily vývoj mozku dětí, jejichž matky jedly ryby z jezera. Vyšetření dětí ve věku 4 let prokázalo horší krátkodobou verbální paměť a schopnost učit se. Testování v 11 letech ukázalo nižší IQ a horší schopnost porozumět čtenému textu.  Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) proto představila v únoru 2010 pětiletý plán na revitalizaci Velkých jezer, pro který se počítá se 475 miliony dolarů a jehož cílem je zlepšení kvality vody, přilehlých pláží a mokřin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká jezera () je skupina jezer v Severní Americe. Jezery prochází státní hranice mezi Kanadou (provincie Ontario) a USA. V \"USA\" zasahují jezera na území 8 států Illinois, Indiana, Michigan, Minnesota, New York, Ohio, Pennsylvania a Wisconsin. Jezera leží v povodí řeky svatého Vavřince. Mezi \"Velká jezera\" se počítají Hořejší jezero, Huronské jezero, Michiganské jezero, Erijské jezero a Ontarijské jezero. Jediné \"Michiganské jezero\" leží celé v \"USA\", ostatními prochází státní hranice s \"Kanadou\", které patří přibližně 1⁄3 rozlohy jezer. Představují největší skupinu sladkovodních jezer na světě. Často bývají označována za vnitrozemská moře. Je třeba rozlišit pojem \"Velká jezera\" (většinou označující pouze pět níže jmenovaných jezer) a systém Velkých jezer, který zahrnuje i menší jezera a řeky, které celý systém spojují.", "tgt_summary": "The Great Lakes (), or the Great Lakes of North America, are a series of interconnected freshwater lakes in the upper mid-east part of North America, on the Canada–United States border, that connect to the Atlantic Ocean through the Saint Lawrence River. They comprise lakes Superior, Michigan, Huron, Erie, and Ontario. Hydrologically, there are only four lakes, because lakes Michigan and Huron join at the Straits of Mackinac. The lakes form the Great Lakes Waterway.", "id": 1875895}
{"src_title": "Eduard Štorch", "tgt_title": "Eduard Štorch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se jako třetí syn manželům Štorchovým. Otec Vojtěch byl dozorcem parního stroje ve vodárně, a proto rodina bydlela na samotě u vodárny, oddělené od vesnice řekou Javorkou, matka Anna byla v domácnosti s prvním synem Gustavem. Sotva Eduard nastoupil do první třídy v ostroměřské škole, rodina se stěhovala do Všestar a pak do Studánek. První třídu Eduard dokončil v Radimi u Jičína, druhou až čtvrtou třídu absolvoval v české obecné škole v Josefově. Byl pilným žákem, náruživým čtenářem, učil se hrát na housle a již v té době napsal první povídku, o mořských rybářích. Období v Josefově později označil za nejšťastnější část svého mládí.  V roce 1889 nastoupil na c. k. vyšší reálnou školu v Hradci Králové. Zde již jeho školní výsledky byly slabší, problémy měl zejména v kreslení a německém jazyce. Velmi si cenil svého třídního učitele M. Vaněčka, vynikajícího matematika, který byl sice přísný, ale po vyučování se s žáky bavil nenuceně a byl jejich upřímným přítelem. Znamenitě se prý dařily jím pořádané školní výlety. Jeho příklad přiměl Eduarda k tomu, že se v 15 letech rozhodl stát učitelem.  V roce 1893 byl přijat ke studiu na c. k. Českém ústavu ku vzdělání učitelů v Hradci Králové. Zpočátku byl slabším studentem, později se však zlepšil, zvláště v jazyce českém, a roku 1897 maturoval s vyznamenáním. Krom toho se během studia aktivně účastnil veřejného studentského života.", "section_level": 2}, {"title": "Profesní život.", "content": "Jako učitel působil v letech 1897–1898 ve východních Čechách, dalších pět let v severních Čechách na Mostecku, kde nabyl zkušenost s těžce sociálně zanedbanou mládeží. Obě oblasti musel opustit kvůli persekuci pro svůj politický aktivismus. Roku 1903 získal místo v Praze, kde pak strávil zbytek života, krom poválečného dvouletého pobytu v Bratislavě.  Roku 1914 v rámci mobilizace první světové války narukoval na vojnu. Působil jako pracovník Červeného kříže na rentgenologickém oddělení v karlínské nemocnici. Roku 1918 uprchl z transportu, jímž byl vezen na frontu (či se vyhnul nastoupení do transportu), a nastoupil v Jedličkově a Bakulově ústavu jako fotograf.  V roce 1916 se stal vedoucím společnosti \"Přátelé skautingu\", prvního klubu rodinného skautingu v Česku.  Po válce byl krátce ředitelem dětské útulny, kvůli absolutní nespolupráci úřadů se funkce vzdal a odjel na Slovensko, kde získal místo zástupce okresního školního inspektora; během svého pobytu podporoval na Slovensku vznik skautských oddílů. Po dvou letech se vrátil do Prahy, kde působil jako učitel nejprve na předměstích (Libeň, Bubny), pak na chlapecké měšťanské škole v Jindřišské ulici. V letech 1926–1934 vedl Dětskou farmu na Libeňském ostrově.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "27. dubna 1907 se oženil s Boženou Vávrovou. Později ji hodnotil jako výjimečnou ženu, která mu pomáhala, posilovala ho při všech útrapách a stála mu vždy po jeho boku. Zůstal však bezdětným.  Ve dvacátých letech věnoval veškerý volný čas mládeži, což jej roku 1928 dovedlo k duševnímu zhroucení. Po získání definitivního učitelského místa v roce 1930 koupil roku 1933 domek v Lobči u Mělníka a spolu s manželkou se tam pravidelně v neděli rekreoval a také psal. Na Silvestra 1935 utrpěl při lyžařském kurzu vážnou nehodu, když jeho a dvě děti u Bodenvísek (bývalá Bobí bouda) porazil neopatrný německý brněnský lyžař Gerhard Schwarz. Kvůli tělesným i duševním následkům události byl podán návrh na odchod do dočasné penze a v polovině roku 1937 byl Štorch přeložen na dočasný odpočinek. V lednu 1939 odešel do penze definitivně.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Jako penzista během druhé světové války psal Štorch především povídky z pravěku. Cenzura mu však téměř nic nepustila k vydání. O vánocích roku 1940 jej postihla další nehoda a oslepl na pravé oko. Přesto pokračoval v psaní. Manželka byla po operaci v roce 1949 upoutána na invalidní vozík a odkázána na jeho neustálou pomoc. Nový režim mu zabral jeho domek v Lobči i půlku jeho bytu v Praze. Proto nabídl své sbírky, spisy, knihy, rukopisy, korespondence a diapozitivy Vlastivědnému muzeu v Hořících, které je přijalo v roce 1954. V následujících letech se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, 25. června 1956 ve svých 78 letech zemřel. Pohřbu se 28. června 1956 v Praze účastnilo 120 smutečních hostů.", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Východní Čechy.", "content": "Začal 1. září 1897 jako zatímní podučitel na obecné škole v Třebechovicích. Kvůli své osvětové vlastenecké činnosti a psaní do novin musel po půl roce toto místo opustit a byl přeložen do Lhoty Malšové, poté do Dobré Vody. Roku 1898 v Praze na sjezdu rad Pokrokové strany mluvil o významu učitelstva, 5. července 1899 u Husovy hranice u Hořic pronesl přednášku o Janu Husovi. Proto byl z učitelské služby propuštěn, čemuž nezabránila ani petice občanů Dobré Vody.", "section_level": 2}, {"title": "Mostecko.", "content": "Poté působil na školách Ústřední matice školské v severních Čechách, v Hostomicích u Bíliny a pak jako zatímní učitel v Mostě. Napsal sociologickou studii \"Sociální postavení dětí v severočeském revíru\", která byla otištěna v revui pro vědu, umění a život sociální \"Naše doba\", Praha, roč. VIII, roku 1901. Psal o zdejší krajině, která má nejen vzduch zkažený dýmem, ale také o zpustlých dětech, které tu jsou postrachem vychovateli, kouří, jakmile se naučily běhat, kořalku pijí s dospělými zároveň, lžou, podvádějí, jsou do krajnosti drzé, surové, ukradnou i hodinky učiteli, z učitele si nic nedělají (vědí, že je nesmí tělesně potrestat a jiný trest na ně nepůsobí), policajtům utekou, a rodiče děti vychovávají jen bitím. Pedagogické neúspěchy v tomto prostředí jej vedly ke snaze tyto děti pochopit a převychovat. Zde se zrodila jeho myšlenka škol v přírodě a k výchově pohybovými aktivitami a manuální prací, jíž se přirozená „expanze pohybová“ nejen vybije, ale i užitečně využije. Z ankety mezi žáky dospěl k názoru, že klíčovým problémem je nedostatek pohybu, proto začal chodit s žáky na čerstvý vzduch. Upřímným zájmem si získal důvěru mnohých dětí. Roku 1902 zveřejnil v \"Naší době\" další studii, podle níž 12 % dětí spí na zemi, 14–18 % žáků nesnídá a 14–50 % žáků neobědvá a většina žáků bydlí v místnosti obydlené velkým počtem lidí, 5 až 14, často spolu s nemocnými. Došel k závěru, že pomoci může jen učitel, a že jeho styk s dětmi by měl být přátelského rázu, aby ho žáci přestali nenávidět. Jednou z jeho prvních speciálních metod byly besedy po vyučování, na které zpočátku bral nejvýše čtyři žáky, později více, a probíral s nimi jejich problémy. Také postupně dospěl k tomu, že školský systém je zaměřen pouze na mechanickou paměť, ale nepěstuje reflexi, pozorování, obsahovou paměť a vůli.  Zpočátku prožíval v severních Čechách osobní krizi, poté se však opět zapojil do veřejného života, účastnil se přednášek a psal pedagogické studie. Roku 1903 byl odveden policií ze školy na hejtmanství, kde se měl zodpovídat z pobuřování. Zachránil ho český zapisovatel, který stylizoval zápis tak, že tím napomohl Štorchovu propuštění. Neustálý nátlak úřadů jej však přesto donutil mostecké působiště opustit.  V roce 1903 odešel do Prahy a s vyznamenáním vykonal zkoušku k dosažení způsobilosti učit na měšťanských školách.", "section_level": 2}, {"title": "Praha a Bratislava.", "content": "O pomoc písemně žádal pražskou městskou radu a díky ní 1. prosince 1903 nastoupil jako zatímní učitel na obecné škole v Libni, která byla o dva roky dříve připojena k Praze. Roku 1907 získal místo zatímního učitele v pomocné škole Praha-Bubny. Kvůli aktivní osvětové činnosti a moderním názorům dlouho nedostal definitivu (byl sociální demokrat), tu dostal až v roce 1930.  V roce 1918 po útěku z transportu na frontu se několik měsíců ukrýval v Jedličkově ústavu. Po válce, ještě roku 1918, uspěl v konkursu na ředitele Dětské ústřední útulny v Praze. Zde byl nucen bojovat s neutěšeným technickým stavem a vybavením. Příslušné úřady mu však nikdy nevyhověly a jednaly s ním od počátku s despektem. Ani půl roku po působení ve funkci ředitele nedostal jmenovací dekret, plat a dokonce ani klíče od útulny. Roku 1919 proto na tento post rezignoval.  Roku 1919 odcestoval na Slovensko a získal v Bratislavě místo zástupce školního inspektora pro okresy bratislavský a malacký. V rámci této činnosti poukazoval na chyby ve školském systému, neutěšený stav škol i na poměr škol k církvi. Snažil se o sjednocení školství v rámci Československa. V konkursu na místo místo okresního školního inspektora neuspěl a začátkem roku 1921 přišel i o místo zástupce. Poté se vrátil do Prahy.  V únoru 1921 získal místo zastupujícího odborného učitele na chlapecké měšťanské škole v Jindřišské ulici v Praze. Roku 1922 požádal školní správu o vytvoření speciálního „oddělení pro vyučování občanské mravouce“, které by bylo pod jeho vedením (a bez nároku na honorář) vlastně zájmovým kroužkem pro 15 žáků stálých a několik občasných, kteří by této činnosti věnovali týdně jednu školní hodinu a šest, deset i více hodin volného času ve volné přírodě podle dohody, v rázu životně-praktickém a rodinném, v duchu skautingu, včetně záměru společné stavby dřevěné chaty na Libeňském ostrově a prázdninových táborů. Školský výbor záměr schválil.  17. června 1928 požádal o přeložení do dočasné výslužby z důvodu duševního zhroucení, bezúspěšnosti školní činnosti, ztroskotání jeho podniků, beznadějnosti své učitelské dráhy a neúspěšnosti žádostí o získání definitivy (kterou přednostně získávají učitelé starší nebo s vlastními dětmi) a vyčerpání způsobenému nepřetržitým nasazením, činností s dětmi i o nedělích a prázdninách. Nakonec se však k učitelské práci přece jen vrátil. 7. června 1930 jej konečně zemská školní rada ustanovila definitivním odborným učitelem v Jindřišské ulici, což jej také povzbudilo do další činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kurzy a zájezdy.", "content": "Ve 20. letech byl Eduard Štorch prvním, kdo uspořádal lyžařský kurs pro pražskou mládež. Prvního běhu ve školním roce 1922/1923 se účastnilo 45 zájemců, následující rok již 106 zájemců, na čtvrtý ročník již 224 účastníků, 5. ročník měl 387 účastníků a 6. ročník 394 účastníků. Kurzy pořádal až do roku 1935 a jednalo se rozsahem o největší lyžařské kurzy tehdejšího Československa. Chudším dětem hradil zpočátku veškeré výdaje sám, získal levné ubytování i mnoho sponzorů, krom občanů též z řad prodejců lyžařských potřeb. Po čtvrtém ročníku Svaz lyžařů nakonec neposkytl přislíbenou subvenci, od ledna 1926 však na kurzy přispívalo i ministerstvo školství.  Nejprve se neúspěšně pokoušel získat podporu úřadů pro rekreační pobyty rodin u moře v Jugoslávii, poté je začal organizovat sám. Rodiny pobývaly v levných prostorech, které Štorch najal, a samy si vařily a zdravě a harmonicky žily v duchu eubiotiky. Roku 1923 jej Spolek pro feriální osady města Prahy požádal o vedení dětské výpravy k moři. V rámci přípravy uspořádal pro vybrané chlapce ve věku od 11 od 15 let čtyřměsíční kurs, který zahrnoval naukovou část (výklad o Dalmácii a Černé Hoře a základy chorvatštiny), tělovýchovnou část (turistika, táboření, hry v přírodě, plavání a veslování) a mravně-výchovnou část. Výprava se opravdu uskutečnila, Štorch navázal několikaletou spolupráci s Markem Vekaričem v Orebiči. Pražským úřadům předložil Štorch návrh zřídit v Orebiči stálé letovisko pro pražskou mládež, ale návrh byl v březnu 1925 zamítnut. Od roku 1926 přibíral na tyto aktivity i další vedoucí, na které měl přísné nároky: museli být abstinenti a nekuřáci (aspoň v táboře dětí), netoulaví, zpěváci (či hudebníci, aranžéři her a zábav pro děti), věku mezi 20 a 35 lety, s praxí s vedením dětí, zdraví (bez neurózy) a veselí, pracovití, učenliví, laskaví, inteligentní (nemusí však být studovaní), schopní podřízenosti Štorchovu vedení. Zastoupena měla být mezi vedoucími obě pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Dětská farma.", "content": "Libeňský ostrov si vyhlédl pro své působení již začátkem 20. let a pronajal si zde pozemek ještě od soukromého vlastníka. Po vyvlastnění ostrova československým státem se mu podařilo získat ministerského radu Ing. Schwarzera pro myšlenku zachovat větší část libeňského ostrova tělovýchově pražské mládeže. Protože se mu nepodařilo získat podporu města ani jiného sponzora pro využití celého ostrova, plány zredukoval a dotyčný pozemek rozdělil i mezi další organizace (Svaz skautů, Československý červený kříž, Domovina, Svépomoc). Sám zabral pozemek u Vltavy obklopený z dalších tří stran zahradami. Projekt nazval Dětská farma.  Protože mu k uskutečnění tohoto snu chyběly peníze a nenašel sponzory, s těžkým srdcem proto prodal 7. dubna 1926 Národnímu muzeu svou archeologickou sbírku, kterou předtím dvacet let shromažďoval. Smlouvou z 20. dubna 1926 si pronajal pozemek v severní části Libeňského ostrova a zřídil zde, především vlastními silami, dětskou základnu s velkým hřištěm a školou v přírodě. S praci mu pomáhali jeho žáci ze školy v Jindřišské ulici, kteří se pak v této škole v přírodě zčásti učili a také s ním podnikali archeologické výzkumy po okolí. Nejprve vybudovali boudu na nářadí, poté hlavní budovu s kanceláří, komorou, půdou a velkou verandou pro výuku celé třídy v případě nepohody (jinak se učilo venku). Hlavní budova byla dokončena 27. dubna 1926. Elektrické podniky nevyhověly Štorchově žádosti o bezplatnou přepravu jeho žáků mezi centrem a Libní. Roku 1934 musel pozemek vyklidit pro jiné účely, čímž tato aktivita skončila. Ředitelství pro stavbu vodních cest plochu Dětské farmy přislíbilo pronajmout Ústavu pro tělocvik a sport při Universitě Karlově a tento záměr byl prosazen pod pohrůžkou násilného vyklizení pozemku, nebude-li uvolněn do 31. prosince 1934. Štorch to ve své kronice okomentoval: „Dětská farma padla. Mně ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“  Úřady mu stanovily jako podmínky postavit přístřeší pro žáky v případě náhlé nepohody, zabezpečit pitnou vodu, dosažitelnost skříňky první pomoci, stavbu řádných záchodů. Své škole pak musel doložit přesný rozvrh hodin pro třídu vyučovanou ve škole v přírodě a jeho skloubení s rozvrhem ostatních třídy, aby bylo zřejmé, jak bude zastupován. Ve škole v přírodě Štorch vyučoval ve čtvrtek, pátek a sobotu od 9 do 12 a od 14 do 17 hodin. Kolegové učící přírodopis a náboženství se také uvolili docházet vyučovat na farmu.  Štorch na svou Dětskou farmu zval a přijímal zde odborníky a kolegy, aby se s tímto přístupem seznámili. Za nejlepší odpověď na pochybovačné dotazy považoval holou skutečnost. Děti nechal při prvním příchodu na farmu nejprve dva dny vyřádit či spontánně se zabavit a teprve poté s nimi začal s prvními ochotnými zájemci systematicky pracovat, k čemuž se pak přidávali další. Třetího dne už žáci byli schopni přistoupit na návrh: „Hoši, nejdříve si odbudeme školu a pak budete míti volno!“ Místo pohrůžky „zůstaneš po škole“ tak na Farmě byla nejúčinnější poslední pohrůžka „půjdeš domů“. Farmu osobně navštívil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.", "section_level": 2}, {"title": "Projekt výchovné osady Růžičkov.", "content": "Štorch úzce spolupracoval s profesorem Stanislavem Růžičkou, československým průkopníkem hygienické vědy a eubiotiky a propagátorem zahradních měst. Stanislav Růžička je považován za zakladatele eubiotiky, kterou sám takto pojmenoval; Eduard Štorch za jejího propagátora a za Růžičkova následovníka. Eubiotika navazovala na Galtonovu myšlenku eugeniky a vůbec na středoevropské hnutí reformy životního stylu (Lebensreformbewegung), reagující z vědeckého i aktivistického hlediska na akutní problémy související především s intenzivní industrializací.  Velkostatkář Alois Svoboda 7. října 1922 věnoval u příležitosti 70. narozenin T. G. Masaryka, k památce založení Československé republiky a uctění 250. výročí úmrtí J. A. Komenského československému státu rozsáhlé pozemky a nemovitosti v Praze-Troji, a to s podmínkou, že zde budovu vybudována osvětová a sociálně-humanitní zařízení ve prospěch mládeže původem i rasou československé v Komenského duchu. Počítalo se především s vybudováním rozsáhlého pavilónového komplexu škol a internátních zařízení všech stupňů, dětských domovů atd. Ministerská rada poté na přelomu let 1923 a 1924 ustanovila Kuratorium trojských nemovitostí, které mělo rozhodovat o přidělení pozemků. Část těchto pozemků byla využita k vybudování pražské zoologické a botanické zahrady, ačkoliv proti předání pozemků zoologické zahradě se ostře stavěl například Stanislav Růžička. V prosinci 1926 začalo Ministerstvo školství a národní osvěty jednat o využití pozemků s pražskou městskou radou, ministerstvem sociální péče a ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, ale žádná z oslovených institucí na nabídku nereagovala.  Na popud Eduarda Štorcha se příležitosti chopila Československá eubiotická společnost. K tomu založili Stanislav Růžička a Eduard Štorch družstvo „Eubiotická škola a rodina“ a 5. listopadu 1928 zaslali Růžička jako předseda a Štorch jako jednatel přípravného výboru družstva ministerstvu školství první žádost, zatím o propůjčení 10 až 20 ha pozemků na dobu cca 80 let pro projekt školy v přírodě, rozličně diferencované, s odůvodněním odvolávajícím se na eubiotické principy a nutnost reformy školství a náležitých pokusů a vzorů, přičemž takové projekty by prospěly nejen dětem, ale mohly by být pedagogickou laboratoří příští učitelské fakulty.  Celý záměr byl nazván „výchovná osada Růžičkov“. Program družstva přislíbil, že bude zřizovat ústavy a školy, které by vyplňovaly mezery v tradičním školství pro všechny věkové kategorie: ústav pro kojence a útlou mládež; školy a ústavy pro děti ve věku od 6 do 14 let, školu v přírodě, zvláště pro děti tělesně oslabené, pomocnou školu pro děti duševně slabé, sirotčinec a útulek pro děti opuštěné, pro dorost a dospělé pak praktické ústavy a pokračovací odborné kurzy. Školy pavilónového typu měly být zpřístupněny i pro děti mimo osadu, a to především pro děti tělesně slabé a zdravotně ohrožené z přilehlých oblastí Podhoří, Bohnic, Podbaby, centra Prahy a venkova. Doprava měla být řešeny autobusy.  Ke škole měla být, kvůli lepšímu spojení školní výchovy s rodinnou, připojena i vzorová osada domků (50 až 80 rodinných domků se zahrádkami o celkové výměře cca 83 ha) rodin, které mají smysl pro moderní výchovu mládeže a pro plně zdravý a zdatný občanský život. Správy osady i škol se měli účastnit vychovatelští průkopníci, hygienikové-eubiotikové i příkladní občané (rodičovská rada). Pro nemajetné rodiny by bydlení bylo dostupné za symbolické nájemné nebo ke koupi na splátky. Osada měla být i hospodářsky téměř soběstačná, měly tu být administrativní budovy, prostory pro živnostníky, řemeslníky a obchodníky, společenská a kulturní zařízení, zdravotnická zařízení a další. V osadě však nesměl být hostinec a kromě abstinentismu program obsahuje i důraz na vegetariánství. Pracovní doba v místních továrnách by byla přizpůsobena výchově, vzdělávání a polozemědělskému rytmu života, ve druhé polovině dne by obyvatelé v rodinné pospolitosti obdělávali vlastní zahrádky, což by přispělo návratu k přírodě i generačnímu semknutí. V Trojském zámku, součásti Svobodovy donace, mělo být umístěno „Světové ústředí eubiotické“ včetně eubiotické světové knihovny, muzea, výzkumné laboratoře, přednáškové síně a slavnostního sálu, v zámeckém parku pak letní eubiotické kurzy, pokusné eubiotické praktikum, škola v přírodě a zásobárna ovoce.  Kuratorium při ministerstvu školství 13. února 1930 vydalo usnesení, že zřízení obytné kolonie neschvaluje, a to jednak vzhledem k důvodným pochybnostem o finančním krytí výstavby a provozu budov. jednak vzhledem k tomu, že v darovací listině nenalezlo oporu pro záměr výstavby obytných domů. Podpořilo by však výstavbu všech navrhovaných školních institucí. V říjnu 1930 se družstvo Eubiotická škola a rodina sloučilo s Československou eubiotickou společností zdravotnickou a tím pravděpodobně skončila i Štorchova účast na experimentu. Eubiotická společnost se pak až do roku 1935 neúspěšně pokoušela o získání pozemků prostřednictvím Hygienického ústavu lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, který Růžička vedl, kvůli špatným vztahům Růžičky a bratislavské lékařské fakulty s profesorským sborem pražské lékařské fakulty Univerzity Karlovy však posudek z pražské fakulty vyzněl nepříznivě a kuratorium na jeho základě návrhy opět zamítlo.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepce.", "content": "Ideologie eubiotiky neboli dobrožilství, dnešním jazykem zdravého a přírodního životního stylu, prolínala celou Štorchovou pedagogickou činností. Prosazoval ji velmi radikálně, roku 1929 napsal: „Stát, národ, společnost lidská buď se postaví na základ eubiotický, anebo propadnou degeneraci a zahynou\". Stejně konfrontační byl i sám Růžička, který, ač sám působil na významných lékařských fakultách, tradiční lékařství a jeho výuku na lékařských fakultách nařkl z parazitování na nemocech.  Kromě volnočasových aktivit skautského typu propagoval Štorch též školy v přírodě. Tím nemyslel dvoutýdenní rekreační pobyty, jaké se tak označují dnes, ale internátní školy využívající v maximální míře pobyt i výuku pod širým nebem nebo alespoň vzdušných místností s velkými okny. Jeho inspirací, zmíněnou v knize \"Dětská farma\", byla první moderní škola v přírodě, lesní škola otevřená 1. srpna 1904 v Charlotenburgu u Berlína, „open air school“ otevřená roku 1907 v Bostall Wood u Londýna, Dětská osada ve skotském Edinburgu, řada takových škol ve Francii, Itálii a USA. V Československu se plán lesní školy v Kostelci nad Orlicí z roku 1907 nakonec neuskutečnil, pokus olomouckých pedagogů z roku 1923 sice získal i finanční podporu města, ale byl kvůli údajným zdravotním rizikům záhy po zahájení úředně zakázán. V Praze se o sadovou školu pokusil v Kinského zahradě sociální úřad města Prahy, avšak školské úřady se zasadily o její zrušení. Nejúspěšnějším pokusem tak byla právě Štorchova Dětská farma, která po 8 let působila s oficiálním souhlasem školských úřadů, než její další činnost znemožnila výpověď z pozemku. Štorchovým následovníkem byl například V. Moravec v Brně, který v roce 1931 po třech letech hodnotil svou školu v přírodě.  Štorchovy nároky na otužování dětí byly velmi radikální. Pro první fáze proměny československých škol Štorch navrhl: „a) Rozmnoží se a zvětší se okna ve třídách. Jsou pak otevřena stále. Za chladného počasí se děti teple obléknou; b) Odstraní se celá jedna stěna učebny, takže z uzavřené učebny vznikne krytá veranda; c) Zřídí se lodžie, otevřené vzduchu a slunci, kde děti odpočívají na lehátkách. V zimě jsou děti dobře zabaleny. Ustoupiti nelze!\" (Dětská farma, 1929, str. 152) Na Dětské farmě v Libni skutečně takovou otevřenou verandu (pro případ špatného počasí, jinak se učilo venku) vybudoval a používal.  Po architektonické stránce Štorch kritizoval ve svém díle \"Dětská farma\" školy ve stylu spíše kláštera, kasáren nebo věznice, vysoké, dlouhé a obrovské, obyčejně velmi ponuré, s nedostatkem přirozeného světla, v ulici, v rámusu a kouři. Podle něj je dítě spíše šťastné v hlídačské boudě, ve které může hospodařit po svém, než ve škole za milióny, ve které je cizincem. Jako odstrašující příklad jmenoval žižkovskou školu na Prokopově náměstí, která pro 41 tříd má jediný východ, ale i milánský projekt dvanáctipavilónové školy v přírodě se 48 třídami pro 1800 dětí. Doporučoval spíše malé školy, kde každý ročník má svou vlastní budovu, jako kompromis navrhoval pavilonové uspořádání školy, s autonomií jednotlivých pavilonů. V tom oponoval doc. Příhodovi, který ve svém díle \"Jednotná škola\" prosazoval velké školy. Škola by podle něj měla být jednoduchá, přízemní, pro maximálně 150 dětí. Za optimální počet uváděl maximálně 30 či 25 žáků ve třídě. Klíčovým argumentem pro malé školy u Štorcha bylo vytvoření žádoucího blízkého poměru mezi učitelem a žáky. Škola podle něj má být malá, hezká, prozářená sluncem a provívaná čerstvým vzduchem, podobná rodinnému domku, dětská a dětem blízká, zařízená a vyzdobená samotnými dětmi, kterým učitel pomáhá technicky, hygienicky a esteticky.  Učitel má být veselým společníkem, který bujný život jen udržuje v mezích. Práce má být veselá, bez donucení a tělesného či duševního týrání dětí. Rozvrh hodin považoval za zbytečně rozkouskovaný a tím neurotizující, v učebních osnovách shledával mnoho zbytečných a nepřiměřených věcí, často na úkor spánku, zotavení nebo rozvoje vlastních zájmů dítěte. Literní vyučování podle něj je vzdálené skutečné výchově a skutečnému životu. Mravní výchova ve školách podle něj byla pokrytecká a povrchní. Pro Dětskou farmu v roce 1925 navrhoval na dopoledne náročnější předměty jako rýsování nebo fyzika, vyučované v klasické škole, a na odpoledne pak asi dvě hodiny v přírodě předměty méně náročné na pomůcky (dějepis, občanská nauka, zpěv, tělocvik), na něž pak plynule naváže až do večera možnost volného pohybu (koupání, tělocvik, hry, zahradní práce). Při tvorbě svého rozvrhu Štorch zkoumal a porovnával rozvrhy obdobných zařízení ve Švýcarsku, Francii, Anglii i Americe. V některé dny nebyl program dělen na jednotlivé hodiny, ale na společné projekty.  Občanská a mravní nauka se podle Štorcha nemá učit způsobem podobným mluvnici či fyzice, ale musí vycházet ze vztahu učitele k dětem. Učitel musí být šťasten mezi dětmi, učitel se žáky se mají mít navzájem rádi. “Výchova se daří jen tehdy, když mistr sblíží se s učedníky svými a kdy kantor i žáci ztratí se kdesi v mlhách a zůstanou jen malí přátelé v kruhu kolem staršího druha.“ Děti také mají znát učitele v běhu všedních událostí, jak se chová, když pracuje, jak se baví, jak se zlobí, jaký je při hře a jaký při starostech. Protože škola děti zčásti vytrhuje z rodinného prostředí, musí rodinu doplňovat a zastupovat. Štorch to realizoval i tak, že do školy v přírodě bral svou manželku, která zde působila jako školní vychovatelka. V článku z roku 1930 zdůraznil, že prostřednictvím dětí vychovatel působí i na dospělé členy žákovy rodiny. Zvláštní důraz Štorch kladl a tvořivý přístup projevoval ve vyučování slohu, přičemž za vrchol jazykové kultury považoval divadlo. Vedl děti k tomu, aby si samy psaly i inscenovaly hry.  Na druhou stranu zdůrazňoval aktivní účast učitele i při zabavných a volnočasových aktivitách: „Učitel se ovšem koupe stejně s dětmi a stejně si hraje, šplouchá, plave, staví a válí se v písku. S oděvem byla odložena jistá přehrada, vždycky oddělující učitele od žáků. Také mezi žáky samými padly všechny přehrady a už není znáti, kdo je bohatý, kdo chudý – všichni jsou ve stejných plavkách.“ V intimitě uzavřené skupiny dětí (a to i smíšené) nebo dětí s pedagogem připouštěl i nahotu, zvykání nahotě považoval za důležité z hlediska přirozenosti i pohlavní výchovy. Protože v Praze nebylo žádné koupaliště vyhrazené pro děti, Štorch v roce 1927 umožnil pražským školám koupaliště Dětské farmy bezplatně využívat a za první měsíc toho využilo 81 škol s 2861 dětmi.  Protože nebylo možné přijmout do škol v přírodě všechny děti, Štorch ve svém teoretickém spisu doporučoval upřednostňovat nejohroženější děti – tělesně slabé, zdravotně neodolné, ohrožené pobytem v nehygienickém prostředí, rekonvalescenty atd., vybrané školou ve spolupráci se školním lékařem. Na svou Dětskou farmu na Libeňské farmě Štorchu nesměl vzít ohrožené děti z Libně a Holešovic, a proto tam nakonec přijal běžné děti ze své třídy v Jindřišské. Potřebu škol v přírodě podkládal i výzvou pražského lékaře dr. A. Hofmana, zabývajícího se tuberkulózou, k vybudování škol na volném vzduchu a na slunci.  Ovlivnilo jej zejména učitelské působení v chudinském dělnickém prostředí, trpícím podvýživou, nemocemi a kriminalitou. Jako pedagog usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě, mimo jiné vedl tábor pro děti a rodiče na pražském Libeňském ostrově. Snažil se také o zavedení tzv. nového dějepisu do škol (více názornosti, beletristická forma naučného textu). Vedl kursy plavání, bruslení i oddíl ve skautském duchu, organizoval a vedl četné lyžařské kurzy pro učitele a mládež, levné zájezdy pro děti a rodiny s dětmi k moři do Jugoslávie atd.", "section_level": 2}, {"title": "Snaha o reformu dějepisu.", "content": "Štorch zastával v pedagogice celkově reformní přístupy, jeho zájem se však soustředil na jemu blízké obory, jímž vedle slohové výchovy byl dějepis. Chtěl, aby se žáci neučili jen strohá fakta a letopočty, ale aby poznávali celkový život dané doby. Poukazoval na fakt, že tehdejší výuka zahrnuje jen období pokryté písemnými památkami a začíná tak vlastně z prostředka Egypťany, Babylóňany, Féničany a Peršany. Ztrácí proto prvopočátky lidstva, přičemž se opírá o tezi německého historika Schossera: \"tehdy se počaly dějiny lidstva, kdy se člověk povznesl nad zvíře\". Proto také od roku 1935 společně s Karlem Čondlem postupně vydal trojdílnou učebnici dějepisu s názvem \"Pracovní učebnice dějepisu pro školy měšťanské\", jež byla na svou dobu velmi pokrokovou a vyvolala řadu polemik. Učebnice se nelíbila zejména katolické církvi, protože mimo jiné líčila i její snahu o získání politické moci, a v roce 1936 byla kvůli ní dokonce podána interpelace v parlamentu.  \"„Fakta do dějepisu patří, ale jen jako funkční součástky nějakého dynamického ústrojí myšlenkově řízeného a jako pomůcka k vytvoření dějepisného obrazu. (...) Nahodilé zvuky nejsou hudbou a symfonií, hromada kaménků není ještě mozaikovým obrazem, hrstka koleček a hřídelků nejsou hodinky, plná kniha historických faktů není ještě dějepis. Ovšemže bez tónů není hudby, bez kaménků mozaiky, bez koleček hodin a bez faktů dějepisu.“\"  Zejména pod vlivem svého krátkého působení ve školní inspekci na Slovensku se vyjadřoval kriticky k vlivu římskokatolické církve (respektive církví obecně) na dějiny národa, což vzbuzovalo u konzervativců podobně nelibé reakce jako mnohé jeho další politické a reformní názory. A stejně jako v otázkách archeologických, i v těch z oblasti novodobé historie byl Štorch kritizován pro neodbornost a amatérismus.", "section_level": 2}, {"title": "Archeologie.", "content": "Vedle činnosti pedagogické k jeho zájmům patřila archeologie, k níž získal potřebné vědomosti samostudiem a později též vlastními archeologickými výzkumy i praktické zkušenosti. Archeologické výzkumy prováděl zejména v Praze a v krajině kolem Lobče na Mělnicku. Zabýval se též činností spisovatelskou, osvětovou a novinářskou. Neméně významný byl i jeho zájem o etnografii, biologii a archeologii, kterou studoval u profesora Lubora Niederleho. Výsledkem jeho činnosti byla nejen celá řada odborných knih, ale poznatky touto činností získané využil při psaní svých beletristických knih pro mládež, ve kterých zpracoval nejstarší období našich dějin a kterými se proslavil i v zahraničí. Jejich ilustrace později vytvořil zejména uznávaný malíř Zdeněk Burian. Mezi odborné kruhy nebyl přijat, protože nedokázal dobře oddělit populárně naučnou a beletristickou složku od čistě odborných faktických poznatků.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Beletrie.", "content": "Eduard Štorch ve svých dílech „Pro vystižení povahy, zvyků a stylu života... odvozoval je od vědomostí o soudobých divošských kulturách domorodých kmenů v Africe čí amerických Indiánů, které aplikoval na (popisovanou) kulturu.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Eduard Štorch (10. dubna 1878, Ostroměř u Hořic – 25. června 1956, Praha) byl český pedagog, spisovatel a archeolog. Proslul svými povídkami a romány situovanými nejčastěji do období doby kamenné a doby bronzové. Jeho nejznámější dílo nese název \"Lovci mamutů\".", "tgt_summary": "Eduard Štorch (10 April 1878, Ostroměř – 25 June 1956, Prague) was a Czech pedagogue, archaeologist and writer, known for novels set in prehistoric Bohemia during Stone and Bronze Age.", "id": 85003}
{"src_title": "Astrid Lindgrenová", "tgt_title": "Astrid Lindgren", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Astrid Lindgrenová vyrůstala v městečku Vimmerby ve Švédsku. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila na farmě svého otce Samuela Augusta Ericssona (zemřel 1969). Astrid byla druhým dítětem, narodila se rok po Gunnarovi (1906), následovaly další dvě dívky, Stina (1911) a Ingegerd (1916–1997).  V roce 1923 začala pracovat v lokálním tisku, ale do dvou let otěhotněla s ženatým kolegou (měl sedm dětí) a byla nucena pod tlakem okolí odejít z domova. V Kodani 4. prosince 1926 porodila syna Larse, kterého z nedostatku financí dala do pěstounské péče. Poté odjela do Stockholmu, kde začala pracovat jako sekretářka. V dubnu 1931 se provdala za Sture Lindgrena (zemřel 1952), který se kvůli ní rozvedl, což jí umožnilo vzít si zpět syna. 21. května 1934 se jí narodila dcera Karin. Od roku 1937 pracovala jako stenografka (všechny rukopisy psala těsnopisem) pro švédského profesora kriminalistiky Harry Södermana. Tato práce ji inspirovala k románům o Kalle Blomkvistovi.  Nejslavnější postava Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha vznikla z příběhů, které vyprávěla své dceři před spaním. Kniha se stala rychle velmi úspěšnou a udělala z Lindgrenové mezinárodně známou autorku.  V roce 1976 Astrid Lindgrenová zjistila, že její mezní daňová sazba představuje 102 % zdanitelných příjmů. Napsala proto povídku \"Pomperipossa ve světě peněz\", která vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální demokracie po čtyřiceti letech vládnutí.  Astrid Lindgrenová aktivně podporovala dětská a zvířecí práva, stejně jako práva menšin. Za tuto činnost jí byla v roce 1994 udělena cena Right Livelihood Award (Správný život).  Astrid Lindgrenová obdržela v letech 1944 až 2001 velké množství mezinárodních i domácích vyznamenání a literárních cen, z nichž nejvýznamnější je \"Cena Hanse Christiana Andersena\", která jí byla udělena v roce 1958.  V roce 2002 po její smrti švédská vláda zavedla Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele dětské literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astrid Lindgrenová,, rodným jménem Astrid Anna Emilia Ericssonová (14. listopadu 1907 Vimmerby – 28. ledna 2002 Stockholm), byla švédská autorka knih pro děti. Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě. V roce 1958 jí byla udělena \"Cena Hanse Christiana Andersena\", která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih.", "tgt_summary": "Astrid Anna Emilia Lindgren (; ; 14 November 1907 – 28 January 2002) was a Swedish writer of fiction and screenplays. She is best known for several children's book series, featuring Pippi Longstocking, Emil i Lönneberga, Karlsson-on-the-Roof, and the Six Bullerby Children (\"Children of Noisy Village\" in the US), and for the children's fantasy novels \"Mio, My Son\", \"Ronia the Robber's Daughter\", and \"The Brothers Lionheart\". Lindgren worked on the Children's Literature Editorial Board at the Rabén & Sjögren publishing house in Stockholm and wrote more than 30 books for children. In January 2017, she was calculated to be the world's 18th most translated author, and the fourth most translated children's writer after Enid Blyton, Hans Christian Andersen and the Brothers Grimm. Lindgren has so far sold roughly 165 million books worldwide. In 1994, she was awarded the Right Livelihood Award for \"her unique authorship dedicated to the rights of children and respect for their individuality.\"", "id": 485319}
{"src_title": "Durman obecný", "tgt_title": "Datura stramonium", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Durman je 0,5 až 1 metr vysoká jednoletá bylina. Stonek je větvený s laločnatými zubatými listy a velkými květy s bílou nálevkovitou korunou. Plod je ostnitá tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Celá rostlina je jedovatá, obsahuje tropanové alkaloidy (0,2–0,6 %), především hyoscyamin a atropin, L-skopolamin, apoatropin, belladonin, nikotin, flavonolové glykosidy (rutin) a kumarin skopoletin.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Otrava durmanem je velmi riziková – uživateli hrozí, obzvláště ve vyšších dávkách, smrt naprostým vyčerpáním se selháním srdce, přehřátím; pod vlivem deliria může dojít ke smrtelnému zranění.  Intoxikaci durmanem vyvolává požití jakýchkoliv částí rostliny, prudce jedovatý je např. kořen; ke zmírnění rizika výrazně škodlivé otravy byly předněji vdechovány výpary zahřívaného durmanu nad ohněm. Delirogenní vlastnosti pak byly známy již ve Starém i Novém světě jako démonická droga. Alkaloidy obsažené v durmanu po užití podněcují dynamogenii, tj. zvýšenou pohyblivost, ale rovněž i úzkost, agitovanost až pocity hrůzy, dochází ke zteplání, zarudnutí pleti, vysychání úst a sliznic, vzestupu tělesné teploty - příčinou je útlum činnosti potních a slinných žláz. Zornice jsou rozšířené a schopnost zaostřování přechodně narušena. Běžné jsou závratě, zrychlená tepová frekvence, bušení srdce, vrávoravá chůze a celkový subjektivní dojem těžké opilosti. Chování je automatizované, jakoby náměsíčné, dostavuje se vzrušenost až agresivita, zmatenost, dezorientace, úroveň kognitivních poruch a schopnosti komunikace jsou poté kolísavé. Objevuje se nesrozumitelná řeč, neschopnost soustředit se a rozumně uvažovat, rovněž mnohočetné zrakové, sluchové, čichové a chuťové halucinace, iluze, vjemy létání, prudkého otáčení a padání, ježdění. Na rozdíl od psychedelik (LSD, Meskalin), která zjevují pozměněnou realitu, halucinace při durmanovém deliriu vytváří zcela neexistující vjemy (pravé halucinace), častý je například kontakt s neexistujícími nebo fyzicky vzdálenými lidmi, vidění zvířat, odporného hmyzu, strašidel, příšer, oživlých předmětů, záblesky světla, časté je sbírání halucinatorních předmětů; obvykle jsou halucinace navozené durmanem, ale i ostatními rostlinami s anticholinergními látkami, obsahově nepříjemné, bizarní až děsivé - někteří porovnávají tyto delirantní vidiny s fantastickými obrazy Hieronyma Bosche. Zajímavé je, že často v průběhu daturového deliria intoxikovaný necítí i přes nesmírně děsivý charakter halucinací žádný strach a považuje je za něco přirozeného, známého. Tento jev ovšem není přítomen vždy. Po vyvrcholení intoxikace nastává náhlý útlum, mnohdy až komatózní spánek, podrážděnost a vysílení, dilatace zornic setrvává i poměrně dlouhou dobu po požití. Na průběh otravy se rozvíjí částečná amnézie, dotyčný si poté na delirium, jež u vyšších dávek často může trvat i několik dní zpravidla pamatuje jako na velmi živý, těžký sen. Daturové delirium je známé svým často ničivým vlivem na psychiku intoxikovaného, jsou evidovány případy, kdy po intenzivní zkušenosti u uživatelů došlo k rozvoji těžkých psychických poruch, v některých případech můžou zůstat některé halucinace persistentní mnoho měsíců či let po jediné zkušenosti. Z důvodu značné fluktuace množství jednotlivých alkaloidů (skopolaminu a jeho metabolitů) v různých částech rostliny, mezi rostlinami a také v rámci stáří rostliny je konzumace rostlinného materiálu zatížena enormním rizikem předávkování, jež z důvodu silného anticholinergního účinku často končí letálně.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Léčivou drogu poskytují listy. Obsažené látky snižují tonus parasympatiku a uvolňují křeče. Semena se také v miniaturních dávkách vzácně používají coby oneirogen (zintenzivňují sny a činí je lucidními). Za tímto účelem se používá pouze několik semen (1-3), které se konzumují přibližně 2 hodiny před spánkem. Takové množství semen obsahuje desítky až stovky mikrogramů alkaloidů. V průběhu spánku se pak konzumentovi zdají často desítky velmi vividních, obsahově bizarních, velmi zmatených až děsivých snů. Po probuzení může být často uživatel přesvědčen o tom, že obsah snu byl ve skutečnosti realita a podle této iluze se také krátkodobě chovat. Obsah takových snů je tradičně považován za posvátný a má velikou hodnotu v šamanizmu. Toto využití je ovšem i v komunitě psychonautů relativně obávané z důvodu existence naprosto oprávněného dogmatu, že užívání durmanu, byť v sebemenší dávce sebou nese rizika, jež převažují veškeré benefity. Nutno také podotknout, že pokud by byla tato metoda praktikována často, je velmi pravděpodobné trvalé narušení kognitivních funkcí konzumenta, což je charakteristické pro dlouhodobé zneužívání obecně jakéhokoliv delirogenu. Jakékoliv užití durmanu mimo lékařské prostředí proto za žádných okolností nelze doporučit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Durman obecný (\"Datura stramonium\") je jedovatá rostlina z čeledi lilkovitých. V současné době roste všude od tropů po mírné pásmo, jeho původní oblast výskytu nebyla spolehlivě určena (možná Severní Amerika, ale jsou i jiné možnosti). V ČR roste roztroušeně od nížin po podhůří. Horní hranice běžného výskytu je 450 m n. m., výjimečně se objevuje až do 800 m n. m.", "tgt_summary": "Datura stramonium, known by the common names thorn apple, jimsonweed (jimson weed) or devil's snare, is a plant in the nightshade family. Its likely origin was in Central America, and it has been introduced in many world regions.<ref name= 'NPGS/GRIN'> It is an aggressive invasive weed in temperate climates across the world.", "id": 2286257}
{"src_title": "Praha 13", "tgt_title": "Prague 13", "src_document": [{"title": "Správní obvod Praha 13.", "content": "Úřad městské části Praha 13 je pověřen výkonem rozšířené působnosti státní správy též pro území městské části Praha-Řeporyje.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území Prahy 13 je součástí Prahy od roku 1974. Jedná se o vyvýšeninu mezi Motolským, Prokopským a Dalejským údolím, rozčleněnou kolem prameniště Prokopského potoka. Původní obce, Stodůlky, Velká Ohrada, Malá Ohrada, Třebonice, tvořily dlouhou dobu samosprávnou jednotku v rámci městského obvodu Praha 5 pod názvem Stodůlky, později Jihozápadní Město. Dnes se jedná o samostatnou městskou část Praha 13. Chráněné území Prokopského a Dalejského údolí činí tuto oblast velmi zajímavou. Část dnešního Prokopského údolí je tvořena podmořskou prvohorní sopkou.  První lidé v tomto regionu se objevují už před 20 000 lety, v období poslední doby ledové. Svědčí o tom například nálezy v jeskyni sv. Prokopa. Dnes víme, že osídlení na tomto kraji Prahy bylo velmi husté. Prokázal to archeologický průzkum, prováděný při výstavbě sídlišť v letech 1978–1987, kdy v místě, kde dnes leží Nové Butovice, bylo nalezeno 65 hrobů. Jde o čtvrté největší pohřebiště v Evropě. Hroby archeologové odkryli na třech nepatrně od sebe vzdálených lokalitách mezi Stodůleckým a Jinonickým potokem. Pohřebiště únětické kultury poskytlo nálezy bronzových šperků, náušnic, jehlic, náramků, sekeromlatů a nožů s trojúhelníkovou čepelí i zlaté náušnice.  Praha 13 vyrostla na místě řady starobylých obcí, osad a usedlostí: Nové Butovice, Stodůlky, Lužiny, Velká Ohrada, Malá Ohrada, Třebonice.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Praha 13 se začala rozvíjet s dobudováním trasy metra B na Zličín v roce 1994 a rozvíjí se velmi rychle. Díky své výhodné poloze blízko centra zde vznikají stále nová obchodní centra a hypermarkety. Staví se zde i nové administrativní budovy.  Sídliště Jihozápadní Město tvořící většinu dnešní Prahy 13 je rozděleno na sídlištní části Nové Butovice, Lužiny a Stodůlky.  Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město.  Městská část Praha 13 je slangově označována jako \"město, kam chodí slunce spát\".", "section_level": 1}, {"title": "Sousedící části.", "content": "Hraničí s městskými částmi Praha-Zličín a Praha 17 na severu, Praha 5 na východě a Praha-Řeporyje a Praha-Slivenec na jihu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Praha 13 je městskou částí s nejnižším věkovým průměrem v Praze (38,3 roku). Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2014 je podíl cizinců na území Prahy 13 ve výši 16%, tj. 10 467 cizinců.  V roce 2017 žilo na Praze 13 téměř 11 tisíc cizinců. Více než čtvrtinu tvořili Ukrajinci, podobný podíl připadal i na ruskou komunitu. Z tohoto důvodu se oblasti kolem stanice metra Hůrka, u které je i obchod s ruskými potravinami, říká \"malá Moskva\".", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a jiné.", "content": "Mimo jiné na území Prahy 13 se nachází :", "section_level": 1}], "src_summary": "Praha 13 je městská část Prahy, zahrnující většinu katastrálního území Stodůlky a části katastrálních území Jinonice, Třebonice a Řeporyje. Leží v městském obvodu Praha 5 a nachází se na jihozápadě města, u výjezdu dálnice D5 z města a blízko od letiště. Většinu městské části tvoří sídliště Jihozápadní Město.", "tgt_summary": "Prague 13 is a municipal district (\"městská část\") in Prague, Czech Republic. The administrative district (\"správní obvod\") of the same name consists of municipal districts Prague 13 and Řeporyje.", "id": 1322301}
{"src_title": "Kostra", "tgt_title": "Skeleton", "src_document": [{"title": "Cytoskelet.", "content": "Cytoskelet (řec.: \"kytos\" - buňka) slouží k ochraně a k formování tvaru buněk. Kromě toho se díky němu mohou buňky pohybovat a přijímat látky a signály z vnějšího prostředí, což umožňuje vzájemnou komunikaci jednotlivých buněk. Skládá se z dlouhých polymerů proteinů, které prostupují buňkou všemi směry. Buňky je mohou dle potřeby spotřebovávat či znovu vytvářet. U eukaryot jsou rozlišovány tři druhy: aktinové filamenty, mikrotubuly a intermediální filamenty. Filamenty u prokaryot jsou podobné těm u eukaryot, ale liší se strukturou.", "section_level": 1}, {"title": "Hydroskelet.", "content": "Hydroskelet je nejjednodušší forma skeletu, která se vyskytuje především u některých druhů bezobratlých organizmů, při kterém povrchové svaly stlačují vodnaté vnitřní prostředí daného organizmu. Protože je voda jen těžko stlačitélná je tato forma poměrně stabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Exoskelet.", "content": "Jiné druhy zvířat, především členovci (Arthropoda), v tomto případě především hmyz, klepítkatci a korýši, vyvinuli pro svou ochranu vnější kostru. Protože ta umožňuje jen omezený prostor pro růst, dochází u těchto jedinců ke svlékání a ke skokovému růstu. Skládat se může z různých materiálů a látek - chitin, sloučeniny vápníku nebo křemičitany.  Vnější kostra u hmyzu neslouží jen jako ochrana, ale také jako opora pro svalové úpony nebo citlivý orgán pro komunikaci s vnějším prostředím. Skládá se z několika vrstev se čtyřmi funkčně rozdílnými oblastmi: epikutikula, protokutikula, epidermis, a basal lamina.", "section_level": 1}, {"title": "Endoskelet.", "content": "Jako endoskelet je označována opěrná soustava organizmů, která se nachází uvnitř jejich těla jako u obratlovců, ostnokožců či hub (porifera). Endoskelet dává tělu pevnost a stabilitu a umožňuje volný pohyb. Během vývoje vzniká endoskelet u obratlovců a ostnokožců z mezodermu.", "section_level": 1}, {"title": "Houby.", "content": "Kostra hub se skládá z mikroskopických vápníkových či křemičitanových \"spiculae\". U některých druhů je součástí spongin. Spiculae jsou tvořeny ze sklerocytů.", "section_level": 2}, {"title": "Ostnokožci.", "content": "Kostra ostnokožců, ke kterým patří i mořské hvězdice, se skládá s vápníku a zanedbatelného podílu oxidu hořečnatého. Kostra je těsně pod vnější kůží. Ze sklerocytů vystavěná struktura je porézní a proto současně pevná a lehká. Růst může do všech směrů a i ztracené části bez problémů dorůstají. Klouby, které spojují jednotlivé části kostry jsou ovládány svalovou soustavou.", "section_level": 2}, {"title": "Strunatci.", "content": "Kostra obratlovců a ostnokožců se skládá z pevných součástí, kterými je pohybováno díky soustavě svalů. U lidí a všeobecně u obratlovců jsou tyto součásti označovány jako kosti. Důležitou součástí jsou chrupavky, které se u savců nacházejí převážně v kloubech. U některých druhů, například paryb, ke kterým patří žraloci, je kostra složena jen z chrupavčité tkáně.  Kosti se skládají z osteocytů (kostních buněk), které kolem sebe vystavují kolagenovou strukturu, do které jsou umístěny anorganické součásti jako hydroxyapatit (Ca(PO)OH). Chrupavky se naproti tomu skládají z chondrocytů (chrupavčitých buněk) které kolem sebe vytvářejí vodné prostředí z glykoproteinů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Obratlovci.", "content": "Kostry jednotlivých druhů obratlovců mají mnoho společného, přesto se liší podle prostředí, ve kterém daní jedinci žijí a podle nároků. Rozdíly a podobnostmi se zabývá srovnávací anatomie.  Kostra ryb se skládá buď z chrupavek (paryby) nebo kostí. Hlavní znak ryb, ploutve, jsou vyztuženy kostmi napojenými na jednotlivé pletence (u párových ploutví) nebo na páteř (u nepárových). Kostra létajících ptáků (a také savců) musí přenášet velké namáhání a je proto silně vyvinutá a těžká. Tvoří 14 až 20 % hmotnosti těla oproti pozemním obratlovcům, u nichž je tento podíl obvykle 10 až 15 %. Některé kosti ptáků jsou duté. Dutý profil (trubka) umožňuje větší zátěž, než plný profil (tyč) o stejné hmotnosti.  Také savci mají specifické vlastnosti kostry. Např. kostra dospělého člověka se skládá zhruba z 200 kostí (přesný počet se u jednotlivých jedinců liší). Skládá se z lebky, páteře, hrudníku, horních a dolních končetin. Trvá několik let, než se lidská kostra dovyvine. Ačkoliv kost pažní (\"humerus\") je již u novorozenců dokonale osifikovaná, je celá kostra až kolem 20 let plně vyvinuta. U mořských savců se kvůli lepšímu pohybu ve vodě se u mořských savců převyvinuly přední končetiny v ploutve. Zadní končetiny buď úplně zanikly nebo se změnily na ocasní ploutev.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kostra (někdy také skelet z řec.: \"skeletos – vysušené tělo, mumie\") je součást těla, která tvoří podpůrnou strukturu organizmu a poskytuje ochranu pro ostatní orgány. Lidská kostra se skládá ze srostlých a volných kostí, které jsou spojeny a podporovány vazy, šlachami, svaly a chrupavkami. V zásadě je možné ji rozdělit na dva druhy: vnější kostra (exoskelet) tvoří pevný vnější obal organismu a vnitřní kostra (endoskelet) je oporná soustava jednotlivých kostí a kloubů uvnitř organismu.", "tgt_summary": "The skeleton is the body part that provides support, shape and protection to the soft tissues and delicate organs of animals. There are several different skeletal types: the exoskeleton, which is the stable outer shell of an organism, the endoskeleton, which forms the support structure inside the body, the hydroskeleton, a flexible skeleton supported by fluid pressure, and the cytoskeleton present in the cytoplasm of all cells, including bacteria, and archaea. The term comes.", "id": 679742}
{"src_title": "Sársko", "tgt_title": "Saarland", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sársko hraničí na jihu a na východě s francouzským departementem Moselle, na západě s Lucemburskem a na severu a na východě se spolkovou zemí Porýní-Falc. Je pojmenováno po řece Saar, která je přítokem řeky Mosely a teče napříč sárským územím od jihu k severovýchodu. Jedna třetina rozlohy Sárska je pokryta lesy, což je skoro nejvíce ze všech německých spolkových zemí. Terén země je kopcovitý, nejvyšší hora Dollberg měří 695,4 metru nad mořem. Nejvíce obyvatel žije při hranici s Francií v aglomeraci, která obklopuje hlavní město.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Sársko je rozděleno do šesti okresů (německy Landkreis) se správními středisky:", "section_level": 1}, {"title": "Historie před první světovou válkou.", "content": "Území Sárska bylo osidlováno keltskými kmeny Treverů a Mediomatriků. Největší památkou z této doby je zbytek opevněného hradiště v Otzenhausenu na severu země. V prvním století před naším letopočtem zřídila Římská říše toto území jako část své provincie Belgica. Keltské obyvatelstvo se mísilo s římským. Region prosperoval, což dnes můžeme pozorovat na pozůstatcích po římských sídlech. Římská nadvláda skončila v pátém století našeho letopočtu, kdy toto území dobyli Frankové. Území Sárska bylo rozděleno do několika malých oblastí. Centrální části tvořily Hrabství Saarbrücken (později Knížectví Nasavsko-Saarbrücken), značná část území patřila k Lotrinskému vévodství a k Vévodství Falc-Zweibrücken, své državy zde mělo i Trevírské kurfiřtství, západ patřil k Lucembursku; dále zde bylo několik menších celků. Celé znaky (či jejich deriváty) 4 nejvýznamnějších celků (Falc-Zweibrücken, Trevírské kurfřitství, Lotrinské vévodství a Hrabství Saarbrücken) se ostatně nakonec dostaly do znaku současné spolkové země Sárska. V průběhu let tyto oblasti získaly vysokou míru nezávislosti, ohrožovanou pouze francouzskými králi, kteří chtěli sjednotit pod svou vládu všechna území na západním břehu Rýna. Nakonec to nebyli francouzští králové, nýbrž armády francouzské revoluce, které ukončily nezávislost států na území dnešního Sárska. V roce 1792 dobyly tato území a stanovily je součástí Francouzské republiky. Některé vesnice se staly součástí departementu de la Sarre, několik vesnic na východě země bylo připojeno k departementu Donnersberg. Po porážce Napoleona roku 1815 bylo Sársko rozděleno do tří částí. Největší z nich se stala součástí pruské rýnské provincie. Další část, obdobná jako dnešní zemský okres Saarpfalz, byla přidělena Bavorskému království jako součást Rýnské Falce. Nejmenší část, ves Nohfelden, byla součástí Oldenburska. 31. července 1870 nařídil francouzský císař Napoleon III. invazi přes řeku Saar k dobytí Saarbrückenu. První výstřely francouzsko-pruské války zazněly na spichernských výšinách jižně od Saarbrückenu. Po této válce se Sársko stalo součástí sjednocené Německé říše.", "section_level": 1}, {"title": "Historie po první světové válce.", "content": "Po skončení první světové války bylo Sársko obsazeno vojsky vítězné Francie a podřízeno vojenské správě. Dnem platnosti Versailleské smlouvy 10. ledna 1920 bylo ustaveno tzv. Sárské teritorium (\"Saargebiet\"), které bylo na 15 let postaveno pod kontrolu nově vytvořené Společnosti národů, aniž by byla jeho formální příslušnost k Německu státoprávně dotčena. Již 27. února 1920 byla Společností národů dosazena tzv. Komise pro vládu nad Sárskou kotlinou (\"Commission de gouvernement du Bassin de la Sarre\"), která vystřídala francouzskou vojenskou správu. Zástupci předsedy této komise (z různých mocností) se svými administrativními orgány od tohoto dne až do roku 1935 fakticky toto území spravovali. První z nich byl Victor Rault, který byl dosazen Francií 26. února 1920 a působil v Sársku do 18. března 1926.  Ve skutečnosti bylo Sársko po 15 let pod kontrolou Francie. V roce 1933 do Sárska emigrovaly početné skupiny antinacistů z Německa, poněvadž Sársko stále nespadalo pod přímou správu Třetí říše. Protinacistické skupiny se zasazovaly o to, aby bylo Sársko nadále spravováno Francií, dokud bude v Německu vládnout Adolf Hitler.  Po vypršení patnáctiletého období pod správou Společnosti národů však bylo v Sársku vyhlášeno veřejné referendum o přičlenění Sárska k Německu. 90,3 procenta voličů se vyslovilo pro toto řešení.  Nacisté jmenovali do funkce říšského komisaře pro Sársko Josefa Bürckela (1895–1944). Název jeho funkce se v originálním znění několikrát změnil. Zněl nejprve „Říšský komisař pro začlenění Sárska“ (\"Reichskommissar für die Rückgliederung des Saarlandes\"), poté „Říšský komisař pro Sársko“ (\"Reichskommissar für das Saarland\"), dále „Říšský komisař pro Sárskou Falc“ (\"Reichskommissar für die Saarpfalz\") a nakonec „Říšský místodržící v Západní marce“ (\"Reichsstatthalter in der Westmark\"). 28. září 1944 byl Josef Bürckel vystřídán Willim Stöhrem, který Sársko spravoval do 21. března 1945.  Po druhé světové válce bylo Sársko odtrženo od Německa a stalo se francouzským protektorátem. K Německu bylo opět přičleněno v roce 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Historie po druhé světové válce.", "content": "Po konci 2. sv. války spadalo Sársko do francouzské okupační zóny, kde mělo autonomní status. Ostatní země francouzské zóny se r. 1949 připojily k SRN. Sársko se připojilo v roce 1957 po referendu z r. 1955.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sársko (německy \"Saarland\") je jedna ze 16 spolkových zemí Spolkové republiky Německo. Vedle městských spolkových zemí Berlína, Hamburku a Brém je jednou z nejmenších spolkových zemí jak rozlohou tak počtem obyvatel. Hlavním a největším městem je Saarbrücken s přibližně 177 000 obyvateli.", "tgt_summary": "Saarland (,, ; ) is a state of Germany in the west of the country. With an area of and population of 995,600 in 2015, it is the smallest German state in both area and population apart from the city-states of Berlin, Bremen and Hamburg. Saarbrücken is the state capital and largest city; other cities include Neunkirchen and Saarlouis. Saarland is mainly surrounded by the department of Moselle in France to the west and south and the neighboring state of Rhineland-Palatinate in Germany to the north and east; it also shares a small border approximately 5 miles long with the canton of Remich in Luxembourg to the northwest.", "id": 146365}
{"src_title": "Abraham Lincoln", "tgt_title": "Abraham Lincoln", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako syn farmáře a dělníka Thomase Lincolna a Nancy roz. Hanksové. Matka byla negramotná. Navzdory relativně velkému majetku a různým vedlejším příjmům otce vyrůstal v chudých poměrech. Několikrát se stěhovali, až se nakonec usadili v okrese Macon v Illinois. Malárie připravila Abrahama Lincolna o matku v době, kdy mu nebylo ještě ani deset let. Jeho otec se po čase usadil v Indianě a mladý Abraham se brzy vydal vlastní cestou. Už od svých čtrnácti let si sám vydělával na živobytí. Číst a psát se naučil sám doma. Lincoln byl v mládí dobrý sportovec – zápasník. Ze 300 zápasů prohrál jediný. V roce 1992 byl uveden do americké National Wrestling Hall of Fame.  V roce 1828 se seznámil s obchodníkem Jamesem Gentrym, který jej zaměstnal na přepravu zboží po vodě. Díky této nové práci v New Orleans poznal hrůzy otroctví. Abraham Lincoln během svého života vystřídal mnoho povolání – byl dřevorubcem, lodivodem, lovcem, zeměměřičem, vojákem, poštmistrem a pomocníkem v obchodě. Sám se vzdělával, studoval i zákony a zapojoval se do veřejných debat, kde se projevil jeho řečnický talent. V New Salemu si pronajal obchod. Díky své velké zálibě – knihám – si získal pověst vzdělaného člověka a jeho popularita začala růst. Lidé se na Abrahama Lincolna začali stále více obracet se svými spory, které jim pomáhal řešit.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky politické kariéry.", "content": "V roce 1832 poprvé kandidoval do zákonodárného sboru státu Illinois, avšak neuspěl. Ve svém volebním programu vyzdvihoval zřízení centrální banky, zavedení cla, také zlepšení veřejných institucí, čímž jasně prokazoval, že svým smýšlením tíhne k Whigům. Ve stejném roce vstoupil do milic, se kterými měl jako kapitán bránit hranice státu před Indiány, ale do bojů se příliš nezapojil. Ve volbách uspěl až na druhý pokus v roce 1834, poté byl zvolen ještě třikrát stále jako nestraník a své místo si udržel až do roku 1840. Aby získal zkušenosti, cestoval po kraji a sledoval soudy chudých lidí. V roce 1834 složil advokátské zkoušky, přestěhoval se do Springfieldu a stal se společníkem v soukromé advokátní kanceláři. V roce 1842 vstoupil do Whig Party a stal se jejich volebním lídrem v Illinois.  4. listopadu 1842 se oženil s Mary Toddovou, se kterou se znal již od roku 1835. Porodila mu čtyři syny, Edwarda a Williama, kteří zemřeli ještě jako děti, a Roberta a Thomase, z nichž se však jen Robert dožil dospělosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zvolení do Kongresu.", "content": "Roku 1846 kandidoval ve volbách do federálního Kongresu. Během svého působení v Sněmovně reprezentantů vzbudil pozornost hlavně projevem proti Mexické válce ve chvíli, kdy už prakticky skončila vítězstvím. Výrazně odmítal všechno, co se mu zdálo nespravedlivé, třeba i nadměrnou koncentraci moci v rukách prezidenta, k jejímuž zesílení i tato válka přispěla. V prezidentských volbách 1848 podpořil Zacharyho Taylora, kandidáta Whig Party.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka otrokářství.", "content": "Po těchto volbách se poprvé od „Kompromisu 1820“ opět projednávala otázka otrokářství. Hlavním cílem bylo se domluvit, zda má být otrokářství zcela povoleno nebo navždy zakázáno. Abraham Lincoln přirozeně hlasoval proti tomu, aby otrokářství bylo povoleno. Navíc vznesl i požadavek na zákaz otroctví a obchodu s otroky v distriktu hlavního města (Washington, D.C.). Tento návrh znepokojil všechny otrokáře a po dlouhých diskuzích nebyl ani předložen k hlasování. Otázka otrokářství v USA však měla významně ovlivnit jeho budoucí politickou dráhu, i když on sám na začátku této krize neviděl žádné východisko k vyřešení tohoto problému a odmítal i radikální zásahy ze strany federativních vládních orgánů.  Protože v dalších volbách do Kongresu USA znovu nebyl zvolen, považoval svou politickou kariéru za skončenou. Během následujících let se soustředil převážně na advokátní praxi, přestože se úplně nevzdal činnosti v politice. Mezitím se však vztahy mezi Severem a Jihem dále zostřovaly a napětí vzrostlo. Mírové vyrovnání se už zdálo téměř nemožné. Podle zákona z roku 1854 se měli obyvatelé nově přijímaných teritorií sami rozhodovat, zda otroctví chtějí, či ne. Problém otrokářství rozkládal čím dál tím víc i samotnou Whig Party a nakonec vedl i k jejímu zániku. K návratu na politickou scénu se odhodlal až v roce 1852, ale jeho pokus o získání funkce senátora se nevydařil. Jeho zásadně odmítavý nekompromisní pohled na otrokářství vzbudil pozornost republikánské strany, do které vstoupil roku 1856. Znovu kandidoval ve volbách roku 1858 proti demokratickému obhájci senátorského křesla Stephenu Douglasovi, který prosadil ve Washingtonu výše zmíněný zákon o nově přijímaných teritoriích, avšak opět prohrál.  Představa, že byl zavilým odpůrcem otrokářství a že byl pro rovnost všech lidí, je ve světle některých jeho vyjádření mylná:  \"\"... Nejsme přece nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřáteli. I když mohou vzplanout vášně, nesmí nás ovládnout. Tajuplné nitky paměti vinoucí se od každého bojiště a hrobu vlastence ke každému bijícímu srdci a ke všem krbům této země se jen přidají k Unii, budou-li opět rozehnány, a ony určitě budou rozehnány těmi lepšími anděly v nás samých.\"\" \"-\" Lincoln při svém prvním prezidentském projevu, 4. března 1861.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 1860.", "content": "Otázka otroctví se stala ústředním tématem volebního boje. Nakonec sice senátorské volby vyhrál Douglas, ale v prezidentských volbách 1860 se síly Republikánské strany znásobily. Na volebním sjezdu, který se konal toho roku v Chicagu, byl v třetím kole nominován na prezidenta. Demokraté byli natolik rozštěpení, že nominovali kandidáty dva, Johna C. Breckenridge a Stephena A. Douglase. Volební program republikánů sliboval konec rozšiřování otroctví, ochranná cla a rychlé udělování amerického státního občanství přistěhovalcům, kteří se stali žádanou pracovní silou.  Jeho kandidátem na funkci viceprezidenta USA se stal Hannibal Hamlin. Vlivem smrti bojovníka za práva otroků Johna Browna získala republikánská dvojice další hlasy na svou stranu. Ve volbách 6. listopadu 1860 obdržel 1 865 593 hlasů proti Douglasovým 1 382 713 hlasů, republikáni tak získali podporu 40% voličů a tím pádem 180 volitelů. V jižních státech nebyl ani na kandidátkách. V den jeho inaugurace (4. března 1861) schválil Kongres návrh třináctého ústavního dodatku, který měl zaručit existenci otrokářství. Jednotlivé státy ho však neschválily a tak nikdy nevzešel v platnost. Paradoxem zůstává, že když v roce 1865 ratifikovali nový 13. dodatek, netýkal se již zachování otrokářství, ale jeho ukončení.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Se svými 180 mandáty porazil Douglase i Breckinridge, kteří měli dohromady pouze 84 mandátů. Jižní státy tento výsledek velmi znepokojil. Extrémisté vyzývali k odtrhnutí od Unie, i když on sám popíral jakýkoli úmysl o osvobození otroků. Hlas odporu však sílil. Do čela bojovného tábora se postavila Jižní Karolína a ještě v prosinci 1860 vystoupila z Unie. Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas následovali jejího příkladu. Založili Konfederativní státy americké (CSA, Confederate States of America) s vlastní ústavou a jejich prezidentem se stal Jefferson Davis, Jih podporovala Anglie se Španělskem, protože Sever pro ně byl konkurencí a Jih jim dodával potřebnou bavlnu. Osm severních otrokářských států od Delaware až po Arkansas zaujalo nejprve vyčkávací postoj. Nově zvolený prezident USA tak stál hned na začátku svého funkčního období před obrovskou hrozbou - rozpadem Unie. Všechny pokusy o vyjednávání s jižními státy skončily neúspěchem. Poté, co Jih 12. dubna 1861 začal útočit na federální pevnost Sumter, ležící nedaleko pobřeží jižanského Charlestonu, krvavá občanská válka naplno vypukla. Arkansas, Virginie, Tennessee a Severní Karolína se připojily ke Konfederaci, ale Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri zůstaly nadále v Unii a pokusily se zůstat neutrální. Ve skutečnosti však ve většině z nich zuřila lokální občanská válka mezi místními příznivci a odpůrci otrokářství.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské úspěchy Konfederace.", "content": "Konfederace přesunula své hlavní město do Richmondu ve Virginii, asi 150 km od Washingtonu. První významná bitva se odehrála na řece Bull Run, kde proti sobě stálo 35 000 vojáků Unie pod vedením generála Irvina McDowella a 20 000 Konfederačních vojáků v čele s generálem Beauregardem. Unionistické oddíly utrpěly bolestnou porážku. Pro státy Unie to byl šok, který je však přesvědčil o tom, že Jih se nevzdá tak snadno, jak si na Severu mysleli. Ani několikanásobná změna armádního velení nepřinesla Severu žádný úspěch. Začátkem roku 1863 generál Jihu Lee se svými jednotkami úspěšně pronikl téměř až do Washingtonu a severozápadně od hlavního města se střetl s jednotkami Unie. Bitva u Gettysburgu trvala 3 dny (od 1. července do 3. července 1863). Sever, pod vedením generála Meada, v tomto boji konečně dosáhl vítězství. Počet vojáků byl na obou stranách vyrovnaný. Toto vítězství nebylo tak důležité z hlediska vojenského, ale hlavně z hlediska morálního. Lee se se svým vojskem stáhl a všeobecná situace se téměř nezměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Obrat ve prospěch Unie.", "content": "Začátkem roku 1864 jmenoval vrchním armádním velitelem Unie generála Ulyssa Granta. Pod jeho velením proběhlo toho roku velké množství bitev, obzvláště ve Virginii, které stále víc vyčerpávaly Konfederativní armádu. Souběžně s vojenskými akcemi on sám podnikl na Jihu několik jednání o kompromisním míru. Byl ochoten zastavit boje za podmínek, že se Jižní státy vrátí do Unie a uznají osvobození otroků. V této době se již přikláněl k myšlence otroctví úplně zrušit. Měl k tomu několik dobrých důvodů. Na jednu stranu práce otroků podporovala vojenské úsilí Konfederace, na straně druhé upadající morálka občanů Severu potřebovala povzbudit nějakým vznešeným mravním ideálem. Zrušení otrokářství se jím také opravdu stalo, nemluvě o tom, že takovýto postup by zmařil jakékoli vyhlídky Konfederace na získání podpory Francie či Británie. Jefferson Davis však tyto návrhy odmítal a musel se proto stát svědkem toho, jak je jeho armáda zaháněna stále víc do úzkých. Dne 9. dubna 1865 byl generál Robert Edward Lee donucen u Appomattoxu kapitulovat. Tím i americká občanská válka de facto skončila. Začátkem června se na Jihu vzdaly poslední jednotky. Se svými 600 000 mrtvými to byla až dodnes nejničivější válka v dějinách USA. Materiální škody se nepodařilo vůbec vyčíslit.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj po kapitulaci.", "content": "Příčina války - problém otroctví - byl vyhranou občanskou válkou vyřešen. V projevu po bitvě u Antietamu 22. října 1862 prohlásil, že od 1. ledna 1863 je třeba na všech územích obsazených vojsky Unie nahlížet na otroky jako na svobodné lidi. Dokument však nemalou mírou přispěl i ke konečnému vítězství Unie ve válce. Na jeho základě se totiž černoši mohli hlásit do služby v ozbrojených silách, čímž výraznou mírou ovlivnili složení unionistické armády. Dohromady jich v ní sloužilo téměř 200 000, což bylo asi 10 % všech vojáků.  Tomuto \"Preliminary Proclamation\" (předběžnému vyhlášení) předcházel složitý proces sebeuvědomování. On sám hlavní cíl války viděl v zachování Unie. K definitivnímu osvobození otroků a jeho konečnému zrušení došlo až s 13. dodatkem k Ústavě, jehož přijetí se již nedožil. Jeho Emancipační prohlášení z 22. září 1862 se projevilo i v zahraničněpolitické pozici Unie. Francie, Španělsko a Velká Británie sympatizující s Jihem se teď nemohly otevřeně postavit za Konfederaci, protože veřejná podpora otroctví byla politicky neúnosná. Unie tak zažehnala nebezpečí zásahu těchto mocností, především Británie, ve prospěch Konfederace. Roku 1863 se zúčastnil otevření národního hřbitova u Gettysburgu, na místě, kde se odehrála jedna z rozhodujících bitev občanské války. Při této příležitosti přednesl řeč, v níž kromě jiného pravil: „Věřím, že tito mrtví nezemřeli nadarmo.“ Zmiňovaný 13. ústavní dodatek, kterým bylo otroctví definitivně zrušeno, schválily tři čtvrtiny státních zastupitelstev, jak je tomu podle ústavy potřeba. 18. prosince 1865 se stal součástí ústavy. Tehdy už otroctví přetrvávalo jen ve dvou pohraničních státech Kentucky a Delaware. Netrvalo dlouho, než bylo zrušeno i tam.", "section_level": 1}, {"title": "Nové volby.", "content": "Začáteční těžké porážky unionistických jednotek nezůstaly bez vlivu na postavení prezidenta USA. Při volbách do Kongresu v roce 1862 zaznamenali velké úspěchy Demokraté, pět států, ve kterých v roce 1860 vyhrál on sám, zvolilo za poslance Demokraty. Celkem vzrostl počet demokratických mandátů z 24 na 75. Mezi lidmi se rozšířilo, že prezident si i za války s každým promluví a pokusí se pomoci, kde se dá. Bílý dům potom denně obléhali návštěvníci snažíce se získat nějaké místo, poradit prezidentovi anebo mu aspoň poskytnout slovní podporu v jeho nelehkém postavení. Demokraté mu především vyčítali počáteční váhavost a neschopnost při vedení. Ale ani všichni Republikáni nebyli zajedno. Proto radikálové nominovali vlastního kandidáta na funkci prezidenta USA, Johna Charlese Frémonta. Volební sjezd však 8. června 1864 rozhodl v Baltimore znovu nominovat Lincolna. Demokraté nominovali generála McClellana. Avšak bez ohledu na to se za něj postavil i lid a tak bylo jeho vítězství poměrem 212 : 21 mandátem víc než jednoznačným. Svůj hlas mu dalo i 77,5 % všech vojáků Unie.", "section_level": 1}, {"title": "Lincolnovo druhé prezidentské období.", "content": "Dne 4. března 1864 byl znovuuveden do úřadu prezidenta USA. Inaugurace se poprvé zúčastnila část černošského obyvatelstva, občanská sdružení a černošský armádní prapor. On sám se stále víc zaobíral plány na obnovu Jihu po skončení občanské války. Už koncem roku 1863 předložil svůj první návrh rekonstrukce jihu USA. V projevu, který přednesl při příležitosti jižanské kapitulace dne 11. dubna 1865, vytyčil základní linie budoucí politiky: ohleduplnost vůči Jihu, co možno nejrychlejší vytvoření vlastních vlád v jižních státech, od kterých však očekával jednoznačné prohlášení loajality, co možno nejrychlejší začlenění povstalců do civilního života, spojené s navrácením veškerých občanských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Lincoln a ústava.", "content": "Šlo o sveřepého zastánce Ústavy Spojených států, speciálně pak odpůrce zásahů do ní a snah o její omezení v některých bodech či manipulaci s ní.", "section_level": 2}, {"title": "Lincoln a tehdejší peněžní systém.", "content": "Během americké občanské války, let 1862–1863, se mu podařilo prosadit, aby Kongres mohl vydávat státní bankovky (ve formě peněz s nuceným oběhem), jejichž pomocí financoval své vojáky a náklady vojsk Severu; stejně jako tyto bankovky (tištěné na zadní straně zeleným inkoustem, od čehož přijaly označení \"green backs\") postupně prostoupily do obchodu a celé ekonomiky severských států. On sám kladl důraz na to, aby právo na emise (tj. tisk, ražení) hotových peněz měla vláda (v tomto případě Kongres), aby toto samotné vydávání peněz nebylo zatíženo úrokem; a aby nebyla zpřetrhána možnost lidu volit zástupce, kteří by se o vydávání peněz do ekonomiky starali. Jeho princip peněz vydávaných veřejným a nikoli soukromým subjektem, který by si za něj účtoval úrok, vydržel až do 23. prosince roku 1913 (funkční období Woodrowa Wilsona).  Na popud Kongresu byly nakonec papírové bankovky vytištěny v celkové hodnotě 450 milionů dolarů, což zpočátku postačovalo ke krytí válečných ztrát a zároveň to nebylo tolik, aby došlo k bezbřehé inflaci. Další vývoj války však vedl k tomu, že k vyrovnání rozpočtu bylo nutno dát do prodeje cenné papíry. Touto akcí byl pověřen bankéř Jay Cooke z Filadelfie, jehož společnosti se podařilo v první vlně prodat soukromým osobám vládní válečné papíry za více jak 500 milionů dolarů, se splatností na dvacet let. Konečný výsledek této akce pak byly téměř dvě miliardy takto získaných dolarů. Během období, v němž vykonával úřad prezidenta Abraham Lincoln, byla také nově zavedena daň z příjmu a byl zřízen příslušný kontrolní orgán Úřad pro vnitřní daňový příjem. Několik významných zákonů na podporu hospodářství přijal Kongres v roce 1862 – jednalo se především o zákon o novém ochranném clu, o transkontinentální železnici a zákon o usedlostech, díky němuž mohli osadníci získat bezplatně 160 akrů půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Atentát.", "content": "Na naplnění těchto cílů už ale neměl dost času. Dne 14. dubna, pět dnů po skončení války, navštívil společně se svou manželkou slavnostní představení ve Fordově divadle. To se mu stalo osudným. Ve 22 hodin jeden z herců, který byl fanatickým přívržencem Jihu, vtrhl do lóže a z těsné blízkosti prezidenta střelil zezadu do hlavy. Ve zmatku, který nastal, potom atentátník, herec John Wilkes Booth, utekl. Až za dvanáct dní ho vojáci chytili a zastřelili. Přestože se mu dostalo všemožné lékařské pomoci, prezident následující den po atentátu zemřel. Ukázalo se, že atentát byl spiknutím, na kterém se kromě Bootha podílelo ještě dalších devět atentátníků, kteří byli přívrženci Jihu a jednali z vlastního přesvědčení. Kromě Lincolna chtěli zabít Granta, Johnsona a Sewarda. Na státního sekretáře (ministra zahraničí), připoutaného na lůžko, byl spáchán atentát nožem, jeho zranění však nebylo smrtelné. Šest spiklenců bylo odsouzeno k trestu smrti; jeden zemřel ve vězení a ostatní byli popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Lincolnovo poselství.", "content": "Dnes se jeho narozeniny v USA slaví jako národní svátek, aby připomínaly prezidenta, který zachránil jednotu amerického národa a demokracii. Na člověka, který si dokázal každého podmanit svou prostotou, prostotou významného muže, kterému se protivil každý kult osobnosti, který svou práci chápal jako službu národu a k jeho blahu, kterého neustále trápily pochybnosti, zda udělal správné rozhodnutí, který se nechával vést lidskostí a slušností, a natrvalo se zapsal do povědomí svého národa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Lincoln (12. února 1809 – 15. dubna 1865) byl 16. prezident USA (v letech 1861–1865) a první prezident z řad Republikánské strany. Za americké občanské války vedl severní státy.", "tgt_summary": "Abraham Lincoln (; February 12, 1809 – April 15, 1865) was an American statesman and lawyer who served as the 16th president of the United States (1861–1865). Lincoln led the nation through its greatest moral, constitutional, and political crisis in the American Civil War. He preserved the Union, abolished slavery, strengthened the federal government, and modernized the U.S. economy.", "id": 880881}
{"src_title": "Úzkost", "tgt_title": "Anxiety", "src_document": [{"title": "Složky úzkosti.", "content": "Úzkost má následující složky:  Přiměřená úzkost je běžná emoce stejně jako strach, vztek, smutek nebo štěstí a je důležitá pro přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Úzkostné poruchy.", "content": "Chronicky vracející se úzkost, která má podstatný vliv na každodenní život, může být diagnostikována jako úzkostná porucha. Nejběžnější jsou obsedantně kompulzivní porucha, sociálně úzkostná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha, agorafobie, panická porucha a specifická fobie.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba úzkosti.", "content": "Silná, opakovaná úzkost je patologický stav těla i duše. Správně vedená léčba úzkosti by se měla zaměřovat na všechny výše uvedené čtyři složky.", "section_level": 1}, {"title": "Úzkost v křesťanství.", "content": "V katolické církvi je úzkost moderována modlitbou. Podle studie z roku 2008, prováděné na 30 studentech katolické fakulty, mělo recitování růžence vliv na snížení úzkosti.  Novým zákonem je úzkost popisována jako nepříjemný pocit, který člověk zažívá při procházení kritickými životními situacemi. Bible zakazuje člověku tento pocit v sobě udržovat, obzvláště ve vztahu k obživě a světským radovánkám. Duše člověka, který působí zlo, projde stavem nazývaným právě pojmem úzkost. Úzkost je uvedena v seznamu obtížných stavů nebo zkoušek, nad nimiž lze zvítězit „následováním Kristovy lásky“. Úzkostlivá péče o fyzické živobytí podle Nového zákona do křesťanského života nepatří. Křesťan je vyzýván, aby úzkost, na rozdíl od bázně, nenechal ve svém životě působit. Podle novozákonního výroku Ježíše Krista je nelogické úzkostlivě pečovat o to, co jíst a co si oblékat, nedokáže-li člověk k délce svého věku přidat „jediný loket“.  Překvapivě úzkostné pečování o život Nový Zákon umisťuje do seznamu nežádoucích aktivit hned vedle takových neřestí jako je flámování a opilství. Biblickým řešením je orientovat své spoléhání, poslušnost a vděčnost směrem k Bohu Stvořiteli. Tento postoj dokáže v člověku nahradit stavy úzkostné pokojem Božím, který bude střežit mysl člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úzkost je z lékařského (psychiatrického) pohledu složitá kombinace emocí, zahrnující strach, zlé předtuchy a obavy. Často je doprovázena fyzickými příznaky, jako je bušení srdce, pocit nevolnosti, bolest na hrudi, zkrácené dýchání, chvění rukou. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost může být akutní, trvat krátce, nebo dlouhodobá. Intenzita úzkosti je různá, od lehkého neklidu až po stav paniky.", "tgt_summary": "Anxiety is an emotion characterized by an unpleasant state of inner turmoil, often accompanied by nervous behavior such as pacing back and forth, somatic complaints, and rumination. It is the subjectively unpleasant feelings of dread over anticipated events.", "id": 1793752}
{"src_title": "Ryan Giggs", "tgt_title": "Ryan Giggs", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Narodil se ve Walesu, ale vyrůstal v Anglii. Byl součástí anglické mládežnické reprezentace, ale jako dospělý hrál za velšskou reprezentaci. Podle pravidel totiž Giggs za anglickou reprezentaci hrát nesmí, jelikož se v Anglii nenarodil, ani nemá anglické předky. Giggs je na druhém místě v rámci Premier League v počtu vstřelených branek u hráče, jenž není útočník.  Za sezónu 2008/09 získal ocenění Hráč roku Premier League (PFA Player of the Year).  Ve 34. kole Premier League 20. dubna 2013 porazil Manchester United Aston Villu 3:0, Giggs mohl v předstihu slavit se spoluhráči ligový titul (dvacátý v historii klubu). S Manchesterem získal 13 mistrovských titulů (rekord, platí po vítězné sezóně 2012/13) a dvakrát vyhrál Ligu mistrů. V květnu 2014 oznámil konec aktivní hráčské kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Přestože 2. června 2007 ukončil svoji reprezentační kariéru v zápase proti České republice, v roce 2012 na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně působil jako historicky první kapitán fotbalové reprezentace Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Manchester United.", "content": "4. července 2013 se stal v Manchesteru United hrajícím trenérem a spolupracoval s hlavním trenérem Davidem Moyesem. 22. dubna 2014 byl odvolán z funkce David Moyes a dočasně ho nahradil Ryan Giggs. Jeho premiéra v roli hlavního kouče United byla vítězná, Manchester porazil Norwich City FC 4:0. United vedl do konce sezóny, poté se stal v klubu asistentem nizozemského trenéra Louise van Gaala. Poté, co byl jmenován novým trenérem José Mourinho, oznámil Giggs dne 2.července 2016 svůj odchod z klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Wales.", "content": "Giggs byl 15. ledna 2018 jmenován trenérem velšské fotbalové reprezentace, aby nahradil Chrise Colemana, který v listopadu odešel do Sunderlandu. Giggs úspěšně vedl Wales k tomu, aby se kvalifikoval na Euro 2020, poté, co vyhrál nad Maďarskem 19. listopadu 2019 poslední zápas 2–0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ryan Joseph Giggs (* 29. listopadu 1973, Cardiff, Wales jako Ryan Joseph Wilson) je bývalý velšský fotbalový záložník a později asistent hlavního trenéra Louise van Gaala v anglickém klubu Manchester United.Nyní trénuje velšskou fotbalovou reprezentaci", "tgt_summary": "Ryan Joseph Giggs (\"born\" Wilson; born 29 November 1973) is a Welsh football coach and former player. He is the manager of the Wales national team and a co-owner of Salford City. He played his entire professional career for Manchester United and briefly served as the club's interim manager.", "id": 1781770}
{"src_title": "Moravský kras", "tgt_title": "Moravian Karst", "src_document": [{"title": "Rozdělení Moravského krasu.", "content": "Moravský kras se dělí na tři části:", "section_level": 1}, {"title": "Severní část.", "content": "Severní část je odvodňována říčkou Punkvou. Nejvýznamnějším jeskynním systémem této oblasti je Amatérská jeskyně. Pro veřejnost jsou zpřístupněny Punkevní jeskyně s nejznámější českou propastí Macochou, dále Sloupsko-šošůvské jeskyně včetně jeskyně Kůlny, jeskyně Balcarka a Kateřinská jeskyně. V Holštejnském údolí je volně přístupná jeskyně Hladomorna, která se nachází pod zříceninou hradu Holštejna a poblíž krasového propadání potoka Bílá voda v Rasovně. Další množství menších volně přístupných jeskyní, skalních mostů, soutěsek a dalších krasových jevů se nachází v Pustém žlebu a Suchém žlebu. Mezi Novými Dvory a hradem Blansekem je chráněná lipová alej.", "section_level": 2}, {"title": "Střední část.", "content": "Střední část je odvodňována Jedovnickým a Křtinským potokem. Nejvýznamnějším jeskynním systémem této oblasti je systém Rudické propadání - Býčí skála. Pro veřejnost je zpřístupněna jeskyně Výpustek, která se nachází v Křtinském údolí. Volně přístupnými jeskyněmi jsou Kostelík v navazujícím Josefovském údolí Jáchymka, poblíž které stojí Huť Františka s muzeem železářství.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní část.", "content": "Jižní část je odvodňována řekou Říčka, v jejímž údolí se nacházejí například jeskynní systém Hostěnického propadání a Ochozské jeskyně a dále významné archeologické naleziště z doby lovců sobů jeskyně Pekárna.", "section_level": 2}, {"title": "Propast Macocha.", "content": "Hlavním turistickým lákadlem Moravského krasu je světoznámá propast Macocha, která je součástí komplexu Punkevních jeskyní. Do propasti lze buď nahlédnout shora z horního či dolního můstku nebo zdola při návštěvě Punkevních jeskyní. Její největší hloubka je 138,4 m.", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně.", "content": "Celkový počet registrovaných jeskyní v Moravském krasu přesahuje 1 600.", "section_level": 1}, {"title": "Přístupné jeskyně.", "content": "V nejnavštěvovanější severní části Moravského krasu se nacházejí čtyři veřejně přístupné jeskyně s prohlídkou, a to jeskyně Sloupsko-šošůvské, Balcarka, Kateřinská a Punkevní jeskyně. Ve střední části krasu je jedna veřejně přístupná jeskyně s prohlídkou – Výpustek.", "section_level": 2}, {"title": "Punkevní jeskyně.", "content": "Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanější jeskyně s téměř 200 tisíci návštěvníky ročně (Správy ochrany přírody, 2005) a nachází se v Pustém žlebu. Vynikají mohutnými prostorami s krápníkovou výzdobou. Atraktivní je pohled ze dna 138,5 m hluboké propasti Macocha, zpestřením je plavba na elektrických lodičkách po podzemní říčce Punkvě. Do propasti lze nahlédnout i shora ze dvou vyhlídkových můstků, k nimž dopravuje návštěvníky od vchodu do jeskyní kabinková lanovka. Přístupová silnice k jeskyním byla v minulosti pro motorová vozidla uzavřena vzhledem k negativním účinkům na přírodu a návštěvníci jsou dopravováni od sběrného parkoviště Dieselovým eko-vláčkem.", "section_level": 3}, {"title": "Kateřinská jeskyně.", "content": "Jeskynní systém Kateřinská jeskyně, který leží v Suchém žlebu, má asi 500 m chodeb. Jeho součástí je i Hlavní dóm, který je největší podzemní prostorou Moravského krasu (délka 97 m, šířka 44 m, výška 20 m). Unikátním jevem jsou hůlkové stalagmity, dosahující až čtyřmetrové délky. Jedním z nejznámějších útvarů je Čarodějnice opírající se o hůl.", "section_level": 3}, {"title": "Jeskyně Balcarka.", "content": "Jeskyně Balcarka leží na rozhraní Ostrovského a Suchého žlebu a Krasovského údolí nedaleko Ostrova u Macochy. Jeskynní chodby probíhají ve dvou výškových úrovních, spojených dómy a komíny. Jeskyně mají bohatou krápníkovou a sintrovou výzdobu. Velký dóm je druhou největší prostorou Moravského krasu.", "section_level": 3}, {"title": "Sloupsko-šošůvské jeskyně.", "content": "Sloupsko-šošůvské jeskyně tvoří rozsáhlý jeskynní systém při jižním okraji obce Sloup. Jeskyně jsou vyhloubeny Sloupským potokem, který se v podzemí spojuje s vodami Bílé vody a vytváří ponornou říčku Punkva. Ze dvou jeskynních pater místy propojených podzemními propastmi je turisticky zpřístupněná horní část s návštěvnickým okruhem o délce asi 3 km. Před vstupem do jeskyní stojí skalní sloup vysoký 19 metrů, který dal jméno blízké vesnici. U jeho paty se propadá Sloupský potok. Podzemní prostory jsou využívány pro speleoterapii. Na Sloupsko-šošůvské jeskyně navazuje i světoznámá jeskyně Kůlna.", "section_level": 3}, {"title": "Jeskyně Výpustek.", "content": "Jeskyně Výpustek patří mezi nejvýznamnější jeskynní systémy Moravského krasu. Byla známa od nepaměti jako naleziště kostí pravěké zvířeny. Od 19. století zde prováděl výzkum starohrabě Hugo František Salm, po něm Dr. Jindřich Wankel a Dr. Martin Kříž. V roce 1938 převzala podzemní unikát Československá armáda, která zde měla muniční sklad. Mnoho prostor a skalních přepážek bylo odstřeleno, a tak se staly z přírodních chodeb nevlídné tunelové prostory. V průběhu války pak byly jeskyně obsazena německou armádou, která zde zřídila továrnu na komponenty leteckých motorů. Začátkem 60. let převzala jeskyni znovu Československá lidová armáda a bylo v ní vybudováno zodolněné místo velení pro oblast jižní Moravy. V listopadu roku 2006 převzala jeskyni i s technickým dílem Správa jeskyní Moravského krasu, od roku 2007 je jeskyně zpřístupněna veřejnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Nejvýznamnější nepřístupné jeskyně.", "content": "Nejvýznamnější jeskyně jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti a památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zříceniny hradů.", "content": "Holštejn, Blansek, Rytířská jeskyně, Hrádek u Babic, Lečenec", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé středověké osady.", "content": "Městečko Holštejn, Típeček", "section_level": 2}, {"title": "Větrné mlýny.", "content": "Ostrov u Macochy (nepřístupný), Rudice (přístupný – muzeum)", "section_level": 2}, {"title": "Poutní kostely.", "content": "Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách, Kostel Panny Marie Bolestné ve Sloupě", "section_level": 2}, {"title": "Další památky.", "content": "Huť Františka, vápenka Velká dohoda", "section_level": 2}, {"title": "Rozhledny.", "content": "Alexandrova rozhledna, Podvrší u Veselice", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "Moravský kras je protkán hustou sítí turistických tras pro pěší i cyklotras - (viz článek Cyklistické trasy v Moravském krasu). Skalní terény v Pustém a Suchém žlebu, v Holštejnském údolí, kolem Sloupsko-šošůvských jeskyní, v Kolíbkách, v Křtinském údolí a v Údolí Říčky jsou vhodnými a často navštěvovanými horolezeckými terény.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravský kras je krasová oblast a geomorfologický podcelek severovýchodně od Brna, který je částí Drahanské vrchoviny. Jedná se o největší a nejlépe vyvinutou krasovou oblast s nejširším spektrem krasových jevů v České republice. Nacházejí se zde všechny krasové útvary s výjimkou polí. Moravský kras se vyznačuje poměrně malým počtem závrtů, přičemž ty jsou na jihu vyplněny jurskými, částečně zpevněnými písky a naopak na severu jsou zející. Hloubka závrtů je přibližně 10 až 20 m. Všeobecně je povrch Moravského krasu kryt reliktní terra rosou (crvenica) s příměsí spraše a čtvrtohorních zvětralin.", "tgt_summary": "The Moravian Karst () is a karst landscape and protected nature reserve to the north of Brno in the eastern part of the Czech Republic, located near the town of Blansko. It encompasses a number of notable geological features, including roughly 1100 caverns and gorges and covers an area of roughly 92 km2. Currently, five of the cave systems (Punkva Caves, Balcarka Cave, Kateřinská Cave, Výpustek Cave and Sloupsko-šošůvské Caves), Býčí skála Cave (closed) and Stránská skála (out of the border) are open for public tours and exploration.", "id": 1489763}
{"src_title": "Miloš Urban", "tgt_title": "Miloš Urban", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pochází z dvojčat.  Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě UK v Praze (1986–1992), v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora.  Vydal 13 románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry (\"Trochu lásky\" a \"Nože a růže\") a několik povídek otištěných v různých časopisech (např. \"Host\") a v povídkových knihách nakladatelství \"Listen\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní tvorba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Povídková tvorba.", "content": "V rozmezí let 2002 až 2006 napsal 10 povídek. Polovina z nich byla publikována v knihách z edice \"Česká povídka\" nakladatelství \"Listen\". \"Běloruska\", ve které vystupují i postavy z Urbanových románů \"Stín katedrály\" a \"Santiniho jazyk\", vyšla ve výboru \"Schůzky s tajemstvím\" (2003), povídka \"Pražské Jezulátko\", která byla napsána anglicky a do češtiny ji převedla Lenka Urbanová, vyšla v knize \"Panna nebo netvor\" (2004), \"Rozhovor se ženou středního věku\" v \"Možná mi porozumíš\" (2004), \"Smrtečka\" v \"Už tě nemiluju\" (2005) a \"Štědrá noc baronky z Erbannu (Variace pro temnou strunu)\" ve knize \"Zabij mě líp\" (2005). Povídka \"Občina\" vyšla v 8. čísle časopisu \"Host\" v roce 2002, povídka \"Faun\" 24. května 2002 v Magazínu \"Hospodářských novin\" a o dva roky později také knižně v \"Antologii nové české literatury 1995-2004\" (eds.: Radim Kopáč a Karolína Jirkalová, \"Fra\", 2004). Rozhlasová stanice Český rozhlas Plzeň a Český rozhlas 3 - Vltava vysílala povídku \"Vlasy\". Jmenovaných osm povídek bylo doplněno dalšími dvěma (\"Žádný něžnosti\" a \"To strašný kouzlo podzimu\") a po autorských úpravách dohromady vydáno v souboru \"Mrtvý holky\" (Argo, 2007), který vyšel ve třech různých podobách (neilustrované a ilustrované vydání a 100 kusů speciálních bibliofilských výtisků).  O Vánocích 2009 vyšla v \"Magazínu Hospodářských novin\" jeho nová povídka \"Proces jedné proměny\", která je mj. inspirována díly Franze Kafky \"Proces\" a \"Proměna\" či plagiátorskou aférou kolem Milana Kindla. V \"Revue Labyrint\" 27–28/2010 vyšla povídka \"Ve hře\". V roce 2012 vyšla jako elektronická kniha povídka \"Host u tabule\", která byla poté zfilmována v rámci seriálu \"Škoda lásky\". Je zastoupen také ve sbírce povídek \"Praha noir\" (2016). V roce 2020 napsal a pro Český rozhlas namluvil krátkou povídku \"Vězni v čase\".", "section_level": 3}, {"title": "Překlady děl Miloše Urbana.", "content": "Román \"Sedmikostelí\" vyšel v německém (2 vydání), nizozemském, maďarském, ruském, slovinském, bulharském a španělském překladu, maďarsky vyšly též romány \"Hastrman\" a \"Stín katedrály\". \"Lord Mord\" vyšel anglicky v Londýně. Povídka \"Faun\" byla přeložena do nizozemštiny, povídka \"Občina\" do ruštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Zfilmovaná díla.", "content": "Režisér Jiří Strach pro televizi zfilmoval \"Santiniho jazyk\" a plánuje natočit \"Sedmikostelí\". Ondřej Havelka natočil \"Hastrmana\", uvedeného do kin v dubnu 2018. V rámci seriálu \"Škoda lásky\" byla natočena povídka \"Host u tabule\".", "section_level": 2}, {"title": "Rozhlasová zpracování.", "content": "Český rozhlas zpracoval ve formě četby například romány \"Sedmikostel\"í nebo \"Boletus arcanus\". Povídku \"To strašný kouzlo podzimu\" ze sbírky \"Mrtvý holky\" zdramatizoval Vít Vencl a pro rozhlas zrežírovala Natália Deáková. Urban napsal také několik scénářů pro rozhlasový projekt \"Minutové hry\".  Za dramatizace povídky \"To strašný kouzlo podzimu\" získal Český rozhlas cenu na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Grand Prix Nova v Bukurešti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miloš Urban (* 4. října 1967 Sokolov, vlastním jménem (do osmi let věku) Miloš Svačina) je český spisovatel, překladatel a redaktor.", "tgt_summary": "Miloš Urban (born 4 October 1967 in Sokolov, Czech Republic) is a Czech novelist and horror writer, known as the \"dark knight of Czech literature\". He is best known for his 1999 novel \"Sedmikostelí\", a Gothic crime horror set in Prague, which was translated into 11 languages. He is also a translator, and has translated works by authors including Isaac Bashevis Singer and Julian Barnes into Czech. He was the winner of the 2002 Magnesia Litera prize for prose writing for his 2001 novel \"Hastrman\", as well as the 1996 Mladá fronta prize for his translation of Barnes' \"Flaubert's Parrot\". As well as the Czech Republic, Urban's books have found considerable commercial success in Spanish-speaking countries.", "id": 2055895}
{"src_title": "Evropská liga UEFA", "tgt_title": "UEFA Europa League", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně byl roku 1955 založen Veletržní pohár pro týmy z veletržních měst, nakonec jej mohly hrát i týmy odjinud. V roce 1971 převzala řízení soutěže oficiálně UEFA, která tak založila Pohár UEFA. Ten byl určen pro týmy, jež se umístí v lize za mistrem, případně pro vítěze ligového poháru.  Od sezóny 1980/81 je v platnosti ustanovení o počtu zástupců na základě úspěšnosti jednotlivých zemí v pohárových soutěží v posledních pěti letech (tři země mají v 1. kole Poháru UEFA vždy po čtyřech zástupcích, pět zemí po třech, 13 po dvou, 11 po jednom zástupci a ostatní si musí vybojovat postup v předkolech).  Od ročníku 1999/2000 se soutěže zúčastňují i vítězové národních pohárů, neboť jejich soutěž PVP byla zrušena. Rozšíření Ligy mistrů zasáhlo i tuto soutěž, neboť poražení ve 3. předkole Ligy mistrů postupují alespoň do 1. kola Poháru UEFA, a třetí týmy ve skupinách základní části Ligy mistrů do kola třetího. A vzhledem k účasti více klubů z nejlepších lig v Lize mistrů už tyto špičkové týmy v Poháru UEFA chybí.  Od sezóny 2009/10 byl rozšířen počet startujících týmů na 48. Týmy jsou rozděleny do 12 skupin po 4 účastnících a utkávají se každý s každým na domácím i venkovním hřišti. Do další fáze turnaje postupují dva nejúspěšnější týmy z každé skupiny. Pravidlo doplnění o tým z 3. míst ve skupinách Ligy mistrů zůstalo zachováno.  Až do semifinále se hraje vyřazovacím způsobem (doma – venku), při rovnosti bodů i rozdílu branek se góly dosažené na hřišti soupeře počítají dvojnásobně; když ani to nerozhodne, následuje prodloužení 2 × 15 minut, popřípadě pokutové kopy. Finále bylo dříve dvoukolové, od sezóny 1997/98 se stejně jako finále Ligy mistrů hraje na jedno utkání na předem určeném stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Finalisté Poháru UEFA (1971 - 2009) a Evropské ligy (2010 - \"dosud\").", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Nejúspěšnější týmy.", "content": "Nejúspěšnějšími týmy jsou s 5 vítězstvími FC Sevilla a se 3 vítězstvími FC Liverpool, Juventus Turín, Inter Milán a Atlético Madrid. Pokud připočteme i Veletržní pohár, pak mají 3 trofeje i FC Barcelona (3× Veletržní pohár) a FC Valencie (2× Veletržní pohár, 1× Pohár UEFA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská liga UEFA, do roku 2009 Pohár UEFA, je klubová fotbalová soutěž mezi evropskými týmy pořádaná organizací UEFA. Byla založena v roce 1971 jako nástupce Veletržního poháru založeného roku 1955 a od roku 2009 nese název Evropská liga UEFA.", "tgt_summary": "The UEFA Europa League (abbreviated as UEL) is an annual football club competition organised by UEFA since 1971 for eligible European football clubs. Clubs qualify for the competition based on their performance in their national leagues and cup competitions. It is the second-tier competition of European club football, ranking below the UEFA Champions League.", "id": 1878843}
{"src_title": "Goniometrická funkce", "tgt_title": "Trigonometric functions", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravoúhlý trojúhelník.", "content": "Při definici s pomocí pravoúhlého trojúhelníka jsou jednotlivé prvky trojúhelníka \"ABC\" následující: Předpokládá se, že trojúhelník leží v euklidovském prostoru a součet jeho vnitřních úhlů je tak formula_3 radiánů neboli 180 °. Pak:", "section_level": 2}, {"title": "Jednotková kružnice.", "content": "Těchto šest funkcí může být také definováno pomocí jednotkové kružnice, což je kružnice o poloměru jedna se středem v počátku soustavy souřadnic. Tento způsob definice nemá valné praktické využití, koneckonců pro většinu úhlů jde o postup založený na pravoúhlých trojúhelnících. Na druhou stranu jde o postup velmi názorný a umožňující definovat úhly v rozsahu 0 – 2 π a nikoli jen 0 – π /2 radiánů, jako při předchozím postupu. Rovnice jednotkové kružnice je: Na jednotkovou kružnici jsou vynášeny orientované úhly θ tak, že jejich vrchol je ve středu kružnice a počáteční rameno je totožné s kladnou (pravou) poloosou vodorovné osy souřadnic. Jsou-li velikosti těchto úhlů kladné (větší než nula) je úhel orientovaný proti směru otáčení hodinových ručiček. Jsou-li záporné je úhel orientován ve směru otáčení. Druhé rameno úhlu protíná jednotkovou kružnici v bodě, jehož souřadnice v dané soustavě jsou [\"x\",\"y\"]. Úsečka daná počátkem souřadné soustavy a tímto bodem je přeponou trojúhelníka, jehož odvěsny mají délku \"x\" a \"y\". Protože má tato přepona délku 1, tak platí: formula_17 a formula_18. Pro úhly větší než 2π, nebo menší než −2π, se celkem jednoduše pokračuje v otáčení ramena úhlu kolem středu kružnice. Pak se ovšem hodnoty funkcí sinus a kosinus začnou opakovat – říkáme, že tyto funkce jsou periodické s periodou 2π (360°) a platí: kde θ je libovolný úhel a \"k\" libovolné celé číslo.  Nejmenší periodou funkcí \"sin\", \"cos\", \"sec\" a \"cosec\" je plný úhel – tedy 2π radiánů nebo 360 stupňů. Nejmenší periodou funkcí \"tg\" a \"cotg\" je úhel přímý – π nebo 180°. Zatímco funkce sinus a kosinus lze sestrojit takto jednoduchým způsobem, konstrukce hodnot ostatních funkcí je o něco složitější. Běžně se používá ještě konstrukce funkcí tangens a kotangens, i když se v českých učebnicích matematiky používá postup trochu jiný, než je ten na sousedním obrázku.", "section_level": 2}, {"title": "Řady.", "content": "Za pomoci geometrie a vlastností limit lze ukázat, že derivace sinu je kosinus a derivace kosinu je −sinus. Potom lze pomocí Taylorových řad vyjádřit sinus a kosinus pro všechna komplexní čísla \"x\" takto: Polynomy pro další goniometrické funkce jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální rovnice.", "content": "Jak funkce sinus, tak i kosinus jsou výsledkem diferenciální rovnice formula_29. To tedy znamená, že pro obě tyto funkce platí, že jejich druhá derivace je rovna minus dané funkci. Ve dvourozměrném vektorovém prostoru \"V\" obsahujícím všechna řešení této rovnice je \"sinus\" právě to řešení splňující počáteční podmínky \"y\"(0) = 0 a \"y\"′(0) = 1 a \"kosinus\" řešení s počátečními podmínkami \"y\"(0) = 1 a \"y\"′(0) = 0. Protože jsou sinus a kosinus lineárně nezávislé, tvoří bázi vektorového prostoru \"V\". Tento způsob definice těchto goniometrických funkcí je v zásadě ekvivalentní definici přes Eulerovu formuli.  Funkce tangens je řešením rovnice formula_30 pro počáteční podmínku \"y\"(0) = 0.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocí vlastností.", "content": "Existuje právě jedna dvojice funkcí \"s\" a \"c\" s těmito vlastnostmi: formula_31:", "section_level": 2}, {"title": "Výpočty hodnot.", "content": "V současnosti se většina lidí vyhne počítání hodnot goniometrických funkcí díky dostupnosti počítačů a vědeckých kalkulátorů. Historicky se hodnoty goniometrických funkcí určovaly interpolací hodnot z předpočítaných tabulek obsahujících jejich hodnoty pro nejdůležitější úhly. Tyto tabulky vznikaly se zrodem samotných goniometrických funkcí a byly sestavovány opakovaným užitím sčítání a půlení známých úhlů.  Počítače užívají k výpočtu goniometrických funkcí několika metod. Obvyklým postupem je kombinace polynomiální aproximace (pomocí Taylorových nebo Maclaurinových polynomů) a vyhledávání v tabulce již připravených úhlů. Nejprve je tedy nalezena hodnota blízkého úhlu a přesná hodnota je dopočítána vhodným aproximačním polynomem. Tak ovšem mohou postupovat výkonnější stroje vybavené jednotkou pro operace s plovoucí řádovou čárkou, v jednodušších zařízeních se používá algoritmus zvaný CORDIC, který je v tomto případě efektivnější. Obě metody jsou kvůli lepšímu výkonu často součástí počítačového hardware.  Přesně určit hodnoty goniometrických funkcí pro všechny násobky 60° a 45° lze následujícím způsobem:  Mějme rovnoramenný pravoúhlý trojúhelník s délkami odvěsen a=b=1; úhly při přeponě jsou stejné a tedy rovné formula_37 (45°). Pak podle Pythagorovy věty: a tedy ovšem  Goniometrické funkce úhlů formula_41 radiánů (60°) a formula_42 radiánů (30°) se určí pomocí rovnostranného trojúhelníka se stranami délky 1. Všechny jeho úhly jsou rovny formula_41 radiánů (60°). Když ho rozdělíme na poloviny, získáme pravoúhlý trojúhelník s úhly o velikostech formula_42 a formula_41. Jeho kratší odvěsna má délku formula_46, delší formula_47 a přepona délku 1. Pak tedy: Přesně určit hodnoty goniometrických funkcí pro všechny násobky 3° lze následujícím způsobem.  Výchozí hodnotu formula_51 (36°) lze vypočítat ze vztahu velikosti opsané kružnice ku straně pravidelného pětiúhelníka. Tento vztah má tvar:  formula_52  Úhel daný polopřímkami, které vycházející ze středu pětiúhelníka a protínající dva jeho sousední vrcholy, má hodnotu formula_53 (72°). Pro jeho polovinu formula_51 (36°) pak platí:  formula_55  Hodnota cos 36° se vypočítá ze vztahu:  formula_56  Se znalostí hodnot pro sinus a kosinus 30° a 45° pomocí vztahů pro sinus součtu (resp. rozdílu) úhlů lze postupně vypočítat hodnoty sinus pro 6, 9 a pak 3 stupně. Další hodnoty sinus násobku tří lze adekvátně odvodit. Obdobně to platí pro hodnoty kosinus.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Snad jako první se studiu goniometrických funkcí a počítání jejich hodnot věnoval Hipparchos z Nikaje (180-125 př. n. l.), který porovnával délky oblouku kružnice při daném středovém úhlu (α\"r\") s délkami jim odpovídajících tětiv (2\"r\" sin(α/2)). O něco později, ve 2. století našeho letopočtu, Ptolemaios obohatil tyto znalosti ve svém díle Almagest o odvození vzorců odpovídajících těm dnešním pro součet a rozdíl úhlů: sin(α + β) a sin(α − β). Dokázal také odvodit vzorec pro úhel poloviční (sin(α/2) = (1 − cos(α))/2), díky čemuž mohl sestavit tabulky pro úhly s prakticky libovolnou přesností. Do dnešních dnů se však ani jedny tabulky nedochovaly.  K dalšímu pokroku v oblasti goniometrie došlo v Indii. Ve spise Siddhantas ze 4–5. století byla poprvé uvedena definice sinu jako poměru mezi polovinou úhlu a polovinou sečny. Tento spis také obsahuje první dodnes dochované tabulky hodnot sinu a funkce (1 − cos) pro úhly v 3,75 stupňových intervalech mezi 0 a 90 stupni. Byl později přeložen a podstatně rozšířen Araby, kteří zhruba v 10. století, v díle Abu'l-Wefy, již používali šest goniometrických funkcí a měli tabulky hodnot funkcí sinus a tangens s přesností na 8 desetinných míst pro úhly vzdálené od sebe o čtvrtinu stupně.  Dnes používané slovo \"sinus\" pochází z latinského výrazu pro záhyb nebo zátoku. Vzniklo nesprávným překladem ze sanskrtu, z tamního slova \"jiva\" (nebo \"jya\"). \"jiva\" (původně \"ardha-jiva\"), ve významu „půltětiva“, byla v díle Aryabhatiya z 6. století Araby přepsána jako \"jiba\" (جب). Evropskými překladateli (Robert of Chester a Gerardo da Cremona) z Toleda však bylo toto slovo ve 12. století zaměněno se slovem \"jaib\" (جب) znamenajícím „zátoka“. Důvodem jejich omylu byl stejný arabský zápis obou slov.  Všechny dosavadní práce se na goniometrii dívaly jako na doplněk astronomie, snad prvním pojednáním zabývajícím se goniometrií samostatně bylo Regiomontanovo \"De triangulis omnimodus\" z roku 1464 a později také jeho \"Tabulae directionum\" (kde se objevila, zatím nepojmenovaná, funkce tangens).  Rhaeticova práce \"Opus palatinum de triangulis\" konečně definovala goniometrické funkce přes pravoúhlé trojúhelníky namísto tětiv kružnic a obsahovala tabulky pro šestici goniometrických funkcí. Práci dokončil Rhaeticův student Valentin Otho v roce 1596.  Analytický náhled na goniometrické funkce vytvořil Leonhard Euler roku 1748 ve spise \"Introductio in analysin infinitorum\", kde tyto funkce definoval pomocí nekonečných řad a kde také představil Eulerův zápis komplexních čísel: \"e\" = cos(\"x\") + \"i\" sin(\"x\"). Používal také (téměř) dnešní zkratky pro funkce: \"sin.\", \"cos.\", \"tang.\", \"cot.\", \"sec.\", a \"cosec.\".", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané vzorce z oblasti goniometrie.", "content": "Následující vzorce jsou platné tam, kde mají dané formule smysl", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty funkcí ve vybraných úhlech.", "content": "V některých výše uvedených vzorcích lze matematický výraz formula_101 lze nahradit výrazem formula_102 a výraz formula_103 výrazem formula_104. Všechny hodnoty výrazů pod odmocninami uvedené v tabulce vystupují jako absolutní hodnota, musí být chápany jako kladné hodnoty. (Pro přehlednost vzorců nejsou použity závorky absolutní hodnota.) Hodnoty sinus a kosinus násobků 3° pro hodnoty od 45° do 90° lze snadno odvodit pomocí vztahů:  formula_105", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako goniometrické funkce se v matematice nazývá skupina šesti funkcí velikosti úhlu používaných například při zkoumání trojúhelníků a periodických jevů. Goniometrické funkce jsou základem goniometrie. Obvykle se definují jako poměr dvou stran pravoúhlého trojúhelníku nebo délky určitých částí úseček v jednotkové kružnici. Jejich modernější definice je založena na nekonečných řadách nebo řešeních určitých diferenciálních rovnic, díky čemuž je lze vztáhnout také ke komplexním číslům. Inverzní funkce k funkcím goniometrickým se označují jako funkce cyklometrické.", "tgt_summary": "In mathematics, the trigonometric functions (also called circular functions, angle functions or goniometric functions) are real functions which relate an angle of a right-angled triangle to ratios of two side lengths. They are widely used in all sciences that are related to geometry, such as navigation, solid mechanics, celestial mechanics, geodesy, and many others. They are among the simplest periodic functions, and as such are also widely used for studying periodic phenomena, through Fourier analysis.", "id": 2106905}
{"src_title": "Trebinje", "tgt_title": "Trebinje", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází nedaleko od hranice s Černou Horou a Chorvatskem. V jeho blízkosti se nacházejí také Bilećské a Trebinjské jezero. Samo bylo vybudováno na dvou březích řeky Trebišnjica, na které je zároveň několik mlýnů a také starý kamenný Perovićův most z dob Osmanské říše. Trebinje je obklopené horami, z nichž nejvyšší je masiv Leotar s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 1228 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Trebinje se nachází v místě s vysokými srážkami a přímořským podnebím. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce než v nedalekém Dubrovníku jsou zde nicméně nižší průměrné teploty. Přestože místní vegetace je význačně středomořská, nachází se zde i řada druhů rostlin typických pro mírný podnební pás. Průměrná roční teplota pro Trebinje činila v letech 1991-2015 16,6 °C, průměrná lednová teplota potom 8,3 °C a průměrná červnová potom 26,5 °C. Sníh zde padá velmi zřídka. V letních měsících mohou teploty vystoupat až na 35 °C, nejvyšší naměřená teplota zde byla 42,5 °C (2007 a nejnižší -9 °C (2017).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dokumentu De Administando Imperio byzantského císaře Konstantina VII. byla zmíněna existence sídla Travunija (řecky \"Τερβουνια\") na území, kteří obývali Slované (Srbové). Město se rozvíjelo na obchodní stezce z Dubrovníka do Cařihradu. Do roku 1355 bylo město součástí středověkého srbského státu Poté se v roce 1377 stalo součástí Bosny pod vládou Tvrtka I. Kotromaniće. Z této doby pochází několik středověkých do dnešních dob dochovaných staveb, mezi které patří středověká věž v obci Gornje Police a klášter Tvrdoš z 15. století. Město bylo vzhledem k blízkosti k Dubrovnické republice předmětem sporů mezi Dubrovníkem a dalšími regionálními uzurpátory moci. Celnice byly zbudovány ve městě nebo v jeho okolí několikrát v průběhu této doby.  V roce 1466 bylo město spolu se zbytkem Heregoviny obsazeno Turky. Na místě středověké pevnosti Ban Vir nechali na západním břehu řeky, v dnešním centru města, vybudovat Osmané pevnost. Na začátku 18. století nechala rodina Resulbegoviců vybudovat okolo města hradby a přebudovala dnešní historické centrum města. Důvodem pro tyto stavební úpravy byl ústup Turků v oblasti dnešního černohorského pobřeží a obava z ohrožení a postupu křesťanských států do balkánského vnitrozemí, a tedy i přes Trebinje. Ikonický Perovićův most byl vybudován v 16. století v blízkosti nedaleké vesnice Arslanagići za vlády vezíra Mehmeda Paši Sokoloviće. V dobách existence Osmanské říše bydlela v Trebinji řada rodin, které byly původem z území nedaleké Dubrovnické republiky (např. Ljubibratićové, Starčićové, Popovićové, Krasomirćové, Preljubićové, Poznanovićové, Dragančićové, Kobiljačićové, Paštrovićové, Zemljićové a Stanjevićové).  V roce 1715 byla zahájena stavba kanálu, který měl vést okolo města v délce 460 m, měl být 5 m hluboký a 10 m široký. Kanál byl částečně zasypán v roce 1914 a zcela roku 1932. Jeho výstavbu řídil místní rodák Osmanpaša Resulbegović, který mimo jiné nechal zbudovat také dvě mešity, které nesly názvy \"Careva džamija\" a \"Osmanpašina džamija\". Vybudována zde byla také hodinová věž.  Trebinje a okolní Hercegovina byly častým místem povstání proti Turkům. Dne 26. listopadu 1716 rakouský generál Nastić spolu s 400 vojáky a cca 500 hajduky zaútočil na Trebinje, ale nepodařilo se mu obsadit. Před branami města stanul spolu s dalšími tisíci vojáků Benátské republiky. Ubránilo se jim okolo 1000 Turků. Benátčané dokázali obsadit nedaleké obce Hutovo a Popovo Polje. V roce 1875 vypuklo v blízkosti Trebinje tzv. Hercegovské povstání. Povstalecké území zahrnovalo i město a místními správci se stali Todor Mujičić, Gligor Milićević, Vasilj Svorcan a Sava Jakšić. Po roce 1878 připadlo na základě Berlínského kongresu Trebinje a celá Bosna Rakousko-Uhersku.  Během rakousko-uherské správy byly na okolních kopcích vybudovány nové pevnosti a umístěna vojenská posádka. Město bylo rovněž modernizováno a rozšířilo se západním směrem. Vznikla současná hlavní ulice Trebinje a několik nových náměstí, parků, škol. V okolí města byly založeny nové tabákové plantáže.  Dne 13. listopadu 1918 obsadila město srbská armáda; dne 1. prosince 1918 poté bylo Trebinje součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Za druhé světové války bylo připojeno k Nezávislému státu Chorvatsko, stejně jako celá dnešní Bosna a Hercegovina.  V 20. století se Trebinje rozrůstalo až po druhé světové válce. Během existence SFRJ zde vznikly hydroelektrárny a ponorné řeky v okolí byly propojeny sítí tunelů. V roce 1991 obsadili město Srbové a stalo se následně součástí Republiky srbské. Ve válce v první polovině 90. let potom sloužilo pro Jugoslávskou lidovou armádu jako hlavní základna pro obléhání Dubrovníku. 500 Bosňáků během války uprchlo; Srbové, kteří Trebinje ovládli zahájili nábor do jugoslávské armády, která sloužila především pro rozšíření srbského vlivu na území rozpadající se Jugoslávie. Během konfliktu bylo v Trebinji zbořeno 10 mešit (Osman-pašova mešita byla v roce 2005 obnovena). V 90. letech 20. století zde vznikl nový pravoslavný kostel – Hercegovinská Gračanica, postavená po vzoru kláštera Gračanica na území dnešního Kosova. Nedaleko města se nachází také Manastir Tvrdoš – pravoslavný klášter, dnes navštěvovaný turisty. Pro potřeby turistiky a cestování se zde nachází dva hotely.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Do vypuknutí války v Bosně a Hercegovině bylo Trebinje ekonomicky rozvinutým městem. Během války došlo k izolaci města a následujícího pádu průmyslové výroby a tím pádem i zaměstnanosti. Ekonomika se po skončení konfliktu mírně vzpamatovala, nicméně nezaměstnanost, ač na poměry Bosny a Hercegoviny je zde nižší, zůstala stále vysoká. Mezi hlavní zaměstnavatele v Trebinji patřila továrna na výrobu nástrojů. V blízkosti města se nachází také vodní elektrárny na řece Trebišnjica (Graničarevo a Gorica). Od roku 1998 sídlí v Trebinji sídlo společnosti Elektroprivreda Republike Srpske.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Trebinje sídlí několik sportovních týmů, např. fotbalový klub FK Leotar a basketbalový KK Leotar. Město má k dispozici fobalový stadion s kapacitou 8500 míst a sportovní halu o kapacitě 4000 míst. Řada místních basketbalistů, kteří hrají např. i v srbském nebo černohorském národním týmu, byla původem z Trebinje, např. Predrag Danilović, Milan Gurović, Vladimir Radmanović, Dejan Bodiroga. Mezi známé házenkáře z Trebinje patří Miloš Grbić a jeho dva synové Vladimir Grbić a Nikola Grbić.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "V roce 1991, před válkou byly národnosti tehdejší Jugoslávie zastoupeny v Trebinji takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trebinje (srbskou cyrilicí Требиње) je město v Bosně a Hercegovině, na jihovýchodě země, v Republice srbské. Žije zde 30 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Trebinje (, ) is a town and municipality located in Bosnia and Herzegovina. It is the southernmost city in Bosnia and Herzegovina situated on the banks of Trebišnjica river in the region of East Herzegovina. As of 2013, it has a population of 31,433 inhabitants. The city's \"old town\" quarter dates to the 18th-century Ottoman period, and includes the Arslanagić Bridge.", "id": 738140}
{"src_title": "Jantar", "tgt_title": "Amber", "src_document": [{"title": "Vznik a původ.", "content": "Fosilizovaná pryskyřice je stará 25 až 40 milionů let, ukládá se v nepravidelných vrstvách třetihorních písků a jílovitých břidlic. Stromy produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, když mají poškozenou kůru nebo byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Pryskyřice ztvrdla ve vlhkých sedimentech (jako je jíl a písek), které se vytvářely na dně lagun nebo v deltách řek a uchovala se v zemské kůře po miliony let.  Jantar je organického původu a má amorfní strukturu. Jeho složení se liší v závislosti na stromu, ze kterého pochází, i když všechny druhy jantaru obsahují terpeny nebo složky, které jsou společné ztvrdlým pryskyřicím. V Evropě vznikl jantar z pryskyřice jehličnanu Pinus succinifera, v Americe pochází z luštěniny Hymenaea courbaril.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Třeme-li jantar vlněnou látkou, vzniká záporný náboj statické elektřiny. Tuto vlastnost jantaru popsal již v 6. století př. n. l. Thales z Milétu. Odtud pochází název elektřina, protože řecký název pro jantar je elektron.  Jantar taje při 287 °C a je hořlavý. Relativní permitivita ε je 2,9.  V antice si lidé mysleli, že má jantar mystické a magické vlastnosti, v mnohých kulturách byl používaný jako talisman nebo léčebný prostředek.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy jantaru.", "content": "Jantar se vyskytuje v osmi barevných variantách: žlutý (nejběžnější), oranžový, červený, bílý, hnědý, modrozelený a černý nebo mechový. Existuje široká škála odstínů těchto barev. Nejkrásnější, nejcennější a nejoceňovanější je červený jantar z oblasti Chiapas (Mexiko).  Gagát, někdy zvaný černý jantar, z Rumunska, není jantar.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V závislosti na kvalitě byl ode dávna komerčně využíván pro výrobu obkladových destiček, nádobí a hlavně šperků, což je jeho dnešní nejrozšířenější využití.  Těžba jantaru se provádí dvěma způsoby: v povrchových lomech a podzemních dolech.  Jantar slouží také jako médium, uchovávající ve fantastických detailech organismy (zejména bezobratlé živočichy) z minulých geologických období. Nejstarší dochovaný jantar se zachovaným hmyzem pochází z období druhohorního triasu a má stáří asi 230 milionů let. Možnost zachování pravěké DNA a výsledné klonování pravěkých organismů na způsob Jurského parku je ale pouze čistě teoretická.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o sběru jantaru pocházejí z doby kamenné z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem zpracovaný kus jantaru pochází z této oblasti z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru. Výroba šperků a ozdobných předmětů z jantaru má dlouhou tradici, neboť je lidé zpracovávali od mladší doby kamenné, sloužily jako šperky a amulety.  Od raného středověku byl jantar z hlavní oblasti evropských nalezišť při Baltském moři distribuován po trase Jantarové stezky, která procházela Polskem přes české země a Rakousko, větvila se na německou a italskou linii. Nejčastěji se tehdy zhotovovaly vrtané korále pro náhrdelníky nebo růžence, drobné devocionálie jako křížky či přívěsky.  V době renesance stoupla konjunktura jantaru při výrobě šperkovnic, kazet a kabinetů, které měly dřevěné jádro obložené jantarovými tabulkami různých barevných odstínů, někdy v kombimaci s kostí či slonovinou. Také oltářní kříže a oltáříky se zhotovovaly touto technikou.  V baroku dosáhl objem produkce uměleckých předmětů z jantaru svého vrcholu. Stejně jako v renesanci bylo uměleckým střediskem východní Prusko, a v něm dvě města: Königsberg (později sovětský a nyní ruský Kaliningrad) a Danzig - Gdaňsk.  V 19. století se začaly dělat napodobeniny a kopie jantaru: ušechtilým materiálem je sklo jantarové barvy, nekvalitním je tzv. ambrosit, odpad z úlomků jantaru znovu zahřátý a přetavený. Export jantarové suroviny v této době dosáhl velkého geografického rozsahu. Vznikly mimo jiné jantarové mozaiky až v Indii (Radžastánu).", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Jantar se nalézá v podobě valounků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. V ČR se nachází ve sladkovodních třetihorních usazeninách české křídy u Valchova, Boršova nebo Velkých Opatovic. Největší naleziště v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Odhaduje se, že devadesát procent světových zásob se nachází v okolí ruského Kaliningradu. Další naleziště jsou v Rumunsku, na Sicílii nebo ve Velké Británii. Ve světě pak třeba v Barmě či ve Střední Americe (zejména Dominikánská republika) a Mexiku, kde jde o klovatinu tropické dřeviny kopálu. Zejména barmský jantar, starý zhruba 99 milionů let (geologické období cenoman) je zdrojem velkého množství skvěle zachovalých nálezů, jako jsou části těl praptáků (včetně pestře zbarvených per), dinosaurů, hadů, žab, ještěrek nebo různých druhů bezobratlých. Asociace různých organismů v jantaru umožňuje rekonstruovat také ekologické interakce mezi bezobratlými a obratlovci, například forezi (přenášení jednoho druhu jiným) mezi štírkem a praptákem. Objevena byla i prakticky kompletní těla praptáků. Získávání exemplářů barmského jantaru je však v současné době vlivem politické situace v zemi relativně komplikované a nebezpečné. Některá paleontologická periodika již nadále odmítají publikovat studie, založené na výzkumu jantaru z této válkou postižené oblasti (způsob získávání tohoto materiálu je dle dostupných informací neetický).", "section_level": 1}, {"title": "Příměsi.", "content": "Stávalo se, že pryskyřice vytékající z kmene stromu zachytila vzduchové bubliny, kapky vody, prachové částečky nebo malé rostliny (orchideje, houby, mechy, lišejníky, semínka a miniaturní květy), hmyz, červy a další drobné živočichy jako mravence, pavouky, komáry, včely, termity, motýly a vážky, dokonce i ještěrky, žáby a štíry. V některých případech zůstala zachovaná dokonce jejich buněčná struktura, například u fosilizované cypřiše mohla být studována buněčná stěna, buněčné jádro a vnitřní struktura chloroplastů. DNA ovšem pravděpodobně zachována nezůstává a předchozí nálezy DNA byly odmítnuty jako kontaminace moderní DNA; DNA se neuchovává ani v kopálu (subfosilní pryskyřice). Klonování pravěkých živočichů z DNA uchované v jantaru (viz Jurský park) je tak zřejmě touto cestou nemožné.  Tyto příměsi jsou zdrojem nejen krásy, ale i velkého množství velmi důležitých vědeckých informací. Existují vzorky jantaru velmi cenné z paleoambientálního hlediska, které umožňují vědcům rekonstruovat modely dávno ztracených ekosystémů. Velikost, druh, její viditelnost, množství a dokonce její poloha jsou důležité faktory, které se podílí na hodnocení příměsí.", "section_level": 1}, {"title": "Baltský jantar.", "content": "Tento rostlinný polodrahokam je vlastně fosilní pryskyřice jehličnanů, která je starší než 40 milionů let. To, co odlišuje baltický jantar od jantaru z jiných oblastí, je vysoký podíl kyseliny jantarové. V baltickém jantaru se jí nachází 5 až 8 %, zatímco v ostatních typech jantaru je tento podíl mnohem menší. Jantar z Baltského moře patří mezi nejstarší a nejcennější na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Falešný jantar.", "content": "Ve šperkařství se můžeme setkat i s falešným jantarem, který je ve skutečnosti vyroben z komerčních pryskyřic a barviv s podobným optickým efektem, charakteristickým pro jantar. Někteří výrobci jsou schopni vyrobit dokonce falešný jantar obsahující hmyz.  Pravost jantaru lze ověřit tak, že se vystaví plameni. Syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit.  Dalším způsobem, jak ověřit pravost světlého jantaru (žlutého či oranžového), aniž by musel být vystaven ničivým plamenům, je pomocí ultrafialového záření. Pravý jantar odráží tyrkysově modrý nebo zelený odlesk, nazývaný „jantarová aura“. Auru lze spatřit i po dopadu slunečních paprsků, dopadajících pod určitým úhlem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé objevy.", "content": "Výjimečně dojde k velmi nepravděpodobnému objevu, například koncem roku 2019 byl oznámen objev kusu jantaru s lapeným hmyzem, přilepený k čelisti kachnozobého dinosaura rodu \"Prosaurolophus\". Stáří tohoto nálezu ze Severní Ameriky činí asi 75 milionů let (svrchní křída, geologický stupeň kampán).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jantar je lehká a křehká látka, zvláštní forma uhlíkaté nerostné látky, někdy řazená mezi minerály. Jindy je řazena mezi organogenní sedimentární horniny, protože jde o fosilizovanou pryskyřici některých stromů, mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou nejčastěji kolem 50 milionů let (je však známý jantar o stáří až 320 milionů let, tedy pocházející z prvohorního karbonu). Průměrné chemické složení jantaru bylo určeno jako CHO. Nejběžnější barva jantaru je zlatavě žlutá, ale nalézají se odrůdy zcela průhledné, červené, kávové i bílé. Zajímavé je, že se dodnes nepodařilo jantar uměle vyrobit, přestože je poměrně dobře známo jeho chemické složení i předpokládaný postup vzniku. V jantaru již byly objeveny i fosilní pozůstatky obratlovců, které mají velký paleontologický význam.", "tgt_summary": "Amber is fossilized tree resin, which has been appreciated for its color and natural beauty since Neolithic times. Much valued from antiquity to the present as a gemstone, amber is made into a variety of decorative objects. Amber is used in jewelry. It has also been used as a healing agent in folk medicine.", "id": 1383476}
{"src_title": "Veszprém", "tgt_title": "Veszprém", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle legendy bylo město, stejně jako Řím založeno na sedmi pahorcích. Ty pahorky jsou tyto: \"Várhegy\", \"Benedek-hegy\", \"Jeruzsálem-hegy\", \"Temetőhegy\", \"Gulyadomb\", \"Kálvária-domb\" a \"Cserhát\". Název města pochází ze slovanského slova \"Bezprym\", což bylo vlastní jméno. Podle pozdějších svědectví měl veszprémský hrad existovat jako franská pevnost již v 9. století. Po obsazení země Maďary pak spolu s Ostřihomí a Stoličným Bělehradem patřil k nejstarším kamenným hradům. Místní župa patří také k jedním z nejstarších, od roku 1009 zde sídlí biskupství a od roku 1993 arcibiskupství. Po staletí byla Veszprémská katedrálla tradičním místem korunovace uherských královen. Během nájezdů Mongolů město ochránila již zmíněná pevnost, tu však přikázali na začátku 18. století Habsburkové zbourat. Veszprém byl jedním z prvních měst v Uhersku, které poskytovalo vyšší vzdělání, církevní vysoká škola však roku 1279 vyhořela. Univerzitním městem se stal až v roce 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Střed města tvoří Hradní vrch (\"Várhegy\"), protáhlé (zhruba 500 × 150 m) dolomitové skalisko, vypínající se asi 40 m nad řekou Séd, která jej obtéká ze severní strany. Dominantou areálu veszprémského hradu (\"Vár\"), tvořeného převážně barokními domy, je katedrála sv. Michala (\"Szent Mihály-székesegyház\"). Původní stavba se připomíná již v 11. století, dnešní podoba s dvojicí věží je novorománská z let 1907-1910. Sloup Nejsvětější Trojice (\"Szentháromság-oszlop\") na náměstí před katedrálou pochází z roku 1750. V areálu barokního Biskupského paláce (\"Püspöki palota\") od Jakaba Fellnera z let 1765-1776 se dochovala část románsko-gotické kaple bl. Gizely (\"Gizella-kápolna\") s nástěnnými malbami ze 13. století. Před vstupem do hradu stojí na Staroměstském náměstí (\"Óváros tér\") pozdně barokní radnice z roku 1793. Rušným centrem města je Náměstí Svobody (\"Szabadság tér\") s navazující pěší zónou Kossuthovy ulice (\"Kossuth Lajos utca\"). Pozoruhodná je též secesní budova Petőfiho divadla (Petőfi Színház) z roku 1908 či regionální Laczkóovo muzeum (\"Laczkó Dezső Múzeum\") z roku 1903. Symbolem města je železobetonový Svatoštěpánský viadukt (\"Szent István völgyhíd\"), klenoucí se v délce 185 m přes údolí řeky Séd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veszprém [vesprém] () je město v Maďarsku, středisko stejnojmenné župy. Je také okresním městem stejnojmenného okresu. Leží 110 km zjz. od Budapešti na řece Séd, nedaleko Balatonu (Blatenského jezera). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Veszprém (;, ) is one of the oldest urban areas in Hungary, and a city with county rights. It lies approximately north of the Lake Balaton. It is the administrative center of the county (comitatus or'megye') of the same name.", "id": 655434}
{"src_title": "Jedi", "tgt_title": "Jedi", "src_document": [{"title": "Vývoj konceptu Jediů.", "content": "Řád Jedi byl poprvé představen v roce 1977 ve sci-fi filmu George Lucase jako řád bojovníků, ochraňující za pomocí mystické Síly mír a spravedlnost v galaxii. Odmítají však být válečníky nebo vojáky, neboť to odporuje jejich přesvědčení. Jeden z posledních žijících Jediů Obi-Wan Kenobi vysvětlil, že byl řád Jedi zničen Impériem, sithskou diktaturou, před téměř dvaceti lety, a rozhodl se vycvičit poslední naději řádu Luka Skywalkera v užívání Síly, aby se utkal s Impériem, ztělesněným robotickým člověkem Darth Vaderem a Imperátorem. Luke výzvu přijal, stal se Jediem a v podstoupil intenzivní trénink u posledního jedijského mistra Yody na Dagobahu. Mistr Yoda Luka varoval před pokušením Temné strany Síly, jež Jedie ohrozí prostřednictvím „strachu, nenávisti a násilí“ jako rychlejší, snadnější a svůdnější cesta k dosažení cíle, kterou zvolil kdysi Vader, Lukův otec. V Luke odolal pokušení Temné strany při konfrontaci se svým otcem a císařem a objevil způsob, jak svému otci pomoci k návratu na světlou stranu.  Ve druhé trilogii je řád představen v podobě, jak fungoval před nástupem Impéria, jako početný řád mírotvorců a vyjednavačů. Potýkal se s nárůstem vlivu Temné strany a návratem Sithů. Mistr Qui-Gon Jinn nalezl chlapce, o němž byl přesvědčený, že je „vyvolený“ k obnově rovnováhy v Síle. Mladý Anakin Skywalker byl poté přidělen Obi-Wanovi jako jeho padawan. Bylo zde také zdůrazněno, že každý Jedi smí cvičit pouze jednoho padawana naráz. V o deset let později je zdůrazněn zákaz emočních vazeb na rodinu, blízké či majetek, včetně zákazu milostných vztahů a sňatků. Anakin porušil kodex řádu tím, že se nejprve zamiloval, a poté podlehl po smrti své matky emocím a vybil z pomsty celý klan písečných lidí. Toho zneužil v nejvyšší kancléř Palpatine alias sithský lord Darth Sidious, jenž mladého Skywalkera dále nahlodával příslibem obrovské moci, která mu umožní zachránit jeho milovanou před „jistou smrtí“, jež jí hrozila dle jeho vizí. Nakonec v této snaze Palpatine uspěl a z Anakina učinil svého učedníka, Dartha Vadera. Touto událostí bylo odstartováno velké vyhlazení Jediů nechvalně známým rozkazem 66, o němž se v epizodě IV zmínil Obi-Wan, který popravy Jediů jako jeden z mála přežil.  Celá dlouhá historie řádu je nastíněna níže a byla zaznamenána prostřednictvím literatury, počítačových her, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Kodex rytířů Jedi.", "content": "Ačkoliv nebylo znění kodexu ani jednou ve filmech George Lucase představeno (bylo na něj pouze několikrát odkazováno), je obecně přijato toto znění:  Kodex byl v tomto znění sepsán legendárním mistrem Odan-Urrem v post-manderonském období na základě starších, méně srozumitelných verzí. V době druhé filmové trilogie Star Wars (epizody I až III) byl výklad kodexu velmi přísný a důsledný. Jindy však býval vykládán volně, jako např. během obnovy řádu Jedi po zničení druhé Hvězdy smrti pod vedením velmistra Luka Skywalkera.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace řádu.", "content": "Řád Jedi má vlastní strukturu, jejíž čelo tvoří Rada Jediů. V řádu existovalo i několik „pomocných jedijských rad“ a nižších orgánů, jež se zabývaly každá svou agendou.", "section_level": 1}, {"title": "Rada Jediů.", "content": "Rada byl nejvyšší výkonný orgán řádu a byla zodpovědná za řízení řádu a za správu objektů (akademie, chrámy a základny jedijských speciálních sborů). Členové rady také sloužili jako poradní sbor kanceláře republikového Nejvyššího kancléře a v dřívějších dobách formálně dohlíželi na činnost chrámů a akademií na jiných planetách. Rada měla celkem dvanáct členů, zpravidla z řad nejmoudřejších a nejzkušenějších mistrů. Pět členů působilo doživotně, čtyři byli v radě dlouhodobě s možností odstoupit na vlastní žádost a tři členové byli voleni ostatními Jedii na pevně dané funkční období. Rozhodnutí rady Jediů bylo konečné a pro ostatní Jedie závazné.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mladý Jedi (Youngling).", "content": "Děti přijaté ke studiu Síly do chrámu byly vytrženy od svých rodin, aby se předešlo silným citovým vazbám. Denní režim začínal snídaní a výukou v klanech (třídách), doplněnou politickými a společenskými vědami. Po obědě následoval tvrdý kondiční trénink a během celého dne se účastnili aspoň pěti společných meditací. Začínali studiem kodexu a tří pilířů Jediů: o Síle, o vědění a o sebekázni. Dále se očekávala znalost chrámu, filozofie, tradic a dějin řádu. V klanech se učili podporovat se navzájem a jakmile pokročili z druhého na třetí pilíř, začali se učit používat malý, speciálně upravený dětský světelný meč. Po absolvování šesti lekcí boje skládali začátečnickou zkoušku.  Ta byla několikastupňová. První zkouška se týkala kodexu a jeho pochopení. Druhá sestávala dříve z konstrukce vlastního světelného meče, ale v době filmové hexalogie byla již dávno nahrazena testem sebekontroly a meditace. Třetí zkouška byla pro každého Jedie jiná a museli sami vykonat úkol, aby dokázali, že umí bojovat a ovládat Sílu.  Úspěšní studenti čekali na výběr na pozici padawana. Pokud u zkoušky propadli nebo nebyli před 13. rokem věku vybráni za padawana, byli zpravidla Radou přeřazení odesláni do některého Jedijského sboru. Možnost opravy byla další rok, během kterého však nesměli studovat Sílu. Existovala ještě možnost řád opustit úplně a vrátit se ke své rodině.", "section_level": 3}, {"title": "Padawan.", "content": "Padawan je učedník podstupující intenzivní trénink pod Rytířem nebo Mistrem Jedi. Způsob výběru i výcviku se v historii několikrát změnil, avšak v době filmové hexalogie směl jeden Jedi mít pouze jednoho padawana. V blíže nespecifikovaný moment Rada Jediů stanovila limit 13 let věku, dokdy smí být student za padawana vybrán. K výběru obvykle pomáhal každoroční turnaj v boji se světelným mečem, povinný pro mladé Jedie, kteří úspěšně složili začátečnické zkoušky. Jediové se zájmem sledovali jejich schopnosti a pak vyžadovali další reference, aby zjistili, zda daná osoba vůbec bude vyhovovat. Vybraní Padawani pak byli označení copem na pravé straně hlavy, nebo (pokud daný padawan nebyl lidské rasy) řetízkem z korálků nošeným na hlavě (např. Ahsoka Tano).  Svazek mistra a padawana pak formálně stvrdila Rada Jediů. Učedník po dohodě s budoucím mistrem vešel do meditační kaple chrámu a pak spolu s ním předstoupil před Radu, kde složil přísahu věrnosti řádu, Síle, Republice a svému mistrovi. Až na pár výjimek Rada do výběru nezasahovala, pouze někdy mistrovi přidělila padawana příkazem. Padawan pak několik let doprovázel svého mistra na jeho mise, ať už byly jednoduché nebo nebezpečné, aby získal praktické zkušenosti a zvykal si na život mimo chrám. Teorii studoval distančně; prezenčně jen když byl s mistrem zrovna v chrámu nebo to dostal příkazem. Zde měli i možnost absolvovat soukromé lekce u jiných mistrů. Padawan cvičil hlavně smyslové vnímání okolí Silou, vycházející z lekcí o sebekázni. Součástí výcviku bylo už také hledání vhodného krystalu na Ilumu a konstrukce vlastního světelného meče.  Jakmile si byl mistr jistý, že je padawan připravený, kontaktoval Radu, aby stanovila termín rytířské zkoušky. Po ruusanské reformě byla sjednocena do podoby pěti dílů: První testovala boj, důvtip a sebekázeň duelem s mistrem, v zápasu s několika oponenty nebo v boji beze zbraně. Druhá část byla zkouškou odvahy a měla podobu samostatného nebezpečného úkolu. Třetí část byla zkouškou utrpení. Padawan byl vystaven intenzivní bolesti, např. mučení. Byla považována za nejtěžší a občas docházelo ke smrti nebo vážnému zranění. Čtvrtá část byla zkouškou sebe sama. Padawan nahlédnul do svého nitra a upadl do tranzu. Za přítomnosti svého mistra (z bezpečnostních důvodů) v sobě nalézal temná místa a čelil jim. Poslední byla zkouška vhledu, aby rozeznal skutečnost od přeludů. Pokud padawan porazil sithského lorda, byl mu titul Jedi přiznán ihned, protože tím v očích ostatních Jediů vykonal všechny díly zkoušky naráz. Pokud z boje odešel poražen, počítaly se jen první tři části.  Po úspěšném složení zkoušek stanovila Rada datum pasování na rytíře. Neúspěšní padawané směli zkoušky opakovat, nebo byli přeřazeni do Jedijských sborů. Když byl padawan pro nějakou rozvinutou schopnost výjimečný, získal i přes neúspěch titul Jedi také, ale zpravidla pak nebyl Radou vysílán na samostatné mise.", "section_level": 3}, {"title": "Rytíř Jedi.", "content": "Po složení rytířské zkoušky byl padawan slavnostně prohlášen Radou za rytíře Jedi. Den před pasováním trávil noc o samotě v jedné z věží a pak vstoupil do středu sálu rytířství, kde čekali v kruhu jeho mistr, členové Rady (pokud nebyl někdo přítomen, zastoupil ho někdo z ostatních rad) a ostatní mistři, u nichž absolvoval soukromé lekce. Padawan poklekl směrem k velmistrovi, zatímco ostatní zapnuli světelné meče a namířili na jeho ramena. Po odrecitování proslovu velmistr padawana symbolicky pasoval na rytíře jemným dotekem čepele o obě ramena a odsekl mu copánek padawana. Poté ceremoniál skončil a všichni se rozešli. V dobách války se tato tradice z důvodu nepřítomnosti většiny mistrů v chrámu či dokonce samotného padawana nekonala a ceremoniál provedl jeho mistr se souhlasem Rady sám na jiném místě.  Od rytíře se očekávalo, že bude nadále plně sloužit řádu a Republice samostatnými úkoly zadanými Radou, a že bude sám pokračovat v hlubším studiu Síly a zdokonalovat své dovedností. Po pasování si rytíř zvolil na základě svého přesvědčení jednu ze tří základních profesí: Během válečného konfliktu přijímali Jediové i tyto profese:  Rytíři Jedi se ve formě samostudia učili manipulovat s okolím a ostatními osobami, popřípadě studovali nějaké netradiční formy užívání Síly. V této fázi Jediové obvykle pocítí potřebu předat vše, co znají, někomu mladšímu, nebo potřebují pro své mise partnera. V chrámu se tedy jako diváci účastnili turnaje potenciálních padawanů, z nichž si vybírali.", "section_level": 3}, {"title": "Mistr Jedi.", "content": "Mistr je nejvyšší možná „hodnost“ v řádu Jedi a také je nejméně početná. Titul dostali jen ti, kteří prokázali hluboké znalosti v Síle nebo v boji se světelným mečem např. tím, že vycvičili množství padawanů, z nichž všichni uspěli v rytířských zkouškách, nebo příkladně sloužili Republice nad rámec svých standardních povinností. V extrémních případech se Jedi povýšil na mistra sám, jako např. Luke Skywalker, když jakožto poslední žijící Jedi zakládal novou akademii na Yavinu.  Pro mnoho Jediů byl tento titul nedostupnou metou, neboť podmínky pro udělení byly velmi přísné, zvládli je splnit pouze ti, kteří se zdokonalili ve všech směrech. V historii však existovali i relativně velmi mladí mistři, kteří zvládli titul získat ještě vůbec před dokončením výcviku svého prvního padawana. Příkladem může být mistr Obi-Wan Kenobi.  Vlastnění tohoto titulu bylo i nutnou podmínkou k tomu, aby mohl Jedi zasednout do Rady. Jedinou výjimkou v historii řádu byl Anakin Skywalker, kterého do Rady na základě svých mimořádných pravomocí dosadil kancléř Palpatine.", "section_level": 3}, {"title": "Mistr řádu.", "content": "Tento titul měl jeden z dvanácti členů Rady, kterého si její členové zvolili jako svého předsedu. Měl na starosti administrativu související s činností Rady. V době (22 BBY) tento titul vlastnil Mace Windu, ovšem po bitvě o Geonosis se ho vzdal ve prospěch velmistra Yody, aby se mohl aktivněji účastnit bojů. Krom tohoto případu s Winduem bylo v dějinách řádu obvyklé, že tento titul vlastnil právě velmistr.", "section_level": 3}, {"title": "Velmistr Jedi.", "content": "Velmistr je titul pro hlavu celého řádu Jedi. Je volen všemi ostatními rytíři a do funkce uváděn zbylými členy Rady. Jedná se o nejlepšího, nejmoudřejšího a nejcharizmatičtějšího Jedie v celé generaci řádu. Zpravidla vykonává i funkci Mistra řádu (předsedy Rady). Ve filmové sérii je velmistrem Yoda.", "section_level": 3}, {"title": "Historie řádu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup a pád řádu Je'daii.", "content": "Řád Jedi byl založený 25 783 let BBY. Předchůdcem byl řád Je'daii, jehož zakladatelé byli v roce 36 453 BBY naloděni na záhadné vesmírné lodě \"Tho Yor\" a dopraveni na Tython v jádru galaxie (První migrace). Zde kromě filosofie a teologie studovali Sílu, v níž objevili světlou a temnou stranu. Mezi zakládající rasy patřili Catharové, Devaroniani, lidé, Mirialani, Noghriové, Selkathi, Sithové, Talidové, Twi'lekové, Wookijové a Zabrakové, kteří vybudovali vyspělé společenství Je'daiiů, čerpající moc z obou stran Síly. Je'daiiové se drželi v rovnováze na úzké hraně mezi světlem a temnotou a odchýlení se z ní bylo velkým přestupkem, který trestala celá planeta katastrofálními rozmary počasí. Tython byla totiž nebezpečná planeta, zvláště pro ty, kteří Silou nevládli.  Po dvou tisících letech však byli na Sílu slabí potomci Je'daiiů natolik početní, že je jejich silnější bratři nedokázali před katastrofami nadále chránit, proto je vykázali na okolní obyvatelné planety soustavy (druhá migrace). Tam pak někteří Je'daiiové působili jako diplomaté při řešení svárů mezi státy, jež se tam zformovaly, a prováděli nábor, pokud tam objevili někoho talentovaného. Společnost takto fungovala po dalších 9 000 let.  Jenže kolem roku 25 793 BBY do osudu Je'daiiů promluvili Rakatové a jejich Nekonečné impérium, fungující na bázi temné strany Síly. Na Tython havaroval Xesh (lidský otrok rakatů, vycvičený v temné straně), jenž hledal bájný svět spojený se Sílou uvnitř jádra galaxie. Konfrontoval tři je'daiie svým \"Silomečem\" (angl. Forcesaber – rakatská obdoba světelného meče, vyrobená jinou technologií) a svou přítomností vyvolal nadmíru masivní bouři s mnoha oběťmi, jež nebyla na planetě viděna tisíciletí. Nakonec byl poražen mistry Je'daii a postaven před soud. Byl vypovězen na měsíc Bogan jako všichni, kteří se vychýlili z neutrální strany Síly k temné. A to navzdory protestům některých, že v životě nic jiného nepoznal, a chtěli ho přecvičit na Je'daiie. Tato událost byla jedna z mnohých, které vedly nakonec k rozštěpení řádu na dvě frakce: „Jedie“ a „pravé temné syny Tythonu“.  Následujících deset let vedly tyto frakce krvavé Silové války, přičemž temní utvořili legie jezdců, obsadili jeden z chrámů a připravovali útok na zbytek řádu. I ten již opustil pradávné principy a zvolil si světlou stranu Síly. Temná strana byla ve válce poražena, ale za cenu globálními katastrofami zdevastovaného Tythonu. Z řádu Je'daii zůstala jen hrstka přeživší frakce bojovníků za světlou stranu (Jediové). Ti po skončení bojů poznali děsivé následky účinků temné strany na těle i duši, takže se rozhodli nevrátit ke starému učení o rovnováze mezi světlem a temnotou. Na troskách starého řádu založili na Tythonu v roce 25 783 BBY řád Jedi, jenž studuje a užívá pouze světlou stranu Síly. Z důvodu charakteru planety reagovat na vychýlení balancu Síly bylo ihned rozhodnuto ji navždy opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Akademie na Ossusu.", "content": "Exodus z Tythonu trval pro technickou nevyspělost lodí několik staletí. Jediové si vybrali k přesídlení neprobádaný divoký vesmír (nyní vnější pás), kde by se ukryli před Nekonečným impériem, než by byli připraveni mu čelit. Kolem roku 25 000 BBY nalezli planetu podobnou Tythonu, kterou pojmenovali Ossus, a usadili se na ní. Přibližně v tutéž dobu dorazili na Ossus i první prospektoři z nově vzniklé Republiky, od nichž se dozvěděli, že již žádní Rakatové nejsou. Přes počáteční váhání navázali s Republikou diplomatické styky. Když se seznámili s její ideou, vstoupili v roce 24 953 BBY do ní a zavázali se ochraňovat ji. V Republice vyhledali ostatní kulty zkoumající Sílu a přivedli jejich členy na Ossus, aby je zasvětili do učení Jediů, což po katastrofě na Tythonu urychlilo obnovu řádu. Ne vždy se asimilace ostatních kultů zdařila a výsledkem byl rozkol, který vešel do dějin jako První velké schizma. Na Ossusu dále zkoumali je'daiiské artefakty, které s sebou pobrali z Tythonu, a také artefakty po Xeshovi. Nejvíce je zaujal jeho \"Silomeč\", který se stal předlohou pro novou posvátnou zbraň Jediů, světelný meč. Jeho vývoj však trval ještě dalších 15 tisíc let a do té doby používali nadále obyčejné meče. V galaxii mezitím působili jako mírotvorci a pomáhali řešit spory mezi jednotlivými světy či sektory, ale odmítali se účastnit válek, jež Republika vedla ze zištných důvodů.  V roce 11 987 BBY však došlo k převratu, když byl Nejvyšší kancléř Pers'lya zavražděn příslušníky radikální sekty Pius Dea a dosadili na jeho místo svého člena. Nový nejvyšší kancléř Contispex I. nastolil tisíc let trvající brutální teokratickou diktaturu, která galaxii pustošila křížovými výpravami na světy ne-lidí. Řád Jedi tuto agresivní politiku veřejně odsoudil a v roce 11 933 BBY vypověděl Republice všechny dohody, vyhlásil nezávislost Ossusu a stáhl z misí všechny rytíře. Po celou éru Pius Dea probíhaly vášnivé diskuze s Radou, jež odmítala zasahovat do dění, aby nevypukla otevřená válka mezi Jedii a Republikou. Většina Jediů s tímto přístupem souhlasila, ale někteří přesto bojovali proti sektě na vlastní pěst. Kolem roku 11 100 BBY přiletěla na Ossus Caamasijská delegace, aby Jedie přiměla k zásahu proti Pius Dea. Jediové postupně infiltrovali sektu a rozkládali ji zevnitř. Pak se v roce 10 966 BBY tajně spojili s \"Úřadem pro Lodě a Služby\", který nainstaloval zavirovaný navigační software do „katedrálních“ křižníků a vyřadili je ze hry. Oslabenou flotilu pak nalákali do bitvy o Uquine, kde ji po boku Huttů, Caamasijů a dalších dorazili. Během bitvy provedli Jediové výsadek na republikovou vlajkovou loď, kde zatknuli Nejvyššího kancléře Contispexe XIX. Na Caamasu ho postavili před soud a uvěznili. Novým kancléřem se stal velmistr Biel Ductavis, jenž zahájil dvoutisíciletou éru obnovy galaxie a usmíření ras po pius-deaské hrůzovládě.  V roce 7 003 BBY došlo k druhému velkému schizmatu, když povstali temní Jediové. Nastala série konfliktů zvaná Stoletá temnota, kdy došlo k úpadku řádu a vyhnání padlých temných Jediů z prostoru Republiky. Ti nalezli na okraji známé galaxie planetu Korriban, obývanou Sithy, pro které se stali bohy. Od té doby si tito temní Jediové sami říkali Sithové a až do své smrti všem vládl Temný Pán ze Sithu. V roce 5 000 BBY se náhle vrátili do Republiky a vypukla Velká hyperprostorová válka, kterou rytíři Jedi pro Republiku vyhráli, ovšem za cenu ohromných ztrát a nešťastného sithského holocaustu. Jediové se domnívali, že byli Sithové vyhubeni, ale nestalo se tak. Přeživší praví Sithové v Neznámých regionech galaxie pozvolna obnovovali svou civilizaci a přísahali Republice krutou pomstu.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun na Coruscant.", "content": "O 1000 let později vypukla série nejničivějších válek v historii. Během 50 let se galaxií prohnala nejprve Velká sithská válka, v níž podstatná část řádu propadla temné straně díky Exaru Kunovi. Akademie na Ossusu byla zničena a spolu s ní se nenávratně ztratila podstatná část jedijského učení. Jedijové v této krizi našli útočiště v právě dokončeném chrámu na Coruscantu, ale o 20 let později zaútočili Mandaloriané, proti nimž řád nechtěl zasahovat, neboť se z války s Exarem Kunem a ze ztráty Ossusu ještě nevzpamatoval. Mnozí rozhodnutí Rady nerespektovali a odešli bojovat. Velel jim Revan a Malak. Oba sice přinesli vítězství, ale nakonec Republiku sami napadli jakožto Sithští lordi a rozpoutali destruktivní jedijskou občanskou válku. Po ní byl řád hluboce otřesen, neboť zbyla jen necelá stovka členů a ti začali zpochybňovat své vlastní učení. Revan pak začal hledat své ztracené vzpomínky a spolu s ním začal mizet i ten zbytek Jediů. Nastal totiž temný konflikt vedoucí k vyhlazení řádu, za nímž stál tzv. Sithský Triumvirát. Řád však přežil díky Vypovězené, jež shromáždila novou generaci Jediů, nezkaženou minulými chybami.  Řád Jedi byl kolem roku 3 650 BBY schopen i díky Revanovým kontroverzním činům čelit hrozbě obnoveného Impéria, jemuž vládli Sithové přeživší Velkou hyperprostorovou válku. Konflikt vedl k rozdělení galaxie a \"Studené válce\", během níž se řád nakrátko vrátil na Tython. Sithové byli nakonec i tentokrát poraženi. Dalším konfliktům Jediové čelili v letech 2-1 000 let BBY, kdy řád působil dost militantně a ovládal nejvyšší úřady, včetně kanceláře Nejvyššího kancléře. Během té doby totiž Republika existovala jen jako Coruscant a okolí a zbytek galaxie byl pod vládou Sithů, jejichž další \"definitivní\" porážka přišla po památné sedmé bitvě o Ruusan, která odstartovala dalekosáhlé změny.", "section_level": 2}, {"title": "Od Ruusanské reformy až po rozkaz 66.", "content": "Nový Nejvyšší kancléř Tarsus Valorum odstavil v roce 1000 BBY svými dekrety Jedie od moci nad Republikou a podřídil jejich činnost senátní kontrole. Řád Jedi také zpřísnil výklad svého kodexu a zakázal přijímat ke studiu dospělé a starší děti, a přísně zakázal rytířům sňatky. Ty sice byly zakázané i dříve, ale nyní bylo dodržování pravidel důsledné, aby v budoucnu nevzniklo žádné nové bratrstvo Sithů, o nichž se opět domnívali, že byli definitivně poraženi.  Mýlili se. Darth Tenebrous se svým mistrem otevřeli o 800 let později ránu v Síle, aby posílili temnou stranu a nastartovali velký plán Darth Banea, jediného přeživšího Sitha z ruusanské sedmé bitvy. V roce 32 BBY pak do chrámu Jediů přivedl mistr Qui-Gon Jinn mladého Anakina Skywalkera, o němž byl přesvědčen, že je vyvoleným, který nastolí rovnováhu v Síle. Také přinesl znepokojivou zprávu o návratu Sithů, ale netušili, že se jim podařilo infiltrovat nejvyšší místa Republiky. Nejvyšší kancléř Palpatine byl totiž sithský lord, po němž Jediové neúspěšně 13 let pátrali, a ovládal jak Republiku, tak její nepřátele, separatisty. To vše proto, aby vyhladil Jedie a pomstil se za porážku Sithů u Ruusanu, a aby ovládl galaxii. Zrežíroval Klonové války, na jejichž konci se svému neformálnímu žákovi Anakinovi Skywalkerovi, jehož celá léta nahlodával na temnou stranu Síly, představil jako Temný pán ze Sithu. Přesně podle jeho plánu pak Anakin informoval mistry Jedie, kteří se pokusili kancléře zatknout. Do toho měl Anakin také zasáhnout a zpečetit svůj definitivní pád. Přijal jméno Darth Vader a spolu s Palpatinem se pustili do čistky, známé jako Rozkaz 66.  Většina Jediů na bojištích při výkonu rozkazu klonovými vojáky zahynula a téměř všichni Jediové přítomní v chrámu zahynuli rukou Vadera. Několik jich však přežilo a Obi-Wan úspěšně konfrontoval svého žáka, nyní Vadera, na Mustafaru, zatímco mistr Yoda neuspěl na Coruscantu proti císaři Palpatinovi, který mezitím vyhlásil Impérium. Oba se pak ukryli, aby se vrátili na scénu ve vhodnou chvíli, až Anakinovy děti z tajného svazku dospějí a budou připraveny. Ostatní přeživší Jediové byli postupně několik let nemilosrdně loveni Vaderem a jeho 501. legií.", "section_level": 2}, {"title": "Nový řád Jedi.", "content": "Mistr Kenobi i Yoda pak o 19 až 22 let později cvičili Luka Skywalkera v Síle jakožto (před)poslední naději. Lukovi se povedlo Vadera nakonec porazit v boji a uspěl i proti snahám Palpatina svést ho na temnou stranu. Rozzuřený Palpatine chtěl Luka umučit blesky, ale podcenil situaci. Vader se nedokázal dívat na smrt svého syna a Palpatina zabil, čímž naplnil proroctví o obnovení rovnováhy v Síle. Sám potom zemřel.  Luke Skywalker se pak v letech po bitvě o Endor a po obnovení Republiky pustil do obnovení řádu Jedi. Začínal prakticky od nuly, neboť se dochovalo málo artefaktů starého řádu. Přidělil si titul mistra a vyhledal několik v Síle schopných jedinců a založil na Yavinu 4 jedijské praxeum. Jak získával více a více informací o starém řádu, tak průběžně aktualizoval své učební metody. Tito noví Jediové ochraňovali Novou Republiku nejen před zbytky Impéria, ale i před invazí Yuuzhan Vongů.  Nový řád Jedi se od starého lišil v mnoha věcech. Jediové opět směli mít rodiny (sám Luke Skywalker se oženil s Marou Jade a měl syna) a byli přijímáni i dospělí zájemci o studium Síly.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství v reálném světě.", "content": "K náboženství Jedi se hlásí i mnoho reálných lidí. V České republice bylo při \"Sčítání lidu, domů a bytů 2011\" předběžně sečteno 15 070 osob hlásících se, jak sám Český statistický úřad uvádí, „k morálním hodnotám rytířů Jedi z filmové ságy Hvězdných válek“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedi ([džedáj], v množném čísle Jediové [džedájové], adjektivum \"jedijský\" [džedájský]) je fiktivní náboženská organizace a rytířský řád z filmové ságy Star Wars. Příslušníci řádu Jedi ovládají mystickou Sílu (v originále \"Force\"), jež jim propůjčuje různé psionické schopnosti, a jejich symbolem jsou světelné meče. Ve světě Star Wars vystupují jako zapřisáhlí ochránci galaktické Republiky, která je považována za záruku svobody a demokracie v unii různorodých planet většiny galaxie, a chrání ji proti vnějším i vnitřním hrozbám. Na základě filmové předlohy vzniklo i recesistické náboženství (jediismus) v reálném světě.", "tgt_summary": "The Jedi () are leaders and peacekeepers in the \"Star Wars\" universe. The Jedi Order are depicted as an ancient monastic, academic, meritocratic and quasi-militaristic organization whose origin dates back approximately 25,000 years before the events of the first film released in the franchise. It has been confirmed that at the high point of the Jedi Order there were approximately 250,000 Jedi in the \"Star Wars\" universe.", "id": 1679331}
{"src_title": "Trenčín", "tgt_title": "Trenčín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Díky geografické a strategické poloze v údolí řeky Váh patřil Trenčín od nepaměti k nejvýznamnějším městům na Slovensku. O osídlení trenčínské lokality již v době kamenné svědčí několik archeologických nálezů.  Když Římané začátkem našeho letopočtu posunuli hranice impéria k Dunaji a vybudovali systém pevností – Limes Romanus, postupně zakládali opevněné tábory i na sever od Dunaje. V Trenčíně zanechali originální doklad o své přítomnosti na území Slovenska. Památný nápis na svislé stěně hradní skály připomíná vítězství císaře Marca Aurelia a jeho adoptovaného syna Commoda nad Kvády v roce 179 našeho letopočtu v Laugaríciu. Podle latinského textu nápisu tehdy v Trenčíně bojovalo 855 vojáků II. legie pod vedením legáta Maximiana.  Za Velkomoravské říše patřil Trenčín k Nitranskému knížectví. Převážná část středního Pováží se stala součástí Uherska pravděpodobně kolem roku 1018. Trenčín byl nejprve sídlem pohraničního županstva, později centrem trenčínské královské stavovské župy.  V kronikách z 11. století se vzpomíná provincie Vag, zaujímající širší území kolem Trenčína. Střediskem provincie byl pravděpodobně Trenčínský hrad. Jeho nejstarší dodnes stojící část – kamenná věž, datovaná také do 11. století – souvisí z typologické stránky s podunajskou oblastí, kde se vyskytují takové věže na švábských, bavorských a rakouských hradech. Trenčínu je z nich zeměpisně nejbližší Hainburg ve východní části Rakouska nedaleko hranic se Slovenskem.  Počátky města pod mohutným hradem lze hledat v trhové vsi zmiňované v roce 1111 na staré cestě od brodu přes Váh pod kopcem Brezina, nad kterým na plošině v prudkém svahu dodnes stojí farní kostel. Součástí většího sídlištního komplexu byl i biskupský dvorec – Trenčianske Biskupice. Dějiny hradu a osudy města byly v následujících stoletích úzce spjaty. Během vpádu na území Slovenska v roce 1241 zpustošili město Tataři. K jeho novému rozkvětu došlo po roce 1275, kdy se hrad dostal do vlastnictví významného velmože Petra Čáka (1240–1283), a zejména koncem století, když se jeho syn Matúš Čák stal pánem téměř celého území dnešního Slovenska.  V období středověku získal Trenčín různé výsady a práva. V roce 1324 byli obyvatelé osvobozeni od placení mýtného. Král Zikmund povýšil roku 1412 Trenčín na svobodné královské město se stejnými právy, jaké užívali obyvatelé Budína. Městu se nevyhnuly mnohé katastrofy a často trpělo válkami. V bojích Ferdinanda Habsburského proti Janovi Zápolskému dobyl císařský generál Johann von Katzianer v roce 1528 město i hrad. V polovině 17. století muselo město odolávat nájezdům Turků. Jejich největší výpad proti městu během Rakousko-turecké války dne 2. října 1663 obyvatelé odrazili. Ve 14. století zde vznikl kostel, v 17. století pak klášter.  Ve druhé polovině 19. století se Trenčín stal významným obchodním a průmyslovým centrem středního Pováží, vzniklo několik podniků, peněžních ústavů, postavili železnici. Výstavba povážské železnice po mnoha průtazích započala až v roce 1875, ale po dosažení Nového Mesta nad Váhom (1. června 1876) se zase pro nedostatek peněz zastavila. Za dva roky (29. dubna 1879) se železniční trať prodloužila do Istebníku, přičemž nádraží v Istebníku se úředně jmenovalo Trenčín. Trať z Istebníku do Žiliny měli postavit podle smlouvy od ledna do října 1883, tedy za deset měsíců. Koncem října byla trať hotova, vlaky rozvezly budoucí zaměstnance po trati; 28. října 1883 projely zvláštní vlaky s ministrem a stovkami hostů až do Žiliny, kde v upravené výhřevně zakončil slavnost banket pro 300 hostů, který organizoval bratislavský hoteliér Palugyai. Hospodářský význam povážské železnice, připojené v Žilině na Košicko-bohumínskou dráhu, zvýšilo to, že se současně postavila i železniční trať Sereď – Galanta, a tak měl Trenčín přímé spojení s Vídní i Budapeští, na severu s celým územím župy. Pro budoucnost byl důležitý především přímý přístup k slezskému uhlí. O pět let později, 4. října 1888, byla zahájena doprava i na železniční trati Trenčianska Teplá – Vlára – Uherský Brod, čímž se zpřístupnila i cesta do Brna. Železniční spojení Pováží s Ponitří, tedy železnice z Trenčína do Topoľčan, byla vybudována v roce 1901. Výstavba železnice byla významným impulsem pro rozvoj průmyslu. Od konce 19. století začal vznikat průmysl (továrny na textil, lihovary, zpracování gumy, dřeva, výbušniny, rámy, válcový mlýn). Za první Československé republiky se rozrostl především oděvní, potravinářský a strojírenský průmysl. Po druhé světové válce se začíná formovat výstavnictví.  Roku 1940 měl Trenčín 13 647 obyvatel. Na počátku Slovenského národního povstání (30. srpna 1944) obsadila město německá vojska. Bylo zde zřízeno velitelství Sicherheitsdienstu, gestapa a věznice. Z města byly odvezeny dva transporty vězňů do Mauthausenu. Během druhé světové války byly ve městě zničeny ustupujícím Wehrmachtem silniční i železniční most přes Váh. Rumunská a sovětská vojska, která levobřežní část města obsadila 10. dubna 1945, hned postavila nový provizorní dřevěný most, který v roce 1946 nahradil trvalý dřevěný most. Ten v roce 1956 nahradil současný betonový silniční most přes Váh. Město osvobodila vojska 2. ukrajinského frontu v součinnosti s rumunskými jednotkami. Po osvobození bylo na Březině odkryto 7 masových hrobů s 69 zavražděným odbojáři. Dnes stojí na jejich památku dva památníky: menší, skromnější a starší na místě jejich popravy v Dušovej dolině, novější a větší památník na místě jejich hrobů na okraji třešňového sadu na Brezině.  Po roce 1989 ožilo zejména historické jádro. Převážná část historických památek byla zrekonstruována a přizpůsobena potřebám moderní doby. Trenčín dnes patří k nejvýznamnějším městům Slovenska s bohatým kulturním a společenským životem. Koná se zde například největší slovenský hudební festival Pohoda.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Poblíž Trenčína se nachází jeden z hlavních slovenských silničních uzlů, kříží se zde dálnice D1 Bratislava – Žilina s dálkovou silnicí I/9 (pokračování české silnice I/50) Brno – Zvolen. Podél dálnice vedou po obou březích Váhu ještě silnice I/61 a II/507, které se v Trenčíně kříží. O něco severněji se ještě odpojuje silnice I/57 směr Vsetín. Z hlediska evropských silnic se u Trenčína spojují páteřní trasy E50 (z Brna) a E75 (z Bratislavy), jejichž peáž vede až do Žiliny. Směrem na Zvolen se odpojuje doplňková evropská silnice E572.  Jako železniční uzel má Trenčín spíše jen lokální význam – z páteřní slovenské trati Bratislava − Žilina se zde odpojuje regionální trať do Chynoran (dále směr Prievidza nebo Nitra). Ve stanici Trenčín nicméně zastavují všechny dálkové vlaky na trase Bratislava − Žilina − Košice. Dále zde také každou sobotu a neděli jezdí mezistátní expres Praha hl.n – Trenčín, společnosti Arriva DB.  Jižně od města se nachází neveřejné vojenské letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "První známé vyobrazení znaku pochází z roku 1324. Základem znaku Trenčína je modrý štít, na kterém se nachází stříbrný beránek hledící směrem za sebe. Nad hlavou beránka se nachází zlatá šesticípá hvězda na zlaté stuze, která vychází z jeho pysku. Beránek jedním kopýtkem přidržuje zlatou žerď zakončenou křížem s červenobílou vlajkou města. Symbol beránka pravděpodobně souvisel s přítomností řádu johanitů ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Červenobílá vlajka města se skládá z čtyř šachovnicově uspořádaných políček. V horním rohu vlajky u stožáru je umístěno červené políčko čtvercového tvaru, vedle něj je bílé pole obdélníkového tvaru, do kterého zasahuje trojúhelníkový výstřih.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trenčín (,, ) je krajské a okresní město na západě Slovenska na řece Váh, 110 km severovýchodně od Bratislavy, 12 km od hranic s Českem. Se svými obyvateli je 9. největším slovenským městem.", "tgt_summary": "Trenčín (, also known by other alternative names) is a city in western Slovakia of the central Váh River valley near the Czech border, around from Bratislava. It has a population of more than 55,000, which makes it the eighth largest municipality of the country and is the seat of the Trenčín Region and the Trenčín District. It has a medieval castle, Trenčín Castle, on a rock above the city.", "id": 1096052}
{"src_title": "Deformace", "tgt_title": "Deformation (physics)", "src_document": [{"title": "Deformace v mechanice kontinua.", "content": "V mechanice kontinua lze deformace popsat srovnáním deformovaného a nedeformovaného stavu kontinua.  V čase formula_1 můžeme popsat polohu částic kontinua jako formula_2. V čase formula_3 pak bude poloha odpovídajících částic určena jako formula_4. Lze definovat vektor posunutí formula_5 jako Vektor posunutí má tedy počátek v místě, kde se částice nacházela na počátku sledovaného pohybu a konec v místě konečné polohy částice. Pomocí vektoru posunutí je možné deformační pohyb popsat jako Tento vztah však v sobě zahrnuje nejen deformaci, ale také posunutí a otáčení kontinua jako celku. Pro popis deformací by však bylo vhodné získat z tohoto vztahu pouze část, která je za deformace odpovědná. Toho se dosáhne na základě předpokladu, že při deformacích dochází ke změnám vzdáleností částic kontinua.  Uvažujeme-li libovolný bod formula_8 kontinua a v jeho okolí bod formula_9, pak na konci deformačního pohybu se bod z formula_8 přesune do bodu formula_11 a bod formula_9 do bodu formula_13. Označíme-li vektor posunutí odpovídající bodu formula_8 jako formula_15 a vektor posunutí odpovídající bodu formula_9 jako formula_17, a uvažujeme-li pouze blízké okolí bodu formula_8, můžeme použít zápis Na počátku děje je vzdálenost mezi body formula_8 a formula_9 určena jako formula_22. Na konci děje je vzdálenost částic nacházejících se původně v bodech formula_8 a formula_9 určena jako formula_25 (kde bylo použito Einsteinovo sumační pravidlo). K popisu deformace kontinua v okolí bodu, jehož počáteční souřadnice jsou formula_8 a konečné formula_11, se použije rozdíl čtverců uvedených délek, tzn. výraz  Úpravou předchozích vztahů pak dostáváme kde byl zaveden tzv. tenzor velkých deformací  Tenzor velkých deformací je funkcí souřadnic, tzn. formula_31, a je to symetrický tenzor druhého řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Tenzor malých deformací.", "content": "Jsou-li deformace malé, jsou malé také změny vektoru posunutí formula_5 se souřadnicemi formula_8, tzn. jsou malé také parciální derivace formula_34. V takovém případě je v tenzoru velkých deformací člen formula_35 malý ve srovnání s členy formula_36 a formula_37 a můžeme jej zanedbat. V takovém případě lze deformaci popsat tzv. tenzorem malých deformací  Pro malé deformace lze tedy platí  Vyjdeme-li z deformovaného stavu, lze tenzor malých deformací zavést vztahem a platí  Pro malé deformace jsou velikosti posunů formula_42 v nedeformovaném stavu a jim odpovídající formula_43 v deformovaném stavu přibližně stejné a není tedy nutno rozlišovat mezi tenzory malých deformací v nedeformovaném a deformovaném stavu, což znamená, že tenzory malých deformací formula_44 a formula_45 můžeme považovat za ekvivalentní.  Často se používá rozklad tenzoru formula_44 na izotropní část a deviátor kde formula_48 je stopa tenzoru malých deformací a formula_49 je Kroneckerovo delta. Označuje se jako izotropní část a jako deviátor deformací.", "section_level": 2}, {"title": "Význam složek tenzoru malých deformací.", "content": "Význam diagonálních složek tenzoru formula_44 lze určit následující úvahou.  Výraz formula_53 je čtverec délky zvoleného elementu látky před deformací. Použijeme pro něj označení formula_54. Podobně pro výraz formula_55, který označuje čtverec délky zvoleného elementu po deformaci, použijeme označení formula_56. Potom platí Pro malé deformace je formula_58, takže lze levou stranu pomocí přibližného vztahu formula_59, čímž získáme  Složka tenzoru formula_61 malých deformací tedy odpovídá relativní změně délky elementu, který byl původně rovnoběžný s osou formula_62 kartézské soustavy souřadnic. Podobně složky formula_63 a formula_64 přestavují relativní změny délek elementů, které byly původně rovnoběžné s osami formula_65 a formula_66.  Pro určení významu nediagonálních složek lze vyjít z rovinné deformace v rovině dané kartézskými osami formula_67. Tenzor malých deformací má v takovém případě nenulové pouze složky formula_68. Uvažujeme-li deformaci, při které jsou nenulové pouze složky se smíšenými indexy, tzn. formula_69, pak element, který byl před deformací rovnoběžný s osou formula_62, tzn. lze jej před deformací popsat vektorem formula_71, lze po deformaci popsat vektorem formula_72, kde formula_73 je složka vektoru posunutí podél osy formula_65. Pro úhel formula_75 mezi vektory formula_71 a formula_77 platí  Podobně lze pro element, který byl před deformací rovnoběžný s osou formula_65, který je možné před deformací popsat vektorem formula_80, určit složky tohoto elementu po deformaci jako formula_81. Pro úhel formula_82 mezi vektory formula_80 a formula_81 platí  Pro malé deformace lze použít aproximaci formula_86, což umožňuje psát  Smíšená složka tenzoru deformace formula_88 tedy odpovídá polovině úhlu formula_89, o který se při deformaci změní pravý úhel mezi elementy původně rovnoběžnými s kartézskými osami formula_62 a formula_65. Úhel formula_89 se nazývá úhel smyku.  V obecném případě, kdy nejde o rovinnou deformaci, mohou mít elementy původně rovnoběžné s první nebo druhou kartézskou osou po deformaci také složky ve směru třetí osy. Tyto složky jsou však tak malé, že nemají podstatný vliv na úhel mezi elementy po deformaci. Složka formula_88 má tedy i v takovém případě stejný význam jako v případě rovinné deformace.  Obdobným způsobem lze položit složku formula_94 rovnu polovičnímu úhlu smyku mezi první a třetí souřadnicovou osou a složku formula_95 rovnu polovičnímu úhlu smyku mezi druhou a třetí souřadnicovou osou.", "section_level": 3}, {"title": "Objemová a tvarová deformace.", "content": "Uvažujme v diferenciálním okolí bodu, ve kterém známe složky formula_44, kvádr, jehož hrany mají před deformací délky formula_97, přičemž tyto hrany jsou rovnoběžné se směry hlavních os deformace. Daný kvádr zůstane kvádrem i po deformaci (za předpokladu malých deformací), pouze dojde ke změně délek jeho hran na formula_98. Při vhodné volbě souřadnicové soustavy, tzn. osy souřadnicové soustavy leží ve směru hlavních os deformace (na jednotlivé stěny kvádru tedy působí pouze čistý tah nebo čistý tlak), platí pro formula_100.  Po deformaci lze tedy délky hran vyjádřit jako formula_101. Pro objem kvádru po deformaci pak při zanedbání veličin vyšších řádů dostáváme což bývá obvykle zapisováno jako kde formula_104 je objem tělesa před deformací a formula_105 je objem tělesa po deformaci. Stopa formula_48 tedy popisuje relativní objemovou změnu, tedy objemovou deformaci. Vzhledem k tomu, že stopa izotropní části formula_44 je stejná jako stopa celého tenzoru formula_44, odpovídá objemová deformace izotropní části objemové deformaci celého tenzoru deformací. Stopa deviátoru formula_109 je nulová, tzn. relativní objemová změna odpovídající deviátoru tenzoru malých deformací je také nulová. Deviátor tedy nezpůsobuje změny objemové, ale pouze změny tvaru, tedy tvarovou deformaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojmem deformace tělesa rozumíme změnu jeho tvaru. Těleso mění tvar v důsledku působení síly. Silové působení mění vzájemné polohy atomů, ze kterých se těleso skládá. V případě, že se po odstranění působící síly těleso vrátí do původního tvaru, mluvíme o pružné (elastické) deformaci. Pružné deformace se vyskytují u pružných látek. V důsledku působení sil může rovněž dojít k nevratným změnám v poloze atomů tělesa. Tvar tělesa se po odstranění působící síly již nevrátí do původního stavu. V takovém případě mluvíme o nepružné deformaci popř. úžeji o plastické deformaci. Tyto deformace lze pozorovat např. u plastických látek.", "tgt_summary": "In physics, deformation is the continuum mechanics transformation of a body from a \"reference\" configuration to a \"current\" configuration. A configuration is a set containing the positions of all particles of the body.", "id": 852427}
{"src_title": "Štětí", "tgt_title": "Štětí", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Nejstarší dochovaný název města dle historických listin z let 1314 a 1467 je \"Sstiet\" [Štiet], s největší pravděpodobností od slova štít, resp. záštita. V pečeti městyse z roku 1555 je uveden název \"Steeti\" a v pozemkové knize z roku 1625 název \"Stieti\". Friedrich Bernau zase uvádí jako původní název města \"Styet\", údajně dle názvu základu v blízkosti vod, snad střežen vodními stavbami. Ještě konkrétněji hovoří historik Miroslav Plaček, dle kterého je název původem ze staročeského \"ščetie\", který označoval kůly zaražené do bažinatého terénu jako podklad pro svrchní stavbu. Následně v něm mají původ i slova štět, štětka, apod. Dle Ing.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle nálezů předmětů při výkopech v roce 1933 (kostry skrčenců, střepy nádob a předměty sloužící podle odhadu odborníků k zatížení sítí), spadají počátky osídlení Štětí do období tzv. Únětické kultury. Ke konci 1. tisíciletí osídlilo krajinu české etnikum. Zpráva kronikáře Hájka z Libočan, že Štětí v roce 1203 bylo zatopeno velkou povodní a po zničení na jiném místě opět vystavěno, má spíše podobu pověsti než písemného důkazu, ale skutečné průkazné listiny pocházejí z roku 1312. Nejstarší knihy jsou známy od roku 1593 a 1627. Současná radnice je renesanční z 16. století. Dříve však sloužila jako budova okresního soudu. Předchozí dvě radnice se nedochovaly. Barokní kostel svatého Šimona a Judy s malbami od J. Kramolína byl postaven v roce 1785 na místě malého kostelíka pobořeného 28. a 29. února 1784 povodní. V minulosti bylo Štětí opakovaně zasaženo živelními pohromami. V letech 1716, 1788 a 1851 vypukly ve městě požáry. K tomu přišla epidemie cholery v roce 1803. Povodeň v roce 1784 a velká povodeň v roce 1845 zaplavily více než 70 domů. Velké škody město také utrpělo při ničivé povodni v roce 2002, kdy se voda dostala až na centrální náměstí. Štětí bylo ve 14. století součástí panství Mělník. V obci byl poplužní dvůr, který přenechala spolu s obcí královna Eliška pražskému měšťanovi Palduinovi. Ten prodal v roce 1314 část dvora a statky 24 sedlákům, kteří zde žili, jako dědičný majetek německého práva. Štětí, původně královský majetek, bylo často zastavováno různým vrchnostem. Nejvýznamnější z nich byl hofmistr českého království Zdislav Berka z Dubé. Vymohl v roce 1549 pro městečko u krále Ferdinanda I. pečeť a znak. V modrém štítě je stříbrná věž s otevřenou branou, dvěma okny, stínkami, červenou střechou a makovicí. Přes věž je šikmo zobrazená černá ostrev, znak Berků z Dubé. Nový zástavní pán, Jiří st.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj obyvatel byl ovlivněn především výstavbou severočeských papíren v 50. letech 20. století, kdy následně probíhala mohutná výstavba panelových domů a věžáků ve městě. Vlivem toho se počet obyvatel během 30 let více než zdvojnásobil. Nejvíce obyvatel mělo Štětí v srpnu 2008, kdy přesáhlo hranici", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "První doložené zmínky jsou z roku 1312 o vsi se 24 hospodářstvími. Štětí bylo ve středověku poměrně chudé a převážně zemědělské. Městu se podařilo v roce 1557 získat privilegium na přívoz s rybolovem v Labi a roku 1608 od císaře Rudolfa II. získat vářečné právo. Začátkem 17. století byl ve Štětí obecní dvůr, kovárna a 72 hospodářství. Obecní dvůr byl v roce 1776 zrušen. V 19. století se v oblasti pěstovaly obvyklé druhy obilí, okopaniny, pícniny, chmel a luštěniny, z nichž se dařilo obzvláště čočce. Postupně se zvyšovalo pěstování ovoce, zejména švestky a višně. Do 50. let 20. století se na stráních pěstovalo víno a na východě, na písčitých pozemcích chřest. Ve městě bylo mnoho obuvnických mistrů, které ale počtem překonal punčochářský cech. Téměř v každém domě byl tkalcovský stav, na kterém se pletly punčochy. Ještě v roce 1832 se tímto řemeslem živilo 155 obyvatel. Jelikož se ale punčochářství také rozšířilo v Sasku, zdejší upadalo, až zaniklo. Vyráběné zboží, vlněné punčochy a bavlněné noční čepice, bylo prodáváno pražským kupcům a kramářům, zvláště pak na výročních trzích. Punčochy byly trvanlivé a pravobarevné a měly v zemi dobrou pověst. Kromě punčochářství a obuvnictví byly ve městě ještě cechy tkalců plátna, krejčích a řezníků. V letech 1787 a 1797 byly zřízeny lodní mlýny, které ale byly následkem regulací Labe zrušeny. Dále pak fungovala obecní cihelna, výroba kamenných desek, továrna na vozy a cementárna. Jiné průmyslové podniky po krátkém trvání byly také uzavřeny, například větrný mlýn (zrušen 1804), parní mlýn (shořel) a klihárna (zrušena 1888). Do 20. století fungovaly továrna na usně a výrobu řemenů, pivovar a cukrovar.  Dům čp. 113 u břehu Labe, továrna na usně (\"koželužna\"), vybudovala v roce 1920 německo-židovská firma Rudolf Heller a syn. Budova a přilehlý areál (domy čp. 115, 116 a 117) sloužily jak k výrobě, tak k ubytování zaměstnanců. Na dvoře stál vysoký komín s kotelnou, studna a nádrže. V halách se věšely a vysoušely kůže z dobytka. Těsně před koncem 2. světové války v dubnu 1945, při náletu na hněvickou rafinérii benzínu, bylo shozeno též několik bomb před koželužnu a tlaková vlna rozbila všechna okna nejen v koželužně, ale i v blízkých domech. Po válce znárodněný podnik neprosperoval, výroba byla tedy ukončena v roce 1949. V roce 1954 byla přestavěna na obytný dům s 20 bytovými jednotkami pro papírnu. První informace dokládají, že ve Štětí existoval \"pivovar\" již v 16. století. Na začátku 17. století byl spojen se starou radnicí a v pozemkové knize bývá označen jako obecní dvůr až do roku 1661, kdy se postavil nový obecní dvůr. Během třicetileté války byl zpustošen a znovu obnoven až v roce 1650. Pivovar byl původně městský, později se však stal výhradním majetkem občanů. V 18. století se v pivovaru uvařilo asi 800 sudů piva ročně. Štětí zůstalo jediným městem v okrese, které si i přes všechny útrapy dokázalo pivovar udržet. V roce 1852 částečně vyhořel a v letech 1916–1919 byl mimo provoz. Ukončil svoji činnost v roce 1934. \"Cukrovar\" zahájil provoz 13. ledna 1871. Byl postaven na dobrém místě, přesto však zůstal ztrátový z důvodu neschopného vedení továrny. Po 10 letech byl prodán židům Vilému Witenbergovi a M. Hellerovi. Krátce na to plně obnovil provoz, proběhla modernizace a byla postavena vlečka ze stanice rakouské Severozápadní dráhy (nynější stanice Štětí). Za první republiky změnil majitel Rudolf Kürschner cukrovar na rafinerii. V meziválečném období zaměstnával přibližně 40 pracovníků. Po roce 1939 nacisté arizovali cukrovar židovským rodinám. Cukrovar fungoval až do roku 1948. V roce 1949 byl zrušen při revizi státního hospodářství a průmyslu. Zařízení bylo zastaralé a v ponechané budově vznikla papírna. V roce 1950 se komunální podnik České pily, poblíž železniční trati u Stračí, přejmenoval na národní podnik Sport. V podniku se vyrábělo tělocvičné nářadí, tenisové rakety, zahradní nábytek, ribstole apod. Podnik se v průběhu času přejmenoval na \"Sport Artis a.s.\" Před rokem 1989 to byl druhý největší podnik ve městě (asi 180 zaměstnanců) a jediný podnik ve Štětí, kromě papírny, co nabízel pracovní příležitosti. V roce 1991, během Davis Cupu, podepsal tenista Tomáš Šmíd roční smlouvu s firmou, že bude hrát jako první československý profesionál s raketou domácí výroby. Jednalo se o typ s profilovanou hlavou, který se v podniku začal vyrábět ještě v tomtéž roce. Dále se ve firmě vyráběly hokejky pro Kanadu. Podnik spolupracoval s rakouskou firmou Fischer, přesto však neprospíval a v roce 1992 se Sport Artis ocitl v likvidaci. Pracoviště ve Štětí bylo dáno do aukce. Do roku 1998 však nikdo o areál neprojevil zájem, a tak postupně chátrá.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Město má pěší zónu, 2 domy s pečovatelskou službou, městskou tržnici, obchodní dům, poštu, velké množství restauračních zařízení, 3 hotely (pouze dva z nich však poskytují ubytování) a penzion. Pěší zóna vychází z centrálního náměstí, kde se nachází např. městská knihovna a informační středisko, různé obchody a obchůdky, ale také obecní a soukromé byty. Kolem města je obchvatová komunikace, podél které a směrem na Stračí se staví malometrážní byty a nové rodinné domky pro mladé rodiny. Ve městě se nachází pět mateřských škol, čtyři základní školy (z nichž je jedna speciální) a jedna umělecká škola se zaměřením na hudební nástroje a zpěv. Štětí je současně místem Vyšší odborné školy obalové techniky a Střední školy, která vznikla sloučením SOŠ a VOŠ obalové techniky (v ulici Kostelní) a SOŠ technické (v ulici Pivovarská) rozhodnutím zřizovatele školy, tedy Ústeckým krajem. Taktéž zde působí Dům dětí a mládeže Štětí (DDM Štětí), které zajišťuje různé kroužky, volnočasové aktivity a zájezdy pro děti od předškolního věku až do dospělosti. Lékařskou péči zajišťuje Dům lékařských služeb se dvěma dalšími středisky a několika samostatnými ordinacemi. Ve městě chybí pouze ortopéd a neurolog.  Kulturní život zajišťuje 3D kino a kulturní středisko města, mimo jiné s šedesátičlenným dechovým orchestrem a několika mažoretkovými soubory, beatovými, country a rockovými kapelami. První mažoretkový soubor v republice, ještě v tehdejším Československu, vznikl v roce 1971 právě ve Štětí. Zakladateli byli skladatel a dirigent Jaroslav Bílý a učitel, hudebník a dirigent Václav Kučera z Chebu. I přes počáteční nedůvěru tehdejších politiků, se vystupování mažoretek ujalo jako běžná součást vystupování dechových orchestrů. Jednou za 2 roky je ve městě tradičně pořádán národní festival dechových orchestrů (FEDO) s mnoha zahraničními účastníky, včetně mažoretek. Festival začíná vždy průvodem městem a končí megakoncertem všech orchestrů. Každoročně na podzim se koná Jarmark, který je spojen s různými zábavními a pouťovými atrakcemi a během roku také mnoho menších akcí, např. pálení čarodějnic zakončené ohňostrojem u Labe, Rockový kotrmelec, Štětský varhanní podzim v kostele sv. Šimona a Judy a Štětská ostrev (ukázka historického šermu a bitev). V minulosti zde fungoval také tradiční Štětský tuplák (country-folk festival se soutěží v pití piva), který byl nahrazen drobnějšími akcemi během roku. Od roku 2008 se koná Refresh Contest pod patronací Skateboard oddílu SK Štětí, který kombinuje sportovní klání s hudebními vystoupeními. Postupně byly v místních částech obnoveny místní poutě jako např. Stračenská pouť, Radouňská pouť, Počeplická pouť apod.", "section_level": 1}, {"title": "Národní festival dechových orchestrů (FEDO).", "content": "Festival dechových orchestrů ve Štětí (či jen FEDO Štětí) je, co do počtu účastníků, druhý největší mezinárodní festival dechové hudby v České republice hned po Kmochově Kolíně. Zakladatelem byl velmi úspěšný skladatel a dirigent Jaroslav Bílý, který dal vzniknout i několika jiným dechovým festivalům po republice (např. ve Zlíně). Jednotlivé ročníky se již od počátku drží stále podobných osnov. První den, v pátek, dorazí účastníci festivalu a po krátkém vystoupení jsou přivítáni starostou města na radnici. Následující den dopoledne probíhají koncerty v různých částech města, poté se uskuteční průvod jednotlivých kapel v doprovodu mažoretkových skupin a odpoledne koncert na Husově náměstí. Poslední ročníky", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Informace o první škole v oblasti je z roku 1609 v pozemkové knize. Do roku 1677 se ve Štětí vyučovalo výhradně českým jazykem. Následující roky probíhala radikální germanizace a začalo se zde vyučovat oficiálně pouze německy. Úsilí vybudovat ve městě českou školu bylo marné, kvůli odporu místních Němců. Děti z českých rodin tak museli cestovat a nechat se převážet přes Labe, které bylo jazykovou bariérou, na druhou stranu do sousedních Račic, kde se nacházela česká škola. Plných 242 let se tak ve Štětí nevyučovalo česky. V roce", "section_level": 2}, {"title": "Základní školy.", "content": "\"Masarykova škola\" (ZŠ TGM, dříve také 1. ZŠ) byla slavnostně otevřena v roce 1934. Otevření provázelo problémy s fanatickými henleinovci, kteří se pokoušeli budovu školy několikrát zapálit. To mělo vyústit k velké rvačce, jelikož přijížděli Němci z blízkých vesnic jako podpora a Češi přijížděli zase např. z Mělníka, Brandýsa či Roudnice. Nakonec však zasáhla státní policie a včas město uzavřela. Prvním ředitelem školy byl v letech 1934–1938 Augustin Lukeš. Při začlenění města do nacistického Německa v roce 1938 byly české školy", "section_level": 3}, {"title": "Střední školy a Vyšší odborná škola.", "content": "V minulosti ve Štětí existovaly dvě střední školy. První z nich, Střední odborná škola technická (dříve také SOU a SOŠ) byla otevřena 5. září 1963 jako Odborné učiliště n.p. SEPAP Štětí. Zaměřena byla především na manuálně zručné absolventy základních škol (truhlář, elektrikář, strojní mechanik, zámečník, krejčí atd.), kteří by pak našli uplatnění v místní papírně. Byly zde vyučovány tříleté učební obory ukončené závěrečnou zkouškou a čtyřleté studijní obory ukončené maturitní zkouškou. Pro absolventy středních odborných učilišť zde byla také dvouletá nástavbová studia na učební obory, které byly ukončené maturitní zkouškou. Druhá, Střední průmyslová škola papírenská byla otevřena v roce 1983 s oborem Výroba celulózy a papíru. Škola byla převedena z města Hostinné, kde působila původně 32 let a byla vedena ředitelem SPŠ chemické v Lovosicích ing. Karlem Cermánkem, protože škola byla její součástí. V roce 1987 se škola osamostatnila a následně roku 1988 přešel na školu obor Obalová technika z pražské VOŠ a SPŠ grafické. V roce 1993 začala škola vyučovat obor Management aplikace osobních počítačů, tedy první IT obor, který byl později rozšiřován o další obory, již v rámci České republiky (např. v roce 1995 studijní obor", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "Sportovní vyžití obyvatel umožňuje fotbalový a atletický areál s kurty pro tenis a házenou, který vznikl v roce 1971. Ve městě pracuje tělovýchovná organizace SK Štětí z.s., jejíž součástí jsou další sportovní oddíly, např. fotbalový klub SK Štětí, herna stolního tenisu, volejbal, jachting, kanoistika, florbal aj. Na okraji města se nachází otevřené koupaliště s tobogánem, které bylo v roce 2013 znovuotevřeno po kompletní rekonstrukci. Opravy provázely dosti sporné finanční částky, které se měly do prací vložit, čímž se rekonstrukce protáhla na 2 roky. Nyní se zde nachází například hřiště pro plážový volejbal, hřiště na minigolf a různá občerstvení. Na nábřeží", "section_level": 2}, {"title": "Labe Aréna Štětí.", "content": "Labe Aréna Štětí je spolu s Labe Arénou Račice místem Národního olympijského centra vodních sportů. Její stavba začala 11. července 2016 firmou Klement a.s. Základy budovy stojí na 70 pilotech o průměru 900 milimetrů, zasahujících do hloubky přibližně 15 metrů. Důvody jsou především ochrana před budoucími povodněmi, které způsobily devastaci areálu v minulosti a nestabilní podloží, které bylo ještě v 19. století bažinou. Projekt Labe Arény Štětí obsahuje unikátní aktivní veslařský a kanoistický bazén, který navrhl tým profesora Pollerta ze stavební fakulty ČVUT v Praze. Ten je také autorem projektu kanálu vodního slalomu z olympijských her v Rio de Janeiru a podobný projekt plánuje i pro olympijské hry v Tokiu. Vodu v bazénu bude pohánět série", "section_level": 3}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Štětí se nachází na hranici Dolnooharské tabule (v níž leží větší částí) a Ralské pahorkatiny (resp. Dokeské pahorkatiny) v údolí úrodného Polabí, které je z jedné strany obklopeno svahy a z druhé strany ohraničeno řekou Labe. V minulosti řeka procházela tímto údolím, proto zde v historii docházelo k častým záplavám. Původní osídlení bylo tedy na levém břehu a nyní je na pravém, vzhledem k současnému korytu řeky. Tuto informaci dokládá i úryvek z knížky Miloše Bílka Štětská historie:  Úrodná polabská krajina s kdysi bohatým rybolovem byla osídlena odpradávna, mnohem dříve než na památný Říp měl podle pověsti vystoupit praotec Čech v čele našich slovanských předků. Četné archeologické nálezy dokládají nepřetržité osídlení zdejší krajiny již od třetího tisíciletí před naším letopočtem. V té době ještě Labe teklo velkým obloukem pod severovýchodními svahy a zdejší pravěká sídliště asi ležela na jeho tehdejším levém břehu (nebo na ostrově?) v říčním meandru.  Tedy nejspíše vlivem větší záplavy se změnilo koryto řeky. Půda údolí je tvořena vrstvami písčitých a jílovitých naplavenin (Diluvium – Aluvium), stráně jsou z opukového vápence. Výjimkou je nedaleký kopec Špičák, který protrhl vápencovou vrstvu ve tvaru nízkého čedičového kužele. Nejnižší nadmořská výška je v oblasti nábřeží Labe (152 m n. m.), nejvyšší v katastrálních územích Štětí I a II je nad papírnou na Bílých stráních (230 m n. m.) a nejvyšší nadmořskou výšku v celé oblasti Štětí má Újezdský Špičák (348 m n. m.).", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Podnebí v místě je mírné až teplé, dle Köppenovy klasifikace podnebí patří město do oblasti Dfb, tedy chladnější verze vlhkého kontinentální podnebí. Nad územím se však stýká i", "section_level": 2}, {"title": "Ovzduší.", "content": "Ovzduší je v oblasti dosti postiženo, proto je častým tématem obyvatel města a okolí. Největším důvodem jsou místní papírny, blízká elektrárna Mělník a kamiónová doprava. Při příjezdu od Litoměřic jsou umístěny odkalovací nádrže, které jsou nejčastějším původcem zápachu ve městě. Zajímavostí je, že v nádržích byl spatřen vzácný Šťovík bahenní, který je považován za rostlinu ohroženou vyhynutím. V širším okolí způsobují zápach plyny vypouštěné ze samotných papíren, resp. papírenských komínů. Může se jednat o látky oxidu siřičitého, TRS (sloučeniny redukované síry), konkrétně sirovodík, metylmerkaptan a dimetyldisulfidy, dále pak benzo[a]pyren a ozón. Ve městě se", "section_level": 2}, {"title": "Turistika a příroda.", "content": "Město je vhodnou výchozí destinací pro pěší turistiku a cykloturistiku. I přes průmyslový ráz samotného města se v okolí nachází několik historických", "section_level": 2}, {"title": "Památky a zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel sv. Šimona a Judy.", "content": "Spisovatel Friedrich Bernau se prvně zmiňuje, že tento farní kostel existoval již v roce 1300, tedy v době nejstaršího osídlení v oblasti. Průkazné listiny však pochází až z roku 1352, kdy je uveden ve vizitačním protokolu českých farností. Přestože byl kostel vystaven nejspíše na umělém pahorku, byl často ohrožován různými živelními pohromami, proto není dodnes známá původní podoba kostela. Údajně vyhořel v první polovině 15. století a byl rekonstruován v roce 1452 ze dřevěných trámů. V minulosti se u kostela nacházel též i hřbitov. Původní svatyně byla těžce poškozena na počátku třicetileté války v roce 1620, kdy prošlo přes město vojsko protestantů. Oprava začala v roce 1626 pod patronátem hraběte Viléma Slavaty, zástavního držitele mělnického panství. Tento kostel byl dosti menší proti původnímu, jehož základy byly nalezeny při opravách po povodních v roce 2002. Největší katastrofa postihla kostel v roce 1784 velkými povodněmi (ledovou dřenicí), kdy z kostela zůstala pouze opukou vyzděná věž zvonice. Ještě 22. července téhož roku byl položen základní kámen nového kostela, který byl posvěcen kněžnou z", "section_level": 2}, {"title": "Sochy sv. Jana Nepomuckého.", "content": "Sochy se nacházejí v těsné blízkosti kostela sv. Šimona a Judy na Husově náměstí směrem k Labi. Nejedná se o původní lokalitu soch, každá z nich sem byla přemístěna z jiného místa.", "section_level": 2}, {"title": "Farní budova.", "content": "Farní budova poblíž kostela nejspíše existuje již od středověku. Dle dochovaných historických pramenů ze 17. století, objekt původně sloužil i jako farní škola. Rekonstruována byla v letech 1737 až 1738. V roce 1784 byla smetena ničivou povodní, tak jako blízký", "section_level": 2}, {"title": "Sousoší T. G. Masaryka a Eduarda Beneše.", "content": "Jedná se o jediné známé sousoší prvních dvou československých prezidentů. Nachází se na pozemku 1. základní školy (Masarykova škola), jejichž autorem byl sochař Václav Šára z Příbrami. Sousoší má velmi smutnou až prokletou historii. Sochy byly hotové v roce 1938 a připraveny v Bezručových sadech k slavnostnímu odhalení na 28. října k 20. výročí existence Československa. Štětí však bylo začátkem října obsazeno německou armádou v rámci", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ve Štětí se nenarodila žádná slavná či významná osoba ve světě, snad jen Franz Reichelt, který byl amatérský vynálezce a průkopníkem parašutismu. Později provedl seskok, při kterém se mu neotevřel padák a na místě zemřel. Přesto však jeho snaha nebyla až tolik marná a dala později základ sportu zvanému wingsuiting. Město je však spojeno s významnými osobnostmi v různých obdobích života. Často se jedná", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve středověku fungovala doprava z důvodu špatných cest hlavně po řece. Například ještě začátkem 20. století ve městě neexistovaly kamenné cesty ani ulice.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresní silnice byly založeny v roce 1850 a roku 1880 byly položeny základy současné silnice II. třídy II/261, která vedla z Hoštky do Liběchova. Nyní tvoří část obchvatu kolem centra města a hlavní tah na Ústí nad Labem, Litoměřice a Mělník. Druhá silnice (nynější silnice III. třídy III/26122), která vede z centra do Radouně, směrem na Dubou byla vytvořena ve stejnou dobu. Dále se pak lze dostat z města do vedlejšího Stračí (silnice III. třídy III/26121). Na druhé straně, podél toku Labe vede silnice III. třídy III/24050 ze směru Mělník a Hněvice, poté se napojuje na štětský most a dále prochází Račicemi, Zálužím a Dobříní. Silnice III. třídy III/24049 slouží jako dálniční přivaděč z dálnice D8 - exit 29, která je vzdálená 14 kilometrů; prochází přes obchvat Roudnice nad Labem, Předonínem a končí poblíž Račic, u podjezdu vlečky nedalekého seřaďovacího nádraží papíren. Tam se napojuje na silnici z Hněvic.", "section_level": 2}, {"title": "Štětské mosty.", "content": "O přemostění ve Štětí se uvažovalo již za Rakouska-Uherska. Po otevření státní dráhy u Hněvic se v roce 1851 město rozhodlo postavit pontonový most, který byl realizován roku 1856 a zůstal zde až do regulace Labe v roce 1909. Během let 1898–1902 byla ustanovena komise ze zástupců z okresů Dubá a Litoměřice, která měla za cíl konečné vyřešení přemostění přes Labe. Po zásahu rakouských vojenských orgánů však byla komise zrušena. Po regulaci Labe byl zprovozněn přívoz, který zůstal v provozu až do roku 1973. Ten byl nahrazen mezi Štětím a Hněvicemi betonovým mostem, především v souvislosti se stavbou Severočeských papíren (SEPAP), jehož realizace probíhala v letech 1969–1973. Původně sloužil pouze vlečce, pěším a příležitostnému příjezdu sanitek. Později však byl rozšířen o dva třímetrové pruhy po každé straně vlečky, takže", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Štětí je město 2 rychlíkových stanic. Starší z nich, nynější stanice \"Hněvice\", která se nachází za mostem, byla původní stanicí Štětí. Byla však později přejmenována v rámci výstavby tratě a stanice na sever od města. Zprovozněna byla v roce 1851 při výstavbě trati z Prahy do Podmokel, z které se později stal významný železniční koridor Praha - Drážďany. Stanice byla přebudována v letech 1999–2001 během modernizace trati. Hněvická nádražní budova pochází z meziválečného období z roku 1924. Ve stanici zastavují veškeré vnitrostátní rychlíky. Mezinárodní rychlíky a vlaky lepší kvality projíždí. Stanice je zahrnuta do systémů Esko (linky S4 a R20) a RegioTakt (linka U4), které na sebe volně navazují. Na konci roku 2017 proběhla na nevyužitých pozemcích výstavba 99 parkovacích míst z důvodu velké vytíženosti stanice parkujícími auty, které blokovaly", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava a MHD.", "content": "Autobusové nádraží leží na okraji města v těsné blízkosti mostu a silnice II/261. V roce 2011 však byla zřízena zastávka i v centru města pro lepší dostupnost spojů. Regionální autobusovou dopravu v oblasti zajišťoval až do krize v roce 2006 dominantní krajský dopravce Dopravní podnik Ústeckého kraje (dále jen DPÚK). Tato společnost provozuje i nyní regionální spoje v rámci integrovaného systému Doprava Ústeckého kraje (DÚK) od roku 2015. Městskou hromadnou dopravu", "section_level": 2}, {"title": "PID a DÚK.", "content": "Od 3. ledna 2017 došlo v oblasti Štětska ke vzájemné integraci Pražské integrované dopravy (PID) a Dopravy Ústeckého kraje (DÚK), jak v oblasti železnice, tak autobusové dopravy. V praxi to znamená, že u linek PID jsou částečně uznávány tarify DÚK a naopak,", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "\"Kroniky", "section_level": 2}], "src_summary": "Štětí () je město v jihovýchodní části, na samé hranici Ústeckého kraje. Leží na pravém břehu Labe, v polokruhu obklopeném svahy stoupajícími na sever a na východ k vysočině (západní okraj Dubské plošiny). Tyto svahy se sklání na jih a na mnoha místech byly porušeny někdejšími vodopády. Takto vytvořeným stržím se říkalo „Příkopy“. Na druhém břehu Labe se táhne zalesněná výšina. Město leží 50 km severně od Prahy a 16 km od Mělníka a nacházejí se v něm největší papírny v České republice. Podle úředních informací trvale žije na území města obyvatel.", "tgt_summary": "Štětí (; ) is a town in the Ústí nad Labem Region. It is around 50 km north of Prague and 16 km west of Mělník. In the town is the largest paper mill in the Czech Republic.", "id": 898697}
{"src_title": "Zaklínač", "tgt_title": "The Witcher", "src_document": [{"title": "Svět cyklu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cech zaklínačů.", "content": "Zaklínači v podání Sapkowského představují společný projekt druidů a mágů, kteří vyvinuli různé postupy, jak pomocí mutagenů, jedů a magických přípravků upravit lidský organismus, aby pracoval rychleji, efektivněji, měl zostřené smysly a mohl používat jednoduchou magii. Mutace v zaklínače, tzv. Zkouška trav, představovala velice komplikovaný a nebezpečný proces, který velká část adeptů nepřežila (3 z 10 přežili). I úspěšná proměna ale měla nežádoucí vedlejší účinky – zejména neplodnost a často i citovou plochost. Následovala Cesta meče – bojový výcvik, který kladl důraz na boj s mečem a fyzickou připravenost.  Cech zaklínačů získával adepty a dohlížel na jejich přerod a výcvik. Nábor zaklínačů probíhal různými způsoby, oblíbený byl nahodilý výběr prostřednictvím osudu: „Dáš mi to, co nalezneš doma, aniž bys to čekal,“ tak zněla často odpověď zaklínače na otázku zachráněného, jak se mu má odměnit. Tuto alternativu zaklínači často upřednostňovali, mnozí doufali, že takto získaní adepti budou osudem předurčení k úspěšnému prodělání proměny.  Lidé zaklínače na jedné straně potřebovali, na druhé straně se jich báli, někdy i víc než nestvůr. Několikráte se objevilo tažení lidí proti zaklínačům, často podněcované čaroději, kteří od jisté doby začali zaklínače nenávidět a považovali je za nežádoucí konkurenci. Jedno takové tažení vyústilo v dobytí Kaer Morhen, sídla zaklínačského cechu, a vybití většiny jeho členů. Od té doby se zaklínači stali vzácnými a zastavila se obnova jejich řad, jelikož prastaré techniky používané k přeměně organismu byly nenávratně zapomenuty. Zhruba sto let po tomto období začíná děj první knihy ze zaklínačské ságy, \"Krve elfů\".  Slovo \"wiedźmin\", do češtiny překládané jako \"zaklínač\", je Sapkowského neologismem.", "section_level": 2}, {"title": "Příběh.", "content": "Dílo je rozděleno na dvě části. Nejprve vznikaly povídky, později autor vsadil do jejich rámce pětidílný cyklus, někdy označovaný jako \"Sága o zaklínači\".", "section_level": 1}, {"title": "Povídky.", "content": "Geralt z Rivie, hlavní hrdina těchto povídek a knih, se jako mnoho jiných dětí narodil nechtěn a podstoupil zaklínačský výcvik v Kaer Morhen. V povídkách dále vystupuje Geraltův přítel Marigold, trubadúr, který se neustále nachází v nějaké šlamastyce, co se citů a známostí týče. Příběhy také popisují Geraltovo seznámení s krásnou čarodějkou Yennefer, kteří mají mezi sebou jako partneři komplikovaný a – hádkami i dějem – přerušovaný vztah. Tito dva se v příběhu, počítaje i ságu, opakovaně rozcházejí a opět usmiřují. Geralt chová jisté city též k mladé čarodějce Triss Ranuncul, blízké přítelkyni Yennefer. Další postavou cyklu je královská vnučka Ciri (Cirilla Fiona Elen Riannon z Cintry), která je ke Geraltovi připoutána sudbou, jež je nerozlučně pojí k sobě jako otce a dceru.  Povídky jsou uvedeny tak, jak jsou seřazeny v druhém českém vydání knih.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklus o zaklínači.", "content": "Sága o zaklínači je románové pokračování povídek. Celý příběh ságy je vsazen do prostředí vleklé války mezi císařstvím Nilfgaard na jihu a nepříliš pevnou aliancí severních království, jejichž obyvatelé se nazývají Nordlingové. O tomto konfliktu můžeme nalézt zmínky již v některých povídkách.", "section_level": 2}, {"title": "Krev elfů.", "content": "Kaer Morhen je zaklínačské hradiště, kde se od nepaměti cvičí mladí muži vybraní osudem, jenž jim vytyčil zabíjení netvorů. Jednoho dne na toto místo připutuje Geralt s Ciri, královskou vnučkou. Po nějakém čase věnovaném výcviku zaklínači zjistí, že Ciri není obyčejná dívka, ale Zřídlo – tj. má magické schopnosti. Čarodějka Triss, povolaná k rozřešení dívčiných schopností, však do záležitosti vnese ještě větší zmatek prohlášením, že tak silné Zřídlo, jako je Ciri, sama nezvládne. Geralt je nucen svou malou chráněnku odvést k osobě, která by ji naučila, jak zvládnout magii: ke své bývalé milence Yennefer. Dlouhou dobu se Ciri ve svatyni bohyně Melitelé učí kouzlům, až nastane den, kdy i se svou učitelkou musí odjet na konvent všech nordlingských mágů a čarodějek.", "section_level": 3}, {"title": "Čas opovržení.", "content": "Yennefer a Ciri cestují od kněžek bohyně Melitelé na ostrov Thanedd, kde se koná veliký konvent mágů. Mezitím se Geralt snaží u učenějších a vlivnějších lidí zjistit původ této dívky, která je s ním spojena sudbou. Králové Nordlingů plánují zničit svého nepřítele, hrozivý Nilfgaard – netuší však, že on již je o krok před nimi a jeho vojska jsou připravena na vpád do jejich zemí. Přičiněním Ciri se Yennefer a Geralt na konventu setkají a usmíří, jak už je jejich zvykem. Rada mágů se ale zvrhne v jatka, při kterých spolu bojují čarodějní přívrženci Nordlingů a Nilfgaardu. Ciri, pronásledovaná hned několika nepřáteli, se na Thaneddu dostává do Tor Lara – Věže racka. Tam vstoupí do rozbitého vyhaslého portálu, který zanáší neznámo kam, a teleportuje se na poušť Korath daleko na jihu. Zemřela by, nebýt mladého jednorožce a jejích vlastních magických schopností. Po mnoha útrapách se nakonec Ciri dostává do lupičské bandy Potkanů.", "section_level": 3}, {"title": "Křest ohněm.", "content": "Geralt se po bojích na Thaneddu zotavuje u dryád v Brokilonu. Poté odjíždí spolu s Marigoldem a lučištnicí Milwou hledat Ciri. Záhy se připojí ke skupině utíkající před válkou, složené z trpaslíků, gnóma a žen s dětmi, které trpaslíci chrání. Geralt v ní pozná jednoho ze svých starých přátel, trpaslíka Zoltana Chivaye. Cestou na jih do Nilfgaardu potkají na starém elfském pohřebišti bylinkáře, upíra jménem Regis, který je uhostí kořalkou z mandragory a připojí se k nim. Po čase se k nim přidá také zběhlý nilfgaardský agent Cahir. Geralt neví, kde se Ciri nachází; netuší, že se mezitím přidala k tlupě loupeživých Potkanů a stopuje ji nelítostný lovec lidí Leo Bonhart. Regis navrhne cestovat za druidy v Caed Dhu, kteří by mohli v pátrání pomoci. Poté, co po cestě zaklínač spolu s Cahirem pomůže vojákům z Lyrie a Rivie zahnat nilfgaardskou jízdu, jej královna Meve pasuje na rytíře a udělí mu predikát, takže se nyní právem může nazývat Geralt z Rivie.", "section_level": 3}, {"title": "Věž vlaštovky.", "content": "Vysogota z Corvia, zneuznaný filozof žijící coby poustevník uprostřed močálů, nachází jednoho dne těžce zraněnou Ciri. Ujme se jí a ona mu vypráví o tom, jak se z ní stal nelítostný zabiják a co se dělo s bandou Potkanů. Stefan Skellen, agent Nilfgaardu, na ně nasadil nájemného vraha Leo Bonharta. Ten zabil její společníky a ji samou si držel v aréně, kde bojovala pro potěšení davu a pro Bonhartův zisk, dokud se jí nepodařilo utéci. Mezitím Geralt opouští armádu královny Meve a pokračuje na jih najít druidy. Yennefer, která pátrá po Ciri na vlastní pěst, je zajata čarodějem Vilgefortzem, jenž by se rád Ciri zmocnil. Uzdravená Ciri opouští poustevníka, postupně zabíjí své pronásledovatele a před Bonhartem nakonec uniká portálem ve Věži vlaštovky. Ačkoli čekala, že bude přenesena na Thanedd, objeví se kdesi v jiné dimenzi, kde ji vítá elf Avallac'h.", "section_level": 3}, {"title": "Paní jezera.", "content": "V posledním dílu ságy dojde na finální střetnutí, a to jak Geraltovy družiny s Vilgefortzem, tak i vojsk nordlingských království proti nilfgaardskému císaři. V závěrečném pogromu v Rivii je Geralt těžce raněn a odplouvá spolu s Yennefer kamsi do neznáma. Cirilla se na konci příběhu magicky přenese do Británie v době krále Artuše.", "section_level": 3}, {"title": "Další knihy.", "content": "Dne 6. listopadu 2013 byla v Polsku vydána další kniha o zaklínači s názvem \"Bouřková sezóna\" (), která obsahuje děj, který nenavazuje na díl závěrečný díl ságy \"Paní jezera\", nýbrž předchází povídce \"Zaklínač\", která vyšla v roce 1986 v měsíčníku Fantastyka. Geralt v ní bojuje s krvežíznivým monstrem, dostane se do střetu se stráží a se soudem, ztrácí zaklínačské meče a řeší své záležitosti se zrzavou čarodějkou Lyttou Neyd alias Korál.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Dittmar Chmelař v roce 1994 charakterizuje Sapkowského prózu: „S vyzývavou, řemeslně perfektně zvládnutou drzostí se odvolává na různé mýty, pohádky a legendy a také na naše současné spory... U Sapkovského je literárním kobercem nádherný gobelín, který je utkán ze zlata, stříbra a vlny, ale i z nylonu.“ Naproti tomu Jiří Popiolek v roce 2007 soudí, že Sapkowski je skvělý vypravěč, ale ne už skvělý romanopisec, a dodává, že „samotná pětidílná Sága o zaklínači je pořád ještě kvalitní čtení, ale... je třeba dodat, že v ní Sapkowski trochu přecenil své síly... Sága o významu té geraltovské si zasloužila lepší a přesvědčivější závěr.“", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komiks.", "content": "V letech 1993–1995 vyšla šestisvazková komiksová adaptace vybraných Geraltových příběhů. Autory byli Maciej Parowski a Andrej Sapkowski (scénář) a Bogusław Polch (kresba).", "section_level": 2}, {"title": "Filmy a seriály.", "content": "V roce 2001 vznikl na motivy povídek a románů třináctidílný televizní seriál, který byl následně sestříhán do stotřicetiminutového filmu. Režie se ujal Marek Brodzki, v hlavních rolích hráli Michal Zebrowski, Olaf Lubaszenko a Zbigniew Zamachowski. Přijetí seriálu i filmu bylo spíše rozporuplné a Sapkowski sám i jeho fanoušci tuto filmovou adaptaci nepovažovali za povedenou.  V roce 2019 byla pak zveřejněna první řada seriálové adaptace The Witcher na Netflix. Řada má 8 epizod, 13. prosince 2019 Netflix ohlásil, že v roce 2021 vydá druhou řadu.", "section_level": 2}, {"title": "Hry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Videohry.", "content": "V roce 2007 byla vydána počítačová hra \"Zaklínač\" (hodnocená na Metacritic.com 86/100), která rozvíjí Geraltův příběh po pogromu v Rivii. V roce 2011 vyšlo pokračování s názvem \"\" (88/100). Závěrečný díl \"\" vyšel 19. května roku 2015 (93/100). Sapkowski sice ocenil vizuální kvalitu her, ale zásadně odmítá myšlenku, že hra je dějovým pokračováním knih – ve slangu fanoušků nejde tedy o kánon. Právo tvořit příběh o Zaklínači si vyhrazuje autor výlučně pro sebe.", "section_level": 3}, {"title": "Karetní hry.", "content": "V roce 2007 vytvořila společnost Kuźnia Gier dvě karetní hry založené na videohře \"Zaklínač\". První hra s názvem \"Wiedźmin: Przygodowa Gra Karciana\" (\"The Witcher: Adventure Cardgame\") byla vydána Kuźniou Gier a druhá \"Wiedźmin: Promocyjna Gra Karciana\" (\"The Witcher Promo Card Game\") se v některých státech stala součástí kolektorské edice \"Zaklínače\". Karetní hra, známá pod jménem „Gwent“, byla dostupná ve videohře \"Zaklínač 3: Divoký hon\" jako volnočasová aktivita. Podle jejího mechanismu vznikly dvě samostatně stojící videohry \"\" a \"\". Obě dvě se dočkaly vydání v roce 2018.", "section_level": 3}, {"title": "Deskové hry.", "content": "V roce 2014 vydala studia CD Projekt Red a Fantasy Flight Games v digitální i fyzické formě deskovou hru \"The Witcher Adventure Game\", jejímž designérem je Ignacy Trzewiczek. Digitální verze je dostupná na platformách Windows, OS X, Android a iOS.", "section_level": 3}], "src_summary": "Zaklínač je fantasy cyklus polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Vznikl jako série krátkých příběhů publikovaných v polském sci-fi a fantasy časopise \"Fantastyka\", kam byla první povídka s názvem \"Wiedźmin\" (česky \"Zaklínač\") napsána v roce 1986 jako příspěvek do soutěže a získala třetí místo. V roce 1993 byl vydán první díl pokračování Krev elfů ve formě románu. Zatím poslední díl s názvem Bouřková sezóna vyšel v polštině na konci roku 2013 a navazuje na celou předchozí sérii jako prequel. V ČR byla tato kniha vydána ke konci roku 2014 a okamžitě se stala jedním z nejprodávanějších titulů za měsíc listopad.", "tgt_summary": "The Witcher (, ) is a fantasy series of novels and short stories written by Polish author Andrzej Sapkowski. The series revolves around the titular \"witcher\", Geralt of Rivia. In Sapkowski's works, \"witchers\" are beast hunters who develop supernatural abilities at a young age to battle wild beasts and monsters. The books have been adapted into a film (\"The Hexer\"), two television series (\"The Hexer\" and \"The Witcher\"), a trilogy of video games (\"The Witcher\", \"\", and \"\"), and a graphic novel series. The series of novels is known as the \"Witcher Saga\". The short stories and novels have been translated into numerous languages, including English, German, French, Italian, Spanish, Russian and Chinese.", "id": 1308405}
{"src_title": "Monitor (obrazovka)", "tgt_title": "Computer monitor", "src_document": [{"title": "Základní parametry monitorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úhlopříčka.", "content": "Velikost monitoru se obvykle udává jako vzdálenost mezi protilehlými rohy obrazovky. Problém, který u tohoto označení nastává, je, že toto značení velikosti obrazovky nerozlišuje poměr stran monitoru a tudíž při zachování stejné úhlopříčky a jiného poměru stran se dostaneme k odlišné velikosti zobrazované plochy. Například, 21\" monitor s poměrem stran 4:3 zobrazí plochu o velikosti ~1361 cm, širokoúhlá obrazovka 16:9 se stejnou velikostí úhlopříčky, tedy 21\" zobrazí plochu o velikosti ~1212 cm.  Dalším neduhem tohoto označení velikosti je nepřesnost při značení skutečné velikosti monitorů. Většina výrobců totiž udává velikost úhlopříčky včetně plochy, kterou skryje plastový rám monitoru, a jelikož je tato plocha hlavně u CRT monitorů veliká i několik centimetrů, výrobce o skrytou plochu uživatele jakoby \"okrádá\", ale ve skutečnosti se tato plocha využívá částečně pro overscan.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení obrazovky.", "content": "Rozlišení se udává v bodech neboli pixelech (px) – u LCD se jedná o skutečný počet bodů, pokus o použití jiného než tohoto rozlišení vede k různým deformacím obrazu; u CRT jde o maximální zobrazitelný počet bodů a ten je omezen maximální vstupní frekvencí (MHz)", "section_level": 2}, {"title": "Obnovovací (vertikální) frekvence.", "content": "Obnovovací frekvence udává se v jednotkách Hertz (Hz) – jako rozumné ergonomické minimum pro CRT je uváděno 85–120 Hz.", "section_level": 2}, {"title": "Doba odezvy.", "content": "Doba odezvy se udává v jednotkách milisekund (ms) – doba, za kterou se bod na LCD monitoru rozsvítí a zhasne, pro pracovní využití je vyhovující doba 8 ms (obvykle výrobci udávají parametr podobný, ze šedé do šedé barvy, tudíž skutečná odezva je horší)", "section_level": 2}, {"title": "Vstupy.", "content": "Historicky nejstarším v současnosti ještě používaným vstupem je D-sub (15pinový typ DE-15 pro analogový přenos obrazu původně pro VGA), novější DVI (kombinovaný digitální a analogový) nebo nejmodernější HDMI (digitální pro přenos videa ve vysokém rozlišení, zpětně kompatibilní s DVI, ale umožňuje i přenos zvuku). Některé monitory mohou mít také oddělené RGB (analogové) vstupy.", "section_level": 2}, {"title": "Další parametry.", "content": "Dalšími zajímavými parametry jsou elektrická spotřeba udávaná ve Wattech (W) - u LCD je poloviční až třetinová proti CRT o stejné úhlopříčce, spotřeba ve stavu spánku, rozteč bodů, hloubka monitoru (CRT je podstatně hlubší než LCD), pozorovací úhly, hmotnost a další.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie zobrazení.", "content": "Stejně jako u televizoru existuje několik různých technologií používaných k zobrazování obrazových dat:", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "CRT.", "content": "Klady:  Zápory:", "section_level": 3}, {"title": "LCD.", "content": "Klady:  Zápory:", "section_level": 3}], "src_summary": "Monitor je základní výstupní elektronické zařízení sloužící k zobrazování textových a grafických informací. Je-li připojen k počítači, je propojen s grafickou kartou, avšak může být připojen i k dalším zařízením nebo do nich přímo integrován (PDA), monitor je přímo připojen k videokartě zasílající patřičné informace, které budou na monitoru (jeho obrazovce) zobrazeny. Monitor může být také součástí samostatného počítačového terminálu.", "tgt_summary": "A computer monitor is an output device that displays information in pictorial form. A monitor usually comprises the visual display, circuitry, casing, and power supply. The display device in modern monitors is typically a thin film transistor liquid crystal display (TFT-LCD) with LED backlighting having replaced cold-cathode fluorescent lamp (CCFL) backlighting. Older monitors used a cathode ray tube (CRT). Monitors are connected to the computer via VGA, Digital Visual Interface (DVI), HDMI, DisplayPort, Thunderbolt, low-voltage differential signaling (LVDS) or other proprietary connectors and signals.", "id": 1771371}
{"src_title": "Teslův transformátor", "tgt_title": "Tesla coil", "src_document": [{"title": "Vysokonapěťová část.", "content": "Sekundární vinutí je tvořeno velkým počtem závitů, navinutých tenkým izolovaným vodičem na nevodivém jádře (např. na PVC trubce). Spodní konec je uzemněný, na horní konec se pro zvýšení účinnosti nasazuje přídavná kapacita - toroid (v amatérských podmínkách se užívá i polystyrénový věnec obalený staniolem).  Na spodní části je okolo sekundárního vinutí navinuto několik závitů primárního vinutí z tlustého drátu (s dostatečným odstupem proti probíjení). Toto vinutí s málo závity je připojené ke zdroji vysokofrekvenčního proudu. Díky tomu se okolo primárního vinutí tvoří střídavé magnetické pole, indukující v sekundárním vinutí vysoké napětí. Toto napětí je ještě znásobeno díky rezonanci.  Existuje několik druhů napájení, které se liší napájecím napětím, výkonem, složitostí, účinností a cenou. Mají ale jeden společný cíl: budí v primární cívce střídavé kmity.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby napájení primárního obvodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasická TC s jiskřištěm (SGTC – Spark Gap Tesla Coil).", "content": "Jde o klasické zapojení, jaké používal Nikola Tesla. Je jednoduché na stavbu a dá se použít jak na miniaturní modely, tak i na zdroje s velkými výkony.  Nejsložitější součástí jiskřišťové TC je zdroj. Od zdroje se očekává, aby dával vysoké napětí – 5 až 20 kV. Může být střídavé s nízkou frekvencí, lepší výsledky poskytuje stejnosměrné. Existuje mnoho různých typů zdrojů, například:", "section_level": 2}, {"title": "TC s rotačním jiskřištěm.", "content": "Pro vyšší požadované výkony a napětí normální jiskřiště ze šroubů nebo trubek přestává výkonově vyhovovat. Jednak se na něm ztrácí energie – primární obvod kmitá kratší dobu – a jednak se zahřívá. Tomu se předchází pohybem jiskřiště. Jedním z nejčastěji užívaných způsobů „nuceného jiskření“ je použití kotouče z plexiskla, na kterém je na okraji v pravidelných rozestupech několik kovových nýtů. Kotouč je namontovaný na motorek, který s ním otáčí stálou rychlostí (tzv. synchronní motor) a jak nýty procházejí těsně mezi kontakty jiskřiště, přeskakují jiskry, které rychle uhasnou, když se nýt vzdálí.  Na schématu nahoře je celé zapojení. Vlevo je zmíněný MOT z mikrovlnné trouby, ze síťových 230 V tvoří cca 2,5 kV (AC), je možné samozřejmě zapojit dva za sebe, tak získáme napětí 5 kV (trafa ale musí být stejná). V kladné půlvlně prochází napětí vysokonapěťovou diodou a nabíjí kondenzátor, v záporné je pochopitelně odpojené. (V tomto způsobu nabíjení je výhoda, že na výstupu z MOTu stoupá napětí plynule od nuly do 2,5 kV, takže diodou teče mírný nabíjecí proud a zdroj není na začátku nabíjecího cyklu zkratován, jako je tomu většinou u trvale běžících DC zdrojů zvykem.)  Toto zapojení funguje jako klasická jiskřišťová TC, s tím rozdílem, že se dá použít i pro obrovské výkony (viz – přes 300 kW). Je možné na točení kotoučem použít i normální asynchronní motor, ale ten spíná v různých nevhodných fázích (kdy napětí na kondenzátoru je často dost malé).", "section_level": 2}, {"title": "Klasická TC spínaná výkonovým tranzistorem (OLTC – Off-line Tesla Coil).", "content": "Jiskřiště je sice součástka jednoduchá, nastavitelná a prakticky nezničitelná, má ovšem i pár vad: při provozu vytváří dost elektromagnetického šumu na všech možných frekvencích a ozón, a hlavně je ztrátová.  Bylo by tedy záhodno nahradit jiskřiště nějakou výkonnou polovodičovou součástkou, která by spínala obvod místo něj.  Jako nejlepší kandidát by se mohl zdát tyristor – je to součástka přímo k podobnému účelu stavěná. (Je to víceméně spínač – má tři nožičky, dvě výkonové, jednu řídicí, ze začátku je úplně nevodivý. Když se na řídicí nožičku přivede asi šest voltů, tak najednou úplně (tzv. lavinovitě) sepne a zůstává sepnutý, dokud je na silových nožičkách nějaké napětí. Jeho jedinou nevýhodou tedy je, že se nedá vypnout,pokud napětí neklesne na 0, což by ovšem moc nevadilo.)  Tyristor se ale na OLTC použít nedá. Je tomu tak proto, že přece jenom nesepne úplně okamžitě. V primárním obvodu není skoro žádná zátěž a proud dosáhne maxima během pár milióntin sekundy. Za tu dobu se nestačí „lavinovité sepnutí“ rozšířit po celém objemu křemíku, takže proud teče jen úzkým kanálem. Tyristor se může zničit, aniž bychom překročili jeho maximální proud. Takže ačkoli jsou tyristory při stejné ceně několikrát výkonnější spínače než tranzistory, k OLTC je použít nelze.  Rychleji spínají tranzistory IGBT.  OLTC se vyznačuje hlavně tímto:  Můžeme to tedy shrnout tak, že OLTC jsou oproti SGTC účinnější, neprská v nich jiskřiště a nejsou tak náročné na zdroj, jsou ovšem i výrazně méně odolné, dražší a nedají se použít na moc vysoké výkony. Moc se nepoužívají.", "section_level": 2}, {"title": "SSTC jednočinná.", "content": "Další možností buzení teslova transformátoru je polovodičový oscilátor. Jednočinný SSTC (Solid State Tesla Coil) je blokující budič, dodávající do primární cívky potřebnou frekvenci. Účinnost jednočinného SSTC není nijak vysoká, řádově desítky procent.  Slayer Exciter - Nejjednodušší samokmitací SSTC postavené z jediného tranzistoru, frekvence se ladí automaticky pomocí vodiče z báze tranzistoru připojeného na spodní kontakt sekundární cívky.", "section_level": 2}, {"title": "SSTC dvojčinná – mostové a polomostové zapojení.", "content": "SSTC dělíme dle zapojení koncového stupně na plný most (čtyři tranzistory a spínají proud do primární cívky křížem na střídačku)a polomost(Dva tranzistory spínají na střídačku proti kondenzátorovému děliči). Polomost má tu výhodu, že při kolapsu odejdou pouze dva tranzistory, zatímco u plného mostu všechny čtyři. Z plného mostu vytáhnete samozřejmě delší výboje. Tranzistory se používají buď MOSFET (Třeba IRFP460A), nebo lepší IGBT (Třeba HGTG30N60B3D 600V/30A - ale jeden stojí 250 Kč).  Tímto se dostáváme k budiči koncového stupně. Lze použít třeba integrovaný obvod IR2153, který budí koncové tranzistory přímo, ale pouze polomost. Má vestavěný obvod Death Time a frekvenci musíte ručně naladit potenciometrem. Navíc při průrazu koncáků odejde tento obvod někdy také. Testoval jsem jej a následně zavrhnul. Lepší je použití takzvaného GDT (Gate Drive Transformer) - toroidní feritový transformátor galvanicky oddělující budič od koncáků. GDT navíc dle začátků a konců vinutí fázuje správně tranzistory. Pro buzení GDT je nejlepší použít dvojici gatedriverů UCC37321 a UCC37322 od Texas Instruments o které si můžete napsat na stránkách výrobce jako samply zadarmo. Gatedrivery mají i druhý ENABLE vstup, kam lze připojit interrupter a přerušováním buzení tak snížit střední výkon transformátoru. Navíc to i prodlouží výboje. Jako budič gatedriverů můžete zvolit integrovaný obvod 4046 v zapojení potenciometrem laděného oscilátoru. Ladění frekvence je však dosti problematické, proto je lepší použít nějaké zapojení z netu - samokmitající zapojení se zpětnou vazbou z paty sekundární cívky Teslova transformátoru. Na zemnící přívod k sekundáru je jednoduše navlečený toroidní proudový transformátor. Kmity se nahodí připojeným interrupterem, prvními pulzy se nabudí proud v primární cívce, přenese do sekundáru a pomocí zpětné vazby se celý budič automaticky chytne na rezonanci sekundární cívky Teslova transformátoru. Není tedy potřeba nic ladit a vše kmitá, tam kde má.  Ještě k napájení - nejsnadnější je použít přímé usměrnění síťového napětí 230V a následně jej vyfiltrovat elektrolytickými kondenzátory. Je však nutné, postarat se o pozvolné nabití elytů a to buď nabíjením přes rezistor, který se následně přemostí spínačem či relátkem, nebo stykačem. Výhodnější je však použití regulačního autotransformátoru - reguláku. Rozsah regulace je pak 0-250V a je možné regulovat délku výbojů.", "section_level": 2}, {"title": "DRSSTC plný můstek.", "content": "DRSSTC (Dual Resonant Solid State Tesla Coil) je transformátor spínaný polovodiči - IGBT (Insulated Gate Bipolar Transistor) tranzistory s laděným sekundárem i primárem do rezonance. Výsledkem tohoto řešení jsou maximální výboje, možnost jejich regulace a charakteru (toho se dociluje Interrupterem, který umožňuje snížit střední výkon a tím docílit delší výboje na úkor příkonu). Dále je možno výboje modulovat hudbou pomocí audio interruptoru, čímž je tento typ transformátoru řazen na první místo co se týče výsledného efektu.  Problematika DRSSTC: Mohou být obavy z naladění primáru pomocí sériově řazené kapacity MMC (Multi Mini Capacitors). To je rozdíl od SSTC, kde je do rezonance laděný pouze sekundár. Tady se ladí do rezonance i primár. Postup je následující - při sníženém výkonu se posouvá svorka po primárním vinutí a sleduje se délka výbojů. Cca 2 závity na primáru nehrají příliš velkou roli. Pokud budete podobné zařízení stavět, lze doporučit použít budič od Steva Warda se zpětnou vazbou z primárního obvodu. Dalším problémem je, že ten jednodušší budič neřeší tzv. Dead Time - čas který je potřeba nechat polovodičům, aby došlo k bezpečnému rozepnutí a sepnutí. Jinak tranzistory spínají proti sobě do zkratu, a to má za následek jejich přetěžování. Výsledkem je rozžhavený chladič, přehřátý přívodní kabel, čmoudíky z 10A reguláku (regulační autotransformátor, kterým se reguluje síťové napájecí napětí a tím i délka výbojů - mimo jiné je přes regulák potřeba s citem nabít filtrační elektrolytické kondenzátory - to připojením přímo na 230V není možné) a v neposlední řadě i odpálení IGBT tranzistorů s maximálním kolektorovým proudem 200A. Tranzistory navíc pracují na hranicích své maximální spínací frekvence.", "section_level": 2}, {"title": "VTTC.", "content": "Je to Teslův transformátor, buzený výkonnou elektronkou - vhodná je pentoda, tetroda nebo trioda). U větších elektronek, jako je například GU-81M (ruská vysílací pentoda), se používá k napájení MOT - transformátor z mikrovlnné trouby. Pro VTTC existuje mnoho zapojení, nejčastější je však zapojení flyback. Toto zapojení je založeno na kladné zpětné vazbě ze zpětnovazebního (feedback) vinutí, zpětnou vazbou se obvod rozkmitá netlumenými kmity,kterými je buzeno primární vinutí. Je možno použít i hlasovou modulaci, ale jsou větší nároky na napájení.", "section_level": 2}, {"title": "Twin TC.", "content": "Twin TC je druh Teslova transformátoru obsahující dvojici samostatných transformátorů buzených společným jiskřišťovým obvodem. Pokud jsou sekundární vinutí těchto transformátorů navzájem opačně orientované, budou se výboje z toroidů navzájem přitahovat. Dosahuje zpravidla až dvojnásobné účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Napájení vysokým napětím.", "content": "Klasické a elektronkové TC vyžadují napájení vysokým napětím (2 až 10 kV). Existuje řada přístupů, jak je získat:  MOT \"Transformátor z mikrovlnné trouby\" + 2 100 V při 0,5 A, výkon okolo 900W - poddimenzovaný - nutno použít tlumivku  VN trafo z televize + jednoduchost, bezpečné, snadno sehnatelné (v každé televizi se \"starou\" CRT obrazovkou) - Malý výkon, do 500W a při větším hrozí zničení VN trafa, napětí až 30kV, proud je řádově v mA, nutnost budit na vysoké frekvenci (cca 15kHz), využití pro malé TC o malém výkonu.  NST  \"Rozptylové trafo pro neonové reklamní trubice\" + 10kV při 0,3 A, omezení proudu (není potřeba používat tlumivku jako u MOTu), - při výkonu cca 1kW může vážit i 30 kg  ZVS (Zero Voltage Switch)driver nebo polomost  \"výborná náhrada za NST\" + 10-50kV s usměrněním, výkon různý, podle napájení, zkratuvzdorný jako NST + oproti NST malá hmotnost", "section_level": 1}], "src_summary": "Teslův transformátor je vysokofrekvenční transformátor vynalezený Nikolou Teslou. Pracuje na rezonančním principu, proto je třeba jeho obvody ladit pro dosažení nejlepšího výkonu. Slouží k získávání velmi vysokých napětí. Teslův transformátor je v podstatě zjednodušená verze tesla coil magnifieru, se kterým Nikola Tesla rád experimentoval.", "tgt_summary": "A Tesla coil is an electrical resonant transformer circuit designed by inventor Nikola Tesla in 1891. It is used to produce high-voltage, low-current, high frequency alternating-current electricity. Tesla experimented with a number of different configurations consisting of two, or sometimes three, coupled resonant electric circuits.", "id": 334266}
{"src_title": "Mark Twain", "tgt_title": "Mark Twain", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Samuel Clemens se narodil jako šesté ze sedmi dětí Johna a Jane Clemensových. Pouze tři z jeho sourozenců se dožili dospělosti: nejstarší bratr Orion (1825–1897), Henry (1838–1858, zemřel při výbuchu parníku) a sestra Pamela (1827–1904). Když mu byly čtyři roky, přestěhovala se rodina do městečka Hannibal v Missouri. Město a jeho obyvatelé mu později posloužili jako námět pro několik knih, především pro \"Dobrodružství Toma Sawyera\".  V roce 1847, kdy mu bylo dvanáct let, zemřel jeho otec. Samuelův starší bratr Orion koupil brzy poté noviny \"Hannibal Journal\", jejichž přispěvatelem se záhy stal i mladý Samuel, který v nich pracoval jako pomocník tiskaře. Stejně jako mnoho jiných autorů z té doby měl jen malé formální vzdělání.  Samuelovým velkým snem bylo stát se kormidelníkem parníku na Mississippi. V roce 1855 se proto přesunul do St. Louis, kde se začal na tuto dráhu připravovat. V roce 1858 získal kormidelnickou licenci. Když ale americká občanská válka v roce 1861 civilní plavbu po Mississippi znemožnila, musel se poohlédnout po jiné práci.", "section_level": 2}, {"title": "Cesty.", "content": "Po epizodním působení v ozbrojené milici utekl před válkou na západ. Spolu se svým bratrem Orionem se v červenci 1861 vydali do Virginia City v Nevadě. Zde se nějakou dobu věnoval hledání stříbra, ale už v roce 1862 se vrátil k novinářské práci v místních novinách \"Territorial Enterprise\".  Twainovy zkušenosti z amerického západu inspirovaly knihu \"Roughing It\" a zážitky v Angels Camp v Calaveras mu poskytly materiál pro povídku „Pověstný skákavý žabák z okresu Calaveras“.  V roce 1864 se Twain přestěhoval do San Francisca; stále pracoval jako novinář. Setkal se se spisovateli, jako byli Bret Harte, Artemus Ward a Ina Coolbrith.  První spisovatelský úspěch přišel, když 18. listopadu 1865 vyšel v newyorském týdeníku \"The Saturday Press\" humorný příběh „Pověstný skákavý žabák z okresu Calaveras“. Přinesl mu velkou pozornost. O rok později odcestoval na Sandwichovy ostrovy (dnešní Havajské ostrovy) jako zpravodaj pro list \"Sacramento Union\". Twainovy reportáže si získaly oblibu a staly se základem pro jeho první veřejné přednášky.  V roce 1867 místní noviny financovaly výlet do Středomoří. Během cesty po Evropě a na Středním východě napsal Twain populární cyklus cestovních dopisů, které byly později sestaveny jako \"The Innocents Abroad\" a vyšly v roce 1869. Na této cestě se setkal se svým budoucím švagrem Charlesem Langdonem.  Po návratu do Spojených států v roce 1868 Twain přijal nabídku čestného členství v tajné společnosti Scroll and Key na Yale University.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "V roce 1868 byli Twain a Olivia v písemném styku, ale první Twainovu nabídku k sňatku Olivia zamítla. O dva měsíce později se zasnoubili. V únoru 1870 měli svatbu v Elmiře ve státě New York. Jejich manželství trvalo 34 let až do Oliviiny smrti v roce 1904. Všichni členové Clemensovy rodiny byli pohřbeni v Elmiře na Woodlawn Cemetery.  Olivia pocházela z „bohaté, ale liberální“ rodiny a díky ní se Twain seznámil se abolicionisty, „socialisty, principiálními ateisty a aktivisty za práva žen a sociální rovnost“ včetně Harriet Beecher Stoweové, Fredericka Douglasse a spisovatele a utopického socialisty Williama Deana Howellse.  Novomanželé žili v letech 1869 až 1871 v Buffalu ve státě New York. Twainovi patřil podíl v novinách \"Buffalo Express\" a pracoval jako editor a redaktor. Za pobytu v Buffalu jim syn Langdon zemřel ve věku 19 měsíců na záškrt. Měli tři dcery: Susy (1872–1896), Claru (1874–1962) a Jean (1880–1909).  Twain s rodinou se poté přestěhoval do Hartfordu v Connecticutu, kde v roce 1873 začal stavět dům (místní obdivovatelé jej v roce 1927 zachránili před demolicí a nakonec ji adaptovali na Twainovo muzeum). V 70. a 80. letech Twain s rodinou trávili letní měsíce na Quarry Farm (dům Oliviiny sestry Susan Craneové).  V roce 1874 Susan nechala postavit samostatnou pracovnu, aby její švagr měl klidné místo na psaní. (Twain ovšem také neustále kouřil, a Susan si nepřála, aby tak činil v jejím domě.) Během sedmnácti roků prožitých v Hartfordu (1874–1891) a více než dvaceti roků v Quarry Farm Twain napsal mnohé ze svých nejznámějších románů, mezi nimi \"Dobrodružství Toma Sawyera\" (1876), \"Princ a chuďas\" (1881), \"Život na Mississippi\" (1883), \"Dobrodružství Huckleberryho Finna\" (1885) a \"Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše\" (1889).  Twain se v roce 1878 vydal na druhou cestu po Evropě, kterou pak popsal v 1880 knize \"A Tramp Abroad\". Tato cesta zahrnovala pobyt v Heidelbergu a návštěvu Londýna.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční nesnáze.", "content": "Twain si svým psaním vydělal značné množství peněz, ale hodně zase ztratil investicemi, především do nových vynálezů a technologií, zejména do projektu Paigeova sázecího stroje. Byl to složitý mechanismus, který – pokud správně fungoval – udivoval diváky, ale byl náchylný k poruchám. Twain do vývoje mezi lety 1880 a 1894 vložil 300 000 dolarů. Stroj neuspěl v konkurenčním boji s jednodušším a spolehlivějším strojem Linotype. Twain tak přišel nejen o většinu zisků ze svých knih, ale i o podstatnou část dědictví své manželky.  Twain prodělal peníze také ve svém nakladatelství, Charles L. Webster and Company, které nejprve zaznamenalo úspěch při vydání pamětí Ulysse S. Granta, ale krátce poté zkrachovalo, když se biografie papeže Lva XIII. neprodalo ani dvě stě výtisků.  V roce 1893 začalo patnáctileté přátelství Twaina s finančníkem Henrym Huttlestonem Rogersem, ředitelem společnosti Standard Oil. Rogers nejprve přiměl Twaina podat návrh na konkurs. Pak Twain převedl autorská práva na svá díla na manželku, aby je nemohli získat věřitelé. Nakonec Rogers převzal správu Twainových financí, dokud nebyli všichni věřitelé vyplaceni.  Twain přijal nabídku od Roberta Sparrowa Smytha, a v červenci 1895 se vydal na celoroční přednáškové turné, aby mohl vyplatit své věřitele v plné výši (i když k tomu po vyhlášení úpadku již nebyl z právního hlediska nucen). Cesta byla dlouhá a namáhavá. Vedla přes Havaj, Fidži, Austrálii, Nový Zéland, Srí Lanku, Indii, Mauricius, Jižní Afriku a Anglii. Tři měsíce strávené v Indii se staly těžištěm Twainovy knihy \"Following the Equator\".", "section_level": 2}, {"title": "Třetí pobyt v Evropě.", "content": "V roce 1891 Twain odcestoval opět do Evropy, kde zůstal devět let a absolvoval přednáškové turné. V srpnu 1891 pobýval s rodinou několik dní v Mariánských Lázních.  Několik měsíců žil v Berlíně, který ho tak okouzlil („luminous centre of intelligence [...] a wonderful city“), že tam později poslal studovat své dvě dcery. Mezi 28. zářím 1897 a 27. květnem 1899 žil Twain ve Vídni. V eseji \"Stirring Times in Austria\" („Vzrušené časy v Rakousku“) popsal s „brutální přímostí“, jak za starostování Karla Luegera zdejší politiku opanoval antisemitismus. V roce 1898 trávil Twain léto v dolnorakouském Kaltenleutgebenu a pracoval na své autobiografii. Na závěr pobytu ve Vídni v květnu 1899 Twaina pozval k audienci císař František Josef I.  V polovině roku 1900 pobýval Twain v Londýně jako host majitele novin Hugha Gilzeana-Reida. Téhož roku, když si konečně vydělal na splacení dluhů, se vrátil do Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Zájem o vědu a techniku.", "content": "Mark Twain se přátelil s Nikolou Teslou a strávil mnoho času v jeho laboratoři. Sám si patentoval tři vynálezy. Své poznatky o moderních technologiích použil v románu \"Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše\". V roce 1909 Twaina v jeho domě v Reddingu navštívil Thomas Edison a natočil zde několik filmových záběrů.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Twain prošel obdobím hluboké deprese, které začalo v roce 1896, kdy jeho dcera Susy zemřela na meningitidu. Následovala smrt manželky Olivie v roce 1904 a smrt dcery Jean 24. prosince 1909. 20. května 1909 náhle zemřel také jeho blízký přítel Henry Rogers.  V roce 1906 Twain začal otiskovat v North American Review svou autobiografii. V dubnu 1906 se Twain doslechl, že jeho přítelkyně Ina Coolbrithová ztratila téměř všechen majetek při zemětřesení v San Franciscu, a nabídl se, že podepíše několik portrétních fotografií, aby mohly být prodány v její prospěch. Pro další pomoc Coolbrithové George Wharton James navštívil Twaina v New Yorku a domluvil další portrétní sezení.  V roce 1906 Twain založil klub pro dívky, které pro něj představovaly „náhradní vnučky“. Asi tucet členů se pohyboval ve věku od 10 do 16. Twain si dopisoval s dívkami a zval je na koncerty a do divadla a ke hraní her. Twain napsal v roce 1908, že klub představoval jeho „největší životní potěšení.“ V roce 1907 Twain potkal na transatlantické plavbě Dorothy Quickovou (tehdy jedenáctiletou), zahajuje tím „přátelství, které mělo trvat až do dne mé smrti“.  V roce 1909 Twain prohlásil:  Tato předpověď byla přesná. Twain zemřel na infarkt v Reddingu v Connecticutu 21. dubna 1910, den po největším přiblížení komety k Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Pseudonym.", "content": "Pseudonym Mark Twain použil poprvé 3. února 1863. Ke vzniku tohoto pseudonymu se váží dvě historky: Podle jedné z nich pochází z označení bezpečné hloubky vody pro říční parník. Byly to dva sáhy, což se hlásilo slovy \"mark twain\". Podle druhé historky žádal během svých cest po Divokém západě od barmana těmito slovy dvě čárky při objednávce dvou drinků.  Sám Twain ve své knize \"Život na Mississippi\" (přel. Josef Pospíšil, 1951) uvádí v 50. kapitole („Kapitán Sellers“) následující verzi. Když byl ještě kormidelnickým „štěnětem“, všiml si, že jeho padesátiletí učitelé (ostřílení kormidelníci) velice žárlí na devadesátiletého kapitána Sellerse, který si pamatoval počátky plavby na Mississippi a své bohaté zkušenosti zveřejňoval v časopise „New Orleans Picayune“ pod pseudonymem Mark Twain. V článečcích psal věcně a prakticky o stavu vody a řeky a přitom neopomněl zdůraznit své dlouholeté zkušenosti („\"Tento ostrov zanikl v roce 1807, pokud si dobře vzpomínám\"“).  Mladý Clemens napsal velice ostrou satiru na tohoto „Marka Twaina“, ukázal ji několika kormidelníkům a ti ji plni nadšení dali otisknout v listě „New Orleans True Delta“. Kapitán Sellers se hluboce urazil a nikdy už nic pod tímto jménem nezveřejnil. Clemens se pak později velice styděl, že vrazil „osten hluboko do srdce dobrého člověka“. V době, kdy telegraf přinesl zprávu o kapitánově smrti, byl Clemens na pobřeží Tichého oceánu jako novopečený novinář a potřeboval nějaké \"nom de guerre\", válečnické jméno; zabavil tedy odložené jméno starého plavce a snažil se, seč mohl, aby mu vrátil úctu, o kterou je v mládí neuváženě připravil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Twain, vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens, (30. listopadu 1835, Florida, Missouri, USA – 21. dubna 1910 Redding, Connecticut) byl americký novinář, spisovatel a humorista.", "tgt_summary": "Samuel Langhorne Clemens (November 30, 1835 – April 21, 1910), known by his pen name Mark Twain, was an American writer, humorist, entrepreneur, publisher, and lecturer. He was lauded as the \"greatest humorist [the United States] has produced\", and William Faulkner called him \"the father of American literature\". His novels include \"The Adventures of Tom Sawyer\" (1876) and its sequel, the \"Adventures of Huckleberry Finn\" (1884), the latter often called \"The Great American Novel\".", "id": 1515261}
{"src_title": "Barokní hudba", "tgt_title": "Baroque music", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Termín baroko, přejatý z dějin umění, je odvozen z portugalského a francouzského \"barroc\", tzn. \"perla nepravidelných tvarů\". V tomto případě platí označení pro nabubřelost starého umění, barokní hudba platila za harmonicky zmatenou, melodicky obtížnou a kostrbatou. Teprve 19. století přineslo kladné hodnocení baroka.  Styl hudby se s rokem 1600 skutečně změnil, zároveň se ale držela při životě původní polyfonie, takže existovaly souběžně dva styly (\"stile antico\", \"stile moderno\"). Kolem roku 1600 se navíc objevují nové hudební žánry, jako například opera. Kolem roku 1750 (úmrtí J. S. Bacha) proběhla další, poněkud méně patrná změna, kolem roku 1730 se hudba zjednodušila, stala se více přirozenou, kolem roku 1780 mluvíme již o klasicismu.  Barokní hudba, která představovala naplnění zcela nových ideálů, se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň, doprovod. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, působit.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Teorií hudby barokního období se zabývali hudebníci, kteří přinášeli nové myšlenky, jimiž se nový styl odlišoval od starší, renesanční, hudby. Mezi nejvýznamnější nové prvky v barokní hudbě představoval mohutný rozvoj kontrapunktu. Nejvýznačnější teoretická pojednání na toto téma napsali Johann Mattheson (\"Der vollkommene Capellmeister\"), či Johann Joseph Fux (\"Gradus ad Parnassum\") ad., kteří navazovali na teoretická pojednání \"Le istitutioni harmoniche\" Gioseffa Zarlina ad.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební představy.", "content": "Baroko obnovuje představu antické harmonie sfér (z řeckého \"sphaira\" = koule). Navrací se zpět k pythagorejcům, kteří věřili, že pohyb hvězd vydává zvuk, tóny, přestože už Aristotelés takovou možnost popíral kvůli nedostatku tření ve vesmíru. Johannes Kepler srovnává rozdílné rychlosti pohybů planet na jejich drahách v přiblížení a vzdálení od Slunce. To mu dává jisté číselné poměry, jež odpovídají hudebním intervalům.  Většina klasifikací hudby vychází z Boëthiových teorií, v nichž rozdělil hudbu na \"musica mundana\", \"musica humana\", \"musica instrumentalis\" a \"musica theorica a practica\".", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelé období baroka.", "content": "V období baroka bylo velmi mnoho skladatelů, mezi nimiž jsou zřejmě všeobecně známi Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Jean-Baptiste Lully, Georg Philipp Telemann, Alessandro Scarlatti a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Prostředí českého hudebního baroka bylo významně vázáno na císařský dvůr ve Vídni. Velký podnět české hudbě přinesla korunovace císaře Karla VI. českým králem v roce 1723, během níž se Praha rozzářila řadou skvělých barokních kompozic, zvláště oper a oratorií. Vrcholem byla pražská premiéra korunovační opery Costanza e Fortezza (\"Stálost a síla\"), již zkomponoval vrchní císařský kapelník a velká osobnost tehdejší hudební Evropy, Johann Joseph Fux, mj. učitel Jana Dismase Zelenky. Z důvodu nemoci skladatele pražskou premiéru řídil Antonio Caldara.  Významným způsobem do rozvoje houslové hry přispěl skladatel a virtuos Heinrich Ignaz Franz Biber, či v Praze působící houslový virtuos Johann Heinrich Schmelzer, kapelník a přítel císaře Leopolda I., který byl sám vynikajícím skladatelem.  Od dětství žil na různých místech v severních Čechách také pozdější významný operní skladatel Christoph Willibald Gluck. Své první hudební vzdělání získal na lobkovickém zámku Jezeří. V mládí pak studoval na pražské univerzitě a v Praze strávil asi tři roky, svá studia však zřejmě nedokončil. Poté pokračoval dále jako příležitostný hudebník, nejprve do Vídně, poté do Itálie a dále Francie. Významné místo v historii české hudby zaujímá také benátský skladatel Antonio Vivaldi, jehož hudba byla v Čechách nesmírně populární již za jeho života. Přímo pro Prahu zkomponoval své opery Argippo (RV 697 uvedena na podzim 1730) a pasticcio \"Alvilda, Regina dei Goti\" (uvedena na jaře 1731), kdy představení zřejmě řídil sám autor, jenž zřejmě tehdy delší dobu pobýval v Praze. V českých archivech je dochováno mnoho unikátních zápisů jeho děl. Některé byly také napsány přímo na objednávku českých šlechticů: např. loutnové skladby pro hraběte z Vrtby. Hraběti Václavovi z Morzinu je dokonce dedikováno Vivaldiho nejslavnější dílo \"Il cimento dell'armonia e dell'inventione\" (Souboj harmonie s invencí – op. 8), které obsahuje slavné koncerty Čtvero ročních dob. Velký vliv měl Vivaldi i na tvorbu českých skladatelů té doby, např. na Bohuslava Matěje Černohorského.", "section_level": 1}, {"title": "Barokní opera na Moravě.", "content": "Na Moravě se pak rozvinul velmi bohatá operní činnost. Mezi nejvýznamnější místa, kde se provozovala barokní operní tvorba byly zámky:", "section_level": 2}, {"title": "Nejvýznamnější skladatelé období baroka z Českých zemí.", "content": "Nejvýznamnějšími českými skladateli období baroka byli:  V této době má také původ pražská vodní slavnost Svatojánské slavnosti Navalis (\"Musica navalis in honorem Sancti Ioannis Nepomuceni\") k poctě svatého Jana Nepomuckého, kterou zavedli cyriaci - křižovníci s červeným srdcem.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a společenské souvislosti.", "content": "Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů:", "section_level": 1}, {"title": "Hudební nástroje.", "content": "Barokní nástroje zahrnovaly některé nástroje z dřívějších období (např. niněra a zobcová flétna) a řadu nových nástrojů (např. hoboj, fagot, violoncello, kontrabas a fortepiano). Některé nástroje z předešlých období se přestaly používat, jako je šalmaj, citara, rankett a barokní pozoun.  Mezi klíčové barokní strunné nástroje patřily housle, viola da gamba, viola, viola d'amore, violoncello, kontrabas, loutna, theorba (která často hrála part basso continua), mandolína, barokní kytara, harfa a niněra. Mezi dechové nástroje patřila barokní flétna, barokní hoboj, zobcová flétna a fagot. Do žesťových nástrojů náleží cink, naturhorn (přírodní roh), barokní trubka, serpent a pozoun. Klávesové nástroje zahrnovaly klavichord, tangentní klavír, cembalo, varhany a později v období i fortepiano (časná verze klavíru). Bicí nástroje zahrnovaly tympany, vířivé bubny, tamburíny a kastaněty.  V lidové hudbě se užívají tzv. nástroje venkovanů a potulných muzikantů, jedná se o oktávové housle, niněru, kytaru, cimbál, grumle, příčnou píšťalu, flažolet (=zobcová flétna), šalmaj, dudy, krumhorn (zakřivený roh, z něm. \"krumm\" křivý a \"Horn\" roh), buben, kastaněty, xylofon, zvonky, řehtačky a další.", "section_level": 1}, {"title": "Hudebně-strukturální inovace.", "content": "Barokní hudba přináší některé nové jevy a kompoziční principy: dur-mollovou harmonii, generálbas (basso continuo), koncertantní princip, monodii, moderní systém taktů.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení barokní hudby.", "content": "Německo-americký muzikolog Manfred Bukofzer v knize \"Hudba v období baroka\" vysvětluje některé důležité aspekty barokní hudby takto:  \"(...) Renesanční i barokní hudba znala zobrazování slov (...). Obě období se ve skutečnosti přidržovaly toho samého principu, ale podstatně se lišily v metodě jeho uplatnění. Renesance oblibovala zdrženlivé a vznešené jednoduché city, baroko zase extrémní emoce, od prudké bolesti až po bezuzdnou radost. Vyjádření extrémních vášní si samozřejmě vyžadovalo bohatší zásobu výrazových prostředků, než jakou měli v předcházejícím období. (...) [V renesanci se] slova jako \"nebesa\" a \"vlna\" často znázorňují vysokými tóny a zvlněnými křivkami. Camerata vůči takovému \"puntičkářství\" zaujímala opovržlivý postoj a trvala na tom, aby hudba vyjadřovala smysl celé pasáže a ne jen smysl jednoho slova. Výsledkem těchto teoretických diskusí byl vznik recitativu (...).  (...) Je příznačné, že vedoucí osobnosti Cameraty - Bardi a Corsi - byli aristokratičtí amatéři, kteří se pokoušeli komponovat. Amatéři bývají méně spoutáni tradicí, a proto se snadněji přikloní k realizaci nových idejí. Vliv diletantů byl při formování barokní hudby stejně rozhodujícím faktorem, jako při vznikání klasicistního stylu za časů Bachových synů. Tvrzení Cameraty, že renesanční hudba není schopná napodobit emocionální náboj slova, vyplývalo tedy z její amatérské podstaty a renesanční teoretici pospíchali toto tvrzení vyvrátit. Důvod, proč obhájci staré a nové školy nebyli schopní najít společnou řeč, je jasný. Když mluvil barokní skladatel o citech, měl na mysli extrémní a prudké emoce, jaké renesanční skladatel považoval za nevhodné, takže se celý spor odehrává ve dvou různých rovinách, které neměly styčné body (...).  (...) Nejpozoruhodnější rozdíl mezi renesanční a barokní hudbou se projevuje v zacházení s disonancemi (...). V renesanční hudbě se všecky disonance realizovaly buď na lehkých dobách jako přechodné tóny, nebo jako průtah na těžkých dobách. Harmonický efekt kombinace hlasů vznikal spíš jako soubor intervalů a ne jako akordické uspořádání. Tato intervalová harmonie renesance se diametrálně lišila od akordické harmonie baroka. Akordická koncepce harmonie umožnila volně zavést do akordu disonantní tón za předpokladu, že akord měl jasně určenou stavbu. Bas, který v barokní hudbě zastupoval akordy, umožnil takto horním hlasům vytvářet disonance volněji než předtím. Rozvedení disonance na akordický tón probíhalo (...) krokem dolů nebo nahoru. Tato alternativa dokumentuje novinku v barokní hudbě - je jí volnost ve vedení melodie, která už nebyla spoutaná renesančním pravidlem, že všecky disonance se musí rozvádět sestupným pohybem. (...) Staré zacházení s disonancí se v barokní hudbě zachovalo jen v oblasti \"stile antika\". Protože tento styl úzce souvisel s chrámovou hudbou, barokní hudebníci si absenci moderního zacházení s disonancí vysvětlovali jako typický příznak sakrálního stylu. (...) Názor, že určitý styl je pro chrámovou hudbu vhodnější než jiný, pochází z baroka, které už si existenci stylů uvědomovalo - a ta samá myšlenka nás ovlivňuje ještě dnes. (...) Ve stylové jednotě renesanční hudby spočívalo tajemství její síly, ne slabosti.  Barokní zacházení s disonancí záviselo od hlasu, který mohl nést akordy [tedy od basu], v důsledku čeho si bas vysloužil víc pozornosti než kdykoli předtím. (...) Zvláštní podoba, kterou musel bas přijmout (...) [měla také charakteristický] název: generální bas nebo basso continuo. Baroko se začíná a končí takřka přesně tehdy, jako éra generálního basu.\"", "section_level": 1}, {"title": "Interpreti barokní hudby /Hudební soubory.", "content": "Ars rediviva, soubor založen 1951 flétnistou a muzikologem Milanem Munclingerem. Byl prvním českým komorním souborem, který se soustavně věnoval interpretaci barokní hudby a zabýval otázkami historicky poučené interpretace. Nyní jsou nejvýznamnějšími interprety barokní hudby: Musica Florea, Collegium 1704, Ensemble Inégal, Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque, Barocco sempre giovane, Le Poème Harmonique a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barokní hudba je vokální a instrumentální hudba napsaná a prováděná v Evropě v období baroka, přibližně v letech 1600 až 1750. Je charakterizována použitím komplexu tonálního kontrapunktu a použitím basso continua, neboli souvislé basové linky. Hudba se stala složitější ve srovnání s předchozím období renesance. Ve vícehlasé vokální skladbě canzona se formovaly počátky sonátové formy, stejně jako formálnější představa o variacích. Tonalita dur a moll jako prostředek pro zvládnutí disonance a chromatismu v hudbě nabývají plného tvaru.", "tgt_summary": "Baroque music ( or ) is a period or style of Western art music composed from approximately 1600 to 1750. This era followed the Renaissance music era, and was followed in turn by the Classical era, with the galant style marking the transition between Baroque and Classical eras. The Baroque period is divided into three major phases: early, middle, and late. Overlapping in time, they are conventionally dated from 1580 to 1650, from 1630 to 1700, and from 1680 to 1750. Baroque music forms a major portion of the \"classical music\" canon, and is now widely studied, performed, and listened to. The term \"baroque\" comes from the Portuguese word \"barroco\", meaning \"misshapen pearl\". Key composers of the Baroque era include Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi, George Frideric Handel, Claudio Monteverdi, Domenico Scarlatti, Alessandro Scarlatti, Henry Purcell, Georg Philipp Telemann, Jean-Baptiste Lully, Jean-Philippe Rameau, Marc-Antoine Charpentier, Arcangelo Corelli, François Couperin, Giuseppe Tartini, Heinrich Schütz, Dieterich Buxtehude, and others.", "id": 1534070}
{"src_title": "Chufuova pyramida", "tgt_title": "Great Pyramid of Giza", "src_document": [{"title": "Chufuova pyramida v číslech.", "content": "Pyramida má v současnosti rozměr základny 230,38 × 230,38 m, její současná výška je 138,8 m, i když původně byla ještě o 2 m na každé straně delší a o 9 m vyšší. Sklon pyramidy je přibližně 51°50 ́.  Až do 80. let 19. století byla nejvyšší lidskou stavbou na světě. Zabírá plochu 5,15 hektarů. Chybějící špička, kazící dojem dokonalého jehlanu, je zřejmá na první pohled – díky tomuto defektu byla za druhé světové války na vrcholu pyramidy protiletecká pozorovatelna. Jedná se o druhou nejobjemnější stavbu na světě – původní objem celé stavby činil asi 2 433 400 m. Na celou stavbu bylo použito přibližně 2,3 milionů kusů kamenných bloků, z nichž každý váží od 2,5 do 15 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Tvar pyramidy.", "content": "Při jednom z přeletů nad Gízou pilot britských vojenských vzdušných sil v roce 1940 pořídil fotografii Velké pyramidy, ze které je patrné, že pyramida má nikoliv 4, ale 8 stěn. Každá ze 4 hlavních stěn je středem od úpatí k vrcholu souměrně rozdělena. Tato skutečnost je vidět primárně ze vzduchu a výjimečně je v určitých okamžicích během dne v závislosti na pohybu Slunce.  Tento jev byl pozorován již v 19. století. Stěna je na každé straně konkávní zhruba o 0,5° až 1°. U většiny pyramid v Egyptě se tento specifický tvar nevyskytuje. u Mykerinovy pyramidy je však nepatrně vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace stavby.", "content": "Podle záznamů historika Hérodota pracovalo na stavbě v tříměsíčních intervalech okolo sta tisíc otroků po dobu asi 20 let. Dnes se odborníci shodují, že na stavbě pracovalo něco přes 30 tisíc dělníků, někteří mluví dokonce o pouhých 10 tisících – ne však otroků, ale rolníků a kvalifikovaných dělníků, pro něž bylo v blízkosti pyramidy zřízeno dokonce i sídliště s několika tisíci domy. Nicméně při množství prací potřebných k postavení takovéto stavby bylo nezbytné uložit denně na své místo cca 800 t materiálu (při stavbě trvající 20 let). Mnozí badatelé poukazují na mistrnou přesnost doprovázející tuto stavbu a existují pochyby o skutečné délce, období i technice výstavby.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie stavby.", "content": "Další nezodpovězená otázka je vlastní technologie stavby, kde se spekuluje o možnostech užití zvedacích nástrojů nebo použití ramp. Použití zvedacích nástrojů podporoval i Hérodotos, ale tato technologie by byla pomalá a vyžadovala by mnoho lidí, použití ramp je mnohem pravděpodobnější, ale má také háček, a to délku ramp při postupující výšce pyramidy.  Celá tato stavba byla postavena pravděpodobně jako hrobka krále Chufua, proto je v ní vytesána také pohřební komora. Tato komora je, oproti předchozím obdobím, kdy byla vždy pod úrovní země, vytesána v samém nitru pyramidy. Není pouze jedna - jak je obvyklé, ale tři - umístěné v různých výškách přibližně nad sebou (jedna z nich je pod úrovní pyramidy). To díky postupu stavby pyramidy a obavám krále z předčasné smrti. Do pravé pohřební komory (třetí v pořadí, s rozměry 10,4 × 5,2 × 5,8 m) vede chodba, která navazuje na tzv. \"Velkou galerii\", která je 45 metrů dlouhá a 8,5 metru vysoká. Její stěny jsou obloženy osmi vrstvami vápencových bloků tak, že vrchní vrstva překrývá spodní tak těsně, že vzniklou mezerou neprojde ani čepel nože. Desky byly opracovávány pouze měděnými dláty, pískem a vodou. Zdi, strop a zatarasující bloky byly vystavěny z granitové žuly, která je velmi tvrdá. Nad pohřební komorou byly z obav architektů vytvořeny dutiny aby zmenšily tlak působící na strop pohřební komory. V pohřební komoře dodnes stojí sarkofág z jednoho kusu žulového kamene, který sem byl dopraven ještě před dokončením komory, poněvadž by kvůli své velikosti neprošel pozdějším vchodem. Královo tělo zmizelo už před mnoha sty lety (pravděpodobně již v období tzv. Střední Říše), stejně jako pravděpodobně bohatá pohřební výbava.  V roce 2017 byla nad velkou galerií objevena pravděpodobná rozměrná dutina a také další menší dutina na severní straně pyramidy.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí pyramidy.", "content": "Každou pyramidu obklopoval komplex staveb. Z těchto staveb se dodnes zachovaly jen zbytky zádušního chrámu a tři satelitní pyramidy, patřící zřejmě jeho manželkám. Pyramida byla během staletí poškozena lupiči, ale v 7. století př. n. l. byla opravena králi 26. dynastie. Po dobytí Egypta Araby, ji v roce 820 otevřel kalif Al-Monzun. Na severní straně tak vznikl ve výšce 18 metrů dodnes používaný vchod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chufuova pyramida (též Cheopsova pyramida nebo Velká pyramida) je největší pyramida v Egyptě, největší známá kamenná stavba vybudovaná v období starověku, první a současně jediný do dnešní doby zachovaný z klasických divů světa. Dnes je pokládána za nejcharakterističtější symbol staroegyptské civilizace. Proto je také jedním z míst nejvíce zatížených turistickým ruchem.", "tgt_summary": "The Great Pyramid of Giza (also known as the Pyramid of Khufu or the Pyramid of Cheops) is the oldest and largest of the three pyramids in the Giza pyramid complex bordering present-day Giza in Greater Cairo, Egypt. It is the oldest of the Seven Wonders of the Ancient World, and the only one to remain largely intact.", "id": 1999675}
{"src_title": "Akita Inu", "tgt_title": "Akita (dog)", "src_document": [{"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Psi plemena Akita Inu jsou nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou značnou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju). Jsou vhodní i na výcvik, ale vyžadují individuální přístup a nehodí se pro každého. Prodleva mezi příkazem a jeho vykonáním je mnohdy delší než u normálních plemen. Přesto se rádi učí a to, co se naučí nikdy nezapomenou. Miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu miluje a brání ji před jakýmkoliv nebezpečím.  U psů (samců) se často objevuje dominantní chování především k jiným psům. Toto nechtěné chování se zřejmě zachovalo z dob, kdy se akity zneužívaly pro psí zápasy. Agresivnímu chování vůči psům lze zabránit dobrou socializací již ve štěněčím věku. Čím více se pes bude seznamovat s ostatními, tím se nám lépe podaří tomuto negativnímu jednání předejít. Další zlozvyk je tvrdohlavost. S akitou, která si něco usmyslí, nic nehne. Vše lze vyřešit důslednou výchovou, ne však fyzickým trestáním, protože tím se ve psech tvrdošíjnost utvrzuje. Proto je tak podstatné tvrzení, že akita není pes pro každého.  Každý, kdo si akitu pořídí, v ní najde nejlepšího přítele, věrného partnera při vycházkách i lenošení... Majitel musí být se psem této rasy ve velmi úzkém kontaktu, protože akity, které jsou nucené pobývat většinu dne samotné, trpí. Akita je na svou rodinu velmi fixovaná a chce být s ní, ať už je kdekoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Historie plemene.", "content": "Akity inu patří k nejstarším psím plemenům. Nacházely se ostatky jejich předků staré asi z doby 5000 let před naším letopočtem. Tito psi putovali s kočovníky po celém Japonsku. Jejich hlavním posláním bylo lovení velké zvěře, např. medvědů, jelenů či kanců, a ochrana rodiny a majetku. Psi byli dříve menší než dnešní akity, protože v drsných klimatických podmínkách s nedostatkem potravy by neměli šanci přežít.  Akita má ve své domovině výsostné postavení. Ze druhého století př. n. l. se nám dochovaly sošky, znázorňující psa se zatočeným ocasem a vztyčenýma ušima. Sošky sloužily jako dary pro blízké. Akita inu je symbol štěstí, blaha a věrnosti, proto bylo pro každého velkou poctou, když dostal sochu psa. Psi se chovali nejvíce ve vysokých kruzích, pro které byla vymyšlena hierarchie vodítek, aby bylo jasné, ze které vrstvy pes pochází. Akity byly a jsou vysoce ceněné, byly vydávány zákony na jejich ochranu i návody, které určovaly, jak se psem zacházet a mluvit. V roce 1931 bylo plemeno ministerstvem výchovy vyhlášeno za národní poklad a kulturní bohatství.  Velkou ránu plemeno zažilo koncem 19. a začátkem 20. století. V Japonsku se začaly rozšiřovat psí zápasy a tato krvavá podívaná si žádala větší, mohutnější a krvežíznivější psy. Proto bylo plemeno kříženo s mastify a tosami inu. Plemeno upadalo, ale zákazem psích zápasů se začalo znovu pomalu obnovovat. V roce 1927 byl založen klub chovatelů původního typu akit AKIHO (akita inu hozonkai), jenž sídlí ve městě Ódate. Znovuzrození akit mělo pevný základ ve psech z japonské Ódate, kde se původní typ celkem slušně zachoval. Další ránu udeřila druhá světová válka. Mnoho dokumentů se ztratilo a plemeno bylo opět kříženo, protože byl vydán zákaz chovat Akity, tentokrát hlavně s německými ovčáky. Mnoho psů uhynulo, protože japonská vláda zakázala krmení psů, další se nekontrolovatelně křížili... Američtí vojáci si po druhé světové válce odvezli hodně psů s sebou do USA, kde založili svůj vlastní chov. Kroky Američanů a Japonců se rozcházely a nakonec bylo schváleno rozdělení plemene na dvě: akitu inu a americkou akitu.  Dnes je chov ustálen a akity jsou rozšířeny po celém světě. Centrum chovu je v Ódate, kde je téměř vše spjato s národním plemenem. Po celém Japonsku nalezneme upomínky na Akity. Společnost AKIHO dodnes sdružuje ty nejlepší představitele a stará se o jeho zdárný vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a uplatnění plemene.", "content": "Akity se původně ve své domovině využívaly k lovu velké zvěře. V Japonsku ale velké zvířeny značně ubylo, tak se pro Akity hledalo nové uplatnění. Stali se z nich společníci samurajů a šlechtických rodů. Akity jako symbol věrnosti a statečnosti se zúčastňovaly mnoha obřadů a ceremoniálů. Koncem 19. a začátkem 20. století se těšily velké oblibě psí zápasy, kde Akity křížené s těžkými dogovitými psy často hrály hlavní roli. Po zákazu této činnosti opět zaujaly místo společníků.  Dnes ve své vlasti slouží u policie i armády, stále častěji se uplatňují v canisterapii a to dokonce i v České republice. Rychle se učí a mají vynikající čich. V myslivosti se nyní již neuplatňují a byly nahrazeny evropskými loveckými plemeny. Jinak je to všestranné plemeno, vytrvalé a přizpůsobivé. Potřebuje však zkušeného člověka a důslednou výchovu.", "section_level": 1}, {"title": "Proslavení psi plemene.", "content": "Akity se proslavily hlavně svou oddaností a láskou k pánu a k rodině. Při prosazování zákona o ochraně památek Japonska měl velkou váhu i příběh jednoho psa z tohoto plemene. V roce 1923 se ve městě Ódate v domě, který je dnes uctíván a chráněn jako památka, narodil pes této rasy Hačikó. Jako dvouměsíční byl poslán profesoru Uenovi do Tokia. Hačikó se naučil každý den chodit v 17 hodin na nádraží a čekat, než jeho pán dorazí z práce. Za dva roky ale profesor Ueno zemřel a nevrátil se domů. Hačikó ztrátě pána neuvěřil a stále na něj na nádraží čekal. Pokusy o jeho převýchovu byly neúspěšné. Město za něj platilo poplatky a byl respektován. Na svého pána čekal do svých 12 let a 5 měsíců. Když roku 1935 na nádraží zemřel, jeho památník lidé pokryli květinami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akita Inu (japonsky: 秋田犬, česky: akita-inu nebo akita-ken) je psí plemeno, které pochází z Dálného východu, přesněji z Japonska z ostrova Honšú. Toto plemeno je pojmenováno podle prefektury Akita, z níž pochází. Akita Inu tedy znamená „pes z Akity“.", "tgt_summary": "The is a large breed of dog originating from the mountainous regions of northern Japan. There are two separate varieties of Akita: a Japanese strain, commonly called Akita Inu (inu means dog in Japanese) or Japanese Akita, and an American strain, known as the Akita or American Akita. The Japanese strain comes in a narrow palette of colors, with all other colors considered atypical of the breed, while the American strain comes in all dog colors. The Akita has a short double-coat similar to that of many other northern spitz breeds such as the German Shepherd or Siberian Husky, but long-coated dogs can also be found in many litters due to a recessive gene.", "id": 2109587}
{"src_title": "Camille Saint-Saëns", "tgt_title": "Camille Saint-Saëns", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Camille Charles Saint-Saëns se narodil v roce 1835 v Paříži. Už od dětství se projevoval jeho výjimečný talent, měl také skvělý hudební sluch, a tak se jeho teta rozhodla, že mu bude dávat klavírní lekce už od jeho dvou a půl roku. Ve třech letech složil svou první skladbičku, jejíž rukopis se dochoval dodnes, a v pěti letech měl svůj první veřejný koncert, na kterém okouzloval hrou Beethovenových sonát. V sedmi letech už studoval kompozici u Pierra Maledina. Ve věku deseti let přišlo jeho první velké vystoupení, při kterém hrál mimo jiné Klavírní koncert č. 15 od Wolfganga Amadea Mozarta. Byla to tak výjimečná událost, že o ní vyšel článek dokonce i v amerických novinách.  V roce 1848 nastoupil na pařížskou konzervatoř, kde studoval kompozici a hru na varhany. Během chvíle se z něj stal varhanní virtuóz a později pravděpodobně nejlepší varhaník Evropy. Do roku 1876 zastával post hlavního varhaníka v pařížském chrámu Église de la Madeleine. V letech 1861 až 1865 pak vyučoval na Ecolé Niedermayer, kde byl jeho nejvýznamnějším žákem skladatel Gabriel Fauré.  V roce 1870 byl povolaný do francouzsko-pruské války, kde strávil na frontě několik těžkých měsíců a na citlivé skladatelově duši to zanechalo hluboké stopy. Dalším poměrně šťastným rokem byl rok 1871, kdy založil spolu s Romainem Bussinem \"Národní hudební společnost\" (\"Société Nationale de Musique\"). Tato významná společnost měla velký význam pro podporu francouzským skladatelů. Bez Saint-Saënsa by nevzniklo a nebylo uvedených veřejnosti mnoho děl Francka, Faurého a dalších, což znovu poukazuje na skladatelovu významnost. Brzy se stal vedoucí osobností a významným členem nejen francouzského hudebního života. V roce 1875 se oženil s Gabrielle Truffotovou, se kterou měl dvě děti, které velmi brzy zemřely, a jedno dokonce tragicky: pádem z okna. Saint-Saëns ukončil toto těžké období až v roce 1881, kdy se s manželkou rozešli. Do konce života žili odděleně, ačkoliv nebyli nikdy rozvedení.  V roce 1888 přišla další rodinná rána: zemřela Saint-Saënsova matka, Françoise Collin (1809-1888), kterou velmi miloval a na které byl velmi závislý. Saint-Saënsa to dokonce tak ranilo, že po její smrti uvažoval o sebevraždě. Smutek se snažil zahnat cestováním po Egyptě a po Alžírsku. Po návratu do Francie se mu dostalo vyznamenání Řádem Čestné legie (\"Légion d'honneur\"), ale po této události začal jeho hudební úspěch příkře upadat. Na vrchol se spíše dostávala nová vlna skladatelů, jako byli Claude Debussy a Maurice Ravel, a Saint-Saëns začal být ve Francii považován za příliš konzervativního. V Anglii a ve Spojených státech však měl renomé nejvýznamnějšího žijícího francouzského skladatele. Po USA podnikl také v roce 1915 triumfální koncertní turné. V pozdějších letech svého života už nezkomponoval žádné významné dílo, věnoval se hlavně svým zálibám a svým psům. Dožil se vysokého věku a zemřel v roce 1921 v Alžírsku. Tělesné pozůstatky byly převezeny do Paříže, kde proběhl pohřeb se státními poctami. Je pochovaný na hřbitově Cimetière du Montparnasse.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Saint-Saëns byl muž malé silnější postavy a ani jeho chování nepatřilo k nejlepším. Byl zlostný, často nervózní a v mnoha případech intrikánský. Napříč těmto nelichotivým charakteristikám mu však jedno upřít nemůžeme: byl to muž, který se zlatým písmem zapsal do dějin světové hudby, a výjimečný člověk - to dokládá i fakt, že ve třech letech psal, četl a zanedlouho překládal z latiny. Byl skvělým v matematice, patřil spolu s Lisztem k pravděpodobně nejlepším klavíristům své doby a byl ve své době bezkonkurenční ve hře na varhany. Měl talent na jazyky, kterých se několik naučil, zajímal se mimo jiné i o geologii a astronomii. Udržoval i vědeckou korespondenci, byl členem Národní astronomické společnosti a měl svůj vlastní teleskop, s kterým po večerech rád pozoroval oblohu. Psal ale i poezii a vydal filozofický spis; v době svého dlouhého života patřil mezi vůdčí osobnosti francouzského kulturního života. Díky svým interpretačním a organizačním činnostem byl jeden z nejkomplexnějších hudebních skladatelů Evropy a jedním z prvních hudebních kritiků v dnešním slova smyslu. Z evropských skladatelů se nejlépe znal a přátelil s Ferencem Lisztem. Pokud se jedná o jeho osobní život, v něm moc štěstí neměl - často trpěl depresemi a po smrti své matky (což už bylo zmíněno výše) uvažoval dokonce o sebevraždě a po tragédiích ve své rodině už se nikdy neoženil.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Charles Camille Saint-Saëns je tvůrcem díla, které si už jen svým rozsahem zaslouží uznání - 5 symfonií (první dvě bez pořadového čísla), 5 klavírních koncertů, 3 houslové, 2 violoncellové, k tomu několik oper a množství komorní hudby. Na veřejnost se jich však ukázalo několikanásobně méně, a některé byly publikem vyřazeny už při prvních premiérách. Často se hrává symfonie č. 3, z koncertů je nejcennější violoncellový koncert č. 1, který patří do základního violoncellového repertoáru. Klavírní koncerty jsou uváděny jen zřídka, napříč tomu, že jsou to krásná díla. Nejčastěji se objevuje klavírní koncert č. 2, méně klavírní koncert č. 5 a klavírní koncert č. 4. Z operní hudby se udržela \"Samson a Dalila\", ale i zde je její uvedení spíše výjimkou. Velmi známá je však \"Introdukce a Rondo capriccioso\", která je oblíbenou skladbou houslových sólistů.Mezi nejpopulárnější Saint-Saënsova díla patří symfonická báseň \"Tanec kostlivců\" a suita \"Karneval zvířat\" obsahující čtrnáct krátkých skladeb z nichž nejznámější jsou \"Aquarium\" a \"Labuť\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Saint-Saënsa je možno zařadit mezi skladatele, jejichž dílo představuje jakousi syntézu předcházejících období. Neexperimentoval a nepatřil k revolucionářům v hudbě, přesto však uznával i takové pokrokové skladatele, jakými byli v té době Liszt a Wagner. Saint-Saëns jako zázračné dítě a virtuóz se přirozeně orientoval ve formě a technice děl. Forma se tak stala silnou i slabou stránkou jeho děl. Dnes se na něj pohlíží spíše jako na skladatele vícebraných, uhlazených, technicky dokonalých a interpretačně náročných děl, kterým ale chybí hlubší obsah. Jeho díla jsou podle mnohých neinspirující a fádní. Další slabší stránkou skladatele je omezený tvořivý fond. Jak to o něm trochu zlomyslně pověděl jistý kritik: \"„Saint-Saëns jakoby hovořil velkým skladatelům: máte nejlepší melodie - chceme je.“\" Přesto však velká část jeho děl je v repertoáru dodnes, i když nejsou uváděné tak často. Může to však nasvědčovat tomu, že je Saint-Saëns lepší skladatel, než je jeho pověst. Názory na něj jsou dodnes rozdílné. Jeho díla si ale každopádně zaslouží pozornost interpretů i publika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Camille Saint-Saëns (9. října 1835, Paříž, Francie – 16. prosince 1921 Alžír) byl francouzský hudební skladatel, dirigent, klavírista, varhaník a hudební kritik období romantismu. Jeho snad nejvýznamnější díla jsou \"Karneval zvířat\" (fr. \"Le Carnaval des Animaux\"), \"Tanec kostlivců\" (\"Danse macabre\"), jeho \"Symfonie č. 3 c moll\" a opera \"Samson a Dalila\".", "tgt_summary": "Charles-Camille Saint-Saëns (; 9 October 183516 December 1921) was a French composer, organist, conductor and pianist of the Romantic era. His best-known works include Introduction and Rondo Capriccioso (1863), the Second Piano Concerto (1868), the First Cello Concerto (1872), \"Danse macabre\" (1874), the opera \"Samson and Delilah\" (1877), the Third Violin Concerto (1880), the Third (\"Organ\") Symphony (1886) and \"The Carnival of the Animals\" (1886).", "id": 1679982}
{"src_title": "Juan de Austria", "tgt_title": "John of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se z císařova poměru s měšťanskou dívkou Barborou Blomberg z německého Řezna, kde Karel V. pobýval roku 1546 během říšského sněmu. Již ve čtyřech letech ho matka na císařův pokyn odeslala do Španělska. Tam žil nejprve v rodině císařského hudebníka Francisca Massy a posléze se v roce 1554 dostal do výchovy císařského komorníka \"Luise Quijada\". Pěstouni ho nazývali Jéronimo.  Císař Karel V. během života Juana oficiálně neuznal za člena habsburského rodu, avšak k závěti připojil list, v němž žádal svého nástupce, aby tak učinil. Od roku 1559 žil Juan na dvoře španělského krále Filipa II., který jej uznal roku 1561 za svého polovičního bratra a udělil mu titul \"El Infante\" (princ). Spolu s infantem donem Carlosem navštěvoval od roku 1561 univerzitu v Alcalá de Henares. Byl to právě Juan, kdo upozornil krále na chystaný útěk infanta Carlose v roce 1567. Toho roku se stal otcem nemanželské dcery Anny.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Podle císařovy poslední vůle se měl Juan věnovat církevní kariéře, načež se Filip II. roku 1564 pokoušel u papeže Pia IV. Juanovi získat místo kardinála. Juan však toužil po vojenské kariéře, pro niž od útlého věku projevoval značné nadání. O tom, že by se měl stát vojevůdcem, přesvědčil krále definitivně v roce 1565, když se chtěl na vlastní pěst připojit k protitureckému tažení vyvolanému ohrožením Malty. V roce 1567 ho Filip II. jmenoval admirálem španělské flotily. Juan de Austria se nejdříve zabýval bojem s barbarskými piráty ze Severní Afriky (1568), a protože se osvědčil, bylo mu svěřeno velení při tažení proti povstání morisků v Grenadě. Uspěl i zde a v roce 1571 se již jako uznávaný vojevůdce stal velitelem flotily Svaté ligy, což byla aliance Janova, Benátek, Španělska a papežského státu proti Osmanské říši. 7. října 1571 rozdrtil osmanskou flotilu v bitvě u Lepanta, čímž zarazil tureckou rozpínavost ve Středomoří. Toto vítězství značně zvýšilo jeho sebevědomí, leč jeho bratr sledoval jeho vzrůstající popularitu s nechutí a na Juanovy vojenské úspěchy žárlil. V průběhu roku 1573 dobyl Juan několik území v Tunisu a chtěl je přetvořit ve vlastní rodovou doménu. Ani od španělského krále ani od italských spojenců však neobdržel dostatečnou podporu, a proto Turci tato území v jeho nepřítomnosti na podzim 1574 opět získali zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemský místodržitel.", "content": "Don Juan de Austria se nedále zabýval plánem získat vlastní království. Zaměřil se na Marii Stuartovnu, s níž se chtěl oženit a vládnout Anglii. Filip II. ho však přiměl, aby v roce 1576 přijal jmenování guvernérem Španělského Nizozemí. Do Nizozemí přijel ve velmi nevhodnou dobu, neboť nezaplacená španělská armáda drasticky vyplenila během bezvládí 8. listopadu 1576 Antverpy. Pobouření se Juanovi podařilo uklidnit podepsáním Věčného ediktu, v němž vyměňoval svoje uznání místodržícím za odchod španělských vojsk, ačkoliv hrozilo, že se stane jen nominálním vládcem, jehož by bylo možné kdykoliv vyhnat. Ani jedna strana však nebyla s dohodou zcela spokojena, a proto se na počátku roku 1578 opět začalo válčit. Koncem léta 1578 Juan onemocněl, pravděpodobně na tyfus a 1. října 1578 zemřel. Jeho tělo bylo poté tajně převezeno do Španělska a pohřbeno v Escorialu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Don Juan de Austria (24. února 1547, Řezno – 1. října 1578, Namur) byl levoboček Karla V., císaře Svaté říše římské a krále španělského.", "tgt_summary": "John of Austria (, ; 24 February 1547 – 1 October 1578) was an illegitimate son of Holy Roman Emperor Charles V. He became a military leader in the service of his half-brother, King Philip II of Spain, and is best known for his role as the admiral of the Holy Alliance fleet at the Battle of Lepanto.", "id": 1071647}
{"src_title": "Linux (jádro)", "tgt_title": "Linux kernel", "src_document": [{"title": "Název Linux.", "content": "Linus Torvalds chtěl svůj systém pojmenovat \"Freax\", slovo vzniklé zkombinováním anglického slova \"freak\" (případně \"free\") a písmene \"x\" jako odkazu na Unix, protože \"Linux\" se mu zdálo příliš sebestředné. Když později své soubory nahrál na FTP server (ftp.funet.fi), administrátor serveru Ari Lemmke adresář se soubory nazval \"Linux\", jelikož se mu jméno \"Freax\" nelíbilo.  Název Linux původně označoval jen samotné jádro, ale velmi brzy byl název komunitou zevšeobecněn a vztažen na celý systém, který se skládá z jádra operačního systému, knihoven, pomocných nástrojů a dalšího aplikačního software a je souhrnně označován jako linuxová distribuce. Toto označení je však kontroverzní a nepřesné, proto distribuce odvozené z Debianu používají název GNU/Linux, se kterým sám Linus nesouhlasí, protože GNU nástroje netvoří již dlouho významnou část distribuce (přestože právě GNU nástroje byly prvními, které byly v Linuxu použity).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj jádra.", "content": "Jádro bylo původně napsáno pro procesory architektury i386, ale postupně bylo portováno na mnoho dalších platforem. Je skoro celé napsáno v jazyce C, využívá některá rozšíření překladače GCC a obsahuje úseky kódu v jazyce symbolických adres (nepřesně \"assembler\") v syntaxi AT&T.  Do linuxového jádra přispívá téměř 12 000 vývojářů z 1 200 různých firem z celého světa. Od roku 2005 se počet vývojářů ztrojnásobil. 70–95 % vývojářů je za svoji práci placeno, čili neplatí mýtus, že je jádro vyvíjeno jen dobrovolníky. Největšími přispěvateli do jádra jsou společnosti Red Hat (11,2 % změn), Novell (8,9 % změn), IBM (8,3 % změn) a následují Oracle, MontaVista a Cisco. Do jádra se denně průměrně doplní 3 621 řádků kódu a nová verze vychází zhruba jednou za 2,7 měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Linus Torvalds začal vyvíjet jádro Linuxu v roce 1991 jako svůj koníček. Byl tehdy studentem finské univerzity v Helsinkách v oboru informatiky (součástí studia jsou unixové operační systémy). Vlastnil počítač kompatibilní s IBM PC s procesorem i386. V této době však neexistoval pro IBM PC volně dostupný unixový operační systém a Linusovi se nechtělo za komerční platit (MINIX, XENIX, SCO Unix). Tyto skutečnosti spolu s faktem, že byl výborný programátor, vedly k zahájení prací na tom, co bylo později označeno jako „Linux“.  Mezi důvody pro vznik právě unixového systému patřil fakt, že Unix je systém, který upřednostňuje jednoduchost. Linus byl dále inspirován MINIXem od Andrewa Tanenbauma, který napsal svoji verzi unixového systému jako doprovodný projekt ke své výuce a knihám o operačních systémech. Na rozdíl od něj však Linus nevyužil svůj projekt komerčně, protože preferoval otevřený vývoj (viz open source software).  Vývoj Linuxu začal jako emulátor terminálu napsaný v jazyce symbolických adres architektury IA-32 (tj. i386 a novější) a v programovacím jazyce C, který mohl být po překladu do binární podoby nabootován z diskety, takže mohl běžet mimo původní operační systém. V emulátoru terminálu běžela dvě vlákna: jedno pro odesílání znaků na sériový port a druhé pro příjem. Když pak chtěl Linus číst nebo zapisovat data na disk, rozšířil tento terminál, který uměl přepínat úlohy, o ovladač souborového systému. Terminál se pak pomalu začal rozvíjet v jádro unixového operačního systému (kompatibilní se standardem POSIX).  První verze linuxového jádra (0.01) byla na Internetu zveřejněna 17. září 1991. Linus Torvalds k němu do usenetové skupiny comp.os.minix napsal:  V jádře 0.01 byla zahrnuta dostatečná infrastruktura pro spuštění unixového shellu bash. Původně bylo pro nastavení, kompilaci a instalaci Linuxu potřeba použít funkční systém MINIX. Též pro jeho zavaděč musel být použit jiný operační systém, ale brzy vznikly nezávislé zavaděče, z nichž nejznámější bylo LILO.  K Linusově překvapení byl o jeho nedokonalý systém velký zájem a záhy začal dostávat e-mailem další podněty, opravy a zdrojové kódy. Linus jádro dále vyvíjel a zároveň začal příspěvky ostatních do svého jádra začleňovat a upravené zdrojové kódy obratem zveřejňovat (další verze byla zveřejněna již v říjnu). Od té doby se na vývoji podílely tisíce vývojářů z celého světa. Model vývoje linuxového jádra a podobného softwaru byl později výstižně popsán v eseji Katedrála a tržiště () od Erica S. Raymonda.  Již velmi brzo předběhl Linux ve vývoji svůj vzor – MINIX. Zejména v počátcích byl při vývoji využíván Projekt GNU, který se již delší dobu zabýval myšlenkou vývoje volně dostupného unixového systému, avšak vlastní jádro operačního systému neměl. Z projektu GNU hned od počátku Linux využil výše zmíněný GNU bash a další nástroje (základní unixové nástroje používané na příkazovém řádku, kompilátor GCC, později též GNU C Library a další). Sám Linux však nikdy nebyl součástí GNU, i když samotné jádro používá licenci GPLv2, která též pochází od GNU.  Linus je dodnes hlavou vývoje jádra, které je zveřejňováno na serveru kernel.org. Sám vydává nové verze, přičemž některé starší verze jsou udržovány jinými lidmi. Kromě něj se na vývoji podílejí tisíce programátorů z celého světa. Již delší dobu se dá říct, že vývoj jádra je z velké části placen firmami, jako jsou Red Hat, Intel, IBM a další.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Obrovský nárůst popularity operačního systému Android, který využívá linuxového jádra, dělá z Linuxu nejpoužívanější jádro pro mobilní zařízení, čímž konkuruje všem jádrům všech ostatních operačních systémů vůbec. Existuje mnoho desktopových linuxových distribucí využívajících linuxové jádro, ale podíl distribucí Linuxu je v porovnání s ostatními operačními systémy malý.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Linuxové jádro je koncipováno jako jednolitá část kódu s podporou načítání externích modulů. Toho se využívá ke zvýšení stability, urychlení běhu jádra, zmenšení velikosti samotného jádra a zmenšení paměťových nároků.  Linuxové jádro obsahuje podporu opravdového multitaskingu (umožňuje provozovat více úloh/aplikací zároveň), virtuální paměti, správy paměti (správa paměti řízená jádrem, nikoli aplikacemi), sdílených knihoven, modulů, sdílených copy-on-write spustitelných souborů a nezávislých síťových vrstev podporujících mimo jiné síťové protokoly IPv4 a IPv6.  V současné době je Linux modulárním monolitickým jádrem. Ovladače zařízení typicky běží v ring 0 s plným přístupem k hardwaru, avšak některé se nacházejí v uživatelském prostoru. Na rozdíl od standardních monolitických jader lze ovladače zařízení jednoduše konfigurovat jako moduly a za běhu je zavádět či odstraňovat. Rovněž na rozdíl od typických monolitických jader lze na moduly za určitých podmínek uplatňovat preemptivní multitasking. Tato vlastnost byla přidána za účelem lepšího řízení hardwarových přerušení a pro zlepšení podpory symetrického multiprocesingu. Preemptivnost navíc snižuje latenci, a tak zkracuje dobu odezvy, což je důležité v real-time aplikacích a desktopových nasazeních.  Fakt, že Linux není mikrojádro, byl známým tématem flame waru mezi Linusem Torvaldsem a Andy Tanenbaumem v diskusní skupině comp.os.minix v roce 1992.  Hardware je také začleněn do systému souborů. Rozhraní ovladačů zařízení k uživatelským aplikacím je zobrazeno prostřednictvím položky v adresářích /dev nebo /sys. Informace o procesech jsou také mapovány do souborového systému prostřednictvím adresáře /proc.", "section_level": 1}, {"title": "Programovací jazyk.", "content": "Linuxové jádro je napsáno ve verzi programovacího jazyka C podporované v GCC (který zavedl řadu rozšíření a změn do standardu C) spolu s množstvím krátkých částí kódu napsaných v assembleru (v GCC v syntaxi AT&T) cílové architektury. Kvůli rozšířením C podporuje, GCC byl po dlouhou dobu jediným kompilátorem schopným správně sestavit linuxové jádro.", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita kompilátoru.", "content": "GCC je výchozí kompilátor pro zdrojové kódy linuxového jádra. V roce 2004 společnost Intel tvrdila, že modifikovala jádro tak, aby jej jejich kompilátor C mohl sestavit také. V roce 2009 byl zaznamenán další takový úspěch s modifikovanou verzí jádra 2.6.22.  Od roku 2010 probíhá úsilí o vybudování jádra linuxu s Clangem, alternativním překladačem pro jazyk C. K 12. dubnu 2014 oficiální jádro mohl skoro sestavit Clang. Projekt věnovaný tomuto úsilí je pojmenován LLVMLinux po infrastruktuře kompilátorů LLVM, na které je Clang vybudován. LLVMLinux se nesnaží rozvíjet linuxové jádro nebo LLVM, a proto je to meta-projekt složený z patchů, které jsou nakonec předkládány na upstream projekty. Díky tomu, že je jádro Linuxu kompilováno společností Clang, patří mezi další výhody i rychlejší kompilace ve srovnání s GCC, vývojáři jádra budou mít prospěch z rychlejšího pracovního postupu kvůli kratším časům kompilace.", "section_level": 2}, {"title": "Správa za běhu.", "content": "Aktualizace bez rebootu mohou být dokonce aplikována na jádro pomocí živých patchovacích technologií, jako jsou Ksplice, kpatch a kGraft. Minimalistické základy pro patchování jádra byly sloučeny do hlavního řádku linuxového jádra ve verzi 4.0, která byla vydána 12. dubna 2015. Tyto základy, známé jako livepatch, založené primárně na funkčnosti jádra ftrace, tvoří společné jádro schopné podporovat live patching jak kGraft, tak i kpatch, tím, že poskytuje aplikační programovací rozhraní (API) pro moduly jádra, které obsahují horké patche a aplikační binární rozhraní (ABI) pro nástroje pro správu uživatelského prostoru. Obyčejné jádro obsažené v jádře Linuxu 4.0 však podporuje pouze architekturu x86 a neposkytuje žádné mechanismy zabezpečení.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Číslování verzí.", "content": "Verze jádra jsou (až na níže uvedenou výjimku) značeny trojicí číslic oddělenými tečkami např. \"2.0.10\", \"2.2.23\", \"2.4.31\" a z poslední řady \"2.6.1\". První dvě čísla označují tzv. vývojovou řadu neboli větev (\"2.0.x\", \"2.5.x\", \"2.6.x\"). Řady se sudým druhým číslem jsou stabilní, ostatní jsou nestabilní. Nestabilní řady přecházejí ve stabilní, které se vyvíjí paralelně. Například řada \"2.3\" přešla v \"2.4\", řada \"2.5\" přešla v \"2.6\" (ale \"2.4\" se stále vyvíjí). Některé vlastnosti z novějších řad se přenášejí i do starších – tomu se říká backport.  Mezi každou změnou číslice za druhou tečkou ve verzi přichází na řadu kandidáti novější verze.  Vezmeme-li v úvahu jádro \"2.6.16\", následníkem je \"2.6.17\". Jeho finálnímu uvolnění předchází vystavení balíků v kandidátské verzi \"2.6.17-rc1\", \"-rc2\" atd. většinou v týdenních intervalech. Až poté, co se vývoj dostatečně ustabilní (v posledních \"-rc\" je změn méně a většinou jsou to jenom opravy), uvolní se finální verze, ve zmíněném případě to bude \"2.6.17\".  V nedávné době doznalo číslování drobných změn. Řada \"2.6\" je nyní vydávána s dalším (čtvrtým) podčíslem. Po uvolnění finální verze (\"2.6.17\") se začne vyvíjet \"2.6.18-rc1\", \"-rc2\" atd. Pokud se během vývoje objeví opravy kritických nebo bezpečnostních chyb, jsou zařazeny do podverze poslední stabilní verze (\"2.6.17.1\", \"2.6.17.2\" atd.). Vývojové \"-rc\" verze totiž obsahují nové neotestované vlastnosti, a proto většina uživatelů používá stabilní verze. Tyto opravné verze umožní uživateli mít stabilní jádro s posledními bezpečnostními bugfixy (opravami bugů).  Nemůžeme opomenout jádra vydávaná dalšími osobami. Přípona tvořená ze znaků jména, přezdívky či zkratky účelu je obvykle připojovaná na konec verze. Chceme-li použít real-time jádro, získáme aplikovatelný kód, který přidá do názvu \"-rt\". Vývojáři často používají jádro Andrewa Mortona s příponou \"-mm\". Svého času bylo populární i \"-ac\" Alana Coxe.", "section_level": 2}, {"title": "Údržba.", "content": "Linus Torvalds dohlíží pouze na změny týkající se poslední verze jádra. Správu starších verzí s dlouhodobou podporou svěřil do rukou jiných programátorů:", "section_level": 2}, {"title": "Programovací jazyky.", "content": "V současné době je z těch vyšších programovacích jazyků podporován pouze C. Existují však rozšíření umožňující programování součástí v jazyce C++. Tato skutečnost byla mnohokrát diskutována, nicméně s výsledkem takovým, že nelze podporu C++ v nativním linuxovém jádře očekávat ani v budoucnu.  Platformně závislé úseky vyžadovaly komunikaci s hardwarem na nižší úrovni, a proto v podstromu architektur lehce narazíme na kód napsaný základním strojovým jazykem – assemblerem.", "section_level": 1}, {"title": "Přenositelnost.", "content": "Linux momentálně dokáže běžet na následujících počítačových platformách:  Kompletní seznam portů naleznete na Linux Ports.", "section_level": 1}, {"title": "Licencování.", "content": "Jádro samotné je poskytováno pod licencí GPL verze 2. Některé části mohou být pod licencí GPL v2 a novější (označováno jen jako \"GPL\"), případně i pod dalšími svobodnými licencemi.  Moduly (ovladače) mohou být tvořeny pod záštitou jedné z hned několika licencí: GPL, GPL v2, GPL s dalšími právy, duální BSD/GPL, duální MPL/GPL a konečně proprietární. Moduly s proprietární licencí jsou ale problematické – nelze je šířit v jednom celku s jádrem, vývojáři jádra se k nim většinou staví odmítavě a v některých případech mohou být nelegální (záleží na způsobu implementace).", "section_level": 1}, {"title": "Maskot.", "content": "Maskotem Linuxu je tučňák jménem Tux vytvořený Larrym Ewingem v roce 1996. Existuje mnoho variant Tuxe, některé ve 3D. Maskotem je právě tučňák, protože Linus Torvalds podle svých slov „má rád tučňáky, toť vše.“ Jméno Tux prý znamená Torvaldsův UniX a už mu to zůstalo.", "section_level": 1}, {"title": "Kernel panic.", "content": "V prostředí Linuxu je „panic“ systémová chyba vyvolaná jádrem, která na rozdíl od chyb vyvolaných uživatelskými programy nevyhnutelně vede k zastavení práce počítače. Tento stav je možné vyvolat zavoláním funkce \"panic\" z hlavičkového souboru sys/system.h. Většinou je však vyvolán neošetřenou procesorovou výjimkou, jako například odkazováním se do neplatné části paměti. Tyto neošetřené výjimky jsou často důsledkem chyby v kódu jádra, případně ale také mohou indikovat hardwarové selhání, například paměti RAM nebo chyb v aritmetických funkcích procesoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linuxové jádro (Linux kernel) je otevřené (open source) systémové jádro používané unix-like operačním systémem GNU/Linux. Je vydáváno pod licencí GPLv2 a kompatibilními spolu s výjimkou, která umožňuje jeho používání společně s komerčním softwarem. Je na něm založena skupina operačních systému pro osobní počítače a servery (obvykle ve formě linuxových distribucí) a různé typy vestavěných zařízení jako routery, WPA, telefonní systémy, set-top boxy, chytré televizory a jiné. Operační systém Android pro tabletové počítače, chytré telefony a chytré hodinky využívá služby poskytované linuxovým jádrem a implementuje jeho funkce. Zatímco využití na stolních počítačích je nízké, operační systémy založené na Linuxu mají převahu téměř v každé jiné oblasti výpočetní techniky – od mobilních zařízení až po sálové počítače. Od listopadu 2017 běží na Linuxu všech 500 nejvýkonnějších superpočítačů na světě. Ovladače jsou součástí kernelu a tzv. \"mainline\" ovladače zařízení jsou velmi stabilní. U rozhraní mezi jádrem a moduly jádra (LKM), na rozdíl od mnoha jiných jader a operačních systémů, není zaručena neměnnost.", "tgt_summary": "The Linux kernel is a free and open-source, monolithic, Unix-like operating system kernel. It is deployed on a wide variety of computing systems, such as mobile devices (including its use in the Android operating system for tablet computers, smartphones, and smartwatches), personal computers, servers, mainframes, supercomputers, embedded devices (routers, wireless access points, private branch exchanges, set-top boxes, FTA receivers, smart TVs, personal video recorders, and NAS appliances).", "id": 1424653}
{"src_title": "Marketingové prostředí", "tgt_title": "Market environment", "src_document": [{"title": "Makroprostředí.", "content": "Lze jej ovlivnit málo nebo vůbec. Dělí se na 5 skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Sociální (kulturní a demografické).", "content": "Kulturní sdružují názory a fakty dané kultury – obyčeje a víra. Názory pak lze dělit jako primární (zažité) a Sekundární (dané vlivem komunity). Jedná se o demografické prostředí. V rámci demografického prostředí je zkoumáno obyvatelstvo jako celek. Jedná se především o informace, které se týkají lidí, protože oni vytvářejí trhy, které jsou cílovými trhy. Jde například o tyto hodnoty - počet, hustota, věková struktura, pohlaví, podíl městského a venkovského obyvatelstva, zaměstnání, sociální složení. Sledovány jsou také změny – vývoj počtu obyvatelstva, migrace. Vlivy tohoto prostředí ovlivňují celkový charakter spotřebního a nákupního chování. V současnosti se více doceňuje význam vzdělání, a to takřka ve všech českých rodinách bez ohledu na jejich sociální postavení. V mnoha zemích má velký význam při nakupování náboženství. Dalším faktorem je emancipace žen, která je v České republice obrovská.", "section_level": 2}, {"title": "Technické nebo inovační.", "content": "Lze rozdělit na Znalostní a technickou část kdy je na obě kladen velký důraz s ohledem na rychlost vývoje a rozšiřování základny znalostí. Nutí firmy neustále zlepšovat postup či zvyšovat nároky na zaměstnance. Technické prostředí se dá rozšířit ještě o živelné prostředí, kdy firmy musí vzít v úvahu lokalitu. Změny v této oblasti jsou nyní mimořádně rychlé. Dochází ke zkracování cyklu tržní životnosti výrobku na trhu a nové technologie stále více formují životy lidí a ovlivňují způsob přeměny zdrojů na výrobky. Patří sem také drobné každodenní inovace a zlepšení, které přinášejí nové příležitosti pro výrobu/služeb. Zavedení nových technologií umožňuje podniku zvyšovat produktivitu práce, snižovat náklady a zvyšovat konkurenceschopnost výrobku či firmy.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické.", "content": "Mezi ekonomické faktory patří kupní síla trhu a spotřebitelů. Zahrnuje činitele, kteří ovlivňují inflaci, nákupní zvyky a strukturu výdajů spotřebitele. Jednotlivé národy se výrazně odlišují v úrovni a dělení příjmů. Existují země s agrární ekonomikou, kde lidé spotřebují to, co sami vyprodukovali a tyto země nabízení málo tržních příležitostí. Existují také průmyslově vyspělé země, které představují bohaté trhy pro různé typy zboží Firmy sledují růst mzdy, pokles mzdy aj.", "section_level": 2}, {"title": "Politické a právní faktory.", "content": "velmi silně ovlivňují chování firem. Nelze je ignorovat a firma se musí přizpůsobit. Legislativní rámec omezuje firemní fungování a chování. Právní normy týkající se existence firem i trhů, ochrana spotřebitelů, životního prostředí a další, zrovna tak jako vlastní práva ovlivňují velmi silně marketingové chování firem. Z hlediska politického se k těmto faktorům řadí přístup vládní administrativy k firmám a trhům, strukturu státních výdajů a daňový systém. Patří sem i daňová zátěž aj.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní prostředí.", "content": "patří sem především přírodní zdroje, které jsou potřeba pro výrobu či jinou činnost firmy. V dnešní době je důležitá úloha ekologických požadavků a nároků na úsporu některých druhů surovin a energií, jejich nedostatek a obnovitelnost. Do velkých zdrojů patří vzduch a voda, které postupně začínají docházet ve správné kvalitě. Do omezených obnovitelných zdrojů lze zařadit lesy a potraviny a jako omezené neobnovitelné zdroje jsou ropa, uhlí a drahé kovy.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroprostředí.", "content": "Lze jej ovlivňovat a týká se bezprostředně firmy.  Mikroprostředí tvoří síly blízko společnosti, které ovlivňují její schopnost sloužit zákazníkům. Mezi jeho hlavní faktory patří podnik, konkurence, dodavatelé, distribuční firmy, zákazníci a spotřebitelé, veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Podnik.", "content": "firma je nucena se neustále zlepšovat a reagovat na požadavky zaměstnanců i vnitřní kultury společnosti. Patří sem vnitropodnikové vzdělávání, komunikace mezi celky aj.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurence.", "content": "výrazně ovlivňuje nabídku společnosti, kterou je třeba přizpůsobit cenovou politikou nebo marketingovou kampaní či výzkumem. V případě konkurenčního boje by firma neměla svou konkurenci poškodit. Společnost by měla poskytnout vyšší hodnotu a uspokojení pro zákazníka než konkurence. Úkolem marketingových specialistů je dělat něco více, než jen přizpůsobit se potřebám zákazníkům. Musí také získat dlouhodobou výhodu tím, že svou nabídku pevně umístí v myslích zákazníka v porovnání s nabídkou konkurence. Každý podnik by si měl uvědomit svou pozici v odvětví ve srovnání s velikostí a postavením konkurence. Návod, jak v boji s konkurencí vyhrát neexistuje, šanci mají firmy, které hledají možnosti odlišnosti. Platí to i v oblasti obchodu, kde se mezi velkými řetězci především konkuruje cenou. Ukazuje se, že cena nemusí být jediným správným nástrojem v konkurenčním boji.", "section_level": 2}, {"title": "Dodavatelé.", "content": "společnost musí klást důraz na správný výběr dodavatelů ti totiž nepřímo a velmi silně ovlivňují výrobní i prodejní schopnosti společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuční články a prostředníci.", "content": "patří sem distribuční kanály finálních výrobků ale i reklamní společnosti, pojišťovny zajišťující finanční krytí či přeprava", "section_level": 2}, {"title": "Zákazníci a spotřebitelé.", "content": "zákazník je klíčovým bodem veškerého podnikatelského snažení. Bez něho by existence firmy nebyla možná. S největší pravděpodobností nejdůležitější faktor proč vyrábět auto nebo výrobek, jenž nikdo nekoupí. Velký důraz na zákazníky především po druhé světové válce. Příkladem je Toyota production system a jiné produkční systémy, jenž kladou velký důraz nejen na specifikace výroby ale i specifikace přání zákazníka včetně cenových a technických odchylek.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejnost.", "content": "je jakákoli skupina, která má zájem na schopnostech firmy dosáhnout svých cílů nebo na ně mít vliv. Jedná se například o finanční instituce, které umožňují podniku získávat finanční prostředky. Dále jsou to média (noviny, časopisy, televizní a rozhlasové stanice), vládní instituce (marketingoví specialisté se často musí radit s právníky ohledně bezpečnosti produktu a pravdivosti reklam), občanské iniciativy (ekologické skupiny, menšiny a další zájmové skupiny), místní komunita a občané, širší veřejnost (společnost musí znát názor široké veřejnosti na produkty) a zaměstnanci (patří sem dělníci, manažeři, brigádníci).", "section_level": 2}], "src_summary": "Marketingové prostředí je prostředí, které je definovatelné jako komplexní a často se měnící prostředí v němž se firma nachází. Rozlišuje se na:", "tgt_summary": "The market environment or business environment is a marketing term and refers to factors and forces that affect a firm's ability to build and maintain successful customer relationships. The business environment has been defined as \"the totality of physical and social factors that are taken directly into consideration in the decision-making behaviour of individuals in the organisation.\"", "id": 1260045}
{"src_title": "Pražská integrovaná doprava", "tgt_title": "Prague Integrated Transport", "src_document": [{"title": "Název Pražská integrovaná doprava.", "content": "Původně se pro integrované příměstské linky používalo označení IDS — integrovaný dopravní systém. Spojení „pražská integrovaná doprava“ se poprvé objevilo koncem roku 1993 v názvu organizace ROPID, která jej pak začala používat pro označení dopravního systému, který zaváděla.  Ještě koncem devadesátých let považovala jazyková poradna Ústavu pro jazyk český spojení „pražská integrovaná doprava“ za obecné označení a doporučovala jeho psaní s malými písmeny. Již v té době však šlo zřetelně o závazně ustálené označení jednoho konkrétního dopravního systému, o jeho vlastní jméno. Akademická Pravidla českého pravopisu s pojmenováváním systému vůbec nepočítají - zmiňují se jen o vlastních jménech například dokumentů, tanečních skladeb, slovesných výtvorů, významných událostí atd. Označení konkrétních integrovaných systémů však nesou všechny typické rysy vlastních jmen.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah PID a SID.", "content": "Po ustavení samosprávných krajů v roce 2000 započaly snahy, aby Středočeský kraj měl svůj vlastní integrovaný dopravní systém. V letech 2003–2005 vznikaly první zárodky integrovaných systémů nezávislých na PID (například Kladenská integrovaná doprava KLID). 1. července 2005 byl oficiálně zaveden systém Středočeská integrovaná doprava, který se podle schváleného záměru kraje má postupně rozvinout do roku 2015. Rada kraje v usnesení č. 51-11/2005/RK ze dne 25. května 2005 doporučila zahájit jednání s představiteli hlavního města Prahy o postupném sjednocování Tarifů Středočeské integrované dopravy a Pražské integrované dopravy.  Odbor dopravy krajského úřadu Středočeského kraje v dubnu 2007 uvedl, že Středočeský kraj usiluje o navázání spolupráce mezi integrovanými systémy a že organizaci ROPID bylo předloženo již několik projektů na propojení tarifních a odbavovacích systémů SID a PID, avšak ze strany ROPID nebyla dosud žádná odezva na předložené návrhy.  Městský radní Radovan Šteiner v březnu 2008 v odpovědi na interpelaci uvedl, že se Praha velmi intenzivně snaží o zapojení Středočeského kraje do fungování a vlastnické struktury ROPIDu, přičemž prohlásil za logické a správné, aby Středočeský kraj a jednotlivá města a obce měly možnost se na řízení této organizace podílet, v ideálním případě být i spoluvlastníky Ropidu. V této souvislosti naznačil nutnost přeměny ROPIDu z příspěvkové organizace na obchodní společnost. Přitom Šteiner zmínil, že do společného fungování jistě bude chtít promluvit reprezentace zvolená v krajských volbách v listopadu 2008, přičemž pokud by to byl „pan dr. Rath, který by toto záležitosti řešil“, mohlo by to podle Šteinera zkomplikovat definitivní podobu Ropidu a jeho managementu na několik dalších let, ne-li na celé příští volební období. Po volbách byl zvolen středočeským hejtmanem David Rath, myšlenka na transformaci ROPIDu se již neobjevovala a k integraci systémů PID a SID nebyla vydána žádná výraznější prohlášení.  Dopravní výbor pražského zastupitelstva 25. dubna 2011 odsouhlasil návrh ROPIDu sjednotit PID s SID i dosud neintegrovanou dopravu v oblasti. Záměrem je vytvořit společnou komisi ze zástupců Prahy a Středočeského kraje, následovat má memorandum, smlouva o partnerství a nakonec sloučení organizací, které v krajích veřejnou dopravu plánují. Miloslava Vlková, předsedkyně výboru pro dopravu zastupitelstva Středočeského kraje, na jednání pražského výboru se záměrem vyslovila souhlas a prohlásila za dobré, aby se smlouva o spolupráci stihla podepsat do krajských voleb 2012.  Již od počátku roku 2011 Středočeský kraj pod vedením hejtmana Ratha avizoval záměr zcela vytlačit PID z území kraje. Své kroky, plošnou výpověď autobusovým dopravcům v kraji a přípravu výběrových řízení, Středočeský kraj s Prahou vůbec neprojednal, což se stalo předmětem kritiky. Ihned po zatčení a rezignaci hejtmana Davida Ratha rada Středočeského kraje 21. května 2012 rozhodla o stažení výpovědí autobusovým dopravcům a ROPIDu.  Na konci listopadu 2012 bylo započato jednání o sloučení PID a SID v jednu metropolitní integrovanou dopravu. Zástupci organizace ROPID navštívili krajský úřad a společně s jeho představiteli dohodli okruh otázek, na které chtějí odpovědi. Do konce ledna 2013 má vzniknout ucelený materiál (ze zprávy není zřejmé, kdo ho má zpracovat), který pak projednají rady obou krajů, a má být stanovena širší komise pro konkrétnější jednání. Zvažováno má být zavedení jednotné čipové karty, zřízení společného podniku pro organizaci dopravy atd.  Tým odborníků z organizace ROPID, z odboru dopravy středočeského krajského úřadu a politici z výboru dopravy zastupitelstva Středočeského kraje připravili v roce 2013 84stránkový dokument \"Analýza současného stavu a návrh dalšího postupu integrace veřejné dopravy v Praze a Středočeském kraji\".  Výbor pro dopravu Zastupitelstva hl. m. Prahy schválil 6. listopadu 2013 záměr sjednotit Pražskou a Středočeskou integrovanou dopravu do jednoho systému; stejné usnesení přijal 31. října 2013 výbor pro dopravu zastupitelstva Středočeského kraje. Na základě těchto usnesení rozhodnou Rada hlavního města Prahy a Rada Středočeského kraje. Podle záměru má sjednocování do jednoho společného integrovaného dopravního systému začít v roce 2014. Dosud nedošlo k dohodě, kdo by měl celý sjednocený systém řídit. Konkrétní principy fungování sjednoceného IDS nebyly zatím v analýze a usneseních uvedeny, analýza však vychází z principu, že integrovaný dopravní systém tvoří jednu síť a má jeden společný tarif a společné jízdenky. Účelem sjednocení je podle usnesení zlevnit, zjednodušit, zefektivnit a zrychlit hromadnou dopravu.  Rada hlavního města Prahy schválila 17. února 2015 vznik řídící rady nového integrovaného dopravního systému. Město Praha očekává od Středočeského kraje, že vznik této řídicí rady také schválí a jmenuje do ní své zástupce. Členy řídící rady mají být zástupci politických reprezentací obou krajů, zástupci organizace ROPID a Odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje a nezávislí odborníci. Řídicí rada má stanovit konkrétní parametry nového IDS, harmonogram integračních etap a založení nového organizátora dopravy, ve kterém budou zastoupeny oba kraje.  Rada Středočeského kraje 16. května 2016 na svém pravidelném zasedání projednala postup integrace hromadné dopravy na území Středočeského kraje a hlavního města Prahy. Doporučila pokračovat v integraci dalších oblastí do připravovaného společného integrovaného dopravního systému (IDS) Středočeského kraje a Prahy.  V nejbližší době má být podle rady kraje do systému PID a následně do nového společného IDS Středočeského kraje a Prahy integrována doprava v oblasti Lysá nad Labem – Milovice a v přilehlém okolí, kde se prolíná tarif PID, tarif SID a neintegrované tratě a linky. V přípravě integrace do společného IDS jsou podle hejtmana oblasti Mělnicko II (Mělník-Kralupy), Mělnicko III (Mělník–Roudnice), Mělnicko IV (Mšeno a okolí), Lysá nad Labem, Milovice a okolí, a linky na trasách Praha–Kladno, Kladno–Slaný a Slaný–Praha. Poté by v dalších etapách měla být postupně integrována do společné pražské a středočeské dopravy území měst Benešov, Beroun, Zdice, Čáslav, Hořovice, Kolín, Kouřim, Zásmuky, Kutná Hora, Uhlířské Janovice, Městec Králové, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Neveklov, Sedlčany, Nový Knín, Dobříš, Nymburk, Sadská, Poděbrady, Příbram, Rakovník, Vlašim a Votice. V úterý 9. srpna 2016 schválila Řídicí rada společného integrovaného dopravního systému Prahy a Středočeského kraje na společném zasedání v sídle Krajského úřadu Středočeského kraje na zřízení středočeského organizátora integrované dopravy, příspěvkové organizace Integrovaná doprava Středočeského kraje (IDSK). Ta má následně ve spolupráci s organizací ROPID připravovat integraci jednotlivých oblastí podle schváleného harmonogramu. IDSK a ROPID mají v budoucnu na základě vzájemné smlouvy spolupracovat a doplňovat se, aby postupně mohl vzniknout společný integrovaný dopravní systém, který bude pokrývat území Prahy i celého Středočeského kraje podle zásady jedna jízdenka, jeden tarif, jeden jízdní řád, jedna síť. Podle informace středočeského hejtmana Miloše Patery na příštím jednání krajského zastupitelstva měla být projednána a schválena zřizovací listina nového organizátora integrované dopravy. Od nového roku 2016 měl zavést integrovanou dopravu v regionech Nymbursko II, Mělnicko III a Sedlčansko I., od poloviny roku 2017 na Kladensku. Náměstek pražské primátorky Petr Dolínek přislíbil, že se návrhem na integraci obou systémů měla v nejbližší době zabývat i Rada hlavního města Prahy. Jako příklad uvedl, že je třeba s novým jednotným systémem sladit nákup nových jízdenkomatů.  IDSK a ROPID mají od 1. ledna 2017 pracovat na společném pracovišti v Praze v Rytířské ulici a na přípravě společného IDS spolupracovat. Mají užívat společný software pro jízdní řády i s výstupy pro ekonomiku. IDSK má převzít především dosavadní činnosti oddělení dopravní obslužnosti kraje na krajském úřadě, které se vznikem příspěvkové organizace zaniklo. Činností IDSK je především komplexní dopravní a ekonomická správa regionálních autobusových linek PID nezajíždějících do Prahy (řada 400), objednávka železniční dopravy na území kraje a správa linek SID a nezaintegrovaných autobusových linek. Systémové činnosti (marketing, přepravní průzkumy, standardy kvality, odbavovací systémy, technika) má mít zajištěné smluvně od ROPIDu. ROPIDu má zůstat správa linek MHD v Praze a příměstských linek PID řady 300 a objednávky železniční dopravy v Praze. Souběžná existence dvou příspěvkových organizací byla označena za vývojový mezistupeň, aby mohl vzniknout jeden nový organizátor vlastněný oběma kraji.", "section_level": 1}, {"title": "Historie IDS v okolí Prahy.", "content": "V lednu 2011 středočeský hejtman David Rath oznámil, že vypoví všechny stávající smlouvy s dopravci (včetně smluv s ROPIDem, jejichž účastníky jsou i středočeské obce a Praha) a vyhlásí nová výběrová řízení. Dne 31. května 2011 kraj smlouvy vypověděl, nejprve s roční výpovědní lhůtou, tj. ke dni 31. května 2012, v červnu 2011 upravil výpovědi dodatkem tak, že dosavadní smlouvy platí až 8. prosince 2012, avšak i toto datum vzbuzuje obavy, že je nerealistické, pokud se někdo proti výpovědím bude odvolávat. Později byly údajně výpovědní lhůty prodlouženy do 30. června 2013, dle jiných zdrojů do konce února 2013. Dne 9. července 2011 kraj oznámil na vývěsce EU záměr vyhlásit výběrové řízení. Hejtman David Rath vyzval obce, aby rovněž smlouvy s dopravci vypověděly. Náměstek pražského primátora Karel Březina ČSSD) označil jednostranné vypovězení smluv bez předchozí domluvy s obcemi a sousedními kraji za velmi riskatní a za vážné ohrožení dopravní obslužnosti a za jediné řešení považuje vzít výpovědi zpět. Stejný názor vyjádřila později i středočaská organizace TOP09 a STAN, avšak náměstek hejtmana Robin Povšík (ČSSD) označil tyto obavy za zbytečné strašení lidí ze strany pravice. V listopadu 2011 iDnes.cz přinesla informaci, že na nesrovnalosti v rozdělování dotací upozornil vedoucí oddělení veřejné dopravy krajského úřadu František Mráček, který až do roku 2007 byl v ROPIDu vedoucím pracovníkem odpovědným za projektování dopravy a po svém odchodu z ROPIDu se stal jeho soustavným kritikem. Podle iDnes.cz ROPID odmítl podepsat dodatek o prodloužení výpovědní lhůty do února 2013. Náměstek pražského primátora Josef Nosek zaslal Středočeskému kraji upravený návrh dodatku smlouvy, který by výpovědní lhůtu prodloužil do konce roku 2014, aby výběrová řízení mohla být kvalitně připravena, ale hejtman David Rath údajně tento návrh odmítá. Rath zmínil, že má připravený krizový plán spočívající v tom, že pokud by někteří dosavadní dopravci v PID nechtěli s krajem uzavřít přímou dvoustrannou smlouvu a po uplynutí výpovědní lhůty by přestali jezdit, nahradil by je jinými dopravci. 18. května 2012 Rada hlavního města Prahy schválila dofinancování dopravní obslužnosti na části příměstských linek PID ve výši 29,8 milionu korun, které umožní zajistit provoz linek PID do 30. září 2012 i bez účasti Středočeského kraje. Po zatčení a rezignaci hejtmana Davida Ratha rada Středočeského kraje 21. května 2012 rozhodla o stažení výpovědí autobusovým dopravcům. Náměstek hejtmana Robin Povšík to zdůvodnil tím, že by se do voleb nestihlo vypsat řádné výběrové řízení na nové dopravce  10. června 2012 ROPID oznámil ve shodě se středočeským radním pro dopravu Robinem Povšíkem záměr rozšířit PID do konce volebního období do Mělníka. Robin Povšík přitom, v narážce na rezignaci hejtmana Davida Ratha, oznámil změnu krajské koncepce dopravy s tím, že vize izolovaného řešení je už „asi tři týdny zastaralá“. Přislíbil následující týden sestavit pracovní skupinu pro řešení krajské dopravy s Prahou. Koncem dubna 2014 doporučil výbor pro dopravu Středočeského kraje variantu integrace veřejné hromadné dopravy na Mělnicku a Neratovicku do Pražské integrované dopravy s organizátorem ROPID. Dne 30. dubna 2014 proběhlo v Neratovicích pracovní setkání zástupců dotčených obcí a měst, dopravců a krajského úřadu se zástupci ROPID. V Neratovicích by podle návrhu bylo možné využívat linky PID za cenu neratovické MHD, přičemž návrh.  Podle informace ze září 2018 je dokončení celé integrace Středočeského kraje včetně autobusové dopravy plánováno na srpen 2019. Plánován je tento postup integrace:", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky PID.", "content": "Výňatek z oficiálního propagačního materiálu ROPIDu Pražská integrovaná doprava 2011:", "section_level": 1}, {"title": "Prodej jízdenek.", "content": "Zatímco před vznikem PID byly krátkodobé jízdenky MHD prodávány prakticky ve všech trafikách i mnoha restauracích a v trafikách se prodávaly i plnocenné předplatní kupóny, kvůli nízké marži a rozšíření sortimentu jízdenek se prodejní síť značně zúžila. Dále provozuje DPP prostřednictvím subdodavatelské firmy síť speciálních předprodejních okének, převážně ve stanicích metra, a zajišťuje předprodej jízdenek též v několika svých informačních střediscích. Původně byl vydavatelem všech typů tištěných jízdenek Dopravní podnik hl. m. Prahy, později byl na některých typech jízdenek uveden jako vydavatel jiný subjekt.  Ve všech stanicích metra a ve významnějších stanicích a zastávkách ostatních druhů dopravy a na několika dalších místech jsou umístěny mincovní tlačítkové prodejní automaty jízdenek, umožňující nákup krátkodobých jízdenek pro vnitřní i vnější pásma včetně jednodenních přenosných jízdenek. Automaty provozuje Dopravní podnik hl. m. Prahy. V červnu 2014 byly ve stanici metra Národní třída po její rekonstrukci pilotně umístěny dva modernizované automaty, které jsou ovládány dotykovou obrazovkou a lze v nich platit bezkontaktními bankovními platebními kartami. Zároveň dopravce oznámil, že v rámci pilotního projektu plánuje v dalších stanicích metra v centru města umisťovat další modernizované i nové automaty od jiných výrobců a po jeho vyhodnocení chce vypsat veřejné výběrové řízení na dodavatele platebních automatů nové generace. V říjnu 2014 byly na ruzyňském letišti a na hlavním nádraží v rámci pilotního projektu umístěny čtyři automaty nové generace, které umožňují též platbu bankovkami a kontaktními i bezkontaktními bankovními platebními kartami, jsou integrovány s vyhledávačem spojení a možností zobrazení dalších informací a umožňují též vytištění vyhledaného spojení či jízdenky doporučené k vyhledanému spojení. Tyto čtyři automaty pořídila organizace ROPID, za celkovou částku 1,4 mil. Kč je dodala Sec-Communicaton, a.s., vybraná ve výběrovém řízení ze 4 uchazečů. Provozovatelem automatů je Dopravní podnik hl. m. Prahy a.s.  V příměstských autobusových linkách je možno zakupovat krátkodobé jízdenky bez přirážky při nástupu u řidiče, na městských autobusových linkách je možné koupit základní druh krátkodobé jízdenky u řidiče v mírně dražší verzi. V tramvajích není nákup jízdenky ve vozidle možný, a to ani při jízdě ze zastávek, kde mimo vozidlo není prodej jízdenek zajištěný. 22. listopadu 2007 byla na městských linkách (kromě železnice) zavedena možnost SMS jízdenek.  Předplatné jízdné se původně platilo formou nákupu centrálně tištěných kupónů na pevné časové období (měsíční, čtvrtletní, roční), později přibyly kupóny s klouzavou platností tištěné přímo na předprodejním stanovišti. Tento systém předplatních jízdenek byl nahrazen čipovou kartou Lítačka, na niž lze virtuální kupóny koupit též bezhotovostně. U vybraných stanic metra byly umístěny validátory, které umožňují zkontrolovat platnost zakoupeného kupónu na kartě.", "section_level": 1}, {"title": "Informace o provozu.", "content": "Kromě základních způsobů informování o provozu (zastávkové jízdní řády, celostátní informační systém o jízdních řádech, standardní vyhledávače spojení dle jízdního řádu) jsou informace zajišťovány také prostřednictvím sítě informačních středisek (v Praze většinou z nich provozuje Dopravní podnik hl. m. Prahy a.s., jedno na hlavním nádraží též ROPID) a prostřednictvím telefonické informační linky Dopravního podniku hl. m. Prahy (denně 7:00 – 21:00) a telefonické informační linky ROPID (denně 8:00 – 18:30). Infocentra fungují též jako střediska předprodeje jízdenek. V období mezi 22:00 a 6:00 hodin nefunguje žádná z těchto služeb.  V tramvajové síti byly některé tramvajové zastávky (na nově vybudované trati Hlubočepy–Barrandov, otevřené 29. listopadu 2003, a na několika rekonstruovaných úsecích a zastávkách, např. na trati Kotlářka–sídliště Řepy, na Podolském nábřeží či v zastávkách Malostranská, Staroměstská, Hradčanská a Otakarova) vybaveny elektronickými displeji různého provedení (LED-DOT, LED, LCD), které mají ukazovat v minutách čas do skutečného odjezdu nejbližších spojů; v některých stanicích metra je umístěn LCD displej ve vestibulu u výstupu k zastávkám tramvají nebo autobusů. V tramvajových zastávkách Strossmayerovo náměstí a v autobusové zastávkce Zbraslavské náměstí jsou umístěny obdobné displeje na bázi elektronického papíru. Mimo území města Prahy v některých zastávkách (např. Jesenice, Kostelec nad Černými lesy, Kamenice, Kralupy) a také v Praze na ruzyňském letišti (Terminál 1, Terminál 2) umístil podobné tabule ROPID.  V tramvajových zastávkách na trati Hlubočepy–Barrandov a ve staničních tunelech několika nejfrekventovanějších stanic metra jsou umístěny informační terminály s dotykovými displeji, které mají fungovat jako vyhledávače spojení.  22. dubna 2009 ROPID spustil veřejný zkušební provoz webové informační služby „Zastávková tabla PID“ systému MPV (Monitorování polohy vozidel), zatím zahrnující asi 250 vozidel 4 dopravců (ČSAD Polkost, Martin Uher, Spojbus a Veolia Transport Praha). Systém byl vyvíjen od roku 2004, do konce roku 2009 měl podle tehdejší představy ROPIDu zahrnout všechny dopravce Dopravní podnik hl. m. Prahy se však ani během následujících 10 let do systému nezapojil, na rozdíl od všech ostatních dopravců PID. Od listopadu 2013 byla tato služba přizpůsobena též pro chytré mobily a tablety na nové doméně kdymitojede.cz. Na konci ledna 2017 byl v rámci nových webových stránek PID spuštěn nový portál zastávek, němž byly sloučeny dosavadní funkce zastávkových tabel s aktuálními odjezdy, portálu zastávkových jízdních řádů a mapové zobrazení příslušné zastávky (uzlu).", "section_level": 1}, {"title": "Dopravci v PID.", "content": "ROPID ani hlavní město Praha dosud nepublikovaly, jakým způsobem byli vybíráni dosavadní dopravci v Pražské integrované dopravě. V některých případech linky PID provozují dopravci, kteří v příslušných oblastech provozovali linkovou dopravu již dříve, avšak se zaváděním linek PID se do některých oblastí dostali i noví dopravci. Generální manažer Veolia Transport Česká republika v rozhovoru uvedl, že se firma k zakázkám v PID nedostala v soutěžích, ale na základě poptávky objednavatele, lepší předložené nabídky nebo akvizicemi menších dopravců.  8. prosince 2009 Rada hlavního města Prahy v souvislosti s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 1370/2007 schválila dlouhodobé smlouvy s dosavadními dopravci v Pražské integrované dopravě (Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s., České dráhy a. s. a autobusoví dopravci PID) na období 2010–2019. Smlouvy jsou formulovány tak, že umožňují konat na provozování jednotlivých autobusových linek výběrová řízení, a to na městské linky provozované dosud Dopravním podnikem hl. m. Prahy od ledna 2014 (musí být oznámeno s ročním předstihem, každoročně v rozsahu maximálně 5 % výkonů), na ostatní městské autobusové linky podle iDnes.cz již od roku 2010 a na příměstské linky od roku 2012 (schválené smlouvy tyto parametry neuvádějí).", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V železniční dopravě působí v rámci PID tito dopravci:", "section_level": 2}, {"title": "Metro, tramvaje a lanovka na Petřín.", "content": "V neželezniční drážní dopravě si dosud uchoval faktický monopol Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, který je v Praze provozovatelem všech tramvajových drah, drah metra i lanové dráhy na Petřín a na zatím jediné trolejbusové lince, i dopravy na těchto drahách. Dosud se neobjevily reálné návrhy, že by do těchto druhů dopravy měl vstoupit nějaký jiný provozovatel.  Náhradní dopravu za přerušenou tramvajovou dopravu nebo přerušený provoz metra si dříve v některých případech Dopravní podnik hl. m. Prahy provozoval sám, v jiných případech si objednával náhradní autobusovou dopravu u společnosti Arriva City s.r.o. která náhradní linky provozovala na vlastní licenci.", "section_level": 2}, {"title": "Přívozy.", "content": "Přívozy provozují různí dopravci", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní podnik hl. m. Prahy.", "content": "Městská autobusová doprava v Praze byla od prvopočátků provozována městskými podniky, jejichž nástupcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. V současné době tato společnost provozuje naprostou většinu vnitroměstských autobusových linek a menším dílem se podílí i na příměstských linkách řady 300, na nichž při zavádění PID nahradil dosavadní dopravce.  V březnu 2010 oznámil generální ředitel Martin Dvořák, že podnik připravuje strategii expanze na příměstské a regionální linky PID ve Středočeském kraji (dosud z asi 150 příměstských linek PID provozuje 16, do SID zapojen není), případně i do městské dopravy v okresních městech ve Středočeském kraji. Snížil by tak svou závislost na dotacích od hlavního města Prahy.", "section_level": 3}, {"title": "Smluvní dopravci před vznikem PID.", "content": "Už před účinností zákona č. 111/1994 Sb. a před vznikem integrovaného dopravního systému působili v pražské městské autobusové dopravě jiní dopravci, a to jako takzvaní smluvní dopravci Dopravního podniku, tedy subdodavatelé. Po rozšíření Prahy v letech 1960–1974 byly v připojených územích postupně nahrazovány linky ČSAD městskými linkami Dopravního podniku hl. m. Prahy. Dopravní podnik hl. m. Prahy však neměl k jejich provozování dostatečné vlastní kapacity a proto na mnoha z nich až do 80. let jezdily autobusy krajského podniku ČSAD KNV Praha n. p. a poté i některých jeho okresních nástupců (např. ČSAD Praha-západ, Vršovice, Beroun, Nymburk, Benešov, Klíčov).  Od 12. března 1991 se do provozu MHD dostal první soukromý dopravce, Zdeněk Fedorka - FEDOS, a přestože neuspěl nadlouho, jeho průnik umožnil uplatnění řadě dalších, převážně velmi malých soukromých dopravců, z nichž někteří vytrvali v PID dosud. Malí dopravci našli uplatnění zejména na lince 110, na níž každé pořadí zajišťoval jiný dopravce. Jako smluvní dopravci kromě podniků ČSAD působili:", "section_level": 3}, {"title": "Autobusoví dopravci PID.", "content": "S účinností zákona č. 111/1994 Sb. a v období, kdy začínala být budována PID, začali i někteří dopravci kromě Dopravního podniku hl. m. Prahy provozovat autobusové linky na vlastní licenci.  Na vnitroměstských linkách se kromě Dopravního podniku hl. m. Prahy a. s. uplatnili dopravci ČSAD Praha-západ s. p. (linky 173 a 192 do roku 2002), Jaromír Horký / Hotliner s. r. o. (linky 221, 222, 223, 240, 251, 269, 562, 564, 701 do konce roku 2006), ČSAD Praha Vršovice a. s. (linka 165), Veolia Transport Praha s. r. o. (po ČSAD Praha Vršovice a. s. převzala linku 165, po ČSAD Praha-západ linku 173, po společnosti Hotliner s. r. o. linky ve východní části města: 190, 220, 221, 222, 223, 240, 251, 269, 562, 564), Milan Bado / Bado bus s. r. o. (linka 232 do června 2010, poté ČSAD Polkost), Jaroslav Štěpánek (linka 110 a školní 557, původně 408), Milan Koch do ledna 1999 provozoval linku 251, Martin Uher linku 255 až do jejích zrušení, STENBUS s. r. o. od roku 2009 provozuje linky 206, 263, 269 a 562, později přibral ještě linky 206/218, 260 a 354.  Prvních několik příměstských linek (číslování začínalo od čísla 351) provozoval Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. Prvním jiným dopravcem byl Martin Uher na lince 360 do Trnové. Při dalším rozvoji PID se uplatnili mnozí další dopravci.", "section_level": 3}, {"title": "Současní dopravci.", "content": "Podle výroční zprávy organizace ROPID za rok 2011 byl podíl autobusových dopravců na dopravních výkonech v rámci celé PID následující: Dopravní podnik hl. m. Prahy 67,62 %, Veolia Transport Praha 12,26 %, ČSAD Střední Čechy 5,14 %, ČSAD Polkost 2,50 %, ČSAD MHD Kladno 2,49 %, Martin Uher 2,33 %, OAD Kolín 1,84 %, About me 1,64 %, Bosák bus 1,26 %, Stenbus 1,13 %, Jaroslav Štěpánek 1,07 %, Probo bus 0,68 %, Vlastimil Slezák 0,02 %.", "section_level": 4}, {"title": "Výběrová řízení.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Mikrobusy pro handicapované.", "content": "V letech 2008 a 2009 bylo notifikováno výběrové řízení na provozování 8 mikrobusů zajišťujících v rámci PID poptávkovou dopravu pro handicapované občany. Další podobné řízení bylo oznámeno v roce 2010.", "section_level": 3}, {"title": "Linka 292.", "content": "V roce 2009 ROPID notifikoval výběrové řízení na provozovatele „ekologického minibusu“ na trase Nemocnice pod Petřínem – Malostranské náměstí v rámci systému PID. Ve výběrovém řízení uspěl Dopravní podnik hl. m. Prahy s italskými elektrobusy, ty však byly kvůli poruchovosti vráceny výrobci a dopravce pak zajišťoval dopravu běžnými naftovými midibusy.", "section_level": 3}, {"title": "Linka 302.", "content": "Počínaje 29. březnem 2012 ROPID oznamoval zakázku na provozování příměstské autobusové linky 302 z Palmovky do Přezletic, kterou v té době provozoval Jaroslav Štěpánek, a to na dobu 10 let. Vyhlašoval ji spolu s obcí Přezletice. Zadávací zřízení vyhlášené 2. dubna 2012 (nabídky měly být otevírány 9. května 2012) bylo zrušeno 5. října 2012 s odůvodněním, že v průběhu hodnocení nabídek se vyskytla možná pochybnost o nejednoznačném výkladu stanovení nabídkové ceny, kterou již zadavatel nemůže odstranit. Předpokládaný objem výkonů ve zrušené zakázce byl 300 000 km/rok, odhadovaná cena zakázky 10 milionů Kč. V oznámení o zrušení se píše, že mělo jít o zakázku pro období let 2011 až 2020. V nové zakázce, z 29. dubna 2013 na časové období 15. prosince 2013 až prosince 2023, byl objem zakázky odhadnut v předběžném oznámení na 308 790 linkových km ročně a 44,38 milionu Kč za celou zakázku, v oznámení o zakázce pak 316 511 linkových km/rok (1 266 042 km za 48 měsíců) a 44,38 milionu Kč (uvedeno jako cena za celou zakázku, ve zprávě o výsledku řízení uvedena tatáž cena jako cena za 48 měsíců), nabídky měly být otevírány 19. června 2013. Třetí zakázka byla vyhlášena 24. května 2013; v ní je uveden předpokládaný roční objem dopravních výkonů pro rok 2014, a to 316 511 linkových km/rok (1 266 042 km za 48 měsíců). 90 % váhy hodnocení měla tvořit nabídková cena a 10 % nadstandardy kvality.", "section_level": 3}, {"title": "Přívozy.", "content": "25. listopadu 2013 zaslal ROPID notifikaci výběrového řízení na zajištění provozu přívozů v rámci PID pro období 1. září 2014 do září 2024. Zakázka má být rozdělena na dvě části: v první části jsou přívozy P1 (Sedlec – Zámky) a P2 (V Podbabě – Podhoří), ve druhé části přívozy P3 (Lihovar – Veslařský ostrov), P5 (Kotevní – Císařská louka – Výtoň) a P6 (Lahovičky – Nádraží Modřany), odhadovaná celková cena zakázky je 57,2 milionu Kč. Zřejmě omylem je v předběžném oznámení uvedeno, že ROPID podává tuto zakázku jménem zadavatele, kterým je obec Přezletice.", "section_level": 3}, {"title": "Linka 220.", "content": "20. května 2014 bylo zveřejněno výběrové řízení na provozovatele autobusové linky 220 Černý Most - K Zelenči - Černý Most (do stavební zóny Horní Počernice) pro období 1. 7. 2015 až 6/2025, které získala Arriva Praha", "section_level": 3}, {"title": "11 oblastí v roce 2019.", "content": "V roce 2019 se konalo výběrové řízení na provozování autobusových linek pražské MHD, které dosud provozovali jiní dopravci než Dopravní podnik hl. m. Prahy. Dotčené linky, převážně v okrajových částech Prahy, byly rozděleny do 11 menších skupin, které byly soutěženy samostatně. Mezi podmínkami byla například nízkopodlažnost, celovozová klimatizace nebo více informačních obrazovek. Rada města schválila kolem poloviny června 2016 plán na uzavření smluv s vítěznými společnostmi. Ročně má město zaplatit podle výsledků soutěže zhruba 418 milionů korun, průměrná cena za kilometr je kolem 46 korun – pro srovnání, v případě České Lípy byla vysoutěžena cena 58 Kč/km a v případě Jablonce nad Nisou 53 Kč/km.  Společnost Toms Transport Services, která patří Milanovi Tomsovi, někdejšímu šéfovi společnosti BusLine v Ústeckém kraji (TD Bus), podala k ÚOHS návrh na přezkoumání úkonů zadavatele a proto smlouvy s dopravci nemohou být uzavřeny až do rozhodnutí ÚOHS. Podle Tomse bylo zadávací řízení postaveno tak, aby se malá firma nemohla zúčastnit.  Soutěžené svazky linek: Ze stávajících dopravců by tedy v rámci MHD přestal jezdit Jaroslav Štěpánek.", "section_level": 3}], "src_summary": "Pražská integrovaná doprava (PID) je integrovaný dopravní systém, zahrnující metro, tramvaje, železnici, trolejbusy, městské a příměstské autobusové linky, lanovou dráhu na Petřín, několik přívozů a síť parkovišť P+R. Zasahuje na území hlavního města Prahy a okresů Středočeského kraje Praha-východ, Praha-západ, Mělník, Beroun, Příbram, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Benešov, Mladá Boleslav a Nymburk.", "tgt_summary": "Prague Integrated Transport (, \"PID\") is an integrated public transport system including metro, tramways, railways, city bus and coach services, river boat services, the Petřín funicular and park and ride services. PID operates in Prague and in most of the Central Bohemian Region.", "id": 2261294}
{"src_title": "Paprskoploutví", "tgt_title": "Actinopterygii", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Moderní systematika obvykle paprskoploutvé dělí na tři nadřády: chrupavčití (Chondrostei), mnohokostnatí (Neopterygii) a kostnatí (Teleostei). Třída má přibližně 42 řádů se 430 čeleděmi a více než 23 000 druhů. Evoluční systematikové se však domnívají, že paprskoploutví mají pravděpodobně poněkud složitější evoluční historii, než aby byli rozčleněni na pouhé tři nadřády. Tato skupina ryb tvoří 96 % všech ryb. Vlivem vymírání ryb je však možné, že mnoho z paprskoploutvých vyhyne dříve, než budou pro vědu vůbec popsány. Celé dvě pětiny všech paprskoploutvých tvoří sladkovodní druhy. Do června 2016 bylo popsáno 32 578 platných druhů paprskoploutvých ryb, které jsou aktuálně řazeny ve více než 500 čeledích a 72 řádech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Charakteristické pro paprskoploutvé ryby je vyztužení ploutví kostěnými paprsky.  Paprskoploutvé ryby obývají mnoho extrémních stanovišť. Mezi ty mohou být zahrnuta vysoko položená horská jezera a toky, pouštní prameny a teplé pouštní říčky (jako rod \"Cyprinodon\"), podzemní jeskyně, efemérní tůňky, polární moře a hlubiny oceánů. Výše uvedená stanoviště se nacházejí v rozsahu teplot prostředí od −1,8 °C až do 40 °C, v rozsahu pH od 4 do 10 a více, ve vodách s širokým rozsahem rozpuštěného kyslíku od 0 po plné nasycení, ve vodách se salinitou od 0 po 90 ppm a ve vodách s hloubkou 0 do 7 000 m.  Některé ryby stráví většinu času zcela mimo vodu: ryby z rodu lezců \"Periophthalmus\" chytají svou kořist tvořenou drobnými bezobratlými v přílivové zóně, zatímco jiné ryby žijí ve strnulém stavu. Jiné se adaptovaly svým přísavným ústrojím na extrémně rychle proudící vody horských oblastí Asie. Zajímavé jsou i svítící a světélkující ryby žijící v hlubinách oceánů z čeledí lampovníkovití, světlonošovití, moridovití a halosaurovití.", "section_level": 1}, {"title": "Největší zástupce.", "content": "Největším zástupcem této skupiny byla zřejmě obří jurská ryba druhu \"Leedsichthys problematicus\" z vyhynulé čeledi Pachycormidae s délkou kolem 16 metrů a hmotností v řádu desítek tun.", "section_level": 1}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výživa člověka.", "content": "Paprskoploutvé ryby představují významný zdroj lidské potravy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paprskoploutví (Actinopterygii) je třída prehistorických i moderních kostnatých ryb, která je velice velkou a velice úspěšnou skupinou. Tvoří více než polovinu žijících obratlovců. Vznik paprskoploutvých ryb je datován až do spodního devonu 400 miliónů let; ke konci devonu a počátkem karbonu byli již paprskoploutví vedoucí skupinou obratlovců.", "tgt_summary": "Actinopterygii (), or the ray-finned fishes, constitute a class or subclass of the bony fishes. The ray-finned fishes are so called because their fins are webs of skin supported by bony or horny spines (\"rays\"), as opposed to the fleshy, lobed fins that characterize the class Sarcopterygii (lobe-finned fish). These actinopterygian fin rays attach directly to the proximal or basal skeletal elements, the radials, which represent the link or connection between these fins and the internal skeleton (e.g., pelvic and pectoral girdles).", "id": 1017093}
{"src_title": "Gastón Mazzacane", "tgt_title": "Gastón Mazzacane", "src_document": [{"title": "Formule 3.", "content": "V roce 1993 vstoupil do jihoamerické série formule 3 v kategorii B s vozem Dallara 389 Alfa Romeo. V šampionátu skončil na druhém místě, když 5 x zvítězil a 3x startoval z první pozice na startu. V roce 1995 se vrátil do Formule 3, tentokrát musí čelit konkurenci výborně obsazeného italského šampionátu a s vozem Dallara 359 Mugen Honda v týmu B.V.M obsazadil 11. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 2000.", "content": "V roce 1994 odešel do Itálie, aby se účastnil italského šampionátu Formule 2000. S vozem Dallara 392 VW s týmem R.C.Motosport byl objevem roku a stal se šampiónem do 23 let, když zvítězil ve třech závodech, dvakrát byl druhý a 4x startoval z pole position. Se stejným týmem startoval ve dvou závodech formule 3. V Misanu testoval formuli 3000.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 3000.", "content": "V roce 1996 vstoupil s týmem Autosport Racing do mezinárodního mistrovství Formule 3000, ale na bodované umístění nedosáhl. Situace se opakovala i následující rok. Proto se rozhodl odejít k týmu Andromega a v roce 1998 získal první body v šampionátu.  Vozy / Tým", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "V roce 1999 testoval Minardi ve Formuli 1, mezitím jezdil prototypy s Ferrari 333 SP v celé sérii skončil desátý, když zvítězil v Magny Cours.  První příležitost ve Formuli 1 dostal od Minardi, ale byl nejlépe osmý v Grand Prix Evropy 2000. Další rok jezdil u stáje Prost, ale po 4 velkých cenách opustil tým i Formuli 1.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}, {"title": "IRL.", "content": "V roce 2002 odešel na severoamerický kontinent, aby zde testoval ovály v sérii IRL s vozem Dallara Chevrolet v týmu Sam Schmidt Motosport.", "section_level": 1}, {"title": "American Le Mans Series.", "content": "V roce 2003 připravoval a testoval vůz Lamborghini GTR v divizi GT pro americký tým Vici Racing Rona Meixnera.  V roce 2003 dále testoval vozy BMW pro evropskou sérii cestovních vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Champcar série.", "content": "Od roku 2004 je členem týmu Dale Coyne Racing v sérii Cham car a pilotuje vůz Lola Cosworth B2/00", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaston Mazzacane (* 8. května 1975 La Plata) je argentinský automobilový závodník. Začínal ve 14 letech na motokárách. Hned v prvním roce 1989 dokončil na druhém místě v argentinském šampionátu motokár. V roce 1990 byl druhý ve třídě 125 cm3, následující rok byl ve stejné třídě třetí a stal se metropolitním šampiónem v třídě 125 cm3. Od roku 1992 se účastnil mistrovství Argentiny cestovních vozů a v celkovém pořadí byl na 4. místě.", "tgt_summary": "Gastón Hugo Mazzacane (born 8 May 1975) is an Argentine racing driver. He participated in 21 Formula One Grands Prix, debuting on 12 March 2000. He scored no championship points. His father named him after Gastón Perkins, a successful Argentine touring car racer. His last name literally translates from Italian as \"kill the dog\".", "id": 1406367}
{"src_title": "Warcraft III: Reign of Chaos", "tgt_title": "Warcraft III: Reign of Chaos", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Toto pokračování přineslo velké množství změn. Nejzásadnější změnou je přechod do 3D grafiky. K dvěma základním rasám, lidem a orkům, přibyly dvě nové: nemrtví (kteří se podobají Zergům ve Starcraftu) a noční elfové (někdy také označovaní jako temní elfové). Každá rasa má své specifické jednotky a budovy – ne každá z nich má přímý protějšek u ostatních ras. Významně vzrostl počet kouzel ve hře a schopností jednotek. Silné stránky ras jsou:  Třetí díl pokračuje v tom, v čem začal ke druhému dílu, v používání hrdinů. Každá rasa zde má tři hrdiny – mocné jednotky schopné nosit předměty (například léčivý lektvar), sbírat zkušenosti a postupovat v úrovních. Lidé mají paladina, arcimága a horského krále, nemrtví mají rytíře smrti, liche (nemrtvého mága) a pána děsu, orkové proroka, pána mečů a náčelníka Taurenů/Taurů a noční elfové měsíční kněžku, strážce lesa a lovce démonů. Na rozdíl od druhého dílu je zde k dispozici oživovací oltář, v němž se padlí hrdinové mohou oživit.  Dále se ve hře nachází tzv. „creeps“(krýps - krýpové), neutrální bytosti, které napadnou každého, kdo se přiblíží. Jejich pobitím hráč získá kouzelné předměty a zkušenosti pro hrdinu.  Jsou přidány různé typy útoků a brnění, takže například jednotka v lehkém brnění je silně zranitelná útokem některých nepřátel, ale málo zranitelná jinými (např. jezdec na vlku má velký bonus proti budovám).", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj hry začíná po mnohaletém klidu ve chvíli, kdy se mladému vůdci Hordy Thrallovi ve snu zjeví bývalý mocný kouzelník a nyní prorok Medivh a vyzve jej k ukončení bojů s Aliancí lidí, trpaslíků a gnómů a k opuštění země Lordaeronu a vyhledání západního kontinentu jménem Kalimdor. Thrall toto varování poslechne a společně s osvobozenými azerothskými orky (včetně svého přítele, náčelníka klanu Warsong Groma Hellscreama) odpluje.  Medivh v podobě havrana odletí do Lordaeronu, kde právě král Terenas jedná s arcimágem Antonidasem o nákaze, jež postihla severní území. Medivh se k diskuzi přidá a přesvědčuje krále k tomtéž kroku, k jakému přesvědčil Thralla. Terenas pokládá proroka za blázna a neuposlechne. Medivh poté letí do města kouzelníků, Dalaranu a zkusí přesvědčit Antonidase. Ten je však stejně skeptický jako Terenas. Jejich rozhovor tajně sledovala Antonidasova studentka Jaina Proudmoore. Antonidas ji pošle na pomoc lordaereonskému princi (Terenasově synovi, který je rovněž jejím přítelem a láskou z dětství) jménem Arthas Menethil, který mezitím se svým paladinským mistrem Utherem Lightbringerem zlikvidoval orkské pány mečů klanu Blackrock, jež napadli vesnici a obětovali část vesničanů démonům.  Poté se všichni tři střetávají s nemrtvými, které řídí kult \"Zatracených\" pod vedením necromancera Kel'Thuzada, kteří roztrušují po vesnicích nakažené obilí, které nejenže jeho poddané zabíjí, ale díky temné magii je přivede zpět k životu ve zvrácené formě. Společně pak trojice odhaluje stále chmurnější informace. Arthas je donucen vybít infikované město Stratholme (čehož se lord Uther a Jaina odmítli zúčastnit) a od Kel'Thuzada zjistí, že za vražděním a oživováním jeho lidu stojí pán děsu Mal’ganis. Frustrovaný z nemožnosti zabránit takové zkáze se Arthas vydá pomstít se na sever do země Northrendu, kde chce zabít Mal'ganise. Jainu Prodmoore, která odmítla Arthasovi asistovat s čistkou ve Stratholmu, navštíví prorok Medivh a přesvědčuje ji, aby odjela s lidmi do Kalimdoru, dokud je čas, čehož Jaina uposlechne.  Arthasovu výpravu na sever král Terenas odvolá. Princ se však své pomsty nevzdá a spálí lodě, aby se již nikdo nemohl vrátit, a čin svede na trolly. Také na severu potká skupinu trpaslíků, vedenou archeologem Muradinem Bronzebeardem, a společně se zmocní legendárního meče jménem Mrazivý smutek, po kterém trpaslíci pátrali. Je to sice mocná zbraň a Arthas se ho chopil v dobré víře, že se díky němu zbaví vychytralého pána děsu a ochrání svůj lid, ale cena je vysoká. Arthas vysvobozením meče z ledového podstavce téměř zabije Muradina, jenže Arthas se domnívá, že ho zabil úplně, a tak ho zde nechá. Síla tohoto meče sice pomohla zabít Mal’ganise, ale Arthas také meči zaprodal svou duši - byla to pouze první duše, která Mrazivý smutek nasytila.  Nyní je prostřednictvím meče Arthasovým pánem zlý duch, zvaný králů lichů, na jehož příkaz poté v Lordaeronu bez váhání zabije svého otce, krále Terenase. Pán děsu Tichondrius, vyslanec Plamenné legie, která na svět seslala Pohromu, proti které Arthas dříve bojoval, mu zadává příkazy, které Arthas také plní. Oživí liche Kel’Thuzada s pomocí Sluneční Studny v elfském království Quel’thalasu (při té příležitostí prastaré království zničí stejně jako své vlastní a z ochránkyně země Sylvanas Windrunner si udělá nemrtvou služebnici). Kel'Thuzad později v poraženém táboru orků kmene Blackrock v jednom portálu kontaktuje krále démonů Archimonda, jenž lichovi přikáže, aby našel knihu kouzel Medivha a s její pomocí ho mohl vyvolat. Pod Arthasovým velením Pohroma zaútočí na kouzelnické město Dalaran, pozabíjí mágy, najde knihu a vyvolá Archimonda. Ten pomocí magie rozdrtí Dalaran v prach. Ačkoliv měl král lichů svět připravit na příchod Plamenné legie a pánové děsu na něj při tom měli dohlížet, král lichů má své vlastní plány. Archimonde, Tychondrius a vládce Pánů pekel, Mannoroth, zahájí invazi a zdevastují Lordaeron.  Mezitím se Thrall a orkové vylodí v Kalimdoru, kde narazí na výzkumné expedice lidí, což opět skončí bojem. Thrall se spřátelí s vůdcem taurenů Cairnem a společně pak vyhledají proroka Medivha. U něj najdou vůdkyní přeživších z Lordaeronu, Jainu Proudmoore. Prorok jim řekne, že se lidé a orkové musí spojit a osvobodit Thrallova přítele, Gromma Helscreama, který se (znovu) společně se svým kmenem poddal démonické moci Plamenné legie, když se se svým klanem opět napili krve Mannorotha. Thrallovi se podaří osvobodit \"nakažené\" orky a s Grommem nakonec zabijí samotného Mannorotha, za což ale Gromm zaplatí životem.  V kampani za noční elfy se kněžka Tyrande Whisperwind marně brání náporům cizinců a nemrtvých a rozhodne se proto probudit mocného druida, svého milovaného Malfuriona Stormrage, a poté z vězení osvobodí také jeho bratra, lovce démonů Illidana. Malfurion však s jeho propuštěním kvůli Illidanově historii nesouhlasí. Illidan chce nočním elfům dokázat svou užitečnost a na Arthasův popud se zmocní magické Gul'danovy lebky (která ho napůl promění v démona) a zabije pána děsu Tichondria (ostatně právě proto král lichů Arthase za Illidanem poslal). Je však svým bratrem Malfurionem vyhnán, ačkoliv svým počínáním Plamennou legii značně oslabil. Elfové se nakonec spojí s orky a lidmi a u stromu světa, Nordrassilu, se postaví Archimodově armádě, v posledním pokusu o záchranu světa. Malfurion na poslední chvíli dokončí past a Archimonde se do ní chytí. Spolu se stromem světa jej zničí tisíce starobylých bludiček. Archimonda tak zničila samotná esence života na Azerothu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Warcraft III: Reign of Chaos (česky \"Vláda chaosu\") je strategická počítačová hra společnosti Blizzard Entertainment vydaná 5. července 2002 (v USA). Jde o druhé pokračování hry \"\" a třetí hru ve fiktivním světě Warcraft.", "tgt_summary": "Warcraft III: Reign of Chaos is a high fantasy real-time strategy computer video game developed and published by Blizzard Entertainment released in July 2002. It is the second sequel to \"\", after \"\", the third game set in the \"Warcraft\" fictional universe, and the first to be rendered in three dimensions. An expansion pack, \"\", was released in July 2003. \"Warcraft III\" is set several years after the events of \"Warcraft II\", and tells the story of the Burning Legion's attempt to conquer the fictional world of Azeroth with the help of an army of the Undead, led by fallen paladin Arthas Menethil. It chronicles the combined efforts of the Human Alliance, Orcish Horde, and Night Elves to stop them before they can corrupt the World Tree.", "id": 1356141}
{"src_title": "Mikrovlny", "tgt_title": "Microwave", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Objev elektromagnetického záření, v jejichž spektru jsou mikrovlny, učinil James Clerk Maxwell v roce 1864 svými rovnicemi. Roku 1888 Heinrich Hertz demonstroval existenci elektromagnetických vln, když vyrobil aparaturu, která produkovala a detekovala mikrovlny v oblasti VKV (velmi krátkých vln). Že mohou mikrovlny sloužit k ohřevu potravin si poprvé všiml Percy Spencer, když vyráběl magnetron pro radar firmě Raytheon a zjistil, že se mu v kapse rozpustila čokoláda.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikrovlnná trouba.", "content": "Mikrovlny o vlnové délce kolem 12 cm mají frekvenci blízkou rezonanční frekvenci některých nesymetrických molekul, hlavně vody. Potraviny obvykle obsahují velké množství vody a navíc mikrovlny nádoby (sklenice, talíře, keramické hrníčky) neohřívají, takže se mikrovlnné trouby staly v domácnostech velice oblíbenými spotřebiči.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoušení dřeva.", "content": "Mikrovlnami lze prohřát materiál účinněji než pouhým ohřevem povrchu. Proto jsou využívány k vysoušení různých materiálů, například dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoušení knih.", "content": "Faktu, že mikrovlny ohřívají hlavně vodu, se využívá i při sušení starých knih a listin. Mikrovlny jsou k písemnostem šetrné, vysouší rovnoměrně a ne od okrajů ke středu a navíc rychle. Toho se využívalo například při povodních v roce 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Hubení domácích škůdců a vysoušení zdiva.", "content": "Opět se využívá principu, že mikrovlny ohřívají vodu – těla všech živočichů obsahují významné množství vody, takže působení mikrovln je usmrtí a okolní prostředí (dřevěné trámy, zdi) to nijak nepoškodí.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos informací.", "content": "Lokální bezdrátové sítě Wi-Fi zajišťující vzájemné bezdrátové propojení přenosných zařízení a připojení k internetu pracují v oblasti mikrovln. Radioreléové spoje využívají rovněž mikrovlnných frekvencí, dále různá pojítka krátkého dosahu, bezdrátový přenos obrazu a zvuku (pojítka pro kamery, bezdrátové UHF mikrofony, Toslink) sítě mobilních telefonů a další.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařské aplikace.", "content": "Mikrovlny mají řadu užití v diagnostice a léčbě pacientů. Mezi terapeutické metody patří mikrovlnná hypertermie a diatermie.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrovlnné zbraně.", "content": "Mikrovlny se používají jako zbraně například proti demonstrantům. Koncentrované mikrovlny vyvolávají nepříjemné reakce organismu a mohou způsobit i popáleniny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mikrovlny jsou elektromagnetické vlny o vlnové délce od 1 mm do 1 m, což odpovídá frekvenci 300 MHz (0,3 GHz) až 300 GHz, jsou to pásma Ultra high frequency (UHF), Super high frequency (SHF) a Extremely high frequency (EHF).", "tgt_summary": "Microwaves are a form of electromagnetic radiation with wavelengths ranging from about one meter to one millimeter; with frequencies between and. Different sources define different frequency ranges as microwaves; the above broad definition includes both UHF and EHF (millimeter wave) bands. A more common definition in radio-frequency engineering is the range between 1 and 100 GHz (wavelengths between 0.3 m and 3 mm). In all cases, microwaves include the entire SHF band (3 to 30 GHz, or 10 to 1 cm) at minimum. Frequencies in the microwave range are often referred to by their IEEE radar band designations: S, C, X, K, K, or K band, or by similar NATO or EU designations.", "id": 1730831}
{"src_title": "G8", "tgt_title": "Group of Eight", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako první byla vytvořena skupina G6 (Group of Six), která vznikla v roce 1975 na setkání svolaném francouzským prezidentem Valérym Giscardem d'Estaingem, kdy se šest tehdejších největších ekonomických velmocí (Francie, Západní Německo, Itálie, Japonsko, Spojené království a Spojené státy americké) dohodlo na každoročním setkávání. O rok později (1976) se na summitu v Portoriku ke skupině přidal sedmý člen - Kanada a vznikla tak skupina G7 (Group of Seven). Od roku 1977 se na pozvání Spojeného království účastní jednání i představitelé Evropské Unie.  Rusko (tehdy jako Sovětský svaz) se začalo účastnit jednání už v roce 1991, od roku 1994 pořádalo samostatné mítinky se členy G7 (konaly se po hlavním summitu). Tato skupina se označovala jako P8 (Political 8) nebo G7 plus 1. Až v roce 1997, díky iniciativě tehdejšího prezidenta Spojených států Billa Clintona, se Rusko oficiálně připojilo ke G7 a vznikla tak nynější skupina G8. Jednalo se však spíše o formální gesto prezidenta Clintona vůči ruskému prezidentu Borisi Jelcinovi. Toto rozhodnutí ale nezůstalo bez odezvy. V únoru 2005 požadovali dva američtí senátoři, Joe Lieberman a John McCain, odstoupení Ruska z G8 do doby, než ruský prezident Vladimir Putin nezajistí zlepšení dodržování lidských práv.  V roce 2014 bylo Rusko zbaveno členství ve skupině G8 v reakci na anexi Krymu. Skupina G8 se tak opět vrátila k původnímu formátu a opět lze mluvit o skupině G7.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a aktivity.", "content": "G8 je neformální sdružení, z čehož vyplývá, že nemá žádnou vnitřní strukturu či hierarchii jako mezinárodní organizace typu Světové banky. Nemá ani stálý sekretariát nebo kanceláře jednotlivých členů. Jednotlivé země se k 1. lednu pravidelně střídají v předsednictví. Předsedající země je zodpovědná za plánování a pořádání řady ministerských setkání vrcholících výročním summitem, který se koná většinou v červnu.  Na jednotlivých ministerských setkáních se probírají záležitosti společného zájmu i globálního významu a zahrnují témata jako zdraví, uplatňování zákona, práce, ekonomický a sociální rozvoj, energetika, životní prostředí, zahraniční záležitosti, právo, terorismus nebo obchod. Nejznámějším z těchto setkání je tzv. G7, jež odkazuje výhradně na výroční mítink ministrů financí sedmi členských zemí mimo Ruska. Je to z toho důvodu, že Rusko není považováno za tak důležitou ekonomickou sílu (z hlediska HDP), jakou je ostatních sedm států (v r. 2016 bylo Rusko co do objemu HDP až na dvanáctém místě v pořadí světových ekonomik a v přepočtu HDP na obyvatele dokonce až na 71. místě ve světě )  V roce 2005 byla ve skotském Gleneagles založena také skupina G8+5, která se schází na vlastních mítincích určených pro ministry energetiky a ministry financí všech osmi členských zemí a dále Číny, Mexika, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Výroční summit.", "content": "Summitu se účastní představitelé vlád všech osmi členských států a od roku 1977 také Evropská unie, která je zastoupena předsedou Evropské komise a představitelem té země, jež daný rok předsedá Radě Evropské unie. Dějiště summitu se každoročně cyklicky střídá v následujícím pořadí: Francie, Spojené státy americké, Spojené království, Rusko, Německo, Japonsko, Itálie, Kanada (což s výjimkou Ruska odpovídá pořadí, v kterém se ke skupině připojily). Hostující země je zodpovědná za pořádání celého summitu i za jeho agendu.", "section_level": 1}], "src_summary": "G8 (anglicky \"Group of Eight\") je sdružení ekonomicky nejvyspělejších států světa (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království a USA), zastoupeny jsou i státy Evropské unie (největší ekonomiky světa), které reprezentují předseda Evropské rady a předseda Evropské komise. Původně sdružení vzniklo jako G6, později se připojila i Kanada a Rusko. Rusku bylo 18. března 2014 pozastaveno členství jako reakce na jeho anexi Krymu. Dohromady tyto státy vytvořily v roce 2011 51 % světového hrubého domácího produktu.", "tgt_summary": "The Group of Eight was an inter-governmental political forum from 1997 until 2014. It had formed from incorporating the country of Russia into the Group of Seven, or G7, and returned to its previous name after Russia was disinvited in 2014.", "id": 1026887}
{"src_title": "Klasifikace podnebí", "tgt_title": "Climate classification", "src_document": [{"title": "Konvenční klasifikace podnebí.", "content": "Konvenční klasifikace člení podnebí podle hodnot jednoho nebo více měřených údajů meteorologických prvků (například teplota vzduchu či srážky), případně dle výčtem typických rostlinných znaků konkrétní krajiny. Řadíme mezi ně například Köppenova, Bergovu, Penckovu či Thornthwaitovu klasifikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Köppenova klasifikace podnebí.", "content": "Köppenova klasifikace je nejpoužívanější a nejrozšířenější klasifikací podnebí a jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. Vznikla již roku 1884 přepracováním tzv. Suppanovy klasifikace a původně byla založena na průběhu ročních izoterm, délce trvání teplot a rostlinstvu a vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. Poslední úprava proběhla v roce 1936 ve spolupráci s německým klimatologem Rudolfem Geigerem (někdy je taky proto klasifikace označovaná jako Köppenova-Geigerova klasifikace) a je založena „na teplotním a srážkovém režimu a jeho vlivu na biotu krajiny.“  V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značena velkými písmeny: A, B, C, D, E.", "section_level": 2}, {"title": "Quittova klasifikace podnebí.", "content": "Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle \"Klimatické oblasti Československa\". Vycházel ze shromážděných dat v období let 1901 – 1950. Rozlišoval 23 druhů území v Československu s různým typem podnebím, které se liší podle 14 různých charakteristik: Klima níže položených oblastí rozdělil na 5 teplých klimatických jednotek (T1 nejchladnější nejvlhčí, T5 nejteplejší nejsušší), na 11 mírně teplých (MT1 nejchladnější nejvlhčí, MT11 nejteplejší nejsušší) a na 7 chladných jednotek(CH1 nejchladnější, CH7 nejteplejší). Na území samostatné ČR se nachází pouze 13 jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Bergova klasifikace podnebí.", "content": "Bergovu klasifikaci podnebí vytvořil ruský klimatolog Lev Semjonovič Berg. Klasifikace odpovídá přírodním krajinným celkům Země a hranice podnebných oblastí tvoří přirozené hranice přírodních formací vegetace, půdních druhů a jiných fyzickogeografických poměrů. Berg ve své klasifikaci uvádí ekvivalenty i pro výškovou pásmovitost (měnící se s nadmořskou výškou). Celkem vyčleňuje 11 typů podnebí pro nížiny a 6 typů podnebí pro náhorní plošiny. Jde o:", "section_level": 2}, {"title": "Genetická klasifikace podnebí.", "content": "Genetická klasifikace člení podnebí podle základních podmínek jeho vzniku, mezi které řadíme například planetární vzdušnou cirkulaci či převládající výskyt vzduchových hmot. Příkladem genetických klasifikací jsou Alisovova či Flöhnova klasifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Alisovova klasifikace podnebí.", "content": "Alisovova klasifikace je nejpoužívanějším typem genetické klasifikace podnebí a jejím autorem je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov. Podnebí rozděluje podle převládajícího výskytu základních vzduchových hmot do celkem 7 různých pásů. Jde o:", "section_level": 2}, {"title": "Flöhnova klasifikace podnebí.", "content": "Flöhnova klasifikace naproti tomu vychází ze všeobecné cirkulace atmosféry. Vymezuje čtyři pásy proudění vzduchu, které se v průběhu roku posouvají (důsledkem změny výšky Slunce nad obzorem). Jde o:", "section_level": 2}], "src_summary": "Klasifikace podnebí je roztřídění jednotlivých podnebí (klimatů) do podnebných typů a vymezení těchto typů do podnebných oblastí rozprostřených po Zemi. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek. Klasifikace podnebí rozdělujeme do dvou skupin, a to na konvenční a genetické. Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací.České podnebí je nejčastěji určováno pomocí Köpenovy či Quittovy klasifikace.", "tgt_summary": "Climate classification systems are ways of classifying the world's climates. A climate classification may correlate closely with a biome category, as climate is a major influence on biological life in a region. The most popular classification scheme is probably the Köppen climate classification scheme.", "id": 622065}
{"src_title": "Merkur (stavebnice)", "tgt_title": "Merkur (toy)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Základem stavebnice jsou pásy a profily různých tvarů a délek z lakovaného ocelového plechu, se sítí předvrtaných otvorů s roztečí 1 cm. Tyto dílky se spojují šroubky a matičkami o velikosti M3,5. Stavebnice obsahuje i další součástky, různé hřídele, ozubená a neozubená kola. V některých sadách stavebnice je možné se setkat s kladkami, buldozerovými pásy (Merkur 201, 202) a dokonce i elektromotorky (Merkur M1). Umožňuje tak stavbu velmi realistických konstrukcí a různých strojů.  Díky své dostupnosti a variabilitě – a nedostupnosti jiných možností, jako profesionální výroby technických modelů a prototypů – byla tato stavebnice používána i ve vážném výzkumu – například Otto Wichterle ji použil pro konstrukci prvního pokusného přístroje na výrobu kontaktních čoček, stejně stavebnice v době nástupu osobních počítačů sloužila i k amatérské výrobě jednoduchých plotterů. Stavebnice na konstrukci počítačového plottru připojitelného k v té době běžným 8bitovým počítačům se dokonce chvíli běžně prodávala pod názvem ALFI.  V současnosti lze stavebnici použít například i pro sestavení jednoduchých robotů.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kovové stavebnice následovaly obdobné stavebnice ze dřeva a kartonu z konce 19. století. Např. \"Lilienthal-Baukasten\", ještě ze dřeva a kartonu, Gustava Lilienthala, bratra jednoho z prvních letců Otto Lilienthala. V roce 1888 nechal Otto Lilienthal stavebnici svého bratra patentovat.  V roce 1892 přihlásil Julius Weiss z Hamburku patent na \"Brückenbaukasten\" (Stavebnici mostů), která už byla z kovu. Vyráběna byla sice od roku 1896 firmou \"Richter, Rudolstadt\", ale jenom krátce, pro nezájem byla výroba po pouhém roce zastavena.  Úspěch kovových stavebnic zahájila stavebnice patentovaná v roce 1901 Frankem Hornbym z Liverpoolu, zprvu pod názvem \"Mecanics made easy\", o něco později pod názvem \"Meccano\", spolu s \"Erector Set\" (USA) nejznámější obchodní značka pro kovové stavebnice. Firma \"Meccano Ltd\" stavebnici vyráběla v letech 1908 až 1980.  V roce 1904 měla v Německu úspěch stavebnice firmy Walther \"Walther's Ingenieur Bauspiel\" (Waltherova inženýrská stavební hra), která zanikla v roce 1915. Na její úspěch navázala stavebnice \"Stabil\", na trh uvedená v roce 1911.  Stavebnici \"Erector Set\" patentoval Alfred Carlton Gilbert v USA v roce 1911, vyráběla ji jeho společnost \"A. C. Gilbert Company\" od roku 1913 až do bankrotu společnosti v roce 1967.  Německá firma \"Märklin\" vyráběla původně v licenci firmy \"Meccano\", od roku 1919 v jiných barvách až do roku 1999, kdy výrobu ukončila. V meziválečném údobí platila stavebnice \"Märklin\" v našich zemích za kvalitnější než levnější domácí \"Merkur\".  Dnes vyrábí stavebnice \"Meccano\" a \"Erector Set\" francouzská firma \"Meccano S.N.\", která od roku 2000 patří japonské \"Nikko\", podobně jako čínské manufaktury a továrny na zakázku \"Nikko Group\".  V roce 1925 zahájila firma \"Inventor\" v Polici nad Metují výrobu stavebnice \"Merkur\". Po roce 1989 byla společnost privatizována, v roce 1993 však zbankrotovala. Později společnost odkoupil Jaromír Kříž, během tří let obnovil výrobu a tuto českou hračku zachránil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merkur je česká stavebnice, která se úspěšně prodává již od poloviny dvacátých let 20. století. Lze z ní sestavit různé modely, silniční i kolejová vozidla, jeřáby a mnoho jiných konstrukcí.", "tgt_summary": "Merkur refers to a metal construction set built in Czechoslovakia (later the Czech Republic). It was also referred to as Constructo or Build-O in English-speaking countries and Tecc in the Netherlands.", "id": 1964334}
{"src_title": "Mníšek pod Brdy", "tgt_title": "Mníšek pod Brdy", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "První písemná zmínka o Mníšku pochází z roku 1348. Objevuje se v zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, v němž král nařizuje, aby tvrz a městys Mníšek navždy zůstal majetkem koruny a byl propůjčován pouze na omezenou dobu královským manům. Historie města před touto zmínkou je nejasná. Pověsti praví, že se tu dříve nacházela obec Dubčany, která celá podlehla požáru. Po čase na stejném místě vyrostla další osada. Při výstavbě vydatně pomáhali benediktinští mniši z kláštera na Ostrově u Davle, kteří do Podbrdska docházeli na své statky. Lid z vděčnosti prý nazval novou trhovou ves Mníškem.  Název Mníšek pod Brdy se používal od 20. století v poštovním styku a na železnici (název stanice Mníšek pod Brdy / Mnischek unter Kammwald) kvůli odlišení více Mníšků, ale úředně vznikl a je doložen až při administrativní reformě v roce 1960 po připojení několika okolních obcí k městu Mníšku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mníšek byl založen 7. října 1348. Historie a osud Mníšku byl odjakživa spjat se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Ta přinášela Mníšku čilý obchodní ruch, clo, ale i různé povinnosti, např. zajištění bezpečnosti na „Zlaté stezce“. Proto bylo za manství odvážného a schopného vladyky Jana z Lestkova uděleno Mníšku hrdelní právo.  Od počátku 15. století již lze hovořit o městě s vlastním znakem, hrdelním právem a ambicí stát se městem královským. Bohužel husitské války se podepsaly na Mníšku tak jako na celém království. Jan z Lestkova patřil mezi přívržence katolické strany a snad i proto byla za husitských válek mníšecká tvrz pobořena. Po skončení husitských válek přišli v roce 1487 do Mníšku Vratislavové z Mitrovic. V roce 1503 král Vladislav Jagellonský vyvazuje panství z manského úvazku a Mitrovici se na více než 150 let stávají suverénními mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva.  Během třicetileté války městem několikrát prošlo švédské vojsko. Nejhorší je rok 1639, kdy byla vypálena mníšecká tvrz, kostel i fara, zničen vodovod a protrženy hráze rybníků. Mníšek i okolní vsi a osady byly v troskách a na čas téměř vylidněny. Roku 1655 koupil zpustlé panství bohatý pán Engel z Engelsflussu a bylo to veliké štěstí pro Mníšek, protože Engel a jeho potomci pozvedli celý kraj. Za poddané po určitý čas platil daně, obnovil vodovod, postavil zámek, klášter s kostelíkem Skalka na brdském hřebeni a na místě válkou vypálené a pobořené vsi vzniká živé městečko.  Po pánech z Engelsflussu přišel do Mníšku zbožný rod Unvertů. Ti zde nechali postavit nedaleko starého chátrajícího kostela nový barokní kostel a dokončili také stavbu skaleckého areálu. Za jejich přispění je na Skalku uveden řád františkánů a byla zde postavena křížová cesta a panská hospoda. Po Unvertech přejali zdejší panství Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu. Těm byl panství i zámek po roce 1945 zkonfiskován.  Zajímavou kapitolou města je také těžba železné rudy. Ta se zde těžila v různém množství od roku 1740 až do roku 1967. Původně se ruda dopravovala do hutí ve Staré Huti u Dobříše, později do Řevnic. V 50. letech rozhodla tehdejší vláda o výstavbě nových hrudkovacích pecí přímo v Mníšku. Brzy je zřejmé, že ani nová technologie rotačních pecí nezajistí podniku prosperitu, a proto bylo ukončeno zpracovávání železa. Stávající prostory byly využity pro zpracování hliníku a jako další metalurgické výrobny.  V letech 1960 – 1974 bylo město součástí okresu Příbram, od 1. července 1974 přešlo v souvislosti s rozšiřováním území hlavního města Prahy pod okres Praha-západ.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Mníšek pod Brdy (\"přísl. Skalka, 1141 obyvatel\") byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Mníšek pod Brdy má jedinou místní část, která se však skládá ze tří katastrálních území:", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Farní kostel sv. Václava.", "content": "Dřevěný, později kamenný kostelík sv. Václava stál v Mníšku pravděpodobně již na přelomu 13. a 14. století. Stával v jižním rohu náměstí, v místech dnešního městského úřadu. První písemná zmínka je z roku 1380, kdy jsou kostel a farnost zmiňovány ve správě pražské arcijáhenské visitace po venkovských farnostech. Starý kostel byl zrekonstruován Mitrovici a po třicetileté válce i pány z Engelsflussu, sloužil až do roku 1756, kdy nový majitel mníšeckého panství hrabě Ignác Unvert staví nový velký barokní kostel uprostřed náměstí, který se stává novou dominantou města. Zprvu kostel neměl věž a vedle kostela poblíž dnešního polesí stála zvonice. Pseudorománská padesátimetrová věž byla postavena ze sbírek farníků až v roce 1867. Kostel je vytvořen jako vzdušná barokní jednoloď, klenutá tzv. „českými plackami“. Stropy jsou vyzdobeny freskami Jana Václava Spitzera s náměty ze života sv. Václava. Stavitel není znám, ale některé znaky stavby a umělecky provedené zdi kolem kostela s nárožníkovými výklenkovými kaplemi ukazují na školu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Na budování oltáře dohlížel tehdejší znamenitý sochař a řezbář Ignác František Platzer, který v té době vytvářel plastiky v zámeckém parku na zámku v Dobříši. Hlavní oltář je již rokokový a zvláštní tím, že je čistě plastický bez obvyklého oltářního obrazu. Je to anachronický nápad – sv. Václav klečí před palladiem Země české jako rokokový rytíř v dobové ústroji z doby Marie Terezie. Pod pozdně barokní kazatelnou je empírové sousoší Václava Prachnera, představující posmrtné setkání rodiny Unvertů, zakladatelů tohoto kostela. V době ohrožení mníšecké Skalky důlní činností byly do kostela přeneseny vzácné kulturní památky z kostelíka a kláštera. Dnes tu lze spatřit v levé části dílo Petra Brandla, slavnou Kající se sv. Maří Magdalenu, napravo obrazy Karla Škréty, a to sv. Rodina a sv. Servác, který byl původně umístěn v zámecké kapli a je namalován na mědi. Ze Skalky byla přenesena také mistrovská řezbářská díla Jana Jiřího Bendla, a to socha Maří Magdaleny a sochy čtyř poustevníků. V kněžišti jsou umístěny zámecké vyřezávané lavice z roku 1672, doklad vyspělého barokního řezbářství. Z původního kostela sem byla přenesena cínová křtitelnice a dva náhrobní kameny z 16. století. Původní barokní varhany byly obnoveny v roce 1851 mistrem Suchým ze Slaného, hrávali na ně mníšečtí kantoři – regenschori a hudební skladatelé Haan, Hataš, Jakoubek i Jakub Jan Ryba (v letech 1786–1787), ale také Antonín Dvořák při slavné mši o pouti roku 1893, hrála na ně i Marie Wagnerová-Černá. Poslední celková oprava varhan byla dokončena na jaře roku 2000. Na bývalém hřbitůvku vedle kostela jsou alegorické sochy Ctnost, Moudrost a Spící Elexius z dílny Jana Brokoffa, které byly původně u kostelíka na Skalce.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek.", "content": "Na místě dnešního zámku, stávala již ve středověku tvrz. Sloužila k ochraně a bezpečnosti kupeckých karavan na důležité obchodní trase, Zlaté stezce vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců byla tvrz přestavěna na lovecký hrádek. Mníšek byl až do doby Václava IV. královským majetkem, později byl svěřován za úplatu a zásluhy panským manům. V roce 1487 dostávají Mníšek do vlastnictví Vratislavové z Mitrovic, kteří na místě původního hrádku budují zámeček. Po třicetileté válce prodávají zpustošený Mníšek Engelům z Engelsflussu. Nový majitel, původem koželuh z Belgie, během války získal značné jmění jako císařský dodavatel pro Valdštejnovu armádu, a tak se dal do stavby rozsáhlého zámku na místě ruiny zámečku Mitroviců. Navíc byl Engel za hrdinnou obranu Karlova mostu před Švédy povýšen do šlechtického stavu. Nový zámek, tak jak ho vidíte dnes, postavil ve stylu pozdní severské renesance pražský stavitel Martin Reiner v letech 1656–1672 podle plánů slavného barokního architekta Carla Luraga. Na řemeslných pracích se podíleli tehdejší přední řemeslníci a umělci. Štuky jsou od Antonia Travelliho, ostění a krby dodal Giovanni Battista Pozzo, hlavní kamenný portál se dvěma Herkuly a válečnými emblémy je dílem Sebastiana Bossarta. Třípatrová zámecká budova je 42 metrů dlouhá a 40 metrů široká, se 65 pokoji. Zámek má tři nárožní polygonální věže různých rozměrů. Ve střední jsou umístěny věžní hodiny zajímavé tím, že hodinář vyvedl jednu hřídel i do stropu místnosti pod strojem, kde je menší ciferník ukazující stejný čas jako hodiny na věži. V severovýchodní nejmenší věži bývala kaple sv. Servácia se Škrétovým obrazem světce. Obraz malovaný na měděné desce je nyní umístěn v kostele sv. Václava. \"Proč má mníšecký zámek jen tři věže? Pověst praví, že v dávných dobách, kdy měl zámek ještě všechny čtyři věže, přihnala se jednou vichřice tak strašná, že si vyšel na vycházku i sám kníže pekel. Jak se tak proháněl krajinou, ocitl se nad mníšeckým zámkem. Popadl jednu z věží a letěl dál, když v tom pod ním na příbramské Svaté hoře zvonili klekání, pekelník se lekl a věž upustil. Ta dopadla přímo nad studánku s léčivou vodou, kde stojí dodnes. Historicky pravděpodobnějším vysvětlením, proč má zámek jen tři věže, byl fakt, že Engel si jakožto příslušník nižší šlechty nemohl dovolit porušit dobové konvence a postavit zámek se čtyřmi věžemi.\" Poslednímu majiteli, baronu Kastovi, byl zámek za kolaboraci s nacisty po druhé světové válce zestátněn. Dlouhou dobu zde byl umístěn archiv ministerstva vnitra a od roku 2000 patří zámek ministerstvu kultury České republiky. Objekt spravuje Národní památkový ústav – územní památková správa v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Socha Jana Nepomuckého.", "content": "Původní socha sv. Jana Nepomuckého byla umístěna v parčíku poblíž kostela a pocházela z roku 1756 z dílny Platzerovy. Socha však nebyla vytvořena z kvalitního pískovce, trpěla klimatickými podmínkami a přirozenou erozí kamene. Byla sňata a uchována v depozitáři. V v květnu roku 2012 byla na původní místo umístěna kopie sochy. Sochu vytvořil sochař Petr Váňa. Originál sochy se plánuje umístit do jedné z venkovních, avšak částečně krytých kaplí usazených v kostelní zdi.", "section_level": 2}, {"title": "Bývalá zájezdní hospoda.", "content": "Velká hospoda tvoří nároží Pražské ulice a náměstí F. X. Svobody. Byla určena pro kupecké karavany na Zlaté stezce. Nechal ji postavit Engel z Engelsflussu, zakladatel mníšeckého zámku, v roce 1664 na místě staré zájezdní hospody zničené v roce 1639 za třicetileté války švédským generálem Banérem.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní stavby.", "content": "Dům čp. 36 s dobře zachovaným štítem ve stylu selského baroka, který je známý jako „Bastlův grunt“, byl rodištěm muzikantské rodiny Bastlů. Dům čp. 31 je zajímavý původním barokním štítem. Naproti rodnému domu F. X. Svobody stojí dům čp. 16 a dále směrem k náměstí dům čp. 12, oba ve stylu zdobného baroka s novějšími rokokovými prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Rodný dům Františka Xavera Svobody.", "content": "Dům čp. 23 Františka Xavera Svobody, kde se v roce 1860 narodil. Autor mnoha úspěšných básní, románů a dramat. Zemřel v roce 1943, pohřben je na vyšehradském Slavíně. Jeho sochu najdete v parčíku u kostela sv. Václava.", "section_level": 2}, {"title": "Fara.", "content": "Fara (čp. 38); zde tvořila Marie Wagnerová-Černá (píšící pod pseudonymem F. Háj) své romány \"Káju Maříka\", \"Řídících Márinku\" a jiné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mníšek pod Brdy (německy \"Mnischek\" či zastarale \"Möncheleins\") je město v okresu Praha-západ. Nachází se 27 km jihozápadně od Prahy na úpatí Brdského hřebene. Na kopci nad městem se nalézá barokní areál známého poutního místa Skalka. Pro své lesnaté okolí a dobrou dostupnost jihozápadní části Prahy je Mníšek pod Brdy oblíbenou sídelní adresou. Žije zde obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Mníšek pod Brdy () is a town south west of Prague in the Czech Republic, in Central Bohemian Region. The town is a part of the Prague metropolitan area.", "id": 1689577}
{"src_title": "Horst Mahler", "tgt_title": "Horst Mahler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Horst Mahler studoval práva na západoberlínské Svobodné univerzitě, po studiích založil roku 1964 právnickou poradnu. V důsledku svých styků k levicovým organizacím patřily mezi jeho zákazníky prominentní osobnosti jako Rainer Langhans, Fritz Teufel, Gudrun Ensslinová, Beate Klarsfeldová, Andreas Baader a další. Roku 1969 založil spolu s pozdějším poslancem strany Zelených, Hans Christian Ströbelem, takzvaný \"Socialistický advokátský kolektiv\" (\"Sozialistisches Anwaltskollektiv\").  Horst Mahler patří k rozporuplným osobnostem společenského a politického života v Německu. Během svého studia byl členem levicového, avšak ve srovnání s pozdějšími organizacemi nedogmatického svazu SDS. Za členství v tomto svazu byl roku 1960 vyloučen z SPD. V pozdních šedesátých letech se silně angažoval v takzvané mimoparlamentní opozici (APO), roku 1970 se stal členem teroristické organizace RAF.  Pro činnost v této organizaci byl 8. října 1970 zatčen a později odsouzen (přepadení banky, násilné osvobození vězně). K jeho obhájcům patřil i Otto Schilly, pozdější ministr vnitra SRN, a také Gerhard Schröder, pozdější kancléř SRN. Ještě během výkonu trestu byl Mahler pro členství v maoistické straně KPD (Aufbauorganisation) a v důsledku ideologických sporů z RAF vyloučen. Roku 1980 byl předčasně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu, roku 1987 mu bylo povoleno vykonávat zaměstnání právního obhájce.  Během svého uvěznění se Mahler seznámil s dílem filosofa G. W. F. Hegela, četl i další literaturu a změnil své názory. Germánství se pomalu stávalo v jeho očích východiskem pro problémy německé společnosti. Roku 2000 vstoupil k velkému překvapení svých bývalých kolegů do Národně demokratické strany Německa (NPD) a posléze zastupoval tuto stranu i v různých procesech, při různých příležitostech se zasazoval o obnovení Velkoněmecké říše.  Roku 2003 z NPD vystoupil a založil \"Spolek pro rehabilitaci pronásledovaných za popírání holocaustu\" (\"Verein zur Rehabilitierung der wegen Bestreitens des Holocaust Verfolgten\"). Začátkem 2004 byl opět souzen, obviněn byl ze štvaní lidu (německy \"Volksverhetzung\") – Mahler s několika stoupenci požadoval zákaz židovských obcí v Německu, vykázání všech nezaměstnaných přistěhovalců z Německa a další silné zásahy proti různým menšinám. Roku 2002 byl s jeho svolením rozdáván při jedné schůzi NPD leták, označující nenávist vůči Židům za něco zcela obvyklého.  Během procesu hrozil soudcům, prokurátorovi a přísedícím trestem smrti podle starého a neplatného říšského trestního kodexu (soudce si v důsledku toho vyžádal dobrozdání psychiatra). I vzhledem k dalším antisemitským vývodům byl Mahler 8. dubna 2004 odsouzen k trestu odnětí svobody a bylo mu zakázáno vykonávat povolání obhájce.  Jisté pozornosti se Horst Mahler dočkal až v listopadu 2005, kdy vystupoval jako asistent obhajoby v procesu proti Ernstu Zündelovi a byl této funkce soudcem zbaven.  V únoru 2009 byl Mahler opětovně odsouzen za popírání holocoustu a za tzv. \"Volksverhetzung\" ve více případech k šesti letům odnětí svobody; při započítání dřívějších rozsudků byla dosažena hranice odnětí svobody na celkem dvanáct let. Mahler je vězněn ve věznici v městě Brandenburg an der Havel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horst Mahler (* 23. ledna 1936 Haynau) je německý právník a obhájce. V sedmdesátých letech minulého století byl mimo jiné jedním ze zakládajících členů ultralevicové teroristické organizace Rote Armee Fraktion, dnes patří mezi nejznámější pravicové aktivisty v Německu, vyznačuje se zejména popíráním holocaustu.", "tgt_summary": "Horst Mahler (born 23 January 1936) is a German former lawyer and political activist. He once was an extreme-left militant and a founding member of the Red Army Faction (RAF, also known as the Baader–Meinhof Group) but later became a Maoist before switching to neo-Nazism. Between 2000 and 2003, he was a member of the far-right National Democratic Party of Germany. Since 2003, he has repeatedly been convicted of \"Volksverhetzung\" (\"incitement of popular hatred\") and Holocaust denial and served much of a twelve-year prison sentence.", "id": 253719}
{"src_title": "Středomoří", "tgt_title": "Mediterranean Basin", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Z hlediska fytogeografie patří do Středomoří oblasti, které byly kdysi pokryty stálezelenými lesy, tedy většina středomořského pobřeží kromě delty Nilu a nejspíše také některých částí pobřeží Libye. Úzký pás těchto lesů se nacházel v dnešní Francii, severní Itálii, Chorvatsku, na jižním pobřeží Turecka a v Egyptě a Libyi, jinak ale pokrývaly většinu Iberského poloostrova, jižní Itálii, Řecko, západní Sýrii, většinu Libanonu, Izrael a široký pás pobřeží v Maroku, Alžírsku a Tunisku a také všechny středomořské ostrovy. Lze jej také vymezit možností pěstování olivovníku evropského, který prospívá přibližně do výšky 800 m n. m. a nesnáší pokles teploty pod 13 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Pedologie.", "content": "Pro Středomoří jsou typické především hnědé půdy – kambisoly, především v Maghrebu, Izraeli a v Libanonu také luvisoly, včetně sušších chromosolů červené či žluté barvy. Vyskytují se také půdy patřící mezi leptosoly jako úrodnější rendziny a na pobřeží Chorvatska a Turecka rankery. Mezi velmi úrodné středozemní půdy patří andosoly, vzniklé vulkanickou činností, a fluvisoly na březích dolních toků řek a jezer. Středozemní půdy jsou zpravidla alkalické či mírně kyselé, silně kyselé půdy se vyskytují výjimečně.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Původně bylo Středomoří pokryto stálezelenými lesy, v současnosti je však většina z nich zničena a místo toho vzniklo několik typů sekundární vegetace. Mezi nejdůležitější patří:  Středomoří je typické vysokým počtem endemitů, což je způsobeno i množstvím izolovaných ostrovů. Například v Řecku roste 323 endemitů, na Krétě 131 a v Sierra Nevadě 40.", "section_level": 2}, {"title": "Původní les.", "content": "Původní středomořské lesy byly podle pylových analýz a botanických předpokladů tvořeny především neopadavými druhy dubůː dubem cesmínovým (\"Quercus ilex\"), dubem kermesovým (\"Quercus coccifer\"a) a dubem korkovým (\"Quercus suber\"). Dále také vavřínem vznešeným (\"Laurus nobilis\"), planým olivovníkem (\"Olea europea\" subsp. \"Oleaster\"), borovicemi jako je borovice halebská (\"Pinus halepensis\") a pinie (\"Pinus pinea\") a dalšími. V podrostu a na okrajích se nacházely také jalovce jako jalovec fénický (\"Juniperus phoenicea\"), jalovec červenoplodý (\"Juniperus oxycedrus\") a také cypřiš vždyzelený (\"Cupressus sempervirens\"), myrta obecná (\"Myrtus communis\"), řečíky (\"Pistacia\"), planiky (\"Arbutus\"), cisty (\"Cistus\"), řešetláky (\"Rhamnus\"), kaliny (\"Viburnum\") a mnoho dalších polokeřů a bylin. Na písčitých a karbonátových půdách převládaly především borovice.  V Levantě těžili dřevo od 3. tisíciletí př. n. l. Féničané a vyváželi ho do Egypta a Mezopotámie. Jednalo se především o oblíbené cedrové dřevo. Řecko bylo výrazně odlesněno kolem roku 500 př. n. l.. Zničení lesů vedlo k výrazné větrné a vodní erozi, což vedlo k rozsáhlému odplavení půdy, který bylo mimo jiné jedním z faktorů, které způsobily zanesení starověkých přístavů jako Efes, Théby nebo Athény. V současnosti se zachovaly především na nedostupných místech jako jsou prudké svahy strží. Souvislé zachovalé stálezelené lesy lze stále nalézt například v katalánské oblasti Girona nebo na Krétě. Existují snahy o obnovení těchto porostů, ale zalesňování listnatými stromy je velmi složité. Úspěšnější je výsadba jehličnatých stromů, především borovicí halebskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Středomoří, též Středozemí či mediterán je oblast okolo Středozemního moře. Klimaticky se vyznačuje suchým teplým létem a mírnou deštivou zimou. Je jednou z oblastí, kde vznikly první civilizace.", "tgt_summary": "In biogeography, the Mediterranean Basin (also known as the Mediterranean region or sometimes Mediterranea) is the region of lands around the Mediterranean Sea that have a Mediterranean climate, with mild, rainy winters and hot, dry summers, which supports characteristic Mediterranean forests, woodlands, and scrub vegetation.", "id": 544064}
{"src_title": "Monosacharidy", "tgt_title": "Monosaccharide", "src_document": [{"title": "Struktura a názvosloví.", "content": "Monosacharidy lze chemicky definovat jako polyhydroxyderiváty karbonylových sloučenin (aldehydů nebo ketonů). To znamená, že v jejich molekule je přítomna karbonylová skupina a zároveň jedna nebo více skupin hydroxylových. Monosacharidy obsahující karbonyl ve formě aldehydové skupiny jsou aldosy, zatímco monosacharidy s ketoskupinou se nazývají ketosy. Podle počtu uhlíků v řetězci se monosacharidy dělí na triosy (3), tetrosy (4), pentosy (5), hexosy (6), heptosy (7) a oktosy (8). Monosacharidy s devíti a více uhlíky jsou vzácné a v přírodě se téměř nevyskytují.  Tyto dvě hlediska můžeme uplatnit při tvorbě obecného názvu skupiny monosacharidů, např. aldehydické monosacharidy se 6 atomy uhlíku se nazývají aldohexosy, ketonické monosacharidy se 4 atomy uhlíku jsou ketotetrosy.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení do D- a L-řady.", "content": "Příslušnost monosacharidů do D- nebo L-řady je určena shodou konfigurace na konfiguračním atomu monosacharidu (chirální atom uhlíku s nejvyšším lokantem, tedy nejvzdálenější od karbonylové skupiny) s konfigurací chirálního atomu uhlíku D- nebo L-glyceraldehydu. Zařazení do konfigurační řady závisí tedy pouze na konfiguraci na chirálním uhlíku s nejvyšším lokantem a konfigurace na ostatních chirálních centrech je lhostejná. Monosacharidy číslujeme tak, aby u aldos měl uhlík karbonylové skupiny vždy lokant 1, u ketos musí být lokant tohoto uhlíku co možná nejnižší.  Například u aldohexos je zařazen monosacharid do D- nebo L-řady tak, že porovnáme konfiguraci na atomu C-5 s konfigurací chirálního atomu uhlíku D- nebo L-glyceraldehydu. Je-li konfigurace na C-5 shodná s konfigurací D-glyceraldehydu (hydroxyl na C-5 směřuje ve Fischerově projekci doprava), jedná se o sacharid řady D (\"dexter\" = napravo). Shoduje-li se naopak s konfigurací L-glyceraldehydu (hydroxyl na C-5 směřuje ve Fischerově projekci doleva), patří sacharid do konfigurační řady L (\"laevo\" = nalevo). Analogicky postupujeme u jakéhokoliv monosacharidu. Konfigurační symboly D a L píšeme malou kapitálkou.  Postup pro zařazení monosacharidu do konfigurační řady:", "section_level": 2}, {"title": "Konfigurační předpony.", "content": "Názvosloví monosacharidů je odvozeno od otevřených (acyklických) forem monosacharidů promítnutých ve Fischerově projekci a jeho základem jsou tzv. konfigurační předpony. Tyto předpony popisují vzájemné postavení (relativní konfiguraci) dvou a více hydroxylových skupin v molekule. Spolu s konfiguračním symbolem D nebo L lze pak definovat absolutní konfiguraci daného monosacharidu. Konfigurační předpony aldos jsou odvozeny od glyceraldehydu postupným přidáváním dalšího asymetrického uhlíku. Každým dalším přidaným „patrem“ vzniká řada monosacharidů o jeden uhlík delší, přičemž z každého monosacharidu vznikají vždy dvě prodloužené aldosy lišící se konfigurací na nově přidaném chirálním centru.  Tímto způsobem lze dospět až k osmi aldohexosám v jedné konfigurační řadě, název delších monosacharidů (7 atomů uhlíku a více) je tvořen složením dvou konfiguračních předpon. Na uvedeném schématu je znázorněno odvození aldos řady D až po šestičlenné monosacharidy. Řada L je odvozena analogicky, přičemž L-monosacharid lze získat z příslušného D-monosacharidu obrácením konfigurace na všech chirálních centrech. Dva monosacharidy se stejným názvem lišící se pouze konfiguračním symbolem D a L jsou navzájem enantiomery. Konfigurační předpony se uvádí kurzívou a oddělují spojovníkem.  Systematický název monosacharidu je tvořen tedy například takto: D-\"gluko\"-hexosa, z praktických důvodů se často používají triviální názvy, např. D-glukosa, kde už kurzívu nepoužíváme.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklické formy.", "content": "Ve skutečnosti se monosacharidy málokdy vyskytují v lineárních formách. V roztoku existují převážně v cyklických formách a v krystalickém stavu se v těchto formách nacházejí zcela výlučně. Cyklická forma monosacharidu vzniká intramolekulární reakcí jedné z hydroxylových skupin s karbonylem za tvorby hemiacetalového (v případě aldos) nebo hemiketalového (v případě ketos) uskupení. Tato reakce je zcela analogická klasické tvorbě hemiacetalu rovnovážnou reakcí alkoholu s karbonylovou sloučeninou, avšak v případě cyklizace monosacharidu reakce probíhá spontánně i bez kyselé katalýzy. Při tvorbě cyklických forem monosacharidů dochází nejčastěji ke vzniku pětičlenného (tetrahydrofuranového) nebo šestičlenného (tetrahydropyranového) kruhu. Tyto struktury proto nazýváme furanosy resp. pyranosy. Jednotlivé formy monosacharidu (lineární a cyklické formy) mezi sebou mohou v roztoku přecházet procesem zvaným mutarotace. Uzavřením kruhu vzniká na uhlíku, který původně nesl karbonylovou skupinu, nové chirální centrum, které nazýváme anomerní centrum (uplatňuje se zde anomerní efekt). Dva isomery, které mohou na anomerním centru vzniknout, se označují jako anomery a liší se orientací hemiacetalové (anomerní) hydroxylové skupiny.  Pro vymezení konfigurace na anomerním centru používáme anomerních konfiguračních symbolů α a β. Tyto symboly udávají relativní konfiguraci vůči anomernímu referenčnímu atomu, který je pro monosacharidy o maximálně šesti atomech uhlíku totožný s konfiguračním atomem, tedy je to chirální atom uhlíku s nejvyšším lokantem. Pro monosacharidy delší než 6 atomů uhlíku (jejich název je tvořen více než jednou konfigurační předponou) je nomenklatura složitější. Anomer α nese na anomerním centru shodnou konfiguraci jako na konfiguračním atomu, anomer β opačnou.  Odvození Haworthova vzorce cyklické formy monosacharidu z Fischerovy projekce lineární formy se provádí pomyslným otočením Fischerovy projekce o 90 ° po směru hodinových ručiček v rovině nákresny a následným ohnutím koncových atomů řetězce za nákresnu. Atom uhlíku nesoucí hydroxylovou skupinu, která atakuje karbonyl, je poté zapotřebí před uzavřením kruhu vhodně pootočit, přičemž acyklickická část se tím zorientuje pod nebo nad rovinu kruhu v závislosti na konfiguraci na tomto atomu uhlíku (nezáleží na tom, jestli se jedná o sacharid řady D nebo L).  Výsledkem je, že hydroxylové skupiny, které byly ve Fischerově projekci na pravé straně řetězce, jsou v cyklické formě orientovány pod rovinu kruhu a hydroxylové skupiny, které byly na levé straně, směřují nad rovinu kruhu. Orientace acyklické části monosacharidu v cyklické formě závisí na orientaci hydroxylu, přes který dochází k cyklizaci. Lze říci, že směřuje-li tento hydroxyl ve Fischerově projekci doprava, potom acyklická část bude směřovat v cyklické formě nad rovinu kruhu.  Obsahuje-li acyklická část monosacharidu chirální centrum, pak se tato část většinou znázorňuje ve Fischerově projekci. Cyklická forma monosacharidu lze znázornit v Tollensově vzorci, kde lze rozlišit způsob cyklizace a konfiguraci na anomerním centru. Rozlišení α nebo β anomeru lze nejsnáze provést z Tollensova vzorce, kde je patrná konfigurace na anomerním centru (jedná se v podstatě o Fischerovu projekci cyklické formy). Je-li hydroxyl na konfiguračním uhlíku na stejné straně řetězce jako atom kyslíku vázaný na anomerní centrum (\"cis\" uspořádání), jedná se o anomer α, jsou-li tyto skupiny uspořádány \"trans\", jedná se o anomer β.  Obecný postup pro rozlišení α/β anomerů pro monosacharidy do šesti uhlíků:", "section_level": 2}, {"title": "Optická aktivita.", "content": "Kromě dihydroxyacetonu jsou monosacharidy opticky aktivní sloučeniny, obsahují alespoň jedno chirální centrum. Stáčí tedy rovinu polarizovaného světla o určitý úhel doleva (levotočivé, (-)) nebo doprava (pravotočivé, (+)). Čím delší je uhlíkatý řetězec sacharidu, tím více obsahuje chirálních center. Molekula s \"n\" chirálními centry se může vyskytovat v počtu 2 optických izomerů.  Po vzoru glyceraldehydu se všechny monosacharidy dělí do zmíněných dvou řad. Ve Fischerově projekci se u D-řady hydroxyl na posledním chirálním centru zakresluje vždy vpravo, u L-řady pak vlevo. Většina běžně se vyskytujících přírodních monosacharidů patří do D-řady. Ačkoliv příslušnost do D nebo L-řady nesouvisí se skutečným směrem otáčení roviny polarizovaného světla, je většina D-monosacharidů pravotočivá (+).  Dvěma enantiomerům přiřazujeme stejný triviální název, lišící se jen předponou D- či L-. Tak například existují čtyři (2) aldotetrosy, a to D-erythrosa, L-erythrosa, D-threosa, L-threosa. Aldopentos již existuje osm (2), aldohexos šestnáct (2). Ketos je obecně méně, protože mají méně chirálních center. Nejjednodušší ketosa je dihydroxyaceton, který neobsahuje dokonce vůbec žádné chirální centrum. Ketotetrosy jsou dvě, ketopentosy čtyři, ketohexos máme osm.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle biochemické funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární monosacharidy.", "content": "Mezi primární monosacharidy, tj. sacharidy, které jsou produkty primárního metabolismu ve valné většině organismů, patří kupodivu jen poměrně malý počet monosacharidů. Jsou to jednak triosy D-glyceraldehyd a dihydroxyaceton, které jsou součástí životně nezbytné glykolýzy. Z tetros se v organismech běžně vyskytuje pouze D-erythrosa, která je ve formě fosfátu meziproduktem neméně důležitého pentosového cyklu a u rostlin navíc Calvinova cyklu, který je součástí temnostní fáze fotosyntézy. Pentosy jsou pro primární metabolismus důležité tři, a to jednak D-ribosa, složka kyseliny ribonukleové, a 2-deoxy-D-ribosa, složka kyseliny deoxyribonukleové. Kromě těchto dvou je dále důležitá D-ribulosa, jejíž deriváty jsou důležité při přeměnách sacharidů a při fotosyntéze.  Konečně z hexos jsou důležité D-glukosa (hroznový cukr, dextrosa), hojně se vyskytující v plodech, a D-fruktosa (ovocný cukr, levulosa), která se získává nejčastěji z polysacharidu inulinu. Tyto nejznámější hexosy tvoří součást glykolýzy a jsou často základní stavební jednotkou mnohých oligosacharidů, polysacharidů a glykosidů.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární monosacharidy.", "content": "Sekundární monosacharidy jsou látky, které nejsou ve většině organismů součástí základního metabolismu a jejich přítomnost tedy není pro buňku nezbytně nutná. Jsou součástí sekundárního metabolismu. Význam těchto monosacharidů je velice rozmanitý – mohou tvořit součást některých polysacharidů, glykosidů či glykolipidů, aminosacharidy jsou součástí buněčné stěny bakterií, sacharidy s větveným řetězcem mohou být součástí antibiotik.  Sekundární monosacharidy tvoří velice širokou skupinu látek. Patří sem především: Do této skupiny patří několik základních monosacharidů, které nejsou součástí základních metabolických drah. Patří sem i monosacharidy neobvyklé L-řady. Je to zejména L-arabinosa, D-xylosa, D-mannosa, D-galaktosa a D-gulosa.  Tyto sacharidy jsou v organismu syntetizovány zvláštní reakcí zvanou epimerizace, která je katalyzována ji enzymy ze skupiny epimeras. Při epimerizaci dochází ke změně konfigurace na jediném chirálním centru, vznikají epimery (isomery lišící se konfigurací na jednom chirálním centru). Příkladem mohou být epimerizace na uhlíku C-2 a C-4 glukosy, při kterých vzniká D-mannosa a D-galaktosa. Deoxymonosacharidy jsou deriváty monosacharidů, v kterých je hydroxylová skupina nahrazena atomem vodíku. Poměrně často tyto deriváty obsahují zároveň i methoxy nebo acetylovou skupinu, tyto skupiny látek se tedy mohou prolínat.  Patří sem například deoxymonosacharidy L-rhamnosa, L-fukosa, D-digitoxosa a 2-deoxy-D-glukosa, nebo deoxysacharid s methoxyskupinou D-cymarosa. Dalším zástupcem je acetylovaný monosacharid 3-acetyl-D-digitoxosa.  V bakteriích se vyskytují i dideoxy deriváty monosacharidů, které postrádají dvě hydroxylové skupiny, například paratosa, abekvosa, askarylosa, tyvelosa nebo amicetosa. Aminosacharidy jsou monosacharidy nesoucí místo některé z hydroxylových skupin aminoskupinu. Patří sem např. D-mannosamin, D-glukosamin, nebo D-galaktosamin, který je obsažen v chondroitinsulfátu.  Aminosacharidy jsou bazické látky a vyskytují se často ve formě \"N\"-acetylderivátů, které jsou v přírodě hojně zastoupeny v polysacharidech nebo některých antibioticích. Například \"N\"-acetyl-D-glukosamin je stavební jednotkou polysacharidu chitinu, ze kterého jsou tvořeny krovky hmyzu. Aminosacharidy jsou rovněž složkou mnohých glykolipidů a glykoproteinů. Některé méně typické cukry nemají základní řetězec lineární, ale mají jej větvený. Např. D-apiosa z petržele, D-hamamelosa z kůry habru nebo L-streptosa, D-kladinosa a L-mykarosa, které jsou součástí některých antibiotik. Tyto sacharidy vznikají v přírodě buď \"C\"-methylací, nebo přestavbou uhlíkatého řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "Význam monosacharidů.", "content": "Monosacharidy často mívají sladkou chuť. Za chemickou podstatou vnímání sladké chuti je možno považovat seskupení -O-CH-CH-OH, které se kromě případu mnohých monosacharidů vyskytuje například i u glycerolu, což je zřejmě příčinou jeho sladké chuti.  Monosacharidy jsou přímé produkty fotosyntézy a je v nich nahromaděna energie slunečního záření. D-glukosa je tedy pro většinu organismů primárním zdrojem energie. Je univerzálním platidlem mezi organizmy na Zemi. Například rostliny často využívají monosacharidů, často i sekundárních, k lákání zvířat – např. pro zisk opylovačů nebo roznos semen. Sekundární monosacharidy jsou prekurzory karboxylových kyselin, cukerných alkoholů a glykosidů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Z metabolického hlediska je nejdůležitějším monosacharidem D-glukosa, která slouží ve většině organismů jako zdroj energie.  Hlavní metabolickou drahou rozkladu glukosy je glykolýza, ve které je glukosa oxidačně štěpena na dvě molekuly pyruvátu. Pyruvát je dále zužitkován v Krebsově cyklu a dýchacím řetězci pro tvorbu ATP. Vedlejším produktem jednoho cyklu glykolýzy jsou rovněž dvě molekuly ATP, které jsou přímo využity jako zdroj energie. Za anaerobních podmínek je glukosa metabolizována na laktát, v některých mikroorganismech (např. kvasinkách) na Ethanol. Tyto anaerobní procesy se nazývají fermentace.  Opačným procesem je glukoneogeneze, která slouží k biosyntéze glukosy z tříuhlíkatých sloučenin, jako například pyruvátu, laktátu, a některých aminokyselin. Ostatní monosacharidy jsou v buňce syntetizovány ve většině případů z glukosy nebo z některých meziproduktů glukoneogeneze.Přebytečná glukosa se ukládá v organismech ve formě svých polymerů – polysacharidů. V rostlinách je hlavním zásobním polysacharidem škrob, živočichové ukládají glukosu nejčastěji ve formě glykogenu. Zelené rostliny využívají fotosyntézu k fixaci vzdušného oxidu uhličitého do molekuly glukosy pomocí enzymu RUBISCO.Další důležitou metabolickou drahou monosacharidů je pentosový cyklus, ve kterém je glukosa přeměňována na pětiuhlíkaté monosacharidy (pentosy). Nejdůležitějším produktem pentosového cyklu je ribosa, která je dále využita pro výstavbu nukleových kyselin. Vedlejším produktem je NADPH, který slouží například k syntéze mastných kyselin.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorové uspořádání.", "content": "Přesné prostorové uspořádání molekuly monosacharidu se označuje jako konformace. Konformace molekuly je výsledkem sterických a elektronických interakcí, u monosacharidu je určena zejména pnutím uvnitř cukerného kruhu a orientací hydroxylových skupin. Jednotlivé konformace mohou mezi sebou přecházet pseudorotací kolem jednoduchých vazeb cukerného kruhu a v roztoku jsou vždy zastoupeny poměrně v závislosti na své stabilitě.  Jednotlivé konformace se obvykle značí velkým začátečním písmenem anglického názvu psaným kurzívou a čísly nebo symboly atomů, které se nacházejí pod nebo nad rovinou vymezenou zbývajícími atomy. Číslo atomu nacházející se nad touto rovinou píšeme horním indexem před symbol konformace, číslo atomu nacházející se pod touto rovinou píšeme dolním indexem za symbol konformace. Například \"C\".", "section_level": 1}, {"title": "Konformace pyranos.", "content": "Nejstálejší a nejčastěji se vyskytující konformací pyranosových kruhů je židličková konformace (\"C -\" chair), u které rozlišujeme dvě formy \"C\" a \"C\". U konformace \"C\" je uhlík C-4 orientován nad rovinou určenou atomy C-2, C-3, C-5, O a uhlík C-1 se nachází pod touto rovinou. U konformace \"C\", která je méně častá, je tomu právě naopak.  Preferována bude vždy ta forma židličky, ve které je co nejvíce objemných substituentů vázáno ekvatoriálně. Lze tedy říci, že například židličková konformace \"C\" je ze všech aldohexos nejvýhodnější pro D-glukosu, která má v této konformaci všechny hydroxylové skupiny vázány ekvatoriálně. Naopak jedním z mála monosacharidů, který za normálních podmínek preferuje konformaci \"C\", je D-idopyranosa.  Poněkud odlišná je situace na anomerním centru, kde ekvatoriální pozice nemusí být vždy energeticky nejvýhodnější, může se zde totiž uplatňovat repulze volných elektronových párů anomerního hydroxylu a cyklického atomu kyslíku, kterou označujeme jako anomerní efekt.  Pyranosové kruhy se mohou taktéž vyskytovat ve vaničkové konformaci (\"B\" - boat). Tato konformace však není za normálních podmínek příliš stabilní a vyskytuje se zřídka. Vaničková konformace spíše slouží k přechodu mezi jinými konformacemi nebo se vytváří přechodně v tranzitních stavech některých reakcí. Hlavní příčinou nestability vaničky bývá sterická repulze substituentů na protilehlých atomech uhlíku kruhu. Mezi důležité vaničkové konformace patří \"B\", \"B\" a \"B\".", "section_level": 2}, {"title": "Konformace furanos.", "content": "Furanosové kruhy jsou konformačně flexibilnější nežli kruhy pyranosové, což je dáno malým rozdílem v energiích jednotlivých konformací. Jednotlivé konformery tedy mohou mezi sebou snadno přecházet a v roztoku se tak i děje. Nejčastější konformací pětičlenných kruhů jsou obálkové konformace (\"E\" - envelope). Podle atomu, který vybočuje z roviny určené ostatními atomy a směru, kterým vybočuje, rozlišujeme nejčastěji E, E, E a E obálkové konformace, které mezi sebou mohou v roztoku snadno přecházet. Zastoupení jednotlivých konformací se pro různé monosacharidy může lišit a je závislé zejména na substituci furanosového kruhu.", "section_level": 2}, {"title": "Reaktivita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na karbonylové skupině.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "Redukcí monosacharidů vznikají tzv. cukerné alkoholy neboli alditoly. Funkční karbonylová skupina (ketoskupina nebo skupina aldehydová) se redukuje na hydroxyl. Redukcí aldos vzniká 1 alditol, redukcí ketos vznikají 2 alditoly, protože přibývá jedno chirální centrum. Z některých aldos vznikají achirální cukerné alkoholy (mají rovinu symetrie). V jiných případech vzniká z více monosacharidů D- i L-řady redukcí identický alditol, a celkový počet možných alditolů je proto menší než celkový počet výchozích monosacharidů. Rozlišujeme 3 tetritoly, 4 pentitoly a pouze 10 hexitolů.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidace.", "content": "Oxidací monosacharidů vznikají cukerné kyseliny. Podle atomu uhlíku, který je oxidován, rozlišujeme 3 základní typy cukerných kyselin: Vznikají oxidací aldehydové skupiny v aldosach na karboxylovou funkci. Tato oxidace se využívá mimo jiné pro určení redukujících sacharidů (sacharid se oxiduje pomocí Fehlingova činidla na aldonovou kyselinu a působí tedy jako redukční činidlo). Ketosy v tomto smyslu nereagují, neboť ketoskupina nemůže být dále oxidována. Aldonové kyseliny tvoří v roztoku snadno pětičlenné nebo šestičlenné laktony intramolekulární reakcí karboxylu s jednou z hydroxylových skupin.  Aldarové kyseliny jsou dikarboxylové kyseliny odvozené od monosacharidů (aldos) oxidací aldehydové skupiny i koncové CHOH skupiny.  Uronové kyseliny vznikají dvoustupňovou oxidací koncové CHOH skupiny na karboxyl, přičemž karbonylová skupina je zachována.", "section_level": 3}, {"title": "Hydrazony, osazony, oximy.", "content": "Monosacharidy (aldosy i ketosy) reagují s arylhydraziny za vzniku hydrazonů, při použití přebytku arylhydrazinu reakce pokračuje dále na osazon. Nejčastěji používaným činidlem je fenylhydrazin. Při vzniku osazonu zaniká u aldos centrum chirality na C-2, a proto například D-glukosa, D-fruktosa a D-mannosa poskytují identický osazon.  Osazony v minulosti sloužily díky svým dobrým krystalizačním vlastnostem pro identifikaci monosacharidů. Například Emil Fischer využíval osazony k důkazu některých monosacharidů.  Aldosy reagují rovněž s hydroxylaminem za vzniku oximů.", "section_level": 3}, {"title": "Kilianiho-Fischerova syntéza.", "content": "Adicí kyanidového aniontu na karbonylovou skupinu aldos dochází k prodloužení řetězce o jeden uhlík. Z karbonylového uhlíku se stane C-2 a připojí se nový uhlík nitrilové skupiny, z kterého se stane C-1. Vzniká dvojice epimerních kyanhydrinů, které mohou být následně převedeny na dvojici odpovídajících aldos lišíčích se konfigurací na C-2. Tímto způsobem lze z glyceraldehydu syntetizovat postupně všechny aldosy, kdy například z D-arabinosy vznikají D-glukosa a D-mannosa.  Tato syntéza byla původně vypracována německými chemiky Heinrichem Kilianim a Hermannem Emilem Fischerem. K rozkladu vznikajících kyanhydrinů byla původně využívána hydrolýza za zvýšené teploty a následná redukce vzniklých laktonů sodným amalgámem. Moderně se využívá spíše katalytická hydrogenace na Pd/BaSO nebo Lindlarově katalyzátoru.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce anomerní hydroxylové skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Glykosidy.", "content": "Reakcí anomerní hydroxylové skupiny s alkoholem v kyselém prostředí vznikají glykosidy. Tato reakce je analogická tvorbě acetalu z poloacetalu, glykosidy tedy můžeme označit za acetaly monosacharidů. Formálně je v glykosidech nahrazen vodík anomerní hydroxylové skupiny alkyl- nebo arylskupinou. Tuto necukernou část glykosidu nazýváme aglykon. Glykosidace je jedna z nejdůležitějších reakcí monosacharidů a glykosidy jsou v přírodě hojně rozšířeny zejména v rostlinách.  Název glykosidu je tvořen tak, že název aglykonu je zařazen před název daného monosacharidu a oddělen spojovníkem, koncovka -\"osa\" (popř. -\"óza\") se nahradí koncovkou -\"osid\". Mezi další používané metody syntézy glykosidů patří Koenigsova-Knorrova syntéza (reakce glykosylhalogenidů s alkoholy) nebo alkylace v bazickém prostředí.", "section_level": 3}], "src_summary": "Monosacharidy (z řečtiny \"monos\": jednoduchý, \"sacchar\": cukr) jsou základní sacharidy, které již nelze dále dělit na jednodušší. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů – oligosacharidů a polysacharidů. Monosacharidy jsou typicky krystalické látky dobře rozpustné ve vodě a v polárních rozpouštědlech. Monosacharidy jsou chirální sloučeniny, to znamená, že jsou opticky aktivní a stáčejí rovinu rovinně polarizovaného světla.", "tgt_summary": "Monosaccharides (from Greek \"monos\": single, \"sacchar\": sugar), also called simple sugar, are the simplest form of sugar and the most basic units of carbohydrates. They cannot be further hydrolyzed to simpler chemical compounds. The general formula is. They are usually colorless, water-soluble, and crystalline solids. Some monosaccharides have a sweet taste.", "id": 348711}
{"src_title": "Letní olympijské hry 2000", "tgt_title": "2000 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Volba pořadatele.", "content": "Na uspořádání her podalo oficiální kandidaturu šest měst, ale Brasília, hlavní město Brazílie ji stáhla krátce před závěrečným hlasováním. Mezinárodní olympijský výbor tak 23. září 1993 v Monte Carlu volil mezi pěti kandidáty a ve finále rozdílem dvou hlasů upřednostnil Sydney před Pekingem, přestože ten v předchozích kolech dostával největší podporu. \"Pozn.: Člen MOV ze Svazijska ve třetím a čtvrtém kole nehlasoval.\"  Pozorovatelé označili vítězství Sydney nad Pekingem vzhledem k rozsáhlé podpoře ze strany čínské vlády za překvapení a velký neúspěch čínské politiky. Peking si ho ale vynahradil o osm let později ziskem pořadatelství olympijských her v roce 2008.  Austrálie chtěla podat v roce 1980 kandidaturu Melbourne na pořádání olympijských her v roce 1988, ale kvůli nedostatku podpory ze strany federální vlády vláda státu Victoria kandidaturu stáhla. V dalších letech neuspěly pokusy Brisbane ucházet se o hry 1992 a Melbourne o hry 1996.  I úspěch kandidatury Sydney byl zpochybněn s ohledem na podezření z korupce. Nezávislá vyšetřovací komise sice konstatovala, že některé dárky pro zástupce MOV byly dražší, než povolují interní pravidla výboru, ale že ke korupci nebo uplácení nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Australský olympijský výbor oficiálně oznámil, že Sydney se bude ucházet o pořádání olympijských her v roce 2000, 1. března 1991. Do čela kandidátského výboru se postavil Nick Greiner, premiér státu Nový Jižní Wales. Později kandidaturu spravovala společnost s ručením omezeným \"Sydney Olympics Bid Limited\" (SOBL), v jejímž čele v roce 1993 – tj. v roce volby pořadatele – byl tehdejší premiér Nového Jižního Walesu John Fahey, výkonným ředitelem, který vedl 42členný tým zaměstnanců, byl právník Rod McGeoch. Rozpočet pro podání kandidatury byl 25,2 milionu australských dolarů. Logo kandidatury vycházelo z tvaru budovy Opery v Sydney v barvách olympijských kruhů.  Po přidělení pořadatelství přijal v říjnu parlament Nového Jižního Walesu \"Sydney Organising Committee for the Olympic Games Act 1993\" (\"Zákon o Sydneyském organizačním výboru pro Olympijské hry, 1993\"), kterým vznikla organizační výbor SOCOG, v jehož čele stanul Gary Pemberton. Ve státní vládě byl ustaven zvláštní post ministra pro olympijské hry. V září 1996 tehdejší ministr pro olympijské hry Michael Knight vystřídal Pembertona ve vedení SOCOG a zůstal v jeho čele až do skončení her. Vznikly i speciální společnosti, které měly na starost např. dopravu, bezpečnost či televizní vysílání. Přípravy na Letní paralympijské hry 2000 řídil SPOC s prezidentem Johnem Grantem.  Na organizaci her se podílelo 47 tisíc dobrovolníků, kteří byli vybráni z více než 70 tisíc zájemců.  Podle zprávy úřadu generálního auditora Nového Jižního Walesu stály olympijské a následné paralympijské hry v Sydney celkem 6,5 miliardy australských dolarů. Organizační výbor her SOCOG a výbor paralympijských her SPOC získaly ze sponzoringu, prodeje vstupenek a televizních práv tři miliardy dolarů příjmů. Čisté vládní náklady (vlády státu Nový Jižní Wales i vlády Austrálie) činily 1,5 miliardy dolarů s odečtením souvisejících příjmů z daní.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijská sportoviště.", "content": "Důležitým úkolem pořadatelů bylo vybudovat potřebná sportoviště. Celkem bylo nutno postavit 15 zcela nových sportovišť, stejně jako olympijskou vesnici. Všechna byla dokončena už v roce 1999, devět měsíců před začátkem her. Později byly dostavěny pouze dějiště ženského turnaje ve vodním pólu, které bylo do programu her zařazeno dodatečně, a beachvolejbalový stadion na pláži Bondi Beach, který byl po skončení her opět rozebrán. Rozpočet na výstavbu olympijských sportovišť činil 3,3 miliardy australských dolarů, ze tří pětin byl hrazen z vládních zdrojů, soukromé společnosti financovaly hlavně výstavbu Olympijského stadionu Australia, Sydney Superdomu a olympijské vesnice. Mnoho stálých sportovišť bylo vybudováno tak, že podstatná část jejich divácké kapacity byla po skončení her odebrána.  Celkem se bojovalo na třiceti sportovištích. Většina z nich se nachází v Olympijském parku v Sydney. Ten se rozkládá na 40 ha ve čtvrti Homebush Bay. Výstavba komplexu stála v přepočtu 68,5 miliardy korun. Jeho součástí byla olympijská vesnice a hlavní tiskové středisko. Další sportoviště se rozkládala v centru města a také v jeho východní a západní oblasti. Zápasy mužského a ženského fotbalového turnaje se uskutečnily také v Melbourne, Adelaide, Brisbane a Canbeře.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly.", "content": "Logo olympijských her v Sydney částečně vycházelo z loga kandidatury. Představovalo sportovce, běžně označovaného \"Millenium Man\" (\"Muž století\"). V logu se objevují motivy bumerangu, Slunce a skal, výběr barev (červená, žlutá a modrá) má rovněž vycházet z typické barevnosti australského kontinentu. Silueta Opery v Sydney, která byla hlavním motivem loga kandidatury, je zde připomenuta v modrém tvaru stopy kouře olympijské pochodně.  Hry měly tři maskoty: \"Olly\" (nebo \"Ollie\") byl ledňák, \"Syd\" byl ptakopysk a \"Millie\" (jméno odvozeno od \"millenium\", tj. \"tisíciletí\") ježura. Zastupovali tři živly (vzduch, vodu a zemi) a měli od autorů Matta Hattona a Jozefa Szekerese i další předepsané charakterové vlastnosti. Upomínkové předměty s vyobrazením maskotů byly nejlépe prodávaným olympijským zbožím, zvláště jako plyšové hračky.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "Kvůli tomu, že se Hry konaly na Jižní polokouli, byl jejich start odložen na nezvykle pozdní termín 15. září, už dva dny před tím začaly zápasy ve skupinách turnaje v kopané. Soutěže probíhaly ve svých obvyklých časech s odpoledními a večerními finále v plavání, atletice či gymnastice.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní disciplíny.", "content": "Výsledky soutěží jednotlivých disciplín najdete pod odkazy:  Oproti olympijským hrám v Atlantě si sportovci v Sydney rozdělili o 29 medailových kolekcí více. Příčinou toho je neustálé rozšiřování počtu ženských disciplín. Poprvé se pod pěti olympijskými kruhy představily vzpěračky či moderní pětibojařky, zvýšení počtu disciplín se dočkaly ženy také v atletice a ve sportovní střelbě. Do olympijské rodiny přibyly také tři nové sporty. Své premiéry si užili triatlonisté, taekwondisté a trampolinisté.", "section_level": 3}, {"title": "Slavnostní zahájení.", "content": "Úvodní slavnostní ceremoniál začal na Olympijském stadionu Australia v 16 hodin místního času v pátek 15. září před 108 000 diváků. První část ceremoniálu začala vystoupením 120 honáků dobytka, v Austrálii zvaných \"stockmen\", po nichž se představovala historie i přírodní bohatství australského kontinentu. Stadion se změnil v hluboký oceán, poušť s představiteli původního obyvatelstva Austrálie – Austrálců, přehlídku místní flóry i osídlení evropskými přistěhovalci.  Slavnostní defilé zúčastněných výprav odstartovalo vystoupení dvoutisícičlenného olympijského bandu, hrajícího populární píseň \"Waltzing Matilda\". Nastoupili zástupci 199 zúčastněných výprav, navíc čtyři sportovci z Východního Timoru pod olympijskou vlajkou. Poprvé v historii olympijských her nastupovali společně sportovci Severní a Jižní Koreje pod jedinou \"vlajkou sjednocení\" – modrou siluetou Korejského poloostrova na bílém poli. Sportovce KLDR odlišovaly pouze odznáčky s podobiznou jejich komunistického vůdce Kim Čong-ila. Pět minut po deváté místního času nastoupila česká reprezentace. Vlajkonošem české výpravy byl dvojnásobný olympijský vítěz z olympijských her v Atlantě Martin Doktor.  Přesně ve 22 hodiny a 42 minuty australského letního času zahájil hry XXVII. olympiády generální guvernér Austrálie Sir William Deane. Při slavnostním slibu sportovců, vysloveném pozemní hokejistkou Rechelle Hawkesovou byl poprvé výslovně zmíněn závazek startovat bez pomoci dopingu.  S olympijskou pochodní na stadion přiběhl legendární australský atlet Herb Elliott a štafetu převzala sprinterka Betty Cuthbertová (nyní na invalidním vozíku). Poslední členkou štafety byla aboridžinská běžkyně Cathy Freemanová, která zapálila olympijský oheň na vodní hladině v bazénku pod umělým vodopádem, po němž se výtahem oheň dostal na pylon nad stadionem.  V průběhu programu vystoupili mj. zpěváci Olivia Newton-Johnová s Johnem Farnhamem (duet \"Dare to Dream\"), Vanessa Amorosi (píseň \"Heroes Live Forever\") a Tina Arena (\"The Flame\"), ve třinácti letech se stala hvězdičkou programu Nikki Websterová (\"Under the Southern Skies\"). V čele týmu autorů kulturního programu zahájení byli režiséři Ric Birch a David Atkins. Pozorovatelé si všimli i vynechání symbolů klokana či populárního filmu \"Krokodýl Dundee\", za něž byli pořadatelé jako za prvoplánové kritizováni při krátké ukázce při slavnostním zakončení na olympijských hrách v Atlantě.  Předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch označil ceremoniál za \"„nejkrásnější slavnostní zahájení za dobu svého předsednictví“\".", "section_level": 3}, {"title": "Slavnostní zakončení.", "content": "Olympijský oheň zhasl na Stadionu Australia v neděli 1. října 2000 ve 21:15 místního času. Před tím na plochu stadionu nastoupili sportovci s vlajkami 199 zúčastněných zemí. Vlajku České republiky nesl Roman Šebrle, stříbrný desetibojař z těchto olympijských her; 3500 sportovců ale podle tradice nebylo rozděleni podle výprav, místo toho vběhli z několika vchodů na stadion promíchaní.  Předseda MOV Juan Antonio Samaranch vyzdvihl skvělou atmosféru Her, za jejichž vítěze označil Sydney. Diváky pozdravil jejich oblíbeným pokřikem \" „Aussie Aussie Aussie, Oi Oi Oi!“\" Bylo představeno osm nově zvolených členů MOV z řad sportovců, sedm z nich bylo přítomno včetně Jana Železného. Starosta Atén Dimitris L. Avramopoulous převzal olympijskou vlajku od starosty Sydney Franka Sartora. Na velkoplošné projekci zazářil nápis \"„Vítejte doma, olympijské hry, Atény 2004“\". Operní pěvkyně Yvonne Kennyová zazpívala olympijskou hymnu. Olympijský oheň zhasl ve chvíli, kdy nad stadionem prolétala stíhačka F-111 australského letectva, která oheň zdánlivě odnesla z pylonu pryč.  Kulturní program na rozdíl od zahájení byl koncipován jako velká party s účinkujícími hvězdami zábavního průmyslu (např. před zhašením olympijského ohně skupina Savage Garden a třináctiletá hvězdička zahájení Her Nikki Websterová, po něm např. Midnight Oil, Vanessa Amorosi, INXS, John Paul Young). Při tzv. \"parádě ikon\" se představili zpěvačka Kylie Minogue, golfista Greg Norman, modelka Elle Macphersonová, herec Paul Hogan ad.  Program vyvrcholil ve 14 kilometrů vzdáleném přístavu, kde byl do té doby promítán velkému množství diváků na velkoplošných obrazovkách, grandiózním ohňostrojem nad mostem Harbour Bridge. Zakončení olympiády v samotném městě sledovalo podle organizátorů přes pět miliónů lidí.", "section_level": 3}, {"title": "Vrcholy her.", "content": "\"Výběr vrcholů je zkompilován podle více nezávislých zdrojů.\"", "section_level": 2}, {"title": "Atletika.", "content": "Sprinterka a dálkařka Marion Jonesová ze Spojených států ohlásila už před startem Her útok na pět zlatých medailí, z nichž ale nakonec získala jen tři doplněné dvěma bronzovými. Zvítězila v bězích na 100 a 200 m a ve štafetě na 4×400 metrů. V dálce obsadila třetí místo sedm centimetrů za vítěznou Heike Drechslerovou z Německa a bronz získala i ve štafetě na 4×100 metrů. Už v průběhu Her byl její výsledek zpochybňován, protože krátce před zahájením byl usvědčen z dopingu její tehdejší manžel koulař C. J. Hunter. Další podezření přinesl skandál kolem laboratoře Balco, která vyvíjela nové dopingové prostředky a Jonesová měla patřit mezi její zákazníky. V roce 2007 na nové důkazy reagovala přiznáním, že užívala v letech 2000–2001 doping, a vrátila Americkému olympijskému výboru všech pět medailí. Mezinárodní olympijský výbor ale zatím s revizí výsledků čeká na další šetření, dosud pouze formálně odebral medaile Jonesové, ale ještě je dál nepřerozdělil. V roce 2009 byla dodatečně diskvalifikována štafeta USA (4 × 400 m) poté, co člen štafety Antonio Pettigrew přiznal používání dopingu.  V běhu na 400 metrů se měla střetnout vítězka předchozích dvou olympiád Marie-José Pérecová z Francie s domácí favoritkou Cathy Freemanovou, která se po zapálení olympijského ohně na slavnostním zahájení stala jedním ze symbolů Her. Perecová ale ještě před svým startem Sydney opustila, když tvrdila, že byla vystavena opakovaným útokům. Bez největší soupeřky zvítězila Freemanová ve finále na vyprodaném stadionu Australia.  Ve stejné disciplíně mužů jako první v historii obhájil olympijské vítězství Američan Michael Johnson. Nejrychlejším mužem Her se stal jeho krajan Maurice Greene. V trojskoku se z vítězství radoval poprvé světový rekordman Jonathan Edwards z Velké Británie, dálku vyhrál rovněž poprvé Iván Pedroso z Kuby.  Třetí zlatou medaili v řadě ve stejné disciplíně získal oštěpař Jan Železný, ve finále odpověděl na olympijský rekord Brita Steva Backleyho stejnou mincí. Běh na 10 000 m vyhrál podruhé za sebou Haile Gebrselassie z Etiopie. Senzací se stalo vítězství Noaha Ngenyho z Keni ve finále běhu na 1500 metrů před favorizovaným El Guerroujem z Maroka. Světový rekord nezaručil úspěch ani Keňanovi Wilsonu Kipketerovi, který už v barvách Dánska podlehl v běhu na 800 metrů nečekaně Nilsi Schumannovi.  Osmé místo získala v běhu na 1500 metrů navzdory zrakovému postižení Marla Runyanová ze Spojených států, dříve několikanásobná vítězka paralympijských her.", "section_level": 3}, {"title": "Plavání.", "content": "V plaveckých soutěžích bylo překonáno celkem 15 světových rekordů.  Podle hodnoty cenných kovů byl nejúspěšnějším účastníkem Her Ian Thorpe z Austrálie, celkem držitel tří zlatých a dvou stříbrných medailí. Vrcholem jeho snažení byla rekordní štafeta na 4×100 metrů volný způsob, ve které na posledním úseku smazal manko na finišmana Spojených států Garryho Halla a vyhrál o 0,2 sekundy. Sedmnáctiletý Thorpe vyhrál také ve dvojnásobné štafetě a v individuálním závodě na 400 metrů volný způsob.  Na tratích 100 a 200 metrů volný způsob pokaždé porazil Nizozemec Pieter van den Hoogenband, který tímto doublem jako první napodobil legendárního Marka Spitze.  Nemenší hvězdou se stal Eric Moussambani z Rovníkové Guineje. V rozplavbě závodu na 100 metrů volný způsob dosáhl času 1:54,70 minuty (vítězný van den Hoogenband ve finále 48,30 sekundy). Vinou chybných startů soupeřů absolvoval svou rozplavbu sám povzbuzovaný skvělým publikem a po svém závodním vystoupení musel hodinu odpovídat na otázky novinářů.  Tři zlata ve třech světových rekordech získala i Nizozemka Inge de Bruijnová.", "section_level": 3}, {"title": "Gymnastika.", "content": "Alexej Němov z Ruska zopakoval svůj šestinásobný medailový zisk z olympiády v Atlantě a stal se nejúspěšnějším sportovcem Her. První dopingový případ v olympijské historii gymnastiky se stal ve víceboji jednotlivkyň. Andreea Raducanová byla obviněna z užití nedovolené látky, kterou přijala v předepsaném léku proti nachlazení. Potrestán byl její lékař, šestnáctiletá gymnastka ale musela vrátit zlatou medaili, která tak připadla její krajance Simoně Amanarové.", "section_level": 3}, {"title": "Úpoly a silové sporty.", "content": "Třetí zlato boxerské v těžké váze získal Kubánec Félix Savón a přiřadil se ke dvěma nejúspěšnějším boxerům olympijské historie – Pappovi a Stevensonovi.  Po třinácti letech naopak skončila série neporazitelnosti ruského zápasníka Alexandra Karelina. Ve finále nejtěžší kategorie trojnásobného olympijského vítěze porazil Američan Rulon Gardner, který do té doby nezískal ani jednu medaili na mistrovství světa. O čtvrté zlato se neúspěšně snažil i turecký vzpěrač Naim Suleymanoglu. Vzpěračské soutěže přinesly mnoho rekordů, ale také řadu dopingových případů, tři Bulhaři kvůli němu museli vrátit své vybojované medaile.  Džudista David Douillet z Francie zvítězil podruhé za sebou, i když po Hrách v Atlantě utrpěl vážná zranění při nehodě na motocyklu. Ve finále porazil Japonce Šinoharu kontroverzním rozhodnutím sudích o svém nevydařeném chvatu.", "section_level": 3}, {"title": "Míčové hry.", "content": "K senzaci se schylovalo v semifinále basketbalového turnaje mužů, Litva mohla poprvé v historii připravit americký Dream Team o vítězství, ale Šarūnas Jasikevičius se závěrečnou sirénou tříbodový pokus neproměnil a USA vyhrály v semifinále 85:83. Ve finále Američani porazili Francii 85:75.  Tenisový turnaj ozdobila účast sester Venus a Sereny Williamsových, které vyhrály se ztrátou pouhých dvou her finále čtyřhry žen (Venus zvítězila i ve dvouhře). Ve stejné soutěži mužů překvapili domácí favority Woodbridge a Woodforda, přezdívané „Woodies“, Kanaďané Daniel Nestor a Sébastien Lareau ve čtyřech setech.  Zlatá medaile v turnaji fotbalistů znovu patří Afričanům, ve finále porazili Kamerunci na penalty Španělsko. Penalty rozhodly i zápas o zlato v pozemním hokeji mužů. Jižní Korea sice ve finále smazala dvoubrankové manko, ale v rozstřelu přece přenechala vítězství Nizozemsku.  Dvě olympiády neporažení baseballisté Kuby podlehli ve skupině Nizozemsku a ve finále USA 0:4. Po 112 výhrách v řadě ztratily neporazitelnost i reprezentantky USA v softballu, ale navzdory celkem třem porážkám vybojovaly zlato.", "section_level": 3}, {"title": "Další sporty.", "content": "Britský veslař Steven Redgrave vybojoval své páté olympijské zlato na páté olympiádě. Nizozemské cyklistce Leontien Zijlaardové stačila na tři zlaté jen olympiáda v Sydney.", "section_level": 3}, {"title": "Doping.", "content": "Neslavně se do historie Her v Sydney zapsal doping, a to navzdory tomu, že největší skandál Jonesové propukl až dlouho po slavnostním zakončení. Kromě výše zmíněných případů bulharských medailistů ze vzpírání byl doping zjištěn i u vzpěračů z Tchaj-wanu, Rumunska a Norska a ovlivnil také výsledky v cyklistice, veslování, boxu a atletice.  Poprvé v historii dohlížela na antidopingová šetření přímo v Sydney Světová antidopingová agentura WADA, rovněž poprvé v historii byly prováděny testy na hormon EPO a krevní dopingové testy.", "section_level": 3}, {"title": "Pořadí národů.", "content": "V prestižním souboji zemí se stejně jako na předešlých olympijských hrách v Atlantě těšily z vítězství Spojené státy. Největší zásluhu na tom měli atleti a plavci, kteří přispěli do amerického zlatého pokladu více než polovinou medailí. Také na druhém místě zůstalo Rusko, které si polepšilo o šest zlatých. Největší nárůst medailí vykázali domácí Australané a také Čína, která svůj počet zlatých medailí téměř zdvojnásobila. Největší skok se ale podařil Velké Británii. Zatímco v Atlantě Britové získali jedinou zlatou, v Sydney jich bylo hned jedenáct.  Medailový ústup zaznamenala Česká republika, jejíž sbírka je oproti minulým hrám o dvě zlata a jeden bronz chudší. Premiérově získali medaile zástupci Saúdské Arábie (hned dvě), Vietnamu, Makedonie, Kuvajtu a Kyrgyzstánu.  \"Pozn.: Spojeným státům jsou odečtené medaile Marion Jonesové a štafet, ve kterých startovala, protože je MOV kvůli dopingu oficiálně odebral. 9. prosince 2009 rozhodl o přerozdělení medailí z individuálních disciplín, o medailích ze štafet odložil rozhodnutí až po verdiktu Mezinárodní sportovní arbitráže v Lausanne. Číně je kvůli startu gymnastky, která nesplňovala věkový limit, odečtena bronzová medaile ze soutěže družstev ve sportovní gymnastice, přiřazena je Spojeným státům.\"", "section_level": 2}, {"title": "Účastnické země.", "content": "Her se zúčastnilo celkem 199 zemí. Poprvé se zúčastnily tři země: Eritrea, Mikronésie a Palau.  Čísla v závorkách udávají počty sportovců zastupujících zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější sportovci.", "content": "Nejvíce medailí v Sydney nasbíral ruský gymnasta Alexej Němov, držitel šesti medailí. Smělý plán Marion Jonesové na zisk pěti zlatých medailí sice nevyšel, přesto zisk tří zlatých a dvou bronzových zařadil Jonesovou na nejvyšší příčky medailového žebříčku. V říjnu roku 2007 však před soudem přiznala, že v té době brala nepovolené prostředky, a odevzdala své medaile Americkému olympijskému výboru. Z hlediska hodnoty medailí však byl nejúspěšnější domácí plavec Ian Thorpe. Sedmnáctiletý mladík sice vybojoval jediné individuální zlato, ale byl členem dvou vítězných australských štafet a přidal k tomu další dvě stříbrné.  V plavání vůbec vzešlo nejvíce vícenásobných medailistů. Čtyři medaile vybojovala 27letá Američanka Jenny Thompsonová, která díky třem zlatým ze štafet již atakovala nejúspěšnější sportovce všech dob.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hry XXVII. olympiády 2000 se konaly v australském Sydney v září 2000. V Austrálii se olympijské hry konaly podruhé v historii, poprvé po 44 letech od letních olympijských her 1956.", "tgt_summary": "The 2000 Summer Olympics, officially known as the Games of the XXVII Olympiad and commonly known as Sydney 2000 or the Millennium Olympic Games/Games of the New Millennium, was an international multi-sport event held between 15 September and 1 October 2000 in Sydney, New South Wales, Australia. It was the second time the Summer Olympics were held in Australia, and also the Southern Hemisphere, the first being in Melbourne, Victoria, in 1956. The United States topped the medal table, winning the most gold and overall medals.", "id": 283386}
{"src_title": "Francisco Franco", "tgt_title": "Francisco Franco", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Franco se narodil v přístavním městě Ferrol v Galicii. Otec byl výplatní u námořnictva a matka byla dcerou vojenského velitele. Také Francisco Franco a jeho starší bratr Nicolás toužili vstoupit do armády. Nicolás studoval na námořní akademii, Francisco se v roce 1907 zapsal na akademii pozemního vojska v Toledu, kterou o tři roky později dokončil. Jako dobrovolník bojoval v Maroku proti povstaleckému berberskému kmeni v pohoří Rif, v roce 1916 byl těžce zraněn, vyznamenán a odvelen zpět do Španělska. Na své odvelení si stěžoval u španělského krále Alfonse XIII., který celý případ přezkoumal, nařídil povýšit kapitána Franca na majora a přidělit ho k princovu pluku do Ovieda. Poté byl Franco opět odvelen do Maroka, odkud se v roce 1923 vrátil do Španělska v hodnosti podplukovníka, a 22. října 1923 uzavřel sňatek se svou dlouholetou láskou Carmen Polo y Martínez Valdésovou, dcerou bohatého obchodníka. Jako svědkové sňatku jsou v matrice uvedeni král Alfons XIII. a královna Evženie Španělská, kteří však byli při sňatku ve skutečnosti zastoupeni vojenským guvernérem Asturie. Franco byl v té době velitelem španělské cizinecké legie v severní Africe a svým rychlým vzestupem v armádě zaujal krále natolik, že mu byl za zásluhy propůjčen čestný titul králova komorníka.  Po sňatku odjel Franco i se svou manželkou do Maroka, kde se vyznamenal v dalších bojích s domorodými kmeny a v roce 1926 byl povýšen na generála, čímž se stal nejmladším generálem ve španělské armádě. V roce 1927 se manželům narodilo jejich první, a také jediné dítě, dcera Carmen (ta se v roce 1950 provdala za lékaře Cristóbala Martinéze Bordiú, markýze de Villaverde a stala se matkou sedmi dětí). Franco byl jmenován ředitelem nejvyšší vojenské akademie v Zaragoze a vrátil se s rodinou zpět do Španělska. Pod vlivem manželky se stal z dosud nepříliš horlivě věřícího Franca aktivní katolík, jenž začal prosazovat názor, že politický vliv církve musí být ve Španělsku zachován za každou cenu. Možnost oddělení církve od státu se pro něj stala nepřijatelná a stejně těžce nesl i vznik španělské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Frankova cesta k moci.", "content": "Poté, co byla v roce 1931 vyhlášena ve Španělsku republika, byl protirepublikánsky smýšlející Franco degradován na velitele pěší brigády a odvelen nejprve do severozápadního Španělska a pak na Baleáry. V republice začala dominovat levice. Francisco Franco se zpět do Španělska vrátil až v roce 1934, aby v Asturii potlačil dělnické povstání, což se mu podařilo nasazením vojáků cizinecké legie a maurských jednotek. Zásah proti dělníkům byl velmi brutální a Franco byl za splnění úkolu povýšen v roce 1935 na vrchního velitele španělských jednotek v Maroku a zanedlouho na šéfa generálního štábu. Této pozice využil k tomu, aby armádu postupně očistil od republikánských důstojníků a podpořil důstojníky smýšlející monarchisticky. Poté, co moc v zemi převzala Lidová fronta, byl Franco znovu vypovězen, tentokrát na Kanárské ostrovy, kde se stal vojenským velitelem. V roce 1936 pak Franco stanul v Maroku, poté co při letecké nehodě zahynul generál José Sanjurjo, v čele vojenského povstání proti Lidové frontě a republice. S pomocí nacistického Německa a fašistické Itálie bylo do konce října 1936 dopraveno ze severní Afriky do republikánského Španělska téměř čtrnáct tisíc legionářů a 269 tun válečného materiálu. Ve Španělsku vypukla občanská válka, v níž proti sobě stály na jedné straně vláda socialistů, komunistů, anarchistů a části liberálů oficiálně podporovaná SSSR, Mexikem a na druhé straně pravicoví povstalci (monarchisté a nacionalisté) podporovaní Itálií a Německem. Franco po těžkých a krvavých bojích zvítězil a podporovaný armádou, katolickou církví a falangou, jedinou povolenou politickou stranou, nastolil ve Španělsku diktaturu. V roce 1938 udělil španělský kardinál Gomar Frankovi titul \"vůdce Španělska s Boží milostí\". Francisco Franco vydal v roce 1947 \"Zákon o nástupnictví\", čímž ve Španělsku obnovil monarchii a zařídil, aby se po jeho smrti stal králem opět příslušník z rodu španělských Bourbonů.", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika Frankova režimu.", "content": "Ačkoliv Frankův režim je začasté označován jako fašistický, a zejména ve svých počátcích počítal s podporou fašistů ve Španělsku i zahraničí, významná část badatelů jej považuje za nacionalisticko-konzervativní, případně klerofašistický. Mnohé rysy frankistického uspořádání jsou v rozporu s obecnou charakteristikou totalitních režimů – frankisté systematicky nebudovali „nového člověka“, i když sám Franco svůj režim krátce po jeho nastolení za totalitní prohlásil. Franco potlačoval veškerou liberální, demokratickou a socialistickou opozici, zakázal svobodné odbory a vytvořil jedinou státem kontrolovanou odborovou organizaci. Potlačoval snahy Basků a Katalánců, popř. Galicijců o autonomii (včetně jejich národních jazyků) a tvrdě postupoval proti svým politickým odpůrcům, z nichž většina skončila ve vězení, na popravišti nebo v exilu. Na druhé straně, Frankovo \"Národní hnutí\" zapojilo většinu obyvatelstva do svých nejrůznějších organizací. Důraz byl kladen spíše na hierarchické pojetí společnosti, pořádek a stabilitu nežli na konkrétní politické vize.  Ve Frankově režimu hrál důležitou roli katolicismus, z jehož morálních požadavků přímo vycházely některé státní zákony. A tak byly anulovány občanské sňatky z doby předchozího režimu, a lidem byla nabídnuta jediná možnost, jak je obnovit – v katolickém kostele. Nadále tedy byly úředně platné pouze sňatky požehnané katolickou církví. Ve Frankově režimu neexistovala možnost rozvodu, razantně byly omezeny interrupce i antikoncepce. Frankistický režim svými zákony i sociální politikou prosazoval velmi konzervativní roli ženy ve společnosti – závislá nejprve na otci, následně na manželovi, její místo tu bylo hlavně v rodině, péči o děti. Tato vize byla podporována též oficiální vládní kampaní. Hned po vyhrané občanské válce bylo zrušeno mnoho zákonů, které měnily roli žen ve společnosti liberálním směrem. Ženy se tak opět nemohly stávat soudkyněmi a jejich právní status i finanční situace měla záviset zejména na otci nebo manželovi. Za mimomanželské vztahy mohli být lidé odsouzeni do vězení. Až do 70. let potřebovala žena ke zřízení bankovního účtu souhlas svého otce nebo manžela. K posunům v těchto záležitostech začalo docházet až ke konci Frankovy vlády ve Španělsku. V roce 1954 byl přijat zákon, který definoval jako trestné činy pedofilní i homosexuální chování, a také prostituci. Aplikace těchto zákonů v praxi nebyla příliš důsledná a dopadala především na chudé lidi.", "section_level": 1}, {"title": "Frankovo Španělsko v době druhé světové války.", "content": "V roce 1940 byl vytvořen „Vertikální odborový svaz\", který vycházel z korporativistických ideálů Primo de Rivery. Tento svaz se stal jedinou povolenou odborovou organizací.  Po vypuknutí druhé světové války Franco vyhlásil španělskou neutralitu, ale brzy učinil krok směrem k větší angažovanosti a vyhlásil stav „neútočení\". Podle některých historiků Adolf Hitler, představitel nacistického Německa, se pokusil Franka přesvědčit, aby španělští vojáci vypomohli zemím Osy v bojích proti Spojencům. Franco to prý odmítl s poukazem na velké ztráty v domácí občanské válce. Nabídl však Hitlerovi k využití španělské přístavy. Jiní tvrdí, že Franco chtěl nacistické Německo vojensky podpořit, ale Hitler o španělskou účast ve válce příliš nestál, protože se obával, že nová fronta by byla Německu spíše na obtíž. Když Hitler později napadl Sovětský svaz, vyslalo Španělsko na východní frontu dobrovolnickou „Modrou divizi“, která tam bojovala na straně nacistického Německa. Za druhé světové války španělští diplomaté v zemích Osy odmítali podlehnout tlaku nacistických a fašistických sil na přijetí antisemitských zákonů. Španělsko si tak uhájilo status útočiště židovských uprchlíků. V roce 1943, když už Německo sláblo, vrátilo se Španělsko do pozice plné neutrality.", "section_level": 1}, {"title": "Období izolace (1945–1953).", "content": "Po skončení druhé světové války Spojenci zabránili Španělsku ve vstupu do OSN na základě vazeb tohoto státu na mocnosti Osy. Frankův režim byl považován, jak zeměmi východního bloku, tak i mnohými západními zeměmi za pohrobka středoevropského fašismu. V důsledku toho přijala OSN brzy rezoluci odsuzující Frankův režim. Tato rezoluce vyzývala státy k odvolání jejich velvyslanců ze Španělska. Pouze Portugalsko a některé latinskoamerické země, např. Perónova Argentina, odmítly jednat podle této rady.  Tak se frankistický režim dostal do mezinárodní izolace, mezi jejíž dopady patřilo rovněž uzavření francouzské státní hranice – tento krok nevedl k oslabení režimu, naopak posílil jeho vnitrostátní podporu. Tato izolace byla frankisty vyložena jako moderní pokračování Černé legendy, mnohými příznivci režimu byla vnímána jako boj Židů a Svobodných zednářů proti věrnému katolickému Španělsku.  V roce 1947 poslal argentinský prezident svoji ženu Evitu na návštěvu Španělska, kde byla nadšeně přivítána.  Po 2. světové válce byla španělská ekonomika v zoufalém stavu, způsobeném nejen válkou, ale také Frankovými ekonomickými experimenty. Přídělový systém na potraviny byl v určité míře využíván až do roku 1952. Válka a ekonomická izolace posunovala režim k větší autokracii, což bylo vítáno zejména falangisty. Základní rysy ekonomiky byly následující: omezení dovozu, ekonomická soběstačnost, státem kontrolovaná výroba a volný trh se základními potřebami, státem zakládaný průmysl a budování infrastruktury, která byla občanskou válkou značně poničena.", "section_level": 1}, {"title": "Vystoupení z izolace (1953–1959).", "content": "Rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 50. letech vedlo americkou vládu k hledání nových spojenců v Evropě. Francův režim byl od samého vzniku konstituován jako jasně antikomunistický, čímž se stal v očích USA spojencem ve Studené válce.", "section_level": 1}, {"title": "Španělský zázrak (1959–1973).", "content": "Španělský zázrak (\"Desarrollo\"), tak je označován ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959–1973. Toto období je vnímáno jako velký úspěch Frankovy vlády. Během tohoto období výrazně stouply Španělům výdělky, což dalo vzniknout mnoha rozvinutým oblastem a položilo základ silné střední třídě, která později převzala otěže při budování demokracie. Frankův ministr turistiky Manuel Fraga otevřel zemi především movitým turistům, což přineslo velké příjmy z turistického ruchu. Současně však pokračovaly procesy proti politickým vězňům a byla potírána kultura a jazyk ostatních národů Španělska — Katalánců, Basků či Galicijců, přestože Franco z Galicie pocházel.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední Frankova léta (1973–1975).", "content": "Ropná krize v roce 1973 vedla k ekonomické stagnaci, a ta k četným stávkám. Francův zhoršující se zdravotní stav vedl k posílení vlivu admirála Luise Carrera Blanca, ten byl však roku 1973 zavražděn baskickou teroristickou organizací ETA. Předsedou vlády se stal Carlos Arias Navarro, který se pokusil zavést reformy, které by tehdejší španělský politický režim posunuly směrem k liberální demokracii. To vedlo ke sporům mezi dvěma frakcemi ve státní správě, mezi \"bunkeristy\" (pravice, zastánci zachování režimu) a \"aperturisty\", kteří prosazovali přechod k uvolněnějším poměrům.  V roce 1960 Franco nabídl vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po jeho smrti v roce 1975 stal španělským králem. Král Juan Carlos I. po svém uvedení na trůn propůjčil Marii Carmen, dceři zemřelého Franca, titul vévodkyně. Vdova po Francovi pak obdržela čestný titul seňora de Meiras. Dona Carmen Polo de Franco přežila svého manžela o třináct let a zemřela 6. února 1988. Francova dcera Maria del Carmen Franco y Polo, vévodkyně de Franco, se v roce 1950 vdala za Cristobala Martinéz-Bordiú, markýze z Villaverde, s nímž měla sedm dětí. Jedním z jejich vnuků, a tedy pravnukem generála Franca, je i současný legitimistický pretendent francouzského trůnu Ludvík Alfons, vévoda z Anjou (dle legitimistů Ludvík XX.).", "section_level": 1}, {"title": "Frankova éra a její vnímání dnes.", "content": "Celkové hodnocení jeho dlouhé vlády je dodnes nejednoznačné. V roce 2006 informovala BBC, že evropský poslanec za Ligu polských rodin Maciej Giertych vyjádřil obdiv Frankovi, který podle něj garantoval udržení tradičních hodnot v Evropě. V dnešní Evropě však převažuje odlišný názor. Mnoho soch a frankistických symbolů bylo odstraněno, včetně velké Frankovy jezdecké sochy v Madridu, kterou nechala levicová vláda odstranit v roce 2005. Evropský parlament odsoudil frankistický režim deklarací, která obviňuje režim z rozsáhlého porušování lidských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Údolí padlých.", "content": "Francisco Franco byl až do exhumace a přesunutí ostatků na hřbitov Mingorrubio v městském obvodě Fuencarral – El Pardo 24. října 2019 pochován spolu se zakladatelem Falangy José Antoniem Primo de Riverou pod oltářem v monumentální bazilice Údolí padlých (Valle de los Caídos) poblíž Escorialu, která i v dnešní době představuje hlavní symbol „frankismu“. Franco nechal celý komplex zřídit na paměť „padlých naší slavné Křížové výpravy“. Návštěvníci zde často otevřeně používají frankistické symboly a vždy 20. listopadu, na výročí smrti obou vůdců, se Údolí padlých stává poutním místem přívrženců generála Franka.  Tato bazilika je funkční katolický chrám, vytesaný do skály, za vstupné přístupný veřejnosti, včetně možnosti pořádání svateb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade (4. prosince 1892 Ferrol (A Coruña) – 20. listopadu 1975 Madrid), zkráceně Francisco Franco Bahamonde, známý především jako generál Franco, byl autoritativní politik a nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako \"„Caudillo de España por la gracia de Dios“\" (Vůdce Španělska z Boží milosti).", "tgt_summary": "Francisco Franco Bahamonde (, ; 4 December 1892 – 20 November 1975) was a Spanish general who led the Nationalist forces in overthrowing the Second Spanish Republic during the Spanish Civil War and thereafter ruled over Spain from 1939 to 1975 as a dictator, assuming the title \"Caudillo\". This period in Spanish history, from the Nationalist victory to Franco's death, is commonly known as Francoist Spain or the Francoist dictatorship.", "id": 1531144}
{"src_title": "Hippies", "tgt_title": "Hippie", "src_document": [{"title": "Politická orientace.", "content": "Z politických ideologií má hnutí nejblíže k anarchismu, komunismu či zelenému liberalismu. Hippies navazovali na myšlenky bohémských intelektuálů jako jsou William Blake, Walt Whitman, Ralph Waldo Emerson, Henry David Thoreau, Hermann Hesse, Arthur Rimbaud, Oscar Wilde, Aldous Huxley,ale i myslitelů Guya Deborda, Friedricha Nietzscheho a u některých byla též oblíbená postava Chea Guevary. V období největšího rozkvětu hippies zaznamenala ve Spojených státech a v západní Evropě nárůst i takzvaná Nová levice (New Left). Stoupenci tohoto hnutí, většinou vysokoškolští studenti a intelektuálové, sdíleli s hippies některé názory na svět, prosazovali mír, socialismus, lidská práva, feminismus, velkou míru osobní svobody, legalizaci lehkých drog atd. Z Nové levice vzešla i zelená politika, tedy ideologický základ moderních „zelených“ stran. Někteří z hippies se přikláněli také k anarchoprimitivismu.  Ačkoliv ve Spojených státech a v západní Evropě hnutí odmítalo nacionalismus a prosazovalo kosmopolitismus („občané světa\"), v zemích tzv. sovětského bloku (Polsko, baltské republiky SSSR a sovětská Ukrajina, Československo v roce 1968 atd.) často docházelo k míšení ideálů hnutí hippies a vlastenectví, respektive odporu k Sovětskému svazu. To se projevovalo například oblibou folkových motivů, jako jsou vyšívané plátěné košile nebo hudebních interpretů, jako byl Karel Kryl.  Na vzhled hippies reagovali stoupenci subkultury Skinhead zkrácením vlasů a vytvořením své „hard and smart“ image (např. košile, těžké boty, uplé džíny, kabáty, upravené vousy „kotlety“...), jako protiklad proti volnému oblečení a neupravenému „divokému“ vzhledu. Skinheadi také nesouhlasili a opovrhovali jejich „volnomyšlenkářským a nezodpovědným“ přístupem k životu. Místo volné lásky byli spíše pro rodinnou cestu, místo nezaměstnání byli pracující třídou a mnoho dalších. Proto byli a jsou hlavními přirozenými oponenty hippies právě skinheadi.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Během období jejich největšího rozmachu zcela neprogramově vytvořili či se podíleli na vytvoření alternativního umění. Nejvýraznějším projevem byla hudba – beat, psychedelický rock, (a z něho vyplývající) hard rock (např. Jefferson Airplane, Beatles, The Doors, Janis Joplin, Jimi Hendrix); samotní hudebníci a skupiny do svých textů zařadili témata kritizující společnost, používání drog a samozřejmě i odpor k válce. Dnešní stoupenci hippies vyjadřují často velký obdiv k tehdejším hudebním skupinám a festivalům, mezi které patří např. velmi známý Woodstock.", "section_level": 1}, {"title": "Cestování.", "content": "Cestování, vnitrostátní i mezinárodní, bylo výrazným rysem hippie kultury. Populární byly školní autobusy podobné autobusu Furthur Kena Keseyho nebo minibusy značky Volkswagen, protože skupiny přátel mohly cestovat levně a přitom společně. VW Bus (Volkswagen typ 2) se stal známý jako hippie a undergroundový symbol a mnoho autobusů bylo přemalováno a/nebo malováno na zakázku. Symbol míru často nahrazuje logo Volkswagen. Mnozí příslušníci hippies si oblíbili stopování jako hlavní způsob dopravy, protože to bylo ekonomické, šetrné k životnímu prostředí a poznávali tak nové lidi.  Hippies měli tendenci cestovat nalehko, moci se zvednout a jít na některou z akcí (demonstrace proti válce ve Vietnamu, „kyselinové testy“ Kena Keseye, aj.). Příslušníkům hippies stačilo nějaké oblečení v batohu a mohli stopovat kdekoliv. Hippie domácnosti přivítaly přenocování hostů v improvizovaných podmínkách. Lidé většinou spolupracovali na splnění základních potřeb. Tento způsob života je stále vidět u Rainbow Family.  Během léta a na podzim celé rodiny cestovaly společně ve svých nákladních automobilech a autobusech na Renesanční trhy (Renaissance fair) v a severní Kalifornii, kde vyráběli řemeslné výrobky, které pak prodávali veřejnosti.  Vrchol zkušenosti tohoto typu byl festival Woodstock, který se konal od 15. do 19. srpna 1969 nedaleko městečka Bethel ve státě New York. Festival navštívilo více než 500 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Dědictví hnutí hippies nadále prostupuje západní společností. Otevřenost v sexuálních záležitostech je stále běžnější. Přijala se větší náboženská a kulturní rozmanitost.  Odlišný vzhled a oděv byl jedním z bezprostředních dědictví hippies po celém světě. V 60. a 70. letech se kníry, vousy a dlouhé vlasy staly samozřejmostí, zatímco multietnické oblečení vévodí světu módy. Od té doby se široká škála osobního vzhledu a oděvních stylů, včetně nudismu staly přijatelné, což bylo neobvyklé před érou hippies. Hippies taky inspirovali pokles popularity kravaty a dalšího formálního společenského oblečení, které bylo fakticky povinné pro muže v 50. a 60. letech. Dlouhé vlasy jako dědictví po hippies převzala také hard rocková a metalová subkultura.", "section_level": 1}, {"title": "Hippies v Československu.", "content": "V Československu se začali sympatizanti hnutí hippies (oficiálním tiskem označovaní jako „máničky“, „chuligáni“) objevovat v polovině 60. letech a byli režimem pronásledováni, hlavně za protisocialistickou činnost a vyhýbání se vojenské povinnosti. Významným místem projevů proti tehdejšímu režimu se stala tzv. Lennonova zeď v Praze na Kampě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hippies [hipíz], jedn. čís. hippy (děti květin neboli ‚Květinové hnutí‘), je hnutí, které vzniklo v 60. letech v USA. Jednalo se o hnutí neorganizované, vycházející z generace beatniků. Samo slovo \"hippie\" je zdrobnělinou výrazu \"hipster\", který beatnici často užívali k popisu nonkonformních hrdinů svých děl. Šířit se začalo v polovině 60. let ze západního pobřeží USA, ze San Francisca. Cíle „hippísáků“ byly nejednotné, za základní lze ale považovat vzpouru proti společnosti, mír, lásku, přátelství, svobodu. K naplnění těchto cílů se sdružovali do skupin či komun, které pak často provozovaly volnou lásku (free love). Často se užívaly drogy – zvláště psychedelické (LSD). Častým cílem byl někdy ale jen opak chování většinové společnosti a vyjádření protestu. Hippies propagovali spontánní chování, lásku a prosazovali názor, že si člověk má užít života a nebudovat kariéru, nehonit se za penězi. Příslušníci hippies nosili často dlouhé vlasy, volné oblečení a korálky a celkově prosazovali „primitivní“ vzhled jako projev negativní reakce proti většinové metrosexualitě u mužů v 30., 40. a 50. letech 20. století.", "tgt_summary": "A hippie (sometimes spelled hippy) is a member of the counterculture of the 1960s, originally a youth movement that began in the United States during the mid-1960s and spread to other countries around the world. The word \"hippie\" came from \"hipster\" and was used to describe beatniks who moved into New York City's Greenwich Village and San Francisco's Haight-Ashbury district. The term \"hippie\" first found popularity in San Francisco with Herb Caen, who was a journalist for the \"San Francisco Chronicle\".", "id": 7362}
{"src_title": "Elektronický podpis", "tgt_title": "Electronic signature", "src_document": [{"title": "Vlastnosti elektronického podpisu.", "content": "Elektronický podpis umožňuje ověřit několik skutečností:", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Princip elektronického podpisu vychází z existence nějaké soukromé informace, kterou vlastní jenom podepisující osoba a nikdo jiný, a tato informace reprezentuje jeho schopnost vytvořit elektronický podpis pod určitým dokumentem. Toto číslo je tajnou informací – daty pro vytvoření elektronického podpisu. U elektronického podpisu podepisování probíhá velmi podobně jako na papíru, přičemž místo papírového dokumentu je k dispozici elektronický dokument (v podstatě jedno velmi velké číslo) a místo podpisové schopnosti existuje druhé číslo – tajné podepisovací číslo. Určitým matematickým spojením těchto dvou čísel vzniká číslo nové, a tím je právě elektronický podpis. Ten je možné připojit k podepisovanému dokumentu, přenášet jej s ním na dálku – např. e-mailem, uložit podepsaný dokument na jakékoliv médium umožňující digitální záznam apod.  Podepsání elektronického dokumentu probíhá tak, že se „prožene“ speciálním programem, který vygeneruje z obsahu dokumentu a ze soukromého klíče určitou posloupnost znaků, kterou připojí ke zprávě jako její digitální podpis. Takto podepsaná zpráva je odeslána příjemci. Příjemce použije druhý klíč, komplementární k předchozímu – tzv. veřejný klíč, pomocí nějž může ověřit pravost podpisu (tj. provést identifikaci a autentizaci odesilatele) a neporušenost obsahu (integritu) zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Kryptografická technologie.", "content": "Pro elektronické podpisy se dnes používá především metody asymetrické kryptografie, tedy metody používající dvou klíčů – tajného (soukromého) a veřejného. K vytvoření elektronického podpisu může posloužit i symetrická kryptografie, pak jde ovšem o arbitrovaný protokol; aplikace asymetrických algoritmů je výrazně pomalejší než užití algoritmů symetrických, což vyplývá z matematického principu metody. Proto se mnohdy při tvorbě podpisu nešifruje soukromým klíčem odesilatele celá zpráva, ale nejprve se na obsah elektronického dokumentu použije takzvaná hashovací funkce. Jde o jednosměrnou transformaci, která z dokumentu vytvoří určitou jí reprezentující hodnotu (textový řetězec) pevné délky – tzv. hash hodnotu (opačný postup, tedy z hash hodnoty vytvořit původní dokument, není možný), což je poměrně krátké číslo (typicky několik stovek bitů). Ta se zašifruje některým asymetrickým algoritmem s použitím soukromého klíče podepisující osoby. Výsledkem je elektronický podpis, který splňuje stejná bezpečnostní kritéria jako podpis celého dokumentu, provedení však trvá nesrovnatelně kratší dobu.  Kontrola digitálního podpisu zprávy u příjemce probíhá tak, že ke zprávě je podle dohodnutého algoritmu samostatně dopočítána nová hash hodnota. Poté je pomocí veřejného klíče autora podpisu dešifrován obsah elektronického podpisu a výsledek je porovnán s vypočteným hashem zprávy. Pokud jsou obě hodnoty hashe stejné, je podpis z matematického hlediska platný. V tuto chvíli však není možné považovat platný elektronický podpis za zcela důvěryhodný, protože není jisté, kdo je majitelem veřejného klíče, pomocí kterého došlo k matematickému ověření podpisu.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos důvěry.", "content": "Důvěryhodnost platného elektronického podpisu je nutné zjistit pomocí principu přenosu důvěry z důvěryhodné třetí strany na údaj o majiteli veřejného klíče, pomocí kterého došlo k úspěšnému matematickému ověření platnosti elektronického podpisu (viz minulý odstavec). K tomu je využíván digitální certifikát, který vydává důvěryhodná certifikační autorita. Digitální certifikát je vlastně elektronicky podepsaný veřejný klíč, ke kterému jsou připojeny identifikační údaje jeho majitele. Pokud věříme, že certifikační autorita podepsala veřejný klíč teprve poté, že jeho majitel prokázal svoji totožnost (například občanským průkazem) můžeme po ověření matematické platnosti elektronického podpisu certifikační autority, který je umístěn pod veřejným klíčem (viz minulý odstavec), přenést důvěru v certifikační autoritu na identifikaci majitele, která je ve zkoumaném veřejném klíči uvedena. Ovšem v tomto okamžiku se dostáváme do stejné situace jako na začátku odstavce, protože k ověřování elektronického podpisu certifikační autority potřebujeme veřejný klíč certifikační autority, avšak abychom důvěru mohli přenést, musíme si být jisti, že údaje o certifikační autoritě jsou správné (tj. že věříme správně certifikační autoritě a ne podvodníkovi, který se za certifikační autoritu jen vydává).", "section_level": 2}, {"title": "Úložiště certifikátů.", "content": "Při kontrole údajů ve veřejném klíči certifikační autority můžeme opět využít elektronický podpis, protože za pravost údajů by se mohla zaručit „vyšší“ certifikační autorita. Ovšem tak bychom se dostali do nekonečného ověřování dalších a dalších elektronických podpisů a veřejných klíčů (tj. digitálních certifikátů). Proto v počítačích existuje úložiště certifikátů, ve kterém jsou shromážděny tak zvané kořenové certifikáty, což jsou veřejné klíče „nejvyšších certifikačních autorit“. Pokud uživatel počítače bude důvěřovat, že má v úložišti nezfalšované kořenové certifikáty, může tuto důvěru pomocí postupného ověření elektronických podpisů přenést na veřejné klíče uvedené výše v tomto textu a nakonec až na elektronicky podepsaný dokument.", "section_level": 2}, {"title": "Používané algoritmy.", "content": "Pro elektronický podpis se používají tyto algoritmy:", "section_level": 2}, {"title": "Zaručený a uznávaný elektronický podpis.", "content": "V české legislativě je definován zaručený elektronický podpis, který vyhovuje uznávání státní správou (zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce). Zákon rozlišuje \"elektronický podpis\", který identifikuje fyzickou osobu, a právnickou osobu, která se prokazuje \"elektronickou značkou\" čili elektronickou pečetí (obdoba firemního nebo úředního razítka). Zaručený elektronický podpis umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě a je k ní připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.  Protože ale zaručený elektronický podpis v podstatě pouze ověřuje, že byl daný dokument podepsán, existuje ještě uznávaný elektronický podpis, z něhož již jde díky soukromému klíči poznat, která konkrétní osoba jej doopravdy podepsala. To dokáží poznat certifikační autority, které vystavily příslušný certifikát.", "section_level": 1}, {"title": "Poskytovatelé certifikačních služeb.", "content": "Podle zákona je touto stranou poskytovatel certifikačních služeb, což je soukromoprávní subjekt, poskytující službu spočívající v propojení fyzické osoby s jejím veřejným klíčem prostřednictvím tzv. certifikátu. Certifikátem zaručuje, že veřejný klíč patří opravdu tomu, kdo je označen jako jeho vlastník. Certifikát je tedy také elektronický dokument, který k tomu, aby mohl sloužit svému účelu, musí být elektronicky podepsán poskytovatelem certifikačních služeb. (Tím je chráněn jeho obsah proti zásahu podobně, jako jiné podepsané elektronické dokumenty.)  Může dokonce existovat více certifikátů, má-li osoba více dvojic klíčů, určených pro různé příležitosti. Jeden jako soukromá osoba, jeden jako statutární představitel firmy, jeden jako člen zájmového spolku apod. Certifikát může obsahovat i pověření osoby nebo limit transakcí, které lze takto podepsat.", "section_level": 1}, {"title": "Akreditované certifikační autority.", "content": "Subjekty v této skupině mají pro nás největší význam. Ten vyplývá ze skutečnosti, že při komunikaci se státní správou je vyžadován kvalifikovaný certifikát vydaný akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Tyto certifikáty, které mohou pochopitelně vydat pouze akreditované subjekty, mají nejširší možnost použití. Samostatný proces akreditace nám zaručuje velice dobrou jistotu zejména o bezpečnosti takových certifikátů a o tom, poskytovatel disponuje dostatečnými prostředky na krytí případných škod. Lze říci, že certifikáty akreditovaných poskytovatelů jsou nejjistější. Akreditovaný poskytovatel musí splnit určité podmínky, které se na ostatní poskytovatele nevztahují. Zejména se jedná o § 10 ZoEP a vyhlášku č. 366/2001 Sb. Úřadu pro ochranu osobních údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné CA.", "content": "Do další skupiny spadají certifikační autority, které sice nemají akreditaci, ale nabízejí své certifikační služby veřejnosti. Těchto společností je na trhu více než v případě první skupiny. Zajímavou certifikační autoritou byla do roku 2011 CA Czechia, která měla poměrně široké portfolio služeb. Byla dceřinou společností brněnské firmy ZONER software, a. s.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromé CA.", "content": "Soukromých certifikačních autorit existují v ČR desítky až stovky. V podstatě může být takovou CA každý, kdo má potřebné know how (když jej nemá může ještě využít nějaké nabídky jako např. Globe internet). Pro velké a známé organizace je tato cesta levnější, než pořizování certifikátů od externí certifikační autority. Organizace zaručuje certifikáty svým jménem. Typické je, že tyto autority nevydávají certifikáty široké veřejnosti. Nefungují jako na trhu komerční subjekty. Certifikáty jsou vydávány pro potřeby organizace, nebo jejich partnerů klientů apod. Soukromé CA jsou většinou provozovány univerzitami, provozovateli webhostingu a podobných služeb nebo velkými podniky.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa ČR.", "content": "V České republice byl zákon o elektronickém podpisu přijat v roce 2000 a ČR se tak stala třetí zemí, kde vstoupil v platnost zákon upravující užívání elektronického podpisu. Úřad pro ochranu osobních údajů udělil První certifikační autoritě, a. s., akreditaci pro výkon činnosti akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, s účinností od 18. března 2002. Tím byla prakticky zahájena éra využívání a legalizace zaručeného elektronického podpisu v Česku. Zákon vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES.  Český zákon o elektronickém podpisu (ZoEP-ČR) definuje elektronický podpis jako „údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“, což je v podstatě rozšířená definice daná směrnicí.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa EU.", "content": "Ve většině legislativ zemí EU je zřejmá snaha o zrovnoprávnění vlastnoručního podpisu a jisté formy elektronického podpisu v rámci jeho znatelnosti při právních úkonech v souladu s příslušným článkem směrnice. V legislativě původních členských států EU (15) jsou jasná pravidla pro uznávání kvalifikovaných certifikátů vydaných zahraničními poskytovateli certifikačních služeb. V nových a přistupujících zemích je podle situace komplikovanější. Počet sledovaných a akreditovaných CA vydávajících kvalifikované certifikáty se v jednotlivých zemích výrazně liší. V několika zemích není dokonce vůbec žádný akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb a v mnoha pouze jeden. V zemích, kde je vydáváno větší množství kvalifikovaných certifikátů, se tak zpravidla děje na popud a pro potřebu státních institucí. V podstatě až na výjimky neexistuje poptávka po certifikačních službách pro širší využití. Výjimky jsou téměř bezvýhradně spojeny s použitím elektronického podpisu v bankovních aplikacích a v aplikacích používaných veřejnou správou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektronický podpis (též digitální podpis) je v informatice označení specifických dat, které v počítači nahrazují klasický vlastnoruční podpis, respektive ověřený podpis. Je připojen k datové zprávě nebo je s ní logicky spojen, takže umožňuje ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Elektronický podpis je prostředek k tomu, jak v anonymním světě internetu ověřit totožnost odesílatele.", "tgt_summary": "An electronic signature, or e-signature, refers to data in electronic form, which is logically associated with other data in electronic form and which is used by the signatory to sign. This type of signature provides the same legal standing as a handwritten signature as long as it adheres to the requirements of the specific regulation under which it was created (e.g., eIDAS in the European Union, NIST-DSS in the USA or ZertES in Switzerland).", "id": 1594123}
{"src_title": "Schindlerův seznam", "tgt_title": "Schindler's List", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává koncem roku 1939, kdy do Krakova přijíždí Oskar Schindler, člen NSDAP a neúspěšný průmyslník, který má zálusk na získání rychlého bohatství v podobě továrny na smaltované nádobí. Uzavírá dohodu s židovskými předáky na poskytnutí finanční pomoci na odkup továrny. Ta je právě na okraji nově vzniklého krakovského ghetta. Ve své továrně zaměstnává Židy z ghetta a s jejich hledáním mu pomáhá bývalý účetní židovského původu Isaac Stern, který se snaží v továrně zaměstnat co možná největší počet lidí. Továrna prosperuje a Schindler začíná vydělávat bohatství. Novým správcem ghetta se stává Amon Goeth, který má odpor nejen vůči Židům, ale i vůči životu jako takovému. Ke konci války se správa Třetí říše rozhodla přesunout všechny krakovské Židy do Osvětimi. Schindler tomu chce za každou cenu zabránit a zachránit co největší počet lidí. Domlouvá se proto s Goethem, že od něj Židy koupí. Spolu s Isaacem Sternem sepisuje seznam Židů (Schindlerův seznam) na němž se objeví více než 1200 jmen. Židé jsou posléze transportováni do Schindlerovy továrny na výrobu granátů v Brněnci (Protektorát Čechy a Morava). Při přesunu se omylem jeden vlak vypraví do Osvětimi. Když se to Schindler dozví, neprodleně tam odjíždí, riskuje vlastní život a úplatkem vykupuje ženy a děti, které tam byly odvezeny. Paradoxem jeho nové továrny je to, že žádné funkční granáty sama nikdy nevyrobí. Aby továrnu nezavřeli a Židy neposlali do koncentračního tábora, nakupuje granáty jinde a vydává je za své. Je jisté, že tak to nemůže fungovat do nekonečna. Přichází den, kdy Schindlerův účetní, Stern, sděluje Schindlerovi, že došly peníze. Shodou okolností je to den konce války, kapitulace Německa. Němečtí vojáci, kteří mají příkaz všechny Židy zastřelit, tak nakonec neučiní a opustí továrnu. Schindler jako člen NSDAP musí uprchnout, jinak by byl souzen jako válečný zločinec. „Schindlerovi židé“ mu sepisují dobrozdání, ve kterém popisují to, jak je zachránil a všichni se pod dopis podepíší. Na památku mu dávají také zlatý prsten, který odlejí ze zlatých zubů jednoho Žida, na nějž vyryjí úryvek z talmudu: \"„Ten, kdo zachrání člověka, zachrání svět.“\" Sanhedrin 4:5. Po velmi dojemné scéně, kdy si Schindler uvědomuje, že mohl zachránit víc lidí, kdyby prodal svoje auto, odjíždí. Druhý den přijíždí osvobozenecká Rudá armáda, která Židy „osvobodí“. Konec příběhu je situován do dnešního Jeruzaléma, kde je pohřben Oscar Schindler. K hrobu přicházejí přeživší Schindlerovi Židé i jejich potomci a jako symbol úcty pokládají na jeho hrob oblázky.  Kniha Thomase Keneallyho, sepsaná podle výpovědí pamětníků (především z řad „Schindlerových Židů“), byla inspirací pro natočení filmu slavným režisérem židovského původu Stevenem Spielbergem, jenž za tento film dostal prvního režijního Oscara své kariéry. Splnil tím „povinnost“ vůči ostatním Židům a sám za tržby filmu nevzal do vlastní kapsy ani dolar.  Přestože Spielbergův film si nehraje na dokument, byl kritizován některými historiky (zvláště v Polsku a České republice), že především jeho druhá polovina překrucuje historická fakta (např. záchranná mise v Osvětimi, nesmyslné tvrzení, že v brněnecké továrně se žádný válečný materiál nevyrobil, přecitlivělá scéna loučení s vězni atd.), což ovšem uměleckou kvalitu a výsledný dojem z filmu nikterak nesnižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu pro film zkomponoval John Williams. Skladatel byl filmem ohromen a vycítil, že to je pro něj příliš velká výzva. Spielbergovi řekl: \"\"Potřebujete lepšího komponistu než jsem já pro tento film.\"\" a on na to odpověděl: \"\"Já vím. Ale všichni jsou mrtví!\"\" Úvodní písničku hrál Williams na piáno a podle Spielbergova návrhu ji pak hrál Itzhak Perlman na houslích. Ve scéně, kdy je ghetto zlikvidováno Nacisty, zpívá dětský sbor lidovou písničku \"Ojfn pripečik\". Tato písnička byla často Spielbergovou babičkou Becky zpívaná její vnoučatům.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace.", "content": "75 filmovacích dnů štáb štáb strávil v Kazimierzi, kde bylo v původních exteriérech upraveno krakovské ghetto.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dívka v červeném kabátu.", "content": "Ačkoliv byl film natočen zejména v černobílém formátu, mohli jsme rozlišit červenou barvu u holčičky v kabátu. Později ve filmu je dívka viděna mezi mrtvými, kterou jsme poznali podle červeného kabátu, který měla stále na sobě. I když to bylo neúmyslné, tento znak je náhodou velmi podobný Romě Ligocké, která byla v Krakovském ghettu známá svým červeným kabátem. Ligocka, na rozdíl jejích smyšlenému protějšku, přežila holokaust. Po premiéře filmu napsala a publikovala svůj vlastní příběh, \"Dívka v červeném kabátě: Vzpomínky\". Nicméně scéna byla vytvořena na památku Zeliga Burghuta, muže který přežil Plaszow (a jiné tábory). Když byl před natáčením filmu dotazován Spielbergem, Burghut vypravoval o děvčátku, ne starší čtyř let nosící růžový kabát, která byla zastřelena nacistickým důstojníkem přímo před jeho očima. V interview řekl: \"\"Toto je něco, co s vámi zůstane navždy.\"\"  Podle Andyho Patrizia z IGN, měla dívka v červeném kabátě signalizovat, že se Schindler změnil. Andre Caron se zajímal, zda byla scéna natočena aby znázorňovala nevinnost, naději nebo červenou krev židovského národa, obětovaný v hrůze holokaustu. Spielberg sám vysvětlil tuto scénu takto:", "section_level": 2}, {"title": "Svíčky.", "content": "Začátek uvádí rodinu, která dodržuje šabat. Když barva ze začátku filmu bledne, objevuje se kouř, který symbolizuje hořící těla v Auschwitzu. Na konci pohledu na svíčky získává oheň znovu vřelost, kdy Schindler dovoluje svým dělníkům dodržovat šabat. Pro Spielberga to přestavovalo „spravedlivý třpyt barvy a jiskru naděje“.", "section_level": 2}, {"title": "Gesto podříznutého krku.", "content": "V jednom okamžiku vidí lidé jedoucí v transportech do koncentračních táborů u trati chlapce, který je varoval výmluvným gestem (rukou si jakoby podřízl krk). Co on mohl vědět o židovské otázce, asi zůstane záhadou, nicméně postava chlapce je autentická a byla použita na základě výpovědi jednoho z přeživších (Abrahama Bombay), prezentované ve francouzském dokumentárním filmu Shoah z poloviny 80. let (zhruba v 76. minutě jeho 1. části).", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sprchy v Osvětimi.", "content": "Při zavlečení vlaku se židovskými ženami do Osvětimi proběhne scéna, kdy s hrůzou očekávají, že ze sprch bude puštěn plyn. Nakonec ale začne téci voda. Identickou scénu ztvárnil již v roce 1985 Juraj Herz ve filmu Zastihla mě noc přičemž šlo o jeho vlastní zkušenost z koncentračního tábora Ravensbrück.", "section_level": 2}], "src_summary": "Schindlerův seznam (v anglickém originále Schindler's List) je americký dramatický film o Oskaru Schindlerovi, německém obchodníkovi, který zachránil více než tisíc polských Židů díky jeho továrně během holokaustu. Film byl natočen režisérem Stevenem Spielbergerem v roce 1993 na motivy knihy \"Schindlerova archa\" australského spisovatele Thomase Keneallyho, která se po vydání v roce 1982 stala bestsellerem. Hlavními postavami jsou Liam Neeson jako Schindler, Ralph Fiennes jako důstojník SS Amon Göth a Ben Kingsley jako Schindlerův židovský účetní Itzhak Stern.", "tgt_summary": "Schindler's List is a 1993 American historical drama film directed and produced by Steven Spielberg and written by Steven Zaillian. It is based on the 1982 novel \"Schindler's Ark\" by Australian novelist Thomas Keneally. The film follows Oskar Schindler, a Sudeten German businessman who together with his wife Emilie Schindler saved more than a thousand mostly Polish-Jewish refugees from the Holocaust by employing them in his factories during World War II. It stars Liam Neeson as Schindler, Ralph Fiennes as SS officer Amon Göth, and Ben Kingsley as Schindler's Jewish accountant Itzhak Stern.", "id": 1077291}
{"src_title": "Planescape: Torment", "tgt_title": "Planescape: Torment", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Herní dobrodružství začíná ve chvíli, kdy se bezejmenný hrdina probouzí na pitevním stole v márnici, znetvořený a se ztrátou paměti. Po seskočení ze stolu je osloven prostořekou, levitující lebkou zvanou Morte. Ta mu po krátké konverzaci přečte některá tetování na jeho těle. Tyto klíčové informace se stanou prvními indiciemi velkého pátrání po ztracené identitě bezejmenného hrdiny. Příběh je vypracován do nejmenších detailů a s trochou nadsázky by se dal přirovnat k lidskému osudu. Kvalitu příběhu podtrhuje i fakt, že se jej několik na sobě nezávislých autorů pokusilo vydat knižně.  Hledáte své vzpomínky, svou minulost a snažíte se přijít na to, proč vlastně nemůžete zemřít. Při putování Planescapem potkávate členy různých filozofických frakcí hraničících s náboženskými sektami, které hráče nutí přemýšlet nad sebou samým.  Na cestě Vás může doprovázet až pět společníků. Můžete si vybrat buď githzeraiského válečníka Dak ́kona, drzou zlodějku Annah, stále hořícího šíleného mága Ignuse, moudrou kněžku Fall-From-Grace, bláznivého robota Nordoma nebo člena Nemilosrdných Vhailora. Hra není linární a přibírání společníků a postup světem je určován především volbami hráče.  Hráč během hry sbírá zkušenostní body, ty pak přerozděluje do statistik (síla, moudrost, inteligence, obratnost, odolnost, charisma) a snažit se plnit přidělené questy. Boj se odehrává v reálném čase, ale lze jej kdykoliv přerušit pauzou podobně jako v \"Baldur's Gate\". Hru lze dohrát několika různými způsoby a spousta questů je přístupna v závislosti na chování postavy, což přidává na znovuhratelnosti.", "section_level": 1}, {"title": "O hře.", "content": "Hra získala mnohá uznání kritik a další ocenění, vydána byla v roce 1999. Svým technickým zpracováním připomíná herní sérii Fallout, jejíž druhé pokračování (1998) vyvíjel tentýž tým - Black Isle Studios. Ve hře lze vést rozhovor téměř s každou postavou. Chování hráče má přímý vliv na vývoj hry. Hra má přes 200 questů.  Jeden z charakterů hry je „Morte“, jehož přesvědčení je chaotické dobro a povolání bojovník. Morte je hubatý, prolhaný a zbabělý, ale také má spoustu znalostí a v boji je velmi platný.  Dalším charakterem je Annah, napůl člověk, napůl démon. Annah je užitečná jako bojovník i jako zloděj. Jedná velmi impulsivně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planescape: Torment je počítačová hra - žánrově svým způsobem atypické RPG se silnými adventurními prvky. Herní prostředí hry je formováno morbidní tematikou s filosofickým podtextem, na kterém je postaven příběh. Děj se odehrává ve fiktivním světě Planescape. Objektivně lze říct, že podle ohlasů kritiky, recenzentů i hráčské komunity (průměrná hodnocení se pohybují kolem 98% na českých i zahraničních serverech) se jedná o jednu z nejlépe hodnocených her historie, která však přes své nesporné kvality v porovnání se stejně kvalitními protějšky zůstala nedoceněna.", "tgt_summary": "Planescape: Torment is a role-playing video game developed by Black Isle Studios and published by Interplay Entertainment. Released for Microsoft Windows on December 12, 1999, the game takes place in locations from the multiverse of Planescape, a \"Dungeons & Dragons\" (\"D&D\") fantasy campaign setting. The game's engine is a modified version of the Infinity Engine, which was used for BioWare's \"Baldur's Gate\", a previous \"D&D\" game set in the Forgotten Realms.", "id": 30471}
{"src_title": "Havaj", "tgt_title": "Hawaii", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé byly Havajské ostrovy obydleny nejpozději zhruba okolo roku 1000 Polynésany, patrně ze souostroví Markézy (někteří antropologové věří, že se tak mohlo stát již okolo roku 300, tento náhled však není dostatečně podložen). Až do konce 18. století žili obyvatelé Havaje v izolované kastovní společnosti vedené náčelníky a šamany. Řídili se nábožensko-společenským systémem různých tabu celkově nazývaným kapu. V roce 1778 ostrovy objevil pro evropskou civilizaci na lodi \"Endeavour\" James Cook.  Při pobytu Jamese Cooka na Havaji abdikoval náčelník Havajských ostrovů. Během mocenských bojů o uvolněné místo byl James Cook zabit. V následujícím období v letech 1780 až 1795 se v průběhu několika bitev podařilo ovládnout ostrovy náčelníkovi Kamehamehovi.", "section_level": 1}, {"title": "Havajské království a Havajská republika.", "content": "Po ovládnutí ostrovů a násilném připojení ostrova Kauai v roce 1810 sjednotil všechny ostrovy v Havajské království a sebe prohlásil králem Kamehameha I. (označovaným také jako Kamehameha Veliký).  Roku 1872 zemřel jeho potomek Kamehameha V. a havajská vláda zvolila králem Lunalila, který zemřel dva roky nato. V roce 1874 tedy proběhly další volby, ve kterých byl 45člennou komisí zvolen za krále Kalākaua. S touto volbou nesouhlasili domorodí obyvatelé Havaje, kteří se obávali, že Kalākaua je zastánce zájmů amerických plantážníků. Kalākaua v královském úřadu překvapil a po celou dobu zastával postoje, kterými tvrdě hájil havajskou nezávislost a zájmy chudých domorodců. Mezi lety 1881 a 1883 vyrazil jako první hlava státu ve světových dějinách na cestu kolem světa, aby zvýšil prestiž a povědomí o havajské státnosti. Během té doby předal vládu své sestře Liliuokalani. Ta zakázala imigraci Číňanů, kteří do země rozšířili neštovice, čímž ještě více rozčeřila vztahy s americkými plantážníky, kteří Číňany zaměstnávali. Po svém návratu došlo ke sporu mezi Kalākauou a německým kancléřem Bismarckem, když se Kalākaua snažil vytvořit unii se Samoou, o jejíž kolonizaci se Německé císařství tou dobou pokoušelo. Dále byl Kalākaua v roce 1887 násilím donucen přijmout ústavu, která omezila jeho pravomoci. V zemi došlo k povstání na jeho podporu, které vyčerpaný Kalākaua už jen sledoval. V roce 1891 zemřel. Krátce předtím pronesl slavnou větu „Vyřiďte mému lidu, že jsem se snažil.“  Po Kalākauaovi nastoupila jeho sestra Liliuokalani. V roce 1890 zrušily USA clo na cukr všem státům, což přivodilo Havaji, která dříve měla monopol, a především zdejším plantážníkům, ekonomické potíže. Havajská liga vedená plantážníky poté žádala USA o intervenci za účelem svržení královny Liliuokalani. V roce 1892 na území Havaje vstoupily americké jednotky. V lednu 1893 se Liliuokalani vzdala trůnu po dobytí jejího paláce. Havajská liga vyhlásila revoluční Havajskou republiku a požádala USA o anexi svého území. K anexi Havajské republiky došlo v roce 1898 na základě Newlandsovy rezoluce. Státem USA se Havaj stala 21. srpna 1959.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Největším ostrovem v Havajském souostroví je ostrov Havaj. Byl vytvořen splynutím dvou velkých vulkánů – Mauna Kea (4207 m) a Mauna Loa (4160 m). Se svým úpatím, které spočívá na mořském dně 5500 m pod hladinou moře, je Mauna Kea horou s největší absolutní výškou na světě; výškový rozdíl mezi základnou a vrcholem je větší než výška Mount Everestu nad mořskou hladinou. Mauna Kea je sopka v období klidu, snad vyhaslá. Naproti tomu Mauna Loa je jednou z nejčinnějších sopek na světě. Její nejaktivnější sopouch, Kilauea, se nachází na jihovýchodním svahu. Obvod vnějšího okraje kaldery Kilauea dosahuje 13 km.  Havajské ostrovy jsou souostroví mnoha ostrovů. Hlavní ostrovy však reprezentuje osm následujících (od severozápadu na jihovýchod): Niihau, Kauai, Oahu, Molokai, Lanai, Maui, Kahoolawe a Havaj. Součástí souostroví a zároveň i státu Havaj jsou i tzv. Severozápadní Havajské ostrovy, což je řetězec malých neobydlených ostrůvků, který pokračuje od Kauai další stovky kilometrů na severozápad. Jedním z nich je i Midway, jenž jako jediný z nich nespadá do státu Havaj.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 1 360 301 obyvatel. Havaj představuje jeden ze čtyř států USA, kde nehispánští běloši nepředstavují většinu obyvatelstva. Má největší podíl obyvatelstva asijského původu a nejvyšší podíl míšenců mezi rasami ze všech států USA. K předkům mezi původními obyvateli ostrovů se hlásí něco málo přes 22 % obyvatel.  V roce 1970 tvořili běloši 38,8% obyvatel Havaje a Asiaté a Pacifičtí ostrované 57,7%.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 8,9% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většina obyvatel se hlásí ke křesťanství. Nejvíce je protestantů, kteří jsou ovšem roztříštěni do řady malých církví a denominací (největší protestantskou církví je United Church of Christ, k níž se hlásí asi 3 % obyvatel), takže největší organizovanou náboženskou skupinu představuje římskokatolická církev.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Havajané praktikovali lidské oběti bohům. Jako oběti sloužili otroci \"kauwa\" nebo váleční zajatci.  Kamehameha I. vedl války za sjednocení všech ostrovů pod svou vládou. Ve válkách proti vládcům ostatních ostrovů zaměstnal evropské žoldnéře v čele s Johnem Youngem a Isaacem Davisem, kteří pro něho vybudovali loďstvo evropského typu. V roce 1790 byla armáda jeho protivníka zničena při výbuchu sopky Kilauea a po bojovnících zbyly jen otisky stop. Po invazi na ostrov Oahu roku 1795 se v záverečné bitvě mnoho poražených bojovníků vrhlo z útesu nebo bylo vytlačeno přes jeho okraj. V roce 1898 nalezli dělníci při stavbě silnice pozůstatky 800 bojovníků poražené armády.  Patronem Havaje je svatý Jozef de Veuster, známý jako otec Damien nebo Otec malomocných, belgický katolický misionář, který zde v letech 1864–1889 působil a postupně se soustředil na práci mezi nakaženými malomocenstvím. Sám se posléze touto nemocí nakazil a zemřel. Je jednou z nejváženějších osobností historie Havaje a jeho sochy v nadživotní velikosti stojí před sídlem vlády Havaje a před Kapitolem ve Washingtonu.  V silniční síti Havaje existují dálnice H-1, H-2 a H-3, které mají přídomek „mezistátní“, přestože Havaj s žádným jiným státem nesousedí.  Mottem státu je „Ua mau ka ea o ka ʻĀina i ka pono. — The life of the land is perpetuated in righteousness.“ (tj. \"Život [rovněž - samostatnost] země se udržuje dodržováním práva [spravedlnosti].\"), květinou je žlutý ibišek, stromem tungovník molucký, ptákem berneška havajská a písní \"Hawaii Ponoi\".  Na vlajce Havaje, jako jediného státu USA, se nachází i vlajka Spojeného království.  V roce 1868 došlo na ostrově Havaji k nejsilnějšímu a nejsmrtelnějšímu zemětřesení v historii celé Havaje o síle 7,9.  Ostrov Niihau koupila roku 1864 od havajského krále Novozélanďanka skotského původu Elisabeth Sinclairová-Robinsonová. Rodina Robinsonů, která ostrov vlastní, vydala zákaz vstupu cizích osob, kromě původních ostrovanů a jejich nejbližších příbuzných.  Asi čtyřicet soukromých velkých vlastníků havajské půdy, kteří jsou skoro všichni potomci bílých protestantských misionářů, vlastní přibližně polovinu půdy na ostrovech Oahu, Kauai, Maui, Molokai a Havaj.  Několik separatistických skupin prosazuje havajskou nezávislost. Havajští separatisté neuznávají anexi Havaje Spojenými státy na základě Newlandsovy rezoluce z roku 1898. Jedná se především o domorodé Havajany, kteří usilují o obnovu Havajského království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havaj ( ', oficiálně ', ', oficiálně ') je stát Spojených států amerických nacházející se na Havajských ostrovech v Tichém oceánu, řazený do oblasti pacifických států v západním regionu USA. Rozkládá se jihozápadně od západního pobřeží kontinentálních Spojených států, ve vzdálenosti přibližně 3200 km. Havaj je nejjižnějším státem USA.", "tgt_summary": "Hawaii ( ; ) is a state of the United States of America located in the Pacific Ocean. It is the only U.S. state located outside North America and the only island state.", "id": 535760}
{"src_title": "Holub domácí", "tgt_title": "Domestic pigeon", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Zoologicky patří do řádu měkkozobí (\"Columbiformes\"), čeledi holubovití (\"Columbidae\") a podčeledi holubi (\"Columbinae\"). Patří mezi nejstarší domácí zvířata.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Průměrná délka těla divokého holuba skalního je 33 cm a hmotnost 300 g. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled. Plemen holubů chovaných na celém světě je více než 1000. V organizovaných chovech je těchto uznaných plemen méně. Jsou rozděleni do skupin. Například: rejdiči, voláči, rackové, holubi poštovní, holubi bradavičnatí, holubi barevní a řada dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Holubi mají zobák poměrně tenký, přímý, při kořeni měkký a mírně naduřelý, což umožňuje dospělým ptákům při krmení mláďat sevřít jejich zobák a neporanit jej. Opeření tvoří obrysové peří, prachové peří chybí. Obrysové peří se vyměňuje postupně po celý rok. Vole je vytvořeno, slepá střeva a žlučník chybějí. Mláďata jsou po vylíhnutí zprvu slepá a téměř lysá. Nejprve je rodiče krmí kašovitou hmotou vytvářenou ze stěn volete (tzv. holubí mléko), později semeny a plody, jimiž rodiče plní nejdříve své vole, zapíjejí vodou a vyvrhují potom do volete mláďat. Vyžadují dostatek pitné vody. Kostrční žláza chybí, je vytvořen drobivý prach. Etologickou zvláštností holubů je pití vody sáním a neobvyklá poloha při spánku - hlavu jen zatahují, nevkládají ji pod křídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec. Holubi bývají chováni v holubníku. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Holubí pošta byla dlouhou dobu lidských dějin prakticky nejrychlejším způsobem dopravování zpráv. Její nevýhodou však bylo jednak to, že holub unese jen velmi omezený náklad, jednak to, že se dokázal pouze vracet na místo, kde už dřív byl a odkud byl původně převezen. Orientuje se převážně díky vizuální paměti. Dnes má holubí pošta jen malý praktický význam, jde spíš o sport a koníček.  Ve vojenství se (kromě pošty) používal rovněž k zapalování nepřátelských objektů a na začátku 20. století byly prováděny pokusy s využitím holubů pro vzdušné snímkování.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a domestikace.", "content": "Holub domácí (\"Columba livia\" f. \"domestica\") je potomkem divoce žijícího holuba skalního - (\"C. livia\"). Existují však více či méně podložené teorie, podle nichž se na vzniku holuba domácího podílelo více divokých předků, zvláště také asijští holub sněžný (\"C. leuconata\") a horský (\"C. rupestris\"), západoafrický holub guinejský (\"C. guinea\"), a dokonce vyhynulý americký holub stěhovavý (\"Ectopistes migratorius\"). Nejzajímavější je názor, že kdysi popsaný holub polní (\"C. affinis\") byl samostatným druhem a vlastním předchůdcem holuba domácího, který domestikací v holuba domácího vlastně zanikl (Havlín 1983).  Holubi jsou domovem v mírné části palearktické oblasti. Lze mít za to, že k prvním domestikačním pokusům došlo proto, že člověk odedávna sdílel s holubem skalním skalní skrýše (rozsedliny, jeskyně apod.) a bystré smysly holuba skalního varovaly člověka před hrozícím nebezpečím; nelze zde vyloučit ani uplatnění autodomestikace tím, že se holubi sami aktivně přidružovali k lidským sídlištím. Později, při přechodu člověka k polnímu hospodaření, se holub přiživoval na výsledcích práce lidí a ti ho chytali i pojídali. Lidské stavby mu v mnoha případech nahradily nedostatek skalních hnízdišť; člověk naopak přivítal možnost vybírání vajec a mláďat z hnízd. Později se k tomu přidružily i podněty náboženské - stal se brzy obětním a kultovním zvířetem; někdy byl i uctíván. V zásnubních projevech a v přísné monogamii holuba skalního člověk viděl symbol lásky, míru a plodnosti. Proto se holub stal i posvátným zvířetem pohanů a později symbolizoval nebeský mír u velkých náboženství (křesťanství, židovství a islám). Teprve později se u některých národů uplatňuje holub pro chutné maso (Egypťané, Římané, Evropané apod.). Zdomácnění holuba proběhlo již v Přední Asii, odtud se rozšířil jeho chov do Egypta a do dalších zemí v oblasti Středozemního moře i dále do Asie. Počátky domestikace holuba skalního jsou starého data, snad před více než 6000 lety v asijském domestikačním centru, s největší pravděpodobností v Mezopotámi a Přední Asii. Římané zavedli chov holuba domácího v celém římském impériu pro maso. V poštovní a zpravodajské službě a ve vojenství se holubi používali již od dob starého Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Zdivočelí domácí holubi žijí ve velkých hejnech ve městech a někteří lidé je považují za škůdce (někdy jsou označováni jako „létající potkani“), protože svým trusem znečišťují budovy a sochy. Můžou i roznášet nemoci, ale obavy ze zdravotních rizik pro člověka jsou neopodstatněné. Naopak někteří lidé je vnímají pozitivně jako zpestření městského prostředí nebo zdroj zábavy (krmení).", "section_level": 1}], "src_summary": "Holub domácí (\"Columba livia\" f. \"domestica\") je domestikovaná forma holuba skalního, chovaná pro maso nebo pro zábavu (z estetických důvodů nebo kvůli holubí poště).", "tgt_summary": "The domestic pigeon (\"Columba livia domestica\") is a pigeon subspecies that was derived from the rock dove (also called the rock pigeon). The rock pigeon is the world's oldest domesticated bird. Mesopotamian cuneiform tablets mention the domestication of pigeons more than 5,000 years ago, as do Egyptian hieroglyphics. Research suggests that domestication of pigeons occurred as early as 10,000 years ago.", "id": 579574}
{"src_title": "Radio Maryja", "tgt_title": "Radio Maryja", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzor.", "content": "V osmdesátých letech 20. století se Tadeusz Rydzyk podílel na vysílání Rádia Svobodná Evropa, kde byl zodpovědný za vysílání mší v polském jazyce. Během německého pobytu v městě Balderschwang spolupracoval s německým Radiem Maryja, které bylo zrušeno za nepřijatelné vměšování do politiky a šíření antisemitismu. Stanice nyní existuje pod názvem Radio Horeb.", "section_level": 2}, {"title": "Licence a program.", "content": "První licenci získalo Radio Maryja 8. prosince 1991 v Toruni. Jeho zřizovatelem je Varšavská provincie řádu redemptoristů.  V současnosti vysílá na základně licence č. 003/ P 2001-R z 21. června 2001. Rádio Maryja má koncesi platnou do roku 2008. Koncese definuje program Rádia Maryja jako vysílání charakteru společensko-náboženského, zabývající se problematikou křesťanské víry a problémy života společnosti z pohledu víry a nauky katolické církve s následujícím složením:  24. června 2006 byla v souvislosti s politickými kontroverzemi nad vysíláním Radia Maryja jmenována osmičlenná dozorčí rada skládající se ze čtyřech redemptoristů a čtyřech zástupců jmenovaných Polskou biskupskou konferencí. Podle redemptoristů tento krok ohrožuje polskou demokracii.", "section_level": 2}, {"title": "Poslechovost.", "content": "Podle průzkumů MillwardBrown SMG/KR Radio Maryja poslouchalo v roce 2002 cca 1,25 mil. posluchačů, v roce 2007 poslechovost klesla na 946 tisíc. Posluchači jsou zejména lidé nad 40 let, kde největší skupinu tvoří lidé ve věku 60-75 let - 43,4 %, kdežto osoby ve věku 15-24 let mají zastoupení jen 4,6 %. Podíl posluchačů žijících ve velkých městech nad 500 tisíc obyvatel činí 7,8 %, podíl venkovského obyvatelstva pak 47,5 %. Poslechovostí v polovině roku se se 2 % řadila na páté místo v zemi.  Tzv. „Rodina Radia Maryja“, čili organizace zastřešující příznivce stanice, čítá zhruba 200 tisíc členů. Součástí mediálního impéria Radia Maryja je také televizní stanice Trwam a noviny Nasz Dziennik dosahující nákladu zhruba 100 tisíc výtisků.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Selektivní katolicismus.", "content": "Polský primas Józef kardinál Glemp obvinil Radio Maryja, že \"rozbíjí jednotu římsko-katolické církve\". Podle jeho názoru vytváří Radio Maryja atmosféru, v níž nejvyšším argumentem je, že \"otec Rydzyk to řekl\". Prohlásil také, že rádio přistupuje k nauce církve \"selektivně\", a že vytváří samostatnou církev. (Satiry pak mluví o \"církvi toruňsko-katolické\".)", "section_level": 2}, {"title": "Kritika Evropského parlamentu a Ligy proti hanobení.", "content": "Židovská Liga proti hanobení v USA protestovala proti tomu, že „Rádio Maryja živí teorie o židovském spiknutí“.  Evropský parlament vyjádřil hluboké znepokojení nad \"nárůstem rasistické, xenofobní, antisemitské a homofobní netolerance v Polsku, jež je zčásti živena náboženskými platformami jako je Radio Maryja\".", "section_level": 2}, {"title": "Hospodaření.", "content": "Velmi nejasné je hospodaření Radia Maryja, protože jako církevní osoba nemusí platit daně.  Z nepřímých důkazů, například výzev Tadeusze Rydzyka posluchačům, lze odhadnout, že náklady na provoz stanice jsou asi 2 miliony złotých (zhruba 15 milionů českých korun) měsíčně. V letech 1997-1998 vyhlásilo rádio sbírku na záchranu gdaňských loděnic. Jeden milion euro, který se podle odhadů podařilo shromáždit, však nikdy do cíle nedorazilo. Ve věci je vedeno vyšetřování. Z prostředků Radia Maryja byla uhrazena nezdařená finanční spekulace kněze Jana Króla, blízkého Rydzykova spolupracovníka, s akciemi firmy Espebepe.", "section_level": 2}, {"title": "Politická orientace.", "content": "Na podzim 2005 Radio Maryja podpořilo v prezidentských volbách kandidáta strany PiS Lecha Kaczyńského a soudí se, že to byla jedna z těch opravdu významných podpor, která umožnila Lechu Kaczyńskému ve druhém kole porazit Donalda Tuska, kandidáta centristické a umírněně liberální Občanské platformy. Nesoulad v otázce přístupu k interrupcím však vedl k roztržce mezi ředitelem rádia a PiS. Rydzyk v současnosti naznačuje, že polský prezident a jeho bratr jsou agenty (původně „koně“) amerického finančního magnáta George Sorose. Radio Maryja podporuje ultrakonzervativní, národně orientované skupiny, mj. Ligu polských rodin.", "section_level": 2}, {"title": "Vatikánská kritika.", "content": "Kritice Radio Maryja podrobil i Vatikán, kterému vadí zejména přehnaná politická angažovanost rádia. Záležitost upoutala pozornost i jiných biskupských konferencí.  Polská Rada pro rozhlasové vysílání se nejprve postavila na stranu Rádia Maryja. Ústy svého předsedy Bogusława Wolniewicze naznačila, že „Němci nemají žádnou morálku“, ale následně potrestala stanici Tadeusze Rydzyka „důtkou“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Radio Maryja je polská rozhlasová stanice. Má status církevní právnické osoby; spravuje ji řád redemptoristů, v jejím čele stojí „Otec ředitel“ Tadeusz Rydzyk. Má věrnou a početnou skupinu příznivců. Proti obsahu vysílání se ohradila mj. americká Liga proti hanobení, nebo Evropský parlament, kritizující šíření antisemitismu, xenofobie a homofobie touto stanicí.", "tgt_summary": "Radio Maryja is a religious and political socially conservative Polish radio station. It was founded in Toruń, Poland, on December 9, 1991, by the Redemptorist Tadeusz Rydzyk, also known as \"Father Director\". The \"Radio Maryja Family\" is a Roman Catholic movement led by Rydzyk. The name \"Maryja\" is a traditional Polish form of the name \"Mary\", referring to the Virgin Mary.", "id": 165294}
{"src_title": "Smrk", "tgt_title": "Spruce", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Smrky jsou vždyzelené stromy obvykle dosahující mohutného vzrůstu (nejvíce smrk sitka až 80 m), s korunou většinou kuželovitého nebo válcovitě kuželovitého tvaru. Větvení je výrazně monopodiální, větve vyrůstají v přeslenech. Architektura větví a koruny je morfologicky značně proměnlivá, a to i v rámci jednotlivých druhů, s větvemi nižších řádů deskovitě uspořádanými nebo převisajícími. Kůra (borka) je tenká, drsná, šupinovitého vzhledu, dřevo obsahuje pryskyřičné kanálky.  Jehlice jsou dvojího typuː jednak čtyřhranného průřezu s jedním cévním svazkem (většina druhů), jednak ploché, na rubu se dvěma bílými průduchovými proužky jako u jedle (smrk omorika, sitka). Na rozdíl od jedle vyrůstají na vystouplých listových polštářcích, po jejich opadání jsou tedy větvičky drsné, což je jedním z hlavních rozlišovacích znaků tohoto druhu od ostatních jehličnanů.  Všechny druhy jsou jednodomé, anemogamní; samčí šištice vyrůstají v paždí jehlic na loňských větvičkách, samičí šištice na konci loňských větviček, většinou ve špičce koruny. Samičí šištice jsou na větévkách během kvetení vzpřímené, po opylení se stáčejí směrem dolů. Dozrálé šišky jsou složeny ze značného počtu zdřevnatělých šupin, uspořádaných ve šroubovici; dozrávají už během prvního roku a opadávají vcelku. Jsou opět dvojího typuː tuhé, s tmavěji hnědými, neohebnými semennými šupinami (typ \"Morinda\", např. smrk ztepilý), a měkké, s ohebnými, světle hnědými, papírovitými šupinami (typ \"Casicta\", např. smrk pichlavý). Semena jsou opatřena snadno oddělitelnými blanitými křidélky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původní areál rozšíření příslušníků tohoto rodu je chladnější pásmo severní polokoule. Těžištěm výskytu jsou boreální lesy severní Evropy, Sibiře a Severní Ameriky, ve vyšších polohách roste i v mírném pásu, v horách zasahuje až k severní hranici subtropů. Nejjižněji zasahuje \"P. morrisonicola\" na Taiwanu a \"P. chihuahuana\" v Mexiku. V Evropě jsou původní tři druhy (smrk ztepilý, na Balkáně smrk omorika, ze Sibiře do severovýchodní Evropy zasahuje areál smrku sibiřského); 7–9 druhů pochází ze Severní Ameriky (vesměs hojně sadovnicky pěstované druhy jako smrk pichlavý, sivý, černý či sitka). Největší druhové pestrosti dosahuje rod ve východní Asii.  Dnes se smrky lesnicky pěstují na celé mírné a chladnější části severní polokoule, jako okrasné stromy se vyskytují i na jižní polokouli (zejména v Austrálii a na Novém Zélandu).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Měkké smrkové dřevo je nejpoužívanějším jehličnatým dřevem v průmyslu, má široké použití jako stavební materiál, pro výrobu nábytku a v minulosti bylo používáno v konstrukcích letadel. Dřevní hmota je též surovinou pro výrobu celulózy, zejména pro potřeby papírenského průmyslu. Smrk proto bývá masivně pěstován, často v monokulturních porostech devastujících původní lesní společenstva.  Řada druhů má značný sadovnický význam jako okrasné stromy v parcích a zahradách, vhodné pro solitérní i kulisovou výsadbu. Mladé smrky jsou též oblíbené jako vánoční stromečky, v Evropě především smrk ztepilý, v Americe smrk černý, sivý nebo pichlavý.  Jehlice a pryskyřice obsahují vonné silice, kterých se používá k léčbě revmatu, bolestí kloubů a zad, poruch prokrvení či zánětu dásní a k aromaterapii při stresu a vyčerpání. Také jsou vhodné pro léčbu astmatu, kašle a bronchitidy. Uhlí ze smrkového dřeva pohlcuje jedy ve střevech a má dezinfekční účinky. Z čerstvých výhonků se v některých zemích vařilo a vaří smrkové pivo.  Některé druhy smrku (ztepilý, sivý, ajanský) se využívají pro pěstování bonsají.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a evoluce.", "content": "Smrk jako rod existuje patrně od konce druhohor, což zhruba odpovídá ostatním rodům v čeledi borovicovitých; současné druhy se diferencovaly v průběhu třetihor, kdy se též staly dominantami lesů severní polokoule. Předpokládaným vývojovým centrem rodu je buď východní Asie, odkud by se šířil jednak západní cestou do Evropy a na Sibiř, jednak východní cestou přes Beringovu šíji do Ameriky; tomu by napovídal výskyt vývojově starých druhů jako \"Picea koyamai\" na východě Asie. Fosilní nálezy a některé fylogenetické studie naopak podporují myšlenky o severoamerickém původu rodu.  Dle fylogenetických studií je nejbližším příbuzným rod \"Cathaya\"; společně se smrkem tvoří sesterskou větev s rodem \"Pinus\" (borovice). Jde o dobře vymezený monofyletický rod, jehož bazální větve představují \"P. breweriana\" a \"P. sitchensis\". Zbytek se dále dělí do tří vývojových větví, z nichž první zahrnuje dva severoamerické smrky sivý a Engelmannův, druhá větší množství převážně asijských smrků a třetí pak smrky severozápadní Asie, Evropy a některé americké druhy (\"P. pungens\", \"P. mariana\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomický přehled.", "content": "P. A. Schmidt (1991) dělí rod dle typu šišek a jehlic do dvou podrodů. Do podrodu \"Picea\" řadí smrky s tuhými šiškami typu Morinda (viz výše), do podrodu \"Casicta\" smrky se šiškami měkkými. Tyto podrod se dále vnitřně dělí.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy pěstované v ČR.", "content": "V Česku a ve střední Evropě je původní jediný druh: smrk ztepilý (\"Picea abies\"). Další druhy se pěstují jako okrasné stromy, řidčeji i v lesních kulturách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk (\"Picea\") je bohatě zastoupený rod stromů, výjimečně keřů z čeledi borovicovité. Patří do něho dle různých pojetí 33 až 40 druhů rostoucích v chladných a mírných oblastech severní polokoule.", "tgt_summary": "A spruce is a tree of the genus Picea, a genus of about 35 species of coniferous evergreen trees in the family Pinaceae, found in the northern temperate and boreal (taiga) regions of the Earth. \"Picea\" is the sole genus in the subfamily Piceoideae. Spruces are large trees, from about 20–60 m (about 60–200 ft) tall when mature, and have whorled branches and conical form. They can be distinguished from other members of the pine family by their needles (leaves), which are four-sided and attached singly to small persistent peg-like structures (pulvini or sterigmata) on the branches, and by their cones (without any protruding bracts), which hang downwards after they are pollinated. The needles are shed when 4–10 years old, leaving the branches rough with the retained pegs. In other similar genera, the branches are fairly smooth.", "id": 1337316}
{"src_title": "Národní park Šumava", "tgt_title": "Šumava National Park", "src_document": [{"title": "Znak NP Šumava.", "content": "Znak Národního parku Šumava v současnosti ukazuje dva živé šumavské stromy, jeden suchý mezi nimi, a za nimi je vidět vrchovina.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Národní park Šumava se nachází na jihozápadě ČR. Lze jej od severovýchodu po jihovýchod geomorfologicky rozdělit na – Šumavské pláně, Železnorudskou hornatinu, Boubínskou hornatinu, Želnavskou hornatinu a Trojmezenskou hornatinu s Vltavskou brázdou. NP Šumava se rozkládá v nadmořské výšce mezi 600 m (údolí Otavy u Rejštejna) a 1378 m (vrchol Plechého – nejvyšší hory české části Šumavy). Nejvyšší horou na české straně Šumavy je Plechý, nejvyšší horou Bavorského lesa je Velký Javor – 1456 m n. m. Chráněná krajinná oblasti Šumava, která tvoří ochranné pásmo NP, má rozlohu 99 624 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a smysl parku.", "content": "Národní park vznikl v roce 1991 z části území původní Chráněné krajinné oblasti Šumava. Účelem jeho vzniku bylo ochránit pestrou mozaiku unikátních rozsáhlých rašelinišť, smrkových i bukových pralesů, horských luk, nespoutaných řek a ledovcových jezer. Jako jeden z největších souvislých komplexů lesa ve střední Evropě je nazýván Zeleným srdcem Evropy, Šumava bývá často označována i jako \"zelená střecha Evropy\". Domov zde mají desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů, jako jsou rys, los či tetřev hlušec. Některé druhy hmyzu se nevyskytují nikde jinde na světě než právě v šumavských rašeliništích – ty ale byly v minulosti odvodňovány, což se na parku negativně projevilo, proto v letech 2018-2024 budou odvodněné plochy v rámci programu Life for MIRES revitalizovány.", "section_level": 1}, {"title": "Historie ochrany Šumavy.", "content": "První snahy o vyhlášení přírodního parku Šumava se datují do roku 1911. V roce 1963 byla zřízena výnosem ministerstva kultury Československé republiky dle zákona č. 40/1956 Sb. Chráněná krajinná oblast Šumava o rozloze 163 000 ha, což byla v té době největší chráněná krajinná oblast na území České republiky. V roce 1990 byla v Paříži vyhlášena biosférická rezervace Šumava pod patronací UNESCO. Od roku 1990 Ramsarská konvence o ochraně mokřadů mezinárodního významu registruje území \"Šumavská rašeliniště\". \"Šumava\" byla IUCN, Mezinárodní unií pro ochranu přírody, zařazena do \"Červené knihy ekosystémů\" (IUCN - o Ecosystems Red List). Dlouhá léta usiloval o založení NP pan Václav Vodák ze Sušice, jehož zásluhou byla v r. 1991 zřízena v Sušici pobočka WWF. NP Šumava byl vyhlášen 20. 3. 1991 nařízením vlády České republiky. Projekt na založení NP Šumava zpracovali: Ing. arch. Václav Franěk, Ing. Jaroslav Havlík, Zuzana Jonová a Ing. František Krejčí. Na základě tohoto projektu byly získány finanční prostředky na založení NP Šumava od Světové Banky ve Washingtonu (WBW) a také byl do ČR Světovou Bankou vyslán expert Dr. Goetz Schuerholz, pod jehož vedením vznikl první Management plán NP Šumava. Správa NP je často kritizována za přílišné \"rozkouskování\" I.zóny a za zásahy v I.zóně NP Šumava.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativní ochrana území.", "content": "Koncepce ochrany a bezzásahovosti v NPŠ byla stanovena zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. a nařízením vlády České republiky č. 163/1991 Sb. ze dne 20. března 1991. Podle § 2 tohoto nařízení je posláním národního parku \"uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí. Hospodářské a jiné využití národního parku musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů.\"  Podle prvního českého ministra životního prostředí Bedřicha Moldana z legislativní úpravy a samotného faktu založení Národního parku Šumava plyne úmysl, aby NP Šumava nesloužil jako hospodářský les, kde má přednost jeho produkční funkce, nebo nebyl zábavním parkem, turistickým centrem, či úpravnou Stromovkou, ale oblastí umožňující obnovu přirozených lesních ekosystémů. V lesních porostech zásahových se podmínky pro obnovu lesa uměle vytvářejí. Ovšem v lesních porostech se samovolným vývojem se mladé stromky či semenáčky vyvíjejí samy, bez lidské péče. Probíhá zde přírodní výběr a přežijí jen ty stromky, které mají dostatek světla, tepla, vláhy či živin. I přes množství vlivů, které na mladé dřeviny působí, jsou lesní porosty ponechané samovolnému vývojem rychleji či méně rychle (dle lokality) přirozeně obnovovány. Množství přirozené obnovy v těchto místech ukazuje i monitoring, který zde Správa NP Šumava provádí.  Ochranné podmínky území řeší zonace území NP (3 zóny – stupně ochrany), velikost a umístění ochranných zón je výsledkem rozhodnutí MŽP. Zonace území NP je považována za nutný prostředek k obnovení ekologické stability krajiny.  Velikost a umístění I. zón a překračování pravidel v nich Správou NP Šumava je terčem kritiky ekologů i odborně vzdělané veřejnosti. Podle některých hlasů je také do budoucna třeba postupovat především systémově a vylepšit zonaci parku tak, aby byla první zóna začleněna do kompaktnějších celků. Jiní oborníci, zejména lesníci, naopak schvalují politiku parku, zejména zásahy proti lýkožroutu a nebo kritizují malý rozsah zásahů.  Na území NP bylo vyhlášeno 24 státních přírodních rezervací a jiných maloplošných chráněných území, některé z nich přešly do I. zón NP a jako takové zanikly, ostatní jsou zařazeny kategorie přírodní památka (v roce 2003 jich bylo 27).  Nový zákon, který se má zabývat speciálně NP Šumava, připravuje od roku 2011 ministerstvo životního prostředí. První návrh zákona byl připraven Plzeňským krajem ve spolupráci s Jihočeským krajem, šumavskými obcemi a řadou odborníků. Podle premiéra Petra Nečase bylo, kromě zavedení IV. zón, hlavní vadou, že by hospodaření v Národním parku spravovala obecně prospěšná společnost (nezisková společnost) především pod správou krajů a nevytvářela tak pro vládu ČR žádný zisk, pouze náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Rozepře o koncepci NP Šumava.", "content": "Národní park dlouhodobě zápasí s mnoha problémy, z nichž některé sice lze označit za zpolitizované a o nichž debata přerostla ve veřejnou diskusi. Problémem jsou zejména pravidelně se opakující kůrovcové kalamity a otázky zásahů proti nim. Vedou se velké spory o způsob zásahu – jeden názor, jež zastávají především ochránci a správa NP Šumava, je vytyčit území bezzásahových zón a nechat v těchto oblastech přírodu, ať si poradí sama. Pokud by to bylo možné, chtěla by správa NP Šumava během několika desítek až stovek let docílit toho, že by bylo co největší možné prostranství vyhlášeno bezzásahovými zónami. Druhý názor je oblíbený především u lesníků, místních a turistů. Ti by nejraději jakýkoliv náznak kůrovce řešili zásahem – vykácením a následným vysázením nových stromů. Neradi totiž vidí přírodu, na kterou si již zvykli, v \"chátrajícím stavu\" (místní a turisté) nebo by jim vyhlášení bezzásahových zón překazilo hospodářství se smrkovým dřevem. Jenže každý z těchto názorů má jak své východy, tak z něj plyne také i několik nevýhod. Jednou z výhod vymezení bezzásahových zón je zachování \"čisté\" přírody bez zásahů člověkem, k čemuž by vlastně i NP měl sloužit. Nevýhodou však je následné šíření kůrovce do okolních lesů. Avšak pojedeme-li se do míst 1. zóny NP Šumava – bezzásahové zóny podívat, všimneme si přirozené obnovy lesů. A jak se lesy začaly samy přirozeně obnovovat, tak tam začaly růst znovu i listnaté stromy, které byly z místních lokalit odstraněny a nahrazeny smrkem, což také přispělo k takovému rozsahu kalamity – lesy napadl lýkožrout smrkový, který napadá pouze smrky, a jelikož nebyly v lesích jiné stromy, napadal celé lesy. Další výhodou přirozené obnovy, což je i zároveň nevýhoda zásahů člověkem, je růst různověkých stromů – přičemž když pokácíme poškozené oblasti a ihned tam vysázíme nové stromy, budou lesy opět monokulturní a stejnověké – kůrovec napadá především hlavně staré stromy, takže zestárne-li les stejně, tak ho kůrovec ve stejné době napadne a jsme opět u kůrovcové kalamity. Na druhou stranu výhodou druhého názoru – pokácet napadené a vysázet nové – by bylo možné předejít kalamitě, bylo-li by to v našich silách, ale zároveň by bylo potřeba brát ohledu na to, jak má vypadat zdravý les, což je les, kde rostou různé druhy stromů. Zároveň napadení kůrovcem starých stromů patří k obvyklému přírodnímu chodu a předejdeme-li možným příčinám, kterým lze předejít, nebudeme již čelit tak častým stavům vyhlášených za kalamity. Dalšími problémy jsou například politické spory týkající se těžby dřeva, výstavba dalších turistických středisek a areálů na území parku a CHKO, spory s vodáky a provozovateli s vodáctvím spojených zařízení na horním toku Vltavy, spory týkající se struktury a zonace parku a spory s obcemi, jejichž katastry zasahují na území parku, a v neposlední řadě netransparentní výběrová řízení.  Znepokojivě působí zejména pochyby nad správností těžby dřeva v bezzásahových zónách NP a možnosti uskutečnění developerských záměrů v těchto oblastech, stejně jako hrozba ponechání Šumavy kůrovci a zvyšující se nezaměstnanost v zanedbaných šumavských obcích. Současná struktura (rozdrobení bezzásahových prvních zón do z ekologického hlediska nefunkčních minienkláv) a zásahy proti kůrovci, v době nedávno minulé, dokonce v 1. zónách, jsou terčem kritiky ochránců přírody, ekologů – vědců i oficiálních organizací zabývajících se ochranou přírody na mezinárodní úrovni.  Stanovisko odpůrců i zastánců lesnických zásahů v I. zóně NP je dlouhodobě známo (Rozepře o koncepci NP Šumava). Podle sdělení Správy NP byla Správa NP Šumava v roce 2011 povinna zasáhnout na hranicích s Rakouskem proti lýkožroutovi smrkovému (kůrovci) na základě mezistátní dohody mezi ČR a Rakouskem. Vedení NP Šumava si uvědomuje, že v lokalitě Smrčiny se vyskytuje tetřev hlušec a právě hnízdí. Zamýšlený zásah do porostu by však podle sdělení NP probíhal ve stejné lokalitě a ve stejné vzdálenosti od hnízdišť jako v roce 2010, kdy tetřeví populace kvůli zásahům žádným způsobem neutrpěla.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení zákazu vstupu do některých oblastí NP.", "content": "15. prosince 2010 Nejvyšší správní soud ČR na podnět soukromého aktivisty rozhodl o zrušení zákazu vstupu do oblastí Smrčina, Trojmezná, Vltavský luh, Horskokvildské slatě, Modravské slatě, Křemelná a Plesná s Poledníkem mimo značené cesty, protože tak razantní omezení nebylo v nařízení Správy NP dostatečně zdůvodněné. Dotčené oblasti nepatří k první zóně národního parku, ale dnes zde žije například jediná životaschopná populace tetřeva hlušce v České republice. Navrhovatel podle soudního spisu uvedl, že odpůrce nemá dostatečně přesný přehled, v jakých lokalitách v NP Šumava žije jaký počet tetřevů.", "section_level": 3}, {"title": "Správa Národního parku Šumava.", "content": "Správa NP Šumava je resortní organizace zřízená ministrem životního prostředí v dubnu 1991 v souvislosti se zřízením Národního parku Šumava. Do 31. prosince 2014 nesla název \"Správa NP a CHKO Šumava\", ale na základě zákona č. 250/2014 došlo od 1. ledna 2015 k podřízení správy CHKO pod správu národního parku a tím i vypuštění označení CHKO z názvu správního orgánu.  Posláním organizace je výkon státní správy v oblasti ochrany přírody a krajiny, zemědělského půdního fondu. Její povinností je péče o pozemky, porosty a drobné vodní toky ve svěřeném území. Správa má dbát na to, aby turistika a rekreace území parku a CHKO nezhoršovala prostředí. Je zodpovědná za osvětu vysvětlují cíle parku a přírodní procesy ve svěřeném území. Krátkodobým úkolem Správy NP je realizace pěstebních opatření proti přemnožení lýkožrouta smrkového (kůrovce) v rámci pravomocí a způsobem, který je jí zákonem vymezen. Dlouhodobým úkolem je vytvoření a ochrana přirozeného bezzásahového ekosystému.", "section_level": 2}, {"title": "Audit hospodaření za období 2009 až 2011.", "content": "Audit hospodaření Správy NP a CHKO Šumava za období 2009 až 2011, provedený společností PricewaterhouseCoopers, prokázal závažná pochybení v hospodaření této organizace. Těžba dřeva na území parku byla podle auditu zadávána bez výběrových řízení a vedení organizace odmítlo auditorům poskytnout seznam odběratelů. Současně s tím bylo odhaleno obcházení platných zákonů o vypisování výběrových řízení jejich rozdělováním do menších částí, u nichž nebyla povinnost takové řízení vypisovat.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická prozkoumanost území národního parku i celé Šumavy je celkově na nízkém stupni. Teprve v posledních letech zde dochází k dalším průzkumům, které ukazují, že Šumava je komplikovaná klenbovitá struktura varisky přepracovaných krystalických hornin moldanubika. Šumava patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými relikty vrcholových plošin, ležících v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000 m n. m. Tyto jsou zachovány v její centrální části a nazývají se Šumavské pláně. Na Šumavě převládají přeměněné horniny a hlubinné vyvřeliny (především ruly a svory). V nejmladších geologických obdobích ovlivňovala tvářnost Šumavy řada horských ledovců a vysílala své splazy do údolí. Jejich působením vznikly příkré skalní stěny ledovcových karů a množství přesunutého materiálu. Působení ledovce modelovalo také nejvyšší vrchol na české straně Šumavy, Plechý s 1378 m. Některé říčky, jako Vydra a Křemelná vyhloubily kaňonovitá údolí. Z geologicky utvářených zajímavostí jsou atraktivní útvary nazývané \"obří hrnce\" vznikající erozí například v Povydří. Pro Šumavu typickou půdou je rašelinná půda (organozem, Histosol).", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholy v národním parku.", "content": "Nejvyšší horou na území národního parku Šumava je Plechý (1378 metrů) ležící v geomorfologickém okrsku Plešská hornatina. Plechý je zároveň i nejvyšší horou české a rakouské Šumavy. Nejvyšší vrcholy:", "section_level": 2}, {"title": "Hydrologie.", "content": "Vodstvo NP Šumava tvoří prameniště a rašeliniště, vodní toky, ledovcová jezera a umělá vodní díla.  NP Šumava probíhá hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Hydrologicky náleží většina území k úmoří Severního moře, povodí Labe s hlavními řekami Vltavou a Otavou. Pouze malá část území při státní hranici spadá do povodí Dunaje, který ústí do Černého moře.  Celé území Národního parku Šumava je zahrnuto do chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV), v němž jsou uplatňována ochranná opatření, jejichž cílem je zabránit snižování vodního potenciálu území, nepříznivým změnám jakosti vod a negativním zásahům do přírodních poměrů. Klimatické podmínky, mokřady, rašeliniště a lesní plochy ovlivňují příznivě akumulaci vod v území a regulaci jejich odtoku.", "section_level": 2}, {"title": "Řeky.", "content": "Východní část území NP Šumava je odvodňována Teplou a Studenou Vltavou. Vltava jako Černý potok pramení na svahu Černé hory a po soutoku s Vltavským potokem u Borových Lad se stává Teplou Vltavou, po soutoku se Studenou Vltavou nedaleko Volar, nese jméno Vltava. Severozápadní oblast NP Šumava odvodňuje Otava vznikající soutokem Vydry a Křemelné u Čeňkovy Pily. Podél jejich toku se vytvořila kaňonovitá a strmá údolí. Vydra vzniká v Modravě soutokem Roklanského, Modravského a Filipohuťského potoka a dále přibírá Hamerský a Zhůřský potok. Přítoky Křemelné tvoří potoky Slatinný, Jezerní, Prášilský a Plavební. Na západě a v okolí Medvědí hory zasahuje na území parku povodí řeky Řezná tekoucí do Dunaje.", "section_level": 3}, {"title": "Jezera.", "content": "V NP Šumava leží tři jezera ledovcového původu Plešné, Prášilské a Laka. V současnosti jsou ovlivněna acidifikací převážně přirozeného původu. V šumavských rašeliništích se nachází rašelinná jezírka. Největší je v Chalupské slati u Borových Lad, menší v rašeliništi Tříjezerní slať u Srní a v Rokytské a Mlynářské slati u Modravy.", "section_level": 3}, {"title": "Vodní stavby.", "content": "Jsou například plavební kanály, náhony a umělé nádrže. Mezi umělé nádrže patří bývalé plavební a rybochovné nádrže, nebo přehrady. V NP Šumava se také nachází plavební Schwarzenberský kanál a Vchynicko-tetovský kanál, které sloužily k plavení dřeva z těžko přístupných lesních míst. Vchynicko-tetovský plavební kanál slouží nyní pro potřeby elektrárny na Čeňkově Pile. Nejvýznamnější údolní nádrž je Lipenská údolní nádrž, jež byla vybudována na Vltavě v letech 1950-1960 u obce Lipno jako první stupeň vltavské kaskády.", "section_level": 3}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí Šumavy má přechodný ráz mezi klimatem oceánským a vnitrozemským, takže má poměrně malé roční výkyvy teploty a poměrně vysoké srážky během celého roku. Šumava náleží do chladné klimatické oblasti. Teploty se mění především s nadmořskou výškou (průměrné teploty jsou ve výšce 750 m n. m. ca 6 °C a v 1300 m n. m. asi 3 °C) a liší se i vlivem terénu. Nejchladnějším měsícem bývá leden, nejteplejším červenec. Největší množství srážek je v centrální části Šumavy a liší se samozřejmě na návětrné a závětrné straně pohoří (srážkový stín). Nejvíce sněhu je v nejvyšších polohách příhraničního hřebene, nejméně na severovýchodním okraji Šumavy. Souvislá sněhová pokrývka leží v nejvyšších polohách 120-150 dní. Ve vrcholových polohách jsou časté mlhy, na vrcholcích a hřebenech silný vítr a námraza.", "section_level": 2}, {"title": "Ekosystémy.", "content": "Vegetační stupně v NP Šumava : jedlobukový, smrkojedlobukový, smrkový.  Biotopy v NP Šumava- vodní toky a nádrže, mokřady a pobřežní vegetace, prameniště a rašeliniště, skály a sutě, sekundární trávníky a vřesoviště, křoviny, lesy, biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj lesních ekosystémů.", "content": "Dynamika lesních ekosystémů na Šumavě bývá zpodobňována ve formě tzv. velkého a malého vývojového cyklu. Ve společenství šumavských horských smrčin mohou probíhat změny, obměně porostu formou malého vývojového cyklu, mozaikovitě, kdy dochází k odumírání na menších plochách a nahrazován v ekosystému stejným druhem (např. smrk smrkem, dub dubem) nebo vlivem významné události může obměna procházet tzv. velkým vývojovým cyklem, kdy dochází v ekosystému nahrazení druhu dlouhověkého, typického pro klimaxový stav ekosystému, druhem krátkověkým. K obměně ekosystému tak dochází postupně. Nastává stádium přípravného lesa a přechodného lesa. Ekosystém lesa může být na velké ploše rozvrácen vlivem velkoplošné disturbance (narušení). Tímto narušením je na Šumavě a v dalších horských lesích obvykle přemnožení kůrovce, ale může jím být kalamita jakéhokoliv jiného organismu jenž letálně a velkoplošně poškodí porosty smrku a tak navodí významnou změnu ekosystému. Podmínky k namnožení kůrovce a odumírání porostů na velkých plochách obvykle vytvářejí velkoplošné polomy. “ Velkoplošné poškození ve stádiu vrcholného lesa může zahájit velký vývojový cyklus, obnovu lesa. Tytéž změny v ekosystémech mohou způsobit, a jinde způsobují, například rozsáhlé požáry.  V lesnické praxi jsou disturbance rušivým elementem, poškozujícím lesní porosty. Podobně tak bylo zpočátku nahlíženo na kalamity v NP Šumava, jako na jevy které poškozují klimaxový stav přírodního pralesa, jenž je považovaný za nejstabilnější. Z toho důvodu byl za původní přírod­ní les považován pouze starý nedotčený les, nenarušovaný ani přírod­ními disturbancemi a preferováno pouze jediné stádium přírodního lesa a proti disturbancím bylo zasahováno jako proti nežádoucímu a nepřirozenému jevu. Současný pohled, podpořený novými studiemi z horských i boreálních smrčin považuje disturbanci za klíčový proces ve vývoji Šumavských ekosystémů a proto je podle odborníků na ekologii třeba ponechat Šumavské lesy samovolnému přirozenému vývoji.  Materiály lesnických odborníků uvádí, že na základě poznatků o stárnutí lesa je zároveň patrný velký problém lesních rezervací tzv. pralesovitého typu, jako jsou například některé oblasti v NP Šumava: Jen málo z nich je obklopeno porosty v různém stádiu vývoje lesa a je takového rozsahu aby byly splněny požadavky vývojové samostatnosti. Takže při ponechání území samovolnému vývoji, což je často proklamovaný cíl managementu přírodního lesa, může v rámci běžného vývoje snadno nastat situace, že lesní ekosystémy ztratí charakter, kvůli kterému byla jejich ochrana vyhlášena.", "section_level": 3}, {"title": "Následky orkánu Kyrill.", "content": "V lednu 2007 zasáhl park orkán Kyrill, který dosahoval v nárazech rychlosti až 170 km/h, většinou okolo 130 km/h. Způsobil rozsáhlé škody na lesních porostech, kolem 840 tisíc m3 padlého dřeva. V srpnu 2009 byla otevřena speciální turistická zážitková trasa u rozhledny Poledník, která nabízí možnost sledovat přirozenou obnovu lesa. Jde 700 metrů vedených jedním z polomů z menších polomů o velikosti několika hektarů vedenou převážně po zemi s vyvýšenou vyhlídkovou plošinou. Stezka má být otevřena minimálně 10 let a pro turisty je otevřená v letní sezóně od července do září.", "section_level": 3}, {"title": "Rostliny a živočichové.", "content": "Skoro celé území Šumavy je pokryto lesy, horskými lesy a horskými smrčinami, jsou zde také rozlehlá rašeliniště. Rozbory pylu v sedimentech rašelinišť a jezer potvrzují, že smrky rostou na Šumavě hojně a trvale posledních 9000 let. Společně s borovicí, břízou, lískou a olší patří k nejstarším osídlencům Šumavy. Většina lučních mokřadů na Šumavě vznikla až díky působení člověka po odlesnění části krajiny. Tam, kde kdysi bývaly rašelinné a podmáčené smrčiny, jsou dnes většinou rašelinné a ostřicové louky.  Šumavská květena a rostlinstvo je charakteristickou ukázkou středohorské středoevropské flóry a vegetace, se specifiky, danými relativní blízkostí alpského vysokohorského masivu. Celkový počet taxonů vyšších rostlin v rámci celé oblasti současné CHKO a NP Šumava lze odhadnout asi na 1260 taxonů. V NP Šumava se vyskytuje více než 500 druhů.  Fauna Šumavy je významně ovlivněna velikostí území, velikostí zón s nejvyšším statutem ochrany, členitostí území, různorodostí biotopů a především lidskou činností. Významnou součást Šumavy představuje fauna horských smrkových lesů. Vodní toky Šumavy jsou jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční v ČR. Pro Šumavu významnými druhy jsou rys ostrovid, tetřev hlušec, datlík tříprstý, sýc rousný nebo kos horský. I přes silný úbytek během posledních několika desítek let na Šumavě populace tetřeva hlušce i tetřívka obecného zatím přežívají. Populace tetřeva hlušce na Šumavě je jedinou životaschopnou populací tetřeva v ČR a proto je i velmi citlivá na rušení. Na území NP a CHKO Šumava je možné pozorovat až tři druhy orlů. I v dnešní době jsou tito kriticky ohrožení dravci pronásledováni. Nebezpečí pro tyto ptáky představují hlavně otrávené návnady v podobě mrtvých zvířat, která jsou předkládána na újedištích, jimiž se orli převážně v zimním období přiživují či ilegální odstřel. Mezi vyhubené savce šumavských hvozdů patří například medvědi (poslední zastřelen v roce 1856). Původně již ve středověku byli vyhubeni velcí kopytníci zubr a los. V posledních letech byli opět uměle vysazen jelen, rys ostrovid, kočka divoká a další drobné šelmy. Dnes je nejznámější šumavskou šelmou v 80. letech 20. stol. úspěšně vysazený rys ostrovid. Myslivci na území NP pečují o velké druhy kopytníků, především jelena lesního. Pravděpodobně od roku 2007 můžeme hovořit o trvalém usazení bobrů na území NP a CHKO Šumava.", "section_level": 2}, {"title": "Endemity.", "content": "Mimo zřejmě vyhynulého hořečku mnohotvarého pravého (Gentianella praecox subsp. praecox) se na území Šumavy vyskytují čtyři endemity: oměj šalamounek (\"Aconitum plicatum\"), hořeček mnohotvarý český (\"Gentianella praecox\" subsp. bohemica), zvonečník černý (\"Phyteuma nigrum\") a na Horské Kvildě popsaný prstnatec májový rašelinný (\"Dactylorhiza majalis\" subsp. turfosa). V karech žije endemický střevlík Šumavy \"Oreonebria castanea sumavica\".", "section_level": 3}, {"title": "Glaciální relikty.", "content": "Glaciální relikty jsou zbytkem tundry, postupující do střední Evropy v období doby ledové s od severu sem pronikajícím pevninským ledovcem. Na Šumavě jsou těmito zbytky především nemnohé druhy vrchovištní květeny a některé druhy rostoucí v ledovcových karech.", "section_level": 3}, {"title": "Invazivní rostliny na území NP.", "content": "Výskyt bolševníku velkolepého (v oblasti Šumavy) je podle zprávy MŽP (z r.1998) v podstatě pod kontrolou. \"...Invazí lupiny mnoholisté je zasažena většina Šumavy, na některých lokalitách již tvoří dominantu a mění celkový ráz místní vegetace,...\" Aby byla lupina mnoholistá (\"Lupinus polyphyllus\") zcela vyhubena, jsou plánovány 3-5 let vytrhávání, či kosení. Je očekáváno, že ruční vytrhávání, bude třeba opakovat 3 roky, aplikovat herbicid Roundup, použít pokos větších ploch, případně spásání. Na ošetřených plochách je docela zřetelné, že lupina na kosených plochách brzy opět nakvétá a rychle regeneruje, ale na plochách ošetřených herbicidem pomalu skomírá.", "section_level": 3}, {"title": "Vliv průmyslu a zemědělství v NP Šumava.", "content": "V důsledku sklářství na Šumavě docházelo k rozsáhlému odlesňování a zjednodušení skladby lesa. Stejný efekt měl rozvoj lesnictví. Zde docházelo ke změně skladby lesa výsadbou užitkového smrku i na zcela nevhodných lokalitách. Původní porosty byly změněny na stejnověké lesní plantáže dřevařských společností. Následné pastevectví s převážně umělou výsadbou způsobilo opakované rozpady biocenóz. O kůrovcových kalamitách jsou vedeny záznamy od 19. století.  Území dnešního národního parku bylo průmyslem ovlivněno jen minimálně. V minulosti sem okrajově zasahoval zlatonosný kašperohorský revír využívaný pravděpodobně již od doby Keltů až do 19. a 20. století. Rýžování a těžba zlata probíhaly v okolí Rejštejna − v povodí Otavy a jejího přítoku Losenice. Díky těžbě dřeva a křemitého písku na území parku vznikaly sklárny (Hůrka, Prášily, Filipova Huť, Zlatá Studna, Antýgl) a dřevovýroba (Modrava, Stožec, Nová Pec). V období druhé světové války byla ve Františkově vybudována (zčásti podzemní) továrna firmy Messerschmitt na díly k stíhacím letounům Me 109 a později Me 262. Na budování továrny pracovali ruští a francouzští zajatci, později Belgičané, Poláci a Ukrajinci. Podle některých tvrzení je místem, kde byly ukryty cennosti a dokumenty říšských úřadů. NP Šumava nepovažuje podzemní výzkumné práce na zpřístupňování podzemní továrny za ohrožení pro prostředí v NP.  Zemědělství zaujímá relativně významnější postavení než průmysl. Jsou zde vhodné podmínky k chovu skotu a pícninářství. Významné je lesní hospodářství.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Z důvodu nepříznivých přírodních poměrů zůstávalo území NP Šumava dlouho neosídleno. Existují ovšem stopy osidlování předhůří Šumavy Kelty a stopy činnosti Keltů na Šumavě.", "section_level": 1}, {"title": "Obří hrad.", "content": "V době halštatské (8. až 5. století př. n. l.) byla v předhůří Šumavy vybudována četná hradiště: Sedlo u Albrechtic, Věnec u Lčovic, Jámy u Mičovic, Hrádek u Třebánic a Raziberg u Boletic. Rovněž v této době bylo v předsunuté poloze, přímo uprostřed šumavského hvozdu, postaveno i hradiště Obří hrad u Nicova. Je položeno na skalní ostrožně hory Valy v nadmořské výšce mezi 970,8 až 985 m. Cesta k akropoli vede přes předhradí a jeho val. Akropole byla opevněna zdvojenými kamennými hradbami. Obří hrad je nejvýše položené keltské hradiště v Čechách. Podle archeologických nálezů (respektive jejich absence) zřejmě nebylo trvale obydleno, nejspíš kvůli drsnému horskému klimatu. Důvod stavby hradiště na tomto špatně dostupném a téměř neobydleném místě je zatím nejistý. Nelze vyloučit, že hradiště mohlo sloužit ke konání náboženských obřadů. Kamenné valy Obřího hradu jsou patrné hned na několika místech, v centrální části je zachován jakýsi oltář či obětiště. Z hradiště byl daleký výhled do údolí. Ve středověku byl na 6 km vzdáleném vrchu postaven hrad Kašperk k ochraně zlatonosných vodních toků a obchodních stezek vedoucích tudy na jih. Hradiště Obří hrad bylo prohlášeno za kulturní archeolo­gickou památku. Památka Obří hrad je součástí naučné stezky \"Keltové\", provozované NP Šumava.", "section_level": 2}, {"title": "Trvalé osídlení.", "content": "Území NP Šumava náleží do dvou krajů − Plzeňského kraje a Jihočeského kraje a do tří okresů – Klatovy, Prachatice, Český Krumlov. Je řídce osídleným územím. V současnosti je na území NP pouze 9 obcí (Prášily, Srní, Rejštejn, Modrava, Horská Kvilda, Kvilda, Strážný, Stožec a Nová Pec), ve kterých trvale žije 2000 obyvatel. Obce v NP však metodiky Správy NP vnímají jako silné ovlivnění svého rozvoje.  Zásadní význam pro utváření osídlení na území národního parku měla novější kolonizace v 17. a 18. století. V roce 1848 bylo zrušeno poddanství a oblast byla rozdělena do okresů – Klatovy, Prachatice, Sušice a Vimperk. Při vzniku ČSR došlo k několika pokusům Němců o odtržení části Šumavy. Roku 1938 byla smlouvou mezi Francií, Británií a Německem, nazývanou Mnichovská dohoda, odtržena mimo jiných oblastí i značná část Šumavy a Pošumaví a připojena k Velkoněmecké říši, což bylo zdůvodněno vyšším počtem obyvatel hlásících se k německé národnosti. Po konci 2. světové války dochází k opětnému připojení území, k vysídlení Němců do Německa a Rakouska a k znovuosidlování Šumavy obyvateli převážně české národnosti a opět jejich následnému vysidlování z oblasti hranic a vojenského prostoru při vzniku \"železné opony\". Budovy byly srovnány se zemí a z širokého prostoru kolem hranic se stala neobydlená oblast, kde byl prakticky zákaz vstupu. Jakákoliv činnost člověka tak zde byla omezena, což do politických změn roku 1989 ochránilo přirozené přírodní procesy.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba v NP.", "content": "Správa NP Šumava se pokouší doporučovat, jak by měla vypadat architektura nových staveb na Šumavě, a vytvořila předpis pro šumavský krajinný ráz a architekturu. S nápadem najít co nejobjektivnější pravidla pro tvorbu kulturní krajiny přišli v Hartmanicích v roce 2007 starostové šumavských obcí. Správa NP Šumava se nyní záměr pokouší realizovat. Sídla nebo části sídel byly rozděleny do kategorií podle krajinářské hodnoty a byly vytvořeny urbanistické a architektonické rukověti. Tyto příručky navázaly a rozpracovaly podobné obsažené v Územní studii Šumavy vytvořené Jihočeským krajem. Výsledky mapování a rukověti jsou vydány v knižní publikaci Krajinný ráz Šumavy a stručně v letáku Krajina Šumavy.  Zásady pro územní řízení a stavební činnost v NP jsou obsaženy ve zřizovacím předpisu NP Šumava. Investoři a projektanti staveb jsou povinni dbát, aby architektonické řešení staveb nebo jejich změn navazovalo na charakter národního parku a jeho stavební tradice z hlediska estetického začlenění staveb do krajiny. Zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 upravil ochranu krajinného rázu, kterým se rozumí zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, a je chrání tak NP Šumava před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Regulace se tak nyní týká i koeficientu zastavění pozemku, výšky zástavby, použitých materiálů, typu a sklonu střechy či typu a barvy střešní krytiny. Úpravy jsou údajně splnitelné běžnou stavbou, doporučené vzory mají charakter historických staveb.  V katastrálním území Filipova Huť byla v lese vystavěna vila pro miliardáře Zdeňka Bakalu, která podle některých názorů narušuje krajinný ráz. Faktem je, že i v roce 2011 v katastrálním území Horská Kvilda a Filipova huť byla například rozhodnutím stavebního oboru MÚ Kašperské hory povolena třípodlažní 8,5 metrů vysoká (výška z úrovně 1. patra) novostavba rodinného domu.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Šumava lákala romantické duše již od 18. století, kdy lze zaznamenat první výpravy prosekávající si cesty šumavskými pralesy. Turistika se zde rozvíjí od 19. století. NP Šumava je turisticky přitažlivý především v letní a zimní sezóně. Turisté jsou povinni dodržovat návštěvní řád. Národní park má unikátní přírodu zachovat – nejen pro ni samotnou, ale také proto, aby ji mohli i nadále obdivovat turisté, kterých sem každoročně přijíždějí dva miliony.  Po zrušení vojenského pásma a pohraničního pásma na Šumavě je zpřístupněna oblast zčásti neporušené krajiny. Turisté zde mohou nalézat zbytky vesnic, které se staly součástí hraničního pásu, či střelnice a byly zničeny při vojenských cvičeních, stejně jako obdivovat faunu a flóru, která v takových místech zůstala po půl století mnohdy bez vlivu člověka. Mezi negativní vlivy turistického ruchu patří zejména nová výstavba, znečišťování a devastace přírody, škody způsobené nezodpovědným provozem motorových vozidel, bezohledné ničení kulturních památek.  Záměrem turistického průmyslu je v budoucnu dovybudování kvalitních sjezdovek, podobně jako například v Krkonoších a Jeseníkách, které mohou přinést chudým obcím i cenné devizy prostřednictvím zahraničních turistů. Uvažovalo se například o výstavbě lyžařského areálu na Smrčině a sousedním Hraničníku. Plánovaná výstavba nových sjezdovek se stala nejen terčem kritiky aktivistů, ale je také médii prezentována i jako politická objednávka přímo od prezidenta ČR V. Klause.\"Rád bych řekl, že to otevře i některé lyžařské sjezdovky, ale... on vůbec nemohl pochopit, že mne baví více ty sjezdovky, takže mám skoro strach, že v tomto smyslu to nic takového nepřinese.\" řekl prezident na otázku zda Jan Stráský, od roku 2011 prozatímní ředitel Správy NP Šumava, může uvolnit nové turistické nebo lyžařské projekty.", "section_level": 1}, {"title": "Turisticky vyhledávané lokality.", "content": "Oblast národního parku patří mezi turisty k těm velmi populárním. V létě se turistický ruch soustřeďuje především do oblasti šumavských jezer, slatí v okolí Modravy, Kvildy a Borových Lad, k pramenu Vltavy, na Poledník, do Povydří a blízkého Srní a do oblasti Nové Pece. Horní tok Vltavy je též oblíben vodáky. V zimě je pak pro lyžaře nejzajímavější Modrava a Kvilda.", "section_level": 2}, {"title": "Naučné stezky NP.", "content": "Zřizovatelem naučných a poznávacích stezek je Správa NP Šumava  Venkovní expozice", "section_level": 2}], "src_summary": "Národní park Šumava je lesnaté území v České republice, na kterém je ustanoven zvláštní režim ochrany životního prostředí. Status parku upravuje zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. NP Šumava je největší ze čtyř národních parků (68 064 ha) České republiky. Hlavním předmětem ochrany jsou jedinečná nerušeně se vyvíjející biologická společenstva. Mimo horských smrčin a pralesních porostů jsou nejvýznamnější slatě, rašeliniště a karová jezera. Šumavský národní park je součástí Chráněné krajinné oblasti Šumava. Na území NP bylo vyhlášeno 24 státních přírodních rezervací a jiných maloplošných chráněných území.", "tgt_summary": "The Šumava National Park (, usually shortened as NP Šumava), or Bohemian Forest National Park, is a national park in the South Bohemian regions of the Czech Republic along the border with Germany (where the smaller adjacent Bavarian Forest National Park lies) and Austria. They protect a little-inhabited area of the mountain range of the same name, the Šumava or Bohemian Forest.", "id": 1611877}
{"src_title": "Opylovač", "tgt_title": "Pollinator", "src_document": [{"title": "Kteří živočichové opylují.", "content": "Spektrum opylovatelů je velmi široké, ale ve skutečnosti mezi nejvýznamnější opylovatele patří hmyz (entomogamie). Známe však i další skupiny, jako jsou ptáci (ornitogamie), letouni (chiropterogamie), vzácně i jiní savci nebo dokonce měkkýši (malakogamie).", "section_level": 1}, {"title": "Hmyz.", "content": "Opylování hmyzem se nazývá entomogamie čili hmyzosnubnost. Mezi hmyzí opylovatele řadíme hlavně řád blanokřídlí, k němuž patří např. včely včetně rodů \"Melipona\" a \"Trigona\" (tzv. bezžihadlové včely) či čmeláci. Dalšími významnými hmyzími opylovateli jsou motýli, dvoukřídlí (např. pestřenky) a brouci. Právě brouci jsou pravděpodobně vůbec nejstaršími opylovateli. Poslední skupinou opylujícího hmyzu jsou vzácně i třásněnky.", "section_level": 2}, {"title": "Ptáci.", "content": "Druhou významnou skupinou opylovatelů jsou ptáci, opylování jejich přičiněním se nazývá ornitogamie. Známe asi 1500 druhů opylujících ptáků. Známá je zejména skupina kolibříků, dále však opylují i strdimilové, medosavkovití, květozobovití a šatovníkovití. Opylování ptáky je nejčastější v tropech, ale někteří kolibříci se dostávají až na Aljašku.", "section_level": 2}, {"title": "Savci.", "content": "Ze savců opyluje zejména 30 rodů netopýrů a několik druhů kaloňů, kterýžto mechanismus se nazývá chiropterogamie. Opylují zejména v tropech a bývají vybaveni až osmicentimetrovým jazykem.  Z ostatních savců opylují někteří vačnatci (např. possum medosavý). I někteří hlodavci mohou opylovat. Vůbec největším opylovačem je však madagaskarský lemur vari, který má na výšku i přes 1 metr. Někdy však uměle opyluje rostliny i člověk.", "section_level": 2}, {"title": "Další skupiny.", "content": "Někdy opylují i plazi, zejména na ostrovech. Známý je například pagekon (Hoplodactylus). Navštěvují květy kvůli pylu i nektaru. Tyto ještěrky opylují například rostlinu železnec (\"Metrosideros excelsa\").  Vzácně opylují i někteří měkkýši, což se nazývá malakogamie. Z nich známe několik druhů slimáků, kteří požírají masitou bliznu a pyl jim ulpívá na těle.", "section_level": 2}, {"title": "Lákadla pro opylovatele.", "content": "Živočichové samozřejmě neopylují z dobrého rozmaru, ale proto, že jim z tohoto vztahu plynou jisté výhody. Nejčastěji je tou odměnou pyl nebo nektar rostlin. Pyl je energeticky bohatý, obsahuje zejména lipidy a cukry. Nektar je sladká šťáva s vysokým obsahem vody a v ní rozpuštěných cukrů. Tvoří se v nektaríích, a to zejména uvnitř květu.  Rostliny se přizpůsobují na své opylovače, lákají je a různým způsobem zvyšují efektivitu symbiotického vztahu. Na každou skupinu opylovačů však platí něco jiného.", "section_level": 1}, {"title": "Květy opylované hmyzem.", "content": "Každá skupina opylujícího hmyzu se soustředí na určitý typ květů. Brouci oceňují velké, mohutné a otevřené květy s velkým množstvím pylu. Včely mají rády květy s nasládlou vůní a s přistávacími plochami, nejčastěji zvonovitého nebo trubkovitého tvaru. Noční motýli se soustřeďují na barevně nevýrazné nebo jasně bílé květy, které voní a často vybíhají v ostruhu. Mouchy preferují temně červené květy s pachem hnijícího masa - v tomto případě se však nejedná o mutualismus, ale o podfuk na mouchy, které chtějí naklást svá vajíčka.", "section_level": 2}, {"title": "Květy opylované obratlovci.", "content": "Květy, které opylují ptáci, jsou většinou velké s velkým množstvím nektaru, velmi barevné - většinou červené až oranžovočervené. Netopýří květy nejsou nápadně zbarvené, ale často zase voní zralým ovocem. Někdy opylují ptáci a netopýři tzv. kauliflorní květy, které vyrůstají přímo z kmene (jsou tedy přístupnější i větším živočichům). Květy opylované plazy mají často výraznou vůni, jsou robustní, ale nepříliš barevné.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní lákadla.", "content": "V chladných oblastech je lákadlem tepelně izolované prostředí uvnitř květu. Tím jsou známá např. květenství rostliny \"Saussurea\", \"Crocus\", ale zejména áronovitá rostlina \"Dracunculus vulgaris\". Ta dokáže ohřát vnitřek květu až o 22 stupňů.  Někdy rostliny lákají i zvukem, jako například liána \"Mucuna holnotii\". Ve skutečnosti pavéza této rostliny odráží echolokační signály netopýrů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opylovač je rostlina, která je svým pylem schopna opylit (oplodnit) jinou rostlinu a to pomocí opylovatele. Tyto rostliny nazýváme cizosprašné. Naproti tomu samosprašné rostliny jsou schopné opylení vlastním pylem a nejsou tak závislé na práci opylovatelů.", "tgt_summary": "A pollinator is an animal that moves pollen from the male anther of a flower to the female stigma of a flower. This helps to bring about fertilization of the ovules in the flower by the male gametes from the pollen grains.", "id": 1631827}
{"src_title": "My Fair Lady", "tgt_title": "My Fair Lady", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jeho autoři se snažili tento muzikál vytvořit již v roce 1952, tento první pokus se jim však nezdařil. I jejich další pokus byl poměrně krušný a pracný, jeho původní pracovní název byl \"My Fair Liza\". Nynější název byl zvolen těsně před premiérou a jednalo se vlastně o pouhou slovní hříčku bez jakéhokoliv konkrétního významu.  Premiéra se konala dne 15. března 1956 v New Havenu v Mark Hellinger Theatre s Julií Andrewsovou a Rexem Harrisonem v hlavní roli. Od samého počátku se jednalo o velký divadelní hit, který byl později uveden v jedenácti různých jazycích v jednadvaceti zemích.  Filmová práva byla prodána společnosti Warner Brothers za 5,5 miliónů dolarů plus 50 procent z hrubého zisku přesahujícího 20 miliónů dolarů. Tato divadelní hra se stala v té době nejdražší divadelní hrou, která měla být v Hollywoodu zfilmována.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Henry Higgins, arogantní a nesnesitelný profesor fonetiky (vědy o lidské řeči), se vsadí s přítelem plukovníkem ve výslužbě Pickeringem, že naučí ušmudlanou pouliční květinářku Lízu Doolittlovou výslovnosti a chování vznešené dámy. Podaří se mu to tak dokonale, že jeho žákyně okouzlí londýnskou smetánku, jako kdyby ani nebyla Angličanka, ale spíše Maďarka. Skoro se zdá, že Higgins pomohl Líze překonat propast mezi spodinou, kam ji zařazovala její výslovnost a intonace (londýnské nářečí cockney), a nejvyššími společenskými vrstvami. Higgins však ve svém pedantství nepostřehne, že při jeho fonetickém experimentu Líza vyspěla ze zaostalého děvčete v ženu vědomou si své lidské ceny, toužící po plném citovém životě a hotovou přes všechnu svou vzpurnost a prostořekost věnovat svou lásku svému osvoboditeli. Higgins se však její lásku zdráhá přijmout, a tak závěr hry zůstává otevřený. V některých provedeních, např. v brněnském provedení, muzikál končí happy endem, kdy si profesor uvědomí, že si k Líze přece jenom vybudoval nějaký vztah.", "section_level": 1}, {"title": "Původní newyorské obsazení.", "content": "V původní hře na Broadwayi hráli:  Živá nahrávka písní a hudby z této původní verze byla nahrána na gramofonové desky a později byla vydána i na kompaktním disku.", "section_level": 1}, {"title": "My Fair Lady (ze Zelňáku).", "content": "Hru má mimo jiná divadla v České republice na repertoáru Městské divadlo Brno. Děj muzikálu se neodehrává v Anglii, nýbrž v Brně – proto název \"My Fair Lady (ze Zelňáku)\". „Zelňákem“ je myšlen Zelný trh. S tímto posunem místa se změnila i jména hlavních postav – z Lízy Doolittlové se stane Líza Ďulínková nebo z profesora Higginse se stane Jindřich Hradský. Představení se odehrává na Činoherní scéně divadla a jeho délka činí 3 hodiny a 20 minut s jednou dvacetiminutovou přestávkou.  Stanislav Moša spolu s Otou Ornestem museli původní \"My Fair Lady\" značně krátit. Odstraněna byla velká část světonázorových výkladů Doolittlových a také dlouhé Higginsovy monology. Většina monologů byla přenesena do písní.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová verze.", "content": "Muzikál má svoji proslulou filmovou adaptaci společnosti Warner Brothers z roku 1964, která získala osm Oscarů včetně ceny za režii pro George Cukora – viz článek My Fair Lady (film, 1964).", "section_level": 1}], "src_summary": "My Fair Lady je americký divadelní muzikál z roku 1956 s libretem, které napsal Alan Jay Lerner, a s hudbou Frederica Loewa. Jeho předlohou byla divadelní hra G. B. Shawa \"Pygmalion\", která svůj námět čerpá ze starověkých řeckých bájí. Na Broadwayi se tento muzikál hrál od roku 1956 do 1962 a celkový počet repríz dosáhl 2717.", "tgt_summary": "My Fair Lady is a musical based on George Bernard Shaw's 1913 play \"Pygmalion\", with book and lyrics by Alan Jay Lerner and music by Frederick Loewe. The story concerns Eliza Doolittle, a Cockney flower girl who takes speech lessons from professor Henry Higgins, a phonetician, so that she may pass as a lady. The original Broadway and London shows starred Rex Harrison and Julie Andrews.", "id": 1710334}
{"src_title": "Madame de Pompadour", "tgt_title": "Madame de Pompadour", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Dle úředních dokumentů byl jejím otcem pařížský měšťan Francois Poisson a matkou Luisa-Madelein La Motte (za skutečného otce je ale některými historiky považován finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem). Otec Francois Poisson pocházel z chudé tkalcovské rodiny z kraje Haute-Marne, ale stal se z něj zdatný obchodník, zásobovatel francouzské armády a spolupracovník bratrů Pârisových. V roce 1718 se podruhé oženil a jeho manželkou se stala Luisa-Madelein La Motte, dcera obchodníka s obilím, který rovněž spolupracoval s vlivnými obchodníky bratry Pârisovými.  Až do svatby se Luisa-Madelein živila jako tzv. \"une femme galante\" („společnice“ pro muže z vyšších společenských kruhů), ale bylo třeba chránit čest rodiny a tak se ji snažili co nejrychleji provdat. Manželství s Francoisem Poissonem z ní mělo učinit váženou ženu, ale ona se údajně i nadále věnovala své původní „kariéře“. Rodinné finanční poměry novomanželů byly den ode dne lepší a roku 1721 se narodila jejich první dcera Jeane-Antoinetta, budoucí madame de Pompadour. Vzdělání získala Jeane-Antoinetta v klášteře voršilek v Poissy, kam ji její otec umístil v době, kdy měl velké obavy z budoucnosti. Od roku 1727 byl totiž Francois Poisson stíhán jako dlužník a utekl do Německa, kde i nadále spolupracoval s bratry Pârisovými, což mu zajistilo živobytí. Do finančních těžkostí se ale dostala jeho žena, která s oběma dětmi, s Jeane-Antoinettou a jejím mladším bratrem Abelem Francoisem, zůstala ve Francii. Majetek rodiny zabavili věřitelé a bylo nutné propustit služebnictvo a přestěhovat se do levného bytu. Krize však netrvala dlouho. Manželem opuštěné Luise-Madelein přispěchal na pomoc její milenec a úspěšný finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem (onen údajně skutečný otec malé Jeane-Antoinetty).  Když se matčina finanční situace trochu zlepšila, vrátila se Jeane-Antoinetta z kláštera domů. Luisa-Madelein požádala o manželskou rozluku s Francoisem Poissonem, soud jí vyhověl a dokonce jí vrátil část zabaveného majetku bývalého manžela.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup.", "content": "Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem se postaral o další budoucnost Jeane-Antoinetty, která jej oslovovala „strýčku“. „Strýček“ de Tournehem zřejmě financoval její soukromou výuku. Učila se zpívat, hrát divadlo, hrát na hudební nástroje, tančit, intenzivně se vzdělávala v oblasti literatury, kterou po celý život milovala. Mladá a velmi krásná Jeane-Antoinetta Poisson se díky de Tournehemovi stala i pravidelnou návštěvnicí předních pařížských salonů, kde se setkala s nejvlivnějšími osobnostmi tehdejší kultury a umění. V roce 1736 se vrátil její otec z Německa a opět navázal s rodinou styky. Na další události už ale neměl žádný vliv. Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem se rozhodl provdat Jeane-Antoinettu Poisson za svého synovce Charlese-Guillauma d'Etiolles. Svatba proběhla 9. března 1741.", "section_level": 1}, {"title": "Madame d'Etiolles.", "content": "Sňatkem s Charlesem-Guillaumem d'Etiolles se měšťanská dcera Jeane-Antoinetta Poissonová stala příslušnicí nižší šlechty. Se svým manželem žila na panství Etiolles, které leželo na okraji královských hvozdů u Sénartu, v údolí Seiny. Finančně se o novomanžele postaral Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem, který ustanovil svého synovce a jeho manželku za své budoucí dědice. Přesně devět měsíců po svatbě se manželům narodil syn, který ale brzy zemřel. Další dítě se narodilo až roku 1744, byla to dcera Alexandrina. Mladá novomanželka Jeane-Antoinetta d'Etiolles vedla bohatý společenský život. Žila v Etiolles a v Paříži, navštěvovala divadla, chodila na plesy a večírky, hostila významné umělce i finančníky. Na svém venkovském sídle v Etiolles vybudovala zámecké divadlo a často v něm i účinkovala. Byla údajně výbornou herečkou a zpěvačkou.", "section_level": 1}, {"title": "Králova milenka.", "content": "Do blízkosti krále Ludvíka XV. se mladá Jeane-Antoinetta d'Etiolles dostala několikrát, jelikož král v blízkosti jejího panství často lovil a zval pak šlechtu z blízkého okolí na krátká setkání v přírodě. Už během těchto setkání krále zaujala a v tomto zaujetí byl ještě podporován některými lidmi ze svého okolí, nejvíce asi svým komorníkem Binetem, který byl příbuzným Jeane-Antoinetty. Osudovou událostí se ale stala zřejmě až svatba králova syna na počátku roku 1745, kdy se během slavnostního plesu král a Jeane-Antoinetta poznali blíže. Události nabraly spád a už v dubnu roku 1745 byla Jeane-Antoinettě přidělena v královském paláci ve Versailles soukromá komnata. Každá žena, která se měla stát součástí královského dvora se ale musela nejprve podřídit formální proceduře a stát se dvorní dámou královny nebo některé z princezen. Podmínkou byla příslušnost k vyšší šlechtě. Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem tedy donutil na královo přání svého synovce, aby souhlasil s rozlukou manželství. Charles-Guillaum d ́Etiolles byl v šoku, zuřil a vyhrožoval sebevraždou, ale nakonec se podvolil. Jeane-Antoinettě už nestálo nic v cestě. Král vykoupil tehdy uvolněný titul a jméno de Pompadour a od prince de Conti odkoupil i zámek Pompadour. Vše pak daroval své milence Jeane-Antoinettě. 14. září 1745 byla Jeane-Antoinetta, nově markýza de Pompadour, konečně oficiálně představena u královského dvora. Královna ji přijala kupodivu velmi vlídně, ale během ceremoniálu došlo k drobnému problému, když za odcházející markýzou de Pompadour vyplázl králův syn jazyk, aby dal najevo svůj odpor k otcově milence. Za tento prohřešek se jí pak musel samozřejmě omluvit, což bylo pro hrdého dauphina dost potupné. Markýza de Pompadour žila od této chvíle ve velkém bytě ve druhém patře paláce ve Versailles. Nadále se věnovala svým oblíbeným činnostem, zpěvu, tanci, herectví a četbě, navštěvovala divadla a salóny. Vzdělávala se ale také v oblasti politiky, jelikož chtěla vědět vše o politickém systému ve své zemi a také o historii královského rodu svého královského milence. Postarala se také o své blízké. V první řadě o svou nemocnou matku, o otce, jehož jméno král očistil, zaplatil za něj dluhy a učinil z něj pana de Vandières et de Marigny, a především o Charlese-Francoise Paula Le Normant de Tournehem, který se stal na její přímluvu správcem královských budov. Nástupcem v této funkci se pak stal její bratr Abel Francois Poisson, z něhož se stal markýz de Marigny. Jeane-Antoinetta měla od počátku na krále velký vliv ve vnitropolitických otázkách. Vyhověla dlouholetým přátelům své rodiny, kterými byly obchodníci bratři Pârisové, a podařilo se jí přemluvit krále, aby zbavil funkce generálního kontrolora financí Philiberta Orryho.  Markýza de Pompadour se také snažila vycházet co nejlépe s královnou Marií Leszczyńskou a dokonce donutila krále, aby se ke své ženě choval ohleduplněji a více se jí věnoval. Královna a její děti přesto markýzou pohrdali a často jí dávali slušnou formou najevo, že není nic víc než cizoložnice a měšťanská dcera. Z jejího vlivu ale uniknout nemohli. Právě na popud neoblíbené markýzy de Pompadour a jejího spojence u dvora, Mořice Saského, se druhou dauphinovou manželkou stala Marie Josefa Saská.", "section_level": 1}, {"title": "Štědrá podporovatelka věd a umění.", "content": "Markýza de Pompadour získala za svůj život značné jmění. Kromě panství a zámku Pompadour jí král věnoval i zámeček Crécy v Normandii, na jehož zvelebení vynaložila své vlastní peníze a později jej nechala k užívání svému otci. Za svůj život si pořídila i další zámky a paláce a seberealizaci našla v jejich úpravách a přestavbách. Sbírala sochy, obrazy a různé kuriozity, zřídila si rozsáhlou knihovnu, věnovala se charitativní činnosti, podporovala církev a organizovala na svých panstvích sňatky dívek, kterým dávala věno, aby se mohly provdat. Na svých zámcích pořádala divadelní představení, balety a opery. V letech 1747–1750 organizovala také řadu divadelních představení v malém divadle ve Versailles, určeného jen pro čtrnáct diváků, které vybíral sám král. Markýza si tu často zahrála některou z hlavních rolí. Aktivně se věnovala také výtvarnému umění. Malovala, vyráběla šperky, věnovala se kovorytectví, vyřezávání do dřeva a tiskařství. V zahradách svých zámků a paláců pak pořádala slavnosti a zábavy všeho druhu pro rozptýlení krále. V roce 1748 koupila v Paříži Elysejský palác, který přestavěla. Jejím nejmilejším zámkem byl Bellevue, který nechala vystavět nedaleko Meudonu u Seiny. V roce 1760 si markýza koupila své poslední sídlo Ménars na břehu Loiry. Většinu života ale prožila ve Versailles.  Markýza de Pompadour také finančně podporovala vydávání slavné Encyklopedie, třebaže se tím vystavovala hrozbě královy nemilosti, který měl k tomuto projektu velkou nedůvěru. Nejen finanční pomoc nabídla často i svým přátelům z řad umělců – mezi její oblíbence patřil třeba Voltaire nebo Jean Jacques Rousseau. Bez její štědrosti a vlivu by dnes také nestála budova École Militaire, vojenské akademie na Martově poli. Markýza rovněž přesvědčila krále, aby investoval do nepříliš úspěšné porcelánky ve Vincennes, která se později přestěhovala do Sèvres, a postupem času se z ní stala světoznámá výrobna značkového, vysoce kvalitního porcelánu. Markýza spolu s králem přesvědčila dvořany a šlechtu, aby od této chvíle nakupovali jen tento nový francouzský porcelán ze Sévres. Památkou na markýzu dodnes zůstává název sytě světle růžové barvy na barvení porcelánu známé jako \"rose Pompadour\"; proslulý je také typ malé společenské kabelky, zvaný hovorově \"pompadúrka\".", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po celých devatenáct let, kdy žila markýza de Pompadour ve Versailles, se musela potýkat s řadou intrik. Mnozí dvořané jí nikdy neodpustili její nízký společenský původ a také vliv, který měla na krále. Pohrdání pociťovala i ze strany královy rodiny. Přesto dokázala tuto nepřízeň osudu zvládat a po celou dobu svého života ve Versailles byla nejbližší přítelkyní Ludvíka XV. Jejich milenecký poměr skončil zřejmě někdy kolem roku 1750, jelikož tehdy ji král veřejně označil za „chladnou“. V tom období také trpěla častými gynekologickými zdravotními problémy, což mileneckému vztahu také neprospělo. Král začal vyhledávat milostná dobrodružství s jinými dámami u dvora, ale markýza se tím příliš neznepokojovala. I přesto, že už s králem neudržovala fyzicky milostný poměr, zůstávala i nadále jeho nejbližší důvěrnicí. V roce 1754 se dožila hned několika tragických událostí. 15. června zemřela její milovaná dcera Alexandrina a o deset dní později otec Francois Poisson. Po dceřině a otcově smrti se její zdravotní stav zhoršil, trpěla bušením srdce, závratěmi a také psychicky na tom nebyla nejlépe. Začala se více věnovat náboženskému životu, postila se a na svém sídle v Crécy založila nemocnici s lékárnou. Napsala také papeži, že její cizoložné styky s králem ustaly a ona tedy žádá o to, aby mohla přijímat svátost oltářní.  Papež odmítl. 5. 1. 1756 byl na krále Ludvíka XV. spáchán atentát, když se ho pokusil dýkou zabít Robert Damiens. Král byl zraněn, ale přežil. Markýza de Pompadour se marně snažila dostat do komnat ke zraněnému králi, ale králův syn se rozhodl využít této situace a vyhnat markýzu od dvora. Po strážci pečeti a ministru námořnictva Machaultu d'Arnouville vzkázal dauphin markýze, aby opustila Versailles. Situaci ale zachránil sám král, který asi týden po atentátu sešel ze svých komnat k markýze a omluvil se jí za to, že pro ni po celou dobu nenechal poslat, aby mohla být po dobu léčení s ním. Machaultu d'Arnouville se markýza pomstila tak, že donutila krále, aby ho zbavil všech funkcí.  Tvrdě se vypořádala i s řadou svých dalších nepřátel, kteří museli odejít z Versailles. Pozice markýzy de Pompadour byla opět posílena. Zasahovala do diplomatických jednání během sedmileté války, měla vliv na to, že francouzské armádě velel její přítel princ de Soubise, iniciovala tajná setkání francouzských a rakouských diplomatů. Vina za veškeré válečné neúspěchy a finanční krize pramenící z vedení války byla lidem dávána právě jí, což ji velmi trápilo. Až takový vliv na tehdejší politické události opravdu neměla a nenávist běžných Francouzů vůči ní byla přehnaná. Kromě posměšných písní a pamfletů na svou osobu se musela smířit i s tím, že král opět věnuje stále více své pozornosti celé řadě dalších milenek. Její zdravotní stav se s postupujícím věkem stále více zhoršoval. V prosinci 1763 se setkala s Leopoldem Mozartem a jeho osmiletým geniálním synem Wolfgangem Amadeem Mozartem, které pozvala do svého Elysejského paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "29. února 1764 ji na zámku Choisy postihla těžká migréna. Dostala vysokou horečku a zápal plic, patrně jako důsledek onemocnění plicní tuberkulózou. V březnu se její stav zlepšil. 7. dubna se vrátila do Versailles a v chladném a vlhkém počasí dostala další záchvaty kašle. 13. dubna ji naposledy navštívil Ludvík XV. Zemřela o dva dny později 15. dubna 1764 ve věku 42 let. Protože ve Versailles bylo dovoleno zemřít jen osobám z královského rodu, bylo tělo mrtvé markýzy převezeno do jejího domu v Paříži. Krále její smrt těžce zasáhla a několik dní se ani nepokusil vykonávat své úřední povinnosti. 17. dubna proběhl v kostele Matky Boží ve Versailles pohřební obřad, který byl na králův příkaz proveden s poctami, které náleží vévodkyni. Po obřadu, za tmy, se pohřební průvod znovu seřadil a doprovodil markýzu na poslední cestě do pařížského kláštera kapucínek na náměstí Vendôme, kde byla pohřbena do hrobky, ve které už ležely její dcera a matka. Tato hrobka byla později za Velké francouzské revoluce devastována a v moderní době zcela zničena. Ostatky markýzy de Pompadour dnes leží někde pod rue de la Paix.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour (29. prosince 1721 – 15. dubna 1764) byla v letech 1745–1750 milenkou krále Ludvíka XV., ale i poté, co již s králem neudržovala milenecký poměr, byla stále jeho blízkou a důvěrnou přítelkyní, a to až do své smrti v roce 1764. Od svého sňatku v roce 1741 známá jako madame d'Etiolles. V roce 1745 jí francouzský král Ludvík XV. udělil titul markýza de Pompadour.", "tgt_summary": "Jeanne Antoinette Poisson, Marquise of Pompadour (, ; 29 December 1721 – 15 April 1764), commonly known as Madame de Pompadour, was a member of the French court. She was the official chief mistress of Louis XV from 1745 to 1751, and remained influential as court favourite until her death.", "id": 318468}
{"src_title": "Lanškroun", "tgt_title": "Lanškroun", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v 2. polovině 13. století v souvislosti s královskou kolonizační činností jako hlavní ekonomické centrum rozsáhlého lanškrounsko-lanšperského panství. První dochovaná písemná zmínka o Lanškrouně pochází z roku 1285, kdy jej od českého krále Václava II. převzal Záviš z Falkenštejna. Od roku 1304 byl Lanškroun součástí majetku Zbraslavského kláštera, později litomyšlského biskupství (r. 1358). 8. srpna roku 1371 založil Petr Jelito, litomyšlský biskup a rodák z Dolního Třešňovce u Lanškrouna, ve městě u Dolní brány klášter augustiniánů kanovníků pro 12 řeholníků, kteří přišli z mateřského konventu v Roudnici. Odtud se řeholníci brzy přestěhovali k farnímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Klášter byl v období renezance přestavěn na zámek v renezančním slohu. Po husitských válkách v 15. století získali Lanškroun Kostkové z Postupic. Od roku 1507 městu vládli Pernštejnové s výjimkou třinácti let, kdy město spravovali páni z Boskovic. Za vlády pánů z Postupic a poté Pernštejnů získal Lanškroun řadu významných privilegií. Dalšími vlastníky města a panství byli Hrzánové z Harasova a po bitvě na Bílé Hoře (r. 1620) připadl Lanškroun Lichtenštejnům (od r. 1622).  V době třicetileté války bylo město poničeno švédskými i císařskými vojsky. Po ní do Lanškrouna přicházeli němečtí osadníci, kteří prosadili německou správu. Od roku 1683 je městská kniha psána německy. V polovině 17. století vrcholí vědecká činnost nejvýznamnějšího lanškrounského rodáka, fyzika, matematika, astronoma, lékaře a filozofa, rektora Karlovy univerzity a zakladatele spektroskopie Jana Marka Marciho (1595–1667), po němž je pojmenováno nejen hlavní náměstí Lanškrouna, ale i kráter na odvrácené straně Měsíce. Koncem 18. století bylo město vyhlášeno městem municipálním. V polovině 19. století se stal Lanškroun sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu a až do roku 1960 zůstal okresním městem.  Po druhé světové válce byla většina lanškrounských Němců odsunuta. Do odsunu činil podíl Němců v okrese Lanškroun více než 60 %.  Od 1. ledna 1976 do 23. listopadu 1990 příslušela k Lanškrounu Albrechtice jako místní část.", "section_level": 1}, {"title": "Esperanto v Lanškrouně.", "content": "Esperantisté v Lanškrouně působili již velmi brzo. Ve světové esperantské ročence z roku 1905, lze najít jméno poštovního úředníka z Lanškrouna Ignaze Schicho pod pořadovým číslem 12820.  Roku 1925 vychází ve Zprávách německých esperantistů v Československu informace o sérii fotografii na téma \"Esperanto v praxi\", které si mohli zájemci objednat u p. Rud. Fuchse (policisty v Lanškrouně).  Koncem roku 1928 bylo v Lanškrouně 12 členů (esperantistů) Bundes deutscher Esperantisten in der čechoslovakischen Republik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Lanškroun (německy \"Landskron\") leží v podhůří Orlických hor, na východě Čech nedaleko historické zemské hranice s Moravou. Žije v něm obyvatel. Je zasazen v širokém údolí Moravské Sázavy, rámovaném lesnatou vrchovinou. U města se nachází soustava rybníků, sloužících dnes k rekreaci a sportovnímu vyžití.", "tgt_summary": "Lanškroun (; ), also known as Lanskron, Lanscron, Landeskrone or Kronland, is a town and municipality in the Ústí nad Orlicí District, Pardubice Region of the Czech Republic. It is on the border between the former provinces of Bohemia and Moravia, and it has a population of approximately 10,000.", "id": 1279485}
{"src_title": "Český lev", "tgt_title": "Czech Lion Awards", "src_document": [{"title": "Trofeje.", "content": "Vítězové cen Český lev získávají křišťálové trofeje, které od roku 2014 navrhuje český designér Jakub Berdych. V roce 2014 se jednalo o světelný kužel, ve kterém byl umístěn plastický zlacený lev. V roce 2015 soška prošla drobnou úpravou – trofej se zmenšila a lev, který je symbolem soutěže je ve 2D formě. Od roku 2015 je v rámci nestatutárních cen (cena filmových fanoušků, cena za nejlepší filmový plakát a cena za nejlepší studentský film) kromě diplomu rovněž udělována menší trofej ve tvaru elektronky se zlaceným proužkem a logem Český lev. Cenu navrhuje rovněž Berdych, autorem typografického konceptu obou trofejí je Tomáš Brousil.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie.", "content": "Soutěžní kategorie cen Český lev se od roku založení průběžně proměňují. Kromě nejsledovanějších kategorií, jako jsou herecké výkony, režie a film roku se udělují ceny za kameru, střih, zvuk, hudbu a další. Kategorie nejlepší výtvarný počin byla od roku 2014 rozdělena do tří podkategorií – nejlepší filmová scénografie, nejlepší kostýmy a nejlepší masky. Cenu filmových kritiků a teoretiků nahradily samostatné Ceny české filmové kritiky.  Od roku 2015 se udělují ceny za televizní tvorbu, a to ve třech kategoriích. V prvním kole doporučí televizní provozovatelé do hlasování několik svých televizních počinů. V druhém kole o vítězích hlasují akademici ČFTA. Nominace a následně i ceny jsou udělovány v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie, nejlepší dramatický televizní seriál a nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál.  Statutární ceny: Další ceny:", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší film.", "content": "Ve většině případů získává Českého lva za režii režisér vítězného filmu. Výjimku tvořily ročníky 2001 (vítězným filmem se stal \"Otesánek\" Jana Švankmajera, ale cenu za nejlepší režii obdržel Jan Svěrák za \"Tmavomodrý svět\") a 2007 (vítězným filmem se staly \"Tajnosti\" Alice Nellis, ale cenu za nejlepší režii obdržel Jan Svěrák za \"Vratné lahve\").", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší dokument.", "content": "Kategorie byla zřízena v roce 2009 pro tvorbu za rok 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší herci a herečky.", "content": "Několik herců a hereček získalo Českého lva víckrát, ať už za herecký výkon v hlavní roli (HR) nebo ve vedlejší roli (VR).", "section_level": 1}, {"title": "Plyšový lev.", "content": "Plyšový lev byla anticena kritiků za nejhorší film roku, podobně jako např. Zlatá malina. Jediný režisér, který si cenu osobně převzal, byl Zdeněk Tyc za film \"Už\". V dalším ročníku 1997 nebyla anticena udělena a od následujícího roku bylo její vyhlašování přesunuto z hlavního udílecího večera na večer nominační, posléze jen na tiskovou konferenci. Anticena byla zcela zrušena při revizi kategorií k Českému lvu 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Mimořádný přínos české kinematografii.", "content": "Kategorie byla několikrát přejmenována. Od svého počátku až do roku 1999 se jmenoval \"Dlouholetý umělecký přínos českému filmu\", od roku 2000 \"Dlouholetý přínos českému filmu\", od roku 2003 \"Dlouholetý umělecký přínos českému filmu\", od roku 2010 \"Mimořádný přínos českému filmu\", od roku 2011 \"Mimořádný přínos české kinematografii\", od roku 2012 \"Mimořádný přínos českému filmu\" a od roku 2013 se se navrátil jeho název zpátky k \"Mimořádný přínos české kinematografii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Český lev je česká filmová cena udělovaná od roku 1993. Ocenění symbolizuje křišťálová soška lva a je udělováno v několika kategoriích. V roce 2014 Český lev prošel reorganizací a soutěž nyní pořádá Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která ocenění Český lev uděluje již od roku 1995. ČFTA se skládá z filmových profesionálů jako jsou režiséři, kritici, producenti, herci a další odborníci napříč celým filmovým průmyslem.", "tgt_summary": "The Czech Lion Awards () are annual awards that recognize accomplishments in filmmaking and television. It is the highest award of achievement in film awarded in the Czech Republic. The jury is composed of members of the Czech Film and Television Academy (ČFTA).", "id": 1940841}
{"src_title": "Souhvězdí Dalekohledu", "tgt_title": "Telescopium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dalekohled byl představen světu v roce 1751–1752 Nicolasem Lousiem de Lacaillem pod francouzským názvem \"le Telescope\" znázorněném jako letecký dalekohled poté, co pozoroval a katalogizoval na 10 000 jižních hvězd během dvouletého pobytu na Mysu Dobré naděje. Vytvořil 14 nových souhvězdí na neprozkoumaných oblastech jižní nebeské polokouli, která není viditelná z Evropy. Jedná se o jeden z oceňovaných nástrojů, které symbolizovaly osvícenství. Pokrývá 40° na noční obloze a je natažen severně mezi Střelce a Štíra. Lacaille latinizoval svůj název na \"Telescopium\" od roku 1763.  Souhvězdí bylo známé pod jinými jmény. V 18. století bylo nazýváno jako \"Tubus Astronomicus\", přičemž existovaly další dvě souhvězdí s vyobrazením dalekohledu – \"Tubus Herschelli Major\" mezi Blíženci a Vozkou a \"Tubus Herschelli Minor\" mezi Býkem a Orionem, oba se přestaly používat během devatenáctého století. Johann Bode to nazýval jako \"Astronomische Fernrohr\" ve svém \"Gestirne\" z roku 1805, avšak ponechal jejich velikost. Později astronomové Francis Baily a Benjamin Gould zmenšili hranice souhvězdí. Ztratilo několik jasnějších hvězd ve prospěch sousedních souhvězdí: Beta Telescopii se stala Eta Sagittarii, kterou předtím Lacaille umístil do Dalekohledu, Gama byla Gouldem přemístěna do Štíra a přejmenována na G Scorpii, Theta Telescopii se vrátila ke svému starém označení d Ophiuchi a Sigma Telescopii byla umístěna do Vlasů Bereniky. Zpočátku byla nekatalogizovaná, nyní je známá jako HR 6875. Původní objekt Lacaillem pojmenovaném jako Eta Telescopii – otevřená hvězdokupa M7 – se nyní nachází ve Štírovi. Gould používá Bayerovo označení pro hvězdu 5. magnitudy tam, kde cítí písmeno jako oprávněné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Malé souhvězdí Dalekohledu je ohraničené Střelcem a Jižní korunou na severu, Oltářem na západě, Pávem na jihu a Indiánem na východě, stáčené na severovýchodě k Mikroskopu. Třípísmenná zkratka souhvězdí byla Mezinárodní astronomickou unii přijata v roce 1922 jako \"Tel\". Oficiální hranice souhvězdí určené Eugènem Delportem v roce 1930, jsou definovány čtyřúhelník (znázorněno na obrázku v infoboxu). V rovníkových souřadnicích leží rektascenze těchto hranic mezi 18 h 9,1 m a 20 h 29,5m, zatímco deklinace mezi −45,09° a −56,98°. Celé souhvězdí je viditelné pro pozorovatele jižně od 33° zeměpisné šířky.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Viz též – seznam hvězd v Dalekohledu  V rámci hranic souhvězdí existuje 57 hvězd jasnější nebo rovných zdánlivé velikosti 6,5. S velikostí 3,5 je Alfa Telescopii nejjasnější hvězdou v souhvězdí. Je to modrobílý podobr spektrálního typu B3IV, který leží asi 250 světelných let od nás. V blízkosti Alfa Telescopii jsou dvě modrobílé hvězdy sdílející označení Delta Telescopii. Delta 1 Telescopii je spektrálního typu B6IV o zdánlivé velikosti 4,9, zatímco Delta 2 Telescopii je spektrálního typu B3III o velikosti 5,1. Tvoří optickou dvojhvězdu, jelikož se jejich vzdálenost odhaduje na zhruba 710 respektive 1190 světelných let. Nevýrazná (12,23 mag) Gliese 754, červený trpaslík spektrálního typu M4.5V, je jednou z nejbližších 100 hvězd k Zemi, leží \"pouze\" 19,3 světelných let daleko. Její výstřední orbita kolem galaxie naznačuje, že mohla vzniknout v hustém disku (\"thick disk\") Mléčné dráhy.  Nejméně čtyři z patnácti hvězd viditelných pouhým okem jsou oranžoví obři spektrální třídy K. Druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí o zdánlivé velikosti 4,1 – Zeta Telescopii, je oranžový podobr spektrálního typu K1III-IV. Je asi 1,53x hmotnější než Slunce a její zářivost je 512násobná oproti Slunci. Nachází se 127 světelných let od Země, bývá popisována jako žlutá nebo načervenalá. Epsilon Telescopii je oranžový obr spektrálního typu K0III o zdánlivé velikost 4,52, jeho souputník Epsilon Telescopii B o magnitudě 13 je od primární složky vzdálen 21 úhlových vteřin a je viditelný je 15cm dalekohledem za tmavé noci. Tento systém je 417 světelných let daleko. Iota Telescopii a HD 169405 s magnitudou 5 jsou oranžoví obři spektrálních typů K0III resp. K0.5III.- dohromady tvoří kvartet. Jsou od Slunce vzdáleni kolem 370 resp. 497 světelnými lety. Další stárnoucí hvězda, Kappa Telescopii je žlutý obr spektrální třídy G9III o zdánlivé velikosti 5,18. Je přibližně 1,87 miliard let stará, v budoucnu se ze svého 1,6 násobku průměru Slunce rozroste až na 11 násobek. Nachází se přibližně 293 světelných let od Země a dále tvoří optickou dvojhvězdu.  Xi Telescopii je nepravidelná proměnná hvězda, která se pohybuje mezi hodnotami magnitudy 4,89 a 4,94. Leží 1079 světelných let od nás, jedná se o červeného obra spektrálního typu M2III s průměrem 5,6 krát větším než má Slunce a se svítivosti 2973násobku Slunce. Další nepravidelná proměnná, RX Telescopii, je červený veleobr pohybujícím se v rozmezí 6,45 až 7,47 magnitudy. Je viditelná pouhým okem jen za dobrých pozorovacích podmínek. BL Telescopii je Algolu podobná zákrytová dvojhvězda, jejíž zdánlivá velikosti se pohybuje mezi 7,09 a 9,09 v průběhu něco přes 778 dnů (2 roky a 48 dní). Primární složkou je žlutý superobr, která je sám o sobě proměnný. Mezi hodnotami zdánlivé velikosti 9,6 až 16,5 se pohybuje vzácná proměnná typu R Coronae Borealis – RS Telescopii. RS Telescopii je vzácná proměnná typu R Coronae Borealis. Vědci se domnívají, že extrémní nedostatek vodíku tohoto nadobra vznikl v důsledku fúze se dvěma bílými trpaslíky; od roku 2012 jich bylo objeveno méně než 100. Matnost je zřejmě způsobena uhlíkovým prachem vyvrhovaným hvězdou. PV Telescopii je extrémní heliová hvězda spektrálního typu B (modrá), jedná se o prototyp třídy proměnných hvězd známých jako proměnné typu PV Telescopii. Při prvním objevu v roce 1952 bylo zjištěno, že mají velmi nízkou úroveň vodíku. Jedna teorie jeho původu má za to, že se jedná o výsledek spojení helia- a uhlíku-kyslíku z bílého trpaslíka. Pokud kombinovaná hmotnost nepřesahuje Chandrasekharův limit, hmota na druhé hvězdě se zažehne a vytvoří veleobra. Později se, ještě než dojde k ochlazení, stane extrémní heliovou hvězdou a nakonec skončí jako bílý trpaslík.  Zatímco RR Telescopii, též označovaná jako \"Nova Telescopii 1948\", často nazývaná pomalou novou, je nyní klasifikována jako systém symbiotické novy složený z M5III pulzujícího rudého obra a bílého trpaslíka; mezi lety 1944 a 1948 se rozjasnila asi o 7 magnitudu, než si??. QS Telescopii je kataklyzmická dvojhvězda složená z bílého trpaslíka a hlavní dárcovské hvězdy. V tomto případě jsou obě složky dost blízko sebe, aby zde fungovala vázaná rotace. Materiál dárcovské hvězdy netvoří akreční disk kolem bílého trpaslíka, ale spíše proudí přímo na něj. Děje se tak v důsledku přítomnosti silného magnetického pole bílého trpaslíka. Tento specifický systém se označuje v odborné terminologii jako polar (záření z nich vycházející je totiž silně \"polar\"izováno – odtud název).  Ačkoli nebyly v Dalekohledu dosud potvrzeny žádné planety, u několika z nich bylo zjištěno, že mají za společníka hnědé trpaslíky. Člen 12 milionů let staré Beta Pictoris skupiny pohybujících se hvězd sdílející vlastní pohyb v prostoru, Eta Telescopii, je mladá bílá hvězda hlavní posloupnost o zdánlivé velikosti 5.0 a spektrálního typu A0V. Má prstenec prašných trosek a hnědého trpaslíka spektrálního typu M7V nebo M8V, 20 až 50násobně hmotnějšího než Jupiter. Tento systém je komplexní, neboť má společný vlastní pohyb (a je gravitačně vázán) s hvězdou HD 181327, mající rovněž svůj vlastní disk prašných trosek. Tato druhá hvězda je žlutobílá hlavní posloupnosti spektrálního typu F6V o zdánlivé velikosti 7,0. PZ Telescopii je další mladá hvězda s prstenci prašných trosek a společníkem hnědým trpaslíkem, i když se stářím 24 miliony let se zdá být příliš starý na to, aby byl součástí pohybující se skupiny Beta Pictoris. HD 191760 je žlutý podobr spektrální třídy G3IV/V, který se ochlazuje a rozšiřuje mimo hlavní posloupnost. Odhaduje se, že je pouze přibližně čtyři miliardy let starý, mírně (1,1 až 1,3x) masivnější než Slunce, 2,69x zářivější a má 1,62násobný poloměr. Použitím spektrografu HARPS na 3,6m dalekohledu ESO bylo zjištěno, že je hnědý trpaslík asi 38 krát hmotnější než Jupiter a obíhá v průměrné vzdálenosti 1,35 AU jednou za 505 dní. U Jedná se o nezvykle krátkou vzdálenost od hvězdy v rozsahu nazývaném \"pustina hnědých trpaslíků\" (\"brown dwarf desert\").", "section_level": 2}, {"title": "Objekty hlubokého vesmíru.", "content": "Kulová hvězdokupa NGC 6584 leží v blízkosti Theta Arae a je 45 000 světelných let od Země. Je to hvězdokupa typu Oosterhoff I a obsahuje alespoň 69 proměnných hvězd, z nichž většina je proměnná typu RR Lyrae. Planetární mlhovina IC 4699 o 13. magnitudě leží na půli cesty mezi Alfa a Epsilon Telescopii.  IC 4889 je eliptická galaxie o zdánlivé velikosti 11.3, kterou lze nalézt 2 stupně severozápadně od Nu Telescopii 5,3 magnitudy. Pozorování přes 40cm dalekohled odhalí její ústřední oblast a svatozář. Skupina Telescopium je skupina dvanácti galaxií klenoucí se tři stupně na severovýchodní části souhvězdí. Leží asi 37 megaparseků (120 milionů světelných let) od naší Galaxie. Nejjasnějším členem je eliptická galaxie NGC 6868 a na západ od ní ležící spirální galaxie NGC 6861. Jedná se o nejjasnější členy dvou jednotlivých podskupin v rámci skupiny galaxií, v budoucnu dojde k jejich sloučení. Zabírá plochu zhruba 4' x 2'. NGC 6845 je interagující systém čtyř galaxií – dvou spirálových a dvou čočkových. Jejich vzdálenost se odhaduje na zhruba 88 megaparseků (287 milionů světelných let). SN 2008da je supernova typu II, pozorovaná v jedné ze spirálních galaxií – NGC 6845A, v červnu 2008. SN 1998bw byla zářící supernova pozorovaná ve spirálním rameni galaxie ESO184-G82 v dubnu 1998 a je pozoruhodná tím, že je vysoce pravděpodobným zdrojem zářením záblesků gama GRB 980425.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dalekohled je malé souhvězdí na jižní nebeské polokouli, jedno.z dvanácti vytvořených v 18. století francouzským astronomem Nicolsaem Louisem de Lacaillem a jeden z několika na oblohu přenesených vědeckých přístrojů. Jeho jméno je latinizovaná forma řeckého slova pro dalekohled. Dalekohled byl později ve své velikosti zredukován Francisem Bailym a Benjaminem Gouldem.", "tgt_summary": "Telescopium is a minor constellation in the southern celestial hemisphere, one of twelve named in the 18th century by French astronomer Nicolas-Louis de Lacaille and one of several depicting scientific instruments. Its name is a Latinized form of the Greek word for telescope. Telescopium was later much reduced in size by Francis Baily and Benjamin Gould.", "id": 430412}
{"src_title": "Paralaxa", "tgt_title": "Parallax", "src_document": [{"title": "Paralaxa v astronomii.", "content": "V astronomii se určováním \"paralaxy\" především měří vzdálenost vesmírných těles. Pozorovací místa musí být od sebe výrazně vzdálena, aby například při měření vzdálenosti hvězd byla paralaxa vůbec měřitelná.", "section_level": 1}, {"title": "Paralaxa u fotoaparátů.", "content": "U fotoaparátu se \"paralaxou\" rozumí úhel mezi osou hledáčku a \"objektivu\". Tento jev komplikuje pořizování fotografií (nejvíce kompozic se vzdálenými i blízkými objekty), protože v hledáčku se zobrazuje částečně jiný pohled na scénu než v objektivu. Tento jev se neprojevuje u jednookých zrcadlovek, protože je v hledáčku zobrazován obraz přímo vytvořený objektivem (\"paralaxa\" je zde nulová).  Při fotografování pomocí blesku je \"paralaxa\" mezi zábleskovým zařízením a objektivem rozhodující pro tzv. „efekt červených očí“. Čím menší je tato \"paralaxa\", tím větší je pravděpodobnost vzniku tohoto efektu. Pokud je totiž tato \"paralaxa\" malá, jsou osy objektivu a blesku téměř shodné a protínají se v oku fotografované osoby. Proto je vhodné tuto \"paralaxu\" zvětšit – ať už zmenšením vzdálenosti mezi fotoaparátem a fotografovanou osobou nebo vysunutím blesku do větší vzdálenosti od fotoaparátu.", "section_level": 1}, {"title": "Paralaxa u zaměřovacích zařízení.", "content": "Negativně se paralaxa projevuje i u některých zaměřovacích zařízení. Např. u puškohledů při střelbě na blízké cíle vliv paralaxy (úhel mezi osou hlavně a osou optické soustavy) na umístění zásahu s klesající vzdáleností cíle roste. Pozn.: Puškohledy bývají vybaveny korekcí objektivu (anglicky AO – adjustable objective), která je označována jako korekce paralaxy ne proto, že by způsobovala změnu směru osy optické soustavy, ale protože eliminuje chybu zaměření cíle v případě vyosení oka mimo optickou soustavu puškohledu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paralaxa (z řeckého \"παράλλαξις (parallaxis)\" znamenající \"„změna“\") je úhel, který svírají přímky vedené ze dvou různých míst v prostoru k pozorovanému bodu. Jako \"paralaxa\" se také označuje zdánlivý rozdíl polohy bodu vzhledem k pozadí při pozorování ze dvou různých míst.", "tgt_summary": "Parallax () is a displacement or difference in the apparent position of an object viewed along two different lines of sight, and is measured by the angle or semi-angle of inclination between those two lines. Due to foreshortening, nearby objects show a larger parallax than farther objects when observed from different positions, so parallax can be used to determine distances.", "id": 1723295}
{"src_title": "Harrow (londýnský obvod)", "tgt_title": "London Borough of Harrow", "src_document": [{"title": "Charakter obvodu.", "content": "Přítomnost \"Harrow School\" často vede k domněnce, že tato městská část je bohatou oblastí stejně jako \"Windsor\", kde je Eton College. Tento stav platí ale pouze pro určité oblasti obvodu, například v okolí \"Harrow-on-the-Hill\" – kde jsou náklady na bydlení velmi vysoké. Příkladem oblastí v těsné blízkosti \"Harrow-on-the-Hill\" s prestižní adresou jsou \"Pinner\" a \"Stanmore\". Území mimo tuto část mají spíše charakter předměstský podobně jako jiné části města.  Ačkoli je tato část města vnímána jako \"bílý\" obvod je ve skutečnosti obyvatelstvo Harrow multikulturní s významný podílem obyvatel z Indického subkontinentu. Je zde i zvyšující se počet obyvatel pocházejících z Afriky. Všeobecně je vnímána jako městská část s výrazným zastoupením střední třídy, ale se zvyšujícím se etnickým členěním se dělí i sociálně. Dá se říci, že výraznou část obyvatel tvoří obyvatelé z nižší střední třídy i když podíl dělnické třídy je také významný. Podobně je v obvodu zastoupena i velmi bohatá vyšší třída.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Městská část je často vnímána jako oblast s dobrým zázemím pro vzdělání. Obvod má mnoho státem podporovaných základních a středních škol, stejně jako několik velkých kolejí vysokých škol. Státní systém se mírně liší od většiny londýnských obvodů tím, že na střední školu vstupují žáci od 12 let namísto od 11 let jak je tomu jinde. Podobně po dlouhý čas střední škola v Harrow nemá integrovaný šestisemestrální systém střední školy, ale všichni absolventi musí postoupit na vysokou školu jako například \"Harrow College\", \"Stanmore College\" nebo \"St Dominic's College\". Objevila se výrazná kritika tohoto systému, který nenabízí standardní systém poskytovaný jinými školami. Vzhledem k tomu, že z Harrow odcházelo velké množství studentů na jiné vysoké školy od školního roku 2005 – 2006 i Harrow přejde na šestisemestrální systém.  Ve oblasti soukromých škol dominují \"Harrow School\" - chlapecká škola a \"North London Collegiate School\" pro dívky, které jsou považovány za jedny z nejlepších škol v Anglii. Další významné soukromé školy v obvodu jsou střední školy \"John Lyon School\" pro chlapce a \"Heathfield School\" pro dívky. Významnými základními školami jsou \"Orley Farm School\" a \"Reddiford School\" pro chlapce i dívky.  V obvodu existují i dobrovolně podporované školy. Příkladem jsou \"Salvatorian College\" (římskokatolická), \"Sacred Heart Language College\" (pravoslavná) a \"Moriah Jewish Day School\" (židovská).", "section_level": 1}], "src_summary": "Městská část Harrow (oficiální název \"London Borough of Harrow\") je městským obvodem na severozápadě Londýna a je součástí Vnějšího Londýna.", "tgt_summary": "The London Borough of Harrow is a London borough in north-west London, England, and forms part of Outer London. It borders four other London boroughs - Barnet to the east of ancient Watling Street (now the A5 road), Brent to the south-east, Ealing to the south and Hillingdon to the west - plus the Hertfordshire districts of Three Rivers and Hertsmere to the north. The local authority is Harrow London Borough Council. The London borough was formed in 1965, based on boundaries that had been established in 1934. The borough is made up of three towns: Harrow proper, Pinner, and Stanmore.", "id": 947861}
{"src_title": "YWCA", "tgt_title": "YWCA", "src_document": [{"title": "Poslání.", "content": "Posláním YWCA je rozvíjet osobnost dítěte, mládeže i dospělých a spolupůsobit s rodinou a školou na rozšiřování zájmů svých členů. Důraz je kladen na výchovu zodpovědné a morálně čisté osobnosti v křesťanském slova smyslu. Pěstovaná je oddanost principům demokracie, humanismu a ekumenismu. YWCA se věnuje i zdravotně a sociálně handicapovaným a talentovaným jednotlivcům. V poslední době se YWCA cíleně zaměřila na celoroční práci s předškolními dětmi a matkami na mateřské dovolené a na mladé rodiny. Heslem organizace je \"Žít životem lásky a služby bližnímu\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Organizace YWCA vznikla v roce 1855 v Londýně. V patriarchální společnosti poloviny 19. století neměly ženy aktivní ani pasivní volební právo, vdané ženy byly omezovány i v majetkových právech. YWCA svým nenásilným a přitom účinným bojem za práva žen představovala v době svého vzniku organizaci s revolučními názory.", "section_level": 1}, {"title": "V Československu.", "content": "V Československu byly YWCA i příbuzná organizace YMCA založeny v roce 1921 na základě iniciativy dcery prezidenta T. G. Masaryka Alice Masarykové. Tradiční bylo propojení této organizace se společensky nejvýše postavenými ženami veřejného života. První předsedkyní národní pobočky se stala vnučka spisovatelky Boženy Němcové – Marie Záhořová, později pro YWCA pracovala např. žena druhého československého prezidenta Hana Benešová, Milada Horáková, čestnou předsedkyní byla zvolena i Olga Havlová.  YWCA byla nedobrovolně rozpuštěna během nacistické okupace v roce 1943, stejný osud jí potkal po komunistickém převratu v roce 1951. Její činnost byla obnovena na jaře roku 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo české YWCA.", "content": "Ústředí YWCA mělo od roku 1929 své vlastní sídlo v Žitné ulici 12 v Praze 2, funkcionalistické stavbě podle návrhu architekta Oldřicha Tyla (autora pasáže Černá růže a spoluautora Veletržního paláce v Praze). YWCA přišla o centrálu po svém nedobrovolném zániku v roce 1943 (do budovy bylo umístěno gestapo) a opět v roce 1951, kdy dům připadl Československému svazu mládeže, resp. Socialistickému svazu mládeže. Po obnovení činnosti v roce 1990 probíhala jednání o návratu sídla YWCA do jejích rukou, tato naděje se však rozplynula následkem neprůhledných transakcí likvidátora Fondu dětí a mládeže. Dnes zde sídlí Finanční úřad.  V současnosti má YWCA na území Česka dvě pobočky – v Praze a ve Vsetíně.", "section_level": 1}, {"title": "Formy práce.", "content": "Své cíle YWCA prosazuje těmito způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Znak a název YWCA.", "content": "Znakem YWCA je rovnostranný modrý trojúhelník postavený na špici, který přetíná modrá plocha se zkratkou sdružení. Znak vyjadřuje důležitost harmonického rozvoje těla, rozumu a ducha.  V řadě sekularizovaných zemí působí YWCA pouze pod svou zkratkou, její původní orientace na křesťanské mladé ženy tak zůstává jejím členům většinou utajená.", "section_level": 1}], "src_summary": "YWCA (\"Young Women's Christian Association\" – Křesťanské sdružení mladých žen) je nadnárodní dobročinnou, sociální a vzdělávající organizací, která původně sdružovala křesťanské ženy. Dnes je občanským sdružením pro všechny bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti nebo náboženského vyznání, ovšem v řadě zemí zůstala silná křesťanská vyhraněnost hnutí zachována. YWCA sdružuje více jak 25 milionů lidí ze 110 zemí celého světa. Její světová centrála sídlí ve švýcarské Ženevě, evropská YWCA má sídlo v Bruselu.", "tgt_summary": "The World Young Women's Christian Association (World YWCA) is a movement working for the empowerment, leadership and rights of women, young women and girls in more than 100 countries. The members and supporters include women from many different faiths, ages, backgrounds, beliefs and cultures. Their common goal is that", "id": 2279966}
{"src_title": "Patrick Roy", "tgt_title": "Patrick Roy", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Montreal Canadiens.", "content": "Stal se idolem mnoha začínajících brankářů v jeho rodném Québecu. Už odmalička snil, že by mohl chytat v NHL jako jeho vzor Daniel Bouchard, který mu věnoval brankářskou hůl. V osmi letech dostal k vánocům gólmanské betony a od této chvíle myslel jen na lední hokej. Jako junior nastupoval v brance nejhoršího týmu Quebecké juniorské soutěže Granby Bisons. V zápasech musel čelit někdy i 70 střelám, ale i tato zkušenost mu dopomohla k růstu jeho brankářského umění. Byl draftován jako celkově 51. v roce 1984 Montrealem Canadiens, ale za Canadiens začal pravidelně nastupovat až v sezóně 1985/86.  Fanoušci Montrealu, přesyceni výhrami svého mužstva 50., 60. a 70. let, se najednou po odchodu famózního Kena Drydena začali strachovat o popularitu svého klubu. Plných 7 let Montreal nevyhrál proslulý Stanleyův pohár a následující rok 1986 se s tímto mužstvem nepočítalo. Avšak tým doslova nabytý nováčky, překvapil tím, že se vůbec kvalifikoval do play-off. Jasnými kandidáty na zisk poháru byli bezpochyby Edmontonští olejáři, v čele s Gretzkym, Messierem a Kurrim, ti však klopýtli ve druhém kole play-off s jejich rivaly Calgary Flames v sedmi zápasech. Mezitím se Montreal úspěšně protloukal play-off. Fanoušci Habs měli konečně jistotu v brance. Hrdinu s číslem 33 hlavně vyzdvihovaly jeho zázračné zákroky, a také zajímavé rituály s nimiž vstupoval do každého utkání. Zvykl si jíst to samé jídlo ve stejnou hodinu v den zápasu, upřeně se díval na svou branku v domnění, že ji zhypnotizuje a pomůže mu k udržení malé černé věci před brankovou čarou. Protahoval si krk jako pták při každém přerušení hry a škubal hlavou po každém úspěšném zásahu. Toho si všímali domácí fanoušci a než se začali ptát, stal se pro ně v hale Forum hokejovým hrdinou. Montreal se dostal do finále s týmem Calgary Flames. Tam byli úspěšnější zástupci východu Kanady a Montreal mohl slavit. Za své výtečné výkony v zápasech play-off si Svatý Patrick odnesl nejen tuto přezdívku, ale i Conn Smythe Trophy za nejužitečnějšího hráče ve vyřazovací části soutěže.  Zajímavostí určitě je, že Roy před sezónou neuměl anglicky, poněvadž v jeho rodném městě mluví tímto jazykem jen pět procent quebečanů. A proto měl ze začátku trochu problémy hovořit s množstvím anglicky mluvících novinářů. Ve francouzštině vždy perfektně vysvětlil svoji hru v zápase, ovšem v angličtině odbyl odpověď pár slovy.  Roky ubíhaly a z Roye se stala jasná jednička v týmu Canadiens. Sezóna 88/89 ho zastihla ve skvělé formě, Montreal s Royem v brance prohrál jen 5 utkání v základní části. Po sezóně získal za tento brilantní výkon mj. i Vezina Trophy jako nejlepší brankář základní části. V play-off doslova zářil, ale Montreal ztroskotal ve finále s mužstvem Calgary Flames v šesti zápasech. Ze tří následujících sezón vytěžil dvě Vezina Trophy a William M. Jennings Trophy.  V roce 1992 přišel k mužstvu nový trenér Jacques Demers a hra Montrealu se rapidně změnila. Mužstvo více útočilo, a méně bránilo. To se odrazilo i na průměru brankáře. Tým Canadiens postoupil do play-off z 6. místa. V prvním kole narazil na klub Québec Nordiques a první dva zápasy prohrál. V novinách si fanoušci mohli přečíst v titulcích : „ Bitva brankářů - Hextall předčil Roye v obou zápasech “. Trenér brankářů Québec Nordiques, právě Daniel Bouchard, ten co obdaroval malého Patricka hokejkou, se o něm zmínil v tisku: „Patrick Roy je největší slabinou v týmu Canadiens.“ To Roye pěkně dopálilo. V následujících 11 zápasech Montreal neprohrál, hlavně zásluhou skvěle chytajícího Roye v brance Canadiens. Jeho tým se dostal do finále společně s Králi z LA. V prvním utkání v Montrealu Králové zvítězili 4:1 a zdálo se, že mužstvo Wayna Gretzkyho našlo recept na brankáře Roye. Ve druhém střetnutí kráčel hostující tým opět k vítězství. V 59. minutě vedl 2:1, ale osudné vyloučení útočníka Martyho McSorleyho, za neodpovídající zakřivení hokejky, znamenalo dvě trestné minuty a následně vyrovnávající gól domácího obránce Desjardinse. Tentýž hráč vstřelil v prodloužení vítěznou branku po 51 sekundách.  Pro mnoho lidí byl tento moment zlomovým v sérii. Montreal vyhrál další dvě utkání v Los Angeles opět v prodloužení. Po čtvrtém duelu se tisk zaobíral zajímavým postřehem kamer. Hluboko v prodloužení přikryl Patrick Roy kotouč lapačkou a útočník Tomas Sandstrom se snažil Roye vyprovokovat k nějaké chybě. Roy zdvihl hlavu a mrknul na Sandstroma. Tento okamžik se stal symbolem play-off 1993. Novináři se dožadovali vysvětlení této události. Podle samotného brankáře mělo toto gesto znamenat: „ Unavený Tomasi? Já nikoliv! “ Jak by také mohl, vždyť se mu předminulou noc narodila dcera Jana. V pátém utkání na ledě haly Forum vyhrál domácí tým 4:1 a celou sérii rovněž 4:1 na zápasy. Patrick Roy, se kterým Canadiens zvítězili v play-off neuvěřitelných deset střetnutí v prodloužení, získal opět Conn Smythe Trophy a zpět své fanoušky, kteří mu vyčítali časté minely v klíčových zápasech. Canadiens vyhráli 24. Stanley Cup ve své historii a prozatím poslední.  Po vítězném play-off 93 se nad Montrealem přehnala mračna v podobě neúspěchu ve vyřazovací části. V sezóně 93/94 se Montreal probojoval do play-off, ovšem tam podlehl Bostonu Bruins v prvním kole 3:4 na zápasy. V této sérii měl Roy problémy se slepým střevem a chyběl Canadiens na jeden zápas. Ovšem místo toho, aby ležel na nemocničním lůžku, přemluvil doktory k prozatímní léčbě antibiotiky a vychytal svému mužstvu dvě důležitá vítězství. Ve staré Boston Garden měl Svatý Patrick 60 zásahů a jeho mužstvo vyhrálo 2:1 v prodloužení. Nakonec se ale z postupu radovali hráči Bostonu. Ve zkrácené sezóně 94/95 se Kanadské mužstvo „ Les Habitants “ vůbec poprvé s Royem v brance nedostalo do play-off. To byla pro fanoušky velká rána. Nevyhnutelná výměna trenéra ( Jacquese Demerse vystřídal jeho asistent Mario Tremblay ) sice Montrealu trochu pomohla z krize, ale mužstvo zásluhou trenéra ztratilo důležitý pilíř v brance. 2. prosince 1995 se utkali Canadiens s Detroitem v domácí hale Montreal Forum, jejíž sláva poněkud pohasínala. Žádný divák onoho dne určitě netušil budoucí katastrofální výsledek. Detroitu vycházelo úplně všechno a po několika minutách vedl hostující celek 5:0. Patrick Roy se dožadoval střídání, ale Mario Tremblay jeho prosbu nevyslyšel. Branky Red Wings rychle přibývaly, stejně tak jako Royův vztek na trenéra. Teprve za stavu 9:0 pro Red Wings trenér odvolal gestem nešťastného brankáře z ledu. Ze střídačky pak brankář vrhal na Tremblayho nenávistné pohledy. Konečné skóre znělo: Montreal – Detroit 1:11. Po zápase Roy vrazil do kanceláře generálního manažera a ohlásil, že za Montreal odchytal poslední utkání. Vedení Canadiens brankáři vyhovělo a ten se stěhoval do Colorada Avalanche – mužstva, které vzniklo tuto sezónu s hráči zaniknuvšího týmu Nordiques právě z Royova rodného města Québecu.", "section_level": 2}, {"title": "Colorado Avalanche.", "content": "V novém městě, kde hokej rozhodně nepatří mezi nejoblíbenější sporty, chytal Roy nadprůměrně, ovšem nijak oslnivě. To vše jen do té doby, než Colorado postoupilo do play-off. V tom okamžiku se jeho hra výrazně zlepšila a mužstvo s ním nezadržitelně kráčelo k zisku Stanleyova poháru. Ve finále se tým z Denveru potkal s Floridou Panthers. Smetení Floridy 4:0 na zápasy však nevystihuje, jak obtížná série to byla. Nejvíc to dokládá čtvrté utkání na Floridě. Fanoušci Panthers měli v oblibě vhazovat umělohmotné krysy, vždy po dosažení gólu domácích hráčů. Ale právě čtvrtý duel se stal pro diváky zklamáním. Po 60 minutách ukazovala kostka nad ledem stav 0:0, a proto se muselo prodlužovat. Oba brankáři zabetonovali svoji klec a útočníci zahazovali jednu šanci za druhou. V době, kdy se divákům začaly zavírat oči, obránce Colorada Uwe Krupp vystřelil od modré čáry a překonal překvapeného Johna Vanbiesbroucka v brance Floridy. Utkání trvalo 104 minut, což jsou bez 16 minut dva zápasy za sebou. Patrick Roy udržel čisté konto, byť na něj mířilo 63 střel. Odchod z kanadského Montrealu se tedy jistě vyplatil. Colorado Avalanche ve své první sezóně 95/96 slavilo titul.  I další sezóny se týmu z Denveru velmi dařilo, avšak vždy vypadl před branami finále. Patrick Roy, držící se stále na vrcholu, postoupil s lavinami na začátku nového milénia konečně do finále play-off. Tým New Jersey Devils, loňský vítěz poháru, vyzval laviny k souboji. Sedmi zápasová bitva nakonec určila jako vítěze Colorado Avalanche. Pro Patricka Roy to byl čtvrtý titul. Dále získal již třetí Conn Smythe Trophy, tím předčil dosavadní rekordmany Parenta, Orra, Gretzkyho a M. Lemieuxe s dvěma cenami. Následující rok Colorado opět sahalo po poháru, ovšem Haškův Detroit přehrál Colorado 4:3 na zápasy ve třetím kole play-off, kde Avalanche smolně vypadli hlavně zásluhou fantasticky chytajícího Haška. Tato sezóna byla pro Patricka skoro nejúspěšnější. Svůj průměr snížil na 1.96 branky na zápas. Stal se kandidátem na Vezina Trophy a Hart Memorial Trophy, ale obě ceny si odnesl mladý montrealský brankář José Théodore. Nabízí se otázka, jestli montrealští příznivci našli novou celebritu v brance „HABS“ v podobě José Théodora, tak jako před osmnácti lety v Patricku Roy. Jisté ovšem je místo Patricka Roy v prvním All Star týmu 2001/02. Sezóna 2002/03 uzavřela osmnáctiletou kariéru Svatého Patricka v NHL. A právě v této sezóně Roy odehrál svůj 1000. zápas v NHL. Jeho bilance se zdá neuvěřitelná: 1029 zápasů, 551 výher v základní části. V play-off opět zdaleka nejvyšší číslo odehraných zápasů – 247 a z toho plných 151 vítězství. Také stojí za připomenutí jeho skvělá hra v prodloužení. Vyhrál jich rovných 40 z 58. A takhle bychom mohli pokračovat s dalšími rekordy, které by pokryly několik řádků. V Coloradu se s ním rozloučili vytažením jeho dresu pod strop haly Pepsi Centre a vyřazením jeho magického čísla # 33, které žádný jiný hráč v Coloradu nesmí používat. Nově byl jeho dres s číslem 33 vyřazen i ze sestavy týmu Montreal Canadiens a Patrick Roy byl v prvním možném termínu uveden i do hokejové Síně Slávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrick Roy (* 5. října 1965, Québec) je bývalým brankářem severoamerické NHL a bývalý trenér klubu Colorado Avalanche. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Patrick Jacques Roy (; born October 5, 1965) is a Canadian retired professional ice hockey goaltender and the former head coach and vice-president of hockey operations for the Colorado Avalanche of the National Hockey League (NHL). He is currently the general manager and head coach of the Quebec Remparts of the Quebec Major Junior Hockey League (QMJHL). He is regarded as one of the greatest goaltenders of all time. In 2017 Roy was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history.", "id": 2358629}
{"src_title": "Turks a Caicos", "tgt_title": "Turks and Caicos Islands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrovy Turks a Caicos byly poprvé osídleny karibskými indiány, ale po jejich objevení evropskými mořeplavci byla populace rychle decimována honem na otroky. Datum objevení se liší podle různých zdrojů – buďto je poprvé navštívil Kryštof Kolumbus 12. října 1492, nebo Juan Ponce de León v roce 1512.  Ačkoliv byly ostrovy pod kontrolou několika států, přímá kolonizace nenastala. Na přelomu 18. století byly ostrovy po několik desetiletí pirátskou základnou. Prvními osadníky byli v 80. letech 17. století bermudští sběrači soli. Mezi roky 1764–1783 byly ostrovy okupovány Francií. Když v roce 1783 získaly Spojené státy nezávislost na Velké Británii, mnoho amerických osadníků podporujících Británii odešlo na britské kolonie v Karibiku. Někteří z nich přišli i na ostrovy Caicos a zavedli zde pěstování bavlny. V roce 1799 byly Turks a Caicos anektovány Británií a přičleněny k Bahamským ostrovům. V roce 1848 byly ostrovy prohlášeny samostatnou kolonií.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Obě skupiny ostrovů leží v severním Atlantiku, jihovýchodně od Bahamských ostrovů, severně od Haiti a asi 900 km od Miami. Oblast je geografickou součástí Bahamských ostrovů, ale samostatnou politickou jednotkou. Ostrovy Caicos jsou od nejbližších bahamských ostrovů odděleny průlivem Caicos.  Osm hlavních ostrovů a více než 20 ostrůvků tvoří plochu asi 616 km2. Ostrovy jsou většinou ploché, s rozsáhlými bažinami s mangrovníkovým porostem. Klima je slunečné a relativně suché, ale s častými hurikány. Ostrovy mají omezené zdroje pitné vody, proto je v cisternách shromažďována dešťová voda. Hlavním zdrojem potravy je rybolov.  Ostrovní skupiny Turks a Caicos jsou od sebe odděleny průlivem Turks.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika ostrovů je založena na cestovním ruchu a rybolovu. Většina zboží a potravin pro domácí spotřebu je importovaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turks a Caicos (anglicky \"Turks and Caicos\") je zámořské území Velké Británie skládající se ze dvou skupin tropických ostrovů v karibské oblasti, jihovýchodně od Bahamských ostrovů.", "tgt_summary": "The Turks and Caicos Islands (abbreviated TCI; and ) are a British Overseas Territory consisting of the larger Caicos Islands and smaller Turks Islands, two groups of tropical islands in the Lucayan Archipelago of the Atlantic Ocean and northern West Indies. They are known primarily for tourism and as an offshore financial centre. The resident population was 31,458 of whom 23,769 live on Providenciales in the Caicos Islands; July 2020 estimates put the population at 55,926. It is the third largest of the British overseas territories by population.", "id": 2108826}
{"src_title": "Vánoční stromek", "tgt_title": "Christmas tree", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zavěšování ozdob na větve je starý polský lidový zvyk, který se datuje od slovanských pohanských tradic.  Vánoční stromky měly ochranitelskou funkci. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. Nejdříve bychom jej našli v cechovních a řemeslnických domech. Stromek se také někdy zavěšoval nad štědrovečerní stůl, ovšem špičkou dolů. Takže můžeme říci, že dnešní stromeček je moderní. Ozdobené větve rozdávali i koledníci (větvičky stálezeleného jmelí jsou s Vánoci spjaty od 18. století).  Tradice zdobení stromku, jak ji známe dnes, pochází z Livonska (dnešní Estonsko a Lotyšsko) a Německa. Do domovů začala pronikat v polovině 17. století. V 18. století se přidala tradice zdobení hořícími svíčkami, které byly po nástupu elektrifikace nahrazeny vánočním osvětlením. Dále se rozšířila tradice do světa v 19. století. Ujímá se nejprve ve protestanských městech, poté na venkově. Katolická církev dlouho odolávala tomuto protestantskému zvyku a vánoční strom stál poprvé ve Vatikánu až v roce 1982.  Podle některých zdrojů byla tradice zdobení stromku převzata německými obchodníky a městy z tradice, vzniklé buď v Lotyšské metropoli Rize v roce 1510, případně v Estonském Tallinnu v roce 1441. V obou případech prý šlo strom, ozdobený členy Bratrstva černohlavých. Bratrstvo, v němž se ve středověku sdružovali obchodníci německého původu, chtělo bohatému a vzkvétajícímu hanzovnímu městu Rize k zimnímu slunovratu věnovat strom, jenž se pak měl podle tradice nastojato na místě spálit, aby se zapudilo zlo. Jehličnan byl však příliš velký, takže plameny by ohrozily okolní domy. A tak zatímco kupci probírali, co s nespálitelnou jedlí, děti ji ozdobily slámou, jablky a nitěmi. Načančaný strom se obyvatelům Rigy zalíbil natolik, že se zrodila každoroční tradice, jež posléze dobyla svět. Konšelé z Tallinnu ovšem hájí prvenství svého města argumentem, že Bratrstvo černohlavých vztyčilo nazdobený strom před tallinnskou radnicí už v zimě 1441 – tedy o 69 let dříve.  Ačkoliv mnozí představitelé katolické církve považovali zejména v průběhu 19. století zdobení stromů za pohanský zvyk, další verze vysvětlující vznik tradice zdobení vánočního stromu vychází právě z křesťanských kořenů: na svátek Adama a Evy, tedy 24. prosince, se před kostely od středověku konaly hry připomínající prvotní hřích a právě strom se zavěšenými jablky byl ústřední \"rekvizitou\" těchto her.  Živě rostoucí stromy jsou zdobeny i v současnosti – za nejvyšší vánoční živý strom je považován několik staletí starý eukalyptový strom, rostoucí ve Styx Valley v Tasmánii, měřící úctyhodných 84 m. Aktivisté z Japonska, Austrálie a Kanady se jej snažili zachránit před těžbou dřeva a na nějaký čas se stal jejich domovem, 17. prosince 2003 jej vánočně ozdobili více než 3000 solárními světly.", "section_level": 2}, {"title": "Vánoční stromek v Česku.", "content": "V Česku poprvé postavil vánoční stromek pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch. Nový zvyk se však začal prosazovat jen pozvolna, a to až ve 40. letech 19. století v bohatých pražských měšťanských rodinách.  Na vánočních trzích se sice začaly prodávat z Německa dovezené umělé stromečky vyřezané z kartonu nebo tenkých prkének, ale kupující o ně nejevili příliš veliký zájem. Více se ujaly živé stromečky, smrčky, jedličky nebo májky ozdobené sladkým pečivem, perníkem a především ovocem – jablky nebo hruškami, mandlemi či rozinkami. Zřejmě roku 1860 se na stromečku v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky.  Do venkovských stavení pronikaly ozdobené vánoční stromečky ještě pomaleji. Až do první světové války bývala v mnoha domácnostech pouze ozdobená smrková nebo jedlová větev.  Lidé doma mívají obvykle borovice, jedle, smrky nebo umělé stromky.  Na náměstí ve městech se často umísťují velké veřejné vánoční stromy. Poprvé byl strom republiky postaven na brněnském Náměstí svobody v roce 1924 spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Pohnula ho k tomu událost, kdy s přáteli nalezli v zimě, v roce 1919, v bílovickém lese, prochladlé děvčátko. Tento prožitek ho zasáhl natolik, že se o vánocích rozhodl vztyčit na náměstí strom, a pod ním uspořádat sbírku na pomoc všem opuštěným dětem.  Jedním z nejslavnějších českých vánočních stromů byl 24 metrů vysoký smrk z Beskyd, který ozdobil o Vánocích 1999 vatikánské Svatopetrské náměstí. 31 metrů vysoký vánoční smrk na pražském Staroměstském náměstí v roce 2003 spadl a zranil čtyři lidi. V Praze se každý rok umisťuje vánoční strom na Staroměstském náměstí, většinou jde o smrk vysoký od dvaceti do třiatřiceti metrů.  Rovněž rozšířené je vánoční zdobení živě rostoucích stromů. Nejvyššími živě rostoucími vánočně ozdobenými stromy v Česku jsou smrk v Mladkově 30,57 m (k 1. 12. 2013), smrk na Kvildě 26,5 m, smrk ve Valašské Bystřici 24,75 m, smrk ve Žďáru nad Sázavou 22,47 m a smrk v Postoloprtech 20,46 m.", "section_level": 2}, {"title": "Vánoční stromek ve Spojených státech.", "content": "Tradice vánočních stromů v Bílém domě (USA, Washington) sahá podle některých zdrojů do poloviny 19. století, podle jiných na jeho konec. O výzdobu se stará první dáma. Od roku 1961 bývá výzdoba stromku vždy nějak tematicky zaměřená.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vánoční stromek, také vánoční strom či vánoční stromeček, je ozdobený strom, obvykle stálezelený jehličnan jako smrk pichlavý, smrk ztepilý, borovice černá nebo jedle kavkazská, který je jedním ze symbolů Vánoc. Tradice zdobení stromku pochází z území Baltu a Německa a původně byl ozdoben jablky, ořechy a jinými potravinami. V 18. století se přidala tradice zdobení svíčkami. V domácnostech se zdobí malé stromky, které mohou být také nahrazeny umělými stromky, zatímco ve městech se staví velké veřejné vánoční stromy v průběhu adventu.", "tgt_summary": "A Christmas tree is a decorated tree, usually an evergreen conifer, such as a spruce, pine or fir, or an artificial tree of similar appearance, associated with the celebration of Christmas, originating in Northern Europe. The custom was developed in medieval Livonia (present-day Estonia and Latvia), and in early modern Germany where Protestant Germans brought decorated trees into their homes. It acquired popularity beyond the Lutheran areas of Germany and the Baltic countries during the second half of the 19th century, at first among the upper classes. The Catholic Church had long resisted this Protestant custom and the Christmas Tree stood for the first time in Vatican in 1982.", "id": 1575917}
{"src_title": "Teofanie", "tgt_title": "Theophany", "src_document": [{"title": "Povolání za proroka.", "content": "Ve svatých knihách nacházíme řadu teofanií. Většinou jde o momenty, kdy se Bůh zjevuje člověku, jehož povolá za proroka. Toto povolání má vícero podob; takřka každý prorok světových náboženství má trochu odlišnou verzi Božího zjevení.  Je to vždy Bůh, kdo navazuje dialog s člověkem, ačkoliv může jít o odpověď na předchozí prosby a modlitby. Proroctví v tak v pravém slova smyslu nikdy nemůže být institucionalizováno, protože Bůh si vybírá suverénně a neočekávaně, ke komu se \"stane jeho slovo\". Pro dotyčného jde pak často o otřesný zážitek.", "section_level": 1}, {"title": "Biblická teofanie.", "content": "V žido-křesťanském prostředí si Bůh své tlumočníky vybírá nezávisle na jejich zaměstnání a společenské třídě. Ačkoliv někteří proroci byli z kněžského (Jeremjáš) nebo královského (Izajáš) rodu, nacházíme mezi biblickými proroky i zcela obyčejné pastýře (Ámos) nebo osoby, o nichž se nám nedochovaly téměř žádné zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Mojžíšova teofanie.", "content": "Jednou z nejstarších a nejznámějších biblických teofanií je povolání Mojžíše za proroka. Jde o slavnou scénu s hořícím keřem, při níž izraelský Bůh zjevuje svoje jméno (tajemné JHVH, neboli \"\"Já JSEM\"\"). Biblický text je nejspíš složen z 2 různých literárních zdrojů (tzv. Jahvisty a Elohisty, viz teorie o původu Mojžíšových knih), proto není zcela jasné, zda se Mojžíšovi v hořícím keři zjevil anděl, Duch Svatý nebo sám Jehova.", "section_level": 2}, {"title": "Teofanie Soudců.", "content": "V případě knihy Soudců je někdy sporné, zda jde o skutečné teofanie (zjevení Boha) nebo pouhá zjevení Hospodinových poslů. Obě verze jsou zahrnuty v textu jednotlivých zjevení a vznikly nejspíš sloučením 2 odlišných tradic (viz Teorie vzniku Tóry). Jahvistický spisovatel užívá ve své tvorbě reálných fyzických zjevení Jehovy, zatímco elohistický spisovatel používá při popisu spíše komunikace mezi proroky a anděly. Při finální redakci biblických knih nejspíš došlo k zachování veršů z obou paralelních verzí.", "section_level": 2}, {"title": "Gedeon.", "content": "Příkladem teofanie z knihy Soudců je u například scéna mezi Gedeonem a Božím poslem/Bohem. Pasáž začíná elohistickým popisem události (Sd 6:11-13):  Hned za touto úvodní pasáží však začíná jahvistická teofanie (6:15-18):  Elohistický text se následně ještě několikrát střídá s jahvistickým (E 6:20-22, J 6:23-27) a popisuje zvláště Gedeonovo zděšení nad tím, že spatřil Hospodinova posla (nebo Hospodina samotného).", "section_level": 3}, {"title": "Samson.", "content": "Podobně matoucí střídání elohistického zjevení anděla a jahvistické teofanie se v knize Soudců vyskytuje ještě v příběhu o narození Samsona. Text opět začíná elohistickou formou (Sd 13:3-20):  Jahvista je pravděpodobně autorem závěrečných veršů (13:22, ale možná také 13:18), které naznačují, že nešlo o zjevení Božího posla, nýbrž Boží teofanii:", "section_level": 3}, {"title": "Samuelova teofanie.", "content": "Ústřední postava Knih Samuelových a tradiční autor knihy Soudců a knihy Rút, prorok Samuel, zažil Boží teofanii asi v 12 letech věku. Během tohoto období žil a bydlel v izraelském chrámu, kde ležela Schrána úmluvy. Dle textu byla teofanie v Samuelově době vzácným jevem (verš 3:1).", "section_level": 2}, {"title": "Míkajášova teofanie.", "content": "Prorok Míkajáš nemá v biblickém kánonu vlastní knihu. Vystupuje však v 1.Knize královské, kde také najdeme jeho vlastní popis Boží teofanie:", "section_level": 2}, {"title": "Ámosova teofanie.", "content": "Prorok Ámos (který byl povolán 10 let před Izajášem) popisuje v poslední kapitole své knihy krátkou teofanii, která by však také mohla být prorockou alegorií.", "section_level": 2}, {"title": "Izajášova teofanie.", "content": "Starozákonní prorok Izajáš, žijící pravděpodobně v 8.-7.století př.n., popisuje Boží teofanii v 6.kapitole své knihy (o autorství textu viz Kniha Izajáš). Podobně jako další proroci, i Izajáš v prvním okamžiku teofanie myslí na svou vlastní nízkost, hříšnost a nehodnost, tváří v tvář dokonale dobrému Bohu.", "section_level": 2}, {"title": "Jeremjášova teofanie.", "content": "Judský prorok Jeremjáš zažil podle stejnojmenné knihy Boží teofanii v útlém mládí (odhaduje se 15-25 let). Na tento fakt sám prorok při rozhovoru s Jehovou poukazuje (verš 1:6). Podle textu (verš 1:2) byl povolán během 13.roku vlády krále Josiáše, tedy asi rok po rozsáhlé reformě judského náboženství a chrámového kultu.", "section_level": 2}, {"title": "Ezechielova teofanie.", "content": "Kniha Ezechiel je oproti jiným biblickým knihám specifická v tom, že popisuje hned několik Božích teofanií, které zažil prorok Ezechiel. Ten byl při tzv. první deportaci za judského krále Jójakíma odvlečen do Babylona a stal se hlasatelem nejen budoucího pádu Jeruzaléma, ale především apokalypticky laděných vizí.", "section_level": 2}, {"title": "Jobova teofanie.", "content": "Jobova teofanie je v kontextu jiných Božích zjevení unikátní v tom, že Jehova mluví k prorokovi \"ze smrště\", neboli z bouřky. Jde o motiv, který nacházíme ve starověké mezopotámské literatuře a který je zapasován do příběhu biblického Joba (který pravděpodobně nebyl izraelského, nýbrž edomitského původu). Bůh v této pasáži odpovídá Jobovi na jeho pochybnosti, ačkoliv jej v samotném závěru žehná za jeho víru a dobrotu srdce (42:7-17).", "section_level": 2}, {"title": "Teofanie v mormonismu.", "content": "Mormonismus odvozuje svou historii od teofanie amerického teologa, Josepha Smithe, který údajně ve 14 letech spatřil Boha Otce i jeho Syna, Ježíše Krista. Ve svém životopise tento příběh popisuje slovy:  Mormonská teofanie započla vznik jednoho z nejvýznamnějších moderních křesťanských hnutí v Americe. Žádný ze Smithových nástupců však podobnou teofanii nezaznamenal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teofanie (\"z řeckého (ἡ) θεοφάνεια theophaneia, znamenající\" \"zjevení božstva\"), zastarale také theofanie, je název pro setkání člověka s bohem/Bohem, ať již jde o božstva starověká a polyteistická (řecký Zeus, hinduistický Kršna...) nebo Boha monoteistického (biblický Hospodin, islámský Alláh...).", "tgt_summary": "Theophany (from Ancient Greek, meaning \"appearance of god\") is the appearance of a deity to a human. This term has been used to refer to appearances of the gods in the ancient Greek and Near Eastern religions. While the \"Iliad\" is the earliest source for descriptions of theophanies in the classical tradition/era (and they occur throughout Greek mythology), probably the earliest description of a theophany is in the Epic of Gilgamesh.", "id": 1683526}
{"src_title": "Apple II", "tgt_title": "Apple II series", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní Apple II.", "content": "První počítače Apple II se začaly prodávat 5. května 1977. Měly 8-bitový mikroprocesor MOS Technology 6502, který běžel na frekvenci 1 MHz, měl 4 KB RAM paměti, kazetový přehrávač a podporu programovacího jazyka Integer BASIC zabudovanou do ROM. Video ovladač zobrazoval textový režim - 24 řádků a 40 sloupců textu (jen velké písmena) a podporoval výstup na monitor a televizi. K dispozici byly také rozšiřovací karty s podporou 80 sloupců textu s malými písmeny. Uživatelé mohli data a programy ukládat na audio pásky a odtud je nahrávat zpět do počítače. Také další programovací jazyky a hry a aplikace byly dostupné na kazetách. Původní maloobchodní cena za počítač s 4 KB RAM byla 1289 USD, rozšířený model s 48 KB RAM stál 2638 USD.  Zanedlouho rozšířil Wozniak počítač o podporu 5,25 palcové disketové mechaniky, což umožnilo pohodlnější ukládání a nahrávání dat. Rozhraní, které Wozniak navrhl a zkonstruoval, je dodnes považováno za inženýrský a technologický klenot. Ovladač nepotřeboval velkou podporu hardware. Místo toho využíval časové díry software na přístup k disku. Toto řešení bylo nejenom elegantní, ale bylo také velmi laciné, což pomohlo to udržet cenu počítače v míře přístupné běžným uživatelům.  Wozniakův otevřený design počítače s rozšiřujícími sloty umožňoval připojení příslušenství od jiných výrobců. K dispozici byly sériové ovladače, kvalitnější video karty, paměťové moduly, pevné disky a síťové komponenty. K dispozici byly také emulační karty, které umožňovaly na Apple II spustit i programy určené pro jiné počítače. K dispozici byly tzv. \"akcelerátory\", které dokázaly až zčtyřnásobit rychlost počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modely.", "content": "Velmi záhy bylo Apple II nahrazené modelem Apple II Plus s programovacím jazykem Applesoft BASIC a 48 KB RAM, rozšířitelné na 64 KB. Tento model umožňoval také práci s programovacími jazyky UCSD Pascal a Fortran 77. Roku 1982 přišel na trh levnější model Apple IIe sestavený z nových komponent. Byl už schopný zobrazovat malá i velká písmena, měl 64 KB RAM rozšiřitelné na 128 KB a s rozšiřovací kartou zobrazoval 80 sloupců. Tento model byl nejpopulárnější v rámci celé skupiny modelů Apple II.  Přibližně v tomto čase byl také na trh uvedený Apple III primárně určený pro firemní zákazníky. Počítač neměl úspěch a Wozniak se dokonce vyjádřil, že to byl „stoprocentní propadák“.  V květnu 1984 byl vydaný Apple IIc - první přenosný počítač společnosti. Obsahoval podporu diskových jednotek, modemu, tiskárny a s přídavnou kartou opět podporoval zobrazování 80 sloupců textu. Nevýhodou modelu byla jeho malá rozšířitelnost, což bylo přímým důsledkem kompaktního designu.  Dalšími modely byly Enhanced Apple IIe a poslední verze IIe známá jako Platinum (největší změnou bylo přidání numerické klávesnice). Nejvýkonnějším počítačem řady Apple II byl Apple IIGS z roku 1986 s procesorem 65816 / 2.8 MHz, 16-bitovými registry a 24-bitovým adresováním, s rozšířenou pamětí, vylepšenou podporou barev a množstvím dostupného příslušenství. Uživatelské rozhraní bylo přizpůsobené vzhledu Mac OS z tehdejších Macintoshů.  Posledním počítačem série byl Apple IIc Plus z roku 1988. Byl přibližně stejné velikosti jako IIc, ale 5,25 palcová disketová mechanika byla nahrazena 3,5 palcovou, zdroj napájení byl nyní zabudovaný v počítači a stroj měl procesor WDC 65C02 / 4 MHz. To znamenalo, že bez akcelerátorů (s kterými některé předcházející modely mohly dosáhnout až 12 MHz) to byl nejrychlejší Apple II.  Prodej skupiny modelů Apple II začal klesat okolo roku 1986. Apple prodávalo a podporovalo model IIGS do roku 1993, především kvůli jejich rozšíření v amerických školách. Na některých místech se Apple II používalo ještě roku 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Klony.", "content": "Podobně jako IBM PC bylo také Apple II často kopírováno jinými výrobci. Podle statistiky serveru Apple2clones existovalo až 172 různých klonů. Byly to často přesné kopie originálů, jenom poskytovaly některé lepší vlastnosti (např. numerickou klávesnici nebo 3,5 palcovou disketovou mechaniku) a lepší cenu.", "section_level": 2}, {"title": "Dopad na odvětví.", "content": "Je složité odhadnout masivní dopad modelů Apple II na světový obchod a technologický průmysl. Apple II byl první počítač, který kdy většina lidí (především v USA) viděla. Zároveň to byl počítač, který si rodina střední třídy mohla dovolit. Jeho popularita dala vzniknout odvětví počítačových her, software pro školství a byla příčinou rozmachu trhu textových editorů a počítačových tiskáren.  Tato popularita také měla za následek vzniku tabulkového procesoru VisiCalc, skutečné killer application pro obchod. Je ovšem nutno dodat, že také měla za následek vznik výrazně lacinějších strojů, jako například Commodore 64 (1982), které také mělo obrovský úspěch a sebralo Apple podíl na trhu.  Úspěch Apple II též podnítil firmu IBM k vytvoření IBM PC určeného především manažerům na využití s textovými editory a tabulkovými procesory. Nejdříve byly tyto programy portované z platformy Apple, později byly vytvářeny samostatně a předstihly produkty Apple jak funkcionalitou, tak rozšířením.  Apple II zároveň zdůraznilo důležitost otevřené architektury pro počítačovou platformu. Rozšiřující sloty umožňující přídavným kartám řadění sběrnice nabídly dalším výrobcům možnost prodávat záplavu hardwarových produktů a uživatelům to umožnilo sestavit si systém podle vlastních potřeb a laciněji, než by to bylo při uzavřeném systému, kdy by zákazníci mohli kupovat pouze rozšiřující příslušenství od firmy Apple.  Naproti tomu se Apple rozhodlo postavit uzavřený systém Macintosh, což asi mělo za následek slabého úspěchu této platformy, minimálně při srovnání s otevřenou architekturou IBM PC. Otevřená architektura PC zároveň umožnila vznik klonů a následné masové rozšíření platformy, stejně jako vstup dalších konkurentů firmy IBM na trh.  Z druhého pohledu, v konečném důsledku přestala být výroba počítačů pro IBM zisková a roku 2005 byla divize PC prodána čínské společnosti Lenovo. Platforma PC však do dnešní doby absolutně dominuje trhu osobních počítačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple II byl první mikropočítač, který vyráběla firma Apple Computer. Byl to také první sériově vyráběný počítač a zároveň poslední počítač, jehož tvůrcem byl pouze jediný člověk - Steve Wozniak. Počítač byl velmi populární mezi domácími uživateli a po vydání prvního tabulkového kalkulátoru \"VisiCalc\" se začal úspěšně prodávat i firemním zákazníkům. První Apple II. byl na trh uveden v květnu 1977 a postupně ho následovaly jeho výkonnější varianty - II Plus, IIe, IIc a IIGS.", "tgt_summary": "The Apple II series (trademarked with square brackets as \"Apple ][\" and rendered on later models as \"Apple //\") is a family of home computers, one of the first highly successful mass-produced microcomputer products, designed primarily by Steve Wozniak, manufactured by Apple Computer (now Apple Inc.), and launched in 1977 with the original Apple II. In terms of ease of use, features, and expandability, the Apple II was a major advancement over its predecessor, the Apple I, a limited-production bare circuit board computer for electronics hobbyists. Through 1988, a number of models were introduced, with the most popular, the Apple IIe, remaining changed relatively little into the 1990s. A 16-bit model with much more advanced graphics and sound, the Apple II, was added in 1986. While compatible with earlier Apple II systems, the II was in closer competition with the Atari ST and Amiga.", "id": 2485343}
{"src_title": "Bhikkhu", "tgt_title": "Bhikkhu", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Výraz bhikkhu doslova znamená „žebrák“ nebo v širším významu „ten, co žije z almužen“. V pálijském komentáři Buddhaghósy je tento termín filologicky analyzován jako „ten, co vidí nebezpečí (v samsáře neboli v cyklu znovuzrozování)... a proto se stal mnichem, aby z ní byl vysvobozen“.  Při vstupu do buddhistické řádové komunity skládá bhikkhu slib a očekává se od něj, že bude dodržovat pravidla jednání, obsažená ve vinaji. V době Buddhově se toto pojmenování neomezovalo jen na členy sanghy, ale označovalo každého člověka, který odešel do bezdomoví, aby hledal duchovní cestu. Život všech buddhistických mnichů se řídí řadou pravidel zvaných \"prātimokṣa\" nebo \"pātimokkha\". Jejich životní styl je formován tak, aby podporoval jejich duchovní praxi, a to žít jednoduchý a meditativní život a dosáhnout \"nirvány\". Osoba mladší 20 let nemůže být vysvěcena jako bhikkhu nebo bhikkhuni, ale může být vysvěcena jako \"śrāmaṇera\" nebo \"śrāmaṇērī\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historický Buddha a buddhistický učitel, princ \"Siddhartha\", opustil život potěšení a vzdal se svého společenského postavení. Žil z vyžebraných almužen, což bylo součástí jeho životního stylu dle \"śramaṇy\". Ti z jeho studentů, kteří brali buddhistické učení velmi vážně, si tento životní styl rovněž osvojili, vzdali se svého dosavadního života, pohodlí domova a veškerých potěšení, a pod princovým dohledem pokračovali ve studiu „na plný úvazek“. Tito studenti pak utvořili komunitu vysvěcených buddhistických mnichů, kteří celoročně putovali z města do města, kde žili z almužen. Na jednom místě se zdržovali pouze v měsících monzunové sezóny, tedy v období \"Vassy\", kdy se věnovali intenzivní meditaci.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Buddhističtí mniši jsou na první pohled rozpoznatelní podle typického šatu, který se vyznačuje svou jednoduchostí a praktičností. Jedná se o róbu, jež má ochránit tělo před nepříznivými povětrnostními a klimatickými podmínkami. Mniši si tento oděv sami vyrábějí z látky, kterou byli obdarováni. Barva róby je část podmíněna dostupností určitého barevného pigmentu v dané zeměpisné oblasti. V himalájských oblastech, konkrétně v Tibetu, Kašmíru, Nepálu a Bhútánu, je k barvení rouch nejpoužívanější červený pigment. V Barmě se jedná o barvu červenohnědou; V Indii, na Srí Lance a v jihovýchodní Asii převládají různé odstíny žluté, okrové a oranžové. V Číně, Koreji, Japonsku a Vietnamu je běžná barva roucha šedá nebo černá. Odlišným barevný odstínem a zpracováním oděvu se navzájem rozlišují učitelé a studenti, napříč jednotlivými větvemi Buddhismu a zeměpisnou oblastí je však primární vzhled rób jednotný.", "section_level": 1}], "src_summary": "V jazyce páli označuje slovo bhikkhu / bhikkhuní plně ordinovaného buddhistického mnicha / mnišku. Odpovídající sanskrtské termíny jsou \"bhikšu / bhikšuní\".", "tgt_summary": "A bhikkhu (Pali: भिक्खु Sanskrit: भिक्षु, bhikṣu) is an ordained male monastic (\"monk\") in Buddhism. Male and female monastics (\"nun\", \"bhikkhunī\", Sanskrit \"bhikṣuṇī\") are members of the Buddhist community.", "id": 2326854}
{"src_title": "Abhidhamma", "tgt_title": "Abhidharma", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Názor současných odborníků na původ Abhidhammy se liší od obvyklého výkladu tradovaného po staletí v buddhistických zemích. Vědci mají za to, že Abhidhamma vznikla po Buddhově smrti, kdy rozvoj klášterních center a podpory pro sanghu poskytl zdroje a odborné znalosti pro systematickou analýzu Buddhova učení. Naproti tomu jiní se domnívají, že Abhidhamma představuje spíše rozšíření už existujících mnemotechnických seznamů a klasifikací, které sloužily Buddhovým žákům k zachování ústní tradice.  Samotné slovo Abhidhamma se vyskytuje už v původních Buddhových rozpravách, avšak nenese zde význam nějakého specializovaného učení, nýbrž vztahuje se na neformální diskuse o Dhammě, které mezi sebou mniši často vedli a kvůli nimž se - obvykle k večeru - scházeli. Je tedy také možné, že právě tyto neformální diskuse se staly zárodkem, z něhož se později vyvinula kanonická Abhidhamma.  Původně zjevně existovala řada různých forem Abhidhammy, které vznikaly v Indii mezi 3. století př. n. l. až 5. století. Do dnešní doby se dochovaly pouze dvě úplné tradice: sarvastivádová a théravádová. Théravádová Abhidhamma neboli \"Abhidhamma-pitaka\" (viz níže) sestává ze sedmi knih a je napsána v pálí, zatímco sarvastivádová Abhidhamma je k dispozici pouze v čínském překladu z původní (pravděpodobně sanskrtské) verze, která se nedochovala. I tuto Abhidhammu tvoří sedm knih, které jsou však zcela odlišné od pojednání A. théravádové. Součástí čínského kánonu je několik dalších textů neznámého původu. Podle tradičního výkladu v buddhistických zemích však nebyla Abhidhamma pozdějším dodatkem, ale spíše má představovat původní, první podobu Buddhova učení. Podle legend, krátce po svém probuzení strávil Buddha několik dnů v meditaci, během níž formuloval Abhidhammu. Později navštívil nebeské světy a učil ji zde. Obsah těchto nebeských rozprav byl vyprávěn mnichu Sáriputtovi, který je po Buddhově smrti předal dál. Abhidhamma tak má představovat ryzí a nerozředěnou podobu Učení, které bylo pro většinu Buddhových současníků příliš obtížné pro pochopení. Místo toho Buddha vyučoval metodou popsanou v jednotlivých rozpravách, během nichž dával patřičné rady a návody, tak jak to vyžadovala konkrétní situace, spíše než aby se snažil předat celé Učení v komplexní podobě Abhidhammy.", "section_level": 1}, {"title": "Theravádová Abhidhamma.", "content": "Abhidhamma-pitaka je třetí částí pálijského kánonu nazývaného Tipitaka. Skládá se ze sedmi částí:  Odborníci datují tyto spisy mezi roky 400 až 250 př. n. l., přičemž Dhammasangani je nejstarší a Kathávatthu nejmladší. V následujících stoletích byly sepsány další post-kanonické texty, které se snažily o ještě lepší osvětlení analýz Abhidhammy. Nejznámější jsou \"Visuddhimagga\" ('Cesta očisty') od Buddhaghósy a \"Abhidhammávatára\" od Buddhadatty.  První západní překladatelé pálijského kánonu považovali Abhidhammu za málo zajímavou buddhistickou scholastiku (v Česku tento názor zastával například Vincenc Lesný), následkem čehož začala být tato důležitá stránka buddhistické filosofie na Západě podrobněji studována až ve druhé polovině 20. století. \"pozn.: pojmy jsou uváděny v pálí, není-li uvedeno jinak\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem Abhidhamma (pálí neboli \"Abhidharma\" v sanskrtu) se označují buddhistické kanonické texty, které se pokouší vytvořit systematickou abstraktní klasifikaci a popis veškerých existujících jevů. Spisy \"Abhidhammy\" obsahují reorganizaci a zobecnění Buddhova učení, které je jinak podáno běžným jazykem a narativní formou v sútrách (rozpravách).", "tgt_summary": "Abhidharma (Sanskrit) or Abhidhamma (Pali) are ancient (3rd century BCE and later) Buddhist texts which contain detailed scholastic presentations of doctrinal material appearing in the Buddhist sutras. It also refers to the scholastic method itself as well as the field of knowledge that this method is said to study.", "id": 10978}
{"src_title": "Dušan Švento", "tgt_title": "Dušan Švento", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Odchovanec slovenského týmu MFK Ružomberok přišel do Slavie Praha v létě 2005 a řada fanoušků tento nákup kritizovala. Stačilo ale několik utkání a Švento se stal oblíbeným. Jeho největšími přednostmi byly rychlost a zrychlení, ale i přesné centry, to všechno vedlo k neotřesitelné pozici v týmu. Švento měl velký potenciál a byl jedním z největších talentů Slavie i celého slovenského fotbalu.  Na začátku sezony 2007/08 si zranil koleno, musel na operaci a přišel o velkou část sezóny. Přesto odehrál 7 zápasů, většinou v nich střídal, protože neměl po zranění dostatečnou fyzičku. I v těchto sedmi zápasech byl platný, a tak s klubem mohl oslavit v té samé sezóně titul. Oslavu titulu si se Slavií zopakoval i o sezonu později.  V létě 2009 přestoupil do týmu rakouského mistra FC Red Bull Salzburg, odhadovaná částka za přestup se blížila 2 milionům euro. 7. listopadu 2013 v zápase skupinové fáze Evropské ligy 2013/14 s domácím belgickým mužstvem Standard Liège přispěl gólem k výhře 3:1, Salcburk postoupil do jarních vyřazovacích bojů. Se Salzburgem vyhrál třikrát ligový titul (2010, 2012, 2014) a dvakrát rakouský fotbalový pohár (2012, 2014). V letech 2012 a 2014 tak získal rakouský double.  V květnu 2014 se dohodl na přestupu s německým klubem 1. FC Köln, který po dvou letech postoupil do 1. německé Bundesligy. Zde působil až do června 2016, poté se vrátil do SK Slavia Praha, kde podepsal dvouletý kontrakt. V sezóně 2016/17 získal se Slavií titul mistra nejvyšší české soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Dušan Švento působil ve slovenském reprezentačním výběru do 21 let.  V reprezentačním A-mužstvu Slovenska debutoval 15. srpna 2006 v přátelském utkání v Bratislavě proti národnímu týmu Malty (výhra 3:0).  Začátkem února 2013 jej po 8 měsících povolala do slovenské reprezentace dvojice hlavních trenérů Stanislav Griga a Michal Hipp, Slovensko čekal přátelský zápas v Bruggách s domácí Belgií. Dušan Švento měl předtím zraněné koleno. 6. února do utkání nastoupil, Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec střetnutí prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty.  V březnu 2013 figuroval v nominaci slovenského národního týmu pro kvalifikační zápas s Litvou (22. března) a přátelské utkání se Švédskem (26. března, oba zápasy měly dějiště v Žilině na stadiónu Pod Dubňom). Nastoupil v zápase proti Litvě, který skončil remízou 1:1 i v utkání se Švédskem (0:0).  Se slovenskou reprezentací slavil 12. října 2015 postup na EURO 2016 ve Francii (historicky první pro Slovensko v éře samostatnosti).", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Ján Kozák jej zařadil do 23členné nominace pro EURO 2016 ve Francii, kam se Slovensko probojovalo poprvé v éře samostatnosti. V prvním utkání nastoupil proti Walesu, Slovensko prohrálo 1:2. Ve druhém zápase proti Rusku byl u výhry 2:1, v posledním zápase základní skupiny proti Anglii (remíza 0:0) také nastoupil. Slovenští fotbalisté skončili se 4 body na třetím místě tabulky, v osmifinále se představili proti reprezentaci Německa (porážka 0:3, Švento nehrál), a s šampionátem se rozloučili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dušan Švento (* 1. srpna 1985, Ružomberok, Československo) je slovenský fotbalový záložník či obránce a reprezentant, od července 2016 působící v týmu SK Slavia Praha. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Rakousku, Německu a České republice. Jeho vzorem je italský fotbalista Francesco Totti.", "tgt_summary": "Dušan Švento (born 1 August 1985) is a Slovak former professional football midfielder who played as a left winger or left-back. He spent most of his career with Slavia and Red Bull Salzburg while representing Slovakia.", "id": 11833}
{"src_title": "Østlandet", "tgt_title": "Eastern Norway", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Region je na severu a na západě ohraničen horami. Na východě je omezen hranicí se Švédskem. Hranice s regionem Sørlandet je méně zřetelná.  Hory regionu dosahují 2469 metrů v Jotunheimen, kde je zároveň nejvyšší vrchol severských zemí na východ od Grónska. Další dobře známé pohoří je Dovrefjell na severu a Rondane na severovýchod od Lillehammeru. V náhorní plošině Hardangervidda se region střetává s regionem Vestlandet.  Údolí se zařezávají do hor, z východu na západ se táhnou hlavní údolí Østerdalen, Gudbrandsdalen, Valdres, Hallingdal, Numedal a údolí Telemarku. Østerdalen je obklopen většinou poměrně plochými územími s jehličnatými lesy, ale zbytek území leží v hluboko zaříznutých údolích.  Území kolem Oslofjordu a směrem na severovýchod jsou poměrně ploché s pásy hospodářsky intenzívně využívané země, především v Hedemarken, Toten, Hadeland, Ringerike ale i dalších. Hustota zalidnění je v rovinách nejvyšší. Zhruba 40 % obyvatel žije ve vzdálenosti do 200 km od Osla. Bezpočet ostrůvků chrání pobřeží, a je v létě rájem plavců a jachtařů.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé, kultura a tradice.", "content": "Norské dialekty na jihovýchodě Norska se odlišují svým přízvukem, který je pro ostatní Nory nezaměnitelný, ale odlišuje se také pravopisem, slovní zásobou a hláskoslovím. Nejodlišnější jsou ovšem dialekty horských údolí, zatímco standardním norština (bokmål) se používá především kolem Oslo.  Horská údolí si udržela odlišnou kulturu s tradiční architekturou a lidovou hudbou, krajovými jídly a dialekty, některé jsou téměř nesrozumitelné pro ostatní Nory. Ráz těchto horských údolí je dnes ohrožen především rekreanty z jiných částí země, kteří sem přijíždějí hlavně v zimním období.  Východní lesy Finnskogen jsou domovem etnické menšiny přistěhovalců z Finska, kteří sem přišli v 17. století. Svůj jazyk a kulturu si uchovali až do 20. století, dnes si udržují jen lidové písně a tradiční jídla. Okolí Engerdalu obývají nejjižnější skupiny norských Sámů.  Hustě obývané pobřeží s dlouhotrvajícím průmyslovým vývojem si vytvořilo silnou kulturní identitu pracující třídy, ale stejně tak se uchovala poklidná konzervativní kultura rybářských osad.  V ostrém kontrastu k tomu je Oslo, kde se usadili Norové z celé země a také více než 300 000 přistěhovalců. Vyrostly zde mešity, sikhské a hindské svatyně, buddhistické stúpy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Østlandet je region v jihovýchodní části Norska; v originále označovaný jako \"Landsdel\" – „část země“. Region je tvořen kraji Vestfold og Telemark, Oslo, Viken, a Innlandet.", "tgt_summary": "Eastern Norway (Bokmål: \"Østlandet\", Nynorsk: \"Austlandet\") is the geographical region of the south-eastern part of Norway. It consists of the counties Vestfold og Telemark, Viken, Oslo and Innlandet.", "id": 2058640}
{"src_title": "Guns N' Roses", "tgt_title": "Guns N' Roses", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupinu v březnu 1985 v Los Angeles založili zpěvák Axl Rose, kytaristé Tracii Guns a Izzy Stradlin, baskytarista Ole Beich (brzy jej však nahradil Duff McKagan) a bubeník Rob Gardner. Jméno vzniklo spojením jmen skupin Hollywood Rose a L.A. Guns, ve kterých zakládající členové hráli.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup ke slávě (1985-1990).", "content": "Když se Tracii Guns a Rob Gardner nechtěli zúčastnit prvního vystoupení Guns N' Roses v Seattlu, Axl Rose oslovil kytaristu Slashe a bubeníka Stevena Adlera, kteří jeho nabídku přijali a tak vznikla nejslavnější sestava skupiny. Jako přípravu před odjezdem do Seattlu hrála kapela v klubu Troubadour v L.A.. Slash popsal první zkoušku takto: \"Zkoušeli jsme jen jeden den. Byla to ryzí souhra. Jako bysme hráli už celý roky\". Při cestě do Seattlu provázely kapelu nejrůznější problémy, jako rozbitý automobil, neochota majitelů vyplácet peníze za vystupování apod. Během cesty zpět do Los Angeles napsali členové skupiny píseň „\"Welcome to the Jungle\"“, která se stala jednou z jejich nejpopulárnějších.  Po turné v Seattlu se skupina zaměřila na losangelské kluby - The Troubadour, The Roxy, Whisky a Go Go. Kapela musela projít obdobím Pay to Play - museli buď prodat určité množství lístků a nebo zaplatit, aby mohli hrát. Popularita kapely v tomto období byla však už dostatečně vysoká a skupina vždy prodala dostatečné množství lístků. Manažerkou se stala Vicky Hamiltonová. V tomto období vznikají nejslavnější písně, které se objeví na budoucím albu Appetite for Destruction - 20. 1985 července v Troubadouru poprvé zazněla \"\"Welcome to the Jungle\"\", 20. září (opět v Troubadouru) \"\"Rocket Queen\"\", 10. října \"\"Paradise City\"\". 22. listopadu 1985 poprvé kapela vyprodává koncert. 20. prosince poprvé veřejně zazněl \"\"Nightrain\"\" a 18. ledna 1986 \"\"My Michelle\"\". Skupina působila na losangelské hudební scéně obrovský rozruch, a proto si jich všiml i proslulý vyhledávač talentů Tom Zutaut z Geffen Records. Když se zjistilo, že se o Guns N' Roses zajímá Tom Zutaut, hodně společností se snažilo získat s kapelou smlouvu. Nakonec jí ale získal právě Zutaut pro Geffen Records. Tom Zutaut měl v úmyslu vytvořit kolem skupiny větší mýtus, a proto nepodporoval velké množství koncertů a chtěl kapelu omezit, aby každý koncert, který kapela odehraje, byla událost. Guns N' Roses se ale nechtěli koncertů vzdát a hráli často pod pseudonymem \"\"Fargin Bastydges\"\". Poté si sama nahrála EP \"Live?!*@ Like a Suicide\". V mezičase už ale pracovala s Mikem Clinkem na \"Appetite for Destruction\", které vyšlo v roce 1987 a obsahovalo hity jako „\"Welcome to the Jungle\"“, „\"Paradise City\"“, nebo „\"Sweet Child O' Mine\"“ a po celém světě se prodalo třicet milionů kopií.  Chování členů ale začalo přitahovat pozornost médií. Slash, Duff McKagan a Steven Adler byli často během koncertů pod vlivem drog a alkoholu. Podle některých členů štábů prý při jednom koncertu museli Slashe na pódium doslova dotlačit a on po jeho skončení ztratil vědomí. Během festivalu Monsters of Rock, který se konal ve Velké Británii, zahynuli dva fanoušci, když se dav začal po začátku vystoupení Guns N' Roses tlačit k pódiu. Média obviňovala ze smrti fanoušků skupinu, ale její členové se o incidentu dozvěděli až po skončení koncertu. Tyto a podobné incidenty vedly k tomu, že Guns N' Roses začali být označováni jako nejnebezpečnější skupina na světě.  V roce 1988 vyšlo album \"G N' R Lies\", které také obsahovalo písně z EP \"Live?!*@ Like a Suicide\". Píseň „\"One In A Million\"“ vzbudila velkou kontroverzi, neboť se v jejím textu objevují slova „niggers“ (tj. negři) a „faggots“ (tj. buzeranti) a vedly k obviněním skupiny z rasismu a nesnášenlivosti vůči homosexuálům. Rose obvinění odmítl s tvrzením, že má rád homosexuální zpěváky, například Freddie Mercuryho a Eltona Johna.  V roce 1989 byli Guns N' Roses nominováni na několik American Music Awards. McKagan a Slash byli pod vlivem drog a mluvili vulgárně, když přebírali ceny za nejlepší heavy metalové album za \"Appetite for Destruction\" a za nejlepší heavy metalovou píseň za „\"Paradise City\"“. Kvůli incidentu byly následující přenosy vysílány s pětisekundovým zpožděním. Jejich píseň „\"Sweet Child O' Mine\"“ byla vyhlášena jako nejlepší píseň z žánru pop/rock.  Nakladatelství začalo požadovat po některých členech, aby změnili své chování. Rose hrozil, že skupinu rozpustí, pokud se nebudou léčit, čímž donutil členy léčení podstoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Use Your Illusion (1991-1993).", "content": "V roce 1990 se skupina vrátila do studia, kde začala nahrávat svůj zatím nejambicióznější projekt. Bubeník Steven Adler nebyl v důsledku svých potíží s kokainem a heroinem schopen pokračovat v nahrávání. Rose říkal v interview, že když Guns N Roses nahrávali píseň „\"Civil War\"“, povedlo se jim ji nahrát až na šedesátý pokus kvůli problémům se Stevenem. Nakonec byl Adler v dubnu 1990 ze skupiny vyhozen. Nahradil jej Matt Sorum, bývalý bubeník skupiny The Cult. Členem Guns N' Roses se stal také klávesista Dizzy Reed. Nakonec bylo nahráno dost materiálu pro vznik dvojalba, ale členové se rozhodli vydat dvě samostatná alba, \"Use Your Illusion I\" a \"Use Your Illusion II\". Alba debutovala na americkém žebříčku na prvních dvou místech, což se předtím nikomu nepodařilo.  Po vydání alb se skupina vydala na 28 měsíců trvající světové turné nazvané Use Your Illusion Tour, které zaznamenalo obrovský úspěch, ale zároveň při něm došlo k několika incidentům. V létě 1991 během koncertu v St. Louis skočil Axl Rose mezi diváky a napadl jednoho z nich, protože si nahrával jejich vystoupení na videokameru. Poté Rose ukončil koncert a odešel do zákulisí a dav fanoušků začal páchat výtržnosti, při kterých bylo zraněno několik desítek lidí. Rose byl obviněn z vyprovokování výtržností, ale déle než rok se jej nepodařilo zatknout, protože kapela koncertovala v zahraničí. Soud ale nakonec rozhodl, že Rose incident nevyprovokoval a osvobodil jej. Mezitím skupinu opustil kvůli sporům s Rosem kytarista Izzy Stradlin a nahradil jej Gilby Clarke.  V roce 1992 vystoupili Guns N' Roses na Freddie Mercury Tribute Concert, což byl koncert uspořádaný k uctění památky Freddie Mercuryho a zahráli tam dvě své písně. V květnu toho roku vystoupili v Československu na pražském strahovském stadionu společně se Soundgarden a Faith No More. Uspořádali i několik koncertů společně se skupinou Metallica (Axl chtěl původně pozvat skupinu Nirvana, ale její frontman Kurt Cobain odmítl). Během koncertu v Montrealu byl zpěvák Metallicy James Hetfield zraněn pyrotechnikou. Metallica byla tímto donucena ukončit své vystoupení, ale Guns N' Roses byli požádáni, aby vystoupili. Po dlouhém zdržení se na pódiu objevili Guns N' Roses, ale po čtyřech písních se Rose rozhodl vystoupení kvůli problémům s hlasem ukončit. Jeho rozhodnutí opět rozpoutalo výtržnosti.  Skupina také natočila několik videoklipů, které měly podpořit prodej alb a koncertní turné, některé z nich, např. „\"November Rain\"“, patří mezi nejdražší kdy natočené videoklipy.  „\"November Rain\"“ se stal nejhranějším videoklipem na MTV a vyhrál MTV Video Music Awards za nejlepší kameru. Během show skupina zahrála píseň spolu se zpěvákem Eltonem Johnem.  V květnu 1993 si Gilby Clarke zlomil zápěstí při motocyklové nehodě a bylo nutno jej pro několik vystoupení v Evropě nahradit. Do skupiny se tady vrátil Izzy Stradlin, který odehrál pět koncertů.  Úspěšné turné skončilo 17. července 1993 v Buenos Aires v Argentině. Turné zaznamenalo několik rekordů v návštěvnosti, trvalo 28 měsíců a během něj bylo odehráno více než 200 koncertů. Koncert v Buenos Aires byl zároveň posledním koncertem Guns N' Roses v klasické sestavě.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek (1994-1997).", "content": "V listopadu 1993 vydala skupina album \"The Spaghetti Incident?\", které obsahovalo coververze především punkových písní. Album ovšem nezaznamenalo takový úspěch jako ta předchozí. Gilby Clarke byl ze skupiny vyhozen v roce 1994, protože podle ostatních členů jeho schopnosti psát písně nedosahovaly takových kvalit, aby byly užitečné při jejich dalším projektu. Do skupiny přišel jako náhrada za Clarka přítel Axla Rose Paul Tobias, který ovšem se zbytkem skupiny nevycházel dobře. Ve stejném roce nahrála skupina coververze písně od Rolling Stones „\"Sympathy for the Devil\"“ pro film \"Interview s upírem\". Vše vyvrcholilo při nahrávání písně, kdy Tobias nahrál několik vlastních sól jako přídavek k těm, které nahrál Slash. Slash zuřil, když slyšel konečnou verzi písně, kde byla použita Tobiasova sóla. Vyvrcholením tohoto konfliktu byl v roce 1996 Slashův definitivní odchod z kapely (už v roce 1995 skupinu střídavě opouštěl a vzápětí se do ní vracel). Poté se Slash začal věnovat své kapele Slash's Snakepit, se kterou již v roce 1995 vydal album \"It's Five O'Clock Somewhere\". Slashe v kapele nahradil Robin Finck. V roce 1997 byl vyhozen Matt Sorum, protože se pohádal s Rosem ohledně negativních komentářů, které o Slashovi pronesl Paul Tobias. V roce 1998 odstoupil Duff McKagan od smlouvy a opustil skupinu. Axl Rose tak zůstal ve skupině jako jediný ze slavné sestavy, která nahrála \"Appetite for Destruction\".", "section_level": 2}, {"title": "Noví Guns N' Roses (1998-2005).", "content": "V roce 1997 se objevily spekulace, že Axl Rose začal ve studiu pracovat na novém albu, tvrdilo se také, že na něm pracuje už od roku 1994. V roce 1998 Rose oznámil, že pracuje na nové desce a spolu s ním i bubeník Josh Freese (člen The Vandals), baskytarista Tommy Stinson (ex-člen The Replacements), klávesisté Dizzy Reed a Chris Pitman a kytaristé Robin Finck (ex-člen Nine Inch Nails) a Paul Tobias.  V roce 1999 vydala skupina píseň „\"Oh My God\"“, která byla považována za předehru k připravovanému novému albu s názvem Chinese Democracy. Guns N' Roses také vydali desku \"\", která obsahovala živé nahrávky z let 1987-1993.  V roce 2000 do Guns N' Roses přišli avantgardní kytarista Buckethead a bubeník Josh Freese byl nahrazen Bryanem Mantiou, bývalým členem skupiny Primus. Nová sestava debutovala v lednu 2001 na dvou koncertech, jednom v Las Vegas a druhém na festivalu Rock in Rio v Rio de Janeiro. Skupina zahrála několik písní ze starších časů stejně jako několik písní z připravovaného alba. Další dvě vystoupení proběhla na konci roku 2001 opět v Las Vegas.  V roce 2002 opustil skupinu Paul Tobias kvůli nespokojenosti s protahováním natáčení alba. Nahradil jej Richard Fortus, ex-člen Love Spit Love. Skupina poté odehrála v srpnu 2002 několik koncertů a oznámila turné po Evropě a Asii. Guns N' Roses také v srpnu 2002 vystoupili na MTV Music Awards. Americké turné v roce 2002, první od roku 1993, mělo podpořit očekávané album \"Chinese Democracy\". První koncert byl zrušen, neboť se na něj Rose nedostavil a opět propukly výtržnosti. Turné se setkalo se smíšenými výsledky. Lístky na koncerty v menších městech se špatně prodávaly, ale v New Yorku byly vyprodány během několika minut. Proběhlo několik koncertů, ale protože se Rose nedostavil na koncert ve Philadelphii, zrušil promotér zbytek turné. V roce 2003 ohlásila skupina Offspring vydání nové desky s názvem \"Chinese Democracy (You Snooze You Lose)\" jako reakci na dlouho ohlášeného a dosud nevydaného nového alba Guns N' Roses. Axl Rose jim přes právníky poslal výhrůžný dopis, aby změnili název připravované desky. Offspring poté vydali prohlášení, že se jednalo pouze o žert a že ve skutečnosti takto svou připravovanou desku nikdy pojmenovat nechtěli.  Buckethead opustil skupinu v březnu 2004 a náhrada za něj nebyla oznámena. V březnu 2004 také vyšlo best-of album \"Greatest Hits\". Rose kritizoval, že výběr písní na albu s ním nikdo nekonzultoval a podnikl i neúspěšné právní kroky, aby jeho vydání zabránil. V létě 2004 vydalo, přes Rosův nesouhlas, Cleopatra Records album \"The Roots of Guns N' Roses\", což byl výběr dem, které kdysi Axl Rose nahrál.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod Bumblefoota, hostování Izzyho a vydání Chinese Democracy (2005-2009).", "content": "V dubnu 2005 unikla na internet píseň „\"I.R.S.\"“. Management skupiny požadoval její odstranění z webu a prohlašoval, že jde jen o nekvalitní demo, které neodráží potenciál skupiny. K dalšími úniku došlo v únoru 2006, kdy se na internet dostaly písně „\"Better\"“, „\"Catcher In The Rye\"“, „\"I.R.S.\"“ a „\"There Was a Time\"“. Guns N' Roses zahájili v květnu 2006 nové turné a 13. června 2006 vystoupila kapela v pražské Sazka Areně, kde jim předkapely dělali Avenged Sevenfold a Sebastian Bach se svou kapelou. Do kapely rovněž přišel nový kytarista, Ron Thal přezdívaný Bumblefoot. Při mnoha koncertech, včetně toho pražského, vystupoval jako host Izzy Stradlin, bývalý kytarista kapely. Přibližně v polovině evropského turné odjel domů bubeník Bryan Mantia, protože se mu narodilo dítě a chtěl být s rodinou. Ve zbytku evropské části turné jej nahradil Frank Ferrer a když se kapela vrátila do Spojených států, byl Ferrer oznámen jako regulérní člen kapely a ne pouze jako náhradník za Mantiu. Nakonec se Frank Ferrer stal oficiálním bubeníkem skupiny, zatímco Mantia už jejím členem fakticky není, i když s ní občas spolupracuje.  Předběžné datum vydání alba Chinese Democracy bylo určeno na 6. března 2007, ale ani tento termín nebyl dodržen a další zatím nebyl oznámen. Kapela na své webové stránce 22. února 2007 oznámila, že nahrávání alba bylo dokončeno. Nahrávání alba trvalo déle než deset let a stálo už přes třináct milionů dolarů, což z něj činí nejdražší album všech dob.  Dne 4. května 2007 unikly na internet písně Chinese Democracy, I.R.S a The Blues v plné délce a ve výborné kvalitě. V roce 2007 kapela pokračovala ve světovém turné, které začalo v červnu a kapela při něm vystoupila v Mexiku, Austrálii, Japonsku a na Novém Zélandu.  Album bylo údajně domixováno na Vánoce 2007 a na začátku roku 2008 ho frontman Axl Rose již hotové předal nahrávací společnosti. Diskutovalo se o jeho vydání, protože nahrávací společnost se vzhledem k jeho ceně bála, aby příliš neprodělala. Deska měla vyjít před Vánocemi 2008, nasvědčoval tomu i fakt, že se v září na veřejnosti objevila oficiálně první píseň, \"Shackler's Revenge\" a to ve videohře Rock Band. Album nakonec vyšlo v listopadu 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v sestavě, turné a hledání budoucnosti (2009-2015).", "content": "V roce 2009 došlo k další změně v sestavě skupiny, kdy se kytarista Robin Finck připojil zpět ke své původní kapele Nine Inch Nails a na jeho místo prvního kytaristy přišel excentrický multiinstrumentalista Darren Jay Ashba, zkráceně DJ Ashba. Někteří fanoušci tvrdí, že se příliš snaží podobat Slashovi nebo že ho dokonce kopíruje, neboť je také při koncertech často k vidění s cigaretou v puse, nosí stejně jako Slash černý cylindr a například při úvodním sólu ve Sweet Child O'Mine drží kytaru kolmo k zemi, což bývala kdysi Slashova specialita.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat Guns N' Roses (2016-2018).", "content": "Mnoho fanoušků se nemohlo vyrovnat s rozbitím původní sestavy a spolu s médii vyvíjeli obrovský tlak na všechny bývalé členy, aby se pokusili s Axlem spojit a obnovit původní slavnou sestavu Guns N' Roses, která nahrála \"Appetite for Destruction\". Tuto situaci velmi komplikoval vztah mezi Slashem a Axlem. V roce 2007 však Slash změnil názor a řekl : \"Nikdy neříkám nikdy... tvrdím, že by to byl dobrý nápad zahrát ve staré sestavě pár show jenom tak... pro legraci\" Nicméně Rose se na otázku o znovusjednocení se Slashem vyjádřil: \"Než se tak stane, bude jeden z nás mrtvý...\" a nazval Slashe \"rakovinou\", připustil ale, že by nic nenamítal proti spolupráci s Izzy Stradlinem nebo Duffem McKaganem. Slash, Duff McKagan a Matt Sorum hráli ve Velvet Revolveru, hostovali na show Stevenovy skupiny Adler's Appetite a udržovali přátelské vztahy. Izzy Stradlin se udobřil jak s Axlem, tak se Slashem (kterému hostoval na jeho sólové desce). 14. října 2010 zahrál Duff McKagan společně s GN'R v londýnské O2 aréně 4 písně – \"Patience\", \"Knocking on Heavens Door\", \"You Could Be Mine\" a \"Nice Boys (Don't Play Rock'n'Roll)\". Toto vystoupení opět rozpoutalo velké diskuze o možném sjednocení kapely. Axl Rose představil Duffa takto: \"\"Jsem na hotelu a slyším, jak si někdo pouští nahlas muziku... a on je to Duff!\"\"  Dalším vodítkem k návratu \"Guns\" byly postupné odchody nových členů kapely. V červenci roku 2015 opustil skupinu sólový kytarista DJ Ashba. V dopise oznámil, že se chce věnovat své další skupině, ženě a rodině. Vzhledem k tomu, že se souborem od roku 2014 již nevystupuje ani Ron Bumblefoot Thal, spekulovalo se, zda se skupina již definitivně nerozpadá, nebo naopak, zda se nechystá dlouho očekávaný reunion s některými původními členy.  V srpnu 2015 uznal Slash, že se vzájemné vztahy mezi ním a Axlem zlepšily. Už dříve naznačil, že není vyloučen jeho návrat do Guns N` Roses. \"\"Musím být opatrný, co říkám. Pokud by o to všichni stáli a chtěli by do toho jít ze správných důvodů, fanoušci by to jistě ocenili. Myslím si, že by mohla být zábava to zkusit, ale je to komplexní téma. Tak jako tak je to záležitost lidí v kapele,\"\" prozradil Slash v květnu téhož roku.  To, jak reálné se spekulace o návratu jedné z nejlepších rockových skupin všech dob staly, ukazovalo i video, které bylo vysíláno v kinech při premiérách filmu Star Wars - Síla se probouzí (šlo skutečně o velmi tematický projev), ve kterém byl k vidění křičící dav podpořen velmi známým hlasem křičícím slova, která zní v písni Welcome To The Jungle, \"Do you know where you are? You're in the jungle baby! You're gonna' die!\". Po vypuštění těchto promo videí byl změněn i profilový obrázek oficiálního facebookového účtu skupiny (objevilo se zde logo kapely z devadesátých let).  5. ledna 2016 Slash i Duff McKagan oficiálně přiznali, že jsou opět členy souboru (Izzy Stradlin a Steven Adler se neúčastnili). Přesně prvního dubna vydala kapela prohlášení, že zahraje večer v losangeleském klubu Troubadour, kde kdysi odehrála své první koncerty. Na této show byly kromě skalních fandů skupiny a šťastlivců, kteří se dostali k informaci brzo, přítomny také slavné osobnosti, mezi nimi herci, muzikanti a další. Po koncertu v Troubadour (v mezičase si Axl zlomil nohu, a proto všechny koncerty do června odzpíval v sedě, většinou pak na známém \"rockovém trůně\" kytaristy a frontmana Foo Fighters Davea Grohla) se rozjelo třiadvacet let očekávané turné, které kapela nazvala symbolicky \"Not In This Lifetime?\" (Ne v tomto životě?) a zahrála například již na předem ohlášeném festivalu Coachella, v Las Vegas a dalších destinacích. Kapela navíc začala znovu hrát svá legendární intra jako Only Women Bleed od Alice Coopera k Knocking On Heavens Door či Speak Softly Love před Sweet Child O Mine či Layla před November Rain. Axl Rose byl dle fanoušků i kritiků v nejlepší hlasové formě za posledních dvacet let a dokonce se sám nabídl, že zastoupí zdravotně indisponovaného zpěváka AC/DC Briana Johnsona (Johnson začal přicházet o sluch) na turné \"Rock Or Bust\" a nutno podotknout, že přes větší vlnu nevole od skalních fanoušků skupiny kolem kytaristy Anguse Younga (na tomto turné označované jako Axl/DC), nakonec byla většina pochybujících spokojena, protože, jak už bylo zmíněno, Axl byl skutečně ve skvělé formě. Přes dočasné členství v AC/DC je Rose stále frontmanem Guns N' Roses, a po splnění závazků slíbených Angusovi Youngovi, se opět připojí ke své domovské kapele.  Dne 18. května 2017 zemřel Chris Cornell ze Soundgarden, kteří byli s Faith No More předkapelou Guns v 90. letech během Use Your Illusion Tour a to i v České republice na Strahovském stadionu roku 1992. Cornell, mimo jiné, v roce 2010 nazpíval píseň \"Promise\" na sólovém albu \"Slash\", právě kytaristy Slashe. Kapela, coby poctu zesnulému zpěvákovi, začala na koncertech hrát píseň \"Black Hole Sun\" z alba skupiny Soundgarden \"Superunknown\" z roku 1994.  Dne 4. července 2017 vystoupila kapela také v Praze, konkrétně na Letišti Letňany, kde zazněla opět \"Black Hole Sun\". Když 8. srpna 2017 zemřel další hudebník, který byl inspirací skupiny, Glen Campbell, podobně jako u Cornella, začali muzikanti na Campbellovu počest hrát jednu z jeho písní \"Wichita Lineman\".  18.řijna 2017 kapela vystoupila v Madison Square Garden. Axl prý ve střešním baru, obklopen ženami, říkal známým, že se Slashem vycházejí skvěle, a baví se jak hraním svých starých hitů, tak i skládáním nějakých nových písní. Údajně, jakmile se oba povznesli nad svou tvrdohlavost a začali spolu mluvit, vše se velice rychle dostalo zase do pohody a reunion už pak byl snadný.", "section_level": 2}, {"title": "Uniklé leaks a příprava nového alba (2018-?).", "content": "V průběhu roku 2018 několikrát Slash, Richard Fortus i Duff McKagan hovořili o možnostech nahrání alba. Axl se k věci nikterak nevyjadřoval. Tyto debaty se objevovaly několikrát, ovšem nikdo nechtěl být konkrétní. Slash roku 2018 vydal se svou skupinou SMKC desku Living The Dream, Dizzy Reed vydal debutovou sólovku nzavanou Rock 'N Roll Ain't Easy a konečně i Duff McKagen a jeho deska Tenderness.  V letech 2018-19 skupina začala postupně do playlistu postupně zařazovat dlouho nehrané písně, zejména z Illusion éry - krom znovu vydaného singlu Shadow Of Your Love se objevují také Locomotive, Dead Horse a z kraje roku 2020, poslední koncerty před pandemií - také píseň So Fine.  V létě 2019 unikají leaks, tzn. nevydané písně z kufříku jednoho z členů personálu té doby. Materiál se snaží management kapely zastavit, nicméně dost velká část populace fanoušků kapely materiál stihla z internetu stáhnout. Jedna z písní, Hard school, se objevuje též na alternativním playlistu a je očekávána na nové desce. Kapela ovšem píseň zatím na živo nezahrála, pouze na zkouškách před koncertem.  V září 2019 se v Louisville v Kentucky objevili mezi diváky ex manažer kapely Tom Zutaut a především bubeník Illusion éry - Matt Sorum.  V průběhu roku 2019 si jak Slash tak Duff odskočí, Slash na pár písní a Duff na celé album k Ozzymu Osbournovi a pomáhají mu nahrát novou desku Ordinary Man která vyšla v lednu 2020.  Slash v roce 2020 (ale i 2018 a 19) několikrát uvedl že nebude velké turné bez nového alba. V roce 2020 skupina řeší jak desku vydat v době pro ně nové.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz skupiny.", "content": "Guns N' Roses jsou považováni za jednu ze skupin, které změnily rockovou a heavy metalovou hudbu konce 80. let. Jejich hudba je velice vysoce hodnocena. Ozzy Osbourne a Joe Perry nazvali Guns N' Roses novými Rolling Stones. V roce 2002 se Guns N' Roses ocitli na seznamu sestaveném časopisem Q, který obsahoval 50 skupin, které člověk musí slyšet dříve než zemře. Televize VH1 ohodnotila skupinu Guns N' Roses jako devátou nejlepší hard rockovou skupinu všech dob. Album \"Appetite for Destruction\" se objevilo na seznamu 500 nejlepších alb všech dob vyhlášeném časopisem Rolling Stone.  Skupina ovšem nebyla ušetřena kritiky. Zatímco \"Appetite for Destruction\" je většinou vysoce hodnoceno, někteří kritizují alba \"Use You Illusion\" za velkou pompéznost, mnoho klišé a nedostatek humoru a ducha jejich debutového alba. Potíže s drogami u některých členů, hlavně Slashe a McKagana, a slabost Axla Rose pro trička s Charlesem Mansonem, byly často využívány médii k prezentování skupiny jako špatného vzoru pro jejich mladé fanoušky. Objevuje se také kritika za délku nahrávání alba \"Chinese Democracy\", které se blíží deseti letům.  Zpěvák Axl Rose je také zdrojem kontroverze, a od odchodu zakládajících členů byl rovněž častěji kritizován. Jeho neustálé vyhýbání se novinářům, což dokládá fakt, že se od roku 1994 nezúčastnil tiskové konference, vede k mnohým spekulacím o jeho duševním zdraví. Hudební kritici a někteří fanoušci jej obviňují z rozbití původní sestavy. Také kritizují jeho perfekcionismus, který vede ke konfliktům s ostatními a k časovým prodlevám mezi alby.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časový přehled.", "content": "Počty prodaných kopií se vztahují jen na Spojené státy, celosvětově prodala kapela asi 90 milionů kopií svých alb.", "section_level": 2}, {"title": "Singly.", "content": "Poznámka: IRS nebyla vydána oficiálně, ale šlo pouze o demoverzi uniklou na internet. Přesto se v roce 2006 umístila na 22.místě žebříčku předtím, než byla rádia donucena ji stáhnout.", "section_level": 2}], "src_summary": "Guns N' Roses (zkracováno GN'R) je americká hard rocková skupina založená v roce 1985 v Los Angeles. Když v roce 1986 podepisovali smlouvu s Geffen Records, byli její zpěvák Axl Rose, hlavní kytarista Slash, doprovodný kytarista Izzy Stradlin, basista Duff McKagan a bubeník Steven Adler. Aktuální sestavu tvoří Rose, Slash, McKagan, klávesista Dizzy Reed, kytarista Richard Fortus, bubeník Frank Ferrer a klávesistka Melissa Reese.", "tgt_summary": "Guns N' Roses, often abbreviated as GNR, is an American hard rock band from Los Angeles, California, formed in 1985. When they signed to Geffen Records in 1986, the band comprised vocalist Axl Rose, lead guitarist Slash, rhythm guitarist Izzy Stradlin, bassist Duff McKagan, and drummer Steven Adler. The current lineup consists of Rose, Slash, McKagan, keyboardist Dizzy Reed, guitarist Richard Fortus, drummer Frank Ferrer and keyboardist Melissa Reese.", "id": 1021365}
{"src_title": "Lunlun Zou", "tgt_title": "Zou Lunlun", "src_document": [{"title": "Styl Lunlun Zou.", "content": "Lunlun Zou říká, že guženg se vyrovná pianu ve své dynamické mohutnosti. Její styl používá celou dynamickou škálu, od ppp do fff, čímž výrazně rozšiřuje možnosti uměleckého vyjádření. To vyžaduje, aby hýbala všemi svaly prstů, rukou, paží a celým tělem.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Lunlun se narodila v rodině, která si udržela tradici hry na guženg po čtyři generace. Lunlun začala hrát na guženg když jí byly 2 roky. V sedmi letech započala vážná studia vstupem do internátní školy, která byla součástí konzervatoře v Šenjangu, kde vedla asketický styl života a výuky: 10 hodin denně cvičila hru na guženg.  Ve věku 18 let Lunlun započala studia na Šenjangské konzervatoři, kde jejími učiteli byli Čao Jü-ča, Cchao Čeng, Lu Tien-šeng a Čang Ťin-sia. O čtyři roky později dokončila studia.  Lunlun začala vystupovat na veřejnosti v útlém věku a často se účastnila soutěží čínské lidové hudby, ve kterých často zvítězila. Lunlun pravidelně cestuje na turné po významných městech Číny, Hongkongu, Nového Zélandu, Austrálie, USA, nahrává pro rozhlas a televizi a vystupuje ve prospěch chudých.  Po absolvování konzervatoře v roce 1991, Lunlun byla přijata jako gužengová sólistka Liaoningské provinční taneční skupiny. V roce 1995 se přestěhovala na Nový Zéland, kde byla pozvána aby účinkovala v novozélandském Národním muzeu, a rovněž při jiných význačných příležitostech. V roce 1999 Lunlun Zou účinkovala pro čínského prezidenta Ťiang Ce-mina při příležitosti jeho návštěvy v Sydney, a v roce 2004 pro exekutivního šéfa Macaa, Edmunda Hoa.  Během pobytu v Austrálii Lunlun založila skupinu „3 Sisters“ (3 sestry) s nástroji guženg, pípá (Lulu Liu) a árhu (Jingjing Liu). Tato skupina často účinkovala v Sydney opeře spolu s East-West symfonickým orchestrem.  Lunlun neomezuje své zájmy na čínskou a asijskou hudbu. Ráda také poslouchá lidové hudbě z jiných částí světa, včetně tibetské, české, moravské, bavorské, litevské, ruské, atd. Studovala také ve Vídni a Praze. Lunlun nachází inspiraci ve starém folkloru.  Lunlun Zou se snaží propagovat bohaté kulturní dědictví Číny a Asie uvnitř i za hranicemi Číny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lunlun Zou ( tradičně: ; zjednodušeně: ) je čínská umělkyně hrající na guženg. Účinkovala na jevištích Vídně, Frankfurtu, Los Angeles, San Francisca a Sydney. Lunlun Zou působí především v Hongkongu.", "tgt_summary": "Zou Lunlun () is a player and teacher of the guzheng, a Chinese zither. She is fourth-generation guzheng player in a family of musicians. She has performed concerts in Vienna and Sydney, and performed for China's President Jiang Zemin and Australian Prime Minister John Howard.", "id": 2128493}
{"src_title": "Alain Delon", "tgt_title": "Alain Delon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alain Delon se narodil ve Sceaux nad Seinou (nyní Hauts-de-Seine) na předměstí Paříže. Jeho rodiče Edith a Fabien Delonovi se rozvedli, když byly Alainovi čtyři roky. Oba rodiče pak vstoupili do dalších manželství – Alain má tedy ještě jednu nevlastní sestru a dva nevlastní bratry. Ještě jako chlapec byl zapsán do římskokatolické internátní školy – jako první z mnoha škol, ze kterých byl později vždy vyloučen pro špatné chování. Učitelé se nicméně mnohokrát snažili Alaina přesvědčit, aby díky svým nesporným vlohám k náboženským studiím vstoupil do kněžského stavu.  Ve 14 letech Alain opustil církevní internátní školu a nějaký čas pracoval v řeznickém obchodě svého nevlastního otce. Po třech letech ale byl odveden k francouzskému námořnictvu a v letech 1953–1954 sloužil u \"fusilier marin\" v první indočínské válce. Sám Delon ale později uvedl, že ze čtyř let své vojenské služby strávil 11 měsíců ve vězení pro časté porušování disciplíny. Nakonec byl v roce 1956 odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády. Zůstal v té době zcela bez peněz a musel přijmout jakoukoliv práci. Pracoval proto například i jako číšník, vrátný, sekretář nebo obchodní úředník. Během této doby se pak zcela náhodně seznámil s herečkou Brigitte Auberovou a absolvoval s ní také cestu na filmový festival v Cannes, kde později začala i jeho hvězdná kariéra.  Původně se měla stát jeho první životní partnerkou herečka Romy Schneiderová. S ní se herec seznámil v roce 1958 při natáčení filmu \"Kristýna\" a 20. března 1959 se dokonce oficiálně zasnoubili. Již v době zasnoubení měl ale Alain milostnou aféru s německou herečkou a zpěvačkou Nico a 11. srpna 1962 se jim narodil syn Ari (Christian Aaron Boulogne). Ari pak byl ale většinou vychováván Alainovými rodiči. Zasnoubeni s Romy Schneiderovou bylo zrušeno v prosinci roku 1963 a herečku velmi citelně zasáhlo – chtěla po rozchodu dokonce spáchat sebevraždu.  Dne 13. srpna 1964 se Delon oženil s francouzskou herečkou Nathalií Barthelémyovou (vlastním jménem \"Francine Canovas\", nar. 1. srpna 1941). Jejich syn, Anthony Delon, později také herec, se narodil v Los Angeles 30. září téhož roku. Toto manželství však trvalo necelých pět let a skončilo 14. února 1969 rozvodem.  V roce 1968 během natáčení filmu \"Jeff\" se Delon setkal s francouzskou herečkou Mireille Darcovou a žil s ní potom téměř 15 let až do roku 1984. K roku 1968 se také váže největší hercův soukromý skandál. V lese nedaleko jeho nemovitosti v Élancourtu u Paříže byl nalezen mrtvý jeden z osobních bodyguardů - Stevan Markoviċ - se střelnou ranou v hlavě. Z vraždy byl jako spoluviník obviněn také Delonův přítel, korsický gangster François Marcantoni. Také Delona držela policie ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tímto případem, ačkoliv byl v době spáchání vraždy v Saint Tropez a nikoliv v Paříži. Rovněž hercova tehdejší manželka Nathalie byla vyslýchána policií.  V roce 1987 se herec setkal při natáčení videoklipu ke své písni \"Comme au cinèma\" s holandskou modelkou Rosalií van Breemen a zde vznikl jejich pozdější vztah završený svatbou. Společně pak měli dvě děti: dceru Anouchku (nar. 25. listopadu 1990) a syna Alaina-Fabiena (nar. 18. března 1994). Manželství však také skončilo rozvodem v říjnu 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní názory.", "content": "Některé jeho osobní názory vyvolaly značné kontroverze, a to zejména výrok z roku 2013, kterým protestoval proti adopcím dětí homosexuály. Delon je rovněž osobním přítelem politika Jeana-Marie Le Pena, jehož Národní frontu, řazenou ke krajní pravici, v minulosti také veřejně podpořil. Ve velkém rozhovoru pro týdeník \"Paris-Match\" v roce 2018 vyjádřil velké znechucení ze současné doby obecně. Některé z těchto vyjádření, společně s přiznáním, že v minulosti se nevhodně choval k ženám, vyústily v petici proti jeho ocenění čestnou Zlatou palmou na Filmovém festivalu v Cannes v roce 2019; tuto petici podepsalo více než 20 tisíc lidí, zejména z USA.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "V Cannes si Alaina Delona všiml lovec hereckých talentů David O. Selznick a po úspěšných kamerových zkouškách nabídl Alainovi velkou smlouvu. Ovšem s podmínkou, že se herec naučí anglicky. Delon se tedy ihned po návratu do Paříže začal tento jazyk intenzívně učit. Když se ale zanedlouho setkal s francouzským režisérem Yvesem Allégretem, tento ho přesvědčil, aby svoji filmovou kariéru začal přece jenom ve Francii. David Selznick ale později dovolil Delonovi zrušit již podepsaný kontrakt. A tak herec debutoval v roce 1957 v Allégretově filmu \"Quand la femme s'en mêle\" (\"Když se do něčeho plete žena\").  V roce 1958 se herec objevil poprvé po boku herečky Romy Schneiderové ve filmu \"Kristýna\" (\"Christine\"). S Romy Schneiderovou mj. 6 let žil a 20. března 1959 se s ní dokonce zasnoubil. V roce 1959 mohl herec poprvé ukázat také svůj veseloherní talent ve filmu \"Faibles femmes\" (\"Slabé ženy\"). To byl také první Delonův film, promítaný v USA, a hned napoprvé s velkým úspěchem.  V roce 1960 se Delon objevil nejprve ve filmu \"V plném slunci\" (\"Plein soleil\") režiséra Reného Clémenta. Zde hrál hlavní postavu Toma Ripleye a sklidil za ní velkou pochvalu kritiky. Následně se pak v témže roce objevil společně s Annie Girardotovou ve slavném filmovém díle \"Rocco a jeho bratři\" italského režiséra Luchina Visconti. Kritika tento film přijala opět velmi dobře a Delonův herecký výkon byl často hodnocen v superlativech (například Bosley Crowther z listu The New York Times nebo John Beaufort z listu Christian Science Monitor). Beaufort dokonce napsal, že \"„...reálnost a věrohodnost ironických tragédií v příběhu propůjčuje filmu právě Roccova zničující opravdovost v podání Alaina Delona“\". Film získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách v roce 1961. Další zvláštní cenu poroty, a to na festivalu v Cannes v roce 1962, získal také film \"Zatmění\" (\"L’Éclipse\") režiséra Michelangela Antonioniho, kde hrál Delon hlavní roli.  Svůj divadelní debut si Alain Delon odbyl v roce 1961 v Paříži, a to ve hře Johna Forda \"Jaká škoda, že ona je kurtizána!\". Hrál zde jednu ze dvou hlavních rolí, a to opět po boku Romy Schneiderové. Produkci hry řídil Luchino Visconti. Jmenovitě s Viscontim pak spolupracoval Delon ještě v roce 1963 na historickém filmu \"Gepard\" (\"Le Guépard\"), kde si zahrál společně s Claudií Cardinalovou a Burtem Lancasterem. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Dalším hercovým úspěšným filmem tohoto roku se pak stal snímek \"Melodie podzemí\" (\"Mélodie en sous-sol\") režiséra Henriho Verneuila, kde si Delon zahrál s Jeanem Gabinem. Film získal v USA cenu Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film.  V roce 1964 uspořádala společnost Cinémathèque française přehlídku Delonových filmů a herec v této době také založil společně s Georgesem Beaumem novou produkční společnost DelBean Production. Společně pak produkovali film \"L'insoumis\" (\"Vzpurný\", 1964). V roce 1968 však Delon založil vlastní produkční společnost Adel a hrál i v jejím prvním filmu \"Jeff\" (1969). Tam byla jeho filmovou partnerkou herečka Mireille Darcová, známá českým divákům například z veseloher s Pierrem Richardem o velkém blondýnovi. S Mireille Darcovou Delon také 15 let (do roku 1984) žil. Na úspěšného \"Jeffa\" navázal hned o rok později \"Borsalino\", který se stal ve Francii do té doby komerčně nejúspěšnějším filmem a v němž si zahrál i populární Jean-Paul Belmondo. Koncem 60. let spolupracoval herec také s režisérem Jeanem-Pierrem Melvillem a hrál v jeho filmech \"Samuraj\" (\"Le Samourai\", 1967), \"Červený kruh\" (\"Le cercle rouge\", 1970) a \"Policajt\" (\"Un flic\", 1972).  V roce 1973 nahrál Alain Delon duet s francouzskou populární popovou zpěvačkou Dalidou. Písnička \"Paroles, paroles\" (\"Řeči, řeči\") byla pak úspěšná nejen ve Francii, ale i v zahraničních hitparádách. V tomto roce vznikl úspěšný film \"Dva muži ve městě\" (\"Deux hommes dans le ville\"), kde si Delon zahrál s krásnou Mimsy Farmerovou a již potřetí s Jean Gabinem (po Melodii podzemí a Sicilském klanu). Režisérem filmu byl José Giovanni.  V roce 1975 si herec zahrál populárního maskovaného hrdinu Zorra ve stejnojmenné filmové verzi režiséra Duccia Tessariho. O rok později pak zazářil v hlavní roli filmu \"Pan Klein\" (\"Monsieur Klein\"), kde využil příležitosti přidat do svého hereckého výkonu i psychologický rozměr. Film získal opět ocenění Césara pro nejlepšího herce roku.  Během druhé poloviny 70. let a počátkem 80. let se Alain Delon objevil v mnoha akčních filmech, kde hrál buď role jednoznačně kladných hrdinů, nebo naopak protikladných až tragických postav: \"Povídka o policajtovi\" (\"Flic Story\", 1975), \"Comme un boomerang\" (\"Jako bumerang\", 1976), \"Smrt darebáka\" (\"Mort d’un pourri\", 1977) nebo \"Tři muži na zabití\" (\"Trois hommes à abbatre\", 1980). V roce 1980 přišla také jedna z hlavních rolí v americkém katastrofickém filmu \"Concorde - Letiště 1979\" společnosti Universal Pictures, který zaznamenal velký komerční úspěch a kde si herec zahrál s Robertem Wagnerem a Bibi Anderssonovou. V roce 1981 natočil Delon ve vlastní produkci také film \"Kdo nastaví kůži\" (\"Pour la peau d’un flic\").  V roce 1984 získal Alain Delon dalšího Césara pro nejlepšího herce za svoji roli ve filmu Bertranda Bliera \"Náš příběh\" (\"Notre histoire\"). Zde ztvárnil vynikajícím způsobem aristokrata barona de Charlus a zahrál si s půvabnou herečkou Nathalií Bayeovou. V témže roce se herec objevil ještě v mírně komické roli ve filmu \"Swannova láska\" (\"Swann in Love\") natočeném podle románu Marcela Prousta, kde hrál společně s italskou herečkou Ornellou Mutiovou a hercem Jeremym Ironsem.  V dalším období 80. a pak 90. let ale překvapivě následovala v hercově kariéře řada kasovních „propadáků“, vrcholící naprostým neúspěchem filmu \"Poloviční šance\" (\"Une chance sur deux\", 1997) režiséra Patrice Leconteho, kde si Delon potřetí zahrál s Jean-Paulem Belmondem. V témže roce tedy Alain Delon ohlásil ukončení své filmové herecké kariéry a nadále přijímal již jen příležitostné menší role.  V roce 2003 uvedlo divadlo Waltera Reada (Walter Reade Theater) úspěšnou přehlídku Delonových filmů pod titulem \"Muž ve stínu: filmy Alaina Delona\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alain Fabien Maurice Marcel Delon (* 8. listopadu 1935 v Sceaux, Francie) je francouzský divadelní a filmový herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení. Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry, jakými byli nebo jsou Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle. Jeho syn Anthony Delon je také herec.", "tgt_summary": "Alain Fabien Maurice Marcel Delon (; born 8 November 1935) is a French actor and businessman. He is known as one of Europe's most prominent actors and screen sex symbols from the 1960s. He achieved critical acclaim for roles in films such as \"Rocco and His Brothers\" (1960), \"Plein Soleil\" (1960), \"L'Eclisse\" (1962), \"The Leopard\" (1963), \"The Yellow Rolls-Royce\" (1965), \"Lost Command\" (1966) and \"Le Samouraï\" (1967). Over the course of his career Delon worked with many well-known directors, including Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni and Louis Malle. He acquired Swiss citizenship in 1999.", "id": 561165}
{"src_title": "Emigrace", "tgt_title": "Emigration", "src_document": [{"title": "Důvody emigrace.", "content": "Důvody emigrace mohou být ekonomické a sociální, anebo politické, náboženské nebo jiné pronásledování. Podle toho se rozlišuje mezi", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace v ekologii a demografii.", "content": "Pojem emigrace se používá též v ekologii, kde označuje přesun jedince (nebo skupiny jedinců) z příslušné populace jinam. Příkladem může být včela medonosná při rojení, mladí králíci odcházející založit novou kolonii apod.  Rovnice populačního růstu užívaná v ekologii nebo v lidské demografii se pak dá psát jako \"N = N + B − D + I − E\"  Emigrace v uvedené rovnici označuje počet jedinců (obyvatel), kteří opustí určité území (stát, okres, územně vymezenou populaci) za jednotku času, což je zpravidla rok. Někdy se míra emigrace přepočítává na 1 000 nebo 100 000 jedinců (obyvatel). Je-li tedy míra emigrace v určitém státě např. 4 promile, znamená to, že z každých 1 000 obyvatel v daném roce 4 opustili daný stát. Má-li tento stát např. 10 000 000 obyvatel, je celkové množství emigrujících obyvatel rovno 40 000.", "section_level": 1}, {"title": "Velké emigrace či politicky významné emigrace.", "content": "Veliký kulturní i politický význam měly už historické emigrační vlny. Z dnešního hlediska spíše ekonomickou emigrací byla kolonizace střední a východní Evropy v 13.-15. století. Velké vlny emigrace z náboženských důvodů přinesly občanské a náboženské války 16. a 17. století (např. židé ze Španělska, čeští nekatolíci, hugenoti po roce 1685 a šlechta za Revoluce z Francie, náboženští emigranti z Velké Británie do Severní Ameriky atd.). 19. století bylo dobou masové emigrace do USA, zejména z Irska, Německa, Itálie, Polska a dalších zemí. Hromadný politický exil následoval po Ruské revoluci v letech 1918-1923 i po převzetí moci nacisty v Německu roku 1933. Zejména emigrace Židů před válkou a za války měla významné důsledky pro následující kulturní a vědecký vzestup USA.  Po skončení druhé světové války muselo odejít z východních částí bývalé Německé říše a dalších území 12 až 14 milionů Němců, asi 1,2 milionu Poláků a mnoho dalších. Několik milionů Židů emigrovalo do státu Izrael, odkud odešlo asi 650 tisíc Arabů a zhruba stejný počet Židů byl vypuzen z okolních arabských států. Po vyhlášení nezávislosti Indie (1947-1948) muselo přes 7 milionů muslimů odejít do Pákistánu a zhruba stejný počet Indů a Sikhů naopak z Pákistánu do Indie.  V roce 1992 požádalo o asyl v zemích EU 672 tisíc migrantů, načež počty řadu let klesaly. V roce 2014 dosáhl počet žadatelů 626 tisíc, převážně ze Sýrie a Afghánistánu, ale také z afrických zemí, Ukrajiny a ze západního Balkánu. Asi 70 % z nich požádalo v Německu, Švédsku, Itálii, Francii a Maďarsku a celkem 45 % žádostí bylo úspěšných. Podle země původu získalo asyl nejvíce uprchlíků ze Sýrie, Eritreje, Afghánistánu a Iráku.", "section_level": 1}, {"title": "Česká emigrace a exil v historii.", "content": "Významné vlny emigrace následovaly po prudkých politických a náboženských změnách, například v husitské době a zejména po porážce stavovského povstání roku 1620 a po zavedení Obnoveného zřízení zemského roku 1627 - tehdy z českých zemí odešly desítky tisíc lidí.  Jiný typ poměrně masové emigrace z hospodářských důvodů nastal v důsledku demografického růstu a nedostatku půdy ve druhé polovině 19. století. Čeští a slovenští emigranti odcházeli zejména do USA, ale také do Ruska a dalších zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Československá emigrace.", "content": "Vzhledem k historii bohaté na různé okupace opustilo Československo v průběhu 20. století mnoho lidí v několika emigračních vlnách.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečná emigrace.", "content": "První byla vyvolána nacistickou okupací roku 1939, kdy odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým hrozilo vyhubení v koncentračních táborech (holokaust). Mnozí exulanti bojovali v cizích armádách a velká část se po roce 1945 vrátila. Pokud bojovali v západních armádách, byli po roce 1948 zpravidla diskriminováni a pronásledováni komunistickým režimem.", "section_level": 2}, {"title": "Poúnorová emigrace.", "content": "Druhou vlnu politické emigrace tvořili lidé, kteří odešli před nástupem komunismu v únoru roku 1948 a krátce po něm. Většina z těchto lidí považovala svůj exil za dočasný, po pádu komunistického režimu měli v úmyslu se vrátit. Roku 1952 vybudoval režim na hranicích takzvanou Železnou oponu, což emigraci podstatně ztížilo. V této vlně odešlo z Československa přibližně čtyřicet tisíc lidí. Této emigraci se také říkalo \"osmačtyřicátníci\".", "section_level": 2}, {"title": "Posrpnová emigrace.", "content": "Další emigrační vlna přišla po 21. srpnu 1968 na základě Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Této vlně emigrace se říkalo \"osmašedesátníci\". Až do podzimu roku 1969 byly hranice poměrně otevřené, což emigraci usnadnilo. Odhadem odešlo z ČSSR v letech 1968-1969 více než 80 000 lidí. S tímto číslem je srovnatelná jen maďarská emigrace z roku 1956, kdy odešlo 300 000 obyvatel téměř přes noc.  Mezi lety 1969 až 1989 odešlo z ČSSR dalších 140 až 150 tisíc lidí, z nichž bylo 24 % dětí a 41 % osob ve věku 16-30 let. UNHCR uvádí až 250 tisíc lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Legalizace emigrace.", "content": "Po dlouhou dobu byla v socialistickém Československu emigrace trestná, majetky, jež tu emigranti zanechali, byly konfiskovány, jejich příbuzní měli záznam v kádrových posudcích, lidé, kteří byli s emigranty v kontaktu, byli trestáni, atd. V roce 1977 byla zavedena směrnice, která emigrantům umožňovala upravit si vztahy s ČSSR, což znamenalo legalizaci právního vztahu emigranta a ČSSR. Ten se mohl buď do vlasti vrátit, zůstat československým občanem v zahraničí, nebo po pěti letech legálně zrušit své občanství, načež byl považován za cizince a jako na takového na něj československé úřady od toho okamžiku pohlížely. Tuto možnost mohli využít lidé, kteří se politicky či jinak neangažovali proti komunistickému režimu či se dostatečně káli a v obou případech slíbili, že se ani v budoucnu angažovat nebudou.", "section_level": 2}, {"title": "Krajané.", "content": "Krajan je název pro příslušníka druhé a následovné generace imigrantů do cílové země, narozený v transitní nebo cílové zemi emigrace, který má český nebo slovenský původ. Krajan alespoň pasivně ovládá český nebo slovenský jazyk a ještě se plně neasimiloval do nové národnosti. Krajan se obvykle vykazuje svým národním původem, udržuje vztahy se svou původní vlastí, udržuje tradice přivezené ze staré vlasti a účastní se dění v krajanských spolcích.  Nejznámější krajanská centra v severní Americe jsou Tábor v Jižní Dakotě, Praha v Texasu, New Prague a Veseli v Minnesotě nebo Cicero v Illinois. Významné krajanské spolky a činnosti vznikly v té době v USA, v Kanadě, v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v dalších zemích. Ve východní Evropě žijí čeští krajané na Ukrajině v oblasti Volyně, na Krymu, v moldavské vesnici Holubinka, v několika horských vesnicích v rumunském Banátu, v přilehlé nížinaté oblasti Banátu na Vojvodině v okolí města Bela Crkva, kde se nachází vesnice Selo, Kruščice a Gáj, a dále v bosenských obcích Nová Ves nebo Mačino Brdo, které se nachází v oblasti kolem města Banja Luky. Významná česká menšina žije též v Chorvatsku, v okolí města Daruvaru.", "section_level": 2}, {"title": "Exulant.", "content": "Exulant (z lat. \"exul\", vypovězený) odešel nedobrovolně, často s tím, že se jednou vrátí. Odešel tedy pouze dočasně. Historicky známým příkladem exulanta je Jan Ámos Komenský, který odešel ze země, do níž se chtěl opět vrátit, nebo Tomáš Garrigue Masaryk, který se po válce a po změně systému vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Uloženka.", "content": "Jako \"uloženka\" byla označována osoba poslaná v období komunistické diktatury do zahraničí Státní bezpečností, převážně v emigračních vlnách z let 1968/1969 a v roce 1986. „Uloženka“ vystupovala jako běžný emigrant nevzbuzující pozornost. Jejím úkolem bylo usadit se v cílové zemi, co nejdříve získat nové státní občanství a profesní postavení a být připravený na pozdější využití. Uloženek bylo z ČSSR do zahraničí odesláno několik tisíc. O tomto termínu se v ČR poprvé zmiňuje Ivan Sviták, pracovník MZV ČSSR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve svých Statích.", "section_level": 2}, {"title": "Reemigrace.", "content": "Pojem reemigrace označuje návrat emigranta (případně jeho potomků) do země, z níž odešel. Reemigraci musí vždy předcházet emigrace, což je opuštění či únik z jedné země do druhé.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj EU.", "content": "Evropská unie disponuje nástrojem nazývaným “Integral part”, který navrhla Evropská komise v roce 2005 a který se týká illegálních migrantů, kteří mají býti vráceni zpět do země původu.", "section_level": 2}, {"title": "Důvody reemigrace.", "content": "Důvodů k reemigraci je velké množství a často jsou navzájem propojeny. Mezi nejvýznamnější faktory patří ty následující:  Ekonomické  Ekonomické důvody k reemigraci jsou často spojeny se změnou hmotného zajištění jedince. V takovém případě je opětovný návrat do země původu vázán na snahu zajistit si lepší ekonomické postavení, než kterého bylo dosaženo v hostitelské zemi.  Sociální  Sociální důvody vykreslují vztah mezi reemigrujícím a okolní společnosti. Tato návaznost má dvojí podobu. Důvodem k reemigraci může být jak neuspokojivá integrace do nové společnosti, která v jedinci vytvoří pocit frustrace a odcizení, tak i návaznost reemigranta na původní společnost, například blízké pouto k rodině a blízkým. Tato návaznost později vede k opětovnému návratu.  Politické  Politické důvody opětovného návratu tvoří významnou část na celkovém podílu reemigrace. Oficiálně deklarovaný, ale i nepřímý politicko-společenský nátlak ze strany hostitelských vládnoucích elit na jedince či celou skupinu v podobě perzekucí a jiného protiprávního jednání vede k nucenému odchodu emigranta do jiné další země. Druhou možností pak může být návrat emigranta do rodné země, v důsledku příznivých politických změn, které v ní nastaly.", "section_level": 2}, {"title": "Proces reemigrace na konkrétním případu.", "content": "Právní proces reemigrace není ve všech státech jednotný. Pro demonstraci poslouží právní systém v Nizozemsku, který s reemigrací počítá a určuje její pravidla.  Pokud se rozhodnete pro reemigraci do své země původu, máte možnost požádat Sociální pojištovnu o tzv. měsíční příspěvek na reemigraci, který vám má pokrýt životní náklady v průběhu procesu vaší reemigrace. Tato možnost je ukotvena v zákoně o vysídlení. Výše této výhody závisí na vaší rodinné situací, na vaší mateřské zemi, do které chcete reemigrovat a také na dalších dávkách, které pobíráte. Ty se vám pak odečítají z příspěvku na reemigraci. Holandský systém také nabízí příspěvěk na zdravotní pojištění, pakliže se po přestěhování nenacházíte v holandském systému zdravotního pojištění.", "section_level": 2}, {"title": "Reemigrační vlny v historii Československa.", "content": "Reemigrační vlny v Československu a v pozdějším Česku by se daly rozdělit na dvě fáze.  První reemigrační vlna byla ta poválečná v druhé polovině čtyřicátých let, vyvolaná porážkou Německa ve 2. světové válce a z toho plynoucím rozpadem Protektorátu, na nějž navázalo obnovení Československa, tzv. třetí republika. Už v červenci roku 1945 československá vláda oficiálně požádala emigranty o návrat do vlasti. Jedním z hlavních důvodů bylo naplnění pracovních míst a dosídlování pohraničí.  Druhá vlna reemigrace byla po pádu komunismu v devadesátých letech 20.století. 35 tisíc lidí reemigrovalo po sametové revoluci, což v porovnání s počtem lidí, kteří Československo opustili, nebylo vysoké číslo. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že pouze během let 1969-1989 opustilo Československo 250 tisíc lidí. Největší příliv vracejících se obyvatel byl v prvních pěti letech, tj. od roku 1991 do roku 1994. Následovně nastal trvalý mírný pokles. Důvodů reemigrantů vracet se zpět bylo mnoho, primární důvody byli přátelé či rodina. Důvod proč se nevracet, byla například trvalá práce v zahraničí, o kterou nechtěli přijít. Mezi známé reemigranty by se dal zařadit například režisér Juraj Herz, který emigroval v osmdesátých letech. Mnoho reemigrantů se vracelo do Česka jen okrajově, tzn. že si nadále udržovalo druhý domov ve své druhé zemi jako například herec Jan Tříska, zpěvák Waldemar Matuška či spisovatel Arnošt Lustig.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emigrace (z lat. \"ex-migrare\", vystěhovat se) je opuštění (či útěk ze) země původu a přestěhování se do jiné země. Podobně imigrace znamená přistěhování se, což je totéž, ale z pohledu cílové země emigrace. Pro nedobrovolný odchod z vlastní země (vyhnanství) se užívá slovo exil a exulant či vyhnanec. Migrace je stěhování skupin obyvatelstva.", "tgt_summary": "Emigration is the act of leaving a resident country or place of residence with the intent to settle elsewhere (to permanently leave a country). Conversely, immigration describes the movement of people into one country from another (to permanently move to a country). Hence one might \"emigrate from\" one's native country to \"immigrate to\" another country. Both are acts of migration across national or other geographical boundaries.", "id": 592405}
{"src_title": "Padova", "tgt_title": "Padua", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Padova – antické \"Patavium\" – patří mezi nejstarší severoitalská města, podle legendy byla založena Aeneovými Trójany. Patavia se ve starověku stala bohatým hospodářsky rozvinutým městem, centrem obchodu a zpracování vlny. Roku 59. př.n.l. se tu narodil slavný římský historik Titus Livius. Na přelomu 3. a 4. století byli její obyvatelé již křesťany. První období rozkvětu města skončilo roku 452, byla Patavia zničena Huny. Počátkem 7. století zničili město Langobardi a v 9. století Maďaři.  Z těchto ran se Padova dlouho vzpamatovávala, ale ve 12. století došlo k jejímu novému rozkvětu. Roku 1164 se jako první severoitalské město vymanila ze závislosti na císařské moci Štaufů, získala vlastní samosprávu a stala se svobodným městem. Politicky stála většinou na straně guelfů. V roce 1237 se však k moci dostala císařská strana v čele s Ezzelinem III. da Romano a pro Padovu nastalo nepříznivé období.  Ve 13. a 14. století došlo opět ke kulturnímu a duchovnímu rozkvětu. V roce 1222 byla založena padovská univerzita, druhá nejstarší v Itálii, v letech 1230–1231 zde působil minoritský kazatel Antonín z Padovy, nad jehož hrobem byla ve druhé polovině 13. století vystavěna bazilika Il Santo. Kolem roku 1300 se v Padově sešli slavný básník Dante Alighieri, který zde možná studoval na univerzitě, a neméně slavný malíř Giotto di Bondone, kterého pověřil zdejší vážený občan Enrico Scrovegni výzdobou rodinné kaple.  V renesanci byla Padova jedním z hlavních center humanismu a vědy – působil zde např. Galileo Galilei a na zdejší univerzitě studoval práva mj. první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, český světec Jan Nepomucký, později např. Mikuláš Kusánský. Rozmachu kulturního věhlasu pomohlo nastolení vlády rodiny da Carrara, ke kterému došlo s benátskou pomocí roku 1337. Noví vládcové se ukázali jako štědří mecenáši umění a v Padově vznikl jeden z nejstarších orlojů vůbec. V letech 1405–1797 ovládaly Padovu přímo Benátky, poté připadla Rakousku a roku 1867 se stala součástí sjednocené Itálie. Za 2. světové války (1944) byla Padova těžce poškozena bombardováním.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bazilika svatého Antonína (Basilica del Santo).", "content": "Jako mnoho italských měst je i Padova bohatá na stavební a umělecké památky. Patrně nejznámější je poutní bazilika svatého Antonína (místními zvaná \"Il Santo\"), jeden z největších chrámů v Itálii, jehož stavba začala 1238, sedm let po světcově smrti. Cihlová stavba se sedmi kupolemi a dvěma štíhlými věžemi prozrazuje benátský a byzantský vliv a nese architektonické prvky románské i gotické. Přilehlý františkánský klášter má čtyři rajské dvory, tři z nich sloužily poutníkům a jsou i dnes volně přístupné Na náměstí před bazilikou stojí bronzová jezdecká socha od Donatella, kterou Padova roku 1447 věnovalo Erasmu di Narni, kondotiérovi a veliteli místní domobrany, přezdívanému Gattamelata („mazaná kočka“).", "section_level": 2}, {"title": "Palazzo della Ragione a Piazza dei Signori.", "content": "V centru města, původně obehnaném částečně dochovanými hradbami, mezi dvěma náměstími \"Piazza dei Frutti\" (Ovocný trh) a \"Piazza dell'Erbe\" (Zeleninový trh), stojí středověký soudní palác, Palazzo della Ragione nebo \"Il Salone\", z obou stran obestavěný renesančními galeriemi. Zasedací síň v horním patře je 81,5 m dlouhá, 27 m široká a 24 m vysoká, stěny jsou pokryty freskami z 15. století.  Východně na \"Palazzo della Ragione\" navazuje \"Palazzo Comunale\" (směs architektury románské, gotické, barokní se středověkou 47 metrů vysokou věží \"Torre degli Anziani\"), původně sídlo městské rady, dnes radnice. Dále východně, přes ulici, se nachází budovy padovské univerzity (známý je přednáškový sál pro studenty medicíny \"Teatro anatomico\").  Západně od \"Palazzo della Ragione\" leží \"Piazza dei Signori,\" které tvoří především měšťanské domy ze 16. století. Na západní straně náměstí stojí \"Palazzo del Capitanio\" s věží s orlojem z počátku 15. století, zhruba současného s pražským.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm.", "content": "Na dalším náměstí v blízkosti je barokní dóm s nedokončenou fasádou a před ním malé baptisterium, jehož vnitřní stěny včetně kupole jsou celé pokryty freskami z poloviny 14. století. Mezi četnými dalšími paláci vyniká historické sídlo university v paláci Bo.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Scrovegni (Cappella degli Scrovegni).", "content": "\"Cappella degli Scrovegni\" (zvaná též \"dell'Arena\") je velmi cennou památkou. Byla postavena roku 1303 jako součást později (1808) zaniklého paláce. Její výzdobou byl pověřen Giotto, který zde v letech 1304—1306 namaloval soubor 38 výjevů ze života Krista a Panny Marie, doprovázený obrazem \"Posledního soudu\" a alegoriemi \"Ctností\" a \"Neřestí\". Sochu \"Marie mezi anděly\" na hlavním oltáři vytvořil Giovanni Pisano.", "section_level": 2}, {"title": "Prato della Valle.", "content": "Mezi další zajímavosti patří náměstí Prato della Valle s eliptickým vodním kanálem a sochami 84 slavných Padovanů a studentů zdejší univerzity. Vzniklo koncem 18. století a náleží k největším na světě (s 88 620 m2 je o něco větší než Karlovo náměstí v Praze).", "section_level": 2}, {"title": "Santa Giustina.", "content": "V jihovýchodním rohu náměstí stojí opatství sv. Justýny s kostelem z let 1514—1587. V kostele je hrob evangelisty Lukáše (část ostatků je uložena v Praze na Hoře Athos) a apoštola Matěje. Mučednickou smrt světice svaté Justýny připomíná Veronesův obraz na hlavním oltáři.", "section_level": 3}, {"title": "Botanická zahrada.", "content": "V Padově se nachází snad nejstarší botanická zahrada na světě, která sloužila lékařské fakultě místní univerzity a v témže místě funguje od roku 1545. Od roku 1997 je součástí Světového dědictví.", "section_level": 2}, {"title": "Observatoř La Specola.", "content": "V rámci univerzity se v Padově nachází historická astronomická observatoř La Specola.", "section_level": 2}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "V Padově se také odehrává Shakespearova komedie \"Zkrocení zlé ženy\".", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Po staletí byla Padova spíše kulturním a vzdělanostním centrem. V 21. století je zde zastoupena především strojírenská a potravinářská výroba, významná je zdejší produkce umělých vláken.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Padova je křižovatkou dálnic A4 a A13 a především jedním z největších železničních uzlů Itálie. Vedou odtud 4 dvoukolejné elektrifikované železniční tratě: ve směru na (1) Benátky (Mestre), (2) Bolognu, (3) Vicenzu, Veronu a Milán a (4) Castelfranco Veneto.  V minulosti (1937–70) zde byla v provozu trolejbusová doprava. Nyní městskou hromadnou dopravu zajišťuje kromě autobusů také hybridní systém Translohr s vozy na pneumatikách a s jedinou napájecí a vodicí kolejí, prozatím na jedné lince spojující nádraží, centrum a jih města.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Padova (také Padua, v benátštině \"Pàdoa\", ) je severoitalské město v oblasti Benátsko, na řece Bacchiglione, propojené kanály s řekou Brenta. Je hlavním městem provincie Padova. Žije zde 212 500 obyvatel, v celé aglomeraci pak 440 000.", "tgt_summary": "Padua (; ; ) is a city and \"comune\" in Veneto, northern Italy. Padua is on the river Bacchiglione, west of Venice. It is the capital of the province of Padua. It is also the economic and communications hub of the area. Padua's population is 214,000 (). The city is sometimes included, with Venice (Italian \"Venezia\") and Treviso, in the Padua-Treviso-Venice Metropolitan Area (PATREVE) which has a population of around 2,600,000.", "id": 59873}
{"src_title": "Bitva u Mantzikertu", "tgt_title": "Battle of Manzikert", "src_document": [{"title": "Předchozí vývoj.", "content": "Ve čtyřicátých letech 11. století se na východním okraji byzantské říše zjevila nová hrozivá síla v podobě nomádských seldžuckých Turků, příslušejících ke skupině turkických Oghuzů pocházejících ze střední Asie. První kontakt s Byzantinci navázali za vlády císaře Konstantina IX., který je přesvědčil k útoku na arménské království Ani. Tamější arménský vládce se zanedlouho podvolil císaři a jeho území bylo připojeno k říši. Tím se Byzantinci připravili o nárazníkovou zónu chránící jejich východní hranici, jelikož se ocitli v přímém sousedství se Seldžuky, s jejichž válečnou taktikou vycházející z pohyblivosti a rychlosti jízdních lučištníků se nedokázali účinně vyrovnat. Od roku 1048 Turci pustošili byzantskou Arménii a o šest let později stanuli před Trapezuntem při Černém moři. V roce 1057 zničili město Melitene (Malatya) při horním toku Eufratu. Konstantin IX. se nepokusil čelit seldžuckému nebezpečí a naopak z ekonomických důvodů rozpustil značnou část vojenských sborů střežících Arménii. Císař Izák I. Komnenos si sice plně uvědomoval neuspokojivý stav dlouhodobě zanedbávaného byzantského vojska, vládu ovšem pozbyl dříve, než mohl proti Seldžukům cokoli podniknout. Po něm nastoupivší Konstantin X. Dukas zcela ignoroval naléhavost problému a pokračoval v opomíjení potřeb armády dalším omezováním výdajů.  Tato politika znatelně urychlila vojenský pokles říše, čehož v roce 1064 využil seldžucký sultán Alp-Arslán k dobytí Ani. Vzniklá trhlina v byzantské východní hranici umožnila kočovným turkickým klanům rozvinout své útoky dále na západ do Malé Asie. Leckdy tak činily z podnětu seldžuckého vládce, avšak mnohem častěji z vlastní iniciativy. Jejich cílem nebylo obsazení cizího území, nýbrž jeho plenění, načež se po každém vpádu stahovali s kořistí do bezpečí. Při tom těžili z nedostatečné obrany Byzantinců, spoléhajících na početné kontingenty žoldnéřů rozmístěných v klíčových pohraničních pevnostech. Statická defenzivní koncepce se v boji s Turky ukazovala vysoce neefektivní. Jakmile totiž útočníci překonali byzantská opevnění, mohli snadno vpadat do hloubi nepřátelského teritoria, jež, vzhledem k rozkladu tradiční themové domobrany ve vnitrozemí říše, drancovali, aniž by se setkali se silnějším odporem.  Nutnost razantního zakročení proti stále rozpínavějším Seldžukům se naplno projevila v roce 1067, kdy jim padlo za oběť město Kaisareia (Kayseri). Císařovna Eudokie Makrembolitissa, vdova po zemřelém Konstantinovi X., vybrala za nového císaře člena maloasijské vojenské aristokracie Romana Diogena. Ten se roku 1068 vypravil v čele narychlo posbírané armády do Sýrie, přičemž si podrobil město Hierapolis. V jeho týlu mezitím Seldžukové zdevastovali Amorion. V následujícím roce vytáhl Roman do Arménie, kde chtěl dobýt pevnost Achlat. Od tohoto záměru upustil po zprávách o tureckém postupu na Ikonion (Konya). Romanova neúspěšná snaha svést se Seldžuky rozhodnou bitvu posílila opozici proti němu, vedenou rodem Duků. V roce 1070 se císař neodvážil opustit Konstantinopol a velením v boji se Seldžuky pověřil Manuela Komnena, staršího bratra Alexia Komnena. Přestože výprava skončila debaklem Byzantinců u města Sebasteia (Sivas), vítězní Turci přešli na stranu císaře. Navzdory tomu Seldžukové nedlouho nato obrátili v trosky město Chonai. Roman dospěl k závěru, že pouze přesvědčivým vítězstvím nad Seldžuky může zajistit byzantské hranice a uhájit vlastní trůn. V zimě 1070 až 1071 shromáždil císař ohromnou vojenskou moc, s níž hodlal útočníky rozdrtit.", "section_level": 1}, {"title": "Před bitvou.", "content": "Před zahájením vlastní výpravy vyslal Roman v únoru 1071 k Alp-Arslánovi své emisary, jejichž prostřednictvím navrhl sultánovi, obléhajícímu tehdy Edessu, sjednání mírové smlouvy. Alp-Arslán pokládal za svého úhlavního protivníka Fátimovce, vládnoucí Egyptu. Uvítal proto císařovu nabídku, zanechal dobývání Edessy a vytáhl k Aleppu. V polovině března překročilo Romanovo vojsko Bospor a vyrazilo východním směrem. Byzantskou armádu tvořilo přibližně 5000 profesionálních vojáků západních tagmat a pravděpodobně stejný počet z východních tagmat. Sestávala rovněž z oddílu varjažské gardy, normanských a franských žoldnéřů pod velením Roussela de Bailleul, několika tisíc žoldnéřů slovanského, tureckého, uzského a pečeněžského původu, kontingentu arménských vojáků a Byzantinců odvedených z anatolských themat. Celkově Roman disponoval zhruba 40 000 až 70 000 muži. Podle líčení historika Michaela Attaleiata, který se účastnil výpravy, se Roman při dlouhé a náročné cestě Malou Asií musel potýkat s různými nehodami, přičemž kvůli požáru přišel o část své osobní výstroje a soumary. Již před tímto incidentem se císař přesunoval a nocoval odděleně od vlastního vojska. Někteří cizí žoldnéři pustošili krajinu podél trasy pochodu a jen s velkými obtížemi se je podařilo přivést ke klidu. Nadto klíčové pozice v armádě zastávali Dukové a jejich přívrženci, tudíž věrnost mnoha důstojníků vůči Romanovi se jevila být nanejvýš pochybná. Koncem června dorazili Byzantinci k městu Theodosiopolis (Erzurum). Jistí velitelé se vyslovovali pro pokračování tažení na seldžucké teritorium, kde by bylo možné sultána porazit dříve, než bude schopen se připravit. Jiní, včetně Nikefora Bryennia, navrhovali setrvat na místě. Císař se posléze rozhodl vytrvat v pochodu.  Zhruba v téže době se Roman dozvěděl o tom, že jeho postup přiměl sultána, aby ukončil obléhání Aleppa. Alp-Arslán odtud zřejmě ještě v květnu urychleně zamířil k Eufratu a dále na východ, nicméně během spěšného ústupu se znatelně zmenšila velikost jeho vojska. Protože ho opustili četní z jeho mužů, nařídil přivést dodatečné posily z Ázerbájdžánu a naverboval také 10 000 kurdských jezdců. Ve městě Choj seskupil sultán své síly čítající kolem 30 000 mužů, mezi nimiž se nacházely i 4000 příslušníků jeho elitní osobní gardy. Třebaže jeho vojsko co do počtu výrazně zaostávalo za byzantským, oproti svému protivníkovi měl výhodu v podobě přesných údajů o pohybu nepřítele.  V srpnu se Byzantinci přiblížili k jezeru Van. Roman, nemající žádné zprávy o blízkosti hlavního voje Seldžuků, se domníval, že sultán dosud prodlévá kdesi na jihu. Císař se tedy rozhodl rozdělit vojsko na dvě části: polovinu mužů svěřil pod velení Josepha Tarchaneiota, jemuž přikázal, aby podpořil předvoj Roussela de Baileulla při dobývání Achlatu, zatímco se zbytkem armády se sám odebral k nedaleké pevnosti Mantzikert (Malazgirt), již hodlal obsadit. Turecká posádka Mantzikertu se po krátkém boji vzdala, načež se zde Roman rozložil táborem s úmyslem vyrazit druhého dne za Tarchaneiotem. Ten se ovšem Achlatu nedokázal zmocnit. Přestože se muslimské kroniky zmiňují o tom, že ho Alp-Arslán rozdrtil v boji, v byzantských pramenech není nic takového doloženo. Podle Attaleiatova tvrzení Tarchaneiotes dokonce zbaběle uprchl, sotva se doslechl o sultánově příchodu. Jeho vojáci se měli zastavit teprve v Meliteně a do bitvy už nijak nezasáhli.", "section_level": 1}, {"title": "Střetnutí.", "content": "Záhy po kapitulaci Mantzikertu narazil byzantský průzkum na první vážnější odpor tureckých lučištníků. Roman nevěděl nic o osudu Tarchaneiotova sboru a mylně předpokládal, že se před ním nalézá pouze menší část sultánova vojska, nikoli celá jeho armáda. Vyčlenil proto západní tagmata pod velením Nikefora Bryennia k jejímu odražení. Bryennios se ale vzápětí ocitl v lítém boji a požádal o posily. Císař na to zareagoval vysláním podpůrného oddílu v čele s arménským generálem Nikeforem Basilakiem, který padl do nastražené léčky. Basilakios byl vzat do zajetí a většina jeho mužů přišla o život. I přes hrozící obklíčení dokázal Bryennios odolat náporu Seldžuků a v pořádku ustoupil zpět k Mantzikertu. Nečekaný vývoj přiměl Romana k seřazení vojska do bitevního šiku v očekávání brzkého střetnutí. Turci však setrvávali ukryti v blízkých kopcích, takže se Byzantinci k večeru odebrali zpět do ležení. Po západu slunce se Seldžukové pod příkrovem bezměsíčné noci přihnali k byzantskému táboru, jejž zasypávali salvami šípů, a na všech stranách tak vyvolávali neklid. Tímto svým agresivním počínáním nedopřáli Byzantincům ani na chvíli oddech.  Následujícího rána Byzantinci zjistili, že kontingent uzských žoldnéřů, čítající asi 1000 jezdců, přešel na stranu Seldžuků. Mezi vojáky ihned nastalo pozdvižení, neboť vůči ostatním Turkům v císařských službách vyvstalo silné podezření, že se v případě bitvy zachovají stejně. Ve vzdálenosti pouze pár kilometrů od Byzantinců tábořil Alp-Arslán, jenž téhož dne poslal k císaři své vyslance s návrhem na uzavření míru. Třebaže Roman neměl žádné informace o Tarchaneiotovi, odmítl sultánovu nabídku, jelikož chtěl vyřešit turecký problém jednou provždy a pojistit si trůn dosažením vítězství. Současně si uvědomoval, že shromáždění nové armády v budoucnu by bylo velice obtížné a nákladné. V pátek 26. srpna 1071 Roman zformoval své muže do dvojité linie s jezdectvem po stranách. Sám císař zaujal postavení ve středu bojové sestavy, Bryennios velel levému křídlu a kappadocký generál Theodoros Allyates pravému. S určitým odstupem za hlavními silami se nalézal zadní voj, jemuž velel Andronikos Dukas, syn Romanova úhlavního byzantského oponenta, caesara Ioanna Duky. Seldžukové byli uspořádáni v široké polokruhovité formaci asi čtyři kilometry daleko od Byzantinců. Alp-Arslán se usadil na blízkém pahorku, z něhož měl dokonalý přehled o tom, co se na bojišti odehrává.  Po poledni se Roman vydal vstříc Seldžukům, avšak ti se přímé konfrontaci vyhýbali. Místo toho se pomalu stahovali dozadu a přenechávali iniciativu jízdním lučištníkům, kteří se proháněli kolem byzantských křídel a ostřelovali je šípy. Byzantinci se marně snažili dostihnout své nepřátele a přinutit je ke svedení regulérní bitvy až do pozdního odpoledne, kdy Roman dospěl k závěru, že další pronásledování nemá smysl. Tudíž nechal otočit císařskou standartu, čímž vydal signál k zastavení postupu a k návratu do tábora. Do tohoto okamžiku seldžucká jízda, přidržující se taktiky „udeř a uteč“, typické pro stepní válečníky, před Byzantinci vytrvale ustupovala. Když Alp-Arslán spatřil obrat Byzantinců, přikázal vést proti nim rozhodný útok. Nečekaně silný tlak ze všech stran útočících Seldžuků způsobil zmatek na pravém křídle Byzantinců. Někteří žoldnéři navíc špatně pochopili císařovo znamení a začali prchat v domnění, že je Roman mrtev. V tomto kritickém momentě mohla situaci zachránit záloha vedená Andronikem Dukou, nicméně její velitel rozšířil mezi svými muži pověst o císařově údajné smrti a vyvolal tak všeobecnou paniku a útěk. Bryenniovo levé křídlo si sice dokázalo probojovat cestu ven, ovšem zbytky byzantského středu, včetně císaře obklopeného varjažskou gardou, byly obklíčeny a pobíjeny Seldžuky. Roman byl po houževnatém odporu zraněn a zajat.  Byzantští autoři se poměrně významně rozcházeli v líčení průběhu bitvy. Podle Michaela Attaleiata, příznivce Romana Diogena a očitého svědka popisovaných dějů, rozkázal císař z obav před možnými nepřátelskými přepady po příchodu tmy ústup vojska do tábora. Andronikos Dukas poté zrádně opustil bitevní pole s tvrzením o císařově smrti. Tím zapříčinil chaos, jehož využil seldžucký sultán k napadení Byzantinců a k narušení soudržnosti jejich šiku. Naproti tomu Nikeforos Bryennios, syn stejnojmenného generála bojujícího u Mantzikertu, udává, že Romanova armáda padla v závěrečné fázi boje do turecké léčky. Obklíčení Byzantinci byli napadáni ze všech stran, kvůli čemuž bylo zahnáno na útěk nejprve pravé křídlo Theodora Allyata, potom týl Andronika Duky a nakonec Bryenniovo levé křídlo. Muslimské prameny se přidržovaly především druhé verze a připisovaly veškeré zásluhy na vítězství sultánovu prudkému úderu, takže opomíjely možnost zrady mezi Byzantinci.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Podle mínění některých moderních historiků, konkrétně lze uvést třeba Johna Julia Norwiche nebo Alexandra Vasiljeva, byla byzantská armáda v bitvě u Mantzikertu naprosto zničena. Přesto již soudobé byzantské a arménské prameny udávají, že většina vojska buď nebyla přítomna, nebo dezertovala, případně se stáhla před tím, než došlo k úplnému kolapsu. Nynější badatelé se postupně přiklánějí k názoru, že ztráty Byzantinců byly relativně nízké, neboť mnohé z jejich formací přečkaly bitvu veskrze nedotčené a sotva za několik měsíců se účastnily bojů na jiných místech. Téměř všichni význační velitelé císařského vojska dokázali vyváznout a později se zapojili do dalšího dění. Úplnému masakru Byzantinců patrně zamezil zvířený prach na bojišti a brzký příchod tmy, což prchajícím usnadnilo únik z dosahu jejich pronásledovatelů. Celkový počet padlých, zraněných a zajatých na byzantské straně nečinil více než 8000 mužů. Utrpěné ztráty tedy nebyly natolik vysoké, aby nemohly být nahrazeny.  Ačkoli Mantzikert uštědřil vážnou ránu byzantské prestiži, nebyla Romanova pozice i přes to, že se ocitl v zajetí, zcela bezvýchodná. Alp-Arslán prý odmítal uvěřit, že vyčerpaný zajatec, jehož před něho předvedli, je skutečně císař. Posléze učinil symbolické pokořující gesto vůči poraženému soupeři, nadále ale s Romanem zacházel s respektem a poctami odpovídajícími jeho císařské hodnosti. Sultán stanovil Byzanci přijatelné mírové podmínky, v rámci nichž si vyžádal vydání Antiochie, Edessy, Hierapole a Mantzikertu, a rovněž císařovu dceru jako nevěstu pro jednoho ze svých synů. Kromě toho požadoval platbu ve výši 10 milionů solidů. Nakonec se spokojil se sumou 1,5 milionů a s každoročním tributem činícím 360 000. Po zhruba týdnu stráveném v Alp-Arslánově táboře se Roman odebral na zpáteční cestu, k čemuž ho sultán obdařil ozbrojeným doprovodem. Tušil, že zpráva o jeho prohře se už rozšířila do hlavního města a spěchal, aby uklidnil tamější poměry.  Romanova nezdaru mezitím v Konstantinopoli využili Dukové k provedení převratu, při němž byl Roman prohlášen za sesazeného a na trůn byl nastolen Michael VII. Dukas, syn Konstantina X. Eudokie Makrembolitissa byla vypovězena do kláštera caesarem Ioannem Dukou, který vykonával skutečnou vládu na místo svého dvacetiletého synovce, postrádajícího předpoklady k řízení státu. Po svém propuštění ze zajetí shromáždil Roman své rozptýlené muže, v jejichž čele se vypravil na Konstantinopol. Ioannes Dukas proti němu vyslal svého nejmladšího syna Konstantina, jemuž Roman podlehl nedaleko města Amaseia. Svržený císař přečkal zimu ve své rodné Kappadokii, kde přeskupil své zbývající síly, ovšem na jaře 1072 byl opět poražen, tentokrát vojskem Andronika Duky. Roman seznal, že jeho situace je beznadějná, a vzdal se svým nepřátelům výměnou za příslib bezpečného zacházení. Nehledě na to ho Ioannes Dukas nechal krutě oslepit a nedlouho poté Roman zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Třebaže říší otřásala občanská válka, Alp-Arslán se cítil vázán dohodou s Romanem a až do své smrti v prosinci 1072 nepodnikl nic, co by bylo v rozporu s ní. Byzantská vláda přesto nedokázala odvrátit turkické nájezdníky, neuznávající žádné smlouvy, od překračování východní hranice a svévolného pustošení. Neschopnost Michaela VII. a jeho strýce Ioanna Duky ochránit Malou Asii před Turky podnítila anatolské magnáty k tomu, aby se ujali obrany sami. Při jihozápadním pobřeží Černého moře obsadil Theodoros Gabras okolí města Trapezuntu, zatímco generál Filaretos Vrachamios střežil teritorium sahající od Kilíkie až k Edesse a zahrnující Antiochii. Turci se však zmocnili obou břehů Eufratu v oblasti rozprostírající se mezi těmito dvěma doménami.  Pravděpodobně na jaře 1073 vypravili Dukové proti nájezdníkům vojsko složené z normanských a tureckých žoldnéřů, protože se jim nedostávalo loajálních byzantských oddílů. Normanský vůdce Roussel de Bailleul se v průběhu kampaně vzbouřil a obsadil území thematu Armeniakon s úmyslem vytvořit vlastní nezávislé království. Zhruba v téže době Turci opanovali Kappadokii. Proti povstalému žoldnéři vyslal Michael VII. caesara Ioanna Duku, nicméně ten byl Rousselem de Bailleul zajat a prohlášen za císaře. Roussel de Bailleul pak vytáhl ke Konstantinopoli a zničil Chrysopolis (Üsküdar) na asijském břehu Bosporu. Za těchto zoufalých okolností se Michaelova vláda obrátila s žádostí o pomoc na Turky, kteří de Bailleula porazili. Krátce nato dosáhl Alexios Komnenos lstí a uplácením jeho zadržení. Pád Roussela de Bailleula paradoxně odstranil poslední překážku nerušenému pronikání Turků, těžících z mocenského vakua v Anatolii.  Koncem roku 1077 povstal proti Michaelovu kolabujícímu režimu Nikeforos Botaneiates, stratég thematu Anatolikon. Takřka ve stejný moment byl na západě provolán za císaře Nikeforos Bryennios. Botaneiates získal podporu seldžuckého emíra Sulejmana ibn Kutlumiše, načež neprozřetelně umístil turecké vojáky do měst v Bithýnii a roku 1078 se stal císařem na místo slabého Michaela VII. O dva roky později odpadl od Botaneiata maloasijský generál Nikeforos Melissenos, jenž navázal spojenectví se Sulejmanem. Ten se díky tomu mohl nerušeně spojit s tureckou posádkou v Nikaii. Po neúspěchu Nikefora Melissena, marně usilujícího o dobytí Konstantinopole, mu Sulejman odmítl vydat zabraná bithýnská města a učinil Nikaiu centrem rúmského sultanátu. Když na jaře 1081 skončilo nástupem Alexia Komnena desetiletí vnitřních rozbrojů v říši, většina Anatolie se nacházela v turecké moci.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Historikové tradičně nahlíželi na bitvu u Mantzikertu jako na katastrofu pro Byzanc, vyúsťující v přímou ztrátu Anatolie, což z dlouhodobého hlediska činilo zánik říše neodvratitelným. John Julius Norwich napsal ve svém stěžejním díle o byzantských dějinách, že porážka byla pro říši „smrtelným úderem, ačkoli uplynula celá staletí, než se její trosky úplně zhroutily. Themata v Anatolii tvořila doslova srdce říše, avšak během desetiletí po Mantzikertu zmizela.“ V jiném svém díle Norwich nazývá tuto bitvu „největší pohromou, jakou říše utrpěla za sedm a půl století své existence.“ Alexandr Vasiljev hodnotí porážku u Mantzikertu „jako smrtelnou ránu byzantské dominanci v Malé Asii, klíčové části říše. Po roce 1071 zde už nebylo žádné byzantské armády vzdorující Turkům.“ Vojenský historik Trevor N. Dupuy spatřuje „nejdůležitější jediný vojenský výsledek Mantzikertu v odstranění hlavní domácí základny říše pro nábor vojáků.“  Vlastní byzantské prameny jsou v otázce hodnocení této bitvy relativně nejednotné. Michael Attaleiates ji označuje a popisuje jako katastrofu, naproti tomu Michael Psellos jí věnuje jen nepatrnou pozornost. Anna Komnena, píšící v závěru první poloviny 12. století, uznává Mantzikert za závažnou historickou událost, již ale nepovažuje za nějaký osudový zvrat. Obdobně i současní historikové zastávají při posuzování významu a dopadů této bitvy umírněnější postoje. John Haldon ji z čistě vojenského hlediska nepokládá za vážnou porážku a rozšíření tureckého záboru do nitra říše připisuje až nastalým vnitřním rozbrojům.  Za panování Komnenovců Byzantinci obnovili svoji kontrolu nad regiony Malé Asie ležícími na západě a při pobřeží tohoto poloostrova. Kromě toho ve 12. a 13. století sloužily v byzantské armádě četné vojenské sbory pocházející z asijské části říše. Mantzikert nepředstavoval ani tak vojenskou, nýbrž politickou pohromu, přičemž skutečné příčiny pozbytí centrální Anatolie, vedoucí k její pozvolné kulturní a etnické transformaci, vězely ve zhroucení themové obrany, v nesouladu Byzantinců zápolících v občanských válkách usnadňujících pronikání Seldžuků, v narůstajících separatistických tendencích a v trvajícím podceňování Turků, kteří nebyli ani po Mantzikertu vnímáni jako hrozba.", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Mantzikertu se v pátek 26. srpna 1071 střetla byzantská armáda s vojskem seldžuckých Turků vedeným sultánem Alp-Arslánem. Porážka Byzantinců, jejichž císař Roman IV. Diogenes padl v průběhu boje do zajetí, a následný politický a vojenský rozvrat paralyzující byzantskou říši zásadním způsobem poznamenaly její obranyschopnost. V důsledku toho pronikli turkičtí nájezdníci do nitra Malé Asie, již si v několika málo letech téměř celou podmanili. Tato bitva bývá proto historiky často označováno za pohromu vymezující určitý předěl v dějinách Byzance, odsouzené ztrátou Anatolie k zániku.", "tgt_summary": "The Battle of Manzikert was fought between the Byzantine Empire and the Seljuk Empire on 26 August 1071 near Manzikert, theme of Iberia (modern Malazgirt in Muş Province, Turkey). The decisive defeat of the Byzantine army and the capture of the Emperor Romanos IV Diogenes played an important role in undermining Byzantine authority in Anatolia and Armenia, and allowed for the gradual Turkification of Anatolia. Many of the Turks, who had been travelling westward during the 11th century, saw the victory at Manzikert as an entrance to Asia Minor.", "id": 1800232}
{"src_title": "Volyně", "tgt_title": "Volyně", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie obce.", "content": "Hrádek ve Volyni založen u brodu přes řeku Volyňku, na důležité obchodní stezce. První písemná zmínka je z roku 1271 – v té době byla majetkem pražské kapituly. V letech 1330–1336 bylo založeno město, obehnané hradbou se třemi branami. V téže době založen kostel, po roce 1460 zaklenutý a do roku 1509 rozšířený o jižní loď. V letech 1501-1529 postavena renesanční radnice a nově postavena i obdélná tvrz. V polovině 19. století město vyhořelo a při obnově se setřel historický ráz domů. V roce 1900 bylo ve Volyni 264 domů a 3080 českých obyvatel, němečtí 4.", "section_level": 2}, {"title": "Historie židovské obce ve Volyni.", "content": "Lze doložit, že první židovští jednotlivci žili ve Volyni již před rokem 1500. Po roce 1520 se Židé začali usazovat v části města Hradčany, v témže století byla založena i židovská obec. Na Hradčanech byl založen i židovský hřbitov. Hradčany byly v té době mimo obvod města, Židé totiž nesměli být přes noc ve městě spolu s křesťanskými obyvateli. Byli nuceni žít pohromadě v ohraničených místech jim vykázaných, v ghettech.  S rozrůstáním židovského osídlení ve Volyni vyvstala potřeba přemístění celého ghetta. Proto volyňští Židé koupili místo pro nové ghetto, uprostřed něhož postavili v letech 1838–1840 synagogu, která byla roku 1890 renovována. Dodnes se v těchto místech říká V židovnech. Proti synagoze jsou dva židovské domy, stavebně jen málo změněné. Vlastní synagoga je jedna z mála synagog empírového typu, stavebně velmi vzácná.  Židovské obce v Čechách vzkvétaly nejvíce v 18. a v první polovině 19. století. Židovská obec ve Volyni čítala roku 1862 158 osob. V roce 1849 byly zrušeny zákony omezující počet židovských sňatků (dříve se směl oženit jen nejstarší syn) a zákon omezující právo volného pohybu a usídlování Židů v libovolných místech. V této době, kdy se průmysl začal bouřlivě rozvíjet, hledali Židé, většinou obchodníci, uplatnění ve velkých městech. Po roce 1890 venkov opustili téměř všichni Židé produktivního věku se svými rodinami a židovské obce na venkově začaly silně upadat.  V důsledků toho docházelo na venkově ke slučování upadajících obcí. Tímto způsobem zanikly obce např. v Hošticích, Vlachově Březí nebo v Dubu u Prachatic. Majetek obcí byl většinou rozprodán s podmínkou, že pokud budou synagoga nebo hřbitov rozbořeny, na jejich půdorysu bude zřízena zahrada, aby místo nebylo nijak znesvěceno. Ve 30. letech 20. století odliv Židů do Prahy nebo zahraničí nadále pokračoval a v důsledku nacistické perzekuce se dějiny židovského osídlení v Československu staly již uzavřenou epochou.  Židovský hřbitov ve Volyni (rozloha 1357 m2) pochází z doby založení ghetta na Hradčanech, protože se tu nalézají pomníky 300 let staré. Nejstarší náhrobky jsou z bílého mramoru, barokní a je na nich patrný vliv lidového umění. Jsou zdobeny většinou poměrně velkými a neumělými rostlinnými ornamenty. Jsou zvláštním typem, který se z Volyně rozšířil na celkem asi patnáct židovských hřbitovů v širokém okolí. Náhrobky jsou na první pohled neuměle provedené, písmo je velkých rozměrů, neforemné, provedené s menším profesionálním umem. Od poloviny 19. století mají všechny náhrobky standardní řemeslnickou úroveň a jsou dílem zkušených kameníků. Písmo je kultivované, náhrobky leštěné.  V roce 1912 byla provedena důkladná oprava hřbitovní zdi i pomníků. V téže době byl postaven domek pro správce hřbitova. Oprava zdi byla znovu provedena v roce 1988.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Mezi nejvýznamnější zaměstnavatele patří:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Centrum města leží nad levým břehem Volyňky, po jejím pravém břehu (tedy východním okrajem města) prochází železniční trať 198 (Strakonice – Vimperk – Volary), na níž leží železniční stanice Volyně. U místní části Račí, ve volyňském katastrálním území Račí u Nišovic poblíž trojmezí s Černěticemi a Nišovicemi, se nachází zastávka Nišovice.  Skrze centrum města probíhá silnice I/4 (Praha – Strakonice – Strážný/Philippsreut). Z náměstí Svobody vede severovýchodním směrem jako Palackého ulice na náměstí Hrdinů a dále po mostě přes Volyňku a jako Nádražní ulice údolím Volyňky souběžně s železniční tratí na Strakonice a pak dále na Prahu, směrem jihozápadním vede jako Vimperská ulice na Vimperk. Od Nádražní ulice vede východním směrem jako Wolkerova ulice silnice II/142 (Volyně – Bavorov – Netolice). Na jihovýchod, směrem na Nišovice a Černětice, vede jako Husova ulice silnice II/144 (Volyně – Vlachovo Březí – Husinec). Račí je se silnicí II/144 spojenou krátkou silnicí III. třídy, Černětice silnicí III/1442 vedoucí do Malenic. Z centra Volyně na severozápad ulicemi Lidickou a Školní vede silnice III/1704 směrem na Doubravici u Volyně, a z ní se na obvodě města oddělují Chomutovskou ulicí silnice III/1703 na sever do Nihošovic a západojihozápadním směrem silnice III/1706 na Zechovice, Starov a Nahořany. Za Zechovicemi se ze silnice III/1706 odděluje silnice III/17016 do Nuzína.  Páteří autobusové dopravy je silnice I/4 a nejdůležitějším uzlem zastávky na hlavním volyňském náměstí, náměstí Svobody. U železničního nádraží v dolní části města aktuálně (2013) žádná dálková ani místní autobusová linka nezastavuje (zastávka je však uvedena v jízdním řádu linek 370190 a 370560). Na hlavním náměstí zastavuje několik dálkových linek různých dopravců (PROBO BUS (137441 a 137443), ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370001 a 370002), Stanislav Jirásek (137444)) spojujících Prahu se Šumavou a jedna linka COMETT PLUS (390210) a jedna linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370220) z Tábora na Šumavu a jedna linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370190) ze Strakonic do Vimperka. Přes Volyni dále jedou dvě linky strakonického dopravce ČSAD STTRANS ze Strakonic, jedna z nich (380200) pokračuje pos silnici 1706 přes zastávky „Volyně, MŠ“, „Volyně, Hradčany“, „Volyně, Zechovice, ACHP“, „Volyně, Zechovice“ a „Volyně, Starov“ směrem na Vacovice a Čestice, druhá (380230) vede do Volyně přes Hoštice a z Volyně směrem po silnici 142 na Litochovice a dále na Kakovice. Regionální linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice 370560 rovněž vede ze Strakonic, z volyňského náměstí pak pokračuje po silnici 144 přes zastávky „Volyně, Dobřanovec“, „Nišovice“, „Volyně, Černětice, žel. st. Nišovice“ a „Volyně, Černětice“ směrem na Vlachovo Březí a Prachatice. Jednotlivé spoje linek 370190 a 380200 zajíždějí do Malenic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volyně je české město ležící v severozápadní části Jihočeského kraje, v okrese Strakonice, na řece Volyňce zhruba 10 km jižně od Strakonic a 15 km severovýchodně od Vimperka. Jeho historické jádro je od roku 1990 městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Volyně is a small town in the South Bohemian Region of the Czech Republic, situated around south of Prague, roughly midway between Strakonice and Vimperk. Volyně has a population of around 3,000. Its renaissance Town Hall is a famous local landmark.", "id": 2321545}
{"src_title": "Within Temptation", "tgt_title": "Within Temptation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První album vyšlo v roce 1997 a nese název \"Enter\". Obsahuje osm skladeb s doom metalovými prvky a growlingem v několika písních. Po vydání prvního alba vystoupila skupina Within Temptation na festivalu Dynamo Open Air, což bylo jejich páté vystoupení. V roce 1998 koncertovali v Belgii, Česku a Německu. V ten samý rok vydali mininahrávku \"The Dance\", v jedné z písní tohoto alba si zazpíval Sharonin partner Robert Westerholt, na jiné nahrávce se ale už neobjevil. Poté si dali pauzu s koncertováním, aby Robert a Sharon mohli dostudovat vysokou školu.  V roce 2000 opustili své „doomové“ začátky a vydali průlomové album \"Mother Earth\", jež je poněkud pohádkovějšího rázu, a opět začali koncertovat. Proslavil je nejspíše klip k písni \"Ice Queen\", kterou dodnes hrají na koncertech. V roce 2003 skupina přešla k labelu GUN/BMG. Ten vydal reedici alba \"Mother Earth.\" Vyšlo i první DVD se záznamem z několika koncertů – \"Mother Earth Tour\".  V roce 2004 vydali album \"The Silent Force\", které bylo poprvé nahráno se skutečným orchestrem (osmdesátičlenným moskevským orchestrem) a sborem. Legendou se stala jejich píseň \"Stand My Ground \"s klipem o potopě světa. Další videa k tomuto albu můžeme najít u písní \"Angels\" nebo \"Memories\". DVD z koncertu k tomuto albu nese název \"The Silent Force Tour\" a koncert se konal na Java Island pod stmívajícím se nebem na mořském pobřeží.  V roce 2007 vyšlo jejich 4. album s názvem \"The Heart Of Everything\". Tentokrát se na desce objevuje pražský orchestr a sbor. Album bylo vydáno u německého vydavatelství GUN Records. V singlu \"What Have You Done\" hostuje zpěvák Keith Caputo ze skupiny Life Of Agony; kritika tuto píseň ohodnotila jako jejich nejlepší dosud, neboť oproti většině textů Within Temptation není tento tolik abstraktní. Velká část fanoušků považuje \"The Heart Of Everything\" za vrcholné dílo skupiny (např. díky písním \"The Truth Beneath The Rose\" či \"Our Solemn Hour\"). 17. ledna 2008 zavítala skupina poprvé v rámci turné do Prahy.  V roce 2008 vydali živé album s názvem \"Black Symphony\", které nahráli během vystoupení v rotterdamské Ahoy aréně v únoru toho roku. Jedná se o speciální koncert s Metropolitním orchestrem a sborem, nahrávaný 14 HD kamerami. Spolu se skupinou dále vystoupili George Oosthoek, Anneke van Giersbergen (Agua de Annique) a Keith Caputo (Life of Agony).  V roce 2009 vyšlo akustické album s názvem \"An Acoustic Night At The Theatre\". Jako předzvěst tohoto alba vyšel singl \"Utopia\", ve kterém si se Sharon den Adel zazpíval i Chris Jones.  V březnu roku 2011 vyšlo páté album s názvem \"The Unforgiving\". Původně Within Temptation zamýšleli spojit album s natočením celovečerního filmu, ale kvůli vysokým nákladům od toho upustili a vydali pouze tři krátké filmy a komiks.  \"The Unforgiving,\" na kterém spolupracovali s autoryRomanem Molenaarem a Stevenem O'Connellem. Album bylo přijato rozporuplně, protože v hudbě byla znát jistá změna - už se nejedná o písně znějící jako z fantasy filmů a velkolepé orchestry podkreslené sbory. Spíše zde můžeme cítit modernější a realističtější ráz písní, což někteří kritici odsoudili za úpadek k průměrnosti či jako \"obyčejný pop s krásným hlasem, kterého je pro něj škoda\", ale na druhou stranu bylo album dobře prodáváno a skupinu nejspíš ještě více proslavilo. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že koncert k albu \"The Unforgiving\" se konal oproti minulému vystoupení v klubu Roxy ve větším prostoru holešovické Malé sportovní haly a byl vyprodán. Within Temptation ke změně stylu písní řekli, že se jejich hudba takto přirozeně vyvíjí. To se projevilo i během turné v oblékání zpěvačky, kdy byly dlouhé šaty vystřídány jednoduše černými kalhotami. Pro mnohé fanoušky tak ovšem ztrácí kouzlo. Ještě před začátkem turné odešel ze skupiny bubeník Stephen van Haestregt a nahradil ho Mike Coolen. Robert Westerholt také hned na začátku turné pozastavil svou účast na koncertech, aby mohl zůstat doma se třemi dětmi. Na pódiu ho vystřídal Stefan Helleblad, který do té doby pracoval pro Within Temptation jako zvukař. Robert se dále věnuje psaní písní.  Po \"The Unforgiving\" se Within Temptation ohlásili několika coververzemi písní různých interpretů, kterých bylo celkem patnáct a byly vysílány každý pátek od září do prosince 2012 na belgickém rádiu Q Music. Jde např. o \"Paradise\" (původní píseň od Coldplay), \"Crazy\" (Gnarls Barkley), \"Behind Blue Eyes\" (The Who), \"Summertime Sadness\" (Lana Del Rey) či \"Little Lion Man\" (Mumford And Sons). V roce 2013 bylo vydáno album s výběrem většiny těchto cover verzí. V rámci oslavy 15. výročí založení Within Temptation se 13. 11. 2012 ve Sportpaleis v Antverpách konal koncert nesoucí název \"Elements\", podobně velkolepý, jako byla před albem \"The Unforgiving\" show \"Black Symphony\".  Šesté studiové album s názvem \"Hydra\" vyšlo v lednu 2014, ale již od roku 2013 mu předcházelo několik klipů avizujících spojení sil s různými jinými interprety, jako jsou např. Tarja Turunen v písni \"\"Paradise (What About Us?)\"\", Howard Jones v klipu \"\"Dangerous\"\", Dave Pirner v písni \"\"Whole World Is Watching\"\" či Xzibit v \"\"And We Run\"\", všechny se společně natočenými klipy. S prvními dvěma zmíněnými interprety vydali Within Temptation také stejnojmenné singly v září a prosinci 2013. Další singly vycházely postupně během roku 2014. \"Hydra\" byla na zahraničních stránkách přijata recenzenty velmi dobře a dostala se v žebříčcích prodávanosti (v Itálii, Skandinávii a Nizozemsku a Belgii) na první místa. 11. března 2014 se skupina v rámci turné vrátila do Prahy, o půl roku později se pak na ni mohl těšit Havířov v rámci festivalu. Na podzim 2014 se objevila na oficiálních stránkách Within Temptation zpráva o chystaném vydání DVD s názvem \"Let Us Burn\", jež bude obsahovat záznamy dvou velkých živých koncertů - \"Elements\" z listopadu 2012 a závěrečného květnového koncertu z turné roku 2014 v Amsterodamu. V Česku vyšlo toto DVD 14. listopadu 2014.  Within Temptation příležitostně spolupracují i s nizozemskou skupinou Delain, jejímž zakladatelem je Robertův bratr Martijn Westerholt, jenž od Within Temptation musel odejít kvůli dlouhodobé nemoci. Dále Sharon hostuje u různých jiných interpretů a zapojila se také do nizozemského charitativního projektu Meneer Konijn pro podporu dětí.  V roce 2019 došlo k vydání studiového alba \"Resist\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Within Temptation je nizozemská symphonicmetalová skupina. Typická metalová instrumentace je zde doplněna o jemnější mezzosopránový zpěv zpěvačky Sharon den Adel. Skupina byla založena v roce 1996 členy Robertem Westerholtem a Sharon den Adel. Oba zakladatelé patřili do skupiny The Circle.", "tgt_summary": "Within Temptation is a Dutch symphonic metal / rock band founded in April 1996 by vocalist Sharon den Adel and guitarist Robert Westerholt. They have always been classified by critics as gothic metal and symphonic metal, although rock and industrial influences have their place on the last and 7th studio album Resist. Their most prominent and well-known sound is described as symphonic metal, although their earlier material, such as debut album \"Enter\", was mostly gothic metal, with \"Enter\" also having a hint of doom metal. In an interview, den Adel said they fell into a symphonic rock genre with various influences. In a later interview with Dutch music platform 3VOOR12, den Adel stated that \"we consider ourselves more a symphonic rock band... in my opinion, we are no gothic band\".", "id": 338974}
{"src_title": "Patičča samuppáda", "tgt_title": "Pratītyasamutpāda", "src_document": [{"title": "Závislé vznikání.", "content": "Buddhovo probuzení (nibbána, v sanskrtu nirvána ) bylo zároveň osvobozením od utrpení i vhledem do pravé reality, zejména do skutečné povahy živých bytostí. Buddha objevil, že každý jev „existuje“ pouze díky „existenci“ jiných jevů ve velmi složité síti kauzálních vztahů, sahající daleko do minulosti i do budoucnosti. Protože všechny jevy jsou takto podmíněné a pomíjivé (aničča), nemají žádnou vlastní nezávislou podstatu (anattá), takže v pravém slova smyslu „neexistují“, i když to tak na pohled vypadá. Všechny jevy jsou tak bezpodstatné a „prázdné“ (suňňatá, v sanskrtu šúnjata). Jediný jev, který není podmíněný a pomíjivý, je nibbána, ale i ta je bezpodstatná a „prázdná“.  Zatímco teorie bezpodstatnosti (anattá) postupuje analyticky tak, že rozkládá skutečnost na základní složky, na pouhé prázdné bezpodstatné jevy, teorie závislého vznikání naproti tomu provádí syntézu tím, že ukazuje, že všechny tyto fenomény jsou tak či onak na sobě vzájemně závislé.  Co se týká živých bytostí, zde má závislé vznikání specifičtější význam. Zde popisuje cyklus samsáry, tedy proces znovuzrozování a vznik utrpení. Utrpením je například stáří a smrt. Stáří a smrt nejsou možné bez předchozího narození. Jedno podmiňuje druhé. Narození je podmíněno ulpíváním v předchozím životě. Toto ulpívání je opět podmíněno předchozí žádostivostí. Podle Buddhy žádostivost vzniká díky smyslovému vjemu, který pociťujeme jako příjemný, nepříjemný nebo neutrální. Vjem je způsoben kontaktem s daným objektem, který je podmíněn existencí šesti smyslových orgánů (podle buddhismu je smyslovým orgánem i vědomí), a ty jsou opět podmíněny existencí psycho-fyzické entity, jakou je například lidská bytost. Celý proces byl Buddhou shrnut takto:  Existuje několik možných interpretací tohoto cyklu. Zde je naznačené pojetí, kdy tento cyklus sahá přes tři po sobě jdoucí životy. Stejně tak je ovšem pravdivé (a praktičtější) jeho pojetí jako procesu, který se mnohokrát opakuje každý den našeho života.  Články 1,2,8,9 a 10 (nevědomost, atd.) jsou aktivní karmické procesy, články 3 až 7 (vědomí, atd.) jsou následky minulé karmy (\"vipáka\"). Pět karmických příčin v minulosti podmiňuje pět karmických následků nyní, pět příčin nyní způsobuje pět následků v budoucnosti. To, že cítění jako karmický následek podmiňuje vznik karmicky neprospěšné žádostivosti, může vést k mylné představě fatalismu, ale tento vztah mezi nimi není nezměnitelný, je možné jej přerušit (viz níže).  Zdrojem častých nedorozumění je fakt, že vzájemné vztahy mezi články cyklu nejsou pouze kauzální, ale zahrnují celou řadu různých typů „podmíněnosti“ (\"paččaja\").", "section_level": 1}, {"title": "Přerušení cyklu.", "content": "Obecná formulace „podmíněnosti“ v suttách (v sans. sútrách) zní:  To dává naději, že tento cyklus nemusí pokračovat donekonečna. Pokud odstraníme jeden článek řetězu, další už nenastane, přeruší se vytváření utrpení a ustane cyklus znovuzrozování. Příležitost k tomu je mezi článkem „cítění“ a „žádostivosti“. Pokud bychom byli schopní pociťovat příjemné a nepříjemné vjemy, aniž by vznikala žádostivost a odpor, byli bychom volní. Další možností je vyhlazení nevědomosti vhledem do pravé povahy skutečnosti. Nibbána tak může být pojata jako přerušení cyklu závislého vznikání.", "section_level": 1}, {"title": "Související buddhistické teze.", "content": "\"Patičča samuppáda\" je jednou z buddhistických tezí, jejichž plné pochopení vede k ukončení utrpení a k úniku ze samsáry. Jsou to:  Aby bylo závislé vznikání plně pochopeno, je nutné pochopit i výše uvedené teze.  Pozn.: Kromě výrazu karma jsou pojmy uváděny v páli, není-li uvedeno jinak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patičča samuppáda (pálí, v sanskrtu \"pratítja samutpáda\") je buddhistická filosofická teorie, jejíž název se překládá nejčastěji jako „závislé vznikání“ nebo „podmíněné vznikání“, a která tvrdí, že všechny fyzické i psychické jevy jsou „podmíněné“, tzn. že nevznikají nezávisle samy od sebe, ale že jsou na sobě vzájemně kauzálně závislé.", "tgt_summary": "Pratītyasamutpāda (; \"paṭiccasamuppāda\"), commonly translated as dependent origination, or dependent arising, is a key doctrine of Buddhist philosophy, which states that all \"dharmas\" (\"phenomena\") arise in dependence upon other \"dharmas\": \"if this exists, that exists; if this ceases to exist, that also ceases to exist\".", "id": 1244461}
{"src_title": "Banka", "tgt_title": "Bank", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dávných dobách se bohatá část společnosti obávala o své úspory a hledala pro ně úkryt - bezpečnou úschovu. Protože za spolehlivé považovali chrámy, tak do nich začali odnášet peníze, které nepotřebovali k okamžité spotřebě.  V antickém Řecku se bankovní operace počaly přesunovat mimo náboženské objekty. Velký rozmach pro bankovnictví přišel v období starověkého Říma. Z této doby pochází slovo banka, které má původ v italském slově il banco. Význam toho slova je lavice nebo stůl, na nichž byly prováděny finanční transakce.  Ve středověké Evropě je počátek výrazného úspěchu židovských bankéřů. Křesťanství totiž zakazovalo půjčovat peníze na úrok. U muslimů platí dodnes zákaz půjčené peníze zatěžovat úrokem a proto islámské banky fungují na jiných principech. Průmyslová revoluce přinesla potřebu většího množství finančních služeb a ústavů. V tomto období nastal rozmach bankovnictví, který celý obor nasměroval k vývoji do jeho dnešní podoby.  Dnes již nadpoloviční většina Čechů spolupracuje s více než jednou bankou. Při výběru upřednostní banku, která požadovaný produkt nabízí nejlevněji. Právě to je důvod proč se banky předhánějí v tom, která poskytne svým klientům lepší servis. Služby jako internet banking nebo aplikace pro smartphone jsou již u většiny bank samozřejmostí. První internet banking v Čechách spustila v roce 1998 Fio banka. Právě tato banka přišla o pár let později, v roce 2011 i s první bankovní aplikací pro smartphone.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Obchodní banky mohou být buď univerzální, to znamená, že poskytuje široký rejstřík bankovních služeb, anebo specializovaných na jednotlivé činnosti. Tato specializace vyplývá buď ze zákona (tj. je-li v zemi bankovní soustava univerzální či specializovaná), nebo z povahy banky dobrovolně.", "section_level": 1}, {"title": "Oborové zaměření.", "content": "Existují také banky specializované podle činností:", "section_level": 2}], "src_summary": "Banka je instituce, která poskytuje finanční služby. Její základní činností je shromažďování dočasně volných peněžních prostředků, které formou úvěru dává k dispozici. Tímto způsobem umožňuje pohyb peněz v ekonomice a prostřednictvím multiplikace znásobuje množství dočasně volných zdrojů v peněžním oběhu. Rozdíl mezi úrokovými sazbami debetních účtů (úvěrů) a kreditních účtů (vkladů) a poplatky za jejich rezervaci uložení či správu tvoří základní zisk každé banky.", "tgt_summary": "A bank is a financial institution that accepts deposits and recurring accounts from the people and creates Demand Deposit. Lending activities can be performed either directly or indirectly through capital markets. Due to their importance in the financial stability of a country, banks are highly regulated in most countries. Most nations have institutionalized a system known as fractional reserve banking under which banks hold liquid assets equal to only a portion of their current liabilities. In addition to other regulations intended to ensure liquidity, banks are generally subject to minimum capital requirements based on an international set of capital standards, known as the Basel Accords.", "id": 306899}
{"src_title": "Japonský jen", "tgt_title": "Japanese yen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jen byl uveden do oběhu během reforem Meidži v roce 1872 podle vzoru evropských měn a nahradil tak složitý monetární systém období Edo. V roce 1871 byl přijat \"Zákon o nové měně\", který mimo jiné definoval jen jako 0,8667 trojské unce (26,956 g) stříbra, což je asi 6,50 dnešních USD. Zákon také zavedl v Japonsku zlatý standard.  Jen ztratil většinu své hodnoty během a po 2. světové válce. Po období nestability byl jen od 25. dubna 1949 pevně svázán s americkým dolarem v poměru 1 USD = 360 ¥. To trvalo až do roku 1971, kdy se zhroutil brettonwoodský systém. Od té doby je hodnota jenu určována trhem. 6. června 2006 byl kurz jenu 112,82 ¥ za 1 USD, 144,87 ¥ za 1 € a 5,1263 ¥ za 1 Kč, 14.1.2010 bylo 5,0836 ¥ za 1 Kč. (, a ).", "section_level": 1}, {"title": "Denominace.", "content": "V oběhu jsou mince hodnot 1, 5, 10, 50, 100 a 500 jenů. Mince hodnot 5 a 50 jenů mají uprostřed kulatý otvor. Mince s hodnotou 500 jenů je zřejmě mincí s nejvyšší hodnotou na světě (v běžném oběhu) - v lednu 2006 bylo 500 ¥ asi 100 Kč. Výkyvy kurzu zejména k CZK jsou v době krize velké. Od září 2008 do února 2009 posílil jen o 100%.  Bankovky mají hodnoty 1 000, 2 000, 5 000 a 10 000. Bankovka 1000 jenů má v oběhu starší a novou verzi lišící se vyobrazenou osobností. Stará není akceptována některými automaty. Nová série bankovek hodnot 1000, 5000 a 10 000 jenů je připravována na rok 2024.  V roce 2000 byla uvedena bankovka v hodnotě 2000 jenů, která má na lícové straně zobrazenu bránu Shureimon na ostrově Okinawa a na lícové straně motiv z příběhu o Gendžim. Bankovka 2000 není mezi Japonci příliš populární a vyskytuje se málo.  1 JPY (japonský jen) = 100 senů (), mince sen již desítky let neexistují, ale slovo se používá.  1 JPY = 1000 rinů (); 1 sen = 10 rinů – používáno do 1. pol. 20. stol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jen je oficiální měna Japonska. Je široce používána jako bankovní rezerva společně s dolarem a eurem. V japonštině je název měny vyslovován „en“, ale v češtině, a dalších „západních“ jazycích, je používán název „jen“ (díky starému a nepřesnému přepisu japonštiny do angličtiny). Kód jenu podle ISO 4217 je JPY. V latince se používá symbol ¥. V japonštině se zapisuje pomocí kandži a znamená „kulatý objekt“. Starší japonské mince měly totiž tvar oválu.", "tgt_summary": "The is the official currency of Japan. It is the third most traded currency in the foreign exchange market after the United States dollar and the Euro. It is also widely used as a reserve currency after the U.S. dollar, the Euro, and the U.K. pound sterling.", "id": 112637}
{"src_title": "Jindřich III. Plantagenet", "tgt_title": "Henry III of England", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 1. října 1207 jako prvorozený syn krále Jana a Isabely z Angoulême. Jeho korunovace byla prostá a účastnilo se jí pouze několik šlechticů a tři biskupové. Na hlavu mladého hocha položil biskup z Gloucesteru místo koruny jen jednoduchý zlatý kruh. Roku 1220 se konala na žádost papeže druhá korunovace, protože ta první nebyla podle jeho názoru v souladu s církevními rituály. Konala se 17. května 1220 ve Westminsterském opatství.  Za Janovy vlády šlechtici podporovali invazi prince Ludvíka, protože se jim nelíbilo, jakým způsobem Jan vládl. Ovšem mladý princ pro ně byl výhodnější volbou. Jindřichův regent vyhlásil svůj záměr vládnout po dobu, kdy bude Jindřicha zastupovat, v souladu s Magnou Chartou. Magna Charta byla jako projev dobré vůle vůči šlechtě znovu vydána roku 1217 a regenti zastupovali Jindřicha až do roku 1227.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Když roku 1244 hrozila skotská invaze do Anglie, navštívil Jindřich hrad v Yorku a nechal ho přestavět na pevnost z kamene. Práce byly zahájeny roku 1245 a trvaly asi 20 až 25 let.  Jindřichova vláda byla poznamenána společenským napětím, když baronové, vedeni Simonem z Montfortu, požadovali větší vliv na řízení království. Francouz Montfort byl jedním ze zahraničních zbohatlíků a byl považován za Jindřichova poradce. Jindřich ho, v záchvatu vzteku, obvinil ze svádění své sestry a přinutil ho, aby předešel skandálu a oženil se s ní. Když se o tomto tajném sňatku dověděli baronové, rozpoutal se mezi oběma muži spor. Jejich vztah dospěl do krize roku 1250, když byl Montfort křivě obviněn za akce, které prováděl jako poručík v Gaskoňsku. Vlivní členové šlechty ho ale, k Jindřichově nelibosti, zbavili obvinění.  Jindřich se také zapletl do financování války na Sicílii na straně papeže, za získání titulu pro svého druhého syna Edmunda. To vyvolalo v mnoha baronech pocit, že se Jindřich vydává ve stopách svého otce Jana a jeho činy by měly podléhat větší kontrole z jejich strany. Montfort se stal vůdcem skupiny, která chtěla obnovit platnost Magny Charty a přinutit krále, aby se vzdal některých pravomocí ve prospěch rady baronů.  Roku 1258 přinutilo sedm významných šlechticů Jindřicha, aby podepsal Oxfordská ustanovení. Tento dokument převáděl moc na radu patnácti baronů, která měla mít pravomoci vlády a zároveň ustanovil pravidelné (třikrát do roka) zasedání parlamentu, který měl tuto radu kontrolovat, a ve skutečnosti zrušil absolutistickou monarchii. Jindřich byl přinucen účastnit se na kolektivní přísaze věrností těmto ustanovením.  V následujících letech se vztahy mezi Montfordovými a Jindřichovými příznivci polarizovaly. Roku 1262 Jindřich obdržel papežovu bulu, která ho vyvazovala z jeho přísahy, a obě strany začaly organizovat své armády. Royalistické vojsko vedl Jindřichův nejstarší syn princ Eduard. Vypukla občanská válka, označovaná jako Druhá válka baronů.  Montfortovy síly ovládly do roku 1263 větší část jihovýchodní Anglie a 14. května v bitvě u Lewes byl Jindřich Montfortovou armádou poražen a uvězněn. Montford začal organizovat širší reprezentaci zahrnující zástupce ze všech hrabství a z mnoha významných měst. Jindřich a Eduard byli v té době stále uvězněni. V krátkém období, které následovalo, byla Anglie nejblíže k úplnému zrušení monarchie do doby vyhlášení republiky v letech 1649–1660. Mnoho baronů, kteří původně Montforda podporovali, ho začali obviňovat, že se svými plány zašel příliš daleko.  Po patnácti měsících princ Eduard unikl z vězení (byl osvobozen svým bratrancem Rogerem Mortimerem) a vedl královy přívržence proti vzbouřencům. V bitvě u Eveshamu roku 1265 byly Montfortovy síly poraženy. Královi spojenci se pak vzbouřencům krutě pomstili.", "section_level": 1}, {"title": "Jindřichovy postoje.", "content": "Poté co dosáhl dospělosti, chtěl upevnit vliv panovníka po vzoru francouzské monarchie. Oženil se s Eleanorou Provensálskou a mnoho jejích francouzských příbuzných uvedl do vysokých státních funkcí. Jindřichova snaha vládnout po dlouhou dobu bez jmenování ministrů, kteří by mohli být bráni k zodpovědnosti, se setkala mezi barony s odporem, protože tento způsob vládnutí považovali za cizácký.  Jindřich byl posedlý kultem svatého Eduarda Vyznavače. Podle Eduardova vzoru nosil i Jindřich skromné oblečení. Stěny ložnice měl vyzdobeny jeho obrazy a také po něm pojmenoval svého nejstaršího syna. Ustanovil Westminster, kde Eduard založil opatství, za trvalé sídlo královského dvora a Wistminster Hall se stala největším ceremoniálním místem království. Jindřich pověřil francouzské architekty, aby obnovili Westminsterské opatství v gotickém slohu. Hlavním důvodem rekonstrukce bylo vytvoření náhrobku pro ostatky Eduarda Vyznavače. Práce byly zahájeny roku 1245 a dílo bylo dokončeno roku 1269.  Jindřich byl také znám svými antižidovskými postoji. Vydal úřední nařízení, podle kterého museli Židé nosit speciální \"odznak hanby\". Roku 1255 dal své Židy do zástavy bratrovi Richardovi.  Byl extrémně zbožný a jeho cesty byly často i několikrát denně přerušovány požadavkem na sloužení mší. Byl také extravagantní a lakomý. Když se mu narodil první syn Eduard, požadoval po Londýňanech, aby mu na oslavu jeho narození přinášeli dary a dokonce vracel dary, které ho neuspokojily. K tomu se váže úsloví z té doby \"Bůh nám dal to dítě, ale král je nám prodal\".  Jindřich zemřel 16. listopadu 1272 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Královo tělo bylo do doby vybudování sarkofágu ve Westminsterském opatství na krátkou dobu uloženo v Eduardově hrobce. Dante Alighieri Jindřicha III. ve své \"Božské komediii\" umístil do \"Očistce\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich III. Plantagenet (1. říjen 1207 Winchester – 16. listopad 1272 Londýn) byl králem Anglie v letech 1216 až 1272. Od dob vlády Ethelreda II. byl prvním, který se stal panovníkem již v dětském věku. V době Jindřichovy vlády země prosperovala a největší jeho památníkem je Westminster, kde si zřídil své hlavní vládní sídlo a zdejší opatství rozšířil ve svatyni Eduarda Vyznavače.", "tgt_summary": "Henry III (1 October 1207 – 16 November 1272), also known as Henry of Winchester, was King of England, Lord of Ireland, and Duke of Aquitaine from 1216 until his death. The son of King John and Isabella of Angoulême, Henry assumed the throne when he was only nine in the middle of the First Barons' War. Cardinal Guala declared the war against the rebel barons to be a religious crusade and Henry's forces, led by William Marshal, defeated the rebels at the battles of Lincoln and Sandwich in 1217. Henry promised to abide by the Great Charter of 1225, which limited royal power and protected the rights of the major barons. His early rule was dominated first by Hubert de Burgh and then Peter des Roches, who re-established royal authority after the war. In 1230, the King attempted to reconquer the provinces of France that had once belonged to his father, but the invasion was a debacle. A revolt led by William Marshal's son, Richard Marshal, broke out in 1232, ending in a peace settlement negotiated by the Church.", "id": 836117}
{"src_title": "DPI", "tgt_title": "Dots per inch", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Máme fotografii pořízenou 1Mpx digitálním fotoaparátem. Obrázek, který má 1280 bodů (pixelů) na šířku a 960 bodů (pixelů) na výšku, chceme vytisknout na tiskárně s rozlišením 300 DPI. Potom bude vytištěný obrázek široký  a vysoký  Samozřejmě je možné fotografii vytisknout i s jinými rozměry, v takovém případě však nebude jeden bod původní fotografie odpovídat jednomu tiskovému bodu a je nutné provést přepočet (tzv. převzorkování neboli ).", "section_level": 1}, {"title": "DPI v tiskárnách.", "content": "Do jisté míry platí, že tiskárny s vyšší hodnotou DPI produkují jasnější a detailnější výstup. Tiskárna nemusí mít za všech okolností stejnou hodnotu DPI; závisí to na režimu tisku. Rozsah DPI podporovaný tiskárnou je nejvíce závislý na technologii používané tiskové hlavy. Například jehličková tiskárna aplikuje inkoust pomocí malých jehliček, které přitlačují v několika bodech inkoustovou pásku na papír, a má relativně nízké rozlišení, typicky v rozsahu od 60 do 90 DPI. Inkoustová tiskárna stříká inkoust malými tryskami a je typicky schopná výkonu 300–600 DPI. Laserová tiskárna aplikuje toner pomocí elektrostatického náboje a může mít rozsah 600 až 1800 DPI.  Tiskárna většinou musí mít podstatně vyšší hodnotu DPI, než je hodnota PPI u monitoru, aby produkovala podobně kvalitní výstup. Důvodem je omezená škála barev dostupná na tiskárně. Na každé pozici bodu může nejjednodušší druh barevné tiskárny buď ponechat prázdné místo, nebo tisknout body složené z pevně daného objemu inkoustu v každém ze čtyř barevných kanálů (typicky CMYK s azurovým, purpurovým, žlutým a černým inkoustem). To je velmi málo v porovnání se standardním sRGB monitorem, kde každý pixel produkuje 256 intenzit světel v každém ze tří kanálů (RGB), aby doplňkové vytvořily 2563 = 16 777 216 barev. Množství jedinečných barev pro tištěný CMYK bod u tohoto nejjednoduššího druhu inkoustové tiskárny je jen 8, protože žádný barevný inkoust není viditelný, když se tiskne na černý a černý je používán místo CMY:  I když některé barevné tiskárny mohou být schopny tisknout s proměnným množstvím inkoustu nebo mohou být vybaveny dodatečnými barevnými kanály, množství barev je přesto typicky menší než na monitoru. Většina tiskáren musí proto produkovat další barvy pomocí polotónů (resp. ditheringu). Výjimkou z tohoto pravidla je barevná sublimační tiskárna.  Tiskový proces může vyžadovat oblast o straně čtyř až šesti bodů, aby věrně reprodukoval barvu obsaženou v jediném obrazovém bodu. Obraz, který je 100 pixelů široký, může potřebovat od 400 do 600 bodů šířky v tištěném výstupu; jestliže obraz o rozměru 100 × 100 bodů má být tištěný uvnitř čtverce o straně 1 palec, tiskárna musí být schopná vytvořit 400 až 600 bodů na palec, aby přesně reprodukovala obraz.", "section_level": 1}, {"title": "DPI v digitálních obrazových souborech.", "content": "Hodnota DPI odkazuje na fyzickou velikost obrazu, který je reprodukován jako skutečná fyzická entita, například vytištěn na papíru nebo zobrazen na monitoru. U digitálně uloženého obrazu není stanovena „přirozená“ fyzická velikost (měřená v palcích nebo centimetrech). Některé digitální formáty souboru zaznamenají DPI hodnotu, která má být použita při tisku. Toto číslo dává tiskárně informaci o zamýšlené velikosti obrazu, nebo, v případě naskenovaných obrazů, velikost původního snímaného objektu. Například bitmapový obraz může měřit 1000 × 1000 obrazových bodů. Jestliže je označen jako 250 DPI, je to instrukce pro tiskárnu tisknout ve velikosti 4 × 4 palců. Změna DPI na 100 by přiměla tiskárnu tisknout ve velikosti 10 × 10 palců. Ovšem měnící se hodnota DPI by neměnila velikost obrazu v pixelech, které by zůstávalo 1000 × 1000.  Obraz může také být převzorkován, což změní množství pixelů v obraze a tím i velikost nebo rozlišení obrazu, ale tato operace je zcela odlišná od jednoduchého nastavení nové hodnoty DPI pro soubor.  Pro vektorové obrazy nenastává žádné převzorkování obrazu při změně velikosti, a tedy není žádné DPI v souboru, protože jsou obrazy nezávislé na rozlišení (tiskne se stejně kvalitně u všech velikostí). Nicméně může být udána ještě cílová tisková velikost. Některé obrazové formáty, jako je například formát Adobe Photoshop, mohou obsahovat bitovou mapu i vektorová data ve stejném souboru. Nastavováním DPI v takovém souboru změníme zamýšlenou tiskovou velikost bitmapové části dat a také zamýšlenou tiskovou velikost odpovídajících vektorových dat při zachování vzájemného poměru. Podobně se řeší použití vektorového textu v bitmapových obrazových formátech.  Jiné formáty, například PDF, jsou primárně vektorové formáty, do nichž mohou být vloženy bitové mapy. V těchto formátech je při tisku DPI bitových map přizpůsobeno. Proces je proti Photoshopu (jenž je primárně bitmapový) obrácen, ale vzájemný poměr mezi vektorovými a bitmapovými daty zůstává také zachován.", "section_level": 1}, {"title": "Navrhované alternativy.", "content": "Existují návrhy na náhradu DPI údajem o vzdálenosti sousedních bodů (\"inter-dot spacing\") v mikrometrech (μm).  Jsou také návrhy na používání „bodů na centimetr“ (DPCM).  Rozlišení monitorů počítačů se obvykle charakterizuje roztečí bodů (\"dot pitch\", v milimetrech), která udává odstup mezi subpixely (tj. červený, zelený a modrý bod, který tvoří jeden pixel.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Dots per inch (DPI) je údaj určující, kolik obrazových bodů (pixelů) se vejde do délky jednoho palce. Jeden palec, anglicky inch, je 2,54 cm. Někdy se také užívá zkratky PPI čili, pixely na palec.", "tgt_summary": "Dots per inch (DPI, or dpi) is a measure of spatial printing, video or image scanner dot density, in particular the number of individual dots that can be placed in a line within the span of 1 inch (2.54 cm). Similarly, the more newly introduced dots per centimeter (d/cm or dpcm) refers to the number of individual dots that can be placed within a line of 1 centimeter (≈ 0.393 in).", "id": 473243}
{"src_title": "Jindřich III. Černý", "tgt_title": "Henry III, Holy Roman Emperor", "src_document": [{"title": "Panovník a říšská církev.", "content": "Jindřich III. byl posledním císařem, který pevně ovládal nejenom říšskou církevní hierarchii, ale přímo papežskou kurii. Z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu, kteří mu pak garantovali vliv na kurii, a zároveň zamezili tomu, aby o jejích záležitostech rozhodovala italská šlechta jako dosud. V říši se Jindřich III. zřekl zisků, jež měla dosud z obsazování duchovních postů královská pokladna, a církevní hodnostáře vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. Vyžadoval po nich, aby se stali věrnými královskými leníky a služebníky, zvláště když se nemohl opřít o vysokou šlechtu, která se vzpouzela upevňování královské moci. Osobně byl pokorným a snad i vroucně věřícím křesťanem. Byl přesvědčeným zastáncem clunyjského hnutí – stejně jako jeho druhá manželka Anežka z Poitou – a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří (\"treuga Dei\"). Ve shodě s papežem podporoval snahy o vnitřní reformu církve, aniž by si uvědomoval, že jejich logickým vyústěním bude emancipace církve z dosahu světské moci, což se později vymstilo jeho nástupci Jindřichu IV.", "section_level": 1}, {"title": "Čechy a střední Evropa v Jindřichově politice.", "content": "Třebaže měl Jindřich III. velký zájem o ovládnutí Itálie, dával zde přednost diplomatickému jednání před přímými vojenskými zásahy. Na druhé straně se nerozpakoval zasáhnout vojensky v zemích východních sousedů říše, Čechách, Uhrách a Polsku, kde se cítil být oprávněn vměšovat se do vnitřních poměrů.  V době, kdy se Jindřich ujal vlády, dosáhl český kníže Břetislav I. významného úspěchu v Polsku. Využil totiž zdejšího povstání a je provázejících zmatků k tomu, aby v roce 1039 uspořádal válečnou výpravu s cílem získat ostatky sv. Vojtěcha, uložené v Hnězdně, a přenést je do Prahy. Zamýšlel podpořit tímto způsobem žádost adresovanou papežské kurii o zřízení samostatné arcidiecéze v Čechách. Celkem bez odporu dobyl Slezsko a v sídelním Hnězdně se zmocnil vedle relikvií také ohromné kořisti. Takový vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil.  Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, menší skupina postupovala ze severu na Bílinu, větší skupina, vedená samotným králem, pak z jihozápadu na Domažlice. Tato hlavní část armády byla ovšem poražena v bitvě u vsi Brůdek a král musel uznat daný stav. Břetislav mu nabídl, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě.  Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil se na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. Pokořený a bosý prý kráčel prý k Jindřichově trůnu, aby se vzdal vlády a na kolenou prosil o odpuštění. Král ho pak překvapivě vzal na milost a udělil mu v léno Čechy i dvě další území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko). Tak skoncoval s Břetislavovým pokusem prosadit se ve střední Evropě jako mocný a na říši nezávislý vládce.  Jindřich III. usiloval o rovnováhu politických sil v tomto prostoru, proto pomohl Kazimírovi I. obnovit rozvrácený polský stát a konsolidovat panovnickou moc. Český kníže ztratil možnost pořádat výboje na polské území, novou příležitost k expanzi do sousedství českého státu však získal, když Jindřich III. uspořádal v letech 1042–1044 tři tažení do Uher, kde vypukly boje o trůn. Zřejmě proto vzbudily uherské výpravy, zvláště ta první v roce 1042, v Čechách velký zájem.  Jindřich III. zemřel v poměrně mladém věku, krátce poté, co se navrátil z druhé italské výpravy. Jeho ostatky byly uloženy v nově vybudovaném okázalém chrámu ve Špýru, který si sálští králové zvolili za místo posledního odpočinku.", "section_level": 1}, {"title": "Manželky a potomstvo.", "content": "1. 1036 – Gunhilda Dánská († 1038) – dcera Knuta I. Velikého a Emmy Normandské  2. 1043 – Anežka z Poitou – dcera akvitánského vévody Viléma V. a Anežky Burgundské", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich III. pro snědé zabarvení pokožky nazývaný Černý – : (28. října 1017 – 5. října 1056 Bodenfelde nebo Goslar) byl v letech 1039–1056 německým králem a později také římským císařem (korunovace v Římě proběhla o Vánocích 1046). Byl synem císaře Konráda II. ze sálské (franské) dynastie a Gisely Švábské. Otec ho již v jedenácti letech (roku 1028) nechal zvolit a v Cáchách korunovat německým králem. Kromě toho mu udělil titul vévody bavorského (1027), švábského (1039) a korutanského (1039).", "tgt_summary": "Henry III (28 October 1016 – 5 October 1056), called the Black or the Pious, was Holy Roman Emperor from 1046 until his death in 1056. A member of the Salian Dynasty, he was the eldest son of Emperor Conrad II of Germany and Gisela of Swabia.", "id": 640011}
{"src_title": "Odysseus", "tgt_title": "Odysseus", "src_document": [{"title": "Trojská válka.", "content": "\"Hlavní článek: Ilias\".  Odysseus byl jednou z hlavních achájských postav Trojské války. Dalšími účastníky boje byli polobůh Achilleus, mykénský král Agamemnón, spartský král Meneláos, král Pylu Nestór, Velký Aiás a Malý Aiás, rek Diomédes a lukostřelec Teukros.  Odysseův stan byl postaven přímo na shromaždišti mužů, hned vedle vrchního velitele. Přivedl k Tróji sice jen dvanáct lodí, avšak patřil mezi nejváženější vůdce: převyšoval všechny ostatní moudrostí a důvtipem, což je ve válce vlastnost neméně užitečná než hrdinství. Na pole cti a slávy se mu ostatně příliš nechtělo: krátce před vypuknutím války se oženil s krásnou Pénelopou, která ho obdařila synkem Télemachem. Když ho přišli povolat, začal simulovat šílenství: zapřáhl do pluhu vola, zoral pole a oséval ho solí. Na tento trik mu však brzy přišli. Rek Palamédés mu položil před spřežení malého Télemacha, zabaleného v plenkách, a Odysseus samozřejmě zastavil. Tím prozradil, že má všech pět pohromadě – a měl je po celou dobu války. Byl nejlepším rádcem vrchního velitele a jeho prozíravosti se rovnala jen jeho odvaha, která mu vynesla titul „bořitel měst“. Byl to velmi zdatný muž.  Na trójské pláni vzplála strašná bitva. Trójský princ Hektór tam čekal se svými kopiníky, aby sklál každého, kdo se zbraní vstoupí na trójskou půdu. Řekové váhali, protože podle věštby měl první, který se dotkne země, první též padnout. Když Odysseus viděl, že tahle věštba může zmařit vyloďovací manévr, vyhodil na břeh svůj štít a obratně na něj skočil. Mladý Prótesiláos, který nejvíc ze všech hořel po hrdinských činech, spatřil Odyssea na břehu a vyskočil za ním. Dotkl se země – a vtom ho probodl Hektór svým kopím. Pak se však Achajci s divokým křikem vyřítili na břeh a začala krvavá řež.  Achilleus se desátého roku nezúčastnil žádného z bojů a měl k tomu důvod: urazil ho samotný král Agamemnón. Aiás a Odysseus přichází, aby Achillovi jeho hněv rozmluvili, protože podle věštby Trója nikdy nepadne, pokud Achilleus nebude válčit v achájských řadách. Bohužel ani jejich rozmluva nepřinesla žádané ovoce.  Pouze po smrti svého přítele Patrokla, kterého zabil Hektór, dal Achilleus svolat muže na shromáždiště a před tváří všech nabídl králi smír. Nato se připravil k boji, ve kterém Hektóra zabil. Za několik měsíců zabil Achillea lučištník Paris. Po smrti ležel Achilleus dlouho před trójskou hradbou, dokud se neodvážil mocný Aiás s Odysseovou pomocí odvléci jeho tělo do bezpečí. Při pohřebních slavnostech byli pak oba vyznamenáni čestným místem, ale jen jednomu z nich měla připadnout Achillova výzbroj. Vznikl z toho spor, který skončil tragicky – Aiantovou smrtí.  Odysseus se také odhodlal uloupit palladium (sochu Pallas Athény) ve spolupráci s Diomédem, protože věřil, že chytrost kombinovaná se silou má v podobných případech největší naději na úspěch. Aby ho Trójané nepoznali, zohavil si tvář ranami bičem, oblékl se do hadrů jako žebrák a vloudil se východní branou do Tróje. Diomédes zas předstíral mrzáka s ohavnou nemocí. Po zalidněných ulicích, na nichž byli žebráci a mrzáci častým zjevem, dostali se nepozorovaně na hrad, vnikli do Athénina chrámu a pod pláštěm noci nevelkou dřevěnou sošku unesli.  Tento skvělý úspěch, který právě tak zvýšil bojovou morálku Achajců, jako otřásl duchem Trójanů, nebyl však jediný, jehož Odysseus po Achillově smrti dosáhl. Už před touto dobrodružnou výpravou se jednou odplížil do trójského tábora na výzvědy a přinesl mnohem cennější zprávu.  Příslušník fóckého oddílu Epeios, stavitel lodí a dovedný umělec, postavil na Odysseův návrh obrovského dřevěného koně. Břicho mu zhotovil jako trup velkého korábu a žebra kol dokola pobil jedlovými fošnami, nohy mu udělal vyšší než žebřík. Do temných útrob koně se pak skryl Achillův syn Neoptolemos, lučištník Filoktétés, spartský král Menelaos, velitel Kréťanů Ídomeneus, silný Diomédes, malý Aiás a kromě jiných reků Epeios a také Odysseus. Když Achajci pevně zavřeli otvor, kterým vstoupili do koně, vydal král Agamemnón rozkaz spustit lodě na moře a opustit Tróju.  Když byl kůň přivlečen do Tróje, Odysseus a Meneláos se z něj spustili nejdříve a napadli dům prince Deífoba, který v té době sdílel stejné lože se slavnou Helenou (Paris již dříve padl v boji). Mykénský král Agamemnón si vzal zpět co mu patřilo, zatímco ostatní Řekové naprosto zpustošili Tróju a zabili při tom celou rodinu krále Priama, včetně Hektorova syna Astyanakta. Za jeden z nejstrašnějších činů je považováno znásilnění trójské princezny, věštkyně Kassandry, na kterém se podílel malý Aiás, syn Oílea, krále v Lokridě. Tento nechutný akt pobouřil bohyni Athénu i proto, že Kassandra byla její vyznavačkou. Odysseus proto z ochranných důvodů nařídil, aby Řekové ukamenovali Aianta, ale k tomu již nedošlo. Athéna nakonec plná hněvu seslala na všechny silnou bouři, která válečné vítěze buď potopila, nebo je nechala několik let bloudit po světě.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do rodné Ithaky.", "content": "Když se blížilo desáté výročí pádu svaté Tróje, byli už všichni Achájové, kteří vyvázli z války, dávno ve své vlasti. Jen jeden z nich se ještě nevracel a ani nepřišla zpráva, že by zahynul. Byl to ithacký král Odysseus.", "section_level": 1}, {"title": "Země Kikonů.", "content": "Odysseus vyplul z Tróje šťastně, ale protože si znepřátelil boha Poseidona, byl zahnán i se svými dvanácti loděmi k zemi Kikonů. Zde je potkalo první neštěstí, které si ale způsobil sám. Na radu svého přítele napadl místní město Ismaros a vyloupil je. Zatímco jeho vojsko oslavovalo vítězství, přihnali se Kikónové z celé země, aby se pomstili. Když se po bitvě dostaly lodě opět na moře, na každé chybělo šest vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Lótofágové.", "content": "U mysu Maleje, na samém jihu achajské země, přepadla Odyssea a jeho posádku bouře a vítr je zahnal daleko na jihozápad, k pustému ostrovu. Na tomto místě žili Lótofágové, kteří se živili kořeny sladkého lotosu. Kdo jednou okusil tento pokrm, nechtěl už nic jiného jíst a ani opustit ostrov. Když Odysseus vyslal své tři muže na výzvědy, musel použít násilí, aby je dostal zpět na lodě, a svázal je v podpalubí, aby se nevrhli do moře a neplavali zpět na ostrov.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrov Kyklopů.", "content": "Další ostrov, na který se podařilo Odysseovi a jeho mužům proniknout, byl ostrov Kyklopů, ukrutných obrů se strašnou silou a pouze s jedním okem uprostřed čela. Kyklopové neznali právních řádů ani měst, a bydleli v jeskyních na horách. Zvídavý Odysseus se ke své škodě vypravil prozkoumat tento ostrov. Dorazil až k jeskyni na vysoké hoře a když do ní vešel, přál si vyčkat příchodu jejích obyvatel.  K jeho překvapení obýval jeskyni jednooký kyklop Polyfémos, syn boha moře Poseidóna, který po objevu nepozvaných hostů zavalil východ jeskyně obrovským balvanem. Nato se posilnil několika Odysseovými muži, a protože to všechny vyděsilo, začal Odysseus přemýšlet, jak z této nebezpečné situace vyváznout.  Protože proti síle pomůže jedině lest, připravil Odysseus Polyfémovi silné víno, které obr naráz vypil. Na důkaz sympatie chtěl Polyfémos znát Odysseovo jméno, aby věděl, že ho má sníst posledního. \"„Nikdo, Kyklope! Nikdo mi říkají lidé!“\" obelstil jej Odysseus. Hned jak obr usnul, Odysseus a jeho muži připravili rozžhavený kyj, který spícímu Polyfémovi vrazili přímo do jeho jediného oka. Obr strašně zařval a ostatní kyklópové mu přiběhli na pomoc. Odysseova prozíravost je však ujistila, že Polyfémos je jen starý blázen, protože \"„Nikdo mě vraždí!“\" jde jen stěží pochopit.  Ráno odsunul Polyfémos balvan, aby vypustil kozy a ovce, každou však ohmatal, aby zjistil, jestli se mezi nimi neukrývají jeho trapiči. Odysseovi i s posádkou se podařilo uniknout ven přivázáni pod břichy silných beranů, tam, kde obr dobytek neohmatával.  Když se dostali na loď, Odysseus si neodpustil, aby na obra nezavolal své skutečné jméno. Protože nevěděl, že Polyfémos je synem boha moří Poseidóna, nemohl tušit, že tento čin přivolá jen další hněv bohů a bloudění. Bůh moře Poseidón vyslyšel naříkání svého oslepeného syna a požádal svého bratra, olympského vládce bohů Dia, aby mu nebránil v pomstě. Odysseus mohl jen děkovat bohům, že nedopřáli lidem znát předem svůj osud.  Tento příběh se stal Euripidovi motivem pro jeho satirickou hru „Kyklópové“.", "section_level": 2}, {"title": "Král Aiolos.", "content": "Když Odysseus pokračoval ve své plavbě po slaných vodách směrem na východ, narazil na nejpodivnější ostrov, jaký kdy člověk spatřil. Tento ostrov plul na širém moři, byl obklopen měděnou hradbou a sídlil na něm král Aiolos – bůh větrů.  Král přijal celou posádku velmi přátelsky a hostil ji celý měsíc ve svém paláci odměnou za vyprávění o trójské válce a achajském loďstvu. Když se Odysseus rozhodl odplout, Aiolos mu dal na cestu nezvyklý dar: měch z kůže devítiletého vola, ve kterém uvěznil všechny nepříznivé větry, které by mu mohly zabraňovat v návratu na rodnou Ithaku.  Dva lidé z posádky však se cítili dotčeni, že se na ně z daru nic nedostalo, a v domnění, že v pytli je nějaké zlato, otevřeli měch a uvězněné vichry vypustili. Nato se strhla ohromná bouře, která celou posádku opět zahnala na otevřené moře. Po vyčasení se vrátili lodě zpět do království Aiola, ale král jim už nechtěl nikterak pomoci. \"„Kdo dokáže obrátit proti sobě přátelský dar, nemá v co doufat – jistě je odporný bohům.“\" S kletbami vyhnal pak král Achajce na bezvětrné moře.", "section_level": 2}, {"title": "Laistrygónové.", "content": "Po několika dnech přistál Odysseus i s posádkou v zemi Laistrygónů, strašných lidožroutů a obrů podobných gigantům, které bohové svrhli pro vzpouru do hlubin země. Posla, kterého Odysseus poslal k jejich králi, král prostě nabodl na rožeň a připravil si jej k jídlu. Laistrygónové pak bez vyhlášení války přepadli lodě, rozbili je velkými kameny a muže nabodli na trojzubé harpuny. Takto zahynula posádka jedenácti lodí, zachránila se jen loď Odysseova, která kotvila v zátoce u strmé skály.", "section_level": 2}, {"title": "Kouzelnice Kirké.", "content": "Šest set čtyřicet dva mužů vyplulo kdysi z Odysseova království ke břehům Tróje, nyní se jich už jen šestačtyřicet vracelo s nadějí, že spatří břehy své vlasti. Moře je však doneslo nikoliv na Ithaku, ale k ostrovu Aiaia, kde sídlila kouzelnice Kirké, dcera boha slunce Hélia.  Když přistáli na břehu, Kirké změnila vojáky, kteří se vydali prozkoumat ostrov, v špinavé vepře. Odysseus se vydal za Kirké, a protože jeho odhodlanost se líbila bohu Hermovi, daroval mu bylinu, která rušila Kirčina kouzla. Kirké pak slíbila Odysseovi, že mu neuškodí a že zůstane-li u ní po dobu jednoho roku, vrátí mu svobodu a jeho druhům lidskou podobu. Odysseus souhlasil a Kirké dostála slovu. Neměli se na ostrově špatně, ale byli rádi, když nadešel čas, kdy už mohl Odysseus žádat, aby je propustila.  Kirké předpověděla hrdinovi, že nepůjde domů po rovných mořských drahách, ale že musí podniknout pouť do říše Hádovy. Pak seslala lodi příznivý vítr, který Odyssea přivezl na daleký sever, do země Kimmeriů, nad níž nikdy nesvítí slunce.  Podle dalších zdrojů měla kouzelnice Kirké a Odysseus spolu 3 děti jménem: Télegonos, Argius a Latinus.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do podsvětí.", "content": "Když Odysseus doplul do země Kimmeriů, našel tam vysokou skálu, do které padají vody do podsvětní řeky Acherontu. U jejího vchodu pak vyryl mečem hlubokou jámu a nalil do ní krev obětních zvířat. K té se pak začaly slétat duše zemřelých; přiletěla i duše Teiresiova a předpověděla mu, že se na Ithaku vrátí i proti vůli boha Poseidóna, bude však muset překonat ještě mnoho překážek.  Nejdřív musel proplout kolem ostrova plného létajících kostí rozsápaných plavců. Když viděli velký příboj a slyšeli obrovský rachot, věděli, že se přiblížili k mořské úžině, na jejíž jedné straně číhala nestvůra Skylla, na straně druhé pak strašný vír Charybda. Když pak pluli kolem Skylly, uchopil Odysseus kopí, aby ji bodl. Nespatřil ji však, ale zjevila se mu Charybdis, chrlící zpěněnou vodu. Při zápase ztratil šest svých mužů, kteří zmizeli v chřtánu obludy.", "section_level": 2}, {"title": "Heliovy ovce.", "content": "Když už si Odysseus myslel, že unikl všem zlým nástrahám, spatřil Heliův ostrov Thrínakie, jemuž se Kirké doporučovala vyhnout. I když Odysseus posádce doporučil, aby cestovali dál, všichni se vzepřeli. Během jejich pobytu na ostrově stihl Poseidón připravit bouři, kvůli které nemohli hned odplout. Protože je tížil hlad, vyčkali, až Odysseus usne, a i přes jeho zákazy se vypravili zabít několik krav. Stažené kůže však začaly lézt a maso na rožních bučelo jako živý dobytek. Hélios to spatřil ze svého nebeského vozu, hrozně se rozhněval a požádal samého boha Dia o pomoc.  Když potom Odysseus vyplul na širé moře, rozpoutal Zeus takovou bouři, že se loď převrhla a všichni provinilci zmizeli v moři. Jenom Odysseus, který boha neurazil, se zachránil na úlomku stěžně. Na něm pak znovu proplul mezi Skyllou a Charybdou a po devítidenní plavbě bez jídla a vody ho vlny zahnaly k břehům ostrova Ógygie, na němž bydlela nymfa Kalypsó.", "section_level": 2}, {"title": "Kalypsó.", "content": "Když Odysseus pobýval na ostrově Ógyie, na němž bydlela nymfa Kalypsó, stal se z nich milostný pár. Kalypsó odmítala Odyssea pustit zpět a slíbila mu nesmrtelnost, pokud by zůstal. Na přímluvu bohyně Athény u samotného Dia seslal vládce bohů posla Herma, aby Kalypsó nařídil Odyssea hned propustit. Odysseus si zbudoval vor a osmnáct dní plul mořem, až spatřil zemi. Pak se však Poseidón znovu rozzuřil a ze starého hněvu mu vor svým trojzubcem rozbil. Následně Odysseus plul na kládě rozbouřeným mořem a třetího dne dosáhl břehu. Úplným vyčerpáním se svalil na břeh a usnul.", "section_level": 2}, {"title": "Země krále Alkinóa.", "content": "Odysseus spal vyčerpán na břehu, když tu ho probudily výkřiky dívek z družiny princezny Nausiky, která sem přišla prát prádlo. Odysseus užasle pohlédl na její krásu. Nausikáa byla dcerou královny Áréty, a krále Alkinoa, vládce země Fajáků. Uvedla ho do otcova paláce a král pak dal uspořádat na Odysseovu počest hostinu. Na důkaz přátelství ho nakonec obdaroval velkými dary a umožnil mu návrat zpět do Ithaky.", "section_level": 2}, {"title": "Další příběhy.", "content": "Odysseus je jednou z nejčastěji opěvovaných postav západní literatury. Mnoho spisovatelů a dalších umělců rádi interpretují jeho postavu a činy různými způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Podle jiných starověkých zdrojů měl Odysseus kromě syna Télemacha i jiné potomky. Mezi ně patří například:  Díky tomuto rodopisu můžeme Odyssea pojit se založením mnohých italských měst v dávné historii.  V 5. století př. n. l. byly Athény jedním z nejpopulárnějších míst antického divadla. Trojská válka byla obvyklým námětem tragédií, ve kterých přímo či nepřímo vystupovala postava Odyssea. Hry byly psány učenci jako byl Aischylos, Sofoklés a Euripidés.  Odysseus (Ulysses) také vystupuje v básni Aeneis, kterou napsal Vergilius. Podle ní měl Odysseus připlout zpět k ostrovu Kyklópů potom, co si uvědomil, že tam zapomněl jednoho člena ze své posádky. Odysseus se zde projevuje jako typický Řek – je vychytralý, ale hříšný, a samozřejmě škodolibý a požitkářský.  Ovidius se soustřeďuje převážně na Odysseovy cesty a jeho romantická vzplanutí s kouzelnicí Kirké a nymfou Kalypsó.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé.", "content": "Odysseus se vyskytuje v těchto dílech:", "section_level": 2}, {"title": "Jiné kultury.", "content": "Podobný příběh existuje i v indické mytologii pod jmény Nala a Rama.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Britský spisovatel Robert Bittlestone tvrdí, že se mu podařilo zjistit, kde ležela Ithaka, ostrovní země v níž kraloval řecký hrdina Odysseus a jejíž hledání bylo dosud marné... Kde vládl Odysseus", "section_level": 2}], "src_summary": "Odysseus Laërtiadés (řecky Οδυσσεύς Λαερτιάδης – Odysseus, syn Láërtův) neboli krátce Odysseus je postava řecké mytologie a jako Ulysses nebo Ulixes vystupuje též v mytologii římské. Podle Homéra znamená jeho jméno „syn bolesti“, ale jeho význam se dá odvodit také z řeckého ὁδηγός (\"hodégos\", vůdce, ten, který ukazuje cestu); nebo „bolest“ ve významu „toho, co činí citovou a / nebo fyzickou bolest jiným či sám sobě“.", "tgt_summary": "Odysseus (, \" Ὀdysseús\" ), also known by the Latin variant Ulysses (, ; ), is a legendary Greek king of Ithaca and the hero of Homer's epic poem the \"Odyssey\". Odysseus also plays a key role in Homer's \"Iliad\" and other works in that same epic cycle.", "id": 1550612}
{"src_title": "Dolní Lažany", "tgt_title": "Dolní Lažany", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Dolní Lažany se nachází 5 km severně od Moravských Budějovic. Prochází jí silnice z Horních Lažan do Popovic a z Šebkovic do Vícenic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dle archeologických nálezů z mladší doby kamenné by snad mělo existovat osídlení v tu dobu. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1459. Původně vesnice spadala do bítovského panství, od roku 1489 pak získalo právo odúmrtí, roku 1523 byla část panství prodána Janu z Pernštejna. Na konci 18. století byla v obci vybudována kaplička. Do roku 1849 spadaly Lažany do jaroměřického panství, v roce 1850 pak patřily do znojemského okresu a roku 1896 pak byly začleněny do okresu Moravské Budějovice. V roce 1892 byla v obci postavena škola.  Od roku 1925 je psána kronika obce. V roce 1935 byla obec elektrifikována. V březnu roku 1945 byla německou armádou nedaleko Boňova vybudována střelnice, kdy Němci stříleli do lesů u Lišného nebo na Holém kopci. Až do 70. let 20. století se v lesích nacházela nevybuchlá munice. Již v roce 1947 bylo v obci zřízeno Lesní a zemědělské družstvo, to pak bylo v roce 1952 změněno v JZD. To se pak v roce 1960 spojilo do JZD Rozkvět s JZD Vícenice. V roce 1972 se JZD Rozkvět sloučilo s JZD Budoucnost (sídlící v Moravských Budějovicích).  Mezi lety 1850 a 1867 patřily pod Dolní Lažany nedaleké Vícenice, ty pak patřily pod Lažany i od roku 1960. Od roku 1850 do roku 1956 bývaly součástí Dolních Lažan též Horní Lažany, než přešly pod správu Lesonic. Mezi lety 1980 a 1992 byly Dolní Lažany začleněny pod Moravské Budějovice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Lažany jsou obcí ležící jihozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 472 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Dolní Lažany is a village and municipality (\"obec\") in Třebíč District in the Vysočina Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 152 (as at 2009).", "id": 309949}
{"src_title": "Dešov", "tgt_title": "Dešov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osadníci v okolí Dešova se měli usadit na tzv. Palliardiho hradisku u Koberova mlýna. První zmínka o obci pochází z roku 1345 nebo z roku 1398, kdy byl zmíněn Vršek z Dešova, který měl vlastnit Malý i Velký Dešov. V roce 1416 pak vesnice vlastnil Martin z Dešova, roku 1446 pak Niklas z Dešova. Kolem roku 1510 pak měl Dešov patřit Lichtenburkům. V roce 1570 pak přešly vesnice na Henrycha z Bítova.  V době po třicetileté válce pak Dešov trpěl průchodem švédských vojáků a také vysokými dluhy. V roce 1775 pak lidé z Dešova se odmítli podvolit robotě a tak byli představení předvoláni na hrad Bítov, kde získali odpuštění 857 robotních dnů. Později se tyto vzpoury proti robotě rozšířili do celého bítovského panství. V roce 1763 byla v Dešově založena škola, ale až roku 1796 byla postavena školní budova, která byla později zbořena a roku 1867 byla postavena nová škola. Do roku 1849 byl Dešov součástí bítovského a kdousovského panství, po správních reformách se obec stala součástí okresu Moravské Budějovice. V roce 1900 byla v obci založena Národní jednota, roku 1919 byla v obci založena Sokolská jednota, spolek Domovina, Venkovská omladina a Družina katolických zemědělců, v roce 1920 pak také Lidová jednota a v roce 1921 Orel. V roce 1928 pak byl v obci odhalen památník obětem 1. sv. války. V roce 1960 se sloučily obce Velký Dešov a Malý Dešov v jednu a byly začleněny do okresu Třebíč. V roce 1995 byla část vesnice prohlášena za Vesnickou památkovou rezervaci.  V obci se nachází základní a mateřská škola, zemědělské družstvo, působí zde dva Sbory dobrovolných hasičů a Myslivecké sdružení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dešov je obcí ležící jihozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 464 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice. Žije zde obyvatel. Obec se nečlení na části, má ale dvě katastrální území, \"Malý Dešov\" a \"Velký Dešov\".", "tgt_summary": "Dešov is a village and municipality (\"obec\") in Třebíč District in the Vysočina Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 422 (as at 2005).", "id": 1500667}
{"src_title": "Damašek", "tgt_title": "Damascus", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Předpokládá se, že město bylo osídleno už někdy v období 10 000 až 8 000 let př. n. l. Do příchodu Aramejců však nebylo město považováno za důležité. Jejich příchod měl za následek vybudování prvního vodovodního systému na světě a již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem byl Damašek znám jako významné obchodní a řemeslné město. Později se stal metropolí silné aramejské monarchie. Po Aramejcích přišli Asyřané, Babylonci a Peršané. V následujících letech se město stále víc a víc rozvíjelo, roku 64 př. n. l. z něj Římská říše učinila svou provincii. O římské nadvládě dodnes svědčí třeba ruiny Jupiterova chrámu.  Největší rozkvět zažilo město v období tzv. „zlatého věku“, od roku 661, kdy rod Umajjovců ustanovil Damašek hlavním městem nového islámského státu. Následoval rychlý rozvoj a velká výstavba – byly stavěny honosné paláce a mešity, prostorné trhy (bazary), nemocnice, proslulé lázně a vodovodní a kanalizační zařízení. Nejznámější památkou na tuto éru je Umajjovská mešita. V roce 750 se stal hlavním městem Umajjovců Bagdád a sláva Damašku na mnoho století upadla.  Další rozvoj města nastal až s příchodem Osmanů, kteří začali znovu stavět mešity, školy a citadely a obestavěli Damašek pásem ochranných hradeb. Ani tato výstavba však netrvala dlouho – roku 1400 bylo město zničeno a vypáleno nájezdem Turko-Mongolů, jejichž vojevůdcem byl Tamerlán. Ten nechal odvléct mnoho obyvatel Damašku, zejména řemeslníky, do svého hlavního města Samarkandu.  Pod vlivem Osmanské říše začal Damašek v 18. století po dlouhé době opět vzkvétat – navenek působilo město chudě, uvnitř města to však byl skvostný klenot, známý po celém arabském světě.  V roce 1918 se spolu s Araby Damašku zmocnil britský důstojník Thomas Edward Lawrence, zvaný Lawrence z Arábie.  V roce 1943 se stal Damašek hlavním městem nezávislé Sýrie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Damašské Staré město je ukryto za vnitřními hradbami a přístup sem vede několika branami. Nachází se zde několik mešit, citadela, vojenská pevnost, bývalé rezidence a paláce vlivných a bohatých kupců a správců. Okolí města tvoří především hory a řeka Barada.", "section_level": 1}, {"title": "Letecké spojení.", "content": "Mezinárodní letiště Damašek (IATA: DAM, ICAO: OSDI) je situované 20 km od centra města. Před vypuknutím občanské války nabízelo pravidelné spojení do předních světových destinací – Moskva, Paříž, Londýn, Berlín, Madrid, Amsterdam, Frankfurt nad Mohanem nebo Stockholm. Pravidelnou linku z Ruzyňského mezinárodního letiště v Praze do Damašku provozovaly také České aerolinie až do května 2011, kdy byly lety z ekonomických důvodů zastaveny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damašek (arabsky oficiálně دمشق \"Dimašk\", hovorově \"aš-Šám\" الشام) je hlavní město Sýrie. Často je označován jako nejstarší trvale osídlené město na světě. V roce 2010 mělo město přibližně 1,83 milionu obyvatel, metropolitní oblast čítala asi 2,8 milionu lidí. Není známo, jak se občanská válka v Sýrii, která poté vypukla a doposud trvá, projevila na počtu obyvatel města.", "tgt_summary": "Damascus (;,, ) is the capital of Syria; it is also the country's largest city, following the decline in population of Aleppo due to the battle for the city. It is colloquially known in Syria as () and titled the \"City of Jasmine\" ( ). Damascus is a major cultural center of the Levant and the Arab world. The city has an estimated population of 1,711,000.", "id": 2165268}
{"src_title": "Columbus Blue Jackets", "tgt_title": "Columbus Blue Jackets", "src_document": [{"title": "Historie týmu.", "content": "Hraje teprve od roku 2000, je zařazen do východní konference v jejímž rámci má své místo ve velmi těžké Metropolitní divizi, jeho společníci jsou Carolina Hurricanes, New Jersey Devils, New York Islanders, New York Rangers, Philadelphia Flyers, Pittsburgh Penguins a Washington Capitals. Loňská sezóna (NHL 2016/2017) se Columbusu vydařila ze všech dosud odehraných sezón nejlépe. Prezidentem a generálním manažerem týmu byl zvolen Doug Maclean, trenérem se stal uznávaný elegantní trenér Dave King. Hlavními tahouny družstva se stali brankář Ron Tugnutt, kterému záda kryl Marc Denis. Dařilo se Geoffu Sandersonovi, překvapením byly i výkony Nora Espena Knutsena, Čecha Davida Výborného a Tylera Wrighta.  V následujících sezónách se ale dostavil pokles, každou sezónou se družstvo zhoršovalo v počtu získaných bodů, nikdy ale neskončilo poslední v západní konferenci NHL. Poklesla forma většiny opor, opadlo kouzlo Tugnutta. Navíc klub v březnu 2002 postihla tragédie, když útočník Espen Knutsen tečoval puk do hlediště, kde trefil do hlavy 13letou dívku, ta na následky zranění podlehla. od té doby Knutsenova forma značně kolísala a hrál čím dál tím hůř. Za špatné výkony týmu byl propuštěn trenér Dave King v sezóně 2002–2003, kdy ho na jeho místě vystřídal generální manažer Doug Maclean. Ten se ale později odebral zpátky do křesla generálního manažera a na post trenéra povýšil dosavadního asistenta trenéra Gerarda Gallanta.  Tým Columbus i přes svoje značně mizerné výsledky drží jeden úspěch. Postarala se o něj jednička draftu 2002 – Rick Nash. Rick Nash byl navzdory špatné střelby celého týmu nejlepším střelcem ligy v sezóně 2003–2004 společně s Iljou Kovalčukem z Atlanty Thrashers a Jaromem Iginlou z Calgary Flames.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Individuální rekordy jedné sezóny.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Columbus Blue Jackets je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí v Columbusu ve státě Ohio. Do NHL vstoupil v ročníku 2000/01 a hraje v Metropolitní divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Nationwide Arena s kapacitou 18 500 diváků. Klubové barvy jsou červená, stříbrná a modrá.", "tgt_summary": "The Columbus Blue Jackets are a professional ice hockey team based in Columbus, Ohio. They compete in the National Hockey League (NHL) as a member of the Metropolitan Division of the Eastern Conference.", "id": 2066307}
{"src_title": "Oyster card", "tgt_title": "Oyster card", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Oyster card je bezdotyková elektronická karta. Cestující přiloží tuto kartu ke čtečce karet v automatických vstupních branách metra označených výrazným žlutým kruhem při vstupu a výstupu ze stanice. Také každý londýnský linkový autobus je vybaven u vstupních dveří takovouto čtečkou karet. Systém je založen na technologii MIFARE společnosti Philips a je provozován společností \"TranSys\".  Karta může být použita pro nahrání Travelcard platné na dobu jednoho týdne a delší nebo pro použití jako běžná jízdenka. V druhém případě (tento systém je označován jako \"Pre Pay\") je z karty odečtená příslušná částka pokaždé, když cestující vystupuje ze stanice metra nebo Docklands Light Railway anebo když nastupuje do autobusu nebo tramvaje. Příslušná částka je z karty odečtena i v případě překročení hranic zóny Travelcard nahrané na kartě.  Na kartu je možno nahrát až tři časové Travelcard s různou dobou platnosti a pro různé zóny. Na kartu je také možno nahrát různé časové jízdenky pro linkové autobusy. Tuto kartu je možno použít v metru, DLR, tramvajích, linkových autobusech a v Overground..  Dobít finanční zůstatek na kartu je možno v prodejnách jízdenek, na automatech ve stanicích metra, telefonicky nebo na internetu.  Tato karta je platná i v rámci železniční dopravy v rámci Velkého Londýna pokud je platná pro zóny v nichž probíhá cesta, i když systém odečítání jízdného (\"Pre Pay\") je možno použít jen tam kde železnice probíhá souběžně s trasou metra. Nemožnost uplatnění \"Pre Pay\" systému je dána odlišnou strukturou cen na železnici.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny jízdného.", "content": "Speciální slevy cen jízdného platí pro metro a DLR v době před 6:30 a po 19:00 a po celý den o víkendech.  V únoru 2005 byl zaveden systém omezení maximální ceny jízdného (\"capping\"), který zaručuje, že cestujícímu bude odečtena za jeden den maximálně cena odpovídající minimu z ceny jednoduchého jízdného, Travelcard nebo časové jízdenky autobusu za všechny cesty provedené v jeden den.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oyster card je elektronická karta navržená pro použití ve formě elektronické peněženky a schránky na jízdenky pro dopravu v oblasti Velkého Londýna. Používá se od roku 2003, nejprve pro omezený rozsah typů dopravy, který byl dále rozšiřován na většinu druhů městské hromadné dopravy.", "tgt_summary": "The Oyster card is a payment method for public transport in London (and certain areas around it) in the United Kingdom. A standard Oyster card is a blue credit-card-sized stored-value contact-less smart-card. It is promoted by Transport for London and can be used on travel modes across London including London Underground, London Buses, the Docklands Light Railway (DLR), London Overground, Tramlink, some river boat services, and most National Rail services within the London fare zones. Since its introduction in June 2003, more than 86 million cards have been used.", "id": 1762317}
{"src_title": "Steganografie", "tgt_title": "Steganography", "src_document": [{"title": "Příklady z historie.", "content": "Metody používané v minulosti:  Steganografie používané v historii rozdělujeme na skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Neviditelné inkousty.", "content": "Velmi oblíbená forma neviditelného písma používaná ještě ve druhé světové válce. Mezi řádky nevinného dopisu se mohla ukrývat úplně jiná zpráva. Běžné zdroje byly ocet, mléko či různé ovocné šťávy, které po zaschnutí nejdou na papíře vidět, ovšem při zahřátí ztmavnou a zpráva je na světě. Později už běžné zdroje bylo příliš jednoduché odhalit, a proto se začaly používat „inkousty“, které reagovaly jen na určité chemikálie. To ovšem ztratilo účinnost po vynalezení „univerzálních vývojek“, které byly založeny na rozpoznávání navlhčených míst podle změn povrchu vláken papíru. Dnes se tato metoda používá například u výroby bankovek, kde v papíru jsou viditelná vlákna pouze v určitém druhu světla.  V antickém Řecku se používaly k přenosu zpráv dřevěné destičky zalité voskem, do kterého bylo vyryto písmo. Jeden z prvních zaznamenaných případů steganografie popisuje vyrytí zprávy přímo do dřevěné destičky, která byla následně zalita voskem a na první pohled vypadala jako nepopsaná.  Johannes Trithemius (1. únor 1462 v Trittenheimu – 13. prosinec 1516 ve Würzburgu), klášterní opat a mnohostranný učenec byl známý také jako teoretik kryptografie, steganografie. Vydal tři svazky díla \"Steganographia\" (napsána roku 1499 a vydána ve Frankfurtu roku 1606, na \"Index Librorum Prohibitorum\" umístěna roku 1609).  Ital Giovanni Porta zaznamenal v 16. století celou řadu steganografických postupů. Kromě řady způsobů výroby neviditelného inkoustu vymyslel i techniku psaní na bílek natvrdo uvařeného vejce bez nutnosti rozbít skořápku, a to pomocí tinktury ledku a octa.  Jindy byla zpráva vytetována na oholenou hlavu otroka a následně se nechala zarůst vlasy. Přečíst ji bylo možné až po dalším oholení.  Za 2. světové války se používala například technika mikroteček. Požadovaný text se zmenšil, vytiskl a vlepil většinou na prostor interpunkčních znamének jiného textu psaného normální velikostí. Pro přečtení informace se použil mikroskop. Často se používaly také otevřené kódy. Jedná se zdánlivě o obyčejný text, kde přečtením předem stanovených písmen získá příjemce utajovanou informaci. Například zachycená zpráva německého špeha zněla: Apparently neutral's protest is thoroughly discounted and ignored. Isman hard hit. Blockade issue affects pretext for embargo on by-products, ejecting suets and vegetable oils.“ Po přečtení druhého písmena každého slova se objeví tajná zpráva: „Pershing sails from NY June 1.“.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální steganografie.", "content": "V informačním věku se steganografie stále uplatňuje, ale změnila podobu v souvislosti s rozmachem informačních technologií. Tajná zpráva může být zakódována na místo nepodstatného šumu v souborech se zvuky, obrázky, videem a podobně. Častou aplikací steganografie při kódování informací do obrázků může být i chránění děl podle autorského práva.  Některé počítačové tiskárny jsou schopny zaznamenat (do kódu tvořeného tečkami žlutým inkoustem, tisknutým na okraje nebo zadní stranu papíru) své sériové číslo a datum a čas tisku.  Konvenční metodou konkrétně u obrázku s 24bitovým barevným prostorem RGB (8 bitů na jednu ze tří základních barevných složek) je odstranit z každého barevného kanálu každého pixelu zdrojového obrázku dva nejméně podstatné bity a ty použít do obrázku vloženého. Cílový obrázek bude nižší kvality (bude pouze 64barevný se 4 úrovněmi intenzity na každou primární barevnou složku); počet barev zdrojového obrázku se sníží z 16,67 milionu na 262 144. Lidské oko umí rozeznat (podle různých odhadů) něco mezi 100 a 200 tisíci barevných odstínů, takže ztrátu informace z původního obrázku nebude schopno zaregistrovat.  Nejvhodnější jsou nekomprimované soubory, a to zejména kvůli jejich velikosti, kdy do nich lze umístit větší objem dat anebo je lépe uschovat. Ideální jsou obrázky obsahující mnoho detailů. Na bílém pozadí se bude informace velmi těžko schovávat. Skrývaný soubor nesmí mít větší velikost, než původní nosné médium. Problém nastává při případné kompresi či změně formátu, kdy dochází vlivem kompresního algoritmu k poškození a zničení zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti aplikace.", "content": "Oblasti, kde lze steganografii využít, jsou z podstaty věci často nezákonné. Steganografii jako takovou nelze odsoudit za nástroj teroristů, jelikož celá oblast skrývání informací může být naopak velmi užitečná.  Hlavní aplikační oblasti skrývání informací", "section_level": 2}, {"title": "Digitální steganografie a autorské právo.", "content": "Digitální steganografii lze výborně využít při ochraně autorských práv. Do obrázku se vloží informace o copyrightu, které potom mohou sloužit k usvědčení \"krádeže\" onoho obrázku, například pokud jej bez svolení autora uživatel umístí na své stránky apod. Tato metoda je jakýmsi digitálním vodoznakem, nejedná se ani tak o tajnou zprávu, jako pouze o podpis majitele autorských práv. Její výhodou je, že vizuálně neznehodnotí daný obrázek. Informace musí být především nesmazatelná, což se řeší pozměněním více významných bitů. Vlastníky takovéto informace eviduje centrální autorita.  Další možností ochrany copyrightu je značkování. Jedná se o metodu identifikace vlastníka včetně identifikace každého kusu, například před vydáním samotného hudebního alba se pracuje se studiovými verzemi písní. Každá osoba zainteresovaná do procesu tvorby nahrávky dostane svou označkovanou verzi. V případě úniku takových studiových nahrávek se dá snadno vystopovat vynašeč.", "section_level": 3}, {"title": "Moderní steganografie.", "content": "Mezi další zajímavý typ, co se týče moderní steganografie, je její kombinace s kódy (kódy podrobněji dále), kdy díky veřejným sdělovacím prostředkům (rádio, rozhlas), dennímu tisku (inzeráty či cenzurované korespondence) mohou obě strany komunikovat za pomoci zpráv zdánlivě nevinného významu.  V dnešní době se objevuje mnoho datových formátů, do kterých je velmi snadné zprávu ukrýt, což nabízí digitální steganografie. Zprávu lze přibalit i do textových, či datových souborů, ale nejlépe v grafických (bitmap) nebo zvukových formátech, které jsou nosiči určitého „šumu“, aniž by byly znehodnoceny. I tempo hudby může ukrývat informaci.  Využití steganografie má i své stinné stránky. Na veřejnost pronikla zpráva, že steganografii využívali teroristé, přičemž tajné zprávy ukrývali do obrázků na webech, jako jsou Amazon, nebo eBay. Následný rozsáhlý průzkum téměř dvou milionů obrázků z eBay nenašel, ani neprokázal jedinou tajnou zprávu. Avšak automaticky byla steganografie označena za terorismus a takového označení se velmi těžko zbavuje. Hojně tuto metodu využívají šiřitelé dětské pornografie.", "section_level": 3}], "src_summary": "Steganografie (řečtina. steganós-schovaný, gráphein-psát) je vědní disciplína (podobor kryptografie) zabývající se utajením komunikace prostřednictvím ukrytí zprávy. Zpráva je ukryta tak, aby si pozorovatel neuvědomil, že komunikace vůbec probíhá. Síla této komunikace stojí a padá na jejím utajení (jedná se o takzvanou bezpečnost skrze utajení – \"security through obscurity\"), a proto zachycení skryté zprávy tak prakticky znamená její prolomení. Aby ani v tom případě nedošlo k prozrazení obsahu zprávy, zpravidla se kombinuje s dalšími metodami šifrování.", "tgt_summary": "Steganography ( ) is the practice of concealing a file, message, image, or video within another file, message, image, or video. The word \"steganography\" comes from New Latin \"steganographia\", which combines the Greek words \"steganós\" (), meaning \"covered or concealed\", and \"-graphia\" () meaning \"writing\".", "id": 1004863}
{"src_title": "Beta-amanitin", "tgt_title": "Beta-Amanitin", "src_document": [{"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Je obsažen v některých jedovatých druzích hub rodu muchomůrka (\"Amanita\"), zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Toxický účinek.", "content": "β Amanitin patří mezi nejsilnější jedy, se kterými se u hub můžeme setkat. Smrtelná dávka LD pro člověka je 0,1 mg/kg, u laboratorních krys je LD 0,4–0,5 mg/kg (intraperitoneálně).  Poškozuje buňky jater tj. hepatocyty a pasivací některých enzymů také buněčné jádro (polymerázy RNA).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh otravy.", "content": "Toxiny se rychle absorbují z trávicího traktu, první příznaky se však projeví až po poškození většího počtu hepatocytů, tj. 8 – 48 hodin po konzumaci. V první fázi jde o nespecifické narušení funkcí trávicí soustavy. Na počátku této fáze má postižený celkové potíže (malátnost, nevolnost, závratě, bolest hlavy, mrazení), poté se dostavuje nevolnost, bolesti žaludku, prudké zvracení a silné průjmy, což vede k dehydrataci, demineralizaci až oběhovému selhání (příčina úmrtí především u dětí). Pokud pacient přežije, dojde k vymizení zvracení a průjmů. V druhé fázi nastávají poruchy životně důležitých orgánů, selhání jater, ledvin, nebo obou. Od 4.-5. dne se cítí pacient subjektivně lépe. Objektivně se zjišťuje zvětšení a zvýšená citlivost jater a polyurie. V lepších případech se nemocný uzdravuje. V těžších případech nastává akutní selhání jater nebo selhání funkce ledvin. Od 3.-4. dne se projevuje toxické poškození ledvin, tzv. faloidní nefróza. Při velmi rychlém průběhu se ani nestačí rozvinout žloutenka a rozvíjí se jaterní koma (apatie, bezvědomí, neklid, třes, křeče, tachykardie, pokles tlaku krve (hypotenze), rozšíření zornic). Smrt nastává 4.-7. den při rychlém průběhu otravy, při pomalejším 8.-12. den otravy. Otrava je smrtelná v 50 % případů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Používá se v biochemických laboratořích při analýze ribonukleových kyselin (RNA).", "section_level": 1}], "src_summary": "β-Amanitin je bezbarvá, bílá až slabě nažloutlá krystalická látka. Je jedním z toxinů obsažených v muchomůrce zelené a příbuzné muchomůrce bílé. Je to bicyklický oktapeptid, obsahující několik netypických aminokyselin.", "tgt_summary": "\"beta\"-Amanitin or β-amanitin is a cyclic peptide comprising eight amino acids. It is part of a group of toxins called amatoxins, which can be found in several mushrooms belonging to the genus \"Amanita\". Some examples are the death cap (\"Amanita phalloides\") and members of the destroying angel complex, which includes \"A. virosa\" and \"A. bisporigera\". Due to the presence of α-amanitin, β-amanitin, γ-amanitin and ε-amanitin these mushrooms are highly lethal to human beings.", "id": 1807567}
{"src_title": "Matylda Anglická", "tgt_title": "Empress Matilda", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Matylda byla dcera anglického krále Jindřicha I. a jeho první ženy Matyldy Skotské. Jako dítě byla zasnoubena s o mnoho let starším císařem Jindřichem V., za kterého se také ve dvanácti letech provdala. Svatba se konala roku 1114 v Mohuči. Mladá nevěsta však svému choti potomky nedala.  Roku 1120 nečekaně zahynul následník trůnu Vilém Adelin při potopení \"Bílé lodi\" během plavby přes Lamanšský průliv. Stala se tak jedinou dědičkou anglického trůnu a po smrti svého manžela roku 1125 se na pokyn otce vrátila jako vdova do rodné Anglie. Aby jí otec zajistil postavení následnice trůnu, přiměl anglickou šlechtu, aby ji uznala za svou příští panovnici a 17. června 1128 ji v Le Mans provdal za Geoffroye z Anjou, který ovládal rozsáhlá území na severu Francie. Toto manželství nebylo příliš šťastné. Matylda byla o jedenáct let starší než Geoffrey, byla velmi tvrdohlavá a soudobé prameny o ní s oblibou říkají, že byla příliš mužská a panovačná. I přesto se manželům podařilo zplodit tři syny, z nichž nejstarší Jindřich později úspěšně uplatnil rodový nárok na trůn.  Po smrti krále Jindřicha I. roku 1135 se anglická šlechta vzepřela tomu, že by jim měla panovat žena a raději uznala za krále jejího bratrance Štěpána z Blois, jenž byl synem sestry zesnulého krále. Matylda okamžitě zorganizovala odboj, který vedl její polorodý bratr Robert, hrabě z Gloucesteru, jeden z nejpřednějších anglických šlechticů. Situace v zemi vyústila v občanskou válku, která trvala téměř dvacet let. Země byla rozdělena mezi dva tábory, které střídavě nabývaly vrchu a ustupovaly. Postupem času se Matyldiny šance na získání trůnu zmenšovaly, protože mezi šlechtou nebyla oblíbená a její manželství s rovněž neoblíbeným hrabětem z Anjou jí také neprospělo. I když byla část šlechty ochotna uznat nárok Matyldy jako Jindřichovy dcery, jejího muže jako krále odmítali svorně všichni.  Roku 1147 zemřel Robert z Gloucesteru, čímž Matyldina strana přišla o vůdce. Její manžel anglickou válku nikdy nepodporoval, a tak situace vypadala beznadějně. Nečekaně se ale do čela odporu proti Štěpánovi postavil Matyldin čtrnáctiletý syn Jindřich, který se velmi brzy projevil jako schopný vojevůdce a taktik. Štěpánova slabost, rozvrácená situace v zemi a v neposlední řadě i nepopularita Štěpánova dědice Eustacha vydláždily mladému Jindřichovi cestu k trůnu. Roku 1153 (po Eustachově smrti 17. srpna 1153) smlouvou z Wallingfordu Štěpán oficiálně Jindřicha jmenoval svým následníkem. O rok později Štěpán zemřel. Tak se Matyldin nárok na trůn realizoval v osobě jejího syna, který nastoupil na trůn jako Jindřich II.  Hrdá císařovna, jak se po celý svůj život nechala s ohledem na své první manželství titulovat, do Anglie již nikdy nevkročila a nezúčastnila se ani synovy korunovace. Nadále mu ale pomáhala se správou kontinentálního panství a ke konci svého života se uchýlila do kláštera. Zemřela roku 1167 a byla pohřbena v normandském klášteře Bec. Roku 1847 byly její ostatky přeneseny do rouenské katedrály Notre-Dame.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda Anglická (7. února 1102, Winchester – 10. září 1167, Rouen), známá též jako \"císařovna Matylda\", byla římská císařovna a hraběnka z Anjou, neúspěšná kandidátka na anglický trůn.", "tgt_summary": "Empress Matilda (c. 7 February 110210 September 1167), also known as the Empress Maude, was one of the claimants to the English throne during the civil war known as the Anarchy. The daughter of King Henry I of England, she moved to Germany as a child when she married the future Holy Roman Emperor Henry V. She travelled with her husband into Italy in 1116, was controversially crowned in St Peter's Basilica, and acted as the imperial regent in Italy. Matilda and Henry V had no children, and when he died in 1125, the imperial crown was claimed by his rival Lothair of Supplinburg.", "id": 1369141}
{"src_title": "Tzeltalové", "tgt_title": "Tzeltal people", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Jsou to lidé dosti malého vzrůstu (160 cm). Statných postav (břemena nosí na zádech s popruhem přes čelo), černých dlouhých rovných vlasů, bronzové pleti. Většina z nich má krevní skupinu 0, tak jako jejich předci Mayové.  Dělí se do komunit, přičemž každá komunita se liší krojem, jazykem, zvyky, apod. Mezi komunitami neexistuje velká solidarita.  Pozemky neboli milpy se rozdělují do tří typů podle doby výsevu a sklizně. Taková milpa je 8 x 8 \"brazadas\" (1 \"brazada\" = asi 2 m). Pěstuje se převážně kukuřice. Zrna sázejí muži. Při každé setbě se koná hostina, a pozvaní se modlí k \"Třinácti nosičům nebes\". Chovají skot, prasata a drůbež. Slepičí vejce bývá někdy platidlem. V Tenejapě a Cancucu přežívá zvláštní způsob chovu prasat. Indiáni koupí selata od bělochů, vykrmí je a prodají. Poté je kupují v podobě masa od obchodníků.  Lidé se zde živí kukuřicí, fazolemi, papričkami chilli, tykvemi, maniokem a sladkými a obyčejnými brambory. V průběhu dne jsou na pochodu 3 hlavní jídla. Snídaně a večeře je tvořena fazolemi a kořeněnými \"tortillami\" (kukuřičnými plackami). K obědu se přidává především dušená zelenina. Například v Tenejapě jsou oblíbenou pochoutkou králíci. V Amatenangu, Aguacatenangu a Pinole se jí káva a bílý chléb. Velice je také oblíben med od divokých nebo domácích včel.  Indiánská komunita je většinou tvořena vesničkou a jejím okolím. V takové vesnici je obyčejně kostel, úřad, škola, několik krámků a domky obyvatel. Dělí se na dvě \"kalpule\", které mají samostatné vedení a obvykle jsou orientovány východ - západ. Zdejší lidé žijí v chýších malé čtvercové rozlohy s pyramidovitou střechou pokrytou došky, šindelem, pálenými taškami, nebo vlnitým plechem. Stěny jsou z kůlů a rostlinného pletiva někdy oplácány blátem, či vlnitého plechu. Vnitřek je rozdělen na dvě části. Ložnici se skladištěm a obytným prostorem. Někdy bývají i další domky pro kuchyň, výrobu keramiky a parní lázeň. V místnosti pro parní lázeň se polévají studenou vodou rozpálené kameny. V kuchyni se nachází kamenná deska na drcení kukuřice a nizoučký stolek se čtvrtmetrovými židlemi. Nádobí je hliněné, nebo plastové. Lůžko je tvořeno dřevěnou postelí, na které se nachází silná rohož z rostlinného materiálu. Někdy se na zdi nachází kříž ozdobený jehličím ze sosen. Bohatší rodiny mají televizi, či jiné výdobytky moderní civilizace.  Muži jsou oděni v krátké kalhoty a dlouhé košile. Mají červený vlněný opasek, klobouk a kožené sandály. Ženy chodí ve vlněné, tmavě modré až černé sukni, bílé červeně nebo žlutě vyšívané blůze. Dále mají černý opasek, červenou vlněnou stuhu do vlasů, různé náušnice, skleněné barevné náhrdelníky, vlněný tmavý přehoz přes hlavu, boty. Vlasy si obyčejně splétají do copů. Ku práci slouží sekera, mačeta, zaostřený kůl na rozrývání milp, volský potah, pila, nůž a kladivo. K jídlu používají dřevěné lžíce či kovové.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Rodina se snaží o to, aby se jí narodilo co nejvíce chlapců. Po porodu vypije matka nápoj z pepře, hřebíčku a kukuřice, potom jde s novorozenětem do parní lázně. Dětem se zezadu na hlavičku přilepuje kousek vosku, nebo se jim na zápěstí navleče červená či modrá nit, aby neztratily duši. Věří v Nagual, který na sebe může vzít lidskou nebo zvířecí podobu. Nagualové jsou dobří (trestají hříšníky) a zlí (žerou duše). Tzeltalové věří, že člověk má dvě duše, slabou (může být snědena Nagualy) a silnou (ochrana světce). Naguálové po smrti člověka jednu duši v horách snědí. Ta druhá jde do nebe nebo do pekla.  Atimaltik je místo, kde sídlí stařec, opatrující knihu živých. O letní rovnodennosti Nagualové přicházejí, aby se dověděli o dalších hodech, protože v té knize je napsáno, kdo kdy umře. Po smrti se drží u mrtvého stráž po dva dny a dvě noci. Nebožtík se umyje, obleče a položí na dřevěná prkna. Ženy se modlí, bědují a pláčou. Pohřbívá se na hřbitově. V Cancucu se dělá hrob v domě zemřelého. Ten je položen hlavou k západu, s rukama zkříženýma na prsou do nichž mu vloží růženec. Do hrobu dostane láhev s vodou, kukuřičnou drť a hřeben, když jde o muže tak kořalku, když o ženu tak nit.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Tzeltalové trpí chorobami, které do země přivlekli Evropané. Jsou to různá virová onemocnění a především kožní choroby. Občas jsou očkováni a v San Cristóbalu jsou jim v muzeu regionálních krojů prodávány různé léky. Do Cristóbalu chodí za obchodem. Prodávají zde výrobky, tkané, pletené a šité. Je zde také čistě indiánské tržiště, kde mohou vydělat na prodeji plodů džungle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tzeltalové jsou indiáni sídlící v mexickém Chiapasu východně od San Cristóbalu de las Casas a při Panamerické dálnici. Nejvíce je osídlen sever tohoto území, ale také v San Cristóbalu žije řada Tzeltalů.", "tgt_summary": "The Tzeltal are a Maya people of Mexico, who chiefly reside in the highlands of Chiapas. The Tzeltal language belongs to the Tzeltalan subgroup of Maya languages. Most Tzeltals live in communities in about twenty municipalities, under a Mexican system called “usos y costumbres” which seeks to respect traditional indigenous authority and politics. Women are often seen wearing traditional huipils and black skirts, but men generally do not wear traditional attire. Tzeltal religion syncretically integrates traits from Catholic and native belief systems. Shamanism and traditional medicine is still practiced. Many make a living through agriculture and/or handcrafts, mostly textiles; and many also work for wages to meet family needs.", "id": 1539258}
{"src_title": "Taxislužba v Londýně", "tgt_title": "Taxicabs of the United Kingdom", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od roku 1600 bylo součástí života v Londýně půjčování vozidel. Vyřazené kočáry aristokratických rodů byly jedny z prvních vozidel používaných pro půjčování. Byly předchůdci francouzských kabrioletů (\"cab\"), které se v Londýně objevily okolo roku 1820.  První taxi, které nebylo taženo koňmi – elektricky poháněný vůz \"Bersey\" – se začal používat v roce 1897. První taxi se spalovacím motorem se objevilo v roce 1903. V té době jezdilo Londýnem asi 11 000 koňských drožek. Poslední taková drožka se používala v roce 1947. V současné době se v Londýně pohybuje asi 20 000 taxíků.  Regulace tohoto oboru byla v roce 1850 přidělena \"Metropolitan Police\" a byla zřízena \"Public Carriage Office\", která původně sídlila poblíž \"New Scotland Yardu\" ve \" Whitehallu\". V roce 1901 se přestěhovala do \"Lambeth Road\", kde byla až do roku 1966, kdy byla přestěhována na současnou lokalitu v \"Penton Street\".  Po ustavení Transport for London v roce 2000 se správa licencí změnila i když běžné činností s vydáváním licencí zůstaly v náplni PCO.  Po přijetí zákona \" Private Hire Vehicles (London) Act\" v roce 1998 se činnost PCO rozšířila i na správu licencí pro soukromé půjčovny vozidel. V současnosti se půjčováním vozidel zabývá přes 2 000 společností, které mají k dispozici asi 40 000 vozů.  V současné době jsou v Londýně dva systémy taxislužby", "section_level": 1}, {"title": "Black cabs.", "content": "Ve většině měst Velké Británie jsou vozidla taxi běžná čtyřdveřová auta ale v Londýně, Glasgow a Edinburghu jsou provozovány speciální typy taxi vyrobené společností \"Manganese Bronze\".  Tyto vozy jsou navržené tak, aby mohly převážet 6 osob v zadní části vozidla, zatímco zavazadla jsou v přední části vozu vedle řidiče.  Některé novější vozy mohou převážet v zadní části auta i invalidní vozík.  Tradiční barvou je černá barva, která dala jméno jejich označení – \"black cab\".", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "WWW stránky Transport for London věnované taxislužbě", "section_level": 1}], "src_summary": "Za vydávání licencí pro provozovatele taxislužby a soukromé půjčovny vozidel v oblasti Velkého Londýna je zodpovědná organizační jednotka Transport for London - Public Carriage Office (PCO).", "tgt_summary": "Taxicabs are regulated throughout the United Kingdom, but the regulation of taxicabs in London is especially rigorous with regard to mechanical integrity and driver knowledge. An official report observed that: \"Little however is known about the regulation by anyone outside the trade. The Public Carriage Office (PCO), which regulates and licenses taxis and private hire (commonly known as minicabs) was transferred from the Metropolitan Police to become part of Transport for London in 2000.\" In 2015, there were around 298,000 licensed drivers in England, of which 164,000 were private hire licences, 62,000 were taxi licences and 72,000 were dual licences.", "id": 819448}
{"src_title": "Městská autobusová doprava v Londýně", "tgt_title": "Buses in London", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdci autobusů, omnibusy, se používají v Londýně od roku 1829, kdy George Shillibeer začal provozovat koňskou omnibusovou dopravu z Paddingtonu do City. V roce 1855 byla založena společnost \"London General Omnibus Company\" (LGOC), aby sloučila a regulovala koňskou omnibusovou dopravu v Londýně. Motorem poháněné autobusy začala LGOC používat v roce 1910.  V roce 1912 společnost \"Underground Group\", která vlastnila většinu tras metra, koupila i společnost LGOC. V roce 1933 se LGOC spolu s ostatními částmi \"Underground Group\" stala součástí nově vytvořené společnosti \"London Transport\".  Během 80. let 20. století se britská vláda rozhodla privatizovat autobusovou dopravu Velké Británie, které dominoval \"London Transport\" v Londýně, dopravní společnosti většinou ve vlastnictví městských zastupitelstev a vládní \"National Bus Company\" a \"Scottish Bus Group\".  V Londýně byl přijat odlišný model – byla založena společnost \"London Buses\" jako část \"London Transport\", která byla pověřena uzavíráním smluv na provozování autobusové dopravy se soukromými společnosti, ale v její správě bylo ponecháno určování přepravních standardů a sazeb jízdného. Tento systém je uplatňován i v současnosti, i když \"London Buses\" byla převedena v roce 2002 z pravomoci vlády pod pravomoc starosty Londýna, fakticky se stala částí organizační struktury Transport for London.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení dopravy.", "content": "Autobusová síť v Londýně je jedna z nejrozsáhlejších na světě. Více než 6 500 autobusů zajišťuje pravidelné spojení na více než 700 linkách. V průběhu roku použije autobusovou dopravu asi 1,5 miliardy cestujících.  TfL plánuje trasy autobusových linek, určuje úroveň služeb a kontroluje dodržování jejich kvality. Autobusová doprava je zajišťována soukromými autobusovými dopravci, kteří mají smlouvu s \"London Buses\". Výjimkou je společnost \"East Thames Buses\", kterou vlastní, prostřednictvím dceřiné firmy, Transport for London.  TfL je také přímo zodpovědný za provoz a údržbu autobusových stanovišť a zastávek a jiných doprovodných služeb. Poskytuje cestujícím informace ve formě jízdních řádů a mapek tras na zastávkách autobusů.", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "V linkových autobusech je možno použít Travelcard nebo Oyster card.  V roce 2015 stála jedna cesta (nezáleží na vzdálenosti) 1,50 libry. Platí však, že při překročení limitu 4,50 libry za den se do půlnoci téhož dne další cesty neúčtují.  V londýnských autobusech nelze platit hotově a lze použít pouze Oyster card.", "section_level": 1}, {"title": "Místní linky.", "content": "Doprava na místních linkách je řízená \"London Buses\", i když většinu linek provozují soukromé společnosti. Všechny autobusy na těchto linkách mají červenou barvu a odlišují se pouze logem dopravce a platí v nich jednotný sazebník jízdného.  Většina současně používaných vozidel jsou moderní nízkopodlažní (klasické nebo poschoďové) standardní nebo kloubové autobusy. V souvislosti se zavedením London Congestion Charge a s ohledem na přeplněnost metra v době dopravní špičky jsou do rozvoje autobusové dopravy směřovány vyšší investice.  Některé místní autobusové linky na okraji Londýna vedou mimo jeho hranice. Autobusy na linkách řízených \"London Buses\" mají i v tomto případě červenou barvu a platí zde standardní systém cen jízdného. Autobusové linky, které do Londýna vjíždějí z oblasti mimo města, mají barvu dopravce a může v nich být jiný systém cen jízdného.  Doubledeckery jezdí na většině linek v Londýně. Jiné typy autobusů jsou většinou výjimkou.", "section_level": 1}, {"title": "Noční linky.", "content": "První noční linka byla uvedena do provozu v roce 1913 a byla součástí systému \"London Buses\". Původně byl na těchto linkách uplatňován jiný sazebník cen jízdného (vyšší ceny) a linky byly označovány předponou \"N\". Většina nočních spojů vyjíždí z centrálního londýnského stanoviště na Trafalgar Square.  V poslední době je i na těchto linkách uplatňován standardní ceník jízdného a na některých běžných linkách byly přidány spoje i v noční době. Všechny autobusy na těchto linkách mají standardní červenou barvu. Počet osob přepravených nočními spoji zaznamenal výrazný nárůst – až cca o 80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Okružní linky.", "content": "Běžným obrázkem v centru Londýna je autobus s otevřenou střechou (např. \"doubledecker\" s otevřeným horním patrem), který nabízí turistům prohlídku s živým nebo nahraným komentářem. Většina těchto spojů dovoluje turistům nastoupit nebo vystoupit na vybraných zastávkách. Tyto spoje provozuje několik dopravců a ačkoli některé z těchto autobusů mohou mít červenou barvu, nemají žádnou spojitost s linkami řízenými \"London Buses\". Sazebník jízdného stanovuje konkrétní přepravce a jízdenku není nutno zakoupit před vstupem do autobusu; dá se zakoupit u řidiče nebo u prodejců jízdenek na zastávkách.  Na některých typech turistických okružních jízd jsou použity luxusní autobusy a jízdenka musí být zakoupena v turistických kancelářích před nástupem do autobusu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Hlavním dopravcem poskytujícím dopravu na nejdůležitější letiště v dosahu Londýna (Heathrow, Gatwick a Stansted) je \"National Express\" a jeho spoje \"National Express Airport\". Na rozdíl od dálkových autobusů, které vyjíždějí ze stanice \"Victoria Coach Station\", autobusy zajišťující dopravu na letiště zastavují na vyhrazených zastávkách v centru Londýna.  Letiště London City nabízí expresní autobusovou dopravu k metru a železnici do zastávek \"Canning Town\", \"Canary Wharf\" a \"Liverpool Street\". Ceny jízdného jsou podstatně dražší než ceny autobusové dopravy \"London Buses\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Provoz červených autobusů v oblasti Velkého Londýna řídí organizační jednotka Transport for London (TfL) – London Buses. Většina linek je zabezpečována různými soukromými autobusovými společnostmi, což se ale nedotýká cestujících, protože autobusy musí mít červenou barvu a stejný tarif jízdného.", "tgt_summary": "The London Bus is a London transportation system used for multiple decades. Considered to be an icon of London, the London Bus operates nights, days, and long-distances on many different routes and lines. The main image of a London Bus is an arched, double-decker, red-painted bus which can carry a large number of passengers.", "id": 1066853}
{"src_title": "Zinédine Zidane", "tgt_title": "Zinedine Zidane", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AS Cannes.", "content": "S fotbalem začínal v klubu AS Cannes, kde hrál v juniorských kategoriích a později i v A-týmu. V roce 1992 měl přestoupit do anglického týmu Newcastle United FC, tehdejší trenér ho ale odmítl, Zidane prý nebyl dost dobrý, aby hrál Premier League. Proto přestoupil do jiného francouzského týmu – FC Girondins de Bordeaux.", "section_level": 2}, {"title": "Girondins de Bordeaux.", "content": "V Bordeaux strávil \"Zizou\" 4 sezóny. Zaujal i trenéra francouzské reprezentace a v roce 1994 debutoval za A-mužstvo Francie. Po EURU 1996, kde skončila Francie třetí, přestoupil do italského týmu Juventus FC.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus.", "content": "V Juventusu se ihned po příchodu stal klíčovým hráčem, za 5 let zde vyhrál dvakrát nejvyšší italskou ligu, zahrál si dvakrát finále Ligy mistrů UEFA, v roce 1997 ale jeho tým prohrál s Borussií Dortmund, v roce 1998 pro změnu s Realem Madrid. Rok 1998 pro něj byl zlomový, Juventus vyhrál italskou ligu, zahrál si finále Ligy mistrů UEFA a s Francií vyhrál mistrovství světa, které probíhalo právě ve Francii. Na konci roku vyhrál Zlatý míč za nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1998.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "Do Realu Madrid přišel v roce 2001 z Juventusu Turín. Za jeho přestup zaplatil Real 66 miliónů dolarů a stal se do té doby nejdražším hráčem na světě. Hned v první sezóně vyhrál s Realem Ligu mistrů, proslavil se v ní hlavně gólem ve finále proti Bayeru Leverkusen. O rok později v Realu vyhrál španělskou La Ligu. V Realu skončil v roce 2006, po Mistrovství světa 2006 v Německu, kde Francie skončila druhá, se rozhodl ukončit kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy 1996.", "content": "EURO 1996 byl Zidaneho první velký turnaj, Francie v něm skončila třetí, když v semifinále prohrála s Českou republikou na penalty 5:6. Zidane svoji penaltu v rozstřelu proměnil.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 1998.", "content": "Mistrovství světa ve fotbale 1998 se konalo ve Francii, která celý turnaj i vyhrála. Zidane byl vyhlášen jako nejlepší hráč turnaje a díky tomu vyhrál i Zlatý míč. Francie ve finále porazila Brazílii 3:0, sám Zidane ve finále vstřelil 2 góly.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy 2000.", "content": "EURO 2000 se konalo v Belgii a Nizozemsku. Francie tento turnaj vyhrála, ve finále porazila Itálii. Stejně jako před 2 roky byl Zidane vyhlášen hráčem turnaje. Finále v Rotterdamu rozhodl útočník David Trézéguet v prodloužení. Zidane byl také zvolen do All-Stars turnaje.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2002.", "content": "Od Francie se na tomto turnaji očekávalo hodně, tým galského kohouta ale vypadl už v základní skupině. Turnaj, který se konal v Japonsku a v Jižní Koreji, vyhrála Brazílie, která ve finále porazila Německo. Francie ve skupině podlehla Senegalu a Dánsku, jediný bod uhrála s Uruguayí.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy 2004.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy 2004, kam jej nominoval trenér Jacques Santini. V prvním ostře sledovaném utkání s rivalem Anglií dokázal dvěma góly v nastaveném čase (první z přímého kopu a druhý z pokutového kopu) zvrátit nepříznivý stav na konečných 2:1. Proti Chorvatsku se gólově neprosadil, v zápase se zrodila remíza 2:2. Zato se střelecky prosadil v posledním zápase v základní skupině B proti Švýcarsku, kde vsítil první branku (výhra 3:1). Ve čtvrtfinále s Řeckem nedokázal se svými spoluhráči najít recept na pozornou řeckou defenzivu, Francie podlehla pozdějšímu vítězi šampionátu 0:1.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Po sezoně 2005/06 skončil Zidane s fotbalem v Realu, na Mistrovství světa 2006 v Německu se Francie probojovala až do finále, kde podlehla Itálii na penalty. Zidane se ve finále postaral o jeden z nejvýraznějších momentů své kariéry, když v nastaveném čase udeřil Itala Marca Materazziho hlavou do hrudi, za což byl vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V sezóně 2013/14 vedl Real Madrid Ital Carlo Ancelotti. Ancelotti si vzal Zidaneho do týmu jako jeho asistenta. V této sezóně vyhrál Real Ligu mistrů, když ve finále porazil městského rivala Atlético Madrid, v poslední minutě srovnal stav zápasu Sergio Ramos, v prodloužení vstřelili góly Gareth Bale, Marcelo a Cristiano Ronaldo. V této sezoně taktéž Real vyhrál Copa del Rey. Po úspěšné sezóně jako asistent převzal \"B-tým\" Realu, takzvaný Real Madrid Castilla.  V sezoně 2013/14 Castilla sestoupila z druhé ligy do třetí, Zidaneho cíl v nadcházející sezóně 2014/15 byl tedy jasný: Měl se vrátit zpět do druhé ligy. Jeho tým nakonec skončil čtvrtý, což na postup nestačilo, přesto však byl Florentino Peréz, prezident Realu, se Zidaneho hrou spokojen a nechal ho trénovat Castillu i další sezónu.  Po sezóně 2014/15 byl odvolán od A-týmu Realu trenér Carlo Ancelotti a na jeho místo nastoupil Španěl Rafael Benítez. Po nevydařeném podzimu 2015 byl na začátku roku 2016 odvolán a jeho funkci převzal právě Zidane. První zápas pod jeho vedením proti Deportivu La Coruňa vyhrál Real Madrid vysoko 5:0. V osmifinále Ligy mistrů UEFA porazil jeho tým AS Řím 4:0. Po odchodu Benitéze bylo jasné, že Real Madrid v této sezóně La Ligu nevyhraje, proto pro Zidaneho má být prioritou právě milionářská Liga mistrů. Čtvrtfinálový los Champions League udělil Realu německý tým VfL Wolfsburg. První zápas Zidaneho tým ale nezvládl, prohrál v Německu 0:2. O týden později ale Real Madrid vyhrál 3:0 díky hattricku Portugalce Cristiana Ronalda. Zidaneho tým dotáhl v La Lize ztrátu Realu na Barcelonu z 13 bodů na pouhý jediný bod a oživil tak šanci, že by Real Madrid mohl vyhrát i domácí ligovou soutěž. To se nakonec nepodařilo, přesto ale Zidane vyhrál ve své první sezóně jako kouč Ligu mistrů, v semifinále vyřadil Manchester City FC a ve finále jeho tým porazil na penalty městského rivala Atlético Madrid. Zidane svůj úspěch zopakoval a s Realem Madrid přepsal historii, a to hned dvakrát. Vyhrál totiž s Realem Madrid Ligu mistrů 3x za sebou. Po triumfu nad Atléticem Madrid v roce 2016 přidal vítězství ve finále LM nad Juventusem Turín v roce 2017 a v roce 2018 porazil ve finále milionářské soutěže Liverpool FC. Jak se ukázalo o několik dnů později, byl to jeho poslední zápas na trenérské lavici španělského velkoklubu. Zidane 31. 5. 2018 oznámil rezignaci na post trenéra Realu Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "FC Girondins de Bordeaux  Juventus FC  Real Madrid", "section_level": 2}, {"title": "Trenérské.", "content": "Real Madrid", "section_level": 2}], "src_summary": "Zinédine Zidane (* 23. června 1972, Marseille) je bývalý francouzský fotbalový záložník a reprezentant alžírského původu, později fotbalový trenér. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších fotbalistů historie, s francouzským národním týmem je mistrem světa i Evropy. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Od ledna 2016 do 31. května 2018 byl trenérem Realu Madrid.Po neúspěšné sezóně 2018/19 Los Blancos se rozhodl do klubu vrátit a od léta 2019 je opět hlavním trenérem Realu Madrid.", "tgt_summary": "Zinedine Yazid Zidane (; born 23 June 1972), popularly known in French as Zizou (), is a French former professional football player who played as an attacking midfielder. He is the current manager of La Liga club Real Madrid. Widely regarded as one of the greatest players of all time, Zidane was an elite playmaker renowned for his elegance, vision, passing, ball control, and technique. He received many individual accolades as a player, including being named FIFA World Player of the Year in 1998, 2000 and 2003, and won the 1998 Ballon d'Or. He was voted Ligue 1 Player of the Year in 1996, Serie A Footballer of the Year in 2001, and La Liga Best Foreign Player in 2002.", "id": 2001112}
{"src_title": "Daiči", "tgt_title": "Advanced Land Observation Satellite", "src_document": [{"title": "Popis družice.", "content": "Tříose stabilizovaná družice s hlavním tělesem nepravidelného, přibližně kvádrovitého tvaru o rozměrech 6,5×3,5×4,5 m je vybavena jedním devítidílným rozkládacím panelem fotovoltaických baterií o délce 22 m a ploše 66 m, dodávajícím minimálně 7 kW elektrické energie (na konci aktivního života) a dobíjejícím pět niklokadmiových akumulátorových baterií. Nese následující vědecké přístroje:  Hlavní úkoly družice jsou:  Systémy družice a sběr dat je zajišťován palubním počítačem, který mj. zajišťuje i kompresi naměřených dat. Data jsou zaznamenávána do polovodičové paměti s kapacitou 96 Gbyte. Přenos naměřených telemetrických a vědeckých dat se uskutečňuje v pásmu K přes stacionární sledovací a spojovou družici DRTS rychlostí 240 Mbit/s, nebo na pozemní stanice ze záznamu v palubní paměti rychlostí 129 Mbit/s. Pro spojení s DRTS je družice vybavena otočnou parabolickou anténou o průměru 1,35 m. Orientační a korekční systém zjišťuje orientace družice v prostoru s využitím detektorů horizontu Země, inerciální plošiny, sledovače hvězd a přijímačů navigačních signálů z družic GPS. Přesnost určení orientace v prostoru je ±0,0004° při autonomním stanovení přímo na družici, resp. ±0,0002° při zpracování dat na Zemi. Stabilita orientace je lepší než ±0,0004°/5 s. Jako výkonné prvky orientace a stabilizace slouží silové setrvačníky, magnetické cívky a systém raketových motorků RCS (Reaction Control Subsystem) na jednosložkové kapalné pohonné látky (hydrazin), z nichž 16 o tahu 16×1 N slouží výhradně pro orientaci a stabilizaci a další čtyři motorky o tahu 4×4 N slouží pro korekce dráhy. Motorky RCS jsou rozděleny do dvou nezávislých skupin po 10 kusech. Zásoby pohonných látek (celkem 180 kg) jsou uloženy ve 3 nádržích.  Hlavní pozemní řídicí středisko se nachází v areálu JAXA Tsukuba Space Center (TKSC).  Družice se pohybuje po heliosynchronní dráze ve výší 692 km, dobou oběhu 98,6 min a sklonem 98,2° k rovníku. Průmět dráhy na zemský povrch se přesně opakuje s periodou přeletů nad určitým místem 48 dní (ve vysokých zeměpisných šířkách je opakovací perioda 2 dny). Předpokládaná doba aktivní životnosti je 3 až 5 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Družice byla vypuštěna na oběžnou dráhu z kosmodromu Tanegašima 24. ledna 2006 nosnou raketou H-2A. Týž den byly úspěšně vyklopeny parabolická spojová anténa a panel fotovoltaických baterií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daiči (, anglický přepis \"Daichi\", tj. \"Země\" nebo \"pevnina\"), předstartovní označení ALOS (z anglického názvu \"Advanced Land Observing Satelllite\") je japonská družice pro dálkový průzkum Země. Postavilo ji středisko JAXA v Cukubě (Tsukuba Space Center, TKSC). Provozovatelem je JAXA Earth Observation Research and Application Center (EORC), Tokio (Japonsko) pro kosmickou agenturu Japan Aerospace Exploration Agency (JAXA, dříve NASDA), Tokio (Japonsko). Na sběru, zpracování a archivaci dat se podílejí též Evropská kosmická agentura (ESA), Paříž (Francie) (pro oblast Evropy a Afriky), Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA), Washington, DC (USA) (pro oblast Severní a Jižní Ameriky) a Geoscience Australia, Symonston, ACT (Austrálie) (pro oblast Austrálie a Oceánie).", "tgt_summary": "Advanced Land Observing Satellite (ALOS), also called Daichi (a Japanese word meaning \"land\"), is a 4-ton Japanese satellite launched in 2006. After five years of service, the satellite lost power and ceased communication with Earth, but remains in orbit.", "id": 1055312}
{"src_title": "Billie Joe Armstrong", "tgt_title": "Billie Joe Armstrong", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí v rodině jazzového muzikanta Andrewa „Andyho” Armstronga, který pracoval jako řidič kamiónu. Matka pracovala jako servírka v lokální restauraci. Svoji první skladbu \"Look for Love\" nazpíval již v pěti letech v místní nahrávací společnosti \"Fiat Records\". Jako malý chtěl také obcházet nemocnice a zpívat nemocným, aby se cítili lépe. Jeho otec Andy zemřel na rakovinu jícnu, když mu bylo deset. Dva roky na to se jeho matka znovu vdala. První elektrickou kytaru zvanou „Blue“ dostal v devíti letech od svého otce a dodnes používá některé její repliky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Když mu bylo deset let, seznámil se s Mikem Dirntem ve školním bufetu. Spolu začali hrát heavy metalové skladby od Ozzy Osbournea a dalších. Protože neměl moc v lásce svého otčíma, napsal o čtyři roky později písničku \"Why Do You Want Him\" o své matce a o „novém“ otci. V patnácti letech založil s Mikem a bubeníkem Johnem kapelu \"Sweet Children\". Kvůli kapele také v 18 opustil školu. V této době dostal i přezdívku \"Two Dollar Bill\" - to byla cena, za jakou prodával jointy.  V roce 1990 opustil skupinu její bubeník John Kiffmeyer, aby se mohl věnovat škole. Místo něj nastoupil Tré Cool a skupina se přejmenovala na Green Day jako narážka na marihuanu. Začali cestovat po zemi a přitom přespávali v domech svých fanoušků.  V roce 2005 vydal píseň \"Wake me up when September ends\" pro svého otce, který zemřel na rakovinu.  V roce 2010 měl svůj debut na Broadway v muzikálu podle hitů Green Day - \"American Idiot\", kde si zahrál roli drogového dealera St. Jimmyho. Po propagačním turné alba Revolution Radio v roce 2017 (se zastávkou v České republice 21.1.2017), Billie založil novou formaci The Longshot. S touto kapelou stihl vydat zatím jen EP s názvem \"Love is for losers\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1990 potkal Adrienne Nesser na jedné ranní show v Minneapolis. Vzali se 2. července 1994 během pětiminutového obřadu a den po svatbě Adrienne zjistila, že je těhotná. Jejich první syn Joseph „Joey” Marcicano Armstrong se narodil 28. února 1995 a hraje na bicí v kapele SWMRS. Jejich druhý syn Jakob Danger Armstrong se narodil 12. září 1998 a je také hudebník. Celá rodina teď žije v Berkeley nedaleko San Francisca.  Billie Joe a jeho manželka vlastní Adeline Records.  V roce 2003 byl zadržen za jízdu v opilosti a překročení rychlostního limitu. Nadýchal 0,17% přičemž limit je 0.08%.  V roce 2007 daboval sám sebe ve filmu Simpsonovi ve filmu.  Dne 23. září 2012 bylo oznámeno, že Billie nastoupil do léčebny kvůli závislosti na alkoholu a zneužívání léků na předpis po jeho zuřivém výstupu o dva dny dříve na hudebním festivalu iHeartRadio, kdy rozmlátil svou kytaru a začal uprostřed vystoupení sprostě nadávat pořadatelům, kteří oznámili, že jim do konce vystoupení zbývá 1 minuta. Od tohoto incidentu úspěšně abstinuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billie Joe Armstrong (* 17. února 1972, Oakland, Kalifornie USA) je americký zpěvák a hudebník, frontman punkrockových skupin Green Day a The Longshot.", "tgt_summary": "Billie Joe Armstrong (born February 17, 1972) is an American singer, songwriter, musician, record producer, and actor. Armstrong serves as the lead vocalist, primary songwriter, and lead guitarist of the punk rock band Green Day, co-founded with Mike Dirnt. He is also a guitarist and vocalist for the punk rock band Pinhead Gunpowder, and provides lead vocals for Green Day's side projects Foxboro Hot Tubs, The Network, The Longshot and The Coverups.", "id": 2412599}
{"src_title": "Izomorfismus", "tgt_title": "Isomorphism", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Zde uvedeme definice pro jednotlivé obory matematiky a vztahy mezi nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Definice z teorie množin.", "content": "Předpokládejme, že na množině formula_3 jsou definovány relace formula_4 a na množině formula_5 jsou definovány relace formula_6. Řekneme, že zobrazení formula_7 je izomorfismus mezi formula_3 a formula_5 vzhledem k relacím formula_4 a formula_6, pokud platí:  Řekneme, že struktury formula_17 a formula_18 jsou izomorfní, pokud mezi nimi existuje nějaký izomorfismus ve smyslu výše uvedené definice.", "section_level": 2}, {"title": "Význam definice.", "content": "Ačkoli definice může působit složitě a nepřehledně, zachycuje přesně intuici řečenou v úvodním přiblížení:", "section_level": 3}, {"title": "Definice pro uspořádané množiny.", "content": "Uvažujme o množinách formula_19, které mají uspořádání formula_20. Izomorfismus v tomto případě znamená, že pokud je formula_21, pak musí být formula_22.  Dá se snadno ukázat, že v izomorfismu se musí nejmenší prvek zobrazit opět na nejmenší prvek, infimum na infimum, minimální prvek na minimální prvek...", "section_level": 2}, {"title": "Algebraická definice.", "content": "V algebře izomorfismem mezi dvěma algebrami rozumíme bijektivní homomorfismus, tedy zobrazení slučitelné se všemi operacemi na algebře, které je zároveň bijekcí (každému prvku z jedné množiny přiřadí právě jeden prvek z druhé).  Opět se jedná o zvláštní případ výše uvedené definice – uvědomme si, že operace není nic jiného, než konkrétní typ relace.  Dá se snadno ukázat, že v izomorfismu se musí neutrální prvek operace zobrazit na neutrální prvek jí odpovídající operace v druhé množině, obdobně například inverzní prvek opět na inverzní prvek.", "section_level": 2}, {"title": "Definice pro grafy.", "content": "V teorii grafů řekneme, že dva grafy jsou izomorfní, pokud formula_23.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k homomorfismům.", "content": "U algebraických struktur jsou izomorfismem právě bijektivní homomorfismy. To však neplatí pro některé jiné struktury, např. relační struktury nebo topologické prostory (v nichž roli homomorfismu plní spojitá zobrazení). Obecně však platí, že zobrazení mezi dvěma strukturami je izomorfismem, právě když je bijektivním homomorfismem, jehož inverzní zobrazení je také homomorfismem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izomorfismus je zobrazení mezi dvěma matematickými strukturami, které je vzájemně jednoznačné (bijektivní) a zachovává všechny vlastnosti touto strukturou definované. Jinými slovy, každému prvku první struktury odpovídá právě jeden prvek struktury druhé a toto přiřazení zachovává vztahy k ostatním prvkům.", "tgt_summary": "In mathematics, an isomorphism is a mapping between two structures of the same type that can be reversed by an inverse mapping. Two mathematical structures are isomorphic if an isomorphism exists between them. The word isomorphism is derived from the Ancient Greek: ἴσος \"isos\" \"equal\", and μορφή \"morphe\" \"form\" or \"shape\".", "id": 1119510}
{"src_title": "Světová banka", "tgt_title": "World Bank", "src_document": [{"title": "Organizační struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sbor guvernérů.", "content": "Správním orgánem Skupiny Světové banky (WBG) je Sbor (či Rada) guvernérů, do níž si každá členská země volí svého guvernéra a jeho zástupce. Guvernér WBG jmenovaný za stát je guvernérem ve všech organizacích skupiny Světové banky. Guvernéry za jednotlivé státy bývají zpravidla ministři financí či guvernéři centrálních bank jednotlivých zemí. Sbor guvernérů se schází jednou ročně, a to na Výročním zasedání společně se Sborem guvernérů sesterské organizace Mezinárodního měnového fondu (MMF). Přijímá strategická rozhodnutí a cíle a schvaluje zásadní dokumenty (stanovy, roční účetní závěrku). Protože se guvernéři setkávají pouze jednou za rok, specifické pravomoci a povinnosti jsou delegovány na 25 výkonných ředitelů, kteří zodpovídají za každodenní chod banky.", "section_level": 2}, {"title": "Sbor výkonných ředitelů.", "content": "Rada výkonných ředitelů je managementem banky. Odpovídá za zabezpečení činností banky a rozhoduje o poskytování půjček, způsobu a rozsahu mobilizace prostředků na světových finančních trzích. Jejím předsedou je prezident Světové banky. Podle stanov IBRD se volí od roku 1992 vždy devatenáct výkonných ředitelů na období dvou let. Celkem má IBRD 25 výkonných ředitelů, z nichž 5 je do funkce jmenovaných (zástupce USA, Japonska, Německa, Francie a Velké Británie) a 20 výkonných ředitelů je volených. Volení výkonní ředitelé reprezentují menší země, které se sdružují ve 20 konstituencích.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident banky.", "content": "Nejvyšším představitelem WBG je prezident volený na pětileté období Správní radou. Podle nepsané dohody poválečného vývoje tento post obsazuje Američan, zatímco post generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF) je vyhrazen pro občana některého z evropských států.", "section_level": 2}, {"title": "Poskytování půjček.", "content": "Projekty SB se diskutují s MMF, který také dohlíží na programy hospodářské politiky dané země. V případě půjčky se dlužníkem stává vláda dané členské země. Finanční prostředky takto získané nesmí země použít na pořízení zboží a služeb z jiné země. SB půjčuje na dobu 20 let s pětiletým odkladem splátek na začátku období.  SB obecně vykazuje v rámci tzv. strategické dohody až 85% úspěšnost z hlediska poskytnutých prostředků.  V průměru poskytne SB každý rok zhruba 25 miliard dolarů vládám 80 rozvojových zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Půjčky Česku.", "content": "17. dubna 2005 přesunula SB Česko ze skupiny rozvojových zemí do skupiny světových ekonomik (rozvinutých zemí). Vyřazení ze skupiny rozvojových zemí znamená, že Česko nepotřebuje finanční podporu a pomoc a ztrácí tím nároky na úvěry (jež se ale stejně už delší dobu nečerpaly). V současnosti probíhají projekty technické pomoci – zpracování analýz a doporučení v různých oblastech české ekonomiky. Česko upsalo kapitál v celkové hodnotě 761 milionů dolarů, z toho splacená částka tvoří 45,9 milionů dolarů. Díky tomu je podíl Česka na hlasovacích právech ve Světové bance 0,41%.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Světová banka byla založena v roce 1944 na tzv. Brettonwoodské konferenci v New Hampshire, na pomoc obnovy zemí postižených druhou světovou válkou. První půjčka 250 milionů dolarů byla poskytnuta v roce 1947 Francii na poválečnou obnovu. V roce 1946 měla SB 38 členů, v padesátých a šedesátých letech mnoho bývalých kolonií získalo nezávislost a stalo se členy, v současné době je členem SB 185 zemí.  První ředitel IBRD, Eugene Meyer, odstoupil po 6 měsících soupeření s dozorčí radou (tam své zástupce jmenovaly vlády zakládajících států – ty nebyly nakloněny myšlence nezávislé banky, jejíž dozorčí rada by dohlížela na vedení, ale nezasahovala do běžného rozhodování). Jeho nástupce John McCloy již svou funkci přijal pod podmínkou větší nezávislosti banky. Jedním z nejvlivnějších ředitelů v historii SB byl Robert Strange Mc Namara. Ten v předchozí funkci ministra obrany USA veřejně pochválil Dow Chemical Company za výrobu Napalmu.  Zpočátku se banka snažila chovat podle zákonů trhu – půjčovala na projekty, které mohly samy vyprodukovat zisk. Na konci 50. let měla banka AAA status a mohla tak získávat levné úvěry, které následně půjčovala s nízkým úrokem (ten vytvářel mírný zisk, z něhož se hradil běžný chod banky). Navíc se věřilo, že se zaostalé země mohou rozvíjet, budou-li k tomu mít kapitál. Rychlá industrializace Sovětského svazu v 50. letech v tomto ohledu zanechala velký dojem.  Velikou změnu přinesla 60. léta. V roce 1960 vznikla Mezinárodní asociace pro rozvoj, která měla pomáhat nejméně rozvinutým státům půjčkami nabízenými za nikoli tržních podmínek. Určitým podnětem k této změně bylo osamostatnění bývalých kolonií a obava, že by se tyto mohly přiklonit k SSSR, jako to učinila například Kuba v roce 1959. Od roku 1964 po vojenském převratu v Brazílii až do poloviny 70.let každoročně půjčovala půl miliardy dolarů, ale předchozí demokraticky zvolené vládě půjčit odmítla. Dále v roce 1965 SB poskytla úvěr rasistickému režimu v JAR, navzdory nesouhlasu OSN, vyjádřenému v rezoluci, kterou při té příležitosti vydala. V roce 1979 poskytla SB první ze tří úvěrů na stavbu hydroelektrárny Yacyretá na řece Paraná mezi Argentinou a Paraguayí, v celkové výši jedné miliardy dolarů. V obou zemích ale v té době vládly diktátorské režimy, které první část úvěru utratily ještě předtím, než stavba této hydroelektrárny začala. 50 tisíc lidí bylo násilně přesídleno a kvůli rozsáhlému uplácení v průběhu této stavby projekt přehrady Yacyretá tehdejší argentinský prezident Carlos Menem nazval „pomníkem korupce“.  Nový ředitel Robert McNamara při prvním projevu na výročním zasedání Banky na podzim 1968 prohlásil, že se SB napříště bude zaměřovat přímo na odstraňování chudoby. Novou mantrou tedy měl být místo fyzického kapitálu kapitál lidský. Tento přístup byl přijat, protože se dostavilo rozčarování z poválečného přístupu zaměřeného pouze na továrny a přehrady, které nedokázaly odstranit lidskou bídu. Rolníkovi již tedy život neměla změnit nová továrna, ale komplexní péče o jeho zdraví, osivo, pozemková vlastnická práva a nové zemědělské technologie. Ve stejné době, tedy v roce 1970, šéf Mezinárodní organizace práce, David Morse, ohlásil „sesazení HNP z trůnu“ a Hollis Chenery, známý rozvojový ekonom velebil „optimální růst“ – tedy nikoli nutně maximální růst, který však povede k odstranění chudoby. Chenery byl brzy poté zaměstnán Světovou bankou jako McNamarův hlavní ekonom. V této době se také Světová banka výrazně rozrůstá a rozšiřuje svou působnost do nových oblastí – potravinová bezpečnost, zaměstnanost, výživa, rozvoj venkova, rozvoj měst atd. Nevadilo přitom, že OSN již v té době měla na tyto problematiky specializované složky (Organizace pro výživu a zemědělství, Mezinárodní organizace práce aj.)", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a negativní dopady.", "content": "Na setkání v Nairobi v roce 1973 McNamara pronesl několik památných vět, kde zmínil „absolutní chudobu“. „Měli bychom se,“ podle jeho slov, „snažit vymýtit chudobu do konce tohoto století.“ MMF se podílel na některých kritizovaných projektech: SB nenese žádná rizika za své finanční operace, protože zadlužené státy jsou povinné splácet půjčky i v případě neúspěšnosti projektu a SB je navíc jištěna vyžádaným kapitálem. Většina půjčených peněz se tak velice rychle vrací do vyspělých zemí, protože rozvojové země tyto peníze používají na zaplacení zahraničních poradců, nákup techniky a hlavně na financování projektů, které provádějí nadnárodní korporace. Navíc, ve snaze splatit dluhy Světové Bance tak rozvojové země zvyšovaly export svých surovin, jako jediný zdroj tvrdé měny, přičemž s rostoucím množstvím těchto surovin na světovém trhu klesala jejich cena.  Londýnský ekonom Peter Boone v roce 1996 publikoval výzkumnou práci, která zjistila, že zahraniční pomoc šla do spotřeby a nikoli do investic. Proto např. v některých afrických zemích došlo k zastavení či poklesu hospodářského růstu, přestože v 90. letech přesáhl podíl zahraniční pomoci na příjmech průměrné africké země hranici 15 % HDP.  SB v rozvojových zemích podporuje ekonomické reformy založené na privatizaci, liberalizaci, uvolňování obchodních bariér, vyrovnávání veřejných rozpočtů a ozdravení měn. Zejména v případě privatizace se však ukázalo, že šlo až příliš často o neprůhledný přesun majetku z rukou zkorumpovaných vládních úředníků do rukou stejně zkorumpovaných mocenských elit. Jestliže zadlužení rozvojových zemí činilo v roce 1975 60 miliard USD, v roce 1999 to bylo již 706 miliard USD. Země třetího světa přitom každým rokem odvádí jenom na splátkách úroků z úroků 123 miliard USD. Například Nigérie v roce 1978 měla dluh 5 miliard dolarů, v roce 2000 už 30 miliard a mezitím splatila SB 20 miliard. Metoda stabilizace měn navázáním na dolar či měnový koš se rovněž ukázala být chybným krokem, když v roce 1997 vyústila v asijskou finanční krizi.  Podle Rakouského ekonoma Jörga Guida Hülsmanna Světová banka \"\"pro sebe již dlouho hledá smysluplnou úlohu. Do současnosti udržovala u vesla zkorumpované vlády zemí třetího světa tím, že jim dávala úvěry z kapes západních daňových poplatníků. Tím se získávala v období studené války vojenská spolupráce těchto mocipánů. Dnes je protislužba z jejich strany představována dílčí liberalizací zahraničního obchodu, ze které těží zpravidla podniky, které mají dobré kontakty se Světovou bankou.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová banka (anglicky \"World Bank\", zkratka WB) je označení pro sdružení dvou specializovaných organizací Organizace spojených národů (OSN), které zajišťují finanční a technickou pomoc rozvíjejícím se zemím s cílem snížit chudobu a zlepšit životní podmínky na celém světě. Tvoří ji Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development – IBRD), která pomáhá středně bohatým a chudým (ale solventním) zemím v ekonomickém růstu, a Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association – IDA), která se snaží zabezpečit dostupnost finančních prostředků pro nejchudší země světa, obvykle formou grantů, bezúročných či nízkoúročných půjček.", "tgt_summary": "The World Bank is an international financial institution that provides loans and grants to the governments of poorer countries for the purpose of pursuing capital projects. It comprises two institutions: the International Bank for Reconstruction and Development (IBRD), and the International Development Association (IDA). The World Bank is a component of the World Bank Group.", "id": 1675772}
{"src_title": "Breviář", "tgt_title": "Breviary", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Breviář (resp. každý jeho svazek) obvykle vykazuje dělení na několik základních oddílů, z nichž se podle určitých pravidel skládají modlitby pro každý jednotlivý den.  Středověké breviáře někdy mají i další oddíly, odpovídající původnímu rozdělení na jednotlivé knihy užívané při chórové modlitbě. V novodobých breviářích je jejich obsah zařazen na příslušná místa výše vyjmenovaných oddílů.  Potridentské breviáře mají po společných textech o Panně Marii zařazeny mariánské hodinky. Na konci bývá připojen \"cestovní\" výběr modliteb a krátkých obřadů bezprostředně nesouvisejících s denní modlitbou církve, protože se předpokládalo, že breviář má kněz s sebou víceméně nepřetržitě, nezřídka jako jedinou liturgickou knihu. Někdy také obsahují jeden nebo více dodatkových oddílů textů pro svátky svatých s formuláři svátků specifických pro určité území nebo řeholní společnost (\"officia propria\").", "section_level": 1}, {"title": "Dělení na svazky.", "content": "Kompletní textový materiál denní modlitby církve na celý liturgický rok je velice rozsáhlý, proto je obvyklé dělit ho pro pohodlí uživatele do několika svazků. Ty jsou rozděleny podle logiky liturgického roku a jsou koncipovány tak, aby na dané období vystačil vždy jeden svazek. Části užívané po celý rok se proto ve všech svazcích opakují.  Historicky nejobvyklejší je dělení na dva nebo čtyři svazky. Některé varianty breviáře reformovaného po Druhém vatikánském koncilu (mj. české vydání Denní modlitby církve z r. 1988 a německý Stundenbuch) opouštějí zásadu \"na dané období jeden svazek\" a z breviáře vydělují do samostatných svazků lekcionář modlitby se čtením.  Kromě kompletního několikasvazkového breviáře se tisknou také výbory z něj. Nejrozšířenější z nich je \"téměř kompletní\" breviář v jednom svazku, vynechávající modlitbu se čtením (historicky \"diurnál\", \"horae diurnae\"; dnes pro svou oblíbenost mezi katolickými laiky často nazývaný \"laický breviář\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Breviář (latinsky \"breviarium\") je liturgická kniha užívaná v západní církvi, která obsahuje veškeré texty potřebné k soukromé (individuální) modlitbě denní modlitby církve. Bývá vydáván ve více svazcích. Kniha se skládá z žalmů, úryvků biblických knih, vybraných textů svatých, hymnů a křesťanských modliteb.", "tgt_summary": "A breviary (Latin: \"breviarium\") is a liturgical book used in Western Christianity for praying the canonical hours. Historically, different breviaries were used in the various parts of Christendom, such as Aberdeen Breviary, Belleville Breviary, Stowe Breviary and Isabella Breviary, although eventually the Roman Breviary became the standard within the Roman Catholic Church.", "id": 2354387}
{"src_title": "Xerxés I.", "tgt_title": "Xerxes I", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Xerxés byl synem krále Dareia I. a Atossy, dcery zakladatele perské říše Kýra Velikého. Následníkem trůnu se stal poté, co byly odmítnuty nároky jeho nevlastních starších bratrů, narozených v době, kdy Dareios nebyl dosud králem. Svou roli zde sehrály Dareiovy snahy o legitimitu a udržení moci ve vlastním rodě – těm vyhovoval prvorozený syn Kýrovy dcery Atossy lépe než tři synové z předchozího manželství s dcerou Góbryovou, bez vazeb ke královské dynastii.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Po převzetí vlády v listopadu 486 př. n. l. byl Xerxés konfrontován s revoltou v Egyptě, která trvala déle než rok. Svého bratra Achaimena jmenoval satrapou Egypta a zemi důkladně zpacifikoval. Také v Babylonii propukla vzpoura vedená Bel-šimanim a Šamaš-eribou, při níž byl zabit satrapa Zopyros. Na Xerxův příkaz ji utopili v krvi, jak dokládá zkáza tamních archivů.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s evropskými Řeky.", "content": "Po Dareiovi zdědil Xerxés konflikt s evropskými Řeky, konkrétně úkol potrestat Athéňany za jejich vměšování do iónského povstání a vítězství v bitvě u Marathonu. Výpravu proti nim začal chystat již roku 483 př. n. l. Byl prokopán kanál skrze šíji poloostrova Athos. Podél cesty v Thrákii vyrostla síť stanic se zásobami, přes Hellespont nechal král postavit dva mosty. Uzavřel také alianci s Kartágem a připravil Řecko o podporu mocných vládců Syrakus a Agrigenta. Navíc se řada malých řeckých státečků přidala na stranu Peršanů – zejména Thesálie, Théby a Argos. Byla shromážděna rozsáhlá flotila a početná pozemní armáda (Hérodotos tvrdí, že zde bylo téměř dva milióny vojáků, skutečný počet však dosahoval asi kolem dvou set tisíc). Na jaře roku 480 př. n. l. vyrazil Xerxés se svými silami ze Sard, hlavního města Lýdie. Zpočátku se mu vojensky poměrně dařilo. Řecká flotila byla poražena v bitvě u Artemisia, Peršané zvítězili v bitvě u Thermopyl, dobyli Athény a zatlačili Athéňany a Sparťany na jejich poslední linii odporu při korintském Isthmu a Saronském zálivu. Xerxés se ale nechal zlákat Themistoklovou léčkou (navzdory radám Artemisie z Halikarnassu) a zaútočil na řeckou flotilu v nevýhodných podmínkách, místo aby poslal část svého loďstva na Peloponnés a vyčkal rozkladu řecké armády. V bitvě u Salamíny (28. září 480 př. n. l.) zvítězili Athéňané, nicméně válka jako celek rozhodnuta nebyla. Ztráta námořního spojení s Malou Asií však Xerxa přinutila k návratu do Sard. Velká část jeho armády zůstala pod velením Mardonia v Řecku a byla poražena roku 479 př. n. l. ve velké pozemní bitvě u Platají. Stejně nepříznivě skončila i bitva u mysu Mykalé v témže roce, kdy bylo opět zahnáno na ústup královské loďstvo.  Pro perskou říši znamenalo odražení tak pečlivě připravované výpravy první vážný nezdar v její dosavadní historii. Zčásti k němu přispělo určité podceňování protivníka, který početně daleko zaostával za mohutnou perskou armádou, zčásti odhodlanost Řeků ubránit svou svobodu a neschopnost Peršanů uplatnit v členitém řeckém terénu přednosti svých elitních jednotek. Každopádně přešli vítězní Řekové brzy do ofenzívy a znepokojovali západní satrapie říše až do konce Xerxovy vlády, aniž jim v tom král mohl zabránit.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky vlády.", "content": "O pozdějších Xerxových činech je toho málo známo. Ví se, že na jeho příkaz se Sataspés pokusil obeplout Afriku, ale vítězství Řeků uvrhlo celé impérium do stavu určité apatie, z něhož se vzpamatovávalo jen s obtížemi. Král se osobně angažoval v harémových intrikách a jeho rozhodování se stalo závislým na dvořanech a eunuších. V roce 465 př. n. l. ho nakonec zavraždil vlivný dvořan Artabanos, který dosadil na trůn jeho syna Artaxerxa I.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební činnost.", "content": "Podobně jako Dareios I. měl také Xerxés zálibu v kolosálních stavbách, i když z větší části jen dokončoval komplexy, s jejichž stavbou se započalo již za otcova života (Persepolis, Susy). Dochovaly se i některé jeho nápisy psané klínovým písmem v několika jazycích. Svou lásku k umění projevil král roku 480 př. n. l. v dobytých Athénách, kde nedovolil zničit nejkrásnější umělecké předměty a naopak je dal odvézt do Sus a Persepole (bylo mezi nimi např. známé sousoší tyranovrahů Harmodia a Aristogeitona). Také zmíněný kanál u Athosu a mosty přes Hellespont dokládají Xerxovy sklony k monumentalitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xerxés I. (řecky \"Ξέρξης\", staropersky \"Chšajáršá\" [ ]; 519–465 př. n. l.) byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí od listopadu 486 do srpna 465 př. n. l. Jeho jméno ve staré perštině znamená „vládce hrdinů“. Pojednává o něm biblická kniha Ester, jež ho označuje jménem Achašveróš (hebrejsky אֲחַשְׁוֵרוֹשׁ). V hebrejském textu Bible je o něm též zmínka v knize Ezdráš a v knize Daniel.", "tgt_summary": "Xerxes I (; – August 465 BC), commonly known as Xerxes the Great, was the fourth King of Kings of the Achaemenid Empire, ruling from 486 to 465 BC. He was the son and successor of Darius the Great () and his mother was Atossa, a daughter of Cyrus the Great (), the first Achaemenid king. Like his father and predecessor Darius I, he ruled the empire at its territorial apex. He ruled from 486 BC until his assassination in 465 BC at the hands of Artabanus, the commander of the royal bodyguard.", "id": 723479}
{"src_title": "Bovinní spongiformní encefalopatie", "tgt_title": "Bovine spongiform encephalopathy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Infekční příčina onemocnění TSE byla prokázána prof. Gajduskem, patologem slovenského původu žijícím v USA, který již v roce 1957 poukázal na přenos nemoci kuru prostřednictvím rituálního kanibalismu mozku zemřelých domorodců na Nové Guineji. V roce 1966 tuto svoji teorii prokázal úspěšným přenosem kuru z mozku zemřelého domorodce na šimpanze. TSE byly od té doby zahrnuty do skupiny infekčních onemocnění způsobovaných nekonvenčním agens s dlouhou inkubační dobou (pomalé virové infekce – slow virus infections). Vlastní průkaz infekčního agens však po dlouhou dobu nebyl úspěšný. V roce 1982 byla Prusinerem a spol. vytvořena teorie prionů – infekčních, vysoce rezistentních bílkovinných molekul, jakožto zcela nových původců infekčních onemocnění. Za vytvoření prionové teorie získal Stanley B. Prusiner v roce 1997 Nobelovu cenu.  BSE byla u skotu poprvé zjištěna v roce 1986 a v následujících letech byl zjištěn její výskyt i u jiných druhů zvířat. V roce 1996 byla popsána nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy nemoci (CJD). Stoupá počet důkazů o podobnosti původce BSE a původce nové varianty CJD. BSE bylo důvodem hospodářského sporu o dovoz a vývoz hovězího masa mezi Anglií a Francií. Název \"nemoc šílených krav\" získalo toto onemocnění proto, že v pozdních stádiích vyvolává u krav neobvyklé chování. Odborný název poukazuje na to, že jde o onemocnění skotu (\"bovinní\" = hovězí), které se projevuje pórovatěním mozku, který pak připomíná v pozdějších stadiích houbu (\"spongiformní\" = houbotvárné; \"encefalopatie\" = nezánětlivé onemocnění mozku). Předpokládá se, že variantou BSE by mohlo být onemocnění ovcí scrapie (klusavka), ze které by mohlo BSE i pocházet.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos a inkubační doba.", "content": "Nemoc má velmi dlouhou inkubační dobu. U krav se uvádí 2 až 8 let. Inkubační doba nové varianty CJD u člověka se odhaduje ještě delší (až přes dvacet let). Na základě vědeckých šetření se usoudilo, že lidé onemocněli v mládí, kdy požili potravu, která obsahovala nervovou tkáň nemocného skotu. Riziko onemocnění člověka v souvislosti s BSE dnes už prakticky díky komplexu ochranných opatření neexistuje. Na jatkách se veškerá nervová tkáň skotu odděluje (celé hlavy, mízní uzliny, mícha a část střeva). Pokud je BSE zjištěna, tak se vrstevnice (o rok starší a o rok mladší) a žijící potomci nemocného kusu utrácejí a taktéž vyšetřují.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Prionový celulární protein (PrPC) je přirozeně se vyskytující bílkovina membrán gangliových mozkových buněk, jež je tělu vlastní. Syntéza této bílkoviny je geneticky kódována specifickým prion-proteinovým genem (PrNP). Fyziologickou úlohou PrPC je pravděpodobně účast na regulaci procesů spánku a bdění a na udržování homeostatických mechanismů organismu. Z dosud neobjasněných příčin může PrPC prodělat konformační změnu v patologickou izoformu PrPSc. Molekulární mechanismy patogeneze PrPSc nejsou známy, mají však souvislost s obtížnou degradovatelností této molekuly. Primární struktura PrPC a PrPSc je shodná, liší se však sekundární strukturou (prostorovým uspořádáním molekuly). Sekundární struktura zaujímá u PrPC ze 42 % strukturu a-helixu, u PrPSc zaujímá ze 41 % strukturu b-skládaného listu. Tato změna prostorového uspořádání molekuly má zásadní vliv na její vlastnosti. PrPSc díky ní získává extrémní odolnost vůči chemickým a fyzikálním vlivům a účinkům proteáz.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K BSE je vnímavý skot všech plemen, i když převážná část případů byla zaznamenána u mléčného skotu, zejména holštýnského plemene. Podrobná epizootologická šetření ukázala, že zdrojem infekce BSE u skotu bylo zkrmování masokostních mouček, obsahujících infekční materiál z ovcí nemocných scrapie. Začátek zkrmování těchto koncentrátů živočišné bílkoviny skotu s cílem zvýšení jeho produkce spadá do přelomu let 1981/1982. Nástup onemocnění v letech 1985/1986 odpovídá později zjištěné inkubační době.", "section_level": 1}, {"title": "Veterinární opatření.", "content": "V současnosti z hlediska ochrany lidského zdraví je veterinární dozor zaměřen na skot, ovce a kozy. EU vydala 22. května 2001 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 999/2001, kterým se stanoví pravidla pro prevenci, tlumení a zdolávání některých transmisivních spongiformních encefalopatií. Byl stanoven celoroční systém monitoringu BSE a scrapie, který se provádí ve všech členských státech. Tento program zahrnuje odběr vzorků nervové tkáně za účelem preventivního vyšetření při použití rychlých imunologických testů u skotu staršího 24 měsíců při nutné porážce a veškerého skotu staršího 30 měsíců podléhajícího běžné porážce k lidské spotřebě. Pouze Švédsko může skot vyšetřovat namátkově, ale ročně musí vyšetřit nejméně 10 000 zvířat. Bylo zakázáno krmení přežvýkavců bílkovinami pocházejících ze savců. V tomto nařízení je definován mimo jiné specifikovaný rizikový materiál, který se při porážení skotu vždy úředně zabavuje a beze zbytku likviduje nejprve v kafilériích a vzniklý produkt masokostní moučka likviduje spalováním v cementárnách. Od 1.7.2013 se přestává vyšetřovat BSE z poražených kusů skotu, zůstává vyšetřování z uhynulých zvířat starších 48 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt BSE na území ČR.", "content": "V tuzemsku byla tato nemoc vůbec poprvé identifikována v roce 2001 na Vysočině, a to v zemědělském družstvě v Dušejově. Zatím poslední případ BSE byl zjištěn v květnu 2009, a to v Oldřišově na Opavsku. Celkově bylo laboratorně zjištěno a potvrzeno 30 pozitivních případů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bovinní spongiformní encefalopatie (BSE, lidově nemoc šílených krav) je prionové onemocnění patřící do skupiny transmisivních spongiformních encefalopatií (TSE). Přenos spongiformní encefalopatie ze skotu, případně odlišného zvířete na člověka vyvolává tzv. variantní Creutzfeldt-Jakobovu nemoc (CJD).", "tgt_summary": "Bovine spongiform encephalopathy (BSE), commonly known as mad cow disease, is a neurodegenerative disease of cattle. Symptoms include abnormal behavior, trouble walking, and weight loss. Later in the course of the disease the cow becomes unable to function normally. The time between infection and onset of symptoms is generally four to five years. Time from onset of symptoms to death is generally weeks to months. Spread to humans is believed to result in variant Creutzfeldt–Jakob disease (vCJD). As of 2018, a total of 231 cases of vCJD have been reported globally. BSE is thought to be due to an infection by a misfolded protein, known as a prion. Cattle are believed to have been infected by being fed meat-and-bone meal (MBM) that contained the remains of cattle who spontaneously developed the disease or scrapie-infected sheep products. The outbreak increased throughout the United Kingdom due to the practice of feeding meat-and-bone meal to young calves of dairy cows. Cases are suspected based on symptoms and confirmed by examination of the brain. Cases are classified as classic or atypical, with the latter divided into H- and L types. It is a type of transmissible spongiform encephalopathy (TSE). Efforts to prevent the disease in the UK include not allowing any animal older than 30 months to enter either the human food or animal feed supply. In Europe all cattle over 30 months must be tested if they will become human food. In North America, tissue of concern, known as specified risk material, may not be added to animal feed or pet food. About 4.4 million cows were killed during the eradication program in the UK. Four cases were reported globally in 2017, and the condition has been deemed to be nearly eradicated. In the United Kingdom, from 1986 to 2015, more than 184,000 cattle were diagnosed with the peak of new cases occurring in 1993. A few thousand additional cases have been reported in other regions of the world. It is believed that a few million cattle with the condition likely entered the food supply during the outbreak.", "id": 2481215}
{"src_title": "Motýli", "tgt_title": "Lepidoptera", "src_document": [{"title": "Charakteristika řádu.", "content": "Typickým znakem motýlů jsou dva páry vzdušnicemi protkaných křídel, která jsou pokryta drobnými šupinkami (\"squamulae\"). Šupinky pokrývají hustě rub i líc křídel a překrývají se jako tašky na střeše. Lesklé zbarvení motýlích křídel je způsobeno lomem světla na těchto šupinkách a společně s pigmenty pteriny dávají vzniknout nádherným barvám, které jsou vlastní tisícům motýlích druhů.  Vědecký název motýlů, \"lepidoptera\", znamená „šupinokřídlí“. Ve starší české literatuře jsou pak motýli skutečně označování jako šupinokřídlý hmyz.  Motýli z čeledi nesytkovitých (\"Sesiidae\"), mají křídla krytá šupinkami jen první dny po vylíhnutí z kukly, později šupinky ztrácejí a nakonec mají křídla průhledná, bez šupinek, má to prostý důvod – ochrana před nepřáteli. Připomínají totiž blanokřídlé (tj. vosy a sršně). Dalším znakem motýlů je savé ústní ústrojí dospělců (sosák). V klidu je stočené a když dojde k podráždění chuťového ústrojí na chodidlech, reflexivně se natáhne.  Primitivní čeleď chrostíkovníkovitých sosák nemá, některé druhy motýlů mají ústní ústrojí zakrnělé a v dospělosti nepřijímají potravu. Obecně ale platí, že dospělí motýli se živí nektarem a jsou tak užiteční jako opylovači květů.  Motýli jsou gonochoristé s dokonalou proměnou. Jejich larvy, housenky, mají kousací ústní ústrojí, až na výjimky jsou býložravé a specializované na určitý druh rostliny nebo rostlinnou čeleď. Tělo housenky se skládá z hrudi, která nese tři páry článkovaných končetin, a zadečku tvořeného deseti články s různým počtem panožek.  Housenky jsou vítanou potravou mnoha živočichů, mnoho druhů se pasivně chrání pomocí trnů, chlupů, nepříjemné chuti nebo zápachu, či jen pomocí ochranného zbarvení.  Samičky kladou až několik tisíc vajíček, zpravidla na rostlinu, kterou se živí housenky. Housenky se živí rostlinnou potravou a po určité době se zakuklí. Většina housenek spřádá vlákna, některé druhy předou společná hnízda (bourovec prsténčivý) nebo kokony.  Motýli, kteří nežijí v tropických oblastech, musejí vyřešit problém přežití zimy. Nejčastěji přezimují pouze vývojová stadia, housenky nebo kukly. Někdy přezimují dospělí motýli (např. babočka kopřivová, žluťásek řešetlákový). Některé druhy jsou tažné (babočka admirál, babočka bodláková, monarcha stěhovavý).", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Podle nových poznatků se první zástupci skupiny Lepidoptera objevují na začátku druhohorní éry, konkrétně na přelomu triasu a jury (asi před 200 miliony let). Dokládají to objevy fosilních šupinek z křídel, učiněné na území severního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Motýli a člověk.", "content": "Krásu motýlích křídel i schopnost dospělých motýlů opylovat květy člověk odedávna vítal a uznával. Avšak housenky některých druhů mohou působit značné škody. Některé druhy se živí kulturními rostlinami (např. bělásek zelný, píďalka zhoubná) nebo způsobují „červivost“ ovoce (např. obaleč jablečný, obaleč švestkový), jiné znehodnocují potraviny (např. mol obilný, zavíječ moučný, zavíječ domácí) či tkaniny (mol šatní). Nechvalně známá bekyně mniška při přemnožení způsobuje holožíry a zničení tisíců hektarů lesa. V poslední době se na území ČR rozšířila nepůvodní klíněnka jírovcová, která poškozuje listy jírovce maďalu. V Česku zatím nemá přirozeného nepřítele.  Bourec morušový je domestikovaným druhem motýla, dospělci nejsou schopni přežít bez pomoci člověka. Vlákno ze zámotků se spřádá na surové hedvábí, samotné kukly slouží jako potravina.", "section_level": 1}, {"title": "Motýli a můry.", "content": "Motýli se běžně dělí na denní a noční motýly, takzvané soumračné, toto dělení je ale účelové a neodpovídá vědeckému systému.  Rozdíly mezi denním a nočním motýlem:", "section_level": 1}, {"title": "Systém motýlů.", "content": "Řád motýli zahrnuje asi 130 čeledí, v systému motýlů ale nepanuje přílišná shoda mezi jednotlivými autory.", "section_level": 1}, {"title": "Významné sbírky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motýlí domy.", "content": "Speciální zoologické a botanické zahrady se živými motýly. Během posledních 30 let jich byly otevřeny stovky po celém světě, některé nesou název Motýlí domy, Butterfly garden, jiné Papilliorama.", "section_level": 2}], "src_summary": "Motýli (Lepidoptera Linné, 1758) tvoří druhý největší řád hmyzu, hned po broucích. Jsou rozšířeni na celém světě kromě Antarktidy, řád čítá kolem 180 000 druhů. Motýly se zabývá lepidopterologie.", "tgt_summary": "Lepidoptera (, from Ancient Greek \"lepís\" “scale” + \"pterón\" “wing”) is an order of insects that includes butterflies and moths (both are called lepidopterans). About 180,000 species of the Lepidoptera are described, in 126 families and 46 superfamilies, 10 per cent of the total described species of living organisms. It is one of the most widespread and widely recognizable insect orders in the world. The Lepidoptera show many variations of the basic body structure that have evolved to gain advantages in lifestyle and distribution. Recent estimates suggest the order may have more species than earlier thought, and is among the four most speciose orders, along with the Hymenoptera, Diptera, and Coleoptera.", "id": 843460}
{"src_title": "Lev X.", "tgt_title": "Pope Leo X", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako druhý syn Lorenza Medici, zvaného Nádherný (\"Il Magnifico\"). Na kněžské dráze postupoval nesmírně rychle. Už jako sedmiletý byl přijat do duchovního stavu (dostal tonzuru), jako třináctiletý byl jmenován za kardinála-diákona. V letech 1489–1491 studoval teologii a církevní právo v Pise. V sedmnácti letech vstoupil do posvátného kolegia v Římě, zakrátko však, po smrti svého otce v roce 1492, kolegium opustil a vrátil se do Florencie. Když jeho rodina musela odejít do vyhnanství, putoval Francií, Německem a Nizozemím a v roce 1500 se vrátil do Říma. Tam se věnoval literatuře, malířství, divadlu a hudbě. Po smrti papeže Alexandra VI. začal získávat politický vliv. V roce 1512 se mu podařilo obnovit vládu Medicejských nad Florencií, kde panoval až do konkláve, a i jako papež, až do své smrti.  Lev X. byl typický renesanční panovník, pokrytecký politik a nepotista. Své příbuzné podporoval všude, i mimo Florencii. Od něho pochází známy výrok, který napsal svému bratrovi: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal“. S Francií uzavřel konkordát, který, ačkoli ho římská kurie přijala jen s těžkostmi, byl platný až do francouzské revoluce. V roce 1517 zmařil plány některých bouřících se kardinálů, kteří ho chtěli otrávit, když jejich vůdce Alfonsa Petrucciho dal popravit, některé dal uvěznit a na takto vyprázdněná místa v kardinálském kolegiu 1. července jmenoval jednatřicet nových kardinálů.  Papežova diplomacie měla velmi křivolakou podobu. Nejprve se zdálo, že podporuje Františka I. Francouzského, jindy kurfiřta Fridricha Saského, a až když to bylo nevyhnutelné, uznal Habsburka Karla I. Španělského a uzavřel s ním spojenectví proti Francii.  Vzhledem k tomu, že se při zvolení za papeže zavázal přísahou pokračovat v pátém lateránském koncilu, 27. dubna 1513 otevřel jeho šesté zasedání. Další zasedání tohoto koncilu se letmo dotkla reformy a bylo zřejmé, že konciloví otcové si byli vědomi nešvarů v církvi, které přímo křičely po odstranění. Byla sice zřízena reformní komise, byly vydány i reformní dekrety, ale ke skutečné nápravě nedošlo. Ačkoli sněm trval pět let a měl 12 zasedání, nevykonal pro církev nic závažného. Když 10. března 1517, po nařízení křižácké výpravy proti Turkům a zavedení tříleté daně pro benefici, která měla tuto výpravu financovat, Lev zakončil pátý lateránský koncil, bylo jasné, že ani koncil, ale ani papežové, Julius II. nebo Lev X., nepochopili vážnost situace v církvi. Nešlo jim vážně o reformu, což se stalo pro církev osudné.  Podle historiků Lev X. byl bezstarostný a požitkářský člověk, mecenáš umění a znovuzakladatel římské univerzity, ale i lehkomyslný marnotratník, který získával peníze i takovým způsobem, že dával do záložny palácový nábytek, drahé příbory a nádoby. Kromě svých radovánek musel financovat i své války, zejména vyhlášenou křižáckou výpravu a v neposlední řadě výstavbu chrámu sv. Petra. Kromě půjček si obstarával peníze prodáváním úřadů, dokonce i kardinálských titulů. Na výstavbu svatopetrského chrámu obnovil odpustky, které schválil jeho předchůdce Julius II., a zařídil, aby odpustky propagovali kazatelé v kostelech. Když v lednu 1517 začal o odpustcích kázat dominikán Jan Tetzl, augustiniánský mnich Martin Luther zareagoval tím, že na protest přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí. Začátkem roku 1518 Lev nařídil generálnímu představenému augustiniánské řehole, aby Luthera umlčel. Nařízení bylo bez úspěchu. Po diskusích mezi teologem Janem Eckem a Martinem Lutherem v Lipsku v roce 1519, vydal Lev X. bulu \"Exsurge Domine\" (15. června 1520), v které odsoudil Luthera v 41 bodech. Když Martin Luther bulu veřejně spálil, papež ho exkomunikoval v bule \"Decet Romanum pontificem\", vydané 11. října 1521, v které též anglickému králi Jindřichu VIII. udělil titul „Obhájce víry“ za to, že vydal knihu, v které proti Lutherovi obhajoval sedm svátostí.  Ze situace, která vznikla, se dá usoudit, že ani papež, ani římská kurie nepochopili význam reformace, která právě probíhala v celé církvi.  Lev X. je pohřben v kostele Santa Maria sopra Minerva v římské čtvrti Pigna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev X. (vlastním jménem Giovanni Medici, 11. prosince 1475 – 1. prosince 1521) byl 217. papežem. Pocházel z rodu Medicejských. Zvolen byl 9. března 1513. Byl nástupcem Julia II. Úřad římského biskupa zastával až do své smrti 1. prosince 1521.", "tgt_summary": "Pope Leo X (born Giovanni di Lorenzo de' Medici, 11 December 14751 December 1521) was pope and ruler of the Papal States from 9 March 1513 to his death on 1 December 1521.", "id": 1331332}
{"src_title": "Zikmund I. Starý", "tgt_title": "Sigismund I the Old", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zikmund zpočátku usiloval o nástupnictví po svém nejstarším bratrovi českém a uherském králi Vladislavu Jagellonském. Smlouvami ve Vídni z roku 1515 rezignoval na nástupnické právo v Uhrách ve prospěch Habsburků. Za to se císař Maximilián I. Habsburský musel vzdát spojenecké smlouvy s velikým knížetem moskevským Vasilijem III. a případné podpory řádu německých rytířů v Prusku, s nímž měl Zikmund spory.  Listinou z 27. listopadu 1499 získal od svého bratra Vladislava jako léno Hlohovské knížectví. Poté získal v prosinci 1501 také Opavské knížectví, vykoupené od Jánoše Korvína, a v září 1504 byl jmenován nejvyšším královským místodržitelem Slezska.  Vedl tři války s Moskvou v letech 1507–1508, 1512–1522 a 1534–1537, během nichž Litva přišla mimo jiné o strategický důležitý Smolensk (1514).  V roce 1519 mu byl udělen Řád zlatého rouna (č. 161)  Roku 1519 vstoupil do války s řádem německých rytířů, v jehož čele stál jeho synovec Albrecht Hohenzollernský. Ten přijal roku 1525 luteránskou reformaci, Prusy sekularizoval a složil za ně Zikmundovi lenní slib. V letech 1526–1529 přivtělil do polského státu dosud samostatné mazovské vévodství, kde zemřel poslední piastovský vládce Jan IV. Roku 1537 musel čelit odboji šlechty, které nakonec ustoupil.  Za Zikmundovy vlády došlo ke kulturnímu rozkvětu Polska v duchu renesance, jejíž nástup byl spojen s královou druhou chotí Bonou Sforza. Společně s ní přišlo k polskému dvoru i její početné dvořanstvo. Následný společenský život na královském dvoře se stal vzorem i pro společnost z vyšších polských kruhů. Královna nezůstala jen u toho a začala zvát do Polska ty nejvýznamnější architekty a umělce.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V době nástupu na trůn byl svobodný, přestože mu bylo již téměř čtyřicet let a měl pouze nemanželské potomky (s dlouholetou milenkou Kateřinou Telničankou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zikmund I. Starý (1. listopadu 1467 Kozienice – 1. dubna 1548 Krakov), syn Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské, byl polským králem a litevským velkoknížetem v letech 1506–1548.", "tgt_summary": "Sigismund I the Old (, ; 1 January 1467 – 1 April 1548) was King of Poland and Grand Duke of Lithuania from 1506 until his death in 1548. Sigismund I was a member of the Jagiellonian dynasty, the son of Casimir IV and younger brother of kings John I Albert and Alexander I Jagiellon. He was nicknamed \"the Old\" in later historiography to distinguish him from his son and successor, Sigismund II Augustus.", "id": 1721630}
{"src_title": "Seina", "tgt_title": "Seine", "src_document": [{"title": "Etymologie jména.", "content": "Název pochází z latinského slova \"Sequana\", které vzniklo z galského slova \"Sicauna\", zastaralé české exonymum je \"Sekvana.\"", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Pramenná oblast řeky se nachází v jižní části náhorní planiny Langers poblíž města Dijon. Od místa pramenu teče v široké dolině severozápadním směrem přes Pařížskou pánev k Paříži, kterou protéká v délce 50 km a především pod ní je koryto členité. Nedaleko města Le Havre ústí do Seinské zátoky Lamanšského průlivu, přičemž vytváří nálevkovitý estuár, který je dlouhý 25 km a široký 2 až 10 km.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou především dešťové srážky. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od listopadu do března. V létě nakrátko voda opadá. Průměrný průtok vody v Paříži činí přibližně 250 m3/s a poblíž ústí 450 až 500 m3/s, maximální pak až 8000 m3/s. Vliv přílivu se projevuje až do vzdálenosti 35 km nad město Rouen, kde tomu je přizpůsobena kanalizační síť. Velikost přílivu činí v Le Havre 7,5 m a v Rouenu 2 m. Během silných povodní je zaplavovaná okolní krajina, přičemž zaplavení Paříže zabraňují hydrotechnická díla na řece a jejich přítocích nad městem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Řeka je hlavní dopravní tepnou Francie. Vodní doprava je možná až do města Troyes. V horní části bočním kanálem a od ústí Aube níže už přímo po řece. Do ústí řeky lodě z důvodu vysokých přílivů vplouvají přes Tancarvilleský kanál. Námořní lodě s ponorem do 6,5 m mohou plout do vzdálenosti 120 km od moře do Rouenu, dále do Paříže s ponorem do 3,2 m a výše s ponorem do 1,3 m. Hlavní přístavy na řece jsou již jmenované Paříž, Rouen a Le Havre. Řeka je významnou vodní cestou spojující Pařížskou aglomeraci nejen s mořem ale pomocí vodních kanálů i s dalšími řekami (Somma, Šelda, Máza, Rýn, Saôna, Loira). Do roku 2025 má být vybudována velkokapacitní vodní cesta Seina-Severní Evropa, která řeku napojí na síť evropských vodních cest.", "section_level": 2}], "src_summary": "Seina (výslovnost: [séna], ) je řeka v severní Francii, dlouhá 776 km. Plocha povodí měří 78 650 km2, z čehož 40 km2 leží v Belgii.", "tgt_summary": "The Seine (, ; ) is a river and an important commercial waterway within the Paris Basin in the north of France. It rises at Source-Seine, northwest of Dijon in northeastern France in the Langres plateau, flowing through Paris and into the English Channel at Le Havre (and Honfleur on the left bank). It is navigable by ocean-going vessels as far as Rouen, from the sea. Over 60 percent of its length, as far as Burgundy, is negotiable by commercial riverboats, and nearly its whole length is available for recreational boating; excursion boats offer sightseeing tours of the river banks in Paris, lined with top monuments including the cathedral ofNotre-Dame, the Eiffel Tower, the Louvre Museum and Musée d'Orsay.", "id": 1720977}
{"src_title": "Regent's Park", "tgt_title": "Regent's Park", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pozemky, které byly dříve označovány jako \"Marylebone Park\" byly královským majetkem po mnoha staletí a byly pronajímány vévodovi z Portlandu jako honitba.  Když v roce 1811 nájemní smlouva vypršela, princ regent (později král Jiří IV.) pověřil architekta Johna Nashe vytvořením plánu rozvoje této oblasti. Nash navrhl výstavbu královského paláce a větší množství samostatných domků pro jeho přátele. Po zahájení výstavby v parku v roce 1818 byly tyto plány redukovány, král nechal místo toho později postavit Buckinghamský palác a park byl zpřístupněn pro veřejnost. Přesto byla většina plánovaných teras a domů postavena. Regent's Park byl začleněn do dalších Nashových projektů pro krále Jiřího IV. – \"Regent Street\" a \"Carlton House Terrace\", které měly vytvořit novou tvář města od St. James's Park až po \"Parliament Hill\".  V době Letních olympijských her 2012 se měly v tomto parku konat soutěže baseballu a softballu, ale tyto druhy byly z programu olympijských her vypuštěny. Část trasy cyklistického závodu povede tímto parkem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Park je ohraničen silnicí, která je nazývána Vnějším okruhem (4,3 km) a uvnitř parku je další komunikace – Vnitřní okruh. S výjimkou cest spojujících tyto dva okruhy jsou další komunikace vyhrazeny pro pěší.  Jih, východ a většina západní části parku jsou lemovány bíle omítnutými terasovitými domky navrženými architektem Johnem Nashem. Severní části parku protéká \"Regent's Canal\", který spojuje Grand Union Canal s bývalými Londýnskými doky.  Park, který má plochu 2,0 km2, je většinou tvořen otevřenými loukami se zahradami, jezerem s volavkami, vodopádem a možností projížďky na loďce, sportovními hřišti a hřišti pro děti. Sportovní hřiště byla obnovena v letech 2002 až 2004 a od roku 2005 se staví nový sportovní pavilon.  V severovýchodní části parku se nachází Londýnská zoologická zahrada.  Několik květinových zahrad, včetně zahrady královny Marie s rozáriem obsahujícím na 40 000 růží, je přístupno pro veřejnost uvnitř Vnitřního okruhu, v jehož hranicích se nachází také amfiteátr. Sídlo velvyslanectví USA – \"Winfield House\", stojí na soukromém pozemku v západní části parku.  Poblíž se nachází Hlavní mešita, jejíž silueta je viditelná z části parku. Mimo hranice Vnitřního okruhu, v jižní části se nachází \"Regent's College\" – sdružení vysokých škol, která je mimi jiné sídlem \"Regents Business School London\", \"The European Business School\" a \"British-American College London\".  Bezprostředně na sever od parku se rozprostírá \"Primrose Hill\", park s nádherným výhledem na Westminster a City, který vlastní a spravuje Corporation of London.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regent's Park (oficiálně The Regent's Park) je jedním z Královských parků v Londýně. Tvoří severní část centrálního Londýna, zasahuje do městských částí Westminster a Camden.", "tgt_summary": "Regent's Park (officially The Regent's Park) is one of the Royal Parks of London. It occupies high ground in north-west Inner London, administratively split between the City of Westminster and the Borough of Camden (and historically between Marylebone and Saint Pancras parishes). It contains Regent's University and the world-famous Zoo.", "id": 405432}
{"src_title": "Makrofotografie", "tgt_title": "Macro photography", "src_document": [{"title": "Technika pro makrofotografii.", "content": "Makrofotografie lze vytvářet pomocí zrcadlovek (SLR/DSLR) s makroobjektivem, případně při použití speciálního vybavení (viz níže). Kompaktní fotoaparáty zpravidla mají schopnost ostřit na velmi blízké objekty, nejedná se ale o pravé makro, jelikož zvětšení málokdy dosahuje poměru 1:1. Kompakty nemohou využívat speciální makropříslušenství vyjma předsádkových čoček. Zrcadlovky sice nemohou bez makroobjektivu/makropříslušenství vytvářet makrofotografie, ale na rozdíl od kompaktů mají široké množství příslušenství a dokážou dosáhnout mnohonásobně větších zvětšení i podstatně lepší kresby.", "section_level": 1}, {"title": "Makroobjektiv.", "content": "Objektiv speciálně konstruovaný pro makrofotografii s maximálním zvětšením obvykle 1:1. Vyznačuje se ostrou kresbou i při velkých clonách, vysokou světelností a optimalizací ostření na krátké vzdálenosti. Ohniska makroobjektivů se nejčastěji pohybují v rozmezí 90–150 mm (méně často 35–200 mm, ale existuje i 15mm širokoúhlý makroobjektiv). Tyto objektivy se dají použít i na jiné účely než jen makro (portrét, krajinný detail, apod.), protože dokáží ostřit v celém rozsahu až na nekonečno – na rozdíl od focení s jiným makropříslušenstvím. Zpravidla bývají opticky velice kvalitní.  Speciální makroobjektivy mají zvětšení větší než 1:1 – Minolta AF 3x-1x umí zvětšení až 3:1 a Canon MP-E 65 umí až 5:1. Neostří ovšem až na nekonečno.", "section_level": 2}, {"title": "Mezikroužky.", "content": "Mezikroužky lze použít u přístrojů s výměnnými objektivy. Mezikroužek neobsahuje žádné optické členy, jeho jediná funkce spočívá v oddálení objektivu od těla aparátu, čímž se posune (výrazně zkrátí) zaostřovací rozsah použitého objektivu. Při použití mezikroužku/ů dochází, na rozdíl od předsádkových čoček, ke snížení světelnosti optické soustavy a objektiv taktéž není schopen zaostřit na nekonečno. Navíc se může stát, že při použití mezikroužků se zhorší kresba objektivu, jelikož objektiv je vyladěný na určitou vzdálenost od snímače a při oddálení se začne kupříkladu dříve projevovat difrakce.  Není nutné (a mnohdy ani žádoucí) kombinovat mezikroužek případně mezikroužky s makroobjektivem, kvůli obvykle poměrně dlohému ohnisku makroobjektivů a tím pádem menšímu zvětšení výsledné optické sestavy. Objektivem s kratší ohniskovou vzdáleností v kombinaci s mezikroužky dosáhneme většího zvětšení, než při použití delšího objektivu a stejné délky mezikroužků.  Mezikroužky dělíme na manuální a automatické. Manuální mezikroužky neumožňují přenos clony mezi tělem fotoaparátu a objektivem, takže je nutné, aby na použitém objektivu byl tzv. clonový kroužek, aby byl fotograf schopen přiclonit kvůli dosažení lepší kresby objektivu a/nebo kvůli možnosti měnit hloubku ostrosti. Často se k tomuto používá levný starý širší objektiv z bazaru. Automatické mezikroužky elektronicky, případně mechanicky přenáší nastavenou clonu (v závislosti na systému), čímž umožňují měnit zaclonění objektivu i u moderních objektivů bez clonového kroužku.", "section_level": 2}, {"title": "Makroměch.", "content": "Makroměch je speciální zařízení, které funguje obdobně jako mezikroužek, jen s tím rozdílem, že má plynule nastavitelnou délku. Umožňuje tak plynule měnit dosažené zvětšení. Vyrábí se i konstrukce umožňující připevnit k makroměchu reverzní objektiv, kdy pak lze dosáhnout extrémních zvětšení.", "section_level": 2}, {"title": "Předsádková čočka / makropředsádka.", "content": "Předsádková čočka se upevní před objektiv a její pomocí dojde k výraznému zkrácení rozsahu zaostřitelných vzdáleností, tudíž i k většímu zvětšení. Její optická mohutnost se uvádí v dioptriích. Při jejím použití objektiv není schopen zaostřit na nekonečno, nejdelší možná vzdálenost je pak převrácená hodnota optické mohutnosti použité čočky. Při použití čočky 1D pak místo nekonečna bude maximální zaostřitelkná vzdálenost 1m, při použití čočky 2D bude místo nekonečna maximální zaostřitelná vzdálenost 50cm, apod. Levné jednočlenné předsádkové čočky se často prodávají v sadách s různou optickou mohutností (zpravidla 1D, 2D, 4D a 10D), kdy lze čočky vzájemně kombinovat a použít jich několik zároveň pro dosažení většího zvětšení. Jejich použitím se zhoršují optické vady objektivu, obzvláště barevná vada (barevné kontury na kontrastních hranách) a klesá ostrost na okrajích obrazu.  Existují i kvalitní předsádkové čočky složené z několika optických členů (achromatické, apochromatické) eliminující barevnou vadu (chromatickou aberaci) a zpravidla nedeformují obraz, jako výrazně levnější jednoduché makropředsádky. Použitím achromatické nebo apochromatické makropředsádky s makroobjektivem dosáhneme zvětšení většího, než 1:1, aniž by docházelo k výraznějšímu zhoršení kresby optické sestavy. Při použití makropředsádky nedochází k poklesu světelnosti optické sestavy. Velmi dobrou volbou, bereme-li v potaz poměr cena-výkon, je makropředsádka Raynox DCR-250.  Předsádkové čočky jsou jedinou speciální makropomůckou, kterou lze použít i na kompaktních fotoaparátech.", "section_level": 2}, {"title": "Reverzní objektiv.", "content": "Pomocí reverzního kroužku lze k objektivu fotoaparátu připevnit druhý objektiv obráceně (předními členy k sobě). Zpravidla se používá vysoce světelný objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností, nasazený na zacloněný objektiv s dlouhým ohniskem, který je na těle fotoaparátu. Reverzní objektiv umožňuje velké zvětšení (vypočítáme ho jako poměr ohniska objektivu na těle poděleného ohniskem reverzního objektivu). Proti obyčejné předsádkové čočce eliminuje optika reverzního objektivu barevnou vadu. Pomocí jiného typu reverzního kroužku lze nasadit obrácený objektiv přímo na bajonet fotoaparátu. Je velice vhodné, aby tento reverzně použitý objektiv měl clonový kroužek, jinak nebude možno měnit clonu použitého objektivu. S výhodou se dá použít levný starý širší objektiv z bazaru. Platí opět, že čím je širší ohnisko reverzního objektivu, tím většího zvětšení dosáhneme. Tento reverzní kroužek lze kombinovat s mezikroužky, případně makroměchem. Výhodou je, že při tomto způsobu použití reverzního objektivu zůstává zaostřovací vzdálenost konstantní při jakémkoliv zvětšení – je rovna typické vzdálenosti bajonet-snímač, tzn. cca 45 mm od bajonetu reverzního objektivu (závislé na výrobci systému) a případné mezikroužky nebo makroměch na ni nemají vliv. Oddálením reverzního objektivu od smímače dosáhneme většího zvětšení za cenu zhoršení světelnosti optické soustavy.", "section_level": 2}, {"title": "Telekonvertor.", "content": "Při použití telekonvertoru s makroobjektivem dosáhneme zvětšení většího než 1:1 – to je závislé na síle telekonvertoru (1,4:1 – 1,7:1 – 2:1). Použití telekonvertoru prodlouží ohniskovou vzdálenost, ale zachová nejkratší zaostřitelnou vzdálenost. Negativní vlastností je pokles světelnosti soustavy a možný pokles ostrosti (zhoršení kresby).  Výše uvedené příslušenství lze kombinovat pro dosažení většího zvětšení, kupříkladu makroobjektiv s a(po)chromatickou makropředsádkou a telekonvertorem, nebo reverzní objektiv s makroměchem.", "section_level": 2}, {"title": "Další příslušenství.", "content": "Makroblesky a kruhové blesky jsou blesky určené pro přisvětlení objektů při makrofotografii. Běžný interní nebo systémový (externí) blesk není schopen bez dalšího příslušenství osvítit objekt, který je těsně před objektivem (internímu blesku stíní objektiv, externí blesk není schopen blýsknout tak blízko dolů před objektiv), proto se používají speciální blesky připevňované na filtrový závit objektivu.  Existují i konstrukce podobné makrobleskům používající k nasvícení silné LED diody s bílým světlem, nebo soustava světelných vodičů, která soustředí před objektiv světlo systémového blesku.  Dalším řešením je speciální \"zkosený\" softbox nasazený na externí blesk, který přivede světlo těsně před objektiv a navíc ho rozptýlí, takže je měkčí a působí přirozeně, nebo umístění systémového blesku se softboxem na stavitelného rameno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Makrofotografie je fotografický postup, kterým získáme snímek podávající více podrobností předmětu, než jich na něm rozezná lidské oko ze vzdálenosti 25 cm. Makrofotografický snímek je snímek zvětšený v měřítku 1:1 až 30:1. Jako měřítko zobrazení se označuje poměr velikosti předmětu a jeho obrazu na filmu nebo snímači. Například když snímek 2 cm velkého brouka bude mít při měřítku 1:1 na snímači či filmu rozměr 2 cm, takže velikost onoho předmětu na snímači či filmu odpovídá jeho skutečné velikosti. Při zvětšení nad 30:1 hovoříme o mikrofotografii.", "tgt_summary": "Macro photography (or photomacrography or macrography, and sometimes macrophotography), is extreme close-up photography, usually of very small subjects and living organisms like insects, in which the size of the subject in the photograph is greater than life size (though \"macrophotography\" technically refers to the art of making very large photographs). By the original definition, a macro photograph is one in which the size of the subject on the negative or image sensor is life size or greater. However, in some uses it refers to a finished photograph of a subject at greater than life size.", "id": 249785}
{"src_title": "Hamar", "tgt_title": "Hamar Municipality", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Mezi lety 1000 př. n. l. a 500 př. n. l. byla usedlost Aker pravděpodobně nejdůležitějším mocenským centrem Norska, dnes leží jen několik kilometrů od současného Hamaru (2005). Po christianizaci Norska kolem roku 1030, začal Hamar získávat vliv coby centrum obchodu a náboženství, legát Nikolaus Breakspear roku 1152 učinil Hamar jednou z pěti diecézí středověkého Norska. Město zůstalo na dlouhou dobu významným náboženským a politickým centrem Norska, byla zde zřízena katedrála a biskupské panství. Při reformaci roku 1536, ztratilo statut biskupství. Katedrála byla zničena roku 1567 během severní sedmileté války se Švédskem, a roku 1568 se rozpadl i trh, pod vlivem Oslo. Od té doby, pak Hamar postupně ztrácel svůj význam obchodního centra.", "section_level": 1}, {"title": "Současné město.", "content": "Současné město Hamar bylo založeno králem Oskarem I. roku 1849 jako obchodní centrum kilometr na jih od středověkého města.  Muzeum Hedmarky je na Domkirkeodden a je významným orientačním bodem. Muzeum zahrnuje pozůstatky středověké katedrály chráněné proskleným pláštěm, biskupskou pevnost a soubor starých selských domů. Muzeum je kombinací středověkého, etnologického a archeologického muzea, obdrželo ceny za sblížení potřeb konzervace a vystavování. Zároveň poskytuje přístřeší rozsáhlému fotografickému archívu kraje Hedmark.  Hamar je také znám svou krytou rychlobruslařskou halou Vikingskipet (česky \"Vikinská loď\"). Aréna byla postavena pro rychlobruslařské závody XVII. zimních olympijských her, jejichž pořadatelem byl nedaleký Lillehammer.  Centrum Hamaru je pěší zónou, s knihovnou, kinem a tržištěm na Stortorget (náměstí) na západní straně, a Østre Torg (východní náměstí) na východní straně.  Hamar je důležitým železničním uzlem mezi dvěma tratěmi na Trondheim. Rørosbanen – stará železnice – odbočuje z hlavní trati Dovrebanen. V Hamaru je také Norské železniční muzeum – \"Norsk Jernbanemuseum\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamar je město a obec v Norsku, je jedním ze správních center kraje Innlandet. Hamar leží na pobřeží jezera Mjøsa, norského největšího jezera. Na severozápadu hraničí s Ringsakerem, na severu s Åmotem, na východě s Løten, a na jihu se Stange.", "tgt_summary": "Hamar Municipality () is the local government for Hamar, Norway. It is led by a 39-member municipal council led by Mayor Einar Busterud.", "id": 858597}
{"src_title": "Populismus", "tgt_title": "Populism", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Populismus není dosud zcela jasně definovaný. Existuje několik způsobů, jak je možné k němu přistupovat. Populismus může být vnímán jako ideologie. Pro úplné naplnění definice ideologie mu ale chybí určitý celkový pohled na společnost. Proto je populismus lépe představován pojmem thin ideology (thin-centered ideology) = “úzká” ideologie, která představuje jen soubor idejí a soustředí se jen na určité prvky politiky i společnosti (nezabývá se například nejlepším politickým systémem nebo ekonomickým modelem). Díky této neujasněnosti tak může populismus ve smyslu ideologie nabývat mnoha podob. Využívá k tomu i konceptů klasických “plných” ideologií a vytváří tak několik typů populismu. Dále může být na populismus nahlíženo také jako na politický styl či strategii a jako na způsob politické komunikace.  Populistické strany jsou dnes definovány tak, že svým programem a projevy svých politiků využívají populistické prvky. Tyto prvky blíže určil politolog Francisco Panizza. Ten určil tzv. analytické jádro populismu, které bylo přijato odbornou obcí. Toto populistické jádro má tři charakteristiky:  Populisté tedy chápou lid jako jeden celek, který odmítají dále štěpit (např. podle náboženství). Častými jsou výrazy jako „lid“, „občané“ nebo „obyčejní lidé“. Zároveň je základní myšlenkou populismus anti-establishment. Lid staví do opozice k elitám, které jsou prezentovány jako nepřítel lidu, zvolené elity tak lid nereprezentují a jen sledují své vlastní zájmy. Populistické strany poté samy sebe stylizují do role nestranické, téměř nepolitické a neelitní organizace, která má za cíl odstranit vládnoucí elity a začít reprezentovat zájmy lidu. Populisté tak nekritizují demokracii jako takovou, ale pouze stávající vládnoucí elitu a stranický systém. I proto populistické strany často zdůrazňují a prosazují prvky přímé demokracie. Politická polarizace na populismus, pluralismus a elitismus se v posledních letech rozvíjí podobně. Mezi populismem a elitismem, jako u protikladů, panuje antagonie. Populismus také bývá nazýván anti-pluralismem.", "section_level": 1}, {"title": "Populistická politická komunikace.", "content": "Politickou komunikaci populismu lze rozdělit na dva hlavní proudy: \"thin\" a \"thick\". Toto rozdělení především závisí na použitých prvcích v rétorice řečníka. Jedná se o referenci k lidu, anti-elitářství a vylučování specifické sociální skupiny z celku. Jedním z dalších, ale ne nezbytných ukazatelů, může být charismatický vůdce či neustálý narativ o blížící se krizi.", "section_level": 1}, {"title": "Thin populismus.", "content": "Řečník či politická strana využívá pouze oslovování lidu. Apeluje přímo na svrchovanost lidu. Často využívá slova jako: lid, veřejnost, občané, voliči, plátci daní, obyvatelé, populace. Populista může využívat národnostní, etnické nebo náboženské příslušnosti při oslovování lidu. Díky promlouvání k lidu, řečník ukazuje lidem, že se o ně zajímá, že je jedním z nich a ví, co si přejí. Populista tedy víceméně říká svým voličům: “Naslouchám vám, protože o vás mluvím.” \"Thin\" populismus je tedy velmi široký pojem, který ztrácí pejorativní i autoritářské označení. Je normálním a téměř nezbytným prostředkem politika, jež se snaží mobilizovat voličskou základnu. Někdy také označovaný za tzv. prázdný populismus (empty populism) nebo populismus mainstreamový.", "section_level": 2}, {"title": "Thick populismus.", "content": "V populistických projevech se objevují i další prvky, nejen promlouvání k Lidu, ale i to je zde chápáno jako základní ukazatel. Anti-elitářství či obdobný pojem antisystémovost využívá tzv. vertikální diferenciace společnosti. Řečníkovi jde především o prohloubení pocitu odcizení mezi lidem a elitami. Pro „Lid“ jsou elity zobrazeny jako vnější nepřítel, který se vyskytuje kdesi vysoko nad normálním občanem. Dochází tak ke vzniku anti-elitářského populismu.  Dalším prostředkem je tzv. \"horizontální\" rozdělení společnosti. Jedná se o politiku vylučování. Populista se snaží o vyobrazení lidu jako homogenní skupiny, ale současně poukazuje na oddělené společnosti, které nesdíli “dobré” vlastnosti lidu. Na rozdíl od anti-elitářství se tedy jedná o vnitřního nepřítele. Tím pádem dochází k vyloučení určitého segmentu populace z Lidu. Stávají se hrozbou pro vnitřní integritu „Lidu“. Takto klasifikujeme populismus vyloučení.  Posledním typem populismu je tzv. kompletní, ten propuje rétoriku populismu vyloučení i anti-elitářského populismu.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita populistické komunikace a její srovnání.", "content": "Z nedávných studíí, které se zabývají tematikou populistické politické komunikace lze zmíňit studii „Start Spreading the News: A Comparative Experiment on the Effects of Populist Communication on Political Engagement in Sixteen European Countries“ (Experiment porovnávající efekty populistické komunikace na politickou angažovanost v šestnácti evropských zemích), která zkoumá efekty různých typů populismu na ochotu občanů se politicky angažovat.  Studie naznačuje, že ‘thick populism’ má větší efekt na politickou angažovanost než ‘thin populism’, resp. pouhý apel k ‘Lidu’ nemá výrazný mobilizační potenciál, zatímco anti-elitářský a populismus vyloučení zvyšují ochotu občanů se politicky angažovat.  Dále tvrdí, že ani pravicový, ani levicový populismus (pravicový zaměřený proti migrantům, levicový zaměřený proti bohatším vrstvám společnosti) nemají větší mobilizační efekt než anti-elitářský populismus.  Studie zároveň zkoumá, zda hraje roli v politické angažovanosti úroveň nezaměstnanosti a aktuální politická situace (úspěšnost pravicových a levicových politických stran). Úroveň nezaměstnanosti zvyšuje efekt pouze anti-elitářského populismu a naopak snižuje efekt anti-imigrantského populismu. Anti-imigrantský populismu má větší úspěch v zemích se silnou pravicovou populistickou stranou, anti-elitářský naopak v zemích se silnou levicovou populistickou stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie.", "content": "Kvůli nevymezenosti definice populismu existuje řada typologií.  Politologové Kevin Deegan-Krause a Tim Haughton popsali, že všechny politické strany využívají populistické prvky a jde jen o to v jaké míře. Politolog Cas Mudde popsaný přístup rozšiřuje, když tvrdí, že populismus je thin-centered ideologie, která se v praxi smíchává s ostatními klasickými ideologiemi. Populismus poté danou ideologii radikalizuje. Dále zjistil, že v praxi se populismus nabaluje na levicové ideologie v rozvojových zemích a naopak na pravicové ideologie v industriálně rozvinutých zemích.  Politolog Grigor Pop-Eleches v roce 2009 rozdělil stany na mainstreamové a neortodoxní. Mainstreamové jsou tradiční strany s umírněnou ideologií, neortodoxní strany buď upozadí klasickou ideologii ve prospěch svého lídra, nebo využívají extremistické rétoriky či prosazují radikální politiku. Mezi neortodoxní strany zařadil i strany populistické. O dalším dělení rozhodují ekonomické názory a etnonacionalistický apel strany. Populistické strany poté rozdělil na dva typy: 1) nacionalistické populistické strany a 2) nové/centristické populistické strany. První typ zdůrazňuje nacionální akcent, ale ten nemá extrémní charakter a tyto strany nabízí i další nenacionální témata. Druhý typ stran o sobě prohlašuje, že jsou neideologickými a antipolitickými formacemi. Typičtí jsou pro ně medializovaní lídři, kteří řídí stranu ve svůj prospěch. Tyto strany klasicky kritizují tradiční politické strany, které viní z korupce.", "section_level": 1}, {"title": "Technokratický populismus.", "content": "\"T\"echnokratický populismus spojuje ideu odbornosti s populistickým politickým přístupem. V jeho středu stojí experti, s jejichž pomocí se snaží zapůsobit na lid vědeckostí a odborností a nabízí mu vedení státu jako firmy. To znamená, že nevrací lidu moc, ale naopak se lid již nemusí o politiku nijak zajímat, zabývat se jí a účastnit se občanského života, neboť nyní se jí věnují experti, kteří se o vše postarají za ně. Cílem technokratických populistů je vyvolat v lidu otupělost a netečnost vůči politice.  Politika je tak v podstatě odmítnuta a technokratický populismus se staví i proti stranickému systému a reprezentativní demokracii. Technokratický populismus se vymyká označení pravicový nebo levicový a místo toho nabízí určité apolitické řešení a zároveň nabízí východisko i pro střet mezi dobrem a zlem, který je vyřešen příchodem třetí strany - technokratického populismu.", "section_level": 2}, {"title": "Silné a slabé stránky populismu.", "content": "Většina politologů má tendenci neklasifikovat populismus jakožto čistě negativní či pozitivní projev politické komunikace. Sám o sobě může populismus sloužit jednak jako hrozba pro demokracii i jako korektivní prostředek pro demokratickou politiku.  K jeho pozitivním vlastnostem řadíme následující:  - Populismus může vyslyšet občany, kteří se cítí být opomíjeni současnou politickou elitou  - Populismus může rozšířit pozornost na záležitosti, které nejsou v běžném povědomí  - Populismus může zmobilizovat skupiny lidí, kteří se cítí být na kraji politického systému  - Populismus může zlepšit schopnost politického systému reagovat, tím že by jednotlivý političtí aktéři a politické strany více sladili svoji politiku s vůlí lidu  - Populismus podněcuje u úvahy o vlastním chování a elitářství, u těch co drží moc  Mezi jeho negativní vlastnosti řadíme:  - Populismus může ohrožovat práva menšin  - Populisté často využívají svůj získaný mandát k účelné erozi nezávislých institucí (např. soudy a nezávislá média), které jsou považovány za pilíře liberální demokracie  - Populismus může vést k tzv. politickému tribalismu, který brání občanskému diskurzu a odrazuje od politického kompromisu", "section_level": 1}, {"title": "Příklady populistických stran.", "content": "Politolog Cas Mudde v roce 2004 mezi populistické strany řadil:  Politologové Vlastimil Havlík a Aneta Pinková roku 2012 mezi populistické strany řadili:  1) identitárně populistické politické strany: 2) parciálně populistické politické strany:  Politolog Štěpán Drahokoupil řadí mezi populistické strany i nové české strany vzniklé po roce 2012 – ANO a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. K tomuto názoru se kloní i agentura Reuters či německý deník Die Welt.  Další příklady:", "section_level": 1}], "src_summary": "Populismus v politice (z latinského výrazu \"populus\" – lid) je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy. Populismus využívá dva základní termíny - lid a elitu. Pomocí těchto označení dělí společnost na dvě stejnorodé části. Lid je charakterizován jako zcela dobrý a politika by měla být vyjádřením jeho obecné vůle. Elita je naopak inherentně zlá a zkorumpovaná. Elita sleduje jen své vlastní zájmy, nenaslouchá lidu a naopak jej připravuje o jeho práva. Pojem lid má v sobě zahrnovat obyčejné lidi, elita na druhou stranu představuje dosud vládnoucí vrstvu, kterou se populisté snaží zdiskreditovat, svrhnout a nastoupit na její místo, ale podle svého názoru v lepší podobě a na rozdíl od elity naslouchající lidu a jeho vůli. Přestože lid i elita mají stejné zájmy a hodnoty, liší se ve svých morálních zásadách. Lid i elita tak stojí proti sobě.", "tgt_summary": "Populism refers to a range of political stances that emphasise the idea of \"the people\" and often juxtapose this group against \"the elite\". The term developed in the 19th century and has been applied to various politicians, parties, and movements since that time, although it has rarely been chosen as a self-description, as it often carries a derogatory connotation. Within political science and other social sciences, several definitions of populism have been employed, with some scholars proposing that the term be rejected altogether.", "id": 1422694}
{"src_title": "Česká vlajka", "tgt_title": "Flag of the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bikolóra a trikolóra.", "content": "Historickou vlajkou Čech byla bíločervená bikolóra, podobně jako u sousedního Polska. Tato bikolóra měla svou historickou tradici v královském (státním) vojenském praporu, využívající barvy (tzv. tinktury) erbu Českého království. Podle heraldických pravidel se na českém praporu objevovala na horní polovině bílá barva (symbolizující stříbrného českého lva) a na dolní polovině červená barva (symbolizující červené pole štítu). Proto se také tento český prapor nelišil od polského státního praporu (stříbrná orlice na červeném poli). Tato historická bikolóra v dobách národního obrození, kdy se začaly razit panslovanské myšlenky, začala pomalu ustupovat slovanské (fakticky ruské) trikolóře, která obsahuje (kromě červené a bílé) rovněž modrou barvu a vychází z nizozemské vlajky. Pro odlišení od ostatních trikolór, dělící své národní barvy ve vlajce do pruhů, bylo r. 1920 zákonem rozhodnuto, že pole přidané modré barvy bude mít tvar klínu, směřující do poloviny vlajky. Význam tohoto modrého klínu byl obvykle vykládán jako symbol Slovenska.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Po vyhlášení nezávislé a unitární Československé republiky roku 1918 vyvstal problém mít jako nezávislý stát vlajku, která by mohla stát reprezentovat ve světě. Zpočátku se používala dvojbarevná bíločervená vlajka.  Speciálně určená komise dostala na popud univerzitního profesora G. Friedricha roku 1919 úkol vytvořit návrh vlajky. Bylo vytvořeno několik návrhů, ze kterých nejvíce kladných ohlasů sklidil návrh na horizontální bikolóru, která byla doplněna modrým klínem, který sahal do 1/3 vlajky. Autorem tohoto návrhu byl státní úředník Jaroslav Kursa. Po úpravách byl klín prodloužen a sahá do 1/2 vlajky. Podoba vlajky byla následně poslanci dne 30. března 1920 v 18:45 vyhlášena a uznána a stala se oficiální vlajkou Československa na celou dobu jeho trvání, až do roku 1992. V době svého vzniku byla jednou z prvních oficiálních vlajek používajících klín na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Sporná autorství.", "content": "Kursa nebyl jediným člověkem, kterému se v minulosti připisovalo autorství české vlajky. V 60. letech se například všeobecně soudilo, že jejím autorem je akademický malíř Jaroslav Jareš. Rok po jeho skonu, na podzim 1968, přinesl časopis \"Reportér\" rozhovor s vdovou po domnělém autorovi. Ta se o autorství svého muže dozvěděla údajně náhodou v roce 1933, poté co využila odchodu svého muže do kavárny, aby mu jako obvykle udělala pořádek ve věcech. Když mezi starými kresbami nalezla i několik návrhů na státní vlajku, žádala po svém muži vysvětlení, a ten se jí k autorství, které doposud důsledně tajil, přiznal. Mezi ostatními Jarešovými návrhy figuroval např. husitský motiv s černým klínem a emblémem kalicha, jenž měl dle autorových představ propojovat bojové tradice husitské s legionářskými. Výsledný – a „vítězný“ – modrý klín pak údajně znázorňoval barvu slovenských hor, neboť si Jareš jako krajinář tuto zemi oblíbil. Zpráva České vexilologické společnosti k určení autorství státní vlajky nicméně konstatuje, že v tiskovém sdělení ministerstva vnitra z roku 1920 není o Jarešovi žádná zmínka. Byť se na výstavách prací tohoto malíře od 60. let objevila kresba vlajky totožná s vítězným návrhem, není jisté, že vznikla skutečně před přijetím zákona o státní vlajce, a rozhodně neopustila malířův ateliér. Podle vexilologa Aleše Brožka, který se věnuje historii české vlajky, zas Jareš sice pravděpodobně došel ke stejnému závěru a stejné myšlence jako členové kolektivu znakové komise, nebyl však jejím členem, takže jej nelze pokládat za pravého autora.  Jiným pretendentem autorství vlajky byl americký Čech Josef Knedlhans, jenž se do Ameriky vystěhoval počátkem 20. století, byl aktivním Sokolem a údajně v roce 1918 vítal Masaryka po jeho příjezdu do New Yorku vlajkou s modrým klínem, podobnou té, jež byla přijata o dva roky později. Krom osobního tvrzení se však nedochoval žádný důkaz o pravosti autorova návrhu. Podle odborníků z dochované vlajky s modrým klínem nelze, podobně jako ve výše uvedeném případě, určit, zda byla vyrobena již v roce 1918, nebo až po přijetí zákona o státních symbolech 30. března 1920. Její exemplář byl do české muzejní budovy v Chicagu předán až v roce 1954 a rozměry jejího modrého klínu a poměr stran této vlajky navíc neodpovídají podobě přijaté roku 1920.", "section_level": 2}, {"title": "Český stát v rámci federace.", "content": "Česká socialistická republika, vzniklá 1. ledna 1969 v rámci federalizace Československa, nikdy neměla vlastní ústavu, znak ani vlajku – pouze k ní mohla být přiřazována první část dvojdílné federální hymny a jednotlivé prvky z dalších federálních státních symbolů.  V roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s Jindřichem Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla. Návrh na vydání ústavního zákona o státních symbolech České, Slovenské a Československé republiky předložil až na přelomu let 1989–1990 prezident ČSSR Václav Havel. Dne 26. ledna 1990 předsednictvo České národní rady přikázalo návrh projednat ve výborech ČNR. Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. Autorem byl J. Dolejš, obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. V dalších návrzích se pak objevovaly souběžně dva znaky jako tzv. malý znak a velký znak. Souběžně byla navržena i česká hymna, tvořená první částí dosavadní československé hymny. Nové státní symboly navázaly na kontinuitu původních zemských symbolů. Česká národní rada tak ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. zavedla s účinností ode dne vyhlášení (13. března 1990) státní vlajku složenou ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, při poměru šířky vlajky k délce 2:3 (zákon č. 68/1990 Sb. stanovil pravidla pro používání státních symbolů). Polská vlajka se od této vlajky lišila pouze poměrem stran 5:8.  Při volbách v roce 1990 sice měla být u všech volebních místností vyvěšena jak československá, tak česká respektive slovenská vlajka, ale použití české vlajky není dokumentováno (na rozdíl od slovenské vlajky). Česká dvojbarevná vlajka s červeným a bílým pruhem, značně podobná polské, se za dobu své platnosti vůbec nevžila a mnohde nebyla používána ani v povinných případech. Podobnost s polskou vlajkou budila i jisté kontroverze mezi polskou menšinou v Zaolší.  Slovenská národní rada ústavním zákonem č. 50/1990 Sb. zavedla vlajku tvořenou třemi stejně širokými vodorovnými pruhy, v pořadí svrchní bílý, prostřední modrý a spodní červený, s poměrem stran rovněž 2:3.", "section_level": 2}, {"title": "Samostatná Česká republika.", "content": "Po zániku federativního Československa původní československou vlajku převzala Česká republika jako jeden z nástupnických států. Tento krok však byl v rozporu s dohodami mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, které vyústily ve schválení znění čl. 3 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR \"(„Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní republiky.“)\". Na základě tohoto ustanovení posléze nárokoval slovenský premiér Vladimír Mečiar nespecifikované kompenzace pro Slovensko za užívání československé vlajky Českem.  V čl. 112 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (Ústava ČR) je ovšem stanoveno, že až na výslovné výjimky se z dosavadních ústavních zákonů stávají běžné zákony (\"„Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona.\"“'). Státní symboly ČR následně byly upraveny zákonem č. 3/1993 Sb. a na základě kolizních pravidel (principu „lex posterior derogat priori“) se tedy uplatnil zákon č. 3/1993 Sb.  Pro legitimizaci barev byla modrá barva interpretována jako barva jedné z historických zemí Moravy, která pod modrou barvou v historii vystupovala na bojištích.", "section_level": 2}, {"title": "Popis a výklad.", "content": "Původní vlajku České republiky (dvoubarevnou) zavedla Česká národní rada ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. s účinností ode dne vyhlášení (13. března 1990). Byla složena ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, při poměru šířky vlajky k délce 2:3 (podobná polská vlajka má poměr stran 5:8).  Podobu nynější státní vlajky České republiky stanoví zákon České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky s účinností od 1. ledna 1993. Vlajka se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3, zákon však výslovně umožňuje namísto státní vlajky použít její napodobeninu s odlišným vzájemným poměrem šířky a délky. Odstíny barev jsou dány pouze otištěním barevného vzoru jako přílohy číslo 3 výše zmíněného zákona, slovně v zákoně specifikovány nejsou. Avšak v polygrafickém průmyslu se používají přímé barvy škály Pantone, a to modrá 293 a červená 485.  Oficiální výklad významu barev a podoby vlajky není v zákonech obsažen. Bílá, červená a modrá samy o sobě jsou však jakožto státní barvy také státním symbolem, ač zákon nestanoví, jakými způsoby je lze používat. Červenobílá bikolóra je tradičním symbolem Čech, modrý klín býval někdy vykládán jako symbol Slovenska, po přisvojení vlajky Českou republikou jako symbol Moravy.", "section_level": 1}, {"title": "Používání.", "content": "Prvním zákonem, který stanovil pravidla pro používání státních symbolů České republiky, byl zákon č. 68/1990 Sb., o užívání státního znaku, státní vlajky a ostatních státních symbolů České republiky. Zákon zmocňoval ministerstvo vnitra k vydání prováděcí vyhlášky. Tento zákon kontinuálně platil jak pro původní vlajku České republiky, tak i pro novou vlajku od ledna 1993, pro niž ji novelizoval zákon č. 68/1993 Sb. článkem V.  Zásady a podmínky pro používání vlajky stanoví § 7 až 9 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky. Při vodorovném věšení je bílý pruh v horní části a modrý klín směřuje vpravo z pohledu pozorovatele, t.j. modrý klín je v levé části a špička ukazuje doprava. Pokud se vlajka věší svisle, je bílý pruh vlevo z pohledu pozorovatele a klín směřuje vždy dolů (t. j. je v horní části). Zákon definuje „nejčestnější místo“ pro případ, že je státní vlajka vyvěšena spolu se státními vlajkami jiných států anebo jinými vlajkami. Vlajka se smí užívat jen vhodným a důstojným způsobem. Zákon stanoví i další podmínky, například zakazuje používání vlajky k zahalování desek či pomníků, zakazuje zdobení žerdi, stanoví postup vztyčování a snímání, zakazuje umisťování obrázků či symbolů do vlajky či svazování vlajky do růžice. Při užití na znamení smutku se vlajka vytáhne na vrchol žerdě a pak se pomalu spustí na půl žerdi, nesmí se však dotýkat země.  Státní orgány, územně-samosprávné celky a další subjekty vyjmenované v zákoně jsou povinny vyvěšovat (respektive podle zákona „vyvěšují“) státní vlajku (nebo její napodobeninu s odlišným poměrem stran) na budovách, v nichž sídlí, při příležitosti státních svátků a při příležitostech celostátního významu, zejména v den smutku nebo v den státního smutku, vyhlášených vládou. Podle novely č. 213/2006 Sb. vyhlašuje zvláštní příležitosti k vyvěšování vlajky vláda (dle původního znění zákona to bylo ministerstvo vnitra); zároveň byly z ustanovení vypuštěny příležitosti místního významu vyhlášené krajem nebo obcí. Podle zákona vlajková výzdoba zpravidla začíná v 16 hodin předcházejícího dne a končí v 8 hodin následujícího dne. Na budovách sídel vyjmenovaných státních orgánů a územně-samosprávných celků může být státní vlajka vyvěšena trvale (do tohoto oprávnění však nejsou zahrnuty státní fondy, školy, státní kulturní a vědecké instituce, ač se na ně vztahuje povinnost příležitostného vyvěšování). Přesné vymezení oprávněných osob však pozbývá smyslu, protože na konec je stanoveno, že všechny ostatní fyzické a právnické osoby a organizační složky státu mohou užít státní vlajku vhodným a důstojným způsobem kdykoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká vlajka je podle zákona o státních symbolech ČR (3/1993 Sb.) jedním ze státních symbolů České republiky. Způsob používání stanoví zákon o užívání státních symbolů (352/2001 Sb., původně 68/1990 Sb.) na domácí i mezinárodní scéně. V letech 1920 až 1992 byla stejná vlajka používána jako symbol československé státnosti včetně období nacistické okupace v letech 1938 až 1945, kdy byla používána exilovou reprezentací. Do uzákonění vlajky protektorátu Čechy a Morava byla používána okupačními a protektorátními orgány. Od 13. března 1990 do 31. prosince 1992 měla Česká republika dvojbarevnou bíločervenou vlajku, která však byla v praxi užívána jen velmi sporadicky.", "tgt_summary": "The national flag of the Czech Republic () is the same as the flag of former Czechoslovakia. Upon the dissolution of Czechoslovakia, the Czech Republic kept the Czechoslovak flag while Slovakia adopted its own flag. The first flag of Czechoslovakia was based on the flag of Bohemia and was white over red. This was almost identical to the flag of Poland (only the proportion was different), so a blue triangle was added at the hoist in 1920. The flag was banned by the Nazis in 1939, and a horizontal tricolour of white, red, and blue was enforced. The 1939 flag was restored in 1945.", "id": 1219181}
{"src_title": "Skinhead", "tgt_title": "Skinhead", "src_document": [{"title": "Historie skinheads.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "První skinheads nebyli rasisty, právě naopak – byli proti rasismu.  V padesátých letech se poprvé v poválečné Velké Británii objevil odlišný styl či kultura mladých lidí. V té době přijala část pracující mládeže za svou uniformu dlouhé „edvardovské“ pláště a úzké kalhoty. Byli známí jako Teddy Boys. Byli oddání Rock and rollu, podivně učesaní s patkami a esíčky pečlivě napomádovanými na čele. Chovali se jako skupina oddělená od konvenčního života.", "section_level": 2}, {"title": "Mods (1962–1967).", "content": "Na počátku šedesátých let byli Teds nahrazeni tzv. Mods (známí také jako Modernisté). Jejich styl se vyznačoval hlavně krátkými vlasy a drahým oblečením (obleky atd.). Holdovali soulové hudbě a jízdě na skútrech. Jejich nepřáteli se stali příslušníci Rockové subkultury. V polovině 60. let však odešla většina mods k hippies, a zbylí drsnější mods vytvořili na konci 60. let tzv. Hard Mods.", "section_level": 2}, {"title": "Rude boys (1960–1970).", "content": "Jelikož v Británii narůstá počet přistěhovalců z bývalých britských kolonií, část mladých přistěhovalců založila skupinu zvanou Rudeboys. Řada mladých Jamajčanů kopírovala odívání gangsterů. Rozšířili se mezi mladými imigranty z Antil v Anglii. Spolu s mods se rychle stali modelem pro první skinheady. Pro Rude boys bylo charakteristické oblečení filmových gangsterů, hrubá mluva spodiny, neúcta k autoritám a k zažitým pravidlům. Mods měli před Rude boys respekt a líbil se jim jejich styl života.", "section_level": 2}, {"title": "Hard Mods.", "content": "Uhlazený vzhled vyměnili za džíny, kostkované košile a těžké pracovní boty (např. Dr. Martens), oblečení pracující třídy. Kromě soulové hudby se u nich stalo populární reggae a ska. Bylo to úplně přirozené, protože mezi jejich čtvrtěmi a ve svých ulicích potkávali jamajské a antilské imigranty, a ještě častěji Rude boys. Z tohoto multirasového a multikulturního prolnutí, odmítnutí kompromisu s buržoazií a ztotožnění se s pracující třídou se zrodila nová subkultura – skinheads.", "section_level": 2}, {"title": "Skinheads (1967–1971).", "content": "Výsledkem setkání anglických Hard Mods a jamajských Rude boys byl vznik skinheads. Tento kult vycházel především z předchozích uskupení, jakými byli Teddy Boys, Mods či Rudies (černá mládež z Jamajky), mládeže, která měla už dost neuhlazené módy hippies a politikaření okolního světa. Subkultura skinheads byla svou podstatou antirasistická. Apolitická byla do té míry, že pohrdali parlamentní politikou. Přesto si byli vědomi svého původu a považovali se za členy dělnické třídy. Dodnes se to projevuje v písních skinheadských kapel, ve kterých oslavují „working class“. Mezi skinheadi byli jak běloši, tak i příslušníci jiných etnik. Poslouchali reggae či stylově spřízněného ska – totiž hudby, která svými kořeny sahala až ke břehům vzdálené Jamajky (např. Daylight Inn, Three Tuns, Lord Palmerstone). Nosili těžké pracovní boty, seprané levisky a košile značky Ben Sherman. Od většiny se tedy odlišovali nošením pracovních oděvů. Stavěli se proti měšťáctví, konformismu, hippies a dětem z bohatých rodin. Byli hrdí na to, že jsou dělníci, měli sklony k patriotismu, distancovali se od drog. Už jen vzhledově dávali svůj odpor k hippies najevo krátkými sestřihy. Oblíbeným povyražením se stal také fotbal. Zde bylo hlavním cílem ukázat naprosto fanatickou oddanost svému klubu. Četné byly též bitky na stadionech a okolí dali vzniknout subkultuře Hooligans.  Skinheads začali častěji páchat drobné výtržnosti a dostávat se do konfliktů s policií. Mezi jednotlivými „gangy“ skinhedů docházelo k rozřazování „revírů“ spojené s pouličními bitkami. Některé skinheadské gangy napadaly i studenty, homosexuály a, kvůli obavě o práci, také imigranty zejména muslimské Pákistánce. Útoku na Pákistánce se účastnili i černí potomci přistěhovalců z Jamajky. Byl to projev xenofobie a sociální frustrace, ne rasismu. Na počátku 70. let první vlna skinheads opadává a na ulicích v letech 1972–1976 nejsou skinheads v podstatě vidět.", "section_level": 2}, {"title": "Suedeheads (1970–1973).", "content": "Koncem roku 1969 se u skinheads změnil účes a vlasy povyrostly více jak 5 cm, avšak tyto musely být pečlivě upraveny a s pěšinkou na straně. S tím také souvisela krátkodobá synonymní změna názvu na Suedeheads. Oblečení je elegantnější. Více stylu, ale stejná mysl. Tito „elegáni“ však během roku 1972 téměř vymizeli spolu s celou subkulturou.", "section_level": 2}, {"title": "Smoothies (1971–1974).", "content": "S doznívající subkulturou skinheads byli na scéně i Smoothies, kteří měli vlasy ještě o něco delší než Suedeheads, nicméně měli stejnou zálibu ve fotbalu a černé muzice. Rovněž adoptovali Glam rock.", "section_level": 2}, {"title": "Bootboys (1972–1977).", "content": "Styl Bootboys, styl ulice, byl spojen zejména se Suedeheads a Smoothies a zůstává velmi častý až do příchodu punku, hlavně mimo město. Vizáž, kterou můžeme najít v Mechanickém pomeranči od Stanleyho Kubricka. Byli fanoušci fotbalu a vyskytovali se hlavně v okolí stadiónů.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat Skinheads (1977 až dodnes).", "content": "V roce 1976 byla Velká Británie v krizi a to přineslo nemalé sociální problémy. V této situaci vzniká Punk, který byl neodmyslitelně spojený s punkovou muzikou, chaosem a rvačkami. S touto punkovou vlnou se znovu objevují polozapomenutí Skinheads, kterých je sice nyní více, nicméně se už všichni nechovají tak nepoliticky, někteří skinheadi se dávají na pravicové myšlení. Noví skins při svém návratu zachovali nejextrémnější prvky starého stylu a ještě je rozšířili. Hlavy byly ostříhány dohola nebo krátké vlasy obarveny. Někdy byl ve vlasech vybarven nápis Union Jack apod. Vrátily se vysoké boty a šle. Nenosily se obleky, objevilo se různé tetování, i na obličeji. Skinheads vzbuzovali dojem uniformované armády, kde útok na jednotlivce má za následek násilnou odpověď od ostatních. Skins, kteří podporovali Teds, byli tradicionalisté. Obnovili se téměř přesně jako bývali původní skins s jejich elegancí, elitou pracující třídy a jejich postoji. Tito lidé pronásledovali plastic punky (zkomercionalizované forma punks), jako by byli hippies střední třídy před deseti lety. V Londýně byly hospody, jejíchž klientela sestávala z původních skins ve věku nad 25 let, a ve kterých nikdo z nových skinů nebyl tolerován. Muzika se posunula od ska k Oi! punku, tvrdé hudbě s texty výrazně protestující proti všemu (např. 4-Skins, The Last Resort). Některé skupiny (jako Sham 69 nebo The Business) se více radikalizovaly co se týče třídních pozic a vyjádření pracující třídy. Koncem 70. a začátkem 80. let nastal opět návrat Ska s hudebním stylem 2-tone (jako Specials, Bad Manners nebo Madness). Tento nový rozkvět se umožňoval skinheadům odvolávat na kořeny a původ subkultury, symbolizovaný černobílou šachovnicí ska symbolizující antirasismus a jednotu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradicionálové (Trojans) (1978 až dodnes).", "content": "Principialně souvisí se zjevením 2-tone Ska. Subkultura se vrátila mezi své kořeny jako reakce na šíření neonacismu. V Evropě nebyli tak známí jako ve Velké Británii. Snaží se svojí hudbou a svými časopisy udržet klasický kult Skinheads. O fašistech říkají, že jim ukradli jejich kult, jméno a pro lidi, kteří se o tyto věci nezajímají, je těžké pochopit smysl a myšlenku Skinheadství. Samozřejmostí je také nerasistický a apolitický postoj. Oblékají se hlavně do sportovních značek typu Lonsdale, Ben Sherman či Fred Perry a poslouchají tradiční Ska a zejména skinhead reggae. Zastávají především stálé partnerské vztahy, dobrou práci a odpor k drogám s výjimkou alkoholu.", "section_level": 2}, {"title": "Oi! Skins (1980 až dodnes).", "content": "V roce 1980 se začíná několik rockových kapel vracet k formě hospodských popěvků, tzv. Oi! (Oi! je hudba protirasistického stylu, která vznikla kolem roku 1980 a vychází z punk rocku, u zrodu stály Cockney Rejects se svým songem Oi! Oi! Oi!, podle kterého dostal celý styl jméno). Tato hudba spojovala street punkery a skinheady. Oi! byl i pozdrav mezi členy pracující třídy v Anglii). V současné době jsou Oi! scéna a 2-tone scéna často provázané. (Oi = odpočítávání před písní na Reggae a Ska scéně, postupně vžitý jako pozdrav mezi dělníky v Londýně). Většina této subkultury je nerasistická, leč objevují se i skinheadi s nacionalistickým smýšlením, vlastenectvím. Některé kapely, např. Orlík, hrály i rasistické písně (Bílá liga). Oblečení je typické těžké boty, zkrácené džíny, polokošile, kšandy a harringtony. Značky oblečení jsou Pit bull, Lonsdale, Everlast, Troublemaker, Ben Lee, Fred Perry, Hooligan...", "section_level": 2}, {"title": "White power skinhead (1978 až dodnes).", "content": "Jde o neonacistickou odnož Oi! scény, která vznikla v 70. letech 20. století, kdy anglická národně-socialistická strana Národní fronta využila bouřící se dělnickou mládež jako úderné jednotky v pouličních bitkách. Prvotním impulzem k tomuto vydělení od apolitického proudu skinheads byla zejména zvyšující se nezaměstnanost, za kterou byli, zčásti oprávněně, viděni přistěhovalci z bývalých britských kolonií. Nezanedbatelný vliv na radikalizaci části skinheadů měla i špatná bytová situace. Přistěhovalci byli zvýhodněnou skupinou pro přidělování nových bytů, což vyvolávalo napětí, postupně ústící v projevy nenávisti vůči nim. Národní fronta a její společníci se samozřejmě pokoušela úplně obsadit tuto scénu, ve které se nacházela vykořisťovaná mládež mající chuť reagovat, ale bez pravého svědomí a politické kultury.  Skinheads začali pomalu směřovat k politickému myšlení a jeden z hlavních aktérů této přeměny byl Ian Stuart Donaldson. V roce 1977 založil Donaldson kapelu Skrewdriver a o devět let později v roce 1989 se Donaldsonova politická stranička přejmenovala na Blood & Honour club. Skupiny v čele se Skrewdriverem s texty o rytířích, vikinzích, cti apod. začínají tvořit White power music, později si vytvořili vlastní hudební styl – RAC (Rock Against Communism = Rock proti komunismu).  S vlnou nacionalistických názorů stoupá počet kriminality a násilných útoků proti přistěhovalcům černé pleti. „Ultrapravičáci“ na sebe stahují pozornost médií a lidé začínají odsuzovat skinheads. Od těchto lidí se distancují stále nepolitičtí skinheads. Vzniká celoevropské společenství postavené na propojení neonacismu s neofašismem. V roce 1981 se tento proud dostal do Ameriky, kde už měl rasizmus již dost silné kořeny. Zde byli skinheads považováni za nástupce Ku-Klux-Klanu i přes represivní pokusy amerických policejních složek se Spojené státy dostaly do pozice jedné z tradičních bašt této organizace. Američtí WP Skinheads byli zúčastněni na akcích Hammer Skins, American nazi party nebo White aryan resistance. Skinheadům kteří smýšleli rasisticky nebo xenofóbně (tj. nedůvěra, odpor k zevnějšku v tomto případě přistěhovalců) se říká Boneheads (ve slangovém překladu: hlupák, tupec).  V první polovině 80. let se tento proud dostal i do Evropy, zejména do Německa a Itálie. V tomto momentu již lze o WP skinheads mluvit jako o hnutí nikoliv pouze o subkultuře. Toto hnutí je většinově neonacistické s čímž také souvisí používání nacistické terminologie a znaků. Při spojení Evropských neonacistů sehrála velkou roli organizace Blood & Honour. Jedním z hlavních úkolů se stalo zpochybňování nacistických válečných zločinů a propagace pohlavárů Třetí říše. Skinheadské značky (Fred Perry, Lonsdale, Pitt Bull, Ben Sherman...) začínají nahrazovat přímo neonacistické (Thor Steinar, Grassel...)", "section_level": 2}, {"title": "S.H.A.R.P. (1986 až dodnes).", "content": "Jako reakce na rozmach rasizmu a xenofóbního myšlení v skinheads vznikli v roce 1986 v americkém New Yorku S.H.A.R.P. (SkinHeads Against Racial Prejudice – Skinheadi proti rasovým předsudkům). Sharps zaznamenali velký, rychlý přírůstek a začínají vytvářet protiklad WP Skins. Jde ale spíše o vyjádření antipatií vůči neonacistům z řad skinheads, nežli o hlouběji organizovanou strukturu na rozdíl od WP skinheads. V hlubinách této skupiny se projevuje nezbytnost radikálního politického angažování a opravdová sociální a ekonomická transformace, a né pouhé vyprávění o dobře udržovaném antirasismu a principu. Sharps vyvolávají bitky s WP Skins, které docházejí až do extrému – použití střelných zbraní. Vzniklo mnoho nových kapel – např. Warzone a Agnostic Front. Jsou ostře zaměřeni proti fašismu, uvažují politicky a chodí samozřejmě stylově oblečeni. Myšlenka protirasistických skinheads brzy přešla i do Evropy, a to do Anglie přes zpěváka antifašistické Oi! kapely The Opressed. Vznikaly různé kapely, vydavatelství hudby a časopisy (zvané fanziny – např. Rytíř,). Často navazují vztahy i s anarchisty či redskiny. Svými postoji se blíží k tradičním skinheadům. Jsou proti útisku menšin a zastávají myšlenku „Punk & Skins United“, kvůli vzájemnému nepřátelství mezi neonacistickými skinheads a příznivci punku. Sharps jsou v České republice aktivní od roku 1989. U nás se k SHARP hlásí např. RozpoR, Green Smatroll, Last Strike nebo The Protest. Ostře se proti rasismu a sociálním problémům vyčleňuje i kapela The Chancers.", "section_level": 2}, {"title": "Redskins / R.A.S.H. / Red and Anarchist Skinheads (1978 až dodnes).", "content": "Kořeny RASH a redskins lze hledat již na konci 60. let v politických a sociálně kritických reggae skladbách, které byli populární mezi tehdejšími skinheady. (Např. Israelities od Desmonda Dekkera, Pressure Drop od Toots & the Maytals nebo People's Decision od Derricka Morgana.) Tito levicově a antifašisticky orientovaní skinheadi se začali objevovat v Anglii koncem 70. let. Z počátku se jim říkalo redskins. Vytvořili politický protipól neonacistickým skinheads. Počátkem 80. let vzniká ve Velké Británii první levicová skinheadská kapela s příznačným názvem Red Skins. Tato skupina na rozdíl od jiných oi–punkových kapel hrála směs Northern soulu a Rocku, právě kolem kapel jako byli Redskins a Red London se začali tito levicoví skinheads sdružovat, navíc v duchu kapely Redskins vznikli i další kapely nejen inspirované po hudební stránce ale i politické např. The Burial, Skin Deep, Red Alert, Red London. Za levicovou kapelu by se ještě dali považovat britští Angelic Upstarts. Postupem času ale začali vznikat R.A.S.H kapely které hrají oi-punk ačkoliv se v něm objevují i politické texty. V Československu se první redskins začali vyskytovat v raných 90. letech, nicméně jejich počet v Čechách a na Slovensku je zanedbatelný, téměř minimální. Mezi dnešní redskins kapely se řádí Stage Bottles, Non Servium, Brigadir, Redska, Skalariak, Brigada Flores Magon, Los Fastidios i když ti se dají považovat částečně také za S.H.A.R.P., Banda Bassoti, Ya Basta, Oi The Arrase, Opcio-k-95, Oi! Se Arma, Full Time Skins, S-Molest. U nás to byli Bastila, Opozice a k RASH měli blízko i Last Strike. Od ostatních skinheadů se moc neliší, image zůstává až na pár detailů (červené bundy a červené tkaničky v botách, které nemusí být pravidlem) nedotčená, také se hlásí k myšlence S.H.A.R.P „Punks and Skins united“. Stejně tak uznávají skinheadské kořeny a původní hudbu. Dělnická práce byla jednou z původních hodnot skinheadů, proto R.A.S.H. chápou skinheads jako ochránce této práce a jako bojovníky proti kapitalismu. V roce 1992 ve Spojených státech vzniká první oficiální organizace, která byla založena skinheady kolem May Day Crew a to je právě R.A.S.H, která byla vyhlášena k 1.1. 1993. Stalo se tak v reakci na incident, kdy skinhead, hlásící se k S.H.A.R.P. ubil k smrti homosexuála. Silné zastoupení redskins je např. v Španělsku, Itálii nebo Francii, kde jsou Red and Anarchist Skinheads hojnější, než ve střední Evropě. V menší míře se vyskytují i v severní Americe, Rusku a Německu. Celkem hojné zastoupení mají v Jižní Americe. Redskins se snaží vrátit, na rozdíl od apolitických skinheads, mezi skinheads hrdost na svůj původ – dělnickou třídu. Častokrát spolupracují se S.H.A.R.P., protože mají stejného nepřítele – neonacisty. Ačkoliv R.A.S.H. spojuje jak komunisty tak anarchisty, často dochází mezi těmito dvěma frakcemi k názorovým neshodám (mnohdy končícím násilím). Je také zajímavé, že mezi redskiny se vyskytuje jak umírněná levice tak i stalinisté a bolševici.", "section_level": 2}, {"title": "Skunks (1978 až dodnes).", "content": "Sorta hybridů mezi punks a skins. Nacházejí se dnes často kolem hardcorové scény.", "section_level": 2}, {"title": "Skinheadská hudba.", "content": "Skinhedská subkultura je spojena s hudebními žánry soul, ska, rocksteady a reggae. Čistě skinheadským stylem je Oi!. Významnými styly, které ovlivnili skinheadskou muziku jsou punk, hardcore a glam rock (glam rockové kapely začátku 70. let: The Jook, Fresh, Iron Virgin a ̋chvilkový skinheads ̋ Slade).Na popularitě (od 90. let) získává u skinheads black metal.", "section_level": 1}, {"title": "Proudy ve skinheadské subkultuře.", "content": "Do dnešní doby došlo k rozštěpení skinheadské subkultury na několik proudů:  Příslušníci antirasistických proudů skinheads dnes často tvrdě vystupují proti neonacistům, kteří z jejich subkultury vzešli, a snaží se šířit osvětu ve společnosti, aby nebyl příslušník subkultury skinheads pokládán za neonacistu, kterým ještě ze samotné podstaty své příslušnosti ke skinheads zdaleka být nemusí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skinheads je označení pro subkulturu nebo skupinu lidí vyznávající a praktikující určitý životní styl a směr, jehož kořeny sahají až na Jamajku do 50. let 20. století.", "tgt_summary": "A skinhead is a member of a subculture originated among working class youths in London, England, in the 1960s and soon spread to other parts of the United Kingdom, with a second working class skinhead movement emerging worldwide in the 1980s. Motivated by social alienation and working class solidarity, skinheads (often shortened to \"skins\") are defined by their close-cropped or shaven heads and working-class clothing such as Dr. Martens and steel toe work boots, braces, high rise and varying length straight-leg jeans, and button-down collar shirts, usually slim fitting in check or plain. The movement reached a peak during the 1960s, experienced a revival in the 1980s, and, since then, has endured in multiple contexts worldwide.", "id": 798119}
{"src_title": "Úvaly", "tgt_title": "Úvaly", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Vzhledem k pravidelnému uspořádání staré zástavby obce a k dochovaným písemným zmínkám je možné datovat založení Úval nejdále do poloviny 13. století. Úvaly vznikly u brodu přes říčku Výmolu podél důležité obchodní stezky, později nazývané Trstenická stezka. Do období kolem roku 1300 je datována první zmínka o Úvalech ve formulářových listech v kontextu obchodů pražských měšťanů. Podle soudobých analogií a doby působení měšťanů v jednotlivých funkcích lze datovat zlistinění kupní smlouvy do rozmezí let 1296–1297. Další zmínky od poloviny 14. století jsou známy z Konfirmačních a Erekčních knih Pražského arcibiskupství, kde se dozvídáme, že v Úvalech stál filiální kostel pod farou v Horkách. Můžeme dále předpokládat, že v druhé polovině 14. století koupili Úvaly Olbramovicové sídlící v nedalekém Škvorci, nechali povýšit ves na městys a v blízkosti založili poplužní dvůr Hostín. Avšak je předmětem úvah, zda nebyl Hostín původním sídlem pánů z Pardubic a dále není jista funkce hrádku u Úval, po kterém dnes zůstaly jen zářezy v terénu.  V 15. století se již písemné zmínky množí. V roce 1413 se píše Jan Papák z Úvalu, snad krátkodobý majitel, jelikož se v Úvalech nevyskytovala tvrz. Z roku 1415 máme první zmínku o Úvalech jako o městečku s rychtářem Ottlinem řečeným Hublerem „Ottlinus dictus Hubler iudex opidi in Uwal“. Roku 1426 prodává polovici městečka Úval Alžběta, vdova po Ohnišťkovi ze Škvorce, Bervíkovi z Malešic. Blíže můžeme Úvaly charakterizovat až ze zprávy z roku 1462, kdy prodává Mikuláš ze Škvorce svůj díl městečka Čeňkovi z Klinštejna. V Úvalech se nacházely kmetcí dvory (usedlosti poddaných) a rybníky. Obyvatelé měli robotní povinnosti. Roku 1473 odevzdává Markéta, vdova po Janu ze Stežova, svou část městečka svým čtyřem synům. Roku 1481 postavil Jindřich ze Stežova most přes Výmolu v místech brodu a roku 1481 si nechal královským majestátem od Vladislava II. potvrdit právo vybírat mýto.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Na počátku 16. století získávají část Úval se clem na mostu a podacím kostelním páni ze Vchynic. Úvaly se natrvalo staly součástí škvoreckého panství 5. srpna 1560, kdy majetek okolo dvora Hostín kupuje Albrecht Smiřický ze Smiřic a na Náchodě od bratrů Václava, Bohuslava a Jiříka Vchynských Dlasků ze Vchynic. Albrecht Smiřický získává v Úvalech domy, krčmy, kmetcí dvory, právo vybírat clo na mostě a kostelní podací. Od té doby jsou až do doby rekatolizace v druhé polovině 17. století obyvatelé Úval jistě evangelického vyznání, a to především utrakvistického. Úvalští jsou povinni robotou svému pánu trháním konopí, stříháním ovcí a účastí na lovu, když se jim rozkáže.  Panství se rozkvétá adekvátně vzrůstu majetku Smiřických. Jsou zakládány rybníky a mlýny. Na jaře roku 1615 se obnovuje chod, kdysi pustého, poplužního dvora Hodov. Rokem 1618 však začíná ničivá třicetiletá válka a konec obrovského dominia Smiřických se kvapem blíží. Sám Albrecht Jan Smiřický byl jedním z iniciátorů povstání stavů dne 23. května 1618, kdy proběhla známá pražská defenestrace. Úvaly stojí na obchodní stezce, proto není nouze na návštěvu ziskuchtivých armád. Městečko proto prožívá, podobně jako celé panství, hluboký úpadek. Po Smiřických získává panství na základě dědického nároku vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který jednoduše nabytý majetek prodává roku 1622 Karlu z Lichtenštejna. Po třicetileté válce se ale bývalá panství Smiřických uznávají za konfiskáty a tak jsou Úvaly na krátkou dobu součástí královského statku. Syn Karla Lichtenštejna Karel Eusebius je v zájmu udržení majetku nucen za škvorecké panství znovu zaplatit. Od té doby už jsou Úvaly nepřetržitě součástí dominia Lichtenštejnů až do reformy v roce 1848.  Roku 1654 se sepisuje Berní rula. Ze záznamů víme, že v Úvalech mají svého hospodáře pouze tři usedlosti. Ihned po konci války však začíná obnova. Je založen horní a významnější dolní panský hostinec. Obnoven je chod mlýnů a dalších hospodářství v režii panství. Clo vybírá již od třicetileté války Žid. Současně přichází i nekompromisní rekatolizace.  Od roku 1706 lze nepřetržitě sledovat držení usedlostí a posloupnost rychtářů v Úvalech, z tohoto roku se zachovaly tzv. Purkrechtní registra. V těchto létech je již v Úvalech 7 gruntů, 7 chalup, mlýn, krčma, výsadní hospoda, dva panské hostince, dva masné krámy, obecní pastouška a svému řemeslu se věnuje jeden kovář a kolář. Kostel se dočká přestavby do dnešní podoby na začátku 20. let. Zástavba se soustřeďuje podél náměstí, kde se pravidelně konají trhy. Roku 1754 je v panském dolejším hostinci založena poštovní stanice, která se však postupem času stěhovala na jiná místa. V roce 1774 je první zmínka o místní škole, tehdy jednotřídní.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Úvaly se postupně díky vlivu důležité silnice a po zrušení poddanství rozvíjí. V dubnu roku 1838 vypukl v Úvalech požár, v němž shořela severozápadní část náměstí. Při rekonstrukci se zúžením náměstí určuje jeho dnešní nesouměrná dispozice.  V srpnu roku 1845 přichází velký mezník Úval, projíždí první vlak na nově zbudované železniční trati Praha – Olomouc. V příštích desetiletích se stává železnice důležitým faktorem pro růst městečka tím, že dává podmínky k vzniku průmyslu různých odvětví. O tři roky později se panství transformují na velkostatky a končí robotní povinnosti. V roce 1852 získává městečko samosprávu a prvním starostou se stává Václav Hladík, dřívější rychtář. Především od sedmdesátých let 19. století se ustavují spolky, které pozitivně ovlivňují život v obci.  V roce 1921 je nařízeno bez výhrad užívání názvu Úvaly, předtím se jméno objevovalo v několika verzích, nejčastěji něm. Auwal a čes. Ouval, Ouvaly, Úval. Obě světové války přežívá městečko bez větší újmy. V 50. letech se kvůli růstu dopravy odklání vedení státní silnice za zástavbu.  Od 1. ledna 1969 jsou Úvaly městem. V roce 2005 počet obyvatel překračuje opět po 40 letech hranici 5 tis. a kvůli své poloze blízko Prahy dále roste počet obyvatel a zejména zastavěná plocha.  V říjnu 2014 vzniká v Českém Brodě sportovní tým Úvalský draci, který ovšem s Úvaly moc společného nemá. Název je ovšem odvozen opravdu od tohoto města.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Úvaly \"(přísl. Hodov, Hostín, 4347 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody (výběr): 2 lékaři, zvěrolékař, 4 autodopravci, biograf Lido-Bio, cihelna, 2 cukráři, 2 drogerie, drůbežnické družstvo, drůbežárna, fotoateliér, 4 galanterie, hodinář, hospodářské družstvo, 8 hostinců, 3 hotely (U českého lva, Smetana, U nádraží), hudební škola, 6 kapelníků, knihař, konsum Včela, železniční nákupní družstvo, továrna na kosmetické přípravky Cleo, výroba kovového zboží, lékárna, továrna na margarin Vega, 3 mlýny, obchod s obuví Baťa, továrna na výrobu olejů a tuků Petrolea, 2 pily, spořitelna, záložna občanská, živnostenská záložna, okresní záložna, 2 stavební družstva, 2 stavitelé, strojírna, 2 velkostatky, vulkanizační závod, 3 zahradnictví, zubní ateliér.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a přírodní zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městečko leží vně východního okraje hlavního města Prahy ve Středočeském kraji ve střední části okresu Praha-východ. V minulosti bylo součástí několika okresů (Kouřimský, Českobrodský), avšak vždy leželo na samém okraji zmiňovaných správních jednotek.  Z geomorfologického hlediska patří Úvaly do severovýchodního okraje Pražské plošiny. Nejstarší část Úval se nachází v úvalu, který vytvořil potok Výmola, jinak je okolí poměrně kopcovité. Na pravém břehu Výmoly se nachází vrch Vinice (298 m n. m.), který tak představuje nejvyšší místo v katastrálním území města. Naproti němu se pozvolna zvedá Úvalský vrch, tzv. Úvalák, který svého vrcholu dosahuje poblíž 2. mateřské školky (287 m n. m).", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Městem protéká potok Výmola, do kterého zde vtéká Přišimaský a Škvorecký potok. Na území města je také několik rybníků: Lhoták (Dolní Úvalský), Horní Úvalský, Fabrák, Mlýnský rybník, bývalý Hodovský rybník a Kalák.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Město je plně zapojeno do systému Pražské integrované dopravy. Do města zajíždějí linky PID 391 (Úvaly - Praha-Klánovice), 423 (Úvaly - Doubravčice), 482 (Úvaly - Nehvizdy), 484 (Úvaly - Tuklaty - Úvaly) a 655 (Úvaly - Brandýs nad Labem-Stará Boleslav). Hlavním přestupním bodem je zastávka „Úvaly, Žel.st.“, kde všechny autobusové spoje končí/začínají.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Železniční stanici Úvaly obsluhují vlaky linek S1 (Praha Masarykovo n. – Úvaly – Český Brod – Kolín) a S7 (Beroun – Řevnice – Praha hl. n. – Úvaly – Český Brod) v rámci pražského systému Esko. Železniční stanici Úvaly obsluhuje velké množství osobních vlaků. Ostatní vlaky zde projíždějí. Má 3 nástupiště a 5 kolejí. V letech 2011 - 2016 byla konečnou stanicí linky S7.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční nehoda.", "content": "9. července 1984 se ve stanici stala tragická železniční nehoda. Došlo k vykolejení pěti vozů rychlíku jedoucího do Prahy a následnému sražení a usmrcení dvou lidí, kteří čekali na nástupišti.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet přihlášených obyvatel k 19. listopadu 2007:  Vývoj počtu obyvatel a domů v Úvalech:  Screaming Rats - undergroundová skupina,která hraje tzv. dark punk", "section_level": 2}], "src_summary": "Úvaly (německy \"Auwal)\" jsou město ve střední části okresu Praha-východ. Rozkládají se 20 kilometrů východně od centra Prahy, 9 km západně od Českého Brodu a 13 km jižně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žije zde obyvatel. První písemná zmínka o obci se objevuje krátce před rokem 1300.", "tgt_summary": "Úvaly () is a town in Prague-East District in the Central Bohemian Region of the Czech Republic. It lies about east from the centre of Prague.", "id": 2300940}
{"src_title": "Marit Bjørgenová", "tgt_title": "Marit Bjørgen", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Prvním jejím velkým úspěchem byl zisk stříbrné medaile na Zimních olympijských hrách v Salt Lake City ve štafetě na 4×5 km. Bjørgenová zprvu vynikala ve sprintech, svědčí o tom sedm jejích vítězství ve sprintu, které ji vyneslo v sezóně 2003/2004 druhé místo ve Světovém poháru. V této sezóně spočítaly noviny Adresseavisen, že si Marit vydělala lyžováním 800 000 norských korun a včetně sponzorských peněz a školného téměř 1 500 000 norských korun. V následující sezóně 2004/2005 Marit Bjørgenová ve Světovém poháru zvítězila a získala pět medailí na Mistrovství světa v Oberstdorfu v Německu – tři zlaté medaile (běh na 30 km, team sprint, 4×5 km štafeta), jednu stříbrnou (7,5+7,5 km stíhací závod) a jednu bronzovou v běhu na 10 km. Na ZOH 2006 v Turíně však získala pouze stříbrnou medaili v závodě na 10 km klasicky a v ostatních závodech vyhořela, v cíli štafety zkolabovala, stěžovala si na bolest žaludku, bronchitidu i velký tlak. Na MS 2007 v Sapporu získala dvě bronzové medaile ve štafetě a ve sprintu dvojic.  V sezónách 2007/08 a 2008/09 se jí nedařilo − v celkové klasifikaci Světového poháru skončila jedenáctá a desátá, což byla její nejhorší umístění od sezóny 2001/02. Na MS 2009 v Liberci skončila zcela bez medaile a jejím nejlepším individuálním umístěním bylo deváté místo ve sprintu. Následně byla kritizována, že je ve svých devětadvaceti letech příliš unavená a chybí jí motivace. Na základě těchto neúspěchů se rozhodla změnit tréninkové metody a ukončila spolupráci se svým osobním trenérem Sveinem Tore Samdalem, zaměřila se na získání lepší techniky při bruslení pomocí tréninků rovnováhy, koordinace a síly. Lékařská vyšetření potvrdila zhoršení jejího onemocnění astmatem a od června 2009 jí bylo povoleno užívání nových léků.  ZOH 2010 ve Vancouveru se jí podařilo konečně získat zlatou olympijskou medaili - ve sprintu klasicky, na stejné olympiádě pak přidala zlato ze skiatlonu a ze štafety.  Na MS 2011 v Oslo proměnila ve vítězství čtyři z pěti závodů, ve kterých startovala (sprint, skiatlon, 10 km klasicky a štafetu) a jen 2. místo v závěrečném běhu na 30 km jí zabránilo ve vyrovnání rekordu Rusky Jeleny Vjalbeové, která na MS v roce 1997 v Trondheimu vyhrála pět závodů. Od 20. března 2011 je rekordmankou v počtu vítězství ve Světovém poháru, když překonala 45 vítězství Jeleny Vjalbeové. V celé sezóně 2010/11 si ve Světovém poháru připsala 17 vítězství, čímž překonala rekord Bente Skariové z roku 2003. Do roku 2015 zvítězila v 75 individuálních závodech a čtyřikrát zvítězila i v celkovém pořadí (2004/05, 2005/06, 2011/12, 2014/15).  Na ZOH 2014 v Soči získala tři zlaté medaile a stala se tak nejúspěšnější olympioničkou v historii zimních her s celkovým ziskem 6 zlatých, 3 stříbrných a jedné bronzové medaile.  Na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2015 ve Falunu získala dvě zlaté medaile, čímž zvýšila svůj celkový počet triumfů na šampionátu na 14 a vyrovnala historický rekord Jeleny Vjalbeové z let 1989 až 1997.  Sezónu 2015/16 vynechala kvůli těhotenství a do Světového poháru se vrátila ve finské Ruce v listopadu 2016, jedenáct měsíců po narození syna Mariuse. V úvodním sprintu byla desátá a ve druhém závodě – na 10 km klasicky – si připsala své 103. pohárové vítězství v kariéře. Rekordmankou se stala na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2017 v Lahti, kdy získala patnáctou zlatou medaili ve skiatlonu na 2×7,5 km.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je svobodná a žije v Oslo se svým přítelem Fredem Børre Lundbergem, bývalým olympijským vítězem v severské kombinaci. 26. prosince 2015 porodila Lundbergovi syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marit Bjørgenová (* 21. března 1980 v Trondheimu) je bývalá norská běžkyně na lyžích. V dubnu 2018 oznámila ukončení aktivní sportovní kariéry.", "tgt_summary": "Marit Bjørgen (born 21 March 1980) is a retired Norwegian cross-country skier who is the most decorated athlete, male or female, in Winter Olympics history with 15 medals. She is ranked first in the all-time Cross-Country World Cup rankings with 114 individual victories. Bjørgen is also the most successful sprinter in Cross-Country World Cup history, with 29 victories. She headed the medal table at the 2010 Winter Olympics by winning five medals, including three gold. A five-time Olympian, her five Olympic medals at the 2018 Pyeongchang Games brought her total number of medals up to a record 15, the most by any athlete (female or male) in Winter Olympics history.", "id": 1581436}
{"src_title": "Pýcha a předsudek", "tgt_title": "Pride and Prejudice", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná tím, že paní Bennetová, matka pěti dcer, které chce za každou cenu co nejlépe provdat, se dozví, že se do sousedství přistěhoval mladý, bohatý a svobodný muž pan Bingley. Když se pan Bingley spolu se svými sestrami a důvěrným přítelem, panem Darcym - poněkud pyšně, povýšeně a pohrdavě působícím mužem - seznámí na plese s rodinou Bennetových, téměř okamžite se zamiluje do nejstarší dcery, Jane Bennetové, s kterou protančí celý večer. Mezitím se i druhá nejstarší dcera Bennetových - slečna Elizabeth - stane terčem zájmu jednoho muže, i když o tom ani netuší.  Elizabeth se díky svým mladším sestrám seznámí s důstojníkem z pluku Wickhamem. Ten má jisté osobní zkušenosti s panem Darcym a jeho rodinou a rád o nich slečně Elizabeth povypráví. Ta je značně rozhořčena chováním pana Darcyho a Wickhama považuje za ušlechtilého muže a projevuje mu své sympatie.  Rodinu Bennetových přijíždí navštívit otcův bratranec Collins, který si chce jednu ze sester vzít a nastěhovat se s ní na svoji faru, kde žije pod ochranou velmi bohaté a vysoko postavené lady Catherine de Bourgh, tety pana Darcyho. Jeho volba padne na Elizabeth, která důrazně odmítne, a tak si vezme její přítelkyni Charlotte. Mezitím pan Bingley i pan Darcy odjíždějí do Londýna a Jane má zlomené srdce, protože si myslela, že její vztah s Bingleym je vážný. Jede proto navštívit svou tetu a strýce do Londýna, aby nemusela snášet matčiny narážky. Elizabeth se také vydává na cestu, ale ke své - teď už vdané - přítelkyni Charlotte. Několikrát navštíví i zámek lady Catherine a dozví se o jejich svatebních plánech své dcery a pana Darcyho. Pan Darcy shodou okolností na zámek přijíždí také spolu se svým bratrancem, plukovníkem Fitzwilliamem, se kterým se Elizabeth seznámí a ten jí také nepřímo řekne, že kvůli Darcymu Bingley odjel do Londýna a dál se nestýká s její sestrou.  Elizabeth se jeden večer necítí dobře a nejde s ostatními na zámek. Na její překvapení je přijde navštívit pan Darcy. Mnohem víc ji ale zarazí, když jí řekne, že ji miluje a chce si ji vzít. Elizabeth jeho nabídku odmítne a vyčte mu činy vůči panu Wickhamovi, její sestře a panu Bingleymu. Darcy odjíždí a ráno jí předá dopis, ve kterém vysvětluje, že Bingleyho odvedl od její sestry, protože si myslel, že ona jej nemiluje a chce si ho vzít jen kvůli penězům a že Wickhama vůbec neošidil o peníze, ale naopak on vydíral jeho a později chtěl s jeho sestrou tajně utéct. Elizabeth se tento dopis nejdřív dotknul a nechtěla mu příliš věřit, ale nakonec musela uznat, že Darcy uvádí argumenty, kterým nelze nevěřit. Zanedlouho odjela zpět domů. Doma zjistila, že vojáci se chystají odejít a její nejmladší sestra chce cestovat s nimi. Otec jí to dovolí a Lydia odjede.  Elizabeth je na cestě se svou tetou a strýcem po Anglii a přijeli také na Darcyho sídlo Pemberley, Elizabet se ujistí, že tam není a jde se tam podívat, při prohlídce parku se ale Darcy nečekaně objeví a jde ji pozdravit, zjistí, že se velmi změnil a je velmi ráda, jak milý je k jejím příbuzným. Začne přemýšlet o svém dřívějším odmítnutí a zjišťuje, že její dřívější nenávist se začíná vytrácet. Seznámí se s jeho sestrou a na Pemberley je na návštěvě i Bingley. Elizabeth se zdá, že je do její sestry stále zamilovaný. Zanedlouho ale přijde dopis z domu, ve kterém je jí sděleno, aby se okamžitě vrátila, jelikož její sestra Lydia utekla s Wickhamem a nikdo neví kam. Poví o tom panu Darcymu a rychle odjíždí.  Po návratu domů zjišťuje, že se otec Lydii vydal hledat do Londýna, tak se strýc vydává za ním. Celá rodina Bennetových zažívá velkou ostudu, protože Lydia a Wickham se nevzali, ale přesto spolu žili. Po otcově návratu přichází dopis, že strýček Lydii našel a zařídil, aby byla svatba. Všichni jsou za to rádi, ale nedokáží pochopit, proč si ji nakonec Wickham vzal, když nemá žádné pořádné věno. Po čase se Lydia s Wickhamem na chvíli vrátí domů a jí uklouzne, že na svatbě byl i pan Darcy, což Elizabeth zarazí, jelikož ví, proč Darcy Wickhama nemůže vystát, napíše proto tetě do Londýna a ta jí sdělí, že Darcy dal Wickhamovi peníze, aby si Lydii vzal a odstranil tak ostudu, která na nich byla. Elizabeth přemýšlí, proč to udělal a jestli to nebylo kvůli tomu, že ji pořád miluje. Zanedlouho se na své sídlo opět vrací pan Bingley i pan Darcy a Elizabeth zjistí, že Darcy asi napravil, co způsobil a Bingley a Jane se zasnoubili. Darcy musel nakrátko odjet do Londýna, ale nečekaně Bennetovy navštívila lady Catherine, která se domnívala, že se její synovec a Elizabeth zasnoubili. Elizabeth jí sdělí, že to tak není, ale lady Catherine na ni naléhá, aby se s Darcym úplně přestala stýkat, to Elizabeth popudí a rychle se rozloučí. Jelikož se ale ona mezitím do Darcyho zamilovala, má strach, aby jej jeho teta neovlivnila natolik, že by se už nevrátil. Tak se ale nestalo a Darcyho z toho, co slyšel od lady Catherine, usoudil, že nyní by mohl mít u Elizabeth šanci. Po jeho opětovném příjezdu se zasnoubili a po svatbě se odstěhovala na jeho sídlo Pemberley.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "\"Pýcha a předsudek\" se dočkala mnoha televizních a filmových adaptací :", "section_level": 1}], "src_summary": "Pýcha a předsudek (anglicky \"\") je nejznámější román anglické spisovatelky Jane Austenové. První věta románu je jedním z nejslavnějších úvodů knihy v anglické literatuře vůbec: \"„It is a truth universally acknowledged, that a single man in possession of a good fortune, must be in want of a wife.“\" (česky podle překladu Evy Kondrysové: \"„Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“\")", "tgt_summary": "Pride and Prejudice is a romantic novel of manners written by Jane Austen in 1813. The novel follows the character development of Elizabeth Bennet, the dynamic protagonist of the book who learns about the repercussions of hasty judgments and comes to appreciate the difference between superficial goodness and actual goodness. Its humour lies in its honest depiction of manners, education, marriage, and money during the Regency era in Great Britain.", "id": 1862660}
{"src_title": "Řádkovací tunelový mikroskop", "tgt_title": "Scanning tunneling microscope", "src_document": [{"title": "Postup.", "content": "Nejprve se hrot přiblíží do těsné blízkosti vzorku nějakým hrubým přibližovacím mechanismem. Hodnoty běžné vzdálenosti hrotu a vzorku, W, se pohybují mezi 4 - 7 Å, což je rovnovážná poloha mezi přitažlivými (3 Å < W < 10 Å) a odpudivými (W < 3Å) silami. Jakmile nastane jev tunelování, piezoelektrické převodníky posouvají hrot ve třech směrech. Jak se hrot přesouvá po vzorku v rovině x-y, mění se hustota stavů a s ní i tunelovací proud. Může se měřit buď velikost tohoto proudu společně s polohou hrotu, nebo výška hrotu odpovídající konstantnímu proudu. Tyto dva způsoby se nazývají režim konstantní výšky a režim konstantního proudu.  V režimu konstantního proudu nastavuje elektronika zpětné vazby výšku hrotu změnou napětí do piezoelektrického ovládacího mechanismu.  V režimu konstantní výšky se udržuje konstantní napětí i výška, čímž se mění proud, aby se zabránilo změnám napětí. To vede ke vzniku obrázku podle změn proudu v různých místech povrchu, což může být vztaženo k hustotě náboje. Výhoda tohoto režimu je vyšší rychlost, protože piezoelektrické řízení v režimu konstantního proudu vyžaduje více času, aby zaregistrovalo změnu v proudu.  Kromě rastrování po povrchu vzorku se dá získat i informace o elektronické struktuře vzorku, pokud se mění napětí a měří se proud v dané poloze. Tento typ měření se nazývá řádkovací tunelová spektroskopie.", "section_level": 1}, {"title": "Přístroj.", "content": "Součásti řádkovacího tunelového mikroskopu jsou hrot, piezoelektrické ovládání výšky, x-y posun, hrubé ovládání přiblížení hrotu ke vzorku, systém odstranění vibrací a počítač.  Rozlišení obrázku je určeno poloměrem zakřivení hrotu mikroskopu. Mohou se projevit obrazové artefakty způsobené tím, že na konci hrotu jsou dva atomy místo pouze jednoho. Potom oba přispívají k výslednému tunelovacímu proudu a tím zkreslují obraz. Proto bylo nutné vyvinout postup, kterým se získají ostré hroty. V poslední době se například používají uhlíkové nanotrubice. Hrot je často zhotoven z wolframu nebo platiny-iridia, někdy rovněž ze zlata. Wolframové hroty se obvykle vyrábějí elektrochemickým leptáním, platiniridiové mechanickým střihem.  Díky extrémní citlivosti tunelového proudu na výšku je pro získání použitelných výsledků naprosto nezbytná izolace od vibrací. V prvním mikroskopu vyrobeném Binnigem a Rohrerem byla použitá magnetická levitace, nyní se využívají pružinové soustavy. Navíc se aplikují postupy na omezení vířivých proudů.  Udržování hrotu ve správné pozici vzhledem ke vzorku, řádkování po vzorku a získávání dat jsou řízené počítačem. Počítač se rovněž používá k vylepšení obrázků prostřednictvím zpracování obrazu a k provádění kvantitativních morfologických měření.", "section_level": 1}], "src_summary": "STM (z angl. \"Scanning Tunneling Microscope\"), jehož české označení zní řádkovací tunelový mikroskop, je druhem neoptického mikroskopu, který mapuje povrch vodivého vzorku pomocí změny průběhu potenciálu, resp. proudu při pohybu vodivé sondy nad vzorkem. Přesněji se jedná o závislost množství elektronů (velikosti el. proudu), které tuneluje z materiálu do hrotu sondy a jež je exponenciálně závislé na vzdálenosti. STM byl vynalezen v roce 1981 Gerdem Binnigem a Heinrichem Rohrerem, kteří za tento objev získali Nobelovu cenu.", "tgt_summary": "A scanning tunneling microscope (STM) is an instrument for imaging surfaces at the atomic level. Its development in 1981 earned its inventors, Gerd Binnig and Heinrich Rohrer (at IBM Zürich), the Nobel Prize in Physics in 1986. For an STM, good resolution is considered to be 0.1 nm lateral resolution and 0.01 nm (10 pm) depth resolution. With this resolution, individual atoms within materials are routinely imaged and manipulated. The STM can be used not only in ultra-high vacuum but also in air, water, and various other liquid or gas ambients, and at temperatures ranging from near zero kelvin to over 1000 °C.", "id": 1858596}
{"src_title": "Praha (Texas)", "tgt_title": "Praha, Texas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní název osady, na kterém vyrostla Praha, bylo Mulberry, takové jméno dali místu první angličtí osadníci James C. Duff, William Criswell a Leroy Criswell. Toto místo bylo známé i pod jménem Hottentot, které patrně vzniklo podle psanců žijících v okolí.  První čeští přistěhovalci sem přišli v roce 1854, kdy na tomto místě Čech Mathias Novak zakoupil 100 akrů půdy, na které postavil dům. V něm probíhaly první české městské oslavy. Jeho příchod přilákal další české usedlíky, kterými byli John Baca, Joseph Vyuiala, Andreas Gallia, Joseph Hajek, Frank Vacl, a George Morysek. V roce 1858 bylo město pojmenováno Praha na počest hlavního města rodné země. Toto malé město v následujících letech pozvolna rostlo. V roce 1865 Joseph Bithowski, cisterciácký kněz, nechal postavit malý kostel a o půlnoci na Štědrý den toho roku byla sloužena první mše. V roce 1868 byla založena veřejná škola a v osmdesátých letech devatenáctého století byly v texaské Praze tři obchody, restaurace a nový kostel, který sloužil jako mateřská farnost pro okolní městečka. Pošta byla otevřena v roce 1884, v roce 1896 pak založena česká katolická škola.  Po roce 1873 začala Praha postupně upadat, protože železniční společnost Southern Pacific Railroad položila koleje asi kilometr a půl severně. V blízkosti kolejí bylo založeno nové město Flatonia a toto nové město začalo přetahovat veškeré podnikání.  Na svém vrcholu v osmdesátých letech devatenáctého století měla Praha přibližně 700 obyvatel, naopak v průběhu dvacátého století počet obyvatel nikdy nepřekročil sto. V roce 1906 byla uzavřena pošta, v roce 1968 klesla populace městečka na pouhých 25 lidí a nakonec roku 1973 byla uzavřena jak obecní, tak veřejná škola.  V tomto pomalu vymírajícím městečku je zajímavý malovaný kostel Svaté Marie (: ) ve stylu americké gotiky, kolem kterého se vždy od roku 1855 v polovině srpna pořádá slavnost \"Praha Fest\". Každoročně zazní polka a jsou připravované tradiční české koláče s poamerikanizovaným jménem \"kolaches\". Toto jméno se pro pečivo více či méně podobné našim koláčům používá po celých USA.  Za druhé světové války získala Praha v Texasu smutné prvenství; měla nejvíce mrtvých vojáků v poměru k celkové populaci města. Nejtragičtější byl rok 1944, kdy zahynulo 9 vojáků. V okolí města jsou tři kapličky věnované právě těmto obětem.  Tyto ztráty vedly k velkým sporům a potyčkám s německými obyvateli okolních vesnic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praha je nezačleněné území ve Fayette County v americkém státě Texas, které leží cca 85 km na jihovýchod od Austinu. Bylo založeno českými přistěhovalci v roce 1854.", "tgt_summary": "Praha is an unincorporated community located in Fayette County, Texas, United States. The community is located approximately 53 miles (85 km) southeast of Austin. The community was sometimes called \"Maticka Praha,\" which means in Czech \"Mother Prague.\" The city is called \"Czech capital of Texas\".", "id": 684378}
{"src_title": "Srbové", "tgt_title": "Serbs", "src_document": [{"title": "Jazyk.", "content": "Srbové mluví srbštinou, resp. srbochorvatštinou (záleží na interpretaci), jazyk používá standardně cyrilici, v moderní době ji však vytlačuje latinka – protože srbský jazyk má spolu s chorvatským a bosenským až na některé rozdíly identickou gramatiku i slovní zásobu, je přejímání jiné abecedy mnohem jednodušší a probíhá přirozeněji.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jižní Slované od pohanství konvertovali na křesťanství ještě před velkým schizmatem – ti, kteří po této události žili v sféře vlivu ortodoxní církve se stali pravoslavní, ti ve sféře vlivu katolické církve katolíci, tudíž se Chorvati stali katolíky a Srbové pravoslavnými. Později, s příchodem osmanských Turků (Osmanská říše vládla území Srby obývanému několik staletí) se někteří Slované, včetně Srbů, stali muslimy. Hlavní náboženskou autoritou Srbů (a zároveň také ale i Srbska samotného) je Srbská pravoslavná církev. Někteří etnologové také zvažují, že identita Srbů, Chorvatů a Bosňáků byla dána spíše vírou než etnickým původem.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Předkové Srbů začali přicházet na Balkán od 6. století, postupně si podmanili místní romanizované ilyrské a trácké kmeny, které byly před příchodem Slovanů ovlivněny i Vizigóty.  Území Srbska a Srby osídlené se v průběhu staletí měnilo. S příchodem expanzivní Osmanské říše mnozí Srbové (stejně jako Chorvati) hledali útočiště v jiných bezpečných oblastech, které budou později známé jako Krajina či Republika Srbská v Bosně. Srbské obyvatelstvo v původních místech naopak doplňovali zástupci jiných porobených národů. Díky tomu vznikly dva fakticky oddělené srbské celky; východní samotné Srbsko a západní teritorium, kde se Srbové stali menšinou, obklopenou katolickým, či muslimským prostředím. Přesto však soužití národů nevedlo k mnoha velkým a významným konfliktům. Tehdejší interpretace jednotlivých národů Západního Balkánu však byla dlouhou dobu odlišná od té dnešní a změnila se až v polovině a druhé části 20. století.  Mnozí Srbové, hlavně v Bosně, konvertovali k islámu. Tito obyvatelé byli chráněni tehdejšími zákony a aktivně se integrovali do struktur Osmanské říše, byli například aktivní v tehdejší elitní jednotce, tzv. Janičárů. Mnozí však byli ke konverzi k islámu donuceni násilně.  V Srbsku však v 19. století vypukla dvě povstání, jejichž výsledkem bylo vytvoření srbské autonomní entity v rámci Osmanské říše, která byla v zahraničí uznána jako samostatný a suverénní stát. I přesto však samosprávu získali jen někteří Srbové; mnozí další žijící v Bosně (která byla stále součástí tureckého státu), či Chorvatsku (Rakousko-Uhersko) byli pořád menšinou. Teprve až konflikt v letech 1912 a 1913 a na ni navazující první světová válka, vedly k rozpadu obou velkých impérií a sjednocení Srbů obydlených území v Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. I zde však počaly problémy, neboť nový celek byl národnostně opět velmi různorodý a docházelo k národnostním třenicím. Srbský národ byl však největší etnickou skupinou v zemi (více než jedna třetina všech obyvatel), srbské hlavní město Bělehrad se stalo metropolí celé Jugoslávie a srbský král rovněž i hlavou státu. Dlouhá existence jednotného státu vedla k rozšíření srbského národa i například do Slovinska, kde žije nyní zhruba čtyřicetitisícová menšina.  Neklid mezi jednotlivými národy eskaloval během druhé světové války, kdy došlo k dočasnému rozpadu státu, vztahy se však vyostřily na konci 80. let a na počátku let devadesátých s nástupem radikálních politických názorů a snah o redefinici jugoslávských republikových hranic. Mnoho Srbů se tehdy přidalo k nacionalistickým idejím tehdejších předáků, což později vedlo k válce a rozpadu státu. Během ní došlo k dalším změnám v územním rozšíření Srbů; jejich počet v Krajině po válce poklesl, došlo k jistým přesunům v Bosně a Hercegovině díky Daytonské dohodě a v Kosovu pak k výraznému poklesu díky zhoršující se bezpečnostní situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace dalších národů.", "content": "V minulosti se za Srby považovali i příslušníci některých národů, kteří se časem začali spolu s rozvojem vlastní kultury považovat za jiná etnika, a to vzhledem k tehdejším okolnostem a politické situaci. V 19. století byla jistým dominantním prvkem v regionu srbská pravoslavná církev, srbské království bylo jedním z prvních států, které se osvobodily od turecké nadvlády. Takto se stalo s Makedonci, kteří do roku 1945 byli považováni za Srby žijící v tehdejší srbské části Makedonie (dnes Severní Makedonie), vždy však hovořili odlišným jazykem. Podobně tomu bylo ale i u jiných národů tehdejší Jugoslávie, mezi které patří i Bosenští Muslimové, neboli Bosňáci. Ukázkou z nedávné doby jsou pak Černohorci, kteří také oficiálně existují od roku 1945. Ale teprve v devadesátých letech se většina obyvatel Černé Hory začala cítit Černohorci jako zvláštním etnikem (na rozdíl od dřívějška, kdy také byli Černohorci, ale pouze jako obyvatelé Černé Hory, tzn. jako Srbové).", "section_level": 1}, {"title": "Nejihoslovanští Srbové.", "content": "Národy označované jako Srbové žily i na území Čech (srovnej názvy lokalit Srbsko u Berouna, Srbská Kamenice apod.). Polohistorický kmen Pšovanů žijící v devátém století v okolí Mělníka byl také řazen k Srbům. Lužičtí Srbové dodnes obývají oblast Lužice severně od Čech. Jde však o západní Slovany, nikoli jižní, jako jsou vlastní Srbové.  Ohledem na stejnost rodu svého (Slované) jmenovali-li se mezi sebou vůbec „Srbi“, tj. příbuzenci...... jsouce co do původu a rodu všeho všikni „Srbové“, to jest příbuzenci (Palacký, Dějiny, str 151). Srb od slova srbati (stejné mateřské mléko).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Nejslavnějším srbským vědcem a Srbem vůbec je fyzik Nikola Tesla. Matematička a fyzička Mileva Marićová výrazně přispěla k objevům Alberta Einsteina, jako jeho první žena. Geofyzik Milutin Milanković zaujal teorií o vlivu astronomických faktorů na zemské klima. Fyzik a vynálezce Michael Pupin výrazně zkvalitnil telefonní komunikaci.  Osvícencem a otcem moderní srbské vzdělanosti byl Dositej Obradović. Reformátorem srbského jazyka a národním buditelem byl Vuk Karadžić. Historik Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij zasvětil své oceňované dílo tématu Byzantské říše.  Nejslavnějším srbským spisovatelem je Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Spisovatel Milorad Pavić se proslavil především svým románem \"Chazarský slovník\", k postmodernismu byl řazen Danilo Kiš, v Kanadě prorazil spisovatel Prvoslav Vujčić. Zejména jako dramatik proslul Branislav Nušić.  V oblasti výtvarného umění získala světový věhlas Marina Abramovićová, představitelka performance artu a body artu. Z jugoslávské filmové školy nakonec nejvíce vynikl režisér Emir Kusturica. K úspěšným režisérům patří i Dušan Makavejev. V modelingu se prosadila Emina Jahovićová. V populární hudbě za hranice země pronikli Željko Joksimović či Lepa Brena.  Klíčovou náboženskou osobností srbských dějin je Svatý Sáva. Legendárním hrdinou z bitvy na Kosovském poli byl Miloš Obilić, vůdcem prvního protitureckého povstání byl Karađorđe, vůdcem druhého Miloš Obrenović I., Gavrilo Princip se proslavil atentátem na rakouského arcivévodu Franze Ferdinanda, který se stal záminkou první světové války, srbským vojenským hrdinou této války byl Radomir Putnik. Za té druhé mezi komunistickými partyzány jako jejich ideolog vynikl Milovan Đilas, který se posléze stal „prominentním disidentem“ Titova režimu. Ideologem nové nacionální vlny konce 80. let byl spisovatel Dobrica Ćosić.  Letuška Vesna Vulovičová v roce 1972 přežila havárii letu JAT 367 a následný pád z výšky 10 050 metrů, což je světový rekord.  Poměrně pozdě se rozvinula srbská tenisová škola, nicméně stala se nesmírně úspěšnou. Fenomenálním tenistou se stal především Novak Djoković. Světovou jedničkou byla i Monika Selešová, Ana Ivanovićová a Jelena Jankovićová. Uznání došli i fotbaloví trenéři Bora Milutinović a Vujadin Boškov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srbové (srb. \"Срби\"/\"Srbi\", jedn. č. \"Србин\"/\"Srbin\") jsou jihoslovanský národ, žijící převážně v Srbsku (5 988 150 – r. 2011) a v Bosně a Hercegovině – většinou v Republice srbské (1 400 000), dále v Černé Hoře (178 110 – r. 2011) a Chorvatsku (186,633 – r. 2011). Velké skupiny Srbů žijí také v Německu (700 000), USA (187 739 – r. 2011), Rakousku (175 000 – r. 2001), Kanadě (73 000), a v řadě dalších, většinou evropských států. V České republice jich žije kolem 4 000 (r. 2010).", "tgt_summary": "The Serbs (, Srbi, ) are a nation and South Slavic ethnic group native to Southeastern Europe. The majority of Serbs inhabit their nation state of Serbia, as well as the disputed territory of Kosovo and the neighboring countries of Bosnia and Herzegovina, Croatia and Montenegro. They form significant minorities in North Macedonia and Slovenia.", "id": 1254607}
{"src_title": "Juno (planetka)", "tgt_title": "3 Juno", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III.  Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.  Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.  Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2 v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km.  Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.  Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin. Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled planetky.", "content": "Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).", "section_level": 2}, {"title": "Geologie planetky.", "content": "Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny.  Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze.  Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.", "section_level": 2}, {"title": "Původ jména.", "content": "Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum planetky.", "content": "Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.", "tgt_summary": "3 Juno is a large asteroid in the asteroid belt. Juno was the third asteroid discovered, in 1804, by German astronomer Karl Harding. It is the 11th-largest asteroid, and one of the two largest stony (S-type) asteroids, along with 15 Eunomia. It is estimated to contain 1% of the total mass of the asteroid belt.", "id": 2064256}
{"src_title": "Atomové hodiny", "tgt_title": "Atomic clock", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Isidor Isaac Rabi roku 1944 získal Nobelovu cenu za objev metody měření magnetických vlastností atomů, částic jádra a molekul. Princip této metody je založen na měření spinu jaderných protonů. Roku 1945 byla veřejně navržena možnost sestrojit atomové hodiny (\"kosmické kyvadlo\"). První atomové hodiny byly postaveny v roce 1949 v USA (čpavkový maser). Hodiny dále zdokonalil Norman Foster Ramsey. První přesné cesiové atomové hodiny byly postaveny Louisem Essenem v roce 1955 v National Physical Laboratory v Anglii.  Základem je kmitání molekul plynného čpavku, resp. atomů cesia. Vibrace těchto atomů je rychlejší (GHz) a stabilnější ve srovnání s křemenným krystalem, takže je možno dosáhnout větší přesnosti. Objev principu atomových hodin položil základy pro novou definici času. Přesto se zpočátku setkal s odmítavou reakcí astronomů a pro novou definici bylo více kandidátů (ještě například vodík či thallium). Od roku 1967 je 1 sekunda oficiálně definována jako 9 192 631 770 kmitů atomů cesia. Do té doby byla charakterizována jako 1/86 400 středního slunečního dne. Koncem 20. století byla vylepšena jejich konstrukce (fontána zchlazených atomů), která dále umožnila zpřesnit jejich chod. Mezinárodně uznávaným standardem pro určování času se staly atomové hodiny v roce 1963.  V současnosti se vyvíjejí optické hodiny (pracující na frekvenci THz) jejichž přesnost měření je již lepší, ale nejistota měření času být lepší nemůže (do přijetí nové definice jednotky času) v důsledku definice sekundy vázané na atomy cesia.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Cesiové atomové hodiny fungují na základě zpětnovazební smyčky. Základ tvoří krystalový oscilátor, jehož frekvence je elektronicky řízena. Tento krystalový oscilátor je připojen na vysílač radiových vln, nasměrovaný do komory s atomy cesia v plynné atmosféře. Když dojde ke shodě frekvence oscilátoru (a tedy i vysílače) s vnitřní rezonanční frekvencí atomů cesia, přejdou tyto do excitovaného stavu. Excitované atomy cesia reagují odlišně na magnetické pole než neexcitované, a z pomocí magnetů tedy dojde k jejich detekci. Dle množství excitovaných atomů cesia je možno ladit frekvenci krystalového oscilátoru, aby se shodovala s rezonanční frekvencí atomů cesia, tj. 9 192 631 770 Hz.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Atomové hodiny se používají při kontrole jiných hodin a pro vědecké účely ve hvězdárnách, v laboratořích, ve vysokorychlostních letadlech pro sladění s navigačními signály na rádiové frekvenci (GPS). Pracuje s nimi také NASA, která je využívá pro určování polohy vesmírných plavidel. Systém funguje tak, že hodiny počítají, jak dlouho letí signál ze země na daný objekt a zpět. Výsledek pak je zaslán zpět k plavidlu. Nově NASA také testuje speciální atomové hodiny nazvané Deep Space Atomic Clock, které mohou být instalovány přímo do vesmírných lodí a pomohou tak celý proces navigace značně zjednodušit. První prototyp je již v provozu, byl vypuštěn na palubě rakety Falcon Heavy 25. června 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atomové hodiny jsou přesné hodiny, které měří čas na základě rezonanční frekvence plných atomů. Atomové hodiny (respektive iontové hodiny) jsou druh hodin, které používají atomové rezonance jako standardu. Jejich přesnost je taková, že se rozcházejí maximálně o sekundu za 158 milionů let.", "tgt_summary": "An atomic clock is a clock device (time standard) that uses a hyperfine transition frequency in the microwave, or electron transition frequency in the optical or ultraviolet region of the electromagnetic spectrum of atoms as a frequency standard for its timekeeping element. Atomic clocks are the most accurate time and frequency standards known, and are used as primary standards for international time distribution services, to control the wave frequency of television broadcasts, and in global navigation satellite systems such as GPS.", "id": 493276}
{"src_title": "Síťový přepínač", "tgt_title": "Network switch", "src_document": [{"title": "Ethernet switch.", "content": "S přepínačem se nejčastěji setkáváme jako s aktivním prvkem v síti Ethernet realizované kroucenou dvojlinkou. Zde nahradil dříve používané huby (rozbočovače), které signál jednoduše kopírovaly do všech ostatních rozhraní. Pracuje zde na 2. vrstvě OSI modelu. Vedle vyššího výkonu (stanice připojené k různým rozhraním přepínače navzájem nesoutěží o médium) znamená přínos i pro bezpečnost sítě, protože médium již není sdíleno a data se vysílají jen do rozhraní, jímž je připojen jejich adresát.  Adresování se přepínači učí automaticky z procházejícího provozu, konkrétně z adres odesilatelů uvedených v rámcích, které do přepínače přicházejí. Používá se algoritmus Backward Learning Algorithm. Z těchto údajů si přepínač automaticky plní tabulku identifikující cílová rozhraní pro jednotlivé adresy. Pokud přepínač dostane k doručení rámec směřující na jemu dosud neznámou adresu, chová se jako hub a rozešle rámec do všech ostatních rozhraní. Lze očekávat, že oslovená stanice pravděpodobně odpoví a přepínač se tak vzápětí dozví, kde se nachází.  Ethernetové přepínače mají problém se smyčkami v síti, vytvářenými za účelem redundance. Pokud síť obsahuje smyčku (mezi dvěma uzly existuje více než jedna cesta), mohou pakety od stejného odesilatele přicházet chaoticky z různých rozhraní a dokonce tentýž paket může do přepínače dorazit několikrát. Přepínač není v takovém prostředí schopen rozpoznat, kde se kdo nachází. Tento problém řeší přepínače mechanismem zvaným Spanning Tree Protocol, kterým se dohodnou na nepoužívání některých tras tak, aby ze sítě zmizely smyčky. Vytvoří se minimální kostra sítě dosahující do všech jejích míst. Když dojde ke změně v topologii (např. rozpojení některé linky), bude aktivována některá z dosud odstavených tras tak, aby nový strom nadále pokud možno pokrýval celou síť. Tyto změny se ovšem nedějí okamžitě, je zde jisté zpoždění.  Přepínače dnes často nabízejí i některé pokročilejší funkce, jako například", "section_level": 1}, {"title": "LAN switching.", "content": "Kromě klasických přepínačů (tzv. \"layer 2\"), které pracují na linkové vrstvě, existují i pokročilejší přepínače, které rozhodují o cíli přijatého rámce na základě informací z vyšších síťových vrstev a složitějších pravidel. Pokud je rozhodnutí založena na IP adrese, označují se takové přepínače jako \"layer 3\". Je-li rozhodnutí prováděno nejen podle IP adresy, ale i podle čísla síťového portu, označují se jako \"layer 4\". Číslo zde označuje pořadí síťové vrstvy v referenčním modelu ISO/OSI.", "section_level": 1}, {"title": "ATM switch.", "content": "V síti ATM představují přepínače základní stavební kameny sítě. Mají úlohu podobnou jako směrovače v IP – hledají cesty pro přepravu paketů a zajišťují ji. ATM je ovšem služba spojovaná, proto ATM přepínač hledá cestu k cíli jen při navázání spojení. V případě úspěchu si ji poznamená do předávacích tabulek. Jednotlivé datové buňky pak předává velmi rychle na základě jimi nesených identifikátorů (VPi,VCi), podle nichž pozná příslušnost k dříve navázanému spojení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síťový přepínač () je v informatice aktivní prvek v počítačové síti, který propojuje jednotlivé prvky do hvězdicové topologie. Přepínač obsahuje větší či menší množství síťových portů (až několik stovek), na něž se připojují síťová zařízení nebo části sítě. Přepínač přeposílá síťový provoz jenom do těch směrů, do kterých je to potřeba, čímž se odlišuje od jednoduššího hubu.", "tgt_summary": "A network switch (also called switching hub, bridging hub, officially MAC bridge) is networking hardware that connects devices on a computer network by using packet switching to receive and forward data to the destination device.", "id": 153887}
{"src_title": "Generalizovaná úzkostná porucha", "tgt_title": "Generalized anxiety disorder", "src_document": [{"title": "Vznik GAD a její příčiny.", "content": "Generalizovaná úzkostná porucha většinou vzniká na podkladě chronického dlouhotrvajícího stresu u zranitelných osobností. Zranitelnost vzniká kombinací genetické predispozice a vlivů prostředí v dětství a je prohlubována společností.", "section_level": 1}, {"title": "Stresující události.", "content": "Klinická pozorování ukazují, že generalizovaná úzkostná porucha často začíná v souvislosti se stresujícími událostmi a chronifikuje pokud stresující problémy přetrvávají. Avšak ohrožující životní události jsou častěji spjaty s úzkostnými poruchami (ztráta nejčastěji s depresí). Neexistuje žádná studie, která by ukazovala, na etiologický vliv určitých specifických \"životních událostí\" na rozvoj generalizované úzkostné poruchy.", "section_level": 2}, {"title": "Genetické vlivy.", "content": "Většina genetických populačních studií nerozlišuje mezi generalizovanou úzkostnou poruchou a jinými typy úzkostných poruch. Populační studie 1033 ženských dvojčat potvrdila tendenci generalizované úzkostné poruchy objevovat se častěji v některých rodinách a prokázala, že vliv genetických faktorů je zde vyšší než vliv sdíleného rodinného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Biologické faktory.", "content": "Terapeutický efekt benzodiazepínů zaměřil pozornost biologického výzkumu na GABA ergní a serotogení neurotransmiterové systémy. I když zatím neexistují žádné přímé důkazy o narušení benzodiazepinových receptorů v mozku pacientů s generalizovanou úzkostnou poruchou, probíhá intenzivní výzkum zaměřený tímto směrem. Oblasti, o kterých se uvažuje, že by mohly hrát roli, jsou okcipitální lalok (kde je nejvyšší koncentrace benzodiazepinových receptorů vůbec), bazální ganglia, limbický systém a frontální kůra. Omezený je počet studií zobrazovacími metodami. Zdá se, že ve srovnání se zdravými jedinci pomocí PET je nižší metabolický obrat v bazálních gangliích a bílé hmotě.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Používá se jak psychoterapie, transformační systemická terapie a kognitivně behaviorální terapie, motivační rozhovory, tak farmakoterapie (Benzodiazepiny, antidepresiva SSRI a SNRI). V léčbě GAD se dle doporučených postupů v České republice mají používat antidepresiva (sertralin, escitalopram, paroxetin, venlafaxin, duloxetin, bupropion, agomelatin), anxiolytika benzodiazepinová (agonisté GABA-A receptoru – alprazolam, diazepam, klonazepam), antikonvulzivum (pregabalin) a antipsychotikum (quetiapin). V augmentaci dále antihistaminika (antagonisté H1 – hydroxyzin, promethazin), agonisté 5-HT1A (buspiron) nebo betablokátory. V případě kognitivně behaviorální terapie může pacient například dostat „domácí úkol“, aby vypracoval katastrofický scénář týkající se situací, kterých se obává. Zjistí tak, že jeho problémy by měly řešení i kdyby se onen katastrofický scénář naplnil. Tato terapie obvykle zahrnuje i osvojení sociálních dovedností, které pacient ztratil. Pacient může mít problém říci ne, přijímat normálně kritiku, povzbudit ostatní, systematicky řešit problémy atd.", "section_level": 1}, {"title": "Generalizovaná úzkostná porucha a závislost na alkoholu.", "content": "Alkohol je multispektrální droga, to znamená, že v mozku člověka působí ve více centrech a má inhibičně-aktivační účinek. Relaxační účinky alkoholu jsou způsobeny zejména jeho působením na produkci glutamátu a kyseliny gamaaminomáslené (GABA). Etanol působí v mozku na podobná centra jako benzodiazepiny.  Je tedy zřejmé, že alkoholické nápoje mohou lidem trpícím generalizovanou úzkostnou poruchou přinášet krátkodobou úlevu.  Z dlouhodobého hlediska jsou ovšem úzkostní lidé ohroženi vznikem závislosti několikanásobně více, než je tomu u běžné populace. Generalizovaná úzkostná porucha vede ke vzniku závislosti na alkoholu a dalších drogách častěji, než je tomu u ostatních úzkostných poruch.  Konzumace alkoholických nápojů nabourává přirozenou biochemickou rovnováhu v mozku, což úzkostní lidé vnímají citlivěji. V okamžiku, kdy etanol přestává působit, se dostavuje zvýšená úzkost, doprovázená afektivními výkyvy. Tyto stavu zhoršují samotný průběh generalizované úzkostné poruchy, často vedou i ke vzniku panické poruchy.  Pokud je generalizovaná úzkostná porucha s abúzem alkoholu, je třeba kognitivně behaviorální terapii kombinovat s vhodným programem zaměřeným na redukci nebezpečných konzumačních vzorců, například terapií Kontrolované konzumace alkoholu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generalizovaná úzkostná porucha (GAD - generalized anxiety disorder) je úzkostná porucha charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Frekvence, trvání a intenzita je nepřiměřená zdroji obav a mívá vliv na každodenní život pacienta. Volně plynoucí úzkost nebo chronická ustaranost byla dříve označována jako úzkostná neuróza. Dvakrát častěji postihuje ženy (a častěji ženy rozvedené a vdovy), může se objevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji se objeví v období dospívání a běžně uniká diagnostice.", "tgt_summary": "Generalized anxiety disorder (GAD) is an anxiety disorder characterized by excessive, uncontrollable and often irrational worry about events or activities. This excessive worry often interferes with daily functioning, and sufferers are overly concerned about everyday matters such as health issues, money, death, family problems, friendship problems, interpersonal relationship problems, or work difficulties. Symptoms may include excessive worry, restlessness, trouble sleeping, feeling tired, irritability, sweating, and trembling. These symptoms must be consistent and ongoing, persisting at least six months, for a formal diagnosis of GAD. GAD is also common in individuals with a history of substance abuse and a family history of the disorder. Standardized rating scales such as GAD-7 can be used to assess severity of GAD symptoms. Medications which have been found to be useful include duloxetine, pregabalin, venlafaxine, and escitalopram. In a given year, about two percent of American adults and European adults experience GAD. Globally about 4% are affected at some point in their life. GAD is seen in women twice as frequently as men.", "id": 1218510}
{"src_title": "Jean Cocteau", "tgt_title": "Jean Cocteau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrostl v rodině advokáta, kde se ovšem velmi uctívalo umění. Jeho otec se roku 1898, když bylo Jeanovi devět let, zastřelil. Příčiny jsou dodnes nejasné. O tomto zážitku dokázal Cocteau promluvit prvně teprve až na sklonku života. Otcova smrt ho zasáhla a od té doby se projevoval jako problémové a neurotické dítě. Na střední škole se mu ani na několikátý pokus nepodařilo složit maturitní zkoušku. Odjel poté do Paříže s cílem věnovat se umění.  Psal verše a v Paříži jim pomáhal recitací a uváděním jeho přítel, herec Edouard de Max. Před první světovou válkou se však Cocteau držel programově dál od avantgardy a patřil do okruhu konzervativních umělců kolem Catulle Mendèse a Maurice Rostanda. Fascinovala ho tehdy především poezie skupiny Plejáda ze 16. století. Roku 1908 publikoval i první básnickou sbírku (\"La Lampe d’Aladin\") ovlivněnou tímto archaickým stylem (k níž se později moc nehlásil).  Jeho cítění změnilo setkání s Ruským baletem Sergeje Ďagileva. Iniciační pro něj prý bylo pařížské představení \"Ptáka Ohniváka\" z roku 1910, k němuž hudbu napsal Igor Stravinskij. Dalším zlomovým bodem bylo setkání s Pablem Picassem a pak samozřejmě zážitek z první světové války, které se zúčastnil jako řidič sanitky. Brzy se sblížil s dalšími umělci z Montparnassu, jako byli Guillaume Apollinaire či Amedeo Modigliani. V roce 1917 Cocteau pro Ďagileva napsal první libreto - \"Paráda.\" Hudbu složil Erik Satie, choreografii vytvořil Léonide Massine, kostýmy navrhl Picasso. To bylo první jeho dílo z nové tvůrčí etapy, v níž se avantgardě přiblížil mnohem více, ačkoli jistý odstup si od kolektivních akcí avantgardistů vždy udržoval a byl považován za solitéra. Nejblíže měl ke skupině zvané Pařížská šestka, s níž se scházel v baru \"Boeuf sur le toit.\"  Vrhl se poté na divadelní tvorbu. Jeho hry jako \"Svatebčané na Eiffelce\" (1921) se snažily diváka programově provokovat. Jakýmsi vrcholem této linie byla hra \"Král Oidipus\", kde postavy místo slov užívaly čísla - ta už byla diváky nemilosrdně vypískána.  V té době se stal také prvním francouzským umělcem, který se přihlásil k homosexualitě (ačkoli měl prokazatelně milostné vztahy i s ženami). Jeho prvním slavným milencem byl nadějný mladý spisovatel Raymond Radiguet. Roku 1923 ovšem Radiguet zemřel na tyfus, což Cocteaua těžce zasáhlo. Útěchu v té době hledal v opiu.  Byla pro něj vždy typická mnohotvárnost (André Breton ji viděl jako jeden z důvodů, proč nebyl Cocteau ve své době doceněn). Přelom 20. a 30. let byl vrcholem jeho snah prozaických - vyšel jeho klíčový román \"Les Enfants terribles\" (1929), v němž řešil téma dospívání. Cocteau se během svých výbojů do různých forem umění nevyhnul ani opeře či malbě.  Na začátku 30. let se Cocteau konečně \"usmířil\" s divadelním publikem. Našel formu, jak být podle svých měřítek novátorský, a přitom pro diváka zajímavý - úspěch mu přinesla hra \"Lidský hlas\" z roku 1930, v níž na jevišti stojí po celou dobu jediný herec. Ve stejném roce se nadchl pro film. Prvním krůčkem v této oblasti byl jeho krátký snímek \"Krev básníkova.\" Divadelní hra \"La Machine infernale\" z roku 1934 patří k jeho nejúspěšnějším.  V roce 1937, na zkouškách oprášeného \"Krále Oidipa\", poznal tehdy 24letého Jeana Maraise. Vznikl mezi nimi milostný vztah a žili spolu až do Cocteauovy smrti (nejprve na náměstí Madelaine v Paříži, později kousek za Paříží v Milly-la-Foret). Přes soužití na jednom místě Cocteau Maraisovi psal dopisy (podstrkával mu je pod dveře), které jsou dnes hodnoceny jako samostatné umělecké dílo. V dopisech bylo i mnoho milostných básní. Marais byl Cocteauovi skutečně múzou a inspiroval jej k vytvoření celé řady literárních i filmových děl. Jean Cocteau také uvedl Maraise do uměleckého prostředí tehdejší Paříže, a zahájil tak jeho kariéru. K jejich nejvýraznějším bezprostředním spolupracím patří film \"Věčný návrat\" (1943), k němuž Cocteau napsal scénář a Marais ztvárnil hlavní roli, a zvláště \"Kráska a zvíře\" (1946)\",\" kde Maraise vedl Cocteau jako režisér. Cocteau se v tomto díle mnohem více podřídil vyprávěcím zvyklostem kinematografie hlavního proudu. To publikum nadšeně kvitovalo, avantgarda to ovšem viděla jako podbízení se a úpadek. Usmířit se jí Cocteau později pokusil náročnými filmy \"Orfeus\" (1950) a \"Orfeova závěť\" (1960).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Cocteau (5. července 1889 Maisons-Laffitte – 11. října 1963 Milly-la-Forêt) byl francouzský básník, grafik, divadelník a filmař, člen Francouzské akademie. Bývá řazen ke kubistické literatuře. Byl dlouholetým životním partnerem herce Jeana Maraise.", "tgt_summary": "Jean Maurice Eugène Clément Cocteau (,, ; 5 July 1889 – 11 October 1963) was a French poet, playwright, novelist, designer, filmmaker, visual artist and critic.", "id": 557757}
{"src_title": "Únorová revoluce", "tgt_title": "February Revolution", "src_document": [{"title": "Průběh revoluce.", "content": "První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v exilu dostávali již od roku 1915 finanční podporu od Němců. Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. V roce 1917 začaly v důsledku nedostatku potravin stávkovat desítky tisíc petrohradských dělníků, protože však byla válka, byla stávka automaticky považována za sabotáž. Představitelé města tento problém nedokázali vyřešit a svým jednáním vyvolali naopak ještě větší protesty. 8. března nespokojené petrohradské ženy stojící v dlouhých řadách na chléb vyvolaly mohutnou protiválečnou demonstraci. Na některých místech protesty přerostly ve střety s policií a kozáky. Večer téhož dne vydal Mikuláš II. rozkaz veliteli petrohradského vojenského okruhu, aby demonstrace okamžitě ukončil. Pokusy nasadit proti demonstrantům vojsko nebyly úspěšné, protože vojáci odmítli střílet do neozbrojených civilistů, někteří se dokonce vzbouřili, zastřelili své velitele a přidali se k nespokojencům. V průběhu dalších dvou dnů začala generální stávka.  11. března někteří důstojníci, carovi oddané jednotky a policie zastřelili při nepokojích více než 150 lidí a už následujícího dne, 12. března, přerostly nepokoje v otevřený boj mezi revolučními silami a carským vojskem. Revoluční síly, ke kterým se přidal i gardový Pavlovský pluk, následně obsadily všechny důležité části města, Petropavlovskou pevnost a budovy vlády. Podobně jako v roce 1905 vytvořili dělníci a vojáci orgány samosprávy nazývané sověty. Nejdůležitější z nich se nacházel v Petrohradě, předsedou byl menševik Nikolaj Čcheidze a jeho zástupce eser Alexandr Kerenskij. Sovět přebral odpovědnost za dodržování pořádku a zásobování města. Dělníci a vojáci pak v Moskvě a zanedlouho i v dalších městech po celé zemi tvořili další sověty. 13. března vytvořila státní duma dočasný kabinet pod vedením Michaila Rodzjanka.  14. března imperátor Mikuláš opustil svůj štáb a odešel do Petrohradu, ale po cestě narazil na odpor revolučních vojsk a proto odešel do Pskova, na štáb severní fronty. Tam po konzultaci s velitelem fronty konstatoval, že k potlačení revoluce nemá dostatek sil a tak se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče. Ani tato zpráva však lid neuspokojila a Michail Alexandrovič se navíc trůnu vzdal, přičemž prohlásil, že budoucnost státního zřízení v Rusku musí vyřešit zákonodárné shromáždění. Tím 15. března 1917 skončila stopadesátiletá vláda rodu Holstein‐Gottorp‐Romanov v Rusku.  Státní duma se následně ještě téhož dne spolu s Petrohradským sovětem dohodla na vytvoření prozatímní vlády. Jejím předsedou a zároveň ministrem vnitra byl kníže Georgij Lvov. Tato dočasná vláda musela všechny své kroky prodiskutovat s Petrohradským sovětem, což mělo za následek vznik dvojvládí.", "section_level": 1}, {"title": "Bolševici.", "content": "Význačný představitel bolševické strany Vladimir Iljič Lenin pobýval v době únorové revoluce spolu s dalšími bolševiky v exilu v Curychu. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Únorová revoluce byla jedna ze dvou revolucí roku 1917 v Ruském impériu, která vypukla v závěrečné fázi první světové války a předcházela vypuknutí Říjnové revoluce.", "tgt_summary": "The February Revolution (, tr. ), known in Soviet historiography as the February Bourgeois Democratic Revolution and sometimes as the March Revolution, was the first of two revolutions which took place in Russia in 1917.", "id": 255777}
{"src_title": "Vostok 1", "tgt_title": "Vostok 1", "src_document": [{"title": "Údaje o lodi.", "content": "Vostok 1 byla kosmická loď určená pro jednoho kosmonauta, vypuštěná stejnojmennou raketou z kosmodromu Bajkonur. Hmotnost byla 4725 kg, délka 5 a průměr 2,3 metru. Označení dle katalogu COSPAR dodatečně přiděleno ve tvaru 1961-012A. Před jejím letem bylo vypuštěno v letech 1960–1961 pět zkušebních exemplářů.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Vostok 1 vzlétl v 9:07 moskevského času (6:07 UTC) z kosmodromu Bajkonur. Start proběhl hladce, pouze motor 2. stupně rakety (tj. bloku A) se vypnul později, Vostok 1 proto nabral o 25 m/s vyšší rychlost, což přineslo zvýšení apogea dráhy o více než 85 km. a místo plánovaného letu ve výšce 180–230 km nad povrchem Země se dostal na dráhu s výškou 181–327 km, Gagarin obletěl jednou Zemi za 108 minut a vrátil se nezraněn poté, co se ve výšce 7 km nad zemí katapultoval z návratového modulu a sám se snesl na padáku. Přistál v 10:55 nedaleko města Engels, resp. u vesnice Smelovka v Saratovské oblasti SSSR.  Řídící středisko potvrdilo dosažení oběžné dráhy až 25 minut po startu.  Kontrola výšky byla řízena automatickým systémem. Pro případ jeho selhání byla loď vybavena záložním ručním řízením. Lékaři a inženýři si nebyli jisti reakcí organismu člověka na stav beztíže a pro jistotu bylo ruční řízení zablokováno zařízením, které sestávalo ze šesti knoflíků s čísly 1 až 6. Třímístný kód pro odemčení (125) byl v zapečetěné obálce na palubě, pokud by přece jen bylo v nouzové situaci třeba ručně řídit. Šéfovi přípravy kosmonautů Marku Gallajovi to však nedalo a těsně před startem kód Gagarinovi prozradil, a dokonce napsal na psací podložku, aby ho měl stále před očima. Později vyšlo najevo, že totéž tajně udělal už předtím i hlavní konstruktér Sergej Koroljov. Lodi byl přidělen volací znak Kedr.  Vostok 1 nemohl měnit oběžnou dráhu, ale jen výšku. Automatické řízení začalo s brzdícím zážehem asi po hodině letu.", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Brzdící zážeh začal v 10:25 (7:25 UTC) nad západním pobřežím Afriky poblíž Angoly, 8000 km od určeného místa přistání. Sestup byl komplikovaný. Brzdící motor nepracoval plánovanou dobu, ventil sloužící k profouknutí spalovací komory před zážehem motoru se totiž nedovřel a část paliva jím unikla. Motor proto zhasl už po 40,1 sekundách, když zpomalil loď o 132 m/s, místo aby byl vypnut po zpomalení o 136 m/s (po 41 sekundách chodu). Přítok okysličovadla do spalovací komory pokračoval ještě 4 sekundy, dokud jej automatika nevypnula, jeho nepravidelný výtok vyvolal rotaci lodi, odhadnutou Gagarinem na 30° za sekundu. Protože neproběhlo řádné vypnutí motoru po 41 sekundách chodu, nenastalo ani oddělení přístrojového úseku, které mělo následovat o 10 sekund později. Přístrojový úsek byl řídícím systémem lodi odstřelen až po 10 minutách, v 10:35 (7:35 UTC).  Kvůli váhovému omezení loď neměla záložní motor pro brzdicí manévr. V případě selhání motoru měla z plánované oběžné dráhy 108–230 km během 5–7 dní v důsledku odporu atmosféry samovolně sestoupit na Zem. Na lodi byly potraviny na dostatečnou dobu – 10 dní. Ovšem kvůli pozdějšímu vypnutí motoru 2. stupně nosné rakety při startu se Vostok 1 dostal na vyšší dráhu (181–327 km) ze které by samovolný sestup trval 15–20 dní.  Vzhledem k výše zmíněným odchylkám v práci motorů loď nedoletěla do plánované přistávací oblasti jižně od Kujbyševa, ale přistála u vesnice Smelovka ležící nedaleko města Engels.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vostok 1 (\"\") byl první vesmírný let s lidskou posádkou z planety Země se stejnojmennou kosmickou lodí. Odstartoval 12. dubna 1961 se sovětským kosmonautem Jurijem Gagarinem.", "tgt_summary": "Vostok 1 (, \"East\" or \"Orient\" 1) was the first spaceflight of the Vostok programme and the first crewed spaceflight in history. The Vostok 3KA space capsule was launched from Baikonur Cosmodrome on April 12, 1961, with Soviet cosmonaut Yuri Gagarin aboard, making him the first human to cross into outer space.", "id": 518089}
{"src_title": "Galie", "tgt_title": "Gaul", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Ohledně původu označení této země existují značné pochybnosti, přičemž není jisté, zda bylo odvozeno z názvu nějakého domorodého kmene, či zda se jedná o exonymum. Keltský výraz \"*g(h)al-\" mohl podle některých názorů znamenat „silný“ či „mocný“ (jedinec) – „rek“, „hrdina“. Vyskytují se ovšem i spekulace, podle nichž mohlo být toto jméno převzato z názvu řeky \"Gallos\", obdobně jako tomu bylo v případě pojmenování kmene Sekvanů, jež mělo svůj původ v hydronymu. Latinskému termínu Gallia se nápadně podobá starořecké označení \"Galatia\" (poprvé doloženo v díle historika Timaia z Tauromenia ze 4. století př. n. l.), které bylo patrně inspirováno barvou pleti Keltů (řecky Γαλάται, \"Galatai\"), která prý byla „bílá jako mléko“ (γάλα, \"gala\" – „mléko“). Pojem Gallia byl někdy spojován s latinským výrazem pro kohouta – gallus. Dnešní Francii se proto leckdy říká „země galského kohouta“.", "section_level": 1}, {"title": "Před příchodem Římanů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Keltů v Galii.", "content": "Zkoumání raných dějin Galie je veskrze záležitostí archeologie, neboť se dochovalo pouze nepatrné množství písemných pramenů vyhotovených obyvateli tohoto území. Hlavním zdrojem informací o Keltech v Galii bylo dílo Poseidónia z Apameie, z jehož spisů čerpali Timagenés, Julius Caesar, Diodóros Sicilský a zeměpisec Strabón. Mnoho poznatků o kultuře raných Keltů bylo získáno ze zemí ležících při horním toku Dunaje, ačkoli se přirozeně naskýtá otázka, zda a jak jsou tyto informace relevantní z hlediska kultury v Galii.  Zdá se, že Keltové nabyli mnoha svých dovedností (jako třeba zpracování železa) a některých rysů své kultury od národů a kmenů sídlících na Balkáně. Někteří vědci se domnívají, že kultura popelnicových polí představuje počáteční bod historie Keltů jakožto samostatné kulturní a jazykové větve indoevropských národů. Tato kultura dominovala střední a západní Evropě na konci doby bronzové, zhruba mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Rozšíření znalosti zpracování železa vedlo následně k rozvoji tzv. halštatské kultury (zhruba 700 až 500 př. n. l.). Prakeltským jazykem, jenž byl společným předchůdcem všech známých keltských jazyků, se podle některých historiků hovořilo právě v období konečné fáze vývoje kultury popelnicových polí a v počátcích halštatské kultury. Z halštatské kultury se pozvolna vyvinula kultura laténská, k čemuž došlo zřejmě i v důsledku vlivu středomořských civilizací – obzvláště řecké a etruské. Laténská kultura se rozvíjela v době železné (po roce 450 př. n. l. až do dobytí Římany v 1. století př. n. l.) v prostoru západní a střední Evropy.  Zřejmě mezi léty 700 až 600 př. n. l. byla Galie osídlena keltskými kmeny. Převážně v pobřežní oblasti mezi Alpami a Apeninským pohořím si uchovali svoji svébytnost Ligurové, kteří splynuli s Kelty, čímž vznikla určitá forma kelto-ligurské kultury. Na jihozápadě Galie se dále nacházela sídla Akvitánů, kteří byli etnicky spřízněni s obyvateli Iberského poloostrova. Kromě těchto národů se v Galii na přelomu 7. a 6. století př. n. l. usadili také Řekové a Féničané. Ti na břehu Středozemního moře založili několik svých osad, jako byla řecká \"Massalia\" (dnešní Marseille) při ústí řeky Rhôny. Obyvatelé této řecké obce importovali do země luxusní zboží, včetně amfor, bronzových pohárů, etruské keramiky a drobných předmětů ze zlata, slonoviny a jantaru, které byly v hojném množství nalezeny v galských hrobech.  Původní oblast galského osídlení se rozprostírala od Zaalpské Galie až do údolí horního toku Dunaje. Podle starověkých historiků Livia a Polybia někdy kolem roku 400 př. n. l. začala rostoucí galská populace expandovat přes Alpy do údolí řeky Pádu, kde Galové nalezli značné zdroje potravy. V roce 387 př. n. l. (390 př. n. l.) napadli galští Senonové pod vedením náčelníka Brenna Řím, načež město dobyli, strašlivě vyplenili a nakonec vypálili. Během následujícího století představovali Galové pro Římany trvalou hrozbu. Avšak na počátku 3. století př. n. l. bylo nebezpečí ze strany Galů výrazně eliminováno a krátce před vypuknutím druhé punské války se Římané v roce 222 př. n. l. zmocnili Předalpské Galie. Po Hannibalově porážce se sice místní Galové postavili proti Římu, nicméně v roce 191 př. n. l. byli definitivně poraženi. Ve 2. století př. n. l. zažila středomořská Galie značný hospodářský rozmach, doprovázený růstem zdejších sídel, zatímco hustě zalesněná severní Galie takřka úplně postrádala jakékoli známky městské civilizace, kromě několika hrazených sídlišť (\"oppidum\") využívaných v časech války. Růst bohatství jižní Galie podnítil Římany, aby vyhověli žádosti občanů Massalie o ochranu před útokem koalice ligurských a galských kmenů. V roce 125 př. n. l. římské legie vedené konzulem Marcem Fulviem Flaccem pronikly do jižní Galie. Během následujících čtyř let si Římané podmanili celou přímořskou oblast (v současnosti francouzská Provence) a zřídili zde provincii \"Gallia Narbonensis\" (původně Galie Zaalpská) podle kolonie \"Narbo Martius\" (Narbonne). Toto římské vítězství ukončilo období hegemonie kmene Arvernů v Galii.  Další etapa římských výbojů nastala za Julia Caesara, který se během galských válek (58 až 50 př. n. l.) zmocnil území mezi Rýnem a Pyrenejemi a podnikal expedice dokonce až do Británie a Germánie. Rozhodujícím okamžikem této války byla bitva o Alesii v roce 52 př. n. l., v níž Římané zdolali konfederaci galských kmenů sjednocených pod vedením Vercingetoriga, náčelníka Arvernů. Římské legie poté potlačily zbytky galského odporu, načež Caesar mohl římskému senátu oznámit \"„Gallia est pacata“\" („Galie je podrobena“). V průběhu tohoto konfliktu zemřelo údajně kolem jednoho milionu obyvatel Galie (patrně každý čtvrtý Gal), další jeden milion byl zotročen, 300 kmenů bylo podrobeno a 800 měst zničeno. V Caesarově tažení proti Helvécům přišla o život více než polovina členů kmene a přibližně pětina upadla do otroctví. Po dobytí obleženého Avarica byla zmasakrována celá populace tohoto oppida (asi 40 000 lidí), což je dalším z mnoha dokladů římské krutosti.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "Galská společnost se dělila do třech tříd. Nejnižší postavení zaujímal prostý lid, zatímco privilegovaná pozice náležela druidům a válečnické šlechtě. Příslušníci první třídy tvořili bezprávnou a utlačovanou masu, přičemž mnozí z nich se nechávali najímat do služeb mocných jedinců z řad šlechty. Počet válečníků a sloužících byl hlavním kritériem při určování významu jednotlivých šlechticů. Ovšem jestliže šlechtic nedokázal ochránit zájmy svých stoupenců, mohl snadno pozbýt jejich důvěru. Před Caesarovou invazí prý docházelo téměř rok co rok ke střetům mezi ambiciózními vůdci těchto vojenských družin. Galové nacházeli obživu výhradně v zemědělství a žili v drobných rolnických usedlostech nebo vesnicích. Až do příchodu Římanů Galové nestavěli města a v případě nebezpečí se uchylovali do hrazených pevností, nazývaných oppida (singulár oppidum), jež byly budovány na vhodných kopcích. Okolo oppid byl vyhlouben příkop a zároveň byla obehnána dřevěnou palisádou či kamennou hradbou.  Základní organizační jednotkou společnosti byl rod nebo klan (\"cenedl\"). Několik těchto klanů tvořilo kmen, v jehož čele stála rada starších a náčelník. Třebaže kmeny představovaly poměrně stabilní politické útvary, Galie jako celek setrvávala ve stavu permanentní vnitřní roztříštěnosti, neboť povědomí vlastní etnické spřízněnosti bylo mezi jejími obyvateli velice nízké. Některým mocným náčelníkům se občas podařilo zajistit si oddanost předáků několika kmenů, i přesto se však Galové nedokázali nikdy plně sjednotit (s výjimkou krátké etapy na samém sklonku galské nezávislosti) a byli tudíž jen jakýmsi etnickým společenstvím. Dokonce i samotné vymezení Galie jako celistvého kulturního prostoru lze připsat spíše Římanům a Řekům, kteří tohoto pojmu užívali k označení území obývaného galskými kmeny. Nejednotnost Galů byla rozhodujícím faktorem, jenž nahrál podrobení země cizinci.  Někdy mezi léty 120 až 60 př. n. l. se mnoho regionů v centrální Galii začalo politicky organizovat v určité předstátní útvary, nepochybně v důsledku působení římské civilizace. V každé z těchto \"civitates\" (jak je nazval Caesar) se každoročně volil nejvyšší představitel. Aeduové užívali pro jedince obdařeného tímto postavením titul \"vergobret\". Ten měl podobnou pozici jako náčelník, avšak musel se podřizovat rozhodnutím rady. Římští a řečtí autoři udávají, že těchto civitates (v podstatě kmenových svazů) bylo v Galii šestnáct. Civitates se dále členily v menší jednotky – \"pagi\" – jejichž centrem byla oppida. Řada z těchto pevností se proměnila v obchodní střediska, která začala prosperovat díky rozvíjejícímu se obchodu s Římany v Narbonensis. Mnohé galské civitates započaly rovněž s ražbou vlastních mincí.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Galské náboženství bylo polyteistické. Vyznačovalo se však i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům, pramenům a posvátným hájům, v nichž Galové vykonávali své náboženské obřady. S výjimkou několika málo obzvláště významných míst Galové nestavěli žádné chrámy ani svatyně. Neobvyklé nebylo ani uctívání zvířat. Nejposvátnějším galským zvířetem byl kanec, kterého lze nalézt jako symbol na mnoha galských vojenských standartách a plnil tak podobnou funkci jako orel u Římanů.  Galové nedisponovali tak propracovaným systémem božstev, jaký měli Řekové nebo Římané, avšak existovali bohové, jež uctíval každý Gal, včetně kmenových či domácích bůžků. Jednotliví bohové byli víceméně převzati z primitivních božstev indoevropského původu. V dobách Caesarova příchodu prokazovali Galové největší úctu Toutatisovi („bůh kmene“), galskému ekvivalentu Merkura. Nejvyšší bůh galského náboženství se v latině nazýval Dis Pater („nebeský otec“), jenž byl ztotožňován s římským Jovem, případně Plutem. Kromě nich uctívali Galové další božstva, jako byla bohyně koní a úrody Epona, bůh války Esus, bůh světla Lugh, bůh hromu Taranis, bůh života a smrti Cernunnos a řada jiných bohů. V době římské nadvlády byla keltská božstva ztotožněna s římskými bohy, takže postrádáme úplnou představu o jejich charakteru a vlastnostech. Symbolickým ba přímo magickým znakem keltského resp. galského náboženství byla číslice tři. Galští bohové proto často vystupovali v triádách (například Toutatis-Teutates, Taranis, Esus).  Specifický rys galského náboženství reprezentovali kněží zvaní druidové (\"druides\"). O jejich původu panují značné nejasnosti. Jisté je, že druidové pečlivě střežili tajemství svých rituálů a v galské společnosti jim náleželo význačné postavení. Druidové dohlíželi na řádné provádění náboženských úkonů a poskytovali vzdělání synům galské šlechty. Rovněž směli uplatňovat jistou formu vyloučení či exkomunikace jednotlivců ze shromáždění věřících, což se ve starověké Galii rovnalo prakticky vyobcování ze společnosti. Dále si nárokovali právo rozhodovat o otázkách války a míru, čímž si zajišťovali i určitý politický vliv. Druidové věřili, že duše člověka nikdy nezemře, přičemž duch muže, jenž padl ve válce, přejde do jiného těla. Caesar se domníval, že právě tato víra byla příčinou nezměrné odvahy Galů v boji. Řekové a Římané se shodovali v tom, že součástí druidských obřadností bylo i obětování lidí, to ovšem není zcela prokázáno. Existují sice doklady o lidských obětech, nezdá se však, že by se jednalo o běžnou praxi.", "section_level": 2}, {"title": "Kmeny.", "content": "Nejpůvodnější informace o galských kmenech jsou obsaženy v Caesarových Zápiscích o válce galské. Podle Caesara byla celá Galie rozdělena do tří částí (\"„Gallia est omnis divisa in partes tres”\") obývaných Belgy, Akvitány a Galy. Belgové sídlili na severu a řeky \"Sequana\" (Seina) a \"Matrona\" (Marna) tvořily jižní hranici jejich země. Akvitáni žili v kraji mezi řekou \"Garumna\" (Garonna) a pohořím Pyreneje. Galové, kteří se ve vlastním jazyce nazývali Keltové, kontrolovali rozlehlou centrální oblast mezi Belgy a Akvitány. Tyto tři národy se podle Caesara lišily v řeči, zvycích i zákonech. Caesarovy údaje jsou v zásadě správné, nicméně v některých drobnostech neodpovídají zcela skutečnosti. Akvitáni se sice etnicky odlišovali od ostatních dvou národů (zřejmě se řadili k Vasconům, předkům Basků), avšak Galové a Belgové vykazovali mnoho společných rysů: měli světlou kůži, byli vysokého vzrůstu a velice družní. Boje se účastnili ve velkém počtu a mluvili stejným jazykem. Podle mínění některých historiků byli Belgové smíšeného keltského a germánského původu, avšak jejich etnická příslušnost dosud zůstává předmětem zkoumání. Akvitáni byli naproti tomu snědšího vzhledu a zdrženlivější jak v běžném životě, tak i ve válce.  Vůdčím kmenem mezi Belgy byli Remové (\"Remi\"), kteří obývali kraj okolo oppida \"Durocortorum\" (dnešní Remeš). Dalšími mocnými kmeny byli v dnešní střední Belgii sídlící Nerviové (\"Nervi\"), dále Treveři (\"Treveri\") na západním břehu Rýna, Menapiové (\"Menapii\") a Bellovakové (\"Bellovaci\"). Mezi řekami Seinou a Loirou (\"Liger\") žili Senonové (\"Senoni\") a Carnuti (\"Carnutes\"), jimž náleželo \"Cenabum\" (Orléans). Na jih od nich, poblíž oppida \"Avaricum\" (Bourges) měli svá sídla Biturigové (\"Bituriges\"). V Armorice (nynější Bretaň) sídlili Venetové (\"Veneti\"), kteří patřili mezi nejzdatnější námořníky v Galii. V oblasti kolem dnešního Dijonu se nacházelo teritorium Lingonů (\"Lingones\"). Východněji se pak rozkládalo území Sekvánů (\"Sequani\"), jejichž hlavním střediskem bylo \"Vesontio\" (Besançon). Střední Galii obývaly dva nejvýznačnější galské kmeny Caesarovy doby – Aeduové (\"Aedui\"), obývající kraj okolo \"Bibracte\" (Autun), a Arvernové (\"Arverni\"). Nejvýznamnější pevností Arvernů byla \"Gergovie\". Z Akvitánie je známo především jméno Tarbellů (\"Tarbelli\"). V Gallii Narbonensis byli nejmocnějšími kmeny Allobrogové (\"Allobroges\"), Insubrové (\"Insubres\") a Volkové (\"Volcae\"). V Gallii Cisalpině příslušelo dominantní postavení Bójům (\"Boii\"). Část z nich se na území dnešního Švýcarska později spojila s Helvéci (\"Helvetii\").", "section_level": 2}, {"title": "Římská Galie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Romanizace.", "content": "Celé Caesarem podmaněné území, často označované jako \"Gallia Comata\" nebo \"Tres Provinciae\", rozdělil Augustus v roce 27 př. n. l. do tří provincií řízených císařskými místodržiteli s titulem \"legatus pro praetore\". \"Gallia Aquitania\" sahala od Pyrenejí k řece Loiře. \"Gallia Lugdunensis\" se rozprostírala mezi řekami Seinou a Loirou, od Armoriky na západě až k Lugdunu na jihovýchodě; zatímco \"Gallia Belgica\" byla svým rozsahem takřka identická s někdejším územím Belgů na severu. Vlastní správa Galie byla vykonávána poněkud odlišným způsobem než v Itálii nebo v Narbonensis. Místní kmeny si podržely značnou míru autonomie, přičemž směly volit a vysílat své zástupce do společného galského sněmu, jehož prostřednictvím byla koordinována administrativa provincií.  K zajištění kontroly nad zemí postavili Římané v Galii síť vysoce kvalitních silnic a vodních cest. Budování těchto komunikací mělo především vojenský účel. Vytvoření infrastruktury však přineslo také řadu vedlejších efektů: vnitřní sjednocení Galie, vzrůst měst a vzestup hospodářství. V mnoha regionech záhy vyrostla četná svobodná města (\"Municipium|municipia\"), která byla budována podle římského vzoru a byla obdařena typicky římskými stavbami, jako byly veřejné lázně, fóra, radnice a chrámy. Významné množství těchto budov se zachovalo dodnes, obzvláště v jižní Francii, kde po sobě romanizace zanechala nejhmatatelnější stopu. Hlavním městem římské Galie se stalo \"Lugdunum\" (Lyon), náboženské středisko Galů. Dalšími významný centry byly \"Augusta Treverorum\" (Trevír), \"Samarobriva\" (Amiens), \"Lutetia Parisiorum\" (Paříž), \"Burdigala\" (Bordeaux), \"Vienna\" (Vienne) a \"Arelate\" (Arles). Hospodářství těchto obcí těžila z činností souvisejících s veřejnou správou, avšak jejich hlavním zdrojem příjmu byl obchod se zbožím vyrobeným řemeslníky. Drtivá většina obyvatelstva Galie se ale nadále věnovala zemědělství. Těžištěm zemědělské produkce byly římské villy – velkostatky vlastněné bohatými šlechtici, jejichž půdu obdělávali nájemní rolníci – kolóni.  Vládnoucí elity ve městech i na venkově si záhy osvojily římské mravy, kulturu i jazyk. Tři severní provincie nicméně přijímaly římskou civilizaci o poznání pomaleji než Gallia Narbonensis. Ta se v mnoha směrech odlišovala od zbytku Galie, neboť už více než půlstoletí před příchodem Caesara byla vystavena blahodárnému vlivu římské vlády a během této doby byla rychle romanizována. Pořímštění galské aristokracie bylo stvrzeno za císaře Claudia, který několik galských předáků zařadil do římského senátu a obdařil je posty ve správě a ve vojsku. Claudius také zakázal konání druidských obřadů a nechal vykácet posvátné háje.  Romanizace se pozvolna prosazovala i mezi nižšími společenskými vrstvami. Její šíření bylo dále podporováno velkorysým udělováním římského občanství. Svou roli v tomto procesu sehrála také přitažlivost vyspělé římské civilizace. Latina, která byla zavedena jako úřední jazyk, časem nahradila galštinu. Ovšem příměsi domácích galských nářečí vedly tak jako v jiných římských provinciích ke vzniku vulgarizované formy latiny, z níž se zde mnohem později vyvinul francouzský jazyk. Taktéž místní kultura se rozvinula v podivuhodnou syntézu galských a římských elementů, jejímž výsledkem byla galorománská kultura. Římské kulty, včetně horlivě přijímaného obřadu uctívání císaře (jenž měl vést k těsnějšímu připoutání provincií k Římu), postupně vytlačily staré keltské náboženské praktiky druidů. Domácí bohové postupem doby zcela splynuli se svými římskými protějšky. Navzdory romanizaci si ale Galové i nadále uchovávali svoji identitu. Ještě ve 3. století byla uctívána keltská božstva, keltské míry a váhy nahradily římské měrné jednotky. Galie byla až moc rozlehlá a hustě obydlená na to, aby zcela ztratila svoji jedinečnost. Kromě toho byla tato zemědělsky orientovaná země příliš vzdálená od Středomoří a Itálie. Galštinou se v některých odlehlejších krajích hovořilo zřejmě i ve 4. století.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky křesťanství, příznaky krize.", "content": "Následkem romanizace bylo pevné a dobrovolné začlenění Galie do římského politického systému. V prvních dvou staletích našeho letopočtu sice docházelo k občasným vzpourám, jako bylo povstání Batávů vedené Juliem Civilem v roce 69. Nicméně vůdcové těchto rebelií byli romanizovaní šlechtici s římskými jmény a římským občanstvím, kteří se nestavěli ani tak proti římské nadvládě, jako spíše proti římským císařům. Někdy kolem roku 90 vyčlenil Domitianus z galského území na Rýně dvě pohraniční provincie – Horní Germánii a Dolní Germánii, přičemž v první z nich byl budován systém opevnění na ochranu před germánskými útoky – \"Limes Romanus\".  Koncem 2. století se v Galii začala prosazovat různá orientální náboženství, spolu s křesťanstvím, které se uchytilo především ve městech. Naproti tomu na venkově se křesťanství rozšiřovalo jen velmi pomalu. Římské autority se navíc bránily této nové víře a příležitostně se jí pokoušely potlačit. Teprve dlouho po zhroucení římské vlády byla Galie zcela christianizována.  Během krize říše ve třetím století započal pomalý úpadek římské Galie. Počet obyvatel poklesl kvůli epidemiím a neúrodám. Živořící venkovské obyvatelstvo odcházelo do měst, čímž byla ještě více oslabena zemědělská produkce – hlavní zdroj bohatství Galie. Souběžně s tím se snižovaly i příjmy státu z daní. V celé Galii se rozmohlo řádění bagaudů, tlup ozbrojených rolníků, kteří pustošili venkovské oblasti. Nedostatek pracovních sil přiměl velké pozemkové vlastníky usilovat o připoutání kolónů k půdě, zatímco císařové zvyšovali daně a utužovali státní správu. Těmito opatřeními se ale dopady krize ještě stupňovaly. V padesátých letech 3. století se zintenzívnily vpády germánských kmenů, v prvé řadě Franků a Alamanů, za rýnskou hranici. Frankové v těchto letech pronikli hluboko do Galie až k Pyrenejím a odsud dále na jih. Po roce 259 se Galie pod vedením uzurpátora Postuma oddělila od římského státu. Vznikl nezávislý politický útvar nazývaný galské císařství, k němuž náležely také Hispánie a Británie. Jeho existence vzala zasvé teprve v roce 273, když se Tetricus vzdal císaři Aurelianovi, načež byla Galie opět integrována do římské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Galie v době pozdní antiky.", "content": "Císař Diocletianus reorganizoval kolem roku 300 galské provincie do dvou diecézí: \"Septem Provinciarum\" a \"Galliae\", které se staly součástí prefektury Galliae. V přední galské město se již za Diocletiana a zvláště za Konstantina I. Velikého vyvinula Augusta Treverorum, která sloužila jako císařská rezidence a po určitou dobu tak fungovala jako jedno z nejdůležitějších politických center římské říše. Od poloviny 4. století byla Galie stále častěji vystavována nájezdům a drancování Germánů, kteří byli na krátko zpacifikováni císařem Julianem. Počátek stěhování národů, v závěru téhož století, však znamenal konec dlouhého období míru a blahobytu a vedl k zásadním politickým a vojenským změnám.  V roce 406 pronikli do Galie Svébové, Vandalové a Alani. Po nich následovali Vizigóti, Burgundi a Alamani, přičemž první z nich byli v roce 418 usazeni v Akvitánii jakožto \"foederati\" ve službách římských císařů. To jim ale nebránilo v tom, aby začali rozšiřovat svoji doménu do celé jižní Galie. Už před nimi obdrželi stejný status Frankové na severu. Kolem poloviny 5. století si Keltové prchající z Británie podmanili Armoriku, jež je od těch dob známá jako Bretaň. V roce 451 spojené síly Římanů a Germánů vedené Aetiem odrazily Huny v čele s Attilou v bitvě na Katalaunských polích. Přesto přibližně mezi léty 455 a 475 nastal nevyhnutelný kolaps římské Galie, když si jednotlivé kmeny na jejím území založily vlastní suverénní království. Po zániku západořímské říše se Galoromán Syagrius pokusil uhájit zbytky římské moci na severu země, avšak v roce 486 byl poražen náčelníkem sálských Franků Chlodvíkem, čímž římská vláda v Galii definitivně skončila.  Římská kultura v Galii přečkala i tyto těžké časy díky společné snaze galorománské šlechty a Římskokatolické církve. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období byli kromě jiných Ausonius, Sidonius Apollinaris a Řehoř z Tours. Rovněž vizigótská a franská šlechta usilovala o zachování římských politických a kulturních tradic. Nicméně galorománská kultura pozvolna ztrácela svůj antický charakter a nejpozději od poloviny 6. století je proto v Galii možné hovořit o počátku raného středověku. Pojmy Galie a galský byly užívány až do konce vlády merovejských králů franské říše. Během panování Karlovců ale tyto termíny pozvolna nahradil výraz \"Francia\" resp. \"Francia occidentalis\", z čehož se nakonec vyvinulo slovo \"France\" – Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Galie resp. Gallia bylo ve starověku Římany užívané pojmenování rozsáhlé, převážně Kelty (latinsky \"Galli\" – Galové) obývané oblasti v západní Evropě, jež zahrnovala území dnešní Francie, Belgie, severní Itálie, západního Švýcarska a části Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Geograficky bylo toto území ohraničeno na západě Atlantským oceánem, na jihu Pyrenejemi a Středozemním mořem, na severu kanálem La Manche a na východě Rýnem a Alpami (až do 1. století př. n. l. bylo ke Galii přiřazováno i údolí Pádu).", "tgt_summary": "Gaul () was a region of Western Europe first described by the Romans. It was inhabited by Celtic tribes, encompassing present day France, Luxembourg, Belgium, most of Switzerland, and parts of Northern Italy, Netherlands, and Germany, particularly the west bank of the Rhine. It covered an area of. According to Julius Caesar, Gaul was divided into three parts: Gallia Celtica, Belgica, and Aquitania. Archaeologically, the Gauls were bearers of the La Tène culture, which extended across all of Gaul, as well as east to Raetia, Noricum, Pannonia, and southwestern Germania during the 5th to 1st centuries BC. During the 2nd and 1st centuries BC, Gaul fell under Roman rule: Gallia Cisalpina was conquered in 203 BC and Gallia Narbonensis in 123 BC. Gaul was invaded after 120 BC by the Cimbri and the Teutons, who were in turn defeated by the Romans by 103 BC. Julius Caesar finally subdued the remaining parts of Gaul in his campaigns of 58 to 51 BC.", "id": 289676}
{"src_title": "Zdeněk Zlámal", "tgt_title": "Zdeněk Zlámal", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Pochází ze sportovní rodiny, ve fotbalu aktivně působil už jeho strýc František Zlámal, který hájil v 60.–80. letech 20. století branku Slavie Praha. Jeho otec Zdeněk Zlámal se mnoho sezon objevoval v brance Spartaku Hulín, kde mimo něj začínala též i řada dalších vrcholových fotbalistů (Zdeněk Nehoda, Radek Drulák, Pavel Novotný). V žákovské kategorii hrával s místním klubem nejvyšší soutěž - žákovskou ligu. V této kategorii ho objevil trenér HS Kroměříž Jiří Vogl.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal ve Spartaku Hulín, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi. 14. července 2002 debutoval v prvním týmu, když nastoupil v pohárovém utkání Morkovice - Hulín. V 82. minutě zůstal po srážce s jedním z útočníků na chvíli v bezvědomí a s otřesem mozku skončil v nemocnici.  Následně přestoupil do HS Kroměříž a stal se stabilním členem druholigového kádru. Na konci roku 2005 jej získala pražská Sparta, smlouvu s klubem podepsal do června 2006.  Během angažmá v týmu se neprosadil a v roce 2006 zamířil na roční hostování do Zlína. Tam se mu podařilo prosadit na post brankářské jedničky a pomohl mužstvu udržet prvoligovou příslušnost. Za své výkony v brance Zlína si vysloužil ocenění objev roku.  Po návratu do Sparty odešel trvale do klubu Slovan Liberec, kde se postupně vypracoval z postu dvojky na pozici jedničky. Za Slovan Liberec nastoupil k 44 utkáním.  V roce 2008 se o něj začal zajímat italský celek Udinese Calcio, kam následující rok skutečně odešel a upsal se klubu na 5 let. V klubu s ním počítali jako s náhradou za brankářskou jedničku Samira Handanoviče, a tak obratem odešel na hostování do španělského druholigového nováčka Cádiz CF. V létě 2010 zamířil hostovat do Slavie Praha a následně krátce působil v italském AS Bari.", "section_level": 1}, {"title": "SK Sigma Olomouc.", "content": "V srpnu 2011 odešel na hostování do Sigmy Olomouc. V týmu podával velmi kvalitní výkony a v sezóně 2011/12 slavil se Sigmou zisk českého poháru, když ve finále uhájil vítězství 1:0 nad Spartou Praha. V ligové soutěži bojoval s týmem o záchranu, která se zdařila. V červenci 2012 se radoval ze zisku druhé trofeje - českého Superpoháru.  Před následujícím ročníkem 2012/13 Sigma brankáře z Udinese Calcio vykoupila a podepsala s ním tříletý kontrakt. <br> Sezona 2013/14 dopadla neslavně, se Sigmou zažil sestup do druhé české ligy. V lednu 2015 mu vypršela smlouva a nabídku na novou od Olomouce nedostal.", "section_level": 2}, {"title": "Bohemians Praha 1905.", "content": "V lednu 2015 podepsal půlroční kontrakt s opcí v Bohemians Praha 1905. V prvních dvou jarních kolech proti FC Vysočina Jihlava a FK Baumit Jablonec kryl záda Milanu Švengerovi. Poté dostal prostor mezi třemi tyčemi a ročník 2014/15 dochytal. V létě 2015 klub uplatnil na hráče předkupní právo. Dne 15. srpna 2015 v zápase 4. kola proti Dukle Praha se stal prvním brankářem v samostatné české lize, který vstřelil gól přímo ze hry. V závěru utkání hlavou skóroval z rohového kopu do branky střežené Filipem Radou a vyrovnal na konečných 2:2.", "section_level": 2}, {"title": "Alanyaspor.", "content": "V létě 2016 podepsal smlouvu na dva roky s tureckým Alanyasporem, nováčkem turecké Süper Lig v sezóně 2016/17. Klub Bohemians 1905 přijal tuto zprávu s nevolí (kvůli blížícímu se startu sezóny 2016/17 české ligy), hráči to však umožňovala klauzule ve smlouvě. V sezóně 2016/17 pomohl týmu k záchraně v Süper Lig. Po změně trenéra v klubu se stal brankářem č. 3, v srpnu 2017 se poté dohodl na ukončení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "FC Fastav Zlín (návrat).", "content": "Následně se vrátil do České republiky a podepsal dvouletý kontrakt s týmem FC Fastav Zlín, účastníkem základní skupiny Evropské ligy UEFA 2017/18. Vrátil se tak do klubu, kde před 11 lety poprvé chytal v nejvyšší české lize.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V letech 2006–2007 chytal za českou reprezentaci do 21 let (celkem 12 zápasů). V roce 2007 se účastnil Mistrovství Evropy do 21 let v Nizozemsku, kde ČR obsadila s jedním bodem poslední čtvrtou pozici v základní skupině B.  V A-mužstvu českého národního týmu odchytal pouze druhý poločas přátelského utkání s Maltou 5. června 2009 (výhra 1:0).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Zlámal (* 5. listopadu 1985, Přerov, Československo) je český profesionální fotbalový brankář, který od léta 2018 působí ve skotském prvoligovém klubu Heart of Midlothian FC. Mimo Česko působil na klubové úrovni v Itálii, Španělsku a v Turecku. Na svém kontě má jeden start za A-mužstvo české fotbalové reprezentace (proti Maltě v červnu 2009).", "tgt_summary": "Zdeněk “Bobby” Zlámal (born 5 November 1985) is a Czech footballer who plays for Scottish Premiership club Heart of Midlothian as a goalkeeper. He is a Czech Republic international, having been capped once in 2009.", "id": 2431426}
{"src_title": "Faraon", "tgt_title": "Pharaoh", "src_document": [{"title": "Zahraniční odboj.", "content": "Od jarních měsíců roku 1939 odešlo mnoho (zejména mladých) lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snažil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu.  Po pádu Francie se přesunul do Londýna, kde vznikla československá exilová vláda. V čele exilové vlády stál prezident, jímž byl Edvard Beneš, předsedou vlády byl monsignor Jan Šrámek, dále byla zřízena státní rada, ve funkci parlamentu. Tyto orgány byly již v roce 1940 uznány prozatímně, roku 1942 hlavními velmocemi definitivně, přičemž byly odvolány podpisy Francie a Velké Británie pod Mnichovskou dohodou. Londýnské československé ministerstvo národní obrany provádělo řídící a organizační činnost jednak ve vztahu k odboji v protektorátu, jednak zastřešovalo zahraniční bojová uskupení československých vojenských jednotek.  Komunistické zahraniční centrum odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ján Šverma a Václav Kopecký. Až do přepadení SSSR nacistickým Německem 22. června 1941 byla tato skupina spíše v exilu, protože Stalin i Kominterna považovali střetnutí evropských států za válku imperialistickou a odmítali jakoukoliv podporou odboje proti Německu. Od druhé poloviny roku 1941 však došlo k její aktivizaci, přičemž plnila podobné úkoly jako londýnská vláda, avšak její zaměření bylo na československé jednotky v Sovětském svazu a na československý domácí komunistický odboj proti okupaci.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí odboj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protektorát Čechy a Morava.", "content": "Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Již krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina Politické ústředí, která vycházela z toho, že dříve či později bude okupován i zbytek Československa.  Další skupinou byl Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který byl pokračováním Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku z poloviny třicátých let a navazoval na petiční akci Věrni zůstaneme z května 1938 v době první mobilizace. Organizace byla složena z významných osobností a sympatizantů levice ze sociální demokracie a národních socialistů. Bývalí českoslovenští vojáci založili v březnu 1939 Obranu národa (ON). Na počátku roku 1940 bylo vytvořeno Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), které si vytyčilo za úkol sjednocení domácího odboje a koordinaci akcí.  Dále byly založeny skupiny Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších odbojových hnutí s regionálním významem. Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se aktivizoval i komunistický odboj, který již od srpna roku 1939 vydával ilegální Rudé právo. V létě 1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele se Zikou. Na Moravě vzniklo zemské vedení KSČ, které vydávalo ilegální noviny Hlasy z podzemí, od října roku 1942 Moravskou rovnost. Ilegální noviny a časopisy, mezi něž patřil Český kurýr, V boj, tzv. Detektivky (tiskoviny maskované přebalem laciných detektivních románů) a další vydávaly všechny složky odboje. Domácí odboj organizoval a prováděl všechny formy odporu proti německé okupační moci, přičemž byl několikrát oslaben zásahem německých bezpečnostních složek, průnikem konfidentů gestapa či vyhlášením stanného práva a s ním spojeného teroru.  Politické cíle demokratického odboje po skončení války se lišily v podstatě jen v míře důraznosti. Nikdo se nechtěl vrátit k systému parlamentní demokracie první republiky, aniž by odmítal masarykovské principy. Šlo zejména o myšlenku obnovy původních hranic Československa, vládu Národní fronty bez opozice, bezpečnostní napojení na Sovětský svaz, vyhnání části kolaborujících nebo všech českých Němců, levicová sociální orientace.  Komunistická část odboje žádný vlastní program neměla, neboť se ideově řídila směrnicemi Komunistické internacionály. Potýkala se také s problémem vyrovnání se s paktem o neútočení Ribbentrop-Molotov. Teprve později vzniká programový koncept o přípravě socialistické revoluce v obnoveném státě.", "section_level": 2}, {"title": "Odboj ve Slovenském státě.", "content": "S rozbitím Československa došlo 14. března 1939 k vytvoření formálně samostatné Slovenské republiky, která však reálně spadala mezi satelity nacistického Německa. U většiny Slováků, kteří si v prvních letech existence nového státu plně neuvědomovali omezenou míru jeho suverenity, vzbuzovalo vytvoření Slovenského státu zesílenou národní hrdost. Většinové ztotožení slovenské společnosti s novým režimem pak zajistila hospodářská konjunktura způsobená německými vojenskými zakázkami a s tím spojené zlepšení sociálních podmínek značné části místního obyvatelstva. Výše zmíněné důvody z počátku značně oslabovaly opozici luďáckého režimu. Přesto se proti Slovenskému státu postupně profilují jeho domácí odpůrci. Přirozenými nepřáteli zdejšího klerofašistického režimu byli slovenští komunisté, příslušníci evangelických církví, příznivci znovuobnovení jednotného Československa a židé. Část nespokojených Slováků navíc zamířila do exilu, kde po vypuknutí války spolu se slovenskými krajany často vstupovali do československých jednotek budovaných v zahraničí. Odboj na území Slovenského státu zesílil po napadení Sovětského svazu v roce 1941. Teprve tehdy se obyvatel prostřednictvím přídělového systému dotkly válečné útrapy, na východní frontě utrpěly slovenské jednotky nezanedbatelné ztráty a režim instruovaný nacisty zostřil perzekuci svých odpůrců a také přikročil k deportacím Židů. Významně se na aktivizaci odboje na Slovensku podílely velké porážky Osy v roce 1943.  Také na Slovensku lze odbojové skupiny rozdělit na demokratické a komunistické. Mezi nejvýznamnější nekomunistické se řadily skupiny Jána Ursínyho, Jána Lichnera, Vavro Šrobára, Jozefa Lettricha či skupina Flóra, v níž působila Květoslava Viestová. Z představitelů komunistického odboje lze uvést Karola Šmidkeho, Gustáva Husáka, Laca Novomeského, Júlia Ďuriše nebo Ľudovíta Benadu. Významný krok pro slovenský odboj představovalo uzavření Vánoční dohody na konci roku 1943, které znamenalo sjednocení zdejších odbojových skupin a vytvoření Slovenské národní rady.  Slovenská národní rada v koordinaci s ilegálním Vojenským ústředím, jež se vytvořilo na velitelství slovenské záložní armády v Banské Bystrici okolo podplukovníka Jána Goliana, pak začala s přípravou ozbrojeného povstání, které by svrhlo luďácký režim. Povstalci napojení na londýnskou vládu počítali s otevřením karpatských průsmyků na východním Slovensku před postupující Rudou armádou. Zvýšená aktivita místních partyzánů však vyprovokovala německé orgány k předběžnému zásahu. Německé jednotky začaly s obsazováním Slovenska a Slovenské národní povstání proto muselo vypuknout předčasně. Přestože se do něj zapojilo na 60 000 slovenských vojáků a 18 000 partyzánů a povstalci mezi srpnem a říjnem 1944 krátce ovládali většinu středního Slovenska, lépe vyzbrojené německé oddíly tuto vzpouru potlačily a přeživší povstalci byli zatlačeni do hor. Odzbrojení východoslovenských divizí navíc znemožnilo otevření průsmyků sovětům a Rudá armáda spolu s 1. československým armádním sborem musela před přechodem na Slovensko vybojovat bitvu o Dukelský průsmyk.  Po porážce povstání se luďácký režim spolu s německými oddíly obrátil proti domácímu obyvatelstvu. Na teroru, vypálení mnoha slovenských vesnic a usmrcení více jak pěti tisíc místních, se podílely i oddíly Hlinkových gard. Část partyzánů se proto ze slovenského území stáhla na Moravu a podpořila tak zdejší sílící partyzánský odboj.", "section_level": 2}, {"title": "Partyzánský odboj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánský odboj v Protektorátu Čechy a Morava.", "content": "Partyzánské hnutí v českých zemích v období německé okupace 1939–1945 se stalo jednou ze složek českého protinacistického odboje. Stejně jako všeobecný odboj, tak i partyzánský odboj se dělí na komunistický a nekomunistický. Komunistický odboj organizovala v prvních letech okupace samotná KSČ, avšak postupem času se stával stále více závislý na Sovětském svazu – a to jak materiálně, tak politicky. Naproti tomu nekomunistický odboj, který zastřešovala odbojová centrála Ústředního vedení domácího odboje, úzce spolupracoval s Londýnem a byl prakticky řízen a podporován londýnskou exilovou vládou. I když mezi těmito složkami odboje vznikala určitá forma kooperace a spolupráce, jednalo se o dvě samostatné a nezávislé součásti odboje.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky odboje.", "content": "V letech 1939–1941 se o partyzánském odboji dá mluvit velmi stěží. Zprávy z úřadoven gestapa hovořily o narůstání počtu zmetků, o poškozování strojů, dopravních prostředků a zařízení, o zadírání ložisek na železničních vagónech a přeřezávání brzdových hadic, ale jednalo se o sabotáže, které prováděli občané, kteří žili běžným životem a prováděli odbojovou činnost takříkajíc „při zaměstnání.“ Koncem léta 1941 byly uskutečněny první výsadky čs. vojáků ze Sovětského svazu na Moravu (např. výsadek Aroš), avšak tyto skupiny byly záhy zlikvidovány gestapem. V dubnu 1941 zahájilo londýnské MNO první vlnu výsadků z Anglie. Prvním výsadkem byla neúspěšná operace Benjamin. Následovaly např. výsadky Percentage, Silver A, Silver B, Anthropoid, Zinc, Out Distance, Bioscop, Bivouac, Steel, Operace Intransitive, Tin a řada dalších. Úkoly těchto skupin se lišily; od diverzních (např. atentát na Heydricha výsadku Anthropoid), přes úkoly zpravodajské, sabotážní, spojové či kurýrní. Avšak i ony byly gestapem většinou rozbity. Úspěchy zaznamenaly až skupiny vysazené v druhé polovině války.  První partyzánské skupiny (např. Zelený kádr, Jiskra) začaly vznikat v druhé polovině roku 1942, přičemž činnost většiny z nich byla soustředěna na Moravě. Do těchto oddílů přicházeli zejména lidé, kteří se museli skrývat před nacisty, či uprchlí sovětští váleční zajatci. Další partyzánské skupiny vznikly v roce 1943, na což gestapo reagovalo reorganizací vedoucích služeben v Praze a v Brně, kde vznikla oddělení IV, která byla rozdělena na příslušné referáty (např. IV 2b 1 – partyzáni a parašutisté, IV 2b 2 – zpravodajská poznávací služba atd.). K rozbití odbojových skupin používalo gestapo různé metody, z nichž snad nejúčinnější byl průnik českých konfidentů do jejich organizace a následné pozatýkání a popravy. Partyzánské skupiny využívaly zejména hornatého a lesního terénu Hostýnských vrchů, Oderských vrchů, Beskyd, Českomoravské vrchoviny, Rožmitálska, Příbramska, Podbrdska aj.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach odboje.", "content": "Roku 1944 došlo ke zřetelnému rozmachu partyzánských oddílů, přičemž výsadky byly uskutečňovány jak z východu, tak ze západu. Od dubna do července 1944 bylo na území Protektorátu vysazeno devět skupin z Anglie (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk, Clay, Carbon, Spelter, Potash, Glucinium), které měly vytvářet bojové skupiny a kádr pro připravované povstání.  Nejznámějšími partyzánskými oddíly na území Čech a Moravy byly skupina Sever, Dr. M. Tyrš, Srp a kladivo, Rudá stráž, Jan Kozina, Jan Žižka, brigáda Jana Husa, Jermak aj. Za této situace gestapo zdokonalovalo svou činnost a „přitvrzovalo“ v různých opatřeních na potlačení partyzánské činnosti.  Na přelomu října a listopadu 1944 působily na Moravě speciální bezpečnostní jednotky (ZbV-Kommando), jejichž úkolem bylo vedení boje proti partyzánům a parašutistům. Řada jejich příslušníků měla zkušenosti z bojů proti partyzánům ve Francii či Jugoslávii. Přes tato opatření se podařilo dominantní partyzánské skupině na Moravě, oddílu Jana Žižky, provádět stále více bojových akcí (přepadávání četnických stanic, protektorátních budov a institucí, přepady nacistických stráží, diverze zaměřené na komunikace a spoje). 16. listopadu 1944 zahájily nacistické jednotky na východní Moravě protipartyzánskou operaci „Tetřev,“ která spočívala v uzavření oblasti a pročesávání terénu. Její výsledek byl tristní, takže po týdnu byla akce odvolána.  Nacisté však zahájili další vlnu teroru a perzekuce proti civilnímu obyvatelstvu. Pro výstrahu byli veřejně na místě popravováni nejen lidé, kteří partyzánům pomáhali, ale i lidé, u nichž bylo pouhé podezření z podpory partyzánských oddílů. Díky tomu, že protipartyzánský boj na východní Moravě vázal značné síly okupantů, došlo v samém závěru roku 1944 k nárůstu partyzánských skupin na Českomoravské vrchovině. V prosinci roku 1944 sem ze Slovenska přešla sovětská skupina Zarevo, což byla zvláštní jednotka plnící kontrarozvědné úkoly. Rozmach partyzánského hnutí znamenal i to, že velitelé jednotlivých skupin navazovali mezi sebou kontakty a koordinovali svoji činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvrcholení odboje.", "content": "Počátkem roku 1945 ukázali nacisté svoji moc, když se jim za pomocí konfidentů gestapa podařilo paralyzovat některé partyzánské skupiny. Přes tyto dílčí problémy však již byl odboj natolik silný, že jej to zřetelně nepoškodilo. V únoru a březnu dochází k ofenzivnímu nástupu partyzánů a k provádění dalších výsadků ze zahraničí (například Platinum). Zatímco západní odboj se spíš soustředil na vytváření podmínek pro celonárodní povstání, úkolem komunistického odboje bylo usnadnění postupu Rudé armády a rychlé osvobození republiky. Prozápadně orientovaná organizace Rada tří usilovala o jednotné vedení domácího odboje, avšak partyzánské hnutí zůstalo orientováno na dvě základní skupiny („východní“ a „západní“), které však spolu v závěru války úzce spolupracovaly. Během dubna 1945 se v českých zemích rozpoutal ozbrojený boj, který v mnoha místech (zejména na Moravě) přecházel v partyzánskou válku. Začala zejména bitva o koleje, na což 10. 4. 1945 reagoval i nacistický polní maršál Keitel, který žádal K. H. Franka, aby byl bezpodmínečně udržen provoz na železnicích v týlu skupiny armád „Mitte.“  Přesto byly stále přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky, vyhazovány mosty. Dokonce onoho 10. dubna byla vyhozena důležitá železniční trať Brno–Jihlava, která nebyla až do konce války opravena. Při této akci byl vyhozen do povětří německý vojenský transport, při kterém zahynulo nebo bylo zraněno téměř 200 osob. Od poloviny roku 1944 do konce války bylo partyzány v protektorátu provedeno více než 300 útoků na železniční tratě. Kromě diverzních akcí na kolejích byly přepadávány nacistické posádky, muniční sklady, vojenské objekty, bylo přerušováno elektrické a telefonní a telegrafní vedení. 19. dubna 1945 nacisté vydrancovali a vypálili obec Ploština a její obyvatele za podporu partyzánů zaživa upálili. O čtyři dny později postihl stejný osud obec Prlov, kde ten den zahynulo 18 lidí a pět dalších zemřelo v souvislosti s další akcí SS na Vařákových pasekách v katastru obce Lačnov 1. května 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Květnové povstání.", "content": "Dne 1. května 1945 vypuklo v Přerově i na jiných místech květnové povstání, které bylo řízeno odbojovými skupinami a kterého se v masovém měřítku zúčastnily i partyzánské oddíly. Byl ztěžován ústup nacistickým jednotkám, přerušováno spojení, stavěny zátarasy, na střední Moravě nefungovala elektřina. Byl znemožněn odvoz cenného materiálu a strojů z českých továren do Německa (plán ARLZ).  Partyzáni vázali i část represivních sil, které byly určeny na potlačování povstání v Praze i v jiných městech. V této pro nacisty bezvýchodné situaci stále ještě docházelo k brutalitě a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu, přičemž stačil jen náznak podezření ze spolupráce s partyzány. 5. května byla dokonce srovnána se zemí moravská obec Javoříčko a všichni muži byli zastřeleni. O den později obklíčilo německé vojsko obce Zlatníky a Dolní Břežany a povraždili muže, kteří byli přítomni. V Psárech u Jílového bylo postříleno a ubito 11 mužů jako pomsta za to, že se německá vojska zdržela při odstraňování záseků, které postavili partyzáni. Vraždění bezbranných civilistů v souvislosti s odbojem a partyzánským bojem pokračovalo v posledních dnech války na mnoha dalších místech. V samém závěru války docházelo i k otevřeným bojovým střetnutím partyzánských skupin s německou armádou (Podkrkonoší, Českomoravská vysočina, jižní Čechy).", "section_level": 2}, {"title": "Specifika partyzánské války v Čechách a na Moravě.", "content": "Pokud porovnáme partyzánskou válku v Čechách a na Moravě s partyzánským odbojem v jiných zemích, pak se nám může jevit tento odpor v globálu druhé světové války jako zanedbatelný. Problémem našeho území bylo, že zde nešlo vytvořit partyzánské oblasti a kraje, jako v Bělorusku, na Ukrajině či v Jugoslávii. Na území Protektorátu (tedy bez pohraničních oblastí současného Česka) byl nedostatek souvislých zalesněných ploch, dále zde byla hustá síť komunikací a možnost soustředění okupačních jednotek ve více oblastech. Z těchto důvodů docházelo k zakládání menších oddílů, které měly za úkol zejména diverzní akce a jinou odbojovou činnost. Přesto se jednalo o významnou složku odboje, která se dokázala postavit okupační moci a která přispěla k urychlení osvobození naší vlasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Faraon (ve starší literatuře také někdy farao) je titul používaný pro starověké vládce Egypta v hebrejském a později i v řeckém prostředí. Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u řeckých a římských autorů; obvyklý originální egyptský titul byl nisut-bitej, pod vlivem řečtiny překládaný jako „král Horního a Dolního Egypta“.", "tgt_summary": "Pharaoh (, ; \"Pǝrro\") is the common title of the monarchs of ancient Egypt from the First Dynasty (c. 3150 BCE) until the annexation of Egypt by the Roman Empire in 30 BCE, although the actual term \"Pharaoh\" was not used contemporaneously for a ruler until Merneptah, c. 1200 BCE. In the early dynasty, ancient Egyptian kings used to have up to three titles, the Horus, the Sedge and Bee (\"nswt-bjtj\") name, and the Two Ladies (\"nbtj\") name. The Golden Horus and nomen and prenomen titles were later added.", "id": 1995051}
{"src_title": "Hermann Hesse", "tgt_title": "Hermann Hesse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. \"Romantické písně\". Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu \"Peter Camenzind\" (1904), si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román \"V soukolí\", uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné \"světlo z Východu\" není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích \"Gertruda\" (1910) a \"Panský dům\" (1914) a povídkový triptych \"Knulp\" (1915) o tulákovi, který rozdává lidem svou radost.  V období první světové války došlo v Hesseho životě k zásadnímu obratu. Hesse s válkou nesouhlasil, ale byl stále německým občanem. Přihlásil se proto na vyslanectví a byl zařazen k bernskému oddělení německé péče o válečné zajatce. Tuto službu bral Hesse vážně a dosti ho vyčerpávala. Když pak otiskl v listopadu roku 1914 v \"Neuen Züricher Zeitung\" antimilitaristický článek \"Ó bratři, pryč s tóny těmi\", nazvaný podle verše z Schillerovy \"Ódy na radost\", stal se terčem nenávistných útoků německého tisku, který jej označoval za vlastizrádce. Když jeho humanistickou výzvu odmítli i představitelé německé kultury, uvědomil si Hesse, že Německo ovládl zhoubný nacionalismus, což považoval za předzvěst národní zkázy. K tomu se připojila smrt jeho otce, nemoc nejmladšího ze synů a rozpad jeho manželství zaviněný propuknutím schizofrenie u jeho ženy, kvůli které byla trvale hospitalizována. Hesse propadl depresím a nakonec se podrobil psychoanalytické terapii. Psychoanalýzu pak začal hlouběji studovat, protože ji chápal jako obecně použitelný nástroj pro pochopení rozporných nebo skrytých motivací lidského jednání.  Na jaře roku 1919 se Hesse přestěhoval z Bernu do Montagnoly v kantonu Ticino (německy Tessin) na jižním svahu Alp a věnoval se i kreslení a malování. Roku 1923 přijal švýcarské státní občanství. Po úředním rozvodu prvního manželství se roku 1924 podruhé oženil s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou, se kterou se seznámil již krátce po přestěhování do Montagnoly. Manželství však nevydrželo ani rok a po delší faktické rozluce následoval roku 1927 úřední rozvod. Zato jeho třetí žena, historička umění Ninon Dolbinová, kterou si vzal roku 1931, mu byla intelektuální i praktickou oporou po zbytek jeho života.  Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem. V tomto duchu napsal Hesse román \"Demian\" (1919) a novely \"Klingsorovo poslední léto\" (1920) a \"Siddhártha\" (1922). Především posledně jmenovaná novela, líčící cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy, patří k jeho mistrovským dílům.  Po \"Siddhárthovi\" Hesse skoro pět let nevydal větší beletristickou práci, následující tři jsou však opět díla mistrovská. Prvním z nich je kompozičně složitý psychologicko-filozofický román \"Stepní vlk\" (1927) postavený na autorových úvahách o rozpolcenosti lidské duše. Po něm následoval román \"Narcis a Goldmund\" (1930) s námětem ze středověku, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Roku 1931 Hesse vydal „pohádku“ \"Pouť do země východní\" s tématem osamělosti duchovního člověka v naší době.  Vyvrcholení Hesseho tvorby je pak jeho poslední, utopický román \"Hra se skleněnými perlami\" (1943) odehrávající se v daleké budoucnosti, na kterém Hesse pracoval od roku 1932 a do něhož vložil všechny své dosavadní zkušenosti a víru v nepřemožitelnost myšlenky, postavené do služby života. Kniha musela vyjít ve Švýcarsku, protože se Hesse dostal na nacistickou černou listinu. Proti nacistickému režimu sice veřejně nevystupoval, pomáhal však židovským uprchlíkům a odmítl nechat odstranit ze svých děl pasáže kritizující antisemitismus. V roce 1946 mu byla jako sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „\"jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty\"“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Po skončení druhé světové války již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě výborů. Vliv na to mělo jeho stále křehčí zdraví (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně). Pozornost si zaslouží také jeho korespondence, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu.  Hermann Hesse zemřel 9. srpna 1962 ve švýcarské Montagnole.  Nečekaný ohlas mělo jeho dílo u mládeže dospívající v 60. a 70. letech 20. století. Poutal ji k němu především tehdy módní zájem o východní filozofii, odpor k měšťáctví a také fantazijní scény a snově-halucinační pasáže obsažené v jeho textech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hermann Hesse (2. července 1877 Calw, Švábsko, Německo – 9. srpna 1962 Montagnola, Švýcarsko) byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.", "tgt_summary": "Hermann Karl Hesse (; 2 July 1877 – 9 August 1962) was a German-born Swiss poet, novelist, and painter. His best-known works include \"Demian\", \"Steppenwolf\", \"Siddhartha\", and \"The Glass Bead Game\", each of which explores an individual's search for authenticity, self-knowledge and spirituality. In 1946, he received the Nobel Prize in Literature.", "id": 2448439}
{"src_title": "Polyfonie", "tgt_title": "Polyphony", "src_document": [{"title": "Odvozené termíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polyfonní.", "content": "Polyfonní je přívlastek označující", "section_level": 2}, {"title": "Polyfon.", "content": "Polyfon je označení pro různé hrací mechanické přístroje - automatofony, které přehrávají hudbu zaznamenanou na válcích, discích nebo pásech pomocí děr, výstupků, kolíčků nebo hřebíčků. Tyto hrací stroje byly později nahrazeny gramofony, magnetofony a dalšími záznamovými a reprodukčními přístroji.", "section_level": 2}, {"title": "Stylové rysy polyfonie 15. století.", "content": "Ve slohové syntéze na počatku patnáctého století se prolnuly a spojily tři zásadní faktory:  Uplatnění a rozvíjení těchto podnětů mělo za následek radikální rozchod se slohem středověké polyfonie a vytvoření základny pro nový hudební sloh, jehož další vývoj probíhal v nastoupeném směru vlastně až do 20. století. Nový sloh se formoval na dvou hlavních zásadách.  Ve francouzské polyfonii 13.–14. století byla silně v popředí problematika rytmu a metriky; tyto složky často předem programovaly polyfonní celek a jeho formu (izorytmické moteto). Nizozemská polyfonie se soustředila na melodii a na kompoziční práci s melodickou složkou. Postupně se prosadil zpěvný, kantabilní typ melodiky proměnlivě se rozvíjející variačním rozpřádáním nejprve drobných motivů, později i variačním zpracováním zcela určitých témat.  Středověká teorie vícehlasu dospěla k zásadnímu harmonickému pravidlu: na určitém místě vícehlasé věty musí být konsonance, zatímco na ostatních místech věty jsou příspustné disonance. Praxe byla ve skutečnosti většinou libozvučnější, než by odpovídalo teorii. Avšak teprve renesanční polyfonie tuto zásadu obrátila: vícehlasá věta má postupovat ve stálých konsonancích, pouze na určitém místě může být připravená a sestupně rozvedená disonance.", "section_level": 1}, {"title": "Polyfonie v českých zemích.", "content": "Hlavní rozvoj tohoto druhu hudby u nás začal až v 2. polovině 15. století a ve století 16. Mezi nejvýznamnější jednotlivé představitele patřili Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a Jan Campanus Vodňanský. Mezi nejvýznamnější kapely patřila šlechtická kapela na dvoře Rudolfa II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyfonie (česky \"vícehlas\") skladbu vytvářejí dva, tři, čtyři i více samostatných hlasů. Žádný z nich přitom není vedoucí, žádný doprovázející.", "tgt_summary": "Polyphony is a type of musical texture consisting of two or more simultaneous lines of independent melody, as opposed to a musical texture with just one voice, monophony, or a texture with one dominant melodic voice accompanied by chords, homophony.", "id": 1261318}
{"src_title": "Málaga", "tgt_title": "Málaga", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Féničané z Týru založili kolem roku 770 před Kristem kolonii pojmenovanou \"Málaka\" nebo \"Malake\". Město hlídalo ústí řeky Guadalmediny a sloužilo jako důležitý bod na obchodní trase mezi Fénicií a Gibraltarským průlivem. Stejně jako ostatní fénické kolonie město bylo mezi 6. a 5. stoletím pod nadvládou Kartága.  Po Punských válkách Římská republika převzala vládu nad městem, které v tu dobu bylo známo jako \"Malaca\". Změnila jej do konfederovaného města s vlastním zákoníkem Lex Flavia Malacitana. V tu dobu ve městě vzniklo římské divadlo. Po pádu Západořímské říše město bylo nejprve pod vládou Visigótů a následně patřilo do Byzantské říše (550–621). Následně patřilo město opět Visigótům a po dobyti španělska muslimy v roce 711 patřilo do Umajjovského kalifátu.  V osmém století se město stalo důležitým regionálním obchodním střediskem. Po odtržení se od kalifátu převzala vládu nad městem \"Mālaqah\" Cordoba. Po pádu španělské větvet Umajjovců se Malaqah stalo hlavním městem království pod vládou Ziridů. Mezi lety 1025 a 1239 se Málaga stala hlavním městem autonomního taifu, v roce 1239 se město stalo součástí Granadského emirátu.  Málaga bylo jedním z měst, kde se muslimská nadvláda na Iberském poloostrově udržela nejdéle. Zatímco většina poloostrova už během Reconquisty se od nadvlády muslimů odpoutala, tak tehdejší \"Malaqah\" byla stále okupována Maury. Dne 18. srpna 1487 byla Málaga opět vybojována křesťany. Zbylí muslimští obyvatelé odolávali útokům a bombardování artilerií a následně byli vyhladověním přinucení se vzdát. Následně pak byli prodáni do otroctví nebo předáni jako \"dar\" ostatním křesťanským vládcům pět let před pádem Granady.  Dne 24. srpna 1704 v moři jižně od Málagy proběhla bitva o Málagu, jednalo se o největší námořní bitvu ve válce o španělské dědictví.  Po puči v roce 1936 si vláda druhé republiky ponechala vládu nad městem. Přístav byl na začátku Španělské občanské války základnou pro námořnictvo druhé republiky. Při bombardování italskými válečnými loděmi byl těžce poškozen, částečně při bojích o prolomení námořní blokády španělského Maroka a částečně při námořním bombardování Málagy. Po bitvě o Malagu a Frankistickém převzetí moci v únoru 1937 bylo zabito více než sedm tisíc lidí. Město bylo těžce poškozeno i později námořními jednotkami španělské republiky. Známý britský novinář a spisovatel Arthur Koestler byl nacionalisty zajat při příjezdu do města, z této doby vznikla kniha \"Spanish testament\", kde se objevují očitá svědectví pádu Málagy do rukou Francisca Franca.  Města Málaga, Torremolinos a zbytek Costa del Sol se po válce začaly rozvíjet v rámci rozvoje turismu ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Málaga leží na západním pobřeží Středozemního moře na Costa del Sol (Pobřeží slunce), obklopují ji pohoří Sierra de Mijas a Montes de Málaga. Městem protékají řeky Guadalmedina a Guadalhorce, které ústí do Středozemního moře.  V Málaze je středozemní podnebí, počasí je po většinu roku slunečné. Léto je nadprůměrně suché a horké, teploty se pohybují velmi často i přes 30 °C. Zimy jsou mírné.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "Město je rozděleno na 10 větších čtvrtí (= distritos). Centro, Este (s Pedregalejo, El Palo a Cerrado de Calderón), Ciudad Jardín, Bailén/Miraflores, Palma/Palmilla, Cruz de Humilladero, Carretera de Cádiz, Churriana (začleněno do města roku 1905), Campanillas a Puerto de la Torre, které se opět dělí na stovky menších Barrios (obytné nebo industriální části).", "section_level": 1}, {"title": "Památky a turistika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alcazaba.", "content": "Alcazaba je maurská pevnost z 11. století, která byla vybudována na troskách fénického paláce. Byla vybudována pro maurského krále z Granady a v 14. století rozšířena. Nacházejí se zde starověké ruiny římského amfiteátru.", "section_level": 2}, {"title": "Katedrála.", "content": "Katedrála Catedral de la Encarnación, byla vybudována křesťanskými dobyvateli roku 1528 namísto velké mešity. Je nazývána také La Manquita („ta jednoramenná“), protože její druhá věž nebyla kvůli nedostatku peněz nikdy dokončena.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchody.", "content": "Hlavní nákupní ulice Calle Larios.", "section_level": 2}, {"title": "Kina.", "content": "Alameda, Albéniz a nové Estación de RENFE (všechny v centru města), Plaza Mayor (multiplex s IMAX), Málaga Nostrum, Rosaleda a Victoria (všechny se nacházejí v nákupních centrech, které jsou na okraji města).", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "První demokratické volby se konaly roku 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "Málaga je přístavním městem na jihu Španělska. Je centrem provincie Málaga. Po Seville je druhým největším městem v Andalusii a je 6. největším městem Španělska. Žije zde obyvatel. Celkový počet obyvatel v metropolitní oblasti Málagy činil 897 563 osob (taktéž 6. místo).", "tgt_summary": "Málaga (, ) is a municipality of Spain, capital of the Province of Málaga, in the autonomous community of Andalusia. With a population of 571,026 in 2018, it is the second-most populous city of Andalusia after Seville and the sixth most populous in Spain. It lies on the Costa del Sol (\"Coast of the Sun\") of the Mediterranean, about east of the Strait of Gibraltar and about north of Africa.", "id": 792240}
{"src_title": "Puberta", "tgt_title": "Puberty", "src_document": [{"title": "Fyzické změny u chlapců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velikost, funkce a plodnost varlat.", "content": "U chlapců je zvětšení varlat prvním příznakem puberty. U předpubertálních chlapců se varlata změní kolem 1. roku života. Jejich velikost se dále mění v průběhu puberty a kolem 18. až 20. roku života je jejich velikost stejná jako u normální dospělé populace.  Varlata mají dvě primární funkce: produkovat hormony a produkovat spermie. Leydigovy buňky produkují testosteron, který spouští většinu změn mužského pohlavního zrání a hlavně sexuální touhu. Z rostoucích tkání zaznamenáváme největší přírůstek u tkáně zajišťující tvorbu spermatu. Vývoj spermatu u mužů není zatím příliš zdokumentován. Sperma může být nalezeno v ranní moči většiny chlapců po prvním roce pubertálních změn a příležitostně ještě dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Genitálie.", "content": "Mužský penis roste od narození dítěte. Ve fázi I (věk cca 3 roky) je penis malý, má asi 3 cm. Ve fázi II (věk cca 9 let) se délka penisu zatím příliš nemění. Ve fázi III (věk cca 11 let) se penis začíná výrazně zvětšovat do délky přibližně 6 cm. Ve fázi IV (věk cca 13 let) se penis dále zvětšuje do délky asi 10 cm. Ve fázi V (věk cca 15 let) je již penis plně vyvinutý a dosahuje průměrné délky okolo 15 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení začne růst krátce po tom, co začne růst i samotný genitál. Růst tohoto ochlupení začíná nad kořenem penisu tím, že vyroste několik chloupků, což dle Tannerovy stupnice označujeme jako fázi dvě. Ve fázi tři, která nastává zhruba po 6 až 12 měsících je již chloupků tolik, že je nelze spočítat. Ve fázi čtyři pokrývá ochlupení již celý trojúhelník kolem ohanbí. Ve fázi pět již roste ochlupení i v tříslech a jiných partiích kolem genitálu.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech, které následují po objevení ochlupení ohanbí, se začíná vyvíjet ochlupení i na jiných částech těla v následujícím pořadí: podpaží, kolem hýždí, nad horním rtem, kolem licousů a naposledy v oblasti brady a krku. Ochlupení na trupu, nohách, pažích a zádech roste pozvolna. V této oblasti je mnoho rozdílů, které závisejí například na příslušnosti k etnické skupině obyvatelstva. Ochlupení bývá u chlapců více než u děvčat. Ochlupení začíná růst od 12 let a to: na penisu, na šourku, na břiše, v podpaží, na rukou a na nohou.", "section_level": 2}, {"title": "Změny hlasu.", "content": "Pod vlivem androgenů roste hrtan u obou pohlaví. Tato změna je více patrná u chlapců, kterým se může stát, že jim příležitostně v tomto období přeskočí výška hlasu až o oktávu. Většina hlasových změn se děje během třetí až čtvrté fáze mužské puberty. Změna hlasu je dokončena přibližně během 18. roku života. Porucha změny hlasu se nazývá puberphonie.", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst výšky.", "content": "U chlapců se začíná růst zrychlovat zhruba 9 měsíců po zvětšení varlat a trvá přibližně 2 roky. Průměrná rychlost růstu je přibližně 8,5–12 cm ročně. První začínají růst chodidla a dlaně, přidávají se končetiny a naposledy roste trup. Kolem 16. roku života se růst zpomaluje.", "section_level": 2}, {"title": "Muskulatura a tvar těla.", "content": "Na konci puberty má dospělý muž těžší kosti a téměř dvakrát větší objem kosterních svalů. Některé kosti vyrostly disproporcionálněji, což se projevilo změnou tvaru mužského a ženského těla. Vývoj svalů probíhá zejména v závěrečných fázích puberty a pokračuje i po ní.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný zápach, změny kůže, akné.", "content": "Vzrůstající úroveň androgenů může změnit kompozici mastných kyselin v potu, což způsobuje tělesný zápach jako u dospělého jedince. U dívek jiný androgenový efekt způsobuje zvýšenou sekreci mastnoty z kůže, což způsobuje akné.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické změny u dívek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj prsou.", "content": "Prvním fyzickým znakem puberty u dívek je obvykle zpevnění bradavky na jednom či obou prsou zhruba mezi desátým a jedenáctým rokem věku. Toto ukazuje na začátek růstu prsou v pubertě. Podle Tannerovy stupnice je to fáze číslo dvě ve vývoji prsou (fáze jedna jsou plochá předpubertální). Během 12 měsíců od této fáze se prsa začínají vzdouvat a začínají být patrná navenek. Toto je fáze tři ve vývoji prsou. Během fáze 4 prsa ještě více mohutní a získávají téměř dospělý tvar, který se ještě ustálí během fáze pět. U některých žen fázi čtyři a pět nelze vůbec rozlišit. Děvčata zažívají také svoji první menstruaci.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení je nepochybně druhou pubertální změnou, které si lze všimnout obvykle krátce po začátku růstu prsou. Ochlupení je nejprve viditelné kolem stydkých pysků. Prvních pár chloupků je na Tannerově stupnici popisováno jako fáze dvě. Ve fázi tři, která následuje za 6–12 měsíců, je již chloupků tolik, že se nedají spočítat a objevují se na stydkém pahorku. Ve fázi čtyři již ochlupení zcela vyplňuje charakteristický trojúhelník. Ve fázi pět rostou chloupky i v tříslech a směrem nahoru k pupíku.", "section_level": 2}, {"title": "Pochva, děloha, vaječníky.", "content": "Slizniční vrstva pochvy se také mění v závislosti na rostoucí hladině estrogenu, začíná být tlustší a přechází do růžova (oproti předpubertální červené). Bělavé sekrety jsou normálním efektem způsobeným estrogenem. V následujících dvou letech, se děloha a vaječníky zvětšují. Vaječníky také obsahují folikulární cysty, které jsou viditelné ultrazvukem.", "section_level": 2}, {"title": "Menstruace a plodnost.", "content": "První menstruační krvácení (menarche) přichází zpravidla 2 roky po prvních příznacích růstu prsou. Průměrný věk prvního krvácení je u amerických dívek těsně před třináctým rokem života. Menses není první dva roky pravidelný a měsíční. Ovulace je nezbytná pro plodnost, ale může i nemusí doprovázet raný menses. Podle jedné studie okolo 80 procent menzesů v prvním roce není doprovázeno ovulací a asi 50 procent v druhém roce, ale pouze 10 procent dívek neovuluje po pěti letech. Počátek ovulace po prvním menstruačním krvácení však není nevyhnutelný a vysoké procento dívek s pokračující nepravidelností po několik let od prvního krvácení bude mít nadále nepravidelnost a nebude mít ovulaci a budou vystaveny riziku snížené plodnosti. Menstruace u dívek v České republice přichází zhruba 1 měsíc po jejich 12 narozeninách.", "section_level": 2}, {"title": "Tělo a tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech následujících poté, co se objeví ochlupení ohanbí se ostatní části pokožky působením androgenů ochlupují v následujícím pořadí: podpaží, ochlupení v oblasti hýždí, horní ret, licousy. Množství chlupů v těchto oblastech je menší než u mužů a záleží na etnické příslušnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný tvar, rozložení tuku a tělesná kompozice.", "content": "Během tohoto období se zvyšující hladinou estrogenu rozšiřuje dolní část pánve. Zvyšuje se procento tukové tkáně v tělesné kompozici více než u mužů, zvláště v typickém ženském rozložení v oblasti prsou, boků, hýždí, stehen, horních paží. Progresivní rozdíly v rozložení tuku, jakož i sexuální rozdíly v růstu kostry na určitých místech přispívají k typicky ženskému tvaru těla na konci puberty. Ve věku 10 let má průměrná dívka o 6 procent více tuku než průměrný chlapec, ale koncem puberty je průměrný rozdíl téměř 50 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Psychické změny v pubertě.", "content": "V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho dobu, nebo napodobuje nějaký svůj idol. Bouří se proti autoritám, obzvlášť proti rodičům. Člověk začne navazovat a poznávat přátelství a lásku a v tomto věku pozná také násilí a zklamání a probíhají náhlé změny nálad. Neustále pozoruje svoje tělo a jeho změny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Puberta (česky také dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. V odpověď produkují pohlavní orgány různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Růst se zrychluje v první části puberty a vrcholu dosahuje na konci. Před pubertou se tělesné odlišnosti mezi chlapci a dívkami omezují pouze na oblast genitálií. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků.", "tgt_summary": "Puberty is the process of physical changes through which a child's body matures into an adult body capable of sexual reproduction. It is initiated by hormonal signals from the brain to the gonads: the ovaries in a girl, the testes in a boy. In response to the signals, the gonads produce hormones that stimulate libido and the growth, function, and transformation of the brain, bones, muscle, blood, skin, hair, breasts, and sex organs. Physical growth—height and weight—accelerates in the first half of puberty and is completed when an adult body has been developed. Until the maturation of their reproductive capabilities, the pre-pubertal physical differences between boys and girls are the external sex organs.", "id": 75869}
{"src_title": "Záviš Kalandra", "tgt_title": "Záviš Kalandra", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a předválečný komunista.", "content": "Narodil se jako syn českého frenštátského, později vsetínského lékaře a sociologa Břetislava Kalandry, spolupracovníka Tomáše Garrigua Masaryka, byl i členem Masarykovy realistické strany, ze které však před první světovou válkou odešel do sociální demokracie. Kalandrův dědeček Jan Albert Kalandra se podílel na kulturním životě české obrozenecké společnosti ve Vídni. Kalandra měl dva bratry – Dušana a Břetislava, a jednu sestru – Drahomíru.  Ve Valašském Meziříčí navštěvoval Kalandra gymnázium. Vystudoval filosofii a klasickou filologii v Praze (1922–1927). V letech 1928 a 1930 pokračoval ve studiích v Berlíně. Ovládal 7 jazyků. Za téma své dizertační práce si zvolil jednoho z presokratiků – Parmenida. Tuto práci Kalandra sice odevzdal, ale vyžádal si ji poté zpět. Práci viděl s odstupem času profesor Jan Patočka, který ji označil jako solitér české filosofie.  V roce 1923 vstoupil do KSČ, vedl Komunistickou studentskou frakci (Kostufru; 1926–1927) a následně patřil k předním redaktorům komunistického tisku (Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba, Haló noviny).  Ve třicátých letech kritizoval Moskevské procesy, za což mu nebyla v roce 1936 vydána členská legitimace, a tím jeho členství v KSČ skončilo. Společně s Josefem Guttmannem vydal v roce 1936 Odhalené tajemství moskevského procesu. V této práci píšou, že Stalinovi jde o fyzickou likvidaci starých bolševiků (Trockého, Zinověva, Bucharina, Radeka, Rykova, Tomského, Kameněva), přičemž že se jedná o předem zinscenovaný proces. Stalinovi vytýkají byrokracii a zradu světové revoluce. Za své názory a stanovisko vůči procesům byli autoři označeni za trockisty a vyloučeni ze strany. Po svém vyloučení ze strany zakládá Kalandra protistalinisticky orientovaný čtrnáctideník Proletář. Pravda je však taková, že Kalandra sice byl jedním z prvních oponentů a kritiků stalinistického režimu, nebyl však nikdy přesvědčeným trockistou, ač ve spisku s Guttmannem se přihlašuje k IV. internacionále Lva Trockého, naopak jeho časopis Proletář i on sám polemizoval s trockistickou IV. internacionálou a jejím orgánem Jiskrou. V letech 1936–1939 působil v tisku orientovaném na umírněné komunisty a sociální demokraty a zabýval se kritikou a rozbory monstrprocesů v Sovětském svazu. Zajímavou studii vydal Kalandra ve slavném surrealistickém sborníku Ani labuť ani lůna (1936), vydaného ku příležitosti 100 let od smrti Karla Hynka Máchy, jejž redigoval Vítězslav Nezval, s názvem Mácha a Palacký, v níž zkoumá Máchu a Palackého v několika rovinách. Nezval se později, v roce 1950, jak před, tak po Kalandrově odsouzení do svého někdejšího spolupracovníka ostře pouštěl (nejen) v Rudém právu, měl jej za dezertéra a zrádce. Dalším autorem příspěvku do sborníku byl i Emil František Burian, který taktéž zejména po popravě Kalandry se velmi angažoval, mj. i divadelní hrou s názvem Pařeniště. To byli všechno bývalí přátelé Kalandry, kteří posléze ostře otočili a snažili se Kalandru ve všech směrech odsuzovat.", "section_level": 2}, {"title": "Německá okupace.", "content": "V listopadu 1939 byl kvůli své komunistické minulosti zatčen gestapem a až do roku 1945 vězněn v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Po věznění a výsleších v Praze byl na konci roku 1939 deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. 6. dubna 1940 dorazil do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, z něhož byl posléze 18. července 1942 transportován do koncentračního tábora v Ravensbrücku pod číslem 2560. V únoru 1945 byl převezen opět do Sachsenhausenu; následoval pochod smrti do Schwerinu, kde se 3. května dočkal osvobození spojeneckými vojsky a odkud se vydal pěšky zpět do Prahy.  V Ravensbrücku se s ním dle vzpomínek Margerete Buber-Nemannové setkala Milena Jesenská, která jej rozpoznala mezi skupinkou vězňů z mužského tábora. Mělo se za to, že mají nemocné plíce, pročež je přivedli na rentgen, poblíž kterého pracovala Jesenská. Velké planoucí oči jedné z chodících mrtvol jí připadaly povědomé. Prošla tedy skupinkou podruhé a na Kalandru mrkla, ten její pohled opětoval. Tato událost Jesenskou hluboce otřásla. Pomocí soucitného lékárníka z řad SS, který se pohyboval v mužském táboře, poslala Kalandrovi vzkaz, v němž mu nabízela pomoc, zda nepotřebuje chleba. Kalandra Jesenské odepsal, ale zároveň ji zapřísahal, ať mu přestane psát, že je to životu nebezpečné.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná činnost.", "content": "V letech 1945–1949 se věnoval historické práci a spolupracoval s tiskem orientovaným na sociální demokraty a národní socialisty. V roce 1947 ve své knize \"České pohanství\" zpochybnil existenci svatého Václava jakožto skutečné historické postavy. Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento názor nebyl historiky přijat. V téže práci odmítl datování Kristiánovy legendy do 10. století a připojil se ke kritikům pokládajícím ji za pozdní kompilaci ze 14. století.  České pohanství se stalo kontroverzním a kuriózním spisem. Historik Oldřich Králík označil práci doslova za buřičskou či za čiré halucinace.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení, soud a poprava.", "content": "V listopadu 1949 byl zatčen, víceméně náhodou. Bezpečnost jela zatknout jeho švagra dr. Arnošta Ungára, který bydlel ve stejném domě jako Kalandra. V době zatčení Ungára si k němu šel Kalandra zatelefonovat, a byl zatčen také.  Bezpečnost hledala, koho by zařadila coby trockistického štváče do chystaného velkého procesu s dr. Miladou Horákovou. Kalandra Horákovou osobně vůbec neznal. Jelikož Kalandra velmi rázně kritizoval moskevské procesy, byl vhodnou osobou, která vyhovovala koloritu zamýšleného procesu. Kalandra, podobně jako Zinoněv, Kameněv a další z moskevských procesů, se posléze před soudem rozhodl rámcově držet scénáře, který se musel naučit; po celou dobu výslechu ale vypovídal s pohrdavým sarkasmem a ironií, neb si byl velmi dobře vědom, že bude s největší pravděpodobností popraven. Ač se rozhodl vypovídat předem naučenou a předem bezpečností vyfabrikovanou skutkovou podstatu, dokázal celé divadlo takto ponížit, což velmi popouzelo státní prokurátory, zejména dr. Viesku. V procesu byl označen za trockistu, přestože po druhé světové válce podle jednoho svědectví prohlašoval, že kdyby v SSSR byl zvítězil Trocký, a ne Stalin, bylo by to tam dopadlo stejně.  Dne 8. června 1950 byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. jakožto hlava smyšlené trockistické skupiny odsouzen k smrti a 27. června popraven.  Poprava vyvolala protesty po celém světě. Paradoxem přitom bylo, že se jednalo o jediného marxisticky vzdělaného teoretika mezi historiky.  Profesoři historie z Harvardovy univerzity žádali prezidenta Klementa Gottwalda o milost pro Záviše Kalandru, jehož považovali za nadaného vědce. Tuto žádost podepsali: Donald McKay, Robert Albion, Charles Taylor, Myron Gilmore, John Fairbank, Wilbur Jordan, Frederick Merk, Helen Cannová.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželkou Záviše Kalandry byla kreslířka a malířka Ludmila Rambouská.  Jeho prasynovcem byl Petr Kalandra.", "section_level": 2}, {"title": "Rehabilitace a vyznamenání.", "content": "Rozsudek byl v roce 1968 zrušen, v roce 1990 pak byl plně rehabilitován. Prezident Václav Havel mu v roce 1991 udělil in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Záviš Kalandra (10. listopadu 1902 Frenštát pod Radhoštěm – 27. června 1950 Praha) byl český divadelní a literární kritik, historik a novinář, který vystupoval pod pseudonymy J. Pokorný, J. Albert, J. Bitnar, J. Krejčí aj. V roce 1950 byl odsouzen k smrti ve vykonstruovaném procesu se skupinou Milady Horákové a popraven.", "tgt_summary": "Záviš Kalandra (10 November 1902 - 27 June 1950) was a Czechoslovak historian and theorist of literature executed by communists on charges of conspiracy and treason.", "id": 1224917}
{"src_title": "Marián Čalfa", "tgt_title": "Marián Čalfa", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra v KSČ.", "content": "Od počátku vysokoškolských studií v roce 1964 žije v Praze. V roce 1970 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval potom po dva roky na praxi v ČTK a od roku 1972 v legislativním odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Od svých osmnácti let byl členem KSČ.  V roce 1987 se stal zástupcem vedoucího Úřadu předsednictva vlády a v dubnu 1988 byl Lubomírem Štrougalem jmenován ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády ČSSR v šesté vládě Lubomíra Štrougala. V této funkci zůstal i poté, co Štrougala nahradil na místě předsedy vlády Ladislav Adamec (vláda Ladislava Adamce). Mimo jiné dostal za úkol vypracování přísnějšího tiskového zákona (v lednu 1989). Před rokem 1989 také předsedal pracovní komisi při ÚV KSČ, která měla za úkol připravit novou ústavu Československa. V rámci ústavních návrhů se zvažovalo vypuštění vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a garantování svobody opuštění území republiky. Ústava ale nebyla dokončena a po událostech v listopadu 1989 již nebylo na tento návrh navázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Podzim 1989.", "content": "Jeho politická kariéra pokračovala i po sametové revoluci. Po listopadových událostech roku 1989 se nejprve 3. prosince 1989 stal 1. místopředsedou rekonstruované Adamcovy vlády a členem týmu, který za KSČ jednal se zástupci Občanského fóra a VPN. Funkci 1. místopředsedy zastával do 10. prosince, přičemž od 7. prosince byl i pověřeným předsedou vlády místo Ladislava Adamce (první vláda Mariána Čalfy). Po odstoupení Adamce z jednání se stal hlavním vyjednavačem s nastupující mocí a následně 10. prosince 1989 premiérem v takzvané „vládě národního porozumění“ (fakticky druhá vláda Mariána Čalfy), která dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990. V této vládě dočasně, do 30. prosince 1989 zaujal i post pověřeného ministra vnitra ČSSR, který zastával společně s Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem.  Sehrál významnou roli při prosazení Václava Havla na post prezidenta. V té době se ozývaly hlasy pro přímou volbu, v níž ale měl větší šance Alexander Dubček než málo známý Havel. Čalfa ale zajistil Havlovo jednomyslné zvolení v nepřímé volbě (parlamentem složeným ještě z předlistopadových poslanců) a coby člověk obeznámený s fungováním vládních orgánů poskytoval Havlovi profesionální politické rady.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra po sametové revoluci.", "content": "V nejvyšších politických funkcích se udržel i po dva roky po sametové revoluci. V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a po volbách roku 1990 byl zároveň opětovně jmenován předsedou vlády (takzvaná vláda národní oběti, fakticky třetí vláda Mariána Čalfy) a tuto funkci zastával až do voleb roku 1992, nyní již jako člen hnutí Verejnosť proti násiliu, které do svých řad přijalo i populární osobnosti s komunistickou předlistopadovou minulostí.  Zároveň zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Východoslovenský kraj) za VPN. Po rozkladu VPN v roce 1991 přešel do jedné z nástupnických stran ODÚ-VPN (byl místopředsedou ODÚ-VPN). Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V roce 1992 kandidoval do parlamentu za ODÚ, tentokrát neúspěšně.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu z politiky.", "content": "Po volební porážce odešel Marián Čalfa z politiky (do které se v roce 1995 neúspěšně pokusil vrátit) a po rozdělení Československa zůstal v Praze, kde do roku 2011 působil jako advokát. V roce 2006 ho Deník zahrnoval mezi nejbohatší a nejvlivnější pražské advokáty. I po odchodu z politiky měl blízko k Václavu Havlovi, v roce 1994 ho Havel jmenoval svým poradcem, jako právník dojednával prodej paláce Lucerna Chemapolu.  Byl také akcionářem, členem představenstva (1994–1999) a dozorčí rady (1999–2005) pražské IC banky (dnes Equa bank). V letech 1993–1995 byl také členem dozorčí rady CS First Boston investiční společnosti (dnes WOOD & Company investiční společnost), a v letech 1998–1999 členem dozorčí rady chemičky Synthesia. Působil i v dalších obchodních společnostech. Od roku 2008 je jediným jednatelem a společníkem v PROGNEM, s.r.o.(likvidace vyhlášena 5. 8. 2014), od roku 2004 společníkem v Starlit, s.r.o., a od roku 2012 členem představenstva Pražské energetiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marián Čalfa (* 7. května 1946 Trebišov) je slovenský právník a bývalý politik působící v Praze, za normalizace člen a funkcionář KSČ. Po sametové revoluci československý premiér.", "tgt_summary": "Marián Čalfa (born 7 May 1946, in Trebišov) is the former Prime Minister of Czechoslovakia during and after the Velvet Revolution, as well as de facto acting President for 19 days, and was a key facilitator of the smooth transfer of power from Communist rule to a new democratic representation.", "id": 2056882}
{"src_title": "Miroslav Sládek", "tgt_title": "Miroslav Sládek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v Kostelci nad Orlicí, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor knihovnictví a vědecké informace. Je římský katolík.  Před rokem 1989 pracoval v Českém úřadu pro tisk a informace (cenzurní orgán podléhající KSČ). Miroslav Sládek roku 2014 čelil exekucím. Jeho stávající manželkou je Laura Sládková, rozená Laura Rajsiglová (* 1972), která se rovněž angažovala ve vedoucích pozicích v SPR-RSČ.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Brzy po sametové revoluci se začal politicky angažovat, nejprve v okruhu Demokratické iniciativy. Již v prosinci 1989 okolo něj vznikla zatím izolovaná pražská skupina nazvaná \"Republikánská strana\". Na území Československa v té době vznikalo paralelně několik formací navazujících na meziválečný agrarismus a republikanismus. V následujících týdnech probíhal jejich integrační proces. Skupina okolo M. Sládka se koncem ledna 1990 spojila s Republikánskou unií, ale po několika týdnech ji kvůli Sládkovým ambicím opustila. Dne 24. února 1990 se konal ustavující sjezd Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, na kterém tuto formaci Miroslav Sládek definoval jako radikálně pravicovou stranu odmítající spolupráci s komunisty. Byl pak trvale předsedou SPR-RSČ. V roce 1992 neúspěšně kandidoval na prezidenta ČSFR a roku 1993 na prezidenta České republiky.  Ve volbách roku 1992 byl za SPR-RSČ zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Středočeský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za SPR-RSČ a poslanecký mandát zastával do předčasných voleb roku 1998.  V 90. letech se profiloval jako stoupenec připojení Zakarpatské oblasti zpět k Československu, když na hradě v Mukačevu vztyčil čs. vlajku. Byl ústřední postavou některých afér. V červnu 1991 vedl demonstraci republikánů k sídlu Československé televize v Praze, kde zazněly vulgární urážky Václava Havla, v roce 1993 napadl v kadeřnictví ženu. Za svůj projev k Česko-německé deklaraci v roce 1997 byl zbaven imunity a trestně stíhán, ale soud jej obžaloby zprostil. Coby vazebně stíhaný nemohl se jako zákonodárce zúčastnit volby prezidenta republiky roku 1998 (v níž kandidoval). SPR-RSČ tento fakt kritizovala a neúspěšně se obrátila i na Ústavní soud. V průběhu kariéry publikoval Sládek několik knih: \"...A tak to vidím já\" (1992), \"Znamení doby\" (1994), \"To, co mám na mysli, je svoboda\" (1995), \"Právě Váš hlas rozhodne\" (1996) a \"Nikdy jsem Vám nelhal\" (1998).  V předčasných parlamentních volbách v roce 1998 republikáni úspěch nezaznamenali, neboť ztratili oproti volbám roku 1996 více než polovinu voličů. Jediným krajem, kde strana překročila hranici 5 %, byl kraj Severočeský s 6,1 % hlasů. Po neúspěchu ve volbách se ve straně vytvořila frakce (\"Reformní klub\"), která kritizovala vedení Miroslava Sládka, ale byla eliminována. Stranu tehdy opustili někteří významní politici jako Josef Krejsa, Petr Vrzáň nebo Jan Vik. Miroslav Sládek nadále zůstal předsedou SPR-RSČ. Počátkem 21. století stranu postihly finanční problémy, počátkem roku 2001 byl na ni vyhlášen konkurz. SPR-RSČ tehdy dočasně zanikla a v roce 2001 založil Sládek politickou stranu Republikáni Miroslava Sládka, do níž přešla velká část členské základny a za kterou neúspěšně kandidoval ve volbách roku 2002 i ve volbách do Evropského parlamentu.  V roce 2002 se byl zvolen místostarostou brněnské městské části Útěchov. Vyhrál následující předčasné volby v roce 2004, ale jeho sdružení přešlo do opozice a následně se přestěhoval do Králova Pole, čímž jeho mandát zastupitele zanikl. Údajně na protest s počínáním státní moci jeho strana nekandidovala v červnu 2006 ve volbách do Poslanecké sněmovny. Jeho předsednictví ve straně RMS – Republikáni Miroslava Sládka zaniklo společně s definitivním právním ukončením fungování strany v dubnu 2007. V květnu 2008 byla SPR-RSČ obnovena, opět se Sládkem coby předsedou. V roce 2010 byl společně s Martinem Smetanou podmíněně odsouzen za předlužení strany. Pražský městský soud potvrdil dvouletý podmíněný trest s tříletou zkušební dobou, který mu byl za předlužení strany vyměřen roku 2000 Obvodním soudem pro Prahu 9. Na rozdíl od původního verdiktu byla odstraněna povinnost uhradit pokutu 300 000 korun a nebyl potvrzen tříletý zákaz působení ve statutárních orgánech právnických osob. V roce 2013 strana SPR-RSČ oficiálně znovu zanikla; v květnu tohoto roku ji rozpustil Nejvyšší správní soud na návrh vlády. V roce 2014 čelil Sládek insolvenčnímu řízení, snad z důvodu zadlužení strany.  Na počátku roku 2016 založil (obnovil) stranu Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa 2016 (SPR-RSČ 2016), ohlásil návrat do politiky a v červnu 2016 byl zvolen jejím předsedou. V červenci 2016 se strana přejmenovala na Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa Miroslava Sládka (SPR-RSČ Miroslava Sládka) a ve volbách do Senátu PČR v roce 2016 za ni kandidoval v obvodu č. 64 – Bruntál. Se ziskem 3,27 % hlasů skončil na 8. místě a do druhého kola nepostoupil.  V krajských volbách v roce 2016 vedl v Jihomoravském kraji z pozice lídra kandidátku subjektu \"\"Koalice Republikánů Miroslava Sládka, Patriotů České republiky a HOZK\"\", ale neuspěl (uskupení získalo jen 0,44 % hlasů).  Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 kandidoval jako lídr strany Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa Miroslava Sládka, ale nebyl zvolen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miroslav Sládek (* 24. října 1950 Hradec Králové) je český ultrapravicový politik, publicista, zakladatel a předseda Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa (republikáni), později zakladatel strany Republikáni Miroslava Sládka.", "tgt_summary": "Miroslav Sládek (24 October 1950 in Hradec Králové) is a Czech politician, and the founder and chairman of the right-wing populist Coalition for Republic – Republican Party of Czechoslovakia (SPR-RSČ). Founded in 1990, the party was disbanded in 2001, and re-established in 2016.", "id": 1392562}
{"src_title": "Bartoloměj (apoštol)", "tgt_title": "Bartholomew the Apostle", "src_document": [{"title": "Povolání Bartoloměje.", "content": "Jeho vlastní jméno tedy bylo Nathanael (někdy též Natanael) a pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu. A je tedy možné, že byl svědkem velkého znamení, které v Káni Galilejské Ježíš vykonal. (srov. J 2,1–11) Pravděpodobně byl blízkým přítelem apoštola Filipa, který ho ke Kristu přivedl.  \"Filip vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?\"\" () V době Kristova mládí skutečně v Nazaretu žilo různorodé obyvatelstvo. Velká část byla pohanská a mezi pohany bylo málo morálně silných jedinců.  \"Filip mu odpověděl: „Pojď a podívej se!“ Ježíš, když spatřil přicházet Nathanaela, řekl: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“\" Ježíš si vysoce cenil Bartolomějovy ušlechtilosti a jeho smyslu pro spravedlnost. \"Natanael s údivem odpověděl: „Odkud mne znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“\" (srov. J 1,47–48) Tato odpověď není dodnes jasně srozumitelná. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Pakliže je tento předpoklad správný, nutno dodat, že Bartoloměj ve své době mohl čísti pouze Tanach(תנ־ך), nikoli však Bibli, jak ji známe dnes.  \"Tu Natanael učinil vyznání: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele.“\" () Bartoloměj pochopil, jakou osobností Kristus je. Provázel ho na cestách a byl svědkem jeho zázračných činů.", "section_level": 1}, {"title": "Místa evangelizace.", "content": "O následném apoštolském působení Bartoloměje nemáme přesné zprávy. Podle informace, kterou ve 4. století zaznamenal historik Eusebius, jistý Pantaneus prý našel doklady o Bartolomějově přítomnosti dokonce až v Indii. Odborníci dokládají, že tím se mohla rozumět Etiopie a Arábie. Tam podle podání zanechal aramejský opis Matoušova evangelia. Svatý Jan Zlatoústý dokládá, že Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem, až se pohané podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Podle tradice Bartoloměj šířil víru na Arabském poloostrově a v nynějším Turecku. V maloasijské Frýgii se sešel s apoštolem Filipem. Navštívil Lykaonii (kraj kolem města Konya) a putoval dále na východ až do Velké Arménie, respektive do země Šírván (dnes Ázerbájdžán a Dagestán). Nejstarší životopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie. Přesné místo a rok úmrtí nejsou zcela jasné.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Apoštolu Bartolomějovi bývá tradičně přisuzováno tzv. Bartolomějovo apokryfní evangelium. Skutečný autor spisu je však předmětem debat.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy působil v královské rodině šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on přijme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil ji zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliké podivení, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, kteří na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Derbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. Někde bývá uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.  Od působení Bartoloměje a Judy Tadeáše odvozuje svůj vznik Arménská apoštolská církev.", "section_level": 1}, {"title": "Bartolomějovy ostatky.", "content": "Bartolomějovy ostatky prodělaly složitou cestu. Na počátku 6. století je dal východořímský císař Anastasius I. přenést do mezopotámské Dury, později se relikvie dostaly na ostrov Lipari u Sicílie (v 8. století) a v roce 809 do jihoitalského města Beneventa v Kampánii. Odtud byly roku 983 přeneseny německým císařem Otou III. do Říma, do hrobky, kterou dal postavit v chrámě sv. Bartoloměje na ostrově v Tibeře) nedaleko Kapitolu (původně zasvěceném sv. Vojtěchovi).  V 11. století získala katedrála v Canterbury paži svatého Bartoloměje. Lebka svatého Bartoloměje je od roku 1238 uložena v kostele svatého Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem, který se nazývá císařskou katedrálou, „Kaiserdom“.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "Část ostatků tohoto apoštola zdědil Karel IV. po své matce Elišce Přemyslovně. Tři zuby z tohoto dědictví daroval roku 1354 v podobě stříbrné sošky tohoto apoštola, část lebky sv. Bartoloměje císař získal roku 1355 v klášteře Augia maior v Basileji a dal na ně zhotovit stříbrnou relikviářovou bustu, obojí pro Svatovítskou katedrálu v Praze. Další relikvie byly základem stavby kaple sv. Bartoloměje při kostele sv. Klimenta dominikánů na Starém Městě pražském. Barokní kostel sv. Bartoloměje byl zbudován na Starém Městě v ulici Bartolomějské. Některé z Bartolomějových ostatků jsou uloženy v Kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě.", "section_level": 2}, {"title": "Patronace.", "content": "Kult svatého Bartoloměje je vzhledem k tomu, kde všude se nachází jeho relikvie, hojně rozšířen po celé Evropě. Tento mučedník byl vždy velmi uctívaný, a tak není divu, že je patronem mnoha měst a živností. Je patronem Arménie, Frankfurtu nad Mohanem, Maastrichtu, Altenburgu, Lutychu, u nás například Plzně. Z živností je patronem řezníků, koželuhů, zpracovatelů kůže, lovců kožešin, ševců, krejčích, obuvníků, knihvazačů; také pastevců, sedláků, vinařů, pekařů, obchodníků s olejem, sýrem a solí; sádrařů, štukatérů, i horníků. Vzýván je proti kožním chorobám, nervovým a neurologickým chorobám, proti škubům svalů.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Svatý Bartoloměj je v umění často znázorňován. V pozdější, středověké tradici se vžilo vyprávění o jeho smrti stažením z kůže, které se stalo velmi populárním. Velmi známá je scéna z Posledního soudu v Sixtinské kapli, ve které Michelangelo zobrazil sv. Bartoloměje, jak drží v pravé ruce koželužský nůž a v levé ruce vlastní kůži, na níž umělec zanechal svůj autoportrét. Dalšími atributy jsou nůž, kniha, svitek spisů, prapor, někdy kříž.  Svátek svatého Bartoloměje se slaví 24. srpna v římskokatolické církvi a 11. června v ortodoxní církvi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Bartoloměj byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamech dvanácti apoštolů bývá Bartoloměj vždy jmenován před Matoušem, přičemž jméno toho, který jej předchází, se mění a bývá jím buď Filip (srov. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14), anebo Tomáš (srov. Sk 1,13). Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protože jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce. Jde totiž o jméno s kořenem pravděpodobně aramejským, \"bar Talmay\" (\"bar Tolomaj\"), což znamená \"syn Talmajův\". Jeho otec Tolomaj byl ze vznešeného rodu. Bartoloměj tedy vyrůstal v kultivovaném prostředí a získal zde vzdělání. Možné je i podle jména Talmai, které souvisí s hebrejským slovem \"telem\", což znamená „brázda“, říci, že jeho otec byl oráčem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotožňováno se jménem Nathanael, což znamená „Bůh dal\". Toto ztotožnění obou postav je pravděpodobně motivováno skutečností, že Nathanael ve scéně o povolání, podle Janova evangelia, stojí vedle Filipa, to znamená na místě, které v seznamech apoštolů v ostatních evangeliích patří právě Bartolomějovi. Církev římskokatolická až ve 12. století uznala, že se jedná o jednu osobu.", "tgt_summary": "Bartholomew (; ; ; ; ) was one of the twelve apostles of Jesus according to the New Testament. He has also been identified as Nathanael or Nathaniel, who appears in the Gospel of John when introduced to Jesus by Philip (who would also become an apostle), (John 1:43–51) although many modern commentators reject the identification of Nathanael with Bartholomew.", "id": 1591514}
{"src_title": "Jokohama", "tgt_title": "Yokohama", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jokohama byla malou rybářskou vesnicí až do konce období Edo, tedy doby, kdy Japonsko obchodovalo se zahraničím jen velice málo. V roce 1854 komodor Matthew Perry přistál na jih od Jokohamy s flotilou amerických válečných lodí a přinutil Japonsko otevřít některé přístavy pro zahraniční obchod. Jokohama byla vybrána jako jeden z těchto přístavů místo Kanagawy, u které se Tokugawský šógunát obával, že leží příliš blízko Tókaidó – strategické cesty spojující Edo s Nagojou, Kjótem a Ósakou.  Přístav v Jokohamě byl otevřen v roce 1859 a rychle se stal vstupní bránou pro většinu zahraničního obchodu s Japonskem. Cizinci žili v městské čtvrti zvané \"Kannai\" („uvnitř bariéry“), která byla obklopena vodním příkopem. Mnoho jedinců příkop překračovalo a to způsobovalo problémy. Slavný Incident v Namamugi, jedna z událostí předcházející pádu šógunátu, se odehrál na místě dnešní čtvrti Curumi-ku v roce 1862. Ernest Satow popsal incident ve své knize \"Diplomatem v Japonsku (A Diplomat in Japan)\".  Po restauraci Meidži v roce 1868 se v přístavu soustředil obchod s hedvábím. První japonská železnice byla postavena v roce 1872 mezi Jokohamou a Tokiem a dovolila tak japonským firmám \"zaibacu\" používat přístav k dovozu materiálu pro jejich továrny v průmyslové oblasti Keihin. Růst japonského průmyslu přinesl Jokohamě prosperitu a výstavbu rezidenčních čtvrtí pro nové zbohatlíky. Až do doby, kdy se většina obchodu začala realizovat přímo v Tokiu, byla Jokohama známá jako nejkosmopolitnější město v Japonsku.  Velká část Jokohamy byla zničena velkým zemětřesením v roce 1923 a během druhé světové války trpělo město paličskými nálety amerického letectva. Během americké okupace byla Jokohama hlavním překladištěm a základnou amerického námořnictva, obzvláště za Korejské války. Po ukončení okupace se většina aktivit U.S. Navy přesunula do nedaleké Jokosuky.  Jokohama se oficiálně stala městem 1. dubna 1889 a 1. září 1956 se stala „městem z titulu vládního nařízení“ (tzn., že je de facto postavena na úroveň prefektury).", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jokohama leží na poloostrově na západním břehu Tokijského zálivu, 30 kilometrů od Tokia, s kterým je spojena několika železničními tratěmi, dálnicemi a dalšími silnicemi. I když je město z velké části jen obytnou zónou pro lidi dojíždějící za prací do Tokia, má Jokohama také silnou místní ekonomiku, obzvláště loďařství, biotechnologie a polovodičový průmysl. Nissan plánuje přesun svého ústředí do Jokohamy z Tokia v roce 2010.  Městem protéká řeka Óka.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Mezi Jokohamské pamětihodnosti patří: park Jamašita, Minato Mirai 21 (nákupní okrsek postavený na půdě navezené do moře), Čínská čtvrť (Čúkagai), Jokohamský stadion, Silk Center, oblast Jamate, Růžová zahrada, Motomači a zahrada Sankei-en, která byla sice založena až v roce 1906, ale na jejích pozemcích se nachází např. 500 let stará pagoda. Za prohlídku též stojí cizinecký hřbitov (> 4000 hrobů), Muzeum panenek (>1200 panenek z celého světa), či loď Hikawa-maru.  V oblastech Isezakičo a Noge je mnoho barvitých obchodů, barů a restaurací navštěvovaných usedlíky původem z Číny, Thajska, Jižní Korey a dalších zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Jokohama má 18 městských čtvrtí (\"ku\"):", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Jokohamě 60. let 19. století se odehrává příběh románu Jamese Clavella \"Gaidžin\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jokohama (: 横浜市; \"Jokohama-ši\") je hlavní město prefektury Kanagawa v Japonsku. Je to druhé největší město a největší přístav v Japonsku. Leží na ostrově Honšú.", "tgt_summary": "Yokohama developed rapidly as Japan's prominent port city following the end of Japan's relative isolation in the mid-19th century, and is today one of its major ports along with Kobe, Osaka, Nagoya, Hakata, Tokyo, and Chiba.", "id": 2061815}
{"src_title": "Akcie", "tgt_title": "Share (finance)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kapitál akciové společnosti vzniká emisí akcií a jejich prodejem na trhu, zpočátku za nominální hodnotu, která je na akcii vyznačena nebo v případě pouhého elektronického zaknihování oficiálně určena. Existují také akcie bez vyznačené nominální hodnoty. Akcionáři tyto cenné papíry kupují, protože očekávají zisk jednak z vyplácených dividend, tak i z růstu kapitalizace akcie. Nákup akcií ve vhodné době může být dobrý způsob zhodnocení peněz, hodnota akcie může vzrůst až o stovky procent. Stejně tak je ale možný pokles cen akcií a částečná nebo i úplná ztráta peněz, které do nich akcionáři vložili. Proto je obchod s akciemi rizikový.  Akciová společnost neuvedená k obchodování na burze je soukromou firmou uzavřeného typu. Takové akciové společnosti vznikají úpisem akcií bez veřejné nabídky předem určenými upisovateli - zakladateli společnosti.  Účastí a hlasováním na valné hromadě se akcionář může podílet na rozhodování o společnosti, obvykle i na volbě jejího představenstva, dozorčí rady a podobně. Protože každá akcie znamená obvykle jeden hlas, může většinový akcionář, který vlastní „kontrolní balík“ akcií, o společnosti rozhodovat do značné míry sám a někdy tak i poškodit menšinové akcionáře. Jejich zájmy proto musí chránit zákony, které mohou například určit procentní výši držení akcií, která vede ke zvláštním právům menšinových akcionářů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Akcie lze rozdělit podle několika hledisek:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení z hlediska formy.", "content": "Občas se objevují i názory, zda by za další formu neměly být považovány i zaknihované akcie (viz podoba akcií) - byly by tak nejen zvláštní podobou akcií, ale i samostatnou formou.", "section_level": 2}, {"title": "Násobkové (hromadné) akcie.", "content": "U listinných akcií se připouští vydání tzv. hromadných listin. Tedy násobkových akcií představující vždy určitý počet jednotlivých akcií vydaných na jednu listinu. Obvykle se vydávají násobky po 10, 50, 100 a více kusech, podobně jako u násobků bankovek. Řada akciových společností však v domnění úspor vydává násobky na přesný počet akcií připadající jednomu akcionáři (např. 3.531 ks). Hromadné listiny se pak musí při převodech a jejich dělení dále dělit a vzniká nepraktická řada nerovnoměrných násobků. Při vydání hromadné listiny za jednotlivé akcie nebo naopak se musí zneplatnit původní akcie. Vydání hromadných akcií musí být upraveno ve stanovách společnosti s tím. Vydání hromadné akcie na místo jednotlivých je obvykle zpoplatněno žadateli o jejich vydání, pokud tak není dohodnuto při jejich prvním vytištění. Naopak vydání jednotlivých akcií na místo hromadné musí být akcionářovi umožněno kdykoli, protože jednotlivá akcie je základní jednotkou, kterou musí obdržet každý akcionář.", "section_level": 2}, {"title": "Hlasování u akcií.", "content": "Každá akcie má zpravidla jeden hlas. Pokud společnost vydala různé jmenovité hodnoty (nominální) akcií, může být hlasování upraveno např. ve vztahu k této hodnotě, např. na každých 10 Kč jeden hlas apod. V minulosti bylo možné vydat i podílové (dílcové) akcie, např. na 1/2 každé akcie. V zakladatelském tzv. grunderském období byl nejčastější nominál 200 zlatých. Vzhledem k vysoké hodnotě řada firem vydala část akcií v polovinách po 100 zl. Každá akcie tak kromě svého čísla byla označena signaturou a, b nebo I, II (např. č. 1023a), tak aby každá polovina měla svůj znak. Hlasování se tak dělo pouze z poloviny. Stanovy akciových společností upravovaly též minimum a maximum hlasů. Např. na valné hromadě připadalo na každých 10 akcií jeden hlas. Omezování bylo většinou u rolnických cukrovarů např. tak, že maximum bylo 100 hlasů. Kdo tedy vlastnil více než 1.000 akcií připadlo mu tak jako tak jen 100 hlasů. Kdo měl jen 9 akcií neměl hlas žádný a musel se s někým spojit.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Akciové společnosti nejsou vynálezem posledních několika let. První akciová společnost světa vznikla v roce 1602 v Nizozemí. Byla to Nizozemská východoindická společnost (nizozemsky Vereenigte Oost-Indische Compagnie).", "section_level": 1}, {"title": "Význam akciových společností a jejich názvu.", "content": "Akciová společnost jako forma společenského podnikání souvisí s potřebou větších kapitálových hodnot pro investice. Ty, zejména při zámořských výpravách, vyžadovaly velkého kapitálu, který nebyl jednotlivec schopen shromáždit. Hrozil mu také v případě neúspěchu krach. Proto se na potřebný kapitál soustředilo několik dílů (akcií) od jednotlivců, který se každý podílel na daném obchodu svým dílem. Oproti jednorázovému obchodu byla forma akciové společnosti zaměřena se stejnými pravidly na dlouhodobé podnikání.", "section_level": 2}, {"title": "Podoba listinných akcií.", "content": "Akcie je cenina. Jako taková by měla být chráněna proti padělání. Zájmem každé společnosti by mělo být omezení možnosti napadení akcií. Tisk cenin v chráněném režimu kontroly s použitím materiálů, které nejsou volně získatelné, jsou doménou tiskáren cenin. V České republice doposud neplatí zákon o povinnosti tisku akcií v ceninové podobě (první návrh zákona vypracovalo MF ČR v roce 1996 a od té doby ho nikdo neuznal za podstatný k prosazení). Proto si akcie může vytisknout každý třeba na domácím počítači. Podle toho také vypadají akcie u řady společností, které nepovažují akcie za důležitý dokument. Akcie je přitom nejvyšším dokladem společnosti a jediným opravňujícím dokladem akcionáře k výkonu jeho práv. Řada bank dnes odmítá přijímat do zástavy neceninové cenné papíry. Tisk cenných papírů není jen otázkou ochranných prvků, ale i kontroly nad vydaným počtem kusů a vizitkou každé alespoň trochu solidní společnosti.  K listinné akcii patří kuponový arch k výplatě dividend. Kupón k akcii však může být vydán i na doručitele (podobně jako u dluhopisů na jméno), takže předložitel kuponu může být někdo jiný než vlastník akcie.", "section_level": 2}, {"title": "Výkyvy cen.", "content": "Cena akcie se v zásadě pohybuje na základě nabídky a poptávky. Jako každá komodita na trhu je i cena akcie tím vyšší, čím větší je poptávka, a tím nižší, čím větší je nabídka.  Na změnách nabídky a poptávky se podílí řada různých faktorů, například konkrétní výsledky akciové společnosti v minulosti, očekávání trhu v budoucnu a srovnání těchto hodnot, úroveň důvěry v makroekonomiku, důvěra v segment, ve kterém se akcie nachází či důvěra v konkrétní emisi akcie. Velký vliv má také mediální obraz společnosti a množství citací v negativních zprávách nebo přesun investic mezi různými instrumenty finančních trhů (akcie, dluhopisy, měny, komodity apod.)  Tyto faktory se snaží odhalit a charakterizovat dvě disciplíny fundamentální analýza a technická analýza, každá pomocí jiných metod a přístupů k datům.  Fundamentální analýza je vhodná spíše pro dlouhodobé investory, kdežto technickou analýzu využíji spíše intradenní či swingoví obchodníci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akcie je cenný papír, který potvrzuje, že jeho majitel (držitel) je akcionář, tj. že vložil určitý majetkový podíl (kapitál) do akciové společnosti. Akcionář má různá práva. Např. je oprávněn podílet se na zisku společnosti formou dividendy a účastnit se na řízení společnosti mimo jiné tím, že je oprávněn hlasovat na valné hromadě, případně se podílet na likvidačním zůstatku společnosti v případě likvidace. Za závazky společnosti akcionáři po dobu trvání účasti ve společnosti neručí. Výjimku tvoří pouze ručení za dluhy společnosti do výše podílu akcionáře na likvidačním zůstatku po zrušení společnosti s likvidací.", "tgt_summary": "In financial markets, a share is a unit used as mutual funds, limited partnerships, and real estate investment trusts. The owner of shares in the company is a shareholder (or stockholder) of the corporation. A share is an indivisible unit of capital, expressing the ownership relationship between the company and the shareholder. The denominated value of a share is its face value, and the total of the face value of issued shares represent the capital of a company, which may not reflect the market value of those shares.", "id": 429654}
{"src_title": "Harlem", "tgt_title": "Harlem", "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Počet lidí s trvalým bydlištěm na území Harlemu v posledních desetiletích neustále klesá: ještě v 50. letech zde žil asi jeden milión Afroameričanů, zatímco dnes jich tu žije asi jen 250 000. Optimisté to zdůvodňují novými programy bytové výstavby a vytvořením lepších životních podmínek pro Afroameričany i v jiných částech města, pesimisté naproti tomu tvrdí, že zástupy jsou jen ekonomickým tlakem vypuzovány z Manhattanu do okolních obvodů, především Bronxu, který se tak pomalu stává druhým Harlemem, a to i se všemi bezpečnostními riziky a problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Harlem se rozkládá v prostoru mezi severním okrajem Central Parku a 155. ulicí, na západě je ohraničen oblastí Morningside Heights a Washington Heights, na severu a východě potom řekou Harlem River, která tvoří přirozenou spojnici mezi Hudsonem a East River. Centrum čtvrti leží mezi 125. ulicí a třídou Lenox Avenue, tato oblast zaznamenala v poslední době značný rozmach, spojený s otevřením mnoha nových obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Založen byl holandskými osadníky jako Nieuw Haarlem (podle města Haarlemu) a dlouho zůstal pouhou vesnicí. Během masového příchodu zahraničních imigrantů do Lower East Side se odtud mnozí starousedlíci střední třídy stěhovali dál na sever, právě do Harlemu. Tuto éru zde dodnes připomíná několik oblastí honosných domů, obývaných zámožnými afroamerickými rodinami, jako např. St. Nicholas Historic District (138. a 139. ulice mezi bulváry Frederick Douglass Boulevard a Adam Clayton Powell jr. Boulevard).  Po první světové válce byl New York všeobecně považován za ráj pracovních příležitostí a občanských práv pro černochy z Jihu, a Harlem se tak brzy stal výhradně černošskou čtvrtí. Za časů rozkvětu jazzu ve 20. a 30. letech patřily harlemské noční kluby, jako např. \"Cotton Club\", k nejpopulárnějším lokálům města a v divadle Apollo Theater (253 West 125th Street), které dnes opět plní funkci koncertní síně, zahájila svou hvězdnou kariéru vedle mnoha jiných také slavná černošská zpěvačka Ella Fitzgeraldová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harlem je samostatná newyorská čtvrť v městském obvodě Manhattan se všemi možnými sociálními vrstvami obyvatel, historickými a kulturními památkami, známá ovšem také nepříliš bezpečnými ulicemi.", "tgt_summary": "Harlem is a neighborhood in the northern section of the New York City borough of Manhattan. It is bounded roughly by Frederick Douglass Boulevard, St. Nicholas Avenue, and Morningside Park on the west; the Harlem River and 155th Street on the north; Fifth Avenue on the east; and Central Park North on the south. The greater Harlem area encompasses several other neighborhoods and extends west to the Hudson River, north to 155th Street, east to the East River, and south to Martin Luther King, Jr., Boulevard, Central Park, and East 96th Street.", "id": 840727}
{"src_title": "Koncentrační tábor Mauthausen", "tgt_title": "Mauthausen concentration camp", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "KL Mauthausen.", "content": "Dne 8. srpna 1938 byli do Mauthausenu u Lince posláni vězni z koncentračního tábora Dachau, aby začali s budováním nového tábora. Místo nebylo vybráno jen kvůli jeho blízkosti k Linci, coby dopravnímu uzlu, ale i proto, že tato oblast byla jen řídce obydlená. I když byl tábor od začátku ovládán německým státem, založila jej soukromá společnost jako hospodářský podnik. Vlastníkem kamenolomu Wiener-Graben, který nebyl jen v Mauthausenu, ale i v jeho okolí, byla firma DEST (zkratka pro \"Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH\"). Společnost vedená Oswaldem Pohlem, který byl taktéž vysoce postaveným funkcionářem SS, koupila kamenolom od města Vídně a začala s výstavbou Mauthausenského tábora. O rok později nařídila výstavbu prvního tábora v Gusenu. Dříve se vytěžená žula z kamenolomu používala na dláždění vídeňských ulic, ale nacističtí představitelé předpokládali využití velkého množství této horniny při kompletní rekonstrukci hlavních německých měst, v souladu s plány Alberta Speera a jiných architektů nacistické architektury.  Finanční prostředky na vybudování Mauthausenského tábora pocházely z různých zdrojů, včetně komerčních úvěrů od Dresdner Bank, v Praze sídlící Böhmische Escompte-Bank, tzv. Reinhardtova fondu (tj. z peněz, které byly ukradeny vězňům z koncentračních táborů) a od Německého červeného kříže.  Mauthausen původně sloužil jako přísně vedené vězení pro běžné zločince, prostitutky a jiné „nepolepšitelné porušovatele zákona.“ Dne 8. května 1939 se tábor změnil na pracovní a začal se používat nejčastěji k věznění politických vězňů.", "section_level": 2}, {"title": "KL Gusen.", "content": "Koncem roku 1939 byl už mauthausenský tábor s kamenolomem Wiener-Graben přeplněn vězni. Jejich počet se vyšplhal z 1080 koncem roku 1938 na více než 3000 o rok později. Přibližně tehdy začala v asi 4,5 kilometru vzdáleném Gusenu výstavba nového tábora. Stavba tohoto tábora (nejprve pojmenovaný Gusen I) a jeho kastenhofenského kamenolomu byla dokončena v květnu 1940. První vězně umístili 17. dubna 1940 v prvních dvou barácích (č. 7 a 8), zatímco první transport vězňů, hlavně z táborů v Dachau a Sachsenhausenu dorazil 25. května téhož roku.  Podobně jako blízký Mauthausen, i Gusen využíval svých vězňů na otrockou práci v lomech na žulu. Kromě toho je též pronajímal různým místním podnikatelům. V říjnu 1941 se několik baráků oddělilo od gusenského tábora ostnatým drátem a přeměnilo se na samostatný zajatecký tábor (německy: \"Kriegsgefangenenarbeitslager\"). V tomto táboře byl uvězněn velký počet válečných zajatců, většinou sovětských důstojníků. V průběhu roku 1942 dosáhla výrobní kapacita obou táborů svého vrcholu. Gusen se rozšířil o centrální sklad SS, kde se třídilo a dále do Německa odesílalo různé zboží zcizené z okupovaných území. Místní kamenolomy a podniky neustále potřebovaly novou pracovní sílu kvůli čím dál vyšším odvodům Němců do Wehrmachtu.  V březnu 1944 byl bývalý sklad SS přestavěn na nový pobočný tábor, který dostal název Gusen II. Až do konce války sloužil jako improvizovaný koncentrační tábor. V táboře bylo asi 12 000 až 17 000 vězňů, kteří neměli ani nejzákladnější zařízení. V prosinci 1944 byl otevřen další pobočný tábor v blízkém Lungitzu. Zde se přeměnila část průmyslové infrastruktury na třetí pobočný tábor Gusen III. Nárůst počtu poboček se nedokázal vyrovnat nárůstu počtu vězňů, což způsobilo přeplněnost baráků ve všech pobočných táborech Mauthausen-Gusenu. Od konce roku 1940 do roku 1944 stoupl počet vězňů, kteří připadali na jednu postel ze 2 na 4.", "section_level": 2}, {"title": "Soustava táborů Mauthausen-Gusen.", "content": "Tak, jak se neustále zvyšovala produkce Mauthausen-Gusenského komplexu táborů, tak se zvyšoval i počet vězňů v jednotlivých pobočných táborech. Tábory Gusen a Mauthausen původně sloužily místním kamenolomům, avšak od roku 1942 již byly začleněny do německé vojenské mašinérie. Na pojetí zvyšujícího se počtu nucených dělníků se začalo s výstavbou pobočných táborů (\"Außenlager\"). Ke konci války se již jednalo o 101 pobočných táborů (včetně 49 hlavních pobočných táborů), nacházejících se na většině území současného Rakouska – od Mittersillu jižně od Salzburgu až po Schwechat východně od Vídně a od Pasova na předválečné rakousko-německé hranici až po Loibl Pass na hranici s Jugoslávií. Pobočné tábory byly rozdělené podle jejich hlavního zaměření do několika kategorií:", "section_level": 2}, {"title": "Mauthausen-Gusen jako podnik.", "content": "Ve výrobní produkci a v zisku dosahoval Mauthausen-Gusen nejlepších výsledků ze všech velkých nucených pracovních center včetně Auschwitz I., Flossenbürgu, Gross-Rosenu, Marburgu a Natzweiler-Struthofu. Seznam podniků využívajících nucené práce z tábora Mauthausen-Gusen byl dlouhý a zahrnoval i velké národní korporace, ale stejně tak i malé místní firmy a komunity. Část kamenolomu upravili na montážní závod pro automatické zbraně Mauser. V roce 1943 byla v Gusenu postavená podzemní továrna podniku Steyr-Daimler-Puch. Podobná továrna na výrobu stíhaček Messerschmitt byla otevřena poblíž Sankt Georgen an der Gusen. Společně se celkem asi 45 větších podniků podílelo na tom, že koncentrační tábor Mauthausen-Gusen dosáhl v samotném roce 1944 zisk více než 11 milionů říšských marek. Mezi tyto podniky patřily:  Vězně pronajímali jako otroky. Využívaly je například na práci v místních farmách, při budování cest, zpevňování a opravě břehů Dunaje, na budování velkých obytných čtvrtí v Sankt Georgen či na archeologických vykopávkách ve Spielbergu.  Poté, co začal být německý vojenský průmysl strategicky bombardován spojeneckým letectvem, se němečtí plánovači rozhodli přesunout výrobu do podzemí, kde by odolala nepřátelskému leteckému bombardování. Vězni dostali příkaz vybudovat v Gusenu I několik velkých tunelů pod kopci, které obklopovaly tábor (tato akce dostala krycí název \"Kellerbau\", doslova „stavba sklepa“). Koncem druhé světové války vykopali vězni prostory o ploše až 29 400 m pro továrny na ruční zbraně. V lednu 1944 vykopali podobné tunely vězni z tábora Gusen II pod vesnicí Sankt Georgen (krycí název \"Bergkristall\", doslova „křišťál“). Plocha přibližně 50 000 m umožnila firmě Messerschmitt vybudovat montážní závod na výrobu stíhacích letounů Me 262 a raket V-2. Kromě výroby letadel sloužilo zhruba 7000 m tunelů Gusenu II pro továrny, které vyráběly různý vojenský materiál. Koncem roku 1944 pracovalo v podzemí přibližně 11 000 vězňů z Gusenu I a II. Dalších 6500 pracovalo na rozšíření podzemní sítě tunelů a hal. Po dokončení v roce 1945 byla továrna na Me 262 schopná smontovat 1250 letadel za měsíc. Byla to druhá největší německá továrna na výrobu letadel po rovněž podzemní výrobě v koncentračním táboře Dora-Mittelbau. Další podzemní továrna, která spadala pod mauthausenský tábor, se nalézala nedaleko Vídně v obci Hinterbrühl. Zde v bývalém dolu na vápenec Seegrotte firma Heinkel vyráběla první proudový stíhací letoun na světě He 162.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlazovací práce.", "content": "Kromě hospodářské funkce měl tábor i politický význam. Přinejmenším do roku 1943 byl tábor určený pro vězně a vraždění skutečných i domnělých politických a ideologických nepřátel Německa. Posléze však tábor sloužil německé vojenské mašinérii a vykonával i vyhlazovací práci. Když byli vězni po dvanáctihodinové práci v kamenolomu úplně vyčerpaní nebo když byli příliš nemocní či příliš slabí, aby mohli pracovat, přesunuli je do tzv. revíru (\"Krankenrevier\", barák pro choré) nebo na jiné místo k vyhlazení. Zpočátku neměl tábor vlastní plynovou komoru a takzvané muzelmany, tj. vězně příliš choré na to, aby pracovali po tom co byli týráni, podvyživení anebo úplně vyčerpaní, přesunuli do jiných koncentračních táborů k vyhlazení (nejčastěji do neslavného zámku Hartheim, který byl vzdálený 40,7 km) či je usmrtili smrtelnou injekcí a zpopelnili v místním krematoriu. Se zvyšujícím se počtem vězňů se tento systém příliš prodražoval a od roku 1940 se stal Mauthausen-Gusen jedním z mála západních táborů, který používal plynovou komoru pravidelně. Z počátku používal jen improvizovanou mobilní plynovou komoru – dodávku s výfukovou trubicí vyvedenou uvnitř korby – která pendlovala mezi Mauthausenem a Gusenem. V prosinci 1941 dokončili trvalou plynovou komoru, která mohla najednou zabít až 120 vězňů.", "section_level": 2}, {"title": "Vězni.", "content": "Až do roku 1940 tvořili největší skupiny vězňů němečtí, rakouští a českoslovenští socialisté, komunisté, anarchisté, homosexuálové a Romové. Dalšími skupinami pronásledovanými výhradně kvůli náboženským postojům byli \"sektáři\" (takto je nazýval nacistický režim), tj. například Svědkové Jehovovi. Důvodem jejich uvěznění bylo odmítnutí přísahy oddanosti Hitlerovi a rovněž tak zapojení se do jakékoliv vojenské služby.  Začátkem roku 1940 byl do komplexu Mauthausen-Gusen přesunut velký počet Poláků. První skupiny byly složené z umělců, vědců, skautů, učitelů a univerzitních profesorů uvězněných během akce AB.  Později byli nově příchozí ze všech kategorií „nechtěných“, nicméně i tak tvořili vzdělanci a političtí vězni až do skončení války nejpočetnější skupinu. Během druhé světové války se do Mauthausenu a jeho pobočných táborů dostaly velké skupiny španělských republikánů. Povětšinou se jednalo o bývalé republikánské vojáky či aktivisty, kteří utekli do Francie po Francově vítězství a byli zajati německou armádou v roce 1940 při francouzské porážce či o osoby odevzdané Němcům představiteli vichistického režimu. Největší z těchto skupin dorazila do Gusenu v lednu 1941. Začátkem roku 1941 přesunuli téměř všechny Poláky a Španěly, kromě malých skupin specialistů pracujících v kamenolomu, z Mauthausenu do Gusenu. Tábory začaly po začátku sovětsko-německé války v roce 1941 přijímat velké množství sovětských zajatců. Většinu z nich umístili do baráků oddělených od zbytku tábora. První skupiny určené pro plynové komory, postavené počátkem roku 1942, sestávaly hlavně ze sovětských válečných zajatců. V roce 1944 přivezli do tábora velkou skupinu maďarských a nizozemských Židů čítající zhruba 8000 lidí. Podobně, jako v případě dalších velkých skupin většinou vězňů umístěných do Mauthausen-Gusenu, zemřela většina z nich na následky těžké práce, špatných podmínek nebo po shození ze stěny mauthausenského kamenolomu, přezdívané dozorci SS a kápy „parašutistická stěna“ (\"Fallschirmspringerwand\"). Tyto vězně dozorci označovali jako „parašutisty.“ Tábory Mauthausen-Gusen přijímaly během druhé světové války denně menší vězeňské transporty; většinou z ostatních koncentračních táborů Německem okupované Evropy. Většina vězňů v pobočných táborech Mauthausenu byla před jejich přesunutím do nynějších táborů nejprve držena na různých jiných místech. Nejvýznamnější z těchto center byly pro Mauthausen-Gusen neslavně známé tábory Dachau a Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau). První transporty z Osvětimi začaly v únoru 1942. Druhý transport v červnu téhož roku byl zhruba o 1200 vězňů větší. Podobné skupiny poslali z Osvětimi do Gusenu a Mauthausenu v dubnu a listopadu 1943 a později v lednu a únoru 1944. Nakonec v květnu téhož roku po návštěvě Adolfa Eichmanna v Mauthausenu, přijal Mauthausen-Gusen první skupinu 8000 maďarských Židů z Osvětimi; první skupinu, kterou evakuovali z tábora před sovětským postupem. Zpočátku se skupiny evakuované z Osvětimi skládaly z kvalifikovaných dělníků pro rostoucí průmysl Mauthausen-Gusenského komplexu, ale jak evakuace pokračovala, přepravili do Mauthausenu, Gusenu, Vídně nebo Melku i jiné kategorie méně kvalifikovaných lidí.  Postupem času přestal osvětimský tábor téměř přijímat nové vězně a většina z nich byla namísto toho přesměrována do Mauthausenu. Poslední skupinu, asi 10 000 vězňů, evakuovali v poslední vlně v lednu 1945, jen několik týdnů před sovětským obsazením komplexu Auschwitz-Birkenau. Byla mezi nimi i velká skupina civilistů uvězněná Němci po neúspěšném Varšavském povstání, ze kterých ale přežilo do osvobození jen přibližně 500 lidí. Celkem přišlo v posledních měsících války z jiných koncentračních táborů až 23 364 vězňů. Mnohem víc jich však zemřelo při pochodech smrti, následkem úplného vyčerpání, či v železničních vagónech, kde je před jejich příchodem drželi několik dní bez jídla a pití při teplotách pod bodem mrazu. Vězeňské transporty se považovaly za méně významné jako jiné důležité služby.  Mnozí z těch, kteří přežili cestu, zemřeli ještě před registrací, čímž jiní dostali čísla už mrtvých vězňů. Mnoho z nich potom ubytovali v táboře nebo v nově zřízeném stanovém táboře (\"Zeltlager\") v těsné blízkosti Mauthausenu, kde přinutili přibližně 2000 lidí být ve stanech určených jen pro 800 vězňů a potom je nechali vyhladovět.  Podobně jako v ostatních nacistických koncentračních táborech si ani v Mauthausenu nebyli všichni vězni rovni. Zacházeli s nimi v závislosti na jejich kategorii, národnosti a hodnosti. Takzvaní „kápové“ nebo vězni naverbovaní jejich únosci na dozorování, dostávali více jídla a vyšší mzdu ve formě kupónů, které mohly být v kantýně nebo v samostatné místnosti, nacházející se ve většině baráků, směněny za cigarety. Navíc byl pro ně podle Himmlerova příkazu z června 1941 v roce 1942 v táborech Mauthausen a Gusen I otevřen nevěstinec. „Kápové“ tvořili největší část tzv. \"prominentů\" (\"Prominenz\"), tj. vězňů, se kterými se zacházelo lépe než s normálními vězni.", "section_level": 1}, {"title": "Češi a Slováci v Mauthausen-Gusenu.", "content": "Komplex táborů Mauthausen-Gusen byl jedním z táborů, kam byli posíláni občané z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského státu. První političtí vězni se do tábora dostali již v roce 1939. Následující rok byla do tábora v rámci přesunu vězňů převezena skupina Čechů ze Sachsenhausenu. Výraznější deportace však začaly až v říjnu 1941 na základě příkazu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy zřízenými v Protektorátu, na základě nařízení říšského protektora ze dne 27. září 1941, k předání tajné státní policii, umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen.,“ podle něhož hrál Mauthausen „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Od prvního velkého transportu z 3. října, který čítal 280 osob, bylo do konce roku do Mauthausenu deportováno téměř 1400 Čechů. Masové deportace Slováků probíhaly od počátku roku 1945. Podle nacistických statistik (\"Zugangsbuch\") bylo v letech 1941 až 1945 do Mauthausen-Gusenu celkem deportováno na 7320 Čechů a Slováků, z nichž jich zde zahynulo 4473.  Poslední transport (označení KL3) byl vypraven z Brna 7. dubna 1945 a tvořilo jej 219 osob, moravských odbojářů. Do Mauthausenu dorazil o dva dny později a 10. dubna 1945 byli všichni popraveni.  Nově příchozí Češi a Slováci byli přijímáni ve dvou kategoriích. První podstoupila klasickou proceduru nových vězňů, kteří se přes karanténu dostali do pracovních bloků. Druhá kategorie byla určena k likvidaci. Výjimečně krutému zacházení se jim dostalo po atentátu na Reinharda Heydricha. Do Mauthausenu bylo odvedeno mnoho významných českých osobností. Zemřel zde např. písničkář a herec Karel Hašler nebo profesor Jan Vážný. Po atentátu na Heydricha zde bylo 24. října 1942 popraveno 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů. Táborem dále prošli například Adolf Kajpr, Štěpán Trochta a řada českých vědců a pedagogů. V letech 1941–1945 zde byl vězněn také pozdější československý prezident Antonín Novotný (ve funkci 1957–1968).", "section_level": 2}, {"title": "Ženy a děti v Mauthausen-Gusenu.", "content": "Ačkoliv byl komplex Mauthausen-Gusen pracovní tábor pro muže, s prvním ženským transportem z Osvětimi v září 1944 otevřeli v Mauthausenu i tábor pro ženy. Další ženy a děti přišly do Mauthausenu z Ravensbrücku, Bergen-Belsenu, Gross Rosenu a Buchenwaldu. Spolu s nimi přišly i ženské dozorkyně; o dvaceti je známo, že sloužily v Mauthausenu, šedesát v celém táborovém komplexu, v pobočných táborech Hirtenberg, Lenzing (hlavní ženský poboční tábor v Rakousku) a Sankt Lambrecht. Hlavní dozorkyně v Mauthausenu byla nejdříve Margarete Freinbergerová a poté Jane Bernigauová. Skoro všechny dozorkyně sloužící v Mauthausenu Němci naverbovali v rakouských městech mezi zářím a listopadem 1944. Začátkem dubna 1945 přišlo nejméně dalších 2500 ženských vězeňkyň z ženských táborů v Amstettenu, St. Lambrechtu, Hirtenbergu a Flossenbürgského tábora ve Freibergu. Uvádí se, že v Mauthausenu sloužila i Hildegard Lächertová.  Dostupná statistika o mauthausenských vězních z jara 1943 uvádí 2400 vězňů mladších 20 let, což bylo celkem 12,8 % z celkového počtu 18 655 vězňů. Do konce března 1945 se zvýšil počet na 15 048, což bylo 19,1 % z celkového počtu 78 547 vězňů. Počet mladistvých se v tomto časovém intervalu zvýšil 6,2krát, zatímco počet dospělých vězňů vzrostl ve stejném časovém období pouze čtyřnásobně. Tato čísla odrážela, s pokračováním války, zvýšený počet polských, českých, ruských a balkánských mladistvých nuceně pracujících. Těsně před osvobozením udává statistika následovné složení mladistvých: 5809 zahraničních civilních dělníků, 5055 politických vězňů, 3654 Židů a 330 sovětských válečných zajatců. Uvádí rovněž 23 romských dětí, 20 takzvaných „protispolečenských elementů“, 6 Španělů a 3 Svědky Jehovovy.", "section_level": 2}, {"title": "Zacházení s vězni.", "content": "Ačkoliv Mauthausen-Gusen nebyl jediným koncentračním táborem, kde Němci zrealizovali svůj systém vyhlazení prací (\"Vernichtung durch Arbeit\"), patřil mezi nejbrutálnější a nejpřísnější. Podmínky v táboře se považovaly za výjimečně nesnesitelné, dokonce i na poměry koncentračních táborů. Vězni netrpěli pouze podvýživou, přeplněnými baráky, neustálým týráním a bitím dozorci a „kápy,“ ale i výjimečně těžkou prací. Když bylo v Mauthausenu příliš vězňů na to, aby pracovali najednou v kamenolomu, mnohým přiřadili práci v dílně nebo jinou manuální práci. Práce v kamenolomu přidělovali těm nešťastníkům, kteří se nějak provinili. Důvody k jejich poslání na „úkol za trest“ byly bezvýznamné a zahrnovaly „zločiny,“ jako například nezasalutování kolemjdoucímu Němci.  Práce v kamenolomu, často v nesnesitelných horkách nebo při mrazech až −30 °C, vedla k výjimečně vysoké úmrtnosti. Příděly jídla byly omezené a průměrný vězeň vážil v letech 1940 až 1942 zhruba 40 kilogramů. Odhaduje se, že průměrná energetická hodnota přídělů jídla se snížila z 1750 kalorií za den, v letech 1940 až 1942, na 1460 v dalším období. V roce 1945 se energetická hodnota přídělů dále snížila a nepřesáhla 600 až 1000 kalorií denně. To je méně než třetina energie potřebné pro průměrného dělníka pracujícího v těžkém průmyslu. To vedlo k vyhladovění tisíců vězňů. Vězni v Mauthausenu, Gusenu I a II měli přístup k oddělenému táboru pro nemocné (\"Krankenlager\"). Navzdory tomu, že v tomto táboře pracovalo zhruba sto lékařů z řad vězňů, nebyly jim poskytnuty žádné léky a mohli poskytovat pouze základní první pomoc. Proto byla „táborová nemocnice,“ jak byla nazývána Němci, ve skutečnosti poslední zastávkou před smrtí pro tisíce vězňů a jen velmi málo z nich mělo šanci na uzdravení.  Kamenolom Mauthausen byl i domovem neblaze proslulých „schodů smrti.“ Vězně tu přinutili v řadě jednoho za druhým vynášet po 186 schodech hrubě vysekané bloky kamenů, které často vážily až 50 kilogramů. Mnozí vězni se vyčerpáním zhroutili a spadli na jiné jdoucí za nimi, čímž vytvořili domino efekt; první vězeň padal na dalšího, a tak dále až úplně dolů.  Tato brutalita nebyla náhodná. Dozorci z řad SS často nutili vyčerpané vězně vynést nahoru po schodech kamenné bloky. Ty, kteří toto utrpení přežili, seřadili na kraj útesu známého jako „parašutistická stěna“ (\"Fallschirmspringerwand\"). Se zbraní, kterou proti nim mířili, měli vězni dvě možnosti; být zastřeleni nebo shodit vedle stojícího vězně z útesu. Mezi jiné běžné vyhlazovací metody vězňů, kteří byli nemocní, neschopní další práce, chycení při pokusu o útěk nebo prostřednictvím kolektivní viny, patřilo:  Dr. Antoni Gościński, jeden z těch, kteří přežili, informoval po skončení války o 62 způsobech zabití v táborech Gusen I a Mauthausen. Hans Maršálek odhadoval, že průměrná délka života nového vězně v Gusenu se pohybovala od šesti měsíců v letech 1940 až 1942, k méně než třem měsícům počátkem roku 1945.  Paradoxně nárůst průmyslu využívající nucenou práci, v různých pobočných táborech Mauthasen-Gusen, vedl k podstatnému zlepšení podmínek pro některé vězně. Zatímco se denní příděly jídla snižovaly, těžký průmysl potřeboval zručné specialisty více než nekvalifikované dělníky, což vedlo k omezení brutality náborových příslušníků SS a „kápů.“ Ačkoliv vězně i nadále denně bili a muzulmany nadále vyhlazovali, od začátku roku 1943 povolili některým továrenským dělníkům přijímat od jejich rodin (nejčastěji Poláků a Francouzů) potravinové balíky. To pomohlo mnohým z nich nejen v tom, že se vyhli vyhladovění, ale oni sami mohli pomoci vězňům, kteří neměli mimo tábor žádné příbuzné, či jim nebylo dovoleno přijímat balíky.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty na životech.", "content": "Přesné počty mrtvých v komplexu Mauthausen-Gusen není možno určit, neboť většina táborových záznamů a důkazů byla zničena Němci, a nově příchozím vězňům bylo často přiřazeno číslo již zabitého vězně. Situace je ještě složitější, protože některé vězně z Gusenu zabili v Mauthausenu a alespoň 3423 z nich poslali do Hartheimského zámku vzdáleného 40,7 kilometrů. Rovněž bez zmínky přesných počtů dalších několik tisíc zabili v mobilních plynových komorách. SS se před odchodem z tábora 4. května 1945 pokusila zničit důkazy připouštějící identifikaci asi 40 000 obětí. Během prvních dní osvobodili polští vězni, členové vězeňské organizace odporu, hlavní táborový úřad; navzdory přání ostatních vězňů, kteří jej chtěli spálit.  Po válce převezl jeden ze zachráněných Poláků dokumenty hlavního táborového úřadu do Polska, kde je později předal muzeu Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. Části záznamů o úmrtí tábora Gusen I zajistili polští vězni, kteří je po válce převezli do Austrálie. V roce 1969 pak tyto záznamy odevzdali stopovacímu oddělení Mezinárodního červeného kříže.  Zachráněná táborová kartotéka zahrnuje osobní záznamy 37 411 zavražděných vězňů, včetně 22 092 Poláků, 5024 Španělů, 2843 sovětských válečných zajatců a 7452 vězňů 24 jiných národností. Část zachráněné kartotéky týkající se zemřelých z KZ Gusenu zaznamenává dalších 30 536 jmen. Hlavním zdrojem informací o počtu mrtvých v táborovém komplexu jsou kromě karoték Mauthausenských pobočných táborů:  Kvůli množství rozdílných zdrojů se přesné ztráty na životech v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen podstatně liší zdroj od zdroje. Různí badatelé je udávají v rozmezí 122 766 až 320 000. Další uváděná čísla jsou 200 000 či „přes 150 000.“  Různí historici udávají celkové ztráty na životech ve čtyřech hlavních táborech (Mauthausen, Gusen I, Gusen II a Gusen III) mezi 55 000 a 60 000. V prvních měsících po osvobození zemřelo v amerických polních nemocnicích dalších 1042 vězňů.  Z asi 320 000 vězňů uvězněných během války v různých táborech KZ Mauthausen-Gusen, přežilo asi jen 80 000 vězňů, včetně 20 487 až 21 368 v Gusenu I, II a III.", "section_level": 2}, {"title": "Osvobození a poválečný odkaz.", "content": "Během posledních měsíců před osvobozením tábora jej připravil jeho velitel Franz Ziereis na obranu před možnou sovětskou ofenzivou. Většina vězňů německé a rakouské národnosti se „dobrovolně“ přihlásila do SS-Freiwillige Häftlingsdivision – jednotky SS složené hlavně z bývalých vězňů koncentračního tábora, vedené Oskarem Dirlewangerem. Zbývající vězni byli nahnáni budovat protitankové žulové bariéry východně od Mauthausenu. Vězni, kteří si nebyli schopni poradit s těžkou prací a podvýživou, byli ve velkém likvidováni, aby uvolnili místo pro přicházející nové vězně z jiných evakuovaných táborů, včetně většiny pobočných táborů Mauthausen-Gusenu. V posledních měsících války se dodávka hlavního zdroje kalorií, potravinových balíků posílaných prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže, zastavila a potravinové příděly byly katastrofálně nízké. Vězni, přemístění do „nemocničního tábora“, dostávali kromě půl litru polévky jen jeden chléb rozdělený pro dvacet vězňů. Mnozí vězni, kteří se už před tím angažovali v různých formách odporu, začali připravovat plány na obranu tábora v případě pokusu SS na zlikvidování zbylých vězňů. Není známé, proč nebyli vězni Gusenu I a II navzdory přímému rozkazu Heinricha Himmlera masově popraveni; Zeireisův plán předpokládal nahnání všech vězňů do tunelů Kellerbauské podzemní továrny a vyhození jejich vstupů do vzduchu. Jeden z polských členů hnutí odporu, který se o tomto plánu dozvěděl, naplánoval shromažďování nářadí potřebného na vykopání průduchů. 28. dubna bylo nahnáno asi 22 000 vězňů, pod záminkou smyšleného náletu, do gusenských tunelů. Po několika hodinách se však vězni mohli vrátit do tábora. Autor monografie o komplexu Mauthausen-Gusen, Stanisław Dobosiewicz, vysvětluje, že možným důvodem selhání německého plánu bylo přerušení zápalné šňůry. Samotný Ziereis, ve své výpovědi z 25. května 1945, prohlásil, že neuposlechnout rozkaz jej přesvědčila jeho manželka. Ačkoliv se od plánu upustilo, vězni se nadále obávali masakru ze strany SS jinými prostředky. Proto připravili polští, sovětští a francouzští vězni plán útoku na baráky stráží SS a získání zbraní potřebných k boji. Podobný plán vypracovali i španělští vězni.  3. května začali SS a další stráže přípravu evakuace tábora. Následující den vystřídali mauthausenské stráže neozbrojení vojáci Volkssturmu a improvizovaná jednotka složená ze starších vídeňských policistů a hasičů. Velitel policejní jednotky uznal „vězeňskou samosprávu“ coby nejvyšší táborový orgán a Martin Gerken, v gusenské administrativě do té doby nejvýše postavený vězeň („kápo“), který měl hodnost \"Lagerälteste\" tj. \"nejstarší v táboře\", se stal \"de facto\" novým velitelem. Pokusil se vytvořit Mezinárodní vězeňský výbor, který by se stal dočasnou vládnoucí skupinou tábora až do jeho osvobození jednou z blížících se armád. Po veřejném obvinění z kolaborace s SS však jeho plán ztroskotal. Nucené práce se zastavily ve všech pobočných táborech Mauthausenu a vězni se soustředili na přípravy svého osvobození anebo na obranu v případě možného útoku divizí SS soustředěných v oblasti. Podle pamětníka Dr. Hlaváčka se „nedostatečně vyzbrojené vojenské jednotky vězňů, pod vedením rakouského majora Kodra a sovětského majora Pirogova, pustily do boje proti elitním jednotkám SS, obsadily okolní kopce a tím zabránily jednotkám SS, aby napadly Mauthausen.“ Ze všech hlavních táborů komplexu Mauthausen-Gusen byl evakuován pouze Gusen III. 1. května byli vězni posláni na pochod smrti do Sankt Georgenu, ale již po několika hodinách pochodu jim bylo nařízené vrátit se zpět do tábora. Operace se zopakovala i další den, ale byla opět rychle odvolaná. Následující den stráže SS dezertovaly a nechaly vězně jejich vlastnímu osudu. Tábory Mauthausen-Gusen byly posledními, které byly koncem druhé světové války osvobozeny. 5. května 1945 přišli do tábora Mauthausen vojáci 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize. Tyto jednotky odzbrojily policisty a opustily tábor. Většina členů SS utekla z tábora již před jeho osvobozením; zbylých zhruba třicet bylo vězni zlynčováno (podobný počet byl zlynčován i v Gusenu II). Do 6. května byly, s výjimkou dvou táborů v Loiblpassu, americkou armádou osvobozeny všechny zbývající pobočné tábory komplexu Mauthausen-Gusen.  Mezi osvobozenými táborovými vězni byl Jack Taylor, důstojník Office of Strategic Services (předchůdce CIA). S pomocí několika vězňů přežil a byl později klíčovým svědkem procesu Mauthausen-Gusenského tábora před Mezinárodním vojenským tribunálem v Dachau. Další z těch, kteří přežili, byl Simon Wiesenthal, inženýr, který strávil zbytek svého života lovem nacistických válečných zločinců.  Po německé kapitulaci připadl komplex Mauthausen-Gusen do sovětské okupační zóny Rakouska. Nejdříve používali Sověti části táborů Mauthausen a Gusen I jako kasárna Rudé armády. Ve stejném období byly podzemní továrny rozebrány a poslány jako válečná kořist do Sovětského svazu. Později mezi roky 1946 a 1947 byly tábory nestřežené a většina nábytku a zařízení tábora byla rozebrána jak Rudou armádou, tak místním obyvatelstvem. V roce 1947 vyhodila sovětská armáda tunely do povětří, odevzdala tábor rakouským civilním orgánům a stáhla se z oblasti. V roce 1949 byl tábor vyhlášen za památné místo. Nakonec, 3. května 1975, 30 let po osvobození tábora, kancléř Bruno Kreisky slavnostně otevřel Mauthausenské muzeum. Na rozdíl od Mauthausenu je dnes většina toho, co tvořilo pobočky Gusen I, II a III, bytovými zónami postavenými po válce.  Pamětníci a příbuzní zabitých odbojářů, kteří pomáhali parašutistům, každý rok v den výročí 24. října pořádají za pomoci historiků Vlastislava Janíka, Jaroslava Čvančary a Vojtěcha Šustka cestu do Mauthausenu.  V srpnu roku 2018 byla v táboře instalována výstava \"Anthropoid - pravdivý příběh\", která odkazuje na osudy 294 lidí zatčených krátce po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a převezených do Mauthausenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Mauthausen (: \"Konzentrationslager Mauthausen\", před rokem 1940 známý jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince. Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracím. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262.", "tgt_summary": "Mauthausen was a Nazi concentration camp on a hill above the market town of Mauthausen (roughly east of Linz), Upper Austria. It was the main camp of a group with nearly 100 further subcamps located throughout Austria and southern Germany. The three Gusen concentration camps in and around the village of St Georgen/Gusen, just a few kilometres from Mauthausen, held a significant proportion of prisoners within the camp complex, at times exceeding the number of prisoners at the Mauthausen main camp.", "id": 1073380}
{"src_title": "LDAP", "tgt_title": "Lightweight Directory Access Protocol", "src_document": [{"title": "Adresářový server.", "content": "Adresářový server umožňuje uchovávat různé typy dat. Je ale optimalizován pro data, která nevyžadují příliš časté aktualizace. Na rozdíl od relačních databází také adresářový server nepodporuje složité transakce a kontrolu referenční integrity. Tuto starost musíme v případě potřeby naprogramovat v samotné aplikaci.  Můžeme tedy říci, že je vhodným místem pro ukládání specifických informací - a to ve standardizované formě. Z přívlastku „standardizovaná“ vyplývá, že nasazení adresáře je výhodné, když uchovávaná data zapadají do definovaného standardu. Můžou jimi být třeba informace o společnostech, zaměstnancích, uživatelských účtech atd. Právě pro tyto typy dat má adresářový server předdefinována schémata (=seskupení definic tříd a atributů. Každý záznam pak musí být instancí jedné ze tříd). To vyplývá především z poptávky, adresářové služby bývají nejčastěji využívány k centralizaci dat (uživatelských, zaměstnaneckých atd.), a proto jsou pro tyto účely dostupná i schémata.  Pokud jsou totiž data ukládána způsobem definovaným pevnou specifikací, nic nebrání jejich obecnému využití ve vícero aplikacích. Ačkoli vývojáři netuší nic o konkrétní struktuře, znají alespoň nutnou „obálku“, ve které musí být data uložena. Opírají se o předdefinovaná jména atributů a mohou tak předpokládat, že v hodnotě určitého atributu je zastoupena očekávaná hodnota (např. pro uživatelské jméno je rezervován atribut uid, pro heslo k uživatelskému účtu zase userPassword). Adresářový server umožňuje spravovat informace centrálně, odděleně od konkrétní aplikace. Spojením těchto dvou vlastností (oddělená správa a specifikací určená forma) je jednoduše možné docílit toho, že k různým aplikacím přistupujeme pod stejnými uživatelskými údaji.  Tvorba vlastních schémat a objektových tříd bývá umožněna, je nutné ji ale využívat s rozmyslem. Při implementaci samotné aplikace byste totiž museli požadovat i integraci Vašeho schématu do adresářového serveru zákazníka. Snižuje se tedy výhoda snadné integrace aplikace do existujícího IT prostředí zákazníka, kterou technologie adresářových služeb nabízí.", "section_level": 1}, {"title": "Informační model.", "content": "Úkolem informačního modelu LDAP je definovat datové typy a informace, které lze v adresářovém serveru ukládat. Data jsou uchovávána ve stromové struktuře pomocí záznamů. Pod pojmem záznam si můžeme představit souhrn atributů (dvojice jméno - hodnota). Atributy nesou informaci o stavu daného záznamu. Záznamy, uložené v adresáři, musí odpovídat přípustnému schématu. Pod pojmem schéma si představme soubor povolených objektových tříd a k nim náležících atributů. Z faktu, že každý záznam je instancí objektové třídy, vyplývá, že musí obsahovat všechny atributy vedené u dané objektové třídy jako povinné. Mimo to může obsahovat i atributy nepovinné, nicméně opět musí vybírat pouze z množiny příslušící dané objektové třídě. Viz příklad konkrétní definice objektové třídy, např. třídy person ve schématu (např. v serveru OpenLDAP je tato třída součástí základního schématu core.schema).  Vidíme, že každá objektová třída je v počátku své definice jednoznačně určena svým ID a jménem. V informačním modelu je definována i dědičnost objektových tříd pomocí definice následující za klíčovým slovem SUP. Můžeme tak snadno určit, na které objektové třídě je definovaná třída založena. Následují pak definice povinných a nepovinných atributů.  I atributy musí být definovány v souboru schématu.  Výše uvedený příklad ukazuje definici atributu pro příjmení. I atribut musí být definovaný jednoznačným ID. A i atribut může být podle zákonů dědičnosti odvozen od svého předchůdce. V tomto případě je atribut sn (nebo surname) odvozen od atributu name.  Podrobnější informace o definování objektových tříd a atributů je možno hledat v literatuře či definici samotných schémat – např. v serveru OpenLDAP se jedná o soubory v adresáři etc/schema.  Je nutné připojit konstatování, že záznam nemusí být instancí pouze jedné objektové třídy. Ty jsou ve schématu uspořádány hierarchicky. A mohou být trojice různých druhů, od kterých se pak odvíjí možnost jejich využití a kombinace v definici záznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Jmenný model.", "content": "Úkolem jmenného modelu LDAP je definovat, jakým způsobem budou data v adresáři organizována a jak je možné se na ně odkazovat.  Každý záznam musí být jednoznačně identifikovatelný pomocí svého rozlišovacího jména (DN = Distinguished Name) v rámci celého stromu serveru. Musí být také jednoznačný pomocí relativního rozlišovacího jména (RDN = Relative Distinguished Name) v rámci jedné úrovně větve v adresáři. RDN se skládá ze jména a hodnoty identifikujícího atributu. Není vhodné za RDN považovat např. atribut pro křestní jméno s hodnotou Jana (givenName=Jana), protože nositelů tohoto jména může být na dané úrovni více. Vhodněji vybraným atributem může být např. emailová adresa (atribut mail) nebo uživatelské jméno pro vstup do nějakého systému (atribut uid).  K záznamům přistupujeme pomocí cesty. Cesta je synonymem pro výše zmíněné rozlišovací jméno DN. Rozlišovací jméno je závislé na zvoleném sufixu a na poloze záznamu v adresářovém stromu. Sufix je část rozlišovacího jména, která je společná všem záznamům, často bývá odvozena od lokality, nebo od internetové domény. To proto, aby zaručila danému adresáři jedinečnost (i v rámci celého světa). Např. sufix patřící firmě ABC by mohl mít následující podobu: dc=abc, dc=cz (dc je povinným atributem objektové třídy dcObject, zastupující komponenty internetové domény). Sufix je ale pouze jednou z částí, pomocí které identifikujeme záznam v rámci adresáře. A zatímco ten je pro každý záznam v adresáři shodný, další část rozlišovacího jména se musí pro každý záznam lišit. Při tvorbě rozlišovacího jména postupujeme „zdola nahoru“, na rozdíl od tvorby cest v klasickém adresářové struktuře, kde postupujeme od kořene „shora dolů“. Rozlišovací jméno poskládáme z relativních rozlišovacích jmen předchůdců daného záznamu.  Rozlišovací jméno zaměstnance z adresářového serveru firmy ABC může mít následující podobu: uid=jana.jiraskova, dc=abc, dc=cz. Zatímco pro stejného zaměstnance platí relativní rozlišovací jméno uid=jana.jiraskova.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční model.", "content": "Funkční model umožňuje pomocí základních operací manipulovat a přistupovat k záznamům v adresáři a měnit či zjišťovat tak jejich stav.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní model.", "content": "Úkolem bezpečnostního modelu je zabránit přístupu neoprávněné osoby k informacím v adresáři.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace.", "content": "Úkolem autentizace je ověření identity uživatele, který se snaží o spojení s adresářovým serverem. Uživatel může být autentizován několika způsoby.  V adresářovém serveru proběhne autentizace úspěšně v případě, že dané uživatelské jméno bude připadat nějakému existujícímu záznamu. A rozlišovací jméno tohoto záznamu obsahuje atribut s heslem (userPassword) se stejnou, jako zadanou, hodnotou.  Podobným způsobem probíhá i autentizace správce celého adresáře, jehož rozlišovací jméno definujeme v konfiguračním souboru implementace adresářového serveru (např. OpenLDAP). Jen s tím rozdílem, že danému uživateli přísluší heslo, které není uchováno v adresáři, ale ve zmíněném konfiguračním souboru.  To sebou přináší i nutná bezpečnostní opatření. Jelikož hesla jsou velmi citlivá a nepřejeme si jejich zveřejnění, můžeme v adresářovém serveru využívat možností jejich ukládání v šifrované podobě (podle dostupných šifrovacích algoritmů). Implementace adresářových serverů nejednou obsahují programy pro šifrování hesel (např. v OpenLDAP můžeme využít programu slappasswd.exe, který podporuje jako výchozí algoritmus SSHA, můžeme jej však atributem programu změnit). Veškerá hesla je tedy doporučeno ukládat v šifrované podobě – jak atributy userPassword, tak i heslo správce adresáře v konfiguračním souboru.  K některým operacím není nutné být autentizován, záleží na nastavení přístupových práv, pak můžeme využít i anonymní autentizace.", "section_level": 2}, {"title": "Autorizace.", "content": "Autorizace úzce souvisí s mechanizmem autentizace a nastupuje po jejím úspěšném ukončení. Jejím úkolem je zajistit, aby měl autentizovaný uživatel přístup pouze k datům a operacím, ke kterým je oprávněn. Tato problematika tedy úzce souvisí s nastavením přístupových práv k záznamům a atributům.  Přístupová práva můžeme nastavit až na úroveň jednotlivých atributů. Pokud se jedná o adresář, ve kterém ukládáme přístupové informace jednotlivých uživatelů, mohlo by se nám zdát vhodné toto nastavení: Uživatel má právo write na všechny své atributy, právo read na atributy ostatních uživatelů, mimo atributu userPassword ostatních uživatelů, na které nemá právo ani read (nemá právo si ho tedy vůbec prohlížet). Nastavení pak může v konfiguračním souboru serveru OpenLDAP vypadat následovně:  Nastavení přístupových práv jsou velmi mocná. Mimo zmíněných práv read, write a none existují další. Např. právo compare umožňuje znát výsledek porovnávací operace, aniž by uživatel musel mít právo dané atributy číst.", "section_level": 2}], "src_summary": "LDAP (\"Lightweight Directory Access Protocol\") je definovaný protokol pro ukládání a přístup k datům na adresářovém serveru. Podle tohoto protokolu jsou jednotlivé položky na serveru ukládány formou záznamů a uspořádány do stromové struktury (jako ve skutečné adresářové architektuře). Je vhodný pro udržování adresářů a práci s informacemi o uživatelích (např. pro vyhledávání adres konkrétních uživatelů v příslušných adresářích, resp. databázích). Protokol LDAP je založen na doporučení X.500, které bylo vyvinuto ve světě ISO/OSI, ale do praxe se ne zcela prosadilo, zejména pro svou „velikost“ a následnou „těžkopádnost“.", "tgt_summary": "The Lightweight Directory Access Protocol (LDAP) is an open, vendor-neutral, industry standard application protocol for accessing and maintaining distributed directory information services over an Internet Protocol (IP) network. Domain Directory services play an important role in developing intranet and Internet applications by allowing the sharing of information about users, systems, networks, services, and applications throughout the network. As, directory services may provide any organized set of records, often with a hierarchical structure, such as a corporate email directory. Similarly, a telephone directory is a list of subscribers with an address and a phone number.", "id": 522468}
{"src_title": "Rapallská smlouva (1922)", "tgt_title": "Treaty of Rapallo (1922)", "src_document": [{"title": "Situace před konferencí.", "content": "Německo a Rusko se po 1. světové válce dostaly do mezinárodní izolace. Oba státy měly dluhy a ostatní země s nimi nechtěly obchodovat, dokud tyto dluhy nebudou uhrazeny. Rusko mělo dluhy předválečné, válečné a byla po něm požadována náhrada za zahraniční majetek, který byl zkonfiskován během říjnové revoluce. Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 bylo Německo označeno za hlavního viníka rozpoutání války a byly po něm požadovány tvrdé reparace. Evropa se po válce těžce zotavovala a nezaměstnanost a inflace se zvyšovaly. Začaly se množit hlasy, že zapojením obou zemí do mezinárodního obchodu by se mohla ekonomická situace zlepšit. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody, rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference, na kterou bude pozváno i Německo a Rusko.  Do čela ruské delegace byl původně jmenován Lenin, ale kvůli bezpečnostním důvodům byl nahrazen lidovým komisařem zahraničí Gregorijem Čičerinem. Ruskou taktikou pro konferenci bylo nabízet jednotlivým zemím výhodnější podmínky než všem zemím dohromady a tak vnést mezi významné účastníky konference rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem. Navíc s Německem už, byť omezený, obchod probíhal. Například v létě 1920 si Rusko objednalo v Německu lokomotivy a materiál pro stavbu železnic.  Proto také cesta ruské delegace na konferenci vedla přes Berlín, kde byla 1. dubna 1922 přijata říšským kancléřem Josephem Wirthem a ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem. Při jednání se bylo Německo ochotno zříci úhrady ztrát vzniklých při bolševické revoluci pokud Rusko tyto ztráty neuhradí ani jiným zemím. Dále bylo Německo ochotno slíbit, že bez souhlasu Ruska na konferenci žádnou dohodu nepodepíše. Rusové však požadovali aby se Německo zřeklo i úhrady válečných ztrát a na což Němci nebyli ochotni přistoupit a proto k žádné dohodě nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Janovská konference.", "content": "Konference v Janově byla zahájena 10. dubna 1922 za účasti 29 zemí. Delegáti, kterých bylo více než 2000 zasedali v paláci San Giorgo. První den proběhly zahajovací projevy a druhý den se jednání přeneslo do komisí a subkomisí.  Zatímco oficiální jednání vázla, v kuloárech panoval čilý ruch. Mezi sídly jednotlivých delegací se pohybovalo množství poslů. Výjimkou nebyly ani sídla ruské delegace a ani sídlo britského premiéra Lloyda George ve vile Albertis v Janově. 24. dubna se jednání s Rusy kromě Britů zúčastnili také Francouzi, Italové a Belgičané. Předmětem jednání byla snaha přimět Rusko aby uznalo dluhy předcházejících vlád. Rusové naproti tomu požadovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda. K žádné dohodě však nedošlo.  Německo, které se kuloárových rozhovorů zatím neúčastnilo, začalo mít obavy ze vzniku dohody, která by pro ně byla nepříznivá. 15. dubna se proto sešel Ago von Maltzan s Čičerinovým náměstkem Adolfem Joffem. Dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference. V noci na 16. dubna oznámili Rusové Němcům, že jsou ochotni navázat na berlínské rozhovory.  16. dubna v 11. hodin přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde měla sídlo ruská delegace. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:  Po uzavření této smlouvy se na Janovské konferenci nepodařilo už nic významnějšího dohodnout a konference bez úspěchu skončila. Pro Německo byla tato smlouva první rovnoprávnou mezinárodní smlouvou po 1. světové válce a pro Rusko znamenala proražení hospodářské i politické blokády po revoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Další sbližování Ruska a Německa.", "content": "Zatímco v Rusku byla smlouva přijata jako jednoznačný diplomatický úspěch, v Německu se našla celá řada kritiků. Ministr zahraničí Rathenau byl dokonce 24. června 1922 zabit při atentátu. Přesto spolupráce mezi oběma zeměmi pokračovala. Ve vojenské oblasti jim umožňovala obcházet Versailleskou smlouvu. Rusové získali moderní technologie a těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit svoje letectvo. Obě země měly dokonce společná vojenská zařízení:  V říjnu 1925 byla v Berlíně podepsána německo–ruská hospodářská smlouva o spolupráci v železniční a námořní dopravě, o daních, o ochraně průmyslového vlastnictví a navíc o úvěru pro Sovětský svaz ve výši 106 miliónů marek na financování sovětských zakázek v Německu. V dubnu 1926 byla podepsána další smlouva o přátelství a neutralitě mezi SSSR a Německem, ve které se obě strany zavázaly zachovat neutralitu v případě útoku třetí země. Navíc SSSR obdržel další úvěr tentokrát na 300 miliónů marek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rapallská smlouva byla podepsána 16. dubna 1922 v Rapallu (Itálie). Šlo o smlouvu mezi Německem a Sovětským Ruskem (Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou). Byly tím obnoveny diplomatické styky mezi oběma zeměmi, které se zřekly navzájem náhrady válečných škod a přiznaly si doložku nejvyšších výhod. Byla to první mezinárodní smlouva, uzavřená Ruskem po Říjnové revoluci. Rusko se tím tedy dostalo z diplomatické izolace.", "tgt_summary": "The Treaty of Rapallo was an agreement signed on 16 April 1922 between the German Republic and Russian Soviet Federative Socialist Republic (RSFSR) under which each renounced all territorial and financial claims against the other following the Treaty of Brest-Litovsk and World War I.", "id": 2116560}
{"src_title": "Ludmila Javorová", "tgt_title": "Ludmila Javorová", "src_document": [{"title": "Kněžství Ludmily Javorové.", "content": "V září 1970 se biskup Davídek rozhodl svolat na 25.–26. prosince 1970 do Kobeřic u Brna sněm společenství „Koinótés“, sítě tajně svěcených biskupů a kněží. Jedním z projednávaných témat mělo být i teologické posouzení možnosti svěcení žen. Na sněmu došlo k rozkolu podzemní církve, který přetrval až do roku 1989. Dva dny po sněmu Davídek vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna a kněze. Domníval se, že aktuální situace ho k takovému mimořádnému počinu opravňuje. Účelem svěcení bylo zajištění duchovní služby v ženských věznicích a pracovních táborech. Nesměla působit jako kněz veřejně a mimo věznice.  Vzhledem k tomu, že mnozí měli pochybnosti o platnosti kněžského svěcení ženy, v roce 1983 napsala Javorová papeži. Dopis předala v Praze osobně kardinálu Františku Tomáškovi a ten slíbil předat jej papeži. Odpověď nedostala. Když byla proti její vůli zveřejněna informace o jejím vysvěcení, doslechla se, že papež velkoryse anuloval její exkomunikaci. V roce 1996 byla předvolána na brněnské biskupství, které jí z Vatikánu tlumočilo, že je jí výkon kněžské služby zakázán. V roce 2001 Vatikán veřejně oznámil, že podle Katechismu katolické církve a podle pastýřského listu Jana Pavla II. \"Ordinatio sacerdotalis\" (1994) lze platně vysvětit na kněze jen pokřtěného muže.  „Marně hledám odpověď na to, že nikoho v mé církvi nezajímaly žádné okolnosti, za kterých bylo rozhodnuto o svěcení, kde jsem vzala jistotu tohoto charisma a jak jsem s touto službou nakládala. Postupovalo se jen v řádu práva a z hodiny na hodinu byl rozumově vynesen ortel neplatnosti. Nikdo se nezamyslel nad tím, že co je v bytí, nelze zrušit jen tímto způsobem, tedy prostým zákazem.“ – vyjádřila se k tomu. Ludmila Javorová v současné době (2012) vyučuje náboženství v římskokatolické farnosti u kostela sv. Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludmila Javorová (* 31. ledna 1932 Brno) byla blízkou spolupracovnicí tajného biskupa Felixe Maria Davídka při budování skryté církve mezi lety 1964–1989, jejíž existence byla reakcí na ničivé zásahy komunistického režimu proti církvím. 28. prosince 1970 Davídek Ludmilu Javorovou vysvětil na jáhna i na římskokatolického kněze. V roce 1996 jí bylo církví oficiálně sděleno, že je jí výkon kněžské služby zakázán, protože její svěcení je podle katolického církevního práva neplatné.", "tgt_summary": "Ludmila Javorová (born 1932, Brno) is a Czech Roman Catholic woman who worked in the underground church during the time of communist rule in Czechoslovakia and served as a vicar general of a clandestine bishop. She is known for being one of a number of Czech women who were allegedly ordained priests, the religious result of which is in dispute.", "id": 1451234}
{"src_title": "Lemur kata", "tgt_title": "Ring-tailed lemur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lemuři se objevili na Zemi asi před 58 miliony let. Jméno pochází z latinského \"Lemures\", což byli duchové zemřelých, kteří se prý za nocí ozývali pekelným křikem a nářky (období starověkého Říma). Ve skutečnosti jde o mírumilovné býložravce, živí se však i hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a biotop.", "content": "Stejně jako ostatní lemuři je lemur kata endemitem ostrova Madagaskar. Je nejrozšířenějším druhem čeledi. Obývá listnaté lesy, suchá křovinatá území, vlhké horské lesy a lesní porosty podél břehů řek ve výše položených oblastech na jižním a jihozápadním Madagaskaru. Pobývá převážně v korunách stromů. Vytváří skupinky. Počet zvířat v nich se liší podle regionu a dostupnosti potravy. Většinou kolísá od 6 do 25 zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lemur kata je poměrně velký druh lemura. K jeho typickým znakům patří dlouhý pruhovaný ocas, který pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Délka jeho těla je 39–46 cm, samotného ocasu 56–63 cm, celkově pak 95–110 cm. Váží v průměru 2,2 kg. Má velmi hustou srst. Je zbarvená od šedé po růžově hnědou a na hrudníku, krku a obličeji je bílá až krémová. Nos je černý. Lemur kata má reflexní vrstvu na sítnici oka, což zlepšuje jeho noční vidění. Také má vlhký, žláznatý nos, stejně jako ostatní druhy lemurů. Kůže lemura katy je černá až šedá, hladká a na rukou usnadňuje pohyb po zemi. Obě pohlaví mají pachové žlázy nad zápěstním kloubem a vylučují páchnoucí, hnědou, lepkavou látku. Lemur kata má štíhlé prsty; palec je oddělen od ostatních prstů na dlani, nejdelší je čtvrtý prst. Druhý prst je malý a slouží k čištění srsti. Má 36 zubů: dva řezáky, jeden špičák, tři premoláry a tři stoličky.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Lemur kata se živí zejména plody a listy tamarindu indického, známého jako \"kily\". Nepohrdne však ani květy, různými bylinami, kůrou, mízou, shnilým dřevem, pavučinou, larvami hmyzu, členovci a malými obratlovci (plazi a ptáci).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Páří se v polovině dubna, mláďata se rodí jako dvojčata v srpnu a září. Zpočátku se drží matce na břiše, později se budou nosit na jejích zádech. Mláďata ochutnávají pevnou stravu již v prvním týdnu. Odstavena jsou v 5–6. měsíci života.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Lemur kata patří mezi nejčastěji chované druhy. V Evropě to představuje takřka 400 zařízení; jen v Česku jde o 19 zoo. Z těch tradičních, založených před rokem 1989, jsou to:  Chován je však i v dalších zařízeních:  Na Slovensku je chován v Zoo Bratislava (k roku 2020) a Zoo Košice (k roku 2020)", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První lemur kata přišel do Zoo Praha v roce 1960. První úspěšný odchov se podařil roku 1986. Na dlouhou dobu poslední pak o osm let později, konkrétně 15. března 1994. Během té doby se podařilo odchovat šest lemurů. Dlouhou dobu (1996–2016) pak byla chována jen expoziční samčí skupina. Z původní skupiny se v roce 2016 do nově vzniklé chovné skupiny zapojil jen nejmladší samec, kterého doplnily dvě samice z Paříže a jedna z olomoucké zoo. V roce 2018 tak skupina čítala jednoho samce a tři samice a byla snaha tento druh po letech opět rozmnožit. To se podařilo, když se 16. dubna 2019 narodilo mládě (otec Tali ze Zoo Bratislava, matka Anka z Paříže), první po 25 letech. Další mládě přišlo na svět 11. 5. 2019. 4. března 2020 se samici Ance a samci Talimu narodilo v pořadí druhé mládě. 13. března 2020 přišla na svět dvojčata (matkou samice Móni, otcem Tali). Jednalo se o první mláďata narozená v době uzavření Zoo Praha z důvodu epidemie koronaviru. V tu dobu tak měla skupina osm členů.  Lemuři kata obývají ostrov nedaleko vstupu do zoo. Jejich expozice je pro návštěvníky průchozí. Vznikla v roce 2005.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lemur kata (\"Lemur catta\") patří do řádu primátů, podřádu poloopic, čeledi denních lemurů (Lemuridae). Patří k nejoblíbenějším a nejvíce chovaným lemurům v zajetí (v zoologických zahradách). Stejně jako ostatní lemuři je ohroženým druhem.", "tgt_summary": "The ring-tailed lemur (\"Lemur catta\") is a large strepsirrhine primate and the most recognized lemur due to its long, black and white ringed tail. It belongs to Lemuridae, one of five lemur families, and is the only member of the Lemur genus. Like all lemurs it is endemic to the island of Madagascar. Known locally in Malagasy as'(, spelled'in French) or \"\", it inhabits gallery forests to spiny scrub in the southern regions of the island. It is omnivorous and the most terrestrial of extant lemurs. The animal is diurnal, being active exclusively in daylight hours.", "id": 785083}
{"src_title": "Obrazce na planině Nazca", "tgt_title": "Nazca Lines", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Náhorní plošina Nazca o rozloze asi 500 km2 je dnes pouštní oblastí, ale je zřejmé, že v období přibližně 200 př. n. l.–800 let n. l. byla zemědělsky intenzivně využívána Indiány kultury Nazca. Současné znalosti této kultury jsou poměrně skromné, protože se nedochovaly žádné písemné památky a samotný zánik této civilizace není zcela vyjasněn.  Z dodnes ne zcela jasných důvodů vytvořili tito Indiáni na pouštní ploše více než 300 obrazců, většinou o rozměrech až několik desítek metrů. Obrazce znázorňují nejčastěji zvířata, hmyz, ryby a ptáky (například velmi známý je geoglyf zobrazující kolibříka), nalezneme zde i lidské postavy, geometrické obrazce, spirály a poměrně často dlouhé rovné linie o délce až několika kilometrů.  Samotný způsob tvorby těchto obrazců je velmi prostý a jednoduchý. Stačí odstranit 10–20 centimetrů povrchové tmavě zbarvené horniny a objeví se světle zbarvený vápencový nebo pískovcový podklad. K vytvoření jednoho obrazce je potřeba pouze několik hodin práce menší skupiny lidí. Předmětem úvah je však metoda, kterou byly tyto obrazce přesně vyměřeny, a především smysl těchto obrazců. Z povrchu země jsou tyto obrazce nerozlišitelné a v moderní době byly objeveny až ve 20. letech 20. století při leteckém průzkumu oblasti. I dnes používají turisté, kteří chtějí tyto geoglyfy pozorovat, buď letadla nebo vrtulníky.  Je zřejmé, že ani sami tvůrci obrazců je nemohli pozorovat v celku, i když někteří badatelé vyslovili domněnku, že Indiáni kultury Nazca mohli používat například jednoduché balony na teplý vzduch nebo velké draky, které by mohly unést jednoho člověka. Tak by bylo možné jak dirigovat tvůrce obrazců, tak pozorovat vytvořené dílo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Na náhorní plošině jihoamerického Peru se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny. Nachází se zhruba 360 km jihovýchodně od Limy v departementu Ica.", "tgt_summary": "The Nazca Lines are a group of very large geoglyphs formed by depressions or shallow incisions made in the soil of the Nazca Desert in southern Peru. They were created between 500 BCE and 500 CE.", "id": 2153768}
{"src_title": "Kralice nad Oslavou", "tgt_title": "Kralice nad Oslavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1310.  V této obci stávala poblíž kostela tvrz, která v letech 1578–1622 skrývala tajnou tiskárnu Českých bratří založenou biskupem Jednoty bratrské Janem Blahoslavem. Tvrz zanikla za třicetileté války a bratrská tradice byla následně smazána tak dokonale, že i na konci 19. století jen málokdo věděl, kde vznikala památná Bible kralická, jež má v historii českého národa i jeho jazyka významné místo.  Na konci šedesátých let byl v obci postaven muzejní objekt – Památník Bible kralické. Budovu navrhl v roce 1965 přední český architekt mezinárodního významu Bohuslav Fuchs.  Součástí obce byly i obce Lesní Jakubov (do roku 1879) a Horní Lhotice (do roku 1879 a od roku 1960). Mezi lety 1949–1960 byla obec začleněna do okresu Velká Bíteš. Od roku 1932 bylo v obci kino, od roku 1948 je v obci pošta. V obci byly zakládány spolky, čtenářský spolek byl založen v roce 1898, hasiči v roce 1899, Národní jednoty v roce 1906, agrární dorost v roce 1910, dělnický spolek v roce 1911, Sokol, Federovaná dělnická tělocvičná jednota a Domovina v roce 1924.  K 1. lednu 1957 byla provedena změna katastrální hranice mezi obcí Kralice nad Oslavou a sousedním městem Náměšť nad Oslavou. K Náměšti nad Oslavou bylo překatastrováno území o rozloze 5,8218 hektarů, na němž se tehdy nacházelo 13 obytných domů, nacházejících se v blízkosti zástavby města Náměšť nad Oslavou. Jedná se o oblast mezi silnicí spojující Kralice a Náměšť a Náměšťskou oborou, která je na státní mapě Náměšť nad Oslavou 2-8, vydané roku 1951 označena jako „Závratě“. V současnosti zde existují části ulic „Habří“ a „U Obory“. Překatastrování provedl KNV v Brně svým usnesením ze dne 14. září 1956.  Od 21. června 1999 obec užívá znak a vlajku.  Obec Kralice nad Oslavou v roce 2000 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění modrá stuha, tj. ocenění za společenský život. Obec Kralice nad Oslavou v roce 2002 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění bílá stuha, tj. ocenění za činnost mládeže. Obec Kralice nad Oslavou v roce 2003 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění zelená stuha, tj. ocenění za péči o zeleň a životní prostředí.  V roce 2019 si obec připomněla 440 let od vydání Bible kralické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kralice nad Oslavou (česky do roku 1900 \"Králice\", do roku 1960 pouze \"Kralice\"; německy \"Kralitz\") jsou obec ležící na východ od města Třebíče. Žije zde obyvatel. Obec od roku 1960 sestává ze dvou částí – Kralic nad Oslavou a Horních Lhotic. Obec leží na hlavní silnici mezi Brnem a Třebíčí na železniční trati Brno–Jihlava. Je součástí Mikroregionu Chvojnice.", "tgt_summary": "Kralice nad Oslavou is a village and municipality (\"obec\") in Třebíč District in the Vysočina Region of the Czech Republic.", "id": 652770}
{"src_title": "Šíráz", "tgt_title": "Shiraz", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Navzdory vysoké nadmořské výšce je klima v Šírázu relativně mírné, v některých případech ale mohou maximální zimní a letní teploty kolísat mezi 1 a 37 °C (dlouhodobý průměr je 6 a 30 °C). Srážky jsou přes léto výjimečné, prší téměř výhradně v zimě. Městem protéká řeka Rúdcháne-je Chošk (suché řečiště), která je po většinu roku vyschlá a její koryto ústí do bezodtokého slaného jezera jihovýchodně od města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V údolí při úpatí horstva Alláh o-Akbar je osídlení doloženo již v achaimenovské době, vznik opevněného sídliště je však spojen až s arabskou nadvládou po roce 648, kdy se v Šírázu postupně vytvořilo nové centrum Fársu místo dosavadního centra ve Stachru, zničeného muslimy. Již v 9. století se stal Šíráz rezidencí dynastie Saffárovců a později i Bújovců, čímž začal jeho rychlý rozkvět.  Po většinu středověku bylo město kulturní metropolí Persie, shromaždištěm básníků a literátů, a ani vpád Mongolů ho nijak výrazně nepostihl. Zkáza přišla teprve v 18. století, kdy Šíráz dobyli a vyplenili Afghánci, ale již za vlády Karíma Chána († 1779), který se zde usídlil, nastal nový rozvoj, kulturní i hospodářský.  Za Kádžárovců (1795–1925) význam města v souvislosti s přesunem rezidence do Teheránu na delší dobu upadl a počátkem 20. století zde došlo k rozsáhlým násilnostem proti židům. Dynastie Pahlaví pak zahájila ve třicátých letech rozsáhlou přestavbu aglomerace, jíž padla za oběť řada budov z dob vlády Karíma Chána a jeho nástupců (vznikly zde i první průmyslové podniky).  Moderní Šíráz je živou metropolí, městem zahrad a parků s řadou pamětihodností, z nichž některé prošly po islámské revoluci v roce 1979 zásadní rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsou mauzolea básníků Háfize a Sa'dího, první z dob dynastie Zandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však je citadela Karíma Chána, zbudovaná z cihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Je tvořena dvoupatrovým palácem připomínajícím karavansaraj a mohutnou hradbou s cimbuřím, zpevněnou na rozích oválnými věžemi. Jednotlivé místnosti byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami.  Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána a Masdžid-e Násir al Mulk, nazývanou též „Růžová mešita“. Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bágh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šíráz (persky: شيراز) je šestým největším městem Íránu a střediskem provincie Fárs, starověké Persidy. Leží asi 700 km jižně od Teheránu v nadmořské výšce 1 500 m n. m., okolní hornatý terén náleží k pohoří Zagros. Roku 2006 zde žilo 1 227 331 obyvatel.", "tgt_summary": "Shiraz (; ) is the fifth-most-populous city of Iran and the capital of Fars Province also known as Pars (, ) and Persis (Persia). At the 2016 census, the population of the city was 1,869,001 and its built-up area with \"Shahr-e Jadid-e Sadra\" (Sadra New Town) was home to 1,565,572 inhabitants. Shiraz is located in the southwest of Iran on the \"Rudkhaneye Khoshk\" (The Dry River) seasonal river. It has a moderate climate and has been a regional trade center for over a thousand years. Shiraz is one of the oldest cities of ancient Persia.", "id": 2097980}
{"src_title": "Paket", "tgt_title": "Network packet", "src_document": [{"title": "Struktura paketu.", "content": "Paket se skládá z řídících dat (metadat) a z uživatelských dat (užitečné zatížení, ). Řídící data poskytují síti potřebná data k doručení paketu, například adresu zdroje a cíle, kódy pro detekci chyb – kontrolní součty a informace o pořadí. Obvykle se řídící data nalézají v hlavičkách paketů a na jejich konci, přičemž uživatelská data jsou mezi nimi.  Různé komunikační protokoly používají různé konvence pro rozlišování mezi řídícími prvky a daty. V binárních synchronních přenosech používají pakety 8bitové skupiny (bajty) a k vymezení jednotlivých prvků jsou použity speciální znaky. Další protokoly (například Ethernet), definují začátek hlavičky a datových prvků jako pozici vzhledem k začátku paketu. Některé protokoly formátují informace na úrovni bitů místo použití bajtové úrovně.  Dobrý způsob jak pochopit paket je představit si ho jako dopis: hlavička je jako obálka a oblast dat je cokoliv, co se dá dovnitř obálky. Rozdíl je však v tom, že některé sítě mohou rozdělit větší pakety na menší, pokud je to nutné (menší části zůstávají ve formátu paketů) – viz fragmentace IP datagramů.  Sítě využívající pakety mohou využít dvě základní výhody: detekci chyb a adresaci více cílů doručení.", "section_level": 1}, {"title": "Detekce chyb.", "content": "Je efektivnější a spolehlivější vypočítat kontrolní součet nebo kontrolní cyklický kód z obsahu paketu než kontrolovat chyby pomocí paritního bitu. Přílohy paketů často obsahují data k detekci chyb, které se vyskytnou během přenosu.", "section_level": 2}, {"title": "Adresace paketů.", "content": "Moderní sítě obvykle spojují tři nebo více počítačů. V takovém případě hlavička paketu obsahuje adresovací informace tak, že paket je přijat správným cílovým počítačem. Ve složitějších sítích postavených na redundantních spojích a spojovacích uzlech (jako byl ARPANET a je moderní Internet) může série paketů poslaných z jednoho počítače do druhého využít k dosažení stejného cíle různé cesty. Tato technologie se nazývá přepojování paketů.", "section_level": 2}, {"title": "Paket versus datagram.", "content": "Termín paket označuje jakoukoliv zprávu naformátovanou jako paket, zatímco termín datagram označuje pakety služby nespolehlivého přenosu dat. Rozdíl mezi spolehlivým a nespolehlivým přenosem dat je ten, že v prvním případě odesílatel zprávy dostane při chybě přenosu zprávu značící selhání, zatímco v druhém případě nikoliv.  Například IP poskytuje nespolehlivé služby. TCP využívá IP ke spolehlivému přenosu dat. UDP využívá IP k nespolehlivému přenosu. Všechny tyto protokoly používají pakety, ale UDP pakety jsou nazývány datagramy.  Když Arpanet prorazil s paketově spínanými doménami, poskytl spolehlivé doručování paketů pomocí připojení počítače přes rozhraní 1822. Vysílající počítač jednoduše uspořádal data v paketu ve správném formátu, vložil adresu cílového počítače, a poslal zprávu přes rozhraní jeho IMP připojením. Jakmile byla zpráva doručena na cílový počítač, bylo potvrzení o doručení odesláno na vysílající počítač. Pokud by se zpráva nemohla po síti doručit, bylo odesláno chybové hlášení zpět na vysílající počítač.  Mezitím, vývojáři z Kyklady a ALOHAnet*** prokázali, že je možné vybudovat efektivní počítačovou síť bez poskytování zaručeného přenosu paketů. Toto později využili návrháři Ethernetu.  Pokud je k odesíláni využita síť s nezaručeným přenosem, pak se stává odesílatel odpovědným za zajištění spolehlivosti detekce a přenesení ztracených paketů. Následné zkušenosti Arpanetu uvádějí, že síť sama o sobě nemůže spolehlivě odhalit všechny chyby paketů a to klade důraz na detekci chyb při každém přenosu. To vedlo k vývoji Principu konec-konec*** (anglicky end-to-end principle), který je jedním ze základních internetových principů.", "section_level": 1}, {"title": "IP paket.", "content": "IP pakety se skládají z hlavičky a vlastních dat. Hlavička paketu IP obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "Odesílání s nezaručeným přenosem.", "content": "Mnoho sítí neposkytuje zaručený přenos, nezfalšování paketů nebo nepoškození doručených paketů, jako například internetový protokol UDP. Je však možné nastavit transportní protokol na vrch služeb paketů, která může poskytnout takovou ochranu. TCP a UDP jsou nejlepšími příklady vrstvy 4, Transportní vrstvy, ze sedmi vrstev OSI modelu.  Záhlaví paketu určuje datový typ, číslo paketu, celkový počet paketů, a IP adresy odesílatele a příjemce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paket označuje v informatice blok dat přenášený v počítačových sítích založených na přepojování paketů, kde je možné přenášet data i při výpadcích některých spojů. Některé typy síťových spojů přenos paketů nepodporují (například tradiční telekomunikační linky typu \"bod-bod\", ) a data se v nich přenášejí jako proud bajtů, znaků nebo bitů.", "tgt_summary": "A network packet is a formatted unit of data carried by a packet-switched network. A packet consists of control information and user data, which is also known as the payload. Control information provides data for delivering the payload, for example: source and destination network addresses, codes, and sequencing information. Typically, control information is found in packet headers and trailers.", "id": 1286914}
{"src_title": "Karel Kramář", "tgt_title": "Karel Kramář", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, studium a účast na realistickém hnutí.", "content": "Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v rodině vyučeného zedníka Petra Kramáře ze Stanového, později regionálně uznávaného zámožného stavitele a majitele cihelny. Matka Marie, rozená Vodseďálková, pocházela z rolnické rodiny vysockých starousedlíků, její dědeček byl starostou. Karel Kramář byl jediným přeživším z pěti dětí svých rodičů. Rodiče se upjali na jeho budoucí kariéru a spolu s ním rozhodli pro studium v Praze. V šestnácti letech Karel Kramář opustil domov a studoval na reálném gymnasiu v Praze na Malé Straně, bydlel v podnájmu na Hradčanech. V roce 1871 začal svá studia na malostranském gymnáziu, které v tehdejší době mělo dobrou vlasteneckou pověst. Od primy až do oktávy studoval s vyznamenáním, učil se jazykům, hrál na piáno a housle, kreslil a maloval. Tento širší zájem o jazyky a kulturu v mladých, studentských letech provázel Dr. Kramáře po celý život. V červnu 1879 maturoval s vyznamenáním a po prázdninách na podzim téhož roku odjel do Berlína, kde se dal zapsat na právnické fakultě, ale v letním semestru již studoval na univerzitě ve Štrasburku. Na podzim 1880 byl zapsán jako posluchač práv na pražské univerzitě, kde se účastnil velmi živě tehdejšího studentského národního života. Dne 24. dubna 1881 se stal doktorem práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení právnických studií se nemusel živit prací a připravoval se na kariéru vysokoškolského pedagoga, proto se vypravil na další studia do ciziny. Nejdříve studoval národní hospodářství na berlínské univerzitě u prof. Adolfa Wagnera, jednoho z tzv. „katedrových socialistů” a odborníka finanční vědy a ještě týž rok se dal zapsat na pařížské svobodné škole politických věd, kam ho přilákala skvělá jména některých profesorů této školy zvláště Alberta Sorela, Emila Boutmy, Anatola Henry Leroy-Beauliena a ruského státníka Nik. Milutina. Studoval celkem na pěti zahraničních univerzitách: vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži a Štrasburku. Krátce také pobýval v Londýně. Doktorský diplom získal v Praze roku 1884.  Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu, sblížil se se svým bývalým pedagogem Josefem Kaizlem a s Tomášem Masarykem. Rád cestoval, ovládal dokonale čtyři jazyky - ruštinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, znal také základy latiny. Byl znamenitý debatér. Výhodou mladého politika byla i jeho finanční nezávislost. Vlastnil tkalcovnu v Libštátě, disponoval akciemi v \"Pražské akciové tiskárně\", estonské \"Kränholmanufaktur\" v Tallinnu a dalších podnicích, jeho otec byl majitelem cihelny v Semilech; jeho majetek posléze rozmnožil i sňatek.  Koncem 80. let spolupracoval s Masarykem a Kaizlem na formulování nového politického směru (takzvaný realismus). V lednu roku 1889 Kramář od Jana Herbena převzal a nadále financoval čtrnáctideník Čas. Vedl redakci, psal příspěvky, podobně jako historik a politik Antonín Rezek. Podílel se mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové – realistické.", "section_level": 2}, {"title": "Mladočeským politikem.", "content": "V roce 1890, v době vrcholící mladočeské kampaně proti punktacím, vstoupil stejně jako Kaizl a Masaryk k mladočechům. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 byl za mladočechy zvolen do Říšské rady (celostátní parlament). Reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Jičín, Nová Paka atd. Od roku 1894 až do roku 1913 rovněž působil jako poslanec Českého zemského sněmu.  Zatímco Masaryk brzy od mladočechů odešel, Kaizl s Kramářem zůstali a postupně se stali hlavními představiteli realistického, umírněného proudu ve straně.  Roku 1894 byl spoluautorem Nymburské rezoluce mladočechů, která byla vítězstvím umírněného proudu a porážkou radikálně opozičního proudu. Během 90. let opakovaně vystupoval jako spojenec Kaizla a dalších realistických mladočechů. Koncem dekády jejich aktivity nasměrovaly dočasně mladočechy k provládnímu táboru. Šlo o postupný proces (takzvaná etapová politika). Když se moci ujala vláda Kazimíra Badeniho, podpořili mladočeši její návrh reformy volebního systému (Badeniho volební reforma) a v roce 1897 dojednali i zásadní změnu úředního statutu češtiny (takzvaná Badeniho jazyková nařízení). Tehdy již mladočeská strana vystupovala jako otevřeně provládní. Kramář o tom napsal Kaizlovi: „\"My už kousli do zapovězeného jablka – a tu nevázanost na všecky strany jsme ztratili\".“ Badeniho vláda ale padla pro odpor německorakouských nacionalistů proti jazykovým nařízením. Kramář se pak spolu s Kaizlem ještě snažili manévrovat vůči následujícímu vládnímu kabinetu (první vláda Paula Gautsche). Nechtěli převzít radikálně nacionální rétoriku, jakou tehdy například v německorakouském táboře praktikoval Georg von Schönerer, ale zároveň si byli vědomi, že po pádu Badeniho kabinetu se prostor pro výraznější naplnění českých požadavků a tedy i pro úspěchy mladočeské strany zužuje. Gautschova jazyková nařízení, se kterými předseda vlády Gautsch seznámil Kaizla a Kramáře, byla skromnějším a rovněž neúspěšným pokusem o revizi Badeniho jazykových nařízení.  V roce 1897 byl zvolen předsedou Mladočeské strany  Po celá 90. léta zůstával Kramář blízkým spolupracovníkem Kaizla, ale byl poněkud v jeho stínu. Občas se jejich názory rozcházely, například když koncem století Kramář otevřeně na parlamentní půdě zaútočil na zahraniční politiku státu, zatímco Kaizl tehdy byl loajálním ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina. Kramář se roku 1899 veřejně vyjádřil o Trojspolku (aliance Rakouska-Uherska, Německa a Itálie) jako o „\"starém, obehraném luxusním klavíru, který sice ještě nemůžeme odložit do skladiště, na který také ale už současně nehrajeme\".“  Nadále zůstával významným parlamentním politikem a řečníkem. Mandát ve vídeňském parlamentu obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1897 (opět kurie venkovských obcí, obvod Jičín, Jilemnice, Semily atd.) i volbách do Říšské rady roku 1901 (nyní městská kurie, obvod Tábor, Pacov, Kamenice atd.).  V prvních letech 20. století po smrti Josefa Kaizla postupně převzal jeho pozici ve straně. Když se tehdy vláda Ernesta von Koerbera pokoušela o realističtější politiku a usmiřovací česko-německá jednání, se Kramář zapojil do těchto debat. V roce 1902 formuloval český postoj k státoprávním otázkám. Neodmítl zcela požadavek českých Němců na zavedení krajského zřízení, ale odmítl, aby kraje byly podřízeny přímo vládě, bez vazby na celozemský správní orgán. Aktivní byl i v roce 1905, kdy se v Předlitavsku začala vyostřovat pod vlivem revoluce v Rusku debata o demokratických reformách, zejména všeobecném volebním právu. Ihned poté, co se sám vrátil z letní dovolené v Rusku, začal v mladočeské straně agitovat ve prospěch reformy a návratu k demokratickým tradicím mladočešství. Své představy tehdy zformuloval i ve spisku \"Poznámky o české politice\". Přihlásil ke k umírněné tradici, jakou v mladočeské straně razili Josef Kaizl nebo Gustav Eim. Vyzýval ke sjednocení českých liberálních politických proudů, podporoval aktivní parlamentní politiku a odmítal prázdné agitování za státní právo. Když vídeňská vláda ustoupila veřejnému tlaku a odsouhlasila volební reformu, která skutečně zaváděla rovné a všeobecné volební právo, dohlížel na rychlou proměnu fungování mladočeské strany tak, aby obstála v nadcházející, daleko komplikovanější politické soutěži. V březnu 1906 byly tyto změny formálně odsouhlaseny na stranickém sjezdu. K mladočechům tehdy vstoupili četní bývalí pokrokáři a realisté a strana se snažila integrovat nesocialistické politické proudy.", "section_level": 2}, {"title": "Novoslovanství a pozitivní politika.", "content": "V době okolo roku 1906 začala nová etapa provládního aktivismu mladočechů (takzvaná \"pozitivní politika\"). V roce 1906 Kramář odsouhlasil vstup mladočecha Josefa Fořta do předlitavské vlády. V červenci 1906 se stal předsedou poslaneckého klubu mladočechů na dosluhující Říšské radě. Sám byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Čechy 033). Po volbách se ministrem ve vídeňské vládě stal další mladočech František Fiedler. České politické spektrum (zásadně proměněné volbami) se nyní rozdělilo. Mladočeši, agrárníci a klerikálové se stavěli vstřícně k provládní spolupráci vůči kabinetu Maxe Becka a vytvořili na Říšské radě samostatnou frakci (\"Národní klub na radě říšské\"), zatímco ostatní české nesocialistické strany se na jeho činnosti nepodílely. Provládní pozici obhajoval Kramář i vůči následující vládě Richarda Bienertha. Roku 1908 mladočeši podpořili rozpočet, ale vstřícná politika čelila rostoucí kritice (na protivládní pozice přešli i někteří mladočeši a čeští agrárníci).  Kramář v této době významně řešil i zahraničněpolitické otázky. Jeho proslovanská činnost, od roku 1907 nazývaná \"novoslovanství\", vyvrcholila v podobě tzv. slovanských sjezdů. Zorganizoval všeslovanské sjezdy v Praze (12. července 1908) a v Sofii (roku 1910). Propagoval myšlenky novoslovanství - vzájemného sbližování, spolupráce, solidarity a vojenské, hospodářské a kulturní pomoci. Tentokrát nemělo jít o panslovanské koncepce namířené proti monarchii a státu. Naopak, Kramář předpokládal soulad mezi slovanskou orientací Čechů a zájmy Rakouska-Uherska (posilování hospodářské spolupráce s východní a jihovýchodní Evropou a kultivace zahraničních spojenectví se slovanskými státy). Slovanský element v monarchii byl tehdy posílen anexí Bosny a Hercegoviny (mladočeši anexi podpořili, stejně jako klíčový zákon o vojenských výdajích). Kramář na Říšské radě zároveň inicioval utvoření volného poslaneckého svazu, \"Slovanská jednota\", který tvořili čeští, jihoslovanští i někteří ukrajinští nesocialističtí poslanci.  Pozitivní politika mladočechů v roce 1909 čelila dalším otřesům. Čeští ministři Albín Bráf a Jan Žáček opustili vládu na protest proti krokům některých zemských sněmů v alpských zemích, které deklarovaly němčinu jako výlučný místní jazyk. Kramář ale poté, co slovanské opoziční nálady vedly k obnovení parlamentních obstrukcí, navrhl převratnou změnu jednacího řádu Říšské rady, která výrazně ztížila obstruování. Mladočeši, kteří přitom v předchozích dvaceti letech opakovaně používali radikální obstrukce jako politický nástroj tak nyní prostřednictvím svého předáka tento instrument zavrhli. I tak se ale provládní většina v roce 1910 a s ní se vytratila i Kramářova koncepce pozitivní politiky. Důsledkem selhání této strategie byl i Kramářův politický neúspěch, když v listopadu 1910 nebyl zvolen za předsedu parlamentního Českého klubu (obnovena střechová frakce českých nesocialistických poslanců) a místo něj toto místo zaujal František Fiedler, který v této době získal dominantní vliv ve straně, jež se nyní orientovala ryze opozičně.  Kramář nicméně uspěl ve volbách do Říšské rady roku 1911 (zvolen za obvod Čechy 03). Byl zvolen jedním z místopředsedů rakouského říšského parlamentu a jednu dobu se vážně uvažovalo i o jeho jmenování na významný post v rakouské vládě.", "section_level": 2}, {"title": "Odboj za první světové války.", "content": "Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. V červnu 1914, tedy krátce před vypuknutím 1. světové války, ovšem Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítal a české země plánoval jako součást slovanské federace, která měla dále zahrnovat Rusy, Bulhary, Poláky, Srby a Černohorce. Tento dokument odeslal carské vládě do Petrohradu. Je otázkou, do jaké míry byl (pouhou) výzvou představitelům carského Ruska, aby se začali politicky angažovat ve střední Evropě, či nakolik k jeho vzniku přispělo soužití a posléze manželství s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou (viz níže).  Po vypuknutí světové války začal Kramář organizovat domácí odboj. Roku 1915 byl za to zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství (v tomto procesu jej obhajoval Eduard Koerner). Zatčení a odsouzení Kramáře bylo přelomovým krokem, protože z politického života (a podle původního rozsudku i z fyzické existence) měl zmizet přední český politik. Uvedených skutků se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů, což však nebylo v době „spáchání“ trestné.  30. května 1917 ztratil na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916 mandát v Říšské radě. S tím, jak se v závěru války měnila vnitropolitická a zahraničněpolitická orientace státu (oslabení vlivu generality na chod státu i dvora), mu ale trest smrti byl v lednu 1917 změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl spolu s dalšími odsouzenými amnestován nastoupivším císařem Karlem I. (šlo o součást velké amnestie pro více než 700 Čechů a gesto, které mělo usnadnit chystané rozhovory s českými politiky).  Historik Otto Urban poukazuje na to, že Kramář se při případném odchodu do zahraničí během války býval mohl díky svým zkušenostem, renomé a kontaktům stát logicky vůdcem českého zahraničního odboje. Po jeho zatčení a uvěznění ale tato varianta již nebyla možná a předákem zahraničního odboje se stal okruh okolo T. G. Masaryka. I tak ale role Karla Kramáře byla zásadní. Doma si totiž získal již během procesu s ním pověst hrdiny, který díky své činnosti pro vlast riskuje vlastní život. Po propuštění z vězení tak opět stanul v čele mladočeské strany (po tři měsíce ovšem nejprve pobýval na venkově). Zapojil se do debat o směřování české politiky. Jednal s předáky národních sociálů o jejich návrhu na vytvoření jednotné české nesocialistické strany. 21. října 1917 pak byl oficiálně na zasedání zemských důvěrníků a aktivu mladočeské strany opět instalován (spolu s Aloisem Rašínem) do čela strany. Jednání o koncentraci politické spektra nakonec v únoru 1918 vedla k fúzi s několika menšími stranami, zejména Českou stranou státoprávně pokrokovou pod názvem Česká státoprávní demokracie (od března 1918) do této formace, jejímž předsedou byl Kramář, přistoupili i staročeši.", "section_level": 2}, {"title": "Prvním ministerským předsedou ČSR.", "content": "Jako \"národní mučedník\" se v červenci 1918 dostal do čela Národního výboru, který byl střechovým orgánem české politické scény v době, kdy se již rozvíjely zásadní proměny státoprávního uspořádání střední Evropy. Ještě po 25. říjnu 1918 ho kontaktoval nový (a poslední) předlitavský ministerský předseda Heinrich Lammasch, který chtěl získat Kramářovu a potažmo českou podporu pro svůj kabinet s cílem provést federalizaci Rakouska-Uherska. Česká strana již ale v této fázi taková jednání odmítla (s platností od 26. září 1918 byl již prvním předsedou \"Prozatímní československé vlády\" T. G. Masaryk).  28. října 1918, v době vyhlášení samostatného Československa, se Kramář nacházel v Ženevě, kam 25. října odjel na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Na jednání bylo dohodnuto, že stane v čele nové československé vlády. Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy státu. Hned na počátku první republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii. Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášením Revolučního národního shromáždění zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. Toto ustavující jednání řídil. Jeho ústy byl slavnostně rod habsbursko-lotrinský zbaven všech práv na český trůn a stát vyhlášen za svobodnou demokratickou republiku. Na tomto shromáždění byl také (jednomyslně, aklamací) zvolen prezidentem T. G. Masaryk.  V době svého ministerského předsednictví vedl Kramář československou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Prosazoval tam názor, že by měly vítězné mocnosti intervenovat proti bolševické vládě v Rusku. S tímto požadavkem však pro Benešův odpor neuspěl. Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě, se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené. V době konference se vyostřily ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem.  Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nepůsobil.", "section_level": 2}, {"title": "Předsedou národních demokratů.", "content": "V době první republiky byl Kramář sice předsedou své strany, ale faktickou moc v ní měli jiní. Kramář zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl – jako jeden z kritiků tzv. „Hradu“ – řadu ideových i osobních sporů (kupříkladu o zásluhy domácího a zahraničního odboje) s Benešem i Masarykem. Po vzniku Národního sjednocení se stal jeho předsedou.  Od roku 1918 byl poslancem Revolučního národního shromáždění, od roku 1920 trvale až do své smrti poslancem Národního shromáždění ČSR.  Zemřel roku 1937 v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech vedle své manželky Naděždy.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Karel Kramář platil ve společnosti za dobrého společníka a přesvědčivého diskutéra, stranil se však dlouho vztahů se ženami. V dubnu roku 1890 se na studijní cestě po Rusku dostal v Moskvě do salónu tamní intelektuální elity u Alexeje Alexejeviče Abrikosova (1856-1935), spolumajitele továrny na cukrovinky a konzervárny na ovoce, a jeho manželky \"Naděždy Nikolajevny Abrikosové\", rozené Chludové (nar. 30. září 1862), kteří žili šťastně se čtyřmi dětmi. Karel Kramář s nimi cestoval také do jejich letního sídla na Krymu. Vášnivě se zamiloval a brzy měl příležitost pozvat manžele Abrikosovy do Vídně, když roku 1892 díky svým kontaktům Naděždě zprostředkoval gynekologickou operaci u věhlasného lékaře, profesora Eduarda Alberta. K Naděždině rekonvalescenci pak všichni tři odjeli do Alp, odkud se Abrikosov domů vrátil sám. Naděžda v roce 1893 definitivně opustila manžela i děti a zůstala ve Vídni, bydlela zprvu v hotelu nedaleko parlamentu.  Svatbě předcházel dlouhý a na tehdejší poměry skandální intimní vztah, který Kramář dlouho úspěšně tajil i před blízkými přáteli. Dosáhnout rozvodu pro Naděždu nebylo snadné - v pravoslavné církvi to bylo možné jen tehdy, porušil-li některý z manželů manželský slib; viník byl navíc potrestán zákazem dalšího sňatku. Podvedený Abrikosov se neozýval, až v roce 1898 se Naděžda dozvěděla, že má novou partnerku a nemanželské děti. Podala žádost o rozvod a počátkem roku 1900 patriarcha ruské pravoslavné církve její manželství rozvedl.  Svatba Karla Kramáře a Abrikosovové se uskutečnila 17. září 1900 na Krymu, v zámečku Gaspro hraběnky Paniny. V jeho blízkosti si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo, jejímž projektantem byl architekt Jan Kotěra. Tam trávili každé parlamentní prázdniny až do bolševické revoluce v roce 1917, po níž byla vila zkonfiskována. V letech 1911–1915 si Kramářovi postavili hlavní sídlo v Praze na Hradčanech, na Baště sv. Tomáše (Kramářova vila). Jejím architektem byl původem Rakušan a profesor Uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann, první náčrty vily vypracovala paní Naděžda, která měla výtvarné ambice. Vnitřní výzdobu vedl další pedagog UP školy, prof. Celestin Klouček.  Manželství bylo šťastné a plné něhy, vzhledem ke zdravotnímu handicapu paní Naděždy bezdětné. Naděžda Nikolajevna pocházela z rodu zbohatlých nevolníků. Její dědeček tkadlec Naran Chludov a jeho bratři získali svobodu a zbohatli za napoleonských válek podnikáním ve svém oboru. Také Naděžda byla podnikavá, v Estonsku vlastnila textilní továrnu. Ale její nevyrovnaná povaha ji hnala ke stále silnější touze po majetku. Shromažďovala šperky, kožichy, starožitnosti. Na Krymu chtěla založit svůj umělecký salón, ráda hostila výtvarné umělce, například krajináře Beneše Knüpfera. Náhradou za krymskou rezidenci si Naděžda umínila vystavět vilu (\"Větrov\") v ruském stylu ve Vysokém nad Jizerou; megalomanský projekt Kramářové oba stárnoucí a nemocné manžele finančně zruinoval. Nakonec Naděžda zemřela dříve než její pán, 3. prosince 1936 a byla pohřbena do krypty v pravoslavném Uspenském chrámu na Olšanech (Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice), vedle ní byl po pěti měsících pohřben i Karel Kramář.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné objednávky.", "content": "Karel Kramář měl smysl pro výtvarné umění a estetiku. Rád a vybraně se oblékal, dbal o šperky a galanterii, rád se dával zpodobňovat. Existuje mnoho portrétních fotografií (například z pražského ateliéru Jana Langhanse, z vídeňského Luckhardtova aj.). Z malovaných či kreslených portrétů vynikají olejomalba Vratislava Nechleby, Rudolfa Váchy, či Otty Peterse a kresba Maxe Švabinského, s nímž se Kramář přátelil. Na politickou objednávku vzniklo nejméně šest portrétních bust, od Vilíma Amorta, Bohumila Kafky, Františka Rouse, Františka Foita, Vojtěcha Šaffa, či brněnského sochaře Josefa Pakosty. Kramář měl již ve Vídni salón navštěvovaný umělci a vědci. Finančně podporoval například sochaře Vojtěcha Šaffa, který vytvořil jak Kramářovu bronzovou bustu, tak figurální náhrobek jeho rodičů ve Vysokém nad Jizerou.  Největší množství výtvarných děl a osobních památek přešlo s Kramářovou pozůstalostí do sbírek Společnosti Karla Kramáře. Po jejím zrušení z roku 1947 byly cennosti z Kramářovy vily uloženy v bance a zatajeny státu. Společně s ostatním movitým majetkem zkonfiskovány a tímto prostřednictvím se po roce 1948 dostaly do sbírek Národního muzea v Praze a do Archivu Národního muzea. Nejcennější z nich je diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové, asi největší diamantový šperk v České republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Kramář (27. prosince 1860 Vysoké nad Jizerou – 26. května 1937 Praha) byl český a československý politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda ČSR, dlouholetý předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení.", "tgt_summary": "Karel Kramář (27 December 1860 – 26 May 1937) was a Czech politician. He was a representative of the major Czech political party, the Young Czechs, in the Austrian Imperial Council from 1891 to 1915 (where he was also known as Karl Kramarsch), becoming the party leader in 1897.", "id": 1355469}
{"src_title": "Skloňování", "tgt_title": "Declension", "src_document": [{"title": "Mluvnické kategorie.", "content": "Mluvnické kategorie se v různých jazycích dají vyjádřit v různé míře. V některých jazycích mohou chybět úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Pád.", "content": "Kategorie pádu vyjadřuje různé funkce jména ve větách (výpovědích), jako je např. podmět, předmět, určení původce, vlastníka, místa, směru apod. V analytických jazycích tyto funkce nahrazují pomocná slova jako předložky či záložky, příslovce apod., např. angl. \"to Peter\", čes. \"Petrovi\".  V syntetických jazycích tyto prostředky obvykle existují současně, určitá předložka/záložka se pojí jen s určitým pádem. Pojí-li se předložka s více pády, vyjadřuje se tím různý význam jako např. směr a místo. Viz české \"na stůl\" a \"na stole\".", "section_level": 2}, {"title": "Číslo.", "content": "Číslo je kategorie mající vztah k počtu. Nejčastěji vyjadřuje opozici jeden x více, tedy jednotné (singulár) a množné číslo (plurál). Toto rozlišení mají obvykle i jazyky s omezeným skloňováním, viz např. anglické \"day – days\" (den – dny), \"man – men\" (muž – muži).  Méně často tato kategorie vyjadřuje i jiný počet. Číslo dvojné (duál), např. ve slovinštině, vyjadřuje počet 2. Pozůstatky duálu ve skloňování najdeme i češtině (\"dva, oba, ruce, nohy, oči, uši\"). Melanéské jazyky znají i číslo trojné (triál) či čtverné (kvadrál). Neurčitý počet, málo (vs. mnoho), vyjadřuje paukál (např. v arabštině u některých podstatných jmen).", "section_level": 2}, {"title": "Rod.", "content": "Jmenný rod je kategorie, která různou měrou souvisí s povahou pojmenovaných skutečností a ovlivňuje skloňování. Může mít vztah k pohlaví (rod mužský – maskulinum, ženský – femininum, střední – neutrum), životnosti (životný – animatum, neživotný – inanimatum), rozlišovat osoby a neosoby aj.  Mluvnický rod však nemusí být v přímé souvislosti se skutečnou povahou věci. V češtině u živých bytostí obvykle odpovídá jejich pohlaví (např. \"muž, žena\"), neživé věci však mohou být rodu středního (\"město\"), mužského (\"hrad\") i ženského (\"škola\"). Mužský rod se dle přirozené povahy dále dělí na životný (\"staří muži\") a neživotný (\"staré hrady\").  V románských jazycích obvykle neexistuje rod střední, v některých germánských jazycích (např. švédštině a dánštině) mužský a ženský rod splynuly do rodu společného.  Obdobou rodu ve svahilštině jsou jmenné kategorie, kterých je celkem 22 a závisejí na povaze pojmenovávané skutečnosti (lidé, zvířata, věci, stromy, abstraktní pojmenování aj.).  O kategorii rodu hovoříme, pokud ovlivňuje přiřazení jména ke vzoru skloňování, případně se projeví v mluvnické shodě adjektivního přívlastku s podstatným jménem. Aglutinační jazyky (maďarština, finština) kategorii rodu většinou neznají. Angličtina rod mluvnicky také nerozlišuje, projeví se pouze u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby singuláru (\"he\" – on, \"she\" – ona, \"it\" – ono), která zastupují podstatná jména podle jejich přirozeného rodu", "section_level": 2}, {"title": "Příklad skloňování.", "content": "Následující příklad uvádí skloňování spojení přídavného a podstatného jména v různých rodech v češtině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skloňování (deklinace) je jmenná flexe, tedy ohýbání slovních druhů, jako jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, členy apod. Je obdobou časování sloves.", "tgt_summary": "In linguistics, declension is the changing of the form of a word, generally to express its syntactic function in the sentence, by way of some inflection. The inflectional change of verbs is called conjugation.", "id": 1542942}
{"src_title": "Harare", "tgt_title": "Harare", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Harare, největší město Republiky Zimbabwe, leží na náhorní plošině nacházející se v severovýchodní části země v provincii Mashonaland Central. Průměrná nadmořská výška města je 1483 m n. m., nejnižší bod leží v nadmořské výšce 1430 m (hladina jezera Chivero), nejvyšší bod se nachází ve výšce 1617 m n. m. Průměrná teplota se v lednu pohybuje okolo 21 °C, v červenci okolo 14 °C. V lednu průměrně spadne 140 mm srážek, v červenci téměř vůbec neprší.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Město bylo založeno jako \"Salisbury\" v roce 1890 Britskou jihoafrickou společností. V roce 1897 zde došlo k založení městské samosprávy, v roce 1899 započal rozvoj města, když se otevřela železnice spojující město s Beirou v Mosambiku. Práva města Salisbury získalo až v roce 1935. Během druhé světové války zde začala industrializace, kvůli které se do města přistěhovalo mnoho nových obyvatel. Město mělo status hlavního města kolonie Rhodésie, v letech 1953–1963 hlavního města Federace Rhodesie a Ňaska. 11. listopadu 1965 se město stalo hlavním městem nově vzniklé Rhodesie, později Republiky Rhodesie. 18. dubna 1980 byla země přejmenována na Zimbabwe, hlavní město se přejmenovalo o dva roky později na dnešní Harare.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní město.", "content": "Harare je moderní město, na africké poměry velmi čisté. Hlavní třídou je \"Samora Machel avenue\". Ve městě stojí katedrály římsko-katolické a anglikánské církve, muzeum, Knihovna královny Viktorie, Zimbabwská národní galerie a Národní archiv. V metropoli nechybí ani výškové budovy a ulice, které lemují aleje stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Město jeho zakladatelé původně pojmenovali Salisbury, aby poctili anglického markýze Roberta Gascoyne-Cecil, markýze ze Salisbury (1830–1903), ministerského předsedu a ministra zahraničních věcí. V roce 1982 došlo k přejmenování na Harare, což byl původní název satelitního města Chitungwiza. Původ slova Harare se odvozuje od jména náčelníka Neharaweho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harare je hlavním městem Zimbabwe. Město zaujímá rozlohu 559 km. V roce 2009 zde žilo 1 600 000 obyvatel, v aglomeraci 2 800 000.", "tgt_summary": "Harare (; officially Salisbury until 1982) is the capital and most populous city of Zimbabwe. The city proper has an area of 960.6 km (371 mi) and an estimated population of 1,606,000 in 2009, with 2,800,000 in its metropolitan area in 2006. Situated in north-eastern Zimbabwe in the country's Mashonaland region, Harare is a metropolitan province, which also incorporates the municipalities of Chitungwiza and Epworth. The city sits on a plateau at an elevation of above sea level and its climate falls into the subtropical highland category.", "id": 2410662}
{"src_title": "Béla Bartók", "tgt_title": "Béla Bartók", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První úsek, tehdy ještě koňské tramvaje, byl zprovozněn roku 1866. Ve městě však existovala veřejná doprava koňmi taženými omnibusy již od roku 1822. Do šestnácti let byl systém vystřídán moderní elektrickou trakcí. Protože Varšava byla až do roku 1918 součástí Ruska, byl tramvajový systém nejprve širokorozchodný (rozchod kolejí 1525 mm).  Po varšavském povstání a osvobození byl roku 1946 zrušen a nahrazen sítí s normálním rozchodem 1435 mm. Nové trati však vedly již po širokých bulvárech, spojovaly nově vybudovaná sídliště v sovětském stylu. Obnovená metropole však potřebovala rychlejší způsob dopravy. Po zamítnutí plánu na výstavbu metra na přelomu 40. a 50. let se objevila koncepce podpovrchové tramvaje. Ta však byla také opuštěna a ve světle rychlého rozvoje silniční dopravy o několik let později bylo rozhodnuto celou síť postupně zrušit a nahradit autobusy. To se začalo postupně plnit v 60. a 70. letech, ropné krize a klesající ekonomická výkonnost Polské lidové republiky však protahovaly výstavbu metra v metropoli; celostátní plán na vybudování dvanácti sítí podzemní dráhy, které by nahradily tramvajové provozy v celé zemi se tak náhle ukázal jako nerealizovatelný. V 90. letech se začaly budovat nové trati, otevírané zhruba v pětiletých intervalech a rušení tratí tak již patří minulosti.  Na začátku roku 2006, 22. února, prezident dopravní společnosti, provozující tramvajovou sít, podepsal kontrakt na dodávku 15 nízkopodlažních tramvají, určených pro hlavní město. Jejich výrobcem bude společnost PESA Bydgoszcz SA. Jedná se o pětičlánkové, nízkopodlažní vozidla o délce 31,8 m se schopností přepravit až 211 cestujících. Kontrakt financuje EU, první tramvaje tohoto typu se mají ve městě objevit v květnu roku 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Ve Varšavě jsou v provozu následující typy tramvají: Celkem vlastní varšavský dopravní podnik přes 700 tramvají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Béla Bartók, celým jménem Béla Viktor János Bartók, (25. března 1881 Nagyszentmiklós/Velký sv. Mikuláš v tehdejším Rakousku-Uhersku / dnešní Sânnicolau Mare v Rumunsku – 26. září 1945 New York, USA) byl světově proslulý maďarský hudební skladatel 20. století. Světový význam získal nejen jako skladatel, ale zároveň jako výborný klavírista a uznávaný hudební vědec. Od roku 1940 žil v exilu, v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodályem patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba.", "tgt_summary": "Béla Viktor János Bartók (;, ; 25 March 1881 – 26 September 1945) was a Hungarian composer, pianist, and ethnomusicologist. He is considered one of the most important composers of the 20th century; he and Franz Liszt are regarded as Hungary's greatest composers. Through his collection and analytical study of folk music, he was one of the founders of comparative musicology, which later became ethnomusicology.", "id": 835233}
{"src_title": "Elasto Mania", "tgt_title": "Elasto Mania", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Elastomania byla vydána 3. února 2000 jako odraz požadavků komunity, která se kolem hry vytvořila od vydání předchůdce hry Elasto Mania (Elma) zvané Action Supercross (Across).  Verze 1.0 obsahuje řadu programátorských chyb. Verze 1.1 byla vydána téhož roku v září. Po týdnu verze 1.11/11a.  V červnu 2000 se na internetu objevil program \"Nitro Patch\". Publikoval ho švédský programátor Panzer. V programu jde měnit fyzikální aspekty hry jako rychlost, zrychlení motocyklu, sílu gravitace a další. Po dojetí levelu však přičítá k výslednému času 10 minut. Později vyšlo najevo, že Panzer byl pouze alias autora hry. Začátkem roku 2001 autor hry Balázs Rózsa plánoval vydání Elasto Mánie 2. Měla odrážet požadavky komunity z IRCnetu nebo fóra mopolauta. Požadováno bylo zachování fyzikálního modelu motorky, ale prosilo se lepší zabezpečení hry proti zneužití, lepší statistika (počet odjetých hodin na levelech apod.), možnost hraní multiplayeru online a další.  Pan Rozsa od záměru vydání hry postupně upustil. Na jaře 2001 předal správu světových rekordů panu Pekku Tahkolovi (Pexi) z Finska, který v dobách acrossu vedl nejnavštěvovanější web týkající se této hry. Pan Tahkola světové rekordy spravuje dodnes, ale o stránky moposite.com kde jsou rekordy uvedeny se stará společně s panem Lassi Heikkinenem (Abula). V témže roce vydal balíček externích levelů nazvaného \"Official level pack\" (OLP), kterým dal nepřímo najevo, že od záměru vydat Elastomanii 2 skutečně upouští.  Od roku 2002 se řada hráčů, programátorů (hackerů) angažovala ve vytváření nových verzí hry. Hra Elasto Mania tak získala neoficiální status.", "section_level": 1}, {"title": "Action Supercross.", "content": "Hra byla vydána v únoru 1997. Původní verze 1.0/1.1 obsahují 24 levelů. Termín level namísto mapy se začal užívat na základě přípony souborů *.lev do kterých se nově vytvořené levely ukládaly. Nemá nic společného s úrovní.  V březnu 1998 byla vydána verze 1.2. Až tato verze se dá považovat za počátek kultu. Obsahuje 42 levelů zvaných internaly, které byly použity s mírnou modifikací i pro hru Elastomania. Verze 1.3 byla vydána v lednu 1999 a krom známých bugů poprvé odrážela požadavky komunity scházející se na síti IRCnet.  Hra Action Supercross je naprogramována pro operační systém DOS. Na současných operačních systémech NT je obtížně hratelná. Nepomáhá ani emulátor DOSBox. Hra laguje nebo při doteku cíle zamrzá. Přesto je hra hratelná i na dnešních strojích. Návod jak Action Supercross spustit je například zde (anglicky).", "section_level": 2}, {"title": "Elasto Mania (neoficiální).", "content": "Prvním hráčem, který se angažoval v upgradování elmy byl francouzský jezdec a programátor Hibernatus. Jeho prvním počinem byl patch 1.1hb, který vydal ke konci roku 2002 a změnil tím systém ježdění. Jeho hlavní přínos spočíval ve vytvoření speciálního šestého tlačítka, které simulovalo simultánní stlačení levé a pravé šipky. Pokud se stlačí současně levá a pravá šipka dojde k efektu známému již ve hře across. Motorka dostane rychlou, okamžitou rotaci po směru hodinových ručiček. Tento bugvolt označovaný jako \"supervolt\" bylo v řadě situací složité použít kvůli onomu současnému stlačení levé a pravé šipky. S verzi 1.1hb se supervoltu začalo říkat \"alovolt\", protože jeho použití je již triviální pomocí nového šestého tlačítka.  V roce 2006 Hibernatus vydal ugrade 1.2, ve kterém se už dá měnit rozlišení obrazovky, zoom, sledovat současně několik zaznamenaných jízd najednou apod. Všechny tyto vychytávky jsou neoficiální z důvodu toho, že pan Rozsa neposkytl zdrojový kód hry k dispozici druhé osobě.  Koncem roku 2006 přišel slovenský jezdec a programátor Lubor Ladický (milagros) s realizací patche díky němuž by se dala elma hrát online na serverech. Projekt zprvu nazvaný Belma (Battle Elasto Mania) začal pomalu spatřovat světlo světa a je v dnešní době jediným oficiálním místem kde se dají zajíždět platné světové rekordy. Důvodem tohoto kroku bylo stále důmyslnější používání nedovolených/ilegálních pomůcek k zajíždění lepších časů (cheaty). Dnes se projekt nazývá Elma Online (EOL) a je považován za verzi 1.3.  EOL (1.3) má řadu výhod. Krom toho, že se dá jezdit s dalšími hráči například multiplayer, upgrade vychytal další nedostatky hry jako uložení a spuštění dlouhých záznamů jízd (replayů).  V červenci 2016 publikoval na fóru mopolauta finský programátor smibu projekt nazvaný \"Elma 2\", kterým přesunul hraní Elastomie na webové prohlížeče (skript je optimalizovaný na prohlížeč Firefox). Hraní elastomanie na webovém prohlížečí přináží některé nové funkce, např. hra zaznamenává průběžný čas při sklizení jablka, zobrazuje aktuální a maximální dosaženou rychlost v neznámých jednotkách a další funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Elma vs. Across.", "content": "Obě hry se neliší v zaměření a v principu. Pokud pomineme hlavní rozdíl, že across je hra dosová a elma je hra windowsová tak hlavním rozdílem a důvod názvu Elastomania je větší míra elastičnosti motorky. Motorka v Acrossu je tvrdá, je obtížnější provádět tzv. bouncy. Bounce (baunc) je termín, který se používá v elmě jako označení pro bug, který se akceptuje jako součást jízdy. Posouzení kdy se jedná o bug a kdy o bounce je čistě subjektivní a je na člověku, který rekordy spravuje. Nejspornější světový rekord byl zajetý v levelu 47. Enigma kde se řada hráčů shodovala na tom, že nejlepší čas, který byl v držení 13 let (2004-2017) byl zajet bugem a ne bouncem.  Elma obsahuje 42 levelů z acrossu plus 12 nových levelů. Levely z acrossu nejsou identické. Mají pozměněné polygony přizpůsobené k jinému fyzikálnímu modelu motorky v elmě. Elma je ochuzena o pohybující se jablka a killery, se kterýma se bylo možnost setkat v acrossu v levelech Hi-Flyer nebo Expert System. Naproti tomu elma obsahuje jablka, které mění směr gravitace.", "section_level": 1}, {"title": "Princip hry.", "content": "Elastomania má jednoduchou filosofii. Úkolem je pomocí bodu symbolizovaného motorkou (motorkářem) sesbírat všechny terče symbolizované jablky a následně se dotknout cíle symbolizovaného květinou. To celé za jistý časový úsek. Samozřejmě v tom brání řada nástrah jako ozubená kola (killery) nebo smrt ve hře, která nastane po doteku helmy se zemí (polygonem). Způsob jakým tyto úkony provádíte je vysoce sofistikovaný a návykový. Hlavní plus je třeba hledat v ovládání hry, ke kterému vám stačí 5 tlačítek klávesnice (s verzí 1.1hb šest), ale k jeho základnímu zvládnutí je třeba odehrát několik hodin. S odehranými hodinami se umění jízdy (skill) stále zvyšuje, zdokonaluje (i několik měsíců, let) a člověk je nejen schopen dojet komplikované levely, ale soustředí se i na zlepšování dojetého času. Dalším pozitivem je nadčasový fyzikální model chování motorky. V neposlední řadě hra nutí člověka přemýšlet jakou zvolit nejrychlejší cestu k cíli. Řada jezdců si tímto získala velkou popularitu. Za zmínku stojí český jezdec Jaroslav Kouba (IRK), který jako první našel v levelu 54. Apple Harvest způsob jak sesbírat všechny jablka cestou dolů aniž by se musel vracet nahoru.  Symboly použité ve hře jako jablko, květina byly čistě náhodné. Panu Rozsovi proto krajané vyčítají (s humorem) proč místo jablka nepoužil papriku jakožto národní zeleninu Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání hry.", "content": "První čeho si člověk všimne, je rotace směru jízdy doleva/doprava. V základním nastavení pomocí mezerníku. Dále jsou zde tlačítka šipek. Šipka nahoru symbolizuje plyn. Čím víc přidáte plyn po startu tím více se motorka zvedá až se nakonec převrátí. Úhel sklonu zvednutí/snížení se koriguje pomoci šipek doprava/doleva podle toho jestli jedete doprava nebo doleva. Poslední šipka symbolizuje brzdu. Ke koordinaci všech těchto tlačítek potřebuje jistou dobu praxe, která se dá nabrat pouze a jedině hraním/ježděním.", "section_level": 2}, {"title": "Editor levelů.", "content": "Součástí hry je editor, ve kterém se dají vytvářet levely (externaly). Editor ve hře není příliš kvalitní. Na jednoduché levely stačí, ale tvorba složitějších, graficky pohledných levelů chce notnou dávku sebeodříkání.  Snahou řady lidí bylo vytvořit programy, které by tvorbu levelů ulehčovaly. Prvním byl český jezdec a programátor Radim Řehůřek (rad), který v roce 2002 publikoval program \"rad's levmaker\". Program konvertoval jednoduché obrázky nakreslené například v paintshopu nebo photoshopu do souboru *.lev. V externích levelech se tak začaly objevovat skoro ideální, symetrické polygonové objekty.  V současnosti je k dispozici velmi kvalitní editor \"Advanced Level Editor\" vytvořený ruským programátorem Nikolajem Žerebcovem (Nicolas), který se dá používat i bez samotné elmy.", "section_level": 1}, {"title": "Hraní hry.", "content": "Jde primárně o off-line single player hru. Jezdci, kteří hrají elmu se dělí na tři kategorie:", "section_level": 1}, {"title": "Internalista.", "content": "Internalista je jezdec, kterého hlavní motivací je překonávání světových rekordů na 54 levelech tvořících elmu. Největší popularitu mají jezdci, kteří jezdí levely na total time. Total time je součet všech času interních levelů. Jsou zde i jezdci, kteří jezdí jeden, dva, tři levely a další je nezajímají. Internalisti se vyznačují jednou vlastností. Není otázka jak dlouho, ale hrají jeden level dokud světový rekord nepřekonají. Pro tento způsob hraní se v elmě zavedl termín \"höyla\" (česky hojlit, hojlovat) kdy dotyčný jezdec tráví několik hodin denně, několik dní v týdnu a dokonce i měsíců hraním jednoho levelu než dotyčný čas nepřekoná.", "section_level": 2}, {"title": "Externalista.", "content": "Externalista je jezdec, který jezdí mapy vytvořené někým jiným nebo mapy, které si vytvořil sám. Od internalistů se liší především tím, že je schopen za krátký časový úsek zajet co nejrychlejší čas aniž by znal jaký čas potřebuje jet. Externalista tedy netuší jaký čas musí jet aby vyhrál na rozdíl od internalisty, který čas zná. Externí mapy se používají nebo v pohárech nebo battlech. Pohár je soutěž kdy se publikuje level, který se hraje třeba týden a následně se musí poslat čas a zaznamenaná jízda. Vítězí ten kdo dosáhne nejrychlejšího času. Battle je zkrácený pohár kdy se publikuje neznámý level a do 10-20minut hraní vyhrává ten kdo zajel nejrychlejší čas.", "section_level": 2}, {"title": "Designér levelů.", "content": "Jde především o zkušené jezdce, kteří již nemají ambice trávit hodiny hraním jednoho levelu. Naproti tomu tráví hodiny tvorbou levelů. Mají pro to cit a dokáží vytvořit zajímavé podmínky hratelnosti pro další jezdce.", "section_level": 2}, {"title": "Popularita.", "content": "Popularita hry byla dána od dob Action Supercross. V řadě evropských zemí byla shareware verze 1.0 publikovaná v rámci příloh počítačových časopisů (nejen herních) již v roce 1997. První náznak soupeření mezi sebou přišel s rozmachem internetu. Sám Balazs Rozsa měl již v roce 1997 tabulku světových rekordů na svých stránkách. Nejsnazší přístup k internetu měli v těch časech skandinávci (Finové, Švédové), kteří na přelomu 1997/98 začali spolupracovat v týmech. První tým se nazýval Team98 a tvořili ho převážně Finové. Výhodou týmů bylo heslo víc hlav víc vymyslí. Vymýšleli vlastní styly jak levely dojet v co nejrychlejším čase a repleye si vyměňovali pouze mezi sebou. Během roku 1998 začala vznikat úzká komunita lidí na IRC serveru IRCnet, kanálu #across, která se do dvou let rozrostla a s příchodem elastománie zaznamenala velký rozmach. K Finům a Švédům se postupně přidali nejprve Norové potom Češi, Maďaři, Dánové, Poláci, Slováci a ke konci Rusové. Zbylé národy měli zastoupení po jednom dvou lidech. Pravdou je, ale to že u sebe doma, v práci nebo kdekoliv jinde hru hrálo daleko více lidí jen neměli potřebu své časy publikovat nebo jinak soupeřit s ostatními vyjma kamaráda nebo kolegy z práce.", "section_level": 1}, {"title": "Zneužití.", "content": "Elastomanie je velmi snadno zneužitelná proti cheatům. Pokud pomineme tzv. PCtunning kdy řada lidí na základě své grafické karty a FPS je schopná do značné míry ovládat bugy (bouncy) jimiž je hra prosetá skrz na skrz, tak prvotní motivací bylo přepsat/vylepšit dojetý čas prostou editací souboru kde se čas ukládá. Soubor kde se časy ukládají nese název state.dat a je zabezpečený jistým kódem jehož prolomení je pro zkušeného programátora (hackera) hračkou. První programy na cheatování se nazývaly \"stateeditors\". Zajeté časy se proto musely dokládat zaznamenanými jízdami (replayi) a to byl kámen úrazu.  Replay je soubor s koncovkou *.rec. Tento soubor není ničím zabezpečený. V hexaditoru se s ním dají dělat různé techtle mechtle. Stačí si zaznamenanou jízdu představit jako video, které se dá editovat. Hackeři jako milagros nebo Hibernatus často publikovali svá díla (replaye), která jsou nerozeznatelná od pravých a jsou o sekundu dvě rychlejší než platný světový rekord. Tito dva lidé naštěstí úzce spolupracovali se správci serveru moposite a angažovali se naopak proti zneužívaní tím, že vytvářeli prográmky na detekci cheatů. Jeden ze správců serveru Abula, ale kdysi suše prohlásil větu \"kdyby milagros chtěl a publikoval všechny své prográmky tak je konec světových rekordů\".  Problém zneužití se oddálil v roce 2011 zavedením pravidla oficiálního praní pouze s EOL. Rekordy zajeté offline se nebudou akceptovat. Tehdy už byly jisté indicie, že pomůcky jako cheatengine nebo save&load tvoří výbavu řady jezdců, hráčů elmy. Dokonce existuje tabulka světových rekordů s použitím save&load.", "section_level": 1}, {"title": "Moposite.", "content": "Moposite je název oficiálního serveru hry. Zakladatelem je Lassi Heikkinen (Abula). Je to místo setkávání hráčů a fanoušků hry. K dispozici je tabulka světových rekordů, statistiky rekordů hluboko do historie a fórum mopolauta, kde se dají zjistit aktuální informace o hře.  Světové rekordy na moposite spravuje pan Takhola jemuž toto privilegium svěřil autor hry v roce 2001. Na správce je kladen důraz na důvěryhodnost. Důvěryhodností správce je především udržet tajemství zaznamenané jízdy, kterou mu autor nového nejlepšího času zaslal. Toto know-how se řada jezdců snažila udržet v tajnosti aby o rekord nepřišla.  Důvěra a snaha udržet hru stále při životě je to proč se lidé na moposite rádi vrací. Kritiku snese pouze nepatrné nadržovaní krajanům. Při světovém poháru se vybíraly externí levely převážně od Finů. Finovi byl uznán světový rekord zajetý bugem. Při velkém cheatovém skandálu v roce 2003 se zpátky do statistik dopsali jedině Finové. Toto chování je však zcela normální. Jako příklad se dá uvést výběr map OLP, kam se zvolily externí levely především od Maďarských a nefinských jezdců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elasto Mania (též Elastomania, Elma) je dvojrozměrná závodní, kultovní počítačová hra, vytvořená nezávislým maďarským programátorem Balázsem Rózsou v roce 2000. Grafiku hry má na svědomí Mate Magyar (MUe).", "tgt_summary": "Elasto Mania is a platform motorbike video game released in 2000. It explores the notion of elastic motorcycles. The goal of each level is to touch the flower. Some require the player to collect apples spread throughout it before doing so. There is online competition in trying to finish the levels as fast as possible and setting new world records. Time improvements have often shown to rely on finding new ways to solve the levels. Betterment also relies on polishing known styles.", "id": 412347}
{"src_title": "Viktor Emanuel II.", "tgt_title": "Victor Emmanuel II of Italy", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Narodil se jako první syn Marie Terezy Toskánské a Karla Alberta Sardinského, mládí strávil ve Florencii a roku 1842 se oženil se svou sestřenicí Adelheid Rakouskou. Bojoval v armádě svého otce a účastnil se i Bitvy u Custozy roku 1848. Když jeho otec po porážce v Bitvě u Novary roku 1849 abdikoval, nastoupil po něm a brzy sjednal poměrně příznivé příměří s rakouským velitelem maršálkem Radeckým. Když je sardinský parlament odmítl ratifikovat, vypsal nové volby a roku 1852 jmenoval premiérem vynikajícího politika hraběte Cavoura. Postavil se do čela hnutí za sjednocení Itálie (Risorgimento) a stal se jeho symbolem.  V roce 1854 se připojil k Británii a Francii v Krymské válce a roku 1858 na schůzce s císařem Napoleonem III. uzavřel tajnou dohodu, že za pomoc Francie proti Rakousku jí odstoupí Nice a Savojsko. Italsko-francouzské tažení proti Rakousku 1859 začalo úspěšně, ale z obav před mobilizací Pruska Napoleon uzavřel tajnou dohodu s mladým císařem Františkem Josefem I., že Piemonťané dostanou pouze Lombardsko, kdežto Benátsko zůstane Rakousku. To bylo pro Italy velké zklamání, protože o dohodě nic nevěděli. Turínskou smlouvou roku 1860 Francie skutečně získala Nice a Savojsko, kdežto Viktor Emanuel II. vytáhl proti církevnímu státu a jeho vojsko zatlačil až k Římu, načež byl papežem exkomunikován.  Giuseppe Garibaldi mezitím dobyl Sicílii a Neapol a po plebiscitech se k němu připojily i další severoitalské provincie. Král se v říjnu 1860 slavnostně setkal s Garibaldim, který mu vzdal svůj hold, a 17. března 1861 nově zvolený parlament provolal Viktora Emanuela italským králem. Roku 1866 se král spojil s Pruskem proti Rakousku a i když vojensky neuspěl, získal na Bismarckův nátlak od Rakouska Benátsko. Garibaldi se dvakrát pokusil dobýt Řím, ale vstoupil do něho až když Francie po porážce roku 1870 musela odtud stáhnout svou posádku. 2. července 1871 král přemístil svoji rezidenci a usadil se v Kvirinálském paláci, kde dodnes sídlí italský president.  Zbytek jeho panování byl poměrně klidný a zemřel roku 1878, když předtím ještě odmítl papežského vyslance, který s ním chtěl jednat o zrušení exkomunikace. Byl slavnostně pohřben v římském Pantheonu, kde u jeho hrobu dodnes stojí hlídka veteránů. Roku 1895 bylo rozhodnuto postavit mu velký památník jako \"oltář Vlasti\" (\"Altare della Patria\") ve středu města na severním úbočí Kapitolu. Památník byl slavnostně otevřen k 50. výročí sjednocení v roce 1911 a dokončen roku 1925.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Děti z prvního manželství, uzavřeného 12. dubna 1842 ve Stupinigi, s rakouskou arcivévodkyní Adlétou Rakouskou (1822–1855):  Děti s druhou manželkou Rosou Terezou Vercellanovou, s níž uzavřel morganatické manželství 7. listopadu 1869 v Římě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Emanuel II., ital. Vittorio Emanuele II Carignano nebo Vittorio Emanuele di Savoia, (14. března 1820, Turín – 9. ledna 1878, Řím) byl v letech 1849 až 1861 král Sardinie a od roku 1861 první král sjednocené Itálie s čestným titulem \"Otec vlasti\". Pocházel ze savojské dynastie.", "tgt_summary": "Victor Emmanuel II (; full name: \"Vittorio Emanuele Maria Alberto Eugenio Ferdinando Tommaso di Savoia\"; 14 March 1820 – 9 January 1878) was King of Sardinia from 1849 until 17 March 1861, when he assumed the title of King of Italy and became the first king of a united Italy since the 6th century, a title he held until his death in 1878. Borrowing from the old Latin title \"Pater Patriae\" of the Roman emperors, the Italians gave him the epithet of \"Father of the Fatherland\" ().", "id": 1228952}
{"src_title": "T-62", "tgt_title": "T-62", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V polovině 50. let 20. století bylo jasné, že tanky T-55 bude třeba nahradit modernější konstrukcí. Tuto potřebu urychlily snahy Francie a NSR v produkci vlastní tankové konstrukce, která později vyústila do tanku Leopard 1. Ve stejné době se objevilo nebezpečí v důsledku příchodu západních tanků M60 Patton a Centurion. Především nový 105mm kanón tanku Centurion vzbuzoval v sovětských ozbrojených složkách velké obavy.  Modernizací T-55 byl pověřen OKB-520 v Nižním Tagilu, který připravil nový prototyp tanku označeného jako Objekt 165 se 100mm (později označovaný jako T-62A) a Objekt 166 se 115mm kanónem. Stroj měl hmotnost 37,5 t a čtyřčlennou posádku (řidič, velitel, střelec, nabíječ). Od T-55 se lišil prodlouženým trupem a větší věží, do které se vešel nový 115mm kanón U-STS s hladkým vývrtem a stabilizací. Byl to první sériově vyráběný tank s kanónem s hladkým vývrtem a také první sovětský tank vyzbrojený hladce vrtaným kanónem. Mezi lety 1961 a 1975 vyrobili v Uralvagonzavodu ne méně než 20 000 ks tanků T-62.  Později byl nahrazen výrazně modernější konstrukcí T-64.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Celkově se tank neosvědčil, byl těžko ovladatelný a málo odolný, představoval jen nepatrné zlepšení oproti svým předchůdcům. Většina států Varšavské smlouvy si tedy ponechala stroje T-54/55, i kvůli vysoké ceně T-62. V sovětské armádě tank sloužil od roku 1961 a během války v Afghánistánu představoval hlavní tank sovětských jednotek. Během Irácko-íránské války si irácké T-62 vedly poměrně dobře. Spolu s T-54/55 se na počátku r. 1981 zúčastnily největší tankové bitvy této války, kdy (podle iráckých zdrojů) vyřadily 200 nepřátelských Chieftainů a Pattonů při ztrátě 50 vlastních strojů. Zbylé íránské tanky se stáhly.  Během Jomkipurské války představovaly egyptské a syrské T-62 zdatného soupeře izraelským tankům Patton a Centurion vyzbrojeným 105mm kanóny. T-62 lépe skórovaly v nočním boji. Sýrie přišla o stovky těchto tanků, které Izrael zařadil do své výzbroje pod označením Tiran-3. Později bylo okolo 120 z nich modernizováno a přeznačeno na Tiran-6.  Izrael několik ukořistěných T-62 poslal americké armádě a západoněmeckému Bundeswehru. Ty byly otestovány, což pomohlo při vývoji účinnější protitankové munice a 120mm kanónu tanku Leopard 2.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "T-62 model 1961 (Objekt 166).", "content": "Základní verze tanku vyvinutá v roce 1961 a ve výrobě od roku 1962 vyvinutá z tanku T-55. Oproti svému předchůdci byl tank vyzbrojen kanónem s hladkým vývrtem hlavně ráže 115 mm U-5TS. T-62 je prvním tankem na světě, který disponuje dělem s hladkým vývrtem hlavně. Věž měla větší průměr, kanón automaticky vyhazoval nábojnice pomocí dvířek, která se nacházela na zadní straně věže. Korba byla o 386 mm delší a 27 mm vyšší než u T-55.", "section_level": 2}, {"title": "T-62A (objekt 165).", "content": "Tank T-62 vyzbrojený 100 mm kanónem D-54TS, vyvíjen současně s T-62 a do výzbroje zařazen v roce 1961. Pouze malá série, celkem bylo vyrobeno 25 kusů této varianty.", "section_level": 2}, {"title": "T-62 model 1967 (Objekt 166).", "content": "Upravená verze T-62, sériově vyráběná od roku 1967, z krytu motorového prostoru odstraněny poklopy pro přístup k motoru.", "section_level": 2}, {"title": "T-62 model 1972 (Objekt 166).", "content": "Upravená verze T-62 vyráběna od roku 1972, poklop nabíječe vybaven držákem pro umístění protiletadlového kulometu DŠKM 38/46. Od roku 1975 jsou tanky vybavovány i laserovým dálkoměrem KTD-1 / KTD-2.", "section_level": 2}, {"title": "T-62K.", "content": "Velitelský tank vyráběný od roku 1964 do 1973. Doplněna radiostanice R-112 s anténami, tanková navigační aparatura TNA-2 a elektrocentrála AB-1-P / 230. Počet munice byl snížen na 36 nábojů, kvůli uvolnění prostoru pro komunikační vybavení.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M (Objekt 166M).", "content": "Modernizace vyráběná od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven pasivním přídavným pancířem věže a korby, spolu s protiminovou ochranou dna. Stejně je zlepšená i protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U) a systémem PTŘS 9K116-1 Šeksna. Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-55U. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62MK.", "content": "Modernizovaný velitelský tank na úroveň T-62M. Modernizace probíhaly v rámci GO v opravárenských podnicích Sovětské armády.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M-1 (Objekt 166M-1).", "content": "Modernizované tanky od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven pasivním přídavným pancířem věže a korby, spolu s protimínovou ochranou dna. Je stejně je zlepšená protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U) a systémem PTRS 9K116-1 Šeksna. Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-46-5M. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M1 (objekt 166M1).", "content": "Modernizované tanky od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven pasivním přídavným pancířem věže a korby, spolu s protiminovou ochranou dna. Je stejně je zlepšená protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U) a systémem PTŘS 9K116-1 Šeksna. Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-55U. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M1-1 (objekt 166M1-1).", "content": "Modernizované tanky od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven přídavným pancířem věže a korby, spolu s protiminovou ochranou dna. Je stejně je zlepšená protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U). Tank není vybaven systémem PTŘS 9K116-1 Šeksna na rozdíl od verze T-62M1. Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-46-5M. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M1-2 (objekt 166M1-2).", "content": "Modernizované tanky od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven přídavným pancířem věže, spolu s protiminovou ochranou dna. Je stejně je zlepšená protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U). Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-55U. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62M1-2-1.", "content": "Modernizované tanky od roku 1983. Modernizace spočívá ve zvýšení palebných možností a ochrany tanku. Tank je vybaven přídavným pancířem věže, spolu s protiminovou ochranou dna. Je stejně je zlepšená protineutronová ochrana. Tank je vybaven systémem řízení palby \"Volna\" (laserový dálkoměr KTD-2, balistický počítač BV-62, zaměřovač TŠSM-41U). Zvýšenou hmotnost tanku kompenzuje výkonnější motor V-46-5M. Vozidla jsou vybavena protiletadlových kulometem DŠKM nebo NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "T-62D (Objekt 166D).", "content": "Instalace prvků aktivní obrany Drozd (ERA) na tank T-62, motor V-55U. Pancíř zesílený stejně jako u verze T-62M.", "section_level": 2}, {"title": "T-62D-1 (Objekt 166D-1).", "content": "Instalace prvků aktivní obrany Drozd (ERA) na tank T-62, motor V-46-5M.", "section_level": 2}, {"title": "T-62MB (Objekt 166MB).", "content": "Modernizace tanku T-62M instalací přídavného dynamického pancíře místo doplňkového pancíře na čelo věže a korby od roku 1985. Část tanků má přídavný pancíř i na bočních stranách korby.", "section_level": 2}, {"title": "T-62MB-1.", "content": "Modernizace tanku T-62M-1 instalací přídavného dynamického pancíře na čelo věže a korby místo doplňkového krunýře. Část tanků má přídavný pancíř i na bočních stranách korby.", "section_level": 2}, {"title": "IT-1.", "content": "Raketový stíhač tanků vyráběný v letech 1968-1970, tento projekt sice byl zařazený do výzbroje Sovětské armády, ale byl velice neúspěšný. Projevila se jeho nepraktičnost. Ta spočívala především ve specializaci relativně těžkého vozidla na boj pouze s tanky nepřítele, k ničemu jinému se tedy nedalo použít. Proto raději byla dána přednost protitankovým střelám vypouštěným z kanonů klasických tanků. Mezi slabší stránky IT-1 patřila i rozměrnost a hmotnost zbraňového systému, a to nejen samotných raket a potažmo automatického zásobníku raket, ale také naváděcí aparatury, která měla nemalou hmotnost 520 kg. IT-1 ve výzbroji dlouho nevydržely, snad do roku 1973, většina z nich následně byla přestavěna na vyprošťovací vozidla.", "section_level": 2}], "src_summary": "T-62 nebo Objekt 166 (rus. Объект 166) byl sovětský hlavní bojový tank používaný v 60. a 70. letech 20. století. Do konce 70. let představoval spolu s T-54/55 základní výzbroj sovětských tankových vojsk. Vznikl modernizací konstrukce T-55 instalací mj. 115mm kanónu. Vozidlo nepředstavovalo velký pokrok v konstrukci sovětských tanků a bylo zanedlouho nahrazeno tanky T-64 a T-72.", "tgt_summary": "The T-62 is a Soviet main battle tank that was first introduced in 1961. As a further development of the T-55 series, the T-62 retained many similar design elements of its predecessor including low profile and thick turret armour. In contrast with previous tanks, which were armed with rifled tank guns, the T-62 was the first tank armed with a smoothbore tank gun that could fire APFSDS rounds at higher velocities. While the T-62 became the standard tank in the Soviet arsenal, it did not fully replace the T-55 in export markets due to its higher manufacturing costs and maintenance requirements compared to its predecessor. Although the T-62 was replaced in Russia and the successor states of the Soviet Union, it is still used in some countries and its design features became standardised in subsequent Soviet and Russian mass-produced tanks.", "id": 654087}
{"src_title": "Iva Bittová", "tgt_title": "Iva Bittová", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pochází z národnostně smíšené rodiny – otec Koloman Bitto byl známý muzikant, původem z jižního Slovenska; matka Lidmila, učitelka v mateřské školce, pocházela ze Slovácka. Vystudovala hudebně dramatický obor na konzervatoři v Brně, zpěv a houslovou hru. Vedle toho spolupracovala jako zpěvačka s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. Od roku 1978 byla členkou Divadla na provázku (dnes Husa na provázku), kde na sebe upozornila rolí Eržiky ve hře \"Balada pro banditu\". Od roku 1984 vystupovala jako zpěvačka a houslistka s vlastními písněmi na lidové texty, také se známou brněnskou formací Dunaj a později se Škampovým kvartetem. Ve spolupráci se skladatelem a bubeníkem Pavlem Fajtem dosáhla mnoha úspěchů na evropských scénách progresivní hudby. Rozsah jejích aktivit je pozoruhodný – v hudbě od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální jazz, rock až po houslové aplikace skladeb vážné hudby a operní zpěv. V roce 2004 účinkovala v newyorské Carnegie Hall v roli Elvíry v Mozartově opeře \"Don Giovanni\". Na tuto spolupráci pak navázala několika koncerty s tamní formací Bang On A Can All Stars, které vyvrcholily vydáním alba \"Elida\". Účastní se též nejrůznějších projektů performativního zaměření, programů pro děti, atd. V roce 2007 si zahrála hlavní roli ve filmu Tajnosti. V letech 2012 - 2015 studovala na FF MU v Brně na Ústavu hudební vědy, obhájila svou bakalářskou práci a 15. července 2015 byla promována jako bakalář. V letech 2015 - 2018 pokračovala tamtéž v navazujícím magisterském studiu hudební vědy a v únoru 2018 úspěšně obhájila svou diplomovou práci s názvem Luca Antonio Predieri: Missa in C. Sacratissimi Corporis Christi a získala titul magistr. V roce 2020 dostala americké občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění v oblasti hudby.", "content": "Ocenění Masarykovy univerzity Brno - Udělení medaile Brno 2019", "section_level": 2}], "src_summary": "Iva Bittová (* 22. července 1958 Bruntál) je česká zpěvačka, houslistka a herečka. Patří k nejvýraznějším osobnostem české alternativní hudební scény. Je sestrou zpěvačky Idy Kelarové a dramaturgyně Reginy Bittové. Je matkou dvou synů Matouše Bitta a Antonína Fajta.", "tgt_summary": "Iva Bittová (born 22 July 1958) is a Czech avant-garde violinist, singer, and composer. She began her career as an actor in the mid-1970s, appearing in several Czech feature films, but switched to playing violin and singing in the early 1980s. She started recording in 1986 and by 1990 her unique vocal and instrumental technique gained her international recognition. Since then, she has performed regularly throughout Europe, the United States and Japan, and has released over eight solo albums.", "id": 2396127}
{"src_title": "Pilát Pontský", "tgt_title": "Pontius Pilate", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "\"Pilát Pontský\" je chybně počeštěná verze latinského \"Pontius Pilatus\". Tuto verzi jména používá Bible kralická ze 16. století. Moderní Český ekumenický překlad Bible již používá podobu \"Pontius Pilát\", soudobý římský misál římskokatolické církve používá v textu vyznání víry fonetický pravopis \"Poncius Pilát\", odkud jej přebírá i Katechismus katolické církve.  Ze jména Pontius se vyvozuje Pilátův samnitský původ (z rodu Pontiů, lat. Pontii). Jeho cognomen Pilatus či Pileatus, byl-li odvozen od výrazu pileus, což byla čapka, kterou nosili osvobozenci z otroctví, může napovídat, že se jednalo o osvobozeného otroka nebo jeho potomka.  Existuje také domněnka, že snad mohl být potomkem samnitského generála Gaia Pontia.  Pilátos (lat. pilatus) též obecně znamená „kopiník“ či „ozbrojenec s oštěpem“. Etymologicky je tím myšlena vrhací zbraň římských vojáků – pilum –, což byly druhy lehkých kopí, kterými se dalo vrhat na dálku jako oštěpy.", "section_level": 1}, {"title": "Římský prefekt.", "content": "Do úřadu byl jmenován roku 26 po svém předchůdci Valeriu Gratovi. Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský jej líčí jako tyrana a nepřítele Židů bez pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice – nechal do Jeruzaléma vnést římské zástavy, což bylo vzhledem k předpisu zakazujícímu zobrazovat živé tvory provokací Židů. Židovské obyvatelstvo také popudil, když při stavbě akvaduktu čerpal peníze z chrámového pokladu. Pilátův brutální postup vůči Samařanům (předkům dnešních Samaritánů) nakonec vedl k jeho sesazení – roku 36 byl nahrazen Marcellem. Podle Eusebia byl za Caligulovy vlády Pontský Pilát donucen r. 38 n.l. spáchat sebevraždu.  Syn Heroda Velikého zaslal bratrovi do Říma dopis, ve kterém si stěžuje na Pilátovu krutost. Doslova píše, že Pilát páchá „neustálé kruté popravy bez rozsudku“.  Roku 1961 byl v Cesareji Přímořské nalezen nápis: „Obyvatelům Caesareje Pontský Pilát, prefekt Judska.“", "section_level": 1}, {"title": "Soudce Ježíše Krista.", "content": "Pontius Pilatus je podle kanonických evangelií člověk, který odsoudil Ježíše Krista. V některých překladech je citována věta: „Já si však nad vámi myji ruce.“ Když farizejští předáci vyburcují dav k ukřižování Ježíše Nazaretského (syna Josefova, truhláře). Pilátovo jméno se nachází ve starokřesťanských vyznáních víry, což způsobilo vznik rčení „Dostal se tam jako Pilát do kréda“ (tj. nechtěně, náhodou, nečekaně, bez vlastního přičinění).  Podle legendy se Pilátova manželka jmenovala Klaudia Prokula. Pravoslavnou církví je uctívána jako svatá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilát Pontský, nebo správněji Pontius Pilát či Poncius Pilát (latinsky \"Pontius Pilatus\", řecky Πόντιος Πιλᾶτος), byl v letech asi 26–36 n. l. římským prefektem provincie Judea. Je znám především jako člověk, který odsoudil Ježíše Krista k ukřižování.", "tgt_summary": "Pontius Pilate ( ;, \"Póntios Pilátos\") was the fifth governor of the Roman province of Judaea, serving under Emperor Tiberius from 26/27 to 36/37 CE. He is best known today for being the official who presided over the trial of Jesus and ordered his crucifixion. Pilate's importance in modern Christianity is underscored by his prominent place in both the Apostles and Nicene Creeds. Due to the Gospels' portrayal of Pilate as reluctant to execute Jesus, the Coptic and Ethiopian Churches believe that Pilate became a Christian and have venerated him as a martyr and saint.", "id": 1611946}
{"src_title": "Parkurové skákání", "tgt_title": "Show jumping", "src_document": [{"title": "Soutěžní kategorie (stupně obtížnosti).", "content": "V parkuru existuje několik stupňů obtížnosti od nejlehčího ZM po nejtěžší T***. Každý stupeň má danou výšku překážek, přes které kůň skáče, určená je i maximální délka a počet skoků a kombinací, předepsané je i tempo. V tomto stupni může být překážka nanejvýš o 10 cm vyšší než je požadovaná výška stupně obtížnosti. Velmi často se v parkuru přistupuje k rozeskakování - pokud víc soutěžních dvojic dokončí parkur bez chyby (a podle propozic soutěže nerozhoduje čas), tyto dvojice se zúčastní ještě jednoho parkuru, který je většinou kratší a o něco obtížnější. Parkurové skákání je také součástí military (všestrannosti).  Však nesmíme zapomenout na poníky kteří se řadí do tří skupin S do 125cm A do 135cm B do 148, i tento druh koně má svůj vlasní počet překážek a vše je uspořádáno s ohledem na jeho výšku.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení jezdce a koně.", "content": "Při parkurových soutěžích je předepsána výstroj nejen jezdce, ale i koně.", "section_level": 1}, {"title": "Penalizace.", "content": "Skokové soutěže jsou zpravidla rozhodovány podle dvou stupnic a to podle stupnice A a podle stupnice C.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy soutěží.", "content": "Normální soutěž - Parkur má určený kurz, který vyhrává dvojice, která buď zajede bez chyby anebo má nejlepší čas (záleží na pořadateli).  Dvoufázové skákání - Parkur se skládá ze dvou částí, pokud dvojice překoná první část bez chyby, hned pokračuje druhou částí. Vítězí dvojice, která projela obě fáze a nasbírala nejnižší počet trestných bodů. Honební skákání - Soutěž hodnocená podle tabulky C (chyby se přepočítají na trestné sekundy). Soutěž do první chyby - Soutěž končí první chybou dvojice. Volba dráhy - Jezdec sám určuje, v jakém pořadí bude překážky skákat, musí překonat všechny a ve správném směru. Skok mohutnosti - skáče se pouze jedna překážka, která se neustále zvyšuje. Vítězí dvojice, která překoná nejvyšší skok.", "section_level": 1}, {"title": "Překážky.", "content": "Téměř všechny parkurové překážky mají shoditelnou část, její pád se trestá. Každá překážka se musí skákat ve stanoveném směru - vlevo je umístěn bílý praporek, vpravo červený.  Překážky se dělí na výškové (kolmý skok), šířkově (vodní příkop) a výško-šířkové (oxer). Druhy překážek jsou například:  Zrcadlové skákání: dva páry (kůň + jezdec) skáčí na parkuru současně stejné překážky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parkurové skákání je jezdecký sport, ve kterém se jezdec na koni snaží buďto v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb projet trasu s překážkami nebo se trefit do časového limitu či hodnocení na styl. Za svůj vznik vděčí nejvíce důstojníkům britské kavalerie, kteří skoky přes různé překážky považovali za vynikající trénink jak jezdce tak i koně. Parkur má úzkou souvislost s drezurou, kůň musí být velice dobře přiježděn a musí důvěřovat jezdci. Na olympijských hrách se poprvé objevuje v roce 1900 v Paříži. Do roku 1945 byl parkur téměř výhradně vojenským sportem a některých závodů se směli účastnit pouze armádní jezdci. Od roku 1974 závodí muži společně se ženami.", "tgt_summary": "Show jumping, also known as \"stadium jumping\", \"open jumping\", or simply \"jumping\", is a part of a group of English riding equestrian events that also includes dressage, eventing, hunters, and equitation. Jumping classes are commonly seen at horse shows throughout the world, including the Olympics. Sometimes shows are limited exclusively to jumpers, sometimes jumper classes are offered in conjunction with other English-style events, and sometimes show jumping is but one division of very large, all-breed competitions that include a very wide variety of disciplines. Jumping classes may be governed by various national horse show sanctioning organizations, such as the United States Equestrian Federation in the USA or the British Showjumping Association in Great Britain. International competitions are governed by the rules of the International Federation for Equestrian Sports (FEI, from the body's French name of \"Fédération Équestre Internationale\").", "id": 2140344}
{"src_title": "Bohemistika", "tgt_title": "Czech studies", "src_document": [{"title": "Historie jazykovědné větve oboru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vědeckého zkoumání češtiny.", "content": "Obor vznikl již ve 14. století, kdy se poprvé objevily odborné práce zabývající se českým jazykem.  Klaret <br> Český učenec doby Karla IV. Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaret, (asi 1320 – asi 1379) se jako první pokusil o vytvoření české vědecké terminologie. Učinil tak zvláště ve svých třech velkých veršovaných slovnících – \"Glosář\", \"Bohemář\" a \"Vokabulář gramatický\". Další, menší slovník dostal název \"Exemplarius\". Některé novotvary zavedené Klaretem existují v češtině dodnes (např. \"jepice\", \"háv\", \"zlatohlav\").  Jan Hus <br> O český jazyk se zajímal také Jan Hus (asi 1370 – 6. července 1415). Husovo autorství latinsky psaného díla \"Orthographia Bohemica\" (O pravopise českém) nelze jednoznačně prokázat, ale bývá mu obvykle přisuzováno. Podle reformy navržené v uvedeném spise se měl dosavadní český spřežkový pravopis nahradit pravopisem diakritickým.", "section_level": 2}, {"title": "Období humanismu.", "content": "Čeští humanisté 15. století (např. Viktorin Kornel ze Všehrd) hájili češtinu proti výtkám, že je ve srovnání s latinou nedokonalá, a usilovali o to, aby se jí čeština po stránce lexikální i stylistické vyrovnala.  Tři utrakvističtí kněží, Beneš Optát z Telče, Petr Gzel z Prahy a Václav Philomates, v první třetině 16. století sestavili první mluvnici českého jazyka – \"Grammatiku českou\". Ač nebyla úplná, položila základy kodifikace humanistické češtiny, zvláště pak v hláskosloví a tvarosloví.  Jan Blahoslav <br> Velkým znalcem českého jazyka byl biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523–1571).<br> Z latiny a řečtiny do češtiny přeložil \"Nový zákon\" (překlad vydán 1564), a dal tak podnět ke vzniku Bible kralické (1576–1594). Blahoslavův překlad se stal vzorem dokonalého jazyka. <br> Celkem dvacet let se věnoval \"Gramatice české\" a dokončil ji těsně před svou smrtí. Kniha je vlastně komentovaným vydáním starší gramatiky češtiny od Beneše Optáta a Václava Philomatesa a je Blahoslavem doplněna o rozsáhlý oddíl o stylistické kultuře a normě jazyka. Kniha je doplněna sbírkou českých přísloví.  Matouš Benešovský<br> Matouš Benešovský zvaný Philonomus, o jehož životě nemáme příliš spolehlivých dokladů, je původcem dvou jazykovědných děl. \"Grammatica Bohemica\" vyšla roku 1577 a \"Knížka slov českých vyložených\" roku 1587. Benešovský se pokládá za prvního autora, který popsal sedmipádovou strukturu češtiny a který byl blízko objevení slovesného vidu. Jeho specifikem je práce s obecně slovanským materiálem, především maloruským (ukrajinským), méně pak jihoslovanským, a v novodobé edici (O. Koupil) je zván protoslavistou. V rámci humanistické tradice podává také chválu jazyka českého a prosazuje čistotu češtiny z pozice krajního purizmu. Zcela jedinečné jsou v jeho \"Knížce\" žalmy v církevní slovanštině, zapsané českým pravopisem.  Daniel Adam z Veleslavína <br> Lexikograf Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) sestavil mj. čtyřjazyčný slovník \"Silva quadrilinguis\" (Bohatství čtyř jazyků, 1598), jenž vedle sebe kladl dva jazyky mrtvé (latinu a řečtinu) a dva jazyky živé (češtinu a němčinu).<br> Podle Daniela Adama z Veleslavína byla celá jazyková (a obecně kulturní) epocha v českých zemích nazvána dobou veleslavínskou. Právě na češtinu tohoto vrcholného období navázal počátkem 19. století Josef Dobrovský při snaze o vytvoření moderní spisovné češtiny.  Slováci <br> Na rozvoji bohemistiky se v době humanismu podíleli také Slováci působící v Čechách. Nejvýznamnějším z nich byl Vavřinec Benedikt z Nudožer (1555–1615), jenž působil na pražské univerzitě a latinsky sepsal mluvnici češtiny známou pod názvem \"Grammaticæ bohemicæ libri duo\" (Dvě knihy české mluvnice, 1603). Kromě výkladů o mluvnici kniha obsahuje řadu poznámek o nářečích. Velmi kvalitní gramatikou byla také \"Grammatica Bohemico-Slavica\" Pavla Doležala (1746).", "section_level": 2}, {"title": "Období barokních gramatik.", "content": "Doba slovesného baroka, za niž se u nás považuje přibližně rozpětí let 1620–1770, s sebou přinesla zvýšený teoretický zájem o český jazyk v podobě několika gramatik, některých mnohokrát vydaných. Tato horečnatá jazykovědná aktivita se někdy spojuje s komplikovaným postavením češtiny, která byla postupně vytlačována ze sféry nejvyšší správy a světské elitní kultury a musela odolávat zvýšenému tlaku němčiny. Představy o jejím úpadku jsou však z velké části obrozeneckým mýtem, na nějž navázala i pozitivistická bohemistika 20. století. Dnes jsou kvality pobělohorské literatury široce uznávány, stejně jako důležitá role jezuitských autorů při péči o český jazyk.  Mezi první barokní díla zaměřená na jazyk patří \"Grammatica Boemica\" Jana Drachovského z r. 1660 a \"Brus jazyka českého\" z r. 1667 od Jiřího Konstance, který však vydal až po jeho smrti Matěj Václav Šteyer. Prakticky zaměřený byl Šteyerův tzv. \"Žáček\", plným názvem \"Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti, neb tisknouti\" (1668, 1730, 1781!). Nic bližšího není známo o mluvnici Kotelově kolem r. 1691. Nejvýznamnější původní mluvnickou prací je však latinská \"Čechořečnost, seu Grammatica linguae Bohemicae\" Václava Jana Rosy z r. 1672. Ta obsahuje také předmluvu, která je v podstatě obranou češtiny. O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice Václava Jandyta \"Grammatica Linguae Boemicae\" (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená stále přetiskovanou předmluvou, obsahující zanícenou obranu českého jazyka, a příležitostně doplněná puristickým slovníčkem. V některých z vydání najdeme také návody, jak psát českou divadelní hru nebo jak konverzovat ve vyšší společnosti. Role těchto návodů stále čeká na podrobnější výzkum, ale je možné, že se ukáže, že čeština nebyla vytlačena z elitní světské kultury tak dokonale, jak se tvrdívá.", "section_level": 2}, {"title": "Národní obrození.", "content": "Josef Dobrovský <br> Za zakladatele novodobé vědecké bohemistiky (a rovněž slavistiky) je považován Josef Dobrovský (1753–1829), vůdčí postava první generace obrozenců. Právě před touto generací stály obtížné úkoly, a to kromě jiného: <br> Dobrovský se těchto úkolů ujal a už v roce 1792 dokončil německy psané dílo \"Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur\" (Dějiny české řeči a literatury). V této literárněhistorické studii Dobrovský vypracoval periodizaci české literatury, z níž se v zásadě vychází dodnes. Za vrcholné období českého písemnictví označil dobu veleslavínskou. Vyzdvihl však také dobu husitskou. <br> Dobrovského další práce, \"Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache\" (Podrobná mluvnice českého jazyka, 1809), lze označit za stěžejní dílo bohemistiky, bez něhož by měl současný český jazyk výrazně jinou podobu. Autor navazoval na humanistickou češtinu Bible kralické a jeho normativní návrhy byly až na výjimky brzy přijaty. (O tuto kodifikační mluvnici se ve 2. polovině 19. století opíral i Jan Gebauer.) <br> Třetím významným počinem Josefa Dobrovského na poli bohemistiky bylo sestavení dvoudílného \"Deutsch-böhmisches Wörterbuch\" (Německo-český slovník, 1802 a 1821).  Josef Jungmann <br> Dobrovský si s nastupující mladou generací obrozenců příliš nerozuměl, přesto z jeho díla vycházel další velikán bohemistiky, Josef Jungmann (1773–1847), autor pětisvazkového \"Slovníku česko-německého\" (vycházel v letech 1834–1839). Shromáždil v něm přibližně 120 000 českých slov, jejichž zdrojem byly české literární památky a řeč lidu, ale zahrnul do něj také výrazy z dalších slovanských jazyků (zvl. z ruštiny a polštiny) a vlastní novotvary. Sestavením slovníku chtěl prokázat, že čeština je jazyk stejně bohatý a dokonalý jako němčina. Vznik českého odborného názvosloví byl spjat s rozvojem české vědy v době národního obrození. Spolu s Dobrovského \"Mluvnicí\" se Jungmannův slovník stal základním kamenem pro pozvolné ustanovení normy i kodifikace moderní češtiny. Jungmann se zabýval také historií české literatury. V díle \"Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka\" (1825) sepsal české literární památky od nejstarších dob po svou současnost. Periodizace dějin české literatury do značné míry vychází z pojetí Josefa Dobrovského.", "section_level": 2}, {"title": "Přelom 19. a 20. století – pozitivistické období.", "content": "Od konce 19. století se rozvíjely pozitivistické metody zkoumání jazyka a literatury.  Jan Gebauer <br> Nejvýznamnějším představitelem této fáze dějin bohemistiky byl Jan Gebauer (1838–1907), jeden z nejuznávanějších českých vědců všech dob. Jeho dílo na přelomu 19. a 20. století pro český jazyk znamenalo totéž, co dílo Josefa Dobrovského o 100 let dříve. Jako docent a později profesor češtiny na Karlově univerzitě vychoval řadu vynikajících nástupců (např. Václav Ertl). <br> Gebauer navázal na práci Dobrovského a navrhl kodifikaci spisovné češtiny, která brala ohled na tehdejší aktuální potřeby jazyka a která je v mnoha ohledech platná dodnes. <br> Gebauerova \"Historická mluvnice jazyka českého\" je klíčovou bohemistickou prací. Za svého života stihnul publikovat tři části – \"Hláskosloví\" (1894), \"Tvarosloví – Skloňování\" (1896) a \"Tvarosloví – Časování\" (1898). Čtvrtou část, \"Skladba\" upravil k vydání až František Trávníček v roce 1929. Celé dílo je podloženo rozsáhlým, pečlivě zpracovaným materiálem a je dodnes považováno za spolehlivý pramen. <br> Dvoudílný \"Slovník staročeský\" (1903) stihl Gebauer zpracovat a vydat jen po heslo \"naliti\". Dílo později dokončil profesor Emil Smetánka. <br> \"Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II\" (1890) původně vznikla jako školní učebnice, ale postupně se stala příručkou kodifikační a základním bohemistickým dílem své doby. Obsahuje ucelený popis soudobého českého hláskosloví, slovotvorby, tvarosloví, skladby i pravopisu. Na toto zpracování české mluvnice navázali Bohuslav Havránek a Alois Jedlička ve své \"České mluvnici\". <br> Výše uvedená Mluvnice vyšla v roce 1891 také ve zkrácené, přehlednější a přístupnější podobě jako \"Krátká mluvnice česká\". Na jejích pozdějších vydáním pracoval kromě jiných už zmíněný Václav Ertl.  Další pozitivističtí bohemisté <br> Václav Ertl, Josef Zubatý, Jaroslav Vlček", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Mezi 1. a 2. světovou válkou se bohemistika částečně přiklonila ke strukturalismu (Vilém Mathesius, Jan Mukařovský).", "section_level": 2}, {"title": "Československo po 2. světové válce.", "content": "Po 2. světové válce se prosazovalo úsilí o marxistickou metodologii (Bohuslav Havránek, Karel Horálek, Zdeněk Nejedlý a další).  Ředitel Ústavu pro jazyk český František Daneš (1919–2015).", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohemistika je vědní obor, který se zabývá českým jazykem a literaturou. V širším, dnes méně častém pojetí výraz označuje obor zabývající se českým národem obecně (tj. včetně kultury, historie apod.).", "tgt_summary": "Bohemistics, also known as Czech studies, is the field of humanities that researches, documents and disseminates Czech language and literature in both its historic and present-day forms. The common Czech name for the field is \"bohemistika\". A researcher in the field is usually called a \"Bohemist\".", "id": 563588}
{"src_title": "Antoine Lavoisier", "tgt_title": "Antoine Lavoisier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Paříži jako syn bohatého právníka. Již v devíti letech studoval na prestižní Collége Mazarin. Jeho zájem v učení upoutala především matematika, chemie a fyzika. Byl to mimořádně pilný, energický a ctižádostivý člověk. Tyto vlastnosti mu také dopomohly k tomu, aby se stal ředitelem Akademie věd. Jako jeden z prvních zavedl do chemické analýzy váhy, a tím vytvořil základy moderní chemie. Roku 1765 podal akademii práci \"O různých druzích sádry\", v níž jako prvý vysvětlil příčinu tvrdnutí pálené sádry s vodou. Za tuto práci obdržel zlatou medaili Akademie věd. Roku 1774 zformuloval zákon o zachování hmoty a definitivně vyvrátil teorii flogistonu. Roku 1787 vydal spis o chemickém názvosloví a v roce 1789 publikoval \"Pojednání o základech chemie\".  Roku 1771 se oženil se svou čtrnáctiletou asistentkou. Jejich manželství bylo šťastné i přesto, že bylo bezdětné. Za pomoci peněz z věna své ženy vybudoval výzkumný ústav, který ověřoval jednotlivé poznatky o chemii, aby tak umožnil systematizaci výuky chemie (a její logické uspořádání). Když vypukla Velká francouzská revoluce, Lavoisier byl zatčen a 8. května 1794 pod gilotinou popraven spolu se svým tchánem Jacquesem Paulzem kvůli angažmá v jejich soukromé firmě \"Ferme\", která vybírala pro krále daně.", "section_level": 1}, {"title": "Smyšlený experiment o gilotině.", "content": "Svou popravu Lavoisier údajně pojal jako experiment. Jeho asistent měl zjistit, jak dlouho člověk žije ještě poté, co mu gilotina setne hlavu. Byli domluveni tak, že Lavoisier bude rychle mrkat, a to až do té doby, než zemře. A bylo zjištěno, že jeho hlava mrkala ještě asi po dobu jedné minuty po setnutí.  Podle historika Jensena z University of Cincinnati není pravdivá historka (tzv. městská legenda, mýtus) o posledním pokusu Lavoisera, který požádal svého kolegu Lagrange, aby spočítal, kolikrát jeho hlava po setnutí jeho hlavy gilotinou ještě mrkne a určil tak, jak dlouho po setnutí ještě hlava žije. Lagrange stál opodál gilotiny s ostatními vědci a nemohl mrkání vidět a všichni odsouzení byli popraveni rychle za sebou. O historce se nezmiňuje ani jedna z uznávaných biografií Lavoisiera (např.: \"D. McKie, Antoine Lavoisier: Scientist, Economist, Social Reformer, Schulman: New York, NY, 1952; F. Szabadváry, Antoine Laurent Lavoisier, University of Cincinnati: Cincinnati, OH, 1977; A. Donovan, Antoine Lavoisier: Science, Administration, and Revolution, Blackwell: Oxford, 1993\"). Historka se objevila zřejmě kolem roku 2000 po odvysílání speciálu na Discovery Channel o gilotině.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Je zakladatelem kalorimetrie, termochemie a často se označuje za otce moderní chemie. Vytvořil chemickou terminologii a nezávisle na Michailu Lomonosovovi zformuloval zákon zachování hmotnosti. Objasnil roli kyslíku při spalování, okysličování a dýchaní. Vyvrátil tak flogistonovou teorii hoření.  Je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antoine-Laurent de Lavoisier (26. srpna 1743, Paříž – 8. května 1794, Paříž) byl francouzský šlechtic, chemik, ekonom, právník a daňový úředník. Je pokládán za zakladatele moderní chemie.", "tgt_summary": "Antoine-Laurent de Lavoisier (,, ; 26 August 17438 May 1794), also Antoine Lavoisier after the French Revolution, was a French nobleman and chemist who was central to the 18th-century chemical revolution and who had a large influence on both the history of chemistry and the history of biology. He is widely considered in popular literature as the \"father of modern chemistry\".", "id": 1588429}
{"src_title": "Fair trade", "tgt_title": "Fair trade", "src_document": [{"title": "Definice fair trade.", "content": "Nejrozšířenější definice fair trade byla vytvořena FINE (viz mezinárodní asociace):  „Fair trade je obchodní partnerství založené na dialogu, transparentnosti a úctě, jehož cílem je větší spravedlnost v mezinárodním obchodě. Přispívá k udržitelnému rozvoji tím, že nabízí lepší obchodní podmínky a chrání práva drobných výrobců a pěstitelů – především v rozvojových zemích. Organizace Fair trade (podporované spotřebiteli) aktivně podporují výrobce i osvětu a prosazují změny v pravidlech a ve způsobech konvenčního mezinárodního obchodu.“", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vývoj fair trade ve světě.", "content": "Historie fair trade začíná po druhé světové válce, kdy britská charitativní organizace Oxfam a některé další organizace začaly dovážet výrobky ze svých rozvojových a humanitárních projektů. První specializovaný obchůdek fair trade vznikl v roce 1959 v Nizozemí.  Koncem 80. let začaly výrobky s označením fair trade pronikat i do běžných obchodů, nejen do specializovaných obchůdků a kanceláří humanitárních, rozvojových, církevních a ekologických organizací. Bylo proto třeba vytvořit jasnou záruku, symbol, který by spotřebitelům garantoval skutečně férový původ výrobku. Proto začaly vznikat certifikační organizace. První z nich byl holandský Max Havelaar, postupně následovaly další iniciativy.  V současné době (rok 2006) existuje v Evropě kolem 3000 Fair trade obchůdků, kromě toho lze některé výrobky Fair trade najít i v 43 000 supermarketech. Celkový maloobchodní obrat prodeje výrobků Fair trade přesahuje 1 miliardu €. Kolem 70 procent tvoří potraviny (nejvíce káva, dále kakao, banány, čaj), zbytek připadá na řemeslné výrobky. Káva z produkce Fair trade zaujímá na evropském kávovém trhu 2 - 3 procenta; největší tržní podíl dosahují banány ve Švýcarsku - kolem 50 procent.  Fairtradové obchůdky jsou v současné době k nalezení ve všech starých členských zemích EU, Švýcarsku, Norsku, Japonsku, USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, zájem o Fair trade začíná být i v nových členských zemích (ČR, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta, Estonsko) či například v Srbsku. Zajímavou novinkou je vznik fairtradových obchodů přímo v zemích výrobců (Indie, Thajsko, Chile, Brazílie, Argentina, Mexiko).", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní asociace ve fair trade.", "content": "Fair trade má výrazný mezinárodní rozměr. Důležité jsou proto následující zastřešující organizace, které umožňují komunikaci mezi organizacemi fair trade i prezentaci fair trade navenek:", "section_level": 1}, {"title": "Ochranná známka Fairtrade.", "content": "Zastřešující certifikační organizace vznikla v roce 1997. Fairtrade Labelling Organisations International (FLO) se sídlem v německém Bonnu sdružuje 19 národních iniciativ. Snahy o zavedení jednotné známky a o vznik národní iniciativy v současnosti probíhají i v dalších zemích.  FLO koordinuje certifikaci výrobků, stanovuje standardy pro jednotlivé produkty a koordinuje monitoring dodržování standardů v zemích producentů. Spravuje také registr producentských organizací, kterých v současnosti eviduje kolem 870 z 58 zemí. Kromě toho se věnuje i propagaci jednotné známky Fair trade.  FLO Cert uděluje ochrannou známku FAIRTRADE výrobkům, které splňují kritéria FLO. Provádí inspekční kontroly u výrobců.", "section_level": 1}, {"title": "Zboží, které nese označení fairtrade.", "content": "Sortiment výrobků ze Spravedlivého obchodu zahrnuje fairtradovou kávu, čaj, kakao, čokoládu a další cukrovinky, třtinový cukr, banány, sušené ovoce, ořechy, ovocné šťávy, med, rýži, žvýkačky a další potraviny. Významnou součástí nabídky fair trade, která však nenese ochrannou známku Fairtrade, jsou umělecké a řemeslné výrobky - keramika, sklo, textil, šperky, hudební nástroje, hračky, doplňky do domácnosti, koberce a mnoho dalších.  Cena výrobků fair trade bývá obvykle o něco vyšší než u běžného zboží, ale spotřebitel ví, že platí nejen za spravedlivé a ekologicky šetrnější výrobní podmínky, ale i za velmi dobrou kvalitu. U kvalitních káv, sypaných čajů nebo například čokolád ze Spravedlivého obchodu jsou proto ceny mnohdy ve srovnání s obdobně kvalitními výrobky z konvenčního obchodu rovnocenné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj konceptu fair trade v Česku.", "content": "Podobně jako v řadě evropských zemí se i v Česku začíná mezi příznivci alternativních způsobů obchodování prosazovat myšlenka spravedlivého obchodu. Ačkoliv se rozsah českého hnutí zatím nedá srovnávat se státy jako Švýcarsko nebo Nizozemí, které jsou v tomto ohledu skutečnými velmocemi, dá se říci, že český fair trade si postupně hledá své místo na slunci. V roce 2012 dosáhl obrat 92 miliónů korun.  K roku 2013 v Česku působilo šest fair trade organizací, které jsou sdruženy v organizaci Fairtrade Česká republika. V roce 2004 vznikla Asociace pro Fair Trade (od roku 2012 Fairtrade Česká republika), sdružující většinu organizací, které se zabývají Fair trade v Česku. Asociace pro fair trade je navíc smluvním zástupcem FLO pro Česko a zabývá se kontrolou a propagací známky Fairtrade.  V roce 2011 byla v Česku zahájena kampaň fairtradových měst a fairtradových škol.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Fair trade.", "content": "Kontrola ceny a certifikace fair trade končí u finálního zpracovatele či vlastníka licence, následní obchodníci již kontrole nepodléhají. Výrobky proto mohou být předražené. Vedle kritiky na vysokou cenu se někdy objevují také úvahy o tom, zda je fair trade skutečně ekonomicky vhodným nástrojem na pomoc třetímu světu.  V zahraničí, kde už Fair trade dosáhlo značné popularity a procento podílu na trhu roste (zatím nicméně dosahuje 0,01 % podílu na celosvětovém trhu), je možné nalézt výrobky Fair trade i ve velkých obchodních řetězcích (TESCO, Carrefour, Sainsburry). Vyskytly se ale případy, kdy řetězce využívají toho, že lidé jsou ochotni kupovat výrobky Fair trade i za vyšší cenu, a toto zboží předražují – např. v Anglii byl zaznamenán čtyřnásobný rozdíl mezi běžnými banány z Dominikánské republiky a banány s označením Fair trade z Dominikánské republiky v řetězci Sainsburry (£ 2,74 za libru (0,454 kg) oproti 70 pencím za libru). Podle odhadů platil řetězec Sainsburry prostředníkům zhruba £ 1,40 za kilogram, tedy vydělával na každém kilogramu banánů 4 libry. Koneční producenti podle FLO dostávají za každý kilogram nasbíraných banánů asi 32 pencí.  Jiné kritické hlasy polemizují s hypotetickým stavem, kdy by spravedlivě obchodované výrobky na trhu převážily. Například stálá cena zaručená pěstitelům kávy by pak vedla ke zhroucení trhu, protože by neodpovídala tržní hodnotě kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Pravděpodobně první automat s pouze fairtradovými výrobky byl v Česku umístěn v říjnu 2013 na České zemědělské univerzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fair trade (česky též \"spravedlivý obchod\" či \"férový obchod\") je organizované sociální hnutí a tržní přístup, který usiluje o pomoc producentům v zemích třetího světa a propagaci udržitelnosti. Hnutí prosazuje platbu „spravedlivých cen“ za produkty, stejně jako dodržování sociálních a environmentálních standardů při produkci široké škály komodit. Zaměřuje se zejména na export z rozvojových do rozvinutých zemí světa. Šestici nejprodávanějších fairtradových produktů tvoří banány, kakao, káva, bavlna, cukr a čaj.", "tgt_summary": "Fair trade is an arrangement designed to help producers in developing countries achieve sustainable and equitable trade relationships. Members of the fair trade movement add the payment of higher prices to exporters, as well as improved social and environmental standards. The movement focuses in particular on commodities, or products which are typically exported from developing countries to developed countries, but also used in domestic markets (e.g. Brazil, England, and Bangladesh) most notably handicrafts, coffee, cocoa, wine, sugar, fruit, flowers and gold. The movement seeks to promote greater equity in international trading partnerships through dialogue, transparency, and respect. It promotes sustainable development by offering better trading conditions to, and securing the rights of, marginalized producers and workers in developing countries. Fair trade is grounded in three core beliefs; first, producers have the power to express unity with consumers. Secondly, the world trade practices that currently exist promote the unequal distribution of wealth between nations. Lastly, buying products from producers in developing countries at a fair price is a more efficient way of promoting sustainable development than traditional charity and aid.", "id": 29324}
{"src_title": "Buněčné dýchání", "tgt_title": "Cellular respiration", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Respirace je proces s opačným průběhem, než fotosyntéza fototrofních organismů. Energie slunečního záření, která je během fotosyntézy uskladňována do vazeb organických látek, je při jejich štěpení během dýchání uvolňována a spotřebovávána k dalším chemickým reakcím, které jsou nutné pro život.  Respirace je složitý proces, který probíhá ve třech fázích: nejprve je v cytosolu rozštěpen energetický zdroj.  V průběhu respirace je štěpena glukóza na dva tříuhlíkaté sacharidy, ty jsou oxidovány a jako odpadní produkt se uvolňuje oxid uhličitý. Vodíkové ionty a elektrony uvolněné při oxidaci jsou přenášené koenzymy NAD a FADH, které jsou pohlcením vodíkových iontů a elektronů dočasně redukovány na NADH + H a FADH. V poslední fázi jsou vodíkové atomy využity jako zdroj energie k syntéze ATP z ADP a následně zreagují s kyslíkem za vzniku vody. formula_1 ΔH = 1961 kJ/mol Účinnost respirace je asi 68%, zbytek se uvolní jako teplo.  U naprosté většiny organismů je akceptorem vodíkových atomů kyslík, vzniká tedy voda. U některých anaerobních prokaryot je akceptorem jiná částice, například síranový iont nebo oxid uhličitý.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze buněčné respirace.", "content": "Celý děj probíhá v několika krocích.  U eukaryotických organismů probíhá glykolýza v cytosolu, Krebsův cyklus v mitochondriální matrix. Dýchací řetězec a oxidativní fosforylace jsou pak procesy vázané na vnitřní membránu mitochondrií.", "section_level": 1}, {"title": "Glykolýza.", "content": "V cytosolu je glukóza rozštěpena procesem glykolýzou. Při rozštěpení 1 molekuly glukózy se uvolní energie, která odpovídá 2 molekulám ATP. Glykolýza může probíhat i bez přítomnosti kyslíku, konečným produktem anaerobní glykolýzy je kyselina mléčná. V červených krvinkách, které nemají mitochondrie, je anaerobní glykolýza veškerým zdrojem energie.  V aerobních podmínkách je konečným produktem glykolýzy kyselina pyrohroznová.", "section_level": 2}, {"title": "Krebsův cyklus.", "content": "Kyselina pyrohroznová je přenesena do mitochondrií a tam je oxidována na acetyl-CoA. Ten vstupuje do Krebsova cyklu. Během cyklu se uvolní další dvě molekuly ATP, hlavně ale dojde k redukci koenzymů, které pak přenášejí vodíkové protony a elektrony na vnitřní membránu mitochondrií.  Jako vedlejší produkt se uvolňuje oxid uhličitý.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací řetězec.", "content": "Vodíkové atomy, které přinesly zredukované koenzymy z Krebsova cyklu, jsou přenášeny enzymy dýchacího řetězce, (flavoproteiny, koenzym Q, cytochromy, které jsou zabudované do vnitřní membrány mitochondrií.  Cytochromy si předávají elektrony a energii, která se uvolní při oxidačně-redukčních procesech, využívají k přečerpávání protonů do prostoru mezi vnější a vnitřní mitochondriální membránou. Na konci dýchacího řetězce je „vyčerpaný“ proton oxidován kyslíkem na vodu.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidativní fosforylace.", "content": "Vnitřní membrána mitochondrií je pro vodíkové ionty neprostupná. Díky činnosti protonových pump dýchacího řetězce se na membráně tvoří gradient, ionty mají snahu vyrovnat koncentrace na obou stranách membrány. Jediný způsob, jak se mohou vodíkové ionty dostat na druhou stranu membrány, je projít skrze ATP-syntházu, enzym, který je zakotvený v membráně a tvoří kanál pro průchod iontů. Zároveň využívá jejich energie k syntéze ATP.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace ostatních živin.", "content": "Při oxidaci mastných kyselin se uvolní acetyl-CoA, který je dále zpracováván v cyklu kyseliny citrónové a dále, stejně jako u glukózy. Stejně tak při katabolismu aminokyselin dochází k jejich vstupu do Krebsova cyklu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buněčné dýchání (respirace) je biochemický proces, při kterém se uvolňuje chemická energie vazeb organických sloučenin (typicky sacharidů) za vzniku pohotového energetického zdroje pro buňku (ATP). Jako odpadní produkty štěpení vzniká oxid uhličitý (CO) a voda.", "tgt_summary": "Cellular respiration is a set of metabolic reactions and processes that take place in the cells of organisms to convert chemical energy from oxygen molecules or nutrients into adenosine triphosphate (ATP), and then release waste products. The reactions involved in respiration are catabolic reactions, which break large molecules into smaller ones, releasing energy because weak high-energy bonds, in particular in molecular oxygen, are replaced by stronger bonds in the products. Respiration is one of the key ways a cell releases chemical energy to fuel cellular activity. The overall reaction occurs in a series of biochemical steps, some of which are redox reactions. Although cellular respiration is technically a combustion reaction, it clearly does not resemble one when it occurs in a living cell because of the slow, controlled release of energy from the series of reactions.", "id": 805476}
{"src_title": "Prašná brána", "tgt_title": "Powder Tower, Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně stála na jejím místě jedna z bran staroměstského opevnění, označovaná \"brána svatého Ambrože\", kterou později vystřídala brána \"Horská\". Její název neměl nic společného s horami – jmenovala se tak podle toho, že z ní vycházela důležitá cesta na Kutnou Horu. Poté, co staroměstské hradby ztratily založením Nového Města svůj význam a přestaly být udržovány, zpustla Horská brána natolik, že se jí začalo říkat \"Odraná\". Staroměstští konšelé si byli vědomi toho, že polorozpadlá stavba dělá městu ostudu, o to markantnější, že v její blízkosti stál Králův dvůr, sídlo mladého Vladislava Jagellonského. Proto se rozhodli ji zbořit a na jejím místě postavit novou, která by spíše než zárukou bezpečnosti byla důstojnou vizitkou Starého Města, tak jako na opačném konci Staroměstská mostecká věž.Její výstavba začala v roce 1475 pod vedením zednického mistra Václava. Ten však na tak náročný úkol podle soudu konšelů nestačil, a tak jej brzy nahradil Matyáš Rejsek z Prostějova. Brána, původně nazývaná Nová, byla založena téměř devět metrů pod úrovní dnešního terénu a byla vysoká 42 metrů. Stavba však zůstala nedokončena, protože po přestěhování krále Vladislava na Pražský hrad v roce 1483 ztratili Staroměstští o její dostavbu zájem. Proto byla asi jen provizorně zastřešena. Postupně ztratila jakoukoli funkci a dokonce se uvažovalo o jejím zboření. Asi od poloviny 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu; proto se jí začalo říkat Prašná. Při pruském obléhání Prahy roku 1757 značně utrpěla a roku 1799 byla zbavena své poškozené výzdoby.  Dnešní vzhled získala až za pseudogotické puristické úpravy v letech 1878–1886, kterou vedl architekt Josef Mocker. Za předlohu posloužila podoba Staroměstské mostecké věže. Mocker dal zhotovit novou dlátkovou střechu s nárožními věžicemi a ochozem a odstranit hodiny ze začátku 19. století. Dílem jeho přestavby je i síťová klenba v průjezdu, stejně jako plastická výzdoba brány, která doplnila zbytky původní výzdoby Rejskovy.  Průčelí zdobí sochy panovníků a znaky zemí, jimž vládli. Na východním průčelí vlevo je to Karel IV. obklopen znaky říše a Lucemburska vlevo, znaky Čech a Niska vpravo. Na východním průčelí vpravo je to Přemysl Otakar II. obklopen znaky Čech a Rakous vlevo, znaky Moravy a Štýrska vpravo. Na západním průčelí vlevo je to Jiří z Poděbrad obklopen znaky Čech a Slezska vlevo, znaky Moravy a Dolní Lužice vpravo. Na západním průčelí vpravo je to Vladislav II. obklopen znaky Čech a Moravy vlevo, znaky Dolních Uher a Slezska vpravo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Brána je přístupná veřejnosti a jejím majitelem je Hlavní město Praha, provozovatelem a nájemcem do začátku roku 2013 byla společnost ABL FM Services (později M2.C). Ve vnitřních prostorách byla od roku 2007 umístěna výstava \"Králův dvůr – život ve středověké Praze\", později i další.  Dne 21. ledna 2013 došlo k převzetí věže Muzeem hlavního města Prahy, pro návštěvníky byla věž otevřena 5. února 2013. Veškeré instalace, které tu byly, byly zrušeny, změnil se i systém vstupného, prostory byly nově využity pro depozitní exponáty.  Pod Bránou vede jednosměrná Celetná ulice a do roku 2019 zde bylo možné parkování. To bylo často kritizováno, většinou zde totiž stály limuzíny s reklamou na erotické podniky. Radnice Prahy 1 zvolená v roce 2018 sem v létě 2019 umístila značku zákaz zastavení. Do budoucna je plánován úplný zákaz automobilového provozu pod touto branou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prašná brána (německy \"der Pulverturm\") je pozdně gotická stavba na rozhraní ulice Na Příkopě a náměstí Republiky vedle Obecního domu naproti domu U Hybernů. Jedná se o jeden ze symbolů Prahy. V bráně začíná Celetná ulice, která zde tvoří první část Královské cesty, která vede odtud až na Pražský hrad. Brána má výšku 65 metrů, vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 44 metrů a vede na něj 186 schodů.", "tgt_summary": "The Powder Tower or Powder Gate () is a Gothic tower in Prague, Czech Republic. It is one of the original city gates. It separates the Old Town from the New Town.", "id": 2062453}
{"src_title": "Čchin Š’-chuang-ti", "tgt_title": "Qin Shi Huang", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Čchin Š'-chuang-ti se narodil v Chan-tanu v pozdním období státu Východní Čou. Podle legendy zde byl jeho otec, princ státu Čchin, držen jako rukojmí až do doby, než bohatý kupec Lü Pu-wej zajistil jejich návrat. Princ totiž zahořel láskou k jeho překrásné těhotné ženě a Lü Pu-wej neochotně souhlasil s jeho žádostí o ni jen proto, že by se tak jeho vlastní syn stal dědicem trůnu. Jakmile se princ pod jménem Čuang Siang stal králem království Čchin, učinil z kupce svého předsedu vlády a ten měl následujících deset let největší moc ve státě.  Po smrti Čuang Sianga se jeho syn, nebo přesněji řečeno syn Lü Pu-weje, stal vládcem království. Ve 22 letech poté i převzal vládu. Jakmile se v dospělosti dozvěděl, že se jeho matka dopustila s otcem Lü Pu-wejem odporných nemravností, dal svou matku uvrhnout do vězení a svého otce vyloučil z úřadu a poslal jej pryč. Lü Pu-wej se ze zklamání ze synovy pomsty otrávil.", "section_level": 2}, {"title": "Válečné období.", "content": "S pomocí moudrých mužů Čeng provedl celou řadu reforem zemědělství a armády a podařilo se mu potlačit vnitřní povstání. Království Čchin tak v porovnání s ostatními šesti královstvími velmi prosperovalo a Jing-čeng se tedy mohl odvážit bojovat s ostatními státy a provést sjednocení země. Během pouhých deseti let se mu podařilo všechny podrobit. V Číně tím bylo ukončeno velmi dlouhé období chaosu. V roce 221 př. n. l. byla země poprvé v historii sjednocena pod vládou jediného panovníka. Čeng si dal titul \"Š'-chuang-ti\" (始皇帝 pinyin: \"shǐ huángdì\" \"Š\" 'znamená první, čili První císař) domnívaje se, že jeho úspěchy převyšují předchozí panovníky, kteří vládli s titulem \"wang\" (王 pinyin: \"wáng\" – „král“), a tímto se od nich chtěl odlišit. Odvolával se přitom na vládu legendárních \"Tří Vznešených (三皇 \"sānhuáng) a \"Pěti Vladařů (五帝 \"wǔdì), z jejichž titulů složil titul vlastní. A řekl \"Nesmíte se snažit vyhrát, ale snažit se neprohrát\".", "section_level": 2}, {"title": "Reorganizace země.", "content": "Po dobytí nových území začal Čeng provádět nezbytné reformy k reorganizaci své nové říše. Zřídil 36 komandérií, jež dále rozdělil na okresy, a podřídil je úředníkům a vojákům, kteří byli zodpovědní přímo jemu. Vybudoval řadu silničních spojení z hlavního města Sien-Jang do bývalých států Jen, Čchi, Wu a Čchu. Velmi důležitá je jeho reforma písma, díky níž se od té doby v celé Číně používá jen jediná soustava znaků, a prakticky neexistují regionální odlišnosti. Stejně důležité byly i jeho reformy vah a měr a kodifikace práva. Mimo to reformy velmi napomohly rozvoji hospodářství a kulturní výměně během tohoto období. Pro zajištění severní hranice byly tisíce otroků a zločinců poslány vybudovat obrannou zeď, dnes známou Velkou čínskou zeď.", "section_level": 2}, {"title": "Upevňování moci.", "content": "V roce 213 př. n. l. se císař Š'-chuang-ti rozhodl utišit kritiku své vlády, zničit dějiny, a nechal proto spálit všechny knihy v říši a popravit učence (i s rodinami), kteří se odvážili vystoupit proti jeho autokratické vládě. Tento čin má dnes za následek, že jsou zničeny všechny historické záznamy z období před státem Čchin. Následující rok nechal císař zazdít zaživa na 460 konfuciánských učenců.  Š'-chuang-ti panoval v zájmu upevnění své moci silně autokraticky. Zavedl tvrdé postihy a přísné tresty a uvalil na obyvatelstvo velmi vysoké daně. Utrpení obyvatelstva bylo dále prodlužováno neustále se vlekoucími válkami. Císař si také nechal vystavět přehnaně nákladný palác a hrobku, což spolu s jeho pěti velkými cestami po říši a stavbou Velké čínské zdi zemi silně zadlužilo a způsobilo velké strádání poddaných. Toto jistě přispělo ke hněvu obyvatelstva vůči panovníkovi a následnému pádu dynastie Čchin.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Mocný císař věřil tomu, že by se mohl stát nesmrtelným, a pátral proto po prostředku, jak se nesmrtelnosti domoci. Když mu během jeho cesty po Říši nabídla v roce 210 př. n. l. skupina lékařů lék k nesmrtelnosti obsahující malé množství rtuti, lačně jej požil a po jejím strávení na následky otravy zemřel. Po rozšíření zprávy o jeho smrti se vlády chopil jeho druhý syn Chu Chaj (vládl pod jménem \"Er-š'-chuang-ti\"). Chu-chaj ale zanedbával své vladařské postavení a nechal za sebe vládnout eunucha Čao-Kao. Několik let nato v zemi vypuklo povstání, k němuž se okamžitě připojilo obrovské množství lidí nespokojených s tyranií obou císařů. Dynastie Čchin byla roku 206 př. n. l. svržena a později vystřídána dynastií Chan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čchin Š'-chuang-ti (), rodovým jménem Jing (\"Yíng\", 嬴), jménem klanu Čao (\"Zhào\", 趙), osobním jménem Čeng (\"Zhèng\", 政), (říjen nebo listopad 260 př. n. l. – 10. září 210 př. n. l.) byl v letech 247–221 př. n. l. král čínského státu Čchin a prvním císařem sjednocené Číny (221–210 př. n. l.). Založil stejnojmennou dynastii.", "tgt_summary": "Qin Shi Huang (, ; 18 February 25910 September 210), previously Zheng, King of Qin (), personal name Yíng Zhèng () or Zhào Zhèng (), was the founder of the Qin dynasty and the first emperor of a unified China. He became China's first emperor when he was 38 after the Qin had conquered all of the other Warring States and unified all of China in 221 BC. Rather than maintain the title of \"king\" ( \"wáng\") borne by the previous Shang and Zhou rulers, he ruled as the First Emperor () of the Qin dynasty from 221 BC to 210 BC. His self-invented title \"emperor\" ( \"\") would continue to be borne by Chinese rulers for the next two millennia.", "id": 1974408}
{"src_title": "Benzodiazepiny", "tgt_title": "Benzodiazepine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První benzodiazepin, chlordiazepoxid (\"Librium\"), byl syntetizován v roce 1955, když Leo Sternbach pracoval u firmy Hoffmann–La Roche na vývoji trankvilizérů. Farmakologické vlastnosti sloučenin připravených v počáteční fázi byly neuspokojivé a Sternbach tento projekt zastavil. O dva roky později, v dubnu 1957, si jeho spolupracovník Earl Reeder při jarním úklidu laboratoře všiml „krásně krystalické“ sloučeniny zbylé po ukončeném projektu. Tato sloučenina, později nazvaná chlordiazepoxid, nebyla v roce 1955 testována, protože se Sternbach zaměřil na jiné věci. V očekávání, že farmakologické výsledky budou negativní, a v naději na publikaci chemicky zaměřených nálezů, výzkumníci látku podrobili standardní baterii testů na zvířatech. Sloučenina neočekávaně vykazovala velmi silné sedativní, antikonvulzivní a myorelaxační účinky. Tato strhující klinická zjištění vedla k rychlému uvedení látky do světa v roce 1960 pod obchodní značkou \"Librium\". Po chlordiazepoxidu byl firmou Hoffmann–La Roche v roce 1963 uveden na trh diazepam pod značkou \"Valium\". Po nějakou dobu byly tyto dvě látky komerčně nejúspěšnějšími léčivy. Příchod benzodiazepinů vedl k poklesu předepisování barbiturátů, v 70. letech 20. století benzodiazepiny ve značné míře nahradily starší léčiva pro sedativní a hypnotické užití.  Nová skupina léčiv byla nejprve přivítána optimismem v lékařském stavu, postupně ale vyvstávaly obavy; v 80. letech se stalo prokazatelné zvláště riziko závislosti. Benzodiazepiny mají unikátní historii v tom, že byly odpovědny za vůbec největší skupinovou žalobu proti výrobcům léčiv ve Velké Británii, kdy 14 000 pacientů a 1 800 právních kanceláří žalovalo výrobce, že věděli o potenciálu pro závislost, avšak tuto informaci před lékaři úmyslně zatajili. Současně bylo pacienty žalováno 117 praktických lékařů a 50 zdravotních úřadů o náhradu škody způsobené závislostí na benzodiazepinech a abstinenčními příznaky. To vedlo k tomu, že někteří lékaři začali vyžadovat podpis souhlasu pacientů a k doporučení, aby byli všichni pacienti před začátkem léčby dostatečně varováni ohledně rizik závislosti a abstinenčních příznaků. Soudní případ proti výrobcům léčiv nikdy nedospěl k rozsudku; právní pomoc byla zrušena a objevila se tvrzení, že soudní znalci z řad psychiatrů jsou ve střetu zájmů. Spor vedl ke změnám v britském právu, kdy byly skupinové žaloby ztíženy.  Přestože byla uvedena antidepresiva s anxiolytickými účinky a současně vzrůstá povědomí o nežádoucích účincích benzodiazepinů, předepisování benzodiazepinů pro krátkodobou úlevu od úzkosti významně nepokleslo. Pro léčbu nespavosti jsou nyní benzodiazepiny méně populární než nebenzodiazepinová hypnotika, např. zolpidem, zaleplon a eszopiklon. Tato hypnotika jsou sice molekulárně odlišná, nicméně působí na benzodiazepinových receptorech.", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné použití.", "content": "Benzodiazepiny mají sedativní, hypnotické, anxiolytické, antikonvulzivní, myorelaxační a amnestické účinky, které jsou užitečné v mnoha indikacích, například při závislosti na alkoholu, křečích, úzkosti, panické poruše, agitaci nebo nespavosti. Většinou se podávají ústy, mohou se však podávat i nitrožilně, nitrosvalově nebo konečníkem. Obecně jsou benzodiazepiny dobře přijímány organismem a jsou bezpečnými a účinnými léčivy pro krátkodobé podávání při mnoha různých stavech. Na jejich účinky se může vyvinout tolerance a existuje také riziko vzniku závislosti; při vysazení léčby se může objevit abstinenční syndrom. Tyto faktory, společně s dalšími možnými druhotnými účinky při dlouhodobém podávání (například psychomotorické, kognitivní nebo paměťové poruchy), omezují dlouhodobou použitelnost benzodiazepinů. Mezi dlouhodobé účinky užívání nebo zneužívání benzodiazepinů patří tendence ke vzniku nebo zhoršení kognitivních deficitů, deprese a úzkosti.", "section_level": 1}, {"title": "Panická porucha.", "content": "Díky účinnosti, dobrému přijímání a rychlému nástupu anxiolytického účinku se benzodiazepiny často používají pro léčbu úzkosti spjaté s panickou poruchou. Ohledně dlouhodobého podávání při panické poruše však panuje mezi expertními společnostmi neshoda. Pohledy na věc se liší, od toho, že benzodiazepiny nejsou dlouhodobě účinné a že by měly být vyhrazeny pro případy vzdorující jiné léčbě, až po názor, že jsou dlouhodobě stejně účinné jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI).  Pravidla Americké psychiatrické asociace (APA) říkají, že jsou benzodiazepiny obecně dobře tolerovány a jejich použití pro počáteční léčbu panické poruchy je silně podporováno mnoha kontrolovanými zkouškami. APA tvrdí, že nejsou dostatečné důkazy pro to, aby se dal doporučit jeden ze zavedených způsobů léčby panické poruchy oproti jinému. Volba léčby mezi benzodiazepiny, SSRI, SNRI, tricyklickými antidepresivy a psychoterapií by měla být založena na historii pacienta, preferencích a individuálních charakteristikách. SSRI jsou pro mnoho pacientů s panickou poruchou pravděpodobně nejlepší volbou farmakoterapie, ovšem často se používají i benzodiazepiny a některé studie napovídají, že se stále používají častěji než SSRI. Jednou z výhod benzodiazepinů je, že zmírňují symptomy úzkosti mnohem rychleji než antidepresiva a proto mohou být preferovány u pacientů, kde je rychlé zvládnutí symptomů kritické. Tato výhoda je ovšem vyváženo možností rozvoje závislosti. APA nedoporučuje benzodiazepiny pro osoby s depresivními symptomy nebo pro ty, u kterých se v minulosti objevilo zneužívání návykových látek. Pravidla APA říkají, že farmakoterapie panické poruchy by měla obecně trvat nejméně jeden rok a že klinické zkušenosti podporují pokračující léčbu benzodiazepiny, aby nedošlo k návratu symptomů. Přestože vyvstaly velké obavy ohledně tolerance benzodiazepinů a abstinenčního syndromu, neexistují důkazy pro významné zvyšování dávek u pacientů dlouhodobě užívajících benzodiazepiny. U mnoha takových pacientů si stabilní dávky benzodiazepinů udržují svou účinnost po řadu let.  Pravidla vydaná britským Národním ústavem pro zdraví a klinickou kvalitu (NICE) provedla systematickou revizi pomocí odlišné metodologie a došla k odlišným závěrům. Zpochybnila přesnost studií, které nebyly kontrolované placebem a na základě zjištění placebem kontrolovaných studií nedoporučují používání benzodiazepinů déle než dva až čtyři týdny, protože tolerance a fyzická závislost se vyvíjejí rychle, přičemž mezi abstinenční příznaky patří opětovný nárůst úzkosti, dostavující se po šesti a více týdnech užívání. Nicméně jsou benzodiazepiny i nadále předepisovány pro dlouhodobou léčbu úzkostné poruchy, byť jako první volba se doporučují specifická antidepresiva společně s psychoterapií a jako druhá volba antikonvulzivum pregabalin. NICE tvrdí, že dlouhodobé užívání benzodiazepinů pro panickou poruchu s agorafobií nebo bez ní, je \"non lege artis\", nemá dlouhodobou účinnost a proto není doporučeno klinickými pravidly. Psychoterapie, například kognitivně behaviorální terapie, je u panické poruchy doporučena jako léčba první volby; u benzodiazepinů se zjistilo, že interferují s přínosy této léčby.  Benzodiazepiny se obvykle podávají ústy. Ve velmi vzácných případech však může být lorazepam nebo diazepam podán nitrožilně pro léčbu panických záchvatů.", "section_level": 2}, {"title": "Generalizovaná úzkostná porucha.", "content": "Benzodiazepiny jsou velmi účinné při krátkodobém řešení generalizované úzkostné poruchy, nevykazují však účinnost z hlediska celkového dlouhodobého zlepšení stavu. Podle NICE (National Institute for Health and Clinical Excellence) lze benzodiazepiny použít pro okamžitou léčbu, je-li potřeba. Neměly by se ovšem obvykle podávat déle než 2-4 týdny. Jedinou dlouhodobou medikací, kterou NICE doporučuje pro generalizovanou úzkostnou poruchu, jsou antidepresiva.  Podobně Kanadská psychiatrická asociace (CPA) doporučuje alprazolam, bromazepam, lorazepam a diazepam pouze jako léčiva druhé linie, pokud selhala léčba dvěma různými antidepresivy. Byť jde o léčiva druhé linie, lze benzodiazepiny používat pro krátkodobou úlevu od úzkosti a agitace. Pravidla CPA říkají, že po 4-6 týdnech může účinek benzodiazepinů klesnout na úroveň placeba a že benzodiazepiny jsou při tišení ruminativních útrap (klíčového symptomu generalizované úzkostné poruchy) méně účinné než antidepresiva. V některých případech však dlouhodobé podávání benzodiazepinů jako doplňku k antidepresivům může být oprávněné.", "section_level": 2}, {"title": "Nespavost.", "content": "Benzodiazepiny mohou být užitečné pro krátkodobou léčbu nespavosti. Užívání po dobu delší než dva až čtyři týdny se nedoporučuje kvůli hrozícímu riziku závislosti. Přednostně se benzodiazepiny berou přerušovaně a v nejnižší účinné dávce. Korigují problémy spjaté se spánkem tím, že zkracují dobu strávenou v posteli před usnutím, prodlužují dobu spánku a obecně omezují bdění. Zhoršují však kvalitu spánku, protože se zvětšuje podíl mělkého spánku a zmenšuje podíl hlubokého. Mezi další nevýhody hypnotik, včetně benzodiazepinů, je možný vznik tolerance jejich účinků, opětovná nespavost při vysazení léčiva, snížení spánku charakterizovaného pomalými elektrickými vlnami, vysazovací období typicky s opětovnou nespavostí a dlouhodobé období úzkosti a agitace. Z benzodiazepinů schválených v USA pro léčbu nespavosti se doporučují ty, které mají rychlý nástup účinku a krátký eliminační poločas, například estazolam, triazolam a temazepam. Déle působící benzodiazepiny, například nitrazepam a diazepam, mají reziduální účinky, které mohou přetrvávat během následujícího dne, a obecně nejsou doporučeny.  Není jasné, zda jsou nová nebenzodiazepinová hypnotika lepší než krátkodobě působící benzodiazepiny. Účinnost těchto dvou skupin léčiv je podobná. Podle US AHRQ nepřímé porovnání ukazuje, že vedlejší účinky jsou u benzodiazepinů přibližně dvakrát častější než u nebenzodiazepinových léčiv. To může sloužit jako důvod, proč jako první volbu pro dlouhodobou léčbu nespavosti preferovat nebenzodiazepinové přípravky. Ovšem britský NICE nenašel přesvědčivé důkazy pro preferenci nebenzodiazepinů. Upozornil též na to, že jsou nebenzodiazepiny v klinických testech nevhodně porovnávány s dlouhodobě působícími benzodiazepiny. Neprováděly se žádné testy, které by porovnávaly krátkodobé nebenzodiazepiny se správně dávkovanými krátkodobými benzodiazepiny. Na základě toho NICE doporučuje volit hypnotika podle jejich ceny a pacientových preferencí.  Tvrdí se, že dlouhodobé užívání hypnotik a nadměrné předepisování těchto léčiv je neospravedlnitelným rizikem, zvláště u starších osob, a že je obecně pro veřejné zdraví škodlivé.", "section_level": 2}, {"title": "Křeče.", "content": "Delší epileptické záchvaty křečí jsou urgentním stavem, jenž lze obvykle účinně řešit podáním rychle účinkujících benzodiazepinů, které jsou potentními antikonvulzivy. Při hospitalizaci je první volbou nitrožilně podaný lorazepam nebo diazepam; diazepam má rychlejší nástup, lorazepam zase působí déle. V komunitě není nitrožilní podání praktické a proto se rektálně podává diazepam nebo (nověji) bukálně midazolam; právě midazolam je preferován, protože je jeho podání snazší a společensky přijatelnější.  Když byly benzodiazepiny poprvé uvedeny, byly nadšeně přijaty pro léčbu všech forem epilepsie. Problémem se však při dlouhodobějším podávání stala ospalost takto léčených osob a rozvoj tolerance, proto se benzodiazepiny již nepoužívají jako léčiva první volby pro dlouhodobou léčbu epilepsie. Celosvětově se na specializovaných klinikách používá klobazam (který však není k dispozici v USA), ve Francii je populární klonazepam. Ve Velké Británii se obě tato léčiva používají v druhé linii při léčbě mnoha forem epilepsie. Klobazam je také velmi užitečný při krátkodobé profylaxi proti křečím a při menstruační epilepsii. Při vysazování benzodiazepinů po dlouhodobé léčbě epilepsie je třeba zvláštní opatrnosti, protože hrozí riziko návratu křečových záchvatů. Proto se dávka snižuje pomalu, po dobu až šesti měsíců nebo i déle.", "section_level": 2}, {"title": "Odvykání alkoholu.", "content": "Nejčastěji používaným benzodiazepinem pro alkoholovou detoxikaci je chlordiazepoxid, jako alternativu lze však použít také diazepam. Obě látky se používají u osob, které jsou odhodlány přestat s pitím alkoholu; předepisují se na krátké období, aby se minimalizovalo riziko rozvoje tolerance a závislosti na benzodiazepiny. Benzodiazepiny s delším biologickým poločasem činí detoxikaci snesitelnější a nebezpečné účinky vysazení alkoholu se vyskytují méně často. Na druhou stranu, krátkodobě působící benzodiazepiny mohou způsobovat prudké křeče a nejsou proto doporučeny pro ambulantní léčbu. U pacientů s rizikem akumulace léčiv se používají oxazepam a lorazepam, zvláště se to týká starších osob a pacientů s cirhózou. Tyto benzodiazepiny se totiž metabolizují jinak než ostatní látky z této skupiny - konjugací s glukuronidem.  Benzodiazepiny jsou přednostně voleny při syndromu odvykání alkoholu, zvláště pro prevenci a léčbu nebezpečných komplikací v podobě křečí nebo u pacientů s těžkým deliriem. Jediným benzodiazepinem s předvídatelným vstřebáváním ze svalů je lorazepam. Navíc je nejúčinnější při prevenci a léčbě akutních křečových záchvatů.", "section_level": 2}, {"title": "Úzkost.", "content": "Občas se benzodiazepiny používají pro léčbu akutní úzkosti, protože u většiny osob přinášejí rychlou a výraznou úlevu od jejích symptomů. Nedoporučuje se však jejich podávání déle než 2 až 4 týdny vzhledem k riziku vzniku tolerance a závislosti a k dlouhodobé neúčinnosti. V porovnání s jinými farmaky dochází u benzodiazepinů dvakrát častěji k relapsu po vysazení léčby. K dlouhodobé léčbě generalizované úzkostné poruchy se doporučuje léčba jinými psychofarmaky a psychoterapie. Antidepresiva mají vyšší míru remise a obecně jsou bezpečnější a účinnější z krátkodobého i dlouhodobého pohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Další indikace.", "content": "Benzodiazepiny se často předepisují při široké škále stavů:", "section_level": 2}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Nejčastější vedlejší účinky benzodiazepinů jsou spjaty s jejich sedativním a myorelaxačním účinkem. Patří mezi ně ospalost, závratě a snížená pozornost a soustředění. Poruchy pohybové koordinace mohou vést k pádům a úrazům, zvlášť u starších osob. Narušeny jsou i řidičské schopnosti a při řízení pod vlivem benzodiazepinů je tedy vyšší riziko dopravních nehod. K dalším vedlejším účinkům patří snížení libida a problémy s erekcí. Může se vyvinout deprese a ztráta sebekontroly. Při nitrožilním podání může dojít k poklesu krevního tlaku a k útlumu dýchání. Méně často se vyskytuje nauzea a změny chuti, rozostřené vidění, schvácenost, euforie, depersonalizace a noční můry. Byly popsány i případy toxicity pro játra, nicméně jsou velmi řídké.", "section_level": 1}, {"title": "Paradoxní reakce.", "content": "Někdy se při podávání benzodiazepinů mohou objevit paradoxní reakce, například křeče u epileptiků, agrese, impulzivita, podrážděnost nebo sebevražedné chování. Tyto reakce se vysvětlovaly jako důsledky disinhibice, tedy ztráty kontroly nad společensky nepřijatelným chováním. Paradoxní reakce jsou v obecné populaci vzácné, s výskytem pod 1 % a v míře srovnatelné s placebem. Častější jsou ovšem při rekreačním užívání benzodiazepinů, u osob s hraniční poruchou osobnosti, u dětí a u pacientů s režimem vysokých dávek benzodiazepinů. U těchto skupin jsou zřejmě nejvýznamnějším rizikovým faktorem impulzivní poruchy; významná rizika jsou také při poruchách učení a při neurologických poruchách. Většina zpráv o disinhibici uvádí vysoké dávky vysoce potentních benzodiazepinů. Paradoxní reakce se mohou objevovat častěji také při dlouhodobém užívání benzodiazepinů.", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní účinky.", "content": "Krátkodobé užívání benzodiazepinů může nežádoucím způsobem ovlivňovat řadu oblastí vnímání, zejména tak, že interferuje s tvorbou a konsolidací nových vzpomínek; může vyvolat i úplnou anterográdní amnezii. Ohledně účinků dlouhodobého podávání však mají vědci rozdílné názory. Jeden z pohledů na tuto věc říká, že krátkodobé účinky pokračují i dlouhodobě a mohou se i zhoršovat. Jiný pohled však tvrdí, že kognitivní deficity se při dlouhodobém užívání benzodiazepinů objevují jen krátce po podání dávky, nebo že jsou příčinou takových deficitů úzkostné poruchy.  Přestože chybí definitivní studie, první z pohledů má podporu v metaanalýze 13 malých studií z roku 2004. Tato metaanalýza zjistila, že dlouhodobé podávání benzodiazepinů bylo spojeno se středními až silnými nežádoucími účinky ve všech oblastech vnímání, přičemž nejčastěji zjištěna byla porucha časoprostorové paměti. Zjišťováno bylo snížení IQ, poruchy viziomotorické koordinace, zpracování informací, verbální učení a soustředění. Autoři metaanalýzy a pozdější recenzent poznamenali, že aplikovatelnost této metaanalýzy je omezená, protože zkoumané osoby pocházely především z pacientů s odvykacími příznaky, nebylo definováno koexistující užívání drog a alkoholu ani duševní poruchy, navíc několik z daných studií provádělo zkoumání během doby odvykání.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé účinky.", "content": "Mezi dlouhodobé nežádoucí účinky benzodiazepinů patří obecná deteriorace tělesného i duševního zdraví, která má tendenci v čase sílit. Ne každý pacient se však s takovými účinky setká. Dalšími dlouhodobými účinky mohou být kognitivní poruchy nebo afektivní a behaviorální poruchy. Mohou se objevovat pocity zmatenosti, obtížnost konstruktivního myšlení, ztráta sexuální apetence, agorafobie a sociální fobie, úzkost a deprese, ztráta zájmu o zábavu a koníčky nebo neschopnost zaznamenat či vyjádřit své pocity. Objevuje se také změněné vnímání sebe sama, okolního prostředí a vztahů.", "section_level": 2}, {"title": "Abstinenční syndrom.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tolerance, závislost a vysazení.", "content": "Hlavním problémem chronického užívání benzodiazepinů je vývoj tolerance a závislosti. Tolerance se projevuje jako snížená farmakologická účinnost a na sedativní, hypnotický, antikonvulzivní a myorelaxační účinky se vyvíjí poměrně rychle. Tolerance na anxiolytické účinky pomaleji, ale je jen málo důkazů o přetrvávající účinnosti po čtyřech až šesti měsících nepřetržitého užívání. Přesto takové důkazy jsou, a jsou protidůkazem postoje z literatury, že se tolerance často vyskytuje a že se úzkost může při dlouhodobém podávání benzodiazepinů dokonce zhoršovat.  Podle některých důkazů tolerance na amnestické účinky obecně nevzniká. Ani tato oblast však není dostatečně objasněna. Některé důkazy ukazují na vývoj částečné tolerance a na to, že „poruchy paměti jsou omezeny na úzké okno 90 minut po každé dávce“.  Přerušení užívání benzodiazepinů nebo náhlé snížení dávky, i po relativně krátké době léčby (3-4 týdny), může vyústit ve dvě skupiny symptomů: „rebound fenomenu“ a abstinenčnímu syndromu. Rebound znamená návrat příznaků poruchy, pro kterou byl pacient léčen, ovšem v horší podobě než původně. Abstinenční příznaky jsou nové symptomy pramenící přímo z vysazení benzodiazepinů; jsou hlavním znakem fyzické závislosti.", "section_level": 3}, {"title": "Abstinenční příznaky a jejich léčba.", "content": "Mezi nejčastější abstinenční symptomy benzodiazepinů patří nespavost, žaludeční problémy, tremory, agitace, ustrašenost a svalové spasmy. Méně často se vyskytuje podrážděnost, pocení, depersonalizace, derealizace, přecitlivělost na podněty, deprese, sebevražedné chování, psychóza, křeče a delirium tremens. Vážné příznaky se většinou objevují při prudkém nebo příliš rychlém vysazení benzodiazepinů. Takové vysazení může být nebezpečné, dávky je doporučeno snižovat pomalu.  Abstinenční příznaky se mohou vyskytovat i při postupném snižování dávky, jsou ale obvykle méně závažné a mohou přetrvávat jako součást protrahovaného abstinenčního syndromu i měsíce po vysazení benzodiazepinů. Asi 10 % pacientů zaznamenává prodloužený abstinenční syndrom trvající řadu měsíců, někdy i rok nebo ještě déle. Příznaky jsou podobné jako ty, které se vyskytovaly hned po vysazení, ale obvykle mají subakutní podobu. Postupem času se zmenšují, až nakonec zcela zmizí.  Pacienti a lékaři často nahlížejí na benzodiazepiny jako na látky způsobující těžké a traumatizující abstinenční příznaky. To je však ze značné části proto, že bývá proces jejich vysazování špatně řízen. Příliš rychlé vysazení zvyšuje závažnost abstinenčního syndromu i pravděpodobnost neúspěchu jeho zvládnutí. Nejlepším způsobem efektivního boje proti abstinenčnímu syndromu je pomalé a postupné snižování dávek, přizpůsobené konkrétnímu pacientovi, a ve vhodných případech také psychologická podpora. Názor na čas potřebný k úplnému vysazení benzodiazepinů se pohybuje od čtyř týdnů až do několika let. Byla navržena cílová doba pod šest měsíců, ovšem některé faktory (typ a dávka léčiva, důvod nasazení, životní styl, osobnost, míra stresů, míra dostupné podpory atd.) ji mohou prodloužit na rok či více. Vysazování benzodiazepinů se nejlépe zvládá převodem fyzicky závislého pacienta na ekvivalentní dávku diazepamu, který má ze všech benzodiazepinů nejdelší biologický poločas, je metabolizován na dlouhodobě působící aktivní metabolity a je k dispozici v tabletách s nízkými dávkami, které lze ještě dále čtvrtit. Pro ještě jemnější dávkování lze využít i kapalnou formu tohoto léčiva, která je rovněž dostupná. Alternativou je použití chlordiazepoxidu, který má také dlouhý poločas a dlouhodobé aktivní metabolity. Snižování dávky lze realizovat periodickým zmenšováním velikosti tablet.  Nebenzodiazepinová hypnotika jsou při odvykání benzodiazepinům kontraindikována; projevuje se u nich totiž křížová tolerance s benzodiazepiny a mohou vyvolat závislost. Křížová tolerance je také u alkoholu, který je navíc toxičtější a proto je třeba se vyvarovat toho, aby jedna závislost (na benzodiazepinech) byla nahrazena novou (na alkoholu). Pokud to jde, je nejlepší se obejít také bez fluorchinolonových antibiotik - vytlačují benzodiazepiny z jejich vazebných míst a snižují aktivitu GABA, proto mohou zhoršit abstinenční příznaky. Nejsou doporučena ani antipsychotika (obecně při stavech odvykání jakýchkoli látech tlumících CNS), zejména klozapin, olazapin nebo nízkopotentní fenothiaziny, například chlorpromazin. Snižují práh pro vznik křečí a opět tak mohou zhoršit abstinenční příznaky. Při nutnosti je používat je na místě extrémní opatrnost.  Vysazení dlouhodobě podávaných benzodiazepinů je pro většinu osob přínosné. Obecně zlepšuje tělesné i duševní zdraví, zvláště u starších lidí. Některé osoby sice uvádějí, že je trvalé podávání pro ně lepší, to ale může být tím, že jsou potlačeny abstinenční příznaky, které by se při vysazování dostavily.", "section_level": 3}, {"title": "Předávkování.", "content": "Přestože jsou benzodiazepiny z hlediska předávkování mnohem bezpečnější než jejich předchůdci, barbituráty, mohou i ony způsobovat problémy. Jsou-li užity samostatně, při předávkování jen vzácně působí vážné komplikace; statistiky z Anglie ukazují, že benzodiazepiny byly zodpovědné za 3,8 % všech úmrtí způsobených otravou jedním samostatným léčivem. Pokud se ale zkombinují s alkoholem, opiáty nebo tricyklickými antidepresivy, jejich toxicita výrazně stoupá. Starší osoby jsou na vedlejší účinky benzodiazepinů citlivější, otrava může nastat i při jejich dlouhodobém podávání. Různé benzodiazepiny se v toxicitě liší; jako nejtoxičtější při předávkování a při kombinaci s jinými látkami se ukazuje temazepam. Mezi příznaky předávkování benzodiazepiny patří ospalost, nesrozumitelná řeč, nystagmus, hypotenze, ataxie, kóma, respirační útlum až kardiopulmonární zástava.  Proti otravě benzodiazepiny existuje antidotum: flumazenil. Jeho rutinní použití ale není doporučeno vzhledem k velkému riziku resedace (opětovný útlum) a křečí. Ve dvojitě slepém, placebo-kontrolovaném testu na 326 pacientech se u čtyř osob objevily závažné vedlejší účinky, u 61 % pacientů byla zaznamenána resedace. Existuje také řada kontraindikací - například u pacientů po dlouhodobém užívání benzodiazepinů, při užívání látek zvyšující pohotovost ke křečím nebo sklony k arytmii a u osob s abnormálním stavem vitálních funkcí. Podle jedné studie je vhodnými kandidáty pro léčbu flumazenilem pouze 10 % pacientů předávkovaných benzodiazepiny.", "section_level": 2}, {"title": "Kontraindikace.", "content": "Vzhledem k myorelaxačnímu účinku mohou benzodiazepiny způsobovat u vnímavých osob útlum dýchání. Proto jsou kontraindikovány u pacientů s myasthenií gravis, spánkovou apoí, bronchitidou a COPD. Opatrnosti je třeba při užívání benzodiazepinů při poruchách osobnosti a mentální retardaci; často se totiž objevují paradoxní reakce. Při depresi mohou benzodiazepiny podporovat sebevražedné tendence a mohou být pak použity k předávkování za sebevražednými účely. Osoby s anamnézou závislosti na alkoholu, opioidech nebo barbiturátech by se měly benzodiazepinům vyhnout, protože jejich kombinace s uvedenými látkami může vést k životu nebezpečné interakci.", "section_level": 1}, {"title": "Těhotenství.", "content": "V USA řadí úřad FDA benzodiazepiny do kategorie D nebo X, protože se ukázalo, že mohou ohrozit lidský plod v děloze.  Expozice benzodiazepinům v těhotenství je spojována se slabě zvýšeným (0,06 až 0,07 %) rizikem rozštěpu patra u novorozenců; takový závěr je však kontroverzní, protože některé studie žádnou takovou spojitost neprokázaly. Užívání benzodiazepinů krátce před porodem může vést k hypotonickému syndromu (tzv. „floppy baby“ - hypotonie, hypotermie, letargie, obtíže s dýcháním a výživou). Případy novorozeneckého abstinenčního syndromu byly popsány u dětí, které byly v děloze chronicky vystaveny benzodiazepinům. Tento syndrom lze obtížně rozpoznat, protože začíná až několik dní po porodu; například u chlordiazepoxidu je to až 21 dnů. Objevuje se při něm tremor, hypertonie, hyperreflexie, hyperaktivita a zvracení, syndrom může přetrvat i 3 až 6 měsíců. Snižování dávky během těhotenství může snížit závažnost syndromu. Pokud už je třeba podávat v těhotenství benzodiazepiny, doporučují se spíše takové, které mají lepší a delší bezpečnostní historii, například diazepam nebo chlordiazepoxid, než potenciálně škodlivější látky, např. alprazolam či triazolam. Používání co nejnižší účinné dávky po co nejkratší dobu minimalizuje rizika pro dítě.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšší věk.", "content": "Přínosy benzodiazepinů jsou nejnižší a rizika naopak nejvyšší u starších osob. Ve vyšším věku roste riziko závislosti a zvyšuje se náchylnost k vedlejším účinkům, například problémům s paměti, útlumem přes den, narušená koordinace pohybu a zvýšené nebezpečí pádů a dopravních nehod. Dlouhodobé účinky benzodiazepinů a závislost na nich může připomínat demenci, depresi nebo úzkostné syndromy; postupně se navíc mohou zhoršovat. Kognitivní nežádoucí účinky si lze splést s projevy stáří. Výhodou vysazení benzodiazepinů je zlepšené vnímání, pozornost a mobilita, snížené riziko inkontinence, pádů a tedy i zlomenin. Postupné snižování dávek benzodiazepinů je u starších osob stejně úspěšné jako u mladších. Starším osobám by se měly benzodiazepiny předepisovat s opatrností a jen krátkodobě, s nízkými dávkami. Preferovány jsou krátko- až střednědobě působící léčiva, například oxazepam nebo temazepam. Vysoce potentní benzodiazepiny (např. alprazolam nebo triazolam), stejně jako benzodiazepiny dlouhodobě působící doporučeny nejsou, protože vyvolávají silnější nežádoucí účinky. Jako alternativy se používají nebenzodiazepinová hypnotika, například zaleplon nebo zolpidem, případně nízké dávky sedativních antidepresiv.  Dlouhodobé podávání benzodiazepinů se spojováno se zvýšeným rizikem kognitivních poruch, nicméně jeho vztah s demencí zůstává nevyřešen. Stejně tak není zatím jasná ani souvislost mezi dřívějším užíváním benzodiazepinů a zhoršením kognitivních funkcí.  Benzodiazepiny se někdy předepisují na potlačování behaviorálních symptomů demence. Ovšem podobně jako u antidepresiv, jsou jen malé důkazy o jejich účinnosti, přestože antipsychotika určité přínosy vykazují. Negativní účinky na kognitivní funkce, které se u starších osob často vyskytují, mohou demenci naopak zhoršit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Benzodiazepiny (v literatuře se často uvádí zkratka BDZ nebo BZD) jsou psychoaktivní látky (drogy), jejichž chemická struktura je založena na spojení benzenového a diazepinového kruhu. První benzodiazepin, chlordiazepoxid (Librium), byl náhodně objeven Leem Sternbachem v roce 1955, na trh ho uvedla v roce 1960 firma Roche vyrábějící od roku 1963 také diazepam (Valium).", "tgt_summary": "Benzodiazepines (BZD, BDZ, BZs), sometimes called \"benzos\", are a class of psychoactive drugs whose core chemical structure is the fusion of a benzene ring and a diazepine ring. The first such drug, chlordiazepoxide (Librium), was discovered accidentally by Leo Sternbach in 1955, and made available in 1960 by Hoffmann–La Roche, which, since 1963, has also marketed the benzodiazepine diazepam (Valium). In 1977 benzodiazepines were globally the most prescribed medications. They are in the family of drugs commonly known as minor tranquilizers. Benzodiazepines enhance the effect of the neurotransmitter gamma-aminobutyric acid (GABA) at the GABA receptor, resulting in sedative, hypnotic (sleep-inducing), anxiolytic (anti-anxiety), anticonvulsant, and muscle relaxant properties. High doses of many shorter-acting benzodiazepines may also cause anterograde amnesia and dissociation. These properties make benzodiazepines useful in treating anxiety, insomnia, agitation, seizures, muscle spasms, alcohol withdrawal and as a premedication for medical or dental procedures. Benzodiazepines are categorized as either short, intermediary, or long-acting. Short- and intermediate-acting benzodiazepines are preferred for the treatment of insomnia; longer-acting benzodiazepines are recommended for the treatment of anxiety. Benzodiazepines are generally viewed as safe and effective for short-term use, although cognitive impairment and paradoxical effects such as aggression or behavioral disinhibition occasionally occur. A minority of people can have paradoxical reactions such as worsened agitation or panic. Benzodiazepines are also associated with increased risk of suicide. Long-term use is controversial because of concerns about decreasing effectiveness, physical dependence, withdrawal, and an increased risk of dementia and cancer. In the long-term, stopping benzodiazepines often leads to improved physical and mental health. The elderly are at an increased risk of both short- and long-term adverse effects, and as a result, all benzodiazepines are listed in the Beers List of inappropriate medications for older adults. There is controversy concerning the safety of benzodiazepines in pregnancy. While they are not major teratogens, uncertainty remains as to whether they cause cleft palate in a small number of babies and whether neurobehavioural effects occur as a result of prenatal exposure; they are known to cause withdrawal symptoms in the newborn.", "id": 2262115}
{"src_title": "Národní a univerzitní knihovna Bosny a Hercegoviny", "tgt_title": "National and University Library of Bosnia and Herzegovina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budova se nachází se přímo v centru města u řeky Miljacky. Postavena byla v pseudomaurském slohu za rakousko-uherské vlády. Vznikla na místě původního náměstí Mustaj-pašin mejdan. Myšlenka výstavby moderní radnice byla schválena už v roce 1880, ale realizace stavby byla odsouhlasena až o deset let později.  Na výstavbě, probíhající mezi lety 1892 a 1896, se podílelo několik architektů a projektantů – Čech Karel Pařík, chorvatský Čech Alexander Wittek a Chorvat Ćiril Metod Iveković – inspirací jim byla Kaibeyova mešita v Káhiře, podle níž byla především realizována barevná podoba fasády i dekorativních oken v průčelí v prvním patře. První ideové řešení stavby představil v roce 1880 Pařík, narazil však na odpor ministra Benjámina Kállaye. Kállay chtěl, aby byl projekt změněn, Pařík však toto nepřipustil. Další architekti původní projekt přepracovali, zůstala však podoba budovy s trojúhelníkovitým půdorysem a šestiúhelníkovým prostorem uvnitř. Budova byla také navýšena o druhé patro. Projekt nakonec dokončil chorvat Iveković, neboť Alexander Wittek v roce 1894, kdy ještě probíhaly práce na stavbě, zemřel.  Stavba se stala významnou dominantou města a je dobře vidět i z okolních kopců. Nedaleko Radnice, konkrétně u Latinského mostu, došlo roku 1914 k atentátu na Františka Ferdinanda d’Este. Ještě před dokončením stavby byly již některé hotové prostory využívány sarajevskou radnicí a obvodním soudem.  V letech 1910–1915 v Radnici rovněž zasedal zemský sněm (\"Sabor\"). Roku 1949 byla budova přeměněna na Národní a univerzitní knihovnu Bosny a Hercegoviny (\"Nacionalna i univerzitetska biblioteka Bosne i Hercegovine\"). Knihovna zde sídlila až do roku 1992.  Mezi lety 1992 a 1995, během obléhání Sarajeva, Radnice vyhořela (příčinou byla palba z granátometů ze strany Jugoslávské lidové armády). Došlo ke zničení tisíců někdy i velmi starých knih. Dnes tento akt připomíná před knihovnou pamětní cedule umístěná bosňáckým obyvatelstvem města, označující Srby za zločince.  Po uklidnění situace a uzavření míru se začalo s obnovou, ta však postupovala velmi pomalu. Na obnově se finančně podílelo Maďarsko a Rakousko, původně se počítalo s dokončením rekonstrukce do roku 2010. Nakonec byla Radnice slavnostně otevřena až 9. května 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní a univerzitní knihovna Bosny a Hercegoviny (\"Nacionalna i univerzitetska biblioteka Bosne i Hercegovine\", \"NUBBiH\", původně budova místní \"radnice\", ) je historická budova sarajevského zastupitelstva, zemského sněmu a nakonec národní knihovny v centru Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny.", "tgt_summary": "The National and University Library of Bosnia and Herzegovina (NUL) (Bosnian, Croatian and Serbian: \"Nacionalna i univerzitetska biblioteka Bosne i Hercegovine\" / Национална и универзитетска библиотека Босне и Херцеговине) is the national library of Bosnia and Herzegovina based in Sarajevo. During the war in Bosnia and Herzegovina, during the siege of Sarajevo, in the night from 25th to 26 August 1992, members of the Army of the Republic of Srpska shelled Vijećnica where the library was located at that time. As a result, many of its archival and library holdings were destroyed.", "id": 81158}
{"src_title": "Záviš z Falkenštejna", "tgt_title": "Zavis of Falkenstein", "src_document": [{"title": "Pětilisté příbuzenstvo.", "content": "Záviš z Falkenštejna patřil k rodu jihočeských Vítkovců. V erbu měl zelenou růži pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec, a sokola na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu, ač někteří historikové (základ tomuto tvrzení položil Josef Šusta podle Vítka z Prčice, jenž byl prý úředníkem rodu Schonringu a Plankenbergů) se domnívají, že byl na tomto hradě pouze purkrabím (opírají se o listinu RBM II. č. 917, v níž však nalézáme chyby). S největší pravděpodobností proto jde o omyl a Záviš byl skutečným držitelem hradu.  Záviš se poprvé písemně připomíná, již jako dospělý, v listině z roku 1269. V době, kdy po Budivojově smrti (1272) převzal Záviš vedení krumlovské linie rodu, byl již nejspíše ženat. Jméno jeho manželky není známo a patrně brzy ovdověl, měl však z tohoto manželství dceru, rovněž neznámého jména, později provdanou za Hynka Krušinu z Lichtenburka. V 70. letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II. Přispěla k němu králova zakladatelská činnost v jižních Čechách: roku 1263 založil klášter Sancta spinea Corona (Svatá trnová koruna), později přejmenovaný na Zlatou korunu, a roku 1265 královské město České Budějovice. Přemysl se tak snažil zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice proti Bavorsku, s jehož vévodou byl často ve válečném stavu. Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. Vítkovci to však považovali za zásah do území své svrchovanosti a při shromážděních celého rodu (jako například 19. března 1274 na Rožmberku) připravovali společný postup.  Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu, Boreš z Rýzmburka obsazovat královské hrady. Přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. V následujícím roce se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. Někteří Vítkovci (Záviš a jeho bratři, Ojíř z Lomnice) uprchli na své statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem Habsburským, jehož dvůr patrně rovněž navštívili. Zatímco byl Záviš v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkensteinu a očekával další vývoj. Jiní Vítkovci, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka.  V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku. Záviš do událostí léta 1278 významně nezasáhl. Jeho nabídka pomoci českému králi noc před bitvou je s největší pravděpodobností pouhou smyšlenkou Dalimilovy kroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Králův rádce.", "content": "Po bitvě na Moravském poli se Záviš z Falkenštejna vrátil do Čech, záhy se však dostal do konfliktu s braniborskou správou a účastnil se odboje proti Otovi V. Je jisté, že roku 1279 vypálil královské město Budějovice, jež leželo uprostřed vítkovských držav a bylo tomuto rodu trnem v oku. V roce 1280 opustil Čechy a jako odpůrce Oty Braniborského se vydal ke dvoru královny Kunhuty, která od roku 1279 sídlila v Hradci nad Moravicí. Jejich pragmatické partnerství však brzy přerostlo v milostný poměr pětatřicetileté vdovy a jejího o několik let mladšího rytířského dvořana. Počátkem roku 1281 královna ustanovila Záviše v Hradci purkrabím. V létě 1281 byl z uherského zajetí propuštěný Mikuláš Opavský a již během prvních týdnů začal postupně obnovovat svou moc nad jednotlivými hrady a městy Opavska. Záviš s Kunhutou proto museli Opavsko opustit a patrně ve druhé polovině roku 1281 odešli na Moravu, kde našli útočiště na některém z vítkovských sídel. Zhruba v té době se jim narodil syn Jan, zvaný Ješek (není jisté, zda přišel na svět v Hradci nad Moravicí, nebo na jiném místě jejich společného pobytu).  Několik týdnů po návratu dvanáctiletého Václava II. z braniborského zajetí v květnu 1283 se královna Kunhuta k svému synovi z Moravy vrátila a vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka. V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Až tehdy se Záviš stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou. Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. V lednu 1285 při slavném završení Václavova sňatku s Gutou v Chebu došlo také ke sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.  Naneštěstí pro Záviše královna v září 1285, brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulózu. Jejím skonem zpočátku nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách. Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.", "section_level": 1}, {"title": "Odpůrce Habsburků.", "content": "Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta Habsburská. S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic. S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty a biskupa Tobiáše z Bechyně, využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit a královým rádcům se podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Záviš byl o nastalé změně zřejmě informován, neboť se s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově.  V lednu 1289 pozval Záviš krále Václava na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej přijel na křtiny pozvat osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy. Roli při jeho obvinění zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšem po smrti Kunhuty sám daroval.", "section_level": 1}, {"title": "Věznění a poprava.", "content": "Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probovi. O Velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců. Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačení povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí.  Záviš zůstal v zajetí do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen. Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým starším bratrem Vítkem z Krumlova. Vítek nehodlal ustoupit, mimo jiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – pravděpodobně 4. července byl Záviš na louce na pravém břehu Vltavy pod hradem Hluboká popraven stětím. Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra.  Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravčí sekyra (flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem.  Závišovo tělo bylo s královým svolením pohřbeno v rožmberském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě. Podle Kroniky Rožmberské Záviš obdaroval klášter krátce před svou smrtí vzácným klenotem zvaným Závišův kříž, který získal po Kunhutě. Proto cisterciáci zajistili Závišův pohřeb a pochovali jej v kapitulní síni, kde byli pochováváni preláti. V roce 1290 věnovali Vítek a Vok z Krumlova vyšebrodskému klášteru „ku spasení duše Záviše z Falkenštejna tři vesnice“. Roku 1306 Závišova dcera z prvního manželství bez úspěchu uplatňovala nároky na pozůstalost svého otce.  Závišův pád ukázal na meze šlechtické ctižádosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Mezi díla inspirovaná osobností Záviše z Falkenštejna patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Záviš z Falkenštejna (1250 – 24. srpna 1290, Hluboká nad Vltavou) byl český šlechtic z jihočeského rozrodu Vítkovců – pánů z Krumlova, prvorozený nebo druhorozený syn Budivoje I. z Krumlova a jeho choti Perchty, dcery Kalhocha II. z Falkenštejna.", "tgt_summary": "Zavis of Falkenstein (; – 24 August 1290), a member of the Vítkovci dynasty, was a Bohemian noble and opponent of King Ottokar II.", "id": 267127}
{"src_title": "Blue Effect", "tgt_title": "Blue Effect (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kapelu založili koncem roku 1968 baskytarista Jiří Kozel (původně skupiny P-67, Colour Images), zpěvák Vladimír Mišík (Uragan, Komety, The Matadors, skupina Karla Duby, New Force) a bubeník Vlado Čech (New Force), ke kterým se vzápětí připojili kytaristé Radim Hladík (Komety, The Matadors) a kytarista Miloš Svoboda (ex-Donald, Rogers Band). Skupina zvolila z popudu Mišíka název The Special Blue Effect, který odkazoval na modrou knížku, potvrzení o zproštění povinné vojenské služby u valné části členů kapely, a který byl nedlouho poté zkrácen na The Blue Effect. Na 2. československém beatovém festivalu, který se uskutečnil v prosinci 1968 v Lucerně, byla skupina vyhlášena objevem roku, kapelou sezóny, Radim Hladík hudebníkem sezóny a píseň „Sunny Grave“ skladbou sezóny. Jejich první deska, singl „Slunečný hrob“/„I've Got My Mojo Working“, obsahující počeštěnou verzi zmiňované vlastní skladby a na druhé straně bluesový standard, zaznamenala mimořádný posluchačský ohlas a prodala se ve více než padesátitisícovém nákladu. Ve shodnou dobu natočené EP \"The Blue Effect\" bylo přivítáno s podobným úspěchem. Vzápětí opustil skupinu Svoboda a jediným kytaristou tak na dlouhou dobu zůstal Hladík.  S nástupem normalizace přicházely první represe proti rockové hudbě a první dlouhohrající desku s názvem \"Meditace\" (1970) již provázely problémy ohledně textů. Název tohoto alba vznikl původně podle setkávání kapely s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který opatřil svými texty první stranu desky. Tyto texty však nebyly obzvláště kvůli Hutkově nonkonformnímu životnímu stylu povoleny a tyto písně musely být přetextovány Zdeňkem Rytířem. Druhá strana desky obsahovala skladby v angličtině, která byla stále ještě na rockových albech povolena.  V polovině roku 1970 byl donucen opustit sestavu Vladimír Mišík. Na jedné straně mu byly vyčítány hvězdné manýry a dle názorů zbylých členů kapely i menší úspěch alba \"Meditace\"; Mišík vysvětloval svůj odchod intrikami, jakož i vlastní preferencí anglických textů v repertoáru. Vedoucím kapely se po něm stal Hladík, který jím zůstal až do jejího zániku. Již v tuto dobu začala skupina inklinovat ke skladbám s delší stopáží a přikláněla se k instrumentálnějšímu jazzrocku. Důvody změny stylu byly mnohé: vzrůstající popularita tohoto žánru, větší tolerance přitrvrzujícího normalizačního režimu k „hudbě utlačované americké menšiny“, tj. jazzu, a také až absurdní přísnost oficiálních schvalovacích komisí k textu písní rockových kapel. Paralelně Blue Effect v sestavě bez Mišíka natočil spolu se skupinou Jazz Q Jiřího Stivína album \"Coniunctio\" (1970). Jednalo se o experimentální a na svou dobu novátorskou fúzi mezi free jazzem a rockem, značně inspirovanou albem Ornette Colemana Free Jazz. Tituly skladeb musely být z důvodů politické neutrálnosti banální (např. „Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje“ či „Asi půjdem se psem ven“).  V roce 1970, ještě za účinkování Mišíka, se ke skupině přidal klávesista Lešek Semelka (původně skupiny The Cardinals a Rebels), který se stal posléze i jejím zpěvákem. V roce 1971 kapela musela, jako řada dalších skupin, přejít na český název – Modrý efekt, který však její členové pro jeho těžkopádnost zkracovali na M. Efekt. Skupina pokračovala v jazzrockovém zaměření a spojila se s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Kamila Hály, se kterým natočila alba \"Nová syntéza\" (1971) a \"Nová syntéza 2\" (1974), a vystoupila i na Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1971. Jazzrockový vliv ještě nese s notnými problémy vydané převážně instrumentální album \"Modrý efekt & Radim Hladík\" (1975), které obsahuje populární skladbu „Čajovna“ a které čekalo na své české vydání dva roky. Na posledních dvou deskách již s kapelou neúčinkoval baskytarista Kozel (emigroval do Švýcarska v roce 1972), kterého nahradil Josef Kůstka, bývalý Semelkův spoluhráč z Cardinals.  Roli zrušených československých beatových festivalů částečně nahradily, z iniciativy Jazzové sekce, Pražské jazzové dny. Zde mohly vystupovat i rockové kapely, Modrý efekt však svoji účast v roce 1976 paradoxně odmítl s tím, že se za jazzové uskupení nepovažuje. Jakkoli měla skupina problémy s vystupováním i vydáváním své produkce v tuzemsku, koncertovala i nahrávala v zemích sousedních. Působila v Polsku a NDR, kde se dokonce se svou živou nahrávkou „Clara“ na tři měsíce ovládla celostátní hitparádu.  Na počátku roku 1975 odešli Semelka a Kůstka do skupiny Bohemia. Po přibližně půlročním období v nestabilním složení angažoval Hladík brněnského zpěváka a klávesistu Oldřicha Veselého z formace Synkopy 61 a renomovaného bratislavského baskytaristu Fedora Freša, který předtím účinkoval ve skupinách Prúdy, The Soulmen či Collegium Musicum. V tomto složení se skupina začala přiklánět k artrocku. Frešova přítomnost ve skupině umožnila oficiálně působit ve slovenském prostředí, které rockové muzikanty omezovalo o něco méně. Přesto měl M. Efekt nadále problémy se svými texty a zdroj inspirace tak hledal v hudbě lidové. Spolupráce členů skupiny vyvrcholila albem \"Svitanie\" nahraným ve studiu slovenském vydavatelství Opus (1977). Jednalo se o lidové písně nebo skladby jim podobné, které byly upraveny do dlouhých rockových aranží. Zakrátko byl skupinu donucen opustit Frešo. Důvodem byla jeho až příliš velká tvůrčí dominance, když Frešo jako vystudovaný muzikant předčil svou rychlostí při společném skládání hudby ostatní spoluhráče.  Po odchodu Freša se do skupiny vrátil Semelka. Na popud Hladíka bylo rozhodnuto, že tento klávesista nahradí rovněž uvolněné místo baskytary a bude hrát také na basový syntezátor (Moog). Toto období je charakterizováno úspěšnou spoluprací s básníkem Pavlem Vrbou, jenž již dříve vytvořil některé texty pro album \"Nová syntéza 2\" a jenž je byl schopen napsat natolik neutrálně, že dobře procházely oficiálními schvalovacími procesy. Tato spolupráce vyvrcholila na oceňovaném artrockovém albu \"Svět hledačů\" (1979). V roce 1979 došlo ke konfliktu mezi Semelkou a Veselým, který skončil odchodem Veselého zpět do Synkop 61. Skupina posléze pokračovala jako trio a natočila ještě album \"33\" (1981), které je také její poslední dlouhohrající deskou. Týž rok totiž opustili skupinu Semelka i s bubeníkem Čechem do Společnosti Leška Semelky (S.L.S.).  V 80. letech vystupovala kapela v různorodém složení a vydala pouze několik singlů. Okolo Hladíka se vystřídala řada hudebníků. V této dekádě doplnil skupinu nejprve zpěvák Oldřich Kellner (z doprovodné skupiny Petra Spáleného) a pak i Luboš Pospíšil (původně 5P). Působil zde mj. klávesista Luboš Manda (z doprovodné skupiny Dalibora Jandy), baskytarista Radek Křemeňák (plzeňský Bumerang) nebo bubeníci Josef Havlíček (z doprovodné skupiny Jiřího Schelingera), nakrátko opět Vlado Čech (odešel kvůli problémům s alkoholem), a poté David Koller (z Jasné Páky, 5P, S.L.S. aj.). Skupina přestala účinkovat v roce 1990.  V roce 1992 a 1999 vystoupila skupina několikrát za účasti členů, kteří s ní hráli na vrcholných albech ze 70. let (včetně Semelky, Veselého a Mišíka). Jednalo se však o ojedinělé počiny. Blue Effect byl oficiálně obnoven v roce 2004, kdy se Radim Hladík obklopil mladšími muzikanty, např. Honzou Křížkem, a začal s kapelou opět pravidelně koncertovat. Hladík zemřel v roce 2016, Křížek následně oznámil ukončení činnosti kapely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blue Effect byla česká rocková skupina založená v roce 1968. V průběhu své existence používala různé varianty svého názvu: The Special Blue Effect, The Blue Effect, Modrý efekt, M Efekt či M. Efekt. Jejím hlavním a jediným stálým členem od založení až do své smrti v roce 2016 byl kytarista Radim Hladík.", "tgt_summary": "Blue Effect was a Czech progressive rock band, also operating under the names M. Efekt, Modrý efekt, or The Special Blue Effect, since their formation in 1968. The lineup included Radim Hladík, formerly of The Matadors. The band changed their musical style several times, ranging from rhythm and blues, jazz fusion, to art rock. The band's latest lineup was: Jan Křížek - vocals, guitar Václav Zima - drums Vojtěch Říha - bass guitar, vocals Radim Hladík died on 4 December 2016, aged 69, from pulmonary fibrosis.", "id": 322830}
{"src_title": "Svatá Lucie (osoba)", "tgt_title": "Saint Lucy", "src_document": [{"title": "Život sv. Lucie.", "content": "Sv. Lucie je podle tradice připomínána od 5. století jako panna a mučednice. V době velkého pronásledování křesťanů se nebála odmítnout ruku pohanského aristokrata. Místo něho chtěla zachovat mravní čistotu po svém rozhodnutí pro Ducha svatého. Byla proto pohnána před místní úřady v Syrakusách na Sicílii.  Od správce města se dozvěděla, že její nápadník na ní nejvíce miluje oči. Proto si je vyloupla a podala je správci se žádostí, aby je tedy šlechtici předal. Do druhého dne se jí však zázrakem opět vrátil zrak – Panna Maria ji obdařila ještě krásnějšíma očima.  Když pobouřený správce zjistil, že je prostoupena Duchem svatým, rozhodl se ji nechat zneuctít. Rozkázal, aby byla poslána do nevěstince. Bláhově si totiž myslel, že ji tak Duch svatý opustí. Přišli vojáci, aby Lucii odvedli. Nedokázali s ní však pohnout. Stejně tak neúspěšný byl i pár volů. Zlomit její vůli nedokázala ani žhavá pryskyřice, kterou jí lili na kůži. Než jí nakonec prokláli krk mečem, předpověděla pád císaře Diokleciána a povolení křesťanské víry. Dioklecián do roka padl a o devět let později císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství.  Později byla sv. Lucie prohlášena patronkou města Syrakus. Přesně tak, jak jí ve snu pro Luciinu velkou víru předpověděla sv. Agáta.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatky.", "content": "Ostatky svaté Lucie byly nejprve přeneseny do Konstantinopole a odtud v roce 1204 do Benátek. Zde byly pohřbeny v kostele sv. Lucie. V roce 1861 byl chrám zbořen, aby uvolnil místo pro stavbu benátského hlavního nádraží. To nese dodnes její jméno – Stazione di Venezia Santa Lucia. Relikvie byly proto přeneseny do blízkého kostela San Geremia. V roce 1955 nechal tehdejší patriarcha benátský Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. obličej světice pokrýt stříbrnou maskou. Při pohledu od Canal Grande lze na kostele číst italský nápis: \"Lucia Vergine di Syracusa in questo tempio riposa. All' Italia e al Mondo ispiri luce e pace.\" (V tomto chrámu spočívá panna Lucie Syrakuská. Nechť přinese Itálii a světu světlo a mír.)", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Sv. Lucie bývá – na připomenutí událostí jimiž vyvrcholil její pozemský život – zobrazována s vlastníma očima na talíři a s palmovým listem jako znakem mučednictví. Často bývá přidán také meč, kterým jí byl proklát krk, provaz, kterým byla svázána, a volové, kteří jí měli pohnout z místa. Někdy bývá vyobrazena ve společnosti sv. Agáty, sv. Anežky Římské, sv. Barbory, sv. Tekly a sv. Kateřiny Alexandrijské – mladých dívek neohroženě vzdorujících nebezpečí smrti ze strany pronásledovatelů víry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Lucie (284(?), Syrakusy – 304) je jedna z katolických a pravoslavných svatých. Uctívají ji (jako jediného svatého) i luteránští Švédi a Norové. Je patronkou slepých a pomocnicí při očních nemocech. V katolické církvi je oslavovaná 13. prosince. Pocházela z dobře situované rodiny, ale rozdala svůj majetek i plánované věno chudým. Byla udána jako křesťanka, za což musela podstoupit mučednickou smrt. Úcty se jí prokazatelně dostává od 5. století. Její poselství shrnuje výrok „Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého.“", "tgt_summary": "Lucia of Syracuse (283–304), also called Saint Lucia () or Saint Lucy, was a Christian martyr who died during the Diocletianic Persecution. She is venerated as a saint in the Roman Catholic, Anglican, Lutheran, and Eastern Orthodox churches. She is one of eight women (including Saint Mary) explicitly commemorated by Roman Catholics in the Canon of the Mass. Her traditional feast day, known in Europe as Saint Lucia's Day, is observed by Western Christians on 13 December. Lucia of Syracuse was honored in the Middle Ages and remained a well-known saint in early modern England.", "id": 1127768}
{"src_title": "Šašek", "tgt_title": "Jester", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tradice dvorních šašků má své kořeny již ve starém Egyptě. V palácích faraonů sloužili trpaslíci (mohli to být jak Egypťané trpasličího vzrůstu, tak i středoafričtí Pygmejové). Jejich úkolem bylo bavit faraona a jeho dvořany při hostinách směšnými pohyby, žonglováním či žertováním. Také ve starověké Persii, Indii nebo Číně se objevovali dvorní šašci, kteří byli často trpaslíci, hrbáči, eunuši nebo jinak postižení lidé. Známí jsou i japonští šašci \"taikomoči\", kteří svým pánům, císařům a šógunům, sloužili jako tanečníci a vypravěči vtipných příběhů. Někdy se o nich hovoří jako o mužské obdobě gejš.  Méně se šašci uplatnili v antickém období. V Evropě se rozšířili v období vrcholného středověku, patrně pod vlivem křížových výprav, v muslimském světě byli šašci obvyklou součástí panovnicých dvorů již od 7. století. Šašky byli nejčastěji muži, jsou však doloženy i dvorní šaškyně, jako byla např. šaškyně Jana, sloužící anglické královně Marii Krvavé, nebo několik šaškyň ruské carevny Anny Ivanovny. Velký rozvoj šašků nastal v období renesance a baroka, ale s nástupem osvícenství začali šašci z panovnických dvorů pozvolna mizet. V Anglii tomu bylo už v 17. století, jinde v Evropě v průběhu 18. století. Naproti tomu v Číně nebo Osmanské říši přežila tradice dvorních šašků až do počátku 20. století. Své šašky měli i panovníci afrických kmenových států, např. Dahome či Imeriny, ale také panovníci Aztéků nebo havajští králové. Poslední šašek, Jesse Bogdonov, sloužil na dvoře krále Tāufaʻāhau Tupou IV. z polynézského souostroví Tonga ještě roku 1998.  Někteří šašci se uplatnili zároveň jako diplomaté nebo rádci panovníků. Z českých dějin je známý např. Mossén Borro (vlastím jménem Antonio Talander), působící na dvoře císaře Zikmunda nebo Jan Paleček, šašek a dvořan Jiřího z Poděbrad. Pouze legendárním byl kouzelník Žito, čaroděj na dvoře krále Václava IV. K dalším slavným šaškům patří např. Till Eulenspiegel, polský šašek Stanczyk, anglický William Sommers sloužící Jindřichu VIII. nebo indičtí šašci Ténali Rámakrišna z Vidžajanagaru či Bírbal, rádce a šašek císaře Akbara. Někteří z japonských šašků \"taikomoči\" se vyznamenali dokonce jako vojevůdci. O vtipech, ale i moudrosti a důvtipu všech těchto osobností se dochovala řada pověstí či anekdot, které se často tradují dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šašek je označení pro komickou postavu. Její výskyt lze prokázat již v řeckých a římských komediích, později ve středověkých fraškách. Dále se šašek uplatňoval na panovnických dvorech. Šašci evropského středověku a raného novověku bývali obvykle oděni v pestrém oblečení, na hlavě mívali čapku či kuklu s rolničkami nebo s umělýma oslíma ušima.", "tgt_summary": "A jester, court jester, or fool, was historically an entertainer during the medieval and Renaissance eras who was a member of the household of a nobleman or a monarch employed to entertain guests. Jesters were also itinerant performers who entertained common folk at fairs and town markets. Jesters are also entertainers who perform at modern-day historically themed events.", "id": 1177911}
{"src_title": "Vlajka Burkiny Faso", "tgt_title": "Flag of Burkina Faso", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První, tzv. mossijské, státy založily na území dnešní Burkiny Faso již v 11. století Mosijové. Státy Wagadugu, Jatenga nebo Dagomba byly schopny vzdorovat muslimům ze severu. V roce 1896 však Francouzi nejprve dobyli hlavní město Wagadugu (dnešní hl. město Ouagadougou), později celé území a následně vyhlásili protektorát \"Horní Volta\". Prvními vlajkami zde užívanými tak byly vlajky francouzské.  18. října 1904 bylo území Horní Volty začleněno do Francouzské Západní Afriky, nejprve v rámci kolonie Horní Senegal-Niger a od 1. března 1919 již jako Francouzská Horní Volta. K 1. lednu 1933 bylo území rozděleno mezi Francouzský Súdán (dnešní Mali), Pobřeží slonoviny a Niger. V letech 1938–1940 bylo území součástí \"kolonie Pobřeží slonoviny\". Po 2. světové válce byla obnovena Horní Volta v hranicích z roku 1919. Od 4. ledna 1947 byla Horní Volta francouzským zámořským územím v rámci Francouzské Západní Afriky. 11. prosince 1958 získala Horní Volta autonomii v rámci Francouzského společenství. Od roku 1896 až do roku 1959 se na území dnešní Burkiny Faso užívala pouze francouzská vlajka.  9. prosince 1959 byla v Horní Voltě zavedena vlastní státní vlajka. Vlajkou autonomní republiky se stal list o poměru 2:3 se třemi horizontálními pruhy: černým, bílým a červeným. Barvy symbolizovaly tři řeky, zdrojnice řeky Volty: Černá Volta, Bílá Volta a Červená Volta. 5. srpna 1960 získala \"Republika Horní Volta\" plnou nezávislost. Státní vlajkou se stala dosavadní černo-bílo-červená trikolóra.  4. srpna 1983 se po puči kapitána Thomase Sankary dostala k moci marxistická vláda, která přesně po roce změnila název státu na domorodé Burkina Faso (\"republika Země spravedlivých\") a zároveň zavedla novou vlajku, platnou po drobných změnách dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Burkiny Faso byla přijata 4. srpna 1984 na základě nařízení prezidenta číslo 84-043-CNR-PRES z 2. srpna 1984. Je tvořena listem o poměru 2:3 se dvěma horizontálními pruhy, červeným a zeleným, se zlatou (žlutou) pěticípou hvězdou uprostřed.", "tgt_summary": "The national flag of Burkina Faso () is formed by two equal horizontal bands of red (top) and green, with a yellow five-pointed star resting in the center. In Blazon: \"Per fess gules and vert, a mullet of five points Or\". The flag was adopted on 4 August 1984. The flag is coloured in the popular Pan-African colours of the Ethiopian flag, reflecting both a break with the country's colonial past and its unity with other African ex-colonies. The red is also said to symbolize the revolution and the green the abundance of agricultural and natural riches. The yellow star placed over the red and green stripes is the guiding light of the revolution. The flag was adopted following the coup of 1983 which brought Thomas Sankara to power.", "id": 98107}
{"src_title": "Evangelium podle Jidáše", "tgt_title": "Gospel of Judas", "src_document": [{"title": "Charakteristika díla.", "content": "Evangelium podle Jidáše se řadí mezi gnostická především proto, že je v něm předkládána jedna z raných odchylek poapoštolské spirituality synkretizující řeckou filosofii s křesťanstvím, té, která na první místo řadí mystické poznání Boha a jednoty lidského individua s Bohem. Toto chápání zároveň popíralo roli prostředníka nebo Božího zástupce na zemi. Gnostikové neodsuzovali hřích a nevíru, ale neznalost. Cesta ke spáse pro ně nevedla přes víru v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše a následné skutky víry (jako v křesťanském světonázoru), ale skrze správné poznání, a to nejen sebe samých, ale především jejich představy a interpretace Boha. Na některých místech v textu se setkáváme s ostrými výpady proti oficiálním představitelům křesťanské církve i proti jedenácti apoštolům, ti prý nikdy nepochopí pravou podstatu Ježíšova působení na zemi a půjdou cestou omylů – jediným vyvoleným je Jidáš. V textu nenajdeme popis celého Ježíšova života, ale pouze posledních osm dní před jeho zatčením. Ježíšova podoba také není jednoznačná, někdy se zjevuje jako dospělý muž, jindy jako malé dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Evangelium se skládá z řady rozhovorů Ježíše s Jidášem a ostatními učedníky. Některé z těchto rozhovorů zřetelně poukazují na Jidášovu nadřazenost, díky tomu, že pochopil Ježíšovo učení, a zároveň tím zesměšňují ostatní apoštoly - což je mj. přímým popřením biblického požadavku \"nesnižovat bratra\" (Matouš 5:22). Rozhovory Ježíše s Jidášem jsou uskutečněny díky tomu, že Jidáš se nebojí před Ježíšem postavit, a následně díky rozhovorům pochopí Ježíšovo učení o Bohu. Bůh je v Ježíšově podání zcela odlišný od toho jak jej chápou apoštolové. Ježíš předkládá základní „gnostické pravdy“ o světě, Bohu, kosmu a tvoření bytostí. Základním posláním Ježíše je předat tajné spásné učení, nikoli vykoupení lidstva svou smrtí. Smrt je pouze prostředkem ke zbavení se hmotného těla. Z tohoto důvodu evangelium končí vydáním Ježíše na smrt; základ křesťanské víry o tom, co následuje po ní, nepovažuje za důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka z textu (úvod).", "content": "Tajné pojednání o sdělení, které Ježíš předal Jidášovi Iškariotskému během osmi dnů tři dny před tím, než slavil velikonoční večeři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evangelium podle Jidáše čili Jidášovo evangelium je jedním z gnostických evangelií. O takto nazvaném textu se ve svém spisu \"Adversus haereses\" zmiňuje kolem roku 180 Irenej z Lyonu. Původní, dnes ztracený řecký text Evangelia podle Jidáše tedy vznikl před rokem 180, zřejmě kolem poloviny 2. století, a to pravděpodobně v prostředí gnostické skupiny kainitů. Dochovaný koptský překlad, který je součástí kodexu Tchacos, vznikl pravděpodobně kolem roku 200. Právě díky tomuto překladu bylo evangelium roku 2006 po náročných rekonstrukcích předloženo veřejnosti.", "tgt_summary": "The Gospel of Judas is a Gnostic gospel. The content consists of conversations between Jesus and Judas Iscariot. Given that it includes late 2nd century theology, it is thought to have been composed in the 2nd century by Gnostic Christians, rather than the historic Judas himself. The only copy of it known to exist is a Coptic language text that has been carbon dated to 280 AD, plus or minus 60 years. It has been suggested that the text derives from an earlier manuscript in the Greek language. An English translation was first published in early 2006 by the National Geographic Society.", "id": 2199465}
{"src_title": "Jaroslav Dietl", "tgt_title": "Jaroslav Dietl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Záhřebu v Chorvatsku. V necelých čtyřech letech se však se svými českými rodiči a dvěma sestrami přestěhoval nejprve do Borovan u Trocnova a posléze do Brna. Tam chodil do obecné školy a v letech 1940–1944 byl studentem reálného gymnázia v Brně. Odtud předčasně odešel na textilní průmyslovou školu, kterou ukončil se zdarem maturitou v roce 1949. Pak byl rok posluchačem Filozofické fakulty MU v Brně, poté vychovatelem učňů v Brně. Z Brna se rozhodl odejít do Prahy, protože zde dostal místo na Ministerstvu sociální péče. V Praze byl v letech 1950–1955 studentem na Filmové fakultě Akademie múzických umění, scenáristiku a dramaturgii studoval u profesora M. V. Kratochvíla. Ještě během svých studií se stal dramaturgem nově vznikající Československé televize. V roce 1962 změnil zaměstnání, odešel do Československého státního filmu a nakonec se stal spisovatelem z povolání. V roce 1973 byl vyloučen z KSČ. Rok před svým úmrtím byl ale jmenován zasloužilým umělcem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Známý je hlavně díky televizním seriálům \"Nemocnice na kraji města\", \"Nejmladší z rodu Hamrů\", \"Dispečer\", \"Píseň pro Rudolfa III.\", \"Byli jednou dva písaři\", \"Tři chlapi v chalupě\", \"Okres na severu\", \"Muž na radnici\", \"Plechová kavalérie\" nebo \"Žena za pultem\". Napsal řadu her, některé z nich zfilmoval, případně podle filmu vytvořil následně divadelní hru. Také některé filmy zpracoval i jako seriál a obráceně. Publikoval také v deníku \"Mladá fronta\" a časopisu \"Dikobraz\".  Vedle rozsáhlých prací, jakými byly televizní seriály, napsal Dietl také filmové scénáře, které měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou, který psal jak scénáře komedií \"Ženu ani květinou neuhodíš\" (Zdeněk Podskalský, 1966), \"Nejlepší ženská mého života\" (Martin Frič, 1968) nebo \"Křtiny\" (Zdeněk Podskalský, 1981), pohádek \"Falošný princ\" (Dušan Rapoš, 1982), \"Pehavý Max a strašidlá\" (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně s Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune Peterssona; též TV seriál), satirických moralit \"Hrdina má strach\" (František Filip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) nebo kriminálních filmů \"Druhý tah pěšcem\" (Vít Olmer, 1985). Vedle toho napsal i scénáře k ideologickým dílům jako \"Cesta hlubokým lesem\" (Štěpán Skalský, 1963) nebo \"Zbraně pro Prahu\" (Ivo Toman, 1974), která podporovala komunistickou propagandu.  Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení televizního a filmového publika. Jako první český autor vytvořil specifický žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které rámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl Dietl i druhou polohu – rozporuplnost – která se nejvíce projevovala v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření prorežimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku (samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému.  Seriály napsané Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou syntézu melodramatické, historicko-společensko, ideologické tvorby. Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské vzory. Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické strany, pomocí postulátů socialistického realismu (uměleckého směru, který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu), kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měly být hlavní postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy a hodnoty komunistické společnosti. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a pro samotného autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To bylo Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh, který jeho postavy prožívaly.  Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat sdělení, že už v \"Nejmladším z rodu Hamrů\" přecházel komunistický režim do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch \"Nemocnice na kraji města\" se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály \"Muž na radnici\" a \"Okres na severu\", kde byla politika strany implantována přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností, pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním životě.  Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Jaroslavu Dietlovi a jeho „dvornímu“ režisérovi Evženu Sokolovskému (který byl po roce 1989 označen jako prorežimní tvůrce a jeho pracovní uplatnění nebylo téměř žádné; nelze ale zapomínat na jeho ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba Ludvíku Kunderovi v normalizačním období, kdy Kundera nesměl publikovat, když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry), jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace, kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru ideologické angažovanosti, jako byla \"Nemocnice na kraji města\", \"Velké sedlo\" nebo \"Synové a dcery Jakuba skláře\". Daleko hůře byly recipienty přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici (a zároveň nižším stranickým funkcionářem), jak tomu bylo v \"Nejmladším z rodu Hamrů\" a \"Muži na radnici\", nebo přímo stranickým funkcionářem jako Josef Pláteník (vedoucí tajemník OV KSČ) v \"Okrese na severu\". Zmíněný společenský diskurz přetrval a je platný i současné české společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Dietl (22. května 1929 Záhřeb – 29. června 1985 Praha) byl český autor televizních seriálů, filmový a televizní scenárista, dramatik a dramaturg působící zejména v období normalizace.", "tgt_summary": "Jaroslav Dietl (22 May 1929, Zagreb – 29 June 1985, Prague) was a Czechoslovak screenwriter of series, including the coming-of-age drama \"Inženýrská odysea\".", "id": 1163353}
{"src_title": "Zhoř (okres Písek)", "tgt_title": "Zhoř (Písek District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1392. Ves patřila k majetku pánů na Příběnicích. Roku 1483 byla ves společně s několika okolními vesnicemi prodána Václavu Heroltovi z Lípec. Roku 1576 prodal Kryštof ze Švamberka ves Bedřichu Doudlebskému z Doudleb. V držení jejich rodu byla ves do 17. století, kdy společně s Nadějkovem, Zhoří, Nosetínem a Květuší byla ves prodána. Poté se majitelé vsi se zejména v 17. až 19. století poměrně často střídali.  Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založený roku 1902.", "section_level": 1}, {"title": "Památky v obci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kaple svatého Víta.", "content": "Kaple svatého Víta z roku 1907 se nachází v obci na návsi. Podle záznamů kroniky Zhoře o stavbě kaple bylo rozhodnuto roku 1907. V březnu byl vyslovený souhlas obecního výboru a ihned se započalo se stavbou. V květnu byl položený základní kámen a v září byla kaple postavená. Mobiliář do kaple byl pořízený ze sbírek mezi obyvateli obce. 20. 10. 1907 byla kaple slavnostně vysvěcena. U kaple se nachází kamenný kříž.  Zajímavost: Podle záznamů kroniky Zhoře byla stavba kaple svatého Víta svěřena zednickému mistrovi z nedalekého Milevska, na jeho práci pečlivě dohlížel tehdejší starosta obce. Dohlížel opravdu poctivě i několikrát denně. Pokaždé se při této plánované obchůzce zastavil v hospodě, aby se posilnil. Předpokládal, že jeho útrata půjde k proplacení na obec. Hospodský vše na konci spočetl a předložil účet. Starosta jej předal, ale obecní výbor jeho proplacení zamítl. Starosta se odvolal, posléze celá záležitost skončila u soudu. Pro starostu to nedopadlo nejlépe, musel vše uhradit včetně soudních výloh. Celkem to starostu stálo 250 K a za tuto částku by se dala koupit celá kráva.", "section_level": 2}, {"title": "Místní části.", "content": "Obec Zhoř se skládá z pěti částí na čtyřech katastrálních územích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zhoř je obec v jižních Čechách v okrese Písek. Nachází se asi 8 km na sever od Milevska. Součástí obce jsou i osady Blehov, Březí, Osletín a Zbislav. Celkem v obci žije obyvatel.", "tgt_summary": "Zhoř is a village and municipality (\"obec\") in Písek District in the South Bohemian Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 284 (as at 2005).", "id": 1257512}
{"src_title": "Šarm aš-Šajch", "tgt_title": "Sharm El Sheikh", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "U původní rybářské vesničky vznikla na počátku 20. století egyptská vojenská základna, která byla v 50. letech během sinajské války dočasně obsazena Izraelem. Izrael území včetně celého Sinajského poloostrova dobyl během šestidenní války v roce 1967. V témže roce byla na místě dnešního Šarm aš-Šajchu založena izraelská osada Ofira. V roce 1970 u ní začala výstavba turistického centra, kde o sedm let později stály 3 hotely a několik restaurací. Ofira a celá východní část Sinaje podél Akabského zálivu měla podle plánů izraelské vlády zůstat trvalou součástí Izraele i po případné mírové dohodě s Egyptem. V důsledku podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy však bylo nakonec rozhodnuto o navrácení celého Sinajského poloostrova Egyptu. V roce 1981 se zde odehrál summit, na kterém se sešel egyptský prezident Anvar as-Sádát a izraelský premiér Menachem Begin. Na jaře 1982 pak osadu Ofira izraelští civilisté vyklidili a obec byla předána pod správu Egypta. Zdejší zástavba nebyla zbořena a stala se součástí nynějšího Šarm aš-Šajchu. Turistický průmysl založený zde Izraelci včetně letiště Ofir (dnešní mezinárodní letiště Šarm aš-Šajch) byl zachován a rozvinut.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Šarm aš-Šajch se někdy nazývá \"Městem míru\", jelikož se zde často konají mírové konference.  Letovisko nabízí široké turistické zázemí, které zde vzniklo díky vysokým investicím do výstavby hotelů podél celého pobřeží. To, co zde turisté hledají, nejsou jen dlouhé písčité pláže, ale především jedny z nejlepších korálových útesů v Egyptě. Díky nim jej vyhledávají milovníci potápění a šnorchlování.  Šarm aš-Šajch je tak dnes proslulou potápěčskou oblastí. Mezi oblíbené cíle potápěčů se řadí národní park Ras Mohamed s potápěčskými oblastmi Fishermans Bank, Eel Garden, Shark Bay a The Alternatives. Ve vzdálenosti několika desítek metrů od mořského břehu se táhne v délce 80 km směrem do Akabského zálivu korálový útes, svažující se 40–50 metrů kolmo dolů, umožňující potápěčům pohybovat se po něm jako po stěně a sledovat rozmanité druhy ryb a korálů. V národním parku jsou dobře označená místa vhodná k sestupu potápěčů i šnorchlujících turistů do moře.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Šarm aš-Šajch sice leží nejseverněji ze všech letovisek u rudého moře, podnebí má však nejteplejší a nejkonstantnější. Podobně jako Marsa Alam a Quseir, má vyšší teploty v noci, než kterékoliv jiné egyptské středisko cestovního ruchu. Oproti výše zmíněným má ovšem vyšší denní teploty, zejména v létě.  Průměrná teplota nejteplejšího července a srpna je 34 °C, denní teploty atakují 40 °C, kdežto noční minima neklesají pod 25 °C.  Nejpříjemnějšími měsíci pro návštěvu jsou březen, duben, říjen a listopad. Průměrné teploty během dne se pohybují v rozmezí 28 °C-35 °C, v noci neklesají pod 20 °C a odpovídají tak letním teplotám ve Středomoří. Podmínky zjara zde zhoršují pouze horké větry ze Sahary-Chamsiny, které zdejší příjemné konstantní teploty ojediněle zvyšují až na extrémních 47 °C.  Zimy jsou slunné a krátké, v lednu a únoru, tedy nejchladnějším období, se denní teploty pohybují od 18 °C do 25 °C, resp. 11 °C do 18 °C v noci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šarm aš-Šajch (:, : ) je město v guvernorátu Džanúb Síná’ (česky Jižní Sinaj, arabsky جنوب سيناء) v Egyptě. Nachází se na nejjižnějším cípu Sinajského poloostrova.", "tgt_summary": "Sharm El Sheikh (, ) is an Egyptian city on the southern tip of the Sinai Peninsula, in South Sinai Governorate, on the coastal strip along the Red Sea. Its population is approximately 73,000. Sharm El Sheikh is the administrative hub of Egypt's South Sinai Governorate, which includes the smaller coastal towns of Dahab and Nuweiba as well as the mountainous interior, St. Catherine and Mount Sinai. The city and holiday resort is a significant centre for tourism in Egypt, while also attracting many international conferences and diplomatic meetings.", "id": 876815}
{"src_title": "Operace Seelöwe", "tgt_title": "Operation Sea Lion", "src_document": [{"title": "Rozpory v německém velení.", "content": "Plánování invaze dostalo velení pozemních sil a německá admiralita. Luftwaffe se plánování neúčastnila, neboť jak chlubně ujistil říšský maršál Hermann Göring německý generální štáb, „jeho“ Luftwaffe v krátkém čase získá totální leteckou nadvládu nad Anglií, čímž naprosto zlomí britský odpor a vylodění se tak stane symbolickou akcí bez většího boje. Konečně na nutnosti ovládat vzdušný prostor se shodli všichni odpovědní velitelé, a i sám Adolf Hitler si při své megalománii byl vědom, že bez tohoto kroku nelze o invazi ani uvažovat.  Zatímco v tomto bodu panovala všeobecná shoda, dále byla spolupráce obou složek německé branné moci velmi problematická díky pohledu na úspěšnost invaze. Velitel německé Kriegsmarine, admirál Erich Raeder, si byl vědom slabosti německé hladinové flotily (která navíc utrpěla těžké ztráty během invaze do Norska) a jeho vztah k operaci Seelöwe byl víc jak odmítavý. Němci postrádali krom dostatečného počtu vojenských také vhodná výsadková plavidla, o čemž svědčí fakt, že se většina invazní armády měla dostat na anglické pobřeží na prámech tažených remorkéry, což nahánělo husí kůži každému námořnímu veliteli. Raeder nevěřil, že i přes leteckou převahu Luftwaffe by Royal Navy zůstala pasivní a nepokusila se invazní síly napadnout. Naopak ve velení pozemních vojsk (OKH) panoval jiný pohled na věc. Náčelník generálního štábu generálplukovník Franz Halder byl zpočátku rezervovaný, ale během července 1940 zcela obrátil a stal se jedním z největších zastánců invaze. OKH vnímala vylodění jako „přechod o trochu širšího vodního toku“, který se dá zvládnout skoro ženijními prostředky. Tento optimismus lze pochopit, neboť německá armáda dosud námořní výsadky nijak neprováděla, takže většina generálů neznala úskalí při provádění operací tohoto druhu.  O napjatém vztahu nejlépe svědčí vzájemné hodnocení plánů. O verzi Kriegsmarine, navrhující vylodit vojska mezi městy Dover a Ramsgate, se Halder opovržlivě vyjádril, že je to totéž, jako kdyby \"„nechal projít svoje vojsko mlýnkem na maso“\". Na adresu maximalistické verze OKH požadující vylodění mezi Doverem a přístavem Portsmouth spolu s vedlejší výsadkovou operací na ostrově White šéf operačního oddělení námořnictva admirál Otto Schniewind jedovatě poznamenal že \"„si přeje vojáky vysadit na pobřeží, nikoliv na mořském dně“\". Situaci nakonec musel řešit Hitler kompromisní variantou invaze mezi Doverem a městem Brighton, což byla menší verze armádního plánu. Tento kompromis sice nikoho nenadchl, ale oba štáby začaly podle tohoto vzoru vypracovávat společný plán invaze.", "section_level": 1}, {"title": "Odklad na neurčito.", "content": "Původní termín operace – 15. srpen – byl pouze zbožným Göringovým přáním. Ani jeho posunutí na 15. září situaci neřešilo, neboť Luftwaffe neustále narážela na houževnatý odpor RAF a námořnictvo stále nemělo shromážděn dostatečný počet transportních plavidel, takže ani tento termín se ani při dobré vůli nedařilo uskutečnit. Začátkem října Raeder konstatoval, že doposud vhodné počasí bude co nevidět minulostí, což nakonec donutilo Hitlera operaci odložit napřed na květen 1941, ale ve skutečnosti na neurčito, neboť tento termín by vážně zkomplikoval provedení operace Barbarossa.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jaroslav a Ivan Hrbek, \"Salvy nad vlnami. Od výstřelu na Westerplatte po zkázu Bismarcku\" Praha. Naše vojsko. 1993", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Seelöwe (v překladu Operace Lvoun) byl plán nacistického Německa na invazi do Velké Británie. Původně se měla uskutečnit v roce 1940, poté byla nejprve odložena a nakonec opuštěna.", "tgt_summary": "Operation Sea Lion, also written as Operation Sealion (), was Nazi Germany's code name for the plan for an invasion of the United Kingdom during the Battle of Britain in the Second World War. Following the Fall of France, Adolf Hitler, the German Führer and Supreme Commander of the Armed Forces, hoped the British government would seek a peace agreement and he reluctantly considered invasion only as a last resort if all other options failed.", "id": 2067083}
{"src_title": "Značkovací jazyk", "tgt_title": "Markup language", "src_document": [{"title": "Ukázka použití značkovacího jazyka.", "content": "Krátký text ve značkovacím jazyce může vypadat například takto:", "section_level": 1}, {"title": "Nadpis", "content": "Text prvního odstavce se <em>zvýrazněným</em> slovem.</p>  Dvojice značek – zahajující <nowiki> a ukončující </nowiki> – označuje nadpis nejvyšší (první) úrovně.  Značkovací jazyk musí obsahovat speciální konstrukce pro zobrazení znaků, které mají zvláštní význam. Obvykle obsahuje i konstrukce pro zápis znaků, které se nevyskytují ve znakové sadě použité pro zápis zdrojového textu souboru. V HTML a XML lze speciální znaky \"<\", \">\", \"&\" a znaky \"á\" a \"€\" vložit do textu následujícím způsobem:", "section_level": 0}, {"title": "Rozdělení značkovacích jazyků.", "content": "Značkovací jazyky lze rozdělit do několika skupin, jejichž hranice ale nejsou přesně stanovené.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky popisné (deskriptivní).", "content": "Jejich konstrukce slouží k popisu, co jsou informace obsažené v dokumentu zač. Typickými představiteli jsou XML či HTML – jejich prostřednictvím lze například stanovit, která část textu je nadpis, odkud kam sahají jednotlivé odstavce či popsat odkaz na jinou stránku. Je ponecháno na zpracovávajícím programu, jak s těmito informacemi naloží a jak je promítne například do zobrazení dokumentu.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky výkonné (procedurální).", "content": "Obsahují i výkonné instrukce na úrovni programovacího jazyka – typicky určitou formu pamětí či proměnných a nástroje pro přiřazování a využívání jejich hodnot. Výkonné jazyky zpravidla také umožňují velmi detailně popsat vizuální charakteristiky výstupu. Uživatel může tedy velmi přesně řídit vzhled výsledného dokumentu. K procedurálním jazykům patří TeX či PostScript. K demonstraci vyjadřovací síly prvního z nich v něm byl dokonce vytvořen interpret jazyka BASIC, přestože se jedná o typografický program. Jeho nadstavba, LaTeX, už patří spíše k jazykům popisným.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky prezentační.", "content": "Soustřeďují se především na způsob, jak bude označkovaný text zobrazen nebo vytištěn. Je to přístup typický pro textové procesory, které ovšem obvykle používají binární značkování, nebo formátovací příkazy ukládají odděleně od textu. Nejrozšířenějším prezentačním jazykem je alternativní formát textového procesoru Word – Rich Text Format (RTF).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a původ.", "content": "Pojem \"značkování\" () souvisí se středověkou praxí připisování poznámek do rukopisů a s korektorskými značkami, sloužící k opravám a úpravám textu před tiskem.", "section_level": 2}, {"title": "Značkování na počítačích.", "content": "Počáteční impuls pro vývoj značkovacích jazyků lze vystopovat v programu \"RUNOFF\", jehož jméno vychází z \"I'll run off a copy\" (vyjedu kopii), který napsal Jerome H. Saltzer v jazyce symbolických adres MAD v roce 1964 pro operační systém CTSS. RUNOFF se stal přímým předchůdcem programu runoff pro formátování dokumentů na operačním systému Multics. Od něho odvozují svůj původ unixové programy troff a nroff a jejich následníci. Tyto programy patří mezi první šířeji používané počítačové systémy pro přípravu textů používající značkovací jazyk mimo polygrafický průmysl. Na základě formátovacích příkazů, které se vkládají přímo do textu dokumentu, se vytváří příkazy pro zformátování textu pro určité výstupní zařízení, aby se výstup co nejvíce blížil požadavkům autora. Řídicí instrukce byly často specifické pro konkrétní výstupní zařízení. Při jejich použití se nezřídka postupovalo metodou pokusu a omylu, dokud nebyl vzhled výsledného dokumentu uspokojivý. Když začaly být dostupné systémy WYSIWYG (), mnoho uživatelů přešlo na tyto systémy. Přímé používání značkovacích jazyků pro typografii se nyní většinou omezuje na profesionální přípravu textu k publikování. WYSIWYG editory však obvykle podporují ukládání dokumentů ve formátech založených na některém ze značkovacích jazyků.  Pod vlivem programu RUNOFF William W. Tunnicliffe v roce 1967 prezentoval na konferenci značkovací jazyk pro zpracování textů na počítači pod názvem \"obecné kódování\" (). V 70. letech 20. století Tunnicliffe vedl vývoj standardu pro polygrafický průmysl nazývaného GenCode, a později se stal prvním předsedou výboru International Organization for Standardization, který vytvořil první standardní deskriptivní značkovací jazyk SGML.  Knižní výtvarník Stanley Rice publikoval v roce 1970 text. Brian Reid, ve své disertaci na Carnegie Mellon University z roku 1980 vypracoval teorii a fungující implementaci deskriptivního značkování.  Za otce značkovacích jazyků však bývá považován Charles Goldfarb z IBM, který přišel na základní princip v roce 1969 při práci na jednoduchém systému pro správu dokumentů pro právnické firmy a, který v tomto roce spolupracoval při návrhu jazyka IBM GML. GML bylo poprvé publikováno v roce 1973. Už v roce 1974 vytvořil na základě GML a GenCode jazyk SGML a později se stal předsedou SGML výboru.", "section_level": 2}, {"title": "TeX.", "content": "Mezi hlavní publikační standardy patří systém TeX vytvořený ve druhé polovině 70. let 20. století Donaldem Knuthem se záměrem vytvořit nástroj pro naprosto přesný popis rozvržení textu pro sazbu odborné literatury v profesionální kvalitě. V průběhu 80. let byl doplněn mimo jiné o systém pro popis znaků Metafont a systém pro souběžný vývoj programového vybavení a dokumentace (Web). TeX je díky svým rozšířením používán pro sazbu odborné i krásné literatury a je standardním publikačním formátem v mnoha odvětvích vědy. Jeho nevýhodou je strmá učící křivka. Pro práci se systémem TeX se často používají nadstavbové sady maker, z nichž nejznámější je LaTeX.", "section_level": 2}, {"title": "Scribe, GML and SGML.", "content": "První jazyk, který jednoznačně oddělil strukturování dokumentu od jeho vizuální prezentace, byl jazyk Scribe, který vytvořil a ve své doktorské práci z roku 1980 popsal Brian Reid. Scribe byl v několika ohledech revoluční: přinesl nejen myšlenku stylů oddělených od značek, ale také gramatiku určující možnosti použití značek. Scribe ovlivnil vývoj Generalized Markup Language a je přímým předchůdcem jazyků HTML a LaTeX.  Myšlenka, že značky by měly odrážet strukturu dokumentu a vizuální prezentaci ponechat stranou vedla na počátku 80. let 20. století k vytvoření SGML. Jazyk, který zahrnul principy z nejrůznějších zdrojů (včetně Tunnicliffova GenCode) definoval výbor vedený Ch. Goldfarbem, mezi jehož členy patřili Sharon Adler, Anders Berglund a James A. Marke.  SGML definuje nejen formát značek, ale pomocí Document Type Definition (DTD) nebo XML schématu umožňuje i popsat, které značky jsou v určitém místě povoleny. To umožňuje vytvářet libovolné systémy značek, podle potřeb autorů. SGML je tedy ve skutečnosti meta-jazyk, který umožňuje popsat množství konkrétních značkovacích jazyků. SGML se v roce 1986 stalo mezinárodním standardem ISO 8879. Jazyk SGML byl velmi dobře přijat a byl téměř 20 let využíván v systémech s velkými požadavky na zpracování textů. Většina značkovacích jazyků, které vznikly na konci 80. let, včetně TEI a DocBook vychází ze SGML. Nicméně pro svoji šíři je poměrně obtížný na naučení, což je vedlejším efektem snahy poskytovat příliš mnoho a být co nejflexibilnější. Kvůli předpokladu, že značkování budou manuálně provádět lidé, kteří uvítají možnost vypustit některé značky, vedla k možnosti, že některé značky (koncové, počáteční nebo obojí) nejsou povinné, což způsobuje problémy při zpracování SGML dokumentů. Po přijetí standardu XML stále větší množství aplikací nahrazuje SGML značkování XML.", "section_level": 2}, {"title": "HTML.", "content": "Jazyk HTML navrhl v roce 1990 Tim Berners-Lee při vytváření informačním systému pro CERN, fyzikální výzkumné centrum poblíž Ženevy ve Švýcarsku. Tim Berners-Lee napsal i první webový prohlížeč WorldWideWeb, který dal jméno celému systému. HTML se v kombinaci s protokolem HTTP (\"HyperText Transfer Protocol – protokol pro přenos hypertextu\") a hypertextovými odkazy URL stal základem WWW – nástroje, který dal tvář dnešnímu Internetu; HTML samotný se stal nejrozšířenějším značkovacím jazykem.  V roce 1993 dokončili Marc Andreessen a Eric Bina, zaměstnanci NCSA (\"National Center for Supercomputer Applications\") první grafický prohlížeč Mosaic pro počítače IBM PC a Macintosh, který započal cestu WWW na počítače obyčejných lidí – neinformatiků.  Pro původní HTML neexistovalo DTD, jazyk byl silně inspirován značkovacími jazyky vycházejícími ze SGML. Deskriptivní značkování, které poskytlo celému systému nebývalou flexibilitu a rozšiřitelnost, bylo podle Stevena DeRosea hlavním faktorem úspěchu WWW.  Podle některých autorů by se HTML, XML a SGML (s výjimkou jeho řídce používané volby CONCUR) neměly nazývat značkovací jazyky, ale \"obalující jazyky\" (container language), protože nepodporují nehierarchické struktury (viz Hierarchický model). Termín \"obalující jazyky\" je však velmi málo rozšířen. Probíhá výzkum nehierarchických značkovacích modelů, z nichž některé jsou popsány v XML a odvozených jazycích (např. v příručkách Text Encoding Initiative, Open Scripture Information Standard a CLIX), zatímco jiné nikoli (například MECS a Layed Markup and Annotation Language nebo LMNL). Výsledky výzkumu jsou publikovány v proceedings konferencí Extreme Markup a Balisage.", "section_level": 3}, {"title": "XML.", "content": "XML (Extensible Markup Language) je v současnosti nejpoužívanější značkovací metajazyk. Byl vyvinut organizací World Wide Web Consortium ve výboru, který vytvořil a kterému předsedal Jon Bosak s cílem vytvořit jednodušší variantu SGML pro publikaci dokumentů na Internetu. XML je stejně jako SGML meta-jazyk, což uživatelům umožňuje vytvářet značky podle jejich potřeb i popisovat, jak mohou být tyto značky používány.  Přijetí XML napomohl fakt, že každý XML dokument může být zapsán tak, aby splňoval pravidla pro SGML dokumenty, takže stávající uživatelé a aplikace mohli lehce přejít na XML. Z XML bylo vypuštěno mnoho složitějších vlastností, stejně jako vlastností orientovaných na zpracování člověkem, aby se usnadnila implementace pro publikaci a zpracovávání textů. Protože se podařilo najít kompromis mezi jednoduchostí a pružností, XML se nyní již široce používá i pro jiné účely, např. pro komunikaci data mezi aplikacemi. Stejně jako HTML může sloužit jako obalující jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "XHTML.", "content": "Od ledna 2000 vycházejí všechna Doporučení W3C pro HTML z XML místo ze SGML – proto se používá zkratka XHTML (\"Extensible HyperText Markup Language\"). Specifikace jazyka vyžaduje, aby WWW dokumenty ve formátu XHTML byly \"well-formed\" XML dokumenty, což umožňuje, aby dokumenty byly formátovány robustněji podle přísnějších pravidel s použitím značek známých z HTML.  K nejvýznamnějším rozdílům mezi HTML a XHTML patří pravidlo, že \"všechny elementy musí být uzavřené\": prázdné HTML elementy jako s codice_1 musí být buď \"zakončené\" normální koncovou značkou nebo nahrazeny speciálním tvarem: codice_2 (mezera před 'codice_3' na konci značky je nepovinná, ale bývá používána, aby starší prohlížeče a SGML parsery značku zpracovaly). Dále všechny hodnoty atributů ve značkách musí být uvedeny v uvozovkách. Jména všech značek a atributů musí být psána malými písmeny; v HTML, které nerozlišuje velká a malá písmena, se v nich často používala velká písmena.", "section_level": 3}, {"title": "Další aplikace používající XML.", "content": "V současnosti existuje mnoho aplikací používajících XML, např. Resource Description Framework (RDF), XForms, DocBook, SOAP a Web Ontology Language (OWL).", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Společnou vlastností většiny značkovacích jazyků je prokládání textu dokumentu značkovacími instrukcemi v jednom datovém proudu nebo souboru. Alternativním řešením je značkování oddělené od textu a použití ukazatelů, posunutí, identifikátorů nebo jiných metod k propojení značkování s textem. Oddělené značkování je méně rozšířené, ale často ji používají interně programy pro zpracování označkovaných dokumentů. Příklad označkovaného textu v HTML:", "section_level": 2}, {"title": "Anatidae", "content": "The family <i>Anatidae</i> includes ducks, geese, and swans, but <em>not</em> the closely related screamers. </p>  Text uzavřený mezi znaky \"menší než\" a \"větší než\" codice_4 jsou značkovací instrukce (známé jako tags) a text mezi nimi je skutečný text dokumentu. Značky codice_5, codice_6, a codice_7 jsou příkladem \"sémantického\" značkování, které popisuje význam textu, který je mezi nimi uzavřen. Konkrétně codice_5 znamená \"toto je nadpis první úrovně\", codice_6 znamená \"toto je odstavec\", a codice_7 znamená \"toto je zvýrazněné slovo nebo fráze\". Program, který interpretuje takovéto strukturní značky může používat svá vlastní pravidla a styly pro prezentaci jednotlivých částí textu použitím různých druhů písma, tučnosti, velikosti písma, odsazení, barvy a dalších stylů. Značka \"h1\" (hlavička úrovně 1) může být reprezentována velkým tučným bezpatkovým písmem nebo podtrženým písmem psacího stroje nebo může být zobrazena jako ostatní písmo.  Naproti tomu značka codice_11 v HTML je příkladem \"prezentačního\" značkování; obvykle se používá pro určení určité charakteristiky textu (v tomto případě použití kurzívy) bez udání jeho účelu.  Organizace Text Encoding Initiative (TEI) publikovala rozsáhlé příručky jak kódovat texty s humanitním zaměřením. Tyto kolektivně zpracované příručky se používají v projektech pro digitalizaci historických dokumentů, děl význačných učenců, vybraných období, žánrů apod.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní použití.", "content": "Značkovací jazyky sice byly původně určeny pro textové dokumenty, ale stále více se používají i v jiných oblastech pro prezentaci různých typů informací, mimo jiné seznamů skladeb, vektorové grafiky, webových služeb, content syndication a uživatelských rozhraní. Většinou se jedná o XML aplikace, protože XML je dobře definovaný a rozšiřitelný jazyk.  XML umožňuje kombinovat více značkovacích v jednom profilu, jako např. XHTML+SMIL a XHTML+MathML+SVG.  Protože značkovací jazyky a obecněji jazyky pro popis dat (ne nutně používající textové značky) nejsou programovacími jazyky (většinou se jedná o popisy dat bez instrukcí), jsou snáze zpracovatelné než programovací jazyky – například webové stránky ve formátu HTML, oproti programům v jazyce C, a proto bývají často vkládány do WWW stránek pro zobrazení dokud není stránka plně načtena atd. To vede k návrhu WWW využívajícímu princip \"Rule of Least Power\", které usiluje o použití (výpočetně) \"nejslabšího\" jazyka, který postačuje pro požadované použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Značkovací jazyk () je v informatice prostředek k obohacení textu o dodatečné informace – nejčastěji o významu, struktuře a způsobu zobrazování jednotlivých částí textu. Dodatečné informace se vkládají přímo do textu v podobě značek (), příkazů () nebo direktiv. Značky se používají od vynálezu knihtisku, autor dával tiskařovi značkou na vědomí, že bude změna typu písmen, že má vynechat místo na obrázek, atd. Výsledný zdrojový text je stále obyčejný textový soubor, často v kódování ASCII, což umožňuje jeho editaci i nejjednoduššími textovými editory, jako je například Poznámkový blok v MS Windows nebo vi v Unixu. Nejznámějšími značkovacími jazyky jsou HTML (HyperText Markup Language) a XML, ve kterých je vytvořena většina WWW stránek.", "tgt_summary": "In computer text processing, a markup language is a system for annotating a document in a way that is syntactically distinguishable from the text, meaning when the document is processed for display, the markup language is not shown, and is only used to format the text. The idea and terminology evolved from the \"marking up\" of paper manuscripts (i.e., the revision instructions by editors), which is traditionally written with a red or blue pencil on authors' manuscripts. Such \"markup\" typically includes both content corrections (such as spelling, punctuation, or movement of content), and also typographic instructions, such as to make a heading larger or boldface.", "id": 493686}
{"src_title": "Palec (jednotka)", "tgt_title": "Inch", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jak název v mnoha jazycích napovídá, byla jednotka původně odvozena od šířky (mužského) palce: francouzské \"pouce\", španělské \"pulgada\", švédské \"tum\", holandské \"duim\" stejně jako názvy ve slovanských jazycích znamenají jak prst, tak jednotku délky. V antice byl „palec“ (latinský \"digitus\") stanoven jako šestnáctina stopy, to jest asi 18,52 mm. Naproti tomu anglický název \"inch\" nemá s palcem nic společného a je odvozen z latinského \"uncia\" („dvanáctina“), jež byla v antickém Římě definována jako dvanáctina stopy (latinsky \"pes\") a tento poměr platí v palcových systémech dodnes. V Anglii byl palec už v raném středověku definován jako délka tří zrn ječmene, jeho název \"inch\" však už tehdy odkazoval k římskému původu a dvanáctině stopy. Není tedy jasné, zda prvotní jednotkou byla stopa, lidský palec nebo obilné zrno.  Hodnota délkového palce byla v různých zemích, oblastech a často i jednotlivých městech různá. V Rakousku byl palec normalizován a sjednocen patentem Marie Terezie z roku 1756 a měřil 26,34 mm, v Praze se však dále používal „římský“ palec, měřící 24,69 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Palcový systém.", "content": "Jak už bylo řečeno, zakládají se palcové systémy na poměru 12 palců = 1 stopa. Palce se dělí na poloviny, čtvrtiny, osminy atd. až po 1/128 palce, případně jejich násobky (například 3/8 palce). V 19. století se objevují i „desetinné“ palce, které se dělí na desetiny a setiny. Tak je tomu i v americkém palcovém systému.  Palec se standardně označuje zkratkou in, případně značkou ′′. Jedná se o speciální typografický znak zvaný dvojitá prima (HTML entita &Prime;). Tentýž znak se užívá i pro úhlové vteřiny. Nejedná se o české zavírací uvozovky “ (Alt 0147), ani o anglické zavírací uvozovky ” (Alt 0148), ani o dvojitý apostrof ’’ (dvakrát Alt 0146). V náročnějších typech sazby a kvalitnějších textech se uvedenými znaky dvojitá prima nikdy nenahrazuje. Jednoduchou primou ′ (&prime;) se značí stopy a úhlové minuty, příp. kultivary. V tomto značení 6′ 5′′ vyjadřují znaky 6 stop a 5 palců.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V USA je palec běžnou délkovou jednotkou, i když ve vědách se dnes užívají převážně metrické jednotky. Také ve Spojeném království se běžně měří na palce. Vzhledem k přednímu postavení anglického a amerického průmyslu se od 19. století staly palcové míry průmyslovým standardem v celé řadě odvětví. Rozměry instalačních trubek, pneumatik, elektronických součástek nebo displejů se běžně udávají v palcích všude po světě. Také hustota obrazu se měří body na palec (\"dpi\"), resp. pixely na palec (\"ppi\") a v různých odvětvích se užívají palcové Whitworthovy závity. V dalších odvětvích se palcové standardy sice užívají, ale vyjadřují v metrických jednotkách. Tak železniční rozchod 1435 mm je vlastně 4′ 81⁄2′′, ráže 6,35 mm je 1/4′′ (což se obvykle značí jako.25 palce) a podobně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Palec nebo také coul (z něm. \"Zoll\") je jednotka pro měření délky, která se v mnoha zemích již přestala používat. Její hodnota různě kolísala mezi 23 a 27 mm, v českých zemích obvykle 26,3 mm, anglický palec měřil 25,39954 mm. Dodnes se běžně užívá v USA a zčásti i ve Spojeném království a v Kanadě, i když tam je zavedena metrická soustava; palec (inch) je od roku 1959 definován přesně jako 25,4 milimetru. Není to jednotka SI.", "tgt_summary": "The inch (abbreviation: in or ′′) is a unit of length in the (British) imperial and United States customary systems of measurement. It is equal to yard or of a foot. Derived from the Roman uncia (\"twelfth\"), the word \"inch\" is also sometimes used to translate similar units in other measurement systems, usually understood as deriving from the width of the human thumb.", "id": 413843}
{"src_title": "Titus", "tgt_title": "Titus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Titus se narodil dva roky před smrtí Caliguly jako příslušník poměrně nevýznamné rodiny Flaviů. Během svého dětství prošel stejnou výchovou a vzděláním jako Britannicus, syn císaře Claudia. Údajně byli natolik blízkými přáteli, že se napil ze stejného poháru, kterým byl Britannicus otráven. Když se později stal císařem, nechal v paláci vystavět jeho sochu ze zlata.  Po prvních politických zkušenostech v nižších úřadech sloužil Titus od roku 61 jako vojenský tribun v Horní Germánii a v Británii. V těchto provinciích velel jeho otec jako legát římským jednotkám. V roce 64 se Titus vrátil z Británie do Říma, kde pracoval jako advokát a zastával obvyklé úřady mladého senátora. Ve stejném roce se oženil se svojí první ženou Arrecinou Tertullou, jejíž původ není znám. Tertulla zemřela krátce po svatbě, pravděpodobně při porodu dcery Julie. Jeho druhou ženou byla Marcia Furnilla, která pocházela z rodiny bývalého prokonsula Afriky. Z tohoto spojení nezískala rodina Flaviovců žádné výhody, protože Marciina rodina upadla u císaře Nerona v nemilost a manželství bylo krátce nato rozvedeno.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská válka.", "content": "V provincii Judea vypukla v roce 66 revolta židovského obyvatelstva proti Římu. Jejími důvody byla vysoká daňová zátěž a svévole římských místodržitelů, neúcta k židovskému náboženství a řada dalších faktorů objektivní i subjektivní povahy. K potlačení nepokojů vtáhla do oblasti vojska pod vedením Gaia Cestia Galla, ta však musela za velkých ztrát ustoupit a z lokální záležitosti na předpolí Asie se stala věc celoříšského významu. Už jen z hlediska prestiže bylo nemyslitelné, aby císařské úřady nechaly vývoj situace bez odpovědi.  Úkolem porazit židovské vzbouřence pověřil císař Nero ještě v roce 66 osvědčeného velitele Vespasiana, který pro něj vzhledem ke svému prostému původu nepředstavoval velké ohrožení. Vespasianus dostal k dispozici tři legie a četné pomocné sbory, celkem asi 60 000 mužů ve zbrani. S sebou vzal i tehdy šestadvacetiletého Tita, který byl pověřen velením XV. legie. Titus sice neměl pro tak vysokou funkci potřebný věk a prakticky žádné zkušenosti, rychle se však osvědčil a již roku 67 se mu podařilo dobýt město Jaffa. Zúčastnil se pak vojenských akcí u Guš Chalav, Tiberiady, Tarichey i Gamaly.", "section_level": 2}, {"title": "Rok čtyř císařů.", "content": "Krátce po vypuknutí židovské války zažila římská říše dosud největší krizi od vzniku principátu. Svržení císaře Nerona v červnu 68, způsobené zejména špatným stavem financí, přivedlo na trůn prvního císaře z jiného než julsko-klaudijského rodu – Servia Sulpicia Galbu – avšak jeho vláda měla jen epizodický ráz; již v lednu 69 přišel také on o moc. Následná občanská válka mezi novými pretendenty trůnu, Othonem a Vitelliem, v níž nakonec zvítězil Vitellius, otřásla celým impériem a zpustošila sever Itálie. V mezidobí stále probíhal krvavý konflikt s Židy na východě.  Vespasianus a Titus se k nečekanému vývoji situace postavili svorně – po Neronově smrti se Titus ihned vypravil za Galbou, aby mu oznámil loajalitu vojsk bojujících v Judeji. Později oba Flaviovci zaujali vyčkávací pozici, dokud nebylo zřejmé, jak vratké Vitelliovo postavení je. V červenci 69 provolaly legie v Sýrii, Egyptě a Judeji Vespasiana císařem a ten nejpozději v srpnu téhož roku udělil Titovi titul \"caesar\". Občanská válka s Vitelliem měla poté rychlý průběh – v prosinci ovládli Flaviovci Řím, zatímco Vitellius zahynul. Na římský trůn nastoupila nová dynastie.", "section_level": 2}, {"title": "Císařským princem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání Jeruzaléma.", "content": "Po vítězství se Vespasianus odebral do Říma, aby se pokusil odstranit následky občanské války, a jeho roli na východě převzal Titus. Bylo mu nařízeno, aby židovskou válku dovedl do konce (\"ad reliqua Iudaici belli perpetranda\"), což konkrétně znamenalo především dobytí Jeruzaléma, který až dosud odolával všem výpadům římských vojsk. Zda bylo plánováno i úplné zničení města, nelze na základě dochovaných pramenů rozhodnout, pravděpodobně však Římané žádné jasné plány neměli. Na jaře roku 70 zahájil Titus se čtyřmi legiemi obléhání pevnosti, v níž se tehdy shromáždila skoro třetina obyvatel Judeje, aby oslavila nejdůležitější židovský svátek, pesach. Titus prý dal před očima obléhaných mučit a ukřižovat velké množství Židů, podle Flavia Iosepha jich bylo až 500 denně. Zlomit odpor obránců však přesto nebylo snadné.  V průběhu června a července zdolali Římané všechny obtíže, které jim bránily v postupu. Po dobytí a rozboření druhého pásma hradeb přikázal Titus zbudovat kolem celého města zeď, aby obléhaným vzal naději na jakoukoli možnost úniku. Touto cestou mělo být více než 600 000 Židů během několika týdnů vyhladověno. Střed města spolu s chrámem se udržel až do počátku srpna, poté Titovi vojáci podpálili chrámový okrsek a usmrtili všechny, kteří dosud nezemřeli hladem či nespáchali sebevraždu. Během obléhání prý zahynulo 1 100 000 lidí, o něco menší počet přežil. Jeruzalémský chrám byl zcela zničen.  S podrobeným obyvatelstvem se nakládalo mimořádně krutě – velká část byla prodána do otroctví nebo zabita při hrách v cirku, příjmy ze země si přisvojil císařský fiskus, dávky určené na vydržování jeruzalémského chrámu přešly na zabezpečení chrámu Jova Kapitolského v Římě. V červnu 71 oslavil Titus spolu s Vespasianem nad Židy triumf.", "section_level": 2}, {"title": "Politická role za Vespasiana.", "content": "Po skončení židovské války začal Vespasianus systematicky připravovat půdu pro Titův nástup na trůn. Oba spolu sdíleli skoro každý rok konzulát – častěji než většina jejich předchůdců i nástupců. V roce 71 se stal Titus prefektem pretoriánů a v roce 73 spolu s otcem i censorem. Čtrnáctkrát ho vojsko provolalo za \"imperátora\".  Z titulu různých funkcí se Titus angažoval v soudnictví, kde mnohdy vystupoval tak nemilosrdně, že si vysloužil pověst \"řezníka\". Podle Suetonia procesy nejen osobně řídil, ale často je nechával rozhodovat lidem v divadle. Pro údajnou velezradu dal popravit několik senátorů, celkově se však projevil jako schopný administrátor, přístupný radám druhých. Pravidelně ho bylo možno vidět na zasedání senátu, kde dokázal vyjít s různými zájmovými skupinami; mnozí v něm viděli faktického Vespasianova spoluvládce.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Vespasianova smrt 23. června 79 vynesla Tita automaticky do čela říše – on sám počátek své vlády počítal od 24. června téhož roku (\"dies imperii\"). Zesnulý císař byl slavnostně pohřben a prohlášen za boha (\"consecratio\"), přičemž jeho syn a nástupce si připojil ke jménu přídomek \"divi Vespasiani filius\" (syn božského Vespasiana). Současně mu byly uděleny všechny tituly a pocty, které si přisvojili jeho předchůdci v 1. století, od čestného jména Augustus až po hodnost nejvyššího velekněze.  Titova vláda stála ve znamení všeobecného míru a jediným projevem neklidu bylo vystoupení jakéhosi Terentia Maxima v Malé Asii, který svým zjevem připomínal Nerona – to mu umožnilo vydávat se za císaře a získat si jisté množství straníků. Nakonec Terentius uprchl za Eufrat k parthskému králi Artabanovi III., u něhož našel dočasně azyl; později ho Parthové usmrtili.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Zkušenosti s Titem ve funkci \"caesara\" a prefekta pretoriánů vzbuzovaly zpočátku obavy, zda se z něj nestane \"druhý Nero\", Titus však všechnu nedůvěru rozptýlil mírností a velkorysostí. Stejně jako otec udržoval dobrý vztah se senátem a zcela nečekaně slíbil, že nikdy nenechá popravit žádného senátora – tím si získal na svou stranu aristokracii. Tato politika se odlišovala od politiky většiny panovníků v 1. století a Titovi získala takovou proslulost, že jej současníci obratem zařadili mezi \"dobré císaře\".  V administrativní a vojenské oblasti pokračoval Titus v dosavadním kurzu, což kromě ofenzívy v Británii znamenalo především opevňování hranic, zvláště v Podunají a na Eufratu. Jeho zákonodárná činnost se týkala tak odlišných sfér, jako bylo pozemkové vlastnictví, otázky manželské a právo svobodně odkazovat majetek. Obklopil se schopnými rádci a na veřejnosti vystupoval jako uvážlivý vládce, pečující o blaho všech vrstev společnosti. Po celé říši se rozšiřovala síť komunikací, zlepšovala se infrastruktura. Z řady opatření profitovali vojáci, provinciálové a chudší skupiny Římanů.", "section_level": 2}, {"title": "Živelní pohromy.", "content": "Vážným problémem, se kterým se Titus musel vypořádat, byl nečekaný výbuch Vesuvu 23. srpna 79. Vyžádal si četné oběti na životech (zahynul i známý polyhistor Plinius Starší) a sopečný popel zasypal města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Titus se ujal odstraňování následků katastrofy osobně a vysloužil si za to uznání veřejnosti – problémy tím však neskončily. Během jeho pobytu v Kampánii zachvátil Řím mohutný požár, při němž byla zničena řada budov (včetně Pompeiova divadla a chrámu Jova Kapitolského). Také v tomto případě bylo nutné zajistit postiženým pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební činnost.", "content": "V roce 80 se Titovi podařilo dokončit Flaviovský amfiteátr (Koloseum), s jehož stavbou započal už Vespasianus. K jeho zasvěcení byly uspořádány velmi nákladné, sto dnů trvající hry, jejichž součástí se stala kromě bojů zvířat a gladiátorů i námořní bitva (\"naumachie\"). Stavbu amfiteátru hradili Římané z válečné kořisti získané za židovské války, jak o tom svědčí nově interpretovaný nápis z 1. století. Kromě toho pečoval Titus o rozvoj akvaduktů v hlavním městě (\"Aqua Marcia\", \"Curtia\" a \"Caerulea\") a vydal příkaz, aby se část Neronova \"Zlatého domu\" (\"Domus aurea\") přestavěla na lázně. O jeho velkorysosti vůči obětem katastrof (obnova Kampánie a Říma) již byla řeč.", "section_level": 2}, {"title": "Panovnická stylizace.", "content": "Podobně jako Vespasianus byl Titus nucen zabývat se i otázkami legitimity a panovnické stylizace. Flaviovci se nemohli pochlubit obrazy slavných předků jako jiné rody a museli v tomto směru poukazovat na vlastní úspěchy a schopnosti – k tomu jim posloužilo vítězství v židovské válce. Na Titových mincích se objevily legendy \"IVDAEA CAPTA\" či \"IVDEA DEVICTA\" (\"Judea podrobena, poražena\"), vyjadřující zásluhy nové dynastie o stát. Titus nicméně odmítl připojit ke svému jménu vítězné příjmení \"Iudaicus\", protože nechtěl být spojován s židovským náboženstvím a zvyky. V případě Judeje navíc ani nešlo o dobytí nového území, ale jen o \"bellum iustum\", spravedlivou válku proti vzbouřencům.  Legitimitu flaviovského rodu se Titus pokoušel upevnit navázáním na julsko-klaudijské dědictví. Dal razit pamětní mince svých zbožštěných předchůdců na trůně, Augusta a Claudia. Stejně jako Augustus dbal o kult vlastního rodu a zahájil stavbu chrámu božského Vespasiana – ten byl však dokončen až po jeho smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Titus zemřel roku 81 na stejném místě jako jeho otec Vespasianus. Jeho předčasná smrt sice vyvolala domněnky, že byl otráven svým bratrem Domitianem, avšak má se za to, že zemřel přirozenou smrtí. Podle některých zpráv prý navzdory radám lékařů navštívil lázně, a to jeho nemoc vážně zhoršilo.", "section_level": 2}, {"title": "Citát.", "content": "Titova reakce na to, že jednou neudělal za celý den nic dobrého.  Suetonius, \"Titus\" 8, 1.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny  Bibliografie", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Flavius Vespasianus, jako císař \"Imperator Titus Caesar divi Vespasiani filius Vespasianus Augustus\" (30. prosince 39 Řím – 13. září 81 Aquae Cutiliae), byl římský císař z flaviovské dynastie panující od 24. června 79 do 13. září 81. Byl starším synem vojevůdce a pozdějšího císaře Tita Flavia Vespasiana a bratrem Flavia Domitiana, posledního flaviovského vladaře. Jako první císař nastoupil na trůn po svém vlastním otci.", "tgt_summary": "Titus ( ; full name: \"Titus Caesar Vespasianus\"; 30 December 39 – 13 September 81 AD) was Roman emperor from 79 to 81. A member of the Flavian dynasty, Titus succeeded his father Vespasian upon his death, thus becoming the first Roman emperor to come to the throne after his own biological father.", "id": 205833}
{"src_title": "Boris Jelcin", "tgt_title": "Boris Yeltsin", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 1. února 1931 ve Sverdlovské oblasti. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když s se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.  Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.  Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského Svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Člen KSSS.", "content": "Členem Komunistické strany Sovětského Svazu byl od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku, v témže roce nechal zbořit Ipaťjevův dům, ve kterém byl v roce 1918 popraven car Mikuláš II. Alexandrovič se svou rodinou.  Od 24. 12. 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi. Tvářil se jako velký reformátor a populista (např. jezdil do práce trolejbusem), čímž si získal popularitu u obyvatel Moskvy. Kvůli sporům s Gorbačovem a Ligačevem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po odebrání funkce předsedy KSSS v Moskvě (11. 11. téhož roku) se dokonce pokusil spáchat sebevraždu. Díky kritice Politbyra (vrcholného aparátu KSSS) a Gorbačova si vysloužil antikampaň; ta mu však jen přidala na popularitě.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky.", "content": "V březnu 1989 se Jelcin dostal na volební kandidátku tzv. Kongresu lidových zástupců v Moskvě, když v poslední chvíli odstoupil jeden ze dvou předem vybraných kandidátů KSSS, kosmonaut Georgy Grechko. Jelcin zvítězil nad druhým kandidátem poměrem 89:7 a byl zvolen jako delegát za oblast Moskvy. Spolu s dalšími pro-demokratickými poslanci (Sacharov, Afanasjev, Starovojtova, Murašev, Sobčak, Popov, ad.) byl členem menšinového tzv. Meziregionálního sdružení poslanců Kongresu, které svou morální a intelektuální autoritou zcela změnilo dosavadní systém.  V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jelcin byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.  12. června 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména diktátorství, avšak vůbec nenavrhl, jak nastartovat tržní hospodářství v Rusku.  Komunisté vedení Vladimirem Krjučkovem provedli 18. 8. 1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Jelcin tento převrat úspěšně potlačil a u ruského Bílého domu na něj reagoval projevem z dělové věže tanku. Ten zapříčinil ještě větší nárůst jeho popularity.  Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským svazem.  V listopadu 1991 zakázal Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. O týden později, 8. prosince 1991, se setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Společně dohodli rozpad Sovětského svazu, jenž byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.  24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Ruské federace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické reformy.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu se stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala.  Za vinu to lze klást  Jeho reformní program začal působit v lednu 1992. Protože prudce vzrostly ceny, vládní výdaje byly přísně omezeny a byly zavedeny tvrdé daně. Muselo být odstaveno mnoho průmyslu a nastala inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina.  Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na jeho přívržence a opozici, které se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Ruckoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými. On sám pak reagoval sesazením Ruckoje z jeho funkce.  V roce 1992 opozice proti jeho reformám ještě zesílila. Ruský viceprezident Alexandr Ruckoj označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Politická krize.", "content": "V tomto roce také zápasil s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla iniciována právě Jelcinem.  Tento konflikt se obnovil 20. března 1993, kdy v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26. března 1993 svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25. května 1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důvěru v něj a jeho reformní program.  21. září 1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní dumy, a referenda o nové ústavě.  Odpovědí bylo, že předseda Nejvyššího sovětu (Čečenec) Ruslan Chasbulatov označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá prezidentovy pravomoce, a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu.  Události v Moskvě nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce. 2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě výjimečný stav jako odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra Ruckoje na televizní studio v Ostankinu. Několik tisíc lidí proniklo do televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské televize, přičemž jich desítky přišly o život. Cestu do budovy si totiž útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních zbraní a házeli granáty. Útok na televizní studio v Ostankinu vedl generál Albert Makašov. Mrtví byli i při útoku na moskevskou radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra.  Předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov vyzval své stoupence, aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na sídlo parlamentu, když předtím vyzvala obránce, aby složili zbraně. Budovu parlamentu nejdříve opustily ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání pokračovalo. Celá akce stála na 190 mrtvých a 440 zraněných.  Nové volby do Státní dumy se konaly 12. prosince 1993. Pravice i komunisté prokázali velice dobré výsledky, na rozdíl od „Ruské volby“ podporované Jelcinem. Referendum pořádané v tu samou dobu přineslo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.", "section_level": 2}, {"title": "Privatizace.", "content": "Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Oficiálně měla být privatizace rozdělením státního majetku mezi občany. Každý si mohl koupit za malý poplatek privatizační poukázky, které mohl použít v privatizačních aukcích. Nominální cena poukázky byla 10.000 rublů, v průběhu kupónové privatizace klesla na 4000 rublů a následně se vrátila k deseti tisícům rublů. Průměrná měsíční mzda v tu dobu kvůli inflaci rostla: v roce 1992 byla 6.000 rublů, v roce 1993 58.700. Podniky byly v kupónové privatizaci prodány za poměrně nízké ceny.  Když získal absolutní moc v Rusku, porušoval zákony například dosazováním svých příbuzných na vysoké vládní posty. Prezidentovým poradcem se v roce 1996 stala jeho dcera Taťána Djačenková.  Jeho zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestr při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.", "section_level": 2}, {"title": "Čečensko.", "content": "V prosinci 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby upevnil moskevskou moc nad touto republikou. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne úplnou nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období.", "content": "V červenci 1996 byl znovu zvolen prezidentem; avšak s pomocí oligarchů, kteří získali bohatství díky napojení na jeho vládu. Svého komunistického protivníka porazil už v prvním kole, i když získal jen 35 % hlasů.  Rok po volbách podstoupil operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.  Po dobu své vlády získal 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, které podporovaly ruskou ekonomiku a jeho samotného. Bohužel, většina z těchto peněz byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky.  V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná krizí trhů v Asii, prudkým poklesem ceny ropy a vnitroekonomickými problémy Ruska, která vedla k prudkému zhoršení schopnosti Ruska splácet dluh. Způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, Rublu.  15. května 1999 Jelcin ustál další pokus o obvinění, tentokrát demokratickou a komunistickou opozicí ve Státní Dumě. Byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamnější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.  9. srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a už počtvrté odvolal celou vládu. Za Stepašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimira Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.  V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.", "section_level": 2}, {"title": "Abdikace.", "content": "Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31. prosince 1999. V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5 % občanů. Přemluven svou dcerou Taťánou Djačenkovou 31. prosince 1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimir Putin. Další volby byly naplánovány až na 26. března 2000. 23. dubna 2007 exprezident Ruské federace Boris Jelcin zemřel na zástavu srdce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boris Nikolajevič Jelcin (:, 1. února 1931 – 23. dubna 2007 Moskva) byl první prezident Ruské federace, který tuto funkci zastával v letech 1991 až 1999. V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu.", "tgt_summary": "Boris Nikolayevich Yeltsin (; 1 February 1931 – 23 April 2007) was a Soviet and Russian politician who served as the first President of Russia from 1991 to 1999. A member of the Communist Party of the Soviet Union from 1961 to 1990, he later stood as a political independent, during which time he was ideologically aligned with liberalism and Russian nationalism.", "id": 1375480}
{"src_title": "Valentina Těreškovová", "tgt_title": "Valentina Tereshkova", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí a studium.", "content": "Valentina Těreškovová se narodila v západním Rusku jako druhé ze tří dětí. Její otec byl traktorista, zemřel v sovětsko-finské válce v roce 1940, její matka pracovala v textilním podniku. Valentina postoupila do střední školy (obdoba 2. stupně základní školy, začínal 5. třídou) v roce 1945 ve věku devíti let. Po skončení středního všeobecného vzdělání (10. a 11. třída v té době) v roce 1953 okamžitě nastoupila do práce, a to také do textilního podniku jako její matka. Současně při práci Valentina nadále studovala a to alespoň prostřednictvím korespondenčních kurzů. V roce 1960 dokončila studia na střední průmyslové škole textilní, ale profesi brzy opustila a byla oficiálně uvolněnou tajemnicí závodní organizace Komsomolu.  Valentina se již od útlého věku zajímala o parašutismus a létání. Oba sny si v dospělosti splnila, jelikož se stala parašutistkou-amatérkou a studovala pilotáž. Tyto dva faktory se pak staly rozhodujícími při její kvalifikaci na kosmonautku v roce 1962. V konečném výběru se o místo první ženy „utkala“ se dvěma dalšími uchazečkami Valentinou Ponomarjovovou a Irinou Solovjovovou, nad které ji nakonec favorizoval její dělnický původ; o její nominaci definitivně rozhodnul Nikita Sergejevič Chruščov. I když i ostatní kandidátky prodělaly kosmonautický výcvik, ani jedna z nich do kosmu nikdy neletěla. Formální rozhodnutí o jménech pilotů na lodích Vostok vyslovila příslušná státní komise 4. června 1963 12 dní před startem.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Dne 16. června 1963 se k obloze vznesl Vostok 6 řízený Valentinou Těreškovovou. Start byl odložen kvůli technickým potížím i zvýšené sluneční aktivitě. Její let trval tři dny, Těreškovová se díky němu stala desátým člověkem a první ženou ve vesmíru. Vostok 6 startoval z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Během letu obletěla Valentina 48krát naši planetu. Přesná doba jejího letu je 70 hodin a 50 minut. Z paluby Vostoku, ze kterého se hlásila volacím znakem (čajka, česky racek), vysílala živý rozhovor, který byl šířen rozhlasem po celém Sovětském svazu. Společně s Vostokem 6 se ve vesmíru nacházel i Vostok 5, kolem kterého Valentina proletěla ve vzdálenosti pouhých pěti kilometrů během jednoho ze svých oběhů okolo planety.  Let neprobíhal bez problémů, řídicí středisko odhalilo chybu v přípravě a muselo přeprogramovat motory, aby nedošlo k vážné nehodě při přistávacím manévru. Těreškovovou trápila kosmická nemoc a únava, na kterou si z kosmické lodi opakovaně stěžovala. Na palubě usínala i v době, kdy měla plnit pracovní úkoly. Několikrát se rozplakala, zvracela, opakovaně žádala o předčasné ukončení letu. Měla velký strach. Dnes pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd spekulují o tom, že mohlo jít i o projevy nervového zhroucení.  Přistání proběhlo 19. června 1963. Podobně jako Jurij Gagarin se i Valentina katapultovala, při přistání se udeřila do hlavy. Přestože mezi štábem panovaly o vystoupení Těreškovové rozpaky, pro celosvětovou veřejnost – a po politické stránce – byla její mise úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Po návratu z vesmíru.", "content": "Po návratu byla Valentina prohlášena za Hrdinku Sovětského svazu, povýšena do hodnosti kapitána a byla jmenována do vysoké stranické funkce, což byla jedna z věcí, která jí zamezila znovu letět do vesmíru. Souvisela s tím i neochota stranických a státních funkcionářů riskovat její život při letu z důvodu propagandy. Sama Těreškovová se pokusila 15 let po návratu na zem o návrat do výcvikového střediska, ale neprošla zdravotními testy (další ruská kosmonautka vyletěla do vesmíru až o další čtyři roky později). V letech 1966 až 1989 byla poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR. Od roku 1968 do roku 1987 vedla Výbor sovětských žen a od roku 1989 byla místopředsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen.  V letech 1964–1969 vystudovala Vojenskou leteckou inženýrskou akademii N. J. Žukovského a získala titul inženýr letec-kosmonaut. V armádě byla až do penzionování v roce 1997, kdy už měla dva roky hodnost generálmajora letectva.  Valentina se později stala oficiální mluvčí Sovětského svazu a za tuto službu byla odměněna Zlatou medailí za mír, kterou obdržela od Organizace spojených národů. V závěru 80. let v období perestrojky ale bylo její společenské postavení omezeno osobní averzí manželky nejvyššího sovětského činitele Michaila Gorbačova Raisy. Od 90. let působí ve vedoucích funkcích ruských organizací pro spolupráci s jinými národy, od roku 1994 je předsedkyní vládního Ruského střediska mezinárodní vědecké a kulturní spolupráce RCMNKS (tzv. Roszaruběžčentr).  V roce 2000 jí byl v Londýně udělen titul „Žena století“.  Už v srpnu 1963 obdržela Těreškovová také zlatou medaili Hrdinky socialistické práce ČSSR, Bratislava ji jmenovala čestnou občankou města. Roku 1975 zavítala Těreškovová mimo jiné na návštěvu do Písku, kde si prohlédla textilní závod Jitex.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1963, brzy po návratu ze své kosmické mise, se přímo v Kremlu za Chruščovovy přítomnosti Valentina provdala za sovětského kosmonauta Andriana Nikolajeva a o rok později se jim narodila dcera Jelena, která tak byla prvním dítětem, které mělo oba rodiče v kosmu (Jelena se stala lékařkou). Valentina se s Andrianem v roce 1980 rozvedla a vdala se za vojenského lékaře Julije Šapošnikova, se kterým žila až do jeho smrti v roce 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Politička.", "content": "V roce 2013 je generálmajorka Těreškovová aktivní členkou vládní strany Jednotné Rusko, poslankyně Státní dumy a místopředsedkyní jejího zahraničního výboru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valentina Vladimirovna Těreškovová (: ) (* 6. března 1937, Maslennikovo v Jaroslavské oblasti v Sovětském svazu) byla první ženou ve vesmíru, kam vystartovala v roce 1963.", "tgt_summary": "Valentina Vladimirovna Tereshkova (; born 6 March 1937) is a member of the Russian State Duma, engineer, and former cosmonaut. She is the first and youngest woman to have flown in space with a solo mission on the Vostok 6 on 16 June 1963. She orbited the Earth 48 times, spent almost three days in space, and remains the only woman to have been on a solo space mission.", "id": 1510910}
{"src_title": "Sith", "tgt_title": "Sith", "src_document": [{"title": "Vývoj konceptu Sithů.", "content": "Řád Sithů byl poprvé představen Georgem Lucasem v roce 1977 ve scénáři a v románu, jenž vyšel souběžně s filmem. Slovo Sith si vypůjčil ze série \"John Carter of Mars\" od E. R. Burroughse, kde představovali obří jedovatý hmyz, který šlo jen obtížně zabít. Ve filmové sérii však slovo Sith zaznělo až s příchodem. Do té doby bylo použito jen ve výše zmíněném románovém přepisu nebo v dílech z Expanded Universe.  Sith měl být podle původních představ Lucase pouze název titulu pro Dartha Vadera, v plném znění Temný Pán ze Sithu. V dalších dílech bylo postupně prozrazeno, že tento řád netvořil pouze Vader a Imperátor, ale několik generací Sithů. V dalších tvorbách pro svět Star Wars ve formě knih, počítačových her a jiných médií byla postupně odhalována úplná historie tohoto řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Sithský kodex.", "content": "Všichni Sithové využívají jen a pouze temnou stranu Síly. Ta jim dává sílu a schopnosti někdy považované za nemožné. Byli hnáni dopředu spalující vášní, touhou po moci (většinou s cílem ovládnout galaxii) a samozřejmě toužili pomstít se Jediům. Své učení shrnovali do jednoduchého kodexu, který tvořil protiváhu Jediů.  Sithové věří ve stálý konflikt, jenž posiluje jak jednotlivce, tak celé civilizace, které nutí ke změnám a vývoji. Konflikt zajišťuje, aby přežili jen ti silní k dosažení dokonalosti. Slabí jedinci měli být eliminováni. Jedijské učení o míru bylo Sithy zcela odmítnuto, protože mír vede pouze ke stagnaci a zahálení. Každý Sith neváhal využít jakoukoliv příležitost zlepšení svých dovedností.  Základní hnací síla Sithů je jejich vášeň. Jediové tvrdí, že strach a hněv jsou negativní emoce a je nutné s nimi bojovat. Naproti tomu Sithové věří, že tyto emoce jsou vlastní každému tvoru, a proto je chyba se od nich oprostit. Emoce jsou hlavní složkou ke správnému pochopení a ovládnutí Síly. Jediové zakázali i lásku, protože může vést k žárlivosti a chtíči. Sithové ji zakázali také, ale z toho důvodu, že vede ke slitování a může vést k zavržení sithské touhy po velké moci.  Mnoho Sithských pánů si nechávalo tetovat symbol jejich příslušnosti k řádu. Tvořily je většinou ornamenty z červeno-černých sithských holokronů. Tetování je nesmírně bolestivé, jelikož pokrývá zpravidla celé tělo. Tetování měli např. Darth Maul, Darth Talon, Darth Ruin a většina Sithů z Nového sithského řádu. Kód sithů:  Mír je lež, je jen vášeň.  Prostřednictvím vášně získávám sílu. (power, nikoli Force)  Prostřednictvím síly získávám moc.  Prostřednictvím moci získám vítězství.  Prostřednictvím vítězství jsou řetězy zlomeny.  Síla mě osvobodí.", "section_level": 1}, {"title": "Sithské světelné meče.", "content": "Sithové používají světelné meče, tedy stejný symbol jako rytíři Jedi. Na rozdíl od nich však vkládají do vnitřku meče syntetické krystaly k zaostření a zesílení čepele, které nabízí kvůli moci temné strany při zpracování pouze rudou barvu, jež koresponduje s větší agresivitou, vášní a neklidem. Má tedy přesně ty vlastnosti, kterých si Sithové nejvíce cení. Používají se také proto, že přírodní krystal je pro Sithy v mnoha případech nedostupný.  Zatímco Jediové si konstruují vlastní světelný meč jako součást skládání padawanských zkoušek, Sithové světelný meč buď dostanou „za odměnu“, nebo používají nadále ten, jenž si přenesli na temnou stranu ze světlé, nebo používají světelné meče svých zabitých nepřátel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Sithů.", "content": "Rasa Sithů, která žila v symbióze s temnou stranou Síly, se vyvinula na odlehlé planetě Korriban. Postupně vznikla civilizace, jež byla sjednocena v mocnou a vyspělou říši, jejímž vrcholem bylo tzv. „První Impérium“ pod vládou legendárního krále (sith'ari) Adase, jenž vládl kolem roku 28 000 BBY. Ten vedl Sithy k vítězství nad dobyvačnou rakatskou civilizací, jež také ovládala temnou stranu Síly a chtěla Sithy zotročit. Od nich se Sithové naučili stavět vesmírné lodě a tvořit sithské holokrony, které jim pomohly s vyhnáním vetřelců z Korribanu. Postupně dobyli i soustavy okolo Korribanu. Nejdůležitější sithské kolonie byly v té době Ziost, Tund a Malachor V. V rozhodující bitvě však Adas padl a Impérium se rozpadlo. Jelikož se nenašel žádný další schopný vůdce, utopil se Korriban a okolní světy v tisíciletých občanských válkách.", "section_level": 1}, {"title": "Staré sithské impérium.", "content": "Až teprve v roce 7 000 BBY dochází k výraznému průlomu. Skupina odpadlých Jediů chtěla zkoumat temnou stranu a mutace, jež způsobuje, takže zahájili Druhé velké schizma a válku známou jako Stoletá temnota. Dotyční byli po této válce vypovězeni z Republiky a narazili na planetu Korriban, kde nalezli věčnými konflikty zdegenerovanou, kdysi mocnou rasu Sithů. Ti svou domovinu už předtím přesunuli na Ziost a Korriban pro ně byl po vybombardování všech měst už jen pohřební planetou pro nejmocnější sithské krále. Temní Jediové se pod vedením Ajunty Palla spojili se sithskou frakcí známou jako \"Stínová ruka\", aby svrhli slabého současného krále a ovládli Korriban. Poté přijali od primitivních sithských obyvatel nový titul Temný pán ze Sithu, zrušili království a založili Staré sithské impérium vycházející ze sithské kastovní tradice, na jejímž vrcholu byl Temný pán ze Sithu namísto Sith'ariho. Příchozí temní Jediové se pak za pomocí pradávné sithské alchymie křížili se Sithy a během následujícího milénia Impérium expandovalo a zahrnulo mnoho dalších planet v okolí Korribanu, přičemž jednotliví sithští lordi soupeřili mezi sebou.  Bohatství Impéria vedlo k jeho zlatému věku za vlády Marky Ragnose. Po jeho smrti se ujal vlády ambiciózní Temný pán ze Sithu Naga Sadow, jenž toužil ovládnout galaxii, když se dozvěděl od dvou zbloudilých republikových prospektorů o existenci dosud bájné Republiky. Zahájil tedy Velkou hyperprostorovou válku, v níž byl poražen. Celé Impérium se následkem války, zrady jeho učedníka Gava Daragona a konfliktu s konzervativně založeným Ludo Kresshem během deseti let rozpadlo. Sithové tehdy poprvé narazili na Jedie, kteří pak vedli do Impéria na rozkaz Nejvyššího kancléře Republiky trestnou výpravu, jež vedla k Sithskému holocaustu. Jak byla Republikou a Jedii celá sithská civilizace ničena, zmizel Naga Sadow společně se svou armádu Massassiů na Yavin IV. Jeden ze sithských lordů Vitiate uprchl se svou malou jednotkou na planetu Dromund Kaas v neprobádaném regionu, kde pomalu obnovoval Impérium, a přísahal Jediům i Republice krutou pomstu.", "section_level": 2}, {"title": "Říše Freedona Nadda na Onderonu.", "content": "Naga Sadow na Yavinu IV přežil ve stázi, než byl kolem roku 4 400 BBY probuzen padlým rytířem Jedi Freedonem Naddem. Sadow Nadda vycvičil v umění temné strany a umírá jeho rukou. Ten se však netradičně rozhodl namísto usilování o nadvládu nad galaxií pro vládu nad jediným světem, proto se ustanovil králem Onderonu. Jeho potomci královna Amanoa a král Omin poté vedli o tři až čtyři století později kult Naddistů proti svým nepřátelům a proti Jediům ve Zvířecích válkách, kdy povstal duch Freedona Nadda.", "section_level": 2}, {"title": "Staré Sithské války.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Bratrstvo Sithů.", "content": "S koncem povstání ducha Freedona Nadda začala nová válka, jež vlastně vypukla na dvou frontách. Členové císařského rodu ze soustavy Císařovny Tety Satal a Aleema Keto totiž byli Naddovi tajní učedníci, založili sektu známou jako Krath a celý systém uzavřeli před zbytkem galaxie, aby naplánovali válku na její dobytí. \"Bratrstvo Sithů\" byla druhá skupina, vedená padlým Jediem Exarem Kunem, který studoval sithské znalosti a v roce 3 997 BBY nadobro zničil ducha Nadda. Tím Exar Kun převzal titul Temného pána ze Sithu a na Ossusu naverboval mnoho Jediů, kteří byli nespokojeni s poměry v Republice a řádu samotném.  V soustavě Císařovny Tety mu však vyrostla nežádoucí konkurence, kterou ztělesňoval další padlý Jedi, Ulic Qel-Droma, a Kun se ho vydal zabít, ovšem díky zásahu ducha Marky Ragnose spolu přestali bojovat a spojili své řády do jediné armády s cílem obnovit Sithské impérium. Jediové i přes velké ztráty dokázali Kuna a jeho Bratrstvo porazit v bitvě o Yavin IV, ovšem tento konflikt otřásl řádem Jedi v základech, čehož bylo využito později.", "section_level": 3}, {"title": "Revanovo sithské impérium.", "content": "Ještě dříve, než se galaxie vzpamatovala z poslední války, nastala další: Mandalorianské války. Jediové se rozhodli nezasahovat, ale někteří přesto neuposlechli radu a bojovali za Republiku. Tyto Jedie vedl Revan, jenž během války objevil ztracenou Trayuskou akademii na Malachoru V a dozvěděl se tam znepokojivé informace o „Pravých Sithech“. Při pátrání po jejich Impériu podlehl temné straně Síly, přijal titul Temný pán ze Sithu a zformoval z armády veteránů Mandalorianských válek a loajálních Jediů vlastní impérium s armádou doplňovanou ze Star Forge. Galaxii dovedl do Jedijské občanské války, v níž praktikoval hromadné obracení členů řádu Jedi na temnou a svou stranu, v mnohem větší míře, než praktikoval Kun.  Revan byl po zradě svého učedníka Darth Malaka považován za mrtvého, avšak objevil se zpět na světlé straně, vedl Republiku k porážce Malaka, zničení Star Forge a vlastního impéria. Po této válce se dávání si titulu Darth před jméno stalo tradicí.", "section_level": 3}, {"title": "Sithský triumvirát.", "content": "\"Sithský Triumvirát\" byl malý, avšak smrtonosný řád Sithů založený bývalou mistryní Jedi, nyní známou jako Darth Traya. Vzala si za učedníky dva Sithy neznámého původu a trénovala je v Trayuské akademii na Malachoru V. Po jejím vypovězení z Triumvirátu nasměrovali dva zbylí sithští pánové Darth Nihilus a Darth Sion svoji pozornost na Jedie a začali je lovit ve velkém, až způsobili tzv. první jedijské vyhlazení. Triumvirát byla vlastně aliance frakcí a zbytků bývalého Revanova impéria a založena byla nedlouho po bitvě o Rakata Prime, která ukončila Jedijskou občanskou válku. Pod nadvládou triumvirátu byly stovky sithských učedníků, sithských mistrů, a co je nejdůležitější, byli zde i sithští vrazi, kteří vykonávali poslušně Sionovy příkazy lovit Jedie. Triumvirát se rozpadl a zanikl, jakmile se Traya, Sion a Nihilus začali zrazovat navzájem. Všichni tři byli nakonec jeden po druhém poraženi Vypovězenou. Spolu s Trayou zanikl i Malachor V a Trayuská akademie.", "section_level": 3}, {"title": "Praví Sithové.", "content": "\"\"Praví Sithové\"\" byli příslušníci tajné frakce Sithů, která přežila Velkou hyperprostorovou válku. Tento řád existoval v dobách Revana více než tisíc let a tiše čekal v Neznámých regionech galaxie na vhodnou dobu k úderu. Ta měla nastat během Jedijské občanské války, ale Revan svými kontroverzními činy Imperátorovy plány překazil a pozdržel. Nicméně to byla právě tato sekta, jež prostřednictvím svých agentů vyvolala Mandalorianské války.  V 37. století BBY se však tito Sithové nakonec vrátili do Republiky a po téměř třicet let ji postupně dobývali, než ji nabídli podmínky nevýhodné mírové smlouvy na jednáních na Alderaanu, jež odstartovala dvanáctiletou Studenou válku. Po jejím skončení konflikt znovu vypukl, ale tentokrát bylo Impérium pravých Sithů poraženo.", "section_level": 3}, {"title": "Nové sithské impérium.", "content": "\"Nové Sithské Impérium\" bylo založeno Darth Ruinem po Čtvrtém velkém schizmatu v roce roce 2 000 BBY a ovládlo značnou část galaxie. Hlavní planetou byl svět Roon. Toto Impérium bylo ze všech předcházejících nejmocnější, bylo mnohem rozlehlejší než Staré i Revanovo sithské impérium a po bitvě o Mizru ovládlo většinu galaxie. Jenže v letech 2 000 až 1 000 BBY trpěl sithský řád stálými potyčkami jejho členů mezi sebou a ničil se sám zevnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Bratrstvo temnoty.", "content": "Proto kolem roku 1 100 BBY Lord Kaan zreorganizoval Sithy do \"Bratrstva temnoty\" a dal titul Temný pán ze Sithu stovkám až tisícům členů řádu. Bratrstvo temnoty mělo v jednu dobu k dispozici armádu o více než 20 000 Temných pánů a jejich učedníků. Tím však nastolil anarchii, jež ještě více oslabila sithský řád neustálými vnitřními konflikty a sami Sithové začali být celkově hloupější. Toho využily zbytky Republiky a Jediů, jež představovaly pouze planetu Coruscant a blízké okolí, k činům. Roku 1000 BBY proběhla památná Sedmá Bitva o Ruusan, v níž měli být Sithové navždy vyhlazeni.", "section_level": 3}, {"title": "Řád sithských pánů.", "content": "Jenže jeden ze Sithů z Bratrstva temnoty přežil a nebyl jím nikdo jiný než Darth Bane, který se nemalou měrou zasloužil o to, aby bylo Bratrstvo zničeno. Sám založil \"Řád sithských pánů\" na základě znalostí z Revanova holokronu, z čehož Bane vytvořil Pravidlo dvou. Bane a jeho následovníci využívali od té doby místo přímé konfrontace s Republikou a Jedii jen maskování, zradu a důmyslnou a zákeřnou taktiku k dosažení vítězství. Byl to právě tento řád, který nakonec triumfoval nad Jedii a Republikou o téměř tisíc let později, protože se Baneův následovník Darth Sidious úspěšně infiltroval do nejvyšších struktur Republiky, vyvolal umělý konflikt známý jako Klonové války a nakonec dosáhl sithské pomsty v roce 19 BBY, když Jedie téměř vyhladil.  Díky své prohnanosti se stal neomezeným vládcem galaxie, císařem Impéria, ale nakonec byl poražen při bitvě o Endor v roce 4 ABY.", "section_level": 2}, {"title": "Učedníci Ragnose.", "content": "\"Učedníci Marka Ragnose\" byl Sithský kult pod vedením Taviony Axmisy, který se snažil vzkřísit Marku Ragnose díky Sithské magii a převzít kontrolu nad galaxií. Kult byl úzce spjat se znovuzrozeným Impériem, jehož byla Tavion součástí. Kult byl nakonec zničen Jadenem Korrem a Novým jedijským řádem.", "section_level": 2}, {"title": "Lumiyini Sithové.", "content": "\"Lumiyini Sithové\" byla skupina jedinců spojených s Lumiyiou, samozvanou Temnou Paní ze Sithu po poslední smrti Darth Sidiouse. I přes Palpatinovu smrt tedy Sithové přežili. Byla tajně vycvičena ještě Darth Vaderem a přivlastnila si titul Temná Paní ze Sithu. Trénovala dva učedníky: Flinta, jehož obrátil na světlou stranu Luke Skywalker, a Carnora Jaxe, jenž byl zabit Palpatinovým loajalistou Kirem Kanosem. Nedlouho potom se jí podařilo přesvědčit Vaderova vnuka Jacena Sola, aby se přidal k temné straně. Tak se zrodil Darth Caedus, jenž si později vzal za učednici Tahiru Veilu.", "section_level": 2}, {"title": "Nový sithský řád.", "content": "V roce 130 ABY povstal nový řád, aby nahradil dosavadní Baneův Řád sithských pánů a předešlé malé řády. Byl založen Darth Kraytem na Korribanu už v roce 30 ABY. Tento řád byl duchy starých Temných pánů považován za kacíře, takže musel Darth Krayt strávil celé století přípravami na opětovné sjednocení galaxie pod vládu Sithů. On a jeho řád se poprvé ukázal až v době 127-130 ABY kdy vyvolali Sithsko-imperiální válku a zahájil útok na Jedie na Ossusu, což vedlo k nahrazeni Galaktické aliance Druhým impériem a opětovnému, téměř úplnému vyhlazení Jediů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti.", "content": "Sithové měli ve své historii jasně definovanou hierarchii, která oddělovala silné od slabých. Protože existovali v mnoha inkarnacích, nezachoval se žádný jednotný systém. Po šest tisíc let zůstala hierarchie víceméně stejná, ale v době Lorda Kaana došlo v systému k chaosu, díky kterému měli všichni vyšší Sithové v řádu titul Temný Pán ze Sithu. Sithové proto zažili velkou reformu po Sedmé bitvě o Ruusan, z níž vzešel řád, kde pouze dva Sithové existují, Mistr a učedník. Oba vlastní titul Temný Pán ze Sithu, jež se stal synonymem titulu Sithský pán.  Toto byly hodnosti v Sithském impériu před zformováním Baneova Pravidla dvou v roce 1000 BBY:", "section_level": 1}, {"title": "Temný Pán ze Sithu.", "content": "Temní Páni ze Sithu byli zpravidla ti největší a nejmocnější Sithští páni dané generace. Do doby Kaana byl tento titul udělován jen vůdci celého řádu, ale na konci Nových sithských válek byl vlastněn mnoha Sithy. Od počátku řádu Sithů jich bylo známo mnoho. Někteří z nich byli pohřbeni s veškerými poctami na sithské domovské planetě Korriban v Údolí Temných Pánů.  V době Starého sithského impéria, kdy se stal tento titul tradicí, byl Temný pán ze Sithu volen dvanáctičlennou radou Sithských pánů na Ziostu. Pokud se objevil Sith s odvahou a mocí dostatečnou na to postavit se dosavadnímu Temnému pánovi, měl možnost v souboji na život a na smrt titul uzmout. Mrtvý Temný pán pak byl s největšími poctami pochovám v Údolí Temných Pánů na Korribanu, stejně tak jako zesnulí Temní páni přirozenou smrtí.  Protože tento titul mohl mít vždy jen ten nejmocnější ze Sithů, existoval vždy jen jeden Temný pán a po smrti byl vždy vystřídán jiným. Až v době tisíc let před pádem Republiky, vytvořil Temný Pán Lord Kaan Bratrstvo Temnoty a stanovil, že všichni Sithští pánové jsou si rovni a všichni budou vlastnit titul Temný Pán ze Sithu. Po zničení Bratrstva v Sedmé bitvě o Ruusan zavedl jediný přeživší Sith Darth Bane nový Řád sithských pánů, jinak známý jako Pravidlo Dvou. V tomto řádu existovali jen dva Sithové, mistr a učedník. Nehledě na rozdíly ve schopnostech a zkušenostech, oba vlastnili titul Temný Pán ze Sithu. V době 130 let ABY pozměnil Darth Krayt toto pravidlo na Pravidlo jednoho a sám vládl jako Temný Pán mnoha věrným Sithům.", "section_level": 2}, {"title": "Sithský Pán.", "content": "Sithský pán byl titul, jenž vlastnil velmi mocný mistr. Někdy byl synonymem pro jiné tituly jako Temný Pán ze Sithu, Sithský mistr nebo jako hodnost rovnocenná Jedijskému titulu Mistr Jedi. Několik Sithských pánů rovněž vlastnilo titul Darth. Titul Sithský Pán je stejný pro obě pohlaví, avšak existovali i takoví, jako například Lumiya, která titul změnila na Sithskou Paní. Původně tento titul vlastnili i zástupci rasy původních Sithů, jako například Adas a Dathka Graush.  Sithský Pán patří mezi nejvyšší hodnosti v řádu Sithů, vyšší už je jen Temný Pán ze Sithu. Pouze výjimečně se jim postavil někdo jiný než Jedi. V původním Starém sithském impériu měl každý Sithský Pán svůj vlastní symbol, vytetovaný na čele, a každý měl vlastní říši. Tito Pánové se shromažďovali v tzv. Sithské radě, jež byla obdobou Rady jedijské. V době Starého impéria zasedala na planetě Ziost a členové rozhodovali o důležitých záležitostech a v případě nutnosti volili mezi sebou nového Temného Pána ze Sithu.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidlo Dvou.", "content": "Aby zajistil přežití Sithů, byl Darth Bane nucen přivést je na pokraj vyhynutí. Založil Pravidlo dvou a titul Temný Pán ze Sithu vlastnili oba Sithové. Pravidlo dvou určovalo, že mistr trénuje učedníka. Jakmile je učedník dostatečně silný, zabije svého mistra a sám získává titul mistra. Zároveň je nucen si najít vlastního učedníka a proces opakovat.", "section_level": 2}, {"title": "Sithský mistr.", "content": "Sithský mistr byl starodávný titul, který vlastnil Sith, pokud měl učedníka. V době Jedijské občanské války byl například Darth Malak označován jako Sithský mistr, protože byl Temný Pán ze Sithu a měl zároveň učedníka Darth Bandona. Představení Sithské akademie na Korribanu tento titul také vlastnili. V Baneově řádu vlastnili titul Sithský mistr jen ten výše postavený, učedník ne. V Kraytově řádu, je Pravidlo dvou odmítnuto ale tradice mistra a učedníka je zachována.", "section_level": 3}, {"title": "Sithský učedník.", "content": "Sithský učedník byl titul Sitha, pokud on nebo ona byl učedík nějakého Mistra. V Darth Baneově Pravidle dvou vlastnili sithský učedník i Sithský mistr titul Temný Pán ze Sithu souběžně, na rozdíl od předešlé tradice jediného Temného Pána. Jakmile učedník zavraždil svého mistra, stal se sám mistrem a hledal si nového učedníka. Učedníky byli například Darth Maul, Darth Tyranus i Darth Vader, jejichž mistrem byl Darth Sidious. Darth Vader byl navíc vůbec první postavou ve Star Wars identifikovanou jako Temný Pán ze Sithu.  Učedníkům sloužili adepti Temné strany, kteří nebyli, technicky vzato, vůbec Sithové. Tito na Sílu citliví jedinci byli vybíráni Sithským učedníkem pro případ, že by se z učedníka stal mistr a potřebovali místo učedníka někým obsadit. Příkladem může být Asajj Ventress, která byla učednicí hraběte Dooku. Podobný seznam adeptů si vedl i mistr, pokud byl jeho stávající učedník zabit. Mistr měl vždy někoho v záloze, jako např. Darth Sidious Anakina Skywalkera.", "section_level": 3}, {"title": "Adepti a další hodnosti za Palpatinovy éry.", "content": "Když Palpatine ustanovil sám sebe císařem Galaktického impéria, Sithové ovládli známou galaxii a přišla i potřeba loajálních funkcionářů a služebníků znalých temné strany Síly. I když tito jedinci nebyli Sithové, protože řád dovoloval existenci jen dvou, byli tito přisluhovači známí jako Adepti temné strany. Ti podporovali císaře a sloužili mu. Pracovali jako agenti, rozvědka, vojenští důstojníci a na jiných důležitých postech, kde prosazovali císařův vliv. Adepti temné strany byli velmi důležití zvláště při návratu Palpatina do svých klonových těl šest let po jeho smrti.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnosti Nového sithského řádu.", "content": "V roce 130 ABY povstal Nový sithský řád, jenž nahradil ten Baneův. V tomto kultu mělo mnoho členů červeno-černé tetování a dostávali následující tituly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sith (výslovnost \"sit\", v množném čísle Sithové: \"sitové\") je fiktivní řád ze světa Star Wars. Jednalo se o společenství bytostí ovládající mystickou Sílu, jež propůjčovala nejrůznější Psionické schopnosti, ale užívají pouze její temnou stranu. Ve Star Wars představovali záporné osoby, které touží po neomezené moci. Usilují o zničení svých nepřátel, rytířů Jedi, kteří ochraňují Republiku, nositelku svobody a demokracie v galaxii. Sithové však původně tvořili rasu humanoidů z planety Korriban, kterou v minulosti ovládli Temní Jediové vyhnaní z Republiky. Ti si Sithy podmanili a přivlastnili si nejen jejich znalosti o temné straně Síly, ale i způsoby a jméno.", "tgt_summary": "The Sith are the main antagonists of the \"Star Wars\" universe. The Sith Order are depicted as an ancient monastic and kraterocratic cultist organization of supernaturally gifted Force-wielders driven by a Machiavellian agenda of galactic domination and revenge against their arch-rivals, the Jedi Order.", "id": 1802467}
{"src_title": "Rozptyl (statistika)", "tgt_title": "Variance", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Rozptyl je definován jako střední hodnota kvadrátů odchylek od střední hodnoty. Odchylku od střední hodnoty, která má rozměr stejný jako náhodná veličina, zachycuje směrodatná odchylka formula_6.  Pro diskrétní náhodnou veličinu je definován následujícím vztahem kde formula_8 jsou hodnoty, kterých může náhodná veličina formula_1 nabývat (s pravděpodobnostmi formula_10) a formula_11 je střední hodnota veličiny formula_1.  Je-li pravděpodobnost všech diskrétních hodnot stejná, pak se předchozí vztah zjednoduší na kde \"n\" je počet prvků souboru.  Pro spojitou náhodnou veličinu je rozptyl definován vztahem kde formula_15 je hustota pravděpodobnosti veličiny formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Pro rozptyl součinu náhodné veličiny formula_1 a konstanty formula_18 platí Rozptyl náhodné veličiny je invariantní vůči posunu formula_20, tedy Rozptyl součtu i rozdílu náhodných veličin formula_22 je roven kde formula_25 značí kovarianci veličin formula_1 a formula_27.  Pokud jsou náhodné veličiny nezávislé, jejich kovariance je nulová, a tedy rozptyl součtu (rozdílu) je roven součtu rozptylů jednotlivých náhodných veličin.  Obdobná tvrzení platí také pro rozptyl součtu většího počtu náhodných veličin.  Pro výpočet rozptylu se často používá následující vztah", "section_level": 1}, {"title": "Příklad u kostky.", "content": "Mějme kostku a náhodnou veličinu formula_1, která přiřadí každému z šesti možných jevů takové číslo, kolik puntíků je v daném jevu na horní straně kostky (čísla 1 až 6). Máme 6 jevů s pravděpodobností formula_30 a střední hodnota (průměr) je 3,5. Kvadrát rozptylu veličiny formula_1 lze pak podle vztahů výše vypočítat jako", "section_level": 1}, {"title": "Variance (volatilita) u hazardních her.", "content": "Variace má vysoký dopad na to, s jakou částkou z kasina odejdete. Určuje míru, s jakou vám bude rozpočet při hraní kolísat.", "section_level": 1}, {"title": "Hry s nízkou variací.", "content": "Vyskytují se zde menší, ale časté výhry, rozpočet se snižuje rovnoměrně.", "section_level": 2}, {"title": "Hry s vysokou variací.", "content": "Ve většině kol můžete očekávat prohru, ale pokud přijde výhra, bude vysoká. Ve hře s vysokou variací lze vyhrát uspokojivou částku v jednom kole. Ale pozor, prohrajete rychleji.", "section_level": 2}, {"title": "Variace při automatech.", "content": "Variaci při automatech výrobci popisují slovy nízká, střední nebo vysoká. Je to z důvodu, že je možné trefit řadu různých výherních kombinací a vyhrát spoustu různých násobku sázky. Obecně platí pravidlo: čím vyšší variance, tím lépe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozptyl (též střední kvadratická odchylka, střední kvadratická fluktuace, variance nebo také disperze) se používá v teorii pravděpodobnosti a statistice. Je to druhý centrální moment náhodné veličiny. Jedná se o charakteristiku variability rozdělení pravděpodobnosti náhodné veličiny, která vyjadřuje variabilitu rozdělení souboru náhodných hodnot kolem její střední hodnoty.", "tgt_summary": "In probability theory and statistics, variance is the expectation of the squared deviation of a random variable from its mean. Informally, it measures how far a set of numbers are spread out from their average value. Variance has a central role in statistics, where some ideas that use it include descriptive statistics, statistical inference, hypothesis testing, goodness of fit, and Monte Carlo sampling. Variance is an important tool in the sciences, where statistical analysis of data is common. The variance is the square of the standard deviation, the second central moment of a distribution, and the covariance of the random variable with itself, and it is often represented by formula_1, formula_2, or formula_3.", "id": 547250}
{"src_title": "Cosimo Medicejský", "tgt_title": "Cosimo de' Medici", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Florentská signorie, tvořená příznivci rodu Albizzi, poslala roku 1433 Cosima a jeho mladšího bratra Lorenza do vyhnanství. Roku 1434 se díky vítězství svých příznivců ve Florencii a vlivu papeže Evžena IV. vrátil do města. Medicejští poté vystřídali rodinu Albizzi a stali se neoficiálními vládci města. Oficiálně zůstalo zachováno republikánské zřízení – \"signorie\" a Cosimo, stejně jako jeho otec, se o úřady prakticky neucházel, pouze v případě, byl-li o to požádán (3× vykonával po dobu 2 měsíců funkci gonfaloniéra).  Velmi se zasloužil o rozvoj obchodu, ale také věd a umění, založil florentskou platónskou akademii. Financoval mnoho významných soukromých i veřejných staveb, mezi něž patří například Medicejský palác-(Riccardi), klášter sv. Marka nebo kostel San Lorenzo, jehož přestavbou pověřil geniálního architekta Filippa Brunelleschiho. Tím, že nashromáždil velké množství knih a rukopisů, které zpřístupnil svým přátelům humanistům, položil základy Medicejské knihovny (\"Biblioteca Medicea Laurenziana\"), která se stala vzorem pro podobné instituce včetně o generaci mladší vatikánské knihovny.  Roku 1439 Cosimo umožnil, aby papež Evžen IV. přenesl do Florencie koncil, který se dosud konal ve Ferraře, kde vypukl mor. Na florentském jednání, které navštívil sám byzantský císař Jan VIII. a konstantinopolský patriarcha Jósefos, byla uzavřena tzv. florentská unie mezi východní a západní církví. Na koncilu se mimo jiné řešila také otázka husitství a basilejských kompaktát. Účastníky koncilu včetně Cosima \"Starého\" zachytil malíř Benozzo Gozzoli na stěnách kaple v paláci Medici-Riccardi ve známém výjevu Klanění tří králů.  Po smrti mu florentská signorie udělila titul \"Pater patriae\" - Otec vlasti, přiznaný kdysi Ciceronovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cosimo Medicejský (27. září 1389 – 1. srpna 1464) též nazývaný Il Vecchio (\"Starý\") pocházel z rodu Medicejů a byl florentským bankéřem a v letech 1434 - 1464 neoficiálním vládcem města. Cosimo byl syn Jana z Bicci Medicejského.", "tgt_summary": "Cosimo di Giovanni de' Medici, called \"the Elder\" (Italian: \"il Vecchio\") and posthumously \"Father of the Fatherland\" (Latin: \"pater patriae\") (27 September 1389 – 1 August 1464), was an Italian banker and politician, the first member of the Medici family which effectively ruled Florence during much of the Italian Renaissance. Despite his influence, his power was not absolute; Florence's legislative councils at times resisted his proposals throughout his life, and he was viewed as first among equals, rather as than an autocrat. His power derived from his wealth as a banker, and he was a patron of arts, learning and architecture.", "id": 1033429}
{"src_title": "Doktor věd", "tgt_title": "Doctor of Science", "src_document": [{"title": "Československo a Česko.", "content": "Doktor věd (ve zkratce DrSc. umisťované za jménem a odděleno od něj čárkou) je bývalá česká vědecká hodnost vyššího stupně, kterou udělovaly jak vysoké školy, tak akademie věd (akademici ji původně získávali automaticky). Nižším stupněm byla vědecká hodnost kandidát věd (CSc.). Zavedena byla v Československu roku 1953 podle sovětského vzoru vládním nařízením č. 60/1953 Sb., od roku 1964 byly parametry pro udělení podstatně zpřísněny. Po roce 2001 bylo její udělování v ČR zastaveno, přičemž dosavadně udělené vědecké hodnosti zůstaly v platnosti.  České právo (resp. vysokoškolský zákon) od té doby náhradu uvedené hodnosti bezprostředně neposkytuje. Neoficiální vědecký titul doktor věd (ve zkratce DSc. umisťované za jménem a odděleno od něj čárkou) však uděluje (pouze na základě čl. 62 svých stanov) od roku 2003 Akademie věd České republiky (AV ČR), podle které jde o nejvyšší současné odborné ocenění vědce. Tento vědecký titul je v Česku tedy akademický v tom smyslu, že je udílen akademickou institucí, akademií, zmíněnou AV ČR, nejedná se nicméně o akademický titul ve smyslu vysokoškolského zákona – ten doktorát věd ani jeho zkratku DSc. nezmiňuje. Do poloviny roku 2016 již bylo uděleno 137 těchto titulů. AV ČR k tomuto uvádí, že tento vědecký titul „vyjadřuje zvláště vysokou vědeckou kvalifikaci prokázanou vytvořením závažných, vědecky originálních prací důležitých pro rozvoj bádání v určitém vědním oboru a charakterizujících vyhraněnou vědeckou osobnost. O udělení vědeckého titulu rozhoduje Vědecká rada AV ČR.“ Jako základní (obecný) požadavek je nejprve nutné mít ukončený doktorský studijní program (tedy Ph.D. nebo jeho ekvivalent). Diplom pak vydává Akademie věd ČR v české verzi s anglickým překladem; anglická verze uvádí titul \"Research Professor\" jako ekvivalent českého titulu „DSc.“.  Ve slovenském právu bylo udělování po vzniku samostatné Slovenské republiky novelizováno. Uplatňuje se v koordinaci \"Slovenské komise pro vědecké hodnosti\" při Ministerstvu školství, vědy, výzkumu a sportu SR a Slovenské akademie věd ve formě nejvyšší vědecké hodnosti. Na základě smluv o rozdělení Československa tak i udělení slovenské hodnosti DrSc. vstupuje do veřejného práva ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení k udělení vědeckého titulu.", "content": "Způsobilost uchazečů k nabytí DSc. se prokazuje v řízení k udělení vědeckého titulu, při kterém se posuzuje vědecká úroveň uchazeče, a to především na základě disertace a její obhajoby a dalších vědeckých nebo odborných prací. Toto řízení se zahajuje na základě žádosti uchazeče, podpořené alespoň dvěma písemnými stanovisky doktorů věd nebo profesorů českých, popř. zahraničních vysokých škol téhož nebo výjimečně příbuzného oboru k vědecké osobnosti uchazeče. V současnosti řízení k udělení titulu doktora věd výslovně uvádí ten fakt, že předkládaná disertace musí přinášet nové vědecké poznatky s mezinárodním ohlasem, přičemž disertací se v tomto případě rozumí publikovaná monografie nebo soubor uveřejněných vědeckých prací doplněný komentářem a shrnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Absolventům doktorských studijních programů ve Finsku se uděluje titul podle oblasti, v níž studovali. Některé z těchto titulů se překládají do angličtiny jako Doctor of Science s upřesněním v závorce, např. tekniikan tohtori /TkT/ se překládá jako Doctor of Science (Technology) /D.Sc. (Tech.)/.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doktor věd (lat. \"doctor scientiarum\") označuje některou z vědeckých hodností, jejichž postavení se může lišit podle zemí, v nichž se udělují.", "tgt_summary": "Doctor of Science (), usually abbreviated Sc.D., D.Sc., S.D., or D.S., is an academic research degree awarded in a number of countries throughout the world. In some countries, \"Doctor of Science\" is the degree used for the standard doctorate in the sciences; elsewhere the Sc.D. is a \"higher doctorate\" awarded in recognition of a substantial and sustained contribution to scientific knowledge beyond that required for a Doctor of Philosophy (PhD). It may also be awarded as an honorary degree.", "id": 1831691}
{"src_title": "Čtvrtohory", "tgt_title": "Quaternary", "src_document": [{"title": "Stratigrafie.", "content": "Benátský důlní inženýr Giovani Arduino v 60. letech 18. století rozlišil na přirozeném geologickém řezu na severu Itálie čtyři geologická období, jež nazval řády - tedy první, druhý, třetí a čtvrtý řád, přičemž čtvrtý byl nejmladší. Této terminologie se přidržovali francouzští geologové Jules Desnoyers a Henri Reboul, kteří ve 30. letech 19. století označovali ve svých studiích výrazem \"quaternaire\" geologické období příslušné k zachovaným horninám obsahujícím zbytky víceméně současných rostlin a živočichů. Roku 1854 ve Švýcarsku navrhl Adolphe Morlot, aby se pro toto období používalo výrazu \"quartaire\" - kvartér, a ten se drží v odborné literatuře dodnes. Roku 1830 ještě skotský geolog Charles Lyell ve stejném smyslu používal termín \"pleistocene\", ale tento výraz byl později vztažen k jednomu z dílčích období čtvrtohor. Otázka počátku čtvrtohor byla dlouho předmětem odborných sporů. Jako hranice byla roku 1983 stanovena doba před 1,8 miliony let. Spory však neutichly, neboť řada vědců upozorňovala, že tato doba nepřinesla žádné převratné změny, které by takovou hranici odůvodnily. Nakonec roku 2009 Mezinárodní komise pro stratigrafii přiřadila ke čtvrtohorám i původně třetihorní stupeň gelas, čímž byla hranice čtvrtohor posunuta na 2,588 milionu let před dneškem. Důvodem byl fakt, že právě z této doby byly zjištěny příznaky razantního globálního ochlazení klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a klima.", "content": "Od počátku čtvrtohor se kontinenty nacházejí již v dnešní podobě. Z předchozcích období pokračuje alpinské vrásnění a výzdvih Himálaje. Tvar pevniny významně mění značné kolísání hladiny moří - až o 120 m, které způsobuje vynoření rozsáhlých souší, jež ovlivňují migraci fauny a flóry. Z těchto pevninských mostů má značný význam tzv. Beringie, což je periodicky se vynořující souš mezi Severní Amerikou a Asií, která umožnila kromě rozšíření řady živočišných druhů, např. mamutů či velbloudů, též rozšíření člověka na americký kontinent.  Toto kolísání mořské hladiny způsobil nástup globálního ochlazení, díky kterému je značné množství vody vázáno v pevninských ledovcích. Původně se předpokládalo, že ochlazení přišlo v jediné velké ledové době, později byla tato teorie revidována zjištěním existence čtyř ledových dob. V pozdější době byl objeven dlouhý cyklus mnoha dílčích ochlazení a oteplení, přičemž na příkladu průběhu posledního chladného cyklu, jenž je pro svoji chronologickou blízkost nejlépe prozkoumaný, se předpokládá existence velmi složitého průběhu klimatických výkyvů v průběhu čtvrtohor. Čtvrtohory se nám v tomto světle ve srovnání s předcházejícími teplými obdobími jeví jako jedna dlouhá doba ledová, která se dělí na jednotlivé výrazně chladné a suché výkyvy (glaciály) a vlhčí a teplejší výkyvy (interglaciály).  Například na území dnešního Česka se v nejteplejších úsecích interglaciálů předpokládají průměrné teploty o 2 - 3 °C vyšší oproti dnešku, zatímco v nejstudenějších úsecích glaciálů až o 11 - 13 °C nižší oproti současnému průměru. Kromě těchto nejvýraznějších klimatických výkyvů docházelo v průběhu glaciálů, a to zejména na jejich počátku, k dalším dílčím výkyvům - studeným stadiálům a teplejším interstadiálům. Navíc lze hluboko do minulosti zaznamenat velké množství jemnějších teplotních výkyvů oběma směry, jež se nazývají oscilace. Období, které probíhá od posledního glaciálu do současnosti, tedy holocén, je pravděpodobně jen další z řady interglaciálů, oproti těm předcházejícím však jeví řadu odlišností - odlišná je fauna savců i například ráz krajiny v Evropě. Proto se pro holocén používá výrazu postglaciál.  Klimatické výkyvy mají vliv na rychlost a intenzitu procesů eroze a ukládání hornin, zejména v příledovcových (periglaciálních) oblastech. Velká území Evropy, Asie a Severní Ameriky byla ovlivněna přítomností stálé tlakové výše nad pevninskými ledovci na severu kontinentů, což způsobovalo stálý příliv suchých studených větrů z těchto míst. Činnost sucha a mrazu za nepřítomnosti souvislého rostlinného pokryvu způsobovala charakteristický rozpad určitých hornin a jejich akumulaci v podobě mohutných souvrství spraší, které jsou dnes jednou z nejběžnějších hornin na světě. Měnil se také vodní režim řek, jež přecházely z režimu meandrující do divočící řeky a naopak. V glaciálech měly řeky v periglaciální zóně nízký průtok s občasnými vodními přívaly v mělkém, širokém, příměji vedeném korytu, jelikož podnebí bylo suché a v krajině bylo málo vegetace, která by brzdila erozní a akumulační činnost řeky. Naopak v interglaciálech řeky tečou v hlubších korytech s častými oblouky, které se postupně prohlubují či izolují od hlavního toku a vytvářejí slepá ramena. Při přechodech ze studených do teplejších a vlhčích období dochází k výraznému zařezávání říční nivy pod úroveň okolní krajiny, čímž vznikají tzv. říční terasy.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Z živočichů prodělávají nejdynamičtější vývoj savci. V oblasti střední Evropy žili např. mamuti, srstnatí nosorožci, koně, jelenovití (mezi nimi obrovitý \"megaloceros giganteus\" s rozpětím paroží až 3 m), šavlozubé kočkovité šelmy (\"machairodus\"), jeskynní lvi, jeskynní medvědi apod. Pokračuje vývoj člověka a dalších primátů. Vývoj savců a ptáků v průběhu pleistocénu dosahoval mimořádné dynamiky. Do pleistocénu spadá i větší část vývojové linie směřující k dnešnímu člověku.  Předpokládalo se, že vliv glaciálů nebyl pro všechny oblasti světa rovnoměrný, tj. směrem k rovníku vliv glaciálů klesal. Například v pásmu deštných lesů se mluvilo o kulminaci vlhkého období - pluviálu. V současnosti převládá teorie, že rozloha deštných lesů se v průběhu glaciálu velmi zmenšila a zmenšila se i jejich druhová diverzita. Naopak v interglaciálech jejich rozloha roste. V tom je jeden z rozdílů oproti předchozím interglaciálům a současnému postglaciálu. Zdá se, že rozloha deštných lesů klesá a klesá i druhová diverzita v jiných biotopech. O tom, jak podstatná je tato změna a jaký podíl na tom má činnost člověka, se vedou odborné diskuse. Vymírání četných živočišných druhů však můžeme sledovat již od posledního náporu poslední ledové doby. Vymírá tzv. megafauna, k níž řadíme velké druhy savců typických pro větší část čtvrtohor. Na konci poslední doby ledové vymírají mamuti, srstnatí nosorožci, obří australští vačnatci a další druhy. V době, kdy se tyto druhy dostávají na pokraj vyhynutí, dosahuje maximálního rozšíření obří evropský jelen \"Megaloceros giganteus\", ten však přesto nakonec též vymírá.  Po odeznění posledního glaciálu dochází k rozvoji lidské společnosti, která postupně přechází z kultur lovců a sběračů k zemědělským kulturám, vznikají města a státy. Díky tomu dochází k rozrůstání lidské populace, která zároveň silně ovlivňuje tvář krajiny a následně její biologickou diverzitu. Míru ovlivnění holocénní přírody člověkem někteří vědci srovnávají s vlivem geologických procesů. V osídlených oblastech dochází k ústupu mnohých živočišných a rostlinných druhů, zejména lesních. Na druhé straně kulturní krajinu využívají četná společenstva druhů preferujících otevřenější stanoviště. Dalšími podstatnými změnami byl nástup intenzivního zemědělství, či naopak v některých oblastech úpadek zemědělství ve prospěch jiných hospodářských činností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtvrtohory (kvartér) je označení pro geologické období, které zahrnuje zhruba posledních 2,6 milionů let. Jsou nejmladší ze tří period kenozoika. Dělí se na starší čtvrtohory (pleistocén) a mladší čtvrtohory (holocén). Starší čtvrtohory zahrnují z historického hlediska \"starší dobu kamennou\" (paleolit). Mladší čtvrtohory zahrnují pouze posledních 10 000 let. Z historického hlediska jde o \"starší dobu kamennou\" (paleolit), \"střední dobu kamennou\" (mezolit), \"mladší dobu kamennou\" (neolit) a následná období od doby bronzové až po dnešek.", "tgt_summary": "Quaternary ( ) is the current and most recent of the three periods of the Cenozoic Era in the geologic time scale of the International Commission on Stratigraphy (ICS). It follows the Neogene Period and spans from 2.588 ± 0.005 million years ago to the present. The Quaternary Period is divided into two epochs: the Pleistocene (2.588 million years ago to 11.7 thousand years ago) and the Holocene (11.7 thousand years ago to today). The informal term \"Late Quaternary\" refers to the past 0.5–1.0 million years.", "id": 359027}
{"src_title": "Panda červená", "tgt_title": "Red panda", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Její západní (i české) jméno vzniklo zřejmě z francouzštinou (podle jiného zdroje angličtinou) adaptovaného nepálského slova, které by se dalo přeložit jako „jedlík bambusu“. V angličtině i dalších jazycích je známá také jako \"malá panda\", \"menší panda\", nebo i \"ohnivá liška\". Jako panda byl poprvé označován právě tento druh, mnohem později bylo toto jméno přeneseno na pandu velkou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomické postavení pandy červené i pandy velké bylo dlouho nejasné. Vzhledem k tomu, že obě pandy mají vlastnosti medvídkovitých i medvědovitých šelem, bývaly společně řazeny do některé z těchto čeledí nebo do samostatné čeledi Ailuridae. Jednoznačnou odpověď ohledně taxonomického zařazení obou pand přinesly až podrobné fylogenetické výzkumy včetně analýzy DNA.  Panda červená je jediný recentní druh čeledi pandy malé (Ailuridae), jejíž zástupci byli kdysi rozšíření po celé Eurasii i Severní Americe. Je současně jediným recentním zástupcem rodu \"Ailurus\". Nejbližší recentní příbuzné pandy červené bychom našli mezi lasicovitými, medvídkovitými a skunkovitými šelmami, s nimiž čeleď pandy malé tvoří společnou nadčeleď Musteloidea. Panda velká je v současnosti řazena přímo mezi medvědovité a pandě červené tedy není blízce příbuzná.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Areál rozšíření pandy červené není souvislý, je rozdělen do dvou částí. Přirozenou hranici mezi oběma poddruhy tvoří přibližně řeka Brahmaputra. Poddruhy se dále dají rozlišit podle větší lebky, robustnějších zubů a delší zimní srsti u poddruhu \"A. f. styani\". Poddruh \"A. f. styani\" je obvykle tmavší, ale mezi oběma poddruhy existuje velká variabilita ve zbarvení.  Genetické analýzy z r. 2020 prokázaly, že se jedná ve skutečnosti o dva samostatné fylogenetické druhy s odlišnou populační historií, tedy:", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Délka těla pandy červené je 50 až 64 cm, délka ocasu 28 až 59 cm a hmotnost dosahuje 3 až 6 kg. Má dlouhou, hustou srst, svrchu rudohnědou nebo kaštanovou, na spodní části těla a na končetinách leskle černou. Okraje uší jsou bělavé, stejně jako obličejová část s hnědými obličejovými tvářemi a skvrnami pod očima, zvanými \"slzy\". Velmi kulatá hlava připomíná kočičí. Lebka je mohutná. Její uši jsou středně velké a vzpřímené, čenich černý a oči velmi tmavé. Celkový vzhled pand doplňuje ještě dlouhý, huňatý a široký ocas se střídajícími se žlutými a červenými okrovými kroužky. Ocas pomáhá pandám udržovat rovnováhu a je vynikajícím maskováním ve stromech. Nohy jsou černé a krátké, s hustě osrstěnými chodidly. Kožešina na chodidlech slouží jako tepelná izolace na ledových a zasněžených plochách a také skrývá pachové žlázy, které jsou umístěny i na řiti. Panda červená připomíná menší postavou na krátkých nohách a dlouhým ocasem spíše mývala než medvěda. Také menším počtem zubů (její zubní vzorec je 3, 1, 3, 2/3, 1, 4, 2 = 38) je bližší šelmám medvídkovitým. Prsty má poměrně krátké, opatřené polozatažitelnými drápy a stejně jako panda velká našlapuje na celá chodidla. U pandy červené se vyvinul „šestý prst“, palec navíc, který je tvořen výrůstkem zápěstní kosti. Můžeme jej najít i u pandy velké. Tento prst umožňuje lepší uchopování větví (hlavně bambusu) a větší stisk. Mezi samcem a samicí není žádný viditelný rozdíl, mláďata se podobají dospělým jedincům, jen jsou menší. Průměrně se dožívá 8–10 let, někdy až 14 let. Rekordní věk, zaznamenaný v zajetí, je 23 let a 4 měsíce u samce pojmenovaného \"Firecracker\".  Panda červená je většinou tichá, mezi jedny z mála zvuků patří pískání při vzájemné komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jejím domovem jsou horské lesy a džungle v podhůří Himálaje v jižní Číně, Myanmaru, Nepálu, Bhútánu a severovýchodní Indii. Rozšíření v severním Laosu není potvrzeno a je spíše nepravděpodobné, neboť v záznamech o jejím tamním výskytu se našlo mnoho nesrovnalostí. Nejzápadněji se vyskytuje v oblasti Annapurny v Nepálu, nejvýchodněji v pohoří Čchin-ling v čínské provincii Šen-si. Její rozšíření je spíše rozdělené do subpopulací než souvislé.  Panda červená patří mezi nejvýše žijící zvířata, protože se běžně vyskytuje v nadmořských výškách od 2 000 m n. m., ale i kolem 4 000 m n. m., v létě může dosáhnout i sněžné čáry ve výšce 5 000 m n. m. V severovýchodní Indii se vyskytuje níže, v tropických lesích, mezi 1 400 a 1 700 m n. m. V oblastech výskytu pandy červené teploty průměrně dosahují 10 až 25 °C a srážky 3 500 mm za rok, klima je stabilní. Je úzce spjata se smíšenými lesy s opadavými i jehličnatými stromy, zvláště se starými stromy a porosty bambusu. Bylo zjištěno, že většina pozorování pandy červené byla ve vzdálenosti do 100 metrů od vodní plochy, což naznačuje, že přítomnost vody v blízkosti může být důležitým předpokladem pro místo výskytu pandy.", "section_level": 1}, {"title": "Etologie.", "content": "Panda červená je většinou nejaktivnější za svítání a soumraku, celkově je spíše nočním zvířetem. Je aktivní asi 56 % dne. Přes den většinou spí stočená na větvi s ocasem přetaženým přes obličej nebo s hlavou zabořenou pod hrudí. Výborně šplhá a často ji lze zastihnout na stromech, na zemi se zdržuje méně. Pandy se pohybují málo, spíše více spí a jí, aby ušetřily energii pracně získanou z trávení bambusu. Jde o samotářská zvířata, setkávají se pouze v období páření. Samci mají teritorium větší, překrývá se s teritorii několika samic. Pandy červené se o sobě před pářením i jindy dozvídají pískáním. Své teritorium si značkuje trusem, močí a pižmově páchnoucím výměškem pachových žláz.", "section_level": 1}, {"title": "Predátoři.", "content": "Vzhledem k vysokohorskému prostředí, ve kterém žije, má panda červená méně predátorů, než kdyby žila níže. Mezi nepřátele pandy červené patří levhart sněžný a lasicovití, mláďata loví i menší šelmy a draví ptáci. Při ohrožení predátorem se snaží utéct, pokud se jim to nepovede, stojí na zadních nohách, aby vypadaly větší, nebo se brání svými ostrými drápy. Panda červená vydrží stát na zadních nohách až 30 sekund a některé pandy takto dokáží urazit několik metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pandy nevytvářejí stálé páry, jsou to samotáři, ale úmyslně se setkávají v době rozmnožování mezi lednem a začátkem března. Vyhledávají se podle pachu a pískavých zvuků. Páření se odehrává na zemi a pár se po něm okamžitě rozchází. Obě pohlaví se často páří s více jedinci. Samice dokáže odložit porod mláďat do vhodné situace až o týden, možná i více (odložená nidace). Po 114 až 145 dnech březosti se samici rodí ve hnízdě v dutině stromu 1 až 2 mláďata, výjimečně až 4. Ta váží při narození asi 100 g a dva týdny jsou úplně holá, slepá, a bezmocná, oči se jim otevírají po 18 dnech. Mládě pandy svou matku opravdu zaměstnává – mládě saje mléko až 14krát za den, první týden tráví matka s mláďaty 60–90 % času. Později se vydává častěji mimo hnízdo a vrací se mláďata čistit a krmit. Jejich srst je zpočátku šedo-hnědá, později získává barvu dospělých jedinců. Po 6–7 týdnech se mláďata vydávají na první průzkumy okolí, pohlavně dospívají ve věku 18 měsíců. Pro jejich pomalý vývoj se o ně matka stará až rok. Úmrtnost mláďat v přírodě je vysoká, dosahuje až 80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Panda červená má trávicí systém přizpůsobený k přijímání masité potravy, ale mezi její hlavní zdroje energie patří bambusové výhonky a listy. Protože neumí strávit celulózu, která je hlavní složkou buněčné stěny, musí spotřebovat bambusu velké množství, až 1,5 kg bambusových listů a 4 kg bambusových výhonků denně. Bambusové výhonky jsou výživnější než listy, proto je pandy požírají častěji. Výhonky jsou nejvýživnější v létě a na podzim, nejméně v zimě. Když není po ruce bambus, nepohrdne ani ovocem, plody, kořínky, žaludy, různými druhy trav a lišejníků, a masitou stravu doplňuje mladými ptáky, vejci, obratlovci (myšmi, menšími hlodavci, nebo ještěrkami) a larvami hmyzu. V zajetí pandy červené dostávají i kuřecí maso. Potrava prochází trávicí soustavou rychle, za 2–4 hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Podle klasifikace IUCN patří panda červená mezi ohrožené druhy, kterým při nezměněných podmínkách hrozí vysoké riziko vyhynutí, což znamená vzestup stupně ohrožení oproti předchozí klasifikaci, kdy byl druh považován za zranitelný. Odhady o počtu pand ve volné přírodě se různí, uvádí se čísla od 2 500 až po 16–20 000 jedinců. Počet zvířat ve volné přírodě ale prudce klesá, jen za poslední tři generace (to odpovídá přibližně 18 letům) klesl počet pand o 50 % a minimálně o 50 % má populace klesat i v příštích třech generacích. Jejich početnost klesá zvláště u východního poddruhu v Číně – počet pand zde za posledních 50 let klesl o 40 %. Populace pand v Číně čítala podle odhadu z roku 1999 3 000–7 000 jedinců. V Indii žilo podle odhadu z roku 2001 5 000–6 000 jedinců, v Nepálu žilo k roku 2006 jen několik stovek pand. Panda je ohrožena v důsledku ztráty přirozeného prostředí, protože lidé v Číně, ale i sousedních zemích, stále rozšiřují své území a kácí lesy – mnoho pand ročně zemře v důsledku odlesňování, které se navíc zintezivňuje. Panda se kvůli své převážně bambusové stravě totiž nedokáže přizpůsobit kulturní krajině. I přes zákaz jsou často zabíjeny pro kožešinu. V poslední době byl objeven i problém se psinkou, kterou na pandy přenáší zdivočelí psi. Na to vše navazuje dlouhý rozmnožovací cyklus, který způsobuje pomalé obnovování populace.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Panda červená se nachází v CITES, příloze 1. V mnoha zoologických zahradách probíhají záchranné programy, které mají zajistit budoucnost pandy červené. V jejím přirozeném areálu jsou zřizovány rezervace, který mají za úkol chránit jejich populaci. Pandy červené se vyskytují v 35 chráněných oblastech v Číně, ve 20 v Indii, v 7 v Nepálu, ve 2 v Bhútánu a minimálně v jedné v Myanmaru. Panda červená je v oblastech svého výskytu chráněna. V Indii se o ochranu stará zákon o ochraně přírody z roku 1972, kde je zařazena v nejvyšší kategorii ochrany. V Myanmaru je chráněna od roku 1994. V Číně je zařazena do druhé nejvyšší kategorie ochrany pod zákonem o ochraně divokých zvířat, v Červeném seznamu Číny je uvedena jako zranitelná. Zákonem je chráněna i ve zbytku svého rozšíření, v Nepálu a Bhútánu. Anwaruddin Choudhury uvedl podle něj 6 zásadních bodů pro záchranu pandy červené: rozšiřování chráněných území, zabránění ilegálního lovu, kontrola nadměrného vypalování lesů, regulace turismu, seznámení veřejnosti s ohrožením tohoto druhu, a trestání porušování stávajících ochranných zákonů. Ve východním Nepálu se osvědčila ochrana prostředí pandy přímo obyvateli, kteří získávají příjem od turistů pozorujících tato zvířata. Někteří vesničané ve vysoko položených oblastech státu Arunáčalpradéš též vytvořili skupinu pro ochranu pandy červené a chrání pro ni 200 km lesa.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Panda červená patří v poslední době k relativně často chovaným druhům po celé Evropě. V roce 2018 byla chována přibližně ve 170 evropských zoo. Nezisková organizace \"Red Panda Network\" od roku 2010 vyhlašuje třetí zářijovou sobotu jako „Mezinárodní den pand červených“. Do desátého ročníku se v roce 2019 podle organizace zapojilo více než 80 institucí po celém světě. Z těch českých se od roku 2017 účastní Zoo Brno.  Také v rámci Česka ji lze vidět stále častěji – ke konci roku 2017 hned v devíti z 15 tradičních českých zoo sdružených v Unii českých a slovenských zoologických zahrad. Jedná se o tato zařízení:  Na Slovensku je chována v Zoo Bojnice, Zoo Bratislava a od roku 2020 v Zoo Košice.  V zoologických zahradách ji lze najít častěji než pandu velkou z čeledi medvědovitých, protože na rozdíl od ní se může živit i náhradním jídelníčkem a netrvá jen na bambusových výhoncích. V roce 2006 bylo v zajetí chováno nejméně 817 jedinců pandy červené ve 254 institucích, z toho 511 jedinců patřilo k poddruhu \"A. f. fulgens\" a 306 k poddruhu \"A. f. styani\". V zoo se většinou chovají v otevřených výbězích se stromy k odpočinku. Kromě bambusu v zoo dostávají i ovoce, zeleninu, trávu a vejce, občas i kvalitní maso (například kuřecí).  Protože je panda červená považována za atraktivní zvíře, podobné velikosti jako kočka domácí, zdála by se být ideální jako domácí mazlíček. Přesto nikdy nebylo zaznamenáno široké rozšíření chovu pandy červené jako domácího mazlíčka.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První panda červená přišla do Zoo Praha v roce 1955. Systematický chov probíhá od 70. let 20. století. První odchov se však podařil až v roce 2012 (konkrétně 25. 5.). Sameček pojmenovaný Akim se narodil páru Pat (narozen 2007 v Zoo Ústí nad Labem) a Maria. Maria uhynula v roce 2016. V roce 2017 došlo na doporučení koordinátora Evropského záchovného programu (EEP) k transportu nové samičky Wilmy, která pochází ze Zoo Eskilstuna ve Švédsku. Patovi a Wilmě se v červenci 2018 narodilo mládě, v Zoo Praha historicky druhé v pořadí, jedná se o samce. Ke slavnostnímu křtu došlo 2. prosince 2018; kmotrem mláděte se stal herec Miroslav Donutil. Dostal jméno Flin. V březnu 2019 odjel mladý samec do německé Zoo Hannover.  Pandy obývají výběh hned za hlavním vchodem do zoo. Jedná se o vůbec nejstarší expozici v areálu. Původně patřila vlkům (včetně slavné vlčice Lotty).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Překlad čínského názvu do angličtiny se pravděpodobně stal podkladem pro pojmenování webového prohlížeče Mozilla Firefox ( je v českém překladu „ohnivá liška“). Je to doslovný překlad čínského pojmenování pandy červené (chun cho). Panda červená byla vyobrazena v původním návrhu loga Mozilly Firefox. Asi nejznámějším jedincem pandy červené je Babu, který roku 2005 utekl ze zoo v Birminghamu a stal se mediální hvězdou. Od 90. let 20. století jde o státní zvíře indického státu Sikkim.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panda červená (\"Ailurus fulgens\"), nazývaná též panda malá, je menší stromová šelma, jediný zástupce monotypické čeledi pandy malé (\"Ailuridae\"). Pandě velké není panda červená blízce příbuzná, má pouze podobný způsob života. Tradičně jsou uznávany dva poddruhy, genetické analýzy z r. 2020 však prokázaly, že se jedná ve skutečnosti o dva samostatné fylogenetické druhy s odlišnou populační historií.", "tgt_summary": "The red panda (\"Ailurus fulgens\") is a mammal species native to the eastern Himalayas and southwestern China. It is listed as Endangered on the IUCN Red List because the wild population is estimated at fewer than 10,000 mature individuals and continues to decline due to habitat loss and fragmentation, poaching, and inbreeding depression. Despite its name, it is not closely related to the giant panda.", "id": 2351936}
{"src_title": "Proměny", "tgt_title": "Metamorphoses", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "4. kniha.", "content": "b)Mars a Venuše – Vulkán (ř. Hefaistos) na Solovo upozornění polapí svoji ženu Venuši (ř. Afroditu) in flagranti s Martem (ř. Áreem), chytí je do sítě a vydá na posměch ostatním bohům  c)Leukothoé a Klytié - Sól se zamiluje do dívky L., jeho dřívější milenka K. to rozhlásí a Leukothiin otec svoji dceru pohřbí zaživa, Sól ji vezme zemi, avšak oživit ji nemůže a L. se promění v kadidlovník. Zcela opuštěná K. se promění ve slunečnici, jež se stala otáčí za svým mileným Solem  d)Hermafrodítos a Salmakis – syn Herma a Afrodity je objektem vášně nymfy S., o níž nemá zájem. Nakonec H. i S. srostou v jedno žensko-mužské tělo a)Atlás - Jovův sny Perseus (Jupiter ho zplodil s Danae, k níž se dostal v podobě zlatého deště) získav hlavu Medúsy, promění v pohoří obra Atlanta, který mu nechtěl dopřát zlatých jablek  b)Andromeda – P. zachrání A., která měla být obětována mořské obludě kvůli pýše své matky Kassiopei, proměniv obludu pomocí Medúsiny hlavy v kámen  c)Medúsa – Perseus vypráví o tom, jak zabil Gorgonu Medúsu a jak přišla M. ke svým do vlasů vpleteným hadům – bylať zneuctěna Neptunem v Minervině chrámu a cudná Minerva změnila její překrásné vlasy v klubko hadů", "section_level": 2}, {"title": "5. kniha.", "content": "Píreovny, byvše poraženy, jsou múzami proměněny ve straky", "section_level": 2}, {"title": "7. kniha.", "content": "Kefalos zabije omylem Prokridu, jež ho pozoruje, snažíc se zjistit pravdu o domnělé Kefalově nevěře, svým zázračným kopím, domnívaje se, že vrhá kopí po divé zvěři", "section_level": 2}, {"title": "10. kniha.", "content": "Adonis byl zabit na lovu kance a Venuše z jeho krve dala vyrůst granátovému jablku  Pómóna se nakonec poddala Vertumnovi dobrovolně.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Dílo proměny inspirovalo mnoho dalších umělců např:", "section_level": 1}], "src_summary": "Proměny (latinsky \"Metamorphoses\") jsou největší dílo římského básníka Ovidia. Dílo má podobu mnoha do 15 knih uspořádaných krátkých epických básní v daktylském hexametru, které vyprávějí řecké a římské mytické příběhy, jimž byl společný motiv proměny.", "tgt_summary": "The Metamorphoses (: \"Books of Transformations\") is a Latin narrative poem by the Roman poet Ovid, considered his \"magnum opus\". Comprising 11,995 lines, 15 books and over 250 myths, the poem chronicles the history of the world from its creation to the deification of Julius Caesar within a loose mythico-historical framework.", "id": 1795171}
{"src_title": "Lepidlo", "tgt_title": "Adhesive", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První lepidla byla vyrobena z přírodní gumy a pryskyřice. Lepidlo staré 10 tisíc let bylo nalezeno v Nachal Chemar. První prokázané použití lepidla pochází z doby 4000 př. n. l. Archeologové studováním pohřebních míst prehistorických kmenů našli rozbitou keramiku, která byla opravená lepkavými pryskyřicemi ze stromové šťávy. Nalezené sochy z babylonských chrámů měly oči ze slonoviny klížené do očních důlků. Tento tér jako lepidlo držel téměř 6000 let. První zmínky o lepidle a umění používat jej pocházejí přibližně z roku 2000 př. n. l. Popisují jednoduché způsoby výroby a použití živočišného lepidla.  V období 1500–1000 př. n. l. se lepidlo stalo metodou montáže. Obrazy a nástěnné malby ukazují detaily lepení dřeva. Urna z hrobky \"Krále Tuta\" ukazuje použití lepidla při stavbě. Česká muzea dnes obsahují četné umělecké objekty z hrobek egyptských faraonů, které jsou spojené nebo laminované nějakým typem živočišného lepidla.  V období prvních 500 let našeho letopočtu Římané a Řekové vyvinuli umění dýhování a intarzie, která spočívají v lepení vrstev dřeva. Z výroby živočišného a rybího lepidla byly vyvinuty další druhy lepidel, jako lepidlo z vaječných bílků používané k úpravě pergamenů se zlatými listy. Kromě vaječných bílků, používali lidé další přírodní přísady jako krev, kosti, kůži, mléko, sýr, zeleninu a zrna. Římané byli jedni z prvních, kteří použili tér a včelí vosk k utěsnění lodí.  Tajemstvím houslí, které vyrobil Antonio Stradivari, byl zvláštní proces lepení ušlechtilého dřeva. Jeho princip byl zapomenut a nebylo jej možné zjistit dokonce ani dnešními sofistikovanými metodami.  Kolem roku 1700, díky rozšíření používání lepidel nastaly rychlé změny v jeho výrobě. První komerční továrna na lepidla byla otevřena v Holandsku. Lepidlo (klih) se zde vyrábělo ze zvířecí kůže.  Asi v roce 1750, byl vydán Británii první patent na výrobu rybího lepidla. Patenty poté byly rychle vydány i pro lepidla vyráběná z přírodního kaučuku, zvířecích kostí, ryb, škrobu, mléčné bílkoviny (kasein). Do roku 1900 vyrostlo mnoho továren vyrábějící lepidlo z uvedených materiálů  Průmyslová revoluce způsobila explozi v zásadních technických objevech, díky nimž mohly být pro výrobu lepidla použity nové materiály. První syntetizovaný polymer byl nitrocelulóza, termoplastický materiál odvozený z celulózy dřeva. Jeho první použití bylo při výrobě kulečníkových koulí, které byly do té doby vyráběny ze slonoviny.  Éra plastů začala objevem bakelitu v roce 1910. Během jednoho roku se lepidla používající fenolové pryskyřice dostala na trh. Ve 20., 30. a 40. letech byly syntetizovány spousty nových plastů a pryží, mnoho dalších pak během druhé světové války. Ačkoli lepidla jsou známá asi 6000 let, většina technologií pro jejich výrobu byla vyvinuta během posledních 100 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr lepidla.", "content": "Při výběru lepidel je třeba zvážit vhodnost jeho použití na aplikaci a to vzhledem k několika faktorům. Jsou to zejména, materiály lepených ploch, požadovaná pevnost spoje a mechanické namáhání všeobecně, rychlost fixace, těsnost spoje, vzhled spoje, tepelné nebo chemické namáhání spoje, elektrické vlastnosti a obecně vlastnosti po vytvrzení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lepidlo je látka, která umožňuje přilnutí (\"adhezi\") povrchů pevných předmětů a tím jejich pevné spojení. Lepidlo mohou tvořit přírodní směsi nebo syntetické materiály. Využívá se v různých dílnách, kancelářích, průmyslu. Speciální velmi kvalitní lepidlové směsi pak využívají konstruktéři a modeláři.", "tgt_summary": "Adhesive, also known as glue, cement, mucilage, or paste, is any non metallic substance applied to one or both surfaces of two separate items that binds them together and resists their separation.", "id": 2433403}
{"src_title": "Lahovice", "tgt_title": "Lahovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lahovice osídlili Slované kolem roku 850. Pohřebiště fungující následující dvě století zřídili na nízké písčité duně mezi Lahovicemi a Radotínem u dnešní Výpadové ulice.  Poprvé jsou Lahovice zmiňovány roku 999 v zakládací listině kláštera v Ostrově (u Davle), jemuž kníže Boleslav III. věnoval „rybáře v Lahovicích“. V té době šlo o rybářskou usedlost, jíž byla svěřena povinnost udržovat cestu mezi královským městem Prahou a Zbraslaví, pohřebištěm Přemyslovských knížat, a právo vybírat mýto za průjezd obchodních povozů. Jeden z výkladů tvrdí, že bažinatý charakter těchto míst vyjadřovalo původní jméno Luhovice, poněmčením zkomolené na Lahowitz; jiný výklad, že název pochází z osobního jména Láh či Lahoda.  V roce 1115, kdy jsou zde zmiňováni rybáři Čekan, Mařík a Blažej, přiřkl Vladislav I. dolní úsek řeky Mže včetně tří lahovických rybářů klášteru v Kladrubech. V roce 1270 za Přemysla Otakara II. se staly díky výměně pozemků opět královským majetkem. V roce 1304 je Václav II. připojil k Zbraslavskému klášteru. V roce 1358 je jako majitel dvora v Lahovicích zmiňován jakýsi Jan. I po husitských válkách patřily Lahovice zbraslavskému klášteru. Po zrušení kláštera roku 1785 připadly náboženskému fondu a zůstaly součástí zbraslavského panství, jehož vlastníky se později stali Karel Oettingen-Wallerstein a Cyril Bartoň z Dobenína. Se zavedením obecního zřízení roku 1849 se staly Lahovice samostatnou obcí.  Obyvatelé se zabývali rybařením a košíkářstvím. Lahovické košíkářské řemeslo bylo proslulé až do poloviny 20. století. Vrby byly pěstovány v celých alejích (oblast Vrbičky, později zastavěná Státním rybářstvím). Lahovičtí košíkáři prodávali své zboží na trzích na Zbraslavi i v Praze i přímo pekařům a dalším řemeslníkům. Někteří zdejší umělečtí košíkáři byli vyučeni v italských Benátkách.  Za krále Václava III. byl v Lahovicích vybudován klášterní statek (v místech dnešního čp. 8), který využíval úrodné nivní půdy. Zhruba v téže době vzniklo na území dnešních Lahovic i Lahoviček několik dalších statků, jejichž budovy byly obehnány vysokými kamennými zdmi (např. dnešní čp. 6 a 11 v Lahovičkách). V husitských dobách i za třicetileté války byly Zbraslav i Lahovice opakovaně vydrancovány.  Před rokem 1870 zde vznikla malá továrna na hliněné zboží, ve 20. století je zde uváděna i velká cihelna. Cihelna byla zničena požárem při katastrofální povodni v roce 1890 a už nebyla obnovena.  Řeka Berounka při povodních vícekrát změnila své koryto. Roku 1829 byla Berounka definitivně přeložena do dosavadního vedlejšího ramene do Lahovic (proraženého povodní roku 1799), čímž rozdělila území Lahovic na dvě části a dala tak vzniknout severněji položené osadě Lahovičky, která však i nadále zůstala součástí území obce Lahovice. Východní část Lahoviček byla rekultivována a lahovické ostrovy byly v rámci regulace Vltavy zrušeny. Jedna z částí původního říčního koryta mezi ostrovy byla v té době už jen výjimečně využívána k chovu ryb.  Po ničivé povodni roku 1890 se Lahovice značně vylidnily a část obyvatelstva přesídlila z Lahovic do lépe chráněných Lahoviček. V roce 1899 bylo v Lahovicích spočteno 420 obyvatel ve 430 domech, a to z malé části rolníků, ostatní pracovali při dvoře, v továrně a blízkých cukrovarech, mnoho obyvatel se zabývalo výrobou proutěného zboží. Ve 20. letech 20. století se Zbraslav a Velká Chuchle staly oblíbenými výletními místy Pražanů a Lahovičky zažily stavební boom. Zatímco na začátku 20. století je v Lahovicích celkově uváděno 400 obyvatel ve 44 domech (z toho v Lahovičkách 148 obyvatel v 18 domech), v roce 1930 dosáhl počet obyvatel 628. Koncem 20. století opět klesal, v roce 1997 zde bylo evidováno 365 obyvatel.  Zákonem č. 111/1967 Sb. byly k hlavnímu městu Praze připojeny Lahovičky; dodatečně, s účinností od 1. října 1968, byly k Praze připojeny i vlastní Lahovice na pravé straně Berounky. Lahovice byly začleněny do městského obvodu Praha 5. Nejprve zde ještě nějakou dobu působil byl zdejší místní národní výbor, později byl zrušen a Lahovice byly s pomocí zdejšího občanského výboru spravovány centrálně ze Smíchova. Roku 1990 byly Lahovice spojeny se Zbraslaví do městské části Praha-Zbraslav.", "section_level": 1}, {"title": "Lahovický masakr.", "content": "V ranních hodinách 7. května 1945 vyrostla na okraji starého lahovického mostu barikáda, která měla zpomalit postup záložních motorizovaných jednotek SS z prostoru Zbraslavi přes Berounku na Prahu. Lahovický most byl na svém místě strategickým bodem, neboť v celém okolí byl k dispozici jen radotínský přívoz a nejbližší přemostění na druhý břeh Berounky bylo až v Karlštejně. Na modřanské straně kladla domobrana tuhý odpor, a tak bylo zapotřebí uvolnit cestu pro pomoc německým jednotkám bránícím Prahu před všelidovým povstáním právě přes lahovický most. Na straně obránců stála skupinka vojáků Vlasovovy osvobozenecké armády a skupina místních občanů doplněná o několik dobrovolníků z okolních obcí. Špatně vyzbrojení obránci se pokusili během souboje vyhodit most do povětří, ale při nedostatku vhodné trhaviny dokázali způsobit jen malé škody a během několika desítek minut byli zabiti či zajati. V závěru bojů byl zastřelen i jeden z důstojníků útočící jednotky. Jako odplata byli zajatí obránci popraveni v prostoru osady „Ahoj“. Přibližně 35 lahovických občanů bylo vyvlečeno ze svých domů na ulici a popraveno. Jejich ostatky byly později rozježděny pásy tanků.  Konečný součet obětí na straně obránců mostu byl:", "section_level": 1}, {"title": "Popis území.", "content": "Nevelká osada Lahovice leží převážně na západní straně Strakonické ulice. Je v ní jen několik málo pojmenovaných ulic: původní hlavní cestou je ulice Lahovská, vedoucí podél dnešní Strakonické, souběžně s ní vede v jižní částí osady ulice Spodní a z ní odbočuje kolmá ulice K novým domkům. Bývalé statky západně od ulice Spodní jsou sídlem několika autoservisů. U břehu Berounky asi půl kilometru západně od vlastních Lahovic se nachází menší nepojmenovaná chatová osada. U jižního okraje zástavby Lahovic se nachází mimoúrovňová křižovatka Lahovice, která je svou rozlohou větší než sama osada. Údolí Vltavy i Berounky zde překračuje estakáda zvaná Radotínský most.  Osada Lahovičky je dnes od pohledu i počtem ulic a domů větší než osada Lahovice. I tato osada má protáhlý tvar podél Strakonické ulice, větší částí leží východně od ní, směrem k Vltavě. Původní trasování hlavní cesty naznačuje název souběžné ulice Na staré, která se před připojením Lahovic k Praze jmenovala Stará cesta. Příčným směrem vedou ulice Ke stanici, K řece a K zahradám. Východně od zástavby vede pobřežím Vltavy bezejmenná komunikace (Jahodačka – místně užívaný název, protože na sousedním poli se často pěstovaly jahody) po níž je značena páteřní cyklotrasa A1. Od ní se odděluje komunikace K sádkám, která obepíná obytnou zástavbu Lahoviček na severovýchodní straně a zaúsťuje do Strakonické ulice. V klínu obou těchto komunikací se nachází Lahovická nádrž, rybářské jezírko o rozloze 0,9 ha vybudované v 80. letech 20. stol. V severním výběžku Lahoviček, v úrovni chuchelského závodiště, se nacházejí sádky Rybářství Praha. Západně od Strakonické ulice se nachází pouze řada několika domů podél Strakonické ulice, za jejichž humny vede ulice Za ploty. Jižně od chuchelského závodiště vede kolmo k těmto ulicím ulice K závodišti.  Na území západně od Lahovic i od Lahoviček je plánována těžba štěrkopísků a vznik Radotínských lagun.  Na území Lahovic se nenachází žádná chráněná kulturní památka. Krom silnic tu nejsou žádné výraznější stavby ani památky. V 19. století tu býval velký dřevěný kříž, u něhož se vždy zastavovali ke krátké modlitbě poutníci na Svatou horu u Příbrami.", "section_level": 1}, {"title": "Povodně.", "content": "Poloha osad v nivě na soutoku dvou řek je předurčuje k tomu, že při větších povodních jsou zaplaveny.  Při povodni v září 1890 byla zaplavena celá osada a navíc došlo k výbuchu tovární pece na šamotové cihly. Při velké povodni roku 1893 byla značná část Lahovic a Lahoviček zničena; došlo k výraznému odlivu obyvatelstva a část se přestěhovala alespoň z níže položených Lahovic do výše položených Lahoviček. Zatímco Lahovice byly vyplavovány již desetiletou vodou, Lahovičky až padesátiletou.  Při povodni v srpnu 2002 byly v ulicích Lahoviček 4 metry vody, při povodni v červnu 2013 zde bylo 1,5 metru vody. V roce 2013 navíc selhal varovný systém.  Ačkoliv povodně v roce 2002 donutily Prahu vybudovat systém protipovodňové ochrany, tři osady v nivě v okolí soutoku Vltavy a Berounky, tedy Lahovice, Lahovičky a Lipence, nebyly do plánu ochrany zahrnuty, protože vybudování ochrany by zde stálo nepoměrně více, než je výše škod, které zde povodeň může napáchat, a protože vzhledem ke štěrkopískovému podloží by některá opatření nemusela být účinná. Oblast Lahovic a Lahoviček je naopak považována za rozlivovou zónu. Podobně nechráněný zůstal i dolní Sedlec, Podhoří a Troja na opačné straně Prahy. V souvislosti s tímto rozhodnutím, které bylo učiněno v roce 2003, a v reakci na protesty místních obyvatel nabídla Praha obyvatelům Lahovic odkup jejich domů, ač možnost takového opatření původně primátor Bém vylučoval. Pro případ povodně jsou však zpracovány evakuační plány. Po povodních roku 2013 byla otázka protipovodňového plánu znovu otevřena.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční síť.", "content": "Až do 18. století vedla hlavní obchodní cesta z Prahy na Zbraslav a dále do Bavor cestou přes Slivenec, Velkou Chuchli a radotínský přívoz. Lahovice byly se světem spojeny cestou přes Radotín (dnešní ulice Výpadová). Cestu ze Zbraslavi do Prahy podél Vltavy vybudovala francouzská vojska prolomením barrandovské skály a zřízením dvou dřevěných mostů přes obě ramena Berounky v roce 1742 či 1743 v rámci Pasovské cesty (nazývané později též Zbraslavská, Dobříšsko-Vimperská nebo Strakonická). V letech 1805–1814 byla tato cesta přestavěna na silnici. Někdy před rokem 1920 byl francouzský dřevěný most nahrazen železobetonovým. Ve 20. letech (do roku 1928) zde byly na třech úsecích testovány tři různé typy betonového povrchu vozovky, podle americké i německé technologie.  Strakonická ulice (označovaná též jako Chuchelská radiála), je dnes pražským pokračováním silnice I/4 od Strakonic a Příbrami. V letech 1961–1963 byla postavena povltavská silnice II/102 podél Zbraslavi a upraven její rozštěp se silnicí I/4, roku 1963 byl ke stávajícím Lahovickému mostu, po němž silnice I/4 přechází Berounku mezi Lahovičkami a Lahovicemi, přistavěn druhý most pro směr do Prahy. 1. prosince 1966 byl zprovozněn obchvat Zbraslavi na silnici I/4 za Lahovicemi. Nynější provedení Strakonické ulice ve dvou jízdních pásech po dvou jízdních pruzích pochází z roku 1973, kdy byla rekonstruována původní Zbraslavská silnice. Strakonická ulice se tak stala novou bariérou, která Lahovice a Lahovičky rozděluje podélně, západní a východní část jsou propojeny jen několika málo podchody a podjezdy. Dopravní zatížení Strakonické ulice v Lahovicích a Lahovičkách bylo kolem roku 2000 větší než zatížení dálnic D5, D8 i D11 na výjezdu z Prahy.  Při jižním okraji zástavby Lahovic křižuje údolí Vltavy i Berounky Radotínský most, součást Pražského okruhu, zprovozněná roku 2010. Se Strakonickou ulicí jej propojuje monumentální mimoúrovňová křižovatka Lahovice, do níž je zaústěna i silnice II/102 od Milevska a Štěchovic (ulice K přehradám). Na severním předmostí Lahovického mostu je menší mimoúrovňová křižovatka, kterou je do Strakonické ulice zaústěna ulice Výpadová od Radotína, po které vedou peáží silnice II/101 a II/115.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná silniční doprava.", "content": "V letech 1892–1912 je doložena koněspřežná veřejná doprava ze Zbraslavi přes Lahovice k železniční stanici v Malé Chuchli. Jednalo se o poštovní jízdy s kapacitou od 2 do 4 cestujících.  František Křižík získal v roce 1897 povolení předběžných technických prací na stavbě tramvajové trati; ve stejném roce požádala o povolení i rada města Prahy a Křižík jí ustoupil a své záměry stáhl. Elektrické podniky hl. m. Prahy vypracovaly i podrobný projekt jednokolejné tramvajové trati s výhybnami, pro niž se počítalo s výstavbou nových železných mostů přes obě ramena Berounky. Klíčovou překážkou se stalo trojí křížení železničních tratí. Roku 1899 přišla s podobným záměrem na zřízení tramvajové trati též Elektrotechnická akciová společnost dříve Kolben a spol. v Praze, avšak ani ona neuspěla.  Od druhé poloviny 20. let byla mezi Prahou a Zbraslaví zaváděna celá řada navzájem si konkurujících autobusových linek: první z nich byla od 25. června 1927 linka K. Nedomy z Jungmannova náměstí na Zbraslav a z Karlova náměstí do Štěchovic a na Nový Knín, později přibyly linky ČSD, JAS, Fr. Růžičky, J. Zitty a dalších. Elektrické podniky hlavního města Prahy v roce 1927 žádaly o koncesi, ale nedostaly ji. Významná autobusová linka ČSD z Prahy na Zbraslav byla zavedena asi v květnu 1929, od 1. června 1936 převzaly její provozování Elektrické podniky hlavního města Prahy jako linku Z. Na území Lahovic měla linka tři zastávky: „Lahovičky, Walterova zahrada“, „Lahovičky, U Lebedů“ a „Lahovice“. K 9. říjnu 1939 byla linka EP kvůli válečným omezením zrušena, někteří soukromníci jezdili i nadále, ale také v omezeném rozsahu. V roce 1943 zavedly Českomoravské dráhy linku 1056j Praha–Zbraslav–Lipany, ale 16. října 1944 ji opět zrušily a doprava se přes přívozy přesměrovala na modřanskou železniční trať. Od roku 1947 byly linky ČSD ukončeny na novém autobusovém nádraží na Smíchově; kmenovou linkou byla v té době linka 3488 Praha–Zbraslav–Lipence. Po válce došlo k rozvoji autobusové dopravy ČSAD; hlavní linka do Zbraslavi a Lipenců vystřídala čísla 01302, 01102, 01143 a 11430. Roku 1959 byla zavedena autobusová linka ČSAD č. 01123 (pozdější 11690) z Radotína přes Lahovický most a Zbraslavský most do Modřan.  V první polovině 50. let 20. století byl schválen projekt trolejbusové trati z Újezdu přes Velkou Chuchli na Zbraslavské náměstí po nové pobřežní komunikaci, zprovoznění bylo plánováno na rok 1953. 18. dubna 1954 byl zprovozněn úsek do Velké Chuchle, kde již bylo vybudováno trolejové větvení směrem dále na Zbraslav. Pokračování bylo kvůli rekonstrukci výpadovky odloženo na rok 1958. V souvislosti s rekonstrukcí byl však v lednu 1960 zastaven provoz i na úseku do Chuchle a už nikdy nebyl obnoven.  O letních víkendech roku 1965 zajížděla do Lahovic rekreační autobusová linka F, obsluhující chuchelské závodiště.Od 1. července 1968 byly do Lahovic prodlouženy vybrané spoje linky 129, která jezdila od zlíchovského lihovaru do Velké Chuchle. Od roku 1970 byly do Lahovic prodlouženy všechny spoje, protože v Chuchli bylo kvůli silnému provozu zakázáno odbočování z Dostihové ulice (a tím i z autobusové otočky) doleva do centra Prahy. Z téhož důvodu jezdila ve směru do Prahy přes Lahovičky i víkendová rekreační linka F a ve víkendové trase i linka 172. Od roku 1974 jezdila linka 172 po této trase celodenně a celotýdenně. Rekreační linka k chuchelskému závodišti nesla označení 224 a později 453, k říjnu 1992 byla účelová linka zrušena a v pozdějších letech byla provozována jen příležitostně. Od 1. října 1979 jezdila přes Lahovičky též školní linka 415, později přečíslovaná na 561. Ještě v roce 1979 byla zavedena nová linka ČSAD č. 11432 pro obsluhu zbraslavského sídliště.  29. prosince 1979 byly zřízeny městské linky 241 (na Lipence), 243 (na sídliště Zbraslav), 244 (do Radotína) a 245, kterými byly v reakci na rozšíření Prahy roku 1974 nahrazeny dosavadní linky ČSAD, a linka 129 byla prodloužena z Chuchle na Baně. 23. listopadu 1981 k nim přibyla linka 255 do Strnad. Od 3. listopadu 1985 byly autobusové linky z této oblasti navázány na stanici metra Smíchovské nádraží. 9. května 1995 byla zrušena linka 245. Od 4. listopadu 1984 byla přes Zbraslav, Lahovice a Lebedov prodloužena linka 165 od Komořan do Radotína, nahrazující dosavadní linky 240 a 245 (v létě 1995 byla na několik měsíců nahrazena dočasnou linkou 465). Noční autobusová linka 507 byla v provozu nejprve od 27. října 1988 do 23. prosince 1991, pak znovu od 27. května 2000.  Od roku 1995 byly postupně začleněny do Pražské integrované dopravy linky na Jíloviště, Mníšecko, Dobříšsko a Štěchovicko, avšak docházelo k různým změnám v tom, které z těchto linek v Lahovicích či Lahovičkách zastavují. První příměstskou integrovanou linku zde byla od 18. září 1995 linka 360 do Jíloviště a Trnové: byla zároveň první příměstskou linkou PID, kterou neprovozoval Dopravní podnik hl. m. Prahy. 1. července 1996 byl zaintegrován svazek linek na Mníšecko (část přes Zbraslav, část přímo po silnici I/4). 1. ledna 2003 byla zřízena linka PID 314 přes Strnady a Davli do Mníšku, 1. července 2004 linky přes Strnady na Štěchovicko. Od 26. února 2006 byly spoje městské linky 255 převedeny na linku 314.  Donedávna jezdila přes Lahovičky i linka 244 mezi Smíchovem a Radotínem a jedním směrem i polookružní linka 172 obsluhující Velkou Chuchli. Od roku 2004 byla část spojů z linky 244 převedena na linku 204, která nejela přes Lahovičky. Od 8. března 2009 byla linka 204 sloučena do prodloužené linky 172, přičemž směr do Prahy přestal jezdit přes Lahovičky, a od 11. prosince 2011 byla dosavadní linka 244 přes Lahovičky zcela zrušena a číslo 244 dostala dosavadní prodloužená linka 172, která přes Lahovičky nejede.  Při rozsáhlých změnách vedení linek MHD k 1. září 2012 byla v úseku mezi Zbraslaví a Radotínem linka 165 nahrazena novou linkou 255 a byla zrušena linka 243.  Po Strakonické ulici je veden svazek městských linek ze Smíchova do oblasti Zbraslavi (nyní jež jen 129, 241 a noční 507) a příměstské linky do oblastí Štěchovicka, Jíloviště a Mníšecka. Část těchto linek zastavuje na Strakonické ulici v zastávkách Lahovice a Lahovičky. Zbraslav s Radotínem spojuje přes Lahovice a okraj Lahoviček linka 255 (do srpna 2012 to byla linka 165). Na území Lahoviček má zastávku Lahovický most a při hranici s Radotínem též zastávku Radotínský přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Na území Lahoviček se nachází větší část Radotínského přístavu, vybudovaného v 80. letech 20. století, který je sice umístěn na Berounce, ale slouží nákladní dopravě po vltavské vodní cestě. Na Vltavě se u Lahoviček nachází Modřanský jez. Plavební komora je na modřanské straně jezu, na lahovické straně se nachází sportovní propusť pro kánoe.  Osobní lodní doprava, která byla v úseku do Štěchovic zavedena roku 1865 a měla svého času klíčový význam pro spojení Zbraslavi i Velké Chuchle s Prahou, v Lahovicích nezastavovala a lahovičtí museli využít zbraslavské nebo chuchelské přístaviště. Přímo v Lahovicích bylo přístaviště jen krátkou dobu na počátku 20. století, naposledy je spolehlivě doloženo jízdním řádem z roku 1905.  Přívozy zajišťovaly od druhé poloviny 19. století spojení s Modřanami, kde se rozvíjel průmysl a od března 1882 do nich vedla železnice z Nuslí. Lahovický přívoz (Lahovice – Komořany) je poprvé doložen k roku 1861, naposledy 1978. K tomuto přívozu bývá vztahována i zmínka o modřanském přívozu v listině krále Jiřího z 19. ledna 1459, kdy byl přívoz součástí obchodní cesty z jižních Čech do Prahy. Původně byl ve správě zbraslavského panství a určený pouze pro přepravu osob. 1861 se začátkem provozu modřanského cukrovaru byl vedle osobního přívozu zřízen druhý přívoz pro povozy s řepou. Od roku 1897 lahovický přívoz provozoval ve své režii cukrovar. Převozníkovi bydlícímu v domečku na lahovickém břehu přiděloval na době kampaně dva pomocníky. S rozvojem automobilové dopravy přestávalo být problémem vozit řepu přes Zbraslavský most. Místní národní výbor v Lahovicích se v roce 1945 stal majitelem přívozu a v roce 1956 jej zrušil. V roce 1978 Lahovický přívoz provozoval zbraslavský místní národní výbor, kdy byla přeprava bezplatná. V plavebních mapách zde byl osobní přívoz se spodním vodičem vykazován ještě v roce 1985.  Přívoz Modřany–Lahovičky, zhruba v úrovni dnešní ulice K řece, byl v provozu od doby před první světovou válkou do roku 1950. Sloužil hlavně Rolníkům, kteří měli pole na opačném břehu. (Podle Fojtíka byl poprvé doložen 1914, naposledy 1971) Zanikl zřejmě v souvislosti s výstavbou modřanského jezu. Ve čtvrtek 3. listopadu 1910 časně ráno se na přívozu v Lahovičkách potopila přetížená loďka. Převozník Antonín Pechar skupině dělníků nabídl, že je převeze na větším prámu, používaném pro dobytek. Dělníci odmítli jet jako dobytek a na malou loďku, určenou pro 12 cestujících, se jich nahrnulo asi 30. Převozník požadoval, aby polovina z nich vystoupila, ale vtom další dělník přiskočil na loďku, čímž ji odrazil od břehu a překotil. Se záchranou pomáhal převozník a později lodníci kolemjedoucího parníku. Tři z cestujících se utopili.  V září 2009 byl přivoz z Lahoviček do Modřan znovu zaveden jako přívoz Pražské integrované dopravy P6. Tento přívoz je dlouhodobě nejméně využívaný ze všech přívozů PID, v roce 2011 přepravil průměrně 52 lidí denně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lahovice () jsou městská čtvrť a katastrální území na jihu Prahy, tvořící od 24. listopadu 1990 severní část městské části Praha-Zbraslav. Území Lahovic má rozlohu 202,77 ha a rozkládá se na levém břehu Vltavy při jejím soutoku s Berounkou.", "tgt_summary": "Lahovice is a cadastral district of Prague, Czech Republic. In 2015, it had 330 inhabitants. There is a confluence of the Berounka and Vltava rivers in Lahovice. There are two settlements in the cadastral district: Lahovice and Lahovičky.", "id": 2262338}
{"src_title": "Piknik u cesty", "tgt_title": "Roadside Picnic", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Příběh se točí okolo pásma, které blízko města vytvořil dopad jakéhosi mimozemského tělesa. Není jasné, jestli se jednalo o dopad havarované kosmické lodi či o zvláštní meteorit, jedna z postav vyslovuje myšlenku, že jsou to zbytky mimozemské civilizace, která si uspořádala jakýsi piknik u cesty (odtud název knihy), a zanechala po svých radovánkách docela slušný nepořádek. Postava dál rozvíjí svou teorii, totiž že stejně jako lesní zvěř, která se po lidském pikniku podivuje věcem, které po sobě lidé zanechají – zapalovač, žvýkačka, olej z auta či alternátor, mají lidé v pásmu co do činění s jevy, které si dobře neumí vysvětlit: místa se zvýšenou gravitací, bouře rozžhaveného \"peří\", jakési \"skořepiny\", mezi nimiž se nachází super-statické pole a další libůstky. A stejně jako zvířata v lese jsou přítomností předmětů ohroženi na životě. O jevy a předměty v pásmu projevuje zájem kromě vědecké veřejnosti také skupina lidí, kteří nelegálně vnikají do pásma a vynášejí z něj věci na vlastní pěst.  Kniha vrcholí částí, v níž hlavní hrdina vyrazí do pásma ke kouli, která je podle legendy schopna splnit nejtajnější přání, ve filmu se předchozí kapitoly přeskakují a hrdina je na této cestě doprovázen profesorem a spisovatelem.  V knize vše skončí dobře, i přes celkovou atmosféru duševní vyprahlosti jejích hrdinů si tajemná koule z hlubin duše hlavní postavy najde to nejlepší – přeje si zdánlivě fádní „štěstí pro všechny a nikdo ať neodejde s prázdnou“, na rozdíl od filmu, kde je hlavní postava pouhým průvodcem dvou expertů (vědecké elity národa), ze kterých ve finále strastiplné cesty nevypadne přání žádné (jeden se ji dokonce pokusí zničit).", "section_level": 1}], "src_summary": "Piknik u cesty (1972, Пикник на обочине) je vědeckofantastický román ruských sovětských spisovatelů bratrů Strugackých. Později byl román vydáván také pod jménem Stalker, pod tímto názvem vznikl i stejnojmenný film z roku 1979, který na motivy knihy natočil Andrej Tarkovskij.", "tgt_summary": "Roadside Picnic (Russian: Пикник на обочине, \"Piknik na obochine\", ) is a science fiction novel by Soviet-Russian authors Arkady and Boris Strugatsky, written in 1971 and published in 1972. It is the brothers' most popular and most widely translated novel outside the former Soviet Union. As of 2003, Boris Strugatsky has counted 55 publications of \"Picnic\" in 22 countries.", "id": 2047929}
{"src_title": "Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa", "tgt_title": "Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "U příležitosti 20. výročí československého „únorového puče“ prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. \"„Socialismus s lidskou tváří“\". Tím byl zahájen proces, zvaný pražské jaro: v dubnu započal program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády. Změny byly stále více oceňovány a podporovány obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj: mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, mezi konzervativní odpůrce změn patřili především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl i původní reformátor Drahomír Kolder.  23. července 1968 byl předán na sovětské velvyslanectví dopis 99 pragováckých funkcionářů, který poté publikoval na titulní straně sovětský deník Pravda, sověti ho využili jako reprezentativní hlas dělnické třídy a argument pro zásah v Československu. Signatáři za to byli označováni za zrádce.  Spojenci z tehdejšího sovětského bloku se změn v Československu začali obávat a pokoušeli se omezit dopad těchto iniciativ prostřednictvím řady jednání. Československo a Sovětský svaz se dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily 29. července 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice. Schůzky se zúčastnili za Československo především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za Sovětský svaz to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady sovětů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, sekretář ÚV KSSS a hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury. Zřejmě na této schůzce předal člen ÚV KSČ Antonín Kapek sovětskému vůdci Brežněvovi první exemplář tzv. \"„zvacího dopisu“\", ve kterém autoři tvrdili, že pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby poskytl podporu a pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka..  O několik dní později, 3. srpna 1968, se v Bratislavě setkali zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR nad podpisem \"Bratislavské deklarace\", která potvrzovala věrnost marxismu-leninismu i proletářskému internacionalismu, a vyhlásila boj proti buržoazní ideologii i všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran. Nejpozději na bratislavské konferenci také Vasil Biľak předal předsedovi ukrajinské komunistické strany Petro Šelestovi druhý „zvací dopis“ se žádostí o „bratrskou pomoc“ – šlo zřejmě o duplikát předchozího dopisu, podepsané byly stejnými členy KSČ.  V následujících dnech měl Dubček několik závažných telefonátů s představiteli Sovětského svazu, ve kterých mu bylo jasně řečeno, že současné dění v Československu se ostatním členům Varšavské smlouvy nelíbí a považují ji za ohrožení socialistického vývoje. Brežněv opakovaně, se stupňující se naléhavostí, naznačoval Dubčekovi zprvu možnost, později nutnost zasáhnout do tohoto vývoje všemi dostupnými prostředky, pokud překotný vývoj situace nezbrzdí samotné vedení KSČ samo. Dubčekovy námitky, že jde o vnitřní věc ČSSR a že veškeré závazky vůči ostatním socialistickým státům zůstávají v platnosti, Brežněva příliš nepřesvědčily a v posledním telefonátu 13. srpna 1968 již Dubčekovi prakticky oznámil, že mu nevěří a že bude nucen jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj ČSSR. Dubček mu však tehdy jen odpověděl, ať jedná, jak uzná za vhodné. Sovětské vedení jednalo o možnosti vojenské intervence v Československu tři dny, ve dnech 15. až 17. srpna 1968. Rozhodování politbyra bylo ovlivňováno dezinformacemi KGB a situace v Československu byla vylíčena záměrně drastičtěji než ve skutečnosti byla. Nakonec převážil názor, že v době trvající studené války mezi Východním blokem a NATO by bylo přímým ohrožením bezpečnosti Sovětského svazu, pokud by přišel o vliv na strategicky položené Československo, které sousedilo se západním Německem. Bulharský vůdce Todor Živkov tehdy údajně jako první navrhl použití vojenské síly.. Na straně SSSR se mezi stoupence tohoto silového řešení zařadili sovětský ministr obrany Andrej Grečko, šéf KGB Jurij Andropov, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, první tajemník ÚV KS Ukrajiny Petro Šelest, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko. Během srpnových jednání tak přesvědčili i váhající členy politbyra – zejména samotného generálního tajemníka Brežněva, premiéra Kosygina, hlavního ideologa Suslova a další, kteří zřejmě dosud nebyli jednoznačnými příznivci invaze. K rozhodnutí přispěl i fakt, že s intervencí souhlasily nebo ji přímo požadovaly i všechny státy sousedící s Československem. Maďarský souhlas s připravovanou invazí vyslovil tehdejší generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany János Kádár. Polský čelní představitel, první tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka, dokonce jako první označil dění v ČSSR za kontrarevoluci.). Za NDR podpořil vojenskou intervenci generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht – východoněmecká armáda totiž aktivně pomáhala při přípravě invaze, ale Ulbrichtovi se dostalo určitého ponížení poté, co Brežněv na žádost Koldera a Biľaka nakonec rozhodl, aby se němečtí vojáci invaze do Československa nezúčastnili proto, aby přítomnost německých vojáků mezi okupačními vojsky v ČSSR nevyvolala vzpomínky na německou okupaci z března 1939.. Němečtí vojáci ale i tak na území ČSSR pronikli, a to dokonce jako vůbec první (známé hlášení o překonání pohraniční závory ve Vejprtech ve 23.00 dne 20. srpna. Podle svědectví rodáků z Podkrušnohoří, např. Jiřího Hrazdíry, také hlídky okupačních vojsk, stavěné u mostů v údolí Ohře, konkrétně v Klášterci nad Ohří, mluvili čistou němčinou.  Československé vedení se domnívalo, že Sovětský svaz a jeho spojenci invazi neprovedou, protože věřili, že summit v Čierné nad Tisou situaci uklidnil. Věřili také, že jakákoli invaze by byla příliš nákladná a mezinárodní politický dozvuk by byl velmi významný, zejména kvůli Světové komunistické konferenci, která se konala v listopadu tohoto roku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady, přesně nad rodnou vilou Osvěta Jana Masaryka), že začala invaze. Ministr obrany Martin Dzúr byl prvním členem československé vlády, který se od sovětských míst oficiálně dozvěděl o začínající invazi a byl varován, aby československá armáda nekladla odpor. Sověti mu tvrdili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ a Dzúr tak přislíbil, že okupaci nebude vojensky bráněno. Nicméně už téže noci ho invazní jednotky internovaly.  V nočních hodinách 21. srpna předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzující okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda parlamentu Josef Smrkovský, šéf Národní fronty František Kriegel a Josef Špaček byli zadrženi a odvezeni z Československa. Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty. Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií. Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi - buďte s námi!“  Okolo páté hodiny ranní se poprvé ozvalo vysílání ilegální okupantské stanice \"Vltava\", šířené na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání. Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného ke městu Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.  V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů. Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. K bojovým střetům mezi okupačními a československými vojsky však prakticky nedošlo, československá armáda se většinou omezila na pasivní rezistenci a odmítnutí poskytnutí pomoci okupantům, ať už šlo o palivo, jídlo, pití nebo o poskytnutí vlastních kasáren..  Od 23. do 26. srpna 1968 probíhala v Moskvě jednání mezi zadrženými československými politiky a Leonidem Iljičem Brežněvem. Všechny československé návrhy byly zamítnuty. 27. srpna 1968 byl podepsán tzv. moskevský protokol, který ze zadržených politiků odmítl i přes soustavný nátlak podepsat pouze František Kriegel.  Po dalších jednáních v Moskvě ve dnech 3.-4.10. a 14.-15.10. byla 16. října podepsána a 18. října i ratifikována smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Tím byla legalizována přítomnost okupačních vojsk na neurčito, a to pod záminkou \"zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil\".", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty.", "content": "Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Kvůli okupaci pak do roku 1989 zemřelo 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách. Invaze měla za následek také emigraci přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140-250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989. Sověti uvádí během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční ohlasy.", "content": "Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN. Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně. Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval. Spojené státy americké, které byly zaměstnány válkou ve Vietnamu, na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Americký prezident Lyndon B. Johnson později označil invazi za „pouhou nehodu na cestě k uvolňování napětí“. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.  Téměř všechny západoevropské komunistické strany invazi odsoudily, včetně Komunistické strany Španělska, která byla v době Francova režimu v ilegalitě, a mezi západoevropskými komunisty se začal prosazovat eurokomunismus a odklon od Východního bloku. Z 88 komunistických stran světa intervenci v Československu podpořilo pouze deset. Invazi podpořil kubánský vůdce Fidel Castro. Také Severní Korea a komunistický Vietnam podpořily vpád vojsk do Československa.  Sovětskou invazi ostře odsoudil předseda Komunistické strany Číny a čínský vůdce Mao Ce-tung. Roztržka mezi Sovětským svazem a Čínou vedla v roce 1969 k ozbrojenému čínsko-sovětskému konfliktu. Pročínsky orientovaná Albánie pod vedením Envera Hodžy na protest proti invazi vystoupila z Varšavské smlouvy.  Rakouský kancléř Josef Klaus se nechtěl k invazi vyjadřovat a ministr zahraničí Kurt Waldheim nařídil rakouskému velvyslanci v Praze, aby československým občanům přestal vydávat rakouská víza, což velvyslanec Rudolf Kirchschläger ignoroval. Německo, Itálie a Francie byly v roce 1968 zasaženy studentskými nepokoji a jejich protest proti srpnové invazi byl spíše vlažný. Západoevropské vlády začaly zvyšovat výdaje na obranu a podle rakousko-amerického historika Güntera Bishofa „Role NATO v obraně západní Evropy najednou opět nabyla na důležitosti a československá krize jí umožnila chytit druhý dech.“", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční protesty.", "content": "Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.  Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako \"osm statečných\") – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo. Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.  Dalším protestujícím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: \"Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět.\" Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření. Kvůli údajné schizofrenii byl držen v psychiatrické léčebně v Kazani, propuštěn byl až po téměř dvou letech.", "section_level": 2}, {"title": "Protestní sebeupálení.", "content": "Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec. Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989. V lednu 1969 se na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti k okupaci Československa upálil na Václavském náměstí v Praze student Jan Palach. Jeho čin inspiroval sérii napodobitelů, mezi nimi Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého a Michala Lefčíka. V Maďarsku se poté na protest proti okupaci upálil učeň Sándor Bauer. V Lotyšsku se o sebeupálení pokusil student matematiky Elijahu Rips, který svůj čin přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Protesty během prvního výročí v roce 1969.", "content": "Při příležitosti prvního výročí srpnových událostí roku 1968 se již od 16. srpna 1969 scházeli Pražané u sochy svatého Václava na Václavském náměstí. V následujících dnech se jejich počty silně zvyšovaly a 20. srpna přerostlo napětí v rozsáhlé střety mezi demonstranty a pořádkovými silami, včetně střelby ostrými náboji. Příslušníci lidových milic tehdy v ulici Králodvorské, poblíž náměstí Republiky, při střelbě samopaly do davu, zabili osmnáctiletého Františka Kohouta a devatenáctiletého Vladimíra Krubu. Následující den, 21. srpna, již bylo v ulicích na 150 tisíc demonstrujících, kteří sváděli pouliční boje s ozbrojenými složkami. Na Tylově náměstí byl milicionáři postřelen čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později zemřel.  V Brně se největší protesty konaly po dva dny, zúčastnilo se jich dle odhadů 15–30 tisíc osob. Téměř celé centrum města se 21. srpna 1969 stalo dějištěm pouličních bojů, během nichž byli milicionáři nebo příslušníky SNB zastřeleni dva náhodní kolemjdoucí, osmnáctiletá Danuše Muzikářová a 28letý Stanislav Valehrach. Rozsáhlé protesty tehdy proběhly také v Liberci. Veškeré demonstrace ale byly potlačeny pořádkovými silami, příslušníky SNB, milicionáři a armádou. V dalších letech se již kvůli normalizaci žádné protesty nekonaly.  Kromě pěti zabitých občanů a dalších desítek raněných během protestů, některých z nich těžce a s trvalými následky, zemřeli v tomto období také 27letá Bohuslava Mazná, která se svým skutrem narazila pozdě večer 24. srpna 1969 u vysílače Cukrák do neosvětleného transportéru, a neznámý voják (možná vojín J. Pavlík v kasárnách ve Strašicích, kvůli nekázni a nedodržování předpisů při rovnání tanků před výjezdem, asi 22. srpna).", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt vojsk na československém území.", "content": "Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády PLR, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov, Mladá Boleslav, Turnov, Vysoké Mýto) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty. Mezi Milovicemi a Moskvou jezdil každý den vlakový spoj.", "section_level": 1}, {"title": "Odchod vojsk.", "content": "Krátce po zahájení Sametové revoluce, 3. prosince 1989, vydala československá vláda stanovisko, ve kterém označila srpnovou invazi v roce 1968 za protiprávní, nesoucí všechny znaky porušení mezinárodního práva dvou suverénních států. 6. prosince 1989 vznikla expertní skupina pro zahájení jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa. Po jednání Václava Havla s Michailem Gorbačovem bylo předběžně dohodnuto, že bojové jednotky odejdou do 30. června 1990, servisní do poloviny 1991. Poslední vojáci okupačních vojsk odešli z území Československa 21. června 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní pohled.", "content": "Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, autoři tzv. Zvacího dopisu, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu, nebyli nikdy potrestáni.", "section_level": 1}, {"title": "Odsouzení invaze.", "content": "První, kdo se omluvil, bylo Maďarsko dne 11. srpna 1989. Maďarská socialistická dělnická strana zveřejnila svůj názor na zásadně nesprávné rozhodnutí o napadení Československa. Sněmovna Národního shromáždění Polska v roce 1989 při příležitosti 21. výročí vojenské intervence přijala usnesení o odsouzení ozbrojených zásahů. Další omluvu schválilo 1. prosince 1989 Lidové shromáždění NDR, omlouvá se v něm československému lidu za jejich zapojení do vojenské intervence. Omluva z Bulharska přišla 2. prosince 1989.  V lednu 1990 se za účast polských vojsk na invazi omluvil polský prezident Wojciech Jaruzelski, který v roce 1968 působil jako polský ministr obrany a podepsal rozkaz ke vstupu polské armády na území Československa.  Invazi odsoudilo 4. prosince 1989 vedení sovětského vůdce Michaila Gorbačova, mise na záchranu socialismu byla prý lží a výsledkem neadekvátního přístupu a vměšováním se do záležitostí spřátelené země, tudíž bylo toto rozhodnutí nepodložené a chybné. Později invazi odsoudilo i nové Rusko ústy prezidenta Borise Jelcina: „Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí.\" (1993). Také ruský prezident Vladimir Putin řekl, že respektuje a sdílí tehdejší Jelcinova slova a morální odpovědnost Ruska za invazi uznal v roce 2006.  Roku 2008 také německá kancléřka Angela Merkelová, která sama vyrůstala a žila v NDR, invazi odsoudila a vyjádřila stud a lítost nad tím, že Německá demokratická republika invazi do Československa aktivně podporovala.", "section_level": 2}, {"title": "Obhajoba invaze ruskou státní televizí.", "content": "V roce 2015 natočila ruská státní televize Rossija 1 dokument \"Varšavská smlouva. Odtajněné stránky ()\". Invazi popsala jako zásah proti připravovanému převratu, prevenci proti invazi NATO a „vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy“. Podle filmu byla invaze do Československa v srpnu 1968 nutná, protože se v zemi chystal ozbrojený převrat. Odpovědnost za invazi přičítá film pražské opozici a její „úderné síle“ Klubu 231, jehož členy film označuje za odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty.  Podle filmu byla hranice se západním Německem dokořán, v Československu bylo 368 000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, \"s jejichž pomocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití\".  Vzpomínky poslance ruské Státní dumy Jurije Sinělščikova, který se invaze účastnil jako četař spojovacího praporu, na „palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech“ a „hořící tanky“ jsou prostříhány se sovětským propagandistickým filmem z roku 1969 \"Československo, rok zkoušek\", ve kterém v pražských ulicích hynou „potomci osvoboditelů“ z května 1945.  Dokument kritizoval český prezident Miloš Zeman, který označil invazi za zločin a řekl, že \"ruská televize lže a žádný jiný komentář, než že je to novinářská lež, se k tomu říci nedá.\" Český ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek si předvolal ruského velvyslance Kiseljova, který se od dokumentu distancoval a prohlásil, že stále platí dřívější vyjádření ruských představitelů o morální odpovědnosti za invazi. Jeden z nejpopulárnějších ruských deníků \"Gazeta.ru\" označil dokument za neobjektivní, revizionistický a škodící Rusku.  Kritizován byl také článek obhajující invazi SSSR na webu ruské armádní televize Zvezda z 21. listopadu 2017. Článek byl již druhý den smazán. Článek byl tvrdě kritizován například prezidentem Milošem Zemanem. Ruský premiér Dmitrij Medveděv se 22. listopadu distancoval od článku s tím, že neodráží oficiální ruské stanovisko vyjádřené již v letech 1993, či 2006. Text je prý osobním názorem autora a ruské vedení do práce novinářů nezasahuje. Ruská armádní televize Zvezda se za článek omluvila a uvedla, že text neodráží stanovisko redakce a je pouze osobním názorem autora.", "section_level": 2}], "src_summary": "Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj, Okupace Československa) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa, který se uskutečnil 21. srpna 1968.", "tgt_summary": "The Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia, officially known as Operation Danube, was a joint invasion of Czechoslovakia by five Warsaw Pact countries – the Soviet Union, Poland, Bulgaria, East Germany and Hungary – on the night of 20–21 August 1968. Approximately 250,000 Warsaw pact troops attacked Czechoslovakia that night, with Romania and Albania refusing to participate. East German forces, except for a small number of specialists, did not participate in the invasion because they were ordered from Moscow not to cross the Czechoslovak border just hours before the invasion. 137 Czechoslovakian civilians were killed and 500 seriously wounded during the occupation.", "id": 119472}
{"src_title": "Praha 4", "tgt_title": "Prague 4", "src_document": [{"title": "Městská část Praha 4.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Praha se člení na celkem 57 městských částí. Městské části poprvé stanovil s účinností od 24. listopadu 1990 dnes již zrušený zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. Postavení a působnost městských částí v současné době upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zvláštní zákon a obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy. Městská část je samostatný celek spravovaný voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Stejně jako hlavní město Praha i každá městská část sama hospodaří s vlastním rozpočtem, který je sestavován individuálně dle potřeb dané městské části.  Městská část zahrnuje celá katastrální území Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka a Podolí. Spadá sem větší část Nuslí (kromě Nuselského údolí, tj. části Na Bělce, Lumírových sadů, Ostrčilova náměstí, ulic Sekaninova, Oldřichova, Zábojova, Lumírova, Spytihněvova a Jaromírova) a Michle (kromě Bohdalce a Slatin). Dále k Praze 4 patří menší část Záběhlic, tj. Spořilov včetně sídliště Spořilov I a Spořilov II, a nepatrná část Vinohrad, tj. části ulic Bělehradská a Závišova v trojúhelníku železničních tratí.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly.", "content": "Městská část Praha 4 používala zpočátku historický znak Nuslí (v heraldicky levé půli znak Prahy, v modré pravé vinný keř a nad ním červený štít s českým lvem s korunou), jež byly jako jediné před vznikem Velké Prahy v roce 1922 povýšeny na město (roku 1898). S rostoucím zájmem o obecní heraldiku rozhodla rada 21. října 1997 o výběrovém řízení na nový znak. Vítězný návrh vypracoval Marek Králík a heraldicky upravil Jan Dvořák. Znak tvoří čtvrcený štít, jehož první pole je modré, druhé a třetí stříbrné (bílé) a čtvrté zelené. Uprostřed je štítek s malým znakem hl. m. Prahy. Znak zdobí stříbrná (bílá) tzv. zděná koruna, typický prvek městských znaků. Vlajkou městské části zůstal historický prapor Nuslí s modrým, zeleným a bílým pruhem; ten obsahuje od roku 1927 i znak hlavního města Prahy (jako sedmý zprava). Symboly schválila Poslanecká sněmovna 27. dubna 1999 (č. rozhodnutí 15), osvědčení předal v květnu 1999 starostce Studenovské její předseda Václav Klaus. Prapor slavnostně předal v září tehdejší poslanec a zároveň člen zastupitelstva Augustin Bubník.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Knihovny.", "content": "Na území Prahy 4 má Městská knihovna v Praze 6 poboček:  Na Praze 4 nepůsobí žádná jiná veřejná knihovna, ale některé z institucí sídlících na tamním území provozují vlastní knihovny, jako Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy (Pacovská 350/4).", "section_level": 3}, {"title": "Správa.", "content": "Vedení městské části sídlí tradičně v secesní Nuselské radnici (Táborská 500/30). V létě 2011 se většina oddělení úřadu MČ, jejichž kanceláře byly v provizorních prostorách nebo různě rozptýlené, přestěhovala do přestavěné budovy polikliniky u metra Budějovická (Antala Staška 2059/80b), navzdory odporu opozice pronajaté na 35 let. Radnice od roku 1995 vydává měsíční zpravodaj (11x ročně) nazvaný \"Tučňák\" (bez ISSN, registrace MK ČR E 12556 z března 1999).  Jako největší městská část v ČR má Praha 45 zastupitelů (což příslušně zvyšuje údaje o počtech hlasů ve volbách níže).  Městská část v letech 2008 a 2009 založila tři společnosti k zajišťování služeb obyvatelům. V dubnu 2008 první vzniknuvší společnost 4-Volnočasová, o.p.s. měla podporovat kulturní, společenské a sportovní vyžití. Dlouhodobě ovšem vykazovala ztráty, a tak byla v dubnu 2016 zrušena s likvidací. Druhá společnost 4-Majetková, a.s., která je vedena v obchodním rejstříku od října 2008 a jejímž jediným akcionářem je právě městská část Praha 4, spravuje nemovitý obecní (včetně Biotopu Lhotka nebo ubytovny na Novodvorské) i komerční majetek (především SVJ). Nejmladší společností je od března 2009 4-Energetická, a.s., působící jako zprostředkovatel dodávek tepelné energie a teplé vody. Firma je nicméně terčem kritiky, že zneužívá svého monopolního postavení a odběr tepla svým odběratelům předražuje. Zastupitelstvo se již několikrát pokusilo společnost prodat, vždy neúspěšně.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1998.", "content": "Pro volby v listopadu 1998 rozdělilo Prahu 4 předchozí zastupitelstvo do dokonce 9 obvodů po 5 křeslech. Vítězná ODS uzavřela koalici s Unií pro Prahu 4 (KDU-ČSL, US) a starostkou se stala Miroslava Studenovská. Rozpor ve vedení radnice rozpoutala demise místostarosty Ondřeje Turka (US) v srpnu 2000, kterou chtěl ukázat na údajnou korupci svých kolegů. Krize se vystupňovala v prosinci 2000, kdy zastupitelstvo 25 hlasy odvolalo starostku. Jako jeden z hlavních důvodů byla uváděna zahraniční cesta Studenovské do Spojených států, kterou měla platit společnost hodlající stavět na pankrácké pláni. Po odchodu většiny Unie z koalice drželi radu tři její bývalí členové. Vedením radnice byl pověřen Zdeněk Hovorka z ODS, kterého až v květnu 2001 zastupitelstvo zvolilo starostou s přispěním hlasů KSČM a za neúčasti opozice.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2002.", "content": "Volby v roce 2002 potvrdily starostou Zdeňka Hovorku z ODS, která utvořila koalici s ČSSD podobně jako na magistrátu. Hovorka byl ale v červnu 2005 donucen rezignovat poté, co nebyl schopen vysvětlit, kde vzal peníze na luxusní byt v Podolí za 8 milionů korun. Novým starostou byl zvolen Bohumil Koukal (ODS) 36 hlasy včetně Unie a KSČM.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2006.", "content": "Občanská demokratická strana získala rekordní nadpoloviční většinu hlasů a skoro dvě třetiny křesel a její nominant Pavel Horálek se stal starostou. Jeden zastupitel z Unie pro Prahu 4 změnil klub ve prospěch sociálních demokratů a členové Unie v roce 2009 přestoupili k nově založené TOP 09.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2010.", "content": "Volby v roce 2010 potvrdily v starostenském křesle dosavadního Pavla Horálka z ODS, jehož strana utvořila koalici s ČSSD. V prosinci 2012 ale 13 ze 16 členů domovského klubu vyjádřilo starostovi nedůvěru a na jeho místo zvolilo Pavla Caldra. V této souvislosti se skloňovalo jméno vlivného podnikatele Ondřeje Palounka jako hlavního hybatele dění v ODS. Koalici nově podpořili tři nezávislí, kteří odešli z TOP 09. Centrála občanských demokratů v únoru 2013 nechala tamní oblastní sdružení kvůli údajnému netransparentnímu náboru nových členů (tzv. „černých duší“) rozpustit.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2014.", "content": "Po komunálních volbách v roce 2014 vznikla koalice stran Trojkoalice (Strana zelených, KDU-ČSL a Starostové a nezávislí), TOP 09 a ČSSD. Poprvé od sametové revoluce se do zastupitelstva nedostali komunisté. V březnu 2015 se koalice rozpadla a Trojkoalice se starostou Petrem Štěpánkem utvořila koalici s ODS a odpadlíky z hnutí ANO 2011 (klub STAN-Tučňák), koalici potom hlasy podpořili zastupitelé z hnutí Pro Prahu. Do klubu Trojkoalice v průběhu funkčního období zastupitelstva vstoupili dva členové z TOP 09. Zastupitelé zvolení za ANO 2011, které po volbách skončilo v opozici, se kromě domovského klubu rozpadli do klubu STAN-Tučňák, jeden se stal členem klubu TOP 09 a jeden byl nezařazený.", "section_level": 3}, {"title": "Od 2018.", "content": "Ve volbách v říjnu 2018 bylo zrušeno rozdělení Prahy 4 na volební obvody, zavedené již roku 1994 s odůvodněním, že jednotlivé čtvrti se liší, ovšem kritizované jako poškozující menší strany. Přesto se poprvé od sametové revoluce do zastupitelstva nedostala ČSSD (3,16 %, jen těsně před KSČM). Vyhlášené výsledky voleb na konci října změnil soud na základě stížnosti, že v okrsku 4041 volební komise chybně vykázala méně než desetinu odevzdaných hlasů pro ANO; to tím získalo osmý mandát na úkor Společně pro Prahu 4.  Vítězní Piráti a nezávislí, kteří se už v předvolební strategii vymezili proti ANO a jeho údajnému střetu zájmů, podle ČTK krátce jednali s poslední TOP09 a dokonce i s druhou ODS, ale do týdne uzavřeli koalici s uskupeními Praha 4 sobě – Zelení a nezávislí a Společně pro Prahu 4 (STAN s KDU-ČSL). Sám pirátský lídr Vansa uvedl, že jednal o koalici buď se Zelenými, nebo ODS, v obou případech doplněné na většinu o Společně pro Prahu 4 a TOP09; sám by chtěl „přesně zrcadlit magistrátní koalici, ale koaliční partneři preferovali jiný formát“, takže TOP 09 (na magistrátě v trojkoalici Společně pro Prahu) nakonec nepřibrali, přestože v „programu ani personálních otázkách nenarazili na sporné body“.  Zelený Petr Štěpánek zůstal starostou, Piráti za to získali 4 z 9 radních s výběrem gescí. V opozici kromě ODS a TOP 09, které deklarovaly, že nadále budou postupovat společně, skončilo ANO. Koalice však disponovala nejtěsnější většinou 23 hlasů proti 22: vedle toho, že o jeden po uzavření dohody přišla soudním přepočtem, plastická chiruržka MUDr. Aneta Krajcová (bezpartijní za STAN, v předchozím období zastupitelka zvolená za ANO; roku 2010 kandidovala na magistrát na nevolitelném místě jako členka ODS) zvolená díky osobním hlasům ze 7. místa kandidátky přešla do klubu ANO.  Na zastupitelstvu 23. dubna opozice s podporou radního Josefa Svobody (KDU-ČSL) prosadila hlasování o odvolání rady a odvolala starostu Štěpánka a většinu radních. Svoboda se poté v nové koalici ANO, ODS a TOP 09 stal místostarostou, starostkou byla 23 hlasy proti Štěpánkovým 21 zvolena Irena Michalcová (ANO). Celostátní předsedové STAN, TOP 09 a Strany zelených (všechny tři kandidovaly do květnových eurovoleb společně a vymezovaly se proti ANO) deklarovali, že jednání proběhlo bez konzultace se stranickými orgány a nová rada „stojí na hlasech dvou přeběhlíků, což celostátní vedení považují za nesprávné rozhodnutí.“ Místní organizace KDU-ČSL Svobodovo jednání důrazně odsoudila, Svoboda byl vyloučen z klubu a strana mu pozastavila členství.", "section_level": 3}, {"title": "Čestní občané.", "content": "Seznam čestných občanů MČ Praha 4:", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvod Praha 4.", "content": "Městská část Praha 4 vykonává některé přenesené působnosti státní správy i pro městskou část Praha-Kunratice. Území těchto dvou městských částí je tak společně jedním z 22 pražských správních obvodů podle systému zavedeného 1. ledna 2002, tzv. správním obvodem Praha 4.", "section_level": 1}, {"title": "Městský obvod Praha 4.", "content": "Praha se člení na celkem 10 městských obvodů. Ustanovil jej s účinností od 11. dubna 1960 zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, s novelizacemi stále platný. Jeho prováděcím předpisem je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy.  Městský obvod Praha 4 leží na pravém břehu Vltavy jižně od pražského centra. Obvod s původním spádovým centrem Nuslích vznikl v podstatě sloučením dosavadních obvodů Praha 13, Praha 14 a Praha 15 z roku 1949, nástupníků obvodů Praha XIII-Vršovice, Praha XIV-Nusle a Praha XV-Braník z roku 1923. Původně jej tvořily Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka, Podolí, větší část Nuslí (kromě Nuselského údolí) a Michle a menší část Záběhlic (Spořilov s okolím).  V letech 1968 a 1974 se rozrostl o obce nově připojované k Praze. K 1. lednu 1968 se obvod rozšířil o obce Háje, Chodov, Kunratice, Libuš a město Modřany. Na základě zákona ČNR č. 31/1974 Sb. s platností od 1. července 1974 přibyly obce Cholupice, Točná, Písnice, Šeberov, Újezd u Průhonic. Roku 1990 byl obvod předefinován výčtem městských částí. Od roku 1995 není obvod jednotkou územní samosprávy ani obecné státní správy, ale je značen na tabulích územní orientace a jsou podle něj nadále organizovány například justice (Obvodní soud pro Prahu 4 v justičním areálu Na Míčánkách), pošta nebo finanční úřady.  V současné době obvod zahrnuje městské části Praha 4, Praha 11 (k. ú. Chodov a Háje), Praha 12 (k. ú. Cholupice, Kamýk, Komořany, Modřany a Točná), Praha-Kunratice, Praha-Libuš (k. ú. Libuš a Písnice), Praha-Šeberov a Praha-Újezd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praha 4 označuje jednotku několika způsobů členění hlavního města Prahy, které mají pokaždé jiné územní vymezení. Městská část Praha 4 je jednotka místní samosprávy územně členěného statutárního města Prahy, která je spravována voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Prahu 4 v tomto rozsahu tvoří celá katastrální území Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka a Podolí a části katastrálních území Nusle, Michle, Záběhlice a Vinohrady.", "tgt_summary": "Prague 4, formally the Prague 4 Municipal District (\"Městská čast Praha 4\"), is a second-tier municipality in Prague. The administrative district (\"správní obvod\") of the same name consists of municipal districts Prague 4 and Kunratice.", "id": 1354081}
{"src_title": "Praha 12", "tgt_title": "Prague 12", "src_document": [{"title": "Doprava.", "content": "Dopravní spojení této městské části s centrem Prahy zajišťuje vlaková, tramvajová i autobusová doprava. Vlaková doprava je zajištěna zejména pro oblasti Prahy ležící u břehu řeky, kde probíhá i trať Dobříš–Praha hl.n. Leží zde dvě zastávky, Praha–Komořany a Praha–Modřany zastávka. V zastávce Modřany je napojena na tramvajovou a autobusovou dopravu a tvoří tak významný dopravní uzel oblasti. Trať je dobrým spojem např. do Vršovic (Praha–Vršovice), kam je jinak složité se z Prahy 12 dostat.  Tramvajová doprava je na Praze 12 zajištěna tratí směr Levského, která obsluhuje zejména sídliště městské části, vznik až 1995. Na této trati jezdí především linka č. 17 ve směru Palackého náměstí přes Výstaviště Holešovice – Vozovna Kobylisy a polovina spojů linky č. 3 ve směru Palackého náměstí – Florenc – Kobylisy. Jezdí zde také linka 21, která jezdí na trase Levského – Palackého náměstí – Anděl – Radlická. Významnými dopravními uzly tratě je zastávka nádraží Modřany, kde je přestup na vlakovou a autobusovou dopravu, a zastávka nádraží Braník, kde je přestup na vlakovou dopravu. S frekvencí spojů na trati více jak 12 x do hodiny a s rozsahem téměř po celé Praze 12 je tramvajová doprava nejdůležitější.  Autobusová doprava má nejvíce linek ze všech typů dopravy. V podstatě by se dala rozdělit na tři skupiny. Za prvé linky s napojením na metro: 117 (Čechova čtvrť – Poliklinika Budějovická), 139 (Komořany –Kačerov – Želivského), 150 (Na Beránku – Kačerov – Želivského), 157 (Násirovo náměstí – Kačerov; jezdí ve špičkách), 190 (Na Beránku – Smíchovské nádraží; jediný spoj na metro B a na druhý břeh Vltavy) a 910 (Na Beránku – I.P.Pavlova – Letiště). Za druhé linky příměstské: 341 (ve směru Obchodní – Nádraží Modřany – Jílové u Prahy/Jesenice) a 960 (ve směru Obchodní náměstí – Nádraží Modřany – Zlatníky Hodkovice). Dále linka 165 (linka přijíždějící ze Zbraslavi pokračuje přes Komořany – Nádraží Modřany – Levského až směrem na Háje).  Největšími nedostatky dopravy na Praze 12 jsou izolovanost od vnějšího pražského okruhu a kolabující autobusová doprava z důvodu neudržitelné situace v oblasti Prahy 4 – Novodvorská – Krč – Kačerov. V budoucnu se uvažuje o dostavbě tramvajové tratě až na Libuš, a dále o větvi metra D do Modřan.", "section_level": 1}, {"title": "Radnice.", "content": "Od vzniku městské části v roce 1994 neměla tato městská část jednu budovu, ve které jsou sjednoceny všechny úřady. Proto jsou úřady rozmístěny v sedmi různých budovách v Kamýku a Modřanech. Od roku 2019 probíhá výstavba Nové radnice u ulice Generála Šišky, do které se všechny úřady přesunou a vznikne tak nové centrum městské části.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praha 12 je městská část na jihu hlavního města Prahy, o rozloze 2333 ha, rozkládající se na pravém břehu Vltavy. Tvoří ji celá katastrální území Cholupice, Kamýk, Komořany, Modřany a Točná. Praha 12 vznikla v listopadu 1994 přejmenováním městské části Praha-Modřany (1990–1994).", "tgt_summary": "Prague 12 is a municipal district (\"městská část\") in Prague, Czech Republic. It consists of the following cadastral subdivisions: Cholupice, Kamýk, Komořany, Modřany and Točná.", "id": 1564695}
{"src_title": "Milan Petržela", "tgt_title": "Milan Petržela", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V mládeži si zahrál si v týmech TJ Hoštice-Heroltice, FC Petra Drnovice, SK Rostex Vyškov a FC Zeman Brno. Poté se vrátil zpět do Drnovic, kde se před jarní částí ročníku 2002/03 propracoval do seniorského mužstva.", "section_level": 1}, {"title": "1. FC Slovácko.", "content": "V létě 2003 jej získal na přestup celek 1. FC Slovácko. Za moravský týmem začal hrát pravidelně prvoligové zápasy. Celkem si připsal za Slovácko 70 ligových startů, během kterých nastřílel tři branky.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V dubnu 2006 Petržela podepsal tříletou smlouvu platnou od léta 2006 se Spartou Praha. Celý transfer ze Slovácka do Sparty se zrealizoval údajně za osm milionů Kč. V klubu se neprosadil. Odehrál pouze jedno ligové střetnutí, gól nedal.", "section_level": 2}, {"title": "FK Jablonec 97 (hostování).", "content": "Po přestupu do Sparty zamířil hráč obratem na půl roku hostovat do klubu FK Jablonec 97. V zimě 2006/07 si Sparta Praha stáhla Petrželu zpět do svých řad, ale již 1. března byl poslán zpět na hostování do Jablonce. Zde nastoupil k 24 zápasům v lize, během nichž vsítil jednu branku. Bylo to ve 24. ligovém kole 22. dubna 2007 proti hostujícímu týmu FC Tescoma Zlín. Milan Petržela vystřídal o poločase Jiřího Homolu a v 75. minutě vyrovnal na konečných 1:1.", "section_level": 2}, {"title": "FC Viktoria Plzeň.", "content": "Od ledna 2008 hostoval ve Viktorii Plzeň ze Sparty. Hostování se v létě 2008 změnilo v přestup a Milan uzavřel se Západočechy kontrakt platný na tři roky.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "8. července 2010 nastoupil v dresu Plzně k historicky prvnímu zápasu Českého Superpoháru, který sehrávají mistr ligy (tehdy AC Sparta Praha) a vítěz národního poháru (FC Viktoria Plzeň). Trofej vyhrála pražská Sparta, utkání skončilo výsledkem 1:0. V sezóně 2010/11 získal se západočeským klubem ligový titul, k němuž přispěl 7 góly ve 26 zápasech.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "22. července 2011 nastoupil k zápasu o český Superpohár, který Plzeň na domácím stadionu vyhrála nad FK Mladá Boleslav až na pokutové kopy 4:2 (po 90 minutách byl stav 1:1, prodloužení se v tomto utkání nehraje). Západočeský klub bojoval v posledním kole se Slovanem Liberec o titul, utkání skončilo nerozhodně 0:0, tento výsledek stačil Liberci na první místo a Plzeň spadla na 3. příčku za pražskou Spartu. Petržela nastřádal v této sezoně celkem 27 ligových startů a 7 gólů. Jeden z nich padl po krásné individuální akci – po sólu přes téměř celé hřiště proti Hradci Králové 28. října 2011. Petržela na vlastní polovině převzal míč od Marka Bakoše a po dlouhém sprintu vstřelil gól v 65. minutě na 3:0, nezastavili jej ani 4 protihráči. Utkání skončilo vysokým vítězstvím Plzně 5:0. Tato branka se dostala v roce 2013 do nominace o nejkrásnější gól české ligy.  Plzeň se v sezóně 2011/12 Ligy mistrů propracovala z 2. předkola až do základní skupiny Ligy mistrů UEFA. Ve druhém předkole přešla přes arménský celek Pjunik Jerevan po výsledcích 4:0 a 5:1. Ve 3. předkole následoval postup přes norský Rosenborg Trondheim (výhry 1:0 a 3:2). V tomto dvojzápase Milan Petržela jednou skóroval. Ve 4. předkole přesla Viktorii přes dánský FC Kodaň (výhry 3:1 a 2:1). V základní skupině H si zahrál proti dvěma evropským velkoklubům FC Barcelona (prohry 0:2 a 0:4) a AC Milan (prohra 0:2 a remíza 2:2). Ve druhém domácím utkání zařídil svým gólem několik sekund před koncem utkání remízu 2:2 s AC Milan. Třetím klubem, s nímž se západočeský klub utkal byl běloruský BATE Borisov (výhra 1:0 a remíza 1:1). Plzeň obsadila v konečném součtu 3. místo před BATE a díky tomu si zajistila účast v jarní vyřazovací části Evropské ligy 2011/12. Zde se Plzeň střetla s německým Schalke 04 a po výsledcích 1:1 doma a 1:3 venku po prodloužení vypadla.", "section_level": 3}, {"title": "FC Augsburg.", "content": "Po Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 přestoupil do týmu německé Bundesligy FC Augsburg za částku kolem 10 miliónů korun. Podepsal tříletý kontrakt. Setkal se zde s krajanem Janem Morávkem, jenž v týmu působil na jaře na hostování a před letní přestávkou přestoupil z FC Schalke 04. Právě Morávek pomáhal Petrželovi s vyřizováním mimofotbalových záležitostí. Během prvních 7 kol německé Bundesligy hrál Milan Petržela v 6 utkáních, třikrát střídal a třikrát byl střídán, gól nevstřelil. Po sezoně 2012/13 se s klubem dohodl na předčasném ukončení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "FC Viktoria Plzeň (návrat).", "content": "V červnu 2013 se vrátil zpět do Plzně, kde podepsal tříletý kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "V prvním soutěžním zápase nastoupil za Viktorii 12. července 2013 v Superpoháru proti FK Baumit Jablonec (prohra 2:3). Skóroval 19. července 2013 (1. kolo Gambrinus ligy 2013/14) proti hostujícímu týmu Bohemians 1905, podílel se tak na drtivé výhře 5:0 (tento gól byl později překlasifikován jako vlastní gól hráče Štochla). Střelecky se prosadil 23. července v odvetě 2. předkola Ligy mistrů UEFA 2013/14 proti domácímu bosenskému týmu FK Željezničar Sarajevo, Plzeň vyhrála 2:1 a postoupila do 3. předkola. Zahrál si i v základní skupině Ligy mistrů, kde se viktoriáni střetli s německým Bayernem Mnichov, anglickým Manchesterem City a ruským CSKA Moskva. V odvetě šestnáctifinále Evropské ligy 2013/14 27. února 2014 proti FK Šachtar Doněck se jedním gólem podílel na vítězství 2:1 a postupu Plzně do osmifinále soutěže.  1. listopadu 2013 odehrál velmi podařený zápas při ligové výhře Plzně 6:1 nad hostujícím Jabloncem. Byl aktivní, dvakrát asistoval při gólu a po faulu na něj se navíc kopal pokutový kop, který proměnil Pavel Horváth. 9. listopadu 2013 vstřelil první ligový gól po svém návratu z Německa v utkání s FK Mladá Boleslav, Plzeň vyhrála 2:1. 30. listopadu 2013 vstřelil z ostrého úhlu druhý gól v posledním ligovém kole podzimní části proti Příbrami, zápas skončil výsledkem 2:0. 29. března 2014 v souboji předních týmů Gambrinus ligy proti FC Slovan Liberec dvakrát překonal brankáře soupeře Lukáše Hrošša (první gól byl s pomocí teče). Viktoria deklasovala Slovan 6:0. S klubem skončil na konci sezony 2013/14 na 2. místě v české lize i českém poháru. Ve finále poháru proti Spartě Praha byl smolařem zápasu, v nastaveném čase se po jeho ruce pískala penalta, díky které Sparta vyrovnala na 1:1. V penaltovém rozstřelu pak Petržela neproměnil rozhodující pokus.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "V prvním soutěžním zápase nastoupil za Viktorii 18. července 2014 v Superpoháru proti AC Sparta Praha (prohra 0:3). Díky umístění Plzně na druhé příčce konečné tabulky předchozí sezóny se s Viktorkou představil ve 3. předkole Evropské ligy UEFA 2014/15 proti rumunskému týmu FC Petrolul Ploiești. V první utkání klub uhrál na půdě soupeře nadějnou remizu 1-1. V odvetě Plzeň prohrála 1-4 a z evropských pohárů vypadla. Dvě kola před koncem ročníku 2014/15 Synot ligy získal s mužstvem Plzně mistrovský titul.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "18. července 2015 se podílel na zisku Superpoháru, když Viktorka porazila FC Slovan Liberec 2-1. S Plzní se představil ve 3. předkole Ligy mistrů UEFA, kde klub narazil na izraelský celek Maccabi Tel Aviv FC. V prvním zápase na půdě soupeře Viktorka zvítězila 2-1, Petržela dal ve 21. minutě gól na 2-0. V odvetě tým prohrál 0-2 a vypadl. S mužstvem následně hrál 4. předkolo Evropské ligy UEFA, kde tým narazil na klub ze Srbska, konkrétně na FK Vojvodina Novi Sad. Po výhrách 3-0 a 2-0 (v tomto zápase Petržela nenastoupil) Plzeň postoupila do základní skupiny Evropské ligy, kde bylo mužstvo nalosováno do skupiny E společně s FK Dinamo Minsk (Bělorusko), Villarreal CF (Španělsko) a Rapid Vídeň (Rakousko). V první zápase skupinové fáze Evropské ligy proti Dinamu Minsk (výhra 2:0) vstřelil ve 75. minutě druhou branku zápasu. Západočeši získali ve skupině čtyři body, skončili na třetím místě a do jarní vyřazovací části nepostoupili. Fotbalista chyběl v základní skupině Evropské ligy pouze v jednom střetnutí, v odvetě proti Dinamu Minsk. V září 2015 prodloužil s týmem smlouvu do konce ročníku 2016/17. V ročníku 2015/16 získal tři kola před konce sezony s Viktorkou mistrovský titul, klub dokázal ligové prvenství poprvé v historii obhájit.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "S Viktorkou postoupil přes ázerbájdžánský Qarabağ FK (remízy 0:0 a 1:1) do 4. překola – play-off Ligy mistrů UEFA, což znamenalo jistou podzimní účast Plzně v evropských pohárech. 4. předkolo LM Západočeši proti bulharskému PFK Ludogorec Razgrad výsledkově nezvládli. Prohráli 0:2 (v tomto střetnutí Petržela nenastoupil) a v odvetě na domácí půdě remízovali 2:2, kvůli čemuž se museli spokojit s účastí ve skupinové fázi Evropské ligy UEFA. Viktorka byla nalosována do základní skupiny E společně s AS Řím (Itálie), Austria Vídeň (Rakousko) a FC Astra Giurgiu (Rumunsko).  V první kole se Viktoria střetla 15. 9. 2016 na domácí půdě s AS Řím (remíza 1:1). Petržela přišel na hřiště v 72. minutě, když vystřídal Martina Zemana. K dalšímu zápasu základní skupiny cestovala Plzeň 29. září 2016 do Rakouska, kde se střetla s Austrií Vídeň. Petržela nastoupil v základní sestavě a hrál do 58. minuty, střetnutí skončilo bezbrankovou remízou. 20. 10. 2016 podlehla Plzeň s Petrželou v základní sestavě Astře Giurgiu 1:2. V Odvetě hrané 3. listopadu 2016 na hřišti Astry předvedla Viktorka velmi kvalitní výkon, ale v konečném důsledku jen remizovala se soupeřem 1:1. V dalším střetnutí Plzeň definitivně ztratila naději na postup, když podlehla římskému AS v poměru 1:4. Z výhry se Západočeši radovali až v posledním střetnutí hraném 8. prosince 2016, kdy před domácím publikem otočili zápas proti Austrii Vídeň z 0:2 na 3:2, přestože od 18. minuty hráli oslabeni o jednoho hráče. Plzeň touto výhrou ukončila 14 zápasovou sérii bez vítězství v Evropské lize. Viktoria skončila v základní skupině na třetím místě.", "section_level": 3}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 18. prosinci 2018", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Milan Petržela působil v českých mládežnických reprezentacích do 20 a 21 let. Reprezentoval ČR na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2003 ve Spojených arabských emirátech, kde český tým vedený Pavlem Vrbou obsadil po remízách 1:1 s Austrálií a s Brazílií a porážce 0:1 s Kanadou obsadil nepostupové čtvrté místo v základní skupině C.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu ČR debutoval pod trenérem Michalem Bílkem v kvalifikačním utkání 12. října 2010 proti domácímu Lichtenštejnsku (výhra ČR 2:0), naskočil do zápasu v jeho závěru.  Po evropském šampionátu 2012 nastoupil v prvním přátelském utkání nového reprezentačního cyklu 15. srpna 2012 ve Lvově proti domácí Ukrajině (0:0, odehrál druhý poločas). 8. září v Kodani proti Dánsku (kvalifikační zápas o MS 2014 v Brazílii, opět 0:0) nenastoupil. V dalším přátelském utkání v Teplicích proti Finsku 11. září odehrál druhý poločas (prohra 0:1). 12. října v 61. minutě kvalifikačního zápasu proti Maltě střídal na hřišti Františka Rajtorala. Po čtyřzápasovém střeleckém trápení českého týmu bez vstřeleného gólu (mimo tří výše zmíněných zápasů ještě prohra 0:1 z evropského šampionátu s Portugalskem) zvítězila ČR 3:1, v nastaveném čase chytil ještě Petr Čech přísně nařízený pokutový kop po lehkém střetu Milana Petržely s protihráčem. Trenér Karel Jarolím jej na podzim 2016 využil v kvalifikaci na MS 2018 v Rusku. 28. listopadu 2016 oznáml Petržela konec své reprezentační kariéry, celkem odehrál v letech 2010–2016 v českém národním týmu 19 zápasů, gól nevstřelil.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Milan Petržela se zúčastnil EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině. Ze čtyř zápasů, které na šampionátu český tým odehrál nastoupil pouze v úvodním zápase českého týmu v základní skupině A s Ruskem (prohra ČR 1:4), když v 76. minutě střídal Petra Jiráčka.", "section_level": 3}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Milan Petržela měl několik disciplinárních prohřešků a nesportovních zákroků. Třikrát šlápl na ležícího soupeře (v roce 2008 na slávistu Tijani Belaida, v únoru 2011 na hradeckého Jiřího Poděbradského, v březnu 2015 na Levana Keniju ze Slavie Praha) a byl také trestán za ohnání se po protihráči Martinu Frýdkovi z Liberce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Milan Petržela (* 19. června 1983, Hoštice-Heroltice) je profesionální český fotbalový záložník a bývalý reprezentant, v současnosti hraje za klub 1. FC Slovácko. V zahraničí hrál v německém klubu FC Augsburg. Je to rychlostní typ záložníka, čehož využívá k průnikům po křídle.", "tgt_summary": "Milan Petržela (born 19 June 1983) is a Czech professional footballer who plays for 1. FC Slovácko in the Czech First League. He has played for the Czech Republic national team.", "id": 2468084}
{"src_title": "AK-74", "tgt_title": "AK-74", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vše začalo vývojem nové munice koncem 60. let 20. stol. Výsledkem byl štíhlý projektil ráže 5,45 mm s kombinovaným ocelovým a olověným jádrem s počáteční úsťovou rychlostí cca 900 m/s (z 415mm hlavně).  Jakmile byl náboj k dispozici a přijat sovětskou armádou, bylo rozhodnuto vytvořit novou řadu pěchotních zbraní pro tento náboj. Nejjednodušší cestou bylo adaptovat útočnou pušku AKM a lehký kulomet RPK ráže 7,62 mm pro nový náboj. Hlavně proto, že nový náboj 5,45 mm a původní 7,62 mm mají stejnou délku nábojnice i stejnou celkovou délku.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Princip automatiky zůstal stejný jako u AKM. Odběr tlaku prachových plynů odebraných z hlavně tlačí na píst nosiče závorníku, ten se při zpětném pohybu otáčí, čímž dojde k jeho odemčení. Náboj tlačící zpětně otevře závěr a dochází k vyhození prázdné nábojnice. Zpětný pohyb stlačí pružinu a po dosažení zadní úvratě se vrací zpět a ze zásobníku vyjme nový náboj, který usadí do nábojové komory.  V závislosti na nastavení režimu se pak buď výstřel opakuje díky nezachycení úderníku, resp. kladívko bicího mechanizmu při plně samočinné střelbě je zachyceno automatickou pojistkou, která ho opět uvolní až když je nosič závorníku plně v přední poloze a závorník je uzamčen či je pro spuštění úderníku nutné opět stlačit spoušť.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Asi nejmarkantnější vzhledovou změnou od AK-47 a AKM je masivní plynový nástavec na konci hlavně, která výrazně snižuje zpětný ráz zbraně a redukuje zdvih zbraně při střelbě v automatickém režimu. Dále pak drážky na obou stranách pažby a rovněž výčnělky na dřevěném předpažbí, z důvodu snazší identifikace a minimalizace rizika záměny munice do AK-47 a AKM, která má jinou ráži. Pistolová rukojeť je vyrobená z plastu, obložení kolem hlavně a plynové trubice u původní varianty ze dřeva, u pozdní z plastu švestkové nebo černé barvy. Lisované ocelové zásobníky byly nahrazeny plastovými výrazné oranžové barvy (později změněno na švestkové nebo černé kvůli demaskujícímu účinku oranžových zásobníků).", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty a modernizace.", "content": "Výsadková verze byla označena AKS-74 a pevná pažba je nahrazena sklopnou. Ta je vyrobena z lisované ocele a na rozdíl od verze AKMS se nesklápí dolů, ale nalevo.  Další byla verze AKS-74U (U = Ukoročennyj - zkrácený), jde kompaktní verzi AK-74. Zde byla původní 415mm hlaveň zkrácena na délku 210 mm, takže nemůže mít nasazený bajonet, ale může být různě modifikovaný, např. může mít připevněnou optiku, tlumič nebo granátomet.  Tato varianta byla vyvinuta pro osádky vozidel, výsadkáře, důstojníky (pistolím Sovětská armáda v 70–80. letech příliš „nefandila“) a speciální jednotky – s dalším variabilním vybavením.  Krom Ruska ho používá mnoho jiných armád. Byl používaný v zemích Varšavské smlouvy. Dnes ho používají různé teroristické skupiny. Vyráběný byl v licenci i v Bulharsku (AK-74, AKS-74 a AKS-74U), NDR (MPi-AK-74N, MPi-AKS-74N, MPi-AKS-74NK) a Rumunsku (Pușcă Automată model 1986).  AK-74 si zachovala všechny klady z AK-47 (snadná obsluha a údržba), ale i většinu nedostatků. Např. robustní a nešikovně umístěnou páku přepínače režimu střelby (funguje i jako pojistka). Stejně jako u AK-47 bylo možno nasadit tlumič (vyžaduje podzvukové střelivo) či podvěsný 40mm granátomet GP-25, GP-30, či optiku (přístroj PSO-1) Připojit lze i IČ přístroj pro noční vidění. Verze je označována jako AK-74N. Ve výzbroji Ruska se však vyskytuje spíše výjimečně.  V průběhu výroby došlo ke „kosmetickým“ vylepšením. Plastovo-dřevěné „obložení“ bylo nahrazeno černým plastovým a červeno-hnědé zásobníky byly nahrazeny černými.  Další výraznějším úpravám pak došlo v průběhu 90. let. Vizte externí odkazy Kalašnikov AK-101–108", "section_level": 1}], "src_summary": "AK-74 (, \"Avtomat Kalašnikova obrazca 1974 goda\", česky \"Kalašnikovova útočná puška vzoru roku 1974\") je sovětská útočná puška, modernizovaná verze AKM vyvinutá v roce 1974. Zbraň byla upravena na menší ráži 5,45 × 39 mm proti původní 7,62 × 39 mm.", "tgt_summary": "The AK-74 (Russian: or \"Kalashnikov automatic rifle model 1974\") is an assault rifle developed in the early 1970s by Russian weapons designer Mikhail Kalashnikov to replace the earlier AKM (itself a refined version of the AK-47). It uses a smaller 5.45×39mm cartridge, replacing the 7.62×39mm chambering of earlier Kalashnikov-pattern weapons.", "id": 21363}
{"src_title": "Vzájemně zaručené zničení", "tgt_title": "Mutual assured destruction", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "Tato doktrína předpokládá, že každá strana má dost jaderných zbraní ke zničení druhé strany, a že i po případném prvním úderu je napadená strana schopná odvety, která je pro útočníka nepřijatelná. Výsledek této doktríny, přijaté oběma stranami, je nervózní, ale stabilní mír. Během studené války (1950 až 1990) doktrína MAD pomohla zabránit přímému konfliktu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Nepřátelské strany vedly po celém světě ve třetích zemích zastupitelské války a mezi sebou vedly závody ve zbrojení. Přestože studená válka skončila v raných 90. letech, doktrína Vzájemné destrukce zůstává v platnosti, i když téměř zmizela z veřejné diskuze. Základním předpokladem této doktríny je, že obě strany jsou schopny oplatit útok v dostatečné míře i po jaderném útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1945.", "content": "Jedna z nejranějších zmínek tohoto pojmu pochází od anglického spisovatele Wilkieho Collinse, který v době prusko-francouzské války (1870) napsal: „\"Začínám věřit, že je jen jeden civilizační proces – že jednou bude vyvinut prostředek tak účinný, že válka bude znamenat zničení a strach přinutí lidstvo k tomu, aby zachovalo mír.\"\" Ozvěnu tohoto postřehu lze nalézt v Čapkově knize Krakatit a po první světové válce v díle hraběnky Kinské. Již během první světové války se v souvislosti s rozvojem letectva objevily názory, že užití ve vojenství zabrání příštím válkám odstrašovacím dopadem strategického bombardování. Hnutí \"Zakažte bombardéry\", které předjímalo pozdější Zakažte (atomovou) bombu, přišlo s návrhem, který podpořil i Winston Churchill – předat všechny bombardéry mezinárodní organizaci, která by zaručila mír (popsáno ve zprávě Getting Mad, strany 20-23).  V roce 1940 memorandum Frische-Peierlse předvídalo, že odstrašení bude hlavní vojenské užití jaderných zbraní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vzájemné zaručené zničení (anglicky \"mutually assured destruction\", ve zkratce \"MAD\") je doktrína vojenské strategie, podle které by použití jaderných zbraní proti zemi rovněž vyzbrojené jadernými zbraněmi vedlo ke zničení jak útočící, tak bránící se strany. Je založena na teorii zastrašování (deterrence), podle které je vlastnictví silných zbraní zásadní podmínkou pro vyhrožování nepříteli za účelem zabránit mu v použití stejných zbraní. Tato strategie je v podstatě formou Nashovy rovnováhy, která zabrání nejhoršímu možnému výsledku – v tomto případě jaderné anihilaci.", "tgt_summary": "Mutually assured destruction (MAD) is a doctrine of military strategy and national security policy in which a full-scale use of nuclear weapons by two or more opposing sides would cause the complete annihilation of both the attacker and the defender (see pre-emptive nuclear strike and second strike). It is based on the theory of deterrence, which holds that the threat of using strong weapons against the enemy prevents the enemy's use of those same weapons. The strategy is a form of Nash equilibrium in which, once armed, neither side has any incentive to initiate a conflict or to disarm.", "id": 2106208}
{"src_title": "Impresionismus (hudba)", "tgt_title": "Impressionism in music", "src_document": [{"title": "Charakteristika směru.", "content": "Těžištěm hudebního impresionistického výrazu je harmonie, která se již neřídí ustálenými zákony. Typické jsou časté změny modality uvnitř skladeb, složité a rozmanitě obměňované akordy a uvolněná tonalita. Dochází k emancipaci všech tónů stupnic kromě tóniky, jíž je její hlavní význam ponechán. Impresionistická díla postrádají práci s tématem, melodie ztrácí na významu a objevuje se převážně pouze v útržkovitě formě. Impresionismus v hudbě zrušil či alespoň znejasnil pravidlo formálního členění skladeb, stejně jako v malířství rušil perspektivu. Je to nepochybně důsledek kladení důrazu na působení okamžiku, aniž by si posluchač měl uvědomovat souvztažnost průběhu skladby i jejího instrumentačního řádu. Impresionistická skladba předpokládá u posluchače naprosté otevření se dojmu a nestojí o to, aby jí jakkoli zkoumal. Pokud tak respondent neučiní, dílo na něj nemůže zapůsobit.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní představitelé a díla.", "content": "Zakladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude Debussy (1862–1918). Skladby, které byly jakousi předzvěstí tohoto směru lze však nalézt již dříve v díle ruského skladatele Musorgského \"Obrázky z výstavy (Kartinky)\" a v raných skladbách Erika Satie. V Debussyho díle se v plné síle objevuje impresionismus v polovině devadesátých let 19.století. Jeho vrcholnými skladbami jsou orchestrální \"Faunovo odpoledne\", \"Nokturna\", tři symfonické skici \"Moře\" i klavírní obrazy (např.\"Potopená katedrála\"). V letech 1893–1902 složil své stěžejní dílo, operu \"Pelléas a Melisanda\". Hudební impresionismus přijalo mnoho skladatelů té doby, z nichž nejvýznamnějším byl Maurice Ravel (1875–1937). Ten píše i hudbu komorní, nejslavnějšími jsou však jeho orchestrální \"Bolero\" a \"Španělská rapsodie\". Vynikajícím impresionistou byl také Ital Ottorino Respighi (1870–1936), především ve trilogii \"Římské fontány\", \"Římské pinie\" a \"Římské slavnosti\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Impresionismus je umělecký směr přelomu 19. a 20. století. Byl objeven francouzskými malíři a také právě v tomto uměleckém odvětví na sebe nejvýrazněji upozornil, postupně ovšem pronikl i do hudby a poezie. Výraz imprese znamená vjem, dojem nebo otisk. Již sám název vypovídá o způsobu práce, jde tedy o zachycení dojmu, kterým na umělce zapůsobil okolní svět během jediného okamžiku. Výraz „prchavý okamžik“ je základním impresionistickým pojmem, prvkem.", "tgt_summary": "Impressionism in music was a movement among various composers in Western classical music (mainly during the late 19th and early 20th centuries) whose music focuses on mood and atmosphere, \"conveying the moods and emotions aroused by the subject rather than a detailed tone‐picture\". \"Impressionism\" is a philosophical and aesthetic term borrowed from late 19th-century French painting after Monet's \"Impression, Sunrise\". Composers were labeled impressionists by analogy to the impressionist painters who use starkly contrasting colors, effect of light on an object, blurry foreground and background, flattening perspective, etc. to make the observer focus his attention on the overall impression.", "id": 23841}
{"src_title": "Jeřáb rajský", "tgt_title": "Blue crane", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jeřáb rajský je vysoký pták, který žije se zdržuje především u země. Na výšku má okolo 100 až 120 cm, rozpětí křídel je 180 až 200 cm a váží 3,6 až 6,2 kg. Samotné křídlo měří okolo 55 cm. Výška, váha i rozpětí křídel záleží na tom, kde daný jednotlivec žije a na potravě a jejím množství. Tento jeřáb má světle modro\"–\"šedé barvy, které směrem k hlavě tmavnou. Na rozdíl od většiny ostatních jeřábů má relativně velkou hlavu a poměrně tenký krk. Mláďata jsou o něco světlejší se žlutohnědým zbarvením na hlavě, a bez dlouhého ocasního peří.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a preferované prostředí.", "content": "Tento pták se vyskytuje především v jižní Africe, výjimečně i na jihovýchodě tohoto kontinentu.  Jařáb rajský vyhledává především suché travnaté pahorkatiny s řídkým stromovým porostem, kde se může v případě potřeby schovat. V době hnízdění dávají přednost hnízdění v horských nebo mokřadních oblastech, přestože běžně vyhledávají suchá místa. Běžně se nacházejí v nadmořské výšce 1300 až 2000 metrů. Jedná se o stěhovavé ptáky, takže na zimu je můžeme vidět i v nížinách. Poslední dobou se jim daří v okolí zemědělských oblastí Western Cape, kde jejich počty rostou, přesto se stále jedná o ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jeřáb rajský se mimo období rozmnožování shromažďuje do skupin, kde vládne přísná hierarchie. Dominantní jsou vždy dospělí samci a nemusí se jednat jen o příslušníky druhu jeřáb rajský, ale i o jiné jeřáby. Během období hnízdění jsou poměrně agresivní vůči jiným zvířatům, i vůči býložravcům, jiným jeřábovitým, nebo i lidem.  Hnízdí od října do prosince. Hnízdo má kupovitý tvar, často je umístěno v mělké vodě. Samice snáší dvě vejce, která inkubuje asi po dobu 30 dní. Po vylíhnutí oba rodiče vodí mláďata asi 4 měsíce. Již dva dny po vylíhnutí umí mláďata dobře chodit i plavat. Krmí je většinou matka, a to vyvržením natrávené potravy. Při dalším obdobím rozmnožování je rodiče vyženou a mláďata si najdou vlastní skupinu.  Živí se travinami nebo ostřicemi, v době hnízdění, kdy mají omezené možnosti, se ale krmí i jinými rostlinami, které rostou v okolí mokřadů. Často se živí i hmyzem, třeba kobylkami. Stravu svoji i svých mláďat si zpestřují i pomocí krabů, hlemýžďů, žab nebo ještěrek.", "section_level": 1}, {"title": "Jestřábi rajští v kultuře.", "content": "Xhosové nazývají tyto ptáky \"indwe\" a obecně platí, že \"správný válečník\" by se měl zdobit pery právě jeřábů rajských. Ceremoniál, při kterém muž dostane vlastní pera jeřábů rajských, se v xhoštině nazývá \"ukundzabela.\"", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh jeřába byl v srpnu 2019 chován přibližně v šesti desítkách evropských zoo. Největší zastoupení má v zoo ve Spojeném království a Německu. V Česku jej chovají jen dvě zoo: Zoo Dvůr Králové a Zoo Praha. V minulosti byl chován také v Zoo Chleby a Zooparku Vyškov.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha se prvně tento druh objevil v roce 1955. Jednalo se o dva jedince, kteří byli součástí tehdejších tranzitních transportů. Jeřábi získaní v roce 1984 byli prvními, které mohli obdivovat návštěvníci, neboť se dostali do expozice. Tehdy dovezená samice Káča byla v pražské zoo do roku 2003 a odchovala několik mláďat. První úspěšný odchov (byť umělý) byl zaznamenán v roce 1987. Přirozený odchov se podařil o další dva roky později (1989) a roku 1990 se odchov pod rodiči podařil opět. Tehdy narozená samice Julča je součástí osazenstva Zoo Praha i v současnosti. Ke konci roku 2018 byli chováni dva samci a jedna samice.  Tento druh je chován v expozičním celku Ptačí mokřady v dolní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeřáb rajský (\"Anthropoides paradisea,\" příp. \"Anthropoides paradiseus\", nebo také \"Grus paradisea\") je šedobíle zbarvený pták s černým ocasem, vysoký asi 115 cm, původem z Jihoafrické republiky. Je také považován za národního ptáka Jihoafrické republiky. Poprvé jej v roce 1793 popsal A. A. Lichtenstein.", "tgt_summary": "The blue crane (\"Grus paradisea\"), also known as the Stanley crane and the paradise crane, is the national bird of South Africa. The species is listed as Vulnerable by the IUCN.", "id": 1909352}
{"src_title": "François Bayrou", "tgt_title": "François Bayrou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bayrou pochází z rodiny drobných sedláků. Studoval klasickou literaturu na univerzitě v Bordeaux, posléze vystudoval prestižní školu veřejné správy École Normale Supérieure v Paříži.  Politicky se vypracoval v občansko-liberální straně Union pour la démocratie française (UDF), za kterou zastupoval departement Pyrénées-Atlantiques ve francouzském parlamentu.  Od roku 1979 do 1981 byl vysokým úředníkem ministerstva zemědělství za ministra Pierre Méhaignerie. Pracoval posléze pro prezidenta senátu Alaina Pohera. Od roku 1984 do 1986 byl poradcem tehdejšího prezidenta Evropského parlamentu Pierra Pflimlina a od 1986 do roku 1993 předsedou \"Stálé komise pro boj proti analfabetismu\".  Po úspěchu pravicových liberálů ve volbách povolal 29. března 1993 nový premiér Edouard Balladur Bayroua do své vlády jako ministra \"Národního vzdělání\" (\"Éducation nationale\"). Za svého působení dal Bayrou důkladně přezkoušet situací žáků, studentů a učitelů ve Francii. Zůstal ministrem i poté, co se v roce 1995 premiérem stal Alain Juppé, který rezort ministerstva rozšířil a pojmenoval tedy l'Éducation nationale, de l'Enseignement supérieur, de la Recherche et de l'Insertion professionnelle.  Bayrou se již od těchto dob otevřeně snaží o vytvoření dostatečně silné politické středové síly, která by mohla účinně obstát vůči pravicovým gaullistům. V roce 1998 se stal předsedou UDF. V roce 1999 za ni kandidoval do Evropského parlamentu. UDF získala přes 9 % a Bayrou se stal evropským poslancem.  V roce 2002 poprvé kandidoval na post prezidenta v přímých prezidentských volbách. V prvním kole skončil jako čtvrtý s 6,8 % za Lionelem Jospinem, Jeanem-Mariem Le Penem a Jacquesem Chiracem.  V témže roce došlo k rozdělení tehdejšího tzv. liberálního středu ve Francii, jehož část se přiklonila k Chiracově záměru silné pravicové strany, z kterého vznikla jeho UMP. Bayrou se rozhodl pro samostatnost v UDF.  Tehdy také složil svůj mandát evropského poslance, aby se mohl stát poslancem francouzského Národního shromáždění. Avšak v regionálních volbách v Akvitánii jej porazil kandidát UMP. UDF přesto v témže roce získala 12 % ve volbách do Evropského parlamentu.  Bayrou je zastáncem Evropské ústavy a vlažným odpůrcem přistoupení Turecka k EU.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 2007.", "content": "François Bayrou kandidoval v prezidentských volbách 2007. Svou kandidaturu oficiálně ohlásil až 2. prosince 2006. V průběhu kampaně vystupoval jako odpůrce mediálního bipolarizování, jež by měla volby redukovat na souboj kandidátky Socialistické strany a kandidáta pravicové UMP. Podařilo se mu během ní předehnat kandidáta krajní pravice Jeana-Marieho Le Pena a dopracovat se na jednoho z pravděpodobných kandidátů do druhého kola. Výzkumy veřejného mínění mu navíc dávaly jako jedinému šanci zvítězit v souboji s kterýmkoliv ze třech ostatních favorizovaných kandidátů. V prvním kolem však Bayrou skončil na třetím místě za socialistkou Ségolène Royalovou a favoritem voleb Nicolasem Sarkozym.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Bayrou (* 25. května 1951 v Bordères u Lourdes) je jedním z předních francouzských politiků, předseda francouzské UDF, bývalý europoslanec a spolupředseda evropské EDS.", "tgt_summary": "François Bayrou (, born 25 May 1951) is a French centrist politician and the president of the Democratic Movement (MoDem), who was a candidate in the 2002, 2007 and 2012 French presidential elections.", "id": 907022}
{"src_title": "Pól nedostupnosti", "tgt_title": "Pole of inaccessibility", "src_document": [{"title": "Severní pól nedostupnosti.", "content": "leží v Severním ledovém oceánu v místě nejvíce vzdáleném od jakékoliv pevniny. Je 661 km od severního pólu, 1453 km od Barrow na Aljašce a nejbližší pevniny (Ellesmerův ostrov a Země Františka Josefa) jsou 1094 km daleko. Tohoto místa údajně dosáhl jako první sir Hubert Wilkins v roce 1927 letadlem a Wally Herbert v roce 1968 pěšky, avšak podle tvrzení Jima McNeilla ani jeden z nich pól nedostupnosti správně nelokalizoval.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní pól nedostupnosti.", "content": "je místo v Antarktidě, které má největší vzdálenost od oceánu obklopujícího ledový kontinent. Leží 463 km od jižního pólu, v nadmořské výšce 3718 m n. m. Poprvé jej dosáhla v roce 1957 sovětská antarktická expedice. Dodnes na tomto místě stojí budova, označená sochou V. I. Lenina, a místo je historicky chráněno.", "section_level": 1}, {"title": "Pacifický pól nedostupnosti.", "content": "zvaný také Bod Nemo je místo v oceánu, které je nejdál od jakéhokoliv pobřeží. Leží v jižním Pacifiku, 2688 km od nejbližší pevniny: atol Ducie (jeden z Pitcairnových ostrovů) na severu, ostrůvek Motu Nui (u pobřeží Velikonočního ostrova) na severovýchodě a ostrov Maher (pobřeží Země Marie Byrdové v Antarktidě) na jihu. Kosmonauti na oběžné dráze jsou při svém průletu tomuto bodu blíž než kterýkoliv člověk na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Euroasijský pól nedostupnosti.", "content": "je místo na pevnině, které leží nejdále od oceánů. Nachází se v severní části Čínské lidové republiky a je 2645 km od nejbližšího pobřeží (2510 km v případě, že se Obský záliv počítá jako součást světového oceánu). Leží asi 320 km od města Urumči v autonomní oblasti Sin-ťiang. Shodou okolností jsou euroasijský a pacifický pól nedostupnosti v přibližně stejné vzdálenosti od pobřeží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pól nedostupnosti označuje místo, které je nejnesnadněji dosažitelné vzhledem ke své poloze. Termín je pouze geografickým označením, nikoli fyzikální vlastností. Na zeměkouli se takto označuje několik bodů.", "tgt_summary": "A pole of inaccessibility with respect to a geographical criterion of inaccessibility marks a location that is the most challenging to reach according to that criterion. Often it refers to the most distant point from the coastline, implying a maximum degree of continentality or oceanity. In these cases, pole of inaccessibility can be defined as the center of the largest circle that can be drawn within an area of interest without encountering a coast. Where a coast is imprecisely defined, the pole will be similarly imprecise.", "id": 627773}
{"src_title": "Marek Suchý", "tgt_title": "Marek Suchý", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v SK Slavia Praha, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi.", "section_level": 1}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Poprvé byl povolán do ligového kádru v květnu 2005. Byl vyhlášen objevem sezony Gambrinus ligy 2005/06. Pravidelně nastupoval v základní sestavě Slavie Praha. V sezonách 2007/08 a 2008/09 získal se Slavií mistrovský titul, má na svém kontě také starty ve skupině Ligy mistrů a Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "FK Spartak Moskva.", "content": "V zimě 2010/11 odešel na hostování s opcí do ruského týmu FK Spartak Moskva. Klub se stal hráčovým prvním zahraničním angažmá. Hned ve druhém zápase si připsal premiérový gól. Nastupoval mj. ve stoperské dvojici s dalším Čechem Martinem Jiránkem. Poté do mužstva přestoupil.", "section_level": 2}, {"title": "FC Basilej.", "content": "V lednu 2014 odešel na hostování do švýcarského klubu FC Basilej (ve smlouvě byla i opce na případný přestup). Debutoval 1. února 2014 proti FC Lausanne-Sport (výhra 3:1). 20. března 2014 v odvetě osmifinále Evropské ligy 2013/14 proti rakouskému týmu FC Red Bull Salzburg byl již v 9. minutě vyloučen, oslabená Basilej dokázala i v deseti hráčích zvítězit 2:1 a postoupit do čtvrtfinále soutěže. Ve stejné sezóně získal s týmem FC Basilej mistrovský titul švýcarské ligy. V červenci 2014 využila Basilej výkupní opci a získala hráče nastálo. S Basilejí se představil v Lize mistrů UEFA 2014/15. V utkání 1. října 2014 proti anglickému Liverpool FC (výhra 1:0) podal kvalitní výkon, díky němuž si vysloužil zařazení do ideální jedenáctky 2. kola základních skupin Ligy mistrů. S týmem se probojoval do osmifinále LM právě na úkor Liverpoolu. V sezóně 2014/15 získal s Basilejí svůj druhý ligový titul ve Švýcarsku, v sezóně 2015/16 třetí a v ročníku 2016/17 čtvrtý. Smlouva mu v Basileji skončila v létě 2019.", "section_level": 2}, {"title": "FC Augsburg.", "content": "8. července 2019 podepsal Suchý nový kontrakt v bundesligovém FC Augsburg.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Marek Suchý prošel některými mládežnickými reprezentacemi ČR.  Bilance:", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa hráčů do 20 let 2007.", "content": "Byl součástí mládežnického reprezentačního týmu ČR do 20 let, který na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2007 konaného v Kanadě získal stříbrné medaile, když ve finále podlehl Argentině 1:2. Marek se zapsal do historie osmifinále proti Japonsku, které skončilo výsledkem 2:2 po prodloužení. V penaltovém rozstřelu svůj pokus proměnil, ČR jej zvládla poměrem 4:3 a postoupila do čtvrtfinále proti Španělsku. Penaltový rozstřel musel určit vítěze i v tomto utkání (1:1 po prodloužení), Marek byl neomylný i při této exekuci, která skončila opět 4:3 ve prospěch ČR. Jako jediný hráč z České republiky byl komisí FIFA vybrán do All stars U20.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2011.", "content": "V těžké základní skupině B Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2011 konaném v Dánsku se česká reprezentace střetla postupně s celky Ukrajiny (výhra 2:1), Španělska (prohra 0:2) a Anglie (výhra 2:1), do semifinále postupovaly první dva týmy ze skupin. Marek Suchý nastoupil v základní sestavě ve všech zápasech a odehrál kompletní počet minut.  Semifinále 22. června proti Švýcarsku ČR prohrála po prodloužení 0:1 a stejným výsledkem (avšak v normální hrací době) podlehla 25. června v souboji o 3. místo (a o účast na Letních olympijských hrách v Londýně) Bělorusku. Suchý opět odehrál obě kompletní utkání.", "section_level": 3}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Od roku 2008 je považován za člena širšího kádru seniorské reprezentace, za kterou v roce 2010 odehrál tři zápasy. Debutoval 8. října 2010 v domácím utkání proti Skotsku, v němž český tým zvítězil 1:0. Marek Suchý odehrál celý zápas.  Další utkání v dresu seniorské reprezentace přidal v roce 2012. Dle časopisu \"Soccer World\" byl jako jediný hráč z ČR zařazen mezi 50 největších talentů této planety. 14. listopadu 2012 odehrál kompletní přátelský zápas se Slovenskem v Olomouci, český národní tým vyhrál nad Slovenskem 3:0. 6. února 2013 nastoupil v přátelském utkání v Manise proti domácímu Turecku, Česká republika zvítězila 2:0.  31. 3. 2015 v přátelském zápase v Žilině proti domácímu mužstvu Slovenska (porážka 0:1) byl poprvé kapitánem českého týmu.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Trenér Michal Bílek jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. Suchý nenastoupil do žádného zápasu českého týmu, který skončil na turnaji ve čtvrtfinále po porážce s Portugalskem.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Pavel Vrba jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. Český tým v základní skupině D obsadil se ziskem jediného bodu poslední čtvrté místo, Suchý neodehrál žádné utkání.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační zápasy a góly.", "content": "Góly Marka Suchého v A-týmu české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Marek Suchý (* 29. března 1988, Praha, Československo) je český fotbalový obránce či záložník a reprezentant, od července 2019 hráč německého týmu FC Augsburg. Mimo Česko působil na klubové úrovni v Rusku, Německu a Švýcarsku.", "tgt_summary": "Marek Suchý (born 29 March 1988) is a Czech professional footballer who plays as a defender for FC Augsburg and captains the Czech Republic national football team.", "id": 2379331}
{"src_title": "Ústí nad Orlicí", "tgt_title": "Ústí nad Orlicí", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V nejstarších písemných zmínkách se město objevuje pod dvěma názvy, které nejsou významově totožné. Vedle českého \"Ústí\" (odkaz na soutok Třebovky a Tiché Orlice, v jehož blízkosti se zřejmě rozkládalo první historické sídliště) bylo užíváno také německého názvu \"Wilhelmsuerde\", resp. \"Wilhelmswerd\" nebo \"Wilhelmswert\", který měl význam „Vilémův ostroh“ (tj. vyvýšenina, vybíhající k západu z pláně mezi Tichou Orlicí a Třebovkou, na níž se rozkládalo historické jádro města) a odkazovalo k zakladateli, kterým mohl být Vilém z Drnholce. Německý název \"Wildenschwert\" (doslova „divoký meč“, „meč divochů“), užívaný v novověku a v moderní době, vznikl zkomolením původního \"Wilhelmswerd\" a nemá vzhledem k historii města žádný logický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Dříve byly součástí města také dnes samostatné obce Dlouhá Třebová a Řetůvka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "K založení města došlo ve druhé polovině 13. století v průběhu vrcholné kolonizace, kterou na území mezi Třebovkou, masivem Suchého vrchu a severní částí Zábřežské vrchoviny vykonávali z pověření krále Přemysla Otakara II. páni z Drnholce. První spolehlivá zpráva o městě pochází z roku 1292, kdy se \"villa forensis Wilhelmswerd\" (tj. trhová ves Wilhelmswerd; současně je zde uveden i český název \"Ústí\") objevuje na donační listině, kterou král Václav II. potvrzuje nadání cisterciáckého kláštera na Zbraslavi částí lanšperského panství. V roce 1304 je \"civitas Wilhelmswerd\" (obec, město Wilhelmswerd) uvedeno na listině, která potvrzuje a upravuje předchozí nadání. V obou případech je Ústí označeno jako jedno ze správních center lanšperského panství, ve stejné funkci je v obou listinách zmíněna i Česká Třebová. Užívání dvou názvů města, českého a německého, souvisí podle některých historiků s existencí o něco málo staršího osídlení v prostoru soutoku Třebovky a Tiché Orlice, zvaného Ústí, přičemž označení \"Wilhelmswerd\" se mělo vztahovat na nové sídliště založené na pravidelném půdorysu na nedalekém ostrohu.. V 15. – 16. století patřilo město postupně k panství Pernštejnů a Kostků z Postupic. V době reformace zdejší farní chrám převzali utrakvisté, od konce 15. století zde působil, stejně jako v Kunvaldu, sbor Jednoty bratrské, jehož zděná budova byla postavena v letech 1553-1555; poslední bratrský kazatel odešel do exilu roku 1626. Dále zde bylo činné literátské bratrstvo, které si objednalo dodnes dochovaný iluminovaný kancionál od Jiříka Sezemského ze Sezemic. Roku 1498 město zachvátil první velký požár, při kterém shořela většina budov a došlo ke zničení nejstarších písemností města. V době pobělohorské až do roku 1786 město a panství vlastnili Lichtenštejnové. Většina obyvatel se v minulosti živila hlavně zemědělstvím a domácím tkalcovstvím. K rozmachu továrenského textilního průmyslu a strojírenské výroby došlo v polovině 19. století v souvislosti se stavbou železnice Olomouc–Praha. Roku 1945 bylo Ústí prohlášeno okresním městem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve městě se zčásti natáčely filmy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ústí nad Orlicí (německy \"Wildenschwert\") je město na východě Čech v podhůří Orlických hor na soutoku Tiché Orlice a Třebovky, asi 10 km severoseverozápadně od České Třebové. Průměrná nadmořská výška se pohybuje kolem 340 m n. m. Žije zde obyvatel. Leží ve stejnojmenném okresu a je pátým největším městem Pardubického kraje. Ústím nad Orlicí prochází první a třetí tranzitní železniční koridor a silnice I/14.", "tgt_summary": "Ústí nad Orlicí (; ) is a city in the Ústí nad Orlicí District, Pardubice Region in Eastern Bohemia in the Czech Republic. The town is in the Orlické Mountains where the Tichá Orlice and the Třebovka rivers meet.", "id": 124200}
{"src_title": "Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu", "tgt_title": "Arthur Wellesley, 1st Duke of Wellington", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Arthur Wellesley (původně Wesley, ale sám si roku 1789 pravopis svého příjmení změnil na Wellesley, šlo o návrat k původnímu jménu rodiny, které bylo používáno do 17. století, změna mu byla úředně povolena) se narodil jako čtvrtý syn Garreta Wesleye, 1. hraběte z Morningtonu, a jeho ženy Anny. Je pravděpodobné, že se narodil v Dublinu. Jako datum narození se uvádí buď 29. duben, nebo 1. květen 1769, ale jeho životopisci pokládají za pravděpodobnější datum 1. května.  Studoval na škole v Dangamu, později na Whyteho akademii v Dublinu a nakonec na Brownově škole v Chelsea. Poté přestoupil na Eton College, kde studoval v letech 1781 až 1784. Malé úspěchy na této škole a nedostatek financí po smrti jeho otce vedly roku 1785 k přestěhování Arthura a jeho matky do Bruselu.  O rok později nastoupil do francouzské královské akademie jezdectví v Angers, kde se naučil skvěle jezdit na koni a zdokonalil se ve francouzštině. Ke konci roku 1786 se vrátil do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční kariéra.", "content": "S ohledem na finanční potíže rodiny mu jeho bratr Richard zajistil v březnu 1787 přijetí do armády, kde sloužil jako podporučík. V říjnu téhož roku byl na přímluvu svého bratra zařazen do funkce pobočníka nového správce Irska a v prosinci byl povýšen na poručíka. V době služby v Dublinu měly jeho povinnosti společenský charakter – návštěva plesů, doprovázení hostů a poskytování rad svému veliteli. O dva roky později se zapojil do politiky a byl zvolen poslancem dolní komory irského parlamentu. Roku 1791 byl povýšen do hodnosti kapitána. V té době se zahleděl do Kitty Pakenhamové, dcery hraběte z Longfordu. Jeho nabídka k sňatku byla ale jejím bratrem odmítnuta, protože byl považován za mladého, zadluženého a s malou perspektivou. Aby zvýšil své renomé, koupil si vyšší šarži (v té době to byl běžný postup v anglické armádě). Roku 1793 se stal majorem a v září si za peníze půjčené od svého bratra koupil hodnost podplukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Roku 1793 byl vévoda z Yorku vyslán do Vlámska jako velitel vojsk, které měly připravit invazi do Francie. Roku 1794 se k nim připojil i pluk, ve kterém sloužil Wellesley. V době tohoto vojenského tažení dosáhl funkce velitele brigády. Jeho vojsko zajišťovalo linie u řeky Waal. Tažení skončilo neúspěchem a Yorkova armáda se vrátila roku 1795 zpět. Jemu tato akce přinesla první užitečné vojenské zkušenosti. Uvědomil si důležitost přípravy vojenských akcí velením, naučil se používat opakovanou střelbu proti postupujícím liniím nepřítele a uvědomil si důležitost podpory z moře.  Po návratu byl znovu zvolen poslancem Irského parlamentu. Doufal, že by se mohl stát ministrem války v irské vládě, ale nový správce Irska mu nabídl pouze méně významnou pozici, kterou odmítl a vrátil se zpět ke svému pluku v Southamptonu. Jeho oddíl byl vyslán do Indie a do Kalkaty dorazil v únoru 1797.", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Po několika měsících byl vyslán na krátkou expedici na Filipíny. Poté, co se vrátil do Indie, se dověděl, že jeho starší bratr Richard se stal guvernérem Indie. Součástí rozšíření teritoria spravovaného Východoindickou společností bylo vyslání vojenských sil pro dobytí Seringapatamu. Asi 24.000 vojáků pod velením generála Harrise bylo vysláno do Madrasu a v srpnu se k nim připojil i Wellesley se svým plukem.  Po rozsáhlých a pečlivých logistických přípravách (jejich hlavním organizátorem byl on sám) vyrazilo jádro armády na 400 km pochod džunglí z Madrasu do Mysore. První střet se sultánovým vojskem se odehrál v mírném údolí. Nařídil pravidelnou střelbu do řad nepřátel a sám se účastnil bitvy v přední linii. Britské vojsko přinutilo nepřátelské síly ustoupit.  Bezprostředně poté, co dorazili k Seringapatamu, zahájili Britové bitvu o Seringapatam. Obdržel rozkaz zaútočit na sousední vesnici, aby tak připravil cestu pro dělostřelectvo. Nepřítel byl dobře připraven, Britové útočili v neznámém terénu ve tmě, a tak operace skončila neúspěchem. Po několika týdnech ostřelování se podařilo narušit obranné hradby a Britové opevnění dobyli.  Po bitvě se hlavní vojenské síly pod velením generála Harrise vrátily zpět a on se ve svých 30 letech stal novým guvernérem Seringapatamu a Mysore. Reformoval zde daňový a soudní systém, aby zajistil pořádek a zabránil úplatkářství. V dubnu 1802 byl povýšen do hodnosti generálmajora. V listopadu byl určen, aby vedl druhou anglo-morátskou válku.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat domů.", "content": "Po mnoha letech strávených v Indii požádal v červnu 1804 o návrat do Velké Británie. Za jeho zásluhy mu byl udělen Řád lázně. Poté, co jeho bratrovi skončilo v březnu 1805 funkční období guvernéra, vrátili se oba bratři domů. S ohledem na jeho funkci dostal svolení ke sňatku s Kitty Pakenhamovou.  Roku 1806 byl za Torye zvolen do parlamentu a dva roky zastával funkci správce Irska. Roku 1807 se stal členem tajné rady. Jeho politickou kariéru přerušila výprava do Evropy, kde se měl připojit k akcím proti francouzskému vojsku na Pyrenejském poloostrovu.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská válka za nezávislost.", "content": "Napoleon Bonaparte ovládal Evropu a roku 1807 nařídil vpád do Portugalska a Španělska. Wellesley se připravoval na výpravu do Venezuely, ale poté, co vzpoura proti okupaci Francouzi v Madridu zahájila Španělskou válku za nezávislost, byl se svým vojskem vyslán do Portugalska. Roku 1808 porazil Francouze v bitvách u Rica a Vimeria, ale byl nucen odstoupit z velitelské funkce po druhé bitvě. Generál Dalrymple poté podepsal kontroverzní dohodu ze Sintry, která určovala, že britské královské námořnictvo dopravilo francouzské vojáky z Lisabonu.  Mezitím Napoleon dorazil do Španělska se svou armádou, aby potlačil španělskou vzpouru a nový velitel britských sil John Moore padl v bitvě u Coruñe. I když se válka s Francií nevyvíjela pro Británii dobře, bylo Portugalsko místem, kde Britové se svými spojenci vzdorovali Francii. Proto poslal vládě memorandum, ve kterém obhajoval Lisabon jako hlavní základnu, protože královské námořnictvo mohlo posílit jeho ochranu. Vláda souhlasila s tímto názorem a on byl jmenován hlavním velitelem posílených vojenských sil v Portugalsku.  V dubnu 1809 zahájil ofenzívu. V bitvě u Porta překročil řeku Douro a napadl francouzské vojsko v Portu. Poté se spojil se španělskou armádou a chtěli zaútočit na Madrid. V bitvě u Talavera porazili vojsko vedené maršálem Victorem. Za toto vítězství byl povýšen do šlechtického stavu jako vikomt z Wellingtonu.  Roku 1810 napadla francouzská armáda vedená maršálem Andre Massenou Portugalsko. Nálady v britském táboře nebyly příznivé a převládal názor o nutnosti evakuace z Portugalska. On ale nejdříve zpomalil postup Francouzů u Buçaca a zabránil obsazení lisabonského poloostrova vybudováním mohutných náspů. Bezradné a unavené francouzské vojsko bylo nuceno ustoupit. Wellington je pronásledoval, v bitvě u Sabugalu je porazil a donutil odejít z Portugalska. V pozdějším tažení do Španělska porazil Francouze v bitvě u Salamanca a tím osvobodil Madrid. Za odměnu byl jmenován hrabětem a později markýzem z Wellingtonu a bylo mu svěřeno velení spojeneckého vojska ve Španělsku.  Roku 1813 zahájil novou ofenzívu proti Francouzům. Zaútočil na dopravní cestu, kterou byli Francouzi zásobováni, a přinutil je tak opustit Madrid a Burgos. Osobně se účastnil Bitvy u Vitorie, kde vedl oddíl vojáků proti francouzskému centru. Po několika dalších bitvách vpadla britská armáda do jižní Francie. Krátce po dobytí Tolouse dorazila zpráva o Napoleonově porážce a jeho abdikaci. Byl oslavován jako vítěz a jmenován vévodou z Wellingtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Waterloo.", "content": "Dne 26. února 1815 Napoleon unikl z Elby, vrátil se do Francie a v květnu obnovil svou vládu v zemi. Wellesley proto odjel z Vídně a dorazil do Belgie, kde převzal velení nad britsko-německou armádou a spojeneckým vojskem nizozemsko-belgickým, které byly podporovány pruskými silami vedenými Gebhardem von Blücherem. Francouzi vtrhli do Belgie, porazili pruské vojsko u Ligny a vybojovali nerozhodnou bitvu s Wellingtonovým vojskem. Spojenecké vojsko bylo nuceno ustoupit, aby nabralo nové síly.  O dva dny později, 18. června, došlo u Waterloo k rozhodující bitvě, která znamenala konečnou porážku Napoleona. Dne 22. června Napoleon abdikoval a byl dopraven na ostrov Svatá Helena. Bitva u Waterloo znamenala konec napoleonských válek a je označována jako jedna z nejdůležitějších bitev historie.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Do politiky vstoupil roku 1819, kdy se stal členem vlády Toryů a nedlouho poté byl jmenován vrchním velitelem britské armády. Roku 1828 byl jmenován britským premiérem.  Byl konzervativním premiérem a obával se, že by se anarchie iniciovaná francouzskou revolucí mohla rozšířit i do Británie. Jeho hlavním tématem prvního období jako předsedy vlády byla emancipace katolíků. Tato snaha narazila na velký odpor především ve Sněmovně lordů, kde ji Wellington obhajoval v jednom ze svých nejlepších projevů. Zákon završující emancipaci katolíků (\"Catholic Relief Act 1829\") byl přijat přes odpor mnoha Toryů a Wellington se musel spolehnout na pomoc Whigů.  Jeho vláda padla roku 1830. V druhé polovině roku vypukly nepokoje. Whigové, kteří nesestavovali vládu od 70. let, viděli svou šanci v realizaci politických reforem. Wellington prosazoval politiku Toryů založenou na setrvání současného politického systému a výsledkem bylo vyslovení nedůvěry vládě v listopadu 1830. Jeho nástupcem se stal Charles Grey.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Whigové navrhli první reformní zákon, který byl dolní komorou parlamentu přijat, byl ale odmítnut ve Sněmovně lordů. Následovaly volby, které s převahou vyhráli Whigové. Navrhli druhý reformní zákon, který dopadl stejně jako první. Vláda sestavená Whigy odstoupila roku 1832 a Wellington nebyl schopen sestavit vládu, která by měla podporu v Dolní sněmovně. To přinutilo Jiřího IV. pověřit sestavením vlády opět Charlese Greye. Nakonec horní komora parlamentu reformní zákon přijala poté, co jí král pohrozil jmenováním nových peerů v dostatečném množství pro odsouhlasení zákona.  Ve vedení Toryů, kteří se postupně transformovali na konzervativce, byl nahrazen Robertem Peelem. Když se Toryové dostali roku 1834 znovu k moci, postoupil šanci stát se premiérem ve prospěch Peela. V té době ale Peel pobýval v Itálii a tak po tři týdny zastával funkci premiéra místo něho. V první Peelově vládě zastával funkci ministra zahraničí a ve druhé ministra bez portfeje a předsedy dolní komory parlamentu.  Z politického života se stáhl roku 1846, i když byl stále vrchním velitelem britské armády. Konzervativní strana se mezitím roku 1846 rozdělila v názoru na dodatečné clo na dovoz obilí. Nadále podporoval Peela, zatímco většina poslanců byla jeho odpůrci.  Zemřel roku 1852. Jako pocta za jeho zásluhy mu byl vystrojen státní pohřeb. Byl pohřben v katedrále svatého Pavla vedle Horatia Nelsona.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Od roku 1806 byla jeho manželkou Catherine Pakenham (1772–1831) z irského šlechtického rodu hrabat z Longfordu a sestra generála Edwarda Pakenhama (1778–1815). Z jejich manželství se narodil jediný syn Arthur Richard Wellesley, 2. vévoda z Wellingtonu (1807–1884), který díky otci dosáhl vysokých hodností v armádě a funkcí u dvora.  Z Arthurových sourozenců byl nejstarší bratr Richard Wellesley, 1. markýz Wellesley (1760–1842), který byl generálním guvernérem v Indii (1798–1805), britským ministrem zahraničí (1809–1812) a irským místokrálem (1821–1828). Další bratr William Wellesley, 3. hrabě z Morningtonu (1763–1845) díky starším bratrům dosáhl také vysokého postavení v politice. Nejmladší z bratrů Henry Wellesley, 1. baron Cowley (1773–1847) byl dlouholetým velvyslancem ve Španělsku, Francii a Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu (pravděpodobně 1. května 1769 – 14. září 1852) byl britský vojevůdce a státník. Narodil se v Irsku a od roku 1787 sloužil v britské armádě jako \"Ensign\" (přibližně podporučík). V Irsku později sloužil jako pobočník dvou správců Irska a byl zvolen poslancem Irského parlamentu. Jako plukovník bojoval v Nizozemsku a Indii a byl jmenován guvernérem Seringapatamu a Mysore.", "tgt_summary": "Arthur Wellesley, 1st Duke of Wellington, (1 May 1769 – 14 September 1852) was an Anglo-Irish soldier and Tory statesman who was one of the leading military and political figures of 19th-century Britain, serving twice as Prime Minister. He was undefeated in battle, and ended the Napoleonic Wars when he defeated Napoleon at the Battle of Waterloo in 1815.", "id": 784395}
{"src_title": "Kobylisy", "tgt_title": "Kobylisy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení dokládají nálezy hrazené osady z období mladšího eneolitu, pohřebiště z pozdního eneolitu a stopy zemědělské činnosti z doby bronzové. Z dob stěhování národů se zachovaly hroby. První písemná zmínka o obci původně zvané Kobolisy () je ve formulářové listině z 15. července 1297, dle níž byla ves v dočasném držení Konráda od Kamene, staroměstského patricije německého původu. Osada byla roku 1305 dána králem Václavem II. s podílem na Vrbici ku prebendě kanovníkům pražským. Císař Zikmund odňal pak kanovníkům zdejší dvůr a zapsal jej s příslušenstvím dvěma rychtářům Nového města pražského. V 18. století bylo území dnešních Kobylis odlesněno. Kolem roku 1841 byly Kobylisy malou vesnicí obklopenou sady, poli a pastvinami, o čemž svědčí katastrální mapy. V roce 1890 Statistický přehled okresu karlínského uvádí: „Jsou zde též tři cihelny a jedna parní mlátička. Menší různá řemesla jsou zde četně zastoupena. Pamětní knihu obec nevede. Sbor dobrovolných hasičů jest jediným zdejším spolkem.“ Čimický háj byl vysázen uměle a evidován jako lesní pozemek. V Kobylisích se v 19. století a na počátku 20. století těžil a zpracovával písek, nacházela se zde i cihelna. Připomínky této činnosti se dnes dají najít v toponymech: ulice Na Pecích (v letech 1906–1925 V cihelně), Na Přesypu a Na Pískovně (Bohnice), zastávky autobusu Pískovna (dnes Čimický háj) a Písečná.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V roce 2004 byly dokončeny stanice metra „Kobylisy“ (podle návrhu Anny Martínkové) a „Ládví“. Čtvrtí prochází autobusové i tramvajové linky. Na území čtvrti se nachází tramvajová vozovna a stejnojmenná konečná tramvají Vozovna Kobylisy.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "V katastru Kobylis najdeme 5 základních škol, 2 základní umělecké školy, česko-ruské gymnázium, obchodní akademii, střední odborné učiliště a střední odborné školy. Ze zdravotnických zařízení zde najdeme četné ordinace a polikliniku. Komplexy obchodů se nacházejí především v Kulturním domě Ládví, protějším obchodním domě ve Střelničné ulici a v obchodním centru Sokolniky (pojmenováno podle jednoho moskevského parku), postavených v 70. letech.  Volnočasové vyžití především dětí zajišťuje Dům dětí a mládeže Spirála a Salesiánské středisko mládeže. V Mirovické ulici se nachází domov pro seniory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobylisy () jsou čtvrť na severu Prahy (MČ Praha 8), sousedící s Libní (J), Ďáblicemi (S), Střížkovem (V) a Čimicemi (Z). Východní část je tvořena panelovým sídlištěm (zhruba 10 tisíc obyvatel), západní část rodinnými domky. Na severu je Ďáblický háj, pokrývající kopec Ládví o nadmořské výšce cca 360 m. Mezi Kobylisy a Bohnicemi leží Čimický háj. Zástavba rodinných domů na severu Kobylis, vymezená ze západu ulicí Klapkovou a z jihu Veltěžskou, dříve nesla místopisné označení „Pod Ládvím též Nové Ďáblice“ a spolu s tzv. Seidlovou kolonií byla do roku 1951 součástí Ďáblic, přičemž k Ďáblicím dlouho náležely i další, dnes kobyliské pozemky, východně od této místní části.", "tgt_summary": "Kobylisy is a district in the north of Prague, located in Prague 8. The eastern part of the district is home to a large panel housing estate with over 10,000 residents. The area is served by Kobylisy and Ládví stations on the Prague Metro, both of which opened in 2004.", "id": 2421504}
{"src_title": "Kemetismus", "tgt_title": "Kemetism", "src_document": [{"title": "Kemetismus a kemetisté.", "content": "Název hnutí vychází z jednoho z původních starověkých označení Egypta užívaného jeho obyvateli – \"Kemet\" (konvenční vokalizace hieroglyfického zápisu \"km.t\"; někdy přepisováno také jako Takemet). V překladu z egyptštiny znamená \"„Černá (země)“\", což je odvozeno z černé barvy úrodného bahna přinášeného Nilem při každoročních záplavách (v současné době k nim již nedochází v důsledku existence Asuánské přehrady).  Kemetisté se nepovažují za přímé následovníky staroegyptského náboženství; důsledně hovoří o jeho znovu vytvoření či obnově. Dnes už jen ojedinělá tvrzení některých kemetistů či hermetiků o přímé kontinuitě s tajnými spolky údajně nepřetržitě existujícími od zákazu pohanských kultů římským císařem Theodosiem v roce 392 (resp. od uzavření posledního funkčního chrámu bohyně Esety na ostrově Philae císařem Justiniánem okolo roku 535) jsou historicky nedoložitelná a mají z hlediska historické vědy mytickou povahu.  Kemetismus je podle počtu svých následovníků a svého vlivu náboženstvím spíše menšinovým až okrajovým: počty členů nebo příznivců jednotlivých skupin jsou neurčitelné s výjimkou americké organizace Kemetic Orthodoxy, k níž se v roce 2000 hlásilo 300 členů. O malém významu kemetismu na současné náboženské scéně svědčí také to, že na rozdíl od jiných forem tzv. nové religiozity doposud nebyl předmětem zkoumání religionistiky. Jako celek nedisponuje žádnou pevnější organizační strukturou ani není založen na základních závazných náboženských pravdách či dogmatech. Nejpřesnější je označit jej jako hnutí skládající se z řady zcela samostatných sdružení, často bez vzájemného kontaktu, založených na sympatii ke staroegyptské kultuře. Odtud ovšem odvozují několik obecně formulovaných principů, na jejichž základě je lze odlišit od jiných skupin také nacházejících inspiraci ve starověkém Egyptě, např. od New Age nebo rosekruciánství. V posledním období se kemetistické hnutí, dříve se inspirující především v obecné hermetické tradici, orientuje více na zapracování nových poznatků egyptologie. V jistém smyslu lze jeho vznik a činnost pokládat za příklad internetové alternativní kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k tradici.", "content": "Kemetismus je z hlediska svého předmětu moderní reflexí náboženství, které bylo nosným prvkem celé staroegyptské kultury. Reflexe starověkého Egypta ovšem má velmi dlouhou tradici: její kořeny lze bezpečně vysledovat do období helénismu, odkdy se kontinuálně vyvíjela v mnoha proudech (viz hermetismus) až do současnosti. Nelze přehlédnout, že se jí nevyhnulo ani rané a středověké křesťanství, ať již zde má podobu radikálního odmítání, mimobiblických legend o pobytu Ježíše v Egyptě, uznání autority Herma Trismegista církevními Otci a středověkými filozofy, nebo adaptací mýtů spojovaných s bohyní Isidou.  Společným znakem všech těchto reflexí je více či méně akcentované přesvědčení, Erikem Hornungem označované jako egyptozofie, že „tajemný Egypt je kolébkou zvláštního esoterismu“, jímž lze dosáhnout nejvyšší „transcendence poznávání za konvenční rámec pojmově-logického myšlení“, protože „Egypt byl zemí, kde bohové žili mezi lidmi, tj. zemí, v níž lidé byli v přímém styku se (skrytými) přírodními silami, které jsme my (lidé moderního věku) učinili už jen tématy pohádek.“ Takový přístup se ovšem zcela překvapivě objevuje nejen u esoterismu nakloněných autorů, ale také ve vědecké sféře, kde může nabývat podoby interpretační aktualizace; „zdá se (totiž), že celostní myšlení starých Egypťanů má úzký vztah k nejnovější přírodovědě, ke světu kvarků a bosonů... Přitom se setkáváme s podobnými strukturami, které naznačují plodná srovnání například kvantové mechaniky a egyptské víry v bohy.“  Kemetismus proto stojí jako nejmladší vedle dalších (a odlišných) reflexí téhož objektu, od nichž se liší důrazem na náboženskou stránku staroegyptské tradice. Ostatní se zpravidla věnují jiným jejím částem, např. „egyptské moudrosti“ nebo magii a samotnou kulturu a náboženství a jeho bohy na rozdíl od kemetismu interpretují symbolicky, v důsledku čehož reflektují spíše „imaginární Egypt“, tedy „\"ideu\" (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně.“ Naproti tomu cílem kemetistických skupin je více či méně důsledná obnova náboženského systému v jeho historické podobě, ačkoli kemetisté zpravidla připouštějí, že zcela přesné imitování starověkých postupů není vždy možné a ani účelné.  Nezanedbatelnou roli zde hraje především míra poznání a pochopení původního staroegyptského myšlení, přičemž jejich nesnadnost je dána už samotnou povahou předmětu: staroegyptské náboženství prošlo v průběhu faraonského období složitými proměnami, v jeho rámci vždy existovalo „množství přístupů“ a vždy mělo svou „lokální dimenzi“, v jejímž rámci mohl mít jeden a týž bůh v jednotlivých nomech nebo dokonce jednotlivých chrámech různé podoby kultu a být zapojen do různých mytologických kontextů. V tomto ohledu je zcela nepodobné společné tradici judaismu a křesťanství a je otázkou, do jaké míry je možné rozdíl tradic překlenout s ohledem na to, že kemetismus se rozvíjí právě v oblasti euroamerické civilizace. Díky dlouhému vývoji navíc nelze hovořit o nějaké čistě „původní“ podobě egyptského náboženství, na níž by bylo možné bez problémů poukázat a rekonstruovat ji (viz rekonstrukcionismus), ale pouze o jeho podobách v určitých dějinných obdobích.  Konečně je také třeba upozornit na to, že výše uvedenou interpretační tradicí počínající v helénistickém období docházelo nikoli k pouhému přejímání egyptských náboženských představ, ale také k jejich zásadním proměnám. Tato nová pojetí přitom mohou být i značně vzdálena původním předlohám. S ohledem na to se nabízí otázka, zda i tento jejich „druhý život“ a jím přinesené změny mají patřit k tomu, co kemetisté obnovují, nebo zda mají být naopak vyloučeny jako „tradice antické a nikoli egyptské“; postoj k této otázce je jedním ze zásadních rozdílů mezi jednotlivými skupinami. Názorným příkladem tohoto problému je otázka, zda bohové mají být striktně uctíváni pod svými egyptskými jmény nebo zda je lze oslovovat i jejich řeckými verzemi; její významnost v rámci kemetismu vyplývá ze staroegyptského představy významu jména pro existenci.  Jeremy Naydler obecně rozlišuje dva způsoby náboženské reflexe staroegyptské tradice: lze ji pojmout jako „přešívání“ spočívající v pokusech o „návrat do Egypta“ v nostalgické snaze po obnově stavu „vědomí lidí oných časů“, nebo jako úsilí o „vstup do rozhovoru s egyptskou zkušeností“ duchovního života, jímž se podle něj lze dostat blíže k duchovním kořenům moderního světa. Tato dvě hlediska lze od sebe jen velmi těžko odlišit.", "section_level": 1}, {"title": "Principy kemetismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Představa boha/bohů.", "content": "Volnost kemetistické doktríny (dá-li se toto slovo vůbec použít) nejlépe vystihuje už jen vymezení objektu náboženské úcty kemetistů. Přestože egyptské náboženství bylo náboženstvím polyteistickým (ačkoli existují odbornými egyptology dnes už neakceptované výrazně menšinové názory, že na pozadí plurality uctívaných bohů byl vždy skrytě přítomen monoteismus) a kemetisté tento formální polyteismus nepopírají, mohou jej různé proudy interpretovat rozdílným způsobem.  Dnes menšinovým vymezením tohoto problému je tradicionalistická představa jednotlivých bohů jako zcela individuálních bytostí se samostatným kultem, které vstupují do vzájemných interaktivních vztahů a dějů popisovaných mýty a legendami. V souladu se staroegyptským pojetím může být za „nejvyššího“ nebo „nejmocnějšího“ z bohů pokládán kterýkoli z nich, a to analogicky podle mytologických souvislostí, na něž je v rámci kultu právě odkazováno. Pojem univerzálního jediného boha, pokud je vůbec používán, má spíše abstraktní význam a svým významem se blíží filozofickému pojmu rod: je označením určité božské kvality tvořící „definiční znak skupiny bytostí stejného druhu“ – bohů a nikoli jednotlivě existující bytosti.  Vedle toho se v současné době lze setkat v rámci kemetismu s převažující, ale původnímu staroegyptskému pojetí poněkud více vzdálenou představou jediné univerzální božské síly projevující se v různých podobách, jimiž jsou samotní bohové, takže jsou chápáni jako její do jisté míry samostatné, ale přece jen pouhé aspekty. V tom případě kemetisté navazují na pozdně antický henoteismus, jak se projevoval například v kultech Serapida a Isidy (původně staroegyptské Esety) nebo ve filozofickém náhledu v novoplatónismu, ale stejně jako ostatní novopohanská hnutí nesporně také na západní zkušenost s křesťanským monoteismem a její reflexi v moderním myšlení počínaje osvícenstvím. Další variantou modernisticky zaměřeného kemetismus je monolatrie, vycházející ovšem ze stejných zdrojů. V těchto pojetích, pomineme-li vnější znaky odvozené ze staroegyptské kultury a užívání egyptského mytologického kontextu, se kemetismus v mnoha ohledech výrazně přibližuje např. kultu wicca; snad to souvisí s tím, že je rozvíjen v oblastech s převažující anglosaskou tradicí.  Vzhledem k tomuto možnému dualismu chápání objektu náboženské úcty v kemetismu nakonec záleží jen na jednotlivci, zda se bude při praktikování svého náboženství soustředit více na abstraktně pojímanou božskou sílu, nebo zda dá přednost původnějšímu uctívání jednotlivých bohů.  Prakticky jediný český kemetistický web Chrám země Kemet k tomu poznamenává: „Neznamená to, že bychom popírali, že existuje jedno univerzální božství, ale tvrdíme, že nejspíše neexistuje způsobem, jakým si jej monoteisté představují, a že z toho nutně nevyplývá popření mnohosti bohů. Jednotliví bohové a bohyně ve své mnohosti toto božství sdílejí stejným způsobem, jakým my lidé sdílíme jedno univerzální ́lidství ́. Bohové... reprezentují určité typy energií a kvalit. Univerzální ́jediný bůh ́ monoteistů jen těžko může být podobným způsobem přítomen.“ Tentýž zdroj na jiném místě vyslovuje pochybnost, zda vůbec je možné tuto univerzální božskou sílu samu o sobě učinit předmětem náboženské úcty, čímž kategoricky odmítá jakoukoli formu nejen monoteismu, ale i výše zmíněného henoteismu či monolatrie. Český kemetismus by se tak zařadil do tradicionalistického proudu tohoto hnutí.  V obou základních kemetistických pojetích boha/bohů většinou nezanedbatelnou roli hraje slunce: bez ohledu na to, zda je konkrétními kemetisty uctíváno jako bůh nebo nikoli, stejně jako ve starověkém Egyptě je považováno za analogický obraz božské síly jako univerzálního zdroje každé jednotlivé existence a všeho bytí vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Řád.", "content": "Dalším důležitým principem kemetismu je \"maat\" – \"„řád“\". Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů – jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá už fakt, že i faraonovi, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl nejpozději od konce Staré říše tento princip nadřazen; hlavním úkolem panovníka bylo nést zodpovědnost a veškerým jednáním přispívat k dodržování \"maat\". Zosobněním pojmu ve staroegyptském náboženství byla stejnojmenná bohyně Maat a její symbol – pštrosí pero.  Samotné slovo \"maat\" je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako \"„pravda“\", \"„harmonie“\" a \"„stabilita“\" či prostě \"„správné jednání“\". Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování \"maat\" ve světě bohů jsou především mýty a legendy, v kosmickém smyslu se projevuje v pravidelných nezměnitelných a z lidského hlediska věčných přírodních cyklech (zejména v cyklu slunečním a lunárním – proto byli bohové Re a Thovt označováni jako \"„Pán maat“\"), ve světě lidském pak v existenci státu a v řádném fungování jeho institucí, v zachovávání společenských pravidel a nejpozději od doby Nové říše i v osobní lidské mravnosti. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování pravidel všeho druhu každým jednotlivcem v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování (především panovníkem, ale nejen jím) naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením \"maat\" by došlo k zániku světa a k vítězství chaosu (egyptsky \"isfet\").  Kemetistické hnutí v tomto smyslu odkazuje na obecně panující tradiční etické představy, na „dobré mravy“ nebo zvyklosti, v nichž se \"maat\" v lidském světě přirozeně a víceméně nepochybně ukazuje. Neexistuje zde žádný výslovně závazný text kodifikující mravní normy. Namísto toho se kemetisté po formální stránce nezávazně v interpretaci pojmu \"maat\" ve vztahu k lidskému jednání inspirují staroegyptskými texty. Nejvýraznějším (i když zdaleka ne jediným) zdrojem pro pochopení \"maat\" v obecnějším společenském významu jsou staroegyptské Knihy moudrých rad do života. Do jisté míry normativní povahu má jen 125. kapitola Knihy mrtvých obsahující výpověď zemřelého před podsvětním soudem, jíž prokazuje svou mravní čistotu výčtem skutků, jichž se nedopustil (tzv. negativní zpověď).  Vzhledem k tomu, že všechny tyto starověké texty mají výhradně kazuistickou povahu, ani kemetismus (prozatím) neobsahuje žádnou obecně zformulovanou teorii mravního jednání. Český Chrám země Kemet v této souvislosti spíše jen okrajově poznamenává: „Nepodléhejte žádným extrémům a volte ́střední cestu ́“ a „nepochybujte o tom, že budete-li dbát zájmů bohů, budou dbát oni zájmů vašich“.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská praxe.", "content": "Z pojmového obsahu principu \"maat\" vyplývá nutnost rituálního uctívání bohů, eventuálně univerzální božské síly. K nejčastějším objektům úcty z jednotlivých staroegyptských bohů dnes patří především Amon, Eset a Usir, Thovt, Sachmet, Bastet, Hathor, lze se ale samozřejmě setkat i s dalšími. Při vymezování jejich povahy se současní kemetisté poměrně důsledně drží starověké tradice obsažené ve známé mytologii, moderní mytologická a teologická tvorba se prozatím objevuje jen zřídka. Zejména se v kemetismu téměř neuplatňuje teoretická a spekulativní teologie, což je na jednu stranu pochopitelné vzhledem k (povrchněji viděnému) charakteru staroegyptského náboženského myšlení, na druhou stranu tak kemetismus jen těžko formuluje odpovědi na problematické aspekty moderní společnosti.  Praxe náboženského rituálu a dalších projevů náboženského života je u jednotlivých sdružení odlišná. Jeho středobodem, stejně jako v původním staroegyptském náboženství, je zpravidla kultovní obraz, nejčastěji ve formě sochy či jiného znázornění zachycující podobu uctívaného boha. Jeho roli v kultu mohou nejen různé proudy, ale i různí jednotlivci pojímat odlišně, aniž by mezi jednotlivými postoji byly přesné hranice. Ve schematickém rozlišení lze říci, že dnes nejrozšířenější modernisticky zaměřený kemetismus kultovnímu obrazu zpravidla přikládá spíše symbolický význam a chápe jej jako prostředek umožňující kemetistům lépe se soustředit na boha (případně božskou sílu) jako na vlastní předmět úcty (toto pojetí není nepodobné užívání obrazů v katolicismu). V důsledku toho není třeba striktně zachovávat určitý rituální postup. Menšinový tradicionalistický proud naproti tomu kultovní obraz chápe jako reálné zpřítomnění božské bytosti v lidském světě. Proto v souladu se staroegyptskou tradicí může doporučovat jeho uchovávání ve zvláštní posvátné schráně – nau, z níž má být vyjímán výhradně v průběhu co nejpřesněji popsaného a důsledně dodržovaného náboženského rituálu, jehož nejpodstatnější součástí je předložení obětin. S ohledem na neexistenci závazné doktríny ovšem jednotliví kemetisté mohou volit libovolnou kombinaci těchto hledisek.  Přestože ani v tomto případě nepatří projevovaná náboženská úcta přímo kultovnímu obrazu jako fyzické věci, ale uctívanému bohu, který je v něm zvláštním způsobem přítomen, monoteistická náboženství v této souvislosti uplatňují námitku idolatrie. Kemetismus ji ovšem považuje za nepatřičnou, protože v jeho rámci neexistuje nic, co by tomuto pojmu reálně odpovídalo. „Egypťané (totiž) nezažívali nějaké výrazné oddělení psychické oblasti od fyzické... (a proto) se božskou silou mohl naplnit i svět hmotných předmětů... Ty mohly posloužit jako účinná média, přes která se duchovní síly manifestovaly na hmotné úrovni... Ve starém Egyptě nic jako modly neexistovalo, protože staroegyptské mentalita nic takového vnímat nemohla. Představu modly vytvořili až Izraelité.“ V Egyptě, jak poznamenává Stephan Quirke, se mohl každý předmět provedením speciálního obřadu stát něčím víc než pouhou fyzickou věcí: mohl „trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem.“", "section_level": 1}, {"title": "Atonistický kemetismus.", "content": "Atonistický kemetismus (resp. \"atonský kemetismus\") je poměrně specifickým kemetistickým proudem, inspirovaný atonismem. Tato forma egyptského náboženství existovala jenom během krátkého období panování Achnatona, za jehož vlády byly zakázány všechny ostatní egyptské kulty a povolen byl pouze Aton. Ve starověku byla tato náboženská reforma neúspěšná a krátce po Achnatonově smrti zanikla. Achnaton sám je dodnes kontroverzní osobnost a názory na něj se pohybují od zavrhovaného kacíře a panovníka, který se nikdy neměl stát faraonem, až po velkého reformátora a vizionáře, který nebyl ve své době pochopen. A právě z tohoto druhého konce spektra jsou tací, kteří se snaží obnovit, zrekonstruovat, právě Achnatonovu podobu egyptského náboženství a přivést toto jeho reformní náboženství do současnosti (viz atonistické odkazy).  Rekonstruování atonismu je však komplikováno tím, že samotní egypťané se tuto část své historie pokoušeli vymazat a mimo Achetaton po něm nejsou téměř žádné pozůstatky. Nejvýznamnějším zdrojem je Achnatonův hymnus na slunce, dále pak nápisy zachované z Atonových chrámů v Achetatonu a z hrobek šlechticů a hodnostářů achetatonského dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Kemetistická sdružení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kemetic Orthodoxy.", "content": "Nejvýraznější kemetistickou organizací je pravděpodobně americká společnost Kemetic Orthodoxy založená v 80. letech 20. století. Sdružuje členy z různých států a podle vlastní charakteristiky se pokouší o co nejpřesnější navázání na egyptské tradice a o jejich obnovu. Zcela v tomto duchu v jejím čele stojí autorita (v současné době jí je Tamara Siuda) užívající některé tituly a další atributy starověkých faraonů. Je pojímána jako \"„nynější vtělení královského ka, zlato vložené v duchu Hora, aspekt božství vtělený do lidské podoby duchovního vůdce“\" společenství.  Na druhou stranu je třeba poznamenat, že právě v tomto hnutí se v největší míře projevuje odklon od tradicionalistického (tedy egyptskému náboženství nejbližšího) pojetí boha/bohů vyjádřený pojmem monolatrie jako oficiální naukou.", "section_level": 3}, {"title": "Isidino společenství.", "content": "Jiným typem kemetistické organizace je Isidino společenství (anglicky Fellowship of Isis) vzniklé v Irsku. Od většiny ostatních se odlišuje tím, že se po vzoru pozdní antiky v henoteistickém smyslu soustředí na kult bohyně Isis, tedy původně egyptské bohyně Esety, transponované do řeckého a římského prostředí. Egyptská tradice jsou v něm proto výrazně modifikovány svou antickou interpretací, náboženským synkretismem a také moderním multikulturalismem.  K dalším kemetistickým společnostem patří například The Living Nuhati, nebo francouzské Ta Noutri.", "section_level": 3}, {"title": "Česká.", "content": "V Česku je známa jediná společnost hlásící se ke kemetismu, občanské sdružení Per džeser achet registrované Ministerstvem vnitra. Činnost jednotlivých kemetistů je zjevná především na internetu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kemetismus (ojediněle též \"kemeticismus\") je novopohanský a zpravidla rekonstrukcionistický náboženský směr existující od 70. let 20. století, který podle vlastního vymezení vychází z původního starověkého egyptského náboženství a navazuje na jeho odkaz a tradice. Jak uvádí Stéphane François, lze tento pojem vztáhnout na široké spektrum skupin, které spojuje úsilí o obnovení staroegyptských náboženských představ a principů v současném světě. Obdobně Zdeněk Vojtíšek pojem vztahuje obecně na všechny „ty směry novopohanství, které čerpají z egyptských náboženských tradic.“ Ne všechny náboženské skupiny, které lze ke kemetismu na základě jejich postojů přiřadit, se ovšem s tímto pojmem identifikují.", "tgt_summary": "Kemetism (also Kemeticism; both from the Egyptian ', usually voweled Kemet, the native name of Ancient Egypt), also sometimes referred to as Neterism (from'(Coptic \"noute\") \"deity\"), or Egyptian Neopaganism, is a revival of Ancient Egyptian religion and related expressions of religion in classical and late antiquity, emerging during the 1970s. A \"Kemetic\" is one who follows Kemetism.", "id": 687179}
{"src_title": "Lin-ťi", "tgt_title": "Linji Yixuan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v dnešní provincii Šan-tung pravděpodobně mezi lety 810–815. Jeho rodné jméno bylo \"Sing\". Buddhistickým mnichem se stal už v raném věku (ale neví se přesně kdy) a nejdříve se věnoval pečlivému studiu súter. Později zjistil, že ho takto nabyté znalosti neuspokojují a obrátil se k čchanu.  Dlouhou dobu pak cestoval mezi různými kláštery a poslouchal promluvy různých mistrů. Usadil se u Chuang-poa, kde zůstal po 3 roky. Za celou dobu ale s mistrem ani jednou nepromluvil. Až po oněch 3 letech se ho zeptal na „opravdový význam Buddhovy dharmy“, ale dostal ránu holí. To se opakovalo ještě dvakrát. Poté se rozhodl odejít, protože předpokládal, že špatná karma mu brání v pochopení. Chuang-po mu doporučil, aby šel studovat k mistrovi Ta-jüovi.  Pod vedením Ta-jüa dosáhl Lin-ťi osvícení a pak buď zůstal u Ta-jüa až do jeho smrti nebo se (podle jiných zpráv) vrátil k Chuang-poovi. V roce 845 začaly v Číně velké represe proti buddhismu, Lin-ťi ale v té době byl pravděpodobně v horách s Ta-jüem, takže se ho nijak nedotkly.  Později se vrátil do severní Číny, kde zůstal v městě Čen-čou (dnešní Čen-ting v provincii Che-pej). Usadil se v malém chrámu, který se jmenoval „Lin-ťi-jüan“ (Klášter přehlížející brod) a podle něj si vzal jméno (bylo zvykem, že se zenový mistr jmenoval podle místa, kde bydlel /často to byla hora/). Zde učil několik žáků.  Na sklonku života se pak vydal z neznámého důvodu na jih do prefektury Che. Dlouho se zde ale nezdržel a nakonec se usídlil v chrámu Sing-chuej Cchun-ťiang, který se nacházel v dnešní provincii Che-pej. Sing-chuej se stal jeho dharmovým nástupcem. Lin-ťi zde zemřel nejspíše 27. května 866.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "\"„Co je tou záležitostí, jež se nazývá Dharma? Dharma je Dharma, neboli pravda mysli. Dharma mysli nemá žádnou pevnou formu; ona prostupuje všemi deseti směry. Je jasně přítomná přímo před našima očima. Ale jelikož lidé nemají dostatek víry, lpějí na slovech a frázích. Snaží se nalézt Dharmu buddhů tím, že ji vyhledávají v napsaných knihách, ale nevědí, že jsou od ní tak vzdáleni, jako je nebe od země.“\"  \"„Jak to vidím já, není tu žádný Buddha, žádné živé bytosti, neexistuje žádná minulost, žádná přítomnost, žádná budoucnost. Ve chvíli, jak toho chcete dosáhnout, jste toho již dosáhli. Není to něco, co vyžaduje čas. Není tu žádná náboženská praxe, žádné osvícení, žádné dosahování něčeho, žádné popohlížení se po něčem a pocit nedostatku.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lin-ťi I-süan (; : \"Rinzai Gigen\"; † 866) byl čínským čchanovým mistrem v době dynastie Dynastie Tchang. Později byla jeho jménem označena celá zenová škola (dnes známá hlavně pod japonskou obdobou jeho jména – Rinzai), která se zaměřila na studium koánů.", "tgt_summary": "Linji Yixuan (; \"Rinzai Gigen\"; died 866 CE) was the founder of the Linji school of Chan Buddhism during Tang Dynasty China.", "id": 2109828}
{"src_title": "James Hetfield", "tgt_title": "James Hetfield", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 3. srpna 1963 v losangeleském Downey v Kalifornii. Jeho matkou byla operní pěvkyně Cynthia Bassett (rozená Nourse) a otcem řidič kamionu Virgil Lee Hetfield. Rozvedli se v roce 1976. Má dva starší nevlastní bratry z matčina prvního manželství a mladší sestru. Jeho rodiče byli stoupenci nauky o léčení nemocí křesťanskou vírou. Cynthia zemřela na rakovinu, když bylo Hetfieldovi 16 let. James se učil hrát na klavír, poté vyzkoušel bubny svého bratra Davida. Ve čtrnácti letech přešel na kytaru.<ref name=\"Rock & Pop 08/18\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Před Metallicou hrál v kapelách Obsession, Phantom Lord a Leather Charm. V poslední jmenované napsal píseň „Hit The Lights“, která se objevila na kompilaci \"Metal Massacre\" z roku 1982 od vydavatelství Metal Blade Records. Na tomto albu již byla pod autorstvím Metallicy. Na střední škole se seznámil s Ronem McGovneym, který se pak stal prvním baskytaristou Metallicy. Později se James seznámil s bubeníkem Larsem Ulrichem skrze inzerát v novinách \"The Recycler\". V této sestavě založili Metallicu.  Hetfield je hlavní textař kapely, je podepsán na každé písni, všechny texty psal on (vyjma mluveného slova v „To Live Is To Die“, na které se podílel Cliff Burton). Na prvních pěti albech hrál James jenom doprovodné kytary, Kirk Hammett nahrával sóla. Ale od alba \"Load\" začali nahrávat doprovodné kytary oba; Hetfield má levý kanál, Hammet pravý.  Na \"Černém albu\" se objevila píseň „Nothing Else Matters“, kterou složil Hetfield pro svoji manželku a nechtěl tuto píseň dát kapele k dispozici. Prý je moc osobní. Zlom přišel, když tuto píseň poprvé slyšel Lars Ulrich, který Jamesovi vymluvil úmysl držet píseň v soukromí, aniž by ji kdokoliv znal.  Metallica se 17. července 1992 vydala na turné s Guns N' Roses. Při koncertě v Montrealu 8. srpna ohňostroj vybuchl v nepravou chvíli a silně popálil Hetfielda na tváři, rukách i nohách. Metallica tak zrušila několik vystoupení a po zbytek turné Hetfield jenom zpíval; znovu za něj zaskočil John Marshall, tak jako dříve, když měl Hetfield několikrát zlomenou ruku.  Během nahrávání alba \"St. Anger\" v letech 2002–2003 Hetfield podstoupil sedmiměsíční protialkoholní léčbu. Což zachycuje i dokument \"Some Kind of Monster\".<ref name=\"Spark 12/16\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Hetfield v mládí rád jezdil na skateboardu, kvůli čemuž měl mnohokrát zlomenou ruku a nemohl hrát na kytaru, proto ho na koncertech zastupovali jiní kytaristé. Později mu management zakázal jezdit na skateboardu během turné. Má taky mnoho tetování: čtyři hrací karty – eso, devítka, šestka a trojka (1963), plameny, které připomínají událost z 8. srpna 1992, kde byl Hetfield popálen vinou chybného výbuchu ohňostroje, latinské heslo Carpe Diem Baby (chytni den dítě, píseň z alba \"ReLoad\"), jména svých dětí a symbol kříže na jejich ochranu, na rukou písmeno F (Francesca), M převzaté z loga Metallicy a noty k písni „Orion“, která zazněla na Burtonově pohřbu. Od roku 1997 je ženatý s Francescou Tomasi, se kterou má tři děti: dceru Cali Tee (* 11. 7. 1998), syna Castora Virgila (* 18. 5. 2000) a zatím nejmladší dceru Marcellu Francescu (* 17. 1. 2002).  Hetfield je vášnivým sběratelem amerických automobilů, vlastní například Ford T Bucket z roku 1927, Auburn Speedster z roku 1936, Lincoln-Zephyr „Voodoo Priest“ 1937, Oldsmobile 88 z roku 1952, Packard „Aquarius“ 1948, Buick Skylark „Skyscraper“ 1953, Ford F100 z roku 1956 nebo Tesla Model S.  V roce 2013 s Robertem Trujillem napsali scénář ke krátkému animovanému filmu \"'tallica Parking Lot\", ve kterém se objevili spoluhráči z Metallicy, Lemmy nebo tvůrci Městečka South Park Trey Parker a Matt Stone. Společně s Larsem Ulrichem namluvil draky v disneyovce \"Dave the Barbarian\" (díl „Here There Be Dragons“) a jako celá kapela se objevili v \"Simpsonech\" (díl „Žabař, kuchař, manželka a její Homer“). Svým hlasem taky přispěl kresleným seriálům \"Metalocalypse\" a \"Skylanders Academy\" (postava Wolfganga). Postava Jamese Hetfielda se vyskytuje i ve hře \"Tony Hawk's Pro Skater HD\".", "section_level": 1}], "src_summary": "James Alan Hetfield (* 3. srpna 1963 Downey, Kalifornie) je americký kytarista, zpěvák a jeden ze zakládajících členů thrashmetalové kapely Metallica. Hetfield uvádí, že největší vliv na něho měly kapely jako Aerosmith, Black Sabbath, Led Zeppelin, Queen, AC/DC, Judas Priest nebo Deep Purple. Několikrát se léčil kvůli problémům s alkoholem.", "tgt_summary": "James Alan Hetfield (born August 3, 1963) is an American musician and songwriter best known for being the co-founder, lead vocalist/rhythm guitarist and main songwriter for the American heavy metal band Metallica. Hetfield is mainly known for his intricate rhythm playing, but occasionally performs lead guitar duties and solos, both live and in the studio. Hetfield co-founded Metallica in October 1981 after answering an advertisement by drummer Lars Ulrich in the Los Angeles newspaper \"The Recycler\". Metallica has won nine Grammy Awards and released ten studio albums, three live albums, four extended plays and 24 singles.", "id": 165266}
{"src_title": "Ivanhoe", "tgt_title": "Ivanhoe", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Děj se odehrává ve staré Anglii, v době, kdy král Richard Lví srdce byl při návratu z křížové výpravy uvězněn v Rakousku. Vlády se snažil zmocnit jeho bratr Jan a dostává se do popředí normanská šlechta.  Příběh začíná v Rotherwoodu, v sídle saského šlechtice Cedrika, bojujícího proti normanské nadvládě. Ten se před lety zřekl svého syna Wilfreda z Ivanhoe za to, že mladík podporoval normanského krále Richarda. Wilfred byl zamilovaný do otcovy schovanky lady Roweny, kterou Cedrik plánuje provdat za lorda Athelstana, posledního potomka saských králů. Do Rotherwoodu přijíždí normanský templář Brian de Bois Guilbert se svojí družinou, aby putoval na rytířský turnaj, který v nedalekém městě Ashby pořádá princ Jan. Do Rotherwoodu přijíždí i poutník vracející se z křížové výpravy, kterým je ve skutečnosti Wilfred z Ivanhoe. Na Cedrikovo sídlo přijíždí též Izák z Yorku, bohatý, ale lakomý Žid, který nadevše miluje svoji dceru Rebeku.  Izák za to, že mu Ivanhoe zachránil život, když ho Brian de Bois chtěl zabít, koupí brnění a koně, aby se Ivanhoe mohl zúčastnit turnaje. První den si Ivanhoe, aby ho nikdo nepoznal, říká Vyděděný rytíř a s převahou vyhraje. Druhý den se proti sobě postaví dvě skupiny bojovníků. Jednu vede Ivanhoe a druhou Brian de Bois. Brianova skupina má převahu, ale na poslední chvíli přijíždí Černý rytíř, což je vlastně král Richard Lví srdce, který pomůže Ivanhoemu vyhrát. Černý rytíř potom z bojiště zmizí a tak vítězství připadne Ivanhoemu, který byl v boji zraněn. Při ošetřování se zjistí, že je to syn Cedrika a princi Janovi je jasné, že pokud je Ivanhoe již v Anglii, návrat krále Richarda na sebe nenechá dlouho čekat. Zraněného se ujímá Izák.  Při cestě z turnaje se potkají Cedrikova družina a Izák s Rebekou, kteří převážejí zraněného Ivanhoea, Cedrik však syna nepozná. Cestou je přepadne Brian de Bois a uvězní je na hradě Torquilstone, který patří baronu Front de Boefovi. Z družiny se podaří uniknout jen šaškovi Wambovi a pasáku sviní Gruthovi, kteří se v lese setkávají se skutečnými zbojníky vedenými Robinem Hoodem. K nim se přidává i Černý rytíř. Společně začnou obléhat hrad.  Dobyvatelé hradu se nejdříve pokoušejí s vězniteli vyjednávat, ti však pohrozí smrtí zajatců. Pod záminkou posledního pomazání propašují obléhatelé Wambu na hrad jako mnicha. Wamba si vymění svůj převlek s Cedrikem a ten se tak dostane na svobodu. Poté je zahájen útok pod vedením Černého rytíře. Během boje Richard zabije Front de Boeufa. Uprostřed bitvy uprchne Bois Guilbert z hradu a násilím s sebou vezme i Rebeku, která se mu velmi líbí. Při svém útěku zabije Athelstana, který byl vězněn spolu s Cedrikem. Hrad je úspěšně dobyt a všichni jsou osvobozeni.  Cestou na pohřeb se k Richardovi přidá Ivanhoe. Při pohřbu se přijde na to, že je Athelstane živý – při bitvě byl pouze omráčen. Ivanhoe se smíří se svým otcem a ten svolí k jeho sňatku s lady Rowenou.  Bois Guilbert unesl Rebeku do Templestowe, sídla templářského řádu, kde ji chce skrýt. Zde je však Rebeka nařčena z čarodějnictví: velmistr ji podezřívá, že uhranula Bois Guilberta – ten má totiž jakožto templář zapovězeny vztahy se ženami a jeho téměř až posedlost krásnou Židovkou je tudíž vnímána jako něco nepřirozeného. O její konečné vině má rozhodnout souboj, v němž má Guilbert bojovat za stranu templářů proti rytíři, kterého si Rebeka zvolí za svého zastánce. Ivanhoe se okamžitě vydává Rebece na pomoc, v boji porazí Bois Gulberta a získá tak pro Rebeku svobodu.  Nakonec si Ivanhoe vezme za ženu lady Rowenu. Rebeka se svým otcem Izákem odjíždějí z Anglie. Král Richard se ujímá vlády a odpouští svému bratru Janovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivanhoe je nejznámější historický román skotského spisovatele sira Waltera Scotta z roku 1819, který je jakýmsi mytickým obrazem vzniku anglického národa ze staré anglosaské šlechty.", "tgt_summary": "Ivanhoe: A Romance () is a historical novel by Sir Walter Scott, first published in late 1819 in three volumes. At the time it was written it represented a shift by Scott away from fairly realistic novels set in Scotland in the comparatively recent past, to a somewhat fanciful depiction of medieval England. It has proved to be one of the best known and most influential of Scott's novels.", "id": 185353}
{"src_title": "Daň z příjmů", "tgt_title": "Income tax", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncept daně z příjmu je moderní inovací. Předpokládá alespoň základní znalosti ekonomiky, výdajů a profitů a také řádné a spolehlivé chování společnosti.  Po velkou část historie lidské civilizace tyto podmínky neexistovaly. Daně byly založeny na jiných faktorech, jako bylo bohatství, pozice ve společnosti nebo výrobní prostředky. Praktikovalo se třeba odvádění desátků nebo obětování prvního ovoce. Tyto metody existovaly od starověku a můžeme je označit za předchůdce dané, ačkoliv postrádali preciznost a přesnost.", "section_level": 1}, {"title": "První daně.", "content": "První daň z příjmu se datuje z dob starověkého Egypta. V raných letech Římské republiky se daně odváděly podle majetku a vlastnictví. Sazba daně za normálních podmínek byla 1%, jen někdy se dostala až na 3%, například v dobách války. Tyto mírné daně byly odváděny v podobě pozemků, otroků, zvířat a jiného osobního vlastnictví. Čím více člověk vlastnil, tím větší daně platil.  V roce 10 našeho letopočtu, císař Wang Mang z Dynastie Sin zavedl bezprecedentní daň z příjmu, která činila 10% profitu a platila pro profesionální dělníky. Císař byl sesazen o 13 let později, v roce 23 našeho letopočtu, a předchozí politika byla obnovena během dynastie Chan, která následovala.  Jednou z prvních zaznamenaných daní z příjmu byl Saladinův desátek, zavedený Jiřím II. v roce 1188 ve snaze získat peníze pro Třetí křížovou výpravu. Desátek vyžadoval, aby každý laik v Anglii a ve Walesu odváděl jednu desetinu svého příjmu a movitého majetku.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní éra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Počátek zavedení moderní daně z příjmu se standardně datuje na rok 1799, na návrh Henryho Beeka, budoucího bristolského děkana. Tato daň z příjmu byla zavedena ve Velké Británii ministrem Williamem Pittem mladším v rozpočtu na měsíc prosinec 1798. Popudem byla snaha zaplatit zbraně a vybavení pro vojáky bojující za velké francouzské revoluce. Pittova daň z příjmu začínala na 2 starých pencích u příjmů nad £60 (ekvivalent k dnešním £6 200 pro rok 2018) a zvyšovala se maximálně na 2 šilinky u příjmů nad £200. Pitt doufal, že díky nové dani by se mohlo vybrat £10 milionů za rok, ve skutečnosti se v roce 1799 vybralo jen něco málo přes £6 milionů.  Pittova daň z příjmů byla odváděna od roku 1799 do roku 1802, kdy byla zrušena Henrym Addingtonem v době Amienského míru. Addington se stal premiérem v roce 1801 po Pittově rezignaci. Addington daň z příjmů znovuzavedl v roce 1803, kdy znovu začaly spory s Francií, ale znovu ji zrušil v roce 1826 po bitvě u Waterloo.  Ve Spojeném království Velké Británie a Irska byla daň z příjmů znovuzavedena Sirem Robertem Peelem, který v roce 1842 přišel s tzv. \"Income Tax Act\". Peel, jakožto konzervativec, se ve volbách roku 1841 zavedení daně z příjmů bránil, ale stále se zvyšující výdaje ho donutili ji zavést. Daň se týkala příjmů nad £150 (ekvivalent k £13 870 v roce 2018, ).", "section_level": 3}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Federální vláda Spojených států amerických zavedla první daň z příjmů 5. srpna 1831, kdy potřebovala zaplatit válečné náklady z americké občanské války. Tato daň byla zrušena a nahrazenou jinou daní z příjmů v roce 1862.  První daň v období míru byla v důsledku \"Wilson-Gormanova sazebníku\". Daň se skládala z 2% u příjmů nad $4 000 (ekvivalent $116 000 dolarů v roce 2018), což znamenalo, že méně než 10% domácností daně odvádělo. Účelem této daně bylo vyrovnat se se ztrátou příjmů, způsobenou snížením cel.  V roce 1913 se stala daň z příjmů trvalou, a to díky Šestnáctému dodatku ústavy Spojených států o dani z příjmu. Během fiskálního roku 1918, roční vnitřní příjmy poprvé překročily hranici miliardy dolarů, v roce 1920 stouply na 5,4 miliardy dolarů. Výška daní z příjmů se během let dramaticky odlišovala. Na začátku existence Spojených států amerických tvořily necelé 1%, v průběhu druhé světové války to bylo až 90% příjmu.", "section_level": 3}, {"title": "Společné rysy.", "content": "Byť se daňová pravidla velice liší, existují určité základní rysy společné pro většinu systémů daně z příjmu. Pro daňové systémy v Kanadě, Číně, Německu, Singapuru, Spojeném království a Spojených státech, platí většina níže uvedených principů.", "section_level": 2}, {"title": "Daňoví poplatníci a jejich sazby.", "content": "Fyzické osoby jsou často zdaňováni odlišnými sazbami než podniky. Daňové systémy v jiných zemích než v USA považují účetní jednotku za korporaci, pouze pokud je právně organizována jako korporace. Na majetek a svěřenecké fondy se obvykle vztahují zvláštní daňová ustanovení. Ostatní zdanitelné subjekty se obecně považují za partnerství. V USA se mnoho druhů subjektů může rozhodnout, že bude považováno za korporaci nebo partnerství. K partnerům se přistupuje tak, jako by se jejich příjmy, odpočty a kredity rovnaly jejich podílu na těchto položkách partnerství.  Od každého daňového poplatníka, který splňuje určitá minimální kritéria, se vyměřují samostatné daně. Mnoho systémů umožňuje ženatým osobám požádat o společný výměr daně, a také společný výměr pro skupiny podniků vlastněné místně organizovanou korporací, tedy nebude každému podniku vyměřena zvlášť, ale budou považovány za jeden subjekt.  Sazby daně se velmi liší. Některé systémy ukládají vyšší sazby na vyšší částky příjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Rezidenti a nerezidenti.", "content": "Daně rezidentů se většinou liší od daní nerezidentů. Jen malé množství jurisdikcí nutí platit daně jiné nerezidenty, než ty se specifickými příjmy v rámci jurisdikce. U rezidentů ale obecně platí, že jejich veškeré příjmy, ať už byly vytvořeny kdekoli na světě, podléhají zdanění. Za rezidenta se u fyzických osob považuje ta osoba, která na území dané země pobývá déle než 183 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Definování příjmu.", "content": "Většina systémů pro rezidenty definuje širokou škálu příjmů podléhající zdanění, ale u nerezidentů zdaňuje jen určité druhy příjmů. Druhy příjmů fyzických a právnických osob se od sebe mohou v různí míře lišit. Načasování uznání příjmů se může lišit typem daňového poplatníka nebo velikostí příjmu.  Příjem zahrnuje všechny druhy příjmů, které zajišťují příliv peněžních prostředků pro daňového poplatníka, to zahrnuje náhradu za služby, zisk z prodeje zboží, nabytí z nemovitosti, úroky, dividendy, nájemné, licenční poplatky, důchody a všechny ostatních položky. Mnoho systémů vylučuje z příjmů část nebo celou částku penzijního připojištění nebo jiné platby národního důchodového plánu.", "section_level": 2}, {"title": "Povolené odpočty.", "content": "Většina systémů daně z příjmu umožňuje rezidentům snížit hrubý příjem dle druhu podnikání a pomocí dalších typů odpočtů. Naopak, obecně řečeno, nerezidenti platí daň z většiny druhů hrubých příjmů společně s čistým příjem z podnikání vytvořeným v dané jurisdikci.  Výdaje vzniklé z podnikání, pronájmu, nebo jakékoli jiné příjmy vytvářející činnosti, se obvykle dají odečíst z daní, nicméně mohou zde existovat omezení na určité druhy výdajů nebo činností. Podnikatelské výdaje zahrnují širokou škálu nákladů vzniklých z dané podnikatelské činnosti. Daňová sleva (buďto formou kapitálového příspěvku, nebo odpisu) je většinou povolena při náhradě nákladů na pořízení majetku využitého pro podnikání. Pravidla pro přiznání kapitálového příspěvku se velice liší a často umožňují rychlejší náhradu nákladů než postupně během doby životnosti daného majetku.  Většina systémů umožňuje fyzickým osobám určité pomyslné odpočty nebo částku podléhající nulovému zdanění. Mnoho systémů navíc umožňuje odpočet některých druhů osobních výdajů, jako úrok z hypotéky nebo zdravotní výdaje.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelské zisky.", "content": "Zdanitelný je pouze čistý příjem z podnikatelské činnosti, ať už je provozována fyzickými nebo právnickými osobami. Mnoho zemí vyžaduje po podnicích vyhotovení účetních závěrek, které poté musí být kontrolovány. Daňové systémy těchto zemí často definují zdanitelný příjem, jako příjem uvedený v těchto prohlášeních, a pokud možno, tak jen s malou možností úpravy. Některé jurisdikce počítají čistý příjem u některých druhů podnikání, jako danou procentuální část hrubých výnosů. Týká se to především poboček nerezidentů.", "section_level": 2}, {"title": "„Kredity“.", "content": "Většina systémů umožňuje rezidentům tzv. „kredity“ pro daně z příjmu placené v jiných jurisdikcích stejného druhu. To znamená, že kredity jsou povoleny na národní úrovni pro daně placené v jiných zemích. Mnoho systémů daní z příjmu umožňují další kredity rozdílných druhů, a takové kredity jsou často specifické pro danou jurisdikci.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní daně.", "content": "Některé jurisdikce, obzvláště pak Spojené státy, včetně mnoha jejich jednotlivých států a Švýcarsko, ukládají vyšší z běžných daní z příjmu nebo alternativní daň. Obecně se dá říct, že Švýcarsko a Spojené státy takovou daň ukládají jen korporacím a je založena na kapitálu nebo na podobném měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "Správa na úseku daní.", "content": "Daň z příjmu se běžně vybírá dvěma způsoby: buďto srážkou daně přímo u zdroje příjmu, anebo prostřednictvím plateb od daňových poplatníků. Skoro všechny jurisdikce vyžadují od zaměstnavatelů, aby daň z příjmu z takovýchto plateb srazili. Objem, který má být sražen, je fixní procentuální část, kde sama daň je pevně daná. Případně může být objem, který má být sražen, stanoven daňovou správou, nebo samotným plátcem pomocí vzorců opět stanovených daňovou správou. Příjemci daní jsou obvykle povinni poskytnou plátci nebo daňové správě informace potřebné pro jeho určení. Sražení daně u zaměstnanců se často označuje jako „pay as you earn“, tedy „plaťte tak jak vyděláváte“.  Daně z příjmů zaměstnanců jsou často vybírány zaměstnavateli pomocí srážení daně. Takové výběry nezbytně nepředstavují konečný objem daně, jelikož po zaměstnanci může být žádáno, aby sloučil plat/mzdu s dalšími příjmy či odpočty, pro určení skutečné daně. Výpočet daně, která má být sražena, může být proveden buď daňovou správou, nebo zaměstnavatelem.  Většina systémů vyžaduje od těch, jejichž skutečná daň nemůže být plně určena pomocí daňové srážky, aby daň sami určili a zaplatili ji před, nebo až při jejím konečném určení. Určení samotným poplatníkem znamená, že daň musí sám spočítat a podat ji daňové správě. Některé státy poskytují daňovým poplatníkům předem vypočítané odhady, které pak mohou podle potřeby upravit.  Ta část plátců daní, která daně platí v plné výši, včas a dobrovolně (tedy bez toho, aniž by byli pokutováni, nebo vyzváni k doplacení daní), se anglicky nazývá tzv. „voluntary compliance rate“ – tedy volně přeloženo do češtiny „míra dobrovolného placení daní“. Tato míra je vyšší v USA než například v zemích jako Německo nebo Itálie. V zemích, kde je vysoce rozvinutý systém černého trhu, je tato míra mizivá a často ji nejde správně vypočítat.", "section_level": 2}, {"title": "Státní, provinční a místní daně.", "content": "V několika zemích s federálním státním zřízením jsou výběry daně z příjmu v gesci jednotlivých federálních subjektů. Mezi tyto země patří například Kanada, Německo, Švýcarsko a Spojené státy, kde provincie, kantony nebo státy určují daně odděleně. V úzké skupině zemí mohou i města určovat daň z příjmu. Takový systém může být sloučen, jako například v Německu, s výběrem daní na federální úrovni. V Quebecu a ve Spojených státech jsou federální a státní systémy výběru daní spravovány nezávisle a existují mezi nimi rozdíly v určení zdanitelného příjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Daně založené na mzdě.", "content": "Daně vztahující se k důchodu, jako sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, jsou také druhem daně z příjmu, byť tak obvykle nebývají označeny. V USA jsou tyto daně většinou stanovené v pevném poměru vůči mzdám nebo výdělkům ze samostatné výdělečné činnosti do určité maximální částky za rok. Tato daňová povinnost může být uložena zaměstnavateli, zaměstnanci, nebo oběma, ve stejném nebo rozdílném poměru.  Některé jurisdikce také ukládají daň vybíranou od zaměstnavatelů, na financování pojištění v nezaměstnanosti, zdravotní péče, nebo na podobné vládní programy.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů ve světě.", "content": "Daň z příjmu se používá ve většině zemích světa. Daňové systémy se velmi liší a mohou být progresivní, proporcionální nebo regresivní, v závislosti na druhu daně. Porovnání daňových sazeb po celém světě je velmi obtížné. Daňové zákony jsou ve většině zemí velice složité a daňové zatížení se liší podle skupiny obyvatelstva.  Země, které zdaňují příjem většinou používají jeden ze dvou systémů, a to teritoriální nebo rezidenční. Teritoriální systém daní pouze místní příjmy. V rezidenčním systému jsou rezidenti zdaněni z celosvětového (místního i zahraničního) příjmu. Kromě toho velmi malé množství zemí, zejména Spojené státy, také zdaňují své nerezidentní občany z celosvětového příjmu.  Země s rezidenčním daňovým systémem obvykle umožňují úlevy na daních. Mnoho zemí také podepisuje smlouvy o zdanění s cílem vyloučit nebo snížit dvojí zdanění.  Země nemusí nutně používat stejný systém zdanění pro jednotlivce i korporace. Například Francie používá rezidenční systém pro jednotlivce, ale teritoriální systém pro korporace, zatímco Singapur naopak, a Brunej zdaňuje korporační, ale nikoli osobní příjem.", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů v Česku.", "content": "V Česku tuto daň upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Obecně dodavatel ze svého zisku z obchodu odvede státu část, kterou nazýváme daní z příjmu. Daň z příjmu se dělí na", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů fyzických osob.", "content": "Předmětem daně jsou tyto kategorie příjmů: příjmy ze závislé činnosti, příjmy ze samostatné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z nájmu, ostatní příjmy.  Příjmem se zde rozumí příjem jak peněžní, tak nepeněžní. Pokud se jedná o příjem nepeněžní, musí být nejprve oceněn, neboli musí být stanovena jeho finanční hodnota. Jedním ze způsobů, jak lze ocenit nepeněžitý příjem je využití právního předpisu, který upravuje oceňování majetku.  Od daně z příjmů jsou osvobozeny příjmy uvedené v § 4 ZDP. Do těchto příjmů zahrnujeme například daňový bonus, kurzový zisk, příjmy z prodeje rodinného domu, pokud v něm prodávající bydlel nejméně 2 roky před prodejem, příplatek nebo příspěvek k důchodu, ocenění v oblasti kultury a další.  Předmětem daně z příjmů dle ZDP nejsou příjmy získané nabytím akcií nebo podílových listů, příjem plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva, majetkovou restitucí, darováním nemovitosti, movité věci nebo majetkového práva, příjmy z rozšíření nebo vypořádání společného jmění manželů a další uvedené v § 3 odst. 4 ZDP.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů právnických osob.", "content": "Daň z příjmů právnických osob se týká všech právnických osob, snižuje jejich čistý zisk. Platí se na základě přiznání k dani z příjmu právnických osob nebo je vybírána srážkou.", "section_level": 2}, {"title": "Změna daně z příjmů 2010.", "content": "Od 1. 1. 2010 došlo u daně z příjmů k několika změnám:", "section_level": 2}, {"title": "Registrace k dani z příjmů.", "content": "Každý subjekt má povinnost registrovat se k platbám daně z příjmů. Registraci je nutné provést do 30 dnů od zapsání do veřejného rejstříku u místně příslušného finančního úřadu. U podnikající fyzické osoby dle jejího trvalého bydliště, u právnické osoby podle sídla. Subjekt je následně povinen za uplynulý kalendářní rok podat daňové přiznání, pokud jeho příjmy byly vyšší než 15000 Kč (s výjimkou osvobozených příjmů a příjmů daněných daní srážkovou). Ale podává se vždy v případě daňové ztráty kvůli jejímu započtení.  Jestliže fyzická osoba nepodepsala prohlášení k dani a měla za uplynulý rok příjmy ze závislé činnosti dle § 6 alespoň ve výši 6000 Kč, opět musí podat daňové přiznání.  Daňové přiznání k dani z příjmu FO je v ČR obecně povinen podat ten poplatník, jehož zdanitelné roční příjmy převyšují částku 15 000 Kč. Daňové přiznání není mimo jiné povinen podat poplatník, který nemá jiné příjmy než příjmy ze závislé činnosti vykonávané v zahraničí, které jsou vyjmuty ze zdanění dle § 38f ZDP.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů v USA.", "content": "Federální daň z příjmu byla v USA umožněna změnou americké ústavy prostřednictvím 16. dodatku (Kongresem schváleného 2. července 1909). Tzv. \"tax protesters\" považují 16. dodatek za neústavní nebo z jiného důvodu neplatný. Ústavnost federální daně z příjmu je jedním z témat filmu \"\", který v roce 2006 natočil americký režisér Aaron Russo.  Daň z příjmů a řada dalších daní by mohla být nahrazena jednotnou federální daní uvalenou na maloobchodní prodeje tzv. Fair Tax, která existuje ve formě návrhu zákona od roku 1999 projednávaného pouze ve výborech. Od roku 1994 existuje nevládní organizace Americans For Fair Taxation, která podporuje daňovou reformu založenou na Fair Tax. Publicitu získal návrh v průběhu prezidentské kampaně v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů ve Velké Británii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů fyzických osob.", "content": "Daň z příjmů fyzických osob je daní, která se platí z příjmů dosažených v daném roce. Mezi tyto příjmy patří: příjmy z pracovního poměru, příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, některé státní dávky, státní, firemní i osobní penze, úroky z úspor, dividendy, příjmy z nájmu a příjmy z fondů.  Dani z příjmu fyzických osob podléhají fyzické osoby. Povinnost zdaňovat své příjmy mají rezidenti, ale i nerezidenti, jež zdaňují pouze příjmy, které mají zdroj na území Spojeného království. Za rezidenta se zde považuje poplatník, který má na území Spojeného království trvalé bydliště, nebo se na jeho území zdržuje minimálně po 183 dní v roce, anebo pokud jeho návštěvy za poslední 4 roky přesáhly v průměru 91 dní v roce (rezidentem se v tomto případě stává v pátém roce).  Sazba daně se určuje podle výše příjmů z výdělečné činnosti, očištěných o odčitatelné položky a položky od daně osvobozené.  Sazba 0% se nazývá počáteční míra úspor a je použita, pokud má poplatník nižší příjem než £5 000 za daňový rok. V tomto případě se příjmy berou jako osvobozené. Pokud je však příjem po odečtení osobních příspěvků vyšší než £5 000, sazba 0% být použita nemůže. Sazbu 20% použijeme pro příjmy do £31 785, 40% pak pro příjmy v kategorii £31 786 až £150 000 a sazbu 45% pro příjmy přesahující £ 150 000.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů právnických osob.", "content": "Tato daň je ve Velké Británii upravena zákonem Corporation Tax Act.  Dani z příjmů právnických osob podléhají společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, družstevní nebo jiné občanské sdružení, charitativní organizace, veřejně prospěšné společnosti, nebo také nerezidentní společnosti mající pobočku ve Velké Británii. Daň z příjmů právnických osob se vypočítává ze zdanitelného zisku zahrnujícího- zisky ze zdanitelného příjmu (investiční či obchodní zisk); kapitálové zisky (zpravidla vznikají prodejem, výměnou, převodem nebo - pozemků, akcií, cenných papírů, obchodních pozemků).", "section_level": 2}], "src_summary": "Daň z příjmů je daň uložená fyzickým nebo právnickým osobám, která se liší v závislosti na příslušném příjmu nebo zisku (zdanitelný příjem). Daň z příjmu se obecně počítá jako součin daňové sazby a zdanitelného příjmu. V USA se sazby daně mohou lišit podle typu nebo vlastností daňového poplatníka. Sazba daně se může zvyšovat se zvyšováním zdanitelného příjmu (dále jen odstupňované nebo progresivní sazby). Daň uvalená na společnosti se nazývá daň z příjmu právnických osob a vybírá se paušální sazbou. Fyzické osoby jsou však zdaněni různými sazbami v závislosti na pásmu, do kterého spadají. Partnerské firmy jsou dále zdaňovány paušálně. Většina jurisdikcí osvobozuje místní charitativní organizace od daně. Kapitálové zisky mohou být zdaněny odlišnými sazbami než ostatní příjmy. Mohou být povoleny úvěry různých druhů, které snižují daň. Některé jurisdikce ukládají vyšší daň z příjmu nebo daň z alternativního základu nebo míry příjmu.", "tgt_summary": "An income tax is a tax imposed on individuals or entities (taxpayers) that varies with respective income or profits (taxable income). Income tax generally is computed as the product of a tax rate times taxable income. Taxation rates may vary by type or characteristics of the taxpayer.", "id": 1469502}
{"src_title": "Severní Mariany", "tgt_title": "Northern Mariana Islands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První lidé začali Severní Mariány osídlovat mezi 4. a 2. stoletím př. n. l. Po setkání se Španěly se domorodcům začalo říkat Čamorové. Prvním Evropanem, který spatřil ostrovy, byl Fernão de Magalhães na své cestě kolem světa 6. března 1521. V roce 1667 Španělsko prohlásilo souostroví za svou kolonii (spolu s Filipínami a Karolínami), která se jmenovala Španělská Východní Indie. Název dostaly ostrovy podle španělské královny Marie Anny Habsburské.  Během 19. století byla demografie souostroví výrazně proměněna imigrací austronésanů ze souostroví Karolíny především ostrovů Chuuk a Yap.  Španělská nadvláda trvala až do Španělsko-americké války (1898). Po porážce Španělska anektovaly USA ostrov Guam, Severní Mariany byly prodány Německu, které je začlenilo do své kolonie Německá Nová Guinea. Po 1. světové válce přešla správa Severních Marian pod správu Japonska, po 2. světové válce pod Poručenské území Tichomořské ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní Mariány jsou spolu s ostrovem Guam součástí souostroví Mariany. Jižní ostrovy jsou tvořeny vápencovými terasami lemovanými korálovým útesy. Severní ostrovy jsou vulkanické s aktivními sopkami na včetně Anatahanu, Agriganu a Paganu. Sopka Agrigan dosahuje 965 m a je tak nejvyšší horou souostroví.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy Severních Marian.", "content": "Ostrovy jsou seřazeny od severu k jihu. Počet obyvatel je ze sčítání z roku 2010. V minulosti byly dnes neobývané ostrovy (Agrihan, Pagan a Anatahan) opuštěny z důvodu erupce vulkánů.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Severní Mariany mají přímořské tropické klima ovlivňované sezónními severovýchodními pasáty s malými teplotními výkyvy v průběhu roku. Období sucha trvá od prosince do června. Období dešťů trvá od července do listopadu a může zahrnovat tajfuny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní Mariany (, chamorro: \"Sankattan Siha Na Islas Mariånas\", karolínsky: \"Commonwealth Téél Falúw kka Efáng llól Marianas\") jsou nezačleněným územím a Společenstvím Spojených států tvořeným patnácti ostrovy v souostroví Mariany ležící v západní části Tichého oceánu. Nejjižnějším ostrovem v souostroví Mariany je ostrov Guam, který je sám o sobě dalším ostrovním územím USA.", "tgt_summary": "The Northern Mariana Islands, officially the Commonwealth of the Northern Mariana Islands (CNMI; ; Filipino: \"Komonwelt ng mga Isla ng Hilagang Mariana\"; Refaluwasch or Carolinian: \"Commonwealth Téél Falúw kka Efáng llól Marianas\"; formerly in Spanish: \"Islas Marianas del Norte\", in German: \"Nördliche Marianen\", and in Japanese: 北マリアナ諸島), is an insular area and commonwealth of the United States consisting of 14 islands in the northwestern Pacific Ocean. The CNMI includes the 14 northernmost islands in the Mariana Archipelago; the southernmost island, Guam, is a separate U.S. territory. The CNMI and Guam are the westernmost territories of the United States.", "id": 323225}
{"src_title": "Hostinné", "tgt_title": "Hostinné", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "Město Hostinné/Arnau má dlouhou historii. Na jeho místě byla prastará osada, existující již v době hradištní. Kníže Soběslav I. na blízkém kopci zvaném Bradlo založil knížecí hrad, označovaný jako Hostin Hradec. V roce 1140 zde kníže zemřel. Vlastní město bylo založeno v kolonizační době za panování Přemysla Otakara II. Poprvé se v písemných pramenech město připomíná v roce 1270 pod názvem Arnau – Orlí hnízdo.  Král Jan Lucemburský dal město jako panský statek roku 1316 míšeňskému šlechtici Půtovi z Turgova. Turgovští měli panství v zástavě až do konce 50. let 14. století. V roce 1359 syn krále Jana Lucemburského a pozdější římský císař Karel IV. věnoval Hostinné/Arnau magdeburskému purkrabímu Purkartovi, který byl jeho hofmistrem a blízkým rádcem. Ten na Hostinném/Arnau vykonával vrchnostenská práva až do své smrti někdy v letech 1369 nebo 1377.  Od roku 1418 se připomíná jako jediná vrchnost Jan Krušina z Lichtenburka. V roce 1423 se postavil na stranu Panské jednoty proti Janu Žižkovi. Ten proto po vítězství nad svými nepřáteli u České Skalice 6. ledna 1424 chtěl město dobýt, musel však odtáhnout s nepořízenou. K velké pohromě pro město Hostinné/Arnau došlo v roce 1610, kdy při požáru byly zničeny budovy kostela, zámku, školy, fary, radnice, pivovaru a spolu s tím i mnohé měšťanské domy. Tehdejší pán a majitel města šlechtic Jan Kryštof z Valdštejna dal velmi rychle obnovit všechny nejdůležitější budovy ve městě a použil k tomu služeb italského stavitele Carlo Valmadiho. Ten se podílel i na vybudování hostinského zámku, tehdy bohatě zdobeného sgrafity.  V období pobělohorských konfiskací získal Hostinné/Arnau Albrecht z Valdštejna, císařský vojevůdce a úspěšný podnikatel. Za jeho vlády se panství stalo součástí frýdlantského vévodství a to na dobu více než sedmi let.  Po zavraždění Valdštejna získal v roce 1634 Hostinné/Arnau od královské komory plukovník Vilém Lamboy, který rok předtím koupil i Nové Zámky. Vilém založil jezuitskou rezidenci, kterou však pro skrovné ekonomické podmínky mniši roku 1659 opustili. Jeho syn Lambert dal základ k františkánskému klášteru, jenž však byl dobudován až v roce 1677. Jezuitská rezidence se dostala obci, která v ní zřídila školu.  V dalších obdobích se na hostinském panství vystřídala řada českých rodů. K důležité změně došlo však až v roce 1835, kdy byla budova zámku bratry Kieslingovými uzpůsobena pro výrobu papíru. To se stalo prvním impulsem k tomu, aby se Hostinné/Arnau stalo průmyslovým zázemím podhůří Krkonoš.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Mezi rodáky patří vynálezce hlubotisku a fotograf Karel Klíč (1841–1926), filozof a psycholog František Krejčí (1858–1934), z přírodovědců se proslavili botanik Vincenc Maiwald O.S.B., chemik a vynálezce RNDr. Emil Votoček (1872–1950); z humanitních oborů německý germanista Rudolf Fahrner (1903–1988), německý malíř a spisovatel Gerfried Schellberger (1919–2008); z umělců Carlo Valmadi – architekt a stavitel, nebo malíř a pedagog Vladimír Čeřovský.  Z politiků byli významní Karl Leeder a Carl Julius Eichmann, zakladatel úspěšné papírenské firmy v Hostinném/Arnau, která byla rozšířena za jeho syna o další pobočky, mj. pod vedením Gustava Roedera, a po znárodnění přejmenována na Krkkonošské papírny (KRPA)  Negativně se zapsal do historie profesionální podvodník Viktor Lustig (1890–1947), známý jako,Muž, který prodal Eiffelovu věž dvakrát“.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "\"Zdroj: Český statistický úřad\"", "section_level": 1}, {"title": "Pověst o obrech.", "content": "K sochám obrů umístěným na radnici se váže stará pověst. Obři, z nichž jeden je pekař a jeden řezník, za dávných časů žili v lesích v okolí města. Když dostali hlad, chodívali do města krást jídlo a loupit dobytek. Zastavit je nemohly ani hradby vystavěné kolem celého města. A tak se jednou obyvatelé domluvili, namazali nad večerem hradby smolou a když pak obři hradby přelézali, přilepili se. Lidé nemohoucí obry chytili a na památku je umístili na radnici.", "section_level": 1}, {"title": "Významné subjekty.", "content": "Rehabilitační ústav v Hostinném V 19.století to byl špitál, potom plicní léčebna a do roku 2003 léčebna dlouhodobě nemocných. V roce 2004 se léčebna transformovala na rehabilitační ústav a nákladem 300 miliónů byl přistavěn moderní pavilón, modernizovány stávající budovy a zařízení bylo vybaveno špičkovou technikou. Stalo se z něho vyhledávané pracoviště pro pacienty po úrazech, náhradách kyčelních a kolenních kloubů či po cévních mozkových příhodách. Mezi unikátní léčebné procedury patří tzv. hyperbaroxie. Hyperbarická komora slouží ke zlepšení vitality mozku, končetin a míst, která se špatně prokrvují a trpí nedostatkem kyslíku. Princip spočívá v tom, že pacient inhaluje kyslík v přetlaku, odpovídající hloubce vody 14 – 16 metrů. Za těchto podmínek je kyslík v těle distribuován i bez vazby na červené krvinky a dosahuje se tak zlepšení vitality postižených míst. Ústav je krajské zařízení a pro Hostinné je jedním z největších zaměstnavatelů, pracuje v něm 140 lidí a jeho kapacita je 159 lůžek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hostinné, německy \"Arnau\", je město v okrese Trutnov v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Hostinné leží v Krkonošském podhůří na soutoku řeky Labe a potoku Čistá. Žije zde obyvatel. Město má rozlohu 806,15 ha.", "tgt_summary": "Hostinné () is a town in the Czech Republic. From 1938 to 1945 it was one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 1066580}
{"src_title": "Jan Eskymo Welzl", "tgt_title": "Jan Eskymo Welzl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let.  Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako \"Pojídač medvědů\". Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.  V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí \"Seven Sisters\", byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, odkud poslal několik dopisů do Čech, na jejich základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem, který posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy \"Eskymo Welzl\", s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci \"Lidových novin\", kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy \"Třicet let na zlatém severu\", \"Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě\" a některé další.  V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. V roce 1948 zemřel v Dawson City. Ve filmu \"S Tatrou kolem světa I.\" je v čase 26:31, ale zachycen jeho hrob s deskou určující jeho smrt do roku 1951.  V roce 1998 byla odhalena jeho socha od Stanislava Lacha, která nejdříve zaujímala své místo u III. základní školy v Zábřehu, a poté byla přemístěna na vlakové nádraží Zábřeh na Moravě. Ve zdejším muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, a mimo jiné je po něm v Zábřehu pojmenována i ulice.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký význam.", "content": "Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem \"Eskymo Welzl\" Rudolf Těsnohlídek. Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil, později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha \"Třicet let na zlatém severu\" měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto sousostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymáků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal. Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetně „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile. Velkým kritikem Welzlova díla byl kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností patrně nedopustil úmyslně. Nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další nepřesnosti a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory \"Třiceti let na zlatém severu\" a dalších „Welzlových“ knih jsou B. Golombek a E. Valenta, případně R. Těsnohlídek, kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.  Welzlovo dílo inspirovalo také Svěráka a Smoljaka k vytvoření postavy všeumělce, legendárního Járy Cimrmana.  Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha \"Třicet let na zlatém severu\" dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, ale J. E. Welzl ani dolar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Velcl nebo Jan Eskymo Welzl (15. srpna 1868 Zábřeh – 19. září 1948 Dawson City Kanada), dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck.", "tgt_summary": "Jan Welzl (15 August 1868, in Zábřeh, Moravia, Austria-Hungary – 19 September 1948, in Dawson City, Yukon, Canada) was a Czech of Moravian ethnicity who was a traveller, adventurer, hunter, gold-digger, Eskimo chief and Chief Justice on New Siberia island, and later a story-teller and writer. He is known under the pseudonym \"Eskymo Welzl\" or the nickname \"Arctic Bismarck\".", "id": 784242}
{"src_title": "Certifikační autorita", "tgt_title": "Certificate authority", "src_document": [{"title": "Činnost certifikační autority.", "content": "Certifikační autorita vydává digitální certifikáty, což jsou elektronicky podepsané veřejné šifrovací klíče, které obsahují identifikační údaje svého majitele, za jejichž správnost se certifikační autorita zaručila. Když certifikační autorita podepíše svůj vlastní klíč, jedná se o certifikát podepsaný sám sebou ().  Majitel veřejného klíče musí proto při žádosti o vydání digitálního certifikátu důvěryhodným způsobem certifikační autoritu přesvědčit, že jím poskytnuté údaje odpovídají skutečnosti a tomu, co uvedl ve svém veřejném klíči. Může tak například učinit:  Po ověření a porovnání výše uvedených údajů vydá certifikační autorita digitální certifikát, který ověřené údaje obsahuje. Důležitou součástí digitálního certifikátu je elektronický podpis, kterým lze snadno ověřit jeho autentičnost. Pokud by byly údaje v digitálním certifikátu změněny, kryptografické ověření digitálního podpisu by změnu odhalilo.", "section_level": 1}, {"title": "Důvěra v certifikační autoritu.", "content": "Hodnota digitálního certifikátu je úměrná míře důvěry, kterou máme k údajům v něm uvedených. Proto je pro certifikační autoritu nejdůležitější důvěra, kterou vůči svému okolí vzbuzuje (tj. že nevydá digitální certifikát s nepravdivými údaji). Certifikační autorita proto musí adekvátním způsobem pečovat o svoji důvěryhodnost, jinak by nebylo možné využít principu přenosu důvěry (viz níže). Důvěryhodnost certifikační autority můžeme posoudit podle jejích webových stránek, použitého mechanismu ověření údajů, které žadatel o digitální certifikát předkládá a dalších znaků (články v tisku a a elektronických médiích, kótované akcie a podobně). Cena vydaného certifikátu (resp. oblíbenosti certifikační autority) pak obvykle odpovídá této těžko exaktně definovatelné míře důvěry.  Placené certifikační autority získávají od svých klientů peníze, které používají jednak na zajištění vlastní činnosti, ale hlavně na platbu za zařazení vlastních kořenových certifikátů do software, který využívá přenosu důvěry (viz níže). Certifikační autority tak platí za distribuci svých kořenových certifikátů v Microsoft Windows, Firefoxu a dalších programech.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos důvěry.", "content": "Přenos důvěry se běžně využívá v reálném světě. Čteme časopisy, noviny, hovoříme s lidmi, sledujeme televizi. Pokud se dozvíme něco nového, přikládáme informaci váhu podle důvěryhodnosti zdroje informací. Přenášíme tak důvěryhodnost zdroje informací na jím poskytovanou informaci. Věříme více svým blízkým přátelům nebo autoritám (seriózní noviny, učitel ve škole, kvalitní kniha, odborný pořad v televizi). Naopak s rezervou obvykle přistupujeme k informacím „jedna paní povídala“ nebo k reklamě. Nevěříme řádně odsouzenému člověku nebo prokázanému falzifikátu (např. Rukopis zelenohorský).  Stejným způsobem se uplatňuje přenos důvěry u certifikační autority. Je-li certifikační autorita důvěryhodná, můžeme věřit informacím uvedených v digitálních certifikátech, které vydala (resp. digitálně podepsala). Věříme, že by certifikační autorita nevytvořila digitální certifikát s nepravdivými údaji.  V počítači jsou šifrovací klíče uloženy v úložišti certifikátů nebo v klíčence. Při ověřování autentičnosti veřejného klíče můžeme využít toho, že klíč je digitálně podepsán důvěryhodnou certifikační autoritou (jinou osobou atp.). Pokud je digitální podpis certifikátu platný a důvěřujeme certifikační autoritě, která klíč podepsala, přeneseme důvěru a věříme v důvěryhodnost neznámého veřejného klíče.  Pro usnadnění přenosu důvěry jsou v počítači obvykle předem přítomny kořenové klíče certifikačních autorit, které jsou distribuovány buď přímo s operačním systémem (Microsoft Windows) nebo s příslušnou aplikací (Firefox, Opera, Thunderbird atd.). Do úložiště je možné přidávat další certifikáty a následně důvěřovat certifikátům, které jsou jimi ověřitelné.  Jako certifikační autorita na internetu jsou dominantní USA. Jejich společnosti mají podíl na trhu přes 90 %. NSA tak může odposlouchávat většinu komunikace.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikovaná certifikační autorita.", "content": "Kvalifikovaná certifikační autorita je rámci České republiky definována \"Zákonem o elektronickém podpisu\" (zákon č. 227/2000 Sb.). Seznam akreditovaných certifikačních autorit, které mohou vydávat kvalifikované certifikáty zveřejňuje Ministerstvo vnitra České republiky.  Akreditovaná certifikační autorita vydává (zpoplatněné) \"kvalifikované certifikáty\", což jsou standardní digitální certifikáty, které však jsou výše zmíněným zákonem uznávány v rámci komunikace se státními institucemi České republiky. Kvalifikovaný certifikát je ze zákona akceptován stejně jako občanský průkaz, avšak možnost využití kvalifikovaného certifikátu je omezena na vyjmenované případy (státní instituce musí být připraveny a jejich zaměstnanci příslušně proškoleni):  Z hlediska právní platnosti je jedno u které akreditované certifikační autority je certifikát vytvořen. Kvalifikované certifikáty se řídí, přičemž zákon dále nařizuje používání položek \"Key Usage\" a \"nonRepudiation\" bitu. Problémem kvalifikovaných certifikátů je šifrování, protože elektronický podpis nezahrnuje důvěrnost (realizovanou šifrováním).  Kvalifikované certifikační autority stojí v současné době mimo klasické celosvětově působící certifikační autority a zákon ani jiný stav nepředpokládá. Před ověřením kvalifikovaného certifikátu si proto uživatel musí do příslušného programu (webový prohlížeč, e-mailový klient) sám nainstalovat certifikát příslušné kvalifikované certifikační autority (a sám ověřit jeho důvěryhodnost), což je v současné době pravděpodobně nejslabší místo kvalifikovaného certifikátu, protože důležitost jeho důvěryhodnosti kvalifikované certifikační autority nezdůrazňují a své certifikáty mají jednoduše vystaveny na svých webových stránkách.", "section_level": 1}, {"title": "Zneplatnění certifikátu.", "content": "Digitální certifikát lze zneplatnit před ukončením jeho deklarované platnosti pomocí seznamu zneplatněných certifikátů (CRL), který je obvykle zpřístupněn na stránkách příslušné certifikační autority. Omezení doby platnosti certifikátu zabraňuje přetěžování CRL. Zpracování CRL může podporovat program, který s certifikáty pracuje (nejlépe automaticky a průběžně). Zneplatnění omezuje možné zneužití certifikátu a dochází k němu především ze dvou důvodů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Certifikační autorita (zkratka CA) je v asymetrické kryptografii subjekt, který vydává digitální certifikáty (elektronicky podepsané veřejné šifrovací klíče), čímž usnadňuje využívání PKI (Public Key Infrastructure) tak, že svojí autoritou potvrzuje pravdivost údajů, které jsou ve volně dostupném veřejném klíči uvedeny. Na základě \"principu přenosu důvěry\" (viz níže) tak můžeme důvěřovat údajům uvedeným v digitálním certifikátu za předpokladu, že důvěřujeme samotné certifikační autoritě.", "tgt_summary": "In cryptography, a certificate authority or certification authority (CA) is an entity that issues digital certificates. A digital certificate certifies the ownership of a public key by the named subject of the certificate. This allows others (relying parties) to rely upon signatures or on assertions made about the private key that corresponds to the certified public key. A CA acts as a trusted third party—trusted both by the subject (owner) of the certificate and by the party relying upon the certificate. The format of these certificates is specified by the X.509 or EMV standard.", "id": 498309}
{"src_title": "Charlie Watts", "tgt_title": "Charlie Watts", "src_document": [{"title": "První hudební krůčky.", "content": "Charlie Watts se narodil do rodiny řidiče náklaďáku. Jako kluk byl skromný, soustředěný a pracovitý, mírně hýčkaný svými rodiči. Když mu bylo jedenáct uslyšel v rádiu skladbu \"Walkin’ Shoes\" Gerryho Mulligana, ve které bubnoval Chick Hamilton. To v něm probudilo bubeníka, a tak začal hrát na hrnce a pánve. Svůj první nástroj – bendžo – si ve čtrnácti koupil sám. Rozebral ho, z těla bendža si udělal bubínek a k němu si z merkuru postavil stojan. V roce 1955 mu rodiče koupili první bicí. Stále ho zajímal jazz, takže začal cvičit s jazzovými deskami, které sbíral.  Po tom, co dokončil střední školu, šel studovat uměleckou školu, kterou dokončil v roce 1960. Po škole pak pracoval jako grafik u reklamní agentury. Během práce už ale hrál s místními skupinami v kavárnách a menších klubech. V roce 1961 poprvé potkal Alexise Kornera, který mu nabídl post bubeníka ve své kapele – Blues Incorporated. Chvilku pak pracoval jako grafik v Dánsku, ale po tom, co přijal Kornerovu nabídku, se vrátil zpět do Londýna.  O rok později se Charlie setkal s Brianem Jonesem, Ianem \"Stu\" Stewartem, Mick Jaggerem a Keithem Richardsem, kteří chtěli společně hrát rhythm and blues a příložitostně vystupovali v různých londýnských klubech. A tak Charlie dostal nabídku hrát s mladou začínající kapelou Rollin’ Stones. Charlie se nechal přesvědčovat skoro celý rok, nakonec jim přikývnul až v lednu 1963. Keith Richards k tomu ve své biografii dokonce píše: „Hladověli jsme, jen abychom ho zaplatili! Doslova. Omezovali jsme si příděly, jak strašně jsme ho chtěli.“", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mimo Rolling Stones.", "content": "Kromě hraní s Rolling Stones má ale Charlie Watts spoustu dalších zájmů. V roce 1964 například vydal komixovou poctu jazzovému saxofonistovi Charliemu Parkerovi nazvanou \"Ode to a High Flying Bird\". Přestože se proslavil jako rockový bubeník, jeho osobnímu vkusu je blíže jazz. Na konci sedmdesátých let se připojil k Ianu \"Stu\" Stewartovi ve skupině Rocket 88, která se vracela ke kořenům boogie-woogie. V kapele si tehdy zahrála spousta předních britských jazzových, rockových a R&B hudebníků. Patřili mezi ně například free-jazzový saxofonista Evan Parker, jazzoví dechař Courtney Pine nebo zakládající člen skupiny Cream Jack Bruce. V roce 1991 dal Charlie dohromady jazzový kvintet, šlo o další poctu Charlie Parkerovi. Po úspěšném hostování Jima Keltnera na albu \"Bridges to Babylon\", které vydali Rolling Stones, nahráli společně Charlie Watts a Jim Keltner čistě bubenické album nazvané prostě \"Charlie Watts/Jim Keltner Project\". Skladby se jmenují po slavných jazzových bubenických ikonách jako Elvin Jones, Max Roach nebo Roy Haynes. Není zde kopírován styl těchto bubeníků, spíše jde o zachycení pocitů z jejich hry. \"Watts At Scott's\" je zase živá nahrávka ansámblu The Charlie Watts Tentet ze slavného londýnského jazzového klubu Ronnie Scott's. V dubnu 2009 koncertoval Charlie Watts s projektem The ABC&D of Boogie Woogie. Jeden koncert se uskutečnil i v Praze, ale setkal se s nepochopením zdejší kritiky.", "section_level": 2}, {"title": "Společně s Rolling Stones.", "content": "Charlie Watts se také podílel na grafice prvních desek Rolling Stones. Navrhl například celý sleevenote k desce \"Between the Buttons.\" Mezi jeho nápady také patří orinální upoutávka na koncertní turné v roce 1975. Skupina tehdy překvapila čekající novináře tím, že odehrála skladbu \"Brown Sugar\" na přívěsu kamionu, který jel po Manhattanu. Tento nápad okopírovali ve stejném roce AC/DC, Status Quo v roce 1984 v klipu \"The Wanderer\" a U2 v klipu \"All Because of You\" z roku 2004. Charlieho si prý vzpomněl na to, jak tehdy běžně propagovaly své koncerty jazzové ansámbly v New Orleans.  Společně s Mickem Jaggerem také navrhoval scénu pro koncertní šňůry Steel Wheels/Urban Jungle (1989–1990), Bridges to Babylon Tour (1997), Licks Tour (2002–2003) a A Bigger Bang Tour (2005–2007).  Dá se dohledat mnoho rozhovorů, kde se Jagger a Richards zmiňují Charlieho Wattse jako zásadního člena Rolling Stones. Například pro časopis \"Guitar Player\" řekl Keith Richards, že bez Charlieho by Stones nemuseli vůbec existovat, nebo by dále nepokračovali pod hlavičkou Rolling Stones. Jakou váhu má Charlie ve Stones ukazuje i situace, která nastala po odchodu Billa Wymana z kapely v roce 1993. Tehdy před několika baskytaristy Keith a Mick Charlieho požádali, aby nového basáka vybral on. Charlie se rozhodl pro Darryla Jonese – respektovaného muzikanta, který hrával například s Milesem Davisem nebo se Stingem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charlie Watts (* 2. června 1941) je britský rockový bubeník, který je více než padesát let členem kapely The Rolling Stones. Watts je také leader jazzového ansámblu, pod svým jménem vydal několik jazzových desek. Mimoto se také podílel na produkci některých desek Rolling Stones a navrhoval některá pódia, která si sebou Stones na svých turné vozili. Mezi jeho koníčky patří chov koní.", "tgt_summary": "Charles Robert Watts (born 2 June 1941) is an English drummer, best known as a member of the Rolling Stones since 1963. Originally trained as a graphic artist, he started playing drums in London's rhythm and blues clubs, where he met Brian Jones, Mick Jagger, and Keith Richards. In January 1963, he joined their fledgling group, the Rolling Stones, as drummer, while doubling as designer of their record sleeves and tour stages. Watts cites jazz as a major influence on his drumming style. He has toured with his own group, the Charlie Watts Quintet, and appeared in London at Ronnie Scott's Jazz Club with the Charlie Watts Tentet.", "id": 666888}
{"src_title": "Převorství sionské", "tgt_title": "Priory of Sion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sdružení s názvem \"Převorství sionské\" bylo založeno v roce 1956 ve francouzském městě Annemasse. Jeho registrace byla v souladu s francouzskými zákony provedena na podprefektuře (nižší správní úřad) v obci Saint-Julien-en-Genevois 7. května 1956 a oznámení vyšlo ve věstníku \"Journal Officiel de la République Française\" 20. července 1956. Zakladateli a signatáři byli Pierre Plantard (známý jako „Chyren“), André Bonhomme (známý jako „Stanis Bellas“), Jean Delaval a Armand Defago.  Přídomek „sionské“ byl vybrán podle místního návrší, které se nachází jižně od Annemasse a je známé jako \"Mont Sion\" (stejně jako hora nedaleko Jeruzaléma). Podtitul názvu Převorství je „Chevalerie d'Institutions et Règles Catholiques d'Union Independante et Traditionaliste“, z čehož je možné složit akronym „CIRCUIT“ (okruh). V překladu „Rytířstvo katolického zákona a zřízení a nezávislé tradicionalistické unie“. Účelem sdružení je podle jeho stanov uložených v St. Julien „Études et entraide des membres“, tzn. „vzdělávání a vzájemná podpora členů“. I když jako oficiální vedoucí představitel (prezident) byl uveden André Bonhomme, ve skutečnosti byl klíčovým představitelem Plantard, zapsaný jako nejvyšší tajemník, který byl pravděpodobně také původcem myšlenky.  Úředně uložené stanovy Převorství sionského předpokládají vytvoření řeholního řádu, ale jeho aktivity se těmto záměrům v ničem nepodobaly. Např. článek VII říká, že od členů se očekává „konat dobré skutky, pomáhat katolické církvi, učit pravdu, bránit slabé a utlačované“. Ke konci roku 1956 se sdružení opravdu pokusilo navázat spolupráci s místní katolickou církví účastí na provozu školního autobusu, který zabezpečovalo společně s kostelem sv. Josefa v Annemasse.  První číslo časopisu Převorství sionského s názvem \"Circuit\" je datováno 27. května 1956 (celkově vyšlo 12 čísel). V jeho názvu bylo „Bulletin d'Information et Défense des Droits et de la Liberté des Foyers HLM“, volně přeloženo „Zpravodaj a obránce práv a svobody domácností s regulovaným nájemným“ a vzhledem k politické nestabilitě čtvrté francouzské republiky (1944–1958), byl místními úřady přijímán s určitým podezřením. Některé články skutečně vyjadřovaly názory týkající se místní politiky, jiné napadaly a kritizovaly stavební společnosti podílející se na modernizaci Annemasse a okolí a této modernizaci se snažily odporovat. Kancelář Převorství sionského i jeho časopisu byla v Plantardově obecním bytě. Podle všeho mělo sdružení jen několik členů, což by potvrzovala i skutečnost, že články obsažené v jejich časopise „Circuit“ jsou psány několika málo různými lidmi.  Oficiálně zaregistrované sdružení bylo rozpuštěno někdy v říjnu 1956, ale i potom, v letech 1962–1993, ho Plantard z různých důvodů a v nepravidelných intervalech obnovoval, i když to bylo jen na papíře. Úředně je Převorství sionské považováno za „spící“, protože od roku 1956 nevykazuje žádnou aktivitu. Podle francouzského práva nemají úkony provedené jménem Převorství po roce 1956 právní závaznost a nikdo kromě původních signatářů nemá právo použít jeho jméno pro oficiální účely. André Bonhomme ve sdružení od roku 1956 už nehrál žádnou roli. Oficiálně odstoupil v roce 1973, když se dozvěděl, že Plantard vystupuje jménem sdružení, takže od té doby zřejmě neexistoval nikdo, kdo by měl oprávnění za sdružení jednat.", "section_level": 1}, {"title": "Mystifikace.", "content": "Plantard původně doufal, že Převorství sionské by se mohlo stát vlivnou skrytě politickou zvláštní zednářskou lóží (podobně jako \"Propaganda Due\"), která by se snažila o znovunastolení rytířství a monarchie a která by také mohla pomoci uplatnit jeho vlastní nárok, jakožto legitimního uchazeče o francouzský trůn.  Mezi roky 1961 a 1984 Plantard vytvářel fiktivní starodávnou historii Převorství a prohlašoval, že se jedná o odnož řeholního řádu, který měl podle papežské buly z 12. století opatství na hoře Sión. Toto Opatství sionské (\"Abbey de Notre Dame de Mont Sion\") bylo založeno v Jeruzalémském království během první křížové výpravy a později v roce 1617 sloučeno s řádem jezuitů. Právě záměna opatství a převorství je častou chybou, Plantard si to zjevně uvědomoval a využil toho.", "section_level": 2}, {"title": "Podvržené dokumenty.", "content": "Aby dodali důvěryhodnosti smyšlenému původu a historii, potřebovali Plantard a jeho přítel Philipp de Cherisey vytvořit „nezávislé důkazy“. Proto v šedesátých letech dvacátého století ve francouzské národní knihovně v Paříži (Bibliothèque nationale de France) uložili soubor podvržených listin, později známých jako \"Dossiers Secrets d'Henri Lobineau\" (Tajné spisy Henriho Lobineau).  Ve stejné době Plantard také začal vytvářet rukopis knihy a u de Cheriseye si nechal vyrobit sadu „středověkých pergamenů“, které obsahovaly skryté zmínky o Převorství sionském. Ve společně vymyšleném příběhu pak uváděli, že tyto zdánlivě starobylé pergameny údajně v 19. století objevil kněz Bérenger Saunière uvnitř jednoho z pilířů při opravách svého kostela v Rennes-le-Château.  Plantard pro svůj rukopis nenašel vydavatele a proto oslovil spisovatele Gérarda de Sède, který pro něj na základě jeho rukopisu a podvržených pergamenů napsal knihu, ve které tvrdil, že Saunière objevil vodítko ke skrytému pokladu. Kniha byla vydána pod názvy \"L'Or de Rennes\" (Renneské zlato) a \"Le Tresor Maudit de Rennes-le-Chateau\" (Prokletý poklad z Rennes-le-Château), obsahovala kopie nalezených dokumentů, aniž by byl přiložen jejich překlad a v roce 1967 se ve Francii stala velmi populárním čtivem.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz spiknutí.", "content": "Z korespondence, která v šedesátých letech probíhala mezi Plantardem, de Cheriseyem a de Sédem vyplývá, že celá trojice byla zcela zaujata výrobou podvodu. Dopisy popisovaly úskoky jak bojovat s kritikou jejich různých tvrzení a jak sestavit nová prohlášení, která by pomohla celou věc udržet při životě. Tyto dopisy, kterých je celkem více než 100, jsou i s původními obálkami ve vlastnictví francouzského badatele Jean-Luca Chaumeila. Ten byl v sedmdesátých letech také zapojen v piklích kolem Převorství sionského a napsal knihy a články o Plantardovi i Převorství, než z něj na konci sedmdesátých let vystoupil a v knihách, které vyšly ve Francii, odhalil Plantardovu minulost.  Jeden z dopisů později nalezených na podprefektuře v St. Julien-en-Genevois také dokazuje, že Plantard byl už v minulosti uznán vinným z podvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Pelatova aféra.", "content": "V září 1993 Plantard z vlastní vůle předstoupil před vyšetřujícího soudce Thierry-Jean Pierra, který v té době prošetřoval aktivity multimilionáře Rogera Patrice Pelata. Plantard mu sdělil, že osoba, kterou vyšetřuje byla velmistrem Převorství sionského. Pelat zemřel v roce 1989, kdy byl obviněn z trestné činnosti známé jako „insider trading“, tedy obchodování obeznámených, zneužití postavení k získání obchodních výhod, francouzsky \"délit d'initié\". V témže roce se jeho jméno objevilo na Plantardově seznamu velmistrů, protože Plantard jednak nerozuměl francouzskému právu ani finančnickým výrazům a také si vyložil slovo „initié“ jako „zasvěcený“, takže ho brzy po jeho smrti zapsal jako posledního velmistra.  Tento poslední střet se zákonem však byl pravděpodobně Plantardovou největší chybou. Pelat byl přítelem francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a skandál se soustředil také kolem francouzského premiéra Pierra Bérégovoye. Vyšetřující soudce nemohl pominout žádnou informaci vztahující se k případu a i když byl názoru, že to nic hodnotného nepřinese, nařídil prohlídku Plantardova bytu. Při ní bylo nalezeno velké množství padělaných dokumentů, včetně dokladů o tom, že Plantard je skutečným králem Francie. Plantard pod přísahou musel přiznat, že si všechno včetně Pelatova velmistrovství vymyslel. Dostal příkaz ukončit veškeré aktivity související s Převorstvím sionským a dále žil v ústraní až do své smrti 3. února 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování příběhu.", "content": "V roce 1969 si anglický herec a sci-fi scenárista Henry Lincoln přečetl knihu \"Prokletý poklad z Rennes-le-Château\", která ho velmi zaujala a na prvním pergamenu v příloze objevil jednu ze skrytých zpráv. Pergamen obsahuje unciálou psaný upravený latinský text části evangelia podle Lukáše, v němž jsou některá písmena napsána výš než jiná. Tato písmena je možno složit do následujícího textu: „A Dagobert II Roi et a Sion est ce tresor, et il est la mort“. Smysl ve francouzštině je nejasný. Dá se přeložit jako „Dagobertu II. králi a Siónu náleží tento poklad a je to smrt“ nebo „Pro krále Dagoberta II. a pro Sión je tento poklad a je (poklad nebo král) tam mrtev“. Má se za to, že podivný slovosled a nejednoznačnost výkladu má zmást nezasvěceného čtenáře nebo naopak vytvořit zdání důležité kódované zprávy. Text měl pravděpodobně ukazovat na souvislost mezi franským králem a posledním příslušníkem dynastie Merovejců Dagobertem II. zavražděným v 7. století a Siónem, tedy návrším na kterém stál Šalamounův chrám, Jeruzalémem a křesťanskou „zemí zaslíbenou“ obecně.  Lincoln pokračoval ve vlastních výzkumech a rozvíjení konspiračních teorií. V sedmdesátých letech napsal několik knih a přesvědčil tvůrce dokumentárního programu \"Chronicle\" (Kronika) britské televizní stanice BBC 2, aby natočili seriál dokumentů, které dosáhly jisté popularity a měly tisíce diváků.", "section_level": 1}, {"title": "\"Svatá krev a svatý grál\".", "content": "Henry Lincoln spojil síly s Michaelem Baigentem a Richardem Leighem a začali bádat společně. Jejich pátrání je dovedlo do francouzské národní knihovny k pseudo-historickým \"Tajným dokumentům Henriho Lobineaua\". Aniž by věděli, že jde o podvrhy, použili je jako hlavní základ knihy \"Svatá krev a svatý grál\", která byla poprvé vydána v roce 1982 v Londýně. V ní jako fakta, uvádějí:  Autoři dále prohlašují, že hlavními záměry Převorství sionského jsou:  V příběhu je zahrnuto také neslavně proslulé a průkazně podvržené protižidovské pojednání ze začátku dvacátého století známé jako Protokoly sionských mudrců. Autoři poukazují na to, že tento text ve skutečnosti popisuje snahy Převorství sionského a za nejpřesvědčivější důkazy jeho existence a činnosti považují tyto skutečnosti:  Někteří křesťanští eschatologové, kteří tato tvrzení přijali jako pravdivá, viděli v Převorství sionském vyplnění proroctví obsažených ve Zjeveni svatého Jana a další důkaz domnělého protikřesťanského spiknutí obrovských rozměrů.  Kniha \"Svatá krev a svatý grál\" nebyla přijata jako vědecká a pokládá se spíše za příspěvek k řadě jiných konspiračních teorií. Další francouzští spisovatelé, jako Franck Marie (1978), Jean-Luc Chaumeil (1979, 1984, 1992) a Pierre Jarnac (1985, 1988) se zabývali stejnými tématy, ale nepřikládali Převorství sionskému a tvrzením Pierra Plantarda takovou důležitost. Připouštěli podvod, podrobně rozebírali důkazy pro takové hodnocení a poukazovali na to, že autoři \"Svaté krve\" provedli jen povrchní výzkum.  Po vydání knihy \"Šifra mistra Leonarda\", obvinili Baigent, Lincoln a Leigh jejího autora Dana Browna z plagiátorství. V soudním sporu, který byl uzavřen 7. dubna 2006 sice neuspěli, ale přinesl jim novou popularitu a jejich dílo se dostalo do čtyřicítky nejprodávanějších knih ve Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "\"Šifra mistra Leonarda\".", "content": "Nový vzestup zájmu o Převorství sionské nastal po roce 2003, kdy ho americký spisovatel Dan Brown použil ve své úspěšné knize \"Šifra mistra Leonarda\" (\"The Da Vinci Code\", česky také \"Da Vinciho kód\"). Do ní převzal tvrzení o tajném spolku založeném roku 1099, mezi jehož velmistry patřili např. Isaac Newton, Sandro Botticelli, Victor Hugo a také Leonardo da Vinci. Tyto údaje uvádí jako historická fakta ve zcela fiktivnim příběhu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sionské odhalení\".", "content": "Další údajná spiknutí lze najít v knize \"Sionské odhalení: Pravda o strážcích Kristovy posvátné pokrevní linie\" (\"The Sion Revelation: The Truth About the Guardians of Christ's Sacred Bloodline\"), která vyšla v roce 2006. Jejími autory jsou Lynn Picknett a Clive Prince, jejichž starší kniha \"Templářské odhalení\" (\"The Templar Revelation\") z roku 1997 byla hlavním zdrojem Brownových tvrzení o skrytých zprávách v díle Leonarda da Vinci. Autoři akceptují důkazy o tom, že Převorství sionské bylo založeno Plantardem, takže jeho historie předcházející roku 1956 je podvržená, ale trvají na tom, že ve skutečnosti se jedná o součást spletitého dvojitého podvodu, který má poškodit příběh „božské pokrevní linie“ a tajných organizací, které ji chrání. Uvádějí, že spiklenci se pokoušejí vytvořit Spojené státy evropské.", "section_level": 2}, {"title": "\"Et in Arcadia ego...\".", "content": "\"„Et in Arcadia ego...“\" je podle prohlášení, které se poprvé objevilo v roce 1964, oficiální motto Plantardovy rodiny i Převorství sionského. Jedná se o latinskou frázi, která je známá hlavně jako nápis na hrobce z klasicistního obrazu francouzského malíře Nicolase Poussina \"Pastýři z Arkádie\" přibližně z roku 1640. Doslovně znamená „I v Arkádii (jsem) já“, přičemž je míněna smrt, která je přítomna i v krajině blaženosti Arkádii (memento mori). Je také možné, že se jedná o skrytou zprávu, anagram pro „I Tego Arcana Dei“, což znamená „Odejdi, skrývám tajemství boží“.  Přidání výpustky (tří teček), která na Poussinově malbě není, ukazuje na chybějící slovo \"sum\" (\"jsem\"). Richard Andrews a Paul Schellenberger v knize \"Boží hrob\" (\"The Tomb of God\", 1996) vyvozují, že doplněná fráze „Et in Arcadia ego sum“ by mohla být opět anagram pro „Arcam Dei Tango Iesu“ ve významu „Dotýkám se hrobu Boha Ježíše“. Jejich tvrzení je však samozřejmě závislé na tom, že fráze je skutečně neúplná, je doplněno správné slovo, doplněná věta je skutečně anagram a z mnoha možností byl zvolen právě ten správný.  Dále učinili závěr, že hrobka obsahuje pozůstatky skutečného Ježíše a navíc se jedná o jednu z \"Les Pontils\" nedaleko Rennes le Chateau. Ve skutečnosti však nápis není Poussinovým dílem a byl použit na dřívější Guercinově malbě, kterou Poussin jen napodobil. Na první verzi obrazu je také zcela odlišná hrobka než na v současné době známém plátně, které je vystaveno v Louvre.  Teorie o tom, že Poussin namaloval hrobku \"Les Pontils\" byla několikrát vyvrácena v roce 1996 v historických dokumentech televize BBC 2 nazvaných \"Historie záhady\" (\"The History of a Mystery\"). Jiné výzkumy zveřejněné Franckem Mariem v roce 1974 a Michelem Valletem v roce 1985 prokázaly, že hrobka byla postavena v roce 1903 majitelem pozemku Jeanem Galibertem, který v ní pohřbil svou ženu a babičku. Kamenný náhrobek byl vyroben ve třicátých letech 20. století a opět rozebrán v roce 1988 jeho dalším majitelem s povolením místních úřadů, protože okolní pozemek byl opakovaně nedovoleně navštěvován a poškozován „průzkumníky“ záhad Převorství a hledači pokladů.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní vlivy.", "content": "Převorství sionské zanechalo stopy i v populární kultuře:", "section_level": 1}, {"title": "Údajní velmistři Převorství sionského.", "content": "V čele Převorství sionského údajně stál velmistr nebo \"Nautonnier\" (starofrancouzský výraz pro mořeplavce, navigátora). Následující seznam velmistrů je odvozený z \"Tajných spisů Henriho Lobineaua\" vytvořených Pierrem Plantardem pod pseudonymem „Philippe Toscan du Plantier“ v roce 1967. Mimo samotného Plantarda byli vybráni jen nežijící lidé.  Když francouzští vědci a později spisovatelé \"Tajné spisy\" odhalili jako podvržené, Plantard se k tomu nevyjadřoval, ale později, když byl vyšetřován pro padělání důkazů, musel připustit, že tento seznam byl falešný. V roce 1989 se opět pokusil o obnovu Převorství sionského, zveřejnil další seznam velmistrů a k prvnímu se už nehlásil. Tento seznam obsahuje jméno zesnulého přítele francouzského prezidenta Mitterranda Rogera Patrice Pelata a také jméno Plantardova syna Thomase, který o tom nevěděl. Druhý seznam velmistrů se objevil v září 1989 na straně 22 časopisu \"Vaincre\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Převorství sionské ( \"Prieuré de Sion\") je údajná tajná společnost zmiňovaná v mnoha konspiračních teoriích a dílech z oblasti fiktivní historie, většinou jako strážce duchovních tajemství. Ačkoliv bylo založeno v roce 1956, prezentovalo se jako jedna z nejvlivnějších tajných společností v historii západoevropských zemí, založená před tisícem let. Důkazy uváděné na podporu tvrzení týkajících se historické existence převorství byly však po vědeckém zkoumání shledány nevěrohodnými a nakonec se ukázalo, že se jedná o podvrhy vyrobené uchazečem o francouzský trůn Pierrem Plantardem a jeho společníky.", "tgt_summary": "The Prieuré de Sion (), translated as Priory of Sion, was a fraternal organisation, founded and dissolved in France in 1956 by Pierre Plantard as part of a supposed hoax, though numerous researchers claim the secret society still operates.", "id": 2284462}
{"src_title": "František Fajtl", "tgt_title": "František Fajtl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku v domě čp. 70. Jeho otcem byl zedník František Fajtl, matkou Marie Fajtlová, svob. Prošková, spolu měli ještě dvě dcery Antonii (nar. 1908) a Annu (nar. 1910). Obecnou školu navštěvoval mladý František ve Vrbně nad Lesy, měšťanskou školu pak navštěvoval v Peruci a poslední rok v Lounech. Po dokončení základního vzdělání nastoupil v září 1928 na studia na Českou obchodní akademii v Teplicích, kde ho vyučoval mj. i Volfgang Jankovec, jenž za okupace působil v českém domácím odboji. Ve stejném ročníku teplické akademie jako Fajtl studovali i další dva pozdější váleční letci – Antonín Zimmer a Pavel Kohn. Spolu s nimi Fajtl 24. června 1932 úspěšně složil maturitní zkoušku. Následoval povinný odvod k výkonu základní vojenské služby.  Základní vojenskou službu vykonal František Fajtl u pěchotních vojsk. 1. října 1932 narukoval k mosteckému \"9. pěšímu pluku Karla Havlíčka Borovského\", odkud byl poslán do \"Školy na důstojníky pěšího vojska v záloze\" u vršovické 1. divize. Shodou okolností tam vojínu-frekventantovi Fajtlovi dělal velitele světnice četař-aspirant Alois Kříž, jenž později, za dob okupace kolaboroval s nacistickým režimem, za což byl po válce popraven. Důstojnickou školu dokončil František Fajtl s prospěchem \"„velmi dobrý“\" jako 38. nejlepší z 192 frekventantů. Pak působil nejprve u východoslovenského \"11. horského praporu\" v Bardejově, poté u \"4. horského pěšího pluku\" v Sabinově. Přišly i první povýšení, základní vojenskou službu 16. září 1933 končil již v hodnosti četaře-aspiranta.  Ke konci základní vojenské služby se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání. Dne 1. září 1933 byl přijat na Vojenskou akademii, první rok absolvoval v Hranicích, druhý rok na leteckém učilišti v Prostějově. Maďarský jazyk Františka Fajtla v hranické akademii učil major Ludvík Svoboda, Fajtlovým učitelem letecké navigace v Prostějově byl škpt. let. Jan Pernikář, později také působící v RAF. V Prostějově Fajtl také poprvé vzlétl, bylo to 29. srpna 1934 na dvouplošníku Letov Š-218.31 s rtm. Antonínem Hamplem.  V létě 1939 odešel do Polska, bojoval ve Francii a od roku 1940 ve Velké Británii. Je jedním z několika desítek Čechoslováků kteří aktivně bojovali ve slavné bitvě o Británii. Jako stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách Royal Air Force. V květnu 1942 byl sestřelen nad severní Francií, poblíž městečka Hardifort u St. Omer. Přes Vichistickou Francii a Španělsko se vrátil zpět na britské ostrovy. Po návratu působil na britské letecké základně na Orknejích. Od podzimu 1943 byl velitelem československé 313. stíhací perutě. Od roku 1944 působil v leteckých jednotkách v SSSR proti nacistickému Německu. V roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání. V roce 1945 přistál na letišti Kbely. Po komunistickém převratu byl propuštěn z armády, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn v táboře nucené práce na Mírově. Po propuštění pracoval jako účetní stavebního podniku v Lounech. V roce 1964 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu, kdy byl povýšen na generála. Zemřel v Praze 4. října 2006.  František Fajtl je autorem několika autobiografických knih, některé motivy těchto literárních vzpomínek byly využity ve filmu \"Tmavomodrý svět\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Autobiografie Autobiografie (audioknihy): Další dílo (edice): Překlad:", "section_level": 1}, {"title": "Účast na veteránských akcích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slavnostní odhalení busty prezidenta Dr. E. Beneše v Českém Krumlově.", "content": "28. května 2004 v 11.00 hod slavnostně odhalil bustu Edvarda Beneše při příležitosti 120. výročí narození prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Slavnostní akt odhalení proběhl na nádvoří Hotelu Růže v Českém Krumlově za účasti dalších veteránů 2. světové války (např. gen. František Peřina, plk. JUDr. Lubomír Úlehla, plk. Milan Malý, plk. Ing. Jan Horal, MBE).", "section_level": 2}, {"title": "Návštěva prezidenta Václava Klause v Č. Krumlově a akt položení květin k bustě Dr. E. Beneše.", "content": "V polovině července roku 2004 navštívil Český Krumlov prezident Václav Klaus při příležitosti jím zaštítěného Mezinárodního hudebního festivalu. Ubytoval se v Hotelu Růže, kde položil k bustě (za přítomnosti F. Fajtla a dalších válečných veteránů) květiny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Generálporučík František Fajtl (20. srpna 1912 Donín – 4. října 2006 Praha) byl československý stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách Royal Air Force a od roku 1944 v leteckých jednotkách v SSSR proti nacistickému Německu a spisovatel.", "tgt_summary": "Lieutenant General František Fajtl (20 August 1912 – 4 October 2006) was a Czech fighter pilot of World War II. He was a British Royal Air Force (RAF) squadron and wing commander and led a group of Czechoslovak fighter pilots who formed an air regiment under Soviet Air Force command, supporting the Slovak National Uprising in 1944. He was dismissed from the Czechoslovakian Air Force and was held in prison for a year and a half without a trial after the Communists came to power in 1948, and was only fully rehabilitated after the Velvet Revolution in 1989. He wrote many autobiographical books about his wartime experiences, and was an inspiration for the 2001 film \"Tmavomodrý svět\" (\"Dark Blue World\").", "id": 1023844}
{"src_title": "Náměstí Nebeského klidu", "tgt_title": "Tiananmen Square", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Brána Nebeského klidu byla postavena v roce 1417, v polovině 17. století (počátek dynastie Čching) byla přebudována do současné podoby. V období dynastií Ming a Čching nebylo náměstí Nebeského klidu veřejným prostranstvím, byly zde umístěny kanceláře císařských úředníků. Ty byly poškozeny během povstání boxerů, prostor byl vyklizen a vznikl zde zárodek náměstí.  Téměř uprostřed dnešního náměstí, na místě Mauzolea, stála kdysi nejvýznamnější brána Pekingu. Za doby dynastie Ming nesla název \"Velká brána Ming\" (ZZ: 大明门, TZ: 大明門, pinyin: Dàmíngmén, český přepis: Ta-ming-men), v období dynastrie Čching název \"Velká brána Čching\" (ZZ: 大清门, pinyin: Dàqīngmén) a v období Čínské republiky název \"Čínská brána\" (ZZ: 中华门, TZ: 中華門, pinyin: Zhōnghuámén, český přepis: Čung-chua-men). Tato brána měla zvláštní status tzv. národní brány, což je patrné z jejích názvů. Na rozdíl od brány Nebeského klidu nebo brány Správného světla byl její účel čistě ceremoniální. Brána měla tři oblouky a nenavazovaly na ni hradby, odpovídá tak stylu ceremoniálních bran nalezených v hrobkách z doby dynastie Ming. Brána zůstávala uzavřena, otevírala se pouze pokud jí procházel císař. Běžný provoz byl rozdělen do bran na východním a západním okraji dnešního náměstí. díky domuto rozdělení vzniklo jižně od této brány rušné tržiště nazývané \"Šachovnicové uličky\" (ZZ: 棋盘街, TZ: 棋盤街, pinyin: Qípán jiē, český přepis: Čchi-pchan ťie).  Na počátku 50. let 20. století byla Čínská brána (jak se tehdy jmenovala) zbourána spolu s Šachovnicovými uličkami a náměstí Nebeského klidu bylo rozšířeno na jih na současnou rozlohu.", "section_level": 1}, {"title": "Současná podoba.", "content": "Po rozšíření po roce 1949 narušuje dokonalou rovinu náměstí pouze 38 metrů vysoký Památník lidových hrdinů a Mauzoleum Mao Ce-tunga. Náměstí se rozkládá mezi dvěma masivními starobylými branami: Branou Nebeského klidu na severu a branou Správného světla na jihu. Podél západní strany náměstí se táhne Velká síň lidu a na východní straně se nachází Národní muzeum čínské historie. Mezi náměstím a branou Nebeského klidu vede Třída Čchang-an (ZZ: 长安街, TZ: 長安街, pinyin: Cháng'ān jiē, český přepis: Čchang-an-ťie; dosl. dlouhá ulice míru) užívaná k vojenským přehlídkám. Východní a západní hrany náměstí lemují aleje stromů, ale samotné náměstí je otevřenou plochou bez stromů či laviček. Náměstí je pod neustálou kontrolou policistů na koních.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Náměstí Nebeského klidu bylo dějištěm několika politických událostí, jako bylo vyhlášení Čínské lidové republiky Mao Ce-tungem dne 1. října 1949 nebo masové manifestace během Kulturní revoluce. Bylo také místem mnoha protestních demonstrací, z nichž nejvýznamnější jsou Hnutí čtvrtého května v roce 1919, protesty po smrti Čou En-laje v roce 1976 nebo studentské protesty v roce 1989, k jejichž potlačení použila komunistická moc armádu s obrněnými transportéry. Náměstí Nebeského klidu je proto dnes v demokratickém světě chápáno do značné míry jako symbol a memento tohoto krveprolití, při němž tehdy zahynuly stovky mladých lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náměstí Nebeského klidu (ZZ: 天安门广场, TZ: 天安門廣場, pinyin: Tiān'ānmén Guǎngchǎng, český přepis: Tchien-an-men Kuang-čchang) je rozlehlé náměstí v centru čínského Pekingu v obvodě Tung-čcheng, pojmenované po bráně Nebeského klidu, která je na severní straně náměstí a odděluje jej od Zakázaného města. Náměstí má velkou kulturně-historickou hodnotu, neboť bylo místem několika významných událostí (viz kapitola Události). Mimo Čínu je náměstí známo především kvůli studentským protestům v roce 1989. Tchien-an-men je srdcem celého Pekingu a Číny.", "tgt_summary": "Tiananmen Square or Tian'anmen Square (天安门, Pinyin: \"Tiān'ānmén\"; Wade–Giles: \"Tʻien-an-mên\") is a city square in the centre of Beijing, China, named after the Tiananmen ('Gate of Heavenly Peace') located to its north, separating it from the Forbidden City. The square contains the Monument to the People's Heroes, the Great Hall of the People, the National Museum of China, and the Mausoleum of Mao Zedong. Mao Zedong proclaimed the founding of the People's Republic of China in the square on October 1, 1949; the anniversary of this event is still observed there. Tiananmen Square is within the top ten largest city squares in the world (440,500 m – 880×500 m or 109 acres – 960×550 yd). It has great cultural significance as it was the site of several important events in Chinese history.", "id": 1200699}
{"src_title": "Pyl", "tgt_title": "Pollen", "src_document": [{"title": "Krytosemenné rostliny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Pyl tvořený pylovými zrny se vytváří v prašníku z parenchymatickými stěnami. Prašník, součást samčího orgánu tyčinky, je tvořen dvěma prašnými váčky (\"theca\") obsahující každý po dvou prašných pouzdrech (\"loculamentum\"), ve kterých se pylová zrna z pylotvorného pletiva (\"archesporium\") vyvíjejí. Se zraním pylových zrn se v prašných pouzdrech diferencuje výstelka (\"tapetum\"), která pylová zrna vyživuje; dále v nich vzniká vláknitá vrstva (\"endothecium\") napomáhající otevření prašného pouzdra po dozrání pylu.  Z prvotních sporogenních buněk vznikají mitotickým dělením diploidní mateřské buňky pylových zrn, z nichž redukčním dělením (meiózou) dále vznikají čtveřice (tetrády) haploidních pylových zrn.  Pylová zrna jsou v tetrádách uspořádána různě, např. lineárně, příčné, tetraedricky, izobilaterálně. Spolu jsou spojena vlákny která jsou postupně enzymaticky rozrušena a tetrády se rozpadají, pylová zrna se osamostatňují. U některých rostlin ale tetrády zůstávají zachovány vřesy, sítiny, rosnatky, u jiných se spojují do dvojic nebo do početnějších útvarů. U čeledi vstavačovitých a klejichovitých zůstávají spolu slepena všechna pylová zrna prašného pouzdra v jednu hrudku, tzv. brylku (\"pollinarium\"), uchycující se lepivým štítkem na opylovači.  Zraním se každé pylové zrno rozdělí na větší buňku vegetativní s laločným jádrem a menší generativní, která je do cytoplazmy vegetativní buňky zanořená. Pylové zrno se stává dvoubuněčné, obě buňky jsou haploidní. Postupně dochází k rozdělení generativní buňky na dvě buňky spermatické (gamety), to se většinou děje až v klíčící pylové láčce. U některých rostlin, např. brukvovitých, hvězdnicovitých a lipnicovitých dochází k dělení již v prašném pouzdru a tehdy je pylové zrno trojbuněčné.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Pylová zrna jsou různě velká, od 5 μm u pomněnky po 250 μm u tykve. Velikost pylových zrn je často v korelaci se stupněm ploidie. V průběhu evoluce se pylová zrna, až na výjimky, postupně zmenšují. Tvary mívají nejčastěji kolovité nebo elipsovité, u vodních rostlin nitkovité.  Pylové zrno je pro období přenosu z prašníku na bliznu opatřeno dvěma vrstvami, které mají zajistit jeho nepoškození:  Povrch pylového zrna je u entomogamních rostlin pro jednotlivé druhy charakteristický svou drsností, je kromě tvaru a velikosti zrna důležitým rozeznávacím znakem pro palynologií při určování rostlin podle pylových zrn. Struktura povrchu má podstatný vliv na úspěšné uchycení zrna na blizně i na opylovači, tomu napomáhá i lepkavá tekutina někdy vylučována exinou. U anemogamních rostlin bývá povrch hladký a nelepkavý, mnohdy jsou tato pylová zrna opatřena přídavnými vzdušnými vaky pro snazší přenos vzduchem. U mnoha hydrogamních rostlin chybí exina, nehrozí vyschnutí pylu.", "section_level": 2}, {"title": "Opylení.", "content": "Proces styku pylového zrna s bliznou se nazývá opylení. Při opylení dochází ke komunikaci blizny a pylového zrna, je-li pyl bliznou přijat, je mu poskytnuta voda pro hydrataci. Hydratovaný pyl roste apikálním růstem a vytvoří pylovou láčku s třemi buňkami (buňka vegetativní a dvě spermatické). Láčka proniká vodícím pletivem čnělky do semeníku a přenáší tam převážnou část obsahu pylového zrna. V semeníku dochází k oplodnění oosféry v megagametofytu.  K oplodnění nedojde v těchto případech: Sporofytická a gametofytická inkompatibilita jsou způsoby zábrany samoopylení.  Aby mohla pylová láčka proniknout přes exinu ven z pylového zrna, jsou v exině zeslabená místa, tzv. apertury. Láčka většinou klíčí jednou aperturou (klíčení monosyfonické), jen občas i více aperturami (klíčení polysyfonické) např. u lýkovce.  Klíčení pylu je velmi rychlé a energeticky náročné, proto si pyl připravuje ještě před opuštěním prašníku \"polotovary\" proteinů, aby je mohl při klíčení rychleji vyrábět. Jde o mRNA, jejíž translace je blokována navázáním rRNA a proteinů. Vzniklé komplexy jsou značně veliké a nazývají se ribonukleové částečky RNP, blokují nejen translaci, ale také chrání mRNA před degradací proteasami.", "section_level": 2}, {"title": "Nahosemenné rostliny.", "content": "U nahosemenných rostlin jsou proti krytosemenným některé odlišnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Význam pylu.", "content": "Význam pylu pro pohlavní rozmnožování rostlin je zásadní. Pyl je dále využitím vrozených instinktů včel zdrojem medu, propolisu, mateří kašičky a dalších, pro lidskou výživu, medicínu i kosmetiku potřebných produktů. Na druhé straně je pyl pro mnohé nepříjemným alergenem, kterým dokáže značně znepříjemnit život. O množství pylu v ovzduší svědčí příklad, že bříza vyprodukuje až 5,5 milionu pylových zrn v jedné jehnědě.", "section_level": 1}, {"title": "Označování pylu.", "content": "Znát typ pylových zrn je důležité nejen pro určování taxonů rostlin v archeologií nebo alergologií, ale i pro zkoumání pravděpodobného historického vývoje daného druhu. Na pylových zrnech se rozlišují tvary a pak umístění a počty apertur. Ve směru ze středu tetrády rozlišíme na pylovém zrnu dva póly: Oba póly spojuje pólová osa a kolmo na ní leží ekvatoriální rovina.  Apertury jsou dvojího typu: Umístění apertury: Apertura může být jen jedna nebo i jich může být na pylovém zrnu více: Podle výše uvedených počtů, umístění a typů apertur jsou pojmenovány pyly.  Příklady: trizonoporátní, trizonokolpátní, pentazonoporátní, hexapantokolpátní, polypantoporátní. Typickým znakem vyšších dvouděložných rostlin je pyl trikolpátní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyl je soubor drobných samčích pohlavních buněk semenných rostlin. Samotná samčí buňka kvetoucích rostlin se nazývá pylové zrno (\"granum pollinis\"). Barva pylu bývá velmi často žlutá nebo nažloutlá. Pyly se zabývá vědní disciplína palynologie.", "tgt_summary": "Pollen is a powdery substance consisting of pollen grains which are male microgametophytes of seed plants, which produce male gametes (sperm cells). Pollen grains have a hard coat made of sporopollenin that protects the gametophytes during the process of their movement from the stamens to the pistil of flowering plants, or from the male cone to the female cone of coniferous plants. If pollen lands on a compatible pistil or female cone, it germinates, producing a pollen tube that transfers the sperm to the ovule containing the female gametophyte. Individual pollen grains are small enough to require magnification to see detail. The study of pollen is called palynology and is highly useful in paleoecology, paleontology, archaeology, and forensics. Pollen in plants is used for transferring haploid male genetic material from the anther of a single flower to the stigma of another in cross-pollination. In a case of self-pollination, this process takes place from the anther of a flower to the stigma of the same flower.", "id": 1433717}
{"src_title": "Asymetrická kryptografie", "tgt_title": "Public-key cryptography", "src_document": [{"title": "Základní principy.", "content": "Šifrovací klíč pro asymetrickou kryptografii sestává z dvou částí: jedna část se používá pro šifrování zpráv (a příjemce zprávy ani tuto část nemusí znát), druhá pro dešifrování (a odesilatel šifrovaných zpráv ji zpravidla nezná). Je vidět, že ten, kdo šifruje, nemusí s dešifrujícím příjemcem zprávy sdílet žádné tajemství, čímž eliminují potřebu výměny klíčů; tato vlastnost je základní výhodou asymetrické kryptografie.  Nejběžnější verzí asymetrické kryptografie je využívání tzv. veřejného a soukromého klíče: šifrovací klíč je veřejný, majitel klíče ho volně uveřejní, a kdokoli jím může šifrovat jemu určené zprávy; dešifrovací klíč je privátní (tj. soukromý), majitel jej drží v tajnosti a pomocí něj může tyto zprávy dešifrovat (existují i další metody asymetrické kryptografie, ve kterých je třeba i šifrovací klíč udržovat v tajnosti).  Je zřejmé, že šifrovací klíč e a dešifrovací klíč d spolu musí být matematicky svázány, avšak nezbytnou podmínkou pro užitečnost šifry je praktická nemožnost ze znalosti šifrovacího klíče spočítat dešifrovací.  Matematicky tedy asymetrická kryptografie postupuje následujícím způsobem: V principu se mohou šifrovací a dešifrovací funkce lišit, zpravidla jsou však matematicky přinejmenším velmi podobné.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismy funkce.", "content": "Asymetrická kryptografie je založena na tzv. jednocestných funkcích, což jsou operace, které lze snadno provést pouze v jednom směru: ze vstupu lze snadno spočítat výstup, z výstupu však je velmi obtížné nalézt vstup. Nejběžnějším příkladem je například násobení: je velmi snadné vynásobit dvě i velmi velká čísla, avšak rozklad součinu na činitele (tzv. faktorizace) je velmi obtížný. (Na tomto problému je založen např. algoritmus RSA.) Dalšími podobnými problémy jsou výpočet diskrétního logaritmu či problém batohu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Některé kryptografické metody mohou být označeny za bezpečné na základě složitosti matematického problému jako prvočíselný rozklad násobku dvou velkých prvočísel nebo počítání diskrétního logaritmu. Toto je pouze matematický smysl bezpečnosti a existuje více různých definicí, dle kterých se může kryptografická metoda označit za bezpečnou.  Na rozdíl od Vernamovy šifry (která by používala neovlivnitelný dokonalý generátor náhodných čísel a nikoli generátor pseudonáhodných čísel) se žádná metoda asymetrické kryptografie neukázala jako bezpečná při použití nekonečného výpočetního výkonu. Důkazy bezpečnosti těchto metod tedy počítají s omezeným výpočetním výkonem a říkají například že „metoda je nerozluštitelná pomocí osobního počítače za 1000 let“, nebo „tento algoritmus je bezpečný, pokud nedojde k objevení lepší metody pro faktorizaci“.  Jednou z aplikací asymetrické kryptografie je elektronický podpis. Uživatel, který chce poslat zprávu, tak spočítá její digitální podpis a ten pošle spolu se zprávou příjemci. Digitální podpis může být spočítán jedině pomocí odesílatelova privátního klíče, ale pro ověření stačí pouze veřejný klíč. V některých případech (např. RSA) jsou metody elektronického podpisu velmi podobné kryptografickým metodám. V jiných případech (např. DSA) algoritmus nepřipomíná žádnou kryptografickou metodu.  Pro dosažení ověřitelnosti a utajení odesílatel zprávu podepíše svým privátním klíčem, potom ji zašifruje veřejným klíčem příjemce.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické úvahy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní analogie.", "content": "Analogie pro pochopení výhod asymetrického šifrování ve které si Alice a Bob posílají zprávy pomocí veřejné pošty. V tomto příkladu Alice posílá utajenou zprávu Bobovi a očekává utajenou odpověď od Boba.  Při použití symetrické kryptografie Alice vloží zprávu do schránky a zamkne pomocí visacího zámku, ke kterému má klíč. Schránku poté pošle poštou Bobovi, ten ji otevře použitím kopie Alicina klíče a přečte si zprávu. Bob pak může použít stejný zámek pro odeslání jeho odpovědi.  U asymetrické kryptografie má každý svůj visací zámek. Nejdříve Alice požádá Boba, aby jí poslal otevřený zámek bez klíče poštou. Poté jím Alice zamkne zprávu do schránky a tu pošle Bobovi. Bob potom může otevřít zámek svým klíčem a přečíst si zprávu od Alice. K poslání odpovědi musí mít Alicin otevřený zámek, kterým zamkne schránku a pošle ji zpátky Alici.  Největší výhodou tak je, že Alice ani Bob nepotřebují posílat kopii jejich klíče. Tímto se zamezí vytvoření kopie klíče někým třetím během přenosu a odposlouchávání všech následně poslaných zpráv mezi Alicí a Bobem. Nepotřebují tedy věřit poště tolik jako v prvním případě. Navíc, pokud by Bob někomu dovolil si zkopírovat jeho klíč, tak by byly kompromitovány pouze zprávy pro Boba, ale všechny zprávy pro Alici by zůstaly utajené.  V dalším případě mají Bob a Alice každý svůj zámek. Nejdříve Alice vloží zprávu do schránky a zamkne ji svým klíčem, který má jen ona. Potom schránku poštou pošle Bobovi. Ten schránku zamkne i svým zámkem a pošle ji zpátky Alici. Alice odebere svůj zámek a schránku s jedním zámkem pošle Bobovi, který tento svůj zámek otevře svým klíčem. Toto je ovšem možné pouze tehdy, pokud je použitá šifra komutativní, což je taková šifra, ve které můžeme zaměnit pořadí šifrování a dešifrování: codice_1. Například, nechť codice_2 a codice_2 jsou dvě šifrovací funkce a codice_4 je zpráva. Alice ji zašifruje použitím codice_2 a pošle codice_6 Bobovi. Bob pak zašifruje zprávu, vznikne codice_7 a výsledek pošle Alici. Nyní Alice dešifruje codice_7 použitím codice_2. Teď má codice_6, takže když toto pošle Bobovi, bude schopen to dešifrovat použitím codice_2 a výsledek bude codice_4. Tento protokol může být použit například pro zabezpečenou výměnu klíčů.", "section_level": 2}, {"title": "Dva propojené klíče.", "content": "Ne všechny asymetrické klíčové algoritmy pracují přesně způsobem uvedeným výše v analogii. Nejčastěji mají tu vlastnost, že Alice i Bob vlastní dva klíče, jeden pro šifrování a jeden pro dešifrování. V bezpečném asymetrickém šifrovacím schématu by neměl být privátní klíč odvoditelný z veřejného klíče. Toto je známé jako šifrování veřejného klíče, protože šifrovací klíč může být publikován, aniž by byla ohrožena bezpečnost zpráv zašifrovaných tímto klíčem.  V analogii výše Bob může zveřejnit pokyny jak vytvořit veřejný klíč. Nicméně je známo, že z pokynů je nemožné vyvodit, jakým způsobem přesně vytvořit privátní klíč. Ti, kteří chtějí posílat zprávy Bobovi, musí použít veřejný klíč k zašifrování zprávy. Poté může Bob použít svůj privátní klíč k rozšifrování této zprávy.  Jiná situace může nastat, pokud si Alice i Bob vygenerují klíč náhodně a poté se navzájem kontaktují a porovnávají „hloubky zářezů“ na jejich klíčích. Poté co zjistí rozdíly, se vytvoří „prostor“ se speciálním zámkem, který má každý pin uvnitř rozdělen na dva další piny, které odpovídají číslům jejich klíčů. Nyní může být tento „prostor“ odemčen kterýmkoli z těchto klíčů a Alice a Bob si mohou vzájemně posílat zprávy zabezpečeným způsobem v rámci tohoto „prostoru“.", "section_level": 2}, {"title": "Slabiny.", "content": "Samozřejmě, že je zde možnost, že by někdo mohl ukradnout Alici nebo Bobovi jejich privátní klíč. Mezi symetrickými klíčovými šifrovacími algoritmy je Vernamova šifra jediná, u které lze prokázat, že je bezpečná proti útočníkovi – bez ohledu na to, jak velký výpočetní výkon má k dispozici. Nicméně není zde žádné schéma veřejného klíče s touto vlastností, protože všechna schémata veřejných klíčů jsou náchylná k nalezení klíče pomocí útoku hrubou silou. Takovéto útoky jsou nepraktické, pokud množství výpočtů potřebných k úspěchu (jenž Claude Shannon nazval \"work factor\") je mimo dosah všech potenciálních útočníků. V mnoha případech může být \"work factor\" jednoduše zvětšen vybráním delšího klíče. Naproti tomu jiné algoritmy mohou mít mnohem menší \"work factor\", tudíž je odpor k útoku hrubou silou irelevantní. Některé speciální a specifické algoritmy byly vyvinuty jako obrana proti útokům na některé šifrovací algoritmy veřejných klíčů – jak RSA, tak ElGamal šifrování znají útoky, které jsou mnohem rychlejší než útoky hrubou silou. Tyto faktory se v posledních desetiletích dramaticky změnily, a to jak s klesající cenou výpočetního výkonu, tak s novými matematickými objevy.  V praxi se lze často těmto rizikům vyhnout volbou dostatečně dlouhého klíče, aby doposud nejlepší algoritmus trval tak dlouho, aby neměl rozumnou šanci na úspěšné prolomení kódu.  Ovšem neexistuje matematický důkaz o bezpečnosti asymetrické kryptografie založené na faktorizaci či diskrétním logaritmu. Navíc existuje možnost, že šifry prolomí kvantový počítač. Proto se někteří odborníci obávají, že může přijít \"kryptokalypsa\" (náhlé zneplatnění digitálních podpisů, digitálních měn, odtajnění dokumentů). Tudíž se pozornost obrací k algoritmům s matematicky dokázanou bezpečností, které neprolomí ani kvantový počítač (\"post-quantum cryptography\"). Patří sem například kryptografie na celočíselných mřížích - např. algoritmy NTRU či GGH.  Kromě odolnosti proti útoku konkrétní dvojice klíčů musí být zvážena bezpečnost certifikační hierarchie při rozmisťování systémů veřejných klíčů. Některé certifikační autority, obvykle účelový program běžící na serveru, ručí za identity přidělené ke specifickým privátním klíčům poskytnutím digitálního certifikátu. Digitální certifikáty veřejných klíčů platí obvykle po dobu několika let, takže související privátní klíče musí být v průběhu této doby uchovány v bezpečí. Pokud je privátní klíč využitý k vytvoření certifikátu v PKI hierarchii serveru ohrožen nebo náhodně zveřejněn, pak je možný Man in the middle útok, čímž činí každý podřízený certifikát zcela nechráněný.  Hlavní slabiny byly odhaleny pro několik dříve slibných asymetrických klíčových algoritmů. U algoritmu Problém batohu bylo nedávno zjištěno, že může být prolomen (po vývoji nového útoku). Nedávno byly také některé útoky založené na pečlivém měření přesného množství času, za který určitý hardware zašifruje prostý text, který byl použit na zjednodušení hledání pravděpodobných dešifrovacích klíčů (viz útok postranním kanálem). Pouhé užívání asymetrických klíčových algoritmů nezajistí bezpečnost. Velká část aktivního výzkumu, který v současné době probíhá, se zabývá tím, jak objevit a jak se chránit před novými útočnými algoritmy.  Další potenciálně slabé místo zabezpečení při použití asymetrických klíčů je možnost Man in the middle útoku, při kterém je komunikace veřejných klíčů zachycena třetí osobou (prostředníkem), a poté upravena tak, aby místo nich produkovala odlišné veřejné klíče. Šifrované zprávy a odpovědi musí být také zachyceny, dešifrovány a znovu zašifrovány útočníkem, který ve všech případech používá správné veřejné klíče pro různé komunikační segmenty, aby se zamezilo podezření. Může se zdát být obtížné implementovat tento útok v praxi, ale není to nemožné, pokud používáte nezabezpečené médium (např. veřejné sítě, jako je Internet či bezdrátové formy komunikace). Útok může velice snadno provést například zlomyslný zaměstnanec u poskytovatele Internetu. V poštovní analogii by Alice znala způsob, kterým by se ujistila, že klíč na vráceném paketu skutečně patří Bobovi, než se odstraní její klíč a odešle paket. V odlišném případě by klíč vložený na paket mohl pocházet od zaměstnance poskytovatele internetu a mohl by předstírat, že je Bob, aby oklamal Alici.  Jedním ze způsobů, jak předejít takovýmto útokům, je použití certifikační autority. Tento orgán poskytuje uživatelům digitální certifikát, který je odolný proti násilnému otevření. Tyto certifikáty jsou podepsány datovými bloky tak, že veřejný klíč patří k určité osobě, společnosti, nebo jinému subjektu. Tento přístup má také své slabiny. Certifikační autoritě vydávající certifikát musíme věřit, že správně zkontrolovala identitu držitele klíče a zajistila správnost veřejného klíče v době vydání. Také musí být provedena opatření se všemi účastníky, aby zkontrolovali všechny své certifikáty před chráněným začátkem komunikace. Například webové prohlížeče jsou dodávány s dlouhým seznamem certifikátů, které jsou podepsané samy sebou od poskytovatelů PKI. Útočník, který by zkorumpoval byť jedinou z těchto certifikačních autorit do vydání certifikátu pod falešným veřejným klíčem, by pak mohl využít Man in the middle útok tak snadno, jako kdyby se certifikát nepoužil vůbec. Přes tyto teoretické a potenciální problémy je tento přístup široce používán. Například SSL protokol a jeho nástupce TLS protokol, které se běžně používají pro zajištění bezpečnosti pro webové prohlížeče tak, aby mohly být bezpečně odeslány podrobnosti o kreditní kartě do internetového obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní náročnost.", "content": "Známé algoritmy pro asymetrické šifrování jsou poměrně náročnější než symetrické algoritmy podobné úrovně bezpečnosti. Hlavní rozdíl je užívání podstatně delších klíčů což má vážné důsledky pro jejich praktické užití. Většinou se z důvodu efektivnosti používají v Hybridním šifrování. V hybridním šifrování nejdříve jedna strana vygeneruje společný klíč a tento o poznání kratší klíč je zašifrován veřejným klíčem příjemce. Každý příjemce pak použije vlastní privátní klíč k rozšifrování společného klíče. Jakmile mají všechny strany společný klíč, pro šifrování a dešifrování zpráv mohou používat rychlejší symetrické algoritmy.", "section_level": 2}, {"title": "Spojení veřejného klíče s vlastníkem.", "content": "Propojení veřejného klíče s jeho vlastníkem musí být korektní, jinak může dojít k tomu, že i kdyby algoritmus fungoval perfektně, není ve svém použití bezpečný. Jako ve většině užití šifrování, jsou kryptografické protokoly použité pro vytvoření a ověření tohoto propojení velice důležité. Propojení veřejného klíče s jeho majitelem je obvykle provedeno pomocí protokolu implementujícího PKI. Tyto protokoly umožňují, aby platnost propojení byla potvrzena důvěryhodnou třetí stranou a to ve formě hierarchie certifikačních autorit (např. X.509), místního modelu důvěry (např. SPKI) nebo sítě důvěry, jako té, která je původně použita v PGP a GPG a stále je s nimi do jisté míry použitelná. Nehledě na kryptografickou důvěru v protokoly samotné, propojení mezi veřejným klíčem a jeho majitelem je ve finále subjektivním hodnocením na straně důvěryhodné třetí strany, jelikož veřejný klíč je matematická entita a majitel a propojení mezi klíčem a majitelem matematické entity nejsou. Z tohoto důvodu, formalismus infrastruktury privátních klíčů musí jasně uvést protokoly použité pro toto hodnocení. Například komplexní standard X.509, který nebyl nikdy plně implementován, dovoluje certifikační autoritě identifikovat své protokoly pomocí identifikátoru objektů který pak slouží jako rejstřík katalogu protokolů. Protokoly mohou existovat z různých důvodů od anonymity až po vojenské utajení.", "section_level": 2}, {"title": "Spojení s událostmi reálného světa.", "content": "Veřejný klíč bude znám velkému a v podstatě neznámému počtu uživatelů. Může tak trvat poměrně dlouho než všechny události vyžadující odvolání nebo nahrazení veřejného klíče dorazí ke všem uživatelům, kteří musí být informováni (tj. všem uživatelům vlastnícím již neplatný klíč). Z tohoto důvodu systémy, které musí reagovat na události v reálném čase (např. systémy zabývající se národní bezpečností), by neměly používat asymetrické šifrování bez důkladné údržby.", "section_level": 2}, {"title": "Odvolání klíče.", "content": "Chybné (nebo úmyslně škodlivé) odvolání několika (nebo všech) klíčů pravděpodobně (v druhém případě jistě) způsobí kompletní selhání systému. Toto se může stát, pokud mohou být klíče odvolány jednotlivě, ale existují přístupy, které mohou snížit reálnou šanci, že tento problém nastane. Například u certifikátů můžeme použít takzvaný \"princip sloučení\". Takový princip může být \"Alice a Bob mají možnost odvolat certifikát\". Teď jen Alice a Bob (společně) mohou certifikát odvolat, a ani Alice, ani Bob nemohou odvolat certifikát sami. Na druhou stranu, odvolání certifikátu teď vyžaduje, aby byli Alice i Bob k dispozici, což vytváří problém spolehlivosti. Z pohledu bezpečnosti to vytváří slabé místo v systému odvolání klíče. Úspěšný DoS útok na Alici nebo Boba (nebo oba) zablokuje možnost odvolání. Ve skutečnosti jakékoli rozdělení autority mezi Alici a Boba bude mít stejný účinek.  Protože princip dovolující odvolání klíče je silný, mechanismus kontroly by měl mít zároveň co nejvíce účastníků (aby se bránil proti jakémukoli útoku) a zároveň co nejméně účastníků (aby mohl být klíč odvolán bez nebezpečných průtahů). Certifikáty s veřejným klíčem s dobou platnosti jsou nedostatečné z důvodu toho, že datum ukončení platnosti nemusí korespondovat s potřebou odvolání certifikátu kvůli událostem reálného světa, ale takovéto certifikáty není nutné shánět po celém systému a ani uživatelé nemusí být v neustálém kontaktu mezi sebou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Asymetrická kryptografie (kryptografie s veřejným klíčem) je skupina kryptografických metod, ve kterých se pro šifrování a dešifrování používají \"odlišné\" klíče, což je základní rozdíl oproti symetrické kryptografii, která používá k šifrování i dešifrování jediný klíč.", "tgt_summary": "Public-key cryptography, or asymmetric cryptography, is a cryptographic system that uses pairs of keys: \"public keys\", which may be disseminated widely, and \"private keys\", which are known only to the owner. The generation of such keys depends on cryptographic algorithms based on mathematical problems to produce one-way functions. Effective security only requires keeping the private key private; the public key can be openly distributed without compromising security.", "id": 2084933}
{"src_title": "Soběslav", "tgt_title": "Soběslav", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy z okolí města a z blízkého hradiště Svákov dokládají, že toto místo a blízké okolí bylo osídleno již v pravěku a raném středověku. První nepřímá písemná zmínka pochází z roku 1293, kdy hrad a okolní obec byla v majetku rodu Rožmberků. Městská práva obdržela Soběslav v roce 1390. O čtyři roky později byl na místním hradě vězněn král Václav IV. V průběhu husitských válek bylo město v letech 1421 a 1435 vypáleno. V 16. století byla Soběslav sídelním městem Petra Voka z Rožberka a jedním z nejvýznamnějších měst rožmberského panství. Představovala hospodářské centrum jižních Čech s vazbami na Bavorsko a Rakousko. Ve městě byla založena Rožmberská škola, které Petr Vok v závěti odkázal významnou Rožmberskou knihovnu. K přenesení knihovny do Soběslavi ale nikdy nedošlo. Tato nejvýznamnější etapa v historii města je patrná v četných historických stavbách na území města dodnes. Po smrti Petra Voka z Rožmberka získávají město Švamberkové.  Město znovu utrpělo za třicetileté války i za válek napoleonských. Pošta zde byla zřízena dne 9. ledna 1850. V roce 1871 byla otevřena železniční trať vedoucí přes Soběslav, a to úsek Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB) z Českých Velenic do Prahy. Roku 1900 měla Soběslav 442 domů a 3800 obyvatel, byly zde tkalcovny hedvábí, pivovar a další. Po vzniku Československa vznikla v Soběslavi společnost Lada, která se stala významným světovým výrobcem šicích strojů. Mezi zavedené a dodnes existující společnosti patří Rašelina Soběslav. Historické jádro města je navzdory vážnému narušení severní strany náměstí novou zástavbou (mezi Smrčkovým domem a obchodním domem) městskou památkovou zónou.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Po komunálních volbách na podzim 2018 pokračuje ve funkci dlouholetého starosty města Jindřich Bláha (ODS), místostarostou je Pavel Lintner.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soběslav () je historické město v okrese Tábor v Jihočeském kraji, 18 km jižně od Tábora, na soutoku Lužnice a Černovického potoka. Žije zde obyvatel. Město je přirozeným regionálním centrem Soběslavských blat. Leží na dálnici D3 z Prahy do Českých Budějovic a Lince, městem prochází Čtvrtý železniční koridor. Na jihozápadním okraji města je veřejné vnitrostátní letiště. Soběslav si zachovala svůj historický půdorys, včetně středověkých valů městského opevnění i přes několik tvrdých architektonických zásahů do zástavby městské památkové rezervace.", "tgt_summary": "Soběslav (; ) is a town in the Czech Republic situated on the river Lužnice, 7 km northern from Veselí nad Lužnicí and 18 km southern from Tábor. Its population is approximately 7,000. There is a small civil airport at the south-western part of the town border.", "id": 996546}
{"src_title": "Ramones", "tgt_title": "Ramones", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a první vystoupení (1974–1975).", "content": "Původní čtyři členové Ramones pocházeli ze čtvrti Forrest Hills v Queens a chodili do stejné střední školy. John Cummings a Thomas Erdelyi spolu na střední škole v letech hráli v garážové skupině známé jako Tangerine Puppets. Johnny a Thomas se zkamarádili s Douglasem Colvinem, který se zrovna přistěhoval z Německa, a Jeffrym Hymanem, který byl původním zpěvákem glam rockové skupiny Sniper, založené v roce 1972.  Základy Ramones byly položeny, když Cummings a Colvin pozvali Hymana do jejich nové skupiny. V původní sestavě figuroval Colvin jako hlavní zpěvák a doprovodný kytarista, Cummings jako hlavní kytarista a Hyman hrál na bicí. Colvin, který brzy přešel od doprovodné kytary k baskytaře, byl první, kdo přijal jméno „Ramone“, když si začal říkat Dee Dee Ramone. Inspirací mu byl Paul McCartney, který užíval pseudonym Paul Ramone během éry Silver Beatles. Dee Dee přesvědčil ostatní členy, aby také přijali toto příjmení a přišel také s nápadem, aby se skupina jmenovala Ramones. Hyman se stal Joeym Ramonem a Cummings Johnnym Ramonem.  Přítel skupiny Monte A. Melnick (jejich pozdější tour manager) jim pomohl sehnat zkušebnu v Manhattan's Performance Studios, kde v té době pracoval. Johnnyho bývalý spoluhráč Erdelyi byl ustanoven jejich manažerem. Brzy po vzniku kapely si Dee Dee uvědomil, že nedokáže hrát na baskytaru a zpívat zároveň. Proto se na Erdelyiho doporučení stal hlavním zpěvákem Joey. Dee Dee ovšem dál zpíval vedlejší vokály a také začínal každou píseň, pro Ramones typickým, odpočítáním Brzy se ukázalo, že Joey zase se zpěvem nezvládá hrát na bicí. Ramones se snažili sehnat nového bubeníka, aby nakonec zjistili, že ideální náhradu už dávno znají – Thomas Erdelyi se stal Tommym Ramonem.  První vystoupení se odehrálo 30. května 1974 v Performance Studios. Písně, které hráli, byly velmi rychlé a krátké, většinou pod dvě minuty. V této době se v New Yorku začala vytvářet nová hudební scéna kolem dvou klubů na Manhattanu – kolem Max's Kansas City a především kolem CBGB. Ramones hráli v CBGB poprvé 16. srpna 1974. Legs McNeil, který o rok později založil časopis \"Punk\", později popsal dojem z představení takto: „Všichni byli oblečení do černých křiváků. Odpočítali písničku... a přišla hluková hradba... Vypadali pozoruhodně. Nebyli hippies. Bylo to něco úplně nového.“  Skupina se brzy stala v CBGB „domácí“ kapelou, ještě do konce roku zde hráli celkem dvaasedmdesátkrát. Poté, co přitáhli pozornost svými vystoupeními, která trvala v průměru kolem sedmnácti minut, podepsali ke konci roku 1975 nahrávací smlouvu se Seymourem Steinem ze Sire Records. Steinova manželka, Linda Steinová, byla později spolu s Dannym Fieldsem manažerkou kapely. Ramones byli v té době považování za vůdčí skupinu scény, která stále častěji dostávala přívlastek „punková“. Velký podíl na tom měl frontman kapely Joey. Jak Dee Dee později vysvětloval: „Všichni ostatní zpěváci (v New Yorku) kopírovali Davida Johansena (z New York Dolls), který zase kopíroval Micka Jaggera... Ale Joey byl jedinečný, naprosto jedinečný.“", "section_level": 2}, {"title": "V čele punku (1976–1977).", "content": "Ramones nahráli své debutové album, pojmenované jednoduše \"Ramones\", v únoru 1976. Z čtrnácti písní na albu, jejichž většinu napsal Dee Dee Ramone, je nejdelší „I Don't Wanna Go Down to the Basement“, která jen o málo přesahuje dvě a půl minuty. Album bylo produkováno Craigem Leonem ze Sire Records a Tommym Ramonem jako pomocným producentem a mělo extrémně malý rozpočet, jen okolo 6 400 USD. Bylo vydáno v dubnu 1976. Kultovní fotografie z obalu alba byla vyfocena Robertou Bayleyovou, fotografkou pro časopis \"Punk\", který byl výrazně zodpovědný za rozšíření pojmu „punk“ pro scénu kolem CBGB. \"Punk\" také vydal ve svém třetím čísle (které vyšlo stejně jako album v dubnu) velký článek o Ramones.  Debutovému albu se od kritiků dostalo pozitivních recenzí. V časopise \"Rolling Stone\" o něm Paul Nelson napsal, že „je postavené v podstatě ze samých rytmických písní se vzrušující intenzitou, kterou rock & roll nepoznal od prvních let po svém vzniku“, a poznamenal, že „je čas, aby i populární hudba následovala jiné druhy umění a začala uctívat svoje základy.“ Wayne Robbins z magazínu \"Newsday\" Ramones označil za „nejlepší mladou rock & rollovou skupinu ve známém vesmíru.“  Album \"Ramones\" se navzdory velkým očekáváním Sire Records komerčním úspěchem nestalo – dosáhlo jen na 111. příčku žebříčku Billboard 200. Dva vybrané singly, „Blitzkrieg Bop“ a „I Wanna Be Your Boyfriend“, se do žebříčku nedostaly vůbec. Pokleslou náladu kapele nezlepšilo ani jejich první větší vystoupení mimo New York, které odehráli v červnu 1976 v Youngstownu ve státě Ohio a na které přišlo asi jen deset lidí. Satisfakce přišla v podobě krátkého turné po Anglii, na kterém Ramones odehráli dva koncerty v londýnských klubech The Roundhouse (4. července 1976) a Dingwalls (5. července 1976). Koncert v The Roundhouse, kde předskakovali americké rockové kapele Flamin' Groovies, měl obrovký úspěch a spolu s koncertem v Dingwalls, na kterém se Ramones setkali se členy Sex Pistols a The Clash, pomohl nastartovat britskou punkovou revoluci. Koncert s Flamin' Groovies si zopakovali o měsíc později v Roxy v Los Angeles, kde rovněž pomohli vzniknout tamní punkové scéně, podobně jako jejich zářijové vystoupení v Torontu dodalo energii kanadskému punkovému hnutí.  Následující dvě alba, \"Leave Home\" a \"Rocket to Russia\", byla vydána v průběhu roku 1977. Obě byla produkována Tommym a Tonym Bongiovim, příbuzným slavného Jona Bon Joviho. \"Leave Home\" se dočkalo ještě menšího komerčního úspěchu než \"Ramones\", a to i přesto, že obsahovalo například píseň „Pinhead“, která se se svým refrénem „Gabba gabba hey!“ stala jedním z poznávacích znamení kapely. \"Rocket to Russia\" si vedlo lépe než předchozí dvě alba a dosáhlo v Billboard 200 na 49. příčku. Kritik Dave Marsh z \"Rolling Stone\" označil desku za „nejlepší americký rock & roll roku“. Album také obsahuje první singl, který se zapsal do žebříčku \"Billboard\" – píseň „Sheena Is a Punk Rocker“ se umístila na 81. místě. Následující singl „Rockaway Beach“ se umístil dokonce na 66. pozici a lepšího výsledku už v USA žádný pozdější singl od Ramones nedosáhl. 31. prosince 1977 nahráli Ramones v londýnském Rainbow Theatre koncertní dvojalbum \"It's Alive\", které ovšem vyšlo až v dubnu 1979. Název alba odkazuje na stejnojmenný horror z roku 1974.", "section_level": 2}, {"title": "Popovější nahrávky (1978–1983).", "content": "Na začátku roku 1978 z kapely odešel Tommy, protože věčné cestování ho už příliš unavovalo. S Ramones dále spolupracoval pod svým vlastním jménem (Erdelyi) jako producent. Na pozici bubeníka ho vystřídal Marc Bell, bývalý člen skupin Dust, Wayne County and the Backstreet Boys, nebo Richard Hell & The Voidoids. Bell přijal jméno Marky Ramone.  První album s Markym a celkově čtvrté LP \"Road to Ruin\" vyšlo v září 1978 a bylo produkováno Tommym a Edem Stasiem. Objevily se na něm některé nové prvky, například party zahrané na akustickou kytaru, několik balad a také první dvě skladby od Ramones, jejichž stopáž je delší než tři minuty. Album se neprobojovalo do Billboard Hot 100. Píseň \"I Wanna Be Sedated\", která vyšla zároveň i jako singl, se ovšem stala jedním z největších hitů kapely. Obal alba vytvořil spoluzakladatel magazínu \"Punk\" John Holmstrom.  Po hereckém debutu ve filmu Rogera Cormana \"Rock 'n' Roll High School\" z roku 1979 se o kapelu začal zajímat renomovaný producent Phil Spector. Jeho spolupráce s Ramones na jejich další studiové desce \"End of the Century\" (1980) ovšem nebyla bezproblémová – během nahrávání v Los Angeles například Spector nutil s pistolí v ruce Dee Deeho k dokonalosti opakovat nahrávaný riff. Přestože se jednalo o vůbec nejlépe prodávané album v celé historii kapely, které vystoupalo v prodejnosti na 44. příčku v USA a na 14. pozici ve Velké Británii, ne všichni byli s výsledkem spokojeni. Johnny se nijak netajil tím, že jsou mu bližší agresivnější, punkovější skladby: „\"End of the Century\" bylo jen slabým odvarem z Ramones. Nebyli to ti praví Ramones.“ Tento svůj postoj také později vyjádřil při vybírání skladeb pro kompilaci \"\". I přes mnohé výhrady ke Spectorově práci, Johnny uznal některá pozitiva spolupráce s proslulým producentem: „Fungovalo to, když pracoval na pomalejších skladbách, jako je třeba ‚Danny Says‘ – tam byla produkce perfektní. ‚Rock 'N' Roll Radio‘ je také velmi dobré. Na tvrdších věcech ale jeho postupy nefungovaly.“ Neramoneovsky sladký cover od The Ronettes „Baby, I Love You“, vydaný jako singl, se stal největším hitem skupiny ve Velké Británii, když vystoupal v žebříčcích na 8. příčku.  Šesté album skupiny \"Pleasant Dreams\" vyšlo roku 1981 a pokračovalo v trendu nastaveném albem \"End of the Century\" a ještě více skupinu vzdálilo syrovému punkovému zvuku prvních nahrávek. Johnny později prohlásil, že šlo především o tah nahrávací společnosti, která se marně snažila dostat Ramones do amerických rádií. \"Pleasant Dreams\" dosáhlo na 58. místo americké hitparády, ale singly z tohoto alba se do žebříčku nedostaly vůbec.  Deska \"Subterranean Jungle\", produkovaná Ritchiem Cordellem a Glenem Kolotkinem, byla vydaná v únoru 1983. Album vystoupalo na 83. příčku amerických žebříčků a stalo se posledním albem Ramones, které se kdy dostalo do první stovky nejprodávanějších desek. Bicí k druhému singlu, coveru „Time Has Come Today“ od The Chambers Brothers, nahrál Billy Rogers, bubeník Johnny Thunders and The Heartbreakers.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v sestavě (1983–1989).", "content": "Po vydání \"Subterranean Jungle\" byl Marky vyhozen z kapely kvůli jeho problémům s alkoholem. Byl nahrazen Richardem Reinhardtem, ze kterého se stal Richie Ramone. První album, které s ním nahráli, je \"Too Tough to Die\" z roku 1984, na kterém se Tommy Erdelyi a Ed Stasium vrátili na pozice producentů. Deska znamenala návrat k původnímu zvuku kapely – podle Stephena Thomase Erlewina ze serveru Allmusic je zpět „rytmus rychlosti sbíječky a písně jsou krátké, hutné výpovědi.“  Hlavní počin kapely pro rok 1985 bylo vydání britského singlu „Bonzo Goes to Bitburg“, který byl velmi hraný americkými vysokoškolskými rádii a to i přesto, že singl nebyl v USA běžně k dostání. Píseň, na které měl největší podíl Joey, byla protestem proti návštěvě Ronalda Reagana na německém vojenském hřbitově, kde byli pohřbeni i příslušníci SS. Píseň se pod jménem „My Brain Is Hanging Upside Down (Bonzo Goes to Bitburg)“ objevila na devátém studiovém albu \"Animal Boy\" (1986), produkovaném Jeanem Beauvoirem z Plasmatics. \"Rolling Stone\" album charakterizoval jako „nekončící původní fuzz pop“ a vyhlásil jej albem týdne. Kritik Jon Pareles z \"New York Times\" o Ramones prohlásil, že „mluví za vyděděnce a podivíny“.  Následující rok nahráli LP \"Halfway to Sanity\" – první album které produkoval Daniel Rey a poslední na kterém hrál Richie Ramone. Richie měl rozepře s ostatními členy, protože mu ani po čtyřech letech společného hraní nechtěli přiznat podíl na zisku z prodeje triček, a nakonec kapelu opustil v květnu 1987. Náhradou se stal Clem Burke z kapely Blondie, která byla zrovna v tu chvíli rozpadlá. Podle Johnnyho byly koncerty s Burkem (který přijal jméno Elvis Ramone) úplnou katastrofou. Z kapely byl vyhozen po dvou koncertech, protože nedokázal udržet tempo se zbytkem kapely. Situaci vyřešil návrat Markyho, který se mezitím zbavil své závislosti na alkoholu.  Dee Dee opustil Ramones v roce 1989 po nahrání jejich jedenáctého alba \"Brain Drain\", které produkovali Beauvoir, Rey, a Bill Laswell. Byl nahrazen Christopherem Josephem Wardem, který pod jménem C.J. Ramone hrál s kapelou až do jejího rozpadu. Dee Dee se pokusil o rapovou kariéru pod jménem Dee Dee King, ale brzy se vrátil zpět k punk rocku a zformoval několik kapel podobného stylu, jako byli Ramones. Pro Ramones také dál skládal.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky (1990–1996).", "content": "Po více než patnácti letech u Sire Records přešli Ramones k vydavatelství Radioactive Records. Prvním počinem pro nový label bylo album \"Mondo Bizarro\" z roku 1992, na kterém znovu spojili síly s producentem Edem Stasiem. Rok nato přišlo album \"Acid Eaters\", skládající se výhradně z coververzí. Ramones také pronikli do populárního seriálu Simpsonovi, když se objevili v epizodě Medvídek z roku 1993. 13.10.1994 se uskutečnil jediný koncert Ramones v České republice, na kterém kapela vystoupila ve vyprodané Lucerně.  V roce 1995 Ramones vydali \"¡Adios Amigos!\" a oznámili, že pokud neuspěje, tak ukončí činnost. Prodeje alba byly slabé – deska se na chvostu žebříčku \"Billboard\" udržela pouhé dva týdny. Ramones tak vyjeli na rozlučkové turné a na konec kariéry ještě přijali nabídku prodloužit turné o známý putovní festival Lollapalooza. Poslední koncert odehráli 6. srpna 1996 v klubu Palace v Los Angeles. Záznam z tohoto koncertu byl později vydán na CD pod názvem \"We're Outta Here!\". Během tohoto koncertu se na scéně objevil zakládající člen Dee Dee a mnoho dalších hostů, například Lemmy z Motörhead, Eddie Vedder z Pearl Jam, Chris Cornell z Soundgarden nebo Tim Armstrong s Larsem Frederiksenem ze skupiny Rancid.", "section_level": 2}, {"title": "Po rozpadu.", "content": "Dne 20. července 1999 se Dee Dee, Johnny, Joey, Tommy, Marky a C. J. sešli na autogramiádě ve Virgin Megastore v New Yorku. Bylo to naposled, co se původní čtyři členové sešli. Joeymu byla v roce 1995 diagnostikována rakovina lymfatických žláz a této nemoci 15. dubna 2001 v New Yorku podlehl.  V roce 2002 byli Ramones uvedeni do Rock and Rollové síně slávy – jmenovitě byli přijati Dee Dee, Johnny, Joey, Tommy a Marky. Tommy Ramone na přijímací ceremonii řekl, že kapela je velmi poctěna, a že by toto ocenění jistě pro Joeyho mnoho znamenalo. Johnny poděkoval fanouškům a podpořil prezidenta George W. Bushe. Dee Dee se svým specifickým smyslem pro humor poděkoval a pogratuloval sám sobě, zatímco Marky poděkoval Tommymu za to, že ovlivnil jeho styl bubnování. Green Day na ceremonii zahráli „Teenage Lobotomy“ a „Blitzkrieg Bop“ a ukázali tak, že Ramones mají vliv i na novou generaci punk rocku. Bylo to také poslední veřejné vystoupení Dee Deeho Ramonea – jen o dva měsíce později, 5. června 2002, zemřel ve svém domě v Hollywoodu na předávkování heroinem.  Dne 30. listopadu byla část East 2nd Street v New Yorku přejmenována na Joey Ramone Place. Zpěvák totiž na East 2nd Street určitou dobu bydlel a také je to nedaleko od klubu CBGB, který byl v té době ovšem už zrušený. V roce 2004 vyšel dokument \"\". Johnny Ramone, který bojoval s rakovinou prostaty, zemřel krátce na to – 15. září 2004 v Los Angeles. Shodou okolností bylo v den Johnnyho smrti otevřeno museum Ramones v Berlíně.  Ramones byli v roce 2007 uvedeni do Long Island Music Hall of Fame. Sada DVD s koncertními záznamy \"It's Alive\", která obsahuje 118 písní ze 33 vystoupení během celé jejich kariéry, byla vydána v říjnu 2007. V únoru 2011 byla kapele udělena cena Grammy za celoživotní přínos. Na ceremoniál předání se dostavili bubeníci Tommy, Marky a Richie. Marky uvedl: „Je to úžasné. Nikdy jsem nemyslel, že bych někdy dostal takovéto ocenění, a řekl bych, že ani Johnny, Joey, nebo Dee Dee nic takového nečekali.“ Richie poznamenal, že je to poprvé, co jsou všichni tři bubeníci pohromadě pod jednou střechou, a řekl, že nemůže nepomyslet na Joeyho, jak se na ně „právě teď dívá s malým úsměvem za jeho narůžovělými brýlemi.“", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty mezi členy.", "content": "Nejvýznamnějším konfliktem v Ramones bylo napětí mezi Joeym a Johnnym, kteří se neshodli v mnoha směrech. Významným zdrojem hádek byly jejich odlišné politické názory, protože Joey byl liberál, zatímco Johnny konzervativec. Také jejich osobnosti byly ve výrazném rozporu – Johnny, který strávil dva roky ve vojenské škole, žil podle pravidel tvrdé sebedisciplíny, naopak chování Joeyho bylo ovlivněno obsedantně kompulzivní poruchou. Johnny také údajně několikrát nadával Joeymu za jeho židovský původ. Na začátku 80. let Johnny Joeymu přebral jeho dívku Lindu, se kterou se později oženil. Kvůli těmto sporům spolu od 80. let nemluvili, a to i přesto, že spolu ještě mnoho let hráli. Johnny ani nezavolal Joeymu do nemocnice, když v ní v roce 2001 neúspěšně bojoval s rakovinou, ale v dokumentu \"End of the Century\" uvedl, že po jeho smrti byl celý týden v depresi.  Problémy také přinášela Dee Deeho bipolární afektivní porucha a jeho opakované pády do drogové závislosti. Tommy z kapely odešel také proto, že byl „psychicky šikanován Johnnym, opovrhován Dee Deem a ignorován Joeym“. S novými členy přišly hádky o rozdělení příjmů a také o vzhledu členů kapely. V roce 1997 se v rozhlasovém pořadu Howarda Sterna Marky s Joeym vzájemně obvinili, že jejich problémy s alkoholem poškodily kapelu.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební vlivy a hudební styl.", "content": "Jednoduchý, rychlý a hlasitý styl Ramones byl ovlivněn populární hudbou 50. a 60. let, na které členové skupiny vyrostli. Velmi je ovlivnili The Beach Boys, The Beatles, The Kinks a The Rolling Stones, dále bubblegumeové kapely, jako byli 1910 Fruitgum Company nebo Ohio Express, a také dívčí skupiny, například The Ronettes a The Shangri-Las. Popové vlivy smíchali s tvrdým rockovým zvukem protopunkových The Stooges a New York Dolls. Styl Ramones byl z velké části reakcí na složitě aranžovanou, až překombinovanou, hudbu, jež opanovala žebříčky v 70. letech. „Rozhodli jsme založit vlastní skupinu, protože jsme byli znudění ze všeho, co jsme slyšeli,“ vysvětloval později Joey. „V roce 1974 znělo všechno jako desátá kopie Led Zeppelin, desátá kopie Eltona Johna, překombinovaně, nebo to prostě nestálo za nic. Samé dlouhé jamy, dlouhá kytarová sóla...“ Ira Robbins a Scott Isler z \"Trouser Press\" popsali výsledek takto:  Ramones jsou, jakožto vůdčí skupina newyorské punk rockové scény 70. let, nejčastěji škatulkováni jako punk rock, ačkoliv se lze setkat i s označením pop punk nebo power pop. V 80. letech kapela několikrát zabrousila i do vod hardcore punku, zejména na LP \"Too Tough to Die\".", "section_level": 2}, {"title": "Vizuální styl.", "content": "Členové Ramones přijali jednotný vzhled, sestávající z dlouhých vlasů, kožené bundy (tzv. křiváku), roztrhaných džínů a tenisek. Jednoduchost jejich oblékání tak dobře pasovala k minimalismu hudby. „Byli jsme ovlivněni komiksy, filmy, scénou kolem Andyho Warhola a avantgardními filmy. Osobně jsem velkým fandou časopisu \"Mad Magazine\",“ řekl o jejich hudebním i vizuálním stylu později Tommy Ramone.  Logo kapely vytvořil newyorský umělec Arturo Vega, který byl dlouholetým přítelem skupiny (Dee Dee Ramone u něj dokonce čas bydlel). Vega měl na starosti také výrobu ramoneovských triček, která byla pro kapelu velkým zdrojem příjmů. Nápad na logo dostal brzy po návratu z výletu do Washingtonu:  Ramones jsem vnímal jako opravdu americkou kapelu. Představovali pro mě pravý americký charakter, tedy až dětsky nevinnou agresivitu... Řekl jsem si, že Velká pečeť prezidenta Spojených států s orlem držícím šípy – které symbolizují sílu a agresivitu, jež by byla použita proti útočníkům – a s olivovou ratolestí, která je nabídnuta přátelům, by byla pro Ramones perfektní. Ale rozhodli jsme se jí trochu pozměnit. Olivovou ratolest jsme nahradili větvičkou z jabloně, protože Ramones byli přesně tak američtí jako jablečný koláč. A protože Johnny byl fanatik do baseballu, tak jsme šípy v orlových pařátech vyměnili za baseballovou pálku.  Text na svitku v orlově zobáku byl změněn na „Hey ho let's go“, tedy ústřední motiv prvního singlu kapely „Blitzkrieg Bop“. Po okraji, kde originální prezidentská pečeť říká „Seal of the President of the United States“, Vega rozmístil pseudonymy členů skupiny, tedy jména Johnny, Joey, Dee Dee, a Tommy. Při výměně člena kapely se změnilo i jméno v logu skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Ramones měli na vývoj populární hudby velký vliv, který je i dnes, mnoho let po rozpadu skupiny, stále patrný. Hudební historik Jon Savage o jejich debutovém albu napsal, že „jde o jednu z mála nahrávek, jež změnila tvář populární hudby navždy.“ Podle kritika Stephena Thomase Erlewinea (\"Allmusic\") „první čtyři alba ukázala cestu punku, zejména americkému punku a hardcoreu, na další dvě dekády.“ V magazínu \"Slate\" popsal Douglas Wolk Ramones jako „jednoduše nejvlivnější kapelu posledních třiceti let.“  Zejména první desce se dnes přisuzuje mnohem větší význam, než jaký by se dal odhadnout z jejích tehdejších průměrných prodejů. „Každý, kdo si poslechl debutové LP Ramones, musel začít hrát třikrát rychleji. Punk rock, celý tenhle princip superrychlých písniček, mají na svědomí Ramones. Do té doby všichni hráli v rytmu MC5,“ říká Tony James, člen mnoha klíčových britských punkových skupin, zejména Generation X. Dva koncerty v Británii v červenci 1976 jsou považovány za zásadní impulz pro britskou punkovou revoluci. Jejich koncert navštívili například členové Sex Pistols, The Damned nebo The Clash. Manažer Ramones Danny Fileds si vybavil konverzaci mezi Johnnym Ramonem a baskytaristou Clash Simononem: „Johnny se ho zeptal:,Co děláš? Hraješ v nějaký kapele?‘ a Paul mu odpověděl:,No, jenom zkoušíme. Říkáme si Clash, ale nejsme nic moc,‘ na což mu Johnny odpověděl:,Počkej, až uvidíš nás – vypadáme divně, nestojíme za nic, neumíme hrát. Prostě vylezte ze zkušebny a hrajte.‘ “ Nejdůležitější fanzin rozvíjející se britské punkové scény \"Sniffin' Glue\" byl pojmenován podle písně Ramones „Now I Wanna Sniff Some Glue“ z prvního alba.  Koncerty i nahrávky Ramones zásadně ovlivnily vývoj punku v Kalifornii, ve které je od té doby vysoká koncentrace úspěšných punk rockových skupin – za svůj vzor je označili například Greg Ginn z Black Flag, Jello Biafra z Dead Kennedys, Mike Ness ze Social Distortion, Brett Gurewitz z Bad Religion, nebo Descendents. První tři důležité kanadské punkové scény v Torontu, Victorii a Vancouveru byly rovněž hluboce ovlivněny Ramones. Na konci 70. let hráli v ramoneovském stylu angličtí The Lurkers, irští The Undertones, Teenage Head z Kanady, nebo američtí The Zeros a The Dickies. Zásadní hardcoreová kapela Bad Brains si vzala své jméno z písničky od Ramones. Frontman Green Day Billie Joe Armstrong pojmenoval svého syna Joey na počest Joeyho Ramonea a bubeník Tré Cool pojmenoval svou dceru Ramona.  Ramones inspirovali i muzikanty, kteří jinak spojovaní s punkem nejsou. Kytarista Kirk Hammett ze skupiny Metallica uvedl, že Johnnyho extrémně rychlá hra na kytaru měla vliv na jeho hudební vývoj. Zpěvák Motörhead Lemmy, který se s Ramones přátelil od konce 70. let, pro skupinu mixoval v roce 1985 písničku „Go Home Ann“. Členové Motörhead také později složili píseň „R.A.M.O.N.E.S.“ a Lemmy účinkoval jako host na posledním koncertě Ramones v roce 1996. Píseň „53rd and 3rd“ dala název britskému indie popovému vydavatelství, které založil Stephen Pastel ze skotské kapely The Pastels.  Evan Dando z The Lemonheads, Dave Grohl z Nirvany a Foo Fighters, Eddie Vedder z Pearl Jam nebo The Strokes jsou další z mnoha muzikantů, jež uvedli Ramones jako svou inspiraci.  Vliv mají Ramones i na české a slovenské skupiny – jako své vzory je uvádí například pražská kapela The Fialky, která na počest Ramones složila píseň „Good Bye Ramones“, nebo slovenská Zóna A.", "section_level": 1}, {"title": "Tribute alba.", "content": "V dubnu 2009 redaktor časopisu \"Spin\" Mark Prindle spočítal, že Ramones do té doby „inspirovali celkem neuvěřitelných 48 (minimálně!) dlouhohrajících tribute desek.“ První takovým albem, na kterém se představili různí umělci, bylo \"Gabba Gabba Hey: A Tribute to the Ramones\" z roku 1991, na kterém se objevili třeba The Flesh Eaters, L7, Mojo Nixon nebo Bad Religion. V roce 2001 několik kapel přehrálo pod názvem \"Ramones Maniacs\" celou kompilaci \"Ramones Mania\", přičemž na jedné písni spolupracoval i Dee Dee. Kompilace \"The Song Ramones the Same\", jež vyšla následující rok, obsahuje nahrávky od The Dictators, kteří byli součástí newyorské punkové scény půlky 70. let, nebo Waynea Kramera, kytaristy protopunkových MC5. Na kompilačním tribute albu \"We're a Happy Family: A Tribute to Ramones\" z roku 2003 se podíleli Green Day, Metallica, Kiss, The Offspring, Red Hot Chili Peppers, U2 nebo Rob Zombie, který přispěl i obalem desky. V roce 2009 vyšla také kompilace od českých skupin \"CZ Ramones Tribute\", na které se představili například The Fialky, Degradace, E!E nebo N. V. Ú.  Punkové kapely Screeching Weasel, The Vindictives, The Queers, The Mr. T Experience, Boris the Sprinkler, Beatnik Termites, Tip Toppers, Jon Cougar Concentration Camp, Shonen Knife a McRackins nahráli coververze celých ramoneovských alb. The Huntingtons na albu \"File Under Ramones\" vydali coververze napříč kariérou Ramones.", "section_level": 2}, {"title": "Ramones ve filmu.", "content": "Písně od Ramones byly použity v mnoha filmech a seriálech, jako například:  Ramones hráli ve filmu Rock 'n' Roll High School z roku 1979 a objevili se i v seriálu Simpsonovi v epizodě 5x04 Medvídek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramones byla americká punk rocková skupina založená v roce 1974 v New Yorku. Je považována za vůbec první punkovou kapelu. Ačkoliv Ramones dosáhli jen omezeného komerčního úspěchu, stali se hlavní inspirací pro punkové hnutí v USA i Velké Británii.", "tgt_summary": "The Ramones were an American punk rock band that formed in the New York City neighborhood of Forest Hills, Queens in 1974. They are often cited as the first true punk rock group. Despite achieving only limited commercial success initially, the band was highly influential in the United States, South America, and some parts of Europe, including the United Kingdom, the Netherlands, Germany, Sweden and Belgium.", "id": 1753045}
{"src_title": "Messerschmitt", "tgt_title": "Messerschmitt", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "O jeho poměrně krátkém období vlády není mnoho ucelených zpráv. Relativně podrobně jsou zaznamenány jeho plány na dobudování chrámu Chonsu v Karnaku, vybudování chrámu poblíž chrámu královny Hatšepsut, postavení monumentálního obelisků v Heliopolisu, Karnaku a vybudování zádušního chrámu v Al-Asasif − nekropole v západních Thébách. Pro zajištění staveb inicioval Ramesse výpravu do Vádí Hammámat, kde se znovu otevřel lom. Zpráva o tom se zachovala na stéle vytesané do skály na cestě z Koptos k Rudému moři. Text uvádí, že tuto, v podstatě inspekční cestu Ramsses, vykonal ve druhém roce vlády. V lomu se našel vhodný kámen pro plánovaný monument (obelisk) pro Medínit Habu. Následující 3. rok vlády se zorganizovala nebývale rozsáhlá výprava do Vádí Hammámat, kterou vedl velekněz Amona v Thébách Ramessenacht. Nápisy na stéle v lomu uvádějí rozsah výpravy, která čítala 8362 mužů, z toho bylo 50 dozorců, 130 kameníků, 2000 otroků a 5000 vojáků, kteří byli do prací v lomu zapojeni. Zastoupeni byli i palácoví služebníci, mistři kameníci, písaři aj. Tvrdá práce v horku a prachu lomu si vyžádala životy 900 mužů.<br>Nápis na stéle ve Vádí Hammamát (uryvek):  Výprava do Vádí Hammamát, vytěžení kamenů zejména pro monumentální obelisky, jistě trvala delší dobu, o které se dá ovšem jen spekulovat. Zápisy se o ní nezmiňují. Zachovaly se jen zmínky o zásobování a transportech přes poušť do lokality lomu, pro zabezpečení značného počtu osob, materiálu, nástrojů, které byly nezbytně rozsáhlé, opakující se a závislé na jejich organizaci.<br>Chrám boha Chonsu v Karnaku, který Ramesse III. nestihl dostavět, dobudoval jeho syn. V zadní části chrámu přistavěl komoru s menším hypostylem a na stěně nechal zápis:", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí a hrobka.", "content": "Ramesse IV. zemřel po 6 letech své vlády, uvádí se nákaza černými neštovicemi, která epidemicky postihla početné osazenstvo paláce Byl mumifikován a pohřben do hrobky KV2. Jeho mumie se zachoval a po stěhování 1898 byla nalezena a identifikována v hrobce KV35, jeho žena královna Tetopet byla pohřbena v Údolí královen v QV74.Hrobka byla původně připravována pro Ramesse II., nabyla však použita. Její mumie se však nedochovala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt je značka německého výrobce letadel, známého především výrobou stíhacích letadel za druhé světové války, zejména Bf 109 a Me 262. Společnost přežila i komplikované poválečné období, kdy prošla několika fúzemi a roku 1989 byla pod jménem Messerschmitt-Bölkow-Blohm koupena firmou DASA.", "tgt_summary": "Messerschmitt AG () was a German share-ownership limited, aircraft manufacturing corporation named after its chief designer Willy Messerschmitt from mid-July 1938 onwards, and known primarily for its World War II fighter aircraft, in particular the Bf 109 and Me 262. The company survived in the post-war era, undergoing a number of mergers and changing its name from Messerschmitt to Messerschmitt-Bölkow-Blohm before being bought by Deutsche Aerospace (DASA, now part of Airbus) in 1989.", "id": 2282404}
{"src_title": "Panská sněmovna", "tgt_title": "House of Lords (Austria)", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Panská sněmovna byla tvořena členy dědičnými, členy ex officio a členy jmenovanými. Do první skupiny patřili  Ex officio, tedy \"z moci úřední\" arcibiskupové a ti biskupové, kterým náležela knížecí hodnost: arcibiskup vídeňský, salcburský, gorický, zadarský, pražský, olomoucký, tři arcibiskupové lvovští (římsko-, řecko- a arménsko-katolický a pravoslavný arcibiskup černovický, biskup tridentský, lublaňský, brixenský, lavantský, gurský, seckovský, vratislavský a krakovský. V letech 1861-1865 (před ztrátou Benátska a vyrovnáním s Uhrami) měli ve sněmovně právo zasedat taktéž arcibiskup z Udine, benátský patriarcha (od r. 1862), řecko-katolický arcibiskup z Alba-Iulie a (od r. 1863) sedmihradský řecko-pravoslavný arcibiskup.  Jmenováni císařem byli rakouští státní občané, kteří byli do Sněmovny jmenováni doživotně za zásluhy o stát a církev, vědu a umění (jako první Čech sem byl jmenován František Palacký), dále např. průmyslníci Emil Škoda, Vojtěch Lanna, František Ringhoffer III., architekt Josef Hlávka, právník Alois Pražák a další osobnosti kulturního života (Josef Myslbek, František Křižík, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický atd.).  Kupříkladu v roce 1911 se Panská sněmovna skládala ze 14 arcivévodů, 18 arcibiskupů, 90 členů zámožné šlechty a 169 občanů jmenovaných za zásluhy.  Předsedu a místopředsedy Panské sněmovny jmenoval císař na dobu zasedání, ostatní funkcionáře si volila sama. Dlouhodobým předsedou byl Alfred August Windischgrätz, který předsedal sněmovně v letech 1897 až 1918.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled dědičných členů.", "content": "Dědiční členové měli mezi sebou pořadí dle šlechtického titulu, který nosili a \"uvnitř\" svého ranku měli pořadí od nejstarší rodiny k nejmladší. členy tedy byly hlavy následujících rodin: Sněmovna byla otevřena 18. dubna 1861. Mnozí dědiční členové byli povoláni až po tomto datu:  Sedm rodů náleželo mezi šlechtu Benátského království a bylo v roce 1866 oficiálně vyškrtnuto, v předchozím období se však zasedání neúčastnili: Pět rodů za dobu existence panské sněmovny vymřelo: Dva rody nedodržely ustanovení zakladatele fideikomisu na který se mnohdy vázal hlas v panské sněmovně (hlavy rodů uzavřely morganatické sňatky) a proto o členství přišly: Tři rody přišly o členství neboť ztratily v dědické generaci rakouské (předlitavské) občanství (tato podmínka ale byla prominuta Thurn-Taxisům):  Jeden rod dosáhl obnovení členství, díky vymření rodové linie bez občanství a zděděním jejího majetku \"domácí\" rodovou větví  Jednomu rodu bylo až do zániku sněmovny pozastaveno členství kvůli finančnímu bankrotu:  Tři rody neměl v době rozpuštění sněmovny svého zástupce z důvodu nezletilosti:  V jednom rodě odmítl po smrti aktivního člena odmítl jeho bratr jako poslední svého rodu užívat členství ve sněmovně Jeden rod se z věkových a zdravotních důvodů členství vůbec neujal (povolán 1861)  V jednom rodě se nástupci dosavadního dědičného člena z věkových a zdravotních důvodů neujali členství:  Dvěma rodům nebyl povolán nástupce z důvodu brzkého zániku monarchie, jejich zástupci zemřeli v roce 1918:  Jeden rod se nikdy neúčastnil z důvodů stáří i důvodů politických (povoláni 1861)", "section_level": 1}], "src_summary": "Panská sněmovna (německy \"Herrenhaus\") byla horní komora Říšské rady (\"Reichsrat\"), parlamentu Rakouska-Uherska. Byla zřízena v roce 1861 Únorovou ústavou a přetrvala až do konce monarchie v roce 1918.", "tgt_summary": "The House of Lords (,,,, ) was the upper house of the Imperial Council, the bicameral legislature of the Austrian Empire from 1861 and of the Cisleithanian (Austrian) half of Austria-Hungary upon the Compromise of 1867. Created by the February Patent issued by Emperor Franz Joseph I on 26 February 1861, it existed until the end of World War I and the dissolution of the Dual Monarchy, when on 12 November 1918 the transitional National Assembly of German-Austria declared it abolished. It was superseded by the Federal Council of the Austrian Parliament implemented by the 1920 Federal Constitutional Law.", "id": 1891872}
{"src_title": "Charlotta Garrigue-Masaryková", "tgt_title": "Charlotte Garrigue", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodiče a dětství.", "content": "Narodila se v Brooklynu v roce 1850 jako třetí z jedenácti dětí. Otec Rudolph Pierre Garrigue byl bohatý americký obchodník, spolumajitel pojišťovny Germania. Pocházel ze staré jihofrancouzské hugenotské rodiny, která v době jejich pronásledování odešla do Dánska, kde se Rudolph Pierre narodil. Matka Charlotte Lydia roz. Whiting pocházela z chicagské rodiny Whitingů, kteří se hrdě hlásili k předkům, kteří mezi prvními evropskými přistěhovalci přistáli na lodi Mayflower. Rodina později žila také v Bronxu.", "section_level": 2}, {"title": "Lipsko, Bronx, Vídeň.", "content": "Zajímala se o umění, zvláště o hudbu. V 18 letech proto odjela studovat hru na klavír do Lipska. Bydlela v rodině Göringových. Chtěla se stát profesionální klavíristkou, po třech letech si však cvičením poškodila ruku natolik (přecvičila, jak uvádí Masaryk v „Hovorech“), že nemohla ve studiu pokračovat, a proto se vrátila zpět do USA.  V USA studovala matematiku a vyučovala hru na klavír, zůstala však v kontaktu s Göringovými a čas od času se do Lipska vracela. Při jedné z návštěv zde v roce 1876 potkala Tomáše Masaryka, který u Göringových bydlel a pobýval v Lipsku po doktorátu na vídeňské univerzitě. Spřátelili se, spojoval je například společný zájem o filozofii.  V červenci 1877 při společné vyjížďce na lodi paní Göringová spadla do vody a začala se topit. Všichni zpanikařili kromě Masaryka, který skočil do vln a z posledních sil ji zachránil. Pod dojmem tohoto zážitku požádal Charlotte korespondenčně o ruku. Zasnoubili se a 15. března 1878 uzavřeli v New Yorku civilní a unitářský sňatek. Novomanželé společně odjeli do Vídně, kde se Charlotta Masaryková začala učit česky.", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "V roce 1881 se manželé stěhovali do Prahy, kde Masaryk dostal místo profesora na České univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Charlotte Masaryková výrazně působila v ženském hnutí. Od roku 1882 zprvu v Náprstkově Americkém klubu dam, později v žižkovském spolku Domovina pro záchranu svedených děvčat a v ženské sekci Sokola. Podporovala rozvoj českého ženského školství.  Svého manžela výrazně podpořila nejen v bojích o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, ale zejména za tzv. hilsneriády, kdy Masaryk vážně uvažoval o americkém exilu.  V roce 1905 vstoupila do české sociální demokracie (tehdy Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická), ale spolu s Masarykem odmítala marxistickou teorii třídních zájmů a nevyhnutelnosti třídního boje.  Přispívala do amerických novin, účastnila se kulturního a zejména hudebního života, objevila hudbu Bedřicha Smetany a publikovala na jeho podporu řadu článků. Byla unitářka. V rakousko-uherských Čechách manželé Masarykovi přestoupili k úředně povolené reformované evangelické církvi (Charlotte Masaryková z ní později vystoupila). Masarykův obdiv k unitářství přispěl k jeho podpoře vzniku českého unitářství ve 20. letech.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po vypuknutí první světové války profesor Masaryk s dcerou Olgou odešli 18. prosince 1914 do exilu, v nepřítomnosti byl pak TGM odsouzen k smrti za velezradu. Charlotte Masaryková zůstala s třemi dětmi v rakousko-uherské Praze a brzy se stala předmětem policejního dohledu a politického nátlaku. Dcera Alice byla 28. října 1915 zatčena a osm měsíců vězněna ve Vídni (matka byla pro chorobu ušetřena – z té doby pocházejí také jejich slavné, později knižně vydané dopisy), syn Jan narukoval do armády, syn Herbert zemřel v roce 1915 na skvrnitý tyfus, kterým se nakazil při práci v uprchlickém táboře v Haliči.  Ke konci války Charlotte Masaryková trpěla srdeční slabostí a depresemi, byla hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně, v květnu 1918 byla také zbavena svéprávnosti (zřejmě na ochranu proti dalšímu pronásledování českými a rakouskými úřady). Ze sanatoria ji po svém poválečném návratu 20. (do Horního Dvořiště a Českých Budějovic) a 21. prosince 1918 (do Prahy) vyzvedl prezident Masaryk.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Po vzniku Československa se z původně ostrakizované rodiny, které se konformistická společnost za války stranila, stala vysoce ctěná první rodina, uprostřed společnosti a nového státu, Masarykovi se stěhovali na Hrad, pobývali na zámku v Lánech. Charlotta Masaryková se zasadila o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena ve všech oblastech postavena na roveň muži. V témže roce se společně s prezidentem Masarykem účastnila i voleb. Ale už se plně nezotavila, s pokračující chorobou převzala reprezentativní úlohu první dámy dcera Alice. V září 1922 Charlottu Masarykovou postihl těžký záchvat srdeční slabosti, 1. května 1923 mozková mrtvice a s ní i částečné ochrnutí. Zemřela 13. května 1923 na zámku Lány.  Tam měla rovněž státní pohřeb a až do skonu T. G. Masaryka 14. září 1937, odpočívala v tumbě uprostřed starého lánského obecního hřbitova, na místě, které si sama vybrala. Poté co zemřel prezident Masaryk, byly její ostatky přemístěny do nové hrobky u zdi starého lánského hřbitova, kde odpočívají dodnes po boku jejího manžela (na bronzové desce pomníku, který byl znovu osazen v roce 1968, je mylně uvedeno její datum narození 28. 11. místo správného 20. 11. 1850).", "section_level": 2}], "src_summary": "Charlotte Garrigue Masaryková, rozená Charlotte Garrigue (20. listopadu 1850 Brooklyn, New York, USA – 13. května 1923 Lány, Československo) byla manželka prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.", "tgt_summary": "Charlotte Garrigue Masaryk,, (20 November 1850 – 13 May 1923) was the wife of the Czechoslovak philosopher, sociologist, and politician, Tomáš Garrigue Masaryk, the first President of Czechoslovakia.", "id": 759929}
{"src_title": "Alžběta Kumánka", "tgt_title": "Elizabeth of Hungary, Queen of Serbia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alžběta v letech 1259–1260, ještě jako dívka vstoupila do dominikánského kláštera Panny Marie na Zaječím ostrově.  Po smrti Kunhuty Uherské si Alžbětu za manželku vybral otčím českého krále Záviš z Falkenštejna. V případě smrti Ladislava Kumána by ostatně synové jeho sester měli naději na uherský trůn. Ladislav se svatbou souhlasil. Do Uher si Záviš údajně měl pro nevěstu jet s velkou pompou (bohatstvím zděděným po Kunhutě), ovšem po cestě jej přepadl Hynek z Lichtenburka a Alžběta svatební dary dostala až na jaře 1288. 4. května 1288 se Alžběta po odchodu z kláštera a se souhlasem královského bratra se stala paní z Falkenštejna.  Po svatbě se novomanželé uchýlili na Falkenštejnův hrad Svojanov, kde se jim někdy v prosinci 1288 narodil syn. Na křtiny chtěl Záviš pozvat nejen nevlastního syna Václava, ale také svého švagra uherského krále Ladislava. Udělal ovšem na vrcholu moci hrubou chybu už novým sňatkem a za měsíce své absence u dvora zřejmě ztratil důvěru svého krále. Václav si dle kronikáře vymínil, že mu otčím přijede naproti a pak společně pojedou na Svojanov na křtiny. Záviš nic zlého netuše byl na pražském královském dvoře přesilou zajat a uvězněn. Po Falkenštejnově uvěznění Alžběta i se synem opustila Svojanov a uchýlila se na královský dvůr své sestry Marie v Neapoli, kde je doložena v červenci roku 1300.  Falkenštejn byl 24. srpna 1290 sťat pod hradem Hluboká a Alžběta putovala zpět do kláštera.  Alžběta později při návštěve své sestry, královny Kateřiny, v Srbsku začala milostný poměr se srbským princem Štěpánem. Štěpán se rozvedl se svou první manželkou Helenou a oženil se s Alžbětou, to však bylo v rozporu s církevními nařízeními. Nemohli být manželé, protože Alžbětina sestra Kateřina byla vdaná za Štěpánova bratra, jímž byl Štěpán Uroš II. Milutin. Podle pravidel srbské pravoslavné církve mezi Kateřinou a princem Štěpánem nemohlo dojít k manželskému spojení, protože manželské spojení již existovalo mezi jejich sourozenci. Druhé Alžbětino manželství nevydrželo dlouho. Jako důsledek zvyšujícího se tlaku církve byl Štěpán donucen manželství zrušit.  Alžběta zemřela v roce 1313.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kumánka či Alžběta Uherská (snad 1255 – 1313) byla dcera uherského krále Štěpána V. a jeho kumánské choti Alžběty a třetí manželka Záviše z Falkenštejna.", "tgt_summary": "Elizabeth of Hungary the widow (, \"/Jelisaveta\"; c. 1255–1313) was one of the daughters of King Stephen V of Hungary and his wife Elizabeth the Cuman. She was a member of the House of Arpad and later became Queen consort of Serbia by her marriage to Stefan Uroš II Milutin of Serbia.", "id": 81327}
{"src_title": "Margaret Thatcherová", "tgt_title": "Margaret Thatcher", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Narodila se ve městě Grantham v hrabství Lincolnshire v Anglii. Její otec Alfred Roberts vlastnil hokynářství a byl aktivní v komunální politice jako příslušník liberální strany. Byl též laickým metodistickým kazatelem. V roce 1952 přišel o své křeslo v městské radě, když ve volbách vyhrála Labouristická strana. Měla sestru Muriel.  Nejprve docházela na základní školu v Kestevenu a později studovala Somerville College v Oxfordu. V roce 1944 začala studovat chemii na Oxfordské univerzitě a nějaký čas poté pracovala jako chemická laborantka. Později vystudovala v Oxfordu i práva.", "section_level": 1}, {"title": "Politická činnost.", "content": "Od začátku 50. let byla aktivní v komunální politice v Dartfordu, v roce 1959 byla poprvé zvolena do Dolní sněmovny. V době vlády Konzervativní strany (do roku 1964) byla aktivní v oblasti sociálního zabezpečení. Během svého působení v opozici byla postupně mluvčí konzervativců pro oblast bydlení a venkova, stínovou ministryní financí, poté průmyslu a nakonec stínovou ministryní školství. Jako jedna z mála konzervativních poslanců a poslankyň například podpořila dekriminalizaci homosexuality.", "section_level": 1}, {"title": "Ministryně školství.", "content": "Roku 1970 byla jmenována ministryní školství ve vládě Edwarda Heatha. Veřejné protesty vyvolalo její zrušení podávání mléka zdarma pro školní děti do 11 let. Její činnost v úřadě byla zaměřena na podporu úplného sekundárního školství na úkor prostého základního. Podařilo se jí též uchránit nově zřízenou Open University před zrušením. Současně omezovala finanční prostředky neproduktivním vzdělávacím programům, čímž si znepřátelila levicové akademické funkcionáře (jichž byla na univerzitách většina).", "section_level": 2}, {"title": "V čele opozice.", "content": "Po prohře Konzervativců ve volbách v roce 1974 se stala stínovou ministryní životního prostředí. 11. února 1975 byla po odstoupení Edwarda Heatha zvolena vůdkyní Konzervativní strany. V zahraniční politice vystupovala útočně proti Sovětskému svazu, jeden z jejích projevů jí vynesl v sovětských novinách \"Rudá hvězda\" přezdívku \"Železná lady\". Thatcherová přestala podporovat dřívější iniciativy konzervativců k přenesení vládních kompetencí pro Skotsko, kritiku vyvolaly i její výroky o lidech jiné barvy pleti).  V zimě 1978–1979 dokázala dobře využít vlny stávek a rostoucí nezaměstnanosti za labouristické vlády a zvítězila ve volbách roku 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Předsedkyně vlády.", "content": "Předsedkyní vlády Spojeného království se Margaret Thatcherová stala 4. května 1979 a jako hlavní úkoly si vytyčila zastavení ekonomického propadu a zeslabení role státu v národním hospodářství. V zahraniční politice se snažila posílit pozici Spojeného království, zejména prostřednictvím spolupráce se Spojenými státy americkými (USA), vedenými prezidentem Ronaldem Reaganem.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí politika.", "content": "Počátkem své vlády musela čelit hladovce přívrženců Irské republikánské armády, kteří se domáhali obnovení statutu politických vězňů pro své kolegy. Přestože tyto požadavky odmítla, připustila v Anglo-irské dohodě z roku 1985 právo Irské republiky na společný dohled nad situací v Severním Irsku.  V ekonomické oblasti šlo o přívrženkyni teoretického směru zvaného monetarismus, amerického ekonoma Miltona Friedmana. Měla ale také blízko k tzv. rakouské škole ekonomie, jejímž čelným představitelem byl Friedrich Hayek, ačkoliv monetarismus a rakouská škola se od sebe značně liší například v oblasti peněžní politiky. Upřednostňovala nepřímé daně před daněmi přímými, především před daní z příjmu.  Když Margaret Thatcherová převzala vládu, Velká Británie, nazývaná \"nemocným mužem Evropy\", procházela obdobím hluboké stagnace. Propadla se z 1. místa v Evropě na místo 4. (za SRN, Francii a Itálii) jak v růstu HDP, tak v paritě kupní síly a v letech po ropné krizi a pádu akcií v roce 1973 dokonce její HDP klesal. Státní podniky, zaměstnávající přes 30 % pracovních sil, krachovaly jeden po druhém. Velká moc odborů bránila jejich restrukturalizaci či jejich likvidaci. Výdaje vlády přitom stále rostly, vzdor klesajícímu HDP a tak se Británie stále více zadlužovala. Roční míra inflace se pohybovala kolem 18 %.  Prvními opatřeními její vlády tedy bylo snižování vládních výdajů, snížení, či zastavení podpory krachujícím podnikům, privatizace podniků, které ještě bylo možné zachránit a stabilizace cen.  Okamžitým výsledkem těchto opatření bylo prudké zvýšení nezaměstnanosti z 1 milionu na tři miliony v roce 1984 (z necelých 5 % na více jak 12 %), na což nebyla Británie ani zvyklá, ani připravená. To vyvolalo mohutné protesty odborů, které vyvrcholily stávkou pořádanou Odborovým svazem horníků, který nesouhlasil s uzavřením dvaceti ztrátových dolů. Stávka, trvající od března 1984 do dubna 1985, byla soudem prohlášena za nezákonnou, protože vůdce svazu Arthur Scargill odmítl vyhlásit hlasování o jejím konání. Následkem neúspěšné stávky bylo uzavření dvaceti pěti dolů ihned, další (celkem 97) byly uzavřeny postupně do roku 1992. Boj proti stávce horníků byl součástí jejího úsilí o oslabení doposud velmi silného vlivu odborů v hospodářském životě Spojeného království. V důsledku její politiky bylo odborové hnutí na několik let ochromeno a demoralizováno.  Od druhé poloviny roku 1984 nezaměstnanost klesala až do konce její vlády, kdy činila 7 %.  Inflaci se podařilo stabilizovat již v roce 1981; během prvního období výrazně klesla, v druhé polovině 80. let začala opět mírně stoupat.  Výsledkem politiky Thatcherové a Konzervativní strany bylo vítězství ve volbách v roce 1983, kde konzervativci získali většinu 397 křesel (oproti 339 ve volbách v roce 1979).  V druhém volebním období se zaměřila na redukci státního vlivu v ekonomice a zahájila rozsáhlou privatizaci státem vlastněných podniků. Tyto kroky v oblasti hospodářské politiky vyvolaly řadu protestů. Například její mateřská Oxfordská univerzita jí odmítla udělit čestný doktorát, který zpravidla dostávali absolventi, kteří se stali předsedy vlády. Prosadila také přesunutí části daní na lokální úroveň. Tyto daně byly však poté výrazně vyšší a nepopularita těchto dávek byla pravděpodobně jednou z hlavních příčin jejího politického pádu.", "section_level": 3}, {"title": "Politika v rámci Evropského společenství.", "content": "V roce 1979 na konferenci v Dublinu požadovala zaručení zpětných plateb tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) Spojenému království minimálně v takové výši, jaké dosahovaly vlastní britské platby. Od roku 1984 je Spojenému království přiznán každoroční rabat ve výši 66 % rozdílu mezi platbami pro potřeby Evropského společenství, nyní Evropské unie (EU), a britskými příjmy od něj. Spory o jeho redukci jsou na evropské úrovni vedeny dodnes. Koncem 80. let se dostala do rozporu s ministrem financí Nigelem Lawsonem, který připravoval Británii na vstup do Evropského měnového systému (EMS). Tento první krok k ustavení společné evropské měny (eura) a eventuálnímu zrušení britské libry za svou zemi odmítla. V důsledku toho si Spojené království dodnes ponechalo svou vlastní měnu.", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V 80. letech její vláda odmítala politiku embarga OSN vůči režimu apartheidu v Jihoafrické republice, i když embargo v podstatě dodržovala; Africký národní kongres, za nějž byl později zvolen prezidentem Nelson Mandela, označila v roce 1987 za „typickou teroristickou organizaci“.  2. dubna 1982 provedla armáda Argentiny invazi na Falklandy, což je britské zámořské území, na které Argentina uplatňuje nárok již od jeho obsazení Velkou Británií v roce 1830. Po dvou měsících a těžkých ztrátách na lodích Argentiny i Spojeného království byly boje ukončeny britským vítězstvím. Současně byly posíleny vztahy s vojenskou diktaturou Augusta Pinocheta v Chile; Thatcherová mimo jiné obdivovala reformy ve prospěch volného trhu, jež jeho režim prosadil.  Válka byla spojena se vzedmutím militaristické vlny ve Spojeném království. Její úloha ve falklandské válce vzbuzuje dodnes kontroverze, nicméně její volební preference během války vzrostly a umožnily jí překonat nepříznivé vlivy v prvním období jejího vedení země, trápené vysokou nezaměstnaností a inflací.  Ve studené válce mezi západními demokraciemi a tzv. socialistickým táborem trvala až do roku 1984 na ostře protisovětském postoji. I poté tuto svoji politiku jen zmírnila s ohledem na změny v samotném Sovětském svazu po nástupu Michaila Gorbačova do vedení této velmoci.  V době masového mezinárodního hnutí za jaderné odzbrojení a převahy politiky \"détente\" v Západní Evropě svolila k přítomnosti amerických lodí s atomovými hlavicemi v britských vodách. Toto rozhodnutí vedlo Sovětský svaz k tomu, že znovuzprovoznil flotilu ponorek 667A třídy Yankee a začal tak svými 24 ponorkami s 16 jadernými sily ohrožovat pobřeží Spojeného království a USA. Toto opatření vedlo až ke střetu dvou ponorek v roce 1986 a potopení sovětské ponorky K-219 po srážce s americkou ponorkou. Po této události, po které v Sargasovém moři leží na dně sovětská ponorka s 48 jadernými hlavicemi a dvěma jadernými reaktory, a po Černobylské jaderné katastrofě došlo v roce 1987 k uzavření smlouvy INF i přes její nesouhlas.  Podle bývalého německého kancléře Helmuta Kohla byla Thatcherová po skončení studené války odpůrkyní znovusjednocení Německa. Její aktivní angažmá proti rychlému sjednocení Německa potvrzují i dokumenty zpřístupněné veřejnosti britským ministerstvem zahraničí v roce 2009.  V roce 1984 uzavřela během své návštěvy tehdejší britské korunní kolonie Hongkongu smlouvu s Čínou o připojení této kolonie k Čínské lidové republice s platností od roku 1997 s tou výhradou, že následujících 50 let bude zachována politická autonomie Hongkongu s četnými, obzvláště ekonomickými privilegii a odlišnostmi.  Za její vlády byla za britské účasti zahájena druhá válka v Perském zálivu, která vedla k osvobození Irákem okupovaného státu Kuvajt.", "section_level": 3}, {"title": "Politický pád.", "content": "Patřila k nejméně populárním ministerským předsedům Velké Británie. Její popularita nepřekročila 50 %, s výjimkou války o Falklandy, kdy její popularita dosáhla 55 %. Konzervativní strana jako taková byla po celou dobu její vlády oblíbenější, než její ministryně.  Její nepopularita byla spojena především se škrty ve veřejných výdajích a s ostrým postupem proti odborům. Ty sice často ochromovaly zemi stávkami, nicméně tvrdý postup ze strany vlády přispěl k eskalaci napětí, jehož symbolem se stala 11 měsíců trvající stávka horníků proti propouštění na severu Anglie. Horníci boj nakonec vzdali, nezaměstnanost ale na počátku 80. let stoupla na tři miliony.  Koncem 80. let rapidně klesala popularita Konzervativní strany, a poté, co konzervativci prohráli evropské volby v červnu 1989, narůstalo napětí a pochybnosti ohledně jejího předsednictví i uvnitř strany. Na jaře 1990 klesla popularita konzervativní strany na 30 %, naopak popularita labouristů stoupla na 53 %.  Nespokojenost s vládou byla vyvolána především zavedením obecní daně, všeobecně známé jako „Daň z hlavy.“ Jednalo se o jednotnou daň, kterou měli přispívat všichni registrovaní voliči v dané obci na komunální služby. Výše daně nebyla vázaná na výši nemovitého majetku jako tomu bylo dříve, kdy platili daň pouze majitelé domů, zatímco nájemníci daň neplatili. Počet plátců daně se měl zvýšit ze 14 miliónů na 38 miliónů obyvatel.  Symbolem protestů se stala tzv. „Bitva na Trafalgaru“, což bylo označení pro londýnské nepokoje proti dani z hlavy. Margaret Thatcherová měla po celou dobu svého vládnutí v konzervativní straně své odpůrce (tzv. „wets“ – mokří), odpor proti její politice i stylu vedení vlády se zvyšoval. Když 1. listopadu 1990 rezignoval její zástupce a dlouholetý spolupracovník sir Geoffrey Howe, přišla o důležitého spojence. Hlavním důvodem Howeova odstoupení byla premiérčina protievropská politika.  Kombinace těchto tří faktorů vedla členy konzervativní strany k tomu, že o jejích schopnostech vyhrát blížící se volby začali silně pochybovat. Obávali se, že jim měnová politika a daňové škrty spolu s chystanou daní z hlavy uberou potřebné voličské hlasy. Než aby riskovala oficiální sesazení ve druhém kole volby předsedy Konzervativní strany roce 1990, raději sama odstoupila a přenechala post Johnu Majorovi, kterého si sama přála za svého nástupce.", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu z vlády.", "content": "Po odchodu z předsednictví britské vlády zůstala nadále politicky aktivní. Kriticky se vyjadřovala například k Maastrichtské smlouvě o prohloubení politické spolupráce v rámci EU.  V roce 1992 byla Margaret Thatcherová povýšena do doživotního šlechtického stavu (tzv. life peerage) jako baronka (Baroness Thatcher of Kesteven). Tím získala členství ve Sněmovně lordů. V roce 1995 obdržela baronka Thatcherová nejvyšší britský řád, kterým je Podvazkový řád (Order of the Garter), udělovaný anglickými panovníky již od středověku. V roce 1998 se Thatcherové dostalo ocenění Ronald Reagan Freedom Award.  Na podzim 1998 přicestoval do Británie bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet, přítel Thatcherové; byl zde zatčen a následně měl být souzen pro zločiny proti lidskosti. Thatcherová jej výslovně podpořila, navštívila jej v bytě poblíž Londýna a znovu ocenila jeho pomoc během války o Falklandy.  V roce 2008 se objevily zprávy o zhoršujícím se jejím zdravotním stavu. Podle lékařů a rodiny docházelo ke zhoršování jejích duševních schopností.  Roku 2011 vznikl britský životopisný film o její osobě pojmenovaný \"Železná lady\", v jehož hlavní úloze vystupuje herečka Meryl Streepová.  Zemřela 8. dubna 2013 po mozkové mrtvici ve věku 87 let v hotelu Ritz v Londýně, kde bydlela od Vánoc 2012 vzhledem k tomu, že měla potíže s vyjitím schodů ve svém domě na Chester Square. Několik posledních let měla silné zdravotní potíže. S ohledem na její vůli neměla přímo státní pohřeb. Pohřeb se konal jako obřadní s vojenskými poctami 17. dubna 2013 s bohoslužbou v katedrále svatého Pavla.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Od roku 1951 byla provdaná za obchodníka Denise Thatchera, který zemřel roku 2003. V roce 1953 se manželům Thatcherovým narodila dvojčata, dcera Carol a syn Mark.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1990 přijala čestné členství, které jí udělilo Masarykovo demokratické hnutí. V listopadu roku 1999 navštívila Prahu. Dne 17. listopadu 1999 na Žižkově na náměstí Winstona Churchilla společně s předsedou Poslanecké sněmovny PČR Václavem Klausem odhalila sochu britského státníka Winstona Churchila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Margaret Hilda Thatcherová, baronka Thatcherová z Kestevenu, LG, OM, DStJ, PC, FRS, HonFRSC, nepřechýleně Margaret Thatcher, rozená Roberts (13. října 1925 Grantham – 8. dubna 2013 Londýn) byla britská politička, předsedkyně britské vlády a vůdkyně Konzervativní strany. Byla první ženou ve funkci britského premiéra a setrvala v ní déle než všichni její předchůdci ve 20. století.", "tgt_summary": "Margaret Hilda Thatcher, Baroness Thatcher, (; 13 October 19258 April 2013) was a British stateswoman who served as prime minister of the United Kingdom from 1979 to 1990 and leader of the Conservative Party from 1975 to 1990. She was the longest-serving British prime minister of the 20th century and the first woman to hold that office. A Soviet journalist dubbed her \"The Iron Lady\", a nickname that became associated with her uncompromising politics and leadership style. As Prime Minister, she implemented policies known as Thatcherism.", "id": 1578783}
{"src_title": "Westminsterský palác", "tgt_title": "Palace of Westminster", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Westminsterský palác měl strategický význam především ve středověku, především pro svou polohu na nábřeží řeky Temže. Místo, na kterém stojí současný palác, ve středověku nazývané Thorney Island, bylo poprvé použito jako panovnické sídlo za vlády Knuta I. Velikého (vládl v letech 1016 až 1035). Předposlední saský král Eduard III. Vyznavač nechal postavit královské sídlo na \"Thorney Islandu\" ve stejné době jako Westminsterské opatství (v letech 1045 až 1050). \"Thorney Island\" a jeho okolí se brzy začalo označovat jako Westminster (zkratka slov \"West Monastery\" – západní klášter). První normanský král Vilém I. Dobyvatel zpočátku, i z obav o svou bezpečnost, bydlel v Toweru, ale později se přestěhoval do Westminsteru. Nejstarší dochované části paláce (\"Westminster Hall\" a \"Great Hall\") pocházejí z doby Vilémova následníka Viléma II.  Palác byl hlavní královskou rezidencí v době pozdního středověku. S tím, jak se vyvíjela vládní struktura, usídlily se v jeho okolí mnohé vládní instituce. Například předchůdce parlamentu, královská rada (\"Curia Regis\"), se scházela ve Westminster Hall (ale následovala krále, pokud se přesunul na jiné místo). Modelový parlament (termín používaný pro parlament Eduarda I., předchůdce regulérního Parlamentu Velké Británie z roku 1295) se v paláci sešel roku 1295. Od té doby se téměř veškerá jednání parlamentu konala ve Westminsterském paláci.  Westminsterský palác byl královskou rezidencí až do doby, kdy jeho část v roce 1529 zničil požár. Roku 1530 získal Jindřich VIII. Tudor \"York Palace\" od kardinála Thomase Wolseyho, vlivného ministra, který ztratil královu přízeň. Král ho přejmenoval na Whitehallský palác a používal ho jako své hlavní sídlo. Ačkoli byl Westminsterský palác stále královským palácem, byl využíván pro zasedání obou komor parlamentu a soudního dvora. Vzhledem k tomu, že byl postaven jako královská rezidence, neměl palác žádné speciální místnosti pro jednání sněmoven parlamentu. Důležité státní ceremoniály, včetně zahájení zasedání parlamentu, byly pořádány v \"malovaném sále\". Sněmovna lordů většinou zasedala v \"bílém sále\". Dolní sněmovna neměla vlastní jednací místnost, takže občas zasedala v kapitule Westminsterského opatství. Tato komora parlamentu měla k dispozici za vlády Jindřichova následníka Eduarda VI. kapli svatého Štěpána, bývalou královskou kapli.  16. října 1834 byla většina paláce zničena požárem. Požár nezničil pouze Westminster Hall, Jewel Tower a kryptu a křížovou chodbu v kapli svatého Štěpána. Král jmenoval komisi pro rekonstrukci paláce. Tato komise rozhodla, že palác má být znovu postaven na původním místě. Komise roku 1836 vybrala v architektonické soutěži ze 97 návrhů Barryho plán na palác v neogotickém stylu. Základní kámen byl položen roku 1840; sál pro Sněmovnu lordů byl dokončen roku 1847 a sál pro Dolní sněmovnu roku 1852 (u této příležitosti obdržel Barry rytířský titul). Většina stavebních prací byla dokončena do roku 1860.  Westminsterský palác fungoval až do roku 1941, kdy byl sál Dolní sněmovny poškozen při bombardování. Rekonstrukcí byl pověřen Giles Gilbert Scott, který zachoval charakter Barryho rekonstrukce. Oprava byla dokončena roku 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Barryho návrh na rekonstrukci paláce předpokládal stavbu v perpendikulárním gotickém stylu, který byl populární především v 15. století a stal se módním v období neogotiky v 19. století. Barry byl klasický architekt, ale spolupracoval s Augustem Puginem, specialistou na gotický styl. Westminster Hall, která byla postavena v 11. století a přečkala požár z roku 1834 bez poškození, byla zakomponována do Barryho návrhu.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál stavby.", "content": "Materiál původně použitý na stavbu byl červený vápenec z oblasti u vesnice \"Anstone\" v jižním Yorkshire. Kámen však vlivem znečištění začal chátrat. Ačkoli poškození kamenného zdiva bylo patrné už kolem roku 1849, práce na jeho opravě byly zahájeny až počátkem 20. století. Roku 1928 byly zahájeny práce na výměně některých částí zdiva. Byl použit medově zbarvený vápenec z oblasti \"Rutland\". Obnova začala v 30. letech ale byla přerušena druhou světovou válkou a dokončena byla v 50. letech. V 60. letech se objevily další známky poškození zdiva a tak byla roku 1981 zahájena další oprava, která byla ukončena roku 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Věže.", "content": "Barryho návrh rekonstrukce obsahoval výstavbu několika věží. Nejvyšší je \"Victoria Tower\", vysoká 98 m. Jedná se o čtvercovou věž na jihozápadní straně paláce. Věž byla pojmenována po panovnici, která vládla v době rekonstrukce paláce – královně Viktorii. Ve věži sídlí archiv Sněmovny lordů, který navzdory svému názvu zajišťuje archivaci pro obě sněmovny. Na vrcholu věže se nachází kovová vlajková žerď, na níž vlaje královská standarta nebo státní vlajka Velké Británie – \"Union Jack\". U paty věže je vchod pro panovníka do Westminsterského paláce. Tudy vstupuje král nebo královna do paláce při zahájení činnosti parlamentu nebo při jiných oficiálních příležitostech.  Nad střední částí paláce se vypíná \"Central Tower\". Tato věž je s výškou 91 m nejnižší ze tří hlavních věží paláce. Na rozdíl od ostatních věží je zakončena špičkou. Nachází se nad \"Central Lobby\" a má osmiboký tvar.  Malá věž, nazývaná věž svatého Štěpána, se nachází nad vstupem do paláce, mezi \"Westminster Hall\" a \"Old Palace Yard\". U paty této věže je hlavní vstup do Dolní sněmovny, známý jako \"St. Stephen's entrance\". Je jednou z mála původních středověkých částí paláce zakomponovaných do nové budovy a nyní v ní mají kanceláře někteří poslanci.  Nad severozápadní částí paláce se tyčí nejznámější věž paláce, 96 m vysoká \"Elizabeth Tower\". V této věži se nachází obrovské hodiny známé jako \"Great Clock of Westminster\". Je v ní také pět zvonů. Největším z nich a nejznámějším je Big Ben (oficiální pojmenování zní \"Great Bell of Westminster\"), který odbíjí celou hodinu a je s hmotností 13,8 tun třetím nejtěžším zvonem Anglie. Ačkoli se termín \"Big Ben\" vztahuje k nejtěžšímu zvonu, vžil se jako pojmenování celé věže.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí paláce.", "content": "V okolí Westminsterského paláce se nachází mnoho zahrad:", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Palác obsahuje asi 1100 místností, 100 schodišť a 3 km chodeb. Budova paláce je čtyřpatrová. V přízemí se nacházejí kanceláře, jídelny a bary. V prvním poschodí se nacházejí hlavní místnosti paláce – jednací sály sněmoven, lobby a knihovny. Oblékárna, královská galerie, princův salón, Sněmovna lordů, aristokratická lobby, hlavní lobby, členská lobby a Dolní sněmovna leží v jedné linii od jihu na sever ve zmíněném pořadí. Dvě horní poschodí obsahují jednací sály a kanceláře.  Původně byl palác řízen lordem nejvyšším kancléřem, protože byl (a formálně stále je) královským sídlem. Roku 1965 bylo rozhodnuto, že každá sněmovna má mít kontrolu nad svými místnostmi. Mluvčí a lord kancléř tak kontrolují objekty patřící jednotlivým sněmovnám. Pod správu lorda nejvyššího kancléře tak spadají pouze některé ceremoniální sály.", "section_level": 1}, {"title": "Sněmovna lordů.", "content": "Jednací sál Sněmovny lordů se nachází v jižní části paláce. Bohatě vyzdobený sál má rozměry 14 na 24 m. Lavice i ostatní nábytek ve Sněmovně lordů má červenou barvu. Horní část místnosti je zdobená barevnými skleněnými okny a šesti alegorickými freskami zobrazujícími náboženství, rytířství a právo. Horní část a vyhlídková galerie je zakryta malou záclonou. Tato byla instalována v 20. letech 20. století aby zakryla kotníky a dolní části nohou přihlížejících žen.  Na konci sněmovny se nachází zlatem zdobený baldachýn a trůn. Ačkoli se panovník může zúčastnit kteréhokoli jednání Sněmovny lordů, ve skutečnosti je přítomen pouze zahájení jednání parlamentu. Pro ostatní členy královské rodiny, kteří se účastní zahájení jednání parlamentu, jsou k dispozici státní křesla v blízkosti trůnu. Před trůnem se nachází předsednické křeslo (\"woolsack\"), s polštářem vyplněným vlnou, což reprezentuje důležitost obchodu s vlnou. Toto křeslo využívá předsedající sněmovny lordů (lord kancléř nebo jeho zástupce). Žezlo, které reprezentuje královskou autoritu, je umístěno na zadní straně křesla. Před předsednickým křeslem se nacházejí křesla soudců (velká červená křesla, na nichž sedí lordi právníci při zahájení parlamentu) a sněmovní stůl, u něhož sedí úředníci.  Členové sněmovny sedí na červených lavicích po třech stranách sněmovny. Členové sněmovny reprezentující vládní stranu sedí po pravé straně, opoziční strany po levé straně a členové, kteří nezastupují žádnou stranu, sedí na straně naproti předsednickému křeslu.  Sněmovna lordů je místem, kde se odehrávají různé důležité ceremonie, z nichž nejdůležitější je státní zahájení parlamentu (\"State Opening of Parliament\"), které se odehrává na začátku parlamentního roku. Panovník sedí na trůnu a přednáší projev, v němž určuje hlavní úkoly legislativní agendy vlády pro nadcházející období. Členové Dolní sněmovny nevstupují do Sněmovny lordů, ale sledují projev z vyhrazeného prostoru. Podobnou událostí je ukončení jednání parlamentu na závěr parlamentní sezóny. Na ní je panovník většinou zastupován skupinou lordů komisařů.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní sněmovna.", "content": "Sál Dolní sněmovny se nachází na severním konci Westminsterského paláce. Rozloha sálu je 14 na 21 m. Jeho výzdoba je mnohem skromnější než sál Sněmovny lordů. Lavice a ostatní nábytek v Dolní sněmovně má barvu zelenou. Ostatní parlamenty Commonwealthu převzaly barevné schéma britského parlamentu tak, že dolní komora parlamentu má zelenou barvu nábytku a horní komora červenou.  Na jednom konci sálu se nachází křeslo mluvčího, dar věnovaný parlamentu Austrálií. Před ním je sněmovní stůl, u něhož sedí úředníci a na němž leží sněmovní žezlo. Sněmovní lavice jsou umístěny po stranách sálu. Členové vládní strany sedí po pravé straně mluvčího, zatímco členové opozice na levé straně. Sál je relativně malý, dokáže pojmout pouze 427 z 646 členů parlamentu. poslanci, kteří nemají místo v lavici, v době interpelace předsedy vlády (\"Prime Minister's Questions\") a důležitých jednání ve sněmovně stojí.  Dvě červené čáry na zemi sněmovny jsou od sebe vzdálené na délku dvou mečů a jedné stopy. Protokol zakazuje poslancům tyto čáry překročit.  Podle tradice nevstupuje britský panovník do Dolní sněmovny. Poslední král, který tuto tradici porušil, byl Karel I. (roku 1642) při pokusu o zatčení pěti poslanců za vlastizradu.", "section_level": 2}, {"title": "Westminster Hall.", "content": "Westminster Hall, nejstarší dochovaná část paláce, byla postavena roku 1097. Strop byl původně podepřen sloupy, ale za vlády Richarda II. byl nahrazen kleštinovým krovem navrženým královským tesařem Hughem Herlandem. Westminster Hall je s rozměry 21 na 73 m jedním z největších sálů se samonosnou střechou.  V historii plnila Westminster Hall různé funkce. Původně byla používána pro soudní účely. Zasedaly v ní tři nejdůležitější soudní instance – \"Court of King's Bench\", \"Court of Common Pleas\" a \"Court of Chancery\". Roku 1873 byly tyto soudy sloučeny do Vysokého soudního dvora (\"High Court of Justice\"), který jednal ve Westminster Hall do doby než přesídlil roku 1882 do budovy Královského soudního dvora. Mimo běžná soudní jednání se zde projednávaly významné soudní případy státního významu například soudní přelíčení s Karlem I. na konci Anglické občanské války.  Ve Westminster Hall se odehrávaly i významné ceremoniální obřady. Od 12. do 19. století se zde pořádaly korunovační recepce na oslavu nového panovníka. Poslední takováto recepce se zde konala po korunovaci Jiřího IV. roku 1821. Jeho následovník Vilém IV. tento úmysl zavrhl protože ho považoval za příliš nákladný. Westminster Hall byla i místem rozloučení veřejnosti a stáních pohřebních obřadů velmi významných osob. Tato čest je běžně prokazována panovníkům a jejich manželům nebo manželkám. Pouze dvěma významným osobnostem mimo královskou rodinu bylo dopřáno této cti. Byl to Frederick Sleigh Roberts, první hrabě Roberts roku 1914 a sir Winston Churchill roku 1965.  Po reformách provedených roku 1999 využívá Dolní sněmovna speciálně upravený sál v sousedství Westminster Hall jako další jednací místnost.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní místnosti.", "content": "V prvním patře Westminsterského paláce se nachází několik dalších významných místností. Na jižním okraji paláce to je oblékárna (\"Robing Room\"), v níž se panovník připravuje na zahájení parlamentu – obléká si slavnostní roucho a nasazuje slavnostní korunu. Obrazy Williama Dyceho v této místnosti zobrazují výjevy z legend o králi Artušovi. Bezprostředně vedle této místnosti se nachází královská galerie (\"Royal Gallery\"), kterou občas používají zahraniční hosté, kteří vystupují před oběma komorami parlamentu. Stěny této galerie jsou vyzdobeny dvěma obrovskými malbami Daniela Maclise – \"Smrt lorda Nelsona\" – zobrazující skon admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru a \"Setkání Wellingtona a Blüchera\" – setkání vojevůdců v bitvě u Waterloo.  Na jih od sálu Sněmovny lordů se nachází princův salón (\"Prince's Chamber\") – malý předpokoj používaný členy Sněmovny lordů. Tato místnost je vyzdobena podobiznami panovníků Tudorovské dynastie. Na sever od Sněmovny lordů se nachází aristokratická lobby (\"Peers' Lobby\"), kde členové této komory neformálně diskutují problematiku projednávanou na zasedání.  V centru paláce se nachází osmiboká hlavní lobby (\"Central Lobby\"), která sousedí s aristokratickou lobby. Tato místnost je vyzdobena sochami významných státníků a mozaikou zobrazující patrony národů Velké Británie – svatého Jiří pro Anglii, svatého Ondřeje pro Skotsko, svatého Davida pro Wales a svatého Patrika pro Severní Irsko. Voliči se zde mohou setkávat se svými poslanci. Za hlavní lobby se nachází členská lobby (\"Members' Lobby\"), kde členové Dolní sněmovny diskutují problematiku projednávanou na zasedání. V této místnosti jsou umístěny sochy některých významných předsedů vlády například Davida Lloyda George, sira Winstona Churchilla a Clementa Attleeho.  V paláci se dále, na straně blíže k řece, nachází dvě skupiny knihoven pro Sněmovnu lordů a Dolní sněmovnu.  Ve Westminsterském paláce se také nacházejí místnosti pro předsedající funkcionáře obou částí parlamentu. Oficiální rezidence mluvčího Dolní sněmovny se nachází na severním konci paláce, zatímco pokoje lorda kancléře jsou umístěny na jižní straně. Každý den se oba tito funkcionáři účastní formálního průvodu ze svých pokojů do příslušné sněmovny.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Bezpečnost Sněmovny lordů má na starosti \"Gentleman Usher of the Black Rod\" a pro Dolní sněmovnu je to \"Serjeant-at-Arms\". Role obou těchto funkcionářů je hlavně ceremoniální. Hlavní roli ochrany bezpečnosti zajišťuje speciální oddělení – \"Palace of Westminster Division\" – metropolitní policie.  Asi nejznámějším pokusem narušení bezpečnosti paláce byl \"Gunpowder Plot\" roku 1605, pokus katolických extremistů odpálit nálož střelného prachu při slavnostním zahájení jednání parlamentu. Spiknutí bylo odhaleno poté co jeden z katolických šlechticů obdržel anonymní varování, aby se nezúčastňoval slavnostního zahájení parlamentu. Správa paláce zahájila prohlídku paláce a objevila nálože i jednoho ze spiklenců Guye Fawkese. Účastnící konspirace byli souzeni ve Westminster Hall a odsouzeni k smrti. Od roku 1605 příslušníci ochrany panovníka (\"Yeomen of the Guard\"), provádějí ceremoniální prohlídku paláce před slavnostním zahájením parlamentu.  Původní palác byl roku 1812 dějištěm atentátu na ministerského předsedu Spencera Percevala. Když premiér vycházel z členské lobby Dolní sněmovny byl napaden a zastřelen Johnem Bellinghamem. Perceval je jediným britským předsedou vlády, který zemřel na následky atentátu.  17. června 1974 vybuchla ve Westminster Hall 9 kg bomba, nastražená IRA. Roku 1979 byl zabit výbuchem bomby nastražené v automobilu prominentní konzervativní politik Airey Neave. Se stoupajícím nebezpečím možného útoku nákladním autem naloženým výbušninami, byly před palác umístěny betonové bloky.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup do paláce.", "content": "Přístup do Westminsterského paláce je pro veřejnost výrazně omezen na tyto možnosti:  Od 1. srpna 2005 je zakázáno pořádat demonstrace bez předchozího povolení metropolitní policie ve vzdálenosti do jednoho kilometru od paláce.  Dopravní spojení – metro – Westminster.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westminsterský palác (\"Palace of Westminster\") označovaný také \"Houses of Parliament\" je sídlo Parlamentu Spojeného království – Sněmovny lordů (\"House of Lords\") a Dolní sněmovny (\"House of Commons\"). Palác se nachází na severním nábřeží řeky Temže v Londýnském obvodu Westminster v sousedství dalších vládních budov na Whitehallu.", "tgt_summary": "The Palace of Westminster serves as the meeting place for both the House of Commons and the House of Lords, the two houses of the Parliament of the United Kingdom. Informally known as the Houses of Parliament after its occupants, the Palace lies on the north bank of the River Thames in the City of Westminster, in central London, England.", "id": 1539675}
{"src_title": "Abraxas (hudební skupina)", "tgt_title": "Abraxas (Czech band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První sestavu Abraxasu tvořili Slávek Janda (kytara a zpěv), Miroslav Imrich (zpěv), Ivan Sekyra (kytara), Jiří Cendra (klávesy), Antonín Smrčka (basová kytara) a Ivan Pelíšek (bicí). V počátku se v tvorbě skupiny prosadila silná inspirace skupinou Pink Floyd a velmi rychle se zvuk i jevištní show (na tu dobu neobvyklé jevištní ztvárnění: promítání filmů, projekce diapozitivů obrazů výtvarníka Miloše Kouteckého, světelné efekty) proměnilo v dravý rockový proud inspirovaný novou vlnou české muziky na začátku 80. let.  V roce 1981 ve skupině velmi krátce působil baskytarista Vladimír Padrůněk. Poté ho nahradil Michal Ditrich. Téhož roku skupina vydala své první LP s názvem \"Box\" (skladby Box, King Kong, Nekonečný boogie, Poprvé, Každý den je to jinak a další). Krátce nato do skupiny nastoupil klávesista Lubomír Nohavica. V roce 1983 ze skupiny odešli Miroslav Imrich i Ivan Pelíšek. Skupina pokračovala dále ve formaci Slávek Janda, Michal Ditrich, Luboš Nohavica a nově přibyl Jaroslav Trachta (saxofon) a Ladislav Sosna (bicí). V roce 1984 vyšlo album \"Manéž\", kde se již objevily první náznaky funky stylu. V této době skupina hodně koncertovala a v roce 1986 vydala další album s názvem \"Šťastnej blázen\". Krátce poté, v roce 1987 došlo k opětovné změně v obsazení skupiny a zvuk se posunul do více akustických poloh, neboť Slávek Janda velmi často používal akustickou kytaru. Ve skupině se objevil i kontrabas, na který hrál Vítek Švec, a perkusista Imran Musa Zangi, který se s Abraxasem poprvé objevil již na albu \"Šťastnej blázen\". Na post zpěváka přišel textař skupiny Pepa Vondrášek alias \"Mrak\". V této době vznikla EP deska s názvem \"Proužek dýmu\". V roce 1988 skupina ještě krátce pokračovala v triu ve složení: Slávek Janda (kytara, zpěv),Tonda Smrčka ( baskytara, zpěv) a Josef Havlíček (bicí).  Poté se skupina až do roku 1994 vytratila ze scény. Slávek Janda začal krátce poté spolupracovat s Janou Koubkovou ve skupině Panta rhei a zároveň začala vznikat i formace Yandim Band.  Dne 4.12.1994 došlo k opětovnému setkání skupiny na koncertě v pražském Rock Café, který se konal u příležitosti vydání alba \"Best of Abraxas\". Na tomto koncertě se setkal nejen Abraxas, ale hudebníci představili i své současné kapely (Yandim Band, Imrich Tekkknofactory, Hypnotix). Poté se skupina rozhodla obnovit činnost v této de facto původní sestavě (kromě Michala Ditricha): Slávek Janda, Miroslav Imrich, Ivan Pelíšek a na místo baskytaristy nastoupil Martin Kadnár alias \"Rusák\". V roce 1996 vyšlo CD \"Sado Maso\", kde byl zvuk skupiny částečně ovlivněn hardrockovou scénou. O to překvapivější bylo vydání následujícího alba \"Rituál\", kde se skupina výrazně přihlásila k funku a z kterého pocházejí známé hity \"Karel drogy nebere\" a \"Obyčejnej svět\". Skupina od této doby pravidelně koncertuje a došlo i k několika televizním záznamům, např. 25 let Abraxasu (pro pořad Na plný pecky) a v Ostravě (Ladí Neladí). V roce 2003 vyšlo dvojalbum \"Retrospektiva\", na kterém se objevily známé hity v současném podání skupiny, a na druhém CD vyšly archivní materiály jako mp3, videa, fotografie, atd. V roce 2006 vznikl záznam koncertu 30 let Abraxasu v Lucerna Music Baru. V roce 2007 vyšlo album \"Už je to jedno\". V roce 2008 oslavil Slávek Janda 40 let na české hudební scéně a při této příležitosti bylo natočeno DVD, které vyšlo jako příloha časopisu Report v březnu 2009. V roce 2009 vydala skupina album \"Hlava v oblacích\" a absolvovala společné turné s Michalem Pavlíčkem.  V roce 2011 ve skupině došlo k personálním změnám a na místo baskytaristy nastoupil Slávkův letitý spoluhráč z Yandim bandu a SJB Ivan Doležálek. Na bicí potom David Růžička v alternaci s Edou Štěpánkem. V tomto roce skupina oslavila 35 let existence a 19.10.2011 oslavy vyvrcholily koncertem v pražském Retro music hall za přítomnosti jednak všech bubeníků kapely a hostů, Imrana Zangiho, Matěje Rupperta, Viktora Dyka a Varhana Orchestroviče Bauera. Tento koncert byl zaznamenán a vyšel na DVD. V té době přišel do kapely manažer, textař a producent Petr Soukup. Soukup vrátil Abraxas do Supraphonu a produkoval 2CD \"Tribute\", kde 28 skladeb nahrály špičky české popové, rockové i alternativní scény. V roce 2015 vyšlo album s názvem \"Klid!\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "SP LP (CD) Kompilace Live DVD Tribute", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraxas je česká rocková skupina vzniklá v roce 1976 na troskách pražské skupiny Abraam. Vůdčí osobností skupiny je od samého počátku kytarista a skladatel Slávek Janda.", "tgt_summary": "Abraxas is a Czech rock band formed in 1976 after the breakup of the group Abraam. The band is led by guitarist and composer Slávek Janda, who is the only member to have remained with Abraxas from its formation until the present day.", "id": 2305608}
{"src_title": "Toleranční patent", "tgt_title": "Patent of Toleration", "src_document": [{"title": "Důvody vydání patentu.", "content": "Důvodem vydání tolerančního patentu byla snaha vyjít vstříc osvíceneckému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemního hnutí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky. Neposlední pohnutkou byla i snaha zabránit emigraci schopných a bohatých protestantů, aby zbytečně nedocházelo k hospodářskému oslabování habsburské říše. Tento motiv byl tváří v tvář hrozbě sílících sousedů (zejména Pruska) silnější než případná možnost „protistátní“ činnosti protestantů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam patentu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Význam patentu obecně.", "content": "Toleranční patent byl prvním krůčkem k nastolení náboženské svobody. Privilegované postavení si i po jeho vydání uchovala římskokatolická církev. Vedle ní však byla trpěna vyznání augšpurské (luterské), helvetské a řeckopravoslavné (tzv. nesjednocení Řekové).", "section_level": 2}, {"title": "Význam patentu pro příslušníky nekatolických vyznání.", "content": "Občansky byli příslušníci tolerovaných církví zrovnoprávněni s katolíky. Směli provozovat řemesla, nabývat cestou dispenze akademických hodností a městských práv a zastávat veřejné úřady. V praxi však dosahovali vyššího společenského postavení mnohem nesnadněji nežli příslušníci „panujícího náboženství“.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení tolerovaných vyznání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná omezení.", "content": "Bohoslužby těchto trpěných církví mohly mít jen soukromý ráz. Jejich kostely musely stát mimo hlavní ulice, nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné prvky sakrální stavby. Stavby vzniklé tímto omezením označujeme pojmem toleranční modlitebna.  Ti, kteří se k tolerovaným církvím přihlásili v roce 1782, museli své rozhodnutí individuálně obhájit před komisemi zvlášť za tímto účelem zřízenými. To se vztahovalo jen na tento rok a jak katolický klér, tak i vrchnost obecně bránily obyvatelstvu aby se vůbec o patentu dozvědělo.Ti, kteří chtěli z římskokatolické do tolerované církve přestoupit v dalších letech (až do r. 1861), museli absolvovat u místně příslušného katolického kněze tzv. „šestinedělní cvičení“. Toto cvičení bylo nutné absolvovat celé, ale přitom mohlo být i na dlouhou dobu přerušeno a přestoupení jedince k jiné církvi tak mohlo být tímto způsobem oddalováno. Místní úřady taky často ty, kdo chtěli přistoupit k jiné církvi, různým způsobem šikanovaly. Pokud navštívila osoba římskokatolického vyznání nekatolické bohoslužby, bylo zákonnou povinností přítomného faráře vykázat ji.", "section_level": 2}, {"title": "Úprava problematiky smíšených manželství.", "content": "Ze smíšených manželství, v nichž byl otec římským katolíkem, musely být všechny děti ze zákona křtěny v katolické církvi. Byl-li otec z tolerované církve, následovaly děti konfesi rodičů podle pohlaví (součástí tolerované církve se tedy mohl stát jenom syn; za předpokladu, že by smíšená manželství uzavírali ve stejné míře muži i ženy katolíků i příslušníků tolerovaných církví, by se tak děti ze smíšených manželství ze 3/4 stávaly katolíky).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické znevýhodnění.", "content": "Příslušníci tolerovaných církví si museli vybudovat ze svých prostředků kostely, fary, školy, hřbitovy, vyplácet svého faráře, resp. učitele. Vedle toho museli odvádět dávky i katolickým farářům, z jejichž farností přestupem odešli, aby tito „tolerancí neutrpěli újmu“. Žádosti o vrácení původně evangelických kostelů zkonfiskovaných po Bílé hoře římskokatolickou církví byly zamítnuty, tento majetek římskokatolická církev původním vlastníkům nevrátila.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější vývoj.", "content": "Do roku 1787 se k jiným náboženstvím přihlásilo v Čechách a na Moravě 78 000 osob, z toho 19 000 příslušníků augšpurské (luterské) církve a 59 000 členů helvetské církve, což bylo dohromady asi 1,84 % českého obyvatelstva. Kromě toho bylo v Českých zemich a na Moravě 13 647 židovských rodin (numerus clausus).V roce 1785 bylo v Českých zemích celkem napočítáno 4 250 000 obyvatel (viz Obyvatelstvo Česka).  Náboženskou rovnost s katolíky před zákonem získali pak členové tolerovaných církví v českých zemích Protestanským patentem z 8. dubna 1861. Rodiče po jeho vydání mohli svobodně rozhodovat o vyznání svých dětí, evangelické kostely (modlitebny) směly mít věže a zvony. Plná náboženská svoboda se stala skutečností až po vydání prosincové ústavy v roce 1867.", "section_level": 1}, {"title": "Úryvek z dokumentu.", "content": "Úryvek z patentu ve znění pro zemi Moravskou (cirkulář pro Moravu)", "section_level": 1}], "src_summary": "Toleranční patent je dokument, který 13. října 1781 vydal rakouský panovník a římskoněmecký císař Josef II. a který vedle římskokatolického umožnil existenci dalších tří křesťanských vyznání. Ve skutečnosti však tato problematika byla upravena celou sérií patentů a nařízení, které upravovaly problematiku tolerance rozdílně pro různé země monarchie. K patentu také vznikla řada prováděcích nařízení. Jisté výjimky umožňující omezený výkon nekatolického náboženství v určitých místech existovaly už předtím (např. ve Slezsku). Toleranční patent se nevztahoval na Ašsko a neměnil postavení Židů (viz Židé v Česku).", "tgt_summary": "The Patent of Toleration () was an edict of toleration issued on 13 October 1781 by the Habsburg emperor Joseph II. Part of the Josephinist reforms, the Patent extended religious freedom to non-Catholic Christians living in the crown lands of the Habsburg Monarchy, including Lutherans, Calvinists, and the Eastern Orthodox. Specifically, these members of minority faiths were now legally permitted to hold \"private religious exercises\" in clandestine churches.", "id": 1706861}
{"src_title": "Zebra", "tgt_title": "Zebra", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Stavbou těla se zebry podobají primitivním druhům oslů a koní. Mají kratší nohy, ale větší hlavu, a nejsou tak dobrými sprintery jako ušlechtilá plemena domácích koní. Mohou běžet rychlostí až 65 km/h a jsou vytrvalejšími běžci než kůň. Pruhy nemusejí znamenat ochranu před predátory – ti totiž spatří obrys zebry dříve, než jsou schopni rozpoznat pruhování. Spíše mohou mít termoregulační funkci (vzduch nad černými pruhy se více zahřívá, což vyvolává proudění vzduchu) nebo sloužit jako ochrana proti bodavému hmyzu (světlo odražené od pruhované srsti hmyz odrazuje díky své polarizaci).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení zeber.", "content": "Mezi zebrami jsou velké individuální rozdíly, popisuje se mnoho poddruhů a místních variant, proto i počet popsaných druhů prošel revizí. Tradičně se popisovaly čtyři druhy: zebra stepní (\"E. burchellii\"), zebra horská (\"E. zebra\"), zebra Grévyho (\"E. grevyi\") a zebra kvaga (\"E. quagga\"). Zebra kvaga byla vyhubena, v roce 1883 uhynul poslední jedinec. V poslední době se ale ukazuje, že zebra kvaga byla pouze poddruhem zebry stepní. Protože zebra kvaga byla popsána dříve, podle pravidla priority se tedy zebra stepní správně jmenuje \"Equus quagga\", vyhynulá zebra kvaga je pak poddruhem \"E. quagga quagga\".  Zebra Chapmanova má mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě pruhy tmavohnědé. Tím se liší od ostatních čtyř poddruhů zeber", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Žijí pouze v savanách nebo v horských biotopech střední a jižní Afriky. Živí se různými rostlinami. Pasou se na travnatých území blízko vody.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Po úspěšném páření nastává březost, která trvá celý rok. Mládě se rodí jedno, pokud se narodí dvojčata, obvykle nejsou životaschopná obě. Po narození mládě měří kolem 84 cm a váží průměrně 35 kg. Samice je schopna páření téměř ihned po porodu, ale stává se to jenom zřídka. V průměru mívá samice mládě jednou za 3 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Jezdectví.", "content": "Podobnost zebry s koněm vyvolává automaticky otázku, lze-li na ní jezdit. Obecně lze říci, že ano, ale problém je, že je mnohem obtížnější ji ochočit a vycvičit, než je tomu u koní. Případy, kdy se to podařilo, existují, ale jsou vzácné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zebra je označení pro jeden ze tří podrodů kopytníků z rodu \"Equus\", jejichž srst je charakteristicky bílo-černě pruhovaná („zebrovaná“). Tito zástupci skupiny koňovitých lichokopytníků žijí obvykle v rodinných skupinách, které jsou tvořeny jedním hřebcem, doprovázeným klisnami a mláďaty. Zebra se dožívá 30 až 40 let v zajetí. Ve volné přírodě 10 až 15 let.", "tgt_summary": "Zebras are African equines with distinctive black-and-white striped coats. There are three extant species; the Grévy's zebra (\"Equus grevyi\"), plains zebra (\"E. quagga\") and mountain zebra (\"E. zebra\"). Their stripes come in different patterns unique to each individual. Several theories have been proposed for the function of zebra stripes with most evidence supporting them as a form of protection from biting flies. Zebras share the genus \"Equus\" with horses and asses and together they are the only living members of the family Equidae. Zebras belong to the subgenus Hippotigris. They inhabit eastern and southern Africa and can be found in a variety of habitats such as savannahs, grasslands, woodlands, shrublands and mountainous areas.", "id": 2241737}
{"src_title": "Northrop B-2 Spirit", "tgt_title": "Northrop Grumman B-2 Spirit", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Na konci 70. let začal americké ministerstvo obrany znepokojovat fakt, že u potenciálních protivníků USA došlo k výraznému zlepšení systémů protivzdušné obrany. Hrozilo, že konvenční strategické bombardéry, jakými byly B-52 Stratofortress nebo v té době vyvíjený B-1 Lancer, se brzy stanou zastaralými. Proto se americká vláda rozhodla pro zahájení vývoje technologicky pokročilého bombardéru, který by byl schopen doletět na velké vzdálenosti, nepozorovaně proniknout nepřátelskou protivzdušnou obranou a shodit munici na cíl. V září 1980 stanovilo americké letectvo požadavky na tento nový bombardér, který byl v USA známý jako \"Advanced Technology Bomber (ATB)\". Do soutěže na vývoj nového letadla se přihlásily dva týmy, každý ze dvou společností. První dvojici tvořily firmy Northrop a Boeing, druhý tým se skládal z firem Lockheed a Raytheon. Vítězem soutěže se stal v říjnu 1981 návrh letadla od týmu Northrop/Boeing. Následně byla uzavřena smlouva na dodávku dvou testovacích konstrukcí draku letadla, jednoho létajícího prototypu a pět předsériových letadel. V 80. letech představovaly náklady vývoj B-2 23 miliard dolarů.  Původní plán počítal vedle pěti předsériových letadel s výrobou dodatečných 127 bombardérů. S rozpadem Sovětského svazu a pozdějšími škrty ve výdajích na obranu došlo ke zredukování původně plánovaného počtu strojů B-2 na 75 kusů. Později se toto množství snížilo jen na 20 letadel, které doplnil jeden prototyp, nazvaný \"Spirit of America\". Celková produkce bombardérů B-2 \"Spirit\" tak dosáhla 21 strojů.  Během celého programu společnost Northrop Grumman úzce spolupracovala s americkým letectvem, což se sice pozitivním způsobem odrazilo na konečném výsledku, ale na druhou stranu to však vývoj letadla mírně zpomalilo. V polovině 80. let totiž USAF upravilo zadání, které původně požadovalo bombardér přizpůsobený k letu ve vysokých letových hladinách. Nový požadavek na letadlo, které by bylo schopné i letu nízko nad terénem způsobil navýšení nákladů a zpoždění celého projektu o dva roky. První veřejné představení bombardéru B-2 se uskutečnilo v roce 1988 a v červenci 1989 se vznesl do vzduchu \"Spirit of America\" jako první z bombardérů B-2. Počátečních operačních schopností dosáhla letka B-2 v dubnu 1997.  I když vývoj B-2 patřil k mimořádně utajovaným vojenským projektům, i přesto byly zaznamenány dva incidenty týkající se úniku informací. V prosinci 1984 byl zatčen zaměstnanec firmy Northrop Thomas Cavanagh při pokusu o prodej tajných materiálů o projektu B-2. Dokumenty zřejmě pašoval z továrny Pico Rivera, kde se stealth bombardéry vyráběly a snažil se je prodat sovětské tajné službě za 25 000 amerických dolarů. 42letý zaměstnanec Northrop se zkontaktoval sovětskými diplomaty netuše, že jeho telefonát je odposloucháván federálními agenty. Ti ho následně vylákali na setkání a zatkli. I když nakonec k žádnému úniku informací nedošlo, Thomas Cavanagh byl za tento pokus odsouzen na doživotí. V roce 2011 byl na 32 let odsouzen Noshiro Gowadia, který pracoval na vývoji pohonného systému pro B-2. Důvodem bylo, že za úplatek 110 000 amerických dolarů vyzradil utajované technologie čínské vládě, která je potřebovala pro vývoj řízené střely se sníženým tepelným vyzařováním.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Typ konstrukce, která byla použita u bombardéru B-2, se označuje jako létající křídlo, protože při ní zcela chybí trup a svislé ocasní plochy. Při tvorbě návrhu nového bombardéru firma Northrop propracovala projekty letadel XB-35 a YB-49 z konce 40. let, které se nikdy nedočkaly sériové výroby.Zajímavostí je, že rozpětí křídel B-2 je 52,4 m, což je identický rozměr, jaký měl i jeho o 40 let starší předchůdce YB-49. Podél celé odtokové hrany křídla, kromě výfukového prostoru bezprostředně za motory, se nachází devět velkých ovládacích ploch. Vnější pár pohyblivých ploch plní funkci brzdových kormidel. Každá z těchto ploch se skládá ze dvou částí, které se mohou pohybovat směrem nahoru nebo dolů. Mohou pracovat symetricky jako aerodynamické brzdy nebo asymetricky jako kormidla. Pohybující se brzdová kormidla však zvyšují radarový odraz letadla, proto v době, kdy B-2 vstupuje do bojové zóny musí být zamčené. Předpokládá se, že v takové situaci letadlo zatáčí pomocí rozdílného tahu motorů. Dalších šest ovládacích ploch se používá hlavně jako výškovky, avšak nejvzdálenější pár může při nízkých rychlostech plnit i funkci křidélek. V prostoru mezi výstupními tryskami se nachází poslední ovládací plocha, která eliminuje podélné kývání, způsobené vertikálními nárazy vzduchu v nízkých výškách.  Společnost Boeing se jako druhý člen týmu podílela na dodání vnějších křídel, zadní centrální části, palivového systému, zbraňového systému a podvozku. Northrop byl zodpovědný za přední centrální část letadla, kokpit, náběžné a odtokové hrany, ovládací plochy, jakož i finální montáž a celkovou koordinaci projektu. Z povrchu letadla bylo odstraněno množství hran, běžně se nacházejících na konvenčních letadlech, čímž se výrazně zredukoval odraz radarových vln. Některé plochy jsou potaženy materiálem, absorbujícím radarové vlny (RAM). Hlavní podvozek je čtyřkolový, umístěný je hned vedle motorů a zatahuje se směrem dopředu. Přední dvoukolový podvozek se zatahuje směrem dozadu.  Ve srovnání s předcházejícími americkými bombardéry došlo u B-2 k výraznému snížení posádky. Zatímco posádka B-52H Stratofortress skládá z 5 členů a posádka B-1B Lancer ze čtyř členů, letadlo B-2 má pouze dva piloty. Ti sedí v kabině vedle sebe, přičemž nalevo je místo hlavního pilota a napravo sedadlo velitele mise. Velitel mise je primárně odpovědný za navigaci a za plnění úkolů v roli operátora zbraňových systémů, ale tyto funkce může v případě potřeby provádět i pilot. Každý člen posádky má k dispozici čtyři barevné CRT monitory.  B-2 je vybaven rádilokátorom AN/APQ-181 od společnosti Hughes Aircraft (v současnosti Raytheon). Navigaci letadla zajišťují dva systémy, které mohou pracovat samostatně, ale vyšší přesnosti se dosahuje při použití obou systémů současně. Jedním z nich je inerciální systém Kearfott a druhým astronomicko-inerciální systém Northrop NAS-26. NAS-26 byl původně vyvinut pro řízené střely dlouhého doletu Snark. Určování aktuální polohy letadla probíhá na základě předem vybraných hvězd a funguje i přes zamračenou denní oblohu. Klíčovým prvkem tohoto systému je stabilizovaný elektrooptický teleskop, který je umístěn nalevo od kabiny posádky.  Letadlo je poháněno čtyřmi dvouproudovými motory General Electric F118-GE-100, z nichž každý má tah 77 kN. F118-GE-100 byl vyvinut z motoru F101-X, použitém v stíhacích letadlech F-14. Maximální rychlost B-2 je 915 km/h a maximální dostup představuje 15 200 m. Bombardér doletí bez tankování 11 100 km, přičemž s jedním tankováním ve vzduchu dokáže prodloužit tuto vzdálenost na 18 500 km. B-2 může dostávat palivo během letu pomocí nástavce, který se nachází za kokpitem. Nasávací otvory pohonné soustavy jsou esovitého tvaru, aby ukryly kompresor motoru před radiolokátorem nepřítele. Jejich okraje jsou zoubkované, aby se rozptýlily vlny nepřátelských radarů a nedošlo k jejich návratu zpět ke zdroji. Výfukové plyny z motoru jsou ochlazovány, aby se snížila tepelná stopa letadla a minimalizovala možnost odhalit a sledovat bombardér nepřátelskými infračervenými detekčními systémy.  Výzbroj je ukryta ve dvou pumovnicích, z nichž každá pojme 9 tun pum nebo řízených střel. B-2 může nést širokou škálu konvenční munice, ale i jaderné bomby typu B61 a B83 v počtu 16 kusů. Z konvenčních neřízených pum jsou to Mk 82 o hmotnosti 227 kg a Mk 84 o hmotnosti 907 kg. Jejich řízeným ekvivalentem, který byl do B-2 integrovaný, jsou pumy GBU-38 a GBU-31, vybavené systémem inerciálního a satelitního navádění. Plně naložený bombardér unese až 80 kusů Mk 82/GBU-38 nebo 16 pum Mk 84/GBU-31. Aby se při útoku na nepřátelské cíle zvýšily šance B-2 na přežití, dostaly bombardéry do výzbroje i pumy AGM-154 JSOW. Ty při vhození ve vysoké letové hladině dokáží klouzavým letem překonat vzdálenost až 130 km. Přesně zasáhnout cíl jim umožňuje GPS navigace v kombinaci s infračerveným naváděním v závěrečné fázi letu. K ještě větší minimalizaci ztrát v případě možného konfliktu přispívá integrace řízené střely AGM-158 JASSM. Ta umožňuje bombardéru zaútočit na dobře chráněné cíle ze vzdálenosti 370 km, aniž by se vystavil většímu riziku.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Bombardéry B-2 byly poprvé bojově nasazeny války v Kosovu v rámci operace Spojenecká síla (\"Operation Allied Force\", operace NATO) dne 24. března 1999. Při prvním náletu vzlétly dva B-2 ze základny Whiteman, přeletěly do Evropy a shodily 32 pum na několik cílů v Srbsku. Po ukončení bojové fáze mise a po 31hodinovém letu se vrátily zpět na domovskou základnu v Missouri. Kromě prvního nasazení letounů B-2 měly bojovou premiéru i satelitem naváděné pumy JDAM.  Přestože se bombardéry B-2 zúčastnily pouze 1% bojových misí, byly odpovědné za zničení 33% všech srbských cílů. Šest letadel B-2, které byly nasazeny v operaci \"Spojenecká síla\", zrealizovalo celkem 45 náletů a shodilo 656 pum JDAM.  7. října 2001 během operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom) byl bombardér B-2 prvním, který vletěl do afghánského vzdušného prostoru a bombardoval cíle teroristů hluboko ve vnitrozemí. Během této mise absolvovali piloti B-2 časově nejnáročnější bojovou operaci v historii, kdy jejich let trval celkem 44 hodin.  V březnu 2003 zahájily B-2 tzv. operaci Irácká svoboda (Operation Iraqi Freedom), během níž šest těchto bombardérů zničilo celkem 92 cílů. Jedním z těchto cílů byl i bunkr v Bagdádu, o kterém se americké velení domnívalo, že slouží jako úkryt Saddáma Husajna.  Bombardéry B-2 vzlétaly poprvé ne z území USA, ale ze základny Diego García v Indickém oceánu a z neznámé základny v Anglii. Během celé operace uskutečnily letadla B-2 49 bojových misí, během nichž shodily více než 680 000 kg munice.  20. března 2011 vzlétly tři bombardéry B-2 ze základny Whiteman v Missouri. V rámci operace \"Úsvit Odysei\" (Operation Odyssey Dawn) shodily 40 pum na letiště v Libyi s cílem zničit vzdušné síly Muammara Kaddáfího.  18. ledna 2017 uskutečnilo americké letectvo ve spolupráci s libyjskou vládou národní jednoty nálety na militanty z teroristické skupiny Islámský stát v Libyi. Cílem bombardování se staly dva odlehlé tábory přibližně 45 kilometrů jihozápadně od města Syrta. Útok provedla dvojice bombardérů B-2, která vzlétla ze své domovské základny Whiteman v Missouri. Celá mise včetně návratu zpět na základnu trvala 34 hodin. Zúčastnilo se jí i 15 tankovacích letadel KC-135 a KC-10. Bombardéry při ní svrhly 108 pum GBU-38 o hmotnosti 227 kg. Po úvodním náletu strategických bombardérů zaútočily na tyto cíle ještě bezpilotní letouny MQ-9 Reaper střelami AGM-114 Hellfire. Odhaduje se, že o život přišlo asi 80 bojovníků Islámského státu. Vzhledem k tomu, že letová hodina bombardérů B-2 stojí 130 000 USD, byla celá tato operace mimořádně drahá. Po započítání provozních nákladů a ceny svržené munice lze konstatovat, že celkové náklady na misi překročily výši 11,5 mil. USD.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody.", "content": "23. února 2008 havaroval bombardér B-2 Spirit of Kansas při vzletu ze základny Andersen na ostrově Guam. Příčinou havárie byla zjištěná vlhkost ve třech senzorech v důsledku čehož dostával systém řízení letu nesprávné informace o rychlosti letu a úhlu náběhu. To způsobilo, že letadlo při vzletu začalo prudce stoupat a zároveň se naklánět doleva. Z toho důvodu se levé křídlo dostalo do styku se zemí a následně stroj havaroval. Oba piloti se stihli katapultovat a nehodu se jim podařilo přežít.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam bombardérů B-2.", "content": "pozn.: AV-12 \"Spirit of Kansas\" se zřítil 23.2.2008 krátce po vzletu z Andersen AFB na ostrově Guam.  Pozdější avionika a výstroj umožnila používat JSOW a GBU-28. Spirit může také nést střely AGM-158 JASSM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop Grumman B-2 Spirit je americký víceúčelový strategický bombardér, využívající technologii stealth, díky které může snadno pronikat i nad velmi dobře střežená území. Konstrukce je převážně z uhlíkových kompozitů a je velmi náročná na údržbu. Letoun se ale díky ní omezuje na minimum množství vyzářených či odražených zvukových, infračervených, optických i radarových signálů.", "tgt_summary": "The Northrop (later Northrop Grumman) B-2 Spirit, also known as the Stealth Bomber, is an American heavy strategic bomber, featuring low observable stealth technology designed for penetrating dense anti-aircraft defenses; it is a flying wing design with a crew of two. The bomber can deploy both conventional and thermonuclear weapons, such as up to eighty Mk 82 JDAM Global Positioning System-guided bombs, or sixteen B83 nuclear bombs. The B-2 is the only acknowledged aircraft that can carry large air-to-surface standoff weapons in a stealth configuration.", "id": 1464929}
{"src_title": "Protiřetězec", "tgt_title": "Antichain", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Předpokládejme, že množina formula_1 je uspořádána relací formula_2. O podmnožině formula_3 řekneme, že se jedná o protiřetězec, pokud jsou každé dva různé prvky formula_4 neporovnatelné pomocí formula_2, tj. formula_6", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protiřetězce v lineárním uspořádání.", "content": "V lineárně uspořádané množině nemá pojem protiřetězec příliš dobrý smysl – každé dva prvky jsou porovnatelné a neexistují jiné než (nepříliš zajímavé) jednoprvkové protiřetězce. To se týká například běžného uspořádání reálných čísel nebo přirozených čísel podle velikosti.", "section_level": 2}, {"title": "Protiřetězce v množině komplexních čísel.", "content": "Uvažujme ostré uspořádání formula_2 množiny komplexních čísel podle vzdálenosti od nuly (tj. podle absolutní hodnoty). Kdo by měl problém s pojmem komplexního čísla, může si představit geometrickou rovinu a vzdálenost bodů (uspořádaných dvojic) od počátku souřadnic (tj. od bodu [0,0]): formula_8  Položme si otázku, jaké největší protiřetězce zde existují. Každé dva body, které mají stejnou vzdálenost od nuly (leží na stejné kružnici se středem v nule) jsou neporovnatelné a mohou tedy spolu náležet do protiřetězce. Jakmile ale nějaké dva body leží na dvou různých kružnicích se středem v 0, mají různou absolutní hodnotu a jsou porovnatelné – nemohou být spolu v jednom protiřetězci.  Největší možné protiřetězce při tomto uspořádání komplexních čísel jsou tedy soustředné kružnice se středem v bodě 0.", "section_level": 2}, {"title": "Protiřetězce vzhledem k dělitelnosti.", "content": "Uvažujme o množině všech kladných přirozených čísel, s uspořádáním podle dělitelnosti (tj. formula_9, pokud formula_10 dělí formula_11).  Při tomto uspořádání existují v množině přirozených čísel libovolně velké (co do počtu prvků) protiřetězce. Příkladem nekonečného protiřetězce je množina všech prvočísel. Tento protiřetězec je přitom největší možný – jakékoliv kladné přirozené číslo je porovnatelné s nějakým prvočíslem, takže ho nelze k tomuto protiřetězci přidat, aniž by přestal být protiřetězcem.  Existuje zde ale i jeden největší možný protiřetězec, který je pouze jednoprvkový – je to množina formula_12. Důvod je ten, že číslo 1 je porovnatelné s každým přirozeným číslem (dělí každé přirozené číslo).", "section_level": 2}], "src_summary": "Protiřetězec (někdy také označovaný jako antiřetězec) je matematický termín z oboru algebry a teorie uspořádání, který se používá pro označení množin vzájemně neporovnatelných prvků.", "tgt_summary": "In mathematics, in the area of order theory, an antichain is a subset of a partially ordered set such that any two distinct elements in the subset are incomparable.", "id": 630573}
{"src_title": "TATB", "tgt_title": "TATB", "src_document": [{"title": "Fyzikálně chemické vlastnosti.", "content": "Chemicky čistý TATB tvoří světle žluté krystaly o hustotě 1,93 g/cm a teplotě tání 350 °C.  Ve vodě je prakticky nerozpustný, špatně se rozpouští i ve většině běžných organických rozpouštědel, a proto ho prakticky nelze čistit rekrystalizací.  Chemicky čistá látka je za normální teploty zcela stabilní. Pozvolný tepelný rozklad začíná až při teplotách nad 300 °C a ke spontánnímu explozivnímu rozkladu dochází až při 384 °C (teplota vzbuchu).", "section_level": 1}, {"title": "Pyrotechnické vlastnosti a využití.", "content": "Jako výbušnina vykazuje tyto základní vlastnosti:  Energie výbuchu: 829 kcal/kg  Detonační rychlost: 7 350 – 7 970 m/s (závisí na hustotě látky)  Kyslíková bilance: - 55,81 %  Teplota vzbuchu: 384 °C  Citlivost k nárazu: 240 cm (5 kg) a 320 cm (2 kg)  TATB má vynikající pyrotechnické vlastnosti. Jeho detonační energie je sice o něco nižší než u klasických trhavin jako TNT, hexogen nebo pentrit, vyznačuje se však minimálně dvojnásobnou stabilitou k mechanickým podnětům. Jedním z uváděných důvodů této stability je značně vysoká hodnota záporné kyslíkové bilance ve srovnání s uvedenými trhavinami na bázi nitrosloučenin. Kromě toho je TATB značně stálý po stránce chemické, je odolný vůči zvýšené teplotě a výbušné slože připravené z TATB vykazují vysokou míru reprodukovatelnosti exploze.  Vzhledem k výše uvedené stabilitě nachází hlavní uplatnění především tam, kde je třeba zajistit maximální bezpečnost systému až do okamžiku vlastní exploze. Tento faktor je mimořádně důležitý při konstrukci atomové bomby a dalších jaderných zbraní. Protože vlastní roznětkou řetězové reakce je systém náloží klasické trhaviny, je nezbytné, aby použitá výbušnina byla mechanicky stabilní (aby se předešlo předčasné explozi při mechanickém podnětu např. nárazu při pádu nebo sestřelení nosiče jaderné zbraně). Zároveň musí všechny nálože explodovat v přesně určený okamžik, aby se jednotlivá podkritická množství jaderného materiálu setkala tak, jak bylo určeno teoretickými výpočty pro maximální energetický výtěžek výsledné řetězové reakce. Podle dostupných údajů je tedy velká část roznětek současně existujících jaderných zbraní tvořena právě náložemi z TATB.  Podobným případem je i konstrukce raketových zbraní pro ničení letících cílů, ať již jde o protiletecké rakety nebo obranné protiraketové systémy pro ničení balistických raket vybavených jadernými hlavicemi. Ve všech uvedených zbraňových systémech bývá základním materiálem výbušné nálože TATB.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Existuje několik syntetických postupů pro průmyslovou výrobu TATB, všechny jsou však poměrně nákladné a cena výstupního materiálu je tak značně vysoká.  Základním postupem je nitrace 1,3,5-trichlorbenzenu nitrační směsí kyseliny sírové a kyseliny dusičné (popř. roztoku alkalického dusičnanu) s vysokým přebytkem HSO za vzniku 1,3,5-trichlor-2,4,6-trinitrobenzenu. Ten pak následnou aminací plynným amoniakem poskytuje přímo TATB.  Jiný postup vychází z redukce trinitrotoluenu (TNT), CHNO vodíkem rozpuštěným v dioxanu za vzniku 4-amino-2,4-dinitrotoluenu. Nitrací této látky směsí HNO a HSO získáme pentanitroanilin, který reaguje v prostředí dichlormethanu s amoniakem za vzniku TATB.", "section_level": 1}], "src_summary": "TATB, systematický název 1,3,5-triamino-2,4,6-trinitrobenzen, CHNO je vysoce brizantní trhavina, s velmi nízkou citlivostí k mechanickým podnětům. Používá se především k vojenským účelům např. v jaderných zbraních a jako náplň raket země - vzduch. Širšímu uplatnění této trhaviny však brání především vysoké výrobní náklady na syntézu.", "tgt_summary": "TATB, triaminotrinitrobenzene or 2,4,6-triamino-1,3,5- trinitrobenzene is an aromatic explosive, based on the basic six-carbon benzene ring structure with three nitro functional groups (NO) and three amine (NH) groups attached, alternating around the ring.", "id": 637665}
{"src_title": "Projektil", "tgt_title": "Projectile", "src_document": [{"title": "Dělení střel a střeliva.", "content": "Z pohledu určení střely a požadavků na její účinek jsou vyvinuty různé konstrukce střel. Základní rozdělení střeliva lze je možné udělat podle oblasti použití.  Další možné dělení střeliva vycházející ze zákona o zbraních závisí na střele:  Do skupiny jednotných střel lze přiřadit další podskupiny  K hromadným střelám lze přiřadit i plynové střely pro expanzní zbraně. Střela je vytvořena například z krystalické chemikálie, která se při výstřelku mění na plyn emitovaný ve směru cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotné a hromadné střely podle zbraní.", "content": "U historických zbraní se používaly jednotné střely i do hladkých hlavní. V současnosti je jednotná střela používána obvykle do zbraní s drážkovaným vývrtem hlavně. Hromadná střela (tzv. brokové střelivo) do zbraní s hladkým vývrtem hlavně. Méně často se vyrábějí a používají i brokové náboje pro použití ve zbraních s drážkovaným vývrtem. Dále některé speciální vojenské náboje (střely pro strážní službu a střelivo duplex) používají střelu vyhovující definici hromadné střely. A pro brokovnice jsou vyráběny náboje s jednotnými střelami.", "section_level": 1}, {"title": "Ráž (Ráže) střel.", "content": "U jednotných střel je ráže smluvní číslo, které přibližně vyjadřuje průměr střely. Střely stejné ráže mohou být částí různých nábojů. Pojem ráže u nábojů a zbraní má širší význam a může kromě průměru zahrnovat i jiné údaje popisující další vlastnosti střeliva nebo zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Střely pro palné hlavňové zbraně s drážkovým vývrtem.", "content": "Zavedení drážkovaných hlavní a bezdýmných prachů znamenaly významný pokrok. Tím došlo k nárůstu rychlosti střel.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj tvaru střel.", "content": "Střela, zastaralý název kulka, odkazoval na její původně většinou kulový tvar. Tvar koule bývá dnes naprosto výjimečný i když je možné se s ním setkat např. u vzduchovek). Střely získávaly postupně podlouhlý tvar. Výhoda tohoto tvaru jsou lepší aerodynamické a balistické vlastnosti. Nejčastějšími tvary střel jsou protáhlé válce s tupou, půlkulovitou, kuželovitou nebo ogivální špičkou. Růst rychlosti střel a požadavek na velký dostřel (a tedy menší aerodynamický odpor) vedl k zašpičatění střel v přední části a také přidání aerodynamického kužele v zadní části. Střela s aerodynamickou úpravou na obou stranách se nazývá biogivální. Tvary střel se liší podle účelu a toho, v jaké zbrani se používají. U zbraní určených pro střelbu na kratší vzdálenosti není třeba dbát tolik na nízký odpor vzduchu jako je tomu u zbraní pro střelbu na dlouhé vzdálenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Střely do předovek.", "content": "Zavedení drážek do vývrtu hlavně bylo velkým pokrokem a zvýšilo výrazně přesnost střelby. Drážkování bylo známé a používané už v době kdy převládaly předovky. Tím vznikly specifické požadavky na střely. Střela musela být těsná tak, aby se zařízla do drážek vývrtu a zároveň bylo nutné nabít střelu skze celou délku hlavně. Takto vzniklý problém se řešil několika způsoby. Jedním ze způsobů bylo deformování střely pomocí nabijáku. Za tímto účelem byl u některých konstrukcí ve dnu nábojové komory umístěn trn, který pomohl střelu roztahovat. Dále vznikly střely s předem vyrobenými výstupky, které zapadaly do drážek hlavně. Tyto střely bylo nutno už při nabíjení nasunout připravenými výstupky do stážek hlavně. Podobným, ale mírně změněným principem principem byla změna příčného průžezu střely tak aby nebyl kruhový. Tento profil byl následně stočen do sřroubovice. Vývrt hlavně měl v průřezu profil střely opět po délce hlavně spirálovitě zatočený do šroubovice. Tento profil dodal střele rotaci podobně jako drážky. Známou konstrukcí na tomto principu byla například puška Whitworth, u které měla střela průžez šestihranu. Posledním používaným způsobem bylo utěsnění střely ke kterému došlo automaticky v důsledku působení tlaku výstřelových plynů. JEdnou z konstrukcí byly kompresní střely, které byly při výstřelu podélně stlačeny a tak se rozšířily. Dalším řešením byl princip střel minié. Tyto střely měly ve svém dnu kuželovitý otvor s klínem, případně u dále modifikovaných střel i bez klínu, který způsobil rozšíření a utěsnění střely.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj materiálů střel.", "content": "Zprvu kamenné, později litinové koule pro kanóny. Pro ruční zbraně olověné. Střely vyráběné z olova zanáší vnitřní povrch hlavní. Olovo začalo být legováno tvrdšími kovy – např. zinkem a antimonem. Došlo i ke konstrukční úpravě střel. Střela má vnější část (tzv. plášť) a jádro. Tyto dvě části střely jsou vyráběny z různých materiálů. Pro povrch střely (plášť) se začala používat měď, dále slitina zvaná tombak (90 % Cu a 10 % Zn) a mědinikl (80 % Cu a 20 % Ni). Následně s rozvojem technologií byla na pláště střel používána i ocel. Ocelové pláště střel se někdy povrchově upravují niklováním. Také se používá ocel plátovaná tombakem nebo mědiniklem. Pro vnitřní jádro střel se obvykle používá olovo. Olovo bývá legované antimonem (Sb).", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce střel.", "content": "Zavedením zbraní nabíjených zezadu zmizel požadavek na protažení střel vývrtem a její následné utěsnění. Pro konstrukci jsou tedy důležité následující požadavky. Střela musí odolat dějům vnitřní balistiky při výstřelu. Dále musí mít střela příznivé balitické vlastnosti z pohledu jejího letu ve vnějším prostředí. To znamená, že musí zachovávat přesnost a zároveň ztrácet při letu minimum energie. A konečně střela musí mít v cíli požadavaný účinek.  Uvedené požadavky vedly ke konstrulci velkého počtu různých střel a vývoj nových střel stále pokračuje. Příklady běžně používaných typů střelː", "section_level": 2}, {"title": "Střely pro vojenské náboje.", "content": "Některé z uvedených střel se používaly jen v určitém období a dnes se již nevyrábí. Některé tyto střely jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami o střelivu používaném ve válečném konfliktu a proto jejich použití bylo omezeno na mírové období (například střely pro strážní službu) nebo byla jejich výroba ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Střely pro palné hlavňové zbraně s hladkým vývrtem (brokové náboje).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hromadná střela.", "content": "Pro brokovnice a brokové náboje je hromadná střela typická. Střela je tvořena broky stejného průměru. Velikost broků v náboji deklarovaná výrobcem může být orientační. Například v brokovém náboji s deklarovanou velikostí broků 3,5 mm se vyskytují často broky od velikosti 3,25 do 3,75 mm.. Broky bývají v náboji uloženy v plastovém kontejneru. Broky jsou obvykle olověné a mají kulový tvar. Používají se i broky které nemají kulový tvar. Stejně tak se používají i broky z jiných materiálů než je olovo. Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb., v platném znění, s účinností od 31. prosince 2010 zakazuje používat olověné brokové náboje k lovu vodního ptactva na mokřadech.  Broky které nejsou z olova se prodávají pod názvem ocelové broky. Jde o určitou nepřesnost, protože materiálem pro výrobu těchto broků je železo s tvrdostí na povrchu maximálně 110 HV1 a v jádře 100 HV1.  Broky se používají ve velké škále rozměrů od cca 2,4 mm až cca 9 mm. Počet broků v jednom náboji se podle jejich velikosti velmi liší. Například náboj 12 × 70 obsahuje cca 8 kusů broků velikosti 9,1 mm anebo cca 370 kusů broků 2,5 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba olověných broků.", "content": "Olověné broky, se vyráběly litím roztaveného olova přes síto z vysoko umístěné pozice – licí věže. Pádem z výšky se kapky roztaveného olova při průchodu vzduchem vytvarovaly do koule. Poté dopadaly do vody, kde ztuhly při zachování kulového tvaru. Pro zvýšení povrchového napětí se do roztaveného kovu přidává arzen (jinak by takto vyráběné broky neměly kulovitý, ale kapkovitý tvar).", "section_level": 3}, {"title": "Jednotná střela.", "content": "Konstrukce jednotné střely brokovnice je upravena v souvislosti s tím, že bude používána v hladké hlavni. Podle způsobu stabilizace je lze dělit na:", "section_level": 2}, {"title": "Značení střel.", "content": "Mezi nejčastěji používané typy (zejména díky ceně a legislativě) na českém trhu pro krátké palné zbraně patří střely:  Zkratky různých používaných střel a stručné popisy (vedle standardně používaných obecně platných zkratek jsou v přehledu zahrnuty i zkratky konkrétních druhů střeliva některých výrobců):  Dále existuje velké množství různých patentovaných střel s důmyslnými konstrukcemi, které mají zlepšit všechny jejich vlastnosti. Jejich ceny jsou ve většině případů mnohem vyšší než u nejběžněji používaných střel.", "section_level": 1}, {"title": "Střely pro lafetované zbraně.", "content": "Dělostřelecké projektily jsou plněny trhavinou, vybuchují ve vzduchu nebo po dopadu. Mohou být plněny radioaktivním materiálem, nebo i chemikáliemi.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost projektilů některých ráží zbraní po výstřelu.", "content": "Níže uvedená tabulka je pouze orientační. Počáteční rychlost střely je přímo závislá na více faktorech. Hlavními jsou váha střely, množství a druh výmetné slože (prachu) a délka hlavně. Vlivů na počáteční rychlost je více, ale pro praxi jsou zanedbatelné. Pro náboj 6,5 × 65 RWS se uvádí 1 000 m/s, 5,6 Ultra Rapid 1 030 m/s, 9 mm Luger subsonic 290 m/s atd.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Část seznamu zkratek označení byla převzata z článku „Bullet“ na anglické wikipedii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projektil neboli střela je předmět vystřelený ze střelné zbraně určený k zasažení cíle nebo vyvolání jiného efektu. Dříve byla střela samostatný prvek který spolu s ucpávkou utěsňoval prachovou náplň v hlavni. U moderních palných zbraní je střela částí náboje. Je zasazena do hrdla nábojnice a působí jako zátka při hoření střelného prachu.", "tgt_summary": "A projectile is any object thrown by the exertion of a force. It can also be defined as an object launched into the space and allowed to move free under the influence of gravity and air resistance.Although any object in motion through space (for example a thrown baseball, kicked football, fired bullet, thrown arrow, stone released from catapult) may be called projectiles, they are commonly found in warfare and sports. Mathematical equations of motion are used to analyze projectile trajectories.", "id": 735948}
{"src_title": "Multiplex (vysílání)", "tgt_title": "Multiplex (television)", "src_document": [{"title": "Představy o Erótovi.", "content": "Staří Řekové uznávali dvě koncepce pojmu Erós; v první, podle orfického mýtu o stvoření světa, je primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. V Hesiodově spisu \"Theogonia\", nejslavnějším řeckém mýtu o stvoření, Erós se objevil z prvotního Chaosu společně s Gaiou, zemí a Tartarem, podsvětím; podle Aristofanovy hry \"Ptáci\" se vylíhl ze stříbrného vejce, sneseného bohyní Noci, které se dvořil Vítr. V Eleusinských mystériích byl uctíván jako \"Protogonus\", \"prvorozený\".  Střídavě, v pozdějším starověku byl Erós uváděn jako syn Afrodíté a buď Area, Herma nebo Héfaista, nebo že jeho rodiči byli Porus a Penia, nebo jindy Iris a Zefyros; tento Erós doprovázel Afrodítu, spojující prvotní sílu lásky a přinášející ji smrtelníkům.  Erós přináší radost i žal, vládne nad vším a všude: vznáší se na zlatých křídlech ozbrojen lukem a šípy. Koho zasáhne svou střelou, ten podlehne lásce. Erós je roztomilý i ukrutný, veselý i potměšilý, lidé po něm touží, opěvují ho i proklínají.  Zeus dobře věděl, že Erós přinese na svět i strádání a věděl i to, že ani on sám jeho střelám neodolá. Chtěl ho hned po narození zahubit, avšak Afrodíté syna ukryla v hlubokém lese a svěřila ho na vychování divokým lvicím.  Když vyrostl, vrátil se ke své matce na Olymp a všichni bohové ho pro jeho krásu a půvab přivítali. Stal se Afrodítiným pomocníkem a měl stále tolik práce, že si přibral za pomocníky Erótky čili Amorky. Prý byli jeho bratry, mezi nimi také Anterós („Protiláska“); zmínky o něm se vyskytují až v poměrně pozdních bájích.  V umění byl Erós obvykle zobrazovaný jako nahý okřídlený chlapec nebo jako dítě (ačkoli tato představa je svázána více s Amorem z římského náboženství, u Řeků byl spíše mladíkem) se svým lukem a šípy v ruce. Používal dva druhy šípů: jeden zlatý s křidélky z holubích per, který způsoboval okamžitou lásku; jiný s křidélky ze sovích per, který vyvolával lhostejnost. Básnířka Sapfó ho popsala jako „sladkobolný“ a „krutý“ ke svým obětem; byl také nesvědomitý, rozpustilý a charismatický. V orfickém mýtu o stvoření světa ho nazývali také Fanes. Erós-Fanes tu byl popsán jako hermafrodit, který stvořil zemi, oblohu, slunce a zemi. Měl údajně čtyři hlavy a řval někdy jako lev, bučel jako býk, syčel jako had nebo bečel jako beran. Občas byl také zobrazován jako slepec nebo se zavázanýma očima.  V raném Řecku nebylo uctívání Eróta obvyklé, ale postupem doby se stalo rozšířeným. Byl náruživě uctíván v kultu úrodnosti v Thespiaei a hrál také důležitou roli při Eleusinských mystériích. V Athénách sdílel velmi oblíbený kult společně s Afrodítou a každý čtvrtý den v měsíci byl zasvěcen právě jemu. V některých částech starověkého Řecka byl uctíván jako bůh pederastie (např. na Krétě, v Thébách a ve Spartě), jinde byl jeho kult bisexuální (např. v Tróji a Lakónii).  V moderní době je Erós oslavován na Erótův den, svátek oslavy lásky a sexuality, který připadá na 22. ledna, kdy je planetka Eros nejblíže Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty spojené s Erótem.", "content": "Sám Erós je proti lásce také bezmocný (pokud mu nepomohl Anterós). Mýty uvádějí několik jeho milostných historek.  Jedním ze známých mýtů je příběh Eróta a Apollóna, který si z Eróta tropil posměšky ohledně jeho střelby ze zlatého luku. Erót za to způsobil svou střelou, že se Apollón zamiloval do nymfy Dafné, dcery Ládóna, která však Apollónem opovrhovala. I to měl na svědomí Erót, který ji zasáhl pro změnu šípem, který lásku zabíjel. Dafné v hrůze před Apollónem, který byl přitom nejkrásnějším z bohů, požádala svého otce o změnu podoby a ten jí vyhověl. Změnil Dafné ve vavřínový strom, jehož listy si pak Apollón zdobil hlavu na paměť své první lásky.  Příběh Eróta a Psyché má dlouholetou tradici jako lidový příběh starověkého řecko-římského světa dávno předtím, než byl publikován; prvním byl Apuleius ve své novele Zlatý osel. Novela je sama napsána v římském pikareskním stylu, i když Psyché a Afrodité si udržují řecké znaky. Je to pouze Erós, jehož role pocházela z jeho úlohy v římském panteonu.  Tento příběh je pouze odbočkou a strukturální paralelou k hlavní dějové linii Apuleiovy novely a je vypravován pro obveselení nějakou stařenou dívce zajaté lupiči. Vypravuje se v něm o lásce plné protivenství mezi Erótem a Psyché, jejíž jméno je obtížně přeložitelné, snad může být míněna „duše“, „mysl“, nebo spíše oboje. Psyché byla natolik krásná, že její krása pobouřila i bohyni krásy Afrodité, protože lidé kvůli ní opouštěli její oltář a uctívali místo toho tuto smrtelnici. Afrodité proto nařídila svému synu Erótovi, aby ji zranil šípem lásky k nejhoršímu muži na světě. Erós se však místo toho zamiloval do Psyché sám a nechal ji unést do svého sídla, kde se s ní každou noc za tmy scházel. Jejich klid a mír je však narušen závistivými sestrami Psyché, které způsobí, že se Psyché pokusila zjistit jeho pravou podobu. Erós, popálený olejem z lampy, pomocí které se ho Psyché snažila poznat, od ní odletí a Psyché se ho snaží hledat po celém světě. Pokud chce Psyché získat svou lásku zpět, musí splnit tři úkoly, přičemž jeden z nich ji zavede až do podsvětí. Úkoly se jí podaří splnit a nakonec se smíří se svou tchyní a je přijata do panteonu bohů jako nesmrtelná Erótova manželka. Výsledkem lásky Eróta a Psyché pak byla jejich dcera, pojmenovaná Hédoné, neboli Rozkoš.  Návštěva a návrat Psyché z podsvětí z ní udělalo symbol věrnosti, podobně jako byli Dionýsos a Persefona. Stala se objektem některých náboženských mysterií a byla občas zmiňována s populárními Eleusinskými mysterii.  Někteří lidé věří, že tento příběh vypravuje o tom, že láska přichází tehdy, když člověk v touze (Erós) sní spíše o duši (Psyché) svého protějšku, než aby toužil po jeho těle. Dva mohou nalézt lásku, ale ještě snadněji ji mohou ztratit kvůli nedůvěře.", "section_level": 1}, {"title": "Erós v umění.", "content": "Erós byl častým námětem uměleckých děl. např.:  Z novodobých sochařů jsou to:  Malířských vyobrazení Eróta se prakticky nelze dopočítat.  Mezi nejznámější z nich patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Multiplex je označení balíčku televizních a rozhlasových programů a doplňkových služeb vysílaný na jednom kanále v rámci digitálního vysílání (viz DVB-T).", "tgt_summary": "A multiplex or mux (called virtual sub-channel in the United States and Canada, and bouquet in France) is a grouping of program services as interleaved data packets for broadcast over a network or modulated multiplexed medium. The program services are split out at the receiving end.", "id": 79407}
{"src_title": "Operace (matematika)", "tgt_title": "Operation (mathematics)", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Operace je zobrazení z kartézského součinu nějakých množin do kartézského součinu nějakých množin. Formálně zapsáno je tedy operace ω zobrazení typu formula_1 kde formula_2 jsou množiny. Z formálního hlediska není kladen požadavek na nenulovou aritu kartézského součinu, je tedy možno uvažovat operace, které nemají vstup nebo výstup.", "section_level": 1}, {"title": "Algebraická operace.", "content": "V algebře je pojem \"operace\" chápán v užším smyslu: n-ární operací nad množinou \"A\" rozumíme jako zobrazení z \"A\" do \"A\", přičemž \"A\" označuje \"n\"-násobný kartézský součin formula_3 (pro libovolné \"n\"formula_4).", "section_level": 2}, {"title": "Arita operace.", "content": "\"Arita operace\" (česky \"místnost\" operace) je rovna aritě kartézského součinu vstupu, tzn. obsahuje-li vstup formula_5 množin, pak říkáme, že operace je \"formula_5-ární\".  Pro formula_7 jde o \"operace nulární\". Formálně jde o předpis, který bez vstupu vrátí hodnotu. Na konstanty je někdy (například ve funkcionálním programování) výhodné nahlížet jako na nulární operace.  Pro formula_8 jde o \"operace unární\". Unární operace transformují jeden prvek množiny formula_9 na prvek množiny formula_10. Mezi unární operace patří např. změna znaménka, absolutní hodnota čísla, nebo operace identity, která přiřazuje každému prvku formula_11 stejný prvek formula_12.  Pro formula_13 se jedná o \"operace binární\". Binární operace přiřazují každé dvojici prvků prvek nějaké množiny. Sčítání, odčítání, násobení, dělení nebo mocnění patří mezi binární operace.  Pro formula_14 se jedná o \"ternární operaci\". Ta přiřazuje každé trojici prvků prvek nějaké množiny. Ternární operací je například operátor programovacích jazyků C nebo Java, ale také zápis if... then... else... používaný ve funkcionálních programovacích jazycích.  Operace vyšších arit se vyskytují především v programovacích jazycích, kde jsou nazývány funkce, metody nebo procedury (procedura je operace s prázdným oborem hodnot, anebo naopak podprogram, který sice má vstupy, ale zato je bez vlastního výstupu, nevrací žádnou hodnotu).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady operací.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aritmetické operace.", "content": "Mezi základní operace s čísly, tzv. \"aritmetické operace\" (\"početní operace\") řadíme unární funkce opačné číslo, absolutní hodnota, převrácená hodnota atd. a binární funkce sčítání, odčítání, násobení, dělení a umocňování.", "section_level": 2}, {"title": "Logické operace.", "content": "Operace na výrocích, například unární logická operace negace, nebo binární operace konjunkce, disjunkce, implikace, ekvivalence, XOR, NAND a NOR.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární algebra.", "content": "Ve vektorovém prostoru jsou definovány operace opačný vektor (unární) a skládání vektorů, skalární a vektorový součin (binární).", "section_level": 2}, {"title": "Operace na funkcích.", "content": "Na množině zobrazení je unární operací inverzní zobrazení a binárními operacemi je skládání zobrazení.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavřenost množiny na operaci.", "content": "Řekneme, že podmnožina formula_15 je uzavřená vůči algebraické operaci \"ω\", pokud tato operace vrátí hodnotu z \"M\", kdykoli její argumenty patří do \"M\".  Formálněji: Je-li formula_15 množina, formula_17 přirozené číslo a \"f\" zobrazení, jehož definiční obor obsahuje jako svou podmnožinu kartézský součin formula_18, potom \"M\" je uzavřená na operaci \"f\", pokud formula_19.  Tento pojem je jiný než pojem uzavřená množina z topologie a matematické analýzy.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme například vektorový prostor formula_20 nad prostorem reálných čísel. Podmnožina je uzavřená na sčítání vektorů, neboť pro formula_22 a formula_23 je i formula_24.  Podmnožina ale vzhledem ke sčítání uzavřena není.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v matematice.", "content": "Podstrukturu algebraické struktury (například podgrupu, podsvaz apod.) tvoří právě ty podmnožiny, které jsou uzavřeny na všechny operace. Například podmnožina grupy tvoří podgrupu právě když jsou všechny grupové operace uzavřené na danou podmnožinu. Při ověřování nelze vynechat nulární operace (jinak bychom např. množinu všech celých čísel větších než 10 mohli mylně považovat za podmonoid monoidu (\"Z\", +, 0) všech celých čísel).", "section_level": 2}], "src_summary": "Operace v matematice, logice a informatice je postup, který na základě daných \"vstupů\" (nazývaných též \"argumenty\", \"vstupní hodnoty\" nebo \"operandy\") vyprodukuje jednu nebo více \"hodnot\" (nazývaných též \"výstupní hodnoty\", \"výsledky\" nebo \"výstupy\"). Nejčastěji se vyskytující operace jsou \"unární operace\" a \"binární operace\". Unární operace vyžaduje jen jednu vstupní hodnotu (příkladem jsou trigonometrické funkce), zatímco binární operace vyžaduje dvě vstupní hodnoty (příkladem jsou třeba sčítání, odčítání, násobení nebo dělení).", "tgt_summary": "In mathematics, an operation is a function which takes zero or more input values (called \"operands\") to a well-defined output value. The number of operands is the arity of the operation. The most commonly studied operations are binary operations (i.e., operations of arity 2), such as addition and multiplication, and unary operations (i.e., operations of arity 1), such as additive inverse and multiplicative inverse. An operation of arity zero, or nullary operation, is a constant. The mixed product is an example of an operation of arity 3, also called ternary operation. Generally, the arity is taken to be finite. However, infinitary operations are sometimes considered, in which context the \"usual\" operations of finite arity are called finitary operations.", "id": 1999865}
{"src_title": "Velký skok vpřed", "tgt_title": "Great Leap Forward", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "V roce 1958, kdy byl Velký skok vpřed zahájen, bylo obyvatelstvo Číny rozděleno do desetitisíců lidových komun, základních ekonomických a správních jednotek, které měly být soběstačné a odpovědné za své výsledky. Zároveň se tím zrušily či narušily tradiční vazby a ekonomické vztahy v zemi; Maovým dlouhodobým cílem bylo zlikvidovat rodinu, peníze a soukromé vlastnictví. Dalším Maovým cílem, přijatým jako poučení z maďarského povstání 1956, bylo fyzicky zlikvidovat potenciální odpůrce režimu.  Vedle rychlého narušení společenských vazeb přinesl Velký skok i změnu průmyslové politiky. Z nařízení čínské vlády například každá komuna musela vybudovat vlastní malé vysoké pece, a zvýšit tím produkci oceli. Přitom však nebyl zabezpečen přísun železné rudy ani paliva, takže obyvatelé byli nuceni tavit své nářadí a oheň v pecích živit dřevěným vybavením svých obydlí, dřevem z posvátných hájů kolem konfuciánských chrámů, ba pálit i celé domy. Když nářadí došlo, bylo obyvatelstvo lidovými komisaři nuceno jít do hor hledat „železnou rudu“, a to i v případě, že v daném pohoří se železná ruda nikdy nevyskytovala a nikdo z obyvatel nevěděl, jak taková železná ruda vypadá. Zoufalí lidé pak do vysokých pecí házeli veškeré kameny, které alespoň trochu připomínaly kov. Výsledkem byla zpravidla „podivná spečenina“.  Přestože již počátkem roku 1959 bylo konstatováno, že kov tavený nekvalifikovanými rolníky v pecích z pálené hlíny zdaleka nedosahuje potřebné kvality, politika nebyla změněna a nedostatek nástrojů a pracovních sil v zemědělství znamenal drastický pokles zemědělské výroby. Navíc obyvatelstvo bylo přinuceno stravovat se v „kolektivních jídelnách“ a bylo zakázáno připravovat si jídlo doma. Populisticky vysoké jídelní příděly způsobily brzké vyčerpání krizových zásob a fakt, že jídlo bylo zadarmo, zapříčinilo obrovské plýtvání. Společně s nepříznivou úrodou a rozkolem se Sovětským Svazem v roce 1960, který tak zastavil hospodářskou pomoc Číně, vše vyústilo v obrovský hladomor, tzv. „Tři hořké roky“ 1959–1961. V některých oblastech hladem a nemocemi vymřelo až 40 % obyvatelstva. Hlad dosáhl takových rozměrů, že docházelo ke kanibalismu a někteří se stravovali kaolinem, který má příjemně nasládlou chuť a svým objemem utišil touhu žaludku po potravě; jelikož však jde o nestravitelnou horninu, lidé následně umírali na koliku.  Ústřední výbor čínské komunistické strany kampaň zastavil na svém plenárním zasedání v lednu 1961. Důsledkem bylo i několik let trvající oslabení Maovy pozice ve vedení strany a přijetí prvků sovětského modelu organizace státu. Napětí mezi Mao Ce-tungem a jeho kritiky ve straně bylo o několik let později, v roce 1966, také motivem vzniku další velké Maovy kampaně – Kulturní revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Odhady počtu obětí Velkého skoku se v jednotlivých pramenech značně liší. Odhad Judith Banisterové, založený na demografickém modelování, zní 30 milionů mrtvých, jiné odhady se nejčastěji pohybují v pásmu 20-40 miliónů, tedy v každém případě více, než kolik bylo obětí první světové války. Přitom šlo zřejmě mnohem častěji o oběti hladu, nemocí a zimy než o oběti poprav a jiného násilí. Hladomor vyvolaný Velkým skokem vpřed je mezi ostatními lidmi vyvolanými hladomory 20. století poměrně neobvyklý tím, že nešlo o průvodní jev války, občanské války či jednoznačného státního teroru, jakkoli ani ten v rámci kampaně nechyběl, ale spíše o nechtěný následek špatně připravené a bezohledně vynucované modernizační politiky. Zároveň je Velký skok exemplárním dokladem mimořádné stability východoasijských komunistických diktatur: jedinou politickou reakcí na katastrofální neúspěch programu byly dílčí mocenské přesuny v ústředním výboru Komunistické strany Číny.  Hospodářským výsledkem Velkého skoku byl především rychlý ekonomický propad. V roce 1961 se čínské HDP snížilo o rekordních 27 % a trvalo několik dalších let po zastavení kampaně, než se podařilo dosáhnout úrovně roku 1958. Spolu s dalšími excesy maoistické politiky tak Velký skok přispěl k tomu, že Čína až do 80. let 20. století nedokázala ve světové politice a ekonomice zaujmout místo odpovídající její velikosti a kulturnímu bohatství.  Velký skok vpřed dodnes (2020) patří v Číně mezi tabuizovaná témata a čínský komunistický režim se snaží potlačit vše, co by ho mohlo objektivněji připomenout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký skok vpřed či Velký skok (TZ: 大躍進; ZZ: 大跃进; pinyin: \"dàyuèjìn\"; český přepis: \"ta-jüe-ťin\") byl oficiální název politiky Čínské lidové republiky od roku 1958 až do počátku roku 1962 v rámci Druhého pětiletého plánu ČLR. Čínský vůdce Mao Ce-tung chtěl radikálními politickými a ekonomickými opatřeními rychle zvyšovat čínskou produkci, dostat zemi během 15 let ekonomicky do postavení velmoci a vybudovat komunismus. Skutečným následkem však byl největší lidmi vyvolaný hladomor v dějinách, jemuž padly za oběť desítky milionů lidí.", "tgt_summary": "The Great Leap Forward (Second Five Year Plan) of the People's Republic of China (PRC) was an economic and social campaign led by the Chinese Communist Party (CCP) from 1958 to 1962. Chairman Mao Zedong launched the campaign to reconstruct the country from an agrarian economy into a communist society through the formation of people's communes. Mao decreed increased efforts to multiply grain yields and bring industry to the countryside. Local officials were fearful of Anti-Rightist Campaigns and competed to fulfill or over-fulfill quotas based on Mao's exaggerated claims, collecting \"surpluses\" that in fact did not exist and leaving farmers to starve. Higher officials did not dare to report the economic disaster caused by these policies, and national officials, blaming bad weather for the decline in food output, took little or no action. The Great Leap resulted in tens of millions of deaths, with estimates ranging between 18 million and 45 million deaths. About the same number of births were lost or postponed, making the Great Chinese Famine the largest in human history.", "id": 982377}
{"src_title": "Jethro Tull", "tgt_title": "Jethro Tull (band)", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Tento indikátor se používá pro identifikaci překoupeného a přeprodaného trhu. Pomáhá také při potvrzení trendu a určení jeho směru. Někdy je RSI vhodné použít pro identifikaci grafických formací, které mohou být díky němu lépe viditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Překoupený a přeprodaný trh: Důležitými hodnotami jsou 70 a 30 bodů. Pokud se RSI pohybuje nad 70 body, signalizuje to překoupený trh, tedy pravděpodobný budoucí pokles kurzu cenného papíru. Hodnota RSI pod 30 body naopak signalizuje přeprodaný trh a možnost budoucího růstu kurzu cenného papíru.  Potvrzení trendu: Aktuální trend je možné potvrdit pomocí tzv. „Failure Swing“. Nákupní signál a potvrzení rostoucího trendu nastává při vytvoření RSI dna pod dolní hranicí 30 bodů, následného vrcholu, vytvoření druhého dna (které je ovšem na vyšší úrovni k předcházejícímu dnu) a následného vytvoření vrcholu na vyšší úrovni vrcholu předcházejícího. Prodejní signál a potvrzení klesajícího trendu nastává přesně v opačném případě, tedy při růstu RSI nad horní hranici, poklesu a vytvoření dna, růstu s vytvořením nižšího vrcholu a poklesu RSI s vytvořením dna na nižší úrovni dna předcházejícího.  Směr cenového pohybu: V případě divergence mezi pohybem RSI a kurzem cenného papíru obvykle dochází k opravení ceny a pokračování pohybu ve směru RSI.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Ve vrchní části grafu se vyskytuje čárový graf kurzu cenného papíru. V dolní části grafu jsou dvě červené horizontální přímky, které značí mezní hodnoty 30 a 70. Červená křivka oscilující většinu času mezi těmito hodnotami je RSI. V říjnu 2008 došlo k prolomení 30 bodové hranice, která signalizuje přeprodaný trh a dává nákupní signál. Hodnota 70 byla výrazněji prolomena ke konci srpna 2007. Prolomení signalizuje překoupený trh a je vhodné cenný papír prodat. Failure swing nastává poměrně zřídka kdy. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 lze vysledovat možný počátek nákupního „Failure Swing“. K divergenci mezi RSI a kurzem cenného papíru došlo na přelomu listopadu a prosince 2007, kdy RSI klesalo a kurz stále stoupal. Následně se cena opravila a pokračovala ve směru RSI.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "www.incrediblecharts.com www.investopedia.comPopis indikátoru, výpočet a příklady použití: https://quastic.cz/indikatory/technicky-indikator-rsi-jeho-kouzlo/", "section_level": 1}], "src_summary": "Jethro Tull je britská rocková skupina, která se zformovala v roce 1967 v anglickém Blackpoolu. Její vůdčí osobností je skotský hudebník (zpěvák, flétnista, kytarista, hráč na mandolínu) a skladatel Ian Anderson. Jethro Tull představují patrně světově nejproslulejší hard-folk rockový soubor, jehož vrcholným obdobím tvorby byl přelom 60. a 70. let 20. století. Hudba Jethro Tull byla od počátku inspirována starou britskou a keltskou lidovou hudbou, blues, rockem i prvky evropské klasické hudby. Progresivní přístup, originální zvuk a melodicko-harmonické principy, kombinující hard-rock s charakteristickými postupy různých forem lidové hudby včetně středověké či renesanční hudby a patrná návaznost na tradici pěvců a hudebníků té doby činí hudební výraz kapely nezaměnitelným. Je charakteristická zvláštním mužným zpěváckým projevem, výraznou rolí flétny i neobvyklou a často komplikovanou kompozicí písní. Z dlouhé řady alb vydaných skupinou si některá dobyla nejen nadšeného přijetí, ale stala se klasickými (např. \"Stand Up\", \"Aqualung\", \"Heavy Horses\" či \"Living in the Past\"). Skupina nese jméno anglického agronoma žijícího na přelomu 17. a 18. století, vynálezce secího stroje.", "tgt_summary": "Jethro Tull are a British rock band formed in Blackpool, Lancashire, in 1967. Initially playing blues rock and jazz fusion, the band later developed their sound to incorporate elements of hard rock and folk to forge a progressive rock signature. The band is led by vocalist/flautist/guitarist Ian Anderson, and has featured a revolving door of lineups through the years including significant members such as guitarists Mick Abrahams and Martin Barre, keyboardists John Evan and Dee Palmer, drummers Clive Bunker, Barriemore Barlow, and Doane Perry, and bassists Glenn Cornick, Jeffrey Hammond, John Glascock, and Dave Pegg.", "id": 2463041}
{"src_title": "Islám v Bosně a Hercegovině", "tgt_title": "Islam in Bosnia and Herzegovina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osmanská období (1463–1878).", "content": "Před příchodem Osmanů na západním Balkáně existovalo Bosenské království, v němž většina obyvatel vyznávala různé varianty křesťanství – pravoslaví, katolicismus i autochtonní podobu křesťanské víry (\"Crkva bosanska\"). Po ukončení existence krátkodeché bosenské státnosti roku 1463 politickou i ekonomickou moc v oblasti převzali muslimové, nejčastěji konvertité z dříve dobytých balkánských zemí. K masovějšímu přechodu Bosňanů k islámu docházelo zhruba od 30. let 16. století za úspěšné vlády sultána Sulejmana I. Právě v 15.–16. století konvertovali k islámu zejména tzv. bogomilové a vyznavači příbuzných náboženských směrů.  Motivace", "section_level": 2}, {"title": "Období rakousko-uherské správy (1878–1918).", "content": "Rozhodnutím velmocí, konkrétně Spojeného království, Ruska, Rakouska-Uherska, Francie a Německa, na Berlínském kongresu v půli roku 1878 byla Bosna a Hercegovina předána do správy habsburského rodu. S rakousko-uherským záborem nesouhlasilo zejména muslimské obyvatelstvo, které proti tradičnímu nepřáteli zorganizovalo neúspěšný ozbrojený odpor.  Vídeň, vyjma krátkého období vojenské správy na čele s generálem Josipem Filipovićem, razila politiku konfesní vyváženosti mezi zdejšími muslimy, pravoslavnými, katolíky a židy. Na čele okupační moci stála Zemská vláda, přímo podřízená společné rakousko-uherské vládě, resp. ministerstvu financí. S nástupem ministra Benjámina Kállaye (v úřadu 1882–1903) byla dále rozvíjena politika všestranné izolace Bosny a Hercegoviny od dění v sousedních jihoslovanských zemí, které si činily nárok na její území a zdejší obyvatele považovaly za Srby nebo Chorvaty. V rámci tohoto úsilí došlo k osamostatnění katolické a pravoslavné církve na území Bosny a Hercegoviny a po několikaletém", "section_level": 2}, {"title": "Období královské Jugoslávie (1918–1941).", "content": "Během rozpadu Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se Bosna a Hercegovina nejdříve připojila ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se následně 1. prosince 1918 formálně spojilo se Srbskem pod názvem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na čele s panovnickým rodem Karađorđevićů. Představitelé někdejší Muslimské národní organizace (od 1912 Sjednocená muslimská organizace) se na procesu jihoslovanské integrace nijak nepodíleli, jelikož usilovali o jakékoli politické řešení, které Bosně a Hercegovině zajistí autonomii. V tomto čase se aktivizovala skupina mladých muslimských intelektuálů kolem Mehmeda Spaha (1883–1939), která přijala za svou myšlenku jihoslovanského státu. Spaho se posléze se svými nejbližšími podílel na vzniku Jihoslovanské/Jugoslávské muslimské organizace (\"Jugoslavenska muslimanska organizacija\", JMO). JMO poté vyhrála parlamentní volby jak mezi muslimy, tak na celém území Bosny a Hercegoviny v letech 1920, 1923, 1925 a 1927.  Nově ustavené Království Srbů, Chorvatů roku 1921 obývalo 11 984 911 lidí, z toho 1 345 271 (11,2 %) muslimů. Bosna a Hercegovina vykázala 1 890 440 obyvatel, mezi nimi 588 173 (31,1 %) muslimů. Na snížení muslimského podílu v populaci se podílela zejména poanexní vystěhovalecká vlna v letech 1908–1912. Válečné ztráty se podepsaly na všech komunitách zhruba stejným dílem.  Bosna a Hercegovina měla zprvu jistou míru autonomie, ta ale byla definitivně odbourána svatovítskou ústavou z roku 1921. Proti centralizaci nového státu JMO ostře vystupovala, nakonec ale ústavu za příslib jistých ústupků podpořila a vstoupila do ústřední vlády. Následná správní reforma, která do jisté míry popřela historické hranice regionů, včetně Bosny a Hercegoviny, však roku 1922 ve straně způsobila rozkol; předseda strany Ibrahim-ef. Maglajlić (1861–1936) chtěl zůstat ve vládě, kdežto mladí straníci kolem Mehmeda Spaha požadovali odchod do opozice. Spahovo křídlo nakonec vyhrálo, Maglajlić nato založil vlastní stranu JMNO (do stávajícího jména strany pouze vetkl adjektivum národní). V příštím volbách roku 1923 si JMO udržela převahu a Maglajlić se stáhl do ústraní. Do roku 1924 JMO vystupovala společně s chorvatskými a slovinskými stranami v opozici, pak se nakrátko stala součástí vládnoucí většiny, nato znovu působila v opozici. JMO získala podporu muslimského elektorátu i ve volbách roku 1925, i když podstatně nižší než v minulosti. Součástí vládnoucí většiny se hnutí znovu stalo roku 1927 a setrvalo v ní až do vyhlášení královské diktatury.  Dvacátá léta byla charakteristická častým střídáním vlád a neustálými mocenskými půtkami mezi vládou a opozicí. JMO si však i přes", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislý stát Chorvatsko (1941–1945).", "content": "Po německém útoku na Jugoslávii 6. dubna 1941 došlo k rozkladu státu a jeho parcelaci mezi agresorské státy. Na území chorvatských zemí, bánského Chorvatska, Slavonie a větší části Dalmácie, a v Bosně a Hercegovině se vlády s pomocí německých nacistů a italských fašistů ujali ustašovci, dosud nepočetní a mimořádně radikální chorvatští nacionalisté. Ti také 10. dubna vyhlásili Nezávislý stát Chorvatsko (\"Nezavisna Država Hrvatska\", NDH), třebaže sever země nadále vojensky okupovala Německo a jih Itálie. Na tomto území podle německého ministerstva zahraničí v květnu 1941 žilo 6,3 mil. obyvatel, z toho 3,3 mil. Chorvatů, 1,925 mil. Srbů, 700 tis. slovanských muslimů a 150 tis. Němců. Při uvážení předchozí natality ale počet muslimů reálně dosahoval 850–900 tis.  Nový stát muslimové jako celek zprvu přijali s rezervou, ale i jistými sympatiemi, jelikož postavení své komunity v Jugoslávii nepovažovali za únosné a v dlouhodobé perspektivě, po dokončení ohlášené správní reformy na základě Dohody Cvetković-Maček, ani možné. Nový režim alespoň deklarativně podpořili dosud nepočetní muslimští světští intelektuálové, mezi nimi hlavně spisovatelé (Edhem Mulabdić, Abdurezak Hivzi Bjelevac, Ahmed Muradbegović, Enver Čolaković, Šemsudin Sarajlić, Alija Nametak, Hamdija Kreševljaković aj.), kteří se považovali za Chorvaty.  Tradiční a vlivné politické strany v těchto oblastech, Chorvatská selská strana a Jugoslávská muslimská organizace (\"Jugoslavenska muslimanska organizacija\", JMO) se následkem invaze zemí Osy prakticky rozpadly a jejich představitelé se stáhli do ústraní. Vůdčí místo v politickém životě muslimů načas převzala minoritní a ideově prochorvatská Muslimská organizace Chorvatské selské strany na čele s radikálním Hakijou Hadžićem (1883–1953) a neméně extremistickým Adem-agou Mešićem (1868–1945), která politické změny na Balkáně uvítala a ustašovskému režimu nabídla svou podporu a pomoc.  Ustašovci se s ohledem na etnickou pestrost nového státu od samého začátku pokoušeli získat sympatie muslimského obyvatelstva, a to zejména vlivných politiků z bývalé JMO. Svou roli tu sehrála i skutečnost, že vůdce ustašovců Ante Pavelić pocházel z Bosny a Hercegoviny a citově inklinoval k muslimskému prostředí. Snahy ustašovců doznaly jistého pokroku na podzim, kdy se k hnutí přidal Džafer Kulenović (1891–1956), poslední předseda JMO a do války ministr jugoslávské vlády. Jeho bratr, politicky marginální figura, Osman Kulenović (1889–1947), se již 16. dubna 1941 stal místopředsedou Nezávislého státu Chorvatsko a on po něm tuto funkci slavnostně převzal 7. listopadu v Záhřebu. Vliv stále radikálnějšího Hakiji Hadžiće od té doby jen slábl, nicméně Mešić, od 8. května 1941 formální zástupce Ante Paveliće, zůstal ve funkci až do konce války.  V nejvyšší úřadech NDH kromě výše uvedených muslimů působili ještě Hilmija Bešlagić (1899–1977), stavební inženýr, dr. Mehmed Alajbegović (1889–1945), soudce a pedagog, a Meho Mehičić (1904–1967), právník. Bešlagić byl v letech 1941–1943 ministrem dopravy a veřejných prací, Alajbegović v letech 1943–1944 ministrem péče o válkou postižené kraje a pak 1944–1945 ministrem zahraničí a Mehičić ve stejné době šéfem rezortu péče o vyvlastněný nemovitý majetek. Tito politici se neopírali o širší podporu muslimského obyvatelstva a před válkou byli zcela neznámými osobami. Změnu režimu pouze využili pro svůj mocenský a společenský vzestup.  Ustašovci zachovali beze změn autonomní muslimskou náboženskou organizaci, Islámské společenství. V jejím čele setrval Fehim-ef. Spaho (1877–1942), úřadující od roku 1936, jehož zesnulý bratr Mehmed Spaho dlouhá léta vedl JMO. Po Spahově skonu roku 1942 již nebyl vybrán nový reisu-l-ulema, jeho místo zaujal dočasný zástupce, náib, Salih Safvet Bašić (1873–1948), působící ve funkci až do roku 1947. Duchovenstvo v přístupu k novému státnímu aparátu nebylo jednotné, někteří klerikové – včetně záhřebského", "section_level": 2}, {"title": "Socialistická Jugoslávie (1945–1992).", "content": "Zatímco v královské Jugoslávii islám nebyl nijak výrazněji potírán, po druhé světové válce se komunistická státní moc pokoušela násilně ateizovat společnost a likvidovat jakýkoli náznak opozice. Již krátce po odeznění bojů proběhlo několik soudních procesů s muslimy, kteří údajně či skutečně spolupracovali s ustašovským režimem. Mezi prvními popravenými v květnu 1945 byl sarajevský starosta dr. Atif Hadžikadić, v úřadu od dubna do srpna 1941, a v červnu pak mladý intelektuál s konzervativními názory Mustafa Busuladžić a po něm záhřebský muftí Ismet-ef. Muftić (pověšen před záhřebskou mešitou). Mezi odsouzenými byla většina předních muslimských literátů, kteří měli co dočinění s orgány NDH, mezi nimi Edhem Mulabdić, Alija Nametak, Enver Čolaković a Ahmed Muradbegović. Výběr obžalovaných nebyl vždy motivován snahou potrestat viníky kolaborace, ale i touhou po odplatě a ideologickými neshodami. Některým muslimským představitelům NDH se však podařilo utéct do Latinské Ameriky (Hilmija Bešlagić) nebo Sýrie (Džafer Kulenović, Hakija Hadžić, Alija Šuljak a někteří duchovní v řadách SS divize Handschar), trestu ale neunikli Adem-aga Mešić (1945, odsouzen na doživotí a téhož roku zemřel ve věznici), Mehmed Alajbegović (1947), Osman Kulenović (1947), Salih Baljić (1949, trest smrti změněn na 20 let žaláře). Některé uprchlé fašisty později zavraždila jugoslávská tajná služba.  Odstrašujícím příkladem pro duchovně založené muslimy se měly stát procesy s panislámskou organizací Mladí muslimové, formálně ustavenou roku 1946. Mezi zatčenými v letech 1946–1948 byli mimo jiné Kasim-ef. Dobrača, Alija Izetbegović a Derviš-ef. Korkut. V srpnu roku 1949 se pak uskutečnil monstrproces s čtrnácti členy Mladých muslimů, načež Hasan Biber, Halid Kajtaz, Nusreta Fazlibegovićová a Omer Stupac byli odsouzeni k trestu smrti. Další tři zemřeli nebo byli zabiti v průběhu vyšetřování. Vedle toho bylo roku 1947 postaveno před soud 13 muslimů, kteří se účastnili tradiční pouti do městečka Prusac, známé jako Ajvatovica. V letech 1949–1951 zesílil rovněž tlak na duchovní Islámského společenství jako režimu nepříliš nakloněný stav, rozměr a živelnost represí nakonec vedly k tomu, že postup lokálních funkcionářů odsoudilo i Čtvrté plénum ÚV Komunistické strany Jugoslávie (1951). Útoky na duchovní přesto pokračovaly i nadále, jen v letech 1952–1955 bylo na základě Zákona o přestupcích odsouzeno 386 jugoslávských duchovních, z toho 233 (60 %) islámských.  Komunisté se v boji s třídními nepřáteli zaměřili především na školství a šarí‘atské soudy, od tanzimatu příslušné pro oblast rodinného a dědického práva. Tyto soudy byly v Bosně a Hercegovině rozpuštěny zákonem z 5. března 1946, tribunály přitom musely ukončit svou činnost do konce měsíce. Hodiny náboženství byly ve školách zrušeny od školního roku 1946/47. K těmto změnám došlo paradoxně až po schválení nové ústavy Federativní lidové republiky Jugoslávie 31. ledna 1946, která dle čl. 25 garantovala právo na svědomí a náboženské vyznání. Následně se komunistická moc zaměřila na muslimské tradice a obyčeje, úřední zákazy se týkaly halal stravování – muslimové byli nuceni k demonstrativní konzumaci vepřového masa, a to zejména v armádě a státních službách –, povinných modliteb, šarí‘atských sňatků a nakonec bylo po tříleté propagandistické kampani zákonem z 28. září 1950 zapovězeno zahalování žen, běžné mezi muslimkami ve městech. Muži současně s tím přestali nosit fezy, tolik typické pro konec 19. a první polovinu 20. století, na vesnicích je pak často nahradil černý baret. Muslimští komunisté také začali svým dětem dávat okatě neislámská jména (latinská: např. Amor a Narcis; slovanská: Goran, Zoran, Zlatan aj.) a přestali obřezávat své mužské potomky.  Roku 1947 byla přijata nová ústava Islámského společenství, na jejímž základě byl po pětiletém provizoriu za reisu-l-ulemu zvolen Ibrahim-ef. Fejić (1879–1962). Fejić byl sice vzdělaný duchovní a představitel reformního křídla v rámci společenství, o jeho výběru ale rozhodlo hlavně ideové souznění s novým režimem a sympatie k partyzánskému hnutí. Klerik již v minulosti prokázal ochotu ustupovat vládnoucím kruhům, když za královské diktatury po roce 1929 přijal post mostarského starosty (1929–1934). Vzhledem k omezeným kompetencím svého úřadu i pokročilému věku byl Fejić spíše loutkou komunistickým pohlavárů než samostatně vystupujícím představitelem náboženské společnosti, která byla soustavně napadána militantně ateistickou státní mocí. Ze strany muslimů mu byla zvláště vytýkána podpora kampaně za odhalování muslimských žen. Fejićovi přesto nelze upřít několik symbolických gest, které měly poukázat na obnovení duchovního života v Jugoslávie. Například roku 1949 reis se čtveřicí svých nejbližších vykonal pouť do Mekky, první zaznamenanou cestu do posvátného města islámu od konce války. Do roku 1954 se uskutečnilo ještě několik takovýchto individuálních poutí, poté se již organizovaly hromadě, do", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad Jugoslávie a samostatná Bosna a Hercegovina.", "content": "Na začátku roku 1990 došlo k faktickému rozpadu dosud vládnoucí státostrany, Svazu komunistů Jugoslávie, načež došlo k vypsání svobodných a vícestranických voleb ve všech republikách jugoslávské federace. Nově zvolené politické reprezentace v Chorvatsku a Slovinsku nato začaly prosazovat úplné osamostatnění svých zemí, čemuž usilovně bránily Srbsko a Černá Hora. Bosna a Hercegovina, stejně jako Makedonie, byla v tomto sporu zdrženlivá, nakonec se ale představitelé Bosňáků a Chorvatů rozhodli jít cestou vyhlášení nezávislosti. Srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny tento vývoj odmítlo a po úspěšném referendu na přelomu února a března 1992 o nezávislosti země se rozhodlo vzniklý spor řešit ozbrojenou cestou.  V následné válce separatistická Srbská republika ovládla přes 70 % území Bosny a Hercegoviny a Chorvatská republika Herceg-Bosna dalších 15 %. Ústřední vláda v Sarajevu, nyní jíž většinově bosňácká (muslimská), ovládala pouze asi 15 % rozlohy země. V oblastech ovládaných Srby docházelo k masovému etnickému čištění a vyvražďování nesrbského obyvatelstva a následně i systematickému ničení islámských kulturních památek. Během války srbské jednotky zcela zničily 419 objektů Islámského společenství, včetně 249 mešit, a dalších 1152 poničili. Rovněž na většinově chorvatském území docházelo k válečným zločinům a ničení muslimských, ale i pravoslavných svatostánků. Chorvatští ozbrojenci srovnali se zemí 108 objektů Islámského společenství, zahrnuje v to 58 mešit, a dalších 201 poškodili. Jen v roce 1993", "section_level": 2}], "src_summary": "Islám je nejrozšířenějším náboženstvím v Bosně a Hercegovině. Při sčítání lidu roku 2013 se k němu přihlásilo 1 790 454 (50,7 %) obyvatel z celkových 3 531 159. Mezi vyznavači islámu převládali Bosňáci, kteří přijali Alláha za jediného Boha za osmanské vlády mezi 15. a 19. stoletím. Bosenskohercegovští muslimové jsou v drtivé většině sunnité hanífovského mazhabu.", "tgt_summary": "Islam is the most widespread religion in Bosnia and Herzegovina. It was introduced to the local population in the 15th and 16th centuries as a result of the Ottoman conquest of Bosnia and Herzegovina. Muslims comprise the single largest religious community in Bosnia and Herzegovina (51%) (the other two large groups being Eastern Orthodox Christians (31%),almost all of whom identify as Serbs, and Roman Catholics (15%), almost all of whom identify as Croats).", "id": 1924496}
{"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1923", "tgt_title": "1923 Ice Hockey European Championship", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Pro československé hokejisty začal turnaj utkáním právě se Švédy. Ještě několik minut před koncem obhájci evropského titulu vedli, ale přesto podlehli, což je poznamenali i do dalšího utkání. V něm nečekaně prohráli s mužstvem Francie. Výhra nad domácími Belgičany alespoň československému týmu zachránila možnost bojovat o třetí místo, které si pojistilo vysokou výhrou nad opět beznadějně posledními Švýcary. V turnaji nedošlo ani jednou na nerozhodný výsledek a jakýmsi neoficiálním finále se tak stal duel dosud neporaženého Švédska s Francouzi. Francie mohla být i přes prohru se svojí premiérou na hokejovém mistrovství Evropy spokojena.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulka.", "content": "Francie – Belgie 4:1 (2:1, 2:0) 7. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:0 Lacroix, 2:1 Quaglia, 3:1 De Rauch, 4:1 Quaglia - 1:1 Louette. Rozhodčí: Walter von Siebethal (SUI)  7. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:1 Svensson, 2:2 Molander, 3:2 Holmquist, 4:2 Svensson - 0:1 Jirkovský, 1:2 Hartmann. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL)  ČSR: Řezáč – Vindyš, Koželuh – V. Loos, Jirkovský, Šroubek – Hartmann. 8. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:1 Louette, 2:1 Poplimont, 3:1 Louette – 0:1 Boissier, 3:2 Penchi. Rozhodčí: Karel Hartmann (TCH) 8. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:0 Svensson, 2:2 Molander, 3:2 Holmquist, 4:2 Molander – 1:1 Quaglia, 1:2 Quaglia, 4:3 Quaglia. Rozhodčí: Walter von Siebethal (SUI)  8. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:1 Pešek-Káďa – 0:1 Hassler, 1:2 Quaglia. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL)  ČSR: Stránský – Pešek-Káďa, Koželuh – V. Loos, Jirkovský, Šroubek – Vindyš, Hartmann. 9. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:0 Svensson, 2:0 Svensson, 3:0 Lundell, 4:0 Holmquist, 5:0 Svensson, 6:0 Svensson. Rozhodčí: Robert Lacroix (FRA)  10. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:0 Maleček, 2:0 Loos, 3:0 Loos (Koželuh). Rozhodčí: Albin Jansson (SWE)  ČSR: Stránský – Pešek-Káďa, Koželuh – V. Loos, Jirkovský, Šroubek – Vindyš, Maleček. 10. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:2 Quaglia, 2:2 Quaglia, 3:2 Quaglia, 4:2 Quaglia – 0:1 Penchi, 0:2 Von Siebenthal. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL)  11. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:0 Šroubek, 2:0 Maleček, 3:1 Hartmann, 4:1 Pešek:Kaďa, 5:2 Maleček, 6:2 Maleček, 7:3 Šroubek, 8:3 Maleček, 9:3 Pešek:Kaďa,10:3 Loos (Šroubek) : 2:1 Von Siebenthal, 4:2 Penchi, 6:3 Auckenthaler. Rozhodčí: Paul Loicq (BEL)  ČSR: Stránský – Pešek-Káďa, Koželuh – V. Loos, Jirkovský, Šroubek – Vindyš, Maleček, Hartmann. 11. března 1923 – Antverpy (Palais de Glace d‘Anvers) Branky: 1:4 Louette - 0:1 Molander, 0:2 Molander, 0:3 Holmquist, 0:4 Molander (Svensson), 1:5 Johansson (Molander), 1:6 Molander, 1:7 Lundell, 1:8 Lundell, 1:9 Molander Rozhodčí: Karel Hartmann (TCH)", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Švédsko Brankář: Albin Jansson. Obránci: Einar Lundell, Georg Johansson-Brandius. Útočníci: Einar Svensson, Birger Holmqvist, Karl Björklund, Einar Molander, Torsten Tegner, Gustaf Johansson. 2. Francie Brankář: Robert George. Obránci: Pierre Charpentier, André Charlet, Jacques Chaudron, Philippe Payot. Útočníci: Alfred de Rauch, Albert Hassler, Robert Lacroix, Jean-Joseph Monnard, Léonhard Quaglia.  3. Československo Brankáři: Jaroslav Stránský, Jaroslav Řezáč. Obránci: Otakar Vindyš, Karel Pešek, Valentin Loos. Útočníci: Josef Šroubek, Jaroslav Jirkovský, Josef Maleček, Karel Hartmann, Karel Koželuh, Jan Hamáček, Miloslav Fleischmann.  4. Belgie Brankář:Francois Verguet Hráči: Charles van den Driessche, Paul Goemine, Jean Maurice Gossins, Henri Louette, Andre Poplimont, Pierre van Reyschoot, Louis de Ridder, Frederic Rudolph, Philippe van Volckxsom, Gaston van Volxem.  5. Švýcarsko Brankář: Arnold Martignoni Hráči: Mezzi Andreossi, Zacharias Andreossi, Fred Auckenthaler, Andre Boissiers, Hans Koch, Giuseppe Penchi, Walter von Siebenthal.", "section_level": 1}], "src_summary": "8. mistrovství Evropy v ledním hokeji se konalo od 7. do 11. března v Antverpách v Belgii. Hrálo se za do té doby nejvyššího počtu mužstev. Pět reprezentačních celků se utkalo jednokolovým systémem každý s každým. Druhý titul titul mistra Evropy zde pro sebe získali hokejisté Švédska, kteří v této nebývalé konkurenci zůstali neporaženi.", "tgt_summary": "The 1923 Ice Hockey European Championship was the eighth edition of the ice hockey tournament for European countries associated to the International Ice Hockey Federation. The tournament was played between March 7, and March 11, 1923, in Antwerp, Belgium, and was won by Sweden.", "id": 2015794}
{"src_title": "František Pošepný", "tgt_title": "František Pošepný", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Jilemnici, studoval na pražské polytechnice a na příbramském horním učilišti (později báňská akademie), podobně jako další významný český geolog František Vacek, kde ho ovlivnil tehdejší ředitel Johann Grimm. Po ukončení studií pracoval jako báňský praktikant, studoval také v Říšském geologickém ústavu ve Vídni. Během této doby získával poznatky na různých místech Rakouska-Uherska.  Roku 1870 byl jmenován hlavním geologem pro Uhry na báňském ředitelství v Banské Štiavnici a prováděl výzkum slovenských rudných ložisek v Magurce, Španí Dolině, Kremnici a Nové Bani. O čtyři roky později se vrátil do Vídně a vykonával funkci vicesekretáře na tehdejším ministerstvu zemědělství. Kromě bádání v Rakousku navštívil v rámci své cesty do USA ložiska v Nevadě a Kalifornii.  V roce 1879 se vrátil do Příbrami, kde vedl katedru ložiskové geologie a kde dosáhl profesorského titulu. Současně pokračoval ve výzkumu příbramského revíru. Roku 1889 předčasně ukončil své působení a odešel do Vídně, odkud podnikal vědecké cesty po Evropě a Blízkém Východě. Zemřel v Döblingu u Vídně a podle svého přání byl pohřben v rodné Jilemnici.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pošepný je považován za světového zakladatele ložiskové geologie, jejíž poznatky umožnily efektivnější těžbu rud. Ve svém stěžejním díle \"The Genesis of Ore-Deposits\" (1893) popsal novou teorii vzniku rudných ložisek, teorie získala velké uznání. Kromě tohoto díla je autorem více než stovky dalších odborných publikací. Zabýval se také geologií Čech, napsal například studie o Příbramsku či zlatonosných rudách středních Čech.  Jméno Františka Pošepného nese Čestná plaketa AV ČR za zásluhy o rozvoj geologických věd, geologické a mineralogické muzeum - Geologický pavilon prof. F. Pošepného v Ostravě - Porubě či náměstí a základní škola v Praze - Chodově.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Pošepný (30. března 1836 – 27. března 1895 Döbling) byl světoznámý český vědec působící v geologii a souvisejících oborech.", "tgt_summary": "František \"Franz\" Pošepný (30 March 1836 – 27 March 1895), was a world-renowned Czech scientist working in geology and related fields.", "id": 892011}
{"src_title": "Josefův Důl (okres Jablonec nad Nisou)", "tgt_title": "Josefův Důl (Jablonec nad Nisou District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrabě Maxmilián Desfours Walderode začal osidlovat okolí německým obyvatelstvem kolem roku 1690. Osada Antonínov byla založena 1697 (1890 se obec oddělila od Albrechtic), Josefův Důl o čtyři roky později 1701 (téhož roku se narodil Walderodeův syn Karel Josef, po kterém je obec pojmenovaná). V roce 1700 byla založena osada Karlov, kde byla později založena kaple a první sklárna. V roce 1821 zavedl Karel Josef Zenkler novou sklářskou technologii a přidal výrobu perel a knoflíků. Rozvoj obce pokračoval vybudováním školy a zejména železniční tratě ze Smržovky do Josefova Dolu (tzv. Josefínka) v roce 1894. Dokladem rozvoje je i stavba plynárny 1908.  V roce 1909 byl Josefův Důl povýšen na městys. Na základě Mnichovské dohody byl Josefodol připojen k Německé říši. Odzbrojení německé posádky a navrácení ČSR proběhlo až 5. května 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Proměnění Páně.", "content": "Postaven v letech 1862 až 1865 v novogotickém slohu. Protože Náboženský fond nepokryl veškeré náklady na výstavbu, byla uspořádána loterie a na 2000 kusů losů byla získána částka 4000,- zlatých. Dne 9. září 1862 se konalo slavnostní položení základního kamene, v den slavnostního aktu bylo \"vystřeleno 100 ran z hmoždíře a na staveništi vlálo 100 vlajek a vlaječek c. k. monarchie\". Věž kostela je 45 m vysoká, z vnitřního vybavení jsou nejcennější tři oltářní obrazy od Wilhelma Kandlera. Znovuvysvěcení a vymalování proběhlo v roce 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mezi kuriozity patřil chov pštrosů v Dolním Maxově, či bývalý skokanský můstek s dopadem přes říčku Jedlovou (zbourán v 90. letech). V údolí Jedlové se rozkládá přírodní rezervace Jedlový důl.  Z obce pochází motocyklista Milan Engel, účastník závodu Rallye Dakar 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josefův Důl (německy dříve \"Josefsthal\") leží v údolí řeky Kamenice v Jizerských horách. V obci o rozloze 22 km žije obyvatel.", "tgt_summary": "Josefův Důl () is a village and municipality in the Jablonec nad Nisou District of the Liberec Region in the Czech Republic. The municipality covers an area of and, as of 2006, it had a population of 1021. It is located at above sea level in the Valley of the Kamenice river () in the southeastern part of the Jizera Mountains (). Above the town lies the Kamenice river that is collected by the Josefův Důl dam. Just south-west sits the town of Jablonec nad Nisou.", "id": 537210}
{"src_title": "Velké Karlovice", "tgt_title": "Velké Karlovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vesnici založil majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína listinou z 8. listopadu 1714, území však leželo na panství vsetínském. To si tento zakladatel přisvojil. Vsetínští majitelé Illésházyové se svého nároku nevzdali, což později vedlo k odtržení Velkých Karlovic od rožnovského panství a ke vzniku Malých Karlovic. Ty byly k Velkým Karlovicím znovu připojeny až v roce 1966.  Do počátku 19. století měla obec pouze zemědělský charakter. Ke změně došlo až v souvislosti se založením skláren v první polovině 19. století. Až do světové války, respektive do první republiky znamenalo období sklářské výroby pro obec zlatý věk. Přibylo obyvatel, dařilo se i živnostem. Vrch Soláň, který leží na území obce, byl v minulosti a stále je významným místem setkávání výtvarných umělců. Pošta v obci byla založena 15. září 1861.", "section_level": 1}, {"title": "Sklárny.", "content": "\"Františčina huť\" byla založena v roce 1826 panstvím Valašské Meziříčí – Rožnov. Od roku 1842 ji měla pronajatu firma S.REICH původně podnikající ve Staré Huti. Roku 1859 podnik rozšířili o novou chladicí pec a provedli také změnu ve výrobním programu, původní duté sklo nahradilo sklo tabulové. Tato změna se ale neukázala jako šťastná a již roku 1866 se sortiment opět měnil, tentokrát na skleněné perly a knoflíky. Huť byla uzavřena v roce 1912.  Roku 1863 získala firma S. Reich a spol. do nájmu i nedalekou továrnu na výrobu dehtu ve Velkých Karlovicích – Leskové, vedle které ještě tentýž rok otevřela druhou sklárnu zvanou \"Mariánskou huť\". Vyrábělo se v ní zpočátku také tabulové sklo, později se ale produkce zaměřila především na osvětlovací sklo (různé druhy lustrů a cylindry k lampám). Huť byla uzavřena v roce 1931.  Rodina Reichů byla židovského původu, hlavním představitelem rodiny v obci byl podnikatel Salomon Reich. Do roku 1863 nemohli židé vlastnit žádné nemovitosti, a proto i zde byla firma S. Reich v pronájmu. Teprve po roce 1888 firma S. Reich sklárny koupila a mohla s nimi volně nakládat. Salomon Reich byl dokonce zvolen starostou Karlovic. Nedaleko obce je také židovský hřbitov, V domě č.p. 970 bývala také soukromá synagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Velké Karlovice se vyznačují nebývale velkou rozlohou v poměru k počtu obyvatel – vzdálenost z jednoho konce obce na druhý přesahuje 10 km. Začátkem dvacátého století uvedl Čeněk Kramoliš, že Karlovice mají čtyřikrát větší katastrální výměru než moravské hlavní město Brno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velké Karlovice jsou obec v okrese Vsetín Zlínského kraje. Žije zde obyvatel. Součástí obce je i vesnice Malé Karlovice. Natáčely se zde seriály \"Doktor Martin\" a \"Strážmistr Topinka\", \"Největší dar (česká pohádka)", "tgt_summary": "Velké Karlovice is a village in Vsetín District, Zlín Region, Czech Republic. It has a population of 2,680 (2005). It was founded in 1714. The village lies on the Vsetínská Bečva river. It was used in the Czech-Slovak remake of the British TV series 'Doctor Martin'.", "id": 1889568}
{"src_title": "Bath", "tgt_title": "Bath, Somerset", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keltové a Římané.", "content": "Archeologické nálezy dokazují, že římské lázně byly postaveny na místě, kde se nacházela keltská svatyně zasvěcená bohyni \"Sulis\". Římané zřejmě obsadili Bath krátce po invazi do Británie v roce 43. Město označovali \"Aquae Sulis\" (doslova \"voda bohyně Sulis\"), kterou ztotožnili s bohyní \"Minervou\". V době vlády Římanů uctívání bohyně Sulis pokračovalo a poselství pro ni, vyrytá do kovu, byla objevena při archeologických vykopávkách u \"Sacred Springs\". Jde o takzvané \"tabulky kleteb\". Jsou psané v latině a proklínají lidi, jimž autor textu nepřál. Například pokud byly někomu ukradeny šaty, nechal vyrýt kletbu, kterou si bohyně Sulis měla přečíst, a v textu bylo zmíněno i jméno podezřelého z krádeže.  V době vlády Římanů byly v této oblasti postaveny velké chrámy a lázeňské komplexy, včetně Velkých lázní. Jejich pozůstatky, postupně odhalované od 18. století, se staly jednou z největších turistických atrakcí. Asi ve 3. století byly okolo města vybudovány obranné hradby. Od 4. století vliv Římanů klesal, ale některé horké prameny byly využívány i nadále.", "section_level": 2}, {"title": "Sasové.", "content": "Předpokládá se, že Bath by mohl být místem bitvy u \"Mons Badonicus\" (asi v roce 500 n.l.), kde král Artur porazil saské vojsko, ale tato informace není potvrzena.  Anglosaská kronika zmiňuje, že Bath byl roku 577 po bitvě u \"Deorhamu\" obsazen Sasy. Ti ho nazývali \"Baðum\" (doslova \"u lázní\") a odtud pochází dnešní název města. Roku 675 \"Osric\", král \"Hwicce\", založil v Bathu klášterní dům. Roku 781 převzal správu tohoto kláštera král Mercie Offa a přestavěl ho na kostel zasvěcený Svatému Petru. Bath se stal královským majetkem. Silnice vybudované Římany byly zničeny a král Alfréd Veliký nechal město postavit znova, přičemž jihovýchodní část ponechal ve vlastnictví kláštera.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Král Vilém II. město věnoval královskému lékaři \"Johnu z Tours\", který se roku 1088 stal velšským biskupem a opatem Bathu a dostal právo přemístit své sídlo Somersetu z Walesu do Bathu. Biskup John se tak stal prvním bathským biskupem. Naplánoval a započal výstavbu velkého chrámu - katedrály biskupství, u níž měl stát jeho palác. Okolo tří pramenů byly vybudovány nové lázně.  Později biskup upřednostnil Wales. V 15. století se katedrála v Bathu nacházela v zuboženém stavu. Roku 1500 se Oliver King, biskup bathský a velšský, rozhodl přebudovat ji alespoň do skromnější podoby. Nová katedrála byla dostavěna roku 1539, krátce poté, co bylo zrušeno bathské převorství. Jindřich VIII. považoval katedrálu za nadbytečnou a nechal ji vyklidit, potom byla využívána jako městský farní kostel. V alžbětinské době město znovu získalo popularitu jako lázeňské středisko, lázeňská zařízení byla obnovována a Bath se stal oblíbeným místem pobytu bohaté šlechty. Status města obdržel roku 1590.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "V době Anglické občanské války se na předměstí Bathu 5. července odehrála bitva u Lansdowne.  V době vlády Stuartovců započala v Bathu rozsáhlá výstavba, která vyvrcholila v georgiánské době. Nově přestavěna byla i stará část města uvnitř hradeb. To bylo vyvoláno potřebou elegantního ubytování pro velké množství lázeňských hostů, které také lákala dostupnost moře. John Wood starší a jeho syn John Wood mladší vytvořili plány pro výstavbu nových ulic a náměstí. Základem jejich návrhu byly domy s identickým průčelím v působícím dojmem paláců. Smetanově zlatý vápenec vtiskl Bathu jeho současný charakter.  Beau Nash, který udával v 18. století ráz společenského života Bathu vytvořil kodex společenského chování a zábavy. Nicméně v 19. století město jako módní lázeňské středisko postupně ztrácelo svůj význam.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V období mezi večerem 25. dubna a ránem 27. dubna 1942 se stal Bath terčem německého letectva v odvetu za útok RAF na Lübeck a Rostock. Bylo poškozeno nebo zničeno asi 19 000 budov a zabito asi 400 lidí. Velké škody byly zaznamenány na mnoha historických stavbách mimo jiné na \"Royal Crescent\", \"Circus\", \"Pragon\", lázeňských domech a v oblasti \"Queens Square\". Všechny historické památky byly později obnoveny.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Bath se nachází v centru údolí řeky Avon, na jižním okraji \"Cotswolds\", hřebenu vápencových pahorků, vyčleněných jako přírodní rezervace. Kopce které obklopují město dosahují maximální výšky 238 m. Rozprostírá se na ploše 29 km2.  Středem města protéká řeka Avon. V minulosti měla řeka při průtoku městem charakter úzkých nesplavných pramenů protékajících bažinami a rybníky, což působilo časté záplavy. Pomocí hrází byla řeka regulována do jednoho koryta. Přesto se záplavy až do stavby rozsáhlých protipovodňových zábran v 70. letech 19. století, kterým padly za oběť mnohé domy v nižší části města, opakovaly.  V Bathu se nachází nejteplejší geotermální prameny ve Velké Británii. Jsou jedinými prameny v zemi s teplotou nad 40 °C. Tři z nich jsou využívány v termálních lázních.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Bathu je mírné, i když znatelně teplejší než v některých místech nacházejících se na stejné zeměpisné šířce, což je ovlivněno teplým Golfským proudem. Je zde v průměru sušší a teplejší klima než v severnějších částech Velké Británie. Převládající směr větru je jihozápadní.  V roce 2003 byla průměrná teplota 10,3 °C, s výkyvy denního průměru 14,2 °C a 6,5 °C. Délka slunečního svitu byla 1645 hodin a úhrn srážek dosáhl hodnoty 957 milimetrů. Průměrná teplota, délka slunečního svitu a úhrn srážek je vyšší než průměrné hodnoty ve Velké Británii (9,5 °C, 1587 hodin a 901,5 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 má Bath a jeho bezprostřední okolí 169 040 obyvatel, v průměrném věku 39,9 let (průměr Velké Británie je 38,6 let). Podle stejného pramene je pro tuto oblast charakteristické velké procento bělochů – 97,2%, znatelně více než je národní průměr – 90,9 %. Další etnické skupiny podle procenta zastoupení – multietnické (1%), Asiaté (0,5%) a černoši (0,5%).  Město má velké procento křesťanů (71%) zatímco další náboženství nepřesahují 0,5%. Tato čísla víceméně odpovídají průměru Velké Británie ačkoli procento obyvatel bez vyznání (19,5%) je výrazně vyšší než národní průměr (14,8%).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město se rozkládá na křižovatce \"Kennet a Avon Canal\" a řeky Avon. Nachází se zde železniční stanice na hlavní trati z Londýna do Bristolu, postavené společností Great Western Railway.  V současnosti je, kdysi důležitý, průmyslový sektor spíše méně významný i když zde existují významné softwarové, publikační společnosti a důležité organizace orientované na poskytování služeb a turistiku. Jedním z největších zaměstnavatelů v Bathu je Future Publishing. Tato společnost vydává více než 100 časopisů, včetně počítačových. Dalšími významnými zaměstnavateli je Ministerstvo obrany, ačkoli bylo mnoho jejích kanceláři přemístěno do Bristolu, National Health Service, \"Helphire Group Plc\" a \"Accident Management Company\". V Bathu se nachází mnoho malých soukromých obchodů a restaurací, které prosperují díky turistickému ruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Správa města.", "content": "Historicky patřil Bath do hrabství Somerset. Poté co bylo roku 1974 vytvořeno nemetropolitní hrabství Avon byl do něho začleněn i Bath. Poté co bylo hrabství Avon roku 1996 zrušeno stalo se město hlavním centrem samostatné správní jednotky (\"unitary authority\") \"Bath a North East Somerset\" (B&NES). Městská rada Bathu byla zrušena roku 1996. Výzvy pro vytvoření obecní rady zůstaly nevyslyšeny i proto, že by se jednalo o obecní radu pro nezvykle velké město (největší město s obecní radou má asi 70 000 obyvatel) a také proto, že se to jevilo jako nepraktické.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní železniční stanicí ve městě je \"Bath Spa\", která má pravidelné spojení s Londýnem, Bristolem, Cardiffem, Swansea, Exeterem, Plymouthem a Penzance (Great Western Main Line) a také s Westbury, Warminsterem, Salisbury, Southamptonem, Portsmouthem a Brightonem (Wessex Main Line). Spojení zajišťuje společnost First Great Western. Na hlavní trati na předměstí se nachází další stanice \"Oldfield Park\", na které zastavují některé spoje do Bristolu.  Vzhledem k tomu,že se v Bathu nenachází letiště je využíváno Letiště Bristol International dosažitelné automobilem, autobusem nebo taxi nebo vlakovým spojem přes \"Bristol Temple Meads\" nebo \"Nailsea & Backwell\".  Dálková autobusová doprava je realizována společností National Express do mnoha anglických měst. Hustou příměstskou síť autobusové dopravy provozuje \"First Group\". Dvě další společnosti zajišťují vyhlídkové turistické vyjížďky autobusy \"doubledecker\" s otevřenou střechou.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V 18. století bylo město významným kulturním centrem, přitahujícím aristokracii a nižší šlechtu z celé země. To poskytlo městu významné finanční prostředky pro rozvoj kultury. V té době bylo postaveno Theatre Royal a stejně tak i další architektonické dominanty – Lansdown Crescent, Royal Crescent, Circus a Pulteney Bridge.  V současnosti se v Bathu nachází čtyři divadla - Theatre Royal, Ustinov Studio, \"Egg\" a Rondo Theatre, ve kterých vystupují mezinárodně uznávané divadelní soubory a režiséři. Město má také dlouhou tradici muzikálů. V Bathském opatství se nacházejí Klaisovy varhany a je největším koncertním sálem ve městě, kde je pořádáno asi 20 koncertů a 26 varhanních recitálů ročně. Ve městě se také každý rok koná Bath International Music Festival a \"Mozartfest\". Dalšími festivaly jsou \"Bath Film Festival\", \"Bath Fringe Festival\" a \"Bath Beer Festival\".  V Bathu se mimo jiné nacházejí tyto kulturní zařízení – Victoria Art Gallery, Museum of East Asian Art, Holburne Museum of Art, Bath Postal Museum, Museum of Costume, Jane Austen Centre a Římské lázně.  Nejznámějším z mnoha kostelů v Bathu je \"Manvers Gospel Hall\", nacházející se v centru města.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "V Bathu jsou vydávány dvoje noviny – \"Bath Chronicle\" a \"Bath Times\". Oba listy jsou vydávány společností \"Bath Newspapers\" s týdenním (společným) nákladem cca 178 000 výtisků. \"Bath Chronicle\" je deník, vydávaný od roku 1760. Jedná se o bulvární list s nákladem asi 14 600 výtisků a s počtem čtenářů asi 40 200. \"Bath Times\" jsou distribuovány zdarma a obsahují souhrn hlavních zpráv za předchozí týden z \"Chronicle\" a množství inzerátů. \"Univerzity of Bath\" vydává své vlastní noviny \"Impact\" distribuované zdarma jako večerník. Jeho redaktory jsou studenti univerzity. Náklad tohoto listu představuje asi 3 000 výtisků.  Mezi rozhlasové stanice vysílající ve městě je možno zařadit \"GWR Bath\", lokálně zaměřené \"Bath FM\", univerzitní \"1449AM URB\", vysílající program určený studentům a komerční \"Classic Gold 1260\".", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Bathu sídlí dvě univerzity – University of Bath a Bath Spa University. První z nich byla založena roku 1966 a vyrostla do pozice jedné z nejvýznamnějších vysokých škol Velké Británie. Ve vědeckých kruzích je uznávána především pro výzkumy v oborech fyzikálních věd, managementu a technologie. Je také známá svými sportovními aktivitami. \"Team Bath FC\", byl prvním univerzitním fotbalovým klubem od roku 1880, který se v sezóně 2002/2003 probojoval do prvního kola anglického poháru. V národním žebříčku nejlepších britských vysokých škol je University of Bath umístěna na pátém místě (Guardian 2017). V roce 2014 byla vyhodnocena jako nejlepší britská kampusová univerzita (The Times, The Sunday Times Good University Guide). V roce 2012 pak obdržela ocenění ‘Univerzita roku 2011/12\" (The Sunday Times).  Bath Spa University bylo umožněno jako univerzitní fakultě vydávat potvrzení o absolvování studia od roku 1992. Status univerzity obdržela roku 2005. Tato univerzita je zaměřena na tyto obory – umění a design, vzdělávaní, angličtina a tvůrčí aktivity, historie a kultura, hudba a sociální obory.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejznámějším sportovním klubem je ragbyový Bath Rugby, který v současnosti hraje v Guinness Premiership. Klub, založený roku 1865, hraje od konce 19. století na hřišti \"Recreation Ground\". V 80. letech 19. století vyrostl v jeden z nejlepších ragbyových klubů země.  Fotbalové kluby \"Bath City FC\" a \"Team Bath FC\" (přidružený k \"University of Bath\") hrají v \"Southern Football League\". Roku 2002 se \"Team Bath\" stal prvním univerzitním klubem za 120 let, který postoupil z kvalifikace Anglického poháru až do prvního kola. Na rozdíl od ragbyového klubu, \"Bath City\" nikdy nedosáhl tak výrazných úspěchů. Univerzitní tým byl založen roku 1999, zatímco městský klub existuje od roku 1908.  Utkání v kriketu se odehrávají v \"Bath Cricket Clubu\", nacházejícím se na východ od řeky poblíž \"Pulteney Bridge\". Hřiště je místem pořádání pravidelného \"Bath Cricket Festival\". V této oblasti také sídlí \"Bath Croquet Club\", který byl roku 1976 obnoven a je členem Jihozápadní federace croquetových klubů.  \"TeamBath\" je zastřešujícím pojmem pro všechny sportovní kluby \"University of Bath\", včetně fotbalového. Dalšími sportovními odvětvími, které jsou v této organizaci zastoupené jsou atletika, basketbal, skeleton, lední hokej, moderní pětiboj, volejbal, ragby, plavání, tenis a triatlon.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Základním zdrojem příjmů města je turistika. Bath je po Londýně nejnavštěvovanějším městem Velké Británie. Ve městě se nalézají známky všech významných etap anglické historie – od Římských lázní (včetně známek původních keltských lázní) po Bathské opatství a \"Royal Crescent\" a Thermae Bath Spa založených roku 2000.  Význam turistického odvětví se odráží i v počtu asi 300 ubytovacích zařízení, včetně více než 80 hotelů a více než 180 zařízení Bed and Breakfast, z nichž mnohé se nacházejí v budovách postavených v Georgiánském slohu. Ve městě se také nachází asi 100 restaurací a barů. Některé společnosti poskytují dokonce i projížďky městem v autobusech s otevřenou střechou.", "section_level": 1}, {"title": "Parky.", "content": "Ve městě se nachází několik veřejně přístupných parků, z nichž největším je Royal Victoria Park, nedaleko od centra města. Byl otevřen roku 1830 a jeho rozloha je 150 000 m2. Každý rok jsou zde pořádány různé akce jako například \"Bath International Music Festival\" (v roce 2003 byl jeho součástí koncert Tří tenorů) nebo předvádění horkovzdušných balónů. Park obsahuje botanickou zahradu, velké dětské hřiště a několik sportovních zařízení.  Dalšími parky v rámci města jsou \"Alexandra Park\", nacházející se v okolí pahorku, z něhož je nádherný výhled na město; \"Parade Gardens\", rozkládající se podél řeky nedaleko od centra města, založený v 18. století; \"Henrietta Park\"; \"Hedgemead Park\" a \"Alice Park\".", "section_level": 2}, {"title": "Lázně.", "content": "V roce 2006 byly otevřeny \"Thermae Bath Spa\" a město tak získalo zpět historickou pozici jediného města Velké Británie s přírodními horkými prameny.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Jednou z dominant města je Bathské opatství. Ačkoli jeho budova vypadá starobyle, je ve srovnání s jinými britskými opatstvími a katedrálami relativně nová. Původně normanský kostel byl rekonstruován v gotickém slohu v první polovině 16. století. Použitý styl je také často označován jako pozdně perpendikulární styl. Chrámová a příčná loď má nádhernou vějířovou klenbu, vytvořenou Robertem a Williamem Vertuovými, kteří pracovali i na klenbách v \"King's College Chapel\" v Cambridge a Westminsterském opatství. Konečná podoba chrámové lodi vznikla v 19. století.  Převažujícím architektonickým stylem ve městě je Georgiánský sloh, který začal být populární počátkem 18. století. Mnoho významných architektů té doby se účastnilo při výstavbě města a tak se Bath pyšní mnoha terasovitě uskupenými domy. Mnoho budov postavených v té době mělo užitkový charakter a bylo postaveno především jako ubytovací zařízení.  Circus je jedním ze skvostů městské výstavby. Tři dlouhé zaoblené terasovité bloky budov, navržené Johnem Woodem starším vytvářejí kruhové prostranství určené pro veřejnost a dětské hry. Vzorem pro tuto výstavbu bylo římské Koloseum. Podobně jako Koloseum je v jednotlivých patrech použit různý architektonický styl – dórský na úrovni přízemí, iónský na prvním poschodí a hlavní část a korintský na horní část. Wood nikdy nespatřil výsledek svého návrhu, protože zemřel 5 dní poté co 18. května 1754 osobně položil základní kámen.  Nejznámější terasovitě uspořádanou stavbou ve svahu je Royal Crescent, vybudovaná v období let 1767 až 1774. Autorem návrhu byl John Wood mladší. Sám navrhl velké obloukovité průčelí, pro asi 30 domů s Iónskými sloupy na přízemí. Každý z vlastníků koupil určitou délku průčelí a pak zaměstnal svého vlastního architekta, který uplatnil svůj vlastní návrh a tak to co se občas jeví jako dva domy je ve skutečnosti jeden. V důsledku tak průčelí má jednotný uniformní vzhled, zadní část budovy je směsicí různých stylů. Tato architektura jednotného průčelí ale rozmanité zadní části je pro Bath typická.  Okolo roku 1770 významný neoklasicistní architekt Robert Adam navrhl Pulteney Bridge. Inspirací pro tento most byl most Rialto v Benátkách. Tak se tento most stal nejenom spojnicí břehů, ale také obchodním centrem a je spolu s mostem Rialto jedním z mála mostů, které plní tyto dvě funkce. Byl pojmenován po Frances a Williamu Johnstonovi Pulteneym, vlastníku pozemků pro jejichž spojení s druhým břehem byl vybudován.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bath je město v jihozápadní Anglii, nejznámější svými lázněmi napájenými třemi horkými prameny. Nachází se 159 km západně od Londýna a 21 km na jihovýchod od Bristolu.", "tgt_summary": "Bath is the largest city in the county of Somerset, England, known for and named after its Roman-built baths. In 2011, the population was 88,859. Bath is in the valley of the River Avon, west of London and southeast of Bristol. The city became a World Heritage site in 1987.", "id": 1499969}
{"src_title": "Letní olympijské hry 2008", "tgt_title": "2008 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Volba pořadatele.", "content": "O tom, které město uspořádá olympijské hry v roce 2008 se rozhodlo 13. července 2001 na zasedání MOV v Moskvě. Spolu s Pekingem usilovaly o pořádání také Toronto, Paříž, Istanbul a Ósaka. Již v 1. kole hlasování dostal Peking nejvíce hlasů, ale protože nedosáhl absolutní většiny, hlasovalo se ještě jednou, tentokrát již bez vyřazené Ósaky. Ve 2. kole již 56 ze 105 pověřených členů MOV dalo svůj hlas čínské metropoli. Mohly tak vypuknout mohutné oslavy jak přímo v Moskvě, tak i v Číně. Peking tak na druhý pokus uspěl – při první kandidatuře roku 1993 dali delegáti přednost australskému Sydney. Vrcholní představitelé čínského státu rovněž dali slib, že se již nebudou opakovat potíže při stavbě olympijských sportovišť jako v Aténách a svůj slib dodrželi. Všechna sportoviště byla dokončena rok před zahájením soutěží a předána do užívání sportovcům. Na drtivé většině z nich také proběhly testovací předolympijské závody.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Mnohé organizace vyzývají k bojkotu Olympijských her v Pekingu. Organizace jako Studenti pro svobodný Tibet požadují bojkotovat hry z důvodu čínské okupace Tibetu. Organizace Amnesty International poukazuje na čínskou angažovanost v Dárfúrské krizi. Čína také bojuje se silným znečištěním v Pekingu a okolí, které doufá organizační výbor odstranit před začátkem olympiády.  Mezinárodní olympijský výbor zaujímal zdrženlivý postoj v diskusích o lidských právech v Číně. V Pekingu došlo k několika zatčením po pokusech protestovat proti čínské politice v Tibetu.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta olympijské pochodně.", "content": "Oheň, který vzplane na olympijském stadiónu při slavnostním zahájení pekingských her, byl zapálen 24. března krátce po 11 hodině SEČ na tradičním místě, ve starořecké Olympii. Čest zapálit oheň dostala řecká herečka Marie Nafpliotu. Díky dobrému počasí mohl být olympijský oheň zapálen v rozvalinách chrámu bohyně Héry tradičním způsobem, tedy pomocí parabolických zrcadel. Než se oheň vydal na nejdelší pouť v historii (přibližně 137 000 km), putoval týden po území Řecka a prvním členem štafety byl řecký taekwondista Alexandros Nikolaidis.  Akt zapálení ohně byl narušen několika demonstranty, kteří protestovali proti potlačování lidských práv v Tibetu. Jeden z demonstrantů se dostal až téměř k vedoucímu organizačního výboru Liou Čchi, který právě vedl u řečnického pultu svůj proslov. Demonstranta však dokázala chytit ochranka. Liou Čchi ale svou řeč nepřerušil a zůstal klidný. Do celého světa hlásal: \"Olympijský oheň bude šířit světlo a štěstí, mír a přátelství, naději a sny všech Číňanů i lidí celého světa.\" K incidentu se vzápětí přihlásila pařížská organizace Reportéři bez hranic. Podle zahraničních agentur byl přímý přenos z Olympie v čínské televizi v době incidentu přerušen a nahrazen předtočenými záběry. Žádný z komentátorů neinformoval o tom, co se přímo na místě událo. O několik desítek minut později došlo k dalšímu protestnímu aktu, když si tibetská žena zahalená do červené látky lehla na cestu před běžce s pochodní poblíž Olympie. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge, který se obřadu též zúčastnil, se snažil držet napjatou situaci v mantinelech klidu. \"Olympijské hry se musí odehrát v mírovém prostředí. Vysíláme dnes poselství olympijského příměří,\" prohlásil. Zástupci organizačního výboru pak pochodeň převzali v řecké metropoli, aby ji dopravili do Pekingu, kde se pochodeň rozdělila. Jedna pochodeň se vydala na cestu kolem světa a druhá zamířila na nejvyšší horu světa Mount Everest, na jejíž vrchol ji horolezci vynesli ve čtvrtek 8. května v devět hodin ráno místního času.", "section_level": 1}, {"title": "Účastnické země.", "content": "Her se zúčastnilo 205 zemí. První účast zaznamenaly následující země: Černá Hora, Marshallovy ostrovy a Tuvalu.  Čísla v závorkách udávají počty sportovců zastupujících zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hry XXIX. olympiády se konaly v čínském Pekingu od 8. srpna 2008 do 24. srpna 2008. Zástupci několika desítek zemí bojovali celkem o 302 sady medailí ve 28 sportech. Mezi nově zařazené disciplíny patřila například cyklistická disciplína BMX nebo takzvaný plavecký maratón. Některé nevládní organizace protestovaly proti olympijským hrám kvůli porušování lidských práv v Číně. Hlavním stadiónem her je \"Pekingský národní stadion\" (; \"Běijīng guójiā tǐyùchǎng\"; \"Pej-ťing kuo-ťia tchi-jü-čchang\"), běžně označovaný dle své podoby jako „\"Ptačí hnízdo\"“ (; \"Niǎocháo\"; \"Niao-čchao\"). Mottem pekingské olympiády je: „Jeden svět, jeden sen“ (; \"Tóng yīge shìjiè, tóng yīge mèngxiǎng\"; \"Tchung i-ke š'-ťie, tchung i-ke meng-siang\"). Pekingské olympijské hry mají rekordní počet maskotů, pět postav nesoucích bohatou symboliku, jmenují se „Šťastné děti“ (; Fúwá): Tyto figurky jsou implikovány stykem s mořem, lesem, ohněm, zemí a oblohou, což naráží na harmonii člověka s přírodou a odpovídá myšlence „Zelené olympiády“. Kromě toho jsou do figurek Fuwa integrovány mnohé prvky čínské kultury. Zajímavé je rovněž to, že jména těchto pěti postaviček sestavená za sebou připomínají čínskou větu „Peking tě vítá“ (; Běijīng huānyíng nǐ). Pět olympijských postaviček v neposlední řadě barevně reprezentuje pět olympijských kruhů.", "tgt_summary": "The 2008 Summer Olympics (), officially known as the Games of the XXIX Olympiad (), and commonly known as Beijing 2008 (), was an international multi-sport event that was held from 8 to 24 August 2008 in Beijing, China.", "id": 1840044}
{"src_title": "Kronos Quartet", "tgt_title": "Kronos Quartet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Harrington, vyrůstající ve městě Seattle ve státě Washington, byl fascinován smyčcovými kvartety i energií populární hudby. Když mu hrozil odvod na vojnu, přihlásil se do orchestru v Kanadě. Po svém návratu do Seattlu uslyšel v rádiu protiválečnou píseň Black Angels od George Crumba, o které později prohlásil: „Po poslechu Black Angels jsem věděl jakou muziku chci hrát.“  V roce 1973 Harrington založil smyčcové kvarteto, do jehož repertoáru patřily skladby autorů 20. století (Bély Bartóka, Dmitrije Šostakoviče, Antona Weberna ad.), současných skladatelů vážné hudby (Sofie Gubajduliny, Arvo Pärta, Alfreda Schnittkeho), jazzových hudebníků (Ornetta Colemana, Charlese Minguse, Theleniouse Monka), ale i rockového kytaristy Jimiho Hendrixe, pákistánského zpěváka Pandita Prana Natha nebo avantgardního saxofonisty Johna Zorna.  První koncert se konal v North Seattle Community College a brzy poté zahráli začínající Kronos Quartet premiérově skladbu Black Angels společně s prvním provedením Travelling Music od skladatele Kena Benshoofa, příjemného, osmnáctiminutového kusu, obsahujícího odkazy k bluesové a lidové hudbě.  Mezi některými posluchači vyvolaly koncerty souboru rozpačité reakce. Mark Swed o tom v časopise Musical America napsal: „Sleduji Kronos od roku 1978, kdy se objevili jako kvarteto z Miles College v Oaklandu. V těchto raných letech nikdo z nás nevěděl, co si o této čtveřici myslet. Nebylo pochyb o energii a ohni v jejich hraní, ani zjevném nadšení ve vztahu k novému. Jejich programy obsahovaly náročnou hudbu mainstreamové klasiky (pozdní Beethoven), klasiky 20. století (Šostakovič, Berg, Bartók, Ives) a k tomu pokaždé něco nového. Tématem ohnivé debaty se stalo, zda jejich aranžmá skladby Purple Haze od Jimiho Hendrixe bylo znakem nedostatku nebo obrody smyčcových kvartetů.“  Postupem času se Kronos Quartet stal jedním z nejvlivnějších, nejoceňovanějších a nejžádanějších souborů současné vážné hudby, který koncertuje po celém světě, nahrál stovky skladeb a jeho diskografie čítá více než čtyřicet alb.", "section_level": 1}, {"title": "Biografie členů souboru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "David Herrington (1. housle).", "content": "Narodil se v Seattlu, stát Washington. Na housle začal hrát v 10 letech a učila ho jistá paní Cosby. V dokumentu Harrington řekl: „Kvartet je pro mě něco jako mikrosvět. Celý svět v malém.“ Dále dodává: \"Primarius je jako silové pole, které se nachází uprostřed veškerého dění.\"", "section_level": 2}, {"title": "John Sherba (2. housle).", "content": "John Sherba se narodil ve Wisconsinu, kde i absolvoval universitu. Hrát začal ve čtyřech letech. V mládí hrál dua se svým starším bratrem, který hraje také na housle. Johna vždy zajímala práce se současnými skladateli.", "section_level": 2}, {"title": "Hank Dutt (viola).", "content": "Hank Dutt pochází z Quincy ve státě Illinois. Studoval na Indiana University, kde se seznámil s Joan. V deseti letech začal hrát na housle a v posledním ročníku střední školy přešel na violu. V Kronos Quartet začal hrát o rok dříve než Joan, které do ansámblu pomohl. „Hrát hudbu v kvartetu je pro mě něco naprosto zvláštního. Jako violista mám příležitost hodně ovlivňovat způsob její interpretace. Kdybych byl hráčem nějakého orchestru, nemohl bych se na interpretačním procesu příliš podílet. Když jsem jedním ze čtyř hráčů v kvartetu, mám v tomto ohledu hodně co říct,“ vyjádřil na videu Dutt svůj vztah ke skupině.", "section_level": 2}, {"title": "Joan Jeanrenaudová (violoncello).", "content": "První violoncellistka Kronos Quartet pochází z malého městečka blízko Memphisu ve státě Tennessee, kde také začala hrát na violoncello. Hudbu studovala na Indiana University a zde po čtyřech letech získala diplom. Své zkušenosti dále obohatila hraním spousty komorních skladeb a studentských kompozic. Ve škole byl také obor zaměřený na novou hudbu, studenti zde mohli navštěvovat kurzy elektronické hudby. Dále si praxi ve hře na nástroj obohatila studiem v Ženevě ve Švýcarsku a ihned poté nastoupila do Kronos Quartet. Soubor opustila po neskutečných 26 letech ze zdravotních důvodů. Některé prameny tvrdí, že Joan opustila Kronos Quartet, protože se chtěla vydat vlastní cestou. V televizním dokumentu o Kronos Quartet Joan řekla: „Snažím se o neustále zdokonalování usilovným cvičením. Hra na viloloncello mi přináší velké potěšení. Čím déle spolu hrajeme ve stejném složení, tím více můžeme proniknout do nitra druhé osoby.“  Joan Jeanrenaudová v rozhovoru v magazínu His Voice podotkla: „Víte, strašně ráda jsem hrála v Kronosu, ale po dvaceti letech jsem zjistila, že chci zkoušet jiné věci, do nichž se ostatní nechtěli pouštět. Začala jsem pociťovat stagnaci. Potřebovala jsem nové výzvy a proto jsem se rozhodla odejít. Ráda spolupracuji s mnoha lidmi, ale nechci se nikde uvázat. Ačkoliv — nikdy jsem si nemyslela, že odejdu z Kronosu, takže jednoho dne si třeba najdu jiný soubor, ve kterém zůstanu.“  Nyní se Joan věnuje skládání, sólovým koncertům a učení. V tomtéž časopisu Joan mimo jiné sdělila: „Nikdy jsem neskládala, dokud jsem hrála s Kronosem. Během studií jsem chodila na hodiny skladby, ale jen jeden semestr. Měla jsem tehdy pocit, že to pro mě není to pravé. Ale po dvaceti letech v Kronosu, kdy jsem slyšela a hrála tolik různé hudby, jsem se rozhodla odejít a věnovat se improvizaci.“", "section_level": 2}, {"title": "Jeniffer Culpová (violoncello).", "content": "S Kronos Quartet hrála v období 1999 do května 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Jeffrey Zeigler (violoncello).", "content": "Členem Kronos Quartet byla od roku 2005 do června 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Sunny Yang (violoncello).", "content": "S Kronos Quartet hraje od června 2013 doposud.", "section_level": 2}, {"title": "Ceny.", "content": "Soubor získal mnoho ocenění, mezi nimi několik cen Grammy, cenu za nejlepší koncert komorní hudby (1994), Hudebníky roku (2003) od Musical America nebo The Recording Academy President's Merit Award od National Academy of Recording Arts and Sciences (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kronos Quartet je smyčcové kvarteto založené roku 1973 americkým houslistou Davidem Harringtonem, které se více než třicet let systematicky věnuje především interpretaci nové hudby. V letech 1978 – 1999 měl soubor stálé obsazení: David Harrington a John Sherba - housle, Hank Dutt - viola a Joan Jeanrenaudová - violoncello. Od roku 1999 hrála na violoncello Jennifer Culpová, od roku 2005 Jeffrey Zeigler a od roku 2013 Sunny Yang. Od roku 1978 sídlí Kronos Quartet v San Franciscu v Kalifornii.", "tgt_summary": "The Kronos Quartet is an American string quartet based in San Francisco. They have been in existence with a rotating membership of musicians for over forty years. The quartet covers a very broad range of musical genres, including contemporary classical music. More than 900 works have been written for them.", "id": 1119132}
{"src_title": "Nine Inch Nails", "tgt_title": "Nine Inch Nails", "src_document": [{"title": "Hudební styl a texty písní.", "content": "Steve Huey ze serveru Allmusic uvádí, že „Nine Inch Nails jsou nejpopulárnější industriální skupinou všech dob a jsou do značné míry zodpovědní za zprostředkování tohoto žánru širokému okruhu posluchačů.“ Reznor sice svou tvorbu nikdy nenazýval industriální hudbou, ale přiznal, že si některé techniky vypůjčil například od skupin Throbbing Gristle nebo Test Dept., tedy jedněch z prvních uskupení industriálního žánru. V praxi se toto označení pro Reznorovu tvorbu ujalo i navzdory odlišnostem od skupin, které se k žánru opravdu hlásily. V rozhovoru pro časopis Spin Reznor přiznal, že jeho píseň „Down In It“ byla výrazně ovlivněna ranou tvorbou skupiny Skinny Puppy, především pak skladbou „Dig It“; v tomtéž rozhovoru označil některé skladby z alba \"Pretty Hate Machine\" jako synthpop. Kritik Steve Cooper ve své recenzi \"The Fragile\" poznamenal, že se na tomto albu vedle sebe objevují velice rozličné žánry jako například klavírní sólo ve skladbě „The Frail“ nebo prvky drum and bass ve „Starfuckers, Inc.“  Některé hudební prvky a techniky můžeme nalézt napříč celou tvorbou Nine Inch Nails. Skladby jako např. „Wish“ a „The Day the World Went Away“ využívají terasovité dynamiky. Reznorův zpěv vykazuje podobné znaky a nezřídka přechází z šepotu do křiku. Často také bývá pozměněn pomocí software, což je zjevné např. ve „Starfuckers, Inc.“ a „Burn“. V hudební tvorbě skupiny můžeme také občas narazit na komplexní rytmické kombinace, především v písních „The Collector“ z alba \"With Teeth\" a koncertní stálici „March of the Pigs“. Reznor ve svých skladbách pravidelně využívá šum a zkreslení a nezřídka v nich najdeme disonanci a chromatické melodie a/nebo harmonie. Všechny tyto techniky můžeme slyšet ve skladbě „Hurt“, v jejíchž verších hraje kytara vysoce disharmonický tritón. „Closer“ končí chromatickým hlavním motivem alba \"The Downward Spiral\". Ten se na albu objeví vícekrát v několika variacích. Nejprve zazní hraný na varhany v druhém verši písně „Piggy“, poté v refrénech „Heresy“ v podobě kytarou hraných power akordů, obrácená (vzestupná) verze je použita několikrát napříč „A Warm Place“ a nakonec se opět objeví chromatické podobě v „The Downward Spiral“. Na albu \"The Fragile\" Reznor opět využil techniku hudebního motivu, který se na albu objevuje opakovaně v různých podobách – například hraný na odlišný hudební nástroj, s transponovanou harmonií nebo v různých tempech. Mnoho písní na albu \"Year Zero\" má delší, čistě instrumentální konec (například u skladby „The Great Destroyer“ zabírá tato část prakticky polovinu z celkové 3minutové stopáže). Server Allmusic se ve své recenzi tohoto alba, které vznikalo převážně na noteboocích, vyjádřil následovně: „kytary kvílí v obklopení zvukových záseků, pípnutí a puchýřů rozostřených sonických úderů. Perkuse zní obrovsky, zkresleně, organicky, smyčkovitě, pošlapaně a zničeně.“  Motivy textů skladeb Nine Inch Nails se nejčastěji týkají rozkrývání temných lidských stránek, ať už se jedná o osobní problémy, společnost, náboženství, existencialismus, dekonstruktivismus nebo příležitostně politiku. Posledně jmenované téma je kriticky prozkoumáno na \"Year Zero\". Tři alba Nine Inch Nails jsou tzv. konceptuání alba. \"The Downward Spiral\", navazující \"The Fragile\" a výše zmiňované \"Year Zero\". \"With Teeth\" (tehdy stále ještě pod pracovním názvem \"Bleedthrough\") mělo původně být také konceptuální album o nikdy nekončícím snu odehrávajícím se v realitě, ale Reznor tuto myšlenku nakonec z alba odstranil.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a hudební odkaz.", "content": "Nine Inch Nails ovlivnili celou řadu nových umělců. O některých z nich se Trent Reznor vyjádřil jako o „nevýrazných napodobeninách“ (převážně kapely navazující na Reznorovu popularitu v první polovině 90. let), ale u některých mladších kapel ocenil jejich „upřímnější, méně imitující“ styl. Po vydání \"The Downward Spiral\" si začali vlivu Nine Inch Nails všímat i umělci z tradičního proudu: například David Bowie přirovnal vliv Reznora ke kapele The Velvet Underground. Bob Ezrin, producent umělců jako Pink Floyd, Kiss, Alice Cooper nebo Peter Gabriel v roce 2007 popsal Reznora jako „nefalšovaného vizionáře“ a poradil začínajícím umělcům, ať se inspiují jeho nekompromisním přístupem k umělecké tvorbě.  Při spolupráci Reznora a Dave Grohla (frontman Foo Fighters a bubeník rozpadlé Nirvany) na albu \"Sound City: Real to Reel\" Grohl prohlásil, že Trent je jeden z nejgeniálnějších lidí, jaké kdy potkal.  NIN obdrželi 4 ocenění z celkového počtu 25 nominací. Patří mezi ně dvě Ceny Grammy za skladby „Wish“ a „Happiness in Slavery“ z let 1993 a 1995 a dvě ocenění časopisu \"Kerrang!\", přičemž jedno z nich je ocenění s názvem \"Kerrang!\" Icon z roku 2006, které kapela získala za celkový přínos od roku 1988 a dlouhotrvající vliv na rockovou hudbu. Skupina také obdržela devět nominací na ocenění MTV Video Music Awards za řadu svých videoklipů: patří mezi ně dvě nominace za klip ke skladbě „Closer“ a pět nominací za klip ke skladbě „The Perfect Drug“ včetně ocenění Video of the Year (Videoklip roku).  V roce 1997 se Reznor dostal na seznam nejvlivnějších osobností časopisu \"Time\" a magazín \"Spin\" jej označil jako „nejdůležitějšího hudebního umělce“ (tehdejší doby). Podle organizace Recording Industry Association of America se ve Spojených státech prodalo 10,5 milionu kopií alb skupiny, což odpovídalo asi polovině z celkového tehdejšího množství prodaných alb skupiny. V roce 2003 umístil magazín \"Rolling Stone\" album \"The Downward Spiral\" na 200. příčku žebříčku \"500 nejlepších alb všech dob\" z roku 2003 a v následujícím roce se Nine Inch Nails umístili na 94. příčce v žebříčku \"100 nejlepších umělců všech dob\".", "section_level": 1}, {"title": "European Tour 2007 a European Summer Tour 2007.", "content": "Nine Inch Nails vyrazili 10. února 2007 na své evropské turné. Dvouměsíční koncertní turné obsahovalo kolem čtyřiceti koncertů po celé západní a severní Evropě (města jako Mnichov, Lisabon...). Sestava kapely byla stejná, jako při předchozím With_Teeth tour (tj. Aaron North, Jeordie Osbourne White aka Twiggy Ramirez, Josh Freese a Alessandro Cortini). Při prvním koncertu v Lisabonu byla představena poprvé v historii NIN skladba „Last“, která si svou živou premiéru odbyla po patnácti letech od vydání na EP \"Broken\". Později se premiéry dočkaly skladby z nového alba \"Year Zero\", jako např. „Survivalism“, „The Great Destroyer“, „Me, I'm Not“ atd.  Během letního evropského turné, které začalo 1. srpna 2007, zavítala kapela do východní Evropy a Asie. Nine Inch Nails hráli premiérově v Rusku, Číně, Izraeli, Maďarsku a na Slovensku. Po třinácti letech také zavítali do České republiky (13. srpna 2007, zimní stadion Slavia), den předtím hráli v Bratislavské Incheba Expo Aréně. Turné ukončili v australském Sydney. V ČR opět vystoupili 24.6.2009 v pražské O2 Areně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nine Inch Nails, známí také pod zkratkami NIN či NIИ, je Industrial rocková kapela založená v Clevelandu v roce 1988 frontmanem a stálým členem Trentem Reznorem. Sám Reznor, zpěvák, producent a multiinstrumentalista, je při živých vystoupeních doprovázen regulérní kapelou.", "tgt_summary": "Nine Inch Nails, commonly abbreviated as NIN (stylized as NIИ), is an American industrial rock band formed in 1988 in Cleveland, Ohio. Singer, songwriter, multi-instrumentalist, and producer Trent Reznor was the only permanent member of the band until the official addition of English musician Atticus Ross in 2016.", "id": 1669106}
{"src_title": "Jennifer Lopez", "tgt_title": "Jennifer Lopez", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se v newyorském Bronxu portorikánským rodičům Guadalupe Rodrigezové a Davidu Lopezovi. Má dvě sestry, Lyndu a Leslie. Jelikož rodiče neměli mnoho finančních prostředků, musela si na taneční lekce sama vydělat. V 16 letech se dostala do Manhattanského tanečního klubu, díky němuž hostovala v několika videoklipech a zúčastnila se American Music Awards. Roku 1991 se objevila v roli tanečnice v televizní komedii \"In Living Color\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Herectví se jí zalíbilo, a tak začala působit v seriálech \"South Central\" nebo \"Hotel Malibu\". Propracovala se až k filmovým rolím, k jejím prvním patří role ve filmu \"Pád letadla 7\" a role ve videoklipu Janet Jackson k písni \"That's The Way Love Goes\" z roku 1993. Toto byly vesměs všechno malé role, do většího povědomí diváků se dostala až rolí v americkém dramatu \"Moje rodina\", kde si zahrála s Wesleym Snipesem, nebo díky filmu \"Vlak plný peněz\". V roce 1996 získala roli v komedii s Robinem Williamsem \"Jack\" a v thrilleru s Jackem Nicholsonem \"Krev a víno\".  Největšího úspěchu se dočkala v roce 1998, kde za roli ve filmu Selena obdržela nominaci na Zlatý glóbus. Za tento film si mimo jiné vydělala 1 milion dolarů. Ve stejném roce získala roli v hororovém filmu \"Anakonda\", který získal komerční úspěch a vydělal přes 137 milionů dolarů. S Seanem Pennem a Billy Bob Thorntonem si zahrála v krimi filmu \"U-Turn\", který je založený na základě novely Johna Ridleyho \"Stray Dogs\". S Georgem Clooneym si zahrála ve filmu \"Zakázané ovoce\".  V roce 2000 se objevila ve filmu \"Cela. \"Film získal přes 104 milionů dolarů ve světě a obdržel mix kritiky. S Matthewem McConaugheym si zahrála ve filmu \"Svatby podle Mary\". V roce 2002 si zahrála ve filmu \"Dost\", kde hrála ženu, kterou zneužívá vlastní manžel. V prosinci roku 2002 se objevila ve filmu po boku Ralpha Fiennese \"Krásná pokojská. \"Film vydělal přes 155 milionů dolarů ve světě.  V roce 2003 naprosto propadl film \"Láska s rizikem\". Rozpočet na film činilo 54 milionů dolarů a film vydělal pouze 7 milionů ve světě. Kritikové film nazvali jedním z nejhorších filmů všech dob. V roce 2004 se objevila v malá roli ve filmu \"Táta na plný úvazek\". Film také nezaznamenal úspěch. V říjnu si zahrála po boku Richarda Gereho v dramatickém filmu \"Smím prosit?\"  V roce 2005 si zahrála po boku Jane Fondy v romantické komedii \"Příšerná tchyně\". S Robertem Redfordem a Morganem Freemanem si zahrála ve filmu \"Žít po svém\".  V roce 2010 získala hlavní roli ve filmu \"Záložní plán. \"V červnu 2010 bylo oznámeno, že Jennifer Lopez získala post porotce v talentové soutěži American Idol (Amerika hledá superstar). Na filmová plátna se vrátila v roce 2012 s hvězdně obsazeným filmem \"Jak porodit a nezbláznit se. \"Svůj hlas propůjčila do filmu \"\".  Dne 3. června 2013 měl na stanici ABC Family premiéru seriál \"The Fosters\", ve kterém sloužila jako exkluzivní producentka.  V roce 2015 hrála a produkovala film \"Kluk od vedle. \"Stanice NBC objednala dramatický seriál \"Špinaví poldové\", ve kterém slouží jako exkluzivní producentka, ale také hraje postavu svobodné matky a policejní detektivky. Seriál se vysílal tři řady, poslední díl byl odvysílán v srpnu 2018. V roce 2016 bylo ohlášeno, že bude porotkyní nové taneční soutěže \"World of Dance\".  V roce 2018 bude mít premiéru film \"Znovu ve hře\", ve kterém hraje hlavní roli a film také produkuje. Roli Griseldy Blanco si zahraje v televizním filmu stanice HBO. V roce 2019 bude produkovat televizní produkci muzikálu \"Bye Bye Birdie Live!\" a film \"The Hustlers at Scores\", ve kterém by si měla i zahrát.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudební debut \"On the 6\" vyšel 1. července 1999 a název byl inspirován číslem metra, kterým jezdila každý den z práce a kde údajně napsala všechny své songy. Album dlouho vedlo různé světové žebříčky stejně jako pilotní singl „\"If\" You Had My Love“. Další velice úspěšné singly se jmenovaly „Waiting For Tonight\"“\" nebo „Let's Get Loud“, za ten obdržela i nominaci na cenu Grammy v kategorii nejlepší taneční singl.  Druhé album, \"J. Lo\" vydala v lednu 2001. Album ihned zahájilo na čísle jedna stejně jako nový singl s názvem „Love Don't Cost A Thing“, se kterým poprvé dobyla britský singlový žebříček. Na dalších vydaných singlech spolupracovala s řadou známých osobností jako jsou Ja Rule, Caddillac Tah nebo 50 Cent, kteří ji pomohli hlavně s remixovou podobou alba \"J. Lo\" nazvanou \"\".  Čtvrté album vyšlo v listopadu 2002 a jmenovalo se \"This Is Me... Then\", kde hlavní pozornost vzbudily dva velice úspěšné singly \"Jenny From The Block\", kterou zpívá společně s Jadakissem, a song \"All I Have\", se kterým jí pomohl LL Cool J.  Až po třech letech, v roce 2005 vydala další album s názvem \"Rebirth\", ze kterého vydala jen jeden úspěšný singl a ten se jmenoval \"Get Right\". V roce 2006 dobyla americký singlový žebříček píseň \"Control Myself\" od LL Cool J, na kterém hostuje i Jennifer Lopez.  V roce 2007 vydala dvě alba. Album \"Como Ama Una Mujer\" je nazpívané celé ve španělštině a vyšlo začátkem roku, druhé album \"Brave\" vyšlo na konci roku a je nazpívané v angličtině. Jennifer vyjela také poprvé na celosvětové turné společně se svým manželem Marcem Anthonym.  Na podzim roku 2007 vydala prozatím poslední studiové album nazvané \"Brave\", které je nazpíváno opět v angličtině. Album se umístilo na 31. místě amerického žebříčku Billboard Hot 100.  V roce 2009 podepsala smlouvu s nahrávací společností Island Records. Její combackový singl „On the Floor“ se stal jednou z nejúspěšnější písničkou roku. Od 14. června 2012 se konalo turné nazvané \"Dance Again World Tour. \"24. července 2012 vydala první album s nejlepšími hity \"Dance Again...the Hits\". Její písničky „Dance Again“ a „Goin' In“ se stali součástí soundtracku k filmu \".\"  V dubnu 2014 byla vydána oficiální písnička Mistrovství světa ve fotbale „We Are One (Ole Ola)“ V červnu vydala skrz nahrávací společnost Capitol Records album \"A.K.A.\". Na albu se objevují umělci jako Iggy Azalea, French Montana nebo Pitbull.  V roce 2017 začala pracovat na svém dalším španělském albu \"Por Primera Vaz.\" Hlavní singl „Ni Tú Ni Yo“ vydala v červenci 2017. Další singl „Amor, Amor, Amor“ vydala v listopadu 2017. V dubnu 2018 vydala španělský singl „El Anillo“ a následující měsíc „Dinero“, na kterým spolupracovala s DJ Khaledem a Cardi B.", "section_level": 1}, {"title": "Móda.", "content": "Působí ve světě módy pod značkou \"JLo by Jennifer Lopez\". Navrhuje módu pro mladé dívky hlavně džíny, trika, kabáty, pásky, peněženky a spodní prádlo. V roce 2003 nafotila mnoho snímků pro kampaň výrobce kabelek a tašek značky Louis Vuitton.  Vytvořila i svůj vlastní parfém. Její parfémový debut se jmenoval \"Glow by JLo\", které ho se prodaly rekordní počty. Proto vydala ještě další parfémy s názvy \"Still\" nebo \"Miami by JLo\". V roce 2006 vydala i svůj první pánský pafrém s názvem \"Sweetface\".  V září 2011 vydala novou kolekci nazvanou Jennifer Lopez Collection a řadu oblečení a doplňků pro Kohl's a Tommyho Hilfingera. Na konci roku 2012 vydala nový parfém \"Glowing by JLo\".  V lednu 2017 se začala prodávat kolekce Giuseppe Zanottiho, který spolupracoval s Lopez na kolekci bot a šperků. V dubnu 2018 vydala limitovanou edici kosmetiky pro firmu Inglot Cosmetics.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vdala se třikrát, poprvé za číšníka Ojani Nou. Její druhý manžel byl známý tanečník Chris Judd, se kterým se seznámila při natáčení videoklipu \"Love Don't Cost a Thing\". Vzali se v září 2001 a rozvedli se v červnu 2002.  Poté se zasnoubila s hercem Benem Affleckem. Jejich vztah byl velmi medializován. Média jim přiřkla přezdívku \"Bennifer\". Svatbu měli naplánovánu na září 2003, ta se ale neuskutečnila, pár se nakonec rozešel.  Krátce po rozchodu s Benem Affleckem potkala zpěváka Marca Anthonyho a po čase si ho tajně v roce 2004 vzala. Na konci roku 2007 oznámila, že spolu očekávají narození dvojčat. Dne 22. února 2008 porodila chlapečka Maximiliana Davida a holčičku Emmu Maribel Koncem roku 2006 se objevila informace, že společně se svým manželem chodí na sezení pořádané scientologickou církví v Hollywoodu. Ona sama ale tuto informaci popřela s tím, že je vychována jako katolička. Roku 2012 se rozvedli.  Od října 2011 do srpna 2016 chodila se svým tanečníkem Casperem Smartem. Od února 2018 chodí s bývalým baseballistou Alexem Rodriguezem. V březnu 2019 se dvojice zasnoubila.", "section_level": 1}, {"title": "Spory.", "content": "Několikrát byla nařčena několika zpěváky, že kopíruje jejich písničky. Například do své písně \"Get Right\" použila samply ze skladby \"1 Thing\" od Amerie. Spor se dostal až k soudu, ten prohrála.  Dále je tvrdě kritizována kvůli své módě. Její kolekce oblečení totiž obsahují pravé kožešiny, a to ve velkém množství. Ona sama je nosí. Mnohé například šokovala tím, když se ukázala na předávání cen v kožichu z tuleně. Další šok přišel, když jí v jednom televizním pořadu pustili záběry mučených zvířat a ona pouze pokrčila rameny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jennifer Lynn Lopez, přechýleně Jennifer Lopezová (* 24. července 1969 New York) je americká herečka, zpěvačka, módní návrhářka a tanečnice známá také pod přezdívkou JLo. Na filmovém poli se proslavila s rolemi ve filmech \"Selena\" (1997), \"Svatby podle Mary\" (2001), \"Krásná pokojská\" (2002), \"Smím prosit?\" (2004) nebo \"Příšerná tchyně\" (2005).", "tgt_summary": "Jennifer Lynn Lopez (born July 24, 1969), also known by her nickname J.Lo, is an American actress, singer, dancer, fashion designer, producer, and businesswoman. In 1991, Lopez began appearing as a Fly Girl dancer on \"In Living Color\", where she remained a regular until she decided to pursue an acting career in 1993. For her first leading role in the 1997 Selena biopic of the same name, Lopez received a Golden Globe nomination and became the first Latin actress to earn over US$1 million for a film. She went on to star in \"Anaconda\" (1997) and \"Out of Sight\" (1998), later establishing herself as the highest-paid Latin actress in Hollywood.", "id": 924099}
{"src_title": "Justin Timberlake", "tgt_title": "Justin Timberlake", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v Memphisu rodičům Randallovi Timberlakovi a Lynn Bommarové, ale dětství prožil v malém městě ve státě Tennessee Millingtonu. Jeho děda byl baptistický kazatel. Jeho rodiče se rozvedli. Matka později založila firmu s názvem JustinTime Entertainment. Otec, dříve bankovní úředník, se stal ředitelem sboru v baptistickém kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "'N SYNC (1996-2002).", "content": "Ve svých jedenácti letech soutěžil v televizní show Star Search, kde pod jménem Justin Randall zpíval country písně. V letech 1993 a 1994 účinkoval v pořadu The Mickey Mouse Club, ve kterém se seznámil se svým budoucím kolegou, jímž byl Joshua Scott \"JC\" Chasez, se svojí budoucí láskou a zpěvačkou Britney Spears, hercem a kamarádem Ryan Goslingem a zpěvačkou Christinou Aguilerou.  Od roku 1996 byl členem později známé chlapecké skupiny vystupující v 90. letech 20. století pod jménem 'N Sync, v ní se stal idolem teenagerů. V letech 1996 až 1997 se skupinou vystupovali především v Evropě. Roku 1998 vydali album \"*NSYNC\", kterého se prodalo 11 milionů kusů. Druhé album vydali v roce 2000 a \"No Strings Attached\" se stalo nejrychleji se prodávaným albem historie (se 2,4 miliony prodaných kusů za první týden prodeje). Obdobně úspěšné bylo i jejich třetí album \"Celebrity\". Skupina zanikla v roce 2002, rozpad využil k vydání sólového alba.", "section_level": 2}, {"title": "Justified (2002-2005).", "content": "Debutový singl se jmenoval \"Like I Love You\", poprvé jej zazpíval na udílení cen MTV Video Music Awards v srpnu 2002, kde si již získal řadu příznivců. Singl se umístil na 11. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a zaznamenal i mezinárodní úspěch. V listopadu téhož roku vydal u vydavatelství Jive a Zomba debutové album nazvané \"Justified\". Album bylo vřele přijato u kritiků a dosáhlo velkého komerčního úspěchu. V prvním týdnu prodeje v USA debutovalo na čísle dvě a prodalo se jej 439 000 kopií. Nakonec se jen v USA tohoto alba prodalo více než 3,8 milionu kusů, celosvětový prodej přesahoval 7 milionovou hranici. Dalšími singly byly písně \"Cry Me a River\" (3. příčka), \"Rock Your Body\" (5. příčka) a \"Señorita\" (27. příčka). Album produkovali The Neptunes a Timbaland.  Mezi lety 2003 až 2005 spolupracoval s mnoha známými interprety. Nejvýraznější je spolupráce s The Black Eyed Peas, na jejichž druhém albu \"Monkey Business\" nazpíval píseň „My Style“, a podílel se i na veleúspěšném singlu z prvního alba \"Elephunk\" \"Where Is the Love?\". Dále vydal singl i s rapperem Nellym \"Work It\" a se Snoop Doggem \"Signs\". V červenci 2003 s Christinou Aguilerou vydal EP \"Justin & Christina\", které obsahovalo remixy jejich největších hitů.", "section_level": 2}, {"title": "FutureSex/LoveSounds (2006-2012).", "content": "V září 2006 vydal svou druhou sólovou desku \"FutureSex/LoveSounds\". Pilotní singl \"SexyBack\" zaznamenal celosvětový úspěch (1. příčka v USA, Kanadě, Spojeném království a v dalších). Výborně si vedly z alba i singly \"My Love\" (ft. T.I.) a \"What Goes Around...Comes Around\", oba dosáhly 1. příčky v USA a TOP 10 v dalších státech. Další singly byly také úspěšné: \"Summer Love\" (6. příčka), \"LoveStoned\" (17. příčka) a \"Until the End of Time\" s Beyoncé (17. příčka). Hudbu produkovali Timberlake s Timbalandem. O první týden prodeje se v USA prodalo 684 000 kusů, a tím album debutovalo na 1. příčce Billboard 200. Celkem se v USA prodalo okolo 4,4 milionu kusů. Celosvětově poté 10 milionů kusů.  V létě 2007 založil svou vlastní nahrávací společnost \"Tennman Records\". S Timbalandem a s Nelly Furtado spolupracoval na hitu \"Give It to Me\", který se umístil na 1. příčce v USA. Také s Madonnou nazpíval píseň \"4 Minutes\", která pochází z jejího alba \"Hard Candy\" a umístila se na 3. příčce. Roku 2009 spolupracoval na úspěšných singlech \"Dead and Gone\" od rappera T.I., \"Love Sex Magic\" zpěvačky Ciara a \"Carry Out\" Timbalanda. Roku 2010 hostoval na singlu zpěváka Jamie Foxx \"Winner\". Také se přidal k charitativnímu albu \"Hope for Haiti\", kde se podílel na písni \"Hallelujah\".", "section_level": 2}, {"title": "The 20/20 Experience 1 a 2 (2013 - dodnes).", "content": "V březnu 2013 vydal, po téměř sedmi letech, své třetí studiové album s názvem \"The 20/20 Experience\". Vydal ho u vydavatelství Wright Entertainment Group a RCA Records, jako svou první spolupráci s těmito společnostmi. Všechny skladby produkoval společně s producenty Timbalandem a Jeromem \"J-Roc\" Harmonem. Z alba pochází úspěšné singly \"Suit & Tie\" (ft. Jay-Z) a \"Mirrors\", oba se umístily na 3. příčce žebříčku Billboard Hot 100. O první týden prodeje se v USA prodalo 968 000 kusů, což je jeho osobní rekord. Ve Spojeném království se o první týden prodalo 106 000 kusů. Celosvětově si o první týden koupilo album v digitální podobě z iTunes svého času rekordních 580 000 lidí. Album debutovalo na prvních příčkách žebříčků v USA, Kanadě, Spojeném království, Austrálii či v Německu. Celkem se alba v USA prodalo 2 427 000 kusů.  Po vydání svého třetího alba ihned oznámil, že ještě v roce 2013 i své čtvrté album nazvané \"\". Album bude vydáno 30. září 2013. Pochází z něj singly \"Take Back the Night\" (29. příčka v Billboard Hot 100) a \"TKO\" (36. příčka). Stejně jako předchozí album i toto produkovala trojice Timberlake, Timbaland a Jerome Harmon. Na albu hostují Drake a Jay-Z. V první týden prodeje se v USA prodalo 350 000 kusů alba, které tím debutovalo na první příčce. Celkem se v USA prodalo 781 000 kusů alba.  Na 56. předávání hudebních cen Grammy, konaném v lednu 2014, získal tři ocenění, a to za nejlepší rap/zpěv píseň (\"Holy Grail\" (od Jay-Z)), nejlepší R&B píseň (\"Pusher Love Girl\") a nejlepší videoklip (\"Suit & Tie\"). V roce 2014 se produkčně i zpěvem podílel na úspěšném posmrtně vydaném singlu Michaela Jacksona \"Love Never Felt So Good\" z alba \"Xscape\".", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Kromě hudební produkce se podílel (např. dabing) na výrobě více než desítky filmů. Do hlavní role byl obsazen ve filmu \"Edison Force\" z roku 2005, kde ztělesnil pisálka z komunitních novin, postupně se dostávajícího k odhalení organizovaného zločinu zvláštní policejní jednotky.  Svůj herecký debut si odbyl roku 2000 ve filmu \"Longshot\" (Přesný zásah). Téhož roku hrál i v komedii \"Model Behavior\" (Změna je život). Další role přišly až po pěti letech. Například hrál v thrilleru \"Edison\" (Mimo zákon), \"Southland Tales\" (Apokalypsa), \"Alpha Dog\", \"The Love Guru\" (Guru lásky) či \"The Open Road\".  Mezi komerčně nejúspěšnější filmy ve kterých hrál patří snímky \"The Social Network\", \"Bad Teacher\" (Zkažená úča), \"Friends with Benefits\" (Kamarád taky rád) a \"In Time\" (Vyměřený čas). Úspěšnými byly i animované snímky jejichž postávám propůjčil hlas, jako ve filmech \"Shrek the Third\" (Shrek Třetí) a \"Yogi Bear\" (Méďa Béďa).  Od roku 2012 si zahrál ve filmech \"Trouble with the Curve\" (Zpátky ve hře), \"Runner, Runner\" (Hra na hraně) a \"Inside Llewyn Davis\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V letech 1999 až 2002 měl vztah s popovou zpěvačkou Britney Spears. Znali se už od dětských let z televizního pořadu, ve kterém spolu účinkovali například i s Christinou Aguilerou. Po tvrdém rozchodu (nejspíše nevěra ze strany Britney) napsal píseň Cry Me a River celkem provokujícím klipem vůči Britney. Poté měl čtyři roky trvající vztah s herečkou Cameron Diaz, pár se ale v prosinci 2006 rozešel. Jeho novou partnerkou se stala herečka Jessica Biel, se kterou se 19. října 2012 v jižní Itálii oženil.  Také se čile věnuje charitě, a to již od dob v 'N Sync. Od roku 2001 spravuje nadaci Justin Timberlake Foundation, která původně podporovala hudební výchovu na školách, ale dnes má širší záběr. Roku 2007 věnoval sto tisíc amerických dolarů organizaci Wildlife Warriors, kterou vede Steve Irwin. Stejnou sumu věnoval roku 2008 Memphiskému Rock 'n' Soul muzeu, a také nadaci Memphis Music Foundation.  Roku 2007 asociace PGA Tour oznámila, že je Timberlake profesionálním golfistou s handicapem 6. Poprvé hrál roku 2008 na turnaji v Las Vegas. Ukázalo se, že šlo o charitativní akci a turnaj dostal nové jméno Justin Timberlake Shriners Hospitals for Children Open. Turnaj vynesl devět milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justin Randall Timberlake (*31. ledna 1981 Memphis, Tennessee, USA) je americký zpěvák a herec, devítinásobný držitel prestižní Ceny Grammy a čtyřnásobný držitel Emmy Awards.", "tgt_summary": "Justin Randall Timberlake (born January 31, 1981), occasionally known by his initials JT, is an American singer, songwriter, actor, and record producer. Raised in Tennessee, he appeared on the television shows \"Star Search\" and \"The All-New Mickey Mouse Club\" as a child. In the late 1990s, Timberlake rose to prominence as one of the two lead vocalists and youngest member of NSYNC, which eventually became one of the best-selling boy bands of all time. Timberlake won two Grammy Awards for his R&B-focused debut solo album \"Justified\" (2002) and its single \"Cry Me a River\". Another single from the album, \"Rock Your Body\", was also successful.", "id": 705103}
{"src_title": "Minerální kompozit", "tgt_title": "Epoxy granite", "src_document": [{"title": "Plnivo.", "content": "Plnivo tvoří přibližně 80 % celkového objemu. Používají se přírodní nebo umělé materiály různé zrnitosti. Mezi plnivem a matricí nesmí docházet k žádné chemické reakci. Jako plnivo se používají převážně minerální materiály – žula, křemenec, basalt, živec, čedič, které svými vlastnostmi ovlivňují výsledné materiálové charakteristiky kompozitu. Jako příměsi plniva lze použít moučky (filery)- kameniva, drobné částice kovů a skel, v množství, které nepříznivě neovlivní vlastnosti betonu.  K vytvoření odlitku s dobrými technickými parametry je třeba kompaktní struktura s co možná nejhrubšími zrny. Vzniklé dutiny jsou vyplněny jemnějšími částicemi a pojivem. Maximální velikost zrn plniva je ovlivněna rozměrem a tvarem odlitku.", "section_level": 1}, {"title": "Matrice.", "content": "Matrice bývá dvou komponentní a skládá se z pryskyřice a tvrdidla. Nejčastěji používaná pryskyřice je epoxid. Epoxidová pryskyřice se oproti metacrylátové a nenasycené polyesterové pryskyřici vyznačuje menším objemovým smrštěním a delší dobou zpracovatelnosti. Materiály s těmito pryskyřičnými matricemi nejsou vhodné do provozů s teplotou vyšší než cca 80 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První pokusy o využití minerálního kompozitu ve strojírenství se datují od 70. let 20. století. Jako u většiny nových materiálů, i zde panovala počáteční nedůvěra a to i přes nesporné výhody jak technické, tak ekonomické. Vynikající schopnost tlumení, teplotní stabilita, široká konstrukční variabilita a v neposlední řadě snížení nákladů, jsou základní důvody pro stále větší oblibu tohoto materiálu.  Široká paleta výrobků zahrnuje díly o hmotnosti několika kilogramů až několika tun. V současné době jsou z minerálního kompozitu vyráběny převážně podstavce pro obráběcí a měřící stroje, které se využívají ve strojírenském, elektrotechnickém, potravinářském a chemickém průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minerální kompozit je druh polymerbetonu, který se skládá z vytvrditelné organické matrice a anorganického plniva. Zhotovování výrobků z tohoto materiálu se provádí odléváním do rozebiratelných forem, které jsou z důvodů lepší zabíhatelnosti a vyššího zhutnění směsi umístěny na vibračních stolech. Během vytvrzování probíhá exotermická reakce, při níž dochází k ohřevu odlitku maximálně na teplotu 55 °C. Odlévání probíhá za pokojové teploty. Minerální kompozit je označován v zahraniční literatuře jako Mineralguss, Reaktionsharzbeton, mineral casting, či polymer concrete.", "tgt_summary": "Epoxy granite, also known as synthetic granite, is a mixture of epoxy and granite commonly used as an alternative material for machine tool bases. Epoxy granite is used instead of cast iron and steel for better vibration damping, longer tool life, and lower assembly cost.", "id": 1914400}
{"src_title": "Jozue", "tgt_title": "Joshua", "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Narodil se muži z Efrajimova kmene, který se jmenoval Nun, a to někdy mezi 18. a 13. stoletím před naším letopočtem. Jeho původní jméno bylo Hóšea (hebrejsky הוֹשֵׁעַ, \"„Spasení“\"), ale jeho učitel Mojžíš ho přejmenoval na Jozue. Byl nejen Mojžíšovým žákem, ale i pomocníkem, který svého mistra ve všem následoval a všude doprovázel – u hory Sinaj, na níž předal Hospodin Mojžíši kamenné desky s desaterem, byl u svého mistra nejblíže ze všech. Na Mojžíšův rozkaz vedl také izraelské bojovníky do bitvy proti Amálekovi a dovedl ji do vítězného konce. Když byl později mezi dvanácti zvědy, coby zástupce kmene Efrajim, vyslán do Kanaánu, aby společně prozkoumali zemi, prokázal velkou odvahu a hlavně víru v Hospodinovu pomoc.  Mojžíš ještě před svou smrtí v Moábské poušti dostal od Hospodina příkaz, aby svým nástupcem jmenoval Jozua, který dovede Hospodinův lid do Země zaslíbené. Po Mojžíšově smrti Hospodin řekl Jozuovi: \"„Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes Jordán do země, kterou dávám Izraelcům.“\" Podobně jako převedl Mojžíš za pomoci Hospodina izraelský lid suchou nohou přes Rákosové moře, převedl Jozue izraelský lid suchou nohou přes řeku Jordán.  Později uposlechl Hospodina a zázrakem bez boje dobyl město Jericho, jehož obyvatele, až na Rachab a její rodinu, zcela vyhladil. Svedl i mnoho bitev a dobyl další města, například město Aj. Pomohl ubránit Gibeonity, když na ně zaútočila vojska pěti králů. Bojoval statečně mezi svými válečníky a osobně velel útokům. S poraženými nepřáteli jednal tvrdě, jak bylo v jeho době obvyklé a jak to vyžadoval Bůh Izraelitů. Zajatým králům nechal šlapal na šíji a pak je dal \"„pobít a usmrtit a pověsit“\". Ty, kdo se odmítli vzdát a podvolit dodržování Noachidským přikázáním, nemilosrdně masakroval – dokonce i jejich ženy, děti a někdy i domácí zvířata. Například při dobytí Jericha Izraelité pod vedením Jozua vyhubili ostřím meče jako klaté, až na jednu výjimku, všechno, co bylo ve městě: \"„muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“\" Z kanaánských obyvatel ušetřil pouze obyvatele města Gibeon, kteří s ním uzavřeli mírovou smlouvu pod záminkou, že jsou z daleka. I Když Jozue tuto lest odhalil, smlouvu neporušil. Gibeonští sice upadli do postavení otroků, ale když bylo město Gibeon napadeno nájezdníky, Jozue jej pomohl ochránit. Právě v bitvě u Gibeonu došlo k jednomu ze slavných biblických zázraků, kdy na Jozuovu přímluvu Hospodin zastavil západ Slunce a prodloužil tak den. Tato zmínka v knize Jozue byla ve středověku i později používána církví pro podporu geocentrismu. Citovali ji přitom jak katoličtí inkvizitoři, tak například Martin Luther, když kritizoval Mikuláše Koperníka a jeho astronomickou teorii.  S pomocí brilantní strategie, neústupné zásadovosti a Božího požehnání Jozue postupně porazil a usmrtil třicet jedna králů a obsadil celou zemi Kanaán. Potom společně s knězem Eleazarem rozdělil zemi losem na dědičné podíly podle izraelských kmenů s výjimkou kmene Lévi. Před svou smrtí svolal starší a představitele národa, aby od nich přijal přísahu, že budou věrně sloužit Hospodinu, svému Bohu. Jozue zemřel ve stáří 110 let a byl pohřben ve městě Timnat-serachu v Efrajimském pohoří. Jozue je považován za prvního tzv. starozákonního soudce. Podle Davida Ganse soudil Jozue syny Izraele \"„28 let, totiž od roku 2488, ihned po smrti Mojžíše, do roku 2516“\", počítáno od stvoření světa, což odpovídá létům 1274–1245 před naším letopočtem. Po jeho smrti začal soudit syny Izraele soudce Otníel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jozue ( יְהוֹשֻׁעַ בִּן־נוּן, \"Jehošua bin Nun\") byl nástupcem Mojžíše a vůdcem, který přivedl syny Izraele do Země zaslíbené. Jeho příběh je popisován v knihách Exodus, Numeri a zvláště v knize Jozue. Jméno Jozue je stejného původu jako jméno Ježíš a znamená v překladu \"„Hospodin je vysvobození“\", \"„Hospodin je spása“\" či \"„Hospodin je pomoc“\".", "tgt_summary": "Joshua () or Jehoshua ( \"Yəhôšuaʿ\") is the central figure in the Hebrew Bible's Book of Joshua. According to the books of Exodus, Numbers and Joshua, he was Moses' assistant and became the leader of the Israelite tribes after the death of Moses. His name was Hoshea () the son of Nun, of the tribe of Ephraim, but Moses called him Joshua (), the name by which he is commonly known. According to the Bible he was born in Egypt prior to the Exodus.", "id": 2329973}
{"src_title": "Stráž nad Nisou", "tgt_title": "Stráž nad Nisou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přesné datum založení obce není známo, první písemná zmínka však pochází z roku 1469, kdy poprvé vystupuje jméno Habendorf. Prvními obyvateli byli nejspíše Němci z Lužice a Slezska. Kvůli pomalému rozvoji obce se další zmínka vyskytuje až v souvislosti s protireformací, kdy nový majitel frýdlantského a libereckého panství Albrecht z Valdštejna začal prosazovat náboženský mandát císaře Ferdinanda v jinak protestantském kraji.  Roku 1599 nechala svobodná paní Kateřina z Redernu postavit v obci nový kostel („dům Páně“), který zřejmě zaujal místo staré dřevěné modlitebny. Roku 1901 se stává farním a v roce 1878 byl hřbitov kolem něj přesunut do nedalekých polí.  Obec zaznamenala rychlý rozvoj v 2. polovině 18. století, kdy byl na východ od původní obce založen Nový Habendorf. Velký význam pro růst obce měl textilní průmysl. V obci se vystřídalo několik průmyslníků, např. Johann Georg Berger, Karl Zimmermann, Heinrich Karrer nebo Ferdinand Zedlitz. Po skončení 2. světové války zastihl početnou část sudetoněmeckých obyvatel odsun, a tak zůstala obec v roce 1946 prakticky prázdná až do nastěhování nových českých obyvatel, jejichž potomci žijí v obci dodnes.  V letech 1976–1990 bývala Stráž součástí Liberce a nesla název Liberec XXVI-Stráž nad Nisou, Svárov byl pak Liberec XXVII-Svárov. Od 1. září 1990 je samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází železniční trať 089 z Liberce přes německou Žitavu do Rybniště a také trať 037 z Liberce přes Frýdlant do polského Zawidówa. Na této trati leží železniční zastávka \"Stráž nad Nisou\".  Do obce zajíždějí i autobusové linky liberecké městské hromadné dopravy a příměstské autobusové linky z Liberce do Chrastavy. Obcí prochází silnice I/13.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Stráž nad Nisou (do roku 1947 \"Starý Habendorf\", ), zahrnující vesnice Stráž nad Nisou a Svárov, leží na soutoku Lužické Nisy a Černé Nisy. Je obklopena městskými čtvrtěmi Liberce (na severu Krásnou Studánkou, na jihu Ostašovem a Růžodolem, na východě Starými Pavlovicemi a Radčicemi a na západě Machnínem), tvoří tedy enklávu v území města Liberce. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Stráž nad Nisou (until 1947 Starý Habendorf () is a village and municipality (\"obec\") in Liberec District in the Liberec Region of the Czech Republic.", "id": 770657}
{"src_title": "Athos", "tgt_title": "Mount Athos", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Athos je nejvýchodnější ze tří poloostrůvků – jakoby prstů, které vybíhají do Egejského moře z poloostrova Chalkidiki. Athoský poloostrov má 50 km na délku, jeho šířka se pohybuje mezi 8 a 12 km a jeho plocha je 350 km2. Na jihu poloostrova se od moře zdvihá hora Athos do výše 2033 m (údaje o výšce hory se různí, na různých mapách jsou k vidění nejméně tři různé údaje. Zde je uvedeno číslo nejčastěji publikované v pravoslavných průvodcích).  Na Athosu se nachází pravoslavná „mnišská republika“. Na Athos nemají podle dávné tradice (sahající až k začátkům mnišství na tomto místě) přístup ženy. Jméno Athos je prastaré, v řecké mytologii šlo o jednoho z Gigantů. Zabil jej bůh Poseidón tím, že jej zavalil velkou horou, která získala Gigantovo jméno.  Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik osob správního personálu). V současnosti zde žije asi 2000 mnichů (přesné číslo bude větší, ale není přesně známo).  Politicky spadá pod svrchovanost řeckého státu. Z hlediska církevní jurisdikce spadá Svatá Hora přímo pod konstantinopolského patriarchu.  Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z duchovních center pravoslaví. Na Svaté Hoře je přes tisíciletí nepřetržitě pěstována pravoslavná duchovní tradice. Zvláště je Athos spojen s tzv. hésychasmem, což je teologické pojmenování nejhlubší mystické duchovní modlitební praxe. Je zde pěstována i specifická podoba pravoslavné východní liturgické praxe (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hlubokou duchovnost, kde se každodenně prý dějí zázraky (kvůli nimž sem přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, nápravy dítěte atd.), kde jsou divotvorné ikony a nesčíslné množství ostatků svatých a hlavně – žijící svatí – \"duchonosní starci\".  Z hlediska nepravoslavných návštěvníků je Athos místem podivuhodné starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo veliké množství archeologických památek na dávnou Byzanc, památek z oblasti výtvarného umění (ikony), ostatkáře, kalichy apod. i z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.). To vše je soustředěno na poměrně malé ploše.  Právem je možné považovat Svatou Horu za duchovně-kulturní klenot světa, neboť ve starobylých monastýrech a poustevnách jsou přechovávány památky nevyčíslitelné hodnoty. Jedná se o práce ikonopisců, řezbářů, kaligrafů a dalších umělců práce s kovem, látkami apod.  Oba typy návštěvníků se mohou při návštěvě Athosu dotknout dávné žijící Byzance – její duchovní i umělecké sféry. A oba typy při návštěvě Athosu jistě ocení jeho výjimečně krásnou přírodu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní přehled.", "content": "Podle církevního podání se Bohorodička po Nanebevstoupení Páně, poté co chtěla navštívit sv. Lazara, který byl biskupem na ostrově Kypru, plavila lodí po moři a byla nepříznivým větrem zanesena k poloostrovu Athos, kde vystoupila z lodi, poloostrov na věčné časy požehnala a spolu s ním i jeho obyvatelům. (O hodnověrnosti tohoto podání se vedou spory.)  Již císař Theodosios Veliký (379–395) dal prý vystavět na Athosu chrám Bohorodice (Vatoped) jako díky za zázračnou záchranu svého syna Arkadia, který se poblíž po pádu z lodě málem utopil, ale byl posléze nalezen živý, ležící právě na athoském pobřeží.  Traduje se pověst o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého (první čtvrtina 5. století), která když chtěla vstoupit na Athosu do chrámu (Vatoped), aby se tam pomodlila, ozval se jí hlas varující: „Stůj, nechoď dále, abys neutrpěla.“ Podle jiných to znělo: „Stůj, nechoď dále, zde není místo pro dvě císařovny.“ U chrámových dveří, kde se to stalo, byl vymalován obraz Matky Boží. Tato pověst je základem známého zákona zakazujícího ženám vstup na Svatou Horu.  První poustevny v pohoří vznikly už v 5. st. Již císařovna Pulcherie (421–452) prý za svého panovaní dala podnět k vystavění prvního kláštera na athoském poloostrově. V té době se mnišství na Athosu již upevnilo.  Nejstarší dochovaný monastýr – Megisti Lávra – byl založen v r. 963 sv. Athanásiem za podpory císaře Nikefora Foky.  Z prvních obyvatel je znám pouze poustevník sv. Petr, který přišel na Athos v r. 683 a žil v jedné jeskyni na jižním úpatí hory, kde strávil 53 let.  V roce 885 byl Athos prohlášen byzantským císařem Basilem I. za sídlo mnichů a poustevníků. Jejich způsob života se začal měnit od roku 963, kdy svatý Athanasios Athoský založil s podporou svého přítele, císaře Nikefora, první monastýr (klášter) Megistis Lavras (Velká Lávra).  Roku 972 podepsal byzantský císař Jan I. Tzimiskes na pergamenu ústavu Svaté hory, zajišťující zachovávání různých podob asketického života.  V 11. století už stála většina z dvaceti velkých monastýrů, stejně jako množství kelií (cel) a pousteven. Výnosem z roku 1045 byzantský císař Konstantin IX. Monomachos vydal pro Svatou Horu zvláštní ústavu (mj. v ní zakázal na Athos přístup osobám a živočichům ženského pohlaví).  Chmurnou kapitolou athoských dějin je vpád křižáků (včetně římského duchovenstva) na Athos v roku 1204 při IV. křížové výpravě. Papež Inocenc III. připojil celý athoský poloostrov ke svým osobním pozemkům. Poslal tam svého zplnomocněnce s příkazem, aby všechny násilím obrátil na římsko-katolickou víru. Nastal krutý teror. Svatou Horu osvobodil bulharský car Jan Asěn II.  V říjnu 1267 se však objevili na Athosu římští katolíci znovu a s nimi byzantinci apostaté (tj. odpadlíci od pravoslaví, kteří přijali unii s papežem) a začalo nové pronásledování. Monastýry Zograf, Iveron a Vatoped zachovaly věrnost pravoslaví. Zografští mniši byli upáleni, vatopedští pověšeni a iverští hozeni do moře. Ruský a srbský monastýr byly vypáleny. Na Západ bylo vyvezeno 400 povozů s athoskými posvátnými předměty a literárními památkami. Roku 1313 byl Athos od latiníků osvobozen. Unie na Athosu, obrázky  Byzantská říše monastýry (kláštery) významným způsobem podporovala. V důsledku toho se Athos ve 14. století stává významným kulturním a náboženským centrem. V té době je založen i poslední z dvacítky velkých klášterů. Avšak v polovině tohoto století začínají Athos sužovat útoky tureckých pirátů (kvůli nim mají některé monastýry na pobřeží podobu nedobytných pevností), po dobytí Byzantské říše se situace ještě zhoršila.  Monastýry od té doby přežívají pouze díky sponzorství křesťanských panovníků z podunajských zemí. Napjatá finanční situace je důvodem k zavedení „idiorhytmického“ života ve většině monastýrů: každý mnich může vlastnit majetek, sám se stará o své živobytí, sám žije. Takové monastýry nemají igumena (opata).  Roku 1783 byla Athosu udělena nová ústava a roku 1794 je založena Athoská škola, v budoucích letech centrum vzdělanosti. Přes vysoké daně se kláštery rozrůstají, přicházejí noví mniši a Athos zažívá svůj zlatý věk, který však končí s protitureckým povstáním na Chalkidiki během řecké revoluce. Mniši i laici jsou zmasakrováni, na monastýry jsou uvaleny výrazně vyšší daně. Athos je obsazen tureckými vojáky; mniši, kteří zůstali, jsou šikanováni a musejí rabujícím vojákům sloužit. Situace se mění až po roce 1826, kdy se vracejí mniši, kteří uprchli před Turky.  Na konci 19. století začíná na Athos proudit velké množství ruských mnichů. Ruští carové až do bolševické revoluce (1917) mnišství na Svaté Hoře štědře podporovali.  5. listopadu 1912 je v malém přístavu Dafni vztyčena řecká vlajka a od roku 1924 uznává Řecko právní svrchovanost athoského území – roku 1926 (v době masakru řeckého obyvatelstva v Turecku) byl Athos připojen k řeckému státu a Řeckem chráněn jako autonomní mnišská republika pod řeckou svrchovaností.  Ve dvacátém století prochází mnišský život prudkými změnami – nejprve velkým úbytkem mnichů, ale od roku 1972 opět počet mnichů v monastýrech narůstá. (Většina nových mnichů na Athosu jsou dnes mladí vzdělaní lidé – často s univerzitními diplomy).", "section_level": 2}, {"title": "Seznam panovníků, kteří se vyznamenali v dějinách Svaté Hory.", "content": "Císaři byzantští:  Panovnící bulharští:  Srbští panovníci vydali slovanské listiny, zachovávané v monastýrech Chilandar a Russikon. Za všechny:  Gramoty (listiny) carů ruských začínají od 16. století. Obsahují povolení udělovaná Athonitům přicházet na Rus za účelem konání sbírek.", "section_level": 2}, {"title": "Kláštery.", "content": "Na poloostrově Svatá Hora je 20 pravoslavných monastýrů (klášterů) a mnoho skitů, kaliv, kelijí, pousteven apod. (Skit, kaliva, kelije jsou různé menší mnišské příbytky; skit malý monastýr, kaliva a kelije bývají příbytky pro jednoho či několik mnichů s domovní kaplí či malým chrámem). Většina monastýrů přináleží Řekům, dále je zde po jednom monastýru bulharském, ruském, srbském a rumunském. Žijí v nich mniši z celého světa, někteří také bydlí mimo monastýry, osaměle, na svazích pohoří či v menších poustevnách.  Níže jsou \"monastýry dle tradičního pořadí cti\", jak je zachováváno dodnes při každé příležitosti, kdy se sejdou zástupci monastýrů: poradách, společném stolování, při bohoslužbě apod.", "section_level": 1}, {"title": "Poutníci, turisté.", "content": "Přístup na Svatou Horu je pouze po moři (ačkoliv je to poloostrov, není propojen silnicí s pevninou). Loď vyjíždí každý den z vesničky Ouranopolis, kde je nutné vyzvednout diamonitirion (půl roku předem je však třeba žádat o rezervaci a ještě ji 14 dní před vyzvednutím povolení potvrdit). Hlavním přístavištěm pro poutníky na Athos je Dafni. Návštěva správního centra v Karyés v dnešní době již není nutná (září 2013), volný pohyb po Athosu je možný, nicméně ve většině klášterů bývá dlouhodobě plno.  Poutníci musejí mít ke vstupu na Athos zvláštní povolení (diamonitirion). Tím je omezen přístup turistů. Každý si však může v patřičných lhůtách (ještě před vlastní cestou do Řecka) toto povolení opatřit a pak může tři dny na Athosu strávit. Ubytování a stravu bude mít zadarmo v monastýrech, které si sám vybere. Každý den je vydáváno 100 povolení pro ortodoxní věřící a deset povolení pro neortodoxní. O diamonitirion je možné/nutné zažádat před návštěvou, jeho fyzickou podobu obdržíte až v den vlastní návštěvy (správní kancelář v Ouranopoli).", "section_level": 1}], "src_summary": "Athos (v pravoslaví většinou „Svatá Hora“ – z řeckého Agion Óros) je jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát, tvořený dvaceti mužskými kláštery (v pravoslaví se říká monastýry). Legendy praví, že horu Athos navštívila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám i živočichům samičího pohlaví (je to jediný poloostrov v Řecku, kam nemají ženy přístup). Tato tradice se udržuje více než 1000 let. Zákaz, který v roce 1045 posvětil byzantský císař Konstantinos Monomachos, je i dnes v mnišském státu úzkostlivě dodržován. Tuto tradici porušily v roce 2008 čtyři mladé ženy z Moldávie, které byly ještě s jedním mužem vysazeny na poloostrově a ponechány svému osudu převaděči, kteří je měli přes Turecko na člunech dopravit do Řecka. Trest za porušení odvěkého zákazu vstupu na horu je dvouleté vězení, avšak vzhledem k dané situaci a omluvě uprchlic jim byl trest odpuštěn.", "tgt_summary": "Mount Athos (;, ) is a mountain and peninsula in northeastern Greece and an important centre of Eastern Orthodox monasticism. It is governed as an autonomous polity within the Greek Republic. Mount Athos is home to 20 monasteries under the direct jurisdiction of the Ecumenical Patriarch of Constantinople.", "id": 1571205}
{"src_title": "Atomový orbital", "tgt_title": "Atomic orbital", "src_document": [{"title": "Typy a tvary orbitalů.", "content": "Typy orbitalů jsou dány hlavním a vedlejším kvantovým číslem daného elektronového stavu. Tvarovou formu daného typu určuje také magnetické kvantové číslo.  Typ orbitalu se pro \"l\" = 0 značí s, pro \"l\" = 1 p, pro \"l\" = 2 d, pro \"l\" = 3 f (značení ze spektroskopických anglických pojmů \"sharp\", \"principal\", \"diffuse\", \"fundamental\") a pro vyšší \"l\" (= 4, 5,...) se značí g, h,...(atd. dle abecedy). Nedílnou součástí typu orbitalu je hlavní kvantové číslo \"n\" příslušné energiové slupky atomového obalu (píše se před písmennou značkou typu).  Hlavní kvantové číslo má vliv především na velikost orbitalu. Čím je kvantové číslo \"n\" větší, tím větší je jeho energie a tím větší je také oblast pravděpodobného výskytu elektronu od jádra. Hlavní kvantové číslo nemá vliv na směrové rozložení pravděpodobnosti výskytu elektronu, projevuje se však v radiálním směru (tj. podle poloměru od středu atomového obalu, tedy od jádra): Pro vyšší \"n\" se v radiálním průběhu objevují body, ve kterých vlnová funkce přechází mezi zápornými a kladnými hodnotami, v okolí těchto bodů pravděpodobnost výskytu elektronu klesá a v bodě přechodu je nulová. Takové body nulové pravděpodobnosti výskytu leží na tzv. \"nodálních plochách\", kterých je (\"n\" − 1).  Vliv hlavního kvantového čísla na velikost ukazují následující obrázky (orbitaly \"n\"s pro \"n\" = 1 až 7, v řezu, odlišná barva značí odlišné znaménko vlnové funkce):  Vliv hlavního kvantového čísla na tvar (přibývání nodálních ploch) na orbitalu složitějšího tvaru (p pro \"n\" = 2 až 6; rozdílné měřítko, aby obrázky byly stejně veliké):  Tvar orbitalu je určen hlavně vedlejším a magnetickým kvantovým číslem (\"l\" a \"m\"):  Orbital s (\"l\" = 0) je kulově symetrický. Magnetické číslo může být jedině \"m\" = 0, a proto není degenerovaný (degenerovaný = více možností prostorové orientace při stejné energii).  Tvar orbitalu s (\"n\" = 1):  Orbital p (\"l\" = 1) má tvar dvou rotačně symetrických laloků, vzájemně středově symetricky vybíhajících od středu atomu do směru vybrané souřadné osy (v každém laloku má vlnová funkce jiné znaménko). Magnetické číslo může nabývat hodnot \"m\" = −1,0,1, orbital je tedy 3× degenerovaný. Prostorové formy se dle příslušných sférických harmonických funkcí označují p, p, p v souladu se souřadnou osou, podle které je orbital souměrný; orbital p odpovídá \"m\" = 0, zbylé dva jsou lineární kombinací stavů s \"m\" = −1,+1.  Tvary orbitalu p (p, p, p; \"n\" = 2):  Orbital d (\"l\" = 2) má tvar složitější, členěný do více laloků, se vzájemně tvarově odlišnými formami. Orbital je 5× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −2,−1,0,1,2. Prostorové formy se označují d, d, d, d, d.  Tvary orbitalu d (d, d, d, d, d; \"n\" = 3):  Orbital f (\"l\" = 3) je 7× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −3,−2,−1,0,1,2,3. Prostorové formy se označují f, f, f, f, f, f, f.  Tvary orbitalu f (f, f, f, f, f, f, f; \"n\" = 4):  Orbital g (\"l\" = 4) je 9× degenerovaný, magnetické číslo \"m\" = −4,−3,−2,−1,0,1,2,3,4; podobně pro vyšší \"l\". Obecně platí, že orbitaly jsou (2\"l\"+1)-krát degenerované.  Zaplněnost orbitalů elektrony se označuje podle obecného vzorce  Každý elektronový stav (daný vedle kvantových čísel \"n\", \"l\" a \"m\" ještě spinovým kvantovým číslem \"s\") může být v souladu s Pauliho vylučovacím principem obsazen pouze jedním elektronem; každý typ orbitalu proto může být obsazen počtem elektronů, daným dvojnásobkem (2 elektrony lišící se svým spinem) jeho degenerace.  Např. jediný plně obsazený orbital atomu helia v základním stavu se označuje 1s2 – obsahuje 2 elektrony na nejnižší energiové úrovni (\"n\" = 1) a jejich moment hybnosti je \"l\" = 0.  Zaplnění orbitalů elektrony určuje pro jednotlivé atomy v základním stavu výstavbový princip, vyplývající z minimalizace potenciální energie elektronového obalu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atomový orbital (též pouze atomový orbit) je funkce popisující prostorové rozložení možného výskytu elektronu daného kvantového stavu v elektronovém obalu atomu.", "tgt_summary": "In atomic theory and quantum mechanics, an atomic orbital is a mathematical function that describes the wave-like behavior of either one electron or a pair of electrons in an atom. This function can be used to calculate the probability of finding any electron of an atom in any specific region around the atom's nucleus. The term \"atomic orbital\" may also refer to the physical region or space where the electron can be calculated to be present, as predicted by the particular mathematical form of the orbital.", "id": 2398441}
{"src_title": "Samohláska", "tgt_title": "Vowel", "src_document": [{"title": "Otevřenost.", "content": "Podle velikosti úhlu, který svírá dolní čelist s horní, můžeme v různých jazycích rozeznat 2–4 stupně (výjimečně až 5 stupňů) otevřenosti:  Otevřenost souvisí s vertikální polohou jazyka, otevřené samohlásky se proto též nazývají nízké, zavřené jsou vysoké.  Pojem otevřenost/zavřenost je v případě samohlásek relativní. I v případě zavřených samohlásek je ústní dutina více otevřená než u souhlásek, které se vyznačují větší či menší mírou zavřenosti, která představuje odpor proudění vzduchu, dostatečný pro tvorbu šumu.", "section_level": 1}, {"title": "Horizontální poloha jazyka.", "content": "Poloha jazyka se rovněž mění podle předo-zadní osy. Podle toho dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.", "section_level": 1}, {"title": "Typy samohláskových systémů.", "content": "Polohu jazyka (horizontální i vertikální) při artikulaci samohlásek můžeme schematicky zakreslit do čtyřúhelníku (viz obrázek). Podle toho dělíme systémy samohlásek v jednotlivých jazycích na čtyřúhelníkové, trojúhelníkové a (málo frekventované) lineální. Český systém je kupříkladu třístupňový trojúhelníkový.", "section_level": 1}, {"title": "Zaokrouhlenost a napjatost rtů.", "content": "Zaokrouhlenost (protruze) nebo napjatost (komprese) rtů velmi výrazně ovlivňuje kvalitu samohlásek.  V mnoha jazycích (čeština a ostatní slovanské jazyky, angličtina) souvisí zaokrouhlenost s polohou jazyka. Zatímco přední a otevřené samohlásky jsou nezaokrouhlené, zadní jsou vždy zaokrouhlené. U předních samohlásek bývají obvykle rty napjaté.  V jiných jazycích (němčina, švédština) je (ne)zaokrouhlenost důležitým fonologickým rozlišovacím rysem u předních samohlásek.  Nezaokrouhlené zadní samohlásky se vyskytují méně často (např. v japonštině). Z fyziologických důvodů je zaokrouhlenost málo obvyklá též u otevřených hlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Délka.", "content": "Délkou samohlásek rozumíme jejich trvání. Prodloužené trvání hlásky se v IPA vyznačuje dvojtečkou za příslušným symbolem. Je možno rozlišit více stupňů trvání hlásek:  Trvání samohlásek může být ovlivněno kontextem, typem slabiky, přízvukem, prozódií a dalšími faktory.  Délka samohlásek hraje v různých jazycích různou fonologickou roli. V některých jazycích (španělština, polština) jsou rozdíly v trvání málo významné a jejich prodloužení (protažení) nemění význam slova.  V ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují dlouze, nepřízvučné krátce. Ve švédštině délka souvisí s přízvukem i typem slabiky. Dlouhá může být pouze samohláska v přízvučné slabice, není-li následována dlouhou souhláskou, např. illa (špatný) - ila (spěchat). Přízvučná slabika je vždy dlouhá, délka samohlásky a následující souhlásky (v kodě slabiky) se vzájemně kompenzují.  V češtině je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem (viz např. pata - pátá). Dlouhé samohlásky trvají zhruba dvakrát déle než krátké. Délka není závislá na přízvuku ani typu slabiky. Dlouhé samohlásky jsou považovány za samostatné fonémy.  Obvykle vystačíme s dvojstupňovým rozlišením délky: krátká - dlouhá. Jen v některých jazycích se rozlišují 3 stupně, např. v estonštině: sada (sto), saada (pošli), saada (dostat).  Jazyky, kde je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem, obvykle délku vyznačují i v písmu, např. čeština, slovenština a maďarština čárkou, finština a estonština zdvojením.", "section_level": 1}, {"title": "Znělost.", "content": "Ve většině jazyků jsou samohlásky pouze znělé, tj. hlasivky se aktivně podílejí na jejich artikulaci. Neznělá výslovnost samohlásek je spíše náhodná vlivem okolí (např. \"i\" ve slově \"architektura\"), což není považováno za samostatný foném. Neznělé samohlásky se vyskytují jen v některých jazycích (např. v japonštině).", "section_level": 1}, {"title": "Nazalizace.", "content": "V některých jazycích se mohou vyskytovat samohlásky, při jejichž artikulaci je otevřena cesta vzduchu nosní dutinou (ústní dutina je též volná).  Například ve francouzštině je nazalizace rozlišovacím fonologickým rysem:", "section_level": 1}, {"title": "Rotacizace.", "content": "Rotacizace je zabarvení samohlásky do r, které vzniká pohybem jazyka vzhůru během artikulace. Vyskytuje se například v americké angličtině: third (třetí).", "section_level": 1}, {"title": "Dvojhlásky, trojhlásky.", "content": "Dvojhláska (diftong) je plynulé spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného jádra.  Dvojhlásky jsou obvykle tvořeny jedním vokálem (samohláskou) a jedním polovokálem (polosamohláskou – vyznačuje se nižší mírou sonority než samohláska), přičemž polovokál může být buď na první (např. slovenské /ô/ ), nebo na druhé pozici (např. české /ou/ ). Z tohoto hlediska se dvojhlásky dělí na:  Často se liší názory lingvistů na to, zda považovat dvojhlásky za jednotné fonémy s dvojím artikulačním cílem, nebo je chápat jako spojení dvou fonémů. Hodnocení je obvykle závislé na fonologické funkci těchto hlásek v příslušném jazyce. České /ou/ je obvykle považováno za jediný foném, neboť jeho druhá část, neslabičné, se v češtině samostatně nevyskytuje.  V některých jazycích se mohou vyskytovat i trojhlásky (triftongy), kde je spojení polovokál + vokál + polovokál.", "section_level": 1}, {"title": "Akustika.", "content": "Z fyzikálního hlediska jsou samohlásky čisté tóny bez šumů. Jejich základní frekvence F0 je u všech stejná (závislá na individuálních hlasových charakteristikách každého člověka). F0 se vytváří kmitáním hlasivek.  Jednotlivé samohlásky se liší barvou tónů (témbrem), která je dána vlivem spolupodílejících se vedlejších frekvencí – formantů, které vznikají resonancí dutin (ústní, hltanová, nosní). Resonance je ovlivňována změnami tvaru těchto dutin během řeči podle polohy mluvidel (artikulátorů). Podle stoupající frekvence se formanty označují F1, F2 a F3, přičemž F1 a F2 a jejich vzájemný poměr mají pro znění hlásky zásadní význam.  Komplexní vztah mezi formanty F2 a F3 je dán zaokrouhleností. S tím i souvisí fakt, že zadní samohlásky jsou zaokrouhlené častěji než přední.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samohlásky (vokály) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je tón, na rozdíl od souhlásek nevzniká při jejich artikulaci šum. Nejdůležitějšími rysy, kterými můžeme samohlásky popsat a které se nejvíce uplatňují při formování jejich tónu, jsou otevřenost, poloha jazyka a zaokrouhlenost či napjatost rtů.", "tgt_summary": "A vowel is a syllabic speech sound pronounced without any stricture in the vocal tract. Vowels are one of the two principal classes of speech sounds, the other being the consonant. Vowels vary in quality, in loudness and also in quantity (length). They are usually voiced, and are closely involved in prosodic variation such as tone, intonation and stress.", "id": 761613}
{"src_title": "Imperial War Museum", "tgt_title": "Imperial War Museum", "src_document": [{"title": "Sbírky muzea.", "content": "Obsahem sbírek muzea nejsou výhradně jen britské exponáty, ale obsahují i předměty z Francie, USA, Německa, Itálie a Ruska. Jeho rozsáhlé sbírky zahrnují více než 15 000 obrazů, kreseb a soch a více než 30 000 plakátů. Podle informací muzea jsou v jeho sbírkách „předměty od letadel, obrněných bojových vozidel a plavidel až po uniformy, nášivky označující příslušnost k druhu zbraně, osobní výstroj, medaile, dokumenty, knihovna s více než 155 000 svazky; 40 milionů metrů filmu a více než 6 500 hodin videa; více než 6 milionů fotografií a negativů“. Před vchodem do muzea jsou umístěna dvě děla z křižníků Royal Navy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Imperial War Museum původně sídlilo v Crystal Palace na \"Sydenham Hill\". Bylo založeno roku 1917 pro připomínku padlých v první světové válce (která ještě v době založení muzea probíhala). Poté co byla 30. listopadu 1936 budova muzea zničena požárem, bylo pro ně nalezeno nové místo. Budova, v níž v současnosti sídlí centrála muzea, byla původně psychiatrickou nemocnicí – \"Bethlem Royal Hospital\". Od roku 1939 muzeum shromažďovalo i předměty vztahující se k druhé světové válce a od roku 1953 byly do sbírek zařazovány exponáty ze všech válečných konfliktů, v nichž se Velká Británie angažovala. Po skončení druhé světové války věnovala muzeu více než 3000 uměleckých děl War Artists' Advisory Committee, Poradní výbor pro válečné umění, což byla britská vládní agentura založená v rámci Ministerstva informací s cílem sestavit komplexní umělecký a dokumentární dokument o dějinách Británie během války.", "section_level": 1}, {"title": "Pobočky.", "content": "Muzeum má ve Velké Británii několik poboček:", "section_level": 1}], "src_summary": "Imperial War Museum ( Imperiální válečné muzeum) se nachází v londýnském obvodu Lambeth zaměřené na vojenskou historii. Jeho sbírky obsahují vojenská vozidla, zbraně, knihovnu, fotografický archív a umělecká díla vztahující se k válečným konfliktům 20. století, speciálně těch, kterých se účastnila Velká Británie. Budova na \"Lambeth Road\" je centrálou několika poboček. Muzeum je částečně subvencováno vládou ale je závislé i na soukromých příspěvcích.", "tgt_summary": "Imperial War Museums (IWM) is a British national museum organisation with branches at five locations in England, three of which are in London. Founded as the Imperial War Museum in 1917, the museum was intended to record the civil and military war effort and sacrifice of Britain and its Empire during the First World War. The museum's remit has since expanded to include all conflicts in which British or Commonwealth forces have been involved since 1914. As of 2012, the museum aims \"to provide for, and to encourage, the study and understanding of the history of modern war and 'wartime experience'.\"", "id": 187178}
{"src_title": "Nakadžima C6N", "tgt_title": "Nakajima C6N", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "C6N mělo svůj původ v požadavku námořnictva z roku 1942 na průzkumný letoun s nejvyšší rychlostí 650 km/h a s doletem 4 630 km. Původní návrh firmy Nakadžima, označený N-50, počítal s použitím dvou spřažených motorů (každý o výkonu 1 000 k) umístěných v trupu a pohánějících dvě vrtule na křídlech. Ale poté, co byl k dispozici nový motor Nakadžima Homare o výkonu 2 000 k, se Nakadžima rozhodla pro konvenčnější, jednomotorovou koncepci. Později se ukázalo, že výkon motoru Homare byl nižší než očekávaný, a tak musel být design letounu znovu upravován.  Výsledkem byl letoun s dlouhým a velice štíhlým, válcovitým trupem, jehož průměr jen o velmi málo přesahoval průměr motoru. Posádku tvořili tři letci, kteří seděli za sebou pod dlouhým krytem kabiny. Stejně jako u dřívějšího typu od firmy Nakadžima, torpédového bombardéru B6N Tenzan, bylo směrové kormidlo nakloněno směrem dopředu, aby se letoun lépe vměstnal do stísněných prostor na letadlových lodích. Vysoká přistávací rychlost způsobená malým křídlem byla zmírňována pomocí hydraulických náběžných klapek a Fowlerových klapek.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "První let Saiun vykonal 15. května 1943 a dosáhl při něm rychlosti 639 km/h. I když byl letoun konstruován pro službu na letadlových lodích, v době, kdy vstoupil do služby (září 1944), jich zbylo Japonsku jen několik, a tak většinou operoval z pozemních základen. Rychlost letounu dobře ilustruje telegram zaslaný po jedné úspěšné misi: \"„Žádný Grumman nás nemůže chytit.“\" („我に追いつくグラマンなし“).  Celkem bylo vyrobeno 463 kusů.  V době, kdy americké letectvo začalo bombardovat samotné Japonsko, vyvstala potřeba výkonného nočního stíhacího letounu. Nakadžima proto vyráběla noční stíhací verzi C6N1-S, v které třetího člena posádky nahradily dva 20mm kanóny střílející šikmo vzhůru (viz také Schräge Musik).  Saiun byl posledním japonským letadlem sestřeleným za 2. světové války. Stalo se tak 15. srpna 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima C6N Saiun (: 中島 C6N 彩雲, \"Nakadžima C6N Malovaný mrak\"; spojenecké kódové označení: Myrt) byl palubní průzkumný letoun japonského císařského námořního letectva během druhé světové války. Bylo to nejrychlejší japonské palubní letadlo uvedené za války do služby.", "tgt_summary": "The Nakajima C6N Saiun (彩雲, \"Iridescent Cloud\") was a carrier-based reconnaissance aircraft used by the Imperial Japanese Navy Air Service in World War II. Advanced for its time, it was the fastest carrier-based aircraft put into service by Japan during the war. The Allied reporting name was Myrt.", "id": 894831}
{"src_title": "Messerschmitt Bf 110", "tgt_title": "Messerschmitt Bf 110", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Messerschmitt Bf 110 má obecně velmi smíšené hodnocení. Byl často kritizován pro své selhání během bitvy o Británii, zatímco jeho úspěchy v jiných úlohách byly většinou ignorovány. Navzdory všemu tento stroj, který nesplnil očekávání Luftwaffe, dokázal spolehlivě sloužit Německu během celé druhé světové války, jako doprovodný stíhač dlouhého doletu, stíhací bombardér, průzkumník, stroj pro přímou podporu pozemních vojsk a také jako noční stíhač.  S projektováním stroje začal Willy Messerschmitt na konci roku 1934 v Bayerische Flugzeugwerke v Augsburgu. Stroj \"Zerstörer\" (ničitel), který požadoval velitel Luftwaffe Hermann Göring měl pronikat hluboko do nepřátelského území, případně doprovázet německé bombardéry. Hmotnost paliva představovala vážný problém a nutila konstruktéra použít 2 motory, protože plánovaný stroj měl dosahovat výkony blížící se lehčí záchytné stíhačce. Zároveň byla požadovaná obratnost pokud měl účinně odrazit nepřátelské stíhačky.  Messerschmitt před zahájením prací na Bf 110 neměl žádné předešlé zkušenosti s dvoumotorového bojovými letadly. Jeho první bojové letadlo, jednomístný Bf 109, byl koncipován rok před zahájením prací na Bf 110. V té době byl nejsilnější německý letadlový motor Junkers Jumo 210A o výkonu 610 koní  Už od začátku bylo jasné, že dvojice těchto motorů by byla neadekvátní z hlediska síly, která měla pohánět relativně velké a těžké letadlo. Ale firma Daimler-Benz v té době už pracovala na vývoji nového 12-válcového, vodou chlazeného invertního motoru DB 600 s předpokládaným výkonem 1000 koní. Právě s těmito motory se počítalo jako s potenciálními pohonnými jednotkami pro prototypy Bf 110.  První prototyp vzlétl 12. května 1936. Klíčovým faktorem konstrukce bylo použití dvou motorů Daimler-Benz DB 600. Následující potíže se zakázkami těchto motorů ke zkouškám výkonnosti znamenaly, že Bf 110 nemohl být testován během španělské občanské války. Místo toho byl testován v roce 1937 na letišti Rechlin. Ukázalo se, že je velmi rychlý, ale ne až tak obratný jak se doufalo. Navzdory některým nedostatkům byl Bf 110 zařazen do služby v roce 1939 jako Bf 110C – poháněn dvěma motory Daimler-Benz DB 601A. Výroba se rozběhla a na konci tohoto roku už operačně létalo 500 ks Bf 110.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polské tažení.", "content": "1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, bylo těmito stroji vybaveno 10 perutí. Hermann Göring opakovaně nařídil \"Zerstörerwaffe\" aby připravila všechny dostupné Bf 110 k operačnímu nasazení. Budoucí eso, velitel NJG 1 Wolfgang Falck si zapsal první sestřely nad Polskem, stejně jako budoucí noční stíhací eso Helmut Lent a Gordon Gollob, příští velitel stíhacího letectva. Falckova jednotka I./ZG 76 dosáhla během tohoto tažení 31 vítězství, z nichž bylo 19 potvrzených. I(Z)./LG 1 rovněž přispěla svou troškou. Doprovázela německé bombardéry během útoků na Varšavu a dosáhla 30 sestřelů hned v první den. Polské stíhačky hlásily v tento den 17 % ztráty. Ty vzrostly na 72 % o dalších 5 dní. JG 2 rovněž dosáhla 28 vzdušných a 50 pozemních vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Podivná válka.", "content": "Většina jednotek chránících západní Německo od vzdušného útoku byla vybavena stíhačkou Messerschmitt Bf 109. Jedna z jednotek Bf 110 si připsala první sestřel spojeneckého letadla, když Bf 110 z jednotky LG 1 zaútočil a sestřelil stíhačku Morane-Saulnier MS.406 Armée de l'Air nad Verdunem. Jen o tři týdny později, 18. prosince 1939, se Bf 110 podílel na prvním německém vítězství nad RAF v druhé světové válce. Bombardovací velitelství RAF poslalo 22 bombardérů Vickers Wellington s cílem zaútočit na německou námořní základnu Wilhelmshaven. Na konci boje Němci zaznamenali 38 sestřelů britských bombardérů. Skutečné ztráty byly 11 Wellingtonů a dalších 6 těžce poškozených. Tato ztráta podnítila velení RAF ke změně z denních bombardovacích misí na noční.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze do Dánska a Norska.", "content": "Bf 110 se dočkal značného operačního nasazení během operace Weserübung; dvě jednotky vybavené Bf 110 (1 a 76) měly celkem 64 strojů. 9. dubna 1940 Bf 110 zničil 25 dánských letadel umístěných na letecké základně Værløse. Jednomu dánskému Fokkeru D.XXI se podařilo vzlétnout, ale byl okamžitě sestřelen. Během této kampaně Viktor Mölders, bratr známého Wernera Mölderse, přijal, po přistání na místním letišti, kapitulaci města Aalborg. Oblečený v letecké kombinéze se dal odvést do středu města místním mlékařem, aby našel vhodné ubytování pro posádky Bf 110 jednotky I.ZG 1.  V Norsku Bf 110 pomáhaly zajistit letiště Oslo-Fornebu, doprovázejíce dopravní letadla Junkers Ju 52 naložené parašutisty. Na Němce zaútočily stroje Gloster Gladiator a jednotky na zemi; výsledkem byly dvě sestřelená letadla na obou stranách. Piloti Messerschmittu nevěděli, že mnohé předešlé vlny dopravních letadel se vrátily a letiště nebylo zajištěno. Během vykládání nákladu byly mnohé zničeny. Zbývající Bf 110 ostřelovaly letiště a pomohly pozemním jednotkám v jeho dobytí. Během těchto bojů budoucí eso Helmut Lent se 110 sestřely, zde zaznamenal svůj pátý a šestý sestřel proti norským protivníkům.  V důsledku zkušeností z bojů v Norsku bylo vynaloženo úsilí prodloužit bojový dolet Bf 110. Jejich výsledkem byl Messerschmitt Bf 110D. Bylo vyzkoušeno několik přídavných a podvěsných nádrží, což vyústilo do nejméně čtyř verzí řady \"D\". Byla také zkoušena obrovská přídavná nádrž, která díky chladnému počasí a omezeným znalostem o vypařování leteckého benzinu nejednou explodovala. To vedlo k nevysvětlitelným ztrátám během hlídek nad Severním mořem. Díky všem popsaným negativním vlastnostem si tuto verzi piloti neoblíbili. Kromě toho bylo ovlivněno i ovládání; Bf 110D byl od samého počátku těžce manévrovatelný a zvýšení hmotnosti to jen zhoršilo.  Jednotky těžkých stíhačů (\"Zerstörerwaffe\") si při setkáních s převážně britskými bombardéry počínaly dobře. Dne 13. června 1940 byla Squadrona střemhlavých bombardérů Blackburn Skua zachycená při pokusu dosáhnout a vybombardovat německý křižník Scharnhorst. V průběhu několika minut sestřelily Bf 110 osm britských strojů; mezi úspěšnými střelci byl i Herbert Schob, který válku skončil jako jeden z nejúspěšnějších pilotů Bf 110. Celkové ztráty v průběhu této kampaně byly jen něco nad dvacet strojů. Během července provedla RAF několik náletů na Norsko. Dne 9. července 1940 bylo smíšenou silou tvořenou stroji Bf 109 a Bf 110 z jednotek ZG 76 a JG 77 sestřeleno sedm z dvanácti strojů Bristol Blenheim bombardujících Stavanger.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na západě.", "content": "Během tzv. \"podivné války\" bylo jednotkami Bf 110 sestřeleno několik francouzských letadel. Velitel Hannes Gentzen, velitel jednotky ZG 1, se stal 2. dubna 1940 nejúspěšnějším stíhacím pilotem Luftwaffe, když nad Argonne sestřelil dvě stíhačky Curtiss P-36 Hawk.  Útoku na Nizozemsko se zúčastnilo 145 Messerschmittů Bf 110, pod velením Kurta Bertrama von Döring. Během této kampaně předvedly Bf 110 své schopnosti v roli útočného stroje. 10. května 1940 zničila jednotka ZG 1 šestadvacet nizozemských letadel na zemi na letišti v Haamstede. Mezi 11.- 13. květnem byla většina potvrzených sestřelů nad Belgií dosažená na letadlech Bf 110 z jednotky ZG 26. Ale toto vítězství bylo 15. května zastíněno ztrátou devíti Bf 110 v boji s RAF. V tento den jednotka ZG 2, pod vedením Friedricha Vollbrachta dosáhla 66 sestřelů spojeneckých letadel.  Jednotky Bf 110 se v tomto období také setkaly se švýcarským letectvem. Několik německých strojů útoky narušilo švýcarský vzdušný prostor. Pět Bf 110 bylo sestřeleno švýcarskými Messerschmitty Bf 109.  Při operaci \"Paula\", což byla ofenzíva zaměřená na zničení zbývajících francouzských leteckých sil ve střední Francii, utrpěla Luftwaffe ztrátu 101 strojů, z toho byly čtyři Bf 110. Do konce kampaně už Bf 110 neutrpěl žádné ztráty.  Tažení na západě, které se uskutečnilo v roce 1940, jasně ukázalo zranitelnost Bf 110 na nepřátelské obloze. Dobře si počínal proti belgickým, nizozemským a francouzským leteckým silám, kdy utrpěl jen malé ztráty, ale byl rychle deklasován vzrůstajícím počtem strojů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Během západního tažení byly ztráty 60 strojů Bf 110; což představovalo 32% původní síly \"Zerstörerwaffe\".", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Británii.", "content": "Bitva o Británii naplno odhalila fatální nedostatky Bf 110 jako denní stíhačky proti jednomotorovým strojům. Byl příliš velký, snadno zpozorovatelný a chyběla mu obratnost Hurricane nebo Spitfiru. Navzdory zadnímu střelci, který na obranu používal kulomet puškové ráže, byla taková obrana proti stíhačkám vybaveným osmi kulomety nedostatečná. Velikost a hmotnost Bf 110 znamenaly, že měl vysoké plošné zatížení, což omezovalo jeho manévrovatelnost. Navzdory vyšší rychlosti oproti tehdejšímu Hurricanům měl malé zrychlení. Navzdory všemu byl v té době jedinečný, protože v roli doprovodné stíhačky těžkých bombardérů ho netrápil omezený dolet, jako tomu bylo u Bf 109. I když byl překonán, tak v roli výškového doprovodu bombardérů byl tvrdým protivníkem, používajíc taktiku střemhlavého útoku na nepřítele pálící dávky z kulometů a kanónů umístěných v přední části trupu a následně rychle opouštíc boj.  Synovec Hermanna Göringa, Hans-Joachim Göring, byl pilotem jednotky III./Zerstörergeschwader 76 a létal na Bf 110. Padl v boji 11. července 1940, kdy byl jeho Bf 110 sestřelen Hurricany z 87. Squadron RAF a jeho letadlo se zřítilo do portlandského přístavu.  Nejhorší den bojů o Británii pro Bf 110 nastal 15. srpna 1940, kdy bylo sestřeleno téměř 30 Bf 110, což bylo ekvivalentem jedné gruppe. Mezi 16. a 23. srpnem bylo ztraceno dalších 23 strojů.  Jako doprovodný stíhač dlouhého doletu zaznamenal Bf 110C těžké ztráty při setkáních s britskými Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Namísto ochrany bombardérů, které doprovázely, měly formace Bf 110 obvykle plné ruce práce se svou vlastní ochranou. Kvůli této situaci byly na jejich ochranu povolané jednomístné stíhačky Bf 109E. Selhání Bf 110C v roli, pro kterou byl navržen, vedlo k jeho stažení z pobřeží Lamanšského průlivu, ale nevyústilo ke snížení produkce.  Po 18. srpnu nastal značný pokles množství nasazení jednotek Zerstörer. Toto je často porovnáváno se stažením Junkersu Ju 87 z bojů. Ale zatímco Ju 87 musely být staženy, protože prostě na konci léta 1940 nedokázaly přežít nad jižní Anglií, důvod ke stažení Bf 110 byl mnohem prozaičtější. Náhradní stroje nebyly dostupné tak rychle, aby mohly pokrýt ztráty. Na frontě byl nedostatek bojeschopných Bf 110.  Poslední srpnový den se ukázal jako zřídka úspěšný pro Bf 110. ZG 26 sestřelila 13 stíhaček RAF, což bylo dosaženo za cenu ztráty tří Bf 110 a pěti poškozených. Naopak, 4. a 27. září bylo sestřeleno po 15 Bf 110. Na začátku tažení měla Luftwaffe 237 bojeschopných Bf 110 a v průběhu bojů ztratila 223 strojů.  Dne 10. května 1941, v doznívající bitvě o Británii, se odehrála zvláštní příhoda. Rudolf Hess, v nacistické straně postava číslo dvě, na Bf 110 odletěl z Augsburgu, severně od Mnichova, do Skotska s úmyslem vyjednat mír mezi Německem a Spojeným královstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Balkánské tažení.", "content": "V dubnu 1941 byly Messerschmittu Bf 110C a E nasazeny při invazi do Jugoslávie a Řecka. Jednotky I. a II./ZG 26 byly zapojeny do bojů. Znovu se setkaly s Bf 109 pilotovanými zahraničními piloty, tentokrát z jugoslávských vzdušných sil. Stejně jako ve Švýcarsku i zde skončily v neprospěch Bf 110. V první den, 6. dubna I./ZG 26 ztratila 5 strojů, zatímco Jugoslávci jen 2 Messerschmitty Bf 109. Jednotka II./ZG 26 sestřelila několik Hawkerů Fury, ale v boji s dvojplošníky ztratila 2 stroje. Nad Řeckem 20. dubna II./ZG 26 sestřelila pět Hurricanů z 33. a 80. Squadron RAF, přičemž sami ztratili 2 stroje.  V tomto souboji zahynul i Marmaduke Pattle, letecké eso s 50 vítězstvími ze 33. squadrony. Toho dne si kromě jiných pilotů připsali sestřely i Staffelkapitän Hauptmann Theodor Rossiwall a Oberleutnant Sophus Baagoe, první zvyšujíc své skóre na 12 a druhý na 14 strojů. Během těchto bojů zahynulo další eso F/Lt W. J. \" Timber \" Woods z 80. Squadrony se 6 1⁄2 vítězstvími. Oberleutnant Baagoe zahynul 14. května 1941 během bitvy o Krétu; sestřel si nárokovala britská obrana a pilot Glosteru Gladiator. Celkem bylo nad Krétou sestřeleno 12 Messerschmittů Bf 110.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Afrika, Středomoří a blízký východ.", "content": "V důsledku povstání Aliho Rašída a následné Anglo-Irácké válce nasadila Luftwaffe 12 strojů Bf 110 z jednotky 4./ZG 76 na pomoc iráckým nacionalistům jako součást \"vzdušného velitelství Irák\" (Fliegerführer Irák). Německé stíhačky do Iráku přiletěly v první červnový týden roku 1941. Celé toto pouštní tažení trvalo 10 dní. Budoucím nočním stíhacím esem Martinem Drewesem byly sestřeleny 2 Glostery Gladiator, ale RAF 26. května těžce poškodila 2 stroje Bf 110. A do 26. května již nebyly žádné letuschopné Bf 110 a německý personál byl evakuován. Jeden Bf 110 (Wk -Nr 4035) byl získán RAF a podroben zkušebním letem se sériovým číslem RAF \"HK846, Belle of Berlin\".  Se základnou v Káhiře měla být dopravena do Jižní Afriky jako část programu cvičení pilotů na ukořistěné výzbroji. Nikdy tam však nedoletěla, zřítila se v Súdánu. Během severoafrických tažení působil Bf 110 v roli podpůrného stroje jednotek střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka. V roce 1941 se téměř 20% misí jednotek Zerstörergeschwader zaměřovalo na pozemní útoky. Během tohoto období zahynulo při leteckých soubojích několik stíhacích es létajících na Bf 110 a také přibývaly jiné ztráty. V noci z 22. na 23. května byly Bf 110 nasazeny jako noční stíhačky nad pouští. Oberleutnant Alfred Wehmeyer dosáhl 3 noční sestřely spojeneckých bombardérů v průběhu týdne. V srpnu 1942 dovolila patová situace mezi spojeneckými jednotkami a jednotkami Osy v severní Africe stažení jednotky III./ZG 26 na Krétu kvůli ochraně konvojů. V tomto období bylo zničeno několik bombardérů Consolidated B-24 Liberator letectva USAAF. Během hlídkového letu 29. září 1942 se osamocenému Oberleutnantovi Helmutu Haugkovi z jednotky ZG.26 podařilo napadnout formaci jedenácti B-24, z nichž 2 sestřelil.", "section_level": 2}, {"title": "Východní fronta.", "content": "První útočné vlny operace Barbarossa se zúčastnilo jen 51 letuschopných Bf 110. Všechny patřily jen 3 jednotkám: ZG 26, Schnellkampfgeschwader 210 a ZG 76. Bf 110 poskytly německé armádě cennou podporu útoky na těžké obranné pozice protiletadlového dělostřelectva. Piloty Bf 110 bylo na východní frontě dosaženo velkého množství pozemních zásahů. K nejúspěšnějším patřily například poručík Eduard Meyer, který za to získal rytířský kříž železného kříže 20. prosince 1941 za 18 vzdušných vítězství a 48 letadel zničených na zemi a také za 2 zničené tanky. Nadporučík Johannes Kiel dosáhl skóre 62 zničených letadel na zemi, 9 tanků a 20 děl. Později potopil ponorku a tři motorové torpédové čluny.  Počty Bf 110 se na východní frontě během roku 1942 i po něm snižovaly. Většina jednotek u nichž sloužil ho používala k průzkumu. Stroje byly postupně stahovány do Německa na obranu říše před nálety západních Spojenců.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana říše.", "content": "Časem byly Bf 110 stahovány z denních operací a slavily poslední úspěchy jako noční stíhačky. Tam jejich výzbroj a dolet sloužily dobře až do konce války. Trup umožňoval zabudování pozice pro rádiooperátora a přední část trupu zase místo pro instalaci radarové antény, což u jednomotorových stíhaček možné nebylo. Postupem času se zvyšování hmotnosti způsobené zástavbou radaru a výzbroje spolu s třetím členem, podepsalo na snižování výkonnosti stroje. Letadlo bylo také použito k útokům na pozemní cíle počínaje verzí C-4/B a také jako denní záchytná stíhačka bombardérů, kde byla jejich výzbroj mimořádně užitečná. Později vznikly specializované verze pro útoky na pozemní cíle, které se ukázaly jako úspěšné. Bf 110 sloužil v Luftwaffe v mnoha rolích, ale ne v té, na kterou byl zkonstruován-těžký stíhač. Další role, kterou Bf 110 sehrál, byl ničitel bombardovacích svazů. Nesmírná palebná síla Bf 110 zneškodnila nebo zničila leckterý spojenecký bombardér za několik sekund. V případě nepřítomnosti spojeneckého stíhacího doprovodu byl Bf 110 schopen způsobit ohromné škody. Ale se čtyřmi raketnicemi ráže 21 cm (8 in) Werfer-Granate 21 (Wfr.Gr. 21) zavěšenými po dvou pod každým křídlem a dodatečnou výzbrojí byl Bf 110 spojeneckým stíhacím doprovodem velmi zranitelný. Na konci roku 1943 a začátkem 1944 byly formace Bf 110 často decimovány hordami spojeneckých stíhaček.  V roli noční stíhačky byl vyzbrojen efektivním zbraňovým komplexem Schräge Musik, vzhůru střílejícím dvojitým automatickým kanónem, který přinesl pilotům Bf 110 největší úspěch. Noční stíhací eso Luftwaffe, Heinz-Wolfgang Schnaufer, byl pilotem s největším počtem sestřelů při obraně říše a válku skončil se 121 sestřely. Prakticky všech dosáhl na různých verzích Bf 110. Jiní, jako například Helmut Lent, se nechali přeložit mezi noční stíhače a navyšovali své skromné skóre sestřelů dosažených během dne. Důležitou roli hrály i jiné stroje, například Dornier Do 17 a Junkers Ju 88; ale žádný z nich nedosáhl úspěchu jako Bf 110.", "section_level": 2}, {"title": "Denní operace.", "content": "Prvního vítězství v této roli Bf 110 dosáhl 4. února 1943 proti formaci bombardérů B-24, bombardující Hamm. Německé stroje byly poškozeny obrannou palbou, protože Bf 110 byl rozměrný cíl. Vedle sedmi poškozených a pěti ztracených Fw 190 jednotky JG 1, bylo poškozeno osm Bf 110 jednotky IV./NJG 1. Nárokovaly si 3 sestřely B-17 přesto, že byla sestřelena jen jedna. Důvodem selhání byl nedostatečný výcvik k denním operacím. Hans-Joachim Jabs řekl:\" Toto bylo mé jediné denní vítězství v noční stíhačce. Na misi jsme letěli v síle jednoho roje a neměli jsme žádný doprovod. Bylo obyčejným plýtváním použít vysoce vycvičené posádky nočních stíhačů k tomuto úkolu, když se objevil spojenecký stíhací doprovod.\"  Jednotka byla opět v akci 4. března, tentokrát dosahujíc skóre tří B-17 za cenu dvou Bf 110. Během roku 1943 spojenecké stíhačky ještě nemohli bombardérům USAAF poskytnout účinnou podporu kvůli nedostatečnému doletu, který jim neumožňoval doprovázet je tam a zpět. To poskytlo Zerstörer jednotkám příležitost způsobit svazem bombardérů ohromné ztráty. Přesto byly jednotky Bf 110 převeleny na východní frontu a severoafrické bojiště, kde byly nasazeny při útočných, průzkumných misích a ke střemhlavému bombardování, které vedly k nevyhnutelným ztrátám. Po návratu do Německa byly tyto jednotky zdecimované a vyžadovaly přeškolení a přezbrojení. Zbytečné a žalostné nasazení Bf 110 v těchto operacích zabránilo jakémukoliv úspěchu.  Nakonec byly na podzim 1943 povolány ze svých východních nebo středomořských základen a byly zformovány do jednotek RLV. Spolu s Me 410 zformovaly novou jednotku ZG 26, tvořenou 3 skupinami (dvě s Bf 110 a jedna s Me 410) se základnami poblíž Hannoveru. I. a III./ZG 76 měly základnu v Rakousku a II./ZG 76 ve Francii. Dne 4. října 1943 zachytila skupina Bf 110 bombardéry B-17 z třetí bombardovací divize, která podnikala nálety na Frankfurt nad Mohanem a Sársko. Proti této formaci letěly Bf 110 osamocené a zničily čtyři B-17 předtím než je opustilo štěstí a narazily na stíhací doprovod tvořený letadly P-47 Thunderbolt z 56. stíhací skupiny. Bylo sestřeleno devět Bf 110 a z posádek bylo devět zabito a sedm zraněno. Není jasné zda se Bf 110 podařilo sestřelit nějakého ze svých útočníků.  Bf 110 se zúčastnil německé obrany během náletů \"velkého týdne\" v únoru 1944. Zkušenosti jednotky vybavené Bf 110 \"Horst Wessel\", umožňovaly zjistit, co se stalo dvoumotorovým stíhačkám v novém bojovém prostředí. Jednotka se během ledna a února připravovala na stav operačního nasazení. Dne 20. února ve 12:13 bylo povoláno třináct Bf 110 do akce proti bombardovacímu svazu. O 6 minut později se k první skupině přidali další tři Bf 110. Když dorazily na dohodnutý kontaktní bod, neměly se již s kým setkat. Americké stíhačky se sluncem za zády přepadly jednotku Bf 110 a jedenáct z nich sestřelily. Mezitím 2 nepřátelské stíhačky ostřelovaly letiště a zničili 9 dalších letadel.  22. února bylo ztraceno šest Bf 110 za cenu dvou B-17 zatímco 6. března bylo z 9 nasazených strojů 5 zničených a jeden poškozen. Během dubna 1944 nejvyšší velení Luftwaffe doufalo, že jednotka Bf 110 konvertuje na Me 410. Ale poté, co jednotky Me 410 utrpěly stejné ztráty, byla konverze pozastavena. Bf 110 byl označen za zastaralý a jeho výroba měla být zastavena. Ale ukázalo se, že Me 410 je navzdory vyšší rychlosti ještě méně obratný a těžko se z něj vyskakuje. Jediná možná náhrada by mohla být v podobě Dornieru Do 335, který se však k bojovým jednotkám neměl tak brzy dostat.  Během 2. dubna 1944 dosáhl Bf 110 jeden ze svých posledních úspěšných soubojů. Síla 62 strojů zaútočila na smíšenou formaci B-17 a B-24 s raketami R4M, přičemž zničila pět B-17 a tři B-24 a také jeden P-38 Lightning. Ztráty činily osm Bf 110. Při náletu USAAF na Berlín 9. dubna nasadila ZG 76 77 strojů. Tehdy se objevily Mustangy USAAF, které již mohly doprovázet spojenecké bombardéry při jejich cestě tam i zpět. ZG 76 ztratila 23 ze 77 strojů. Nikdy víc už nenasadila takový počet strojů. Tato ztráta byla začátkem konce Bf 110 Zerstörer jako prvoliniových zbraní RLV. Od té doby měl Bf 110 za úkol útočit během dne na formace bez doprovodu, což bylo až do konce války stále vzácnější.", "section_level": 2}, {"title": "Noční operace.", "content": "Během války tvořil Bf 110 kostru jednotek Nachtjagdgeschwader (nočních stíhacích jednotek). První jednotky s touto činností začaly nad Německem na podzim 1940. Dokud se v roce 1942 neobjevily britské těžké bombardéry, byla opozice nepatrná. Jedna z nejpozoruhodnějších akcí Bf 110 se odehrála v noci ze 17. na 18. srpna 1943. Jednotky Bf 110 byly masově vybaveny zbraňovým systémem Schräge Musik, který sestával ze dvou vzhůru střílejících kanónů, umístěných přímo ve středu kabiny hned za pilotem. Schrage Musik takto zasahovala slepé body bombardérů Avro Lancaster, kterým chyběla obranná střelecká věž ve spodní části trupu. S použitím tohoto systému se podařilo poručíku Petru Erhardtovi z jednotky NJG 5 sestřelit za 30 minut 5 bombardérů. Navzdory vynikající viditelnosti nenahlásil žádný z bombardérů RAF nic neobvyklého, co by mohlo indikovat přítomnost nové zbraně nebo taktiky ze strany nočních stíhačů Luftwaffe. Tato ignorace byla podpořena použitím střeliva bez traserů (střelivo, které na své dráze nezanechává viditelnou stopu) ze strany Bf 110, stejně jako útoky na slepá místa britských bombardérů. Mnoho posádek si všimlo výbuchu přátelského stroje, ale domnívali se, že to byla jen velmi přesná protiletadlová palba ze země. Bylo zpozorováno velmi málo německých strojů a ještě méně jich bylo ostřelováno.  V září 1943 prosadil velitel bombardovacích svazů RAF Arthur Harris strategickou bombardovací ofenzívu zaměřenou proti německým městům, která měla způsobit kolaps Německa. Zatímco RAF zničila centrum Hannoveru a 86 % posádek shodilo své pumy ve okruhu 5 km od svého cíle, ztráty byly kruté. V roce 1943 bylo Porúří hlavním cílem britských bombardérů, ale německá obrana na nich napáchala závažné škody. Bf 110 se měl podílet na zničení 2 751 bombardérů RAF, spolu s protiletadlovým dělostřelectvem a ostatními nočními stíhačkami. Později zavedla RAF protiopatření; kousky hliníkové fólie zvané \"okno \", aby zmátla německou obranu. Také se začaly používat stroje de Havilland Mosquito, aby předstíraly klamné mise a odlákaly Bf 110 a jiné stíhačky pryč od cíle, což zprvu i fungovalo. V tomto období tvořil Bf 110 kostru stíhacího letectva, i když byl později doplněn Junkersem Ju 88.  V říjnu 1943 označil generál Josef Kammhuber rostoucí množství ztrát jako nepřijatelné a urgoval Hermanna Göringa, aby zastavil nasazení německých nočních stíhačů na denní operace. Mnoho jednotek Nachtjagdgeschwader se v té době účastnilo zničujících denních bojů. Mezi červnem a srpnem vzrostly ztráty ze 2% na 9,8%. Štěstím pro jednotky vybavené Bf 110 byly měsíce srpen a září 1943. Noční stíhači dosáhli 123 sestřelů z 1 179 bombardérů nad Hamburgem za jednu noc, což představovalo 7,2 % ztráty. Během bitvy o Berlín bylo zničeno 1 128 bombardérů za 5 měsíců. Strategické bombardovací velitelství RAF téměř pohořelo. Tyto ztráty byly většinou výsledkem stíhací obrany Říše, jejímž srdcem byl Bf 110. Německá obrana dosáhla dočasného znemožnění hloubkových náletů. Ale i Luftwaffe utrpěla vysoké ztráty; za první tři měsíce roku 1944 dosáhly ztráty posádek úroveň 15%.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "Ačkoli Bf 110 selhal ve své základní roli, výroba pokračovala plným tempem a do roku 1945 bylo postaveno více než 6 150 kusů různých verzí od A po G. Stroje nových verzí Bf 110C a D byly přemístěny na Blízký východ a východní frontu. Produkce v roce 1940 vzrostla na 1 083 strojů, ale s blížícím se zařazením Me 210, bylo v dalším roce vyrobeno pouze 784 strojů.  V průběhu roku 1942 bylo vyrobeno pouze 580 kusů Bf 110, ale výroba se v následujícím období znovu zvýšila po té, co byla 17. dubna kvůli četným nehodám zastavena výroba Me 210. Vznikla tak vážná mezera v produkci německých stíhaček a stíhacích bombardérů. Aby byla tato mezera vyplněna byla zavedena do výroby vylepšená verze Bf 110G. Stroj poháněl motor Daimler-Benz DB 605, který poskytoval výkon 1 475 koní. Předsériový Bf 110G-0 byl doručen pro testování na konci roku 1942 a od začátku roku 1943 byly stroje Bf 110G nasazovány ve velkých množstvích. Kromě svých motorů se první sériový Bf 110G-1 lišil od předchozích verzí i ve výzbroji: dvěma nebo čtyřmi 20 mm kanóny MG 151 a čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm v nose a dvěma kulomety MG 81 v zadním střelišti.  Bf 110E byl jako stíhací bombardér schopný nést až 2000 kg pum, zatímco byly postaveny i čistě stíhací a průzkumná verze. Tyto a pozdější verze operovaly se značným úspěchem na mnoha bojištích. Bf 110F byla podobná verzi E, Bf 110 F-2 však mohla nést neřízené rakety a verze F-4 byla vybavena dvěma 30 mm kanóny a doplněna o dalšího člena posádky obsluhujícího radiolokátor, k nočnímu stíhání. Poslední verze Bf 110G byla původně konstruována jako stíhací bombardér, ale vzrůstající nálety na Německo spojeneckými bombardéry ji předurčily do role noční stíhačky.  Čas od času byly noční stíhací Bf 110G použity i k denním operacím. Nejprve byly zapojeny jako doprovod křižníků Scharnhorst a Gneisenau u holandského pobřeží a Helgolandské zátoky. V létě 1943 zaútočili na americké formace denních bombardérů, když letěly bez stíhacího doprovodu. Během těchto akcí skupiny Bf 110G utrpěly těžké ztráty zřejmě i kvůli nedostatečnému výcviku jejich pilotů k denním akcím, které vyžadovaly bezprostřední přiblížení se k cíli, kde na ně čekala účinná obranná palba z bombardérů. Pro stíhačky Republic P-47 Thunderbolt, které doprovázely spojenecké bombardéry B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator nad Berlínem nebyly Bf 110 komplikovaným soupeřem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt Bf 110 byl německý těžký stíhací letoun, který sloužil během druhé světové války. Vývoj začal roku 1934, kdy Říšské ministerstvo letectví () požadovalo těžký stíhací letoun s dlouhým doletem, který by byl schopen souboje s jednomotorovými stíhačkami. Menší obratnost měl vyrovnat palebnou silou.", "tgt_summary": "The Messerschmitt Bf 110, often known unofficially as the Me 110, is a twin-engine (Destroyer, heavy fighter) and fighter-bomber (\"Jagdbomber\" or \"Jabo\") developed in Nazi Germany in the 1930s and used by the Luftwaffe during World War II. Hermann Göring was a proponent of the Bf 110. It was armed with two MG FF 20 mm cannon, four 7.92 mm (.312 in) MG 17 machine guns, and one 7.92 mm (.312 in) MG 15 machine gun (later variants’ rear gunner station would be armed with the twin-barreled MG 81Z) for defence. Development work on an improved type to replace the Bf 110, the Messerschmitt Me 210 began before the war started but its teething troubles resulted in the Bf 110 soldiering on until the end of the war in various roles, with its replacements, the Me 210 and the significantly improved Me 410 \"Hornisse\".", "id": 764849}
{"src_title": "Honduraská vlajka", "tgt_title": "Flag of Honduras", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1502 se na pobřeží dnešního Hondurasu vylodil během své čtvrté výpravy Kryštof Kolumbus. V letech 1524–1526 obsadil toto území španělský kolonizátor a conquistador Hernán Cortés. Roku 1525 se Honduras stal součástí Španělska a v roce 1539 součástí generálního kapitanátu Guatemala (jako provincie Comayagua). Prvními vlajkami v pokolumbovské éře tedy byly španělské vlajky, od roku 1785 státní a válečná vlajka Španělského království.  15. září 1821 získal Honduras nezávislost, ale již 2. prosince byl připojen k Mexiku, resp. k Mexickému císařství a začaly se používat tehdejší mexické vlajky v různých historických variantách.  Po abdikaci mexického císaře Agustína de Iturbide (19. března 1823) začaly sílit snahy Hondurasu o nezávislost. Tyto snahy reprezentovala vlajka s modro-bílo-modrými horizontálními pruhy, pravděpodobně používaná v letech 1839–1866. 1. července 1823 se Honduras stal členem nového státu: \"Spojené provincie Střední Ameriky\" 22. listopadu 1824 přejmenovaného na \"Federativní republika Střední Ameriky\". 21. srpna 1823 byla schválena vlajka s modro-bílo-modrými horizontálními pruhy a státním znakem uprostřed bílého pruhu (ten byl 10. dubna 1825 změněn). Mimo Hondurasu byly členy federace ještě provincie Salvador, Guatemala, Kostarika a Nikaragua a krátce i Los Altos. Modré pruhy symbolizovaly (stejně jako na dnešní vlajce) dva oceány, mezi kterými stát leží: Atlantik (resp. Karibské moře) a Pacifik. Bílý pruh pak symbolizoval celistvost federace. Modro-bílo-modré pruhy se staly, přes mnohé pozdější změny znaků a symbolů umístěných uprostřed bílého pruhu, symbolem Hondurasu ale i ostatních členů federace.  16. září 1824 byl vyhlášen \"Stát Honduras\", který však užíval předchozí vlajku Federativní republiky Střední Ameriky. Znak se poté několikrát změnil a vnitřní rozpory vedly k rozpadu federace a 5. listopadu 1938 k vyhlášení úplné nezávislosti. Vlajka federace se užívala až do roku 1866. Jiné zdroje uvádějí v letech 1839–1866 modro-bílo-modrou vlajku bez jakéhokoli znaku s různými poměry stran: 5:8, 1:2 či 1:4. Modrá barva vlajky byla tmavšího odstínu.  Od 16. února 1866 byla, po nařízení, které vydal Národní kongres Hondurasu, obchodní (národní) vlajkou modro–bílo–modrý list o poměru stran asi 3:8. V bílém pruhu bylo umístěno 5 modrých hvězd v uspořádání 2-1-2. Horní hvězdy představovaly Guatemalu a Nikaraguu, prostřední Honduras a dolní Salvador a Kostariku. Státní vlajkou na moři a válečnou vlajkou se stala podobná vlajka se státním znakem místo hvězd. Hvězdy byly seřazeny do oblouku pod znakem.  V krátkém období od 20. června 1895 do 21. listopadu 1898 byl Honduras spolu se Salvadorem a Nikaraguou členem federace \"Větší středoamerická republika\". Ústava spolu s vlajkou byly schváleny až 1. listopadu 1898 Státní vlajka o poměru 3:5 připomínala vlajku federace z roku 1823 s novým znakem nové federace uprostřed. Po rozpuštění federace se Honduras vrátil k symbolům z roku 1866. Wikimedia Commons zobrazuje ale hvězdy žlutou barvou.  V roce 1935 začala (neoficiálně) národní vlajka s poměrem stran 1:2 plnit i roli vlajky státní. Byla stanovena jednotná podoba znaku. Znak v této podobě (téměř totožný se znakem z roku 1866) se používá bez změn dodnes. Hvězdy jsou oproti předchozí vlajce dále od sebe. Vlajky byly oficiálně schváleny až v lednu 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Den národní vlajky.", "content": "V roce 1943 byl nařízením honduraského Národního kongresu č. 5 ze dne 7. června stanoven den národní vlajky Hondurasu na 14. červen. V roce 1995 byl tento den (nařízením č. 84-95 ze dne 23. května) změněn na 1. září. Všechny státní instituce ale i veřejnost vzdává tento den hold honduraské vlajce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Hondurasu byla přijata 16. února 1866, schválena byla v lednu 1949. Je založena na podobě vlajky Spojených středoamerických provincií. Skládá se ze tří vodorovných pruhů, krajní modré symbolizují Karibské moře a Tichý oceán. Pět modrých hvězd uprostřed vlajky, sestavených do tvaru písmene X značí pět bývalých spojených provincií (Salvador, Kostarika, Nikaragua, Honduras a Guatemala) jakož i naději, že tyto národy v budoucnu znovu vytvoří společný stát.", "tgt_summary": "The national flag of Honduras was adopted on March 7, 1866, based on the flag of the Federal Republic of Central America. In 1823 Honduras joined the United Provinces of Central America and adopted their flag. In 1866 it was amended; five cerulean stars were placed in the center to represent the five original Central American provinces. The colors and pattern are the same as the flag of the United Provinces of Central America. Civilian and government ships fly it as an ensign. Ships of the Honduran Navy fly as a naval ensign a version in which the five star emblem is replaced by the coat of arms of Honduras above an inverted arch of five small turquoise stars.", "id": 1619473}
{"src_title": "Jelenia Góra", "tgt_title": "Jelenia Góra", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Jelenia Góra leží na soutoku řek Bobr a Kamienna v rozlehlé středohorské kotlině obklopené horskými masivy Krkonoš, Janovického rudohoří, Kačavských hor a Jizerských hor. Nejvýše položený bod města leží v nadmořské výšce 680 m, nejnižší je v 310 m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přesné datum založení města není známé, pravděpodobně však vzniklo mezi lety 1278 a 1286 na území původní slovanské obchodní osady. První písemná zmínka o něm se nachází v dokumentu datovaném 20. března 1288, kdy již bylo germanizováno.(Pozn. Na stránkách města je uvedeno datum 1108)  Městský status získala Jelenia Góra roku 1592, již předtím (od roku 1519) měla právo na pořádání jarmarků. Historicky bylo hlavní hospodářskou činností města tkalcovství a těžba železné rudy. Zatímco hornictví později upadlo, soukenictví a tkalcovství lněného plátna byly hlavními odvětvími průmyslu ještě v 17. století, jejich rozvoj přerušila pouze třicetiletá válka.  V období třicetileté války bylo město značně poničeno, roku 1634 jej téměř celé zničil požár. Roku 1742 stálo ve městě samotném 261 domů, na jeho předměstích pak dalších 562. Tím byly možnosti rozvoje města uvnitř hradeb vyčerpány a dál mohlo město růst jen na předměstích. Roku 1794 tak mělo město i s předměstími 875 domů, v roce 1874 jich bylo 960. Od začátku 18. století vznikaly ve městě plátnéřské manufaktury a město se stávalo jedním z nejdůležitějších středisek obchodu s plátnem. K poklesu obchodu došlo až za napoleonských válek, město pak muselo najít nové způsoby obživy. Tím byly nejprve rafinérie cukru, později přádelna vlny, papírna a výroba majolky. Ve druhé polovině 19. století strojírenství – slévárna a výroba kotlů.  Počátkem 20. století byla prodloužena stávající elektrifikovaná trať do Szklarske Poręby, tzv. \"Zackenbahn\", až do českého Kořenova, kde navazovala na Tanvaldskou ozubnicovou dráhu. Přeshraniční provoz byl však od roku 1945 trvale přerušen, a to až do roku 2010, kdy bylo mezistátní spojení opět zprovozněno. Po druhé světové válce bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto na základě Postupimských dohod a osídlili ho polští osadníci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelenia Góra, česky Jelení Hora, (v minulosti též Hiršberk, ) je město v Dolnoslezském vojvodství na jihozápadě Polska. Město má obyvatel, jeho rozloha dosahuje 108,4 km2. Jak polský, tak německý název znamená „Jelení hora“. Před rokem 1945 bylo jedním z nejdůležitějších měst německého Slezska, do roku 1998 hlavním městem Jelenohorského vojvodství, je členem Euroregionu Nisa.", "tgt_summary": "Jelenia Góra ( ; ; Exonym: \"Deer Mountain\"; ) is a city in Lower Silesia, south-western Poland. Jelenia Góra is located within the Lower Silesian Voivodeship, close to the Krkonoše mountain range running along the Polish-Czech border – ski resorts such as Karpacz and Szklarska Poręba are situated from the town. The city constitutes a separate urban gmina and city county, as well as being the seat of surrounding Jelenia Góra County. In 2018 the population of Jelenia Góra was 79,480. The area, including the oldest spa district of Cieplice Śląskie-Zdrój, is one of the most valued recreational and leisure spots in Poland.", "id": 1050461}
{"src_title": "William Gilbert", "tgt_title": "William Gilbert (physician)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec byl soudce. Vystudoval lékařství na Saint John College v Cambridge a v Oxfordu. V roce 1569 zahájil lékařskou praxi. V roce 1600 se stal prezidentem Royal College of Physicians. Byl osobním lékařem královny Alžběty I. a jejího syna Jakuba I. K fyzice ho přivedly až četné cesty po Evropě.  Byl celoživotním starým mládencem. Zemřel na mor.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roku 1600 publikoval první a zároveň také nejvýznamnější knihu postihující fenomén elektřiny a magnetismu – \"De Magnete, Magneticisque Corporibus et de Magno Magnete Tellure\" (\"O magnetu, magnetických tělesech a velkém magnetu zemském\"). V šesti dílech popsal šest stovek pokusů s magnety a elektřinou, a to tak přesně, že jsou i dnes snadno replikovatelné. Zelektrizoval mnohé látky, například jantar. Následně usoudil, že přitažlivá síla magnetu a takto zelektrizovaného jantaru nemá stejnou fyzikální povahu, což ovšem nebylo zcela správné. Objevil ale, že elektrický náboj i magnetickou přitažlivost těles lze zrušit vystavením ohni. Zavedl pojem magnetické indukce. Revoluční byly zejména jeho závěry o magnetismu planety. Definoval magnetické póly Země a spočítal, že leží nedaleko zeměpisných pólů - a proto také funguje kompas. Do té doby stále vládla představa, že někde u severního pólu se tyčí obrovské magnetické hory, k nimž vlastně střelka kompasu ukazuje. Než učinil tento převratný objev ohledně magnetických pólů Země testoval při námořnických plavbách i hypotézy, které dnes znějí trochu úsměvně, např. jestli blízkost česneku vychýlí střelku kompasu.  Sestrojil první elektroskop (Gilbertovo versorium).  Jeho bratr vydal po Williamově smrti, roku 1651, nedokončené, ale závažné dílo \"De Mundo Nostro Sublunari Philosophia Nova\", kde se zabývá astronomií a hájí Koperníkův heliocentrismus a také Koperníkův názor, že Země se otáčí kolem své osy. Přitažlivé síly mezi planetami ovšem vysvětloval striktně magnetismem (ostatně ještě i Galileo tak činil).  Gilbert (značka \"Gb\") je dnes již nepoužívaná jednotka magnetického či magnetomotorického napětí (1 Gb = 0,795775 A).", "section_level": 1}], "src_summary": "William Gilbert (24. května 1544, Colchester – 30. listopadu 1603, Londýn), byl anglický lékař a vědec. Je považován za otce vědy o elektřině a magnetismu. Názvy jako „elektřina“, „elektrická síla“ a „elektrická přitažlivost“ pocházejí právě od něho.", "tgt_summary": "William Gilbert (; 24 May 1544 – 30 November 1603), also known as Gilberd, was an English physician, physicist and natural philosopher. He passionately rejected both the prevailing Aristotelian philosophy and the Scholastic method of university teaching. He is remembered today largely for his book \"De Magnete\" (1600), and is credited as one of the originators of the term \"electricity\". He is regarded by some as the father of electrical engineering or electricity and magnetism.", "id": 900078}
{"src_title": "Dříteň", "tgt_title": "Dříteň", "src_document": [{"title": "Místní části.", "content": "\"(údaje ze sčítání lidu, celkem 504 domů a 1294 obyvatel k 1. březnu 2001)\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1432 (\"Janek, pacholek Mikulášóv z Dřietně vyručen z vězení z Budějovic\"). V 15. a 16. století byla Dříteň v majetku Malovců z Malovic, kteří sídlili na zdejší tvrzi a vlastnili řadu dalších vesnic v okolí (erbovní znamení Malovců, červeně uzděný zlatý půlkůň v modrém poli, je dnes součástí znaku obce). V roce 1598 Bohuslav Malovec přikoupil hrad Hluboká a přesídlil na něj. Po Bohuslavově smrti roku 1608 si jeho tři synové dědictví rozdělili, přičemž byla dříteňská část od Hluboké oddělena a připadla Václavu Malovcovi. Zanedlouho se tito tři bratři zúčastnili českého stavovského odboje, pročež jim byly statky roku 1622 konfiskovány a odevzdány císařskému generálovi Baltazaru Marradasovi coby úhrada žoldu. Od těch dob sdílela Dříteň osudy s hlubockým panstvím. V roce 1661 od Marradasova vnuka Bartoloměje koupil Hlubokou hrabě Jan Adolf ze Schwarzenbergu; dříteňskou vrchností pak Schwarzenbergové byli až do zániku feudalismu. Od roku 1850 podnes je Dříteň samostatnou obcí. V období od 14. června 1964 do 23. listopadu 1990 bylo do obce Dříteň začleněno Nákří.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní rezervace.", "content": "V katastrálním území Záblatí je přírodní rezervace Radomilická mokřina.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní zájmy.", "content": "V obci je hodně známý fotbal, ale v poslední době se také mluví o hokejbalu. HBK byl založen v září roku 2009 Tomášem Fišerem a Ladislavem Čiperou. Ze začátku se hokejbalistům nedařilo a první sezona byla hodně špatná. Hráči se seznamovali s pravidly hry a také se hrou jako takovou. Tento rok se jim vydařil a postoupili do čtvrtfinále play-off.  Ve vsi se také nachází fotbalový klub TJ Dříteň. Zde můžeme najít A-mužstvo, dorost, starší žáky a mladší žáky. Tento klub má dobré herní zázemí, až na mladší žáky hrají všichni A. třídu.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související stránky.", "content": "Římskokatolická farnost Bílá Hůrka", "section_level": 2}], "src_summary": "Dříteň (něm. \"Zirnau\") je obec v okrese České Budějovice v Jihočeském kraji, zhruba 12 km severozápadně od Hluboké nad Vltavou a 21 km od Českých Budějovic. Žije zde obyvatel. Zhruba 5 km severovýchodně od Dřítně je Jaderná elektrárna Temelín.", "tgt_summary": "Dříteň (German \"Zirnau\") is a village and municipality (\"obec\") in České Budějovice District in the South Bohemian Region of the Czech Republic.", "id": 2204459}
{"src_title": "Eyreovo jezero", "tgt_title": "Lake Eyre", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Na jihu se nacházejí dva větší zálivy Belt Bay a Madigan Gulf, který dále pokračuje do Jižního Eyrova jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Naplňuje se jenom v létě, kdy do něj periodicky ústí několik řek resp. potoků. Ze severu to jsou Warburton a Macumba, ze západu Neales, Davenport a Douglas a z jihu Warriner, Margaret, Stuart, Gregory a Frome. Ve zbývající části roku se přeměňuje ve slanisko. Jezero velmi výrazně mění svou velikost. Je nejníže položeným velkým jezerem. V důsledku nízkých srážek (méně než 120 mm ročně) je jezero většinou téměř suchou slanou pánví. Solná kůra bývá často až 1 m silná. Naplnění s průměrnou hloubkou 1,5 m dosahuje průměrně jednou za 3 roky a s průměrnou hloubkou 4 m jednou za 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Jezero je spolu s okolím a několika menšími jezery součástí národního parku \"Lake Eyre National Park\", který byl na základě úmluvy mezi místním austrálským obyvatelstvem z kmene Arabana a příslušným vládním rezortem 14. listopadu 2013 přejmenován na Kati Thanda-Lake Eyre National Park. Huntův poloostrov a Brooksův ostrov v jižní části jezera s okolím tvoří přírodní rezervaci Elliot Price Conservation Park.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Jezero bylo pojmenováno na počest britského koloniálního úředníka Edwarda Johna Eyrea, který v roce 1839 vedl průzkumnou expedici ve vnitrozemí Jižní Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Jezero v literatuře.", "content": "Přírodní prostředí Eyreova jezera a jeho okolí detailně popsal australský spisovatel, cestovatel a geolog Arthur Upfield ve svém detektivním románu \"Bony buys a woman\" (v českém překladu tento příběh vyšel pod názvem \"Bony kupuje ženu\" v r. 1977, 2. vydání v roce 1995).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eyreovo jezero () je bezodtoké slané jezero v Jižní Austrálii. Jedná se o největší australské jezero. Nachází se v depresi v suchém pouštním místě. Má rozlohu 9 500 km2. V závislosti na sezónních přítocích dosahuje maximální hloubky 20 m. Leží 12 m pod úrovní mořské hladiny. Kati Thanda je domorodý termín pro jezero a oblast kolem něj.", "tgt_summary": "Lake Eyre ( ), officially known as Kati Thanda–Lake Eyre, contains the lowest natural point in Australia, at approximately below sea level (AHD), and, on the rare occasions that it fills, is the largest lake in Australia, covering. The shallow endorheic lake is the depocentre of the vast Lake Eyre basin and is found in Northern South Australia, some north of Adelaide.", "id": 2023107}
{"src_title": "Německý spolkový sněm", "tgt_title": "Bundestag", "src_document": [{"title": "Vedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. Spolkový sněm.", "content": "Dne 24. října 2017 byl zvolen novým předsedou Německého spolkového sněmu Wolfgang Schäuble (CDU).", "section_level": 2}, {"title": "18. Spolkový sněm.", "content": "V jeho čele stojí předseda Spolkového sněmu (), který je volen poslanci. V 18. Spolkovém sněmu jím byl Norbert Lammert (CDU). Viceprezidenty a zástupci prezidenta byli Peter Hintze (CDU), Johannes Singhammer (CSU), Edelgard Bulmahn (SPD), Ulla Schmidt (SPD), Petra Pau (Linkspartei (Strana levice)) a Claudia Roth (Bündnis 90/Die Grünen (Spojenectví 90/Zelení)).", "section_level": 2}, {"title": "17. Spolkový sněm.", "content": "V 17. Spolkovém sněmu prezidentem byl Norbert Lammert (CDU), viceprezidenty a zástupci prezidenta byli Wolfgang Thierse (SPD), Eduard Oswald (CSU), Hermann Otto Solms (FDP), Katrin Göring-Eckardt (Bündnis 90/Die Grünen) a Petra Pau (Linkspartei).", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Jako ústavní orgán má Spolkový sněm řadu funkcí: \"zákonodárnou funkci\" (vytváří spolkové právo a mění ústavu). Dále schvaluje mezinárodní smlouvy se státy i organizacemi a přijímá spolkový rozpočet. V rámci své \"kreativní funkce\" jmenuje spolkového kancléře a podílí se na volbě spolkového prezidenta, spolkových soudců a členů dalších spolkových orgánů. Vykonává parlamentní kontrolu vlády a spolkové exekutivy a kontroluje nasazení Bundeswehru a tajných služeb. Politicky je dále významná \"veřejnoprávní funkce\", dle níž má Spolkový sněm za úkol vyjadřovat přání obyvatelstva a též informovat obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci dnešního Spolkového sněmu.", "content": "První demokraticky zvolený parlament, byl Frankfurtský sněm, který měl reprezentovat celé Německo. Zasedal ve frankfurtské Pauluskirche (18. května 1848–31. května 1849) a měl celkem 809 poslanců. Ti sestavili provizorní vládu, vydali první říšské zákony a vypracovali Frankfurtskou ústavu. Chyběla mu však legitimita: Volby oficiálně nesvolal Německý spolek, pruský král Fridrich Vilém IV. odmítl nabízenou korunu a hlavní evropské mocnosti jej neuznali. Dalším zásadním problémem byl spor o územní rozsah Německa, tedy spor mezi velkoněmeckou a maloněmeckou koncepcí.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj od roku 1867.", "content": "Po rozpuštění Německého spolku (1866) byl vytvořen Severoněmecký spolek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Po vzoru říšského volebního zákona z roku 1849 byl zvolen ustavující Říšský sněm (únor až duben 1867), který po dohodě s vládami jendotlivých německých států formuloval ústavu. V říjnu téhož roku byl zvolen parlament nového spolkového státu, který se pojmenoval Říšský sněm (Reichstag). Odkazoval tak nejen na starý Říšský sněm, ale i na frankfurtskou Říšskou ústavu z roku 1849.  V době Severoněmeckého spolku vznikl systém pěti stran, který přetrval až do doby Výmarské republiky. Říšský sněm zde tvořil jednokomorový parlament, který vzešel z jednokolových všeobecných voleb. Kromě přijímání zákonů měl tento Říšský sněm i zákonnou iniciativu. Hlavou vlády byl říšský kancléř, kterého jmenoval císař. Důvěru sněmu musel získávat až od od vydání Říjnových reforem (1918). Se vstupem jihoněmeckých států (1870/1871) se Severoněmecký spolek přejmenoval na Německou říši (Deutsches Reich), její politický systém však zůstal beze změny.  Po Listopadové revoluci v roce 1918 vypracovalo Výmarské národní shromáždění ústavu, které, když vstoupila v platnost, začalo fungovat jako parlament. Ten byl 6. června 1920 nahrazen nově zvoleným Říšským sněmem.", "section_level": 3}, {"title": "1933-1945.", "content": "V průběhu Výmarské republiky byla moc Říšského sněmu opakovaně omezena, a to jak tzv. „zmocňovacími“ zákony vlády, tak i nótami říšského prezidenta. Zmocňovací zákon z 24. března 1933 dal vládě Adolfa Hitlera v podstatě neomezenou moc vydávat zákony a měnit ústavu bez toho, aniž by je Říšský sněm musel schvalovat.", "section_level": 3}, {"title": "První Spolkový sněm (Bundestag) 1949–1953.", "content": "Předchůdcem dnešního Bundestagu byla Parlamentní rada (Der Parlamentarische Rat), která 1. září 1948 zasedla v Bonnu. Jejím úkolem bylo vytvořit provizorní ústavu tzv. Grundgesetz (Základní zákon) pro Západní Německo, ta vstoupila v platnost 23. května 1949.  První Spolkový sněm byl zvolen 14. srpna 1949, k prvnímu jednání se sešel 7. září 1949 v Bonnu. Ještě před ním se sešla Spolková rada (Bundesrat), ve kteréj byli zástupci jednotlivých spolkových zemí. Tím byly ustaveny oba legislativní orgány. Prvním prezidentem Spolkového sněmu byl 12. září 1949 zvolen Theodor Heuss a prvním kancléřem se stal 15. září 1949 Konrad Adenauer.", "section_level": 2}, {"title": "Online služby a televize.", "content": "Spolkový sněm nabízí veřejnosti širokou škálu informací. Celkem provozuje tři webové stránky zaměřené na různé cílové skupiny. Na hlavní stránce jsou k nalezení veškeré informace o provozu parlamentu a poslancích včetně jejich vedlejších činností. Na děti a mladistvé cílí stránky mitmischen.de a kuppelkucker.de. Spolkový sněm o své činnosti informuje také přes bezplatnou aplikaci pro iOS a Android.  Parlamentní televize je televizní kanál Spolkového sněmu, kde jsou živě a nezkráceně přenášeny všechny plenární debaty a veřejná zasedání výborů. Jejich záznamy jsou též k dispozici v mediatéce. Debaty jsou přístupné nejen přes kabelovou televizi, satelit, live-stream a na oficiálních webových stránkách, ale také prostřednictvím telefonního čísla 030/22720018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý spolkový sněm (německy, zkratka: DBT) je fakticky komora parlamentu Spolkové republiky Německo se sídlem v Berlíně; formálně jde o samostatný zákonodárný sbor. Druhým ústavním orgánem, podílejícím se na legislativním procesu je Spolková rada. Sněm je volen přímou volbou a v politickém systému Německa se jedná o jediný spolkový ústavní orgán s bezprostřední demokratickou legitimací.", "tgt_summary": "The Bundestag (, \"Federal Diet\") is the German federal parliament. It is the only body that is directly elected by the German people on the Federal level. It can be compared to the lower house similar to the United States House of Representatives or the House of Commons of the United Kingdom. The Bundestag was established by Title III of the Basic Law for the Federal Republic of Germany () in 1949 as one of the legislative bodies of Germany and thus it is the historical successor to the earlier Reichstag.", "id": 1100981}
{"src_title": "Cavalese", "tgt_title": "Cavalese", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází v údolí Fiemme nad řekou Avisio, na jižním svahu Fleimstalských Alp ledovcového původu v nadmořské výšce 1000 metrů.  Jedná se o vyhledávané turistické středisko. Turistům nabízí v zimním období široké možnosti lyžování (např. na hoře Cermis), dále pak celoroční sportovní vyžití, jakož i kulturní a zajímavé akce. Ve městě se mj. narodil Giovanni Antonio Scopoli.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Palazzo.", "content": "Ve výše položených částech historického jádra města, podél dnešní státní silnice 48, se vypíná množství měšťanských i šlechtických domů, jimž vévodí již zmiňovaný \"Palazzo della Magnifica Comunità\".  Palác byl vystavěn ve středověku tridenskými biskupy jako sídlo vikáře ve Valle di Fiemme a zároveň jako příležitostná letní residence.  Zajímavý je také interiér paláce, a to díky svým renesančním prvkům. V přízemí bývala šatlava, v prvním patře se nacházely úřadovny Ústředí Comunità generale di Fiemme. Ve druhém patře se nachází pinakotéka a Fiemské muzeum a taktéž obecní archiv zahrnující množství pergamenů ze 13. až 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "La Torre.", "content": "Městská věž (\"Torre Civica\"), symbol samostatnosti obce, se nachází přímo vedle paláce. Byla vztyčena roku 1805 podle návrhu architekta Antonia Longa a v roce 1830 stavitel Dalbosco vytvořil korunu nad věžními hodinami, která byla poškozena zásahem blesku. V tabernákulu na úpatí věže, se nachází socha sv. Jana Nepomuckého, instalovaná v roce 1739, aby ochraňovala před rozvodněním řeky Gambis.", "section_level": 2}, {"title": "Duchovní stavby.", "content": "Významná duchovní stavba ve městě je františkánský klášter s kostelem svatého Vigilia, a to zejména vybavením interiéru, jímž přispěl císař a český král Leopold I. se svou manželkou Eleonorou Magdalenou. V širokém tympanonu hlavního průčelí nad vstupem, se nachází fresko od Antonia Longa s vyobrazením sv. Vigilia. Kostel byl vysvěcen roku 1698. Interiér kostela odráží strohé tvary františkánské řehole. V kostele jsou tři dřevěné oltáře ze 17. století, největší z nich zahrnuje rozměrné oltářní obrazy od Giuseppa Albertiho. Od tohoto umělce jsou rovněž všechny malby v interiéru kostela.  Na venkovní zeď kostela navazuje křížová chodba, v níž se nacházejí troje sluneční hodiny, nejstarší z roku 1692, a zahrada s meteorologickou observatoří, založenou roku 1882 z rozhodnutí města Cavalese.  Ve spodní a zároveň nejstarší části města, se nachází \"Pieve di Santa Maria Assunta\" (farnost při kostele Nanebevzetí Panny Marie), obklopená rozlehlým parkem “\"Parco della Pieve\"”, v jehož jednom rohu, se pod staletou lípou nachází kamenný stůl dokola obklopený kamennými lavicemi: tzv. “\"Banc de la Reson\"” (\"Banco della ragione / Lavice pravdy\"), místo, na němž vikář tridentského biskupa pravidelně vykonával spravelnost.", "section_level": 2}, {"title": "Městský znak.", "content": "\"Městský znak\" (\"stemma della Comunità\") je složen ze šesti bílých a červených pruhů nesoucích červený kříž. Městu ho v roce 1588 udělil kardinál Ludovico Madruzzo. Znak byl ještě doplněn o nápis připomínající historické události \"paláce della Magnifica Comunità\". Původní palác z 12. století byl rozšířen v době italské renesance a roku 1810 se stal sídlem \"Sdružení obcí Val di Fiemme\". Budova prošla ještě úpravami v letech 1935 až 1938.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody lanové dráhy.", "content": "Tuto lyžařskou oblast postihly dvě tragické nehody visuté lanovky. První se udála v roce 1976 a došlo k ní z důvodu zanedbání údržby. Při nehodě zemřelo všech 42 pasažérů kabinky lanovky, což ji činí nejtragičtější nehodou lanovky v historii.  Druhou nehodu v roce 1998 způsobil lidský faktor. Americký pilot a posádka letounu Grumman EA-6 Prowler v malé výšce podlétali lanovku vysokou rychlostí a při tom zavadili o nosná lana lanovky a došlo k jejich následnému protržení. Kabiny s pasažéry se pak zřítily do údolí. Při tomto incidentu zahynulo 20 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Cavalese (v místním nářečí \"Cavalés\", zast. též \"Gablöss\") je italské horské město v autonomní oblasti Tridentsko-Horní Adiže. Je součástí sdružení obcí Val di Fiemme a zároveň historickým, správním i kulturním střediskem oblasti Val di Fiemme.", "tgt_summary": "Cavalese () is a \"comune\" of 4,004 inhabitants in Trentino, northern Italy, a ski resort and the main center in the Fiemme Valley. It is part of the Magnifica Comunità di Fiemme (Magnificent Community of Fiemme) and, together with Predazzo, is the administrative, cultural and historical center of the valley. The town is a renowned tourist location, during winter for cross-country and alpine sky, and during summer for excursions. The town was the site of the Cavalese cable car disaster in 1998, when a US aircraft tore down the cable-car connecting the town to the nearby Cermis mountain during a training exercise, killing 20 people.", "id": 464899}
{"src_title": "Norfolk (ostrov)", "tgt_title": "Norfolk Island", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov Norfolk se nachází v jižním Tichém oceánu, východně od Austrálie. Má plochu 34,6 km2, bez významných vnitrozemských vodních ploch. Jeho pobřeží měří 32 km. Nejvyšším bodem ostrova je Mount Bates (319 m n. m.), který se nachází v severozápadní čtvrtině ostrova. Povrch je většinou vhodný pro farmářské využití.  Druhým největším ostrovem teritoria je Phillip Island (Phillipův ostrov) na, několik kilometrů na jih od hlavního ostrova.  Pobřeží je více méně tvořeno útesy, nejsou přístavy. Veškeré cizí zboží se přiváží na lodích. Zátoka Emily Bay je chráněná před Pacifikem malým korálovým útesem a je jediným bezpečným místem ke koupání.  Podnebí je subtropické a mírné, roční období se od nás liší jen málo. Ostrov je vulkanického původu.  Oblast kolem Mount Batesu je chráněna jako Norfolk Island National Park. Park zahrnuje asi 10 % území ostrova, obsahuje zbytky původních lesů, včetně úseků subtropického deštného lesa. Park také zahrnuje dva menší ostrovy na jih od Norfolku, Nepean Island a Phillip Island. Vegetace na Philipovi byla devastována importovanými zvířaty (prasata, králíci), jejich stavy jsou nicméně postupně snižovány.  Největší osada ostrova, Burnt Pine, se rozkládá podél Taylor's Road. Zbytek ostrova pokrývají roztroušené samoty. Vládní budovy se nacházejí v místě bývalé trestanecké osady Kingston. Kingston má nicméně spíše ceremoniální úlohu, zatímco ekonomickým centrem je Burnt Pine.  Norfolk si nárokuje exkluzivní ekonomickou zónu 370 km (200 námořních mil) a teritoriální vody 6 km (3 námořní míle) od ostrovů. Ekonomická zóna slouží k rybolovu, i když se spekuluje, že by v ní mohla ležet naleziště ropy a zemního plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Norfolk byl poprvé osídlen mořeplavci z východní Polynésie, pravděpodobně z ostrovů Kermadek na sever od Nového Zélandu. Připluli ve 14. nebo 15. století a udrželi se zde po několik generací, než zmizeli neznámo kam. Pozůstatky jejich vesnice byly vykopány u Emily Bay. Zůstaly tu po nich kamenné nástroje, krysy a banánovníky.  První Evropan, o němž se ví, že ostrov spatřil, byl v roce 1774 kapitán James Cook na své druhé cestě do jižního Pacifiku s lodí \"Resolution\". Cook ostrov pojmenoval po vévodkyni z Norfolku, ženě Edwarda Howarda, 9. hraběte z Norfolku (1685–1777). Cook vstoupil na pobřeží v úterý 11. října 1774 a údajně na něj udělaly velký dojem vysoké rovné stromy a lnu příbuzné rostliny. Odvezl do Británie vzorky se zprávou o jejich potenciálním využití pro královské námořnictvo. Spojené království tehdy bylo velmi závislé na lnu (na plachty) a konopí (na lana) z pobřeží u baltských přístavů. Jakékoli ohrožení dodávek přímo ohrožovalo sílu královského námořnictva. Britové také využívali dřevo z Nové Anglie, a jeho dodávky se zastavily za války o americkou nezávislost. Nález alternativních zdrojů na Norfolku tak někteří historici považují za hlavní důvod založení osady pro trestance z Nového Jižního Walesu v roce 1788.  Populace rostla a mnozí trestanci se rozhodli na ostrově zůstat jako osadníci i po vypršení svého trestu. V roce 1792 zde bylo už 1000 obyvatel. Kvůli značné vzdálenosti ostrova od Sydney, a tudíž vysokým nákladům na zásobování a komunikaci však po pár letech král navrhl zrušení osady. Svobodným osadníkům se nechtělo opustit zemi, v níž začínali zapouštět kořeny, ale v letech 1813 až 1814 odešlo i posledních 200 lidí, kteří na ostrově ještě zbývali.  Trestanecká osada byla obnovena v roce 1825, poté, co britská vláda uložila Thomasi Brisbanovi, tehdejšímu guvernérovi Nového Jižního Walesu, aby obsadil Norfolk jako místo, kam se budou posílat „ti nejhorší zločinci“. Odlehlost ostrova, dříve považovaná za nevýhodu, nyní umožňovala odsunout recidivisty tak daleko od společnosti, jak jen bylo možné. Brisbane ujistil své nadřízené, že „zločinci poslaní sem budou navždy zbaveni naděje, že by se někdy mohli vrátit“. I Brisbanovi následovníci v úřadě považovali deportaci na Norfolk za poslední trest před trestem smrti. Trestanci byli drženi v železech a v nelidských podmínkách.  Po vzpouře vězňů v roce 1834 ostrov navštívil otec William Ullathorne, generální vikář ze Sydney, aby poskytl útěchu vzbouřencům odsouzeným k smrti. To, co viděl, bylo prý „nejsrdceryvnější scénou, jaké byl kdy svědkem“. „Byl šokován, když zjistil, že „každý, kdo slyšel o odročení svého trestu, hořce zaplakal, zatímco každý, kdo slyšel o svém odsouzení k smrti, padl na kolena s očima suchýma a děkoval Bohu.“ Úřední zpráva Roberta Pringla Stuarta z roku 1846 vynesla na světlo nedostatek a špatnou kvalitu jídla, nevhodné ubytování, mučení a neustávající bičování, neposlušnost trestanců a korupci dohlížitelů. Britská vláda začala vyklízet druhou trestaneckou osadu po roce 1847 a poslední trestanci byli v květnu 1855 převezeni na Tasmánii.  6. června1856 dorazila na Norfolk nová skupina vystěhovalců, celkem 194 osob. Byli to potomci Tahiťanů a vzbouřenců z Bounty, přesídlení z Pitcairnových ostrovů (6120 km na východ od Norfolku), které už byly příliš malé pro jejich rostoucí populaci. Britská vláda povolila jejich přesun na Norfolk, na kterém byla ustavena nová kolonie, oddělená od Nového Jižního Walesu, nicméně ve správě guvernéra z Nového Jižního Walesu. Pitcairňané obsadili mnohé budovy, které zde zůstaly po trestanecké kolonii, a začali se živit farmařením a velrybářstvím. Přestože se některé rodiny v příštích letech rozhodly vrátit na Pitcairn (43 lidí), norfolcká populace nadále pomalu rostla a přijímala nové osadníky, kteří nezřídka přijížděli na velrybářských lodích.  Po vytvoření Australského společenství v roce 1901 byl Norfolk zařazen pod jurisdikci nové australské vlády jako externí teritorium, na přelomu let 1913/14. Během druhé světové války byl Norfolk klíčovou leteckou základnou mezi Austrálií a Novým Zélandem. Spadal do oblasti, za kterou zodpovídal Nový Zéland, a byl tedy hlídán jednotkou novozélandské armády. Během války na ostrov nicméně nikdo nezaútočil.  V roce 1979 poskytla Austrálie Norfolku autonomii. Ostrované si volí svou vládu, která spravuje většinu norfolckých záležitostí. Na druhou stranu Norfolčané nemají zastoupení v australském parlamentu a jsou jedinou skupinou obyvatel australského státu nebo teritoria, která tam není zastoupena. V roce 2006 byla v přípravě reforma tohoto modelu. 20. prosince 2006 bylo rozhodnuto, že neproběhne žádná změna ve správě Norfolku.  Od 1. 7. 2016 je Norfolk začleněn do Austrálie přímo a jsou zde v platnosti australské zákony Nového Jižního Walesu. Zatím je řízen administrátorem z Canberry, neboť na ostrově se proti reformě zvedl odpor. Pro cestující z Austrálie se však již jedná o vnitrostátní let.  Australští administrátoři : 1976-1979 Desmond Vincent O ́Leary, 1979-1985 Raymond Edward Trebicco, 1985-1989 John A. Matthew, 1989-1992 H.B. MacDonald, 1992-1997 Alan Gardner Kerr, od 1997 Anthony J. Messner.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Norfolčané mluví jak anglicky, tak kreolským jazykem známým jako norfuk (směs angličtiny 18. století a tahitštiny). Obliba norfuku klesá s rostoucím počtem turistů na ostrově a mladých lidí opouštějících ostrov kvůli práci a studiu; nicméně existují snahy udržet ho naživu, vydávají se slovníky a některé turistické atrakce se přejmenovávají norfucky. V roce 2005 byl norfuk vyhlášen druhým úředním jazykem na ostrově. Vedle potomků tahitsko-evropských míšenců (původem z Pitcairnu) jsou dalšími obyvateli běloši z Austrálie a N. Zélandu. 39 % obyvatel jsou anglikáni, přes 12 % římští katolíci, většina ostatních obyvatel se hlásí k dalším křesťanským církvím.  Historie trestaneckých osad:", "section_level": 1}], "src_summary": "Norfolk (anglicky \"Norfolk Island\", norfolsky \"Norfuk Ailen\") je malý ostrov v jižním Tichém oceánu. Leží na, 1400 km východně od Austrálie, 740 km severozápadně od Nového Zélandu a 750 km jižně od Nové Kaledonie. Spolu se dvěma sousedními ostrovy tvoří Norfolk jedno z vnějších teritorií Austrálie.", "tgt_summary": "Norfolk Island (, ; Norfuk: \"Norf'k Ailen\") is located in the Pacific Ocean between New Zealand and New Caledonia, directly east of mainland Australia's Evans Head and about from Lord Howe Island. Together with the neighbouring Phillip Island and Nepean Island, the three islands collectively form the Territory of Norfolk Island, one of the Commonwealth of Australia's external territories. At the 2016 Australian census, it had inhabitants living on a total area of about. Its capital is Kingston.", "id": 233559}
{"src_title": "Sterilizace (antikoncepce)", "tgt_title": "Sterilization (medicine)", "src_document": [{"title": "Způsoby provedení sterilizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sterilizace ženy.", "content": "Sterilizace ženy se vykonává přerušením, obliterací (uzavřením) nebo až odstraněním vejcovodů, čímž je znemožněno putování vajíčka od vaječníků do dělohy a pochopitelně také jeho setkání se spermiemi. Lidské vajíčko má mikroskopický rozměr a v případě, že je jeho transport vejcovodem znemožněn, beze zbytku se vstřebá.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace při laparotomii.", "content": "Sterilizace při laparotomii – nejstarší způsob provedení sterilizace. Je provedeno zhmoždění nebo přerušení vejcovodů z otevřeného řezu břišní stěny (metoda dle Pomeroye – ohnutí vejcovodu a podvázání, následné odstřižení vzniklé kličky, metoda dle Madlenera – zhmoždění vejcovodu a naložení stehu). V současné době se nejčastěji tato metoda používá při císařském řezu nebo při otevřeném výkonu z jiného důvodu. Tento výkon prodlouží operaci asi o 1–2 minuty.  Metoda z minilaparotomie – tato metoda se využívá pouze výjimečně. Je možná po spontánním porodu do 48 hodin, kdy se využívá toho, že děloha je ještě velká a dosahuje až k pupku, kde jsou z řezu o velikosti přibližně 5cm přerušeny vejcovody.  Tyto způsoby sterilizace jsou možné jen za užití anestézie, celkové nebo jen svodné (znecitlivění do páteře).", "section_level": 3}, {"title": "Laparoskopická sterilizace.", "content": "Laparoskopická sterilizace – začátkem 70. let 20. století se začala rozvíjet metoda laparoskopie a jedním z prvních výkonů byla právě sterilizace. Do dutiny břišní je nejčastěji v místě pupku z jednoho vpichu zaveden plyn a poté operační nástroj (laparoskop) s kamerou, světlem a pracovním kanálem (obsahuje elektrické pálení a nůžky). Vejcovod je možno uzavřít různými způsoby, jak je patrné na obrázku č. 1. Tento výkon vyžaduje krátkou celkovou narkózu, trvá zpravidla 15–20 minut. Po zavedení laparoskopu zůstává v oblasti pupku jen nepatrná jizvička.", "section_level": 3}, {"title": "Hysteroskopická ambulantní sterilizace.", "content": "Hysteroskopická ambulantní sterilizace – v současné době se rozšiřují metody sterilizace prováděné přes pochvu a přes dělohu. Do vejcovodu ústícího v dutině děložní byla v minulosti zaváděna buď látka, která vejcovod uzavře přímo jizvením (silikon, quinacrin aj.), nebo se vkládala tělíska plnící funkci jakési zátky (polyethylen, nylon aj.). Od těchto metod bylo pro nespolehlivost upuštěno. V České republice je od roku 2012 dostupný jediný způsob z těchto metod, jedná se o ESSURE systém, kdy se vkládá do každého z obou vejcovodů expandující nikl-titanová spirálka obsahující polyethylen, který způsobí vytvoření biologické zátky a vejcovod je trvale zneprůchodněn – obr. č. 2. Zajímavé je, že se výkon provádí bez jakéhokoliv znecitlivění a žena odchází ihned domů.", "section_level": 3}, {"title": "Sterilizace muže.", "content": "Sterilizace mužů se provádí podvázáním chámovodů (vasektomie). K operaci stačí lokální umrtvení. Po drobném naříznutí šourku může dojít k podvázání nebo přerušení obou chámovodů. Řez na šourku je tak malý, že se často ani nemusí zašívat a zahojí se sám. Tato metoda je velice bezpečná a s minimem komplikací, je prováděna urology. Nefunguje ihned, je nutno vyšetření kontrolního spermiogramu s odstupem 15-30 ejakulací. V některých zemích jde o častou metodu antikoncepce, ale v České republice je málo využívána.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická sterilizace.", "content": "Jako chemická sterilizace (mužů i žen) se označuje podávání lékařských přípravků (prášků, pilulek), způsobujících neplodnost (inhibují tvorbu vajíček u žen a spermií u mužů). Na rozdíl od ostatních postupů je tento neinvazivní a do velké míry vratný.", "section_level": 2}, {"title": "Plošné sterilizace.", "content": "Plošná a nedobrovolná sterilizace určité skupiny obyvatelstva se neslučuje s demokratickými principy ani lidskými právy, přesto k ní v historii v několika případech či za určitých podmínek došlo.  Nechvalně známá byla sterilizace žen v koncentračních a vyhlazovacích táborech za II. světové války; v některých případech docházelo k hromadným sterilizacím na tisících nic netušících občanů v rámci různých tajných státních projektů, ale jindy (typicky v 1. polovině 20. století) byly tyto programy veřejně projednané a schválené. Příkladem může být Virginia Eugenical Sterilization Act, v jehož rámci bylo ve Virginii mezi lety 1924 a 1979 sterilizováno minimálně 65 tisíc Američanů.", "section_level": 1}, {"title": "Právní rámec sterilizace v České republice.", "content": "Sterilizaci nově upravuje zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, v platném znění, který nahradil směrnici starou 40 let. Sterilizace může být provedena ze zdravotních nebo jiných než zdravotních důvodů. Zdravotními důvody se rozumí takové nemoci nebo vady, u nichž existuje vysoká míra pravděpodobnosti vážného ohrožení zdraví nebo života matky v důsledku těhotenství či porodu, nebo zdravého vývoje plodu nebo zdraví, příp. života budoucího dítěte. Ze zdravotních důvodů lze provést sterilizaci osobě starší 18 let, která musí k výkonu udělit souhlas, přičemž mezi souhlasem a výkonem musí uplynout nejméně 7 dnů.  Bez zdravotních důvodů může o zákrok požádat každý občan starší 21 let na základě písemné žádosti, mezi souhlasem a výkonem v tomto případě je vyžadována lhůta nejméně 14 dnů. Pacient musí být poté poučen svým ošetřujícím lékařem o povaze zákroku a jeho možných rizicích, a to v přítomnosti svědka z řad zdravotních pracovníků. Bude-li chtít, má právo i na přítomnost dalšího svědka. Nový zákon vyžaduje souhlas komise jen v následujících případech: u pacienta s omezenou svéprávností tak, že není způsobilý posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí; a u nezletilého pacienta.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika sterilizace.", "content": "Nejobávanějším rizikem je možnost, že si žena či muž následně vše třeba po letech rozmyslí – proto je velmi důležité, aby žadatelé byli důkladně poučeni o charakteru zákroku a o trvalé neplodnosti jako jeho důsledku. Opatření daná zákonem (např. 14denní lhůta, než se k samotnému zákroku předstoupí atd.) směřují právě k tomu, aby rozhodnutí o sterilizaci nečinili žadatelé neuváženě, pod tlakem momentální situace nebo ve stresu. Dosáhnout těhotenství je poté možno jen metodami oplodnění ve zkumavce, in vitro fertilizací, IVF.  V roce 1998 při revizi anglické odborné literatury bylo nalezeno více než 200 anglicky psaných odborných článků pojednávající o post-sterilizačním syndromu u žen. Jedná se o následné poruchy menstruačního cyklu, zvýšené krvácení, změny sexuálního chování a libida a zvýšení premenstruačního syndromu. Pojednání je možno nalézt i v současné literatuře. Zdroje se shodují, že nebyly vystopovány hormonální změny v těle ženy, ale zejména u žen, které jsou mladší 30 let může k těmto nežádoucím projevům dojít. Nicméně se přesto jedná o malé riziko.", "section_level": 1}, {"title": "Spolehlivost sterilizace jako antikoncepční metody.", "content": "Sterilizace patří mezi nejspolehlivější antikoncepční metody, její selhání se počítá na zlomky procenta (Pearlův index 0,02–0,5) a může nastat pouze tehdy, když je přerušení vejcovodu provedeno nedostatečně, nebo vzácně dojde v důsledku individuální silně vyvinuté reparační schopnosti organizmu k jeho opětovnému samovolnému zprůchodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Současný pohled na spojitost vejcovodů a zhoubného nádoru vaječníku.", "content": "V současné době se ukazuje, že vejcovody mají úzký vztah ke zhoubnému nádoru vaječníku. Zjistilo se, že pouhá sterilizace ženě snižuje až o 30 % riziko tohoto nádoru a odstranění vejcovodu o 60-70 %, proto bude ke zvážení kompletního odstranění vejcovodů při provádění sterilizace při příhodných podmínkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sterilizace v lékařství se zabývá zbavením rozmnožovací schopnosti jedince. Sterilizací rozumíme umělé vyvolání sterility, kterého se dosahuje chirurgickým přerušením, uzavřením nebo odstraněním vejcovodů u ženy a přerušením chámovodů u muže (sterilizace podáním léků není známa). Sterilizace brání oplodnění, ale neodstraňuje ani nepoškozuje samotné pohlavní žlázy (na rozdíl od kastrace). V těle ženy ani muže nedochází k žádným hormonálním změnám po provedeném výkonu, proto patří z hormonálního pohledu k nejšetrnějším metodám antikoncepce. Každý, kdo se rozhodne nebo je mu doporučena sterilizace, musí být informován o nevratnosti provedeného výkonu a následné otěhotnění je možné již jen metodami in vitro fertilizace, IVF.", "tgt_summary": "Sterilization (also spelled sterilisation) is any of a number of medical methods of birth control that intentionally leaves a person unable to reproduce. Sterilization methods include both surgical and non-surgical, and exist for both males and females. Sterilization procedures are intended to be permanent; reversal is generally difficult or impossible.", "id": 1547236}
{"src_title": "Purin", "tgt_title": "Purine", "src_document": [{"title": "Puriny v buňkách.", "content": "Adenin a guanin tvoří vodíkové můstky s pyrimidinovými bázemi thyminem a cytosinem a tvoří páry bází, které kódují genetickou informaci v DNA. Kromě adeninu a guaninu se v informačních mRNA savců nacházejí ještě další, minoritní purinové báze, jako je \"N\"-methyladenin, \"N\",\"N\"-dimethyladenin nebo \"N\"-methylguanin. Další deriváty se nacházejí v transferových RNA (tRNA).  Volně v buňkách se nacházejí puriny, které jsou produkty metabolismu purinových bází. Je to zejména xanthin, hypoxanthin a kyselina močová, konečný produkt katabolismu purinů. Je vylučována močí. Některé rostliny tvoří methylované xanthiny, alkaloidy, které mají účinek na centrální nervovou soustavu. Nejvýznamnější je kofein, obsažený v kávě, theofylin, obsažený v čaji, a theobromin, z kakaa a čokolády.", "section_level": 1}, {"title": "Složitější deriváty.", "content": "Puriny adenin a guanin jsou zpravidla vázány do komplexnějších sloučenin, zejména nukleosidů a nukleotidů.", "section_level": 1}, {"title": "Nukleosidy.", "content": "Většina purinů se v buňkách nevyskytuje volně, báze jsou navázané nejčastěji na pětiuhlíkatý cukr, ribózu nebo deoxyribózu jako tzv. nukleosidy. Sacharid tvoří kovalentní N-glykosidovou vazbu s N atomem purinového kruhu (tzn. s devátým atomem kruhu, kterým je dusík, viz obrázek číslování). Nukleosid obsahující adenin nebo guanin a ribosu se nazývají adenosin, guanosin, je-li v nukleosidu obsažena deoxyribóza, pak je vzniklým nukleosidem deoxyadenosin, resp. deoxyguanosin.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleotidy.", "content": "Dojde-li k fosforylaci (tedy navázání zbytku kyseliny fosforečné) hydroxylové skupiny sacharidu, který tvoří nukleosid, dojde ke vzniku nukleotidu. Nukleotidy jsou stavebními kameny nukleových kyselin a mají nezastupitelnou úlohu při fosfotransferázových reakcích, při kterých jsou štěpeny makroergní vazby. Umožňují tak průběh jinak endergonických reakcí, jako jsou různé biologické syntézy. Příkladem takových přenašečů energie je ATP, adenosintrifosfát nebo GTP, guanosintrifosfát. Cyklický adenosinmonofosfát a guanosinmonofosfát jsou \"druzí poslové\", kteří zprostředkovávají signál z buněčných receptorů.", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Organismus je schopen využívat puriny, které přijímá v potravě, stejně tak si je dokáže syntetizovat sám \"de novo\". Hlavním místem syntézy u savců jsou játra. Substrátem k syntéze je cukr ribosa a aminokyseliny glycin, glutamin a aspartát. Jako koenzym reakcí slouží kyselina listová (folát). Proto je kyselina listová důležitá pro dělení buněk, protože umožňuje syntézu purinových basí k syntéze nukleových kyselin.  Přebytečné puriny jsou v několika krocích oxidovány na kyselinu močovou. Ta je vylučována močí. Je však ve vodě špatně rozpustná, při její vysoké koncentraci v moči, nebo při nízkém pH moči, může krystalizovat a tvořit tak močové kameny. Při dně, metabolické poruše katabolismu purinů, dochází k nadprodukci kyseliny močové a k hyperurikemii, stavu, kdy je v séru vysoká koncentrace močové kyseliny. Pak se mohou krystaly kyseliny ukládat v měkkých tkáních nebo kloubech, což způsobuje zánětlivou reakci. Je známo více metabolických poruch purinového katabolismu: Lesch-Nyhanův syndrom, který se projevuje močovými kameny a psychickými poruchami nebo deficit enzymu purinnukleosidfosfotylasy, který způsobuje těžkou imunodeficienci.", "section_level": 1}, {"title": "Puriny v lékařství.", "content": "Uměle připravené analogy purinů, jejich nukleotidů a nukleosidů se uplatňují v lékařství jako součást chemoterapie pro léčbu nádorů. Když se látka analogická přirozeně se vyskytujícím purinům vestaví do buněčné struktury, například do nově vznikající DNA, je toxická. Analogy bází tak zasahují všechny dělící se buňky, tedy i buňky, které se množí nekontrolovaně. Často používaný analog purinových bází je 6-thioguanin nebo 6-merkaptopurin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Purin je dusíkatá heterocyklická sloučenina tvořená kondenzovaným pyrimidinovým a imidazolovým kruhem. V čistém stavu je to krystalická, zásaditá látka. Jeho deriváty, zvané puriny, jsou biologicky významné látky, součásti nukleových kyselin i jiných látek klíčových pro život. V nukleových kyselinách jsou hlavními purinovými bázemi adenin a guanin.", "tgt_summary": "Purine is a heterocyclic aromatic organic compound that consists of a pyrimidine ring fused to an imidazole ring. It is water-soluble. Purine also gives its name to the wider class of molecules, purines, which include substituted purines and their tautomers. They are the most widely occurring nitrogen-containing heterocycles in nature.", "id": 1064674}
{"src_title": "Ligand", "tgt_title": "Ligand", "src_document": [{"title": "Ligandy v komplexech.", "content": "\"Názvosloví ligandů je v článku o Názvosloví koordinačních sloučenin.\" Strukturu kovových komplexů popsal Alfred Werner. Werner položil základy moderní koordinační chemie. Ligandy v komplexech vystupují nejčastěji jako Lewisovy báze, což jsou částice, které obsahují záporný náboj nebo alespoň volný elektronový pár (= nevyužitou dvojici elektronů ve vazebném orbitalu). Velmi vzácně může být ligandem i kationt. Tato situace nastává například u hydrazinu, který přijal pouze jeden kation vodíku a díky tomu má stále ještě jeden volný elektronový pár. Volný elektronový pár je v ligandu obvykle lokalizován na elektronegativním atomu (halogen, kyslík nebo dusík, ale mohou to být i jiné nekovy). Takový atom se pak označuje jako donorový. Nejjednoduššími ligandy jsou halogenidové anionty, které mají k dispozici čtyři elektronové páry. Běžnými ligandy jsou i voda (dva elektronové páry na kyslíku) nebo amoniak (elektronový pár na dusíku). Lze se setkat i s ligandy, které nemají žádný záporný náboj nebo volný elektronový pár a přesto tvoří komplexy. Tyto komplexy obsahují vhodný systém π-elektronů. Takovými ligandy jsou například benzen nebo ethyn.  Koordinační sféra je soubor ligandů vázaných na centrální atom. Pokud jsou všechny ligandy vázané na centrální atom stejné, tak se tato sféra označuje jako homogenní. Pokud jsou na centrálním atomu různé druhy ligandů, tak se sféra označuje jako heterogenní. Koordinační číslo je množství vazeb mezi centrálním atomem a ligandy. Toto číslo je rovno počtu ligandů pouze v případě, že všechny ligandy jsou jednovazné.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení ligandů.", "content": "Ligandy se dělí podle své dentacity. Podle počtu koordinačně kovalentních vazeb, které jsou schopny s centrálním atomem vytvořit. Ligandy se tedy dělí na jednovazné, dvojvazné, více vazné (monodentátní, bidentátní, polydentátní). Většinou je počet donorových atomů roven vaznosti ligandu. Výjimku tvoří ambidentátní ligandy. Tyto ligandy obsahují více donorových atomů, ale mohou se vázat pouze na centrální atom jedním z nich. Jako příklad slouží thiokyanatanový a izothiokyanatanový anion. Vícevazné ligandy, které se vážou na centrální atom více donorovými atomy, tvoří v struktuře cyklická uspořádání – tzv. chelátové kruhy. Takovým komplexům se říká cheláty. Tyto komplexy se mohou dále členit na speciální skupiny. Podle tvaru na podandy (lineární polyethery), koronandy neboli \"crowny\" (cyklické polyethery) a kryptandy (polycyklické polyethery). Komplexy s těmito ligandy se označují jako podáty, koronáty a kryptáty.  Další dělení ligandů je podle druhu donorového atomu. Nejběžnější donorové atomy jsou kyslík, dusík, uhlík, síra a fosfor. Mezi kyslíkaté ligandy patří voda, kyslík, hydroxidový aniont, peroxidový aniont, hydroperoxidový aniont, dusičnanový aniont, síranový aniont, fosforečnanový aniont, kyanatanový aniont, šťavelanový aniont a mnohé další. Mezi dusíkaté ligandy patří amoniak, hydrazin, nitrosyl, azidový aniont, izothiokyanatový aniont, izokyanatový aniont, nitritový aniont, acetonitril, pyridin, ethylendiamin, diethylentriamin, triethylentetraamin, ftalocyanin, fenantrolin, bipyridyl a mnohé další. K uhlíkatým ligandům patří karbonyl, kyanidový aniont a velké množství alkenů, alkynů a arenů. Mezi sirné ligandy patří sulfan, sulfidový aniont, thiofen, thiokyanatový aniont a některé další ligandy. Mezi fosfátové ligandy patří fosfan, difosfan a fosfiny.  Podle elektrických vlastností se ligndy dělí na σ-donory (například amoniak a jiné dusíkaté ligandy), σ i π donory (například halogenidy), σ donory a π akceptory (karbonyl, nitrosyl) a π donory (například aromatické sloučeniny, alkyny a alkeny).  Poslední běžné dělení je na chelátové ligandy (například ethylendiamintetraoctová kyselina - EDTA), makrocyklické ligandy (například crowny), můstkové ligandy (například karbonyl) a krátkozákusové ligandy (například 1,8-naftyridin).", "section_level": 1}, {"title": "Donace a zpětná donace.", "content": "Ligandy obecně poskytují část své elektronové hustoty centrálnímu atomu (dochází k překryvu HOMO orbitalu ligandu s LUMO orbitalem centrálního atomu).  U některých komplexů dochází k dodatečné stabilizaci donací elektronové hustoty zpět k ligandu (např. komplexy oxidu uhelnatého), tento jev se označuje jako \"zpětná donace\". Centrální atom předává elektronovou hustotu do LUMO příslušného ligandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ligand je atom, ion nebo molekula, která poskytuje jeden nebo více elektronových párů centrálnímu atomu (ligand vystupuje jako Lewisova báze). Takto vytvořená vazba se nazývá \"koordinačně kovalentní\". Existují také ligandy, které se chovají jako Lewisovy kyseliny, ale jsou vzácnější (například hydrazin).", "tgt_summary": "In coordination chemistry, a ligand is an ion or molecule (functional group) that binds to a central metal atom to form a coordination complex. The bonding with the metal generally involves formal donation of one or more of the ligand's electron pairs. The nature of metal–ligand bonding can range from covalent to ionic. Furthermore, the metal–ligand bond order can range from one to three. Ligands are viewed as Lewis bases, although rare cases are known to involve Lewis acidic \"ligands\".", "id": 160567}
{"src_title": "Micpe Hila", "tgt_title": "Mitzpe Hila", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 495 metrů, v západní části Horní Galileji, cca 13 kilometrů od břehů Středozemního moře a 6 kilometrů od libanonských hranic. Osada je situována nad jižním svahem kaňonu, kterým protéká vádí Nachal Kaziv. Nedaleko odtud stojí nad tímto údolím ruiny křižáckého hradu Montfort. Nad údolím se táhnou prudké svahy, které severovýchodně od Micpe Hila vybíhají do vrchu Har Ziv. Do údolí Nachal Kaziv směřuje od západní strany obce také boční vádí Nachal Bartut. Další vádí směřují od obce k západu. Je to Nachal Ša'al a jeho přítok Nachal Nachat.  Obec se nachází cca 3 kilometry severozápadně od města Ma'alot-Taršicha, cca 115 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 33 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Micpe Hila obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Zcela židovská je oblast západně odtud, směrem k Izraelské pobřežní planině, i na severní straně při hranicích s Libanonem. Na jižní a východní straně začíná území s vyšším podílem obcí, které obývají izraelští Arabové. Jen 1 kilometr na jihovýchod tak například stojí menší arabské město Mi'ilja.  Micpe Hila je na dopravní síť napojena pomocí místní komunikace, jež vede přes město Mi'ilja a ústí pak do dálnice 89, spojující Ma'alot-Taršicha s pobřežím (město Naharija).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice Micpe Hila byla založena v roce 1980. Vznikla s podporou Židovské agentury jako součást programu ha-Micpim be-Galil (המצפים בגליל, doslova „\"Galilejské vyhlídky\"“), který v Galileji vytvářel nové vesnice, jež měly posílit židovské demografické pozice v oblastech s dosavadní převahou Arabů. Původně se zde usadilo jen 7 rodin, které v počáteční fázi pobývaly v provizorních prefabrikovaných příbytcích. Zpočátku byly vztahy mezi osadníky a obyvateli sousední arabské obce Mi'ilja vyostřené, ale postupně se uklidňovaly. Ani během arabských nepokojů v říjnu 2000, na počátku druhé intifády, zde nedošlo k násilnostem.  V Micpe Hila fungují zařízení předškolní péče. Základní škola je ve vesnici Me'ona. Dále je tu k dispozici synagoga a knihovna.  V Micpe Hila žil izraelský desátník Gilad Šalit, který byl 25. června 2006 unesen palestinskými radikály do Pásma Gazy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo v Micpe Hila je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Micpe Hila Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 576 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Micpe Hila nebo jen Hila ( מִצְפֵּה הִלָּה, doslova „\"Hilská vyhlídka\"“ v oficiálním přepisu do angličtiny Hilla, též přepisováno jako Mitzpe Hila) je vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Ma'ale Josef.", "tgt_summary": "Mitzpe Hila (, \"lit.\" Hila Lookout) or simply Hila is a community settlement in northern Israel. Located in the western Galilee hills near the Lebanese border, it falls under the jurisdiction of Ma'ale Yosef Regional Council. In it had a population of.", "id": 291235}
{"src_title": "Kadima", "tgt_title": "Kadima", "src_document": [{"title": "Lokalita.", "content": "Obě města, která jsou tunelem spojena, leží na menších ramenech velkého Sognefjordu, Lærdalsfjordu a Aurlandsfjordu. Tunel nahrazuje původní silnici, vedoucí přes hřebeny hor mezi oběma městy a procházející kolem vrcholu Blåskavlen (1809 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Popis tunelu.", "content": "Z pohledu doby ražby tunelu patří tento k mladším tunelům v Norsku. Stavba tunelu byla zahájena 15. března 1995. Z toho vyplývá i použití moderních technologií a postupů při ražbě.  Směrem od Aurlandu má tunel stoupání 2,1 % v délce téměř 12 km, střední část v délce cca 6 km má sklon 0,7 % směrem k Lærdalu, část u Lærdalu v délce cca 6 km má sklon 2,7 %. Sklon tunelu má význam v tom, že přirozeným způsobem zajišťuje odvod prosakující vody.  Ražba tunelu byla dokončena 13. září 1999 a po dokončovacích pracích byl tunel dne 27. listopadu 2000 oficiálně uveden do provozu, stavební délka tunelu je 12 510 m. Odvětrání tunelu je řešeno pomocí nucené ventilace.  Konstrukce tunelu bere v úvahu stresovou zátěž, jíž jsou vystavováni řidiči jedoucí dlouhými tunely. Jedná se o následující faktory: jízda stísněným prostorem a nedostatek přirozeného osvětlení. Z tohoto důvodu je tubus tunelu rozdělen na čtyři části třemi příčnými tunely. Příčné tunely narušují jednotvárnost hlavního tubusu. „Tunelové kapsy“, tj. rozšíření prostoru v tunelu na 30 m poskytují rozptýlení a umožňují řidičům odpočinek. Tato místa jsou záměrně přesvětlena tak, aby mohl organismus opticky-světelně relaxovat. Osvětlení je barevně řešeno, aby modré nasvícení stropu připomínalo oblohu. Technické řešení tunelu zajišťuje přenos signálu GSM a rádiových stanic NRK P1 a P4.  Ačkoliv výstavba tunelu byla nákladná, neplatí se zde mýtné. Důvodem je celková úspora následných nákladů, které by musely být vynaloženy na údržbu 56 km dlouhé horské silnice hlavně v zimních měsících a řešení častých dopravních nehod způsobených na této staré a úzké silnici plné stoupání a serpentin. Spotřeba paliva je při průjezdu tunelem mnohem nižší a úspora času více než dvojnásobná.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Železniční tunely jako Seikanský tunel v Japonsku a Eurotunel mezi Anglií a Francií přesahují 50 kilometrů. Mezi silničními tunely drží Lærdalský tunel prvenství, je nejdelším silničním tunelem světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lærdalský tunel (v originále ) je silniční tunel dlouhý 24,5 km spojující města Lærdal a Aurland v kraji Sogn og Fjordane, Norsko, cca 220 km severozápadně od Osla. Tunel je součástí silničního tahu E16, který je severní spojnicí mezi Oslem a Bergenem.", "tgt_summary": "Kadima () was a centrist and liberal political party in Israel. It was established on 24 November 2005 by moderates from Likud largely to support the issue of Ariel Sharon's unilateral disengagement plan, and was soon joined by like-minded Labor politicians.", "id": 2454568}
{"src_title": "Laterna magika", "tgt_title": "Magician's Lantern", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Program Expo 58.", "content": "Laterna magika vznikla jako reprezentativní kulturně-propagační program Československé republiky pro mezinárodní výstavu Expo 58, která se konala od 17. dubna do 19. listopadu 1958 v Bruselu. Vytvořením projektu byl pověřen divadelní režisér Alfréd Radok spolu se svým bratrem Emilem a scénografem Josefem Svobodou, kteří v projektu zrealizovali myšlenku propojení filmové projekce s živou jevištní akcí. Mezi další spolupracovníky patřili mj. Jaroslav Stránský jako produkční a vedoucí inscenačního plánu, Miloš Forman jako scenárista, režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreograf Jiří Němeček, výtvarnice kostýmů Erna Veselá, herečky Zdeňka Procházková, Sylva Daníčková a Valentina Thielová, tanečnice a tanečníci Jarmila Manšingrová, Naďa Blažíčková, Yvetta Peškova, Eva Poslušná, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek a další členové Národního divadla. Program byl komponovaným pásmem jednotlivých čísel, která spojovala výstupy konferenciérky. Ty měly svůj výstup předtočený v několika jazycích a byly promítány tak, že docházelo ke zdánlivě reálné interakci herečky na scéně s jejími obrazy a i mezi nimi vzájemně. Stejný princip byl využit při kompozici ostatních čísel, která využívala hudbu, tanec i hereckou akci.  Projekt byl nazván „\"Laterna magika\"“ a měl zásadní podíl na úspěchu Československa na světové výstavě. Při závěrečném hodnocení získal pavilon ČSR nejvyšší počet bodů a ocenění Zlatá hvězda, 56 jednotlivých cen, množství dalších diplomů a medailí. V době, kdy byl program na Expu uváděn, a těsně po skončení světové výstavy, dostala Laterna magika nabídky na hostování v SSSR, Sýrii, Egyptě, USA, Anglii, Francii, Holandsku, Belgii, Rakousku, Španělsku a Izraeli. Zástupci dalších zemí se informovali o možnostech získání licence. Laterna magika se stala světově proslulou značkou a po návratu do Československa zahájila oficiální činnost 9. května 1959 jako samostatný soubor Národního divadla vystupující v prostorách paláce Adria (na rohu Národní třídy a Jungmannova náměstí).  Program složený z různorodých čísel byl především společným dílem Alfréda Radoka a Josefa Svobody, kteří už na počátku definovali principy vztahů mezi akcí na scéně a filmem, které Laterna magika rozvíjí dodnes: projekce není jen pohyblivou kulisou ani nevytváří pouze zdání skutečnosti. Klíčem je propojení obsahu dějů na scéně s akcí na filmovém plátně. Dnes Laterna magika zachází se širokým spektrem prostředků, s jejichž užitím má vzhledem ke své bohaté historii velké zkušenosti, takže každé představení je založeno na jiném principu spojení jeviště a obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1959–1973.", "content": "Podoba prvního reprezentativního programu byla dlouhou dobu využívána jako vzor pro tvorbu nových komponovaných večerů. Soubor byl součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna s vlastním uměleckým vedením. Uměleckým šéfem se stal režisér Alfréd Radok. V šedesátých letech byla Laterna magika zaměřená jak na domácí publikum, tak stále více na zájezdové programy, pro které byl skládankový charakter prvních představení výhodou. Podle archivních materiálů a pamětníků se jednotlivé části premiérového a následných zájezdových programů měnily, doplňovaly, upravovaly nebo se měnily jejich názvy. Druhé představení Laterny magiky se jmenovalo příznačně \"Zájezdový program\" a premiéra se uskutečnila 5. prosince 1960 v rámci hostování v někdejším Leningradu. S tvorbou nového programu byl spojen také střet s tehdejší představou kulturních kádrů o socialisticky realistickém umění: ministr kultury Václav Kopecký nepovolil jevištní ztvárnění tanečně filmového čísla \"Otvírání studánek\" na hudbu Bohuslava Martinů. Alfred Radok odešel dobrovolně z funkce uměleckého šéfa, ve vedení souboru jej nahradil tanečník a choreograf Oldřich Stodola. V uvolněnější atmosféře roku 1966 se dílo na repertoár vrátilo a spolu s ním i Radok na post šéfa souboru. Jedinou výjimkou v programu této éry byla celovečerní dramatická inscenace \"Hoffmannovy povídky \"z roku 1963, kterou vytvořil režisér Václav Kašlík. Hudební dílo Jacquese Offenbacha oprostil od vedlejších motivů a soustředil děj na postavu Hoffmana a jeho tří lásek, vystupovaly v něm pouze tři hlavní postavy, baletní a operní soubor. Kritika však \"Hoffmannovy povídky \"nepřijala a požadovala pro Laternu magiku zpět revuální typ programu. Na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se Laterna prezentovala kratším programem, který později uváděla v Praze pod názvem \"Revue z bedny\", na světové výstavě se hrál až dvanáctkrát za den.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1973–1989.", "content": "Zlom v dramaturgii Laterny magiky nastal roku 1973, kdy soubor začal hledat nový umělecký výraz v podobě celovečerního představení. Uměleckým ředitelem se na dlouhou dobu stal architekt a scénograf Josef Svoboda. Prototypem nového celovečerního představení se stal \"Pražský karneval\" (1974) v režii Václava Kašlíka, čerpající náměty ze staropražských legend. Inscenace se hrála úspěšně asi měsíc, neprošla však závěrečným schvalovacím procesem. K novému nastudování byl přizván jako režisér Evald Schorm, který inovovanou verzi uvedl pod názvem \"Láska v barvách karnevalu\" (1975).  Laterna magika se pokusila oslovit i dětského diváka, poprvé v roce 1975 hrou \"Ztracená pohádka\", a především premiérou \"Kouzelného cirkusu\" v roce 1977. Tato inscenace je na repertoáru dodnes jako nejstarší nepřetržitě uváděný titul na repertoáru a je nejhranějším divadelním kusem ve střední Evropě. \"Kouzelným cirkusem\" také Laterna zřetelně vstoupila do etapy mnohovýznamového divadla. Josef Svoboda při oslavách dvaceti let uvádění Kouzelného cirkusu poznamenal: „\"V lůně celého záměru bylo cirkusové téma, pro které se zrodil šťastný nápad panoramatické pohyblivé plachty, nesoucí filmový obraz a znázorňující rovněž cirkusové šapitó. Tato scénografie zpodobňuje celý příběh a princip Laterny magiky.\"“ Na inscenaci se podíleli např. zakladatel českého černého divadla Jiří Srnec, výtvarníci Zdeněk Seydl, Eva a Jan Švankmajerovi, choreografové František Pokorný, Vlastimil Jílek nebo Karel Vrtiška, hudebník Oldřich F. Korte ad. Na počátku 70. let se stal trvalým spolupracovníkem divadla kameraman Emil Sirotek. V roce 2013 byl filmový materiál inscenace \"Kouzelný cirkus\" profesionálně digitalizován, titulu \"Kouzelný cirkus\" bylo odehráno celkem přes 6200 repríz.  Úspěšná byla i následující \"Sněhová královna\" (1979), kterou vytvořil pod režijním vedením Evalda Schorma choreograf Pavel Šmok. V Laterně magice bylo uvedeno experimentálně i činoherní představení: \"Noční zkouška\" (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma. Hlavní roli režiséra ztvárnil Radovan Lukavský a inscenace využila poprvé synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika se tímto představením mimo jiné snažila přesvědčit, že hraje také pro českého diváka, protože už v té době měla nálepku divadla určeného pro turisty. O dva roky později byla uvedena činohra \"Černý mnich\" s Janem Kačerem v hlavní roli.  Laterna magika se dramaturgií přiblížila k formě repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy, které si sama vytvořila. Prvky tzv. multimediálního divadla měly obsahovat nejen kombinaci médií a žánrů, ale také rozvinout původní metody a nové inscenační přístupy. Zvyšovala se úroveň tanečního souboru, který dostával stále více prostoru, zejména od premiéry představení \"Pragensia, Vox Clamantis\" (1984) choreografky Marcely Benoniové.  Na přelomu 80. a 90. let 20. století patřil k repertoárovým stálicím \"Odysseus\" (1987) choreografa Ondreje Šotha, v režii Evalda Schorma a s hudbou Michaela Kocába. Během příprav, které trvaly bezmála tři roky, se hovořilo o nejtěžším úkolu, který na sebe Laterna magika kdy vzala. Existovaly dokonce dvě verze, jedna se hrála v prostorách Paláce kultury (dnešní Kongresové centrum), druhá byla již určená pro nově vzniklou Novou scénu ND (provoz zahájen v roce 1983), na jejíž scéně Laterna magika hraje od roku 1984 dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1989 – 2009.", "content": "V období, kdy působila Laterna magika v prostorách paláce Adria, se od 21. listopadu 1989 stala na tři týdny jedním z nejsledovanějších míst v Československu. Veškeré prostory divadla v tu dobu využívalo nově vzniklé Občanské fórum původně založené v Činoherním klubu. Laterna magika byla centrem „něžné revoluce“. Vedení, produkce a členové souboru se stali odpovědnými kontaktními osobami s občany celého Československa. Dvacet čtyři hodin denně registrovali nově vznikající OF v celé republice, telefonovali, vyřizovali korespondenci. Každý den v sále divadla probíhaly tiskové konference s novináři z celého světa, vyráběly se a distribuovaly letáky a další tiskoviny, v divadle spali mimopražští disidenti.  Revoluce přinesla, s malým zpožděním, velkou změnu ve statutu Laterny magiky: v roce 1992 se stala samostatnou příspěvkovou organizací. Pokračovala v nastavené dramaturgické a umělecké lince. Představení pro tři tanečníky \"Minotaurus\", založené na zobrazení textu stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta v překladu Jiřího Honzíka, poprvé obsahovalo počítačovou animaci (v roce 1990).  Po revoluci se začala také rodit spolupráce se zahraničím. Nejprve to byla \"Hra o kouzelné flétně\" (1992, premiéra v italském Anacapri) v koprodukci s Itálií, později úzké propojení se světem francouzské moderní choreografie. Na tři roky se šéfem baletního souboru Laterny magiky stal Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním choreografickým počinem v divadle byl balet \"Casanova\" (1995), který režíroval Juraj Jakubisko. Následovaly \"Hádanky\", vysoce oceňované kritikou.  Laterna magika se stále víc obracela ke stylu moderního a současného tance a toto snažení vyvrcholilo v inscenaci \"Graffiti\" (2002), kdy se ke slovu dostala tehdejší mladá generace choreografů: Petr Zuska, pozdější šéf baletu Národního divadla v Praze, Václav Kuneš, tanečník Nederlands Dans Theater a zakladatel pražského souboru 420PEOPLE, a Jiří Bubeníček, proslulý sólista Hamburského baletu a dalších scén, dnes rovněž etablovaný choreograf. Sólisté Laterny magiky Eva Horáková a Pavel Knolle byli za interpretaci duetu \"Les Bras de Mer\" (v choreografii Petra Zusky) oceněni jako nejlepší sólový taneční pár. Tuto cenu jim udělily Taneční sdružení České republiky a Únia tanečného umenia na Slovensku spolu s Nadací Českého a Slovenského literárního fondu za rok 2002. Ve stejném roce byli nominováni na Cenu Thálie. \"Graffiti\" byly také posledním dílem scénografa Josefa Svobody (zemřel v roce 2002), který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího projekci před jevištěm. Poprvé bylo použito v roce 1999 v baletu \"Past\".  V roce 2004 vznikla inscenace \"Argonauti\" na zakázku řeckého olympijského výboru, premiérovaná v předvečer letních olympijských her v Athénách. Choreografem byl Jan Kodet. V koprodukci s francouzskou La Compagnie Commun byla vytvořena inscenace \"Rendez-vous\" (2005), která měla v choreografii J.-P. Aviotta premiéru v Avignonu. V roce 2008 Laterna magika oslavila 50 let své existence inscenací \"Cocktail 008\" vytvořenou z ukázek repertoáru, jako bonus byla přidaná krátká retro revue \"Code 58.08\", která vznikla k výročí Expa 58 a premiéru měla v rámci výstavy s názvem \"Bruselský sen\" v květnu 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2009.", "content": "V roce 2010 se Laterna magika stala opět součástí Národního divadla. Od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 fungovala jako čtvrtý umělecký soubor ND pod vedením ředitele Zdeňka Prokeše. Od 1. 1. 2012 byla složkou Nové scény Národního divadla. V sezoně 2010/2011 na jaře se uskutečnila premiéra inscenace \"Legendy magické Prahy\", ve které se Laterna magika po umělecké stránce vrátila ke svému dědictví, klasické práci divadla s filmem a tancem v režii Jiřího Srnce a s choreografií Petra Zusky. V sezoně 2011/2012 oslavila 35. narozeniny inscenace \"Kouzelný cirkus\" a v sezoně 2011/2012 byl transformován do nové retrospektivy \"Cocktail 008\" na \"Cocktail 012 – The Best of\". Komponovaný program byl obměněn a z nejstaršího repertoáru bylo rekonstruováno proslulé číslo \"Krkolomná jízda\" z roku 1963.  V sezoně 2012/2013 uvedla Laterna magika pod hlavičkou Nové scény premiéry dvě. První byla kratší rodinná inscenace \"Vidím nevidím\" v režii animátorky Marii Procházkové. Vznikla ve spolupráci s činoherci Tomášem Měcháčkem, Lindou Rybovou a Milanem Slepičkou. Je určena nejmenším návštěvníkům divadla, školám, existuje i verze tlumočená do znakové řeči pro sluchově postižené. V březnu 2013 měla premiéru experimentální inscenace \"Antikódy\", inspirovaná stejnojmennou sbírkou vizuální poezie Václava Havla z 60. let, a to v režii Braňa Mazúcha. Na tvorbě se podílel vizuální tvůrce Dan Gregor a zvukový designér Stanislav Abrahám spolu s choreografkou Věrou Ondrašíkovou, kteří jako hlavní princip inscenace použili tzv. realtime tracking, detekování lidí nebo objektů v předem určených zónách.  V sezoně 2013/2014 vznikl pod hlavičkou Laterny magiky úspěšný projekt \"Human Locomotion\", syntetické divadelní představení zabývající se životem a dílem slavného průkopníka fotografických technologií Eadwearda Muybridge. Ke spolupráci byl přizván režisérský tým SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) a další zkušení tvůrci: scénograf Jakub Kopecký, choreograf Jan Kodet nebo hudební skladatel Petr Kaláb. Inscenace se setkala s velmi příznivými ohlasy odborné kritiky.  V sezoně 2014/2015 uvedla Laterna magika inscenaci \"Podivuhodné cesty Julese Verna\" v režii Davida Drábka. Na scénáři se podílela dramaturgyně Markéta Bidlasová, hudbu složil Darek Král, kostýmy navrhla Simona Rybáková, scénografické řešení Jakub Kopecký. Inscenace je postavena více na herecké akci, je určena rodinnému publiku a charakterem se blíží grotesce. Odehrává se na počátku 20. století v průkopnickém filmovém ateliéru, kde se pionýři tohoto nového média snaží zfilmovat \"Tajuplný ostrov\". Do natáčení zasáhne sám stárnoucí Jules Verne a jeho autoritativní manželka a celý štáb musí čelit celé řadě dalších nečekaných událostí.  V sezoně 2015/2016 byla uvedena premiéra nové autorské inscenace \"Malý princ\", kterou pro Laternu magiku režíroval Vladimír Morávek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laterna magika je první multimediální divadlo na světě. Je jedním ze souborů pražského Národního divadla a působí v prostorách Nové scény ND. Svým unikátním přístupem k divadelní poetice si vytvořila světové renomé. Základní snahou, která utváří Laternu magiku dodnes, je hledáni cest k syntetickému divadlu, které je schopné vyprávět příběh za použití většího množství prostředků, zejména prostřednictvím multimediální projekce v kombinaci s prací živých interpretů na jevišti. Základní princip, interaktivní propojení filmové projekce s pohybem a hereckou akcí, postupně doplnily nové technologie, například digitální projekce nebo nová média včetně real timových programovatelných softwarů. V inscenacích Laterny magiky se od počátků propojují žánry: od činoherního herectví, přes výsadní postavení tance a baletu, po pantomimu a černé divadlo. Charakteristickým znakem také je, že inscenace vznikající pro Laternu magiku jsou vždy originálními autorskými díly určenými přímo pro tento soubor – nikdy nebyly přijímány jako hotové kusy, a až na naprosté výjimky se nikdy neobjevily na repertoáru jiného souboru.", "tgt_summary": "Magician's Lantern (), largely considered the world's first multimedia theatre, was founded as a cultural program at the 1958 Brussels Expo. Shortly after, the company was invited to give performances in the Soviet Union, Syria, Egypt, the USA, England, France, the Netherlands, Belgium, Austria, Spain and Israel. It launched its official activity on 9 May 1959, as an independent company of the National Theatre, performing at the Adria palace in Prague. Wonderful Circus, which premiered in 1977, is the most frequently performed theatre piece in Central Europe, and has remained in the repertoire ever since. Laterna magika productions blend various genres, ranging from dramatic acting through affording a dominant role to dance and ballet to mime and Black Theatre. All of their productions have been original works directly created for the company, not ready-made pieces, which, with a few exceptions, have never subsequently appeared in the repertoire of another company. The fundamental principle (interaction between film projection and live dramatic action) has been gradually supplemented with new technologies, for instance, digital projection or new media, including real-time programmable software.", "id": 2000136}
{"src_title": "Bob Marley", "tgt_title": "Bob Marley", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bob Marley se narodil 6. února 1945 na farmě dědečka z matčiny strany v Nine Mile v Saint Ann Parish na Jamajce Norvalu Sinclairu Marleyemu (1885–1955) a Cedelle Booker (1926–2008). Norval Marley byl bílý Jamajčan původně ze Sussexu v Anglii, jehož rodina prohlašovala syrský židovský původ. Norval měl sloužit jako kapinán námořní složky Royal Marines; v době svého manželství s Cedellou Booker - Afro-Jamajčanky, tehdy 18leté, byl zaměstnán jako dozorce na plantáži. Plné jméno Boba Marleyho je Robert Nesta Marley, ačkoli některé zdroje dokládají jeho rodné jméno jako Nesta Robert Marley s vysvětlením, že když byl Marley ještě chlapec, tak jamajský pasový úředník prohodil jeho první a střední jméno, protože Nesta znělo jako dívčí jméno. Norval poskytoval manželce a dítěti finanční podporu, ale zřídkakdy je viděl, protože byl často pryč. Bob Marley navštěvoval Stepney Primary a Junior High School, která slouží pro zátoku Saint Ann. V roce 1955, kdy bylo Bobu Marleymu 10 let, zemřel na infarkt ve věku 70 let jeho otec. Marleyho matka se pak vdala za Edwarda Bookera, amerického státního úředníka, a tak měl Bob Marley od té doby dva americké bratry - Richarda a Anthonyho.  Marley a Neville Livingston (později známý jako Bunny Wailer) byli v Nine Mile kamarádi už od dětství. Začali společně vystupovat na Stepney Primary a Junior High School. Marley se svou matkou domov v Nine Mile opustil když mu bylo 12 let a přestěhoval se do Trenchtown v Kingstonu. Cedella Booker a Thadeus Livingston (otec Bunny Wailera) měli společně dceru, která se jmenovala Claudette Pearlová a byla mladší sestrou jak Boba, tak Bunnyho. Nyní, když Marleyovi a Livingstonovi žili společně ve stejném domě v Trenchtownu, se jejich hudební zájmy prohlubovali a poslouchali nejnovější R&B z amerických rozhlasových stanic, jejichž vysílání na Jamajku dosáhlo a nové hudby - ska. Přesun do Trenchtownu se ukázal jako osudový a Marley se brzy ocitl ve vokální skupině s Bunny Wailerem, Peterem Toshem, Beverley Kelsoem a Junior Braithwaitem. Joe Higgs, který byl součástí úspěšného vokálního aktu Higgs a Wilson, sídlil na 3. St. a jeho zpěvák Roy Wilson byl vychován babičkou Juniora Braithwaita. Higgs a Wilson zkoušeli v zadní části domu mezi 2. a 3. ulicí a nedlouho předtím, než se Marley (nyní bydlící ve 2. ulici), Junior Braithwaite a ostatní shromáždili kolem tohoto úspěšného dua. Marley ani ostatní tou dobou nehráli na žádné nástroje a měli větší zájem být vokální součástí souboru. Higgs byl rád, že jim pomohl rozvíjet jejich vokály, ačkoli důležitější je, že začal Marleyho učit hrát na kytaru - a tak vytvořil základ, který později Marleymu umožnil složit některé z největších reggae hitů v historii žánru.", "section_level": 1}, {"title": "1962-72: Rané období.", "content": "V únoru 1962 nahrál Marley čtyři skladby, \"Judge Not\", \"One Cup of Coffee\", \"Do You Still Love Me?\" a \"Terror\", ve Federal Studios pro místního producenta Leslie Konga. Tři ze skladeb byly vydány na Beverley's s \"One Cup of Coffee\" pod pseudonymem Bobby Martell..  Roku 1963 se Bob Marley, Bunny Wailer, Peter Tosh, Junior Braithwaite, Beverley Kelso, a Cherry Smith nazývali The Teenagers. Později název změnili na Wailing Rudeboys, poté na Wailing Wailers - v ten moment je objevil producent Coxsone Dodd a konečně pak na Wailers. Jejich singl \"Simmer Down\" pro Coxsonovův label se stal v únoru 1964 jamajským #1 nejprodávanějším singlem s odhadem 70 000 prodaných kopií. The Wailers nyní začali pravidelně nahrávat pro Studio One a pracovali se zajetými jamajskými hudebníky jako Ernest Ranglin (aranžér \"It Hurts To Be Alone\"), klávesista Jackie Mittoo a saxofonista Roland Alphonso. Okolo roku 1966 the Wailers opustili Braithwaite, Kelso a Smith, čímž zůstalo jádro - trio Bob Marley, Bunny Wailer a Peter Tosh.  V roce 1966 se Marley se oženil s Ritou Andersonovou a společně nakrátko odjeli do USA poblíž bydliště jeho matky do Wilmingtonu v Delaware. Zde pracoval jako asistent v laboratoři pro DuPont a na montážní lince pro Chrysler pod jménem Donald Marley.  Ačkoli Marley vyrůstal jako katolík, tak se v šedesátých letech, kdy byl mimo vliv své matky, začal zajímat rastafariánství. Po návratu na Jamajku formálně na rastafariánství konvertoval nechal si narůst dready.  Po finančním nesouladu s Doddem se Marley a jeho skupina spojila s Lee \"Scratch\" Perrym a jeho studiovou kapelou The Upsetters. Přestože spolupráce trvala méně než rok, nahráli to, co mnozí považují za nejlepší práci Wailers. Marley a Perry se rozešli po sporu ohledně přiřazení nahrávacích práv, ale zůstali přáteli a za čas opět spolupracovali  Rok 1969 přinesl další změnu v jamajské populární hudbě, ve které byl rytmus ještě více zpomalen. Nový beat měl pomalý, ustálený a tikající rytmus, který bylo možné poprvé slyšet v písni \"Do The Reggay\" od The Maytals. Marley se ještě více přiblížil k producentovi Leslie Kongovi, který byl považován za jednoho z hlavních tvůrců reggae. K nahrávkám Kong spojil Wailers s jeho studiovými hudebníky nazvanými Beverley's All-Stars, mezi které patřili basisté Lloyd Parks a Jackie Jackson, bubeník Paul Douglas (Paul Douglas) hráči na klávesy Gladstone Anderson a Winston Wright a kytaristé Rad Bryan, Lynn Taitt a Hux Brown. Jak píše David Moskowitz: \"Skladby nahrané v tomto složení ilustrovaly nejranější úsilí Wailers v novém stylu reggae. Zmizely trubky a saxofony dřívějších písní ve stylu ska a nyní se zde hrály instrumentální breaky na elektrickou kytaru. Nahrané skladby byly později vydány na desce \"The Best of The Wailers\", včetně písní \"Soul Shakedown Party,\" \"Stop That Train,\" \"Caution,\" \"Go Tell It on the Mountain,\" \"Soon Come,\" \"Can’t You See,\" \"Soul Captives,\" \"Cheer Up,\" \"Back Out,\" a \"Do It Twice\".  Mezi roky 1968 a 1972 Bob a Rita Marley, Peter Tosh a Bunny Wailer přestříhali některé starší skladby pod JAD Records v Kingstonu a Londýně ve snaze zkomerčnit zvuk Wailers. Bunny později tvrdil, že tyto skladby \"nikdy neměly být vydány na album...byly to jen ukázky nahrávek pro nahrávací společnosti\". V roce 1968 Bob a Rita navštívili skladatele Jimmyho Normana v jeho bytě v Bronxu. Norman napsal nějaké texty pro \"Time Is on My Side\" od Kai Windinga (kryté Rolling Stones) a také psal pro Johnnyho Nashe a Jimi Hendrixe. Třídenní jam session s Normanem a dalšími, včetně Normanova spoluautora Ala Pyfroma, přineslo 24-minutou stopu s Marleyho a Norman-Pyfromovými kompozicemi. Tato stopa je podle Reggae archiváře Rogera Steffense vzácná v tom, že byla ovlivněná spíše popem než reggae v rámci snahy dostat Marleyho do amerických žebříčků. Podle článku v \"The New York Times\" Marley na stopě experimentoval s různými zvuky, přijal styl \"doo-wop\" v písni \"Stay With Me\" a \"pomalý love song ve stylu umělců let šedesátých\" ve skladbě \"Splish for My Splash\". Umělec, který se ještě rodil mimo svou rodnou Jamajku - Marley - žil v roce 1972 v Ridgmount Gardens v Bloomsbury.", "section_level": 2}, {"title": "1972–74: Přechod k Island Records.", "content": "Rok 1974 se stal rokem, kdy z kapely odešel Peter Tosh i Bunny Livingstone a on byl donucen postavit nové Wailers (nyní přejmenované na Bob Marley & Wailers) včetně ženského pěveckého tria s Ritou v čele. Díky úspěchu s albem \"Natty dread\" se z něj stala hvězda celosvětového formátu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Když se v roce 1978 zranil při fotbalu, lékaři u něj zjistili zhoubné rakovinné bujení (patrně po otci zdědil predispozice k rakovině kůže, která je jinak u lidí černé pleti velice výjimečná). Byla mu nabídnuta operace, kterou odmítl, protože rastafariánská víra neuznávala „zásahy do lidského těla“. Bez ohledu na horšící se zdravotní stav stále koncertoval. V New Yorku vyprodal obrovskou Madison Square Garden. Na oslavu koncertního tažení vydal dvojalbum \"Babylon by bus\", jež je některými recenzemi označováno za jednu z nejlepších živých reggae nahrávek.  Poslední vystoupení se odehrálo 23. září 1980 v Pittsburghu v rámci Uprising tour. Poslední píseň dozpíval s vypětím sil. Když se konečně rozhodl s nemocí bojovat a podstoupil radikální chemoterapii, při níž přišel o osm let nestříhané dredy, bylo už příliš pozdě. Při kondičním běhu v newyorském Central Parku v roce 1980 zkolaboval. Rakovina se rozšířila do jeho mozku, jater i plic.  Zemřel 11. května roku 1981 v nemocnici v Miami na Floridě, jeho poslední slova patřila jeho synovi Ziggymu \"Za peníze život nekoupíš\". 22. května po slavnostních obřadech v Kingstonu jsou jeho ostatky převezeny do rodného městečka, kde jsou do dnešních dnů uloženy v kopci Nine Miles. Byl pochován spolu se svou kytarou Gibson Les Paul, fotbalovým míčem, marihuanovým pukem, prstenem, který mu dal etiopský princ Asfa Wossen a biblí.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Se svou manželkou Ritou, kterou si vzal v roce 1966, měl 3 společné děti a 2 adoptované.  Bob měl dalších 6 dětí s jinými ženami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bob Marley, celým jménem Robert Nesta Marley (6. února 1945, Saint Ann Parish, Jamajka – 11. května 1981, Miami, Florida, USA), byl jamajský zpěvák, skladatel a kytarista, který se stal mezinárodní hudební a kulturní ikonou, který ve svých skladbách mísil převážně reggae, ska a rocksteady. Začal v roce 1963 se skupinou The Wailers. Posléze vytvořil výrazný autorský a vokální styl, který později rezonoval s diváky po celém světě. Wailers vydali některé ze svých prvních reggae nahrávek s producentem Lee \"Scratch\" Perrym.", "tgt_summary": "Robert Nesta Marley, (6 February 1945 – 11 May 1981) was a Jamaican singer, songwriter and musician. Considered one of the pioneers of reggae, his musical career was marked by fusing elements of reggae, ska, and rocksteady, as well as his distinctive vocal and songwriting style. Marley's contributions to music increased the visibility of Jamaican music worldwide, and made him a global figure in popular culture for over a decade. Over the course of his career Marley became known as a Rastafari icon, and he infused his music with a sense of spirituality. He is also considered a global symbol of Jamaican music and culture and identity, and was controversial in his outspoken support for the legalization of marijuana, while he also advocated for Pan-Africanism.", "id": 161149}
{"src_title": "Smog", "tgt_title": "Smog", "src_document": [{"title": "Redukční smog.", "content": "Redukční smog (též londýnský nebo zimní), je označení pro složeninu městského a průmyslového kouře s mlhou, vyskytující se během roku typicky v zimních podmínkách s výraznými přízemními inverzemi teploty vzduchu. V závislosti na průmyslovém znečištění moderní společnosti je zimní smog složen převážně z oxidů siřičitého SO a některých dalších látek, které snadno podléhají oxidaci. Tyto látky mají často silně redukční účinky na své okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Londýn.", "content": "Londýnský smog je nechvalně znám už od římských dob. V roce 1306 Edvard I. zakázal spalovat uhlí, ale tento krok neměl dlouhého trvání. Situace se postupně zhoršovala až do padesátých let 20. století, kdy nastalo v Londýně několik katastrofických smogových situací, při nichž zahynuly tisíce lidí (např. velký smog roku 1952). Do těchto katastrof nahrávalo například ukončení londýnského tramvajového provozu v roce 1952 (tramvaje byly nahrazeny autobusy a vrátily se až roku 2000). V roce 1956 Parlament zavedl v hlavním městě tzv. bezkouřové zóny. Díky nim se snížily emise oxidů síry a londýnský smog se stal minulostí. Dnes je v Londýně hlavním problémem automobilový smog. Londýnský (podle události z prosince roku 1952) neboli redukční smog je charakterizován směsí kouře (smoke), oxidů síry (dodávají redukční povahu) a dalších plynných zplodin spalování uhlí při vysoké relativní vlhkosti vzduchu a je obvykle doprovázen hustou mlhou (fog). Vysoká škodlivost se zde stupňuje přítomností popílku, který umožňuje snadný transport plynných složek smogu až do nejhlubšího nitra plic.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Čechy a Slezsko.", "content": "Smog londýnského typu byl po desetiletí také typický pro průmyslové oblasti na území dnešní České republiky, zejména v pánevní oblastí severních Čech a na Ostravsku. Nejhorší byla situace v 70. a v 80. letech 20. století v důsledku intenzivního rozvoje těžby a spalování uhlí. V 90. letech se situace zlepšila v důsledku nově přijatého zákona o ovzduší a následné výstavbě odsiřovacích zařízení v elektrárnách a dalších velkých zdrojích znečištění.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační smog.", "content": "Oxidační smog byl objeven ve 40. letech v kalifornském městě Los Angeles. Bývá označován též jako kalifornský, losangelský, fotochemický či letní smog. Tento druh smogu má silné oxidační, agresivní, dráždivé (na sliznice, dýchací cesty, oči atd.) a toxické účinky.  Patří k nejzávažnějším problémům znečištění ovzduší v Evropě. Koncentracím ozónu, které přesahují prahové hodnoty stanovené EU, je vystaveno asi 30 % obyvatel evropských měst, přičemž v důsledku znečištění ovzduší ozónem v Evropě každý rok předčasně umírá na 20 tisíc lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a vznik.", "content": "Jde o znečištění vzduchu, které vzniká v městských oblastech vlivem působení slunečních paprsků na některé složky dopravních exhalací. Jeho součástí jsou převážně vysoké koncentrace přízemního ozónu, díky kterému může být pozorován jako namodralý opar, a směs uhlovodíků, peroxyacetyltrinitrátu, oxidů dusíku (NO, NO) a uhlíku (CO, CO).  Důvodem jeho vzniku je zvýšená koncentrace NO, který se vlivem slunečního UV záření rozpadá na radikály  NO ―→ NO + O ·  a další radikálovou reakcí vzniká ozón O  O · + O → O", "section_level": 2}, {"title": "Negativní účinky.", "content": "Fotochemický smog má negativní dopad na lidské zdraví i na vegetaci, včetně zemědělských plodin. Ozon narušuje funkci buněk, což přerůstá v poškození listů a jehličnanů a životně důležitých procesů. Lidé mohou pociťovat dýchací potíže, pálení oči, malátnost nebo snížení obranyschopnosti organismu. Ohroženi jsou zejména starší lidé, děti nebo astmatici a alergici.", "section_level": 2}, {"title": "Fotochemický smog v České republice.", "content": "V roce 2007 bylo přízemnímu ozonu, jakožto hlavní součástí fotochemického kouře, vystaveno 85 procent obyvatel. V roce 2006 to bylo o 6 % méně, v roce 2005 bylo fotochemickému smogu vystaveno 85 procent lidí v ČR. Tzv. letní smog tak patří mezi škodliviny, které v České republice dlouhodobě ohrožují nejvíc lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Jiný smog.", "content": "Toto slovo se objevuje ještě ve spojení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smog je chemické znečištění atmosféry způsobené lidskou činností. Název pochází z anglického smísení dvou slov smoke ( kouř) a fog ( mlha) – lingvisticky jde o splynulinu (portmanteau). Jedná se o jev, během kterého je atmosféra obohacena o složky, které v ní normálně nejsou a které jsou škodlivé pro zdraví. Z odborného hlediska se smog rozlišuje na dva typy: redukční a oxidační.", "tgt_summary": "Smog is a type of intense air pollution. The word \"smog\" was coined in the early 20th century, and is a contraction (portmanteau) of the words smoke and fog to refer to smoky fog; its opacity, and odor. The word was then intended to refer to what was sometimes known as pea soup fog, a familiar and serious problem in London from the 19th century to the mid-20th century. This kind of visible air pollution is composed of nitrogen oxides, sulphur oxides, ozone, smoke and other particulates. Man-made smog is derived from coal combustion emissions, vehicular emissions, industrial emissions, forest and agricultural fires and photochemical reactions of these emissions.", "id": 1770072}
{"src_title": "Těškovice", "tgt_title": "Těškovice", "src_document": [{"title": "Poloha a vybavenost obce.", "content": "Katastr obce se rozkládá v nadmořské výšce 386 až 458 metrů (nejvyšším místem je Mečník / Mezník). Z nejvyšších bodů je výhled na Beskydy, průmyslovou Ostravu, lázně Klimkovice aj. Obec obklopují dvě údolí: Jamníku a Setiny. Ve vzdálenosti 10 km jižně leží město Bílovec, 16 km jižně město Studénka, 20 km severozápadně statutární město Opava a 18 km jihozápadně město Fulnek.  Ke kvalitě života v obci přispívá 5třídní základní škola, mateřská škola, obchod se smíšeným zbožím, pohostinství, pro aktivní odpočinek víceúčelové hřiště s umělým povrchem a travnaté fotbalové hřiště. Dopravu v obci zajišťují autobusové společnosti, které tudy vedou linky mezi Bílovcem a Opavou, Skřípovem a Ostravou aj. Turisté navštěvují Těškovice zejména pro okolní lesy, skýtající řadu krás pro pěší či cykloturisty, ale i houbaře a ostatní milovníky přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "O založení Těškovic, stejně jako o založení dalších vsí na jihovýchodním Opavsku, neexistují spolehlivé historické doklady. České osidlování tohoto kraje, jehož možná část byla v držení kláštera Hradiště u Olomouce, začalo pravděpodobně již v 2. polovině 12. století. Dokladem českého osidlování jsou místní názvy jako jsou Těškovice, Kyjovice, Budišovice a další. V této oblasti se nevyskytují žádné místní názvy německého původu. Podle těchto i dalších historicky doložených skutečností lze usoudit, že Těškovice, podobně jako ostatní osady, byly založeny na konci 12. nebo začátkem 13. století.  První písemné zprávy o existenci Těškovic pocházejí z roku 1377. Jedná se o zápis v kupní smlouvě, podle které Ondřej z Těškovic koupil fojtství v Hlubčicích ve Slezsku. Téhož roku byly Těškovice jmenovány při dělení Opavska na vévodství krnovské a opavské. Do roku 1430 nelze jednoznačně říci, komu ves patřila. Teprve v tomto roce je v zemských deskách knížectví opavského zaznamenám jako majitel Těškovic a Kyjovic Václav Fakl z Čochendorfu, jinak z Přívozu.  Údaje o jménech a počtu sedláků, zahradníků, mlýnech a fojtství obsahují urbáře. Jsou v nich zapsány i poddanské povinnosti. V urbářích jsou uvedeny i další údaje dokládající hospodářské a sociální poměry poddaných sedláků, zahradníků a chalupníků až do 18. století. Tento popis je cenný také proto, že dokládá údaje o národnosti a vyznání většiny obyvatel. Těškovice byly vždy české a katolického vyznání. V roce 1848 byla Těškovicím přiznána obecní samospráva.  Typickým jevem 2. poloviny 19. století byl úpadek gruntů a tříštění pozemkového vlastnictví. Stále větší počet obyvatel obce byli dělníci, okolo roku 1858 byly stavby ve vesnici převážně dřevěné. V roce 1866 byla v Těškovicích vystavěna kaple, v roce 1875–1876 byla postavena nová škola a v roce 1891 byl založen hasičský sbor. Podnětem byl požár, při kterém shořelo 35 domů. Nový obecní hostinec byl postaven v roce 1907.  Konec první světové války a vyhlášení samostatnosti Československé republiky ovlivnily kulturní a společenský život obce. Rozvoj obce a jejího kulturního života byl přerušen 10. října 1938 okupací německým vojskem. Obec byla osvobozena 29. dubna 1945 vojsky Sovětské armády. Těškovice se po druhé světové válce dále rozvíjely. Modernizoval se bytový fond, v některých částech obce byly vybudovány sítě technické infrastruktury. Největší a nejdůležitější stavbou v obci byla přístavba kulturního domu, která byla zahájena v roce 1964. V roce 1973 skončila samospráva obce, byl ustanoven společný národní výbor pro obce Pustá Polom, Těškovice, Kyjovice, Hlubočec se sídlem v Pusté Polomi a v roce 1979 byly tyto obce sloučeny pod jednu – Pustou Polom a vytvořeny místní části. Od roku 1990 je obec opět samostatná.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Větrné mlýny.", "content": "V obci se nacházely čtyři větrné mlýny. \"Kubíčkův mlýn\" na kopci, který byl po válce poškozen a zbourán. \"Větrňák\", jež stál kdysi na Přihlávkách a patřil panu Josefu Lazeckému, a \"Řeháčkův\" mlýn jenž stál na Dubině a patřil k nejzachovalejším větrným mlýnům v okrese a kraji. Mlýn byl od roku 1945 vyřazen z provozu. V době první republiky a za Rakouska v něm mlynář František Řeháček šrotoval obilí pro dobytek na krmivo. V době německé okupace, kdy byly chléb i mouka na lístky, mlel dokonce i černou mouku za hlídkování občanů.  Mlýn byl chráněn památkovou péčí. Ta však nepřidělila prostředky k jeho rekonstrukci a uchování. Objekt pak dále chátral až do 5. září 1974, kdy se jeho trosky zřítily. Byl to poslední větrný mlýn v širokém okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie.", "content": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v roce 1863 pseudogotickém slohu. Stavebním materiálem byl kámen, původní střešní krytinou břidlice. Zakladatelem byl majitel panství v Kyjovicích hrabě Teodor Falkenheim, který přispěl na stavbu kostela materiálem a penězi. Místní občané obce přispěli ke stavbě kostela dobrovolnou prací a majitelé koní svými povozy. Do té doby měly Těškovice jen malou kapličku, která stála na pozemku usedlosti Rěžných čp. 23.  Sakristie byla přistavěna v roce 1903. Gotický hlavní oltář Nanebevzetí P. Marie pochází z kostela v Hrabyni a daroval je místní věřícím Jan Bohm, proslulý hrabyňský farář. Obraz na hlavním oltáři maloval akademický malíř z Olomouce pan Hoš, rodák z Těškovic. V roce 1906 dal zhotovit na své náklady kazatelnu pan Adolf Lazecký a 14 obrazů Křížové cesty, které zdobí boční stěny kostela, zakoupil pan Matouš Krayzel. Boční oltář P. Marie Lurdské zhotovil v roce 1908 řezbář František Musil z Bílovce. Ve stejném roce byla instalována křtitelnice, kterou daroval místním věřícím pan Josef Řeháček. Roku 1909 byla klenba v kostele opatřena novými dubovými trámy a byly zakoupeny nové varhany od kostelní jednoty v Mariánských Horách za 2400 korun. Nedílnou součástí farního komplexu je i fara, která byla postavena v roce 1909–1910, v dnešní době rekonstruovaná.  Malý zvon na věži pochází z roku 1864, byl ulit ve zvonařské dílně v Opavě firmou Františka Stankeho. Váha menšího zvonu činí 20 kg, výška 26 cm. Na zvonu byly obrazy sv. Floriána a sv. Jana Křtitele.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Figura hlavy beránka se svatozáří je heraldickým zjednodušením historického pečetního znamení obce, doloženého v roce 1784. Figury růže a lilie odkazují coby tradiční mariánské atributy na zasvěcení místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tzv. heroldská, neboli geometrická figura polcení štítu odkazuje na polcený erb pánů Kalkreuterů z Dolska, kteří drželi Kyjovické panství včetně vsi Těškovice mj. v průběhu 18. století - tedy v době pořízení těškovického pečetidla.  Barevné řešení: Zelená barva symbolizuje barvu venkova a vykresluje polohu obce v mimoměstské, zalesněné krajině, kombinace bílé a červené barvy odkazuje na příslušnost obce k Opavsku.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Obecní symboly, prapor a znak, byly obci uděleny rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny České republiky Václava Klause dne 12. července 1999. Návrh symbolu vytvořil pan Jan Tejkal z Ostravy-Heřmanic za spolupráce s PhDr. Karla Müllera, ředitele zemského archivu v Opavě. Do života obce byly symboly uvedeny 15. srpna 1999 posvěcením v místním kostele.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Těškovice (německy \"Tieschkowitz\") leží ve Slezsku v jihovýchodní části Nízkého Jeseníku v okrese Opava v Moravskoslezském kraji, asi 10 km od Bílovce. Těškovice mají obyvatel. Dominantu obce tvoří pseudogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1863, z dalších památných objektů lze jmenovat památníky obětem první a druhé světové války.", "tgt_summary": "Těškovice is a village in the Moravian-Silesian Region of the Czech Republic. As of 2017, the population was 836. The first written mention of the village was in 1377.", "id": 1586598}
{"src_title": "Maršovice (okres Benešov)", "tgt_title": "Maršovice (Benešov District)", "src_document": [{"title": "Členění městyse.", "content": "Maršovice se skládají z 16 částí, které leží na čtyřech katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1205. Jedná se o darovací listinu krále Přemysla Otakara I., v níž je zmínka o jistém Jiříku z Maršovic. Vladykové a později rytíři z Maršovic drželi zdejší majetek asi do konce 15. století. V první polovině 16. století přecházelo vlastnictví obce z rukou jednoho šlechtického rodu do druhého. Konečně kolem roku 1564 získává Maršovice Vilém Kosoř Malovec z Malovic. Na jeho žádost povýšil císař Maxmilián II. v srpnu 1568 obec na městečko. Maršovice tak získaly městský znak. Koncem 16. století přešel majetek do vlastnictví pánů Hodějovských z Hodějova a na Tloskově, kteří jej drželi až do pobělohorských konfiskací. Poté opět přechází z rukou jednoho rodu do rukou druhého, až jej v roce 1872 kupuje továrník Čeněk Daněk. Ve vlastnictví jeho rodiny zůstal zdejší dvůr až do vyvlastnění po druhé světové válce.  Za druhé světové války se městys stal součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a jeho obyvatelé se museli 1. února 1944 vystěhovat.  Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Maršovice \"(přísl. Podmaršovice, Zálesí, 539 obyvatel, poštovní úřad, telefonní úřad, telegrafní úřad, četnická stanice, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: bednář, družstvo pro rozvod elektrické energie v Maršovicích, holič, 4 hostince, 2 koláři, 2 kováři, 2 krejčí, družstevní lihovar, výčep lihovin, meliorační družstvo, 2 obuvníci, pekař, porodní asistentka, pokrývač, 2 rolníci, sedlář, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Maršovice, švadlena, 2 tesařští mistři, 2 trafiky, 2 truhláři, zámečník, obchod se zvěřinou a drůbeží.  Ve vsi Zahrádka \"(přísl. Bezejovice, Dlouhá Lhota, Libeč, Zaječí, Zálesí, 548 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Maršovic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kolář, krejčí, 3 mlýny, 4 obuvníci, 9 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 švadleny, tesařský mistr, 3 trafiky, 2 truhláři, velkostatek.  Ve vsi Zderadice \"(přísl. Kříže, Mstštice, Řehovice, Tikovice, Vráce, 408 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Maršovic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: bednář, 3 hostince, kovář, krejčí, 3 obuvníci, 27 rolníků, 4 trafiky, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť  Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Městysem vedou turistické trasy Neveklov - Zderadice - Maršovice - Manělovice - Olbramovice a Maršovice - Libohošť - Manělovice - Vrchotovy Janovice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městys Maršovice se nachází v pahorkaté krajině v okrese Benešov ve Středočeském kraji. V obci žije obyvatel. Městys leží asi 16 km jihozápadně od Benešova, 12 km severovýchodně od Sedlčan, 24 km západně od Vlašimi a 29 km východně od Dobříše. Jeho dominantou je pozdně barokní kostel Zvěstování Panny Marie postavený v letech 1774–1775, v němž jsou uloženy ostatky mučedníka svatého Konstantina, a barokní fara s mansardovou střechou, do dnešní podoby vystavěná v roce 1730.", "tgt_summary": "Maršovice is a municipality and market town in Benešov District in the Central Bohemian Region of the Czech Republic. It is located southwest of Benešov and south of Prague.", "id": 1837455}
{"src_title": "Votice", "tgt_title": "Votice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o městě je z roku 1359, ale podle archeologického průzkumu základního zdiva farního kostela provedeného v roce 1970 usuzujeme, že osada pravděpodobně vznikla po roce 1150. Město vzniklo při významné zemské stezce na jih Čech a do Rakouska. Ve 14. století existovala na místě dnešních Votic osada s kostelem a hradem, který ale později vyhořel. Větší rozmach města přineslo až 15. a 16. století. Na místě vyhořelého hradu vznikla tvrz. V 16. století byl založen pivovar. Nedaleko města se těžil vápenec. Nejrozšířenějšími řemesly obyvatel měst v té době bylo tkalcovství, hrnčířství a soukenictví.  Městečko bylo v roce 1488 povýšeno na město. K významným majitelům panství a města se řadí Skuhrovští ze Skuhrova, Šternberkové, Hrzánové z Harasova, Kaplířové ze Sulevic, pánové z Vrtby a Vratislavové z Mitrovic. Okolo roku 1530 vznikla ve městě židovská obec. Židé využívali výhodné polohy města v obchodování, Votice se společně s Benešovem staly nejdůležitějším obchodním centrem v oblasti. Přes město se až do 19. století dopravovala sůl ze Zrůbku na řece Vltavě do Načeradce. Obchod se ještě více rozvinul po zmodernizování státní silnice v roce 1843, a po výstavbě železniční tratě Praha – České Budějovice v roce 1870. Po vzniku prvních okresů v roce 1868 připadly Votice do politického okresu Sedlčany, ale staly se centrem okresu soudního. Po roce 1918 dochází k výstavbě nových čtvrtí. Druhá světová válka přinesla smutný konec votické židovské obce. I zde byli Židé od roku 1939 podrobeni útlaku, například sestěhování. 31. března 1942 byli náhle vystěhováni Židé z Benešova, většinou do Votic. 1. září 1942 byli Židé z Votic deportováni s transportem Bd táborského oberlandrátu do Terezína, odkud většinu ihned odvezl transport Bk do Malého Trostince, kde byli 10. září 1942 zavražděni. Ze 109 osob z Votic přežilo jen 12 a ze 79 osob z Benešova 6 lidí. V roce 1949 byla zbořena votická synagoga.  V letech 1949–1960 byly Votice poprvé ve své historii okresním městem. Díky tomu zde vyrostlo mnoho administrativních budov a celkově význam města poněkud vzrostl. Od 1. července 1960 byl však okres zrušen a město i s okolím se stalo součástí nově vzniklého, a velmi rozsáhlého, okresu Benešov. Od 60. let probíhala intenzivní výstavba obytných, průmyslových i zemědělských objektů. Z nejvýraznějších jmenujme např. obchodní dům Jednota na náměstí (1980) nebo budovu nové radnice (1983). 70. a 80. léta přinesla také nové dopravní stavby. V roce 1978 vzniklo v centru města autobusové nádraží. Od roku 1982 je v provozu přeložka silnice I/3, která odvedla tranzitní dopravu z úplného středu města na okraj, na západní svah Čeřenské hory. 27. května 1988 přivítali na nádraží ve Voticích první vlak tažený elektrickou lokomotivou. V letech 1960–1975 došlo k postupné integraci okolních obcí. Začalo se v roce 1960 obcí Srbice, kterou od 3. října 1975 následoval zbytek dnešních přidružených osad. Po roce 1989 došlo k privatizaci státních podniků i zemědělských provozů.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Votice \"(přísl. Javor, 2076 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:  V obci Budenín \"(přísl. Kaliště, Kochnov, Mladoušov, 439 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Votic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, kolář, kovář, krejčí, mlýn, 3 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, 3 trafiky.  V obci Martinice \"(přísl. Bučovice, Nezdice, Vranov, 376 obyvatel, katol. kostel, samostatná obec se později stala součástí Votic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dobytkem, 3 hostince, kolář, 3 kováři, 2 krejčí, družstevní rolnický lihovar, 3 mlýny, obuvník, 3 rolníci, Spořitelní a záložní spolek pro Martinice, švadlena, tesařský mistr, 2 trafiky.  V obci Srbice \"(přísl. Beztahov, Jestřebice, Košovice, Nazdice, Střelítov, 702 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Votic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: výroba cementového zboží, 3 cihelny, družstvo pro rozvod elektrické energie v Srbicích a Mladoušově, družstvo pro rozvod elektrické energie v Nazdicích, 4 hostince, kolář, kovář, krejčí, pekař, 2 rolníci, 4 řezníci, sedlář, 2 obchody s uhlím, velkostatkář Maceška.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Votice leží bezprostředně u hlavního silničního tahu z Prahy do jižních Čech. Nádraží leží asi 2 km západně od města (viz železnice).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V roce 2019 bylo v západním křídle bývalého kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích otevřeno Vlastivědné muzeum s trvalou expozicí Votice v minulosti, geologickou expozicí Galerie regionálních umělců.  Městská knihovna má své kořeny v knihovně klášterní kolem roku 1850. První doložená zmínka o činnosti knihovny je roku 1892, kdy byl vydán tištěný seznam knih s 593 záznamy knih. Prvním knihovníkem byl Josef Novák. K rozkvětu knihovny došlo po roce 1919 po vydání zákona o knihovních, byla ustavena knihovní rada. V roce 1921 byla knihovna umístěna v budově radnice. V letech 139 - 1945 byla její činnost přerušena, knihy byly uloženy v klášteře. Po roce 1945 byla část ukrytých knih znovu zpřístupněna čtenářům. V roce 1954 nastoupil první profesionální knihovník, v roce 1955 se knihovna přestěhovala do Osvětového domu. Po zřízení okresu se knihovna stala knihovnou okresní do roku 1960. V roce 1994 se přemístila do bývalé mateřské školy v Riegrově ulici. Knihovna postupně rozšiřuje svoji činnost, od roku je konzultačním střediskem pro Virtuální Univerzitu třetího věku.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "\"(Všechny údaje jsou zpracovány podle výsledků sčítání lidu, které provedl Český statistický úřad v roce 2001.)\" Národnostní složení obyvatel Votic je jednotné. 97,87 % obyvatelstva se přihlásilo k české národnosti. 40,14 % osob se přihlásilo k některé z náboženských organizací. Nezaměstnanost dosahovala v době před 6 lety asi 4 %, podle údajů ÚP Benešov z března 2007 je ve městě jenom 3,8 %. 35 % pracujících obyvatel města pracovalo v době sčítání v průmyslu, 10 % v obchodu a prodeji, 10 % také ve školství, zdravotnictví a sociálních službách. 9 % obyvatel pracovalo ve stavebnictví, 8 % v dopravě, poštovních službách a telekomunikacích. Pouhá 3 % obyvatel zaměstnávalo zemědělství.  Zajímavostí je, že se počet obyvatel ve Voticích a jejich okolí již skoro 140 let v podstatě výrazněji nemění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Votice (něm. \"Wotitz\", do 16. století \"Otice\") se nachází v jihozápadní části okresu Benešov ve Středočeském kraji. Ve městě a jeho přidružených osadách žije obyvatel. Votice mají status obce s rozšířenou působností, jejíž správní obvod zahrnuje 15 okolních obcí a čítá kolem 15 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Votice (; ) is a municipality and town in Benešov District in the Central Bohemian Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of km2 and as of 2007 it had a population of 4.482. There is a high hill named Mezivrata just south of the town.", "id": 2227633}
{"src_title": "CLAMP", "tgt_title": "Clamp (manga artists)", "src_document": [{"title": "Současné členky CLAMPu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ageha Ohkawa (dříve Nanase Ohkawa).", "content": "Ohkawa je coby spisovatelka vůdcem celého týmu. Její prací je také vyjednávání s jejich vydavateli a někdy se dostává i do role scenáristky a sice tehdy, jsou-li jejich mangy převáděny na filmové plátno.", "section_level": 2}, {"title": "Mokona (dříve Mokona Apapa).", "content": "Mokona je hlavním návrhářem většiny příběhů stejně tak jako výtvarnicí některých z nich. Její díla jsou obchodní značkou celého studia.", "section_level": 2}, {"title": "Tsubaki Nekoi (dříve Mick Nekoi).", "content": "Nekoi je povětšinou Mokoninou asistentkou, ale stojí také za některými z děl (\"Watashi no Suki na Hito\", \"Wish\", \"Suki: Dakara Suki\", \"Góhó Drug\"). Její hlavní prací je superdeformace hlavních postav a maskotů a společně s Mokonou i vytváření jejich normálních protějšků.", "section_level": 2}, {"title": "Satsuki Igarashi (dříve Satsuki Igarashi).", "content": "Satsuki je asistentkou Mokony a Nekoi v jejich práci a také dohlíží na design tankóbun. Mimo to píše každý měsíc do časopisu \"Newtype\" (magazín specializující se na události anime a mangy).  V roce 2004 si členky k 15.výročí CLAMPu změnily jména (proto jsou uváděna jména dřívější). Srpnové číslo \"Newtype USA\" napsalo, že členky CLAMPu si prostě chtěli vyzkoušet nová jména. Pozdější interview s Ohkawou prozradilo, že iniciátorka Mokona chtěla vypustit své příjmení, protože znělo příliš nedospěle. Nekoi se pro změnu nelíbilo, když jí lidé říkali, že má stejné jméno jako Mick Jagger, Ohkawa a Igarashi se už jen připojily.", "section_level": 2}, {"title": "Díla CLAMPu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nedokončená díla.", "content": "Následující mangy buď jsou stále vydávané nebo se z nějakého důvodu pozastavilo jejich vydávaní.", "section_level": 2}, {"title": "Dokončená díla.", "content": "CLAMP vydalo též ke svému 15.výročí dvanácti sborníků CLAMP no Kiseki, které obsahovaly rozhovory s autory, nové manga povídky atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "CLAMP (クランプ \"Kuranpu\") je japonská ženská kreativní skupina, soustřeďující se hlavně na tvorbu mangy. Jejich manga byla po vypuštění na trh častokrát přetvořena v anime. CLAMP prodal po celém světě více než 90 milionů tankóbonů (dílů jednotlivých sérií mangy).", "tgt_summary": "Beginning as an eleven-member dōjinshi circle in the mid-1980s, they began creating original work in 1987. By the time they debuted with \"RG Veda\" in 1989, the group was reduced to seven members. In 1993, three more members left, leaving the four members who are currently still part of the group. In 2006, the members decided to change their names; Ohkawa later changed her name back from Ageha Ohkawa to Nanase Ohkawa, while the other three members retained their new names.", "id": 2112261}
{"src_title": "DOCSIS", "tgt_title": "DOCSIS", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "DOCSIS poskytuje různé vlastnosti dle OSI vrstvě 1 a 2, fyzické (PHY) a Media Access Control (MAC) vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Přenosové rychlosti.", "content": "Většina kabelových modemů má v sobě shaper na omezování příchozího a odchozího provozu. Ty se nastavují při bootování modemů z TFTP serveru daného ISP, kdy je modemu přidělen konfigurační soubor v binární podobě.  Jeden downstreamový kanál může obsluhovat stovky kabelových modemů. Doporučená hodnota většinou výrobců CMTS je 250 modemů na jeden upstream. Využíváno je statistické pravděpodobnosti, že ve stejný okamžik zatěžuje přenosovou kapacitu jen malý počet uživatelů. Podle potřeby CMTS může být upgradována na více downstream/upstream portů.  Přenosová kapacita kanálu je závislá na více faktorech. Mezi nejdůležitější patří použitá modulace a šířka kanálu, počet opravných slov, a různá jemná nastavení CMTS. V České republice je nejpoužívanějším nastavením 8 MHz široký kanál, modulace 64-QAM.  Vlastností DOCSIS 3.0 je channel bonding, které umožňuje spojování zpětných a dopředných kanálů pro jednotlivého klienta. Norma říká, že minimální počet spojených kanálů je 4× downstream + 4× upstream. Existují však řešení jak spojit více kanálů v jednu přenosovou trasu, např. až osm kanálů. Norma DOCSIS 3.0 rovněž nařizuje CMTS i kabelovým modemům být IPv6 kompatibilní.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "DOCSIS obsahuje MAC layer security v Baseline Privacy Interface specifications. DOCSIS 1.0 používá výchozí Baseline Privacy Interface (BPI). BPI bylo později vylepšeno vydáním specifikací Baseline Privacy Interface Plus (BPI+)  Záměrem specifikace BPI je popsat MAC layer security pro DOCSIS mezi CMTS a CM komunikací. BPI bezpečnost se skládá z dvojnásobné ochrany:  BPI je zamýšlený pro poskytnutí úrovně zabezpečení na sdíleném přenosovém kanálu kabelové síti nebo poskytovat dedikovaný přístup k lince přes analogový modem nebo DSL linku.  V dřívější specifikaci BPI [ANSI/SCTE 22-2] byl limit ochraně služby, protože základní Key management protokol neposkytuje ověření kabelových modemů. BPI+ zesílil ochranu přidáním digitálních certifikátů založených na ověření pomocí Key exchange protokolu.  DOCSIS 3.0 zavádí certifikační autoritu, která ověřuje na základě RSA klíčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data Over Cable Service Interface Specification (DOCSIS) je mezinárodní standard vytvořený CableLabs a podporovaný společnostmi jako ARRIS, Broadcom, Cisco, Conexant, Correlant, Intel, Motorola, Terayon a Texas Instruments.", "tgt_summary": "Data Over Cable Service Interface Specification is an international telecommunications standard that permits the addition of high-bandwidth data transfer to an existing cable television (CATV) system. It is used by many cable television operators to provide Internet access (see cable Internet) over their existing hybrid fiber-coaxial (HFC) infrastructure. The version numbers are sometimes prefixed with simply \"D\" instead of \"DOCSIS\" (e.g. D3 for DOCSIS 3).", "id": 1712827}
{"src_title": "Egon Erwin Kisch", "tgt_title": "Egon Kisch", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako druhý z pěti synů zámožného obchodníka se suknem Hermanna Kische (*1838) a jeho druhé manželky Ernestiny (*1862), rozené Kuhové, v tradiční židovské rodině, v pražském staroměstském domě čp. 475/I U Dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici.", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "První školní léta absolvoval u privátních učitelů a v Seidlově škole v budově zrušeného kláštera servitů v Michalské ulici na Starém Městě. Od roku 1892 začal navštěvovat novoměstské gymnázium piaristů v Panské ulici, odkud přestoupil na První německou státní reálku v Mikulandské ulici. Od října 1903 studoval v Praze jeden semestr na Technice, dále na filozofické fakultě Německé Karlo-Ferdinandovy univerzity filozofii, dějiny německé literatury a germanistiku a později žurnalistiku, ale žádná studia nedokončil. Na profesi novináře se však připravoval: naučil se stenografovat, ovládal několik jazyků, navštěvoval archívy a knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Již před 1. světovou válkou přispíval do některých pražských novin. Stal se jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Měl kriminalistický talent a dovedl odhalit skutečné pozadí událostí, jako byla např. aféra plukovníka Redla v r. 1913. Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni, kde se stal v r. 1918 prvním velitelem Revolučních gard. Roku 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska (KPÖ); během práce deníku \"Der neue Tag\"' se spřátelil s Josephem Rothem. Byl odsouzen a roku 1920 vypovězen do Prahy, kde se dále věnoval tvůrčí činnosti, a to jak žurnalistice, tak divadelní avantgardě – spolupracoval například s E. A. Longenem a J. Haškem. Právě s J. Haškem se scházel v pražské kavárně Montmartre, jinak také nazývané Dům u tří divých mužů. Psal německy, protože v češtině neměl správný jazykový cit a se svými překladateli spolupracoval. Už v roce 1922 ale Prahu opět opustil a přestěhoval se do Berlína. Zde se věnoval jednak dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny a shromažďoval podklady k vydání monografie \"Klasický žurnalismus\" o velkých postavách světového novinářství. V r. 1924 vydal knihu \"Zuřivý reportér\", která jej proslavila. Sbírka reportáží obsahovala mj. popis jeho pátrání po Golemovi. Roku 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa. Roku 1928 na falešný pas odcestoval do USA, Roku 1929 byl redakcí berlínských novin vyslán do Sovětského svazu a dále cestoval po jihozápadní Evropě. V letech 1931-1932 byl opět v SSSR, přednášel na univerzitě v Charkově, odkud odjel ilegálně do Číny. Později z těchto cest napsal díla jako \"Caři, popi, bolševici\", \"Americký ráj\" a \"Tajná Čína\". Po požáru Říšského sněmu v r. 1933 byl zatčen a uvězněn, ale jako československý občan byl po intervenci ministerstva zahraničních věcí propuštěn a vypovězen ze země. Vrátil se do Prahy a zapojil se do protifašistického hnutí. Jako delegát byl v roce 1934 vyslán na Světový kongres proti fašismu do Austrálie, kde mu byl odepřen vstup na pevninu jako nežádoucí osobě. Při odvážném skoku na betonové molo si zlomil nohu a tato příhoda, jakož i další obstrukce australské vlády, vzbudila celosvětovou pozornost. Roku 1935 v Paříži s Heinrichem Mannem zorganizoval První světový kongres spisovatelů za sjednocení kultury. Po návratu do Evropy se zúčastnil se občanské války ve Španělsku jako zpravodaj interbrigadistů. V letech 1936-1938 žil v Praze a v belgickém Ostende.  V prosinci 1939 musel kvůli svému židovskému původu uprchnout z Evropy. Odjel nejprve do USA a poté do Mexika, kde napsal vzpomínkovou knihu \"Tržiště senzací\". V březnu 1946 se již těžce nemocný vrátil do Prahy, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit. Vrátil se do Prahy, kde bydlel v podnájmu ve střešovické vile v ulici U laboratoře č. 22. Zemřel zde 31. března 1948 po druhém záchvatu mrtvice.", "section_level": 2}, {"title": "Názory.", "content": "Egon byl kosmopolitou a světoběžníkem. Pohyboval se stejně dobře v pražských šantánech jako v nejvyšší společnosti, v převleku za muslima podnikl pouť do arabské Mekky, v Dánsku se učil klaunem, pracoval jako potápěč atd. Politickým smýšlením byl komunistou, ovšem ve všech svých reportážích se držel kréda, že: \"„Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeden z předků Kischů přišel do Prahy v 17. století z Chyší (německy \"Chiesch\"). Podle tohoto sídla dostal rod jméno. V Praze se živil jako apatykář v židovské obci. Egonův praděd Enoch Kisch žil v Praze asi v letech 1772-1838. Děd Jonas (asi 1802-1878) úspěšně obchodoval se suknem a koupil dům U Dvou zlatých medvědů na Starém Městě. Po něm obchod provozovali synové Samuel (1837 – 4. dubna 1901) a Hermann.  Egonův otec Hermann Kisch (syn Jonase Kische a jeho manželky Marie, rozené Östreicher) se narodil v roce 1838 v Praze, kde i 19. ledna 1901 zemřel. Hermannova první manželka Regina, rozená Zuckermannová (*1858), zemřela 18. července 1880 ve 22 letech. V roce 1882 se podruhé oženil s Ernestinou, rozenou Kuhovou (1862-1937), s níž měl pět synů: PhDr. Pavel Kisch (19. listopadu 1883 – 12. října 1944 v Osvětimi, novinář), Egon (1885-1948), Wolfgang Kisch (1887-1914, padl v 1. světové válce), JUDr. Arnold Kisch (15. června 1889 – 17. července 1942, bankovní úředník, zahynul v koncentračním táboře v Lodži). Nejmladší syn MUDr. Bedřich Kisch se narodil 18. dubna 1894 a byl chirurg. S Egonem byl ve Španělské občanské válce, později v Číně. V roce 1968 emigroval do Německa, kde 13. září 1968 zemřel.  Egon Kisch se 22. října 1938 oženil s Giselou Lynerovou (23. května 1895 – 19. dubna 1962). Seznámil se s ní v roce 1919 ve Vídni, kde se i narodila. Pseudonym Erwin poprvé použil na střední škole, kdy oficiálně nesměl publikovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Egon Erwin Kisch (29. dubna 1885 Praha – 31. března 1948 Praha) byl pražský německy píšící reportér, investigativní žurnalista a spisovatel židovského původu, velmi známý také svojí přezdívkou \"Zuřivý reportér\" (). Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla.", "tgt_summary": "Egon Erwin Kisch (29 April 1885 – 31 March 1948) was an Austrian and Czechoslovak writer and journalist, who wrote in German. He styled himself \"Der Rasende Reporter\" (The Raging Reporter) for his countless travels to the far corners of the globe and his equally numerous articles produced in a relatively short time (\"Hetzjagd durch die Zeit\", 1925), Kisch was noted for his development of literary reportage, his opposition to Adolf Hitler's Nazi regime, and his Communism.", "id": 1005488}
{"src_title": "Bakalář umění", "tgt_title": "Bachelor of Fine Arts", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Baccalaureatus\" (\"vavřínem ověnčený\") označoval původně na středověké univerzitě akademický gradus, jehož student dosáhl po absolvování trivia, které tvořila gramatika, dialektika a rétorika. Poté absolvent vypomáhal s učením a následně se věnoval kvadriviu. Později se tento titul získával po absolvování artistické fakulty a umožňoval vstup na ostatní fakulty univerzity. Bakalář následně po dalším studiu a obhajobě samostatné odborné práce (these) mohl získat gradus mistra (lat. magister – magistra) na artistické fakultě (fakultě svobodných umění, odtud jeho celý název „magistr svobodných umění“).  Pro Česko byl titul bakaláře znovu zaveden zákonem z roku 1990, aby také i české akademické tituly lépe odpovídaly titulům ve světě, respektive titulům (přesněji: určitým stupňům formální kvalifikace) z \"anglosaského světa\". Do revoluce bylo v tehdejším socialistickém Československu charakteristické „dlouhé“ vysokoškolské studium (blíže: akademický malíř, akademický sochař, akademický architekt) a případně následná aspirantura (blíže: kandidát věd), tedy „dvoustupňový systém“. Po roce 1989, resp. po přechodu od státem centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, zde byla zákonem z roku 1990 zavedena standardní třístupňová vysokoškolská soustava, přičemž tato soustava bývá obecně označována jako ekonomicky únosnější pro nekomunistické (kapitalistické) státy, a to právě kvůli rozdělení „dlouhého“ (magisterského) studia.  V 90. letech 20. století, přesněji mezi lety 1990-1998, se dle tehdejšího vysokoškolského zákona (tedy zákona č. 172/1990 Sb.), původně v Česku studium, které vedlo k získání bakalářského gradu, označovalo jako „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia“, nicméně tento zákon ještě variantu BcA. (ani MgA.) pro umělce neodlišoval, udílen byl do té doby i v oblasti umění pouze „bakalář“ – Bc. Po roce 1998 a zavedení BcA., resp. též po Boloňském procesu, se z něj stal bakalářský studijní program. Obdobně „vysokoškolské studium“ (dlouhé) se transformovalo do magisterského studijního programu a dříve označované „postgraduální studium“ pak bylo upraveno jakožto doktorský studijní program (Ph.D.).  Podle vysokoškolského zákona, konkrétně dle § 99 odst. 3 téhož zákona, se tímto titulem nahrazuje i titul bakalář (Bc.), který získali podle § 21 staršího vysokoškolského zákona, tedy zákona č. 172/1990 Sb., absolventi \"obsahově ucelené části vysokoškolského studia\" (\"bakalářského studia\") uměleckých vysokých škol. Osvědčení o nahrazení tohoto akademického titulu jim na žádost vydá příslušná vysoká škola.  Na Slovensku se bakalářský titul zvlášť pro oblast umění (BcA.) neuděluje – bakalářský studijní program zde používá v různých oblastech pouze jeden titul (Bc.).", "section_level": 1}, {"title": "Obdobné tituly v jiných zemích.", "content": "V zemích Evropy v 90. letech 20. století postupně sjednocoval vysokoškolský systém do tří cyklů po vzoru \"anglosaského světa\" tzv. Boloňský proces. Bakalářský titul se tak v současnosti uděluje de facto po celém světě a značí standardní, základní vysokoškolský titul (stupeň kvalifikace), který označuje absolventa prvního cyklu vysokoškolského studia (blíže: ISCED), bakalářského programu, obvykle v trvání tří až čtyřletého studia na vysoké škole. Titul bakaláře se ve světě uděluje v mnoha různých oblastech a podobách (či zkratkách), například: B.A. (či BA, z lat. \"baccalaureus artium\") – \"Bachelor of Arts\", což značí bakaláře humanitních věd, B.S. (BS, B.Sc., BSc, či BSc., z lat. \"baccalaureus scientia\") – \"Bachelor of Science\", což značí bakaláře přírodních věd, dále se ve světě udělují například: \"Bachelor of Engineering\", \"Bachelor of Laws\", nebo \"Bachelor of Fine Arts\" (BFA) – což je právě bakalariát typický pro oblast umění atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bakalář umění (z lat. \"baccalaureus artis\") je akademický titul označující absolventa vysoké školy v bakalářském studijním programu v oblasti umění. Zkratka tohoto titulu je BcA., pro ostatní studijní programy existuje varianta, resp. akademický titul, bakalář (z lat. \"baccalaureus\") ve zkratce Bc., přičemž obě zkratky titulů se případně umísťují před jméno. Dosažený stupeň vzdělání dle ISCED je 6 (\"bachelor's degree\").", "tgt_summary": "A Bachelor of Fine Arts (BFA, B.F.A.) is the standard undergraduate degree for students in the United States and Canada seeking a professional education in the visual or performing arts.", "id": 651326}
{"src_title": "Supramolekulární chemie", "tgt_title": "Supramolecular chemistry", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za zakladatele supramolekulární chemie jsou považování Donald J. Cram, Jean-Marie Lehn a Charles J. Pedersen, kteří získali v roce 1987 Nobelovu cenu za práci v této oblasti, především za výzkum tzv. host-guest komplexů.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátky supramolekulární chemie lze nalézt ve výzkumech biologických systémů, kde hrají nekovalentní interakce významnou roli. Např. dvoušroubovice DNA je tvořena dvěma řetězci, které jsou k sobě poutány pomocí vodíkových vazeb.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Supramolekulární chemie a samosdružovací procesy jsou velmi důležitou součástí výzkumu nových materiálů. Produkty těchto procesů mohou sloužit jako materiály s novými magnetickými vlastnostmi, katalyticky aktivní látky, optické materiály, chemické senzory, apod.  Supramolekulární chemie také přispívá k farmaceutickému výzkumu. Důležitý je např. výzkum interakcí léku v organismu.", "section_level": 1}, {"title": "Typy nekovalentních interakcí.", "content": "Kation-π interakce jsou založeny na vzájemném působení kationtu a aromatické části molekuly s elektrondonorními substituenty. Ukazuje se, že hlavní příspěvek k této interakci je tvořen elektrostatickou interakcí náboje kationtu se kvadrupólem aromatického systému.  Anion-π interakce vznikají mezi aniontem a takovou aromatickou částí molekuly, která obsahuje elektronakceptorní substituenty. Tyto substituenty způsobí to, že dojde k takové změně nábojového rozložení, která způsobí inverzi kvadrupólového momentu daného aromatického systému oproti běžným derivátům benzenu. Tudíž dojde k přitažlivému elektrostatickému působení mezi kvadrupólem aromatické části molekuly a nábojem aniontu.  Aren-aren interakce jsou interakce převážně disperzní charakteru, kdy spolu vzájemně interagují okamžité indukované dipóly jednotlivých arenů. Rozlišují se dvě hlavní skupiny aren-aren interakcí, tzv. π-π a CH-π. První z nich tj. π-π interakce se vyskytují mezi dvěma areny uspořádanými paralelně vůči sobě svými π-systémy. Zmíněná interakce je z většiny disperzního charakteru. Naproti tomu CH-π interakce se vyskytuje mezi aromatickým jádrem jednoho vazebného partnera a druhým vazebným aromatickým partnerem, který je vůči prvnímu jádru orientován svým vodíkovým atomem. V tomto případě krom disperzních interakcí hrají svou roli interakce kvadrupólů obou vazebných partnerů.  Elektrostatické interakce nabitých částic (neboli Coulombické síly) se vyskytují mezi nabitými částicemi. V případě souhlasných nábojů se jedná o interakce odpudivé, v případě nesouhlasných nábojů o interakce přitažlivé.  Klasické vodíkové vazby se vykytují u látek, které ve své struktuře mají kovalentně vázán atom vodíku na atomu s velkou elektronegativitou jakou jsou dusík, kyslík. V důsledku nerovnoměrně rozloženého náboje v molekule se nachází vzniku kladného parciálního náboje na atomu vodíku a záporného na druhém atomu. Kladný parciální náboj na vodíku může interagovat interagovat s atomem s záporným parciálním nábojem v jiné molekule.  Halogenové vazby se vyskytují mezi elektronegativní atomem disponujícím volným nevazebným elektronovým párem (donorem) a atomem halogenu (akceptorem). V některých případech tato interakce silou dokonce překonává vodíkové vazby, které byly až do nedávna považovány za nejsilnější z mezimolekulárních interakcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supramolekulární chemie je obor chemie, který se zaměřuje na nekovalentní vazebné interakce molekul. Tradiční organická syntéza se zabývá především vytvářením a přerušováním kovalentních vazeb s cílem vytvořit nové molekuly. Naproti tomu, supramolekulární chemie využívá slabší nekovalentní interakce, jako jsou vodíkové vazby, koordinace kovů, hydrofobní síly, van der Waalsovy vazby, π–π interakce a elektrostatické síly pro sdružování molekul do multimolekulárních komplexů. Důležité oblasti tohoto oboru jsou host-guest komplexy, sebeskladba (self-assembly) a molekulární rozpoznávání.", "tgt_summary": "Supramolecular chemistry is the domain of chemistry concerning chemical systems composed of a discrete number of molecules. The strength of the forces responsible for spatial organization of the system range from weak intermolecular forces, electrostatic charge, or hydrogen bonding to strong covalent bonding, provided that the electronic coupling strength remains small relative to the energy parameters of the component. Whereas traditional chemistry concentrates on the covalent bond, supramolecular chemistry examines the weaker and reversible non-covalent interactions between molecules. These forces include hydrogen bonding, metal coordination, hydrophobic forces, van der Waals forces, pi–pi interactions and electrostatic effects.", "id": 927427}
{"src_title": "Tatra RT8D5", "tgt_title": "MRTC 3000 class", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Již od poloviny 80. let 20. století byla plánována v hlavním městě Filipín, Manile, výstavba rychlodrážní tramvajové trati navazující na trať LRT 1 zprovozněnou v roce 1982. V roce 1988 došlo k prvnímu kontaktu mezi československým Pragoinvestem a filipínskou firmou E. L. Enterprises. O čtyři roky později pak byla podepsána smlouva, podle níž měla ČKD Tatra dodat pro tuto novou linku 84 tramvají Tatra KT8D5 v podobném provedení, v jakém byly dodávány českým a slovenským dopravním podnikům. V roce 1995 byl proto vyroben prototypový vůz, který vzhledově velice připomínal typ KT8D5. Následujícího roku ale došlo ke změně složení akcionářů filipínské společnosti, která byla přejmenována na Metro Rail Transit Corporation (MRTC), a rovněž byly pozměněny technické požadavky na vozidla. Ještě téhož roku byla podepsána nová smlouva na dodávku 73 tramvají.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Tatra RT8D5 je jednosměrný tříčlánkový motorový tramvajový vůz. Vozová skříň je usazena na čtyřech dvounápravových podvozcích se všemi hnacími nápravami. Skříň tramvaje je vyrobena z navzájem svařených ocelových částí, podlaha je z překližek potažených protiskluzovým materiálem. Kabina řidiče se nachází v jednom čele vozidla, v zadním čele se nachází pouze malý manipulační panel. Tramvaje jsou ale vybaveny dveřmi z obou stran, takže po spojení vozů zadními částmi k sobě jsou provozovány jako obousměrné vratné soupravy. V krajních článcích se nacházejí na každé straně vždy dvoje dvoukřídlé předsuvné dveře, ve střední článku jedny. Vzhledem k velké výšce manilských nástupišť je celá podlaha tramvaje v jedné rovině (925 mm na temenem kolejnice) a nejsou u dveří potřebné schody. Řidičova kabina i prostor pro cestující jsou vybaveny klimatizací, řidič vozidlo ovládá ručním řadičem. Sedačky pro cestující jsou řešeny jako podélné lavice.  Tramvaj RT8D5 pohání osm stejnosměrných trakčních motorů (každý vždy jednu nápravu), vozidlo je vybaveno elektrickou výzbrojí TV14Z s pulzními měniči vybavenými IGBT tranzistory. Ta umožňuje provoz souprav tvořených až čtyřmi spřaženými vozy RT8D5 řízených z čelního stanoviště. Vůz je vybaven jedním polopantografem a třemi druhy brzd: elektrodynamickou, mechanickou kotoučovou a kolejnicovou.  Prototyp se od výše popsaných sériových vozů částečně odlišoval. Kromě designu připomínající původ tramvaje v typu KT8D5 se jednalo o klasickou obousměrnost (kabiny řidiče se nacházely v obou čelech vozu) či ovládání vozidla nožními pedály.", "section_level": 1}, {"title": "Dodávky a provoz tramvají Tatra RT8D5.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prototyp.", "content": "Prototyp tramvaje RT8D5 byl dokončen zřejmě počátkem roku 1995 a v březnu toho roku vyjel na první zkušební jízdy po pražské tramvajové síti s evidenčním číslem výrobce 0029. Po jejich ukončení byl odstaven a vzhledem k nepoužitelnosti pro běžný provoz v Praze byl na objednávku MRTC podroben crash testům, které se uskutečnily 3. listopadu 1998 v areálu Ústředních dílen Dopravního podniku hl. m. Prahy. Nejprve bylo do tramvaje najížděno rovněž odstaveným prototypem č. 0013 vozu Tatra T5A5 (rok výroby 1981), který byl sunut. Hlavní částí crash testu ale bylo najetí vyřazenou pražskou tramvají Tatra T3 ev. č. 6663 (rok výroby 1967) rychlostí přes 40 km/h, která byla při této zkoušce zničena. Naopak prototypový vůz nebyl v hlavních nosných částech výrazněji poškozen. Poté byla tramvaj RT8D5 několik let odstavena v areálu Ústředních dílen než došlo k jejímu sešrotování.", "section_level": 2}, {"title": "Manila.", "content": "Pro manilskou trať MRT 3 bylo v letech 1997 až 1999 vyrobeno celkem 73 tramvají označovaných jako RT8D5M. Výstavba linky byla zahájena na podzim roku 1996 a 27. dubna 1998 byla uskutečněna první slavnostní jízda na 800 m dlouhém úseku. Pro tuto příležitost byla na Filipíny letecky přepravena první tramvaj RT8D5M. Postupně následovaly další vozidla, která již byla převážena na lodích po 12 kusech, tak, aby v červenci 1999 mohl začít zkušební provoz na hlavním úseku trati mezi stanicemi North Avenue a Buendia. Plný provoz na tomto úseku byl zahájen 15. prosince 1999, zbytek trati mezi Buendií a Taft Avenue byl zprovozněn 20. července 2000. Tramvaje jsou typicky provozovány ve třívozových vlacích, denně bývá vypraveno až 60 vozů (tedy 20 vlaků).", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatra RT8D5 je rychlodrážní tříčlánková tramvaj, kterou v letech 1997 až 1999 vyráběla firma ČKD Dopravní systémy pro rychlodrážní systém v hlavním filipínském městě Manile. Prototyp vznikl již v roce 1995 a byl odvozen od tramvají typu Tatra KT8D5.", "tgt_summary": "The MRTC 3000 class or ČKD Tatra RT8D5M LRV, also known as Tatra Train, is a class of high-floor light rail vehicles built by Czech tram manufacturer ČKD Tatra. It is currently used at Manila Metro Rail Transit System Line 3 and were the last made by ČKD Tatra before it was taken over by Siemens.", "id": 1542371}
{"src_title": "Taxco", "tgt_title": "Taxco", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název Taxco vzniklo s největší pravděpodobností z Náhuatlu (jazyka starých Aztéků), ze slova \"tlacheco\", jenž znamená \"místo, kde se hraje míčová hra\". Jiná teorie vychází ze slova \"tatzco\", jenž znamená \"odkud pochází otec vod\" a referuje se k tzv. El Chorrillo, vysokému vodopádu spadajícímu z hory Atatzin nedaleko centra města. Přídomek \"De Alarcón\" je poctou slavnému španělskému dramatikovi Juan Ruiz de Alarcón, který se narodil právě v Taxcu. Jako mnoho měst v Centrální Americe, městský znak Taxca vychází ze starého aztéckého znaku. Tento znak má tvar Mezoamerického hracího pole s kruhy, hráči a lebkami, a je odvozený od pravděpodobného původního názvu Taxca.  Již od koloniálních dob se v Taxcu těžilo stříbro. V dnešní době se však těžba komerčně nevyplácí a město je známé především díky výrobkům ze stříbra, které se ve městě prodávají v mnoha obchodech a stáncích.  Město je silně svázáno se stříbrem: s jeho těžbou, stejně jako těžbou dalších kovů, a s jeho uměleckým přetvářením do šperků, stříbrných předmětů apod. Díky tomu, díky pitoreskním městským domům a obklopujícímu panoramatu, je turismus hlavní ekonomickou aktivitou města.  Taxco se nachází v severocentrální části státu Guerrero, 36 km (22 mil) od města Iguala, 135 km (84 mil) od hlavního města státu Chilpancingo a 170 km (106 mil) od Mexico City. Pro kvalitu své stříbrařské práce, koloniální stavitelství a okolní scenérii, bylo město jmenováno jedním z \"Kouzelných míst Mexika\", \"Pueblo mágico\".  Město je postaveno na úpatí hory a strmé uličky s krásnými koloniálními domy jsou jednou z mnoha turistických atrakcí. Ve městě stojí i kostel Santa Prisca, který byl postaven v ultrabarokním stylu před více než 200 lety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taxco de Alarcón, obecně používáno jen Taxco (čti \"Tasko\") je staré, koloniální mexické město ve státě Guerrero známé pro svou těžbu a zpracování stříbra. Město se nachází 200 km jihovýchodně od Ciudad de Mexico na staré cestě do Acapulca. Nadmořská výška města, které se nachází v pohoří Sierra Madre je 1800 m n. m.", "tgt_summary": "Taxco de Alarcón (; usually referred to as simply Taxco) is a small city and administrative center of Taxco de Alarcón Municipality located in the Mexican state of Guerrero. Taxco is located in the north-central part of the state, from the city of Iguala, from the state capital of Chilpancingo and southwest of Mexico City.", "id": 1155593}
{"src_title": "Pstruh obecný potoční", "tgt_title": "Salmo trutta fario", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pstruzi mají vřetenovité, svalnaté tělo, které je ze stran mírně zploštěno. Má poměrně velkou klínovitou hlavu, s hluboce rozštěpenými a širokými ústy. Silné čelisti jsou opatřeny drobnými zuby. Má zaokrouhlené břišní i hřbetní ploutve, které jsou poměrně krátké. Pro pstruha je klasická tuková ploutvička. Pstruh se v českých vodách vyskytuje v mnoha podobách. Na straně jedné se můžeme setkat s vysokým a krátkým tělem, na průřezu oválným či zploštělým, na druhé straně jsou jedinci s tělem protáhlým a nízkým, zpravidla však mají tvar mezi oběma uvedenými extrémy. Hřbet bývá zbarven zelenohnědě, jindy žlutočerně, existují však i další barevné varianty. Břišní část bývá vždy světlejší, s odstíny do žluté či špinavě bílé. Na hřbetě, bocích i na hřbetní a tukové ploutvičce bývají červené skvrny, které jsou většinou na bocích světle olemovány. Někdy tyto skvrny mohou chybět, nebo mají jiný odstín. Samci mají delší hlavu než samice, u starších jedinců se objevuje hákovité zahnutí spodní čelisti.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Pstruzi se živí zejména larvami vodního hmyzu, především chrostíků, jepic a pakomárů. Ale také náletovým suchozemským hmyzem. Větší jedinci se živí i menšími rybkami, obojživelníky i malými savci. Ve stojatých vodách činí složku jeho potravy i zooplankton.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Pstruzi v našich podmínkách dospívají mezi druhým a třetím rokem života. Relativní plodnost samic kolísá v intervalu 2000 – 3000 ks/kg, ale v málo úživných horských potocích je to méně. Jikry bývají žluté a relativně velké, mají průměr 4 až 6 milimetrů. Ke tření dochází v říjnu a listopadu a závisí především na teplotě vody v daném toku. Do trdlišť dlouze migrují, přičemž jsou schopni překonávat poměrně vysoké vodní překážky, jako jsou vodopády a jezy. Jako trdliště si vybírá místa s písčitým nebo štěrkovitým dnem, s pomaleji proudící vodou a hloubkou do 0,5 metru. Vytloukají břichem ve dně oválné jamky až 50 centimetrů dlouhé, do kterých v několika dávkách ukládají jikry, které samec oplodňuje. Během tření oba rodiče víří písek a drobný štěrk, který jikry překrývá. V přírodních podmínkách dochází k vylíhnutí plůdku v únoru až březnu.  Pstruh se dožívá věku 3 až 5 let, starší jedinci se vyskytují velmi zřídka. Jeho růst je závislý na množství potravy v dané lokalitě, v málo úživných tocích dorůstá ve věku 5 let do velikosti okolo 20 centimetrů, v lepších podmínkách větších řek přes 30 centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Pstruh potoční je citlivý na znečištění vody, ve které žije. Jako hraniční hodnota, kterou není schopen již přežít, se uvádí koncentrace 0,025 až 0,075 mg anorganického hliníku v litru vody při pH 4,5 až 5,3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pstruh obecný potoční (\"Salmo trutta\" morpha \"fario\"; L., 1758) je sladkovodní ryba z čeledi lososovitých, která je rozšířena prakticky v celé Evropě. V České a Slovenské republice se vyskytuje ve středních a horních úsecích toků, v horských potocích i ve velkých nadmořských výškách (ve Vysokých Tatrách až 1500 metrů nad mořem). Důležitými faktory pro jeho výskyt je zejména teplota vody, její čistota a obsah kyslíku ve vodě. Můžeme jej však nalézt i v úsecích řek pod přehradními nádržemi, kde nachází vhodné životní podmínky.", "tgt_summary": "Salmo trutta fario, sometimes called the river trout, and also known by the name of its parent species, the brown trout, is a predatory fish of the family Salmonidae and a subspecies or morph of the brown trout species, \"Salmo trutta\", which also includes sea trout (\"Salmo trutta trutta\") and a lacustrine trout (\"Salmo trutta lacustris\"). Depending on the supply of food, river trout measure in length; exceptionally they may be up to long and weigh up to over. Their back is olive-dark brown and silvery blue, red spots with light edges occur towards the belly, the belly itself is whitish yellow. River trout usually attains a weight of up to. They can live for up to 18 years.", "id": 1547986}
{"src_title": "Sauropodi", "tgt_title": "Sauropoda", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Sauropodi vznikli zřejmě koncem svrchního triasu. Kdy přesně není známo, protože není jasné, které zástupce Sauropodomorpha lze považovat již za primitivní sauropody. První miliony let, koncem triasu až začátkem jury, sauropodi žili společně s příbuznou skupinou Prosauropoda. Obě skupiny si byly zevnějškem velice blízké. Už v tuto dobu představovali sauropodi velké a mohutné živočichy (7 až 10 metrů dlouhé a vážící i několik tun). Dříve se předpokládalo, že prosauropodi jsou předkové sauropodů, dnes se však paleontologové kloní k názoru, že jde o dvě byť příbuzné, tak samostatně vzniknuvší vývojové větve. Taxon Prosauropoda se již nicméně zhruba od roku 2010 mezi odborníky nepoužívá.  Mezi nejstarší formy pravých sauropodů patřily rody \"Antetonitrus\", \"Lessemsaurus\", \"Gongxianosaurus\" a další. Vývojově primitivní zástupci sauropodů byli v průběhu spodní jury již značně rozšíření a druhově rozmanití.  Od začátku střední jury existovali již pouze vývojově pokročilejší sauropodi, kteří svoji sesterskou skupinu Prosauropoda plně nahradili. Začali dorůstat do větších velikostí, s délkou často v rozmezí 14 až 18 metrů. Objevili se také první obrovští sauropodi. Zkamenělé stopy nalezené v Maroku (pojmenované rodovým jménem \"Breviparopus\") svědčí o gigantickém druhu, dosahujícím odhadem podle stop dlouhých 115 cm délky asi 30 metrů. Podobných rozměrů však dosáhli i někteří pozdější sauropodi (např. \"Argentinosaurus\"). Během svrchní jury dosáhli sauropodi svého vrcholu. Velmi hojní co do počtu jedinců i druhů, byli stádní zástupci čeledi Diplodocidae, kteří spásali nízkou vegetaci. Během spodní křídy však už skupina Diplodocidae neměla srovnatelný význam a početně ustupovala. Sauropodi sice nebyli tak početní jako dříve, stále však tvořili velmi důležitou složku fauny. Přežili například zástupci čeledi Brachiosauridae, v hojných počtech se vyskytovali zástupci příbuzné skupiny Titanosauria, kde se vyvinuli někteří zvlášť obrovští zástupci. Další poměrně úspěšnou skupinou byla čeleď Rebbachisauridae.  Svrchní křída byla těžkou ranou pro sauropody. Ze všech skupin prokazatelně přežili jen zástupci skupiny Titanosauria, přičemž dominantní velcí býložravci byli hadrosauři. Titanosauria se však vyskytovali v některých oblastech poměrně hojně (Evropa, Jižní Amerika). Na druhé straně v Severní Americe se jim tolik nedařilo, existuje již pouze jeden prokazatelný rod, obří (\"Alamosaurus\").  Je zajímavé, že velcí sauropodi se během kolonizace menších ostrovů několikrát nezávisle na sobě vyvinuli do trpasličí formy (\"Europasaurus\" koncem jury, \"Magyarosaurus\" koncem křídy).", "section_level": 1}, {"title": "Dýchání a život ve vodě.", "content": "Sauropodi byli stejně jako teropodní dinosauři vybaveni sítí vnitřních vzdušných vaků, které jim zabíhaly i do dutin v kostech (obratlích, žebrech, pánevních kostech apod.), snižovaly relativní průměrnou hustotu těla a zároveň usnadňovaly respiraci těchto často obřích dinosaurů. Je pravděpodobné, že právě vyspělý respirační systém umožnil některým sauropodům dorůst do gigantických rozměrů.  Ačkoliv počátkem 20. století byly populární představy o sauropodech jakožto vodních zvířatech, žijících v jezerech a řekách, tyto hypotézy byly vyvráceny v roce 1951. Tehdy publikoval britský paleontolog Kenneth A. Kermack krátkou odbornou práci, v níž dokládá, že sauropodi ponoření až po hlavu ve vodě by vůbec nemohli dýchat a rychle by zahynuli kvůli působení hydrostatického tlaku. Představa sauropodů, využívajících svůj dlouhý krk jako jakýsi \"šnorchl\" byla tedy definitivně zamítnuta a vyvrácena.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Sauropodi byli většinou stádní živočichové. Důkazy o tom nám poskytují především poměrně hojně dochované zkamenělé otisky stop. Jsou známy též nálezy hnízdních kolonií zejména u křídových zástupců rodu Titanosauria. Zda mladí sauropodi skutečně žili první roky svého života samostatně, jak se uvádí například v dokumentárním seriálu televizní stanice BBC Putování s dinosaury, není jisté. Ukazuje se, že na počátku evoluce velkých sauropodů docházelo v jejich anatomii k celým kaskádám anatomických změn, které uzpůsobily jejich organismus pro značné zvětšování tělesných rozměrů. U některých fosilií sauropodů byly objeveny náznaky kostních nemocí (například osteomyelitidy) v podobě výrůstků, lézí a cyst.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Sauropodi měli díky dlouhému krku schopnost spásat z jednoho místa širokou škálu rostlinstva. Rostlinnou potravu, na rozdíl od zástupců Ornithischia, nežvýkali, ale celé sousto spolkli. To bylo rozemleté až v žaludku kameny, které tato zvířata polykala. Některé formy z konce triasu a začátku jury žily v polopouštních podmínkách, se kterými se museli vypořádat. Své přední končetiny používali na vyhrabávání kořínků rostlin (mnohé formy měly dokonce vyvinuté mohutné drápy – \"Anchisaurus\", podobně jako příbuzné prosauropodi, například \"Plateosaurus\"), na rozdíl od jiných soudobých býložravců (Dicynodontia nebo Aetosauria), byli schopní spásat vysoké části rostlin. Značnou výhodou byly i velké rozměry, které mohli sauropodi dosáhnout díky vyspělé tělesné stavbě s nohama úplně pod tělem. Velikost měla za následek i velikost trávicí soustavy, takže málo výživnou rostlinnou potravu strávili raní sauropodi (podobně jako prosauropodi) mnohem lépe než společně s nimi žijící rynchosauři a dicynodonti. Když si sauropodi nevystačili s dlouhým krkem, postavili se na zadní končetiny.  Sauropodi ze střední jury a pozdějších období ale byli na spásání rostlin na zadních končetinách příliš velcí. Jejich srdce by totiž nebylo schopno pumpovat krev skrz kolmý krk. Mnohé formy se proto specializovaly na spásání nízké vegetace, nebo v případě nutnosti mohly použít hmotnost svého těla na vyvrácení libovolného stromu. Jiní sauropodi nosili krk relativně vztyčený, zdvihající se od pleci v úhlu 40–50 stupňů (Brachiosauridae), případně byli nenároční konzumenti střední vegetace (Camarasauridae).  Vědecká studie z roku 2008 přináší názor, že sauropodi vděčili za svou ohromnou velikost potravním návykům, teplokrevnosti, a především faktu, že potravu složitě nežvýkali nýbrž polykali vcelku.  Pravděpodobným vysvětlením trendu zvětšování tělesných rozměrů u sauropodů byla potřeba efektivního trávicího ústrojí, nikoliv obrana před predátory. O stravovacích návycích sauropodů a jejich preferované rostlinné potravě se nicméně stále vedou odborné spory. Ukazuje se, že rostlinstvo v druhohorách bylo i při celkově vyšším objemu oxidu uhličitého v atmosféře přibližně stejně výživné jako dnešní vegetace.  Někteří vědci se domnívají, že obří sauropodi mohli být zaživa vybaveni jakýmsi pevným rohovinovým zobákem na konci čelistí (podobným želvímu), který jim umožňoval otrhat a mechanicky zpracovat dostatečné množství rostlinné potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana.", "content": "Sauropodi nebyli tak špatně chránění, jak se někdy uvádí, přestože šlo o pasivní obranu. Mnozí zástupci Titanosauria měli na zádech kostěný pancíř (\"Saltasaurus\"), nebo dokonce kostěné trny (\"Agustinia\"). Někteří primitivní sauropodi měli na ocasu kyj (\"Shunosaurus\"), ale bičovité ukončení, které mohlo potenciálnímu útočníkovi uštědřit velmi nepříjemnou ránu. Život ve stádu a zejména velikost byla pravděpodobně nejúčinnější ochranou před nebezpečnými dravými dinosaury. Zřejmě právě kvůli ochraně stáda putovali mladí sauropodi ve středu skupiny a větší jedinci na okrajích, jak odkazují zkamenělé stopy.", "section_level": 2}, {"title": "Migrace a fosilní stopy.", "content": "Vědecká studie z roku 2011 ukázala, že kamarasauři na území současného Colorada mohli ve svrchní juře každoročně migrovat v období sucha, přičemž urazili asi 300 kilometrů západním směrem. Pravděpodobně pochodovali v rodinných stádech s velkými jedinci po stranách, chránícími mláďata uprostřed. Obří stopy sauropodů (okolo metrové délky) již byly objeveny na mnoha místech světa, například v lokalitě Plagne ve Francii, kde se nachází také nejdelší dosud objevená série stop z období svrchní jury o délce 155 metrů (a počtu 110 fosilních stop). Fosilní otisky stop velkého sauropoda objevené v Jižní Koreji ukázaly, že na spodní straně nohy měli tito dinosauři síťovaný vzor, podobně jako dnešní sloni. O migracích sauropodů mezi Afrikou a Evropou vypovídá histologický rozbor jejich zubní skloviny. Výzkum fosilních stop sauropodů z Maroka ukazuje, že tito dinosauři stáčeli při chůzi své přední končetiny do strany. O zajímavé interakci sauropodů s jinými živočichy vypovídá objev z pozdní jury Švýcarska, publikovaný v roce 2019. Jedná se o částečně rozdrcený fosilní krunýř vodní želvy, náhodně rozšlápnutý velkým sauropodním dinosaurem.  Objev fosilních zubů sauropoda v ruském Jakutsku (souvrství Teete) ukázal, že tito dinosauři obývali i výrazně severně ležící oblasti (tehdy asi 62° severní šířky), v období spodní křídy, kdy zde byla odhadovaná průměrná roční teplota kolem 14 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sauropodní dinosauři se líhnuli z vajíček jako malá zvířata o velikosti maximálně několika desítek centimetrů a hmotností několika kilogramů. O svá mláďata se navzdory některým hypotézám dospělí po nakladení snůšky nejspíš nijak víc nestarali. Byla objevena četná hnízdiště a fosilní vajíčka i s kostřičkami embryí, zejména u titanosaurů z Jižní Ameriky a Asie. Vajíčka sauropodů byla celkově velká, ale nikoliv extrémně (v poměru k dospělé velikosti zvířete). Skořápky vajíček titanosaurů měly tendenci se v průběhu inkubace ztenčovat v závislosti na měnících se podmínkách okolního prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Délka života.", "content": "U obřích sauropodů se dlouhou dobu předpokládal velmi vysoký věk. Paleontologové se domnívali, že aby mohli dorůst tak obrovských velikostí, museli největší sauropodi žit až stovky let. Podle některých odhadů žili brachiosauři a další velcí sauropodi v rozmezí 100 až 300 let. Nové výzkumy založené na histologickém rozboru fosilních kostí však ukazují jinou skutečnost - i ti největší sautropodi zřejmě nežili déle než asi 60 až 80 let (nejstarší zaznamenaný věk je asi 55 let u východoafrického rodu \"Janenschia\") a plné velikosti dorůstali už asi ve 20 až 30 letech věku, případně i dříve. Jejich růst byl tedy extrémně rychlý a v některých případech nabývali na váze i desítky kilogramů za den.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz sauropodů v minulosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvědecké období.", "content": "V roce 1699 popsal zub sauropodního dinosaura (zřejmě rodu \"Cetiosaurus\") v Anglii Edward Lhuyd jako \"Rutellum impicatum\". Lhuyd však ještě netušil, o jakého tvora by se mohlo jednat. V polovině 18. století byly zase v portugalské oblasti Sesimbra (v kapli Capela de Memória) na kachlicích zobrazeny fosilní otisky stop sauropodního dinosaura z období jury, o kterých se tehdy věřící domnívali, že patřily obřímu oslíkovi, který odnášel po strmém útesu Pannu Marii a malého Ježíška od rozbouřeného moře.", "section_level": 2}, {"title": "Zastaralé představy.", "content": "Po dlouhou dobu od vědeckého rozeznání sauropodních dinosaurů ve 2. polovině 19. století platil předpoklad, že se jednalo o jakési obří \"omyly evoluce\", které byly předem odsouzeny k zániku. Proto také byly s dinosaury ztotožňovány různé neúspěšné koncepty dřívějších strojů a přístrojů, jak dokládá například primitivní válečné vozidlo Boiraultův stroj z 1. světové války. Tento předchůdce tanků dostal přezdívku \"vojenský diplodokus\", protože měl stejně jako jeho pravěký jmenovec skončit neúspěšně na \"smetišti dějin\".  Významné pro pochopení anatomie sauropodů byly také jejich kosterní rekonstrukce a smontované kostry (či jejich repliky). Ty mohly sloužit i jako testovatelná hypotéza o fyziologii a funkční morfologii sauropodů, musely však být smotnovány v anatomicky korektních pozicích. To se obecně daří spíše až od konce 20. století, spolu s lepším celkovým pochopením anatomie sauropodů.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní živočichové.", "content": "V minulosti byli velcí zástupci sauropodů považováni za příliš těžké živočichy na suchozemský způsob života. Bývali tedy zobrazováni jako obojživelní nebo vodní zvířata, která chodila po dně jezer, spásala vodní rostlinstvo, ale hlava jim díky dlouhému krku trčela z vody. Analýza tělesné stavby sauropodů v porovnání s velkými suchozemskými a obojživelnými obratlovci ale tyto názory vyvrátila – tlak vody by jim rozdrtil plíce. Sauropodi měli navíc zuby uzpůsobené na konzumaci odolnějších suchozemských rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Držení krku.", "content": "Během minulých desetiletí byli sauropodi zobrazováni s velmi ohebným krkem. Primitivní sauropodi sice skutečně měli krky poměrně ohebné, ale výzkumy z posledních let ukázaly, že krk byl u vyspělých forem méně ohebný, než se myslelo, přičemž byl nošen převážně na vodorovné linii společně s zády. Příbuzní rodu \"Diplodocus\" a některé jiné formy (\"Cetiosaurus\") byli schopni zvednout krk nad úroveň zad jen velice omezeně, což jim ale nijak nepřekáželo při spásání nižšího rostlinstva, přičemž ohebnost krku do stran byla docela velká. Dokonce i dinosauří ekvivalent žiraf, příbuzní rodu \"Brachiosaurus\" (Brachiosauridae), často zobrazovaný s krkem kolmým na zem, míval krk vztyčený jen pod úhlem 40 až 50 stupňů. Při vztyčeném krku by mělo srdce enormní problémy pumpovat krev 8 metrů k hlavě a zvíře by mohlo upadnout do bezvědomí. Každopádně zřejmě nikdy nebudeme schopni přesně určit míru flexibility sauropodích krků (protože bychom potřebovali vědět více o měkkých tkáních, vazivu apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Nozdry.", "content": "Fakt, že vyspělí sauropodi měli poměrně velké nozdry, které byly na lebce posunuté dozadu, v minulosti přesvědčil některé badatele, že sauropodi mohli mít, podobně jako dnešní sloni, krátký chobot na shrnování rostlinné potravy do tlamy zvířete. Sauropodům však na vyvinutí podobného orgánu chyběly potřebné tvářové svaly. Myšlenka chobotu u sauropodů nikdy nebyla populární, čemuž nasvědčuje i malé množství ilustrací sauropodů vybavených chobotem. Nedávná studie zaobírající se nozdrami dinosaurů ukázala, že dinosauří nozdry byly bližší k rypáku, než se předpokládalo. U sauropodů ze skupiny Neosauropoda, kteří se vyznačovali nosovými otvory posunutými směrem dozadu k očím, byly nozdry též posunuté směrem k špičce rypáku, přičemž s novými otvory v lebce je spojovala jakási masitá tkáň a rezonanční komora. Dinosauři jako \"Brachiosaurus\" a \"Diplodocus\" tak neměli nozdry na vrcholu hlavy, jako se často zobrazuje na ilustracích.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní orgány.", "content": "Obrovské byly i vnitřní tělesné orgány obřích sauropodů. Podle odhadů vážilo například jen srdce brachiosaurida rodu \"Giraffatitan\" asi 200 kilogramů, zatímco jeho žaludek mohl být těžký až 2500 kilogramů. Srdce pracovalo tempem asi 14 až 17 úderů za minutu a dinosaurus se nadechl přibližně 3,5krát za minutu. V jeho těle bylo podle odhadů také asi 3000 litrů krve, tedy asi 600krát více než u dospělého člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Největší sauropodi.", "content": "I když tendence k nabírání tělesné velikosti je patrná jak u sauropodů, tak u prosauropodů, největších rozměrů dosáhli právě zástupci sauropodů, kam se řadí největší a nejtěžší suchozemští živočichové všech dob. Při určení konkrétních rekordů však nastává problém – čím větší zvíře bylo, tím méně fosilií je z něj často známo. Druhým problémem jsou velikostní rozdíly mezi jedinci téhož druhu, které jsou způsobeny tím, že sauropodi zřejmě rostli po celý život. Dobrým příkladem je třeba africký \"Giraffatitan\" (někdy považovaný za druh rodu \"Brachiosaurus\"), který byl průměrně 25 metrů dlouhý, ale největší jedinci údajně dosahovali délky až 33 metrů, což je téměř o 30 % více. Když jsou známy pozůstatky jen jediného zástupce druhu, je prakticky nemožné určit, zda šlo o průměrně velkého tvora nebo spíš obra na poměry svého druhu. Po dlouhou dobu byl největším relativně dobře známým dinosaurem druh \"Brachiosaurus altithorax\", objevený na začátku 20. století. Jeho pomyslný velikostní primát vydržel až do 80. let 20. století.  Problematická je nejen tělesná velikost, ale i hmotnost. Původní astronomická čísla odhadovaná pro některé rody (136–180 tun pro rod \"Ultrasaurus\", dnes již navíc neplatný) byla snížena o celou třetinu až polovinu. Sauropodi totiž disponovali, jak se ukázalo teprve před nedávnem, značně rozsáhlou soustavou vzdušných vaků a dutých kostí.  S přihlédnutím ke všem kritériím nakonec zbude několik kandidátů. Lépe známý \"Sauroposeidon\" z kladu Somphospondyli (známý z prodloužených krčních obratlů, kdyby se podobal příbuzným rodům, musel být 30 až 35 metrů dlouhý a 18 metrů vysoký), přičemž je známo více kandidátů, kteří se jim v délce nebo hmotnosti blíží (\"Seismosaurus\" (resp. \"Diplodocus hallorum\"), \"Supersaurus\" a zejména \"Argentinosaurus\", \"Patagotitan\", \"Puertasaurus\" a další obří titanosauři).  Možná vůbec největším sauropodem mohl být záhadný indický druh \"Bruhathkayosaurus matleyi\", který žil před asi 70 miliony let a jehož fosilie byly zběžně popsány v roce 1989. Dnes jsou již nejspíš zničeny erozí a nebyly nikdy přesně změřeny a zdokumentovány. Pokud by domnělá holenní kost skutečně měřila rovné dva metry (jak bylo udáváno), mohlo by jít o titanosaurního sauropoda dlouhého přes 40 metrů a vážícího přes 126 tun.  Nověji americký badatel Gregory S. Paul uvádí, že největším vědecky potvrzeným dinosaurem je \"Argentinosaurus\" s hmotností v rozmezí 65 až 75 tun, všichni ostatní zatím známí sauropodi jsou již menší (například rod \"Patagotitan\" vážil podle jeho výpočtů \"pouze\" kolem 50 tun).  Naopak i ti nejmenší známí sauropodi byli relativně velcí tvorové. Jedním z nejmenších byl například druh \"Europasaurus holgeri\", žijící v období svrchní jury (asi před 154 miliony let) na území současného Německa. Při délce kolem 6 metrů a hmotnosti zhruba 1 tuny patřil doslova k \"trpasličím\" druhům.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "Přesnou hmotnost největších sauropodů neznáme, navíc mohla v průběhu života těchto dinosaurů poměrně výrazně kolísat v závislosti na ročním období, klimatu, dostupnosti potravy apod. Největším poměrně dobře známým sauropodem se dnes zdá být \"Puertasaurus\", který byl popsán v roce 2005 a ve velikosti zřejmě lehce překonal i svého „krajana“ argentinosaura. Jeho velikost se na základě obřích obratlů odhaduje na 35–40 m délky a 80–100 tun hmotnosti. Jisté je, že těžšími živočichy jsou pouze současné největší velryby, jako je plejtvák obrovský, dosahující hmotnosti až kolem 200 tun.  Jedny z největších fosilních stop sauropodů byly objeveny ve Francii v dubnu roku 2009. Měří na délku kolem 150 cm, nemusí však být zcela největší. Zajímavostí je, že sauropodi měli také nejdelší nervy, jaké kdy u obratlovců vznikly. Jednotlivé nervové buňky mohly dosahovat délky až kolem 40 metrů a vzruch byl jimi veden do mozku až 0,5 sekundy. Obří sauropodí stopy byly objeveny také v Maroku, dostaly název \"Breviparopus taghbaloutensis\" a mohly patřit dinosaurovi o délce kolem 35 metrů.  Přehled největších dinosaurů viz Velikost dinosaurů.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Sauropoda jsou sesterskou skupinou Prosauropoda, s kterou vytváří podřád Sauropodomorpha. Sauropodi se dělí, mimo primitivních forem, na dvě hlavní přirozené skupiny – Macronaria a Diplodocimorpha. Některé výzkumy, založené na morfologii dentice, dokazují, že biodiverzita sauropodů byla zřejmě ve většině ekosystémů mnohem vyšší, než ukazují pouze kosterní nálezy. V roce 2019 byl definován nový klad obřích sauropodních dinosaurů z Jižní Ameriky, který dostal vědecké jméno Colossosauria (doslova \"kolosální ještěři\").  S počtem přibližně 300 vědecky platných (validních) druhů, popsaných k červenci roku 2019 jsou sauropodi druhou nejpočetnější a druhově nejrozmanitější skupinou druhohorních dinosaurů (po teropodech s počtem 466 druhů). I s ostatními sauropodomorfy pak toto číslo činí 362 druhů.  Takto vypadá zjednodušená systematika sauropodů:  Sauropoda:", "section_level": 1}, {"title": "Primitivní sauropodi.", "content": "Primitivní sauropodi se dělí na různé formy, které jsou zatím bez bližšího zařazení, s různým stupněm vyspělosti na vývojové cestě ke skupině \"Eusauropoda\". Přestože v minulosti byly zařazeny do různých čeledí, není jisté, které a zda vůbec některé vytvářely přirozenou skupinu. Nejprimitivnějším známým sauropodem je tak možná malý \"Anchisaurus\", stavbou těla poněkud podobný primitivnímu rodu \"Thecodontosaurus\". Tyto dva rody však zřejmě byli jen příbuzní sauropodů ze skupina sauropodomorpha. O něco vyspělejší byl už velký a čtyřnohý rod \"Melanorosaurus\", okolo kterého se asi sdružovala skupinka dalších sauropodů, kteří byli v minulosti považováni za prosauropody. Zda skutečně vytvářeli čeleď Melanorosauridae, není jisté. Ještě vyspělejší byl rod \"Antetonitrus\" a čeleď Vulcanodontidae, zastoupená například rodem \"Vulcanodon\". Mezi nejlépe známé primitivní sauropody z období spodní jury patří také indický rod \"Barapasaurus\".  Formy z Eusauropoda, například rod \"Cetiosaurus\", měly duté obratle, do kterých zasahovaly výběžky plic (jako u dnešních ptáků). To svědčí o vyspělém metabolismu sauropodů a o možnosti podobného dýchání jako mají ptáci (ptáci potřebují během letu velké množství kyslíku). Zda byli teplokrevní jako malí teropodi, se dá jen těžko určit. Jejich velká těla se jen těžko zbavovala přebytečného tepla, takže je možné, že teplokrevnost sauropodi vývojem ztratili. Do skupiny \"Eusauropoda\" patřily mimo primitivních forem (v minulosti byly téměř všechny umístěné do čeledi Cetiosauridae) i vyspělé formy ze skupiny \"Neosauropoda\", jejichž zástupci měli zuby umístěné více v přední části čelistí a nozdry bývaly umístěné více vzadu na lebce. Dělí se na skupiny Macronaria a Diplodocimorpha.", "section_level": 2}, {"title": "Macronaria.", "content": "Zástupci Macronaria byli většinou mohutní tvorové s krátkým ocasem a velkými nozdrami, které byly větší než očnice a zároveň umístěné poměrně vzadu na lebce. Umístění nozder mohlo souviset s ochranou před rostlinami při jejich otrhávání, přičemž jejich velikost sloužila na dostatečné zvlhčení i velmi suchého vzduchu, i když jistý význam mohly mít i při termoregulaci. Předkové Macronaria připomínali zřejmě rod \"Jobaria\". Macronaria se dělí na primitivní skupinu Camarasauridae a na bohatě zastoupenou Titanosauriformes s dvěma nebo třemi podskupinami (Brachiosauridae, Titanosauria resp. Euhelopodidae). Zastupovali ji mohutní tvorové s vysokými lebkami, které se směrem k čenichu snižovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Camarasauridae.", "content": "Camarasauridae byli středně velcí sauropodi (v průměru 15 až 18 m) s mohutnou stavbou těla a mocnými lžícovými zuby. Měli vysoké pevné lebky s hrubými zuby, zhruba stejně dlouhé končetiny a poměrně krátký krk. Dost málo ohebný krk nosili vzpřímený a spásali střední vegetaci (vyšší než diplodici a nižší než brachiosauři), a to včetně odolných rostlin. Zřejmě žili ve velkých stádech a často představovali nejběžnější sauropody v dinosauřích společenstvích. Vyskytovali se během svrchní jury a spodní křídy. Nejlépe známý zástupce je \"Camarasaurus\".", "section_level": 3}, {"title": "Euhelopodidae.", "content": "Euhelopodidae je dodnes záhadnou, málo známou výlučně asijskou čeledí sauropodů. Někdy bývá rozbita nejprimitivnější Mamenchisauridae a vlastní Euhelopodidae, jindy jsou její zástupci roztroušeni po stromu sauropodů bez vytvoření samostatné skupiny. Jednoznačně šlo o pestrou skupinu s některými znaky kamarasaurů, brachiosaurů, diplodoků a titanosaurů. I přes pochybnosti je možné, že přece jen šlo o přirozenou skupinu, nejdříve o příbuzných prvotních zástupců Titanosauiformes, přičemž jejich zvláštní znaky připomínající různé skupiny sauropodů snad vznikly vývojem v izolaci (v suché Asii byli dlouhou dobu jedinou významnější skupinou sauropodů).  U těchto zvířat je častý mimořádně prodloužený krk, který však mohl být díky malé hmotnosti zdvihnutý dost kolmo, přičemž srdce dokázalo pumpovat krev do mozku, zřejmě díky zatím neznámým anatomickým přizpůsobením měkkých tkání, která obvykle nezkamení. Takto se mohli euhelopodidi krmit na nízké i na vysoké vegetaci. Třeba připomenout, že diplodoci s dlouhým krkem málo ohebným ve vertikálním směru, mívali dlouhý ocas, ale protože Euhelopodidi ho měli krátký, lze téměř s jistotou říci, že se živili nízkou i vyšší vegetací. Zástupci Euhelopodidae jako např. \"Euhelopus\", měli tenké kolíkové zuby, přičemž byli hojní během střední a svrchní jury. Ze spodní křídy nejsou přesvědčivě doloženi.", "section_level": 3}, {"title": "Brachiosauridae.", "content": "Další podskupinou Titanosaurifomes byla Brachiosauridae, reprezentovaná například rodem \"Brachiosaurus\". Její zástupci se vyznačovali vysokými lebkami, silnými lžícovitými zuby a prodlouženými krky a předníma nohama, které byly dlouhé minimálně stejně jako zadní nohy. Díky délce končetin měli brachiosauři plec výš než bedra, což jim díky přibližně vzpřímenému krku (nošenému v úhlu přibližně 45 stupňů; ilustrace se strměji drženým krkem jsou chybné) dávalo zjev žirafy. Mnohé rody nabývaly značných rozměrů a žily převážně osamotě nebo v menších skupinkách (\"Brachiosaurus\") a menší se seskupovaly do velkých stád (\"Giraffatitan\"). Tito tvorové byli hojní během svrchní jury a spodní křídy. Jeden nalezený obratel ale naznačuje, že by mohli přežít až do poloviny svrchní křídy.", "section_level": 3}, {"title": "Titanosauria.", "content": "Třetí podskupinou Titanosauriformes je Titanosauria (svrchní jura až křída), velká a pestrá podskupina širokých sauropodů se středně dlouhými krky i ocasy, obratli bez odlehčovacích otvorů a vysokými lebkami s výrazným sklonem k rypáku. Zuby měli tenké, kolíkovité. Mnohé menší a středně velké rody neměly problém se na delší dobu vztyčit na zadní končetiny. Krk titanosarů bývá někdy zobrazován v jedné linii s trupem. Takto ho sice nejčastěji nosili během chůze, je však pravděpodobné, že ho dokázali zdvihnout do koruny stromů, i když ne tak prudce jako u brachiosauridů. Svědčí o tom i velikost předních končetin, které jsou jen o málo menší než končetiny zadní. U sauropodů, kteří nedokážou zdvihnout krk nad úroveň těla, bývají přední zkrácené (\"Diplodocus\", \"Cetiosaurus\"). Naopak u sauropodů, kteří dokážou vztyčit krk do výšky, bývají přední nohy delší nebo jen o málo kratší než zadní nohy (\"Brachiosaurus\", \"Camarasaurus\"). U některých Titanosaurů se záda směrem od plece k bedrům mírně snižovala (\"Paralititan\", \"Argentinosaurus\").  Titanosauria bývá dělená na primitivní formy (\"Argentinosaurus\") a dvě vyspělejší čeledi. První je Saltasauridae (Titanosauridae), jako např. rod \"Saltasaurus\", což bývali většinou menší masivní sauropodi (přibližně 15 m dlouzí); nevýhody jejich „malé“ velikosti jim vynahradil kostěný pancíř pokrývající záda a svrchní stranu krku a ocasu. Pancíř se u nich vyskytoval dost často (několik druhů ho druhotně ztratilo) a zřejmě chránil i některé primitivní druhy titanosaurů. Tito tvorové byli úspěšní hlavně v druhé polovině svrchní křídy. Druhou dobře rozpoznatelnou skupinou byla Nemegtosauridae, jehož zástupci zjevem připomínali diplodocidy, mezi které byli dříve i zařazeni. Měli lehčí stavbu těla a nižší protáhlejší lebky. Vyskytovali se během křídy. Další čeledí byla zřejmě Agustiniidae, což byli titanosauři se specializovaným kostěným brněním (jejich klasifikace ale není jistá) a Opisthocoelicaudiidae, která však možná spadala do Saltasauridae.", "section_level": 3}, {"title": "Diplodocimorpha.", "content": "Zástupci skupiny \"Diplodocimorpha\" mívali dlouhé zadní a krátké přední končetiny dlouhý ocas často s bičovitým zakončením (kterým dokázali vydávat neuvěřitelně hlasité práskavé zvuky, bičovat protivníky a predátory nebo udržovat kontakt jako hmatovým orgánem mezi jednotlivci stáda bez očního kontaktu), krk ohebný pouze do stran (ve vertikálním směru byl strnulý) a nízkou hlavu s tenkými zuby. Nozdry měli menší a ještě více vzadu než zástupci skupiny \"Macronaria\", přičemž některým rodům srostly do jednoho otvoru (\"Diplodocus\"). Stavba těla byla jednostranně přizpůsobena na spásání nízkých a přízemních rostlin. Schopnost stát na zadních nohách využívaly jen malé druhy, obvykle se vztyčily pouze během útoku dravců, aby si chránily zranitelný krk. V průměru měli zástupci této skupiny lehčí stavbu těla než zástupci \"Macronaria\". U jediného rodu (\"Diplodocus\") se zachovaly stopy po koženém hřebeni táhnoucím se středem zad, krku a ocasu. Podobné bývaly zřejmě u sauropodů běžné. \"Diplodocimorpha\" se obecně dělí na tři čeledi: \"Rebbachisauridae\" a \"Diplodocidae\". \"Diplodocidae\" a \"Dicraeosauridae\" si jsou značně podobné, a proto je pro ně vytvořena skupina \"Diplodocoidea\", přičemž mezi typické znaky patří třeba s menším počtem jemných zubů.", "section_level": 2}, {"title": "Rebbachisauridae.", "content": "Spodnokřídová čeleď \"Rebbachisauridae\", jejíchž mnozí členové bývali v minulosti zařazeni do \"Dicraeosauridae\", je dodnes jen málo známá. Na tělech jejích zástupců jsou patrné modifikace oproti starším diplodokům (\"Diplodocidae\"), aby mohli konzumovat nízké rostlinstvo i během spodní křídy (dobře je to vidět na rodu \"Nigersaurus\"). Doložený je například výskyt hrubých lžicovitých zubů, nebo rodů vybavených velkým množstvím zubů s jakýmsi zobákem na konci čelisti (podobně jako u hadrosaurů).", "section_level": 3}, {"title": "Diplodocidae.", "content": "Dnes nejlépe známou podskupinou \"Diplodocimorpha\" je čeleď \"Diplodocidae\", která značně prosperovala koncem jury. V tom byla neúspěšnější skupinou sauropodů minimálně v Severní Americe, Africe a západní Evropě. Právě mnohé znaky této skupiny jsou považovány za typické pro celou skupinu \"Diplodocimorpha\", i když jsou u \"Diplodocidae\" obvykle více rozvinuté. Přestože znaky na různé úrovni typické pro příbuzné čeledi se tato zvířata vyznačovala například dobře vyvinutým bičovým zakončením na ocasu.  Do této čeledi pravděpodobně patřili někteří z nejdelších suchozemských živočichů. Známé jsou pozůstatky některých rodů (\"Diplodocus\" nebo \"Supersaurus\"), dosahujících obřích rozměrů, například délka až přes 34 metrů.  Čeleď \"Diplodocidae\" se dělí na dvě podčeledi: robustní formy z \"Apatosaurinae\" (např. rod \"Apatosaurus\") a relativně štíhlejší \"Diplodocinae\".", "section_level": 3}, {"title": "Dicraeosauridae.", "content": "\"Dicraeosauridae\" (např. \"Dicraeosaurus\") je čeleď blízce příbuzná čeledi \"Diplodocidae\", ale poněkud primitivnější. Její příslušníci měli poměrně krátké krky, lehkou stavbu těla a prodloužené trny na obratlích krku, trupu i ocasu. Bývali též relativně malí (dlouzí jen okolo 10 m), což jim zřejmě pomohlo k životu v pralesech, kde spásali přízemní vegetaci. Sauropodní dinosauři z čeledi \"Dicraeosauridae\" se poměrně vzácně vyskytovali po dlouhou dobu od svrchní až do spodní jury.", "section_level": 3}], "src_summary": "Sauropodi (Sauropoda) byli příslušníci skupiny velkých až obrovských býložravých dinosaurů. Vyznačovali se většinou silně prodlouženým krkem, kvadrupední (čtyřnohou) chůzí, malou velikostí lebky v poměru k tělu a často velmi dlouhým ocasem. Někteří sauropodi představují největší suchozemské živočichy všech dob. Vyskytují se od konce triasu (asi před 210 miliony let) do úplného konce druhohor (před 66 miliony let) téměř po celém druhohorním světě.", "tgt_summary": "Sauropoda ( or ), or the sauropods (; \"sauro-\" + \"-pod\", \"lizard-footed\"), are a clade of saurischian (\"lizard-hipped\") dinosaurs. They had very long necks, long tails, small heads (relative to the rest of their body), and four thick, pillar-like legs. They are notable for the enormous sizes attained by some species, and the group includes the largest animals to have ever lived on land. Well-known genera include \"Brachiosaurus\", \"Diplodocus\", \"Apatosaurus\", \"Brontosaurus\", and \"Mamenchisaurus\".", "id": 1662527}
{"src_title": "Obratel", "tgt_title": "Vertebra", "src_document": [{"title": "Obratle lidského těla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba obratle.", "content": "Typický obratel můžeme anatomicky i funkčně rozdělit na tři části:", "section_level": 2}, {"title": "Tělo obratle.", "content": "Tělo obratle je uložené vpředu (ventrálně) a je největší a hlavní nosnou částí páteře. Směrem nahoru (kraniálně) a dolů (kaudálně) končí rovnou plochou (lat. \"facies intervertebralis\"), na kterou se připojuje pružící meziobratlová ploténka (lat. \"discus intervertebralis\"). Tělo obratle (corpus) je vyplněno spongiózou a červenou kostní dření.", "section_level": 3}, {"title": "Oblouk obratle - arcus vertebrae.", "content": "Jeho hlavní funkcí je ochrana míchy.  Spojením těla s obloukem je vytvořen otvor (lat. \"foramen vertebrale\"). Otvory všech obratlů pod sebou, spolu se zadními plochami meziobratlových plotének a s vazy vytvářejí páteřní kanál (lat. \"canalis vertebralis\").", "section_level": 3}, {"title": "Výběžky obratle.", "content": "Výběžky vystupují z oblouku obratle a slouží ke spojení obratlů.", "section_level": 3}, {"title": "Osifikace obratlů.", "content": "Osifikace obratlů začíná od 3. měsíce nitroděložního vývoje v dolních hrudních obratlech a postupně se přidávají další obratle směrem nahoru i dolů. Osifikace obratle začíná ve dvou osifikačných místech oblouku a v jednom místě obratlového těla. Z jader oblouku osifikují i výběžky, výjimkou jsou ty, které jsou původem rudimentární žebra. Chrupavky mezi jádry tvoří růstové zóny obratle. Páteř novorozence je rovná, bez dvojesovitého prohnutí. V prvních měsících po narození a posazení se dítěte, vzniká první obloukovité prohnutí páteře. Dvojesovité prohnutí se vytváří, když dítě začíná chodit. Oblouk obratle se spojuje osifikačně v oblasti processus spinosus v 1. roce života. Oblouk se spojí s tělem obratle mezi 3. - 8. rokem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíly v obratlech.", "content": "Každá část páteře má specifický tvar obratlů. U člověka rozeznávame:", "section_level": 2}, {"title": "Krční obratle – vertebrae cervicales (C - C).", "content": "Krční obratle jsou označované zkratkou C - C. První dva krční obratle (C a C) umožňují pohyb hlavy ve větších rozsazích než ostatní krční obratle, proto se od ostatních odlišují. Atlas (C, lat. \"atlas\") umožňuje kývavé pohyby hlavy. Nemá tělo, má prstencový tvar a dvě kloubní plošky, které slouží ke spojení s lebkou. Čepovec (C, lat. \"axis\") je přizpůsobený k otáčení hlavy podél svislé osy. Ve své přední části má zub (\"dens axis\"), kolem kterého se otáčí horní atlas. Trnové výběžky atlasu a axisu jsou vidličnatě větveny.", "section_level": 3}, {"title": "Hrudní obratle – vertebrae thoracicae (Th - Th).", "content": "Ke každému z nich je připojen jeden pár žeber. Trnové výběžky jdou šikmo dolů.", "section_level": 3}, {"title": "Bederní obratle – vertebrae lumbales (L - L).", "content": "Jsou největší a nejtěžší. Mají hlavně nosnou funkci. Dále mezi obratli L až L končí mícha. Mezi obratli L a L se provádí lumbální punkce (odběr mozkomíšního moku).", "section_level": 3}, {"title": "Křížové obratle – vertebrae sacrales (S - S).", "content": "Mají kloubní plochy pro spojení s kyčelní kostí (\"os ilium\"). Srůstají do kosti křížové (\"os sacrum\").", "section_level": 3}, {"title": "Kostrční obratle – vertebrae coccygeae (Co - Co).", "content": "V lidském těle se udává 3 až 5 obratlů kostrčních. Tyto obratle srůstají v kostrč (\"os coccygis\") na níž se upínají svaly tzv. pánevního dna (někt. 'dolní bránice'), které mají roli svěračů. Pružení kostrčních obratlů je nutné pro hladké dosedání člověka, hybnost bederní páteře, trávení, vyměšování a pružení obsahu abdomenu a dolní pánve při chůzi. Pružnost pánevního dna má vliv i na sexuální funkci.", "section_level": 3}], "src_summary": "Obratel (lat. \"vertebra, -ae\", řec. \"spondylos\") je kost, u některých obratlovců zůstává ve formě chrupavky. Tvoří základní stavební a funkční jednotku páteře (lat. \"columna vertebralis\"). Obratle jsou společným znakem obratlovců. Během ontogeneze se zakládají jako chrupavka, u většiny kostnatých ryb a čtyřnožců později osifikují v kost.", "tgt_summary": "In the vertebrate spinal column, each vertebra is an irregular bone with a complex structure composed of bone and some hyaline cartilage, the proportions of which vary according to the segment of the backbone and the species of vertebrate.", "id": 2054112}
{"src_title": "Shader", "tgt_title": "Shader", "src_document": [{"title": "Vertex shader.", "content": "Program, který se provede na každém vrcholu (vertexu) vstupní geometrie scény. Mezi nejčastější operace patří transformace vrcholu (násobení pohledovou a \"world\" maticí). Pomocí transformací lze však dosáhnout i různých grafických efektů — např. simulace pohybu vodní hladiny. Vždy do programu vstoupí jeden vrchol, je upraven a zase vystoupí, nelze tedy vrcholy přidávat či odebírat.", "section_level": 1}, {"title": "Geometry shader.", "content": "Geometry shader na rozdíl od vertex shaderu umožňuje přidávat nebo odebírat vrcholy a tím ovlivňovat výslednou geometrii. Geometry shader lze využít například pro generování jednoduché vegetace (trávy) na povrchu nějakého objektu či k doplnění detailů existujícího modelu (např. vytvoření ostnů na modelu dinosaura) v reálném čase.", "section_level": 1}, {"title": "Pixel (fragment) shader.", "content": "Pixel shader je prováděn na každém pixelu rasterizované scény — pracuje tedy s jejím 2D obrazem. Mezi nejčastější operace patří aplikace textur případně další modifikace barvy pixelu.", "section_level": 1}, {"title": "Shadery pro teselaci.", "content": "S příchodem Direct3D 11 a OpenGL 3.2 byl vykreslovací řetězec rozšířen o nové stupně realizující teselaci. Dva z těchto celkem tří stupňů jsou programovatelné. Názvy příslušných shaderů se u jednotlivých rozhraní liší. Pro Direct3D jsou to Hull-shader a Domain-shader, pro OpenGL potom Tessellation control shader (TC) a Tessellation evaluation shader (TE). Tyto shadery umožňují měnit geometrii objektů (podobně jako geometry shader). Díky podpoře teselace zakotvené přímo v hardware (GPU) je možné do scény přidat velmi velké množství detailů (a to tam kde jsou potřeba např. dle vzdálenosti od kamery).", "section_level": 1}, {"title": "Compute shader.", "content": "Compute shader slouží k realizaci a možnému urychlení obecných algoritmů na grafickém procesoru. Ve specifikaci OpenGL se poprvé objevil ve verzi 4.3 a Direct3D přidalo jeho podporu ve verzi 11. Compute shader se také používá k technice zvané GPGPU.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shader je počítačový program sloužící k řízení jednotlivých částí programovatelného grafického řetězce grafické karty (přesněji GPU). K tvorbě takových programů slouží specializované programovací jazyky tzv. shader jazyky (například jazyk GLSL pro OpenGL, Cg od společnosti NVIDIA nebo HLSL od společnosti Microsoft určený pro API DirectX, Xbox a Xbox 360). Shadery se rozdělují na několik základních typů podle toho, pro kterou jednotku grafického řetězce jsou určeny. V současnosti patří mezi nejdůležitější vertex, pixel a geometry shader. S příchodem posledních generací grafických karet a nových verzí grafických rozhraní (DirectX a OpenGL) se rovněž začínají rychle prosazovat shadery pro realizaci teselace.", "tgt_summary": "In computer graphics, a shader is a type of computer program originally used for shading in 3D scenes (the production of appropriate levels of light, darkness, and color in a rendered image). They now perform a variety of specialized functions in various fields within the category of computer graphics special effects, or else do video post-processing unrelated to shading, or even perform functions unrelated to graphics at all.", "id": 265901}
{"src_title": "Power over Ethernet", "tgt_title": "Power over Ethernet", "src_document": [{"title": "Způsoby PoE.", "content": "Pro PoE se využívá v zásadě dvou možných řešení: Na vysvětlení lze dodat, že osm vodičů v kabelu je rozděleno do 4 párů, které jsou samostatně krouceny. Vodičům jsou dle normy přiřazena čísla 1 až 8 a do párů jsou rozděleny takto: Čísla současně udávají pořadí kontaktů na konektoru RJ-45.", "section_level": 1}, {"title": "Napájení po nevyužitých párech.", "content": "V mnoha případech se z celého osmižilového kabelu používají jen první dva páry (oranžový a zelený) a to pro digitální datové přenosy (čtení, zápis), přitom druhé dva páry vodičů zůstávají často nevyužité. Původní záměr přitom byl, a to aby se využívaly i tyto, pro telefon: modrý pár pro analogové telefonní signály, hnědý pro napájení telefonu. Jde tedy o klasické telefonní vedení, tzv. telefonní pevnou linku. V rozvodném uzlu budovy/patra pak jsou digitální datové a analogové telefonní signály zpracovávány dvěma samostatnými ústřednami: Jeden Ethernetový kabel, kroucená dvojlinka, je tedy využívána pro dva různé účely, každý navíc na realizován úplně jiném principu.  Hnědý pár vede napájení: jedním vodičem páru + pól, druhým vodičem se obvod uzavírá zpátky (mínus, zem). Modrý pár slouží pro oboustrannou komunikaci: jak pro poslech, tak zároveň pro vysílání vlastního hlasu, z mikrofonu. Aby signály nekolidovaly, přenášené po jediném páru vodičů, jsou namodulované na vyšší frekvence, nosné vlny: oba signály jsou přenášeny po jiných frekvenčních pásmech nosných vln.  Pro účely PoE, pro napájení čehokoli, lze snadno využít již přítomného napájecího napětí, nebo si ho do kabelu lze úmyslně nainjektovat, v rozvodně, a to i bez telefonního signálu pro hlasy.", "section_level": 1}, {"title": "Napájení fantómovým napětím.", "content": "Na principu dvou párů fungují například kancelářské telefony Avaya: Na zaměstnancův stůl je přiveden Ethernetový kabel, s připojením na internet a k telefonu zároveň. Tento kabel se nejdříve připojí do vstupní zdířky telefonu, ten se rovnou rozsvítí a bootuje. Pak se patch kabelem propojí výstupní zdířka telefonu se vstupem síťové karty PC: Do toho už telefonní signál nepokračuje, ani PoE-B, protože ty už používá telefon a dále ven je nepouští. Telefon je tedy připojen přes dva kroucené páry: na mikrofon a sluchátko. A tyto páry navíc používá jako napájecí: oba vodiče jednoho páru jako plus, oba druhého jako mínus pól. Signály za telefonem už zbývají jen ve dvou kroucených párech: v těch, které telefon nepoužívá.  Tímto způsobem tedy na jednom kabelu pracují dvě zařízení: Buď telefon dvěma párům (jím nevyužívaným) umožňuje průchod, nebo dvojitě použitý kabel lze nejdříve \"rozbočit\", propojkou galvanicky sestavenou ze tří zdířek (splitter), a obě zařízení připojit samostatně, každé vlastním patch kabelem. Aby takovéto rozdvojení bylo smysluplné, musí samozřejmě v ústředně budovy, na druhém konci kabelu v zásuvce, být napojen odpovídající informační zdroj: Pro PC napojení na přepínač (switch) LAN, pro druhý pár párů napojení k telefonní ústředně (pro zmíněný telefon), případně k jinému zdroji (nejspíše zas do stejného switche, pro zaměstnancův notebook). A právě v ústředně budovy je vyřešeno i napájení, vtlačované do kabelů, do zásuvek pro stolní telefony zaměstnanců: Buď jejich napájení umí už sama telefonní ústředna, uvnitř sebe, nebo kabely ještě procházejí přes injektory PoE.", "section_level": 1}, {"title": "Nutnost čtyř vodičů pro jedno napájení.", "content": "Napájení je nutné poskytovat mezipárově, oba dva vodiče páru jako jeden pól napájení, oba dva vodiče druhého páru jako druhý pól napájení: Protože se mění i zátěžový proud k napájenému zařízení, proudové skoky by rušily data. Při pokusu využít jeden vodič jednoho páru pro jeden pól napájení a druhý vodič toho samého páru pro opačný pól by vlastně šlo o pokus používat jeden dvojbran (kroucený pár vodičů, dva jeho konce) pro přenos dvou signálů, dvou napětí: informačního a napájecího. A protože jde o dva proměnné signály (\"signál\" napájení/odběru není konstantní), nutně by kolidovaly, vzájemně by se rušily.  Naopak datový signál jednoho páru není nijak porušen, pokud po obou vodičích teče stejný proud, napájecí (i proměnlivý), když jde v obou vodičích stejným směrem: Rozdílové napětí signálu zůstává zachováno, nezměněné. Souběhu napájecích pólů na kroucených párech, kterými jsou zároveň přenášena data, se říká \"fantom\": Tři signály na čtyřech vodičích. Protože pro data jsou typicky využívány první dva páry (pár párů A, vč. kontaktu 1), režim-A a \"fantómové PoE\" jako pojmy často splývají. Pokud se pro napájení využívá druhého páru párů (B), které pro data bývají často nepoužité, mluví se o režimu B: tzv. \"po volných vodičích\". Nicméně i v takovém případě jsou póly napájení stále připojeny na celé páry. A když se datový signál třeba najednou objeví i na těchto párech, jde obdobně o \"fantómové PoE na B\".  Póly napájení se připojují na celé páry kvůli zabránění zarušení dat, kromě toho však také dvojité vodiče napájení pomáhají i se ztrátami na vedení nebo lépe s úbytkem napětí podél délky vodičů: Zdvojením průřezu vodivého materiálu pro napájení se na polovinu snižuje jeho odpor / zdvojnásobuje vodivost, což je při přenosu výkonu podstatné. Naproti tomu informační datové signály generují značně nižší proudové hustoty materiálem vodiče.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojí PoE najednou.", "content": "Co naopak využít lze, je kombinace obou PoE současně, napájení v \"režimech\" A i B zároveň: Takové kombinace však musí být podporovány jak na straně rozvodného uzlu (injektáže), tak i na straně spotřebičů. V běžných řešeních se o PoE mluví jako o přítomnosti \"vůbec nějakého napájení\", které dnes už bývá řešeno samotným rozbočovačem (endspan, ve switchi), stále však lze přidat i druhé PoE, to už přídavnou injektáží (midspan, dodatečným zařízením). Kombinované PoE tedy není standardizované a jde o proprietární řešení: Jak si ho kdo udělá.  Protože TP (twisted pairs) kabel má celkem 8 vodičů ve čtyřech párech, kde dva se (vždy) využívají pro data (dva signály, vysílání a příjem) a další dva páry jsou buď vůbec nevyužité nebo přenášejí druhá data (opět Tx+Rx), může přes TP kabel procházet až 6 (hlavně digitálních) signálů: dva páry pro data1 (Tx1+Rx1), po nich ještě napájení PoE-A, pak obdobně i zbývající dva páry data2 (používají-li se) a na nich druhé napájení PoE-B (dva vodiče na +, čtvrtý pár pro -). Z tohoto pohledu jsou si oba páry párů (A a B) rovnocenné: Oba umožňují nést až dva informační signály a jedno PoE napájení, a to sice identickým způsobem, ale dokonce o různých napětích a příkonech (samostatné napájecí obvody).", "section_level": 2}, {"title": "Napájení do páru čtveřic.", "content": "Při zobecnění principu fantómového signálu/napájení lze po čtyřech párech vodičů teoreticky přenášet až 7 digitálních (stejnosměrných) signálů: Prakticky se dnes sice páry párů používají pro PoE, protože však jde o dva páry (sudý počet párů), mohly by být místo toho využity pro přenos třetího datového toku, obousměrného: vysílání i příjmu, to by ale muselo i periferní zařízení umět vysílat fantómově. Naproti tomu výkon napájení jde jen jedním směrem, stačí pro něj jediný \"pár\" vodičů: 4 vodiče (páry A) jako + pól, další 4 vodiče jako – pól (páry B). Taková konstrukce je však čistě teoretická: Třetí datový signál by fantómově musel injektovat už rozbočovač (switch), napájení do čtveřic (druhý fantóm nad prvními dvěma) by už vůbec muselo být provedeno dodatečnou injektáží. Než toto složitě konstruovat, je mnohem levnější souběžně položit druhý ethernetový kabel, přes něj přenášet data-3 a i PoE, jednoduchým telefonním způsobem, nefantómově: Každý vodič s jediným prostým účelem.", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti metod, praktické řešení.", "content": "Jelikož u dosud hojně používanějších standardů ethernetu 10Base-T a 100Base-TX jsou využívány jen 4 vodiče z celkových osmi, zbývající čtyři vodiče se dají použít pro napájení. Tento způsob je použitelný jak u aktivních prvků (síťové přepínače), tak u pasivních injektorů a napájecích panelů v rozvaděčích.  Druhý způsob vyžaduje složitější uspořádání na straně zdroje a je častější v přepínačích. Příkon každého napájeného zařízení může být až 15,4 W, resp 25 W. To vyžaduje náležitě dimenzovaný zdroj přepínače a tedy i jeho vyšší cenu.  Protože současná perspektivní rychlost ethernetu odpovídající definici 1000Base-T již využívá všech čtyř párů v datovém kabelu strukturované kabeláže, pozbývá zvolna první způsob s volnými páry na významu. Nicméně je možné po těchto vodičích napájení vést i nadále pasivně pomocí fantomového zapojení, kdy se oddělí napájecí DC složka od datové AC složky. K tomu se používají ethernetová linková trafa s napájecí odbočkou uprostřed, nebo kondenzátory (blokují DC) a tlumivky (blokují AC). Takové zapojení je kompatibilní jak s pasivním 100BaseTX Ethernetem, tak s i 1000Base-T Ethernetem.", "section_level": 2}, {"title": "Normy pro PoE.", "content": "Pasivní PoE (tj. nekompatibilní s normou \"IEEE 802.3af\") čistě dodává napájení po nevyužitých kabelech: vodiče 4 a 5 (modrý pár) vedou kladný pól a vodiče 7 a 8 (hnědý pár) vedou záporný pól napájení. Takový způsob využívá například MikroTik RouterBOARD.  Mezinárodní standard \"IEEE 802.3af\" definuje aktivní PoE, které zahrnuje vyjednávání o napájení. V detailech (polarita) se liší od návrhu firmy Cisco. Řada současných přístrojů dovoluje napájení podle obou standardů, 802.3af i firemního Cisco. Druhý z uvedených je však podporován jen z důvodů zpětné slučitelnosti a v současnosti je zastaralý, protože 802.3af ho plně nahrazuje. Standard kombinuje obě popsané metody (volné páry nebo datové páry). Používá se napětí 48 V a max. proudový odběr jednoho přístroje je 400 mA. Norma dělí spotřebiče napájené přes ethernet do tříd 1 až 4 podle požadovaného příkonu.  Třídu lze na zdroji (např. přepínači) nastavit ručně nebo si ji napájený přístroj sám dynamicky dohodne s napájecím zařízením. Existuje již návrh standardu \"IEEE 802.3at\".", "section_level": 1}, {"title": "Motivace a historie.", "content": "Napájení po Ethernetu se začalo výrazně prosazovat s nástupem internetové telefonie – VoIP. Dosavadní analogové nebo digitální (ISDN) telefony jsou co do napájení velmi nenáročné a vystačí obvykle s jedním párem vodičů zajišťujících jak komunikaci tak i napájení.  VoIP má své nesporné výhody, ale napájení přístrojů — IP telefonů zvláštním kabelem bylo jednou ze zřejmých a závažných nevýhod. Běžné síťové přepínače neposkytovaly na svých rozhraních napájení pro připojené přístroje (PC, tiskárny, servery, datové terminály), předpokládal se vždy samostatný zdroj.  Nástup VoIP na přelomu tisíciletí vyvolal tlak na řešení této otázky. Proto se kromě injektorů a pasivních napájecích panelů objevily i přepínače s napájecími porty. Jejich vyšší cena je vyrovnána zjednodušeným zapojením, možností centrální správy nyní nově i včetně napájení, úsporou kabelů atd. jak bylo uvedeno výše.", "section_level": 1}, {"title": "Typické vlastnosti a použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Napáječe.", "content": "Napájecí zdroje pro PoE, zařízení, která do kabelu injektují (vstřikují) napájecí napětí, aby ho pak mohla použít periferní zařízení, jsou dvojího druhu:  Vyráběné síťové přepínače se schopností PoE napájení periférií vždy poskytují jen omezený celkový výkon: Je to dáno výkonností jejich vestavěného zdroje, jediného.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřebiče.", "content": "Příklady přístrojů využívajících napájení přes ethernet:", "section_level": 2}], "src_summary": "PoE (Power over Ethernet) je napájení po datovém síťovém kabelu, bez nutnosti přivést napájecí napětí k přístroji dalším samostatným kabelem.", "tgt_summary": "Power over Ethernet, or PoE, describes any of several standard or ad hoc systems that pass electric power along with data on twisted pair Ethernet cabling. This allows a single cable to provide both data connection and electric power to devices such as wireless access points, IP cameras, and VoIP phones.", "id": 848680}
{"src_title": "Hidejoši Tojotomi", "tgt_title": "Toyotomi Hideyoshi", "src_document": [{"title": "Předmluva.", "content": "Sám Hidejoši se přitom jen velmi málo zmiňuje o věcech ze své minulosti. Podle tradice se narodil ve vesnici Nakamura v provincii Owari, jako syn pěšáka, rolníka a chudého samuraje Jaemona Kinošity. Hidejošiho dětské jméno bylo podle záznamů Hijošimaru. Známý je obraz Hidejošiho jako chlapce, který se nechal vyhodit z chrámu jen proto, aby se mohl vrhnout vstříc dobrodružstvím. Cestoval do zemí pod správou Jošimota Imagawy, aby zde nějaký čas sloužil a vydělal si trochu peněz. Hijoši, po obřadu dospělosti známý nyní jako Tokičiró se okolo roku 1557 vrátil do Owari a nechal se zaměstnat ve službách mladého Nobunagy Ody. Zúčastnil se přestavby hradu Kijosu, nad kterou se mu podařilo převzít velení a v neuvěřitelně krátké době stavbu dokončil. To samozřejmě vyvolalo nevoli a nenávist mezi staršími vazaly Odů, kteří v něm viděli kariéristu, navíc nízkého původu. Tokičiro poté přijal pozici", "section_level": 1}, {"title": "Hidejoši Hašiba.", "content": "Hidejoši velel vojskům v bitvě o Anegawu, v roce 1570, a byl také velice činorodý během Nobunagova tažení proti klanům Asai a Asakura. Významně se zapsal do historie roku 1573. Toho roku Nobunaga definitivně zničil klan Asai v provincii Ómi a věnoval Hidejošimu tři okresy v severní části této provincie. Ze svého původního hlavního stanu v Odani, což bylo bývalé ústředí Asaiů, se Hidejoši přemístil do Imahamy, přístavu na břehu jezera Biwa. Zde se věnoval domácím záležitostem, postaral se o rozšíření výroby v manufaktuře na střelné zbraně, kterou založili pár let nazpět ještě Asakurové s Asaii. Spolu s Nobunagou pokračoval v nekonečné vojenské mašinerii, a získával početné zkušenosti po dalších několik let. Jeho praporce se zlatou tykví plápolaly nad Nagašimou (1573–1574), Nagašinem (1575) a Tedorigawou (1577).", "section_level": 1}, {"title": "Západní tažení.", "content": "Hidejošiho stanoviště v Ómi bylo relativně přechodné. V roce 1576 deklaroval klan Oda válku s klanem Móri. Nobunaga nařídil Hidejošimu vytáhnout proti západním provinciím, aby společně s Micuhidem Akečim velel obrovské armádě. Ten byl odpovědný za podrobení okruhu Sanin, zatímco Hidejoši postupoval do okruhu Sanjó. Ve skutečnosti oba muži získali za své úsilí nezávislost v rozhodování, udělenou Nobunagou. Výjimkou byl Kacuie Šibata, zapletený v podrobování provincií Ečizen a Kaga. Hidejošiho první zisk představovaly hrad Himedži, hrad Kózuki a hrad Sajó. Himedži bylo získáno mírovou cestou za vydatné pomoci Kanbeie (Jošitaky) Kurody, se kterým se Hidejoši brzy spřátelil, když Kanbei dokázal přesvědčit svého otce, aby se vzdal strategicky významného hradu. Kózuki a Sajó, které patřily Kacuhisovi Amako, byly dobyty silou. Odpor proti Hidejošiho výpravě brzy se brzy stal tuhým. Nagaharu Beššó (Bečušó), který se vzepřel Hidejošimu se uzavřel na hradě Miki.", "section_level": 2}, {"title": "Anabáze Takamacu.", "content": "V dubnu roku 1582 vstoupil Hidejoši do provincie Biččú a oblehl hrad Takamacu. Takamacu byla klíčová pevnost, a proto Móriové dbali o to, aby hrad nepadl. Pokud by se nepodařilo hrad udržet, provincie Biččú by byla ztracena a mezi provincií Aki, odvěkým domovem Móriů a Ody by stála pouze chabá překážka v podobě provincie Bingo. Terumoto Móri byl opatrným velitelem a nepodnikal nijaké agresivní tahy proti Hidejošiho postupu. Ve skutečnosti se Hidejoši těžce přepočítal, když věřil, že vítězství bude snadné. Během několika neúspěšných pokusů o dobytí padlo přes 15 tisíc mužů na obou stranách a situace se vůbec nepohnula. Takamacu", "section_level": 2}, {"title": "Jamazaki.", "content": "20. června 1582 byl Nobunaga zabit Akečiho jednotkami v chrámu Honnó v Kjótu. Osud Hidejošiho armády a budoucnosti celé země záležel na tom, kdo z obou znepřátelených stran, armáda Odů nebo Móriů, se o incidentu dozví první. Samozřejmě se Akeči snažil dostat zprávu o Nobunagově smrti k Móriům, aby rozdrtili jejich společného nepřítele – Hidejošiho. Posel, který byl s touto správou vyslán však za necelých 48 hodin padl do Hidejošiho rukou. Mezitím se o incidentu dozvěděl Kacuie Šibata. Byl však natolik zaměstnán klanem Uesugi v provincii Eččú, že bylo nesmírně časově náročné vyvléct se z konfliktu a napadnout Micuhideho. Hidejoši měl daleko lepší možnost dostat se rychle do Kjóta. Problém však představovali Móriové. Věděl, že Takamacu balancuje na hranici porážky, avšak dokud nepadne, není naděje, že by bylo možno se s Mórii na čemkoliv dohodnout. Podařilo se mu přesvědčit, s ohledem na vleklé obléhání a zbídačelý stav osádky hradu, Muneharua, že pokud spáchá seppuku, nechá zbytek osazenstva hradu na pokoji. Při pohledu na své nemocné a vyhladovělé druhy Muneharu Šimizu souhlasil a před zraky obou armád si na loďce, která plula po zatopené planině, otevřel", "section_level": 1}, {"title": "Šizugatake.", "content": "Hidejošiho znamenitá odpověď na vraždu v chrámu Honnó mu zajistila postavení hlavní důležitosti na několik následujících měsíců. Ke škodě Kacuie Šibaty nyní zaujímal stejně vysoký post, jako Nobunagovi starší vazalové. Ve skutečnosti byl Hidejoši od počátku vnímán jako kariérista a i nyní je těžké vysvětlit jeho rychlý postup v hierarchii Odů. Je jasné, že Hidejošimu dopomohl jeho talent a schopnosti. Nicméně nepochybně největší podíl na jeho vzestupu měla Nobunagova povaha. Zdá se, že Nobunaga občas pochyboval o svých starších vazalech již od neklidných časů, které vládly v provincii Owari před rokem 1560. Také Micuhide Akeči byl považován za kariéristu, původem z pochybné rodiny v provincii Mino, který se připojil k Odům někdy po roce 1565. Stejně jako Hidejoši i on velice strmě vystoupal na vysoký post. Zároveň se šuškalo, že se Nobunaga chystá postupně se zbavit všech svých starých vazalů, k čemuž vyloženě přispěl i pád Nobumóriho Sakumy, jednoho z nejstarších vazalů Odů, v roce 1580. Nikdo nevěděl nic jistě a po Nobunagově smrti se začaly vytvářet dva tábory. Jeden podporoval Hidejošiho, druhý Kacuie Šibatu. Rozdělenost vyšla najevo během debat o Nobunagovu nástupci. Hidejoši upřednostňoval Nobunagova vnuka Sambóšiho (později znám jako Hidenobu Oda a žil v letech 1582–1602), syna nejstaršího Nobunagova syna a právoplatného dědice Nobutady, který byl zabit v Kjótu během incidentu v chrámu Honnó. Naproti tomu Kacuie podporoval Nobutaku Odu, třetího syna a účastníka bitvy u Jamazaki. Nagahide Niwa a Nobuteru Ikeda, kteří se stali spoluguvernéry (bugjó) v Kjótu spolu s Kacuiem a Hidejošim. Na konferenci v Kijosu, kde bylo téma nástupce horečně diskutováno, bylo panství Odů rozděleno mezi hlavní vazaly. Hidejoši obdržel provincie Jamaširo, Tanba a Kawači, zatímco Šibata získal provincii Ečizen a severní okresy provincie Ómi. Kazumasu Takigawa, Hidejošiho oponent v Kijosu, se stal pánem v provincii Ise, kde se opevnil v očekávání války o nástupnictví. Konference nepřinesla žádné definitivní řešení a ke zděšení Nobutaky Ody ani žádné výsledky pro něj. Pro Hidejošiho byla celá záležitost pouze formalitou, jelikož se považoval za správce majetku Odů s právem postavit se každému, kdo by mu chtěl překážet. Tato okolnost tvořila podstatnou část dopisu, který byl poslán během tohoto období jedné z jeho mladých manželek.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání Gifu.", "content": "Kacuie Šibata se mezitím vrátil do provincie Ečizen, kde se jal plánovat strategii proti Hidejošimu. Zabezpečil si slibem pomoc od Nobutaky Ody, který pobýval v Gifu v provincii Mino a Kazumasy Takigawy v provincii Ise. Nedostal však příslib pomoci od důležitého spojence z provincie Mikawa, Iejasua Tokugawy. Navíc se ukázalo, že Tošiie Maeda a Nagačika Kanamóri, o kterých Kacuie předpokládal, že se k němu přidají, se uchýlili k Hidejošimu, jakmile se ukázalo, že je krize nevyhnutelná. Sousední klan Uesugi zůstával stále silný, jako když v jeho čele stál Kenšin, a", "section_level": 2}, {"title": "Komaki.", "content": "Hidejošiho vítězství nad Šibatou znamenalo jeho skutečné nástupnictví po Nobunagovi. Sambóšiho nároky jako dědičného vládce byly rychle zapomenuty a byl „uklizen“ do Gifu, které zůstalo po Nobutakově sebevraždě prázdné. Hidejošiho postup coby neoficiálního vládce Japonska ale brzdil ještě jeden element. Nároky na nástupnictví si totiž činil také Nobuo Oda, druhý Nobunagův syn, který byl nyní v přátelském poměru s Iejasuem Tokugawou. Dlužno říci, že to bylo přátelství vypočítavé. Nobuo totiž pro Iejasua představoval klíč k moci. Nobuo si ovšem Iejasuovo chování vykládal jako úctu ke klanu Oda a netěšil se díky své hlouposti příliš velké vážnosti. Nobuo se během bitvy mezi Hidejošim a Kacuiem nemohl účastnit jakékoliv akce, protože byl vázán na Iejasua a ten byl přísně neutrální. Nyní však viděl možnost, jak se dostat k moci. Na jaře roku 1584 se Nobuo a Iejasu oficiálně spojily v alianci a zahájily plány na pošpinění Hidejošiho pověsti, přičemž pořádaly mnohá jednání s ostatními klany. Vojenskou pomoc přislíbili např. Motočika Čosokabe, vládce ostrova Šikoku, dále Narimasa Sasa z provincie Eččú a také bojovní mniši z provincie Kii, ale to v nastalé situaci neznamenalo mnoho. Klíčová postava, Nobuteru Ikeda z provincie Mino, totiž přešel k Hidejošimu. Tokugawa převzal iniciativu a vpochodoval do provincie Owari, aby si zde na hoře", "section_level": 1}, {"title": "Štědrý ministr.", "content": "Po neúspěchu předešlých klání se Hidejoši rozhodl podrýt moc Nobua, který byl z oněch dvou (Tokugawy) slabší. Jeho oddíly byly daleko zranitelnější a tak bylo mnoho jeho opevnění dobyto. Velikou zásluhu na tom měli Udžisató Gamó a Džunkei Cucui. Následkem těchto ztrát se Nobuo v prosinci snažil tuto krizi diplomaticky vyřešit, dokud mu zbývaly ještě nějaké provincie. Hidejoši a Nobuo tedy uzavřeli separátní mír. To se samozřejmě stalo předmětem rozepře mezi Nobuem a Iejasuem, která vyvrcholila již v lednu následujícího roku. Hidejoši odjel do Kjóta, aby zde převzal titul gondainagon, vlastně první ze série vyznamenání, která Hidejoši získal na své cestě k njevyšším postům japonské hierarchie.  Po uzavření příměří s Tokugawou se Hidejoši vrhl do konsolidace jádra panství Odů. Do osobního vlastnictví přejal tzv. „domovské provincie“, mezi které patřily Jamaširo, Kawači, Jamato a další a zbytek území rozdělil mezi staré vazaly Odů (Niwa, Kana, Móri, Ikeda, Maeda) a jejich osobní následovníky (Išida Micunari, Kanbei Kuroda, Hidemasa Hóri a další). Hidejoši uplatňoval účinné metody během získávání dalších provincií na svou stranu. Příkladem efektivity budiž fakt, že dokud Hidejoši žil, jeho panství nezaznamenalo žádné známky bouří. Byli posíleny vztahy s Mórii a Uesugii, kteří se postupně stali jeho spojenci a poté i vazaly.  Císařský dvůr uznal jeho nadvládu nad Japonskem a obdařil ho titulem naidaidžin. Stalo se tak v dubnu, kdy zaútočil na Ikkó-Ikki v Saize a na bojovné mnichy (sóhei) v Negorodži a zajistil jejich poslušnost. Negorodži bylo zničeno, ale Saiga byla ušetřena a její mniši odzbrojeni. Co se týče náboženských záležitostí, aby Hidejoši ukázal svou podporu buddhismu, vydal povolení sektě Tendai obnovit chrám Enrjakudži na hoře Hiei, a zároveň povolil sektě Džódo Šinšú začít s pracemi na novém chrámu Hongandži, který byl rovněž násilně podroben Nobunagově autoritě.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze na Šikoku.", "content": "V příštích měsících se Hidejoši vydal dobýt Šikoku, jehož nejmocnějším pánem byl Motočika Čósokabe. Ten se kdysi proti Hidejošimu spolčil během kampaně u Komaki a jeho současným cílem bylo zničit Hidejošiho spojence, válečníka Hidehisu Sengoku. Hidejoši to použil jako záminku a požadoval na Čósokabem, aby se vzdal provincií Ijo a Awa. Motočika však po dlouhých vyjednáváních souhlasil pouze s postoupením provincie Awa. Nato Hidejoši zareagoval nastartováním největší operace éry Sengoku, kdy přesunul na Šikoku na devadesát tisíc vojáků. 60 tisíc mužů pod vedením Hidenagy Hašiby (Hidejošiho synovec) se vylodilo v Awě, zatímco 30 tisíc vojáků klanu Móri, pod vedením", "section_level": 2}, {"title": "Kampaku.", "content": "Stejně jako Nobunaga před ním, ani Hidejoši nikdy nezískal titul šógun. Místo toho přiměl Konoe Sakihisu, jednoho z nejvznešenějších mužů patřícího ke klanu Fudžiwara, aby ho adoptoval. Tím si zajistil řadu vysokých dvorských titulů, včetně prestižního úřadu říšského regenta (kampaku) v roce 1585. V roce 1586 Hidejoši oficiálně obdržel od císařského dvora nové klanové jméno Tojotomi (místo adoptivního jména Fudžiwara). V roce 1587 postavil přepychový palác Džurakudai a následujícího roku hostil vládnoucího císaře Go-Józeiho.  Řešil domácí otázky se stejnou", "section_level": 2}, {"title": "Kjúšú a vypuzení křesťanů.", "content": "Hidejoši na Kjúšú strávil nějaký čas, aby rozdělil dobyté území mezi své věrné generály. Největší podíl si rozdělili Jukinaga Koniši (Higo), Kijomasa Kató (Higo), Kanbei Kuroda (Bingo) a Takakage Kobajakawa (Čikuzen). Tito muži spolu s rodilými válečníky z Kjúšú pak tvořili předvoj Hidejošiho největší operace – invaze do Koreje v devadesátých letech 16. století. Při svém pobytu na Kjúšú se Hidejoši setkal s velmi silným vlivem křesťanství, katolicizmu, které sem přivlekli Španělé a Portugalci, resp. jezuité a františkáni. Zhrozil se, když zjistil, jak destabilizující je toto nové náboženství pro japonskou společnost. Proto vydal 24. července edikt o vypuzení křesťanství, podle kterého museli všichni křesťanští misionáři do 20 dnů opustit Japonsko. V té době ale platil zároveň jiný edikt, který pouze křesťanství omezoval. Vznikla tak dvojznačná situace. Omezovací edikt totiž dovoloval daimjóům stát se křesťany, ale podle nového bylo toto jednání nezákonné. Tohoto zmatku využívali někteří misionáři. Hidejoši navíc nebyl úplně připraven se touto otázkou plně zabývat anebo prostě neměl zájem tlačit věci dál dopředu.  Hidejoši nyní ovládal území od zálivu Kagošima v provincii Sacuma, po pohoří Hakone u východních hranic provincie Ečigo. Pod", "section_level": 2}, {"title": "Hon na meče.", "content": "V tom samém roce (1585) ještě Hidejoši stihl vykonat snad nejkontroverznější akt své kariéry, co se domácích záležitostí týče. V srpnu vydal rozkaz k něčemu, co bylo známo jako velký hon na meče. Hidejoši slíbil, že nashromážděné zbraně budou použity při stavbě sochy velkého Buddhy. Tento všejaponský příkaz byl vydán z obav před sílícím vlivem sekty Ikki a týkal se všech pánů provincií.  Roku 1591 následoval", "section_level": 2}, {"title": "Nepoddajný sever.", "content": "V roce 1590 se Hidejoši vydal získat poslední japonskou provincie pod svoji nadvládu. Udžimasa Hódžó a jeho syn Udžinao vytrvale odmítaly jakékoliv jeho nabídky. Chtěli si ponechat vládu nad krajem Kantó. Jejich sebevědomí zřejmě pramenilo z předpokladu dobrých vztahů, které měli se svým sousedem Iejasuem Tokugawou. Ten však s centrem Hódžóů, Odawarou, zpřetrhal veškeré vazby a místo pomoci začal formovat v květnu tohoto roku vojenský předvoj, který se chystal operovat právě v Kantó. Zanedlouho napadla Hódžóy Tojotomiho vojska, a to hned ze tří stran. Tokugawa pochodoval po pobřeží po cestě Tókaidó, Sanada a Uesugi postupovali do Kózuke a Čósokabe s dalšími přistáli v Izu. Hódžóové počítali s tím, že použijí strategii, která se osvědčila i proti minulým nájezdům – stáhnou se do Odawary a naplánují rozsáhlou obranu. Byli také přesvědčeni, že Hidejošiho invazní vojska budou potřebovat značnou logistickou podporu, a právě tady hodlali nalézt slabé místo a osudově poškodit logistické jednotky. Naneštěstí pro Udžimasu Hidejoši najal v otázce zabezpečení armády nejlepší experty a bitva o Odawaru se vyvinula v téměř slavnostní počin Tojotomiho jednotek. Aby Hidejoši udržel vysokou morálku během obléhání pevnosti, zařídil pro své muže rozptýlení v podobě hereckých vystoupení a dokonce povolil, aby bylo posláno pro", "section_level": 2}, {"title": "Soumrak.", "content": "Hidejošiho naděje stabilního prostředí po jeho smrti se rozplynuly, když v září 1591 zemřel jeho syn Curumacu. Tříletý syn byl jeho jediné dítě. Nyní se o nástupnictví muselo rozhodnout mezi jeho nevlastním synem Higenagou a synovcem Hidecuguem. Hidenaga zemřel krátce po Curumacuovi, a tak Hidejošimu nezbývalo, než se spolehnout na Hidecugua, kterého Hidejoši adoptoval v lednu roku 1592. 11. února Hidejoši odešel jako kampaku do ústraní a přenechal svoji pozici právě Hidecuguovi, přičemž automaticky získal titul Taikó.  Po tomto pochmurném období nejistého nástupnictví se Hidejoši poohlížel po možnosti dobýt Čínu. O těchto svých plánech uvažoval již dlouho, naposledy se takto vyjádřil roku 1586 při rozhovoru s Terumotem Mórim. V roce 1587 zahájil rozhovory s Korejci, aby umožnili hladký průchod jeho vojsk do Číny. Korejci však na jeho výzvy nijak nereagovali a tak se roku 1591 rozhodl vylodit se v Koreji a vyřešit věci silou.", "section_level": 1}, {"title": "První korejská invaze.", "content": "13. dubna 1592 přistály první japonské jednotky u korejských břehů a začala tak otevřená kampaň dobývání Asie. Hidejoši měl podporu významných rodin, klanů Móri, Čosokabe, Šimazu, Nabešima, Kató a Koniši. Více než 200 tisíc mužů se rozdělilo do dvou útočných armád, jednu vedl Jukinaga Koniši, druhou Kijomasa Kató a vydalo se z ostrova Kjúšú ke korejskému poloostrovu. Sám Hidejoši se výpravy neúčastnil, zůstal v přístavu Nagoja (dnešní Karacu), na Kjúšú.  Diskutovalo se o skutečných důvodech invaze do Koreje. Jedna teorie hovořila o prohnané snaze vyždímat možnosti daimjóů, aby Hidejoši zabezpečil svoje postavení, ale vzala za své poté, co se ukázalo, že Kató, Móri, Koniši i Čosokabe jsou Hidejošiho oddanými spojenci. Jiná teorie zase tvrdí, že se Hidejoši vydal dobývat nová území pro své daimjóy, aby neměli čas proti němu pletichařit. Nejlepším vysvětlením Hidejošiho tažení do Koreje budiž jeho vnitřní síla, která hnala jeho ctižádost vpřed. Díky ní se stal kampaku a dokázal svým entuziazmem nakazit i ostatní.  Ke vší smůle ale Hidejošiho sny zhatil neúspěch celé mise, která se zpočátku vyvíjela tak slibně. V květnu okupovala jeho vojska Soul a 16. června Jukinaga Koniši vpochodoval do Pchjongjangu. Mezitím Kijomasa Kató bojoval na východní polovině korejského poloostrova a několikrát se mu podařilo dostat se až na území Mandžuska. Během čtyř měsíců byla cesta do Číny volná. Vyskytly se však tři faktory, které nedovolily Japoncům se do Číny dostat.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá korejská invaze.", "content": "Druhá korejská invaze byla téměř předurčená k neúspěchu. Japonci nezaznamenali kromě dobytí Namwonu, v srpnu roku 1597, žádný znatelný úspěch. Mezitím se Hidejoši s Hidejorim kochali představením, které uspořádali Španělé snad aby vylepšili vzájemné vztahy s", "section_level": 2}, {"title": "Hidejošiho konec.", "content": "V létě roku 1598 Hidejoši vážně onemocněl a nechal kolem sebe shromáždit své nejvěrnější vazaly. Během srpna ustavil koncil regentů, který tvořili Iejasu Tokugawa, Tošiie Maeda, Terumoto Móri, Hideie Ukita a Kagekacu Uesugi. Ti se měli postarat o vládu nad zemí do doby, než Hidejori vyroste a bude schopen převzít moc. V tom jim mělo pomáhat ještě 5 správců, bugjóů, kterými byli ustaveni Micunari Išida, Masaie Nacuka, Gen-I Maeda, Nagamóri Mašita a Nagamasa Asano. Každý z mužů musel složit pětiletému Hidejorimu slib věrnosti. Hidejoši se v", "section_level": 2}], "src_summary": "Hidejoši Tojotomi (šindžitai: 豊臣秀吉, kjúdžitai: 豐臣秀吉; 1536 – 18. září 1598), známý také pod jmény Hijoši-maru (日吉丸), Tókičiró Kinošita (木下藤吉郎) (někdy se uvádí také Tókačiró) a Hidejoši Hašiba, celým vznešeným jménem Hašiba Čikuzen no Kami Hidejoši (羽柴筑前守秀吉) (1573–1597), byl významný japonský státník. Narodil se jako poddaný a na sklonku éry Sengoku se vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska. Ve skutečnosti je jen málo známo o jeho životě a kariéře před rokem 1570. Tento rok datuje nejstarší dochované dokumenty a dopisy, které sepsal. Autobiografie, kterou vydal, začíná až rokem 1577, tedy v době jeho autonomního vedení armády proti klanu Móri.", "tgt_summary": "Hideyoshi rose from a peasant background as a retainer of the prominent lord Oda Nobunaga to become one of the most powerful men in Japan. Hideyoshi succeeded Nobunaga after the Honnō-ji Incident in 1582 and continued Nobunaga's campaign to unite Japan that led to the closing of the Sengoku period. Hideyoshi became the \"de facto\" leader of Japan and acquired the prestigious positions of Chancellor of the Realm and Imperial Regent by the mid-1580s. Hideyoshi launched the Japanese invasions of Korea in 1592 to initial success, but eventual military stalemate damaged his prestige before his death in 1598. Hideyoshi's young son and successor Toyotomi Hideyori was displaced by Tokugawa Ieyasu at the Battle of Sekigahara in 1600 which would lead to the founding of the Tokugawa Shogunate.", "id": 555414}
{"src_title": "Francouzská jižní a antarktická území", "tgt_title": "French Southern and Antarctic Lands", "src_document": [{"title": "Správní členění.", "content": "Území se skládá z pěti distriktů, z nichž čtyři jsou tvořeny skupinami ostrovů Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy, Kerguelenovy ostrovy a Roztroušené ostrovy a jedním zaledněným územím v Antarktidě Adélinou zemí. Zámořské teritorium vzniklo 6. dubna 1955, Roztroušené ostrovy byly do něho zařazeny až v únoru 2007. Francouzská jižní a antarktická území spravuje prefekt, sídlící v Saint-Pierre na ostrově Réunion, který podléhá francouzskému Ministru pro zámoří (fr. Le Ministre de l’Outre-Mer). Protože území není trvale obydleno, není zde volená samospráva.  V roce 1961 vstoupila v platnost tzv. washingtonská Smlouva o Antarktidě (v ČR zákon č. 276/2003 Sb. o Antarktidě...), ve které se mj. zúčastněné země zavázaly po dobu platností smlouvy zakonzervovat rozdělení Antarktidy mezi jednotlivé země podle stavu z roku 1959, ale zároveň tato vlastnická práva neuplatňovat. Francie, signatář smlouvy, shodně s ostatními zeměmi na svých pozastavených právech trvá, ale v duchu přijaté smlouvy v praxi je neuplatňuje. Adélina země je proto součásti TAAF ryze formálně.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Francouzská jižní a antarktická území se rozkládají na poměrně rozsáhlém území, severněji položené ostrovy jsou v pásmu subtropickém, jižní v subantarktickém a nejjižnější Adélina země přímo v antarktickém. Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy a Kerguelenovy ostrovy se nacházejí v nejopuštěnější jižní části Indického oceánu, mimo oblasti pravidelných lodních cest a daleko od pevniny, některé mají nejblíže do Antarktidy, jiné do Austrálie. Právě pro svoji odlehlost a zachovalou biodiverzitu okolních moří byly tyto tři skupiny ostrovů zapsány v roce 2019 mezi světové přírodní dědictví UNESCO. Roztroušené ostrovy leží v Mosambickém průlivu poblíž ostrovů Madagaskar a Réunion, z nich je nejblíže do Afriky. Většinou to jsou všechno ostrovy dávno objevené a pak na mnoho let lidmi zapomenuty, navštěvovány byly jen lovci tuleňů a velryb.  Nejvýchodnějším ostrovem je Amsterdam z Ostrovů Svatý Pavel a Amsterdam na 77° 30' východní zeměpisné délky a nejzápadnějším je drobný ostrůvek Île Bassas-da-India z Roztroušených ostrovů na 39° 41′ východní zeměpisné délky. Nejjižnějším místem je skupinka skalnatých ostrůvků Îles de Boynes z Kerguelenových ostrovů ležící na 50° 01' jižní zeměpisné šířky a nejsevernějším ostrůvek Glorieuses opět z Roztroušených ostrovů na 11° 33' jižní zeměpisné šířky. Adélina země se rozkládá v Antarktidě zhruba od mořského pobřeží k jižnímu pólu mezi 136. a 142. poledníkem, je od mateřské Francie nejvzdálenější, je z ní nejblíže na Tasmánii v Austrálii.  Jedná se o ostrovy převážně vulkanického původu, jejichž největším bohatstvím je příroda. Protože na ostrovech před příchodem lidí nežili suchozemští savci, byly po mnohá staletí rozlehlými hnízdišti pro mořské ptáky např. albatrosy, kormorány, buřňáky i nelétavé tučňáky a místy kde vyváděli svá mláďata ploutvonožci tuleni a lachtani. Jedná se o zvířata vzácná, která se nyní již neloví. S příchodem lidí se mnohdy ráz původní krajiny narušil, byli dovezeni nepůvodní savci a rostliny, ale část ostrovů je vyhlášena za přírodní rezervaci se zákazem vstupu. Dělá se náprava k odstranění křivdy na přírodě, správa ostrovů se snaží o obnovení biologické rovnováhy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní světové dědictví UNESCO.", "content": "V červenci 2019 byla mezi památky světového přírodního dědictví UNESCO zařazena plocha 6 729 km2 mořské hladiny a pevniny ostrovů Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy, Kerguelenovy ostrovy. Tyto oázy v jižní části Indického oceánu jsou domovem mnoha mořských ptáků a savců. Žije zde největší populace tučňáka patagonského a albatrose Carterova. Odlehlost těchto ostrovů od center lidské činnosti z nich činí velmi dobře zachované vitríny biologické evoluce a jedinečné lokality pro vědecký výzkum.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vlastní ostrovy žádnými přírodními ekonomickými zdroji neoplývají, zato oceánské vody u některých ostrovů oplývají rybami a korýši, které jsou jediným finančním zdrojem zdejších území. Francouzské námořnictvo proto hlídkuje v teritoriálních vodách, které jsou mnohdy až 200 mílové, před pytlačícími loděmi. Z obav před vydrancováním lovných pásem se licence k lovu cizozemským společnostem nedávají.  Na některých ostrovech, včetně Adéliny země, jsou od padesátých let minulého století budovány původně jen meteorologické stanice, které se rozrostly v nákladné základny se všestranným zaměřením na studium ovzduší, oceánografii, seismologie, ionosféry, globálních změn klimatu a výzkum suchozemské i mořské flory a fauny. Na základnách pobývá 25 až 120 odborníků, nejsou na nich letiště a jediné fyzické spojení se světem zajišťují speciální lodě Marion Dufresne 2 a ledoborec L'Astrolabe přivážející několikrát ročně vše potřebné, od potravin přes techniku i naftu a také nové posádky dobrovolníků. Unikátní loď, nákladní, vědecká, tanker a zároveň i osobní, Marion Dufresne, při svých zásobovacích cestách také vozí okolo 20 platících turistů, kteří mohou z lodě pozorovat vzácnou zvířenu ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská jižní a antarktická území (fr. \"Terres australes et antarctiques françaises\", zkratka \"TAAF\") je úřední název pro francouzské zámořské teritorium, které je přidruženým územím Evropské unie.", "tgt_summary": "The French Southern and Antarctic Lands (, TAAF) is an Overseas Territory ( or ) of France. It consists of:", "id": 2081981}
{"src_title": "Tucet špinavců", "tgt_title": "The Dirty Dozen", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na jaře roku 1944 v Anglii vrcholí přípravy na Den D - plán spojenecké invaze na Německem kontrolovaný evropský kontinent. Svérázný major John Reisman, kterému je nadřízenými vytýkána nedisciplinovanost, dostane neobvyklý úkol. Generál Sam Worden mu předestře plán: s malou skupinou vojáků obviněných z těžkých zločinů podnikne diverzní akci, útok na zámek poblíž Rennes na Bretaňském poloostrově ve Francii. Na zámku se schází celá plejáda vysokých německých důstojníků a jejich eliminace může narušit systém německého velení a pomoci plánu invaze. Major Reisman se zasadí o to, aby vojákům, kteří misi přežijí byl prominut zbytek trestu. Je zřejmé, že velitelský štáb považuje misi za téměř sebevražednou a očekává návrat pouze několika mužů, ne-li žádného. Reisman se nemá v oblibě zejména se svým přímým nadřízeným plukovníkem Everettem D. Breedem, jenž několikrát zpochybnil majorovu poslušnost. Že je Reisman tvrdohlavý, o tom se přesvědčí i samotný generál Worden. Je však nucen uznat, že v některých věcech má major pravdu.  Reisman začne s 6-měsíčním výcvikem dvanácti vězněných vojáků. Někteří mají dlouholeté tresty odnětí svobody, jiní dokonce trest smrti. Jsou to tito muži: Skupina si pod dohledem majora Reismana a seržanta vojenské policie Bowrena začne budovat na vyhrazené louce obydlí. Reisman všem důrazně vysvětlí, že celá operace je přísně tajná a oni se přihlásili dobrovolně. Pokud se někdo pokusí utéci nebo prozradí plány, podtrhne tím i ostatní a všichni se vrací do vězení a jejich tresty budou obnoveny. Utéci se pokusí Franco, ale Wladislaw s Jeffersonem si povšimnou jeho úmyslů a útěk mu překazí. Když se Franco pokouší přestříhat kleštěmi plot, s pomocí násilí mu v tom zabrání. Skupina mužů se začne postupně sbližovat a táhnout za jeden provaz. Prvním jejich společným stanoviskem je stížnost na studenou vodu. Vojáci se dožadují teplé vody, ale Reisman jim zatrhne i studenou a oni se tak nemohou holit (odtud přezdívka „tucet špinavců“). Pro parašutistický výcvik je skupina odeslána na základnu plukovníka Breeda. Dojde k nedorozumění a Breed očekává návštěvu generála. Major Reisman vybere Pinkleyho, aby sehrál roli generála a provede s ním společně inspekci Breedových mužů. Tohle divadlo se Breedovi nelíbí a pokouší se zjistit, o jaký tajný projekt jde. Má pocit, že si Reisman uzurpuje některé pravomoci a snaží se mu to znepříjemnit. Jeho dva vojáci napadnou na toaletě Wladislawa, ale ten nic neprozradí. Reismanovi vojáci si nejprve myslí, že je na něj poslal jejich velitel, aby si ověřil jejich loajalitu. Teprve později zjistí, že šlo o Breedovi muže. Poznají je tehdy, když plukovník Breed se svými vojáky přepadne tábor, aby ze „špinavců“ vypáčil cíle akce. To se nestane, neboť major Reisner rázně zasáhne, neváhá pro výstrahu vystřelit Breedovi pod nohy. Breed si stěžuje u generála Wordena. Je navrženo vyzkoušet majorovy muže v cvičení proti Breedovým jednotkám. Jejich úkolem je přepadení Breedova velitelství. Během manévrů používají Reismanovi muži některé neortodoxní praktiky (porušování pravidel, krádež sanitního vozu, simulování zranění atd.) a podaří se jim velitelství dobýt. To je jasný důkaz, že jsou plně připraveni pro svou hlavní misi.  Reismanova jednotka je letecky přepravena do Francie, kde seskočí padákem. V letadle si ještě opakuje naučené rýmy - plán útoku.  Při seskoku se zabije jeden z mužů, Jimenez. Ostatní pokračují podle plánu. Major s Wladislawem proniknou v německé uniformě do zámku, zatímco Jefferson a Maggott vyšplhají po laně do horního patra budovy. Ostatní zaujmou pozice vně zámku. Plán je narušen v okamžiku, kdy se Maggott neovládne a přepadne jednu z žen. Přiloží jí nůž ke krku a nařídí jí, aby křičela. Osazenstvo zámku si z toho nic nedělá, domnívá se, že si někdo nahoře jen užívá. Maggott ženu probodne a začne střílet, což Němce zmobilizuje. Jefferson jej pak zastřelí, protože přestal plnit plán a jeho chování se stalo nepředvídatelné. Němečtí důstojníci se s dámským doprovodem ukryjí v podzemním krytu, zatímco vojáci se pustí do boje s neúplným „tuctem špinavců“. Reisman s Wladislawem zamknou důstojnictvo v krytu, ostatní pak nahážou dolů neodjištěné granáty a nalijí benzín. Jefferson poté vhodí do ventilačních rour odjištěné granáty a utíká k vozidlu. Nedostane se k němu, je zastřelen. Reisman, Bowren, Wladislaw a Franko, poslední přeživší z celého přepadového týmu opouští zámek v německém polopásovém vozidle. Franko je zastřelen zezadu právě v momentě, kdy oslavuje přežití mise. Zpět do Anglie se tak vrátí pouze major Reisman, seržant Bowren a Joseph T. Wladislaw. Mise byla splněna.", "section_level": 1}, {"title": "Nominace na ceny.", "content": "Film byl nominován na 4 Oscary, přičemž zvítězil pouze v kategorii „nejlepší zvukové efekty“ (Best Sound Effects).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tucet špinavců (anglicky \"The Dirty Dozen\") je americký válečný film z roku 1967 režiséra Roberta Aldriche. Byl nominován na čtyři Oscary, přičemž obdržel jediného Oscara za zvukové efekty.", "tgt_summary": "The Dirty Dozen is a 1967 war film starring Lee Marvin and featuring an ensemble supporting cast including Ernest Borgnine, Charles Bronson, Jim Brown, John Cassavetes, Robert Ryan, Telly Savalas, Robert Webber and Donald Sutherland. The film, which was directed by Robert Aldrich, was filmed in the UK at MGM-British Studios and released by MGM. It was a box office success and won the Academy Award for Best Sound Editing at the 40th Academy Awards in 1968. In 2001, the American Film Institute placed the film at number 65 on their 100 Years... 100 Thrills list.", "id": 1601148}
{"src_title": "Sóun Hódžó", "tgt_title": "Hōjō Sōun", "src_document": [{"title": "Historické okolnosti vzestupu klanu Hódžó.", "content": "Roku 1490 Masamoto Ašikaga, pán sousední provincie Izu, vydědil svého nejstaršího syna Čačamarua, načež se on okamžitě vzbouřil. Krvelačný mladík nato zabil otce, matku i mladšího bratra. Tento čin se stal zcela neomluvitelným a zcela nepochopitelným i pro otrlého samuraje, jakým Ise byl. Bez ohledu na Imagawu okamžitě vyrazil do Izu, polapil Čačamarua na hradě Horigoe a okamžitě mu nařídil spáchat seppuku. Poté se k Nagaudžimu přidali bývalí Ašikagovi vazalové a posílili tak jeho pozici.  Sóun byl vychováván mnichy z chrámu Daitókudži a během války Ónin (1467–1477) opustil Kjóto a odcestoval do Surugy se šesti následovníky. Zde se stal vazalem svého švagra, Jošitady Imagawy. V roce 1476 byl Jošitada zabit během bitvy. Novým pánem se stal Iseho synovec Udžičika. Jako svůj vděk za pomoc při upevnění svého postavení věnoval svému strýci Isemu hrad Kakaudži a povolil mu rozšířit svoje služebnictvo. Navíc směl od nynějška používat ve svém jméně znak Udži. Proto později změnil jméno z Šinkuró na Nagaudži.", "section_level": 1}, {"title": "Z údržbáře šlechticem.", "content": "Tak se stal z hradního údržbáře pán provincie a neměl tedy důvod se vracet zpět do Surugy. Snad ze snahy vyzískat prestiž spojenou s velkým jménem nebo jen kvůli jeho zvuku, přejmenoval Ise svou rodinu na Hódžó. Samozřejmě Šinkuró mohl mít tenoučké vazby na již delší dobu nefungující regenty z klanu Hódžó, což však je vzhledem k tehdejšímu politickému klimatu velice sporné.  Hódžó se zanedlouho vrátil do Sagami a vyhlédl si místo pro hrad Odawara. Spřátelil se s mladým pánem odawarského paláce, Fudžijorim Ómorim a roku 1495 ho pozval na lov. Dny ubíhaly a po Ómoriho smrti měl Sóun lepší možnost získat palác pro sebe. Palác byl rekonstruován na hrad, který se v následujících desetiletích zvětšoval, až se stal jednou z nejimpozantnějších pevností v Japonsku.  V roce 1512 napadl Hódžó sousední klan Miura a v červnu roku 1516 pokořil sídelní hrad Arai, kde donutil Jošimotu Miuru spáchat seppuku. Nagaudži pak oficiálně odstupuje z popředí ve prospěch svého syna Udžicuny a roku 1519 umírá. Na jeho památku Udžicuna postavil v provincii Sagami buddhistický chrám (Sóundži) a tento akt velice zapůsobil na vazaly klanu Hódžó.  S ohledem na svoje politické a vojenské schopnosti byl Sóun Hódžó vnímán jako dobrý správce, byl populární mezi rolníky své země díky snížení daní ze 70 na 40 procent. Snad nejznámějším počinem je jeho Sóundži Dono Nidžúikkadžó - „21 článků pana Sóuna“, což je sbírka toho, co se smí a nesmí, věnovaná budoucím vazalům Hódžóova domu. Podle některých kronikářů je rok 1491 - dobytí Izu Sóunem - otevřením éry Sengoku, protože relativně neznámý Sóun sám o sobě získal provincii, a to bez císařského dekretu nebo povolení šóguna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodilý Kjóťan Sóun Hódžó (北条 早雲; 1432 – 8. září 1519), již méně známý pod jménem Šinkuró Ise byl schopný vojevůdce a obratný politik, který byl oblíben jak mezi šlechtou, tak mezi prostým lidem. Dobytí provincie Izu, kterým rozšířil svoje panství, je uváděno jako jeden z možných počátků období Sengoku.", "tgt_summary": "Traditionally Soun held a reputation of a \"rōnin\" who rose to power almost overnight in Kantō; however, he belonged to a prestigious family in the direct employment of the Ashikaga shōgun, and enjoyed important family connections. His sister was married to Imagawa Yoshitada, a major daimyō from a prestigious cadet branch of the Ashikaga family. Shinkuro became a retainer in the Imagawa clan, and when Yoshitada died in battle in 1476, Shinkurō mediated the succession dispute between supporters of Yoshitada's son Imagawa Ujichika and Yoshitada's cousin, Oshika Norimitsu. This proved a temporary peace. When Norimitsu again attempted to gain control of the Imagawa clan, Sōun came to Ujichika's defense, killing Norimitsu. Sōun was rewarded by Ujichika with Kokukuji castle. He gained control of Izu Province in 1493, avenging a wrong committed by a member of the Ashikaga family which held the shogunate. With Sōun's successful invasion in Izu province, he is credited by most historians as being the first \"Sengoku \"daimyō\"\".", "id": 1232621}
{"src_title": "Metrická soustava", "tgt_title": "Metric system", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metr.", "content": "Metrická soustava vznikla v roce 1790, kdy francouzské Ústavodárné shromáždění pověřilo vědeckou komisi ve složení Borda, Condorcet, Lagrange, Laplace a Monge stanovením soustavy jednotek. Tato komise navrhla stanovit jako základ jednotek délky jednu desetimilióntinu zemského kvadrantu. Návrh byl schválen zákonem 26. března 1791. Měření probíhalo v letech 1792-1799, kdy zeměměřiči Délambre a Méchain měřili délku poledníku mezi Dunkerque a Barcelonou. Později bylo měření prodlouženo až na ostrov Formentera. Vlastní měření úseku dlouhého 1300 km probíhalo v tehdy ve Francii platných peruánských sázích. Dekret ze dne 10. prosince 1799 pak na základě měření a předpokladu o zploštění zemského elipsoidu 1:334 stanovil následující údaj:  Na základě těchto měření byl nejprve zhotoven mosazný etalon metru a poté etalon platinový, který byl nazván archivní metr. Jeho délka byla platná při teplotě 0 °C.  Povinné užívání bylo zavedeno zákonem ze dne 18. germinalu r. III (7. dubna 1795) od 2. listopadu 1801. Napoleon Bonaparte svým dekretem 12. února 1812 znovu povolil staré jednotky. Zákon ze dne 4. července 1837 povinnost používat metrickou soustavu opět zavedl od 1. ledna 1840 a od té doby se ve Francii používá dodnes.  Francouzská vláda se snažila metrickou soustavu propagovat na výstavách a konferencích a její popularita zvolna stoupala. 8. srpna 1870 byla do Paříže svolána Mezinárodní metrová komise, která se sešla ještě v letech 1872 a 1875.  25. května 1875 podepsali zástupci 18 zemí tzv. \"Metrovou konvenci\". Ta stanovila založení mezinárodního úřadu měr a vah, spravovaného mezinárodním výborem. Podle původního archivního metru byl vyroben mezinárodní etalon metru (užívaný dodnes) a jeho kopie, které byly vydány do členských států konvence. Etalony metru byly zhotoveny ze slitiny platiny a iridia, mají délku 1020 mm a průřez ve tvaru písmene X. Rakousko obdrželo kopie č. 15 a 19, Uhersko č. 14 tohoto etalonu.  V Rakousko-Uhersku byla metrická soustava zavedena zákonem ze dne 23. července 1871 s platností od 1. ledna 1876. Zákonem ze dne 12. ledna byla jako etalon schválena kopie č. 15, s tím, že je o 0,0000009 m delší, než metr v Sèvres.  Všechny etalony byly znovu schváleny 2. dubna 1899 francouzským zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Síla.", "content": "Důležitý vývoj v rámci metrické soustavy prodělal pojem síly. Původně byl kilogram jednotkou síly. Přesněji řečeno, kilogram představoval tíhu závaží o hmotnosti jednoho kilogramu. Gauss ale při svých pokusech ve druhé polovině 19. století použil gram a kilogram jako jednotku hmotnosti a toto chápání během konce 19. století převážilo. Nějakou dobu se užívaly jednotky kilogram hmotnosti a kilogram síly, který byl později přejmenován na jednotku kilopond. V současnosti je jednotkou síly newton.", "section_level": 2}, {"title": "Metrické soustavy.", "content": "Na základě definice metru bylo v historii stanoveno několik soustav jednotek, lišících se tím, které další jednotky byly vzaty za základní, jak byly definovány a jak byly definovány odvozené jednotky (různé číselné faktory ve veličinových vztazích, různé rozměrové vztahy; ne všechny soustavy byly koherentní). Mezinárodního uznání se (aspoň na čas) dostalo soustavám:", "section_level": 1}, {"title": "Státy, které nepoužívají metrický systém.", "content": "Jen 3 státy oficiálně nepoužívají metrický systém USA, Libérie a Myanmar. Angloamerická měrná soustava je užívána v USA. Libérii pomohla založit Americká kolonizační společnost. Myanmar je bývala britská kolonie, která si již začala osvojovat metrický systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metrická soustava je soustava základních fyzikálních veličin, založená na jednotce 1 metr nebo jejích násobcích. Byla navržena v roce 1790 ve Francii. Postupně bylo v historii používáno několik mírně odlišných metrických soustav, v současnosti je mezinárodně používána soustava SI.", "tgt_summary": "A metric system is a system of measurement that succeeded the decimalised system based on the metre introduced in France in the 1790s. The historical development of these systems culminated in the definition of the International System of Units (SI), under the oversight of an international standards body.", "id": 1629823}
{"src_title": "Saint Pierre a Miquelon", "tgt_title": "Saint Pierre and Miquelon", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Saint Pierre a Miquelon byl pod francouzskou kontrolou od roku 1763. Některé vykopávky ovšem dokládají osídlení ostrovů už kolem roku 3000 př. n. l.  Portugalský mořeplavec João Álvares Fagundes v roce 1521 pojmenoval tyto ostrovy \"Onze Mil Virgens (Jedenáct tisíc panen)\". Francouzi jim říkali \"Îles de Saint-Pierre\", tedy doslova \"Ostrovy Svatého Petra\". Během 16. století byly ostrovy využívány francouzskými rybáři jako základna pro sezónní lov tresek. Francouzský mořeplavec Jacques Cartier byl na Saint Pierre v roce 1536 a potkal zde francouzské a bretonské rybáře. Jméno \"Miquelon\" je baskického původu, protože tento ostrov byl využíván rybáři z Saint-Jean de Luz. Francouzi založili osadu na Saint Pierre počátkem 17. století, opustili ho na základě Utrechtské smlouvy, ale zpět do jejich rukou se dostal v roce 1763 na konci sedmileté války.  Mezi lety 1763 a 1778 se ostrovy staly útočištěm pro akadijské vyhnance z Nového Skotska. V roce 1778 na ostrovy zaútočili Britové jako odplatu za francouzskou podporu americké nezávislosti. Obyvatelstvo ostrovů bylo deportováno. I když Francie znovu získala ostrovy v roce 1783, britský odpor k Francouzské revoluci a francouzské vyhlášení války Spojenému království vedly k dalšímu britskému útoku a deportaci obyvatelstva v roce 1793. Ostrovy byly definitivně vráceny Francii po druhé abdikaci Napoleona v roce 1816. Představují poslední zbývající pozůstatek kdysi rozsáhlé francouzské kolonizace Severní Ameriky. Během americké prohibice ostrovy sloužily jako základna pro pašování alkoholu do Spojených států mnoha gangstery včetně Al Caponeho a Billa McCoye.  Když nacistické Německo obsadilo během druhé světové války většinu Evropy, ostrovy byly pod kontrolou Vichistické Francie. Svobodné francouzské jednotky vedené kontradmirálem Émilem Muselierem obsadily ostrovy na Štědrý den 1941 jménem Charlese de Gaulla. Saint Pierre a Miquelon se tak postaral o vážnou roztržku mezi Svobodnými francouzskými jednotkami a Ministerstvem zahraničí Spojených států, které chtělo udržovat dobré vztahy s vichistickou Francií a hrozilo vysláním lodí, které dobudou ostrovy zpátky. V roce 1976 se ostrovy staly zámořským departementem Francie. Tento status byl v roce 1985 upraven a ostrovy se staly územím se zvláštním statusem \"collectivité territoriale à statut particulier\". Po reformě ústavy v roce 2003 se staly \"collectivité d'outre-mer\", i když si uchovaly svůj úřední název \"collectivité territoriale de Saint-Pierre-et-Miquelon\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov Saint Pierre je obklopen menšími ostrovy, mezi nimi Grand Colombier, Petit Colombier a Île aux Marins (Île aux Chiens). Celková plocha ostrovů je 242 km2, celková délka pobřeží je 120 km.  Ostrov Miquelon vznikl spojením tří ostrovů písečnými dunami. Tyto ostrovy se jmenují Le Cap, Miquelon (Grande Miquelon) a Langlade (Petite Miquelon).  Podnebí je velmi vlhké a větrné, zimy jsou drsné a dlouhé. Jaro a počátek léta jsou chladné a mlžné. Pozdní léto a začátek podzimu jsou slunečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saint Pierre a Miquelon (francouzsky \"Saint-Pierre-et-Miquelon\") je francouzské zámořské společenství sestávající z několika malých ostrovů u východního pobřeží Kanady nedaleko Newfoundlandu. Je to poslední zbytek bývalé kolonie Nová Francie.", "tgt_summary": "Saint Pierre and Miquelon, officially the Overseas Collectivity of Saint Pierre and Miquelon (, ), is a self-governing territorial overseas collectivity of France, situated in the northwestern Atlantic Ocean near the Canadian province of Newfoundland and Labrador. It is the only part of New France that remains under French control, with an area of and a population of 6,008 at the March 2016 census.", "id": 516141}
{"src_title": "Pomník svatého Václava", "tgt_title": "Statue of Saint Wenceslas, Wenceslas Square", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poté, co byla v roce 1879 barokní jezdecká socha sv. Václava přenesena na Vyšehrad, vznikla potřeba vytvořit novou a moderněji pojatou sochu tohoto významného světce. Soutěž na vytvoření nové jezdecké sochy svatého Václava byla vypsána v lednu 1894 a zúčastnilo se jí osm sochařů. Výběrové řízení bylo přístupné jen umělcům, kteří se v Čechách narodili nebo zde žili. První cena nakonec nebyla v soutěži vůbec udělena a druhou cenu si rozdělil Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Oba však byli vyzváni k tomu, aby svá díla ještě vylepšili a upravili. Bohuslav Schnirch pojal jezdeckou sochu svatého Václava jako sochu světce, jedoucího na koni a žehnajícího davům, s výrazným praporcem s Mariánským obrazem (Paladiem země České).  Myslbek naopak zvolil netradiční podobu svatého Václava jako bojovníka. Po vzrušených diskusích v kruzích odborné i laické veřejnosti, a také v kruzích politických, byla nakonec zakázka zadána Myslbekovi. Původní model byl následně mnohokrát změněn a časem byla jezdecká socha svatého Václava na modelu doplněna ještě čtyřmi sochami stojících světců. Původně se mělo jednat o sv. Ludmilu, sv. Prokopa, sv. Vojtěcha a sv. Ivana. Socha sv. Ivana byla nakonec nahrazena sochou sv. Anežky. Socha sv. Vojtěcha měla v prvních plánech stát na čelní straně podstavce, ale jelikož není dokonale provedena (při bližším pohledu soše jakoby chybí jedna noha) byla umístěna dozadu a v popředí se ocitla socha sv. Prokopa. Při tvorbě hlavní části pomníku se Myslbek inspiroval svatováclavským pokladem – přilbicí, mečem a drátěnou košilí. Velkou pozornost věnoval také podobám tváří všech světců, např. sv. Vojtěch má tvář arcibiskupa Františka Schönborna a sv. Prokop zase tvář samotného J. V. Myslbeka. Modelem pro sochu koně se stal sedmiletý hřebec Ardo III – Východofríský teplokrevník, patřící armádě. Kromě architekta Aloise Dryáka se na konečné podobě pomníku podílel ještě Celda Klouček (architektonický dekor na soklu). Do bronzu pomník odlila firma Bendelmayer.", "section_level": 1}, {"title": "Časový postup instalace pomníku.", "content": "Ještě v roce 1908 tisk konstatoval, že pomník je sice hotov, ale o jeho umístění se stále diskutuje. Podstavec pomníku byl dokončen v roce 1911, k odstraňování lešení okolo nově instalovaného pomníku došlo v roce 1912. Poslední socha sousoší - socha sv. Vojtěcha - byla na své místo vztyčena až v květnu 1925.  Roku 1919 byl před pomníkem instalován pomník padlým ve válce.  Letopočet 28. 10. 1918, zasazený do dlažby před pomníkem, byl odhalen 27. října 1935. Ozdobný bronzový řetěz kolem pomníku byl instalován v roce 1979 a vyhotovil ho akademický sochař Zdeněk Kolářský.  K 28. říjnu 2005 bylo dokončeno dvouleté restaurování pomníku, prováděné akademickým sochařem Andrejem Šumberou a René Šefrem ve spolupráci s odbornými pracovišti památkové péče a s firmou Olympus (kamerové sondy uvnitř sochy).", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Celý monument tvoří sousoší patronů české země, jemuž vévodí nejvýznamnější z nich, svatý Václav. Skládá se z mohutného kvádrového podstavce, na němž je umístěna vlastní jezdecká socha a z postav sv. Prokopa, sv. Anežky České, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha, stojících úhlopříčně ke všem rohům kvádru na samostatných pilířích, vycházejícím ze spodního, společného základního soklu. První tři z nich byly osazeny v roce 1912, socha sv. Vojtěcha byla doplněna v roce 1925. Pomník byl oficiálně odhalen v roce 1913, i když ještě nebyla dokončena právě socha sv. Vojtěcha. Celé sousoší měří na výšku i s Václavovým kopím 7,2 metru. Vlastní socha sv. Václava váží něco kolem 5,5 tuny. Sousoší je zhotoveno z bronzu. Na pomníku se nachází nápis: SVATÝ VÁCLAVE VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ KNÍŽE NÁŠ NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM. Na chodníku před pomníkem se nalézá datum: 28. X. 1918.  Pomník svatého Václava je kulturní památka České republiky evidovaná v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 39814/1-1042 a od roku 1995 též národní kulturní památka pod rejstříkovým číslem 176.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Původně měla být socha umístěna na rampě Národního muzea, proti čemuž J. V. Myslbek protestoval a odborná veřejnost mu nakonec dala za pravdu. Dílo je tak umístěno na vrcholu otevřeného prostoru protáhlého obdélníku náměstí, jehož horní stranu tvoří impozantní budova Národní muzea. Tím bylo docíleno velmi působivé kombinace, která vyvolává jak pocit přirozené sounáležitosti obou jeho hlavních prvků, tak vizuální potenciaci dojmu ve smyslu jejich dominantního postavení ve struktuře k nim postupně se zvedajícího prostoru náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský a historický význam.", "content": "Socha sv. Václava je nejen urbanisticky významnou dominantou města – je také jeho přirozeným středem, který je oblíben nejen jeho obyvateli jako nejčastější místo setkání lidí, a to jak ryze soukromým (neformálně si dávají sraz pod ocasem, pod koněm), tak těm, která jsou určena k hromadným manifestacím nejrůznějšího druhu. U paty pomníku jsou (28. září). V prostoru před sousoším probíhají často veřejné demonstrace nejrůznějších společenských a politických hnutí či aktivit. 28. října 1918 byla u pomníku v 11. hod. dopoledne vyhlášena První Československá republika.  16. ledna 1969 se poblíž pomníku na protest proti sovětské okupaci upálil Jan Palach. Sochař David Černý vytvořil parodickou parafrázi sochy, která visí v pasáži paláce Lucerna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomník svatého Václava na Václavském náměstí v Praze patří mezi nejznámější sochařská díla v Česku. Jeho autorem je nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20.století, představitel monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství Josef Václav Myslbek, který na něm pracoval více než třicet let. Spoluautory sousoší byli architekt Alois Dryák (architektonická úprava) a sochař Celda Klouček (ornamentální výzdoba).", "tgt_summary": "The statue of Saint Wenceslas in Prague, Czech Republic depicts Wenceslaus I, Duke of Bohemia. It is installed at Wenceslas Square.", "id": 1044760}
{"src_title": "Vitamín A", "tgt_title": "Vitamin A", "src_document": [{"title": "Zdroje karotenů nebo vitamínu A.", "content": "Rybí tuk, játra, mrkev, zelené a žluté listy, špenát, kapusta, petrželová nať, kedlubnová nať, meloun, meruňky, zelí, brokolice, kukuřice, dýně, máslo, vaječný žloutek, v menším množství mléko, tučné ryby, třešně aj.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatek.", "content": "Nedostatek vitamínu A způsobuje šeroslepost, sklon k zánětu očních spojivek a poškození oční sítnice, rohovatění a šupinatění kůže, snížení pohlavní aktivity, zpomalení pohlavního vývoje, snížení potence, snížení imunity, sklon k zánětům a některé další poruchy (viz hypovitaminóza A). Nebezpečný je však i přebytek tohoto vitamínu.", "section_level": 1}, {"title": "Dávkování.", "content": "Doporučená denní dávka činí 0,8 mg/den (či 4,8 mg beta-karotenu = poměr 1:6), při dlouhodobém užívání jsou nutné pravidelné přestávky. Užívání v těhotenství je nutné konzultovat s lékařem, obecně se nedoporučuje (může poškodit nervový systém plodu). Přírodní provitamín A (beta-karoten) by měl být bez vedlejších účinků. Diabetes vyvolává potíže v přeměně betakarotenu na vitamín A. Při nemocech srdce se doporučuje užívat jej formou sirupů či prášků nejčastěji třikrát denně. Ovšem větší dávky vitamínu A jsou spojené s větším rizikem zlomenin kostí.", "section_level": 1}, {"title": "Předávkování.", "content": "Vitamín A je jedním z mála vitamínu, jež mohou způsobit hypervitaminózu, tedy onemocnění z nadbytku vitamínu. Ukládá se v játrech. V důsledku toho může předávkování způsobit osteoporózu i otravu. Nadbytek vitamínu A v těhotenství (4.-9. týden) může také způsobit rozštěpy.  Bývá obsažen ve velmi vysokém množství v játrech arktických zvířat (vlků, psů, medvědů), což vedlo k otravě (často fatální) polárních expedic, kterým došly zásoby potravin a musely sníst své psy nebo lovit.", "section_level": 2}, {"title": "Používání v kosmetice a možná rizika.", "content": "Vitamin A se používá jako součást kosmetických přípravků, zejména těch pro omlazení pleti. Podle německého Spolkového institutu pro hodnocení rizik by však jeho užívání v kosmetice mělo být limitováno v přípravcích nanášených na obličej a na ruce. V produktech nanášených na rty (rtěnky, balzámy) nebo určených k péči o tělo by se neměl používat vůbec. Podle německých expertů máme vitaminu A dostatek v jídle. V případě žen po menopauze dokonce příjem přesahuje maximální doporučenou dávku a není proto žádoucí jeho příjem prostřednictvím kosmetiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitamín A (axeroftol) je v tucích rozpustný vitamín. Existuje ve dvou přirozených formách – vitamín A (retinol) a vitamín A (3-dehydroretin).", "tgt_summary": "Vitamin A is a group of unsaturated nutritional organic compounds that includes retinol, retinal, retinoic acid, and several provitamin A carotenoids (most notably beta-carotene). Vitamin A has multiple functions: it is important for growth and development, for the maintenance of the immune system, and for good vision. Vitamin A is needed by the retina of the eye in the form of retinal, which combines with protein opsin to form rhodopsin, the light-absorbing molecule necessary for both low-light (scotopic vision) and color vision. Vitamin A also functions in a very different role as retinoic acid (an irreversibly oxidized form of retinol), which is an important hormone-like growth factor for epithelial and other cells.", "id": 282384}
{"src_title": "Třetí normální forma", "tgt_title": "Third normal form", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Zadání: Navrhněte datovou strukturu (tabulku nebo skupinu tabulek) pro uložení seznamu oddělení firmy, který bude obsahovat číslo oddělení, adresu budovy, kde oddělení sídlí, jméno, příjmení a plat šéfa a jméno, příjmení a plat všech zaměstnanců oddělení.", "section_level": 1}, {"title": "První pokus o řešení.", "content": "Vytvořím si jednu tabulku Oddělení, která bude obsahovat následující sloupce:  Moc hezké, ale zkuste v této struktuře napsat příkaz SELECT, který vybere deset nejlépe placených zaměstnanců. Nebo třeba SELECT, který vybere oddělení s více než deseti zaměstnanci. Tato struktura rozhodně nesplňuje bod 3 z výše uvedených doporučení – adresa by měla být rozdělena na ulici, město, PSČ a stát a pro každého zaměstnance by mělo být uvedeno zvlášť jméno, zvlášť příjmení a zvlášť plat. Tato struktura také rozhodně nesplňuje bod 2 – jsou zde dohromady v jedné tabulce smíchány údaje o lidech a o odděleních.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý pokus o řešení.", "content": "Vytvořím dvě tabulky:  Tabulka Oddělení:  Tabulka Lidé:  Už je to o něco lepší – rozhodně už dokážu pomocí SQL příkazu najít nejlépe placené zaměstnance nebo zjistit počet zaměstnanců jednotlivých oddělení. Problém je ještě v doporučení číslo 4 v případě tabulky Oddělení – firma bude nejspíš mít hodně oddělení, ale málo budov (možná dokonce jenom jednu), rozhodně bude hodně oddělení sedět vždy ve stejné budově. V tabulce Oddělení se mi tedy bude pořád dokola opakovat několik málo adres budov. Správně by tedy měly být adresové sloupce vyvedeny do zvláštní tabulky.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí pokus o řešení.", "content": "Vytvořím tři tabulky:  Tabulka Oddělení:  Tabulka Lidé:  Tabulka Budovy:  To už vypadá docela dobře. Dalo by se diskutovat o tom, jestli \"číslo oddělení\" je opravdu vhodný primární klíč, co se stane, když dojde k přečíslování oddělení, nebo třeba o tom, že podle PSČ a státu dokážu určit město, takže podle doporučení 5 je položka \"adresa budovy – město\" vlastně přebytečná, ale v zásadě jsme se díky pravidlům 3NF dostali ke struktuře, se kterou by nemělo být složité pracovat pomocí příkazů jazyka SQL.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třetí normální forma (3NF) je soubor doporučení (metodika) pro návrh datové struktury databáze, jehož dodržení vede k optimálnímu využití vlastností systému OLTP při tvorbě databázových aplikací. 3NF obsahuje jako svou podmnožinu druhou normální formu (2NF) a první normální formu (1NF):", "tgt_summary": "Third normal form (3NF) is a database schema design approach for relational databases which uses normalizing principles to reduce the duplication of data, avoid data anomalies, ensure referential integrity, and simplify data management. It was defined in 1971 by Edgar F. Codd, an English computer scientist who invented the relational model for database management.", "id": 1757630}
{"src_title": "Garota", "tgt_title": "Garrote", "src_document": [{"title": "Postup popravy.", "content": "Garota je nástroj používaný k popravě zardoušením. Odsouzenec sedí na lavici a je opřen o kůl. Na kůlu je připevněn železný kruh (obojek), který odsouzenci svírá krk. Obojek je pomalu utahován šroubem, dokud se odsouzenec neudusí. V jiné formě je garota drát s dřevěnými rukojeťmi na koncích a je držena popravčím. Později se objevil další typ garoty, u které byla ke šroubu připevněna dvě ramena se zátěží na konci. Stačilo za ně jen prudce škubnout a rychle se otáčející šroub zlomil tracheu a hrtan. Na kůlu byl navíc ještě výstupek, který zároveň rozdrtil malý mozek. Vyskytla se i garota se dvěma prstenci. Jeden prstenec se pohyboval dopředu a druhý dozadu. Protože prstence vyvíjely tlak na dva sousední obratle, vedlo to k přerušení míchy, což mělo za následek téměř okamžitou smrt. Jeden z posledních typů obsahoval tenké ostří, které procházelo skrze kůl a bleskurychle přeťalo míchu mezi dvěma obratli.", "section_level": 1}, {"title": "Historie garoty.", "content": "Poprvé byla garota užívána ve středověku ve Španělsku, v Portugalsku a jejich koloniích. Byla použita i při popravě inckého krále Atahualpy roku 1533. Roku 1810 začala být garota užívána ve Španělsku oficiálně, 28. srpna 1828 se stala jediným povoleným civilním způsobem popravy ve Španělsku. Roku 1851 se totéž stalo v Portugalsku, tam ale byl trest smrti zrušen už v roce 1867 a garota tam nikdy nebyla použita. V květnu 1897 došlo v Barceloně k poslední veřejné popravě garotou, následující popravy už byly bez přístupu veřejnosti. Poslední civilní poprava garotou se konala ve Španělsku v červnu 1959, posledním popraveným byl José María Jarabo. Do roku 1973 byl pak civilní trest smrti zrušen. Posledními popravenými garotou byli Heinz Chez a Salvador Puig Antich 2. března 1974. Tohoto roku byl obnoven civilní trest smrti garotou za loupežnou vraždu. Poslední člověk odsouzený k trestu smrti garotou byl pedofilní loupežný vrah José Luis Cerveto roku 1977. Roku 1990 byl zrušen trest smrti, který byl do té doby prováděn garotou, i v Andoře, kde byl posledním popraveným Antone Arenis roku 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Garota v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Garota ve filmu.", "content": "Garota se vyskytuje ve filmu např. \"Jeden svět nestačí\" filmového cyklu o Jamesi Bondovi, ve režiséra Ridleyho Scotta, ve filmu Miloše Formana \"Goyovy přízraky\" nebo ve filmu \"Oro\" režiséra Agustína Díaze Yanese.", "section_level": 2}], "src_summary": "Garota, též garotta nebo garote, ze šp. \"garrote\", je popravčí nástroj, který se používal v Portugalsku, Španělsku, v jejich koloniích a zemích, které byly kdysi pod jejich vlivem. Sedící odsouzenec byl pomocí zvláštního zařízení udušen nebo mu byl zlomen hrtan a trachea. Garota byla používána od středověku do roku 1974. Dnes se už pravděpodobně nikde pomocí garoty nepopravuje.", "tgt_summary": "A garrote or garrote vil (a Spanish word; alternative spellings include garotte and similar variants) is a weapon, most often a handheld ligature of chain, rope, scarf, wire or fishing line used to strangle a person.", "id": 2126474}
{"src_title": "Pernštejn (hrad)", "tgt_title": "Pernštejn Castle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "V historických pramenech je první historická zmínka o hradu datována do konce 13. století, kdy se roku 1285 uvádí Štěpán z Pernštejna a Medlova. Byla to nepříliš rozsáhlá stavba s palácem a bergfritem, břitovou věží zvanou Barborka. Moc rodu z Pernštejna rostla a finanční možnosti též, na přelomu 15. a 16. století byla uskutečněna větší přestavba na reprezentační politické a správní centrum. Není známo, kde stavební úpravy začaly, snad byl nejdříve rozšířen palác a na jih od něj bylo vystavěno nové nádvoří. V 15. století byly dostavěny další obytné budovy a vnější hradební zeď. Na nově vybudovaném nádvoří vyrostla reprezentativní stavba s nejrozlehlejší místností na hradě nazvanou Rytířský sál. Pernštejn zakrytím věže Barborky získal výraz mohutné a pevné stavby.  Před příchodem druhé poloviny tisíciletí byly také rozšířeny hradby o účinné věže. Na Pernštejně se ale stavět nepřestalo. Sklípková klenba překlenula vstupní prostor v přízemí. Dále byla dostavěna, v blízkosti Černé brány, knihovna a několik obytných místností. Po obvodu jádra se nacházejí krakorce nejrozmanitějších tvarů nesoucí arkýře a ochozy, typické pro Pernštejn, díky čemuž mají vyšší patra větší objem a plochu než nižší podlaží. Nástěnné malby v ložnici, dětském pokoji a pokoji vychovatelky pocházejí asi z 60. let 18. století. Hradní kapli Obrácení sv. Pavla vymaloval roku 1716 František Řehoř Ignác Eckstein. Začátkem 18. století byla původní výzdoba Rytířského sálu doplněna štukovými reliéfy G. A. Corbelliniho. Hrad Pernštejn je zajímavý svým složitým stavebním vývojem a proměnou středověkého hradu v barokní moravskou zemskou pevnost, ceněné jsou také architektonické detaily a sochařská i malířská výzdoba. Hradu se také někdy říká „mramorový“ pro hojné využití místního nedvědického mramoru při jeho stavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno hradu.", "content": "Jméno Pernštejn je nejčastěji spojováno s německým výrazem Bärenstein, v překladu „medvědí kámen“, v mineralogii také jantar. V podhradí totiž protéká říčka Nedvědička (podle medvědice - ve staročeštině nedvědice). Poněmčené názvy nejsou pro tuto dobu v českých zemích ojedinělé, byla to poměrně módní záležitost.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání.", "content": "Největší vojenskou katastrofou Pernštejna bylo obléhání hradu Švédy v roce 1645. Tehdy přišla o svou horní část Hranolová věž. Při ostřelování přišla o své nejvyšší patro také věž nad třetí hradní bránou, které už pak nikdy nebylo zrekonstruováno. Hradu však obléhání Švédy paradoxně i prospělo, došlo k němu v údobí, kdy se do objektu již příliš neinvestovalo. Jeho odolnost prokázaná právě v roce 1645 totiž zapříčinila, že byl Pernštejn zařazen mezi udržované zemské pevnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Majitelé.", "content": "Počátky rodu pánů z Pernštejna sahají do druhé poloviny 13. století, kdy se příslušníci jedné z větví jihomoravského rodu pánů z Medlova rozhodli vybudovat na skalnaté ostrožně nad říčkou Nedvědičkou své nové sídlo - Pernštejn. Záhy pak odložili svůj původní predikát z Medlova a rod se podle svého nového sídla začal označovat z Pernštejna. Pernštejnům hrad patřil až do roku 1596, kdy jej Jan V. z Pernštejna musel prodat. Na hradě se následně vystřídalo několik majitelů. Hrad koupil Pavel Katarin z Kataru, od jeho synů získal Pernštejn koupí roku 1609 Adam Lev Licek z Rýzmburka, jehož vdova Ester Sejdlicová ze Šenfeldu si roku 1623 vzala hraběte Kryštofa Pavla z Lichtenštejn-Kastelkornu. Od Lichtenštejnů hrad koupil roku 1710 vládní rada František ze Stockhammeru, od roku 1798 byl v držení Ignáce Schröffela z Mannsberku. Jeho dcera Josefina se roku 1818 provdala za hraběte Viléma Mitrovského z Nemyšle. V držení rodu zůstal hrad do roku 1945. Protože Mitrovští neměli finanční prostředky na plánovanou romantizující přestavbu hradu, zachoval se dodnes v původní goticko-renesanční podobě.  Dne 2. října 1809 se, jako syn hospodářského správce hradu, narodil Antonín Emil Titl, český kapelník a hudební skladatel († 21. ledna 1882). Napsal mimo jiné i operu \"Die Burgfrau\" (Brno 1832) o Bílé paní pernštejnské.", "section_level": 2}, {"title": "Požár roku 2005.", "content": "V pátek 15. dubna 2005 okolo šesté hodiny začalo v bývalé sýpce (dnešním depozitáři) hořet. Jako první na místo dorazili hasiči z Nedvědice, po nich profesionální hasiči z Bystřice nad Pernštejnem a další jednotky z okolí. Povolaní hasiči byli v obtížné situaci, neboť nebylo možné se s těžkou technikou dostat na třetí nádvoří. V depozitáři bylo umístěno asi 800 předmětů, převážně obrazy a nábytek z 18. a 19. století. Cenné předměty byly vystavené v prohlídkových trasách, aby je mohli spatřit návštěvníci, proto nebyly požárem zasaženy.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2017 začíná projekt obnovy terasovité zahrady na jihozápadním úbočí hradního ostrohu.", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "O tisu.", "content": "V areálu hradu roste prastarý tis, ke kterému se pojí pověst. Ještě jako hůl jej zde před zahájením stavby Pernštejna zanechal starý pocestný, který nevěřil, že se stavitelům podaří na skále postavit hrad. Ti mu odpověděli, že nestaví z jeho víry, ale z kamene. Pocestného odpověď zarazila, zarazil svou hůl do země a prohlásil, že uvěří teprve, když se hůl zazelená. Během pokračující stavby se prý hůl ujala, zazelenala a vyrostl z ní statný tis. Od té doby se říká, že osud stromu je svázán s osudem hradu. Urve vichřice stromu větev, padne kus věže a proto byl strom odpradávna pečlivě ošetřován a chráněn. Zanikne-li tis, je s Pernštejnem konec.", "section_level": 2}, {"title": "O parádivé komorné a zrcadlu.", "content": "Mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednou chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji opětovně u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel a ona se propadla do země. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Existuje i jiná pověst, která říká, že bílá paní není komorná, ale šlechtična.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá paní.", "content": "Měla jí být (kromě komorné Elišky) kdysi statečná dcera hradního pána Žibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Když byl hrad obléhán, rozhodl se jej hradní pán vydat bez boje. Odvážná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel až po smrti posledního potomka rodu Pernštejnů.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad ve filmu.", "content": "Hrad se objevil v následujících filmech a pohádkách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotický hrad Pernštejn z poloviny 13. století stojí ve východním okraji Českomoravské vrchoviny, u osady Pernštejn, části městysu Nedvědice, který tvořil jeho podhradí. Stavba pánů z Pernštejna s jednoduchou bergfritovou dispozicí byla do 16. století několikrát přebudována a především rozšířena, přesto při přeměně na reprezentativní a pohodlné sídlo neztratila svou obranyschopnost, díky čemuž je Pernštejn řazen k nejvýznamnějším moravským hradům. Je památkově chráněn, v roce 1995 byl prohlášen národní kulturní památkou. Hrad je v majetku České republiky, je zpřístupněný veřejnosti a jeho správou je pověřen Národní památkový ústav.", "tgt_summary": "Pernštejn Castle (, from, originally from \"Bärenstein\") is a castle on a rock above the village of Nedvědice and the rivers Svratka and Nedvědička, some northwest of Brno, in the South Moravian Region, Czech Republic. Pernštejn came to be known as the marble castle because of the marble-like stone used to frame the doors and windows.", "id": 1354379}
{"src_title": "Sopwith Camel", "tgt_title": "Sopwith Camel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sopwith F.1 Camel vznikal jako náhrada za již nedostačující stíhačky Sopwith Pup (Štěně). V začátcích jeho vývoje byl znám jako \"Big Pup\" (Velké štěně), první vzlet prototypu F.1/3 se uskutečnil v prosinci 1916. Byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm, lafetovanými na hřbetě trupu před pilotním prostorem. Kvůli charakteristickému „hrbu“, kryjícímu závěry kulometů, se novému stroji začalo říkat \"Camel\" (Velbloud).  V květnu 1917 proběhly v Martlesham Heath zkoušky druhého prototypu F.1/2 (sér. č. N518) určeného pro Royal Naval Air Service (RNAS). Poháněl jej devítiválec A.R.1 (Admiralty Rotary) o výkonu 110 kW vyvinutý z pohonné jednotky Clerget 9B instalací hliníkových válců s ocelovou vložkou. Úprava byla provedena důstojníkem RNAS W. O. Bentleyem, podle nějž byl také nový motor přeznačen na B.R.1 (Bentley Rotary).  Během zkoušek prototypů objednalo námořnictvo u společnosti Sopwith 50 sériových letounů (N6330 až N6379). Jejich dodávky začaly 7. května 1917. 22. května pak byla u továrny Ruston Proctor", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Royal Naval Air Service.", "content": "Během prvního týdne června 1917 dorazily prvé čtyři sériové stroje Sopwith F.1 Camel (N6337, N6345, N6347 a N6363) k 4. squadroně RNAS v Dunkerque. K prvnímu boji Camelu došlo již 4. června, když Flight Commander Alexander M. Shook zaútočil s N6347 na německý letoun u města Nieuport. Nepřátelský stroj unikl v husté mlze, ale již druhý den se Shook na stejném stroji postaral o první dvě potvrzená vítězství Camelu. Mezi Nieuportem a Ostende zaútočil na formaci 15 nepřátelských letounů a pod jeho palbou jedna z německých stíhaček havarovala na mořské pláži, druhá se neřízeně zřítila. 25. června si dvojice pilotů podporučík Chadwick (N6345) a Shook (N6363) ze 4. squadrony připsala další sestřel. Napadli smíšený letový útvar dvoumístných a stíhacích letounů a Chadwick svou střelbou jednu z dvousedadlovek sestřelil. 4. července pak roj pěti Camelů od 4. squadrony napadl 50 km severně od Ostende skupinu 16 bombardérů Gotha. První Gothu zničil Shook (N6363), druhou vzápětí přidal podporučík S. E. Ellis (N6337). Pilot třetího Camelu podporučík A. J. Enstone pak nahlásil jeden poškozený", "section_level": 2}, {"title": "Royal Flying Corps.", "content": "V červnu 1917 začala Camely poháněné motory Clerget 9B dostávat 70. squadrona RFC ve Fienvillers. 27. června její pilot, kapitán Clive Collet, zaznamenal na B3756 první vzdušné vítězství „Velbloudů“ RFC. Později na tomtéž stroji dosáhl kapitán N. W. Webb pět dalších sestřelů. V řadách této jednotky sloužilo i další letecké eso, kanadský podporučík F. G. Quigley, který do konce války na Camelech dosáhl 34 sestřelů. Už některé z prvních soubojů Camelů proběhly proti elitní německé Jagdstaffel 11. 20. července 1917 tak 70. squadrona přišla o jeden stroj střelbou rotmistra Kurta Wüsthoffa, který se stal jeho šestým sestřelem. Naopak 26. července v souboji se 70. squadronou podlehl devítinásobný vítěz od Jasta 11 poručík Brauneck.  V červenci pak začala své letouny Sopwith 11⁄2 Strutter vyměňovat za Camely také 45. squadrona RFC, v září ji následovaly 3., 43. a 28. squadrona RFC, která byla dislokovaná v Yatesbury v hrabství Wiltshire. Ta byla plně přezbrojena začátkem října a poté", "section_level": 2}, {"title": "Royal Air Force.", "content": "K 1. dubnu 1918 došlo ke sloučení Royal Flying Corps s Royal Naval Air Service v jedinou složku, Royal Air Force. Zatímco číselné označení bývalých jednotek Royal Flying Corps zůstalo zachováno, jednotky bývalé Royal Naval Air Service dostaly čísla o 200 vyšší. Z 1. squadrony RNAS se tak stala 201. squadrona RAF atd.  43. squadrona utrpěla 6. dubna další velkou ztrátu, když Fokkery Dr.I jednotky JG I sestřelily při jediném střetu 6 Velbloudů. 12. dubna naopak člen 43. squadrony kapitán Henry W. Woolet zopakoval rekord kapitána Trollopa, když na Camelu č. D6402 sestřelil během dvou hlídek 6 německých letadel.  20. dubna 1918 přišla 3. squadrona RAF na západní frontě o majora R. R. Barkera a podporučíka D. G. Lewise, jejichž Camely si na Fokkeru Dr.I jako své 79. a 80. potvrzené vítězství připsal rittmeister Manfred von Richthofen. Ten však na druhý den sám zahynul při potyčce s Velbloudy od 209. squadrony, která začala nad osadou Hamel. Sestřelení „Rudého barona“ bylo oficiálně velením RAF připsáno A. R. Brownovi, který tehdy letěl na stroji č. B7270. Téhož dne, 21. dubna, přišla 54. squadrona o dva Camely a 203. o jeden, za jehož", "section_level": 2}, {"title": "Australian Flying Corps.", "content": "4. squadrona AFC operovala z letiště Brusy ve Francii od 18. prosince 1917. Již 6. ledna následujícího roku přišla o tři své piloty s Camely, které se při běžném letu srazily při letu. Do", "section_level": 2}, {"title": "United States Army Air Service.", "content": "Dne 20. června byl na západní frontě za bojeschopný prohlášen první útvar Armádní letecké služby Spojených států, 17. aero squadrona, vybavená Camely s motory Le Rhône 9J. Začátkem července se k ní připojila 148. aero squadrona, k jejímž členům patřil i pozdější spisovatel Elliot W. Springs. První sestřel amerických Velbloudů si na své konto připsal 13. července u Yprů F. Kindley od 148. aero squadrony zničením Albatrosu D.V. O sedm dní později přidal poručík R. D. Williams od 17. aero squadrony sestřel stroje Fokker D.VII. Ve stejný den však 17. squadrona přišla o prvního svého člena, poručíka G. Glenna. Již 1. srpna zaznamenal tento útvar druhé vítězství, když poručík R. M. Todd sestřelil Fokker Dr.I, 3. srpna se Spring a Kindley zasloužili o třetí a čtvrté vítězství 17. squadrony zničením dvou Fokkerů D.VII. Na počátku spojenecké ofenzívy 8. srpna se 148. aero squadrona přemístila na vlastní žádost na amienský sektor fronty, kde během prvního týdne sestřelila 6 německých letounů.  17. squadrona USAS se 13. srpna společně s 210. a 213. squadronou RAF zúčastnila útoku na německé letiště ve Varssenaere jihozápadně od Brugg. Zničili", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Během vývoje a výroby byla do letounu montována celá řada různých typů rotačních motorů:", "section_level": 1}, {"title": "Sopwith 2F.1 Camel (tzv. Ships Camel).", "content": "Palubní úprava Camelu původně vznikla jako plováková náhrada za letouny Sopwith Baby. V lednu 1917 byly objednány dva prototypy sériových čísel N4 a N5. První z nich byl vybaven plováky, ale již v březnu 1917 byl zničen při havárii. N5 s kolovým podvozkem byl 15. března 1917 předán do Martlesham Heath k výkonovým zkouškám. 3. dubna přeletěl k dalším testům na ostrov Grain, kde letoun zkoušel pilot H. Busteed.  N5, označený Sopwith 2F.1 a úředně pro Admiralitu známý jako Ship Camel, se od F.1 lišil kratším baldachýnem, který byl vzepřen vzpěrami z profilovaných ocelových trubek, namísto dřevěných. Horní i spodní křídlo mělo menší rozpětí. Trup byl za kabinou odnímatelný, nebo sklopný, a obsahoval nafukovací plováky. Prototyp měl pouze jeden synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm a ve výřezu baldachýnu jeden kulomet Lewis ráže 7,7 mm, obrácený zásobníkem dolů.  Začátkem června 1917 se na N5 zkoušelo osm raket Le Prieur, které se zavěšovaly na mezikřídelní vzpěry, kulomet Lewis byl zavěšen zásobníkem nahoru. Pokusně byla rovněž vestavěna radiostanice.  Na začátku září 1917 bylo u mateřské firmy objednáno", "section_level": 2}, {"title": "Sopwith Camel 'Comic' Nightfighter.", "content": "Po německých útocích vzducholoděmi proti Velké Británii se 25. května 1917 nad domovskými ostrovy poprvé objevily těžké dálkové bombardéry Gotha. Po denních náletech a následném zesílení obrany přešly k nočním operacím. Již 7. července proti nim vzlétlo pět Sopwithů F.1 Camel, z nichž B3774 pilotovaný podporučíkem J. E. Scottem jednu odlétající Gothu sestřelil do moře.  12. srpna zaútočilo 12 z 20 vzlétnuvších Camelů na 11 letounů Gotha, avšak všem selhaly kulomety. Další akci 22. srpna již Gothy zaplatily ztrátou jednoho stroje, o kterou se zasloužil poručík A. F. Brandon na Camelu B3834.  První noční nálet uskutečnily čtyři Gothy 3. září. Do jejich pronásledování se zapojilo 16 britských stíhaček, mezi nimiž byly tři Velbloudy od 44. squadrony v čele s jejím velitelem G. W. Murlis-Greenem. I když se kapitán Brand, poručík Banks a velitel Murlis-Green nedostali do blízkosti bombardérů, jejich 40minutový let prokázal možnosti nočních letů Camelů. Tato jednotka byla začátkem září 1917 jako první útvar Home Defence plně vyzbrojena standardními Camely, které byly vybaveny osvětlenými mířidly systému Hutton, nahrazenými v prosinci zdokonalenými zaměřovači typu Neame. Téže noci 3. září dva Sopwithy F.1 od 70. squadrony vzlétly ve Francii proti německým nočním bombardérům, které útočily na sklad RFC v St. Omer.  Po 3. září byly Camely považovány za nejúčinnější britské noční stíhačky a zúčastnily se pak mnoha stíhání útočících Goth i vzducholodí. Až 18. prosince však dosáhly opravdového úspěchu. Tuto noc 13 letounů Gotha a jeden bombardér Staaken R.IV bombardovaly Londýn, avšak jen tři ze 47 stíhačů se s nimi dostaly do kontaktu. Patřil k nim major Murlis-Green, který jednu Gothu sestřelil. Další Gothu zničili kapitán C. H. Hackwill a poručík C. C. Banks ze 44. squadrony 25. ledna 1918 nad Wicksfordem v hrabství Essex.  Většina těchto nočních operací končila bezvýsledně, protože piloty oslnila již první dávka z jejich vlastních kulometů. Proto byly na některých Camelech kulomety Vickers nahrazeny dvěma Lewisy, instalovanými nad baldachýnem horního křídla na závěsu Foster. Ten umožňoval kulomety stáhnout k výměně zásobníku a také střílet v úhlu více než 45° vzhůru. Pilotní prostor se přesunul o jednu trupovou příhradu směrem vzad, aby bylo možno ovládat sklopené Lewisy. Hlavní palivová nádrž byla současně přemístěna před pilota. Takto upravené stroje se nazývaly Sopwith Camel Comic, které měly často zvětšené výřezy v baldachýnu pro zlepšení výhledu pilota vzhůru. Řada z nich také přebírala z typu Royal Aircraft Factory S.E.5a opěrku za hlavou pilota. Problém způsobený výšlehem z kulometů při střelbě vyřešila pokusná stanice RFC v Orfordness, která vyvinula jak pro Vickersy, tak pro Lewisy účinné tlumiče. Jen málo z nich však bylo použito na Camelech.  V noci 17. února 1918 vzlétlo proti Gothám celkem 69 strojů Home Defence včetně 22 Camelů, ale do kontaktu s nočními bombardéry se dostal jen jeden stíhač, navíc neúspěšně.  Dalším neúspěchem nočních Camelů byla akce 7. března, kdy proti německým bombardérům odstartovalo 42 letounů, z toho dva Velbloudy. Kapitán H. C. Stroud od 61. squadrony a A. B. Kynoche od 37. squadrony se však v tmavé bezměsíčné noci", "section_level": 2}, {"title": "Bitevní „zákopový“ stíhač T.F.1.", "content": "Zákopový stíhač () T.F.1 byl experimentální bitevní letoun, chráněný pancéřováním podlahy kokpitu a vybavený dvojicí šikmo vpřed dolů střílejících kulometů Lewis a dalším kulometem stejného typu na lafetě admiralitního typu na horním křídle, určený zejména k nasazení proti pěchotě a nepřátelským zákopovým systémům, který vznikl na", "section_level": 2}], "src_summary": "Sopwith Camel byl britský stíhací letoun vyráběný firmou Sopwith Aviation Company a používaný v první světové válce i krátce po ní. Nejznámějšími verzemi tohoto letounu jsou Sopwith F.1 Camel a Sopwith 2F.1 Camel.", "tgt_summary": "The Sopwith Camel was a British First World War single-seat biplane fighter aircraft that was introduced on the Western Front in 1917. It was developed by the Sopwith Aviation Company as a successor to the Sopwith Pup and became one of the best known fighter aircraft of the Great War.", "id": 261897}
{"src_title": "Hvězdlice", "tgt_title": "Hvězdlice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1353. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 584 obyvatel. Z nich bylo 277 mužů a 307 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 47,9 % let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 585 lidí. Nejvíce z nich bylo (13,2 %) obyvatel ve věku od 50 do 59 let. Děti do 14 let věku tvořily 9,4 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 10,9 %. Z celkem 530 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 38,3 % střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 3,6 % a bez vzdělání bylo naopak 1,1 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 245 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 91 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 77,6 % patřilo mezi zaměstnance, 1,2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 55,4 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 312 obyvatel obce (což je 53,3 %), se hlásilo k české národnosti. Dále 102 obyvatel bylo Moravanů a 6 Slováků. Celých 144 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo.  Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec je sídlem římskokatolické farnosti Hvězdlice. Ta je součástí děkanátu Slavkov - Brněnské dicéze v Moravské provincii. Farním kostelem je kostel svatého Jakuba. Místním knězem je administrátor excurrendo, Brankovice - Mgr. Miroslav Slavíček, farář. Při censu prováděném v roce 2011 se 176 obyvatel obce (30%) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 140 hlásilo k církvi či náboženské obci, a sice 119 obyvatel k římskokatolické církvi (20% ze všech obyvatel obce), dále 1 k pravoslavné, 3 k Církvi československé husitské a 6 k českobratrským evangelíkům. Úhrnem 146 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 263 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.", "section_level": 2}], "src_summary": "Městys Hvězdlice (: \"Neu-Wieslitz\") se nachází v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Skládají se ze dvou částí, Starých Hvězdlic a Nových Hvězdlic. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hvězdlice () is a market town \"(městys)\" in Vyškov District in the South Moravian Region of the Czech Republic. The town covers an area of, and has a population of 632 (as at 3 July 2006).", "id": 1688748}
{"src_title": "Jindřichohradecké místní dráhy", "tgt_title": "Jindřichohradecké místní dráhy", "src_document": [{"title": "První rod Edain.", "content": "První rod Edain byl nejblíže spřízněn s třetím, jejich jazyky se podobaly a dlouhou část cesty vedly společně. Nejrozšířenější v tomto rodě byli potomci Bëora, a proto se tento rod často nazývá jako Bëorův. Ti se nejprve načas usadili u jezera Rhûn, ale poté přešli Mlžné a (většina) Modré hory, a dorazili do Ossiriandu. Tam je nalezl Finrod Felagund a vyvedl je z Ossiriandu do Estoladu, tábořiště. Tam rovněž nějaký čas dleli, než jim byl dán v léno Ladros na severozápad od Dorthonionu. Z něj vzešli mj. Beren a Húrinova manželka Morwen Eledhwen. Po Dagor Bragollachu však byla většina Prvního rodu povražděna, ženy a děti odvedla Emeldir Mužná do Dor-Lóminu k Třetímu rodu, kdežto přežívající muži bojovali a byli vyhubeni. Na konci Prvního věku slunce splynuli s Třetím rodem v Númenorejce. Většina Věrných byla původem z Prvního rodu stejně jako většina Númenorejské populace Gondoru a Arnoru.  Příbuzní Prvního rodu žili především v severním Eriadoru, kde se v Hůrce smísili s Druhým rodem a hobity. Po založení Arnoru se Dúnadané a „protobëorovci“ smísili.  První rod je popisován jako černovlasý, šedooký, a nejvíce připomínající Noldor ze všech lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý rod Edain.", "content": "Druhý rod, nazývaný též Haladin, byl vzdáleněji příbuzný s ostatními rody, a mluvil jiným jazykem. Jeho příslušníci měli samotářskou povahu, a nevměšovali se do okolních věcí, pokud se to netýkalo jejich obrany.  Když se dostali do Beleriandu, neodešli do Estoladu, ale místo toho se usadili v jižním Dor-Caranthiru. Tam byli přepadeni skřety, a byli by yhlazeni, nebýt statečného muže jménem Haldad a jeho dětí Haldara a Haleth. Ti ubránili svůj lid, a protože Haldad a Haldar zemřeli, vzali si Haleth za paní. Do té doby totiž neměli vládce, a žili sami ve svých komunitách. Pod jejím vedením se usadali v lese Brethil a střežil Brody přes Teiglin. Populace Haladin byla zdecimována po Pádu Doriathu a hrstka přeživších uprchla k Ústí Sirionu a poté odplula na Númenor. Všichni zřejmě zahynuli při Pádu Númenoru.  „Protohaladin“ ve Středozemi byla v Druhém věku značná populace. Žili v lesích, které později Númenorejci vyhladili, čímž také zdecimovali jejich populaci. Poslední Haladin, zdá se, žili v Hůrce, kde se mísili s „protobëorovci“ a hobity; a z lidu Haladin byli také Vrchovci, a potažmo skřeti Skurut-hai (vznikli zkřížením zlých lidí a skřetů). Ve druhém věku žili ještě „protohaladin“ v celém Gondoru, ale jejich populace se zmenšovala a mísila. Na konci Třetího věku již žili tito lidé zřejmě jen na mysu Andrast.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí rod Edain.", "content": "Byl ze všech rodů nejpočetnější. Lidé ze Třetího rodu byli zlatovlasí a modroocí, a nejvíce připomínali Vanyar. Byli dobrými válečníky, a byli věrní Fingolfinovu rodu. Jejich vládcové pocházeli z Marachova rodu.  Hadorův rod přišel do Ossiriandu, ale protože jich bylo mnoho, loudali se podobně jako Teleri. Zelení elfové se jich báli, a požádali Finroda, aby je odvedl. Třetí rod se po čase usadil v Dor-Lóminu a byli věrní spojenci elfů z Hithlumu. Nejvíce se však vyznamenali v bitvě Nirnaeth Arnoediad, kde střežili odchod Gondolinských, a všichni až na Húrina byli pobiti. Za to, že se mu Húrin vysmál do tváře, Morgoth nenáviděl Třetí rod a obzvlášť Húrinův rod (viz Narn i Hîn Húrin).  Na konci Prvního věku Slunce odpluli na Númenor, a jejich královská linie zůstala králi Númenoru. Zde se smísili s Prvním rodem a většina jich zemřela při Pádu Númenoru. Většina Černých Númenorejců pravděpodobně pocházela z Třetího rodu, ale ti byli silně zkříženi s Haradskými.  „Protohadorovci“ žili především v Rhovanionu. Sem se řadí lidé z Dolu a Esgarothu, králové Rhovanionu (s nimiž se spříznili gondorští králové), Meddědovci, Éothéod a Rohirrim z Rohanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřichohradecké místní dráhy, a.s. (VKM: JHMD) jsou akciová společnost, provozující jihočeské úzkokolejné tratě z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a z Jindřichova Hradce do Obrataně, včetně provozování dopravy na nich. Název společnosti je současně názvem tohoto železničního subsystému. Jindřichohradecké místní dráhy jsou tak jedním z prvních soukromých provozovatelů veřejné železniční dopravy v České republice. Za finanční rok končící 30. června 2017 vykázaly JHMD tržby za přepravu ve výši 6 milionů korun a dotace na provozování dráhy a drážní dopravy 66 milionů korun.", "tgt_summary": "Jindřichohradecké místní dráhy (\"Jindřichův Hradec Local Railways\") is the company which operates the narrow gauge railway lines from Jindřichův Hradec to Nová Bystřice and Obrataň in the Czech Republic. Both lines are gauge.", "id": 2280453}
{"src_title": "Oloví", "tgt_title": "Oloví", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a nejstarší historie.", "content": "Na katastru nynější obce Oloví se před jejím založením nacházely menší sídelní útvary. Mezi Olovím a Horním Studencem to byl dvorec \"Kaltenbrunn\", ten však roku 1350 zanikl. Později se ještě dlouho připomínal v místních názvech (1480 \"Die Ode im Kaltenprunn\", 1523 se les v místech bývalého dvorce nazýval \"Khalterbun\", 1548 \"Khalterban\"). Východněji to byl dvorec \"Altenberg\", založený roku 1350, zanikl počátkem 17. století. V roce 1350 byla rovněž založena vesnice Hory (\"Horn\"), severovýchodně od Oloví. Zanikla v padesátých letech 20. století a její existenci dnes připomíná stejnojmenné olovské sídliště.  Oloví založil Štěpán Šlik (1487–1526), přesné datum založení není známo. Šlikové byli významní důlní podnikatelé. Vlastnili doly na stříbro v Přísečnici, Božím Daru, Vejprtech a v Jáchymově, dále doly na měď v Měděnci, Jáchymově a Kraslicích, na rtuť v Lubech, na cín v Jáchymově a na Přebuzi, na železo v Jáchymově a Měděnci a doly na olovo v Krajkové a Oloví.  V Oloví se od jeho vzniku těžilo olovo a v menší míře i stříbro. Význam olovských dolů stoupal, proto Štěpán Šlik povýšil Oloví roku 1519 na městečko. Předpokládal jeho rozvoj a zahájil tomu odpovídající výstavbu. Při parcelaci rezervoval místo pro kostel, který byl postaven v letech 1524–1603. Byl to první luteránský kostel na Loketsku, který byl jako takový postaven. Z roku 1524 pochází také zmínka o Oloví v básni o jáchymovském okolí od Hanse Rutharda. Obec se zde jmenuje ve středověké němčině \"Pleystadt\" (Pley = Blei = olovo). Roku 1524 byl do Oloví přenesen horní úřad z blízké Krajkové, ve které se doly již vyčerpávaly a tím místo ztrácelo na významu. Od téhož roku je vedena olovská horní kniha.  5. listopadu 1539 přišel do města Vitus Kalle, první luteránský farář. Do té doby patřilo Oloví farou do Krajkové. Nejpozději do poloviny 16. století mělo město svoji pečeť a znak. Ten tvořily tři zkřížené hornické nástroje – mlátek, želízko a lopatka, totéž bylo vyobrazeno na pečetidle.  Roku 1545 museli Šlikové odstoupit všechny doly, tedy i olovské, králi Ferdinandovi I., zůstali však jejich podílníky. Pravděpodobně proto se roku 1547 zúčastnili protidynastického povstání. Po jeho potlačení král zabavil Šlikům hartenberské panství, na kterém se nacházelo Oloví a další doly. O rok později obdrželi Šlikové za zabavený majetek náhradou panství Krasíkov (Švamberk) na Plzeňsku. Krále to mnoho nestálo, protože krasíkovské panství zabavil Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku za účast na témž povstání. Hartenberské panství patřilo Ferdinandovi I. od roku 1547 až do 15. prosince 1551, kdy je zastavil Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). 16. listopadu 1558 udělil král horní práva pro Oloví, do té doby zde platila jáchymovská horní práva. Někdy před tímto rokem mělo město již vlastní školu. 2. června 1561 oddělil Ferdinand I. Oloví i s blízkými doly od hartenberského panství a povýšil ho na královské horní město. V privilegiích, která mu při tom udělil, je přiznáno osvobození od daní a služebností, povoluje se stavba domů, drtiček rudy, pivovarů, lázní, smí se proti lesní dani brát palivové dříví a kamení z loketských lesů. Jmění a statky obyvatel, které si koupí nebo podědí, mohou svobodně prodávat a odkazovat. Obyvatelé se mohou volně stěhovat. Též se může podle volné výměry vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a provozovat různá řemesla. Dovoluje se sobotní týdenní trh a potraviny na něm prodávané jsou osvobozené od mýta a dávek. Dobytek se může pást na císařských pozemcích. Městu je propůjčeno hrdelní právo a právo dosazovat učitele a faráře. Všechna tato práva byla obvyklá v královských horních městech, mimo práva dosazovat učitele a faráře, které většinou určovaly královské úřady. I to ukazuje na význam, který král Oloví přikládal.  Od roku 1563 se vede olovská matrika. 25. července 1580 povýšil král a císař Rudolf II. Oloví na svobodné horní město a potvrdil mu udělená privilegia. Téhož roku povolil stavbu mostu přes Svatavu. 15. února 1594 udělil právo pečetit červeným voskem a nový polepšený znak. Starý znak se nadále používal na malé městské pečeti.  V devadesátých letech 16. století dosahovaly olovské doly hloubky 400 m, což byla největší hloubka v celém Krušnohoří. Proto se zde musela na odvodnění štol používat čerpadla na vodní pohon. Během 16. století přicházeli do Oloví horníci hlavně ze Saska. 18. října 1613 potvrdil král Matyáš privilegia. Na listině jsou podepsáni kromě něho Rudolf N. Bensdorf a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka a po válce.", "content": "V průběhu třicetileté války (1618–1648) přitáhli do Kraslic a na Hartenberk Švédové, Sasové a Bavoři. Tyto události postihly i Oloví. Ve zprávě z roku 1647 je napsáno, že v městě zůstalo šedesát malých a špatných domků, zcela zpustošených, z nichž třetina neměla ani majitele. Vypukla epidemie, pravděpodobně morová. Válka se složitě projevila i v církevních poměrech, což prameny popisují podrobněji, než hospodářskou i demografickou situaci. Roku 1624 odešel z Oloví vlivem protireformace David Troll, poslední stálý zdejší luteránský duchovní. Obyvatelstvo zůstalo nadále luteránské. Po bitvě u Lipska roku 1631 vtrhli Sasové do Čech a s nimi se vraceli protestanti, kteří předtím z Čech odešli. Do Oloví přišel vyhnaný diákon Baltasar Gallus. Ten zde ještě roku 1632 křtil a kázal. Roku 1636 bylo Oloví luteránské, ale obyvatelé žádali královské úřady o katolického duchovního. Proto je dočasně přibral do své farnosti Petrus Schenberger z Krajkové, cisterciák z kláštera v Ebrachu v Bavorsku. Rekatolizace probíhala pozvolna a úředně bylo Oloví katolické od 2. října 1650. Roku 1652 šlo z Oloví první procesí na Chlum, poutní místo nedaleko Kynšperka. Olovský kostel byl již vybaven katolicky.  7. září 1652 potvrdil Ferdinand III. znovu všechna městská privilegia. Na listině jsou také podepsáni Vilém Albrecht z Kolovrat a Zikmund, hrabě Valdštejn. 13. února 1662 byl instalován první katolický farář, Wilhelm Laube, rodák z Jáchymova. Roku 1680 vypukla v Čechách morová epidemie a zasáhla i Oloví. Tuto událost připomínala nástropní malba v kostele.  Roku 1690 byl založen hudební spolek, činný až do roku 1870. Ke konci 17. století se začal v dolech používat střelný prach na lámání skal. Do té doby se těžilo ručně. 2. května 1700 zachvátil město velký požár. Vyhořelo deset domů, jeden z nich patřil městskému písaři, škola a radnice, kde shořely horní knihy a většina dokumentů. Přestože se význam těžby rudy zmenšoval, bylo ještě v roce 1750 v olovských dolech šest směn v týdnu (denně dvě směny). V roce bylo 31 placených svátků a 7 placených zpola. Padly-li na jeden týden dva svátky, platil se jeden a druhý začínal až druhou směnou. Týdenní mzda předáka činila 1 zlatý 9 krejcarů, horníka 1 zlatý, vymílače rudy 56 krejcarů, roztloukače 42 krejcarů, nájemného havíře 56 krejcarů, pacholka u rumpálu 48 krejcarů, naražeče s pomocníkem 27 krejcarů. Nejnižší mzdu dostávali pomocníci, a to 18 krejcarů. V dolech se v té době začaly nacházet červené granáty. V roce 1766 bylo ze 47 dolů a šachet jen 19 v provozu. Zaměstnáno zde bylo 222 pracujících. Důl sv. Jana měl 98 zaměstnanců, důl sv. Ondřeje 63 zaměstnanců. Ostatní doly byly velmi malé, někde se těžilo jen v jámě s jedním či dvěma horníky. 17. ledna 1785 potvrdil Josef II. naposled dosud získaná privilegia. Od téhož roku se začíná úředně užívat název města \"Bleistadt\" místo starého \"Pleystadt\".  V roce 1776 byl založen špitál. Jeho majetek měl hodnotu 141 zlatých a 481 krejcarů vídeňské měny a jeho příjmy činily 36 zl. 24 kr. Ve špitále bylo ubytováno deset chudých s ročními příjmy 32 zl. 5 kr. z fondu, který založil Paul Anton Klug von Grünenberg. Byl to olovský důlní podnikatel, působící na přelomu 17. a 18. století. Fond byl založen roku 1717.", "section_level": 2}, {"title": "Období průmyslové revoluce.", "content": "Na začátku 18. století se začalo u Sokolova a na jihu hartenberského panství těžit uhlí. Do tamních uhelných dolů odcházeli pracovat i olovští horníci. Proto bylo roku 1805 v olovských dolech zaměstnáno jen 149 osob.  Roku 1836 byla postavena nová škola (dům č.p. 167). V roce 1845 měl špitál čtyři zaměstnance, kteří dohromady dostávali roční plat 62 zl. 24 kr., dále na činži 20 zl., na otop 22 zl. a na světlo 8 zl. 20 kr. Hodnota špitálního majetku vzrostla na 9 412 zl. 43 1/2 kr., příjmy činily 363 zl. 19 1/2 kr. Z takto rozsáhlého špitálu je vidět, že i když doly byly z větší části vyčerpány, Oloví zůstávalo nadále bohatou obcí. Na počátku čtyřicátých let 19. století se také dvakrát do roka konal v Oloví velký trh na střižní zboží, sukno a kožešiny. Tyto trhy probíhaly na nynějším Horním náměstí. Ke konci čtyřicátých let 19. století však dochází k všeobecné krizi rudného dolování v Krušných horách. Oloví během několika let zchudlo tak, že v roce 1847 nastává hladomor. Nezaměstnanost nutila obyvatele k vystěhování nejen do všech koutů rakouské monarchie, ale i do Německa. Cílem pro mnohé byl Delmenhorst (severozápadní Německo), kde postavil továrnu podnikavý nejdecký průmyslník a přijímal přednostně krušnohorské krajany. Ti, kteří v Oloví zůstali, čelili bídě drobným zemědělstvím, výrobou dřevěných hraček, zpracováním perleti nebo tkaním krajek.  Roku 1854 byla vybudována nová silnice, spojující silnice ze Sokolova do Liboce a ze Sokolova do Kraslic. Díky této spojce se začalo dařit ve městě obchodnickým živnostem. V roce 1869 se otevřel v Oloví poštovní úřad. Od roku 1875 je vedle německého názvu \"Bleistadt\" zaveden český název \"Oloví\". Do té doby se někdy překládal německý název nesprávně \"Olovnice\". Češi v té době v Oloví nežili, pouze v některých okolních obcích tvořili menšinu.  Roku 1876 byla postavena železniční trať Sokolov – Kraslice vedoucí přes Oloví. Za deset let byla protažena do Klingenthalu a dál do Saska. Roku 1882 byla postavena nová radnice. Rozvoj města pokračoval otevřením košíkářské školy v roce 1893. Zásadním obratem ve vývoji města bylo však postavení sklárny. Její stavba začala v létě 1891 a provoz byl zahájen 22. července 1893. Původní název sklárny byl \"Loisenhütte\". Hlavním produktem bylo tabulové sklo získané foukáním. Sklárna znamenala nové pracovní příležitosti a do Oloví se začalo vracet vystěhovalé obyvatelstvo nebo i jejich potomci. V roce 1902 měla sklárna 209 zaměstnanců. Od roku 1908 se závod dostal do rukou První české akciové společnosti pro výrobu průmyslového skla.  Roku 1894 začaly přípravy na zbourání kostela, aby se mohl vystavět nový, větší. Začalo se také uvažovat o stavbě nové školy. Roku 1895 byla pro ni vybrána vhodná parcela a roku 1896 již byla nová škola (č.p. 108) zkolaudována. Její stavba stála 25 tisíc zlatých. Stará školní budova byla mezitím upravena na provizorní kostel. Starý kostel se boural v letech 1895–1897. Při tom se našly ve věži české groše ze 13. století. Základní kámen nového kostela byl položen 23. září 1901, vysvěcení bylo 29. září 1902. Do nového kostela byla ze starého přenesena tři okna, vyrobená v Norimberku roku 1603.  Do konce 19. století byly doly opuštěny, pouze v dole Ignaciově se těžila železná ruda a leštěnec olověný. Na začátku 20. století se již ani zde nepracovalo. Přesto hospodářství města nestagnovalo, především díky sklárně, bohaté obchodní síti a drobným řemeslníkům. Na přelomu 19. a 20. století byly v Oloví tyto živnosti: 7 pekařství, 5 obuvnictví, 4 řeznictví, 4 mlýny, 2 pily, 6 krejčovství, 4 hokynáři a zelináři, 3 povoznictví, 3 provozy na soustružení dřeva, 6 truhlářství, 4 klempířství, 3 koželužny, 2 hrnčířství a kamnářství, 1 velkoobchod, 1 obchod s hudebními nástroji, 1 kovářství, 1 kožišnictví, 1 knihkupectví, 1 knihařství, 1 kloboučnictví, 1 obchod s kartami, 7 hospod, 5 vináren, 2 kořalny, 1 hotel, 3 trafiky. Město mělo ještě vlastní spořitelnu, obecní úřad, policejní stanici, poštu a pivovar s roční produkcí 350 hl piva.  Společenský a kulturní život byl zastoupen mnoha spolky a organizacemi. Největší byl spolek veteránů s padesáti členy, činný od roku 1870 a Spolek dobrovolných hasičů s 49 členy, činný od roku 1877. Od roku 1875 se uvádí Střelecký spolek, od roku 1893 První spolek ostrostřelců, od roku 1895 Spolek německých turnerů a sekce Krušnohorského spolku, od roku 1896 Druhý spolek ostrostřelců, od roku 1897 Dělnický spolek, od roku 1898 Německý tělocvičný spolek „Jahn“, Německý mužský pěvecký spolek a pěvecký spolek sklárny.", "section_level": 2}, {"title": "Do druhé světové války.", "content": "Za první světové války se Oloví potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který byl způsoben odvodem velkého počtu mužského obyvatelstva na vojnu. V roce 1914 měla olovská sklárna okolo 1200 zaměstnanců. Avšak když roku 1916 chtěla sklárna přestavět jednu sklářskou vanu, aby mohla vyrábět tabulové sklo modernější metodou – tažením, musela pozvat do Oloví skláře z Belgie. Na modernizačních pracích se podíleli i váleční zajatci přivážení do sklárny z nedalekého zajateckého tábora postaveného poblíž Jindřichovic. Vana však byla dohotovena až v roce 1920. Nová výrobní technologie se osvědčila a proto se o rok později začala přestavovat další vana. Olovští skláři tím přicházeli o práci a hromadně začali odcházet pracovat do Německa, kde se tabulové sklo ještě vyrábělo foukáním. Když se však i tam začala prosazovat výroba tažením, vraceli se někteří zpět. Za první světové války se také na krátký čas díky válečnému nedostatku kovů znovu otevřely některé olovské doly na olovo.  V první světové válce padlo 37 olovských občanů. Po vzniku československé republiky 28. října 1918 byla v Oloví 2. listopadu 1918 zřízena místní prorakouská vláda a zorganizováno olovské vojsko. Proto bylo 13. prosince 1918 město obsazeno československou armádou.  V roce 1921 byla v Horách zřízena česká menšinová škola, kterou navštěvovali i žáci z Oloví. Měla jednu třídu s 30–40 žáky, z nichž však většina byla německé národnosti. Škola byla umístěna v domě č.p. 76, který byl pronajatý od olovské sklárny. Od školního roku 1929/1930 byla dvoutřídní. Řediteli zde postupně byli Beneš, Matějovský, Kočí. Roku 1938 se začala pro českou školu v Oloví stavět vlastní budova. Stavbu přerušila druhá světová válka a škola nebyla dohotovena ani po osvobození. Za druhé světové války byla část stavby adaptována na činžovní dům č.p. 285. Roku 1922 byla v Oloví zřízena ve staré školní budově č.p. 108 německá měšťanská škola. Do té doby byla ve městě pouze čtyřtřídní německá národní škola z roku 1901. Pro novou měšťanku byla v letech 1925–26 postavena nová školní budova č.p. 1 nákladem 1 700 000 Kč.  Ve dvacátých a třicátých letech byla olovská sklárna největší sklárnou na tabulové sklo na světě. 1. ledna 1930 v ní propukla velká stávka proti propouštění dělníků za účasti téměř všech zaměstnanců. Stávky proti propouštění s menší účastí pracujících se konaly také 9. dubna 1922 a v roce 1932.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a po roce 1945.", "content": "1. října 1938 začalo německé vojsko obsazovat československé pohraničí. 4. října 1938 ve 4.45 hodin přijela do Oloví 1. pancéřová divize německé armády. Sklárna připadla německé firmě Deutsche Tafelglas AG ve Fürthu v Bavorsku. Později se stala majetkem firmy Ostdeutsche Glaswerke. Česká škola v Horách byla zrušena. Roku 1946 byly pomůcky z ní vráceny do školy v Oloví, spisy byly zničeny reemigranty. Tyto spisy a pomůcky byly uloženy po dobu druhé světové války v německé škole v Horách.  Za války bylo v roce 1939 odvedeno z Oloví 88 mužů na frontu, v roce 1940 115 mužů, v roce 1941 padlo 10 olovských rodáků a 69 jich bylo odvedeno. V roce 1942 padlo 11 mužů a odvedeno jich bylo 55. V roce 1943 padlo 24 mužů, roku 1944 17, roku 1945 padli 3 muži. Celkem bylo odvedeno 327 lidí, z nich padlo 65.  Koncem války obsadil město Druhý batalion 313. pěší skupiny 79. divize první americké armády. Ve staré městské kronice je napsáno: „\"Ať žije osvobozená republika Československá! 1945 měsíc květen. Konec hitlerismu! Nazdar osvobozené vlasti, Československé republice!\"“ Bližší udání data chybí. Vojáci se ubytovali ve školních budovách a v kině, v hostinci Na vršku měli jídelnu. Po obsazení Oloví Američany spravovali obec dva členové Revoluční gardy. Po založení místní správní komise 30. června 1945 se jeden z nich stal zaměstnancem na poště, druhý odešel z města. Předsedou MSK se stal Karel Boch. V roce 1946 byl předsedou Bělohlav, člen československé strany národně socialistické, jako pozdější člen MNV v únoru 1948 rezignoval. Kdy byl ustanoven MNV nelze ze zápisu z ustavující schůze zjistit, chybí datum, bylo to však někdy mezi 30. dubnem a 1. zářím 1946. Národní výbor se skládal z 11 členů KSČ, 6 členů ČSSD, 2 členů Čsl. strany národně socialistické a 1 člena ČSL. Předsedou byl zvolen František Bárta (ČSSD), prvním místopředsedou Jaroslav Rotta (KSČ) a druhým Jaroslav Kounovský (KSČ).  13. září 1945 byla ustanovena na školu v Oloví učitelka Libuše Burešová z Klánovic u Kutné Hory. Po delším jednání Američané uvolnili jednu místnost ve staré školní budově a ta byla upravena k vyučování. 12. října 1945 se provedl zápis, přihlásilo se 200 německých dětí, přijato bylo 72 dětí Němců s rakouskou státní příslušností a těch Němců, kteří nebyli členy NSDAP. Do Vánoc přibylo do školy 9 dětí českých reemigrantů. Po odchodu amerického vojska 14. listopadu 1945 se uvolnila nová školní budova a začalo se v ní vyučovat. Všechny třídy se vyučovaly společně. 8. února 1946 se otevřela druhá třída obecné školy. Ve školním roce 1946/47 byla otevřena třetí třída a ve školním roce 1947/48 bylo otevřeno již 6 tříd.  Po válce vedla sklárnu prozatímní národní správa, od 1. ledna 1946 byla továrna začleněna do podniku Západočeské sklárny. Zároveň byla ustanovena národní správa tří krajkářských firem, které byly v padesátých letech zrušeny. Po osvobození pracovala továrna na výrobu dřevěných hraček, která stála na místě pozdějších garáží a autodílny sklárny. V ulici Čsl. lesů pracoval mlýn až do roku 1946, kdy byl majitel odsunut.  Odsuny Němců začaly 22. března 1946, kdy bylo odsunuto 52 osob. V dubnu 92, v květnu 104, v červnu 224, v červenci 314, v srpnu 301, v září 94, v říjnu 14 a v prosinci 2, celkem 1205 osob. Po odsunu přišli Oloví dosídlit Češi a Slováci z Maďarska, Polska, Francie, Jugoslávie a Holandska. Velkou část přistěhovalců tvořili Češi z vnitrozemí. K 1. říjnu 1948 bylo v Oloví 1088 obyvatel. V roce 1953 byly připojeny části Hory, Nové Domy a Studenec.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Sklářská tradice v Oloví přetrvává dodnes, kdy modernizované linky produkují protipožární sklo a automobilová zrcátka. Olovský kostel sv. Michaela Archanděla byl prohlášený za kulturní památku. Postupně se rekonstruuje podobně jako místní kapličky. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Komunální politika.", "content": "Po prvních svobodných komunálních volbách od pádu komunistického režimu, které se konaly v roce 1990, stanul v čele olovské radnice Karel Nestrojil, původním povoláním zámečník. Svůj post obhájil ve třech volebních obdobích po sobě, v roce 1994 kandidoval za Svobodné demokraty (OH), v roce 1998 za Sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů. V roce 2002, v 63 letech věku, se rozhodl již nekandidovat a odešel do Sokolova pracovat jako správce městského bytového domu.  Obecní politika byla v 90. letech 20. století poznamenána úspornými opatřeními a rozprodejem majetku. V roce 1995 převedla radnice bezplatně na obyvatele obecních bytů staré plynové spotřebiče, aby se vyhnula jejich výměně, která by olovskou kasu vyšla na milion korun. V roce 1996 se začalo s rozprodejem obecních bytů nájemníkům, za desetinu stanovené ceny. Byty si zakoupilo 35 nájemníků, v roce 1997 radnice nabídla k prodeji dalších 260 bytů, zájem o ně ale nebyl příliš velký. V roce 1998 město Plzeň vykoupilo do svého rezervního fondu akcie Západočeské energetiky a Západočeské plynárenské od malých obcí, včetně Oloví. Za působení Karla Nestrojila došlo rovněž k restituci obecních lesů, které do března 1996 spravovala lesní správa státního podniku Lesy ČR v Kraslicích. Vrácené lesy ale Oloví prodalo soukromým investorům, aniž by ovšem úročilo splátkové období.  Velkým problémem se pro Oloví stala nová čistička odpadních vod. Byla vybudována v závěru působení Karla Nestrojila ve funkci starosty v letech 1999–2001 a stála zhruba 12 milionů korun. Státní dotace na ni činila 5,2 milionu a půjčka od ministerstva financí 3,9 milionu korun. V roce 2004 ale finanční úřad zjistil nesrovnalosti v projektu a nařídil Oloví vrátit dotaci, půjčku plus zaplatit pokutu a penále. Celkem tak mělo Oloví odvést státu 18 milionů korun, což byla částka o 3 miliony přesahující tehdejší roční rozpočet města. V roce 2005 ministerstvo financí obří pokutu Oloví prominulo, město dostalo za úkol jen postupně doplatit půjčku od ministerstva plus pokutu 700 tisíc korun.  V roce 2002 se stal starostou Oloví Vladimír Opolský (KSČM). Ten byl již předtím, v letech 1981 až 1990, předsedou olovského MNV za KSČ. Po pádu komunistického režimu byl opakovaně zvolen členem olovského zastupitelstva. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno především zvyšujícím se sociálním napětím ve městě. V Oloví se nedařilo snižovat vysokou nezaměstnanost, například na začátku roku 2004 byla ve výši 18,3 %. V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce \"Analýzu romských lokalit\", ve které označilo dva třípatrové domy na olovské periferii, obývané ze 70 % Romy, za ghetto. Jeden z domů, který byl v havarijním stavu, obec prodala i s nájemníky na začátku roku 2006 za 300 tisíc korun do soukromých rukou. V havarijním stavu se ocitl olovský kostel. Na opravu jeho střechy v letech 2004–2005 přispělo město Oloví celkovou částkou 400 tisíc korun, další peníze přinesly veřejné sbírky, uspořádané v Oloví, velkou měrou se podílela na finančních nákladech i olovská katolická farnost, olovští rodáci žijící v Německu a Česko-německý fond budoucnosti.  V roce 2004 se stal uvolněným radním Karlovarského kraje pro oblast životního prostředí tehdy devětatřicetiletý podnikatel z Oloví Luboš Orálek (ODS). Ten později, v roce 2011, vystoupil demonstrativně z ODS poté, co prohrál ve stranických primárkách před nadcházejícími krajskými volbami. Zároveň zrušil místní sdružení ODS v Oloví.  Po volbách v roce 2006 se stal starostou Miroslav Filandr, kandidující na kandidátce ČSSD. Svůj post obhájil i po volbách v roce 2010, ve kterých kandidoval za uskupení Starostové a nezávislí. Vladimír Opolský se stal olovským místostarostou.  V roce 2012 podepsalo 500 obyvatel Oloví petici, vyzývající radnici, aby odkoupila panelový dům v místní části Hory s problematickými nájemníky. Město by tak získalo možnost určovat, kdo může v paneláku bydlet. Šlo o původní podnikový dům olovské sklárny, který zakoupil za 1,2 milionu korun podnikatel Petr Husák, jenž do něj nastěhoval sociálně slabé rodiny. Starosta Miroslav Filandr tedy začal s majitelem domu jednat, ten ale za něj požadoval nejdříve 8,2 milionu, pak 11 milionů; město bylo ochotno dát jen 4 miliony a proto z obchodu sešlo. Události kolem petice štěpily olovské zastupitelstvo. Zastupitel Jakub Hofman (bezpartijní za Stranu Sportu Zdraví Prosperity) byl členem petičního výboru, zastupitel Luboš Orálek (ODS) hrozil, že pokud k obchodu dojde, podá trestní oznámení kvůli nehospodárnému nakládání s majetkem města. Kvůli petici chtěli rovněž demonstrovat olovští Romové, po setkání se starostou ale demonstraci odvolali.  V roce 2013 zastupitelé v Oloví posunuli začátky jednání zastupitelstva z 15. hodiny na 18. hodinu. Požadovala to petice, kterou inicioval Lukáš Kričfaluši a kterou podepsalo 150 lidí.  V květnu 2012 proběhlo na olovské radnici výběrové řízení na zateplení dvanácti panelových domů z 60. let 20. století za 40 milionů korun. Do soutěže na zhotovitele se přihlásilo celkem 14 firem, zakázku nakonec komise přidělila chebské stavební firmě ŠU-STR, jejíž nabídka byla o 6 milionů dražší než nejlevnější nabídka v tendru. V září 2013 kvůli tomu prohledala policie olovskou radnici a obvinila starostu Miroslava Filandra, ředitele Bytové organizace Oloví Radka Jelínka a dva lidi z firem, které se o zakázku ucházeli, z přijetí úplatku. Zároveň Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvu s vítěznou firmou. Aféra se vyostřila v říjnu 2013, kdy šéf olovského kontrolního výboru, opoziční zastupitel Stanislav Polášek (ČSNS) obdržel poštou jako výhrůžku ostrou nábojnici. Kauza se promítla i v komunálních volbách v říjnu 2014. Miroslav Filandr se sice dostal do zastupitelstva za Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst, ale olovským starostou byl zvolen kritik dosavadních poměrů na radnici Lukáš Kričfaluši (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). Místostarostou se stal Jiří Mikuláš (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví).  V únoru 2015 Krajský soud v Plzni konstatoval, že Miroslav Filandr i Radek Jelínek si řekli o úplatek a vyměřil jim trest tříletého vězení s pětiletým odkladem. Olovský podnikatel Vladimír Šmídl si ve stejné kauze vyslechl tříletý trest s podmíněným odkladem na tři roky. Posledního obžalovaného, Vlastimila Strýčka, soudci obžaloby zprostili. Rozhodnutí soudu ale nebylo pravomocné, protože se odsouzení odvolali.Po dalším přezkoumání u nejvyššího soudu, došlo k rozhodnutí, že šetření celého případu neproběhla správně a vrátil případ k přezkoumání.Po dalším soudem byli všichni obžalovaný osvobození v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Sklárna.", "content": "Olovská sklárna patřila na začátku devadesátých let do podniku Sklo Union Teplice, který sdružoval 7 dalších skláren. V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupil belgický sklářský koncern Glaverbel Group, součást největšího výrobce skla na světě, japonské společnosti Asahi Glass. Nový vlastník téměř sta procent akcií Sklo Unionu investoval v samotném olovském závodě 120 milionů Kčs do modernizace výroby. Olovská sklárna se začala specializovat na výrobu lékařského a rámovacího skla. V polovině devadesátých let se v olovské sklárně, přejmenované na Glavunion, rozhodli zrušit výrobu tabulového skla tlustšího jak 2 milimetry a nadále se specializovat pouze na výrobu velmi tenkého skla. V důsledku toho bylo na přelomu let 1996/1997 propuštěno ze sklárny 120 zaměstnanců. 1. srpna 1997 se do olovské sklárny převedla výroba zpětných zrcátek pro automobily z nedaleké Krajkové. Podnik tak byl rozdělen na dvě části: Vertec Oloví (výroba tenkého skla) a Mirocar Oloví (výroba zpětných zrcátek).  Na začátku roku 1998 byla hojně medializována rodinná aféra ředitele sklárny Josefa Lietavce. Jeho tehdy třiadvacetiletou dceru, studentku Matematicko-fyzikální fakulty UK, zatkla policie. Dívka vydírala otce, nejdříve od něj chtěla tři čtvrtě milionu korun, později 5 milionů. V případě nesplnění požadavku mu vyhrožovala smrtí.  Na konci roku 1999 se olovská výroba tenkého skla dostala do odbytových potíží a výroba na které se podílelo 200 zaměstnanců, byla zastavena. Místo ní se vlastník sklárny rozhodl do Oloví přenést výrobu protipožárního skla Pyrobel, které se do té doby vyrábělo pouze v Belgii. Založil za tím účelem novou společnost Glaverbel Oloví, nabídl v ní ale práci jen padesátce zaměstnanců. V roce 2000 se začalo s demolicí historických provozů sklárny, aby se uvolnilo místo pro novou výrobní halu na protipožární sklo. V prosinci 2000 byl odstřelen tovární komín sklárny. Plně automatizovaná výroba protipožárního skla se spustila v roce 2001, ředitelem firmy Glaverbel Oloví se stal Zdeněk Frelich. Jestliže byla míra nezaměstnanosti v Oloví po uzavření sklářského provozu Vertec 20%, po otevření haly firmy Glaverbel klesla olovská nezaměstnanost jen málo – na 17 %. Ziskovost výroby protipožárního skla ovšem předčila očekávání majitelů sklárny a tak v roce 2002 ředitel závodu Zdeněk Frelich oznámil, že se akciová společnost Glaverbel Czech bude do roku 2004 investovat několik set miliónů korun do rozšíření závodu v Oloví. Obrat společnosti Glaverbel Oloví v roce 2002 činil 700 milionů korun. V roce 2004 byla tedy otevřena ve firmě Glaverbel v Oloví už třetí výrobní linka na protipožární sklo, o rok později následovala čtvrtá. V roce 2004 firma zaměstnávala 115 zaměstnanců a patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější provozy v rámci celé sklářské skupiny belgického vlastníka. V roce 2007 se firma Glaverbel Czech přejmenovala na AGC Flat Glass Czech. Ředitel olovské sklárny Zdeněk Frelich byl v roce 2014 oceněn v soutěži České manažerské asociace jako nejlepší český manažer sklářského průmyslu roku.  Naopak druhému provozu v areálu olovské sklárny, výrobně zpětných zrcátek Mirocar, se ekonomicky nedařilo podle představ sklářského koncernu. V roce 2007 proto Glaverber podepsal předběžnou smlouvu s německou skupinou Flabeg o odprodeji výrobny. V té době Mirocar zaměstnával 122 lidí. Koncern Flabeg přislíbil, že nebude propouštět a výrobu v Oloví zachová. Výrobu zrcátek se ale nepodařilo výrazně oživit ani německému vlastníkovi, v roce 2009 firma s novým názvem Flabeg Czech už zaměstnávala jen 60 lidí. V témže roce se německý vlastník rozhodl investovat do olovského provozu 4,5 milionu eur, aby tam vybudoval novou linku na stříbření a lakování speciálních zrcadel pro solární elektrárny. V roce 2010 byl ale celý projekt podle jednatele firmy Vladimíra Jandy na neurčito odložen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Oloví (něm. \"Bleistadt\") se nachází v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se na půli cesty mezi Sokolovem a Kraslicemi, nad řekou Svatavou. Je obklopeno mohutným, převážně smrkovým porostem. Zdejší krásné lesy a okolí se značenými turistické stezky. Obec se nachází v nadmořské výšce 528 m n. m. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Oloví () is a town in the Czech Republic. From 1938 to 1945 it was one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 1276850}
{"src_title": "Supíkovice", "tgt_title": "Supíkovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnice pochází z roku 1284, kdy je zmiňována jako \"Supicovici\" a patřila vratislavskému biskupství. Supíkovice vznikly kolonizací a byly pojmenovány patrně po svém lokátorovi Supíkovi nebo Šupíkovi. Německý název vznikl postupným komolením původního \"Supikowitz, Supigisdorf.\"  Jak naznačuje existence dnes zaniklé vodní tvrze, bylo zde ve 14. až 16. století sídlo samostatného statku. Již před rokem 1353 byl majitelem Mikuláš Čambory z Kečerdorfu, od nějž Supíkovic téhož roku získali Albert a Jindřich Cruze (patrně z rodu Krušinů z Lichtenburka). Ti i další majitelé (1400–1420 Mikuláš, 1428 Konrád) se titulovali \"ze Supíkovic\". Anna ze Supíkovic, jeptiška u dominikánek v Ratiboři, přenechala roku 1435 Supíkovice svému ujci Hansovi von der Leipa/Leippe. Patrně jeho stejnojmenný syn pak prodal roku 1484 ves Markétě, vdově po Václavovi Bavorovi z Holovous († 1462). Markéta se znovu provdala za Jiříka Girka von Arnsdorf, Supíkovice však přenechala roku 1498 synům z prvního manželství Janu († 1524) a Jiřímu († 1514) Bavorům z Holovous; Supíkovice držel od roku 1512 Jiří a po něm jeho syn Kryštof. Ten postoupil roku 1573 Supíkovice svým synům Achillovi, Samsonovi a Kryštofovi ml. Bavorům z Holovous. Roku 1574 si Achilles a Kryštof ml. ves rozdělili: Achilles měl Dolní dvůr a dolní část vsi, Kryštof ml. Horní dvůr a horní část vsi.  Roku 1580 od obou bratří vratislavský biskup vesnici odkoupil a rozparceloval tzv. Horní dvůr mezi osadníky. Původně samostatná správa statku byla po třicetileté válce přenesena do Jeseníka a od té doby ves patřila k biskupskému frývaldovskému panství. Tvrz byla ještě v 18. století používána jako kněžské vězení, pak však zanikla (ještě roku 1836 je uváděna jako zřícenina) a na jejím místě vznikla kolonie Geislersfeld (Lomy). Ve vsi bylo rovněž dědičné fojtství.  Zdejší římskokatolický kostel je zmiňován poprvé roku 1651, je však nepochybně mnohem starší, jak dokazuje i zachovaný renesanční portál z 16. století. Tehdy je uváděn jako zasvěcený Neposkvrněnému početí P. Marie, již roku 1666 se však uvádí zasvěcení sv. Hedvice. Škola u něj byla již roku 1686, avšak farou spadaly Supíkovice pod Velké Kunětice. Teprve roku 1822 zde byla zřízena samostatná lokální kuracie a později fara.  Supíkovice byly zprvu zemědělskou vsí, v době před průmyslovou revolucí se obyvatelé zabývali i přadláctvím a plátenictvím, pro hospodářství obce však měl zvláštní význam zdejší mramor. Již roku 1430 se ve zprávě Itala A. Waly zmiňuje zdejší nerostné bohatství: v hoře Špičák (něm. Spitzenstein) se prý těžilo zlato a stříbro. Uvedená relace se zmiňuje i o zdejších jeskyních – jedná se o první písemnou zmínku o jeskyních na území České republiky. Lámání vápence je doloženo v 16. století; roku 1579 se zmiňují čtyři lamači kamene a dvě vápenné pece. Kámen však byl tehdy většinou v drobných pecích pálen na vápno a to pak bylo dopravováno pro stavební účely do celého Slezska. Až od 19. století, a zejména od jeho druhé poloviny, začal být kvalitní mramor těžen jako stavební kámen. V obci vnikla řada kamenických závodů zpracovávajících mramor i žulu. První z nich byla firma Hillebrand & Co. snad již kolem roku 1848, postupně jich však vzniklo několik desítek. Mramor získal díky vynikajícím vlastnostem brzy značnou pověst a Supíkovice byly označován jako „slezská Carrara“ (vzhledem k podobnosti zdejšího kamene s bílými mramory z italské Carrary). Naopak vápenictvi do počátku 20. století zaniklo.  V Supíkovicích od roku 1886 fungovala \"Zemská odborná škola pro mramorový průmysl\" (v blízké Žulové byla v témže roce zřízena škola pro zpracování žuly), po převzetí státem roku 1910 pojmenovaná \"Císařsko-královská odborná škola pro zpracování kamene\" a od roku 1918 jen „Státní“. Zanikla v lednu 1945 a její vybavení bylo po druhé světové válce převezeno z větší části do kamenické školy v Hořicích.  V meziválečném období zde soupeřily o přízeň strany křesťansko-sociální, zastupující zemědělskou část zdejších obyvatel, a komunistická, již podporovali dělníci kamenických závodů. Po hospodářských problémech způsobených krizí zde vítězila Sudetoněmecká strana, ačkoli ne tak výrazně jako jinde na Jesenicku.  Po druhé světové válce, uzavření školy a odsunu většiny zdejších německých obyvatel kamenictví ztratilo na intenzitě. Těžba i zpracování byly postátněny a koncentrovány do jediného podniku, který podléhal mnohým reorganizacím a přejmenováním. Jeho nástupcem a pokračovatelem supíkovického kamenictví je společnost Slezský kámen.  Počet obyvatel poklesl asi na polovinu oproti předválečnému stavu, přesto bylo dosídlení relativně úspěšné a stabilní. Zdejší jednotné zemědělské družstvo bylo založeno již v roce 1949 a v porovnání s okolními JZD se mu dařilo lépe. Roku 1974 však bylo přičleněno k JZD Velké Kunětice.  Od 1. ledna 1976 do 23. listopadu 1990 byly k Supíkovicím připojeny Velké Kunětice a osadami Františkov a Strachovičky.  Supíkovice jsou členem Mikroregionu Zlatohorsko, svazku obcí vzniklého v roce 2001. Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník, a od roku 1997 členem Euroregionu Praděd.  Součástí Supíkovic je osada Lomy (toto jméno až roku 1949 nahradilo původní německé či někdy též počešťované na \"Geislerov\"), řada domků ve východním záhumení Supíkovic. Vznikla na místě bývalé vodní tvrze, Dolního dvora a ovčína roku 1780. Stavebně je od počátku se Supíkovicemi úzce spojena.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Geomorfologicky patří Supíkovice k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti jesenické (východosudetské) na rozhraní geomorfologického celku Rychlebské hory (podcelek Sokolský hřbet) a geomorfologického celku Zlatohorská vrchovina (podcelek Bělská pahorkatina). Nejvyšším vrcholem je Křemenáč (735 metrů), dalšími jsou např. Nízká hora (552 metrů) a Velký Špičák (516 metrů).  Území Supíkovic patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. U obce pramení a protéká jí potok Kunětička. Pod vrchem Křemenáč pramení rovněž stejnojmenný potok odtékající do Staré Červené Vody. Území obce pokrývá z 44,5 % zemědělská půda (35 % orná půda, 6,5 % louky a pastviny) a z téměř 46 % les.  Jižně od vesnice se nachází národní přírodní památka Na Špičáku, jejíž součástí je jeskyně Na Špičáku, ve které žije populace vrápence malého a údajně se v ní ukrýval Jan Amos Komenský. Západně od bývalé vápenky roste památný Tis u vodárny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Supíkovic podle sčítání nebo jiných úředních záznamů: V obci Supíkovice je evidováno 232 adres : 231 číslo popisné (trvalé objekty) a 1 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 205 domů, z toho 174 trvale obydlených.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní správa.", "content": "Z hlediska římskokatolické církevní správy spadají Supíkovice do farnosti Supíkovice, která patří do děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské.  Evangeličtí věřící patří k farnímu sboru v Jeseníku. Věřící Československé církve husitské patří k náboženské obci v Jeseníku.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa.", "content": "\"Správní příslušnost Supíkovic od roku 1848\"", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází silnice II. třídy číslo 455 z Písečné směrem na Velké Kunětice a na státní hranici s Polskem.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V obci se nachází mateřská škola a základní škola nižšího i vyššího stupně (1.–9. ročník).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Supíkovice ( se nachází v okrese Jeseník v Olomouckém kraji. Žije zde obyvatel. Obec Supíkovice sousedí na severu s obcí Velké Kunětice, na západě s obcí Stará Červená Voda, na jihu s obcemi Česká Ves a Písečná a na východě s obcí Hradec-Nová Ves. Od okresního města Jeseník je vzdálena 9 km a od krajského města Olomouc 79 km.", "tgt_summary": "Supíkovice () is a village and municipality (\"obec\") in Jeseník District in the Olomouc Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 705 (as at 3 July 2006).", "id": 2082649}
{"src_title": "Ross Geller", "tgt_title": "Ross Geller", "src_document": [{"title": "Osobnost.", "content": "Ross je nejvzdělanější z party, je doktorem paleontologie, pracoval v muzeu a přednáší na univerzitě. Příliš často se rozvádí a má smůlu na ženy. Má dvě děti a několik bývalých manželek. Stejně jako herec David Schwimmer je i Ross Žid.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Carol.", "content": "Se svou první manželkou Carol se Ross rozvedl po osmi letech, protože se ukázalo, že je ve skutečnosti lesba, která ještě před tím ovšem stačila otěhotnět. Po rozvodu spolu vychází dobře a sdílí péči o jejich syna Bena.", "section_level": 2}, {"title": "Emily.", "content": "Ross se s Angličankou Emily seznámil úplnou náhodou, když ho Rachel přemluvila, aby vzal neteř jejího šéfa na operu místo ní, protože ona si na stejný večer domluvila rande. Nakonec odjeli do Vermontu, kde se spolu vyspali. Ross požádal Emily o ruku, protože chtěl, aby se za ním nastěhovala do New Yorku. Rachel původně nechtěla jít na svatbu, ale uvědomila si, že Rosse stále miluje a odjela mu to říct. Ross potom u oltáře místo \"Beru si tě, Emily\" řekl \"Beru si tě, Rachel.\" I po tomto incidentu chtěla Emily pokračovat ve vztahu, avšak jen pokud jí slíbí, že už se nikdy neuvidí s Rachel. Brzy jim oběma dojde, že pokud si navzájem nevěří, manželství nemůže fungovat, a tak se Ross rozvede podruhé.", "section_level": 2}, {"title": "Rachel.", "content": "Ross je do Rachel zamilovaný už od střední školy, Rachel byla spolužačka a nejlepší kamarádka Moniky. První polibek si dali ještě v první sérii v prádelně, na konci první sérii Ross odjel do Číny a Rachel si uvědomila, že ho také miluje. Ross se vrátil s přítelkyní Julií, se kterou se ale nakonec kvůli Rachel rozešel. Jejich vztah se začal rozpadat, protože Ross žárlil na kolegu Rachel Marka. Po několika hádkách se Rachel rozhodla dát si pauzu, což Ross špatně pochopil a vyspal se s \"dívkou od kopírky\" Chloe. Později se vzali v Las Vegas, o čemž ale kvůli množství vypitého alkoholu pomalu ani nevěděli a brzy se rozvedli. Jednou spolu opět strávili noc, ale Rachel poté otěhotněla a na konci osmé série se jim narodila holčička Emma. V posledním díle se dali znovu dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ben.", "content": "Ben je manželský syn Rosse a jeho první exmanželky Carol. Na to, že je těhotná, se přišlo až tehdy, kdy se rozváděli a Carol již chodila se Susan.", "section_level": 2}, {"title": "Emma.", "content": "Emma je nemanželská dcera Rosse a Rachel. Rachel otěhotněla, při jednom z jejich milostných vzplanutí a rozhodli se s Rossem vychovávat Emmu sami, ač nebudou ani pár ani manželé. Emmě je v poslední epizodě jeden rok. Emma má z otcové strany nevlastního bratra Bena Gellera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ross Geller je postava amerického televizního seriálu \"Přátelé\". Hraje ho David Schwimmer. Jeho sestrou je Monica, jeho spolubydlícím z koleje je Chandler, jeho láskou a pár dní i manželkou je Rachel. Jeho rodiči jsou Jack Geller a Judy Gellerová. První manželkou byla Carol, druhou manželkou Emily Walthamová a třetí manželkou byla Rachel Greenová.", "tgt_summary": "Ross Geller, Ph.D., is one of the six main fictional characters of the NBC sitcom \"Friends\" portrayed by David Schwimmer. Ross is considered by many to be the most intelligent member of the group and is noted for his goofy but lovable demeanor. His relationship with Rachel Green was included in \"TV Guide\"s list of the best TV couples of all time, as well as \"Entertainment Weekly\"s \"30 Best 'Will They/Won't They?' TV Couples\". Kevin Bright, one of the executive producers of the show, had worked with Schwimmer before, so the writers were already developing Ross's character in Schwimmer's voice; hence, Schwimmer was the first person to be cast on the show.", "id": 2152381}
{"src_title": "Police nad Metují", "tgt_title": "Police nad Metují", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na počátku 13. století se do zdejší těžko přístupné lesnaté krajiny přistěhovalo několik poustevníků pod vedením jednoho z břevnovských mnichů. Podle některých se tak stalo roku 1201, přičemž mnich se prý jmenoval Jurik, podle jiných to byl Vitališ.  První písemná zmínka o obci je z roku 1213 v listině, kterou král Přemysl Otakar I. daroval území polického újezdu břevnovskému klášteru (považované za padělek stejně jako další listiny označované jako \"falza břevnovská\", nicméně data v nich obsažená o původu Police pravděpodobně odpovídají skutečnosti a pocházejí z nedochovaných listin). V listině krále Václava I. z roku 1229, kterou darování krajiny Břevnovskému klášteru potvrdil, je Policko charakterizováno jako „krajina děsná v širé pustině“. Řeholníci klučili les a zakládali pole, což zřejmě dalo pozdějšímu městu i jeho jméno.  Z Police se stalo městečko 6. září 1253, kdy král Přemysl Otakar II. vydal listinu, jíž sem z Provodova převedl právo pořádat trhy. Police nad Metují je \"nejstarší\" z měst i vesnic v Polickém panství. Byla to Police, kde původně sídlili benediktíni a odkud kolonizovali zdejší kraj. Všechna další města náchodského okresu (Náchod, Broumov, Hronov, atd.) byla založena až později.  Roku 1253 byla také zahájena stavba impozantního raně gotického kostela, dokončená roku 1294. Z původního kostela se dochoval především cenný portál. V 1. polovině 13. století započala stavba kláštera, kolem něhož vzniklo městečko Police a několik dalších vsí. Stavba kláštera byla dokončena roku 1306.  Během husitských válek 27. května 1421 město vydrancovali a vypálili katoličtí Slezané, obyvatelé byli povražděni, ženy znásilněny. 40 chlapcům usekli pravou nohu, levou ruku a uřízli nos. Kdosi jim pak vyzradil úkryt některých místních obyvatel na nedalekém Ostaši, a tak vyrazili vraždit ještě tam. Klášter byl obnoven až po husitských válkách. Při bojích o český trůn v 2. polovině 15. století byl klášter roku 1469 obsazen vojsky hejtmana Františka z Háje, který bojoval na straně Matyáše Korvína, a následně znovu s městem vypálen.  Roku 1535 při mohutném požáru městečko téměř zcela vyhořelo. Roku 1617 vyhořelo celkem 70 domů - včetně radnice, pivovaru, špitálu, mlýna u kláštera a 15 stodol městských. Mezitím řádil v Polici mor: roku 1585 denně umíralo až 28 lidí a celkem zemřelo 2 300 obyvatel města i okolních vesnic. Následovaly další velké požáry v letech 1673, 1697 a zejména roku 1700. Katastrofický sled se uzavřel v r. 1842, kdy vyhořelo 42 domů i s radnicí.  Roku 1775 bylo v okolí jedno ze středisek selského povstání. Klášter i kostel byly v 18. století barokně přestavěny. Klášter byl zrušen roku 1786 během reforem císaře Josefa II.  V první polovině 19. století rostl význam Police nad Metují jako obchodního i kulturního střediska. Tento slibný vývoj se poněkud zpomalil po výstavbě železniční trati Choceň-Meziměstí, která se městu vyhýbá.  V letech 1892 - 1895 oživilo dění ve městě zjevení Panny Marie, jehož dějištěm byl blízký Suchý Důl; v září 1969 tzv. \"polický meteorit\" proletěl střechou stavení č. 147 v témže Suchém Dole. Nikomu neublížil, byl nalezen ve dvou kusech a zkoumán na univerzitě v Heidelbergu. Jeho pád dosvědčilo nejméně 14 obyvatel.  9. září 2007 byla otevřena městská knihovna s informační kanceláří.  8. července 2012 vysvětil kardinál Dominik Duka za účasti představitelů kraje a veřejnosti po požáru slavnostně obnovenou Zelenou kapli Panny Marie Růžencové v blízkém Suchém Dole, na místě Mariánských zjevení před 125 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Sport v Polici.", "content": "Ve městě hraje fotbalový klub TJ Spartak Police nad Metují působící v krajském přeboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Police nad Metují () se nachází v okrese Náchod v Královéhradeckém kraji. Protéká jím potok Ledhujka, přítok řeky Metuje. Město obklopují vrchy Klůček, Strážnice a Havlatka a dominuje jim Ostaš. Žije zde obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Police nad Metují (, ) is a town in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. The Metuje River flows near the town.", "id": 612772}
{"src_title": "Meziboří", "tgt_title": "Meziboří", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1398, kdy Boreš z Rýzmburka prodal panství hradu Rýzmburk, ke kterému ves patřila, míšeňskému markraběti Vilémovi. Od 17. století patřila ves Valdštejnům, kteří ji připojili ke svému panství Horní Litvínov-Duchcov, kde zůstala až do roku 1848. Po roce 1850 se Schönbach stal osadou města Horní Litvínov a v roce 1913 se osamostatnil.  Obyvatelstvo bylo převážně německé národnosti, proto byla obec po druhé světové válce téměř kompletně vysídlena. V roce 1946 zde zůstalo jen osm rodin, jejichž členové byli dočasně z odsunu vyčleněni jako nepostradatelní specialisté v průmyslu a hornictví. Místo původních obyvatel přicházeli přistěhovalci z vnitrozemí a ze Slovenska, kteří nacházeli především práci v uhelném průmyslu.  V roce 1949 padlo rozhodnutí vybudovat v Schönbachu (počeštěle Šenbachu) městečko pro učně v těžkém průmyslu. Postupně byly otevřeny internát pro učně chemického učiliště a učiliště pro hornice. V roce 1950 se upustilo od původního záměru vybudovat sídliště jen pro učně, ale místo toho se začalo s výstavbou běžného sídliště, především pro zaměstnance Severočeských hnědouhelných dolů a Chemických závodů v Záluží. Většina původní zástavby podlehla demolicím a namísto ní se vystavěla sídliště z cihlových, později panelových bytových domů.  V roce 1954 vznikly nové bytové domy, škola, sportovní hala, dům kultury a sportu. Počet obyvatel narůstal zejména stěhováním obyvatel ze zrušených obcí v Mostecké pánvi, např. z Dolního Litvínova, Růžodolu, Kopist či Záluží.  V roce 1956 získala obec současný název Meziboří. O počeštění jména se uvažovalo již od roku 1948. Objevovaly se mnohé kuriózní návrhy jako \"Kmochov,\" \"Přemyslov,\" \"Rozmach,\" \"Zápotocké,\" \"Hornické Mladé\" nebo \"Fučíkov.\" K těm uměřenějším patřily \"Lesov,\" \"Potok,\" \"Potočná\" či \"Mezihoří.\"  V roce 1960 se Meziboří stalo městem. V 60. letech probíhal silný rozvoj města. Roku 1963 byla otevřena budova základní devítileté školy pro 1.–5. ročník, jejíž třídy se do té doby nacházely v budovách učilišť. Budova pro druhý stupeň byla předána do užívání v roce 1966 od 1. září, takže žáci už nemuseli dojíždět do Litvínova.  V 70. letech se také snížil počet učilišť. Z některých internátů se staly svobodárny pro zaměstnance Dolů Vítězného února Záluží a Krušnohorských strojíren, z jiného pak rehabilitační středisko. V roce 1971 zde působily čtyři učiliště: Severočeských hnědouhelných dolů, Krušnohorských strojíren Komořany, Chemických závodů Záluží a Pozemních staveb Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dřívější střední školy (učiliště) a internáty jsou využity k jiným účelům – obytný dům, domov důchodců, dům s pečovatelskou službou, ubytovna pro zaměstnance místních podniků a sociální ubytovna, nebo leží ladem (jsou prázdné, nevyužité). Poslední střední škola, zřizovaná státem – Střední odborná škola Meziboří – byla zrušena k 30. červnu 2011, od 1. července 2011 je sloučena se Střední školou technickou Most (známá spíše jako \"\"střední odborné učiliště Most-Velebudice\"\"). Její budova byla využita k vybudování bydlení pro seniory. V Meziboří tak funguje už pouze soukromá Střední škola Educhem, a.s.  V roce 1996 byla dostavěna benzinová stanice. V roce 1997 byla modernizována úpravna pitné vody. Město uvažuje o postavení vodní přečerpávací elektrárny v Šumném dole.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak a vlajka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Od roku 1970 používá Meziboří svůj městský znak, jehož autorem je Jiří Louda. Znak tvoří tři svislé pruhy, zelený, bílý a zelený. Uprostřed červené slunce s písmenem \"M\" a se šestnácti střídavě plamennými a trojúhelníkovými paprsky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Meziboří získalo právo užívat městskou vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 34 ze dne 27. 2. 2004.  List tvoří tři svislé pruhy, zelený, bílý a zelený. V bílém pruhu červené slunce bez obličeje se šestnácti střídavě plamennými a trojúhelníkovými paprsky. Poměr šířky k délce listu je 2:3.", "section_level": 2}], "src_summary": "Meziboří () je město, které se nachází v okrese Most v Ústeckém kraji zhruba 2 km severně od města Litvínov. Současný název byl zaveden až roku 1956, od roku 1960 má Meziboří statut města. V období 1850–2011 bylo zaznamenáno nejvíce obyvatel v roce 1971 a to 6 226. Dnes jich v Meziboří žije.", "tgt_summary": "Meziboří (; ) is a town in the northwestern Czech Republic, in Most District of the Ústí nad Labem Region.", "id": 2248818}
{"src_title": "Martina Navrátilová", "tgt_title": "Martina Navratilova", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V roce 1972, ve věku patnácti let, vyhrála Mistrovství Československa v tenise. První profesionální titul ve dvouhře získala v roce 1974 na turnaji v Orlandu.  Do dvou grandslamových finále se probojovala v sezóně 1975, ale podlehla jak na Australian Open Evonne Goolagongové, tak na French Open Chris Evertové. Na US Open poté v semifinále nestačila opět na Evertovou. První grandslamový turnaj ve dvouhře vyhrála v roce 1978, když ve třísetové bitvě porazila ve Wimbledonu Chris Evertovou a dostala se současně na první místo tenisového žebříčku. Wimbledonský titul získala i o rok později. V roce 1981 získala třetí grandslamovou trofej, když na Australian Open porazila ve finále Evertovou. V témže roce se dostala i do finále US Open, ale ve třísetovém finálovém zápase podlehla až v tiebreaku Tracy Austinové. V roce 1982 triumfovala jak při French Open, tak i ve Wimbledonu.  Na okruhu začala používat celografitovou tenisovou raketu Yonex a stala se dominantní postavou ženského tenisu. Prohrála sice již ve čtvrtém kole na French Open, prvního grandslamového turnaje roku 1983 (Australian Open se konalo až v prosinci), ale zbylé turnaje vyhrála. Během sezóny prohrála jen zápas na French Open a s 86 vítězstvími a jedinou prohrou drží rekord v procentuální úspěšnosti profesionálního tenisty během jediné sezóny. V průběhu tří sezón 1982, 1983 a 1984 prohrála pouze 6 zápasů ve dvouhře.  V sezóně 1984 triumfovala na French Open. Wimbledon vyhrála pošesté v řadě a po vítězství na US Open jí k čistému grandslamu z dvouhry zbývalo ovládnout Australian Open. V semifinále však podlehla Heleně Sukové. Přesto drží 74 zápasy bez porážky v řadě rekord mezi profesionály.  Ve čtyřhře získala čistý grandslam za roky 1984 a 1986 (v roce 1986 se sice nehrálo Australian Open pro změnu termínu, avšak ve čtyřhře vyhrála ročníky 1985 a 1987). V období let 1983-1985 vyhrála 8 deblových grandslamových turnajů v řadě, což je doposud nepřekonaný rekord, o který se dělí se svou deblovou spoluhráčkou Pam Shriverovou.  S Pam Shriverovou vytvořila jednu z nejlepších ženských deblových dvojic tenisu. Společně vyhrály 20 deblových grandslamových turnajů (7× Australian Open, 4× French Open, 5× Wimbledon a 4× US Open), 10 x Turnaj mistryň a celkem 79 deblových turnajů WTA.  S českou tenistkou a wimbledonskou vítězkou Janou Novotnou nastupovala do čtyřher na veteránských turnajích žen.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se v Praze roku 1956 jako Martina Šubertová. Pochází z Řevnic. Rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky. Matka Jana se v roce 1962 vdala za Miroslava Navrátila, který se stal jejím prvním tenisovým trenérem. Po svém nevlastním otci dostala příjmení Navrátilová. Od dětství hrála za tenisový oddíl LTC Řevnice, v němž působila i její babička Anežka Semanská-Boučková. Následně se stala jeho čestnou členkou. Studium na pražském Gymnáziu Na Zatlance nedokončila.  Po US Open 1975 požádala v New Yorku o americké občanství a do Československa se již nevrátila. Do měsíce získala zelenou kartu a začala reprezentovat Spojené státy. V roce 1981 se stala americkou občankou.  V roce 2006 se její partnerkou stala Julie Lemigovová, o 15 let mladší poslední Miss Sovětského svazu z roku 1991. Společně vychovaly dvě dcery pocházející z dřívějšího manželství Lemigovové. Počátkem září 2014, v přestávce po prvním semifinálovém zápase mužské dvouhry US Open na newyorském kurtu Arthura Ashe, ji Navrátilová veřejně požádala o ruku a Lemigovová žádost přijala. Sňatek následně uzavřely 15. prosince 2014. Předtím byla Navrátilová v osmiletém vztahu s Toni Laytonovou, s níž uzavřela pouze neoficiální sňatek v New Hampshire. Další partnerkou tenistky byla královna krásy Judy Nelsonová.  Během života se zapojila do řady charitativních projektů. V České republice se od povodní v roce 2002 podílela na obnově parku Stromovka. Působila ve funkci předsedkyně Ženské tenisové asociace (WTA). V lednu roku 2008 obdržela státní občanství České republiky.  Dne 24. února 2010 jí byla diagnostikována neinvazivní forma karcinomu prsu a 15. března téhož roku absolvovala lumpektomický zákrok.  Věnuje se také spisovatelské činnosti a pravidelně spolukomentuje tenisové turnaje pro americkou televizní stanici CNN. V únoru 2012 pro ni natočila pořad s Petrou Kvitovou v londýnském All England Clubu.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V sezóně 2015 se stala součástí trenérského týmu polské hráčky Agnieszky Radwańské, a to na částečný úvazek s cílem pomoci tenistce elitní světové desítky k zisku grandslamu.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly na Grand Slamu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Wimbledon.", "content": "Dvouhra žen  Čtyřhra žen  Mix", "section_level": 2}, {"title": "US Open.", "content": "Dvouhra žen  Čtyřhra žen  Smíšená čtyřhra", "section_level": 2}, {"title": "French Open.", "content": "Dvouhra žen  Čtyřhra žen  Smíšená čtyřhra", "section_level": 2}, {"title": "Australian Open.", "content": "Dvouhra žen  Čtyřhra žen  Smíšená čtyřhra", "section_level": 2}, {"title": "Fed Cup.", "content": "Seznam vítězek Fed Cupu", "section_level": 2}], "src_summary": "Martina Navrátilová (* 18. října 1956 Praha) je bývalá česko-americká profesionální tenistka, která byla mezi lety 1978–1987 světovou jedničkou ve dvouhře. V devíti obdobích na čele strávila 332 týdnů, což ji řadí na druhé místo za Steffi Grafovou. Deblové klasifikaci vévodila nejdéle ze všech hráček, když na vrcholu setrvala 237 týdnů.", "tgt_summary": "Martina Navratilova ( ; born Martina Šubertová ; October 18, 1956) is a Czechoslovak-born American former professional tennis player and coach. In 2005, \"Tennis\" magazine selected her as the greatest female tennis player for the years 1975 through 2005 and she is considered one of the best female tennis players of all time.", "id": 996661}
{"src_title": "Siřejovice", "tgt_title": "Siřejovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi (\"Scirewici\") pochází z roku 1227, kdy se Siřejovice uvádějí ve výčtu držav svatojiřského kláštera v litoměřickém kraji.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Windsor.", "content": "Windsor je zřícenina původně větrného mlýna holandského typu postaveného pravděpodobně na přelomu 18. a 19. století, ale jistě před rokem 1833, kdy je poprvé zmiňován písemně. Mlynářem zde byl v roce 1843 Ignaz Bertoni, který měl v Siřejovicích také dům. Mlýn míval jedno složení a mlelo se zde pro potřeby okolních obcí Siřejovice, Vrbičany a Keblice až do roku 1870, kdy jej poslední mlynář Kunze opustil a prodal průmyslníkům – bratrům Tschinkelovým z Lovosic. Noví majitelé nechali mlýn zrušit a budovu přestavět na novogotický lovecký zámeček v anglickém stylu (odtud pojmenování Windsor). Měl typickou kruhovou středovou část postavenou ze světlé opuky a cihel, jakousi věž s cimbuřím a s 22 okny a dvě symetrická křídla, postavená z cihel. Nedlouho po přestavbě však průmyslníci zbankrotovali a zámeček byl roku 1886 prodán ve veřejné dražbě. Majitelé zámečku se střídali a stavba rychle chátrala. V období první světové války zde přespávali příležitostní zemědělští dělníci. Poslední doložené obydlení se týkalo sklepních prostor kolem roku 1930.  K mlýnu se váže historka z prusko-rakouské války v roce 1866. Zdejší mlynář Kunz byl tehdy udán, že signalizuje přesuny rakouských vojsk Prusům, když nastavuje lopaty mlýna proti větru. Byl uvězněn v Terezíně, dokud pruské vojsko z kraje neodtáhlo a neprokázala se jeho nevina.  Bývalý mlýn stojí východně od obce, na mírné vyvýšenině nad silnicí do Keblic a dálnicí D8. Trojpodlažní věž o výšce 12 m a průměru 8,7 m má 22 zaklenutých okenních otvorů. Ve stylizované podobě, spolu se svatojiřským křížem, je Windsor vyobrazen na znaku a vlajce Siřejovic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Siřejovice () se nachází v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji, asi čtyři kilometry jihovýchodně od Lovosic. Žije v ní obyvatel. Obcí prochází silnice druhé třídy číslo 247.", "tgt_summary": "Siřejovice is a village and municipality (\"obec\") in Litoměřice District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 1627643}
{"src_title": "Vědomice", "tgt_title": "Vědomice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Katastr obce leží v oblasti známé pod historicko-geografickým pojmem \"Zálabí.\" Vědomice zaujímaly důležitou polohu na pravobřežním počátku pokračování zemské cesty zvané lužická, která překračovala Labe v místě brodu v Roudnici nad Labem. Později byl brod nahrazen mostem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1555 v Deskách zemských. Zápis připomíná starší zmínku o Vědomicích z roku 1505, kdy se po smrti Půty Švihovského z Rýzmberka ujali panství Roudnice jeho synové.  Spolek pro obnovu venkova, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a svaz měst a obcí ČR udělil obci Vědomice první místo v soutěži Vesnice roku 1999 v regionu severní Čechy – Chomutov. Ke dni 25. 2. 2008 zde žilo 1260 obyvatel, z toho 697 mužů a 563 žen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj obce.", "content": "Venkovská výstavba Vědomic je spíše chalupářského charakteru bez větších statků. V poslední době zde dochází ke značně rozsáhlé výstavbě a nejnovější část Vědomic připomíná spíše městské čtvrti. V blízkosti obce vede dálnice s dobrým spojením do Prahy a Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace a sport.", "content": "Vědomice jsou známy jako rekreační oblast, v obci je mnoho možností sportovního a rekreačního vyžití. Jsou zde zařízení sportovních klubů z Roudnice nad Labem, např. fotbalová hřiště, plavecký bazén, baseballové hřiště, tenisové kurty, kanoistika, veslařská a jachtařská loděnice. Celý komplex se nachází v okolí sportovní haly na pravém břehu řeky Labe.  Pro návštěvníky Podřipska je možnost ubytování přímo v obci v Penzionu v ulici Roudnické. Pro turisty pak ve sportovním areálu „Pod Lipou“ v chatkách, srubech nebo přímo ve sportovní hale, případně v provozní budově fotbalistů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Vědomice se nachází na pravém břehu řeky Labe naproti městu Roudnice nad Labem v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Žije v ní obyvatel. Tvoří ji dvě základní sídelní jednotky – Vědomice a Zavadilka.", "tgt_summary": "Vědomice is a village and municipality (\"obec\") in Litoměřice District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 1894728}
{"src_title": "Dubí", "tgt_title": "Dubí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První zmínky o Dubí jako o horním místě jsou z let 1494 až 1498, kdy zde přespávali horníci, těžící cín. Po rozsáhlých dubových lesích, které se rozprostíraly po okolních stráních, byla rodící se osada pojmenována Dubí (\"Eichwald\").  V 16. století došlo k rozvoji osady a po mnoha změnách majitelů a sporech o její vlastnictví se stává součástí teplického panství. Roku 1592 přikoupil Radslav Vchynský od Rudolfa II. další lesní pozemky, vybudoval velkou oboru. V té době snad byla založena i myslivna „Barvář“. Po roce 1634, kdy byl v Chebu spolu s Valdštejnem zavražděn i Vilém Vchynský, majitel teplického panství, se toto dostalo do rukou rodu říšského maršálka Jana Jiřího Marka Clary-Aldringena. (Jeho potomci se zde udrželi až do května 1945, kdy uprchli před Rudou armádou). Po převzetí zdejšího panství budovali Aldringenové ve mstišovské oboře šestiboký letohrádek dnes zvaný Dvojhradí – původně Tuppelinburg.  Přes Dubí a Cínovec do Drážďan vedla formanská cesta, kudy se do Saska vozilo obilí, podél cesty byly staré mlýny. Městem se přehnala třicetiletá válka, po které z původních 18 usedlostí zůstalo obydlených jen deset – což byla obvyklá situace po třicetiletém drancování a zabíjení. Později, v době napoleonských válek mělo Dubí již 64 domů a pracovalo devět vodních kol. Pracovala papírna, pily, mlýn na výrobu střelného prachu zničený výbuchem a mlýn – hamr (kovárna) na zpracování železa. Toto období připomíná pamětní kámen \"Franzosenstein\" s německým nápisem: Napoleon I, dne 30.8.1813 – zvrat v řadě jeho vítězství. Nejstarší známou usedlostí v Dubí, již nedochovanou, byl \"Buschmühle\" rodiny Walterů, který stál již roku 1579. Příslušníci této rodiny vykonávali také funkci rychtářů. (V 19. století byl přestavěn na závod na výrobu dřevité vlny.)", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Po napoleonských válkách, v souvislosti s velkým rozvojem teplického lázeňství se stalo Dubí vyhledávaným výletním místem teplických lázeňských hostů. Patřil k nim po mnoho let například J. W. Goethe. 1849–1851 byla vybudováno prodloužení silnice z Teplic přes Dubí na Cínovec. Tím se dále zlepšilo spojení se sousedním Saskem. Budova nové školy byla postavena v roce 1853, vyučovalo se německy, české děti mohly docházet do Běhánek. Roku 1860 podnikatel Anton Tschinkel zkoumal možnosti výroby dubových sudů. Objekty \"Buchsmühle\" zakoupil A. Tschinken v roce 1864 a vybudoval zde továrnu na siderolit a porcelán. (V roce 1932 shořela původní dřevěná mlýnská budova.) V roce 1862 také Tschinkel přestavil někdejší hostinec Diana na lázeňský objekt. Úředně přiřazeno k lázeňským místům bylo Dubí roku 1872. Roku 1877 Ing. Novák, stavitel moldavské železnice, uvedl do provozu Tereziny lázně, v místech bývalého Smrkového mlýna. Významnou událostí bylo dopravní propojení tramvajemi z Teplic. Trasa byla otevřena 14. října 1895. (Byla v provozu až do přelomu ledna–února 1959.) Poté co Teresiiny lázně v roce 1888 vyhořely, byl Ing. Novák nucen je odprodat – dostaly se do vlastnictví Clary-Aldringenů.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel.", "content": "Důležitým stavebním počinem bylo vybudování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie z prostředků veřejné sbírky, doplněných rodinou Clary-Aldringen. Stavbu s přísnou sebekázní projektoval profesor Benátské umělecké akademie Pietro Bigaglio. Přidržel se formy benátského kostela Santa Maria dell ́Orto. Stavba byla a je považována za místně exotický příklad italské gotiky. V době její realizace v letech 1896 až 1906 její tvůrci netušili, že pod povrchem vnitřního nádvoří teplického zámku jsou skryty základy podobné trojlodní baziliky, románské, vystavěné královnou Juditou, matkou Přemysla Otakara I. Stavební zbytky byly odhaleny až při archeologickém výzkumu v 50. letech.", "section_level": 2}, {"title": "Uhlí.", "content": "Rozhodují měrou ovlivnil život města rozvoj těžby hnědého uhlí, na jehož slojích se město z velké části rozkládá. Těžba uhlí vyvolala potřebu výstavby železnic a navázal rozvoj sklářského a keramického průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Významnou kapitolou v životě města byla a je výroba porcelánu. V roce 1871 byla založena továrna na výrobu porcelánu – „Eichwalde Porzellan-und Ofenfabriken Bloch und Co.“. Později byla známá pod jménem „Eichwalder Porzellan-, Ofen- und Wandplattenfabriken Dr.Widera und Co., Kdt.Ges.“ Její rozsáhlý sortiment zahrnoval stolní nádobí, dekorativní předměty a obkládačky. Míšeňská královská manufaktura prodala licenci na výrobu cibulového porcelánu (původní formy i dekor) firmě „Meissner Ofen- und Porzellanfabrik, vorm. Teichert,gegr. 1864“. Ta po spojení s firmou Bloch v Dubí zavedla výrobu „cibulového“ porcelánu, nejprve pod značkou Meissen s hvězdičkou provedenou jen v kontuře. Po druhé světové válce byla porcelánka v roce 1945 znárodněna a později prošla dalšími organizačními a majetkovými změnami. V současné firmě „Český porcelán Dubí“ výroba „cibulového“ porcelánu tvoří důležitou část výrobního programu. Je tak možno v jistém smyslu hovořit o kontinuitě s míšeňskou tradicí. V původně samostatné obci Bystřice, nyní místní části Dubí, byla v roce 1911 firmou „Krautzberger,Mayer und Purkert G.m.b.H. Wistritz“ založena továrna na porcelán vyrábějící jídelní soubory a nápojové soupravy nebo dekorativní předměty malované po způsobu Kodaně šedomodrými pastelovými tóny. Zboží bylo značeno také K.M.P. nebo KAEMPE.  Dubí bylo na přelomu 19. a 20. století součástí teplické aglomerace výroby keramiky a porcelánu nesporně světového významu, orientované silně proexportně. Zejména výrobky ovlivněné secesí (Jugendstill) jsou vyhledávaným objektem zájmu muzeí a sběratelů. Existuje záměr radnice, vybudovat a veřejnosti zpřístupnit v budově zrušeného kina expozici výrobků dubských porcelánek. V současnosti v Dubí působí Ateliér designu keramiky Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Velkým zájmem výtvarníků jsou provázena každoroční „hrnková sympozia“, která přinášejí výrazné výtvarné podněty v oblasti designu hrnku a zároveň zpětně korigují výtvarné pojetí z hlediska technologických možností průmyslové výroby.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Značné povodně roku 1897 s sebou přinesly značné množství stromů, kamení a bahna. Narušily koleje tramvajové dráhy Teplice – Dubí, poškodily mnoho domů, v ulicích vymetly hluboká koryta a usmrtily velké množství zvěře. V roce 1933 započala výstavba české školy.  Obnovu české státnosti po druhé světové válce, zahájenou povstáním českého lidu umožnila vojenská akce Rudé armády. V podvečer 8. května 1945 pronikli do Dubí dva průzkumníci – motocyklisté a za nimi tanková brigáda spěchající na pomoc Praze. Na českém území musely překonávat vojenský odpor kladený Němci i po všeobecné kapitulaci. V Teplicích a různých místech v okolí padlo na dvě stě rudoarmějců.  Po válce bylo z města vysídleno původní německé obyvatelstvo, které do té doby drtivě převažovalo. Došlo zde k takřka kompletní výměně obyvatelstva a město se nikdy nepodařilo dosídlit na předválečnou úroveň.  Roku 1960 vzniklo město Dubí sloučením obcí Dubí, Pozorka a Horská Bystřice. K Dubí ještě patří Běhánky a Drahůnky. V pozdějších letech (1. 7. 1980) byly přičleněny obce Mstišov a Cínovec. Roku 1966 získalo Dubí statut lázeňského města.  Sovětská vojska překročila hranici v prostoru Cínovce znovu v roce 1968, v noci na 21. srpna, kdy v 0.10 hodin mohutná uskupení vojensky obsadila československé území. Hranice byly uzavřeny, celníci a pohraničníci internováni. Sovětští vojáci odzbrojili místní oddělení VB, rozmístili se v místních lesích. Později byl v bohosudovských kasárnách (někdejším klášteře) dislokován jejich tankový pluk.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mohutný nárůst kamionové dopravy si vynutil v roce 2000 výstavbu infrastruktury hraničního přechodu na Cínovci. Po převedení dálkové kamionové dopravy na dálnici Praha-Drážďany s přechodem v Petrovicích byla trasa přes Dubí pro nákladní dopravu uzavřena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubí (německy ) je město v severních Čechách, v okrese Teplice, v Ústeckém kraji. Žije zde obyvatel. Město leží v nadmořské výšce 389 m.", "tgt_summary": "Dubí (; ) is a town in the Ústí nad Labem Region, in the Czech Republic, near Teplice in the Ore Mountains, with population of around 8,000. It is an important transit point to Germany on European route E55, and the border crossing Cínovec is located within the town limits. There is a spa with mineral waters and a china factory there. The railroad line (Most – Dubí – Moldava v Krušných horách) that passes through the town, was declared a national monument in 1998. After the Velvet Revolution, the town received bad publicity due to rampant prostitution, fueled by the close proximity to Germany, location on a main truck route and low purchasing power in the Czech Republic; municipal authorities have been struggling with this issue with some recent successes.", "id": 2297803}
{"src_title": "Archlebov", "tgt_title": "Archlebov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V sousedství dnešního hřbitova proběhl v roce 2014 archeologický průzkum, při kterém bylo nalezeno polykulturní pohřebiště. Nejstarší hroby kočovníků kultury se šňůrovou keramikou byly staré přes 4 000 let. Další nálezy pocházely z období kultury se zvoncovitými poháry a únětické kultury. Jižně od obce v místě zvaném \"Bohutsko\" bývala osada \"Bohutice\". V roce 1368 už byla uváděna jako pustá.  První písemná zmínka o Archlebově pochází z roku 1349, kdy byla ves v držení Bohuše ze Ždánic. V předbělohorské době zde býval bratrský sbor. Po bitvě u Slavkova v roce 1805 zde bylo ubytováno 600 francouzských vojáků, kteří vyplenili zásoby místních obyvatel. Na choleru zemřelo v roce 1831 celkem 34 lidí. Roku 1845 byla postavena nová škola. V roce 1866 zemřelo při epidemii cholery 122 osob a musel být zřízen náhradní hřbitov na místě zvaném \"Podseče za Pustým\". V První světové válce padlo 32 místních občanů. V legiích jich bojovalo 11. Elektřina zde byla zavedena v roce 1928. Roku 1930 vznikla na hranici katastru osada Žandovský mlýn. Během Druhé světové války zahynula v koncentračním táboře židovská rodina Vodákova. Na konci války padl občan Emil Jarolík a tři domy byly poškozeny výbuchem bomby. Obec byla osvobozena 28. dubna 1945. V letech 1947–1951 byla postavena nová škola.", "section_level": 1}, {"title": "Základní informace.", "content": "Archlebov vznikl jako kolonizační osada. Hlavní linie současné zástavby tvoří Spálený potok ve směru sever – jih a komunikace I/54 ve směru východ – západ. Katastrální území má rozlohu 1 332 ha, přičemž orná půda zaujímá více než 51 % výměry a lesní porosty pokrývají 33 %.  V Archlebově se nachází základní škola, mateřská škola, zdravotní středisko, pošta, pohostinství, prodejny smíšeného zboží, je zaveden plyn, vodovod a kanalizace.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel k 1. 1. daného roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Archlebov (dříve \"Arklebov\", \"Artlebov\", – od osobního jména \"Hartleib\") je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 12 km severozápadně od Kyjova a 3 km jihozápadně od Ždánic. Žije zde obyvatel. Ze severu na jih protéká obcí \"Spálený potok\", levostranný přítok \"Trkmanky\".", "tgt_summary": "Archlebov () is a village in the South Moravian Region of the Czech Republic. It is located 25 km northwest of Hodonín and has a population of 864 (2008).", "id": 1384856}
{"src_title": "Horšovský Týn", "tgt_title": "Horšovský Týn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území města bývala v prostoru Velkého Předměstí kupecká osada s kostelem svatého Apolináře písemně doložená roku 1184. Na místě zámku stával biskupský dvorec, po jehož požáru nechal nejspíše biskup Jan III. z Dražic postavit okolo poloviny třináctého století kamenný hrad. U jeho východního opevnění založil v letech 1286–1296 biskup Tobiáš z Bechyně „na zeleném drnu“ město Horšovský Týn. V letech 1422 a 1431 bylo město obléháno husity, ale ubránilo se.  V roce 1547, za vlády Lobkowitzů, postihl město velký požár, který poničil velkou část města i hradu. Jeho následkem bylo přikročeno k rozsáhlé přestavbě města v renesančním slohu. Na místě hradu vznikl renesanční zámek. Na přelomu 16. a 17. století patřilo týnské panství mezi 10 nejbohatších v českých zemích. Pak ale přišlo České stavovské povstání a následně třicetiletá válka. Vzhledem k tomu, že se Lobkowitzové přidali na stranu českých stavů, byl jim zabaven majetek včetně týnského panství. V roce 1622 získal panství Maxmilián z Trauttmansdorffu.  Po třicetileté válce posilovala ve městě německá menšina. Byly postaveny některé stavby v barokním slohu. Po zrušení nevolnictví a reformě veřejné správy se Horšovský Týn stal v roce 1849 okresním městem. Začátkem 20. století se ve městě začal rozvíjet drobný průmysl. Tomu napomohla i výstavba železniční tratě Staňkov–Poběžovice v roce 1900.  Důsledkem druhé světové války, která ve městě skončila osvobozením americkou armádou 5. května 1945, byl odsun německého obyvatelstva. Ten ale nebyl tak citelný jako v jiných západočeských pohraničních městech, protože Horšovský Týn patří do tradičně české oblasti Chodska.  Po nástupu komunismu v roce 1948 došlo ke znárodnění průmyslových podniků a založení JZD. Byla zahájena výstavba nových závodů a obytných čtvrtí (např. sídliště na Malém předměstí). V roce 1953 bylo historické centrum města jako jedno z prvních měst v ČR vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Od 1. července 1960 patří město Horšovský Týn s celým svým původním okresem pod okres Domažlice. V průběhu let 1960–1989 došlo k rozsáhlé integraci okolních obcí. I díky tomu je Horšovský Týn rozlohou třetí největší obcí okresu.  Po roce 1989 nastává postupná likvidace zemědělské výroby (rozpad JZD), úpadek průmyslové výroby a nárůst nezaměstnanosti. Nezaměstnanost v roce 2010 dosáhla 9,29 % (ČSÚ). V roce 2006 proběhla rekonstrukce náměstí, postupně dochází také k opravám v objektu zámku. V měsíci listopadu město i zámek každoročně ožívá Mezinárodním filmovým festivalem pro děti a mládež Juniorfest, který se zde koná od roku 2008, a kde je Horšovským Týn také hlavním festivalovým městem. Tradičně zde přijíždějí známé hvězdy české i světové kinematografie, v městském a zámeckém kině se promítají filmy převážně z české a filmové produkce a zajímavé jsou též další doprovodné akce (Pevnost Týn nebo Strašidelná stezka).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel a jeho vývoj.", "content": "\"Následující údaje jsou zpracovány podle výsledků Sčítání lidu z roku 2001.\"", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Při sčítání lidu v březnu 2001 žilo ve městě 4 938 obyvatel. V Horšovském Týně se hlásí hned několik lidí k mnoha národnostem, nejvíce zde však žijí Češi, Slováci a Němci. Ostatní národnostní menšiny jsou početně zastoupeny pod 40 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podíl věřících na počtu obyvatel města byl 22,90 %. Z tohoto počtu se 87,27 % věřících řadilo k římskokatolické církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ke dni sčítání lidu 2001 bylo napočítáno 2 714 ekonomicky aktivních osob. 34,30 % z nich zaměstnával průmysl; 9,14 % obory jako školství a zdravotnictví, stejné zastoupení měli také pracovníci stavebnictví. 8,18 % obyvatel zaměstnávalo zemědělství. 55,93 % zaměstnaných pracovníků dojíždělo do zaměstnání v rámci obce. [Nezaměstnanost]] ve městě dosahovala v roce 2001 5,42 %. Míru nezaměstnanosti 5,31 % udává pro město i s okolím domažlický úřad práce za květen 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Město je vybaveno službami odpovídající své úloze střediska menšího regionu v rámci okresu. Na Malém předměstí jsou dvě základní školy, v Nádražní ulici sídlí zvláštní škola. Město má také základní uměleckou školu. Střední školství reprezentují 3 školy: Integrovaná střední škola, učiliště a střední zemědělská škola. Nejbližší gymnázium je v Domažlicích.  Ve městě je také zdravotní středisko. Zřízena byla městská policie, která se společně s Policií ČR stará o bezpečnost a pořádek ve městě. Město má jedinou poštu v Pivovarské ulici. Ubytovací kapacity zajišťuje hotel Šumava na náměstí Republiky a větší počet penzionů. Největší obchodní střediska vlastní spotřební družstvo Jednota. Jedná se o supermarket Tuty ve středisku Radbuza a v Sylvánově ulici na Malém předměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní silniční komunikací protínající město je silnice I/26 z Plzně na HP Folmava/Furth im Wald. Na tuto silnici navazuje větší počet silnic II. třídy: Silnice II/193 Žlutice – Stříbro – Domažlice ; Silnice II/200 Bor u Tachova – Horšovský Týn a Silnice II/197 HP Železná/Eslarn – Bělá nad Radbuzou – Horšovský Týn.  Městem prochází lokální jednokolejná železniční Trať 182 ze Staňkova do Poběžovic. Na trati je v pracovní dny vedeno zhruba 8 párů vlaků. Na katastru města je na trati železniční stanice Horšovský Týn a zastávky Semošice a Semošice-Peřina.  Městem projíždí také celá řada zejména místních autobusových linek s hlavní zastávkou na křižovatce ulic Domažlická a Nádražní. Nejvýznamnějšími spoji jsou asi linky Plzeň–Domažlice a dálková linka Praha – Plzeň – Domažlice. Ostatní linky slouží zejména ke spojení okolních vesnic s městem.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "Mezi kulturní akce města patří Anenská pouť, která se každoročně koná koncem července.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Horšovský Týn je pro krásu a zachovalost svých historických památek již od roku 1953 městskou památkovou rezervací. Mezi jeho hlavní památky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Horšovský Týn () je město na jihozápadě České republiky, je to druhé největší město okresu Domažlice a obec s rozšířenou působností. Pro zachovalost svých historických památek je již od roku 1953 městskou památkovou rezervací. Mezi nejvýznamnější objekty patří státní hrad a zámek Horšovský Týn se zámeckým parkem a naučnou stezkou Královská rokle nebo kostel svatého Petra a Pavla na náměstí Republiky s vyhlídkovou věží. Nedaleko města se nachází rozhledna na Šibeničním vrchu, která poskytuje výhled na město, nejbližší okolí a pásmo Českého lesa a Šumavy.", "tgt_summary": "Horšovský Týn (; ) is a town in the Plzeň Region of the Czech Republic. It lies on the River Radbuza, some south-west of the region capital Plzeň. From 1938 to 1945 it was, as Bischofteinitz, one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 1326843}
{"src_title": "Horní Slavkov", "tgt_title": "Horní Slavkov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary.  V české historii patřilo město Horní Slavkov k nejvýznamnějšímu trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Dobývalo se zde stříbro, cín, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města Horní Slavkov jsou od počátku spjaty s těžbou nerostného bohatství. Právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu.  Základy samotného Horního Slavkova byly položeny kolem roku 1355. Město bylo nazváno Slavkov, po svém zakladateli Slávkovi z Rýzmburka, a později získalo i přídomek Horní. Vedle cínu a mědi se zde těžilo také stříbro a druhotně i další kovy. Bližší představy o tehdejším vývoji města i těžbě rud v jeho okolí ale brání nedostatek písemných materiálů. Velká část městských archivů totiž byla zničena v průběhu Šmalkaldské války v letech 1546-1555.  I přesto jsou dnes známa jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve Slavkovském lese mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem bečovského panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví.  Horní Slavkov se stal největším producentem cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů, což ho řadilo mezi pětici největších měst království. Pro srovnání: tehdejší Praha měla zhruba dvojnásobek obyvatel.  Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské.  V roce 1547 ale bylo panství Pluhům zkonfiskováno. Šlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve Šmalkaldské válce na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem Ferdinandem I. odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul \"královské horní město\" a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce.  Koncem 16. století ale došlo k poklesu těžby cínu. Město sice prosperovalo díky těžbě stříbra dál, ale přišla třicetiletá válka, kdy město střídavě obsazovaly různé armády. Horní Slavkov musel platit kontribuce a následně také přišel v rámci konfiskací o všechen majetek. Následoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání.  Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár. Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Huberův peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla vrchnostenská správa a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem.  Postupně se zlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. První světová válka Horní Slavkov přímo nepostihla, pokud se nepočítá půldruhá stovka padlých z řad občanů, mrtvé ve městě v důsledku epidemie španělské chřipky nebo konfiskace zvonů z místního kostela sv. Anny pro válečné účely.  Meziválečná hospodářská krize na město dopadla velmi silně a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. I přesto byl Horní Slavkov jedním z mála měst v regionu, kde v roce 1938 dobrovolně rukovali i někteří obyvatelé, především z řad sociálních demokratů, na obranu tehdejšího Československa před Hitlerem.  Po odstoupení pohraničí na základě Mnichovské dohody a přičlenění města k Třetí říši byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba wolframu a cínu. Dne 7. května 1945 pak do města vstoupila I. pěší divize 5. armádního sboru americké armády. Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou nucený odsun většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob uranu. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného socialistického realismu. Nově příchozí obyvatelstvo ale nemělo k místu žádný vztah. Často sem přicházelo pouze dočasně nalákané vysokými platy, které často končily v alkoholu nebo hazardních hrách. Nemalou měrou k tomu přispěla situace, kdy bylo město až do 60. let v režimu zóny s omezeným pohybem, kam se smělo jen na speciální propustky.  Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště..., ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města.  V roce 1974 byla zřízena Chráněná krajinná oblast Slavkovský les a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí Bošířany, Kfely u Horního Slavkova, Ležnice, Ležnička a Třídomí.", "section_level": 1}, {"title": "Gotický pevnostní kostel sv. Jiří.", "content": "Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby.  Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří sakristii.  Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb.  Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě. V současné době je sv. Jiří v rekonstrukci, veřejnosti je tak v sezóně přístupná pouze jeho hlavní hranolová věž, ze které je výhled na historickou část města i okolí.  V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů.  Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.", "section_level": 1}, {"title": "Špitální kostel sv. Anny.", "content": "Kostel nacházející se u příjezdu do města ve směru od Lokte je na první pohled poměrně nenápadnou stavbou. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského špitálu. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova Eliáš Dollhopf (1703-1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého špitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v Lokti.", "section_level": 1}, {"title": "Panský Pluhův dům a muzeum.", "content": "Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu Pluhů z Rabštejna, byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy.  Stavebně na budovu Pluhova domu navazuje goticko-renesanční dům čp. 211. Ten v minulosti pravděpodobně sloužil jako hospodářské zázemí sousedního panského domu. Dnes zde sídlí městské muzeum. Zajímavou architektonickou částí domu je dochovaný dýmník černé kuchyně včetně původního komína. V kuchyni, která je dominantou vstupního vestibulu muzea, je dnes nainstalován inventář přibližující její dobový provoz.  Samotné muzeum pak prezentuje hlavní historické mezníky ve vývoji města počínaje hornictvím, přes výrobu cínu a porcelánu až po obecnou historii a vývoj města.", "section_level": 1}, {"title": "Seidlhaus.", "content": "Objektem, který výrazně vybočuje z ostatních památek v centru historické části Horního Slavkova je takzvaný Seidelhaus. Jde o mohutnou, částečně hrázděnou budovu, která je vzácně zachovaným rudním mlýnem z 16. století. Objekt zároveň plnil také roli obytného měšťanského domu a vedle původních sklepů tesaných do skály se zde dochovala také dobová černá kuchyně. Budova před časem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je v soukromém vlastnictví a není veřejně přístupná.  Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o sladovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Městské popraviště.", "content": "Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také právo hrdelní. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany.  Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné.  Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem \"Hodie mihi, cras tibi\", což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Svůj znak mělo město pravděpodobně již ve druhé polovině 15. století. Jeho současná podoba pochází z 16. století, kdy ji Hornímu Slavkovu svým privilegiem potvrdil císař Ferdinand I. Štít je dělen na čtvrtiny, přičemž horní část je červená, dolní zlatá. V levé horní části zobrazuje českého státního lva, zatímco v pravé části je umístěno břevno. V levé spodní čtvrtině znaku města pak je umístěn černý lev ve skoku, zatímco prvé pole zdobí hornický mlátek, želízko a hrábě pro rýžování kovu z písečných náplavů. Ke znaku si pak město přidalo po vzoru dalších horních měst také dva štítonoše, horníky ve slavnostních krojích. Ty ale v současné době již město přestalo zobrazovat a používá znak podle původního císařského privilegia z roku 1547.", "section_level": 1}, {"title": "Porcelánka Haas & Czjzek.", "content": "Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby porcelánu nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu v tomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího.  Za první skutečnou porcelánku tak je považována až manufaktura v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na stříbro a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu.  Po několika letech nakonec Paulus s podnikáním končí a firmu prodává. Zásadní změnou se pro ni stává až v roce 1803, když se do rodiny majitelky firmy přižení slavkovský lékař Johann Georg Lippert. Ten totiž po smrti majitelky odkupuje od ostatních členů rodiny jejich podíly, a k podnikání si přizval důlmistra Wenzela Haase. Společně pak dosahují zásadního zvýšení kvality výroby a již roku 1812 tak firma získala potřebné privilegium pro výrobu porcelánu. Již o několik let později pak za své výrobky sklízí řadu ocenění na různých výstavách.  Po smrti Georga Lipperta ale dochází k řadě neshod mezi dědici a Haasem. Wenzelův syn August Haas nakonec odkoupil od Lippertových dědiců jeho podíl, a stal se jediným majitelem firmy. V roce 1857 v ní zaměstnal Johanna Czjzka z Vídně, který později s Augustovým synem Georgem vybudoval později slavnou firmu Haas & Czjzek. Roku 1871 už v Horním Slavkově a Chodově zaměstnávali asi tisíc dělníků. V meziválečném Československu patřila firma k největším výrobcům porcelánu.  Až do znárodnění po roce 1945 firma fungovala pod názvem Haas & Czjzek, který se jí znovu vrátil po privatizaci v roce 1992. U příležitosti 200 let od založení firmy byla porcelánka, nacházející se dva kilometry severozápadně od města při silnici na Loket, prohlášena kulturní památkou. V roce 2009 ji koupil ruský oligarch s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska. V lednu roku 2011 však byla fabrika uzavřena. Oživit se ji pak pokusila neznáma pražská firma Sideline, v únoru 2014 však stála před exekucí a její majetek se nakonec rozprodal v dražbě.", "section_level": 1}, {"title": "Hubský peň.", "content": "Pozůstatky zavalených středověkých dolů zdejšího cínového a stříbrného revíru ve formě propadu, takzvaný Hubský peň uvidíme na cestě z Horního Slavkova směrem na Bečov.  Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala se v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl právě Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci revíru byly stovky šachtic, chodeb a dalších důlních děl.  Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu, v revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo téměř 34 tisíc tun cínu. Hrubým odhadem mohlo jít o objem kolem 3,4 milionu tun rudniny.  V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly i výše několikapatrových domů. Zcela běžně se ložisko otevíralo velkým množstvím šachtic i štol, které se následně podle potřeby propojovaly. Nezanechávaly se tak potřebné opěrné pilíře a docházelo k narušení statiky. Důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je zmiňovaná jáma poblíž Horního Slavkova. Za svoji současnou podobu tato oblast vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem, dále hlubinným způsobem těžil důl Stannum. Svou činnost Stannum definitivně ukončil v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda - Slavkovský les.", "content": "Město Horní Slavkov leží přímo v centru Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla založena v roce 1974 a patří mezi nejhodnotnější krajinné celky v Česku. Pro širší veřejnost přitom zůstává poněkud ve stínu své slavnější sousedky, Šumavy, ale rozhodně neprávem. Z hlediska přírodních krás toho Slavkovský les může nabídnout skutečně velmi mnoho. Počínaje jedinečným skalním masivem Svatošských skal, přes vrcholová rašeliniště nebo květnaté orchidejové louky až po lokality s výskytem endemických rostlin, které nenajdete na žádném jiném místě u nás.  Komfort návštěvníků oblasti výrazně zvyšuje i rozsáhlá síť cyklistických a turistických stezek, která se v oblasti v posledních letech velmi dynamicky rozvíjela. Samotné město Horní Slavkov je pak pro cyklistky i pěší návštěvníky Slavkovského lesa ideálním výchozím místem, které umožňuje výlety doslova všemi směry.  Za svoji současnou, a tolik obdivovanou podobu, přitom oblast, poněkud paradoxně, vděčí především člověku. Ten vrcholové partie původních lesů v 16. století zdevastoval natolik, že je z velké části proměnil v holiny. Příčinou byla obrovská poptávka po dřevu jak ze strany dolů v Horním Slavkově, Krásně a okolí, tak jeho spotřeba pro výstavbu a otop. Masivní kácení porostů bylo proto předmětem opakovaných sporů středověké vrchnosti s těžaři a vynutilo si dokonce i vznik speciálních výnosů. Stálo však také na počátku přeměny původních bučin v nižších polohách a vyšších doubrav na hospodářské lesy současného typu s převládajícími smrkovými monokulturami.  Rozvoj hornictví měl ale i další vlivy na krajinotvorbu. Velmi výrazné byly změny hydrologických poměrů celé oblasti. Pro potřeby dolů se totiž z vrcholových rašelinišť začala svádět voda pomocí umělých kanálů do nižších poloh, kde se nacházely buď samotné doly, nebo rudné mlýny, stoupy a další technologie k úpravě nerostného bohatství. Voda totiž byla jedinou efektivní hnací silou pro tyto výrobní celky. Zároveň v okolí Horního Slavkova a Krásna vznikla celá řada umělých rybníků různé velikosti, které zadržovaly vodu opět ke stejnému účelu.  Dalším dopadem lidské činnosti na tvorbu krajiny byl vznik masivních sejpů po rýžování rud, hald z hlubinné těžby, ale také důlních propadů starých štol, i stop povrchové těžby, které silně proměnily reliéf krajiny především v oblasti takzvaného Hubského pně. V tomto území probíhala nejintenzivnější těžba od středověku až do konce 20. století.  Výsledkem toho všeho byla v období mezi 16. stoletím a současností tvorba zcela nové krajiny, která do značné míry již neodpovídá té původní, předkolonizační. Na druhé straně ale tato obnova neprobíhala pouze cíleně lidskou činností, ale také přirozenou cestou. Díky tomu se v oblasti historické těžby rud vytvořilo množství zcela unikátních biotopů. Například těžební pole pod horou Krudum se proměnily v bažiny, v nichž se daří masožravým rostlinám. Ale nebyly potřeba ani staletí vývoje. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby se bývalé odkaliště dolu Stannum se proměnilo v rozsáhlé hnízdiště břehule říční, a obdobně dynamické procesy probíhají i na dalších místech.  Hodnotu takto unikátně proměněné krajiny si ale lidé dlouho neuvědomovali. Vůbec první podnět k jejích ochraně tak přišel až v roce 1948 z iniciativy pracovníka památkové péče RNDr. Jaroslava Gottharda. Ačkoliv následovaly různé předběžné administrativní kroky směřující k ochraně Slavkovského lesa, zásadní se stala až takzvaná „petice pěti pečetí“ kdy společně lázeňská města Jáchymov, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Lázně Kynžvart a Mariánské lázně společně požádaly o zřízení Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla fakticky vyhlášena 3. května 1974.  Celková plocha CHKO Slavkovský les v současnosti činí přibližně 610 kilometrů čtverečních. Rozkládá se v rozmezí nadmořských výšek od 374 metrů vymezených údolím řeky Ohře u Karlových Varů až po nejvyšší bod oblasti, 983 metrů vysokou horu Lesný nad obcí Podlesí. Oblast zahrnuje celkem 27 maloplošných zvláště chráněných území a do působnosti jeho správy spadá také péče o národní přírodní rezervaci Soos, Velké jeřábí jezero i Velký močál, národní přírodní památku Komorní hůrka, Železnou hůrku a Lužní potok, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti CHKO.", "section_level": 1}, {"title": "Uranové doly.", "content": "V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.", "section_level": 1}, {"title": "Věznice Horní Slavkov.", "content": "Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Horní Slavkov (německy \"Schlaggenwald\") se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Žije zde obyvatel. Historické jádro města bylo v 50. letech 20. století vyhlášeno městskou památkovou rezervací, to však nezabránilo jeho těžké devastaci, která vedla ke zrušení památkové rezervace v roce 1961. Nyní jsou přetrvavší památky chráněny alespoň formou městské památkové zóny.", "tgt_summary": "Horní Slavkov (; ) is a town in Sokolov District, Karlovy Vary Region, Czech Republic. It has a population of around 5,400.", "id": 1576233}
{"src_title": "Deštné v Orlických horách", "tgt_title": "Deštné v Orlických horách", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Deštné v Orlických horách, založené cisterciáckým svatopolským klášterem, který ovládal majetky v okolí Opočna, v podhůří a v Orlických horách. V roce 1362 je obec poprvé písemně zmíněna a později také v soupisu far pod dobrušským diakonátem dřevěný kostel v obci. Za husitských válek byl klášter Svaté Pole vypálen a jeho majetku se zmocnil Aleš Vřešťovský z Rýzemburka.  V roce 1494 koupil opočenského panství Mikuláš mladší Trčka z Lípy od Jana Jince z Janovic a Petrsburku Osečnici se čtrnácti usedlostmi. Opočenské panství drželi Trčkovští až do třicetileté války, kdy panství připadlo hraběti a polnímu maršálovi Rudolfu Colloredovi a jeho bratru plukovníku Jeronýmovi. Císař ale z panství vyjmul Osečnici, Lomy, Hlinné, Dobré, Deštné a Mnichovou, které připojil k černíkovickému panství v majetku Jindřicha Krajty z Lammensdorfu. V roce 1676 vydělené obce odkoupil hrabě František Karel Libštejnský z Kolovrat, vlastník rychnovského panství. Mezi významná průmyslová odvětví patřilo v orlické oblasti již od sklonku středověku sklářství, kdy je také někdy do 14. až počátku 15. století datován předpokládaný vznik první sklářské huti v Deštném.  Během tzv. divokého odsunu německého obyvatelstva mělo být v obci 21 německých civilistů internováno ve zdejší škole, následně byly tyto osoby partyzány odvedeny a v polích zastřeleny. V roce 1949 zde byl zřízen Státní statek Deštné a při něm zřízena Zemědělská mistrovská škola (1953–1956).", "section_level": 1}, {"title": "Sklářská huť v Deštném.", "content": "Sklářská huť v Deštném byla založena před rokem 1595. K tomuto datu potvrdil Jan Trčka z Lípy koupi sklárny mistru Jiřímu Kellerovi. Změnou držitelů panství a po spotřebování dřeva v okolí sklárny, se postupně huť přesunovala směrem ke hřebenu Orlických hor. Nakonec zakotvila na úbočí Malé Deštné ve výšce 940 m n. m., kde působila plných sto let (1660–1760). Byla to jediná sklárna, kde se vyrábělo barokní luxusní sklo, tzv. kolowratský křišťál. Nádherné výrobky se dostávaly do celé Evropy a důstojně prezentovaly české sklo. Působil zde také proslulý malíř skla a porcelánu, osobní malíř hraběte z Kolowratů, Ignác Preissler. Patřil do rozvětveného sklářského rodu Preisslerů, který působil také v Deštném.", "section_level": 2}, {"title": "Rekreace.", "content": "Obec je nejvýznamnějším rekreačním střediskem Orlických hor. Je zde několik lyžařských areálů a množství ubytovacích a stravovacích zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní dostupnost.", "content": "Obec je velmi dobře dopravně dostupná: vedou sem silnice II/321 z Rychnova nad Kněžnou nebo II/309 z Dobrušky. Kromě místních autobusových linek existuje i spojení do Hradce Králové či Prahy. Autobusem lze dojet až do sedla pod Šerlichem (v létě i cyklobusem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Deštné v Orlických horách (\"\") se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Leží 18 km severně od Rychnova nad Kněžnou a 40 km východně od Hradce Králové. Žije zde obyvatel (v roce 2006 jich bylo 625). Průměrná nadmořská výška obce je 650 m n. m. Součástí obce je i osada a základní sídelní jednotka Jedlová v Orlických horách.", "tgt_summary": "Deštné v Orlických horách () is a village in the Rychnov nad Kněžnou District, Czech Republic. It lies in the Orlické Mountains.", "id": 309611}
{"src_title": "Basová kytara", "tgt_title": "Bass guitar", "src_document": [{"title": "Vznik a rozšíření.", "content": "Obec křesťanů byla založena na podzim roku 1922 ve Švýcarsku. Jejími zakladateli bylo čtyřicet pět osobností náboženského a kulturního života pod vedením evangelického kazatele a teologa Friedricha Rittelmeyera. Ti dali podnět ke vzniku prvních sborů Obce křesťanů nejprve na území Německa. V roce 1925 začala Obec křesťanů působit ve Švýcarsku a v Československu a pak postupně v dalších evropských zemích. Po nástupu nacismu byla v Německu a jím obsazených oblastech zakázána a pronásledována, avšak po skončení války byla obnovena činnost většiny sborů a Obec křesťanů se začala šířit i do zámoří.  V Československu byla Obec křesťanů opět zakázána komunistickým režimem v roce 1951, avšak pracovala dál v podzemí. Po krátkém pokusu obnovit veřejnou práci v době pražského jara byla v roce 1971 zakázána potřetí. Od roku 1990 rozvinula svou činnost znovu veřejně na bázi občanského sdružení Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu. Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je registrována jako,církev a náboženská společnost`. V současné době pravidelně pracuje v Praze, Pardubicích, Brně, Olomouci a Příbrami, a její činnosti se účastní asi tisícovka lidí (přibližně tři sta jako přihlášení členové). Vydává rovněž čtvrtletník Okruh a střed.  Kromě České republiky působí v současnosti Obec křesťanů asi ve třiceti zemích a má přibližně tři sta sborů. Právní podoba Obce křesťanů v jednotlivých zemích se liší podle místně platných zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec křesťanů vychází z toho, že každý člověk má svůj osobní náboženský život, svou osobní duchovní praxi, a že církev má být především místem, kde se mohou nábožensky žijící lidé setkávat a společně prohlubovat své duchovní usilování. Páteří této činnosti jsou v Obci křesťanů náboženské obřady, které mají přibližovat božskou skutečnost věřícímu, podněcovat jeho náboženský život a tím posilovat jeho osobní úsilí o sebeproměnu a morální postoj v praktickém životě. Základním obřadem konaným v Obci křesťanů je Obřad posvěcení člověka, svou strukturou podobný katolické mši. Na základě pravidelného konání bohoslužeb se utváří místní náboženské společenství, sbor. Obřady se konají v národních jazycích, ale podle celosvětově jednotného ritu a tvoří tak hlavní pojítko mezi všemi sbory Obce křesťanů, nezávislé na místních odlišnostech nebo na rozdílech v názorech a postojích jednotlivých členů.  Obec křesťanů uznává sedm svátostí (křest, biřmování, zpověď, svaté přijímání, poslední pomazání, kněžské svěcení a svátost manželství), jejichž chápání se však v některých bodech liší od většinového pojetí. Podle Obce křesťanů mají posilovat člověka ve specifických životních situacích, ovšem nepůsobí samy o sobě, nýbrž vyžadují účast vůle a vědomí člověka. Jak přijímání svátostí, tak účast na dalších obřadech (pohřeb, bohoslužba pro děti aj.) je přenechána svobodnému rozhodnutí; Obec křesťanů v tomto ohledu nestanovuje svým věřícím žádnou povinnost. Na náboženské obřady pohlíží jako na pomůcky v osobním přibližování člověka Bohu, ale nejsou jeho nutnou podmínkou.  Ze základního postoje náboženské otevřenosti, k němuž se Obec křesťanů hlásí, plyne, že přijetí svátosti nebo účast na činnosti sboru nečiní člověka členem Obce křesťanů, ale že k členství se musí věřící rozhodnout nezávisle. Z téhož postoje vyplývá, že Obec křesťanů nejen uznává křest vykonaný v jiných křesťanských církvích a společenstvích, ale že i pokřtěný a nepokřtěný člověk jsou si v Obci křesťanů rovni. Členství v Obci křesťanů se proto nevylučuje s členstvím v jiných náboženských organizacích a života Obce křesťanů se může účastnit každý bez ohledu na své přesvědčení, vyznání a církevní příslušnost.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Obec křesťanů se podle svých slov snaží vést své věřící k duchovní samostatnosti, tedy k tomu, aby dokázali sami poznávat pravdu a podle ní pak utvářet své konání. Náboženské učení je bráno jako pomůcka k tomu, aby člověk dokázal lépe chápat své vlastní náboženské zážitky, aby si uvědomil svůj podíl na Božím duchu, aby se sám stal součástí Boží pravdy a Božího působení. Obec křesťanů proto nemá žádnou povinnou či pevně stanovenou věrouku ani věroučnou autoritu a platí v ní svoboda vyznání a učení.  Obec křesťanů se ve svém životě i učení odvolává na Ježíše Krista, jehož označuje za svého pána a vůdce na cestě k božskému Otci, a na působení svatého Ducha, který má otvírat každému člověku přístup k pravdě a dávat sílu k jejímu uskutečnění. Křesťanská svatá písma a dosavadní křesťanskou tradici bere jako podněty ke své práci, ale nečiní je dogmatem. Zdůrazňuje úsilí člověka o poznání duchovní skutečnosti a sebevýchovu. Sebe samu vidí jako jednu z možných cest člověka k Bohu, která se neuzavírá před jinými.  Významnou roli při vzniku Obce křesťanů hrála antroposofie Rudolfa Steinera, která podnítila teologii Obce křesťanů zejména úsilím o samostatné poznávání ducha a důrazem na sebevýchovu člověka. Obec křesťanů vznikla z velké části na půdě antroposofického hnutí a byla s ním vždy spjata; pro mnoho členů Obce křesťanů je proto antroposofie nejvýznamnějším světonázorovým pramenem. Není však věroukou Obce křesťanů, nýbrž vztah k ní se odvíjí od rozhodnutí jednotlivého člověka právě tak, jako vztah k jakémukoli jinému učení nebo názoru.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Základními jednotkami Obce křesťanů jsou místní sbory věřících, kteří se scházejí ke společnému slavení obřadů. Sbory jsou vázány společným ritem, ale jinak samostatně spravují své organizační a hospodářské záležitosti. Sbory logicky spjatých území (např. jednoho státu) se sdružují do oblastí, které zajišťují organizační úkoly většího rozsahu, vytvářejí právní struktury zastupující Obec křesťanů vůči státu a pod. Na celosvětové úrovni vytvářejí zástupci jednotlivých oblastí orgány, jejichž úkolem je koordinace práce Obce křesťanů po celém světě. Sbory se podle vzájemně dohodnutých pravidel podílejí na financování činnosti oblastí i světového celku. Těmto vyšším celkům ovšem podléhají jen ve správních a hospodářských záležitostech překračujících rámec jednotlivého sboru.  Zatímco správní a hospodářská struktura Obce křesťanů je budována zdola, demokraticky, je kněžstvo Obce křesťanů organizováno shora, hierarchicky. Kněz v jednotlivém sboru je na své působiště vysílán kněžstvem; nad věřícími však nemá žádnou pravomoc na poli věrouky nebo vedení života, nýbrž jeho zvláštní pravomoc spočívá v celosvětově ujednoceném vykonávání náboženských obřadů. Jako kněz v jednotlivém sboru dbá na formu a kontinuitu liturgického života sboru, tak je za každou oblast odpovědný jeden duchovní správce a za světový celek Obce křesťanů vyšší správci v čele s nejvyšším správcem. Tato vnitřní hierarchie kněžstva se tak nevztahuje na věroučný či mravní dohled, nýbrž zajišťuje jednotu ritu a kontinuitu jeho vykonávání.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s jinými církvemi.", "content": "Obec křesťanů je otevřena spolupráci s jinými křesťanskými církvemi a náboženskými společnostmi. Považuje se za pouhou součást jediné křesťanské Církve, do níž náleží i ostatní křesťanská společenství. Svým členům nezakazuje ani účast na náboženském životě jiných společenství, ani členství v nich, a uznává křest vykonaný v jiném společenství.  Obec křesťanů v České republice je členskou církví Ekumenické akademie Praha a České křesťanské environmentální sítě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basová kytara (také baskytara nebo trochu nepřesně basa) je strunný hudební nástroj, který v moderní hudbě nahrazuje funkci kontrabasu. Úlohou basové kytary je tedy především hrát basovou linku. Spolu s bicími tak tvoří základ rytmu a podporuje harmonii. Baskytara se v některých žánrech prosadila i jako sólový nástroj (jazz, latin, funky aj.)", "tgt_summary": "The bass guitar, electric bass, or simply bass, is the lowest-pitched member of the guitar family. It is a plucked string instrument similar in appearance and construction to an electric or an acoustic guitar, but with a longer neck and scale length, and typically four to six strings or courses. Since the mid-1950s, the bass guitar has largely replaced the double bass in popular music.", "id": 2236427}
{"src_title": "Kostelec (okres Jihlava)", "tgt_title": "Kostelec (Jihlava District)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty Wolfram (1288), Kostelecz (1371), Wolframs (1408, 1427), Costelecz (1447), Kostelecz (1447, 1464), Costeleczy (1481) Kostelcze (1496), v Kostelczy (1509), Wolfferambs (1678), Wolframs (1718), Wolframz (1720), Wolframc (1751) až k podobám Wolframs a Kostelec v letech 1846 a 1872. Německý název Wolframs byl vytvořen genitivní příponou -s k osobnímu jméno Wolfram (Olbram) a znamenal Wolframův majetek. Český název Kostelec byl odvozen podle kostelíka, který zde stál před kolonizací vsi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1288. Počátkem 13. století procházela místy současné obce humpolecká stezka, která vedla od Humpolce přes Kostelec do Třeště a dále na jih. V Kostelci se pravděpodobně nalézal říční brod, kde tato stezka překračovala řeku Jihlavu. V jejím hraničním hvozdu se utvářelo malé strážné sídlo v podobě dvorce či statku s určitými privilegii, jež mělo udržovat průchod a zabezpečit ochranu cesty. Později se tento malý sídelní útvar rozšířil a utvořila se vesnice. O důležitosti tohoto místa nasvědčují i fortifikační znaky kostela sv. Kunhuty, jenž je umístěn na návrší nad řekou s okrouhlým valem po obvodu současné hřbitovní zdi. Tato výrazná stavba dala vesnici jméno. Obec původně nesla i název Wolframs po údajném prvním německém kolonizátoru Wolframu Schenkovi ze Schenkenberku. V roce 1513 vesnici koupilo město Jihlava. Do roku 1945 byl Kostelec součástí tzv. Jihlavského jazykového ostrova s převažujícím německým obyvatelstvem. V současnosti je jedním z 24 Kostelců na území ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Kostelec leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. Nachází se 8,5 km jihozápadně od Jihlavy, 8 km severně od Třeště, 4 km severovýchodně od Dolní Cerekve a 3 km východně od Cejle. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Křižanovské vrchoviny a jejího podcelku Brtnická vrchovina, v jejíž rámci spadá pod geomorfologický okrsek Kosovská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška činí 519 metrů. Nejvyšší bod, Kostelecký vrch (657 m n. m.), leží východně od obce. Jižně od obce stojí U břízy (582 m n. m.) a Bažantice (564 m n. m.) a severně od Kostelce se nachází Na šibenici (576 m n. m.). Obcí protéká Třešťský potok, na němž jižně od obce leží Luční rybník (do něhož se z východu vlévá Korunní potok) a Silniční rybník. Třešťský potok se v Kostelci vlévá do řeky Jihlavy, která tvoří západní hranici katastru. Severně od obce do se Jihlavy vlévají dva potoky. Vpravo u silnice Jihlava-Kostelec kolem křížku z roku 1833 rostou dvě památné lípy (1 velkolistá a 1 malolistá).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 70 domech 502 obyvatel. 186 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 308 k německé. Žilo zde 465 římských katolíků, 11 evangelíků, 19 příslušníků Církve československé husitské a 6 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění obce, členství ve sdruženích.", "content": "Obec leží na katastrálním území \"Kostelec u Jihlavy\". Většina obce leží na Moravě; v Čechách pak leží parcely č. 2017, 2018, 2019, 2021, 2022, 2023, 2024, 2025, 2026, 2028, 2032 a části parcel 26/2, 27/1, 2029, 32, 35/1, 35/2, 203/9, 203/10, 203/13, 203/18, 2020. Výše uvedená půda původně náležela k sousednímu českému k.ú. Kostelecký Dvůr, jenž je součástí obce Cejle.  Kostelec je členem Mikroregionu Třešťsko a místní akční skupiny Třešťsko.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec má devítičlenné zastupitelstvo, v jehož čele stojí starostka Mgr. Romana Třísková.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Nejvýznamnějším podnikem v obci je známý masokombinát Kostelecké uzeniny. Masokombinát byl založen v roce 1917 na místě bývalé brusírny skla a dřeva a v současnosti je největším výrobcem uzenin v tuzemsku. Dále zde sídlí firmy AGROTEC a.s., Speed media s.r.o., AGF Food Logistics, a.s., ADÉLKA a. s., TER Jihlava s.r.o., IURIFIN, spol. s r.o., KRAHULÍK, spol. s r.o., FIRST BAY TRADING spol. s r.o., ESO-LAND, s.r.o., MISTR ŘEZNÍČEK s.r.o., GASTRO PLANÁ s.r.o., Pneu Senzory, s.r.o., JIHLAMAX, spol. s r.o., JUPITER KT Jihlava, spol. s r.o., JAMARS spol. s r. o. a JAHO Servis, s.r.o. Dále se tu nachází Hotel Horal a pobočka České pošty. Služby zde poskytují zubní, dětský a praktický lékař a Charitní pečovatelská služba Kostelec.  Obcí prochází silnice II. třídy č. 406 a č. 639 do Dolní Cerekve, dále pak komunikace III. třídy č. 0395 do Cejle a železniční tratě č. 225 Havlíčkův Brod – Veselí nad Lužnicí a č. 227 Kostelec – Slavonice. Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, AZ BUS & TIR PRAHA, ČSAD Jindřichův Hradec, Radek Čech - Autobusová doprava a České dráhy. Autobusy jezdí ve směrech Praha, Jihlava, Třebíč, Telč, Slavonice, Jemnice, Moravské Budějovice, Znojmo, Třeboň, Jindřichův Hradec, Dačice, Třešť, Počátky, Kamenice nad Lipou, Mrákotín, Bítov, Studená, Rohozná, Jihlávka, Batelov a Lovětín a vlaky ve směrech Slavonice, Havlíčkův Brod a Veselí nad Lužnicí. Obcí prochází cyklistická trasa č. 5090 z Cejle na Špičák a zeleně značená turistická trasa.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura a sport.", "content": "Základní škola a Mateřská škola Kostelec je příspěvková organizace, kterou zřizuje obec Kostelec. Mateřská škola má kapacitu 48 dětí a základní škola 75 žáků. Škola má jen první stupeň, na druhý stupeň žáci dojíždějí do školy v Dolní Cerekvi. Místní knihovna spadá pod Městskou knihovnu v Jihlavě.  Na Silničním rybníku má svou základnu Klub vodního lyžování Slavoj Kostelec. Ke sportovnímu vyžití slouží Sportovní areál umělka. Fotbal hraje Sportovní klub Kostelec, jehož A tým hraje v roce 2014/2015 I. B třída mužů skupina A Kraje Vysočina a družstvo B IV.tř. mužů, skupina A v okrese Jihlava. V obci působí Sbor dobrovolných hasičů Kostelec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Kostelec (německy \"Wolframs\") se nachází v okrese Jihlava v kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Obec se rozkládá po obou stranách historické česko-moravské zemské hranice, kterou zde tvořil původní nezregulovaný tok řeky Jihlavy, jenž se od stávajícího zregulovaného toku výrazně liší. Menší část katastru obce, jež se nacházela na levém břehu již zasypaného výrazného meandru řeky Jihlavy (půda přiléhající k zástavbě sousedního Kosteleckého Dvora, který patří k obci Cejle), tak již leží v Čechách.", "tgt_summary": "Kostelec (; ) is a village and municipality (\"obec\") in Jihlava District in the Vysočina Region of the Czech Republic.", "id": 1295374}
{"src_title": "Zaječice (okres Chrudim)", "tgt_title": "Zaječice (Chrudim District)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice je odvozen ze staročeského osobního jména \"Zajiec\" ve významu ves lidí Zajícových. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: de Zagyeczicz (1319), in Zagiecziczich (1385), de Zagyeticz (1408), na Zaječicích (1423), de Zageczicz (1457), z Kunčího a Zaječic (1499), na Zaječicích (1615), Zagecžicze (1654), Zagecžicz (1789) a Zaječice (1848).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1319.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal v Zaječicích.", "content": "Fotbalová historie v Zaječicích začala v roce 1934. 28. dubna byl založen klub \"AFK Zaječice\". Činnost klubu trvala pouze do prosince 1937. Pravděpodobně byl zrušen z důvodu potíží s vybudováním hřiště. Více než 60 let hráli fotbalisté za fotbalové kluby okolních obcí, hlavně Chrasti a Bítovan. Přesto několik místních nadšenců fotbalu postavilo na konci 20. století (roku 1996) na pozemku bývalého hřiště fotbalové branky a pro zábavu začali hrát malou kopanou.  Příležitost k založení fotbalového mužstva se naskytla, když ve fotbalovém klubu TJ Bítovany odmítli zaječické zájemce o členství. Za podpory Vlastimila Křičenského a Petra Nejtka byl založen oddíl malých fotbalistů. Oddíl malých fotbalistů absolvoval v roce 2003 svoji první sezónu a to v počtu 22 hráčů. V roce 2004 byl registrován jako \"Sokol Zaječice\" a vstoupil do soutěží OFS a jeho předsedou byl Vlastimil Křičenský.  Fotbalové zápasy se kvůli nevyhovující hrací ploše odehrávaly v Bítovanech. Celek se stále lepšil. V roce 2006-2007 starší přípravka získala mistrovský titul. V dalších letech nastoupila do fotbalových soutěží čtyři mužstva: třída mužů, mladší žáci, starší přípravka a mladší přípravka. Týmy čtyř mužstev velmi dobře reprezentovaly Sokol Zaječice. 9. 2. 2010 se fotbalový klub osamostatnil a byl přejmenován na \"FC Zaječice o.s.\"", "section_level": 1}, {"title": "FC Zaječice.", "content": "V sezóně 2010-2011 za nový klub hraje kopanou šest mužstev: III. třída mužů, OP dorost, I. třída starších žáků, I. třída mladších žáků, OP starší přípravka, OP mladší přípravka. V rámci klubu působí také ženy, které se v roce 2010 oddělily od Sokola Zaječice.  Během posledních let došlo na fotbalovém hřišti k vybudování kabin a sociálních zařízení, skladovacích prostorů, výčepu s posezením, tanečního parketu, zastřešeného pódia a dětského hřiště. Na hřišti jsou pořádány akce pro děti a mládež a také taneční zábavy. Obec Zaječice odkoupila pozemky pro vybudování dvou hracích ploch. Díky tomu se fotbalové zápasy mohou konat v domácím prostředí.  V srpnu roku 2015 došlo k požáru fotbalového zázemí (společenské místnosti a kuchyňky).", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Zaječice () se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Žije zde obyvatel. Obec má vlakové spojení (trať Pardubice – Havlíčkův Brod) a protíná jí hlavní silnice (Chrudim–Skuteč). Z občanské vybavenosti je zde základní škola a zdravotní středisko s ordinací praktického lékaře a stomatologa.", "tgt_summary": "Zaječice is a village in the Pardubice Region of the Czech Republic. It has around 950 inhabitants. Village Studená Voda is administrative part of Zaječice.", "id": 2354974}
{"src_title": "Police (okres Šumperk)", "tgt_title": "Police (Šumperk District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Police (také Poléc) bývala vždy výrazně zemědělskou obcí, o čemž svědčí její pečetidlo s vyobrazenou radlicí a krojidlem. Původ jména obce je zřejmě slovanský. Nejstarším historickým svědectvím o existenci Police je oltářní autentika polického farního kostela svatého Mikuláše z roku 1312. Roku 1343 zastavil král Jan Lucemburský pánům ze Šternberka hrad a městečko Úsov se třinácti vesnicemi, mezi nimiž je též jmenována Police. Ta zůstala v držení úsovského panství až do roku 1848, kdy připadla soudnímu okresu v Mohelnici a politickému okresu v Zábřehu. Roku 1492 nabyli poličtí od úsovské vrchnosti práva odúmrti a roku 1551 byli zproštěni povinnosti posílat na hrad hlásného. Před třicetiletou válkou byla ves zřejmě bohatá a s početným obyvatelstvem. Z této doby pocházejí též zmínky o dnes již zaniklé osadě \"Džbánov\", ve které stával mlýn a hamr na železnou rudu. Ruda se ve zdejším okolí dolovala v lese Horka až do konce 19. století Někdy kolem roku 1600 farnost v Polici zanikla a jednolodní kostel sv. Mikuláše s gotickým jádrem ze 13. století se stal filiálním kostelem úsovské farnosti. Tato historická budova má gotický presbytář, nese známky barokní přestavby a v jeho hřbitovní zdi je zazděn takzvaný smírčí kříž. Dalšími historickými památkami obce je empírová kaple nejsvětější trojice z roku 1818 a kříž s pietou z roku 1843. Od roku 1869 byla v Polici samostatná škola. V této době se zde narodil hudební skladatel Jan Hloch.  Počátkem 20. století byla v obci založena družstevní mlékárna, která byla v provozu až do konce druhé světové války. Do té doby byl funkční i mlýn a několik let i pálenice. Po vzniku republiky v roce 1918 konvertovali zdejší obyvatelé k církvi československé a voleni zde byli především sociální demokraté a agrárníci. Ve třicátých letech 20. století zde působilo \"Zemědělské a živnostenské družstvo pro vedení a zužitkování elektrické síly z Háje s.r.o.\", \"Občanská záložná v Polici s.r.o.\" a \"Rolnické mlékařské družstvo v Polici s.r.o.\" V obci byly tři hostince, dva kováři, dva mlynáři, dva obuvníci, mlynář, řezník, trafikant, obchodník se smíšeným zbožím a firma \"Rochuse Drtila\" zaměřená na vývoz ovoce a zeleniny.  JZD zde bylo založeno až po dlouhém odporu roku 1957. Později, v sedmdesátých letech bylo spojeno do zemědělského agrokomplexu \"Úsovsko\" se sídlem v Klopině. Roku 1960 se Police spojila administrativně s Bezděkovem a v roce 1985 i s Úsovem. Od roku 1990 je Police opět samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní památky.", "content": "V katastru obce jsou evidovány tyto kulturní památky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Police (německy \"Pollaitz\") se nachází v okrese Šumperk v Olomouckém kraji, zhruba 7 km severovýchodně od Mohelnice. Police se rozkládá podél potoka Rohelnice (Rohelky) ve výšce téměř 300 metrů na ploše zhruba 560 hektarů. Žije zde obyvatel. Obec je křižovatkou dvou významných silničních tahů od Úsova do Zábřehu a z Rohle do Mohelnice.", "tgt_summary": "Police (, ) is a village and municipality (\"obec\") in Šumperk District in the Olomouc Region of the Czech Republic.", "id": 157647}
{"src_title": "Rudimov", "tgt_title": "Rudimov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rudimov je malá jihomoravská obec ležící v údolí potoka Třešňůvka, mezi vrchy Poolšaví, v regionu Bílých Karpat. První písemná zmínka o obci pochází z pozemkových knih z roku 1440, kdy náležela k panství hradu Sehradice.  Jejími obyvateli byli od 18. století především miškáři, tedy zvěrokleštiči provádějícím kastraci hospodářských zvířat. Po většinu roku putovali za prací, zejména na území dnešního Slovenska a Ukrajiny, Polska či Litvy, a také Německa či Maďarska. Miškářské řemeslo patřilo v minulosti k těm výnosným, schopný miškář si za den dokázal vydělat i tolik, co kupec nebo řezník za měsíc. Na Slavičínsku se miškářením živila běžně i polovina mužské populace jednotlivých dědin a řemeslo se dědilo z otce na syna. <ref name=\"Poslední zvěroklestič Zdroj: https://kromerizsky.denik.cz/zpravy_region/posledni-zveroklestic-kastroval-jsem-i-neuvazane-k.html\"></ref>  Z historie stojí za zmínku i její těžební minulost. V 19. století se zde dolovala železná ruda, zásobující železné hutě v nedalekých Bojkovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvonice.", "content": "Roubená zvonice z 19. století má šestiboký půdorysu, stanovou střechu, krytou šindelem, na vrcholu prostupuje rozsocha se zvonem. Zvonice je umístěna ve svahu nad návsí, nad domem č.p. 77.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenný kříž za obcí v polích.", "content": "Kříž se nachází na trati Nivka – Rybníčky při křižovatce cest, kudy údajně šli sv. Vojtěch a sv. Radim do Uher. Byl postaven v roce 1746 za obcí Rudimov. Při opravě v květnu roku 1891 byl kříž obrácen čelem k obci, původně byl nasměrován ke statku Vasilsko.  Opravy proběhly: 1891 – manželé Františka a Josef Diatlovi, 1972 – manželé Ludmila a Bohumil Diatlovi, 2005 – obec Rudimov, restaurátoři Mgr. Bohumil Teplý a Mgr. Veronika Milotová.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenný kříž v obci.", "content": "Kříž se nachází pod lipami naproti památníku padlým vojínů z 1. světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Kříž ve vesnici.", "content": "Tento bohatě vyřezávaný je práci neznámého (lidového) umělce z roku 1820. Kříž se nachází v obci, mezi domy č.p. 17 a č.p. 29.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevěný kříž.", "content": "Prostý dřevěný kříž se nachází na Na Doubravách, je datován k roku 1925.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevěný kříž na Kakové.", "content": "Pod kopcem Kaková se nachází kříž umístěný na staré lípě.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník padlým v 1. světové válce.", "content": "Kamenný pomník padlým vojákům v 1. světové válce je umístěn poblíž obecního úřadu, v ohybu zatáčky směrem od Slavičína.", "section_level": 2}, {"title": "Památník padlým rumunským vojákům.", "content": "V obci je památník padlým rumunským vojákům, kteří tuto oblast v květnu 1945 osvobozovali.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní deska příslušníka RAF.", "content": "V obci Rudimov, v domě číslo 36 se narodil Otakar Janůj (*26. říjen 1911 + 23. říjen 1941 Irské moře, Cardiganský záliv). Sokol, štábní strážmistr policie (Brno) a radiotelegrafista-střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF v Anglii. Dne 16.srpna 2008 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě.", "section_level": 2}, {"title": "Dům čp. 44.", "content": "Roubený dům s č.p. 44 byl převezen do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.", "section_level": 2}, {"title": "Roubené studny.", "content": "Roubené studny se nacházely u domů č.p. 23 a č.p. 82. Ve 20. století byly zničeny.", "section_level": 2}, {"title": "Mohylník \"Na plošinách\", archeologické naleziště.", "content": "Na katastru obce jsou pozůstatky po slovanském hradisku \"Gradca\" v trati Zachrástí – Ploštiny. Z archeologického hlediska je tato lokalita zajímavá díky nálezům ze střední doby hradištní. Mimo to jsou důkazem slovanského osídlení mohyly nacházející se v tratích Spalica, Paličky a Gradca.", "section_level": 2}, {"title": "Obec.", "content": "Obec provozuje sušárnu ovoce.  Vydává Rudimovský zpravodaj.  Hřiště s koupalištěm.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "V Rudimově jsou dodržovány tradice předků, zejména pak tradice fašanku a masopustu.  Stavění a kácení máje s taneční zábavou.  Letní zábava známa jako „Červencová noc“.  Pravidelně se koná také turnaj v kopané s taneční zábavou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rudimov se nachází v okrese Zlín, ve Zlínském kraji. Žije zde obyvatel. <ref name=\"Rudimov: Mladí by přišli, ale... Zdroj: https://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/mladi-by-prisli-ale-20130829.html\">", "tgt_summary": "Rudimov is a village and municipality (\"obec\") in Zlín District in the Zlín Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 247 (as at 28 August 2006).", "id": 1844264}
{"src_title": "Řehlovice", "tgt_title": "Řehlovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1328.. Do poloviny dvacátého století v obci převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. Po druhé světové válce došlo k masovému vysídlení většiny původních obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Řehlovice tvoří části: Řehlovice (k. ú. \"Řehlovice\" a \"Lochočice\"), Brozánky, Dubice (k. ú. \"Dubice nad Labem\"), Habří, Hliňany, Moravany (k. ú. \"Moravany u Dubic\"), Radejčín a Stadice.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba, reliéf a půdy.", "content": "Podloží Řehlovic tvoří většinou třetihorní vulkanické horniny (čediče, znělce, tufy). V okolí Habří se ostrůvkovitě vyskytují třetihorní horniny (písky, jíly). Malý cíp východně od Stadic skrývá druhohorní horniny (pískovce, jílovce).  Z geomorfologického hlediska jsou Řehlovice součástí Krušnohorské subprovincie, kde většina jejich území náleží do celku České středohoří, podcelků Milešovské a Verneřické středohoří, v jejichž rámci spadají pod geomorfologické okrsky Litoměřické, respektive Teplické středohoří. Malá část území se řadí pod celek Mostecká pánev, podcelek Chomutovsko-teplická pánev, v jejímž rámci spadá pod geomorfologický okrsek Chabařovická pánev.  Podle taxonomického klasifikačního systému půd (TKSP) se na většině území obce vyskytují kambizemě modální. Při západní hranice Radejčína a pod silnicí I/63, dálnicí D8 a železnicí je černice fluvická. Severně od Habří a na většině katastrálního území Lochočice je antropozem haldová.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí a vodstvo.", "content": "Podle Quittovy klimatické klasifikace náleží celé území Řehlovic do teplé klimatické oblasti T2. Pro tu jsou charakteristická dlouhá, teplá a suchá léta, a mírně teplá jara a podzimy. Zimy jsou krátké, mírně teplé a suché, přičemž sněhová pokrývka má během nich pouze velmi krátké trvání. Platí pro ni průměrné lednové teploty –2 až –3 °C a průměrné červencové teploty 18 až 19 °C. Ve vegetačním období se úhrn srážek pohybuje mezi 350 a 400 mm, v zimním pak mezi 200 a 300 mm.  Oblast Řehlovic spadá hydrologicky do povodí řeky Labe, konkrétně náleží do dílčího povodí Ohře, Dolního Labe a ostatních přítoků Labe. Zasahuje sem povodí tří vodních útvarů, kterými jsou „Bílina od toku Bouřlivec po Ždírnický potok“ (většina území obce), „Zalužanský potok od pramene po ústí do toku Ždírnický potok“ (menší část území na severu) a „Labe od toku Ohře po tok Bílina“ (jižní část, zhruba polovina Radejčína). Hlavním tokem území je řeka Bílina, levostranný přítok Labe, která je s ohledem na jakost vod k roku 2012 hodnocena jako silně znečištěná. Mezi zdejší drobné vodní toky patří Řehlovický potok, Radejčínský potok, Žichlický potok, Stadický potok, Moravanský potok či Dubina.", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Dle biogeografického členění ČR náleží Řehlovice do hercynské podprovincie, v níž se nachází na pomezí Milešovského a Mosteckého bioregionu (většina obce spadá do prvního zmíněného). Z botanického hlediska leží území ve fytogeografické oblasti termofytikum a jejího okresu Labské středohoří (4b).", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Na území Řehlovic zasahuje několik zvláště chráněných území. Obcí prochází hranice chráněné krajinné oblasti České středohoří. Ta byla vyhlášena 19. března 1976 výnosem ministerstva kultury ČSR na ploše 1063 km k „ochraně typického pohoří, tvořeného třetihorními vyvřelinami s řadou významných ekosystémů a velkou druhovou rozmanitostí.“ Severozápadně od centra Řehlovic se na katastrálním území Lochočice nachází přírodní rezervace Rač. Vyhlášena byla roku 1953 na 15,41 hektarech a předmětem ochrany jsou „teplomilná společenstva a ukázka sukcese na bývalých obdělávaných pozemcích“. Západní hranice Řehlovic z východu ohraničuje přírodní rezervaci Malhostický rybník, která se však již nachází na území obce Rtyně nad Bílinou. Byla vyhlášena v roce 2002 na 23,57 hektarech a jde o ojedinělou ornitologickou lokalitu. Ve Stadicích, které jsou součástí Řehlovic, stojí u Královského pramene památný strom lípa velkolistá (\"Tilia platyphyllos\"), chráněný od roku 1994.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počátkem roku 2013 žilo v obci celkem 1355 obyvatel, z toho 685 mužů a 670 žen, jejichž průměrný věk činil 40 let. Podle sčítání sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011, kdy v obci žilo 1270 lidí, tvořili největší věkovou skupinu (18,5 %) obyvatelé ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku představovaly 16,4 % obyvatel, zatímco senioři nad 70 let úhrnem 7,2 %. Z celkem 1062 občanů obce starších 15 let je vzdělanostně nejpočetnější skupinou (41,7 %) nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval 5,7 % a bez vzdělání bylo naopak 3,2 % obyvatel.  Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 577 ekonomicky aktivních občanů (45,4 %). Dohromady 89 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 73,3 % patřilo mezi zaměstnance, 4,9 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 46,1 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl.  Během sčítání lidu se 68,6 % obyvatel obce přihlásilo k české národnosti. Zbývající zastoupené národnosti byly slovenská (0,8 %), německá (0,2 %), polská a ukrajinská (shodně 0,08 %). Celých 30 % obyvatel obce však svou národnost neuvedlo.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec je sídlem římskokatolické farnosti, která spadá pod ústecký vikariát litoměřické diecéze. Na území farnosti se nachází farní kostel Nejsvětější Trojice v Řehlovicích, kde se každou neděli konají pravidelné bohoslužby. Dále je její součástí filiální kostel svatého Václava v Brozánkách, kaple Nejsvětější Trojice v Habří, kaple Nejsvětější Trojice v Žichlicích a kaple Narození sv. Jana Křtitele v Řehlovicích, kde se však pravidelné bohoslužby nekonají.  Při censu prováděném v roce 2011 se 7,2 % obyvatel Řehlovic označilo za věřící, z toho 3,3 % se hlásilo k církvi či náboženské obci. Nejvíce obyvatel (1,9 %) se označilo za následovníky římskokatolické církve, 0,5 % byla zastoupena Církev československá husitská a okrajově též Českobratrská církev evangelická. Plných 39,8 % uvedlo, že je bez náboženské víry, a 53,1 % lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Řehlovice jsou vybaveny veřejným osvětlením, vodovodem. Chybí kanalizace a plynofikace.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní silniční komunikací procházejícím územím Řehlovic je silnice I/63, která u Stadic přechází v dálnici D8. V této lokalitě by se na dálnici měl napojit její budovaný úsek z Lovosic do Řehlovic. Mezi další komunikace patří silnice II/258 z Duchcova do Trmic. Územím vede také dvoukolejná elektrifikovaná železniční trať č. 131 z Ústí nad Labem do Bíliny. V rámci Řehlovic na ní osobní vlaky staví v zastávkách Stadice, Řehlovice a Brozánky.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na území Řehlovic se nachází celkem 15 kulturních památek, z nichž 6 je ve Stadicích, 3 v Brozánkách, 2 ve vlastních Řehlovicích, 1 v Moravanech, 1 v Radejčíně, 1 v Habří a 1 v Dubicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řehlovice () jsou obec v okrese Ústí nad Labem v Ústeckém kraji České republiky. Nachází se asi 8 kilometrů jihovýchodně od centra krajského města Ústí nad Labem. Žije v nich obyvatel.", "tgt_summary": "Řehlovice () is a village and municipality (\"obec\") in Ústí nad Labem District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 131628}
{"src_title": "Rochov", "tgt_title": "Rochov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vsi \"Rochou\" pochází z roku 1219. Dva zdejší statky daroval vladyka Troch na Brozanech pražskému klášteru svatého Tomáše na Malé Straně řádu augustiniánů.  Roku 1677 tyto dva statky s 26 obyvateli koupila od převora kláštera, za 800 kop po 60 fr. rýn. čítaných, Marie Magdalena Venceliová z Bochova, rozená Petráčková z Vokounštejna, vdova po královském apelačním rádci a doktoru práv Pavlu Venceliovi z Bochova, rodem Schwommschneider ze Svitav. Této rodině patřily od roku 1623 sousední Vrbičany a nedaleký Třebušín u Ploskovic, konfiskáty po Smilu Kaplíři ze Sulevic, který byl nejstarším z 27 popravených mužů roku 1621 na Staroměstském náměstí.  Po Marii Magdaleně Venceliové z Bochova dědila dcera Rosina Anna, provdaná za Františka Karla, rytíře Kressla z Kvalteberku. Jejich vnuk svobodný pán František Karel Kressl z Kvaltenberku v letech 1786–1789 vystavěl ve vrbičanský zámek. Po jeho smrti (1801) a smrti jeho manželky Josefy z rodu hrabat Straků z Nedabylic panství Třebušín a Vrbičany s Rochovem zdědil jejich prasynovec svobodný pán Fr. Saleský Karel z Puteani. Vrbičany držel do roku 1843 a Třebušín jeho vnučka Adéla, provdaná za svobodného pána Karla ze Skal a Velké Lhoty, až do roku 1906. Roku 1846 se stali vlastníky Vrbičan s Rochovem hrabata Herbersteinové, kteří je připojili ke statkům Libochovice a Budyně nad Ohří a alodiální statek změnili v roce 1899 za hraběte Johanna Josefa Herbersteina-Proskau (1854–1944) na fideikomis.  Většina polností byla první pozemkovou reformou v roce 1921 zabrána československým státem dle zákona č. 215/1919 Sb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rochov () se nachází v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji přibližně osm kilometrů jižně od Litoměřic. Žije v ní obyvatel.", "tgt_summary": "Rochov is a village and municipality (\"obec\") in Litoměřice District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 852815}
{"src_title": "Kalek", "tgt_title": "Kalek", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice je odvozen ze slova \"kalk\" (vápno), které pochází ze střední horní němčiny, nebo z českého slova \"kal\" (louže, kaluž). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: nad Kalkem (1555), Kholích (1606), Kholich (1622), Kalch, Kalk nebo Kalich (1787) a Kalek a Kallich (1854).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "První písemná zmínka o Kalku pochází z roku 1555. V té době zde nejspíše stával pouze železný hamr připomínaný roku 1577, ve kterém se zpracovávala železná ruda těžená nejspíše v těsném sousedství. V soupisu chomutovského panství z roku 1594 je Kalek oceněn na 13 564 kop grošů a čtrnáct poddaných, kteří v něm tehdy žili, platilo na dávkách ročně přes 72 kop grošů.  V šestnáctém století se většina obyvatel hlásila k protestanství. Ve druhé polovině šestnáctého století se majitel panství Jiřího Popela z Lobkovic pokoušel o rekatolizaci, ale prvního dosazeného katolického kněze zabili protestanté ze sousedního Rübenau. Časem byla ve vesnici postavena dřevěná kaple, ve které sloužil mše kněz z Boleboře.  Během třicetileté války Kalkem několikrát prošla vojska, která způsobila značné škody. Poprvé se tak stalo roku 1619 při průchodu oddílů generála Mansfelda. Podle Berní ruly z roku 1654 v Kalku žili dva zahradníci a šestnáct chalupníků, z nichž jeden byl mlynářem a další provozoval hospodu a přivydělával si jako forman. Všem obyvatelům dohromady patřilo sedmnáct potahů, 33 krav, osmnáct jalovic a 22 koz. Pole byla neúrodná a hlavními zdroji obživy byl chov dobytka, výroba šindelů a jiného dřevěného zboží.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj průmyslu.", "content": "V polovině osmnáctého století se začal rozvíjet kalecký průmysl. V letech 1748–1753 je uváděn hamr, ve kterém se vyrábělo drobné nářadí. V roce 1749 sem byla z Načetína přestěhována železárna majitele červenohrádeckého panství. Jan A. z Rottenhanu, který koupil panství roku 1771, nechal železárnu podstatně rozšířit. Ve větší míře se výroba rozvinula až v sedmdesátých letech osmnáctého století za Jindřicha z Rottenhanu, ale nedostatek vody vedl majitele k založení pobočného závodu v Gabrielině Huti. V Kalku roku 1878 stály dvě vysoké pece, tři válcovny tyčí a hamr na výrobu nářadí. Přes úspěšný rozvoj podnikání docházelo také k nepříznivým událostem jako v letech 1770 a 1771, kdy zemřelo mnoho lidí hlady nebo na tyfus.  Později Jindřich František z Rottenhanu v Kalku zavedl výrobu dřevěného zboží. Roku 1784 na jeho pokyn zřídil lesmistr Josef Hain továrnu na výrobu soustruženého dřevěného nádobí. Později ji koupil hrabě Jan Ferdinand z Rottenhanu, který ji nechal rozšířit. Výrobky z továrny byly úspěšně prezentovány na pražské výstavě konané u příležitosti korunovace Leopolda II. Později továrna rozšířila sortiment o hračky a další dřevěné výrobky. S rozvojem konkurence se však továrna, i přes další rozšíření, postupně zadlužila a po smrti tehdejšího majitele Johanna Enzmanna v roce 1841 zanikla. Tovární soustruhy byly rozprodány místním soustružníkům, kteří se dále věnovali domácí výrobě hraček. Kromě nich se v Kalku vyráběly ještě dýhové krabice, dřevitá vlna nebo šachové figurky. Od roku 1885 se hračky vyráběly také v továrně Josefa Nitsche. Ta časem změnila zaměření na domácí nářadí, ale vydržela pracovat až do roku 1948, kdy byla zestátněna. Potom vyráběla až do roku 1965 školní hračky a pomůcky určené k vývozu. V roce 1965 se podnik stal součástí Severočeských státních lesů Teplice a začal vyrábět regály, přepravní bedny, zahradní nábytek apod.  Od roku 1832 ke kalecké železárně patřil také pobočný podnik v Kovářské, odkud byla k urychlení dopravy postavena nová silnice. Železárna v polovině devatenáctého století zaměstnávala okolo 400 pracovníků. Potraviny se dovážely a pečivo se do osmdesátých let peklo v pekárně u železárny. Kromě ní před rokem 1846 ve vesnici fungovaly vápencový lom, čtyři mlýny, hájovna, celnice, zájezdní hostinec a dvě hospody. V roce 1842 byl kalecký provoz rozšířen o cínovnu. V roce 1864 získala železárny hraběnka Isabella Trattmannsdorfová, ale v té době již krušnohorským podnikům silně konkurovaly levnější výrobky železáren v Kladně a Ostravě, a proto byl zdejší provoz v roce 1868 zastaven a závod později koupily chomutovské železárny (Krušnohorská železářská a ocelářská společnost, později Mannesmannovy závody).  V uvolněném areálu zahájil Pavel Netto výrobu smaltovaného nádobí, která se udržela až do doby krátce po roce 1914. Možnou příčinou zániku byla špatná dopravní síť. Řešením měla být výstavba železnice z Vrskmaně do Zeleného Dolu, ale projekt z roku 1908 nebyl uskutečněn. Prázdné budovy byly ve dvacátých letech dvacátého století využity ke zřízení několika podniků, ve kterých se vyrábělo dřevěné kuchyňské náčiní, hračky, nábytek a hřebíky.  Vlastní poštu měl Kalek od roku 1866 a o čtyři roky později byla otevřena také četnická stanice se třemi četníky. Elektřinu vyráběla desítka místních generátorů až do roku 1931, kdy byla vesnice napojena na rozvodnou síť kadaňské elektrárny.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacáté století.", "content": "Před druhou světovou válkou byla v Kalku aktivní Sudetoněmecká strana, a docházelo k častým ozbrojeným provokacím. Během války byl v roce 1940 poblíž Malého Háje zřízen zajatecký tábor, ve kterém bylo uvězněno 150 ruských zajatců zaměstnaných kácením stromů a odvozem dřeva. Na konci války byl tábor po osvobození spálen. Od prosince 1944 stály na východním okraji vesnice domy pracovního tábora pro šedesát mužů ze smíšených židovských manželství. Dalších šedesát vězňů z řad pražských živnostníků a inteligence bylo ubytováno ve dvou hostincích. Všichni pracovali v lese.  Po skončení války se výrazně snížil počet obyvatel. Zdejší pila musela být na čas uzavřena, protože nebylo dost lidí, kteří by v ní mohli pracovat. V roce 1957 bylo obnoveno zdravotní středisko, do kterého dojížďěl lékař z Hory Svatého Šebestiána. O deset let později byl postaven vodovod. Postupně skončilo soustružnické zpracování dřeva, ale poslední dílna ukončila provoz až na konci osmdesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Kalek stojí asi patnáct kilometrů severozápadně od Chomutova u státní hranice s Německem v katastrálním území \"Kalek\" o rozloze 14,15 km2. K části obce patří ještě katastrální území \"Gabrielina Huť\" s rozlohou 11,93 km2. Celková výměra obce, ke které patří ještě katastrální území \"Načetín\" a \"Načetín u Kalku,\" dosahuje 48,66 km2. Sousedními obcemi jsou Brandov na severovýchodě, Hora Svaté Kateřiny na východě, Boleboř na jihovýchodě, Blatno na jihu a Hora Svatého Šebestiána na západě. Hranici území na východě tvoří většinou Telčský potok.  Většinu celkové rozlohy obce v roce 2016 pokrývala nezemědělská půda. Dominantní složkou jsou lesy (4 471 hektarů). Vodní plochy zaujímají pouze 27 hektarů a na ostatní plochy připadá asi 116 hektarů. Naprostou většinu zemědělské půdy představují trvalé travní porosty s rozlohou 251 hektarů. Koeficient ekologické stability byl 40,79 (podle dat z roku 2015), což území řadí mezi přírodě blízké oblasti s převahou ekologicky stabilních struktur a nízkým využitím krajiny člověkem.  Geologické podloží katastrálních území Kalek a Gabrielina Huť tvoří zejména předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly. V některých místech se objevují také prekambrické horniny zastoupené dvojslídnými a biotitickými rulami. Na jihozápadním okraji vesnice se nachází opuštěný vápencový lom. Vápenec zde v nadloží přechází do erlanu, nad kterým se nacházejí ruly. Zdejší surovina se používala při hutnění železných rud z okolí. Železorudné žíly se vyskytují v návrší, na kterém stojí kostel svatého Václava.  V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory, podcelku Loučenská hornatina a okrsku Rudolická hornatina. Nejvyšší bod se nachází asi sto metrů severně od vrcholu Kamenné hůrky a dosahuje nadmořské výšky okolo 870 metrů. Nejnižší bod je u Načetínského potoka severovýchodně od bývalé Gabrieliny Huti ve výšce asi 540 metrů. Zástavba samotné vesnice je rozptýlená ve výškách od 670 do 740 metrů.  Z půdních typů převažuje podzol kambický, ale v oblasti jižně od Volárenského rybníka se vyskytuje také rašelina. Větší vodní plochy jsou pouze rybník na jihozápadním okraji Kalku a Volárenský rybník na západním svahu vrchu Strážce. Název Volárna odkazuje na letní výkrm skotu, který zde byl zaveden v průběhu devatenáctého století. V severovýchodní části území se nad soutokem Telčského a Načetínského potoka nachází přírodní rezervace Buky a javory v Gabrielce.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 769 obyvatel (z toho 417 mužů), z nichž bylo osm Čechoslováků, 749 Němců a dvanáct cizinců. S výjimkou šestnácti evangelíků byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 772 obyvatel: dvacet Čechoslováků, 738 Němců a čtrnáct cizinců. Dva byli bez vyznání, tři lidé se hlásili k církvi československé, osmnáct k evangelickým církvím a ostatní byli římští katolíci.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správní území a místní části.", "content": "Kalek je od roku 1850 samostatnou obcí. Leží v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a patří k ORP Chomutov. Kromě samotného Kalku k obci patří Jindřichova Ves, Načetín a zaniklé vesnice Gabrielina Huť a Kienhaid.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 557 hlasů v Kalku získaly 388 hlasů Sudetoněmecká strana a 169 hlasů Německá sociální demokracie.  V místních volbách se volí devět členů obecního zastupitelstva. Ve volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2014–2018 byla volební účast v obci 76,74 %. Šest zvolených zastupitelů bylo členy sdružení Možnost pro všechny, jeden patřil ke sdružení PRO Kalek a dva k ČSSD. Starostou se stal Jan Vítek.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Kalek stojí na křižovatce silnic třetí třídy č. 25211, která vede přes Mezihoří a Zákoutí, a č. 25215. Obě začínají v Boleboři a zatímco druhá ve vesnici končí, první pokračuje k hraničnímu přechodu u Hory Svatého Šebestiána. U jejich křižovatky se nachází zastávka autobusové linkové dopravy. Ze silnice III/25215 odbočuje silnice III/25217 ke kaleckému hraničnímu přechodu, odkud pokračuje do německého Rübenau. Nejbližší pravidelně obsluhované železniční stanice a zastávky jsou \"Jirkov\" na trati Chomutov–Jirkov a \"Chomutov zastávka\" na trati Ústí nad Labem – Chomutov. Vesnicí vede žlutě značená turistická trasa od Nového Domu na Svahovou a přes Boleboř do Jirkova a začíná zde zeleně značená trasa údolím Načetínského potoka do Gabrieliny Huti. Ve vesnici se kříží cyklotrasy č. 23 v úseku mezi vodní nádrží Přísečnice a Novou Vsí v Horách a č. 3077 z Chomutova do Kalku.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Protestantská škola ve vsi údajně fungovala již v šestnáctém století. Dokud nebyly otevřeny školy v Gabrielině Huti a v Načetíně, chodily v devatenáctém století do zdejší jednotřídní školy také děti z Načetína, Jindřichovy Vsi, Gabrieliny Huti a Kienhaidy. Starou budovu nahradila v roce 1846 nová dvoutřídní, která byla v roce 1874 rozšířena o třetí třídu. Škola ve druhé polovině dvacátého století zanikla, ale v roce 1994 byla znovu na čas otevřena pro první až třetí ročník. V roce 2014 v celé obci žádné školské zařízení nebylo.", "section_level": 2}, {"title": "Spolky.", "content": "Ve vesnici existoval sbor dobrovolných hasičů, nemocenský a pohřební spolek, zemědělský spolek, mužský pěvecký spolek a spolek veteránů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kalek () je obec s obyvateli v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. V samotném Kalku však žije pouze okolo sta lidí. Vesnice stojí v Krušných horách v nadmořské výšce okolo 700 metrů na hranici s Německem. Vznikla přibližně v polovině šestnáctého století okolo hamru, ve kterém se zpracovávala železná ruda z blízkého okolí. V polovině osmnáctého století došlo k rozvoji zpracování železa a zdejší železárna časem zaměstnávala až 400 pracovníků. Po jejím úpadku bylo zpracování železa nahrazeno výrobou smaltovaného nádobí a dřevěných výrobků. Průmysl z vesnice vymizel až ve druhé polovině dvacátého století, kdy se počet obyvatel snížil přibližně na desetinu stavu před druhou světovou válkou.", "tgt_summary": "Kalek () is a village and municipality (\"obec\") in Chomutov District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 1044407}
{"src_title": "Pesvice", "tgt_title": "Pesvice", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původní název vesnice vznikl pravděpodobně z osobních jmen \"Bož\" nebo \"Božej\" ve významu ves lidí Božových (Božejových). V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Beswicz (1290), Pezewicz (1371), Besbycz (1402), Bezwicz (1405), Pezwicze (1571), Pöschwicz (1591), Peswicze (1606), Pöszwicze (1622), Pöswitz nebo Peswitz (1787) a Pößwitz nebo Peßwitz (1846).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vesnice vznikla u obchodní stezky zvané Míšeňská silnice, která spojovala Chomutovsko s Litoměřicemi. Její průběh sleduje účelová komunikace, která vede po rozvodí mezi Chomutovkou a Bílinou jižně od Pesvic, Všestud a Sušan. Cesta dále pokračovala k Moravěvsi, u které se stočila na sever k Lovosicím a Litoměřicím. Cesta tvoří jižní hranici katastrálního území.  První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1290, kdy chomutovský měšťan Jindřich Wüstehove odkázal platy z pesvických statků chomutovské komendě řádu německých rytířů. S odkazem souhlasila vdova Adléta i další příbuzní. Roku 1325 je uváděn pesvický rychtář Konrád, do jehož obvodu působnosti patřily kromě dalších také Všehrdy. Pesvice patřily řádu většinu čtrnáctého století, ale od roku 1371 byla vesnice zastavována a zpět vyplacena až v roce 1405. Po bitvě u Grunwaldu v roce 1410 řád nebyl schopen splácet své závazky. Jeho oslabení využil král Václav IV., a zabavil mu téměř celý majetek. Vesnici spravovala královská komora, která ji zastavovala různým majitelům. Ve druhé polovině patnáctého století vesnice patřila Janu Caltovi z Kamenné Hory. Vesničané zřejmě museli vyzbrojit a zaplatit rotu šestnácti vojáků, kteří bojovali v Caltově žoldnéřském vojsku. Ke svým panstvím ji postupně připojili také páni z Veitmile i Lobkovicové, kteří sídlili v blízkém Chomutově.  V období náboženské reformace se v okolí začalo rozšiřovat luteránství. Arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, kterému chomutovské panství patřilo v letech 1560–1571, luterány potlačoval. Další majitelé, Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic a jeho syn Bohuslav Jáchym, však sami byli luterány, a jejich víra se znovu začala šířit. Vesnické hospodářství tehdy postihlo chomutovské výlučné právo prodávat pivo ve vesnicích, které patřily k panství. V roce 1588 vesnici získal spolu s Chomutovem Jiří Popel z Lobkovic, který zahájil důslednou rekatolizaci. Podporovali ji chomutovští jezuité, kterým museli Pesvice odvádět roční dávku 27 kop a pěti grošů. Po mocenském pádu Jiřího Popela z Lobkovic v roce 1593 byl jeho majetek rozdělen a rozprodán. Pesvice v té době byly součástí Všestud a žilo v nich 18 poddaných. Vesnice byla ohodnocena částkou přesahující 3 602 grošů. Spolu s dalšími statky ji koupil Adam Hrzán z Harasova a připojil ji k červenohrádeckému panství. Jeho synové podpořili v roce 1619 krále Fridricha Falckého a o rok později byli po bitvě na Bílé hoře odsouzeni ke ztrátě celého majetku. Zdislav Haras z Harasova si však dokázal naklonit císařského komisaře knížete Karla z Lichtenštejna, díky kterému většina majetku obou bratrům zůstala.  Berní rula z roku 1654 zaznamenala špatný stav vesnice. Domy byly zchátralé a žili v nich pouze čtyři sedláci a deset chalupníků. Dohromady měli šestnáct potahů, 29 krav, sedmnáct jalovic, devatenáct ovcí, třicet prasat a dvacet koz. Jeden ze sedláků provozoval šenk. Zemědělství bylo dominantním hospodářským odvětvím a z poloviny osmnáctého století pochází zmínka o pěstování chmele. Až do začátku dvacátého století obyvatelé pěstovali dubové remízky. Stromy jednou za osm až deset let pokáceli a z kůry se potom vyrábělo tříslo používané při zpracování kůží. Z poslední čtvrtiny 18. století pochází krátká zmínka o zdejší těžbě kamenečných břidlic. Významná nebyla u Pesvic ani těžba hnědého uhlí. Z poslední třetiny 19. století tu jsou známé pouze dva malé doly \"Jana\" a \"Pavlína.\"  Po první světové válce měřilo pesvické katastrální území 431 hektarů. Vodu lidé čerpali ze dvaceti studní, ale pouze tři obecní studny dokázaly zajistit vodu i v suchých letech. Po roce 1950 ve vesnici vzniklo jednotné zemědělské družstvo a ve stejné době na nedalekém letišti přistálo několik sovětských letadel Polikarpov Po-2, která pomáhala práškováním bramborových polí při potlačování mandelinky bramborové. K výraznějšímu rozvoji vesnice došlo až po roce 1990. V průběhu devadesátých let dvacátého století byla postavena kanalizace napojená na všestudskou čistírnu odpadních vod a opravena elektrická rozvodná síť.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Vesnice leží 4,7 km východně od Chomutova a stejně daleko jihovýchodním směrem od Jirkova ve stejnojmenném katastrálním území s rozlohou 3,84 km2. Sousedí s Vrskmaní na severu, Strupčicemi a Všestudy na východě, Údlicemi na jihu a Chomutovem a Otvicemi na západě. Většinu rozlohy katastrálního území tvoří zemědělská půda: 313 hektarů orná půda a patnáct hektarů zahrady, sady a trvalé travní porosty. Lesy porůstají pouze deset hektarů. Zbytek území zabírají zastavěné a ostatní plochy. Koeficient ekologické stability je pouze 0,07, což území řadí mezi oblasti s velkým narušením přírodních struktur a nezbytnými technickými zásahy k nahrazení základních ekologických funkcí krajiny. Ve vesnici pramení Hošnický potok, který je pravostranným přítokem Srpiny.  Geologické podloží Pesvicka je tvořené miocenními písky, štěrky, jíly a podřadně uhelnými slojemi. Celá oblast leží v geomorfologickém celku Mostecká pánev, podcelku Chomutovsko-teplická pánev a okrsku Jirkovská pánev. Nejvyšší bod se nachází západně od vesnice v nadmořské výšce okolo 350 metrů. Z půd převažují černozemě na jihu a pelozemě na severu. Při okrajích katastrálního území se vyskytují také smonice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 364 obyvatel (z toho 189 mužů), z nichž bylo 37 Čechoslováků, 324 Němců a tři cizinci. Kromě dvou evangelíků a dvanácti lidí bez vyznání byli římskými katolíky. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 374 obyvatel: 83 Čechoslováků a 291 Němců. S výjimkou tří evangelíků, pěti příslušníků církve československé a 29 lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.  Průměrný věk obyvatel vesnice v prosinci 2015 dosahoval 38,7 roku.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Po zrušení poddanství v devatenáctém století se vesnice stala místní částí Všestud, u kterých zůstaly do roku 1890. V období 1900–1950 byly samostatnou obcí a v letech 1961–1990 patřily k Otvicím. Samostatnou obcí se znovu staly 24. listopadu 1990.  Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 237 hlasů v Pesvicích získaly 158 hlasů Sudetoněmecká strana, 27 hlasů Německá sociální demokracie, Komunistická strana Československa nezískala žádný hlas a 52 hlasů dostaly jiné české strany.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesnicí vede silnice druhé třídy II/251 z Jirkova přes Havraň směrem k Postoloprtům. Končí u Bitozevsi, kde se napojuje na silnici II/250. Nejbližší železniční stanicí je Jirkov zastávka vzdálená 3,5 kilometru. Přímo ve středu vesnice stojí zastávka autobusové linkové dopravy.  Asi jeden kilometr severozápadně od vesnice se nachází Letiště Chomutov. Vzniklo jako provizorní vojenské letiště v říjnu 1938. Během druhé světové války ho využívala vojenská letadla a po jejím skončení se zde školili začínající piloti.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Pesvické děti chodily do školy ve Všestudech. Ve vesnici však v roce 1926 vznikla česká škola a navštěvovaly ji také děti z Všestud a Okořína. Během druhé světové války byla uzavřena, ale po jejím skončení obnovena jako jednotřídka s osmnácti žáky. V roce 2014 ve vesnici žádné školské zařízení nebylo.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve vesnici funguje veřejná knihovna.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi stávala kaple Panny Marie (podle jiných zdrojů byla zasvěcena svatému Josefovi) postavená v první polovině devatenáctého století. Měla obdélný půdorys s trojbokým presbytářem a fasády členěné slepými pilastrovými arkádami. Nad průčelním štítem byla sanktusová vížka. Uvnitř býval pozdně barokní oltář se sochou Madony a obrazem svatého Josefa. Zbořena byla v šedesátých letech dvacátého století. U Míšeňské silnice stávala poblíž zaniklého hostince (Pošumpelec) gotická boží muka, která byla přemístěna do lapidária Oblastního muzea v Chomutově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pesvice () jsou obec se obyvateli v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. Nacházejí se 4,5 km východně od okresního města Chomutov ve východní části okresu a nadmořské výšce okolo 340 metrů. Po většinu své historie byly součástí chomutovského a později červenohrádeckého panství. Ve druhé polovině dvacátého století patřily jako místní část k Otvicím a samostatnou obcí se znovu staly roku 1990.", "tgt_summary": "Pesvice is a village and municipality (\"obec\") in Chomutov District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 1445164}
{"src_title": "Valkeřice", "tgt_title": "Valkeřice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Valkeřice byly založeny ve 13. století během vrcholně středověké kolonizace vedené pány z Michalovic z hradu Ostrý (Scharfenstein) u Benešova nad Ploučnicí. Vznikly spojením dvou vesnic: farní vsi Pertoltice (\"Bertholdsdorf\") a vsi Erkeřice (\"Elgersdorf\") s tvrzí. Jako dvě samostatné části byly Horní Valkeřice \"(Ober-Algersdorf),\" tj. Pertoltice, a Dolní Valkeřice \"(Nieder-Algersdorf),\" tj. Erkeřice, rozlišovány ještě v 19. století.  Obě vsi jsou poprvé doloženy v roce 1363. Počátkem 15. století ves získal rod Pojetických. V letech 1509–1527 se Albrecht z Pojetic stal také majitelem statku a tvrze v Konojedech. Saský rod Pojetických se tehdy začal psát Konojedští z Pojetic. Konojedská tvrz byla Vilémem Konojedským z Pojetic v 16. století přestavěna na renesanční zámek. Vilém Konojedský z Pojetic, který zemřel roku 1558, si dal v roce 1545 do obnovených zemských desek vložit zápis na Konojedy a Valkeřice. Konojedští z Pojetic ztratili Valkeřice společně s celým konojedským panstvím po roce 1620, protože Albrecht Konojedský z Pojetic se během stavovského povstání postavil na stranu proti císaři Ferdinandovi II. Jeho majetek byl následně zkonfiskován a v roce 1623 jej koupil tehdejší zemský hejtman v Kladsku, Adam Gotfrýd Berka z Dubé, za 53 785 kop grošů míšeňských. Po Adamu Gotfrýdovi Berkovi z Dubé přešlo konojedské panství, kam náležely i Valkeřice, na jeho sestru Alenu Elišku provdanou za Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat. Ta byla v roce 1632 přepadena loupežníky a smrtelně zraněna. Konojedské panství tak zůstalo v držení Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat, jehož druhou ženou se stala Kateřina z Vrtby. Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat dosáhl za vlády Ferdinanda III. ve třicátých letech 17. století velké kariéry: císař jej jmenoval hejtmanem litoměřického a boleslavského kraje. V roce 1638 dokonce získal čestný titul královského podkomoří. Libštejnský z Kolovrat se ovšem zadlužil, a tak bylo konojedské panství po jeho smrti prodáno v roce 1650 jeho dědici, generálu jízdy Janu Antonínu Šporkovi.  V roce 1654 bylo ve Valkeřicích doloženo 58 poddanských gruntů, z toho 42 selských usedlostí, a dále 34 domků na obecní půdě. Přelom 17. a 18. století, doba vrcholného baroka, je stejně jako jinde v Čechách i ve Valkeřicích dobou rozkvětu vesnice a celého konojedského panství. Tato doba je totiž spojena s význačnou osobou Františka Antonína hraběte Šporka. Hrabě František Antonín Špork věnoval péči nejen Kuksu a Lysé nad Labem, nýbrž i panství konojedskému, které po Janu Antonínovi Šporkovi převzal v roce 1679. Konojedský zámek dal barokně upravit, a protože jej považoval spíše za hospodářské centrum panství, zřídil v roce 1696 v tamním zámku i špitál a lékárnu pro 45 chudých. Jako vášnivý lovec zaměřil svoji pozornost na Valkeřice: v roce 1701 dal v horní části Valkeřic, na návrší směrem na Blankartice, vystavět lovecký zámeček podle plánů barokního stavitele a řezbáře Zachariase Hoffmanna. Nová barokní fara byla vystavěna 1704.  Hrabě František Antonín Špork měl itinerář s pevnými pravidly. Když jezdil na konojedské panství, zásadně se zdržoval ve Valkeřicích. Dochované podrobné údaje z let 1705–1710 o pobytu hraběte Šporka ve Valkeřicích dokládají, že do Valkeřic jezdil pravidelně každoročně na několik dnů až týdnů. Jeho nejdelší zaznamenaný souvislý pobyt v loveckém zámečku ve Valkeřicích trval dva měsíce. Ve Valkeřicích pobýval vždy během podzimní lovecké sezóny v rozmezí září až listopadu. V okolí Valkeřic bylo rozmístěno několik čihadel. Oblíbenou pochoutkou byly zvláště sluky, na jejichž výskyt upomíná i název zaniklé vsi Sluková v katastru Valkeřic.  V roce 1712 se dcera Františka Antonína Šporka, Anna Kateřina, provdala za Františka Karla Rudolfa Sweertse, který sňatkem rozšířil své rodové jméno a znak o znak a jméno Šporků. František Antonín Špork ve druhém desetiletí 18. století přestal do Valkeřic jezdit a zůstával v Lysé nad Labem. Jeho zeť František Karel Rudolf Sweerts-Špork byl ve Valkeřicích prokazatelně pouze jednou, a to za úředními záležitostmi, nikoliv kvůli lovu. Lovecký zámeček ve Valkeřicích již nebyl využíván, a proto byl po roce 1720 ubourán. Zdivo bylo použito ke stavbě nového barokního kostela svaté Barbory, který navrhl opět Zacharias Hoffmann a vystavěn byl v letech 1724–1728. Někdejší podoba loveckého zámečku ve Valkeřicích je zachycena na mědirytu Johanna Georga Mauritia Vogta (1669–1730) ve sbírce \"Das jetzt-lebende Königreich Böhmen (Současnost Království českého)\" z roku 1712. V 19. století sloužil zbytek někdejšího loveckého zámečku jako výrobna přadláckých strojů průmyslníka Leitenbergera, který v okolí zakládal přádelny bavlny. Stavba později zchátrala a zdivo bylo rozebráno. Z konojedského zámku se stal 1746 servitský klášter pro 26 řeholníků. Za uzdravení svého jediného syna jej tam dal zřídil František Karel Rudolf Sweerts-Špork.  V 18. a 19. století vesnice Valkeřice zaznamenala prudký demografický rozvoj. Tereziánský katastr eviduje nárůst počtu stavení na 153, v roce 1770 dosáhl celkový počet domů čísla 244 a roku 1848 již 263 domů a 1329 obyvatel. Valkeřice se tak velikostí vyrovnaly řadě menších měst (byly větší než nedaleké Verneřice). Součástí konojedského panství byly Valkeřice až do konce období feudalismu a do roku 1802, respektive 1804, ji drželi Sweerts-Šporkové.  Valkeřice jakožto někdejší dvě vsi Pertoltice a Erkeřice patří mezi vrcholně středověká kolonizační sídla s údolním lánovým uspořádáním, které je typické pro severní a severovýchodní část Českého středohoří. Obdobné schéma mají také sousední Merboltice a Blankartice, a dále např. Fojtovice, Valteřice nebo Volfartice. Základem půdorysu vsi je zástavba velkých usedlostí ve dvou řadách umístěných nad potoční nivou v relativně velkých vzdálenostech. Na jednotlivé usedlosti navazovaly rovnoběžně vymezené pásy záhumenicové plužiny. Od konce 17. století do druhé poloviny 19. století byly obecní pozemky v bezprostředním okolí Valkeřického potoka postupně zastavovány chalupnickými a hlavně domkářskými staveními. Centrem s návsí se dodatečně stala horní třetina Valkeřic v okolí kostela svaté Barbory, fary, školy a bývalé rychty. Od impozantně situovaného kostela cesta pokračovala vzhůru alejí k loveckému zámečku.  Na místě bývalých obecních pastvin byla v letech 1763–1779 založena osada Sluková. Obyvatelé Valkeřic se v 18. století živili i pěstováním chmele a lnu, který se zde i zpracovával. Východně od Slukové, v údolí Merboltického potoka při cestě do Verneřic, stávala leitenbergerovská kartounka, továrna na potiskování bavlněných látek. Na svazích nad ní bylo několik uhelných dolů. Na více místech Verneřicka se těžilo kvalitní uhlí a trachyt používaný jako materiál pro kamenické články na stavbách v širokém okolí: okenní ostění, schodišťové stupně, dlažby a sloupy v síních a chlévech. K Valkeřicím patřila i skupina domů s mlýnem v hlavním údolí Ploučnice.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Valkeřice leží na území CHKO České středohoří. V rámci dalšího členění Českého středohoří je obec součástí geomorfologického podcelku Verneřické středohoří a jeho okrsku \"Bukovohorské středohoří.\" V rámci Bukovohorského středohoří leží Valkeřice v tzv. Valkeřické pahorkatině. Na jihu, ve své horní části, je údolí mělké, široce rozevřené a přechází plochým sedlem do podobně otevřeného údolí Merboltického potoka. Směrem k severu se prohlubuje a zužuje až do podoby úzkého kaňonu. Výraznou horou této části Českého středohoří je vulkanický čedičový suk Kohout (589 m n. m.) s rozhlednou SZ od obce. Vesnice leží v průměrné nadmořské výšce 390 metrů, nicméně rozdíl mezi nejvýše položeným domem (491 metrů nad mořem) a nejníže položeným domem obce (285 metrů nad mořem) je více než 200 metrů.  Z jihovýchodu odděluje obce Valkeřice a Merboltice Zaječí vrch (556 m n. m.). Na severovýchodě leží mezi Valkeřicemi a Merbolticemi vrch Kamenec (519 m n. m.), na jehož svazích byla v roce 1993 vyhlášena přírodní rezervace Kamenná hůra s výskytem čedičových sutí a ledových jam.  Údolím protéká Valkeřický potok, který pramení v horní části vesnice a ve Františkově nad Ploučnicí se vlévá do řeky Ploučnice.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obec je dopravně dostupná pravidelnou autobusovou linkou č. 437 (512437) dopravce DSÚK, která funguje na principu příměstské dopravy, a umožňuje spojení z a do Děčína přes Benešov nad Ploučnicí nebo z/do Verneřic, respektive Rychnova. Vzhledem k délce obce je ve Valkeřicích celkem šest zastávek. Verneřice, vzdálené od Valkeřic čtyři kilometry, mají přímé autobusové spojení s krajským městem Ústím nad Labem (linka 001452 dopravce DSÚK). Nejbližší železniční stanice je \"Františkov nad Ploučnicí\" na trati 086 z Děčína do České Lípy vzdálená od středu Valkeřic čtyři kilometry. Do roku 1978 byly Verneřice dostupné i prostřednictvím železnice z Velkého Března.  Vesnicí vede modrá turistická značka od severozápadu z Benešova nad Ploučnicí včetně odbočky k rozhledně na vrchu Kohout. Dále pokračuje na východ do Merboltic a na rozhlednu na Strážném vrchu (německy \"Hutberg,\" 601 m n. m.). Trasa končí v místě zaniklé vesnice Havraní (\"Rabenstein\") vysídlené po roce 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Valkeřice () je protáhlá údolní lánová ves při východní hranici Ústeckého kraje v okrese Děčín. Nachází se čtyři kilometry jihojihovýchodně od Benešova nad Ploučnicí a dvanáct kilometrů od okresního města Děčína. Srovnatelně vzdálena jsou také města Ústí nad Labem (20 km), Litoměřice (23 km) a Česká Lípa (14 km), která už leží v Libereckém kraji, jehož hranice vede tři kilometry východně od vesnice. Je vesnicí uličního typu a většina domů stojí podél silnice II/240. V obci žije obyvatel. V katastrálním území Valkeřic leží téměř zaniklá osada Sluková, která byla po roce 1945 vysídlena.", "tgt_summary": "Valkeřice () is a village and municipality (\"obec\") in Děčín District in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 47318}
{"src_title": "George Martin", "tgt_title": "George Martin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "George Martin se od dětství zajímal o hudbu, naučil se hrál na klavír. V šestnácti letech hrával po tanečních klubech. Po studiu v hudební škole se naučil hrát i na hoboj. Po II. druhé světové válce, kdy sloužil jako poručík u námořnictva pracoval v hudebním archívu rozhlasové stanice BBC, občas zastával pozici hlasatele.  V roce 1948 se oženil (manželka Sheena) a narodili se jim dvě děti, Bundy a Gregory. Později se manželé rozvedli a George Martin se v roce 1967 oženil se svou sekretářkou Judy Flockhart-Smithovou, se kterou měl děti Lucy a Gilese. V roce 1950 se Martin stal zástupcem hlavního referenta pro umělce a repertoár u firmy náležející ke gramofonovému impériu EMI sídlící na slavné londýnské ulici Abbey Road. Její jméno Parlophone i etiketa s písmenem L odkazují až k samé prehistorii gramofonového průmyslu na evropském kontinentu (L podle jména vynálezce „parlophonů“ Carla Lindströma). O čtyři roky později se stal nejmladším manažerem EMI. Koncem 50. let produkoval pod značkou Parlophone zejména desky komiků. Na začátku 60. let slavila jiná značka firmy EMI - Columbia úspěch s rock'n'rollovými zpěváky a skupinami (např. Cliff Richard nebo Shadows). Martin dostal za úkol nalézt hudební skupinu podobného ražení. Jednoho dne se proto sešel s manažerem začínající skupiny The Beatles Brianem Epsteinem, který mu přinesl demosnímky. Martina moc nenadchly, ale vyvolaly jeho zájem. A tak navrhl na 6. června 1962 první zvukovou zkoušku se začínající skupinou. Údajně na jeho návrh byl vyměněn bubeník The Beatles Pete Best a byl nahrazen Ringo Starrem.  V říjnu 1962 vydávají The Beatles u společnosti EMI první SP singl s názvem \"Love Me Do\" (na druhé straně píseň \"P.S. I Love You\"), který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl \"Please Please Me\" / \"From Me To You\", byl už velkým hitem v celé Británii, kde se dostal na vrchol hitparády.  George Martin se stal producentem i dalších hudebních skupin (\"Cilly Black\", \"Gerry & the Pacemakers\", \"Billy J. Kramer\"), ale nejdůležitějšími zůstali The Beatles. Podílel se na nahrávání skladeb \"In My Life\", \"Michelle\", \"Yesterday\", \"For No One\" a hudebních alb \"Revolver\" či \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\".  V polovině 60. let začal být Martin u EMI nespokojen a proto založil vlastní produkční společnost AIR, kde pokračovali s nahráváním i Beatles. Martin pro ně napsal několik orchestrálních melodií k jejich filmům \"Perný den\", \"Help!\" a \"Yellow Submarine\".  Po zániku Beatles v roce 1970 pracoval na albu Ringo Starra \"Sentimental Journey\" a produkoval alba Paula McCartneyho \"Tug Of The War\" a \"Pipes Of Piece\".  V roce 1996 si získal popularitou produkování singlu Eltona Johna \"Candle In The Wind\", podílel se také na přípravě projektu objevených nahrávek The Beatles Anthology 1 (Apple Records, 21. listopadu 1995), Anthology 2 (Apple Records, 18. března 1996), Anthology 3 (Apple Records, 28. října 1996).  V roce 1998 vydal vzpomínkové album věnované právě Beatles na kterém se interpretačně podíleli Robin Williams, Bobby McFerrin, Celine Dion, Vanessa Mae, Jeff Beck, Jim Carrey, Phil Collins a Sean Connery.  V roce 1999 získal George Martin titul Sir.  V roce 2002 se podílel na organizaci koncertu k oslavám 50. výročí nástupu královny Alžběty na britský trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir George Martin, CBE (3. ledna 1926 Londýn – 8. března 2016 Londýn) byl britský hudební producent, hudební skladatel a hudebník.", "tgt_summary": "Sir George Henry Martin, (3 January 19268 March 2016) was an English record producer, arranger, composer, conductor, audio engineer, and musician. He was referred to as the \"Fifth Beatle\" in reference to his extensive involvement on each of the Beatles' original albums. Paul McCartney said upon Martin's death, \"If anyone earned the title of the fifth Beatle, it was George\".", "id": 13353}
{"src_title": "Waldorfská škola", "tgt_title": "Waldorf education", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První škola tohoto typu byla založena v roce 1919 ve Stuttgartu. Vznikla na popud továrníka Emila Molta, spolumajitele a ředitele továrny na cigarety Waldorf-Astoria (odtud jméno celého hnutí; Walldorf je německé město, kde se narodil Johan Jakob Astor, pozdější emigrant a první americký multimilionář, po němž Molt továrnu pojmenoval), který požádal Rudolfa Steinera o vybudování školy pro děti svých dělníků. Postupně začaly vznikat další waldorfské školy v Německu, ale i Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii. Rozvoj waldorfského školství v Německu byl přerušen nástupem nacismu. Nacistický režim považoval školy za nepřátelské své ideologii a zahájil proti nim kampaň, v jejímž důsledku se z osmi tehdy existujících škol šest samo zrušilo, zbylé dvě byly zakázány.  Po válce začal počet waldorfských škol postupně vzrůstat, zejména pak na území tehdejšího Západního Německa. K velké početní expanzi dochází od 70. let. Nejdříve v západní Evropě a Severní Americe, po pádu komunismu pak ve střední a východní Evropě a v novém tisíciletí také v Asii. V roce 2016 bylo po celém světě 1126 waldorfských škol, 730 v Evropě, zejména v Německu (235) a Nizozemí (90).  V českých zemích se objevily školy waldorfského typu po roce 1989. První základní a mateřské školy vznikly na počátku devadesátých let.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Waldorfská škola se sama charakterizuje jako škola, která chce člověka připravovat na život nejen znalostně, ale také rozvojem tvůrčích schopností a sociálních dovedností. Waldorfský učitel by měl pohlížet na dítě jako na duchovní bytost, která přichází na svět nadána možností všestranného vývoje. Jeho úkolem je pěstovat toto nadání a vést dítě k tomu, aby bylo schopno jednou převzít výchovu sebe sama.  Výuka na základních waldorfských školách se od vyučování na běžných českých základních školách na první pohled výrazně odlišuje. Jde zejména o:", "section_level": 1}, {"title": "Vyučování „hlavních“ předmětů v blocích.", "content": "Vyučování „hlavních“ předmětů (český jazyk, matematika, přírodověda atd.) probíhá v souvislých blocích, které se nazývají epochy. Epocha trvá většinou 3 až 4 týdny. Po ní následuje epocha jiného hlavního předmětu. Cílem výuky v blocích je koncentrace pozornosti v daném čase na jeden jediný předmět bez rozptylování paralelním vyučováním dalších předmětů. S tématem probíraným v dané epoše by, v ideálním případě, měly souznít v tom samém čase vyučované ostatních předměty, především výchovy a cizí jazyky. Například slovní zásoby probírané ve výuce cizích jazyků, náměty výtvarných prací apod. Epochové bloky každodenní vyučování zahajují a trvají zhruba 2 hodiny do velké přestávky. Po velké přestávce následují již běžně dlouhé (45 minut) hodiny jazyků, výchov (výtvarná, tělesná apod.) a další předměty.  Zhruba dvouhodinový epochový blok je rozdělen do několika celků tak, aby se střídaly činnosti vyžadující zapojení různých částí žákovy osobnosti (hlava, srdce, tělo). Epochový blok je tak často složen z:", "section_level": 2}, {"title": "Nepoužívání učebnic.", "content": "Waldorfská pedagogika považuje každého žáka za jedinečného. Stejně tak je jedinečná i každá třída, její pedagog a každá jednotlivá etapa, ve které se výukový proces nachází. Proto waldorfská pedagogika považuje učebnice, které jsou svojí podstatou pevně zformované a univerzální, za a priori ne zcela vhodný nástroj, podle kterého by se výuka měla řídit. Ponechává v rukou učitele, jako svého druhu pedagogického umělce, aby pro danou situaci nacházel vždy to nejlepší řešení a připravoval pro svoji třídu optimální výukově-výchovný program. Žáci si do sešitů zapisují klíčové informace a používají je namísto učebnic.", "section_level": 2}, {"title": "Absence klasického známkování.", "content": "Waldorfské základní školy u nás nepoužívají klasické známkování. Na vysvědčeních je hodnocení slovní, které je zcela individualizované pro daného žáka. Z důvodů přijímacího řízení na střední školy jsou v posledních ročnících k vysvědčení přidávány klasické známky. Klasické známkování je odmítáno z mnoha důvodů – možnost slovním hodnocením lépe vyjádřit snahu, úsilí a pokrok, demotivující efekty špatných známek a riziko „zaškatulkování“, důraz na vzájemnou spolupráci nad soutěživostí.", "section_level": 2}, {"title": "Brzká výuka cizích jazyků.", "content": "Pro waldorfské školství je typická brzká výuka cizích jazyků, která začíná již od první třídy, přičemž není nezvyklé, že se od první třídy vyučují ihned dva cizí jazyky. V nižších ročnících je výuka cizích jazyků založena na určitém „ponoření“ žáka do daného jazykového prostředí. Probíhá jen orálně a nápodobou (říkadla, písničky, výuka slovíček ve skupinách a řadách (barvy, dny v týdnu, čísla, měsíce, atd.) Gramatické jevy, čtení a psaní v cizím jazyce je zaváděno až od čtvrté třídy.", "section_level": 2}, {"title": "Pomalejší výuka čtení a psaní.", "content": "Waldorfské školství, díky absenci učebnic, nemusí s výukou četby pospíchat. Během první třídy se v epochách českého jazyka žáci postupně seznamuji se všemi písmeny abecedy a to v jejich velké tiskací formě. Každé písmeno je probíráno samostatně; většinou s příběhem, který dodává smysl tvaru písmene. Například příběh, kde figuruje úzké údolí u písmene „U“ nebo příběh o slepýši plazícím se po zemi u písmene „S“. Následuje již v rychlejším tempem zavedení malých tiskacích písmen a zhruba v polovině druhé třídy každý žák dostává svojí vlastní, originální čítanku, se kterou poté probíhá výuka čtení. Čítanka obsahuje texty zvolené učitelem a ručně ji zhotovují (text a ilustrace) žákovi rodiče a další blízké osoby. Žák tak má k čítance osobní vztah a může si uvědomovat úsilí, které rodiče vložili do zhotovení čítanky, v souvislosti se svým úsilím, které vkládá do zvládnutí čtení.  Výuka psaní probíhá souběžně se zaváděním písmen. Tedy nejprve žáci píší velká tiskací písmena, případně posléze jednotlivá slova z nich složená. Po zvládnutí velkých tiskacích písmen se přechází na psaní malých tiskací. Výuka psacího spojeného písma je až záležitostí třetího ročníku.", "section_level": 2}, {"title": "Důraz na umělecké předměty.", "content": "Waldorfské školy kladou velký důraz na umělecké předměty – výchova „srdce“, citu.  V rámci hudební výchovy začínají všichni žáci od první třídy s hrou na flétnu (pentatonickou nebo sopránovou), nedílnou součástí je samozřejmě zpěv. Hudební teorie bývá vyučována až ve vyšších ročnících. Hudební výchova bývá často každodenní součástí epochového bloku. Třídní hudební vystoupení jsou pravidlem v rámci pololetních akademií, „měsíčních“ slavností, kdy jednotlivé třídy ukazují ukázky z výuky ostatním třídám a rodičům, a během některých svátků.  Ve výtvarné výchově je od první třídy vytvářen cit pro barvy – žáci od první třídy typicky malují převážně pouze základními akvarelovými barvami (dva odstíny modré, červené a žluté) a postupně získávají praktickými zkušenostmi dovednosti pro vytváření jednotlivých barev a odstínů. Ve vyšších třídách jsou přidávány další výtvarné techniky.  V dramatické výchově jsou žáci od prvního ročníku vedeni k veřejným vystoupením v rámci pololetních akademií a „měsíčních“ slavností. Od druhého ročníku žáci samostatně přednášejí svoje „osobní básně“ před ostatními spolužáky. V osmém ročníku se třída po celý rok průběžně věnuje přípravě svého divadelního představení, které poté několikrát sehrají, včetně vystoupení na divadelním festivalu waldorfských škol v Písku.", "section_level": 2}, {"title": "Důraz na pracovní a řemeslné činnosti.", "content": "Pro rozvoj vůle pokládá waldorfské školství za velmi podstatný předmět „pracovní výchova – ruční práce“, ve kterém žáci zhotovují praktické výrobky. V prvních ročnících jde o výrobu předmětů zejména pomocí techniky pletení a háčkování. Kromě rozvoje vůle, vytrvalosti a píle (odhodlání „zmocnit“ se materiálu a vytvořit něco nového, užitečného a v rámci možností hezkého), rozvíjí pletení a háčkování i jemnou motoriku, což prospěje následné výuce psaného písma ve třetí třídě, a také pomáhá rozvíjet myšlenkovou pružnost. Ve vyšších ročnících se přidává, podle možností školy, výuka šití s výsledkem ve zhotovení vlastního kusu oděvu, truhlařina či kovotepectví. Všechny ruční práce vykonávají jak hoši, tak dívky bez rozlišení pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Specifické vyučovací předměty.", "content": "Waldorfské základní školy mají ve svém programu i výuku jinde se nevyskytujících předmětů: Eurytmie a Kreslení forem.  Eurytmie je zvláštní druh pohybového umění, které je zcela specifické pro waldorfské školy. Pro vytvoření rámcové představy by snad šla přirovnat k výrazovému tanci.  Kreslení forem je vyučováno formou epochového vyučování. Jedná se o kreslení obrazců volnou rukou (dynamická lineární cvičení) většinou v různých symetriích. Waldorfské školy považují tento předmět za prospěšný pro uvolňování úchopu tužky pro následnou snadnější výuku psacího písma a psaní číslic, pro pěstování citu pro kompozici, jako přípravu pro výuku geometrie. Cvičení mohou pomáhat v harmonizaci, podněcovat myšlenkovou aktivitu a posilovat vůli.", "section_level": 2}, {"title": "Témata pro jednotlivé ročníky.", "content": "Waldorfská pedagogika reflektuje proces postupného dozrávání emocionálních a rozumových schopností dítěte ve volbě témat, která prostupují příslušným školním ročníkem. V první třídě jsou tématem „Pohádky“, kdy jsou prvňáčkům v rámci epochového vyučování vyprávěny pohádky. Ve druhé třídě jsou tématem bajky a legendy. Ve třetí biblické příběhy ze Starého zákona. Ve čtvrté mýtická vyprávění o stvoření světa (většinou severská mytologie). V páté třídě jsou tématem starověké civilizace a vrcholící společnou olympiádou všech českých waldorfských škol. V šesté nebo sedmé třídě jsou tématy rytířský středověk a jeho ctnosti a zámořské objevy. V osmé třídě pracují žáci na divadelním představení. V osmém nebo devátém ročníku se dlouhodobě věnují svému osobním celoročním projektu, který poté veřejně prezentují. Důležitou součástí devátého ročníku je i příprava na přijímací zkoušky na střední školy.  Ve třetí a čtvrté třídě je pak dlouhodobým projektem takzvaný „Ze zrna chléb“, kdy se celá třída aktivně podílí na procesu vzniku chleba od orby, přes setí, žatvu, mletí až po pečení.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah učitel, žák a třída.", "content": "Waldorfský učitel by v každém žáku měl vidět jedinečnou individualitu, které pomáhá plně rozvinout její potenciál pro naplnění výzev, které žáka v dospělosti čekají. Vzájemný respekt se projevuje i vnějškově ve formě pozdravu, kdy se každý žák, při prvním setkání s učitelem, s ním zdraví podáním ruky. Stejně, tedy podáním ruky, probíhá i rozloučení.  Waldorfská pedagogika tvrdí, že by autorita učitele měla být přirozená a vyplývat z jeho osobnosti. Osobnost a charakter učitele jsou pro žáky zřetelně vnímatelné. Žáci budou učitele respektovat, pokud budou vidět, že na sobě učitel neustále pracuje, tak jako oni pracují na sobě, a že učitele se třídou pojí pevné a láskyplné pouto.  Waldorfské základní školy preferují, aby třídní učitelé vedli svojí třídu od první až do deváté třídya aby ve své třídě vyučovali maximum předmětů.", "section_level": 2}, {"title": "Důraz na slavení svátků, prožívání koloběhu roku.", "content": "Výuka na základních školách navazuje na prožívání koloběhu roku, které je typické pro waldorfskou předškolní výchovu. Waldorfské základní školy, primárně pak nižší ročníky, slaví celou škálu svátků a slavností, zejména pak Michaelskou, Martinskou, Adventní, Tříkrálovou a Masopustní. Součástí školního roku bývají pravidelné jarmarky v předvánočním období. V nižších třídách bývá ve třídách ještě tzv. stoleček ročních dob, v jehož výzdobě se odráží charakter daného období roku.", "section_level": 2}, {"title": "Výuka prožitkem, memorování rytmem.", "content": "Waldorfská pedagogika usiluje o výuku pomocí zážitku. Předávání nové látky má být maximálně živé, obrazové, podněcující fantazii, oslovující tak nikoli jen intelekt, ale i citovost. Pro zapamatování (násobilka, vyjmenovaná slova apod.) se používají rytmické aktivity spojené s pohybem.", "section_level": 2}, {"title": "Nároky waldorfských škol na rodiče.", "content": "České základní waldorfské školy mají, v porovnání s běžnými školami, zvýšené nároky na rodiče žáků.  Waldorfské školy považují rodiče, vedle učitelů a žáků, za třetí, nedílný element školy. Pokud jsou v situaci, která jim umožňuje výběr z více zájemců, upřednostňují ty žáky, jejichž oba rodiče podporují vzdělávání a výchovu ve waldorfském směru.  Waldorfské školy očekávají od rodičů aktivní zapojení do běhu školy, jako je pomoc při školou pořádaných akcích (četných slavnostech, jarmarcích a podobně). Dále očekávají účast rodičů na třídních schůzkách, které bývají výrazně četnější než na standardních školách. V neposlední řadě v mnoha případech vyžadují úhradu zvýšených nákladů na výuku, jež nepokrývají veřejné prostředky, které škola od státu dostává. V roce 2018/19 byla část základních waldorfských škol v podstatě bezplatná , další požadovaly roční příspěvek v rozmezí zhruba 10-15 tisíc  a část pak platby od 20 do 40 tisíc za rok . Je typické, že waldorfské školy chtějí být otevřeny i nemajetným žákům a nabízejí možnosti \"sociálního\" přístupu v odůvodněných případech.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní charakter waldorfského školství.", "content": "V českých waldorfských školách je očividně výrazně vyšší přítomnost prvků, které bývají spojovány s duchovní a náboženskou stránkou života, než na školách běžných. Jde například o slavení svátků náboženského charakteru, jako jsou advent, sv. Martin, archanděl Michael, Tři králové. Časté je také používání zapálené svíčky při vyučování. Pro waldorfskou školu jsou typické také průpovědi, kterými bývá zahajováno epochové vyučování a které mají charakter přímluv k „člověka přesahujícím silám“, tedy modliteb.  Waldorfské školy o sobě od samého počátku prohlašují, že jejich vyučování není konfesního charakteru a umožňují, tam kde jsou součástí vyučování i hodiny náboženské výchovy, aby je vyučovali představitelé těch církví, které si zvolí rodiče žáků.  Stěžejním bodem kritiky waldorfského školství je jeho obviňování z propagace antroposofie, což je filozoficko-náboženský systém vytvořený zakladatelem waldorfského školství Rudolfem Steinerem. Antroposofii a její příznivce, pak kritici pokládají za bizarní náboženský směr nebo přímo sektu. Žádají tak zařazení waldorfského školství mezi náboženské školy, což by (např. v USA) znamenalo jejich vyloučení ze systému veřejného vzdělávání. Waldorfské školy obvinění, že propagují nebo vyučují antroposofii, odmítají.  Religionista Zdeněk Vojtíšek popisuje duchovní charakter waldorfských škol takto: „\"... jsou náboženské zvláštním způsobem... Náboženství prochází úplně vším, je v přístupu k dítěti a v každé aktivitě... (trefně se) říká, že to sice není škola náboženská ve smyslu spojení s nějakou institucí, ale škola duchovní.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Polemika o waldorfské pedagogice.", "content": "Waldorfské školy představují výraznou alternativu ke klasickému vzdělávacímu přístupu a někdy vzbuzují polemické reakce.  Primárně se kritika týká náboženského charakteru waldorfského školství a „skryté agendy“ waldorfských škol při šíření antroposofie, což je filozoficko-náboženské učení vytvořené zakladatelem waldorfského školství Rudolf Steinerem. Sám Rudolf Steiner je pak v očích kritiků waldorfského školství velmi pochybnou existencí.  Další kritické body se týkají výrazných odlišností waldorfských škol ve vlastním výchovně-vzdělávacím přístupu. Ačkoli od devadesátých let 20. století začínají někteří pedagogové i část veřejnosti akceptovat, ba přímo preferovat některé prvky typické pro waldorfskou pedagogiku, jako je odmítnutí klasického známkovánía brzká výuka cizích jazyků, existuje mnoho dalších prvků, které jsou pro waldorfskou pedagogiku typické a které u jejích kritiků vzbuzují negativní reakce. Jde například o:  V českém prostředí se kritice waldorfského školství věnoval lékař Jiří Heřt, svého času místopředseda klubu Sisyfos. Jeho kritika se odvíjela od nesouhlasu s antroposofií a Rudolfem Steinerem, zakladatelem waldorfské pedagogiky. Tato přednáška je kontraverzní nejen prací s primárními zroji.  Vzdělávací plány waldorfských škol v Česku odpovídají požadavkům Ministerstva školství a platné legislativě. Waldorfské školy jsou pravidelně kontrolovány Českou školní inspekcí (ČŠI). V roce 2003, kdy Ministerstvo školství zadalo ČŠI kontrolu všech waldorfských škol, její výsledek zhodnotila ředitelka ČŠI slovy: \"„Nedá se... říci, že by waldorfské školy jakkoliv vynikaly nad průměr. Mají výsledky velmi dobré, průměrné, ale také nedostatky, které jdou pod průměr. Rozhodně však nelze tvrdit, že tyto školy jsou tak špatné, že by nepatřily do našeho vzdělávacího systému“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Waldorfská škola (waldorfská pedagogika) je alternativní výchovně vzdělávací program, vycházející z pedagogických zásad formulovaných rakouským filosofem, esoterikem a sociálním myslitelem Rudolfem Steinerem (1861–1925). Waldorfská pedagogika se snaží integrovaně rozvíjet jak intelektuální schopnosti žáků, tak jejich praktické/manuální dovednosti, stejně jako jejich umělecké vlohy.", "tgt_summary": "Waldorf education, also known as Steiner education, is based on the educational philosophy of Rudolf Steiner, the founder of Anthroposophy. Its pedagogy strives to develop pupils' intellectual, artistic, and practical skills in an integrated and holistic manner. The cultivation of pupils' imagination and creativity is a central focus.", "id": 2269862}
{"src_title": "Sandra Bullock", "tgt_title": "Sandra Bullock", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jejími rodiči jsou operní pěvkyně Helga Meyerová, původem z Německa, která zemřela na rakovinu 4. dubna 2000, a hlasový učitel John Bullock z Alabamy. Jako dítě zpívala v pěveckém sboru v Německu, kde rovněž studovala balet a zahrála si i malé role v některých matčiných operách. 12 let žila v německém Fürthu - dodnes mluví plynně německy. Navštěvovala střední školu Washington-Lee High School, kde byla členkou klubu roztleskávaček a byla třídou zvolena za „dívku, jež nejlépe rozjasní váš den“.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1987-99: Průlom v kariéře.", "content": "Herectví vystudovala na East Carolina University (ECU). Školu však opustila a začala se věnovat herectví v New Yorku, jenže poznala, že prosadit se nebude jednoduché. Přestěhovala se do Los Angeles v Kalifornii, kde začínala s malými rolemi v několika nezávislých filmech, později si zahrála ústřední postavu v televizním seriálu \"Podnikavá dívka\".  Její první velká filmová role však přišla s filmem \"Demolition Man\" z roku 1993, v němž se objevila vedle Sylvestera Stallonea a Wesleyho Snipese. O rok později následoval snímek \"Nebezpečná rychlost\" s Keanu Reevesem. Za další film \"Zatímco jsi spal\" (1995) získala Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka v muzikálu nebo komedii. 11 milionů dolarů získala za film \".\"", "section_level": 2}, {"title": "2000-08.", "content": "V roce 2000 získala roli ve filmu \"Slečna Drsňák\", který po celém světě vydělal 212 milionů dolarů. Za tento film získala další nominaci na Zlatý glóbus. Po boku Hugha Granta si zahrála v roce 2002 ve filmu \"Láska s výstrahou.\"  V roce 2004 se objevila ve vedlejší roli ve snímku \"Crash\", za kterou získala kladné hodnocení kritiky. Někteří kritikové dokonce mluvili o tom, že se jedná o nejlepší roli v její kariéře. O dva roky později se znovu na plátně setkala se svým partnerem z \"Nebezpečné rychlosti\" Keanu Reevesem ve snímku \"Dům u jezera\", nicméně jejich postavy se kvůli zápletce filmu objevovaly vždy odděleně. Ve stejném roce ztvárnila spisovatelku Harper Lee ve filmu \"Pochybná sláva\".", "section_level": 2}, {"title": "2009-12.", "content": "Jako obzvláště úspěšný se pro herečku jeví rok 2009. Nejdříve byla uvedena do kin její romantická komedie s Ryanem Reynoldsem \"Návrh\", která utržila po celém světě více než 314 milionů dolarů, a za niž herečka získala také nominaci na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon ve filmovém muzikálu nebo komedii. Později téhož roku měl premiéru také snímek \"Zrození šampióna\", který se stal prvním filmem v historii, jenž utržil více než 200 milionů dolarů s pouze jednou velmi známou ženskou hvězdou. Za tento film získala v dalším roce Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka v dramatu a Oscara v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli. Pouze jeden den před předáváním Oscarů obdržela také Zlatou malinu za roli ve filmu \"Slečna zamilovaná\" v kategorii Nejhorší herečka, kterou si přišla vyzvednout osobně. Stala se tak jediným hercem v historii, kterému byl tentýž rok udělen Oscar i Zlatá malina. V roce 2011 hrála ve filmu \"Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko\", který byl natočen podle stejnojmenné knihy.", "section_level": 2}, {"title": "2013–současnost.", "content": "V roce 2013 se objevila vedle Melissy McCarthy v komedii \"Drsňačky\". Ten se setkal jak s pozitivním ohlasem kritiky, tak s komerčním úspěchem.  Ve stejném roce ztvárnila také hlavní roli kosmonautky Ryan Stoneové ve filmu Alfonsa Cuaróna \"Gravitace\", který měl premiéru na festivalu v Benátkách, kde byl přijat potleskem ve stoje a celkově byl dobře hodnocen kritiky. Uznání se dostalo i výkonu Sandry Bullock, a někteří kritici film dokonce nazvali nejlepším dílem její kariéry.<ref name=\"urlEarly Buzz: Alfonso Cuarón’s ‘Gravity’ Stuns Critics at Venice | /Film\"></ref> Za svůj herecký výkon byla nominovaná na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka v dramatu, na Oscara v kategorii Nejlepší herečka v dramatickém filmu, na BAFTA Award v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli a další.  Založila i svoji vlastní producentskou společnost Fortis Films, která produkovala např. film \"Slečna zamilovaná\" Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Bullock si zahrála v ženské verzi filmu \"Debbie a její parťačky\" (2018), inspirovanou filmem \"Dannyho parťáci.\" Režisérem filmu je Gary Ross. Ve stejném roce si zahrála v thrillerovém filmu \"Bird Box\", ve filmové adaptaci stejnojmenné knihy od Joshe Malermana.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Chodila s Troyem Aikmanem, Matthewem McConaugheym a Ryanem Goslingem. Byla zasnoubená s hercem Tatem Donovanem. Nakonec se ale 16. července 2005 provdala za konstruktéra motocyklů Jesseho Jamese, se kterým se rozvedla v roce 2010.  V říjnu 2004 vyhrála multimilionový soudní spor s Bennym Daneshjou, stavitelem jejího sídla v Lake Austin v Texasu, ve kterém nikdy nebydlela, neboť jej prohlásila za neobyvatelný. Stavitel však jakoukoliv chybu popíral a s rozsudkem nesouhlasil.  V lednu 2010 si adoptovala syna Louise Bardo Bullocka a v roce 2015 dceru Lailu.  Třikrát veřejně darovala Americkému červenému kříži 1 milion dolarů - nejprve na konto pro finanční pomoc příbuzným obětí z útoků 11. září 2001, podruhé ve prospěch pomoci lidem postiženým zemětřesením a tsunami v Indickém oceánu v prosinci 2004. Další 1 milion dolarů věnovala obětem zemětřesení na Haiti 2010 v roce 2010. Také soustavně podporuje Warren Easton Charter School ve městě New Orleans, nejstarší střední školu ve státě Louisiana, kterou zničil v roce 2005 hurikán Katrina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sandra Annette Bullock (* 26. července 1964 Arlington, Virginie, USA) je americká filmová herečka a producentka. Je držitelka jedné ceny Oscara ze dvou nominací a dvou Zlatých globů z pěti nominací.", "tgt_summary": "Sandra Annette Bullock (; born July 26, 1964) is an American-German actress, producer, and philanthropist. She was the highest paid actress in the world in 2010 and 2014. In 2015, Bullock was chosen as \"People's\" Most Beautiful Woman and was included in \"Time\" 100 most influential people in the world in 2010. Bullock is the recipient of several accolades, including an Academy Award and a Golden Globe Award.", "id": 390772}
{"src_title": "Humphry Davy", "tgt_title": "Humphry Davy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny řezbáře, po střední škole se stal učedníkem u lékárníka. Základy chemického vzdělání získal jako samouk. Později se stal nejprve asistentem (1802), o několik měsíců později profesorem a nakonec presidentem (1820–1826) na Royal Institution v Londýně a členem Královské společnosti. V roce 1812 byl povýšen do šlechtického stavu.  Byl oblíbeným přednášejícím a demonstrátorem. Jeho žákem a asistentem byl například Michael Faraday.", "section_level": 1}, {"title": "Chemický výzkum.", "content": "Humphry Davy zkoumal oxidy dusíku; například pojmenoval rajský plyn. Davy se svými přáteli rajský plyn užíval pro jeho účinky navozující smích. Jednoho dne si všiml, že mu inhalace plynu ztlumila bolest zubu a napadlo ho, že by plyn mohl být používán při operacích k tlumení bolesti - dnešní anestetikum. Tuto hypotézu už ovšem dále nerozváděl a trvalo dalších 40 let než američtí lékaři začali ke stejnému účelu používat ether. Dokázal, že tepelné záření se šíří i ve vakuu, že diamant je tvořen čistým uhlíkem aj. Zabýval se elektrochemickými jevy a dokázal přitom, že se voda elektrickým proudem rozkládá na vodík a kyslík. Dále izoloval prvky draslík (draslík byl vůbec prvním prvkem získaným elektrolýzou) a sodík (1807) a pomocí elektrolýzy tavenin kovy alkalických zemin (1808). Dokázal, že chlór je prvek; vypracoval teorii kyselin (ukázal, že kyseliny nemusejí obsahovat kyslík, jak se domníval Lavoisier) a objasnil roli vodíku v kyselinách. Roku 1801 objevil elektrický oblouk. K jeho dalším významným vynálezům patří hornický bezpečnostní kahan, zvaný též Davyho kahan. Společně s Thomasem Wedgwoodem experimentoval ve fotografii, je považován za průkopníka a vynálezce v oboru fotografie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Humphry Davy (17. prosince 1778, Penzance – 29. května 1829, Ženeva) byl anglický chemik, experimentátor, zakladatel elektrochemie a objevitel řady chemických prvků.", "tgt_summary": "Sir Humphry Davy, 1st Baronet (17 December 177829 May 1829) was a Cornish chemist and inventor, who is best remembered today for isolating, by using electricity, a series of elements for the first time: potassium and sodium in 1807 and calcium, strontium, barium, magnesium and boron the following year, as well as discovering the elemental nature of chlorine and iodine. Davy also studied the forces involved in these separations, inventing the new field of electrochemistry.", "id": 2288203}
{"src_title": "Gormenghast", "tgt_title": "Gormenghast (series)", "src_document": [{"title": "Styl.", "content": "Série je obvykle řazeno do žánru fantasy. V knihách nicméně nehrají žádnou roli magické elementy nebo jiné inteligentní rasy kromě lidí, což je pro vysokou fantasy nezvyklé. Série \"Gormenghast\" by se dala zařadit i pod žánr groteska s prvky gotického románu a surrealismu.  Série \"Gormenghast\" je méně zaměřena na ústředního protagonistu než mnoho jiných románů. Ačkoli Titus je často považován za hlavní postavu, příběh silně ovlivňují i další obyvatelé hradu. Samotné prostřední, hrad a jeho sociální struktura by se daly popsat jako ústřední pro celou sérii.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Gormenghast je hrabství, kterému dominuje stejnojmenný hrad. Od nepaměti tu vládne rod Žalů. Není nikdy plně vysvětleno, jestli se hrabství nachází v našem světě nebo v jiném. Od zbytku světa ho odděluje nehostinné prostřední na každé jeho straně. Na severu jsou bažinaté pustiny, na jihu jsou solné močály a za nimi pravděpodobně oceán, na východě jsou tekuté písky a moře a na západě nekonečné skály. Na západ od hradu také leží obří hora Gormenghast. Vzhledem k tomu, že oblast je obklopena ze tří stran vodou, stává se, že je celá zaplavena, jak je popsáno ve druhé knize.  V centru hrabství je obrovský pustý hrad, jehož zbývající obyvatelé zasvětili svůj život rituálům kolem vládnoucí rodiny Žalů. Dominantou rozpadajícího se hradu je nejvyšší věž obývaná sovami. Hrad je tak obrovský, že většina obyvatel z něj nevychází s výjimkou některých obřadů.  Je sice naznačeno, že hrad udržuje nějaké kontakty s okolním světem, opakujícím tématem je však jeho stagnace a časově náročné a zbytečné rituály, které obyvatelé pravidelně provádějí, ačkoliv jejich původ a účel je dávno zapomenutý. Hrad Gormenghast je v ostrém kontrastu s živým a technologicky vyspělým městem, kde se odehrává třetí kniha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gormenghast je fiktivní hrad gigantických rozměrů, který je dějištěm série fantasy knih, jejichž autorem je Mervyn Peake. Názvem \"Gormenghast\" se označuje i celý tento cyklus knih, i když pouze v prvních dvou dílech se děj odehrává na tomto hradě. Peake celou řadu napsal jako životní příběh hlavního hrdiny Tita Žala. Ale kvůli zhoršujícímu se zdraví stihl za svůj život dokončit jen tři první díly a povídku \"Boy in the Darkness\".", "tgt_summary": "Gormenghast is a fantasy series by British author Mervyn Peake, about the inhabitants of Castle Gormenghast, a sprawling, decaying, Gothic structure. Originally conceived as a single on-going novel, the series was ended by Peake's death and comprises three novels – \"Titus Groan\" (1946), \"Gormenghast\" (1950) and \"Titus Alone\" (1959) – and a novella, \"Boy in Darkness\" (1956), whose canonical status is debated. Peake was writing a fourth novel, \"Titus Awakes\", at the time of his death in 1968; the book was later completed by Peake's widow in the early 70's, and after being discovered by her descendents it was published in 2009.", "id": 1692465}
{"src_title": "Nemojany", "tgt_title": "Nemojany", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1131. Nemojany patřily v dávných dobách k řádu Jezuitů, čemuž nasvědčuje název bývalého zájezdního hostince při státní silnici ve směru na Vyškov s názvem Jezovitská. V roce 1891 byl hostinec zbourán a staveniště bylo přeměněno v pole. V obci se nacházely tři mlýny poháněné vodním náhonem – mlýn čp. 37, mlýn Chobot a mlýn Hranáč. Tyto budovy se doposud zachovaly, neplní však svoji původní funkci. Železnice z Přerova do Brna byla dostavěna v roce 1868. V roce 1874 byla zřízena zastávka na katastru obce Nemojany. Tato zastávka byla pojmenována Luleč, protože se o její zřízení obec Luleč přičinila.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 675 obyvatel. Z nich bylo 334 mužů a 341 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 41 % let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 654 lidí. Nejvíce z nich bylo (19 %) obyvatel ve věku od 0 do 14 let. Děti do 14 let věku tvořily 19 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 6,9 %. Z celkem 530 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 35,5 % střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 14 % a bez vzdělání bylo naopak 0,2 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 301 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 93 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 68,1 % patřilo mezi zaměstnance, 6,6 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 51,8 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 294 obyvatel obce (což je 45 %), se hlásilo k české národnosti. Dále 161 obyvatel bylo Moravanů a 5 Slováků. Celých 272 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo.  Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1 a silnice II/430 v úseku Rousínov - Vyškov. Dále zde vedou silnice III. řídy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Nemojany se nachází necelých 7 km jihozápadně od města Vyškova, v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Nemojany is a village and municipality (\"obec\") in Vyškov District in the South Moravian Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and has a population of 608 (as at 28 August 2006).", "id": 1643464}
{"src_title": "Peter Debye", "tgt_title": "Peter Debye", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval Vysokou školu technickou v Cáchách. Zde ho nejvíce ovlivnily přednášky Arnolda Sommerfelda a Wilhelma Wiena. Ti ho nasměrovali k teoretické fyzice. V Cáchách absolvoval roku 1905. Rok poté nastoupil jako asistent k Sommerfeldovi na Mnichovskou univerzitu. Zde si roku 1908 udělal doktorát. Po odchodu Alberta Einsteina z Curyšské univerzity (do Prahy), zaujal jeho místo. Učil v Curychu v letech 1911-1912. V roce 1912 získal post profesora teoretické fyziky na univerzitě v Utrechtu. V roce 1913 stejný post získal na univerzitě v Göttingenu, kde spolupracoval s Paulem Scherrerem, zejména na výzkumu struktury látek. V roce 1920 se Debye vrátil do Curychu a začal studovat zejména termodynamiku, fyzikální chemii a statistickou fyzikou.Spřátelil se zde mj. s Erwinem Schrödingerem. V roce 1927 byl Debye jmenován ředitelem Fyzikálního ústavu v Lipsku a stal se profesorem Lipské univerzity. V roce 1935 stejné místo zaujal ve Fyzikálním ústavu císaře Viléma v Berlíně. Německo musel pod tlakem nacistů opustit v roce 1940 (dva měsíce před invazí Němců do jeho rodné země) a odešel do Spojených států. Učil na Cornellově univerzitě v Ithace. Roku 1946 získal americké občanství. V Ithace dožil.  Zajímavostí je, že roku 1966 získal čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Začínal studiem měrné tepelné kapacity pevných látek, které v Curychu \"zdědil\" po Einsteinovi. Později navázal na Laueho studium difrakce rentgenového záření na krystalech. Zkoumal též vliv tepelných kmitů atomů na rozptyl rentgenového záření. Jeho Debye–Scherrerova prášková metoda dokáže určit atomovou strukturu krystalů pomocí rentgenového záření. Definoval relaxační vzorce, určil stálý elektrický dipólový moment i u složitých molekul. Především za tyto rentgenologické a molekulární objevy dostal Nobelovu cenu.  Později, ve svém americkém období, trochu změnil svůj předmět zkoumání. Věnoval se hlavně fyzice makromolekul a koloidních roztoků. Objevil dielektrické vlastností polymerů, zkoumal i termodifuzi v polymerních roztocích. Měřil také rozptyl světla na makromolekulách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petrus Josephus Wilhelmus Debye nebo Peter Debye (24. března 1884, Maastricht – 2. listopadu 1966, Ithaca v státě New York) byl nizozemský fyzik a teoretický chemik. Roku 1936 dostal Nobelovu cenu za chemii za výzkum stavby molekul, zejména za zkoumání dipólových momentů a rozptylů elektronů a rentgenového záření v plynech.", "tgt_summary": "Peter Joseph William Debye (; ; March 24, 1884 – November 2, 1966) was a Dutch-American physicist and physical chemist, and Nobel laureate in Chemistry.", "id": 2268806}
{"src_title": "Messier 3", "tgt_title": "Messier 3", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M3 na obloze leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd v jihovýchodní části souhvězdí Honicích psů. Nejbližší jasnou hvězdou je β Vlasů Bereniky, která má přibližně čtvrtou magnitudu a od níž hvězdokupa leží 7° východním směrem. Leží téměř uprostřed pomyslné spojnice jasných hvězd Arcturus a Cor Caroli. M3 patří mezi kulové hvězdokupy nejsnáze pozorovatelné amatérským dalekohledem a za skutečně výjimečných pozorovacích podmínek je viditelná dokonce i pouhým okem. Snadno se dá vyhledat triedrem, ve kterém vypadá jako jasná rozmazaná tečka. V dalekohledu o průměru 100 mm je vidět její jasné jádro obklopené zrnitým halem, které pomalu a rovnoměrně slábne směrem k okrajům, hvězdokupa ovšem zůstává nerozložená. O trochu větší dalekohled ukáže nejjasnější členy hvězdokupy, což jsou červení obři 12. magnitudy. Dalekohled s průměrem 200 mm ji rozloží na stovky hvězd téměř celou kromě jádra, které rozloží až dalekohledy o průměru 300 mm.  Hvězdokupu je možné pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poměrně nízko nad severním obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Charles Messier 3. května 1764 a popsal ji takto: \"„Mlhovina objevená mezi Pastýřem a jedním z Honicích psů Hevelia. Neobsahuje žádnou hvězdu. Její jádro je jasné a její jas postupně slábne směrem ven. Je kulatá. Pod tmavou oblohou je vidět dalekohledem o délce jedné stopy. Je vyznačená na mapě komety z roku 1779 v akademickém věstníku vydaném v témže roce. Znovu pozorována 29. března 1781, vždy je velmi pěkná.“\" Tato hvězdokupa je prvním vlastním Messierovým objevem a je pravděpodobné, že teprve tento objev ho přiměl k usilovnému hledání objektů vypadajících podobně jako komety, protože do konce roku 1764 sestavil katalog prvních čtyřiceti objektů Messierova katalogu.  William Herschel se věnoval pozorování M3 mnohokrát a jako první ji také dokázal kolem roku 1784 rozložit na hvězdy. Jeho syn John ji v roce 1833 popsal jako hvězdokupu složenou ze hvězd jedenácté až patnácté magnitudy. Admirál Smyth a William Parsons zaznamenali, že se na jejím okraji nachází velké množství hvězdných řetězů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M3 je jednou z největších a nejjasnějších kulových hvězdokup na obloze, přitom na severní obloze je třetí nejjasnější. Mnozí amatérští astronomové ji považují za jednu z nejkrásnějších kulových hvězdokup v severní části oblohy, hned po kulové hvězdokupě Messier 13. Tvoří ji asi 500 000 hvězd a její skutečný rozměr je asi 180 světelných let, ale polovina její hmotnosti je obsažena v hustém jádru o průměru 22 světelných let. Nachází se ve vzdálenosti 32 600 světelných let od Země a přibližuje se k ní rychlostí 148 km/s. Její zdánlivá magnituda je 6,2 a za příznivých podmínek je tedy viditelná i pouhým okem. Její stáří se odhaduje na něco přes 11 miliard let.  V této kulové hvězdokupě je neobvykle velké množství proměnných hvězd. První proměnnou hvězdu v ní našel Edward Charles Pickering v roce 1889 a v roce 1913 o nich vydal první rozsáhlou studii spolu s americkým astronomem Solonem Irvingem Baileyem. Do roku 2009 v ní bylo nalezeno 274 proměnných hvězd, zdaleka největší počet ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze. Většina z nich (253) jsou proměnné hvězdy typu RR Lyrae. M3 také obsahuje poměrně velký počet modrých opozdilců, tedy modrých hvězd hlavní posloupnosti, které se zdají být mnohem mladší než ostatní členové kulové hvězdokupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 3, (také M3 nebo NGC 5272) je jasná kulová hvězdokupa v souhvězdí Honicích psů. Objevil ji Charles Messier 3. května 1764. Ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze obsahuje nejvíce proměnných hvězd, a proto se stala nejčastěji pozorovanou kulovou hvězdokupou. Obsahuje asi 500 000 hvězd a patří mezi nejvýraznější kulové hvězdokupy Mléčné dráhy.", "tgt_summary": "Messier 3 (M3 or NGC 5272) is a globular cluster of stars in the northern constellation of Canes Venatici. It was discovered on May 3, 1764, and was the first Messier object to be discovered by Charles Messier himself. Messier originally mistook the object for a nebula without stars. This mistake was corrected after the stars were resolved by William Herschel around 1784. Since then, it has become one of the best-studied globular clusters. Identification of the cluster's unusually large variable star population was begun in 1913 by American astronomer Solon Irving Bailey and new variable members continue to be identified up through 2004.", "id": 1995400}
{"src_title": "Archangelská oblast", "tgt_title": "Arkhangelsk Oblast", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Hraničí s Karelskou republikou na západě, s Vologdskou oblastí na jihu a jihozápadě, s Kirovskou oblastí na jihovýchodě, s Republikou Komi na východě a Něnecký autonomní okruh hraničí na severovýchodě také s Jamalskoněneckým autonomním okruhem Ťumenské oblasti. Pobřeží omývají na severu Bílé moře, Barentsovo moře, Pečorské moře a Karské moře. Oblast zahrnuje souostroví Nová země a země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu a Solověcké ostrovy v \"Bílém moři\".  Oblast se nachází na severovýchodním okraji Východoevropské roviny. Ve střední části (mezi Timanským krjažem a Oněgou) se rozprostírá vlnitá rovina, rozčleněná širokými říčními údolími (Severní Dvina, Piněga, Mezeň). Úseky bažinatých rozvodí mají nadmořskou výšku 150 až 270 m (Konošská a Njandomská vysočina a Bělomořsko-Kulojská planina). Mezi \"Oněgou\" a \"Severní Dvinou\" a v povodí Kuloje jsou rozvinuté krasové formy reliéfu. Východně od \"Timanského krjaže\" se rozkládá rozsáhlá bažinatá Pečorská nížina, jejíž převážnou část vyplňuje Bolšezemelská a Malozemelská tundra (v centrálních částech dosahují morénové valy výšek 250 až 275 m). Na severozápadě se táhne horské pásmo Větrný Pojas (do 344 m) a východně \"Timanský krjaž\" (do 303 m), Kanin Kameň (do 242 m), hřbet Paj-Choj (do 467 m).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí je drsné. Zima je studená, průměrná teplota v lednu v Amdermě je -18,4 °C, v Archangelsku -12,5 °C a v Kotlase -14 °C. Průměrná teplota v červenci je 16,5 až 17 °C na jihu a 8 až 10 °C na severovýchodě. Na pobřeží \"Bílého moře\" jsou časté mlhy (40 až 60 dní za rok). Charakteristická je nestálost počasí. Průměrné roční množství srážek je v \"Něneckém autonomním okruhu\" 300 až 400 mm a na jihu oblasti 500 až 550 mm. V severovýchodní části od 66° s.š. je věčně zmrzlá půda.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Pobřežní části moře jsou mělké s mnohými mělčinami. Oblast má hustou síť řek a jezer. Všechny řeky (s výjimkou Ileksy) patří k úmoří Severního ledového oceánu. Největší z nich je Severní Dvina (s přítoky Vyčegda, Pinega, Vaga), Oněga, Mezeň a dolní Pečora. V době jarních vysokých vodních stavů řekami odteče 50 až 60 % ročního odtoku a v létě voda opadá. V oblasti je přibližně 2,5 tisíce jezer, která jsou soustředěná převážně v povodí \"Oněgy\" a na samém severovýchodě. Největší z nich jsou Lača, Kenozero, Kožozero, Golodnaja guba a Golcovo.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "V souvislosti s rovinným reliéfem jsou zřetelně viditelné šířkové zóny půd a rostlinstva. Na severovýchodě je zóna tundry, která se dělí na podzóny arktickou, mechově-lišejníkovou a jižní keřovitou. Půdy jsou zde tundrové lepkavé a tundrové bažinaté. Zóna lesotundry je charakteristická kombinací řídkých lesů s bezlesými tundrovými úseky. Převládají zde půdy rašelinová lepkavá půda a mírně podzolové. Lesní plocha zaujímá polovinu oblasti. Velká část oblasti se rozkládá v pásmu severské a střední tajgy. V lesích rostou převážně smrky a borovice. Na východě jsou široce rozšířené listnaté lesy a vyskytují se zde také jedle. V severské tajze (přibližně do 64° s.š.) se lesy vyznačují nízkou produktivitou. Rozsáhlé plochy jsou vyplněny rašeliníkovými bažinami. Půdy jsou podzolové lepkavé a rašelinově bažinaté. Ve střední tajze jsou lesy hustší a jejich kapacita je vyšší. Půdy jsou podzolové, podzolově bažinaté a místy (na jihozápadě) drnově podzolové. V dolinách řek v tajze významnou plochu zaujímají zaplavované louky.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Fauna oblasti má velký průmyslový význam. Žijí zde polární lišky, sobi, bělokur horský i rousný, veverky, polární zajíci, lišky, medvědi, vlci a lesní ptactvo (jeřábek lesní, tetřívek obecný, tetřev hlušec).", "section_level": 1}], "src_summary": "Archangelská oblast ( [Archangelskaja oblasť]) je oblast na severu evropské části Ruska. Byla založena 23. září 1937. Má rozlohu 587 400 km2 (z toho 176 700 km2 připadá na Něnecký autonomní okruh a 104 400 km2 na ostrovy). Má 1 443 300 obyvatel (2001). Hlavním městem je Archangelsk. Oblast je součástí Severozápadního federálního okruhu.", "tgt_summary": "Arkhangelsk Oblast (, \"Arkhangelskaya oblast\") is a federal subject of Russia (an oblast). It includes the Arctic archipelagos of Franz Josef Land and Novaya Zemlya, as well as the Solovetsky Islands in the White Sea. Arkhangelsk Oblast also has administrative jurisdiction over the Nenets Autonomous Okrug (NAO). Including the NAO, Arkhangelsk Oblast has an area of 587,400 km. Its population (including the NAO) was 1,227,626 as of the 2010 Census.", "id": 2200043}
{"src_title": "Edmund Halley", "tgt_title": "Edmond Halley", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Halley se narodil v Haggerstonu v Londýně, jako syn bohatého mydláře a solnaře. Už jako dítě se hodně zajímal o matematiku. Studoval v St Paul's School a od roku 1673 na The Queen's College v Oxfordu. Ještě jako nedostudovaný publikoval práci o sluneční soustavě a slunečních skvrnách.  Na Oxfordu se setkal s královským astronomem a ředitelem Greenwichské observatoře Johnem Flamsteedem. V roce 1675 mu napsal dopis, ve kterém ho upozornil na chyby v jeho astronomických tabulkách, které se týkaly pohybu Jupitera a Saturnu. Tím si získal Flamsteedovo uznání, pomohl mu publikovat první vědecký článek v časopise \"Philosophical Transaction,\" a roku 1676 ho udělal v Greenwichi svým asistentem. Teprve později je oba vědce rozdělily vášnivé spory.  V roce 1676 se ještě nedostudovaný Halley, finančně podpořen králem anglickým Karlem II., vydal na jihoatlantický ostrov Svatá Helena s úmyslem studovat tam hvězdy z jižní polokoule. Do Anglie se vrátil v listopadu 1678. Následující rok vydal \"Catalogus stellarum australium\", který obsahoval detaily o 341 jižních hvězdách. Tyto jeho dodatky do hvězdné mapy mu zajistily srovnávání s Tycho Brahem.  Během ročního pobytu na Svaté Heleně také velmi zkoumal podmořský svět. Pozoroval sépie, ale především měřil slanost mořské vody, čímž chtěl určit stáří Země. Jeho odhady, ač dnes chápané jako poměrně nepřesné, mu každopádně znepřátelily anglikánskou církev, neboť vysoce překračovaly obvyklé výpočty stáří Země na základě údajů z Bible. Zkoumání moře ho také přivedlo k celoživotnímu zájmu o zdokonalení potápěčského vybavení.  Po návratu z expedice byl zvolen členem Royal Society (od 1685 jejím sekretářem) a na přímluvu krále získal konečně i magisterský titul (\"Master of Arts\") na Oxfordu.  V roce 1688 Halley vydal druhou část výsledků ze svojí expedice, šlo o pojednání o pasátech a monzunech. V této práci také označuje sluneční ohřívání jako příčinu pohybů atmosféry. Také zjistil vztah mezi barometrickým tlakem a nadmořskou výškou. Jeho tabulky se staly důležitým přínosem pro nově vznikající obor vizualizace informací.  Halley se oženil v roce 1682 a usadil se v Islingtonu. Většinu času strávil pozorováním Měsíce, ale také se zajímal o problematiku gravitace. Jeden z problémů, který ho zaujal, byl Keplerův zákon o pohybu planet (1. Keplerův zákon). V srpnu 1684 odjel do Cambridge aby to prodiskutoval s Isaacem Newtonem. Dověděl se, že Newton už problém vyřešil, ale nic o tom nesepsal. Halley ho přesvědčil aby napsal \"Principia mathematica philosophiae naturalis\" (1687), kniha potom vyšla na Halleyovy náklady.  V roce 1690 dokončil plány na potápěčský zvon, přístroj, který umožňoval dlouhodobý pobyt pod vodou s oknem pro podmořský výzkum. Do zvonu se měli vejít tři lidé a měli mít možnost se potopit do hloubky až 18 metrů. V Halleyově plánu je vzduch doplňován barely se vzduchem, které jsou posílány z hladiny dolů.  V roce 1691 vypuklo nepřátelství mezi ním a Flamsteedem, když se Flamsteed postavil proti Halleyově profesuře astronomie na Oxfordu. Halley reagoval sžíravou kritikou Flamsteedovy studie o přílivu a odlivu. Isaac Newton se marně snažil oba vědce usmířit. Později Flamsteed zuřil, když Halley nechal v nakladatelství Královské společnosti vydat Flamsteedovo ještě nedokončené dílo \"Historia Coelestis Britannica\". Skoupil skoro všechny exempláře a demonstrativně je spálil.  V roce 1693 napsal Halley článek o životních rentách (důchodech), který obsahoval rozbor věku blízkého smrti. Údaje získal ve Vratislavi (Breslau) ve Slezsku (tehdy součást České koruny, resp. Habsburské monarchie; dnes v Polsku), díky tomu, že město si vedlo velmi pečlivé záznamy. Tímto umožnil anglické vládě prodávat životní důchod za odpovídající cenu založenou na věku kupujícího. Halleyova práce silně ovlivnila nauku o pojišťovnictví. Sestrojení životní tabulky pro Vratislav, které následovalo po mnohem primitivnější práci Johna Graunta, je dnes považováno za hlavní událost v historii demografie.  V roce 1698 byl pověřen kapitánem lodě \"Paramore\", aby vykonal rozsáhlá pozorování zemského magnetismu. Tento úkol splnil při výpravě v Atlantiku od 52 stupňů severní šířky po 52 stupňů jižní šířky, která trvala dva roky. Výsledky publikoval v díle \"Obecná mapa o odchylkách kompasu\" (1701). Byla to první mapa, na které se objevily izogony, zvané též Halleyovy čáry.  V listopadu 1703 byl jmenován profesorem geometrie na Oxfordské univerzitě a v roce 1710 získal čestný titul doktora práv. V roce 1705 s použitím historických astronomických metod vydal titul \"Synopsis astronomia cometicae\", kde vyslovil svou domněnku o tom, že v případě pozorování komet v letech 1456, 1531, 1607 a 1682 šlo o stejné těleso, o kterém předpověděl, že se v roce 1758 vrátí. Když se tak opravdu stalo, kometě se začalo říkat Halleyova kometa.  V roce 1716 Halley navrhl přesné změření vzdálenosti Země od Slunce pomocí měření doby přechodu Venuše. V roce 1718 objevil pohyb „stálých“ hvězd tím, že porovnal svá astrometrická měření s poznatky starověkých Řeků. Jejich poznatků si velmi vážil, přeložil Apolloniův spis \"O kuželosečkách\" a dokonce se pokusil zrekonstruovat jeho ztracený osmí díl.  V roce 1720 vystřídal zesnulého Flamsteeda na místě královského astronoma a tuto pozici si udržel až do smrti. Byl pochován v kostele sv. Markéty v Lee v jihovýchodním Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Dutá Země.", "content": "V roce 1692 Halley předložil myšlenku o duté Zemi. Zem se měla skládat ze skořápky silné asi 800 km, dvou vnitřních soustředných skořápek a nejniternějšího jádra podobně velkých jako průměry planet Venuše, Marsu a Merkuru. Skořápky od sebe dělila atmosféra a každá také měla vlastní magnetické póly. Tyto koule měly rotovat různou rychlostí. Halley nabízel tuto myšlenku jako vysvětlení neobvyklých měření kompasem. Předpokládal, že vnitřní atmosféry svítí (a jsou možná obydlené), a domníval se, že unikání těchto atmosfér z vnitřku Země na její povrch způsobuje polární záři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edmund Halley (někdy Edmond, 8. listopadu 1656 – 14. ledna 1742) byl anglický astronom, geofyzik, matematik, meteorolog, fyzik a demograf.", "tgt_summary": "Edmond (or Edmund) Halley, FRS (; – ) was an English astronomer, geophysicist, mathematician, meteorologist, and physicist. He was the second Astronomer Royal in Britain, succeeding John Flamsteed in 1720.", "id": 1528246}
{"src_title": "Karlov (okres Žďár nad Sázavou)", "tgt_title": "Karlov (Žďár nad Sázavou District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik obce.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1457 a váže se k dějinám cisterciáckého kláštera ve Žďáře, který na místě současné návsi založil Klášterní dvůr.  Po zrušení kláštera se stal dvůr církevním majetkem. Roku 1789 došlo z podnětu krajského hejtmana Karla von Libin z Čáslavi k osídlení. Do tehdejšího Karlshofu jak se dvůr nazýval, bylo přesunuto 20 německých rodin. Na počest hejtmana Libina byla vzniklá obec přejmenován na Libinsdorf a přiřazena jako osada k vedlejší obci Škrdlovice.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V roce 1848 podali obyvatelé Libinsdorfu žádost o povolení školy s právem veřejnosti s vyučovacím jazykem německým a o postavení nové školní budovy. Této žádosti zemské gubernium v Praze vyhovělo a nová škola byla v roce 1852 otevřena. V té době školu navštěvovalo 40 až 50 dětí nejen z Libinsdorfu ale i okolních vesnic.  Kvůli častým požárům v obci byl roku 1883 založen sbor dobrovolných hasičů, který funguje dodnes.  Dne 27. dubna 1873 se obec stala samostatnou. Prvním samostatným starostou byl Benjamin Schubert. V roce 1889 měl Libinsdorf – Karlov 281 obyvatel z toho 272 Německých a 9 Českých.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po skončení první světové války stoupaly naděje na lepší život u Čechu. Což ukazuje i tehdejší sčítání obyvatel, kdy v roce 1910 bylo v obci 240 Němců a 46 Čechů a v roce 1930 už jen 67 Němců a 148 Čechů.  V roce 1924 byla postavena nová budova české školy a současně ukončena činnost německé státní školy. Tato škola v obci působila až do roku 1962, avšak s přerušením během druhé světové války. Během válečných let byla totiž obec opět obsazena Němci a němčina se stala hlavním oficiálním komunikačním prostředkem.  Další změny nastaly po skončení války, kdy došlo k odsunu německých rodin a tím i k vylidňování obce. Hlavním zdrojem obživy se stalo zemědělství, V obci existovalo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) které se později sloučilo s JZD Škrdlovice.  V roce 1990 se Karlov osamostatnil a stal se samosprávnou obcí spadající pod obec s rozšířenou působností Žďár nad Sázavou. Starostou byl zvolen Josef Sláma a to až do roku 2006. Od roku 2006 do roku 2014 tuto funkci zastával Ing. Vladimír Stejskal a od roku 2014 je starostkou Dana Laryšová.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vodovod, který byl zbudován již v roce 1860 má podobu kamenného koryta uprostřed návsi. Svoji původní podobu si zachovala dodnes. Voda je přivedena ze studánky v loukách a nezamrzá ani v zimě.  Památný kříž s lipami, na který darovala 100 zlatých Klotilda hraběnka Clam-Gallasová, stojí u vjezdu do obce na původním místě dodnes.  Vstupní brána do obory dříve sloužila jako vstup do jelení obory Kinských. Dnes u této brány se sochou jelena a sochou sv. Huberta začíná trasa naučné stezky Velké Dářko.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Pro obec Karlov je dnes významný cestovní ruch a to zejména pro její polohu jež je v centru Žďárských vrchů blízko rybníka Velké Dářko.  Od roku 1990 působí v obci sklárna zbudovaná z budovy bývalé školy. Dále zde sídlí několik firem a stravovací zařízení. V roce 2012 byl obcí zbudován sportovní areál s dvěma kurty – tenisový kurt a kurt pro nohejbal a volejbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlov () je obec v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Dne 25. dubna 2018 bylo schváleno usnesením výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu udělení znaku a vlajky obce.", "tgt_summary": "Karlov is a village and municipality (\"obec\") in Žďár nad Sázavou District in the Vysočina Region of the Czech Republic.", "id": 764591}
{"src_title": "Hory (okres Karlovy Vary)", "tgt_title": "Hory (Karlovy Vary District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1350. Obec Hory byly původně zemědělská lenní osada loketských hradních pánů, roku 1542 připadla Lokti. Roku 1869 se používal název Horn, v letech 1880 až 1890 se název změnil na Loketský Horn, v letech 1900 až 1910 opět Horn. Do roku 1930 obec spadala do okresu Loket, roku 1950 byla převedena pod Karlovy Vary. V letech 1960 až 1974 byly Hory částí obce Jenišov a spolu s ním od 1.7.1975 do 31.12.1993 pak částí města Karlovy Vary. Na rozdíl od Jenišova se ale Hory osamostatnily až k 1. lednu 1994.  Pod obec Hory spadalo v minulosti i několik osad a samot. Největší z nich \"Podhoří\" (\"Hunschgrün\", \"Hunusgrün\", \"Hanschgrün\") se nacházelo na severozápadním okraji obce. Na počátku 20. století mělo dokonce více obyvatel, než vlastní Hory. Za zvýšený počet obyvatel vděčilo rozvoji důlního a porcelánového průmyslu. V druhé polovině 20. století na místě Podhoří vznikla Loketská výsypka a Podhoří zcela zaniklo k 1. lednu 1994 zasypáním zeminou Velké loketské výsypky. K menším osídlením patřily osady \"Jalový Dvůr\" (\"Kaltenhof\", \"Galtenhof\") a \"Ovčárna\" (\"Schäferei\"). Samoty \"Schmalnhof\" a \"In der Raat\" (\"Raht\", \"Rath\") zanikly bez českého názvu. Samotu \"Vildenavu\" tvořil selský dvůr v držení rodu Lochschmidtů.  Zajímavá událost se v obci odehrála po skončení druhé světové války. Přestože demarkační linií byl Chebský most v Karlových Varech, nedočkavá Rudá armáda dorazila 13. května až za dohodnutou linii a obsadila Hory. Američané nakonec souhlasili, aby Hory jako \"země nikoho\" připadly Rusům. Teprve později se demarkační závora vrátila na dohodnutý Chebský most.  Roku 1954 umístila československá armáda do katastru Hor muniční sklad. Plocha 10 hektarů byla 40 let územím s přísným zákazem vstupu. Po opuštění území roku 1994 byl umožněn volný vstup do lesa. V místě bývalého muničním skladu vznikla Farma a Obora Hory.  V roce 2010 byly v Horách uvedeny do provozu dvě fotovoltaické elektrárny s označením FVE HORY 1 a FVE HORY 2, první o výkonu 2,18 MW, druhá o výkonu 1,62 MW.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jižní část území obce se nachází v geomorfologickém celku Slavkovský les, menší, severní část, v Sokolovské pánvi. Nejvyšším bodem území je vrchol hory Roh (též Suk či Hornberg) s nadmořskou výškou 579 m. Severní část katastru zaujímá rekultivovaná Loketská výsypka, jižní část rozsáhlé hospodářské lesy, s prudkými svahy do údolí Ohře.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba.", "content": "V jižní části území tvoří horninové podloží granity až granodiority karlovarského plutonu s mnoha žulovými skalními útvary. V jižní části území převažují třetihorní uloženiny Sokolovské pánve, zčásti překryté skrývkovými hmotami východního okraje Loketské výsypky. Výrazným geologickým a geomorfologický prvkem je hora Roh. Geologicky se jedná o třetihorní sopečný sopouch v západním předpolí doupovského vulkanického centra, který prorazil žuly karlovarského plutonu a později byl denudací vypreparován nad úroveň okolního terénu. Tvoří ho čedičová hornina, podle chemické klasifikace výlevných hornin se jedná o olivinický nefelinit. Po dlouholeté těžbě čediče ve velkém kamenolomu se v lomové stěně zachovala ukázkově vyvinuta sloupcovitá odlučnost, lidově nazývaná jako \"kamenné varhany\".  Jihozápadně od hory Roh (579 m) se na náhorní plošině vyskytují velké porfyrické vyrostlice draselného živce ortoklasu, vytvářejících srostlice podle tzv. karlovarského zákona. Tyto mineralogicky zajímavé zdvojčatělé srůsty krystalů živce jsou známé jako karlovarská dvojčata. Vznikly během krystalizace žulového magmatu a uvolnily se při zvětrávání tzv. loketské žuly na povrchu. Hojně se vyskytovaly v ornici, avšak po přeměně polí na pastviny jsou již nálezy mnohem vzácnější. Mineralogickým výzkumech karlovarských dvojčat se zabýval i Johann Wolfgang Goethe, jež v roce 1807 popsal tuto mineralogickou zajímavost ve zvláštním pojednání o nerostech karlovarského okolí.  Lokalita výskytu karlovarských dvojčat je mineralogickou lokalitou Geoparku Egeria, části Česko-bavorského geoparku. Informační panel Česko-bavorského geologického parku je umístěn u cesty k Farmě Hory.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Obcí neprotéká žádná řeka a kromě několika bezejmenných vodotečí ani žádný větší potok. Jižní hranici katastrálního území tvoří levý břeh řeky Ohře. Na území obce se nachází několik rybníků, k těm větším patří Podhořský, Březovský a Ovčí rybník. Mnoho vodních ploch se nacházelo v Podhoří, které však zanikly při melioracích nebo byly zasypány skrývkovými hmotami z hnědouhelného lomu Jiří. V katastru Hor však zůstalo 9,5 ha vodních ploch. Na Rohu byl v roce 1903 postaven vodojem, který však kapacitně nestačil. Problém nedostatku pitné vody vyřešila až stavba vodovodu roku 1990.  V letech 1961 až 1962 byl za účelem ověření hydrologického charakteru oháreckého zlomového pásma vyhlouben při levém břehu Ohře pod Vildenavou průzkumný hydrogeologický vrt. Vrt je hluboký 231,2 metrů a u zastřešeného přelivu, označeného jako pramen Hořčička, je turistické odpočívadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "Na svazích vrchu Roh roste na čedičovém podkladu teplomilná květena. Řada druhů rostlin patří mezi chráněné a ohrožené, například koniklec luční (\"Pulsatilla pratensis\"), hořec jarní (\"Gentiana verna\") či vstavač osmahlý (\"Orchis ustulata\").", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Do jižní části katastrálního území zasahuje CHKO Slavkovský les. Žulové skalní útvary při levém břehu Ohře v nejjižnější části území jsou chráněny jako Národní přírodní památka Svatošské skály.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Až do 20. století byly Hory převážně zemědělskou obcí. Ještě v roce 1939 zde žilo 80 rolníků, většina z nich vlastnila menší výměru polí než 20 ha.  Roku 1890 založil Johann Kämpf v obci výrobu keramického zboží a během následujících deseti let další majitelé porcelánku se 40 zaměstnanci. V Horách se vyráběly jídelní servisy. Porcelánka se rozrůstala a pracovalo v ní až 350 dělníků. Výroba byla změřena výhradně na export. Roku 1919 došlo ke sloučení porcelánky Hory se sousední pobočkou v Jenišově. Krize ve 30. letech 20. století však způsobila pokles odbytu a 300 dělníků ztratilo práci. Zaměstnanci odešli do okolních porcelánek, zejména do porcelánky na Jalovém vrchu.  Část obyvatel Hor pracovala při těžbě a zpravování kamene na vrchu Roh, kde se od počátku 19. století těžil čedič. Celá silnice z Karlových Varů do Lokte, dokončená roku 1839, byla budována z místního kamene. Po roce 1860 byla na Rohu postavena drtírna kamene, jejíž drtiče už poháněl elektrický proud. Další štěrkovna byla otevřena roku 1913. Obě štěrkovny se později spojily a v třísměnném provozu zaměstnávaly místní obyvatele. V pořadí třetí drtírna štěrku byla na vrchu Roh otevřena roku 1953.  Obživu místním obyvatelům, zejména z Podhoří, poskytovaly i nedaleké malé hlubinné doly, především důl Poldi v Jenišově, které těžily uhlí od již 2. poloviny 18. století.  Po druhé světové válce následoval odsun německého obyvatelstva. Došlo k prudkému poklesu počtu obyvatel a zároveň se výrazně změnilo národnostní složení.  Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla obec Hory (bez Podhoří) v roce 1930.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Území obce rozděluje Dálnice D6 a odděluje vlastní obec od Loketské výsypky. Silnice se nachází severně od zastaveného území obce a byla dokončena v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na území katastru Hor se nachází dvě kulturní památky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Hory () se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský, zhruba 7 km zjz. od Karlových Varů. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hory () is a village and municipality in Karlovy Vary District in the Karlovy Vary Region of the Czech Republic.", "id": 1843384}
{"src_title": "Matematický důkaz", "tgt_title": "Mathematical proof", "src_document": [{"title": "Princip matematického důkazu.", "content": "Lze tvrdit, že pojem rigorózního matematického důkazu je tím, čím se matematika výrazně vyděluje ze spektra ostatních vědeckých disciplín. Matematický důkaz je totiž na rozdíl od důkazů v jiných oblastech lidského konání (např. v právu, přírodních vědách atd.) alespoň principiálně nezpochybnitelný. Není vyloučeno, že se podaří matematicky prokázat tvrzení, které ve skutečnosti neplatí. Důkaz takového tvrzení pak ale musí být nutně chybný a tato chyba musí být (po dostatečně důkladném prozkoumání) nalezitelná. Zdrojem omylů při matematickém dokazování tedy není samotný pojem důkazu, ale vždy a pouze jen chybující lidé.", "section_level": 1}, {"title": "Induktivní vs. deduktivní dokazování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Induktivní dokazování.", "content": "Ve všech vědeckých disciplínách s výjimkou matematiky jsou teorie posuzovány podle míry souladu s reálným světem a podle toho, nakolik přesně dokážou vysvětlovat a předpovídat reálné jevy. Nové teorie jsou budovány tak, aby odpovídaly experimentálně zjištěným datům. Jsou-li s těmito daty v souladu, jsou prohlášeny za správné. Je-li za nějaký čas vyslovena hypotéza, o jejíž platnosti současná teorie není schopna rozhodnout, provede se experiment, podle jehož výsledku se tato hypotéza buďto odvrhne, nebo zabuduje do uznávané teorie. Pokud se později objeví experimentální data, která jsou ve sporu se stávající teorií, je tato teorie odvržena a nahrazena teorií novou. Tento způsob ověřování hypotéz a budování teorií se nazývá induktivní.  Příkladem induktivního důkazu může být způsob zdůvodnění tvrzení \"„Zítra ráno vyjde slunce.“\" Ze zkušenosti naší i našich předků víme, že slunce vyšlo již mnohotisíckrát. Naproti tomu nemáme žádné zprávy o tom,", "section_level": 3}, {"title": "Deduktivní dokazování.", "content": "Naproti tomu deduktivní důkaz je takový, v němž je dané tvrzení dokázáno ze stanovených předpokladů pouze na základě logických úvah. Navíc tyto logické úvahy jsou rozděleny do konečně mnoha kroků, z nichž v každém je odvozeno pouze jediné tvrzení bezprostředně vyplývající z dříve odvozených. Z těchto důvodů je deduktivně dokázané tvrzení pravdivé, jsou-li pravdivé předpoklady, z nichž bylo odvozeno. Tato pravdivost je navíc zcela nezpochybnitelná, neboť důkaz lze rozdělit do konečně mnoha kroků, z nichž každý je pouhým bezprostředním logickým důsledkem dříve dokázaných tvrzení a jako takový tedy nezpochybnitelný.  Všechny druhy matematických důkazů od samotných historických počátků tohoto pojmu ve starověkém Řecku až po současnost, přes celou šíři nejrůznějších důkazových metod, jsou důkazy deduktivními.", "section_level": 3}, {"title": "Příklady induktivních a deduktivních důkazů matematických tvrzení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Součin dvou lichých čísel je lichý.", "content": "Uvažujme tvrzení: „Součin každých dvou lichých přirozených čísel je liché přirozené číslo.“  Vyzkoušíme-li několik nízkých přirozených čísel, zjistíme, že pro ně tvrzení platí: 1 · 1 = 1, 1 · 3 = 3, 3 · 1 = 3, 3 · 3 = 9, 3 · 5 = 15,.... Podobně bychom například s použitím počítače mohli ověřit, že tvrzení platí pro všechna čísla menší než 1 000 000, pokud by nám to nestačilo, mohli bychom tuto hranici zvýšit libovolně vysoko, například na 10 (číslo začínající jedničkou za níž následuje 1 000 000 nul), a vždy bychom zjistili, že tvrzení platí. Po určité době takovýchto zvyšování hranice bychom již mohli uznat, že jsme vyzkoušeli dost příkladů na to, abychom si byli téměř stoprocentně jistí správností našeho tvrzení. Tím jsme", "section_level": 3}, {"title": "Hypotéza prvočíselných dvojic.", "content": "Hypotéza prvočíselných dvojic je dosud (červenec 2011) nedokázané tvrzení z oblasti teorie čísel, podle kterého existuje nekonečně mnoho prvočísel \"p\" takových, že i \"p\" + 2 je prvočíslo. Dvojice takových čísel (\"p\", \"p\" + 2) se nazývá prvočíselná dvojice.  Největší dosud známá prvočíselná dvojice je (65 516 468 355· 2 − 1; 65 516 468 355· 2 + 1), obě čísla této dvojice mají (v desítkové soustavě) 100 355 cifer. Přestože jsou známy takto veliké příklady prvočíselných dvojic, není možné považovat hypotézu za deduktivně (matematicky) prokázanou, neboť je možné, že žádná další větší prvočíselná dvojice již nikdy nalezena nebude – jednoduše proto, že neexistuje. Nicméně předpokládá se (a nutno dodat, že nejen kvůli zde naznačenému induktivnímu důkazu), že tvrzení platí. Jeho důkaz tak zůstává jedním z nejvyzývavějších problémů současné teorie čísel.", "section_level": 3}, {"title": "Gödelovy věty a hranice deduktivních metod.", "content": "Podle Gödelových vět o neúplnosti existují v každé dostatečně složité (natolik, aby v ní šlo hovořit o přirozených číslech) matematické teorii, jejíž axiomy lze efektivně vypsat, tvrzení, která v této teorii nelze ani dokázat,", "section_level": 2}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Egypt a Babylónie.", "content": "Od starých Egypťanů a Babylóňanů nejsou dochovány žádné matematické důkazy v dnešním slova smyslu. Dochovalo se mnoho záznamů zachycujících řešení různých konkrétních problémů", "section_level": 3}, {"title": "Čína.", "content": "V Číně 5. až 3. století př. n. l. se kromě praktické matematiky rozvíjela také logika. Té se věnovala zejména škola následníků filosofa Mo Tiho, jejíž příslušníci se zabývali teorií poznání a svá tvrzení", "section_level": 3}, {"title": "Řecko.", "content": "Pojem deduktivního matematického důkazu má svůj původ ve starověkém Řecku. Stejně jako celá tehdejší matematika byl i matematický důkaz velmi úzce spjat s geometrií. Nejstarší matematické důkazy pocházejí právě z této doby – dochovaly se ve třináctidílném Euklidově spisu Základy.", "section_level": 3}, {"title": "Řím.", "content": "Římská matematika obecně nebyla nikdy rozvinutá a v podstatě jen přešlapovala na té úrovni znalostí, na níž jí zanechali Řekové. Pragmatická římská společnost uznávala pouze tu část matematiky, která se hodila pro aplikace ve stavitelství a vojenství. Zájem o čistou matematiku včetně pojmu matematického důkazu byl v podstatě nulový.", "section_level": 3}, {"title": "Středověk.", "content": "Matematika jako celek zejména v raném středověku prožívala období temna. Řecké pojetí matematiky a důkazu bylo dále provozováno pouze v Byzantské říši. Odtud se od 8. století s tímto pojetím seznamovali Arabové (značný vliv na arabskou", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konstruktivní předbolzanovské pojetí.", "content": "Pro pojetí matematického důkazu v Evropě v období od 16. do první poloviny 19. století je podstatný pojem oboru, na němž byla tehdejší matematika založena. Obor je vymezení jisté třídy uskutečnitelných objektů takové, že o každém objektu lze rozhodnout (alespoň teoreticky), zda do tohoto oboru patří či nikoli. Příklady oborů mohou být obory přirozených čísel, derivovatelných reálných funkcí, ale i takové, u nichž není známo jak přesně vypadají, či zda nejsou dokonce prázdné, jako například obor všech prvočíselných dvojic větších než 10.  V této době byl v matematice stále výrazně patrný Aristotelův vliv – matematické objekty neměly trvalé bytí jako platónské ideje, bylo je možné pouze si představit nebo je myslet (uskutečnit je v představě resp. v myšlení). V uskutečnění získávaly tyto objekty své bytí, po ochabnutí pozornosti přestávaly opět existovat. Obor tedy nebyl považován za nějaký soubor trvale existujících objektů, nýbrž za jisté", "section_level": 3}, {"title": "Bolzanův vliv a nekonstruktivní důkaz.", "content": "Význam českého filosofa a matematika Bernarda Bolzana pro vývoj nejen pojetí matematického důkazu, ale celé matematiky spočívá v nahrazení oborů trvale existujícími seskupeními objektů. Z těchto seskupení se později vyvinul pojem množiny, který se stal ústředním pojmem matematiky 20. století. Poznamenejme na okraj, že při nahrazování nekonečných oborů seskupeními se Bolzano musel vypořádat s problémem aktuálního nekonečna (tj. problémem, zda reálně existuje nekonečné množství nějakých objektů). Tento problém dokázal vyřešit pouze použitím teologie, když zdůvodnil, že aktuálně nekonečné množství se nachází v mysli křesťanského Boha.  Pokud jsou dána trvale existující seskupení objektů, má již (na rozdíl od případu oborů) věta \"„Existuje objekt z daného seskupení, že platí...“\" trvalý charakter a je tedy tvrzením. Toto tvrzení", "section_level": 3}, {"title": "Vznik formálního důkazu.", "content": "V důsledku Bolzanovy práce se do oblasti zkoumání matematiky dostaly i takové objekty, jejichž existence je sice dokazatelná, ale není je možné nijak zkonstruovat. Příkladem takového objektu je například spojitá funkce, která nemá v žádném svém bodě derivaci (tečnu ke grafu), objevená nezávisle nejprve Bolzanem a později Weierstrassem. Poněkud vágně řečeno, graf takové funkce je možné nakreslit jedním tahem, ale v každém bodě tohoto grafu je zlom, tj. nikoli „hladký oblouček“, ale „špička“. Ještě podivnějším příkladem může být Peanova křivka, což", "section_level": 3}, {"title": "Počítačové dokazování.", "content": "Historický vývoj dovedl matematický důkaz do takového stádia přesnosti, že jeho správnost může být ověřena pouhým počítačem. V současné době dokonce existují tzv. systémy automatického dokazování vět, což jsou počítačové programy schopné konstruovat důkazy matematických tvrzení. Tyto programy jsou sice mnohdy schopny dokazovat i ne zcela triviální věty, přesto však jsou stále daleko od stádia, kdy by je bylo možné v praxi použít. Mezi odbornou matematickou veřejností neexistuje jednoznačný názor na to, zda je možné vyvinout program, který by mohl v matematickém dokazování konkurovat člověku.  Dalším způsobem zapojení počítačů do oblasti dokazování vět jsou důkazy řízené člověkem, v nichž je však počítač použit jako pomocník v těch místech důkazu, kde není potřeba invence ani abstraktní myšlení. Nejznámějším takovým použitím počítače je důkaz věty o čtyřech barvách (viz níže).  Poznamenejme, že lze dokázat matematické věty, podle kterých nemůže existovat žádný počítačový program, který by dovedl o každém tvrzení rozhodnout, zda je či není dokazatelné (viz rozhodnutelnost).", "section_level": 3}, {"title": "Druhy matematických důkazů.", "content": "Matematický důkaz bývá obvykle prováděn (formulován) v přirozeném jazyce, v tomto případě též zvaném metajazyk (například čeština je z tohoto hlediska metajazykem). Toto užívání přirozeného jazyka, který je mnohdy mnohoznačný, však vede (zvláště při nezkušenosti jeho uživatele) k nepřesnostem a chybám. Užívání přirozeného jazyka vede také k mnoha paradoxům (viz Russellův paradox, paradox lháře či paradox sta slov). Důkaz prováděný v přirozeném jazyce se nazývá neformální důkaz. Snaha po odstranění nepřesností daných užíváním přirozeného jazyka vedla na konci 19. a začátku 20. století ke vzniku matematické logiky a k vytvoření pojmu formálního důkazu, v němž je používání přirozeného jazyka zcela odstraněno (je nahrazen jazykem formálním). Kvůli náročnosti (zejména časové) sestavování formálních důkazů však i v současné matematice jednoznačně dominuje důkaz neformální, jehož nedostatky obvykle u zkušeného uživatele (matematika) nejsou zdrojem chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Neformální důkaz.", "content": "Neformální důkaz je důkaz v přirozeném jazyce vycházející z daných předpokladů a pravidel rozumu. Z historických důvodů se rozlišuje několik základních druhů (neformálních) důkazů.", "section_level": 2}, {"title": "Přímý důkaz.", "content": "Přímý důkaz je postup, při kterém je dokazované tvrzení odvozeno přímou", "section_level": 3}, {"title": "Nepřímý důkaz.", "content": "Nepřímý důkaz je metoda sloužící k prokazování tvrzení typu „jestliže A, pak B“, při které se", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz sporem.", "content": "Důkaz sporem (lat. \"reductio ad absurdum\") se zakládá na použití chybného předpokladu, který je posléze doveden ke sporu (je z něj odvozeno", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz indukcí.", "content": "Důkaz indukcí spočívá v prokázání nějakého tvrzení typu „pro všechny objekty jisté třídy platí...“ způsobem, při němž", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz myšlenou konstrukcí.", "content": "Důkaz myšlenou konstrukcí je metodou dokazování existenčních tvrzení „existuje X takové, že...“, při", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz rozborem případů.", "content": "Při důkazu rozborem případů dochází k rozdělení zkoumané situace na konečně mnoho případů a prokázání požadovaného tvrzení pro každý z těchto případů zvlášť. Typickým", "section_level": 3}, {"title": "Nekonstruktivní (existenční) důkaz.", "content": "Nekonstruktivní důkaz nějakého existenčního tvrzení „existuje X takové, že...“ je takový důkaz, který sice prokáže existenci takového X, ale nelze z něj žádným způsobem obdržet ani jediný příklad objektu, který by za X mohl být zvolen. Tento druh důkazu je dnes již většinou uznáván za správný, ale v", "section_level": 3}, {"title": "Geometrický důkaz.", "content": "Geometrický důkaz je takový důkaz, který využívá metod geometrie. Jeho názornost je značnou měrou dána možností geometrické představy,", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz výpočtem.", "content": "Důkaz výpočtem slouží k prokázání tvrzení, která jsou tvaru rovnosti, nerovnosti či nějaké soustavy předchozích dvou. K požadovanému výsledku se dospívá z předpokladů výpočtem, tj. opakovanou aplikací základních aritmetických a algebraických pravidel a různých odhadů. První důkazy výpočtem se objevily při řešení algebraických rovnic v díle perského matematika Al-Chorezmího. V současné době se důkaz výpočtem nejvíce uplatňuje v matematické analýze, lineární algebře, teorii pravděpodobnosti, numerické matematice a příbuzných oborech, kde tento postup tvoří hlavní část důkazů mnoha tvrzení. Je však v menší míře užíván snad ve všech matematických disciplínách s výjimkou geometrie.", "section_level": 3}, {"title": "Formální důkaz.", "content": "Formální důkaz je takový důkaz, který není prováděn v přirozeném jazyce, ale v jazyce symbolickém – formálním. Kvůli minimalizaci míry nepřesnosti, která bývá u neformálního důkazu vysoká, jsou pro účely formálního důkazu chápána všechna tvrzení jako konečné posloupnosti znaků (tzv. formule, případně segmenty) a je zaveden systém pravidel stanovující, jak lze s těmito posloupnostmi zacházet. Tento systém pravidel se nazývá logický kalkulus. Dva nejpoužívanější kalkuly jsou hilbertovský a gentzenovský. Každý z těchto kalkulů sestává z logických axiomů, které vyjadřují základní vlastnosti logických spojek a kvantifikátorů, a z odvozovacích pravidel, která stanovují, jakým způsobem lze z předpokladů odvozovat jejich důsledky.", "section_level": 2}, {"title": "Hilbertovský kalkulus.", "content": "Formální důkaz v hilbertovském kalkulu je definován jako konečná posloupnost", "section_level": 3}, {"title": "Gentzenovský kalkulus.", "content": "Gentzenovský kalkulus se od hilbertovského liší tím, že nejsou dokazovány formule, ale tzv. sekventy, což jsou symboly tvaru formula_1, kde formula_2, formula_3 jsou konečné množiny formulí. Symbol formula_1 má význam „Platí-li všechny formule z \"A\", pak platí alespoň jedna formule z \"B\"“. Za důkaz formule formula_5 se tedy považuje důkaz sekventu formula_6.", "section_level": 3}, {"title": "Slavné důkazy historie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Velká Fermatova věta.", "content": "Velká Fermatova věta je následující tvrzení:  Toto tvrzení je jednou z nejslavnějších vět v celých dějinách matematiky. Historie důkazu této věty sahá od středověkých arabských matematiků až po samotný konec 20. století a lze bez nadsázky říci, že pokusy o její důkaz pravidelně a výrazně ovlivňovaly rozvoj celé matematické vědy, zejména algebry a algebraické teorie čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Důkazy nejrůznějších speciálních případů.", "content": "Pravděpodobně již středověcí arabští matematikové věděli o platnosti velké Fermatovy věty pro případ \"n\" = 3, jejich důkazy se však nedochovaly. Nejstarší dochovaný důkaz pro tento případ pochází od Leonharda Eulera.  Samotný Pierre de Fermat dokázal případ \"n\" = 4 tak, že ke", "section_level": 3}, {"title": "Wilesův obecný důkaz.", "content": "Obecný případ velké Fermatovy věty dokázal v roce 1995 Andrew Wiles poté, co byla v jeho domnělém důkazu z roku 1993 nalezena chyba. Důkaz velké Fermatovy věty je výjimečný v mnoha ohledech. Jeho délka je více než 100 stran tištěného textu, vznikl soustavnou devítiletou prací jediného matematika, hlavně však v sobě propojuje mnoho různých někdy i dosti od sebe vzdálených oblastí matematiky – teorii diofantických rovnic, modulární formy, algebraickou geometrii, Galoisovu teorii a další. Díky tomu bývá považován za významný krok směrem k naplnění tzv. Langlandsova programu propojení teorie čísel a teorie reprezentací. Je zároveň vynikající ukázkou toho, jak obtížný může být důkaz jednoduše formulovaného tvrzení.", "section_level": 3}, {"title": "Věta o čtyřech barvách.", "content": "Věta o čtyřech barvách říká, že každou mapu v rovině lze obarvit nejméně čtyřmi barvami tak, aby každá dvě sousední území měla odlišnou barvu. Domněnku, že tomu tak je, vyslovil již v roce 1852 mladý matematik Francis Guthrie. V roce 1878 vešla tato domněnka ve všeobecnou známost, když Arthur Cayley požádal všechny účastníky setkání Londýnské matematické společnosti, aby se ji pokusili dokázat. Domněnka však odolávala všem snahám o důkaz ještě dalších téměř sto let. Až v roce 1976 oznámili Kenneth Appel a Wolfgang Haken, že důkaz nalezli.", "section_level": 2}, {"title": "Appelův a Hakenův důkaz.", "content": "Appelovi a Hakenovi se podařilo redukovat celý problém čtyř barev na pouhých konečně mnoho případů, které bylo nutno vyřešit. Těchto případů však bylo tolik (přesně 1936), že jejich ručním prověřováním by jeden člověk mohl strávit celý svůj život, aniž by je všechny vyřešil. Proto bylo prověření těchto případů zadáno počítači, který nad nimi strávil více než 1200 hodin strojového času. Toto použití počítače pro důkaz matematické věty vyvolalo ve své době živou polemiku. Žádný člověk totiž nemohl již nikdy ověřit správnost důkazu – bylo", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace jednoduchých konečných grup.", "content": "Věta o klasifikaci konečných jednoduchých grup říká, že každá konečná jednoduchá grupa spadá buďto do jedné z 18 nekonečných skupin grup nebo je jednou z 26 takzvaných sporadických grup. Tím tedy tato věta plně charakterizuje všechny konečné jednoduché grupy. Kvůli ohromné náročnosti jejího důkazu bývá v angličtině také nazývána „\"\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz.", "content": "Důkaz této věty nebyl nikdy uveřejněn v celku. Sestává z více než 500 článků od přibližně 100 autorů uveřejněných v nejrůznějších matematických časopisech převážně mezi lety 1955 a 1983. Odhaduje se, že celková délka důkazu je 10 000–15 000 stran tištěného textu. Taková rozsáhlost může vyvolat (podobně jako u věty o čtyřech barvách) pochybnosti o správnosti důkazu. Žádný matematik totiž pravděpodobně nepřečetl tento důkaz celý, a tedy nikdo na světě nemůže sám o sobě tvrdit, že v něm není chyba. Každá jednotlivá", "section_level": 3}], "src_summary": "V matematice je důkaz demonstrace nutné pravdivosti nějakého tvrzení za určitých předpokladů (axiomů). Matematický důkaz musí být založen výhradně na nezpochybnitelných pravidlech rozumu (ta jsou vyjádřena v matematické logice ve formě logických axiomů), nepřipouští žádný postup založený na názoru, experimentu, intuici či zkušenosti. Tato skutečnost dělá z matematického důkazu nejjistější známý způsob ověření pravdivosti nějakého tvrzení. Tvrzení, ke kterému je znám matematický důkaz, se nazývá matematická věta.", "tgt_summary": "A mathematical proof is an inferential argument for a mathematical statement, showing that the stated assumptions logically guarantee the conclusion. The argument may use other previously established statements, such as theorems; but every proof can, in principle, be constructed using only certain basic or original assumptions known as axioms, along with the accepted rules of inference. Proofs are examples of exhaustive deductive reasoning which establish logical certainty, to be distinguished from empirical arguments or non-exhaustive inductive reasoning which establish \"reasonable expectation\". Presenting many cases in which the statement holds is not enough for a proof, which must demonstrate that the statement is true in \"all\" possible cases. An unproven proposition that is believed to be true is known as a conjecture, or a hypothesis if frequently used as an assumption for further mathematical work.", "id": 1337003}
{"src_title": "Chrastice (rod rostlin)", "tgt_title": "Phalaris (plant)", "src_document": [{"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Někteří autoři dělí rod na \"Phalaris\" L. s.str. (potom česky lesknice) a \"Phalaroides\" N.M. Wolf (česky chrastice). Chrastice rákosovitá (\"Phlalaris arundinacea\") je pak zařazena do rodu \"Phlaroides\". Chrastice kanárská čili lesknice kanárská (\"Phalaris canariensis\") je řazena do rodu \"Phalaris\" L. s. str. V tomto článku je popisován rod \"Phalaris\" v širším slova smyslu (s.l.), tedy včetně rodů \"Phlaroides\" N.M. Wolf a \"Baldingera\" Gaertn.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy rostoucí v České republice.", "content": "V České republice roste běžně jen 1 druh z rodu chrastice (\"Phalaris\"). Chrastice rákosovitá (\"Phalaris arundinacea\") je mohutná vlhkomilná až mokřadní tráva. Roste hojně v nižších a středních polohách na březích řek a na nivních loukách. V posledních letech se masově šíří zvláště na půdách bohatých na fosfor a patří mezi nebezpečné expanzívní druhy. Další druhy chrastic jsou v ČR pouze pěstované a zplaňují. Chrastice kanárská čili lesknice kanárská (Phalaris canariensis) je dekorativní tráva pěstovaná např. jako krmivo pro ptáky a občas zplaňuje. Původní je na Kanárských ostrovech. Podobně jsou na krmivo pěstovány i další druhy (původem z jižní Evropy) a vzácně přechodně zplaňují: Chrastice krátkoklasá (\"Phalaris brachystachys\"), Chrastice menší (\"Phalaris minor\"), Chrastice podivná (\"Phalaris paradoxa\") a Chrastice namodralá (\"Phalaris caerulescens\").", "section_level": 1}, {"title": "Alkaloidy.", "content": "Některé druhy chrastice obsahují indolové alkaloidy. Často je obsažen jedovatý gramin, ovšem v některých druzích (chrastice rákosovitá, chrastice vodní) byla zjištěna i přítomnost halucinogenních tryptaminů - především DMT, u chrastice vodní také menší množství 5-MeO-DMT. Obsah tryptaminů sice není dostatečně velký na to, aby rostlina byla sama o sobě psychoaktivní, je však možné velké množství tryptaminů extrahovat. Vzhledem k nařízení vlády platnému od 1.1.2010 bylo pěstování druhů obsahujících DMT nebo 5-MeO-DMT, včetně běžně rostoucí chrastice rákosovité, nezákonné. Protože se rostlina vyskytuje na rozsáhlé části území ČR téměř běžně a připravuje se pěstování ve velkém pro energetické účely, byla aplikace této legislativy v praxi problematická.  Proto bylo původní ustanovení nařízením vlády č. 3/2012 Sb. s účinností od 5. 1. 2012 novelizováno a pěstování chrastice rákosovité není dále omezeno. Novelizované znění nařízení č. 455/2009 Sb. zde:.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 díl", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrastice (\"Phalaris\") je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (\"Poaceae\"). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté nebo s oddenky, nebo jsou poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10–200 cm. Čepele listů jsou většinou ploché, 2–20 mm široké, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček, 2–12 mm dlouhý. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je klasovitě, hlávkovitě, nepravidelně či do vejčitého tvaru stažená, vzácněji je rozložitá, někdy jsou klásky v lichoklasu. Klásky jsou silně zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 2-3 květy), dolní 1-2 květy jsou však sterilní, pouze vrchní květ oboupohlavný. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou přibližně stejné, bez osin. Pluchy jsou bez osin. Plušky jsou bez kýlu, bez osin. Plodem je obilka, která je okoralá. Celkově je známo asi 22 druhů, které najdeme hlavně v mírném pásu Evropy a v jižní Africe, místy i adventivně.", "tgt_summary": "Phalaris is a genus of grasses. Various species of \"Phalaris\" grow on every continent except Antarctica. They can be found in a broad range of habitats from below sea level to thousands of feet above sea level and from wet marshy areas to dry places. \"P. arundinacea\" and \"P. aquatica\" are sometimes invasive species in wetlands.", "id": 1022364}
{"src_title": "Katedrála svatého Štěpána (Litoměřice)", "tgt_title": "St. Stephen's Cathedral, Litoměřice", "src_document": [{"title": "Základní popis.", "content": "Nachází se na Dómském pahorku na Dómském náměstí. Kostel byl vybudován již jako katedrála nově založené litoměřické diecéze v 60. letech 17. století. Místo mu musel uvolnit starší kostel (původně přemyslovská bazilika) sv. Štěpána vybudovaný v románském stylu v 11. století a ve 14. století přestavěný ve stylu gotickém.", "section_level": 1}, {"title": "Patrocinium.", "content": "Spoluzasvěcení (\"lat. conpatrocinium\"):  Vlastní slavnost k výročí posvěcení katedrály se koná každoročně 20. září.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Jde o velký jednolodní kostel vybudovaný v barokním stylu (zvenčí ovšem vypadá jako trojlodní bazilika), po obou stranách jsou tři průchozí kaple. Průčelí bylo původně koncipováno pro dvě věže, ale ty nakonec nebyly realizovány nad hlavní římsu a splynuly s ním. Věž (zvonice) je propojena s hlavní chrámovou budovou spojovacím obloukem, je podstatně mladší, pochází z konce 19. století. Větší opravy na statickém zajištění stavby se konaly zvláště v letech 1716, 1778, 1825 a 1892.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Pochází většinou z doby 1. litoměřického biskupa Schleinitze a zachoval se v celistvosti až dodnes. Jedná se o hlavní oltář, šest velkých oltářů v bočních kaplích, kazatelnu, chorové lavice (bohatě zdobená kanovnická stalla nesou znaky biskupa Schleinitze) i lavice v lodi katedrály, dvě zpovědnice poblíž hlavního vchodu, a dále kredence a skříně v obou sakristiích. Vše v černozlatém \"boltcovém\" raně barokním slohu. Pět velkých oltářních obrazů maloval Karel Škréta. Další obrazy jsou mj. od litoměřického mistra Josefa Czecha († 1779), Jana Petra Molitora (1702–1756) a dalších malířů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní oltář.", "content": "V presbytáři stojí velký hlavní oltář sv. Štěpána, patrona katedrály. Zdobí jej rozměrný obraz \"Ukamenování sv. Štěpána\" od Karla Škréty (1610–1674). Od listopadu 2010 do dubna 2011 byl hlavní oltářní obraz restaurován a vystaven v Jízdárně Pražského hradu. V nástavci oltáře se nachází menší obraz \"Panna Maria jako královna nebes\" rovněž od Karla Škréty. Pod obrazem \"Ukamenování sv. Štěpána\" je umístěn krucifix (korpus na kříži je zhotoven ze slonové kosti), který daroval katedrále 2. litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Na podstavci tohoto kříže se nachází reliéf sv. Štěpána (značkovaná tzv. \"augšburská práce\"). Velké polychromované antependium hlavního oltáře uvádí výjev ze života sv. Štěpána. Dva velké svícny ze žlutého kovu stojících u boků hlavního oltáře (tzv. \"serafínky\") pocházejí z první poloviny 17. století. Pod hlavním oltářem se nachází krypta.", "section_level": 2}, {"title": "Velké boční kaple.", "content": "\"Z pohledu od hlavního vchodu odpředu\"  Šest velkých bočních (statiových) oltářů v kaplích bylo posvěceno roku 1681 biskupem Šternberkem. Menší oltáře při pilířích katedrály jsou data pozdějšího. Byly většinou pořízeny biskupem Arnoštem z Valdštejna v letech 1760–1789. V každé z šesti kaplí je také krypta, kde byli pohřbíváni litoměřičtí biskupové a kanovníci litoměřické kapituly až do doby, než bylo zakázáno pohřbívat v kostelích. Posledním litoměřickým biskupem pochovaným v katedrále je Emanuel Arnošt Valdštejn, jeho nástupcům bývala po smrti pouze vyjímána srdce, na znamení spojení biskupa se svou katedrálou, a ukládána do katedrálních pilířů. Ve 21. století však tento starobylý zvyk ustal a srdce biskupa Josefa Koukla († 22. května 2010) již nebylo po smrti z těla vyňato, pouze byla v katedrále umístěna pamětní deska připomínající tohoto biskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Bolestné Matky Boží (\"Mater Dolorosa\").", "content": "Kaple Panny Marie bolestné nese na oltáři eucharistický svatostánek. Místo oltářního obrazu je zde umístěna vzácná dřevěná polychromovaná pieta z dřívějšího gotického kolegiátního kostela. Až do roku 1900 byla ukryta za skleněným poklopem, který drželi dva andělé. Antependium představuje Ježíšův pohřeb.  U pilíře je oltář původně \"„Příbuzenstva Kristova“\" s obrazem od Kryštova Tietze z roku 1690. Dále byl do roku 1933 zasvěcený sv. Ludmile. Roku 1933 dal biskup Josef Gross místo oltářního obrazu sochu \"Božského Srdce Páně\". Na predelle je obraz \"„Panny Marie ustavičné pomoci“\". Od roku 2012 bylo navráceno původní určení pod názvem \"Oltář rodiny Kristovy\". Původní sošky andělů korespondující s podobnými soškami v protilehlé pravé části chrámové lodi, byly uloženy do depozitáře. Nad ním je pak umístěn obraz vztahující se k tomuto zasvěcení. Socha Nejsvětějšího Srdce Páně byla umístěna do blízké niky. Dřevěný reliéf dole ukazuje smrt sv. Anny. V protějším pilíři je zazděno lidské srdce biskupa Hilleho, který zemřel v roce 1865.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple Panny Marie Radostné (\"Mater Gaudiosa\").", "content": "Nad oltářem kaple Panny Marie je umístěný milostný obraz \"Panny Marie Radostné\", deskový obraz Panny Marie s děťátkem, na způsob východních milostných obrazů, pocházející z Míšně. Obraz bývá též nazýván: \"„Míšeňská madona“\". Protože první litoměřický biskup Maxmilián Rudolf Schleinitz měl k obrazu osobní vztah a dal se pohřbít do hrobky před ním. Na oltářní mense jsou ve zlacené vyřezávané schránce uloženy ostatky sv. Viktorína z Amiterna, které sem umístil v roce 1692 biskup Šternberk. Nad schránkou je zavěšený oválný obraz sv. Viktorína od Kryštofa Tietze. Antependium představuje umučení sv. Viktorína.  Oltář na pilíři je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, jehož umučení připomíná dřevoryt na antependiu.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Andělů strážných.", "content": "Také tato kaple, zasvěcená sv. Andělům strážným, se honosí Škrétovým oltářním obrazem, a to sice sv. archanděla Rafaela, který doprovozí mladistvého biblického Tobiáše. Dřevěné antependium v reliéfu zobrazuje biblický výjev \"„Sen patriarchy Jakuba“\". Na oltář byly 12. listopadu 2009 umístěny ostatky sv. Zdislavy, zapečetěné a uložené do nově rekonstruovaného relikviáře. Oltářní obraz byl naposled zrestaurován v roce 2011.  U pilíře se nachází oltář sv. Barbory, pod obrazem je pak reliéf představující scénu \"„Stětí sv. Barbory“\". Oltář je na bocí opatřen sochami sv. Agáty a sv. Apolónie. Proti tomuto oltáři na pilíři je mramorový epitaf dómského děkana F. I. Reintsche z roku 1754, který zřídil tento oltář.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Knížat apoštolských Petra a Pavla.", "content": "Kaple, zvaná \"sv. Knížat apoštolských Petra a Pavla,\" má na svém oltáři originální Škrétův obraz. Na dřevěném antependiu jsou výjevy ze života obou apoštolů.  U pilíře stojí oltář „Čtrnáct svatých pomocníků“ (autorem obrazu je František Antonín Mueller) se sochami sv. Ambrože a sv. Augustina. Pilíř proti tomuto oltáři nese mramorový epitaf generála Julia Radikatiho, padlého v bitvě u Lovosic 1. října 1756. Latinský nápis v českém překladu zní: \"„Zde leží co bylo smrtelné na muži nesmrtelné paměti J. C. hrabě Radikati, cís. kr. vojska cís. velitel obrněnců velitel a tribun rytířské kázně obnovitel v bitvě u Lovosic léta spásy 1756, 1. října, přestatečně bojuje život položil, slávu rozmnožil, příklad vzácné věrnosti a statečnosti. Žil 57 let, 9 měsíců, 7 dnů. Marie Terezie císařovna tento pomník za zásluhy! Pokoj jemu, ať odpočívá v pokoji.“\"", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Václava.", "content": "Nachází se v ní oltář s oltářním obrazem znázorňující \"„smrt sv. Václava“\" od Karla Škréty. Na oltářní mense stojí bohatě zlacená schránka (rakvička) s ostatky sv. Felixe ze Sutri, jehož oválný obraz zdobí víko schránky. Tyto ostatky přivezl biskup Šternberk roku 1676 z Říma z katakomb sv. Cyriaka. Antependium tvoří polychromovaný dřevoryt znázorňující sv. Václava lisujícího hrozny a \"„umučení sv. Felixe“\".  U pilíře stojí oltář sv. Maří Magdaleny s oltářním obrazem od Josefa Czecha. Pod oltářem je v kartuši reliéf zachycující jak Maří Magdalena umývá Kristu nohy. V nástavci oltáře je umístě obraz sv. Pavlíny. Po bocích oltáře je sochy sv. Kateřiny a sv. Veroniky.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Vojtěcha.", "content": "Kaple sv. Vojtěcha je rovněž ozdobena obrazem od Karla Škréty. Od 8. srpna 2012 bylo započato s restaurováním tohoto obrazu. Na své původní místo se obraz vrátil 12. prosince 2013. Nad oltářním stolem je umístěna ozdobná skleněná rakev s ostatky sv. Klementa z římských katakomb. Antependium zachycuje poslední okamžik života sv. Klementa.  U pilíře stojí oltář sv. Šebestiána se sochami sv. Františka Xaverského a sv. Rocha. Jedná se o tzv. \"„morový oltář“ (svatých pomocníků)\", protože všichni zobrazovaní světci (sv. Karel Boromejský, sv. Šebestián, sv. František Xaverský i sv. Roch) jsou patrony proti moru. Obraz namaloval litoměřický mistr Josef Czech, sochy vytvořil Jan Antonín Eckert. Pod obrazem se nachází reliéf zobrazující smrt sv. Rozálie z Palerma, také patronky proti moru.", "section_level": 3}, {"title": "Další prvky interiéru.", "content": "Na pravé straně presbytáře je pověšen obraz sv. Jana Křtitele. Jedná se o kopii obrazu Bernardo Strozziho, darovanou sem v roce 1844. Nad ním jsou 4 obrazy evangelistů, které namaloval v roce 1844 Jan Gruss (1790–1855) z Litoměřic. Katedrální křtitelnice se sochou sv. Jana Křtitele pochází z první poloviny 19. století.  Kazatelna představuje velmi zdobnou řezbářskou práci. Jsou na ní umístěny sošky světců tzv. \"církevních otců\": sv. Ambrože, sv. Jeronýma, sv. Augustina, sv. Řehoř Velikého a sv. Atanasia. Obraz sv. Matouše je kopií Škrétova obrazu z Křešic. Jedná se o práci Františka Josefa Kutschery z roku 1781. Na stříšce kazatelny je umístěna socha Spasitele, na vrcholu erb biskupa Schleinitze.  V katedrální lodi je umístěna pamětní deska o konsekraci katedrály biskupem Šternberkem dne 21. září 1681.  Na kruchtě jsou mohutné varhany ve starých rokokových skříních, avšak nový elektromagnetický stroj pochází od drážďanské firmy Jehmlich z roku 1942. Mají 4 manuály, 56 registrů a 3944 píšťal, z nichž největší píšťaly měří 5 a půl metru, zatímco nejmenší nedosahují délky ani jednoho centimetru. Od listopadu 2010 jsou v katedrále na boční empoře umístěny menší chórové renesanční varhany.", "section_level": 2}, {"title": "Věž a zvonice.", "content": "Věž katedrály je celkem 65 metrů vysoká, její čtvercový půdorys činí cca 9×9 metrů. Původní starší gotický chrám ani novější barokní katedrála věž neměly vůbec. Ta byla dostavěna až dodatečně ve dvou etapách. První část stavby proběhla z popudu biskupa Hugo Königsegga v letech 1711 až 1720, byly vybudovány základy věže až do výše 11 metrů, na nichž pak spočívala dřevěná barokní zvonice. Další dostavbu věže inicioval litoměřický biskup Antonín Ludvík Frind, dostavba věže do dnešní podoby proběhla v letech 1879 až 1881 podle návrhu rakouského architekta barona Heinricha Ferstela. Na spojovací oblouk mezi věž a katedrálu byl umístěn osobní znak 14. litoměřického biskupa Emanuela Jana Schöbela.  Věž katedrály je od roku 2010 přístupná pro veřejnost a je z ní krásný výhled na město i na jeho nejbližší okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Svatá brána.", "content": "U příležitosti \"Mimořádného Svatého roku Božího milosrdenství\" otevřel biskup Jan Baxant 13. prosince 2015 vchodové dveře katedrály jako Svatou bránu s možností získat odpustky podle propozic encykliky \"Misericordiae vultus\", kterou vydal papež František.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "V katedrále se také od rok 2000 odehrává varhanní hudební festival s názvem Litoměřické varhanní léto, kde vystupují přední čeští i zahraniční varhaníci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatého Štěpána je katedrální a kapitulní chrám litoměřické diecéze, a jedna z nejvýznamnějších kulturních památek Litoměřic. Je chráněna jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": "The St. Stephen's Cathedral () or simply Cathedral of Litoměřice, is the name given to a religious building of the Catholic Church that works as a cathedral of the Diocese of Litoměřice, and is also one of the most important cultural sites in the city. It is protected as a cultural monument of the Czech Republic.", "id": 1551456}
{"src_title": "Ordinální aritmetika", "tgt_title": "Ordinal arithmetic", "src_document": [{"title": "Ordinální čísla a jejich vlastnosti.", "content": "\"Základní definice a vlastnosti ordinálních čísel najdete v článku Ordinální číslo.\"", "section_level": 1}, {"title": "Definice ordinálního součtu a součinu.", "content": "Jsou-li formula_1 a formula_2 dvě ordinální čísla, pak:  Typem dobře uspořádané množiny se rozumí ordinální číslo, které je při uspořádání relací formula_7 izomorfní s touto množinou – jedním z poměrně jednoduchých výsledků teorie ordinálních čísel je, že každá dobře uspořádaná množina je izomorfní s právě jedním ordinálem.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady součtu dvou ordinálních čísel.", "content": "Součet 3 + 2: formula_8 formula_9 formula_10 formula_11 Typem této množiny v lexikografickém uspořádání (tj. napřed podle prvního a pak podle druhého prvku uspořádané dvojice) je ordinál 5, takže 2 + 3 = 5, což vypadá docela povědomě.  Součet formula_12 (jako formula_13 se značí množina všech přirozených čísel) formula_14 formula_15 formula_16 formula_17 Typem této množiny v lexikografickém uspořádání je formula_13, takže formula_19. Tady už je to s tou povědomostí horší – když něco zleva přičtu k množině všech přirozených čísel, dostanu opět množinu přirozených čísel.  Doporučuji každému, aby si zkusil podle definice rozepsat formula_20. Dojde k překvapivému zjištění: formula_21", "section_level": 2}, {"title": "Příklady součinu dvou ordinálních čísel.", "content": "Součin 3.2: formula_22 formula_23 Typem této množiny s lexikografickým uspořádáním je číslo 6.  Součin formula_24: formula_25 formula_26 Typem této množiny s lexikografickým uspořádáním je formula_13.  Obrátím-li poslední příklad na formula_28, dostávám množinu formula_29, jejímž typem již není formula_13, ale větší ordinální číslo formula_31  Rozhodně opět formula_32.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti ordinálního součtu a součinu.", "content": "Ordinální součet a součin je definován tak, aby na přirozených číslech (tj. v našem případě na konečných ordinálech) dával stejné výsledky jako běžný aritmetický součet a součin v Peanově aritmetice. Dá se dokonce ukázat, že ordinální aritmetika na konečných ordinálech je modelem Peanovy aritmetiky.  Zajímavější začíná být situace na nekonečných ordinálech, kde se již toto chování liší – součet ani součin nejsou komutativní a ordinální součin je distributivní pouze zleva: formula_33 Opačně to ale neplatí, protože například: formula_34 – viz předchozí příklady.  Uveďme některé další vlastnosti ordinálního součtu a součinu (všechny lze snadno odvodit přímo z definice stejně, jako v předchozích příkladech):  A na závěr ještě něco, co vypadá trochu jako zbytek po dělení na přirozených číslech: Pro každé dva ordinály formula_40 existují formula_41 takové, že formula_42", "section_level": 1}, {"title": "Definice ordinální mocniny.", "content": "Ordinální mocnina mocnina je opět rozšířením své jmenovkyně známé z přirozených čísel, definuje se rekurzivně následujícím způsobem:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti ordinální mocniny.", "content": "Ordinální mocnina má opět řadu vlastností, které bychom od aritmetické operace toho jména čekali:  A především:", "section_level": 1}, {"title": "Mocninný rozvoj ordinálního čísla.", "content": "Na závěr ještě uveďme větu o mocninném rozvoji ordinálních čísel (konkrétně pro základ formula_13 – opět lze srovnávat s mocninným rozvojem na přirozených číslech například ze základu 2:  Je-li formula_57 množina přirozených čísel a formula_1 libovolný ordinál, pak existují jednoznačně daná přirozená čísla formula_59 a ordinály formula_60 takové, že platí: formula_61  Tento zápis nazýváme Cantorův normální tvar ordinálního čísla.  Pro vyjádření čísla formula_62 v Cantorově normálním tvaru platí formula_63, přičemž rovnost nastává právě tehdy, když formula_64. Takových formula_62 existuje dokonce vlastní třída, nejmenší z nich se nazývá formula_66. Pro formula_67 tedy je formula_68, což umožňuje často používanou metodu dokazování – takzvanou indukci do epsilon nula.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ordinální aritmetika je jednou z disciplín klasické teorie množin. Zabývá se rozšířením základních aritmetických operací (sčítání, násobení, mocnění) z přirozených čísel na všechna ordinální čísla (včetně nekonečných). Toto rozšíření probíhá tak, aby byly dobře zachyceny vlastnosti takzvaných dobrých uspořádání. Jinou možností je pokus o zachycení vlastností velikosti množin – tím se zabývá kardinální aritmetika.", "tgt_summary": "In the mathematical field of set theory, ordinal arithmetic describes the three usual operations on ordinal numbers: addition, multiplication, and exponentiation. Each can be defined in essentially two different ways: either by constructing an explicit well-ordered set which represents the operation or by using transfinite recursion. Cantor normal form provides a standardized way of writing ordinals. In addition to these usual ordinal operations, there are also the \"natural\" arithmetic of ordinals and the nimber operations.", "id": 652972}
{"src_title": "GAZ 69", "tgt_title": "GAZ-69", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prototyp vozu GAZ 69, který konstrukčně vycházel z modelu GAZ 67, byl dokončen koncem roku 1948 skupinou techniků pod vedením Grigorije Mojsejeviče Vassermana. Sériová výroba byla zahájena 1. září 1953 v Gorkovském avtomobilnem zavodě (ГАЗ - Горьковский автомобильный завод), kde vydržela až do konce roku 1954, kdy byla přesunuta do Uljanovského UAZ. V Uljanovsku výroba pokračovala od roku 1956 až do prosince 1972, kdy byla nahrazena produkcí vozu UAZ-469. Zde byla také zavedena výroba pětimístného štábního modelu A, který sloužil k přepravě důstojníků. Brány obou továren opustilo celkem 634 285 vozidel typu 69 (UAZ-GAZ-69 - 356 624 ks, UAZ-GAZ-69А - 230 185 ks, UAZ-GAZ-69AM a UAZ-69M - 10 551 ks. Rozdíl v počtu náleží dalším modifikacím).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "GAZ 69 využíval osvědčeného svařovaného žebřinového rámu, který nesl kovovou karoserii krytou plachtou. Základní transportní model 69 měl pár dveří a zadní sklopnou stěnu. Uvezl buď 8 mužů, nebo 2 muže a 500 kg nákladu. Štábní model 69A disponoval čtvero dveřmi (pár na jedné straně byl zaměnitelný), pěti místy a možností přidat 50 kg nákladu. Drtivá většina dílů byla pro oba typy společná. Čtyřválcový motor GAZ s rozvodem SV a zdvihovým objemem 2120 cm3 poháněl přes třístupňovou převodovku a dvoustupňovou přídavnou redukční převodovku zadní, nebo všechna kola. Spotřeba benzínu uváděná výrobcem byla 14 l/100 km při náhonu 4×2.  Zvláštní konstrukci, která vycházela z obojživelného válečného Ford GPA, měl model GAZ 69 MAV. Oproti terénní verzi měl navíc rozvodovku pohánějící třílistou vrtuli pro pohon ve vodě a čerpadlo vody vnikající do vany karosérie. Auto bylo ve vodě řízeno kormidlem spřaženým s volantem.", "section_level": 1}], "src_summary": "GAZ 69 byl lehký terénní automobil s náhonem na všechna čtyři kola, vyráběný v letech 1953–1972 v bývalém Sovětském svazu. Automobil se stal standardním dopravním prostředkem všech armád Varšavské smlouvy. V Československé lidové armádě nahradil vůz Škoda 1101 VO. GAZ 69/69M byl určen pro přepravu osmi osob a štábní verze GAZ 69A pro přepravu pěti osob. Kromě transportního určení sloužilo vozidlo v ČSLA jako radiovůz, vozidlo chemického průzkumu, sanitní vůz, výsadkářská modifikace a též jako tahač 82mm bezzákluzového kanónu vz. 59.", "tgt_summary": "The GAZ-69 is a four-wheel drive light truck, produced by GAZ (ГАЗ, or \"Gorkovsky Avtomobilnyi Zavod\", Gorky Automobile Factory) between 1953 and 1956 and then by UAZ, in 1956–1972, though all of these vehicles were known as GAZ-69s.", "id": 191848}
{"src_title": "Marco van Basten", "tgt_title": "Marco van Basten", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Velmi krátce hrál Marco van Basten za \"Elinwijk\", kde si jej vyhlédl slavný Ajax Amsterdam. Svůj první zápas za Ajax odehrál v dubnu 1982 a hned při svém debutu skóroval, Ajax tehdy porazil NEC 5:0. Fanoušci a odborníci v jeho stylu hry našli podobnosti s další fotbalovou nizozemskou ikonou a ihned jej k ní přirovnali. Nebyl to nikdo jiný než Johan Cruijff.  Van Basten vyrostl v nepostradatelného hráče, během svého působení v Ajaxu vypiloval už i tak svou britalntní techniku. V roce 1982 se dokonce stal nejlepším evropským útočníkem.  Zúčastnil se Mistrovství světa hráčů do 20 let 1983 v Mexiku, kde byli mladí Nizozemci vyřazeni ve čtvrtfinále svými vrstevníky z Argentiny (prohra 1:2).  V letech 1984 až 1987 se vždy stal nejlepším nizozemským střelcem, během tohoto období nastřílel 117 branek ve 112 zápasech. Nejlepší sezóna byla pro něj 1985/86, kdy ve 26 zápasech vstřelil 37 gólů. Van Basten dovedl Ajax i k vítězství v poháru UEFA v roce 1987, kdy ve finále proti Lokomotivu Lipsko vstřelil gól. V roce 1987 jej koupil do svého týmu AC Milán Silvio Berlusconi, který tak vytvořil spojení van Basten - Rijkaard a Guillit. V jejich první sezóně ihned vyhráli italskou ligu, ale van Basten měl neustálé problémy s kotníkem, přesto odcestoval na EURO 1988, kde se předvedl v oslnivé formě a dovedl tak nizozemský tým ke zlatým medailím. V sezóně 1992/93 zažil Milán neuvěřitelné vítězné tažení v 58 zápasech, van Basten hrál mimořádně a za to si také vysloužil titul pro nejlepšího evropského i světového fotbalistu. Také se však vážně zranil, opět se jednalo o kotník. AC Milán se poté probojovalo až do finále Ligy mistrů, kde prohrálo s Olympique de Marseille, van Basten u toho však nebyl, zranění si vyžádalo daleko větší pauzu než se očekávalo.  Od zápasu s Anconou, kde k zranění došlo, se na trávník jako profesionální hráč už nevrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V roce 1995 oficiálně ukončil svou fotbalovou kariéru, tehdy na otázku, zda by nechtěl vyzkoušet někdy post trenéra odpovídal záporně. Nicméně, svůj názor změnil poté, co začal navštěvovat trenérské kurzy KNVB. Jeho prvním týmem se stal B tým Ajaxu, který vedl se svým kamarádem Johnem van ́t Schipem.  29. července 2004 byl Marco van Basten jmenován trenérem nizozemské fotbalové reprezentace, van ́t Schip se stal jeho asistentem.  Po začáteční skepsi všech pochybovačů se stal brzy uznávanou osobou a mužem, který si stojí za svým rozhodnutím. Přestal do reprezentace povolávat takové hráče jako Clarence Seedorf, Roy Makaay nebo Edgar Davids.  Rozhodl se národním tým nestavět na velkých jménech, do reprezentace začal povolávat pro fotbalové laiky neznámá jména, přesto v nizozemské lize uznávané talenty. Do reprezentace tak díky van Bastena nakoukli například Denny Landzaat, Barry Opdam, Ron Vlaar, Jan Kromkamp nebo Joris Mathijsen. Pozoruhodným rozhodnutím bylo povolání Khalida Boulahrouze, Hedwigese Madura nebo Ryana Babela.  Doposud se jeho omlazovací proces národního týmu vyvedl, pod jeho vedením prohráli Nizozemci jen jednou, ale v tom nejdůležitějším a zřejmě nejdivočejším zápase, jaký odehráli, a to v osmifinále mistrovství světa ve fotbale v roce 2006 proti Portugalsku. Tehdy byl i poprvé kritizován za to, že opomíjel v základní sestavě Ruuda van Nistelrooye a místo něho vsadil na mladý tandem Arjen Robben, Robin van Persie, Dirk Kuijt a Jan Vennegoor of Hesselink.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcel („Marco“) van Basten (*31. října 1964 Utrecht, Nizozemsko) je nizozemský trenér, který v současné době trénuje nizozemský klub SC Heerenveen. Před tím, než začal vykonávat funkci trenéra, byl úspěšným fotbalovým útočníkem. Hrál za Ajax Amsterdam a AC Milán. Je považován za jednoho z nejlepších fotbalistů, kteří kdy hráli. Za svou poměrně krátkou kariéru, kterou ukončilo vážné zranění, vstřelil 276 gólů. Van Basten získal třikrát cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, a to v letech 1988, 1989 a 1992. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "Marcel \"Marco\" van Basten (; born 31 October 1964) is a Dutch football manager and former professional football player, who played for Ajax and A.C. Milan, as well as the Netherlands national team, as a striker. He is regarded as one of the greatest players in the history of the sport. He scored 300 goals in a high-profile career, but played his last match in 1993 at age 28 due to an injury which forced his retirement two years later. He was later the head coach of Ajax and the Netherlands national team.", "id": 1505806}
{"src_title": "Oscar Peterson", "tgt_title": "Oscar Peterson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrůstal ve čtvrti Little Burgundy v Montrealu v provincii Québec. V pěti letech se začal učit hře na trubku a piáno, avšak od svých sedmi let se kvůli prodělané tuberkulóze věnoval pouze hře na piáno. První setkání s hudbou formou výuky mu dopřával jeho otec, amatérský trumpetista a pianista. Díky své sestře, která ho také vyučovala, dosáhl vysoké úrovně hráčského umu a virtuozity. Prvním \"opravdovým\" učitelem byl maďarský pianista Paul de Marky, jenž byl sám klavírním žákem Franze Liszta. Zanedlouho mladý Oscar propadl kouzlu jazzu a zejména stylu boogie-woogie a díky tomu byl ve své době nazýván jako \"the Brown Bomber of the Boogie-Woogie\". Ve věku devíti let hrál takovým způsobem, že působil mezi profesionály jako rovnocenný kolega. Mnoho let cvičil čtyři až šest hodin denně a teprve v následujících letech snížil každodenní lekce na jednu až dvě hodiny. V roce 1940, ve věku čtrnácti let, vyhrál národní hudební soutěž pořádanou \"Canadian Broadcasting Corporation\", což byl okamžik, který jej zařadil mezi profesionální hudebníky.  Jedněmi z mnohých, kteří měli na Petersona v době jeho mládí vliv, byli Teddy Wilson, Nat \"King\" Cole, James P. Johnson a legendární Art Tatum. Brzy si vydobyl renomé jako technicky zdatný a melodicky nápaditý jazzový pianista a začal pravidelně znít z kanadských rádií. Jeho první vystoupení v USA se konalo roku 1949 v newyorské Carnegie Hall.  Během své kariéry hrál např. s Rayem Brownem, Benem Websterem, Miltem Jacksonem, Herb Ellisem, Barney Kesselem, Ed Thigpenem, Niels-Henning Ørsted Pedersenem, Louis Armstrongem, Stéphanem Grappellim, Ellou Fitzgerald, Clarkem Terrym, Joe Passem, Countem Basiem.  Důležitým momentem Petersonovy kariéry bylo zahájení spolupráce se značkami hudebního manažera Normanem Granzem (především Verve records) koncertní série „Jazz at the Philharmonic“, kde měl příležitost si zahrát s nejvýznamnějšími osobnostmi jazzu své doby. Granz zůstal Petersonovým manažerem po většinu kariéry. Někteří odborníci jsou toho názoru, že jeho nejlepší nahrávky jsou ty z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Od roku 1973 vycházely jeho desky pod Granzovým vydavatelstvím Pablo Records, v 90. letech pak ve vydavatelství Telarc.  Roku 1993 prodělal mozkovou mrtvici, která trvale oslabila jeho levou polovinu těla. Tím byl na dva roky postaven mimo dění. Tuto překážku však posléze překonal a až do svého skonu omezeně koncertoval.  V roce 1997 obdržel cenu Grammy za celoživotní přínos a také cenu International Jazz Hall of Fame Award, což dokazuje, že je stále považován za jednoho z nejlepších jazzových hráčů všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oscar Emmanuel Peterson, CC, CQ, O.Ont. (15. srpna 1925, Montreal, Québec – 23. prosince 2007 Mississauga, Ontario) byl kanadský jazzový pianista a skladatel, některými kritiky pokládán za jednoho z nejlepších pianistů všech dob (Scott Yanow, 2004). Jeho hudba je plná swingu a jazzových improvizací. V Evropě byl známý také díky svým každoročním koncertům. Jeho velkým vzorem byl legendární jazzový pianista Art Tatum.", "tgt_summary": "Oscar Emmanuel Peterson, (August 15, 1925 – December 23, 2007) was a Canadian jazz pianist, virtuoso and composer. He was called the \"Maharaja of the keyboard\" by Duke Ellington, but simply \"O.P.\" by his friends. He released over 200 recordings, won eight Grammy Awards, and received numerous other awards and honours. He is considered one of the greatest jazz pianists, and played thousands of concerts worldwide in a career lasting more than 60 years.", "id": 1337949}
{"src_title": "Antonín Holý", "tgt_title": "Antonín Holý", "src_document": [{"title": "Vědecká dráha.", "content": "V letech 1954 až 1959 vystudoval organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1960 až 1963 byl vědeckým aspirantem oboru organické chemie na Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) ČSAV v Praze. V roce 1963 se stal vědeckým pracovníkem ÚOCHB, v roce 1967 se stal vedoucím vědeckým pracovníkem, v roce 1983 vedoucím skupiny chemie nukleových kyselin a od roku 1987 stál v čele oddělení chemie nukleových kyselin. V letech 1994 až 2002 vykonával funkci ředitele ústavu. Habilitoval se v roce 2004 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci prací \"Acyklické nukleosidfosfonáty: představy a skutečnost\", tamtéž byl v roce 2005 jmenován profesorem organické chemie.  Od roku 1976 spolupracoval na vývoji antivirových preparátů s Erikem De Clercqem z Katolické univerzity v belgické Lovani, který je i spoluautorem 15 Holého patentů. Podle databáze Web of Science byl Holý autorem nebo spoluautorem 604 publikací, 11 609 jejich citací a Hirschův index 49 (ke dni 17. 7. 2012; o 6 let později, ke dni 19. 7. 2018, to bylo již 768 publikací, 16 979 citací, Hirschův index 57; v lednu 2020 se ve všech databázích Web of Science jednalo o 975 prací, 20 131 citací, Hirschův index 60. Jde také o autora či spoluautora 60 českých i zahraničních patentů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj léků.", "content": "Prvním lékem vyvinutým na základě práce Holého týmu bylo antiherpetikum Duviragel, vyvinuté ÚOCHB a společností Léčiva. Do časově a finančně náročného vývoje antiviriotik z látek vyvinutých Holého týmem se však nebyla ochotna pustit žádná společnost z ČSSR ani z Evropy, vývoj tak začal v americké farmaceutické společnosti Bristol-Myers. Později však byl zastaven jako neperspektivní.  Patenty však v roce 1990 odkoupila malá americká společnost Gilead Sciences (tehdy měla asi jen 15 zaměstnanců), kam se přesunuli i někteří zaměstnanci Bristol-Myers, kteří považovali Holého látky za perspektivní. V roce 1996 byl z USA a Evropské unii schválen pro léčení virového zánětu oční sliznice cidofovir (prodáván pod názvem \"Vistide\"), který působí i proti viru pásového oparu a viru pravých neštovic. V roce 2001 pak byl pro léčbu AIDS schválen tenofovir-disoproxil, prodávaný jako \"Viread\", v roce 2008 byl schválen i pro léčbu hepatitidy B. Dalším schváleným lékem měl být adefovir, prodávaný k léčbě AIDS pod názvem \"Preveon\", v roce 1999 však schválen nebyl, zejména kvůli vážným vedlejším účinkům. Vývoj látky však pokračoval a v roce 2002 byla schválena k léčbě hepatitidy B, prodávaná pod názvem \"Hepsera\". Kombinace tenofoviru s emtricitabinem pak byla v roce 2004 schválena k léčbě AIDS (prodávána pod názvem \"Truvada\") a v roce 2012 i jako prevenci k nakažení virem HIV. Kombinace této kombinace s látkou efavirenz byla pak v roce 2006 schválena k léčbě AIDS (prodávána pod názvem \"Atripla\"), v roce 2011 pak k témuž účelu kombinace tenofoviru, emtricitabinu a rilpivirinu (prodávána pod názvy \"Complera\" a \"Eviplera\"). Další látky jsou ve stádiu vývoje nebo klinických zkoušek.  Za licenční poplatky a patenty, které jsou výsledkem práce Antonína Holého a jeho týmu, získává ÚOCHB od společnosti Gilead téměř 2 mld. Kč ročně. V roce 2006 pak Gilead uzavřela s ÚOCHB smlouvu, pro zřízení nového společného výzkumného centra na výzkum nových látek, když k tomuto účelu ústavu věnuje ročně 1,1 milionu dolarů po dobu 5 let, v roce 2011 byla smlouva prodloužena o dalších pět let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Holý ( Praha – ) byl český chemik a jeden z nejvýznamnějších českých přírodovědců 20. století. Je objevitelem řady antivirotik využívaných při léčbě HIV/AIDS, hepatitidy typu B či oparů.", "tgt_summary": "Antonín Holý (1 September 1936 – 16 July 2012) was a pioneering Czech scientist. He specialised in the field of chemistry and cooperated on the development of important antiretroviral drugs used in the treatment of HIV and hepatitis B. He was involved in the creation of the most effective drug (as of early 2009) in the treatment of AIDS. Antonín Holý is the author of more than 400 scientific discoveries and holds 60 patents. With more than 400 discoveries to his credit, his work has affected millions of people with viral diseases such as HIV/AIDS and hepatitis B and many other viral diseases. In 2008 he received an Honorary Professorship at the University of Manchester's School of Chemistry.", "id": 2117462}
{"src_title": "Telephone Number Mapping", "tgt_title": "Telephone number mapping", "src_document": [{"title": "Protokol.", "content": "Ačkoli pomáhá VoIP, protokolu používanému pro hlasovou komunikaci přes internet, ENUM není nutným požadavkem pro VoIP a neměl by se plést s běžným směrováním VoIP, založeným na protokolech SIP a H.323 s použitím URI. Poskytovatelé služeb VoIP přiřazují URI zákazníkovi tak, aby mohli vytvořit spojení přes internet, tedy v podstatě telefonní hovor. ENUM je protokol založený na DNS, který poskytuje vhodné služby, které pomáhají uskutečnit hovor, ale rozšiřuje i možnosti spojení o další DNS služby, jak je popsáno níže. Vytváří uživatele s doménovým jménem na serveru E.164 a asociuje tím tak běžné mezinárodní telefonní číslo s URI. Server je udržován Poskytovatelem služby ( \"Service Provider\"), který se stane standardním, jakmile dokáže úspěšně spojovat URI s telefonním číslem.  Mezinárodní telekomunikační unie ( \"International Telecommunication Union\", zkráceně \"ITU\") alokovala ENUM zvláštní zónu, jmenovitě „e164.arpa“ pro použití s čísly E.164. Jakékoli telefonní číslo pak může být transformováno do doménového jména obrácením čísel a jejich oddělením tečkami a přidáním přípony \"e164.arpa\", jako v následujícím příkladu: +420 123 45 67 89 = 9.8.7.6.5.4.3.2.1.0.2.4.e164.arpa  DNS pak může být použito pro vyhledávání internetových adres pro služby jako SIP VoIP telefonie. Záznamy NAPTR jsou například použity k „překladu“ adres E.164 na adresy SIP. Takový NAPTR záznam pak může vypadat následovně:  Tento příklad ukazuje, že jestliže chcete použít službu „E2U+sip“, měli byste zadat adresu „sip:phoneme@example.net“. Regulární výrazy pak mohou být velmi jednoduše použity telefonní společností k přiřazení adres všem svým klientům. Například, pokud bude vaše telefonní číslo +420 123 45 67 89, vaše SIP adresa může být sip:456789@123telco.example.net.  Uchytily se i alternativní vyhledávací protokoly ENUMu (například sbXML). Tyto služby obvykle poskytují rychlejší a jednodušší mechanismy k překládání čísel E.164 do SIP adres.  ITU e164.arpa subdomény jsou nejprve vydány regulačním orgánům vlády dané země, které dále přidělují zóny jednotlivým telefonním společnostem. Vaše telefonní společnost má potom obvykle na starost záznamy NAPTR. Některé země prohlašují, že nechají koncového uživatele, aby si registroval své vlastní telefonní čísla zprostředkovatelem, který nemusí být nutně jejich telefonní společností. Toto se považuje za výborný nápad, protože VoIP telefonie je největší použití Enum. Lidé, kteří používají VoIP službu s umožněným Enum transportem pak mohou volat vaše existující číslo, ale zároveň se nepřipojovat na vaši telefonní linku, nýbrž přímo přes internet na váš VoIP telefon, obcházejíc tak celý telefonní systém. Když zavolají někoho, kdo nemá Enum, hovor se spojí přes Veřejnou komutovanou telefonní síť ( \"Public Switched Telephone Network\", zkráceně PSTN).  Objevily se také alternativní volné veřejné a soukromé služby ENUM, jako například E164.org a VPF ENUM Registry. Tyto služby často ověřují čísla PSTN a můžou být použity vedle e164.arpa. Konkurenční zóny ENUM mohou být prospěšné pro udržení nízkých cen na trhu VoIP.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení ENUMu.", "content": "Pro IP telefonii prostřednictvím ENUMu připadají v úvahu dva globální stromy:  \"User ENUM\" \"Infrastructure ENUM\"", "section_level": 1}, {"title": "User ENUM.", "content": "User ENUM je strom DNS záznamů určený pro jednotlivé uživatele VoIP telefonie, kteří na základě vlastní úvahy a vůle (opt-in) vkládají do DNS informace o svém telefonním čísle a dávají je tak volně k dispozici ostatním, aby je využili v další komunikaci. Ostatní uživatelé používají ENUM strom k získání informací o ostatních, jestliže přes ENUM telefonují. User ENUM strom slouží k výměně údajů a komunikaci mezi uživateli.  Pro User Enum telefonii je třeba mít telefony komunikující po IP (stolní, softwarové, WiFi, WiFi + GSM). Více informací naleznete v angličtině zde. Dále je zapotřebí ústředna či brána podporující SIP/ENUM. Více informací naleznete v angličtině zde.  Pro User Enum je potřeba zaregistrovat ENUM doménu pro každé telefonní číslo zvlášť. Proces registrace je obdobný registrování domén.cz. Dále je třeba vložit záznamy do DNS. Výhodou User Enumu je Least cost routing (LCR) - LCR je automatické směrování spojení cestou nejnižších nákladů. Jedná se o typ směrovacího algoritmu, který k určení nejlevnější cesty k cíli, používá vícenásobné metriky (např. počet přeskoků, ceny linky, zatížení a zpoždění linky). V praxi si uživatel může vybrat (např. vytočenou předvolbou) cestu svého hovoru, tedy zda bude spojení uskutečněno internetovou cestou nebo za pomoci PSTN.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastructure ENUM.", "content": "Infrastructure ENUM je strom určený pro telekomunikační operátory. Každý operátor vloží do \"stromu \"informace o telefonních číslech, které má ve své síti a přidá k nim údaj, jakým způsobem mohou ostatní operátoři směrovat hovory, SMS, MMS či jiné služby na tato čísla. Operátor tím dává ostatním operátorům informaci o tom, že určité telefonní číslo se nachází v jeho síti a říká, jakým způsobem je možné doručovat libovolnou IP službu z jiných sítí do jeho sítě. Infrastructure ENUM řeší propojování IP sítí operátorů (IP peering). Informace v tomto stromě jsou k dispozici pouze operátorům a většinou jsou neveřejné.  Přínosem Infrastructure ENUMu je vyřešení propojení v IP sítích. Telefonní číslo je identifikátorem pro všechny služby. Snižuje složitost systému, protože ENUM supluje více systémů najednou. Správa údajů je jednoduchá, jelikož každý udržuje pouze své údaje, které jsou tak vždy aktuální. ENUM čerpá z výhod plynoucích z použití DNS.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Následující zobrazení ilustruje jak ENUM pracuje, když například zákazník A chce zavolat zákazníka B.", "section_level": 1}, {"title": "Situace v ČR.", "content": "Dosavadní historie ENUM v ČR v kostce:  Červen 2003 — Delegace domény.0.2.4.e164.arpa na sdružení CZ.NIC (spravující i registr domén.cz) od ITU na základě souhlasu Ministerstva Informatiky ČR. 2004–2006 — Předzkušební provoz s manuální registrací ENUM domén (pre-trial). Duben 2006 — CZ.NIC pověřen Ministerstvem Informatiky ČR spustit systém do testovacího provozu. Březen – září 2006 — Vývoj registračního systému a budování síťové infrastruktury pro Tier1 ENUM registr. 20. září 2006 — ENUM systém spuštěn do testovacího provozu (trial). 22. ledna 2007 — Spuštění ENUM do plného provozu (commercial). 21. prosince 2008 — Dva roku po spuštění je ENUM na vrcholu, registrováno je 4843 ENUM domen. Od te doby počet registrovaných domén klesá 10. února 2013 — Šest let po spuštění poklesl počet registrovaných ENUM domén na 168, ENUM veřejně podporují pouze 4 operátoři a i ti jen pro odchozí volání. Na přelomu května a června CZ.NIC odstraňuje ze svých stránek odkaz na enum.nic.cz obsahující detailní informace o projektu. 3. května 2015 — CZ.NIC ruší neudržované stránky enum.nic.cz. V současné době tak nejsou veřejně k dispozici ani statistiky počtu registrovaných ENUM domén ani veřejný seznam operátorů, kteří ho v nějaké míře podporují.  ENUM je v ČR plně zaveden a je možné registrovat ENUM domény pro geografická čísla, mobilní čísla, VoIP čísla řady 910, čísla bezplatných linek a linek se sdílenými náklady (začíná 8) a čísla služeb se zvláštním tarifem (začínající 90). Registraci je možné provádět na dobu 1 až 10 let. Součástí registrace je tzv. validace, což je ověření, že osoba registrující doménu je uživatelem registrovaného čísla. Validace se pak provádí každých 6 měsíců.  Z operátorů služby ENUM v České republice poskytují pouze menší alternativní nebo lokální telekomunikační firmy (navíc obvykle jen v odchozím směru) a sdružení CESNET, které ovšem poskytuje služby pouze akademické sféře. Velcí operátoři, jako O, T-Mobile a Vodafone zatím nechtějí ENUM zavádět, protože by mohli velmi rychle přijít o příjmy z minutového účtování hovorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telephone Number Mapping ( \"mapování telefonních čísel\", zkráceně ENUM nebo Enum z TElephone NUmber Mapping) je soubor protokolů, které mají za cíl sjednotit telefonní systém s internetem za použití adres E.164 s DDDS a DNS. ENUM také označuje „E164 NUmber Mapping“.", "tgt_summary": "Telephone number mapping is a system of unifying the international telephone number system of the public switched telephone network with the Internet addressing and identification name spaces. Internationally, telephone numbers are systematically organized by the E.164 standard, while the Internet uses the Domain Name System (DNS) for linking domain names to IP addresses and other resource information. Telephone number mapping systems provide facilities to determine applicable Internet communications servers responsible for servicing a given telephone number using DNS queries.", "id": 1352330}
{"src_title": "Rohlík", "tgt_title": "Kifli", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Suroviny a receptury použité pro pečení rohlíků se liší podle země původu, někdy výrazně. Rohlíky se vyrábí především z pšeničné mouky, soli, droždí, sladového výtažku nebo cukru, vody nebo mléka a margarínu. Z těchto surovin se vytvoří těsto, které se nazývá tukové.  Podle použité mouky lze rohlíky dělit na bílé a celozrnné.", "section_level": 1}, {"title": "Bílý rohlík.", "content": "Konzumace rohlíku, vyráběného z tukového těsta s hladkou moukou, je díky moderním trendům zdravé výživy kritizována pro \"prázdnou energii\". Tento termín označuje potraviny, jež jsou sice vysoce energeticky bohaté, ale mají nízký nebo žádný obsah vitamínů, minerálů, bílkovin a dalších stavebních látek, které si lidský organismus žádá. Lidský organismus potřebuje i sacharidy, které rohlíky obsahují, tudíž jako součást pestré stravy ve vhodné míře není na škodu.", "section_level": 2}, {"title": "Celozrnný a vícezrnný rohlík.", "content": "Vícezrnné rohlíky se vyrábějí z podobných přísad jako běžné rohlíky, ale používá se v nich nejméně 5 % objemu jiných obilovin. Takové rohlíky mohou, ale nemusí obsahovat určitý poměr celozrnné mouky. Dále se do nich mohou přidat různá semínka, například slunečnicová nebo sezamová, a to jak do těsta, tak na posyp. Vícezrnný rohlík může díky tomu být mnohem vydatnějším zdrojem vlákniny (obsahujícím až 8,5 g ve 100 g), která dává žaludku pocit zasycení na delší dobu a v přiměřeném množství působí příznivě na trávicí trakt. Některé pekárny používají trik, kdy obarví obyčejný bílý rohlík barvivem, například karamelem, praženým ječmenem nebo žitem, který pak barvou vypadá jako celozrnný. Naopak celozrnný rohlík z grahamové mouky může mít světlejší barvu než klasické vícezrnné pečivo. Skutečný celozrnný rohlík lze tedy rozpoznat spíše než podle barvy ze struktury a celkového vzhledu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Traduje se, že rohlíky začal vyrábět vídeňský pekař Peter Wendler na počest vítězství nad Osmanskou říší v roce 1683, kdy Turci obléhali Vídeň a jejich útok byl odražen. Začal tedy vyrábět pečivo ve tvaru půlměsíce, což je symbol islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Spotřeba rohlíků jako pečiva každodenní potřeby je vysoká, což klade výrazné nároky na jejich produkci, kterou by nestíhala pokrývat pouze ruční výroba v tradičních pekárnách. Proto byla vyvinuta průmyslová výroba, které probíhá téměř zcela automaticky.", "section_level": 1}, {"title": "Ruční výroba.", "content": "Po smíchání surovin se těsto nechá chvíli ležet, aby dobře nakynulo. Pak se válečkem vyválí na rovné ploše a trojúhelníkovou formou nebo obyčejným nožem se vykrajují stejné kusy. Ty se následně \"stočí\" do válečku, který se jemně zahne. Pokládají se pak v řadách na vymazaný plech nebo na pečicí papír, tak aby mezi nimi byl dostatek prostoru, protože během pečení se o něco zvětší. Ještě před vsunutím do rozehřáté trouby se namažou vajíčkem a posypou kmínem, mákem, solí nebo zrníčky, podle chuti.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslová výroba.", "content": "Průmyslová výroba se od ruční liší jak v objemu výroby, tak hlavně v jejím postupu, kdy je většina práce svěřena strojům. Výroba začíná přípravou směsi, kdy pekař vloží do míchačky těsta potřebné suroviny. Mícháním se docílí promixování složek a vzniku těsta, které se vylije do díže. Vynesená díže pomocí překlápěče vyklápí těsto do dělícího stroje, jenž z těsta ukrajuje dílce, které mají potřebnou hmotnost a velikost na jednotlivý rohlík. Vzniklé utužené klonky skládá automaticky za sebe na dopravní pás v několika řadách (například 6). Pásem jsou přepraveny na místo, kde dochází k jejich překynutí a k tvarování do požadovaného tvaru (například rohlík, houska atd. – záleží na programu výroby). Po vytvarování pečiva do tvaru rohlíku je budoucí pečivo unášeno k osazování a následně na závěs kynárny.  V kynárně dochází k vykynutí rohlíku a následuje proces v podobě vlažení, sypání a přesun do pece, která může mít až 50 m2. Uvnitř pece je udržována teplota okolo 175–200 °C. Po upečení jsou rohlíky dopraveny ke zchlazení a potom jsou vysypány do transportních beden a expedovány do obchodů.  V důsledku konkurenčního boje o zákazníka, spojeného se snižováním cen, dochází ke snižování hmotnosti či kvality rohlíků. Hmotnost u většiny rohlíků se snížila z původních 50 gramů na 43 g či dokonce na 39 g. Obsah tuku, který má vliv na křupavost rohlíků se snížil z osmi až na čtyři procenta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rohlík je druh pečiva, které se používá jako běžná příloha k jiným potravinám. Jedná se o protáhlé pečivo, jež bývá zahnuto. Vyrábí se z tukového těsta pečením v troubě při teplotě 175–200 °C, případně i vyšší (230–270 °C).", "tgt_summary": "Kifli or kipfel is a traditional yeast bread roll that is rolled and formed into a crescent before baking. Crescent-shaped pastries are considered to be the oldest-surviving pastry shape and are believed to represent an ancient pagan tradition involving offerings to the moon goddess Selene. Pastries of similar shape have been baked since at least the 10th century in monasteries. In Vienna kipfel dates to at least the 13th century and was likely traditionally baked in monasteries for Easter.", "id": 244040}
{"src_title": "Modest Petrovič Musorgskij", "tgt_title": "Modest Mussorgsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Modest Petrovič Musorgskij pocházel z vážené důstojnické rodiny. Základy hudebního vzdělání získal od své matky. Studoval současně gymnázium a klavírní hru u A. Gerkeho v Petrohradě. Po maturitě hudbu na dlouhý čas opouští a volí nejprve dráhu vojáka. Byl dva roky důstojníkem maloměstské posádky a poté přechází na post ministerského úředníka. I tuto funkci velmi brzy mění na místo správce lesního úřadu. Musorgskij po celý život trpěl těžkými depresemi a v žádném svém povolání proto nebyl spokojen, časté změny jsou pro něj typické. Důležitým mezníkem jeho života bylo jeho seznámení se s členy tzv. Mocné hrstky. Okamžitě se vrací ke studiu hudební literatury, cvičí a velmi brzy získává jméno vynikajícího klavírního improvizátora, jakkoli domácí kritika ho označuje za nadaného diletanta, který neovládá hudební formu. Je však již jisté, že Musorgskij konečně nalézá svůj ústřední zájem a cíl, které zúročuje skladatelskou prací. Soustředěný zájem nemá však příliš dlouhého trvání, neboť po smrti své matky (1865) se jeho deprese prohlubují, období systematické práce se zkracují, propadá alkoholismu a jeho již tak výrazná psychická nestabilita kulminuje. Protože pracovních období ubývá, píše někdy horečně. Umírá ve věku dvaačtyřiceti let, když dospívá do stavu, kdy musí být přijat k hospitalizaci ze sociálních důvodů jako „důstojnický sluha“.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Osou Musorgského tvůrčího zájmu je problém lidské svobody v dějinách i v současnosti. Realismus je jeho základním kritériem, proto je hudební výraz někdy až drsný a vymyká se soudobým uměleckým formám. Přesto však Musorgského hudba strhuje obrovským citovým nábojem. Používá volné hudební formy, aby mohl bezprostředně prezentovat psychické stavy a pocity. Obrovské úsilí Musorgského plně vyjádřit vlastní představu dalo zejména v hudebním dramatu vznik zcela novátorské hudební řeči, jeho progresivní a nezatížený přístup vytváří autentický a strhující hudební výraz, který v mnohém přesahuje manýrismus, který je přítomen v mnoha dílech té doby (kontralaterálním příkladem může být např. Richard Wagner nebo Ferenc Liszt). Musorgského melodika vyrůstá z intonačních základů vzrušené slovní melodie řeči (v tomto ohledu působil též na Janáčka). Pro svoji až psychologickou pronikavost a syrovost hudebního výrazu nemohl být Musorgskij svou dobou uznáván, dnes je ovšem považován za jednoho z nejsvébytnějších hudebních skladatelů všech dob. Jeho nejvýznamnějšími díly, v nichž se střetávají všechny objevné rysy jeho práce, jsou opery, jejichž vrchol tvoří opera Boris Godunov. Jakkoli je Musorgského instrumentální a symfonická hudba potlačena zájmy hudebně-dramatickými, zanechal i zde díla světově proslulá – klavírní Obrázky z výstavy (Картинки) a orchestrální Noc na Lysé Hoře (Ночь на Лысой горе) inspirované kupadelnými svátky.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled děl.", "content": "Přes tragický životní osud a relativně krátký čas, po který se věnoval kreativní hudební činnosti, zanechal Musorgskij dílo, které svým významem přesahuje dobu a není ani nečetné, jakkoli některé skladby zůstaly nedokončeny. Zahrnuje především skladby pro klavír, opery, písňovou tvorbu a orchestrální skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Rimskij-Korsakov napsal o Musorgského díle toto: „Jeho dílo je plné kazů, hemží se těžkopádnými a nesouvislými harmoniemi, šokujícími pasážemi, úžasně nelogickými modulacemi nebo nesnesitelně dlouhými úseky, které dokonce ani modulaci nemají a jsou špatně napsané.... Musorgskij by potřeboval své dílo upravit pro účely praktické a umělecké, aby bylo vhodné pro interpretaci a aby jej mohli patřičně ocenit ti, kteří obdivují Musorgského genia. Pokud tak neučiní, budou se zabývat pouze studiem jeho výstředností a hříchů na umění.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Modest Petrovič Musorgskij (rusky \"Модест Петрович Мусоргский\",, Karevo –, Petrohrad) byl ruský skladatel a klavírista období romantismu, ke kterému jej však lze počítat jen okrajově. Daleko spíše mu lze přisoudit významnou roli v rámci typicky ruské školy „psychologického realismu“ a v oblasti hudebního impresionismu. Musorgskij dospěl k osobitě nekompromisní, autentické a citově hluboké hudební řeči, která předešla dobu, ve které žil. Jeho schopnost dosáhnout novými nekonvenčními prostředky pravého výrazu zůstává i dnes vzorem všem současným i budoucím skladatelům. Byl výrazně inspirován folklórem. Jeho nejvýznamnějšími díly jsou opery (\"Boris Godunov, Ženitba\"), orchestrální (\"Noc na Lysé hoře\") a klavírní (\"Obrázky z výstavy\") skladby a významné jsou též jeho písňové cykly. Musorgskij byl hlavní inspirací pro moderní ruskou hudbu první poloviny 20. století, především pro její hlavní představitele, Šostakoviče a Prokofjeva. Byl hudebním samoukem.", "tgt_summary": "Modest Petrovich Mussorgsky (; – ) was a Russian composer, one of the group known as \"The Five\". He was an innovator of Russian music in the romantic period. He strove to achieve a uniquely Russian musical identity, often in deliberate defiance of the established conventions of Western music.", "id": 491353}
{"src_title": "Livia Klausová", "tgt_title": "Livia Klausová", "src_document": [{"title": "Profesní kariéra.", "content": "Narodila se 10. listopadu 1943 v Bratislavě v rodině učitelky a právníka, jako jedna z pěti dětí. Její otec Štefan Miština pracoval od ledna 1940 jako vedoucí cenzurního oddělení fašistické tajné policie Ústředny státní bezpečnosti v Bratislavě. Osobně se podílel na perzekuci slovenských Židů. V roce 1966 vystudovala obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze, obor zahraniční obchod. V témže roce získala i diplom na Université Internationale de Sciences Comparées v Lucemburku. Po krátkém působení v PZO Centrotex se stala odbornou, později vědeckou pracovnicí Ekonomického ústavu ČSAV, kde pracovala až do roku 1993. V roce 1969 studovala na Europa-Institutu v Amsterodamu. V letech 1994 až 2000 působila jako výkonná tajemnice České společnosti ekonomické.  V Ekonomickém ústavu ČSAV se zabývala především problematikou mezinárodních financí a mezinárodních měnových institucí. Vedle četné publikační činnosti se od roku 1990 účastnila i řady mezinárodních konferencí věnovaných jak transformaci české ekonomiky tak i konferencí zaměřených na finance a bankovnictví. Po roce 1990 pracovala jako členka dozorčích rad v České spořitelně, a. s., ČEZ, a. s. a ZVVZ a. s. Milevsko.", "section_level": 1}, {"title": "Angažmá v diplomacii.", "content": "Dne 31. července 2013 vláda Jiřího Rusnoka schválila nástup Klausové do funkce velvyslankyně pro Slovenskou republiku, aniž o tom informovala veřejnost. Dne 5. listopadu 2013 její pověřovací listinu podepsal prezident Miloš Zeman, kterého podpořila v prezidentské kampani. Dne 16. prosince 2013 předala tyto pověřovací listiny slovenskému prezidentovi Ivanu Gašparovičovi a oficiálně se tak stala velvyslankyní České republiky na Slovensku. Na konci března 2018 bylo oznámeno, že se rozhodla na vlastní žádost svou misi velvyslankyně ukončit ke konci dubna 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Za Václava Klause se vdala v roce 1968. S manželem mají dva syny: Václava (* 10. září 1969) a Jana (* 2. září 1974). Ze strany Václava mladšího mají také vnuky Vojtěcha, a Jakuba a vnučky Kateřinu a Elišku.  Je čestnou patronkou Registru dárců kostní dřeně, pomáhala dětem z Ústavu sociální péče v Bystřici nad Úhlavou a nadaci Život 90.", "section_level": 1}], "src_summary": "Livia Klausová, rodným jménem Mištinová (* 10. listopadu 1943 Bratislava), je česká ekonomka a v letech 2003–2013 první dáma České republiky z titulu manželky prezidenta republiky Václava Klause. Mezi lety 2013 až 2018 působila jako velvyslanec České republiky na Slovensku.", "tgt_summary": "Livia Klausová née Mištinová (born 10 November 1943) is a Slovak-born Czech economist who was the First Lady of the Czech Republic from 2003 to 2013 as wife of the President Václav Klaus. Since 2013 she has served as the Czech Republic Ambassador to Slovakia. Her father was an active fascist during the WWII.", "id": 380477}
{"src_title": "Martin Říman", "tgt_title": "Martin Říman", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Po absolvování Fakulty elektrotechnické Vysokého učení technického v Brně v letech 1980–1985 pracoval v období let 1986–1990 jako programátor. V letech 1992–1995 vystudoval bakalářský program na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.  Od počátku 90. let se zapojil do politického života, zpočátku na místní úrovni. V letech 1990–1994 zasedal v zastupitelstvu města Frýdek-Místek a byl místostarostou (od roku 1991 je členem ODS). Následně v letech 1994–1996 zastával funkci přednosty Okresního úřadu ve Frýdku-Místku. V komunálních volbách roku 1998 byl za ODS opětovně zvolen do zastupitelstva města Frýdek-Místek. Neúspěšně sem kandidoval i v komunálních volbách roku 2002, komunálních volbách roku 2006 a komunálních volbách roku 2010. Profesně se uvádí k roku 1998 jako programátor.  Do vrcholné politiky pronikl v roce 1996, kdy se v druhé vládě Václava Klause stal ministrem dopravy. Funkci zastával až do konce existence tohoto kabinetu v lednu 1998.  Poté v letech 1997–2001 soukromě podnikal. Do aktivní politiky na celostátní úrovni vstoupil opět v roce 2002. Ve volbách v roce 2002 byl totiž zvolen do poslanecké sněmovny za ODS (volební obvod Moravskoslezský kraj). Byl místopředsedou sněmovního hospodářského výboru. Poslanecký mandát obhájil ve volbách v roce 2006. Ve sněmovně setrval do voleb v roce 2010.  Od roku 1997 působil jako člen Výkonné rady ODS a v letech 1998-2002 coby stínový ministr dopravy a spojů ODS. V období let 1999–2002 vykonával funkci předsedy krajské organizace ODS Moravskoslezského kraje. Od roku 2003 byl stínovým ministrem průmyslu a obchodu ODS. Jako jeden z mála vysoce postavených členů ODS jednoznačně v roce 2003 deklaroval, že v referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii bude hlasovat \"proti\".  Kromě poslaneckého křesla a stranických funkcí zastával i vládní funkci. V roce 2006 se stal ministrem průmyslu a obchodu v první vládě Mirka Topolánka i druhé vládě Mirka Topolánka a byl jím až do pádu vlády v březnu 2009 (coby ministr v demisi až do května 2009). 8. května 2009 úřad ministra opustil po jmenování nové vlády Jana Fischera.  Jeho hlavním předvolebním heslem ve volbách roku 2006 bylo \"Ministerstva do Ostravy\". V rámci záměru Martina Římana se měla klíčová hospodářská ministerstva přestěhovat do Ostravy. Tento záměr ale nebyl realizován. Za svou politiku byl v anketě pořádané ekologickým občanským sdružením Děti Země oceněn titulem Ropák roku 2006 pro antiekologický čin roku. Účastníci ankety ho kritizovali za údajnou podporu zvyšování emisí skleníkových plynů a prolomení územních limitů těžby uhlí.  Je ženatý, má syna a dceru. Bydlí ve Frýdku-Místku. Manželka RNDr. Zuzana Římanová je učitelka matematiky a chemie na gymnáziu ve Frýdku-Místku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Říman (* 11. května 1961, Frýdek-Místek) je český politik za Občanskou demokratickou stranu, koncem 90. let 20. století ministr dopravy, počátkem 21. století poslanec Poslanecké sněmovny a v letech 2006–2009 ministr průmyslu a obchodu, následně v letech 2010 až 2011 předseda dozorčí rady ČEZ, a.s.", "tgt_summary": "Martin Říman (born on 11 May 1961 in Frýdek-Místek) is a Czech politician. In 1996-1998 he was a Minister of Transport. In 2002 he was elected a member of the Chamber of Deputies and since from September 2006 to May 2009, he was Minister of Industry and Trade.", "id": 398399}
{"src_title": "Nájezd na Medway", "tgt_title": "Raid on the Medway", "src_document": [{"title": "Situace v Anglii.", "content": "Situace Anglie byla během druhé anglicko-holandské války otřesná. Obzvláště na řece Medway nebyla obrana příliš silná. Na hradě Upnor Castle, na březích Medweye, tvořilo posádku pouhých 30 mužů. Stavba nových pevností nebyla možná, protože nebyla žádná pracovní síla. Podmínky byly špatné a platy nízké, proto o práci neměl nikdo zájem. Přes řeku byl nakonec natažen řetěz, který měl sloužit jako zátaras. Střežily ho dvě lodě, Matthias a Charles V., ale ty měli jen poloviční posádky, které byly ještě ke všemu nezkušené. Královské loděnice v Chathamu navíc namísto 800 mužů bránilo asi jen tak 20. Angličané navíc vůbec nepředpokládali, že by se Holanďané odvážili něčeho takového jako výpad do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Holandské přípravy.", "content": "Holanďané ani v nejmenším nepodceňovali anglickou obranu, která ale nestála za řeč. Než se přichystali na plavbu do Anglie, podařilo se jim přemluvit anglického kapitána Roberta Hollanda, aby je vedl po Temži a Medweyi. Holandské síly čítaly celkem 4000 mužů, pod velením anglického dezertéra Thomase Dolmana. Celkem holandská flotila čítala 80 lodí, jak transportních, tak válečných a zápalných.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek nájezdu.", "content": "Holanďané vypluli 4. června pod velením admirála Michiela Adriaanszoona de Ruytera. Po vplutí do ústí Temže nenarazili na žádný odpor, což je překvapilo. Angličané doufali, že jde o pouhou demonstraci síly a proto nepodnikli žádné kroky. Admirál de Ruyter svolal na vlajkovou loď Zeven Provincien válečnou radu a shodl se s kapitány že vyplují na řeku Medway.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Chatham.", "content": "Holandské lodě se tedy vydaly na řeku. U Sheernessu po nich vypálila anglická loď Unity jednu salvu, načež uprchla po řece. Vojáci ze Sheernesské pevnosti uprchli poté, co holandská dělová koule zabila dva jejich muže. Holandské lodě se posléze dostaly ke královským loděnicím v Chathamu. Zde zjistily, že v cestě je řetěz a brání jej loď Unity. Holandský kapitán Jan van Brakel však loď, na které byli muži drženi násilím, rychle obsadil a zápalná loď Pro Patria najela na řetěz, který se rozlomil a potopil se. Holanďané měli cestu na horní úsek řeky otevřenou. Nedlouho poté zlikvidovaly i lodě Matthias a Charles V. Hlavním cílem loďstva však byla největší loď královského námořnictva, Royal Charles. Ta byla však opuštěná a Holanďani ji zajali. Cestou domů jejich zápalné lodě potopily ještě lodě Loyal London, Royal James a Skoty udatně bráněnou loď Royal Oak.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek.", "content": "Bitvu jednoznačně vyhrálo holandské námořnictvo, které totálně rozdrtilo angličany, neschopné odporu. Holanďané však místo využití svého ohromného vítězství, uzavřeli s angličany mír, čímž skončila druhá anglicko-holandská válka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nájezd na Medway (červen 1667) představuje asi nejdrtivější a nejpotupnější porážku v historii Royal Navy. Holandská flotila vedená admirálem de Ruyterem čítající takřka 80 lodí, tehdy proplula ústím Temže, zničila královské loděnice na řece Medway a zajala část Royal Navy, včetně královské vlajkové lodi \"HMS Royal Charles\". Akce zcela zesměšnila anglické námořnictvo a přispěla k vítězství Holandska v druhé anglo-holandské válce.", "tgt_summary": "The Raid on the Medway, during the Second Anglo-Dutch War in June 1667, was a successful attack conducted by the Dutch navy on English battleships laid up in the fleet anchorages off Chatham Dockyard and Gillingham in the county of Kent. At the time, the fortress of Upnor Castle and a barrier chain called the \"Gillingham Line\" were supposed to protect the English ships.", "id": 117020}
{"src_title": "Galaktické jádro", "tgt_title": "Galactic Center", "src_document": [{"title": "Poloha jádra.", "content": "Galaxie (nazývaná také Mléčná dráha), v které se nachází Sluneční soustava, má tvar vícepramenné spirály a při pohledu z boku je ve svém středu vydutá. Protože se Sluneční soustava nachází blízko roviny spirály (disku), na naši Galaxii se díváme téměř přesně z boku. Tomu odpovídá i hustota pásu Mléčné dráhy, která je vidět na obloze. Nejhustší a zároveň nejjasnější je Mléčná dráha v souhvězdí Střelce, proto se předpokládalo, že někde tam musí být jádro galaxie. Jeho přesná poloha však nebyla dlouho známá, neboť právě v tom směru leží hustá molekulární oblaka, která všechno světlo přicházející směrem od jádra oslabuje až o 30 magnitud. Přes tato mračna k nám tak projde jen jedna biliontina emitovaného světla.  Vzhledem k tomu, že galaktické souřadnice se odvozují od jádra galaxie, byl až do roku 1959 jako nulový bod pro tuto soustavu souřadnic průsečík galaktického rovníku a ekliptiky. Když se zjistilo, že galaktický střed leží asi 5° pod ekliptikou, byl nulový bod přemístěný tam, na souřadnice rektascenze = 17h 42,4 ́, deklinace = -28° 55 ́. Tím se posunula celá soustava souřadnic. V galaktické šířce žádná změna nenastala, ale galaktická délka se změnila a od roku 1959 se označuje jako \"bII\" (předtím \"bI\").", "section_level": 1}, {"title": "Galaktické souřadnice.", "content": "Souřadnicový systém je založený na rovině Galaxie, středem je poloha Slunce a nulové galaktické délky a galaktické šířky směřují přímo na galaktický střed. Na označení galaktických souřadnic jsou použité l (galaktická délka) a b (galaktická šířka).  Nulový bod galaktické délky je RA = 17h45m37s, Dec = -28°56'10\" a galaktický severní pól je RA = 12h51m26s, Dec = +27°07'42\" (platí pro epochu 2000).", "section_level": 1}, {"title": "Střed jádra.", "content": "Uprostřed galaktického jádra se pravděpodobně nachází obří černá díra. Tato gigantická černá díra, nacházející se přesně v těžišti galaxie, dostala označení Sagittarius A*. Její hmotnost dosahuje 2,5 (někde se uvádí až 3) milióny hmotností Slunce. Takovéto obří černé díry, jejichž existence se předpokládá i v jádrech jiných velkých galaxií, nevznikají z hvězd, ale gravitační kontrakcí plynu uprostřed rodících se galaxií. Okolo této černé díry obíhá Slunce a všechny ostatní hvězdy galaxie rychlostí asi 250 km/s. Sagittarius A* je zároveň nejjasnější rádiový zdroj v okolí středu galaxie. Je také rentgenovým a gama proměnným zdrojem. Toto záření vysílá plyn a prach, padající do černé díry. Černou díru Sagittarius A* obklopuje kupa modrých hvězd s označením \"IRS 16\". Je vzdálená od středu asi 0,1 světelného roku. Ve vzdálenosti asi 10 světelných let od středu je další rádiový zdroj s označením \"Sagittarius A West\" (\"západní\"). Je to disk horkého ionizovaného plynu, v jehož středu je hvězdokupa obsahující asi 2,5 milionů hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí jádra.", "content": "Okolo jádra Galaxie se ve vzdálenosti zhruba 20 světelných let nachází zásobník chladnějšího plynu. Asi 30 světelných let od jádra je třetí rádiový zdroj \"Sagittarius A East\" (\"východní\"). Tato bublina horkého plynu je pozůstatkem po supernově. Ve větší vzdálenosti (asi 100 ly) leží útvar nazývaný \"Oblouk\", který tvoří úzká zkroucená vlákna plynu. Tato vlákna jsou dlouhá až 150 světelných let, ale široká jen půl světelného roku. Jejich zakřivení způsobují silná magnetická pole v blízkosti středu. Oblouk byl objevený v roce 1984. Přibližně ve stejné vzdálenosti se nachází \"Myš\" – hvězda s chvostem. Je to pravděpodobně neutronová hvězda s velkým prostorovým pohybem. O dalších 200 světelných let dále je \"Rádiový výběžek\" – zmagnetizovaný plyn ve tvaru komína. Jeho součástí je i \"Oblouk\". Ve vzdálenosti 340 ly od středu se nachází další černá díra s výběžkem, pojmenovaná \"Velký anihilátor\". 400 světelných let od jádra se rozprostírá obří molekulární mračno \"Sagittarius B\". Jeho hmotnost je 2 miliony hmotností Slunce a hustota 10 000 až 100 000 molekul vodíku na kubický centimetr. Kromě molekul vodíku v něm astronomové objevili velký počet složitých mezihvězdných molekul, například etylalkohol. V masivním mraku Sagittarius B se nachází 5 oblastí intenzivního zrodu hvězd porovnatelných s Mlhovinou v Orionu, nebo i větších. To vše obklopuje ve vzdálenosti asi 500 ly \"Molekulární prstenec\", což je prstenec molekulárních mračen. Tento prstenec se rozpíná rychlostí 150 km/s. Do pohybu se dal po explozi asi před milionem let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galaktické jádro je označení centra rotace naší Galaxie, které leží ve směru souhvězdí Střelce, kde Mléčná dráha ve viditelném světle září nejjasněji a obsahuje nejvíce hvězd. Jádro galaxie je od Země vzdálené 24 800 světelných let. V jádru naší Galaxie se nachází obří černá díra, která vykazuje jiné zajímavé astrofyzikální fenomény.", "tgt_summary": "The Galactic Center (or Galactic Centre) is the rotational center of the Milky Way galaxy; it is a supermassive black hole of 4.100 ± 0.034 million solar masses which powers the compact radio source Sagittarius A*. It is away from Earth in the direction of the constellations Sagittarius, Ophiuchus, and Scorpius where the Milky Way appears brightest.", "id": 1305549}
{"src_title": "Kumbli", "tgt_title": "Kumbli", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Nejstarší zmínky o ostrově pocházejí z konce 17. století a ostrov je v nich zmiňován jako \"Kumbli saar\", tedy „ostrov Kumbli“. Další doložené podoby jména jsou \"Kumpla\", \"Kumbla\", \"Kumli maa\". Tato označení jsou zpravidla odvozována ze švédského \"kummel\" ve významu „kamenné navigační znamení“. Ve švédských pramenech se však objevuje též jméno \"Holm thom kalm\", tedy „holá výspa“.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kumbli (na mapce vpravo 1) přiléhá z východu k ostrovu Kräsuli (2), spolu s nímž se nachází mezi mysem \"Rohuneem\" (4), nejsevernějším výběžkem Viimského poloostrova (\"Viimsi poolsaar\", 3), a ostrovem Aegna (5), oddělen od Aegny \"Velkým průlivem\" (\"Suursalm\", 6) a od Rohuneemu \"Malým průlivem\" (\"Väikesalm\", 7). Průliv oddělující Kumbli od Kräsuli (8) nemá doložené pojmenování. Přibližně 50 m východně podél pobřeží ostrova se táhne útes \"Kumbli paas\" (9).  Ostrov má jednoduchý tvar, protáhlý severojižním směrem. Jeho povrch je plochý, jediným výrazným útvarem na něm je bludný balvan \"Kumbli Suurkivi\" (na mapce níže hnědý bod).", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Ostrov se vynořil v limneálním stadiu vývoje Baltského moře přibližně před 2000 lety vlivem doposud probíhajícího tektonického zdvihu východobaltské oblasti.  Horninové jádro ostrova je tvořeno převážně jílovcovými a prachovcovými usazeninami, překrytými vrstvou morénového štěrku a písku.  Na Kumbli v současnosti nerostou stromy ani keře, je pokryt štěrkem a místy slanomilným bylinným porostem. Podle mapy z roku 1790 byl ovšem ostrov dříve zalesněn.  Ostrov slouží za hnízdiště několika druhům vodních ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Ostrov pravděpodobně nebyl nikdy obýván, není doloženo ani jiné využívání člověkem, ovšem vzhledem k někdejšímu zalesnění ostrova není vyloučeno, že na něm svého času bylo těženo dřevo.  Správně náleží Kumbli do kraje Harjumaa, k obci Viimsi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumbli je jeden z estonských ostrovů v Baltském moři. Kumbli se nachází na severozápadním okraji Tallinnského zálivu, mezi výběžkem Viimského poloostrova (\"Viimsi poolsaar\") a ostrovem Aegna, od Tallinnského zálivu oddělen ostrovem Kräsuli. Zeměpisné souřadnice středu ostrova jsou 59° 34' 33\" severní šířky a 24° 47' 40\" východní délky.", "tgt_summary": "Kumbli is a uninhabited islet in the Gulf of Finland, near Tallinn, Estonia. It is located north of the Viimsi Peninsula and east of the Kräsuli islet. Administratively Kumbli belongs to the Rohuneeme village in Viimsi Parish, Harju County.", "id": 954045}
{"src_title": "Křesťanské sbory", "tgt_title": "Open Brethren", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Křesťanské sbory navazují na probuzenecké hnutí z 18. a 19. století, zejména tzv. „plymouthských bratří“ působících před rokem 1830 v Dublinu, Bristolu, Plymouthu ve Spojeném království a „bratrského hnutí“ (Die Brüderbewegung) v polovině 19. století v Německu. Roku 1848 se ve Spojeném království podle přístupu k věřícím ostatních církví hnutí diferencovalo na dvě skupiny, „otevření bratří“ a „uzavření bratři“ (Darbysté).", "section_level": 1}, {"title": "Působení v České republice.", "content": "V době Rakousko-uherské monarchie působili na území dnešní ČR jako bratrští misionáři, například Dr. F. W. Baedeker, E. H. Broadbent a F. Butcher z Anglie, J. Warns z Německa a F. Widmer ze Švýcarska. Z domácích pracovníků pak F. J. Křesina a J. Mrózek, absolventi Alianční biblické školy v Berlíně. Škola, založená mimo jiné i osobnostmi „bratrského hnutí“ Dr. F. W. Baedekerem a generálem G. von Viebahn a vedena učiteli z řad „otevřených bratří“ Ch. Köhlerem a J. Warnsem, vychovávala misijní pracovníky především pro Rusko a východní Evropu. Dalšími spoluzakladateli bratrského hnutí v Česku byli kolportéři biblí Britské biblické společnosti jako například K. Helmich, M. Sadloň, R. Meitner. Vznik prvních sborů tohoto hnutí na území dnešní ČR spadá do roku 1909. Je spojen s misijním působením „otevřených bratří“.  V meziválečném období užívaly bratrské sbory názvu „Sbory věřících v Krista“, obecně známé byly také pod názvem \"darbysté\". Ve Třetí říši byla existence bratrských sborů možná toliko ve svazu BFC (Bund freikirchlicher Christen) s baptisty a metodisty, také v Protektorátě Čechy a Morava byl na ně vyvíjen tlak, aby vstoupily do svazu s Chelčického jednotou.  Po válce se „Křesťanské sbory“ těšily z nezávislosti jen do vydání nového církevního zákona v roce 1949, který nepočítal s církvemi bez struktur a členských záznamů a s duchovními bez státního zaměstnaneckého poměru. Po letech života v ilegalitě získaly Křesťanské sbory na návrh Státního úřadu pro věci církevní, jež v říjnu 1955 schválil ÚV KSČ, v únoru roku 1956 souhlas státu ke své činnosti. Zachovaly si však určitá specifika svého vnitřního života, jež ke své činnosti potřebovaly. Od roku 1957, kdy byla schválena jejich první ústava, nesou sbory bratrského hnutí v České republice název „Křesťanské sbory“.  V současné době v Čechách působí kolem dvaceti sborů a na Moravě a ve Slezsku kolem čtyřiceti. Během sčítání lidu 2001 příslušnost ke Křesťanským sborům uvedlo 3910 obyvatel České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v dalších zemích.", "content": "Křesťanské sbory v České republice spolupracují s tzv. Bratrským hnutím působícím i jinde.  V jednotlivých zemích nesou samostatné sbory nebo jejich volné svazy různé názvy:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika, věrouka a činnost.", "content": "Stoupenci Křesťanských sborů se často prezentují jako křesťané, kteří nejsou vázáni na žádnou konkrétní církev.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace církve.", "content": "Vedení sboru se ujímá skupina starších bratří uznaných a potvrzených shromážděním sboru (podle 1.Tim 3,1-7). Jejich spolupracovníci se nazývají diakoni a diakonky (řecky pomocníci).  Koordinaci sborů zajišťují zástupci volení do regionálních a celorepublikových mezisborových rad.  Komunikaci se státní správou zajišťují dva zástupci pověření shromážděním zástupců všech sborů.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Bibli.", "content": "Podobně jako v ostatních evangelikálních směrech, Křesťanské sbory a jejich teologie vycházejí zejména z určité sestavy krátkých novozákonních citací a jejich doslovného výkladu jako spolehlivých a autoritativních výpovědí. Základní činnost sborů sestává z různých forem biblického čtení a biblických hodin a kroužků. Důležitost Bible je podkládána biblickými citacemi (Sk 2,42, 2.Tim 3,16; 2.Pt 1,20-21).", "section_level": 2}, {"title": "Památka Páně.", "content": "Památka Páně (Večeře Páně) je slavena každou neděli. Podle apoštolských spisů Večeře Páně byla vzpomínková slavnost, ustanovená Pánem, při níž věřící velebili Boha Otce i Syna a dobrořečili mu za vykoupení. Činili tak podle Kristových slov na jeho památku (Lk 22,19-20). Památka Páně je slavnost díkůčinění a chvalořečení. Je při ní vzpomínáno:  Dle 1K 11,24-26 se jedná o", "section_level": 2}, {"title": "Modlitba.", "content": "Modlitba jako vzývání, děkování a přímluva zahrnuje všechny životní situace a oblasti. Na biblických a modlitebních hodinách, v modlitebních kroužcích a během bohoslužeb věřící děkují za Boží blízkost a modlí se za osobní potřeby, misii i v moci postavené osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Teologie a poslání církve.", "content": "Pro věřící je typický velký důraz na několik konkrétních biblických citací, zdůrazňujících nezávislost na církevních strukturách a přímý vztah k Ježíši Kristu.  Poslání církve Křesťanské sbory charakterizují a dokládají biblickými citacemi ve třech rovinách:", "section_level": 2}, {"title": "Příslušnost k církvi.", "content": "Pro příslušnost k církvi považují Křesťanské sbory za rozhodující tato kritéria:", "section_level": 2}], "src_summary": "Křesťanské sbory je název jednoho hnutí v rámci evangelikálního proudu křesťanství. Je volným sdružením autonomních sborů (místních církví), které nemá centrální vedení. Někdy je též celé hnutí označováno za samostatnou církev.", "tgt_summary": "The Open Brethren, sometimes called Christian Brethren, are a group of Evangelical Christian churches that arose in the late 1820s as part of the Assembly Movement. They originated in Ireland before spreading throughout the British Isles, and today they have an estimated 26,000 assemblies worldwide.", "id": 1120298}
{"src_title": "Spore", "tgt_title": "Spore (2008 video game)", "src_document": [{"title": "Herní fáze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Buněčná fáze.", "content": "Po výběru buněčné fáze má hráč na výběr mezi býložravcem a masožravcem, což určuje, jestli bude příšerka jíst řasy nebo maso. Jestli se rozhodne pro masožravce, může také lovit ostatní příšerky. Mimo jiné to také určí pravděpodobný vývoj do celé hry. Může si také vybrat variantu všežravce tím, že si na svoji příšerku umístí tlamu býložravce a masožravce zároveň, elegantnější řešení je však po zabití všežravé buňky si v editoru umístít na tělo nově nalezenou všežravou tlamu. Při skoro každém snězení dostává hráč DNA body, které mu umožňují upravovat svoji příšerku. Do editoru se hráč dostane tehdy, když zavolá partnera na páření. Nové části těl může získat, jestliže sežere jinou příšerku nebo rozlouskne meteorit. Až dosáhne dostatečného množství DNA bodů, může přejít do další fáze.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze vývoje tvorů.", "content": "Tato fáze se odehrává na suchu a velmi se podobá fázi buněčné. Každý druh příšerky má zde svoje vlastní hnízdo, kde se může hráčova příšerka uzdravovat a potkávat další příšerky. Podle úrovně pokročení může hráč získávat do své smečky až tři další příšerky. DNA body se získávají přátelením se s cizími příšerkami nebo jejich zabíjením a migrováním do nového hnízda, do kterého asi tak 2-3x odejdou členové hráčova druhu. Nové části těl se získávají spřátelením se, zabitím alfy rozmanitější, nebo nalezením v kostrách.  Možnosti úpravy příšerky jsou zde daleko rozmanitější než v buněčné fázi. Tvar těla se dá měnit přemisťováním, zvětšováním nebo přidáváním obratlů. Na toto tělo lze umístit velké množství různých částí, které se dají tvarovat a mají vliv na vlastnosti budoucí příšerky. Na rozdíl od buněčné fáze hráč v této fázi přechází do 3D editoru.", "section_level": 2}, {"title": "Kmenová fáze.", "content": "V této fázi se hra přepíná do strategického módu. Na planetě se nachází pět kmenů, úkolem je získat všechny jejich vesnice. To lze udělat dvěma způsoby: buď dobytím nebo spřátelením se, což se provádí tím, že hrají na různé hudební nástroje. Budovy a noví členové kmenu (jejichž kapacita se zvětšuje počtem vlastněných vesnic) se kupují za jídlo, které je potřeba ulovit resp. nasbírat. Také lze sbírat vejce buď z hnízd jiných druhů, anebo z ohrady, ve které jsou ze začátku zvířata, která byla v hráčově smečce a která byla jiného druhu, příp. si sem lze přivést divoká zvířata, když se ochočí. V tzv. kmenovém krejčí lze obléct vlastní příšerky a ovlivnit tak jejich vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Civilizační fáze.", "content": "Počínají touto fází se začínají objevovat města. Cílem je stejně jako v kmenové fázi je sjednotit. To lze učinit s pomocí vlastnoručně vytvořených vozidel (pozemních, vodních a letadel) těmito způsoby:  Města se také dělí tímto způsobem. Vnitřní rozestavení měst lze měnit, což velmi ovlivňuje hru. Lze vytvořit vlastní domy, které se dělí na radnici, obytné domy, továrny a zábavní budovy.  Mimo měst lze zabírat i gejzíry koření, které taktéž přidávají peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírná fáze.", "content": "Tato fáze začíná vytvořením kosmické lodi a jedná se o nejkomplexnější část hry. Hlavní náplň hry zde tvoří rozšiřování impéria. Spočívá v získávání nových slunečních soustav – ty lze buď kolonizovat založením měst na jejich planetách nebo dobýt či koupit od cizích impérií. V každé sluneční soustavě se nachází několik planet. Jestliže je některá z nich obsazena, pak produkuje koření určité barvy podle počtu továren v kolonii. Toto koření lze prodávat jiným koloniím (svým i cizím) za různé ceny.  Za dosahování určitých mezí dostává hráč tzv. odznaky, které mu po určitém množství umožňují přijímat do své flotily nové lodě od spojenců (podobné jako smečka ve fázi vývoje tvorů).", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování a rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Darkspore.", "content": "Pokračování Spore s ním má kromě tvorby příšerek pramálo společného. Jedná se totiž o RPG, v němž hráč z izometrického pohledu likviduje hordy pološílených nepřátel.", "section_level": 2}, {"title": "Spore: Galactic Adventures.", "content": "Spore: Galactic Adventures je prvním datadiskem pro hru Spore. Přidává možnost sestoupit z lodi (ve vesmírné fázi) a různě měnit vzhled planety, dávat na ni faunu, flóru a různé spolubojovníky a rozsáhlou část misí. Typů misí je hodně, například tyto: nalézt předmět a donést ho zpět, zabíjet velké příšery, infiltrovat a ničit nepřátelské lodě, hledání postav, chránění teritoria a další. Datadisk vyšel v Česku (a českém provedení) 26. června 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Spore: Creepy & Cute.", "content": "Spore: Creepy & Cute je balíček doplňků pro hru Spore. Obsahuje mnoho nových částí na tvoření příšerek, které jsou rozřazeny do dvou skupin. V první skupině si lze vytvořit legrační a roztomilá stvoření a v druhé hrůzostrašná monstra. Obsahuje přes sto nových částí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spore je počítačová hra vytvořená studiem Maxis a vydaná společností Electronic Arts v roce 2008. Hru navrhl Will Wright. Ve hře má hráč v rukou vývoj organismů od malé buňky až po vyspělé civilizace, létající do vesmíru. Hra se dělí na pět fází.", "tgt_summary": "Spore is a 2008 life simulation real-time strategy God game developed by Maxis, published by Electronic Arts and designed by Will Wright, and was released for Microsoft Windows and Mac OS X. Covering many genres including action, real-time strategy, and role-playing games, \"Spore\" allows a player to control the development of a species from its beginnings as a microscopic organism, through development as an intelligent and social creature, to interstellar exploration as a spacefaring culture. It has drawn wide attention for its massive scope, and its use of open-ended gameplay and procedural generation. Throughout each stage, players are able to use various creators to produce content for their games. These are then automatically uploaded to the online Sporepedia and are accessible by other players for download.", "id": 1309873}
{"src_title": "Aut (baseball)", "tgt_title": "Out (baseball)", "src_document": [{"title": "Základní typy autů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Strajk aut.", "content": "Strajk aut (angl. \"Strike out\") je situace, při které je pálkař vyautován bez odpalu. Pálkař neodpálí třetí dobrý nadhoz (tzv. strajk).", "section_level": 2}, {"title": "Aut ze vzduchu.", "content": "Aut ze vzduchu (angl. \"Fly out\", \"Fly\") je situace, při které je pálkař vyautován chycením míče před dopadem na zem.", "section_level": 2}, {"title": "Nucený aut.", "content": "Nucený aut (angl. \"Force out\") je situace, při které je běžící pálkař vyautován zašlápnutím první mety nebo běžec zašlápnutím mety, o kterou musí usilovat při nuceném postupu.", "section_level": 2}, {"title": "Aut dotykem.", "content": "Aut dotykem (angl. \"Tag out\", \"Touch\") je situace, při které je běžec vyautován dotykem - tečováním polařem, který musí tečovat míčem nebo rukavicí, ve které má míč (bezpečně pod kontrolou). Takto může být vyautován pouze běžec, který se nedotýká mety. Výjimkou je první meta, které je tzv. průběžná. Běžec tak nemůže být vyautován po proběhnutí a návratu na první metu (nesmí usilovat o druhou metu).", "section_level": 2}, {"title": "Několikanásobné auty.", "content": "Kombinací základních typů autů lze v jedné rozehře provést několikanásobné vyautování útočících hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojaut.", "content": "Dvojaut (angl. \"Double play\") je kombinace dvou autů v jedné rozehře. Vhodná situace na dvojaut nastává při nuceném postupu, kdy musí běžci po odpalu do země postupovat na další metu. Obrana za této situace může zahrát nucený aut na této metě (nejčastěji na druhé) a následně ještě příhozem na první metu zahrát nucený aut na běžícího pálkaře.  Dalším způsobem zahrání dvojautu může být kombinace autu ze vzduchu a následný příhoz na metu, kde je zahrán nucený aut na běžce, který se musí po chyceném odpalu ze vzduchu vracet na metu z které vyběhl.", "section_level": 2}, {"title": "Trojaut.", "content": "Kombinací autů lze zahrát taky trojaut (angl. \"Triple play\"). Tato obranná hra se podaří zahrát výjimečně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aut (angl. \"Out\") v baseballu a softballu je situace, při které obrana vyřadí (vyautuje) hráče soupeře. Snahou obrany je zahrát co nejrychleji tři auty a ukončit tak působení soupeře v útoku (na pálce).", "tgt_summary": "In baseball, an out occurs when the umpire rules a batter or baserunner out for one of the reasons given below. When three outs are recorded in an inning, a team's half of the inning (their turn at batting), ends.", "id": 624831}
{"src_title": "Federální úřad pro vyšetřování", "tgt_title": "Federal Bureau of Investigation", "src_document": [{"title": "Předmět činnosti.", "content": "FBI vyšetřuje zločiny, které jsou buď páchány v několika státech federace najednou, nebo které jsou zvlášť závažné. V současné době seznam zločinů, kterými se FBI zabývá, činí více než 250 položek.", "section_level": 1}, {"title": "Motto.", "content": "Mottem FBI je heslo „Fidelity, Bravery, Integrity“ (česky \"Věrnost, statečnost, sounáležitost\").", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Federální agenti FBI používají pistole Glock 22, 23 a Sig Sauer P228 v ráži.40 S&W.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Americký ministr spravedlnosti Charles Joseph Bonaparte (prasynovec Napoleona) v roce 1908 vyvzdoroval na senátu skupinu čtyřiatřiceti vyšetřovatelů a úředníků. Původně skromná kancelář rostla s tím, jak přibývalo kriminality, se kterou si již nemohli poradit místní ochránci práva (šerifové, policie). Prvním skutečně velkým úkolem agentů FBI bylo na základě výnosu prezidenta Theodora Roosevelta z roku 1910 stíhání tzv. „bílého otroctví“, neboli organizované prostituce.", "section_level": 1}, {"title": "J. Edgar Hoover.", "content": "Celonárodní povědomí a zvýšení vlivu FBI zajistil hlavně kontroverzní John Edgar Hoover, který se stal v roce 1924, ve svých devětadvaceti, ředitelem kanceláře a v této funkci vydržel až do smrti v roce 1972. Novináře, kteří mu nešli na ruku, sice nazýval šakaly, ale propagace FBI byla jeho velkým úspěchem. Pod jeho vedením však FBI často používala nezákonné metody a zastrašování. V roce 1934 federální agenti v Chicagu zastřelili známého bankovního lupiče Johna Dillingera, což bylo hodnoceno velmi kladně. Ovšem ještě v 50. letech Hoover veřejně popíral existenci mafie v USA a ignorování organizovaného zločinu pak vedlo ke spekulacím o jeho napojení na něj. John Edgar Hoover však jako antikomunista monitoroval také aktivity komunistů, organizací odmítajících vietnamskou válku či skupin bojujících za občanskou rovnoprávnost černochů. V době Studené války dopadla FBI mnoho pro Sověty pracujících špiónů - např. postupně Rudolpha Abela, Johna Walkera a Roberta Hanssena či zatkla z neamerické činnosti obviňovaného Guse Halla.", "section_level": 2}, {"title": "COINTELPRO.", "content": "Metody ilegálního programu FBI s názvem COINTELPRO, který byl zaměřený proti hnutím za občanská práva a dalším skupinám, jež vláda v té době považovala za radikální a nebezpečné, sahaly od pomlouvačné kampaně, infiltrace, vytváření frakcí, psychologické války, obtěžování pomocí justičního systému až po mimoprávní násilí. Do programu byly zapojeny i další zpravodajské služby a řada významných novinářů. Mezi nejznámější oběti tohoto programu patří Martin Luther King Jr. nebo Albert Einstein.", "section_level": 2}, {"title": "Aféra Chinagate.", "content": "Po prezidentských volbách v roce 1996 vypukla ve Spojených státech aféra \"Chinagate\". Bylo odhaleno, že čínská zpravodajská služba byla zapojena do posílání finančních darů volební kampani Billa Clintona. Někteří agenti FBI si stěžovali, že z vyšších míst bylo úmyslně bráněno vyšetřování a aféra nebyla řádně prošetřena. FBI neměla ani možnost vyslechnout prezidenta Clintona a jeho viceprezidenta Ala Gorea.", "section_level": 2}, {"title": "FBI v 21. století.", "content": "Nešťastný konec „dvojčat“ a události z 11. září 2001 ale ukázaly slabost FBI a neschopnost spolupráce s dalšími vládními agenturami. Komise vyšetřující útoky z 11. 9. 2001 došla k závěru, že jim měla FBI společně s CIA zabránit. Ani jeden z těchto úřadů své zemi podle závěrečné zprávy komise „neposloužil dobře“.", "section_level": 2}, {"title": "Sídlo úřadu.", "content": "Centrála FBI se nachází v J. Edgar Hoover Building ve Washingtonu, D.C.. Po celých Spojených státech je více jak 400 menších poboček. Další pobočky jsou i v jiných státech, včetně Česka. Pražská pobočka oficiálně funguje od roku 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "O práci FBI bylo natočeno také řada hraných filmů a seriálů, zejména kriminální nebo detektivní povahy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federální úřad pro vyšetřování (anglicky \"Federal Bureau of Investigation\", zkráceně FBI) je vyšetřovací orgán amerického ministerstva spravedlnosti, který působí jako federální vyšetřovací úřad trestné činnosti, tak i jako kontrarozvědná služba. Ředitel FBI je jmenován prezidentem USA a potvrzen Senátem USA. Počátek FBI se datuje na 26. července 1908.", "tgt_summary": "The Federal Bureau of Investigation (FBI) is the domestic intelligence and security service of the United States and its principal federal law enforcement agency. Operating under the jurisdiction of the United States Department of Justice, the FBI is also a member of the U.S. Intelligence Community and reports to both the Attorney General and the Director of National Intelligence. A leading U.S. counter-terrorism, counterintelligence, and criminal investigative organization, the FBI has jurisdiction over violations of more than 200 categories of federal crimes.", "id": 956314}
{"src_title": "Manýrismus", "tgt_title": "Mannerism", "src_document": [{"title": "Manýrismus: mezi renesancí a barokem.", "content": "Éra manýrismu nemá přesně vymezený rozsah - ani ve významu období mezi renesancí a barokem: jednak bývá často odlišně chápána v literatuře, ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty 1515–1600 v Itálii, 1550–1610 ve Francii, 1560–1630 ve Střední Evropě. V Německu však bývá někdy k manýrismu počítána tzv. slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku 1680; podobně angličtí metafyzičtí básníci tvořili do konce 17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poezie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu, jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například \"Athénskou školou\" Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip (concetto), motiv, slovo, nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné, významy.  Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku 1600: vlivné bylo dílo španělského jezuity Baltasara Graciána \"Ostrovtip a umění duchaplnosti\" či \"Aristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní\" Itala Emanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“ Giambattisty Marina: \"„Básníkovým cílem je úžas (meraviglia); kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Historický pohled.", "content": "Historicky bývá vznik manýrismu vykládán jako následek rozkladu tradiční jednoty: začíná období reformace, hroutí se vize jednotné katolické církve a křesťanské Svaté říše římské; roku 1527 je pleněn Řím; vzrůstá moc španělských Habsburků; prostřednictvím „objevení“ Ameriky se Evropa setkává s jinakostí a exotičností. Duchovní klima Evropy je silně ovlivněno pozdně renesančním novoplatónismem (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola), hermetismem a alchymií. Důležitou událostí byl také objev helenistického sousoší Laokoon roku 1506.  Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, od Madridu po Lvov. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha za vlády Rudolfa II., na jehož dvoře působil proslulý Giuseppe Arcimboldo. Během třicetileté války je manýrismus postupně vystřídán (či absorbován) barokem; avšak, jak již bylo uvedeno, pojmy \"manýrismus\" a \"baroko\" jsou neustále předmětem studií a sporů, a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochou klasicismu.  Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie, či inspirace evropských uměleckých avantgard přelomu 19. a 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Představitelé.", "content": "Následující přehled osobností, spojovaných s manýrismem, nelze brát jako závazný, neboť ani pojem manýrismu není jednoznačně vymezen (viz výše). Některé z postav jsou tak v jiných pramenech pokládány za představitele renesance či baroka.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, Pontormo, Caravaggio, Parmigianino, Giuseppe Arcimboldo, El Greco, Rosso Fiorentino, Francesco Primaticcio, Federico Zuccari, Hendrick Goltzius, Jacopo Bassano, Giambologna, Benvenuto Cellini, Denis Calvaert, Bartholomeus Spranger, Agnolo Bronzino, Antonine Caron de Beavais, Orazio Grevenbroeck, Domenico Beccafumi, Lelio Orsi, Albrecht Altdorfer, Alessandro Vittoria, Adrian de Vries, Giovanni Battista Bracelli, Giovanni Battista Quadri, Luca Cambiaso, Lorenz Stoer, Ehard Schön, Jacob van Swanenburgh, Veronese, Pieter Brueghel starší, Joseph Heintz", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Bartolomeo Ammanati, Giacomo della Porta, Hendrick de Keyser", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Michelangelo Buonarroti, Giambattista Marino, Miguel de Cervantes, Ch. H. von Hoffmannswaldau, Paul Fleming, François Rabelais, Ludovico Ariosto, Luis de Góngora, Baltasar Gracián, William Shakespeare, Georg Philipp Harsdörffer, Emanuele Tesauro, Giovanni Battista Guarini, Torquato Tasso, Edmund Spenser, Adam Michna z Otradovic", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Carlo Gesualdo, Luca Marenzio", "section_level": 2}, {"title": "Manýrismus a klasicismus.", "content": "Pojetí manýrismu jakožto „konstanty evropské kultury“ v komplementaritě ke \"klasice\" či \"klasicismu\" rozvíjeli literární komparatisté Ernst Robert Curtius a Gustav René Hocke. Ve třicátých letech dvacátého století dospěl k prakticky totožnému závěru historik umění Vojtěch Birnbaum ve své teorii nazvané barokní princip.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem manýrismus má v umění dvojí význam. Častěji je používán v užším smyslu, kdy označuje přechodovou fázi mezi vrcholnou renesancí a barokem.", "tgt_summary": "Mannerism, also known as Late Renaissance, is a style in European art that emerged in the later years of the Italian High Renaissance around 1520, spreading by about 1530 and lasting until about the end of the 16th century in Italy, when the Baroque style largely replaced it. Northern Mannerism continued into the early 17th century.", "id": 846129}
{"src_title": "Viktor Korčnoj", "tgt_title": "Viktor Korchnoi", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se židovce z Ukrajiny, excentrické pianistce a polskému inženýrovi, katolíkovi a komunistovi. Přežil blokádu Leningradu 1941-1944. V roce 1954 ukončil studium historie na leningradské univerzitě. Roku 1958 se oženil s Isabelou (Gruzínka), se kterou měl syna Igora.  V červenci roku 1976 na turnaji v Amsterdamu požádal v Nizozemsku o azyl. Nakonec se v roce 1978 usadil ve Švýcarsku, kde mu byl azyl udělen. V roce 1992 získal švýcarské občanství. Režim v Sovětském svazu zabránil manželce a synovi ve vycestování, odsuzující dopisy napsal i Karpov. Korčného jméno bylo vymazáno z literatury, jeho partie nesměly být publikovány. KGB dokonce najala při zápase s Karpovem v roce 1978 hypnotizéra, který měl narušit jeho soustředění při partiích. V roce 1982 bylo povoleno vycestovat manželce a synovi, po třech letech se však rozvedli. Korčnoj se znovu oženil v roce 1992 s Rakušankou Petrou Leeuwerikovou. Michail Gorbačov mu vrátil v roce 1990 sovětské občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Šachy začal hrát v šesti letech, v roce 1947 a 1948 vyhrál přebor SSSR mládeže. V roce 1956 se stal mezinárodním velmistrem.  Viktor Korčnoj vstoupil do absolutní světové špičky již v roce 1962 kvalifikací na turnaj kandidátů v Curaçau a poté, s výjimkou roku 1965, byl jeho účastníkem nepřetržitě po dalších více než 30 let. Roku 1978 se stal vyzyvatelem tehdejšího mistra světa Anatolije Karpova a ve zcela vyrovnaném zápase mu nakonec podlehl 5:6 při 21 remízách. V dalším zápase o titul r. 1981 v Meranu však již Karpov dominoval a zvítězil 6:2. V roce 1983 podlehl v zápase turnaje kandidátů mladému Garrimu Kasparovovi, který tak překonal vážnou překážku ve své cestě k titulu mistra světa. Naopak pro Korčného to znamenalo počátek postupného ústupu z absolutní světové špičky. Zůstal však účastníkem elitních velmistrovských turnajů až do svých bezmála 70 let, poslední významný turnaj hrál v holandském Wijk aan Zee r. 2000.  Nejvyšší ELO 2695 měl v roce 1979. Od září do prosince 1965 byl šachovou jedničkou, desítku nejlepších hráčů opustil až v roce 1990.  I když se nikdy nestal mistrem světa, Viktor Korčnoj bezpochyby patří mezi nejvýznamnější šachisty dvacátého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Lvovič Korčnoj (* 23. března 1931 Leningrad – 6. června 2016 Wohlen) byl nejprve sovětský a později švýcarský šachový velmistr ruské národnosti.", "tgt_summary": "Viktor Lvovich Korchnoi (; 23 March 1931 – 6 June 2016) was a Soviet (before 1976) and Swiss (after 1980) chess grandmaster and writer. He is considered one of the strongest players never to have become World Chess Champion.", "id": 2157075}
{"src_title": "Jeffrey Dahmer", "tgt_title": "Jeffrey Dahmer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Dahmer se narodil v Milwaukee ve Wisconsinu. Jako malý se zajímal o chemii. Ve věku osmi let ho měl údajně znásilnit starší chlapec.  V roce 1979 se přidal k americkým pozemním silám a byl odvelen na základnu v Německu. Zvláštností je, že v té době se poblíž základny staly tři nevyřešené vraždy. Případy však nemusí mít s Dahmerem spojitost. V roce 1981 byl Dahmer propuštěn, kvůli alkoholismu a násilnickému chování.  Předpokládá se, že svou první oběť zavraždil již v roce 1978. Další obětí se stal mladý homosexuál Steve Tuomi, kterého zabil v roce 1987. Jeho vražedné řádění však začalo, když se vrátil zpátky do Milwaukee, kde si pronajal později velice proslulou garsonku s číslem 213.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "Přes den pracoval v čokoládovně. V noci obcházel černošské gay bary a náhodně si vybíral své oběti. Šlo o dobře vyhlížejícího a navíc nadprůměrně inteligentního muže. Jeho oběťmi byli mladí černošští a asijští homosexuální gigolové. Obvykle je opil a poté uškrtil. Na některých mrtvolách se nekrofilně ukojil, s jinými zvrhle experimentoval. Nechával si trofeje (uřezané penisy, hlavy).  Z tohoto období mu dokázali vraždu patnácti mužů a chlapců. Obětí však může být i víc.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Oběti byly zavražděny v průběhu let 1978 až 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Dopadení.", "content": "22. července 1991 zastavil nahý Tracy Edwards policejní hlídku a uvedl, že byl v nedaleké garsonce číslo 213 napaden nožem. Policistům se po vstupu do bytu naskytl hrůzný pohled. Uprostřed pokoje byl sud se čtyřmi lidskými trupy. V ledničce našli dvě hlavy. Dalších sedm hlav bylo uvařených. Po bytě byly rozvěšeny mužské genitálie, lidské lebky a kosti.  Sousedi si již předtím stěžovali na nesnesitelný zápach. Dahmer jim vždy řekl, že jde o pokaženou chladničku. V květnu 1991 nalezla přivolaná policie přede dveřmi jeho bytu čtrnáctiletého Koneraka Sinthasomphoneho. Krvácel z análního otvoru. Policie vše odložila s tím, že šlo o mileneckou hádku. Konerakovy ostatky našli mezi rozkládajícími se těly. Jeho hlavu Dahmer uvařil, během hodiny z ní prý opadalo všechno maso. Dahmer tak byl zatčen a poté podrobně vyprávěl vyšetřovatelům, co s mrtvolami dělal.  Souzen byl jako duševně způsobilý, ale ve státě Wisconsin je trest smrti zrušen. Proto jej odsoudili patnáctkrát na doživotí nebo na 936 let.  Dahmer byl obviněn i z vraždy Adama Walshe z roku 1981, k té se však Dahmer nikdy nepřiznal.  Dahmer byl ve věznici několikrát napaden spoluvězni. Dne 28. listopadu 1994 byl Dahmer napaden spoluvězněm Christopherem Scarverem, který ho zbil násadou od koštěte, když uklízeli toalety. Dahmer zemřel při převozu do nemocnice na mnohočetná poranění. Scarver odůvodnil Dahmerovu vraždu s tím, že chtěl pomstít všechny Dahmerovy oběti.", "section_level": 1}, {"title": "Jeffrey Dahmer v kultuře.", "content": "Jméno sériového vraha nosí několik především grindcore/death metalových kapel. V roce 2017 byl natočen film o Dahmerově životě s titulem \"My friend Dahmer\". Roli mladého Jeffreyho si zahrál herec a zpěvák Ross Lynch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeffrey Dahmer (21. května 1960 – 28. listopadu 1994) byl americký sériový vrah, kanibal a nekrofil, který v letech 1978 až 1991 zavraždil sedmnáct mladých mužů.", "tgt_summary": "Jeffrey Lionel Dahmer (; May 21, 1960 – November 28, 1994), also known as the Milwaukee Cannibal or the Milwaukee Monster, was an American serial killer and sex offender who committed the murder and dismemberment of 17 men and boys from 1978 to 1991. Many of his later murders involved necrophilia, cannibalism, and the permanent preservation of body parts—typically all or part of the skeleton.", "id": 1929410}
{"src_title": "Thule", "tgt_title": "Thule", "src_document": [{"title": "Pýtheova Thúlé.", "content": "Kolem roku 325 př. n. l. podnikl Pýtheás z Massilie cestu do severnějších částí Evropy, chtěje navštívit a prozkoumat naleziště cínu a jantaru. O své cestě sepsal knihu \"O Oceánu\" (\"Peri tú Ókeanú\"), která se nám však nedochovala. Máme o ní jen přibližnou představu z citátů a odvolávek v dílech pozdějších antických autorů (Diodora Sicilského, Strabóna, Plinia Staršího, Gemina a Pomponia Mely).  Pýtheás podle dochovaných zpráv nejprve navštívil cínové doly v Cornwallu a po souši procestoval „dostupnou\" část Británie. Poté se vydal po moři na sever a doplul do Thúlé. O ní tvrdí:  Strabón dále zmiňuje, že podle výpočtů Eratosthenových leží Thúlé na zeměpisné šířce přibližně 10500 stadií (tedy asi 1650 km) severně od ústí řeky Borysthenés (Dněpr), a Plinius dodává, že na Thúlé se jezdí z blízkého a poměrně velkého ostrova Berrice a že další ostrovy v okolí nesou jména Scandia, Dumna a Berg.", "section_level": 1}, {"title": "Thúlé jako zeměpisný objekt.", "content": "Podle Pýtheových údajů se mnozí pokoušeli a dodnes pokoušejí lokalizovat Thúlé přesněji. Jako možné lokace se v různých pramenech uvádějí Island, pobřeží Skandinávie, norský ostrov Hitra, některý z Faerských nebo Shetlandských ostrovů, estonský ostrov Saaremaa nebo jiný z baltských ostrovů, případně též některý úsek baltského pobřeží.  Protože dostupné údaje jsou skutečně velmi kusé, a navíc je možno libovolný z nich zpochybnit, nedá se otázka po zeměpisném určení Thúlé zodpovědět jednoznačně.  V 6. století hovoří o ostrově Thúlé Prokopios z Kaisareje a jeho popis nejspíše nasvědčuje Grónsku, nebo při zpochybnění údaje o velikosti ostrova též Islandu. Beda Ctihodný a Adam Brémský označují jménem Thule téměř jednoznačně Island a zcela jednoznačně v tomto smyslu mluví o Thule neznámý autor anglické básně \"Thule\" z přelomu 16. a 17. století. Je však pravděpodobné, že žádný z těchto autorů nenavazuje na Pýthea nebo starší antickou tradici, nýbrž že se tu jedná o nové užití starého jména Thule.  V novější době byla \"Thule\" pojmenována severní provincie Grónska, dnes nesoucí inuitské jméno \"Avannaa\" a dánské jméno \"Nordgrønland\", tedy \"Severní Grónsko\"; podle tehdejšího jména provincie byla roku 1953 pojmenována Thule Air Base, základna leteckých sil USA poblíž Qaanaaqu. Jméno \"Jižní Thule\" nese neobydlená skupina tří nejjižnějších ostrovů z Jižních Sandwichových ostrovů.  Thúlé se už v pozdní antice stala příslovečnou coby nejodlehlejší z lidmi obývaných krajů, ba coby kraj, který možná ani neexistuje. Pojem \"ultima Thule\" („nejzazší Thule\") měl význam podobný českému výrazu „kraj světa\".", "section_level": 1}, {"title": "Thule jako esoterický pojem.", "content": "Mlhavost antických údajů o poloze ostrova, nemožnost jeho jednoznačné identifikace i používání jeho jména jako synonyma pro samotné hranice tohoto světa napomohly k tomu, že Thule začala být občas pojímána jako transcendentní jsoucno, jako mýtický archetyp, jako obraz vnitřní, duchovní skutečnosti. Objevily se též spekulace o tom, že ostrov v době Pýtheově existoval, ale později zanikl nebo byl nějakým záhadným způsobem skryt, podobně jako Atlantis nebo Avalon.  V souvislosti nacistické esoteriky byla Thule chápána jako místo, odkud vzešla árijská rasa, resp. její kultura.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy v dnešní kultuře.", "content": "Vzdálenost a nedosažitelnost Thule, její tajuplnost i dosavadní kontexty používání jmen \"Thule\" a \"Ultima Thule\" vedly řadu tvůrců k využití tohoto pojmenování:", "section_level": 1}], "src_summary": "Thule nebo správněji Thúlé (řecky původně Θούλη nebo Θυλη, v přepisech latinkou též \"Thula\", \"Thyle\", \"Thile\", \"Thila\", \"Tile\", \"Tila\", \"Tilla\", \"Tyle\", \"Tyli\") je záhadný severský ostrov popsaný původně řeckým cestovatelem Pýtheem z Massilie ve 4. století př. n. l. a později opředený řadou dohadů a pověstí.", "tgt_summary": "Thule ( \"\" \"Thoúlē\", ) is the farthest north location mentioned in ancient Greek and Roman literature and cartography. Modern interpretations have included Orkney, Shetland, northern Scotland, the island of Saaremaa (Ösel) in Estonia, and the Norwegian island of Smøla.", "id": 1421301}
{"src_title": "Alain de Benoist", "tgt_title": "Alain de Benoist", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Alain de Benoist se narodil v Saint-Symphorien ve Francii a studoval na Sorboně práva, filosofii, sociologii a církevní dějiny.  Benoist vydává dva časopisy: \"Nouvelle École\" (od roku 1968) and \"Krisis\" (od roku 1988). Jeho články se objevují i v řadě dalších periodik, jako je \"Mankind Quarterly\", \"The Scorpion\", \"Tyr\", \"Chronicles\", \"Le Figaro\". Časopis Nové levice \"Telos\" rovněž publikoval několik jeho textů, což vyvolalo protesty některých členů redakce.  V roce 1978 obdržel cenu od Francouzské akademie za svoji knihu \"Vu de droite: Anthologie critique des idées contemporaines\" (Copernic, 1977). Celkem vydal více než padesát knih.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie a názory.", "content": "Alain de Benoist spolupracoval s různými osobami spojenými s Alžírskou válkou o nezávislost. Od ideové blízkosti k francouzskému fašistickému hnutí v počátcích jeho tvorby v roce 1970 se později přesunul více ke kritice globalizace, neomezené masové imigrace a liberalismu. Naproti liberálnímu pojetí míšení ras, kultur a etnik v USA staví oddělení a uchování civilizací a kultur.  Benoist doufá v rozvoj volné diskuse a většího podílu občanů na moci v demokratických státech. Věří ve federální Evropu, ve které národní státy jsou již překonány a ustoupily regionální identitě a zájmům společným kontinentu.  Sám sebe odmítá označit za pravičáka či levičáka a v poslední době vystupuje méně radikálně: nyní preferuje spíše Heideggera než Nietzscheho, podporuje etnopluralismus spíše než ztrátu identity přistěhovalců (přestože masovou imigraci jako takovou nepodporuje), vyjadřuje se k ekologii a ke křesťanství se již staví méně agresivně.  Jeho kritici, jako například Thomas Sheehan, říkají, že Benoist vyvinul nově formulovaný fašismus. Roger Griffin za použití klasické definice fašismu, která obsahuje „populistický ultranacionalismus\" a „hrdinské znovuzrození národa“, tvrdí, že Nová pravice pokračuje v díle „fašistických ideologů“ jako Armin Mohler a Julius Evola směrem, který má jejím ideologům typu de Benoista umožnit vyhlašovat „metapolitické“ postoje, ale že nicméně stále obsahuje části fašistické ideologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alain de Benoist (* 11. prosince 1943) je francouzský intelektuál, zakladatel myšlenkového směru \"Nová pravice\" a hlavní představitel francouzského think tanku GRECE.", "tgt_summary": "Alain de Benoist (; ; born 11 December 1943), also known as Fabrice Laroche, Robert de Herte, David Barney and other pen names, is a French journalist and political philosopher, a founding member of the Nouvelle Droite (\"New Right\"), and the leader of the ethno-nationalist think tank GRECE.", "id": 753888}
{"src_title": "Amerigo Vespucci", "tgt_title": "Amerigo Vespucci", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Amerigo Vespucci získal humanitní vzdělání a znalosti z matematiky a astronomie, zvláštní ambice však neměl, stal se kupcem – zaměstnancem bankovního domu Medicejských pana Lorenza Pietra (syna Lorenza il Magnifica). 14. května 1491, tedy ve 40 letech, byl vyslán do filiálky Medicejských v Seville, do obchodního domu Juanota Beraldiho, který se zabýval vystrojováním lodí. Po čtyřech letech Beraldi zemřel a Vespucci dle jeho závěti firmu zlikvidoval. V Seville zůstal. Neměl majetek ani vlastní rodinu.  V květnu roku 1499 se tedy nalodil na flotilu Alonsa de Hojeda a vyplul s ním v nejasné pozici k již objeveným brazilským břehům. Na této cestě sice nezískal majetek, zato kvalitní mořeplavecké zkušenosti. V letech 1501 až 1502 se zúčastnil své druhé plavby k Brazílii, tentokrát pod portugalskou vlajkou, patrně již jako lodivod nebo kreslič map. Úkolem plavby bylo plout co nejvíc k jihu a najít cestu kolem objeveného „ostrova“ (tzn. Ameriky), kterou by bylo možno doplout do hlavního cíle všech výprav té doby - totiž do Indie, za kořením. Historický význam plavby byl, že na ní Vespucci pochopil, že se nejedná o nějaký velký ostrov, ale o celý kontinent. Zároveň se k ní vztahuje přelomový leták \"„Mundus Novus“\", který je základem Vespucciho pozdějšího věhlasu.  Roku 1503 byla uspořádána další plavba, rovněž, pod portugalskou vlajkou a se stejným cílem. Tentokrát se sice dostali daleko, až někam pod Río de la Plata, ale pro bouřlivé počasí nešlo pokračovat. Vespucci se vrátil do Lisabonu zase chudý a zklamaný – cestu nenalezl.  Vrátil se do Sevilly, ve svých 57 letech se oženil a jako vrchní lodivod se stal jedním z mnoha královských úředníků v Casa de Contratación. Jako chudý v Seville zemřel 22. února 1512.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Amerigo Vespucci sám sebe nepovažoval za objevitele ani spisovatele a i podle mnohých jiných ani jedním, ani druhým nebyl. Jeho věhlas byl založen na latinsky vytištěném letáku \"„Mundus Novus“\", na němž byl uveden jako autor. Tento leták byl vydán roku 1503. O co šlo? V té době, kdy ještě neexistovaly noviny, prodávaly se na tržištích nejrůznější zajímavosti formou letáků a šly výborně na odbyt. „Mundus Novus“ byl barvitým vyprávěním o zážitcích, krajině, zvířatech a domorodcích z brazilského pobřeží a zároveň sděloval, že se tu jedná o zcela nový díl světa, nikoliv o Indii. To všechny nesmírně ohromilo a to ze dvou důvodů. Kolumbovo tvrdošíjné tvrzení, že se v té oblasti nachází již Indie, vlastně lidem „zmenšilo“ svět, zatímco Vespucciho zpráva svět naopak „zvětšila“. Ještě mocnější vzrušení však všeobecně nastalo, když svůj popis onoho vzdáleného a úžasného místa uzavře slovy \"„pozemský ráj, pokud vůbec někde je, nemůže být daleko odtud“.\" Existovala teze, že Bůh po Adamově hříchu ráj nezničil, ale odsunul ho na opačnou stranu světa. Vznikla tu najednou naděje, že tomu tak je! Tento leták se ihned rozšířil a překládal do různých jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování Ameriky.", "content": "Podle obecně přijímané teorie je podle Vespucciho křestního jména pojmenována Amerika. Podle některých autorů to ale není jisté a jméno Amerika může odkazovat i na Richarda Amerike nebo oblast Amerrique v Nicaragui.  Roku 1507 v malém knížectví v Lotrinsku v městečku Saint-Dié působila skupinka humanistů. Po mnoha námořních objevech je napadlo, že se po pustí do přepracování tehdy jediného klasického zeměpisného díla, tím byla Ptolemaiova „Cosmographia“. Starořek Ptolemaios byl považován za vševědoucího znalce nauky o zemi, jeho kniha Cosmographia platila stovky let za vrchol geografie.  25. dubna 1507 vydali dílko o 52 stranách s názvem „Uvedení do kosmografie se základními principy geometrie a astronomie, k tomu potřebnými. Navíc čtyři plavby Ameriga Vespucciho, dále popis (mapa) světa jak na plocho, tak ve tvaru glóbu se všemi těmi částmi, které byly Ptolemaiovi neznámé a které byly objeveny v poslední době“ („Cosmographiae introductio...“). V tomto svazku ovšem po dlouhém úvodu autorů následuje text Ptolemaia, po něm jsou uvedeny ony čtyři Vespucciho cesty. O Kolumbovi se nezmiňují. V sedmé kapitole výslovně uznávají za objevitele Vespucciho. Ve skupince autorů je na kresbu a rytí map mladý sedmadvacetiletý matematik a geograf Martin Waldseemüller. Ten v sedmé kapitole napíše, že čtvrtý díl světa „by bylo možno ode dneška nazývat zemí Americovou nebo Americou, když ji Americus objevil“. A tímto svým nápadem se tak nadchne, že slovo „America“ (česky Amerika) do mapy v příloze použije. Tento původně pouze návrh byl zcela přijat a ve všech dalších mapách ho kresliči používají.  V roce 1507 je ovšem Amerika chápána pouze jako severní brazilské pobřeží, jih s Argentinou se jmenuje „Brasilia Inferior“. Teprve později se ukáže, že od severu k jihu jde o jeden celek a roku 1538 kartograf Gerhard Mercator do své mapy použije název pro celou pevninu - napíše „AME“ přes severní a „RICA“ přes jižní díl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amerigo Vespucci (9. března 1454 - 22. února 1512 Sevilla) byl významný italský cestovatel a objevitel, autor mnoha cestopisných spisů. Je po něm pojmenován kontinent Amerika, jehož východní pobřeží jako první z velké míry popsal. Jméno Amerika, podle Vespucciho křestního jména, poprvé použil roku 1507 kartograf Martin Waldseemüller ve své mapě Universalis Cosmographia.", "tgt_summary": "Amerigo Vespucci (, ; 9 March 1454 – 22 February 1512) was an Italian merchant, explorer, and navigator from the Republic of Florence, from whose name the terms America and Americas are derived.", "id": 359697}
{"src_title": "Jaroslav Kvapil", "tgt_title": "Jaroslav Kvapil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil.  V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů \"Hlas národa\", \"Národní listy\", \"Česká stráž\" a jako redaktor \"Zlaté Prahy\". V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová (rozená Kubešová), herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla.  První básně publikoval ve \"Světozoru\". Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu.  V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku \"Máj\" v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích.  Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou.  Za druhé světové války byl (spolu s bývalým ministrem zahraničí Kamilem Kroftou a právníkem Emilem Lánym) spoluzakladatelem odbojové organizace \"Prozatímní revoluční národní výbor\". Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození republiky strávil 11 měsíců ve vazbě.  Dne 13. června 1945 byl jmenován předsedou Divadelní rady, zřízené jako umělecky a kulturně-politický poradní sbor pro zásadní otázky v divadelnictví. Schůzí se však nezúčastňoval, neboť se marně domáhal u ministra Zdeňka Nejedlého zjistit rozsah svých pravomocí.  Dne 22. února 1948 podepsal jako jediný divadelník výzvu k zachování demokracie, vydanou stranami demokratického tábora republiky.  Když v roce 1950 zemřel, jeho pohřeb byl vypraven proti jeho přání z Národního divadla. Soustrast manželce vyslovil president Klement Gottwald.  Místem jeho posledního odpočinku se staly jeho rodné Chudenice v okrese Klatovy.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Již v roce 1894 spolurežíroval (s J. Seifertem, J. Šmahou, A. Sedláčkem) na scéně Národního divadla hru E. Moreau a V. Sardou \"Madame Sans-Gene\". V roce 1897 v Národním divadle pak uvedl v premiéře svoji \"Princeznu Pampelišku\" (s hudbou Josefa Bohuslava Foerstera a ve spolurežii s J. Seifertem), v hlavní roli alternovala jeho žena Hana Kvapilová. Hra byla na pořadu až do roku 1909.  V roce 1900 se stal „literárním poradcem“ (dramaturgem) činohry Národního divadla. Zde působil v této funkci do roku 1906, pak jako vrchní režisér a v letech 1911 až 1918 jako šéf činohry. Na scénách Národního divadla uvedl v premiéře v letech 1893 až 1937 ve své režii nebo spolurežii celkem 205 divadelních inscenací. V roce 1918 byly uspořádány velké divadelní slavnosti k padesátiletí položení základního kamene Národního divadla a on sám při té příležitosti uvedl v pěti měsících čtyřicet pět divadelních her devětadvaceti českých autorů.  V roce 1918 vstoupilo Národní divadlo do nové republiky s inscenací hry \"Jana Roháče\" od Aloise Jiráska v režii J. Kvapila s Vojanem v titulní roli. Představení se hrálo 25. a 27. října 1918 ještě v Rakousku-Uhersku a pak 31. října 1918 již v nové Československé republice.  Během let 1918 až 1921 pracoval jako sekční šéf na ministerstvu školství a národní osvěty, avšak práce jej zde neuspokojovala. Nastoupil tedy od 1. září 1921 místo Karla Hugo Hilara v Městských divadlech na Vinohradech, neboť od 1. ledna 1921 odešel z Vinohrad do Národního divadla jako šéf činohry Karel Hugo Hilar. Z Vinohrad za Hilarem odcházeli postupně další herci, např. Václav Vydra, B.Karen, Karel Dostal, Jaroslav Vojta, Zdenka Baldová. Na protest právě proti přetahování herců do Národního divadla podali v roce 1922 ředitel Dr. Fuksa, J. Kvapil a Karel Čapek demisi na své funkce, tuto však později odvolali.  Byl nucen vytvořit nový vinohradský soubor – postupně přišli Míla Pačová, František Smolík, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas, František Kreuzmann, Gustav Hilmar, Bedřich Vrbský, L. Veverka. V roce 1923 přizval na Vinohrady režiséra Bohuše Stejskala z Brna, v roce 1924 Jana Bora z Intimního divadla na Smíchově. V letech 1927–1928 získal jako hosta pro Vinohradské divadlo Annu Sedláčkovou.  Za jeho šéfování tvořili čeští autoři postupně třetinu až více než polovinu z průměrně 30 premiér, které zde byly ročně uváděny. Uváděny byly hry Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Mahena, Stanislava Loma, Kopty, Františka Langera, bratří Čapků. Dále uváděl svého oblíbeného Williama Shakespeara, Henrika Ibsena a další.  V roce 1921 zorganizoval na Vinohradech, ještě jako ministerský úředník, sérii pohostinských vystoupení Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), za účasti Konstantina Sergejeviče Stanislavského, se kterým se znal ze začátku století (1906), kdy poprvé hostoval v Praze.,  Koncem roku 1927 incenoval ve Vinohradském divadle svoji poslední režii, hru Jaroslava Vrchlického \"Noc na Karlštejně\". Na Vinohradech působil jako umělecký šéf a režisér jen do roku 1928. Od roku 1928 z důvodu zhoršující se oční vady omezil soustavné divadelní působení a vracel se později již jen k pohostinským režiím.  V roce 1934 byl přizván opět do Národního divadla k režii hry I. Vojnoviče \"Smrt matky Jugovičů\", aby tuto hru (kterou kdysi jako první uvedl na česká pódia) znovu uvedl.  Také režisér Jiří Frejka jej v roce 1947 znovu pozval do Vinohradského divadla, aby zde ve svých 80 letech režíroval své významné inscenace z 20. let. On sám pak zde zopakoval v původní výpravě Josefa Čapka Langerovu hru \"Periferie\", Šrámkův \"Měsíc nad řekou\" a Shakespearovu hru \"Troilus a Kressida\". Hry byly úspěšně hodnoceny, \"Troilus a Kressida\" dokonce jako špičkové představení sezóny.  Také do Národního divadla se vrátil ještě v sezóně 1947/1948, aby zde uvedl opět svoji \"Princeznu Pampelišku\" (celkem 33× na scéně Stavovského divadla, Tylova divadla a Národního divadla), kterou sám i režíroval.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Přestože byl Kvapil hlavně divadelní režisér, režíroval i tři filmy:", "section_level": 1}, {"title": "České divadelní osobnosti o Jaroslavu Kvapilovi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ladislav Boháč.", "content": "„Vzpomněl jsem si na Jaroslava Kvapila, který říkával: ‚Dobrá herečka je jako víno. Čím starší, tím lepší.‘ “", "section_level": 2}, {"title": "Leopolda Dostalová.", "content": "„Jaroslav Kvapil, náš Jaroslav Kvapil! Vidím ho – jako v dálce – na přelomu století. Štíhlý, vysoký mladý muž ušlechtilé tváře, obdařený zvláštním osobním kouzlem. Poprvé jsem ho viděla tehdy v Poděbradech, kde měl jakousi literární přednášku – pro mne památnou. Týž den totiž byl přítomen na večeru, kde vystupovala mladá dívka ve staré aktovce ve vděčném sólovém výstupu. Jaroslav Kvapil projevil zájem o mladý talent – a tak šťastně rozhodl o mém poslání“", "section_level": 2}, {"title": "Vlasta Fabianová.", "content": "„Kvapil mi imponoval svou vzdělaností, cílevědomostí, zkušenostmi i logikou. Měl Shakespeara v malíčku, a přesto se na každou zkoušku pečlivě připravoval a věděl si proto rady s každým detailem.“", "section_level": 2}, {"title": "Jaroslav Marvan.", "content": "„Jiří Frejka pozval Kvapila k pohostinné režii další Shakespearovy hry Troilus a Cressida, ve které mi Mistr svěřil roli kuplíře Pandara, kterého kdysi hrával Bohuš Zakopal a počítal ji právem k parádním rolím. Jaroslav Kvapil inscenoval tuto hru před více než dvaceti pěti lety a měl s ní tedy své zkušenosti. Pandarus je role velice krásná. Byl jsem s ní spokojen a Kvapil, jak mi později prozradil, také. Pracovat s ním – to byl skutečně nesmírně nádherný zážitek. Měl totiž promyšleno všechno do nejmenších detailů a třebaže, jak jsem říkal, velice špatně viděl, neušel mu kmit světla ani falešné nasvícení scény, ba ani to, že reflektor stál o půl metru dál, než ho chtěl mít. Představení bylo divadelním svátkem.“", "section_level": 2}, {"title": "Jaroslav Vojta.", "content": "„Režisér Jaroslav Kvapil byl jemný a uhlazený člověk, kterého jsme měli všichni rádi. Jeho dramaturgická úprava všech Shakespearových her, jež postupně uváděl na scénu, byla jedinečná, a to ať v Národním divadle, tak i u nás na Vinohradech. Sám si je všechny režíroval.“", "section_level": 2}, {"title": "Spisy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Básně.", "content": "Řada jeho básní byla zhudebněna, například: Josef Bohuslav Foerster: \"Česká píseň\", Jindřich Jindřich: \"Písně\".", "section_level": 2}, {"title": "Dramatické dílo.", "content": "Některá jeho díla se stala podkladem filmových scénářů, např. \"Oblaka\" natočil režisér Svatopluk Innemann v roce 1933 pod názvem \"Skřivánčí píseň\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav Kvapil (25. září 1868 Chudenice – 10. ledna 1950 Praha) byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér.", "tgt_summary": "Jaroslav Kvapil (25 September 1868 in Chudenice, Kingdom of Bohemia – 10 January 1950 in Prague) was a Czech poet, theatre director, translator, playwright, and librettist. From 1900 he was a director and Dramaturg at the National Theatre in Prague, where he introduced plays by Anton Chekhov, Henrik Ibsen and Maxim Gorky into the repertory. Later he was a director at the Vinohrady Theatre (1921–1928). He wrote six plays, but is today chiefly remembered as the librettist of Antonín Dvořák's \"Rusalka\".", "id": 40161}
{"src_title": "Třebonice", "tgt_title": "Třebonice", "src_document": [{"title": "Části Třebonic.", "content": "Jádro Třebonic, původní vesnice, patří k městské části Praha 13. K ní patří také dnes již osamělý kostelík zaniklé vsi s názvem Krteň a nedaleká osada Chaby s přilehlými obchodními centry IKEA, TESCO a Avion Shopping Park. Tato obchodní oblast je obvykle veřejností a v marketingových materiálech vnímaná jako součást Zličína, ačkoliv nepatří ani do katastrálního území Zličín, ani do území městské části Praha-Zličín. Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město.  Oblast betonárky SSŽ v jižní části Třebonic patří do městské části Praha-Řeporyje (správní obvod Praha 13) (sousedící objekt Skanska je již na katastrálním území Řeporyje).  Část Třebonic severně od Rozvadovské spojky patří do městské části Praha-Zličín (správní obvod Praha 17) a Praha 13. V této části Třebonic se nachází stanice metra Zličín, Depo metra Zličín (kolejové větvení před halou ale opravdu patří do k. ú. Zličín), obchodní centra Metropole Zličín a Globus Zličín, Zličín Bussines Park, západní polovina objektu Siemens Kolejová vozidla a několik uliček s domky (U Zličína a Do Zahrádek).", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Patrně původ místního jména obdobný jako u názvu města Třeboň: „Třebonice“ = „ves lidí Třebonových“ od osobního jména „Třebon“. Etymologové předpokládají širokou rodinu osobních jmen začínající na Třeb- : „Třeboch“ (pro Třebechovice), „Třebek“ či „Třebec“ (od „Třebohost“ či „Třebobud“) pro Třebíč, „Třebid“ pro Třebíz, a „Třebon“ pro Třeboň. Existují však i výklady vycházející ze slovesa „tříbit“ - „kácet, mýtit, čistit les“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové.  V roce 1900 měly Třebonice 394 obyvatel a patřily do smíchovského okresu. V roce 1974, při připojení k Praze, měly Třebonice 109 domů a 58 dalších evidovaných staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi v Třebonicích je novogotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924–1925. Druhým kostelem na katastrálním území je kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé vsi Krteň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třebonice () jsou katastrálním územím hlavního města Prahy v nejzápadnější části obvodu Praha 5. Ves Třebonice je doložená od 13. století, k Praze byla připojena v roce 1974. Do katastrálního území Třebonic patří i významné obchodní, průmyslové a dopravní centrum kolem stanice metra Zličín, obecně vnímané jako součást Zličína.", "tgt_summary": "Třebonice was founded in the thirteenth century, and became part of Prague in 1968. It is now part of the \"Prague 5\" administrative district, and the local government districts of \"Prague 13\" and \"Prague 17\". Třebonice is part of Zličín and Řeporyje.", "id": 83304}
{"src_title": "Themis", "tgt_title": "Themis", "src_document": [{"title": "Významy.", "content": "Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa je dcerou Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Eurymedontem je jako každý z Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to je Jupiter.  Někdy bývá nazývána „druhou manželkou Diovou“, porodila mu Moiry – bohyně osudu a Hóry – bohyně ročních období. Stává při Diovi, když k výkonu soudcovské funkce zasedá na svůj trůn, spolu s ní i bohyně spravedlnosti Diké (bývá uváděna jako dcera Themidina, dokonce jsou i vzájemně zaměňovány).  Bývá uváděna i jako matka matka Epimétheova, jiné zdroje označují za jeho matku Klymené. Otcem byl Titán Íapetos. Epimétheus se později stal manželem Pandóry, která přinesla lidem dary od bohů v Pandořině skříňce, plné trápení, běd a neštěstí.  Themis je ztělesněním božského řádu, zákona a zvyku. Pokud je Themis přehlížena, Nemesis přináší jen spravedlivou a hněvivou odplatu. Themis není zlostná: Byla první, která nabídla Héře, rozrušené Diovými hrozbami, po návratu na Olymp pohár (Illias XV.88). Themis předsedá řádnému vztahu mezi mužem a ženou, základu správně zřízené rodiny (rodina byla považována za pilíř výchovy) a soudcové byli často nazýváni „themistopoloi“ (Themidini služebníci). Hérou byla oslovována jako „paní Themis“.  Jméno Themis mohlo být také náhradou za Adrasteiu ve vyprávění o narození Dia na Krétě. Zřídila věštírnu v Delfách a byla zde orákulem. Podle jiné z legend přijala Themis věštírnu v Delfách od Gaii a později ji předala Foibé.  Themis je někdy ztotožňována s Physis (personifikace přírody).  Římským ekvivalentem jednoho aspektu řecké Themis, jako zosobnění božského zákonného práva, se stala Iustitia (v angličtině Justitia). Ta je zobrazována jako žena bez citu, se zavázanýma očima a držící váhy a roh hojnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželé/Děti.", "content": "S Diem", "section_level": 1}], "src_summary": "Themis (řecky \"Θέμις\", latinsky \"Themis\") je v řecké mytologii dcera boha nebe Úrana a bohyně země Gaie. Je bohyní zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě.", "tgt_summary": "Themis (; Ancient Greek: Θέμις) is an ancient Greek Titaness. She is described as \"[the Lady] of good counsel\", and is the personification of divine order, fairness, law, natural law, and custom. Her symbols are the Scales of Justice, tools used to remain balanced and pragmatic. \"Themis\" means \"divine law\" rather than human ordinance, literally \"that which is put in place\", from the Greek verb \"títhēmi\" (τίθημι), meaning \"to put\".", "id": 667969}
{"src_title": "Sion (hrad)", "tgt_title": "Sion Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jan Roháč z Dubé (1426–1437).", "content": "První písemnou zmínkou o hradu je listina z 15. února 1437, kterou zemský sněm svolává proti jeho majiteli zemskou hotovost. Ačkoli jakékoli předchozí informace o Sionu chybí, podle tradičního výkladu byl vystavěn v místech nevelkého opuštěného hradiště na skalnatém ostrohu nad pravým břehem potoka Vrchlice, pravděpodobně v letech 1426–1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé. Podle historika Jaroslava Čechury však není vyloučeno, že se původně jednalo o feudální hrádek, jenž byl centrem okolní pozemkové državy pražské metropolitní kapituly, kterého se Jan Roháč z Dubé pouze zmocnil a zdokonalil jeho opevnění. Původně objekt patrně zastával spíš funkci reprezentativního sídla než fortifikace, neboť jeho majitel se zřejmě spoléhal na nedaleká města Kutnou Horu a Čáslav, kde zastával funkci hejtmana. K budování rozsáhlejšího opevnění došlo teprve v letech 1435–1437, kdy byli obránci nuceni narychlo posílit obranyschopnost hradu, kvůli ohrožení ze strany římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Posádku sídla v té době tvořilo několik desítek mužů, které doplnili uprchlíci z Hradce Králové, jehož měšťané v březnu 1437 uzavřeli dohodu s královskou stranou.  Na Sion se po neúspěšném působení v roli táborského vůdce Jan Roháč uchýlil na podzim roku 1435. Z tohoto místa vedl soukromou válku proti panovníkovi, který proti němu v únoru 1437 nechal svolat zemskou hotovost. Vojsko vytáhlo k hradu koncem dubna a dorazilo zde v prvních květnových dnech krátce poté, co oddíl Jana Roháče přepadl konvoj z Uher a ukořistil králi množství volů a sudů s vínem. Vojsko zemské hotovosti bylo složené z oddílů české šlechty i českých měst a velel mu hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se už o dvě léta dříve osvědčil při dobytí hradu Ostromeč. O čtyřměsíčním obléhání hradu Sion hovoří hned několik domácích i zahraničních písemných pramenů různé výpovědní hodnoty, které akci většinou popisují jako velkou a obtížnou událost. Nicméně archeologický průzkum hradu prováděný v letech 1962–1965 prokázal, že šlo o tendenční výpověď, podmíněnou politickou situací a obléhací práce byly mnohem skromnějšího charakteru. Z těchto informací lze usuzovat, že dobývání probíhalo spíš vlažně, neboť nespokojenost s králem Zikmundem, zejména v kališnických kruzích, stoupala. Moderní čeští historici proto usuzují, že úmyslem pána z Pirkštejna bylo ze soukromých politických důvodů protahovat pobyt před Sionem do poslední možné chvíle a posádce, která uvnitř hradu nedisponovala vlastní studní, zřejmě nebránil v zásobování ani v čerpání vody z blízké Vrchlice. K bojovým akcím došlo zřejmě až po příchodu posily z Uher, která vyrazila z Prahy 3. září, neboť Hynce Ptáček nechtěl riskovat otevřenou roztržku s králem.  Útok proti Sionu nejzevrubněji popisuje italský humanista a pozdější papež Enea Silvio Piccolomini ve svém díle \"Historie česká\", archeologický průzkum však dokládá, že ačkoli měli vojáci Hynce Ptáčka z Pirkštejna k dispozici minimálně jeden prak, houfnice a bombardu, samotné ostřelování netrvalo déle než den nebo dva. Proti hradu bylo vystřeleno zhruba 100 kamenných koulí, které poničily zejména hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky průlomu hradby nebo podkopů nebyly nikde nalezeny, neboť vzhledem k nevelké síle obránců nebylo podobných obléhacích prvků potřeba. Po dobytí byl Sion vypálen a spolu s pěti vesnicemi, které k němu náležely, přešel do majetku krále.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější majitelé (1437–1945).", "content": "Po smrti krále Zikmunda nastoupil na český trůn Albrecht II. Habsburský, jenž zastavil sionské panství někdejšímu husitskému hejtmanovi Bedřichovi ze Strážnice a Benešovi z Hustířan. V roce 1449 vedli oba muži o panství spor, jehož výsledek není znám. Později sionské pozemky získal král Jiří z Poděbrad, který je zastavil Kláře ze Solopysk a jejímu synovi Václavovi z Nestajova. V roce 1509 Jan z Nestajova postoupil zástavu bratřím Ctiborovi, Čeňkovi a Oldřichovi z Pařízku, kterým byla následujícího roku zástava potvrzena králem Vladislavem Jagellonským. V roce 1535 prodal Oldřichův syn Jan sionské zboží Jindřichovi Firšicovi z Nabdína, od kterého je v roce 1541 odkoupil Jindřich Špetl z Prudic. Jeho syn Jiří jej posléze prodal Jiřímu Voděradskámu z Hrušova, jenž byl v roce 1580 popraven kvůli lichvářství a pozemky připadly králi Rudolfovi II., který je následujícího léta připojil k malešovskému panství. Tímto aktem z roku 1581 byl hrad Sion spolu s přilehlým panstvím písemnými prameny připomínán naposled.  Další zprávy o existenci zříceniny se datují k roku 1677, kdy ji navštívil český humanista Bohuslav Balbín, který zanechal zmínku, že v době jeho pobytu zde ještě stály obvodové zdi. I tyto zbytky však byly postupně ničeny a rozváženy, zejména v době, kdy malešovské panství drželi němečtí Osteinové. Poslední větší pozůstatky pak byly odstraněny v roce 1870 na příkaz Karla Dahlber-Osteina, který tak reagoval na velkou vlasteneckou vlnu po rakousko-uherském vyrovnání a na srocování českého lidu při velkých táborech. Od této doby zůstaly zachovány jen základové zdi porostlé křovisky a přikryté hlínou. V roce 1945 bylo malešovské panství Osteinům zabaveno a přešlo do majetku státu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Jádro hradu za mohutným šíjovým příkopem, kterým bylo odděleno od nevelkého předhradí, mělo nepravidelný trojúhelníkový půdorys daný povahou skalnatého terénu a bylo z větší části obklopeno 120–180 cm širokou hradbou. Čelní strana nad příkopem byla souvisle zastavěna, přičemž jižní nároží zaujímala brána, k níž z jedné strany přiléhala polokruhová dělostřelecká bašta, ze strany druhé pak velká budova, sloužící snad k obytným účelům. Úkolem dělostřelecké bašty bylo chránit jak vstup do hradu tak dvoupatrový obdélníkový palác, který k ní přiléhal ze západní strany. Archeologické nálezy dokládají, že tato budova byla obydlím Jana Roháče a měla dvě až tři podlaží. V základech paláce leželo 17 prakových kamenných koulí, které patrně stály za jeho značným poškozením. Hradba za palácem se obloukovitě vypínala a zakončovala ji lichoběžníková stavba s mohutnou roubenou vrchní částí. Také severní nároží čelní hradby zaujímal objekt s mohutnou roubenou nástavbou. Hradba, která od této budovy pokračovala směrem k jihozápadu, je naproti hradnímu paláci doplněna nevelkým čtyřhranným objektem s kuchyní. Budova byla patrně patrová a její výška byla asi 6–7 metrů. Z archeologických nálezů je patrné, že původní Sion měl sloužit jako správní a hospodářské centrum menšího panství, nikoli jako významná fortifikace, neboť většina obranných prvků, včetně opevněného předhradí a nevelké plošiny pod severozápadní částí jádra, která byla opatřena kamennou hradbou zbudovanou bez použití malty, k němu byla přistavěna teprve v letech 1435–1437. Dobře zachovaný příkop chránící severovýchodní přístup k hradu a příkop oddělující předhradí od okolí, náleží do doby hradištní. Stejně tak i dva mohutné valy na severovýchodní straně předhradí.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologický průzkum.", "content": "První amatérský průzkum pozůstatků hradu u severní obvodové zdi, ve středu vnitřního hradu a v příkopu mezi předhradím a vnitřním hradem, byl proveden k pětistému výročí jeho dobytí. Při tomto výzkumu prý byla nalezena celá řada předmětů, ke kterým mj. patřil kachel se znakem Jana Roháče z Dubé a s reliéfním vyobrazením dvou andělů, kteří drží kalich s hostií. Mimo tyto nálezy bylo prý uvnitř hradu nalezeno několik koster obránců hradu, z nichž některé nesly stopy zohavení. Tyto ostatky však nebyly nijak zdokumentovány a na místě došlo k jejich zničení. Systematický průzkum hradu byl zahájen teprve v roce 1953 a posléze v letech 1962–1965. Jeho vedením byli pověřeni zaměstnanci Vojenského historického ústavu v Praze v čele s Evou Jánskou. První práce navazovaly na vykopávky z roku 1937 a postupně odkrývaly jednotlivé části hradby i budov. Při těchto pracích byla nalezena řada militarií, zejména pak šípů, železných kulek zalitých do olova a kamenných koulí, které dokazovaly, že hrad byl intenzivně ostřelován. Dalšími předměty, převážně denní potřeby, byly střepy hliněných nádob, zbytky hřebíků, železných kování nebo železných nástrojů, šesticípá železná hvězda ostruhy, kovový zámek, část udidla, přezky k postrojům atd. Mezi pilíři v příkopu mezi předhradím a čelní zdí byli nalezeni i železní nášlapní ježci, užívaní ve středověkém vojenství proti jízdnímu i pěchotnímu vojsku. V paláci Jana Roháče pak byly odkryty zlomky tří kachlů, totožné s tím, jenž byl vyzvednut v roce 1937. Povrchovým průzkumem na stráních před západní hradební zdí byly objeveny i zbytky povrchových úprav, které označovaly prakoviště a tábor oblehatelů. V současné době dosahují zbytky odkrytého a zakonzervovaného zdiva výšky průměrně jednoho metru.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Okolí Sionu i pozůstatky hradu samotného jsou již několik staletí častým cílem návštěvníků, které k výletům láká jak místní krajina, tak pohnutá historie objektu. K rozcestníku v sousedství zříceniny vedou dvě značené trasy pro pěší turisty. Na i se lze napojit v Kutné Hoře (modrá 11 km, červená 12,5 km) nebo v Malešově. Modrá trasa z tohoto městyse vede přes Maxovnu, červená přes Roztěž a Polánku, odkud přes Sion pokračuje dál směrem k obci Černíny. Poblíž zbytků hradu vede také značená cyklotrasa č. 0096, která od Zdeslavic protíná Chlístovice a směřuje do Maxovny. Nejbližší vlakové spojení je ze zastávky v obci Týniště, vzdálené od hradu zhruba 2,3 km. V obci Chlístovice je možno zakoupit turistickou známku No. 545 - Sion.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sion je zřícenina hradu, která se nachází jeden kilometr východně od obce Chlístovice, vzdálené zhruba 8 km jihozápadně od Kutné Hory. Vystavěn byl pravděpodobně v letech 1426–1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé, kterého zde po čtyřměsíčním obléhání v roce 1437 zajalo královské vojsko pod velením hofmistra Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Po kapitulaci obránců byl hrad vypálen a přešel do vlastnictví římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Svými fortifikačními prvky hrad náleží k předním výdobytkům husitského stavitelství, které stojí na počátku vývoje novověkých evropských opevňovacích systémů.", "tgt_summary": "Sion is a small castle ruin in the Czech Republic, near Kutná Hora. It was founded between 1426 and 1427 by Hussite Jan Roháč of Dubá. After a successful four-month siege the castle was conquered and burned by Emperor Sigismund's allies in 1437. Today, only scattered parts of the basement stone walls with some arches and stairs remain of the original castle.", "id": 170261}
{"src_title": "Národní obec fašistická", "tgt_title": "National Fascist Community", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Strana nikdy nedosáhla významného politického vlivu, v parlamentních volbách v roce 1929 kandidovala jako součást Ligy proti vázaným kandidátním listinám, která získala tři poslanecké a jeden senátorský mandát. Ve volbách v roce 1935 kandidovala NOF samostatně a získala šest poslaneckých mandátů (167 433 hlasů).  Národní obec fašistická se inspirovala italským fašismem, který přizpůsobovala českým podmínkám. Požadovala silný národní stát založený na korporativním principu, vystupovala též výrazně protiněmecky a protižidovsky. V roce 1935 se stavěla proti volbě Edvarda Beneše prezidentem republiky a v době Mnichovské krize vystupovala za obranu republiky proti nacistickému Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá republika.", "content": "V době druhé republiky se NOF stala součástí Strany národní jednoty, ale stále si zachovávala svou organizační strukturu. K zániku došlo v roce 1939 sloučením do Národního souručenství. Gajda se stáhl do ústraní na svůj statek na Strakonicku a finančně podporoval emigraci českých vojáků do Polska. Někdejší významný funkcionář NOF Zdeněk Zástěra se zapojil přímo do protiněmeckého odboje, což ho stálo život, když v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře. V době Protektorátu Čechy a Morava vznikla z některých členů kolaborantská organizace téhož jména, která však nehrála významnější roli a byla v roce 1943 nacisty zakázána na popud ministra Emanuela Moravce.  Po druhé světové válce nebyla a nesměla být Národní obec fašistická obnovena.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volby do poslanecké sněmovny.", "content": "NOF vytvořilo spolu s Radikální stranou – slovanskými socialisty (později Národní liga, uskupení kolem Jiřího Stříbrného) a několika dalšími malými uskupeními (Svaz nájemníků, Strana domkářů, malorolníků a hospodářských jednot, Družina válečných poškozenců, Jednota československého domova, Odborové sdružení hudebníků) volební koalici pod názvem „Liga proti vázaným kandidátním listinám“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Národní obec fašistická (NOF) byla česká fašistická politická strana, která působila v období 1. republiky, 2. republiky a Protektorátu Čechy a Morava.", "tgt_summary": "The National Fascist Community (, \"NOF\", sometimes translated as \"National Fascist League\") was a Czechoslovak Fascist movement led by Radola Gajda, and based on the Fascism of Benito Mussolini.", "id": 1324219}
{"src_title": "Secure Copy", "tgt_title": "Secure copy", "src_document": [{"title": "SCP protokol.", "content": "SCP protokol je podobný rcp protokolu z BSD, avšak na rozdíl od něj jsou data při přenosu šifrována. Šifrování znemožňuje získat odposlechem z přenášených datagramů citlivé informace (přihlašovací jména, hesla i samotná přenášená data).  Protokol SCP sám o sobě nezajišťuje šifrování ani autentizaci, protože oboje poskytuje protokol SSH. V případě potřeby si program codice_1 od uživatele vyžádá heslo nebo heslovou frázi (na rozdíl od protokolu rcp, který zadání hesla neumožňuje).  Při kopírování souboru na vzdálený počítač je v rámci protokolu SCP možné předat i další informace o souboru (oprávnění, časy modifikace a podobně), což je proti protokolu FTP významným vylepšením.  Při kopírování souboru ze vzdáleného počítače jsou druhé straně zasílány požadavky, které server vyřizuje (kopírování souboru nebo celé adresářové struktury), což může způsobit vážný bezpečnostní problém, pokud se připojíme k serveru napadenému útočníkem.  Ve většině případů je protokol SCP nahrazován komplexnějším protokolem SFTP.", "section_level": 1}, {"title": "Program SCP.", "content": "SCP program je klient, který implementuje protokol SCP. Nejčastěji používaná implementace SCP protokolu je program codice_1, který se používá na příkazovém řádku. Jedná se o zabezpečenou analogii programu codice_3.  Program codice_1 je součástí všech SSH serverů, které poskytují službu SCP a obvykle zajišťuje jak funkci klienta, tak funkci serveru (po připojení klienta je na straně serveru program codice_1 spuštěn v roli serveru).  Syntaxe zápisu kopírování je podobná programu cp. U parametru pro označení vzdáleného počítače je nutné v každém případě zachovat za názvem počítače dvojtečku, jinak program codice_1 považuje argument za označení lokálního názvu souboru a chová se pak jako klasický program codice_7. Dvojtečka označuje domácí adresář uvedeného uživatele a dále lze použít k němu relativní nebo absolutní cestu k žádanému souboru:  Protože je protokol SCP jednoduchý a umožňuje pouze přenos souborů, prakticky neexistují nadstavby pro grafické uživatelské rozhraní. Některé programy (jako například WinSCP) kopírování souborů pomocí protokolu SCP umožňují, avšak musí nějakým jiným způsobem zajistit doplňující operace (jako třeba výpis adresáře), což způsobuje komplikace při kombinaci různých platforem. Proto grafické programy pracují obvykle přednostně s protokolem SFTP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Secure Copy nebo také SCP slouží k bezpečnému přenosu souborů mezi dvěma počítači propojenými počítačovou sítí pomocí protokolu Secure Shell (SSH). SCP má omezené možnosti, a proto je nahrazován komplexnějším protokolem SFTP.", "tgt_summary": "Secure copy protocol (SCP) is a means of securely transferring computer files between a local host and a remote host or between two remote hosts. It is based on the Secure Shell (SSH) protocol. \"SCP\" commonly refers to both the Secure Copy Protocol and the program itself. According to OpenSSH developers in April 2019 the scp protocol is outdated, inflexible and not readily fixed; they recommend the use of more modern protocols like sftp and rsync for file transfer.", "id": 1977646}
{"src_title": "Wolfsburg", "tgt_title": "Wolfsburg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "„Wolfsburg“ byl poprvé zmíněn v roce 1302 jako bydliště členů rodu Bartensleben. Původně se ale jednalo jen o tvrz vedle řeky Aller, která chránila příkop. Po zániku linie Bartensleben, v roce 1742, se Wolfsburg stal majetkem hrabat z města Schulenburg.  Některé z dnešních městských částí, včetně části \"Heßlingen,\" patřily během 18. století vévodovi z Magdeburgu. V roce 1932 se tyto okresy byly odděleny od pruské provincie Saska a nadále spadaly pod správu okresu Lüneburg patřící k Hannoveru.  Oficiálně bylo město Wolfsburg založeno 1. července 1938 jako \"Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben\". Založeno bylo hlavně pro pracovníky automobilky Volkswagen. Během druhé světové války sem byli přiváženi váleční zajatci i obyčejní lidé, aby zde z donucení pracovali právě v této automobilce. V roce 1942 zde dokonce byl koncentrační tábor založený nacisty.  Dne 25. května 1945 bylo město oficiálně přejmenováno na současný název, tedy Wolfsburg. Tento název pramení z názvu blízkého hradu. Ironií je, že „Wolf“ neboli „Vlk“ byla přezdívka Adolfa Hitlera. V roce 1951 byl Wolfsburg oddělen od okresu Gifhorn, a stal se samostatným městským okresem.  Okolo roku 1955 probíhal velký příliv přistěhovalců. Jednalo se o přistěhovalce z Itálie. O tři roky později, tedy v roce 1958, byla slavnostně otevřena radnice.  V roce 1973 město dosáhlo nejvyšší populace, což čítalo 135 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a počasí.", "content": "Wolfsburg se nachází na jižním okraji údolí řeky Aller na Středoněmeckém průplavu. Je ohraničeno okresy Gifhorn a Helmstedt.  Celkově zde za rok spadne asi 532 mm srážek. Nejsušším měsícem je říjen, nejvíce naprší v červnu, kdy srážek napadne téměř dvakrát více než v říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub VfL Wolfsburg a hokejový klub Grizzlys Wolfsburg. V létě roku 2009 fotbalový tým VfL Wolfsburg vyhrál německou fotbalovou ligu. Grizzlys Wolfsburg je pravidelným účastníkem nejvyšší německé soutěže a pod vedením českého trenéra Pavla Grosse trojnásobným vicemistrem (2011, 2016, 2017).", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolfsburg je město na východě spolkové země Dolní Sasko v Německu, které leží na řece Aller severovýchodně od Braunschweigu. Bylo založeno 26. května 1938 nedaleko zámku Wolfsburgu jako sídlo automobilky Volkswagen. Do roku 1945 neslo název \"Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben\" (\"Město vozů KdF u Fallerslebenu\"). V roce 1972 překonal Wolfsburg hranici 100 000 obyvatel a v současnosti se jedná o 61. největší město Německa a 5. největší město Dolního Saska.", "tgt_summary": "Wolfsburg (,, ) is the fifth largest city in the German state of Lower Saxony, located on the Aller River. It lies about east of Hanover and west of Berlin.", "id": 1502409}
{"src_title": "Petr Vopěnka", "tgt_title": "Petr Vopěnka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1935 v Praze. Oba jeho rodiče byli středoškolskými učiteli matematiky. Studoval na gymnáziu v Ledči nad Sázavou a poté na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde byl posledním diplomantem významného českého matematika Eduarda Čecha.  Po dokončení studia získal zaměstnání na téže fakultě, v roce 1965 byl jmenován docentem, a v roce 1967 doktorem věd.  Mezi lety 1966 a 1969 byl proděkanem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím katedry matematické logiky. V roce 1968 schválila vědecká rada Univerzity Karlovy jeho jmenování profesorem, ale kvůli politické situaci k němu došlo až v roce 1990.  V sedmdesátých letech založil a společně se svými studenty rozvinul alternativní teorii množin (alternativní vůči klasické Cantorově teorii).  V osmdesátých letech se začal zabývat filosofickými a historickými otázkami matematiky, ve kterých nejde o běžné pojetí historie, ale spíše o ukazování vůdčích myšlenek určitého období a promýšlení jejich odkazu do doby současné. Pozornost P. Vopěnky se zaměřovala zejména na geometrii a počátky teorie množin, zvláště na odkaz B. Bolzana. Jeho filozofické dílo se věnuje filozofickým otázkám vědy, obzvláště matematiky, a je výrazně ovlivněno Husserlovou fenomenologií. V roce 1983 založil na matematicko-fyzikální fakultě veřejný filosofický seminář, na nějž zval k přednáškám myslitele, kteří v té době jinde svobodně přednášet nemohli (Z. Neubauer, R. Palouš, P. Rezek nebo S. Sousedlík), a proto byl prostřednictvím studentů-agentů sledován Státní bezpečností. V létě 1989 patřil k zakládajícím členům Kruhu nezávislé inteligence.  V roce 1990 byl jmenován prorektorem Univerzity Karlovy a v letech 1990–1992 působil jako ministr školství. V letech 1992–2000 byl vedoucím katedry matematické logiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2000 se stal emeritním profesorem Univerzity Karlovy.  Od roku 2003 působil na Katedře filozofie Fakulty filozofické a ve Výzkumném centru Nové technologie Západočeské univerzity v Plzni, kde se věnoval překladům historicky významných matematických textů (například Eukleida nebo Al-Chvárizmího) do češtiny a filosofickému pozadí alternativní teorie množin. Pracoval na nové teorii množin a jejím dopadu na infinitesimální počet.  Jeho úzkým spolupracovníkem byl Jiří Fiala.  V roce 2006 byl natočen jeho filmový portrét \"Úmysl obohatit holý mechanistický svět\" a v roce 2010 natočila Česká televize pořad \"Vzkaz Petra Vopěnky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Vopěnka (16. května 1935 Praha – 20. března 2015) byl český matematik a filozof. V matematice přispěl zejména svojí prací v oboru teorie množin. Je zakladatelem takzvané alternativní teorie množin a jeho jméno nese několik matematických vět a objektů. V letech 1990–1992 byl ministrem školství.", "tgt_summary": "Petr Vopěnka (16 May 1935 – 20 March 2015) was a Czech mathematician. In the early seventies, he developed alternative set theory (i.e. alternative to the classical Cantor theory), which he subsequently developed in a series of articles and monographs. Vopěnka’s name is associated with many mathematical achievements, including Vopěnka's principle. Since the mid-eighties he concerned himself with philosophical questions of mathematics (particularly vis-à-vis Husserlian phenomenology).", "id": 985875}
{"src_title": "Trubadúr (opera)", "tgt_title": "Il trovatore", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Trubadúr je opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve Španělsku v 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Fernando, sluha hraběte z Luny, vypráví pohnutou historii o mládí hraběte - původně měl starý hrabě dva syny. U lože jednoho z nich nalezli cikánku, kterou obvinili, že jej očarovala, a upálili. Cikánčina dcera Azucena se pomstila tím, že uloupila (a pravděpodobně zabila) druhého syna. Starý hrabě tomu nikdy neuvěřil a až do své smrti zapřísahal svého syna - nynějšího hraběte Lunu, aby se snažil najít svého bratra.  Leonora poslouchá v zahradě serenádu od neznámého trubadúra a svěřuje se své společnici se svou láskou k němu. Hrabě Luna, který se Leonoře dvoří, to zaslechne a vrhá se na trubadúra s mečem v ruce. Leonora však souboji zabrání.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Cikánka Azucena vypravuje Manricovi, kterého od malička vychovávala, podobný příběh, jako ten Fernandův v prvním dějství. Manrico začíná tušit, že asi není Azuceniným synem. Azucena zapřísahá Manrica, aby pomstil na Lunovi smrt její matky. Do toho přináší posel dvě zprávy - jednu dobrou a jednu špatnou. Podle té dobré je Manrico jmenován velitelem knížecí vojenské posádky. Podle té špatné se Leonora domnívá, že je Manrico mrtev a chystá se proto vstoupit do kláštera.  V klášterní chodbě číhá Luna, aby Leonoru při vstupu do kláštera unesl. V pravý čas se objevuje Manrico a Leonoru zachraňuje jak před klášterem, tak před hrabětem.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "V táboře Lunových vojáků je zajata cikánka (ze které se vyklube Azucena) a obviněna ze špionáže. Když tvrdí, že je Manricova matka a hledá zde svého syna, hrabě Luna zajásá a bere ji jako rukojmí. Mezitím v zámku Castellor obklopeném Lunovým vojskem Manrico ujišťuje Leonoru, že ji ochrání. Když uslyší, že venku zajali Azucenu a chystají se ji upálit, vrhá se ven do beznadějného boje.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Manrico je po prohraném boji s přesilou zajat a čeká ve sklepení spolu s Azucenou na smrt. Leonora nabízí Lunovi svou lásku a manželství výměnou za Manricův život. Luna souhlasí. Když Leonora vypoví vše o této dohodě svému milému, zahrne jí Manrico výčitkami. Leonora však padá mrtvá k zemi - již dříve se otrávila, aby po propuštění Manrica unikla Lunovi. Luna nechává ve vzteku nad Leonořinou smrtí popravit Manrica. Poslední slovo však patří Azuceně, která hraběti prozradí, že zabil vlastního bratra.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trubadúr (v originále Il trovatore) je opera Giuseppe Verdiho z roku 1853. Autory libreta jsou Salvatore Cammarano a Leone Emmanuele Bardare, autorem předlohy \"\"El Trovador\"\"(1836) je Antonia García Gutiérrez.", "tgt_summary": "Il trovatore ('The Troubadour') is an opera in four acts by Giuseppe Verdi to an Italian libretto largely written by Salvadore Cammarano, based on the play \"El trovador\" (1836) by Antonio García Gutiérrez. It was Gutiérrez's most successful play, one which Verdi scholar Julian Budden describes as \"a high flown, sprawling melodrama flamboyantly defiant of the Aristotelian unities, packed with all manner of fantastic and bizarre incident.\"", "id": 2323850}
{"src_title": "Sarah Bernhardt", "tgt_title": "Sarah Bernhardt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 22. října 1844 v Paříži. Byla nejstarší a nemanželskou dcerou Judith-Julie Bernardtové, která sama byla dcerou nizozemského varietního podnikatele židovského původu (možná také podvodníka) jménem Moritz Baruch Bernardt. Její matka byla povětšinou nemajetná (\"sans le sou\") a působila v Paříži jako kurtizána pod jménem „Youle“. Sarah Bernhardt se ale v roce 1915 sama bez patřičného oprávnění prohlásila za dceru páru Judith van Hard a Édouard Bernardt z přístavního města Le Havre. Chtěla pomocí tohoto postupu získat francouzské občanství a oprávnění k tomu, aby obdržela Řád Čestné legie, což se jí také podařilo. Na přání svého (nám neznámého) otce byla Sarah Bernhardtová pokřtěna, poté byla svěřena do pěstounské péče. Ve svých osmi letech, roku 1852, byla odeslána do pensionátu a od roku 1854 navštěvovala klášterní školu ve Versailles. Roku 1858 pro ni vévoda de Morny (\"Duc de Morny\"), nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, vymohl výuku herectví na divadle Comédie-Française. Po čtyřech letech studia (roku 1862) debutovala v titulní roli Racinova dramatu \"Ifigenie\". Již v této roli používala své umělecké jméno Sarah. Její kariéra byla však po několika měsících na určitou dobu přerušena, neboť byla z divadla propuštěna, protože se poprala se svou kolegyní v divadle. Poté hrála zpravidla vedlejší role na malých scénách. Roku 1864 porodila syna pokřtěného jako Maurice, jehož otcem byl belgický kníže Henri de Ligne, který měl zájem se s ní oženit, ale jeho rodina se proti tomuto kroku postavila. Roku 1868 Sarah Bernhardtová vystupovala v pařížském divadle Odéon v Lucemburských zahradách (\"Jardin de Luxembourg\") ve hře \"Kean\" od Alexandra Dumase staršího. V prusko-francouzské válce (1870) byla uzavřena divadla. V tomto období pečovala Sarah Bernhardtová o raněné a po válce se opět mohla vrátit do Comédie-Française. V tomto období začíná její vzestup a brzy je pokládána za jednu z nejvýznamnějších div tehdejší doby. Ve Francii byla kritikou oslavována jako „la voix d’or“ (zlatý hlas) či „la divine“ (božská). Roku 1882 se vdala za Jacquese Damalu, který působil jako atašé řeckého vyslanectví v Paříži. Jaques Damala se také věnoval herectví, a proto spolu otevřeli vlastní divadlo, ředitelem se stal její syn Maurice. Toto divadlo se brzy dostalo do finančních potíží a poté zbankrotovalo, za příčinu bývá uváděn jednak fakt, že Damala svým výrazným řeckým akcentem vzbuzoval u diváků smích. Pravdou ovšem je, že Damala se stal závislý na morfiu a hazardních hrách. Tyto vášně byl nucen brzy financovat právě ze zisků divadla. Damalova závislost vedla k tomu, že již koncem roku 1882 žili odděleně. Damala pak zemřel v roce 1889. Krach divadla pro ni znamenal velkou finanční ztrátu, kterou vyrovnávala jen díky zahraničnímu turné. Roku 1905 utrpěla úraz kolena. V důsledku tohoto úrazu musela roku 1915 podstoupit amputaci pravé dolní končetiny pod kyčelním kloubem. I poté se herecky angažovala, během první světové války hrála ve stanech, stodolách a lazaretech na improvizovaných jevištích. Její zásluhy byly oceněny v roce 1906, kdy byla jmenována profesorkou na pařížské konzervatoři. Od roku 1915 byla členkou Čestné legie. Sarah Bernhardtová zemřela 26. března 1923 v Paříži na selhání ledvin a byla pochována na tamním hřbitově Père Lachaise. Kromě hereckého umění proslula Sarah Bernhardtová i jako excentrická a náladová hvězda, která měla celou řadu milenců, jako byli například Charles Haas, Mounet-Sully či malíř a ilustrátor Gustave Doré. Zajímavostí je, že v bytě chovala řadu zvířat, mezi nimiž kromě psů a koček byla i exotická zvířata jako papoušek, opice, gepard, chameleon, had či dokonce lev.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Sarah Bernhardtová byla mnohostranná, talentovaná herečka, dosáhla úspěchu jak v klasickém repertoáru, tak v moderních hrách. Proslula krásným hlasem, pohybovou elegancí a temperamentem, tyto vlastnosti z ní dělaly ideální herečku v období romantismu, které si potrpělo na přehnané deklamace a velká rozmáchnutá gesta. Největšího úspěchu dosahovala ve francouzských moderních hrách, přesto nelze opomíjet i její úspěšné ztvárnění nefrancouzského dramatu. Zajímavostí je, že dokázala ztvárnit i řadu mužských rolí, z nichž nejznámější se stalo její vystoupení v roli Hamleta od Williama Shakespeare (1899). V díle \"L’aiglon\" (Orlík) od Edmonda Rostanda ztvárnila roli vévody Zákupského, v Mussetově hře \"Lorenzaccio\" pak titulní roli Lorenza Medicejského. Velký úspěch měla ve hře \"Fedra a Hyppolit\" od Jana Racina, kde hrála Fedru. Další výrazné role absolvovala v hrách Victora Huga \"Ruy Blas\" a \"Hernani\". Ústřední hrou jejího života byla \"Dáma s kameliemi\", kterou napsal Alexandre Dumas mladší, tento příběh odpovídal nejen vkusu tehdejšího publika, ale i jejímu temperamentu a Sarah Bernhardtová hrála v této divadelní hře od roku 1880 až do vysokého věku. Zajímavé je, že v hlavní roli hrála i ve filmu z roku 1911 (\"La Dame aux camélias\"), kdy jí bylo již šedesát sedm let. Ve filmu vystupovala Sarah Bernhardtová poprvé v roce 1900 (\"Le Duel d’Hamlet\"). Po tomto filmu zaujala k tomuto umění negativní postoj, přesto však ještě hrála ve filmu \"Tosca\" (1909) a roku 1912 ve filmu \"Lásky královny Alžběty\". Sarah Bernhardtová mj. vedla několik divadel v Paříži, ve kterých také vystupovala. Nejvýznamnější z nich bylo Theatre des Nations, které přejmenovala na Theatre Sarah Bernhardt, což je název, který si toto divadlo podrželo dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Turné.", "content": "Významnou součástí umělecké činnosti Sarah Bernhardtové byla její vystupování v cizině, na která jezdila s vlastní hereckou společností. Roku 1879 v Londýně, roku 1880 absolvovala šestiměsíční turné po Spojených státech, kde navštívila 51 měst. V roce 1881 a následně pak v roce 1882 (z finančních důvodů) absolvovala velké evropské turné, při němž navštívila Rusko, Itálii, Řecko, Maďarsko, Švýcarsko, Dánsko, Belgii a Nizozemí. Mezi roky 1886 a 1889 vystupovala několikrát v USA a v letech 1891 až 1893 absolvovala světové turné. Zajímavostí je, že odmítala vystupovat v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Nedivadelní tvorba.", "content": "Sarah Bernhardtová byla mimo divadelní působení i literárně činná, psala lehké divadelní hry a romány, v této činnosti však nebyla příliš úspěšná, její nejúspěšnější dílo jsou její memoáry \"Můj dvojí život\" (Ma double vie) z roku 1907. Vyjma vlastní tvorby přeložila několik divadelních her. Mimo literatury se ještě věnovala malbě a sochařství.", "section_level": 2}, {"title": "Sarah Bernhardtová v umění.", "content": "Roku 1894 pověřila Sarah Bernhardtová Alfonse Muchu vytvořením návrhu na plakát. S výsledkem byla spokojena a od té doby pověřovala Muchu dalšími zakázkami na plakáty, kulisy, roku 1896 ztvárnil Mucha na plakátu Sarah Bernhardtovou jako Dámu s kaméliemi. Toto dílo je považováno za jeden z vrcholů secesní grafiky, podobně jako další Muchovy plakáty ke hrám \"Lorenzaccio\" nebo \"Médea\". Její život byl ztvárněn ve filmu \"Neuvěřitelná Sarah\" (Incredible Sarah) z roku 1976 s Glendou Jacksonovou v titulní roli. Její život inspiroval mnoho umělců a spisovatelů, nejznámější je Marcel Proust, kterého její postava inspirovala k postavě herečky jménem La Berma v jeho díle \"Hledání ztraceného času\".  V době, kdy bylo velmi populární portrétování celebrit, platil americký fotograf Napoleon Sarony údajně Bernhardtové 1 500 amerických dolarů za to, že mu pózovala před fotoaparátem, což odpovídá svou hodnotou dnešním 20 000 amerických dolarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sarah Bernhardt, rozená Henriette-Marie-Sarah Bernardt, (22. října 1844 Paříž – 26. března 1923 Paříž) byla francouzská herečka, jedna z nejvýznamnějších divadelních osobností 19. a počátku 20. století.", "tgt_summary": "Sarah Bernhardt (; born Henriette-Rosine Bernard; 22 or 23 October 1844 – 26 March 1923) was a French stage actress who starred in some of the most popular French plays of the late 19th and early 20th centuries, including \"La Dame Aux Camelias\" by Alexandre Dumas, \"fils\"; \"Ruy Blas\" by Victor Hugo; \"Fédora\" and \"La Tosca\" by Victorien Sardou; and \"L'Aiglon\" by Edmond Rostand. She also played male roles, including Shakespeare's Hamlet. Rostand called her \"the queen of the pose and the princess of the gesture\", while Hugo praised her \"golden voice\". She made several theatrical tours around the world, and was one of the first prominent actresses to make sound recordings and to act in motion pictures.", "id": 950683}
{"src_title": "Paličkovice nachová", "tgt_title": "Claviceps purpurea", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Paličkovice nachová si vysloužila velké množství lidových názvů. Často bývá označována jako \"námel\", \"černidlo\", \"svaté žito\", \"svatý oheň\" nebo \"oheň svatého Antonína\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tato vřeckovýtrusná cizopasná houba vytváří stopkovité paličkovité útvary (stromata) s četným množstvím plodniček. Stroma je tvořeno sterilní stopkovitou částí a fertilní kulovitou fialově zbarvenou částí. Ve stromatu jsou zanořeny kyjovitě rozšířené plodnice (perithecia), které ústí na povrch úzkými otvory. Uvnitř perithecií se nachází výtrusorodá vrstva tvořená vřecky (asci) a vrstva neplodných podpůrných vláken. V každém vřecku se nachází osm jednobuněčných nitkovitých výtrusů (askospor), které zde vznikají meiotickým a následným mitotickým dělením. Semeníky napadené rostliny se transformují zbytněním pletiv do struktury tmavě fialového až černého útvaru zvaného sklerocium. Sklerocia představují v životním cyklu paličkovice trvalé (rigidní) stadium, v němž houba setrvává po dobu nepříznivých podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Paličkovice cizopasí především v mladých semenících žita, ale i ječmene, pšenice a dalších druhů trav.", "section_level": 1}, {"title": "Primární infekce.", "content": "K primární infekci dochází v období květu - koncem jara až začátkem léta. Askospory se zachytí na bliznách pestíků a vyklíčí v hyfy. Hyfy prorůstají do semeníku a rozrůstají se v něm v husté mycelium. Uvnitř mycelia se zakládají drobné komůrky vystlané konidiofory, které produkují nepohlavní konidie. Odškrcené konidie jsou vylučovány na povrch semeníku s kapičkami sladké šťávy (medovice), která je silným lákadlem pro hmyz.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární infekce.", "content": "Hmyz tak přenáší konidie hojně obsažené ve šťávě na další květy a stává se původcem sekundární infekce. Prorůstající houbová vlákna postupně mění samotný semeník ve sklerocium. Sklerocium se odděluje od hostitelské rostliny a zimu přečkává na povrchu půdy nebo v ní. V následujícím roce na jaře z něj opět vyrůstají hlavičkovitá stromata. Uvnitř fertilní části stromat se vytváří drobné dutinky, do nichž pronikají hyfy diferencované v pohlavní orgány - samičí askogon a samčí antheridium. Přiložením antheridia k askogonu dojde k plazmogamii s následným dělením jader. Vznikají askogenní hyfy na jejichž koncích se vytváří vřecka. Vřecka obsahují askospory, které celý cyklus započnou znovu.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jedná se o kosmopolitní houbu, která je hojně rozšířená hlavně v Evropě. Dobře se množí v teplém a vlhkém prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "V současnosti se námel pěstuje jen na uměle infikovaných a speciálně upravených žitných porostech. Podle nejnovějších technologií kultivace lze pěstovat námel také v laboratorních podmínkách na živných médiích. Takto vyšlechtěné kmeny paličkovice produkují jednotlivé alkaloidy nebo jejich směs ve výhodném poměru. Pěstování námele na očkovaných kulturách žita započalo ve 30. letech 20. století ve Švýcarsku. Hlavními producenty námelových alkaloidů jsou dnes kromě Švýcarska také Německo, Itálie a Česko.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Sklerocium je zdrojem velkého množství alkaloidů. V námelu se jich objevuje více než čtyřicet. Jejich zastoupení se liší v závislosti na lokalitě pěstování. Jedná se o alkaloidy dvou strukturních typů – derivátu kyseliny lysergové (jednoduchých amidů a peptidových alkaloidů především ergotaminové, ergotoxinové a ergostinové řady) a klavinových alkaloidů. Přítomny jsou i další látky, jako například acetylcholin, aminy, oleje a barviva (sklererythrin, ergochrysin, ergoflavin).", "section_level": 1}, {"title": "Riziko nákazy.", "content": "V České republice je v důsledku dodržování zásad správné zemědělské praxe nařízených Ministerstvem zemědělství ČR možnost nákazy ergotismem minimální. Nákaza však není zcela vyloučena při hrubém porušení zemědělské a technologické praxe v pěstování a následném zpracování obilovin. Jisté riziko představují také obilné výrobky produkované zeměmi, jejichž zemědělství a jeho kontrola se nachází na nedostatečné úrovni. Námelové alkaloidy jsou termolabilní a vlivem pečení či jiné tepelné úpravy dochází k jejich redukci o 50–86 %.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky námelových alkaloidů.", "content": "V léčebných dávkách působí na nervová zakončení a hladké svaly krevních cév, čímž získávají schopnost zastavovat krvácení (např. poporodní krvácení). Mimo to vyvolávají i stahy děložního svalstva. Při těžké otravě zapříčiňují silné křeče, zvracení, bolesti hlavy, pomatenost a dokonce i smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Námelové alkaloidy našly uplatnění především v lékařství. Hojně se využívají v gynekologii, porodnictví a interním lékařství. Jsou také výchozí látkou pro výrobu LSD, které se využívá v psychiatrii nebo v konečné fázi léčby rakoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úloha námele v eleusinských mystériích.", "content": "Už ve starověku, v řeckém chrámu v Eleusis poblíž Athén, kde se konaly mystické obřady, našel námel své uplatnění. Eleusinská mystéria byla spojena s kultem bohyně úrody a plodnosti Démétér. Součástí těchto obřadů bylo zasvěcení, jehož zakončením bylo popíjení rituálního nápoje zvaného \"kykeón\". Tvořila ho směs vody, ječmene a koření. Účastnící po vypití tohoto blahodárného nápoje pociťovali nezapomenutelné fyzické i mystické prožitky doprovázené tělesným třesem a závratěmi způsobené intoxikací alkaloidy.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemie.", "content": "Až s nástupem křesťanství došlo v Evropě k rozsáhlejšímu pěstování žita. Především na venkově se v důsledku požívání mouky znečištěné námelem značně rozšířily otravy. Tyto otravy si ve středověku vyžádaly tisíce obětí a postupem času vyvrcholily v epidemie. Z této doby jsou popsány dva typy onemocnění. Jedná se o konvulzivní formu (\"ergotismus convulsivus\"), objevující se častěji v severovýchodní Evropě, a sněť (\"ergotismus gangraenosus\"), která byla častější v jihozápadní Evropě. Onemocnění gangrenózní formou ergotismu bylo pokládáno za boží trest a označováno jako\" Ignis sancti Antonii \"neboli oheň sv. Antonína.  Příčinu těchto epidemií objasnil francouzský lékař Louis Thuillier v roce 1676. V době středověku mlynáři často rozdělovali mouku pro bohatší zákazníky a pro chudinu. Mouka pro chudinu běžně obsahovala 6–10 % námele. V dnešní době jsou pro zdraví škodlivá stanovena 0,2 % námele. Objevem příčiny epidemií se zvýšila kontrola mouky ve mlýnech a počty otrav se začaly snižovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paličkovice nachová (\"Claviceps purpurea\") je jedovatá vřeckovýtrusná houba z čeledi paličkovicovité, která tvoří podhoubí (mycelium) v semeníku lipnicovitých rostlin a mění ho v tmavý tvrdý útvar (sklerocium), tzv. \"námel\". Sklerocia obsahují farmaceuticky využitelné alkaloidy. Může být také původcem onemocnění zvaného ergotismus.", "tgt_summary": "Claviceps purpurea is an ergot fungus that grows on the ears of rye and related cereal and forage plants. Consumption of grains or seeds contaminated with the survival structure of this fungus, the ergot sclerotium, can cause ergotism in humans and other mammals. \"C. purpurea\" most commonly affects outcrossing species such as rye (its most common host), as well as triticale, wheat and barley. It affects oats only rarely.", "id": 47339}
{"src_title": "Laura Bushová", "tgt_title": "Laura Bush", "src_document": [{"title": "Vzdělání a pracovní život.", "content": "Narodila se ve městě Midland v Texasu jako jediné dítě podnikatele ve stavebnictví Harolda Bruce Welche (1912–1995) a Jenny Luise Hawkinsové (nar. 1919). Byla velmi dobrou studentkou. V roce 1963 měla dopravní nehodu, při níž přehlédla stopku a narazila do auta svého přítele Mikea Douglase, který na následky zranění zemřel. Nehoda se obešla bez vyšetřování, i když existovaly spekulace o ovlivňování ze strany otce.  Od roku 1964 studovala na Jižanské metodistické univerzitě učitelství pro první stupeň. Po absolvování školy učila na několika základních školách v Houstonu a pracovala v dětské knihovně. V roce 1974 se přestěhovala do Austinu, kde pracovala na ZŠ Molly Dawsonové s hispánskými dětmi.  V Austinu se seznámila s Georgem W. Bushem a po krátké známosti se vzali 5. listopadu 1977. Do té doby byla registrovaná demokratka. Po svatbě se stala ženou v domácnosti. Dne 25. listopadu 1981 se jí po rizikovém těhotenství narodila dvojčata Barbara Pierce a Jenna Welch, které dostaly jména po svých babičkách.", "section_level": 1}, {"title": "První dáma Texasu a USA.", "content": "V roce 1993 se její manžel stal guvernérem státu Texas, ona se zabývala především zvyšováním gramotnosti.  Po vítězných prezidentských volbách 2000 se Bushovi nastěhovali do Bílého domu a Laura se jako první dáma zaměřila na vzdělávání, podporovala programy na přeškolení válečných veteránů na učitele, snažila se o zvyšování kvality státního školství a v Kongresu dokázala prosadit zvýšení rozpočtu na vzdělání.  Během funkčního období příliš nevyjadřovala své politické postoje, přesto byla ze začátku proti válce v Iráku a na rozdíl od silně věřícího manžela podporovala výzkum na embryích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Bushová (Laura Lane Welch Bush; * 4. listopadu 1946, Midland, Texas) je manželka amerického bývalého prezidenta George W. Bushe, kterého si vzala v roce 1977. Mají dvě dcery, dvojčata, Barbaru a Jennu.", "tgt_summary": "Laura Welch Bush (\"née\" Laura Lane Welch; born November 4, 1946) is an American educator who was First Lady of the United States during the presidency of her husband, George W. Bush, from 2001 to 2009. Bush previously served as First Lady of Texas from 1995 to 2000.", "id": 196108}
{"src_title": "Nosál červený", "tgt_title": "South American coati", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Nosál červený se vyskytuje v Jižní Americe, v oblastech Venezuely a Kolumbie až Argentiny. Žije v listnatých a smíšených lesích. Zavlečen byl na Španělskou Mallorcu, kde je hlášeno i rozmnožování, a Velké Británie, kde bylo několik jedinců, uniklých z chovů, pozorováno ve volné přírodě. Od roku 2016 je na evropském Seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii, z čehož mimo jiné vyplývá, že je v budoucnu nebude možné již v evropských zemích chovat.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Nosál červený se živí plody, hlízami, půdními živočichy, ptáky, jejich vejci a mláďaty. Je to všežravec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Jeho délka těla je 35–69 cm, délka ocasu je 32–68 cm, výška v kohoutku je 27–30 cm a hmotnost je 3–7,7 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Nosál červený se dožívá až 18 let. Samice je březí 77 dní a rodí v průměru 1 až 7 mláďat. Zpočátku jsou v hnízdě na stromě nebo v dutině, matka je kojí asi měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Drsné podmínky mají za důsledek i jeho inteligenci, pro kterou ho chovaly tamní kmeny. Ochočovaly si povětšinou družné samice, které se ve volné přírodě pohybovaly ve smečkách i se svými mláďaty. Samci se mohli přiblížit ke skupině, pouze když samice byly březí (cca 77 dnů). Jinak samci po dovršení 2 roků života byli vyhnáni ze samičí smečky a pak žili osaměle. Pokud se samec pouze přiblíží, začnou samice hájit svá mláďata. Samci ovšem mezi sebou také cítí rivalitu, bojují o samice, jídlo i o teritorium. Nosálové jsou velice milá a bystrá zvířata, první kolonizátoři přijíždějící do Jižní Ameriky si je velice oblíbili.  Nosál červený se stává v poslední době i oblíbeným domácím mazlíčkem při chovu v bytě, protože se jedná o snadno ochočitelné a učenlivé zvíře. Setkat se s ním můžete v mnoha českých zoologických zahradách, často zmiňovaný v médiích je např. chov nosálů v Zoo Tábor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosál červený (\"Nasua nasua\" (Linné, 1766)) je medvídkovitá šelma. Má velmi dobře vyvinutý nos, kterým může otáčet až o 45° a prozkoumávat tak své okolí. Nejen čich, ale i ostatní smysly mají nosálové velice dobře vyvinuté: například smysl pro rovnováhu, využívá svůj ocas, který ji udržuje. Nosál je velice přizpůsobivým tvorem, je všežravec, žije v oblastech deštných pralesů, kde jsou velice tvrdé podmínky pro život.", "tgt_summary": "The South American coati (can-coon) (\"Nasua nasua\"), also called the ring-tailed coati, is a coati species and a member of the raccoon family (Procyonidae), from tropical and subtropical South America. In Brazilian Portuguese, it is known as quati. An adult generally weighs and is long, with half of that being its tail. Its color is highly variable and the rings on the tail may be only somewhat visible, but its distinguishing characteristic is that it lacks the largely white snout (or \"nose\") of its northern relative, the white-nosed coati.", "id": 1120643}
{"src_title": "USS Langley (CV-1)", "tgt_title": "USS Langley (CV-1)", "src_document": [{"title": "USS \"Jupiter\" a přestavba.", "content": "Stavba původní nákladní lodi pro přepravu uhlí \"Jupiter\" byla zahájena 18. října 1911 v loděnici Mare Island Naval Shipyard ve Vallejo v Kalifornii. K jejímu spuštění na vodu došlo 24. srpna 1912 a do služby byla zařazena 7. dubna 1913. \"Jupiter\" sloužil během první světové války, v roce 1919 byla schválena jeho úprava na vůbec první americkou letadlovou loď. Dne 24. března 1920 byl proto vyřazen, aby mohlo dojít k přestavbě, přičemž již 21. dubna toho roku byl přejmenován na \"Langley\" s označením CV-1. Loď byla upravena pro nesení 34 letounů, které byly na letovou palubu vyváženy pomocí dvou výtahů. Zpočátku nebyla vybavena katapulty, její trup také nebyl nijak pancéřován.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službě jako letadlová loď.", "content": "Jako letadlová loď, samostatná jednotka své třídy, byla do služby zařazena 20. března 1922. První letadlo vzlétlo z paluby \"Langley\" 17. října 1922, stroj Vought VE-7 pilotoval poručík Virgil C. Griffin. Přestože nešlo o první start letadla z paluby lodi a \"Langley\" nebyla první lodí upravenou na letadlovou, v rámci amerického námořnictva tímto začala nová éra. O devět dní později došlo i k prvnímu přistání, které provedl nadporučík Godfrey de Courcelles Chevalier se strojem Aeromarine 39B.  Po svém zavedení do operační služby se loď účastnila různých manévrů a přehlídek. V roce 1924 byla zařazena do americké Pacifické floty a v dalších dvanácti letech operovala z přístavu v San Diegu.  V letech 1936–1937 byla loď upravena na nosič hydroplánů a její klasifikace byla změněna na AV-3. Tím byla ukončena její bojová kariéra letadlové lodě a letecký personál byl převelen na lodě USS \"Saratoga\" a USS \"Lexington\".  V době útoku na Pearl Harbor se nacházela v Manilské zátoce na Filipínách. Odtud hned večer 8. prosince vyplula eskortována dvěma starými čtyřkomínovými torpédoborci a u Panay se přidala ke křižníkům USS \"Houston\" a USS \"Boise\" kontradmirála Williama Glassforda. Odplula do australského Darwinu, kde asistovala silám RAAF při protiponorkových hlídkách v jeho okolí. Poté byla zařazena do společných spojeneckých sil (ABDA), které se snažily bránit japonské invazi do Holandské východní Indie.  Dne 22. února 1942 vyplula jako součást konvoje z australského přístavu Fremantle, aby se o pět dní později oddělila s úkolem doručit do jávského Tjilatjapu 32 stíhaček Curtiss P-40E. Dne 27. února 1942, krátce po setkání s protiponorkovou eskortou torpédoborců USS \"Whipple\" a USS \"Edsall\", byla celá skupina napadena devíti dvoumotorovými bombardéry z pozemních základen – pravděpodobně G4M („Betty“). \"Langley\" zasáhlo pět pum, na palubě vypukl požár a bylo zablokováno kormidlo. Voda hrnoucí se do strojovny způsobila náklon 10° na pravobok. Protože nebylo možné loď odtáhnout do přístavu, byl ve 13:32 vydán rozkaz ji opustit. Eskorta ji poslala ke dnu devíti výstřely z děl ráže 127 mm a dvěma torpédy. Potopila se 120 km jižně od přístavu Tjilatjap se ztrátou 60 mužů.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"Langley\" (CV-1) byla první letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1920–1942. Byla přestavěna z přepravní lodě USS \"Jupiter\" (AC-3) z roku 1912, která byla první lodí US Navy s elektrickým přenosem výkonu. Sama \"Langley\" byla v letech 1936–1937 upravena na nosič hydroplánů s označením AV-3.", "tgt_summary": "USS \"Langley\" (CV-1/AV-3) was the United States Navy's first aircraft carrier, converted in 1920 from the collier USS \"Jupiter\" (AC-3), and also the US Navy's first turbo-electric-powered ship. Conversion of another collier was planned but canceled when the Washington Naval Treaty required the cancellation of the partially built s \"Lexington\" and \"Saratoga\", freeing up their hulls for conversion to the aircraft carriers and. \"Langley\" was named after Samuel Pierpont Langley, an American aviation pioneer. Following another conversion to a seaplane tender, \"Langley\" fought in World War II. On 27 February 1942, she was attacked by nine twin-engine Japanese bombers of the Japanese 21st and 23rd Naval Air Flotillas and so badly damaged that she had to be scuttled by her escorts.", "id": 950890}
{"src_title": "Řečanka", "tgt_title": "Najas", "src_document": [{"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Tento článek pojednává o rodě řečanka v širším pojetí (\"Najas\" s.l.). Někteří autoři z něho oddělují ještě menší rod řečanečka (\"Caulinia\" Willd.)", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé vodní rostliny s ponořenými listy i květy a kořenící ve dně. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo v přeslenech (často 3-četné přesleny) či střídavé (zpravidla však téměř vstřícné či v přeslenech), jsou přisedlé s listovými pochvami, které nejsou srostlé. Čepele jsou celistvé, se zubatým či pilovitým okrajem, čárkovité, jednožilné. Květy jsou jednopohlavné, rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Květy jsou jednotlivé, dosti redukované. Samčí květy mají na bázi soubor toulcovitých šupin a baňkovitý 2-pyský obal, který je někdy interpretován jako okvětí. Samičí květy jsou zcela nahé. Okvětí chybí či je velmi zakrnělé, nebo je za něj u samčích květů někdy považován obal. Samčí květy obsahují 1 tyčinku s přisedlým prašníkem. Opylování se děje pomocí vody. V samičích květech je gyneceum složené z 1 nebo 3 plodolistů (patrně záleží na interpretaci), je zdánlivě monomerické. Semeník je svrchní. Plod je suchý, nepukavý, nažka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 50 druhů, které jsou rozšířeny po celém světě, od chladného pásma po tropy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR můžeme najít 2 druhy. Řečanka přímořská (\"Najas marina\") je vzácná a silně ohrožená (C2) vodní rostlina. Ještě vzácnější a kriticky ohrožená je řečanka menší neboli řečanečka menší (\"Najas minor\", syn.: \"Caulinia minor\" (All.) Coss. et Germ.).", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 nebo 9 díl", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Řečanka (\"Najas\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi voďankovité (\"Hydrocharitaceae\"). Starší systémy často vylišovaly samostatnou čeleď řečankovité (\"Najadaceae\") obsahující pouze 1 rod: řečanka v širším pojetí (\"Najas\" s.l.).", "tgt_summary": "Najas, the water-nymphs or naiads, is a genus of aquatic plants. It is cosmopolitan in distribution, first described for modern science by Linnaeus in 1753. Until 1997, it was rarely placed in the Hydrocharitaceae,] and was often taken as constituting (by itself) the family \"Najadaceae\".", "id": 2166755}
{"src_title": "James Brown", "tgt_title": "James Brown", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hudební kariéru započal na počátku 50. let v gospelové skupině The Gospel Starlighters. Později se připojil ke skupině The Avons, kterou vedl Bobby Byrd, a která se po jeho příchodu začala víc a víc přiklánět k rhythm and blues. Kapela se následně přejmenovává na The Famous Flames.  Následovalo turné po klubech na jihu USA, hráli například v \"Cotton Clubu\" nebo ve \"Victory grillu\", což jsou místa známá pro Afroameričany z dob, kdy ještě nemohli hrát v „normálních“ klubech. Začínaly tu i známé osobnosti jako je Duke Ellington, Ray Charles nebo Gladys Knight.", "section_level": 2}, {"title": "První úspěchy.", "content": "V roce 1956 vydal James Brown s The Famous Flames svůj první singl \"Please, Please, Please\", který sice propadl v americké Pop100, ale na druhou stranu se ho stejně prodalo přes milion kusů. Teprve až v roce 1958 Brown uspěl se singlem Try Me, který se dostal na vrchol R&B žebříčku a dokonce se umístil i v Pop100. Pomalu ale jistě se James dostával do popředí skupiny, napsal nebo byl minimálně spoluautorem každé jejich další písně. A tak se nakonec The Famous Flames stali pouze jeho doprovodným bandem.  V následující době se Brown nechával hodně inspirovat gospelem a takovými hudebníky jako jsou Ray Charles a Little Richard. Jeho hudba začala být ještě víc rytmická, dávala důraz na kvalitní vokály, začínal se utvářet funk. I když se Jamesovy singly držely v hitparádách, pořád se ještě nestal celostátně uznávaným umělcem. To se mělo změnit s vydáním \"Live at the Apollo\" (1963). Po spolupráci s Allem Tousaintem v New Orleans, se Brown ještě víc zaměřil na dechovou sekci a s následujícími singly Papa ́s Got A Brand New Bag a hlavně I Got You (I Feel Good), se dostal na opravdový vrchol. Dodnes jsou tyto hity považovány za „poznávací znamení“ jeho tvorby.  Ke konci šedesátých let se v Brownově kapele objevují noví hráči. Jazzmani Lewis Hamlin, Alfred „Pee Wee“ Ellis a zejména vynikající saxofonista Maceo Parker a neméně skvělý pozounista Fred Wesley. Brownův styl zpěvu měl také veliký vliv na techniku rapu, který jde dohromady s hip hopovou kulturou. Brown je patrně nejčastěji samplovaným umělcem všech dob. Ovlivnil spoustu umělců té doby, jako např. Sly and The Family Stone, soulového Edwina Starra a také Michaela Jacksona, který Jamesův styl zpěvu a tanec přinesl do popového mainstreamu. (Michael byl tehdy lídrem The Jackson 5, kteří vydávali na Motownu). Nelze také opomenout, že se Brown díky svým textům (např. Say It Loud – I ́m Black, I ́m Proud) a politickým postojům stal symbolem pro černošskou komunitu v USA.  V sedmdesátých letech chtěli James Brown a Bobby Byrd skupinu posunout trochu jiným směrem (future funk) a zformovali nový band, ve kterém byl Fred Wesley (nikdo by dechařům lepší aranže neudělal), Phelbs Catfish Collins a jeho bratr Bootsy Collins. Tato Brownovu skupinu je známa pod jménem The JB ́s. S nimi nahrál další svůj hit Sex Machine. I když skupina prošla v průběhu let mnoha personálními změnami, JB ́s patří dodnes k Brownovým nejznámějším bandům. V roce 1971 začíná Brown vydávat svoji práci pod Polydor Records, úspěch přišel hned při vydání jeho prvního singlu pod tímto labelem, Hot Pants, který se okamžitě vyhoupl na první místo R&B žebříčku. K Brownovi se přihlásil Miles Davis a označil ho za svůj vzor a největší zdroj inspirace. Brown se také začal podílet na tvorbě filmů jako je The Black Caesar (1973).  Polovina sedmdesátých let nebyla pro Browna nejšťastnějším obdobím. Řada jeho muzikantů (např. Bootsy Collins, Maceo Parker) se rozhodla postavit na vlastní nohy a zakládali si vlastní kapely. Brown se nechával více ovlivňovat disco music (LP The Original Disco Man). Z tohoto období pochází další veliký hit It ́s Too Funky in Here.  V 80. letech se Brown objevil i jako herec v několika filmech: např. Rocky IV, Doktor Detroit a dokonce si zahrál v kultovním seriálu Miami Vice. Co se hudby týká, začal spolupracovat s hip-hopovou legendou Afrika Bambaataa (singl Unity).", "section_level": 2}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "Údajně měl mlátit svoji již čtvrtou ženu, porušovat dopravní předpisy, dokonce byl i několikrát odsouzen do vězení. Jeho osoba byla konfrontována také s drogami, za které byl také několikrát odsouzen.  V roce 1993 Brown vydal CD \"The Universal James\", na kterém najdeme hity Can ́t Get Any Harder, How Long a Georgia-Line. Brown se také účastnil koncertu Live8 (2005), kde si zazpíval duet s Willem Youngem, natočil další duet a to s britskou popovou hvězdou Joss Stone.  V září 2004 také vystoupil v České republice.  Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Joseph Brown Junior (3. května 1933 Barnwell, Jižní Karolína – 25. prosince 2006 Atlanta, Georgie), byl americký zpěvák, hudební skladatel a vydavatel. Měl zásadní vliv na vývoj soulové a funkové hudby, jeho skladby také výrazně ovlivnily zvuk hip hopu a později i sampl. Byl také přezdívaný Mr. Please Please Please, Mr. Dynamite, nejčastěji však \"The Godfather of Soul\".", "tgt_summary": "James Joseph Brown (May 3, 1933 – December 25, 2006) was an American singer, songwriter, dancer, musician, record producer and bandleader. A progenitor of funk music and a major figure of 20th century music and dance, he is often referred to by the honorific nicknames \"Godfather of Soul\" and \"Soul Brother No. 1\". In a career that lasted over 50 years, he influenced the development of several music genres.", "id": 552786}
{"src_title": "McLaren", "tgt_title": "McLaren", "src_document": [{"title": "Závodní historie 1960–1999.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Počátky slavného týmu byly poněkud kostrbaté, zakladatel Bruce McLaren zvolil k pohonu svého závodního stroje hlučný, ale slabý motor Ford, mezi jehož nevýhody patřila i přílišná velikost a objem. Na radu okolí ještě ten rok motor několikrát změnil, až později zvolil spolehlivý Serenissima, s nímž také dosáhl prvního bodu. V roce 1967 poháněl nový auto motor BRM, který měl ovšem zásadní problémy se spolehlivostí, načež se Bruce rozhodl, že nejlepší bude důvěřovat sportovní divizi Fordu a sáhnout po agregátu firmy Cosworth.  Rok 1967 se ovšem i tak zapsal do historie závodního týmu McLaren. Tým totiž dominantním způsobem vyhrál severoamerickou závodní sérii CanAm sports cars, když dvojice Bruce McLaren (2) – Denny Hulme (3) postupně vyhrála pět závodů z celkových šesti. Stáj tuto výhru obhájila i ve čtyřech následujících ročnících.  Pro rok 1968 se McLarenovi podařila pozoruhodná věc, když do druhého vozu zlanařil mistra světa z předchozí sezony Dennyho Hulma, s nímž získal konečné druhé místo v poháru konstruktérů, což byla věc před zahájením sezóny naprosto nečekaná. Hulme se tehdy umístil na třetím místě a dokonce se mu podařilo vyhrát dva závody. První výhru pro stáj však zajistil sám zakladatel během Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Přestože se počítalo pouze s ročním Hulmovým angažmá, stala se mu stáj domovem až do roku 1974.  Na další výhru musela tato stáj počkat až do posledního závodu následující sezóny, kdy Hulme vyhrál Grand Prix Mexika. Tým dokončil rok na celkovém čtvrtém místě, ale Bruce McLaren dokázal získat třetí pozici alespoň poháru jezdců. Zapamatování hodná ovšem byla zejména další účast v \"CanAm\", kde se jezdcům McLarenu podařilo vyhrát všech jedenáct závodů a dokázali tak, že se s touto malou stájí musí do budoucna počítat.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "Začátek nové dekády se ukázal jako katastrofální. Tým se zúčastnil podniku 500 mil Indianapolis, ale popáleného Hulmeho musel nahradit Peter Revson, který byl nakonec klasifikován na 22. místě, když se mu závod nepodařilo dokončit. Bruceův obchodní partner Teddy Mayer se rozhodl přejmout hlavní moc v týmu a podařilo se mu získat téměř veškerou kontrolu.  Neštěstí v tomto roce bylo dokonáno 2. června 1970, kdy se Bruce McLaren zabil při testu nového sportovního vozu M8D na okruhu Goodwood. V rychlosti přes 270 km/h se mu otrhla zadní část vozidla a to se tak stalo neovladatelným, auto se několikrát rychle otočilo a nakonec skončilo ve zdi. McLaren umírá přímo na místě. Vůz M8D později vyhrál osm závodů seriál \"CanAm\" a Hulme s ním získal titul.  Šťastnější období nastalo v roce 1972, kdy se tým umístil na třetí příčce, což dokázal v následující sezóně obhájit. Do sezóny 1974 byl nasazen monopost McLaren M23, tedy stejný jako v minulém roce. Jeho návrhářem se stal Gordon Coppuck, který se inspiroval tím nejlepším z původních monopostů, ale zároveň okoukal i netradiční řešení kílu u vozu Lotus 72. Vůz byl navržen zejména s důrazem na aerodynamiku s ohledem na lehkou ovladatelnost a co nejvyšší maximální rychlost.  Během tohoto roku též nastal zásadní zlom v dějinách stáje. K týmu se připojil nadějný mladík Emerson Fittipaldi, jemuž se v předchozí sezóně podařilo získat celkové druhé místo v pořadí jezdců a o rok dříve se vyznamenal jako nejmladší mistr světa v historii. Tým nejprve získal vytoužený Pohár konstruktérů a později i Mistrovský titul a dokonce i debutové vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Teddymu Mayerovi se podařilo podepsat na svou dobu nevídaný dlouhodobý kontrakt s firmou Marlboro, trvající až do konce roku 1997.  Další rok už nebyl tak povedený, McLaren získal třetí místo v poháru konstruktérů a vyhrál pouhé tři závody, což bylo pro stáj rozhodně zklamáním. Chuť si mohli spravit v sezóně 1976, když narazili stejně jako v předchozím roce – díky jezdecké dvojici – na znovu probuzené Ferrari. McLaren získal stejný počet prvních míst jako Italská stáj, přesto se však mohl těšit z pouhého druhého místa.  Zbytek desetiletí se vyznačoval postupným úbytkem sil, když se po dalším třetím místě McLaren dramaticky propadl do boje o sedmé místo, a čekáním na zázrak, kterým se stal na začátku 80. let pečlivý Angličan Ron Dennis.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Současný tým vznikl fúzí v roce 1980 původního týmu a stáje Rona Dennise z formule 2, Projektem 4. Příchod tohoto angličana s velkými plány se již zpočátku měl stát oživením týmu, jehož cílem se tak opět mohly stát mety nejvyšší, jediným problémem byl nedostatek financí. Roku 1981 bylo splynutí obou subjektů do jednoho plnohodnotného celku, \"McLaren International\", dokončeno a Teddy Mayer opustil křeslo šéfa týmu. Na místo hlavního designéra nové generace revolučních monopostů byl dosazen návrhář John Barnard experimentující s uhlíkovým vláknem.  Téhož roku Ron Dennis vyplatil i ostatní vlastníky týmu a stanul tak v jeho čele. V roce 1983 přesvědčil Dennis podporovatele konkurenčního týmu Williams, Mansoura Ojjeha, aby se stal jeho společníkem ve vedení týmu. Ojjeh investoval množství financí do vývoje turbo motorů od firmy Porsche, které nesly jméno jeho společnosti Techniques d'Avant Garde, zkráceně TAG.  Nové vedení týmu a zejména inovované pojetí monopostů si též vyžádalo změnu jejich pojmenování. Původní Mx (kde x značilo číslo monopostu dle jeho výroby) bylo nahrazeno mezi lety 1981-2001 tajemným MP4/x, kde bylo později lomítko nahrazeno pomlčkou. Zpočátku zkratka symbolizovala jméno hlavního sponzora spojené s původním Dennisovým týmem \"Marlboro Project 4\", což bylo po odchodu Marlbora v roce 1997 změněno na \"McLaren Project 4\". Nové značení nebylo pouhým ohlášením změn, ale zejména upozornění na revoluční generaci jednotlivých šasi, které se později staly inspirací pro celý formulový svět.  Pod taktovkou precizního Rona Dennisa zaznamenal tým zásadní obrat ve své historii. Revoluční šasi Mclaren MP4/2 navržené Johnem Barnardem se ve spojení s motorem \"Porche Turbo\" ukázalo jako velmi silné. Jednalo se o první šasi postavené výhradně pomocí uhlíkových vláken. Pomocí slibné generace jezdců (Niki Lauda, Alain Prost, Keke Rosberg...), postupně vybírané Ronem Dennisem, se týmu podařilo prosadit se mezi velikány formule 1. McLaren-Porsche vyhrál v letech 1984 a 1985 jak pohár jezdců, tak i titul v konstruktérech. Sezóna 1986 znamenala triumf Alaina Prosta v barvách tohoto týmu, ačkoli zisk konstruktérského poháru se tentokrát nezdařil.  Po prohrách s Williamsem v letech 1986 a 1987 se Ron Dennis opět ukázal jako bezkonkurenční vyjednavač a podařilo se mu získat od svého konkurenta motory Honda, díky kterým nejenže zrychlil své monoposty, ale zároveň učinil tým Williams – přinucený přechodem na slabší motory Judd – neškodným. Monopost McLaren MP4/4 poháněný japonskými agregáty se ukázal v sezóně 1988 jako neporazitelný, když se mu podařilo vyhrát 15 závodů z 16. Červenobílé vozy z Wokingu jezdily závody jen samy proti sobě a jen výjimečně nedeklasovaly zbytek startovního pole jedním celým kolem. Toho roku se McLarenu nepodařilo vyhrát pouze Grand Prix Itálie v Monze, kde se Ayrton Senna, který v tu chvíli měl pohodlný náskok, srazil s o kolo pomalejším vozem Williamsem. Domácí vítězství tak k vlastnímu překvapení obdržela stáj Scuderia Ferrari. Ayrton Senna získal v Brazílie svůj první titul s anglickou stájí. V následujícím roce s evolučním vozem McLaren oba tituly obhájil, když si po kontroverzní srážce s týmovým kolegou v Grand Prix Japonska odnesl jezdecký titul Alain Prost. Přesto byl pro tým závěr šampionátu pro tým hořkosladký. Alain Prost již neunesl přílišnou konkurenci ze strany svého kolegy Ayrtona Senny a rozhodl se, že zamíří k Ferrari.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Náhradou za Prosta se stal Gerhard Berger, který byl v tu chvíli bez místa a i díky jemu získal McLaren v letech 1990 a 1991 všechny čtyři tituly. Jezdecký triumf v obou sezónách ale slavil Brazilec Senna. V sezóně 1992 začala být ovšem nadvláda McLarenu nahlodávána znovu se probouzejícím Williamsem, který posílily motory od Renaultu. McLaren skončil na celkovém druhém místě a musel si hledat náhradu za odcházející motory od Hondy. Nejlepší možnou volbou se stal navrátivší Ford. Berger se po třech letech u anglické stáje sbalil a vrátil se zpět k Ferrari. Dennis se rozhodl nečekaně obsadit na jeho místa nováčka, jenž měl s formulí 1 jen malé zkušenosti, Michaela Andrettiho pocházející ze slavné rodiny amerických závodníků.  Nový monopost se ukázal jako stabilní, avšak kvůli několika výpadkům a slabé týmové dvojce zůstal McLaren opět bez jediného titulu. Zatímco Senna se dokázal stabilně ucházet o bodovaná místa a neměl problémy ani se ziskem pódií, mladý Andretti zaostal za všemi očekáváními a krom jediného třetího místa – ve svém posledním závodě – měl problémy dostat se vůbec do cíle. Ještě během sezóny tak byl Američan nahrazen perspektivním Finem Mikou Häkkinenem, který dostal možnost dokončit poslední tři závody jako týmová dvojka – získal jedno pódium a dva závody pro technické závady nedokončil. Celkově tým obhájil druhou pozici a stejné výsledné umístění si připsal i Senna, který byl poražen svým bývalým kolegou Prostem. Pokles na stříbrnou příčku se ovšem ukázal jen jako předzvěst dalšího dlouhodobého poklesu. Rok 1994 je pro každého fanouška motorsportu znám především díky černému víkendu v Imole... Sir Frank Williams zlanařil Sennu k přechodu do své stáje, kde mu nabídl značně nestabilní monopost. Mika Häkkinen tak po krátké době stanul na pozici tahouna týmu a jeho jediným cílem se stalo soustředění na zisk titulu. Do druhého monopostu přibyl Martin Brundle. Ale vůz poháněný motorem Peugeot byl nevýrazný a zdálo se, že se blíží konec jedné legendy. V následujícím roce tedy začalo přemlouvání společnosti Mercedes, aby se stala partnerem projektu McLaren a stala se tak jeho výhradním dodavatelem. Mercedes působil ve své reinkarnaci jako dodavatel motorů teprve rok, ale ve spojení se Sauberem se dokázal velmi rychle nasměrovat a jeho vývoj v motorsportu byl pozoruhodný. Dohoda nakonec byla podepsána a všeobecně se očekávalo, že McLaren Mercedes bude úspěšný tým. Nestalo se tak. McLaren MP4/10 byl příliš těžký a špatně ovladatelný, s čímž si nedokázal poradit ani náhradník za Marina Brundla známý Nigel Mansell. Týmu se podařilo pouze obhájit čtvrtou příčku.  Sezóna 1996 se do historie spíše než honem za prvními místy zapsala rozchodem se společnosti Marlboro, která zamířila k rudým vozům do Maranella. Pro následující rok se tak hlavním sponzorem stal West a tým mohl poprvé přijmout jak barvy sponzora, tak i svého dodavatele motorů, od kterého též přijal pojmenování \"stříbrné šípy\".  Návratem na výsluní se měl stát rok 1997, piloti McLarenu Mika Häkkinen a David Coulthard udělali společně s týmem, výrobcem motorů a společností Ilmor slušný pokrok. Coulthard vyhrál první závod a už už se tým začal radovat, že se opět dostane do boje o titul. Jenže monopost se ukázal jako velmi nespolehlivý a bylo tedy spíše třeba soustředit se na vývoj než první pozice. Přesto si tým připsal celkové tři výhry a skončil na čtvrtém místě, přičemž Coulthard poskočil díky diskvalifikaci němce Schumachera na celkovém třetím místě. Tento formulový ročník přinesl krom konečného zklamání z týmové formy i zbytečně vyvolaný skandál ohledně inovativního řešení brzdných kotoučů, kdy dokázal jezdec ovlivňovat pouze brzdění zadní částí auta, čímž získával výhodu v prudkých zatáčkách a eliminoval přetáčivost vozu. Na žádost Ferrari byl systém mezinárodní automobilovou federací definitivně zakázán až v Grand Prix Brazílie 1998.  Během též sezóny se ještě týmu podařilo ulovit úspěšného designéra Adriana Neweye, který ihned začal pracovat na monopostu pro následující ročník. Slušná reorganizace týmu a zisk klíčových osobností dokonce dovedl novináře k myšlence, že posledním krokem jak maximalizovat šance na titul může už být snad jen zisk dvojnásobného mistra světa Michaela Schumachera, který začal být považován za jednoho z nejtalentovanějších jezdců celé historie.  Spekulace o velmi kvalitní týmové sestavě se na konci roku 1998 ukázaly jako pravdivé. McLaren totiž dokázal vyhrát jak pohár konstruktérů, tak i jezdecký titul pro Miku Häkkinena. V následujícím roce dokázal fin i díky zranění Michaela Schumachera titul obhájit, ovšem pro McLaren se stal pohár konstruktérů z loňské sezóny na dlouhou dobu posledním. Největší zajímavostí sezóny se stala dominance McLarenu v úvodní Grand Prix Austrálie 1998, v níž si dovolil nový konstruktér vyzkoušet v praxi systém pro rekuperaci kinetické energie (obdobný tomu, který je od sezóny 2009 povolen ), který jim přinášel ohromné zrychlení v každém kole. Deset let po dominanci McLarenu v roce 1988 se tak opět opakovala situace, kdy si stříbrné šípy jeli vlastní závod s malým rozestupem a ostatním nadělili celé kolo. Za zmínku též stojí že po odmítnutí ostatních týmů podobný systém instalovat do vlastních monopostů bylo McLarenu jeho používání, přestože byl legální, zakázáno.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2007.", "content": "Pro sezonu 2007 McLaren kompletně obměnil jezdeckou sestavu. Místo Kimiho Räikkönena přišel dvojnásobný mistr světa Fernando Alonso a místo Juana Pabla Montoyi přišel nováček, mistr GP2 Lewis Hamilton. Novým hlavním sponzorem týmu se stala společnost Vodafone. Své nové jezdecké složení a vůz MP4/22 McLaren představil 15. ledna ve Valencii.  Nový McLaren se na začátku sezony zdál být velice slibným vozem. Ve svém druhém závodě za McLaren, v grand prix Malajsie, s ním Fernando Alonso vyhrál a Hamilton navíc v závodě dojel na druhém místě. Tým tak mohl slavit své 41. dvojité vítězství. Hamilton se stal jediným pilotem F1, který ve své první sezoně dokázal vystoupit na stupně vítězů ve čtyřech po sobě následujících závodech. Tento rekord navíc vylepšil, když v dalších pěti závodech také dojel na stupních vítězů. Po španělské grand prix se Hamilton stal nejmladším jezdcem historie, který vedl šampionát.  V Monaku vyhrál Alonso, před druhým Hamiltonem, a získal pro tým 150. vítězství. Díky těmto výsledkům byly ve vedení šampionátu oba piloti McLarenu, oba s 38 body (ale v této chvíli by šampionát vyhrál Alonso, díky dvěma vítězstvím), a také McLaren navýšil svůj náskok v poháru konstruktéru o více než 20 bodů před Ferrari.  V Montrealu Hamilton vyhrál kvalifikaci a svou první grand prix a dostal se do čela šampionátu. Alonso odstartoval pomaleji a navíc byl penalizován 10 sekundami, ale nakonec získal sedmé místo a dobré dva body. O týden později v Indianapolis Hamilton opět vyhrál jak kvalifikaci, tak celý závod. Alonso s Hamiltonem sváděli tvrdý souboj, především ve 38. kole, kdy vozy jely bok po boku. Hamilton nakonec svou pozici uhájil a v čele šampionátu získal náskok 10 bodů. McLaren měl v poháru konstruktérů před Ferrari náskok 35 bodů.  Další závod se jel ve Francii, na okruhu v Magny-Cours. Alonsův vůz postihla ve třetí části kvalifikace porucha transmise a musel tak do závodu odstartovat z 10. místa. V závodě si dojel pro 7. místo, kdežto jeho týmový kolega získal třetí místo, za oběma Ferrari. Hamilton měl tak po tomto závodě v čele šampionátu pohodlný náskok před druhým Alonsem. Dalším závodem na řadě byla grand prix na Silverstone. Hamilton na domácí treti čelil velkému tlaku médií i fanoušků. Startoval z pole position, ale v závodě skončil na třetím místě. Toto byl také poslední závod v řadě, při kterém Hamilton vystoupil na stupně vítězů. Alonso skončil druhý, po skvělé strategii zastávek v boxu zvítězil Kimi Räikkönen s Ferrari.  Evropská grand prix byla díky dešti zatím bez pochyby, ze strany diváka, nejzajímavějším závodem letošní sezony. První přeháňka přišla hned po prvním kole a byla extrémně prudká. Hamilton vylétl z trati v první zatáčce, ale vůz nebyl poškozen a motor pořád běžel, a tak se za pomoci traťových komisařů vrátil zpět na trať. Po této chybě udělal ještě další, když si vybral naprosto špatnou směs pneumatik a se špatně ovladatelným vozem skončil na 9. místě. Naopak Alonso odjel závod bez jediné chyby a svůj vůz na mokré trati ovládal bez nejmenších chyb. Pět kol před koncem předjel Felipe Massu, získal vítězství a snížil náskok Hamiltona v čele šampionátu na dva body.  Aféra při Grand Prix Maďarska Maďarská grand prix naplno ukázala jaké vztahy panují mezi oběma jezdci McLarenu i v samotném týmu. Podle dohody měl do první části kvalifikace vyjet z boxu McLarenu jako první Alonso, aby mohl spotřebovat více paliva. Jenže Hamilton vyjel před ním a to vyvolalo napětí v boxech. Hamilton byl pětkrát požádán, aby si s Alonsem pořadí vyměnili, ale neuposlechl. Tím se celý plán McLarenu pro kvalifikaci prakticky zhroutil. Když pak byl Alonso při předposlední zastávce v boxech pozdržen a situaci navíc zkomplikovala zamotaná tkanice ohřívací deky Alonsovy pravé pneumatiky, dostal se tým pod časový tlak. Při příjezdu do boxu k poslední zastávce dostal Alonso vysílačkou od svého inženýra pokyn, aby po odbavení počkal 20 sekund kvůli provozu na trati (což potvrdil záznam z kamer). Alonso vyjel až asi deset sekund poté, co k tomu dostal pokyn. Do svého posledního kola vjížděl pouhé dvě sekundy před vypršením časového limitu. Hamiltonova zastávka trvala šest sekund, další sekundy ztratil rozjetím a znovu zastavením. Takže tedy není vůbec jisté, zda by i bez Alonsova manévru své poslední měřené kolo stihnul (během nájezdu do něj musel tak či tak zpomalit, aby před sebe pustil Räikkönena jedoucího měřené kolo). Přesto se případem začali zabývat sportovní komisaři. Alonso byl potrestán posunem o pět míst na startu, což v pravidlech vůbec není napsáno (za blokování jiného jezdce při kvalifikaci se uděluje posun o deset míst nebo anulování dosažených časů). Ještě nepochopitelnější je trest pro McLaren – nezapočtení bodů do Poháru konstruktérů a neúčast na stupních vítězů viní z nesportovního chování i tým. Hamilton závod vyhrál, Alonso skončil po startu ze šestého místa čtvrtý. Po závodě se navíc začaly nést fámy o údajném odchodu Alonsa z týmu.  Před grand prix Turecka se vedení týmu sešlo s Alonsem a Hamiltonem – nejprve nezávisle na sobě, a poté se sešli oba jezdci přímo – aby události, které se staly na Hungaroringu, společně tzv. „hodili za hlavu“ a uklidnili napětí v týmu. Pole position získal Massa s Ferrari, Hamilton byl druhý, ale hned po startu se propadl na třetí místo, když jej ještě před první zatáčkou předjel Räikkönen. Těsně před druhou zastávkou se z Hamiltonova vozu oddělil běhoun pravé přední pneumatiky. Hamilton kvůli tomu ztratil mnoho času a možnost skončit v závodě na stupních vítězů. Alonso se nakonec dostal na třetí místo za obě Ferrari, díky dobře naplánovaných zastávkách v boxu.  Před italskou grand prix byly oba jezdci McLarenu a samozřejmě i celý tým pod velkým psychickým tlakem. V příštím týdnu se totiž mělo rozhodnout o potrestání týmu za špionáž. Ovšem jako by tato událost neměla na jezdce žádný vliv. Alonso vyhrál kvalifikaci, Hamilton v ní skončil druhý a v závodě skončili ve stejném pořadí a získali tak pro McLaren double na domácí půdě Ferrari.  Ve čtvrtek 13. září, před Grand Prix Belgie, se v Paříži uskutečnilo zasedání Světové rady motoristického sportu, která rozhodla o tom, že je McLaren vyloučen z letošního šampionátu konstruktérů a navíc dostane pokutu 100 milionů amerických dolarů.  O tři dny později se jel závod na nově zmodernizovaném okruhu ve Spa-Francorchamps. Kvalifikace i samotný závod dopadl z pohledu týmů přesně naopak, než o týden dříve v Itálii. Z prvního místa odstartoval do závodu Räikkönen, následován svým stájovým kolegou Massou. Do cíle dojeli ve stejném pořadí, Alonso skončil třetí a Hamilton čtvrtý.  Na nově zrekonstruovaném okruhu Fudži v Japonsku vyhrál Hamilton závod, který se odehrál v téměř nepřípustných podmínkách. Závod musel být kvůli neustávajícímu a silnému dešti odstartován za safety carem. Navíc Hamiltonův jeho největší soupeř o titul mistra světa a zároveň týmový kolega Fernando Alonso vypadl ze závodu v 41. kole. Jeho vůz dostal v důsledku aquaplaningu smyk a narazil do bariéry z pneumatik, od které se už nepojízdný vůz odrazil zpátky na trať. Na trať musel znovu vyjet safety car, aby mohly být odklizeny trosky Alonsova vozu.  V dalším závodě v Číně, opět na mokré trati, získal Hamilton pole position. Do 28. kola vedl, ale před další zastávkou v boxu se mu začal drolit pravá zadní pneumatika. Ještě dvě kola odkroužil na druhém místě a potom byl povolán do boxu, ale v nájezdu na pitlane nezlvádl svůj vůz a dostal se do únikové zóny, ze které se mu už nepovedlo vyjet. Závod vyhrál Räikkönen, před druhým Alonsem. Alonso snížil Hamiltonův náskok v čele šampionátu na 4 a Räikkönen na 7 bodů. O mistru světa se tak rozhodlo až v posledním závodě sezony v Brazílii.  Pole Position v Brazílii vybojoval Massa, před Hamiltonem, Räikkönenem a Alonsem. Hned po startu se do čela dostali oba vozy Ferrari a Alonso předjel Hamiltona. Hamilton se mu snažil předjetí vrátit, ale neuspěl a navíc ztratil několik pozic. Pak navíc stiskl nesprávné tlačítko na volantu svého vozu a než se podařilo restartovat řídící systém, tak se Hamilton propadl až na 18. místo. Hamilton nakonec dokončil na sedmém místě, ale k titulu mu to nestačilo. Stejně tak ani Alonso titul nezískal, když dojel do cíle na třetím místě. Vítězem se stal Kimi Räikkönen, který se tak poprvé stal mistrem světa, o bod před dvojicí jezdců McLarenu.  2. listopadu vedení týmu oznámilo rozvázání smlouvy s Fernandem Alonsem, která měla platit až do roku 2009. Alonso navíc nemusí týmu platit žádné odstupné.", "section_level": 2}, {"title": "Diskvalifikace týmu z Poháru konstruktérů.", "content": "Špionážní aféra, kvůli které byl McLaren vyloučen z letošního Poháru konstruktérů vypukla před závodem v Británii. Tehdy tým Ferrari oficiálně zveřejnil své podezření ze zneužití informací konkurenčním týmem formule 1. Ferrari oznámilo, že jeho inženýr Nigel Stepney předal důvěrné informace o vývoji a závodní strategii Ferrari svému příteli Miku Coughlanovi z McLarenu. Na tom by ještě nebylo nic trestného, kdyby vedení McLarenu neoznámilo, že má takové dokumenty k dispozici. Jak se později potvrdilo, někteří inženýři se uvedenými fakty zabývali, konzultovali je s jezdci a prověřovali je při vlastních testech. Tím porušili pravidla mezinárodních sportovních řádů.  Začátkem července Ferrari propustilo Stepneye a vzápětí Mclaren suspendoval Coughlana. Na popud Ferrari se sešel nejvyšší řídící orgán formule 1: Světová rada motorsportu. Na zasedání 26. července konstatovala, že vedoucí konstruktér McLarenu Coughlan neoprávněně vlastnil 780stránkovou sbírku důvěrných informací o Ferrari, ale tým se ničím neprovinil. Vzhledem k nedostatečným důkazům, že by tým měl obsah materiálů k dispozici a vytěžil z něj ve svůj prospěch, rada neuvalila žádné sankce.  Tak to mohlo i zůstat, nebýt dusné atmosféry uvnitř týmu McLaren. Vyhrocením vzájemných vztahů byla kvalifikace na Grand Prix Maďarska. Poté v neděli dopoledne, před závodem, přišel Alonso za šéfem týmu Ronem Dennisem. Během bouřlivé debaty se Alonso zmínil, že má ve svém počítači důkazy, že se o informacích od Ferrari diskutovalo. Dennis poté zatelefonoval prezidentu FIA Maxi Mosleymu a celý rozhovor mu vylíčil. Před samotným závodem za Dennisem přišel Alonsův manažer a řekl mu, že se Alonso přestal ovládat a všechno, co řekl, odvolal. Na to Dennis opět zatelefonoval Mosleymu, který tuto situaci naprosto chápal a řekl, že než podnikne nějaké kroky, tak se s Dennisem opět spojí.  Mosley skutečně kroky podnikl. Vyzval všechny tři jezdce McLarenu, Alonsa, Hamiltona a de la Rosu, aby pod slibem beztrestnosti předložili veškerou korespondenci ze svých počítačů. Zprávy z elektronické pošty přiznané Pedrem de la Rosou a Fernandem Alonsem ukazují, že informace, které Coughlan dostával od Stepneyho, McLaren sdílel.  13. září se v Paříži opět schází Světová rada motorsportu, aby znovu projednávala tuto aféru ve světle nových skutečností. Do Paříže jsou předvoláni vedoucí pracovníci McLarenu. Po téměř šestihodinovém jednání Světová rada motorsportu rozhodla takto:", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Po odchodu Fernanda Alonsa nastala situace podobná té loňské, když tým delší dobu vybíral jeho náhradníka. Mezi největší favority patřili němci Nico Rosberg s Adrianem Sutilem a fin Heikki Kovalainen. Právě finský závodník je nakonec ten, kdo usedne do monopostu MP4-23 s číslem 23. Že se jedná o volbu správnou dokazoval tento závodník již během zimních testů, kdy povětšinou patřil mezi absolutní špičku a několikrát se mu povedlo zajet výborný čas, který nebyl doposud překonán. Přestože za Hamiltonem nijak výrazně nezaostával, stal se poněkud podceňovaným a většina expertů jej odsunula až na druhou kolej. Přesto se však již na začátku sezóny ukázalo, že se rozhodně nejedná o jezce, se kterým by se do boje o titul nemělo počítat. Poučil se z loňských chyb a začal jezdit převážně hlavou.  McLaren disponuje druhou nejméně zkušenou závodní dvojicí (po Toro Rosso), ale za chybu to rozhodně nepovažuje. Oba piloti se totiž ukázali jako nesmírně vyrovnaní a již ve své debutové sezóně prokázali talent, když dokázali porazit své mnohem zkušenější týmové kolegy. Tou pravou zatěžkávací zkouškou nejen pro ně, ale též pro tým a monopost se však ukázal až první závod, ve kterém nechtěli těžit jen z výborné startovní rychlosti, ale jejich cílem bylo umístit se na špičce startovního roštu.  Již první volné tréninky v Austrálii mohly být ukazatelem formy týmu, jenže jak by řekl leckterý fanoušek, nesuď, dokud o nic nejde. Jediné co se z nich tak dalo vyvodit byl zajímavý postup BMW Sauberu oproti prvním testovacím dnům. První velkou zkouškou se tedy stala až kvalifikace, v níž získal své sedmé pole position Lewis Hamilton, když na poslední chvíli překonal skvěle rozjetého ovšem chybujícího Poláka Kubicu. Kovalainen si po famózním nástupu v první části, kde zajel jasně nejlepší čas,připsal konečně třetí místo a oba nejbližší soupeři zůstali uvězněni až za ním, když favorit a obhájce loňského prvenství Räikkönen doplatil na technickou závadu a byl neúprosně lapen sítem první části, odkud jej nenechali postoupit traťový maršálové. Pro závod tedy vše bylo připraveno dle plánu, teď totiž přijde Velká cena, závod který prověří spolehlivost komponent a soustředěnost pilotů. Jen ten se totiž opravdu počítá do konečného součtu...  Že se první Grand Prix nové sezóny ukázala jako pořádná zkouška dokazuje již počet vozů, které dokončily celou závodní distanci, bylo jich totiž pouze šest, přičemž 90% limit pro klasifikaci splnilo devět monopostů (po DQ Rubense Barrichella klasifikováno osm jezdců). Po úspěšném startu se oběma pilotům stříbrných šípů podařilo udržet své kvalifikační pozice a již nedlouho po samotném startu, kdy jednotlivé vozy opadávaly jako podzimní listí, se zdálo, že má tým nakročeno k úspěšnému dvojitému vítězství. Převaze však zabránilo několik výjezdů safety caru, který stmelil celé pole do jednoho celku. Právě zpomalovací vůz se nakonec stal tou největší smůlou, která tým z Wokingu potkala, když vyjel jen chvíli před tím, než měl ke své plánované zastávce zajet Heikki Kovalainen, obnovující McLarenskou tradici finských jezdců. Malé rozdíly mezi jednotlivými závodními stroji jej odsoudily k výjezdu až na jeho samotném konci, přestože tento mladík ještě statečně zabojoval a na malý okamžik překonal i Fernanda Alonsa stačilo mu to až na konečnou pátou příčku. To Lewis Hamilton měl o poznání povedenější víkend. Po povedeném startu neměl problém udržet si dostatečný odstup od ostatních a jak sám potvrdil rychlost vozu ani naplno nevyužil, snažil se hlavně držet tempo a nedělat zbytečné chyby a šetřit monopost pro další závod. Přesto mu však k výhře pomohlo i štěstí, neboť závod se ukázal spíše jako nebezpečná loterie. Dobře naplánovaná strategie mu umožnila vjezd do pit lane v moment, kdy bylo pole dostatečně roztažené a tak na rozdíl od svého kolegy na problém se safety carem nenarazil. Po prvním závodě se McLaren dostal do vedení poháru konstruktérů, když se svými čtrnácti body získal šestibodový náskok na BMW Sauber. Předpokládaný největší konkurent Ferrari získal po diskvalifikaci Rubense Barrichella jeden bod. Ve vedení závodu se ukázaly pouze monoposty McLarenu.  Po smolném víkendu rudých vozů z Maranella přišel i nepříliš vydařený závod pro tým McLaren. Už páteční tréninky ukázaly, že Ferrari přivezlo do Malajsie velmi konkurenceschopné vozy a když oba červené monoposty stanuly hravě v první řadě, bylo jasné, že Italové pojedou svou vlastní ligu. Na McLaren tak zbyla řada druhá, ovšem po penalizaci obou vozů za blokování Nicka Heidfelda byly stříbrné šípy nuceny startovat z osmé (Kovalainen), respektive deváté (Hamilton) pozice. Start se obou vozům povedlo, Hamilton dokonce poskočil o několik míst vzhůru, ale byl nucen dojezdit první fázi za Markem Webberem. Po zajetí Red Bullu k plánované zastávce v boxech vydržel Brit na trati ještě několik kol a vybudoval si náskok bohatě stačící k vylepšení své pozice. Drobný problém s montáží a demontáží disku na přední pneumatice jej však stál drahých deset sekund, z čehož vyplynula ztráta a propad zpět za Webbera. Z této situace těžil jak nejvíce mohl Heikki Kovalainen, který si po svém prvním rychlém kole v australské Grand Prix dojel pro debutové podium s McLarenem. Zaostal však o jednu pozici oproti svému loňskému maximu, ale i tak získal svůj první bronz. Hamilton si díky druhé zastávce polepšil o jedno místo a závod dokončil na pátém místě.  Ani další Grand Prix se britskému týmu příliš nepovedla a nejlepší z dua McLarenu, Heikki Kovalainen, se musel sklonit nejen před oběma jezdci Ferrari, ale též před vozy stáje BMW Sauber, který v Bahrajnu potvrdil svou vzestupnou tendenci a dostal se do průběžného vedení v poháru konstruktérů. Na pouštní závodní víkend bude chtít zapomenout zejména Lewis Hamilton, který nejprve zaspal start a z třetího místa se propadl až na desátou pozici, kterou musel přepustit kvůli neplánované zastávce v boxech po zaviněné kolizi s Fernandem Alonsem. Celkově dokončil závod na slabém třináctém místě a nepřipsal si tak ani jeden bod. Kovalainen měl naopak start velmi podařený a rychle vybojoval třetí příčku, jenže byl téměř okamžitě předjet Räikkönenem a kvůli probrzdění pneumatiky a jím způsobeným vibracím se rozhodl raději příliš netlačit na pilu. Chování auta se srovnalo po první zastávce v boxech, ale to již bylo pozdě. Fin si tak připsal pátou příčku a nejrychlejší kolo. Po dlouhých devatenácti závodech se tak musely poprvé stupně vítězů obejít bez zástupce Stříbrných šípů. Tým se svými 28 body – oba jezdci přispěli rovným dílem – propadl na průběžné třetí místo v poháru konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "McLaren Racing Limited, v současnosti závodící jako McLaren F1 Team, je automobilová stáj formule 1, založená v roce 1963 Novozélanďanem Brucem McLarenem (1937–1970). První závod, kterého se tým zúčastnil, byla Velká cena Monaka v roce 1966. Firma sídlí v Anglii ve Wokingu. Současný tým vznikl sloučením původního \"závodního týmu Bruce McLarena\" s firmou Rona Dennise \"Project 4\" v roce 1981. V současnosti je součástí společnosti McLaren Racing, člena McLaren Group. Do roku 2014 byly motory dodávány dceřinou společností spoluvlastníka, Mercedesem, od následujícího roku 2015 se však stáj rozhodla používat motory Honda.", "tgt_summary": "McLaren Racing Limited is a British motor racing team based at the McLaren Technology Centre, Woking, Surrey, England. McLaren is best known as a Formula One constructor and also has a history of competing in American open wheel racing as both an entrant and a chassis constructor, and has won the Canadian-American Challenge Cup (Can-Am) sports car racing championship. The team is the second oldest active, and second most successful Formula One team after Ferrari, having won 182 races, 12 Drivers' Championships and eight Constructors' Championships. The team is a wholly owned subsidiary of the McLaren Group.", "id": 1885131}
{"src_title": "Jean-Pierre Rampal", "tgt_title": "Jean-Pierre Rampal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se do hudební rodiny - jeho otec byl profesorem konzervatoře v Marseille, svého syna učil, ale nepřál si, aby se stal flétnistou. Mladý Jean-Pierre zahájil studium medicíny, ale 2.světová válka toto studium přerušila. Jean-Pierre Rampal se po válce na medicínu nevrátil, ale stal se posluchačem pařížské konzervatoře. V r.1946 vyšla Rampalovi první deska a zároveň se stal flétnistou lázeňského orchestru ve Vichy. V r.1947 začalo Rampalovo první turné po Evropě a zároveň navázal více než třicetiletou spolupráci s klavíristou Robertem Veyron-Lacroix. Rok 1958 je dalším důležitým mezníkem v životě J.P.Rampala. Jednak působí jako 1.flétnista v pařížské opeře, ale především triumfuje v zámoří, na svém turné po USA. Zde se také seznámil s výrobci fléten zn.Haynes, na které pak celoživotně hrál.  V roce 1969 se stal profesorem Pařížské konzervatoře, kde vyučoval až do r.1981 a vychoval řadu významných flétnistů. V archivech objevoval staré zapomenuté skladby, které uváděl do života, zajímal se ale i o soudobou hudbu a skladby svých současníků (K.Penderecki, P.Boulez, A.Jolivet), v neposlední řadě premiéroval flétnový koncert českého skladatele Jindřicha Felda.  Založil několik ansámblů (například \"Quintette à vents français\" a \"l’Ensemble baroque de Paris\"). Od roku 1950 spolupracoval také s českými interprety a dirigenty, například s Václavem Neumannem, Viktorií Švihlíkovou, Pražským komorním orchestrem.  Nejtrvalejší byla jeho spolupráce s Milanem Munclingerem a souborem Ars rediviva (od počátku padesátých let až do roku 1984), s nimiž uskutečnil také řadu významných nahrávek pro české i zahraniční gramofonové společnosti, rozhlas a televizi. Milan Munclinger vyučoval pravidelně v Rampalově \"Académie Internationale\" v Nizze a byl také porotcem ve flétnové soutěži \"Concours de flûte Jean-Pierre Rampal\" v Paříži. V roce 1955 natočil ve spolupráci s Milanem Munclingerem, Pražským komorním orchestrem a sólisty Ars rediviva známý Bendův flétnový koncert s Munclingerovou kadencí. Snímek byl jako součást edice \"Musica antiqua bohemica\" vyznamenán Grand Prix Akademie Charlese Crose. Významné bylo i Rampalovo přátelství s českým skladatelem Jindřichem Feldem. Rampal premiéroval Feldův flétnový koncert, který vynikal obtížností a na svoji dobu moderními hudebními postupy. Rampal byl koncertem nadšen a později si objednal u Felda i flétnovou Sonátu. Tu Rampal provedl v. r.1962 na svém pražském recitálu za klavírního doprovodu Alfréda Holečka.  J.P.Rampal získal za svůj obrovský přínos hudbě několik ocenění, mj. \"Le Prix du Président de la République\" (Cena prezidenta republiky), \"Grand Prix du Disque\" (Velká cena za nahrávky). V r.1989 vyšla v anglickém originále jeho autobiografie \"Music, My Love\".  Jean-Pierre Rampal zemřel 20.5.2000 na selhání srdce a je pohřben na pařížském hřbitově Montparnasse.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Výrazně přispěl k prosazení příčné flétny jako sólového koncertního nástroje a k objevování a propagaci předklasické flétnové literatury. V této oblasti spolupracoval s mnoha osobnostmi, například Trevorem Pinnockem, Jeanem-Françoisem Paillardem a dalšími. Uváděl ale i skladby současných autorů (André Jolivet, Francis Poulenc).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Pierre Louis Rampal (7. ledna 1922 Marseille, Francie – 20. května 2000 Paříž) byl jeden z nejvýznamnějších flétnistů 20. století.", "tgt_summary": "Jean-Pierre Louis Rampal (7 January 1922 – 20 May 2000) was a French flautist. He has been personally \"credited with returning to the flute the popularity as a solo classical instrument it had not held since the 18th century.\"", "id": 575130}
{"src_title": "Akbar Veliký", "tgt_title": "Akbar", "src_document": [{"title": "Rozšiřování říše.", "content": "Akbar na trůn nastoupil roku 1556 jako čtrnáctiletý chlapec. Stalo se tak po smrti jeho otce Humájúna, který však ovládal pouze oblast dnešního Afghánistánu, Paňdžábu a část severní Indie. Už po svém nástupu na trůn musel Akbar čelit několika samozvancům, kteří ho chtěli připravit o trůn. Prvním z nich byl schopný bengálský vojevůdce Hémú, jehož Akbar porazil v druhé bitvě u Panipatu roku 1556. Nejprve se vítězství klonilo na Hémúovu stranu, ale poté, co byl Hémů vážně zraněn šípem a spadl ze slona se jeho spojenci rozutekli. Po tomto vítězství musel Akbar čelit soupeřům přímo mezi dvými dvořany. Mezi jeho blízkými se vytvořily dvě vzájemně soupeřící frakce, z nichž první vedl Bajram Chán, vojevůdce perského původu, zatímco druhá byla tvořena dvořany z okolí Akbarovy nevlastní matky Maham Angy. Její syn Ádham Chán vyrůstal spolu s Akbarem a získal u dvora významné postavení. Proslul krutostí, s níž spravoval nově dobyté území Málvy. Roku 1562 Ádham Chán probodl v Akbarově přítomnosti jednoho rádce a následně se pokusil zavraždit i Akbara. Byl však zadržen a popraven. Poté se Akbar zbavil i vlivu Bajrama Chána, jehož vyslal na pouť do Mekky. Tím se Akbar vymanil z vlivu svého okolí a začal samostatně vládnout. Od této chvíle věnoval velkou pozornost rozšiřování své říše. Akbar usiloval o sjednocení celé Indie pod svou vládou. Ještě pod vedením Bajrama Chána, roku 1560, ke svému území připojil Džajpur, Džódpur a několik menších rádžputských knížectví. Mnohem více územních zisků však provedl po svém osamostatnění, a to jak vojensky, tak i sňatkovou politikou. Právě sňatkem získal například významné rádžputské knížectví Ambér. Řadě rádžputských knížat pak udělil místa ve státní správě i přímo na svém dvoře. Rádžputská knížectví, která se odmítala stát jeho vazaly a spojenci, poté dobyl. Roku 1568 vedl nové tažení proti ránovi z Méváru. Ten se opevnil v hradě Čitauru, kde dlouho odolával mughalské přesile. Rádžputové nakonec provedli \"džauhar\" – ženy a děti se dobrovolně upálily, zatímco muži se vrhli do sebevražedného útoku bez ochranné zbroje. Zahynulo prý na 30 tisíc lidí. V roce 1573 Akbar obsadil Gudžarát během bleskového tažení, trvajícího i s přechodem pouště Thár pouhých 45 dní. Dále byla roku 1574 obsazena Urísu, 1576 Bengálsko, 1586 Kašmír, 1592 Sind a roku 1594 stárnoucí císař vybojoval na Persii Kandahár. Krátce před svou smrtí zahájil tažení do oblasti Dakšinu proti sultanátům Ahmadnagar, Bidžápúr a Gólkónda, které ale dokončili až jeho nástupci. Většiny svých válečných tažení se Akbar osobně zúčastnil jako vrchní velitel.", "section_level": 1}, {"title": "Přesuny hlavního města.", "content": "Akbar zpočátku sídlil, stejně jako jeho předchůdci, v Dillí, po roce 1660 však přesunul hlavní město říše do Agry, kde vybudoval palácovou pevnost i další stavby. Roku 1669 založil Akbar nedaleko Ágry, v místech, kde sídlil súfijský světec Salím Čiští, nové palácové město. Uvádí se, že Akbar město založil z vděčnosti ke světci Čištímu, který vládci předpověděl narození dlouho očekávaných potomků. Po návratu z vítězného tažení do Gudžarátu roku 1573 dal novému sídelnímu městu jméno Fatehpur Sikrí. Fatéhpur Sikrí představuje jednu z nejlepších ukázek mughalské architektury, jež se dochovala do současnosti. Akbar se osobně podílel na jeho projektování a dohlížel na stavební práce, údajně nějakou dobu pracoval přímo na stavbě mezi zedníky a kameníky. Poloha města však nebyla příliš šťastně zvolena a Fátehpur od počátku trpěl nedostatkem vody. Potíže se zásobováním města vodou nakonec dosáhly takových rozměrů, že roku 1685 byl Akbarův dvůr nucen pracně vybudované sídlo opustit. V posledních dvou desetiletích Akbarovy vlády se stal jeho oblíbeným sídelním městem Láhaur, jehož poloha byla strategicky velmi výhodná. Akbar pobyty v Láhauru střídal s návštěvami Ágry, kde nakonec roku 1605 i zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonodárství a reformy.", "content": "Akbar proslul zejména jako zákonodárce a reformátor. V první řadě zavedl rovnost náboženství a roku 1564 zrušil dřívější potupnou daň \"džazja\", vztahující se na všechny nemuslimy. Přestože byl sám muslim, podporoval hinduismus a zasadil se o překlad hinduistických knih do perštiny. Velmi se zajímal také o křesťanství a pozval do Indie jezuity. Za zmínku stojí také stavba \"Ibadat Khana\" (persky \"Dům uctívání\"), jakéhosi centra pro náboženské diskuze, jimž sám předsedal. Zakázal některé náboženské zvyklosti, které pokládal za nelidské, především dětská manželství, upalování vdov a zvířecí oběti. V pozdějších letech zavedl vlastní náboženství \"Dín e-Illáhí\" (Boží víra), které spojovalo prvky hinduismu, islámu, zoroastrismu a džinismu. Toto náboženství si však nezískalo větší oblibu, nepřijali je dokonce ani císařovi synové a přátelé, Akbar je však ani nikomu nevnucoval.  Akbar provedl i celou řadu ekonomických a správních reforem. Upravil dosavadní složitou a nespravedlivou daňovou soustavu, zavedl první skutečnou policii na území Indie a provedl sjednocení měny. Změnil také formu feudálního vlastnictví půdy. Dosavadní systém dědičných lén změnil na nedědičné \"džagíry\", které se po smrti držitele vracely do rukou panovníka, v případně závažných prohřešků měl panovník právo \"džagír\" držiteli odebrat i za jeho života. Důlezité byly i Akbarovy snahy o rozvoj mezinárodníh vztahů, vyslal několik poselstev do Osmanské říše, přijímal na svém dvoře portugalské vyslance a roku 1585 přijal i první Angličany na indické původě, vedené londýnským kupcem Ralphem Fitchem, jemuž udělil obchodní koncesi. Přijal u svého dvora však i francouzského cestovatele Pierra-Oliviera de Malherbe s poselstvím krále Jindřicha IV. Akbar podporoval literaturu, rozvoj vědy i umění, především malířství a architekturu. Na jeho dvoře působilo \"devět klenotů\", což byla skupina učenců, literátů a filosofů, například kronikář Abul Fazl, matematik a ekonom Tódar Mal, hudební skladatel Tánsén nebo rádce Bírbal, proslulý svými vtipnými výroky. Za zmínku stojí, že Akbar ovládal asi dvanáct řemesel, například kovářství, kamenictví a kaligrafii. Při stavbě svého paláce ve Fátehpúr Sikrí pracoval v kamenolomu a podílel se i na stavebních pracích spolu se zedníky. Zabýval se i výcvikem koní a slonů nebo konstruováním válečných strojů. Jeho oblíbenou zábavou byl lov s ochočenými gepardy, jichž během své vlády choval u dvora několik stovek. Akbar byl vegetarián a jeho oblíbeným nápojem byla voda z řeky Gangy. Mezi lidmi byl mimořádně oblíben a nepochybně měl velké zásluhy na rozvoji indické kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Akbar měl 30 manželek, především rádžputských princezen. Přední místa mezi nimi zaujímaly dvě: amberská princezna Džódha Báí Čampavátí Akbarova sestřenice Ruqija Sultan Begam a Zplodil s nimi celkem 9 dětí, z toho tři syny. Všichni však měli od mládí sklon k alkoholismu a závislosti na opiu a hašiši. Dva z nich, princové Murad a Danijál zemřeli ještě za Akbarova života. Třetí z nich, princ Salím, měl s otcem špatný vztah, během 90. let 16. století proti Akbarovi několikrát povstal, svedl Akbarovu konkubínu Anarkálí a roku 1602 dal popravit Akbarova oblíbeného rádce a dvorního kronikáře Abul Fazla. Akbar uvažoval o Salímově vydědění a předání nástupnictví některému z mladých Salímových synů. Nakonec ale krátce před smrtí Akbar jmenoval svým nástupcem Salíma, jenže poté nastoupil na trůn pod jménem Džahángír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džaláluddín Muhammad Akbar, také známý jako Akbar Veliký (\"Akbar-e Azám\") (15. října 1542- 12. listopadu 1605) byl indický panovník. Byl synem Nasiruddina Humájúna, vládce Mughalské říše. Je všeobecně považován za nejvýznamnějšího mughalského vládce a jednoho z největších panovníků celých indických dějin.", "tgt_summary": "Abu'l-Fath Jalal-ud-din Muhammad Akbar (Persian: ; October 1542– 27 October 1605), popularly known as Akbar the Great, (\"Akbar-i-azam\" ), and also as Akbar I (), was the third Mughal emperor, who reigned from 1556 to 1605. Akbar succeeded his father, Humayun, under a regent, Bairam Khan, who helped the young emperor expand and consolidate Mughal domains in India.", "id": 1312967}
{"src_title": "Kalvinismus", "tgt_title": "Calvinism", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Za počátek švýcarské reformace je považováno vystoupení Ulricha Zwingliho v Curychu v roce 1519. Reformace se brzy rozšířila do dalších švýcarských měst (Bern, Basilej, St. Gallen), do jižního Německa a do Alsaska. Jeho nástupce Heinrich Bullinger byl za svého života nejvlivnějším reformovaným vůdcem v Evropě. Jan Kalvín v Ženevě byl zakladatelem druhé větve reformované teologie, která se šířila zejména ve Francii (její stoupenci se nazývali hugenoti). V roce 1549 došlo k určitému vyřešení teologických rozporů mezi Bullingerem a Kalvínem, které představuje \"Consensus Tigurinus\" (Curyšský konsensus).  Kalvinismus se šířil dále po Evropě, větší ohlas měl zejména v Nizozemsku, Maďarsku a také ve Skotsku. S vystěhovalci z Francie a Nizozemska a s anglickými puritány dosáhl velkého rozšíření i v Americe.  V Evropě Vestfálský mír uznal kalvinismus v roce 1648 jako třetí konfesi vedle katolicismu a luteránství.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní myšlenky.", "content": "V reformované teologii zaujímá ústřední místo Ježíš Kristus a Bible.  Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, stal se člověkem, aby lidé mohli být spaseni. Kristus je jedna osoba s božskou a lidskou přirozeností. Zatímco luteráni věří, že Kristus je v eucharistii tělesně přítomný, reformovaní chápou Večeři páně jako pouze symbolické připomínání Kristovy oběti a jeho přítomnosti v církvi, protože jeho lidské tělo nemůže být na více místech současně.  Boha lidé poznávají z Bible, jejím prostřednictvím Bůh komunikuje s lidmi. Bůh předává lidem své poznání prostřednictvím Božího slova, které má několik podob: je to Bible, sám Ježíš Kristus jako vtělené Slovo a dále kázání služebníků božích. Důležitou součástí kalvinismu je učení o Boží milosti a predestinaci (předurčení). V důsledku prvotního hříchu Adama a Evy lidé nejsou schopni nehřešit, nemohou se hříchu vyhnout. Některé lidi Bůh předurčil, aby byli spaseni, jiní byli předurčeni k věčnému zatracení. Spasení vyplývá pouze z Božího svobodného rozhodnutí, nezakládá se na žádné charakteristice nebo jednání člověka. (Někteří moderní reformovaní teologové však zdůrazňují Boží svobodu milovat všechny lidi, spíše než vybírat jedny pro spasení a druhé pro zatracení.) Tímto tématem se zabývala Dordrechtská synoda v letech 1618-1619 a stanovila 5 základních bodů kalvinismu, které jsou známy pod akronymem TULIP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalvinismus je reformační proud v křesťanském myšlení, který vychází z učení Jana Kalvína a dalších reformátorů. Vedle luteránství je nejvýznamnějším z protestanských náboženských směrů.", "tgt_summary": "Calvinism (also called the Reformed tradition, Reformed Christianity, Reformed Protestantism, or the Reformed faith) is a major branch of Protestantism that follows the theological tradition and forms of Christian practice set down by John Calvin and other Reformation-era theologians.", "id": 2057629}
{"src_title": "Komunistická symbolika", "tgt_title": "Communist symbolism", "src_document": [{"title": "Srp a kladivo.", "content": "Nejznámějším symbolem komunismu je zkřížený srp a kladivo. Ten má symbolizovat pevný svazek dvou společenských tříd, a to rolníků a dělníků. Srp spolu s kladivem zavedli ruští komunisté (bolševici), a od roku 1923 jej rovněž i vyobrazili i na státním znaku Sovětského svazu, a také i v heraldicky pravém horním cípu státní vlajky. Tento symbol se spolu s „vývozem komunismu“ na konci 40. let do střední a Východní Evropy a vůbec po vzniku sovětské sféry vlivu rozšířil i do Sovětského svazu nově ovládaných zemí a začal představovat komunismus na celosvětové úrovni.  Spolu se zánikem reálného socialismu na přelomu 80. a 90. let 20. století se postupně přestal užívat; reformované komunistické strany zvolily symboliku jinou, jelikož právě zkřížený srp s kladivem byl vnímán příliš agresivně – vznikaly asociace s režimem v SSSR a jinými vládami, které pod záminkou tvoření lepší společnosti silně porušovaly lidská práva. I některé další země, které se označují za pokračovatele v budování komunismu, však svoji symboliku rovněž změnily – příkladem je Severní Korea, kde se hlavním symbolem vládnoucí strany stala kosa, pero a kladivo – což má představovat jednotu rolníků, pracující inteligence a dělnictva. Ve státním znaku Německé demokratické republiky bylo vyobrazeno kružítko a kladivo.", "section_level": 1}, {"title": "Rudá vlajka.", "content": "Červená barva je většinou spojována se změnou, a také i revolucí. Komunisté její význam vykládají jako barvu krve bojujících za sociální spravedlnost. V 19. století byla často užívána při různých stávkách a u mnoha levicových hnutí. Se socialismem byla spojena definitivně až od roku 1871, kdy ji použila Pařížská komuna, a od roku 1922 pak ji začal užívat rovněž i Sovětský svaz (též i jí byly velmi silně ovlivněny i vlajky následně vzniklých republik SSSR). Další státy, které se označovaly za komunistické ji začaly užívat jako státní vlajku později (Čínská lidová republika, 1949 a Vietnam, 1955 (tehdy ještě jako Severní Vietnam). Rudou vlajku používají někdy také demokratické socialistické strany a hnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Rudá hvězda.", "content": "Rudá pěticípá hvězda je další ze symbolů, se kterými se ztotožňuje komunismus. Má symbolizovat pět prstů dělníkovy ruky, ale též i pět kontinentů, jimž má komunistický systém vládnout, nebo také spojení dělníků, Rolníků, vojáků, mládeže a pracující inteligence.  Rudé hvězdy se poprvé spojily s komunisty v časech občanské války v Rusku; později rudá hvězda symbolizovala Rudou a Sovětskou armádu. Stejně jako rudou vlajkou SSSR i rudou hvězdou byly ovlivněny mnohé státní symboly v některých zemích; objevila se na velké většině státních znaků socialistických států i na některých jejich vlajkách (např. Jugoslávie a její svazové republiky). V 90. letech její užívání postupně, stejně jako u symbolů ostatních, kleslo a v některých zemích je její zobrazení dokonce zakázáno zákonem (Maďarsko).", "section_level": 1}, {"title": "Právní regulace.", "content": "Senátoři Martin Mejstřík, Richard Sequens, Josef Novotný, Jan Horník a Jaromír Štětina předložili 27. července 2007 návrh novely trestního zákona, která měla výslovně zakázat propagaci komunistického hnutí i komunistických symbolů; 26. března 2008 byl návrh senátem zamítnut.  Užívání symbolů komunismu je výslovně trestné mj. v Maďarsku či v Polsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komunismus se jako ideologie potřebovala, stejně jako ostatní názorové proudy, odlišit od těch ostatních. Postupem let tak vznikla samostatná komunistická symbolika.", "tgt_summary": "Communist symbolism represents a variety of themes, including revolution, the proletariat, peasantry, agriculture, or international solidarity. Communist states, parties and movements use these symbols to advance and create solidarity within their cause. These symbols often appear in yellow and red. The flag of the Soviet Union incorporated a yellow-outlined red star and a yellow hammer and sickle on red. The flags of Vietnam, China, North Korea, Angola and Mozambique would all incorporate similar symbolism under communist rule.", "id": 2051263}
{"src_title": "Múzy", "tgt_title": "Muses", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Řecké \"múza\" je odvozeno od slovesa \"maomai\", usilovat, toužit. Pro staré Řeky nebyly umělecké výkony básníků, tanečníků a hudebníků jejich dílem, nýbrž pocházely z božské inspirace. Tu básníkovi poskytují múzy, proto se na začátku básně už od Homéra vzývá Múza.  Hésiodos asi v 7. století př. n. l. uvádí devět múz s výmluvnými jmény, teprve Pausaniás o sedm století později jim připisuje jednotlivé umělecké obory: Pozn. Metaforicky je za desátou můzu někdy označován film.  Pro současníka jsou dějepisectví a astronomie rozhodně víc vědy než umění, ale jinak to viděli staří Řekové, kteří naopak výtvarná umění chápali jako řemesla, protože pracovala s hmotným materiálem. Zajímavé jsou také počty Múz, někdy jich bylo uvedeno pouze sedm, jindy dokonce jenom čtyři nebo tři. Někdy se také, poněkud synekdochicky mluví jenom o Múze, jako by se jednalo o jedinou postavu. V nejstarších textech jsou uváděny tři zcela odlišné Múzy jménem Meleté – „Pečlivost“, Mnémé – „Paměť“ a Aoidé – „Zpěv“.  Hésiodos se o múzách zmiňuje ve svém díle \"O Původu Bohů\", kde je nazývá „\"HELIKÓNSKÉ\"“ a v díle \"Práce a Dny\", kde je zase nazývá „\"PIÉRSKÉ\"“. K Piérským se modlila také řecká básnířka Sapfó.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Vystupovaly většinou ve sboru. Je jim zasvěcen vavřín, včela a cikáda, symbol věčného zpěvu. Byly ušlechtilé a krásné jako bohyně, žily s bohy na Olympu, ale také pobývaly u pramenů v Bojótii či na Parnasu. Bylo samozřejmé, že milovaly tanec a zpěv, který obveseloval bohy i Múzy samotné. Z bohů nejbližší jim byl Apollón, ale ochraňovali je všichni, s výjimkou boha války Area, který se k nim choval velice nerudně.  Působily vždy blahodárně, přinášely harmonii, pomáhaly novým osadníkům najít klid a domov. K lidem byly laskavé a příjemné, zejména k básníkům, hercům, pěvcům i dramatikům; ti všichni byli jejich oblíbenci. Propůjčovaly jim posvěcení básnické a umění věštecké. Ovšem jenom do té doby, kdy je někdo urazil nebo se nad ně chtěl povyšovat. Tak se vypráví, že vzaly hlas, sluch i zrak pěvci Thamyrovi, který se chlubil, že je v jakési soutěži porazil. Nejvyšší bůh Zeus zase zahubil thráckého krále Pyrénea, který se chtěl Múz zmocnit.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Byla jim zasvěcena řada chrámů, nejznámější je \"Múseion\" v Alexandrii – „Chrám Múz“, který založil roku 308 př. n. l. egyptský král Ptolemaios I. V něm byly soustředěny všechny poklady řeckého písemnictví, více než 700 tisíc svitků. Později se stal největším uměleckým a vědeckým pracovištěm celého antického světa.  Antičtí umělci Múzy obvykle nezobrazovali celé, zpravidla jenom jejich atributy. Jejich podoby jsou zachovány především na vázových malbách, reliéfech a sochách. Z nejpovedenějších lze uvést:", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené pojmy.", "content": "Od slova múza se odvozuje jak moderní slovo „muzeum“, jako středisko věd a umění, tak označení pro hudbu v mnoha jazycích i české hovorové „muzika“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Múzy (řec. \"músai\", lat. \"Musae\") jsou v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jsou to bohyně všech (múzických) umění.", "tgt_summary": "In ancient Greek religion and mythology, the Muses (Ancient Greek: Μοῦσαι, \"Moũsai\", Modern Greek: Μούσες) are the inspirational goddesses of literature, science, and the arts. They were considered the source of the knowledge embodied in the poetry, lyric songs, and myths that were related orally for centuries in ancient Greek culture.", "id": 1825717}
{"src_title": "Andrij Ševčenko", "tgt_title": "Andriy Shevchenko", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Hrál v Dynamu Kyjev v útočné dvojici se Serhijem Rebrovem. Později přestoupil do AC Milán, v jehož dresu obdržel ocenění Zlatý míč za rok 2004, vyhrál Ligu mistrů a italskou ligu. V anglické Chelsea, kam přišel za rekordní částku okolo 35 milionů liber, se mu příliš nedařilo a tak v roce 2008 odešel zpět do AC Milán na roční hostování. Jeho návrat do Milána se ale nevydařil, když nastoupil jen do 23 utkání, ve kterých vstřelil pouze jeden gól. Po sezóně se vrátil zpět do Chelsea, kde odehrál několik přípravných utkání a nastoupil na pět minut do jednoho ligového utkání. Ještě ale v letním přestupovém termínu roku 2009 zamířil zpět do Dynama Kyjev. V květnu roku 2011 oznámil konec své kariéry po nadcházejícím evropském šampionátu 2012 v Polsku a na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Ukrajiny debutoval 25. března 1995 v utkání proti domácímu Chorvatsku. Odehrál celé střetnutí, Ukrajina prohrála 0:4. 25. května 2010 v přátelském utkání proti hostující Litvě vstřelil dva góly, Ukrajina zvítězila 4:0.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství světa ve fotbale 2006 v Německu (prvního šampionátu, na nějž se ukrajinskému týmu podařilo kvalifikovat), kde Ukrajina vypadla ve čtvrtfinále s Itálií po prohře 0:3. V základní skupině H se 19. června podílel jednou brankou na vítězství 4:0 nad Saúdskou Arábií a 23. června zařídil svým gólem vítězství 1:0 nad Tuniskem. V osmifinále proti Švýcarsku dospělo utkání až do penaltového rozstřelu, po prodloužení bylo skóre 0:0. V rozstřelu Ševčenko svůj pokus neproměnil, Ukrajina jej přesto vyhrála poměrem 3:0 a postoupila do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Euro 2012.", "content": "Zúčastnil se i domácího Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, které Ukrajina spolupořádala s Polskem. Odehrál na turnaji všechny tři zápasy svého týmu, postupně 11. června výhra 2:1 nad Švédskem (vstřelil oba góly svého týmu), 15. června prohra 0:2 s Francií a 19. června porážka 0:1 s Anglií (šel na hřiště až v 70. minutě). Ukrajinské mužstvo skončilo se třemi body na nepostupové třetí příčce základní skupiny D.  Svou bohatou reprezentační kariéru ukončil po tomto evropském šampionátu, zápas s Anglií byl jeho posledním v reprezentačním dresu. Se 111 starty za národní tým byl k únoru 2013 na druhém místě v tabulce ukrajinských fotbalistů s nejvyšším počtem odehraných reprezentačních zápasů (za prvním Anatolijem Tymoščukem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrij Mykolajovyč Ševčenko (ukrajinsky Андрій Миколайович Шевченко, v tisku často psaný jako Andrej Ševčenko, nar. 29. září 1976, vesnice Dvirkivščyna, Kyjevská oblast, Sovětský svaz) je bývalý ukrajinský fotbalový útočník a dlouholetý reprezentant. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "Andriy Mykolayovych Shevchenko (, ; born 29 September 1976) is a Ukrainian politician, football manager and former professional player who played as a striker for Dynamo Kyiv, A.C. Milan, Chelsea and the Ukraine national team. From February to July 2016, he was an assistant coach of the Ukraine national team, at the time led by Mykhaylo Fomenko. In July 2016, shortly after the nation's elimination from UEFA Euro 2016, Shevchenko was appointed Ukraine's head coach.", "id": 2447648}
{"src_title": "Dálnice D46", "tgt_title": "D46 motorway (Czech Republic)", "src_document": [{"title": "Popis trasy dálnice.", "content": "Dálnice D46 je zcela dokončená dálnice vedoucí z Vyškova přes Prostějov do Olomouce. Je dlouhá 38 km a je v celé své délce čtyřpruhová.  Po dálnici je v úseku od Vyškova po Olomouc, přesněji od začátku dálnice po mimoúrovňovou křižovatku Slavonín, vedena evropská silnice E462.  Dálnice D46 začíná jihovýchodně od města Vyškov na mimoúrovňové křižovatce Vyškov-východ, kde se odděluje od dálnice D1. Od křižovatky vede směrem na sever kolem Vyškova, přičemž překračuje řeku Hanou. Poté se stáčí k severovýchodu a pokračuje dlouhým rovným úsekem s cementobetonovým povrchem, který je vystavěn i jako záložní ranvej letiště Vyškov. Následně se přibližuje k bývalé silnici I/46 (dnes silnice III/0462) a v její těsné blízkosti vede až k Prostějovu.  Prostějov dálnice prochází skrz jeho předměstí západně od středu města. Průtah začíná ostřejší pravotočivou zatáčkou na jižním předměstí, která přechází ve 180 m dlouhý most přes železniční trať Nezamyslice - Olomouc. Poté se dálnice stáčí na sever, kde severovýchodně od středu města vede po 794 m dlouhé estakádě Haná, po které překonává podruhé železniční trať Nezamyslice - Olomouc a říčku Hloučelu. Na estakádu Haná navazuje východní obchvat Držovic, přičemž dálnice současně přechází přes říčku Romže. Severovýchodně od Držovic se dálnice opět přiblíží k bývalé silnici I/46 (dnes silnice III/0462) a v její těsné blízkosti vede až k Olomouci. Před Olomoucí dálnice dálnice D46 prochází mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín, na níž se kříží s dálnicí D35. Asi 0,5 km za křižovatkou, na okraji olomouckého předměstí, dálnice končí a přechází v silnici I/46.  Dálnice je postavena v pěti různých kategoriích, a to v kategorii R 22,5/100 v úseku od začátku dálnice po mimoúrovňovou křižovatku Drysice, v kategorii S 22,0/100 od mimoúrovňové křižovatky Drysice v úseku dlouhém asi 1 km po obec Želeč, v kategorii S 22,5/100 v krátkém asi 0,5 km dlouhém úseku kolem pískovny u obce Želeč, v kategorii S 21,5/100 od želečské pískovny po hranice okresů Prostějov a Olomouc (tj. asi 1 km severně od mimoúrovňové křižovatky Olšany u Prostějova) a v kategorii S 20,5/100 od hranice okresů Prostějov a Olomouc po konec dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výstavby.", "content": "První úvahy o dálnici D46 se objevují na začátku 60. let 20. století, tehdy však ještě jako o rychlostní silnici R46. Součástí sítě dálnic a rychlostních silnic se stala v roce 1963 přijetím koncepce dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací. Již od počátku byla plánována jako čtyřpruhová rychlostní silnice v úseku Vyškov – Prostějov – Olomouc.  Výstavba dnešní dálnice D46 byla zahájena v roce 1972 stavbou necelé 3 km dlouhého úseku z Olomouce po hranici okresů Olomouc a Prostějov (tj. přibližně do místa, kde dálnice přemosťuje silnici č. III/5709). V průběhu 70. let 20. století byly postupně zahájeny stavby všech úseků mezi Prostějovem a Olomoucí a s výjimkou úseku okolo želečské pískovny i všech úseků mezi Drysicemi a Žešovem.  Prvním úsekem otevřeným pro veřejnost byl 2,5 km dlouhý úsek mezi od Olomouce po hranici okresů Prostějov a Olomouc zprovozněný v roce 1974. V roce 1975 následovalo zprovoznění navazujícího úseku tvořícího obchvat Olšan u Prostějova a v roce 1977 dalšího navazujícího úseku od Olšan u Prostějova po Držovice. Mezitím, v roce 1976 byly dány veřejnosti do užívání úseky mezi Kelčicemi a mimoúrovňovou křižovatkou Prostějov-jih, na které navázaly do úseky od Kelčic po želečskou pískovnu zprovozněné postupně do roku 1979. Do roku 1980 tak byly zprovozněny dva souvislé, avšak navzájem nepropojené, úseky, a to první mezi obcí Želeč a mimoúrovňovou křižovatkou Prostějov-jih a druhý mezi Držovicemi a Olomoucí.  Stavba zbývajících úseků dálnice, tedy úsek od Vyškova po želečskou pískovnu a průtah Prostějovem, byly po jednotlivých dílčích úsecích postupně zahájeny v průběhu 80. let 20. století (s výjimkou krátkého úseku mezi Drysicemi a želečskou pískovnou, který byl zahájen již v 70. letech 20. století). Zprovoznění těchto úseků dálnice probíhalo rovněž postupně. Jako první byla v roce 1981 zprovozněn úsek mezi Drysicemi a želečskou pískovnou. Ten však na žádnou již zprovozněnou část dálnice nenavazoval, protože od nejbližší již zprovozněné části jej dělil asi 0,5 km dlouhý dosud nezprovozněný úsek kolem želečské pískovny. Do roku 1989 pak byly postupně zprovozněny navazující úseky od Drysic po Vyškov a celý úsek tvořící průtah Prostějovem. Do roku 1990 tedy byly v provozu dva souvislé úseky dálnice, a to úsek od Vyškova po želečskou pískovnu a úsek od želečské pískovny po Olomouc. Poslední dva úseky, východní obchvat Vyškova včetně provizorního napojení na dálnici D1 a úsek kolem želečské pískovny byly zprovozněny v roce 1992.  Od dokončení byla dálnice předmětem dvou větších stavebních úprav. První z nich je stavba mimoúrovňové křižovatky Slavonín, při níž byl modernizován i přilehlý úsek dálnice D46. Stavba křižovatky byla zahájena spolu se stavbou části dálnice D35 v roce 1999 a křižovatka byla zcela zprovozněna v roce 2003. Druhá stavební úprava se týkala nahrazení dosavadního provizorního napojení dálnice D46 na dálnici D1 u Vyškova mimoúrovňovou křižovatkou Vyškov-východ. Stavba křižovatky byla zahájena v roce 2001 spolu s úsekem dálnice D1 od Vyškova k Mořicím a byla zcela zprovozněna v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Připravované projekty.", "content": "Dálnice D46 je podle současné koncepce dálniční sítě dokončena v celé své délce. Všechny připravované projekty se tudíž týkají pouze stavebních úprav již hotových úseků.  Dálnice D46 je, coby převedená rychlostní silnice R46, dálnicí II. třídy, a splňuje tudíž pouze mírnější normy a požadavky. Ředitelství silnic a dálnic však plánuje postupnou úpravu dálnic II. třídy tak, aby se jejich úroveň sjednotila s úrovní dálnic I. třídy. Při jednotlivých větších rekonstrukcích tak bude dálnice současně upravována podle norem a požadavků pro dálnice I. třídy.  Na rozdíl od jiných dálnic II. třídy však probíhá modernizace dálnice D46 již nyní. Tato modernizace byla zahájena, když dálnice byla vedena ještě jako rychlostní silnice R46, a jejím cílem je odstranit bodové závady, které neodpovídají požadavkům kladeným na (dřívější) rychlostní silnice, tj. požadavkům kladeným na dálnice II. třídy, a to zejména rozšíření mimoúrovňových křižovatek o odbočovací a připojovací pruhy a úprava vedení spojovacích ramp. V roce 2015 byla dokončena modernizace mimoúrovňové křižovatky Brodek u Prostějova (exit 13). Před zahájením (tj. s pravomocným stavebním povolením) jsou modernizace mimoúrovňové křižovatky Drysice (exit 7) a mimoúrovňové křižovatky Prostějov-jih (exit 22). U ostatních mimoúrovňových křižovatek bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí a probíhá buď výkup potřebných pozemků nebo stavební řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoplatnění.", "content": "Použití dálnice je zpoplatněno, a to jak v systému časového zpoplatnění tak i v systému elektronického mýtného.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V systému časového zpoplatnění je dálnice D46 zpoplatněna v celé své délce, tedy od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín (exit 37). V systému elektronického mýtného je dálnice D46 zpoplatněna rovněž v celé své délce, tedy od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice v Olomouci za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín (exit 37).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Použití dálnice D46 je zpoplatněno od 1. ledna 1995, tedy od zavedení poplatků za užívání dálnic a silnic dálničního typu. V době zavedení zpoplatnění byla dálnice D46 zpoplatněna pouze v úseku od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po dnešní mimoúrovňovou křižovatku Hněvotín (exit 37). Koncový úsek v Olomouci od dnešní mimoúrovňové křižovatky Hněvotín po konec dálnice zpoplatněn nebyl..  Od svého zavedení bylo zpoplatnění dálnic a silnic dálničního typu předmětem několika změn, které se projevily i na míře zpoplatnění dálnice D46.  Nejdříve bylo dodatečně zpoplatněno i použití úseku od dnešní mimoúrovňové křižovatky Hněvotín (exit 37) po konec dálnice v Olomouci. Dálnice D46 tak byla zpoplatněna v celé své délce.  Nejvýraznější změnou bylo opuštění dosavadního jednotného systému zpoplatnění prostřednictvím poplatku za užívání dálnic a silnic dálničního typu a od 1. ledna 2007 jeho nahrazení dvěma systémy zpoplatnění, a to systémem časového zpoplatnění a systémem elektronického mýta. V obou systémech je dálnice D46 zpoplatněna ve stejném rozsahu, a to od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice v Olomouci za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín. Neexistuje tedy úsek dálnice D46, jehož užití by bylo v jednom systému zpoplatněno a v druhém nikoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Významné stavby na dálnici.", "content": "Součástí dálnice D46 je několik významných staveb.  Úsek dálnice cca mezi 2. a 4. kilometrem je tzv. rozšířený úsek dálnice. Jde o o 2400 m dlouhý úsek mezi Vyškovem a Pustiměří, který je postaven tak, aby v případě potřeby mohl sloužit jako záložní vzletová a přistávací dráha letiště Vyškov. Tento úsek je charakteristický cementobetonovým povrchem a absencí středního dělícího pásu, který je nahrazen odnímatelným zádržným systémem, jakož i odstavnými plochami (tzv. stojánkami) pro letadla po levé straně dálnice (ve směru staničení). Samotné letiště Vyškov se přitom nachází v těsné blízkosti dálnice, pročež je viditelná jak jeho hlavní zatravněná vzletová a přistávací dráha, tak i zázemí letiště.  Na 26. kilometru dálnice se nachází estakáda Haná v Prostějově, která se se svou délkou 794 m řadí mezi nejdelší dálniční mosty v České republice. Estakáda začíná (ve směru staničení dálnice) na východním předměstí Prostějova v průmyslovém areálu. Postupně přemosťuje několik železničních vleček, ulic, železniční trať Nezamyslice - Olomouc a říčku Hloučelu. Její stavba byla zahájena v roce 1984 a zprovozněna byla v roce 1989.  Poslední významou stavbou dálnice je mimoúrovňová křižovatka Slavonín. Tato křižovatka je totiž v České republice zatím jedinou dálniční TOTSO křižovatkou, neboli mimoúrovňovou křižovatkou, na které projetí v přímém směru znamená změnu silnice a směru jízdy, tedy odbočení. Při příjezdu ke křižovatce po dálnici D46 ve směru od Vyškova se přímý směr stáčí na východ a připojuje se na dálnici D35 ve směru na Lipník nad Bečvou, přičemž pro setrvání na dálnici D46 ve směru na Olomouc je nutno odbočit na spojovací rampu. Pro úplnost, z opačného směru, tedy při příjezdu po dálnici D35 ve směru od Lipníku nad Bečvou se o TOTSO křižovatku nejedná, neboť průběžné jízdní pruhy pokračují stále jako dálnice D35 ve směru na Hradec Králové a pro pokračování po dálnici D46 ve směru na Vyškov je nutno odbočit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice D46 (též hanácká dálnice - do 31. prosince 2015 rychlostní silnice R46) je dálnice, která vede z Vyškova přes Prostějov do Olomouce, kde končí a napojuje se do silniční sítě.", "tgt_summary": "D46 motorway (), formerly Expressway R46 () is a highway in southern Czech Republic. It was built from 1974 to 1992. Currently, as the D1 highway is not finished yet, it carries all international traffic, but after completion of it, it will have only regional traffic in central Moravia.", "id": 1844235}
{"src_title": "Dieta", "tgt_title": "Dieting", "src_document": [{"title": "Nemocniční dieta.", "content": "Nemocniční diety jsou předepisovány pro dosažení lékařských cílů, například bezsodíkové diety či diety bez soli. Jiné diety naopak míří na nárůst tělesného tuku či svalové hmoty.", "section_level": 1}, {"title": "Redukční dieta.", "content": "Redukční (nízkoenergetická) dieta je dieta, jejímž cílem je redukce tělesné hmotnosti, je základním prostředkem léčby nadváhy a obezity. Nejběžnější cíl držení diety je ztráta nadbytečného tělesného tuku, zhubnutí; účinná redukční dieta by měla rovnoměrně omezit tukové tkáně v těle. Často je však držena i osobami, nejčastěji mladými dívkami, které sice nadváhou netrpí, ale díky módnímu diktátu vychrtlosti nabývají pocitu nutnosti zhubnout.  Úbytek váhy může být způsoben nejen ztrátou tuku, ale i vody nebo svalů. Proto neplatí přímá úměra mezi obsahem tuku a tělesnou váhou. Ztrátu svalů během hubnutí lze omezit cvičením a optimálním výběrem potravy. Nesprávně prováděná dieta může být i zdraví nebezpečná. Nesprávně prováděná dieta může mít také opačný efekt, kdy po zhubnutí opět dochází k tvorbě tukových zásob, tzv. „jojo efekt“. Návrat k výživné stravě však může být horší než nepraktikování diety.  Lidé potřebují výživné látky jako jsou bílkoviny, tuky, sacharidy, vitamíny, minerály a voda. Esenciální aminokyseliny (složky bílkovin) jsou potřeba pro tvorbu buněk, především svalových. Esenciální mastné kyseliny jsou potřeba pro tvorbu mozkových buněk. Vitamíny a minerály jsou nutné pro mnoho funkcí. Celkové množství energie se liší podle věku jedince. U dospělých lidí je optimální příjem 1200–1500 kalorií denně.  Redukční dieta je realizována snížením energetického příjmu v konzumované potravě, dle současných dostupných studií vyplývá, že nejúčinnějším způsobem hubnutí je snížení příjmu energie a správné rozložení živin. Takto formulovaná strava je efektivní i při minimální fyzické aktivitě. Změna zastoupení základních živin ve prospěch bílkovin na úkor sacharidů – v poměru bílkoviny:tuky:sacharidy 30:30:40. Rovněž formulace jídelníčku by měla být taková, aby přítomné sacharidy v jednotlivých pokrmech měly co možná nejnižší glykemický index. Při omezení denního energetického příjmu o 500 až 1000 kcal by se úbytek hmotnosti měl pohybovat okolo 2 až 4 kilogramů za měsíc, při omezení o 1000 až 1500 kcal (denní energetický příjem okolo 1000 kcal) 4 až 6. Krátkodobě, obzvláště při vyšším stupni obezity, je možné snížit energetický příjem na 500 až 800 kcal. Taková dieta by však neměla trvat déle než jeden měsíc.  Důležité je se při redukční dietě vyhnout se průmyslově zpracovávaným potravinám. Často obsahují potravinářské přídatné látky (aditiva), vysoké množství soli, cukru. Jejich konzumace je spojena s zvýšeným rizikem rakoviny a různých civilizačních chorob jako obezita nebo cukrovka. Průmyslově zpracované potraviny kromě toho narušují mikrobiom trávicího systému a zásadně ovlivňují hormonální reakci na jídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Dělená strava.", "content": "Vychází z předpokladů, že bílkoviny vyžadují v žaludku prostředí kyselé, kdežto sacharidy zásadité. Proto se v jídle nemají vyskytovat bílkoviny se sacharidy dohromady (zelenina s jednou složkou) aby tak nedocházelo k neutralizaci trávicích šťáv (kyselé a zásadité prostředí se neutralizuje), a tudíž nedocházelo k poruše trávicího procesu. V případě neutralizace by se nemohly účelně rozkládat ani tuky, ani bílkoviny, takže by sacharidy kvasily a bílkoviny hnily, za vzniku pro tělo jedovatých – neboli toxických zbytků, z čehož je odvozen název této otravy – toxémie.  Jak blíže popisuje Harvey Diamond v knihách \"Fit pro život\", ukládání těchto toxických látek, které se nepodařilo zpracovat, je příčinou nadbytečných kilogramů. Diamond (spoluautor s manželkou Marylin) v oné knize nabízí stravovací styl, který pomůže přirozeně váhu dělenou stravou snížit. Dále jej rozvíjí pod pojmem přírodní hygiena i na další potřeby člověka jako je čistá voda, čistý vzduch, dostatek spánku, slunce, láskyplných vztahů atd. Propagátorem dělené stravy je také např. Vít Chaloupka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dieta (z řeckého \"diaita\", \"Δίαιτα\" – strava) je řízený příjem pokrmů a tekutin za účelem dosažení specifického cíle. Slovo \"dieta\" se může používat ve několika rozdílných významech: nemocniční (oficiální) diety, redukční diety na hubnutí, diety za účelem udržení nějakého zdravotního stavu, diety za účelem změny zdravotního stavu, diety jako dlouhodobého stravovacího systému (podepřený nějakým názorem nebo filozofií).", "tgt_summary": "Dieting is the practice of eating food in a regulated and supervised fashion to decrease, maintain, or increase body weight, or to prevent and treat diseases, such as diabetes and obesity. A restricted diet is more often pursued by those wanting to lose weight. Continuous dieting is recommended by US guidelines for obese or diabetic individuals to reduce body weight and improve general health. Some people follow a diet to gain weight (usually in the form of muscle). Diets can also be used to maintain a stable body weight and improve health.", "id": 2360637}
{"src_title": "Sagrada Família", "tgt_title": "Sagrada Família", "src_document": [{"title": "Antoni Gaudí.", "content": "Gaudího práce vykazuje vlivy maurské architektury. Zajímal se o Art nouveau, jeho přístup k architektuře je však velmi individuální a nekonvenční, inspiraci nacházel především v přírodě. Místo přesných projektů zhotovoval neostré skicy, modely s pomocí řetízků a zrcadel, často chodil na staveniště a pozoroval všechny detaily, aby je mohl případně pozměnit. Gaudí převzal projekt chrámu ve velmi raném stadiu (v roce 1883), věnoval mu hodně energie, na konci svého života na stavbě i bydlel. V roce 1926 však tragicky zahynul (srazila ho tramvaj), a ukázalo se nemožným pokračovat ve stavbě v jeho duchu. Předpokládá se, že by Gaudí nezůstal u zbarvení přírodního kamene, měl rád barvy, a řada jeho prací ukazuje nadměrné používání různých tónů barev.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Gaudí zamýšlel ze Sv. rodiny vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, a proto je tato katedrála velmi bohatá na křesťanské symboly. Jeden z nejpromyšlenějších znaků je 18 věží, které reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a ta nejvyšší Ježíše Krista. Věže, reprezentující evangelisty, budou doplněny sochami, zpodobňujícími tradiční symboly těchto světců: býk (sv. Lukáš), anděl (sv. Matouš), orel (sv. Jan) a lev (sv. Marek). Centrální věž Ježíše Krista bude doplněna obrovským křížem.  Ví se, že Gaudí také chtěl vybavit chrám třemi monumentálními fasádami: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání a každá z nich měla mít své 4 věže. Do roku 1935, kdy byla stavba přerušena, byla dostavěna pouze východní fasáda – Narození. Na vrcholech jejích věží jsou různé geometrické tvary – při jejich stavbě byl Gaudí pravděpodobně ovlivněn kubismem.  Dekorace zahrnuje také mnoho liturgických textů, jako „Hosanna“, „Gloria“, nebo „Sanctus“; na velkých dveřích fasády Narození můžeme číst různé texty z Bible, v různých jazycích včetně katalánštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Dokončení chrámu.", "content": "Znovu byla výstavba chrámu zahájena po válce, v roce 1952. O dokončení kostela probíhala řada diskusí. Někteří říkali, že dokončení by bylo, jako kdybychom Venuši Mélské přidělali ruce, jiní s dostavbou jen souhlasili. V roce 1978 byla dostavěna fasáda představující Kristovo utrpení, autorem sochařské výzdoby je sochař Josep Subirachs. Jeho hranaté postavy nekorespondují zcela s duchem Gaudího díla. V roce 2010 bylo završeno zastřešení a chrám byl vysvěcen papežem Benediktem XVI. Zároveň obdržel titul Basilica minor. Hlavní věž chrámu, symbolizující Ježíše Krista, by po dokončení měla být vysoká 170 m. Celkové dokončení katedrály se plánuje na rok 2026 – 100. výročí úmrtí Antonia Gaudího. Od začátku stavby (1882) do plánovaného dokončení (2026) to bude 144 let, co se chrám Sagrada Família začal budovat.  Architekti, kteří se po smrti Gaudího na výstavbě katedrály podíleli, se snažili dodržovat původní Gaudího plány. Je ale velice zajímavé, že od počátku stavby až dodnes se chrám staví pouze z darů a příspěvků, i to je důvod, proč výstavba trvá tak dlouho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Sagrada Família (celým katalánským názvem, španělsky, česky Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině) se nachází v Barceloně, hlavním městě Katalánska, na východním pobřeží Španělska. Stavební práce na něm začaly v roce 1882, trvají dodnes. Chrám je nejvýznamnější stavbou slavného katalánského architekta Antonia Gaudího. Toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který jí také propůjčil titul basilica minor.", "tgt_summary": "The Basílica de la Sagrada Família (Catalan: ; ; ('Basilica of the Holy Family')), also known as the Sagrada Família, is a large unfinished Roman Catholic minor basilica in Barcelona, Catalonia, Spain. Designed by Spanish/Catalan architect Antoni Gaudí (1852–1926), his work on the building is part of a UNESCO World Heritage Site. On 7 November 2010, Pope Benedict XVI consecrated the church and proclaimed it a minor basilica.", "id": 495773}
{"src_title": "Dálnice D7", "tgt_title": "D7 motorway (Czech Republic)", "src_document": [{"title": "Popis trasy dálnice.", "content": "Dálnice D7 je ještě ne zcela dokončená dálnice vedoucí z Prahy přes Louny do Chomutova. Je dlouhá 82 km a je v celé své délce plánována jako čtyřpruhová.  Po dálnici není v celém jejím úseku vedena žádná evropská silnice, což zřejmě způsobilo zanedbání její výstavby a preferování problematické dálnice D8.", "section_level": 1}, {"title": "Úsek od Prahy po Louny.", "content": "Dálnice D7 začíná na severozápadu Prahy provizorním volným navázáním na silnici I/7. Avšak v budoucnu bude začínat na mimoúrovňovém křížení s dálnicí D0 v Praze v prostoru mezi místními částmi Přední Kopanina a Nebušice poblíž osady Na Padesátníku. Od této křižovatky povede severozápadním směrem k letišti Václava Havla Praha, v prostoru současné mimoúrovňové křižovatky Ruzyně - letiště nahradí současnou silnici I/7 a za mimoúrovňovou křižovatkou Aviatická se napojí na již zprovozněný úsek.  Od mimoúrovňové křižovatky Ruzyně - letiště dálnice pokračuje severovýchodním směrem ke Slanému, přičemž míjí město Buštěhrad. Pro tento úsek dálnice je příznačné, že prochází mírně zvlněnou krajinou. Jihovýchodně od Slaného, u obce Knovíz je dálnice v současnosti provizorně ukončena a přechází v silnici I/7. Po dokončení bude dálnice pokračovat dál severovýchodním směrem, přičemž od Knovíze vytvoří jihozápadní obchvat Slaného, kdy mimo jiné překlene údolí Šternberského potoka a údolí Červeného potoka. Severozápadně od Slaného, u Kutrovic, potom dálnice překlene údolí Bakovského potoka, následně projde koelm obce Třebíz a městyse Panenský Týnec načež naváže na již zprovozněný úsek u Sulce, místní částo obce Toužetín. Od něj bude pokračovat dále k Lounům, kterým vytvoří jejich jihovýchodní obchvat.  Již zprovozněné úseky této části dálnice jsou postaveny ve třech různých kategoriích, a to v kategorii S 22/100 v úseku od provizorního začátku dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Aviatická po mimoúrovňovou křižovatku Makotřasy, v kategorii S 24,5/100 od mimoúrovňové křižovatky Makotřasy po obec Brandýsek a v kategorii R 24,5/100 asi 2,3 km dlouhý úsek od Brandýsku po provizorní ukončení dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Knovíz. Zbývající, dosud nezprovozněné úseky této části dálnice, tj. od mimoúrovňové křižovatky Knovíz po Louny budou vystavěny v kategorii R 25,5/100.", "section_level": 2}, {"title": "Úsek od Loun po Chomutov.", "content": "Po dokončení obejde dálnice D7 město Louny po jejich jihozápadním okraji a vytvoří jim jihozápadní obchvat. Následně bude mezi Lounami a Postoloprty pokračovat v údolí řeky Ohře, kterou před Postoloprtami překlene a vytvoří severní obchvat města Postoloprty. Následně opouští údolí řeky Ohře a souběžně s říčkou Chomutovkou vede k městu Chomutov, přiečmž od Postoloprt až po Chomutov je dálnice již zprovozněna. Pro celý úsek od Postoloprt po Chomutov je typické, že prochází rovinatou krajinou. Chomutov dálnice obchází po jeho jižním okraji, přičemž za mimoúrovňovou křižovatkou Spořice dálnice D7 končí volným přechodem na silnici I/7.  Již zprovozněné úseky této dálnice jsou postaveny v kategorii R 25,5/100. Zbývající, dosud nezprovozněné úseky této části dálnice, tj. od Loun po Bítozeves, budou rovněž vystavěny v kategorii R 25,5/100.", "section_level": 2}, {"title": "Historie výstavby.", "content": "První úvahy o dálnici D7 se objevují na začátku 60. let 20. století, tehdy však ještě jako o rychlostní silnici R7. Součástí sítě dálnic a rychlostních silnic se stala v roce 1963 přijetím koncepce dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací. Dálnice byla od počátku plánována jako čtyřpruhová rychlostní silnice v úseku Praha – Louny – Chomutov.  Výstavba dnešní dálnice D7 byla zahájena v roce 1971 začleněním 6 km dlouhého úseku mezi mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště a Makotřasami. Tento úsek byl ve výstavbě 1962 a zprovozněn byl v roce 1964 ještě jako silnice I/7, přičemž navázal na 2,1 km dlouhý čtyřpruhový úsek silnice I/7, který byl pokračováním ulice Evropská a který byl zprovozněn již před rokem 1953. Samotná mimoúrovňová křižovatka Ruzyně - letiště byla potom zprovozněna v roce 1962. V průběhu 70. let 20. století byly postupně zahájeny stavby všech úseků mezi Makotřasy a Slaným.  Prvním úsekem otevřeným pro veřejnost byl 6 km dlouhý úsek mezi mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště a Makotřasy který zprovozněn ještě před vymezením dálnice D7 a který se po začlenění do dálnice v roce 1971 stal její první zprovozněnou součástí. V roce 1976 následovalo zprovoznění mimoúrovňové křižovatky Buštěhrad (dříve nazývané též jako mimoúrovňová křižovatka Koníčkův mlýn nebo mimoúrovňová křižovatka Makotřasy). V roce 1979 byl ještě zprovozněn 1,5 km dlouhý úsek mezi Makotřasy a Buštěhradem. Ostatní úseky byly v 70. letech 20. století v provozu pouze v polovičním profilu, zcela zprovozněny byly až v 80. letech 20. století, a to v roce 1982 úsek mezi Buštěhradem a Stehelčevsí, v roci 1984 úsek mezi Stehelčevsí a Brandýskem, v roce 1985 úsek mezi Brandýskem a Knovízem a v roce 1986 úsek od Knovíze po mimoúrovňovou křižovatku Knovíz, který byl však ukončený provizorním sjezdem ještě před mimoúrovňovou křižovatkou. Samotná mimoúrovňová křižovatka Knovíz (dříve nazývaná mimoúrovňová křižovatka Slaný-jih) pak byla zprovozněna v roce 1989.  V průběhu 90. let 20. století probíhala výstavba vybraných úseků dálnice D7, zejména těch, které vytvořily obchvaty obcí nebo které odstranily kolizní body, v polovičním profilu, u něhož byla současně provedena i příprava na plný profil. Tak byl v letech 1995 až 1998 zprovozněn obchvat Slaného, v roce 1997 obchvat Třebíze a v roce 1999 obchvat Loun. Dostavba na plný profil potom měla probíhat podle potřeby. Tento způsob vystavby byl koncem devadesátých přehodnocen a od roku 2000 probíhala výstavba dalších úseků přímo v plném profilu. Takto byl zahájena stavba obchvatu Sulce, místní části obce Toužetín a úseků mezi Bitozevsí a Chomutovem. Obchvat Sulce byl zprovozněn v 2009, avšak pro svou krátkou délku není do dostavby některého z navazujících úseků označen jako dálnice. Část dálnice mezi Bitozevsí a Chomutovem byla zprovozněna v roce 2009 v úseku od Bitozevse po Vysočany a v roce 2013 v úseku od Vysočan po konec dálnice v Chomutově.  V roce 2016 byla zprovozněna úprava mimoúrovňové křižovatky Ruzyně - letiště, jejímž cílem bylo upravit sjezd z dálnice ve směru na Chomutov a nájezd na dálnici ve směru na Chomutov. Avšak i tato úprava je jen provizorní, neboť v konečné podobě této mimoúrovňové křižovatky bude pro směr od Prahy k letišti použita polopřímá rampa namísto nynější nepřímé rampy.", "section_level": 1}, {"title": "Připravované projekty.", "content": "Dálnice D7 v současnosti není zprovozněna v celé své délce, jak je naplánována podle současné koncepce dálniční sítě. Vedle projektů týkajících pouze stavebních úprav již hotových úseků tak probíhají projekty zaměřené na výstavbu dosud nezprovozněných úseků.  K úplnému dokončení dálnice D7 zbývá zprovoznit úseky mezi mimoúrovňovou křižovatkou Knovíz a již zprovozněným úsekem u Sulce a mezi již zprovozněným úsekem u Sulce a mimoúrovňovou křižovatkou Postoloprty-západ. U všech chybějících úseků probíhá příprava k zahájení výstavby, avšak jednotlivé úseky jsou v různých stádiích přípravy. Zahájení výstavby do roku 2020 se potom očekává u úseku tvořící obchvat Panenského Týnce, úseku okolo Chlumčan a úseku tvořícího obchvat Loun. U zbývajících úseků se potom ke stavu jejich přípravy očekává zahájení stavby nejdříve v roce 2022. Počáteční úsek pak bude realizován spolu s navazujícím úsekem dálnice D0.  Projekty týkající se rekonstrukce již hotových úseků se zaměří na úpravu dálnice podle norem a požadavků pro dálnice I. třídy, neboť dálnice D7 je, coby převedená rychlostní silnice R7, dálnicí II. třídy, a splňuje tudíž pouze mírnější normy a požadavky. Ředitelství silnic a dálnic však plánuje postupnou úpravu dálnic II. třídy tak, aby se jejich úroveň sjednotila s úrovní dálnic I. třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoplatnění.", "content": "Použití dálnice je zpoplatněno, a to jak v systému časového zpoplatnění tak i v systému elektronického mýtného", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V systému časového zpoplatnění je dálnice D7 zpoplatněna pouze v úseku od provizorního začátku dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště po provizorní zakončení dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Knovíz. Druhý úsek dálnice od provizorního začátku u Bitozevse po konec dálnice u Chomutova zpoplatněn není. Pro úplnost je nutno dodat, že v systému časového zpoplatnění není zpoplatněn ještě krátký úsek dálnice D7 tvořící obchvat Sulce, avšak v současnosti tento úsek pro svou krátkou délku není ani označen jako dálnice. V systému elektronického mýtného je dálnice D7 zpoplatněna v celé své zprovozněné délce, tedy jak v úseku od provizorního začátku dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště po provizorní konec u Knovíze, tak i v úseku od Bitozevse po Chomutov, jakož i v krátkém, byť dosud neoznačeném jako dálnice, úseku u Sulce.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Použití dálnice D7 je zpoplatněno od 1. ledna 1995, tedy od zavedení poplatků za užívání dálnic a silnic dálničního typu. V době zavedení zpoplatnění byla dálnice D7 zpoplatněna pouze v úseku od mimoúrovňové křižovatky Kněževes (exit 3) po provizorní konec dálnice u Kněževsi za mimoúrovňovou křižovatkou Kněževes. Počáteční úsek u Prahy od provizorního začátku dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště po mimoúrovňovou křižovatku Kněževes zpoplatněn nebyl..  Od svého zavedení bylo zpoplatnění dálnic a silnic dálničního typu předmětem několika změn, které se projevily i na míře zpoplatnění dálnice D7. Většina změn však souvisela se zprovozněním nových úseků, u nichž bylo též zaváděno zpoplatnění za jejich užití.  První a nejvýraznější změnou bylo opuštění dosavadního jednotného systému zpoplatnění prostřednictvím poplatku za užívání dálnic a silnic dálničního typu a od 1. ledna 2007 jeho nahrazení dvěma systémy zpoplatnění, a to systémem časového zpoplatnění a systémem elektronického mýta. Existence dvou systémů zpoplatnění se projevila i na míře zpoplatnění dálnice D10. Zatímco v systému časového zpoplatnění nedošlo k žádným změnám a nezpoplatněný úsek zůstal zachován, tak v systému elektronického mýta byla dálnice zpoplatněna v celé své zprovozněné délce.  K další změně došlo 1. ledna 2008, odkdy byla dálnice D7 zpoplatněna v celé své délce, tj. včetně úseku od provizorního začátku dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Ruzyně - letiště po mimoúrovňovou křižovatku Kněževes, i v systému časového zpoplatnění. Dále tak bylo užití dálnice D7 zpoplatněno ve stejném rozsahu v obou systémech zpoplatnění.  K další změně ve zpoplatnění užití dálnice D7 došlo od 1. ledna 2010, kdy byly zpoplatněny i nově zprovozněný úsek tvořící obchvat Sulce a úsek od Bitozevse po Žiželice. Avšak zpoplatněny byly úseky pouze v systému elektronického mýta, v systému časového zpoplatnění tyto úseky zpoplatněny nebyly.  Poslední změna nastala 1. ledna 2013 a týká se opět systému elektronického mýtného, odkdy je v tomto systému zpoplatněn i nově zprovozněný úsek dálnice od Žiželic po Chomutov.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dálnice D7 (do 31. prosince 2015 rychlostní silnice R7), někdy též zvaná slánská či chomutovská dálnice, je dálnice, která vede z Prahy přes Louny do Chomutova, kde končí a napojuje se do silniční sítě.", "tgt_summary": "D7 motorway (), formerly Expressway R7 () is a highway northwest from Prague to Chomutov and the German border. As of 2018, of the highway are in operation.", "id": 1173960}
{"src_title": "Smolensk", "tgt_title": "Smolensk", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leží na březích řeky Dněpr v horní části jeho toku. Řeka zde protéká Smolenskou vrchovinou, která je západní částí Smolensko-moskevské vyvýšeniny. Řeka protéká městem z východu na západ a dělí ho na dvě části: severní a jižní (centrum).  Na území města se do Dněpru vlévá několik menších toků, jejichž údolí jsou dnes zcela zastavěna městskou zástavbou. Rozdíl výšek mezi zařezanými údolími a vrcholy dosahuje až 90 m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Smolensk patří k nejstarším městům v zemi. Byl původně centrem kmene Krivičů, od roku 882 se stal součástí Kyjevské Rusi. Ve 12. století byl centrem Smolenského knížectví, mezi lety 1404 až 1514 pak tvořil součást Litvy. Poté byl sice součástí Ruska, ale jen 100 let; po tomto období se jej zmocnilo Polsko. K Ruské říši pak byl Smolensk připojen definitivně až v roce 1667 Andrušovským mírem. V roce 1812 město obsadil Napoleon Bonaparte.  13. listopadu 1917 zde získali během občanské války moc bolševici. Mezi 16. červencem 1941 a 25. zářím 1943 bylo město okupováno nacisty, během této doby došlo téměř k jeho zničení; srovnáno se zemí bylo 93 % zástavby. Smolensk získal následně titul Město-hrdina, a byl obnoven jako klasické sovětské město – vznikly široké bulváry a monotónní panelová zástavba. Rekonstruováno však bylo též mnoho historických staveb.  10. dubna 2010 se u města stala letecká havárie polského vládního letadla Tu-154, při níž zemřelo 96 osob (88 cestujících a 8 členů posádky), včetně prezidenta Lecha Kaczyńského, jeho manželky a dalších osobností polské elity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smolensk () je historické město v evropské části Ruska. Leží na západě Centrálního federálního okruhu na horním toku Dněpru poblíž hranic s Běloruskem. Město je centrem Smolenské oblasti. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Smolensk () is a city and the administrative center of Smolensk Oblast, Russia, located on the Dnieper River, west-southwest of Moscow.", "id": 414080}
{"src_title": "Jan Zábrana", "tgt_title": "Jan Zábrana", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan Zábrana se narodil v Herálci roku 1931 a v roce 1940 se s rodinou přestěhoval do Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena jeho matka Jiřina Zábranová. Téhož roku složil maturitu na humpoleckém gymnáziu, ale nebyl vzhledem k politické perzekuci své rodiny přijat na filozofickou fakultu. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, Družstvu Smalt v Radotíně, provozovně ve Veletržní ulici.  Poté se 27. října 1954 stal překladatelem na volné noze, ovšem také se začínaly projevovat záchvaty deprese. V roce 1957 debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou. Při amnestii v roce 1960 byli propuštěni Zábranovi rodiče na svobodu. V roce 1963 bylo požehnáno manželství s Marií Leskovjanovou, do kterého se narodila o rok později dcera Eva.  V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní \"Utkvělé černé ikony\". V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat. V následujících letech upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel na rakovinu. Je pohřben v Poděbradech.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Od roku 1954 se věnoval literární práci jako překladatel z povolání. Zaměřil se zejména na ruskou, anglickou a americkou prózu a poezii a pro české čtenáře objevil četné pozoruhodné autory a hodnotná díla. Patří k nim např. překlad Osipa Mandelštama, či Borise Pasternaka. Především však znovuobjevil a do českého jazykového a literárního světa přivedl ojedinělé literární dílo ruského židovského autora Isaaka Babela. Babelova \"Rudá jízda\" byla do češtiny poprvé přeložena již roku 1928. Jan Zábrana však literární kvalitu díla podtrhl a umocnil svým básnickým citem a vybroušeným překladatelským řemeslem. K řadě svých překladů připojil esejistické komentáře. Souborné vydání vyšlo pod titulem \"Potkat básníka\" (1989).  Přeložil básně Émile Verhaerena (sbírka \"Básně – výbor\", překlady Jiří Konůpek a Jan Zábrana, Praha, SNKLU, 1962, edice \"Světová četba\", Sv. 294).  Vedle překladatelské činnosti se věnoval vlastní literární tvorbě, především poezii. Za svého života publikoval sbírky \"Utkvělé černé ikony\" (1965), \"Lynč\" (1968) a \"Stránky z deníku\" (1968), v nichž usiloval o spojení básnického civilismu s filozoficky laděnou subjektivní tvůrčí tóninou. Celé jeho básnické dílo bylo vydáno posmrtně v souborech \"Jistota nejhoršího\" (1991) a \"Básně\" (1993).  V 50. letech psal hrabalovsky laděné prózy (\"Sedm povídek\", 1993). Později napsal spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (\"Vražda v zastoupení\", 1967) a dětskou knížku \"Táňa a dva pistolníci\" (1965).  Sugestivní svědectví o době, svém životě, názorech a postojích podal ve svých poznámkách a deníkových záznamech. Ty začínají rokem 1948, přesněji jeho popřevratovými událostmi a časově překlenují celý autorův život. Výbor z jeho deníků pod názvem \"Celý život\" byl poprvé uspořádán a vydán v roce 1992 a získal ocenění Kniha roku Lidových novin.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pokrytí překladu.", "content": "V 70. letech a v první polovině 80. let časopisecky publikoval zcela sporadicky, a to výhradně překlady. V témže období kryl svým jménem překladatelské práce svých přátel, mj. Luby a Rudolfa Pellarových (E. Hemingway: \"Přes řeku do stínu stromů\", \"Pohyblivý svátek\", 1978; J. Jones: \"Tak už to chodí\", in antologie \"Hlídky naděje\", 1975), Antonína Přidala (J. B. Priestley: \"Dobří kamarádi\", 1980), Anny Novákové (G. I. Uspenskij: \"Ulice Na Ztracence\", 1978), Hany Žantovské (G. Greene: \"Vlak do Instanbulu\", 1973) aj.  Naopak údajné Zábranovo pouhé pokrývání překladu knihy Warrena Millera \"Prezydent Krokadýlů\" (česky 1963), k němuž se na počátku 90. let přihlásil Josef Škvorecký, zpochybňuje Patrik Ouředník. Ouředník ve svém dvojím příspěvku, který následně vyvolal debatu v Kritické příloze \"Revolver Revue\" (\"Prezydent, nebo Krokadýl?\" a \"Čisté víno\"), poukazuje na nedůslednost a protichůdnost argumentů Škvoreckého.  Ouředníkovi dala zpětně za pravdu korespondence Jana Zábrany s Antonínem Přidalem (tiskem 2018), obsahující pasáže o překladu. Editor Jiří Opelík píše: „V devadesátých letech se za jediného překladatele knihy prohlásil Josef Škvorecký, máme však za to, že mu lze na překladu přiznat jen dílčí (konzultační) participaci.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Zábrana (4. června 1931 Herálec – 3. září 1984 Praha) byl český básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny.", "tgt_summary": "Jan Zábrana (4 July 1931, in Herálec (Havlíčkův Brod District) – 3 September 1984, in Prague) was a Czech writer and translator.", "id": 981941}
{"src_title": "Alexandr Litviněnko", "tgt_title": "Alexander Litvinenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1988 začal pracovat v kontrarozvědce KGB, od roku 1991 sloužil v centrále FSB. Za účinnou činnost při boji s organizovaným zločinem byl vyznamenán titulem veterána MUR (Kriminalistické oddělení moskevské milice). V roce 1997 byl přeřazen do přísně tajné správy pro rozpracovávání zločineckých organizací FSB na funkci staršího operativního spolupracovníka a zástupce náčelníka 7. oddělení.  Na tiskové konferenci v listopadu 1998 zveřejnil, že dostával rozkazy v rozporu se zákony. V březnu 1999 byl zatčen a umístěn ve vazební věznici Lefortovo. Soudní jednání skončilo osvobozením, ale hned poté byl v budově soudu zatčen FSB s jiným obviněním, které bylo nakonec uzavřeno, aniž by bylo zahájeno soudní řízení. Po propuštění z druhé vazby a po písemném závazku, že neopustí zemi, bylo proti němu zahájeno další šetření. Přes závazek brzy s pomocí předsedy Nadace občanských svobod Alexandra Goldfarba odjel z Ruska a v květnu 2001 obdržel politický azyl ve Velké Británii.  V knize \"FSB vyhazuje Rusko do povětří\" (anglicky \"FSB blows up Russia\", rusky \"ФСБ взрывает Россию\") napsané spolu s Jurijem Felštinským uvedl verzi, že teroristické atentáty v roce 1999 na obytné domy v Moskvě a Volgodoňsku byly připraveny a provedeny agenty FSB s úmyslem svést odpovědnost na Čečeny a získat tak záminku k obnovení čečenské války. Litviněnko také tvrdil, že Vladimir Putin stál za vraždou novinářky Anny Politkovské.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava a smrt.", "content": "1. listopadu 2006 Litviněnko náhle onemocněl. Novinářům řekl, že se ten den setkal se dvěma bývalými agenty KGB. Jeden z nich byl Dmitrij Kovtun a druhým Andrej Lugovoj, který býval bodyguardem ruského expremiéra Jegora Gajdara (i ten byl v listopadu 2006 otráven.) Později se Litviněnko setkal též s italským akademikem Mariem Scaramellou, který mu předal informace o smrti Anny Politkovské, ruské novinářky, zastřelené v říjnu 2006 v Moskvě. Scaramella tvrdil, že se s Litviněnkem setkal proto, aby ho varoval před ruskou rozvědkou, která je oba chtěla údajně zlikvidovat. Scarammela byl v prosinci televizí Sky News označen za další oběť otravy poloniem.  Dne 23. listopadu 2006 Litviněnko na následky otravy zemřel. Ve svém posledním prohlášení obvinil ze své smrti ruského prezidenta Putina. Krátce před svou smrtí konvertoval k islámu.  Dne 22. května 2007 vyšla zpráva, že britský vyšetřovací tým obvinil z vraždy ruského obchodníka Andreje Lugového.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné soudní vyšetřování.", "content": "V lednu 2015 začalo v Británii veřejné soudní vyšetřování Litviněnkovy smrti. V červenci bylo veřejné vyšetřování ukončeno, přičemž jeho závěry mají být kompletně zveřejněny koncem roku. Podle právníků není pochyb o přímém zapojení Ruska do vraždy Alexandra Litviněnka V lednu 2016 soudce Robert Owen dospěl k závěru, že operaci FSB s cílem Litviněnka zabít pravděpodobně posvětil její tehdejší šéf Nikolaj Patrušev a nejspíš ji odsouhlasil také prezident Vladimir Putin. Za pachatele vraždy označil soud Andreje Lugového a Dmitrije Kovtuna.", "section_level": 3}, {"title": "Dílo.", "content": "Překlady:  In Memoriam vyšly: Překlady:", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr Valterovič Litviněnko, rusky \"Александр Вальтерович Литвиненко\", (4. prosince 1962, Voroněž, Sovětský svaz – 23. listopadu 2006, Londýn, Spojené království) byl agent KGB a FSB. Byl ostrým kritikem prezidenta Putina, především kvůli jeho politice v Čečensku. V roce 2000 emigroval do Velké Británie, kde získal azyl a v roce 2006 také britské občanství. Na začátku listopadu 2006 byl otráven radioaktivním poloniem a 23. listopadu na následky otravy zemřel.", "tgt_summary": "Alexander Valterovich Litvinenko (; 30 August 1962 or 4 December 1962 by father's account – 23 November 2006) was a British-naturalised Russian defector and former officer of the Russian FSB secret service who specialised in tackling organized crime. According to US diplomats, Litvinenko coined the phrase Mafia state.", "id": 323631}
{"src_title": "Tomáš Zápotočný", "tgt_title": "Tomáš Zápotočný", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Zápotočný působil v ČR v klubech FK Marila Příbram, ZD Milín, 1. FK Drnovice a FC Slovan Liberec. V roce 2006 odešel na své první zahraniční angažmá do Itálie do týmu Udinese Calcio. Poté hrál v Turecku v mužstvech Beşiktaş JK a Bursaspor.", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V lednu 2011 přestoupil z Beşiktaşe do pražské Sparty.  V základní skupině I Evropské ligy 2012/13 byla Sparta Praha přilosována k týmům Olympique Lyon (Francie), Hapoel Ironi Kirjat Šmona (Izrael) a Athletic Bilbao (Španělsko). V prvním utkání Sparty 20. září 2012 proti domácímu Lyonu nenastoupil (hrál Vlastimil Vidlička), pražský klub podlehl soupeři 1:2. 4. října 2012 již nastoupil a vstřelil v Evropské lize 2012/13 první gól Sparty (ve 26. minutě) proti španělskému klubu z Baskicka Athletic Bilbao, finalistovi soutěže z minulého ročníku 2011/12. Zápotočný vystřelil ze střední vzdálenosti a míč si brankář Irazioz srazil do sítě. Domácí Sparta Praha zvítězila 3:1 a připsala si první 3 body do tabulky základní skupiny I. 25. října 2012 odehrál celý zápas na domácím hřišti s izraelským týmem Ironi Kirjat Šmona, pražský klub vyhrál 3:1 a upevnil si s 6 body druhou příčku za vedoucím Lyonem. 8. listopadu v odvetě s Ironi Kirjat Šmonou v Izraeli (hrálo se na stadionu v Haifě) nastoupil v základní sestavě a byl u remízy 1:1. 22. listopadu nastoupil do domácího zápasu s Lyonem, který skončil remízou 1:1. Tento výsledek posunul Spartu Praha již před posledními zápasy základní skupiny do jarní vyřazovací části Evropské ligy z druhého místa (první místo si zároveň zajistil Lyon). Zápotočný dostal v utkání žlutou kartu. Poslední zápas základní skupiny I proti Bilbau absolvoval 6. prosince 2012, díky remíze 0:0 pražský celek získal ve skupině celkem 9 bodů. Do jarního šestnáctifinále byl Spartě přilosován anglický velkoklub Chelsea FC, Tomáš Zápotočný nastoupil 14. února 2013 v Praze v základní sestavě, pražský klub podlehl doma soupeři 0:1 gólem mladého brazilského fotbalisty Oscara. O týden později se představil v odvetě na Stamford Bridge, Sparta vedla 1:0, ale naději na prodloužení nakonec neudržela, ve druhé minutě nastaveného času inkasovala vyrovnávací gól na 1:1 z kopačky Edena Hazarda a z Evropské ligy vypadla.  Vydařený ligový zápas absolvoval 24. února 2013 proti hostujícímu Slovácku, jedním gólem se podílel na výhře Sparty 4:0. 10. března se v 19. ligovém kole podílel gólem v závěru utkání na remíze 2:2 s Jabloncem.  V sezoně 2013/14 získala Sparta Praha ligový titul, Tomáš Zápotočný nastoupil během ní za pražský klub v závěru ligového utkání 10. srpna 2013 proti Bohemians 1905 (výhra 2:1).", "section_level": 2}, {"title": "1. FK Příbram (návrat).", "content": "V září 2013 přestoupil ze Sparty do 1. FK Příbram, kde již v minulosti působil. Debutoval 14. září 2013 proti domácímu Slovácku, nastoupil na postu středního obránce, Příbram remizovala 1:1. Vydařený zápas absolvoval 20. října 2013 proti Olomouci, vstřelil své první ligové branky v dresu Příbrami. Dvěma góly se podílel na výhře 3:2, první dal z pokutového kopu.", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava.", "content": "V létě 2016 přestoupil z Příbrami do druholigového FC Baník Ostrava, podepsal smlouvu na jeden rok. S týmem zažil v sezóně 2016/17 postup do české nejvyšší ligy. V červenci 2017 po výrazné prohře 2:5 v přípravě s druholigovým klubem FK Fotbal Třinec v Baníku skončil.", "section_level": 2}, {"title": "1. FK Příbram (druhý návrat).", "content": "Poté se koncem července 2017 dohodl na návratu do 1. FK Příbram, kde nahradil v obraně Martina Jiránka, který odešel do Dukly Praha.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu ČR debutoval 16. 8. 2006 v přátelském zápase v Uherském Hradišti proti reprezentaci Srbska (prohra 1:3). Celkem odehrál v letech 2006–2007 za český národní tým 4 zápasy, branku nevstřelil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Zápotočný (* 13. září 1980 Příbram) je bývalý český fotbalový obránce a bývalý reprezentant, od léta 2017 hráč klubu 1. FK Příbram. Mimo Českou republiku působil na klubové úrovni v Itálii a Turecku. Na kontě má 4 starty za český národní tým v letech 2006–2007.V létě 2018 ukončil fotbalovou kariéru", "tgt_summary": "Tomáš Zápotočný (born 13 September 1980) is a retired Czech footballer, who lastly played for 1. FK Příbram in the Czech National Football League.", "id": 244802}
{"src_title": "Karl Renner", "tgt_title": "Karl Renner", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze zchudlé rolnické rodiny z Moravy z dvojčat - jako druhý v pořadí je v matrice zapsán bratr Anton. Studoval na mikulovském gymnáziu. V letech 1889–1894 studoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1898 získal titul doktora práv. Působil jako domácí učitel a roku 1895 nastoupil jako knihovník do Říšské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra za Rakouska-Uherska.", "content": "Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Sblížil se se sociálně demokratickým hnutím a začal publikovat v jejich tisku (zpočátku pod pseudonymem \"Synopticus\", aby neriskoval svou úřední dráhu). Zaměřoval se na otázky národohospodářské i národnostní. Napsal známou knihu \"Staat und Nation\", v které se vehementně zasazoval za „národnostní princip“. Federalismus považoval za logické uspořádání mnohonárodního státu, jakým bylo Rakousko-Uhersko. Pro jednotlivé národnosti doporučoval širokou míru kulturní a školské autonomie, centrální vláda měla disponovat správními, hospodářskými a bezpečnostními kompetencemi. Místo teritoriálního rozhraničení prosazoval personální autonomii. V tomto ohledu s ním souhlasil například i český sociální demokrat Bohumír Šmeral.  Poté, co bylo zavedeno rovné a všeobecné volební právo, vstoupil do aktivní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Dolní Rakousy 42. Usedl do poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů. Opětovně byl zvolen za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie. Kromě toho byl také poslancem Dolnorakouského zemského sněmu.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouským kancléřem.", "content": "Jeho politická kariéra vyvrcholila po zániku monarchie. Od 30. října 1918 do 7. července 1920 zastával úřad rakouského kancléře a v tomto období stál v čele tří po sobě jdoucích vlád (první vláda Karla Rennera, druhá vláda Karla Rennera a třetí vláda Karla Rennera). V druhé vládě (od 15. března 1919) zároveň zastával post ministra školství Rakouska a ministra vnitra Rakouska a od 26. července 1919 i ministra zahraničních věcí Rakouska. Ve své třetí vládě od 17. října 1919 již byl opět výlučně kancléřem. V čele rakouské vlády musel řešit složité vyjednávání o Saint-Germainské mírové smlouvě, která formálně ukončila existenci rakouského státu z doby před rokem 1918 a místo něj vytvořila malé Rakousko obklopené nástupnickými státy. Důraz na zahranční politiku si udržel i po odchodu z kancléřského křesla, protože v následující první vládě Michaela Mayra zastával do 22. října 1920 nadále pozici ministra zahraničních věcí.  Pak ustoupil do pozadí, ale nadále zůstával občasným parlamentním řečníkem své strany při významných událostech. V roce 1927 uvažoval o možnosti velké, pravolevé koalice, ale nakonec tuto variantu zamítl, stejně jako při opakovaných úvahách o takovém uspořádání v roce 1931. Až do roku 1933 byl opatrným stoupencem připojení Rakouska k Německu v rámci práva na sebeurčení, zároveň ale usiloval o nové a korektní vztahy s Československem a Itálií. V roce 1931 ho sociální demokracie navrhovala na funkci rakouského prezidenta, od téhož roku byl předsedou Národní rady Rakouska (rakouský parlament). V březnu 1933 na tuto funkci ovšem na přání své strany rezignoval.  Poté, co v roce 1934 skončila parlamentní vláda v Rakousku a začal austrofašistický režim, se zpočátku neúspěšně snažil o smírné řešení politické krize využitím svých kontaktů v Křesťansko-sociální straně, pak byl po jistou dobu vězněn a následně se zcela stáhl z veřejného života. V referendu v roce 1938, konaném zpětně po provedení anšlusu, podporoval připojení Rakouska k Německu a na podzim toho roku uvítal také Mnichovskou dohodu a připojení Sudet k Říši. Válečné roky strávil ve městě Gloggnitz a zabýval se sociologickými a právními otázkami.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouským prezidentem.", "content": "Do vrcholové politiky se vrátil na konci války. Od 27. dubna 1945 do 20. prosince 1945 byl opět kancléřem (čtvrtá vláda Karla Rennera) a reprezentoval obnovený rakouský stát vůči spojeneckým okupačním orgánům. Následně se stal prezidentem Rakouska a úřad zastával až do své smrti 31. prosince 1950. Podobně jako po roce 1918 i nyní se významně zasloužil o obnovu země a parlamentní vlády v Rakousku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Renner (; 14. prosince 1870 Dolní Dunajovice – 31. prosince 1950 Vídeň) byl rakouský sociolog a marxisticky orientovaný politik Sociálně demokratické strany Rakouska. V letech 1918–1920 byl prvním kancléřem Rakouské republiky. V letech 1945–1950, až do své smrti, zastával funkci prvního spolkového prezidenta druhé Rakouské republiky.", "tgt_summary": "Karl Renner (14 December 1870 – 31 December 1950) was an Austrian politician of the Socialist Party. He is often referred to as the \"Father of the Republic\" because he led the first government of German-Austria and the First Austrian Republic in 1919 and 1920, and was once again decisive in establishing the present Second Republic after the fall of Nazi Germany in 1945, becoming its first President after World War II (and fourth overall).", "id": 1137678}
{"src_title": "Landštejn", "tgt_title": "Landštejn Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Vitorazska patřila ve dvanáctém století ke sporným územím na hranici mezi Čechami a Rakouskem. Roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa v Chebu rozhodl o jeho připojení k Rakousku. Poté došlo k rakouské kolonizaci území a pronikání rakouských rodů do českého vnitrozemí. Jedním z jejich opěrných bodů se stal hrad v Pomezí postavený rodem \"Zöbingenů.\" Jako jeho protiváhu založil nejpozději po roce 1222 král Přemysl Otakar I. hrad Landštejn, jehož nejstarší část prokazatelně stála roku 1231, kdy je uváděn první purkrabí \"Hartlieb z Landštejna.\" Mezi léty 1226–1241 probíhaly o sporné území boje, které ukončil až král Přemysl Otakar II. po sňatku s rakouskou vévodkyní Markétou Babenberskou. Někdy v té době byl poté, co vymřel rod Zöbingenů, opuštěn hrad v Pomezí a Landštejn získali Vítkovci.", "section_level": 1}, {"title": "Páni z Landštejna.", "content": "Vítkovci pravděpodobně nejprve zastávali funkci kastelánů, ale později hrad přešel do jejich soukromého držení. Prvním doloženým zástupcem rodu, který používal predikát \"z Landštejna\" byl \"Oldřich\" z třeboňské větve rodu. Další členové rodu se podle hradu označovali jako pánové z Landštejna. Z nich je v letech 1261–1282 doložen \"Sezema z Landštejna\" a mezi roky 1302 až 1311 \"Vítek z Landštejna,\" syn Ojíře z Lomnice.  Páni z Landštejna patřili mezi přední českou šlechtu. Vítek z Landštejna stál po smrti krále Václava III. na straně Elišky Přemyslovny, roku 1307 se podílel na obraně Znojma a v roce 1310 na bojích s míšeňskou posádkou Pražského hradu. Dalším příslušníkem rodu byl Vilém z Landštejna, purkrabí na Hluboké, kterému kromě dalších panství patřily také Třeboň, Lomnice a Nové Hrady. Stál na straně panstva nespokojeného s vládou krále Jana Lucemburského. Panovník na konci roku 1317 vypravil proti Landštejnu vojsko, které vyplenilo řadu vesnic, ale po zásahu Vilémova příbuzného, Petra z Rožmberka, muselo odtáhnout. V následujícím roce se však oba s králem smířili. Vilém však přijal lenní závazek na svá panství, který měl trvat do konce jeho života, a od roku 1319 krále doprovázel při jeho válečných výpravách. Později se dostal do ozbrojeného střetu s \"Jindřichem z Hradce\" o průběh obchodní trasy z Rakouska do Čech. Cesta původně vedle kolem Landštejna, ale Jindřich ji odklonil přes Bystřici. Přestože do sporu zasáhl král Karel IV., došlo mezi oběma příbuznými k souboji, ve kterém byl Vilém zřejmě raněn, a svým zraněním roku 1356 podlehl. Landštejnskou část panství zdědil Vilémův syn \"Litold z Landštejna,\" kterému patřil až do roku 1369. Po něm hrad získal neznámým způsobem král Václav IV.", "section_level": 2}, {"title": "Krajířové z Krajku.", "content": "Roku 1381 dostal od krále Landštejn a okolní panství \"Konrád Krajíř z Krajku.\" Jeho syn \"Lipold z Krajku\" stál během husitských válek na katolické straně a ovládal České Budějovice. Roku 1420 spolu s Albrechtem Habsburským neúspěšně obléhal Tábor. V odvetě za to Jan Žižka dobyl novobystřický hrad i s městem, kde zajal Lipoldovu manželku a děti. Oblehl také nově opevněný Landštejn, ale není jisté, jestli se mu jej podařilo dobýt. Řada archeologických nálezů dokládá intenzívní boje, během kterých část hradu vyhořela. Jeho syn \"Volfgang z Krajku,\" který naopak stál na straně podobojí, nechal hrad přestavět v pozdněgotickém slohu. Další Krajířové zesílili hradní opevnění. Posledním zástupcem rodu se na Landštejně stal \"Zdeněk II.,\" který po své smrti v roce 1577 zanechal panství ve velkých dluzích. Vdova Anna, rozená z Biberštejna, vedla se svou nevlastní dcerou spor o splácení dluhů, a proto panství v roce 1579 prodaly.", "section_level": 2}, {"title": "Od 16. století do roku 1945.", "content": "Od Krajířů hrad koupil Rakušan \"Štěpán z Eicinku,\" který jej prodal jihlavskému měšťanu \"Davidovi Neumaierovi.\" Jeho syn se během stavovského povstání postavil na stranu stavů, a na hrad umístil jejich posádku. Ještě v roce 1618 vedl Jindřich Duval Dampierre vojsko, které se pokusilo hrad dobýt. To se povedlo až o rok později císařskému generálovi, hraběti Boquoyovi, který posádku vyhladověl, a přinutil ji, aby se vzdala. Zkonfiskované panství potom koupil hejtman \"Jakub Kecl z Rotendorfu,\" ale obchod byl vzápětí zrušen králem Ferdinandem II. Novými majiteli se stali bratři \"Maxmilián\" a \"Ferdinand Mohrové z Lichtenegga.\" Další majitelé se v sedmnáctém století rychle střídali. Byli to \"Jakub Khuen z Belasy\" (1639), hrabě Humprecht Jan Černín (1668–1683) a jeho syn Tomáš Zachariáš. Od něj panství koupil generál \"Ferdinand Arnošt z Herbersteina,\" jehož potomkům panství zůstalo až do roku 1816, kdy zemřel poslední příslušník rodu, hrabě \"Josef Herberstein.\" Po jeho smrti probíhaly dlouhé spory o dědictví, takže dalším majitelem se stal teprve roku 1846 baron Ferdinand Sternbach.  Někdy v šedesátých letech sedmnáctého století do hradu udeřil blesk a srazil nároží jedné z románských věží. Další požár hrad postihl roku 1771, po kterém již nebyl obnoven a zříceninu začali lidé z okolí rozebírat na stavební materiál. Jeden z gotických krbů byl převezen na zámek v Třešti.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1945 do roku 1990.", "content": "Roku 1945 byla zřícenina hradu zkonfiskována poslednímu majiteli z rodu Sternbachů a dále chátrala. Začátkem šedesátých let dvacátého století se skupinky dobrovolníků z okolí rozhodly zříceninu částečně vyčistit. V roce 1972 začala rozsáhlá rekonstrukce celé stavby, ale pro návštěvníky byl hrad zpřístupněn až v roce 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Ve své první fázi měl hrad pětiboký půdorys vymezený hradbou. V severním a východním nároží stály čtverhranné věže. Do hradu se vstupovalo z jihovýchodu kulisovou branou v hradbě pod východní věží, která plnila funkci bergfritu. Severní věž byla obytná a v patře obsahovala malou tribunovou kapli s apsidou v síle zdi. Přímo do kaple i na její tribunu se vstupovalo z paláce, který vyplňoval prostor mezi oběma věžemi. Dochovala se z něj vnější zeď s konzolami, které nesly komunikační ochoz. Malá stavba pravděpodobně stála také v jižním nároží.  Způsob dalšího rozšiřování hradu je nejistý. Někdy v průběhu čtrnáctého století bylo opevnění rozšířeno o parkán a přibylo předhradí. U vnější strany jihovýchodní hradby byla postavena nová obytná věž a nejpozději ve stejné době vznikla nová brána v jihozápadní hradbě. Původní byla zazděna.  Za Krajířů z Krajku hrad získal dochovaný rozsah. Zcela přestavěn byl starý palác mezi věžemi a nádvoří postupně obklopila další palácová křídla. Během renesance byly upraveny zejména obytné prostory a paláce získaly sgrafitové omítky. Výrazně bylo rozšířeno také opevnění. Na návrší před hradem, ze kterého mohli případní obléhatelé hrad ohrožovat palbou z děl, byla postavena předsunutá bašta. Jediným jejím viditelným zbytkem je příkop.  V severním a východním nároží parkánu byly postaveny polygonální bašty. Hradba předhradí na jihozápadní straně byla chráněna třemi otevřenými polookrouhlými baštami. Její korunu lemovalo cimbuří. Do předhradí se vcházelo dvojicí věžových bran. Na zbývajících stranách hrad chránil příkop a před ním ještě val. Na jeho koruně byla okolo roku 1520 postavena nová hradba se střeleckým ochozem, kterou zesilovala dvojice polookrouhlých otevřených bašt. Hradba se na severozápadě napojuje na novou první bránu, která sousedí s rozměrnou hospodářskou budovou. Přes svůj rozsah však nebylo opevnění příliš kvalitní, zejména protože hradby byly slabé. Jediným jeho progresívním prvkem byla polygonální zemní bašta, která se připojovala k vnějšímu opevnění na jihovýchodní straně.  Pod jádrem se nachází rozsáhlé, avšak v důsledku rekonstrukce nepřístupné sklepy. Původní studna se nacházela poblíž západní hradby, ale později ji nahradila nová, 27 metrů hluboká studna na nádvoří. V roce 1495 byla ve východním palácovém křídle vystavěna nová hradní kaple zasvěcená svatému Jiří.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Přímo kolem hradu vede silnice III/1513. Na ní se pod zříceninou nachází parkoviště, u kterého je také východiště turisticky značených tras. Vede tudy červeně značená trasa ze Slavonic do Kunžaku, modře značená trasa z Českého Rudolce do Nové Bystřice a končí zde žlutá trasa z Blažejova u Jindřichova Hradce.  Hrad je přístupný v návštěvních hodinách. V období od května do září je otevřen denně s výjimkou pondělí a během dubna a října jen o víkendech a státních svátcích. V rámci prohlídky hradu je přístupná hranolová hradní věž zvaná Velká, na kterou vede dřevěné schodiště. Z terasy na vrcholu věže je kruhový výhled. Směrem na jih mohou být vidět 140 km vzdálené vrcholky dolnorakouských Alp: Grosser Ötscher a Dürrenstein.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Hrad Landštejn je sedmým nejnavštěvovanějším objektem ze čtrnácti kulturních památek ve správě Národního památkového ústavu v Jihočeském kraji. Počet návštěvníků v posledních letech spíše klesal: v roce 2011 jej navštívilo přes 42 tisíc lidí, v roce 2012 přes 38 tisíc lidí, v roce 2013 přes 33 tisíc lidí a v roce 2015 se mírně zvýšila na 35 tisíc lidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Landštejn (dříve také \"Lanštýn,\" nebo \"Landštýn\") je mohutná zřícenina hradu v oblasti zvané Česká Kanada. Stojí v nadmořské výšce 650 m na vrcholu výrazného návrší nad stejnojmennou osadou asi tři kilometry severozápadně od Starého Města pod Landštejnem v okrese Jindřichův Hradec.", "tgt_summary": "Landštejn Castle is a 13th-century castle in the Jindřichův Hradec District of South Bohemia, Czech Republic, in the municipality of Staré Město pod Landštejnem. The earliest written record of the castle is from 1231, at which time it was the largest Romanesque castle in the Czech lands. It is one of the oldest and best preserved such structures in Europe. The two large towers are connected by a wall defining the upper castle and its courtyard. The six-story southern tower is the main tower and is fully preserved, including a gate in the western wall.", "id": 1821418}
{"src_title": "Dav", "tgt_title": "Crowd", "src_document": [{"title": "City a mravnost davů podle Le Bona.", "content": "V první části knihy \"Psychologie davu\" autor zkoumá některé zvláštní vlastnosti davů jako impulsivnost, neschopnost rozumně uvažovat ve spojení s nedostatkem soudnosti a absencí kritického ducha.", "section_level": 1}, {"title": "Popudlivost, proměnlivost a dráždivost davu.", "content": "Mnohé studie dokázaly, že dav je veden zásadně nevědomím a jeho činy nejsou téměř vůbec ovlivněny mozkem. Zajímavé je, že na jedince můžou působit ty samé podněty, jako na člověka v davu, ale nepodvolí se jim, jelikož mu to rozum zakazuje. Kdežto dav lidí své reflexy zásadně neovládá a ztratí pud sebezáchovy. O davech se také dá říci, že jsou proměnlivé, jelikož na ně působí různé pudy, kterým se většinou podvolí. Dav má pocit neomezené moci, všechno, co je pro jednotlivce nemožné, je pro dav velmi snadné. Například jedince by sotva napadlo dopustit se vraždy, rabování, ničení cizího majetku atp. Nicméně, budeme-li součást davu, dostaneme pocit moci, nebudeme racionálně uvažovat a snadno se dopustíme jednání, nad kterými bychom jako jednotlivci ani nepřemýšleli.", "section_level": 2}, {"title": "Lehkověrnost davů a snadnost, s jakou podléhají sugesci.", "content": "Jedna z dalších vlastností davů je jejich poddajnost a nakažlivost sugescí. Jasná sugesce dokáže nakazit všechny přítomné a proměnit tak pouhou ideu v reálný čin. Stačí k tomu pouze jeden člověk, který svým přesvědčením a domněním nakazí zbytek davu. Jak už bylo řečeno, jelikož je dav veden nevědomím, dokáže lehce uvěřit i těm nejmíň pravděpodobným skutečnostem, jedná se však velmi často o zkreslené jevy. To, co pak dav vidí, je pouze zkreslený obraz v mysli, který neodpovídá realitě. Dav nerozlišuje mezi vzdělaným a nevzdělaným člověkem, jakmile jsou oba součástí jednoho davu, jsou neschopni uvažovat racionálně.", "section_level": 2}, {"title": "Přehnanost a zjednodušení citů u davů.", "content": "Dav projevuje city velmi zjednodušené a velmi přehnané formě. V tomto případě nezáleží, zdali se jedná o city pozitivní či negativní. Díky jednoduchosti a přehnanosti, dav nabývá jistoty a přesvědčení o správnosti své myšlenky. Z lehkého odporu jedince, který si daný člověk ani nemusí uvědomovat, dokáže dav vytvořit čirou nenávist. Tohle vše je způsobeno pocitem jistoty a nedotknutelnosti, která je úměrná velikosti davu. Přehnanost a zjednodušení patří mezi primární atributy, které dav vyžaduje po svých hrdinech.", "section_level": 2}, {"title": "Nesnášenlivost, autoritativnost a konzervativnost davů.", "content": "Nesnášenlivost a autoritativnost jsou všem davům vlastní. Liší se pouze jejich intenzita, která může být ovlivněna i rasovým původem. To vše je založeno na představě davu, že existuje pouze jedna pravda a vše ostatní je lež. Jedinec v davu nemá šanci projevit svou nezávislost. Jedinou nezávislostí tak zůstává ta davová. Dav přijímá za autority převážně ty, kdo se prezentují jasnou a tvrdou ideologií. Naopak dobrota a kompromisy jsou davem často považovány za slabost. Dav se bude vždy krčit před silnou autoritou typu Caesara. Naopak je schopen vzbouřit se proti slabému vůdci. Další velmi podstatnou vlastností davu je jeho konzervativnost a silný vztah k tradicím, které ovlivňuje zejména nevědomost a strach z něčeho nového.", "section_level": 2}, {"title": "Ideje, způsob uvažování a obrazotvornost davů.", "content": "V této části knihy se autor zabývá idejemi a jejich vlivem na davy. Také zároveň zkoumá způsob, jakým dav uvažuje a obrazy, kterým podléhá.", "section_level": 1}, {"title": "Ideje davů.", "content": "Každá civilizace stojí na určitých idejích, které jsou po dlouhou dobu neměnné a převraty, které se udály v průběhu dějin vyplývají ze změn těchto idejí např. Velka francouzská revoluce.  Davům lze vsugerovat ideu jen pokud je co nejjednodušší a pokud si ji davy dokáží obrazně představit. Různé obrazné ideje nemusí mít mezi sebou logickou spojitost, a proto lze u davu sledovat opačné jednání. Trvá několik let než idea nabyde prosté, jednoduché podoby, aby byla přístupná pro davy. Když se tak stane, pronikne do nevědomí davu a stane se z ní cit.  Le Bon dělí ideje na dvě skupiny. Do první skupiny patří náhodné a pomíjivé ideje, které vznikají pod vlivem okamžiku např. nadšení pro nějakou osobu. Nejsou stálé a rychle vyprchají. Do druhé skupiny patří základní ideje, kterým dědičnost a veřejné mínění dodávají stálost např. ideje náboženské víry nebo demokratické ideje.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby uvažování davů.", "content": "Úvahy davů jsou většinou založeny na asociacích. Charakteristické pro davovou logiku jsou asociace věcí sobě nepodobných, mezi kterými není skoro žádný vztah. Právě řečníci využívají těchto asociací k ovlivnění davů. Rozumové úvahy by byly pro davy nepochopitelné, a proto na ně nemají vliv. Davy neuvažují nebo neuvažují správně, protože nejsou kritické k soudům, které jsou jim vnucovány a tyto soudy bezmyšlenkovitě přijímají. Některé názory nabývají všeobecné platnosti velmi snadno, protože většina lidí není schopna utvořit si jiné mínění na základě svých úvah.", "section_level": 2}, {"title": "Obrazotvornost davů.", "content": "Davy nejsou schopny logické úvahy a přemýšlí pouze v obrazných představách a ty se stávají pohnutkami jejich jednání. Davy se vždy nechají strhnout představami a dojmy, nerozeznají smyšlenou skutečnost od pravé. Na davy nepůsobí ani důkazy ani samotné události, ale to, jak jim jsou předkládány, musí být utvořen nějaký nápadný obraz, který na ně zapůsobí. Spousta velkých státníků se nespoléhali na inteligenci ani rozum davu, ale na jeho představivost. Všechny historické události jako reformace, revoluce atd. byli důsledky silných dojmů, které působily na obrazotvornost davů.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace davu dle Gustava Le Bona.", "content": "Gustave Le Bon definuje dav jako shromáždění lidí s novými vlastnostmi, které se značně liší od vlastností samotných jednotlivců davu. Charakteristickými znaky jsou ztráta uvědomělé osobnosti a fakt, že city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Toto zaměření vytváří jakousi kolektivní duši. Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny ke konání činů.  Davy různorodé", "section_level": 1}, {"title": "Třídění davů.", "content": "V různorodých davech převažují neuvědomělé city nad racionálním uvažováním. Tyto skupiny jsou tvořeny libovolným počtem jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání či vzdělání. Základním rozlišovacím faktorem je rasa, jejíž duše ovlivňuje duši celého davu (čím více duše rasy nabývá na síle, tím se vlastnosti davů stávají méně zřetelnými).  Davy stejnorodé  \"1) Sekta – uskupení, jehož členy spojuje společné pouto, \"přesvědčení, přestože jednotlivci jsou jinak odlišní\"  \"2) Kasta – příslušníci kasty mají identické zaměstnání, \"stejně tak jako výchovu a prostředí, ve kterém žijí\"  \"3) Třída – je tvořena jedinci různého původu, kteří sice \"mají rozdílné zaměstnání a přesvědčení, ale spojují je jisté životní zvyky, zájmy či podobná výchova", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti davu.", "content": "Gustave Le Bon ve svém díle Psychologie davu rozpracoval teorii davu a masy. Le Bon tvrdí, že začleněním jednotlivce do tzv. psychologického davu vzniká kolektivní vědomí bez ohledu na zaměstnání, povahu či inteligenci jednotlivých jedinců. V kolektivní duši mizí individualita a převládají neuvědomělé vlastnosti. Proto davy nejsou schopné provést čin, který vyžaduje vyšší inteligenci.  Specifické vlastnosti davu vznikají ze tří hlavních příčin:  1) Pocit nepřekonatelné moci davu, který je zapříčiněný příslušností k většímu počtu lidí. Ten umožňuje jednotlivci podvolit se svým pudům, za které následně ztrácí pocit zodpovědnosti.  2) Duševní nákaza – způsobuje, že jedinec obětuje svůj osobní zájem zájmu kolektivnímu. Tohoto aktu je schopen výhradně jako součást davu, jelikož je to vlastnost protichůdná jeho přirozené povaze.  3) Sugestibilita – tj. tendence přebírat myšlenky davu, jejímž následkem je výše uvedená duševní nákaza.  U většiny davů lze pozorovat následující vlastnosti:  1. Popudlivost, proměnlivost a dráždivost davů  2. Lehkověrnost davů a snadnost, s jakou podléhající sugesci  3. Přehnanost a zjednodušení citů a davy  4. Nesnášenlivost, autoritativnost a konzervativnost davu  5. Mravnost davů", "section_level": 2}, {"title": "Faktory působící na dav.", "content": "Nepřímé faktory je možné nalézt na počátku všech davových přesvědčení. Jsou jakousi prvotní fází při vzniku nových myšlenek.  Rasa se řadí na první místo a svou důležitostí převyšuje všechny ostatní faktory. Z tohoto důvodu vidíme velké rozdíly v chování a přesvědčení různých zemí.  Tradice je soubor idejí a přesvědčení, který vznikl v minulosti a v průběhu času se pozměňuje nebo zaniká. Bývá nahrazen novými tradicemi, aby mohlo docházet k pokroku. Dala by se přirovnat k duši národa, bez které je jeho existence nemožná.  Doba nebo čas způsobují hromadění myšlenek a zrod přesvědčení. Působením času zanikají tradice nebo se formují nové politické názory, což může trvat staletí.  Politické a sociální instituce jsou výsledkem idejí, citů a mravů. Jsou produktem rasy, a proto je nemůžeme změnit. Násilnými převraty může docházet ke změně názvů, podstata však zůstává stejná. Samy o sobě nemají žádnou působnost, ale když jsou úzce spjaty s povahou národa, jejich moc se stává nadpřirozenou.  Bezprostřední faktory pokračují ve formování přesvědčení a myšlenek, které vznikly na základě nepřímých faktorů. Formují ideu, respektive názor do koncové podoby, a tak dochází k vypuknutí vzpoury či svrhnutí vlády.  Obrazy, slova a formule - význam slov je nepodstatný, nicméně obrazotvornost, kterou vyvolávají, je hybnou silou působící na davy.  Iluze – jeden z hlavních faktorů ve vývoji národů. Davy dávají přednost oslňující iluzi před pravdou a skutečností. Vládne minulosti a patří jí budoucnost. Ten, kdo dokáže přesvědčit dav o iluzi, snadno ho dokáže ovládat.  Zkušenost – má moc ustálit pravdu v duši národa a zničit iluze, které jsou nebezpečné a nebo neužitečné, protože zkušenosti nabité jednou generací nemají užitek pro jinou.  Rozum – na davy nelze působit logickými úvahami, proto ti, co davy manipulují, působí na city davu, které jsou největšími hybnými silami (např. čest, náboženská víra, láska k vlasti nebo touha po slávě).", "section_level": 2}, {"title": "Vůdci davů.", "content": "V okamžiku, kdy se shromáždí určité množství jedinců, začnou podléhat autoritě, tj. svému vůdci. Vůdce často pochází z řad vedených, sám je zhypnotizovaný ideou a od běžných příslušníků davu ho odlišuje silná vůle k vykonávání činů. Vůdci davů postrádají pud sebezáchovy a jsou nuceni obětovat své osobní zájmy a rodinu na úkor svého přesvědčení. Vůdci svou autoritu uplatňují především skrze despotismus. 1) Energičtí s pevnou, ale okamžitou vůlí – bouřliví, stateční, smělí, řízení náhlé akce  Mají značnou ale pouze dočasnou energii. Jakmile pomine podnět, který vyvolali, a vše se vrátí do všedního života, stanou se neschopnými přemýšlet a vést druhé. Jsou vůdci pouze pod podmínkou, že je vede někdo jiný.  2) S pevnou a trvalou vůlí – mají větší vliv  Jsou to zakladatelé náboženství či tvůrci velkých děl. Disponují trvalou vůlí, neobyčejně vzácnou a silnou schopností, která překoná všechny překážky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dav je přechodné a málo strukturované shromáždění velkého počtu osob ve stejném prostoru. Může být záměrné, pokud účastníky spojuje myšlenka, program, postoj k určitému problému, osobě či skupině, ale může být také zcela nahodilé. Dav není sociální skupinou v sociologickém smyslu slova, ale sociálním agregátem, což je sociální útvar, v němž se výrazně mění individuální psychika zúčastněných pod vlivem psychologické nákazy, na základě nápodoby a v důsledku oslabení nebo úplné absence sociální kontroly.", "tgt_summary": "The crowd is a large group of people that are gathered or considered together. A crowd may be definable through a common purpose or set of emotions, such as at a political rally, a sports event, or during looting (this is known as a psychological crowd), or may simply be made up of many people going about their business in a busy area. The term \"the crowd\" may sometimes refer to the lower orders of people in general.", "id": 1997483}
{"src_title": "Sacharóza", "tgt_title": "Sucrose", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Systematický název sacharózy je β--fruktofuranosyl-α--glukopyranosid, v přírodě byl objeven zatím pouze jeden enantiomer. Monosacharidy jsou v molekule spojeny glykosidickou vazbou, která vzniká mezi hydroxylovými skupinami na 1. uhlíku α--glukózy a 2. uhlíku β--fruktózy, proto je sacharóza neredukující disacharid.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a výskyt v přírodě.", "content": "Sacharóza je v přírodě velmi rozšířená. Je důležitým metabolickým produktem všech zelených rostlin, kde slouží jako transportní rozpustný sacharid. Vzniká přenosem glukosylového zbytku z UDP-glukózy na fruktózu. Živočichové ji nesyntetizují.  Vyskytuje se ve stoncích, listech a plodech mnoha rostlin. V ČR je hlavním průmyslovým zdrojem sacharózy cukrová řepa (\"Beta vulgaris\"), ve světě je to cukrová třtina (\"Saccharum officinarum\") a místně a v menším měřítku i další druhy rostlin jako např. datlovník (\"Phoenix dactylifera\"), některé druhy palem a javor cukrový (\"Acer saccharum\").", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie a výživa.", "content": "Sacharóza se používá jako nejběžnější sladidlo. V těle se enzymaticky štěpí na glukózu a fruktózu, které se dále metabolizují. Ke zmíněné hydrolýze je třeba vitamín B, vápník, hořčík a další látky. Metabolickým zpracováním 1 gramu sacharózy se uvolní 16,7 kJ (4 kcal) energie.  Nadměrná konzumace sacharózy může být příčinou mnoha zdravotních problémů. Sacharóza je energeticky velmi bohatá, její dlouhodobá vyšší spotřeba může vést až k obezitě. Sacharóza také významně zvyšuje hladinu glukózy v krevní plazmě (má vysoký glykemický index) a má vliv na sekreci insulinu, proto je nevhodným sladidlem pro diabetiky. Dále poškozuje zubní sklovinu a podporuje vznik zubního kazu, protože slouží jako zdroj živin pro ústní bakterie (\"Leuconostoc mesenterides\").  Vzhledem k uvedeným skutečnostem se na trhu stále více prosazují tzv. „light výrobky“, které mají snížený obsah sacharózy. Požadované sladké chuti se většinou dosahuje přidáním umělého sladidla.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Sacharóza je krystalická látka, rozpustná ve vodě. Rovinu polarizovaného světla stáčí doprava (+ 66,47°). Její hustota je 1,587 g/cm. Při zahřívání nad 186 °C taje a mění se v karamel. Cukr je také látka vykazující triboluminescenci, tj. že vydává při drcení svých krystalů viditelné světlo.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Hydrolýzou sacharózy vzniká ekvimolární směs glukózy a fruktózy, tzv. invertní cukr. Tato reakce je doprovázena změnou optické otáčivosti z pravotočivé na levotočivou, protože vzniká pravotočivá glukóza a silně levotočivá fruktóza. Hydrolýza může probíhat chemicky v kyselém prostředí, nebo enzymaticky v neutrálním prostředí za přítomnosti enzymu invertázy (sacharázy). Podle podmínek reakce může být inverze částečná nebo úplná.  Při reakci katalyzované kyselinou sírovou se sacharóza rozkládá až na elementární uhlík.  CHO → 12C + 11 HO", "section_level": 1}, {"title": "Senzorické vlastnosti.", "content": "Sacharóza je bílá krystalická látka, přičemž jednotlivé krystaly jsou bezbarvé.  Má výraznou sladkou chuť. Používá se jako nejběžnější sladidlo. Slouží také jako standard pro určení relativní sladkosti.  Do distribuce je dodávána v různých formách, nejčastěji jako cukr krystal, cukr moučka, či slisovaná do různých tvarů (viz druhy cukru).", "section_level": 1}, {"title": "Analytické stanovení.", "content": "Obsah sacharózy v cukerném roztoku lze stanovit refraktometricky (měření indexu lomu), nebo polarimetricky (měření otočení roviny polarizovaného světla). U složitějších směsí se používá chromatografické stanovení a to především kapalinová chromatografie.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Celosvětově se vyrobí více než 140 milionů tun sacharózy ročně. U finálního výrobku nelze určit, zda byl získán z cukrové třtiny nebo z cukrové řepy, neexistují žádné spotřebitelem zaznamenatelné rozdíly.  V Česku se sacharóza vyrábí z bulev cukrové řepy (\"Beta vulgaris\"), které průměrně obsahují 17 % sacharózy, což je více než u třtiny. Řepa se nejprve v mechanické pračce zbavuje nečistot a následně se váží. Takto připravené bulvy se krájí na tenké hranoly, tzv. řízky, které se extrahují vodou při zvýšené teplotě. Tímto vyslazením se získá difúzní šťáva. Zbylé řízky se silážují a používají se jako krmivo. Získaná šťáva se čistí přídavkem vápenného mléka (suspenze hydroxidu vápenatého ve vodě), tzv. čiřením. Tímto procesem se oddělí všechny necukry (bílkoviny, aminokyseliny, polysacharidy, redukující sacharidy), které by bránily krystalizaci roztoku. Přebytek hydroxidu se odstraní oxidem uhličitým, tzv. saturací a produkt se zfiltruje. Tak se získá lehká šťáva a z ní odpařením části vody zahuštěná těžká šťáva, která obsahuje 61–67 % sacharózy. Těžká šťáva se zahřívá na bod krystalizace, tedy na stav, kdy se po skončení varu vylučují krystaly cukru. Opakovanou krystalizací se získá surový cukr, který obsahuje 96 % sacharózy. Může se prodávat jako surový hnědý cukr, nebo se dále čistí afinací (odstředění a promytí vodou a vodní párou), či rafinací (rozpuštění ve vodě a další krystalizace). Zbylý tmavě hnědý až černý sirupovitý cukerný roztok, ze kterého již nelze krystalizací získat sacharózu, se nazývá melasa. Používá se jako cenné krmivo nebo slouží jako substrát pro řadu fermentačních procesů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy cukru.", "content": "Hnědý cukr má výraznou chuť a aroma. Hnědé zabarvení je způsobeno přítomností zbytkové melasy. Kromě sacharózy obsahuje ještě některé minerální látky (např. draslík, sodík, vápník, hořčík) a některé aminokyseliny.  Krystalový cukr (=granulový cukr) zvýrazňuje chuť a zlepšuje texturu potravin. Také ho lze využít jako substrát ve fermentačních procesech. Podle účelu použití se produkují cukry o různé velikosti krystalů.  Moučkový cukr se získává mletím krystalového cukru na jemno. Používá se při přípravě polev a jako přísada do směsí na pečení. Často se do něj přidává kolem 3 % škrobu, který zde slouží jako protihrudkující látka.  Kostkový cukr vzniká slisováním cukru do různě velkých kostek. Kromě standardní velikosti se často vyrábí i menší kostky, tzv. \"Mocca\", popř. kostky ve tvaru karetních symbolů, tzv. cukr \"Bridge\". Vynález kostkového cukru má domov v Česku, vymyslel ho ředitel Dačické cukrové rafinerie Jakub Kryštof Rad v roce 1841.  Invertní cukr vzniká kyselou hydrolýzou sacharózy na glukózu a fruktózu, tuto reakci lze provést i enzymaticky pomocí invertázy (sacharázy). Podle podmínek reakce může být inverze částečná nebo úplná. Invertní cukr se používá v potravinářství jako sladidlo do nápojů, cukrovinek a sladkého pečiva.  Homolový cukr (=cukrová homole) je cukr slisovaný do různě velkých kuželů, ze kterého se potřebné množství cukru postupně odsekává. Používal se v domácnostech do 19. století, kdy jej začal vytlačovat cukr kostkový a cukr krystalový kvůli praktičtější manipulaci.  Kapalný cukr vzniká rozpuštěním cukru ve vodě. Používá se především jako sladidlo do nealkoholických nápojů.  Sirupy jsou viskózní tekutiny, které mohou být částečně invertované. Přítomnost invertního cukru způsobuje větší odolnost roztoku vůči krystalizaci, proto se sirupy používají převážně do výrobků, ve kterých by krystalizace mohla vadit.  Javorový sirup (Maple syrup) se získává zahuštěním z mízy javoru cukrodárného (\"Acer saccharum\"). Jeden litr výrobku se získá odpařením asi 40 litrů šťávy. Hlavním producentem je Kanada, především provincie Québec. Hlavní složkou sirupu je sacharóza (až 96 %), v menší míře může obsahovat i fruktózu a glukózu. Dále obsahuje řadu minerálních látek (vápník, hořčík, zinek, železo...) a vitamíny řady B. Používá se jako sladidlo při výrobě cukrovinek a sladkého pečiva. V Kanadě a USA se tradičně konzumuje na vaflích a palačinkách.  Hedvábný cukr vzniká krystalizací ze směsi cukru, vody a glukózového sirupu. Směs se používá nejčastěji v cukrovinkářském průmyslu k výrobě fondánů.  Tabletované cukry se připravují tabletováním směsi moučkového cukru a maltodextrinu. Používají se v cukrovinkářském průmyslu a ve farmacii.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Největší uplatnění nachází sacharóza v potravinářství. Používá se především jako sladidlo, ale upravuje i další senzorické vlastnosti potravin. Někdy se přidává jako konzervační činidlo (vyšší koncentrace sacharózy inhibují růst mikroorganismů), nebo naopak slouží jako fermentační substrát v řadě biotechnologií jako jsou kvasná výroba ethanolu, výroba pekařského droždí, fermentační způsob výroby kyseliny citronové apod.  Kromě hojného použití v potravinářství je sacharóza využívána také ve farmacii, kde slouží jako regulátor nepříjemné chuti některých léků. Má také pomocný význam jako plnidlo či pojivo při výrobě některých lékových forem (granulované prášky, tablety, dražé, sirupy...).  Slouží také jako substrát při technologické výrobě řady cukerných derivátů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Cukrová třtina je známa v tropických a subtropických oblastech již tisíce let. Její stonky se s oblibou žvýkaly, protože vykazovaly příjemnou sladkou chuť. Až později se z nich začal cukr získávat, zpočátku jen na Dálném východě, na území dnešní Indie a Číny.  S rozvíjejícím se obchodem se znalost cukru rozšiřovala. Do Evropy ho přinesli Arabové. V důsledku nevhodných klimatických podmínek nešlo cukrovou třtinu v Evropě pěstovat, proto se cukr musel do Evropy dovážet. Nejprve z Asie, později v průběhu novověku z kolonizovaného Karibiku a Jižní Ameriky.  V roce 1747 berlínský chemik Andreas Marggaraf rozpoznal cukr v kořenu cukrové řepy. Zpočátku to byla pouze zajímavost, výroba cukrové řepy se výrazně rozvinula až za napoleonských válek, kdy bylo přerušeno obchodní spojení s Anglií. Dnes tvoří řepný cukr asi 30 % z celkové produkce cukru. Nejvíce cukru se dnes vyrábí v zemích s teplým klimatem jako jsou Indie, Čína a Brazílie a v karibské oblasti.  V historii výroby cukru lze nalézt i českou stopu. V roce 1841 Jakub Kryštof Rad z Dačic vyrobil první kostku cukru. Používání tohoto výrobku, tehdy nazývaného \"čajový cukr\", se rychle rozšířilo a dnes již je prodej kostkového cukru samozřejmostí.  S průmyslovou revolucí pak vzrostla spotřeba cukru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sacharóza (vědecký název \"sacharosa\") v běžné řeči označovaná jako řepný cukr, třtinový cukr, muskovado, stolní (konzumní) cukr, nebo jen cukr, je nejběžnější disacharid. V čistém stavu je sacharóza bílá krystalická látka sladké chuti. Uplatnění nachází především v potravinářství, kde se používá jako sladidlo.", "tgt_summary": "Sucrose is common sugar. It is a disaccharide, a molecule composed of two monosaccharides: glucose and fructose. Sucrose is produced naturally in plants, from which table sugar is refined. It has the molecular formula CHO.", "id": 429098}
{"src_title": "Škoda 1203", "tgt_title": "Škoda 1203", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Věhlasná vrchlabská karosárna Petera byla tehdejším majitelům, sudetským Němcům, zkonfiskována v květnu 1945. Krátce poté byly navázány nové vztahy s taktéž znárodněnou společností ASAP Mladá Boleslav a poté, co dne 7. března 1946 (se zpětnou platností od 1. ledna 1946) vznikly nové \"Automobilové závody, národní podnik (AZNP)\", se do něj začlenila i Peterova karosárna. Tou dobou se zde již rozebíhalo vlastní vývojové a konstrukční oddělení, které se rozhodlo (a dodatečně dostalo příkazem od generálního ředitele) vyvinout, vyrobit a dodat na československý i zahraniční trh nové užitkové automobily na bázi tehdejší malé Škody 1101 \"Tudor\", tj. s motorem 1 089 cm3/32 k a se smíšenou karosérií (oplechovaný dřevěný rám). První výkresy vznikly v prosinci 1945, v dubnu 1946 byla smontována první malinká sanita, v říjnu 1946 dodávka a v listopadu 1950 i STW. Do počátku 50. let v továrně vytížena také výrobou kompletních budek pro malý nákladní automobil Aero 150. Výroba užitkových verzí typu Škoda 1101 postupně končila v letech 1951 a 1952, přičemž naprostá většina z nich skončila na zahraničních trzích.  Pro obrovskou poptávku bylo nutné zvětšit výrobní série a tedy zavést celokovovou karosérii. Nový vůz se připravoval od roku 1948 a od července 1952 se začal vyrábět - šlo o mnohem prostornější typ Škoda 1200 s motorem 1 221 cm3/36 k. Jeho verze kombi a sanitu sice vyvinul a vyráběl závod Kvasiny, navazující dodávka a STW byly už opět dílem vrchlabského závodu, kde se vyráběly od ledna 1953. K 1. ledna 1954 vznikl samostatný \"Automobilový závod Vrchlabí\" (AZV) s pobočkou v Chlumci nad Cidlinou, ale nepochopitelné rozhodnutí komunistického vedení státu tím zároveň ukončilo výrobu škodovek ve Vrchlabí a nadirigovalo sem výrobu kabin Tatra 805 a nástaveb Praga V3S (bez ohledu na to, že tyto automobily se do vrchlabských hal skoro nevešly a zejména pro první jmenovaný vůz to byla jedna z mnoha dalších \"ran osudu\"). Koncem roku 1955 se ve Vrchlabí vrátili k výrobě dodávek a STW, tentokrát na podvozku modernizované Škody 1201 s podstatně zvýšeným výkonem motoru - 45 k, a bezmála 3/4 produkce šly opět ihned na export. Později sem byla z Kvasin převedena i výroba sanitek, došlo ke zřízení vlastní pořádné lisovny, ale výroba zůstávala neefektivní a pomalá kvůli vysokému podílu ručních prací a nízké karosářské unifikaci - tři velmi podobné užitkové typy (kombi, dodávka a sanita) měly rozdílné bočnice, střechu, dveře atd. Denně tak vzniklo jen asi deset vozů. Tento problém mohl vyřešit jen zcela nový automobil.", "section_level": 1}, {"title": "Trambus 979.", "content": "V roce 1955 tehdejší \"Ministerstvo automobilového průmyslu\" po dohodě s \"Podnikem zahraničního obchodu Motokov\" (výhradní exportér československých automobilů) uložilo AZNP vývoj nového užitkového vozu s užitečnou hmotností do 950 kg, v podobě trambusové samonosné karosérie s podvozkovými orgány Škoda 1200 (zjevnou inspirací byl úspěch vozů VW Transporter či Citroën HY), přičemž byl kladen důraz na maximální unifikaci všech uvažovaných verzí (mikrobus, sanita, dodávka apod.). Vývojem byl pověřen Automobilový závod Vrchlabí, jehož konstruktéři se do práce na novém automobilu pustili se zjevným nadšením. V poměrně krátké době tak vzniklo několik prototypů, jejichž číselné označení vychází z tzv. \"Typové knihy Škoda\" (založena 1935):  Druhý až pátý prototyp si byly karosářsky velmi podobné a bylo na nich patrné jak designérské vyzrávání, tak snaha o maximální unifikaci dílů. Naopak se lišily různými řešením brzd, řazení, větrání, topení apod.  V lednu 1958 došlo k další z mnoha reorganizací čs. průmyslu a AZV se po čtyřleté \"samostatnosti\" vrátil pod kuratelu AZNP. Brzy poté, v květnu 1958, byly další projekční a konstrukční práce na projektu Škoda 979 zastaveny. Zamítnutí výroby vojenského automobilu (a tedy silnějšího motoru) bylo jen okrajovým důvodem, hlavní příčinou byla jednak nepřiznaná neschopnost centrálního plánování zajistit dodavatele dílů a příslušenství, jednak – a to zejména – příprava AZNP na zavedení výroby zcela nového osobního automobilu s litrovým motorem vzadu, tj. pozdějšího typu Škoda 1000 MB, se kterým by nový mikrobus neměl společné prakticky nic. Protože vyvinout nový mikrobus na platformě Škody 1000 MB bylo zhola nemožné (její karosérie byla pevnostně zoufale poddimenzovaná i pro základní sedan, a o motoru to platilo dvojnásob), dostalo Vrchlabí příkaz pokračovat ve vývoji Škody 1201 s klasickou karosérií, čímž nakonec vznikla velmi úspěšná Škoda 1202 – interní typové označení Škoda 981.", "section_level": 2}, {"title": "Trambus 997.", "content": "V červnu 1958, tedy pouhý měsíc po zastavení projektu Škoda 979, se konal XI. sjezd KSČ – a ten výslovně zmínil usnesení vlády o dostavbě AZNP, což znamenalo určené prostředky na vývoj nové trambusové škodovky ve výši 8,25 mil. Kčs (pro srovnání – na samotný vývoj Škody 1000 MB bylo uvolněno 24,54 mil. Kčs, stavba nové továrny a její technologie přišly na 244 milionů Kčs). Po krátké přestávce se tak začalo znovu a v souladu s typovou knihou bylo projektu přiděleno typové označení Škoda 997. Zpřesnily se parametry nosnosti (dodávka 950 kg, mikrobus 750 kg, sanita 650 kg) a jako pohonná jednotka byl určen osvědčený motor Škoda 1200 se zvýšeným výkonem na 47 k (34,6 kW), většina konstrukce měla být zcela nová a jen některé části měly být převzaty z typů Š 1201 a Š 1202.  A \"náhle\" se zjistilo, že vůz vlastně není kde vyrábět, i když už v listopadu 1965 zpracoval technický náměstek AZNP Ing. Miroslav Vigner studii pro ředitele \"Československých automobilových závodů\" (bývalé Ministerstvo automobilového průmyslu) Ing. Novotného kvůli stanovení termínu začátku výroby. V tu dobu bylo postaveno celkem 10 prototypů v téměř sériovém provedení (3 sanity, 2 mikrobusy, 1 valník, 2 dodávky normální, 1 chladírenská, 1 mrazírenská). Vigner uvedl, že je žádoucí začít s expedicí sériových vozů nejpozději 1. 1. 1968, ale opatrně se vyjádřil k tomu, že tento termín je zcela nesplnitelný. Produkce starého motoru se chtěli v Mladé Boleslavi co nejrychleji zbavit a karosárna také nikde nestála – nakonec motory začal vyrábět \"Kovosmalt Trnava\", kde museli skončit s výrobou domácích elektrospotřebičů a začít s těžkým strojírenstvím – nejprve nápravy pro Pragu V3S (1963), poté mimo jiné i motor Škoda 1200 (1968).", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "V závodě ve Vrchlabí bylo vyrobeno v letech 1968–1981 69 727 kusů. První prototyp pod označením Š 979, jenž se lišil provedením karoserie, byl postaven na jaře roku 1957. Tento prototyp poháněl motor ze Škody 1201. Ve spolupráci s ČZ Strakonice se měl na podvozku Š 1202 stavět agromobil Š 998 na způsob německého Unimogu, celkem se však postavilo v roce 1962 pouze pár exemplářů.  Automobil byl vyráběn vyrábět ve Vrchlabí v roce 1968 (typ 997). O pět let později začala výroba modernizovaného typu typ 776 a část výroby byla přesunuta do slovenské Trnavy. V roce 1981 byla do tohoto města přesunula celá produkce (ve Vrchlabí se od té doby vyráběly jen luxusnější provedení osobních automobilů Škoda 742 ve výbavě GL a GLS) a název se změnil na Škoda TAZ. V roce 1985 přišla další modernizace a objevil se motor 1 433 cm3 (model TAZ 1500). V 90. letech při dalších modernizaci dostal TAZ 1500 boční posuvné dveře, novou masku a model 1999 plastové nárazníky, do některých vozů se montoval vznětový motor Volkswagen, ale to už byla labutí píseň.  Po úspěšném jednání o odkoupení výroby z TAZu získala firma Roman Jirouš – OCELOT na základě delimitace výroby č. A675/1999 duševní majetek včetně výroby z Trnavy a tak se po cca 30 letech vrátila výroba zpět do České republiky, do Žacléře, místa 16 km vzdáleného od Vrchlabí, kde v 60. letech začala. Do roku 2003 se jich vyrábělo přibližně sto ročně. Konec velkosériové výroby způsobily hlavně stále přísnější emisní normy. I maloseriová výroba nových vozidel byla ukončena.", "section_level": 1}, {"title": "Technické řešení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nákladová plocha.", "content": "sanita", "section_level": 3}, {"title": "Elektro výzbroj.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Topení.", "content": "Pohřební verze měla redukci - normální jednička je pro pohřební průvod moc rychlá. S redukcí byla zase moc pomalá, a tak pohřební průvod se jezdíval na redukovanou dvojku, nebo trojku.", "section_level": 3}, {"title": "Obdobná vozidla z východní Evropy.", "content": "Ve stejné době jako Škoda 1203 byla vozidla obdobné koncepce vyráběna i v dalších zemích východní Evropy. S využitím dílů některého masově vyráběného osobního automobily tak vznikaly dodávky, mikrobusy, sanitky a valníky. Některá z těchto vozidel se dovážela také do Československa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda 1203 (lidově zvaná \"„dvanáctsettrojka“\" nebo \"„dvanáctsettroska“\") je první a dosud jediný český, resp. československý sériově vyráběný malý užitkový automobil se samonosnou bezkapotovou karosérií. Zároveň jde o poslední automobil značky Škoda klasické koncepce - motor s převodovkou vpředu a pohon zadních kol.", "tgt_summary": "The Škoda 1203, Škoda 1203 M, TAZ-Š 1203 and TAZ 1500 were the only Czech/Czechoslovak van cars ever produced. They were manufactured from 1968 to 1997 in Vrchlabí and Trnava by AZV Škoda and TAZ. The vehicle was also manufactured in small-scale production in 1994-2010 by Ocelot Auto in Žacléř. Around 70,000 cars were produced.", "id": 1823629}
{"src_title": "Acidobazická rovnováha", "tgt_title": "Acid–base homeostasis", "src_document": [{"title": "Klinické poruchy ABR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Respirační alkalóza a acidóza.", "content": "Je navozena poruchami ve výměně krevních plynů dýchacím systémem.  Různé příčiny, které vedou ke snížení ventilace v plicních sklípcích (alveolech), způsobí nahromadění oxidu uhličitého (CO) v organizmu a tím dojde k poklesu extracelulárního (mimobuněčného) pH na kyselou stranu. Výsledkem je respirační acidóza. Opačný děj, kdy se zvýší alveolární ventilace, vede k respirační alkalóze.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "K \"respirační acidóze\" vedou mimo jiné:  \"Respirační alkalóza\" je méně častá. Nastává při nadměrné ventilaci, kdy se snižuje koncentrace CO v krvi (například při psychickém vzrušení, intoxikaci salicyláty, při nižší koncentraci O ve vdechovaném vzduchu, která vede k hyperventilaci – ve vysoké nadmořské výšce).", "section_level": 3}, {"title": "Kompenzace.", "content": "Respirační výkyvy ABR jsou kompenzovány ledvinnými mechanismy.  U respirační acidózy se rozvine v rozmezí 1-6 dnů zvýšené vylučování protonů (H+) v renálních kanálcích, ke zpětné absorpci hydrogenuhličitanu (HCO) a k návratu pH skoro do normálního stavu. K opačným dějům dojde při respirační alkalóze, tj. omezí se vylučování protonů a sníží zadržování hydrogenuhličitanových iontů.  Na regulaci dýchání, tak aby byla udržována ABR, se podílejí stimulačním účinkem nevázané, nepufrované protony mozkomíšního moku, které aktivují dechová centra prodloužené míchy.", "section_level": 3}, {"title": "Metabolická acidóza a alkalóza.", "content": "O metabolické acidóze či alkalóze hovoříme vždy, když dochází ke změnám extracelulárního pH, z příčin jiných, než je nahromadění či nedostatek oxidu uhličitého v tělesných tekutinách.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "U \"metabolické acidózy\" jsou mimo jiné příčinami:  \"Metabolická alkalóza\" je ve srovnání s acidózou vzácná. Občas jí lze navodit:", "section_level": 3}, {"title": "Kompenzace.", "content": "Metabolické alkalóza a acidóza jsou kompenzovány dýchacím systémem. Tato kompenzace se rozvine během několika minut, nebývá tak účinná jako kompenzace renální.", "section_level": 3}], "src_summary": "Acidobazická rovnováha (ABR) je dynamická rovnováha kyselin a zásad uvnitř organizmu, tj. stálý poměr mezi jejich tvorbou a odbouráváním, respektive vylučováním. Je nezbytná pro udržení homeostázy. V klidovém stavu dochází k větší produkci kyselých látek, které jsou ovšem neutralizovány systémem pufrů a vylučovány z těla pryč. Pufry upravují výkyvy pH (normální hodnota pH extracelulární (mimobuněčné) tekutiny je 7,36-7,44) jen do výše své pufrovací kapacity. Pokud je tato kapacita vyčerpána, pak dochází k poměrně rychlým změnám pH. V krvi se jako pufry uplatňují erytrocytární a plazmatický hydrogenuhličitanový systém (HCO), z nehydrogenuhličitanových systémů pak hemoglobin/oxyhemoglobin, anorganické a organické fosfáty a bílkoviny plazmy.", "tgt_summary": "Acid–base homeostasis is the homeostatic regulation of the pH of the body's extracellular fluid (ECF). The proper balance between the acids and bases (i.e. the pH) in the ECF is crucial for the normal physiology of the body, and cellular metabolism. The pH of the intracellular fluid and the extracellular fluid need to be maintained at a constant level.", "id": 2234484}
{"src_title": "Léčiva ovlivňující kašel", "tgt_title": "Cold medicine", "src_document": [{"title": "Antitusika.", "content": "Používají se při dávivém suchém (neproduktivním) kašli, při kterém nedochází k vylučování hlenu. Potlačují kašlací reflex, odstraňují však pouze symptomy (příznaky) kašle, ne jeho příčinu.", "section_level": 1}, {"title": "Centrálně působící.", "content": "Snižují dráždivost centra pro kašel, tlumí dechové centrum.", "section_level": 2}, {"title": "Periferně působící.", "content": "Působí přímo v průduškách, mají lokálně anestetický účinek.", "section_level": 2}, {"title": "Centrálně i periferně působící.", "content": "Jsou výhodná v tom, že netlumí dechové centrum a nevzniká na ně tolerance ani závislost.", "section_level": 2}, {"title": "Expectorancia.", "content": "Používají při vlhkém (produktivním) kašli, při kterém nedochází k vylučování hlenu. Usnadňují vykašlávání hlenu a zlepšení jeho odstraňování z dýchacích cest. Při terapii expektorancii je nutné zvýšit příjem tekutin.", "section_level": 1}, {"title": "Mukolytika.", "content": "Používají se ke snížení viskozity hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekretolytika.", "content": "Stimulují přímo sekreci řídkého hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekretomotorika.", "content": "Zvyšují aktivitu řasinkového epitelu v průduškách, čímž zlepšují pohyblivost hlenu.", "section_level": 2}, {"title": "Antiastmatika.", "content": "Astma je reverzibilní stažení průdušek, jehož příčinou je chronický zánět. Moderní antiastmatika dokáží trvale mírnit příčinu astmatu – zánět (zejména eozinofilní) a nazývají se kontrolory nebo preventivní. Patří mezi ně inhalační steroidy a antileukotrieny. Naproti tomu antiastmatika typu beta mimetik salbutamol, clenbuterol mírní pouze jeho projevy – tzn. roztahují průdušky bez mírnění zánětu a jsou naprosto nevhodná a nedostačující pro trvalou léčbu astmatu.", "section_level": 1}, {"title": "Bronchodilatancia.", "content": "Některá z nich lze je použít při akutním záchvatu i preventivně. Způsobují relaxaci hladké svaloviny průdušek a tím je roztahují.", "section_level": 2}, {"title": "β – sympatomimetika.", "content": "Jejich výhodou je možnost injekční aplikace – jsou vhodná pro bezvědomé nebo nespolupracující postižené.", "section_level": 3}, {"title": "Parasympatolytika.", "content": "Pomáhají snižovat bronchiální sekreci. V moderní léčbě astmatu se již nepoužívají.", "section_level": 3}, {"title": "Deriváty xanthinu.", "content": "Používají se při akutních záchvatech v infuzích. Pro trvalou moderní léčbu astmatu se již nepoužívají.", "section_level": 3}, {"title": "Látky snižující zánět bronchů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kortikoidy.", "content": "Steroidní látky odvozené od tělu vlastního hormonu hydrokortizonu, mohou být aplikovány inhalačně, perorálně i injekčně. Snižují tvorbu mediátoru zánětu, avšak zejména u těch podávaných perorálně hrozí, že u dětí mohou způsobovat poruchy růstu, imunitního systému nebo osteoporózu, inhalačně aplikované zase mohou způsobit chrapot a kvasinkovou infekci v ústech. Těchto nežádoucích účinků se však můžeme obávat až u denních inhalačních dávek nad 400 mikrogramů. Zásadní je, že účinná léčba astmatu výrazně převažuje nad jeho neléčením.", "section_level": 3}, {"title": "Nekortikoidní látky.", "content": "Používají se při alergickém astmatu a to zejména u dětí, protože nejsou založeny na hormonální bázi a nemají proto nežádoucí vedlejší účinky jako látky kortikoidní. Působí jako stabilizátory žírných buněk, které pak neuvolňují zánětlivé působky. Nicméně v současnosti se již používají málo, neboť jsou málo účinné.  V posledních 7 letech jsou v ČR na předpis takzvané antileukotrieny, které nejsou steroidní, podávají se jako tablety a jsou velmi bezpečné. Mají velmi dobrou účinnost především u dětí a taky dospělých, zejména pokud trpí také alergickou rýmou. Tyto preparáty může předepsat alergolog nebo pneumolog, od 1.8.2006 také pediatr.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kašel je obranný reflex sloužící k odstranění cizorodého materiálu nebo nadbytku hlenu z dýchacích cest. Pod každou skupinou léčiv je uvedena", "tgt_summary": "Cold medicines are medications used by people with the common cold, cough, or related conditions. There is, however, no good evidence that cough medications reduce coughing.", "id": 1773326}
{"src_title": "Hrabství", "tgt_title": "County", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrabství začala vznikat za Merovejců ve Franské říši jako určitá území, která spravoval úředník zvaný hrabě (latinsky \"comes\") jako zástupce krále či císaře. Za Ottonské dynastie se tento úřad stal postupně dědičným šlechtickým titulem a hrabství se stalo majetkem hraběte.  V českých zemích existovalo Kladské hrabství, založené roku 1459 králem Jiřím z Poděbrad pro syna Viktorína z Poděbrad, avšak roku 1742 bylo postoupeno Prusku. Na hrabství bylo v roce 1630 povýšeno panství Náměšť nad Oslavou. S českými zeměmi mělo vztah také Lucemburské hrabství, jehož hrabě Jan Lucemburský se roku 1310 stal českým králem, nicméně toto hrabství bylo již roku 1354 povýšeno císařem Karlem IV. na Lucemburské vévodství a země se roku 1441 stala součástí Burgundského vévodství.  Habsburkové vládli několika hrabstvím a to Tyrolsku, Gorici a Gradišce a ve Vorarlbersku titulárním hrabstvím Hohenberg, Feldkirch, Bregenz a Sonnenberg, které zanikly jako správní jednotky již ve středověku.  Hrabství mohla být suverénními státy v rámci Svaté říše římské i mimo ní. V rámci Říše byla řada hrabství poddána pouze císaři a tedy byla prakticky samostatnými státy, například Burgundské hrabství, hrabství Artois nebo Hohenzollernsko. Zcela samostatnými byly Sicilské hrabství, Barcelonské hrabství nebo Edesské hrabství. Během napoleonských válek však v rámci Říše byla hrabství buď povýšena na knížectví, jako např. Reussové, nebo ztratila suverenitu ve prospěch silnějších sousedů mediatizací, jako se stalo roku 1806 Harrachům.", "section_level": 1}, {"title": "Okněžněné hrabství.", "content": "Okněžněná hrabství byla hrabství, která byla císařem postavena postaven na roveň knížectvím. Nejznámějším příkladem jsou Okněžněné hrabství Gorize a Gradiška a Okněžněné hrabství Tyrolsko, obě náležející Habsburkům.", "section_level": 1}, {"title": "Britská správní jednotka.", "content": "V současné době se termín hrabství používá jako označení územních správních jednotek ve Velké Británii a v Irsku.", "section_level": 1}, {"title": "Anglie.", "content": "Systém členění Anglie do hrabství vznikl v období od 12. do 16. století, kdy vznikala tradiční hrabství, která vlivem historického vývoje měla různou rozlohu a často i rozličné vnitřní členění. Tato hrabství zanikla roku 1889, kdy byly nahrazeny administrativními hrabstvími a dnes slouží pouze jako celky pro zeměpisné popisy.  Anglie se v zásadě od roku 1974 územně člení na regiony, hrabství, distrikty a obce. Hrabství mohou být metropolitní, tedy zahrnující velkoměstské aglomerace a je jich šest, a nemetropolitní, kterých je 35 a zahrnují zbytek země, s výjimkou území spravovaných Unitary authority. Pro ceremoniální účely má britský král ve Velké Británii své zástupce, nazvané \"Lord-Lieutenant\", kteří jej zastupují na určitém území, zvaném ceremoniální hrabství při předávání vyznamenání, otevírání význačnějších staveb, charitách a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Skotsko.", "content": "Skotsko se od roku 1996 člení na 32 správních oblastí, nicméně v minulosti se země členila na hrabství. Do roku 1890 to bylo 34 \"tradičních\" hrabství, a poté na jejich základě vznikla administrativní hrabství, která trvala až do roku 1975.", "section_level": 2}, {"title": "Wales.", "content": "Wales se tradičně dělil na 13 tradičních hrabství, která zanikla roku 1889 a na jejichž základě vznikla administrativní hrabství, která vydržela s řadou změn do roku 1996. Dnes se Wales dělí na správní oblasti \"unitary authorities\". Nicméně pro ceremoniální účely existují takzvaná zachovaná velšská hrabství, která jsou obdobou anglických ceremoniálních hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Irsko.", "content": "Severní Irsko se tradičně dělilo na šest hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Irsko.", "content": "Irsko se tradičně dělilo na 32 hrabství, ale v roce 1926 v souvislosti s rozdělením Irska na Irský svobodný stát a Severní Irsko, došlo k oddělení 6 severních hrabství a současná Irská republika má tedy 26 hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Zámoří.", "content": "Administrativní členění na hrabství (\"county\") se používá i v Kanadě, USA, Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hrabství byly původně správní celky, v jejichž čele stál hrabě. Hrabství začala vznikat ve středověké Evropě, v době křížových výprav byla zakládána i na Blízkém východě.", "tgt_summary": "A county is a geographical region of a country used for administrative or other purposes, in certain modern nations. The term is derived from the Old French or denoting a jurisdiction under the sovereignty of a count (earl) or a viscount. The modern French is, and its equivalents in other languages are,,,,,,, etc. (compare,,, ).", "id": 2376039}
{"src_title": "Malostranské mostecké věže", "tgt_title": "Malá Strana Bridge Tower", "src_document": [{"title": "Nižší mostecká věž.", "content": "Nižší z obou věží se také nazývá Juditina věž, protože byla součástí Juditina mostu, předchůdce dnešního mostu Karlova. Byla zbudována z kvádříkového zdiva v románském slohu v druhé polovině dvanáctého století. Ve třináctém století zde byla brána a druhá, menší severní věž, nahrazené v souvislosti s budováním nového Karlova mostu dnešními gotickými stavbami.  Po roce 1591 byla věž renesančně upravena: cimbuří nahrazeno renesančními štíty, fasáda vyzdobena sgrafitovým kvádrováním se zajímavým symbolem Bafometa a byla nově proražena okna.  Na konci 19. století byl na fasádě objeven zazděný výklenek s románským monumentálním reliéfem, již v té době skrytý v interiéru 1. patra přiléhajícího domku bývalé celnice. Představuje klečícího mladíka, který něco přebírá nebo předává druhé, trůnící postavě. Totožnost postav a smysl výjevu není vyjasněný, jedná se však o jedno z vrcholných děl českého románského sochařství s vlivy francouzské monumentální plastiky.  Dnes zde sídlí sdružení Klub Za starou Prahu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšší mostecká věž.", "content": "Zhruba na místě původní druhé románské mostecké věže byla zbudována nová, gotická věž. Její základy byly postaveny snad již parléřovskou hutí na začátku 15. století, ale vzhledem k bouřlivému husitskému období bylo ke stavbě přistoupeno až za Jiřího z Poděbrad v roce 1464.  Věž je zřetelně inspirována parléřovskou Staroměstskou mosteckou věží, ale chybí zde náročná symbolika sochařské výzdoby, výklenky pro sochy na západní a východní straně věže zůstaly prázdné. Dnešní podoba věže pochází z let 1879-83, kdy došlo k její obnově architektem Josefem Mockerem.", "section_level": 1}, {"title": "Brána.", "content": "Gotická brána byla postavena nejspíše již za Václava IV. Tvoří ji dva lomené oblouky a byla uzavíratelná dubovými vraty a železnou mříží. Na straně k mostu je za cimbuřím průchod spojující obě věže, na cimbuří znaky s říšskou orlicí, českým lvem a znak Horní Lužice, pod nimi znaky Starého Města a Malé Strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malostranské mostecké věže jsou dvě stylově odlišné nestejně vysoké pražské věže, propojené branou, tvořící vstup z Karlova mostu na Malou Stranu na královské cestě na počátku Mostecké ulice.", "tgt_summary": "The Malá Strana Bridge Tower () is located in Prague, Czech Republic. The tower serves as the entrance to Malá Strana from the Charles Bridge.", "id": 1234268}
{"src_title": "Litice (hrad)", "tgt_title": "Litice Castle", "src_document": [{"title": "Dějiny hradu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik hradu.", "content": "Hrad Litice byl založen koncem 13. století za posledních Přemyslovců v rámci kolonizace řídce osídleného pohraničního pralesa severovýchodních Čech, který byl královským majetkem. Oblast Podorlicka v povodí Divoké i Tiché Orlice osídlili členové rodu Drslaviců, kteří zakládali osady v jihozápadních Čechách a vybudovali nejstarší hrady na Plzeňsku – Litice u Plzně a Potštejn u Žinkov. Jména svých původních rodových sídel přenesli i do své nové državy, v níž vybudovali opěrnou síť nových hradů, zejména Potštejn a proti proudu řeky Divoké Orlice nepříliš vzdálené Litice.  V roce 1309 byli na hradě uvězněni přední zemští šlechtici Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka a Jan z Klingenberka, zajatí pražskými a kutnohorskými patricii vedenými Peregrinem Pušem. Z toho se usuzuje, že hrad byl v nějakém vlastnickém vztahu k pražskému rodu Pušů. Nedlouho poté se stal královským majetkem, v roce 1316 jej český král Jan Lucemburský zastavil Jindřichovi mladšímu z Lipé. Janův syn a moravský markrabě Karel po svém návratu z Itálie řadu zastavených královských hradů vykoupil, mezi nimi v roce 1333 i Litice. Opět je hrad připomínán v roce 1341 v souvislosti s vypořádáním majetku po smrti Mikuláše z Potštejna. Zřejmě ještě za vlády Jana Lucemburského se hrad dostal do držení pánů z Lichtenburka, s nimiž byl směněn za jejich rodové centrum Lichnice. Lichtenburkové se na Liticích připomínají ještě v padesátých a šedesátých letech 14. století, v roce 1365 však Jan z Lichtenburka prodal Litice Jindřichovi z Lipé a nedlouho poté opět změnily majitele.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pánů z Kunštátu.", "content": "Nejpozději od roku 1371 náležely Litice pánům z Kunštátu, v jejichž držení zůstaly i téměř celé následující 15. století. Po Bočkovi z Kunštátu († 1373) se panství ujal jeho stejnojmenný syn († 1416), který k němu v roce 1389 přikoupil od Ješka Kdulince ves Kunvald. Poté hrad spravoval jeho syn Viktorin, jemuž ve východních Čechách patřila také panství Náchod a později i Pardubice. V době náboženské reformy se stal rozhodným stoupencem husitství a blízkým spojencem Jana Žižky z Trocnova. Z tohoto důvodu byl hrad již v roce 1421 obléhán vojskem slezských knížat. Po Viktorinově smrti v roce 1427 Litice zdědil jeho syn Jiří z Kunštátu a Poděbrad, který hrad, poškozený při husitských válkách, po polovině 15. století přestavěl a rozšířil. Jiří si hrad, který se stal přední pevností rodu pánů z Kunštátu, oblíbil a pobývali tu i členové jeho rodiny, zejména jeho prvorozený syn Boček. V roce 1470 se zde narodil Jiříkův vnuk Jiří Münsterberský, kníže münsterbersko-olešnický a syn knížete Jindřicha I. z Münsterberka.  Po smrti Jiřího z Poděbrad připadly Litice při dělení rodového majetku v roce 1472 nesvéprávnému Bočkovi z Kunštátu, který je ještě za svého života postoupil svému bratru a zároveň poručníkovi Jindřichovi staršímu z Münsterberka, jenž je v roce 1491 zmiňován jako vlastník litického panství. Za jeho doby se jako hejtman hradu a panství připomíná Matěj Sudlička z Borovnice. Jindřich byl však donucen kvůli vysokému zadlužení, které vzniklo následkem válečného konfliktu s uherským králem Matyášem Korvínem, litické panství spolu s Potštejnem v roce 1495 odprodat Vilémovi z Pernštejna, když ještě předtím obě panství neúspěšně nabízel ke koupi králi Vladislavovi Jagellonskému. Vilém se přitom zavázal vyplatit Jindřichově manželce Uršule Braniborské, pokud by Jindřicha přežila, věno, které bylo zapsáno na litickém panství. V následujícím období Litice ztratily svůj význam, neboť centrem rozsáhlého podorlického pernštejnského dominia, k němuž patřilo i sousední panství potštejnské a řada dalších statků, se stal právě nedaleký Potštejn.", "section_level": 2}, {"title": "Doba Pernštejnů, Bubnů a Parishů.", "content": "Vilém z Pernštejna, kterému se podařilo v Čechách i na Moravě shromáždit značné pozemkové vlastnictví a hrad Potštejn neobyčejně zvelebil, rozdělil roku 1507 své statky mezi syny Jana a Vojtěcha. S českým zbožím dostal Litice mladší Vojtěch, ale ujal se jich až po otcově smrti v roce 1521. Z jeho doby, z roku 1525, se dochovala hospodářská instrukce vydaná Vojtěchem hejtmanovi panství, která potvrzuje, že na hradě zůstal pouze personál, zajišťující jeho nejnutnější provoz a údržbu. Litický úředník Zicha byl ve svém konání zcela podřízen potštejnskému hejtmanovi Albrechtu Sudličkovi z Borovnice a o postavení litické čeledě svědčí i menší služné, než jaké se za stejné úkony vyplácelo na Potštejně. Po Vojtěchově smrti roku 1534 pak zdědil všechna panství jeho bratr Jan, který pokračováním ve velkorysém zvětšováním pernštejnského dominia a stavebními aktivitami překročil kritickou mez svých finančních možností. Janovým nástupcem a dědicem jeho východočeských statků byl jeho nejstarší syn Jaroslav, který převzal po svém otci celé dominium zadlužené natolik, že jej nebyl schopen udržet.. Na rozdíl od svého otce neprojevoval tolik náboženské snášenlivosti a poté, kdy po porážce prvního stavovského povstání zasáhl obnovením tzv. Svatojakubského mandátu král Ferdinand I. proti jednotě bratrské, Jaroslav z Pernštejna na svých panstvích odmítl její sbory chránit a bratry vypovídal. V roce 1556 byl Jaroslav nakonec donucen potštejnsko-litické panství prodat rýnskému falckraběti Arnoštovi Bavorskému (1500–1560), který je záhy rozdělil na menší statky a dále rozprodal. Tak v roce 1558 prodal hrad Litice s městečkem, k němuž náležela i polovice města Žamberka a osm vesnic, za 6625 kop grošů českých Václavu Okrouhlickému staršímu z Kněnic. Okrouhlický nepodržel Litice dlouho, neboť již po jeho smrti bylo panství, též značně zadlužené, i se statkem Doudleby, který k němu Václav přikoupil, v roce 1562 prodáno zdatnému hospodářovi Mikuláši z Bubna. Ten koupí druhé polovice města Žamberka a pěti dalších vsí v roce 1575 litické panství opět scelil a v držení rodu z Bubna zůstalo až do roku 1809.  Mikuláš z Bubna († 1608) si z hradu Litice učinil své rodové sídlo, ale v 90. letech 16. století vystavěl zámek v Doudlebách a kolem roku 1600 i v Žamberku, na nichž ke konci svého života střídavě pobýval. Na Liticích pak nesídlil ani poručník Mikulášových synů Mikuláš Vratislav z Bubna, ani Mikulášovi potomci, čímž byl hrad odsouzen k pozvolné zkáze. Urbář žambereckého panství jej v roce 1657 zachycuje jako polorozbořený, pouze jeho obytné budovy mohly být v případě nebezpečí užívány jako skladiště. Ještě v roce 1681, kdy byl hrad podle svědectví Bohuslava Balbína již opuštěn, na něm jeho majitel František Adam z Bubna prováděl poslední opravy. Chátrání hradu částečně oddálil Antonín Vít z Bubna, který nechal v roce 1776 nově zastřešit severní palác a nad pátým patrem věže vybudovat stanovou střechu. Jižní palác byl zcela ponechán svému osudu. Pouhou epizodou v dějinách hradu bylo období let 1809‒1815, kdy žamberské panství vlastnil hrabě Veriand Windischgrätz, který jej v roce 1815 prodal Johnu Parishovi. Parishové pak mezi lety 1890–1896 provedli částečnou konzervaci zdiva a další v roce 1925. Významné stavební úpravy byly v jádře hradu prováděny i v letech 1933‒1935. V majetku Parishů zůstaly Litice až do tzv. znárodnění velkostatků roku 1948. Hrad byl poté, již jako památkově chráněný, spravován národními výbory a v roce 1974 byl převeden do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích. Mezi padesátými a sedmdesátým lety 20. století bylo v jeho prostorách soustavně konzervováno zdivo, ale po zastavení těchto úprav byl hrad od poloviny 80. let pro veřejnost uzavřen.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební vývoj.", "content": "Původně nepříliš rozsáhlý hrad vznikl na konci 13. nebo na začátku 14. století na vrcholu strmého skalnatého návrší, ze tří stran chráněného meandrující Divokou Orlicí. Jeho půdorys byl elipsovitý, hradní návrší bylo odděleno příkopem a valem a na jeho severním úbočí, odkud vedla přístupová cesta, byl hrad zesílen dalším příkopem. Následkem pozdější stavební činnosti nelze původní podobu hradu bezpečně rekonstruovat. Části zdiva, spojené s jeho nejstarší výstavbou, byly zachyceny při archeologickém výzkumu v roce 1986. Osnova dnešního jádra hradu vznikla až v průběhu druhé poloviny 14. století, kdy zde byla realizována dvoupalácová dispozice doplněná tělesem věže a hospodářskými staveními.  Nynější rozsah zastavěné plochy hradu je výsledkem významné přestavby realizované z podnětu Jiřího z Poděbrad. Jejím cílem bylo výrazně zlepšit obrannou funkci hradu a zvýšit komfort obytných prostor, neboť původní hrad těmto nárokům již zcela nevyhovoval. Obranyschopnost hradu posílilo zejména na severní a západní straně rozsáhlé opevněné předhradí. Jeho hradba, na čelní straně o dvojnásobné šíři než jiné její dochované úseky, byla zesílena dvěma baštami a zjevně se počítalo i s její aktivní dělostřeleckou obranou. Celkové provedení systému opevnění však zdaleka nedosahuje kvalit, které vykazují podobné stavby přední domácí šlechty. Přístup do hradu na severní straně chránila dnes částečně dochovaná věžovitá brána s odděleným vstupem pro pěší (fortnou) a pro povozy nebo jízdní. V jejích prostorách byla i strážnice, přístup do patra brány zajišťovalo šnekové schodiště. Vstup do brány umožňovaly dva padací mosty přes předsunutý a z části vyzděný příkop. Průčelí brány bylo ve výši prvního patra opatřeno pozoruhodnou sochařskou výzdobou. Její součástí je nad brankou pro pěší v rámu umístěná kompozice erbů, z nichž lze považovat za nepochybné znaky pánů z Kunštátu a zemí Čech a Moravy. Pod erby ji doplňuje nápis vztahující se k dokončení přestavby, datovaný 1468. U pravého dolního rohu této kompozice je umístěna malá deska s doposud neidentifikovaným erbem. V prostoru nad vstupem pro povozy na levé straně se nacházejí reliéfy tří lidských postav, střední snad představuje krále Jiřího. Prostory dolního hradu byly využity také pro vybudování hospodářského zázemí.  Cestu k hornímu hradu přehrazovaly další dvě brány situované do prosté zdi, jak dosvědčují dochované relikty. Přestavěn a rozšířen byl i horní hrad s obytnými prostory. Tvoří je dva protilehlé paláce, věž a výškově členité nádvoří. K čtverhranné věži, která byla vybudována u severovýchodního nároží jižního paláce až během druhé etapy přestavby hradu, přiléhala další malá stavba, z níž se dochovaly jen skromné relikty. Východní část jižního dvoupatrového paláce (původně zřejmě třípatrového), v němž byly vzhledem k jeho bezpečnější poloze patrně umístěny reprezentativnější obytné místnosti a některé jeho prostory byly zaklenuty žebrovými klenbami, tvoří vstupní průjezd do nádvoří horního hradu. Vstup do paláce byl vybudován teprve ve výši prvního patra, o čemž svědčí dochovaný vstupní portál. První a druhé patro paláce bylo zřejmě zaklenuto, jak svědčí dochované relikty klenebního systému. Věž, členěná do pěti podlaží, byla zakončena nad pátým patrem dřevěným obranným ochozem a stanovou nebo vysokou valbovou střechou. Místnosti ve třetím a pátém podlaží jsou zaklenuty dochovanou žebrovou klenbou. Přístup do věže byl možný v jejím druhém, třetím a čtvrtém podlaží po dřevěných pavlačích, vedených z paláce. Alespoň tomu by nasvědčovaly větší otvory s gotickým ostěním na západní straně věže. Severní palác, z něhož se dodnes dochovala jen severní zeď a z části i boční a příčné zdi, sloužil jako obydlí pro služební personál a správu hradu a panství.  Dnešní podoba jádra hradu je významně ovlivněna úpravami, které zde byly prováděny mezi lety 1933‒1935. Jejich cílem bylo zajištění a zpřístupnění jižního paláce. Budova byla opatřena valbovou střechou a mezi patry byly zřízeny dřevěné stropy. Přístup do paláce byl zajištěn dřevěným schodištěm ze vstupního průjezdu. Stavební úpravy postihly i věž a měly značný vliv na charakter stavby. Přístup do ní byl zajištěn betonovou lávkou z druhého patra paláce, výstup do vrcholových partií věže mělo umožit betonové schodiště, které však narušilo systém žebrových kleneb. Vrcholová část věže byla ukončena betonovým vyhlídkovým patrem a vybudováním nové střechy. V roce 1959 byla vizuálně nejrušivější část tohoto stavebního zásahu na vnějším části pláště věže překryta dřevěným obložením, které vytváří dojem ochozu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Předehrou současných úprav hradního areálu byl záchranný archeologický průzkum, který na hradě probíhal mezi lety 1985‒1987. V roce 1992 došlo po základních zabezpečovacích pracích k opětovnému zpřístupnění hradu, přičemž v prostoru celého areálu bylo v následujících letech postupně odborně konzervováno veškeré dochované zdivo. V interiéru jižního paláce byl instalován výběr z fragmentů nalezených při záchranných pracích, tabule s informačními texty a obrazové reprodukce, zachycující vývoj stavu hradu od 19. století do současnosti. V prostoru jižního paláce a v přilehlé věži je možné absolvovat návštěvnický okruh. Z důvodu zřícení části lícového zdiva severního paláce byl hrad v roce 2015 a po větší část sezóny v roce 2016 uzavřen a probíhaly zde záchranné stavební práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litice jsou zřícenina hradu na zalesněném návrší nad obcí Litice nad Orlicí, asi 7 km západně od města Žamberka. Hrad je přístupný veřejnosti, je majetkem České republiky a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Litice Castle (, ) is a castle west of Žamberk in the Ústí nad Orlicí District, in the Pardubice Region of the Czech Republic.", "id": 890841}
{"src_title": "Hroznýš královský", "tgt_title": "Boa constrictor", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Charakteristickým znakem je silná, trojúhelníková hlava, výrazně oddělená od mohutného těla. Zbarvení hroznýšů královských sahá od červenohnědé přes červenošedou, až po žlutavé, oranžové, nebo tmavohnědé odstíny. Kresba na zádech je tvořena tmavými a světlými skvrnami, které mohou mít směrem k ocasu barvu oranžovo-červenou. Od špičky tlamy až ke krku se táhne tmavý pruh, na břišní straně je zbarvení tmavě krémové. Samice bývají větší než samci. Hroznýš královský dorůstá v zajetí do 2,5–3 metrů, v divoké přírodě ale až 4 metrů, přičemž samice mohou vážit i 10–15 kilogramů.  Žije na zemi i na stromech v nejrůznějších prostředích. V oblastech s horkým a suchým létem estivuje. Je dobrým plavcem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Hroznýš královský je vejcoživorodý. Mláďata jsou 35–60 cm dlouhá. V jedné snůšce jich může být až 50. Krátce po porodu jsou soběstačná.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Nejvhodnější je terárium s různými teplotami s nejchladnějším koutem někde na zemi, s teplotou kolem 22 °C, další místa by měla mít možnost vyhřátí až na 35 °C. Vhodné je mírné snížení teploty v noci o 3–8 °C. Teplota by však neměla klesnout pod 20 °C. Velikost terária volíme úměrnou velikosti chovaného hada, pro dospělého jedince by však nemělo být menší, než 180 × 90 × 90 cm.  Odchov hroznýše královského v teráriu je dnes již vcelku běžnou záležitostí. V přírodě se páří převážně na jaře, v zajetí však dobu páření ovlivňují určité specifické, chovatelské podmínky a tak se v teráriích začínají většinou pářit už na podzim. Živě narozená, asi 40 cm dlouhá mláďata (bývá jich podle velikosti a stáří samice od 10–50 ks), narozená po zhruba 120–200denní březosti, jsou velice krásná a roztomilá. Do čtrnácti dnů po narození se zpravidla poprvé svlékají a začínají lovit malé myši.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu volíme úměrně k velikosti mláďat, z myší na potkany můžeme přejít již před dosažením jednoho metru délky. S potravou nebývají většinou problémy. Hroznýši královští jsou velice žraví a musí se spíše usměrňovat kvůli obezitě, ke které mají (tak jako i někteří jiní hroznýšovití) sklony. Podle velikosti dáváme malé, až středně velké myši a potkany, také holuby, nebo kuřata. Někteří jedinci upřednostňují převážně ptáky před savci a s chutí přijímají hlavně malá kuřata. Kořist zabíjejí tak jako všichni škrtiči zardoušením, a polykají ji od hlavy a vcelku a pak ji celou řadu dní tráví. Díky speciálně uzpůsobeným čelistem dokážou široce roztáhnout tlamu. Pozřou-li opravdu veliké sousto, například celou kapybaru, je pohlcený živočich jasně patrný jako hrbol postupně se pohybující v těle hada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hroznýš královský (\"Boa constrictor\") je had z čeledi hroznýšovitých vyskytující se ve Střední, Jižní Americe a na některých karibských ostrovech. V současnosti je známo několik jednotlivých poddruhů, které se liší zbarvením a velikostí.", "tgt_summary": "The boa constrictor (\"Boa constrictor\"), also called the red-tailed boa or the common boa, is a species of large, non-venomous, heavy-bodied snake that is frequently kept and bred in captivity. The boa constrictor is a member of the family Boidae, found in tropical North, Central, and South America, as well as some islands in the Caribbean. A staple of private collections and public displays, its color pattern is highly variable yet distinctive. Nine subspecies are currently recognized, although some of these are controversial. This article focuses on the species \"Boa constrictor\" as a whole, and on the nominate subspecies \"B. c. constrictor\".", "id": 48628}
{"src_title": "William Tyndale", "tgt_title": "William Tyndale", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se okolo roku 1494 v Gloucestershire na západě Anglie. Od mládí lnul ke studiu Písma sv. Vzdělání získal nejdříve na univerzitě v Oxfordu, kde v roce 1512 obdržel titul bakaláře (BA) a o tři roky později (1515) titul magistra (MA). Po odchodu z Oxfordu přebýval zřejmě v Cambridgi, někdy v době ohraničené r. 1517 a 1521. V klidnější Cambridgi se Tyndale mohl zdokonalovat ve znalosti řečtiny. Je také možné, že přišel do Cambridge, aby na této univerzitě studoval bohosloví a přijal kněžskou ordinaci.  V roce 1521 byl jmenován kaplanem a vychovatelem dvou synů sira Johna Walshe, majitele panství Little Sodbury v rodném Gloucestershire. Vedle učitelských povinností trávil většinu volného času překládáním Nového zákona. Věnoval se také kázání, např. ve městě Bristol kázal pod širým nebem.", "section_level": 1}, {"title": "Renesance a reformace.", "content": "Náboženská reformace v 16. století nepřinesla jen určité změny v církvi, jak tvrdí někteří katoličtí vykladači, ale byla v podstatě jistým znovuobjevením pravdy a moci Božího slova. Byla výzvou církvi: vrátit se k vlastnímu biblickému základu a znovu hledat vztah k Bohu prostřednictvím Ježíše Krista.  Nejdůležitějším faktorem v přípravě cesty reformačních změn, nepočítáme-li důvody náboženské, byla renesance, která má počátek v oživení vzdělanosti na Středním východě. (Když v roce 1453 padla Konstantinopol do tureckých rukou, mnoho učenců řecké a latinské literatury uteklo na Západ, kam s sebou přinesli své znalosti a starověké rukopisy.) To podnítilo ducha bádání, označované jako Nové učení, jehož přívrženci jsou nazýváni humanisty. Humanisté se prostřednictvím studia klasické literatury zaměřili na rozšíření obzoru lidského ducha restaurací antických kultur. Toto hnutí započalo v Itálii odkud se šířilo do zbytku Evropy; v Nizozemsku a Německu pak nabylo mnohem křesťanštějšího charakteru a dláždilo tak cestu překládání Písma. V Anglii hnutí křesťanského humanismu přispělo ke vzniku nového zápalu pro náboženské vzdělávání, což se promítlo v novém zaměření výuky na anglických školách (škola sv. Pavla, kde děti měly být vyučovány kvalitní literatuře, jak latinské, tak řecké) a univerzitách.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady Bible.", "content": "Pravděpodobně nejvýznamnějším humanistou byl Erasmus Rotterdamský. V letech 1511-1514 byl Erasmus profesorem řečtiny a bohosloví v Cambridgi. V roce 1516 publikoval své první vydání řeckého \"Nového zákona\". Luther toto dílo využíval jako základní pramen svého překladu Nového zákona do němčiny.  V předreformační době byla již v Anglii \"Bible\" přeložena do angličtiny v různých knihách a to od časů otce anglické církevní historie Bedy Ctihodného, který žil v osmém století. V letech 1382–1388 pak byla Bible kompletně přeložena do angličtiny žáky Johna Wyclifa a používána lolardy. Nyní se však ukazovala potřeba nového překladu, který by byl založen na původních hebrejských a řeckých textech a nikoli jen na latinské Vulgátě. On sám si toto dílo vzal za svůj životní úkol.", "section_level": 2}, {"title": "Překladatelská práce v Anglii a na kontinentu.", "content": "Přítomnost mladého vzdělaného muže v rodině Walshových měla za následek poznenáhlou změnu smýšlení a praktického postoje sira Johna a jeho chotě lady Anne. Překlad Erasmova známého spisu Enchiridion militis Christiani (Rukověť křesťanského rytíře), který Tyndale pořídil a věnoval Walshovým, měl přispět k tomu, že místní duchovní, kteří do té doby u Walshů požívali vřelé pohostinnosti, „nebyli nadále tak často zváni... až nakonec přestali přicházet“. Duchovní v Gloucestershire nesli těžce ztrátu postavení u významného muže a obžalovali jej u biskupského kancléře z hereze. Nato byl předvolán k výslechu. Během vyšetřování kancléř nejednal s obviněným asi nijak zdvořile. Podle něj samotného se naň kancléř obořil a choval se hrubě. Přesto nebyl vynesen žádný rozsudek na základě něhož by následoval oficiální postih. Kancléři, zdá se, záleželo více na tom, aby se špatně nezapsal u mocných rodin Walshových a spřízněných Poyntzových, než aby vyhověl žalobcům a ze své moci zakročil proti služebníkovi sira Johna Walshe. Svou tvář si navenek zachoval ostrým přístupem k obviněnému.  Vědomí naléhavosti životního poslání zpřístupnit Bibli anglickému lidu mohlo u něj pozvolně růst po několik let, už od dob studií na Oxfordu. V Gloucestershire, kde narazil na nevědomost místních kněží, bezprostředně vnímal, „že příčinou lidské slepoty, chyb a zpronevěření církve je neznalost Písem“. Ve známost vešla jeho odpověď jednomu z kněží, prohlášení, jehož naplnění se stalo jeho životním cílem:  „Bylo by nám lépe bez Božího zákona než bez papežského,“ prohlásil kněz. Na to odvětil: „Já pohrdám úřadem papeže a všemi jeho zákony. Zachová-li mě Bůh naživu, dříve než uplyne řada let, způsobím, že chlapec, který vede pluh, bude znát Písmo lépe, než vy jej znáte.“  Konfrontace s kleriky na západě Anglie upevnila jeho rozhodnutí ujmout se překladu \"Nového zákona\" do angličtiny. Pro tento úkol však potřeboval získat podporu a dostatečnou záštitu, která by mu umožnila pracovat na překladu, dosáhnout vyjmutí z platného zákazu Constitutions of Oxford. Tuto oporu doufal nalézt u londýnského biskupa Cuthberta Tunstalla.  Nyní byl rozhodnut vydat nový překlad \"Bible\". Později napsal: „Pochopil jsem z vlastní zkušenosti, jak bylo nemožné vzdělávat prostý lid v pravdě a přitom mu nepředložit svatá Písma v jejich vlastním jazyce.“  Pochopil, že je potřeba vytvořit překlad z původních jazyků a to navzdory hrozbě stíhání pro kacířství.  V naději, že získá podporu londýnského biskupa, odcestoval do hlavního města s doporučujícím listem od sira Johna Walshe. I když se mu podařilo přimět králova dvořana sira Guildforda, aby ho podpořil, biskupovu přízeň nezískal. Avšak učinil dojem na obchodníka látkami Humphrey Monmoutha, který ho ubytoval u sebe a po šest měsíců jej podporoval.  Anglie však nebyla bezpečným místem pro jeho překladatelskou práci a proto odešel do Německa. Zde pokračoval v překladu \"Nového Zákona\". Celou práci dokončil se svým pomocníkem Williamem Royem v Kolíně nad Rýnem, v německém tiskařském středisku, kde chtěl své dílo realizovat. Kolín však v té době nebyl reformaci nakloněn a jeho plán na vytištění byl odhalen a záležitost předána senátu. Ten vydal příkaz k zákazu tisku a k zabavení rukopisu i literatury. On sám ale včas rozpoznal nebezpečí a utekl s již vytištěnými archy. Tiskaři stačili dotisknout archy do 22. kapitoly Matoušova evangelia, 12 verše. Společně s Royem uprchl lodí po řece Rýnu. Uchýlili se do luterského města Wormsu. U nakladatele Petra Schoeffera podařilo se jim vydat celý \"Nový zákon\". Malá úhledná a dosti tlustá knížka čítající přibližně 700 stran byla zhotovena v počtu několika tisíc výtisků někdy počátkem roku 1526. Náklad mohl dosáhnout tří nebo šesti tisíc výtisků. Již na začátku února byly anglické Nové zákony prodávány v Anglii. Veliký hlad po Božím slovu v mateřštině mohl konečně dojít částečného nasycení. Nový zákon v jeho překladu, v praktickém kapesním provedení, se v Anglii mezi lidmi rychle rozšířil. Prodával se a četl v Londýně a následně v jižních a východních oblastech země. Přestože bylo zhotoveno několik tisíc výtisků, zachovaly se z celého nákladu pouze dva exempláře: jeden úplný bez titulní strany (dnes součástí fondu Britské knihovny), druhému schází prvních 70 stran (uložen v knihovně londýnské katedrály Sv. Pavla).  Církevní úřady zuřily a Tunstall vydal příkaz, aby tyto \"heretické\" knihy byly zabaveny. V říjnu 1526 proběhlo veřejné pálení všech zabavených výtisků u chrámu sv. Pavla. Následujícího roku, v květnu 1527, arcibiskup z Canterbury William Warham zorganizoval nákup množství výtisků, aby je pak mohl zničit. Ale část peněz z prodeje se dostávala zpět k němu, který za ně dokonce dokázal připravit nové revidované vydání. Biskup Tunstall překlad všelijak haněl a prohlašoval, že v něm nalezl \"dva tisíce chyb\". Ve skutečnosti se jednalo o pozoruhodně přesný a věrný překlad. Ještě v dalších anglických historických překladech zůstala zachována značná část jeho textu. Velká většina Nového zákona v obecně užívaném „autorizovaném překladu“ z roce 1611 (známém jako King James Version) je téměř beze změn převzata z jeho \"Nového zákona\". Podrobné srovnání obou překladů ukazuje, že asi 4/5 rozsahu \"Nového zákona\" v Authorised Version se shoduje s Tyndalovým překladem. Podobně to platí o jím přeložených starozákonních knihách z hebrejštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráta rukopisu.", "content": "S plánem na překlad \"Starého zákona\" se věnoval zdokonalování hebrejštiny. Započal s překládáním pěti knih Mojžíšových, tzv. Pentateuchu. Avšak během cesty z Antverp do Hamburku, kde zamýšlel tisknout \"Pátou knihu Mojžíšovu\", o rukopis přišel. Za pomoci přítele Milese Coverdalea vyhotovil druhý rukopis. Překlad Pentateuchu byl vydán v roce 1530 v Antverpách.  John Foxe zaznamenal pozoruhodné vyprávění o jeho cestě spadající do období let 1528 až 1530, které víc než jiné přináší svědectví o jeho pevné vůli a vytrvalosti: „V té době přeložil Pátou knihu Mojžíšovu zvanou Deuteronomium, a zamýšleje tisknout ji v Hamburku, plavil se tam: během cesty, při březích Holandska, loď ztroskotala, čímž ztratil všechny své knihy, materiály a rukopisy. A tak byl přinucen začít vše nanovo... Takto ztrativ peníze, rukopisy a čas, vstoupil na jinou loď plující do Hamburku, kde, podle domluvy, očekával jej mistr Coverdale. Od Velikonoc [březen 1529] do prosince pomáhal mu s překladem všech pěti knih Mojžíšových, [přebývajíce] v domě ctihodné vdovy paní Margaret von Emersen. Toho léta 1529 velká nákaza potní nemoci navštívila město. Proto dokončiv svou práci v Hamburku, navrátil se pak zpět do Antverp.“", "section_level": 1}, {"title": "Snahy anglické koruny přimět Tyndala k návratu z exilu.", "content": "Mezitím kardinál Wolsey vyslal své špehy, aby po něm na kontinentu pátrali a kupovali a pálili všechny protestantské knihy v angličtině, na které narazí. Hledali jej rovněž agenti anglické vlády. Anglická koruna měla v určitém období vážný zájem o Tyndalův návrat do vlasti. Během roku 1531 vláda podnikla kroky vedoucí k navázání kontaktu s ním a vyzvala jej k návratu do Anglie. Anglická koruna rozpoznala hodnotu jeho schopností a začala jednat k získání aktivní podpory anglického učence. Stěžejním podnětem k tomu mohl být jeho spis \"Poslušnost křesťana\", který králi, Jindřichu VIII., doporučila k přečtení dvorní dáma, Jindřichova budoucí druhá žena, Anna Boleynová. Dílo udělalo na krále dobrý dojem: jeho erastianismus (učení o nadřazenosti státu nad církví), byl přesně tím, co chtěl slyšet. Král požádal o navázání kontaktu s ním v zámoří. V lednu 1531 králův rádce Thomas Cromwell pověřil svého přítele, anglického obchodníka v Nizozemí Stephena Vaughana, aby se jej vynasnažil vyhledat a přemluvil ho k návratu do Anglie. K tomu účelu měl mu nabídnout garance bezpečnosti a ochrany pro cestu ke královskému dvoru. Stephen Vaughan se po několika pokusech o navázání kontaktu s ním osobně sešel. O tomto osobním setkání „na poli za branami Antverp“ podal zprávu v dopisu Cromwellovi z 18. dubna 1531. Anglické vládě se však nepodařilo zlákat anglického exulanta k návratu do vlasti, kde v těchto letech docházelo k tvrdé persekuci protestantů a upalování. Násilnou persekuci anglických protestantů - zatýkání, mučení a popravy, iniciovali a prováděli zejména londýnský biskup John Stokesley, biskup z Lincolnu John Longland a sir Thomas More jako kancléř (od října 1529), Tyndalův významný odpůrce.  Poslední plodné roky života přebýval v Antverpách. Zde našel přijetí a pohostinství u anglických obchodníků. Thomas Poyntz mu poskytl přístřeší ve svém domě.", "section_level": 1}, {"title": "Zrada – zatčení – proces.", "content": "Na jaře 1535 byl ale lapen do pasti, kterou na něj nachystal krajan Henry Phillips. Do poslední chvíle vydával se tento mladý muž za jeho přítele, za hledajícího konvertitu se zájmem o luterskou reformaci. Phillips ve skutečnosti pracoval pro generálního prokurátora. Podařilo se mu jej přivést nic netušícího k čekajícím strážím, které ho na místě zatkly. Šestnáct měsíců byl držen ve vězení na hradě Vilvorde poblíž Bruselu, kde byla proti němu připravována obžaloba. Zachoval se originál jeho dopisu guvernérovi, v němž žádal o vrácení svého teplého ošacení, o poskytnutí lampy a zvláště o laskavé svolení mít svou hebrejskou \"Bibli\", hebrejskou gramatiku a slovník.  Na soudním procesu byl odsouzen jako heretik, avšak církevní představitelé a úředníci se ho snažili po dva měsíce přesvědčovat, aby své názory odvolal. V říjnu 1536 byl vyveden z žaláře, uškrcen a jeho tělo bylo spáleno. Jeho poslední slova zněla: „Hospodine, otevři oči anglickému králi.“ Později Thomas Cromwell podle příkazu anglického krále nechal umístit výtisky tzv. „Great Bible“ z r. 1539 do každého kostela v Anglii s výzvou veškerému prostému lidu, aby si z ní četl.  Deset let před svou smrtí, když bylo jeho dílo nenávistně páleno v Londýně, napsal: „Pálením Nových zákonů nedělají nic jiného, než o co jsem usiloval; ani mně nemohou udělat nic víc než mě spálit, bude-li to Boží vůle. Nyní je mou povinností pokračovat v překládání Nového Zákona.“ Jeho biblický překlad, který dokončil jeho přítel Coverdale (\"Coverdaleova bible\", první tištěná anglická bible, byla vydána v listopadu 1535 v Antverpách), připravil úrodnou půdu anglické reformaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Tyndale (1494, Gloucestershire, Anglie – 1536) byl anglický náboženský reformátor. Významný je především jeho překlad \"Bible\" do angličtiny. Za své myšlenky byl popraven jako heretik.", "tgt_summary": "William Tyndale (; sometimes spelled \"Tynsdale\", \"Tindall\", \"Tindill\", \"Tyndall\"; – ) was an English scholar who became a leading figure in the Protestant Reformation in the years leading up to his execution. He is well known for his (incomplete) translation of the Bible into English, influenced by the work of Erasmus of Rotterdam and of Martin Luther.", "id": 611305}
{"src_title": "Viliam Široký", "tgt_title": "Viliam Široký", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry za první republiky.", "content": "Viliam Široký byl původem železničář, již ve svých devatenácti letech vstoupil do KSČ. Brzy se stal pracovníkem aparátu strany a po nástupu Klementa Gottwalda do jejího čela velice rychle stoupal ve stranické hierarchii (již na začátku třicátých let byl členem Ústředního výboru KSČ). Již ve 30. letech se v rámci slovenských komunistů profiloval jako stoupenec centralistické orientace, zatímco skupina zejména mladých komunistických intelektuálů (davisté) jako Gustáv Husák, Laco Novomeský nebo Daniel Okáli akcentovala slovenskou svébytnost. Mnohem později, v 50. letech, se tento rozdíl v názorech na státoprávní uspořádání projevil i ve vnitrostranickém boji v KSČ.  Společně s Václavem Kopeckým patřil Široký k agentům sovětské tajné služby – byl aktivním členem NKVD, jehož úkolem bylo informovat moskevské vedení především o činnosti Gottwalda.  Těsně před válkou se stal předsedou zemského vedení KSČ na Slovensku. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění ČSR za KSČ. V poslanecké sněmovně zasedal až do rozpuštění komunistické strany v prosinci 1938.", "section_level": 1}, {"title": "Období druhé světové války.", "content": "Na podzim 1938 odešel Široký kvůli sílící hrozbě ze strany nacistického Německa do SSSR. Za války působil nejprve jako člen exilového zahraničního sekretariátu KSČ v Paříži, později v podobné funkci také v Moskvě.  V roce 1941 byl vyslán na Slovensko, kde byl brzy zatčen a odsouzen do leopoldovské věznice. Počátkem roku 1945 se mu podařilo uprchnout a přejít blížící se frontu k Rudé armádě.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol politické kariéry v poválečném období.", "content": "Po návratu se Viliam Široký stal jedním z nejmocnějších mužů v KSČ a blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda. Již 8. dubna 1945 se stal členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil.  V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946. Již koncem května 1945 byl jedním ze tří představitelů slovenských komunistů, kteří dorazili do Prahy na jednání s českými protějšky o poválečné organizaci celostátní KSČ. V srpnu 1945 se pak účastnil Žilinské konference KSS, kde byla zahájena formální činnost slovenské komunistické strany. Ve vystoupení před delegáty se vyslovil pro upevnění státní jednoty Čechů a Slováků, čímž se odchyloval od dosavadních tezí slovenských komunistů okolo Gustáva Husáka, kteří od Slovenského národního povstání výrazněji trvali na pravomocech slovenských orgánů. Konference zvolila Širokého předsedou KSS a tuto funkci pak zastával trvale až do roku 1953 (podle jiného zdroje až do roku 1954).  Široký a generální tajemník ÚV KSS Štefan Bašťovanský se pak stali dvěma muži, kteří rozhodovali většinu zásadních věcí souvisejících s činností KSS. Právě oni byli na IX. sjezdu KSČ v roce 1949 jako jediní dva Slováci zvoleni za členy Předsednictva celostátního ÚV KSČ.  Kromě toho v období duben 1945 – červen 1945 a znovu prosinec 1962 – září 1963 působil jako člen předsednictva ÚV KSČ, v roce 1947 zastával funkci člena politického sekretariátu ÚV KSČ, v roce 1948 člena užšího předsednictva ÚV KSČ, v období leden 1951 – červen 1954 opět člena politického sekretariátu ÚV KSČ. Od června 1954 do prosince 1962 byl členem politického byra ÚV KSČ. Zastával významné vládní posty. Od 4. dubna 1945 byl náměstkem předsedy československé vlády a tento post držel v několika poválečných vládách až do 21. března 1953. V období 14. března 1950 – 31. ledna 1953 byl ministrem zahraničí ve vládě Antonína Zápotockého, přičemž od 21. března 1953 této vládě předsedal poté, co se Zápotocký stal prezidentem republiky (nazývána proto též vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého). Následně byl předsedou dalších vlád (druhá vláda Viliama Širokého a třetí vláda Viliama Širokého) a na premiérském postu vydržel až do 20. září 1963.  V poválečném období se podílel na vypracování volebního programu KSS, který sliboval masivní industrializaci. Po roce 1948 prosazoval koncepci budování těžkého průmyslu.  Je považován za jednoho z hlavních strůjců bolševického teroru v Československu – likvidace demokratických oponentů KSČ na konci čtyřicátých a v první polovině padesátých let. Po roce 1948 byl také zodpovědný za série kampaní a čistek uvnitř samotné komunistické strany. Již na zasedání ÚV KSS v září 1948, kdy gradoval spor mezi Sovětským svazem a Jugoslávií Široký varoval před nebezpečím „maloměšťáckého nacionalismu“. Tento koncept, později oficiálně nazývaný buržoazní nacionalismus, se stal v následujících letech základem pro politickou a občanskou eliminaci některých slovenských komunistů. Již koncem roku 1948 začala Státní bezpečnost sbírat materiály proti jistým představitelům KSS.  V říjnu 1949 se na poradě dohodli Viliam Široký, Ladislav Kopřiva a Karel Šváb, že bude zřízen zvláštní útvar StB zaměřený na vyhledávání nepřítele v řadách KSS. Terčem této kampaně se brzy stali Vladimír Clementis, Laco Novomeský a Gustáv Husák. Během jejich postupného vytlačování z politických funkcí ožívaly i staré rozpory, v nichž se Široký prezentoval jako stoupenec socialistického Československa, zatímco \"buržoazní nacionalisté\" byli obviňováni z upřednostňování národních otázek před otázkami sociálními a ideologickými. V dubnu 1950 Široký na zasedání předsednictva ÚV KSS otevřeně mluvil o Husákovi a Novomeském jako o buržoazních nacionalistech. Nepřímo pak jeho kritika mířila i na další politiky KSS. V květnu 1950 v projevu na IX. sjezdu KSS Široký mezi buržoazní nacionalisty zařadil i Karola Šmidkeho. Pak kampaň na několik měsíců utichla, ale od počátku roku 1951 začalo zatýkání.  Historik Jan Rychlík soudí, že postoj Širokého byl zčásti ovlivněn i strachem z toho, aby se sám nestal obětí čistek a proto úmyslně stupňoval kampaň proti stranickým oponentům a dokazoval tak zbytku vedení svou ostražitost. V následujících třech letech Široký detailně sledoval vývoj kauzy a sběr důkazů. Pronášel zásadní projevy na toto téma, v nichž posouval dál celý případ, který od původní kritiky nízké stranické uvědomělosti obviněných přešel až do roviny, kdy jim byla přisuzována úmyslná sabotáž, kolaborace s ľudáky a plán na restauraci kapitalismu. 6. června 1953 zaslal osobně dopis Karolu Bacílkovi a navrhoval trestní kvalifikaci pro jednotlivé obžalované. Na tomto základě pak skutečně byl formulován text obžaloby. Vše vyvrcholilo v takzvaný „proces s buržoazními nacionalisty“, konaný roku 1954. Gustáv Husák a další bývalí přední politici KSS v něm byli odsouzeni k tvrdým trestům vězení.  V roce 1956 se osobně jako jeden z pěti československých delegátů účastnil XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, kde byl oficiálně prezentován rozsah kultu osobnosti Stalina. Po návratu se pak politické byro ÚV KSČ projednalo zprávu o sjezdu KSSS, kterou přednesl právě Široký. Výsledkem byly některé drobné korekce režimu a jisté uvolnění poměrů. Krátce poté proběhl sjezd slovenských komunistů, kde Široký nicméně nadále potvrdil rétoriku proti buržoazním nacionalistům. Na Slovensku tak i po roce 1956 zůstala u moci skupina komunistických funkcionářů se zásadním podílem na nezákonných procesech éry stalinismu.  V roce 1960 se podílel aktivně na dojednávání a prosazování ústavních změn (Ústava Československé socialistické republiky), které znamenaly zásadní pokles role slovenských orgánů (zrušen zcela byl Sbor pověřenců).  Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za komunisty. Ve volbách roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Bratislava. Mandát získal i ve volbách v roce 1954 a volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění Československé socialistické republiky). V parlamentu setrval do voleb v roce 1964.  V roce 1955 a opětovně roku 1962 mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda.", "section_level": 1}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "Počátkem šedesátých let, kdy začalo docházet k postupnému uvolnění komunistické diktatury, se Široký stal nepohodlným pro stranické vedení v čele s Antonínem Novotným. V roce 1963 publikovala takzvaná Kolderova komise výsledky svého šetření ohledně zmanipulovaných soudních procesů z 50. let. V důsledku této zprávy proběhla i na Slovensku rehabilitace některých komunistických politiků odsouzených na začátku padesátých let a zároveň z funkcí odešli někteří politici s podílem na těchto procesech (Karol Bacílek, Pavol David). Široký prozatím ve funkcích zůstával. V květnu 1963 se konal sjezd Svazu slovenských novinářů, kde zazněla jasná slova omluvy neprávem stíhaným komunistům a v referátu, který přednesl Mieroslav Hysko, byl jasně připomenut podíl Širokého na stupňování kampaně proti takzvaným buržoazním nacionalistům. Hyskův referát otiskla 3. června 1963 i Pravda, oficiální deník slovenské komunistické strany. Historik Jan Rychlík uvádí, že prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný reagoval na otištění tohoto článku podrážděně, ale nikoliv kvůli samotné osobě Viliama Širokého, na jehož politickém postavení prý již v této době neměl zájem a jehož odvolání z postu předsedy vlády již bylo hotovou věcí. Dočasně se ho ale ještě navenek zastal.  19. září 1963 byl předseda vlády Široký nucen podat demisi a o den později ztratil také členství v předsednictvu ÚV KSČ. Po odchodu z vládních a stranických postů byl poslán do penze. O pět let později, v době rozbíhajícího se pražského jara, přerušil ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 Širokému dokonce i členství ve straně. Členství v KSČ mu bylo navráceno až těsně před smrtí v roce 1971 jeho „velkorysým“ triumfujícím soupeřem Husákem.  Podle historičky Muriel Blaive byl Široký etnický Maďar ze Slovenska, což ale žádný slovenský zdroj nepotvrzuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viliam Široký (31. května 1902 Bratislava – 6. října 1971 Praha) byl slovenský a československý politik komunistické strany, v letech 1953–1963 předseda československé vlády. Představitel centralistického a dogmatického křídla slovenské politiky 50. let.", "tgt_summary": "Viliam Široký (31 May 1902 – 6 October 1971) was a prominent Communist politician of Czechoslovakia, the Prime Minister from 1953 to 1963. He also served as the leader of the Communist Party of Slovakia between 1945 and 1954. According to the French historian Muriel Blaive, he was an ethnic Hungarian.", "id": 2411776}
{"src_title": "Zelený fluorescenční protein", "tgt_title": "Green fluorescent protein", "src_document": [{"title": "Fluorescence a použití.", "content": "Divoký gen GFP (wtGFP) z \"A. victoria\" má hlavní excitační maximum na vlnové délce 395 nm a vedlejší na 475 nm. Jeho emisní maximum je na 509 nm, což je linie v zelené části viditelného spektra. Jeho struktura je dosti jednoduchá - je tvořena 11 beta-vlákny, které se sbalují do velmi kompaktního beta-barelu. Uvnitř tohoto soudku se nachází vlastní chromofor, který je tak chráněn před vnějším prostředím. Chromofor vzniká cyklizací a následnou oxidací postranních zbytků aminokyselin Ser65, Tyr66 a Gly67.  V buněčné biologii se tento protein používá pro studium určitého genového produktu, ke kterému se naváže a později se snadno lokalizuje pomocí fluorescence. Po navázání proteinu k cílové struktuře je třeba ověřit, zda funkce struktury nebyla navázáním GFP změněna či zničena. Jde tak studovat např. dělení rakovinných buněk nebo vývoj neuronů. Poněkud propracovanější metodou využívající GFP jsou např. FRAP nebo PA-GFP.  Vedle zeleného fluorescentního proteinu jsou dnes k dispozici mj. také jeho žlutá (YFP) a modrozelená (CFP a BFP) varianta a nepříbuzný červený fluorescentní protein.", "section_level": 1}, {"title": "Nobelova cena.", "content": "V roce 2008 obdrželi za objev a výzkum tohoto proteinu vědci Osamu Šimomura, Martin Chalfie, Roger Y. Tsien Nobelovu cenu za chemii.  Osamu Šimomura izoloval látku z medúzy a objevil její fluorescenční schopnosti, Martin Chalfie zjistil, že GFP lze produkovat v jiných organismech a využít jej k pozorování jiných bílkovin a aktivity genů, a Roger Y. Tsien vysvětlil detaily fluorescenčního působení, vyvinul další barevné varianty tohoto proteinu a rozšířil rozsah jejich využití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelený fluorescenční protein (správněji zelený fluorescentní protein) - zkratka GFP (z anglického ) je protein sestávající z 238 aminokyselin (26,9 kDa). Byl izolován z medúzy \"Aequorea victoria\" a jeho zvláštností je, že fluoreskuje zeleně, pokud je vystaven modrému světlu. V biochemii a molekulární biologii se často využívá jako reportérový gen pro vizualizaci exprese proteinů, on-line sledování \"in vivo\" traffickingu či testování lokalizace a kolokalizace různých proteinů.", "tgt_summary": "The green fluorescent protein (GFP) is a protein composed of 238 amino acid residues (26.9 kDa) that exhibits bright green fluorescence when exposed to light in the blue to ultraviolet range. Similar proteins that also fluoresce green are found in many marine organisms, but the label \"GFP\" traditionally refers to this particular protein, which was first isolated from the jellyfish \"Aequorea victoria\" and is sometimes called—when such precision is required—\"avGFP\".", "id": 829490}
{"src_title": "(You Drive Me) Crazy", "tgt_title": "(You Drive Me) Crazy", "src_document": [{"title": "Informace o písni.", "content": "Píseň je odlišná od verze, která vyšla na albu. Ta, která vešla do povědomí posluchačů je nejčastěji nazývána jako \"Stop Remix!\". Píseň se objevila ve filmu Přivádíš mě k šílenství. Píseň napsal a produkoval hudební táta Britney Spears Max Martin. Hlavním úkolem Britney během velké části její kariéry bylo mlčet a poslouchat to, co jí někdo nařídil. Přesto si už zkraje svého úspěchu dupla nožkou a prosadila jako singl právě \"(You Drive Me) Crazy\". Management s její volbou moc spokojený nebyl, proto se producenti písně Max Martin a Rami vrátili do studia a píseň kompletně překopali. Mimochodem, \"Crazy\" je jedinou písní Britney Spears, která trůnila na prvním místě české rádiové hitparády. Milovníci seriálů pro děti mohou ve videoklipu spatřit další dva idoly náctiletých, Melissu Joan Hart a Adama Greniera", "section_level": 1}, {"title": "Videoklip.", "content": "Stejně jako předešlá dva klipy i tento režíroval Nigel Dick. Videoklip obdržel i nominaci na MTV Video Music Awards v kategorii nejlepší taneční videoklip. Všechno se natáčelo v Kalifornii a začíná to pohledem na Britney v roli servírky v restauraci.  Pak se Britney objevuje v zeleném topu a černých kalhotách na obrovské taneční scéně, kde nad hlavami všech visí obrovský nápis \"CRAZY\". Ve videoklipu se objevuje i známá americká herečka Melissa Joan Hartová, která tak dělá reklamu svému filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Hitparádové úspěchy.", "content": "Píseň (You Drive Me) Crazy se stala v pořadí druhou písní Britney Spears, která se dostala Top 10 americké prestižní hitparádě Billboard Hot 100.  Tento song byl opět obrovským hitem v mezinárodním měřítku. Vedlo se mu dobře v Evropě, Kanadě i Austrálii.  Ve Velké Británii se této písně prodalo více než 257 000 kopií a Britney se tak stala v Británii nejprodávanějším umělcem za rok 1999, kdy zde prodala skoro 2 miliony kusů singlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "(You Drive Me) Crazy \"(Přivádíš mě k šílenství)\" je třetí píseň Britney Spears z jejího prvního alba...Baby One More Time. Píseň vyšla během třetí čtvrtiny roku 1999 a později byla zařazena i na album největších hitů této zpěvačky s názvem.", "tgt_summary": "\"(You Drive Me) Crazy\" is a pop song recorded by American singer Britney Spears for her debut studio album, \"...Baby One More Time\" (1999). Written and produced by Max Martin, Per Magnusson and David Kreuger with additional writing by Jörgen Elofsson and remix by Martin and Rami Yacoub, it was released as the album's third single on August 21, 1999 by Jive Records. It was featured on the soundtrack of the 1999 teen romantic comedy film \"Drive Me Crazy\". The song garnered positive reviews from music critics, some of whom praised its simple formula and noted similarities to Spears' debut single, \"...Baby One More Time\".", "id": 634271}
{"src_title": "Kulturní památka (Česko)", "tgt_title": "Cultural monument (Czech Republic)", "src_document": [{"title": "Historie ochrany.", "content": "V roce 1850 byla v Rakousku-Uhersku založena Centrální komise pro soupis stavebních památek. Od roku 1872 se zapisovaly i movité památky. V letech 1907–1937 byly pod vedením konzervátorů Státního památkového ústavu sepsány památky z 52 okresů.  Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v § 7 stanovil, že památky se z evidenčních důvodů zapisují do státních seznamů památek, ale že chráněny jsou i památky do seznamů nezapsané. Památky zákon v § 2 obecně definoval, přičemž odst. 3 stanovil, že v pochybnostech se považuje věc za památku až do rozhodnutí výkonného orgánu krajského národního výboru, který si před rozhodnutím vyžádá posudek ústavu památkové péče a ochrany přírody.  V letech 1984–1987 v rámci generální aktualizace nemovitých kulturních památek byly seznamy aktualizovány a zpřesněny, změněny v závazné a promítnuty do katastru nemovitostí, zároveň byl počet památek snížen. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, stanovil, že považuje za kulturní památky věci prohlášené za ně Ministerstvem kultury ČR a také památky zapsané do státních seznamů podle dřívějších právních předpisů. S účinností zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, byly dosavadní krajské seznamy památek sloučeny do jednoho ústředního seznamu; dříve zapsané památky dostaly k dosavadnímu složenému krajskému rejstříkovému číslu navíc pěticiferné číslo v ústředním seznamu, nově vyhlášené památky dostávají šesticiferná rejstříková čísla.  V letech 2000–2007 proběhla obnova identifikace kulturních památek. V letech 2005–2011 proběhla obnova identifikace movitých kulturních památek. Také proběhla revize památkově chráněných území. Obnova identifikace se označovala zkratkou REI.", "section_level": 1}, {"title": "Nemovité kulturní památky.", "content": "Podle databáze MonumNet bylo k 2. září 2013 v České republice evidováno 40 328 nemovitých kulturních památek. Památkově chráněné jsou i leckteré objekty, které už fakticky zanikly nebo ztratily hodnotu, ale ochrana z nich ještě nebyla sňata. Databáze MonumNet eviduje (k 2. září 2013) též 3111 bývalých památek, které již nejsou chráněny, protože zanikly nebo jim byla z jiného důvodu (například kvůli ztrátě památkové hodnoty nebo změně hodnotících kritérií) odejmuta ochrana. Některé památky jsou jednotlivými budovami nebo plastikami, jindy je jako jedna památka veden třeba i rozsáhlý komplex (Pražský hrad, Vyšehrad) anebo soubor souvisejících objektů, leckdy zasahující do více katastrálního území, obcí či okresů.  Ministerstvo kultury každoročně zveřejňuje program restaurování nemovitých kulturních památek včetně specifikace jednotlivých památek, jejich lokalizace, vlastníka a výše schválené dotace (avšak bez rejstříkového čísla památky). Například v roce 2013 bylo na dotacích na obnovu 185 nemovitých památek rozděleno 10 miliónů Kč, z toho největší dotace (po čtvrt milionu Kč) byla schválena pro rekonstrukci varhan v kostele svaté Ludmily v Praze a varhan v kostele Panny Marie ve Střílkách. Příjemcem naprosté většiny dotací byly církevní právnické osoby římskokatolické církve a šlo o inventář kostelů a klášterů, v mnoha případech obce (rovněž jde většinou o inventář kostelů a klášterů), jen v ojedinělých případech byla příjemcem krajská příspěvková organizace nebo soukromé osoby (ve většině případů potomci slavných šlechtických rodů, v roce 2013 Schwarzenbergů, Kolowratů a Sternbergů, a jde o vybavení zámků, například rodové obrazy či koberce) nebo obchodní společnost (v roce 2013 jediný případ, kdy šlo o vybavení zámecké kaple).", "section_level": 1}, {"title": "Movité kulturní památky.", "content": "Movité kulturní památky, ačkoliv jejich seznam není veřejně přístupný, tvoří nejpočetnější část památkového fondu České republiky. Patří k nim malířská a sochařská díla, díla uměleckého řemesla, liturgické předměty, hudební památky, technická díla jako například vozidla, letadla či plavidla, architektonické články ze zaniklých staveb, archeologické nálezy a podobně. Aktuální počet movitých kulturních památek není znám ani Národnímu památkovému ústavu, protože průběžně je evidence transformována a například soubory nesourodých věcí jsou evidenčně rozdělovány na více souborů či samostatné věci. Evidenční počet movitých památek se podle NPÚ blíží 100 tisícům s tím, že každý mobiliární fond nebo historický knihovní fond je evidován pod jedním rejstříkovým číslem, ač obsahuje obvykle tisíce položek, které jsou každá movitou kulturní památkou.  V Ústředním seznamu kulturních památek mohou do údajů o movitých památkách nahlížet vlastník, osoby při výkonu státní správy, pokud tyto údaje potřebují pro plnění svých úkolů, osoby pro studijní účely na základě písemného potvrzení příslušného školského zařízení nebo příslušné kulturní instituce a osoby pro vědeckovýzkumné účely na základě písemného potvrzení zadavatele výzkumného úkolu; ostatní osoby tak mohou učinit pouze s písemným souhlasem vlastníka.  Zveřejnění informací o movitých kulturních památkách obvykle závisí na vůli vlastníka, někdy jsou též zveřejněny jednotlivé informace o správních řízeních nebo dotacích souvisejících s jednotlivými památkami.  V roce 2010 byla kulturní památkou vyhlášena Slovanská epopej. V září 2013 oznámila Pražská paroplavební společnost, že byly za kulturní památky na její prohlášeny její parníky Vyšehrad a Vltava. Brněnská loď Dallas byla za kulturní památku téhož roku prohlášena přes protesty jejího vlastníka, Dopravního podniku města Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlašování a rušení ochrany.", "content": "Kulturní památku může ministerstvo kultury vyhlásit z vlastního podnětu nebo na návrh. Návrh na vyhlášení památky může podat jakýkoliv subjekt. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. Ministerstvo kultury návrh na prohlášení věci za kulturní památku musí projednat s krajským úřadem a obecním úřadem obce s rozšířenou působností, musí též o projednávaném podnětu či návrhu informovat vlastníka věci a umožnit mu se vyjádřit, a to i v případě, když návrh zamítlo. Věc podléhá zákonné ochraně před zásahy vlastníka před samotným rozhodnutím už od okamžiku, kdy je vlastník vyrozuměn o započatém řízení. Vlastník je povinen na vyzvání příslušným úřadům nebo jimi pověřené odborné organizaci poskytnout informace o věci a umožnit její prohlédnutí a dokumentaci. Podrobnosti k vyhlašování kulturních památek stanoví prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České socialistické republiky č. 66/1988 Sb.  Zrušit status kulturní památky může ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů na žádost jejího vlastníka nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku (dále jen „zrušení prohlášení“) prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu.", "section_level": 1}, {"title": "Nezákonné zápisy.", "content": "2. května 2002 vydalo Ministerstva kultury, odbor legislativní a právní, stanovisko k evidenci kulturních památek zapsaných podle předchozích právních předpisů. K jakémusi zmiňovanému záznamu Památkové inspekce uvádí, že směrnice Ministerstva školství a kultury č.j. 6820/62-V/2, Sb. NV ze dne 28. 2. 1962, která se pokoušela delegovat rozhodovací pravomoc, nebyla právním předpisem a byla v rozporu se zákonem, který možnost takové delegace rozhodovací pravomoci nepřipouštěl. Stanovisko obhajuje tezi, že rozhodnuti o evidenci památky je jiným aktem než samotný zápis památky do seznamu, přičemž samotný zápis je materiálně technickým úkonem, tedy úkonem s nižší intenzitou právních účinků, ale přesto právně významným, což stanovisko ministerstva dokládá § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., který dle tohoto výkladu ustanovil zákonnou domněnku, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona. Ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb. bylo rozhodnutí o evidenci památky deklaratorním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, které autoritativně zjišťuje a potvrzuje již existující vztahy správního práva a působí i do minulosti (ex tunc). Taková rozhodnutí jsou vydávána, když je existence vztahů sporná či pochybná nebo když potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu. Deklaratorní rozhodnutí tedy na vztazích samotných nic nemění, posiluje však právní jistotu. Kulturní statek tak je podle tohoto stanoviska nutné považovat za kulturní památku od počátku účinnosti zákona bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí vydáno nebo nebylo vydáno, avšak deklaratorní rozhodnutí vydáno být mělo. Podle stanoviska MK z roku 2002 však pro oba typy úkonů (rozhodnutí o evidenci i zápis do evidence) platí tzv. presumpce správnosti, a na takový úkon se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Stanovisko popisuje rozdíl mezi nezákonným (vadným) správním aktem a nicotným (nulitním) správním aktem, který tedy ani není aktem, ale jen paaktem. Nulita však není nikde v právním řádu definována a při výkladu tohoto pojmu je třeba spoléhat se pouze na nauku a judikaturu, přičemž pokud se adresát rozhodne považovat akt za nulitní, riziko tohoto posouzení nese sám. Konečné stanovisko k nulitě může dát pouze soud. V případě nezákonného správního aktu v souladu s principem právní jistoty nelze po uplynutí určité lhůty přikročit k jeho změně nebo zrušení. Shledal-li správní orgán, že zápis byl proveden bez vydání rozhodnutí, tedy v rozporu s právními předpisy a bez právního důvodu, měl jej tento orgán nebo nadřízený orgán ať již na návrh nebo z úřední povinnosti zrušit, případně vydat rozhodnutí, a potom teprve provést záznam. Jinou možností byla určovací žaloba. V závěru stanovisko uvádí, že problém se záznamy do evidence by v praxi vznikl pravděpodobně pouze tehdy, kdyby záznam byl v rozporu s faktickým stavem věci (tedy s tím, co za kulturní památku dnes považujeme) nebo kdyby vůbec neexistoval. V ostatních případech, existuje-li pochybnost o správnosti rozhodnutí (vydání, doručení atp.), zápisů či provedených procedur, lze podle tohoto stanoviska zachovat status quo, zápisy považovat za správné a popřípadě vyčkat podání určovacích žalob a rozhodnutí soudu přičemž důkazní břemeno bude na žalobci. Pokud však orgán památkové péče dojde k závěru, že některé zápisy mohou být nicotné, je jeho povinností se s uvedenou situací vyrovnat, takový postup by však mohl mít dalekosáhlé následky, např. následné žaloby na náhradu škody. Nově pak lze použít řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu 500/2004 Sb.  Kolem přelomu let 2016 a 2017 Městský soud v Praze ve sporu týkajícím se jednoho stavení v Dolním Javoří, kde se majitel od roku 2012 domáhal zrušení zápisu, konstatoval, že zpamátnění je neplatné, protože objekt v roce 1984 do seznamu zapsal okresní národní výbor, ale tehdejší zákon takové právo vymezoval jen krajskému. Ministerstvo kultury proti rozhodnutí podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stejné situaci je údajně 28,5 tisíce všech zapsaných nemovitých kulturních památek v Česku, tj. asi 68 %, Ministerstvo kultury společně s památkáři tak prý řeší hrozbu, že tyto objekty přijdou o zákonnou ochranu, protože by Ministerstvo kultury ve všech obdobných případech muselo rozhodovat obdobně. V roce 2016 vyšlo rovněž najevo, že v 1988 zapsali úředníci na seznam památek asi dva tisíce nemovitostí, které podle nového zákona už měly procházet složitějším procesem – prohlášením. Převážná většina těchto případů (přes 1700) je v Brně. Podle článku z 23. ledna 2017 asi dvě desítky majitelů takových nemovitostí dostaly na dotaz od ministerstva kultury potvrzení, že jejich dům byl chybně zapsán a není chráněný. Podle vedoucího brněnské pobočky Národního památkového ústavu Zdeňka Váchy „dokud se vlastník nezeptá, památková ochrana trvá“. Ministerstvo nevydalo pokyn k vyškrtnutí dotčených 1705 brněnských památek. Některé z dvaceti památek, u nichž potvrdilo neplatnost zápisu, podléhají nadále ochraně v rámci památkové zóny, u všech NPÚ navíc obratem připravil a podal na ministerstvu návrh na prohlášení za kulturní památku. Do doby rozhodnutí se musí majitel k nemovitosti chovat, jako by památkou byla.  U zapsaných památek se zpochybněným statusem je otázkou nejen jejich zachování a ochrana, ale také v minulosti udělené pokuty či přijaté dotace na obnovu památek.", "section_level": 1}, {"title": "Právní důsledky ochrany.", "content": "Krajský úřad může, vyžaduje-li důležitý společenský zájem, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou zároveň určí. Zanedbávaná kulturní památka může být v krajním případě státem vyvlastněna. Je-li památka bezprostředně ohrožena, provede obec nutná opatření k její ochraně. Obec nebo kraj mohou vlastníku památky na jeho žádost poskytnout příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky, v případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností.  Pokud je movitá kulturní památka umístěna na veřejném místě, pak její trvalé přemístění z tohoto místa podléhá předchozímu souhlasu krajského úřadu. Za porušení tohoto ustanovení mohou být právnická osoba nebo živnostník postiženi pokutou až půl milionu Kč, nepodnikající fyzická osoba do 50 tisíc Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Nový památkový zákon.", "content": "Přípravy nového památkového zákona probíhají od roku 2008 a v roce 2014 finišují; věcný záměr zákona schválila vláda svým usnesením č. 156 ze dne 6. března 2013 a uložila ministerstvu zpracovat do 30. září 2013 návrh zákona.  Věcný záměr a návrhy zákona předpokládají zachování stávajících kategorií ochrany (kulturní památky, národní kulturní památky, památkové zóny, památkové rezervace), nově zavádí kategorie památka místního významu a památka s mezinárodním statusem.  Podle návrhu zákona má být kulturní památkou hmotný výsledek lidské činnosti vzniklý v dějinném procesu kultivace světa, který je pramenem poznání, a je významný svou uměleckou, architektonickou, uměleckořemeslnou, řemeslnou, technickou, urbanistickou anebo krajinnou hodnotou nebo je významným pozůstatkem lidského osídlení na našem území v minulosti nebo se váže k významným osobnostem či událostem, prohlášený podle zákona. Za památku by bylo možné prohlásit věc, soubor věcí, nebo i stavbu, která není samostatnou věcí v právním smyslu, případně pozemek bez stavby nebo soubor pozemků a též lidské ostatky, pokud mají historický a kulturní význam pro stavbu, kde se nacházejí.  Kulturní památky, stejně jako národní kulturní památky, památky s mezinárodním statusem, památkové rezervace a památkové zóny, mají být evidovány v Seznamu chráněného památkového fondu, který má být informačním systémem veřejné správy, jehož správcem by mělo být Ministerstvo kultury a provozovatelem odborná organizace památkové péče. Systém má být propojen se základním registrem územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN).  O prohlášení věci za kulturní památku má rozhodovat ministerstvo kultury ve správním řízení. Ve výroku rozhodnutí má být identifikována věc prohlašovaná za kulturní památku a má být uvedeno, jaké zákonem stanovené hodnoty kulturní památky prohlašovaná věc, soubor věcí, stavba nebo pozemek má. Poté, co rozhodnutí nabude právní moci, jej ministerstvo zašle odborné organizaci památkové péče k zapsání do seznamu. Ministerstvo by bylo též oprávněno rozhodnout o zrušení prohlášení, avšak pouze v mimořádně závažném důvodu, jako je například ztráta hodnot kulturní památky nebo její fyzický zánik.  Zejména před rokem 1987 byly památky zapisované bez jakéhokoliv správního řízení, ani prohlašování podle zákona z roku 1987 nebylo plnohodnotné. Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 240/2005 Sb. dospěl k závěru, že po procesní stránce trpělo řízení o prohlášení věci ústavním deficitem v podobě vyloučení aplikace správního řádu a absence plnohodnotné procesní úpravy tohoto řízení přímo v zákoně o státní památkové péči. Některé návrhy nového zákona počítaly s radikální revizi památkového fondu, tedy že by všechny dosud zapsané památky musely projít správním řízením, jinak by zanikla jejich ochrana. Věcný záměr zákona schválený vládou v březnu 2013 však předpokládá automatické převzetí jak památek prohlášených podle zákona č. 20/1987 Sb., tak památek zapsaných nebo prohlášených podle zákona č. 22/1958 Sb.  Památky místního významu ve svém územním obvodu by podle konceptu zákona vyhlašovala obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou; za památku místního významu by však nebylo možné vyhlásit kulturní památku České republiky, vyhlášením věci za kulturní památku ČR by obecní vyhláška pozbyla platnosti. Vyhlášku by obec měla povinnost do 10 dnů zaslat Národnímu památkovému ústavu k zápisu do centrálního seznamu památkového fondu. Některé z připomínkujících subjektů nesouhlasily se zavedením této nové kategorie památek do památkového zákona a navrhovaly řešit tuto problematiku v rámci stavebního zákona.  Ústav památkové péče Fakulty architektury ČVUT ve svých připomínkách z 16. července 2014 zejména zdůraznil, že kulturní památky existují objektivně a nevznikají žádnou správní procedurou a že současná památková péče opouští princip výběrovosti a obrací se ke všem dochovaným kulturním hodnotám, ke kulturnímu dědictví jako celku. Památkový fond v tomto pojetí zahrnuje i památky neevidované a neprohlášené. Ústav navrhuje podchytit a dokumentovat památkový fond jako celek, v informační síti pak podchytit všechny kulturní památky (kulturní památky evidované), jejichž podskupinou by pak byly kulturní památky chráněné. Tím by byla odlišena tzv. tvrdá ochrana od tzv. měkké ochrany. Ústav navrhl zcela zrušit kategorii národních kulturních památek, protože jejich původní tradičně národně-vlastenecký koncept považuje za anachronický a překonaný a nárůst počtu památek v této kategorii za neúměrný a nekonzistentní. Ministerstvo kultury v reakci na připomínky zvolilo z důvodu právní jistoty subjektů a kontinuity právního řádu a pro poskytnutí reálné ochrany kulturních památek zachovat v souladu s věcným záměrem schváleným vládou i nadále prohlašovací režim, nastolený v roce 1987, nikoliv ochranu poskytnutou přímo ze zákona, jako tomu bylo v zákoně č. 22/1958 Sb. Verze návrhu zákona ze září 2014 rozšiřuje evidenci památkového fondu o tzv. potenciál, tedy další objekty architektonického a archeologického dědictví, které nepodléhají speciální ochraně podle památkového zákona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kulturní památka je v Česku nemovitá nebo movitá věc, případně jejich soubor, který za ni vyhlašuje Ministerstvo kultury České republiky podle zákona České národní rady o památkové péči č. 20/1987 Sb., pokud splňuje tato kritéria:", "tgt_summary": "The cultural monuments of the Czech Republic (Czech: \"kulturní památka\") are protected properties (both real and movable properties) designated by the Ministry of Culture of the Czech Republic. Cultural monuments that constitute the most important part of the Czech cultural heritage may be declared national cultural monuments (Czech: \"národní kulturní památka\") by a regulation of the Government of the Czech Republic. Government may also proclaim a territory, whose character and environment is determined by a group of immovable cultural monuments or archaeological finds, as a whole, as a monument reservation. Ministry of Culture may proclaim a territory of a settlement with a smaller number of cultural monuments, historical environment or part of a landscape area that display significant cultural values as a monument zone.", "id": 1780284}
{"src_title": "Samuel (prorok)", "tgt_title": "Samuel", "src_document": [{"title": "V Bibli.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Samuelův otec Elkana byl člověk věrný izraelskému náboženskému řádu a měl 2 manželky (viz polygamie v Bibli). Samuelova matka Chana nemohla mít děti, a tak si Samuela vymodlila. V raném věku jej rodiče odvedli do Šíla k veleknězi Élímu. V těchto místech se vzdělával a rostl. Samuel patřil k nazirejské sektě. Nazírem je v bibli pojmenován ten, kdo se načas zasvětil Bohu a po tuto dobu musel dodržovat určité příkazy. Nesměl si stříhat vlasy, nemohl mít žádný kontakt s mrtvým, i kdyby šlo o blízké rodinné příslušníky, musel se vzdát veškerých pochutin z hroznů. Do skupiny těchto lidí patřil také například Samson.  Samuel toho za svůj život viděl a zažil velmi mnoho. Narodil se do doby, kdy poslední velekněz Élí lpí na starém a nevidí, jak jeho synové ujídají maso z obětin. Jde o velmi nepříjemný konec období soudců. Lidé ztrácejí pojem o duchu a zajímá je spíše forma.  Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. První a Druhá kniha Samuelova. Knihy byly dle rabínské tradice původně jednou knihou, která však byla v prvním řeckém překladu Tanachu rozdělena. Kniha nám dává nahlédnout do duchovního pozadí historických událostí. Hlavními postavami tu jsou velekněz a soudce Élí, prorok Samuel, králové Saul a David. Obsah se zaobírá dobou, kdy pomalu končí doba soudců (soudci jsou myšleni kmenoví vůdci, osoby, které mají velmi výrazné charisma a rovněž velkou autoritu – např. Samson), a začíná období králů. Jde sice o vcelku malé časové období, ale hraje velmi významnou roli.", "section_level": 2}, {"title": "Soudce.", "content": "Samuel v období své dospělosti působil jako jako poslední izraelský soudce, s tím také souviselo, že cestoval po zemi. Kvůli postavení proroka, skrz něhož mluví Bůh, na něm ležela tíha rozhodování. V této době napadli osady Izraelitů Pelištejnci. Izraelité si do bitvy přinesli „svého boha“ v podobě Archy úmluvy. Proč ji tam nosili? Nevěřili snad, že Bůh je s nimi? Nejspíš potřebovali něco hmatatelného, jako znak svého přesvědčení, nestačila jim jen víra. Nakonec je však Pelištejnci porazili a zmocnili se Archy úmluvy (za určitou dobu ji ale rádi vrátili, protože „cizí“ Bůh mučil jejich města). Poté, co se Élí dozvídá o ztrátě, „spadl ze svého stolce a zemřel“.  Na Samuelova bedra dopadla tíha rozhodnutí a činů. Odcizení Archy a smrt Élího byly pro Izraelity ranami. Samuel navštěvoval různá místa a kázal Tóru. Hlásal lidem pomíjivost formy a důležitost obsahu (vrcholem jeho snažení bylo, že za dvacet let sezval Izraelity do Micpy, kde „uzavřel symbolickou smlouvu s Bohem“). Další nelehkou otázkou bylo, zda v této situaci mají Izraelité přijmout krále, a pokud ano, v jaké podobě. Na scéně se objevuje hezký a charismatický, benjamínovský, partyzánský velitel Saul. Saul byl člověk, který, jak bychom dnes mohli říct, prožil svůj „americký sen“.  Začal od nuly a jen svou pílí se vypracoval. Ale ne ke všemu se lze dostat pouhým vlastním úsilím. Proto v jeho povahovém rejstříku nikdy nehrála prim vlastnost zvaná diplomatická zručnost. Z toho pramení jeho neschopnost si získat podporu severních kmenů. Samuel velmi dlouho váhal, zda má či nemá pomazat Saula. Byl ochoten jmenovat Saula charismatickým vůdcem – „magidem“, ale nevěděl, zda má být také „melekem“ – dědičným králem. S pozicí meleka bylo totiž spjato vybírání kmenových poplatků. Vzhled, vystupování však dostalo na Saulovu stranu lid. Tak se Samuel zeptal Boha o radu. Ten mu řekl, ať jej ustaví králem. Smůla však se lepila Saulovi na paty, a tak rok po své korunovaci je jeho armáda rozdrcena v pohoří Gilbóa pelištejnským vojskem, v této bitvě padl král Saul i se svým synem. Je nutné poznamenat, že velkou zásluhu na tomto výsledku mělo nedostatečné vojenské zázemí.  Mezi Saulovými žoldnéři se objevil David. Byl vycvičen v pelištejnských řadách, takže se dobře vyznal ve válečném umění. Shromáždil okolo sebe „profesionálních“ velitelů, slíbil léno. David chytře vyčkal než propuknou potyčky proti Saulovými nástupci Išbálovi, které měly za následek jeho smrt. Měl volné pole působnosti. David nastoupil na trůn, formou smlouvy. Je považován za nejúspěšnějšího krále, i když proti němu bylo dost spiknutí. Základem jeho moci byla silná armáda. V době jeho panování však umírá Samuel, což je pro Davida výhodné, protože část jeho „duchovní autority“ přechází na něho.", "section_level": 2}, {"title": "Životní odkaz.", "content": "Samuel byl významný člověk. Učil návrat k duchovním hodnotám. Byl „posledním soudcem Izraelského lidu“ a „velký otec proroků“. Vyvedl Izraelity z těžké chvíle tím, že jim ukázal pravou podobu Boha. Toto vše jej řadí na přední místa v židovské historii. Když Samuel zestárnul, ustanovil Izraeli za soudce své syny. Jméno jeho prvorozeného syna bylo Joel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beer-šebě.", "section_level": 2}, {"title": "V islámu.", "content": "Samuel je zmiňován i v islámské tradici a vystupuje v Koránu, ačkoliv tam není jmenován jménem. Jeho příběh je spojen tradičně s životy izraelských králů, Saula a Davida.  Samuel podle Koránu varoval izraelský lid před tím, aby si přáli mít nad sebou krále. Izraelité však říkali, že potřebují krále, který bude vojevůdcem a bude je vést. Na to je Samuel varoval, že král je bude nutit bojovat i tehdy, až se jim nebude chtít. Daná pasáž pochází z první medínské súry, kdy se Mohamed stal vládcem a vojevůdcem Medíňanů.  Ze stejné súry pochází také text, v němž se někteří z velmožů stěžují Samuelovi, že Saul není dost bohatý. Pravděpodobně jde o paralelu k Mohamedově vlastní situaci v Mekce a Medíně.  Samuel také údajně prorokoval o příchodu Ježíše Krista a Mohameda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel (: שְׁמוּאֵל, \"Šmu'el\", vyslyšel Bůh) je starozákonní prorok a soudce. Byl synem Elkány, jenž pocházel z kmene Levi a Korachova rodu. Jeho matka se jmenovala Chana. Podle židovské tradice Samuel sepsal tyto biblické knihy: celou Soudců a Rút a částečně 1. Samuelovou, neboť jsou v ní zmínky o jeho smrti.", "tgt_summary": "Samuel is a figure who, in the narratives of the Hebrew Bible, plays a key role in the transition from the period of the biblical judges to the institution of a kingdom under Saul, and again in the transition from Saul to David. He is venerated as a prophet by Jews, Christians, and Muslims. In addition to his role in the Hebrew Scriptures, Samuel is mentioned in the New Testament, in rabbinical literature, and in the second chapter of the Qur'an (although here not by name). He is also treated in the fifth through seventh books of Josephus's \"Antiquities of the Jews\", written in the first century CE (AD). He is first called the Seer in 1 Samuel 9:9.", "id": 1253499}
{"src_title": "DB Cargo Polska", "tgt_title": "DB Cargo Polska", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pískové doly.", "content": "V roce 1947 byla ve Slezsku zahájena výstavba prvních tzv. pískových drah, které byly budovány především pro dopravu písku z pískoven do nedalekých černouhelných dolů. Budováním těchto drah a pískoven byl posléze pověřen podnik Przedsiębiorstwo Materiałów Podsadzkowych Przemysłu Węglowego (PMPPW), který byl zřízen k 1. lednu 1951. V rámci tohoto podniku byla v roce 1954 založen pískový důl Szczakowa, který byl spojen nově vybudovanou železniční tratí s centrální „pískovou“ stanicí Jęzor. V roce 1955 pak došlo ke spojení s pískovnou Jęzor do závodu s názvem „Jęzor–Szczakowa“, v roce 1959 pak byl název změněn na „Centralna Piaskownia“ (tj. centrální pískovna). K další změně názvu došlo v roce 1964, a to na Kopalnia Piasku Podsadzkowego „Szczakowa“.  Rozdělením PMPPW pak k 1. 5. 1990 vznikla samostatná firma Kopalnia Piasku Szczakowa, která byla k 1. 7. 1994 transformována na akciovou společnost Kopalnia Piasku Szczakowa S.A. (KP Szczakowa). Ta se zabývala především těžbou písku v rozsáhlých pískových polích v okolí Sosnovce, Jaworzna a Bukowna a současně jeho železniční dopravou především po vlastní železniční síti, případně po tratích dalších firem vzniklých transformací PMPPW (Kopalnia Piasku Kuźnica Warężyńska, Kopalnia Piasku Maczki–Bór).", "section_level": 2}, {"title": "Kapitálový vstup PCC.", "content": "Národní investiční fond Hetman prodal 5. září 2003 33 % akcií KP Szczakowa německé firmě PCC AG. Na základě povolení polského antimonopolního úřadu došlo k postupnému získání nadpolovičního podílu PCC AG v KP Szczakowa a k 30. červenci 2004 ke změně názvu firmy na PCC Rail Szczakowa S.A. Postupně také došlo k tomu, že původní hlavní náplň činnosti firmy, tj. těžba písku, ustoupila do pozadí a začala se rychle rozvíjet železniční část společnosti, zejména po umožnění vstupu na železniční síť ve správě firmy PKP Polskie Linie Kolejowe.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik holdingu PCC Rail.", "content": "K 1. dubnu 2006 vznikl holding PCC Rail S.A., který vedle nejvýznamnější firmy PCC Rail Szczakowa S.A. zahrnoval i další logistické a dopravní firmy, podnikající především v Polsku. Během třetího čtvrtletí roku 2006 pak přešlo 10 logistických firem skupiny PCC pod firmu PCC Rail Szczakowa S.A. a následně 16. listopadu se její název změnil na PCC Rail S.A. (VKM: PCCSZ).", "section_level": 2}, {"title": "Akvizice PTKiGK Rybnik.", "content": "V srpnu 2007 společnost PCC Rail oznámila, že drží již 10 % akcií dopravce PTKiGK Rybnik a připravuje výkup dalších akcií do celkového podílu 49 %. Reakcí na tuto situaci bylo zrušení tendru na hledaní strategického partnera pro společnosti PTKiGK Rybnik a PTK Holding, do kterého se přihlásilo celkem deset firem. 23. srpna 2007 pak PCC Rail získala kontrolní většinu akcií v PTKiGK Rybnik a oznámila, že chce získat 100% podíl ve společnosti. Převzetí necelých 50 % akcií firmou PCC bylo ukončeno 17. září 2007 s tím, že k navýšení podílu až na 85 % dojde po schválení transakce polským antimonopolním úřadem. Integrace PTKiGK Rybnik do skupiny PCC Rail došlo k 8. říjnu 2008, kdy byl v obchodním rejstříku změněn název společnosti PTKiGK na PCC Rail Rybnik.", "section_level": 2}, {"title": "Firmy holdingu PCC Rail.", "content": "Vyčleněním některých aktivit z mateřské společnosti PCC Rail do dceřiných společností a akvizicemi dalších společností vznikl holding PCC Rail, kam patřily následující společnosti:", "section_level": 3}, {"title": "Vstup do skupiny DB Schenker.", "content": "V lednu 2009 oznámila mateřská společnost PCC SE, že dohodla prodej PCC Rail do rukou německé firmy DB Schenker ze skupiny Deutsche Bahn. Transakce mohla být dokončena až po schválení prodeje antimonopolním úřadem EU. Po schválení prodeje Evropskou komisí, ke kterému došlo 12. června 2009, se skupina PCC Rail stala od 21. července 2009 součástí holdingu DB Schenker. Hodnota prodeje PCC Rail do rukou DB Schenker je odhadována na částku 400 mil. EUR. V listopadu 2009 – po zápisu do obchodního rejstříku – se název společnosti změnil na DB Schenker Rail Polska S.A.  Do skupiny DB Schenker Rail Polska patřily také:  3. ledna 2011 zanikly sloučením s mateřskou společností DB Schenker Rail Polska firmy DB Schenker Rail Zabrze, DB Schenker Rail Rybnik, Energoport, Trawipol, PUT Trans Pak a NZTK.  Po této konsolidaci jsou na počátku roku 2015 součástí skupiny vedle mateřské společnosti DB Schenker Rail Polska také společnosti:  K 29. dubnu 2016 došlo ke změně názvu společnosti na DB Cargo Polska S.A.", "section_level": 2}, {"title": "Lokomotivní park.", "content": "Základem lokomotivního parku byly především stroje zděděné ještě z dob fungování pod názvem Kopalnia Piasku Szczakowa. Jedná se především o šestinápravové lokomotivy sovětského původu (lokomotivka Brjansk) řady TEM2 a polské šestinápravové elektrické lokomotivy řady 3E/1 (u PKP označovány řadou ET21). V souvislosti s rozvojem firmy se nakupovaly šestinápravové motorové lokomotivy rumunského původu řady 060DA (ST43) a sovětského původu M62 (ST44). V roce 2005 však byly všechny stroje řady 060DA v rámci unifikace vyměněny s dopravcem Lotos Kolej za stroje řady M62. Od roku 2005 se pak lokomotivní park začal rozrůstat také o lokomotivy řady BR232 a BR231 sovětské výroby a dále o elektrické lokomotivy řady 181 pronajaté od Českých drah.  Od podzimu 2007 si PCC Rail postupně najímá od lokpoolu společnosti CBRail celkem 15 kusů motorových lokomotiv typu 311D, které vznikly modernizací a remotorizací strojů řady M62. Doba nájmu je stanovena na 10 let. 19. března 2008 schválil český Drážní úřad zajíždění těchto lokomotiv z Polska do první stanice v ČR a lokomotivy 311D PCC Rail se tak začaly objevovat ve stanici Petrovice u Karviné, později i v Bohumíně.  Od roku 2010 společnost rozšiřuje svůj park traťových motorových lokomotiv o stroje typu JT42CWR, známé též jako Class 66, které pocházejí od sesterské společnosti DB Cargo UK. Park elektrických lokomotiv je modernizován od roku 2012 dodávkami strojů Siemens Vectron. Celkem bylo objednáno 23 kusů, všechny stroje mají být dodány do poloviny roku 2015.  V návaznosti na dodávky nových lokomotiv také firma začala ve velkém odstavovat a následně rozprodávat nepotřebné lokomotivy, jednalo se především o motorové lokomotivy M62, BR231, BR232, S200, TEM2 či SM42. V roce 2013 také společnost ukončila pronájem 20 elektrických lokomotiv řady 181 (původně pronajaty od Českých drah), které byly vráceny aktuálním vlastníkům STK a Koleje Czeskie.", "section_level": 1}, {"title": "Nákladní doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlaky přes česko-polskou hranici.", "content": "Vlak dopravce PCC Rail (tehdy ještě PCC Rail Szczakowa) překročil poprvé česko-polskou hranici 26. dubna 2005. Jednalo se vlak s pískem pro Slévárny Třinec, který byl veden přes hraniční přechod Chałupki – Bohumín. Dopravcem na českém území byly České dráhy. Takto byly na jaře 2005 přepraveny tři vlaky.  Pravidelné přepravy v opačném směru pak byly zahájeny 28. července 2006. Jednalo se o přepravy uhlí v relaci Karviná–Doly (Důl ČSM) – Dąbrowa Górnicza přes hraniční přechod Petrovice u Karviné – Zebrzydowice. Také v tomto případě byly dopravcem v ČR České dráhy.  V říjnu 2012 byl ve spolupráci s ČD Cargo zahájen provoz liniového vlaku Moravia, který spojuje Sławięcice s Bohumínem a je určen pro přepravy jednotlivých zásilek. Lokomotiva DBSRP přitom vlak veze až do stanice Bohumín-Vrbice, nedochází tedy k přepřahu na českou lokomotivu v polských Chałupkách, jak je obvyklé.  30. ledna 2015 společnost samostatně realizovala přepravu i na území České republiky, přičemž na české území využila licenci společnosti Arriva vlaky, která patří rovněž do skupiny Deutsche Bahn. Jednalo se o ucelený vlak koksu v relaci Zdzieszowice – Ostrava-Bartovice.", "section_level": 2}, {"title": "Kontejnerové vlaky.", "content": "Společně se svou dceřinou společností PCC Intermodal rozvíjela PCC Rail síť ucelených kontejnerových vlaků. První kontejnerovou relací této společnosti je od června 2005 spojení terminálu Brzeg Dolny s přístavem Svinoústí. Jako první polský soukromý dopravce PCC Rail (resp. v té době ještě PCC Rail Szczakowa) zahájil provoz pravidelného mezinárodního kontejnerového vlaku. Vlak jezdí od 13. prosince 2005 v relaci Płock Trzepowo - Großlehna a přepravuje polyethylen v kontejnerech. Dopravcem na německé straně je společnost Mitteldeutsche Eisenbahn GmbH (MEG). Provoz další kontejnerové relace byl zahájen 28. listopadu 2006. Nový vlak spojil námořní terminál Baltic Container Terminal v přístavu Gdyně s Euroterminalem ve slezském Sławkówě. 30. května 2007 pak dopravce PCC Rail přivezl první kontejnerový vlak do nového terminálu Deepwater Container Terminal v přístavu Gdaňsk. 2. dubna 2008 byla zahájena přeprava kontejnerů ucelenými vlaky PCC Rail v další relaci: z terminálu ve Slezském logistickém centru v říčním přístavu Hlivice do námořních terminálů v Trojměstí.  Poté, co se společnost dostala do rukou DB Schenker, zatímco intermodální operátor PCC Intermodal zůstal ve skupině PCC, přišla firma o přepravy pro PCC Intermodal, které převzal dopravce Lotos Kolej. Společnost však začala přepravy kontejnerových vlaků zajišťovat pro jiné operátory. Jedná se například o tzv. Šeštokai Express, který pro operátora Hupac Intermodal vozí DBSRP od prosince 2012 z Gądek u Poznaně do litevské Mockavy. Zároveň tím došlo k narušení monopolu PKP Cargo v nákladní dopravě přes hraniční přechod Trakiszki–Mockava.", "section_level": 2}, {"title": "Přepravy jednotlivých vozů.", "content": "Od ledna 2010 společnost zahájila přepravu jednotlivých vozů, což bylo do té doby doménou státního dopravce PKP Cargo. Přepravy byly zahájeny vlakem nazvaným „Pociąg Liniowy Śląsk” („Liniový vlak Slezsko“), který je veden dvakrát týdně do braniborského Seddinu a v Polsku dobírá zátěž ve stanicích Wrocław Gadów, Kędzierzyn-Koźle, Gliwice a Jaworzno Szczakowa. Od října 2012 je ve spolupráci s ČD Cargo provozován návazný liniový vlak Moravia, který spojuje stanici Sławięcice na trase vlaku Silesia s Bohumínem. Od prosince 2013 je v provozu třetí liniový vlak nazvaný Mazovia, který spojuje německou seřaďovací stanici Seddin s Poznaní a pomocí křídel dále s Kutnem a Wrocławí.", "section_level": 2}, {"title": "Podíl na trhu.", "content": "V roce 2008 měla skupina PCC Rail (včetně výsledků firmy PCC Rail Rybnik) podíl na trhu železniční nákladní dopravy v Polsku ve výši 5,7 % (podle čistých tunových kilometrů – čtkm), což odpovídá přepravnímu výkonu 2907,2 mil. čtkm. To řadí PCC Rail na třetí místo za PKP Cargo a CTL Logistics. Přitom v roce 2007 byl podíl PCC Rail na trhu 4,4 % (odpovídá 2348,3 mil. čtkm), tj. na čtvrtém místě za PKP Cargo, CTL Logistics a PKP LHS.  Podíl celé skupiny DB Schenker Rail Polska (tj. včetně DB Schenker Rail Spedkol) na polském železničním trhu podle čistých tunových kilometrů činil v roce 2013 5,59 %, o rok později (ale již jen přímo za DBSRP) klesl na 5,1 %. Společnost tedy byla na místě za dopravci PKP Cargo, Lotos Kolej a PKP Linia Hutnicza Szerokotorowa. V roce 2015 měla společnost na trhu polské nákladní železniční dopravy podíl 1,02 % (podle čtkm). Na podobné úrovni se podíl na trhu stabilizoval i v následujících letech, neboť v roce 2015 činil 5,17 %.", "section_level": 2}, {"title": "East West Railways.", "content": "V roce 2007 bylo oznámeno založení společného podniku s největším německým železničním dopravcem Railion Deutschland AG (člen skupiny Deutsche Bahn AG). Takto měl vzniknout dopravce s názvem East West Railways se sídlem ve Vratislavi, do kterého bude ze strany Railionu vloženo 20 dieselových lokomotiv řady 232. Cílem společnosti měla být především nákladní doprava přes německo-polskou hranici.  Lokomotivy řady 232 pronajaté v rámci projektu East West Railways od německého Railionu používal dopravce PCC Kolchem, část lokomotiv provozoval do konce dubna 2008 dopravce PCC Rail na pískových drahách ve Slezsku, v souvislosti s dodávkami lokomotiv řady 311D je však vrátil firmě PCC Kolchem.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní doprava.", "content": "Vedle dominantní nákladní dopravy se firma začala zabývat myšlenkou provozování veřejné osobní dopravy. Svůj úmysl poprvé veřejně prezentovala v únoru 2006, kdy dceřiná společnost Kolej Nadwiślańska uspořádala jízdy osobního vlaku tvořeného jednotkou řady SA132 po tratích PLK i soukromých provozovatelů dráhy. Kolej Nadwiślańska pak zvažovala pořádání jízd zvláštních osobních vlaků po vlečkách slezských průmyslových podniků, černouhelných a pískových dolů.  Nakonec však nebyla zahájena osobní doprava organizovaná firmou Kolej Nadwiślańska nebo přímo PCC Rail, ale byla uzavřena dohoda o vytvoření společného podniku mezi PCC Rail a britským autobusovým a železničním operátorem Arriva. V roce 2007 pak vznikla společnost Arriva PCC, kde měly obě firmy stejný podíl 50 %.", "section_level": 1}, {"title": "Přístavy.", "content": "Počátkem února 2007 firma získala podíl 45 % ve společnosti Drobnica – Port Szczecin, což je část přístavu ve Štětíně. V roce 2008 po získání podílu 91 % se název přístavní firmy změnil na PCC Port Szczecin. Firma také zvítězila ve výběrovém řízení na 30letý pronájem Finského nábřeží ve štětínském Grabowském ostrově, kde vybuduje nový kontejnerový terminál. Po vstupu PCC Rail do holdingu DB byl název společnosti změněn na DB Port Szczecin.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba písku.", "content": "Přestože je dnes hlavní činností firmy železniční doprava, součástí aktivit je stále také těžba písku v okolí Jaworzna. Společnost je dnes největším producentem křemičitých písků v Polsku s roční těžbou na úrovni 3 až 4 mil. m3. Písky z produkce společnosti se využívají ve slévárenství, stavebnictví a pro zakládání podzemních prostor v hlubinných černouhelných dolech v Horním Slezsku. V roce 2012 byl závod na úpravu písku pro potřeby sléváren a stavebnictví prodán společnosti Sibelco Poland.", "section_level": 1}], "src_summary": "Firma DB Cargo Polska S.A. (VKM: DBSRP, dříve PCCSZ) je významný polský železniční dopravce. Sídlem společnosti je od roku 2011 Zabrze, dříve firma sídlila v Jaworzně. Společnost patří od 21. července 2009 do skupiny DB Cargo z holdingu Deutsche Bahn, do té doby byla součástí holdingu PCC SE se sídlem v Duisburgu. Vedle podnikání v železniční dopravě se firma zabývá také těžbou písku a zároveň je vlastníkem nebo spoluvlastníkem několika dalších logistických firem, které dohromady tvoří stejnojmenný holding.", "tgt_summary": "DB Cargo Polska (formerly DB Schenker Rail Polska and PCC Rail) is a Polish rail company operating mainly in freight transport, owned by Deutsche Bahn. Main products transported by this company are coal, gas, oil products and sand.", "id": 339823}
{"src_title": "Visby", "tgt_title": "Visby", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osídlení sahá do doby kamenné. Kolem roku 900 se místo stalo obchodním centrem. První písemná zmínka pochází z roku 1203. Ve 12. století byla postavena katedrála ve Visby zasvěcená svaté Marii. Ve 13. století ji čekala přeměna do současné podoby. Stavba byla oficiálně otevřena roku 1225 biskupem z Linköpingu. Následující století vzniklo ve město několik dalších kostelů. Visby rozkvétalo především díky členství v Hanze. Ve 12. století nejspíše začaly práce na městských hradbách. Kolem roku 1300 byly přestavěny do aktuální výšky a získaly jejich charakteristické věže (ačkoliv některé byly postaveny až v 15. století). Hradby jsou dodnes z větší části neporušeny.  V roce 1361 Gotland dobyl Valdemar IV. Dánský. 1800 místních obyvatel bylo zabito při obraně města. Valdemar strhl část hradeb, nachystal tři velké sudy od piva a vyhrožoval vydrancováním města, pokud nebudou naplněny stříbrem a zlatem. Radní splnili jeho požadavky tím, že obrali kostely o cennosti. Valdemar si tak mohl na seznam titulů připsat „Král gotlandský“. Jeho útok na Visby však uvrhl Dánsko do války s Hanzou.  V letech 1391, 1394 a 1398 bylo město vydrancováno vitaliány, piráty, kteří se plavili v Baltském moři. Po obsazení Gotlandu Řádem německých rytířů však byli vitaliáni z Visby vyhnáni. V roce 1409 prodal velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen ostrov Gotland královně Markétě I. Dánské a zajistil tak řádu mír s Kalmarskou unií.  Roku 1411 nechal král Erik VII. Pomořanský ve městě postavit hrad Visborg, kde se na dvanáct let usadil. Za tuto dobu se Visby stalo hnízdem pirátů. V roce 1470 byl Visby zrušen status hanzovního města.  V roce 1525 se visbijští kupci dostali do sporu s Lübeckem. Lübečané následně ve Visby spálili všechny kostely kromě katedrály. Jejich ruiny přetrvaly do dnešních dní. Po třísetleté nadvládě Dánů se v roce 1645 Gotlandu zmocnilo Švédsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visby je švédské město ležící na ostrově Gotland. Je správním centrem kraje a obce Gotland. Visby je pravděpodobně nejlépe zachované středověké město ve Skandinávii, díky tomu se dostalo na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedny z nejpozoruhodnějších pamětihodností jsou 3,4 kilometrů dlouhé kamenné hradby – „Ringmuren“ – obklopující město a zříceniny starých kostelů.", "tgt_summary": "Visby () is a locality and the seat of Gotland Municipality in Gotland County, on the island of Gotland, Sweden with 24,330 inhabitants,. Visby is also the episcopal see for the Diocese of Visby. The Hanseatic city of Visby is arguably the best-preserved medieval city in Scandinavia and since 1995, it has been on the UNESCO World Heritage site list. Among the most notable historical remains are the long town wall that encircles the town center, and a number of church ruins.", "id": 2190178}
{"src_title": "Projekt Gutenberg", "tgt_title": "Project Gutenberg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt Gutenberg založil Michael Hart 4. července 1971. Hart, student University of Illinois, dostal přístup k mainframu Xerox Sigma V na univerzitě. Díky tomu, že jeho přítel byl operátorem, dostal k dispozici účet s prakticky neomezeným množstvím strojového času; jeho tehdejší hodnota se odhaduje mezi 100 000 a 100 000 000 USD. Hart řekl, že se za tento dar chtěl odvděčit tím, že bude dělat něco, co bude hodno tak velké sumy.  Tento počítač byl shodou okolností jedním z 15 uzlů počítačové sítě, která se stala internetem. Hart věřil, že počítače se jednoho dne stanou dostupnými široké veřejnosti, a rozhodl se svobodně zpřístupnit literární díla v elektronické podobě. Náhodou měl v batohu Deklaraci nezávislosti Spojených států a ta se stala prvním e-textem Projektu Gutenberg.  Projekt pojmenoval podle Johanna Gutenberga, německého tiskaře z 15. století a vynálezce knihtisku.  V polovině 90. let byla sídlem Projektu Gutenberg Illinois Benedictine College. Postupně se připojovali další dobrovolníci. Zprvu se texty přepisovaly ručně, později se rozšířilo používání scannerů a softwaru pro optické rozpoznávání textu (OCR).  Hart později uzavřel dohodu s Carnegie Mellon University, která souhlasila se správou financí projektu. Jak narůstal objem e-textů, začali dobrovolníci postupně od Harta přebírat každodenní úkoly.  V roce 2000 založil Charles Franks projekt Distributed Proofreaders, který umožnil distribuci kontroly naskenovaných textů mezi množstvím dobrovolníků prostřednictvím internetu. Tato snaha v obrovské míře zvýšila množství a různorodost textů, které se přidávají do PG, a zjednodušila vkládání prvních příspěvků začínajícím dobrovolníkům.  Italský dobrovolník Pietro Di Miceli vytvořil první web Projektu Gutenberg a začal s vývojem online katalogu projektu. Po dobu deseti let, kdy toto vykonával (1994–2004), web projektu vyhrál několik ocenění; často mu byla udělena označení „nejlepší na Webu“, což přispělo k popularitě projektu.  Začátkem roku 2004 vylepšený online katalog zjednodušil přístup k obsahu PG pro prohlížení, vyhledávání, přístup a odkazování na něj.  Projekt Gutenberg je v současnosti hostován na ibiblio na University of North Carolina v Chapel Hill.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah sbírky.", "content": "V únoru 2011 sbírka obsahovala celkem 35 171 volných děl, převážně elektronických knih, z toho 29 496 (84 %) jich bylo v angličtině. Zahrnuje knihy celkem v 59 jazycích, ovšem většina je jich zde zastoupena symbolicky jen jednou nebo několika tituly. V češtině se zde jako první přírůstek objevila hra R.U.R. od Karla Čapka. Dnes se zde nachází pouze 8 českých knih.  V roce 2006 průměrně přibývalo více než 50 nových titulů měsíčně. Michael Hart předpokládá, že v roce 2020 bude v Projektu Gutenberg k dispozici 10 000 000 knih ve 100 jazycích.  Jsou to většinou literární díla západní kulturní tradice. Mimo literárních forem jako romány, poezie, povídky a drama PG obsahuje i kuchařky, referenční díla a vydání periodik. Sbírka PG má také několik netextových děl, např. knihy načtené lidským (569 děl) nebo syntetickým (368 děl) hlasem v MP3 nebo soubory s hudebním zápisem.  Vždy, když je to možné, jsou díla dostupná v čistě textovém formátu, většina za použití znakového kódování US-ASCII, ale často rozšířeného na ISO-8859-1. Jiné formáty se též vydávají, když je dobrovolníci zašlou, přičemž nejběžnější bývá HTML. Formáty, které nejsou snadno upravovatelné, jako PDF, se obecně nepovažují za vhodné v rámci cílů projektu, i když několik jich bylo přidáno do sbírky. Už roky probíhá diskuse o použití některého typu XML, ale vývoj je pomalý.", "section_level": 1}, {"title": "CD a DVD.", "content": "Projekt na svých stránkách uvolňuje ke stažení ISO soubor, ze kterého si uživatelé mohou zdarma zhotovit podstatnou část sbírky na vlastní datový nosič. V srpnu 2003 tak vytvořil CD s více než 600 knihami, v prosinci 2003 DVD s 10 000 knihami, v červenci 2007 DVD se 17 000 knihami a zatím poslední v dubnu 2010 DVD-DL s 30 000 knihami. Jeden dobrovolník také zřídil bezplatnou webovou službu, na které si uživatel může nakonfigurovat ISO soubor podle vlastních kritérií. DVD je také možno zaslat poštou. Dobrovolníci jsou nabádáni, aby při vytvoření jednoho DVD pro vlastní potřebu udělali i další kopii pro lidi ve svém okolí (místní knihovnu, školu, známé apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Ideály.", "content": "Michael Hart řekl v roce 2004: „Poslání Projektu Gutenberg je jednoduché: podporovat tvorbu a distribuci e-textů.“  Slogan projektu je „strhnout mříže neznalosti a nevzdělanosti“, protože dobrovolníci chtějí šířit veřejnou vzdělanost a docenění literárního dědictví tak, jako to dělaly veřejné knihovny na začátku 20. století.  Projekt Gutenberg je mezinárodně decentralizovaný. Například neexistuje politika výběru, která díla budou přidána. Jednotliví dobrovolníci pracují na dílech, která je zajímají nebo která jsou dostupná.  Sbírka PG má uchovávat díla dlouhodobě tak, aby se nemohla ztratit při žádné místní nehodě. Ve snaze zabezpečit to se celá sbírka denně zálohuje a zrcadlí na servery na různých místech.", "section_level": 1}, {"title": "Autorská práva.", "content": "Projekt Gutenberg důsledně ověřuje status svých e-textů podle autorského práva Spojených států amerických. Materiál se přidává do archívu PG jen poté, kdy dobrovolníci potvrdí, že se na dílo nevztahují autorská práva, a tyto záznamy se uchovávají pro kontrolu do budoucnosti.  Na rozdíl od některých projektů digitálních knihoven si Projekt Gutenberg nenárokuje nová autorská práva na díla, která publikuje. Naopak, podporuje jejich volné šíření a distribuci.  Většina děl sbírky se distribuuje jako volné dílo ve smyslu autorského práva USA. Právní text, který provází každý e-text, do jisté míry omezuje, co je možné dělat s textem (jako distribuce ve změněném tvaru nebo pro komerční účely) v případě, že je použita obchodní značka Projektu Gutenberg. Také je umožněno odstranit tuto hlavičku a samotný text používat jako volné dílo bez omezení.  Ve sbírce existuje též několik děl, která Projekt Gutenberg distribuuje s povolením autora. Tato podléhají omezením, která specifikoval držitel autorských práv.  V roce 1998 Copyright Term Extension Act prodloužil trvání už existujících autorských práv retroaktivně o 20 let. To zabránilo Projektu Gutenberg přidat mnoho titulů, které by jinak ve Spojených státech byly považované za volné dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Projekt Gutenberg bývá kritizován za nedostatek bibliografických informací ve svých e-textech: například nedostatečné údaje o vydaní a nezveřejnění původně publikovaných předmluv a kritického aparátu. Zlepšení v těchto oblastech je znatelné při porovnání starších textů s novějšími; většina nových e-textů již zachovává informace o vydání a předmluvy.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné projekty.", "content": "Všechny příbuzné projekty jsou nezávislé organizace, které sdílí stejné ideály a bylo jim uděleno povolení používat obchodní značku \"Project Gutenberg\". Často mají konkrétně národní anebo lingvistické zaměření.  I když Projekt Gutenberg-DE dostal před roky povolení používat název Gutenberg, ne každý ho z důvodů filozofických odlišností považuje za příbuzný projekt. Projekt Gutenberg-DE autorsky chrání svoje produkty a omezuje přístup na webové verze svých textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt Gutenberg (, často se zkracuje na PG) je dobrovolnická snaha digitalizovat, archivovat a distribuovat kulturní díla. Byl založen v roce 1971 a je nejstarší digitální knihovnou. Většina děl jsou plné texty knih se statusem volného díla. Projekt se snaží zpřístupnit díla ze své sbírky tak svobodně, jak je to jen možné, a v otevřených formátech, které je možno používat téměř na každém počítači.", "tgt_summary": "Project Gutenberg (PG) is a volunteer effort to digitize and archive cultural works, to \"encourage the creation and distribution of eBooks\". It was founded in 1971 by American writer Michael S. Hart and is the oldest digital library. Most of the items in its collection are the full texts of public domain books. The Project tries to make these as free as possible, in long-lasting, open formats that can be used on almost any computer., Project Gutenberg reached 62,108 items in its collection of free eBooks.", "id": 1886806}
{"src_title": "Würzburg", "tgt_title": "Würzburg", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Würzburg se rozkládá po obou stranách Mohanu ve střední Mohanské dolině (Maindreieck = Mohanský trojúhelník). Městu vévodí pevnost na Mariánské hoře (něm. Marienberg) na západní vyvýšenině jedné z třetihorních vápencových desek, do nichž se vryl Mohan.", "section_level": 1}, {"title": "Znak města.", "content": "Znak města Würzburgu znázorňuje šikmo postavenou, vroubkovanou, červeně a zlatě čtvrcenou korouhev na stříbrné násadě kopí v černém poli. Městský prapor je červenožlutý s popsaným znakem.  Krouhev jako místní znak se objevuje již od druhé třetiny 16. století. Jedná se přitom o prapor starého vévodství Franky, ovšem v jiném barevném provedení. Kromě toho nebyl vévodský prapor čtvrcený. Od roku 1570 je korouhev bez výjimky používána též jako motiv pečetí a razítek městských úřadů.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Následující někdejší samostatná města a obce byla k Würzburgu přičleněna:  Území města Würzburgu je dnes rozděleno do 13 městských obvodů, které se dále člení celkem na 25 městských částí. Městské obvody i části jsou nepřetržitě číslovány. V následujícím přehledu jsou městské části seřazeny podle svých 13 obvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Územní plánování.", "content": "Würzburg je střediskem plánovacího území Würzburg, k němuž náležejí svobodné okresní město Würzburg a zemské okresy Kitzingen, Main-Spessart a Würzburg. K středisku Würzburg jsou přiděleny obce: Kitzingen, Karlstadt, Lohr nad Mohanem, Marktheidenfeld a Ochsenfurt.  Následující města a obce hraničí s městem Würzburg. Jsou jmenovány v pořadí podle směru hodinových ručiček, počínaje od severu. Všechny patří do okresu Würzburg:  Veitshöchheim, Güntersleben, Rimpar, Estenfeld, Rottendorf, Gerbrunn, Randersacker, Eibelstadt, Reichenberg, Eisingen, Höchberg, Waldbüttelbrunn und Zell am Main.", "section_level": 1}], "src_summary": "Würzburg (česky zastarale Vircpurk) je město s postavením městského okresu \"(Kreisfreie Stadt)\" v bavorském vládním obvodě Dolní Franky (něm. \"Unterfranken\"). Je správním střediskem Dolních Frank a zemského okresu Würzburg. V současnosti má toto město na Mohanu, jež je jedním z 23 středisek Svobodného státu Bavorsko, obyvatel, a tím je po Mnichově, Norimberku, Augsburgu, Řezně a Ingolstadtu na šestém místě mezi bavorskými velkoměsty.", "tgt_summary": "Würzburg (,, ; Main-Franconian:, ) is a city in the region of Franconia, northern Bavaria, Germany. Located on the Main River, it is the capital of the \"Regierungsbezirk\" of Lower Franconia. The regional dialect is East Franconian.", "id": 1971763}
{"src_title": "Kostel Zvěstování Panny Marie Na trávníčku", "tgt_title": "Church of Our Lady on the Lawn", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Nejstarší označení pro tento kostel a celý klášter je „in viridi“, „na zeleném“. Později bylo toto pojmenování pozměněno na „na trávníčku“, pravděpodobně podle zelených luk v údolí botičského potoka, na nichž byl klášter založen. Ve středověku se klášter i kostel označují, podle přilehlého potoka, jednoduše jako „Botič“.  Pojmenování „Na Slupi“ pochází ze staročeského „slup“ (sloup), protože klenba kostela spočívá na jediném sloupu – pilíři. Podle jiného výkladu dnešní obvyklé pojmenování má původ v 16. století a je odvozeno od slupů – nádrží na ryby, které byly v nedalekém Botiči umístěny.  Od roku 1995 je kostel v užívání pravoslavné církve, která jej pojmenovala jako pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice (\"Храм Благовещения Пресвятой Богородицы\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Řád servitů, neboli řád služebníků Panny Marie, vznikl ve 13. století a jejich cílem byla bezmezná úcta k Panně Marii. Podle tradice se v roce 1233, na den Nanebevzetí Panny Marie, odehrálo zjevení, které oslovilo sedm Florenťanů. Ti se podle tradice vzdali svých dosavadních životů a uchýlili se na samotu do Monte Senario, kde založili velký klášter. V Praze se servité objevují poprvé v roce 1360. Servité byli řazeni k řádům žebravým.", "section_level": 1}, {"title": "Doba Karla IV..", "content": "Legenda praví, že Karel IV. klášter založil poté, co po své nemoci přislíbil před obrazem ve florentském klášteře servitů, že i u nás založí klášter tohoto řádu, jako dík za své uzdravení. Dalším možným podnětem k založení tohoto kláštera mohla být pro Karla IV. snaha o posílení upadajícího náboženského života Čech a zejména Prahy druhé poloviny 14. století.  Karel IV. požádal v roce 1359 papeže Inocence VI. o povolení založit v Praze nový klášter servitů a bylo mu vyhověno. Klášter byl založen v roce 1360 a bezprostředně poté se rozběhla i stavba kostela. Podle Beneše z Weitmile byl kostel zřízen u starší kaple Panny Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Období husitských válek.", "content": "V husitském období v roce 1420 byl klášter Pražany vyloupen a zřejmě i vypálen. Bratři z kláštera byli v té době již pravděpodobně ve vyhnanství. Klášter Na Slupi se ocitl mezi oběma válčícími stranami a 15. září 1420 Pražané dokonce postavili dva velké praky do blízkosti kněžiště klášterního kostela. Obě zbraně byly obránci zničeny. Následně Pražané prolomili jižní zeď, aby mohli umístit velké dělo přímo do lodi klášterního kostela a mířit tak přímo na obleženou královskou posádku na Vyšehradě. Z těchto důvodů musela být loď v období pozdní gotiky (odhaduje se mezi lety 1436–1480) nově zaklenuta.  Servité se do kláštera vrátili pravděpodobně krátce po skončení husitských válek, což je patrné z doloženého finančního daru klášteru z roku 1439.  Oprava kostela se ovšem uskutečnila až po roce 1480, financována převážně z finančních příspěvků nejrůznějších donátorů. Novoměstský měšťan Mikuláš Replík daroval kostelu zvon, který byl ovšem ze zvonice odebrán farníky z kostela sv. Vojtěcha, kteří ho přenesli do svého kostela. I přes četné donace byl klášter velmi chudý a v 80. letech 15. století byl mnichy pravděpodobně úplně opuštěn a péče o něj připadla do královské správy.  V roce 1498 zaplatili mniši od sv. Vojtěcha kostelu Na Slupi nový zvon. Kostel byl v té době zastupován Šváby z Chvatlin, Duchkem a Mikulášem. Jejich erb můžeme nalézt na svorníku klenby lodi uvnitř kostela. Podmínky v klášteře byly i nadále nuzné, budova byla polozřícená a v roce 1554 napsal poslední převor a v té době jediný řeholník kláštera, Ondřej Bergmann, karlovskému opatu dopis, ve kterém svěřuje sebe i kostel do jeho ochrany. Opat augustiniánského řádu Bergmannovi vyhověl.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "O dalším osudu budov a kláštera víme jen tolik, že kostel Na Slupi byl i na dále pod správou kostela na Karlově, v době Matyáše se hovoří dokonce o jeho darování správě karlovského kostela. Servité měli ovšem u vídeňského dvora značný vliv, kterého po bitvě Na Bílé Hoře využili k získání prostředků pro obnovu kláštera v Praze a jeho navrácení řádu, což se splnilo roku 1626. Ve zpustlém klášteře se usídlili tři mniši a byl podřízen novému a většímu servitskému klášteru při kostele sv. Michala na Starém Městě. Význam kostela Na Slupi byl až do zrušení řádu druhořadý.  Neklidná doba kolem roku 1648 znemožňovala větší stavební práce na klášteře a podniknuty byly pouze nejnutnější opravy. O opravě bylo rozhodnuto až po návštěvě generálního převora řádu, realizována byla o dalších několik let později, v 60. letech 17. století. V roce 1710 bydlelo v klášteře 17 řeholníků. Stavba budov kláštera byla dokončena roku 1726. Na začátku 18. století byl servitský řád u nás na vrcholu svého rozvoje, klášteru přibývalo příznivců i donátorů. V roce 1707 klášter dokonce koupil nedaleký nadační Dlouhoveský dům s kaplí, který poté prodal na zřízení kláštera Alžbětinek.  V roce 1732 proběhla úprava interiéru kostela, při které byl zřízen nový hlavní oltář, oltářní stupně, přepážka a mramorová podlaha.", "section_level": 2}, {"title": "Doba osvícenství.", "content": "V roce 1757 při bombardování během sedmileté války byl klášter značně poškozen. V následujícím období osvícenství panovala všeobecná nevole k evropskému řeholnictví. V josefínské době, roku 1783, byl novoměstský a staroměstský servitský klášter sloučen a sedm bratří žijících v té době Na Slupi bylo převedeno ke sv. Michalu.  23. června 1786 byl servitský řád v Praze zrušen a slupský kostel byl roku 1783 odsvěcen a zesvětštěn. Z kláštera se stala dělostřelecká kasárna, v letech 1785–1792 a 1822–1850 vojenský výchovný ústav, v mezidobí dokonce ubytovna.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "Roku 1856 byl klášter rozšířen a přestavěn, aby sem mohl být přesunut kateřinský ústav choromyslných. Tím se opět dostalo pozornosti i samotnému kostelu, který byl roku 1856 znovu vysvěcen.  Četnými nutnými regotizujícími opravami, které probíhaly v letech 1858–1863 (jiný zdroj uvádí 1856-58), byl pověřen architekt a historik umění Bernhard Grueber (1806–1882). Jednopatrovou budovu bývalého kláštera známe dodnes v této novogotické podobě silně ovlivněné Grueberovou puristickou restaurací. Klášterní budovy byly opět přestavěny v roce 1910 a v současné době se v nich nachází kožní klinika Univerzity Karlovy. Rovněž velká část dnešního vzhledu kostela může být připsána Grueberovi, a to včetně momentálního vnitřního vybavení kostela opět v novogotickém stylu. Za Gruebera byla do kostela vestavěna také kruchta a nízká střecha kněžiště byla zvýšena do gotizující podoby. Grueber navrhl také nové vnitřní vybavení, jako např. oltářní přepážku, dveře, oltáře, kazatelnu, svícny a monstrance.  Poslední podstatná úprava vzhledu kostela pochází z let 1914–1916, kdy byly vnější omítky otlučeny a pohledově vystřídány režným zdivem pod vedením stav. Františka Schlaffera.", "section_level": 2}, {"title": "Zařízení kostela.", "content": "Během 18. století byl kostel naplněn barokním zařízením a v roce 1732 dostal nový oltář. Po zrušení řádu servitů v Praze a odsvěcení kostela byl jeho umělecký inventář roznesen. Klášter alžbětinek dostal část obrazů a soch, z nichž čtyři můžeme dodnes spatřit v jejich kostele, v klášteře potom např. kopii florentského obrazu Zvěstování Panny Marie. O osudu obrazů z oltářů a píšťal z varhan není známo nic.  Všechno současné vnitřní zařízení kostela pochází z doby architekta Bernarda Gruebera a je převážně v pseudogotickém stylu. Na hlavním oltáři visí obraz Zvěstování Panny Marie z roku 1857 od Leopolda Kupelwiesera. V kostele jsou i dva boční oltáře po stranách vítězného oblouku, oltář sv. Anny na straně jižní a oltář sv. Josefa na straně severní. Z Grueberovy dílny pochází také varhany a kropenka.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrobky.", "content": "V kostele se nachází několik náhrobků. Náhrobek za oltářem nese jméno Jana Petra Deyma ze Stříteže, kromě toho v chóru je do země zapuštěna deska kryjící hrobku servitů. V lodi se nachází také náhrobní kámen apelačního barona Schönebecka. Pod kruchtou se nachází na severní stěně náhrobek Magdaleny Premerové a na stěně jižní náhrobek Marie Jakobíny Schadnerové.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Orientace kostela je tradiční, oltář je orientován na východ. Hlavní loď kostela nemá zcela dominující postavení a chybí zde i snaha o mohutnost a silnou vertikalizaci, typická pro dřívější období gotiky. Původní části kostela pocházejí z období karolinské gotiky a jsou ukázkou mnohotvárnosti a typové pestrosti novoměstské církevní architektury té doby.  Štít lodi značně převyšuje nižší střechu presbytáře. Západní průčelí je poměrně strohé, jeho střední třetinu zaujímá hranolová čtyřboká věž. Téměř celou severní stranu klášterního kostela zakrývají budovy bývalého kláštera.", "section_level": 1}, {"title": "Části kostela.", "content": "Kostel sestává ze tří částí: kněžiště, jedné lodi a věže. Kněžiště sestává z jednoho mírně podélného klenebního pole a pětibokého závěru. Půdorysem lodi je téměř přesný čtverec, stejně jako půdorysem věže stojící v ose západního průčelí kostela.", "section_level": 2}, {"title": "Okna.", "content": "Mezi opěráky jsou prolomena štíhlá lomená okna s novými kružbami, v závěru je okno jednoduché, severní okno je zazděno a v jižní stěně chórového pole je okno dvoudílné s novými plaménkovými kružbami. Původní prostě zkosené ostění oken se zachovalo pouze v závěru, jinak jsou hrubě zakryta omítkou. Šikmé okenní parapety přecházejí do jednoduché podokenní římsy, která obíhá celou stavbu spolu s jednoduše zkoseným soklem.  V západní polovině lodi jsou na severu i na jihu přímo pod oknem prolomeny zcela obnovené portály, uzavřené oslím hřbetem s kyticí a fiálami po stranách. Současná podoba obou portálů vznikla až pod vedením architekta Gruebera.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Rozměry lodě jsou 9,5 x 9,65 x 12m. Kruchta (chór) je v pseudogotickém stylu a podél ní obíhá výrazná, zcela obnovená podokenní římsa. Z římsy vybíhají oblé klenební přípory a pod ni jsou zasazeny konsoly pocházející z moderní doby. Přípory mají kalichovité hlavice a jsou pokryty vytesanými vinnými a kapustovými listy. Na příporách v lodi můžeme navíc najít ještě listy lipové. Zachovány jsou přípory uprostřed obou podélných stěn a v západních rozích.  Svorník v závěru nese štítek s reliéfem českého lva. Na svornících ve východní části spatřujeme rodová znamení a kolčí štítek zobrazující ruku se dvěma rozevřenými prsty. Na jihovýchodním žebru můžeme také nalézt zhruba v polovině štítek s kamenickým znamením. Na svornících v části západní můžeme nalézt stylizovanou růžici a znak zobrazující bránu mezi dvěma věžemi s cimbuřím, na kterém stojí beránek což je výše zmíněný znak vladycké rodiny Švábů z Chvatlin. Čelní oblouky mají žlábkovou profilaci.  Unikátní je zde ústřední síňový prostor. Je sklenut na jediný středový útlý válcový pilíř podpírající klenbu. Má válcový sokl, jednoduchou patku a drobný prstenec v horní části. Klenební žebra jsou na pilíř připojena přes drobné krakorce. Hlavní dvoulodí je téměř je čtvercového půdorysu. Obě západní čtvercová pole mají prostou křížovou žebrovou klenbu. Zaklenutí východní části bylo vyřešeno obkročným systémem trojdílných polí, jejichž patky se vyhýbají vrcholu vítězného oblouku.  Na severní straně závěru se nachází vchod do sakristie, který je v pseudogotickém slohu. Sakristie je obdélníková a je zaklenuta jednoduchou valenou klenbou. Presbytář je klenut tradičně jedním polem obdélné křížové žebrové klenby v přední části a šestipaprsčitou klenbou v závěru. V kněžišti jsou jednoduchá hruškovitá žebra. V jihozápadním rohu presbytáře můžeme nalézt pseudogotickou kazatelnu.  V západní části kostela se nachází balkonová oratoř, rovněž v pseudogotickém stylu, od architekta Gruebera. Je přístupná z prvního patra širokou arkádou. V západní stěně je prolomen vchod do věže, skrze kterou stoupá nové vřetenové schodiště. Žebra lodi jsou dvojitě vyžlabená, pásy oddělující východní a západní část jsou hruškovité.  Pod oratoří se nachází novogotický portál vedoucí do kapličky Panny Marie Bolestné. Kaplička pochází opět z Grueberovy doby.", "section_level": 2}, {"title": "Exteriér.", "content": "Zevní uspořádání lodi je podobné jako u chóru, na volných rozích jsou postaveny opěráky, které člení i zeď.  V průčelí kostela se nachází štíhlá věž vysoká 38 metrů. Věž má v dolní části tvar čtyřbokého hranolu a je dvakrát přepásána římsou, poprvé ve výšce podokenní římsy lodi a podruhé v úrovni korunní římsy lodi. Věž pokračuje dalším zúženým hranolovitým patrem s lomeným oknem. Tato část věže má tři nestejně vysoká patra. Nad druhou římsou následuje užší, osmiboká část se dvěma lomenými okénky ve dvou nestejně vysokých patrech. Síla zdiva věže činí přibližně 80 cm. Barokní cibulovitá střecha byla za Gruebera nahrazena jehlancovitou, která je na věži dodnes.  Tato věž má mezi všemi pražskými věžemi největším odklon od svislice, který činí 63 cm směrem do ulice Na Slupi.  Oba štíty lodi mají panelování z restaurace v 19. století.  Z gotického kláštera se nic nedochovalo a současný vzhled budov bývalého kláštera je určen úpravami z 19. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel Zvěstování Panny Marie Na trávníčku (též \"Na slupi\"), respektive pravoslavný chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice, je nevelká gotická stavba zbudovaná při klášteře servitů (řádu služebníků Mariiných). Nachází se pod Vyšehradem v údolí pražského potoka Botiče, na Novém Městě pražském. Kostel je zasvěcen Zvěstování Panny Marie a spolu s klášterem je památkou od roku 1958. Byl založen Karlem IV. 24. 3. 1360 a postaven mezi lety 1360 a 1375. Jeho současný vzhled je převážně v novogotickém slohu. Od roku 1995 v jej využívá pravoslavná církev.", "tgt_summary": "The Gothic Church of Our Lady on the Lawn (Na Slupi) is located in the valley of the Prague Botič Stream below Vyšehrad in the New Town. It is quite a small Gothic building which was built beside the monastery of Servites. The church is dedicated to the Annunciation of the Virgin Mary. The church and the monastery have been listed as historical monuments since 1958. The church was founded 24 March 1360 by Charles IV. and was built between 1360 and 1375. Its current look is mostly in pseudo-Gothic.", "id": 451278}
{"src_title": "Bitva u Rosebudu", "tgt_title": "Battle of the Rosebud", "src_document": [{"title": "Pozadí bitvy.", "content": "V 70. letech 19. století bylo v Černých horách (anglicky \"Black Hills\") objeveno zlato. Černé hory byly posvátným územím Lakotů a přestože se rozkládaly na území tzv. Velké siouxské rezervace vytvořené v roce 1868 smlouvou z pevnosti Laramie, zamířily do nich stovky amerických zlatokopů, kteří začali budovat první osady na území Indiánů. Ti považovali proudy zlatokopů za porušení smlouvy a začalo docházet k prvním vzájemným střetům.  Americká vláda reagovala tak, že vybudovala několik menších rezervací a vyzvala Indiány, aby se do nich z prérií přemístili a uvolnili tak Černé hory novým osadníkům. Mnozí Indiáni se dobrovolně do rezervací stáhli, avšak lakotští náčelníci Sedící býk (\"Tĥatĥáŋka Íyotake\") a Splašený kůň odmítli svá území opustit. Na jaře 1876 tisíce Indiánů z rezervací uprchly a připojily se k lidem Sedícího býka a Splašeného koně, kteří se chystali k tradičnímu letnímu lovu bizonů.  Američané na začátku léta vyslali tři vojenské oddíly, které měly obklíčit vzpurné Indiány a přimět je k tomu, aby se vzdali v rezervacích: generál Alfred Terry vyrazil z pevnosti Abraham Lincoln, plukovník John Gibbon z pevnosti Ellis a generál George Crook z pevnosti Fetterman (28. 5. 1876). A právě vojenský oddíl generála Crooka, který čítal 970 vojáků pěších i jízdy, 80 civilistů a okolo 260 zvědů z kmenů Vraních Indiánů a Šošonů, narazil v oblasti řeky Powder na stopy velkého množství Lakotů a Šajenů.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva a její význam.", "content": "Dne 17. června, brzy ráno, dorazili vojáci k říčce Rosebud, kde Crook nařídil přestávku, aniž by tušil, že Lakotové a Šajeni, kterých bylo v této oblasti několik tisíc, o vojácích vědí. Splašený kůň rychle shromáždil okolo 1 500 bojovníků a krátce po osmé hodině ráno na zaskočeného Crooka zaútočil.  Bitva samotná trvala asi šest hodin, Splašenému koni se neustálým manévrováním v obtížném terénu podařilo vojáky rozdrobit na množství navzájem odříznutých jednotek, které v hlubokém kaňonu a mezi strmými hřebeny sváděly úporný boj muže proti muži. Několikrát během bitvy byli Lakotové a Šajeni blízko vítězství, avšak především obrovská statečnost Vraních Indiánů a Šošonů, kteří tradičně doprovázeli americké vojáky proti Lakotům jako stopaři, zabránila porážce Crookových vojáků. Odvaha doprovázela toho dne i Indiány na druhé straně. Bitva je známa statečností šajenské dívky, která poté, co byl zastřelen kůň pod jejím bratrem, k němu okamžitě přispěchala na svém koni a odvezla bratra do bezpečí, aniž by dbala o zuřivou střelbu kolem.  Vojáci byli zaskočeni nejen počtem lakotských a šajenských bojovníků, ale především zuřivostí, s jakou pokračovali v boji i přes narůstající počet ztrát. Několikahodinová bitva se mezi americkou armádou a Indiány do té doby ještě nikdy neodehrála. Crook se začal domnívat, že Indiáni bojují tak urputně kvůli tomu, že někde poblíž mají svou vesnici. Vyslal proto skupinu vojáků, aby tuto vesnici našla. Nic takového však vojáci nenalezli, a protože stopaři Šošonů a Vraních Indiánů odmítli pokračovat do úzkých údolí v obavě z léčky, stáhl Crook tyto vojáky zpět. Když odpoledne tato část vojáků znovu dorazila na bojiště, Lakotové a Šajeni se stáhli do své vesnice, která skutečně nebyla daleko. Ani Crook nehodlal pokračovat v boji a následujícího rána se jeho vojáci vydali na ústup zpět, k základně Goose Creek ve Wyomingu.  Přestože ztráty byly na obou stranách zhruba stejné a zároveň nijak vysoké (28 mrtvých a 56 raněných vojáků, 36 mrtvých a 63 raněných Indiánů), měla bitva především strategický význam, a to v neprospěch armády USA. Odražením Crooka Indiáni zabránili jak spojení jeho jednotek s vojáky 7. kavalerie vedené podplukovníkem Custerem směrem k Little Bighornu, tak alespoň ve varování Custera. Současně se poprvé v historii podařilo Lakotům a Šajenům sjednotit se proti americkým vojákům a disciplinovaně čelit silnému protivníkovi. Psychologická výhoda byla po bitvě u Rosebudu na straně Indiánů a projevit se měla jen o několik dní později v bitvě u Little Bighornu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Rosebudu byla střetnutím mezi armádou USA a válečníky indiánských kmenů Lakotů a Šajenů během války o Černé hory. Bitva se uskutečnila dne 17. června 1876 v Montaně v USA. Vojáky vedl generál George Crook, Lakoty a Šajeny náčelník Splašený kůň (\"Tĥašúŋka Witkó\").", "tgt_summary": "The Battle of the Rosebud (also known as the Battle of Rosebud Creek) took place on June 17, 1876, in the Montana Territory between the United States Army and its Crow and Shoshoni allies against a force consisting mostly of Lakota Sioux and Northern Cheyenne Indians during the Great Sioux War of 1876. The Cheyenne called it the Battle Where the Girl Saved Her Brother because of an incident during the fight involving Buffalo Calf Road Woman. General George Crook's offensive was stymied by the Indians, led by Crazy Horse, and he awaited reinforcements before resuming the campaign in August.", "id": 911532}
{"src_title": "Martina Sáblíková", "tgt_title": "Martina Sáblíková", "src_document": [{"title": "Rychlobruslařská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky a první reprezentační závody.", "content": "Sportu se věnuje od dětství. Zprvu hrála basketbal v klubu BK Žďár nad Sázavou, od roku 1998 se začala věnovat rychlobruslení. Tehdy se trenér Petr Novák dohodl s několika rodiči na založení vlastního Bruslařského klubu Žďár, z něhož se později vyvinul pozdější Novákův NOVIS Team. Jeho svěřenkyní se stala v 11 letech, její matka Eva spravovala pro Novákovu manželku účetnictví. Společně s dalšími dětmi (celkem jich bylo 20) začala trénovat, jak v zimě na ledě dráhy ve Svratce, tak i v létě na kole a na kolečkových bruslích. Pomohly také netradiční Novákovy metody, například speciální prkno, na němž se svým mladším bratrem Milanem trénovala doma v bytě (klouzání z jedné strany k druhé).  V březnu 2002 se poprvé zúčastnila Mistrovství světa v rychlobruslení juniorů, které se konalo na otevřené dráze v italském Klobensteinu. V mini-čtyřboji zde skončila na 36.", "section_level": 2}, {"title": "Od sezóny 2005/2006 do Zimních olympijských her ve Vancouveru.", "content": "Přelomovým obdobím se pro ni stala sezóna 2005/2006. V závodech Světového poháru se na dlouhých tratích pravidelně umísťovala v první desítce. Na Mistrovství Evropy 2006 skončila ve víceboji na čtvrtém místě, přičemž pětikilometrovou trať zajela ze všech závodnic nejrychleji a na dráze 3000 m skončila třetí. V únoru 2006 se ve svých 18 letech poprvé zúčastnila Zimních olympijských her, k medailím ale měla velmi blízko: v závodě na 3 km byla sedmá, na 5 km čtvrtá. Svoji první medaili vybojovala Sáblíková o měsíc později na juniorském světovém šampionátu, kde skončila na druhé příčce. V průběhu této sezóny rovněž", "section_level": 2}, {"title": "2010/2011.", "content": "Na prvním mítinku Světového poháru 2010/2011 v Heerenvenu nemohla nastoupit kvůli zdravotním potížím. V dalších dvou závodech na dlouhých tratích Světového poháru na konci roku 2010 se dvakrát umístila na medailových pozicích, ovšem ani jednou nevyhrála. V lednu 2011 obhájila na otevřené dráze v italském Klobensteinu titul mistryně Evropy ve víceboji, když zvítězila na tratích 3000 a 5000 m. První triumf v závodě Světového poháru v sezóně 2010/2011 si připsala na mítinku v Moskvě, kde zvítězila na tříkilometrové trati, o den později skončila na dráze 1500 m na třetím místě. Na světovém šampionátu ve víceboji 2011 v", "section_level": 2}, {"title": "2011/2012.", "content": "Sezónu 2011/2012 zahájila vítězstvím na trati 3 km a dvanáctým místem na 1500 m na prvním mítinku Světového poháru v Čeljabinsku. Výsledek z tříkilometrové dráhy zopakovala i o týden později na dalším mítinku SP v Astaně, výrazně se zlepšila na poloviční trati, kde skončila čtvrtá. Následující závody SP se odehrály na začátku prosince 2011 v Heerenveenu, kde posedmé v kariéře zvítězila na mítincích Světového poháru na trati 5 km, o den později dojela v závodě na 1500 m jako pátá. Na Mistrovství Evropy 2012, které se konalo na začátku ledna toho roku na otevřené dráze v Budapešti, získala potřetí za sebou třetí zlatou medaili z evropských šampionátů, přičemž zde zvítězila v závodech na 3000, 1500 i 5000 metrů. V pořadí třetí tříkilometrovou distanci Světového poháru v této sezóně vyhrála na", "section_level": 2}, {"title": "2012/2013.", "content": "Po prvních třech mítincích Světového poháru 2012/2013, na začátku prosince 2012, vedla průběžné pořadí na dlouhých tratích (vyhrála závod na 5000 m v Astaně a umístila se dvakrát na druhém místě na trati 3000 m), úspěšná rovněž byla na patnáctistovce, v jejímž průběžném pořadí zůstala na třetí příčce po jednom čtvrtém, jednom pátém a jednom osmém místě. Před Vánocemi absolvovala starty na prvním ročníku Akademického mistrovství světa v Zakopanem, kde vyhrála všechny tři závody, do nichž nastoupila – 1500 m, 3000 m a 5000 m. Kvůli zranění", "section_level": 2}, {"title": "2013/2014.", "content": "Sezónu 2013/2014 zahájila úspěšným mítinkem Světový pohár v rychlobruslení 2013/2014 v Calgary, kde se umístila na druhém místě na tříkilometrové trati a na třetím místě na poloviční distanci (na této navíc v osobním rekordu). Na dalším podniku SP v Salt Lake City sice vyhrála závod na 3000 m, ale na patnáctistovce si přivodila zranění třísla. Její zdravotní stav se poměrně dobře vyvíjel, takže mohla závodit i na dalších dvou mítincích SP, přičemž oba závody, 1× 3000 m a 1× 5000 m, dokázala vyhrát, kratší tratě však raději neabsolvovala. Před Vánocemi poprvé startovala na Zimní univerziádě, kde na otevřeném oválu v Itálii ovládla tratě 3 km a 5 km. Po Novém roce se v rámci předolympijské přípravy zúčastnila Mistrovství Evropy, kde získala bronzovou", "section_level": 2}, {"title": "2014/2015.", "content": "Ročník 2014/2015 Světového poháru byl zahájen dvěma mítinky v Asii ve druhé polovině listopadu. V japonském Obihiru skončila Sáblíková v úvodním závodě na 3000 m vinou chyby při střídání drah v posledním kole těsně druhá za vítěznou Wüstovou. V dalších dnech absolvovala ještě stíhací závod družstev, ve kterém dojela s mladými závodnicemi Zdráhalovou a Kerschbaummayr na předposledním osmém místě, distanci 1500 m (7. místo) a na závěr také svůj premiérový start v závodě s hromadným startem (6. místo). Následující víkend se závodilo v Soulu. Trať 5000 m zvládla ve druhém nejlepším čase, když rychleji zajet tuto", "section_level": 2}, {"title": "2015/2016.", "content": "Sezónu 2015/2016 zahájila úspěšnou první zastávkou Světového poháru na vysokohorské trati v Calgary. Během tří dnů zde absolvovala pět závodů, během nichž si zlepšila některé osobní rekordy, vyhrála na trati 3000 m a skončila třetí na poloviční trati a čtvrtá v závodě s hromadným startem. Na dalším mítinku v Salt Lake City, rovněž ve vysoké nadmořské výšce, zopakovala své umístění na patnáctistovce a vyhrála na nejdelší pětikilometrové trati. Na sprinterském kilometru se o jedno místo nedostala do elitní divize A. V prosinci pokračoval program Světového poháru v Evropě, kde se Martině Sáblíkové dařilo obdobně. V Inzellu zvítězila na druhé „trojce“ sezóny, byla pátá na poloviční distanci a čtvrtá v závodě s hromadným startem. Rovněž o týden později v Heerenveenu vyhrála závod na 3000 m a získala čtvrté místo na 1500 m. Po", "section_level": 2}, {"title": "2016/2017.", "content": "Podzimní část sezóny 2016/2017, ve které přestala jezdit závody s hromadným startem, začala třemi asijskými mítinky Světového poháru. Na úvodní zastávce v Charbinu absolvovala celkem čtyři starty, přičemž ovládla úvodní trať 3000 m a byla šestá na poloviční distanci. V elitní divizi A se představila také na kilometru a společně se Zdráhalovou a Kerschbaummayr ve stíhacím závodě družstev. Starty v Naganu skončily obdobně, neboť obhájila vítězství na tříkilometrové trati a skončila čtvrtá na patnáctistovce. V prosincové Astaně sice opětovně vyhrála 3000 m, avšak kvůli nataženému úponu svalu na noze do dalších závodů nenastoupila. Poslední předvánoční mítink SP v Heerenveenu absolvovala, sice rovněž vynechala kratší distance, ale vyhrála jediný pětikilometrový závod ročníku Světového poháru.  Lednové Mistrovství Evropy dokončila na druhém místě", "section_level": 2}, {"title": "2017/2018.", "content": "V roce 2016 Martina Sáblíková uvažovala, že by kvůli zdravotním potížím ukončila svoji rychlobruslařskou kariéru po Zimních olympijských hrách 2018. V létě 2017 ale prohlásila, že bude pokračovat i v další sezóně, neboť stále má motivaci závodit. Během léta se jí podařilo vyléčit přetížené koleno, ale v přípravě na podzim 2017 měla problémy se zády. Ve zkušebních závodech v Inzellu sice zajížděla dobré časy, na prvním mítinku Světového poháru 2017/2018 v Heerenveenu však kvůli bolavým zádům a nastupující viróze skončila v závodě na 1500", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Snaha o účast na letních olympijských hrách.", "content": "V rámci letní přípravy jezdí na kole, přičemž se postupně začala účastnit i některých závodů. V březnu 2007 poprvé ohlásila záměr startovat na Letních olympijských hrách 2008 v některé z cyklistických disciplín, k čemuž ale nedošlo. Obdobný cíl startu na letní olympiádě 2012 potvrdil trenér Petr Novák v dubnu 2010, ani tentokrát se ale nekvalifikovala a podle podmínek Mezinárodního olympijského výboru ani nemohla dostat divokou kartu.  Potřetí se o účast na LOH ucházela v časovce v září 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistické závody.", "content": "V časovce žen na Mistrovství České republiky 28. června 2007 zajela třetí nejlepší čas; závod však byl kvůli neregulérnosti anulován, neboť se jel za plného silničního provozu. Opakovaný závod proběhl 4. srpna téhož roku a Sáblíková svůj výsledek zopakovala. Obdobné výsledky z mistrovství republiky v časovce zajela i v následujících letech (2008 – 3. místo, 2009 – 5. místo), v roce 2009 vyhrála s Martinou Růžičkovou časovku dvojic. O rok později, v roce 2010, svůj triumf v časovce dvojic (opět s Růžičkovou) zopakovala, vyhrála navíc i časovku jednotlivkyň a závod s hromadným startem. Na Mistrovství republiky v roce 2011 obhájila tituly v závodě s hromadným startem i v časovce (časovka dvojic se nejela). Na společném Mistrovství České a Slovenské republiky v roce 2012 skončila v časovce na druhé příčce, v závodě s hromadným startem byla třetí. Roku 2013 časovku i silniční závod vyhrála, což se jí podařilo také v letech 2014, 2015 a 2016. Roku 2017 se česko-slovenského šampionátu ani jiných cyklistických závodů nezúčastnila. Důvodem byla obava kvůli případnému zranění před olympijskou rychlobruslařskou sezónou.  V letech 2007 a 2008", "section_level": 2}, {"title": "Další sporty.", "content": "Dalším letním sportem, kterému se věnuje, je inline bruslení. V roce 2004 se zúčastnila Mistrovství světa juniorů, kde na trati 20 km skončila 16. V roce 2006 zvítězila na českém Mistrovství v maratonu a vyhrála i první ročník", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Celkem třikrát vyhrála novinářskou anketu Sportovec roku České republiky, triumfovala v letech 2007, 2009 a 2010. V roce 2006 se umístila na celkovém osmém místě, zvítězila ale v kategorii juniorů. V roce 2008 skončila pátá, roku 2011 třetí a v roce 2012 třináctá. V ročníku 2013 se vrátila do top ten a umístila se na deváté příčce a v dalších letech se opětovně dostala na pomyslné stupně vítězů: roku 2014 byla třetí a v následujícím roce druhá. V anketě za rok 2016 se umístila na šestém místě, stejně jako v roce 2017.  V anketě Sportovec Evropy 2007 se umístila na 18. místě.  Dne 30. března 2010 získala", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se 27. května 1987 v Novém Městě na Moravě, od narození žije s rodinou ve Žďáru nad Sázavou. Její matka Eva pracovala jako účetní pro Petra Nováka, díky čemuž se dostala k rychlobruslení. Otec Milan naopak hrával basketbal, s nímž jako dítě začínala. Její mladší bratr Milan se rovněž věnoval rychlobruslení pod trenérem Novákem. Rodiče jsou rozvedení, rozešli se ještě před rokem 2010. Z otcova dalšího vztahu má dva polorodé sourozence, dvojčata Martina a Barboru (narozeni 2010), kteří se oba také věnují rychlobruslení.  Navštěvovala", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "český", "section_level": 2}, {"title": "Světové rekordy.", "content": "dosud platný", "section_level": 2}, {"title": "Umístění.", "content": "Zdrojem pro tabulku jsou oficiální výsledky Mezinárodní bruslařské unie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martina Sáblíková (* 27. května 1987 Nové Město na Moravě) je česká rychlobruslařka specializující se na dlouhé tratě 3000 a 5000 m. Je trojnásobnou olympijskou vítězkou, mnohonásobnou mistryní světa a Evropy, držitelkou několika světových rekordů. Několikrát také vyhrála mistrovství České republiky v rychlobruslení.", "tgt_summary": "Martina Sáblíková () (born 27 May 1987) is a Czech speed skater, specializing in long track speed skating. She is an Olympic gold medal winner and a multiple European and World allround champion. She became the first Czech to win two Olympic gold medals at one Winter Games in the 2010 Olympiad. Sáblíková also competes in inline speed skating and road cycling races as a part of her summer preparation for the skating season. In cycling, she focuses especially on individual time trial discipline in which Sáblíková holds multiple Czech Republic National Championships titles and belongs to world's top 15 female time-trialists. Sáblíková is the elder sister of fellow speedskater Milan Sáblík.", "id": 1826570}
{"src_title": "Grozný", "tgt_title": "Grozny", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Grozný byl vybudován v Čečenské neboli též Grozněnské rovině na březích řeky Sunžy (odtud i jeho čečenský název \"Соьлжа-ГӀал\"а, česky „\"Město na Sunže“)\". Čečenská rovina, na jejímž území žije většina obyvatel Čečenska, je na severu ohraničena Těrským, Sunženským a Grozněnským hřebenem, na západě Nazraňskou vrchovinou, na východě Gudermeským hřebenem a na jihu tzv. Černými horami – severním předhůřím Velkého Kavkazu. Grozný je vzdálen od Moskvy 2007 km jižním směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima v oblasti Grozného má kontinentální charakter s vcelku mírnými zimami a dlouhým horkým létem. Jelikož město není chráněno před severními větry, může docházet i k větším poklesům teplot, v zimě proto bývají zaznamenány i mrazy pod -20 °C. V letním období, kdy teplota ve městě nezřídka překračuje 35 °C i 40 °C, se srážky vyskytují nepravidelně. Nejvíce srážek připadá na měsíc červen, nejméně na leden.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1994, před začátkem první čečenské války, bylo v Grozném registrováno zhruba 387 500 obyvatel, v průběhu obou čečenských válek tento počet poklesl přibližně na polovinu. V roce 2002 mělo město 210 720 obyvatel., k 1. 1. 2016 se jejich počet zvýšil na 287 410. Z celkového počtu tvoří 93,7% Čečenci a 3,3% Rusové, menší počet obyvatel se hlásí k jiným národnostem - ingušské, kumycké, avarské, lezginské, tabasaranské, tatarské a dalším.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Kavkazské války.", "content": "Vybudování Grozného je bezprostředně spojeno s historii Kavkazské války. V letech 1801–1813 se součástí Ruského impéria stalo gruzínské Kartli-Kachetinské carství a některé, převážně ázerbájdžánské, zakavkazské chanáty. Mezi těmito území však zůstala neobsazená oblast severního Kavkazu, jejíž obyvatelstvo, zejména horské kmeny, se odmítalo pokořit ruské nadvládě.  V roce 1816 se stal vrchním velitelem ruských vojenských sil na Kavkaze generál Alexej Petrovič Jermolov, který přišel se zásadní změnou strategie boje s kavkazskými horaly. Místo jednotlivých trestních výprav, které neměly náležitý efekt, prosazoval strategii úplného obklíčení dosud odbojných oblastí. Po dobytí těchto území mělo být jejich ovládnutí zajištěno mj. i zničením zdejších historických sídel a nedobrovolným přesídlením horalů do nížin. Součástí této strategie obklíčení horských oblastí Kavkazu bylo budování posádkových pevností na klíčových místech, střežících přístup do hor.  V roce 1817 zahájil generál Jermolov přesun levého křídla kavkazské linie směrem na jih od řeky Těrek k Sunže. V téže době byl dobudován a silněji opevněn tzv. \"Nazraňský redut\" neboli pevnost Nazraň na ingušském území a na středním toku Sunžy byla založena pevnost \"Pregradnyj Stan\".  Poté následovalo vybudování pevnosti Groznaja (rusky \"Грозная\", což znamená \"Hrozivá\"). Pevnost Groznaja byla založena 22. června roku 1818 na místě předtím zlikvidovaných čečenských aulů Kuli-Jurt, Staraja Sunža, Alchan-Ču, Džima-Čečan a Solža-Jurt (na území hlavního města Čečenska se původně nacházelo celkem 20 aulů, které byly zničeny generálem Jermolovem). Místo pro výstavbu pevnosti mělo svůj strategický význam, neboť se nacházelo necelých 7 km od ústí Chankalské soutěsky, skrze niž vedla jedna z přístupových cest do horských oblastí.  Pevnost, na jejíž budování bylo nasazeno 5000 ruských vojáků, byla dokončena za 4 měsíce. Groznaja byla vybudována na půdorysu pravidelného šestiúhelníku, v jehož rozích byly bastiony, na kterých stála děla. Pevnost byla obklopena 20 metrů širokým příkopem. V roce 1825 začalo kolem pevnosti vyrůstat poměrně málo chráněné předměstí s civilním obyvatelstvem.  Po vybudování Grozné následovala coby pokračování tzv. \"Sunženské opevněné linie\" výstavba dvou pevností na dagestánském území – pevnosti Vnězapnaja (rusky \"Внезапная\", tj. \"Překvapivá\", \"Náhlá\") v roce 1819 a v roce 1821 pevnosti Burnaja (\"Бурная\", česky \"Bouřlivá\").  V roce 1840 v Grozném sloužil jako voják v hodnosti poručíka Tenginského pěšího pluku básník Michail Lermontov. V říjnu roku 1850 pevnost navštívil následník trůnu Alexandr Nikolajevič, budoucí ruský car Alexandr II. V letech 1851–1854 pevnost několikrát navštívil mladý hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj, který v té době sloužil na Kavkaze.", "section_level": 2}, {"title": "Město Grozný.", "content": "Dne 30. 12. 1869 byl pevnosti a k ní přilehlým sídlům udělen statut města, které bylo přejmenováno na Grozný ().  Počátkem 90. let 19. století byla v okolí Grozného zahájena těžba ropy a 1. 5. 1893 byla uvedena do provozu větev Vladikavkazské železnice, spojující Groznyj s Beslanem. Grozný se začal bouřlivě rozvíjet a postupně se stával významným průmyslovým centrem celé oblasti. V roce 1914 byl vybudován ropovod Grozný – Petrovsk-Port (\"Петpовск-Поpт\", pozdější hlavní město Dagestánu Machačkala). Tento ropovod byl prvním zařízením svého druhu na území Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1917.", "content": "Městu Groznému se nevyhnuly události, které následovaly na jaře roku 1917 po vzniku Prozatímní vlády v Rusku. Město bylo zpočátku řízeno tzv. Občanským výborem, později od listopadu 1917 místním sovětem, načež v prosinci Grozný dobyly čečenské oddíly tzv. kavkazské \"Divoké divize.\" Jejich vláda byla vzápětí vystřídána Vojensko-revolučním výborem, který byl ustaven v lednu 1918 po dobytí města Rudou armádou. Ten řídil město jen do počátku dubna, kdy Grozný ovládli vojáci Kavkazské dobrovolnické armády generála Vrangela. Definitivně převzali vládu nad městem vojáci Rudé armády v roce 1920 a Čečensko a Ingušsko se poté staly součástí Horské autonomní sovětské socialistické republiky, která vznikla na území bývalé Terské oblasti. Tato Horská SSR byla rozdělena na 7 národnostních okruhů. Grozný se stal hlavním městem Čečenského národnostního okruhu, avšak jen do roku 1922, kdy vznikla Čečenská autonomní oblast. Grozný však její součástí nebyl, neboť mu byl určen vlastní autonomní statut. Součástí Čečenské AO se stal až od 1. 4. 1929. Od 15. 1. 1934 byl Grozný správním střediskem Čečensko-ingušské autonomní oblasti, od 5. 12. 1936 pak hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky. V letech 1926–1928 byl v Grozném vybudován vodovod.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a deportace.", "content": "V roce 1942 byly ze skupiny německých armád Jih vyčleněny části, které měly za úkol dobýt ropná ložiska v oblasti Grozného a Baku. Směrem k čečenské metropoli němečtí vojáci postupovali podél železniční tratě Prochladnyj – Grozný. Boje o přístup k městu proběhly zejména v oblasti Malgobeku a Ordžonikidze (Vladikavkazu). Německým silám se nakonec nepodařilo ke Groznému proniknout, před ústupem v říjnu 1942 alespoň rozbombardovaly grozněnská ropná pole, zásobníky s ropou a rafinérie. Během několika dní se však místním hasičům podařilo zvládnout obrovské požáry, při kterých hořela i hladina řeky Sunžy, a dodávky ropy pro sovětskou armádu a válečný průmysl mohly být brzy obnoveny.  Po násilném vysídlení Čečenců a příslušníků dalších kavkazských národů, k němuž došlo koncem února 1944, byl Grozný ustanoven 7. 3. 1944 centrem Grozněnského okruhu Stavropolského kraje. O pouhé dva týdny později, 22. 3. 1944, byl statut města opět změněn a Grozný se stal správním střediskem samostatné Grozněnské oblasti. Po rehabilitaci Čečenců a Ingušů, vysídlených do Kazachstánu, a po jejich návratu do vlasti byl 9. 1. 1957 Grozný ustanoven hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Na přelomu 20. a 21. století.", "content": "Po rozpadu SSSR Všelidový kongres čečenského národa, jehož předsedou byl Džochar Dudajev, vyhlásil dne 1. 10. 1991 rozdělení Čečensko-Ingušska na Ingušskou republiku a suverénní Čečenskou republiku s hlavním městem Grozným.  Město bylo těžce zasaženo během první a druhé čečenské války. V lednu roku 1995 probíhaly velké boje kolem tzv. prezidentského paláce, budovy bývalého republikového Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Město, které se v letech 1995–1999 stalo cílem masívních útoků obou bojujících stran, se proměnilo v trosky, střed Grozného byl prakticky zcela zničen.", "section_level": 2}, {"title": "Budování moderní metropole.", "content": "Příjetím zákona č. 44 ze dne 27. 6. 2008 o ustanovení samosprávného celku města Groznyj a vymezení jeho hranic byl Parlamentem Čečenské republiky položen základ pro budoucí rozvoj čečenské metropole.  Grozný je rozdělen na 4 základní městské okresy: \"Zavodskij rajon\" (\"Заводской район\" – 1), \"Leninskij rajon\" (\"Ленинский район\" – 2), \"Oktjabrskij rajon\" (\"Октябрьский район –\" 3) a \"Staropromyslovskij rajon\" (\"Старопромысловский район\" – 4). Každý z těchto okresů je rozčleněn na dalších pět územně-administrativních obvodů (\"территориально-административный округ\" – TAO)", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Dne 5. 10. 2011 byla dokončena první etapa výstavby obchodního a bytového komplexu \"Groznyj-City\" (\"Грозный-Сити\"), sestávajícího ze sedmi výškových budov. Součástí komplexu, vybudovaného na ploše 4,5 ha, je 5 obytných domů s celkovým počtem 700 bytů, 30patrová administrativní budova a 28patrový pětihvězdičkový hotel. Dne 3. 4. 2013 v jedné z výškových budov – 145 metrů vysoké čtyřicetiposchoďové věži „Olymp“ (\"\"Олимп\"\") – propukl požár. Podle některých svědectví při výstavbě mrakodrapu byly z úsporných důvodů použity nevhodné stavební materiály, neodpovídající protipožárním předpisům. Ihned po požáru byly zahájeny opravy. Rekonstrukce věže, přejmenované na „\"Fénix“\", byla dokončena již na podzim roku 2013.  Součástí plánů 2. etapy výstavby komplexu \"Groznyj-City\" je vybudování 400 metrů vysokého multifunkčního objektu, tzv. \"Achmat-Tower\" (\"Ахмат Тауэр\"), pojmenované na počest někdejšího čečenského prezidenta Achmata Kadyrova. Výstavba tohoto mrakodrapu, stylizovaného do podoby čečenské středověké obranné věže, který má být jednou z nejvyšších budov v Evropě, byla zahájena v roce 2016.  V letech 2006–2011 byl v Grozném vybudován stadión pro 30 597 diváků „\"Achmat-Arena“\" (úplný název stadiónu je \"Спорткомплекс имени Ахмат-Хаджи Кадырова\"). \"Achmat Arena\" je domácím hřištěm fotbalového klubu Terek Groznyj.  Podle vzoru istanbulské Modré mešity byla v letech 2006–2008 v centru Grozného na břehu řeky Sunžy postavena v klasickém osmanském stylu mešita „Srdce Čečenska“. Mešita je vybudována na ploše 5000 m2 a je jedním z největších islámských svatostánků na světě. Mešita je součástí tzv. Islámského komplexu v Grozném, ke kterému přináleží též Ruská islámská univerzita.  Počínaje rokem 2004 byl v Grozném postupně rekonstruován pravoslavný chrám archanděla Michaela, jehož budova byla silně poškozena během obou čečenských válek.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a vzdělání.", "content": "V Grozném je několik divadelních scén. Mezi přední z nich patří činoherní \"Grozněnské ruské Lermontovovo divadlo\" (\"Грозненский русский драматический театр имени М. Ю. Лермонтова\"), které má domovskou scénu v nové budově, dokončené v roce 2012. Dále v Grozném působí Čečenské státní Nuradilovovo divadlo (\"Чеченский государственный\" \"драматический театр имени Х. Нурадилова\"), \"Čečenské státní divadlo mladého diváka\" a \"Čečenské státní divadlo Serlo\".  V Grozném sídlí Národní knihovna Čečenské republiky a Dětská knihovna Čečenské republiky. Během První čečenské války v letech 1994–1995 byla budova Národní knihovny zcela zničena a veškeré její fondy byly buď spáleny, nebo rozkradeny. Dne 23. 5. 2013 byla slavnostně otevřena nová budova čečenské Národní knihovny. Tento objekt získal první místo v kategorii staveb na festivalu \"„Tradice a novátorství v architektuře severního Kavkazu“\", který se konal v Nalčiku v roce 2013.  V metropoli Čečenska působí Čečenská státní filharmonie, Státní symfonický orchestr Čečenské republiky a soubor „Vajnach“.  Podobný osud jako Národní knihovna mělo i Národní muzeum Čečenské republiky. Jeho budova byla během čečenských válek zničena a fondy muzea byly z 90 % rovněž zničeny nebo zcizeny. V letech, jež následovaly po válce, pracovalo muzeum v provizoriu až do 5. 10. 2012, kdy byla slavnostně otevřena nová budova Národního muzea.  V Grozném působí Čečenská státní univerzita, založená v roce 1938. Čečenská metropole je rovněž sídlem Grozněnské státní technické univerzity ropného průmyslu (\"Грозненский государственный нефтяной технический университет имени\" \"академика М. Д. Миллионщикова\"), který byl založen v roce 1920, a Čečenského státního pedagogického institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Kromě ropného průmyslu působí v čečenské metropoli některé strojírenské závody. Dále je zastoupen elektrotechnický a potravinářský průmysl, energetika a též výroba stavebního materiálu a nábytku.  Veřejná doprava na území města je organizována převážně maršrutkami, jezdícími po určených linkách. Před rokem 1994 bylo v Grozném několik trolejbusových linek. Jejich poválečná obnova byla do roku 2016 ve stadiu přípravy projektové dokumentace. V Grozném bývala též tramvajová síť, budovaná od roku 1932. Tato síť, na níž bylo provozováno 8 tramvajových linek, byla zcela zničena během První čečenské války.  V Grozném jsou čtyři autobusová nádraží, odkud vyjíždějí spoje do měst a obcí v Čečensku i do větších vzdáleností – například do Moskvy, Mineralných Vod, Nalčiku, Astrachaně, Rostova na Donu, Majkopu, Saratova, Stavropolu či Samary. Existuje též mezinárodní autobusová linka Grozný – Baku.  V čečenské metropoli končí železniční trať Gudermes – Grozný. Z nádraží, vybudovaného v roce 1893, vyjíždějí jak příměstské vlaky, tak i dálkové spoje do Moskvy a Volgogradu. Železniční spojení z Grozného do Nazraně nebylo po válce obnoveno.  První letiště bylo v Grozném vybudováno v roce 1938, nové letiště bylo dokončeno v roce 1970. Toto letiště bylo rovněž poškozeno v průběhu válek na přelomu 20. a 21. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grozný (čečensky \"Соьлжа-ГӀал\"а, \"rusky Грозный\") je hlavní město Čečenské autonomní republiky Ruské federace. Žije zde obyvatel. Město bylo založeno jako ruská vojenská pevnost v roce 1818, během expanze Ruského impéria do Střední Asie.", "tgt_summary": "Grozny (; ) is the capital city of Chechnya, Russia. The city lies on the Sunzha River. According to the 2010 Census, it had a population of 271,573; up from 210,720 recorded in the 2002 Census, but still only about two-thirds of 399,688 recorded in the 1989 Census. It was previously known as (until 1870).", "id": 2053131}
{"src_title": "Horka-Domky", "tgt_title": "Horka Domky", "src_document": [{"title": "Alzheimer Centrum Třebíč.", "content": "V bývalé oční klinice v roce 2019 vzniklo Alzheimer Centrum Třebíč.  V roce 2017 má vzniknou na Demlově ulic z bývalé tzv. oční školy budova pro chráněné bydlení handicapovaných osob. V centru mají žít klienti s lehčím stupněm postižení, kteří se o sebe s dohledem asistenta postarat. Náklady na přestavbu mají dosáhnout 14 milionů Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a název.", "content": "Osada Horka stála vedle osad Třebeč, Stařička a Radostín již před založením benediktinského kláštera. Osady Horka, Stařička a Radostín patřily k farnímu kostelu sv. Trojice. Přestože Stařička a Horka byly přifařeny ke kostelu sv. Martina, zachovaly si dlouho své zvláštní posvícení a pouť u sv. Trojice. Původní osada Domky náležela klášteru, později splynula s městem a přešla pod městskou jurisdikci.  Český statistický úřad uvádí v Registru sčítacích obvodů a budov u názvu skloňování, které odpovídá tomu, jako by obě části názvu byly pomnožné, tj. bez Horek-Domků, ovšem jako by první část nebyla ženského rodu, jak je u podobných místních názvů obvyklé (k Horkám, s Horkami), ale jako by byla středního rodu, tedy od slova Horko (k Horkům, s Horky). U slova Domky uvádí v 6. pádě pouze tvrdý tvar Domkách. Adolf Kubeš v roce 1904 však zmiňoval Horku v jednotném čísle („Jestiť to asi táž Horka, kterou klášter Třebický r. 1225 vyměnil s vesnicemi Hatlebici a Kozochovici.“) V roce 2017 bylo na jižní části městské části u polikliniky Vltavínská otevřeno bludiště v kukuřici.  Mezi občany města Třebíče se pro místní část používá pouze názvu \"Domky\".  Mezi lety 2020 a 2021 by za poliklinikou Vltavínská měly vzniknout parcely pro 50 rodinných domů, v sousedství by měla vzniknout zahrádkářská kolonie. Vznikne tak několik nových ulic.  V roce 2020 bude zbourána budova bývalého domova důchodců na Kubešově ulici, stejně tak bude zbourána budova Základní školy Cyrilometodějská v Zahradníčkově ulici. Místo budov bude postavena nová budova domova důchodců.", "section_level": 1}, {"title": "Území.", "content": "Horka-Domky se nacházejí jižně od centra města, mezi ulicemi Koželužská, Hrotovická a Bráfova třída. Jižní hranice části je již okrajová část města a sousedí se Stříteží.  V části Horka-Domky se nachází mimo jiné železniční nádraží Třebíč s novým autobusovým terminálem, starý třebíčský hřbitov a také Strážná hora s kaplí zvanou Kostelíček, věžovým vodojemem přebudovaným na muzeum třebíčského vodárenství a rozhlednu, telekomunikační věží a kalvárií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horka-Domky (obě části názvu jsou pomnožné, tedy genitiv je „Horek-Domků“) jsou část města Třebíče. Nachází se zde především bytové a rodinné domy. Poté také pár bývalých podniků a nově zde vzniká i průmyslová zóna. Vyrábí se zde autobusy firmy TEDOM. V části obce žije obyvatel.", "tgt_summary": "Horka Domky is one of the town districts in Třebíč in the Czech republic. There are apartment blocks here and family houses. The TEDOM company resides here.", "id": 310377}
{"src_title": "Přímořský kraj", "tgt_title": "Primorsky Krai", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kraj sousedí na severu s Chabarovským krajem, na západě s Čínou a na jihu se Severní Koreou. Ke kraji patří i některé ostrovy.  Přímořským krajem prochází pohoří Sichote Aliň, které pokračuje do Chabarovského kraje. Nejvýznamnější řekou je Ussuri, která zde pramení a na svém středním toku tvoří na západě hranici s Čínou. Ussuri protéká rozsáhlým údolím, ve kterém se vyskytují četné ostrovy oddělené říčními rameny, pouze na menší části toku má údolí strmé břehy. Do Ussuri odtéká většina řek Přímořského kraje.  Kraj se nachází ve Vladivostocké časové zóně UTC+11, která je oproti moskevskému času předsunuta o 7 hodin. Místní střední sluneční čas se oproti úřednímu času předbíhá zhruba o 2 hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Tabulka níže uvádí největší sídla v Přímořském kraji (bez aglomerace) podle sčítání v r. 2010 a vzestup nebo pokles v porovnání s předchozím sčítáním.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Převažuje průmysl loďařský, chemický (zejména zpracování ropy), rybný, letecký (vojenská letadla), hutnictví olova. Vladivostok je nejdůležitějším finančním centrem ruského východu.  Krajem prochází Transsibiřská magistrála a také železniční trať do Severní Koreje. Námořní přístavy v Přímořském kraji mají mimořádný celostátní význam, jde především o moderní kontejnerové přístavy ve Vladivostoku a v Nachodce (Vostočnyj) a dále o ropný terminál tamtéž. Ve Vladivostoku je mezinárodní letiště, které má spojení s městy v Číně, Severní Koreji, Jižní Koreji, Japonsku a dále s vnitrostátními letišti.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Původními obyvateli přímořského kraje byli Udegejci, Nanajci, Nivchové, Oročové, Ulčové, Orokové a Mandžunové.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Obyvatel v přímořském kraji ubývá. V roce 2010 jich bylo 1 956 497, takže méně než roku 2002, kdy jich bylo 2 071 210. V roce 1989 jich bylo 2 258 391.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní skupiny.", "content": "Vzhledem ke geografické poloze se zde kromě Rusů vyskytují Korejci, povolžští Němci, Burjati, Nanajci, Japonci, Číňané a Oročové, žije zde i mnoho národností z ostatních zemí bývalého SSSR. Původními obyvateli jsou Udegejci, hlavně jejich podskupina zvaná Tazové.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam etnických skupin.", "content": "Údaje jsou z roku 2010. Je i uvedeno, kolik procent daná národnost tvoří.", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podle průzkumu z roku 2012 se v přímořském kraji hlásilo 26,6 % obyvatel k ruské ortodoxní církvi, 6 % k nezařazenému křesťanství, 1 % k ostatním pravoslavným církvím a 1 % k rodnověří nebo k tradičním sibiřským náboženstvím. Ateistů je 35 %, lidí co věří ve vyšší moc a nehlásí se k žádnému náboženství (tzv. bez vyznání) je 24 % a ostatních je 6,4 %.", "section_level": 2}], "src_summary": "Přímořský kraj (rusky Примо́рский край) je federální subjekt Ruské federace, jenž se rozkládá především podél pobřeží Ochotského moře. Kraj je součástí Dálněvýchodního federálního okruhu.", "tgt_summary": "Primorsky Krai () is a federal subject (a krai) of Russia, located in the Far East region of the country and is a part of the Far Eastern Federal District. The city of Vladivostok is the administrative center of the krai, as well as the largest city in the Russian Far East. The krai has the largest economy among the federal subjects in the Russian Far East, and a population of 1,956,497 as of the 2010 Census.", "id": 1345278}
{"src_title": "Obrábění", "tgt_title": "Machining", "src_document": [{"title": "Třískové obrábění.", "content": "Břit nástroje vniká do materiálu a odděluje od něj třísky. Základem obrábění je teorie vzniku třísky. Přitom rozlišujeme několik pohybů:", "section_level": 1}, {"title": "Jiné druhy obrábění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrojiskrové obrábění.", "content": "Také elektroerozivní obrábění, zkratka EDM (z anglického \"Electric Discharge Machining\") je technologie, při níž odběr materiálu působí drobné elektrické výboje mezi obráběcí elektrodou a obrobkem v prostředí kapalného dielektrika. Přerušovaný výboj zajišťuje pulzní zdroj proudu s intenzitou až desítek ampér a odebraný materiál je třeba odplavovat proudem dielektrika. Obrobek může být libovolně tvrdý kov, ale i další materiály. Podmínkou je, že materiál musí být elektricky vodivý. Hlavní metody jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Řezání laserem.", "content": "Odběr materiálu působí úzký svazek laserového záření o vysoké hustotě energie (příkon typicky několik kW). Odebíraný materiál se přitom taví a vyfukuje, pálí nebo sublimuje. Užívá se k přesnému řezání a vyřezávání kovů i jiných materiálů, umožňuje však na stejném stroji i jednostranný odběr materiálu, například gravírování. U oceli a železa lze řezat plechy až do 50 mm tloušťky, rychlost řezu až 10 m/min, u plechů pod 1 mm až 250 m/min. Šířka řezu u tenkých plechů 0,1 - 0,8 mm. Přesnost řezání je zhruba 0,05 - 0,5 mm, řez je velmi čistý, takže částo nevyžaduje další obrábění. Laserové řezání rozlišujeme vláknové (fiber) nebo CO.", "section_level": 2}, {"title": "Řezání vodou o vysokém tlaku.", "content": "Tenký proud vody působí podobně jako paprsek laseru a protože stroj je také řízen počítačem, může vyřezávat téměř libovolné tvary.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické obrábění.", "content": "Spočívá v chemickém odběru materiálu, například leptáním.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrábění je technologický proces, kterým se vytváří požadovaný tvar obráběného předmětu (obrobku), v daných rozměrech a v daném stupni přesnosti, a to odebíráním materiálu. Tím se liší od jiných technologií, například dělení materiálu, tváření nebo odlévání. Starší postupy ručního obrábění ustupují v moderní době strojnímu obrábění.", "tgt_summary": "Machining is any of various processes in which a piece of raw material is cut into a desired final shape and size by a controlled material-removal process. The processes that have this common theme, controlled material removal, are today collectively known as subtractive manufacturing, in distinction from processes of controlled material addition, which are known as additive manufacturing. Exactly what the \"controlled\" part of the definition implies can vary, but it almost always implies the use of machine tools (in addition to just power tools and hand tools).", "id": 2416603}
{"src_title": "Cromwell (tank)", "tgt_title": "Cromwell tank", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Katastrofální porážka ve Francii a hlavně boje v severní Africe dovedly britský generální štáb k hořkému závěru, že armáda nemá obrněný prostředek, kterým by mohla čelit rychle modernizovaným německým tankům a samohybným dělům. Proto na podkladě zkušeností z dosavadních bojů vypsal na přelomu let 1940 a 1941 požadavky na nový tank, který by mohl konkurovat německým tankům. Jeho vývoj se však neuvěřitelně protáhl. Až na podzim roku 1943 byl dokončen vývoj silnějšího motoru a Cromwell dostal i nový kanón ráže 75 mm. Tato konfigurace nesla označení Cruiser Mk VIII Cromwell IV. Zanedlouho se rozjela sériová výroba a do konce války se stal Cromwell nejrozšířenějším britským křižníkovým tankem. Cromwell se stal nejrychlejším britským tankem druhé světové války, když na silnici dokázal jet až 64 km rychlostí. Účinností kanónu a odolností pancíře však byla oproti novým německým tankům i samohybným dělům slabá. Velké nebezpečí představoval u Cromwellů zážehový motor, tank se po zasažení často vznítil. Z hlediska oprav a údržby měl oproti německým tankům výhodu jednoduchosti a spolehlivosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Cromwelly IV byly poprvé bojově nasazeny v bojích po vylodění spojenců v Normandii. Jako první jimi byla vyzbrojena zejména 7. tanková divize, která proslula v severní Africe jako Pouštní krysy. Ukázalo se, že Cromwelly jsou srovnatelné se staršími německými tanky Panzer IV a menšími samohybnými děly, ale s Panthery a Tigery se měřit nemohly. Britským tankistům se doporučovalo, aby využili vynikající pohyblivosti svých tanků a svízelné situace řešili rychlým únikem. Velitel britských sil generál Montgomery nasadil Cromwelly 2. armády do kombinované výsadkové a pozemní operace Market Garden v Arnhemu. Československá tanková brigáda vyzbrojená Cromwelly IV a VI se zapojila do obléhání a dobývání pevnosti Dunkerque, kde se v prudkých bojích bránilo asi 12 000 vojáků Wehrmachtu a Waffen-SS. Na jaře roku 1945 velitel Československé armády generál Ingr žádal spojence o zapojení naší brigády do osvobozování Československa. Nakonec se mu ale podařilo uvolnit jen necelých 150 československých vojáků, kteří s Cromwelly dorazili do osvobozené Plzně až 9. května.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cromwell Cruiser Tank, oficiálně Tank, Cruiser, Mk VIII, Cromwell (A27M) byl britský křižníkový tank vyráběný od roku 1941 podle požadavku generálního štábu.", "tgt_summary": "The Cromwell tank, officially Tank, Cruiser, Mk VIII, Cromwell (A27M), was one of the series of cruiser tanks fielded by Britain in the Second World War. Named after the English Civil War leader Oliver Cromwell, the Cromwell was the first tank put into service by the British to combine high speed from a powerful and reliable engine (the Rolls-Royce Meteor), and reasonable armour. The intended dual-purpose high velocity gun could not be fitted in the turret and the medium velocity dual purpose gun fitted proved inadequate. An improved version with a high velocity gun became the Comet tank.", "id": 2146999}
{"src_title": "Hagana", "tgt_title": "Haganah", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Předchůdcem Hagany byl ha-Šomer (\"Spolek hlídačů\") založený v roce 1909. Jednalo se o malou skupinku židovských imigrantů, kteří za roční poplatek hlídali osady. Tato skupinka měla do 100 členů.  Představitelé jišuvu založili Haganu, aby chránila židovské zemědělské osady, protože se po arabských nepokojích v letech 1920 a 1921 domnívalo, že Britové, kteří získali od Společnosti národů mandát v Palestině, nemají ambici vojensky konfrontovat Araby, kteří v té době útočili na palestinské Židy. V roce 1921 se konal první kurz pro velitele Hagany pořádaný v Tel Avivu a v Kfar Gil'adi. V období mezi lety 1920-1929 Hagana postrádala silné centrální vedení. „Jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po arabských nepokojích v roce 1929, zejména po masakru ve městě Hebron, jenž byl jejich součástí a který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu. Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda.  V roce 1936 bylo v řadách Hagany na 10 000 mobilizovaných mužů a téměř 40 000 rezervistů. Během let 1936–1939, kdy propuklo arabské povstání v Palestině, se Hagana aktivně zapojila do ochrany britských zájmů a potlačení arabské revolty. Do velení Hagany se tehdy zapojil Jicchak Sade, který prosazoval ofenzivní taktiku spočívající v odvetných výpadech proti arabským ozbrojencům. První takový protiúder podnikla pod jeho velením Hagana v červnu 1936, kdy speciální jednotka ha-Nodedet zasáhla v Judských horách v okolí Jeruzalému. K financování rozvoje židovských vojenských sil na sebe židovská komunita v mandátní Palestině roku 1938 uvalila daň kofer ha-jišuv. Její zavedení inicioval zejména sionistický funkcionář Aharon Cizling.  Přestože britské úřady oficiálně Haganu neuznávaly, britské tajné služby s Haganou spolupracovaly. V rámci spolupráce s Brity tak vznikla Židovská osadnická policie (\"Jewish Settlement Police\"), Židovská pomocná policie (\"Jewish Auxiliary Police\") a Speciální noční oddíly (\"Special Night Squads\"). Zkušenosti z bitev získané během velkého povstání byly velice užitečné v roce 1948 v arabsko-izraelské válce (válka o nezávislost).  V roce 1931 se z Hagany odklonilo nejpravicovější křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi (Národní vojenskou organizaci), lépe známou jako Irgun (nebo jako její hebrejskou zkratku, vyslovovanou jako „ha-Ecel“). Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Irgun se rozštěpil v roce 1940 a jeho odnož začala být známá jako Lechi (hebrejská zkratka – Lochamej cherut Jisra'el – známou jako Svobodní bojovníci Izraele – a také díky Britům známou jako „Sternův gang“, pojmenovaný po jejich vůdci Avrahamu Sternovi).  Britové od roku 1939 značně omezovali imigraci Židů do Palestiny. Jako reakci založila Hagana jednotky Palmach (Úderné síly Hagany – Haganah's strike force), které také organizovaly ilegální imigraci Židů do Palestiny. V uplynulé dekádě druhé imigrační vlny (Ha'apala neboli Alija Bet) bylo do Palestiny přivedeno přibližně 100 000 Židů na více než stovce lodí. Palmach také organizoval demonstrace proti britským imigračním kvótám.  Hagana spolupracovala v roce 1944 po atentátu na lorda Moynea (britského ministra pro Blízký východ) na chycení, vyslýchání a v některých případech i na deportaci zainteresovaných členů skupiny Lechi. Tato akce, nazvaná \"Saison\" (období lovu) vážně demoralizovala Irgun a omezila jeho aktivity.  Přestože \"Saison\" pozastavil Irgun, neukončil spolupráci mezi Haganou a Sternovou skupinou. Tyto tři skupiny měly odlišné funkce, které sloužily k odsunu Britů z Palestiny a k učinění Palestiny židovským státem. Jak Menachem Begin, velitel Irgunu prohlásil v roce 1944: „\"Ve skutečnosti existuje rozdělení rolí; jedna organizace hájí individuální terorismus (Lechi), jiná vede sporadické vojenské operace (Irgun) a existuje třetí organizace, která se připravuje na svou konečnou roli v rozhodující válce\".“", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve druhé světové válce.", "content": "Přestože sionistické vedení v Palestině rozzlobilo vydání britské Bílé knihy z roku 1939, David Ben Gurion, předseda Židovské agentury určil postup vztahů sionistů s Brity následovně:„\"Budeme bojovat ve válce proti Hitlerovi, jako kdyby nebylo Bílé knihy a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebylo žádné války\".“ Irgun však zaujal daleko extrémnější postoj, který začal v roce 1944 bombardováním britských zařízení.  V prvních letech 2. světové války požádali Britové Haganu opět o spolupráci, obávajíce se průlomu Osy v severní Africe. Jicchak Sade se v této době podílel na přípravě plánů na případnou obranu severní Palestiny před očekávaným nacistickým útokem. Poté co byl ale Rommel v roce 1942 poražen u El Alameinu, Britové ustoupili od své mohutné podpory Haganě. Britská armáda oznámila v roce 1943 po dlouhé sérii požadavků a zamítavých reakcí vznik židovské brigádní skupiny (Jewish Brigade Group). Jakmile bylo od roku 1940 palestinským židům dovoleno vstoupit do britské armády, bylo to poprvé, kdy výlučně židovská vojenská jednotka sloužila ve válce pod židovskou vlajkou. Židovská brigádní skupina se sestávala z 5 000 vojáků a byla rozmístěna v září 1944 v Itálii. Brigáda byla rozpuštěna v roce 1946.  Celkově sloužilo v britské armádě během války více než 30 000 palestinských židů.  19. května 1941 vytvořila Hagana Palmach (zkratka pro \"Plugot Machac\"), polovojenskou sekci, která se zaměřovala na poskytování výcviku mladým. Nikdy však nebyla velká. V roce 1947 čítala pouze 5 batalionů (zhruba 2000 mužů), ale jejich členové nezískali pouze tělesné a základní vojenské dovednosti, ale také si osvojili vůdcovské schopnosti, které jim jednou budou umožňovat nastoupit na velitelské pozice v budoucí izraelské armádě.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po válce Hagana pokračovala v protibritských operacích v Palestině, stejně tak jako v osvobozování internovaných imigrantů z tábora Atlit, bombardování silniční sítě, sabotáží radarových zařízení a základen britské policie. Také pokračovala v organizování ilegální imigrace.  Dne 28. května 1948, méně než dva týdny po založení státu Izrael 14. května 1948, prozatímní vláda vytvořila Izraelské obranné síly (Israel Defence Forces), které se staly následovníkem Hagany. To také postavilo mimo zákon podporu jakýchkoliv jiných ozbrojených sil. Irgun zpochybnil rozhodnutí, které vedlo ke krátkému střetu mezi Haganou a Irgunem. Nakonec Irgun složil zbraně a Menachem Begin přeměnil své milice na politickou stranu – Cherut.  Mezi známé členy Hagany patří: Jicchak Rabin, Ariel Šaron, Rechav'am Ze'evi, Dov Hoz, Moše Dajan, a Dr. Ruth Westheimer.", "section_level": 1}, {"title": "Hagana a Československo.", "content": "Československo mělo již v předválečné době velmi dobré vztahy se sionistickým hnutím. Hrůzy holocaustu tyto vztahy ještě umocnily. Velice důležitá byla vojenská pomoc, kterou Československo Haganě poskytlo. Jeho významnost připomíná historik a profesor Nálevka z Filozofické fakulty UK:  „\"Není nadsazené tvrdit, že bez této pomoci by tento arabsko-izraelský konflikt dopadl jinak. Faktem je, že představitel Hagany (tajná vojenská organizace, zárodek izraelské armády) podepsal kontrakt o nákupu zbraní, většinou se jednalo o německý kořistní materiál, ještě před únorem 1948, v roce 1947. Ale v té podpoře pokračovala i komunistická vláda po únoru 1948, což bylo dáno celkovou orientací tehdy formujícího se sovětského mocenského tábora, protože Moskva předpokládala, že budoucí Izrael může být prodlouženým nástrojem sovětské politiky ve Středomoří jednak proti Velké Británii i proti tehdy konzervativně orientovaným arabským vládám.\"“  V květnu a červnu 1948, kdy probíhala velká krize izraelského státu, měla československá pomoc stejnou podobu, jaká byla v téže době použita při berlínské blokádě. Blíže ji popisuje profesor Nálevka:  \"„Byl organizován letecký most Žatec-Bari-Haifa, kterým byly ony československé zbraně dopravovány. Na žatecké letiště přistávaly americké Dakoty, samozřejmě pilotované najatými dobrovolníky a často pod vymyšlenými znaky středoamerických států, ale faktem je, že tento most do značné míry předurčil charakter další letní ofenzivy izraelské armády, která zvrátila doposud negativní vývoj.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Hagana (: ההגנה, tj. doslova „obrana“) byla podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920–1948. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat jišuv (židovské obyvatelstvo na území Palestiny). Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální.", "tgt_summary": "Haganah (, lit. \"The Defence\") was the main paramilitary organization of the Jewish population (\"Yishuv\") in Mandatory Palestine between 1920 and 1948, when it became the core of the Israel Defense Forces (IDF).", "id": 879547}
{"src_title": "Jejkov", "tgt_title": "Jejkov", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Staré třebíčské předměstí Jejkov před vznikem města Třebíče neexistovalo; osídlení na pravém břehu řeky však předpokládat lze. Také jeho pojmenování není zcela jasné; jisté je, že s Jejkovem nesouvisí podobně vyhlížející pojmenování \"Graykovici\", uváděné jako ves darovaná knížetem Litoltem benediktinskému klášteru. Existuje i výklad, že jméno \"Jejkov\" značí „založený Janíkem“, tedy \"Janíkov = Jěníkov = Jěíkov = Jějkov = Jejkov\". První významnější zápis Jejkova do dějin města Třebíče souvisí s příchodem a působením českých bratří. Třebíč za vlády Pernštejnů poskytovala od konce 15. století českým bratřím útočiště i působiště (zejm. za vlády Viléma z Pernštejna). Bratří ve městě vedli druhou školu. Svou první modlitebnu měli pravděpodobně v \"Hanělově ulici\" na Horce.  Další držitelé Třebíče Osovští už byli přímo vrchnost hlásící se k Jednotě bratrské. Za jejich vlády si císařská katolická moc po opakované výzvě vynutila na Burianu Osovském uzavření bratrské školy. Burian Osovský bratřím přál: jejich sboru daroval v letech 1520–1524 pozemky na Jejkově pro výstavbu nového bratrského sboru s modlitebnou a budovou pro kněze. V roce 1558 sbor získal pozemek pro založení velké přilehlé zahrady. Téhož roku byla postavena zvonice. Do té byl zavěšen zvon ulitý Filipem z Vyškova, později přemístěný do svatotrojického kostela v Domcích. Burianova manželka Eliška z Lichtenburka roku 1565 bratřím koupila dům Viktorina Bradky, aby na jeho místě mohl vyrůst bratrský jejkovský špitál. O těsném vztahu Buriana Osovského a jeho ženy Elišky k bratřím svědčí i fakt, že byli pochováni a připomínáni mramorovými náhrobky při jejkovském bratrském sboru. Začátkem 17. století Jednota bratrská na svém vlivu a početnosti upadala, až roku 1629 zcela zanikla.  První představitelé kapucínů přišli do Třebíče za vlády Karla Ferdinanda z Valdštejna. Šlo o superiora Chrysogona Budějovického, stavitele Jiřího Mnichovského, kazatele Maurice Čecha a dva laiky – Ctibora Fulneckého a Sigmunda Jihlavského. Usadili se v bývalém bratrském špitále. V červnu 1686 na Jejkově sloužili první mši. V témže roce se započalo se stavbou kostela, dokončen byl v roce 1693. Stavba kláštera byla zahájena roku 1687 a skončena o tři roky později. Nějaký čas byli bratři kapucíni nuceni vést kompetenční pře s třebíčským svatomartinským děkanem. Svůj význam měly i ekonomické důvody: vinou kapucínů se děkanství snížil příjem z ofěry. Klášter byl násilně uzavřen až akcí K. Třebíčskou faru kapucíni spravovali až do roku 2000, v němž zemřel otec Antonín Kovář.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jejkov se nachází východně od Vnitřního Města; hranice zde procházejí tak, že celá \"ulice Bedřicha Václavka\" se zástavbou na obou stranách až po budovy městského úřadu je součástí Jejkova, dál Jejkov sousedí s místní částí Domky. Společné hranice míjejí tělocvičnu třebíčského gymnázia, a do území Jejkova tak zahrnují objekt Hotelové školy Třebíč, pak hranice přetínají \"ulici Sirotčí\" a kolem severní zdi centrální jídelny přecházejí do jejkovské \"ulice Jungmannovy\". Dále hranice procházejí \"ulicí Husovou\" směrem k zimnímu stadionu a odtud do \"Máchových sadů\".  Společné hranice Jejkova s Domky pokračují kolem nemocnice až na nadjezd křižovatky \"ulic Sportovní\" a \"Hrotovické\"; končí na jihu města na křižovatce s \"ulicí Spojovací\". Dál Jejkov sousedí s katastrem obce Stříteže a Kožichovic; zde hranice procházejí Lorenzovými sady až k řece Jihlavě. Ta Jejkov ohraničuje ze severu až k Vnitřnímu Městu, k \"ulici Soukenické\".", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Počet obyvatel Jejkova jako části příslušící k širšímu pojetí vnitřního města (centra) klesá.  Na starém Jejkově žily převážně rodiny řemeslnických mistrů s tovaryši a učedníky a také podsedci. Urbáře a soupisy druhé poloviny 17. století dokládají Jejkovu kolem 100 domů. Při koeficientu 6 osob na dům vychází, že počet obyvatel Jejkova se pohyboval kolem 600 osob. V této souvislosti lze i zmínit, že počet trvale obydlených domů v roce 2001 činil 76.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Kolem roku 1563 vznikla při bratrském sboru nižší škola. Vyučovalo se v ní čtení, psaní, počty, základy české a latinské mluvnice. Později tu vznikla též bratrská škola partikulární, tedy městská, v níž se vyučovalo klasickým jazykům, dialektice, fyzice, geometrii. Škola měla vysokou úroveň. Z bratrských duchovních a učitelů lze připomenout jména Jana Eneáše Boleslavského, vychovatele Karla staršího ze Žerotína, nebo Jana Hlavu (Capito), oba překladatelé Bible kralické, a Hlava autor bratrské postily. Činnost školy se skončila zároveň s odchodem posledních bratří roku 1625.  Po ukončení činnost bratrské školy Jejkov vlastní školu dlouho neměl a po zavedení povinné školní docházky se začal na městské samosprávě domáhat jejího zřízení. Třebíčský magistrát ke stavbě nové školy přikročil až po urgencích krajského úřadu. Nová školní budova vyrostla na dnešní parcele č. st. 223, v jižní části dnešní ulice Bedřicha Václavka na rohu s ulicí Sirotčí. Třebaže byla tato budova v roce 2006 zbourána, Jejkov nadále hostí několik škol.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Průmyslová čtvrť rostla do své dnešní podoby zejména od konce druhé světové války. Během tří desítek let, které následovaly, se stala pilířem třebíčského průmyslu a to jí dalo i její jméno. Mimo průmysl zde sídlí jak podnikatelé provozující služby (obchody, autobusová vozovna), tak úřady (celní správa).  V druhé polovině 50. let 20. století byl vybudován v jižní části Radostína rozlehlý areál První brněnské strojírny. Vlečkou byla na železniční síť připojena roku 1964. První brněnská strojírna Třebíč náleží k největším zaměstnavatelům v Třebíči.  Blízko První brněnské strojírny měl své objekty podnik \"Potraviny\". Po sametové revoluci zde svým hypermarketem vstoupil na třebíčský trh obchodní řetězec Julius Meinl. Poté, co se mu konkurencí staly další obchodní domy, zejm. Hypernova (původně \"Prima\") a Kaufland, prodejna Julius Meinl upadala, až po dlouhé řadě měsíců přežívání v roce 2004 úplně skončila a na její místo nastoupili obchodníci s jiným sortimentem (např. barvy, nábytek).  Dále na jih stojí vozovna třebíčského dopravce \"Trado\", provozovatele linkové i městské hromadné dopravy. V jeho správní budově má kanceláře celní úřad.  V roce 1949 zde byla zřízena provozovna strojní a traktorové stanice (STS). Předmětem její činnosti bylo opravárenství a výroba malosériových zemědělských strojů, mechanizace živočišné výroby, zemědělská výrobní činnost a obchodnětechnické služby. Skončila začátkem 90. let malou privatizací.  Dalším významným podnikem v Průmyslové čtvrti byly \"Západomoravské strojírny\" (ZMS), později koncernový podnik \"Elitex\" a od roku 1991 dodnes Uniplet Třebíč, významný výrobce pletacích strojů. Své rozlehlé výrobní prostory má v Průmyslové čtvrti od začátku 70. let.  Z dalších organizací a institucí lze připomenout velkou čistírnu a prádelnu ve \"Hrotovické\" ulici; otevřena byla v roce 1971. Dnes jejich budova slouží jako výrobní prostory a prodejna automobilů firmy \"SVA Třebíč\". Dále lze zmínit kupříkladu \"Krajskou správu a údržbu silnic Vysočiny\", provoz Třebíč. Nedaleká základna \"Hasičského záchranného sboru kraje Vysočina\", pobočky Třebíč-Jejkov ve \"Žďárského\" ulici je však už v katastru obce Kožichovic.  Pohledy z průmyslové čtvrti", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V seznamu nemovitých kulturních památek České republiky je několik jejkovských památek: domy čp. 21 (bývalý \"Dělnický dům\"), 25 a 30 a komplex bývalého kapucínského kláštera. Mimo ně má Jejkov i dvojici městských přírodních parků: \"Lísčí\" a \"Lorenzovy sady\". Svou původní architekturou a historií jsou však významné téměř všechny ulice na Jejkově.", "section_level": 1}, {"title": "Dělnický dům.", "content": "Domem významným pro třebíčskou sociální demokracii je \"Dělnický dům\" s popisným číslem 21, který leží v ulici Smila Osovského a je zapsán v seznamu nemovitých památek. Dům vznikl přestavbou domu obchodníka Stägra poté, co jej od něho koupil spolek Dělnický dům z vlastních peněz a peněz vybraných sbírkami mezi dělníky. Mimo spolkové místnosti zde byla v provozu i spolková prodejna \"Svépomoc\". V roce 1949 převzalo provoz objektu spotřební družstvo \"Jednota\". V současnosti je dům nemovitou kulturní památkou a znovu slouží živnostenskému podnikání. Hned vedle Dělnického domu, v domě \"U Muchů\", v omezených prostorách byla koncem 50. let zřízena první samoobsluha \"Pramene\". V těsném sousedství Dělnického domu se nachází též dům čp. 25, který je také zapsán na seznamu nemovitých památek.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Smila Osovského.", "content": "Na Jejkově není žádné náměstí. Jeho funkci v minulosti do jisté míry plnila páteřní \"ulice Smila Osovského\" (do roku 1990 Maršála Malinovského). Ta se v prostoru před areálem bývalého kapucínského kláštera rozšiřuje a okolní prostor vytváří dojem malého náměstíčka. V stabilním katastru datovaném rokem 1835 skutečně nacházíme uvedenou část ulice Smila Osovského nazvánu německy, náměstí jejkovského předměstí. Ulice Smila Osovského připomíná Smila Osovského († 1613), syna Buriana Osovského. Své sídlo zde má hlavní třebíčská pošta; její budova byla dokončena v roce 1898 třebíčským stavitelem Rajmundem Wolfem. Do tohoto roku Třebíč neměla státní poštu; fungovala tu soukromá pošta Karla Funduluse mladšího. Kvůli novostavbě budovy pošty padly čtyři jejkovské domy, současně byla zbořena Jejkovská brána z Karlova náměstí, sousední dům č. 38 a stará jatka.  Za poštou stával katolický spolkový dům. Směrem k řece vyrostl v roce 1919 sál a tělocvična tělovýchovné jednoty Orel. Později ve dvacátých letech zde vzniklo kino, od roku 1948 známé pod názvem \"Oko\". Kino i s celým lidoveckým areálem Sušilem skončilo v roce 1979, kdy došlo i k jeho zbourání a vytvoření prostoru pro novou zástavbu. Bezmála dvacetiletou proluku vyplnila v roce 1997 novostavba obchodního domu Delvita. Ještě v roce 1987 bylo v plánu postavit na tomto místě třebíčský \"Prior\". Stavba měla být zahájena v roce 1988 a měla trvat 39 měsíců; na čtyřech podlažích mělo být více než 2500 m2 prodejní plochy.  Na druhé straně ulice proti poště je rohový dům lékárny \"U Černíků\"; Jejkov lékárnu hostí již od roku 1903, to byla zřízena v areálu Sušila, Černík ji převzal roku 1908 a v roce 1912 ji přesunul do dnešního rohového domu. Lékárna U Černíků byla mezi prvními porevolučními soukromými lékárnami v okrese Třebíč. Budova OC Delvita by měla od roku 2020 projít rekonstrukcí.  Obchodní ráz si ulice ponechává i době porevoluční: svými kamennými obchody s rozličným sortimentem (od značkového oblečení přes výrobky z ovčí vlny, potřeby pro lovce, penzion až k službám solária).", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Soukenická.", "content": "Soukenická ulice (něm., „Ulice K Valše“) přímo sousedí se zástavbou Vnitřního Města. Jak český, tak německý název připomíná třebíčské soukenictví a blízkost soukenické valchy. Její jez přetínal řeku v místě dnešní lávky do novodvorské Kočičiny. Vybudováním lávky v letech 1922–1923 se vytvořila do dnešní doby významná cesta umožňující pěší dopravu z novodvorských sídlišť do centra města.  Na jejkovské straně ulice bývaly až do konce 19. století městské jatky, lidově nazývané \"šlachta\", původně \"kytkov\". Jatky přestaly vyhovovat z provozních i ekonomických důvodů a byly přesunuty na Nové Město.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Bedřicha Václavka.", "content": "Ulice Bedřicha Václavka stoupající od pošty k jihu vede prostorem bývalého obranného příkopu před hradbami města; z toho důvodu se ulice nazývala \"V šancích\" nebo \"Na příkopech\". Vodou byly příkopy napouštěny z jižní městské vodovodní soustavy, která měla své zdroje v zahradách na Horce a jež své vody soustřeďovala v rybníce \"Jordán\" v prostoru před dnešním gymnáziem. Zbytky městského opevnění jsou v zadních traktech objektů blíže Vnitřnímu Městu stále patrné.  V dnešní ulici Bedřicha Václavka sídlí podnikatelé: je zde několik obchodů. Známá je stará \"Vaignerova hospoda\"; z dalších obchodních provozoven lze uvést cestovní kancelář, obchod s oděvy, elektronikou nebo cukrárnu. Dříve zde byla i optika, kovářství a autodílna, odstavné plochy pro pohřební vozy třebíčské pohřební služby rodiny \"Vysiblů\" (vlastnili zde dům).  Starý kupecký dům čp. 59 \"U Krupičků\", který stojí na jižním rohu ulice Bedřicha Václavka a ulice Otmarovy, slouží od 70. let veřejným institucím. V letech 1871–1875 poskytoval prostory nově založenému třebíčskému gymnáziu. V současnosti je v majetku města Třebíče. Sousedem Krupičkova domu býval dům Pánů-Suzů, zbouraný roku 1977; za domem bývala veliká zahrada, součást rozlehlého sadu mezi Jejkovem, Horkou, klášterem a kožichovickou silnicí, dnes Bráfovou třídou. V těchto místech měl v 16. století stát letohrádek paní Žofie Bítovské z Lichtenburka, švagrové Smila Osovského.  Na místě budovy dnešního pracoviště katastrálního úřadu, který zde působí od roku 1983, stával dům Koutků-Smržů; z této rodiny pocházel profesor Jaromír Koutek, český geolog. Napravo od tohoto domu vyrostla roku 1787 první městská jejkovská škola. Ta v budově zůstala s krátkými přestávkami sto let. V roce 1888 rozhodlo město zřídit v této budově sirotčinec. Otevřen byl roku 1891 jako „Sirotčinec císaře Františka Josefa I.“ Později nosil jméno Alice Masarykové. Zrušen byl v lednu 1939. Budova poté opět sloužila škole, s výjimkou doby německé okupace, kdy v ní sídlila hitlerjugend. V roce 2006 byla zbořena a rok poté bylo na jejím místě zbudováno parkoviště. Při jeho výstavbě byly objeveny zbytky gotického domu.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Hlavova.", "content": "Ulice Hlavova nese své jméno po správci třebíčského bratrského sboru \"Janu Kapitovi\" (Hlaváčovi, Hlavovi), jednomu z hlavních překladatelů Bible kralické. Nazývána však byla též \"U Mlejna\", a to podle toho, že v ní dodnes stojí veliká budova mlýna, náležícího od roku 1937 rodině Homolků. Mlýn prý byl vybudován již v 11. století, později byl připomínán i v urbářích z let 1556 a 1573, v tu dobu měla na pozemku mlýna stát i myslivna. Během obléhání Třebíče v roce 1468 měl být mlýn i téměř zničen, později byl na tomtéž místě znovu postaven. Po znárodnění fungoval pod národním podnikem \"Mlýny a těstárny Pardubice. Závod Kyjov\". Na budově mlýna se nachází pamětní tabulka ukazující, kam až sahala povodňová hladina řeky Jihlavy při stoleté vodě v roce 1985.  Koncem 80. let 20. století se uvažovalo o asanaci zástavby mezi ulicí Hlavovou a Smila Osovského. V prvním desetiletí 21. století jsou domy uvedeného bloku zástavby rekonstruovány a využívány k podnikatelské činnosti (poskytování služeb, obchody). Dům čp. 25 obrácený do ulice Smila Osovského je nemovitou kulturní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Otmarova.", "content": "Otmarova ulice, dříve též \"Blatná\", nese své jméno po \"P. Otmaru Sochorovi\" († 1881), vlastenecky smýšlejícím mnichovi jejkovského kapucínského kláštera, který po patnáct let obětavě učil třebíčské české děti němčině, aby jim pomohl dosáhnout na vzdělání, když nabývat vzdělání v češtině bylo v Třebíči začátkem druhé poloviny 19. století takřka nemožné.  Podstatná část ulice Otmarovy ustoupila v druhé polovině 80. letech 20. století výstavbě nové tělocvičny Obchodní akademie Dr. Albína Bráfa (otevřena roku 1991). Ve vnitřním bloku vymezeném zástavbou ulic Otmarova, Husova a Jungmannova bylo vybudováno velké parkoviště (2006), které napravilo desítky let trvající deficit parkovacích prostor u třebíčského zimního stadionu; tyto parkovací prostory by měly navázat na plánovaný parkovací objekt v ulici Otmarově.  I v ulici Otmarově sídlí drobní podnikatelé (dlouhá léta např. pizzerie a obchod se svítidly) i instituce (taktéž nová budova postavená pro třebíčský školský úřad, posléze třebíčské pracoviště České školní inspekce a od roku 2008 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových).", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Kateřiny z Valdštejna.", "content": "Kateřina z Valdštejna († 1636) byla druhou manželkou Smila Osovského. Obě ulice nesoucí jména obou manželů jsou symbolicky propojeny v křižovatce před novodvorským mostem. Zhruba uprostřed této křižovatky původně stála kaplička sv. Petra a Pavla, dnes zasazená v rohu klášterní zdi. Postavena byla v roce 1657 na místě, kde se podle tradice se svým městem roku 1629 loučili třebíčští evangelíci, když nuceně Třebíč opouštěli; kázání při této smutné příležitosti měli poslední dva nekatoličtí kněží Vavřinec Justýn a Jakub Petrozelín Kunštátský. Vedle kapličky bývala až do roku 1972 čerpací stanice pohonných hmot.  Ulice stoupá kolem bývalé klášterní zdi k jihu kolem zimního stadionu, Máchových sadů až k ulici Husově. Obepíná na své západní straně prostor, který býval zahradou původního bratrského sboru a posléze klášterní zahradou kapucínů. Jižní část zahrady zničily v roce 1948 první práce realizující záměr zřídit v jejím místě třebíčský \"Dům zdraví\". Ten nebyl nikdy dokončen a na jeho místě vyrostl třebíčský zimní stadion (1957–1959). Zimním stadionem v dnešní podobě, tedy především majícím podobu zastřešené haly, se stal úředně teprve roku 1980, čtyři roky poté, co se začalo s pracemi, a tři roky poté, co se před dokončením konstrukce střechy zřítila a zabila dva lidi.  Park za klášterem byl založen roku 1879. Po nutných terénních úpravách byl tamní prostor v letech 1891–1895 sadově upraven; současně došlo k založení parku \"Lísčí\" táhnoucího se pod nemocnicí podél řeky. Vytvoření parku s vyhlídkovým pavilonem připomíná pamětní kámen s letopočtem 1896. K částečné obnově Máchových sadů došlo společně s projektem \"Ochrana vod povodí řeky Dyje\" v letech 2005–2006; o park se velmi zasloužil předseda spolku Jakub Lorenz.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Chmelova.", "content": "Chmelova ulice o 16 číslech popisných je pojmenována podle Josefa Chmely, národního buditele a pedagoga. Jeho dnes již zbořený rodný dům stál naproti kapličce sv. Petra a Pavla u řeky, v místě domu s čp. 27. V roce 1871, kdy byl otevřen Besední dům a slovanské gymnázium, na něj byla umístěna pamětní deska tohoto znění: „V tomto domě narodil se Josef Chmela, profesor a spisovatel český, dne 18. února roku 1793.“ Jižní strana Chmelovy ulice se přimyká ke skalní stěně, jíž začíná Radostín i kde začíná městský přírodní park Lísčí.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice Jungmannova.", "content": "Jungmannova ulice náleží k nejvýstavnějším ulicím Jejkova. Vznikla teprve začátkem 20. století z podnětu stavitele Rajmunda Wolfa; jeho návrh na otevření nové pasáže dosavadními zahradami domů v dnešní ulici Bedřicha Václavka schválilo obecní zastupitelstvo roku 1901 a o šest let později se tento záměr začal realizovat.  Kdysi zde byla Jandečkova kopytárna (na místě dnešního autoservisu) a Stehlíkovo kovářství. V jižní části ulice mají svou modlitebnu adventisté. Níže, na severu sídlí v stylizované budově třebíčské pracoviště katastrálního úřadu pro Vysočinu.  Z Jungmannovy ulice pochází plukovník in memoriam Jindřich Svoboda, jeden z šesti třebíčských letců RAF, poctěných 4. května 2006 pamětní deskou na třebíčské radnici.", "section_level": 2}, {"title": "Radostín.", "content": "Radostín je jižní, výše položená část Jejkova; na severu se svažuje k řece Jihlavě, na východě do údolí \"Lorenzových sadů\". Název se odvozuje od zaniklé osady, kterou měl založit Radosta.  Od začátku 20. století je v Radostíně v provozu třebíčská nemocnice. Na východě na areál nemocnice navazují prostory vyhrazené tělovýchově a sportu. Podél dnešního \"Janáčkova stromořadí\" vyrostl v 30. letech 20. století orelský stadion. Vybudovali ho vlastními silami sami orlové. Pozemek jim pronajalo město Třebíč. Vybudovaný stadion měl kapacitu 1000–1200 cvičenců, závodní dráha měřila 250 m. Slavnostně byl otevřen v roce 1936 orelským župním sletem a mší. Po ukončení činnosti Orla v roce 1948 stadion přestal sloužit tělovýchově a ze západu ustupoval rozšiřující se zástavbě nemocnice. Fotbalové hřiště \"Sportovního klubu Horácká Slávia\" a tenisové kurty byly zbudovány v letech 1931–1932.  Na samém začátku 90. let 20. století protnula Radostín dnešní ulice \"Sportovní\", součást městského okruhu. Jeho stavbě zde ustoupila podstatná část zahrádkářské kolonie VIII. \"Svatopluk\", dále byla přeložena železniční trať v délce 750 m (1988) a narovnáno koryto řeky Jihlavy v délce 560 m (srpen 1990). Do 90. let taktéž spadá vznik areálu sloužícího agility.", "section_level": 2}, {"title": "Městské parky.", "content": "Trojice jejkovských parků byla založena během 40 let na přelomu 19. a 20. století. Řeč je o \"Máchových sadech\" a parcích \"Lísčím\" pod nemocnicí a \"Lorenzových sadech\", založených třebíčským \"Spolkem pro okrašlování a ochranu domoviny v Třebíči\". Oddechu slouží i \"Janáčkovo stromořadí\", byť bylo těžce zasaženo výstavbou mimoúrovňové křižovatky ulic Sportovní a Hrotovické.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jejkov je část města Třebíče. Rozprostírá se na východě města na pravém břehu řeky Jihlavy. Nadmořská výška se pohybuje od 395 m n. m. do 455 m n. m. Žije tu obyvatel.", "tgt_summary": "Jejkov is a town district in Třebíč. Jejkov was town suburb in the past. An industrial town district, hockey stadium, football stadium, hospital and court are situated in Jejkov.", "id": 1674300}
{"src_title": "Grand Canyon", "tgt_title": "Grand Canyon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Grand Canyon je velmi hluboký a ve svém profilu odkrývá starohorní a prvohorní vrstvy hornin. Zdvih související s vlivem deskové tektoniky spolu s horotvornými procesy dal vzniknout Coloradské plošině. Vysoká převýšení jsou také důsledkem většího množství srážek v povodí Colorada, které však nezměnily místní vyprahlou krajinu. Eroze a sesuvy s dalšími přírodními pochody neustále proměňují tvářnost zdejší krajiny a hloubku i šířku kaňonu. Zdvih plošiny však nebyl stejnoměrný a tak je část na sever od řeky (\"North Rim\") o 300 metrů vyšší než část jižní (\"South Rim\"). To, že řeka Colorado teče podél jižní části plošiny je vysvětlováno asymetrií zdvihu. Většina toků odvádějících vodu ze severní části (která má také vyšší dešťové i sněhové srážky) teče do kaňonu, zatímco většina toků z jižní části odtéká od kaňonu. Výsledkem je stále se zvětšující eroze a rozšiřování části kaňonu severně od řeky i menších kaňonů jeho přítoků v této části. Teploty v severní části jsou průměrně nižší z důvodů větší nadmořské výšky (2 400 metrů). Během zimních měsíců jsou v celé oblasti běžné vysoké sněhové srážky.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologové se shodují na tom, že plošina Colorado River (které je Grand Canyon součástí) se vyvinula v předchozích 40 miliónech let a samotný kaňon je pravděpodobně méně než pět až šest miliónů let starý. Výsledkem eroze je tak jeden z nejzachovalejších průřezů geologickým útvarem na planetě. Geologická vrstva na dně je 2 miliardy let stará a na povrchu plošiny se nachází vrstva stará 230 miliónu let. Většina formací byla ukládána v teplých a mělkých mořích a šelfových příbřežních prostředích, tak jak se území Severní Ameriky opětovně ponořovalo a vynořovalo z moře. Výjimky tvoří permské pískovce vzniklé z písečných dun v tehdejší poušti. Usazeniny, formované většinou na mořském dně (1500 až 3000 m) byly vyzdviženy před 65 milióny lety, během Laramijské orogeneze. Změny klimatu během doby ledové také zvýšily množství vody v povodí řeky Colorado River. Původní řeka Colorado se tak zařezávala mnohem rychleji a hlouběji než dnes. Původní dno a tok řeky se před 5,3 miliony let změnilo, když se Kalifornský záliv otevřel a řeka byla mezi jeho nejnižšími body. To zvýšilo erozi a před 1,2 miliónem let vytvořilo současné hluboké údolí. Terasovitý vzhled je dán nestejnoměrnou odolností hornin vůči erozi.  Asi před miliónem let se v dnešní západní oblasti projevila mohutná sopečná aktivita. Mohutné erupce lávy a sopečného popela několikrát úplně překryly oblast a přehradily tok řeky, který se díky tomu také změnil. Tyto horniny jsou geologicky nejmladšími v oblasti. V Grand Canyonu jsou objevovány také fosilie různých živočichů, včetně malých fosilních stop prvohorních obratlovců o stáří 310 milionů let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Španělé.", "content": "V září 1540, se podle rozkazů konquistadora \"F. Vasqueze de Coronada\" vydal kapitán \"Garcia Lopez de Cardenas\" hledat bájná naleziště zlata společně s indiány kmene „Hopi“ a malou skupinou španělských vojáků. Tak byli prvními Evropany, kteří spatřili Grand Canyon z jižní strany. \"Pablo de Melgrossa\", \"Juan Galeras\" a třetí voják hledali přístup do kaňonu, než byli nedostatkem vody přinuceni se vrátit. Existují domněnky, že jejich indiánští průvodci cestu k řece znali. Žádný z Evropanů sem však nevstoupil dvě stě let. Kneží \"Francisco Atanasio Domínguez\" a \"Silvestre Vélez de Escalante\" byli v roce 1776 se skupinou vojáků prvními, kteří při hledání cesty ze Santa Fe do Kalifornie cestovali podél severní hrany kaňonu.", "section_level": 2}, {"title": "Američané.", "content": "\"James Ohio Pattie\" se skupinou traperů byli v roce 1826 dalšími, kteří kaňonu dosáhli (o jejich cestě je však málo dostupných informací).  Mormonský misionář \"Jacob Hamblin\" byl v padesátých letech 19. století poslán Brighamem Youngem, aby našel místa vhodná k přebrodění v kaňonu. Po vybudování dobrých vztahů mezi místními domorodými obyvateli a nově příchozími, objevil v roce 1858 dva brody (používané později jako jediné přívozy – \"Lee's Ferry\" a \"Pierce Ferry\")  V roce 1857 se americké ministerstvo války obrátilo na poručíka \"Josepha Ivese\" zda by vedl expedici k zajištění navigace a přístupu řekou od Kalifornského zálivu. Expedice použila kolesový parník „Explorer“. Po dvou měsících a téměř 600 kilometrech plavby náročné na navigaci, skupina dosáhla místa, zvaného „Black Canyon“. Explorer však poté najel na skálu a tak jej výprava zanechala na místě. Ives vedl svou skupinu dále do kaňonu východním směrem. Byli tak prvními evropany, kteří prošli povodím „Diamond Creek“ na východ okolo východních stěn.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "Mimo „běžných“ výhledů z jižní strany kaňonu jsou v oblasti velké možnosti sportovního vyžití, včetně raftingu i pěší turistiky. Dno kaňonu je dostupné pěšky, na hřbetě mul, nebo i na výletních lodích. Pěší túry dolů k řece jsou však určeny pro zdatné turisty. Trvají jeden i více dní a nejsou oficiálními představiteli parku doporučovány kvůli velkým vzdálenostem, velkému převýšení i možnosti přehřátí organismu, protože v dolní části panují vyšší teploty.  Každoročně bývají vyhlášeny pátrací akce na záchranu lidí zkoušejících překonat údolí. Nicméně stovkám zdatných a zkušených turistů se tyto náročné sestupy a výstupy podaří. Překonávání kaňonu je velmi populární i mezi špičkovými sportovci, kteří tyto cesty pravidelně podstupují. Cesta z hrany dolů k řece na protější hranu (\"rim-to-rim\") zabere těmto atletům pět až sedm hodin, zatímco se zpátečním překročením (\"rim-to-rim-to-rim\" nebo \"doublecross\") trvá okolo jedenácti až čtrnácti hodin. \"Allyn Cureton\" z města Williams v Arizoně drží od roku 1981 rekord v překonání kaňonu ze severní strany na jižní „neuvěřitelným“ časem 3 hodiny a 6 minut. Nový rekord z 11. listopadu 2006 za \"doublecross\" je 7 hodin a 37 minut, drží jej \"Kyle Skaggs\" z Los Alamos. Jen pěti sportovcům se podařilo překonat kaňon čtyřikrát nonstop (\"canyon quad\"). \"Jim Nelson\" ze Salt Lake City v Utahu stanovil nový rekord 6. listopadu 1999 s časem 22 hodin a 48 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvníci.", "content": "Grand Canyon National Park je jednou z nejznámějších světových turistických atrakcí. Každoročně jej navštíví okolo pěti miliónů lidí ze všech států USA i celého světa. Ze Spojených států pochází 83 % návštěvníků. Nejvíce zahraničních turistů je z Velké Británie, Kanady, Japonska a Německa (údaj za rok 2006).  Od 70. let 19. století v kaňonu zahynulo okolo 600 lidí. V tomto počtu je zahrnuto 128 obětí zmiňované letecké havárie, a dalších 114 z jiných nehod – pád vrtulníku apod. Téměř 50 úmrtí mají na svědomí pády, 65 obětí se přisuzuje přírodním podmínkám (infarkty, přehřátí, dehydratace). 79 návštěvníků se utopilo v řece a 25 zahynulo kvůli pádu kamení nebo úderem blesku. V kaňonu se stalo i 47 sebevražd a 23 lidí se stalo obětí násilného trestného činu. Správa parku v současnosti umisťuje na frekventovaná místa tabule s dobře vypadajícím a silným mladým mužem a nápisem \"Mnoho z nich vypadalo takto\", které mají návštěvníky varovat před přeceněním vlastních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Letadlo společnosti United Airlines (let č. 718) a letoun TWA (let č. 2) se 30. června 1956 nad kaňonem srazily. Vraky obou letadel spadly na dno kaňonu poblíž soutoku řek \"Little Colorado\" a Colorado. Tato katastrofa vedla k zavedení letů ve vyšších letových hladinách a častějších kontrol letadel z pozemních stanic.  Grand Canyon trpěl v minulosti znečištěním vzduchu exhalacemi z nedalekých tepelných elektráren. V roce 1991 bylo dosaženo dohody se společností provozující \"Navajo Generating Station\" v Page k použití odlučovačů škodlivin. V tomto roce zahájila EPA (Americká agentura na ochranu životního prostředí) vyšetřování v elektrárně \"Mohave Generating Station\" ve městě Laughlin v Nevadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký kaňon () je kaňon na řece Colorado v severozápadní části Arizony, ve Spojených státech amerických. Grand Canyon se rozkládá od přítoku řeky Little Colorado až k Grand Wash Cliffs na západním okraji Koloradské plošiny, u hranice s Nevadou. Délka Velkého kaňonu je přibližně 450 kilometrů, šířka je 6 až 29 kilometrů a maximální hloubka se pohybuje mezi 1 600 až 1 800 metrů. Okraje náhorní plošiny leží v nadmořské výšce 1 500 až 2 700 metrů.", "tgt_summary": "The Grand Canyon (,,, ) is a steep-sided canyon carved by the Colorado River in Arizona, United States. The Grand Canyon is long, up to wide and attains a depth of over a mile ().", "id": 1299429}
{"src_title": "Kilt", "tgt_title": "Kilt", "src_document": [{"title": "Skotský kilt.", "content": "Skotský kilt vykazuje charakteristický vzhled, konstrukci a konvence, které jej odlišují od ostatní typů kiltu. Je to šitá část oděvu, která se v pase omotává kolem těla. Kilt se zapíná pomocí řemínků a přezek. Řemínky jsou připevněny jak na vnitřním konci kiltu (pouze jeden řemínek) a otvory procházejí ven, kde se zapínají do přezek na vnějším konci, tak na vnějším okraji (většinou dva řemínky).  Kilt začíná v pase a končí v polovině kolen. Vepředu je druhá překrývající vrstva, která se nazývá „apron“ (angl. zástěra). Zadní část kiltu je naskládaná do hustých skladů, tzv. pleats, které se skládají buď tak, že vzor tartanu i nadále nepřerušovaně pokračuje (tzv. civilní skládání), případně se skládá tak, že se neustále opakuje dominantní proužek z látky, případně se dominantní proužky střídají (tzv. military style). I díky těmto hlubokým a hustým skladům je délka materiálu použitého na výrobu kvalitního kiltu šitého na míru cca 7,5 m. Tradičním zvykem je nenosit pod kiltem spodní prádlo (u vojenských jednotek je to dokonce vojenským řádem vyžadováno). Výjimku tvoří pouze tanečníci a sportovci oblékající kilt a to z ryze praktických důvodů.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Typický moderní kilt je vyroben z kepru, utkaného z česané ovčí vlny. Látka je tkána zvláštním způsobem, který vytváří diagonální strukturu. Je-li na látce ještě barevný vzor, nazývá se tkanina tartan. Pro srovnání, tradiční irský kilt se vyráběl z jednobarevné tkaniny, nejčastěji šafránově nebo zeleně obarvené.  Kepr se vyrábí v různé tloušťce, podle toho, pro jaké použití je finální výrobek určen. Pro aktivní pohyb (tradiční tance) se používá tenčí materiál, než pro kilt určený pro pobyt v chladném prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Vzorek.", "content": "Nejcharakterističtějším prvkem skotského kiltu jsou barevné vzory. Mnoho těchto vzorů je tradičně spojováno s určitými klany a rodinami, i když pro to neexistují historické podklady, ale existují také tartany s charakteristickým vzorkem pro oblasti, hrabství, podniky, školy a univerzity. Vzorek je orientován svisle a vodorovně, nikdy ne úhlopříčně. Vzorky jsou označovány podle souslednosti barev a šířky. Například tartan Wallace se označuje jako „K/4 R32 K32 Y/4“ (K je černá, R červená, Y žlutá). Tento kód znamená, že černá v šířce 4 jednotek je následována červenou v 32 jednotkách atd. Jednotka obvykle označuje počet vláken. Vzory jsou dále charakterizovány délkou, kterou měří celá jedna sekvence barevných polí. Obvykle se udává v centimetrech (palcích). Vzory tartanu bývaly registrovány Skotským úřadem pro tartan (Scottish Tartans Authority), který uchovával vzorky materiálu, jeho jméno a kód označující charakteristiku barevného vzoru. V roce 2009 registrace tartanů přešla pod Skotský národní archiv. V současné době je registrováno několik tisíc vzorů tartanu. Výjimkou není ani Česká republika, jejíž národní tartan (Czech National Tartan) byl registrován 25. ledna 2008. Ačkoliv se každý rok registrují nové vzory, většina jich byla vytvořena v 19. století. V té době narůstalo romantické vnímání Highlands a během viktoriánského období byla skotská kultura silně poangličťována. Reakcí na tyto procesy byla registrace tartanů spolu s klanovými jmény. Předtím většinou nebyly jednotlivé vzory s klany spojovány.", "section_level": 2}, {"title": "Velikosti.", "content": "Ačkoliv levnější kilty jsou k dostání ve standardních velikostech, kvalitní kilt je šitý na míru. Jsou potřeba nejméně tři rozměry – pas, boky a délka kiltu. Pokud je kilt objednáván na dálku, výrobci zájemcům obvykle zasílají instrukce a schéma, jak míry správně určit.", "section_level": 2}, {"title": "Northumbrijský kilt.", "content": "Northumbrijský kilt je téměř shodný se skotským, ale je obvykle vyroben z obyčejnějšího materiálu a je méně barevný. Ačkoliv je látka tkána podobně, nejedná se o pravý tartan. Oblíbené jsou také jednobarevné kilty.", "section_level": 1}, {"title": "Irský kilt.", "content": "Na rozdíl od skotského kiltu, irský kilt se používal jednobarevný, obarvený nejčastěji šafránovou nebo zelenou barvou. Na fotografiích z 19. a 20. století můžeme často vidět lidi mající jednobarevný kilt, obzvláště na politických a hudebních shromážděních. V této době se kilt používal jako symbol gaelského národního cítění. V současné době je kilt v Irsku vnímán spíše jako skotská specialita.", "section_level": 1}, {"title": "Velšský kilt.", "content": "Ačkoliv kilt není tradiční součástí velšského oděvu, je v současné době u Velšanů velmi oblíbený, podobně jako u jiných národů keltského původu. S kiltem a tartanem se dnes setkáme téměř stejně často ve Skotsku jako ve Walesu, Cornwallu, Devonu či Galicii ve Španělsku.  Jedním z nejpopulárnějších tartanů ve Walesu je tartan svatého Davida, velšského národního patrona. Jsou ale vyráběny i individuální tartany, ačkoliv existuje pouze minimum důkazů, že by se v minulosti rodiny identifikovaly s konkrétním tartanem. Velšský národní tartan navrhl v roce 1967 D. M. Richards, aby demonstroval spojení Velšanů s keltským světem. Tartan používá barvy velšské národní vlajky – zelenou, červenou a bílou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kilt je výhradně mužská součást skotského národního kroje (ženy, až na výjimky, kilt nenosí) v podobě mužské zavinovací skládané suknice s barevným kárem, ozdobnými třásněmi a ozdobnou broží, nejčastěji ve formě zavíracího špendlíku - tzv. kiltpin. Existuje mnoho druhů kiltů, lišících se zejména vzorem a také původem. Kromě jiných existují ještě irské a velšské kilty.", "tgt_summary": "A kilt ( ) is a type of knee-length non-bifurcated skirt with pleats at the back, originating in the traditional dress of Gaelic men and boys in the Scottish Highlands. It is first recorded in the 16th century as the great kilt, a full-length garment whose upper half could be worn as a cloak. The small kilt or \"modern\" kilt emerged in the 18th century, and is essentially the bottom half of the great kilt. Since the 19th century, it has become associated with the wider culture of Scotland, and more broadly with Gaelic or Celtic heritage. It is most often made of woollen cloth in a tartan pattern.", "id": 1660367}
{"src_title": "Aldan (řeka)", "tgt_title": "Aldan (river)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Aldan pramení na severních svazích Stanového pohoří východně od Sredina Aldana. Protéká Aldanskou plošinou v kamenitém korytě s peřejemi. Míjí ze západu a severovýchodu město Aldan (kolem 70 km), protéká Tommotem. U Usť-Timptonu přibírá zprava řeku Timpton, která odvodňuje část Aldanské plošiny a severozápadní svahy Aldano-učurského hřbetu. Od osady Ugun míří k osadě Čagda, kde přibírá zprava vody řeky Učury, přitékající z jihu a odvodňující severní svahy východní části Stanového pohoří a jihozápadní části pohoří Džugdžur. V těchto místech teče nejprve v široké dolině, která se místy zužuje a pokračuje klidně mezihorskou rovinou, kde se v úvalu nachází mnoho jezer. Dále se řeka stáčí k severovýchodu k Usť-Mile a u Usť-Maje, kde přibírá Aldan vody řeky Maja, která odvodňuje Judomomajskou plošinu a pohoří Džugdžur. Judoma, pravý přítok Maji, přivádí své vody až z jihu Verchojanského pohoří. Za Eľdikanem se Aldan stáčí k severu, za Chandyganem se stáčí k severozápadu až západu, přibírá vody řeky Amgy, přitékající z jihozápadu. Na dolním toku přibírá poměrně kratší přítoky z Verchojanského pohoří, které leží severněji. Na dolním toku se tok člení na množství ramen. Před ústím do Leny se do Aldanu vlévá zprava řeka Tumara. Ústí zprava do Leny u Usť-Aldanu ve Středojakutské nížině. Celé povodí se nachází v oblasti věčně zmrzlé půdy a mělce uložených základních krystalických hornin.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok v ústí činí 5060 m3/s, což je jen o 20% méně než Lena v místě soutoku. Charakteristická jsou zvětšení průtoku od května do července s vzestupem vodní hladiny 7 až 10 m a průtok dosahuje 38 000 až 48 000 m3/s. V srpnu a září dochází k povodním. V zimě je průtok velmi malý a činí pouhá 4% ročního, když v únoru až dubnu dosahuje maximálně 230 až 300 m3/s. Zamrzá na dolním toku přibližně na 7 měsíců od konce října do května. Voda má charakter hydrouhličitanovo-vápenatý s maximem obsahu rozpuštěných solí do 0,3 g/l v zimě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná do přístavu Tommot v délce 1600 km. Řeka má velký význam pro vývoz produkce těžebního průmyslu a dovoz potravin a průmyslových nákladů. Povodí je známé těžbou zlata, kamenného uhlí, slídy a nálezy kambrijských fosílií. Hlavní přístavy jsou Tommot, Usť-Maja a Chandyta. V řece žije mnoho jeseterů velkých a malých. Podrobný hydrografický průzkum byl proveden v letech 1918 až 1926.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aldan () je sibiřská řeka v Jakutsku v Ruské federaci. Aldan je nejvodnějším a druhým nejdelším přítokem Leny. Ze všech jejích přítoků má největší povodí. Jeho délka je 2273 kilometrů. Povodí má rozlohu 729 000 km2.", "tgt_summary": "The Aldan () is the second-longest, right tributary of the Lena in the Sakha Republic in eastern Siberia. The river is long, of which around is navigable. It has a drainage basin of. It was part of the River Route to Okhotsk. In 1639 Ivan Moskvitin ascended the rivers Aldan and Maya and crossed to the Ulya to reach the Sea of Okhotsk.", "id": 1873208}
{"src_title": "Paříž ve dvacátém století", "tgt_title": "Paris in the Twentieth Century", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Kniha je mistrovským dílem vědecko-technické předvídavosti. Intuice Julese Verna ohledně dalšího technologického vývoje je až vizionářská. Zatímco jiní viděli v některých vynálezech své doby jen zábavné hračky, Verne jim udělil důležitou roli v budoucnosti. Jako příklad lze uvést samohybné vozy poháněné v knize motorem Belgičana Jeana Lenoira (1822-1900) z roku 1859. Tento motor čekal celých třicet let, než byl zdokonalen německými inženýry Daimlerem a Benzem a skutečně využit pro pohon automobilů.  Román se odehrává v Paříži v letech 1960-1962, ve městě mrakodrapů ze skla, vysokorychlostních vlaků a automobilů, ve světě počítacích strojů a celosvětové komunikační sítě, v době, kdy elektrické osvětlení, faxy, telefony a výtahy jsou běžnou součástí každodenního života. Až k branám Paříže byl vyhlouben mořský kanál, splavný i pro největší námořní lodě, a na místě dnešní Eiffelovy věže byl postaven monumentální maják. Věda tak všestranně ulehčila lidský život, ten však přesto není příliš šťastný. Neustálý spěch štve lidi bez odpočinku vpřed. Kultura upadá, světu vévodí praktický materialismus, manželství přestává plnit svou funkci, neboť manželé se díky pracovnímu vytížení téměř nevidí, agresivní feminismus činí z žen \"\"vyhynulou rasu\"\", začíná převládat počet dětí narozených z volného svazku a zaznívá i myšlenka, že \"\"ženy jako bytosti na množení brzy nahradí stroje na stlačený vzduch\"\". Klesá i obecná úroveň vzdělanosti, jména jako Hugo, Balzac nebo Musset se stávají prázdnými pojmy z dávné minulosti.  Hlavním hrdinou románu je mladý šestnáctiletý básník Michel Dufrénoy, který zdědil po svém již mrtvém otci umělecké sklony, které mu brání podílet se na konzumním způsobu života, a proto marně hledá v moderním světě uplatnění. Když vyhrál první cenu za latinské verše, bylo to jeho strýcem a tetou považováno za ostudnou skutečnost. Stane se bankovním úředníkem, ale tato epizoda jeho života končí vyhazovem. Jediným kladem této práce je, že najde přítele, tajného klavíristu - Quinsonnase, který ho seznámí s dalšími umělci, a že se zamiluje do krásné Lucy, dcery posledního univerzitního profesora rétoriky Richelota.  V následujících kapitolách knihy Michel hledá práci, marně obchází se svou básnickou sbírkou nakladatelství, a nakonec modernizuje divadelní klasiky v útvaru pojmenovaném \"„Velké skladiště dramat“\", jehož účelem je chrlit nenáročné komedie, operety a vaudevilly s kuplety a často i s oplzlými žerty. Tato práce jej však nemůže jako tvůrce uspokojit, a proto dává výpověď. Nakonec nemá už žádné peníze a je nucen jíst nejprve tzv. bramborový sýr, pak žaludový chléb a nakonec mourový chléb, vyráběný z uhlí. V hrozné zimě na počátku roku 1962 Michel zjistí, že Lucy s otcem byla pro dluhy vystěhovaná z bytu neznámo kam. V krutém mrazu bloudí ulicemi a výjevy dostávají až surrealistický nádech. Michel se dostane na ohlušující \"„Elektrický koncert“\", hraný dvěma sty propojenými klavíry, a vidí další odpudivé scény pařížské společnosti 20. století, například stavbu popraviště, kde zjistí, že nyní se popravuje elektrickým výbojem. Omdlí, ale vzpamatuje se ještě, utíká pryč, dostává se na hřbitov, odkud pozoruje zmechanizované a odcizené město a kde nakonec zřejmě umírá. Román končí slovy: \"„Ach! Paříži!“ zvolal s gestem zoufalého hněvu. „Ach! Lucy!“ zašeptal a ve mdlobách padl do sněhu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Paříž ve dvacátém století \"(Paris au XXe siècle)\" je vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna. Je to po knihách \"Cesta pozpátku do Anglie a Skotska\" a \"Pět neděl v balóně\" třetí autorův román. Verne jej napsal roku 1863 a líčí v něm poněkud ponurý obraz lidské společnosti za sto let (lidstvo na jedné straně využívá obrovské technické vymoženosti, ale na druhé straně prochází obrovským úpadkem vzdělanosti, který s sebou přinesl konzumní a uspěchaný způsob života). Vernův nakladatel Hetzel odmítl toto dílo pro jeho pesimismus vydat a po jeho přečtení Vernovi napsal: \"\"Můj drahý Verne, nevím, co bych za to dal, abych Vám nemusel dnes psát. Stanovil jste si navýsost obtížný úkol - a stejně jako vašim předchůdcům v podobných věcech, ani Vám se nepodařilo zhostit se ho s úspěchem. (...) Publikaci této knihy vidím jako katastrofu, která zničí vaše jméno. Přivedlo by to k přesvědčení, že \"Pět neděl v balóně\" bylo náhodné vybočení. Ale já tady mám \"Dobrodružství kapitána Hatterase\", a tudíž vím, že náhodné vybočení je právě tato nezdařená věc. Ovšem veřejnost by to nevěděla. (...) Nejste pro tu knihu zralý, předěláte ji za dvacet let. (...)\"\" A na okraj rukopisu poznamenal: \"\"Vašemu proroctví dnes nikdo neuvěří. (...), nebudou se o to zajímat.\"\"", "tgt_summary": "Paris in the Twentieth Century () is a science fiction novel by Jules Verne. The book presents Paris in August 1960, 97 years in Verne's future, where society places value only on business and technology.", "id": 274297}
{"src_title": "Nicolas Sarkozy", "tgt_title": "Nicolas Sarkozy", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jeho původ je smíšený. Otec Pál Sarkozy (* 1928 v Budapešti) pochází z maďarského šlechtického rodu. Matka Andrée roz. Mallah (* 1925 v Paříži, † 2017) byla francouzsko-řecko-židovského původu. Rodina jeho otce odešla z Maďarska z obavy před Rudou armádou v roce 1944. Otec Pál Sarkozy na krátkou dobu vstoupil do Cizinecké legie, avšak demobilizoval v Marseille v roce 1948. O rok později se seznámil s právničkou Andrée Mallah, která byla o tři roky starší než on. V roce 1959 se rozvedli. Jejich syn Nicolas byl vychován v katolické víře. Jeho přistěhovalecký původ i jeho postoj ke zpřísnění imigračních zákonů byly diskutovány jak příznivci, tak odpůrci.  Postupně vstoupil do tří manželských svazků a stal se otcem tří synů a jedné dcery. Jeho první manželkou byla od roku 1982 Marie-Dominique Culioli, z tohoto svazku se narodili synové Pierre (* 1985) a Jean (* 1986). V roce 1996 se oženil s Cécilií Ciganer-Albéniz, s níž má syna Louise (* 1997). Manželé se rozvedli krátce po Sarkozyho převzetí úřadu francouzského prezidenta. Dne 2. února 2008 uzavřel svůj třetí sňatek. Jeho manželkou se stala italsko-francouzská bývalá zpěvačka šansonů a modelka Carla Bruni-Tedeschi, nyní Carla Bruni-Sarkozy. Z tohoto manželství se narodila v roce 2011 dcera Giulia.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Francouzské republiky.", "content": "Francouzská vláda byla v průběhu Sarkozyho prezidentství několikrát obměněna. François Fillon však zůstal premiérem po celou dobu, tedy až do porážky Sarkozyho ve druhém kole prezidentských voleb 6. května 2012 a poté do nastoupení nové vlády, kterou jmenoval Sarkozyho nástupce v prezidentském úřadě François Hollande. Nicolas Sarkozy narazil při svém působení jako francouzský prezident na řadu vnitropolitických a také zahraničně-politických problémů, které se mu nepodařilo zcela úspěšně vyřešit. Velké potíže mu způsobila evropská měnová a hospodářská krize, kterou se snažil zvládnout společně s kancléřkou Spolkové republiky Německo Angelou Merkelovou.", "section_level": 2}, {"title": "Podezření z korupce.", "content": "Dne 19. března 2018 byl Sarkozy vzat do policejní vazby a je v Nanterre blízko Paříže vyslýchán kvůli ilegálním peněžním darům z Libye na volební účely v letech 2006/2007. Sarkozy byl tehdy francouzským ministrem vnitra a kandidoval v prezidentských volbách 2007. Po 48 hodinách byl z vazby propuštěn, zůstává však pod policejním dohledem.  Sarkozy se v policejní vazbě nacházel již podruhé. První výslech byl svého času v záležitosti peněžních darů od mezitím zemřelé majitelky kosmetické firmy L’Oréal, miliardářky Liliane Bettencourt. Současná aféra se týká podezření, že Sarkozy financoval svůj volební boj v letech 2006/2007 hlavně pomocí peněz obdržených tajnými cestami od libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, a to ve výši až 50 milionů eur. Pokud se toto podezření prokáže, tak to podle německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) vrhne zcela jiné světlo na francouzsko-britskou vojenskou operaci proti Libyi v roce 2011, která de facto rozhodla tamější občanskou válku ve prospěch povstalců. Podle deníku FAZ totiž vzniká otázka, zda Sarkozy nepostupoval proti Kaddáfímu proto tak rozhodně, aby se zbavil nepohodlného svědka. V kruzích NATO panoval tehdy velký údiv, že účelem prováděných leteckých náletů nebyla pouze „ochrana civilního obyvatelstva“, ale rovnou změna režimu. Rusko, které v Radě bezpečnosti OSN tuto vojenskou operaci nezablokovalo svým vetem, se cítilo francouzsko-britským postupem podvedeno.  21. března 2018 bylo proti Sarkozymu v této kauze vzneseno formální obvinění před vyšetřujícím soudcem (tzv. \"mise en examen\"). Během výslechu se Sarkozymu nepodařilo vyšetřovací orgány přesvědčit o své nevině ve třech jemu k tíži kladeným případům korupčního jednání. Podle francouzského trestního práva není \"mise en examen\" ještě soudní obžalobou, ale zahájení tohoto formálního vyšetřování je možné jen tehdy, když existují velmi vážné a vzájemně souhlasící informace, že obviněný mohl tento čin nebo tyto činy pravděpodobně spáchat.  Podle zprávy listu Le Monde ze dne 29. března 2018, citované např. na internetové stránce deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, se Sarkozy bude podle rozhodnutí vyšetřujících soudců pravděpodobně muset zodpovídat před soudem v doposud nedořešeném případě, který souvisí s onou „libyjskou aférou“. Jedná se o podezření, že se pokoušel podplatit vysoce postaveného státního zástupce, aby mu v této záležitosti poskytl informace. Zatěžují jej záznamy odposlechů, kterými policie sledovala telefonáty mezi ním a jeho advokátem. Proti rozhodnutí vyšetřujících soudců zavést soudní řízení s ním může Sarkozy ještě podat dovolání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nicolas Sarkozy (výslovnost, plným jménem Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa) (* 28. ledna 1955, Paříž) je francouzský politik, bývalý předseda UMP a bývalý prezident Francouzské republiky v letech 2007–2012.", "tgt_summary": "Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa (; ; born 28 January 1955) is a retired French politician who served as President of France and \"ex officio\" Co-Prince of Andorra from 16 May 2007 until 15 May 2012.", "id": 1348450}
{"src_title": "Jana Seymourová", "tgt_title": "Jane Seymour", "src_document": [{"title": "Jana Seymourová u dvora.", "content": "O jejím mládí není příliš mnoho známo. Byla pátým z desíti dětí sira Johna Seymoura († 1536), který na Jindřichově dvoře požíval jisté vážnosti, a jeho manželky Margery Wentworthové († 1550).  Ke dvoru byla uvedena v roce 1530, kde působila nejdříve jako dvorní dáma první ženy Jindřicha VIII. Kateřiny Aragonské, poté jeho druhé manželky Anny Boleynové. Jindřichův vztah k ní začal pravděpodobně již v roce 1535, když se s ní setkal na jedné ze svých letních cest. V té době byla již považována za starou pannu - měla již 26 let a nebyla ještě provdána, vzepřela se však pevně tomu, stát se královou milenkou.  I když je obecně popisována jako klidná, plachá a zdrženlivá, prosadila svou vůli. Zatímco byl král ještě ženat s Annou Boleynovou, upřel své naděje k Janě jako k matce svých budoucích synů, jichž se od Anny Boleynové nedočkal. Anna mu porodila dceru, budoucí královnu Alžbětu I., a pak dva mrtvé, předčasně narozené chlapce.  Anna Boleynová postupně upadla v nemilost, v čemž nepochybně hrál roli i králův rostoucí zájem o Janu Seymourovou. Jindřich VIII. se s Janou oženil takřka ihned po tom, co Annu Boleynovou nechal 19. května 1536 popravit. 20. května proběhly zásnuby Jany a Jindřicha a deset dní na to byli snoubenci oddáni ve Whitehallu. 4. června byla prohlášena anglickou královnou, nebyla však korunována - je možné, že Jindřich čekal až na narození syna.", "section_level": 1}, {"title": "Jana jako královna.", "content": "Podle vyjádření současníků byla plachá, mírná a poddajná. Byla bledá, měla plavé vlasy a velký nos a uvádí se, že měla jakýsi výraz bez života. Jako nevýrazná mohla ale lidem u dvora připadat ve srovnání s tmavovlasou a tmavookou charismatickou Annou Boleynovou. Její motto bylo \"Poslouchat a sloužit\" (angl. \"„Bound to obey and serve“\").  Ostatně dělala všechno pro to, aby se od své předchůdkyně odlišila. Jako královna byla přísná a formální, přátele měla pouze mezi ženami. Bohatý společenský život dvora předešlé královny a vztahy na něm, v jejichž důsledku byl kontrolován každý Annin krok, vystřídala přísná, téměř tísnivá atmosféra. Jana zakázala pro oko lahodící francouzskou módu mezi svými dámami, kterou na dvůr přinesla Anna. Jednak z toho, že sama Annu jako protestantku neschvalovala a dále, protože byla natolik chytrá, protože věděla, že se tato móda králi líbí a Jana nechtěla aby se mu líbil někdo jiný než ona. Politicky byla konzervativní a její jediný pokus o zásah do politických záležitostí skončil, když jí Jindřich připomněl, že poslední královna přišla o hlavu, protože se do nich pletla.  Jindřich ji ze začátku něžně miloval, avšak po pár měsících manželství se rychle začal nudit. Zábavu, kterou poskytovala společnost inteligentní a veselé Anny, nemohla tichá a pokorná Jana nahradit. Přesto však vždy tvrdil, že mu jejich klidný a bezkonfliktní vztah dává velkou útěchu a je spokojen s tím, že se jeho žena nezajímá o státnické a jeho další milostné záležitosti. Velmi ji miloval i lid, oblíbily si ji i královy dcery. Ona sama se je snažila navrátit do Jindřichovy přízně, především jeho prvorozenou dceru Marii a postupně zřejmě i dceru Anny Boleynové Alžbětu. Jana Seymourová byla katolička a svého manžela Jindřicha VIII. se snažila vést zpět ke katolické víře.  Záhy, 12. října 1537, dala Jindřichovi dlouho očekávaného syna, pozdějšího krále Eduarda VI. V těhotenství nesmírně ztloustla, údajně ji pronásledovala nezvladatelná chuť na křepelky, které jí Jindřich nechal vozit z Calais a z Flander. Porod byl těžký, komplikovaný a dlouhý (trval dva dny). Jindřich se při pohledu na svého novorozeného syna radostí rozplakal, jeho štěstí však skončilo, když jeho žena dvanáct dní po narození Eduarda, v noci z 24. na 25. října zemřela na poporodní komplikace – horečku omladnic. Jindřich poté nařídil státní smutek pro celý anglický dvůr až do 2. února 1538.  Jindřich si poté začal namlouvat, jak hluboce a vroucně ji miloval. Hluboce truchlil a upadl do těžké deprese. Ještě dlouho poté říkal, že Jana byla největší láska jeho života; historici se však domnívají, že to pramení z toho, že ona jediná mu dala syna a dědice. V každém případě vyjádřil přání ležet po smrti po Janině boku, což se také stalo.  Jindřich však měl pouze jednoho syna, což v dobách extrémní (nejen) dětské úmrtnosti bylo velké riziko. Rozhodl se tedy záhy, již na přelomu let 1537/1538 hledat čtvrtou manželku. Volba padla na německou princeznu Annu Klevskou, s níž uzavřel sňatek 6. ledna 1540.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Janin syn vládl po smrti svého otce Anglii jako král Eduard VI.. Ještě před dosažením své plnoletosti, v šestnácti letech, však zemřel na tuberkulózu. Poručníkem prince Eduarda byl po dlouhou dobu jeho strýc Edward Seymour, 1. vévoda ze Somersetu, bratr jeho matky. Druhý z Janiných ambiciózních bratrů, Thomas Seymour, 1. baron Seymour ze Sudeley, se oženil s královnou vdovou po Jindřichovi VIII., Kateřinou Parrovou. Ta zemřela krátce po porodu jejich dcery a sám Thomas skončil na popravišti po rozsudku královské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "V umění je Jana Seymourová známa jako sokyně své nešťastné předchůdkyně z dramatické belcantové opery \"Anna Bolena\" Gaetana Donizettiho. Je také jednou z postav ve velké řadě románových či filmových zpracování života krále Jindřicha VIII., např. \"Šest žen Jindřicha VIII. (The Six Wives of Henry VIII)\" a televizní seriál \"Tudorovci (The Tudors)\". Její portrét vytvořil Hans Holbein mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Místo posledního odpočinku.", "content": "Jako jediná z Jindřichových manželek odpočívá Jana Seymourová po boku svého královského chotě v kryptě pod presbytářem kaple sv. Jiří na zámku Windsor, kam bylo její nabalzamované tělo uloženo v olověné rakvi. Deset let po její smrti byla krypta otevřena a vedle její rakve umístěna obrovská olověná rakev Jindřichova (panovník měřil 190 cm a ke konci života vážil kolem 140 kg). O sto let později byla do krypty uložena rakev s bezhlavým tělem popraveného krále Karla I. Stuarta. Poslední rakev byla do krypty uložena v roce 1695. Byla to rakvička s jedním z četných dětí královny Anny Stuartovny. Posléze, při přestavbě kaple po požáru, se na kryptu zapomnělo; odkryta byla náhodou až v roce 1813. Jindřichova rakev byla prasklá a bylo vidět jeho mohutnou kostru; rakev ovšem mohla být rozbita a vyloupena za časů Olivera Cromwella. Na rozkaz krále Jiřího IV. byla otevřena i rakev Karla I., ale ostatky Jany Seymourové nebyly nedotčeny.  300 let po její smrti byl zde umístěn nápis na mramorové náhrobní desce: \"\"In a Vault Beneath This Marble Slab Are Deposited The Remains of Jane Seymour Queen of Henry VIII., 1537. King Henry VIII., 1547. King Charles I., 1648, And An Infant Child of Queen Anne. This Memorial Was Placed Here by Command of King William IV, 1837\"\". Volně přeloženo: „V hrobce pod touto mramorovou deskou jsou uloženy ostatky Jany Seymourové, královny Jindřicha VIII., 1537. Krále Jindřicha VIII., 1547. Krále Karla I., 1648. A děťátka královny Anny. Tato pamětní deska zde byla umístěna z nařízení krále Viléma IV., 1837.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Jana Seymourová, rodným jménem \"Jane Seymour\" (okolo 1507/1508 – 24. října 1537), byla třetí žena anglického krále Jindřicha VIII. Tudora a matka krále Eduarda VI.", "tgt_summary": "Jane Seymour (c. 150824 October 1537) was Queen of England from 1536 to 1537 as the third wife of King Henry VIII. She succeeded Anne Boleyn as queen consort following the latter's execution in May 1536. She died of postnatal complications less than two weeks after the birth of her only child, a son who became King Edward VI. She was the only wife of the King to receive a queen's funeral, and his only consort to be buried beside him in St George's Chapel, Windsor Castle.", "id": 1537978}
{"src_title": "Eduard VI.", "tgt_title": "Edward VI of England", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Narodil se 12. října 1537 v královské rezidenci Hampton Court Palace jako syn krále Jindřicha VIII. a jeho třetí manželky Jany Seymourové, která krátce po jeho narození 23. října zemřela. Jindřich VIII. měl velké obavy, aby Eduard nenásledoval svou matku do hrobu. V princových pokojích se tedy musely dodržovat přísné hygienické podmínky. Třikrát denně se umývaly stěny a podlahy, což bylo na tehdejší dobu značně neobvyklé. Lidem se to sice zdálo přehnané, ale vzpírat se Jindřichovi VIII. se nikdo neodvážil.  Eduard byl vychováván v protestantské víře a tu také po celý svůj krátký život vyznával, i když stále ještě navštěvoval mše. Za jeho života stačil otec vystřídat ještě tři manželky, ale Eduard si stihl oblíbit až poslední z nich, Kateřinu Parrovou, s níž se Jindřich VIII. oženil v roce 1543. Byla to totiž poměrně vzdělaná protestantka, která zařídila, aby prince vychovávali někteří reformovaní učitelé. Těmito učiteli byli Richard Cox, John Cheke, William Grindal, John Belmaye, mistr Randolph, Philip von Wilder, William Thomas a Roger Ascham. Princ se musel učit řečtinu, řecká a římská klasická antická díla, Písmu svatému, dějinám, zeměpisu, francouzštině, němčině, hraní na loutnu, politice a státnickému umění, společenskému chování, šermu, jízdě na koni a pravidlům lovu a honitby.  Eduard byl velmi chytrý a inteligentní a bavilo ho se učit. Proto mu nedělalo potíže zvládnout vše, co po něm jeho učitelé požadovali. Velmi si prý rozuměl se svou sestřenicí Janou Greyovou. Oba byli protestanti a oba rádi studovali. Občas se vídal se svou sestrou Alžbětou, kterou měl také docela rád a už méně se svou druhou sestrou (s.wikipedia.org/wiki/Marie_I._Tudorovna). S tou už si tolik nerozuměl, protože Marie byla zatvrzelá katolička a mimo to byla o dost starší.  Na počátku července 1543 podepsal Jindřich VIII. mírovou dohodu se Skotskem a na posílení této dohody zasnoubil svého syna Eduarda se sedmiměsíční dcerou skotského krále Marií. Jindřich chtěl využít nevýhodného postavení Skotů a postupně sjednotit obě království. Když Skotové v dubnu 1544 tuto mírovou smlouvu vypověděli, nechal Jindřich vyplenit Edinburgh.  Jindřich VIII. zemřel 28. ledna 1547. V té době měl Eduard teprve devět let. Vlivní členové dvora souhlasili s oddálením oznámení této informace do doby, než bude dojednáno nástupnictví, nechali poslat pro Eduarda a odvezli ho do Toweru. Eduard byl korunován 20. února ve Westminsterském opatství a jeho protektorem byl jmenován Eduard Seymour, vévoda ze Somersetu, bratr jeho matky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Za vlády regentské rady začala druhá, tzv. eduardovská fáze anglické reformace. Během ní došlo k rozsáhlým záborům církevního majetku ve prospěch tzv. nové šlechty. To se nesetkalo s pochopením u rolníků, kteří reformaci přijímali s odporem. Už v roce 1549 vypukla povstání rolníků v Devonu a Cornwallu, ale nakonec byla potlačena. Za vlády Eduarda VI. byla také vydána dodnes platná modlitební kniha Thomase Cranmera.", "section_level": 1}, {"title": "Somerset.", "content": "Somerset byl schopným válečníkem a jeho hlavním zájmem byla válka se Skotskem. Po vítězství v bitvě u Pinkie Cleugh v září 1547 vybudoval ve Skotsku síť opevnění zasahující až k Dundee. Jeho prvotní úspěchy neměly dlouhého trvání, protože jeho záměr sjednotit obě království byl nerealistický. Skotové si vyžádali podporu od svého spojence Francie na obranu Edinburghu a skotská královna Marie odjela do Francie, kde byla zasnoubena s francouzským princem. Náklady na udržování rozsáhlé armády a údržbu rozsáhlé sítě opevnění ruinovaly královskou pokladnu. Francouzský útok na Buloň v srpnu 1549 přinutil Somerseta stáhnout se ze Skotska.  Roku 1548 vznikaly v Anglii velké sociální nepokoje. Po dubnu 1549 vypukla série ozbrojených vzpour, které si vyžádaly vojenský zásah. Somerset vyslal ke zjištění příčin nepokojů komise. Jejich členové se ale vyjadřovali takovým způsobem, že to ve vzbouřencích vyvolávalo dojem, že jejich výtky proti majitelům dříve veřejně přístupných pozemků, které si jejich majitelé začali ohrazovat, jsou oprávněné. Vzpoury byly považovány za neúspěch vlády, a protože král byl ještě příliš mladý na to, aby mohl sám zasahovat do politického dění, členové regentské rady z tohoto nezdaru obviňovali Somerseta.  1. října 1549 se Somerset dověděl, že jeho pozice je ohrožena. Zajal krále a spolu s ním odjel na opevněný hrad Windsor. Mezitím ostatní členové regentské rady zveřejnili detaily neúspěšné Somersetovy vlády. Zveřejnili i to, že jeho funkce jako protektora byla dána rozhodnutím rady a ne závětí Jindřicha VIII. 11. října 1549 nechala rada Somerseta uvěznit a Eduard byl převezen do Richmondu. V únoru 1550 se stal vůdčí osobou regentské rady John Dudley, hrabě z Warwicku. I když byl Somerset z vězení propuštěn a stal se znovu členem rady, byl v lednu 1552 popraven na základě obvinění z úmyslu svrhnout Dudleyovu radu.", "section_level": 2}, {"title": "Northumberland.", "content": "Roku 1550 byl John Dudley jmenován vévodou z Northumberlandu. Jeho hlavním soupeřem byl konzervativní Thomas Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, který se snažil zrušit Somersetovy protestantské reformy a chtěl, aby Eduardovým regentem byla jmenována katolická princezna Marie, nejstarší sestra králova. Dudley se spoléhal na princův protestantismus a tvrdil, že už je dostatečně starý na to, aby vládl sám. Southampton se snažil zosnovat spiknutí s cílem popravit Somerseta a diskreditovat Dudleyho jeho prohlášením, že s Dudleym spolupracoval. Dudley jako protiakci přesvědčil parlament, aby Somerseta propustil. Poté vypudil Southamptona a jeho spojence z regentské rady a nechal se jmenovat lordem prezidentem rady a správcem královského dvora. I když nebyl jmenován protektorem, byl hlavní postavou a nejvlivnějším členem vlády.  Na rozdíl od Somerseta Northumberland se vždy snažil dosáhnout schválení svých záměrů většinovým rozhodnutím rady. Protože nebyl s králem v příbuzenském poměru, doplnil radu o své spojence, aby ji mohl lépe ovládat. Postupně se mu podařilo prosadit, aby rada nekontrolovala dokumenty podepsané králem, jeho moc se tak dostala na úroveň jeho předchůdce Somerseta. Jeho politika byla pragmatičtější než politika jeho předchůdce. Roku 1550 podepsal mírovou dohodu s Francií, odvolal všechny vojáky ze skotských pevností a zrušil Eduardovo zasnoubení se skotskou královnou Marií. Tato aktivita vycházela z toho, že válečné náklady byly příliš velké. Aby zmenšil pravděpodobnost vzpour, ustavil v jednotlivých regionech trvalé vojenské posádky, jejichž velitelé se zodpovídali přímo vládě.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V zimě roku 1552 Eduard onemocněl a v květnu následujícího roku se jeho zdravotní stav velmi zhoršil. Trpěl silným kašlem a horečkami, které se postupně zhoršovaly. Hrozba královy smrti a toho, že by po něm nastoupila jeho katolická sestra Marie, silně znepokojila šlechtice, kteří jej obklopovali. To by znamenalo zastavení reformace a také (či především) ztrátu lukrativních úřadů, které zastávali. Nothumberland nejdříve uvažoval o tom, že by místo Marie na trůn dosadil její nevlastní sestru princeznu Alžbětu (pozdější královnu Alžbětu I.), které bylo v té době devatenáct let, ale ta to odmítla. Nothumberland se tedy pokusil o poslední zoufalý plán. Když ležel mladý král na smrtelné posteli vyčerpaný po záchvatu, Nothumberland jej přiměl podepsat listinu, ve které mění následnictví určené Jindřichem VIII. Vylučuje obě své sestry a svou dědičkou a tím pádem i budoucí královnou jmenuje Janu Greyovou, dceru své sestřenice Frances Brandonové a zárověn pravnučku Jindřícha VII. (a mj. také Nothumberlandovu snachu).  Eduardův stav se od ledna roku 1553 rapidně zhoršoval a 6. července 1553 král zemřel, pravděpodobně na tuberkulózu. 8. srpna byl pohřben ve Westminsterském opatství. Po jeho smrti se Dudley snažil prosadit Janu Greyovou na trůn. Marie ale získala velkou podporu veřejnosti i šlechty a 19. července, devět dní poté, co John Dudley prohlásil královnou Janu, parlament toto prohlášení odvolal a určil za právoplatnou následnici trůnu Marii.  Eduard VI. se stal prvním protestantem a zárověň posledním mužským Tudorovcem na anglickém trůnu. Avšak vzhledem k tomu, že se nedožil dospělosti, byla jeho vláda pouze formální.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eduard VI. (12. října 1537 – 6. července 1553) byl třetí anglický král z rodu Tudorovců, který nastoupil na trůn v devíti letech po smrti svého otce Jindřicha VIII. V době své vlády byl pro nezletilost zastupován regentskou radou, v jejímž čele stál v letech 1547 až 1549 jeho strýc Eduard Seymour, vévoda ze Somersetu, a v letech 1550 až 1553 John Dudley, vévoda z Northumberlandu.", "tgt_summary": "Edward VI (12 October 1537 – 6 July 1553) was the King of England and Ireland from 28 January 1547 until his death. He was crowned on 20 February at the age of nine. Edward was the son of Henry VIII and Jane Seymour, and England's first monarch to be raised as a Protestant. During his reign, the realm was governed by a regency council because he never reached maturity. The council was first led by his uncle Edward Seymour, 1st Duke of Somerset (1547–1549), and then by John Dudley, 1st Earl of Warwick (1550–1553), who from 1551 was Duke of Northumberland.", "id": 329736}
{"src_title": "Ofset", "tgt_title": "Offset printing", "src_document": [{"title": "Princip a vývoj.", "content": "Na počátku 20. století byl v kamenotisku kámen nahrazen tenkou ohebnou a lehkou plechovou deskou, která je upnutá na válci a tím je zároveň umožněn rotační tisk, který je rychlejší než vratný pohyb kamene na vozíku kamenolisu. Ira Washington Rubel z New Jersey a Kaspar Herrmann z Kynšperku nad Ohří zjistili v letech 1904–1905, že z gumového potahu, který používali na svých tlakových válcích a na nějž zároveň přetiskli obraz bez papíru při průchodu strojem na prázdno, dosáhnou pak na následujícím archu papíru docela kvalitního otisku. Zajímavé ovšem bylo, že i na drsném a minimálně kvalitním papíře byl otisk stále dobrý. Pro snahu o vylepšení a zjednodušení tisku z plochy byly hlavně dva důvody. Jedním byl způsob, jak nejlépe vyřešit rotační tisk. Druhým byl hlavně špatný vývoz solnohofenského vápence (sloužil kamenotisku, na němž se kreslilo mastnou tuší) z Evropy do ciziny.  W. Rubel se pokoušel o tříválcový stroj založený na hlavní myšlence nepřímého tisku, ale z důvodu finanční neshody tuto myšlenku opustil. Stroj měl mít tři stejně velké válce, z nichž jeden je formový, druhý přenosový a třetí tlakový. Tyto válce dohromady tvořily tiskovou jednotku. K. Herrmann měl podobný nápad, až na to, že jeho stroj byl založen na soustavě dvou válců v poměru 2:1. Válec dvojnásobného obvodu měl z poloviny funkci formového válce a z druhé poloviny funkci tlakového válce. Válec druhý sloužil jako válec přenosový. Dle jeho výkresů byl stroj sestaven. V roce 1907 to byl první evropský ofsetový stroj, který se uplatnil i k potisku bankovek. Zároveň měl i současný rubový i lícový tisk.  V současné době můžeme ofset rozdělit do dvou principů, způsobů tisku, a tím jsou vlhčený neboli klasický ofset a ofset bez vlhčení nebo lépe bezvodý ofset.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický ofset (vlhčený).", "content": "Je to nejrozšířenější a nejpoužívanější tisková technika na světě a je jí vytištěna naprostá většina knih, novin, časopisů a letáků, se kterými se setkáváme v každodenním životě.  Princip tisku z plochy a tedy i ofsetu je založen na rozdílných fyzikálně-chemických vlastnostech \"tiskové formy\" obepínající formový válec. Tisková forma je hliníková deska, na jejíž jedné straně jsou naneseny dvě vlastnostmi rozdílné vrstvy. Před přenosem vzoru na tiskovou formu je celá plocha hydrofobní (tisknoucí). Barva je hydrofobní kapalina, která se prakticky nemísí s vodou nebo jinou jí podobnou kapalinou, například alkoholy.  Po zpracování, přeměně na tiskovou formu je vrchní, nenarušená vrstva \"hydrofobní\", tj. odpuzuje vodu a naopak přijímá mastnou barvu. Proto při nanesení tiskového vzoru se naruší hydrofobní povrch v místech, kde nemá tisknout, vznikne spodní vrstva, narušená, stane se \"hydrofilní\", přijímá vodu, která pak zabraňuje mastné barvě nalepit se na toto místo. V místech, kde forma tisknout má, se povrch ponechá nenarušený.  Toto narušení povrchu se provádí  Tisková forma se pak napne do stroje na formový válec. Jak se válec točí, rolují po něm seshora zpravidla 4 válce s barvami (barevnými složkami tisku) a jeden s vodou. Zároveň se válec s formou dotýká a roluje s válcem přenášecím, na který se při každém otočení přenáší barva z tiskové formy. Tam se z formy přenáší barva bez vody a tu přenášecí válec přenese na papír. Aby měl dotyk papíru a pogumovaného válce přenášecího vyšší tlak, je spodní válec pod papírem protitlakový. Přívod vody a barvy do válců se reguluje (tiskař, počítač) - pokud je vody nebo barvy příliš, tisk se kazí - lepí se barva na formě, kam nemá, nebo naopak, když je příliš vody, tisknoucí místa tisknou slabě nebo vůbec ne.", "section_level": 1}, {"title": "Bezvodý ofset.", "content": "Bezvodý (nevlhčený, suchý) ofset pracuje, aniž by potřeboval vodu, která je nahrazena rozdílnými povrchovými vlastnostmi dvou vrstev nanesených na tisk. formě: Při expozici se v místech, která mají být vytištěna, vrchní – silikonová – vrstva odstraní (nejčastěji vypálením laserovým paprskem), často přímo v tiskovém stroji (Computer to plate).", "section_level": 1}, {"title": "Termoregulace.", "content": "Pro tento typ ofsetu nelze použít klasické tiskové barvy – místa bez kresby by se zabarvovala a barva by zároveň na nich částečně přilnula, a je nutné použít jiný typ barev. Zároveň také vyžaduje termoregulační systém, který má za úkol udržet teplotu tiskových válců. Jestliže je teplota příliš vysoká viskozita barev se snižuje a barva se snadno přenáší, přilne na netisknoucí místa a špiní, protože teplota výrazně ovlivňuje viskozitu barev. A naopak, jestliže teplota příliš klesne, nelze pak ani na desku nanést požadovanou vrstvu barvy, protože při teplotě nižší je viskozita vyšší. Proto je bezvodý ofset velmi citlivý na správnou teplotu, která se musí stále regulovat. Existují dva systémy termoregulace:", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nedostatky.", "content": "Nevýhodou bezvodého ofsetu po tisku je vznik malých částeček prachu, které se olupují na pomezí tisknoucích i netisknoucích prvků. Projevují se malými bílými místy v tištěném obrazu, tzv. „vypadávání barvy“. Aby kvalita se zvyšujícím počtem kopií neklesla, je nutné již po několika stovkách vytištěných kusů tiskové válce přemýt. Proto je suchý ofset vhodný pro malonákladové zakázky. Dosahuje zato vysoké kvality tisku, protože nepřítomnost vlhčícího roztoku umožňuje tisknout jemnější rastry díky přesnější reprodukci tiskového bodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ofset patří do kategorie nepřímého tisku z plochy, neboť jeho tisknoucí a netisknoucí místa na rozdíl od ostatních principů tisku jsou v jedné výškové úrovni. Zároveň klasický ofset zachovává základní princip kamenotisku a to je vzájemná odpudivost mastných tiskových barev (TB) a vody.", "tgt_summary": "Offset printing is a commonly used printing technique in which the inked image is transferred (or \"offset\") from a plate to a rubber blanket, then to the printing surface. When used in combination with the lithographic process, which is based on the repulsion of oil and water, the offset technique employs a flat (planographic) image carrier. Ink rollers transfer ink to the image areas of the image carrier, while a water roller applies a water-based film to the non-image areas.", "id": 2215192}
{"src_title": "Vánočka", "tgt_title": "Vánočka", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Vánočce předcházel chléb nebo zvláštní bochníček pečený jen o Vánocích. Už ve 13. století se k prvním pekařským cechům řadili nejen pekaři, kteří zpracovávali vlastní suroviny a hotové pečivo prodávali na trhu, ale také tzv. Husbecker („hûsbäcken”) Husbrotbecker, Hussfürer, Husbecker, Wissbrotbecker, Hausbäcker, kteří pekli zákazníkům z dodaného těsta ve veřejných pekárnách (popřípadě pecích → Bachofen, Backofen) tzv. «Husbrot» (hûsbrod, Hussgut, Hussbrod). Z pšeničné mouky se pekly chleby / Brote (panes tritici), klíny se špičatými konci / Keile mit spitzen Enden (cunei) a malé i velké housky / Semmel (simellae), k Vánocům (i k Velikonocům) pak speciální „Husbrot” z jemné bílé mouky. Ze 14. a 15. století známe vánoční „húsce” a „calty” také na území Čech, Moravy a Slezska, v cechovních předpisech z 15. a 16. století „húsce štrajchované”, v 18. a 19. stol. housky, obdlouhlé calty, štrycle, štědrovky, štědrovnice, sčedraky, žemle, ceplíky, spletáky, pletenice, Weihnachtsstriezel, Christabendkuchen (Boleslavsko), Weihnachtskuchen (Zbiroh). Richard Jeřábek uvádí (Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska), že vánočnímu pečivu označovaném jako vánočka, „\"se ještě počátkem 20. stol. říkalo a někde dosud říká houska, štědrovka, štědrovnice, štědrák, pletenice, štricla, štola, calta, křehtík a že šlo jednak o pečivo typu pletýnky, jednak o pečivo nepletené, podlouhlé i kulaté, plněnou buchtu, koláč a že prvořadou rolí vánočky byla její funkce a zvyky s ním spojené.\"” Na Slovensku se peče \"vianočná baba\", \"calta\" či „vianočka” (vánočka).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj historicky-lingvistický.", "content": "Německá kolonizace, vrcholící na českém a moravském území ve 14. století, přinášela do odborné terminologie významný migrační prvek. Na calty, housky nebo vánočky upomínají například středověká osobní jména: r. 1355 je zmíněn Marsikoni dicto \"Huscze\" (Maršík zvaný Houska), r. 1358 Martino dicto \"Huscze\" de Piscupitcz (Martin zvaný Houska z Biskupic), r. 1487 kněz Jan Húska z Uherského Brodu (překlad Piccolomini: Historia Bohemica). Kniha počtů královského města Loun z 15. století upomíná na tvar osobního jména „Janek Wanoczka” (cz = c i č). V roce 1377 pečetil v hornorakouském Freistadtu měšťan Jacobi Magerlini při obdarování kostela sv. Kateřiny pečetí s dvěma vzpřímenými do sebe zapletenými caltami. Caltu měli v erbu ve štítě i na zdobné helmici též Caltové z Kamenné hory (\"Czalta\" von Steinberg). Při vjezdu císaře Ferdinanda I. do Prahy zdobila červenou korouhev cechu pekařského „calta bílá a preslice”.  K pečivu „calta” se váže též pojmenování pražské ulice Celetná. Ve 14. století se můžeme setkat s názvem \"Caletná\", \"Celetná\" či německy \"czaltnergassen\" (též Zeltnerstraße v Norimberku). První záznam o caltě (czalta) a húsce (huscze) najdeme již v Klaretově slovníku (Glosáři) z druhé poloviny 14. století, který uvádí vedle latinského významu staročeský ekvivalent: simila=huscze, cunea=czalta, crustula=preczlik, přičemž latinský výraz simila znamenal pečivo z jemné bílé pšeničné mouky (ve staré horní němčině simelo, semmalo, simäla → Semmel). Caltu převzala staročeština ze středohornoněmeckého „zëlte” (ahd. zelto; mhd. zelte, zëlte; nhd. Lebzelten), které se v bavorském nářečí změnilo na «dsalta, tsalta».  Vánoční chléb od námezdných pekařů (Hausbäcker) zmiňují jako dárek nebo poplatek středověké listiny z Basileje nebo kláštera ze Zurzachu („besonders an Wienächt ein Husbrot”, „wienächtbrot”). O „vánoční caltě” se dozvídáme např. ze smlouvy o prodeji mlýna v Bražci u Náchoda z roku 1432, ve které se nový mlynář zavazuje, že bude dodávat „k vanociem caltu za groš aneb bielého chleba za groš”. Po korunovaci Jiřího z Poděbrad stála „húsce chleba veliká 1 peníz”. V roce 1484 bylo pražským pekařům nařízeno, „\"aby chleba režného byly čtyři húsce dobré a slušné za míšenský groš (hodnotu 1/2 groše pražského) dělány, popeněžniček osm za groš a žemlí dobře bělých šestnáct.”\" Z perného pečiva známe ze slovníku z 15. století „perné húsce”. Slovník „Dictionarium latinobohemicum” z roku 1560 Tomáše Rešela Hradeckého, znalce staročeské kuchyně, uvádí „Scriblita = pečená calta”. V roce 1561 vydal pardubický špitál u kostela sv. Jana Křtitele „za bílej chléb, to jest „húsce” na Štědrý den koupené” 13 grošů.  Humanistická čeština v 16. a na počátku 17. století používala stále spřežkového pravopisu, přičemž většina písemných památek se zachovala v latině. V barokní češtině se ve venkovském prostředí utvářela celá řada dialektů, zejména na území Moravy a Slezska. V 18. století, kdy se živým jazykem na pražské univerzitě (potažmo jazykem úředním) stala němčina, se na vánočním stole čím dál více objevovala univerbizací vzniklá „wánočka”. V roce 1788 Karel Ignác Thám ve svém slovníku (Karl Thams Deutsch-böhmisches National-lexikon) uvádí heslo: \"Striezel, m. wánočka, wánočnj hauska f. ein rechter, buchta\". Také německý filolog Johann Christoph Adelung (Neues ausfuehrliches und vollstaendiges deutsch-boehmisches Nazionallexikon oder Woerterbuch) vyložil v roce 1799 wánočku jako wánoční hausku, buchtu s německým ekvivalentem „Striezel”,  O postupném vymírání „calty a húsky” (czalta, huscze) z živého jazyka podává obraz Václav Hanka, který obě hesla zařadil v roce 1833 do latinsko-českého slovníku neznámých slov (Zbjrka neydáwněgšjch slownjků latinsko-c̊eských: s obsahem neznámých slow w abecednjm pořádku česko-latniským): Simula=huscze, Cuneus romieze neb klýn neb huscze, cimea=czalta. O dva roky později vysvětluje Josef Jakub Jungmann v česko-německém slovníku z roku 1835 heslo „husce” jako \"hausku, bochen podlouhlý chleba nebo čehokoliv, ein Weck, Stolle\". Karl Christoph Tauchnitz v kapesním slovníku česko-německém (Vollstaendiges Taschen-Woerterbuch der boehmischen und deutschen Sprache, 1847) postavil do jedné roviny hesla: \"Strietzel, calta, hauske, pletenec, wánočka, pomazanice\".  Od poloviny 19. století se v obrozenecké češtině (r. 1849 dvojité „w” nahrazeno jednoduchým „v ”) poprvé objevuje zápis «vánočky» v současné podobě. Zároveň proběhly puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů (např. František Cyril Kampelík). V 19. století se slovo vánočka používalo jako ekvivalent k německé „Stolle”. Josef F. Šumavský ve svém německo-českém slovníku z roku 1846 (Deutsch-böhmisches Wörterbuch) uvádí: Stolla = vánočka, vánoční houska nebo kleine Stolle (\"česky\" malá štola) = houska, große Stolle (\"česky\" velká štola) = calta, veliký pletenec, die Christstolle = vánočka, štědrovka, vánočnice. Což potvrzuje i „Příruční slovník jazyka Českého i Německého” Dr. Jan Petra Jordána (Jan Pětr Jordan) z roku 1866. Také německá štóla představovala Ježíše zabaleného v plenkách.", "section_level": 2}, {"title": "Období 20. a 21. století.", "content": "Adéla Procházková ve své práci (Některé staročeské názvy jídel přejaté z němčiny) uvádí, že výraz calta se v českém spisovném jazyce neužívá a zachován zůstal už jen některých nářečích. Příruční slovník jazyka českého uvádí archaické heslo calta s významem \"bochníček, pletené pečivo, skládanka, vánočka\". Slovník slovenského jazyka uvádí caltu taktéž jako výraz zastaralý ve významu \"druh koláčů, vdolek, placka\". Ve významu \"vánočka\" se vyskytuje v dialektech (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost heslo neuvádí). Slovník přejatých slov profesora Stefana Michaela Newerkly z Vídně (Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch) pracuje se zastaralým výrazem calta a možností výskytu v dialektech ve významu \"plochý koláč, zapletený koláč, vánočka\". V hovorovém slovenském jazyce se dochovala calta v podobě \"Striezel\" ve významu \"vánočky, podlouhlého pecnu chleba, podlouhlé housky\".  Ve 21. století se calta živě dochovala ve významu \"vánočky\" v jižních Čechách, na Domažlicku, dále na Vysočině v okolí Třeště a na Moravskobudějovicku. ve významu podlouhlého \"chleba, šišky\" v jihovýchodní části Plzeňska. Okrajově se v některých nářečích užívá i význam \"houska\". V německém jazyce se calta již téměř nevyskytuje. Heslo Zelte(n), \"plochý koláč\" neuvádí Duden (Deutsches Universalwörterbuch) ani Siebenschein (Německo-český slovník). Etymologický slovník německého jazyka vysvětluje heslo Zelte(n), Lebzelten, pojmem \"Lebkuchen\", přičemž Lebkuchen značí \"perník, marcipán\", s rakouskou podobou \"Lebzelten\", kdy výraz ve starých kuchařských knihách označoval chléb okořeněný kmínem a pepřem. Duden uvádí Lebkuchen ve významu \"koláč ve tvaru oválu, koláč pečený se sirupem nebo medem a s velkým množstvím koření.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vánočka jako dar a součást rituálů.", "content": "Nejdůležitějším pramenem, který podává obraz Štědrého večera a vánoc na konci středověku v Čechách a na Moravě, je latinský traktát „Largissimus vesper, seu Colledae historia” (Štědrý večer čili dějiny koledy), jež sepsal roku 1426 břevnovský mnich Jan z Holešova (\"Largum sero seu Largissimus vesper, in quo de colleda et aliis consuetudinibus circa festum Nativitatis Domini in Bohemia et Moravia observari solitis agitur\") a vydal roku 1761 v Olomouci francouzský premonstrát A. Theodor Fasseau. Jeden ze sedmera výčtů vybraných zvyklostí spočíval v tom, píše ve své disertační práci Kamil Havránek: „že lidé kladli na stůl či na ubrus velký bílý chléb i s nožem, a rodina z něj krájela sobě i chudým příchozím. Chléb symbolizoval narozeného Krista, položeného v jeslích, vedle něhož mudrcové pokládali přinesené dary.” Jan z Holešova popisuje velký bílý chléb ve tvaru klínu nebo pletence. Velkým bílým chlebem měl pravděpodobně na mysli pečivo (chléb), které se ve staročeštině nazývalo „calta”, pletencem pak pletený bílý chléb podlouhlého tvaru (snad podobný naší vánočce).  Původ vzájemného obdarování vysvětluje Jan z Holešova jako připomínku památky seslání „nebeského daru” - Ježíše Krista. Ve svém traktátu popisuje vzájemné zasílání vánočních dárků prostřednictvím poslů v párových miskách. Koláče, calty, vánočky, húsce (pletenice), strucle se objevují také při ročních dávkách vrchnosti, prebendách klášterů nebo koledách. Obdarováni byli též panovníci, vrchnost, kněží a úředníci, například královská a věnná města zasílala vánočky podkomořímu, hofrychtáři, hejtmanu a panstvu v okolí, města poddanská své vrchnosti a jejich úředníkům, „a to jednak z povinné poslušnosti, jednak na důkaz své šetrnosti a pro zachování dobrého přátelství a sousedství”. Z „Dějepisu města Prahy” se dovídáme, že v první polovině 14. stol. Abatyše kláštera sv. Jiří v Praze každoročně obdarovávala na Tři krále koledující kanovníky:\"„každý dostal po groši, muškátowém oříšku, hausce wánočce, kopě ořechů, 16 jablkách, 16 hruškách, dohromady dwě pinty wína a za šest haléřů piwa.”\"  Na jihozápadní Moravě zasílali radní ze Slavonic každoročně k vánocům 5 vánoček (Weihnachtsstriezel): vrchnostenskému hejtmanovi, důchodnímu, písaři a purkrabímu. Na panství Janovice obdarovávalo město Rýmařov „odpradávna” na městské útraty vrchnostenské úředníky velkým kaprem, štikou a velkou štryclí (Striezel), podle svého postavení obdrželi odpovídající dárek, kapra a štrycli také místní duchovní, čtyři starostové, soudce, písař, každý z osmi radních, všichni školní a církevní úředníci, dokonce i dva noční strážci a hrobař, zpěváci, varhaník a muzikanti na kůru po 15 zlatých a nějaké tolary na zapití. Pro kapry se jezdilo až do Opavy (nebyly dražší než 4 zlatý), městský mlynář musel poslat pekařům jemnou pšeničnou mouku, kteří z ní pak napekli malé a velké štrycle.  Obec královohradecká podělovala \"húsci\" čili houskami (vánočkami) na vánoční svátky a k novému roku všechny své vyšší a nižší úředníky: rychtáře, primasa, konšely, písaře radní, úředníky důchodů městských a statků pozemských; taktéž arciděkana u sv. Ducha a faráře u sv. Anny a sv. Antonína, školní správce, žáky a špitály, všechny nižší služebníky „od servusa radního až k ponorným”, tedy až k samému katovi a pohodnému. Po zvláštním poslu do Prahy se zasílalo „po třech, dvou neb jedné housce vánoční”: panu podkomořímu, purkrabímu kraje hradeckého, hofrychtáři, pánům berníkům zemským, administrátorovi konzistoře dolejší, rektoru učení Karlova a jiným přátelům a patronům. Dále pak krajským hejtmanům a jiným vzácným pánům a rychtářům v sousedství: např. panu Trčkovi na Opočno, panu Oprsdorfovi na Častolovice, na okolní Pardubické a Chlumecké panství také úředníkům (hejtmanovi, forstmistrovi, purkrabímu a písaři důchodnímu).  Zvláště okázale začínal Štědrý den na královském Starém městě pražském v roce 1612, jenž ve svém fejetonu „Štědrý večer v radnici staroměstské” zaznamenal Zikmund Winter. Už od rána se na Staroměstské radnici sbíhali „pacholíci, tovaryši i páni mistři poctivého řemesla pekařského”, kteří přinášeli či vezli v koších, na nosítkách, na kolečkách i na prknech štědrovečerní „húsce”, od těch nejmenších až po ty opravdu velikánské. Vánočky pak vynášeli z radničního mázhausu do postranní síně „úřadu šestipanského” k obecnímu hospodáři. Toho roku se tam sešlo na 362 „húscí”, které ležely na stolech, policích i na bílých ubrusech po zemi. Radní konšelé zboží přijímali, prohlédli a smluvili s pekaři cenu. Po dlouhém jednání, jež trvalo až do sedmnácté hodiny, se konečně přikročilo k rozdílení vánoček. Královským Starým městem pražským měly být obdarovány osoby podle seznamu z předešlého roku, z kterého bylo patrno, že se jedná o osoby, od pražského arcibiskupa a nejvyšších zemských úředníků až po tu „zadní sběř, bez kteréž město býti nemůže”.  Rytíř Jan Jeník z Bratřic ve svých pamětech zachytil tradici \"obdarovávání zákazníků\" a pompézní průvod s vánočkou na Hradčany nejvyššímu purkrabímu (v roce 1925 použil ve svém fejetonu „Dar Štědrého večera” Čeněk Zíbrt), v období josefinismu. Císařské nařízení Josefa II., vyhlášené v Čechách místodržitelstvím 7. října 1787, zakazovalo pekařům rozdávat o třech svátcích (o vánocích, velikonocích a o sv. Václavu) „pekařské dárky” jako štrycle a koláče (Bäcker-Geschenke, „sogenannten Stritzeln und Kollatschengeschenke”) těm privátním osobám, které od nich po celý rok chleba a jiné pečivo odebírali. A to z toho důvodu, že se pekařští mistři svými dárky předháněli a zákazníky si tím přetahovali.  V roce 1794 vydal Josef II. obdobné nařízení pro lékárníky a v prosinci 1795 zákaz rozšířil (platnost od 1. ledna 1796) nejen na pekaře, mlynáře, řezníky, kupce a hostinské, ale na všechny policejní cechy a prodavače potravin, zároveň zákaz dárků vztáhl na Nový rok a všechny ostatní svátky, taktéž připomenul, že není dovoleno c. k. státním úředníkům, policii a úředníkům na městských magistrátech přijímat jakékoliv dárky („bei dieser Gelegenheit wird wiederholt bekannt gemacht, daß es keinem k. k. Staatsbeamten, keiner bei der Polizei angestellten Person, auch keinem städtischen Magistratsbeamten erlaubt sei, Geschenke anzunehmen”). Hodnost a úřad nejvyššího purkrabí byly v důsledku c. k. správních reforem zrušeny. Tím také postupně upadly v zapomnění i staropražské průvody s vánočkou pro pana purkrabího.", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko-Uhersko.", "content": "Za Rakouska-Uherska nechyběla vánočka při žádném vánočním daru pro „chudobné a potřebné”. Například o vánocích v roce 1871 obdržely děti v opatrovně na Hradčanech během slavnosti vánočního stromku «šatstvo a obuv, jichž skoro vesměs zapotřebí měly; mimo to ale bylo každé dítě obdarováno i vánočkou, jablky a ořechy»; v roce 1873 během slavnosti vánočního stromku v malostranské opatrovně, jež se zúčastnil arcibiskup Bedřich Schwarzenberg, obdrželo 200 dětí «šatstvo, hračky, pamlsky a vánočku». Paní hraběnka Černínová z Chudenic založila fond pro chudobné děti a o vánocích vždy šesti nejchudším dětem věnovala «úplný oblek, bohatě okrášlený vánoční stromek, vánočky, chléb, ořechy a jiné dary». Také Spolek sv. Vincence z Pauly na Žižkově, za předsednictví hraběte Karla Ervina Nostice, poděloval chudé o vánocích roku vánočkami.  Štědrý večer v 19. století přinášel posvátný klid, od rána držený přísný půst a dodržování lidových obyčejů, při nichž se věnovala pozornost obzvláště pečení štědrovek (vánoček). Kdyby se některá vánočka spálila nebo jen trochu osmahla, věřilo se, že v nastávajícím roce by někdo z rodiny onemocněl. Na nůž se uvazoval kousek vánočky a chleba, načež se zabodl do rámu u svátého obrazu nebo do stolu, na němž stály jesličky, a tam se ponechal až přes koledu. Zrezavěl-li nůž u chleba, znamenalo to neúrodu žita, zrezavěl-li u vánočky, byla to známka neúrody pšenice.  V roce 1877 informoval Emanuel Meliš, sekretář Průmyslové jednoty v Praze, na spolkové schůzi „o četných až dosud učiněných pokrocích v oboru připravování potravin a nejnovějším vynálezu” firmy „Dr. L. Naumann” z Plavna u Drážďan, která mimo mnoha dalších koření a extraktů vyráběla pro pekaře a cukráře koření „do vánoček, mazanců, koláčů a dortů vůbec”. Pekařský a cukrářský obchod J. A. Kaisera (založen roku 1829) v Kaprové ulici v Praze, který v roce 1881 vedla jeho ovdovělá žena s 12 pražskými filiálkami, nabízel pečení vánoček na objednávku za 10,- 20-, 30,- 40,- 50-, 60,- 70,- 80,- krejcarů, 1 zlatý, 1,20 zlatý a 1,50 zl.", "section_level": 2}, {"title": "1.světová válka.", "content": "V dubnu 1915 byl zaveden přídělový systém. Zákaz živnostenské výroby vánoček byl vysloven v § 11., odstavec 2. místodržitelského nařízení ze dne 24. listopadu 1915, č. 67 z. z., které bylo zasláno všem politickým okresním úřadům a které prohlašovalo za nepřípustné pečení vánoček z materiálu, daného pekařům stranami, tedy z pečivového těsta již připraveného nebo z doneseného materiálu třetí osoby. K úplnému zákazu výroby vánoček, bochánků, koláčů a bábovek došlo místodržitelským nařízením ze dne 10. ledna 1916, č. 7420 K, č. 13 z. z., zákaz platil i pro výrobu tohoto pečiva z náhražek, používaných cukrářskými závody či výrobu v kavárnách, hostincích, jídelnách a pod. Místodržitelství také upozorňovalo, že nevyhoví ani žádostem o povolení výjimek, i když třeba půjde pro „dobře míněné dobročinné podniky”.", "section_level": 2}, {"title": "Československá republika a meziválečné období.", "content": "Potravinové lístky zůstaly v oběhu až do léta 1921. Už toho roku bylo možno před vánocemi objednat ve všech filiálkách Odkolkova parního mlýna a továrny na chléb ve Vysočanech každou středu a sobotu „jemné vánočky”, následující rok každý den až do 20. prosince vánočky za 6,- 12,- a 18,- korun.  Moderní doba první poloviny 20. století přinesla nejen velkovýrobu vánoček, ale také nové recepty za použití kypřícího prášku, pudinkového prášku, vanilkového cukru „Dr. A. Oetker” a umělých živočišných a rostlinných tuků (mléčný živočišný margarin „Sana”, rostlinný margarin „Axa”, pokrmový tuk „Polarin”, umělé sádlo „Rega”, mléčný margarin „Visan”, delikatesní margarin „Vitello”), které vládní nařízení ze dne 20. dubna 1934 zakázalo v pekařských živnostech při výrobě vánoček, mazanců, koblih a bábovek, dále při výrobě koláčů (vyjma listového těsta) používat. S nástupem 40. let 20. století se začaly objevovat stížnosti na vymírání tradic, obzvláště ve městech se vánočky objevovaly na stole i mimo období vánoc. Německá učebnice vlastivědy pro reformované školy tzv. «Arbeitsschule» (Heimatkunde und Volkskunde Bildende Kunst und Musik in Verbindung mit dem Deutschunterricht) uváděla vánočku s popisem: „Vánočka; pletená, dříve Hollenzopf, dnes předávána se slovy: daruji ti svatého Krista, zobrazeného jako jezulátko zavinuté do plenek (fasciae).”", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Také za 2. sv. války se potravinová omezení a nákup potravin na přídělové lístky dotkly výroby vánoček. Již na konci roku 1939 se v časopisech začaly objevovat recepty na „chutnou vánočku bez vajec” za použití amonia (cukrářského droždí), „vánočku z brambor” či později na „chutnou a dobře upečenou vánočku” s umělým medem a vaječnou náhražkou. Na základě vyhlášky předsedy vlády ze dne 1. února 1940, č. 51 Sb., o úpravě výroby a odběru pečiva, byl odběr potravin na lístky rozšířen i na jemné bílé pečivo: 1. obyčejné bílé pečivo (rohlíky, housky, hvězdičky, žemle); 2. vánočky a mazance, plněné buchty a záviny z kynutého těsta, plněné rohlíky, koláče a pečivo. Zároveň byla zakázána živnostenská výroba tohoto pečiva. Před vánocemi v roce 1942 pořádala Národní odborová ústředna zaměstnanecká obrovskou nadílkovou akci pro děti dělníků a soukromých zaměstnanců v Praze ve velkém sále Lucerny a zároveň na 67 místech Protektorátu Čechy a Morava. O přestávce byly děti pohoštěny šálkem čaje s mlékem a kusem vánočky.  Nedostatek potřebných přísad na pečení se nakonec dotkl i droždí, takže v roce 1944 si měly hospodyňky do svého zápisníčku poznamenat, že místo kvasnic stačí přidat pár kapek čistého lihu a dostaví se překvapující účinek – „takovým způsobem zadělané těsto dobře vykyne a hodí se i na vánočky”. Německo-český slovník (Deutsch-tschechisches Handwörterbuch) z roku 1944 uváděl pod hesly „Striezel”: 1. pletenec m., vánočka f.; 2. podlouhlý pecen chleba, podlouhlá houska, šiška, veka f.; „Stolle”: 1. houska f., 2. nepletená vánočka f.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období a socialismus.", "content": "Vzhledem k tomu, že příděl potravin přetrvával až do června 1953, přišly v prvních poválečných letech na řadu opět válečné recepty. Pečení vánočky v roce 1945 ulehčil potravinový lístek s označením „zvláštní příděl k vánocům”, který činil pro osobu nad 20 let 1 500 g bílého pečiva nebo 1 125 g pšeničné mouky hrubé, 150 g poživatin, 100 g marmelády nebo 75 g cukru a 250 g cukru. V roce 1946 bylo sice vázané zásobování moukou, cukrem, mlékem i vejci plynulé, ale poslední dva týdny 21. přídělového období (do něhož vánoce spadaly), nastala vážná situace v zásobování máslem a čekalo se na jeho zásilku z ciziny. Toho roku byly nedostatkové také rozinky a mandle. V tomto ohledu se situace nezlepšila až do konce totalitní vlády KSČ.  Běžným jevem československého socialistického hospodářství byl nedostatek různých komodit, proto také před každými vánocemi Rudé právo ujišťovalo, že „vánočního zboží bude dost”. Výrobu vánoček (a dalšího vánočního pečiva) sice už neohrožoval nedostatek mouky, másla, cukru, mléka, vajec a droždí, ale zahraniční zboží za devizy, jichž měl socialistický stát nedostatek. I když se podařilo „mandle z Kalifornie, rozinky z Řecka, Turecka, Íránu, lískové oříšky ze Španělska”, atd. zajistit, bylo otázkou, zda tuny zboží, které dorazily před vánocemi, stihnou státní balírny včas připravit pro maloobchod.  Od 1. října 1983 Federální cenový úřad zvýšil ceny arašídů, mandlí, lískových ořechů a jader, vlašských jader, strouhaného kokosu, kešu a para ořechů. Vánočka v době socialistického Československa pozbyla vánočního kouzla a stala se celkem běžným pečivem, které se prodávalo v podstatě po celý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Další symbolika.", "content": "Za první republiky Antonín Šorm ve věstníku české mládeže pro vzdělání, zábavu a poučení „Dorost” uvedl, že pravým vzorem »vánoček« i jiného vánočního pečiva byla arabská číslice 8, jež má podobu do sebe svinutého hada požírající svůj ocas, takže tedy nemá počátku ani konce. Vodorovně položená osmička pak představuje znamení nekonečnosti a tedy podle její podoby se asi o některých svátcích peklo pečivo, jež mělo připomínat věčnost a tím i utvrzovat ve víře Kristově.  V roce 2010 uveřejnil spisovatel Petr Hora Hořejš v internetové verzi časopisu pro seniory „Vital” fiktivní rozhovor s Magdalenou Dobromilou Rettigovou, kde jí vložil do úst:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Časopis „Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs” v roce 1893 uveřejnil, že pekař Constantin Wenzel z Krásné Lípy upekl v roce 1867 obrovskou vánočku (německy „Riesenstriezel”), na kterou spotřeboval: 4 centy mouky, 10 liber droždí, 75 liber rozinek, 70 liber másla, 70 liber cukru, 5 kop vajec a k tomu potřebné koření. Byla dlouhá 83⁄4 lokte a vážila 8 centů 25 liber. Po dobu osmi dní vánočku vystavoval a po kouscích prodával v hostinci „Zur Stadt Prag”. Na výrobě se podíleli: Gustav Richter, mistr pekařský, Anton Münzel, mistr kovářský (úprava pece) a Anton Wenzel, zednický polír (úprava pece) z Krásné Lípy.  Na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory 1908 v Praze obdržel miliontý návštěvník 40letý dělník p. Václav Šťastný z Podolí mimo mnoha jiných dárků i 1 m dlouhou vánočku z výstavních Pekařských dílen.  Prvorepublikový vánoční „Strom republiky” v Praze zdobily obrovské dřevěné vánočky. Velké vánočky i mimo vánoční období obdrželi v roce 1933 skauti. Třímetrovou vánočku na 4. světové skautské jamboree v Jedlové (Gödöllő) v Maďarsku v létě 1933 přivezl závodník Bohumil Turek z Prahy. Jičínským Vlčatům do tábora pod Semínem v českém ráji přivezl MUDr. A. Kraus z Rovenska vánočku 2 m dlouhou, té pak jejich vůdce požehnal, aby jí neubývalo.  Z období ČSSR je známá fotografie Viléma Kroppa chlapce nesoucího velkou vánočku na Václavském náměstí v Praze.  Kolektiv pekařů pekárny Penam v Českých Budějovicích upekl v prosinci 2013 vánočku dlouhou 8 metrů dlouhou, širokou 28 centimetrů, o váze 61 kg. Byla upletena z devíti pramenů o délce zhruba dvacet metrů. Pekaři a pekařky ji pletli 35 minut. Veřejnost ji mohla spatřit na Staroměstském náměstí v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Vánočka jako běžné pečivo.", "content": "Tradice pečení vánoček je živá i ve 21. století. Vánočky se pečou v pekárnách i v domácnostech (není všeobecným pravidlem), ale jejich prodej během celého roku jim tak ubírá na výlučnosti vánočního pečiva. Vánočka vyráběná podomácku, často podle starých a zděděných receptů, je mnohem více oceňována. Zatímco ještě před druhou světovou válkou byla součástí štědrovečerní večeře, stala se postupně běžným pečivem, konzumovaným převážně k snídani.", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová výroba.", "content": "Průmyslově vyráběná vánočka se označuje jako jemné pečivo. Základním typem pšeničné mouky pro pekárenskou výrobu v ČR je hladká mouka T 530. Za pekárenské droždí jsou považovány kvasinky rodu Saccharomyces cerevisiae Hansen, rasy drožďárenské. Pod pojmem cukr se v pekařských recepturách rozumí krystalická sacharosa, známá jako řepný cukr. Vejce jsou z hlediska rizika kontaminace salmonelou nebezpečnou surovinou, proto se používá sušených nebo zmražených vajec a vaječných složek (melanže).  Dělení, tvarování a plnění těsta se již neprovádí ručně, ve většině provozovnách je tento výrobní úsek vybaven mechanizovanými tvarovacími linkami. Strojová vánočka se vyrábí na lince a vzhledově připomíná skládanou vánočku – má širší základnu a užší horní část. Jedná se o nepřetržitý pás těsta (tzv. lemu), tato lema je sekána tzv. gilotinou (součást linky) na těstové kusy vánoček o požadované hmotnosti. Mašluje (potírá) se rozšlehaným vejcem nebo náhražkou Novoleskem (bílkovinný koncentrát).  Názvy vánoček podle oblasti výroby nebo výrobce (pekáren) a prodejce: například „Ještědská vánočka” (firma PeHaK, v.o.s., Nerudova 60, Litoměřice), Tesco vánočka, Albert vánočka, Penam vánočka, vánočka z pekárny „Kabát”,  Vyrábí se i vánočky dietní tzv. Dia. Vánočky se rozdělují také podle použitého tuku do těsta (tukové nebo máslové). Těsto na máslovou vánočku je „těžší“ a je proto třeba použít při pečení více droždí. Taková vánočka je obvykle nižší, má hutnější střídku a je méně nadýchaná než vánočka tuková, chuťově je však výrazně lepší. Kombinací másla a margarínu můžeme dosáhnout rozumného kompromisu v nadýchanosti a chuti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vánočka je druh sladkého pečiva z kynutého těsta, který se těší velké oblibě nejen na českém, moravském a slezském území, ale i v Rakousku a Německu, kde je tradičním vánočním pečivem štóla. Vzhledem k tomu, že po více jak dvanáct století patřily oblasti východních a jižních Alp, Podunají a kolem říčních toků Labe a Sály k nejdůležitějším územím jazykových a kulturních kontaktů germánských a slovanských národů, prošlo také pečení vánočky, ostatně jako celá česká kuchyně, dlouhým historickým vývojem.", "tgt_summary": "Vánočka is a plaited bread, baked in Czech Republic and Slovakia (in Slovak called \"vianočka\") traditionally at Christmas time. Such special festive Christmas bread made from white flour, either in the form of a wedge or of plaited shape was first mentioned around 1400 by Benedictine monk Jan of Holešov in his work \"Treatise on Christmas Eve\". According to his interpretation, this pastry symbolized Christ Child wrapped in cloth.", "id": 2230138}
{"src_title": "Turci", "tgt_title": "Turkish people", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Turci patří pod turkické národy, které původem pocházejí ze střední Asie a první zmínky o nich máme od byzantských spisovatelů ze dne 6. stol. po Kr. Šlo o nomádské kmeny jazykově a rasově příbuzné Hunům, Avarům, starým Bulharům, starým Maďarům, Tatarům a Mongolům. Byzancí byli často používáni jako žoldáci. Mnozí Turci sloužili ve vojskách arabských chalífů, kde zároveň přestoupili na islám. Tak vznikli seldžukové, kteří ovládli byzantské území Palestiny a mnohé části Malé Asie, což vedlo ke křižáckým válkám. V roce 1204 však křižáci dobyli křesťanskou Byzantskou říši. Turci zůstali usazeni na mnoha územích střední a východní Malé Asie, na západě přežil řecký stát, nástupce Byzance Nikájské císařství. Síla seldžuckých Turků byla definitivně potlačena jejich příbuznými Mongoly.  Ve 13. století se zároveň vytvořila tzv. Osmanská dynastie, kterou založil Osman I., Turek z maloasijské Bithýnie, který zároveň založil národ Osmanských Turků. Osmané postupně ovládli všechna maloasijská území nově vzniklé Byzance, zaútočili na Balkán a v roce 1453 dobyli Konstantinopol, čímž padla Byzantská říše, jejíž nástupcem se stala právě Osmanská říše. V 13. a 14. století však v Malé Asii nežilo mnoho tureckých rodin a po zničení Byzantské říše bylo turecké obyvatelstvo jen slabou menšinou. Většina maloasijského obyvatelstva byla tvořena Řeky (téměř 80%), dále zde žili zejména Arméni, Asyřané a v menší míře Kurdové, Lazové a Židé. Řekové, Arméni, Asyřané a Lazové byli ortodoxní křesťané, Kurdové byli zoroastriáni. Mezi 16.-17. století začíná velká islamizace řeckého a arménského obyvatelstva Malé Asie, většina z nich kvůli mnoha výhodám (např. nižší daně) dobrovolně přestupovala na islám a ztratila svůj jazyk ve prospěch turečtiny. Tak už začátkem 18. století zůstali křesťanští Řekové jen na maloasijských pobřežích a ve vnitrozemských velkoměstech. Navíc se toto islamizované obyvatelstvo mísilo se sem vnitřně vysídlenými arabskými muslimy a odvedenými janičáry z různých oblastí Osmanské říše. Samotní osmanští sultáni byli již od 14. století různého etnického původu. Osmanská dynastie měla turecký, řecký, gruzínský a francouzský původ, ačkoli se hlásila pouze k tureckým tradicím.  Moderní Turecký národ se od doby prvního premiéra Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka hlásí právě ke svým předtureckým kořenům a snaží se ztotožnit zejména se starověkými civilizacemi Malé Asie, jako Řekové, Chetité, Frýgie či Trójani, ačkoli někteří nacionalisté toto spojování odmítají. Po výměně obyvatel s Řeckem a Bulharskem v 20. letech 20. století přišlo do Turecka mnoho jazykově rozdílných muslimů (řečtí muslimové, Arumuni, Slované, Albánci), kteří se tradičně považovali za Turky. Právě počátkem 20. století, po rozpadu Osmanské říše a vzniku Turecké republiky se utvořil moderní turecký národ, který již nebyl postaven na islámu, jako během osmanské doby, ale na turecké národní identitě - sám Atatürk byl ateista. Je však pravdou, že Atatürk genocidami na Řecích a Arménech a následné výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 fakticky \"očistil\" Turecko od drtivé většiny křesťanů. Někteří ortodoxní křesťané, tzv. Karamanlidi, byli potomci jazykově poturčených Řeků, tedy za mateřský jazyk měli turečtinu, ale uchovali si řecké náboženství. Tito obyvatelé mohli být teoreticky zakomponováni do moderního tureckého národa, ale byli přinuceni odejít do Řecka, společně s řecky mluvícími Řeky. Naopak do tureckého národa byly znovu zakomponováni mnozí muslimové různého jazykového původu, což bylo odkazem na osmanskou kulturní identitu, kdy by Turci do svého národa těžko přijali křesťany.  Genetická analýza tureckého národa provedená L. Cavallim-Sforzou potvrdila, že moderní obyvatelé Turecka jsou hlavně potomci původního středomořského starověkého obyvatelstva. Turkicko-asijský původ byl objeven jen u 10% Turků, kteří pocházejí hlavně z východního a středního Turecka a liší se od většinového obyvatelstva mongoloidní rysy obličeje.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Turecká kultura vznikla mezi 14. - 16. stoletím. Vychází zejména z původní byzantské řecké kultury, obohacené o silné vlivy od Peršanů, Arabů, Arménů a Indů. Známá je hlavně turecká osmanská architektura, která mísí vlivy byzantské a arabsko-perské, později i západoevropské. Nejznámějším osmanským architektem byl Mimar Sinan, poturčený Kapadocký Řek. Známý architekt byl i Sedefkar Mehmed Agha, původem Albánec. Tradiční osmanské domy skládaly z kombinace vkusného dřeva a zdiva, tento typ byl prevzaný od Peršanů, stejně tak pestré zahrady.  Turecká hudba je velmi rozmanitá a její původ je převážně byzantský řecký s perskými prvky. Lidové tance jsou také převážně původní byzantské, nejznámější jsou tance Sirte (totožné s řeckým Syrtos, jehož původ je ještě starořecký), Zeybek (řecké Zembekiko), Kasap Havasi (byzantského řeckého původu) či Çiftetelli (řecký Tsifteteli), což je orientální ženský tanec, zmíněný u mnoha starověkých národů. Tradiční hudební nástroje byly převzaty z byzantské doby a jejich původ můžeme vystopovat u původních starověkých národů. Jsou to strunné baglama, buzuki a kanonaki. Používají se i smyčcové kemençe a evropské housle. Z dechových nástrojů jsou to zurna a klarinet. Používá se i buben (tumberlek) a krusta. Převažují hlavně strunné nástroje, ostatní jsou jako doprovod, přestože se turecká hudba významně liší s ohledem na zeměpisné lokality. Známým zpěvákem tradiční hudby byla Neşet Ertaş a zpěvačka Candan Erçetin. Většina Turků je islámského vyznání, do 20. stol. bylo u mnoha národů Osmanské říše slovo \"Turek\" fakticky synonymem pro muslima, proto neexistovali žádní křesťanští Turci. Dnes jsou křesťané v Turecku hlavně řecké a arménské národnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turci (turecky \"Türk\", pl. \"Türkler\") jsou etnická skupina, která žije převážně v Turecku a bývalých územích Osmanské říše jako např. na Balkánském poloostrově (více než 1 milion), na Kypru, v Gruzii, Řecku, Iráku a Sýrii. Velké turecké komunity, v důsledku migrace, existují také v západní Evropě (zejména v Německu - kam v padesátých letech 20. století mohutně emigrovali a pomáhali s obnovou válkou zničené země, Francii, Velké Británii, Nizozemsku, Rakousku, Belgii a Lichtenštejnsku). Většina Turků je sunnitského vyznání islámu.", "tgt_summary": "Predominantly Islam Turkish people or the Turks (), also known as Anatolian Turks (), are a Turkic ethnic group and nation native Anatolia and Balkans, speaking Turkish, the most widely spoken Turkic language. They are the largest ethnic group in Turkey, as well as by far the largest ethnic group among the Turkic peoples. Ethnic Turkish minorities exist in the former lands of the Ottoman Empire. In addition, a Turkish diaspora has been established with modern migration, particularly in Western Europe.", "id": 1203731}
{"src_title": "Letecký kanón", "tgt_title": "Aircraft artillery", "src_document": [{"title": "Požadavky.", "content": "Prvotním požadavkem bylo, aby byla zbraň pokud možno lehká. Dalším požadavkem bylo snížení zpětného rázu, působícího na letoun. Tento požadavek měl dva důvody:  Pro pochopení funkce si musíme nejprve určit, jakou má kanón na letadle využití. Je v podstatě dvojí: Pro postřelování pozemních cílů a pro letecký boj. V prvém případě jsou podmínky použití v podstatě voleny pilotem letadla a je tedy možné je do značné míry měnit. V druhém jsou do značné míry omezeny okamžitou situací v boji. Rozborem druhé situace se dospělo k následujícímu: S rostoucí vyspělostí letadel roste dynamika souboje a zkracuje se tím doba, po kterou je možné zasáhnout protivníkův stroj. Ze stejného důvodu se zkracuje i doba za kterou je nutné cíl zaměřit. Za další: Uvažujeme – li, že cílem je bojový stroj, je nutné očekávat jeho schopnost odolávat poškození. To vedlo jeden čas i k úvahám o zrušení kanónové výzbroje jako základní výbavy bojových strojů.  Vyplývá z toho určitá pravděpodobnost vyřazení protivníka při určité salvě. S četností střel v salvě se zvyšuje pravděpodobnost zásahu protivníkova stroje. Aby ale došlo k dostatečnému poškození, musí být použita munice s dostatečnou energií v cíli, tedy fakticky s nějakou minimální ráží.  V potaz se bere i úsťová rychlost. Ta je v podstatě protiváhou hmotnosti střel na pomyslných vahách rozhodování. Při stejné prachové náplni – tedy při stejné úsťové energii můžeme mít buď rychlejší lehčí projektil, nebo jiný, který je těžší, ale pomalejší. Těžší projektily mají při stejné energii větší dostřel, tedy rozšiřují „okno účinného zásahu“, což je pozitivní. Negativem ale je v průměru větší odchylka od záměrné (myšlené čáry, kterou miřidla míří na cíl). Naopak rychlejší střely mají plošší křivku, tedy méně problémů při míření, ale s rostoucí vzdáleností jejich energie vlivem odporu vzduchu rychle klesá, což zmenšuje „okno účinného zásahu“. Naopak zbraně s menší ráží mají v principu vyšší kadenci – tedy vyšší pravděpodobnost zásahu.  Výsledkem všech úvah je prostý fakt, že je potřeba zasypat protivníka dostatečným množstvím střel s dostatečnou ničivou silou v omezeném čase.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V průběhu historie byla úloha řešena různě. V počátcích byly prostě používány dostupné pěchotní zbraně, což se rychle projevilo jako principiálně nevhodné. Následovalo dlouhé období použití několika specializovaných, tedy leteckých, kanónů na jednom stroji. S příchodem moderních strojů se situace mění směrem ke zbraňovým blokům. Ty obsahují většinou jeden, popřípadě dva vysokorychlostní kanóny. Vysoká rychlost palby je dosahována buď několika nábojovými komorami (revolverový kanón), nebo svazkem několika hlavní (tzv. Gatling).  První pokusy o vybavení letadel kanóny proběhly už před první světovou válkou. V Anglii i Francii probíhaly od roku 1913 zkoušky s 20–37 mm kanóny na různých typech letadel. Do bojů se ale letadla vyzbrojená kanóny zapojila až v roce 1915. Byly to francouzské letouny Voisin V a VIII, vyzbrojené 37 mm kanónem. Nejtěžší letecký kanón první světové války měl ráži 130 mm, a byl součástí německého letounu VGO. II. Střílel kolmo dolů a byl určen pro prorážení palub britských lodí. Po pokusech v roce 1916 ale vývoj nepokračoval. V první světové válce nebyly ještě kanóny běžné, vývoj se pohyboval převážně ve stádiu pokusů a byla jimi vybavena jen malá část letadel.  Do vojenských letounů se kanóny začaly montovat ve větší míře v průběhu druhé světové války vzhledem k malé destrukční síle leteckých kulometů.  Dnes se obyčejně používají kanóny o počtu hlavní 1, 3, 5 a 6. Jednohlavňová koncepce se používá spíše na evropských kanónech ráží 23 mm (Rusko) a 27 mm (Evropa) a na bitevních vrtulnících, kde je standardem ráže 30 mm. USA se pak již mnoho desítek let drží šestihlavňového kanónu M61 Vulcan.  Bývalý Sovětský svaz na stíhacích strojích od řady MiG 21 PFM letecký kanón GŠ 23. Dvouhlavňová zbraň s obrovskou kadencí. Tyto zbraně se však mohly používat v různých kontejnerech jak na letounech útočných (letouny SU) bitevní vrtulníky Mi 24 tak i u bombardovacích letounů jako je TU 22 a to v zadním střelišti. Pouze MiG 21 F a F13 nosil 30 mm kanón NR 30. Tato zbraň pak byla zřejmě ke své větší ráži a tudíž k většímu ničivému účinku v cíli oblíbena v OKB Suchoj u jejich útočných letounů. Kanón označovaný jako AO 17 jež někteří mylně označují jako GŠ 30, má ráži 30 mm konstrukčně vychází z GŠ 23 má však mimo ráže i jiné odlišnosti. Používán je hlavně na letounech SU 25. Posledním východním hitem je kanón GŠ 30-1, jde o jednohlavňovou zbraň ráže 30 mm vynikajících parametrů. Její maximální kadence je 1800 ran/min. Oproti americkému M 61 Vulcan jsou tyto zbraně lehčí, menší, méně náročné na obsluhu pozemním personálem. Na druhou stranu nutno uznat jejich menší životnost (díky použitým materiálům).  Problémem přetrvávajícím od druhé světové války do současnosti je malá zásoba munice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letecký kanón je hlavňová zbraň o ráži od 20 mm výše, která střílí vysokorychlostní projektily po minimálně zahnuté balistické křivce a s dostřelem do 4 kilometrů. Horní hranice ráže prakticky neexistuje a od jiných hlavňových zbraní se kanón odlišuje prakticky jen trajektorií střelby a úsťovou rychlostí.", "tgt_summary": "Aircraft artillery are artillery weapons with a calibre larger than 37 mm mounted on aircraft. First used for ground attack roles during World War I, aircraft artillery has found its use in the present day, most notably on the AC-130.", "id": 122036}
{"src_title": "Karel Slavoj Amerling", "tgt_title": "Karel Slavoj Amerling", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Amerling (jméno Slavoj si po dobovém vlasteneckém zvyku přidal později) přišel na svět jako syn hostinského Jana Amerlinga a jeho druhé manželky Anny Jelínkové. Byl vychován v rodině svého dědečka, nedostudovaného teologa, od něhož se naučil základy latiny a řečtiny. Po studiu na gymnáziu v Klatovech a univerzitě v Praze získal roku 1836 titul doktora medicíny. Během studií a krátce po nich spolupracoval s tehdejšími předními českými vědci – nejprve jako asistent Jana Svatopluka Presla na univerzitě. Potom nastoupil jako tajemník a správce sbírek hraběte Kašpara Šternberka, a tak se stal spolupracovníkem Vlastenského muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Budeč.", "content": "Po čase začal provozovat soukromou lékařskou praxi, ale soustavně se čím dál více zaobíral svým celoživotním zájmem, snahou organizovat vzdělávání českého učitelstva, zlepšit a zpřístupnit vzdělání všem. V roce 1839 založil v domě čp. 525/II na nároží ulic Žitné a V tůních na Novém Městě v Praze vzorovou školu, nazvanou Budeč. Název byl inspirován tradicí, podle níž mělo být přemyslovské hradiště Budeč sídlem nejstarší školy v Čechách. Slavnostního položení základního kamene školy se zúčastnili mj. František Palacký a Jan Svatopluk Presl. Přestavbou bývalého řeznického domku tam vznikla třípatrová stavba. Byla završena dřevěnou věží pro astronomickou pozorovatelnu, která byla vybavena hvězdářským dalekohledem a meteorologickými přístroji. Na půdě školy se sušily léčivé rostliny. Škola byla vybavena tiskařskou dílnou a chemickou laboratoří. Přístup do školy měly také dívky a ženy. Interiéry byly vyzdobeny obrazy ve tvaru lunet. Školu obklopovala zahrada se skleníky, o kterou se starali sami žáci. Vyučování bylo určeno pro stávající i budoucí učitele, ale také pro řemeslníky. Vyučováním žen byla pověřena Bohuslava Rajská. V plánu bylo zřízení tělocvičny a rozšíření areálu na východ až k městským hradbám. Velkorysý a na svou dobu nebývale vybavený projekt se však záhy ukázal být příliš finančně náročný a skončil v konkursu. Amerling špatně vedl účetnictví a byl i nařčen z osnování spiknutí proti monarchii. Dům koupil hrabě Lev Thun, z úcty k Amerlingovi mu ale nadále poskytoval bydlení.", "section_level": 2}, {"title": "Česká hlavní škola.", "content": "Porady učitelů, zprvu pražských, později za účasti až stovek přespolních, které Amerling ve 40. letech začal pořádat, se postupně dočkaly úředního schválení a od roku 1848 se staly přímo pravidelným a úředně nařízeným postupem, který významně přispíval ke zkvalitnění pedagogické práce. Téhož roku byl Amerling jmenován ředitelem první české hlavní školy v Praze, pořádající jednoroční učitelské kursy, později přeměněné v první český učitelský ústav. Její sídlo bylo v Panské ulici. V čele této instituce stál Amerling po dvacet let.", "section_level": 2}, {"title": "Ernestinum.", "content": "V roce 1871 manželé Amerlingovi v pronajatém domě v Kateřinské ulici založili ústav pro choromyslné, který podpořily pražské ženy filantropky ze Spolku paní sv. Anny (proto i původní název \"Ústav idiotů Jednoty paní sv. Anny\") v čele s hraběnkou Františkou Desfours Walderode (1819–1879), která pak darovala 20 000 zlatých na koupi Šternberského paláce (na Hradčanech), kam v roce 1872 ústav přesídlil. Františka Desfours Walderode byla první předsedkyní Spolku až do roku 1879. Druhou předsedkyní Spolku paní sv. Anny od r. 1879 až do roku 1901 byla kněžna Ernestina Auerspergová (1822–1908), na jejíž počest byl pak ústav nazván Ernestinum. Ředitelem a tvůrcem koncepce tohoto ústavu pro slabomyslné děti, prvního svého druhu v Rakousku-Uhersku a jednoho z prvních v Evropě, byl Karel Amerling. Po něm vedla ústav jeho vdova Svatava a pak synovec Čeněk Amerling.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Amerlingovou nenaplněnou láskou byla údajně Bohuslava Rajská. Oženil se se Svatavou Františkou Michalovičovou z Plzně (1817–1887).  Karel Slavoj Amerling byl v souladu se svým dlouholetým přáním pohřben ve starobylé Budči.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Amerling publikoval mnoho knih o přírodních vědách, které byly zaměřeny hlavně na prostší venkovské obyvatelstvo. V knize \"Promyslný posel\" seznamuje obyvatele fiktivní vesnice s technologickými poznatky té doby, zmiňuje se o hnojení, daguerrotypiích (prvních fotografiích) a chemickém průmyslu. Kniha má kolem 500 stran. V další, 120stránkové části knihy obeznamuje se základem analytické chemie jak se suchými, tak mokrými procesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Slavoj Amerling (18. září 1807 Klatovy – 2. listopadu 1884 Praha-Hradčany) byl český pedagog, filozof a lékař, zakladatel novátorského všeobecně vzdělávacího ústavu Budeč vlastní koncepce, který však finančně zkrachoval (1839–1848), autor vlastní universalistické filosofie označované jako \"diasofie\" (česky \"průvěda\"), svérázný polyhistor, známý a přítel mnoha významných českých osobností své doby (např. Boženy Němcové, Antala Staška, Petra Mužáka).", "tgt_summary": "Karel Slavoj Amerling (September 18, 1807 – November 2, 1884; also known as Karl Slavomil Amerling; pen name Slavoj Strnad Klatovský) was a Czech teacher, writer, and philosopher.", "id": 1111444}
{"src_title": "Finanční trh", "tgt_title": "Financial market", "src_document": [{"title": "Charakteristika finančního trhu.", "content": "Finanční trh vzniká na základě střetu poptávky a nabídky, kde je poptávkou investování a nabídkou spoření. Jinými slovy poptávajícími jsou ti, kteří poptávají peníze a nabízejícími jsou ti, kteří peníze půjčují, tedy nabízí. V současné době jsou na finančním trhu přebytkovými subjekty věřitelé, tedy ti, kteří mají dostatek volných peněžních prostředků za účelem poskytnutí jich někomu dalšímu. Nedostatkovým subjektem jsou naopak dlužníci, kteří potřebují od věřitelů dočasné volné peněžní prostředky. Mezi věřitele a dlužníky patří hlavně domácnosti a firmy, dále také stát. Jeho účastníkem je většina velkých finančních ústavů, jako například banky, pojišťovny, záložny, penzijní fondy, investiční fondy, kampeličky, leasingové společnosti, či makléři.  Financování se dělí na přímé a nepřímé, někdy také polopřímé. Přímé financování je bez účasti třetí strany, polopřímé financování znamená, že existuje nějaká zainteresovanost, ale neovlivňuje samotné zprostředkování. Patří sem například poradenská činnost. Nepřímé financování je formou zprostředkování a nyní se pohybuje okolo 70–80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení finančního trhu.", "content": "Finanční trh je členěn dle různých kritérií. Například dle doby splatnosti se člení na trh peněžní a kapitálový, trh peněžní je charakteristický dobou splatnosti do jednoho roku, zatímco trh kapitálový je charakteristický dobou splatnosti, která je delší než jeden rok. Dále je finanční trh členěn dle věcného hlediska na \"trh peněžní\" (trh peněz a úvěrů), \"trh kapitálový\" (trh investičních nástrojů), \"trh devizový\" (trh cizích měn) a \"trh komoditní\" (trh drahých kovů – doplňkový). Dále je finanční trh členěn dle hlediska prostorového na trh regionální, národní, mezinárodní a nadnárodní.  Finanční trh lze také rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava a dohled nad finančním trhem.", "content": "Právní úprava finančního trhu se zařadí do zvláštní části finančního práva, které je součástí práva veřejného a které obsahuje mnoho zákonů a podzákonných právních norem. Do pramenů finančního práva se řadí mezinárodní smlouvy, evropské právo, vnitrostátní prameny finančního práva a také ústavněprávní předpisy související s finančním právem.  Dohled nad českým finančním trhem je prováděn od roku 2006 Českou národní bankou. ČNB zajišťuje dohled na dálku nad finančními institucemi a dohled na místě v oblasti finančního trhu. Další činnost, kterou v rámci dohledu zajišťuje, je například povolovací činnost, stanovení opatření k nápravě a vyhodnocování nashromážděných informací  V rámci EU je dohled nad finančním trhem výsledkem reforem reagující na finanční krizi v letech 2008–2009. V roce 2011 byl vytvořen systém, který zahrnuje národní dohledové orgány (Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní připojištění), další významnou součástí je Evropská rada pro systémová rizika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho formách mezi různými ekonomickými subjekty; a to na základě poptávky a nabídky. Poptávka na finančním trhu má pro pořizovaný kapitál tři kritéria:", "tgt_summary": "A financial market is a market in which people trade financial securities and derivatives at low transaction costs. Some of the securities include stocks and bonds, and precious metals.", "id": 67370}
{"src_title": "Alexandra Fjodorovna Ruská", "tgt_title": "Alexandra Feodorovna (Alix of Hesse)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po válce pomalu začaly dosluhovat vozy T 87 a pozdější Tatraplany. Potřeba reprezentačního vozidla pro potřeby úřadů, ministerstev, vlády a KSČ byla v průběhu padesátých let stále akutnější. Poptávku po vozu této třídy nakonec na celé dvě desítky let uspokojila právě Tatra 603. Vůz byl v první řadě určen jako reprezentační služební vozidlo, respektive jako vůz určený převážně k přepravě na delší vzdálenosti. Počáteční vývoj Tatry 603 však probíhal víceméně tajně, proti vůli tehdejšího centrálního plánování. V době, kdy byl vůz prakticky již navržen, se situace změnila a projekt dostal zelenou. V roce 1955 byl postaven první, tvarově mírně odlišný prototyp, v dalších letech následovala ověřovací série 10 kusů a následně pak malosériová výroba. První Tatry 603 slavily velký úspěch na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu, už předtím však měly premiéru v průběhu Zimních olympijských her v Cortině d'Ampezzo. Automobil vynikal ladnými a vyváženými tvary, které jej výrazně odlišovaly od ostatních v té době vyráběných vozů. Díky své aerodynamicky tvarované karosérii získal později mnohá ocenění na soutěžích elegance (například „Zlatá stuha Wiesbadenu“).  Karosérie Tatry 603 je dílem výtvarníka Františka Kardause a tehdejšího vedoucího pražské Tatry a její konstrukční divize, Vladimíra Popeláře. Vůz dostal jméno po V8 motoru T 603, zkoušeném v prototypech T 600 a T 602 Tatraplan Sport, ideové návrhy karoserie nesly název Valuta. Vozidlo bylo vyráběno v závodě Tatra v Kopřivnici, později v pobočném závodě Tatry v Příboře. Vozy prvních sérií byly charakteristické typickou přední maskou se třemi světlomety pod společným krytem, z niž prostřední se měl původně natáčet spolu s koly přední nápravy. Po modernizaci (Tatra 2-603 od konce roku 1963) měla maska pro vyhovění předpisům světlomety čtyři. Konečnou podobu získala karosérie v modelovém roce 1968, kdy se i dvojice světlometů vzdálily více od sebe.  Tatra 603 byla poháněna vzduchem chlazeným osmiválcovým motorem s objemem 2,5 litru, umístěným za zadní nápravou. Motor, který navrhl Ing. Julius Mackerle, měl u prvních typů výkon 73 kW, u posledních verzí 77 kW (105 koní) a poháněl přes čtyřstupňovou převodovku zadní nápravu. Brzdy byly zpočátku bubnové, od konce roku 1968 se montovaly licenční kotoučové brzdy na všechna kola, kola byla vyráběna v licenci Dunlop. Od roku 1973 vozidlo používalo v té době revoluční bezkontaktní elektronické kondenzátorové zapalování PAL. Motor byl v upravené verzi použit také pro pohon lehkého nákladního vozu Tatra 805 či pojízdných kompresorů a elektrocentrál.  Maximální rychlost T 603 byla 160 km/h (údaj výrobce), ve skutečnosti však byly vozy rychlejší a díky své aerodynamické karosérii s nízkým součinitelem odporu (Cw=0,354) dosahovaly rychlost přes 170 km/h. Jízdní vlastnosti odpovídaly koncepci s motorem za zadní nápravou s výkyvnými hnacími polonápravami, takže vozidlo bylo citlivé na boční vítr a při ostré jízdě v zatáčkách přetáčivé. Zlepšení jízdních vlastností napomohlo zavedení torzního stabilizátoru přední nápravy u typu T2-603, jakož i pozdější zavedení radiálních pneumatik Barum rozměru 180/90-SR15 s dezénem OR17, které byly vyvinuty speciálně pro T 603. Vozy měly velmi dobře vyřešeno odpružení s poměrně vysokým zdvihem kol a nízkou vratnou frekvencí, takže jízda s nimi byla pohodlná i na horších silnicích.  I přes své velké rozměry a hmotnost byla Tatra 603 často nasazována na sportovní soutěže, kde dosáhla i několika zahraničních úspěchů. Upravené verze měly motor se zvýšeným výkonem a často byly odlehčené (hliníkové a laminátové) panely karosérie. Tyto vozy jezdily podle úpravy motoru a použitých převodů rychlostí přes 200 km/h. Nejvýznamnějších zahraničních úspěchů dosáhla Tatra 603 v belgickém vytrvalostním závodě \"Marathon de la Route\", jakož i na německém okruhu Nürburgring.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Ačkoliv zpočátku bylo vyráběno několik desítek vozů ročně, největší produkce bylo dosaženo v průběhu normalizace. V nejúspěšnějších letech 1973 a 1974 bylo vyrobeno až 1 600 vozů za rok. Rok 1975 pak byl posledním rokem produkce, následně byla Tatra 603 nahrazena modelem Tatra 613. Celkově bylo vyrobeno 20 422 vozů všech provedení; označených Tatra 603-1, Tatra 603-2 a následně modernizovaného Tatra 603-3 (což ovšem z důvodů komplikovaného homologačního řízení bylo nakonec pouze interní označení, oficiálně to byla stále Tatra 603-2, model 1968). Tím se Tatra 603 stala nejrozšířenějším typem značky Tatra. „Šestsettrojky“ nebyly v celém průběhu výroby prakticky vůbec exportovány (přes velký zájem o tento vůz) s výjimkou několika desítek kusů pro země bývalého východního bloku (Sovětský svaz, NDR, Bulharsko, Maďarsko). Ve své době vozy reprezentovaly díky nasazení na většině ambasád Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Prototypy.", "content": "Samostatnou kapitolu v životě Tatry 603 tvoří různé pokusy a návrhy o zásadní tvarovou modernizaci proudnicové karosérie. Do stádia realizace prototypu se dostala Tatra 603A z pražské vývojové kanceláře. V bratislavské vývojové kanceláři Tatra pod vedením Ing. Ivana Mičíka vznikl od něj odvozený prototyp sanitka a samostatný velmi progresivní návrh Tatra 603X (kterou stylisticky i konstrukčně navrhl Ján Cina), obsahující mimo návrhu vlastní karosérie i mnohá inovativní technická řešení, zlepšující vlastnosti hlavně podvozkových skupin. Tyto vozy patří v současnosti do sbírek muzea Tatra v Kopřivnici. Tatře 603X byly vytýkány hlavně menší rozměry oproti původní šestsettrojce a z toho vyplývající menší pohodlí posádky. Vedení továrny rozhodlo o výrobě úplně nového typu (Tatra 613), který však využíval mnohá technická řešení prototypu T 603X.  S využitím podvozkových skupin T 603 počítal návrh řady menších užitkových vozidel, který včetně tvarového řešení taktéž vznikl v závodě Tatra Bratislava. Byly ovšem vyrobeny pouze prototypy užitkových vozů s pohonem předních kol označených Tatra 603 MB (mikrobus) a Tatra 603 NP (nízkoplošinový valník) po jednom kuse a výroby se projekt nedočkal.  Kubánský vůdce Fidel Castro vlastnil bíle lakovanou Tatru 603, která zřejmě byla jediným exemplářem vybaveným klimatizací již od výrobce. Fidel Castro dostal tuto Tatru 603 výměnou za jím poskytnutý vůz Chevrolet Corvair.", "section_level": 2}, {"title": "Tatra 603 v umění a kultuře.", "content": "Černá Tatra 603 s českou registrační značkou byla roku 2000 použita při natáčení videoklipu k písni „Slave To The Wage“ skupiny Placebo Tatra 603 si také \"zahrála\" ve filmu \"Řada nešťastných příhod (Lemony Snicket's A Series of Unfortunate Events) s Jimem Carrey v hlavní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Tatra 603 ve světě.", "content": "V Kanadě se nachází deset až patnáct Tater 603, další se nachází ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra 603 byl reprezentační osobní automobil, vyráběný automobilkou Tatra, národní podnik Kopřivnice v letech 1955 až 1975. „Šestsettrojka“, jako nástupce Tatry 600 Tatraplan byla posledním vozem slavné řady osobních vozidel firmy Tatra s proudnicovou karosérií (prvním byla Tatra 77 z roku 1933).", "tgt_summary": "Alexandra Feodorovna (6 June [O.S. 25 May] 1872 – 17 July 1918) was Empress of Russia as the spouse of Nicholas II—the last ruler of the Russian Empire—from their marriage on 26 November 1894 until his forced abdication on 15 March 1917. Originally Princess Alix of Hesse and by Rhine at birth, she was given the name and patronymic \"Alexandra Feodorovna\" when she converted and was received into the Russian Orthodox Church. She and her immediate family were all killed while in Bolshevik captivity in 1918, during the Russian Revolution. She was later canonized in 2000 in the Russian Orthodox Church as Saint Alexandra the Passion Bearer.", "id": 243361}
{"src_title": "Fra Angelico", "tgt_title": "Fra Angelico", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fra Angelico se narodil jako Guido di Pietro ve Vicchiu poblíž Fiesole, v toskánské provincii Mugello někdy koncem 14. století. Přesné datum není známo. O jeho rodičích rovněž nic nevíme, má se za to, že nepocházel z chudých poměrů. Ještě jako chlapec požádal o vstup do kláštera San Domenico ve Florencii známého svými přísnými řeholními pravidly. Noviciát ukončil v roce 1408, stal se řádným dominikánským mnichem a přijal řeholní jméno Giovanni (Jan).  Fra Angelico začínal spolu se svým starším bratrem Benedettem jako iluminátor rukopisů. V chrámu sv. Marka ve Florencii jsou dochovány rukopisy zdobené jeho rukou. O jeho malířské vzdělání se v té době staral malíř sienské školy Lorenzo Monaco. V jeho raných dílech je Monacův vliv zřetelně patrný. Zanedlouho se Giovanni stal známým a vyhledávaným malířem oltářních obrazů. Podle středověkého životopisce Vasariho byl Angelicovým prvním dílem oltářní obraz pro kartuziánský klášter ve Florencii, který se nedochoval.  V letech 1408 až 1418 pracoval Angelico na freskách v dominikánském klášteře v Cortoně v Toskánsku, které se nedochovaly. Poté až do roku 1436 žil v klášteře ve Fiesole, kde rovněž vytvořil řadu fresek a oltářní obraz zobrazující Kristovu slávu. Kristus je obklopen více než 250 postavami mezi nimiž zobrazil všechny významné dominikány.  V roce 1436 byl ve Florencii vybudován nový klášter San Marco a Fra Angelico se se skupinou mnichů z Fiesoly stal jeho prvním obyvatelem. To znamenalo zásadní zvrat v jeho životě i tvorbě. Dostal se tak do centra renesančních uměleckých aktivit a kromě toho získal významného ochránce v osobě Cosimo de ́ Medici, jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších členů městské Signorie. Na jeho podnět byl Fra Angelico pověřen výzdobou kláštera a obdržel zakázku na oltářní obraz pro chrám sv. Marka. Obraz dokončil v roce 1439 a dnes patří mezi nejčastěji reprodukovaná umělcova díla. Obraz Madony s dítětem obklopené anděli a světci měl na svou dobu neobyčejnou kompozici. Postavy zde netvoří pouhou stafáž, ale jsou zobrazeny v přirozených skupinkách, jakoby spolu hovořily o mimořádné události, které se staly svědky. Pro tento styl se ujal název „svatá konverzace“ a byl později často použit v dílech umělců jako byli Giovanni Bellini, Pietro Perugino nebo Raffael Santi.  V roce 1445 jej papež Evžen IV. povolal do Říma, aby vyzdobil kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu sv. Petra. Kaple však byla později odstraněna papežem Pavlem III. Podle pozdějších pramenů bylo umělci papežem nabídnuto arcibiskupství ve Florencii, ale on ze skromnosti odmítl a sám nabídl za sebe náhradu. Na žádost papeže odešel se svým žákem Benozzo Gozzolim do Orvieta, kde pracoval na výzdobě katedrály. Tuto práci nedokončil, neboť byl opět povolán do Říma, aby vytvořil fresky pro soukromou kapli papeže Mikuláše V. zobrazující umučení sv. Štefana a sv. Vavřince. Fresky v kapli Madonna di San Brizio v Orvietu dokončil později Luca Signorelli.  V roce 1449 se vrátil do starého kláštera ve Fiesole, kde se stal převorem. V roce 1455 navštívil Řím, aby dokončil výzdobu kaple papeže Mikuláše V. a při této práci zemřel. Byl pohřben v chrámu Santa Maria sopra Minerva.  Ačkoliv ve všeobecném povědomí byl již dávno zapsán jako Blahoslavený Angelico, formální blahoslavení učinil až papež Jan Pavel II. v roce 1982. V Římské martyrologii je zapsán jako „Beatus Ioannes Faesulanus, cognomento Angelicus“ (Blahoslavený Jan z Fiesoly zvaný Andělský). Svátek se slaví v den jeho úmrtí 18. února.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Fra Angelico namaloval řadu oltářních obrazů a fresek, které se vyznačují prostými liniemi a živou barevností. Častým námětem v jeho tvorbě bylo Zvěstování. Pomineme-li, že fresky, které pokud nebyly zničeny pozdějšími přestavbami, se nacházejí na původních místech, je dnes umělcovo dílo rozptýleno po galeriích celého světa.  Další jednotlivá díla se nacházejí ve Florencii, Parmě, Pise a v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Fra Angelico (v Itálii znám jako Il Beato Angelico), vlastním jménem Guido di Pietro, řeholním jménem Jan z Fiesole (? 1395, Vicchio di Mugello – 18. února 1455, Řím) byl italský mnich a malíř rané renesance.", "tgt_summary": "Fra Angelico (born Guido di Pietro; February 18, 1455) was an Italian painter of the Early Renaissance, described by Vasari in his \"Lives of the Artists\" as having \"a rare and perfect talent\". He earned his reputation primarily for with the series of frescoes he made for his own friary, San Marco, in Florence.", "id": 2090662}
{"src_title": "Arabská astrologie", "tgt_title": "Astrology in medieval Islam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když arabský vojevůdce Omar rozkázal v roce 641 spálit zbytky kdysi slavné alexandrijské knihovny s poukazem, že ty knihy buď již obsahují vědomosti obsažené v Koránu a jsou tak zbytečné, nebo tyto informace neobsahují a jsou tedy škodlivé, shořelo také mnoho řecky psaných astrologických spisů z helénského období. Přesto to byl právě islám, který se po pádu Říše římské stal nositelem vzdělanosti a poznání na mnoho století. Jistý fatalismus islámského náboženství byl astrologii poměrně nakloněn, a tak se staré astrologické tradice zpočátku vyučovaly a rozvíjely na muslimských universitách v Bagdádu a Damašku, kde působily velké skupiny astrologů v astrologických observatořích.  Koncem 8. století vznikl překlad indického astrologického textu \"Súrja Siddhánta\" do arabštiny a v 9. století začali arabští astrologové překládat klasická řecká astrologická díla například Ptolemaiova a Dorotheova. Arabští učenci do svých nauk zakomponovávali i zbytky poznatků babylónské a perské astrologie, které unikly prvotnímu náboženskému ničení. V roce 1030 sepsal o indických heliocentrických teoriích spis \"Ta'rikh al-Hind\" („Indické kroniky“) arabsky píšící perský astrolog Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní.  Od počátku 11. století převzaly roli hlavních center astrologických nauk islámské university na evropském území, v tehdejším islámském Španělsku. Svými astrologicko-lékařskými poznatky vynikaly zejména university v Grenadě a Seville. Prostřednictvím židovské migrace, která byla tolerována v muslimské i křesťanské oblasti Evropy, se tyto nauky šířily i do zbytku kontinentu.  Arabských astrologických spisů, včetně arabských překladů klasických spisů řeckých, se od poloviny 12. století v jižní Evropě ujímaly i některé křesťanské školy (např. ve francouzském Chartres), jejichž představitelé tato díla opětovně překládali do latiny. Tyto překlady stály u znovuzrození západní astrologické tradice a šířily se po celém kontinentu, dokonce až do Čech. V Evropě byly překonány až po staletích nástupem renesance a přímými překlady znovuobjevených helénských astrologických spisů z řečtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Arabské body.", "content": "Jako arabské body jsou v astrologii označovány spekulativní body v horoskopu vypočítávané pomocí jednoduchých rovnic z ekliptikálních délek jiných prvků horoskopu (planety, ascendent, domy apod.) Nejsou sice původním přínosem arabské astrologie, ale v této tradici se jejich vypočítávání značně rozšířilo a zdokonalilo. Jejich soupisy zachovali ve svých dílech např. Albumasar a Aliboron, z nich čerpali středověcí astrologové v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arabská astrologie je jednou z historických astrologických tradic, která udržovala a dále rozvíjela poznatky babylónských a helénských astrologů. Začala se rozvíjet spolu s územní expanzí islámu na Blízkém východě a ve Středomoří zhruba od 6. století po Kr. a vyvrcholila za vlády dynastie Abbásovců v 9. a 10. století. Na konci středověku se prostřednictvím islámských universit na evropském území přenesla do západní astrologické tradice.", "tgt_summary": "Some medieval Muslims took a keen interest in the study of astrology, despite the Islamic prohibitions: partly because they considered the celestial bodies to be essential, partly because the dwellers of desert-regions often travelled at night, and relied upon knowledge of the constellations for guidance in their journeys. After the advent of Islam, the Muslims needed to determine the time of the prayers, the direction of the Kaaba, and the correct orientation of the mosque, all of which helped give a religious impetus to the study of astronomy and contributed towards the belief that the heavenly bodies were influential upon terrestrial affairs as well as the human condition. The science dealing with such influences was termed astrology (Arabic: علم النجوم \"Ilm an-Nujūm\"), a discipline contained within the field of astronomy (more broadly known as علم الفلك \"Ilm al-Falak\" 'the science of formation [of the heavens]'). The principles of these studies were rooted in Arabian, Persian, Babylonian, Hellenistic and Indian traditions and both were developed by the Arabs following their establishment of a magnificent observatory and library of astronomical and astrological texts at Baghdad in the 8th century.", "id": 2108267}
{"src_title": "Olymp", "tgt_title": "Mount Olympus", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Severní a západní hranici pohoří vymezuje tok řeky Mavroneri, která tak odděluje Olymp od masivu Pieria. Na jihu tvoří hranici pohoří údolí řeky Pleria, dělící nižší část pohoří – \"Kato Olympos\" – od skupiny Ossa. Soluňský záliv ohraničuje Olymp od východu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Složení horstva je tvořeno několika plášti. V jádru se nacházejí krystalické horniny (žula, břidlice), jež jsou ve vnějších vrstvách obaleny vápencovými usazeninami. Na pohoří je dodnes patrno původní zalednění, ač se nachází na jihu Evropy. Výrazné jsou zejména stopy ve formě silného zvětrávání hornin a svahů, nápadné věže a skalní útvary.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Geograficky je masiv řazen do Thrácko-makedonské soustavy. Pohoří je tvořeno jediným, vějířovitě tvarovaným hřebenem skládajícím se ze sedmi vrcholů. Tento hřeben výrazně převyšuje blízké údolí Kania, kterému tvoří dominantu.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Hlavní hřeben je tvořen sedmi nejvyššími vrcholy. Dalších 46 vrcholů v pohoří Olymp převyšuje hranici 2000 metrů a 47 má výšku mezi 1000–2000 metry.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Okolí hory bylo již v roce 1938 prohlášeno za národní park z důvodu bohaté fauny (vlk, dravci) a flory, v níž jsou zastoupeny i endemické druhy (borovice černá, druhy alpínek aj.). Od roku 1981 je toto území o rozloze 4 000 ha zapsáno na seznam biosférických rezervací UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Pro většinu Řeků má Olymp až posvátný význam. Je také znám z řecké mytologie. Když zuřila válka mezi bohy a Titány, bohové se usadili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys. Olymp se tak stal sídlem nejvýznamnějších řeckých bohů: Dia, jeho sourozenců Poseidóna, Háda, Héry, Hestie, Démétér, jeho potomků Athény, Apollóna, Artemidy, Héfaista, Herma, Area. Další tam byli přivedeni a přijati později, např. Afrodíté, Dionýsos a jiní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod masivu Olympu Mytikas uskutečnili v roce 1913 Švýcaři Daniel Baud Bovy a Frédéric Boissonas, doprovázení Řekem Christosem Kakalosem. Poslední ze čtyř olympských štítů, Stefani, zdolal v roce 1921 švýcarský topograf M. Kurz, doprovázený opět Ch. Kakalosem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olymp () je pohoří nacházející se v Řecku. Nejvyšší horou pohoří je Mytikas (2917 m). Tyčí se nad Soluňským zálivem mezi údolími řek Pinios a Aliákmon. V řecké mytologii bývá označován za sídlo bohů.", "tgt_summary": "Mount Olympus (; \"Olympos\", for Modern Greek also transliterated \"Olimbos\", or ) is the highest mountain in Greece. It is located in the Olympus Range on the border between Thessaly and Macedonia, between the regional units of Pieria and Larissa, about southwest from Thessaloniki. Mount Olympus has 52 peaks and deep gorges. The highest peak, Mytikas (Μύτικας \"Mýtikas\"), meaning \"nose\", rises to. It is one of the highest peaks in Europe in terms of topographic prominence.", "id": 1591962}
{"src_title": "Bitva u Sokolova", "tgt_title": "Battle of Sokolovo", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Vojáci 1. čs. samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujki, odkud vyrazili na 350kilometrový pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Pochodovalo se v noci, jelikož přes den hrozily nálety letadel Luftwaffe. Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března 1943. Zde si vojáci odpočinuli a 2. března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol – udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. A tak se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá, a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky. Velitel praporu Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty, nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvo a raketomety, umístěné za řekou Mža, a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku. Od 6. března čs. průzkumné oddíly několikrát narazily na Němce a při přestřelkách jich několik zastřelily. Byla to předzvěst rozhodujícího útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní bitva.", "content": "Dne 8. března 1943 v 11.00 hod. německého času, tedy asi ve 13.00 hod času moskevského zahájily jednotky 1. praporu pluku tankových granátníků 4 a motocyklový oddíl 6 postup na Sokolovo. Silná obranná palba 1. čs. praporu ze Sokolova a severního břehu Mži však donutila útočníky zastavit útok a stáhnout se zpět. Intenzita obranné palby totiž předčila německé očekávání. Zde je rozpor v čase útoku, který české prameny uvádějí v 13.30 hod. a tvrzení, že se jednalo o průzkum bojem, při kterém měly tři tanky zůstat na bojišti jako léčka a pomocí dýmovnic předstírat zničení a zaměřit se na čs. protitankové zbraně. Na základě svědectví lze rozhodně vyloučit, že se jednalo pouze o průzkum bojem. O dvě hodiny později začal druhý útok. Němci již měli sokolovskou obranu rozkrytou a po přeskupení vojsk zaútočili z jiného směru, čímž se jim podařilo Čechoslováky zaskočit. 1. čs. samostatný polní prapor ztratil jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet. Poté se rozhořel krutý boj, při kterém se však čs. vojáci nezalekli postupujících nepřátelských jednotek a snažili se je ničit protitankovými puškami a protitankovými granáty. Jelikož protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíře německých obrněnců, stříleli do pásů nebo z boku a do prostoru motoru. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale německá přesila byla veliká. Kolem páté hodiny odpolední vojáci zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. Ludvík Svoboda se rozhodl, že vyšle do protiútoku sovětské tanky. Pod prvním z nich se při přejezdu přes řeku probořil led, takže v podpoře první roty nebylo možné pokračovat. Tato událost však byla dobrou zprávou pro bránící se československá a sovětská vojska – bylo jasné, že německá tanková vojska již nemohou z chodu překročit řeku, protože led rychle taje. Svoboda tedy kolem sedmé hodiny nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. V důsledku minometného ostřelování bylo přerušeno telefonní vedení, byla zničena i radiostanice. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal. Stejně tak se tam nepodařilo proniknout spojkám, které byly německými vojáky zlikvidovány. A tak u sokolovského kostela pokračoval hrdinný boj, ve kterém čs. vojáci dokazovali své kvality i svoji statečnost. Padl nadporučík Otakar Jaroš, který dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý obrněnec protitankový granát, nebo zástupce velitele obrany Sokolova nadporučík Jaroslav Lohrer-Lom. Další teorie o Jarošově smrti hovoří o tom, že byl zraněný a přejel ho německý transportér.  Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal celou noc. Čechoslováci tak splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu. Němci však v bojových rozkazech měli za cíl pouze dobýt Sokolovo, další postup neměli v plánu, dokud nebyla dobyta jižněji položená Taranovka.", "section_level": 1}, {"title": "Skončení bojů.", "content": "Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty. Dne 11. března zachytili čs. radisté německou zprávu, díky které byl odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo. Po prolomení obranných pozic jižně pod Charkovem hrozilo 1. čs. samostatnému praporu obklíčení, a tak se vydal na taktický ústup. Tragicky skončil osud čs. zraněných a zajatých vojáků. Čeští vojáci totiž věděli, že jako občané protektorátu mohou být za údajnou „vlastizradu“ popraveni, a tak se do zajetí dostávali v drtivé většině jen z důvodu zranění či bezvědomí. Těžce ranění Čechoslováci, kteří byli hospitalizováni v nemocnici v Charkově, byli po obsazení města Němci 14. března 1943 nemilosrdně postříleni. Z dvaceti zajatých jich pět Němci odvezli do protektorátu k propagandistickým účelům, poté byli patrně totálně nasazeni v Říši, jeden z nich byl po válce internován v sovětském pracovním táboře, gulagu.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz bitvy v politice a kultuře.", "content": "V komunistickém Československu byla bitva využívána jako propagandistický nástroj. Probíhaly její velkolepé oslavy, přičemž se jednalo o komunistickou propagandu „věčného“ a nerozborného přátelství Československa se Sovětským svazem; na konkrétní hrdiny však bylo zapomínáno. Pouze jeden z nich, Otakar Jaroš, který byl in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec posmrtně vyznamenán titulem „Hrdina Sovětského svazu\", byl naopak zcela neoprávněně označován „mladý komunista“, i když tento prvorepublikový důstojník neměl s komunisty nic společného.  Názory účastníků bitvy, které by narušily propagandistický obraz o bitvě, mohly být v Česku publikovány až po pádu komunismu. Artur Alter se vyjádřil takto: \"„V průběhu tří dnů padlo a bylo zraněno na 500 vojáků, většinou židovských. Plukovník Svoboda nás tehdy použil jako strategických pokusných králíků v boji proti Němcům.“\" Ještě tvrději se vyjádřil Karel Hahn: \"„Považuji bitvu za velký debakl. Bylo to velmi neodpovědné, poslat lidi s obyčejnými puškami proti německým tankům a motorizovaným vojskům. Ruská podpora pozůstávala jen z několika děl, ale Rusové byli první, kteří z boje utekli. Morálku a celistvost naší jednotky udržoval více kapitán Lomský než Svoboda. To, co se o tom všem potom oficiálně psalo, to už byly vykonstruované legendy, kterých bylo třeba z propagačních důvodů.“  Navzdory zpochybňování některých událostí či bagatelizování této historické bitvy se historikové na základě historických dokumentů ztotožňují s jejím oficiálním výkladem a Armáda České republiky se k odkazu této bitvy hrdě hlásí.  Na památku těchto událostí se \" \"Po vzoru sokolovských hrdinů za další budovatelské úspěchy, za světový mír \"\" konaly pravidelné místní, okresní, krajské a celostátní SOKOLOVSKÉ ZÁVODY BRANNÉ ZDATNOSTI – SZBZ. Tyto sportovně výchovné závody vedené v \"\"Tradici našich hrdinů od Sokolova\"\" zpočátku organizovaly sokolské obce až do jejich rozpuštění v roce 1956. Od tohoto roku byly organizovány národním sportovním svazem tzv. Svazarmem – (svazem pro spolupráci s armádou) – konkrétně ústředním výborem v Praze. Tyto závody jednotlivců a tříčlenných hlídek od 15 let probíhaly často ve sněhu první víkend v březnu a celostátních přeborů se zúčastňovala i zahraniční družstva.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování ulic a dalších míst.", "content": "Po válce, a zejména v letech výročí bitvy, byly na řadě míst v Československu pojmenovány ulice na památku bitvy u Sokolova. Některé z nich sice byly po listopadu 1989 z politických důvodů přejmenovány, přesto se ulice \"Sokolovská\" stále vyskytuje ve zhruba třech desítkách českých a desítce slovenských měst.  Již v roce 1948 bylo u příležitosti 5. výročí bitvy přejmenováno město Falknov na Sokolov. Tento název je používán dodnes.  Nová stanice pražského metra, dokončená v roce 1974 mezi ulicí \"Sokolovská\" a autobusovým nádražím na Florenci, byla pojmenována \"Sokolovská\" a vyzdobena mozaikou zobrazující bitvu u Sokolova (stanice byla přejmenována v roce 1990).", "section_level": 2}, {"title": "Sokolov ve filmu a beletrii.", "content": "V roce 1974 režisér Otakar Vávra natočil dvojdílný film \"Sokolovo\", který je také silně poplatný době svého vzniku.  Pro děti téma bitvy u Sokolova zpracoval z retrospektivy Miroslav Ivanov v příběhu \"Kluci od Uralu\" (kniha \"Všude čeká dobrodružství\", Albatros : Praha, 1975).", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce bitvy.", "content": "V letech 2008 a 2013 se při příležitosti 65. a 70. výročí uskutečnila rekonstrukce bitvy u Sokolova. Osobně se jí zúčastnili i veteráni, kteří zde osobně bojovali, například plukovnice v.v. Marie Ljalková či generál Alexander Beer.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koncem února 1943 po mohutných ofenzívách Rudé armády ve Velké vlastenecké válce došlo k zastavení jejího postupu. V prostoru ukrajinského Charkova neměli Sověti souvisle pokrytou frontu, čehož využili Němci a vrhli se do protiútoku. A právě zde se ve vesnici Sokolovo (v češtině vžitý ruský název, – Sokolove) poblíž Zmijeva odehrála bitva 1. čs. samostatného praporu s jednotkami wehrmachtu.", "tgt_summary": "The Battle of Sokolovo took place on 8 and 9 March 1943, near the town of Sokolovo near Kharkiv in Ukraine when the ongoing attack of the Wehrmacht was delayed by joint Soviet and Czechoslovak forces. It was the first time that a foreign military unit, the First Czechoslovak Independent Field Battalion, fought together with the Red Army. Under the command of Ludvík Svoboda, later President of Czechoslovakia, the Czechoslovak soldiers delayed the advance of Germans to the Mzha river. On 13 March the position was abandoned as untenable due to the complete German encirclement of Kharkov.", "id": 151879}
{"src_title": "Otakar Jaroš", "tgt_title": "Otakar Jaroš", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Lounech v rodině strojvůdce rakousko-uherských státních drah Františka Jaroše a jeho manželky Anny, za svobodna Konopáskové. Celé dětství ale prožil v Mělníku, kam se rodina přestěhovala, když bylo Jarošovi 9 měsíců.  Jaroš v Mělníku navštěvoval reálné gymnázium. Studium ale nedokončil a přestoupil do Prahy na Vyšší elektrotechnickou školu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1934. Následně prošel odvodem a k 1. říjnu 1934 nastoupil k telegrafnímu praporu 3 v Trnavě vojenskou prezenční službu. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze, později pak nastoupil i studium na Vojenské akademii v Hranicích, ze které byl vyřazen 29. srpna 1937 v hodnosti poručíka telegrafního vojska.  Stal se důstojníkem z povolání. Postupně sloužil na pozicích velitele náhradní telegrafické roty, později se stal velitelem čety 4. roty u telegrafického praporu 4 v Prešově.  Otakar Jaroš byl velkým vlastencem a zastáncem masarykovských ideálů. Aktivně sportoval, chodil do Skautu i Sokola. Jeho strýcem byl František Konopásek, generál čs. armády popravený v březnu 1943 nacisty.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Sovětském svazu.", "content": "Po propuštění z armády kvůli obsazení zbytku Česko-Slovenska Jaroš krátce pracoval coby úředník na poště v Náchodě.  Odtud se až na třetí pokus dostal přes hranice do Polska, kde posléze vstoupil do čs. legionu, se kterým v rámci Východní skupiny československé armády v zahraničí přešel do sovětské internace. Zastával funkce velitele spojovací čety, velitele důstojnické školy i subalterního důstojníka školy. V lednu 1941 byl poslán do Moskvy jako radista, v dubnu téhož roku byl dokonce začleněn do zpravodajské skupiny určené k vysazení na Slovensku.  Po přepadení Sovětského svazu se nicméně vrátil k funkci radisty a pak i k ostatním Čechoslovákům internovaným v Orankách.  Při vzniku československé jednotky v Buzuluku byl jmenován velitelem výcvikové 1. roty. Od dubna do července 1942 pak předával své vojenské zkušenosti svým spolubojovníkům v rámci poddůstojnické školy. Na frontu odjel s 1. československým samostatným polním praporem v SSSR opět jako velitel 1. roty.  V březnu 1943 se stal velitelem obrany Sokolova. V boji dne 8. března v hodnosti nadporučíka hrdinsky padl.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Otakar Jaroš byl in memoriam vyznamenán jako první cizinec ve druhé světové válce i Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Ta se udělovala společně se sovětským Leninovým řádem, jehož se stal Jaroš také držitelem.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "\"Připomínky kpt. Jaroše (sochy, pamětní desky, ulice, aj.)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitán in memoriam Otakar Jaroš (1. srpna 1912 Louny – 8. března 1943 Sokolovo) byl československý důstojník, účastník zahraničního odboje, který padl v bitvě u Sokolova. Jako první cizinec ve druhé světové válce byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu.", "tgt_summary": "Otakar Jaroš (; 1 August 1912 – 8 March 1943) was a Czech officer in the Czechoslovak forces in the Soviet Union. He was killed in the Battle of Sokolovo and became the first member of a foreign army decorated with the highest Soviet decoration, Hero of the Soviet Union.", "id": 1701363}
{"src_title": "1. HFK Olomouc", "tgt_title": "1. HFK Olomouc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen v roce 1932 jako FK Holice 1932 a na pozemku, pronajatém od Solných mlýnů, si vybudoval pěkné oplocené škvárové hřiště. Do války hrál v olomouckých okresních soutěžích. Po Únoru 1948 spadal klub pod Sokol Holice, v roce 1950 přijal název Závodní sokolská jednota Holice. V roce 1953 byla znovu reorganizována tělovýchova, a tak klub dostal jméno TJ Spartak Holice. V roce 1968 se na 4 roky vrátil název Sokol Holice, od roku 1972 až do 1994 nesl klub jméno TJ Olomouc–Holice. Holice se celou tuto dobu pohybovalo na krajské a okresní úrovni.  V roce 1994 došlo ke sloučení s FC Lokomotiva Olomouc a návratu k tradičnímu názvu FK Holice 1932. V sezóně 1995/96 Holice poprvé v historii postoupila do divize, o tři roky později do MSFL, kterou hned jako nováček vyhrála, a dostala se tak do 2. ligy. Působení v profesionální soutěži donutilo vedení založit akciovou společnost, a to pod názvem 1. HFK Olomouc, jak se klub od sezóny 2001/02 jmenuje. Před sezónou 2004/05 byl do HFK Olomouc sloučen FK Hodolany se všemi mládežnický družstvy. Hodolany byly založeny v roce 1912, a patřily tak mezi nejstarší kluby na Moravě. K osamostatnění a obnově hodolanského klubu došlo v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "1. HFK Olomouc „B“.", "content": "1. HFK Olomouc „B“ je rezervní tým Olomouce, hrající od sezóny 2019/20 I. A třídu Olomouckého kraje (6. nejvyšší soutěž). Největšího úspěchu dosáhl klub v sezónách 2008/09, 2009/10 a 2017/18, kdy se v Přeboru Olomouckého kraje (5. nejvyšší soutěž) umístil na 2. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:  Poznámky:", "section_level": 2}], "src_summary": "1. HFK Olomouc (celým názvem: První holický fotbalový klub Olomouc) je český fotbalový klub, který sídlí v moravském městě Olomouc (městská část Holice) v Olomouckém kraji. Od sezóny 2013/14 působil v Moravskoslezské fotbalové lize (3. nejvyšší soutěž), z níž v ročníku 2017/18 sestoupil do Divize E. Klubové barvy jsou černá a bílá.", "tgt_summary": "1. HFK Olomouc is a football club in the Czech Republic, based in Olomouc. The club is currently playing in the Moravian–Silesian Football League. The club previously played in the Czech 2. Liga from 2005–06 until relegation in the 2008–09 season. In 2012–13, HFK Olomouc finished third in the Second Division but were relegated due to financial difficulties.", "id": 1893426}
{"src_title": "Alexandr Pavlovič Alexandrov", "tgt_title": "Aleksandr Pavlovich Aleksandrov", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Alexandr Alexandrov pochází z Moskvy, je ruské národnosti. Oba jeho rodiče pracovali v konstrukční kanceláři Koroljova už před II. světovou válkou. Alexandr po základní a střední škole absolvoval povinnou základní vojenskou službu, pak roku 1964 nastoupil do Koroljovovy konstrukční kanceláře jako technik. Při tom absolvoval večerní studium na Baumanově moskevské vysoké technické škole, zdárně jej ukončil v roce 1969. Poté byl přijat ke konstrukci řídících soustav kosmických přístrojů. Stal se postupně inženýrem, starším inženýrem, náčelníkem skupiny konstruktérů.  Roku 1970 vstoupil do komunistické strany. Angažoval se v Komsomolu, v letech 1970–1974 byl členem jeho ústředního výboru a předsedal Radě mladých vědců při ÚV Komsomolu.  Projevil zájem o kariéru kosmonauta, 4. března 1974 obdržel souhlas hlavní lékařské komise, ale do oddílu kosmonautů NPO Eněrgija byl zařazen až 8. prosince 1978. Dvouletý základní výcvik absolvoval v Eněrgiji.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "V červnu 1981 byl s Vladimirem Džanibekovem, později zaměněném Vladimirem Ljachovem, jmenován do rezervní (třetí) posádky 1. základní expedice na Saljut 7. V této, i ve všech dalších posádkách zastával, jak bylo pro kosmonauty z Eněrgije pravidlem, funkci palubního inženýra. Po úspěšném zahájení expedice v květnu 1982 dvojice Ljachov, Alexandrov postoupila do role náhradníků 2. základní expedice. Ta se však nedokázala spojit se stanicí (let Sojuzu T-8 v dubnu 1983). Ljachov a Alexandrov pak postoupili na první místo v pořadí.  K orbitální stanici Saljut 7 vzlétl 27. června 1983 v lodi Sojuz T-9, společně s ním z kosmodromu Bajkonur odstartoval Vladimír Ljachov. Na stanici pracovali jako druhá základní posádka. U Saljutu 7 byl zároveň připojen Kosmos 1443 jako nákladní loď, po čase jej vystřídal se zásobami Progress 17 a po neplánovaném prodloužení letu i Progress 18. Během letu dvakrát vystoupil do vesmíru, celkem na 5 hodin a 44 minut, let trval 149 dní, 10 hodin a 46 minut. 23. listopadu 1983 pak kosmonauti v pořádku přistáli v kabině s padáky na Zemi.  V září 1984 se s Alexandrem Viktorenkem a Jevgenijem Salejem stal členem záložní posádky 5. základní expedice na Saljut 7, v březnu 1985 však přešel do zálohy (velitelem posádky byl Leonid Popov) pro „opravářskou“ expedici, která odstartovala v Sojuzu T-13 začátkem června 1985. Od listopadu 1985 cvičil opět s Viktorenkem v záloze 1. základní expedice na stanici Mir. V prosinci 1986 byl k Viktorenkovi a Alexandrovovi přiřazen Syřan Muhammed Ahmad Fariz a vzniklá trojice určena 1. návštěvní expedicí na Mir.  Do vesmíru trojice odstartovala z Bajkonuru 22. července 1987 v Sojuzu TM-3. O dva dny později se spojili s Mirem, Alexandrov v 2. základní posádce zaměnil Alexandra Lavejkina, který musel přerušit let v důsledku zdravotních problémů, a po několikadenním společném pobytu na Miru Viktorenko, Lavejkin a Faríz přistáli 30. července 1987 v Sojuzu TM-2. Alexandrov a Romaněnkem zůstali na stanici až do prosince 1987, kdy je vystřídali Vladimir Titov a Musa Manarov z 3. základní expedice. Podruhé strávil ve vesmíru 160 dní, 7 hodin a 17 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Po letech.", "content": "Nový rok po přistání strávil na kosmodromu se svou rodinou a do Hvězdného městečka se vrátil 12. ledna 1988. V Kremlu byli všichni kosmonauti vyznamenáni 18. ledna 1988.  V květnu – červenci se připravoval k třetímu kosmickému letu jako člen „kazašské“ návštěvní expedice na Mir, s Valerijem Korzunem a Toktarem Aubakirovem, ale po sloučení „kazašské“ a „rakouské“ návštěvní expedice z posádky vypadl. O dva roky později, 26. října 1993, odešel z oddílu kosmonautů. Už od roku 1987 byl vedoucím Letové služby RKK Eněrgija, ve funkci zůstal do 30. října 2006, kdy přešel na místo poradce prezidenta společnosti.  Pracoval ve Federaci kosmonautiky SSSR, byl též viceprezidentem ruské pobočky Asociace výzkumníků kosmu (). Roku 1995 neúspěšně kandidoval do Státní dumy.  Alexandr Alexandrov je ženatý, manželka pracovala také v Eněrgiji, narodil se jim syn Sergej (1977–2000) a dcera Irina (1982).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Pavlovič Alexandrov (, * 20. února 1943 Moskva) je bývalý sovětský kosmonaut (resp. od roku 1991 kosmonaut Ruska) z orbitálních stanic a Sojuzů a dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu (23. listopadu 1983 a 29. prosince 1987).", "tgt_summary": "Aleksandr Pavlovich Aleksandrov (; born February 20, 1943) is a former Soviet cosmonaut and twice Hero of the Soviet Union (November 23, 1983, and December 29, 1987).", "id": 1535968}
{"src_title": "Tasemnice dlouhočlenná", "tgt_title": "Taenia solium", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Tělo dospělé tasemnice \"T. solium\" se skládá ze skolexu (hlavičky) a několika set proglotid (článků). Dospělé tasemnice dosahují délky 2–4 metrů. Skolex je kvadratický, o velikosti 1 mm a je opatřen 4 přísavkami. Na skolexu prominuje rostellum opatřené dvěma řadami háčků (celkem 22–32 háčků). Podobně jako u ostatních tasemnic tvoří každý článek samostatnou reprodukční jednotku vybavenou vaječníky, dělohou a testes. Děloha vybíhá do stran do 7–12 tupě zakončených větví. Vajíčka měří 31–43 μm, jsou kulovitého či oválného tvaru a nejsou morfologicky odlišitelná od \"T. saginata\".", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a vývojový cyklus.", "content": "Dospělý jedinec je přichycen ke sliznici duodena nebo jejuna pomocí přísavek a rostela s háčky. Na posteriorním konci dozrávají proglotidy, jež se postupně oddělují a odcházejí s faeces nebo samovolně ven z hostitele. Jeden zralý proglotid obsahuje přibližně 80 000–100 000 převážně oplozených vajíček. Oplozená vajíčka obsahují uvnitř již larvální embryo se šesti háčky (larva se označuje jako onkosféra či hexakant). Mezihostitel (prase) se nakazí pozřením vajíček, ze kterých se v tenkém střevě uvolní larva onkosféra. Ty penetrují střevní stěnou a pronikají do krevního oběhu, kterým jsou rozneseny do všech orgánů, především do kosterní a srdeční svaloviny, dále také do očí, jater nebo mozku. Jakmile se onkosféra uchytí, přemění se v cysticerkus neboli boubel (v literatuře se odborně označuje jako \"cysticercus cellulosae\"). Cysticerkus je plně vyvinutý za 75 dní. Cysticerkus je bílý či transparentní, oválný, měchýřkovitý útvar o velikosti 5 × 10 mm. Uvnitř měchýřku je invaginovaný protoskolex s 4 přísavkami a 2 řadami háčků. Někteří autoři uvádějí, že cysticerky žijí ve svalovině prasete 3–6 let, poté kalcifikují a nejsou již infekceschopné. Člověk se nakazí konzumací nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa či orgánů s cysticerky. Ve střevě člověka se skolex z cysticerku přichytí ke sliznici a za 5–12 týdnů dospívá v dospělou tasemnici. Dospělá tasemnice žije 4–5 let, výjimečně až 25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o tasemnici dlouhočlenné pocházejí z dob starověkého Řecka. Již v této době byly popsány měchýřkovité útvary ve svalovině prasat a vepřové maso bylo označováno jako nečisté. Aristoteles dal ve svých spisech detailní popis těchto měchýřků ve svalovině prasat a dokonce si povšiml, že jejich výskyt souvisí se způsobem ustájení prasat. Fakt, že staří Řekové považovali prasata jako nečistá, inspiroval pravděpodobně i proroka Mohameda k vydání úplného zákazu konzumace vepřového v Koránu.  Cysticerky u lidí, jakož i nálezy vajíček \"Taenia\" sp. ve střevech byly zjištěny u mumií v Egyptě datovaných do období 100-200 let před naším letopočtem.  První popis neurocysticerkózy u lidí učinil Rumler v roce 1558, když při pitvě zesnulého pacienta s epilepsií si povšiml měchýřků v mozku. Rovněž Panarolus v roce 1652 pozoroval obdobné měchýřky v mozkové tkáni při pitvě člověka, který trpěl záchvaty. Fakt, že se jedná o parazita, však objevil až Marco Malphigi v roce 1697, jenž si povšiml, že uvnitř měchýřků je obsažen skolex neboli hlavička tasemnice. To, že dlouhá článkovaná tasemnice ve střevech a měchýřkovité boubele ve svalovině prasat či cysty v lidském mozku mají něco společného, nebylo známo až do poloviny 19. století. Nejprve si Johann Goeze v roce 1784 povšiml podobnosti cyst ve svalovině prasat a cyst u zemřelých pacientů. Teprve však německý lékař, Friedrich Küchenmeister, který měl parazitologii jako zálibu, stojí za objevem vývojového cyklu tasemnice. Küchenmeister byl přesvědčen, že skolexy v měchýřku a skolex dlouhé tasemnice jsou si natolik podobné, že se musí jednat o různé formy jednoho a téhož parazita. V řadě experimentů dal zkrmit články tasemnice králíkům, přežvýkavcům či hlodavcům a naopak svalové boubele z těchto hostitelů dal zase kočkám, psům či liškám. Potvrdil tak jako první na světě, že tasemnice rodu \"Taenia\" sp. mají vždy své specifické mezihostitele a konečné hostitele. Poté pokračoval v experimentech i u lidí. Ve svých kontroverzních pokusech podával vězňům odsouzeným k smrti pokrmy z vepřového masa s boubelemi. Při pitvě pak u popravených vězňů pozoroval malé tasemničky ve střevech. Küchenmeister tak prokázal, že člověk se nakazí pozřením boubelí z infikovaného prasete. Spojitost mezi neurocysticerkózou u lidí a tasemnicí dlouhočlennou však byla prokázána až mezi lety 1930 až 1960.", "section_level": 1}, {"title": "Taenióza a cysticerkóza.", "content": "Jakožto definitivní hostitel se člověk nakazí cysticerky z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa, což vede k uchycení skolexu ve střevě a vývoji dospělé tasemnice. Onemocnění se označuje jako taenióza. Často probíhá bez příznaků nebo se může projevit průjmem, bolestí břicha. Dalšími možnými příznaky je nevolnost, zvracení, střídání průjmu se zácpou či poruchy trávení. Hlavním nebezpečí však spočívá v tom, že člověk s dospělou tasemnicí \"T. solium\" je zdrojem vajíček, která vylučuje stolicí. Představuje tak riziko vzniku cysticerkózy pro sebe a pro lidi ve svém okolí.  Závažnější formou onemocnění člověka je cysticerkóza (larvální stádia \"T. solium\" v různých orgánech), při které člověk figuruje jako mezihostitel tasemnice, podobně jako je tomu u prasat. Cysticerkóza je charakterizována přítomností cysticerků \"T. solium\" v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ve svalech, podkoží nebo v očích. Na neurocysticerkózu zemře na světě ročně padesát tisíc lidí. Cysticerky v mozku jsou rovněž hlavní příčinou získané epilepsie v rozvojových zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Ve většině západních vyspělých zemích byl parazit prakticky eradikován. Nicméně stále existují velmi sporadické nálezy cysticerkózy prasat v některých evropských státech. Vhodné podmínky pro výskyt tasemnice představují drobnochovy prasat ve východní Evropě.  V ČR se tasemnice dlouhočlenná nevyskytla již řadu let. Jeden z posledních případů \"T. solium\" u člověka v ČR byl diagnostikován u Jana Wericha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tasemnice dlouhočlenná (\"Taenia solium\" Linné, 1758) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae, jehož dospělí jedinci parazitují v tenkém střevě člověka. Mezihostitelem je prase domácí nebo prase divoké. Přítomnost dospělých tasemnic ve střevě člověka se označuje jako taenióza. Člověk může zároveň sloužit jako mezihostitel – larvy v orgánech. V tomto případě se jedná o závažné onemocnění zvané cysticerkóza.", "tgt_summary": "Taenia solium is the pork tapeworm, belongs to the cyclophyllid cestode family Taeniidae. It is found throughout the world and is most common in countries where pork is eaten. It is a tapeworm which has humans as its definitive host and often pigs as intermediate or secondary host. It may be transmitted to pigs through human faeces contaminating their fodder, and back to humans through consumption of uncooked, or under-cooked, pork that contains tapeworm cysts. Pigs ingest tapeworm eggs, which develop into larvae, then into oncospheres, and ultimately into infective tapeworm cysts. An ingested tapeworm cyst grows into an adult worm in human small intestines.", "id": 2437626}
{"src_title": "David Navara", "tgt_title": "David Navara", "src_document": [{"title": "Šachová kariéra.", "content": "Podle svých slov se šachy začal učit v šesti letech z učebnic. Již v roce 1993 vyhrál ve své kategorii mistrovství České republiky. O rychlý růst se starali přední šachoví trenéři Josef Přibyl, Luděk Pachman či Vlastimil Jansa. V juniorských kategoriích vybojoval několik medailí ze světových turnajů. Ve 14 letech získal titul mezinárodního mistra, velmistrem se stal šest dní před svými 17. narozeninami. Už rok před tím získal 7 bodů z 9 partií na mistrovství Evropy družstev.  V roce 2003 vyhrál open turnaj Memoriál Akiby Rubinsteina v Polanica-Zdróji. Českou jedničkou se stal 1. července 2003, kdy také překročil v Elo hranici 2600 bodů a poprvé se dostal do první stovky světového žebříčku.  Na mistrovství Evropy jednotlivců v roce 2004 v Antalyi v Turecku obsadil jako čtrnáctý nasazený šesté místo se 7,5 body (+5-2=5) včetně remízy s mistrem Evropy Ivančukem.  V roce 2005 se zúčastnil Světového poháru FIDE, ve kterém ale vypadl v prvním kole s Predragem Nikolićem. V těchto letech dvakrát v řadě zvítězil v šachovém mistrovství republiky.  Zazářil na 37. šachové olympiádě v Turíně v roce 2006, kde na první šachovnici proti nejsilnějším světovým hráčům vybojoval 8,5 bodu z 12 partií.  Na začátku roku 2007 se jako náhradník za Alexandra Morozeviče poprvé dostal do nejsilnější skupiny superturnaje v nizozemském Wijk aan Zee. Od tamních pořadatelů dostal přezdívku \"Expres Navara\", jíž dostál hlavně v první části turnaje. Nakonec obsadil sedmé místo s 6,5 body z 13 partií (+3-3=7) včetně výhry nad exmistrem světa Ruslanem Ponomarjovem a dvou cenných remíz černými figurami s mistry světa Kramnikem a Topalovem.  Jarní a letní měsíce ale pro Navaru přinesly značné ztráty, hlavně vinou špatných výsledků v ligových soutěžích v Česku, Německu a Velké Británii. Jeho Elo se propadlo na 2656 bodů. V srpnu ale dosáhl velkého úspěchu, když zvítězil v otevřeném turnaji v rapid šachu v Mohuči (v konkurenci např. tehdejší světové čtyřky Ivančuka). Turnaj v předchozích letech sloužil jako kvalifikace do klání o titul mistra světa v rapid šachu, pořádaných rovněž v Mohuči. Navara získal 9,5 bodu z 11 partií.  V květnu 2010 vyhrál potřetí mistrovství ČR v šachu, které se hrálo jako otevřený turnaj v Ostravě, ziskem 8,5 bodu z 9 partií a s dvoubodovým náskokem před Tomášem Polákem.  V září 2011 zaujal na světovém poháru hraném v Chanty-Mansijsku, když v závěru vyhrané partie nabídl svému soupeři Ukrajinci Mojsejenkovi remízu. Mojsejenko jej dříve v průběhu partie obvinil, že zavadil o krále, a tedy by jím měl hrát. Na svém požadavku Mojsejenko netrval, nicméně na konci partie přijal návrh remízy, který Navara učinil, aby nebyly spekulace, že zvítězil nečestně. Oba dostali za sportovní chování zvláštní cenu od guvernérky Chantymansijského autonomního okruhu Natalije Komarové.  Navara také sehrál několik oddělených zápasů, v Praze například remizoval v roce 2005 s Anatolijem Karpovem 1:1 (+0-0=2) a v roce 2006 s Borisem Gelfandem 2:2 (+1-1=2). V roce 2008 prohrál v rapid zápase s Kramnikem v Praze 2,5:5,5 (+1-4=3), v roce 2010 s Judit Polgárovou v Praze 2:6 (+1-5=2).  V září 2011 změnil mateřský klub, když přestoupil z Prahy do prvoligového šachového klubu v Novém Boru.  Úspěchem skončilo Mistrovství ČR v šachu 2013, kdy vyhrál s velkým náskokem 2,5 bodu a performance 2878 Elo.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Od roku 2004 studoval obor logika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil v roce 2010 (Mgr., diplomová práce: \"Protokolární a pozorovací věty\").", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "Je věřící křesťan, pokřtěný v Českobratrské církvi evangelické.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Navara (* 27. března 1985) je současný český šachista patřící do světové špičky. Zatím nejvýše figuroval v žebříčku FIDE v říjnu 2006, kdy byl na 13. místě.", "tgt_summary": "David Navara (born 27 March 1985) is a Czech chess player, the highest-ranked of his country. Awarded the title of Grandmaster by FIDE in 2002, he is a nine-time national champion (in 2004, 2005, 2010, 2012, 2013, 2014, 2015, 2017 and 2019).", "id": 401079}
{"src_title": "Malmbanan", "tgt_title": "Iron Ore Line", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba trati.", "content": "Stavba trati byla zahájena v roce 1884 a první byl v roce 1886 dokončen úsek Luleå – Boden, v roce 1887 byla železnice prodloužena až do Gällivare. První vlak s železnou rudou se vydal na trasu Gällivare – Luleå 12. března 1888. Krátce poté byl provoz zastaven, neboť trať byla poškozena v důsledku tání sněhu a rozmrzání spodku. Oprava poškozené trati se protáhla a provoz byl obnoven až 23. března 1892.  Stavba dalších úseků se rozeběhla až v roce 1898. Úsek Gällivare – Kiruna byl dokončen na podzim roku 1899. První osobní vlak do Narviku dorazil 6. listopadu 1902. Oficiálně byla trať otevřena králem Oskarem II. 14. července 1903.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrizace.", "content": "Na celé trati byl nejdříve parní provoz, ale hlavně v pohraničním horském úseku zvládaly parní lokomotivy vozbu těžkých rudných vlaků jen s velkými obtížemi. Proto švédské státní dráhy SJ zahájily elektrizaci nejnáročnějšího úseku Kiruna – Riksgränsen. V tomto úseku elektrizovaném napájecí soustavou 16 kV 15 Hz (v roce 1923 upravena 16 kV a 16 2/3 Hz) byl zahájen elektrický provoz v roce 1915 a během 20. let 20. století byla postupně elektrizována celá trať. Na trati je využíván proces rekuperace, kdy nákladní vlaky pohánějí cestou z kopce vlaky jedoucí v protisměru.", "section_level": 2}, {"title": "Provozování dráhy.", "content": "V minulosti byly provozovatelem dráhy jednotlivé unitární státní železnice: Statens Järnvägar (SJ) ve Švédsku a Norges Statsbaner (NSB) v Norsku. Provozovatelem švédského úseku se v roce 1988 stala společnost Banverket, která vznikla vyčleněním od SJ. 1. dubna 2010 převzala její úlohu agentura Trafikverket. Od roku 1996 je provozovatelem norského úseku organizace Jernbaneverket. Ta byla 1. ledna 2017 nahrazena nově zřízenou organizací Bane NOR.  Tyto společnosti jsou odpovědné také za údržbu a rozvoj této železnice. Na počátku 21. století směřovaly významné investice do zesilování železničního spodku a svršku pro zvýšení hmotnosti na nápravu. Od roku 2007 by tak měla celá trať zvládat provoz vozidel s nápravovým tlakem 30 tun.  Od 1. září 2015 do 1. září 2017 probíhal v úseku Malmberget – Luleå zkušební provoz rudných vlaků ložených na nápravový tlak 32,5 t. Trafikverket pak zahájil úpravy tratě tak, aby mohl být zahájen běžný provoz takto ložených vlaků. LKAB se současně snaží prosadit zvýšení nápravového tlaku i ve směru na Narvik, zkušební provoz by měl být zahájen na podzim 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Provozování drážní dopravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nákladní doprava.", "content": "Jak bylo obvyklé v celé Evropě, provozovatelem drážní dopravy na území daného státu byla vždy státní železnice a nejinak tomu bylo i na Malmbanan. S rychlou liberalizací železniční dopravy ve Švédsku se však situace začala měnit a dnes na této trati narazíme na nákladní vlaky několika dopravců.  Nejvíce vlaků zde provozuje společnost MTAB/MTAS, která přepravuje především železnou rudu do přístavů na obou koncích trati. Mezi další významné dopravce patří společnosti Green Cargo AB (vznikla rozdělením SJ v roce 2000), CargoNet AS (společný podnik NSB a Green Cargo), Ofotbanen AS či TGOJ Trafik AB.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní doprava.", "content": "Dopravu osobních vlaků převzala v roce 2000 od státních drah společnost Svenska Tågkompaniet AB, ovšem provozovala je jen do roku 2003. Jejím nástupcem je dopravce Connex Sverige AB (od 1. 12. 2006 změnila název na Veolia Transport Sverige AB). Osobní vlaky této firmy jezdí po celé trati s tím, že na norské straně je oficiálně dopravcem společnost Ofotbanen AS. Tato firma pak také provozuje charterové osobní vlaky z Narviku podél fjordu Ofotfjorden do pohraniční stanice Riksgränsen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malmbanan (v norském úseku nazývaná Ofotbanen) je železniční trať, která spojuje město Luleå na švédském pobřeží Botnického zálivu s norským přístavem Narvik u pobřeží Norského moře. Název vznikl podle slova „malm“, což ve švédštině znamená „železná ruda“. Norské pojmenování vzniklo podle fjordu Ofotfjorden, podél kterého vede tato železnice do Narviku. Délka železnice činí 474 km.", "tgt_summary": "The Iron Ore Line () is a long railway line between Riksgränsen and Boden in Norrbotten County, Sweden. The line contains two branches, from Kiruna to Svappavaara and from Gällivare to Koskullskulle. The term is often colloquially used to also include the Ofoten Line, from Riksgränsen to Narvik in Norway, and the northernmost part of the Main Line Through Upper Norrland from Boden to Luleå. The railway from Narvik to Luleå is long.", "id": 185777}
{"src_title": "Skotská hra", "tgt_title": "Scotch Game", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zahájení bylo pojmenováno podle korespondenční partie Edinburgh – Londýn 1824–6. Skotští šachisté hráli černými kameny.. Zahájení se objevovalo zřídka až do doby, kdy ho dvakrát použil tehdejší mistr světa Garri Kasparov v zápase o mistra světa s Anatolijem Karpovem, v roce 1990, kde s ním jednu partii remizoval a druhou vyhrál. Od té doby se zahájení stalo po Španělské hře druhou nejčastější odpovědí bílého v otevřených hrách a objevuje se i na nejvyšší úrovni, hrávají ho například Alexandr Morozevič a Tejmur Radžabov. Dnes se už používá velmi málo a je pro soupeře překvapením.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Nehraje-li bílý po 3... exd4 vzácně vyskytující se gambity, tak obsazuje centrum svým jezdcem 4. Jxd4 a rozvíjí se tak figurový boj. O tom, jaký ráz hra dostane rozhoduje černý, který nejčastěji volí mezi klidnější variantou 4... Sc5 a takticky bohatou 4... Jf6, ve které dochází i k pozicím s opačnými rošádami. Taktéž je často zahájení typické tím, že bílý mění jezdce Jxc6, a černý dobírá pěšcem a má tak horší pěšcovou formaci s dvojpěšcem na sloupci c. Tento nedostatek ale černý kompenzuje figurovou protihrou.", "section_level": 1}, {"title": "Skotský gambit.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Sc4", "section_level": 1}, {"title": "Göringův gambit.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. c3 takticky bohatá pozice vznikne po přijetí gambitu černý ale může gambit i odmítnout a může si vybrat mezi", "section_level": 1}, {"title": "Steinitzova varianta.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Dh4 odvážný tah, po kterém černý získá pěšce, ale vystavuje se útokům a zatoulává dámu. Bílý se může rozhodnout mezi", "section_level": 1}, {"title": "Varianta se Sb4+.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sb4+ tímto mezitahem černý brání vývinu bílého jezdce na c3; po 5. c3 může černý ustoupit", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Df6.", "content": "1.e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Df6", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Sc5.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5", "section_level": 1}, {"title": "Varianta se Se3.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5 5. Se3 Df6 6. c3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta Jxc6.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5 5. Jxc6 Df6", "section_level": 2}, {"title": "Miesesova varianta.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jxc6 (5. Jc3 – Hra čtyř jezdců) 5... bxc6 6. e5! De7! 7. De2 Jd5", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotská hra (ECO C50) je šachové zahájení otevřených her. Je charakterizováno tahy 1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4", "tgt_summary": "The Scotch Game, or Scotch Opening, is a chess opening that begins with the moves: Ercole del Rio, in his 1750 treatise \"Sopra il giuoco degli Scacchi, Osservazioni pratiche d’anonimo Autore Modenese\" (\"On the game of Chess, practical Observations by an anonymous Modenese Author\"), was the first author to mention what is now called the Scotch Game. The opening received its name from a correspondence match in 1824 between Edinburgh and London. Popular in the 19th century, by 1900 the Scotch had lost favour among top players because it was thought to release the central tension too early and allow Black to without difficulty. More recently, grandmasters Garry Kasparov and Jan Timman helped to re-popularize the Scotch when they used it as a surprise weapon to avoid the well-analysed Ruy Lopez.", "id": 2032313}
{"src_title": "Ulice (seriál)", "tgt_title": "Ulice", "src_document": [{"title": "Děj seriálu.", "content": "Děj seriálu se točí okolo jedné fiktivní ulice na periferii Prahy. V ulici stojí několik činžovních domů, obchod, kadeřnictví, restaurace a další budovy. Ve zmíněném činžovním domě bydlely některé z rodin, které byly v seriálu od jeho počátku, jsou to rodina \"Jordánova\", rodina \"Farská\", Hejlovi, pan Pešek a Lenka Drápalová. V současnosti tu od počátku bydlí pouze pan Pešek.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina Farských.", "content": "Rodina Farských se v první sezoně představila jako spořádaná rodina se dvěma dcerami, které obě chodí do vyšších ročníků gymnázia poblíž \"Ulice\". Již v první sezóně seriálu se ovšem v Oldově (\"Ondřej Pavelka\") fitcentru \"Oldfit\" vyskytly komplikace. Z Oldřicha Farského se stal záletník, který měl milenku (Sylva Mlynářová, hraje \"Eva Aichmajerová\"), později ji platil i malý byt. Sylva se na konci první série s Oldřichem rozešla a on se vrátil ke své rodině. Během této krize se ovšem v silné opilosti vyspal s Ingrid Šmídovou (\"Jana Sováková\").  Jitka Farská (\"Ilona Svobodová\") byla v této době kosmetičkou, která snášela Oldřichovy zálety, starala se o rodinu, dcery chodily na gymnázium a měly střídavé úspěchy. Lída (\"Jana Birgusová\"), starší dcera, se stala fotografkou a zamilovala se do Michala Šnajdra (\"Petr Falc\"), který její city neopětoval. Monika (\"Anna Fixová\"), která je mladší dcerou, chodila na gymnázium a ve čtvrtém ročníku se zamilovala do Viktora Vernera (\"Miroslav Šimůnek\"), který byl učitelem. V roce 2008, po jeho návratu zpět z Rumunska na gymnázium s ním dokonce i bydlela a posléze i odcestovala na humanitární misi do Ugandy. Předtím i později chodila s Benem Vojtíškem (\"Jakub Prachař\").  V roce 2006 se Jitce a Oldřichovi měl narodit syn (jeho jméno mělo být Jan), nicméně syn se narodil těžce nemocný a brzy zemřel. Jitka později měla i další psychické problémy a začala docházet k psychologovi. V tomtéž roce se seznámila s Vladimírem Kukačkou (\"Pavel Rímský\"), který Jitku svedl a v druhé polovině roku se k němu Jitka i přestěhovala a Olda se odstěhoval do bývalého bytu Ing. Boháče. Oldřich zjistil, že ze vztahu s Tamarou Elliot (\"Markéta Hrubešová\") má čtrnáctiletého syna Jakuba (\"Richard Zevel\"). Později si Jakub nechal změnit příjmení na otcovo a přejmenoval se na Farského.  Na začátku roku 2009 se Jitka Farská rozešla s V. Kukačkou, Oldřich Farský se seznámil a mírně se zapletl s Libuší Nekonečnou, Monika Farská byla opět nezadaná a Ludmila také. Během roku 2009 se konal soudní spor rodiny Farských s V. Kukačkou, tyto skončily až na jaře roku 2010, Kukačka byl osvobozen. Oldřich Farský se stal spolumajitelem hudebního klubu \"Coolna\" (spolu s Benem Vojtíškem), tento podíl v dubnu roku 2010 prodal, majitelem se stala Monika Farská a Kryštof Mareček (\"Kryštof Rímský\"). V roce 2010 (cca v červnu?) byl Vladimír Kukačka (\"Pavel Rímský\") odsouzen na 18 let odnětí svobody. V září 2010 se vdala dcera Jitky Ludmila Farská.  V roce 2013 se Lídě narodila dcera Eliška. Koncem roku měl pár další krizi – Oldřich se přátelil s Klárou Peškovou. Ta mu nabídla milostný vztah, Oldřich odmítl a Klára se mu pomstila tím, že Jitce řekla, že spolu opakovaně spali. Jitka nevěděla, čemu má věřit, trpěla na návaly. Po nějaké době sice zjistila, že Olda s Klárou nic neměl, ale i přesto se s ním rozešla. Jejich vztahy zůstaly na bodu mrazu.  Olda se díky přítelkyni spolupracovníka Hynka Urbana (\"Roman Vojtek\"), Dáše (\"Kateřina Janečková\") seznámil s Petrou Veverkovou (\"Jitka Nerudová\"). Během roku začala Monika chodit s Kryštofem Marečkem alias Márou, bydleli spolu, po pár měsících se s ním Monika kvůli Michalovi Millerovi (\"Stanislav Majer\") rozešla. Michal Miller byl majitelem restaurace U Henryho, ten ji odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Jordánových.", "content": "Rodina Jordánových byla v první sezoně, stejně jako rodina Farských, spokojená a úplná rodina, která žila na pražské periferii a měla dvě děti – dvojčata Matěje (\"Jakub Štáfek\") a Terezu (\"Patricie Solaříková\"), kteří studovali na gymnáziu. Jejich rodiče se jmenují Barbora (\"Tereza Brodská\") a Tomáš (\"Petr Vacek\"), Barbora pracovala ve vedení firmy \"Království hraček\" (dále Království) a Tomáš pracoval ve výzkumném ústavu jako entomolog.  Již v roce 2006 Tomáš Jordán změnil zaměstnání, stal se poradcem pana Stránského (\"Milan Kňažko\") při stavbě supermarketu poblíž seriálové ulice a měl tak podvodem uzavřít ekologické řízení ohledně tohoto projektu. K tomuto rozhodnutí měl pomoci i vyšší plat nebo automobil, který mu prodala slečna, se kterou později podvedl svoji manželku. Bára zůstala v tu dobu stále ve společnosti Království, kde je ve vedení spolu s Ing. Petrem Boháčem. Bára a Tomáš čelili manželské krizi, která byla spojena s nevěrou Tomáše Jordána, na konci prázdnin 2006 ve filmu (epizoda 215) odjeli manželé Jordánovi na výlet a Bára Jordánová se v nejmenované chalupě vyspala s Ing. Boháčem.  Matěj Jordán v roce 2005 chodil s Adrianou Peškovou, která také studovala na gymnáziu a byla vnučkou pana Peška, majitele domu, kde žily rodiny Jordánova, Farská a Hejlova. Po oslavě Matějových narozenin se s ním rozešla, v roce 2008 Matěj chodil s Lan Thi Trung (\"Nguyen Thi Ann Thu\"), která v tomtéž roce odjela s rodiči do Německa, na konci roku 2008 se Matěj lehce zapletl s Gabrielou Pumrovou, svojí spolužačkou.  Tereza Jordánová začala v roce 2006 chodit se Štěpánem Stránským, se kterým se později rozešla a v roce 2008 s ním opět začala chodit. Nicméně, ke konci roku 2008 Š. Stránský odjel za svým bratrem do Londýna a tak se s Terezou rozešel. V roce 2009 se rodiče Jordánovi rozešli a Bára se přestěhovala za prací do Brna (reklamní agentura), kde se v roce 2010 seznámila s Ondřejem Krausem (\"Jiří Dvořák\"). V květnu 2010 bylo rozhodnuto, že Matěj Jordán nebude klasifikován z českého jazyka a tak nebude puštěn k maturitě. Mezitím Matěj začal chodit s Libuší Nekonečnou a v březnu 2010 spolu začali bydlet. Matěj Jordán začal pracovat jako skladník, ale po čase se s Libuškou rozešel a ona se i se synem Borisem se vrací k expartnerovi Eliáši Neumannovi.  Bára Jordánová si našla přítele Ondřeje Krause z Brna, spolu s ním se do Ulice přestěhovaly i jeho dvě dcery: Míša a Jana Krausovy, které začaly chodit na tamější gymnázium. Po dramatických událostech, například vykradení bytu či násilného přepadení Ondřeje se Míša zapletla do vztahu s Mikulášem Seidlem a později se spolužákem vyznávající emo styl a pokusila se o sebevraždu. Bára s Ondřejem uzavřeli sňatek, postavili dům na okraji Prahy a společně se do něj přestěhovali. Herečka Tereza Brodská tak ze seriálu odešla.  Tereza Jordánová začala chodit se svým spolužákem Vojtěchem Kalichem, s kterým se skamarádil i bratr Matěj. Tereza se však zamilovala do sukničkáře Petra Peterky a Vojtěchovi tak byla nevěrná, během léta 2011 se Tereza s Vojtěchem rozešli. Poté se od Petra Peterky dozvěděla, že od něho chytla kapavku. Vojtu v říjnu 2011 potkala strašlivá událost, při pomoci dívce, která byla přepadena a hrozilo ji znásilnění, ho napadli tito neznámí násilníci a po probuzení z umělého spánku bylo zjištěno, že má ochrnutou dolní polovinu těla. Později Tereza Jordánová začala chodit s Romanem Šámalem (\"Lukáš Jůza\"), který je otcem její bývalé žačky, s tím se však v červnu 2016 rozešla.Po dvou letech začala chodit se svým kolegou a spolubydlícím Davidem Kučerou, kterého si potom vzala. Na začátku roku 2019 se odstěhovali do Vídně. Matěj Jordán začal chodit s Alžbětou Klimešovou, která ho v září 2016 podvedla a opustila.Potom chodil s Lucií Wébrovou, ale rozešli se a Matěj odletěl do Kanady. Po roce se vrátil zpět z Kanady a nešťastnou náhodou srazil muže autem a díky tomu poznal jeho dceru Katarínu. Časem se do sebe zamilovali a v prosinci 2019 se jim narodil syn Vincent. Odstěhovali se do Kanady.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Hejlových.", "content": "Miriam Hejlová (\"Hana Maciuchová\") byla gymnazijní profesorka, která na začátku seriálu žila v malém bytě s téměř třicetiletým synem Jaroslavem (\"Martin Hofmann\"). Miriam opustil manžel (Cyril Hejl, \"Dušan Jamrich\"), když byl Jaroslav malý a Miriam naplňovalo a bavilo učení dětí a Jaroslav byl konstruktérem ve společnosti \"Království hraček\".  Miriam Hejlová se postupně spřátelila s panem Peškem a panem Bařinkou (\"Bořivoj Navrátil\"), v roce 2008 se k panu Peškovi přestěhovala, nicméně žili spolu stále pouze jako přátelé, do této doby žila se synem a kabinet gymnázia sdílela s Lenkou \"Drápalovou\". Později, poté, co se Lenka \"Drápalová\" stala ředitelkou gymnázia (rok 2008), sdílela kabinet s jinou profesorkou. V roce 2010 byl ohlášen termín svatby Miriam a Vlastimila Peška. Svatba se nekonala a Miriam Hejlová přechodně odešla ze seriálu.  Jaroslav Hejl byl svobodný konstruktér, který si nedodělal maturitu a to mu bylo matkou vyčítáno, dlouho žil jako svobodný mládenec a od začátku seriálu se asi rok ucházel o Lenku \"Drápalovou\", později svoje snažení vzdal a v roce 2007 a 2008 chodil a posléze i žil s Magdalénou Jandovou (\"Magdaléna Bianka Ištoková\"), nicméně vzhledem k velké hádce a rozepřím se s ní rozešel a od roku 2008 chodil a žil s Lenkou \"Drápalovou\". V roce 2007 se stal obchodním ředitelem Království a téhož roku si i udělal managerský kurz, po zániku společnosti pracoval jako manažer v jiné firmě. V roce 2010 získal místo manažera v Mnichově, tak se tam odstěhoval, Lenka \"Drápalová\" otěhotněla a svěřila se otci Jaroslava Hejla.  Cyril Hejl byl otcem Jaroslava Hejla, který celý život cestoval po světě, v roce 2010 se vrátil a opět vyjevil city k Miriam Hejlové, tím narušil vztah Miriam a Vlastimila. Později odletěl do Amsterdamu, ale vrátil se zpět do Prahy.  Miriam Hejlová se v listopadu 2011 vrátila zpět do seriálu a opět začala učit na gymnáziu.  V roce 2013 žili Lenka, Jarda a jejich dcera Miriam v bytě, kde dřív bydleli Jordánovi. Jaroslav s Bedřichem Liškou založili nábytkářskou firmu, přibrali zaměstnance Martina Matouše (\"Vojtěch Záveský\"), od něhož dílnu koupili. Po roce byli vykradeni a zloděje napadli v hospodě U Henryho.  Hejl a Drápalová plánovali svatbu, Jarda ale Lenku v opilosti podvedl se sekretářkou společnosti Markétou Havránkovou (\"Berenika Kohoutová\"). Svatba byla odložena, když Lenka Jardovi odpustila, přichystal pro ni svatbu jako překvapení. Na konci roku se objevila Lenčina matka Ivana (\"Vilma Cibulková\"), která nejprve působila jen problémy, nakonec se ale uklidnila, rodině pomáhala a začala chodit s Henrym. Hejlovi rekonstruovali rodinný dům u Prahy a čekali druhou dceru Kristýnu, v červnu 2014 se jim však narodil syn Jonáš.  Roku 2015 žili Lenka, Jarda, Miriam ml., Jonáš v domě mimo Ulici a svůj byt přenechali rodině Maléřových z Moravy.", "section_level": 2}, {"title": "Lenka Drápalová.", "content": "Lenka Drápalová (\"Michaela Badinková\") byla učitelka a od září 2008 i ředitelka gymnázia a základní školy, žila sama v malém bytě v domě pana Peška. Během seriálu prošla vztahy s Karlem Stránským (\"Milan Kňažko\") (rok 2006), Petrem Boháčem (rok 2006) a od roku 2008 s Jaroslavem Hejlem. V červnu roku 2009 byla Jaroslavu Hejlovi nevěrná s učitelem tělocviku Hynkem Urbanem (\"Roman Vojtek\"), který v tuto dobu chodil s žákyní školy Gabrielou Pumrovou, ta s ním otěhotněla. Po letních prázdninách odešel po skandalizování případu Hynek Urban ze školství a Radek Mastný (otec Gabriely, \"Pavel Novotný\") spolu se školní inspekcí zahájil tah proti ředitelce školy Lence Drápalové. Později byl Radek Mastný napaden Jaroslavem Hejlem a byly zveřejněny polopravdivé informace v bulvárních novinách. Lenka Drápalová v roce 2010 otěhotněla a v září se jí narodila dcera Miriam (\"Adéla Krauseová\"). V roce 2013 se Lenka vdala za Jaroslava Hejla. V září 2013 se v Ulici objevila Lenčina matka Ivana Drápalová (\"Vilma Cibulková\"), později bydlela u Lenky a Jardy v bytě. Ivana se přiznala k vraždě Kláry Peškové. Protože to byla nešťastná náhoda, mohla být stíhána na svobodě.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Peškových.", "content": "Vlastimil Pešek (\"Rudolf Hrušínský\") je bývalý správce a bývalý majitel činžovního domu v \"Ulici\", je vdovec a má dceru Kláru (\"Sabina Králová, později Hana Ševčíková\") a vnučku Adrianu (\"Dominika Kadlčková\", později \"Šárka Vaculíková\"), která s Vlastimilem Peškem žila ve společném bytě a chodila na gymnázium, v roce 2006 chodila s Matějem Jordánem. V roce 2006 se v seriálu krátce objevila i dcera pana peška Klára, která se chtěla sblížit s Adrianou, která se jí narodila během jejího pobytu v Itálii, kde se živila jako tanečnice. Později Adriana odešla z gymnázia i z bytu pana Peška a přestěhovala se k matce, která ji platila taneční kurzy a taneční školu.  Vlastimil Pešek se sblížil s Miriam Hejlovou a v roce 2008 se sestěhovali. V roce 2009 se Vlastimil dozvěděl, že byl agentem StB a proti tomuto nařčení se bránil. Později se toto potvrdilo (19. února 2009), avšak o měsíc později vyšlo najevo, že vše byly jen výmysly agenta StB Josefa Nováka.  V lednu roku 2014 zemřela Klára Pešková. Policie však trvala na tom, že spadla ze schodů a zlomila si vaz. Ovšem nebylo jasné, jestli to bylo omylem, nebo ji někdo shodil. Mezi podezřelými byli nevinný Jaroslav Hejl a později odsouzená Ivana Drápalová. Pan Pešek z úmrtí dcery byl psychicky unavený, Adriana byla hlavní podezřelou, především kvůli drogám a krádeži 80 000 Kč, fotoaparátu a notebooku. Adriana Pešková začala chodit s Eduardem Rambouskem (\"Jiří Panzner\"), kdy později se spolu sestěhovali do podkrovního bytu v domě pana Peška. Později začali plánovat svatbu, ale vyšlo najevo, že Eduard Adrianu podváděl s kolegyní Zorou Kruntorádovou (\"Zuzana Stavná\"). Později se Adriana s Eduardem rozešla, v té době však na ní již byl převeden dům pana Peška, jehož je od druhé poloviny roku 2016 majitelkou. Adriana se později seznámila a žila s Robertem Bláhou, do kterého byla bláznivě zamilovaná, a to i přes manipulace a podvody, kterých se Robert dopouštěl. Na konci roku 2017 Robert požádal Adrianu o ruku a o 2 týdny později proběhla svatba. Robert později Adrianě odcizil 10 milionů korun, odjel do zahraničí a mimo kamery zemřel během automobilové nehody v Německu.  Koncem června roku 2018 se objevila nová postava Marie Vránová (\"Jitka Smutná\"), sestra Vlastimila Peška, se kterou se dlouhá léta nestýkal. Spolu s ní přišla do Ulice také její dcera Blanka Voláková (\"Linda Rybová\") spolu se svými dětmi Kristýnou (\"Sára Korbelová\") a Adamem (\"Vojtěch Machuta\").", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Boháčových.", "content": "Rodina Boháčových, což je Ing. Petr Boháč (\"Pavel Kříž\"), MUDr. Eva Boháčová (\"Markéta Tanner\") a dcera Anežka (\"Nikola Hronová\") žila v domě pana Peška v malém bytě, v manželství manželů Boháčových nicméně již byla krize, která vyvrcholila odstěhováním se Evy Boháčové k matce a následnému sporu o dceru, která žila s otcem, matkou a posléze i babičkou (\"Daniela Kolářová\"). Na podzim roku 2006 se manželé Boháčovi rozvedli a dcera byla umístěna do péče otce.  Petr Boháč v roce 2006 měl menší románek s Bárou Jordánovou, který vrcholil v létě 2006 nevěrou na chalupě, později, v roce 2008 chodil s právničkou JUDr. Elen Mrázovou, se kterou se rozešel a odešel z Ulice. Během seriálu několikrát upadl do kvartálního i trvalého alkoholismu a na konci roku 2008 a v roce 2009 bydlel v ubytovně a pracoval na skládce odpadů. V roce 2007 po dopravní nehodě způsobené jeho ženou dočasně oslepl a jeho žena byla umístěna do psychiatrické léčebny.  Eva Boháčová je lékařka, její matka je polyglotka a majitelka překladatelské agentury, po rozvodu s Ing. Boháčem byla v duševní krizi, přišla tak o výchovu dcery a později srazila bývalého manžela v autě a byla umístěna do psychiatrické léčebny. Anežka Boháčová později žila s matkou a babičkou. Chodila do stejné školy jako další děti z Ulice. Od roku 2009 se tato rodina v Ulici nevyskytuje.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Nyklových.", "content": "Rodina Nyklových v seriálu byla zastoupena manžely Nyklovými, Stanislavem (\"Bronislav Poloczek\") a Vilmou (\"Jaroslava Obermaierová\") a jejich synem Lumírem (\"Václav Svoboda\"). Manželé Nyklovi byli majitelé večerky v Ulici, Lumír byl podnikatel a později i radní. V červnu roku 2006 do rodiny přibyla Světlana Nyklová, rozená \"Lisečková\" (\"Tereza Bebarová\"), která byla prodavačkou, účetní a později provozní baru. V roce 2006 zemřel na infarkt Stanislav Nykl a v červnu roku 2008 si Vilma vzala Miloslava Stárka (\"Stanislav Zindulka\"), na začátku roku 2010 chystali rozvod, který Stárek neunesl, 5. února zemřel na infarkt.  V roce 2006 bojovala rodina Nyklova a rodina Králova o domy a svoji pověst, pan Král osočoval Stanislava Nykla z toho, že jeho otec měl být kolaborantem a okrást ho. Nicméně, na sklonku života se spolu smířili, v roce 2006 tak Stanislav Nykl umírá na infarkt. Vilma se tak stala vdovou a dále vedla svoji večerku, ve které zaměstnala Lumírovu novou přítelkyni Světlanu, tu si Lumír Nykl v červnu 2006 vzal za manželku a přestěhovali se do malého bytu.  Lumír přes známosti vstoupil do lokální politiky a Světlana si udělala rekvalifikaci na účetní, později opravdu pracovala jako účetní a poté na ní byl přepsán bar s hernou, kde se seznámila s barmanem Vratislavem (\"Pavel Nečas\"), se kterým Lumíra v roce 2008 podvedla. Sama ho ale poté v sebeobraně zastřelila.  Miloslav Stárek před smrtí pana Krále v létě 2008 zakoupil jeho byt i se společností Království Hraček, nicméně společnost zrušil a nabídl zaměstnancům přechod do nové společnosti, do \"Pekařství Stárek a syn\". Někteří přešli, ale mnozí byli rozhozeni a naštváni. Tak se tedy změnily poměry v \"Ulici\". Miloslav Stárek v únoru 2010 zemřel a zanechal pekařství jako dědictví manželce, Vilmě Nyklové-Stárkové.  Lumír Nykl se ve dlouhém manželství se Světlanou seznámil s Pavlou Rambouskovou (\"Petra Hřebíčková\"), učitelkou angličtiny a \"zlatokopkou\" a Světlana naopak s jeho nejvěrnějším poradcem Pavlem Millerem (\"Jan Teplý\") se kterým odjela do Ruska. Když se vrátila do Prahy, Světlana byla ve vztahu velmi nešťastná.  Paní Urbanová (\"Jana Lavičková\") s Nyklovou dali dohromady Miladu Hladíkovou (neteř Urbanové, \"Marika Procházková\") a Lumíra. Ona byla o hlavu větší, urážlivá a vypočítavá, Lumír si ji však vychvaloval pro její kuchařské umění. Byli zasnoubeni, plánovali narození dítěte. V květnu 2014 po delší krizi krátce před svatbou se Lumír s Miladou rozešel a ta opustila seriál. Světlana Nyklová se později vrátila zpět k Lumírovi Nyklovi, kdy posléze se jim narodil syn. Světlana Nyklová se po volbách stala starostkou. Na podzim roku 2016 se objevila Lumírova dcera Vendula Maříková (\"Anežka Rusevová)\" o které Lumír nevěděl. Později se Vendula Maříková provdala za řezníka Pavla Pelce.  V roce 2019 zavřeli Nyklovi pekařství. V prostorách po pekařství otevřela Vendula Pelcová své bistro.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Králových.", "content": "Václav Král (\"Radoslav Brzobohatý\") byl zakladatel a dlouholetý ředitel společnosti \"Království Hraček\", v roce 2005 odešel do důchodu a řízení společnosti předal Barboře Jordánové a Petru Boháčovi, jeho žena Marie (\"Alena Vránová\") byla na začátku série vážně nemocná, později se ovšem vyléčila a začala žít aktivním životem. Mimo jiné i pomohla vydat knihu \"Můj život s Králem\", kterou napsala sekretářka Království Zdena Čistá (\"Jana Švandová\") a která pojednávala o její lásce ke svému šéfovi – panu Králi.  Pan Král byl dlouhá léta ve sporu o dům s panem Nyklem, později se usmířili, v roce 2007 začal trpět Alzheimerovou chorobou a jeho stav se zhoršil, začali stále častější ztráty paměti a orientace a další příznaky, v červnu roku 2008 přestal brát léky a pod vlivem choroby prodal společnost i dům panu Stárkovi, který původně slíbil, že firmu udrží. Dne 20. června 2008 Václav Král zemřel a od té doby se jeho žena a ani on v seriálu nevyskytují.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Nekonečných.", "content": "Do bytu v domě pana Peška se přestěhovala v roce 2009 rodina cirkusových umělců Nekonečných, hlavou rodiny je Boris (\"Andrej Hryc\") a jeho manželka Kateřina (\"Lenka Vlasáková\"). Kateřina onemocněla rakovinou a v roce 2010 se uzdravila. Rodina Nekonečných má dcery Theodoru (\"Kristýna Maléřová\") a Libuši (\"Zuzana Vejvodová\"), Libuše má syna Borise (\"Vladislav Rousek\"). V domácnosti žil ještě dědeček Boris (\"Lubomír Lipský\"). V roce 2009 rodina o letních prázdninách vydala na cirkusové turné, jehož se zúčastnil i Matěj Jordán, po návratu se spřátelil se svojí spolužačkou Theodorou Nekonečnou a začali spolu chodit. Později se rozešli. Libuše vystřídala několik mužů a v roce 2010 začala bydlet s Matějem Jordánem. Několikrát se objevil i otec Borise – Eliáš (\"Martin Myšička\").  Libuše se provdala v roce 2012 za Eliáše, který jí poté vydíral a bil. Libuše pak vypadala špatně před Borisem, ten v ní ztratil důvěru. Kateřina zjistila co se děje a snažila se Libuši společně s Theodorou pomoci.  Po krátké době ohlásil Eliáš Libuši, že se přestěhují na 2 měsíce do Rakouska a ať prodá svůj krámek. Libuši se nechtělo odjet, ani prodat krámek. Eliáš jí tedy oznámil, že jede sám s Borisem, že v Ulici zůstane sama. Situaci vyřešil Boris st., který dal Eliášovi pěstí, varoval ho a Eliáš šel na léčení stresu. Boris četl jeho deník z léčebny a viděl, že už stres zvládal, přesto chtěl zůstat u matky. Libuška se musela léčit z alkoholismu, musela přestat tetovat, začala pracovat v pekárně. Už se zdála být v pořádku, jednou situaci ale přece jenom nezvládla, opila se a na ulici ji našel dr. Seidl. S tím se dala dohromady, později roku 2013 se i sestěhovali. Syn MUDr. Seidla, Mikuláš, musel sdílet s Borisem pokoj, což nedělalo dobro.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Liškových.", "content": "Dalibor Liška (\"Václav Mareš\") byl bývalý vědec a později hlídač a vrátný, byl otcem Bedřicha Lišky, který byl odsouzen a strávil několik let ve vězení. Později se seznámil s Annou Málkovou (\"Ljuba Krbová\") a v roce 2007 se stali manželi, v roce 2008 adoptovali Františka (\"Matyáš Valenta\"), syna Zuzany Hrubé (\"Šárka Ullrichová\") – vyléčené narkomanky a bývalé partnerky Bedřicha Lišky. Později adoptovali ještě Emu Toužimskou (\"Anna-Marie Valentová\"). V roce 2010 se Bedřich seznámil s bývalou spolužačkou Anny Liškové Lucií a Aničku podvedl. Po provalení nevěry, opustily Bedřicha po vyhrocených scénách, jak Anička, tak i Lucie. Později byly Zuzana a Anna nejlepšími kamarádkami. Anna si našla nového přítele Pavla Tesaříka (\"Petr Vršek\"), učitele biologie ve škole. Nakonec se k sobě Bedřích a Anička znovu vrátili.  V říjnu 2011 se v seriálu objevilo nové téma: František měl epilepsii.  V roce 2013 se objevila biologická matka Emy Toužimské a chtěla ji získat do vlastní péče. Soud rozhodl ve prospěch Evy (biologické matky, \"Vanda Hybnerová\") a Ema odešla od rodiny Liškových. Všichni byli smutní, Eva si našla přítele Miloše (\"Jiří Štrébl\"), který tajně vyhnal Eminu fenku Roxy z bytu, nutil ji uklízet, naváděl Evu, aby byla na Emu přísnější.  Bedřich Liška spolu s kolegy začal hrát v rockové skupině, kdy v lednu 2017 na koncertě pod vlivem drog a alkoholu měl sexuální styk s manažerkou skupiny Jindrou Pražákovou (\"Bohdana Pavlíková\"), kdy ta posléze uvedla, že s Bedřichem otěhotněla a eventuální dítě si hodlá nechat. Bedřich Liška se v březnu 2017 přiznal k sexuálnímu styku své manželce, která s tímto nebyla spokojena.  Zuzana Hrubá žila s bratrem Libuše Nekonečné, Maxem (\"Filip Richtermoc\").", "section_level": 2}, {"title": "Gabriela Pumrová.", "content": "Gabriela (jinak též Gábina) (\"Aneta Krejčíková\") se po dokončení gymnázia nastěhovala ke svému učiteli tělocviku Hynku Urbanovi, který pracoval ve fitness centru u Oldřicha Farského. Mají syna Šimona (\"Jakub Krause\"). Gabrielin otec se nechtěl se vztahem Gabriely a Hynka smířit. V roce 2013 prošel pár krizí, Gabriela se zamilovala do Václava Hartla (\"Patrik Děrgel\"), kamaráda Matěje Jordána. Nejprve Hynka podvedla a zůstala s ním kvůli synovi, nakonec ale odešla a žila s Václavem a Šimonem v pokoji nad pekařstvím. Během tohoto období přestala Gabriela studovat vysokou pedagogickou školu a začala dálkově textilní studium v Liberci. V květnu 2014 se s Hartlem rozešla. Když skončilo v Ulici kadeřnictví, otevřela si v jeho prostorách krejčovský ateliér Gabri.Ella, kde jí pomáhá Veronika Maléřová, vyučená švadlena. Později odjela do Berlína a Maléřové nabídla místo vedoucí ateliéru. To přijala.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Seidlových.", "content": "Rodinu Seidlových tvoří Marta (\"Petra Jungmanová\"), Libor (\"Martin Pechlát\") a jejich syn Miki (Mikuláš, \"Václav Matějovský\"). Když ještě Libor pracoval v nemocnici, svou ženu Martu podvedl a se zdravotní sestrou Karolínou (\"Renata Visnerová-Prokopová\") má syna Adama. V Ulici učila Marta na gymnáziu a Libor si otevřel soukromou ordinaci. Zdravotní sestru mu dělala jeho matka Amálie (\"Dana Syslová\"), která se dala dohromady s Vlastimilem Peškem. Po čase Marta od Libora odešla a odstěhovala se do \"Boru\" k rodičům.  Mikuláš měl vztah se spolužačkou Michaelou Krausovou. Ten se však rozpadl, když Miki rozjel počítačovou firmu spolu se spolužákem Jiřím Hložánkem (\"Ondřej Havel\"), který pro práci ukončil studium.  Libor Seidl si k sobě nastěhoval přítelkyni Libuši Nekonečnou a Mikuláš musel sdílet pokoj s Borisem, kvůli Borisově přátelství s Michaelou se porvali, Mikuláš chtěl odejít z domu. Mikuláš se choval namyšleně a k otci neměl respekt, chtěl se osamostatnit. Firma vydělávala dobře a tak byl schopný se osamostatnit.  V roce 2015 po žádosti o ruku Libuše odešla s hercem Jakubem (\"Tomáš Měcháček\") a Libor propadl depresi. Skončil v ordinaci a odešel do nemocnice, což ukončilo jeho působení v \"Ulici\".", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Maléřových.", "content": "Veronika (\"Hana Holišová\") a Martin Maléřovi (\"Tomáš Dastlík\") mají dvě děti, Filipa (\"Marek Salvet\") a Rozálii (\"Anna Kadeřávková\"). Maléřovi dříve bydleli v \"Loučce\" na Moravě, ale kvůli práci se přestěhovali do Prahy, kde Martin Maléř pracoval v dílně svého spolužáka Jaroslava Hejla a Veronika Maléřová pracovala v pekařství u Vilmy Nyklové. Filip hrál fotbal. V roce 2015 šikanovala Rozálii její spolužačka Lucie Weberová (\"Karolína Šafránková\"), šlo o zvláštní druh šikany, zvaný kyberšikana. Rozálie později odešla studovat a rozvíjet kariéru modelky do USA, Filip nadále zůstal v Praze a studoval základní školu, kdy začal chodit se spolužačkou Martinou Cenkovou (\"Krista Nebeská\"). Veronika se v roce 2016 sblížila s místním farářem Markem Rybou, se kterým Martina Maléře podvedla a farář tak z toho důvodu odešel z církve. Martin Maléř vystoupil v druhé polovině roku 2016 proti násilníkovi a únosci, jež pod hrozbou násilí držel hosty restaurace u Henryho a Martina pak zasáhl střelnou zbraní, ten následně měl problémy s hybností ruky a nemohl tak nadále pracovat v truhlářské dílně Liška a Hejl. Stal se sanitářem v nemocnici, kde pracuje Radka Kolářová (\"Zuzana Slavíková\", druhá manželka otce Veroniky, Josefa Koláře, \"Ivan Vyskočil\"). Později si Martin Maléř udělal rekvalifikační kurz na počítačové navrhování nábytku a začal znovu pracovat pro firmu Liška a Hejl, ale pouze na počítači.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ulice je český televizní seriál, vysílaný od roku 2005 na TV Nova. Jedná se o první a dosud jediný český denní nekonečný seriál, spadající do žánru mýdlové opery. Produkován je společností TV Nova, s. r. o (dříve MediaPro Pictures), producentem je Michal Reitler, šéfautorkou Lucie Paulová, hlavním dramaturgem Iva Bruknerová a vedoucím režisérem Stanislav Sládeček. Dalšími členy realizačního týmu seriálu jsou například Dušan Klein, Hana Brajanoski, Tomáš Baldýnský, Matěj Podzimek a další.", "tgt_summary": "Ulice is a Czech soap opera produced by Nova. It is aired five times a week. In the Czech language Ulice means street.", "id": 1820101}
{"src_title": "Klokánek krysí", "tgt_title": "Long-nosed potoroo", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "V několika populacích v blízkosti pobřeží jihovýchodní Austrálie od jižního Queenslandu až po západní Victorii. Jako samostatný poddruh se vyskytuje na Tasmánii. Je sporné, zda se ještě vyskytuje i v jihozápadní Austrálii. Žije v poměrně vlhkých oblastech a potřebuje hustý porost, aby mohl velmi provozovat pohlavní styk.", "section_level": 1}, {"title": "Základní data.", "content": "Délka klokánka krysího je 34 až 38 cm. Jeho hmotnost se pohybuje v rozmezí 650 až 1650 g.  Po 38 dnech březosti rodí jedno mládě.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Když klokánek krysí poskakuje blízko při zemi, jeho zjev příliš nepřipomíná typického klokana. Klokánek krysí žije v hustém porostu a hledá na zemi různou rostlinnou potravu, ale i hmyz, červy a jiné drobné živočichy, které vyhrabává předníma nohama. Jeho oblíbenou pochoutkou jsou plodnice podzemních hub, příbuzných lanýžům, které najde pomocí citlivého čichu a vyhrabe předními končetinami. Vzhledem k omezenému výskytu hub má území, po němž se pohybuje plochu několika desítek hektarů.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Klokánek krysí byl v květnu 2020 chován ve 25 evropských zoo, a tak patří mezi vzácně chované druhy. Dvě třetiny z těchto zoo se navíc nacházejí ve Spojeném království. Největším chovatelem v pevninské Evropě je Česko, kde je tento druh chován hned ve čtyřech zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Tento druh je v Zoo Praha chován od roku 2020, kdy byl dovezen pár ze Zoo Jihlava.  Je umístěn v expozici australské a zejména tasmánské fauny a flory nazvané Darwinův kráter. Ta byla v roce 2020 dokončena v dolní části zoo pod Rákosovým pavilonem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klokánek krysí (\"Potorous tridactylus\") jeden z nejmenších klokanů v Austrálii, snadno ho poznáme podle protáhlého čumáku. Podobá se velké kryse, jeho zadní nohy totiž nejsou tak dlouhé jako u pravých klokanů.", "tgt_summary": "The long-nosed potoroo (\"Potorous tridactylus\") is a species of potoroo. These small marsupials are part of the rat-kangaroo family. The long-nosed potoroo contains two subspecies, \"P. t. tridactylus\" from Mainland Australia, and \"P. t. apicalis\" from Tasmania, which tends to have lighter fur than \"P. t. tridactylus\". At first glance, the long-nosed potoroo with its pointed nose and grey-brown fur looks very much like a bandicoot — that is, until it hops away with its front feet tucked into its chest, revealing its close relationship with the kangaroo family. The long-nosed potoroo exhibits many morphological specializations such as an elongated pointed rostral region (nose), erect ears, large eyes, claws for digging, and long robust hind legs. It is only a small marsupial, with a body length between, and a semi-prehensile tail length of.", "id": 809729}
{"src_title": "Kunovec tečkovaný", "tgt_title": "Eastern quoll", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Velikostí je srovnatelný s malou kočkou domácí. Co se týče velikostí, je zde patrný pohlavní dimorfismus. Samec dosahuje celkové délky od 53 do 66 cm (z toho 20 až 28 cm připadá na ocas). Průměrná hmotnost samce je 1,1 kg. Samice jsou menší, 48 až 58 cm dlouhé (z čehož 17 až 24 cm připadá na ocas) a jejich průměrná hmotnost činí 0,7 kg. Mají protáhlý, mírně zašpičatělý čenich a vztyčené uši. Od ostatních druhů kunovců je snadno rozpoznatelný pomocí svých zadních nohou, na kterých má pouze 4 prsty (na rozdíl od 5 u zbylých 5 druhů). Má hustý světle hnědý nebo černý kožich pokrytý bílými skvrnami. V jednom vrhu mohou být jak plavě, tak černě zbarvení jedinci. Nicméně v přežívající populaci jsou hnědí jedinci až třikrát hojnější. Skvrny mají 5 až 20 mm v průměru a jsou rozmístěny na hřbetní straně zvířete. Na rozdíl od některých jiných druhů kunovců nemá nikdy skvrny umístěny na ocase. Samice mají poměrně mělký vak tvořený záhyby kůže. Během období rozmnožování se vak zvětší a protáhne. Vak se opět zmenší po odstavení mláďat. Ve vaku je 6 až 8 struků. Stejně jako u všech druhů kunovců mají samci na penisu masitý přívěšek. Tlusté střevo je relativně jednoduché a nerozděluje se na tlusté střevo a konečník. Nemají slepé střevo. Zajímavostí pro tento druh je, že novorozená mláďata mají spojené srdeční komory. Toto spojení však po několika málo dnech života zmizí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Areál kunovce tečkovaného zahrnoval i jihovýchodní Austrálii, ale dnes se vyskytuje pouze na Tasmánii a na nedalekém ostrově Bruny Island, kde však s největší pravděpodobností není původní. Hojnější je na sušší, východní části Tasmánie. Obsazuje mnoho různých typů stanovišť včetně lesů, vřesovišť, podmáčených oblastí, pastvin a hor až do nadmořské výšky 1500 metrů nad mořem. Vyskytuje se i na zemědělské půdě nejčastěji v blízkosti lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a ontogenetický vývoj.", "content": "Období rozmnožování začíná na začátku zimy. Estrální cyklus trvá 34 dní a většinou se páří při prvním cyklu v roce. Po březosti dlouhé 19 až 24 dní se rodí až 20 mláďat, což je mnohem víc, než počet struků ve vaku. Proto přežívají jen ta mláďata, která se jako první přisají ke strukům. Mláďata jsou pevně přisátá ke strukům prvních 60 až 65 dní života. Srst jim začíná růst okolo 51. dne a oči poprvé otevírají až okolo 79. dne. Matka mláďata plně odstaví při jejich 150 až 165 dnech života. Pohlavně dospívají v 1 roce. V zajetí se můžou dožít i více než 7 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jedná se o samotářského, nočního predátora. Jeho potrava se skládá ze hmyzu, malých savců, ptáků a plazů. Je také známo, že kradou kořist ďáblům medvědovitým. Přestože se jedná o karnivora, může se i výjimečně přiživovat ovocem a trávou. Sám se také stává kořistí ďábla medvědovitého a sovy autralské. Den tráví v norách, které jsou většinou jednoduché, s jedním otvorem a slepě končící. Výjimečně mohou být nory i složitější. Každý jedinec má až 5 nor, které střídá podle toho, kde se zrovna nachází. Občas tráví noci i ve skalních štěrbinách nebo dutých kmenech. Jsou to samotáři a mají tendenci se jeden druhému vyhýbat, i když jsou občas k vidění 2 dospělé samice pohromadě. Samci mají teritoria o přibližně 44 ha, samice menší okolo 35 ha. Teritoria samců se dramaticky rozšiřují během období rozmnožování. Teritoria si značkují pachovou stopou. Případní vetřelci jsou zaháněni syčením, kašlavými zvuky nebo specifickými ostrými výkřiky. Pokud vetřelec neodchází je pronásledován a může dojít k souboji na zadních nohou, kde protivníci bojují pomocí zubů. Specifické jemnější zvuky používá matka k udržení kontaktu s mláďaty.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Poslední zaznamenaný kunovec tečkovaný na austrálské pevnině byl přejet 31. ledna 1963 v Sydney. Příčiny vyhynutí pevninské populace jsou dodnes neznámé. Nebezpečí pro něj mohou představovat introdukovaní predátoři, ale dnešní populace se zdá být stabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Kunovec tečkovaný v českých zoo.", "content": "Kunovec není příliš častým chovancem zoologických zahrad. V současné době tento druh chová v České republice pouze ZOO Jihlava, druhým chovatelem se v roce 2016 stala Zoo Plzeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kunovec tečkovaný \"(Dasyurus viverrinus)\", známý také jako kunovec východní či zastarale šlakol tečkovaný, je středně velký masožravý vačnatec vyskytující se na Tasmánii a jeden ze 6 existujících druhů rodu \"Dasyurus\".", "tgt_summary": "The eastern quoll (\"Dasyurus viverrinus\"), formerly known as the eastern native cat, is a medium-sized carnivorous dasyurid marsupial native to Australia. They are widespread and even locally common in Tasmania. They have been considered extinct on the mainland since the 1960s, however have been reintroduced back into fenced sanctuaries in 2016, and more recently into the wild in March 2018. It is one of six extant species of quolls.", "id": 1144469}
{"src_title": "Rudolf Kauschka", "tgt_title": "Rudolf Kauschka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 2. října 1883 v obci Fukov (německy \"Fugau\") ve Šluknovském výběžku Antonu Kauschkovi a Marii Wünsche. Rodina se často kvůli zaměstnání celního úředníka Antona Kauschky stěhovala. Mladý Rudolf se po přestěhování (přibližně 1895) do Bílého Potoka v Jizerských horách do krajiny plné skal zamiloval: „Zde jsem našel všechno, co mi leželo na srdci, tak jsem našel Jizerské hory“. Během studií se přátelil s Otto Steppesem, Rudolfem Scholzem a Rudolfem Hiebelem. V červenci 1902 odmaturoval. Nedostatek pracovních příležitostí ho přiměl vstoupit do armády k pluku Feldjäger–Bataillon, kde se po roce stal rezervistou. Od února 1904 byl zaměstnán ve vydavatelství Deutsche Volkszeitung, kde mu také zveřejnili jeho první turistické články. Ještě tentýž rok vydavatelství opustil a nastoupil na hlavním celním úřadě v Liberci. V roce 1906 vstoupil jako řadový člen do Liberecké sekce DuÖAV, kde později zastával různé vedoucí funkce. O dva roky později se stal členem Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory/Deutscher Gebirgsverein für das Jeschken und Isergebirge (DGJI). Během vojenského cvičení v roce 1907 se dostal do Jižního Tyrolska a vylezl první vysokohorské výstupy.  Dne 28. června 1909 se oženil s dcerou obchodníka, majitele tkalcovské továrny a komerčního rady Stefana Wenzla Mathildou Wenzel z Dolního Hanychova. V roce 1910 se manželům narodil syn Manfred a v roce 1912 dcera Elisabeth. V roce 1916 byl povolán na vojenský lyžařský výcvikový kurz do St. Johannu v Tyrolsku. Tuto dobu popsal jako „nádherné týdny plné radosti z lyžování v Kitzbühlských Alpách“. Po zranění kolena byl poslán na léčení a po jeho absolvování nastoupil vůdcovský kurz v Bolzanu. Za své vynikající výsledky si mohl vybrat frontu a zvolil oblast Ortleru. Frontové zážitky zpracoval do přednášky „Z fronty na Ortleru“. Ve válce si vysloužil vyznamenání za statečné chování.  Rudolf Kauschka neuměl česky a to mu po vzniku Československa a zvláště po jazykovém zákonu činilo ve služebním postupu potíže. Podle jeho vyjádření se cítil jako člověk „druhé kategorie“. Nejprve byl služebně degradován a poté v roce 1937 z německého prostředí Liberce přeložen do zcela českého Kolína. V roce 1938 odešel do výslužby. Kauschka Mnichov přivítal a přiřazení Sudet vnímal jako osvobození. Svůj německý nacionální postoj a neustálé ponižování českým obyvatelstvem v roce 1938 popsal v článku „Befreites Sudetenland“. Několik básní na stejné téma poslal jako poděkování „vůdci“. I když je pravda, že se německému obyvatelstvu žilo v Říši lépe, očekávané politické a pracovní zlepšení se v Liberci nedostavilo. Významné funkce byly přidělovány říšským Němcům. Kauschka po návratu do celního úřadu ve svých názorech vystřízlivěl. Zjistil, že nadřízení z Říše zacházeli se svými podřízenými ze Sudet úplně stejně jako před tím Češi.  Kauschka nadále působil aktivně v alpském spolku a svou řeč k padesátému výročí Liberecké sekce v roce 1943 zakončil pozdravem „Berg Heil!“ (Hore zdar!) místo tehdy předepsaného „Heil Hitler!“. Konec války pro něj znamenal ztrátu všech odsunutých kamarádů s výjimkou rodiny Ginzelových. Syn Manfred Kauschka byl v americkém zajetí. Jeho rodina sice zůstala v rodném Dolním Hanychově, ale do jejich domu se nastěhovali Češi a následovala každodenní šikana. Rodina Kauschkových řešila bezvýchodnost situace vystěhováním. Nakonec se Kauschkovi vyplatily jeho kontakty k celnímu úřadu, takže si oproti jiným německým rodinám odvážel i fotky a cennosti. Zbytek života žil v obci Kempten v Bavorsku. V roce 1950 založil v rámci DAV-Kempten Libereckou sekci a vykonával správce Liberecké chaty. Ještě v roce 1957 vydal sbírku básní „Sang aus Iserwäldern“ (Zpěv z Jizerských lesů) a „Leben als Gedicht“ (Život jako báseň). Zemřel 2. dubna 1960 na infarkt v Kemptenu. Jeho náhrobní kámen zdobí nápis: „Viele Wege führen zu Gott, einer führt über die Berge“ (\"Mnoho cest vede k Bohu, jedna vede přes hory.\").", "section_level": 1}, {"title": "Horolezecká činnost.", "content": "V prvních letech své horolezecké činnosti (1904–1908) vykonal Kauschka řadu prvovýstupů. Po první světové válce se věnoval více lezení a dlouhému putování. Od třicátých let 20. století našel zálibu v doprovodu mladých horolezců a vystupoval spíše v roli rádce a trenéra. Funkci horského vůdce vykonával jen na již dříve vylezených výstupech.", "section_level": 1}, {"title": "Lezení na Ještědském hřebenu, pískovcových skálách a v Jizerských horách.", "content": "V roce 1904 uskutečnil Kauschka přes 30 prvovýstupů na Ještědském hřebenu (například Krejčík, Špehýrka, Pudl nebo Dánský kámen). Západně od Ještědského hřebene slézal Vajoletky (1906 Severní vrchol Krkavce). V roce 1904 vylezl významnou variantu výstupu na Kavčí skálu v Děvínském polesí. Horní skály ze skupiny východního výběžku Žitavského pohoří byly v roce 1904 téměř neznámé. Kauschka zde provedl pět prvovýstupů. V květnu 1906 zdolal s kamarády Gahlerovu věž (pojmenovaný podle K. Gahlera). Zavítal i na skály v Českém ráji. Na Suchých skálách lezl okolo roku 1904. Na Hrubé Skále vztyčil s kamarády v červnu 1906 na vrcholu Dračího zubu (Kauschkova spára) plechovou německou vlajku. Český tisk tehdy ztropil velký humbuk a spatřoval v tom německou provokaci. Mladí horolezci se museli na magistrátu města omluvit. S kamarády Rudolfem Steinjanem, Rudolfem Thamem a Ferdinandem Gerhardtem podnikal pochody do Dubských skal a Polomených hor.  V Jizerských horách se nejdříve věnoval oblasti na západ od Oldřichovského sedla (výstupy na Uhlířovu čapku, Kovadlinu, první sportovní výstup na Čertův Kámen, výstup na Zvon 21. 6. 1921), kde je mu přičítáno 25 nových cest a 10 prvovýstupů. Od roku 1905 našel zalíbení i v oblasti Labských pískovců.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezecká činnost v Alpách.", "content": "V roce 1907 začínal při vojenském cvičení v Dolomitech. S Robertem Heuslerem zdolal severní stěnu Malé Cimy, pokračoval na Libereckou chatu u Cortiny d'Ampezzo a nakonec překročil vrchol Croda da Lago. Sólovým výstupem se pustil na Fünffingerspitze a pak pokračoval sólo traverzem věží Vajolet. Se svou budoucí ženou Hildou Wenzelovou výstup zopakoval.  Při pobytu v Cavalese vylezl na Schwarzhorn a Weißhorn. Během války byl Kauschka pro své schopnosti přidělen k vůdcovskému kurzu do Bolzana a vzdělával jako pomocný instruktor na Regensburger Hütte vojáky pro boj v horách. V tomto období vykonal druhý průstup západní stěnou Sass di Mesdi, vystoupil na všech osm vrcholů skupiny Geislergruppe. Seznámil se s významnými alpinisty: Gustavem Jahnem, Franzem Barthem a Angelo Dibonou. V oblasti Ortleru zdolal například Königspitze a Zufallspitze (Cevedale). Po válce ho zasáhla ztráta Liberecké chaty na území zabraném Italy, a tak v roce 1920 podnikl další cestu do Alp, aby našel místo pro novou chatu.  V okolí Nové Liberecké chaty pak Kauschka provedl prvovýstupy na všechny okolní dvou a třítisícové vrcholy. V roce 1928 se pustil na čtyřtisícové vrcholy ve Švýcarsku (Matterhorn, Breithorn, Pollux, Castor a Lyskamm). Sám vystoupil na Mont Blanc. V létě 1931 se rozjel do Dolomitů se synem Manfredem a s přítelem Manfredem Kerteszem. S těmi vystoupil např. na Guglia di Brenta, Civetta Ostwand, Campanile di Val Montanaia. V pozdním věku (už po vysídlení) lezl se synem na vrcholy Allgäuských a Lechtalských Alp, nakonec se ještě vydal v roce 1956 na výpravu do Ampezanských a Sextenských Dolomit a do oblasti Dachsteinu.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhé pochody.", "content": "Dne 26. srpna 1906 podnikl s přáteli pěšky přes Jizerské hory a po hlavním hřebenu Krkonoš 98 km dlouhý pochod až na Sněžku (už jen sám), po dvou hodinách odpočinku pokračoval zpátky na nádraží Zelené údolí (dnes Kořenov), kam dorazil od rána po 14 hodinách. Stejnou cestu opakoval ještě mnohokrát. Dále opakovaně vystupoval na vrchol Ještědu. Rudolf Kauschka vystoupil do roku 1928 na Ještěd celkem 1470krát.", "section_level": 1}, {"title": "Sáňkování a lyžování.", "content": "Sáňkování se rozšířilo nejdříve v německy mluvících oblastech. Ještěd se stal na počátku 20. století centrem sáňkařského sportu pro celé Sudety. Adolf Hoffmann zde vybudoval u příležitosti mistrovství Jizerských hor v sáňkování (2. ledna 1910) umělou sáňkařskou dráhu, kterou pak provozoval DGJI. V roce 1911 se na dráze konalo mistrovství Rakouska. Kauschka si pořídil závodní saně a sáňkování doslova propadl. Hned v dalším roce byl na mistrovství severních Čech druhý, na Mistrovství Evropy na Ještědu v roce 1914 zvítězil a na dvojsaních s Hansem Gfällerem byl druhý. Po válce na mistrovství Německa v roce 1921 se umístil třetí, v roce 1923 na závodech na Ještědu první, ale mistrovství Centrálního svazu německých spolků zimních sportů/Hauptverband der deutschen Wintersportvereine (HdW) zde nevyhrál. Na mistrovství Evropy 4. 2. 1928 byl druhý a v roce 1929 zajel na mistrovství Evropy se svým žákem Fritzem Preißlerem na dvojsaních druhé místo a mistrovství HDW tentokrát vyhrál. Ještě v 67 letech v roce 1951 se zúčastnil Mistrovství Evropy v Iglis u Innsbrucku.  Rudolf Kauschka byl členem Liberecké lyžařské skupiny Reichenberger Skizunft už před první světovou válkou. U Vosecké boudy společně se Steinjanem skákal na lyžích, mimo skoku ovládal i další techniky lyžování. Na lyžích podnikal nejen sjezdy na Ještědu, ale i dlouhé túry. Podle něj se také jednomu ze svahů na Ještědu říkalo Kauschkahang. Za války absolvoval lyžařský výcvik. Po válce se vrátil s lyžemi do pohoří: Totes Gebirge, Deferegger Berge, Nízké Taury a nezapomněl navštívit ani oblíbenou Neue Reichenberger Hütte. V roce 1926 byl oceněn Německým hlavním výborem pro tělesnou výchovu v Československu/Deutsche Hauptausschuss für Leibesübungen in der Tschechoslowakei jako druhý sportovec v Čechách zlatým Turnerským a sportovním vyznamenáním (Goldene Turn-und Sportabzeichen).", "section_level": 1}, {"title": "Členství v alpských spolcích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Österreichischer Alpenklub/Rakouský alpský klub.", "content": "Členem elitního Rakouského alpského klubu/Österreichischer Alpenklub se stal Kauschka 23. 3. 1917. Nejprve však musel „uskutečnit těžké cesty v ledu a skále, přičemž byl kladen důraz na samostatné provedení těchto cest.“ Od roku 1909 publikoval v Österreichische Alpenzeitung.", "section_level": 2}, {"title": "DuÖAV-Sektion Reichenberg/Německý a rakouský alpský spolek-Liberecká sekce.", "content": "Členem Liberecké sekce DuÖAV se stal v roce 1906 a od roku 1911 působil ve funkci účetního. V roce 1915 pracoval jako zvolený člen ve vedení spolku. Po první světové válce se zapojil do nově založeného oddílu zimních sportů při DAV-Liberec, pro který také přednášel. Od roku 1927 do roku 1937 vykonával pro spolek funkci účetního. I když se v roce 1937 vzdal všech funkcí, nadále zůstal činný ve funkci vedoucího výletní činnosti a pomáhal se správou Rudolf-Tham-fondu. Po přesídlení do Německa až do své smrti aktivně pracoval jako vedoucí místní skupiny DAV a jako správce Reichenberger Hütte. V roce 1957 mu bylo uděleno zlaté vyznamenání za padesátileté věrné členství v DuÖAV.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolf Kauschka, křtěný Rudolf Friedrich (2. října 1883, Fukov – 2. dubna 1960, Kempten, Německo) je jednou z nejvýznamnějších osobností německých alpských spolků v Čechách. Pro celé severní Čechy a zejména Jizerské hory je významným objevitelem a průkopníkem horolezectví. Byl sportovcem, turistou, horolezcem, publicistu a spisovatelem. V roce 1924 vyšla jeho kniha „Wandern und Klettern“ (Turistika a horolezectví), která je základním topografickým a horolezeckým dílem o Jizerských a Lužických horách.", "tgt_summary": "Rudolf Kauschka (2 October 1883, in Fukov, Bohemia – 2 April 1960, Kempten, West Germany) was a German sportsman, tourist, and mountaineer from Czechoslovakia.", "id": 2445518}
{"src_title": "Klasická řádová architektura", "tgt_title": "Classical order", "src_document": [{"title": "Antické řády.", "content": "Základem klasické řádové architektury je systém vertikálních nosných článků – sloupů či pilířů – a horizontálních nesených článků v podobě překladu neboli kladí. Proto se také tento systém často nazývá „systémem sloupových řádů“, neboť sloup je jakousi základní jednotkou celého systému. Určuje výšku a mohutnost stavby. Počet sloupů je v tomto systému základní jednotkou. Aby byla stavba dle antických představ „krásná“, musí jich být na průčelí vždy sudý počet, ideálně šest, osm nebo deset.", "section_level": 1}, {"title": "Antické Řecko.", "content": "V antickém Řecku obsahoval tento systém tři základní řády:  Tyto tři řády byly už v antice podle jejich charakteru přiřazovány charakteru božstev, kterým byla zasvěcena patřičná svatyně. Hřmotný a těžký dórský řád náleží mužům, válečníkům. Proto jsou v tomto stylu stavěny například chrámy boha Dia, ale také Palas Athény (Athénská akropole), bohyně války. Iónského řádu se používalo pro chrámy ženských božstev.", "section_level": 2}, {"title": "Řádová superpozice.", "content": "Už antice vznikla také tzv. řádová superpozice tj. pokud jsou jednotlivé řády použity na jedné budově (např. na vícepodlažní arkádě, řadí se v přesném pořadí na sebe: (odspodu) dórský, iónský a korintský.", "section_level": 2}, {"title": "Antický Řím.", "content": "Už v antice (Řím) také začalo být toto tvarosloví používáno ne jako nosné konstrukce, ale jako architektonická dekorace nosných stěn, což je přístup běžný pak v renesanci, baroku i později. Římská archirektura také do jisté míry pozměnila tvarosloví tří základních řeckých řádů.  Římská architektura obohatila antické řády o dva další, kterými jsou:  Přesně definovaná a poměrně složitá pravila použití těchto prvků byla „kodifikována“ v knize římského architekta 1. stol. Vitruvia nazvané Deset knih o architektuře.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Po pádu římské říše došlo také k rozvratu pravidel o „správném“ způsobu stavění.  Stavitelé následujících epoch se však snažili na antický způsob dle svých možností navázat. Poprvé se tak stalo v době tzv. Karolinské renesance za Karla Velikého, později se o totéž pokusil kolem roku 1000 císař Ota III. v tzv. Otonském období. V jedenáctém a dvanáctém století používal klasické řádové tvarosloví tzv. románský sloh.  Gotický sloh však přinesl zcela nový způsob stavění a také zcela odlišné architektonické tvarosloví. Antické a antikizující prvky se proto dostávají na řadu až v pozdním středověku v souvislosti se stále sílícími snahami o vědomý návrat k antickému dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Renesance a baroko.", "content": "Součástí humanistického návratu k antice v Itálii patnáctého století bylo i intenzivní studium antické architektury. Jako rozbuška proto zapůsobil objev a vydání tiskem Vitruviových Deseti knih o architektuře. Renesanční architekti používali Vitruvioných pravidel velmi důsledně a snažili se také vytvářet pravidla tam, kde Vitruvius pravidla nezanechal. Renesance je tak místem velmi čilé teoretické práce. V rychlém sledu za sebou vychází řada knih o architektuře (Palladio, Alberti, Vignola, Serlio), které se staly takřka povinnou výbavou každého architekta i vzdělaného šlechtice.  Nové prvky v architekruře využívající klasické řády:  Rustikový řád byl chápán jako řád „země“. v řádové superpozici byl kladen nejníže a byl v té době nesmírně oblíbený. Často byl používán nejen pro architektonické ztvárnění přízemí jednotlivých staveb, ale také pro různé grotty a další vybavení zahrad.  Barokní architekti, například Francesco Borromini nebo náš Jan Blažej Santini používali řádovou architekturu velice nedogmaticky, ale přitom nikoli libovolně, nýbrž nesmírně rafinovaně a s přesně vypočteným záměrem. Borromini dokonce studoval pozdní antickou architekturu a nacházel v ní vynikající předlohy a inspirace pro své vlastní stavby. V podání těchto architektů je také jako klasický řád používáno i „ordine gotico“, neboli „gotický řád“ a to s plným vědomím důsledků, včetně zařazení tohoto gotického řádu do systému řádové superpozice.", "section_level": 1}, {"title": "Od klasicismu po současnost.", "content": "Klasicismus přichází s naprostou negací barokní kultury a umění. Jako mnohokrát poté, snaží se i klasicismus o návrat ke kořenům, to jest k podobě, kterou měla architektura v antice, přesněji v klasickém Řecku. Klasicistní architektura proto nakládá s jednotlivými řády tak, jak s nimi bylo či mělo být nakládáno v antice. V podstatě proto odvrhla také mladší řády a užívala pouze tří řádů klasického Řecka. Při stavbě veřejných reprezentativních budov se klasicismus uplatňoval až do poloviny 20. století, například v USA (National Gallery of Art ve Washingtonu) a řádovou architekturu používala také nacistická architektura a socialistický realismus (sorela).  K sloupovým řádům se opět vrací období neoslohů a velmi tvůrčím způsobem i řada moderních architektů. Například Josip Plečnik na Pražském hradě nebo Josef Gočár ve svém domě U Černé Matky Boží v Praze používali řádové tvarosloví, byť velice originálně.  Velký pokles oblíbenosti řádové architektury znamenalo rozšíření funkcionalismu (od 30. let 20. století), který je s určitými odlišnostmi vůdčím slohem dodnes. Dnes už se proto podle klasických řádů téměř nestaví, avšak tento styl nebyl zcela zapomenut. Je zřejmě jediným historickým slohem, který není dnes považovaný za nevkusný (na rozdíl třeba od baroka). Do jisté míry došlo k použití prvků řádové architektury například v postmoderní architektuře žáků Louise Kahna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasická řádová architektura (nebo jen řádová architektura, též systém sloupových řádů) je termín používaný pro architektonický systém vycházející z klasické řecké antické architektury. Je charakterizován sloupy a kladím (překladem).", "tgt_summary": "An order in architecture is a certain assemblage of parts subject to uniform established proportions, regulated by the office that each part has to perform. Coming down to the present from Ancient Greek and Ancient Roman civilization, the architectural orders are the styles of classical architecture, each distinguished by its proportions and characteristic profiles and details, and most readily recognizable by the type of column employed. The three orders of architecture—the Doric, Ionic, and Corinthian—originated in Greece. To these the Romans added, in practice if not in name, the Tuscan, which they made simpler than Doric, and the Composite, which was more ornamental than the Corinthian. The architectural order of a classical building is akin to the mode or key of classical music; the grammar or rhetoric of a written composition. It is established by certain \"modules\" like the intervals of music, and it raises certain expectations in an audience attuned to its language.", "id": 800457}
{"src_title": "Information Technology Infrastructure Library", "tgt_title": "ITIL", "src_document": [{"title": "ITIL 2011 Edition.", "content": "Koncem roku 2011 byly ve verzi ITIL V3 realizované změny a verze byla označená jako ITIL 2011 Edition. Vůči původnímu vydání ITIL V3 z roku 2007 změny proběhly především ve sjednocení osnovy všech 5 ústředních knih a tím se zpřehlednily struktury popisu procesů, aktivit, rolí a funkcí.  Názvy publikací zůstaly nezměněny, ale již se v ITILu nepoužívá označení V3.", "section_level": 1}, {"title": "ITIL V3.", "content": "Základní princip ITIL V3 je postaven na řízení životního cyklu služby IT, resp. na řízení hodnoty, kterou informační technologie poskytují svým zákazníkům, tj. odběratelům služeb IT. Ve vydaných 5 ústředních knihách popisuje ITIL V3 až 26 procesů.", "section_level": 2}, {"title": "ITIL V2.", "content": "Knihovna ITILv2 je rozdělena do několika částí, zaměřených na specifickou oblast řízení IT služeb, které odpovídají klíčovým procesům v IT oddělení a vzájemně se prolínají. Dodávka IT služeb (IT Service Delivery) a Podpora IT služeb (IT service Support) se běžně dohromady označují jako IT Service Management (ITSM).  ITIL přináší moderní, procesně orientovaný přístup k řízení IT služeb (na rozdíl od tradičního funkčně-liniového řízení). Proces je logický sled činností transformujících nějaký vstup na nějaký výstup, přičemž plnění jednotlivých činností v procesu je zajišťováno rolemi s jasně definovanými odpovědnostmi. Celý proces je řízen, monitorován, měřen, vyhodnocován a neustále vylepšován, což je odpovědností vlastníka procesu.  Tento rys vyplývá přímo ze samotné podstaty ITSM; všechny procesy se navrhují s ohledem na potřeby zákazníka, tzn. každá aktivita, každý úkon v každém procesu musí přinášet nějakou přidanou hodnotu pro zákazníka - pokud ne, pak je taková činnost nadbytečná. Součástí přístupu k zákazníkovi je i správné definování SLA s OLA.  Jednoznačná terminologie je někdy málo doceňovanou nebo úplně opomíjenou charakteristikou ITIL, ale jen do té doby, než budeme poprvé v praxi řešit nedorozumění plynoucí z toho, že někdo používá stejný termín v jiném významu, než očekáváme.  Rámec ITSM procesů podle ITIL je nezávislý na jakékoliv platformě. Dokonce je možné ITIL použít i pro navržení procesů (úplně mimo oblast ICT) v jakékoliv firmě, která podniká ve službách.  Knihovna je volně dostupná, což znamená, že každý si může knihy ITIL koupit a procesy ITSM podle ITIL ve svém podniku implementovat, aniž by musel platit jakékoliv další licenční poplatky. Tato skutečnost mj. přispěla k rychlému celosvětovému rozšíření ITIL.", "section_level": 2}], "src_summary": "Information Technology Infrastructure Library (ITIL) je soubor praxí prověřených konceptů a postupů, které umožňují lépe plánovat, využívat a zkvalitňovat využití informačních technologií (IT), a to jak ze strany dodavatelů IT služeb, tak i z pohledu zákazníků. Projekt vznikl ve Velké Británii v letech 1985 až 1995 a kromě Velké Británie byl využíván i v Nizozemsku. V letech 2000 – 2004 byl projekt přepracován, novou verzi 2 (ITIL V2) začaly využívat společnosti v mnoha zemích jako standard v poskytování IT služeb. V roce 2007 vznikla rozšířená třetí verze (ITIL V3). Je to metodika založená na procesním řízení organizace a je určena hlavně pro střední a vyšší management.", "tgt_summary": "ITIL, formerly an acronym for Information Technology Infrastructure Library, is a set of detailed practices for IT service management (ITSM) that focuses on aligning IT services with the needs of business.", "id": 1838203}
{"src_title": "Xenofón", "tgt_title": "Xenophon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a odchod z Athén.", "content": "Xenofón pocházel z bohaté athénské rodiny, patřící do Ercheiského dému. Jeho otec se jmenoval Gryllos a byl bohatým jezdcem. V mládí se zapojil do posledních střetnutí peloponéské války jako kavalerista. Možná bojoval i v bitvě u Arginús. V té době se seznámil s athénským filosofem Sókratem a stal se jeho posluchačem. Během oligarchické „Vlády třiceti“ působil ve skupině jezdců, o něž se tento režim opíral. Ve svých \"Řeckých dějinách\" se zmiňuje o krutých činech tohoto oddílu. Díky tomuto a svým konzervativním názorům byl však po svržení této vlády a obnovení demokracie donucen Athény opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení do Asie a návrat.", "content": "Roku 401 př. n. l. přijal pozvání svého přítele Proxena, který v té době v Řecku verboval žoldnéřské vojsko, a připojil se společně s asi 13 000 dalšími Řeky, mezi kterými byli i další jezdci a podpůrci oligarchie z Athén, k vojsku Kýra Mladšího. Ten se chtěl zmocnit trůnu svého bratra perského krále Artaxerxa II. a vypravil se s vojskem do centra Perské říše. Výprava však přes počáteční úspěchy ztroskotala, když Kýros Mladší padl v bitvě u Kunax ve střední Mezopotámii. Řeckých žoldnéřů zůstalo asi 10 000. Ubránili se zajetí a protože jejich vůdci byli úskokem perského satrapy Tissaferna zavražděni, vybrali si vůdce nové. Tehdy byl mezi velitele zvolen i Xenofón, který se do té doby dle svého vyjádření účastnil výpravy nikoli jako voják, ale spíše jako pozorovatel. Vojsko Řeků se v téměř bezvýchodné situaci rozhodlo pro návrat domů neznámým nepřátelským územím – povodím Tigridu přes východní Anatolii až do černomořského Trapezuntu.  Záměr se zdařil a prořídlé vojsko po více než roce dorazilo do Byzantionu, které vojáci považovali za první řecké město kam výprava došla. Během pochodu se Xenofón vypracoval mezi hlavní velitele. Na černomořském pobřeží se bezúspěšně pokusil přimět vojsko k založení kolonie. Později příběh výpravy ztvárnil v knize \"Kýrú anábasis\", zkráceně \"Anábasis – Cesta vzhůru\". V Byzantiu došlo k rozštěpení vojska a Xenofónově střetu s dosavadním veltelem výpravy Cheirisofem ze Sparty. Většina vojska následovala Xenofóna, se kterým vstoupila do služeb Seutha II, krále thráckého Odryského království. Ten však nebyl schopen za službu platit penězi (zaplatil dobytkem), a proto se vojsko na žádost spartského velitele v Malé Asii Thibróna přesunulo přes moře do Pergamu, kde mu Xenofón odevzdal velení. Tímto okamžikem končí děj \"Anabáze\".", "section_level": 2}, {"title": "Působení ve spartském vojsku.", "content": "Xenofón však nadále setrval ve spartském vojsku v boji proti perským satrapům v Malé Asii (399–397 př. n. l. nebo až 394).  Mezitím byl v Athénách Sókratés popraven a Xenofón byl, možná v souvislosti se svým působením ve spartském vojsku, odsouzen k vyhnanství a byl mu konfiskován majetek. Xenofón tedy zůstal ve spartském vojsku krále Agésiláa II., kterého obdivoval. Stal se jedním ze starších důstojníků a zapojil se do boje proti perskému satrapovi Farnabazovi. Když se Agésiláova vojska zapojila do korintské války proti spojenectví Théb s Athénami, bojoval Xenofón v bitvě u Koróneie proti vlastním krajanům.", "section_level": 2}, {"title": "Statkář ve Skilluntě a návrat do Athén.", "content": "Za své služby obdržel Xenofón statky ve Skillu v Élidě. Usadil se zde a řadu let žil poklidně se svou manželkou Filésií, která mu porodila dva syny: Grylla a Diodóra. Věnoval se svým statkům, lovu a literární činnosti. Poté co Sparta Skillos ztratila (371 př. n. l.), se uchýlil na Isthmos.  Vztahy mezi Spartou a Athénami se zlepšily v roce 365 př. n. l. a Xenofóntovo vypovězení bylo zrušeno. Vrátil se tedy do své vlasti. Jeho synové potom sloužili v Athénském vojsku, přičemž jeden z nich – Gryllos – padl v bitvě proti Thébám u Mantineie roku 365 př. n. l.. Devět let poté zemřel při návštěvě Korinthu i Xenofón.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika Xenofónta a jeho díla.", "content": "Xenofón je představitelem typu athénského aristokrata. Ve svém pestrém životě spojil osud vojáka, statkáře a literáta v úctyhodné vyjádření řeckého ideálu kalokagathie. Byl odhodlaný dovést mužstvo zpět do vlasti a učinil tak. Útrapy expedice snášel i s posledním pohaněčem oslů, a proto byl jako velitel vojáky respektován. Nečinil delší kroky, kterým by ostatní nestačili.  Zastával velmi vyhraněné postoje vůči demokracii. V tomto smyslu byl též ovlivněn Sókratem, kterého athénská demokracie odsoudila k trestu smrti (možnost vyhnanství Sókratés odmítl). Ačkoli byl dlouho dobu jeho žákem a po celý svůj život byl na tuto skutečnost velmi hrdý, nedokázal ve svých dílech postihnout hloubku Sókratovy filosofie.  Jeho politické názory jej vedly k obdivu spartského zřízení. Stranil a důvěřoval spíše autoritativní politice mocných vládců, jak je patrné z jeho díla. Dlouhý čas sloužil ve vojsku spartského krále Ágesiláa, ke kterému cítil silnou náklonnost. Toto a jeho politické přesvědčení jej vedly i k boji proti vlastním krajanům. V otázce náboženské zůstal tradicionalistou. Důvěřoval v moc věšteb a obětí. Tyto stránky jeho smýšlení nedovolily, aby se historickou knihou \"Hellénika\" vyrovnal kritickému pohledu Thúkýdidovu.  Xenofón vynikl spíše praktickým přístupem, což se projevilo ve spisech o vojenství, o ekonomice a zejména ve slavném líčení Kýrovy expedice. V oblasti vojenství čerpal ze svých zkušeností a dával přednost tuhé disciplíně. Na druhou stranu věnoval značnou pozornost i prostým vojákům a jejich nelehkému osudu plnému nejistoty. Podobně filantropické názory zastával i v otázce postavení ženy ve společnosti. Na straně druhé se často projevuje velmi sebestředně.  Vyzdvihován je jeho způsob vyjádření děje a střídmý jazyk, který byl v antice pokládán za jeden z vrcholů attického písemnictví. Jeho knihy prostým a čtivým způsobem zprostředkovávají poznatky jak čistě praktického rázu, tak i etickou osvětu. Pro tuto vlastnost byl obdivován mnohými Římany.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Xenofóntovo dílo lze podle obsahu rozdělit na čtyři okruhy: historické spisy, filosofické, politické a odborné. U některých děl připisovaných tomuto autorovi v antice bylo po provedení jazykových expertíz Xenofóntovo autorství zpochybněno nebo zcela vyloučeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenofón (2. pád Xenofónta, \"starořecky: Ξενοφῶν\") (kolem 428–354 př. n. l., nebo 444/1–354 př. n. l. \"jiné zdroje se mohou lišit\") byl starořecký spisovatel, historik, filosof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik a Sókratův žák. Protože zastával monarchistické názory a obdivoval Spartské zřízení, byl vypovězen z Athén. V roce 401 př. n. l. se zúčastnil výpravy řeckých žoldnéřů ve službách Kýra Mladšího do nástupnické války v Persii. O této výpravě napsal své nejznámější dílo \"Anabáze\" (termín anabasis znamená v staré řečtině cestu od pobřeží do vnitrozemí, vztahuje se tedy jen k první části výpravy, před Kýrovou smrtí u Kúnax). Svůj obdiv k silným vládcům vyjádřil v dílech \"O Kýrově vychování,\" \"Hierón a Agésilaos\", ke Spartě pak v díle \"Spartská ústava\". Filosofické spisy \"Obrana Sókratova\" a \"Vzpomínky na Sókrata\" jsou cennými prameny vědomostí o Sókratovi. S malým úspěchem navázal dílem \"Hellénika\" na historika Thúkýdida. Vyšší úrovně dosahuje v prakticky zaměřených dílech s tematikou jezdectví (\"O jezdectví, O výcviku jezdců\") nebo ekonomie (\"Oikonomikos\" - \"O hospodaření\"), \"O státních příjmech\" a jiných. Na konci života se mohl vrátit do Athén.", "tgt_summary": "Xenophon of Athens (;,, \"Xenophōn\"; BC – 354 BC) was an ancient Greek historian, philosopher and soldier. Xenophon became commander of the Ten Thousand at about 30, with noted military historian Theodore Ayrault Dodge saying of him, “the centuries since have devised nothing to surpass the genius of this warrior.” He established the precedent for many logistical operations and was among the first to use flanking maneuvers and feints. A student of Socrates, Xenophon is known for his writings and recording the history of his time (late-5th and early-4th centuries BC), in such works as \"Anabasis\" and \"Hellenica\", which covered the final seven years and the aftermath of the Peloponnesian War (431–404 BC), thus representing a thematic continuation of Thucydides' \"History of the Peloponnesian War\", and then continuing the history of Greece until the end of Sparta's hegemony around 360 BC.", "id": 2370965}
{"src_title": "Martin C. Putna", "tgt_title": "Martin C. Putna", "src_document": [{"title": "Vzdělání a akademická činnost.", "content": "Po absolvování gymnázia v Písku (1986) vystudoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor klasické filologie (1986–1991), který od počátku studoval v kombinaci s rusistikou. Paralelně se v letech 1987–1989 zúčastňoval bytových filozofických seminářů. Absolvoval studijní pobyt na Ludwig-Maxmilians-Universität v Mnichově (1991–1992). Působil jako pedagog na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy: V letech 1992–1997 vyučoval na Ústavu východoevropských studií starší ruskou literaturu, v letech 1997–2006 pak působil v Centru komparatistiky. Poté přešel na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy (2006). Doktorát získal roku 1995, docenturu roku 1998 za monografii \"Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918\". Profesorem v oboru sociální a kulturní antropologie byl jmenován roku 2013.  Teologického vzdělání dosáhl na Teologické fakultě v Českých Budějovicích (1998–2000). Jako osobnosti, které ho ovlivnily, jmenoval v rozhovoru s Martinem Bedřichem roku 2013 Daniela Kroupu, Tomáše Halíka, Zdeňka Neubauera, od 90. let Aleše Rolečka, dále rusistku Miluši Zadražilovou, filoložku Evu Stehlíkovou, bohemistu Jiřího Brabce.  Byl zastupujícím profesorem na univerzitě v Řezně (2004/2005) a stipendistou Fulbrightova badatelského programu na Boston College v USA (2007/2008). Externě přednášel rovněž na FAMU a na Vyšší odborné škole publicistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Mediální a společenské angažmá.", "content": "Od roku 1987 se účastnil opozičních kulturních a náboženských aktivit. Ještě v období normalizace, o Velikonocích 1987 byl v Týnském chrámu pokřtěn Jiřím Reinsbergem. Na podzim 1989 byl jednou z hlavních postav sametové revoluce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a rovněž jedním z iniciátorů založení České křesťanské akademie (původní název Křesťanská akademie Praha) a revue pro křesťanství a kulturu \"Souvislosti\". Byl redaktorem Souvislostí v letech 1990–1997, z toho 1992 výkonným zástupcem šéfredaktora a poté neoficiálním vedoucím redaktorem. Roku 1997 se stáhl z výkonné redakce, zůstal členem redakční rady a jedním z kmenových autorů \"Souvislostí\". Pracoval jako kulturní redaktor \"Katolického týdeníku\" (1990–1991).  Jako autor a moderátor kulturních a náboženských pořadů spolupracuje s Českým rozhlasem (zejména moderování pořadu \"Setkávání\", 1997–2007, a cyklus \"Putnův jihočeský literární místopis\", 2007) a s Českou televizí (zejména moderování kritického klubu \"Síto\", 2002–2003, a vzdělávací cyklus \"Duchovní kuchyně\" 2007). Komentáři, recenzemi a glosami přispívá do řady českých periodik (Literární noviny, Lidové noviny, Respekt, Reflex, Mladá fronta DNES, Týden, Hospodářské noviny aj.). Na kulturní straně \"Lidových novin\" měl v letech 2011–2015 pravidelný sloupek Stará veteš. Po úmrtí Ludvíka Vaculíka byl roku 2015 pozván, aby převzal jeho místo v rubrice Poslední slovo. S \"Lidovými novinami\" ukončil spolupráci na konci září 2018 poté, co deník otiskl údajně vládou podstrčený text podporující pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu MAFRA Andreje Babiše. Začátkem října pak Putna ohlásil, že bude spolupracovat s \"Novým deníkem\".  V letech 2008–2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla, poté se na jeho návrh funkce ujal Martin Palouš.  Na základě knihy \"Obrazy z kulturních dějin evropské religiozity\" natočila Česká televize dokument \"Ukrajino nezlob se\", kterým Putna provází a jenž byl premiérově uveden 31. ledna 2017.  Během prezidentské kampaně v únoru 2013 i bezprostředně po volbě prezidenta silně kritizoval Miloše Zemana, zejména za jeho proruské aktivity. Označoval ho za nedůvěryhodnou osobu. O několik měsíců později, v květnu 2013 Miloš Zeman oznámil, že Putnu odmítá jmenovat profesorem. Jmenoval ho až v reakci na silné společenské protesty, dekret profesora sociální a kulturní antropologie však odmítl předat a doručil jej Putnovi prostřednictvím ministra školství Petra Fialy. Stalo se tak 25. června 2013.  V kontextu protestů proti Zemanovi na podzim 2014, zejména v souvislosti s výročím 17. listopadu, Putna veřejně vyzýval politiky k odvolání prezidenta. 30. ledna 2015 pak přinesl Zemanovi na Hrad svou knihu \"Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity\", s odůvodněním, aby se Zeman při svém komentování rusko-ukrajinského konfliktu lépe poučil o ruské a ukrajinské historii. V průběhu roku 2015 se Putna účastnil kampaní na podporu Ukrajiny či proti pravicovému extremismu.  Putna v literárních textech i v rámci veřejných vystoupení a společenských protestů pracuje s prvky provokace a mystifikace. Například v roce 2003 v pořadu \"Síto\" České televize připravil a živě sehrál mystifikační debatu o dětském pořadu Teletubbies. Nejúspěšnější z těchto provokací se odehrála roku 2011. Byla reakcí na mocenský vzestup krajní pravice, konkrétně Ladislava Bátory, předsedy Akce D.O.S.T. Putna \"přivítal\" tento vzestup transparentem \"Katolické buzny zdraví Bátoru\" na Prague Pride. Roku 2015 ironicky komentoval proruské postoje politologa Petra Robejška tím, že k pozvánce na jeho přednášku připsal poznámku \"Ruský šváb\". V roce 2016 si zahrál sám sebe v seriálu \"Kancelář Blaník\".  Od roku 2017 má na Český rozhlas Vltava spolu s Ninou Rutovou pořad Duchovní Evropa.  Příležitostně je zván ke kázání v kostele u Martina ve zdi a v dalších sborech Českobratrské církve evangelické. V roce 2017 vstoupil do Českobratrské církve evangelické. Od roku 2019 je výpomocným kazatelem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hlavním předmětem Putnova vědeckého díla je literatura v souvislosti s kulturními a duchovními dějinami – v českém, evropském i světovém kontextu.", "section_level": 1}, {"title": "Česká katolická literatura.", "content": "V monografii \"Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918\" (1998) Putna definoval katolickou literaturu na základě literární sociologie – jako písemnictví specifického „katolického milieu“, které vzniká jako reakce na sekularizaci společnosti. Tento proces probíhá ve většině evropských zemí v závislosti na postupu jejich sekularizace – v českých zemích tedy od poloviny 19. století. V další fázi vývoje se pak jednotlivá literární uskupení a osobnosti (Katolická moderna, Stará Říše) pokoušejí vyjít z „katolického ghetta“ a vřadit se do kánonu soudobé národní literatury.  Na tuto práci navazuje monografický portrét klíčového katolického autora první poloviny 20. století \"Jaroslav Durych\" (2003), rozsáhlá komentovaná edice časopiseckých a rukopisných textů Karla VI. Schwarzenberga \"Torzo díla\" (2007) a řada časopiseckých studií. Meziválečné a válečné období je souhrnně zpracováno ve svazku \"Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945\" (2010). Trilogii uzavírá svazek \"Česká katolická literatura v kontextech 1945-1989\" (2017).  Putna koncipoval a od roku 2014 řídí vydávání Sebraných spisů Jakuba Demla v nakladatelství Academia.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní dějiny českého a slovenského protestantismu.", "content": "Putna zkoumal dějiny českého a slovenského protestantismu v různých obdobích: v době pobělohorského exilu (edice exulantského kancionálu), v době národního obrození nebo za první republiky. Obraz barokní mentality v české duchovní písni katolické i protestantské je předmětem knihy a CD \"Písně pro Ježíše\" (2014).", "section_level": 2}, {"title": "Václav Havel.", "content": "V době vedení Knihovny Václava Havla Putna zkoumal, které české i zahraniční osobnosti a proudy ovlivnily myšlenkovou tvorbu Václava Havla, a připravil k vydání neznámé písemné prameny z prostředí Havlovy rodiny (Vácslav Havel: Kniha života, Ivan M. Havel a kol.: Dopisy od Olgy.) Za klíčovou pokládá americkou a českou tradici osvícenského deismu, unitářství a alternativní religiozity, která ovlivnila už Václava M. Havla a Vácslava Havla. Kniha \"Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století\" (2011) byla oceněna Cenou Toma Stopparda a umístila se v anketě Kniha roku Lidových novin.", "section_level": 2}, {"title": "Jihočeská literatura.", "content": "V rozhlasovém cyklu Putnův jihočeský literární místopis a v řadě studií se věnoval regionálním literárním tradicím jižních Čech. Spisovatele, spojené s jižními Čechami, řadil k několika hlavním liniím jihočeské kulturní paměti (husitství a náboženské blouznivectví, idealizace Rožmberků, regionalistická idyla 20. století).", "section_level": 2}, {"title": "Homosexualita v kontextech.", "content": "Putna, otevřeně deklarující svou příslušnost ke gay komunitě, se homosexualitou zabývá hned v několika svých dílech. V roce 2011 byla vydána kolektivní monografie \"Homosexualita v dějinách české kultury\", jež je dílem českých či v Čechách žijících badatelů různých humanitních oborů, kteří se sešli právě pod vedením Putny. Ten je zároveň autorem výrazné části textů.Kniha se zabývá výskyty homosexuality či homoerotiky v českých dílech literatury, výtvarného umění, divadla a filmu a jejich pozicí v širším kontextu euroamerické kultury.  Homosexualitě, tentokrát v souvislosti s křesťanstvím, se pak Putna věnuje také v monografii z roku 2012, \"Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci\". V knize představuje oba tábory, křesťanskou a gay komunitu, jejich nejortodoxnější i nejumírněnější představitele vzhledem ke vztahu k táboru druhému, mapuje vývoj jejich vzájemného koexistence, přičemž srovnává postoje, argumenty a bojové strategie jednotlivých táborů a upozorňuje na určité podobné tendence - gay komunitu přijímající určité církevní prvky, a sice zakládací mýty, mučedníky, symboly, sídla atd. Putna vzhledem k své příslušnosti k oběma komunitám naléhá na možnost integrace a rozebírá a hodnotí navrhovaná řešení různých aktivistů i teoretiků.", "section_level": 2}, {"title": "Antika.", "content": "Putna se zabývá především obdobím pozdní antiky, s důrazem na vztah sekulární a náboženské kultury: Monografie \"Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím\" (2001), edice komentovaných překladů pozdně antických textů \"Poslední Římané\" (od 2000, zatím vyšlo pět svazků: Órigenés – \"O Písni písní\", Macrobius – \"Saturnálie\", Sulpicius Severus – \"Život svatého Martina\", r. 2010 Hieronymus, Gennadius a Isidorus – \"Dějiny křesťanského písemnictví\", r. 2012 Prudentius – \"Kniha hodinek\") a řada časopiseckých studií o autorech tohoto období (Nonnos z Panopole, Methodios z Olympu, svatý Jeroným aj.). „Pro studenty všech věků“ vytvořil on-line učebnici antické a biblické literatury \"Homér 21\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhý život antiky.", "content": "Ohlasům antické kultury je věnována monografie \"Řecké nebe nad námi a antický košík. Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře\" (2006). Ústředním motivem knihy je reflexe cesty do Itálie a Řecka, skutečné nebo imaginární, u vybraných autorů 18. až 20. století (J. J. Winckelmann, J. W. Goethe, Friedrich Hölderlin, P. P. Pasolini, Jiří Kuběna, Marguerite Yourcenarová a další), a svár „křesťanské“ a „pohanské“ obraznosti v jejich dílech. S touto knihou souvisí rovněž komentovaná edice překladu Goethova životopisu J. J. Winckelmanna (2005). Různé způsoby recepce antiky Putna zkoumal i u českých katolických autorů (články v časopise Listy filologické o antice v dílech Jiřího Kuběny, Vladimíra Vokolka, Josefa Kostohryze a Ivana Jelínka).", "section_level": 2}, {"title": "Ruské a slovanské kulturní dějiny.", "content": "Prvním Putnovým odborným tématem byla literatura ruského exilu 20. století. Z jeho studia vznikla monografie \"Rusko mimo Rusko\" (1993–1994, spoluautorkou druhého dílu Miluše Zadražilová), antologie ruské emigrační poezie \"U řek babylonských\" (1996, spoluautorkou edice Miluše Zadražilová) a řada časopiseckých studií a překladů (Boris Poplavskij, Jurij Těrapiano, Sergej Bulgakov, Alexandr Solženicyn aj.). Poté se obrátil k tématu panslavismu v českých duchovních dějinách. Tak vznikla kniha Překlad a výklad \"Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie\" (2014).  Roku 2015 vydal knihu \"Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity\" (2015), která nahlíží ruské dějiny postkoloniálním způsobem, s důrazem na mnohost různých „Rusí“ během těchto dějin, na střetání proevropských a protievropských proudů v ruských dějinách a na svébytnost Ukrajiny. Kniha vzbudila v době ruského útoku na Ukrajinu široký ohlas, v anketě Lidových novin Kniha roku obsadila 5.-6. místo, a zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha 2015. Roku 2017 vyšla v maďarském překladu. V roce 2017 obdržel Putna za slavistickou a rusistickou práci Cenu Rudolfa Medka.", "section_level": 2}, {"title": "Eseje a další žánry.", "content": "Vedle akademických textů se Putna věnuje rovněž literární esejistice a dalším pomezním žánrům. Kniha \"My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky\" (1994, rozšířené vydání 1999) vyhraněně posuzuje a hodnotí duchovní a kulturní tendence počátku devadesátých let, zejména téma postmoderny a křesťanské reakce na ni v literatuře i v náboženském životě. Kniha \"Chvály\" (2001) používá ke komentáři společenského dění žánru pozdně antické „chvály“ – vážně míněné oslavy věcí cenných a zapomínaných, nebo naopak ironicky hyperbolizované oslavy věcí dobově přeceňovaných, bez skutečné hodnoty. Jediná Putnova próza \"Kniha Kraft\" (1996) kombinuje žánry deníku a románu k reflexi společenského a duchovního dění v letech kolem sametové revoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Martin C. Putna se od 80. let věnoval zpěvu (tenor). Specializuje se na renesanční a raně barokní hudbu, zejména ve spolupráci se souborem Musica Fresca.  Vydal celkem tři sólová CD: \"O smrti i vesele. Písně barokní a postbarokní\" (Malvern 2013) a \"Písně pro Ježíše\" (Malvern 2014). Na obou CD spolu s ním zpívá David Cizner a doprovází je Musica Fresca. Obě CD obsahují i literárně historickou studii o nazpívaných písňových textech. Třetí album \"Písně absurdní\" (2016) ukazuje různé podoby humoru v českých písňových textech (Mastičkář, Jan Jeník z Bratřic, Kryptadia), pěveckou partnerkou zde Putnovi byla altistka Květa Ciznerová.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho kniha \"Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy\" byla roku 2019 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii naučné literatury. A kniha \"Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity\" byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Martin C. Putna (* 30. května 1968, Písek) je český literární historik a kritik, překladatel, zpěvák, moderátor a pedagog Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.", "tgt_summary": "Prof. Mgr. Martin C. Putna, Dr., (born 30 May 1968 in Písek) is a Czech literary historian, university teacher, publicist and essayist. He works at the Faculty of Humanities, Charles University in Prague.", "id": 2123508}
{"src_title": "Jacques Derrida", "tgt_title": "Jacques Derrida", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Alžírsku v sefardské rodině, za války byl proto vyloučen ze škol a od roku 1949 žil v Paříži. Už ve studentských letech četl velké filosofy, například Nietzscheho, Rouseaua, Kierkegaarda, Bergsona, Heideggera, A. Gida nebo A. Camuse. Vystudoval prestižní gymnázium Louis-le-Grand a v letech 1952-1954 École normale supérieure, kde spřátelil se sociologem Pierre Bourdieu. V letech 1953-1954 pracoval v Husserlově archivu v Lovani a během studií ho dále ovlivnili Louis Althusser, Jean Hyppolite, Jean Cavaillès a Michel Foucault. Roku 1956 dostal stipendium na pobyt na Harvardově univerzitě, roku 1957 se oženil s psycholožkou M. Aucouturier, 1959 poprvé navštívil Prahu a po vojenské službě v Alžíru byl v letech 1960-1964 asistentem filosofie na Sorbonně. Roku 1964 poprvé přednášel v USA, na Johns Hopkins University v Baltimore; byl pak profesorem na Yale, na Cornell University a přednášel na mnoha dalších. V letech 1965-1983 působil jako docent dějin filosofie na École normale supérieure. Roku 1981 založil spolu s Jean-Pierre Vernantem Vzdělávací nadaci Jana Husa na pomoc českým intelektuálům a přednášel v domácím semináři L. Hejdánka. Tajná policie mu do zavazadla vpašovala drogy, takže byl zatčen a vypovězen z ČSSR. Od roku 1983 až do smrti byl Derrida profesorem filosofie na EHESS v Paříži a zúčastňoval se i letních seminářů francouzsko-české Asociace Jana Husa.  Je pochován na hřbitově v Ris-Orangis.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Roku 1967 na sebe Derrida poprvé upozornil třemi závažnými spisy: „O gramatologii“ (\"De la grammatologie\"), „Hlas a fenomén“ (\"La Voix et le phénomène\") a „Písmo a rozdíl“ (\"L'écriture et la différence\"). Celkem publikoval 80 knih a množství článků a rozhovorů.  Jeho obtížné a čtenářsky náročné dílo se dá vystihnout jen velmi přibližně. Je ovlivněno zejména Husserlem, Heideggerem a Lévinasem, a kriticky zkoumá vztahy mezi tradičně protikladnými pojmy, jako je v lingvistice slovo psané a mluvené, v psychoanalýze rozum a šílenství, v literatuře doslovný a obrazný smysl a v teorii genderu mužské a ženské. Všechny odpovídají ontologickému protikladu mezi smyslově vnímaným a srozumitelným, případně mezi jeho variantami, například vnitřní a vnější, racionální a iracionální, smysl a nesmysl nebo zakládající a založené. Jak ukázal Ferdinand de Saussure, není význam znaku ani slova obsažen v nich samých, nýbrž v rozdílu (\"différence\") vůči ostatním znakům v rámci určitého systému. Rozdíly vznikají v procesu či „hře“ jakéhosi časového odkládání, pro něž Derrida zavedl neologismus \"différance\" (od \"différer\", odkládat).Velké polemiky vyvolal pojem dekonstrukce, inspirovaný Heideggerem. Znamená něco jako „konstruktivní destrukce“, převracení a rozkládání tradičních významových opozic, aby se jejich složky uvolnily z těchto zkamenělých spojení a daly se znovu oživit v nových souvislostech. Tak podle Derridy západní tradice preferuje mluvené slovo před psaným, protože v něm vidí „život“ a „přítomnost“; ve skutečnosti dává přítomnost smysl jen v protikladu k nepřítomnosti a každé bytí se odehrává právě mezi nimi. Derrida pro to přejímá Lévinasův pojem „stopa“ (\"la trace\"), která je přítomným dokladem (nyní) nepřítomné přítomnosti.  Jiné významné téma je dar. Pokud něco takového je, nemá a nedá se o tom nic dozvědět, a nemůže tedy nikdy být přítomný; kdyby se vyjevil, vyvolá jen „narcisistické přisvojení zpět“, ať už v podobě protidaru nebo vděčnosti. Dar tedy musí zůstat tajemstvím. Jen takovým darem se přerušuje „nekonečný řetěz směn“ - a tedy opakování téhož - na němž je založen oběh peněz a ekonomika.  Ve vztahu k budoucnosti Derrida kritizuje představu předvídání a očekávání, protože se sice obracejí do budoucnosti, ale zároveň ji jako očekávanou neutralizují. Skutečná budoucnost je jen zcela neočekávaná „událost“, čiré překvapení, protože jen to je opravdu „nové“. Na mnoha místech věnuje pozornost smrti a smutku (truchlení, \"le deuil\"): „smrt není vně života, za jeho hranicí, nýbrž se do něho vepisuje zevnitř“ a působí dávno před smrtí. Kritizuje Heidegerův výklad smrti jako možnosti, že všechny možnosti skončí: jak by se taková možnost mohla člověku objevit a přitom zůstat jen možností? Stejně jako dar nebo spravedlnost se Derridovi i smrt ukazuje jen jako ne-možnost.", "section_level": 1}, {"title": "Pourquoi la guerre?", "content": "19. února 2003 se setkali dva z nejvýznamnějších francouzských filozofů, Jean Baudrillard a Jacques Derrida, aby společně s René Majorem a Alainem Greshem kontroverzně diskutovali o jedné z významných otázek minulosti i současnosti, která zní \"Pourquoi la guerre?\", tedy „Proč válka?“ Stalo se tak za přítomnosti asi 500 osob. Tato diskuse byla zaznamenána a posléze vydána ve zvukové formě jako volně přístupná DVD. Oba filozofové se zamýšleli nad tím, jaké nové významy je nutno hledat pro pojmy jako válka, terorismus, suverenita států a demokracie. Se zaměřením na pojem „demokracie“ debatovali o tom, zda demokracie má nebo nemá budoucnost. Dalším tématem byly úvahy, zda lze předvídat, že se ve světě prosadí nová forma universality.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Derridovy texty vyvolávaly pozornost i nadšení, ale také odpor a zásadní kritiku. Derrida dostal v USA přes 20 čestných doktorátů, ale v roce 1992 se na anglické Cambridgeské univerzitě zvedl proti čestnému doktorátu pro něj hlasitý protest. Filosofové anglosaské školy „filosofie jazyka“ mu vytýkali nejasnost a obtížnou srozumitelnost, také relativismus a nezodpovědnost. John Searle ho nazval „nefalšovaným šarlatánem“ a fyzik Alan Sokal poslal do amerického postmodernistického časopisu \"Social text\" fingovaný článek „Překračovat hranice: za transformativní hermeneutiku kvantové gravitace“, který obsahoval vážné věcné chyby, ale vypadal jako postmoderní texty. Časopis článek bez recenzního řízení otiskl a Sokal veřejně oznámil, že to byl podvrh. O rok později vydal s Jeanem Bricmontem knihu „Intelektuální podvody“, kde ostře kritizuje a napadá postmoderní filosofii včetně Derridovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques Derrida [\"žak derida\"] (15. července 1930 El-Biar, Alžírsko – 8. října 2004 Paříž) byl francouzský filozof považovaný za zakladatele dekonstrukce. Jeho dílo výrazně ovlivnilo také literární vědu a další obory v Evropě i v USA.", "tgt_summary": "Jacques Derrida (; ; born Jackie Élie Derrida; July 15, 1930 – October 9, 2004) was an Algerian-born French philosopher best known for developing a form of semiotic analysis known as deconstruction, which he discussed in numerous texts, and developed in the context of phenomenology. He is one of the major figures associated with post-structuralism and postmodern philosophy.", "id": 888609}
{"src_title": "Jiří Jarošík", "tgt_title": "Jiří Jarošík", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jiří Jarošík hrál ve Své profesionální kariéře za AC Sparta Praha, FC Slovan Liberec, CSKA Moskva, Chelsea FC, Birmingham City FC, Celtic FC, Křídla Sovětů Samara, Real Zaragoza a CD Alavés.", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha (návrat).", "content": "V základní skupině I Evropské ligy 2012/13 byla Sparta Praha přilosována k týmům Olympique Lyon (Francie), Ironi Kirjat Šmona (Izrael) a Athletic Bilbao (Španělsko). V prvním utkání Sparty 20. září 2012 proti domácímu Lyonu odehrál Jarošík kompletní počet minut, pražský klub podlehl soupeři 1:2. 4. října nastoupil také v základní sestavě v domácím utkání proti finalistovi Evropské ligy předešlého ročníku Athleticu Bilbao, Sparta zvítězila 3:1 a připsala si první 3 body do tabulky. 25. října 2012 se podílel svým výkonem na domácím vítězství 3:1 nad izraelským týmem Ironi Kirjat Šmona. Ve 44. minutě vrátil z pravé strany přetažený centr před bránu a Ondřej Švejdík pak snadno doklepl téměř z brankové čáry míč hlavou do sítě. Sparta Praha si připsala další tři body, s celkovými 6 si podržela druhé místo v tabulce základní skupiny za Lyonem. 8. listopadu 2012 v odvetě s Ironi Kirjat Šmonou v Izraeli (hrálo se na stadionu v Haifě) nastoupil v základní sestavě a byl u remízy 1:1. 22. listopadu nastoupil do domácího zápasu s Lyonem, který skončil remízou 1:1. Tento výsledek posunul Spartu Praha již před posledními zápasy základní skupiny do jarní vyřazovací části Evropské ligy z druhého místa (první místo si zároveň zajistil Lyon). Poslední zápas základní skupiny I proti Bilbau 6. prosince 2012 neabsolvoval, díky remíze 0:0 pražský celek získal ve skupině celkem 9 bodů.  12. května 2013 v ligovém utkání proti Mladé Boleslavi vstřelil hlavou jeden gól, Sparta vyhrála 4:0 a po menším výpadku se opět přihlásila do boje o titul. V letní přestupové pauze 2013 mu skončila smlouva, Sparta mu novou nenabídla.", "section_level": 2}, {"title": "Deportivo Alavés.", "content": "V srpnu 2013 odešel do španělského klubu Deportivo Alavés hrajícího druhou nejvyšší španělskou ligu. S týmem podepsal kontrakt do 30. června 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Turnaj FIFPro.", "content": "Po konci angažmá v klubu v červenci 2015 posílil český výběr fotbalistů bez angažmá pod hlavičkou ČAFH, který na mezinárodním evropském turnaji FIFPro vyhrál titul.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické výběry.", "content": "Jiří Jarošík nastoupil za některé mládežnické výběry České republiky. Vrchol jeho mládežnické kariéry přišel v roce 2000, kdy s českým týmem získal stříbro na Mistrovství Evropy v kategorii do 21 let konaném na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "První zápas v A-mužstvu české reprezentace absolvoval 16. srpna 2000 doma proti Slovinsku, toto přátelské utkání český celek prohrál v Ostravě 0:1 gólem Pavlina Mirana. Jiří nastoupil do druhého poločasu místo Radka Bejbla.  Celkem odehrál za českou reprezentaci 23 zápasů, střelecky se neprosadil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jiří Jarošík (* 27. října 1977, Ústí nad Labem) je český fotbalista a bývalý reprezentant, v současné době bez angažmá. Ve své fotbalové sbírce má český, ruský, anglický a skotský ligový titul. Může nastoupit na více postech, trenéři ho využívají ve středu obrany (post tzv. „stopera“), cizí mu ale není ani místo defenzivního záložníka.", "tgt_summary": "Jiří Jarošík (born 27 October 1977) is a Czech football coach and a former player. His playing position was defender and midfielder. He started his club career in his native Czech Republic, winning six league titles in seven years with Sparta Prague. He headed abroad to continue his football career, spending eight years playing for various teams including CSKA Moscow, Chelsea, Birmingham City, Celtic, Krylia Sovetov and Real Zaragoza. During this time he won league titles in four countries. He then returned to Sparta, although only for two seasons, after which he headed to Spain to play for Deportivo Alavés.", "id": 1652150}
{"src_title": "Christoph Willibald Gluck", "tgt_title": "Christoph Willibald Gluck", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Gluck se narodil v Erasbachu (dnes čtvrt města Berching) v Bavorsku. Skladatelův pradědeček Simon Gluckh pocházel z Rokycan, dědeček Hans Adam i Gluckův otec Alexander Johannes byli ve službách šlechtického rodu Lobkoviců. Po generace se v rodině dědilo lesnické povolání. Ve službách knížat Lobkoviců se Gluckův otec přestěhoval do Erasbachu v Horním Falcku. Kolem roku 1711 se tam oženil s Marií Walburgou a z jejich manželství se narodily (nejméně) dvě dcery a čtyři synové, z nichž byl Christoph Willibald nejstarší. Narodil se 2. července 1714. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do severních Čech, kde byl Alexander Gluck přijat jako lesník velkovévodkyně Anny Marie Toskánské. Po pěti letech přešel do služby hraběte Filipa Josefa Kinského v Chřibské u Děčína, a v roce 1727 se vrátil do služby knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic na panství Jezeří (\"Eisenberg\") poblíž Chomutova. Osada Jezeří patřila tehdy pod správu dnes již zaniklé obce Albrechtice. Dnes je součástí katastru Horní Jiřetín.  První hudební podněty a základy hudebního vzdělání získal Gluck na zámku Jezeří, na kterém se vedl čilý hudební život. Podle jeho vlastního životopisu odmítl otcovo přání, aby pokračoval v rodinné tradici a utekl z domova s několika groši v kapse. Na ubytování a jídlo si vydělával svým zpěvem, a o nedělích a svátcích hrou na varhany ve vesnických kostelích. Hodlal dorazit do Vídně, ale jeho první zastávkou se stala Praha. Je dochován písemný dokument z roku 1731, prokazující zápis mezi studenty filozofické fakulty Karlovy univerzity (tehdy zvané Univerzita Karlo-Ferdinandova) v Praze. Protože další záznamy o Gluckovi v matrice studentů neexistují, zdá se být jisté, že svá pražská studia nedokončil. Dosud nebyl nalezen žádný další dokument o jeho pobytu v Praze v této době. Lze soudit, že trval asi tři roky. Lze jen předpokládat, že často uváděné kontakty mladého Glucka s českým minoritou, varhaníkem a hudebním skladatelem Bohuslavem Matějem Černohorským nejsou vyloučené.  Na své pouti pak pokračoval do Vídně, kde patrně účinkoval v příležitostných orchestrech. Během svého vídeňského pobytu byl Gluck angažován do kapely v Miláně, a zde začal studovat u Giovanniho Battisty Sammartiniho. Jeho první opera „\"Artaserse\"“ na libreto Pietra Metastasia byla uvedena v 26. prosince 1741 v Regio Ducal Teatro v Miláně, které stálo na místě dnešní milánské opery La Scaly. Autorovi bylo tehdy 27 let. Premiéra byla velmi úspěšná a Gluck tak získal objednávky na nové opery pro Milán, Benátky a Turín. Vesměs šlo o vážné opery stylu opera seria a až na jedinou výjimku byly komponovány na texty Pietra Metastasia.", "section_level": 1}, {"title": "Na cestách.", "content": "V roce 1746 byl Gluck znám do té míry, že dostal objednávku na dvě opery pro londýnské královské divadlo Covent Garden, v němž v předchozím údobí slavil úspěchy jiný německý skladatel Georg Friedrich Händel. S Händelem se také Gluck v Londýně osobně setkal. Gluckovými londýnskými operami se staly „\"Artemene\"“ a „\"La caduta de'giganti\"“ na libreta, která byla již dříve několikrát zhudebněna. V Londýně v témže roce také vyšlo tiskem jeho 6 triových sonát, které však byly patrně komponovány ještě v Itálii.  Ještě v témže roce se připojil k operní společnosti vedené Pietro Mingottim, která navštěvovala evropská města, kde nebyla trvalá operní scéna. První známou operou, kterou Gluck zkomponoval pro tento soubor, je \"„Le nozze d'Ercole e d'Ebe“\", která byla uvedena u příležitosti dvojité svatby saského královského rodu 29. června 1747 na zámku Pillnitz v blízkosti Drážďan. K narozeninám císařovny Marie Terezie uvedla společnost operu „\"La Semiramide riconosciuta\"“ v Cáchách, a o rok později na královském dvoře v Kodani operu „\"La contesa de' numi\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "Gluckova operní hudba zazněla v Praze poprvé již v roce 1746, kdy Mingottiho operní společnost uvedla v divadle v Kotcích pasticcio \"„La Finta schiava“\". (Pasticcio je opera sestavená z árií dříve úspěšně provedených oper). Kromě Gluckových árií zde zazněla díla Leonarda Vinciho a Giovanniho Battisty Lampugnaniho. Někteří Gluckovi životopisci uvádějí, že Gluck navštívil Čechy také v souvislosti s projednáváním dědictví po matce, která zemřela v roce 1740, a po otci, který zemřel v roce 1743.  V roce 1749 se vrátil do Prahy, nyní jako kapelník významné operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho a jako již přední evropský operní skladatel. Pro hlavní pražskou operní sezónu 1750 zkomponoval operu na Metastasiovo libreto \"„Ezio“\" a její premiéru sám dirigoval. O tom jaký měla tato opera úspěch svědčí i skutečnost, že si opisy jejich árií pořídili i hudebníci metropolitního chrámu sv. Víta. Dodneška se v hudebním archivu tohoto chrámu dochovaly opisy sedmi árií a tercetu. Pro tuto dobu je příznačné, že árie prefekta pretoriánů \"Vara Se un bell'ardire (Když krásná srdnatost)\" byla pro potřeby svatovítského kůru podložena náboženským textem (\"Est fallax hic mundus – Je falešný tento svět\"). V roce 1750 provedl Gluck v Praze ještě svou operu \"„Ipermestra“\", která měla premiéru již v roce 1744 v Benátkách.  18. září 1750 se v kostele sv. Ulricha ve Vídni Christoph Willibald Gluck oženil. Jeho manželkou se stala o polovinu mladší Maria Anna Bergin, dcera úspěšného vídeňského obchodníka. Do svazku přinesla bohaté věno, takže Gluck se stal ekonomicky nezávislým. Hned po této radostné události se Gluck na konci roku 1751 vrátil opět do Prahy, aby pro nadcházející operní sezónu připravil světovou premiéru své nové velké výpravné opery \"„Issipile“\"", "section_level": 1}, {"title": "Vídeň.", "content": "Úspěch opery „\"Semiramide riconosciuta\"“, provedené v roce 1746 k oslavě narozenin Marie Terezie v Cáchách, otevřel Gluckovi cestu k císařskému dvoru. Opera byla znovu uvedena ve Vídni ke slavnostnímu otevření obnoveného vídeňského dvorního divadla. V roce svých čtyřicátých narozenin dosáhl Gluck nejčestnějšího hudebnického titulu v habsburské monarchii – byl jmenován kapelníkem dvorní opery a dvorním skladatelem divadelní a komorní hudby.  Dokladem o jeho společenském vzestupu se stalo i pozvání do Vatikánu, kde byla uvedena v únoru 1756 jeho opera \"„Antigono“\" a byl mu udělen papežský řád \"„Cavaliere dello sperone d'oro“\" (Řád zlaté ostruhy). Na tento řád byl Gluck náležitě pyšný a až do konce života podepisoval jako „Chevalier Gluck“ nebo „Ritter Gluck“.  V této době také Gluck ukončil svou výhradní orientaci na vážnou operu typu opera seria a zkomponoval i řadu komických oper. Tuto etapu jeho tvorby nejlépe charakterizuje opera „\"La rencontre imprévue\"“, uvedená ve Vídni v roce 1764, nebo balet na věčné téma „\"Don Juan\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Reforma opery.", "content": "Gluck se dlouho zamýšlel nad základními problémy formy a obsahu v opeře. Dospěl k přesvědčení, že oba hlavní žánry italské opery: opera buffa a opera seria nejsou zdaleka tím, čím by opera měla být. Převládla forma nad obsahem a Gluck hodlal vrátit operu divadlu, soustředit se na lidské city, tužby a osudy a učinit text i hudbu rovnocennými složkami operního představení.  Tyto úvahy se podařilo uskutečnit ve spolupráci s libretistou Ranierem de Calzabigim (1714-1795). Jejich reformní ideje nejlépe vystihují Gluckova slova ve slavné předmluvě k opeře \"„Alcesta“\", v níž mimo jiné stojí:  „\"Snažil jsem se vrátit hudbu jejímu vlastnímu úkolu, totiž podporovat báseň, aby zesilovala výraz citů a učinila děj srozumitelnějším v různých fázích jeho vývoje. Soudil jsem, že největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost\".“  Toto umělecké stanovisko vedlo k omezení rozsáhlých koloratur v partech primadon a kastrátů a naopak k většímu uplatnění sboru. Posiluje úlohu orchestru, zavádí tzv. „vzpomínkové motivy“ (navázal Wagner). Recitativo secco (suchý) nahradil recitativem accompagnato (prokomponovaným). Poprvé se tak stalo v Gluckově opeře „\"Orfeo ed Euridice\"“ na Calzabigiho libreto, jejíž premiéra se uskutečnila ve vídeňském dvorním divadle dne 5. října 1762. Tímto reformním směrem dále oba umělci pokročili v operách „\"Alceste\"“ (1767) a „\"Paride ed Elena\"“ (1769).", "section_level": 1}, {"title": "Paříž.", "content": "Během Gluckova vídeňského působení se v určitých kruzích dvora začala silněji prosazovat francouzská kulturní orientace. Proti italským operám seria byly preferovány francouzské komické opery. I Gluck začal komponovat opery comique na francouzská libreta. Po odchodu Calzabigiho do Itálie se stal Gluckovým libretistou francouzský diplomat Francois Grand Leblanc du Roullet.  Jeho bývalá žačka Marie Antoinetta, která se vdala za francouzského krále Ludvíka XVI., pozvala Glucka do Paříže a tak v roce 1774 podepsal skladatel kontrakt na šest jevištních děl pro pařížskou operu. Paříž se tak po Vídni stala jeho nejdůležitějším působištěm. Ohlas jeho děl v Paříži ho dále inspiroval k vytvoření modelu heroické opery. Na Roulletovo libreto podle Racinovy tragédie zkomponoval velkou francouzskou operu „\"Iphigénie en Aulide\"“, která byla provedena v dubnu 1774 ve Velké opeře v Paříži.  Ještě téhož roku byl v Paříži uveden \"Orfeo\" v přepracované verzi, ve které byla titulní role svěřena nikoliv kastrátovi, ale tenoru. Podobně byla v roce 1776 byla upravena a nastudována francouzská verze \"Alcesty\". Do Paříže však v té době přišel autor úspěšných komických oper Niccolò Piccinni (1728–1800). V Paříži se pak vytvořily dvě strany: gluckisté – stoupenci vážné francouzské opery a piccinnisté – stoupenci italské komické opery. Spor vznikl i mezi oběma skladateli. Když se Gluck dozvěděl, že Piccinni zhudebňuje libreto \"Rolanda\", na němž sám již pracoval, uveřejnil svůj protest v \"Anné littéraire\". V roce 1777 tak byly v Paříži provedeny dvě nové opery – ne příliš úspěšný Piccinniho „\"Roland\"“ a nadšeně přijaté Gluckovo pětiaktové drame héroique „\"Armida\"“. Vrcholnou Gluckovou operou jeho pařížské éry se stala v roce 1779 tragédie „\"Iphigénie en Tauride\"“.  Bohužel v témže roce, při zkouškách na další operu „\"Echo et Narcisse\"“ utrpěl Gluck záchvat mrtvice. Ze záchvatu se zotavil, ale značně polevil ve svém hektickém životním tempu. Vrátil se do Vídně a jeho dědicem v Paříži se stal Antonio Salieri. Gluck uvedl Salieriho do Paříže operou „\"Les danaides\"“, která byla uvedena 26. dubna 1784 jako společné dílo obou skladatelů. Gluck však po velkém úspěchu díla v rozhovoru pro \"Journal de Paris\" uvedl, že opera byla zcela Salieriho dílem.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po návratu do Vídně zkomponoval několik menších prací, ale jinak žil v ústraní. 15. listopadu 1787 utrpěl další záchvat mrtvice, ze kterého se již nevzpamatoval a o několik dní později zemřel.  Slavnostní mše za skladatele se konala 8. dubna 1788, na níž jeho žák a přítel Antonio Salieri řídil Gluckovo \"De profundis\" a \"Rekviem\" italského skladatele Jommelliho. Byl pohřben na hřbitove Matzleinsdorfer Friedhof. Když byl v roce 1923 tento hřbitov zrušen a přeměněn v park, byly Gluckovy ostatky přeneseny na vídeňský Ústřední hřbitov (\"Zentralfriedhof\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vedle značného množství instrumentálních a komorních děl zanechal Gluck po sobě okolo 35 oper a řadu baletů. Jeho reformy ovlivnily celou řadu skladatelů včetně Wolfganga Amadea Mozarta. Velkým obdivovatelem Gluckovým byl i Hector Berlioz, jehož opera „\"Trójané\"“ je považována za vyvrcholení epických snah Gluckových.  Ačkoliv Gluck nezkomponoval žádnou operu na německý text, zásadním způsobem ovlivnil i vývoj německé opery. Završení principů, které Gluck vyznával, lze nalézt v dílech Carla Marii von Webera a Richarda Wagnera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christoph Willibald von Gluck (2. července 1714, Erasbach (nyní součást Berchingu) – 15. listopadu 1787, Vídeň) byl německý hudební skladatel a jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů období klasicismu.", "tgt_summary": "Christoph Willibald (Ritter von) Gluck (; born 2 July, baptized 4 July 1714 – 15 November 1787) was a composer of Italian and French opera in the early classical period. Born in the Upper Palatinate and raised in Bohemia, both part of the Holy Roman Empire, he gained prominence at the Habsburg court at Vienna. There he brought about the practical reform of opera's dramaturgical practices for which many intellectuals had been campaigning. With a series of radical new works in the 1760s, among them \"Orfeo ed Euridice\" and \"Alceste\", he broke the stranglehold that Metastasian \"opera seria\" had enjoyed for much of the century. Gluck introduced more drama by using simpler recitative and cutting the usually long da capo aria. His later operas have half the length of a typical baroque opera.", "id": 1199098}
{"src_title": "Palivo", "tgt_title": "Fuel", "src_document": [{"title": "Uhlovodíková paliva.", "content": "Výrazně největší podíl z paliv využívaných v současnosti pokrývají uhlovodíková paliva. Vyrábějí se z ropy, zemního plynu, případně olejnatých břidlic. Protože tyto zdroje vznikly v minulosti z fosílií živých organismů, nazývají se též fosilní paliva. Celosvětové zásoby zdrojů fosilních paliv jsou omezeny, proto je potřebné hledat jiné, alternativní zdroje energie.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti uhlovodíkových paliv.", "content": "Uhlovodíková paliva jsou tvořeny uhlovodíky a tedy složená převážně z uhlíku a vodíku. Mají proto velmi výhodné energetické vlastnosti:  Tyto paliva jsou zpravidla směsí různých uhlovodíků. Od jejich poměrného složení závisí jejich vlastnosti. Pokud jsou v palivu zastoupeny i molekuly s vázaným kyslíkem, dosahuje se kvalitnějšího spalovaní, protože takto uvolněný kyslík je reaktivnější, a reakce probíhají i v méně příznivých podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Syntetická paliva.", "content": "Syntetická paliva (také E-paliva, ekologická paliva) jsou paliva vyráběná štěpením vody s následným přidáním CO. Výrobní postup je dvoufázový, kdy v první fázi seelektrolýzou štěpí voda na vodík a kyslík, ve druhé fázi je vodík kombinován s CO a pomocí chemické reakce je získáno syntetické palivo. Tento proces je označován jako \"Power-to-Fuel\". Výsledkem procesu může být výroba plynu (\"Power-to-Gas\"), nebo především výroba kapaliny (\"Power-to-Liquid\"). V závislosti na tom, zda jsou syntetizovány plynné nebo kapalné složky.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Německý profesor Friedrich Bergius objevil postup, jak zvýšit produkci benzínu, který se v té době získával ze zpracování ropy. V roce 1913 získal patent na technologii zkapalňování uhlí, které je tvořeno hlavně čistým uhlíkem. Převod na „ropné produkty\", de-facto uhlovodíky, prováděl přidáním vodíku (hydrogenace), katalyzátorem byl oxid železitý. Proces probíhal za vysokých teplot, hydrogenované uhlí bylo rozemleto a rozpuštěno v oleji. V letech 1914–1918 se technologie nestačila rozvinout a přejít do fáze masové výroby. V roce 1926 byl tento postup uplatněn v továrnách I.G. Farbenindustrie AG, která do výzkumu a vývoje investovala. Náklady na výrobu syntetického benzínu, byly oproti benzínu získanému z ropy, vyšší. To z důvodu nižší ceny vstupní suroviny, kdy nafta byla levnější, než uhlí.  V roce 1920 Lewis Karrick vyvinul metodu nízkoteplotní karbonizace. Metoda je podobná technologii výroby koksu, probíhá za nižších teplot, mezi 450 °C–700 °C. Vzniklé dehty obsahují velké procento lehkých uhlovodíků, které jsou pak snadno zpracovávány na paliva.  V témže roce (1920) Franz Fischer a Hanz Tropsch z Kaiser Wilhelm Society vyvinuli metodu, které se říká Fischerova–Tropschova syntéza. V tomto procesu působí vodík prostřednictvím katalyzátorů na uhlí, resp. na oxid uhelnatý (chemický vzorec: CO,) který vzniká nedokonalým spalováním uhlí. Meziproduktem je plynná směs vodíku a oxidu uhelnatého, tzv. syngas. Z něj se pak vyrábí kapalná paliva.  Během druhé světové války představoval syntetický benzín strategickou surovinu, která Německu umožňovala pokračovat v bojích i bez přísunu ropy. Počátkem druhé světové války získalo Německo přístup k ropným polím v Rumunsku a na Ukrajině. Koncem války, kdy zásoby ropy byly omezeny, došlo k plánům na výrobu benzínu z uhlí. Část výroby probíhala i na našem území. Výroba byla ukončena v 50. letech. V období růstu cen ropy se především Fischerova–Tropschova syntéza dostával do popředí.  Význam těchto technologií výroby paliv z uhlí by měla budoucnost tehdy, kdy by zásoby ropy došly dříve, než zásoby uhlí, nebo kdyby cena uhlí jako suroviny byla nižší než cena ropy.", "section_level": 3}, {"title": "Současnost.", "content": "Německá společnost sunfire GmbH, která sídlí v Drážďanech vyvíjí technologie, kde lze využít elektřinu z obnovitelných zdrojů a CO k výrobě syntetických paliv, plynu, parafínu (pro kosmetické účely) a dalších uhlovodíků. Základním stavebním prvkem technologie jsou jednotky s pevnými oxidy, tzv. \"PowerCore\", tedy „energetické převodníky“, ze kterých se pak budují vysokoteplotní parní elektrolyzéry, nebo palivové články. To v závislosti na požadovaném provozu, kdy se:  Prototypová rafinerie je postavena vedle sídla firmy sunfire GmbH. Zde se testuje a vylepšuje technologie. Současným produktem rafinérie je parafín pro kosmetické účely. Plné zahájení výroby je plánováno na rok 2020 v norském městě Porsgrunn. Projekt je nazván Nodric Blue Crude. Tato rafinérie má mít příkon 20 MW (z obnovitelných zdrojů). Plánována roční výroba je 8 000 tun syntetické ropy tzv. Blue Crude („modrá ropa“). Z tohoto produktu lze vyrobit cca 3000 standardních „ropných\" produktů vč. vosků, benzinu nebo raketového paliva. Plánovaná cena syntetického paliva má být pod 2 € za litr. Je zvažováno, že syntetická paliva budou osvobozena od některých daní, zejména těch, které se týkají produktů vyrobených z klasické ropy.", "section_level": 3}, {"title": "Rozdíl mezi syntetickým palivem a biopalivem.", "content": "U syntetických paliv nedochází u producentů vstupních surovin k tzv. rozhodování mezi „nádrží a talířem“. Což v případě biopaliv, kde vstupní surovinu produkují zemědělci, dochází. Ti se musí rozhodovat, jestli budou na poli pěstovat plodiny určené do pohonných hmot („nádrž“) nebo potraviny, případně krmivo pro dobytek („talíř“). Pokud jsou při výrobě použity zdroje obnovitelné energie, je možné syntetická paliva vyrábět v neomezeném množstvích, což u biopaliv nelze. Je zde jen jisté dostupné množství půdy.", "section_level": 3}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "E-gas (E-plyn).", "content": "E-gas je syntetický zemní plyn vyrobený průmyslovou technologií \"Power-to-Gas.\"  V roce 2014 zahájila výrobu tohoto plynu továrna v německém Werlte. Výsledným produktem je vodík a syntetický zemní plyn (E-gas, syntetický metan, CH4).", "section_level": 3}, {"title": "E-nafta.", "content": "E-nafta je syntetická motorová nafta vyrobena průmyslovou technologií \"Power-to-Liquid\".  Koncem roku 2014 byla vyrobena první E-nafta s názvem „\"Audi e-diesel\"\". Společnost AUDI AG na vývoji a produkční technologii spolupracovala se společností sunfire GmbH. Společnost AUDI AG se vývojem E-nafty zabývá od roku 2009. V roce 2013 zahájila výstavbu továrny. Kolaudace proběhla 14. listopadu 2014.  V květnu 2015, po úspěšném testovacím provozu, začala vyrábět německá společnost sunfire GmbH, nový druh syntetické nafty, tzv. E-diesel. Dodavatelem CO je společnost Climeworks Deutschland GmbH. Odpadní produkty, která tvoří přibližně 20%, jsou kyslík, voda a metan, který se dá rovněž využít jako palivo (E-gas). Výrobní kapacita je 3500 litrů E-nafty měsíčně. Tato E-nafta může být mísena s běžnou naftou. Má několik dalších výhod, např. vyšší cetanové číslo, neobsahuje síru a aromatické uhlovodíky.  V roce 2017 společnost AUDI AG ohlásila výstavbu nového pilotního závodu pro výrobu paliva E-diesel v Laufenburgu ve švýcarském kantonu Aargau. Partnery na tomto projektu jsou společnosti Ineratec GmbH a Energiedienst Holding AG. Potřebnou elektrickou energii z obnovitelných zdrojů bude dodávat vodní elektrárna. Plánované výrobní zařízení má kapacitu 400 000 litrů za rok. Vedlejším produktem bude tzv. uložení energie z obnovitelných zdrojů.", "section_level": 3}, {"title": "E-benzín.", "content": "E-benzín je syntetický benzín vyrobený průmyslovou technologií \"Power-to-Liquid\".  Na jaře 2015 byly vyrobeny první vzorky E-benzínu. Na vývoji technologie se podílela společnost AUDI AG. Výroba je podobná jako u E-gasu a E-nafty, s tím, že se zde využívá činnosti mikrobů z biomasy. AUDI AG vyvíjí technologii, která by nevyžadovala biomasu, ale pouze vodu, CO a elektřinu. Výchozí surovinou je izobuten, který ve Francii, ve městě Pomacle, vyrábí společnost Global Bioenergies S.A.. Izobuten je zde produkován z obnovitelných surovin (zmíněná biomasa). Výhodou tohoto E-benzínu je jeho vysoké oktanové číslo RON 100, neobsahuje síru a benzeny.", "section_level": 3}, {"title": "E-ethanol.", "content": "E-ethanol je syntetický ethanol vyrobený průmyslovou technologií \"Power-to-Liquid\".  V 90 letech na Novém Zélandu vyrobili inženýři společnosti Mobil Corp. syntetický benzín z metanolu, s využitím zemního plynu.  Britský deník The Daily Telegraph v roce 2012 psal o projektu britské firmy Air Fuel Synthesis, Ltd. (AFS), která „objevila revoluční způsob, jak z vody a vzduchu vytvořit benzin“. Podle slov Petera Harrisona, ředitele společnosti: „Naše metoda spočívá v získávání oxidu uhličitého ze vzduchu a vodíku z vody. Jejich sloučením a dalším zpracováním vzniká metanol, který je pak přeměněn v benzin,“ Firma prezentovala technologii v experimentální laboratoři, resp. v malé rafinérii v Stockton-on-Tees, kdy vyrobila několik litrů tohoto paliva. Původní záměr, zahájit jeho komerční výrobu během 2–3 let, nebyl realizován. AFS i AUDI AG využívají elektrickou energii z obnovitelných zdrojů, jímaný CO a elektrolytický vodík.", "section_level": 3}, {"title": "Dolní výhřevnost (Mendělejevův vztah).", "content": "Pokud je známé základní složení paliva, jeho dolní výhřevnost je možné určit pomocí Mendělejevova vztahu: H = 33,913.m + 102,995.m - 10,885.(m - m) - 2,51m", "section_level": 2}], "src_summary": "Palivo je všeobecné označení pro chemickou látku nebo jejich směs, mající schopnost za vhodných podmínek začít a udržet chemickou reakci spalování. Při spalování se uvolňuje chemická energie obsažená v palivu a přeměňuje se hlavně na tepelnou energii, kterou je možné dál využít. Specifickou skupinou paliv jsou pohonné hmoty.", "tgt_summary": "A fuel is any material that can be made to react with other substances so that it releases energy as heat energy or to be used for work. The concept was originally applied solely to those materials capable of releasing chemical energy but has since also been applied to other sources of heat energy such as nuclear energy (via nuclear fission and nuclear fusion).", "id": 190593}
{"src_title": "Leukippos z Milétu", "tgt_title": "Leucippus", "src_document": [{"title": "Leukippův život.", "content": "Narodil se koncem 6. století př. n. l. v Mílétu, nebo v Abdérách, kde i zemřel. Vyjma toho, že byl Démokritovým předchůdcem a učitelem, není o jeho životě nic bližšího známo.", "section_level": 1}, {"title": "Leukippovo dílo.", "content": "Žádné z děl, které by bylo možno připsal Leukippovi, se nezachovalo. Podle titulů známe asi 7 knih. U některých z více než sedmdesáti, které jsou přiřčeny Démokritovi, je možné Leukippovo spoluautorství. Ani tyto knihy se nedochovaly.  Ve starověku byla nejvíce ceněna kniha \"Megas Diakosmos\", neboli \"Velké uspořádání světa\", připisovaná jak Leukippovi, tak Démokritovi, nebo oběma současně. Dále také \"Peri Nou\", angl. \"On Mind\".", "section_level": 1}, {"title": "Leukippova filosofie.", "content": "Leukippovy myšlenky přešly do práce jeho slavnějšího následníka Démokrita. Dnes je téměř nemožné určit nějaké názory, v nichž by se oba filozofové neshodli. Následkem toho byla Leukippova práce natolik zastíněna Démokritovým věhlasem, že Epikúros pochyboval (podle Diogéna Laertského) o jeho existenci. Nicméně Aristotelés a Theofrastos z Lesbu vysloveně jmenují Leukippa jako původce atomismu.  Z Leukippova a Démokritova učení je nejvýznamnější tzv. atomická teorie (atomismus). Vznikla přehodnocením učení předchozích materialistických filozofů.  Podle ní existuje na světě nejen bytí, jež není jedno, ale mnohé, ale i nebytí neboli prázdno. Bytí je hmota, která se skládá z velkého množství jednolitých malých částeček, které se pohybují v prázdnu, neboli prostoru. Jsou to nejjednodušší části hmoty, nelze je dále dělit, nevznikají ani nezanikají a nepodléhají žádným vlivům. Vznik a zánik věcí, jejich změny a různorodost je důsledkem vzájemného spojování a oddělování těchto částeček.  Tyto malé částečky nazval Leukippos atomy, podle řeckého slova \"atomos\" - \"nesmírně malý\", \"nedělitelný\".  Leukippos a Démokritos si, vyvozeno z kontextu, zřejmě představovali tento proces jako mechanické seskupování a přeskupování, nemysleli si, že by tento proces řídila nějaká bytost.  Zachovala se jen jediná Leukippova myšlenka, vyjádřená jeho vlastními slovy:  Formuloval tedy \"zákon kauzality\" - nic nevzniká náhodou, vše má svůj důvod, na což navázal Démokritos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leukippos z Milétu (řecky ) (500–440 př. n. l.) byl starořecký filozof. Jako Démokritův předchůdce a učitel je zakladatelem atomismu.", "tgt_summary": "Leucippus (;, \"Leúkippos\"; fl. 5th cent. BCE) is reported in some ancient sources to have been a philosopher who was the earliest Greek to develop the theory of atomism—the idea that everything is composed entirely of various imperishable, indivisible elements called atoms. Leucippus often appears as the master to his pupil Democritus, a philosopher also touted as the originator of the atomic theory.", "id": 525402}
{"src_title": "Henri Poincaré", "tgt_title": "Henri Poincaré", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Poincaré se narodil do vlivné rodiny. Jeho otec byl profesorem lékařství na univerzitě v Nancy (\"Université de Nancy\"). Velmi významným členem rodiny byl jeho bratranec Raymond Poincaré, který se stal v roce 1913 francouzským prezidentem a zůstal jím po celou dobu první světové války až do roku 1920. Raymond Poincaré se stal také členem Francouzské akademie.  Milovaná mladší sestra Henriho, Aline, se provdala za filozofa Émila Boutroux.  Henri byl vychován jako katolík, avšak v pozdějších letech se zřekl křesťanské víry a stal se ateistou. Dal to zřetelně najevo ve svém pojednání \"Dernières Pensées\" (\"Poslední myšlenky\"), které bylo publikováno 1. ledna 1913, tedy po jeho smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká dráha.", "content": "Roku 1905 dospěl současně s Einsteinem k základním principům speciální teorie relativity. Poincaré je významným představitelem kritiky vědy jako sebeuvědomění postupů vědy: zajímala ho především otázka původu základních vědeckých přesvědčení. Pohledem dnešních matematiků se Poincaré řadí mezi největší matematiky všech dob. Vytvořil důležité odvětví matematiky známé jako algebraická topologie. Díky značné šířce vědomostí v matematických oborech, mechanice vesmírných těles, fyzice a psychologii, je Poincaré nazýván posledním velkým univerzalistou vědy. Těžko říci zda to bylo výhodou, ale Poincaré raději vyvozoval výsledky přímo ze základních principů, spíše než by navazoval na dřívější práce jiných vědců nebo dokonce na své vlastní.  Poincarého výzkumné zájmy zahrnovaly mnoho oborů matematiky, fyziky a filozofie vědy. Byl také jedinou osobou všech dob, která byla zvolena do všech pěti sekcí Francouzské akademie věd: geometrie, mechaniky, fyziky, geografie a navigace. V roce 1906 byl navíc prezidentem celé Akademie. Široký obzor jeho znalostí a jeho schopnost vidět souvislosti mezi zdánlivě velice vzdálenými oblastmi mu umožňovaly nahlížet na problémy z mnoha různých a často nových úhlů. Jeho práce ve fyzice obsahují závažné příspěvky k optice, elektřině, telegrafii, elasticitě, kosmologii, mechanice tekutin, kvantové teorii a speciální teorii relativity.  Poincaré dosáhl později během své kariéry dalších výsledků o komplexních číslech a je považován za zakladatele nesmírně důležitého oboru analytických funkcí několika komplexních proměnných. V různých obdobích svého života také využíval svůj talent ke studiu teorie čísel a geometrie.  Poincarého práce v matematickém oboru zvaném topologie. Právě v ní se zrodil pátý z problémů milénia, Poincarého domněnka. Ačkoli počátky topologie sahají až ke Gaussovi a dalším matematikům poloviny devatenáctého století, skutečně závažnou disciplínou se stala až v roce 1895, kdy Poincaré publikoval rozsáhlou studii \"Analysis Situs\", k níž v letech 1899 až 1904 připsal pět vysvětlujících dodatků (včetně Poincarého domněnky). V této jediné publikaci zavedl Poincaré prakticky všechny koncepty a klíčové metody, které se pak staly hnací silou oboru po následujících padesát let.  V rámci topologie matematika studuje velice obecné vlastnosti povrchů a podobných matematických objektů. Jedním z největších Poincarého objevů bylo to, že nalezl způsob, jak využít algebraických technik k usnadnění tohoto studia.  Velká část výzkumu v topologii se soustředí na troj- a nebo vícerozměrné objekty, a Poincarého chyba spočívala v předpokladu, že jistý naprosto zřejmý poznatek o dvojrozměrných objektech platí též pro objekty mající tři a více rozměrů.  Prosazoval ideu toho, že zákony vědy jsou dohody (konvence), které mají sloužit k co nejvhodnějšímu a užitečnému popisování příslušných jevů, a že fakta jsou hranice těchto konvencí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jules Henri Poincaré (29. dubna 1854 Nancy – 17. července 1912 Paříž) byl francouzský matematik, fyzik, astronom a filosof, zakladatel konvencionalismu a člen Francouzské akademie (\"Académie française\").", "tgt_summary": "Jules Henri Poincaré (, ; ; 29 April 1854 – 17 July 1912) was a French mathematician, theoretical physicist, engineer, and philosopher of science. He is often described as a polymath, and in mathematics as \"The Last Universalist\", since he excelled in all fields of the discipline as it existed during his lifetime.", "id": 938664}
{"src_title": "Justin Mučedník", "tgt_title": "Justin Martyr", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Justin se narodil na přelomu 1. a 2. století n. l. ve Flavii Neapolské v Judeji. Jeho otec Priscus byl římským pohanem. Justin se přestěhoval do Efesu, kde se postupně zabýval význačnými řeckými filosofickými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagorismus a konečně platónismus, u kterého několik let setrval). Po setkání s neznámým starcem na břehu moře, který prostými argumenty podkopal Justinovo přesvědčení o správnosti platónismu a obrátil jej na víru, konvertoval Justin ke křesťanství (křest přijal mezi léty 130–137). Poté se věnoval obraně a šíření křesťanské nauky mezi vzdělanými Řeky a Římany. Odešel do Říma, kde přednášel nauku, kterou považoval za pravou filosofii, a (zejména od roku 150) napsal několik filozofických spisů na obhajobu křesťanské nauky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a myšlení.", "content": "Jeho dílo se skládá z převážně apologetických spisů:  Apologie znamená obrana, zde konkrétně obrana víry; proto se církevní Otcové zejm. 2. století, kteří takové obrany psali, nazývají apologety. Jejich hlavním rysem je, že se snaží komunikovat s nekřesťanským světem argumenty akceptovatelnými i nekřesťany (tzn. nepřesvědčují pouze zjeveným Písmem, ale také filosofickými argumenty).  V Apologiích je vzácný úryvek, popisující starokřesťanskou eucharistickou bohoslužbu, kde je dobře patrná mimořádná úcta k posvěcenému chlebu, který se zde zřetelně odlišuje od chleba obyčejného.  Známá a zajímavá je Justinova úvaha nad \"logos spermatikos\". Zjednodušeně ji můžeme reprodukovat následovně: Už ve starých filosofických systémech (platónismus, stoa) a náboženstvích (judaismus) můžeme již spatřit semínka (řec. \"spermata\") Božího Slova. Ježíš Kristus však představuje vtělené Slovo (\"logos\"), a proto má křesťanství pravdu plnou, zatímco dřívější nauky mají z pravdy jen zlomky. Tato starobylá úvaha otevírá prostor pro mezináboženský dialog.  Jiná jeho slova z prvních apologet dokladují jeho stopu na hranici mezi světy křesťanů a pohanů:", "section_level": 1}, {"title": "Justin jako jeden z prvních představitelů logos - teologie.", "content": "Pokud tvrdíme, že Justin je jeden z prvních představitelů logos - teologie, pak o tom svědčí tento výrok :  \"\" Jeho Syn, který jediný může být nazýván Synem v pravém slova smyslu, Slovo, jež existuje spolu s ním a je zplozeno přede všemi tvory, když na počátku skrze něho stvořil vše a dal tomu řád, je nazýván Kristus proto, že je pomazaný kvůli tomu, že skrze něho uspořádal všechno.\"\"  Justin hovoří o \"plození\", což je metafora z novozákonního christologického titulu \"Syn\". Nauka o preexistenci Slova - Syna se inspiruje prologem Janova evangelia (srov. Jan 1,1 - 3), ale není s ním úplně totožná. Plození Syna je vázáno na Stvoření v tom smyslu, že Bůh - Otec nejprve zplodil Syna jako předpoklad svého stvořitelského díla. Slovo však jednoznačně preexistuje vzhledem ke svému narození z Marie, a proto je označováno jako \"Bůh\". Vazba mezi plozením Slova a stvořením je v Justinově díle konstantou.", "section_level": 1}, {"title": "Justinova smrt.", "content": "Justin zemřel mučednickou smrtí za vlády Marca Aurelia. Byl udán filosofem Crescentiem za hlásání křesťanské nauky, zajat a předveden před římského prefekta Junia Rustica. Z výslechu jsou zachována akta, v nichž jsou uvedena Justinova slova:  S dalšími odsouzenými byl zbičován a potom sťat. Jeho ostatky jsou uloženy u sv. Vavřince za hradbami Říma. V 18. století byla část jeho ostatků přenesena do loretánské kaple ve františkánském klášteře v Hájku u Červeného Újezda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justin Mučedník či Martyr (cca 100, Flavia Neapolis – 165, Řím) byl řecký křesťanský theolog a filosof, jeden z církevních Otců; je svatým katolické církve.", "tgt_summary": "Justin Martyr (), an early Christian apologist, is regarded as the foremost exponent of the Divine Word, the Logos, in the second century. He was martyred, alongside some of his students, and is venerated as saint by the Catholic Church, the Anglican Church, the Eastern Orthodox Church, and the Oriental Orthodox Churches.", "id": 24544}
{"src_title": "Eurovision Song Contest", "tgt_title": "Eurovision Song Contest", "src_document": [{"title": "Účast.", "content": "Účast v Eurovizi je podmíněna aktivním členstvím v Evropské vysílací unii (EBU) či Radě Evropy. V Česku tuto podmínku splňuje Česká televize a Český rozhlas. Faktické umístění zemí v Evropě není přímo závazné - soutěže se účastní několik zemí nacházejících se alespoň zčásti v přilehlé části Asie (Gruzie, Ázerbájdžán, Izrael, Kypr, Turecko), neboť kulturně inklinují k Evropě. Jedinou africkou zemí, která se soutěže dosud zúčastnila, bylo Maroko (1980). V současné době probíhají spekulace o možné budoucí účasti Kazachstánu, Lichtenštejnska a Kosova.  Soutěže se dosud alespoň jedenkrát účastnilo 51 zemí. V následující tabulce jsou seřazeny podle roku první účasti.", "section_level": 1}, {"title": "Pořadatelství.", "content": "Dle pravidel od roku 1958 soutěž tradičně pořádá vítěz předchozího ročníku. Přípravy dalšího ročníku započnou většinou již několik týdnů po skončení soutěže – vítězná země vybírá pořádající město a arénu, zajišťuje zázemí pro zahraniční delegace. Během Eurovize je cestovní ruch pořadatelského města silně ovlivněn pobytem tisíců fanoušků ze všech koutů světa.  Většinu nákladů pokryjí sponzoři a příspěvky účastnících se zemí. Část rozpočtu uvolňuje vláda země. V roce 2005 pořádající Ukrajina upustila z důvodu pořádání Eurovize od vízové povinnosti cizinců. Největší přispěvatelé do soutěže jsou země tzv. Big5, tedy: Německo (ARD), Itálie (Rai), Francie (France Television), Španělsko (TVE) a Velká Británie (BBC).  Pokud vítězná země není z nějakého důvodu schopna uspořádat následující ročník, převezme tento úkol jiná účastnící se země – jedná se o případy finanční vytíženosti pořadatelského vysílatele, přestože v posledních letech byly ročníky v Srbsku a Rusku zamýšleny k přesunutí z bezpečnostních důvodů (nikdy však k takovému kroku nedošlo). Výjimkou v pořádání soutěže bylo těchto pět ročníků:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká cena Eurovize (anglicky \"Eurovision Song Contest\", francouzsky \"Concours Eurovision de la chanson\", doslova \"Písňová soutěž Eurovize\", též jenom Eurovize) je každoroční hudební soutěž pořádaná zeměmi, které jsou aktivními členy Evropské vysílací unie. Jmenovitě především BBC (Velká Británie), Rai (Itálie), ARD (Německo), TVE (Španělsko) a France Television (Francie).", "tgt_summary": "The Eurovision Song Contest () is an annual international song competition, held every year by the Eurovision broadcasting organisation since 1956 (with the exception of 2020), with participants representing primarily European countries. Each participating country submits an original song to be performed on live television and radio, then casts votes for the other countries' songs to determine the winner. At least 50 countries are eligible to compete ; since 2015, Australia has been allowed as a contestant.", "id": 289796}
{"src_title": "Ilja Repin", "tgt_title": "Ilya Repin", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Malířské začátky.", "content": "Repin se narodil ve městě Čugujev nedaleko Charkova v srdci historické oblasti nazývané Slobodská Ukrajina na východě země. Jeho rodiče byli ukrajinskými vojenskými osadníky. V roce 1863, po učňovských létech u místního malíře ikon Bunakova a přípravném studiu malířství portrétů odešel do Petrohradu a krátce nato byl přijat jako student na Carskou akademii umění. Z osobností, které zde potkal, měli na jeho život i tvorbu největší vliv kritik a historik umění V.V.Stasov a malíř I.N.Kramskoj. Od akademického způsobu malby (obrazy \"Vzkříšení Jarjovy dcery\" a \"Portréty slovanských skladatelů\") přešel Repin k realistickému zobrazení života ruského lidu. Mezi lety 1871-1873 namaloval jedno ze svých nejznámějších pláten \"Burlaci na Volze\". Obraz získal bronzovou medaili na světové výstavě ve Vídni.  V roce 1872 se po svatbě s Věrou Ševcovou přestěhoval do Moskvy, kde se jim narodila dcera.  V letech 1873–1876 pobýval jako stipendista na náklady Akademie i s rodinou v Itálii a v Paříži, kde se seznámil s francouzským impresionistickým malířstvím, které mělo velký vliv na použití světla a barev v jeho díle. Nicméně jeho styl zůstal blíže starým evropským mistrům a on sám se nikdy nestal impresionistou. V Paříži se narodila druhá Repinova dcera Naděžda.  Po návratu do Ruska pobývali krátce v rodném Čugujevu, kde se narodil jeho jediný syn Jurij a potom se přestěhovali do Moskvy. V roce 1878 Repin vstoupil do svobodomyšlenkářského „Sdružení putovních uměleckých výstav“. Namaloval několik obrazů ruských mužiků a stále více se v jeho tvorbě objevovaly příběhy spojené s aktuálními událostmi (\"Vrátil se, Hrdina minulé války, Vyprovázení odvedence\").  Během své kariéry byl přitahován k obyčejným lidem, podle kterých odvozoval svůj původ a často maloval lidové umění, jak ukrajinské tak ruské, ačkoliv v pozdějších letech maloval i členy ruské císařské elity, inteligenci a aristokracii, včetně cara Mikuláše II. Portrétoval mnoho ze svých slavných současníků, včetně spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, vědce Dmitrije Mendělejeva, carského úředníka Pobědonosceva, skladatele Musorgského, filantropa Pavla Treťjakova a ukrajinského básníka a malíře Tarase Ševčenka. Vytvořil i několik autoportrétů.  V roce 1879 se narodila jeho nejmladší dcera Taťjana. Od roku 1882 žil v Petrohradě, ale navštěvoval svoji ukrajinskou domovinu a příležitostně cestoval do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Historická a současná témata.", "content": "Krátce před atentátem na cara Alexandra II. v roce 1881 začal malovat sérii obrazů zabývajících se tématem ruského revolučního hnutí: \"Odmítnutí zpovědi\", \"Zatčení propagandisty\", \"Setkání\", \"Nečekali\" ; poslední je nepochybně jeho mistrovským dílem na toto téma, míchajíc rozdílné psychologické stavy s ruskými a ukrajinskými národními motivy. Jeho rozměrově velké dílo \"Náboženský proces v provincii Kursk\" je někdy považováno za archetyp „ruského národního stylu“. Dílo ukazuje různé sociální třídy a napětí mezi nimi posazené do kontextu tradičních náboženských rituálů a spojené s pomalým, ale neúprosným pohybem vpřed.  V roce 1885 dokončil Repin jedno ze svých psychologicky nejsilnějších děl, obraz \"Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581\". Toto plátno zachycuje děsivého Ivana objímajícího svého umírajícího syna, kterého právě udeřil a smrtelně zranil v nekontrolovatelném návalu vzteku. Podoba Ivana je v značném kontrastu s podobou jeho klidného, skoro kristovsky vyhlížejícího syna. Plátno budilo kontroverze už v době svého vzniku a car Alexandr III. ho zakázal vystavovat. V roce 1913 malbu poničil nožem náboženský fanatik a na restaurování se podílel sám Repin. Další útok se odehrál v roce 2018, když vandal prorazil ochranné sklo a obraz na několika místech protrhl.  Tvorba jednoho z Repinových nejkomplexnějších obrazů, \"Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi\", zabrala mnoho let jeho života. Toto dílo vytvořil jako studii smíchu, ale také věřil, že zahrnuje ideály svobody, rovnosti a bratrství; v krátkosti kozákovo republikánství. S dílem začal koncem 80. let 19. století a celé ho dokončil v roce 1891; ironií osudu bylo okamžitě koupeno carem. Car za tuto malbu zaplatil 35 000 rublů, na tu dobu obrovskou sumu peněz. Repin si koupil statek Zdravněvo na řece Dvině ve Vitebské gubernii a trávil tam s dcerami letní měsíce. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Repinovo manželství rozpadlo.  V letech 1894-1907 působil jako profesor na petrohradské Akademii.  V roce 1901 si u něj ruská vláda objednala jeho nejgrandióznější dílo, 400×877 cm velké plátno - skupinový portrét \"Slavnostní zasedání státní rady,\" na kterém je kromě cara vyobrazeno dalších sto účastníků. Repin na něm pracoval přes dva roky se svými dvěma studenty B.M.Kustodijevem a I.S.Kulikovem.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Od roku 1900 žil Repin v Kuokkale, severovýchodně od Petrohradu v tehdejším Finském velkoknížectví, kde si sám vymaloval dům \"Penaty\", který zakoupil pro svou družku Natálii Nordmanovou. Pravidelně ho zde navštěvovali ruští intelektuálové a přátelé, zejména Maxim Gorkij, Vladimir Stasov, Alexandr Kuprin, Korněj Čukovskij. Po smrti své družky žil v ústraní a maloval většinou zátiší a portréty. V posledních letech svého života trpěl atrofií pravé ruky a při malování musel používat levou, paletu měl připevněnou k opasku. Jeho obrazy již nedosahovaly dřívější kvality. Psal své paměti, které byly vydány v roce 1916 pod názvem \"Daleké a blízké\".  Po roce 1917 a říjnové revoluci vyhlásilo Finsko nezávislost. Různé sovětské instituce ho pozvaly k návratu zpět do vlasti, ale pozvání odmítl s omluvou, že je na cestu příliš starý a nemocný. Během tohoto období věnoval Repin mnoho času malování náboženských předmětů, ačkoliv jeho pojetí v tomto směru bylo obvykle inovativní a netradiční. S výjimkou portrétu hlavy provizorní vlády Alexandra Kerenského nikdy nemaloval nic, co by se týkalo tématu revoluce z roku 1917 anebo sovětského pokusu, který poté následoval. Jeho poslední kresba, radostné a bohaté plátno nazývané „\"Hopák\"“ byla na téma ukrajinského kozáka.  V roce 1930 zemřel v Kuokkale a je pohřben na zahradě svého domu v tzv. mohyle Čugujev. Po pokračovací válce byla Kuokkala postoupena Sovětskému svazu a byla přejmenována na Rjepino (Leningradská oblast). V roce 1940 byl dům Penaty otevřen pro veřejnost jako muzeum. Během války byl vypálen, ale později zrekonstruován.  \"Orientální rapsodie,\" op. 29 Alexandra Glazunova z roku 1889 je věnována Iljovi Repinovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ilja Jefimovič Repin (ukrajinsky \"Ілля Юхимович Рєпін\", rusky \"Илья Ефимович Репин\"; 5. srpna 1844 Čuhujiv, Ruské impérium – 29. září 1930 Kuokkala, Finsko) byl ruský malíř a pedagog, představitel kritického realismu. Maloval výjevy ze života ruského lidu, aktuální politické události i historické náměty. Je autorem řady portrétů svých současníků. Ve 20. letech 20. století byl postupně vybudován kult jeho realistického umění a byl vydáván za předobraz a vzor socialistického realismu.", "tgt_summary": "Ilya Yefimovich Repin (; ; ; – 29 September 1930) was a Russian realist painter. He was the most renowned Russian artist of the 19th century, when his position in the world of art was comparable to that of Leo Tolstoy in literature. He played a major role in bringing Russian art into the mainstream of European culture. His major works include \"Barge Haulers on the Volga\" (1873), \"Religious Procession in Kursk Province\" (1883) and \"Reply of the Zaporozhian Cossacks\" (1880–1891).", "id": 2212160}
{"src_title": "Mikuláš Ludvík Zinzendorf", "tgt_title": "Nicolaus Zinzendorf", "src_document": [{"title": "Mladá léta.", "content": "Jeho předci pocházeli z Dolních Rakous, náleželi k protestantské straně a usadili se blízko Norimberku. Jeho rodiče patřili do pietistického okruhu, proto se stal Zinzendorfovým kmotrem Philipp Jacob Spener. Zinzendorfův otec zemřel šest týdnů po jeho narození. Jeho matka se znovu vdala, když mu bylo šest let, a tedy byl vychováván pod dohledem zbožné a nadané babičky Henrietty Catheriny von Gersdorf, která výrazně ovlivnila jeho charakter. Své školní dny prožil v Halle obklopen pietisty. V roce 1716 odešel na univerzitu do Wittenbergu studovat práva a připravit se na diplomatickou kariéru. O tři roky později byl vyslán na cesty do Holandska, Francie a různých částí Německa. Při svém návratu navštívil své příbuzné usazené v Oberbürgu a v Castellu. Během prodlouženého pobytu v Castellu se zamiloval do své sestřenice Theodory, ale její matka sňatku zabránila a Theodora se později stala manželkou hraběte Heinricha Reusse.", "section_level": 1}, {"title": "Obrácení k Bohu.", "content": "Zinzendorf považoval toto zklamání za boží znamení, kterým byl povolán k práci pro Boha. Odmítl pozvání Augusta Hermanna Franckeho, aby zaujal místo po baronovi von Canstein v sirotčinci v Halle, a rozhodl se usadit jako statkář a pronajímat pozemky, které mu patřily. Od své babičky baronky von Gersdorf koupil Berthelsdorf a ustavil zde Johanna Andrease Rothea za pastora a Johana George Heize za správce majetku. Oženil se s Dorotheou, sestrou hraběte Heinricha Reuss-Ebersdorfa, a začal žít na svém panství. Jeho záměrem bylo vnést do praxe pietistické myšlenky kmotra Spenera. Nezamýšlel založit novou církev nebo náboženskou organizaci odlišnou od luteránů, ale křesťanské sdružení, které by kázáním a rozšiřováním knih podpořilo procitnutí strnulého náboženství luteránské církve. „Skupina čtyř bratří“ (Johann A. Rothe, pastor z Berthelsdorfu; Melchior Schäffer, pastor ze Zhořelce; Friedrich von Watteville, přítel z dětství; a on sám) začali knihami, poutěmi, korespondencí podporovat oživení náboženství a častými setkáními pro kazatele připravovat ve svých vlastních srdcích vřelou osobní víru v Krista. V tiskárně v Ebersdorfu bylo vytištěno velké množství knih a levných Biblí a přeloženo \"Pravé křesťanství\" od Johanna Arndta pro distribuci ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Ochranova.", "content": "Odpor k „suchému“ luteránskému učení té doby vzbudil v Zinzendorfovi sympatie k vzrůstajícímu racionalismu, který útočil na dogmata, nepostrádaje upřímnost a hluboké porozumění v náboženství i křesťanství, a snažil se působit proti takovým chybám, směřujíce člověka k původním hodnotám Krista, zjevení a Otce božího. Začal pochybovat o moudrosti Spenerových plánů neodtrhávat se od luteránské církve a začal propagovat myšlenku, že pravé křesťanství by bylo nejlépe podporovat volnými sdruženími křesťanů, která by časem mohla přerůst v církve bez spojení se státem. Tyto myšlenky našly svoji realizaci ve spojení s českými či moravskými bratry. Zinzendorf nabídl azyl několika pronásledovaným poutníkům z Moravy a dovolil jim vybudovat si vesnici Herrnhut na okraji jeho panství Berthelsdorf. Uprchlíci sem přicházeli mezi lety 1722 až 1732, pocházeli z různých regionů, kde byli perzekvováni. Zinzendorf se jim plně věnoval. On, jeho žena a děti žili v Ochranově a vzal s sebou i pastora Rothea. Tvrdě pracoval, aby do chaosu vnesl řád a pořádek. Úřady byly upokojeny tím, že jeho náboženská komunita fungovala podle podmínek augsburského míru, zklidnilo se tak podezření luteránského kléru, nejtěžší ze všeho však bylo vyvrátit nařčení, že on sám je „bestií Apokalypsy“ a páter Rothe „falešným prorokem“. Trpělivý a pracovitý Zinzendorf zorganizoval z uprchlíků něco jako „křesťanskou milici“, založenou nikoliv na klášterním, ale na rodinném životě. V roce 1727 zavedl obecný řád bohoslužeb. V Berlíně 20. května 1737 byl biskupy Davidem Nitschmannem a Danielem Arnoštem Jablonským vysvěcen na biskupa. Někteří z ochranovských usedlíků později přesídlili do Českého Rixdorfu v dnešním Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Misionářská činnost a roky úpadku.", "content": "Zinzendorf měl hluboký zájem o misijní činnost a vyslal své misionáře mezi otroky dánské gubernie v Západní Indii a Inuity v Grónsku. Usnadňovaly to jeho osobní vztahy s dánským královským dvorem a ke králi Kristiánovi VI. S potěšením sledoval šířící se protestantismus v Německu, Dánsku, Rusku a v Anglii. Často cestoval, v letech 1741–1742 navštívil Ameriku a v roce 1750 pobýval delší dobu i v Londýně. Misijní kolonie byly založeny v Západní Indii (1732), v Grónsku (1733), mezi severoamerickými indiány (1735). Před Zinzendorfovou smrtí ještě bratří vyslali z Ochranova misie do Livonie na severní pobřeží Baltského moře, k otrokům do Severní Karolíny, do Surinamu, k černým otrokům v různých částech Jižní Ameriky, do dánské kolonie Tranquebar a na souostroví Nikobary v Indii, ke Koptům v Egyptě, k Inuitům na Labradoru a na západní pobřeží jižní Afriky.  Komunita v Ochranově, ze které byly vypraveny skoro všechny misijní cesty, neměla žádné vlastní peníze a Zinzendorf hradil veškeré náklady ze svého rozpočtu. Jeho časté cesty způsobily, že bylo téměř nemožné, aby se dostatečně staral o své soukromé záležitosti, čas od času byl nucen navýšit své jmění půjčkami a v roce 1750 málem zkrachoval. To vedlo k založení finanční komory mezi bratřími, spravované právníkem Johannem Frederickem Köberem, která si vedla velmi dobře.  V roce 1752 ztratil Zinzendorf jediného syna Christiana Renatuse, který měl být jeho nástupcem, a o čtyři roky později, 17. června 1756, svoji ženu Erdmuthu Dorotheu, která byla jeho tajemnicí a důvěrnicí ve všem, co podnikal. Zinzendorf zůstal vdovcem jeden rok a 27. června 1757 se oženil podruhé, s Annou Caritas Nitschmann (24. listopadu 1715 – 21. května 1760), z přesvědčení, že muž v jeho postavení by měl být ženatý. O tři roky později onemocněl a zemřel (9. května 1760). Jako svého nástupce vybral biskupa Johannese von Watteville, který byl ženatý s jeho nejstarší dcerou Benignou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu a z Pottendorfu (německy, 26. května 1700, Drážďany – 9. května 1760, Ochranov) byl německý náboženský a sociální reformátor, zakladatel a biskup obnovené jednoty bratrské.", "tgt_summary": "Nikolaus Ludwig, \"Reichsgraf\" von Zinzendorf und Pottendorf (26 May 1700 – 9 May 1760) was a German religious and social reformer, bishop of the Moravian Church, founder of the Herrnhuter Brüdergemeine, Christian mission pioneer and a major figure of 18th century Protestantism.", "id": 1326472}
{"src_title": "Albatros W.IV", "tgt_title": "Albatros W.4", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátkem léta 1916 německé námořnictvo vyjádřilo zájem vybavit své jednotky moderním stíhacím hydroplánem a během května a června oslovilo výrobce jako Albatros, Friedrichshafen, Hansa-Branderburg, Lübeck-Travemünde, Roland, Rumpler a Sablatnig (LVG) aby přišli s vlastním návrhem jednomístných stíhacích letounů schopných startu a přistání na vodě. 16. května námořnictvo objednalo tři prototypy Albatros W.IV poháněné řadovým šestiválcem Mercedes D.III o výkonu 160 k (119 kW) a vyzbrojené jedním synchronizovaným kulometem LMG 08/15 ráže 7,92 mm. První prototyp s evidenčním číslem 747 byl dodán k testovací jednotce německého námořnictva \"Seeflugzeug Versuchs Kommando\" již během srpna téhož roku. Na první pohled se dalo usuzovat, že nový hydroplán vychází z předchozí verze pozemní stíhačky Albatros D.I, nicméně křídla a VOP byly zcela nové, trup mírně větší a samozřejmě byl letoun vybaven novým podvozkem s plováky.  Již první testy přesvědčily německou admiralitu o slibných vlastnostech letounu a dalších deset předsériových strojů (č. 902-911) bylo objednáno 5. září s tím, že bude pokračovat další vývoj prototypů. Během testů se ukázalo, že plováky jsou příliš křehké a krátké a nejen plováky, ale i křídla špatně odolávaly agresivní mořské vodě. Upravený prototyp s většími plováky a upravenými křídly (přitom těžiště letounu bylo posunuto vpřed) pokračoval v testech spolu s dalším dokončeným strojem č. 785 od 23. září. 29. září byl již typ W.IV schválen a doporučen k zařazení do výzbroje německého námořnictva. V prosinci, na třetím dodaném prototypu s č. 786, již byly také odstraněny přetrvávající problémy s příliš těžkou zádí. Dalšími testy i během služby se ukázala potřeba zdvojení málo efektivních křidélek (křidélka na obou křídlech, pravděpodobně již od č. 902), neboť jednoduché zvětšení rozpětí i s křidélky se ukázalo jako nedostačující.", "section_level": 1}, {"title": "Na frontě.", "content": "Prvních devět z objednaných deseti strojů dodala továrna armádě v únoru 1917 a další dodávky následovaly. První skutečný sériový kus č. 949 měl ještě další doporučená vylepšení a výzbroj doplnil druhý synchronizovaný kulomet. Albatros W.IV operoval na základnách v Severním a Baltském moři. Během služby v armádě se ukázalo, že ačkoli je dolní křídlo proti působení mořské vody plně impregnováno, jeho životnost a životnost dalších dřevěných částí letounu byla poměrně krátká, což byl ovšem problém všech tehdejších dřevěných konstrukcí letadel. Najít optimální řešení ochrany před vlhkem a současné udržení nízké hmotnosti vyžadované v letectví nebylo snadné.  Názory na bojovou kariéru W.IV byly velmi různé. Někteří historici hodnotí Albatros W.IV jako typ s krátkou kariérou, protože není známo příliš mnoho úspěchů z tehdejších bojů, kterých by dosáhl. Jiní letoun chválí a tvrdí, že byl upřednostňován například před jednomístným Rumplerem 6B. Paradoxní je, že obě tvrzení vycházejí z různé interpretace stejných údajů. Na konci války byl totiž ve stavech námořního letectva evidován poměrně velký počet těchto strojů, což by mohlo svědčit o jejich velké oblibě. Nicméně tyto počty se výrazně liší od počtu letadel skutečně operačně nasazených v boji. Pravděpodobněji lze tedy soudit, že byl tento typ stíhacího hydroplánu v bojových operacích nasazován jen minimálně, zatímco byl více používán jako cvičný. Do prosince 1917 bylo vyrobeno celkem 118 kusů, některé se výměnou dostaly do služeb rakousko-uherské armády, mnohé skončily ve skladech a nebyly nikdy bojově nasazeny.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Německo, Rakousko-Uhersko", "section_level": 1}], "src_summary": "Albatros W.IV byl německý jednomístný (v několika málo kusech i dvoumístný) dvouplošný plovákový letoun, používaný během první světové války jako námořní stíhací letoun nejprve v německé, později i v rakousko-uherské armádě.", "tgt_summary": "The Albatros W.4 was a German floatplane derivative of the Albatros D.I fighter with new wing and tail surfaces of greater span than the D.I. One hundred eighteen examples (including three prototypes) were built between June 1916 and December 1917. The aircraft operated in the North Sea and Baltic theatres and later served as training aircraft.", "id": 348121}
{"src_title": "Jan Jiraský", "tgt_title": "Jan Jiraský", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "Během studia se stal stipendistou Českého hudebního fondu, který jej vzhledem k mezinárodním soutěžním úspěchům nominoval na prestižní prémiovou listinu mladých interpretů. Ve dvaceti letech natočil debutové CD se skladbami B. Smetany pro vídeňské vydavatelství Musica. Své vzdělání dovršil doktorskou dizertací na téma klavírní dílo Leoše Janáčka. Janáčkovo klavírní dílo také celé natočil, a to dokonce dvakrát – na moderní nástroj i autorův vlastní klavír značky Ehrbar, nacházející se v Janáčkově muzeu (labely ArcoDiva a Radioservis). Za janáčkovskou interpretaci mu byla udělena Prémie Fondu Leoše Janáčka.  Je laureátem mnoha mezinárodních klavírních soutěží (Smetanovská soutěž 1990 – 2.cena, Beethovenův Hradec 1989 – cena za nejlepší provedení Beethovenova díla + 2. cena, Concours International de Noyers 1995 – 1. cena, F.Chopin International Piano Competition Novi Sad 1997 – 1. cena + Cena Yugokoncertu, Karlovy Vary International Piano Competition 1994 – 1. cena a absolutní vítězství, Europäische Chopin Wettbewerb Darmstadt 1996 – Diplom mit Auszeichnung, EBU/Unesco Competition Lisabon 2003 – titul finalisty, 21st Century Art Competiton Kiev 1998 – 1. cena – Grand Prix). Za rok 1999 získal prestižní Cenu Classic Českého hudebního fondu (Akademie klasické hudby) ve dvou kategoriích – Talent a Interpretační výkon.  Jako interpret je známý zejména koncertními sériemi, na kterých provádí kompletní klavírní cykly, jako Bachův Dobře temperovaný klavír, Mozartových 18 klavírních sonát, Chopinovy Etudy, Janáčkovo klavírní dílo či skladby dalších českých autorů. Při studiu skladeb čerpá z historických pramenů a autografů, koncertuje též na historických klavírech. Jako sólista byl hostem většiny předních českých orchestrů i orchestrů zahraničních, široký repertoár klavírních koncertů provedl pod taktovkou významných dirigentů (Ch.Arming, J.Bělohlávek, D.Bostock, A.Ceccato, G.Emilsson, J.Hrůša, M. Košik, T.Koutník, M.Lebel, Ch.Olivieri-Munroe, A.Schwinck, J.Stárek, L.Svárovský, R. Stankovský, J. Štrunc, A.Tali, F.Vajnar, V.Válek, A.Weiser, H.Wolf aj.). Představil se na domácích festivalech (Pražské jaro, Moravský podzim, Mladá Praha, Concentus Moraviae, Janáček Brno, Světová klavírní tvorba (FOK), Janáčkovy Hukvaldy, Smetanova Litomyšl, Dvořákův karlovarský podzim, Beethovenovy dny, MHF Český Krumlov atd.) i v zahraničí (Vídeň, Graz, Saarbrücken, Darmstadt, Apeldoorn, Oristano, Lisabon, Funchal, Vicenza, Peking, Katowice), na poli komorní hudby spolupracoval např. s Janáčkovým kvartetem, Kvartetem Martinů, Kvartetem města Brna, členy Pavel Haas Quartet a Wallingerova kvarteta, pěvci J. Březinou, M. Lehotským, R. Novákem, H. Minutillo, s herci L. Lakomým, R. Lukavským, J. Třískou, J. Potměšilem a mnoha instrumentalisty.  Jan Jiraský se věnuje intenzivně také klavírní pedagogice. Od roku 2000 vyučuje na mezinárodních interpretačních kurzech v ČR, Rakousku, Portugalsku a Itálii, zasedá v soutěžních porotách (Beethovenův Hradec, Smetanovská mezinárodní soutěž, Janáčkova mezinárodní soutěž, Prague junior note, Amadeus, ProBohemia, Gorizia, Lonigo, Peking, Vídeň). V roce 2007 byl jmenován vedoucím katedry klávesových nástrojů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Jiraský (* 31. srpna 1973 Vysoké Mýto) je český pianista a pedagog. Studoval klavírní hru na pardubické konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením doc. Aleny Vlasákové.", "tgt_summary": "Jan Jiraský (born 1973 Vysoké Mýto) is a Czech pianist and pedagogue. He studied the piano playing at the Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno with Alena Vlasáková.", "id": 2469632}
{"src_title": "Panamericana", "tgt_title": "Pan-American Highway", "src_document": [{"title": "Souhrn Panamerického systému.", "content": "Panamericana vede přes následujících 14 států: Důležité odbočky také vedou do Bolívie, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Venezuely. Pro turistické účely je jako součást Panamericany severně od Latinské Ameriky považována Aljašská dálnice, dále dálnice vedoucí po západním pobřeží Kanady a Spojených států, až východně od San Diega (Kalifornie) odbočuje k Nogales v Arizoně.", "section_level": 1}, {"title": "První Čech.", "content": "Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. Na cestu se vydal 29. 7. 2006 z Anchorage, do Ushuaiy dorazil 8. 3. 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Darién.", "content": "Důležitý úsek, který chybí ke kompletnímu dokončení Panamericany mezi Panamou a Kolumbií, leží v provincii Darién (\"Darién Gap\"). Jedná se o 87 km dlouhý úsek procházející hustým tropickým pralesem. Ačkoliv byl prales již několikrát překročen dobrodruhy na kole (první přejezd na kole - Chris Bechard v roce 1981), motorce, terénními vozidly i pěšky, cestovatelé se musí potýkat s džunglí, pohyblivými písky, rozlehlými bažinami a hmyzem, a jsou ohrožováni pronikáním ozbrojených skupin z Kolumbie.  Mnoho lidí, skupin, domorodců a vlád protestuje proti dokončení Dariénského úseku Panamericany. Oponují důvody jako třeba snaha zachránit prales, ochránit živobytí domorodých lidí v oblasti a zabránit rozšíření slintavky a kulhavky do Severní Ameriky. Mezi zkušenosti z prodlužování v posledním desetiletí až do Yavizy patří i vážné odlesňování podél silnice.  Bio-Pacifico ve své studii navrhuje vytvořit novou trajektovou linku z Kolumbie do nově zbudovaného přístavu v Panamě a prodloužit existující silnici, což by dokončilo Panamericanu bez porušení těchto ekologických zájmů. Trajekt by překonáním zálivu Urabá z kolumbijského Turba do nového panamského přístavu (třeba Carreto) spojil oba konce silnice. Účinná oklika by pravděpodobně způsobila ponížení stávající silnice do Yavizy na status druhé třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba a dokončování.", "content": "První návrh trasy z jednoho konce Ameriky na druhý byl předložen na První Panamerické konferenci v roce 1889 jako železniční trať. Nicméně tento návrh nebyl nikdy uskutečněn. Myšlenka vybudovat Panamerickou dálnici se objevila na Páté mezinárodní konferenci amerických států v roce 1923, kde byla nejprve naplánována jako obyčejná silnice. První Konference o Panamerické dálnici byla svolána 5. října 1925 v Buenos Aires. Mexiko bylo první latinskoamerickou zemí, která dokončila svoji část silnice - v roce 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Úsek Prudhoe Bay – Yaviza.", "content": "Žádná trasa nebyla oficiálně ustanovena v USA a Kanadě, a proto Panamericana začíná na americkou-mexické hranici. Původně vedla z města Nuevo Laredo (naproti městu Laredo v Texasu) a pokračovala jižně přes Ciudad de México. Pozdější větve byly vybudovány k hranici v Nogales v Sonoře (u Nogales v Arizoně), Ciudad Juárez (u El Pasa), Piedras Negras (Eagle Pass, Texas), Reynosa (Pharr, Texas), a Matamoros (Brownsville, Texas). Na druhé straně hranic bylo několik amerických dálnic lokálně pojmenováno po Panamericaně. Když byla vybudována část I 35 v San Antoniu, byla pojmenována jako Pan Am Expressway, což bylo napojení na původní silnici z Lareda. I 25 v Albuquerque se nazývá Pan-American Freeway, jako prodloužení trasy z El Pasa. U.S. 85 severně od El Pasa se nazývá CanAm Highway. Pokračuje do kanadského Saskatchewanu, kde končí v La Ronge. Z Lareda vede silnice po mexické Federal 85 do Mexico City. Vedlejší trasy: Z Ciudad de México na hranici s Guatemalou vede Panamericana po Federal 190. Přes středoamerické státy sleduje Central American 1 a končí v Yavize na okraji Dariénu. Konec silnice byl dříve v Canitě, 178 km (110 mil) severně od Yavizy. V letech, kdy byl Panamský průplav pod správou USA, byla finanční podpora USA výhradně zaměřena na výstavbu vysokého mostu Puente de las Américas přes průplav.", "section_level": 1}, {"title": "Úsek Turbo–Ushuaia.", "content": "Jižní část silnice začíná v severozápadní Kolumbii v Turbu, odkud vede po Colombia 52 do Medellínu. Z Medellínu vede Colombia 54 do Bogoty, ale Colombia 11 míří jižně přímější cestou. Colombia 72 se jihozápadně od Bogoty spojuje s Colombia 11 v Murillu. Colombia 11 pokračuje až k ekvádorským hranicím. Ecuador 35 představuje Panamericanu po celou cestu Ekvádorem, což platí i o Peru 1 vedoucí až na chilské hranice.  V Chile sleduje Panamericana Chile 5 až k obci Llay Llay severně od Santiaga, kde odbočuje po Chile 60 přes San Felipe a Los Andes. Tato silnice se na hranicích s Argentinou mění na Argentina National Route 7 vedoucí do Buenos Aires, konce hlavní části Panamericany. Silniční síť dále pokračuje po Argentina National Route 3 směrem k Ushuaie a mysu Horn Další větve vedou do Venezuely, Paraguaye, Uruguaye a Brazílie.  V Chile se za Panamericanu považuje celá silnice 5, tj. i část jižně od Santiaga vedoucí městy Rancagua, Curicó, Talca, Chillán, Los Ángeles, Temuco, Osorno a Puerto Montt. Součástí silnice 5 je i úsek vedoucí na ostrov Chiloé, takže nejjižnějším bodem chilské Panamericany je město Quellón.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panamericana je síť silnic přibližně 48 000 kilometrů dlouhá. Bez 87 kilometrů dlouhého přerušení v deštném pralese v Panamě spojuje všechny pevninské národy obou Amerik a jejich silniční systémy. Je to nejdelší dálniční síť na světě.", "tgt_summary": "The Pan-American Highway (; ; ) is a network of roads stretching across the American continents and measuring about in total length. Except for a rainforest break of approximately in northwest Colombia, called the Darién Gap, the roads link almost all of the Pacific coastal countries of the Americas in a connected highway system. According to \"Guinness World Records\", the Pan-American Highway is the world's longest \"motorable road\". However, because of the Darién Gap, it is not possible to cross between South America and Central America with conventional highway vehicles. Without an all-terrain vehicle, the only way to safely circumnavigate this terrestrial stretch is by sea.", "id": 1445958}
{"src_title": "Ernst Jünger", "tgt_title": "Ernst Jünger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Jünger vyrůstal v Hannoveru a v mládí byl členem hnutí Wandervogel. Po útěku z domova a působení ve Francouzské cizinecké legii se jako německý voják zúčastnil první světové války na západní frontě a byl vyznamenán nejvyšším německým vojenským vyznamenáním Pour le Mérite. Až do roku 1998 byl jeho posledním žijícím nositelem.  Po první světové válce sloužil až do roku 1923 v armádě a vystudoval mořskou biologii, botaniku, zoologii a filosofii a stal se známým entomologem. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen, se kterou měl dvě děti.  Již v roce 1920 vydal svou knihu \"In Stahlgewittern\", která popisuje jeho zkušenosti z první světové války. Krom beletristických děl později publikoval i díla filosoficky orientovaná, např. \"Der Arbeiter, Herrschaft und Gestalt\", a byl též činný publicisticky. Z pravicově nacionalistických pozic se ostře stavěl proti Výmarské republice, ale odmítal i Hitlerův národní socialismus.  Po nástupu Hitlera k moci se jej nacisté pokoušeli získat na svou stranu, ale Jünger odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Der Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti. Během druhé světové války sloužil v hodnosti kapitána na administrativní pozici v Paříži, a to až do roku 1944.  Po konci války dostal Jünger opět zákaz publikování, tentokráte od britské okupační správy, který trval po čtyři roky. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. V roce 1996 konvertoval ke katolickému vyznání. Zemřel o dva roky později, pochován byl ve Wilflingenu (Badensko-Württembersko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Jünger (29. března 1895 Heidelberg – 17. února 1998 Riedlingen) byl německý spisovatel, publicista, filozof a entomolog. Byl starším bratrem Friedricha Georga Jüngera.", "tgt_summary": "Ernst Jünger (; 29 March 1895 – 17 February 1998) was a highly-decorated German soldier, author, and entomologist who became publicly known for his World War I memoir \"Storm of Steel\".", "id": 787310}
{"src_title": "Přímá demokracie", "tgt_title": "Direct democracy", "src_document": [{"title": "Politologická teorie a pohled na praxi.", "content": "V současnosti je v politologické teorii tento termín definován jako typ demokracie, který vzniká rozlišením dle výkonu vlády lidu a je typický tím, že lid vykonává svou moc bez zástupců.  V teoretickém pojetí politologů (a dříve politických filosofů) tento pojem v klasickém období popisoval státní zřízení antické polis jako byly především starověké Athény. V tomto klasickém teoretickém pojetí jde o protipól zastupitelské demokracie. V moderním pojetí termínu je zahrnut celý soubor „přímých doplňků“ k zastupitelské demokracii, kterými je volič vtažen do procesu politického spolurozhodování. Popsání typů demokracie a jejich fungování se věnovala řada myslitelů politické teorie – například Jean-Jacques Rousseau (viz Rousseauovo pojetí přímé demokracie), John Stuart Mill, John Locke, Alexis de Tocqueville, Josef Alois Schumpeter, Hannah Arendtová, Cornelius Castoriadis či Benjamin Constant) – ale i současní politologové jako např. Vít Hloušek, Wilfried Marxer, Zoltán Tibor Pállinger či Helge Batt a řada dalších (viz \"Literatura\").  Wilfried Marxer například poukázal na skutečnost, že ryzí přímá demokracie tak, jak vznikla ve starověkých Athénách, je realizovatelná jen ve státě s relativně malým počtem obyvatel. Marxer ve spolupráci s Pállingerem dále vysledovali funkcionální deficit zastupitelské demokracie (pasivita občanů, lobby zájmových skupin), a vyřkli tezi, že ho lze odstranit přijetím prvků přímé demokracie (jako referendum, přímá volba) při zachování existence zastupitelské demokracie. Stejného názoru je i Helge Batt.  Wolf Linder, který se zabýval prvky přímé demokracie na modelu švýcarské polopřímé demokracie, stanovil její tři efekty, a to za prvé začlenění témat, které vycházejí z požadavků lidu, do politické diskuse, za druhé mohou lidové iniciativy zrychlovat politický rozhodovací proces a za třetí funguje jako efektivní vyjádření nespokojenosti se současným politickým stavem.  Andreas Gross o přímé demokracii ve švýcarské praxi píše, že její přednosti jsou nepopiratelné – vzdálenost mezi občany a politickou třídou je podstatně menší než jinde, identifikace a spokojenost občanů se státem větší, zastupitelská demokracie je reprezentativnější, politické systémy jsou otevřenější, návrhům zespodu a zvenku přístupnější, politická kultura je komunikativnější, není možné nařizovat, zato ale naslouchat, diskutovat a přesvědčovat, různorodá společnost se dá lépe integrovat, všichni se musí naučit respektovat ostatní názory a pohledy na věc. To všechno jsou nároky, které moderní, stejně dobře vzdělaní jako informovaní občané více než kdy jindy dnes na politiku kladou. A i proto mohou tyto zkušenosti inspirovat další vyspělé země, jako např. Německo, k jejím zavedení. Což by umožnilo sociální, občanské znalosti dát k dispozici k prospěchu všech. A právě to, že tyto schopnosti dnes leží ladem je zdrojem frustrace tolika občanů.  Bruno S. Frey, Reiner Eichenberger, Marcel Kucher a Alois Stutzer (vycházející z IEW Univerzity Curych a působící v dalších institutech) zkoumají, měří a porovnávají souvislosti mezi ekonomikou a prosperitou \"(economy)\", mírou participace a přímé demokracie \"(institutions)\" a spokojeností \"(happiness)\". Dokládají, že čím větší participace a přímá demokracie (jako i snadnější přístup k iniciativám a referendům) tím větší prosperita a spokojenost.  K tematice \"Happiness, Economy and Institutions\" např. Eichenberger a Stadelmann píší, že ekonomické úspěchy jsou výsledkem dobré hospodářské a finanční politiky, která je výsledkem angažmá řady příslušných politiků. A to je zase formováno politickými institucemi. Tak například Švýcarsko je jedna z nejbohatších zemí s vysoce spokojenými obyvateli, prostě proto, že má velmi dobré politické instituce, rozvinutý federalismus vycházející ze silných malých jednotek (obcí, kantonů), navzájem dobře spolupracujícími, a přímou demokracii (vysokou participaci). Ale také např. Němci, Američané, Skandinávci jsou na tom dobře, pokud dbají na odpovídající podmínky, nebo si je (v potřebném rozsahu) vytvářejí. Ve všech těch pozitivních případech hraje (v politice) rozhodnou roli decentralizace a s ní spojená otevřená politická soutěž mezi obcemi, regiony, jednotlivými členskými státy a nezávislými zeměmi. Z pohledu moderní ekonomie tyto podmínky vytvářejí, díky federalistické konkurenci a skutečné lokální odpovědnosti, prosperitu a růst. Umožňují efektivně využívat omezené veřejné zdroje, vysokou daňovou morálkou občanů, malý ale zato kompetentní státní aparát/správu a dávat politikům podněty k rozumné regulaci ekonomiky. Decentralizace také odlehčuje spolkovou/ústřední vládu, která se tak může zaměřit na své skutečné úkoly. Tyto podmínky také napomáhají vzniku nových efektivních institucí – tak například byly dluhový strop nebo nový, dále vyvinutý systém finanční kompenzace (probíhající především mezi kantony, obcemi) vyvinuty na kantonální úrovni a pak přeneseny na federální úroveň Švýcarska. A navíc decentralizace umožňuje dobře fungující politickou soutěž, vycházející z lokální a národní úrovně. Ve federativních, spolkových zemích existuje řada politiků s poměrně dobře viditelným a kontrolovatelným výkazem práce. Proto se tam i volební kampaně a politický diskurs vyznačují věcnou tematikou a mnohem méně dutými sliby.  Na konferenci \"Přímá demokracie, ale jak?\", v březnu 2011 v Berlíně představil Reiner Eichenberger začátek práce na projektu srovnávajícím dvě evropské země, dvě z těch s nejvyšší spokojeností, a prosperitou, na světě – Dánsko a Švýcarsko – jejíž příčiny on a jeho team Univerzity Freiburg/Fribourg předpokládají ve vysokém stupni participace v obou zemích. Přičemž Dánsko nezná ty instrumenty přímé demokracie, které jsou ve Švýcarsku běžné (jako lidové iniciativy a referenda).", "section_level": 1}, {"title": "Principy přímé demokracie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Principy athénské přímé demokracie.", "content": "Počátek přímé demokracie je možné datovat do 6. století př. n. l., kdy archont Solón zavedl reformy vedoucí k demokratizaci systému. Politické pravomoci byly postupně rozděleny mezi Radu pěti set, Lidový sněm a Porotní soudy. Vrchol athénské demokracie nastal za vlády Perikla v 5. století př. n. l. Athénská přímá demokracie byla vysoce exkluzivní. Na věcech veřejných se podíleli jen svobodní občané mužského pohlaví a určitého věku. Ze čtvrt milionu obyvatel Athén se na politickém rozhodování podílela sotva čtvrtina. Systém athénské přímé demokracie si vynucoval několik podmínek: za prvé existenci otroků, kteří zajišťovali volný čas občanům, kteří ho věnovali věcem veřejným, za druhé odlišné chápání svobody, jíž chápali jako svobodu kolektivní, na rozdíl od současného chápání individuální svobody a za třetí vysokou vzdělanost občanů v oboru správy věcí veřejných, rétoriky apod. Lidový sněm byl vrcholem procesu tvorby politiky, účastnili se ho všichni svobodní občané a drželi určitou míru zákonodárné, výkonné i soudní moci. Rada pěti set fungovala jako procedurální a přípravný výbor sněmu. K ochraně demokracie sloužil tzv. ostrakismus, ve kterém občané rozhodovali, zda nějaký demagog neohrožuje demokracii. Ostatní soudní záležitosti spravovali Porotní soudy, jež tvořili svobodní občané vybráni losem.", "section_level": 2}, {"title": "Principy moderní přímé demokracie.", "content": "V moderních státních zřízeních jde o doplnění zastupitelské demokracie o prvky přímé demokracie.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie hlavních nástrojů moderní přímé demokracie.", "content": "Tato zkušenost se ale týká ještě nevyvinutých demokracií – tak právě naopak (než Hloušek uvádí), i právo na odvolání, mimo dalších politických práv, vedlo (např.) ve Švýcarsku k rozvoji demokracie, a sice tak, že toto právo dnes již není nutné používat.\"", "section_level": 3}, {"title": "Elektronická přímá demokracie.", "content": "Elektronická (přímá) demokracie je považována za jednu z forem (přímé) demokracie, pro sběr hlasů využívající telekomunikační techniku. Související pojmy jsou \"open source governance\" a \"collaborative governance\".  Na internetu je dostupná spousta aplikací pro podporu elektronické přímé demokracie, některé z nich jsou sdruženy např. v komunitě metagovernment, další z řady komunit, sloužících pro sdílení standardů a dalších informací o projektech. Dále např. Piráti používají \"LiquidDemocracy\" a \"LiquidFeedback\".  Ideál elektronické demokracie (e-demokracie) vznikl při rozvoji internetu, který nabízí levnou a rychlou informovanost a možnost podpory participace občanů a současně by měl zprostředkovávat komunikaci s poslanci. Nicméně má i řadu kritiků, kteří upozorňují na nebezpečí populismu a manipulace. Přímá e-demokracie „nabízí možnost navrácení athénské formy“, nicméně nepřináší výše zmíněné nutné podmínky pro její fungování.  Nezbytné je spojení e-demokracie s demokratickou praxí, která je (pokud už je), zaručena politickými právy občanů – aby „forma neodvedla od podstaty věci“.  Elektronická, polopřímá demokracie (prvky zastupitelské i přímé demokracie současně) byla rozpracována ve formě projektu zadání internetového volebního programu IVP&R na stránkách www.ivpr.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá demokracie v praxi.", "content": "V Evropě, vyjma Švýcarska, proběhlo v letech 1945 až 1995 tři sta celostátních referend. Častými jsou referenda v Itálii, Irsku a samozřejmě především ve Švýcarsku, kde probíhají lidová hlasování pravidelně každý třetí měsíc, dnes převážně tzv. „korespondenční formou“.", "section_level": 1}, {"title": "Polopřímá demokracie.", "content": "V současnosti neexistuje žádný stát s, pohledu teorie ostře vykládanou, přímou demokracií. V praxi, teoreticky viděno, existuje jen kombinace přímé a zastupitelské demokracie s větší převahou přímých prvků v podobě „polopřímé demokracie“, a to zejména ve Švýcarsku, jež je ovšem specifickým výsledkem kontinuity staletého vývoje, čímž jeho zkušenosti někteří autoři, jako např. Vít Hloušek, považují za „prakticky nepřenositelné“.  Moderní demokracie Švýcarska se vyvíjí od poloviny 19. století, kdy se – po poslední válce, občanské v roce 1847 – Švýcaři rozhodli, neúčastnit se jakýchkoliv válek, ani jiných násilných konfliktů. Praxe moderní švýcarské demokracie je nejen předmětem řady vědeckých rozborů a činnosti renomovaných institutů, i jimi inspirovaných vědců jako např. v ČR Petr Chmelík (MU Brno), tak zejména i inspiruje řadů hnutí, která se zasazují o více demokracie, včetně demokracie přímé, na lokální a státní úrovní, ale i na úrovni tzv. transnacionální.", "section_level": 2}, {"title": "Požadavky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jiřího Poláka \"(DDEV)\".", "content": "Např. podle názoru Jiřího Poláka a jeho skupiny \"Direct Democracy Euro-Vision (DDEV)\" by „polopřímá demokracie“ měla mít charakter následujících 8 podmínek:", "section_level": 3}, {"title": "Požadavky \"Mehr Demokratie\".", "content": "Požadavky pracovní skupiny hnutí \"Mehr Demokratie\" na kvalitu přímé (polopřímé), participativní, kooperativní demokracie:  Postupným dosažením, uskutečněním a větší kvalitou jednotlivých podmínek a procesů stoupá i kvalita celková. Účelem tohoto návrhu je najít, zejména i pro praxi, jasná kritéria a dobrý způsob, jak posuzovat (= analytická, examinační, metrická část) a porovnávat (= komparativní část) konkrétní procesy a/nebo projekty (= empirická část) a tak identifikovat možnosti jejich zlepšení a dalšího vývoje (= akční, evolutivní, procesní část).", "section_level": 3}], "src_summary": "Přímá demokracie označuje demokratickou formu vlády, ve které je vůle lidu přímo přenášena do procesu politického rozhodování. V přímé závislosti na systémovém modelu užití může v praxi zahrnout prvky, jako jsou: přímé tvoření zákonů lidem, losování do státních úřadů, přímou volbu, referenda, odvolatelnost úředníků a politiků či konečnou kontrolu politického rozhodování. Dvě hlavní formy přímé demokracie jsou participativní demokracie a deliberativní demokracie.", "tgt_summary": "Direct democracy or pure democracy is a form of democracy in which people decide on policy initiatives directly. This differs from the majority of currently established democracies, which are representative democracies. The theory and practice of direct democracy and participation as its common characteristic was the core of work of many theorists, philosophers and politicians, among whom the most important are Jean Jacques Rousseau, John Stuart Mill, and G.D.H. Cole.", "id": 795565}
{"src_title": "Creutzfeldtova–Jakobova nemoc", "tgt_title": "Creutzfeldt–Jakob disease", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Creutzfeldtova–Jakobova choroba byla poprvé rozpoznána německým neurologem Alfonsem M. Jakobem a později popsána neuropatologem Hansem G. Creutzfeldtem.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "Zprvu se projevuje poruchami zraku, obvyklé je zamlžené, dvojité vidění, a poruchami paměti – běžný je pocit zastřené mysli. Časně narušena je i rovnováha a koordinace v důsledku mozečkové degenerace: vrávoravá chůze, závratě a pády, svalová slabost, rigidita, třes. Časté jsou rovněž i četné dysestézie, mravenčení, pocity znecitlivění, či \"lepkavé kůže\", nebo tzv. myoklonus - mimovolné svalové záškuby. Souběžně se rozvíjejí i degenerativní změny osobnosti a poruchy chování: deprese, apatie, plačtivost, negativismus, halucinace, záchvaty strachu a křiku, rozbíjení věcí. Následuje období rychle progredující demence – týdny, až měsíce, končící stavem akinetického mutismu, nemocný je znehybněný, strnulý, neodpovídá na jakékoliv podněty, ačkoliv má otevřené oči; osobnost i vyšší nervová činnost je vymizelá, zachovány bývají pouze primitivní reflexy, následuje smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění mozkové tkáně.", "content": "Podstatou CJD je progresivní spongiformní (houbotvárná) vakuolizace mozkové tkáně, z čehož vyplývá celková degenerace centrální nervové soustavy. Creutzfeldtova–Jakobova nemoc tedy není nemocí ve smyslu nákazy živočicha odlišným organismem, jakými jsou např. viry, baktérie, či parazité, ale právě hromadění přirozeně se vyskytující molekuly, kterou tělo v její chorobné podobě neumí metabolizovat.", "section_level": 1}, {"title": "Inkubační doba a dárcovství krve.", "content": "Inkubační doba v případě variantní CJD (tedy zapříčiněné konzumací nemocné tkáně) se pohybuje v rozmezí 6 měsíců až 40 let. Proto také darování krve není možné, pokud člověk pobýval v letech 1980–1996 ve Velké Británii a Francii déle než 6 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Veterinární opatření.", "content": "Evropská unie (EU) přijala 22. května 2001 dokument Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 999/2001, kterým se stanoví pravidla pro prevenci, tlumení a zdolávání některých transmisivních spongiformních encefalopatií.  Přestože současná veterinární věda nemá zatím zcela dostačující důkazy na mezidruhový přenos ze skotu (BSE), případně z ovcí a koz (scrapie) na člověka (CJD), zachází se všemi jatečně zpracovávanými přežvýkavci tak, aby byl vyloučen přenos infekčních prionů na člověka. Toto nařízení vychází ze stanoviska Vědeckého řídícího výboru a Vědeckého výboru pro veterinární opatření vztahující se k veřejnému zdraví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Creutzfeldtova–Jakobova choroba (CJD) je mimořádně vzácné, avšak vždy smrtelné neurodegenerativní onemocnění mozku patřící mezi tzv. spongiformní encefalopatie, tzn. onemocnění, která jsou zapříčiněna neovladatelným množením infekční prionové bílkoviny neboli prionem v mozkové tkáni.", "tgt_summary": "Creutzfeldt–Jakob disease (CJD), also known as classic Creutzfeldt–Jakob disease, is a fatal degenerative brain disorder. Early symptoms include memory problems, behavioral changes, poor coordination, and visual disturbances. Later symptoms include dementia, involuntary movements, blindness, weakness, and coma. About 70% of people die within a year of diagnosis. CJD is caused by a protein known as a prion. Infectious prions are misfolded proteins that can cause normally folded proteins to become misfolded. About 85% occur spontaneously, while about 7.5% of cases are inherited from a person's parents in an autosomal dominant manner. Exposure to brain or spinal tissue from an infected person may also result in spread. There is no evidence that it can spread between people via normal contact or blood transfusions. Diagnosis involves ruling out other potential causes. An electroencephalogram, spinal tap, or magnetic resonance imaging may support the diagnosis. There is no specific treatment for CJD. Opioids may be used to help with pain, while clonazepam or sodium valproate may help with involuntary movements. CJD affects about one per million people per year. Onset is typically around 60 years of age. The condition was first described in 1920. It is classified as a type of transmissible spongiform encephalopathy. Inherited CJD accounts for about 10% of prion disease cases. CJD is different from bovine spongiform encephalopathy (mad cow disease) and variant Creutzfeldt–Jakob disease (vCJD).", "id": 1010280}
{"src_title": "Beate Klarsfeld", "tgt_title": "Beate Klarsfeld", "src_document": [{"title": "Život Beate a Serge.", "content": "Beate se narodila jako dcera vojáka Wehrmachtu. V roce 1966 byla propuštěna z práce v Deutsch Französisches Jugendwerk (francouzsko - německá Alliance pro jih) poté, co začala vést kampaň proti německému kancléři, Kurtu Georgovi Kiesingerovi, kvůli jeho nacistické minulosti. Získala mezinárodní pozornost, když Kiesingera fyzicky napadla (dala mu facku) v roce 1968, za což byla odsouzena k jednomu roku vězení. Jejím advokátem byl Horst Mahler.  V srpnu 1970 byla zatčena ve Varšavě komunistickými úřady a vyhoštěna z Polska, protože protestovala proti antisionismu.  Serge Klarsfeld byl zatčen v Německu a v Sýrii, když pronásledoval Aloise Brunnera a dožadoval se jeho vydání. Klarsfeldovi byli také zapojeni do vyhledávání a stíhání Klause Barbieho, René Bousqueta, Jeana Leguaye, Maurice Papona a Paula Touviera za jejich válečné činy.  V roce 1984 Serge a Beate Klarsfeld vyhráli proces ve Francii, když vedli tažení proti bývalému generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi, zvolenému prezidentem Rakouska v roce 1986, který byl činný za války ve Wehrmachtu.  9. června 1979 byli Klarsfeldovi cílem bombového útoku na jejich automobil, v němž však nikdo nebyl zraněn. K útoku se přihlásila nacistická ODESSA, která požadovala, aby Klarsfeldovi zastavili pronásledování (bývalých) Nacistů.  Serge a Beate Klarsfeldovi jsou mezinárodně známí svými protinacistickými aktivitami a protesty proti rasismu. V roce 1996 se připojili k protestům proti Radovanu Karadžićovi a Ratko Mladićovi, souzeným za válečné zločiny a genocidu v bývalé Jugoslávii. Za podporu Izraele však byli odsouzeni antisionistými elementy.  Jejich aktivity byly označené za příliš kruté a příliš unáhlené několika soudy ze západní Evropy. Antinacistická kampaň Klarsfeldových byla zdramatizovaná v roce 1986 ve filmu nazvaném Nacistický Hunter: příběh Beate Klarsfeldové.  V roce 2012 kandiduje jako nestranice na německou prezidentku za socialisticko-komunistickou stranu Die Linke.", "section_level": 1}, {"title": "Život Serge Klarsfelda před sňatkem.", "content": "Serge Klarsfeld strávil válečné roky ve Francii. V roce 1943 byl jeho otec unesený SS v Nice, po zátahu objednaném od Aloise Brunnera, a byl pak deportovaný do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřel v plynové komoře. Mladý Serge vyrůstal v domově pro židovské děti ovládaném OSE (Ouvre de Secours Enfants); jeho matka a sestra také nepřežila válku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beate Klarsfeld (* 13. února 1939, Berlín, Německo) rozená \"Beate Auguste Künzel\", je německá novinářka a protinacistická aktivistka. Společně se Serge Klarsfeldem (* 17. září 1935 v Bukurešti, Rumunsko) se po přijetí domova v Paříži, jako manželé, v roce 1963 zavázali zdokumentovat holokaust a realizovat další antinacistické aktivity. Jsou nazýváni lovci nacistů.", "tgt_summary": "Beate Auguste Klarsfeld (née Künzel; born 13 February 1939 in Berlin) is a Franco-German journalist who, along with her French husband, Serge, became famous for their investigation and documentation of numerous Nazi war criminals, including Kurt Lischka, Alois Brunner, Klaus Barbie, Ernst Ehlers, Kurt Asche, amongst others.", "id": 1818997}
{"src_title": "Polyfémos (Kyklóp)", "tgt_title": "Polyphemus", "src_document": [{"title": "Polyfémos v Homérově Odysseie.", "content": "V Homérově \"Odysseie\" přistál Odysseus, ithacký král, na své desetileté cestě z Trojské války domů se svými loďmi také na ostrově Kyklópů. To, že ostrov obývají Kyklópové, však Odysseus netušil a vydal se s dvanácti vybranými lidmi na jeho průzkum. Společně vystoupili na jednu z vysokých hor, kde nalezli jeskyni, do které vešli, aby vyčkali příchodu jejích obyvatel. Čekali tak až do večera, ale jaké bylo jejich překvapení, když dovnitř vehnal stádo koz a ovcí jednooký nesmírný obr. Obr pak přivalil před vchod balvan, s kterým by nehnulo ani dvacet párů koní. Až teprve když rozdělal oheň, spatřil v koutu jeskyně strachy schoulené Odysseovy lidi.  Odysseus pronesl k Polyfémovi řeč, ve které se dovolával jeho ctění zákonů, úcty k bohům a pohostinnosti, ale kyklóp toho nedbal, zabil dva jeho druhy úderem o zem, rozřezal je na plátky a snědl. Odysseus a jeho druzi pochopili, že pokud urychleně něco nepodniknou, tak se živí z jeskyně nedostanou. Když následující den obr snědl po ránu další dva muže, nechal zbytek výpravy uvězněn oním velkým kamenem a stejný počet mužů pak spořádal po svém návratu i večer, rozhodl se Odysseus jednat.  Vymyslel lest, která jim měla umožnit únik z jeskyně. Nabídl Polyfémovi na zapití jeho večeře měch s vínem a kyklóp ho na jeden doušek vypil. „Jak se jmenuješ, vůdce, abych ti mohl oplatit tvůj dar?“, zeptal se potom Odyssea. Odysseus na to sdělil Polyfémovi, že mu říkají „Nikdo“. Polyfémos mu slíbil jako vděk za víno, že ho sní až jako posledního, lehl si na zem a zmožen vínem usnul.  Na tuto chvíli Odysseus čekal. Zaostřil mečem konec Polyfémova kyje a s pomocí zbývajících mužů ho vložil do žhavého popela v ohništi, aby ho nakonec všichni muži společnými silami vrazili do kyklópova jediného oka. Oslepený Polyfémos za strašného řevu začal svolávat na pomoc kyklópy z ostatních slují. Ti se rychle seběhli a ptali se ho, co se mu děje, že křičí jako by ho někdo vraždil. Polyfémos jim pověděl, že ho vraždí „Nikdo“. Kyklópům připadalo, že se zbláznil, a tak mu řekli, že pokud měl ošklivý sen nebo na něj Zeus seslal nějakou nemoc, udělal by nejlépe, kdyby se pomodlil ke svému otci Poseidonovi. Po jejich odchodu Polyfémos znovu zavalil vchod do jeskyně kamenem a pokusil se poslepu pochytat muže uvnitř, což se mu však v rozlehlé jeskyni nepodařilo.  Ráno Polyfémos odvalil od vchodu kámen a začal z jeskyně vypouštět své kozy a ovce. Sedl si při tom ke vchodu a ohmatával každému kusu hřbet, aby mu nikdo z Achajců neproklouzl. Když to Odysseus zpozoroval, přivázal své druhy pod silné berany a sám se pod jednoho také zavěsil. Polyfémos si Achajců nepovšiml, pouze se podivoval nad tím, že největší beran, pod kterým byl Odysseus zavěšen, jde mezi posledními, zatímco dříve vždy chodil jako vůdce stáda první.  Když se Achajci dostali na loď, Odysseus si neodpustil posměšné zvolání na Polyfémovu adresu, ve kterém mu řekl své pravé jméno. Polyfémos se pokusil potopit loď tím, že vrhl směrem k přicházejícímu hlasu velkou horu, jejíž dopad do moře vyvolal vlny, které málem převrhly loď. Pak požádal svého otce Poseidona o to, aby zařídil, že se Odysseus nevrátí z cest domů a pokud je mu osudem návrat souzen, tak aby se tak stalo pozdně, bídně, na cizí a bez svých druhů. Poseidon prosbu svého syna vyslyšel a požádal svého bratra Dia, aby mu nebránil v pomstě.  Epizoda s Odysseem je nejstarším důkazem kanibalismu ve starořecké literatuře. Walter Burkert rozeznal v této epizodě podtext, který nabízí něco více než starověký text: lidé ohrožení lidožroutem se ukryjí v kůžích poražených zvířat a tak se jim podaří uniknout pod rukama slepého monstra.", "section_level": 1}, {"title": "Polyfémos u Theokrita.", "content": "Helénský básník Theokritos vykreslil na rozdíl od Homéra soucitnější Polyfémův obraz. Monstrum z Odyssei bylo předěláno v básníkově bukolickém stylu, kterým byl idealizován jednoduchý život na venkově. Polyfémos se tak stal jemným pastýřem zamilovaným do mořské nymfy Galatei, který nachází útěchu v písni.", "section_level": 1}, {"title": "Polyfémos v Ovidiových Metamorfózách.", "content": "Polyfémos se také objevuje v příběhu o Ákidovi a Galateie. Polyfémos se do Néreovny Galatei zamiloval a začal se prý dokonce kvůli ní i česat. Ta však byla zamilována do Ákida, syna boha Fauna, který její lásku opětoval. Když ji jednoho dne Polyfémos spatřil jak sedí na mořském břehu s Ákidem a povídají si, dostal záchvat žárlivosti. Popadl kámen a hodil ho po zamilované dvojici. Galateiu nezasáhl, ale Ákida balvan rozdrtil. Krev, která začala zpod balvanu vytékat, se změnila v průzračnou sicilskou říčku, která dnes nese název Fiume d'Iaci. Galatei se podařilo uprchnout do moře, které ji před Polyfémem ukrylo.  Ačkoliv byl celý příběh vylíčen Ovidiem, zmínili se o něm také Philoxenus a Theokritos a ve verzi \"Argonautiky\" od Valeria Flaccuse, kde mezi tématy namalovanými v Argosu je i „Kyklóp volá zpět ze sicilského břehu Galateu“.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné mytologické postavy.", "content": "Dodatečně jeden z argonautů byl pojmenován Polyfémos. Byl synem arkadského krále Elata a Hippei a pomohl Héraklovi pátrat po Hylovi, a oba se rozešli po plavbě lodi Argó. V Iliadě I, Nestor počítá „božského Polyféma“ mezi dřívější hrdiny jeho mládí, „nejsilnějšího muže, kterého země zplodila, nejsilnějšího muže ve srovnání s největšími siláky na straně nepřátel, divokého horalského kmene, kterého naprosto zničili“. Žádné stopy takovéto tradice, kterou Homérovi posluchači mohli rozpoznat v Nestorově narážce, nepřežily v literárním eposu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyfémos, syn Poseidónův, byl jednooký obr a jeden z největších protivníků Řeka Thésea. Théseus ho sice zabil, ale Polyfémův otec Poseidón ho navěky proklel. Poté, co Theseus zemřel, nemohl překročit řeku Styx a dostat se do Hádovy říše mrtvých.", "tgt_summary": "Polyphemus (; \"Polyphēmos\") is the one-eyed giant son of Poseidon and Thoosa in Greek mythology, one of the Cyclopes described in Homer's \"Odyssey\". His name means \"abounding in songs and legends\". Polyphemus first appeared as a savage man-eating giant in the ninth book of the \"Odyssey\". The satyr play of Euripides is dependent on this episode apart from one detail; for comic effect, Polyphemus is made a pederast in the play. Later Classical writers presented him in their poems as heterosexual and linked his name with the nymph Galatea. Often he was portrayed as unsuccessful in these, and as unaware of his disproportionate size and musical failings. In the work of even later authors, however, he is presented as both a successful lover and skilled musician. From the Renaissance on, art and literature reflect all of these interpretations of the giant.", "id": 53170}
{"src_title": "Langweilův model Prahy", "tgt_title": "Langweil's Model of Prague", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Na ploše zhruba dvaceti metrů čtverečních zachycuje v měřítku 1:480 více než 2000 objektů historického jádra Prahy, z nichž přibližně polovina dnes již neexistuje. Zobrazuje Staré Město s židovským ghettem, Malou Stranu bez petřínského svahu a Pražský hrad a Hradčany bez Pohořelce a části Nového Světa. Model je zhotoven z papírové lepenky s použitím dřevěných prvků, které tvoří zejména konstrukce domů a komíny.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy modelu po Langweilově smrti.", "content": "Na základě prosebného dopisu Langweilovy vdovy model zakoupil pro Vlastenecké museum v Praze, tehdy jedinou českou muzejní instituci, v roce 1840 císař Ferdinand V. Poprvé po Langweilově smrti byl model zpřístupněn veřejnosti v roce 1862 na Staroměstské radnici. V roce 1891 byl vystavován během Zemské jubilejní výstavy. Po jejím skončení byl až do roku 1905 součástí sbírek Lapidária Národního muzea na pražském Výstavišti, kde byl ještě vystaven první expozici Václava Fabiána. Po druhé světové válce přešel do správy Muzea hlavního města Prahy. V letech 1962 až 1970 procházel restaurací pod vedením akademického malíře Jiřího Boudy. Od roku 1970 byl vystaven v prosklené vitríně. Ta byla v roce 1999 nahrazena novou prachotěsnou vitrínou, která zaručovala žádoucí mikroklima. V roce 2007 byl umístěn do nové vitríny, která umožňuje návštěvníkům lepší pohled na model, také díky otočné kameře a novému osvětlení.", "section_level": 1}, {"title": "Digitalizace.", "content": "Koncem roku 2006 zahájil pražský magistrát ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy projekt digitalizace Langweilova modelu. Veřejnou zakázku v hodnotě 12,5 milionu korun získala ve výběrovém řízení pražská firma Visual Connection. První fází bylo fotografování modelu s cílem pořídit kolem 250 000 snímků ve vysokém rozlišení. Nepřístupná zákoutí se snímala pomocí lékařské kamery. 3D stereo kino v kinosále v suterénu Muzea hlavního města Prahy nabízí ke zhlédnutí šestiminutový přelet nad virtuálním modelem, a zhruba čtyřminutový segment průletu nad židovským městem je ke zhlédnutí v rámci expozice Židovského muzea v Maiselově synagoze na Josefově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Langweilův model Prahy je papírový model historického centra Prahy, který vytvořil v letech 1826–1837 zaměstnanec univerzitní knihovny Antonín Langweil (1791–1837).", "tgt_summary": "Langweil's Model of Prague is a realistic paper model of Prague dating from 1826–1837 and named after its creator Antonín Langweil. Due to Langweil's early death, the model remained unfinished. It covers an area of 20 m and shows more than 2,000 buildings in the historic heart of Prague in fine detail; approximately half of them do not exist anymore, largely due to an extensive urban sanitation project that included a planned demolition of large portions of the city's Old, New and Jewish towns between 1896 and 1943. The Langweil Model is thus the only existing depiction of the entire Prague Ghetto in its pre-1890s appearance. It is also a worldwide unique authentic witness of the appearance of a city in the first half of the 19th century.", "id": 2065035}
{"src_title": "Frakce Rudé armády", "tgt_title": "Red Army Faction", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Původ skupiny lze najít ve studentském hnutí v západním Německu na konci šedesátých let 20. století. Pokojné protesty se změnily v nepokoje 2. června 1967, když Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh, navštívil Západní Berlín. Po dni prudkých protestů exilových Íránců podporovaných německými studenty, navštívil šáh Berlínskou operu, kde se shromáždili demonstranti. Během demonstrací u budovy opery byl německý student Benno Ohnesorg zastřelen policistou (a spolupracovníkem Stasi) Karl-Heinz Kurrasem. Tento čin byl kvalifikován jako nutná sebeobrana a Kurras byl osvobozen. Reakcí na tyto události byl vznik několika radikálních skupin jako Hnutí 2. června či skupiny okolo Andrease Baadera.  Andreas Baader, jeho přítelkyně Gudrun Ensslinová, dále Thorwald Proll a Horst Söhnlein z protestu proti válce ve Vietnamu spáchali 2. dubna 1968 dva bombové útoky na obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem. Krátce nato byli zatčeni. Poté, co se odvolali, byli v listopadu 1969 propuštěni, rozsudek však byl potvrzen a skupina až na Söhnleina, který ji opustil, utekla do ciziny. Po pobytu ve Francii, Švýcarsku a Itálii se vrátili do Německa, kde na ně byl vydán zatykač. Baader a jeho kumpáni se přidali ke skupině vedené právníkem Mahlerem, ale 3. dubna 1970 byli dopadeni na západoberlínském hřbitově při předávce zbraní. Policejní akce skončila pouze dopadením Baadera, ostatní využili tmy a uprchli.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik RAF.", "content": "Baadera často ve vězení navštěvovali právník Horst Mahler, sympatizující novinářka Ulrike Meinhofová a pod falešnou identitou i hledaná Gudrun Ensslinová, která využila padělané legitimace pracovnice advokátní komory na jméno Greta Weltemeier. Byl naplánován Baaderův útěk. Baader navštívil 14. května 1970 studovnu Institutu pro sociální otázky, kde na něj čekala Ulrike Meinhofová. Později se k ní přidaly Ingrid Schubertová a Irene Georgensová, která byla přítelkyní Ulrike. Rozhodující roli sehrál další terorista Hans-Jürgen Bäcker, kterému Schubertová otevřela, ačkoliv do studovny kvůli přítomnosti Baadera neměl mít nikdo přístup. Bäcker postřelil do břicha archiváře Georga Linkeho, za pomoci ostatních odzbrojil ostrahu a poté všichni včetně Baadera utekli oknem.  Útěkem Baadera z vězení vznikla první generace RAF někdy označovaná jako „Skupina Baader-Meinhofová“. Aby seznámili svět se svou existencí, využili známé francouzské novinářky Michéle Rayové, kterou pozvali do Berlína. Několik měsíců trénovali v Jordánsku u palestinské organizace Fatah a pak v letech 1970–1972 provedli sérii přepadení bank. V květnu 1972 zahájila RAF sérii bombových útoků, tzv. Květnovou ofenzívu :  V červnu 1972 pak byli krátce po sobě zatčeni zbývající členové tzv. První generace RAF Gudrun Ensslinová, Brigitte Mohnhauptová, Bernhard Braun a Ulrike Meinhofová.  Jednou z největších akcí RAF bylo přepadení západoněmeckého velvyslanectví ve Stockholmu 24. 4. 1975, kterého se zúčastnili jak členové RAF, tak i bývalí členové jiné levicové teroristické organizace, SPK. Teroristé požadovali propuštění zatčených osob ze skupiny Baader-Meinhofová. Obléhání velvyslanectví trvalo necelých dvanáct hodin a zahynuli při něm dva rukojmí a dva únosci. Členové skupiny Baader-Meinhofová byli odsouzeni v roce 1977. Meinhofová se v cele oběsila 9. května 1976, spekuluje se, že důvodem byly spory a konflikty s ostatními z RAF především s Gudrun Ensslinovou, sice méně slavnou, ale ve skutečnosti vůdčí postavou RAF. Objevily se však i pochybnosti, zda šlo o sebevraždu. Mezinárodní komise složená z aktivistů 15. prosince 1978 v Paříži vyslovila podezření, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků Meinhofovou někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrika nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: \"Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili.\"", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Právě v souvislosti s procesem proti členům RAF zvýšila aktivitu druhá generace RAF, mezi které patřili mimo jiné Christian Klar, Brigitte Mohnhauptová, Knut Folkerts a Günter Sonnenberg. V září 1977 unesli Hannse-Martina Schleyera, prezidenta Německého svazu zaměstnavatelů (bývalého příslučníka jednotek SS, mj. spoluzodpovědného za arizaci protektorátního průmyslu), a požadovali propuštění vězněných členů RAF. Ve stejnou dobu skupina arabských teroristů pod velením \"kapitána\" Martyra Mahmuda (vlastním jménem Zohjar Júsuf Akaša) unesla Let Lufthansa 181 na cestě z Mallorky a jejich požadavkem také bylo propuštění členů RAF a navíc dvou členů Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Požadavkům nebylo vyhověno a letadlo po dramatické cestě a zastřelení kapitána Jürgena Schumanna bylo na letišti v Mogadišu osvobozeno německou speciální jednotkou GSG 9. Následující den ráno byli ve svých celách nalezeni Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe mrtví, během noci spáchali dle oficiální verze sebevraždu. Unesený Schleyer byl zastřelen. Skupina pokračovala v útocích proti policejním a americkým vojenským cílům. Počátkem 80. let skupinu opustilo mnoho členů, kteří dostali novou identitu ve Východním Německu. Z hlavních osob byli v roce 1982 zatčeni Brigitte Mohnhauptová a Christian Klar.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Třetí generace RAF se v letech 1985–1993 zaměřila výhradně na atentáty, které byly podstatně jednodušší, než únosy a vydírání, přičemž mezi cíle teroru už nepatřili hlavní \"představitelé německého kapitalismu a imperialismu\", ale také osoby širší veřejnosti prakticky neznámé. Mezi jejich oběti patří průmyslník Ernst Zimmermann, člen představenstva Siemensu Karl-Heinz Beckurts a vedoucí odboru na ministerstvu zahraničí Gerold von Braunmühl. Obětí posledního úspěšného atentátu RAF se 1. dubna 1991 stal Detlev Karsten Rohwedder, ředitel státní organizace Treuhand zodpovědné za privatizaci východoněmeckých podniků. V březnu 1993 podnikla RAF bombový útok na stavbu nové věznice ve Weiterstadtu a krátce poté měli být na základě práce tajného agenta, který pronikl do RAF, zatčeni Birgit Hogefeldová a Wolfgang Grams. Grams při zatýkání zastřelil jednoho policistu a druhého postřelil. Grams se následně střelil do hlavy a následkům zranění posléze v nemocnici podlehl.  Podle faxu, zaslaného agentuře Reuters 20. dubna 1998, byla RAF rozpuštěna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frakce Rudé armády (německy Rote Armee Fraktion zkratkou RAF) byla západoněmecká ultralevicová teroristická skupina aktivní v letech 1970–1998. Sami se označovali jako komunistická městská partyzánská skupina. Skupinu založili v roce 1970 Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Mahler, Ulrike Meinhofová, Irmgard Möllerová a další.", "tgt_summary": "The Red Army Faction (RAF;, ), also known as the Baader–Meinhof Group or Baader–Meinhof Gang (, ), was a West German far-left militant organization founded in 1970. Key early figures included Andreas Baader, Gudrun Ensslin, Horst Mahler and Ulrike Meinhof, among others. Ulrike Meinhof was involved in Baader's escape from jail in 1970. The West German/German government as well as most Western media and literature considered the Red Army Faction to be a terrorist organization.", "id": 1518731}
{"src_title": "Glen Coe", "tgt_title": "Glen Coe", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Údolí má U profil vytvarovaný ledovcem z dob ledových, je asi 16 km dlouhé a dno je široké necelých 700 m, v „Pass of Glencoe“ se prudce zužuje na polovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Glen Coe bylo původně součástí majetku klanu Donaldů, ačkoliv ti se zánikem klanové struktury rozprodali většinu svých statků.  Většina údolí je nyní v majetku National Trust for Scotland, jehož informační centrum přibližuje jak přírodní, tak i historický význam údolí. Území bylo zakoupeno horolezcem a filantropem Percy Unna, který jej věnoval trustu za podmínky, že v údolí zůstane divoká příroda. Výstavba informačního centra vzbudila polemiku, neboť podle některých to bylo porušení pravidel Percy Unna. Původní středisko bylo později zavřeno a nové bylo zbudováno níže v údolí.  Poslední část Glen Coe, kterou vlastní MacDonaldové, je oblast kolem Invercoe. V roce 1894 ji Donald Alexander Smith koupil a postavil zde majestátní statek Mount Royal. V roce 2002 Alistair MacDonald z Glencoe na poslední chvíli odkoupil zbývající pozemky od potomků lorda Strathcona. Alistair obdržel od šesti dárců nekrytý úvěr a okamžitě založil Glencoe Heritage Trust, neziskovou organizaci, která má chránit dědictví v Glencoe.", "section_level": 1}, {"title": "Turisté a horolezci.", "content": "Glen Coe je velmi oblíbeným turistickým cílem, částečně díky dramatické krajině a historii, částečně kvůli poloze na hlavní silnici A82, ale také pro své turistické a horolezecké možnosti. Je proslavené úrovní a pestrostí zimního lezení a většina cest je relativně snadno dostupná od hlavní silnice.  Mnoho turistů přichází do Glen Coe po West Highland Way, vedoucí po staré vojenské cestě \"Wade road\" přes Rannoch Moor. Tato cesta přechází řeku Etive u hotelu Kingshouse. Odtud je to asi 2 km k hornímu konci údolí a potom asi 2 km do údolí. Cesta dále sestupuje po Devil's Staircase, prudkém, balvany posetém zářezu napříč údolím směrem ke Kinlochleven.  Na východní straně údolí Glen Etive, mimo vlastní Glen Coe, leží lyžařské středisko. Je používané především místními obyvateli. Dalšími zajímavými místy Glen Coe jsou „Studovna“ v „Pass of Glencoe“ a Ossianova jeskyně. V roce 1883 vztyčil klan MacDonaldů kříž „Iona“, který má připomínat členy klanu zabité během masakru v roce 1692. Malebné vodopády v Pass of Glencoe byly použity při natáčení filmu Monty Python a svatý grál. V údolí byly také natáčeny některé scény z filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Ve vesnici Glencoe je muzeum lidového umění.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení, možnosti ubytování.", "content": "Kromě několika roztroušených statků je jediným osídlením vesnice Glencoe, která leží na západním konci údolí blízko Invercoe, kde se řeka vlévá do zálivu Loch Leven. Asi 2 km západně na jižním břehu zálivu leží vesnice Ballachulish, v minulosti proslulá svým břidlicovým lomem, který je v provozu od roku 1760.  Proslulá hospoda \"Clachaig Inn\" s přilehlým kempem, mezi horolezci a turisty velmi oblíbená, leží v ohbí údolí asi 3 km od vesnice Glencoe. Hostel Scottish Youth Hostels Association leží u téže cesty asi 2 km od vesnice Glencoe. V údolí jsou 3 oficiální tábořiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glen Coe je údolí (ve skotské gaelštině \"Gleann Comhann, gleann\" = údolí) v oblasti Skotské vysočiny. Je považováno za jedno z nejkrásnějších míst Skotska a je součástí národní přírodní oblasti Ben Nevis a Glen Coe.", "tgt_summary": "Glen Coe (, ) is a glen of volcanic origins, in the Highlands of Scotland. It lies in the north of the county of Argyll, close to the border with the historic province of Lochaber, within the modern council area of Highland. The scenic beauty of the glen has led to its inclusion in the Ben Nevis and Glen Coe National Scenic Area, one of 40 such areas in Scotland. A review of the national scenic areas by Scottish Natural Heritage in 2010 made reference to the \"soaring, dramatic splendour of Glen Coe\", and \"the suddenness of the transition between high mountain pass and the lightly wooded strath\" in the lower glen. It also described the journey through the glen on the main A82 road as \"one of the classic Highland journeys\". The main settlement is the village of Glencoe located at the foot of the glen. The glen is regarded as the home of Scottish mountaineering and is popular with hillwalkers and climbers.", "id": 46795}
{"src_title": "Robinson Crusoe", "tgt_title": "Robinson Crusoe", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Následující děj vychází z převyprávění románu J. V. Plevou z roku 1956, rozdíly oproti původní Defoeově verzi jsou vyznačeny kurzívou:  Příběh se odehrává v 17. století. Děj začíná ve chvíli, kdy se do anglického Yorku přistěhuje obchodník jménem Kreutznauer. Angličané jeho jméno neumějí vyslovit, a tak si ho přejmenují na Crusoe. Ten se brzy ožení a má třetího syna, který dostane jméno Robinson.  Otec chce, aby Robinson vystudoval a stal se úředníkem, on však touží po kariéře námořníka. Chodí po krčmách a platí námořníkům pití za vyprávění historek z jejich cest. Když to zjistí jeho otec, vezme mu kapesné a nechá ho pracovat v rodinném obchodě. S Robinsonovým snem nesouhlasí, protože na moři mu zemřel nejstarší syn Jakub a druhý, Tomáš, padl v bitvě se Španěly ve Francii u Dunkerque.  Po čase si ale Robinson získá zpět otcovu přízeň a zastupuje ho dokonce na obchodní cestě v Hullu. Tam potká starého přítele ze školy, Martina, který mu nabídne, aby s ním a jeho otcem odjeli na lodi vezoucí obilí do Londýna. Neodolá a bez dovolení rodičů odplouvá. Zastihne je však bouře a loď se potápí. Všichni se však zachrání a dorazí do Londýna. Robinson se chce dostat domů do Yorku, ale dostavník tam z Londýna jede jen jednou týdně a před hodinou odjel. Má sice peníze na zaplacení ubytování, jenže všechno prohraje s námořníky ve hře s kostkami.  Potká ovšem kapitána Dubbleyho, který zaplatí jeho dluhy a ještě ho pozve na jeho loď. Vypráví mu o Guineji, kam má jeho loď namířeno. Robinson je vyprávěním uchvácen a odplouvá s ním. Tato loď je ale přepadena piráty a Robinson je zajat a prodán do otroctví. Pan Abd el Mámí, kterému slouží, si ho oblíbí, a proto ho nepodezřívá, že by mohl plánovat útěk. Toho Robinson využije a uteče s černošským chlapcem Xurym na portugalské lodi plující do Brazílie. \"Zatímco v Plevově verzi portugalský koráb na cestě ztroskotá, Defoeův Robinson šťastně dopluje do Brazílie, zatímco Xury zůstává ve službě u kapitána. Robinson si pořídí pozemek a stává se farmářem, pěstuje především tabák. Posléze se svými přáteli nechá zlákat k účasti na otrokářské výpravě do západní Afriky, záhy po vyplutí však loď ztroskotá.\" Po ztroskotání se Robinson jako jediný přeživší ocitá na opuštěném ostrově, kde je nucen naučit se přežít.  Díky své houževnatosti, pracovitosti a tvrdohlavosti to zvládá. Obdělá si svůj kousek půdy, ochočí si kozy a papouška Andu, postaví si krb a i jinak svůj příbytek dále zdokonaluje. V čtvrtém roce života na ostrově uvidí Robinson ztroskotanou loď, na které přežil jen pes. Robinson psa pojmenuje Rek a z lodi si odnese mnoho předmětů a zbraní, mezi nimi také uniformu kapitána. Na břehu ostrova si Robinson ze suchého stromu vytvoří kalendář, na němž pomocí zářezů počítá dny, týdny a měsíce svého pobytu na ostrově.  Jednoho dne narazí na stopy v písku. Domnívá se, že patří lidojedům. O několik měsíců později na ostrov kanibalští indiáni skutečně připlouvají a vezou si své zajatce z jiného kmene, které chtějí sníst, protože věří, že se tím statečnost zajatců přenese na ně. Robinson vysvobodí jednu jejich oběť. Protože toho dne byl pátek, nazve zachráněného divocha Pátkem.  Pátek je velice učenlivý a brzy se naučí anglicky a evropským zvykům. Pátek Robinsonovi pomáhá s životem na ostrově. Robinson doufá, že po Pátkově zachránění se divoši na ostrov už neodváží, nicméně jednoho dne opět uvidí jejich čluny. Tentokrát jsou jejich oběti jeden Evropan a jeden indián. Robinson je s Pátkem zachrání. Vydávají se za posly boha ohně, o kterém kanibalští indiáni věří, že na tomto ostrově sídlí, a proto mají z ostrova strach a nebydlí na něm. V zachráněném indiánovi Pátek poznává svého otce, o kterém si dosud myslel, že zemřel v bitvě, ve které Pátka zajali. Evropan se Robinsonovi představí jako Fernando Lopez, Španěl a křesťan. Ukazuje se, že patří do posádky právě té lodi, která ztroskotala před několika lety u Robinsonova ostrova.  Fernando Robinsonovi poví, že u Pátkova kmene se nachází ještě pět jeho druhů a vyplouvá s Pátkovým otcem zpět, aby je přivedl. Vrátit se mají za osm dní, ale ani po deseti dnech se stále nevrací. Dvanáctého dne Pátek zahlédne na moři člun a myslí si, že je to Fernando. Ukáže se ovšem, že ve člunu se nacházejí piráti, kteří vezou své zajatce na ostrov, aby je tu nechali svému osudu. Robinson a Pátek zajatce dohoní právě ve chvíli, když odcházeli pryč od pirátů do nitra ostrova, představí se jim a nabídne jim pomoc. Zajatci se na oplátku představí jako kapitán Brown, kormidelník Aubrey a obchodní společník pan Woodling.  Kapitán Robinsonovi vypráví, že polovina jeho posádky zemřela a on musel posádku doplnit. Bohužel se nově najatí námořníci záhy vzbouřili a strhli s sebou i bývalou posádku. Vzbouřenci zamýšleli kapitána vysadit na pustém ostrově, doplnit potraviny a věnovat se s lodí pirátství. Když se to Robinson dozvěděl, zajal námořníky, kteří připluli se zajatci, a poté i ty, kteří jim připluli na pomoc. Robinson si oblékne uniformu kapitána, kterou kdysi získal ve ztroskotané lodi a vydává se za guvernéra ostrova, čímž si získá respekt i u části vzbouřenců, kteří pomohou kapitánovi ve znovudobytí lodi. V krvavém střetu pak kapitán Brown se svými věrnými zvítězí a zajaté vzbouřence zanechají na ostrově, kde mají možnost přežít a napravit se. \"Pleva ovšem neuvádí, že kapitán Brown si vzporu posádky do značné míry zasloužil, on a kormidelník byli velmi přísní, často námořníky trestali a nestarali se o jejich potřeby.\"  Po několika dnech konečně připlouvá Fernando se svými pěti druhy, ale také se zprávou, že Pátkův otec těsně po jejich příjezdu onemocněl, a tak zůstali na ostrově a pečovali o něj dokud nezemřel. Tato zpráva Pátka velmi zarmoutila, ale také posílila jeho rozhodnutí odjet s Robinsonem do Anglie. Robinson s sebou do Anglie vzal nejen Pátka, ale také svého papouška Andu \"a v Plevově verzi i psa Reka, který ovšem v originále zemře dřív než Robinson ostrov opustí\". Ostrov, na kterém Robinson strávil deset let, \"v originále ovšem celých 28 let\", pojmenovali ostrovem Robinsona Crusoe. V originále se ještě hovoří o cestě přes Španělsko, v Pyrenejích je dostavník přepaden vlky, jejichž útok Robinson a především Pátek statečně odrazí. V Yorku Robinson navštívil nejprve svého strýce, který ho poté zavedl k jeho matce, otec však před dvěma lety zemřel. Oba měli ze svého shledání velkou radost. Robinson a Pátek se pak v Anglii usadili a založili spolu obchodní dům Crusoe & Pátek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozbor díla.", "content": "Kniha se řadí do období anglického osvícenství. Lze v ní objevit mnohé osvícenecké prvky, například: Robinson se snaží civilizovat ostrov, přetvořit jej k obrazu svému, stejně tak činí s Pátkem. Vše, co se kolem něj děje, vysvětluje pomocí rozumu (racionalismus je hlavní myšlenkou osvícenství). Pokud Robinson učiní nějakou chybu, nepřičítá ji ničemu jinému než sobě a hledá nová řešení. To je další osvícenecká myšlenka: člověk je schopen poznat a zvládnout cokoli, to vše díky rozumu.  Kniha je mystifikací. Snaží se nám už v úvodu namluvit, že se jedná o příběh pravdivý. Užívá k tomu i detailních popisů v průběhu knihy. Mystifikace je v tomto období velmi častá, souvisí s důležitostí pravdy v celém myšlenkovém směru (pravda je nejvyšší metou).  V knize Gilberta Keitha Chestertona \"Ortodoxie\" se autor na knihu \"Robinson Crusoe\" odvolává a přiznává, že jej ovlivnila v mládí. Ukazuje podle něj, jak se všední věci stávají romantickými tím, že nejsou samozřejmé (v této knize tak, že jsou zachráněny po potopení lodi. Podle něj Defoe oslavuje poezii omezení, za nejlepší část knihy považuje seznam věcí zachráněných z lodi).", "section_level": 1}, {"title": "České překlady a adaptace.", "content": "Česky vyšla kniha Robinson Crusoe ve více než 100 vydáních, poprvé v roce 1797. Téměř po celé 19. století se však jednalo o překlady a úpravy německých adaptací, které se v mnohém od původní anglické předlohy odlišovaly, a navíc byl dlouho překládán a převypravován jen první díl Defoeova třídílného románu.  První důvěryhodný český překlad z angličtiny vyšel až v roce 1894 (pouze první díl, přeložili Antonín Mojžíš a Jaroslav Svákovský). Dalším rozšířeným českým překladem byla verze Alberta Vyskočila (první vydání 1920) doplněná o překlad druhého dílu od Timothea Vodičky (společně poprvé vydáno 1933, znovu 1975 a 1986 s ilustracemi Adolfa Borna).  Největšího počtu vydání (celkem patnácti do roku 1998) se dočkalo na dětské čtenáře zacílené převyprávění Josefa Věromíra Plevy, který podstatně upravil některé části knihy. Například dobu pobytu o samotě zkrátil z dvaceti osmi na deset let, jelikož při delším pobytu na pustém ostrově by Robinson musel zešílet. Rovněž se při návratu Robinson shledává s matkou, o které Pleva předpokládal, že byla poměrně mladá a mohla se dožít návratu svého syna. O Robinsonově obchodu s otroky Pleva nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl Robinson velmi civilizovaným a humánním moderním člověkem, který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi. V této adaptaci se také nesetkáme s tím, jak Robinson podniká v Brazílii pěstováním tabáku. Dále se v ní neobjevují Robinsonovy dlouhé vnitřní monology o Bohu a Štěstěně. Celkově je Plevova verze, ilustrována Zdeňkem Burianem, poznamenána dobou svého vzniku (poprvé byla vydána roku 1956).  Roku 2005 vyšla nová česká adaptace románu od Františka Novotného, kde se postava Robinsona blíží více původnímu Defoeovu záměru. Novotný také posiluje ukotvení příběhu v historických souvislostech, které Defoe ve své době neměl potřebu zmínit, a v textu využívá svých zkušeností kapitána námořní jachty.  Zatím poslední adaptace je z roku 2012 a jejím autorem je Vladimír Hulpach.  Třetí díl do češtiny dosud nebyl přeložen, nepočítáme-li stručný výtah v Hlinkově knize \"Robinson Crusoe: Mýtus a skutečnost\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku (The Life and Strange Surprizing Adventures of Robinson Crusoe, of York) je kniha anglického autora Daniela Defoa, která byla poprvé vydána roku 1719. Kniha je považována za zakládající a klasické dílo subžánru robinzonáda.", "tgt_summary": "Robinson Crusoe () is a novel by Daniel Defoe, first published on 25 April 1719. The first edition credited the work's protagonist Robinson Crusoe as its author, leading many readers to believe he was a real person and the book a travelogue of true incidents.", "id": 1214113}
{"src_title": "LT vz. 34", "tgt_title": "LT vz. 34", "src_document": [{"title": "Vývoj tanku.", "content": "Práce na konstrukci tanku začaly již před rokem 1932. Po ověřovací sérii prvních šesti tanků byla roku 1933 zahájena jejich sériová výroba. Jednotky československé armády obdržely první stroje na jaře roku 1934. První tanky byly vyzbrojeny pouze dvojicí kulometů ZB vz. 26. Ty se účastnily vojenských manévrů, které měly prověřit jejich technickou kvalitu. I přes některé nedostatky byly tanky přijaty oficiálně do služby v červenci roku 1935 jako LT vz. 34. Série objednaných tanků byla dokončena počátkem roku 1936.  Tank LT vz. 34 byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcem o síle 46 kW. Podvozek sestával na každé straně z osmi pojezdových kol s gumovými obručemi, vodícího kola vzadu a hnacího kola vpředu, přičemž dvě dvojice pojezdových kol tvořily rám. Stroj byl obrněn pancéřovými deskami, které byly přinýtované na ocelové profily. Ve věži byl jeden kanón ráže 37 mm se spřaženým kulometem ráže 7,92 mm. Druhý kulomet byl uložen uprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě. Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů. Radista obsluhoval radiostanici vz. 35.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Největší slabinou tanku byl 15 mm pancíř, což se stalo tanku LT vz. 34 osudným. Armáda začala užívat tank LT-35, přičemž měl LT vz. 34 sloužit jako průzkumný. Jak se však ukázalo, LT vz. 34 byl pro tyto účely pomalý. Po obsazení českého pohraničí Němci roku 1938 nabídla československá armáda všechny tanky k prodeji, avšak nenašla žádného kupce. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu zůstalo v tzv. Protektorátu 23 kusů a na Slovensku 27 kusů těchto tanků. Němci neměli o tyto zastaralé stroje zájem, a tak byly sešrotovány. Na Slovensku však byly užívány až do roku 1944, kdy se účastnily bojů ve Slovenském národním povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tank LT vz. 34 byl prvním ryze československým tankem. Jeho výrobu zajišťovala česká firma ČKD. Nahradil francouzské tanky Renault FT-17, které byly jako první užívané v prvorepublikové československé armádě.", "tgt_summary": "The LT vz. 34, formally designated as Lehký tank vzor 34 (\"Light Tank Mark 34\") was a Czechoslovak-designed light tank used mainly by Slovakia during World War II. Its suspension was based on that of the Carden-Loyd tankette, of which the Czechs had purchased three, plus a manufacturing license, in 1930. Dissatisfied with the prototypes of the Tančík vz. 33 tankette, the Czech Army decided that it would be easier to design a light tank from scratch rather than modify a tankette's chassis to carry a fully rotating armored turret. 50 were built, the last of which was delivered during 1936, of which the Germans captured 22 - including the prototype, when they occupied Bohemia-Moravia in March 1939, but they promptly scrapped them. The Slovaks seized the remaining 27 when they declared independence from Czechoslovakia at the same time. In Slovak service it only saw combat during the Slovak National Uprising.", "id": 74531}
{"src_title": "Za trochu lásky...", "tgt_title": "Za trochu lásky...", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Emil Frida se narodil 17. února 1853 v Lounech. Dětství strávil u strýce faráře v Ovčárech u Kolína. V deseti letech odjíždí s rodiči do Prahy na piaristické gymnázium. Pak se Fridovi přestěhovali do Domažlic, ale Emil gymnázium dokončil až v Klatovech. Jako šestnáctiletý otiskl své básně v katolickém časopisu. Další básně mu otiskli ve Světozoru pod pseudonymem Jaroslav Vrchlický.  První žena se jmenovala Kateřina Martínková a byla sestrou jeho spolužáka. Bylo mu sedmnáct a on se poprvé zamiloval. Po maturitě se Vrchlický vrací do Prahy a s Kateřinou si dopisuje. Nakonec jejich dopisování ustalo.  Další ženou v jeho životě byla Marie Potěšilová, dcera matčiny sestřenice. Bylo to v roce 1874, ale byl to nešťastný rok. Zemřel jeho otec a také jeho nejlepší přítel Vítězslav Hálek. Vrchlický zatoužil odjet do Itálie jako vychovatel. V Itálii je nešťastný, touží zase po domově, ale při životě ho drží láska k Marii, ale i ta pohasla. Marie se provdala za bohatého muže.  Charlotta P. je také vychovatelka. Byla to třicetiletá žena s okouzlující postavou a Vrchlický se zamiloval, ale stesk po domově byl silnější než láska a on odjíždí zpátky do Čech, aby se mohl mimo jiné také setkat se sestrou Karolíny Světlé, s paní Sofií Podlipskou, se kterou si po celou dobu v Itálii dopisoval. Skrz listy dopisů se do této ženy o dvacet let starší zamiloval a ona do něho. Ale Sofie je zralá žena, a tak celou dobu, kdy se s Vrchlickým stýkala, připravovala svatební cestičku pro svou dceru Ludmilu Podlipskou. A opravdu. 4. srpna 1879 se Ludmila a Vrchlický vzali. Miloval Ludmilu celou svou bytostí, psal jí své verše, hodně spolu cestovali. Po pěti letech, v roce 1883, se jim narodila dcera Milada. Ale už v tomto roce začaly drobné nesváry v domácnosti Vrchlických. Po třinácti letech manželství se Vrchlický dovídá, že mu žena byla nevěrná s jeho nejlepším přítelem, hercem Jakubem Seifertem a že dcera Eva a syn Jaroslav nejsou jeho. Vrchlický ale od ženy neodešel.  Tohle nešťastné období je poznamenáno i v jeho tvorbě. Pak ale potkává Karlu Bezdíčkovou, rodinnou přítelkyni, která mu pomáhá s překlady polských básníků. Té také věnoval jednu ze svých nejznámějších básní Za trochu lásky...  Literární svět se změnil. Vrchlický byl velice kritizován svými současníky, kteří nemohli pochopit jeho verše. Nikdo ho nedovedl pochopit tak jako Karla, ale i ona ho opustila. Odjela s manželem na Šumavu.  Vinou blížícího se stáří býval Vrchlický často nemocný. Pookřál teprve tehdy, když navštěvoval Marii Volfovou, ke které utíkal, když u Vrchlických byla dusná atmosféra. Marie ho často nabádala, aby si odpočinul, a on to sliboval, přesto psal dál.  Vrchlický mimo jiné také přednášel. A na jedné takové přednášce potkává mladou překladatelku Justýnu Vondroušovou. Spolu s ní přišel smích a radost. Justýna však v duchu toužila, aby se Vrchlický rozvedl a žil s ní. Teprve teď si Vrchlický uvědomuje, že není možné žít s někým, kdo je o sedmnáct let mladší. Justýna si ale stojí na svém, teprve později se její city utiší.  Jenže stáří se nezadržitelně blížilo. 15. prosince 1908 ho postihla mozková mrtvice. Od té doby se nevzpamatoval. Nemohl číst, nemohl psát. Na podzim roku 1911 se jeho stav nečekaně zlepšil, ale smrt ho zastihla až o rok později 9. září 1912. S Vrchlickým se přišli rozloučit S. K. Neumann, Josef Hora a Viktor Dyk. Básník nové generace František Halas řekl: „...je nejvyšším vrcholem básnické vlny svých let...Je nezměřitelný jedním srdcem a jednou duší...“", "section_level": 1}], "src_summary": "Za trochu lásky... je román o Jaroslavu Vrchlickém jako o básníkovi a muži a o osudech žen, které prošly jeho životem. Autor románu František Kožík věnoval námětu své knihy obzvláštní pozornost.", "tgt_summary": "Za trochu lásky... is a Czech novel, written by František Kožík and published in 1997. The story revolves around the life and relationships of 19th-century poet and playwright, Jaroslav Vrchlický.", "id": 240658}
{"src_title": "Josef Jüttner", "tgt_title": "Josef Jüttner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jüttner byl původem slezský Němec, vystudoval gymnázium v Bílé Vodě u Javorníka a roku 1793 vstoupil do rakouské armády ke svobodníkům, se kterými v letech 1794–95 bojoval proti Francii. V následujícím roce přestoupil k dělostřelectvu, se kterým v letech 1799–1800 přebýval v bavorském Ingolstadtu, kde měl možnost absolvovat matematické a fyzikální přednášky na tamní jezuitské univerzitě.  Od roku 1801 Jüttner působil jako učitel na matematické škole I. dělostřeleckého pluku v Praze, od roku 1808 byl ředitelem této školy. V roce 1807 byl povýšen na poručíka, 1813 na nadporučíka. V roce 1814 bojoval proti Francouzům v Ženevě, poté opět v červnu 1815 v Mohuči, kde i po uzavření míru zůstal až do 1. dubna 1818, a mezitím získal hodnost kapitána. Po návratu do Prahy byl v roce 1820 povýšen na setníka, 1830 na majora, 1835 získal hodnost podplukovníka, 1840 plukovníka, roku 1842 se stal velitelem sboru bombardérského a v roce 1848, nedlouho před svou smrtí, generálmajorem. Byl pohřben na Vojenském hřbitově na Hradčanech.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Již v roce 1803 byl Jüttner účastníkem astronomického zaměřování souřadnic tehdejší Tychonovy hvězdárny na Hradčanech, vedeného královským astronomem Martinem Davidem. K tomu účelu změřil základnu na Letné v délce 355 vídeňských sáhů (cca 674 metrů). Tu využil i v roce 1811, kdy začal tvořit trigonometrickou síť pokrývající Prahu.  V únoru 1812 přikázal císař František I. nejvyššímu purkrabímu Františku Antonínovi Kolovratovi-Libštejnskému vytvořit plán Prahy. Jüttner zaměřování dokončil v roce 1815, další rok zabralo provádění rytin a německé popisky objektů a jejich číselné označení, které byly hotovy roku 1816. Úplný plán - včetně pražského opevnění-, byl z vojenských strategických důvodů tajný. Proto vznikla ještě druhá, civilní verze plánu bez opevnění.  Pro grafické provedení v mědirytině byl vybrán pražský grafik Josef Alois Drda, písmo ryl František Alois Mussil. Roku 1818 se F. A. Kolovrat postaral, aby vydání plánu velkosériovým tiskem v Praze iniciovalo a zveřejnilo nově založené Zemské museum, jehož byl spoluzakladatelem. Plán vyšel ve formě velkoarchové mědirytiny pod názvem \"Grundriß der königlichen Hauptstadt Prag\" v měřítku 500 vídeňských sáhů (60 sáhů = 1 palec).  S dílem související vědecký materiál Jüttner vydal v roce 1823 ve spisech Královské české společnosti nauk (III., svazek 8) pod názvem \"Trigonometrische Vermessungen der königlichen Hauptstaat Prag und ihrer Umgebungen von Jahr 1804 bis 1812.\"  Jüttnerovo další kartografické dílo se věnovalo tvorbě glóbů znázorňujících jak zemský povrch, tak nebeskou klenbu. V roce 1824 na toto téma vydal \"Anweisung zum Gebrauche der Erdkugel\" a poté \"Anweisung zum Gebrauche der Himmelskugel\". Pojednání na dané téma, nazvané \"Theoretische und praktische Anleitung zur Verzeichnung der Netze für Erd-, Himmels- und Ringkugeln, zur Erzeugung der Kugeln, zum Aufziehen der Netze auf dieselben und zur gänzlichen Vollendung der Globen\", uveřejnil ve spisech Královské české společnosti nauk (IV., svazek 4).  V roce 1828 vyrobil armilární sféru znázorňující geocentrický i heliocentrický model. K přístroji a jeho použití vytvořil pojednání \"Anweisung zum Gebrauche dieser Ringkugel (Armillar-Sphäre)\".  Vrcholem jeho kartografického díla byl velký glóbus vypracovaný v letech 1832–1838.", "section_level": 1}, {"title": "Plán Prahy.", "content": "Jeho přesný plán Prahy byl vytvořen v měřítku 1:4320, výškopis je zobrazen šrafurou. Výsledná mapa byla vytištěna v černobílé i kolorované verzi, přičemž v ní byly provedeny úmyslné změny zobrazení městských opevnění: obecně bylo opevnění vykresleno zjednodušeně, místy vynecháno, někde přímo zobrazeno chybně.  Původně Jüttner plánoval do mapy zahrnout i dvoumílové okolí Prahy (a připravoval k tomu potřebnou trigonometrickou síť), jeho mapa však končí těsně za hranicí města. (Okolí Prahy později v měřítku 1:19 200 zmapoval pravděpodobně jeho spolupracovník František Alois Musil.)  Jüttnerův plán používal v letech 1826–1837 Antonín Langweil při tvorbě svého modelu Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za své vědecké dílo byl v roce 1829 přijat za člena Vlastivědné hospodářské společnosti, roku 1832 Královské české společnosti nauk a roku 1840 Národního muzea v Praze. V roce 1846 mu byl udělen ruský řád svaté Anny II. třídy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Jüttner (12. září 1775 Bernartice – 27. dubna 1848 Praha) byl kartograf, generálmajor rakouské armády. Byl tvůrcem prvního plánu Prahy vytvořeného na geodetickém základu.", "tgt_summary": "Josef Jüttner (12 September 1775, Bernartice – 27 April 1848, Prague) was a cartographer and Austrian army general, author of the first exact map of Prague based on geodetic measurement.", "id": 952118}
{"src_title": "Karel I. Robert", "tgt_title": "Charles I of Hungary", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Robert byl jediný syn neapolského prince Karla Martela a Klemencie, dcery římskoněmeckého krále Rudolfa I. Karel Martel po vraždě uherského krále Ladislava Kumána roku 1290 vznesl nárok na uherskou korunu. Za podpory části uherské šlechty se stal titulárním uherským králem. Vzhledem k vratké politické situaci na domácí půdě se do Uher nevydal a skutečná koruna nakonec připadla Ondřejovi. Ondřejova vláda orientovaná na spojenectví s Habsburky nebyla po chuti části domácích magnátů.  Mezitím Karel Robert zcela osiřel a nespokojení magnáti, především rody Šubić, Frankapan, Babonić začaly otevřeně podporovat jeho kandidaturu. Roku 1300 se Karel Robert ukázal v Uhrách, Ondřej zřejmě doufal, že spor urovná diplomatickou cestou. 14. ledna 1301 Ondřej zemřel a jím po meči vymřela dynastie Arpádovců. Za jeho nástupce zvolila šlechta syna českého krále, snoubence Ondřejovy dcery Alžběty, Václava III., kterého uherští magnáti za tučných úplatků v podobě českého stříbra a přislíbených hodností 27. srpna 1301 nechali korunovat uherským králem a který v Uhersku vládl pod jménem \"Ladislav V.\"  Václav fakticky držel i přes protesty kurie svatoštěpánskou korunu až do října 1305, kdy se jí vzdal ve prospěch bavorského bratrance Oty III.  Karla Roberta uherský sněm uznal za krále v roce 1307, nakonec s podporou papeže uherský trůn definitivně získal v roce 1308. V roce 1312 porazil odbojné velmože, jimž pomáhal Matúš Čák Trenčanský, v bitvě u Rozhanovic. V roce 1321 po smrti Matúša Čáka Trenčanského sjednotil celé Uhry. V roce 1322 uzavřel spojenectví s českým králem Janem Lucemburským proti Habsburkům. V roce 1326 založil Řád svatého Jiří. Povzbuzoval obchod v Uhrách, zvedl daně kvůli zabezpečení armády. Jako uherský král zavedl nutné reformy, dal razit nové mince a jeho dvůr se proslavil pro Evropě jako škola rytířství. Jeho největším úspěchem byla unie Uher a Polska v obraně proti českým králům a Habsburkům.  Svému dědici Ludvíkovi zajistil také polskou korunu, uzavřel s Kazimírem Velikým dohodu, jíž se roku 1339 zavázal, že v případě své bezdětnosti odkáže trůn svému synovci, Karlovu synovi. Polským králem se v roce 1370 stal syn Karla Roberta a Kazimírovy sestry Alžběty, uherský král Ludvík I. Veliký.  Karel Robert zemřel v létě 1342 a byl pohřben v katedrále ve Stoličném Bělehradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Robert z Anjou ( \"Károly Róbert\", \"Charles Robert d'Anjou\", \"Carlo Roberto d'Angiò\", 1288/1291, Neapol – 16. července 1342, Visegrád) byl uherský král z dynastie Anjou.", "tgt_summary": "Charles I, also known as Charles Robert (; ; ; 128816 July 1342) was King of Hungary and Croatia from 1308 to his death. He was a member of the Capetian House of Anjou and the only son of Charles Martel, Prince of Salerno. His father was the eldest son of Charles II of Naples and Mary of Hungary. She laid claim to Hungary after her brother, Ladislaus IV of Hungary, died in 1290, but the Hungarian prelates and lords elected her cousin, Andrew III, king. Instead of abandoning her claim to Hungary, she transferred it to her son, Charles Martel, and after his death in 1295, to her grandson, Charles. On the other hand, her husband, Charles II of Naples, made their third son, Robert, heir to the Kingdom of Naples, thus disinheriting Charles.", "id": 2411992}
{"src_title": "Scipio Africanus", "tgt_title": "Scipio Africanus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky vojenské služby.", "content": "Scipio se narodil v Římě v roce 236 př. n. l. jako člen rodu Corneliů. Mnoho jeho předků zastávalo konzulský úřad, přičemž jeho praděd Lucius Cornelius Scipio Barbatus byl v roce 280 př. n. l. dokonce zvolen cenzorem. Corneliové náleželi mezi šest nejváženějších římských patricijských rodů – ostatními byli Manliové, Fabiové, Aemiliové, Claudiové a Valeriové. Za života Scipiona Africana patřili Scipionové k nejprominentnějším příslušníkům rodu Corneliů. Scipio byl starším synem konzula Publia Cornelia Scipiona a jeho manželky Pomponie, která pocházela pravděpodobně z významné jezdecké rodiny. Jeho mladším bratrem byl Lucius Cornelius Scipio Asiaticus. O jeho dětství toho není příliš známo. Později během dospívání prý Scipio každodenně navštěvoval chrámy, kde se velmi náruživě a vážně oddával snění o bozích a věštění. Již v raném věku se zapojil do římského boje proti Kartágincům ve druhé punské válce. Někdy v této době měl otci složit obdobný slib, jaký dříve přijal Hannibal, v němž se zavazoval k celoživotnímu boji proti Kartágincům.Mladý Scipio přežil strašlivé pohromy Římanů v bitvách u Ticina, u Trebie a u Kann. Podle pramenů měl ve věku osmnácti let zachránit v bitvě u Ticina život svému otci. Později se Scipio oženil s dcerou konzula Lucia Aemilia Paulla, jenž byl zabit v roce 216 př. n. l. v bitvě u Kann. Navzdory všem těmto katastrofám, které Hannibal přivodil Římanům, zůstával Scipio neochvějně přesvědčen o římském vítězství. Dokladem toho je skutečnost, že když se Scipio doslechl o tom, že Lucius Caecilius Metellus je spolu s některými dalšími senátory ochoten uvažovat o kapitulaci, shromáždil své stoupence a pronikl na jejich poradu, kde čepelí svého meče přinutil každého z přítomných přísahat, že bude nadále věrně sloužit Římu. Římský senát byl téhož mínění jako Scipio a odmítl se jakkoli zabývat myšlenkou na kapitulaci, třebaže Římané utrpěli ve válce ohromné ztráty – během asi tří let padla v boji nejméně jedna pětina římské mládeže. V roce 212 př. n. l. se Scipio ucházel o úřad kurulského aedila. Pravděpodobně proto aby pomohl svému méně proslulému bratranci, který tehdy také kandidoval. Tribuni lidu ale namítali, že by k volbě neměl být připuštěn, neboť dosud nedosáhl potřebného věku – kurulští aedilové se tehdy automaticky stávali členy senátu a požadovaný věk pro vstup do senátu byl třicet let. Jejich námitky Scipio umlčel těmito slovy: \"„pokud mě všichni Quirité (římští občané) chtějí učinit aedilem, jsem dost starý jím být...“\" Scipio, který byl tehdy už dostatečně znám pro svoji statečnost a patriotismus, byl následně zvolen všemi hlasy.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení v Hispánii.", "content": "V roce 211 př. n. l. v Hispánii Hannibalův bratr Hasdrubal Barkas porazil a zabil Scipionova otce Publia Cornelia Scipiona a rovněž jeho strýce Gnaea Cornelia Scipiona. V následujícím roce se Scipio sám nabídl, že se postaví do čela nového vojska, které mělo být vysláno do Hispánie. Navzdory jeho nízkému věku učinil jeho nadšený projev a vznešený původ na Římany tak působivý dojem, že byl všemi hlasy zvolen za velitele hispánského vojska v hodnosti prokonzul (podle Liviova líčení byl však Scipio jediným uchazečem o tento riskantní post, neboť se nenašel žádný jiný kandidát, který by se odvážil vzít na sebe tak obrovskou odpovědnost v době, kdy se velení v Hispánii pokládalo za téměř jistou politickou i fyzickou sebevraždu). V roce 210 př. n. l., kdy Scipio dorazil do Španělska, se celá země jižně od řeky Ebro nacházela v moci Kartáginců. Zdejším punským vojenským silám veleli Hannibalovi bratři Hasdrubal a Mago společně s Hasdrubalem Gisgonem. Pozornost Kartáginců ovšem rozptylovaly nepokoje v severní Africe.  Scipio se vylodil u ústí Ebra, načež se mu překvapivým manévrem podařilo obsadit město Carthago Nova (dnešní Cartagena), hlavní oporu kartaginské moci v Hispánii. Získal tím kontrolu nad zdejšími bohatými sklady válečného materiálu a zásob a navíc vynikající přístav, z něhož mohl vést námořní operace. Scipionovo příznivé zacházení s iberskými zajatci a rukojmími pomohlo vytvořit obraz Římanů – osvoboditelů. Livius v souvislosti s tím popisuje příběh nádherné domorodé zajatkyně, kterou mu věnovali jeho vojáci jako válečnou kořist. Scipio naplněný úžasem nad její krásou však zjistil, že tato žena byla zasnoubena s jedním keltiberským náčelníkem jménem Allucius. Scipio mu proto poslal jeho snoubenku i s penězi, které její rodiče nabídli jako výkupné za její propuštění na svobodu, čímž se stal široko daleko známý svojí šlechetností. Nepochybně si byl vědom také skutečnosti, že prioritou senátu je válka v Itálii, kvůli čemuž nemohl příliš počítat s příchodem posil z Říma. Obklopen mnohonásobnou kartaginskou přesilou se proto snažil získat podporu lokálních iberských náčelníků, kteří mohli vlastními válečníky doplnit jeho méně početnou armádu. Vděčný snoubenec oné překrásné dívky, která se záhy stala jeho manželkou, se následně rozhodl připojit na stranu Římanů.  V roce 209 př. n. l. Scipio předvedl první z mnoha svých brilantních kousků, když v bitvě u Baeculy vytlačil Hasdrubala Barku z jeho výhodného postavení při horním toku řeky \"Baetis\" (Guadalquivir). Scipio se obával, že se armády Magona a Gisgona spojí s Hasdrubalem a obklíčí jeho nepatrné vojsko. Proto neprodleně napadl jednu z nepřátelských armád s úmyslem postupně eliminovat rozdělené nepřátelské síly. Bitva byla rozhodnuta rázným úderem římské pěchoty na střed kartaginské sestavy. Římské ztráty nejsou známy, nicméně nebyly zřejmě zcela zanedbatelné, což bylo způsobeno hlavně počátečním zdoláváním vyvýšeniny bráněné kartaginskou lehkou pěchotou. Scipio poté nařídil ostatním vojákům drženým v záloze frontální útok, čímž se mu podařilo Kartágince dostat pod tlak. Hasdrubal si nevšiml Scipionovy skryté jízdy, jež pronikla do týlu nepřátelské linie a nerušeně tak dokončila oboustranný obchvat kartaginských křídel. Pod neumdlévajícím náporem římské pěchoty a jízdy nezbylo Hasdrubalovým vojákům svíraným ze tří stran než opustit bojiště. Jednalo se o vskutku působivý výkon mladého Římana ve střetu s ostříleným punským generálem, nicméně i přes vítězství nebyl Scipio schopen Hasdrubalovi zabránit v pochodu do Itálie. Mnoho historiků kritizovalo Scipiona za to, že nedokázal poraženého Hasdrubala účinně pronásledovat a dovolil mu tak, aby překročil Alpy a pronikl na Apeninský poloostrov stejně jako jeho slavnější bratr. Teprve o dva roky později porazil konzul Gaius Claudius Nero Hasdrubala v bitvě u Metauru.  Podle jedné rozšířené teorie vysvětlující Scipionův neúspěch při pronásledování Hasdrubala, prý Scipio toužil dosáhnout slávy jako dobyvatel Hispánie, avšak náročné tažení přes Pyreneje do Galie mohlo tuto jeho snahu ohrozit. Podle jiné zmařili stíhání poraženého Kartágince legionáři svoji neukázněností, jelikož se ihned po vítězství vrhli do drancování nepřátelského tábora. Nejpravděpodobnějším vysvětlením zřejmě bude Scipionova neochota podstoupit riziko sevření vlastní armády mezi Hasdrubalovo vojsko a armády ostatních kartaginských velitelů v Hispánii, které byly samy o sobě početně silnější než římská. Pouze několik dní po Hasdrubalově porážce se Mago a Gisgo společně přiblížili ke Scipionovi, což dává jasnou odpověď na otázku, co by se stalo, pokud by se Scipio vydal za ustupujícím Hasdrubalem.  Po dosažení řady vítězství nad místními iberskými kmeny uštědřil Scipio v roce 206 př. n. l. kartaginskému vojsku rozhodnou porážku v bitvě u Ilipy (nynější Alcalá del Río poblíž Sevilly). Po této bitvě byli punští velitelé nuceni Hispánii opustit. Po úspěšném završení dobytí Hispánie pojal Scipio úmysl napadnout vlastní kartaginské teritorium v severní Africe. Za tímto účelem navázal kontakty s numidskými vládci Syfakem a Massinissou, neboť Numidie byla pro Kartágo životně důležitá a její ztráta by Kartágince připravila o nezbytnou vojenskou podporu tamních kmenů. Numidie dodávala Punům své výtečné jezdectvo (jež se tolik osvědčilo během Hannibalovy invaze do Itálie) a fungovala rovněž jako ochrana Kartága před útoky kočovných kmenů z nitra afrického kontinentu. Syfax se nakonec rozhodl připojit k Punům, když mu Hasdrubal Gisgo dal za manželku svoji dceru, krásnou a urozenou Sofonisbe. Po boku svého tchána poté Syfax bojoval proti Scipionovi a Massinissovi. Ještě předtím však musel Scipio potlačit vzpouru mezi svými vojáky. V roce 206 př. n. l. zajistil římskou okupaci Hispánie dobytím města Gades (nyní Cádiz), načež složil velení a vrátil se do Říma.", "section_level": 2}, {"title": "Africká kampaň.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sicilské přípravy, porážka Syfaka.", "content": "V dalším roce (205 př. n. l.) byl Scipio ve věku jednatřiceti let jednomyslně zvolen konzulem. V této době byl již Hannibal stále více svírán v jihozápadní Itálii. Scipio toužil přenést válku do Afriky, avšak političtí oponenti v římském senátu vedení Quintem Fabiem Maximem a Marcem Porciem Catonem starším žárlili na jeho úspěchy, pročež mu dovolili postoupit nejdále na Sicílii a navíc mu odmítli přidělit vojsko. Scipio, jehož sláva k němu přitahovala dobrodruhy a nadšence ze všech koutů Itálie, zde nicméně sám shromáždil a vycvičil armádu složenou výhradně z dobrovolníků a veteránů jeho předchozích bojů. Mezi těmito muži bylo mnoho těch, kteří přežili hanebnou porážku v bitvě u Kann a chovali ve svých srdcích upřímnou touhu odčinit tuto svoji potupu, jelikož podle usnesení senátu jim bylo zakázáno vstoupit až do konce války na půdu Itálie. Scipio si tak ze Sicílie vytvořil vlastní výcvikový tábor a odrazový můstek pro zamýšlenou invazi do severní Afriky. Stejně jako jeho otec a strýc i Scipio dobře poznal ničivou účinnost kartaginské a především numidské jízdy v boji proti římské pěchotě. V tomto směru byli Římané v nevýhodě také proto, že velkou část jejich jízdy tvořili spojenci pochybné loajality anebo jezdci (\"equites\"), kterým se nedostávalo odvahy a udatnosti římských legionářů. Jedna příhoda popisuje jak Scipio nutil několik stovek sicilských aristokratů sloužit v jeho jízdním oddílu. Sicilští Řekové se vehementně bránili službě cizím okupantům (Sicílie byla římskou provincií od konce první punské války) a proto důrazně protestovali. Scipio nakonec souhlasil s jejich vynětím z vojenské povinnosti, ovšem za podmínky, že budou platit koně, vybavení a náhradního jezdce. Tímto způsobem vytvořil skvěle vycvičené jádro své jízdy pro africké tažení.  Římský senát vyslal ke Scipionovi na Sicílii komisi, která zjistila, že Scipio stojí v čele skvěle vybaveného a vycvičeného vojska a flotily. Scipio tlačil na senátory, aby mu povolili vylodit se v Africe, proti tomu se ale stavělo Konzervativní křídlo v senátu. Zvláště Fabius se dosud obával Hannibala a tažení do Afriky pokládal za příliš nebezpečné ohrožení válečného úsilí. V očích mnoha senátorů Scipionovi rovněž ubližovalo jeho helénofilství a záliba v umění, přepychu a filozofii. Přenesení kultu frýžské bohyně Kybelé z Pessinuntu do Říma v roce 205 př. n. l. k zajištění božské přízně výpravě možná také nepříznivě ovlivnilo veřejné mínění proti Scipionovi. Všechno Scipionovo úsilí bylo nyní soustředěno na získání souhlasu senátu s expedicí do Afriky, přitom po senátu nepožadoval finanční ani vojenskou podporu.  Když konečně v roce 204 př. n. l. Scipio obdržel svolení senátu, ihned nalodil svoji armádu a po krátké plavbě přistál poblíž Uticy. Kartágo si mezitím zajistilo spojenectví Syfaka, jehož postup přinutil Scipiona upustit od obléhání Uticy a opevnit se na pobřeží mezi tímto městem a Kartágem. V následujícím roce Scipio zničil spojené vojsko Kartáginců a Numiďanů, když během jedné noci provedl nečekaný útok, během něhož byl zapálen nepřátelský tábor. Nepřátelé přitom propadli panice, načež se vydali na zmatený ústup, během něhož byli pobiti Římany. Třebaže k bitvě vlastně vůbec nedošlo, jak Polybios tak Livius shodně odhadují, že tomuto nočnímu přepadu padlo za oběť více než 40 000 Kartáginců a Numiďanů a mnoho dalších bylo zajato. Historikové jsou v hodnocení tohoto přepadu poměrně rozpolcení. Polybios tvrdil, že ze všech skvělých činů vykonaných Scipionem se tento zdá být nejoslnivější a nejodvážnější. Existují ale i zcela opačné názory, podle kterých byl tento útok zbabělým činem, za nějž si Scipio nezaslouží nejmenší pochvalu, přestože pak mohl nerušeně pokračovat v dobývání Uticy, jelikož Syfax byl v důsledku této porážky definitivně vyřazen z bojů. Ovšem nelze zapomínat na to, že taktéž Hannibal přichystal svým soupeřům řadu podobných nástrah a léček. Scipio následně vyslal své dva nejbližší podřízené Gaia Laelia a Massinissu ke stíhání prchajícího Syfaka. Ten byl následně zbaven moci, čímž se otevřela cesta ke korunovaci Massinissy králem celé Numidie. Kartáginci a především sám Hannibal po velmi dlouhou dobu spoléhali na vynikající numidské jezdce, ti však měli od tohoto okamžiku setrvat věrně na straně Římanů.", "section_level": 3}, {"title": "Válka s Hannibalem – rozhodnutí u Zamy.", "content": "Kartágo opuštěné dosavadními spojenci se nyní ocitlo v obležení neohroženého a neporaženého vojska, podle některých názorů nejlepšího jaké kdy Římané postavili do pole. V této beznadějné situaci se Punové rozhodli zahájit vyjednávání o míru. Zároveň Hannibal byl vyzván k návratu z Itálie do Kartága. Navzdory Scipionovým mírným požadavkům předloženým Kartágincům, Punové náhle přerušili jednání a obnovili válečné přípravy. Předmětem mnoha diskuzí dosud zůstává otázka kvality Hannibalovy navrátivší se armády. Podle příznivců Hannibala se jeho vojsko skládalo převážně z Italiků, přičemž většina jeho elitních veteránů (včetně jízdy) již padla. Naproti tomu zastánci Scipiona inklinují spíše k mínění, že počet Hannibalových veteránů byl stále velmi významný. Každopádně po příchodu z Itálie a posílení v Kartágu disponoval Hannibal 58 000 pěšáky, 6 000 jezdci a asi 80 válečnými slony, ve srovnání se Scipionovými 34 000 pěšáky a téměř 9 000 jezdci. Oba vojevůdci na sebe narazili 19. října 202 př. n. l. u Zamy asi 150 kilometrů jihozápadně od Kartága. I přes vzájemný obdiv velitelů skončilo krátké osobní vyjednávání nezdarem hlavně z důvodu nedůvěry Římanů, která byla důsledkem zákeřného kartaginského útoku na Saguntum.  Hannibal uspořádal svoji pěchotu do tří řad přesahujících svojí délkou římskou linii. Jeho taktika, spoléhající se mnohokrát v minulosti na různé úskoky a lsti, byla v tomto boji poměrně prostá: váleční sloni měli nejprve podniknout masivní útok, který by vytvořil nebezpečné trhliny v římských řadách, do nichž pak měla vést své útoky kartaginská pěchota a jízda. Na druhé straně Scipio zavrhl klasické šachovnicové rozmístění římského vojska a místo toho uspořádal manipuly v přerušované linii za sebe. Vzniklé mezery vyplnil vpředu lehkooděnci (\"velites\"), kteří se po zahájení bitvy stáhli. Tím jednak srovnal délku své linie s kartaginskou a zároveň tak přichystal past válečným slonům. Když Kartáginci zaútočili, prošli mnozí sloni v chytře zamaskovaných mezerách mezi manipuly. Ještě předtím byla navíc velká část slonů vyplašena strašlivým rámusem způsobeným římskými trubači a údery legionářů zbraněmi do svých štítů. Chaos mezi válečnými slony dovršily obratně vrhané římské oštěpy. Mnozí sloni byli v důsledku toho tak poděšeni a zmateni, že se obrátili zpět a zadupali vlastní vojáky. V tomto okamžiku zahájili svůj útok Massinissovi Numiďané na pravém a Laeliova italská jízda na levém křídle Římanů. Oběma se podařilo rychle přemoci své kartaginské protivníky, načež se pustili do pronásledování poražené punské jízdy. V téže chvíli se na sebe vrhla také pěchota Kartáginců a Římanů. V nastalém krutém a nelítostném boji získávala jedna i druhá strana střídavě navrch. Prvotní nápor Římanů sice kartaginští žoldnéři dokázali na chvíli zastavit, pak však začala vítězit římská ukázněnost a disciplína, jež přiměly žoldnéře k pozvolnému ústupu. V tomto momentě Hannibal vyslal do bitevní vřavy svoji druhou řadu, aby se pokusila zbrzdit ústup. Avšak ani pravidelnému kartaginskému vojsku se nepodařilo utlumit zuřivý útok Římanů. Nakonec vrhl Hannibal proti už značně unaveným legionářům svoje veterány. Závěrečný rozhořčený boj, v němž pozvolna nabývaly převahu odpočaté kartaginské zálohy, byl rozhodnut návratem římského jezdectva, které napadlo týl Hannibalovy armády a dokonalo tak to, co je mnohými historiky nazýváno „římské Cannae“.  Většina římských senátorů, obzvláště Cato starší, po tomto vítězství očekávala, že Scipio ukončí svoje úspěšné tažení rozbořením Kartága. Avšak Scipio stanovil poraženým Punům relativně mírné podmínky v porovnání s tím, co požadoval římský senát. Scipio také nikterak nebránil tomu, aby se Hannibal stal politickým vůdcem Kartága, kterýžto vedlejší důsledek Scipionovy zdrženlivosti mu Cato nikdy neodpustil. Přes své celkem mírné zacházení vůči Kartágincům nebral Scipio nijak ohled na římské a italské dezertéry: Italové byli setnuti a Římané ukřižováni.", "section_level": 3}, {"title": "Návrat do Říma.", "content": "Málokterému synovi Říma se dostalo po jeho návratu do vlasti takových poct jako Scipionovi. Byl mu přiznán zasloužený triumf a čestné přízvisko \"Africanus\". Mnoho dalších vyznamenání, která mu Senát a lid římský chtěly udělit, odmítl. V roce 199 př. n. l. byl Africanus zvolen cenzorem. V několika dalších letech vedl klidný život a nijak se nepodílel na veřejných záležitostech. V roce 193 př. n. l. byl senátem vyslán do Afriky jako člen komise, jež měla urovnat spor mezi Massinissou a Kartáginci, čehož se ale nepodařilo dosáhnout. Možná se tak stalo proto, že Hannibal tehdy pomáhal římskému nepříteli, seleukovskému králi Antiochovi III.. Existovala tudíž obava, aby se nepokusil získat Kartágince ke spojenectví se Seleukovci a k novému útoku do Itálie. V roce 192 př. n. l. vyhlásili Římané Antiochovi III. válku. Africanus nabídl, že bude doprovázet svého bratra Lucia Cornelia Scipiona, pokud senát svěří Luciovi vrchní velení. Bratři pak v témže roce společně ukončili tento konflikt rozhodným vítězstvím v bitvě u Magnésie.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do ústraní.", "content": "Africanovi političtí soupeři vedení Catonem starším získali v této době v senátu převahu. Když se vítězní Scipionové vrátili do Říma, pohnali tribunové lidu Lucia před soud kvůli obvinění ze zpronevěry zlata vybraného od Antiocha v rámci válečných reparací. Když měl Lucius předložit listiny týkající se výdajů během tažení, Africanus mu je vyrval z rukou, roztrhal na malé kousky a pohodil na podlahu v budově senátu. Africanus se poté soudu údajně zeptal, proč projevuje takovou starost o zjištění, jak bylo utraceno 3000 talentů a přitom se nijak nezajímá o to, jakým způsobem ve státní pokladně přibylo 15 000 talentů (tribut, který Antiochos zaplatil Římu poté, co byl poražen Luciem). Tento svévolný čin zahanbil žalobce a stíhání Lucia bylo zastaveno. Nicméně po Africanově smrti bylo řízení proti Luciovi obnoveno a přemožitel Antiocha byl nakonec uznán vinným. Sám Africanus byl někdy kolem roku 185 př. n. l. obviněn z přijetí úplatku od seleukovského krále. Prostí Římané však nezapomněli na legendárního vítěze od Zamy. Velký shluk lidu jej při příležitosti výročí vítězství doprovodil na Kapitol, kde Římané poděkovali bohům za Africana a prosili je, aby dali Římu více takových občanů. Navzdory široké veřejné podpoře se objevilo ještě několik pokusů přivést Africana před soud, avšak tyto snahy byly zmařeny jeho zetěm Tiberiem Semproniem Gracchem. Africanus se poté uchýlil na své venkovské sídlo v Liternu na pobřeží Kampánie, kde strávil zbytek svého života. Tehdy se zachoval velmi velkoryse vůči Hannibalovi, když se pokoušel zabránit zkáze svého velikého nepřítele. Žil zde v obklopení své manželky, dětí, mnoha sluhů a několika veteránů, které zaměstnával na svém statku. Obecně se soudí, že zde Africanus udržoval příležitostné homosexuální styky. V roce 183 př. n. l. za podivných okolností ve věku padesáti tří let zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzenské vazby a potomstvo.", "content": "Se svojí ženou Aemilií Paullou (také nazývanou Aemilia Tertia), dcerou konzula Lucia Aemilia Paulla a sestrou konzula Lucia Aemilia Paulla Macedonica, měl vcelku šťastné manželství. Aemilia Paulla se těšila na římskou matrónu nezvyklé volnosti a bohatství a stala se tak vzorem pro vystupování tehdejší generace římských žen, stejně jako její nejmladší dcera Cornelia Africana, matka Gracchů, která určovala chování Římanek v období pozdní republiky. Scipio však údajně nacházel zálibu v krásných mladých lidech – mužích i ženách – alespoň to tvrdí pozdější historici. V době Scipionovy smrti byli naživu dva jeho synové a dvě dcery. Oba synové vykonávali úřad praetora, avšak tím jejich kariéra dosáhla vrcholu, neboť zemřeli svobodní a bezdětní v poměrně brzkém věku. Starší syn a nástupce Publius přesto ještě před svou smrtí stihl adoptovat svého bratrance z rodu Aemiliů Paullů, který pak přijal jméno Publius Cornelius Scipio Aemilianus. Tato adopce musela být realizována někdy krátce před bitvou u Pydny v roce 168 př. n. l.  Ze Scipionových dcer byla starší Cornelia provdána za svého druhého bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasicu Corcula (vnuk Africanova strýce Gnaea Cornelia Scipiona Calva). Ten dosáhl mnoha vysokých úřadů, jež kdysi zastával jeho tchán a byl znám pro svůj zapřisáhlý (třebaže nakonec marný) odpor vůči Catonovi staršímu v otázce zničení Kartága. Pouze jediný jeho syn se dožil dospělosti. Mladší Africanova dcera se stala velmi slavnou postavou: Cornelia Africana, mladá manželka o dvacet let staršího Tiberia Sempronia Graccha, dvojnásobného konzula a cenzora, byla matkou celkem dvanácti dětí, z nichž se dospělého věku dožila pouze jedna dcera a dva synové – Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus. Všechny tyto přeživší potomky stihl zlý osud. Bratři Gracchové zemřeli velmi mladí, první byl zavražděn, zatímco druhý byl přinucen spáchat sebevraždu. Dcera Sempronia byla provdána za svého bratrance z matčiny strany Scipiona Aemiliana. Tomuto páru ale nebyly dopřány vlastní děti, navíc Sempronia začala svého manžela nenávidět poté, co na veřejnosti omlouval vraždu jejího bratra Tiberia v roce 132 př. n. l. Scipionovu tajemnou smrt o tři roky později mohla mít podle některých názorů na svědomí jeho žena, ačkoli se spekuluje i o politickém pozadí celé události.  Africanův nejstarší vnuk Publius Cornelius Scipio Nasica Serapio se stal konzulem v roce 138 př. n. l. Oproti svému otci a dědovi ale zastával mnohem konzervativnější stanoviska a náležel proto k odpůrcům reformních snah Gracchů. V roce 132 př. n. l. nechvalně proslul zinscenováním vraždy vlastního bratrance Tiberia Graccha. Poté byl senátem vyslán do Asie, kde měl uniknout pomstě stoupenců zavražděného Graccha. Té však zřejmě ani tady neušel, neboť brzy po příchodu do Malé Asie za podivných okolností zemřel. Jeho syn, čtvrtý Scipio Nasica, byl dokonce ještě více konzervativní, a v roce 112 př. n. l. byl zvolen konzulem. Syn tohoto Scipiona Nasicy se stal krátce před vypuknutím marsické nebo také spojenecké války v roce 91 př. n. l. praetorem. Serapionův pravnuk (adoptovaný plebejským rodem Caecilliů Metellů) známý tudíž jako Metellus Scipio se připojil k Pompeiovi Velikému a Catonovi mladšímu během občanské války proti Juliu Caesarovi. Jak se zdá, Metellus Scipio byl poslední Scipionův potomek, který vynikal v politice a armádě. Jedna z Africanových pravnuček se v době pozdní republiky provdala za triumvira Marca Antonia. Žádný z Africanových potomků, kromě Scipiona Aemiliana – synovce jeho manželky a pozdějšího adoptivního vnuka – se nevyrovnal Africanově vojenské slávě a politické kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Scipio je mnohými pokládán za jednoho z největších římských vojevůdců a hrdinů, jelikož nikdy neprohrál v jediné bitvě. Kromě toho, že byl obratným stratégem i taktikem, disponoval také schopností inspirovat své vojáky vlastní odvahou a smělostí v boji. Scipio byl ovšem rovněž mužem velmi výjimečného intelektu, který ovládal řečtinu a dokonce v ní napsal vlastní paměti. Těšil se také pověsti uhlazeného řečníka. Ke svým politickým soupeřům se choval často nevrle a povýšeně, ale vůči ostatním byl pozoruhodně laskavý a pozorný. Jeho zájem o řeckou kulturu posiloval nepřátelství římských konzervativních kruhů vůči němu. V jejich čele stál Cato starší, který se domníval, že řecký vliv bude mít za následek zničení starých římských ctností a učiní Římany změkčilými a zženštilými. V souvislosti s tím byl Scipio také obviňován z homosexuality, pro což ostatně existuje mnoho důkazů hlavně z doby jeho pozdějšího života v ústraní. Vedle toho, že byl skvělý voják a státník, byl Scipio rovněž hluboce zbožný člověk. Často navštěvoval Jovův chrám a konal v něm oběti. Scipionovi vojáci prý věřili, že jejich velitel je miláčkem nebes, jenž rozmlouvá s bohy a vidí ve svých snech budoucnost. Je docela možné, že sám Scipio byl o tom upřímně přesvědčen. Síla této víry byla patrná ještě mnoho let po Scipionově smrti v době, kdy byl konzulem zvolen Scipio Aemilianus. Muži, kteří sloužili pod Aemilianem v Hispánii věřili, že ovládá stejnou schopnost jako jeho děd. Ohledně údajné Africanově prorocké schopnosti, Livius popisuje jen to, o čem se sám doslechl, aniž by si vytvořil vlastní názor, zatímco Polybios, který byl přítelem a současníkem Scipiona Aemiliana, o něčem takovém pochybuje, třebaže to zcela nevylučuje. Vůči sobě byl přísnější, než k vojákům a proslýchá se, že spal na rohoži jako hlídací pes, namísto na pohodlném lúžku, jež si mohl samozřejmě dovolit i na tažení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Cornelius Scipio Africanus (236 př. n. l. – 183 př. n. l.), případně také Scipio Africanus starší, byl římským politikem a vojevůdcem v době druhé punské války, v níž dosáhl nesmrtelné slávy jako vítěz nad Hannibalem. Za to mu bylo uděleno přízvisko \"Africanus\", často byl také nazýván \"římský Hannibal\". Díky svým schopnostem vstoupil do historie jako jeden z největších vojevůdců starověku.", "tgt_summary": "Publius Cornelius Scipio Africanus (; 236/235–183 BC) was a Roman general and later consul who is often regarded as one of the greatest military commanders and strategists of all time. His main achievements were during the Second Punic War. He is best known for defeating Hannibal at the final Battle of Zama (near modern Zama, Tunisia) in 202 BC. The victory was one of the feats that earned him the agnomen \"Africanus\".", "id": 173225}
{"src_title": "Leopold Mozart", "tgt_title": "Leopold Mozart", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Leopold Mozart se narodil 14. listopadu 1719 jako syn knihaře Johanna Georga Mozarta a jeho ženy Anny Marie v Augsburgu. Základní vzdělání získal na jezuitském gymnáziu a lyceu. Podle přání rodičů se měl stát knězem, avšak po otcově smrti v roce 1737 tuto dráhu opustil a vstoupil na salzburskou universitu, kde studoval filosofii a práva. Zpočátku studoval velmi úspěšně a již po prvním roce studia složil bakalářské zkoušky a získal veřejnou pochvalu. Tuhá školní disciplina patrně kladla nemalé nároky na samostatného ducha a již v roce 1739 byl pro nevhodné chování z university vyloučen.  Vstoupil do služeb hraběte Johanna Thurn-Valsassina a Taxis, kanovníka salzburské katedrály, a získal titul Kammerdiener. Hraběti také věnoval svůj opus č. 1: 6 triových sonát. Krátce poté zkomponoval sbírku kantát \"Německé pašije\" a několik skladeb na latinské texty, což se stalo doporučením, aby v roce 1743 získal místo čtvrtého houslisty v orchestru Prince-arcibiskupa. Kromě toho se stal učitelem houslové a varhanní hry chrámového chlapeckého sboru. To mu zajistilo trvalý příjem a mohl se konečně ve věku 28 let oženit. Kariéra zdárně pokračovala. V roce 1757 byl jmenován dvorním skladatelem a v roce 1763 zástupcem kapelníka.  Jeho manželkou se stala Anna Marie Pertl a podle všech známek bylo manželství velmi šťastné. Měli sedm dětí, ale pouze dvě se dožily dospělého věku: \"Maria Anna Walburga Ignatia\" (* 1751), které se přezdívalo Nannerl a \"Johann Chrysostom Wolfgang Gottlieb\" (* 1756), známý pod jménem Wolfgang Amadeus.  V roce Amadeova narození vydal svou proslulou školu houslové hry \"Versuch einer gründlichen Violinschule\", která rázem učinila Leopolda známým po celé hudební Evropě. Byl navržen za člena prestižní hudební společnosti \"Societät der Musikalischen Wissenschaften\" v Lipsku. V těchto letech stanul Leopold Mozart na vrcholu své tvůrčí aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Otec a syn.", "content": "Leopold vzal však narození chlapce jako boží poslání. Sám se vyjádřil, že Amadeus je „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salzburgu“. Zcela obětoval další vlastní kariéru a plně se věnoval roli otce, učitele, spolupracovníka, tajemníka, opisovače not a manažera. Zanechal komponování a zanedbával i své pracovní povinnosti k arcibiskupskému dvoru.  V průběhu 44 let sloužil Leopold pěti různým kníže-arcibiskupům. Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu měl pro Leopoldovo zaujetí synovým talentem pochopení a umožňoval mu koncertní cesty po Evropě. Situace se však výrazně změnila v roce 1772, kdy se salzburským arcibiskupem stal hrabě Jeroným Colloredo-Waldsee, který sice také vášnivě miloval hudbu, ale byl celkem správného názoru, že je-li Mozart zaměstnancem arcibiskupského dvora, pak má sloužit především jemu. Odmítl nadále tolerovat cestování v pracovní době a navíc předpokládal, také celkem správně, že součástí těchto cest je i hledání výhodnějšího postavení pro otce i syna u jiného dvora.  V roce 1777 arcibiskup nepovolil, aby doprovázel svého syna na koncertní turné po Německu a Francii, což se ukázalo být možná osudovým krokem. Nejprve se Amadeus v Mannheimu zamiloval do Aloysie Weberové (sestřenice skladatele Carla Marii von Webera). Otec to vnímal jako vážné ohrožení synovy kariéry a donutil syna k urychlenému odjezdu do Francie. V Paříži však onemocněla a zemřela Lepoldova manželka Anna Marie. Zde lze nalézt počátek roztržky mezi synem a otcem. Činil syna odpovědným za matčinu smrt, ale tím více ho chtěl k sobě připoutat. Roztržka byla dokonána, když Amadeus proti přání otce odešel ke dvoru do Vídně a oženil se se sestrou své první lásky Constanzí Weberovou. Otec sice na poslední chvíli dal ke sňatku souhlas, ale oba věděli, že jde pouze o formalitu a jejich vztah citelně ochladl.  K jistému oživení došlo po návštěvě Amadea a Constanze v Salcburku v roce 1783 a zejména při opětované návštěvě Lepolda ve Vídni na jaře roku 1785. Leopold přišel do Vídně ve chvíli, kdy Mozartova sláva vrcholila. Byl svědkem četných koncertních i operních úspěchů syna a nejvíce na něj asi zapůsobila chvála, kterou Amadea zahrnul nejuznávanější hudebník té doby (papá) Joseph Haydn. Jako jeho syn a Haydn, vstoupil i Leopold Mozart do zednářské lóže. V létě toho roku odjel zpět do Salcburku a se synem se vícekrát nesetkal.  V pondělí 28. května 1787 tento oddaný, inteligentní, hrdý a čestný muž pevných zásad zemřel. Je pochován po boku Constanze na hřbitově sv. Sebastiana v Salzburku.  Historici, životopisci a psychologové se od té doby přou, jaké psychické defekty mohl teoreticky způsobit tím, že často i manipulativními metodami se snažil dosáhnout, a konec konců i dosáhl, svého vysněného cíle. Muzikologové jsou mnohem shovívavější. Leopoldovo vlastní dílo poněkud zapadlo v sousedství jeho syna. Přesto je dodnes trvalou součástí koncertního repertoáru.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Leopolda Mozarta je rozsáhlé a velmi rozdílné kvality. Celkově se dnes předpokládá autorství u více než 250 skladeb, z toho je 70 symfonií. Psal hudbu na objednávku k nejrůznějším příležitostem a ve spěchu. Mnoho z jeho partitur je nenávratně ztraceno a v řadě případů je autorství sporné. Některé jeho práce byly omylem připisovány Wolfgangu Amadeovi a naopak. Jeho nejvýznamnějším dílem, které ovlivnilo generace hudebníků, je bezesporu jeho houslová škola.  Mezi významné práce, které přetrvaly zkoušku časem, patří zejména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Georg Leopold Mozart (14. listopadu 1719 Augsburg – 28. května 1787 Salcburk) byl hudební skladatel, houslista a hudební pedagog. Otec Wolfganga Amadea Mozarta.", "tgt_summary": "Johann Georg Leopold Mozart (November 14, 1719 – May 28, 1787) was a German composer, conductor, music teacher, and violinist. Mozart is best known today as the father and teacher of Wolfgang Amadeus Mozart, and for his violin textbook \"Versuch einer gründlichen Violinschule\".", "id": 1104286}
{"src_title": "Bělostok", "tgt_title": "Białystok", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Etymologický základ názvu Białystok jsou slova „biały“ (bílý) a „stok“ (soutok). Řeka protékající městem nese název „Biała“ (Bělá), jedna z verzí ukazuje na to, že název města pochází právě odtud. V dnešní polštině slovo „stok“ znamená \"svah\", a tak se zdejší obyvatelé mylně domnívají, že jde o Bílý svah. Samotný název se skloňuje jako dvě slova, ačkoliv se cca od 15. století píše dohromady. V polštině tedy 2. pád zní \"Białegostoku\", nikoliv \"Białystoku\". I když město má český historický název \"Bělostok\", často se v médiích objevuje název města v původním znění, ale s českým skloňováním. Situace je podobná jako u názvu Vratislavi, kdy je namísto českého názvu používán polský – \"Wrocław\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Archeologické nálezy ukazují, že první osídlení na území dnešního Bělostoku jsou z doby kamenné. Hroby starověkých osadníků se nalézají v městské čtvrti Dojlidy. V rané době železné byla oblast osídlena Prusy, Jatvingany a lidem zarubiněcké kultury, kteří zde stavěli mohyly (přesněji kurhany), hrobky svých vůdců, v oblasti nynější vsi Rostołty. Od těchto dob byl Bělostok křižovatkou kultur. Díky obchodním cestám spojujícím Černé moře s Baltským se rozvíjela osídlení jatvingské, staroruské a polské kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V raně feudálním období tato oblast zůstávala bez příslušnosti k některému ze sousedních států. Rivalita mezi řádem německých rytířů, Litvou, mazovskými a ruskými knížaty skončila tím, že ve 14. století byla území dnešního města přičleněna k Litvě. Poté, co Litva přijala západní křesťanství (1385 – polsko-litevská unie v Krevě), se začali v Białystoku objevovat misionáři, nejčastěji německého původu. První písemná zmínka o Bělostoku pochází z roku 1426 a je uvedena v dokumentu, v němž velkokníže litevský Vitold dává ves \"Bielszczany Stok\" Matěji z Tykotína. V polovině 15. stol. přešla území pod správu žmuďského bojara Jakuba Raczka Tabutowicze. Jeho rodina vybudovala první dvory v Dojlidech a v Bělostoku.", "section_level": 2}, {"title": "15. století.", "content": "V místě dnešního Náměstí Kościuszka, se křižovaly cesty do Suraže, Wasilkowa a Chorošti a právě kolem této křižovatky začala spontánní výstavba města. Kolem roku 1547 byl v místě dnešního kláštera Sester milosrdenství zbudován dřevěný kostel, u kterého byla roku 1578 postavena krčma. V letech 1617–1626 byl postaven dodnes zachovaný Starý farní kostel z nadace maršálka Piotra Wiesiołowského. Piotr Wiesiołowský nechal také postavit zděný goticko-renesanční zámek.", "section_level": 2}, {"title": "Éra rodu Branických.", "content": "Rod Branických je považován za zakladatele moderního města. Stefan Mikuláš Branický pověřil nizozemského architekta Tylmana van Gameren přebudováním zámku Wiesiołowských v barokní rezidenci. Tato rekonstrukce kompletně změnila vzhled budovy, která díky tomu získala jméno „Versailles severu“. Byla dodána například jónská kolonáda a velké množství soch. Další práce na rekonstrukci zámku pokračovaly za syna Stefana Mikuláše Branického – Jana Klemense Branického a jeho ženy Izabely Poniatowské. Město, rostoucí ve stínu Paláce Branických, dostalo městská práva okolo roku 1692. Z roku 1727 pochází první zmínka o bělostockém pravoslavném kostele, který se nacházel v místě dnešní pravoslavné katedrály sv. Mikuláše. V roce 1745 začala stavba bělostocké radnice. Téhož roku založil J. K. Branický první vojenské učiliště v Polsku – Vojenskou školu stavebnictví a inženýrství. Roku 1769 se poblíž Białystoku odehrála bitva pod Olmontami mezi barskými konfederáty a vojsky cara, jež v bitvě zvítězila.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "V 19. století město změnilo svůj rezidenční charakter na administrativní a průmyslový. V letech 1807–1915 byl Bělostok na hranicích s Ruským Impériem. Do roku 1842 bylo město hlavním městem obvodu bělostockého, poté bylo připojeno do grodeňské gubernie. Po listopadovém povstání 1830–1831 se poblíž města ustavila celní hranice mezi Kongresovým Polskem a Ruskem, což vyvolalo vlnu ekonomické migrace lodžských továrníků. To přispělo k dynamickému rozvoji tenkrát ještě provinciálního městečka, jež dostalo přezdívku \"Manchester severu\". Roku 1862 byla přes Bělostok vybudována železnice z Varšavy do Petrohradu, jež také přispěla k hospodářskému rozvoji města. Roku 1892 byl spuštěn systém potrubí. V letech 1915–1919 bylo město okupováno německou armádou. Roku 1920 vyhrálo polské vojsko v Bělostocké bitvě nad bolševiky, a tím uvolnili město z ruské okupace. Do 1939 bylo město už v nezávislém Polsku hlavním městem bělostockého vojvodství. V říjnu 1939 po rozdělení Polska byl Bělostok připojen k Běloruské SSR a dostal status hlavního města bělostockého obvodu. V červnu 1941 město obsadil Wehrmacht, vojsko Třetí říše, došlo zde k bitvě. Ke konci července téhož roku vytvořili nacisté bělostocké ghetto, v němž roku 1943 povstala vzpoura. Bělostočtí Židé byli nakonec vyvražděni ve vyhlazovacích táborech v Treblince a v Majdanku. V červenci 1944 se odehrály těžké boje o osvobození Bělostoku, které město velmi poškodily. Po 2. světové válce zrekonstruované město navždy ztratilo svůj předchozí charakter, který byl dědictvím jeho historie. Díky poválečným migracím venkovského obyvatelstva se Bělostok zvětšil několikanásobně. V tomto období vznikly početné vyšší školy a nová průmyslová střediska. Od roku 1999 se hlavní město podleského vojvodství dynamicky rozvíjí. V roce 2006 zabral Bělostok další 4 obce.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Bělostok leží na Bělostocké vysočině (), která je částí makroregionu Severopodleská nížina (pol. \"Nizina Północnopodlaska\"). Nachází se ve střední části podleského vojvodství. Podle dat z 1. ledna 2009 rozloha města je 102,12 km2. Bělostok leží v historické části Podlesí. Díky zeměpisným podmínkám (město leží v sousedství Běloruska, Litvy a Ruska) v průběhu dějin v Białystoku spolu žili lidé různých kultur, vyznání a národů, což mělo vliv na specifický charakter města.  Městem protéká řeka Biała, která je levým přítokem Supraśli.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí Bělostoku je výrazně chladnější než v jiných nížinných částí Polska. Průměrná teplota v lednu je v hranicích od –4 do 6 °C, jsou tedy nejnižší v Polsku. Průměrná roční teplota je okolo +7 °C. Počet mrazivých dní je od 50 do 60, s námrazami od 110 do 138 dní a čas pokrytí sněhem od 90 do 110. Průměrná suma ročních srážek je okolo 550 mm a vegetační doba trvá od 200 do 210 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Nachází se v oblasti, které se říká „Zelené plíce Polska“. Zhruba 32 % jeho povrchu je pokryto zelení. Parky a náměstí a také 1779 ha lesů, které se nacházejí v hranicích města tvoří specifické a zdravé mikroklima. V oblasti Bělostoku jsou dvě přírodní rezervace. Městská aglomerace sousedí s Narewským národním parkem. Takové umístění přírodní rezervace v bezprostřední blízkosti města je unikátní. Díky těmto hodnotám byl Bělostok roku 1993 jako první město v Polsku přijat do mezinárodního projektu „Síti zdravých měst“ řízeného Světovou zdravotnickou organizací. Na ploše města se nacházejí 3 přírodní rezervace:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Z významných památek se ve městě nachází například palác Branických, pravoslavný chrám sv. Mikuláše, kostel sv. Rocha. V okolí města je celá řada přírodních parků. Pozoruhodný je též pravoslavný klášter v Supraślu s výstavou ikon. V nedalekých Bohonikách můžeme navštívit funkční mešitu polských Tatarů.", "section_level": 1}, {"title": "Esperanto.", "content": "S Białystokem je také spojeno esperanto, mezinárodní pomocný jazyk vytvořený místním rodákem Ludvíkem Lazarem Zamenhofem. U příležitosti 150. výročí jeho narození se zde v červenci 2009 za podpory města uskutečnil 94. Světový esperantský kongres.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bělostok, (,,,,, ) je hlavní a největší město Podleského vojvodství v severovýchodním Polsku. Leží na řece Biała, 44 kilometrů od hranic s Běloruskem. Žije zde obyvatel. Mezi 16 hlavními městy vojvodství Polska, Bělostok je 2. městem podle hustoty osídlení, 11. podle počtu obyvatel a 13. podle rozlohy. Bělostok plní funkci administračního, hospodářského, vědeckého a kulturního centra regionu. Město s přilehlými okresy tvoří bělostockou aglomeraci. Bělostok je univerzitním městem, má zde sídlo mezinárodní akademická organizace Centrum informací a organizace výzkumu veřejných financí a daňového práva zemí Střední a Východní Evropy, a to na zdejší právnické fakultě. Vedle univerzity se v Bělostoku také nachází Lékařská akademie.", "tgt_summary": "Białystok (,, ;, ; ) is the largest city in northeastern Poland and the capital of the Podlaskie Voivodeship. Białystok is the tenth-largest city in Poland, second in terms of population density, and thirteenth in area.", "id": 1516435}
{"src_title": "Hrátky s čertem", "tgt_title": "Playing with the Devil", "src_document": [{"title": "Rozhlasová podoba.", "content": "V roce 1954 byla hra upravena i do podoby rozhlasové hry, ve které se objevila řada známých herců z tehdejšího souboru Národního divadla, z nichž někteří si zahráli o dva roky později i ve filmové podobě tohoto díla (Stanislav Neumann, František Filipovský, Jaroslav Vojta, František Smolík).", "section_level": 1}, {"title": "Filmová podoba.", "content": "Roku 1956 byla tato pohádka zfilmována režisérem Josefem Machem za použití kreslených filmových dekorací Josefa Lady. Ve filmu se objevila celá řada vynikajících herců – Josef Bek (Martin Kabát), Eva Klepáčová (Káča), Jaroslav Vojta (loupežník Sarka Farka), František Filipovský (zapomenutý čert Karborund), František Smolík (poustevník Školastykus), Josef Vinklář (čert Lucius), Alena Vránová (princezna Dišperanda), Stanislav Neumann (zapomenutý čert Omnimor), Vladimír Ráž (čert dr. Solfernus), Bohuš Záhorský (král), Ladislav Pešek (Lucifer), Rudolf Deyl ml. (Belial), Antonín Šůra (Boží anděl Teofil).", "section_level": 1}, {"title": "Operní podoba.", "content": "Podle hry a filmu napsal operu \"Hrátky s čertem\" Ludvík Podéšť; premiéru měla 12. října 1963 v Liberci.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavními prvky tohoto díla jsou nadpřirozené a nebo již legendární postavy poustevníka a loupežníka, ale také důvěra v obyčejného českého člověka, kterého zastupuje hlavní postava vysloužilý voják, prostý člověk \"Martin Kabát\". Trápí ho, že se neumí bát. Proto jde přenocovat do starého pustého mlýna, aby zjistil, zdali tam opravdu straší a jestli on sám pozná, co je to strach. Čertu se ale chtěla upsat vlastní krví princezna \"Dišperanda\" spolu se svou kamarádkou služebnou \"Káčou\" tak, aby měly konečně ženicha, po kterém obě dvě touží. Čert ale odnese \"Káču\" do pekla a \"Martin Kabát\" ji jde z pekla vysvobodit, což se mu za pomoci božího anděla \"Theofila\" nakonec povede. \"Martin Kabát\" zůstane s Káčou hospodařit v opuštěném mlýně. Potrestán je i neskromný poustevník a místní loupežník \"Sarka Farka\". Na princeznu zbude už jen čert. Příběh vytváří jakýsi nový typ české báchorky s vtipnými glosami. Přes všechna dobová klišé toto půvabné dílo zůstalo dodnes velmi milé a svěží.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenace Národního divadla v Praze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účinkující.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tanečníci.", "content": "Helena Holečková, Jasněna Davidová, Romana Kvapilíková, Daniela Tišliarová, Jiří Fiala, Jiří Leitgeb, Petr Nedvěd, Tomáš Sychra, Petr Šafus, Radoslava Stupková, Yvetta Blanarovičová, Petra Jindrová, Daniela Stavělová, Helena Kutinová, Ilona Svobodová, Romana Kvapilíková, Pavla Vojáčková, Jana Lauferová, Apolena Veldová, Jasněna Pokorná, Jiří Kaňkovský, Jan Grabmüller, Jakub Šíla, Jakub Kohl, Stanislav Nohejl, Josef Novák", "section_level": 3}], "src_summary": "Hrátky s čertem (1946) je pohádková divadelní hra, kterou napsal český spisovatel Jan Drda za nacistické okupace v roce 1942 za heydrichiády. Dílo se dočkalo především poválečného úspěchu, a to nejenom proto, že jsou v něm patrné náznaky odporu proti nacismu.", "tgt_summary": "Playing with the Devil () is a 1956 Czech fairy-tale comedy film by Josef Mach based on a 1945 play by Jan Drda. Set decorations were painted by Josef Lada.", "id": 388448}
{"src_title": "Zwinger", "tgt_title": "Zwinger (Dresden)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnět k výstavbě.", "content": "Příkaz ke stavbě vydal saský kurfiřt a polský král August II. Silný roku 1709. Jako mnoho dalších panovníků napodoboval absolutistický životní styl francouzského krále Ludvíka XIV. Pořádal proto na svém dvoře řadu jezdeckých a maškarních slavností, pro které potřeboval vhodné prostory. Svou roli také sehrála kavalírská cesta mladého Augusta po Evropě v letech 1687-1689, která v něm zanechala silné dojmy. August Silný se proto rozhodl dle vzoru italských a francouzských měst saskou metropoli postupně přestavět. Drážďany totiž tvořila až do konce 17. století především dřevěná zástavba. Po rozsáhlém požáru města roku 1701 Augustovo odhodlání město přestavět a vystavět zde monumentální rezidenční zámek ještě zesílilo.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh stavby.", "content": "Základní kámen byl položen roku 1711. Provedením prací byl tehdy pověřen architekt Matthäus Daniel Pöppelmann, který stavbu pojal jako umělecké dílo. Jako přípravu podnikl Pöppelmann několik studijních cest, mimo jiné i do Prahy, kde si podrobně prohlédl chrám Svatého Mikuláše od Kryštofa Dientzenhofera na Malé Straně, a navštívil i zámek Versailles u Paříže. Mnohé plastiky, kterými byl Zwinger vyzdoben, vytvořil sochař Balthasar Permoser. Jeho snad nejzdařilejší dílo na tomto místě – Koupel nymf – je umístěno za Francouzským pavilonem v prostoru s jeskyněmi, sochami a fontánami.  I když nebyl Zwinger ještě dokončen, konaly se zde roku 1719 u příležitosti svatby Agustova syna velkolepé slavnosti. Poté stavba pokračovala dále. Roku 1722 bylo dokončeno jižní křídlo a byla vybudována východní strana. Již předtím byla ale ve Zwingeru zřízena oranžerie se spoustou exotických rostlin. Exotické rostliny a pomerančovníky nechal August Silný pro pobavení svého dvora vysázet i v parku uvnitř areálu. Stavba pokračovala až do Augustovy smrti roku 1733 s různou intenzitou. Severní strana směrem k Labi zůstala nicméně otevřena (byla provizorně uzavřena zdí), jelikož Zwinger měl být jen vstupním nádvořím velkolepého zámku, o jehož výstavbě August tolik snil.", "section_level": 2}, {"title": "Období po smrti Augusta Silného až do výstavby Semperovy galerie.", "content": "Po smrti Augusta Silného se situace výrazně změnila. Jeho syn ještě uvažoval, že nechá areál rozšířit směrem k dnešnímu kostelu Hofkirche. V architektuře se ale začal postupně prosazovat vliv klasicismu a saský dvůr se soustředil na jiné úkoly – v popředí nyní stála stavba zámku Moritzburg, Hubertusburg a Japonského paláce. Kromě toho se zhoršily ekonomické poměry a vydržování Zwingeru se stalo drahou záležitostí. Barokní dílo z labského pískovce tak začalo nevyhnutelně ztrácet na významu. V jeho parku byla ve 40. letech 18. století dokonce zřízena dřevěná budova divadla, která ale po několika letech vyhořela. Za sedmileté války byl Zwinger poškozen ostřelováním a okupační jednotky používaly budovy jako skladiště. V 2. polovině 18. století se sice dál diskutovalo o dokončení areálu, objevily se i plány na zboření Zwingeru a zřízení zcela nového komplexu, k jejich uskutečnění ale nikdy nedošlo.  V 1. polovině 19. století proběhlo několik stavebních úprav, díky kterým se měl stát areál centrálním místem pro uskladnění kurfiřstkých uměleckých sbírek. Plány na dokončení Zwingeru byl ve 40. letech 19. století pověřen architekt Gottfried Semper, který původně plánoval rozšíření komplexu na dnešní Divadelní náměstí (\"Theaterplatz\"). Tyto plány byly ale zamítnuty a Semper byl pověřen areál Zwingeru na severní straně příčnou stavbou uzavřít. Inspiroval se budovou galerie \"Alte Pinakothek\" (Staré pinakotéky) v Mnichově a navrhl novorenesanční budovu, jejíž základní kámen byl položen roku 1847. V roce 1854 byla stavba dokončena a roku 1855 bylo muzeum otevřeno pro veřejnost.", "section_level": 2}, {"title": "Období od dokončení Semperovy galerie do konce 2. světové války.", "content": "Po dokončení Semperovy galerie se nacházel areál v estetické disharmonii, jelikož novorenesanční stavba tehdy ostře kontrastovala se zanedbanou barokní částí Zwingeru. Aby bylo dosaženo optické vyrovnanosti, byly barokní fasády přetřeny olejem, což pískovci příliš neprospělo. Úpadek pokračoval ještě několik desetiletí. Kvůli finančním problémům začala postupná rekonstrukce až roku 1911. Krátce před 1.světovou válkou ale opět došlo ke komplikacím a roku 1915 byla rekonstrukce zastavena. Stav budov se nadále zhoršoval a padající zdivo dokonce ohrožovalo přilehlou dopravu. Celý stav ještě zhoršovaly nevhodné restaurační metody, které pískovec poškozovaly.  S rozsáhlou rekonstrucí bylo nakonec započato po 1. světové válce. Fasády budov byly zbaveny vrstvy oleje, pískovec byl šetrně ošetřen a byla uskutečněna razantní změna odvodňovacího systém celého areálu. S vypuknutím 2. světové války byly práce opět zastaveny. Konec 2. světové války byl pro Zwinger katastrofou. Areál byl 13. a 14. února 1945 těžce poškozen nálety a vyhořel.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "O znovuvýstavbě Zwingeru bylo rozhodnuto už roku 1945. Ještě na podzim téhož roku byly zahájeny stavební práce. Většina objektů byla dokončena už v 50. letech. Svou zevnější, předválečnou podobu získal Zwinger nazpět v roce 1963.", "section_level": 2}, {"title": "Pavilon se zvonkohrou.", "content": "Tento pavilon s půdorysem ve tvaru oválu, který byl dostavěn v roce 1728, byl původně hlavním vchodem do Zwingeru a označoval se jako Městský pavilon. Dnešní název získal proto, že při rekonstrukci v roce 1936 byla do prostředního okna umístěna zvonkohra se 40 zvonky z míšeňského porcelánu. Vzhledem je téměř stejný jako protilehlý hudební pavilon. Je zdoben ornamenty a postavami antických hrdinů. Dnes se v něm nacházejí výstavní prostory.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké sbírky.", "content": "Zwinger je součástí Státních uměleckých sbírek Drážďany (\"Staatliche Kunstsammlungen Dresden\") a je zde k vidění mnoho vzácných uměleckých děl. V Semperově galerii se nachází světoznámá Galerie starých mistrů (\"Gemäldegalerie alte Meister\"), kde je vystavena např. Raffaelova Sixtinská madona. V jižním rohovém pavilonu je sbírka porcelánu s cennými porcelánovými plastikami z míšeňské porcelánové manufaktury i s díly Johanna Friedricha Böttgera, který vynalezl roku 1708 evropský porcelán. V západním rohovém pavilonu je Matematicko-fyzikální salon, sbírka historických fyzikálních a astronomických přístrojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zwinger [\"cvingr\"] je komplex barokních budov se zahradou ve Starém městě saských Drážďan. Jde o jedno z nejvýznamnějších stavebních děl z období baroka v Německu. Vedle kostela Frauenkirche je Zwinger nejznámější památkou ve městě. Původně se mělo jednat o nádvoří velkolepého zámku, který ale nebyl nikdy postaven.", "tgt_summary": "The Zwinger (, ) is a palatial complex with gardens in Dresden, Germany. Designed by architect Matthäus Daniel Pöppelmann, it is one of the most important buildings of the Baroque period in Germany. Along with the Frauenkirche, the Zwinger is the most famous architectural monument of Dresden.", "id": 521809}
{"src_title": "Znovuzrození", "tgt_title": "Born again", "src_document": [{"title": "Křesťanství.", "content": "Křesťanské přesvědčení o skutečnosti znovuzrození, k níž dochází při křtu dospělých, vychází z Kristových slov: \"Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království.\" (Janovo evangelium 3,5), což potvrzuje i apoštol Pavel v jednom ze svých listů: \"Spasil nás skrze koupel nového narození a obnovení Ducha svatého.\" (List Titovi 3,5) Tato skutečnost byla zaslíbena již v některých proroctvích Starého zákona, zejména v Ezechielovi: \"Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.\" (Ezechiel 36,25-27) Toto prvotní křesťanské přesvědčení je dosvědčeno i staletou svatootcovskou tradicí (sv. Justin, sv. Hippolyt Římský, sv. Ambrož, sv. Augustin a nespočet dalších otců) a potvrzen ekumenickými koncily.  V poreformační době však vlivem pietistického hnutí (2. pol. 17. stol.) dochází k založení nové tradice chápání slova znovuzrození, které je v evangelikálním prostředí chápáno jako vnitřní duchovní proměna člověka, jinde dosud nazývaná jako první obrácení. Evangelikálové věří, že znovuzrození v tomto smyslu činí člověka křesťanem a že je podmínkou spasení a věčného života. Proto evangelikálové rozlišují mezi znovuzrozenými (obrácenými) a těmi ostatními, a to bez ohledu na příslušnost k nějaké církvi. Vynakládají velké úsilí o evangelizaci, což je snaha přivést druhé ke zkušenosti znovuzrození, a to především kázáním Božího slova a vyprávěním o vlastní zkušenosti obrácení (tzv. osobní svědectví).", "section_level": 1}], "src_summary": "V křesťanství ve starobylých církvích (katolické, pravoslavné ad.) je tímto pojmem označována duchovní obnova člověka, k níž dochází udělením svátosti křtu, jíž je smyt dědičný hřích i hříchy osobní a pokřtěný tak získává účast na oběti Ježíše Krista a na Boží přirozenosti a stává se součástí mystického těla církve. V evangelikálním prostředí je pak od doby hnutí pietistů (17. století) tímto pojmem nazývána skutečnost, která se jinde nazývá jako obrácení, jež se projevuje změnou života a vnitřním náboženským poznáním.", "tgt_summary": "Born again, or to experience the new birth, is a phrase, particularly in evangelicalism, that refers to \"spiritual rebirth\", or a regeneration of the human spirit from the Holy Spirit, contrasted with physical birth. Historically, before the Protestant Reformation, \"being born again\" was understood as undergoing the sacrament of baptism and this is still the understanding of the Roman Catholic and the Eastern Orthodox churches.", "id": 935271}
{"src_title": "Karlík a továrna na čokoládu (film)", "tgt_title": "Charlie and the Chocolate Factory (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Karlík Bucket je malý hoch, pocházející z velice chudé rodiny. Žije v jedné malé chatrči, spolu se svými rodiči, lehce slabým dědou Pepou, mrzutým dědou Jiřím, laskavou ale křehkou babičkou Pepičkou a babičkou Jiřinkou, která už mluví dost zcestně, což zapříčiňuje stáří i špatný sluch. Jediným zdrojem příjmu je otec Karlíka, který dělal v továrně na zubní pasty.  Jejich malý domek se nacházel naproti velké továrně na čokoládu, kterou vlastnil podivín Willy Wonka (Johny Deep). Ten vyrůstal s jeho přísným otcem, Wilburem Wonkou (Christopher Lee), který se živil jako zubař. Svému synu tak jakékoliv cukrátka rázně zakazoval. Vše, co si např. malý Willy vykoledoval na Helloween, mu jeho otec spálil v kamnech. Jednoho dne ale malý Willy u krbu našel jeden bonbon, který nepolapil plamen. Rozbalil jej, a ochutnal. V ten moment se Willy do sladkostí zamiloval. Tajně si neustále kupoval různé sladkosti, o kterých si vedl podrobné zápisky. Časem došel k jasnému životnímu cíli, chtěl se stát cukrářem. Když to zdělil otci, ošklivě se pohádali. Spor vyvrcholil útěkem Willyho z domu.  Willy nepostrádal důvtip a u svých cukrovinek toho řádně využíval. Díky jeho kreativním nápadům se Wonkovy cukrovinky rychle ujaly. Ze začátku měl pouze malý krámek, ale zakázek bylo stále víc, a tak se Wonka rozhodl postavit velkou továrnu na čokoládu. Ta měla ještě větší úspěch, a řadu zaměstnanců, mezi kterými byl jeden čas i Karlíkův děda Pepa. Mezi zaměstnanci se ale časem vyskytovali špehové, kteří Willymu jeho cukrovinky záviděli. Když mu tedy bylo odcizeno dost nápadů, frustrovaný Wonka poslal všechny dělníky domů s tím, že svou velkou továrnu uzavírá, a to navždy.  Poté se vydal do dalekých krajin, hledat nové chutě. Při jedné ze svých cest, našel maličké mužíky, Oompa-Loompy, kteří uctívali kakaové boby. Přitom v jejich zemi našli maximálně tři kakaové boby do roka. Wonka se rychle naučil jejich řeči, a slíbil jim, že budou mít kakaových bobů, co hrdlo ráčí, pokud půjdou pracovat k němu do továrny. Oompa-Loompové ochotně souhlasili, a Wonka získal věrné a poslušné zaměstnance. Továrna se tak znovu dala do chodu, a znovu začala sklízet vlnu úspěchu.  Časem ale Wonkovi došlo, že i on stárne. Až zemře, kdo převezme továrnu, a postará se o Oompa-Loompy, až on tu nebude? Do svých pěti různých čokolád tak ukryl zlaté kupóny. Ty opravňovaly dítě s jedním z členů jeho rodiny vstoupit do Wonkovy továrny. Kupóny postupně získali tlustý Němec August Gdoule, rozmazlená Veruka Saltini, namyšlená Fialka Garderóbová a televizní maniak Miki Telekuk. O kupón se snažil i Karlík. Čokoládu dostával pouze jednou do roka, a to na Vánoce. Jelikož je ale měl už za týden, rodiče mu koupili dárek s předstihem. Kupón v něm ale nebyl. Zklamán byl hlavně děda Pepa, který si tuze přál, ještě jednou v životě vstoupit do oné továrny. Karlík si z neúspěchu hlavu nedělal a o čokoládu se rozdělil se zbytkem rodiny. Později ale podal děda Pepa Karlíkovi svou rezervu, peníz. Ten mu dal a poslal ho pro čokoládu. Spolu zkusili štěstí ještě jednou. Ani tentokrát to ale nevyšlo. A když se říkalo, že v Rusku byl nalezen poslední zlatý kupón, lámal Karlík nad svou nadějí pomalu hůl. Ukázalo se ale, že nalezený kupón v Rusku byl padělek. Při jedné cestě Karlíka domů, našel ve sněhu ležet bankovku. Popadl jí, vrazil do prvního krámu, a koupil si ještě jednu Wonkovu čokoládu. K jeho radosti v ní opravdu našel zlatý kupón. Lidé se ho snažili uplácet, aby jim kupón dal. Karlíka ochránil majitel obchodu. Ten mu nařídil, ať kupón nedává z ruky, a hned běží domů.  Když doma zdělil onu radostnou novinu, všichni z toho měli radost. Karlík ale původně jít do továrny nechtěl. Jeho otec totiž přišel o práci. Zvýšený počet prodaných čokolád zvyšoval i výskyt zubních kazů. Firma na zubní pasty, kde pracoval Karlíkův otec, si tak mohla dovolit na nandavání víček stroj. A jeden z nich nahradil i otce Karlíka. Díky penězům z kupónu by se třeba na nějakou dobu zabezpečili, než by jeho otec našel zase práci. Děda Jiří ale Karlíkovi vysvětlil, že peněz se denně tiskne mnoho, což se o tomto zlatém kupónu říci nedá. Karlík tedy s dědou Pepou vyráží do továrny.  Při prohlídce se Wonkovi vrací vzpomínky na jeho dětství, což je pro něj těžké. Zároveň poznává jednotlivé vlastnosti možných dědiců, a právě ty nežádoucí se jim později stávají osudnými. Do konce prohlídky s Wonkou zůstane už jen malý Karlík se svým dědečkem Pepou. Willy zjišťuje, že je Karlík díky chudobě upřímný, skromný a zdvořilý, na rozdíl od ostatních dětí. Wonka měl velkou radost, že se dědicem stane právě Karlík, a předložil mu svůj návrh. Ten zněl jasně. Stane se dědicem, ale nesmí do továrny jít se svojí rodinou. Rodinu bral jako břemeno, které by ho zdržovalo a rozptylovalo od podnikání. Karlík ale dost rázně Willyho odmítl. Bez rodiny odmítal odejít. To Wonku překvapilo, i ranilo. Smutně tedy odešel. Karlík ale brzy přišel na jiné myšlenky. Děda Pepa byl na tom od návštěvy Wonkovy továrny zdravotně o poznání lépe, a Karlíkův otec znovu dostal práci. Opravoval stroje, které ho předtím nahradili. Karlíkova rodina se ještě neměla líp.  Willy zatím upadal do deprese. Cítil se hrozně, a na jeho náladě se odrážela i kvalita jeho čokolád. Nedalo mu to, a Karlíka vyhledal. Ten se mu snažil vysvětlit důležitost rodiny, Willy ale odmítal po třiceti letech svého otce navštívit. Když mu Karlík slíbil, že půjde s ním, Willy souhlasil. Vyhledali tedy dům jeho otce, kde se Willy představil jako pacient. Karlík měl zatím čas, porozhlédnout se po domě Willyho otce. Uviděl, že jeho otec si všechny cukrářské úspěchy, o kterých se psalo v novinách, vystřihoval, a rámoval na zeď. Na svého syna nezanevřel, spíš naopak. Chyběl mu. Mezitím otec pozná díky chrupu svého syna. Oba jsou dojati, a obejmou se. Po usmíření s otcem Willy zopakoval Karlíkovi jeho nabídku, stát se dědicem továrny. Chlapec přijímá s podmínkou, že si s sebou do továrny bude moci vzít svou rodinu. Willy nyní nadšeně přikyvuje, a později se stává cenným přítelem rodiny Karlíka. Film končí scénou, kde Willy šťastně večeří s Karlíkovo rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Willy Wonka...Johny Deep  Wilbur Wonka...Christopher Lee  Karlík Bucket...Freddie Highmore  Karlíkova maminka...Helena Bonham Carter  Karlíkův otec...Noah Taylor  Děda Pepa...David Kelly  Děda Jiří...David Morris  Babička Jiřinka...Lizz Smith  Babička Pepička...Eileen Essell", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlík a továrna na čokoládu (anglicky \"Charlie and the Chocolate Factory\") je americký film z roku 2005, natočený podle stejnojmenné knihy britského autora Roalda Dahla režisérem Timem Burtonem. V hlavních rolích účinkují Johnny Depp jako Willy Wonka, Freddie Highmore jako Karlík Bucket a AnnaSophia Robb jako Fialka Garderóbová. Hudbu složil Danny Elfman.", "tgt_summary": "Charlie and the Chocolate Factory is a 2005 musical fantasy film directed by Tim Burton and written by John August, based on the 1964 British novel of the same name by Roald Dahl. The film stars Johnny Depp as Willy Wonka and Freddie Highmore as Charlie Bucket, alongside David Kelly, Helena Bonham Carter, Noah Taylor, Missi Pyle, James Fox, Deep Roy, and Christopher Lee. The storyline follows Charlie as he wins a contest along with four other children and is led by Wonka on a tour of his chocolate factory.", "id": 2475092}
{"src_title": "Jsi můj život", "tgt_title": "You Are the One (Argentine TV series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Boxerka Esperanza Muñozová, zvaná Monita (ze španělského „mona“ = opice), je ve svém sportu úspěšná zápasnice, která touží získat titul argentinské šampionky a následně boxovat ve velkém zápasu v Las Vegas o titul mistryně světa. Trénuje ji její přítel Enrique, přezdívaný Quique, s nímž a jeho matkou žije v nájemním domě typu conventillo v La Boce, chudé čtvrti Buenos Aires. S Quiquem, jenž se také věnuje zápasu ve volném stylu, se zná od dětství, jeho máma navíc Monitu prakticky vychovala. Dívka totiž svého otce nikdy nepoznala a její matka ji opustila, když jí bylo osm let. Jako boxerka patří mezi nejlepší v Argentině, ovšem nyní má zraněnou ruku a od sportu si musí nedobrovolně odpočinout. Kimberly, jedna z jejích kamarádek z „baráku“, jí dá tip na práci v investiční firmě Quesada Group (v originále \"Grupo Quesada\"), kde je sama zaměstnaná jako uklízečka. Monita se stane osobní asistentkou prezidenta firmy, bývalého šampiona formule 1 Martína Quesady a již na úplném začátku mezi nimi přeskočí jiskra. Šéf podniku je ovšem zasnoubený, navíc se chystá adoptovat tři sourozence z útulku, kterému jako dobrodinec pomáhá. Ve firmě získá Monita nové přátele, s nimiž může kdykoliv počítat, ale i podlé protivníky, kteří plánují převzít společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "O druhé telenovele, v níž by byli ústřední dvojicí Natalia Oreiro a Facundo Arana, populární pár z \"Divokého anděla\", se objevily zprávy v polovině roku 2005. Oba herci se stali během \"Divokého anděla\" přáteli a byli si vědomi vzájemné chemie mezi sebou na obrazovce, společná pracovní příležitost však nastala až po osmi letech od této telenovely. Autorem námětu pro nový seriál, jenž měl pojednávat o dvou policistech, kteří se do sebe zamilují, byl programový ředitel stanice Canal 13 Adrián Suar, Oreiro však návrh odmítla. V dalších měsících ale Suár dosáhl s oběma dohody díky jinému příběhu. Samotnou Oreiro přemlouval asi půl roku, herečku mu nakonec pomohl přesvědčit sám Arana. Nový komediální seriál se měl věnovat bohatému podnikateli (Arana), který se zamiluje do chudé dívky (Oreiro), jež působí v boxu. V září 2005 ohlásil Arana svůj konec v divadelní inscenaci \"Visitando al señor Green\", v níž právě vystupoval, a začal se pod dohledem profesionálního automobilového pilota Alberta Di Giorgii učit řídit auto na závodním okruhu. Oreiro, která kvůli seriálu odložila tři zasmluvněné filmy, v nichž měla hrát, a přerušila i přípravu svého čtvrtého hudebního alba, se na roli začala připravovat boxerskými tréninky, které vedla boxerka Marcela Acuña. Zároveň kvůli fyzické náročnosti přípravy dočasně přerušila svoji vegetariánskou dietu.  Produkci zajišťovala pro Canal 13 společnost Pol-ka Producciones, kterou v 90. letech 20. století založil Adrián Suar. Natáčení seriálu \"Jsi můj život\" bylo zahájeno začátkem prosince 2005. Seriál byl filmován v ateliérem Pol-ky v buenosaireské čtvrti Chacarita, využívány byly i lokace v okolí. V polovině května 2006 natáčela ústřední dvojice protagonistů let letadlem Piper PA-38 Tomahawk, který pilotoval sám Arana a vedle nějž seděla v kokpitu i Oreiro. Filmování scény, ukončené nouzovým přistáním, zabralo deset hodin ve vzduchu, produkční tým čítal 50 lidí a bylo potřeba čtyř profesionálních pilotů, pěti odborníků na speciální efekty, jednoho vrtulníku se statickou kamerou a dvou dalších letadel, které natáčely doplňkové záběry. V polovině června odletěli Oreiro a Arana s částí štábu do Německa, kde pořídili záběry v Bingenu a především v Gelsenkirchenu. Tam dvojice protagonistů navštívila zápas Argentina – Srbsko a Černá Hora hraný v rámci Mistrovství světa ve fotbale 2006. Natočený materiál byl zařazen jako součást dílů, odvysílaných jen o několik dní později. Koncem července toho roku produkce také využila argentinské zimní středisko Las Leñas v Andách. Natáčení seriálu bylo ukončeno o Vánocích 2006.  V seriálu se objevilo také několik známých osobností, které ztvárnily samy sebe. V cameo rolích se tak představili zpěváci Julieta Venegas, Ricky Martin a Chayanne, samu sebe si zahrála i boxerka Marcela Acuña (zvaná Tygřice, \"La Tigresa\"), jinak boxerská trenérka Natalie Oreiro pro tento pořad. „Tygřice“ v závěrečných dílech absolvovala s Monitou důležitý zápas.  Jako titulní znělka posloužila píseň „Corazón valiente“ od argentinské zpěvačky Gildy, kterou Natalia Oreiro, jež se věnuje i hudební kariéře, sama producentům navrhla a nazpívala její cover verzi. Brala ji jako poctu k 10. výročí smrti zpěvačky, která v roce 1996 zemřela při autonehodě. V seriálu byly použity i písně dalších interpretů, například písně „Tu nombre“ od Cotiho a Juliety Venegas či „Ni una palabra“ od Pauliny Rubio. Pro hlavní milostný motiv protagonistů byla použita píseň „Ojos de cielo“ od španělské skupiny El Sueño de Morfeo.", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "České znění vyrobila v roce 2007 Brněnská soukromá televize pro společnost FTV Prima pod režijním vedením Luboše Ondráčka a Jiřího Kubíka. Překlad byl dílem větší skupiny překladatelů. Natalii Oreiro potřetí, po \"Divokém andělovi\" a \"Kachoře\", nadabovala Ivana Andrlová.", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání.", "content": "Původně plánovaná premiéra úvodního dílu měla proběhnout 9. ledna 2006, po Novém roce však posunuta o týden. První díl tak byl na obrazovkách stanice Canal 13 uveden 16. ledna 2006, seriál byl poté vysílán ve všední dny po 21. hodině. Závěrečná, téměř hodinová epizoda byla krátce před svým uvedením z rozhodnutí televize rozdělena na dva kratší díly, z nichž ten druhý odvysílán 9. ledna 2007. S touto úpravou tak celkem vzniklo 231 dílů, v mezinárodním vysílání je však finále seriálu vysíláno ve spojené podobě, tedy s 230 díly.  V Česku byl seriál premiérově vysílán na TV Prima od 9. března 2007 do 8. února 2008. Uváděn byl v pracovní dny v ranním a dopoledním čase, před 9. nebo 10. hodinou. Jednalo se o vůbec poslední latinskoamerickou telenovelu, která na Primě byla uvedena; vysílání tohoto žánru bylo na kanálech skupiny Prima obnoveno až po několikaleté přestávce na stanici Prima Love. České vysílání v neatraktivním ranním čase patrně souviselo s opatrností programových pracovníků, kteří tak reagovali na nízkou sledovanost předchozích telenovel na Primě. Nepomohla ani skutečnost, že seriál \"Jsi můj život\" byl ve světě populární a že se v něm jako protagonisti objevují Natalia Oreiro a Facundo Arana z \"Divokého anděla\", druhé nejsledovanější telenovely v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Seriál \"Jsi můj život\" se v Argentině stal divácky velmi úspěšným, už úvodní díl byl nejsledovanějším pořadem dne, neboť překonal i reprízu populárního sitcomu \"Casados con hijos\", místní adaptace amerického seriálu \"Ženatý se závazky\". Po jednom měsíci vysílání měl průměrnou sledovanost asi 2,5 milionu diváků, a také v dalších týdnech obvykle býval na první příčce žebříčků sledovanosti, takže se \"Jsi můj život\" stal celkově nejsledovanějším seriálem v Argentině roku 2006. Průměrná sledovanost jednoho dílu byla kolem tří milionů diváků. Seriál byl nominován na pět cen Clarín 2006, z nich tři proměnil ve vítězství. V roce 2006 získal pořad z jedenácti nominací v sedmi kategoriích celkem čtyři ceny Martína Fierra (pro nejlepší komediální seriál, nejlepšího herce v hlavní roli komediálního seriálu (Arana), nejlepší herečku v hlavní roli komediálního seriálu (Oreiro) a nejlepšího herce ve vedlejší roli komediálního seriálu (Belloso)) a za rok 2007 byl nominován ve třech kategoriích na další čtyři ceny Martína Fierra.  Kritika hodnotila seriál dobře, povšimla si také podobnosti s \"Divokým andělem\", kdy byl v obou případech vztah hlavních hrdinů vystavěn obdobným způsobem. On (Arana) je bohatý a úspěšný, ona (Oreiro) chudá, impulzivní a dobromyslná. Rozdíl však panuje v žánru; zatímco \"Divoký anděl\" je melodramatická telenovela, \"Jsi můj život\" je komediální seriál, který se netočí zcela pouze kolem romance dvou protagonistů. Téma nepravděpodobné lásky je zde vyváženo množstvím absurdity, situačního humoru, kýčovitými předěly a karikaturami postav. Dle deníku \"Clarín\" se vedle ústřední dvojice vyvinula díky scenáristům řada dalších romantických vztahů jiných postav, které měly na centrálním příběhu relativní autonomii, přičemž každý z nich disponoval specifickým přístupem. Chváleny byly, kromě protagonistů, také výkony jiných herců, například Carly Peterson, Fabiany Garcíi Lago či Marcela Mazzarella. I když se nejednalo o klasickou telenovelu, některé epizody mohou být podle deníku \"La Nación\" srovnávány s díly uznávaných autorů telenovelového žánru, jako jsou Abel Santa Cruz, Alberto Migré či Delia Fiallo. V březnu 2007 byl seriál prodán již do 52 zemí Ameriky, Evropy i Asie. Populárním se seriál stal například v Polsku.  Díky úspěchu seriálu \"Jsi můj život\" vznikly, jak je v žánru telenovel zvykem, také jeho remaky. Jako první byla natočena mexická adaptace \"Un gancho al corazón\" (2007–2008). V letech 2007 a 2008 vznikla také portugalská verze \"Deixa-me Amar\", kterou v letech 2010–2011 následovala další evropská varianta: polský seriál \"Prosto w serce\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jsi můj život (ve španělském originále Sos mi vida) je argentinský televizní seriál, komediální telenovela. Premiérově byl vysílán v letech 2006–2007 na stanici Canal 13, natočeno bylo 231 dílů. Ústřední dvojici ztvárnili Natalia Oreiro a Facundo Arana, pro něž to byla po \"Divokém andělovi\" (1998–1999) druhá společná práce. Seriál byl natáčen v Buenos Aires a okolí, některé díly ale byly filmovány také v Německu.", "tgt_summary": "You Are the One (, lit.: \"You Are My Life\") is a 2006 Argentine romantic comedy television series, directed by Rodolfo Antúnez and Jorge Bechara and broadcast by El Trece between 16 January 2006, and 9 January 2007. It is the second telenovela starring Facundo Arana and Natalia Oreiro as lead actors. The production included many location shootings, even during the 2006 FIFA World Cup in Germany, and many guest stars.", "id": 85051}
{"src_title": "Bielefeld", "tgt_title": "Bielefeld", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Spenge, Enger, Herford, Bad Salzuflen, Leopoldshöhe, Oerlinghausen, Schloß Holte-Stukenbrock, Verl, Gütersloh, Steinhagen, Halle (Westfalen) a Werther (Westfalen).  Město leží na rozvodí mezi Vezerou a Emží. Dvě hlavní dálnice A2, A33 se protínají v jihovýchodní části města. Hlavní železniční nádraží je součástí vysokorychlostního systému ICE.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bielefeld byl v historii součástí:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní památky.", "content": "\"Sparrenburg\" je největším orientačním bodem. Byl postaven v letech 1240-1250 hrabětem Ludwigem von Ravensberg. 37 m vysoká věž a katakomby jsou veřejně přístupné.  Stará radnice \"(Altes Rathaus)\" byla postavena v roce 1904 a stále slouží své funkci (kancelář starosty). Její fasáda má různé prvky, nejvíce gotických a renesančních. Většina městské správy sídlí v přilehlé Nové radnici \"(Neues Rathaus)\".  Městské divadlo \"(Stadttheater)\" je součástí stejného komplexu jako Stará radnice, rovněž z roku 1904. Je pozoruhodné svou secesní fasádou. Je zde Bielefeldská opera. Další divadlo \"(Theater am Alten Markt)\" sídlí na \"Alter Markt)\".  Nejstarším městským kostelem je sv. Mikuláš \"(Altstadter Nicolaikirche)\". Je to gotický kostel s věží 81,5 metrů. Byl založen v roce 1236, za 2. sv. války poškozen. Třikrát denně z tohoto kostela zní zvonkohra. Nejcennějším pokladem tohoto kostela je vyřezávaný oltář z Antverp, zdobený 250 postavami. Malé muzeum ilustruje historii kostela až do druhé světové války.  Největším kostelem je \"Neustadter Marienkirche\", gotická stavba z roku 1293, dokončená 1512. Je 78 metrů vysoká a má délku 52 metrů. Cenný je křídlový oltář s 13 obrazy. Historicky vzato je tato stavba nejcennější. V něm započala reformace v Bielefeldu v roce 1533. Barokní věže byly zničeny za druhé světové války a později nahrazeny dvěma neobvykle tvarovanými zakončeními věží.  Vyhlídková věž \"Hunenburg\" - 164 metrů. Je vysílací věží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bielefeld je město v německém spolkovém státu Severní Porýní-Vestfálsko. V současnosti zde žije 325 846 obyvatel. Historické centrum se rozkládá severně od Teutoburského lesa. Moderní čtvrtě jsou ale i na opačné straně v kopcích. V Bielefeldu sídlí významný počet mezinárodně působících firem, včetně potravinářské firmy Dr. August Oetker AG. Dále Gildemeister a Schuco. Město má také univerzitu založenou v roce 1969. Mezi jeho prvními profesory byl sociolog Niklas Luhmann. Dále je zde teologický seminář \"Kirchliche Hochschule Bethel\". Proslavený je i fotbalový klub Arminia Bielefeld. Za významnou osobnost města současnosti je považován bývalý německý tenista Hendrik Dreekmann (nar. 1975).", "tgt_summary": "Bielefeld () is a city in the Ostwestfalen-Lippe Region in the north-east of North Rhine-Westphalia, Germany. With a population of 341,730, it is also the most populous city in the administrative region (\"Regierungsbezirk\") of Detmold and the 18th largest city in Germany.", "id": 1061915}
{"src_title": "Iravádí", "tgt_title": "Irrawaddy River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice Iravádí pramení ve východních výběžcích Himálaje, od soutoku zdrojnic teče Iravádí převážně na jih. Na horním toku řeka i její přítoky tečou v hlubokých úžlabinách, uprostřed džungle a v jejich korytech je mnoho slapů. Pod městem Myitkyina se dolina \"Iravádí\" rozšiřuje a koryto dosahuje šířky až 800 m. Poté řeka protíná západní část Šanské vysočiny, přičemž postupně vytváří tři soutěsky, ve kterých šířka koryta dosahuje 50 až 100 m. Místy se vyskytují zpětné proudy obávané pro lodní dopravu. Na středním a dolním toku pak protéká řeka rozsáhlou Iravádskou rovinou, ve které vytváří širokou terasovitou dolinu. Ve vzdálenosti 300 km od ústí začíná plochá, silně bažinatá delta porostlá džunglí. Rozloha delty činí 30 000 (podle některých pramenů 48 000 km2). Podél břehů Andamanského moře, od kterého ji odděluje pás písečných dun, se táhne v délce 240 km. Delta je tvořena mnoha rameny a průtoky, z nichž po dvou největších (Rangúnské, Patheinské) je možná vodní doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Významné přítoky.", "content": "Čjintwin - největší přítok, z pravé strany", "section_level": 2}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Řeka je charakteristická svým monzunovým režimem. Vzestup hladiny způsobený monzunovými dešti začíná v dubnu a pokračuje do srpna až září. Poté voda opadá. Rozsah kolísání úrovně hladiny představuje 8 až 11 m a šířka řeky se zvětšuje na čtyř- až pětinásobek. Na středním toku u města Mandalaj se tak mění od 2 do 10 km. Na dolním toku se projevují vysoké přílivy, které u Rangúnu dosahují 4 až 4,5 m. Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí 13 000 až 14 000 m3/s a při zvlášť silných deštích může maximální dosáhnout až 40 000 m3/s a někdy i více. Nezřídka dochází ke katastrofálním povodním. Voda je kalná. Roční objem nánosů představuje přibližně 250 Mt, díky čemuž se každý rok delta rozšiřuje do moře o 40 až 50 m.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná celoročně v délce 1100 km od ústí, v létě až 1400 km do města Bamo a malé lodě se mohou dostat až do Myitkyiny (1600 km). Na středním a dolním toku se voda \"Iravádí\" i jejich přítoků využívá na zavlažování a na horním toku na plavení dřeva. Vodní energie skrývá řeka mnoho, ale ta není téměř využita. Na řece leží města Mandalaj, Pyay, Henzada a v deltě bývalé hlavní město Myanmaru Rangún.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátkem května roku 2008 byla delta Iravádí zasažena ničivým cyklónem Nargis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iravádí ( [ei: ra wa. ti mrac] - ze staroindického Airávatí, Érávatí, ) je největší řeka v Myanmaru s prameny v Číně (Tibetská autonomní oblast, Jün-nan). Je dlouhá 2150 km. Povodí má rozlohu 430 000 km2 (podle některých pramenů 415 000 km2). Ústí do Andamanského moře.", "tgt_summary": "The Irrawaddy or, officially, Ayeyarwady River (,, also spelt Ayeyarwaddy, eventually from Indic \"revatī\" \"abounding in riches\") is a river that flows from north to south through Burma. It is the country's largest river and most important commercial waterway. Originating from the confluence of the N'mai and Mali rivers, it flows relatively straight North-South before emptying through the Irrawaddy Delta in the Ayeyarwady Region into the Andaman Sea. Its drainage basin of about covers a large part of Burma. After Rudyard Kipling's poem, it is sometimes referred to as 'The Road to Mandalay'.", "id": 718418}
{"src_title": "Anna Stuartovna", "tgt_title": "Anne, Queen of Great Britain", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Anna se narodila 6. února 1665 v St James's Palace jako druhá dcera Jakuba, vévody z Yorku (později Jakuba II.), a jeho první manželky Anny Hydeové. Jejím strýcem byl Karel II. a její starší sestrou Marie (později Marie II. Stuartovna). Anna strávila delší dobu až do roku 1670 ve Francii, kde si léčila oční infekci. Okolo roku 1673 se seznámila se Sarah Jenningsovou, která se stala její blízkou přítelkyní a rádkyní. Sarah se později vdala za Johna Churchilla, který se stal Anniným nejdůležitějším generálem.  Roku 1673 vešla ve známost konverze jejího otce Jakuba ke katolictví. Na příkaz Karla II. byly Anna a její sestra Marie vyučovány v duchu přísného protestantismu. 28. července 1683 se Anna provdala za protestantského dánského prince Jiřího, syna dánského krále Frederika III.", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o nástupnictví.", "content": "Jinak šťastné manželství Jiřího a Anny bylo poznamenáno problémy s následníky. Do roku 1700 prodělala Anna nejméně osmnáct těhotenství. Třináctkrát potratila nebo se dítě narodilo mrtvé, čtyři další děti se nedožily věku dvou let. Jejich jediná naděje, syn Vilém (* 24. července 1689) zemřel 29. července 1700 několik dní po svých jedenáctých narozeninách na neštovice; při následné obdukci bylo navíc zjištěno, že chlapec trpěl hydrocefalií. Tak velká úmrtnost potomstva je - ostatně jako u mnoha dalších příslušníků královských rodů a šlechty - i v tomto případě dostatečně silnou indicií pro domněnku, že princ Jiří trpěl syfilidou.  Princezna Anna tak byla jediným právoplatným nástupcem na trůn podle Bill of Rights. Pokud by zemřela, otevřela by se pro jejího mladšího nevlastního bratra Jakuba Františka, syna sesazeného krále Jakuba II. z jeho druhého manželství s Marií z Modeny, možnost nárokovat si trůn.  Parlament v obavě před touto možností vydal zákon Act of Settlement 1701, který určoval jako další nástupce po Anně Žofii z Hannoverské dynastie a její protestantské potomky. Vilém III. zemřel 8. března 1702 a Anna byla 23. dubna korunována královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Téměř ihned po nástupu na trůn se Anna zapojila do války o španělské dědictví. Tato válka pokračovala až téměř do konce jejího panování. Anna po svém nástupu jmenovala svého manžela admirálem královského loďstva a vrchním velitelem armády se stal lord Marlborough.  Po vydání zákona o následnictví roku 1701 zahájila jednání se skotským parlamentem a zemskými stavy, které chtěly zachovat nástupnické právo na trůn pro Stuartovce. Reakcí skotských představitelů na zákon o následnictví bylo vydání zákona (\"Act of Security\"), který uváděl, že pokud Anna zemře bez potomků, její následník bude zemskými stavy vybrán z příslušníků stuartovské dynastie. Královský souhlas byl tomuto zákonu udělen poté, co Skotové hrozili stažením svých vojáků z Evropy a odmítli zavést nové daně.  Na oplátku anglický parlament vydal zákon (\"Alien Act 1705\"), který uvalil na skotské poddané ekonomické sankce a prohlásil Skoty nepřáteli (a tím postavil mimo zákon právo vlastnit majetek v Anglii), pokud Skotové nezruší Act of Security, nebo pokud nedojde k sjednocení Skotska s Anglií. Skotské zemské stavy nakonec zvolily sjednocení a byla jmenována komise, která měla dojednat podrobnosti sjednocení obou zemí. Komise vypracovala pravidla sjednocení, která byla přijata skotským parlamentem 16. ledna 1707 a anglickým parlamentem 6. března 1707. Podle těchto zákonů se Anglie a Skotsko staly od 1. května 1707 jedním sjednoceným královstvím nazývaným Království Velké Británie.  Její vláda byla poznamenána vznikem dvou politických stran. Anna preferovala torye vedené Sidneym Godolphinem, ti také tvořili její první kabinet. Vzhledem k tomu, že podporovali válku o španělské dědictví, stávali se později vlivnějšími whigové. Po vítězství v bitvě u Blenheimu se stal vlivným lord Marlborough, který fakticky vládl se svými dvěma zástupci.  Annin manžel Jiří zemřel v říjnu 1708. Whigové využili královnina stavu a vytvořili vládu, vedenou lordem Godolphinem, ve které měli převažující zastoupení. Anna si přesto uchovala vliv, protože trvala na tom, že úřad admirála královského loďstva bude zastávat ona sama. Politický tlak ji ale přinutil, aby v listopadu jmenovala admirálem člověka navrženého whigy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Anna zemřela 1. srpna 1714 na dnu a byla pohřbena ve Westminsterském opatství. Britským panovníkem se stal Jiří, syn Žofie Hannoverské (Žofiina matka Alžběta Stuartovna a Annin dědeček Karel I. Stuart byli sourozenci, děti krále Jakuba I. Stuarta), jež zemřela krátce před Anninou smrtí.  Období vlády královny Anny se vyznačovalo zvyšováním vlivu ministrů a poklesem moci panovníka. Roku 1708 se Anna stala posledním britským panovníkem, který vetoval zákon parlamentu.  Annino jméno je spojeno s prvním světovým zákonem (vydán roku 1709) věnovaným autorskému právu. Podle něj výhradní práva k dílu náleží autorům, nikoli tiskařům, jak tomu bylo doposud.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Stuartovna (6. únor 1665 – 1. srpen 1714) byla královnou Anglie, Skotska a Irska. Stala se nástupkyní svého švagra Viléma III. Parlament prohlásil útěk jejího katolického otce Jakuba II. ze země v důsledku slavné revoluce za abdikaci na trůn. Její švagr a sestra Marie se poté stali společnými vládci země. Po smrti Marie vládl Vilém samostatně až do své smrti roku 1702.", "tgt_summary": "Anne (6 February 1665 – 1 August 1714) was Queen of England, Scotland and Ireland between 8 March 1702 and 1 May 1707. On 1 May 1707, under the Acts of Union, the kingdoms of England and Scotland united as a single sovereign state known as Great Britain. She continued to reign as Queen of Great Britain and Ireland until her death in 1714.", "id": 2439331}
{"src_title": "Jindřich V. Sálský", "tgt_title": "Henry V, Holy Roman Emperor", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich byl korunován už v roce 1098, roku 1104 se postavil proti otci, zajal jej a donutil vzdát se trůnu. Dalšímu boji mezi otcem a synem zabránila Jindřichova smrt v roce 1106. Roku 1106 se tak stal Jindřich V. římským králem, avšak císařskou korunu získal až roku 1111. Nejprve však Jindřich V. Sálský se svým vojskem, v jehož čele stál Jindřich Haupt (Heinricus Caput / Heinrich Haupt), dne 12. února 1111 zajal papeže a přítomné kardinály a biskupy, aby je 2 měsíce držel v zajetí, dokud papež nesvolil ke korunovaci Jindřicha V. Sálského za císaře Svaté říše římské.  Roku 1109 podnikl pod záminkou ochrany práv aspiranta na polský knížecí stolec Zbyhněva, bratra Boleslava III. Křivoústého, výpravu do Polska, ale byl poražen v bitvě na Psích polích u Hlohova. V lednu 1110 na setkání v Rokycanech potvrdil vládu českého knížete Vladislava I.  Nejprve, stejně jako otec, prosazoval protipapežskou politiku. Nakonec však s církví v roce 1122 uzavřel tzv. \"konkordát wormský\" – důležitý mezník, oficiálně zakončující boje o investituru. V této smlouvě se Jindřich V. a papež Kalixtus II. dohodli na kompromisu ohledně práva ustanovovat církevní hodnostáře. Ty nadále vybíral papež, ale jen za přítomnosti císaře. Papež pak zvolenému hodnostáři předal prsten (symbol církevní moci) a císař předával žezlo (symbol moci světské). Ani tato dohoda ale neznamenala konec sporům mezi papeži a císaři.", "section_level": 1}, {"title": "Konec Sálské dynastie.", "content": "Jindřich V. se v roce 1114 v Mohuči oženil s Matyldou Anglickou, ale zemřel bez potomků a to znamenalo i konec vládnoucí dynastie. Srdce a vnitřnosti panovníka byly pochovány v katedrále sv. Martina v Utrechtu a zbytek pozůstatků ve Špýru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich V. (8. ledna 1086 – 23. května 1125) byl synem Jindřicha IV. a císařem Svaté říše římské. Patřil k Sálské dynastii (označované též jako dynastie Jindřichovců).", "tgt_summary": "Henry V (, born in 1081 or 1086 (probably on 11 August), died 23 May 1125 in Utrecht) was King of Germany (from 1099 to 1125) and Holy Roman Emperor (from 1111 to 1125), as the fourth and last ruler of the Salian dynasty. He was made co-ruler by his father, Henry IV, in 1098.", "id": 2215872}
{"src_title": "Strašilky", "tgt_title": "Phasmatodea", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytují se ve všech tropických a subtropických oblastech, převážně ve vlhčích lesních biomech. Nejvíce druhů žije v jihovýchodní Asii a Malajsii (Indomalajská oblast). Některé druhy osídlily i teplejší části mírného pásu, hlavně na jižní polokouli. Například některé druhy, zavlečené z Nového Zélandu, dokáží přežívat v jihozápadní Anglii. V Evropě jsou původní druhy pakobylek \"Bacillus rossius\" a \"Clonopsis gallica\", které žijí ve Středozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Většina strašilek je větších než 5 cm, ale najdou se i druhy, které dorůstají až do velikostí větších než 25 cm, výjimečně i přes 60 cm (\"Phryganistria chinensis\"). Mnoho druhů strašilek ztratilo schopnost létat, jejich křídla jsou zkrácená či zcela zakrnělá. Většinou mohou létat samci a samice nikoliv, ale u některých druhů nelétají obě pohlaví. Naproti tomu existují i druhy s letuschopnými samicemi. Strašilky jsou morfologicky velmi variabilní. Dají se rozdělit do tří typů: typ hůlkovitý nebo větévkovitý, často neobyčejně úzký, štíhlý a dlouhonohý - tyto typy označujeme obecně jako pakobylky, druhý typ je kratší a robustnější, přičemž tělo je pokryto trny nebo jinými výrůstky, někdy i neobvykle velikými a mohutnými, tyto typy se označují jako strašilky v užším slova smyslu, třetí typ připomíná jak zbarvením, tak i tvarem list, přičemž celek je neobyčejně mimetický — takové druhy obecně označujeme jako lupenitky. České označení \"lupenitky\" se kryje s taxonomickým, tedy označuje přesně danou čeleď Phylliidae, respektive podčeleď Phylliinae (podle použitého systému). Naproti tomu označení \"pakobylka\" a \"strašilka\" (v užším smyslu) se vůbec nekryje s taxonomickým systémem, ale popisuje pouze vzhled (navíc názor na to, co je ještě strašilka a co už pakobylka se může subjektivně různit).", "section_level": 1}, {"title": "Ochranné mechanismy.", "content": "Prvotním ochranným mechanismem strašilek je jejich kryptické zbarvení a tvar těla, díky kterému splývají s prostředím, v němž žijí. Tento efekt často ještě umocňují svým chováním. Většina druhů pakobylek (vypadají jako větvičky) přikládá přední nohy k sobě natažené v ose těla, čímž opticky prodlouží \"větvičku\", za kterou se vydávají. Mnoho druhů strašilek se při pohybu pohupuje a napodobuje tak větvičku nebo list ve větru. Čerstvě vylíhlé nymfy některých druhů (například \"Extatosoma tiaratum\") se podobají vzhledem i způsobem chůze mravencům, starší nymfy i dospělci této strašilky připomínají zase štíry (svým zvednutým zatočeným zadečkem). Obojí může mít efekt na odrazení nepřátel. Když už přece jen dojde k napadení, strašilky mají v záloze další mechanismy. Nejjednodušší je prostě spadnout z větve dolů, nebo, v případě okřídlených druhů, odletět. Mnoho okřídlených druhů může ještě před startem odhalit pestrou kresbu na druhém páru křídel, čímž predátora poleká (\"Necroscia annulipes\"). Zajímavou zbraní strašilek je takzvané kousání zadníma nohama. Dělají to například strašilky \"Heteropteryx dilata\", \"Extatosoma tiaratum\" nebo rod \"Eurycantha\". Tyto strašilky mají zadní nohy porostlé trny a při napadení se nepřítele snaží sevřít mezi stehno a holeň. Samci druhů \"Eurycantha calcarata\" nebo \"Eurycantha horrida\" mohou tímto způsobem dokonce poranit prst člověka až do krve. Některé druhy strašilek mohou zase vypouštět páchnoucí sekret nebo jej dokonce vystřikovat na nepřítele (\"Peruphasma schultei\", \"Pseudophasma spp\"....).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Mnoho druhů strašilek je schopno nepohlavního rozmnožování, takzvané partenogeneze. V partenogenetické populaci se nevyskytují samci; samice jen kladou neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou zase jen samice. U některých druhů se samci téměř nevyskytují, některé druhy vytvářejí partenogenetické i normální bisexuální populace (například v závislosti na klimatu) a některé druhy jsou vždy bisexuální. Oplozené samice většinou snášejí více vajíček a i líhnivost bývá o něco vyšší.  Vajíčka strašilek připomínají semínka rostlin. Na svrchním pólu vajíčka se nachází víčko (operculum), kterým se později líhne nymfa. Samice je nejčastěji jednoduše pouštějí na zem, některé druhy (\"Extatosoma tiaratum\") je vystřelují do větší vzdálenosti. Jiné druhy vajíčka kladou do různých štěrbin nebo do půdy, některé druhy je nalepují na rostliny.  Nymfy strašilek se do dospělosti svlékají většinou šestkrát, samci někdy pětkrát. U některých druhů je počet svlékání větší či menší, ale opět platí, že samci mají o jedno svlékání méně a dospívají tedy dříve. Před svlékáním se strašilky snaží nalézt vhodné místo, kde se zavěsí hlavou dolů a mají pod sebou dost prostoru. Většinou je zapotřebí vzdušná vlhkost, jinak nymfa zůstane uvězněna ve staré kutikule a zahyne, v lepším případě přijde o jednu nebo více končetin. Strašilky však mají velkou regenerační schopnost a během tří svlékání jsou schopny nahradit ztracenou nohu či tykadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Chov strašilek není příliš náročný. Je třeba jen zajistit správnou velikost a typ insektária, optimální vlhkosti a teploty a samozřejmě pravidelný přísun čerstvé potravy vhodného druhu. V přírodě se strašilky živí různými tropickými rostlinami, pro nás těžko dostupnými. Většina druhů přijímá ochotně některé naše rostliny. Nejčastěji se používá ostružiník, protože některé jeho druhy mají listí i přes zimu. Kromě něj lze krmit i jinými rostlinami čeledi růžovitých (maliník, růže, jahodník, hloh) a třeba i břečťanem, lískou, dubem, bukem, břízou, lípou a podobně. Některé druhy přijímají jako náhradní potravu pouze kapradiny (\"Oreophoetes peruana\"), jiné například rododendron (\"Asceles sp\". “Ban Salok”). Existují samozřejmě i druhy (monofágní), které nežerou nic jiného než svou původní rostlinu a ty tedy můžeme jen těžko chovat.  Některé často chované druhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Strašilky (Phasmatodea) jsou řád tropického hmyzu bizarního zjevu. Mohou vypadat jako větvička, list nebo třeba kus kůry a dokonale tak splývat s prostředím. Jedná se o výlučně býložravý hmyz", "tgt_summary": "The Phasmatodea (also known as Phasmida, Phasmatoptera or Spectra Latreille 1802) are an order of insects whose members are variously known as stick insects, stick-bugs, walking sticks, or bug sticks. They are generally referred to as phasmatodeans, phasmids, or ghost insects. Phasmids in the family Phylliidae are called leaf insects, leaf-bugs, walking leaves, or bug leaves. The group's name is derived from the Ancient Greek \"\", meaning an apparition or phantom, referring to their resemblance to vegetation while in fact being animals. Their natural camouflage makes them difficult for predators to detect; still, many species have one of several secondary lines of defence in the form of startle displays, spines or toxic secretions. The genus \"Phobaeticus\" includes the world's longest insects.", "id": 38742}
{"src_title": "Septemvri", "tgt_title": "Septemvri", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lokalita byla osídlena již v antických dobách, například severně od dnešního města Septemvri na levém břehu řeky Marice se nacházela důležitá řecká obchodní osada Pistiros. Budoucí Septemvri vzniklo na místě římského sídliště a bulharské osady, která byla zničena ve 14. století nájezdem Turků.  Septemvri se vyvinulo v typické železniční město díky vybudování železniční trati do Cařihradu po roce 1873. Roku 1945 byla odtud vybudována úzkokolejná trať vedoucí na jih do města Dobrinište v blízkém pohoří Rodopy.  Na Septemvri byla obec Saranovo přejmenována v roce 1949 na paměť ozbrojeného Zářijového povstání (bulharsky \"Септемврийско въстание\"), zorganizovaného Bulharskou komunistickou stranou proti vládě Alexandra Cankova v září roku 1923. V roce 1956 byly sloučeny obce Septemvri a Gara Septemvri (\"Гара Септември\", v překladu \"Stanice\" či \"Nádraží Septemvri\"). Status města získalo Septemvri až 7. září 1964 na základě výnosu Prezidia Národního shromáždění Bulharské lidové republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 8 025 stálých obyvatel a je zde trvale hlášeno 8 973 obyvatel. Podle sčítáni 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "V blízkosti města v katastru obce Vetren byly nalezeny čtyři thrácké mohyly. Poblíž stál i řecký emporion Pistiros, který byl zničen ve 4. století př. n. l. nájezdem Keltů a římská stanice. V současné době na místě bývalého emporia probíhají vykopávky bulharské akademie věd a Ústavu pro klasickou archeologii Univerzity Karlovy.  V centru Septemvri se nachází archeologické muzeum profesora Mečislava Domaradzkého, který dlouhá léta vedl vykopávky emporia Pistiros. Zde jsou také shromážděny všechny archeologické nálezy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Septemvri ( \"Септември\", dříve \"Загорово\", \"Саръханбей\", pak \"Сарамбей\" a od roku 1934 do roku 1949 \"Сараньово\") je město v Pazardžické oblasti v Bulharsku, které se nachází na západním konci Hornothrácké nížiny, 19 km západně od města Pazardžik a poblíž řeky Marica. Jde o správní středisko stejnojmenné obštiny a má zhruba 8 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Septemvri (, lit. \"September\") is a town in Pazardzhik Province, Southern Bulgaria, located at the western end of the Upper Thracian Lowland, away to the west from the city of Pazardzhik. It is the administrative centre of homonymous Septemvri Municipality. As of December 2009, the town has a population of 8,422 inhabitants.", "id": 161249}
{"src_title": "Konzervativní judaismus", "tgt_title": "Conservative Judaism", "src_document": [{"title": "Zachariáš Frankl – zakladatel.", "content": "Zrod konzervativního judaismu je spojen se jménem česko-německého rabína Zachariáše Frankla (30. září 1801 – 13. únor 1875). Zachariáš Frankl se snažil o kompromis mezi tehdejším ortodoxním judaismem, který považoval za zkostnatělý a nevhodný pro moderní svět, a reformním judaismem, populárním především v Německu, jehož reformu považoval za příliš radikální. V roce 1845 se s reformním hnutím kvůli jeho postojům rozešel a v r. 1854 se stal hlavou Židovského teologického semináře ve Vratislavi (\"Das Jüdisch-Theologisches Seminar in Breslau\"). Tento seminář se stal prvním moderním vzdělávacím institutem zaměřeným na výuku tradičního judaismu ve spojení s moderním historicko-kritickým přístupem.  Ve svém díle \"Darchej ha-mišna\" („Cesty Mišny“) Frankl specifikoval cíle nového směru: těmi mělo být zachování židovských tradic, šabatu i hebrejštiny jako bohoslužebného jazyka, ale také otevření vývoje halachy modernímu světu a stále těžším podmínkám, se kterým se tradiční pojetí náboženství muselo potýkat. Zároveň propagoval i zapojení vědy a kritického přístupu při studiu Talmudu a dalších rabínských spisů. Svůj směr nazval obecným („katolickým“) nebo též „pozitivně-historickým“ judaismem. Po emigraci řady přívrženců Franklova pojetí před a po druhé světové válce do USA se ujal pod vlivem Solomona Schechtera název „konzervativní“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj ve Spojených státech během 20. století.", "content": "Pod vedením Solomona Schechtera bylo ustanoveno nové centrum konzervativního judaismu v USA. Schechter působil v letech 1902 – 1915 jako prezident \"Jewish theological seminary of America\" v New Yorku. Během tohoto období založil zastřešující organizaci konzervativních synagog v USA \"United synagogues of America\", později rozšířenou na \"United synagogues of Conservative Judaism\" (USCJ).  Po druhé světové válce došlo k velké migraci židů z východní Evropy, kteří se po zkušenosti z holocaustu nechtěli vrátit do svých původních zemí. Nově příchozí pocházeli jak z východní Evropy, která byla tradiční baštou ortodoxního judaismu, tak i západní, kde převládaly spíše reformní tendence. Konzervativní judaismus se ukázal jako přijatelnou alternativou pro ty, kteří se pod dojmem válečných událostí chtěli vzdálit kultuře, ze které vzešli a na druhou stranu se nechtěli zříci zcela judaismu jako takového.", "section_level": 1}, {"title": "Konzervativní judaismus ve světě.", "content": "Nejvíce konzervativních židů žije v USA (cca 1,5 milionu). Konzervativní komunity najdeme v dalších 35 zemích světa, včetně Izraele, Argentiny, Mexika, Velké Británie, Francie, Německa, Maďarska nebo Ruska.  Konzervativní hnutí se na rozdíl od některých reformních nebo ortodoxních směrů od začátku profilovalo jako hnutí podporující sionismus a stát Izrael. Již od konce 50. let hnutí začalo působit v Izraeli, v r. 1979 pak byla ustanovena samostatná izraelská větev konzervativního judaismu, která poprvé použila název \"Masorti\". Hnutí se soustředí na pomoc a výuku judaismu zvláště mezi imigranty ze zemí bývalého SSSR, východní Evropy a Etiopie.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní vzdělávací instituce.", "content": "Kromě Jewish theological seminary v New Yorku existují i další vzdělávací instituce konzervativního judaismu, např. \"Schechter Institute\" (hebrejsky מכון שכטר) nebo \"Conservative Yeshiva\" („Konzervativní ješiva“) v Jeruzalémě.", "section_level": 2}, {"title": "Konzervativní judaismus v Česku.", "content": "V Česku se k hnutí hlásí organizace \"Masorti Česká republika o.s.\", která je součástí celosvětové organizace konzervativních komunit \"Masorti Olami\". Má asi 60 členů. Sídlem organizace je Praha. Rabínem komunity je Ronald Hoffberg z USA. Toto sdružení poskytuje vzdělávací a kulturní programy, jejichž cílem je seznamovat českou židovskou veřejnost s hodnotami a myšlenkami konzervativního judaismu. Nabízí pravidelné přednášky o judaismu, oslavy šabatu a židovských svátků, debaty na různá témata a neformální programy pro mladé členy. O svých aktivitách pravidelně informuje na svých webových stránkách a ve svém týdenním zpravodaji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konzervativní judaismus je vedle ortodoxního a reformního judaismu jedním z hlavních proudů současného judaismu. Tento směr je znám pod hebrejským názvem Masorti (מסורתי, \"tradiční\"). Masorti Olami je celosvětová zastřešující organizace konzervativního judaismu. Konzervativní judaismus vznikl v první polovině 19. století v Evropě. Skutečného rozvoje dosáhl až v USA. Jedná se o kompromis mezi ortodoxním a reformním judaismem.", "tgt_summary": "Conservative Judaism (known as Masorti Judaism outside North America) is a Jewish religious movement that regards the authority of Jewish law and tradition as emanating primarily from the assent of the people and the community through the generations, more than from divine revelation. It therefore views Jewish law, or \"halakha\", as both binding and subject to historical development. The Conservative rabbinate employs modern historical-critical research, rather than only traditional methods and sources, and lends great weight to its constituency when determining its stance on matters of practice. The movement considers its approach as the authentic and most appropriate continuation of \"halakhic\" discourse, maintaining both fealty to received forms and flexibility in their interpretation. It also eschews strict theological definitions, lacking a consensus in matters of faith and allowing great pluralism.", "id": 1489746}
{"src_title": "Smrk (Moravskoslezské Beskydy)", "tgt_title": "Smrk (Moravian-Silesian Beskids)", "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "V kotli Bučacího potoka, v nadmořské výšce cca 800 m se nachází Bučací vodopády, jedny z největších kaskádových vodopádů v této části Karpat. Dva hlavní měří společně asi 10 m, celková výška asi 40 m. Celé široké okolí vodopádů je od roku 2004 přírodní rezervací o rozloze 35 ha přístupnou po turisticky neznačené lesní cestě. Dalšími přírodními rezervacemi v masivu Smrku jsou přírodní rezervace Smrk, Malý Smrk, Studenčany a na jižním okraji přírodní rezervace V Podolánkách. Rezervace vznikly v letech 1996 - 2004 a největší z nich je přírodní rezervace Smrk. Ve většině převládají smrkové lesy s příměsí buků a jedlí, místy jeřáb a javor. Běžnými bylinami jsou bika a třtina chloupkatá, z trvalejších rostlin kapradiny a brusnice borůvky. Navzdory přísné ochraně patří masív Smrku k atraktivním borůvkářským oblastem Beskyd. Vrcholové části hory v minulosti vážně poškodily imise a převládá na nich mrtvý, postupně se obnovující les. Nedaleko vrcholu se nachází mrazový srub.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové pomníky.", "content": "V dobách normalizace vznikly na hřebeni Smrku lidové pomníčky studenta Jana Palacha a zpěváka Johna Lennona: místo setkávání tehdejšího beskydského a podbeskydského disentu. V roce 2004 ke dvěma předešlým přibyl i kamenný pomník věnovaný památce hokejisty a hokejového trenéra Ivana Hlinky. Na Smrku má v místě kde zemřel pamětní desku Josef Bierský.", "section_level": 2}, {"title": "J vrchol.", "content": "Necelý 1 km JJZ od hlavního vrcholu, přímo na červeně značené cestě, se na hřbetnici nachází nízká vyvýšenina, kterou autoři projektu \"Tisícovky Čech, Moravy a Slezska\" pojmenovali Smrk - J vrchol (1248 m, souřadnice ). Na starších mapách II. a III. vojenského mapování se označoval jako Smrk nad Kořenem, resp. Smrk nad Studenčany.", "section_level": 2}, {"title": "Lavina.", "content": "25. ledna 2006 spadla na Smrku lavina a obětí se stal lyžař. Stala se první zaznamenanou lavinou v Beskydech s tragickými následky.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup.", "content": "Na Smrk vede několik značených turistických cest:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk (také \"Velký Smrk\"; německy \"Smrk-Berg\") je po Lysé hoře druhá nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd. Leží mezi obcemi Ostravice a Čeladná, ze kterých je vrchol Smrku přístupný po značených turistických cestách. V jeho masívu najdeme i několik menších vrcholů: Malý Smrk (1174 m - v podstatě druhý vrchol, 1 km VSV od hlavního vrcholu), Smrček a Malý Smrček. V horních částech masívu nejsou žádné horské chaty a hotely. Na nejvyšším bodě je uložena vrcholová kniha.", "tgt_summary": "Smrk is a massif and a mountain in the Moravian-Silesian Beskids range in the Czech Republic. With a height of it is the second highest summit of the range after Lysá hora. Its Northern slope steeply rises from the surrounding lowlands and is separated from the rest of the mountains by the deep Ostravice River (in the East) and Čeladenka (in the West) river valleys; in the South it merges in the lower Zadní hory (i.e. \"Rear mountains\") area.", "id": 1824754}
{"src_title": "Český helsinský výbor", "tgt_title": "Czech Helsinki Committee", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj organizace.", "content": "Československý helsinský výbor byl založen v listopadu roku 1988, aby vedle významných občanských iniciativ Charta 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) sledoval dodržování a porušování lidských práv v tehdejší ČSSR tak, jak byly vyjádřeny Helsinskou dohodou. Mnoho členů se účastnilo i jiných aktivit.  Založila ho – z podnětu zástupců Mezinárodní helsinské federace (IHF, International Helsinki Federation) a Helsinki Watch (dnes Human Rights Watch) – skupina třiceti kriticky myslících a opozičně jednajících občanů (v čele prof. dr. Jiří Hájek), kteří se navzdory hrozbě pronásledování rozhodli vydávat a zveřejňovat svá stanoviska k naprostému nesouladu tehdejšího právního řádu a právní jakož i politické praxe s přijatými mezinárodními principy lidských práv. Navázali tak na mnohaletou soustavnou, obětavou a riskantní práci Charty 77, která se ovšem v té době – kromě porušování lidských a občanských práv – už věnovala mnoha dalším ožehavým tématům života tehdejší československé společnosti. Vydala asi 700 dokumentů – stanovisek.  Členové a členky Čs. HV se soustředili zejména na rozpory řady československých zákonů, např. zákona shromažďovacího a sdružovacího, trestního zákona a dalších právních norem s principy lidských práv, jak byly formulovány v \"Mezinárodním paktu o občanských a politických právech\" a v \"Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech\" (OSN 1966), v paktech, které z podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinki, 1975) formálně přijal a ratifikoval i československý totalitní stát (1976). Ačkoli se tím staly součástí československého právního řádu (publikovány pod č. 120/1976 Sb.), stát závazky z nich vyplývající nehodlal automaticky respektovat.  Podobně jako Charta 77 a VONS, tak i Čs. HV připomínal československým úřadům a představitelům, že je nutné tyto mezinárodní závazky a normy plnit, v jejich duchu a podle jejich litery demokratizovat stávající právní řád, jakož i právní a sociální praxi. Čs. HV poukazoval též na mnohé individuální případy nezákonností, zejména pokud šlo o hrubé jednání s občany protestujícími proti režimu na menších i na velikých, tisícových a později statisícových shromážděních konce 80. let, ale i jiné.", "section_level": 1}, {"title": "ČHV po roce 1989.", "content": "Československý helsinský výbor, jenž se stal záhy po svém založení členem Mezinárodní helsinské federace (IHF se sídlem ve Vídni), uvítal samozřejmě listopadovou něžnou revoluci roku 1989, zhroucení komunistického režimu, a pokračoval ve své obhajobě lidských a občanských práv jak v obecné rovině (monitoring zákonů a novel, příprava nové Ústavy a Listiny základních práv a svobod apod.), tak pokud šlo o případy nespravedlností a nezákonností vůči jednotlivým občanům, či o situaci některých skupin, jako jsou děti, cizinci, uprchlíci, národnostní menšiny, vězni aj. Hned na počátku roku 1990 požádal Čs. HV v Československu o registraci a byl registrován jako mezinárodní nevládní organizace (se statutem obdobným jako mají občanská sdružení). Rozrostla se jeho členská základna, přihlásila se k němu řada dalších občanů, mezi nimi i kvalifikovaní právníci a jiní odborníci.  Když se koncem roku 1992 Československo rozdělilo na dva státy, slovenský a český, rozdělil se i Čs. HV na Slovenský helsinský výbor a Český helsinský výbor. Oba zůstaly členy IHF. Slovenský helsinský výbor později zanikl, a to z finančních důvodů.  Naopak činnost Českého helsinského výboru se záhy velmi rozrůznila, diferencovala. Pokračoval i nadále v monitoringu zákonů i právní a sociální praxe, dále se ČHV zabýval jednotlivými případy porušování lidských a občanských práv, zahájil poradenskou činnost, v jejímž rámci byla založena Poradna pro otázky státního občanství (aktuální v souvislosti s rozdělením ČSFR), též Poradna pro uprchlíky (obě poradny se později osamostatnily), přibyla a rozvinula se informatika o lidských právech, dále i výchova k lidským právům ve školách a v různých profesních skupinách, monitoring dodržování a porušování lidských práv ve věznicích atd. Ve spolupráci s IHF a dalšími evropskými helsinskými výbory se ČHV podílel na některých mezinárodních projektech, zaměřených na vzdělávání aktivistů nevládních organizací, ale i právníků, zejména v některých postsovětských republikách. Vyjadřoval se k mnohým mezinárodním konfliktům, jako byla občanská válka v Jugoslávii, válka v Čečensku aj.  Od roku 1994 vydává výbor každoročně \"Zprávu ČHV o stavu lidských práv v ČR\", čtvrtletní časopis \"Lidská práva\" (původně Zpravodaj Čs.H.V.), v poslední době vychází obojí jen na internetu http://www.helcom.cz. V průběhu let vydal Čs. HV i ČHV řadu monotematicky zaměřených knih a brožur. S publikacemi ČHV i další literaturou k lidským a občanským právům se lze seznámit v Dokumentačním a informačním středisku ČHV.", "section_level": 1}, {"title": "ČHV dnes.", "content": "Hlavní oblasti činnosti, kterými se ČHV v současné době především zabývá:  Neopomíjí ani závažné případy porušování lidských a občanských práv pokud jde o diskriminaci žen, porušování práv seniorů, ochranu práv dětí či rodičů, závažné trestní případy aj.", "section_level": 1}, {"title": "Předsednictví.", "content": "Členský sněm ČHV volí každoročně své předsednictvo, v jehož čele stojí předseda či předsedkyně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Český helsinský výbor (ČHV), plným názvem \"Mezinárodní helsinská federace – Český helsinský výbor\", původně \"Československý helsinský výbor\" (Čs. HV), je nevládní nezisková organizace zaměřená na lidská práva.", "tgt_summary": "The Czech Helsinki Committee is a non-governmental non-profit organization for human rights. It has operated in Czechoslovakia since 1988 and in the Czech Republic since 1993. It was founded as one of the first \"Helsinki\" organizations outside of the USSR, and is the first formalized human rights NGO in the country.", "id": 1831105}
{"src_title": "Eridu", "tgt_title": "Eridu", "src_document": [{"title": "Objev Eridu.", "content": "Město Eridu bylo objeveno pod pahorkem Abú Šahrejn 20 km jižně od Uru, čtyřicet kilometrů od současné Násiríje. První v Eridu kopal Angličan J. E. Taylor roku 1854, po něm Reginald Campbell Thompson až roku 1918. Ten zde nalezl klínopisné tabulky, jež město identifikovaly. V letech 1946 - 1949 zde začali kopat Iráčané. Průzkum vedl Fuad Safar, za pomoci britského poradce Iráckého muzea v Bagdádě Setona Lloyda. Vykopávky potvrdily, že sumerská tradice nelhala a šlo o jedno z nejstarších osídlených míst v jižní Mezopotámii. Průzkum prokázal, jak se tato oblast postupně odsouvala z centra sumerské civilizace. Sumerové obývali město asi do roku 2000 př. n. l., pak ho používali ještě nějaký čas jako pohřebiště. Postupně bylo zaváto písečnými dunami. Samotné Eridu pak bylo opuštěno někdy kolem r. 600 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura eridská (Obeid 1).", "content": "První známé stopy osídlení oblasti Eridu spadají do konce 6. tisíciletí př. n. l. Jih Mezopotámie je osídlen lidmi, kteří přibyli ze severních hor, hlavně z Kurdistánu, zčásti i z Luristánu a Chúzistánu. Jejich přítomnost dokumentuje tzv. kultura eridská podle hlavního naleziště (vrstvy 19. - 16. ve vykopávkách), označovaná také jako kultura Obeid I. Už tehdy stál v Eridu chrám, postavený ze sušených cihel, několikrát přestavovaný. Měl obdélníkový půdorys s vchodem uprostřed užší strany, naproti byla obdélníková apsida, pilastry uprostřed naznačují pro další vývoj typické dělení chrámu na celu a antecelu. Uprostřed stál obětní stůl, v apsidě oltář.  Tato kultura má světlou keramiku s tmavohnědou malbou. Centrální geometrický námět (kříž, maltézský čtverec) je obklopen různými geometrickými motivy - klikaticemi, trojúhelníky a vlnovkami.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura hádží-muhammadská (Obeid 2).", "content": "Eridské vrstvy 14.-12. náleží kultuře hádží-muhammadské. Chrám v Eridu již má větší rozměry, hlavním archeologickým inventářem je keramika.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura obeidská (Obeid 3,4).", "content": "Zhruba o tisíc let mladší (4120 ± 160 př.n.l.) jsou v Eridu nálezy mladochalkolitické, náležející kultuře obeidské. V této době už vznikají v Mezopotámii první skutečná města s chrámy uprostřed.Ve městech se soustřeďuje hlavní hospodářská aktivita. V Eridu (vrstvy 11.-6. ve vykopávkách) byl chrám vybudován ze sušených cihel, byl dlouhý přes 18 m, centrální cela měla rozměry 10 x 6 m. Při užší stěně stál oltář a na konci cely obětní stůl. Vchod byl tentokrát uprostřed delší stěny. Cela byla obklopena menšími místnostmi, vedlo z nich schodiště do poschodí, kde asi byla skladiště a místnosti pro kněžstvo. Chrám v Eridu stál od nejstarších dob na témže místě, před každou přestavbou byl prostor kolem chrámu terasovitě upraven a chrám tak stál na vyvýšeném místě, přístupný po schodišti. Tak vzniká první mezopotamský zikkurat. Město již tehdy mohlo existovat jen na základě umělých závlah a směny s okolními vesnicemi.  Pro obeidskou kulturu jsou typické hlavně hliněné výrobky, proti dřívějšku je keramika hrubší a jednodušší. Vyrábí se masové užitkové zboží se základní výzdobou - klikatkami, půlobloučky, trojúhelníky, zřídka stylizovaným ptákem. Z tvrdé hlíny byly asi vyráběny i hřeby, srpy, sekeromlaty. Kultovní předměty svědčí o říční plavbě a rybolovu. Hlavním produktem Eridu byly datle. Eridu má již rozsáhlý hřbitov (přes 1000 hrobů), kostry v nich leží na zádech.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura urucká.", "content": "Ve druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l. vznikají v Mezopotámii v tzv. predynastickém období první státní útvary. Ačkoliv to není bezpečně prokázané, zřejmě je vytvořili už Sumerové. Hlavními lokalitami urucké kultury jsou Uruk, Eridu, Ur a Nippur. Keramika je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, vypalována v peci, povrch je vyleštěn a zvnějšku červeně natřen. Z této kultury se zachovalo jen málo z architektury, právě v Eridu byla několikrát rozšířena chrámová terasa. V mladším období zde nalézáme časově první písemné památky na světě vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastické období.", "content": "Sumerský královský seznam začíná výčtem „předpotopních“ králů Eridu. Jsou to Alulim, vládnoucí 28 800 let, a Alalgar, který vládl 36 000 let. Dle tohoto seznamu městem Eridu začínají sumerské dějiny. Jmenovaným legendárním králům jsou připisována fantastická léta vlády. Jsou hypotézy, že by mohlo jít o záměnu dnů za léta (stejně jako u prvních lidí v biblické knize Genesis). Království sestoupilo z nebes nejprve do města Eridu a odtud se šířilo do dalších míst.", "section_level": 2}, {"title": "Eridu v mýtu.", "content": "V sumerském bájesloví bylo Eridu domovem boha Enkiho, kterého Akkad převzal pod jménem Ea. Původně místní bůh města Eridu se postupně dostal mezi trojici všesumerských bohů s Anem a Enlilem, kteří tvořili vesmírný princip. Enki byl bohem vod a moudrosti. V epické skladbě \"Enki a Inanna\" se říká, že bohyně Inanna si po návštěvě svého otce Enkiho odvezla z Eridu veškeré jeho božské moci, zvané \"me\", které v sobě zahrnovaly celou tehdejší náboženskou a materiální kulturu Sumerů, do města Uruku, kde měla svůj hlavní chrám. Mýtus \"Enki a Ninmach\" je nejznámější z řady mýtů o stvoření světa.  Babylónské texty hovoří o tom, že bůh Marduk vytvořil Eridu jako první město, které mělo být obydlím bohů. Básně říkají, že v Eridu žil první člověk - Adapa. Někteří vědci se domnívají, že právě eridský zikkurát byl předobrazem biblické babylónské věže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eridu bylo dle tradice nejstarší město Sumeru, leželo na jihozápadě Mezopotámie a podle starších teorií původně na břehu Perského zálivu. Naplaveniny později posunuly mořský břeh o 150 km k jihovýchodu. Eridu leželo blízko dalších středisek - Uru a Obeidu.", "tgt_summary": "Eridu (Sumerian:, NUN.KI/eridug; Akkadian: \"irîtu\"; modern Arabic: Tell Abu Shahrain) is an archaeological site in southern Mesopotamia (modern Dhi Qar Governorate, Iraq). Eridu was long considered the earliest city in southern Mesopotamia. Located 12 km southwest of Ur, Eridu was the southernmost of a conglomeration of Sumerian cities that grew around temples, almost in sight of one another. These buildings were made of mud brick and built on top of one another. With the temples growing upward and the village growing outward, a larger city was built. In Sumerian mythology, Eridu was originally the home of Enki, later known by the Akkadians as Ea, who was considered to have founded the city. His temple was called E-Abzu, as Enki was believed to live in Abzu, an aquifer from which all life was believed to stem.", "id": 761527}
{"src_title": "Jan Vianney", "tgt_title": "John Vianney", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození a mládí.", "content": "Narodil se v obci Dardilly ve Francii poblíž Lyonu a pracoval na statku u rodičů do svých 19 let, kdy začal studovat v kněžském semináři. Mládí prožíval v době Velké francouzské revoluce, kdy byli katolíci pronásledováni; region Rhône-Alpes, kde leží město Dardilly za Jean-Marieho mládí byl ve velkém náboženském otřesu a jeho rodina musela tajit svou katolickou víru. Ihned po narození byl pokřtěn jménem Jan Křtitel (Jean–Baptiste). Rodiče jej zasvětili ochraně Panny Marie, takže si později ke svému jménu přidal jméno Maria (odtud: Jan Maria Vianney). Doba vynucené vojenské služby v Napoleonově armádě byla pro něj překážkou pro studia. Ve škole se mu příliš nevedlo, ale na přímluvu generálního vikáře, který v něm rozpoznal jeho schopnosti, byl vysvěcen na kněze a poslán ke svému učiteli P. Balleyovi na faru do Ecculy jako kaplan. Balley ale roku 1817 zemřel a na jeho místo nastoupil nový farář, nemající pro Vianneye příliš pochopení. Proto byl Vianney přemístěn jako farář na faru do vesnice Ars-sur-Formans.", "section_level": 2}, {"title": "Služba duším.", "content": "V posledních letech svého života trávil ve zpovědnici až 16 hodin denně. Je doloženo, že měl jakýsi vhled do budoucích událostí. Podle jednoho životopisu za ním přišla dívka poradit se o vstupu do kláštera. Vianney jí řekl, aby do toho konkrétního kláštera nevstupovala, že ten bude do roka zavřen. A skutečně se tak stalo. Za několik let se z vesnice Ars stalo vyhledávané místo, kam putovaly zástupy lidí. Mnozí z nich proto, aby se vyzpovídali nebo proto, aby si vyslechli kázání faráře z Arsu. Mnoho kněží z okolí na něj nevražilo pro jeho oblíbenost, vyhlášenou skromnost a prostotu. Osočovali jej, že je hloupý. Jeho biskup na jejich útoky odpověděl: „Přál bych si, aby všechno mé duchovenstvo bylo stiženo stejnou hloupostí.“ Ve vesnici Ars zůstal Jan Maria Vianney nakonec celý svůj život, přestože chtěl několikrát odejít do ústraní.  Vnímal potřebu vzdělávání dětí arských rolníků. Založil proto přímo v Arsu dívčí školu, kterou svěřil řeholnicím a škola dostala jméno \"La Providence\" (Prozřetelnost). Zajímavé je, že na stavbě domu \"La Providence\" sám manuálně pracoval (jako přidavač). Staral se také o zvelebení a rozšíření farního kostela, který měl za jeho příchodu do Arsu podobu spíše větší kaple. Přistavěl k němu několik bočních kaplí a celkově jej rozšířil.", "section_level": 2}, {"title": "Ďábelské útoky.", "content": "Známé jsou i nevysvětlitelné jevy, jejichž dějištěm měla být arská fara. Jan Maria Vianney se pro svou obětavou službu duším prý stal terčem útoků ďábla. Sám uváděl, že byl po nocích „kýmsi“ týrán, uváděl že jej „někdo“ vláčel po podlaze za vlasy atd. Záhy poznal, že útoky jsou prudší, když měl druhý den k němu přijít ke zpovědi nějaký velký hříšník.  Proti těmto ďábelským zásahům se nejprve snažil bojovat ryze pozemskými prostředky. Pozval si na faru mladého muže, aby tam přes noc bděl s nabitou puškou. Po jediné noci mladík s hrůzou prohlásil že faru už nikdy hlídat nebude. Světec tedy začal bojovat se zlem sám – modlitbou.  V posledních letech svého života měl od ataků klid a žil v míru a pokoji.", "section_level": 2}, {"title": "Jako kazatel.", "content": "Jan Maria Vianney nebyl zpočátku příliš dobrým kazatelem. Je dokumentováno, že kázání si psal a pak se text dlouze učil nazpaměť, ale někdy mu to bylo málo platné a uprostřed kázání zapomněl, jak by měl pokračovat a musel kázání přerušit. V této době měl kázání velice stručná.  V pozdější době se ale vypracoval na velice známého kazatele, který již kázal spontánně a uměl posluchače zaujmout. Tehdy začala jeho kázání být velice dlouhá, prokládaná citáty z církevních otců a příklady ze života svatých. Když bylo třeba, neváhal používat velice silná slova. Česky zatím vyšly tři knížky překladů jeho kázání. Některé citáty z kázání:  \"Směle můžeme říct, že právě tento proklatý hřích byl příčinou všech neštěstí vyvoleného lidu. Pohleďme na Davida, na Šalamouna, či na jiné biblické postavy. Co bylo původem pohany, která padla na jejich poddané? Což ne ta proklatá neřest? Ach, můj Bože, kolik duší ti vyrvává tento hřích. A kolik obětí přináší peklu (...) Ach, můj Bože, jak se křesťané vůbec mohou oddávat takovým nestydatostem! Kdyby se alespoň po těchto hrozných úpadcích utíkali k Bohu a prosili ho o odpuštění. A co si máme myslet o tom, že velká část lidí i přes spáchání tohoto hříchu žije pokojně a spěje k zatracení na věky?\"  \"Lidé obyčejně chyby zobecňují.Když vidí jednoho špatného člověka, hned odsuzují celý jeho rod. Najde se ve farnosti jeden zvrácený člověk a už se říká, že celá ves nestojí za nic. Stane se někdy, že někdo odepře almužnu žebrákovi. Můžeme říci, že je to lakomec, že má srdce z kamene a nemá nižádnou hodnotu? Víme, že koná krásné skutky milosrdenství, které Bůh zjeví až při posledním soudu? Drazí, nerozvážné soudy jsou v rozporu s láskou k bližnímu.\"  \"Na čem je založena láska k bližnímu? Za prvé: Přát bližnímu dobro. Za druhé: Pracovat pro jeho dobro při každé nabízející se příležitosti. Za třetí: Snášet a omlouvat chyby bližního. Na tom spočívá opravdová láska, bez které je nemožné najít milost u Boha a spásu své duše.\"  \"Člověk je tak velký, že mu nic na světě nemůže stačit, jen když se obrátí k Bohu, je spokojený.\"", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Jako duchovní vůdce mnohých měl mnoho práce, spal stále jen několik hodin denně a většinu dne zpovídal. Když zemřel, jeho tělo se nezačalo rozkládat, a dodnes je k vidění v celistvosti v kostele v Arsu na bočním oltáři v prosklené rakvi. Je uchováváno bez jakéhokoliv balzamování a konzervace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Jean Baptiste Marie Vianney (8. května 1786, Dardilly, Francie – 4. srpna 1859) byl francouzský diecézní kněz, dnes prohlášen za svatého a navíc patrona kněží v duchovní správě. Často je znám jako svatý farář z Arsu podle místa, kde působil. Stal se mezinárodně slavným pro svou kněžskou a pastýřskou práci ve své farnosti díky snaze ji a její okolí radikálně duchovně přetvořit. V souvislosti se 150. výročím jeho úmrtí vyhlásil v roce 2009 papež Benedikt XVI. \"rok kněží\". V roce 1925 byl papežem Piem XI. svatořečen a v roce 1929 prohlášen patronem kněží.", "tgt_summary": "Jean-Marie Vianney, (8 May 1786 – 4 August 1859), commonly known in English as Saint John Vianney, was a French parish priest who is venerated in the Catholic Church as a saint and as the patron saint of parish priests. He is often referred to as the \"Curé d'Ars\" (i.e. the parish priest of Ars), internationally known for his priestly and pastoral work in his parish in Ars, France, because of the radical spiritual transformation of the community and its surroundings. Catholics attribute this to his saintly life, mortification, persevering ministry in the sacrament of confession, and ardent devotion to the Blessed Virgin Mary. His feast day is 4 August.", "id": 1592924}
{"src_title": "Klytaimnéstra", "tgt_title": "Clytemnestra", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "Jejími sourozenci byli Kastór, Polydeukés a Helena, všichni významné postavy starých mýtů. Její život byl poznamenán tím, že jejímu švagrovi, spartskému králi Meneláovi, unesl trojský princ Paris manželku, Klytaimnéstřinu sestru-dvojče, krásnou Helenu. Meneláos se obrátil na Agamemnona, aby mu pomohl ženu dostat zpět a pomstít uraženou čest. Vyjednávání s trojským králem Priamem o navrácení Heleny nebylo úspěšné. To bylo v době, kdy mykénské království vzkvétalo, bylo bohaté a respektované, Agamemnonovi ke spokojenosti chyběla právě jen sláva na poli válečném. Dal dohromady velké loďstvo a vojsko ze všech částí Řecka a byl ustanoven jeho vrchním velitelem. Jakmile Agamemnón odplul do války proti Tróji, podlehla Klytaimnéstra svodům manželova bratrance Aigistha a postupně spolu připravili plán, jak se zbavit krále. Válka trvala dlouhých deset let, pro Řeky skončila vítězstvím, pro Tróju zkázou. Vojska Řeků se vracela do svých domovů a král Agamemnón podle slibu oznámil manželce svůj návrat už zdaleka ohněm na nejvyšší hoře nad zálivem. Jakmile zvědové oheň spatřili, Aigisthos se vypravil krále uvítat. Připravil velkolepou hostinu, v hodovní síni však ukryl dvanáct najatých vrahů, kteří Agamemnóna a jeho druhy zákeřně a krutě zavražili. Proslýchala se i jiná verze, že manžela zavraždila Klytaimnéstra sekyrou v koupelně. Jejím dětem Élektře a Orestovi se s pomocí jejich chůvy podařilo uprchnout.  Královna se po vraždě svého muže provdala za Aigistha a dosadila ho na mykénský trůn. Pod jeho vládou země úpěla, lid králem i jeho manželkou opovrhoval. Jeho vláda trvala pouhých sedm let - potom se vrátil již dospělý syn Orestés a vykonal pomstu — zabil Aigistha i svou zrádnou matku.  Klytaimnéstra je hodnocena s opovržením ve své době i v době mnohem pozdější. Ve výčtu možných motivů jejího podlého činu se uvádí několik okolností:", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Podle Homérovy Odysseie Klytaimnéstra podlehla svodům svého milence.  Životní příběh královny Klytaimnéstry se setkal s odezvou zejména v antických tragédiích: V obou dílech je pohnutkou obětování dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klytaimnéstra (řečtina \"Κλυταιμνήστρα\", latinsky \"Clytaemnestra\") je v řecké mytologii dcera spartského krále Tyndarea a jeho manželky Lédy, manželka mykénského krále Agamemnóna, se kterým měla čtyři potomky: syna Oresta a dcery Élektru, Ífigeneiu a Chrýsothemis.", "tgt_summary": "Clytemnestra (;, \"Klytaimnḗstra\", ), in Greek mythology, was the wife of Agamemnon, king of Mycenae, and the sister of Helen of Troy. In Aeschylus' \"Oresteia\", she murders Agamemnon – said by Euripides to be her second husband – and the Trojan princess Cassandra, whom Agamemnon had taken as a war prize following the sack of Troy; however, in Homer's \"Odyssey\", her role in Agamemnon's death is unclear and her character is significantly more subdued.", "id": 612595}
{"src_title": "Orestés", "tgt_title": "Orestes", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smrt krále.", "content": "Král Agamemnón po svém vítězném návratu z trojské války zahynul rukou vrahů najatých jeho bratrancem Aigisthem a zrádnou manželkou Klytaimnéstrou. Ti se stali posléze manželi a Aigisthos usedl na uprázdněný mykénský trůn. Usiloval také o odstranění zákonného dědice, mladého Oresta, ale to mu překazila Orestova sestra Élektra. Odvedla ho do bezpečí k fóckému králi Strofiovi, jehož manželkou byla Agamemnónova sestra Astyochea (zvaná též Anaxibie). Král se ho ujal a vychoval ho jako vlastního. Strofiův syn Pyladés a Orestés se stali doživotními věrnými přáteli.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Mykén.", "content": "Poté Élektra věnovala sedm let přípravě návratu domů a pomstě za zákeřnou smrt otce. Orestés dospěl, vrátili se do Mykén. Dostal se nepoznán na hrad a nechal se ohlásit královně, že přináší zprávu o smrti jejího syna. Byl vyslechnut s uspokojením a poté nechala zavolat Aigistha. Orestés na nic nečekal, probodl ho hned ve dveřích a poté stejně naložil se svou matkou. Pocítil uspokojení nad potrestáním vrahů svého otce a stejně na jeho čin pohlížel i mykénský lid.", "section_level": 2}, {"title": "Pronásledování.", "content": "Ne tak bohyně pomsty Erínye, ty ho neúprosně pronásledovaly svýma planoucíma očima a syčením a doháněly ho k šílenství. Slitoval se nad ním bůh Apollón, který mu ústy věštkyně Pýthie poradil, ať se odebere do daleké Tauridy, a tam se nechá očistit před posvátnou sochou bohyně Artemis. Čekala ho nebezpečná a dlouhá cesta, která končila tím, že příchozí byli zajímáni a odevzdáváni Artemidiným kněžkám k oběti. Orestés se však na cestu vypravil, doprovázel ho přítel Pyladés.", "section_level": 2}, {"title": "Na Tauridě.", "content": "Cesta byla dlouhá, ale nakonec ji překonali šťastně. Ihned po přistání na Tauridě (dnešní Krym) však byli zajati vojáky krále Thoanta, který je odevzdal kněžce Ífigenei. Kněžce jich však bylo líto a rozhodla se, že jednoho z nich zachrání. Svůj život bez zaváhání nabídl Pyladés. Kněžka si s nimi povídala a brzy zjistila, že jsou jejími krajany a když se vyprávělo o králi Agamemnónovi, který svou dceru obětoval bohyni Artemis, aby zajistil zdar výpravy řeckých vojsk proti Tróji, vyšlo najevo, že Orestés a Ífigeneia jsou sourozenci. Tím bylo rozhodnuto, Ífigeneia nakonec lstí dosáhla toho, že získali loď a uprchli po moři z Tauridy zpět do Mykén.", "section_level": 2}, {"title": "Znovu nabytá práva.", "content": "V Mykénách je ale nikdo nevítal. V Orestově nepřítomnosti se vlády zmocnil Alétés, Aighistův syn a připravoval se k pomstě Orestovi za smrt svého otce a aby se zbavil právoplatného nástupce trůnu. Chtěl odstranit Pylada, aby se sám mohl stát nápadníkem Élektry, kterou chtěl za ženu. Alétovy zločinné plány ale nevyšly. Orestés ho zabil, když hájil svá práva i život. A jím na mykénský trůn zasedl opět potomek královského rodu Átreovců. Ke své říši připojil ještě Argos a Spartu.  Dále se praví, že si vybojoval ruku krásné Hermioné, dcery krále Meneláa. O ni se ucházel také Achilleův syn Neoptolemos. Jiní říkají, že Meneláos ji skutečně za Neoptolema provdal a Orestés ho potom zabil.  Orestés měl prý dva syny: Penthila, který byl synem Aigisthovy dcery Érigoné a Tísamena, jehož matkou byla Hermioné.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o trůn skončily.", "content": "Všichni jsou však zajedno, že Orestovo vítězství nad Alétem uzavřelo dlouholeté krvavé boje o mykénský trůn, na jejichž začátku byli Pelopovi synové Átreus a Thyestés, pokračovaly v generaci Agamemnónově, Aigisthově a uzavřely se návratem Oresta na dědičné místo. Sám Orestés prý zemřel jako devadesátiletý kmet po šťastné vládě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Orestés (řecky Ὀρέστης, latinsky \"Orestes\") je v řecké mytologii syn mykénského krále Agamemnona a jeho manželky Klytaimnéstry. Později se stal nástupcem na mykénském trůnu.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Orestes (; ) was the son of Clytemnestra and Agamemnon. He is the subject of several Ancient Greek plays and of various myths connected with his madness and purification, which retain obscure threads of much older ones.", "id": 1054471}
{"src_title": "Viktor Ponrepo", "tgt_title": "Viktor Ponrepo", "src_document": [{"title": "Ponrepo kouzelníkem a eskamotérem.", "content": "Narodil se na pražském Starém Městě v Michalské ulici 440/11, v rodině pomocného pozlacovače (Vergoldergehilfe) Jana Dismase Šlambora a jeho manželky Karoliny, rozené Kniemannové. Měl staršího bratra, další tři sourozenci zemřeli předčasně.  Na přání otce se vyučil pozlacovačem, od malička měl nadání učit se kouzelnickým trikům. Místo zlatnictví, které ho nebavilo, se dal na nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Roku 1888 se oženil se vdovou Karolínou Kerblovou, rozenou Kolářovou.  Od rakouských úřadů získal povolení k provozování kouzelnického umění a začal se svým představením putovat po českém venkově. Protože cítil, že jeho jméno není pro diváky přitažlivé, rozhodl si je změnit. Pseudonym zvolil podle zámečku Bon Repos u Lysé nad Labem, k tomu si vybral triumfální křestní jméno (Viktor = latinsky vítěz). Originální bylo i jméno Ponrepovy společnosti: \"Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a strašidel\". Po představení zůstával se svými diváky a vyprávěl jim o Praze, kterou mnozí dosud nespatřili. Svůj program neustále doplňoval a vylepšoval.  Své umění popsal v knize vydané roku 1903 ve Storchově nakladatelství v Praze pod titulem \"Moderní salonní kouzelnictví: hojná sbírka uměleckých kousků z oboru salonní eskamotáže, břichomluvectví, čtení myšlenek, různé pokusy z fysiky, mechaniky, arithmetiky a společenské hry pro umělce z povolání i diletanty pro spolkové zábavy, cirkusy apod.\".  Na Jubilejní výstavě 1891 v Praze nadchly Viktora Ponrepa vystavený Edisonův fonograf a v dřevěné boudě Kříženeckého promítání prvních filmových záběrů. O čtyři roky později se uskutečnilo jeho první představení kinematografu. Když pak začal Jan Kříženecký nejen promítat filmy francouzské, ale sám také filmy točit, Ponrepo se rozhodl tohoto vynálezu také využít. Svá představení oživoval fonografem, později si pořídil i promítací přístroj.", "section_level": 1}, {"title": "Ponrepo a film.", "content": "Nakonec místo kouzelnických triků začal provozovat vlastní putovní biograf. Na promítání v Praze neměl licenci, cestoval po celé zemi. Velký úspěch zaznamenal dokument z bojů v búrské válce v jižní Africe, líbily se snímky \"Příjezd jízdy\" a \"Trh v Neapoli\". V srpnu 1901 dostal povolení provozovat své kino čtrnáct dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech, roku 1904 hostoval v hostinci „U koruny“ v Holešovicích. Po jeho pražských úspěších mu magistrát konečně povolil založit stálé kino v Karlově ulici. bylo otevřelo 15. září 1907, mělo 56 sedadel a hrálo se denně kromě pátku.  Ponrepo se s každým divákem před promítáním osobně uvítal. Když diváků přibývalo, nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům ukláněl na plátně. (Tyto úklony později byly používány při promítání filmů z fondů Národního filmového archivu v retrospektivním kině Ponrepo a v televizi, kde se divákům uklání stylizovaná figurka, pan Prokouk, kterého vytvořil režisér Karel Zeman) Při promítání pomáhal Ponrepovi jeho bratr Karel Šlambor, který diváky do představení uváděl, komentoval děj a vytvářel zvukové efekty. Jindy Ponrepo komentoval filmy sám a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Promítání filmů Ponrepo doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu.  Národní filmový archív archivuje jedinečný krátký film (72 m) nazvaný pracovně \"Ponrepovo kouzelnictví\". Natočil ho režisér a kameraman Antonín Pech pro Ponrepa, který jej používal občas také jako zahajovací číslo svých představení. Ukazuje na něm jedno ze svých kouzelnických čísel. Po roce 1908 byla naše kinematografie v krizi, proti filmu se ozvali někteří kulturní činitelé a zájem o film opadl. Ponrepo se pokusil zřídit obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů, ale tento pokus neuspěl. Roku 1912 se Viktor Ponrepo stává místopředsedou \"Spolku českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze\", který byl právě založen. Další práci přerušila válka, po ní se však zájem o film vrátil a Ponrepo mohl v práci pokračovat. V polovině 20. let přišla však znovu krize a Ponrepo roku 1924 požádal o obnovení kouzelnické a eskamotérské lincence, neboť zjistil, že ho film neuživí. Nakonec zemřel 4. prosince 1926 na pokraji chudoby.  Kino Ponrepo promítalo i po zakladatelově smrti dalších dvacet let, od třicátých let jako jediné kino v Praze promítající němé filmy.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná verze o prvním stálém kinu.", "content": "Všeobecně se traduje, že první stálé pražské kino bylo od roku 1907 v domě U modré štiky. Podle vzpomínek herce Josefa Švába–Malostranského (1860–1932) otevřel Dismas Šlambor první stálé kino již roku 1899 v ulici Ve Smečkách. Měly se promítat velmi krátké filmy bez názvů a Šlambor měl též provozovat kouzelnická představení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor (16. června 1858 Praha – 4. prosince 1926 Praha) byl český kouzelník a průkopník kinematografie, majitel prvního stálého kina v Praze v domě U Modré štiky v Karlově ulici.", "tgt_summary": "Viktor Ponrepo (actual name \"Dismas Šlambor\", 16 June 1858 Prague – December 1926 Prague) was a Czech magician and a pioneer of the cinema. He founded the first permanent cinema in Prague in \"Karlova ulice\" (Charles street).", "id": 2419968}
{"src_title": "Eddystonský maják", "tgt_title": "Eddystone Lighthouse", "src_document": [{"title": "Winstanleyův maják.", "content": "Prvním majákem postaveným na Eddystonské skále byla osmiúhelníková dřevěná konstrukce, zhotovená Henry Winstanleyem. Stavba byla započata roku 1696 a světlo bylo poprvé spuštěno 14. listopadu 1698. Během období stavby, vešel maják poprvé ve známost, když francouzští korzáři zajali a věznili Winstanleye, který pak byl propuštěn na příkaz Ludvíka XIV. se slovy: „Francie válčí s Anglií a ne s lidmi“.  Maják sice přežil svou první zimu, ale byl ve špatném stavu, který vyžadoval opravu. Při opravě tak byla odstraněna horní část stavby a nahrazena novou částí, díky čemuž někteří autoři uvádí, že na Eddystonské skále nebyly postaveny postupně čtyři, ale pět majáků. Wistanleyova věž pak vydržela v upravené podobě až do doby, kdy 27. listopadu roku 1703 Velká bouře po ní vymazala téměř všechny stopy. Winstanley byl zrovna v té době na majáku, dokončujíc některé dodatečné práce na této stavbě. Nikdy se po něm nenašly žádné stopy.", "section_level": 1}, {"title": "Rudyardův maják.", "content": "Následně po zničení prvního majáku, získal smlouvu o pronájmu kapitán Lovett, kterému bylo schváleno zákonem vybírání poplatku od proplouvajících lodí ve výši 1 penny za tunu, ať se jednalo o loď vplouvající nebo vyplouvající z přístavu. Ten pak pověřil Johna Rudyarda (nebo také Rudyerda) projektem nového majáku, který byl postaven jako dřevěná kuželová stavba a uveden do provozu roku 1709. Tato stavba prokázala mnohem větší výdrž než stavba první a sloužila svému účelu téměř 50 let.  V noci 2. prosince 1755 došlo ke vznícení vrcholu majáku s lucernou, pravděpodobně od jedné ze svící používaných k osvětlování. Dva strážci majáku se pokoušeli uhasit požár nošením věder s vodou nahoru na maják, ale postupně, jak požár sílil, se museli uchýlit na samotnou skálu. Oheň byl ale zaznamenán na břehu a strážci pak byli zachráněni lodí. Povídalo se, že 94 let starý Henry Hall, který byl jedním ze strážců, zemřel posléze na otravu olovem, které při požáru kapalo z roztavené střechy lucerny majáku.", "section_level": 1}, {"title": "Smeatonův maják.", "content": "Třetí maják byl nejpozoruhodnější a znamenal zásadní krok vpřed ve výstavbě podobných druhů staveb. Na doporučení Královské společnosti inženýr John Smeaton vymodeloval tvar majáku ve tvaru kmene dubu, i když postavený ze žulových kvádrů. Smeaton byl na této stavbě průkopníkem v používání hydraulického vápna (spolu s kamenivem vytvářející formu betonu, tuhnoucího i pod vodou) a rozvinuté techniky ve spojování žulových kvádrů používáním rybinových spojů a mramorových spojovacích kolíků. Stavba začala v roce 1756 a světlo bylo na majáku poprvé rozsvíceno roku 1759.  Pokud byl v provozu, byl Smeatonův maják 18 metrů vysoký, u základů měl průměr 8 metrů a ve vrcholu pak 5 metrů. Tento maják byl používán do té doby, kdy se roku 1877 ukázalo, že skála, na níž maják stál, je erodovaná a každá větší vlna tak svým nárazem maják rozvibrovala. Smeatonův maják byl poté z převážné části rozebrán a znovu sestaven jako památník na Plymouth Hoe v městě Plymouth. Základy a podezdívka staré věže stále stojí na Eddystonské skále, situovány poblíž nových (a pevnějších) základů nového majáku.", "section_level": 1}, {"title": "Douglassův maják.", "content": "Současný čtvrtý maják byl navržen Jamesem Douglassem, za použití Robertem Stevensonem navržených a zlepšených Smeatonových originálních metod. Světlo majáku se poprvé rozsvítilo roku 1882 a maják je využíván dodnes. Je ovládán z Trinity House. Maják byl automatizován v roce 1982 a patřil mezi první tři Trinity House, majáky které byly převedeny na automatizovaný provoz. V posledních letech doznal vnější vzhled věže majáku změny díky stavbě přistávací plochy pro helikoptéry nad lucernou věže. Tato přistávací plocha má umožnit opravárenským četám snazší přístup k majáku.  Věž je 49 metrů vysoká a vysílá bílé světlo o dvou záblescích každých 10 sekund. Světelný signál je viditelný v okruhu 22 nautických mil (41 kilometrů) a v případě mlhy je doplněn výstražným zvukovým znamením, což je trojí zahoukání každých 60 sekund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eddystonský maják (: ) je umístěn na nebezpečném Eddystonském skalisku, přibližně 14 kilometrů západně od Rame Head. Zatímco Rame Head leží v Cornwallu, skaliska jsou uvnitř hranic Plymouthu, který patří do Devonu.", "tgt_summary": "The Eddystone Lighthouse is a lighthouse that is located on the dangerous Eddystone Rocks, south of Rame Head in England. While Rame Head is in Cornwall, the rocks are submerged below the surface of the sea and composed of Precambrian gneiss.", "id": 1666051}
{"src_title": "Zlatý standard", "tgt_title": "Gold standard", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Při používání zlatého standardu je měna tvořena buď mincemi raženými z přesně definovaného množství zlata, nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručuje splatit jejich hodnotu zlatem. Zlatý standard je chápán jako princip krytí vydávané měny – nemá přímou souvislost s tím, kdo je vydavatelem této měny (stát, soukromý subjekt,...) nebo zdali měnu dodržující tento princip doplňují zákony upravující její použití (jako je to u peněz s nuceným oběhem).  Zlatý standard může být buď interní, při kterém tuzemští držitelé bankovek mohou požadovat splacení ve zlatě, nebo mezinárodní, kdy o tuto výměnu může žádat omezený počet subjektů např. centrální banky. Měny, které jsou kryté fixním množstvím zlata, mají mezi sebou pevný směnný kurz. Cílem zlatého standardu je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Užívány byly obě formy zlatého standardu, jak interní, tak mezinárodní. Měny zlatého standardu byly často používány jako peněžní jednotky, vůči kterým byly porovnávány méně stabilní měny.  Podobné charakteristiky jako zlatý standard (nezávislost na vládě, deflaci, menší spotřebu) má i kryptoměna.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současném hlavním proudu ekonomických učení je zlatý standard považován za nevhodný, protože je spojován s kolapsem světové ekonomiky na konci 20. let 20. století a agregátní cenová hladina je lépe řízena prostředky úrokových sazeb, dodávek peněz a řízení měnové báze. Faktem však zůstává, že k největší depresi v historii došlo až poté, co vznikla americká centrální banka, Fed, a čistý zlatý standard byl de facto opuštěn.  I když se zlatý standard v současné době neužívá, má své zastánce. Patří mezi ně především ekonomové rakouské školy. Jejich názory je silně ovlivněn libertarián a kandidát na křeslo amerického prezidenta Ron Paul. Libertariáni požadují obnovení zlatého standardu a tvrdí, že zlato a zlatý standard zabraňuje inflaci, neboť neumožňuje dávat do oběhu neomezené množství peněz, což vytváří pevný teoretický základ pro měnový systém.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“, přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871–1914. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze. Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a inflaci, protože inflace je svého druhu zdanění, na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila, v meziválečném období byl podniknut experiment s takzvaným standardem zlatého slitku. Meziválečné období bylo charakterizováno měnových chaosem, který přinášel inflaci, regulace, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu. Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických Cordell Hull dokonce spatřoval v hospodářských konfliktech po opuštění zlatého standardu příčinu druhé světové války.  Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %. Již 5. dubna toho roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.  Po druhé světové válce vítězné mocnosti ustavily Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, se držel systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat. Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde. Tím, že Spojené státy přestaly držet světovou cenu zlata na 35 dolarech za unci, došlo k jejímu prudkému vzrůstu. Například na začátku roku 1973 byla cena zlata 125 dolarů za unci. Konečně prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce 1971. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny.  Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval \"Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva\". Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru (kurzy byly podhodnocené). Spojené státy navíc devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat ke zlatu.", "content": "Obnovení užívání zlata jako měnového kovu se potýká s řadou problémů. Obvykle je takový návrat považován za neproveditelný, nicméně má mnoho stoupenců zejména z řad přívrženců Rakouské školy. Typickým argumentem proti návratu zlata je tvrzení, že jej není dost, aby mohlo plnit měnové účely, což však odporuje kvantitativní teorii peněz, která tvrdí, že cenová hladina se přizpůsobí množství komodity používané jako univerzální prostředek směny.  Jedním z pravděpodobně nejvhodnějších scénářů by bylo zrušení legislativy označující současné peníze za zákonné platidlo. Dalším krokem by bylo zpětné převedení zásob zlata, kterými disponuje centrální banka, do formy mincí denominovaných podle hmotností a jejich prodej za tržní ceny libovolným zájemcům. Tato dvě opatření by zcela postačovala, aby lidé mohli podle svého uvážení dále používat peníze, zlato, anebo dokonce i jiné komodity; mezi jednotlivými měnami by se tedy ustavila volná soutěž. Díky tomu, že kurz mezi zlatými mincemi denominovanými v hmotnostech a jakýmikoliv jinými penězi by byl zcela volně určován na trhu, mohla by hodnota zlata podle potřeby růst vzhůru, jak by se rozšiřovalo jeho využívání.  Další výhodou tohoto scénáře je skutečnost, že výsledek jím není nijak předjímán. Zlato, alespoň podle přesvědčení svých zastánců, může být mnohem kvalitnějšími penězi než ty emitované státem, nicméně konečné rozhodnutí by vynesl trh sám, lidé by se ke zlatu vrátili či nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý standard (angl. Gold standard) je způsob vyjádření hodnoty měny v měnovém systému, kde standardním ekonomickým měřítkem je zlato. Hodnota měny, která je používána jako jednotka zúčtování, je odvozována od definovaného množství zlata.", "tgt_summary": "A gold standard is a monetary system in which the standard economic unit of account is based on a fixed quantity of gold. The gold standard was widely used in the 19th and early part of the 20th century. Most nations abandoned the gold standard as the basis of their monetary systems at some point in the 20th century, although many still hold substantial gold reserves.", "id": 377666}
{"src_title": "Mladečské jeskyně", "tgt_title": "Mladeč caves", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prostory Mladečských jeskyní byly známy lidem tisíce let, ke znovuobjevení došlo buďto roku 1815, 1826 nebo 1828, když zde začal být těžen vápenec. První objevenou lokalitou v jeskyni se stal úsek Bočkova díra. Přístup do jeskyní zpočátku nebyl omezen a docházelo k jejich ničení, krápníky z nich byly rozprodávány. Průzkumy jeskynního systému byly zahájeny až kurátorem sbírek vídeňského přírodovědného muzea Josefem Szombathym. S prací začal roku 1881 a prováděl zde úspěšná archeologická pátrání, přičemž mnoho kostí a předmětů skončilo v Přírodovědném muzeu Vídeň. Do jeskyní se Szombathy vrátil mezi lety 1904 až 1905 a průzkumy začali provádět i další lidé. Od roku 1911 byly jeskyně v držení Krajinské musejní společnosti v Litovli, jež upravila jejich exteriér, před vchod byla přistavěna také turistická budova a otevřen nový vchod. Po roce 1921 byl prostor zpřístupněn veřejnosti. Roku 1951 došlo k dalších rekonstrukcím, které však poškodily ráz jeskyní. Přírodní vzhled byl jeskyním vrácen až v roce 2003, další rekonstrukce, jež měla objekt vrátit do stavu na začátku 20. století, začala v roce 2010, a soustředila se rovněž na opravu budovy před vchodem do jeskyně.  Mladečské jeskyně jsou v držení Správy jeskyní České republiky. Jeskyně jsou přístupné veřejnosti, prohlídka 380 metrového okruhu trvá okolo čtyřiceti minut.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Mladečské jeskyně leží zhruba čtvrt kilometru od centra obce Mladeč v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Nacházejí se převážně pod vrchem Třesín.  Jeskyně jsou vytvořeny z vápence, který pochází z geologického období devonu (konicko-mladečský devon; stejný vápenec vytvořil i Moravský kras). Jeskynní systém zde vyhloubily vodní toky Hradečka a Rachava, svou roli hrály také zlomy. V některých částech došlo k propadnutí jeskyní. Jednotlivé části systému propojují úzké chodby. V oblasti se vyskytují povrchové (Třesín) i podpovrchové krasové jevy, lze zde nalézt množství krápníků (stalagmity, jež zde dosahují velkých velikostí a stalaktity), přičemž u některých došlo ke zničení, a náteků horniny sintru.", "section_level": 1}, {"title": "Nálezy.", "content": "V Mladečských jeskyních byla objevena řada koster pravěkých lidí, přičemž se jedná o jednu z prvních lokalit, kde se novodobí lidé usadili, a mimo to zde byly nalezeny i pozůstatky tehdejší fauny.  S prvním výkopem začal J. Szombathy 7. června 1881, strávil zde pět dní a informace si zaznamenával do svého deníku, který se stal jediným záznamem o tehdejších pracích. Celkem prozkoumal 100 metrů jeskyní. První den objevil lebku a stehenní kost tehdejšího člověka, ve druhém prostoru jeskyně kosti přežvýkavců. Při jeho dalších výkopech o dva dny později byla objevena kostra medvěda jeskynního a ostatky sobů. Do jeskyní se Szombathy vrátil o rok později a učinil zde další nálezy. Z roku 1904 pak pochází objev tří lebek a kosti dalších zvířat. Szombathy přijel zpět do jeskyní v roce 1925, během let 1904 až 1925 však byla velká část archeologických nálezů zničena; kvůli přístupnosti jeskyní došlo k odstranění sedimentů.  V Mladečských jeskyních bylo celkem nalezeno přes 100 lidských ostatků, což bylo 7 až 8 lidí, z toho jedno dítě. Byly zde například objeveny zachovalé mozkovny mužů s kódovými označeními 4, 5 a 6, kteří byli pravděpodobně vysoké postavy. U všech těchto lebek byla typická robustnost, naopak ženské lebky (1, 2) již byly stavěny moderněji. Mimoto existují doklady o jejich činnosti, jako jsou ohniště nebo kamenné nástroje, jejichž nálezy však zde byly vzácné. Ze zvířat byli v jeskyních nalezeni například jeskynní lvi (\"Panthera leo spelaea\") a medvědi (\"Ursus spelaeus\"), dále kostry sobů (\"Rangifer tarandus\") či bizonů pravěkých (\"Bison priscus\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Mladečské jeskyně jsou rozsáhlé podzemní prostory v devonských vápencích, které se nacházejí převážně pod vrchem Třesín u obce Mladeč v okrese Olomouc v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Ke znovuobjevení jeskyní došlo v 19. století. Přístup do nich zpočátku nebyl omezován, první průzkumy provedl až kurátor sbírky vídeňského přírodovědného muzea Josef Szombathy, který zde učinil i významné archeologické objevy. V Mladečských jeskyních byla objevena řada koster pravěkých lidí i jejich výtvory. Mimo to zde byly nalezeny i pozůstatky pleistocénní fauny.", "tgt_summary": "The Mladeč caves () are a cave complex in the Czech Republic situated to the west of the village of Mladeč in the Litovelské Pomoraví Protected Landscape Area.", "id": 823951}
{"src_title": "Streymoy", "tgt_title": "Streymoy", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Má rozlohu 373,5 km2, je 48 km dlouhý a 14 km široký. Na severovýchodě jsou zde dva hluboké fjordy Kollafjørður a Kaldbaksfjørður. Ostrov je velmi hornatý, hlavně na severozápadě, kde je nejvyšší hora ostrova Kopsenni s 789 metry. Průměrná nadmořská výška je 500 m n. m.  Na ostrově je většinou tráva, bez stromů, až na několik uměle vysazených lesů.  Streymoy je od druhého největšího ostrova Eysturoy oddělen průlivem Sundini na východě. Na západě je ostrov Vágar, na jihu ostrovy Sandoy, Koltur, Hestur a na jihovýchodě Nólsoy.  Pouze 0,2 % povrchu ostrova tvoří voda. Největšími jezery jsou Vatnið, Myrarnar a Leynavatn.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na ostrově žije 21 420 obyvatel, což je 40 % z celkového počtu obyvatel na Faerech. Největší podíl má největší město Tórshavn, které má 15 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Tórshavn.", "content": "Tórshavn je hlavním městem Faerských ostrovů. Je umístěn na jihu ostrova a má 12 393 obyvatel. Jméno města znamená Thorův přístav, je pojmenováno po bohu bouře a blesků v severské mytologii.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Všechny osady na ostrově jsou spojeny asfaltovanými silnicemi. Hlavní silnice do Tórshavnu spojuje s ostrovem Eysturoy most přes průliv Sundini. V roce 2002 byl dokončen 4 km dlouhý tunel, spojující ostrovy Streymoy a Vágar.  Streymoy je spojen pravidelným převozem na ostrovy Sandoy a Suðuroy. V letních měsících jsou pravidelné lodní spoje mezi Hanstholmem v Dánsku, Lerwickem na Shetlandách, Bergenem v Norsku a Seyðisfjörðurem na Islandu. Na ostrově není žádné letiště. Jediné faerské letiště je na ostrově Vágar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Streymoy (dán.: \"Strømø\", isl.: \"Straumey\", čes.: \"ostrov proudů\") je největší a nejlidnatější ostrov na Faerských ostrovech. Leží na něm hlavní město Tórshavn.", "tgt_summary": "Streymoy () is the largest and most populated island of the Faroe Islands. The capital, Tórshavn, is located on its southeast coast. The name means \"island of currents\". It also refers to the largest region of the country that also includes the islands of Hestur, Koltur and Nólsoy.", "id": 1673256}
{"src_title": "Martinicové a Clam-Martinicové", "tgt_title": "Martinic", "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "Rod Martiniců se připomíná poprvé v roce 1322 a svůj původ odvozuje od vsi Martinice u Votic. Podle společného erbu stříbrného leknínu na červeném štítě lze odvozovat příbuzenské vazby na rodiny Kouniců nebo pánů z Talmberka, což ale není prokázáno. Markvart z Martinic skoupil v letech 1416–1418 panství Smečno, které se pak na 500 let stalo hlavním rodovým sídlem. Společenský vzestup zahájil Bořita z Martinic (1420–1479), který za vlády Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad zastával funkci dvorského maršálka (1453–1461) a nechal přestavět tvrz ve Smečně. Post dvorského maršálka zastával v letech 1516–1522 také jeho vnuk Hynek Bořita z Martinic (1470–1526), který mimo jiné vlastnil Benátky nad Jizerou a hrad Dražice. Tyto statky ale prodal a v roce 1518 koupil hrad Okoř. Jeho synovci rozdělili rod na větev okořskou a smečenskou. Zatímco Martinicové na Okoři vyznávali protestantskou víru, smečenští byli naopak katolíci a ve druhé polovině 16. století dosáhli dalších významných funkcí ve správě Českého království, zhruba od této doby se Martinicové také uvádějí jako příslušníci panského stavu. Jiří z Martinic (1546–1598) byl dlouholetým nejvyšším zemským sudím (1585–1597) a krátce před smrtí také nejvyšším kancléřem (1597–1598). Po vymřelé okořské větvi převzal Okoř (1590) a zahájil přestavbu tvrze ve Smečně na renesanční zámek. Kromě toho koupil v roce 1583 dům na Hradčanech, který se po stavebních úpravách jako Martinický palác stal rodinnou pražskou rezidencí.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra Jaroslava Bořity z Martinic.", "content": "Nejvýznamnější osobností rodu se stal Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), Jiřího synovec a syn předčasně zemřelého Jaroslava z Martinic (1548–1582). Jaroslav Bořita zdědil po strýci Smečno a Okoř (1598) a již v předbělohorském období se stal výraznou osobností habsburské politiky v Čechách. Jako karlštejnský purkrabí (1617–1618) a královský místodržící se spolu s Vilémem Slavatou stal obětí defenestrace na počátku stavovského povstání. Po exilu v Bavorsku (1618–1620) se vrátil do Čech a stal se předním strůjcem rekatolizace a habsburské politiky. Již v roce 1621 byl povýšen na hraběte a v roce 1625 získal titul \"vladař domu smečanského\". Nadále zastával vysoké úřady v zemské správě a nakonec byl nejvyšším purkrabím Českého království (1638–1649). Významně také přispěl k rozšíření rodových statků a v rámci pobělohorských konfiskací svůj majetek téměř ztrojnásobil. Přikupoval drobné statky v okolí Smečna, v severních Čechách získal panství Ahníkov a Prunéřov (1623), v západních Čechách Plánici, spolu s manželkou koupil Hořovice (1622). Do zástavy a nakonec do dědičného vlastnictví získal královské město Slaný (1638), které bylo připojeno ke Smečnu. Po smrti Jaroslava Bořity přešla Okoř do majetku jezuitské koleje v Praze, ostatní majetek byl rozdělen mezi syny.  Jaroslav Bořita byl čtyřikrát ženatý, z prvních dvou manželství měl početné potomstvo a ve dvou generacích jeho synů a vnuků se Martinicové zařadili mezi přední šlechtu Českého království, v 18. století zastávali i vysoké posty u císařského dvora ve Vídni. Nejstarší syn Jiří Adam I. (1602–1651) díky otcově vlivu od mládí zastával vysoké funkce v Čechách, byl prezidentem apelačního soudu (1627–1628) a prezidentem české komory (1628–1632), uplatnil se také jako diplomat (vyslanec ve Frankfurtu 1636). Vzestup rodu stvrdil také sňatkem s Giovannou Gonzagovou z předního italského šlechtického rodu a v roce 1647 získal Řád zlatého rouna. Jiří Adam I. již od roku 1626 spravoval panství Hořovice, později na Klatovsku skoupil panství Klenová a Opálka, čímž vytvořil pozemkový celek s více než dvaceti vesnicemi a dvěma hrady. Zemřel necelé dva roky po otci bez potomstva a jeho majetek zdědil mladší bratr Maxmilián Valentin (1612–1677), který původně sídlil na Moravě, později ale také zastával vysoké posty ve správě Českého království (nejvyšší komoří 1656–1658, nejvyšší hofmistr 1658–1677). Z otcova dědictví převzal dům v Loretánské ulici rozšířený přikoupením dalších nemovitostí (1658), které se později staly základem druhého rodového paláce. Další z bratrů Ferdinand Leopold Benno (1611–1691) byl proboštem vyšehradské kapituly (1635–1691) a koupil panství Horní Cerekev. Nejmladší syn Jaroslava Bořity Bernard Ignác (1614–1685) byl původně také předurčen k duchovní kariéře, na kterou ale rezignoval a desítky let zastával nejvyšší úřady v zemské správě Českého království, v letech 1651–1685 byl nejvyšším purkrabím. Získal Řád zlatého rouna a patřil k předním mecenášům katolické církve, jak v podpoře řádů, tak v architektuře. Po otci vlastnil Hořovice, které sňatkem jeho dcery Terezie Františky (1643–1705) přešly do majetku nejvyššího kancléře Jana Františka Bruntálského z Vrbna (1634–1705).", "section_level": 1}, {"title": "Martinicové v 17. a 18. století.", "content": "V následující generaci přesunuli Martinicové své veřejné aktivity z českého prostředí přímo k císařskému dvoru a na pole diplomacie. Z potomstva Maxmiliána Valentina dosáhl nejvyšších postů syn Jiří Adam II. (1645–1714), který byl vyslancem v Anglii, Portugalsku a ve Vatikánu, nakonec zastával funkci místokrále v Neapoli, mimoto byl také nejvyšším maršálkem císařského dvora a získal Řád zlatého rouna. Po otci zdědil Plánici (1677), po starším bratru Jaroslavu Bernardovi (1642–1685) převzal i stěžejní rodové dědictví Smečno se Slaným. Nechal sice postavit zámek v Plánici, ale jeho hlavním sídlem se staly Budenice, které koupil v roce 1693. Zděděné domy v Loretánské ulici v Praze nechal přestavět do podoby honosného barokního paláce podle projektu Carla Fontany (1700–1702). Ze dvou manželství měl jedenáct dětí, nejstarší syn Adolf Bernard (1679–1735) byl císařským nejvyšším maršálkem (1729–1735) a nejvyšším hofmistrem (1735) a získal také Řád zlatého rouna. Ten k rodovému dědictví přikoupil Zelenou horu (1726), kterou pak zdědila jeho jediná dcera Marie Dominika (1707–1784), sestra dominikánka ve Vídni. Jejím odkazem pak Zelená hora přešla na spřízněný rod Colloredo-Mansfeldů. Adolfův nejmladší bratr František Michael (1704–1773) zahájil kariéru v nižších zemských úřadech v Praze, později byl vyslancem v Portugalsku a jako nejvyšší hofmistr arcivévodkyně Marie Magdaleny také vyslancem v Rakouském Nizozemí. Po bratru Adolfovi zdědil Smečno (1735), kde byl iniciátorem četných stavebních úprav za účasti významných umělců (K. I. Dientzenhofer, I. F. Platzer).  Nejmladší syn Maxmiliána Valentina Maxmilián Quidobald (1664–1733) se jako dědic Ahníkova a Prunéřova stal zakladatelem tzv. ahníkovské sekundogenitury. Byl nejvyšším maršálkem císařského dvora (1708–1711), nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory (1711–1720) a nakonec obdržel Řád zlatého rouna. I když v Čechách příliš nepobýval, na prunéřovském panství nechal postavit lovecký zámek v Boleboři. Jeho mladší syn Karel Josef (1699–1769) byl dlouholetým proboštem vyšehradské kapituly (1734–1769). Starší syn císařský tajný rada a komoří Jan Josef Karel (1692–1739) byl pokračovatelem této linie, v následující generaci za Františka Karla (1733–1789) došlo ke sloučení všech martinických majetků (Smečno, Slaný, Ahníkov, Prunéřov). František Karel byl zároveň posledním mužským potomkem Martiniců a jeho úmrtím 29. listopadu 1789 rod vymřel. Jméno jeho manželky Marie Josefy ze Šternberka (1746–1823) je zachováno v názvu bývalých lázní Šternberk mezi Smečnem a Slaným zřízených počátkem 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení dědictví po vymření Martiniců a rod Clam-Martinic.", "content": "Pro případ vymření rodu byly stanoveny podmínky rozdělení dědictví již v roce 1633 Jaroslavem Bořitou. Po smrti posledního mužského člena rodu Františka Karla byly naživu tři dědičky. Jeho dcera Marie Anna (1768–1832), sestra Johanna Terezie, provdaná Mirbachová (1731–1804), a sestřenice Marie Anna, provdaná Althannová (1737–1810). Tato Marie Anna získala Ahníkov a Prunéřov, Johanna Terezie byla odškodněna finanční hotovostí a kmenové rodové dědictví Smečno-Slaný převzala dcera Františka Karla Marie Anna (1768–1832). Společným majetkem všech tří dědiček bylo panství Plánice, které bylo již v roce 1790 prodáno Wallisům. Marie Anna (1768–1832) se v roce 1791 provdala za rakouského šlechtice Karla Josefa Clama (1760–1824), který tímto sňatkem pronikl do českého prostředí a nakonec byl v letech 1820–1824 nejvyšší komořím Českého království. Již rok po svatbě obdržel majestát na vznik rodové aliance \"Clam-Martinic\" spolu s převzetím historického titulu \"vladař domu smečanského\" (1792).  Správu Smečna vedla až do roku 1830 Marie Anna Clam-Martinicová (1768–1832), jejímž smrtí rod Martiniců vymřel i po přeslici. Syn Karel Jan Nepomuk Clam-Martinic (1792–1840) dosáhl v armádě hodnosti generálmajora a ve státní radě vedl vojenský odbor. Jeho manželkou byla Caroline Selina Meade (1797–1869), sestra britského diplomata Richarda Meada, 3. hraběte z Clanwilliamu. Po převzetí dědictví (1830) nechal ve Smečně vybudovat rodovou hrobku. Jeho dva synové se aktivně zapojili do politiky a stali se významnými obhájci českých národních zájmů. Jindřich Jaroslav (1826–1887) byl dlouholetým poslancem českého zemského sněmu a v letech 1861–1887 také prezidentem Národního muzea. Zemřel bezdětný a jeho dědicem byl mladší bratr Richard (1832–1891), který taktéž zastával pročeská stanoviska, byl též místopředsedou říšské radyy a získal Řád zlatého rouna.  Richardův syn Jindřich Karel Maria (1863–1932) se díky sňatku již v mládí dostal do okruhu přátel Františka Ferdinanda, v armádě dosáhl hodnosti plukovníka a v roce 1902 získal dědičné členství v rakouské panské sněmovně. Na podzim 1916 se stal rakouským ministrem zemědělství a nakonec byl od prosince 1916 do června 1917 předsedou rakouské vlády. Musel odstoupit pro neúspěch v řešení národnostních otázek a do konce první světové války zastával méně významný post vojenského guvernéra v Černé Hoře. Jako striktnímu zastánci protičeských postojů mu byl již po roce 1918 zestátněn majetek ve Smečně a měl také zákaz vstupu na území Československa. Bylo mu ale povoleno odvézt vnitřní vybavení smečenského zámku, které bylo přestěhováno na původní rodové sídlo Clam v Rakousku. Tento hrad dodnes patří potomkům Jindřichova bratra Gottfrieda (1864–1935). Současným představitelem rodu je Georg Adam Clam-Martinic (*1956).", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Erb Martiniců je podobný s erby Kouniců, Drnholců, pánů z Talmberka či Rychnovských, Rychmberských, pánů z Ústí (nad Orlicí), tudíž s nimi pravděpodobně byli příbuzní. Lekníny jsou na červeném podkladu doplněny zlatou šternberskou hvězdou. V klenotu se později objevil rakouský štítek s iniciálami panovníků, kterým sloužil Jaroslav Bořita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martinicové byli český šlechtický rod připomínaný od 14. století, v roce 1416 získali Smečno, které se stalo hlavním rodovým sídlem až do roku 1922. Od 15. století zastávali vysoké úřady v zemské správě Českého království. Nejvýznamnějším členem rodu byl Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), který získal titul říšského hraběte (1621) a pozvedl svůj rod mezi nejvýznamnější šlechtu habsburské monarchie. V 17. století patřili Martinicové mezi nejbohatší rodiny, kromě Smečna vlastnili řadu statků v severních, západních a východních Čechách. Členové rodu zastávali nejvyšší zemské úřady v Čechách (Bernard Ignác byl dlouholetým nejvyšším purkrabím), v následujících generacích se dostali k prestižním postům u císařského dvora a v diplomacii (Jiří Adam II. z Martinic byl místokrálem v Neapoli). Pět Martiniců získalo Řád zlatého rouna, několik nejvýznamnějších členů rodu je pohřbeno v pražské katedrále sv. Víta.", "tgt_summary": "Martinic (also: \"Martinicové\", \"z Martinicz\" or \"von Martinitz\") was a Czech noble family from Bohemia, claimed to be descended from the old Vršovci clan. The family have been part of the Bohemian ancient nobility. As of 1322, the family possessed the castle of Martinice near Votice in southern part of Central Bohemia.", "id": 2425904}
{"src_title": "Asijští tygři", "tgt_title": "Four Asian Tigers", "src_document": [{"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "Počátkem 60.let se globální ekonomika právě začala zotavovat po traumatech druhé světové války a korejské války v letech 1950–1953. Světový mír v kombinaci s velkým pokrokem v letecké dopravě a telekomunikacích znamenal, že se hranice po celém světě začaly otevírat obchodu. A \"tygři\" jsou skvěle umístěni, aby mohly z této nové éry těžit. Všechny čtyři země měly dlouho fungující přístavy, vzdělané obyvatelstvo a rozsáhlou infrastrukturu z dob kolonialismu.  I přes to, že před 60. léty šlo o poměrně chudé národy, vlády \"tygrů\" využily této příležitosti. Všechny čtyři země byly inspirovány zřejmým úspěchem Japonska a společně sledovaly stejný cíl investováním do stejných kategorií: infrastruktura a vzdělávání. Rozvinuly obchodní ekonomiku, intenzivně investovaly do industrializace, budovaly velká průmyslová sídla a nabízely daňové pobídky zahraničním investorům. Zatímco vysoké investice byly zásadní pro jejich hospodářský růst, role lidského kapitálu byla také důležitá. Vzdělání je uvedeno jako hlavní aspekt asijského ekonomickém zázraku. Úroveň vzdělání ve čtyřech Asijských tygrech byla vyšší, než se předpokládalo vzhledem k výši jejich průměrného příjmu. V roce 1965 všechny čtyři národy dosáhly všeobecného základního vzdělání. Celkově tyto pokroky ve vzdělávání umožnily vysokou úroveň gramotnosti a kognitivních dovedností. Začali se zaměřovat na levnou, ale efektivní pracovní sílu a exportní ekonomiku, která byla hlavním důvodem k jejich růstu. Rozšířili sociální rovnost díky pozemkovým reformám, podpoře vlastnických práv a zlepšení životních podmínek zemědělců. Došlo také k výraznému snížení rozdílu mezi příjmy mužů a žen.  Brzy byly výrobky a služby z těchto zemí velmi žádané, vyvážely vše od textilu a hraček až po plasty a elektroniku. Koncem 60. let úrovně fyzického a lidského kapitálu ve čtyřech ekonomikách daleko překročily jiné země na podobné úrovni rozvoje. To následně vedlo k rychlému růstu příjmů na hlavu.  Vytvoření stabilního makroekonomického prostředí bylo základem, na kterém byl postaven asijský zázrak. Každému ze čtyř států Asijských tygrů se podařilo, s různými stupni úspěchu, snížit: rozpočtové deficity, vnější zadlužení a stabilizovat směnné kurzy. Rozpočtové schodky každého státu byly udržovány v mezích jejich finančních limitů, aby nedošlo k destabilizaci makroekonomiky. Směnné kurzy byly změněny z režimů s pevnou úrokovou sazbou na fixní, nastavitelné režimy sazeb s příležitostnou prudkou devalvací a s pohyblivou sazbou. Tento aktivní směnový kurz umožnil ekonomikám čtyř \"tygrů\" vyhnout se zhodnocování měnového kurzu a udržovat stabilní reálný kurz.  Někteří ekonomové vyzdvihují v úspěchu \"tygrů\" důležitost státních zásahů do ekonomiky. Slovy Dani Rodrika \"je nemožné pochopit zázrak východoasijského růstu bez ocenění důležité role, kterou vládní politika hrála ve stimulaci soukromých investic\"", "section_level": 1}, {"title": "Asijská finanční krize 1997.", "content": "Ekonomiky \"tygrů\" zaznamenaly komplikace během Asijské finanční krize. Počátkem roku 1997 zaznamenaly akciové trhy v Hongkongu, Singapuru a Jižní Koreji ztráty nejméně 60% v dolarovém vyjádření. Čtyři Asijští tygři se z krize zotavily rychleji než jiné země kvůli různým ekonomickým výhodám, včetně vysoké míry úspor (s výjimkou Jižní Koreje) a otevřenosti obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční krize 2008.", "content": "Ekonomiky Asijských tygrů orientované na vývoz, které měly prospěch z americké spotřeby, byly těžce postiženy finanční krizí v letech 2007–2008. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 HDP všech čtyř zemí kleslo o průměrnou analyzovanou míru kolem 15%. Vývoz klesl na polovinu. Slabá domácí poptávka také dále zhoršila obnovu prosperity těchto ekonomik. Fiskální balíčky představovaly v roce 2009 více než 4% HDP každé země.", "section_level": 2}, {"title": "Hongkong.", "content": "Ekonomika Hongkongu začala industrializovat a extrémně růst již v 50. letech 20. století, tím se z něj stal první z tzv. Asijských tygrů. Po válce jeho obyvatelstvo rychle vyskočilo, protože kvalifikovaní čínští migranti prchali z Číny kvůli občanské válce a ještě více uprchlíků přišlo, když komunistická strana v roce 1949 převzala kontrolu nad pevninskou Čínou. S rychle rostoucí populací zahájila Britská koloniální vláda reformy zaměřené na zlepšení infrastruktury a veřejných služeb. Kvalifikovaná a levná pracovní síla spojená moderními britskými obchodními metodami a technologií zajistila maximalizaci příležitostí pro zahraniční obchod, investice a nábor zaměstnanců. Během 60. let se ekonomika přeměnila na exportní a výroba se rozšířila a diverzifikovala tak, aby zahrnovala oděvy, elektroniku a plasty.  Příznivé daňové pobídky přitahovaly do města mnoho středních a velkých korporací a v 70. a 80. letech se objevilo období výstavby mrakodrapů, veřejného bydlení a železnice, které byly financovány nově nalezeným bohatstvím země. To vedlo k tomu, že HDP mezi lety 1961 a 1997 vzrostlo 180krát, čímž se země stala jednou z nejbohatších na světě. Protože konkurenceschopnost v průmyslu postupně klesala kvůli rostoucím nákladům na práci, trh se přeměnil na ekonomiku založenou na službách. Hongkong již měl prosperující burzu cenných papírů (založenou v roce 1891), takže dávalo smysl, když se jeho trh diverzifikoval od exportního do finančních služeb. Počátkem 90. let se Hongkong stal globálním finančním a dopravním centrem.  Země se setkala s nejistou budoucností, když Spojené království podstoupilo kolonii Číně roku 1997. Ihned po převodu byl Hongkong vážně postižen několika krizemi. Převod vyvolal vlnu masové emigrace, protože obyvatelé se obávali narušení občanských práv, právního státu a kvality života. Více než půl milionu lidí opustilo území a emigrovalo. Kvůli Asijské finanční krizi Hongkong zažil intenzivní úpadek svého akciového trhu a měny. To vyžadovaly zásadní tržní intervence ze strany Státního měnového úřadu Hongkongu, který byl nucen k tomu aby udržoval rozsáhlé devizové rezervy. Následovala epidemie SARS v roce 2003, kdy došlo k nejzávažnějšímu hospodářskému poklesu tohoto území.  Hongkong má dnes jednu z nejliberálnějších ekonomik světa. Je to jedno z nejdůležitějších světových středisek bankovnictví, sídlí zde například HSBC, a jeho přístav patřím k největším a nejvytíženějším. Žádný veřejný dluh, přísné předpisy a jedno z nejatraktivnějších podnikatelských prostředí ve východní Asii ukazují, že země je dobře připravená na trvalý růst, a to i navzdory tomu, že je růst méně působivý v porovnání například s růstem Singapurem.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Korea.", "content": "Po Korejské válce v 50. letech se Jižní Korea nacházela na chvostu světových ekonomik. Země byla zdevastována proběhlou válkou a v roce 1960 činilo HDP na hlavu pouhých 158 amerických dolarů, méně než některé země Subsaharské Afriky. Poté, co se vojenským převratem v roce 1961 chopil moci generál Pak Čong-hui, se Jižní Korea velmi rychle ekonomicky vzchopila a během několika dekád se z ní stala jedna z největších ekonomických velmocí. Ekonomického úspěchu bylo dosaženo především silnou státní kontrolou. Nejednalo se ovšem o typ plánovaného hospodářství, který je typický pro komunistické státy. Stát sice zestátnil bankovní systém, ale ponechal volnou ruku soukromému sektoru. Podporoval investice a orientoval zemi silně na export. Štědrými investicemi z Japonska se podařilo vybudovat moderní infrastrukturu. Přímým důsledkem státní politiky byl růst vlivu tzv. čebolů. Jedná se o konglomeráty, které byly budovány původně malými rodinnými podniky, které byly loajální vůči režimu. Měli k dispozici velmi výhodné státní půjčky, což jim umožnilo rychlý hospodářský růst. Vznik čebolů měl ovšem za důsledek vytvoření oligopolu, kdy se pět největších korejských firem podílí na padesáti procentech HDP a udržují si v zemi velký ekonomický a politický vliv. Toto prostředí dnes zásadně ztěžuje podnikání malých firem.  V 70. letech, když byla země již ekonomicky stabilní a zabezpečená, se stát rozhodl vsadit na investice do informačních technologií, které byly v té době velmi mladým odvětvím. Za tímto účelem byl založen ETRI (Electronics and Telecommunications Research Institute), který měl za úkol zkoumat a vyvíjet nové technologie a efektivní marketingové modely. I přes počáteční risk se toto rozhodnutí velmi vyplatilo, jelikož se později ukázalo, že informační technologie se stanou v budoucnu jedním z nejrychleji rostoucích odvětví. V tomto období se také na domácím trhu čím dál více začaly sílit dnes již ikonické korejské firmy jako Samsung, Hyundai, LG, Kia nebo Daewoo.  Po 18 letech vlády generála Paka měla Jižní Korea sedmnáct krát vyšší příjem na hlavu než její komunistický soused, Severní Korea, a byla na cestě ke stabilnímu ekonomickému vývoji. HDP země vzrostlo během 18 let téměř 4krát. V 80. a 90. letech postupně docházelo k liberalizaci ekonomiky a demokratizaci společnosti. Roku 1997 zasáhla Jižní Koreu Asijská finanční krize. Jižní Korea byla nejvíce zasažená ekonomika z \"tygrů\" kvůli jejímu rozsáhlému zahraničnímu zadlužení, což vedlo k poklesu její měny o 35-50%. Krize měla za následek státní bankrot a země si musela půjčit velký objem peněz od MMF. Obětí krize byla automobilka Daewoo, která byla odkoupena americkou GM a indickou Tatou. Za vlády prezidenta Kima Te-džunga byla ekonomika zmodernizována a byl ještě více kladen důraz na informační technologie, zejména spotřební elektroniku. Toto rozhodnutí má nemalý podíl na tom, že se dnes z Koreji stal největší výrobce paměťových čipů a displejů pro mobily, počítače i televize. Primárně je výroba stále zaměřena na informační technologie, především na chytré telefony a drobnou spotřební elektroniku. Hospodářství se stále orientuje primárně na export. Jižní Korea je dnes šestým největším vývozním státem. Hospodářský růst se v letech 2000–2010 pohyboval okolo 4-5% s výjimkou v roce 2008, kdy byla země zasažena světovou ekonomickou krizí. Od roku 2011 se růst HDP pohybuje okolo 2-4% ročně. Inflace se v posledních letech drží pod dvě procenta.  Jižní Korea je ze všech Asijských tygrů ekonomicky nejsilnější stát. Dnes zaujímá 4 místo mezi asijskými ekonomikami a 11 mezi světovými. Pochází odsud největší elektronická firma světa Samsung nebo třeba automobilka Hyundai. Je členem OECD a G20.", "section_level": 1}, {"title": "Singapur.", "content": "Když se Britové vrátili v roce 1945 do Malajska (kterého byl Singapur stále součástí), byl to válkou vyčerpaný kraj. Se záměrem obnovit vliv v nejisté Asii, se Britové rozhodli stavět na předválečném úspěšném ekonomickém vývoji Singapuru. Singapur, původně ceněn za strategicky umístěný přístav na hlubokých vodách s ideální obchodní pozicí spojující trasy z Evropy do Asie, byl snadno schopen využít jeho reputace jako obchodního uzlu. A díky britským investicím se postupně stal regionálním centrem letectví, telekomunikací a pošty, a získal zpět svou známost jako klíčový přístav mezi Evropou a Asií.  Zatímco Singapur zaznamenal značný pokrok v první dekádě po druhé světové válce, nový politický vývoj ohrožoval jeho vzestup. Když Malajsie získala nezávislost v roce 1959 a Singapur se od ní v roce 1965 osamostatnil, zahraniční investoři uprchli z ostrova nejistí, zda nově zvolená Strana lidové akce - PAP (vedená Li Kuang-jaoem) mohla udržet stejnou stabilitu jako britská vláda. Obyvatelstvo čelilo vysoké míře nezaměstnanosti a chudoby. HDP na obyvatele činilo 516 USD a polovina populace byla negramotná.  Byla zde ale viditelná snaha PAP obnovit stabilitu, která umožňovala prosperitu pod britskou vládou. Vzhledem k tomu, že si Singapur pod britským imperialismem nikdy nevyvinul kulturu politických práv, se nově zvolená PAP nesnažila legitimizovat svou vládu ochranou práv (jak tomu bývá u západních států), ale dohledem nad silným ekonomickým růstem. PAP koordinoval s Týmem technické asistence OSN, aby přijal agresivní strategii rozvoje párující snižování regulací s lákáním zahraničních korporací. Vláda zřídila radu pro hospodářský rozvoj, která vypracovala a implementovala národní ekonomickou strategii na podporu výrobního odvětví země. Spíše než se vyhýbat zahraničnímu kapitálu, Singapur ji uvítal s daňovými úlevy a dočasnými dovozními tarify. Plán byl jednoduchý, zahraniční firmy přinesou kapitál, technologie a dovednosti a Singapur se bude učit. Nakonec budou schopni replikovat obchodní praktiky přinesené do Singapuru zahraničními společnostmi. Jak píše ekonomický historik Huff \"Singapurský model nese poučení, že rozsáhlá role vlády může být spojena s volným obchodem.\"  Asijská finanční krize zanechala Singapur relativně nepoškozený. Během Finanční krize v roce 2008 se maloobchodní tržby snížily o 6 %.  Dnes má Singapur nejvyšší HDP na hlavu ze všech čtyř Asijských tygrů a má druhý největší přístav na světě. Je jedním z předních světových středisek pro výměnu měn a pyšní se rozmanitou společností expatů, která se vyznačuje vysokými objemy zámořských investic získaných v průběhu let. Ekonomický růst Singapuru je zakořeněný ve světě podnikání. Největšími odvětví průmyslu jsou farmacie, lékařství a rafinerie.", "section_level": 1}, {"title": "Tchaj-wan.", "content": "Tchaj-wan se po konci okupace Japonskem v roce 1945 a rozštěpení Číny 1. října 1949 nacházel v hluboké krizi a na chvostu světových ekonomik. Zemi zužovala hyperinflace, chudoba, chybějící infrastruktura a nefunkční školství. Po porážce Čínské národní strany komunisty se stahuje Čankajškova armáda a je vyhlášena Čínská republika známa hlavně jako Tchaj-wan.  Nová stabilní měna společně s programem stabilizace cen zastavila hyperinflaci. Ruku v ruce s finanční podporou ze strany USA, má Tchaj-wan k dispozici dostatek prostředků ke stabilizaci ekonomické situace. Ke snížení cen a zpomalení hyperinflace napomohly také značné miliony taelů zlata a devízové rezervy, které na ostrov přinesla při útěku Čankajškova armáda. Společně se zlatem se na ostrov stáhl značný počet obchodních a intelektuálních elit. Díky programu ekonomické pomoci pro rozvoj venkova ze strany spojených států a vydáním pozemkových reforem se vytvořily pozitivní podmínky pro růst zemědělství. Produkce v zemědělství mezi lety 1952 až 1959 měla průměrný roční nárůst kolem 4%. Zatímco populační růst se pohyboval průměrně na 3,5%. Ještě v roce 1957 činilo HDP na obyvatele 170$, což ho stavělo na chvost vedle zemí jako Kongo. Postupně si podporou malého a středního podnikání utvořil nesmírně silnou exportní ekonomiku, která přispěla k rychlému růstu, kterému se přezdívá tchajwanský zázrak. V roce 1959 vydáním hospodářské a finanční reformy, která liberalizovala trh a otevřela ho světu. Cílem bylo posílit přísun zahraničních společností a investic. Mnoho společností převážně z Japonska, díky levné a dobře vzdělané pracovní síle, přesunulo svou výrobu právě na Tchaj-wan. Přesto vše si Tchaj-wan skrze podporu malých a středních podniků a skrze dotace s výhodnými půjčkami zachoval jádro svého průmyslu.  Od roku 1980 se stává Tchaj-wan hospodářskou silou s významnou přítomností na mezinárodních trzích. Mnoho tchajwanských společností začalo ve velkém investovat do Asie, převážně tedy Číny. Skrze vyšší platy, etablování odborů a snížení vývozních kvót se výroba začíná přesouvat do Číny a jihovýchodní Asie. Při těchto společenských změnách padá režim Čínské národní strany a hledá se cesta demokratické legitimity. Koncem 90. let se ekonomický růst značně zpomalil, což zapříčinil vzestup Číny, která se nacházela ve stejné pozici, jako dříve Tchaj-wan (levná pracovní síla, absence odborů a stabilní prostředí). Právě růst Číny vede v mnohých sférách průmyslu Tchaj-wan k opouštění svých pozic.  Nyní je Tachaj-wan špičkou v inovacích v technologickém průmyslu. Má 28. největší index lidského rozvoje. Může se pochlubit vysokou životní úrovní, rozvinutou infrastrukturou, kvalitním vzdělávacím systémem a každoročně vysokým počtem startup společností zaměřených na technologie a IT průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Hrubý domácí produkt (HDP).", "content": "V roce 2017 činil součet nominálního HDP Asijských tygrů 2 782 893 milionů USD a dohromady tak činí 3,5% světové ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a technologie.", "content": "Jedním ze základních pilířů úspěchu asijských tygrů se ukázala investice do industrializace, vzdělávání, vědy a inovací. Vedle levné pracovní síly právě vysoká vzdělanost byla předpokladem pro rychlý růst průmyslu. Investice do vzdělání a vědy se ukázala jako velmi prospěšná a ještě před koncem 20. století se ukázali asijští tygři jako technologické centrum s vysokým objemem inovací. V tomto prostředí vzniklo mnoho velikánů, jako kupříkladu jihokorejský Samsung, který je největší elektrotechnickou společností světa a je světovým lídrem v odvětví robotiky.  O úrovní školství svědčí úspěchy z mezinárodních olympiád, vysoká finanční gramotnost a výborná úroveň anglického jazyka. Středoškolští studenti hlavně z Tchaj-wanu získávají pravidelně zlaté medaile z oblastí fyziky, matematiky či chemie. Asijští tygři mají mnohé světově nejlépe hodnocené univerzity jako: National Taiwan University, Seoul National University, National University of Singapore, University of Hong Kong či Faculty of Dentistry, která je nejlépe hodnocenou stomatologickou školou na světě. Státy asijských tygrů jsou nyní centrem výpočetní techniky, robotiky, biotechnologií a informačních technologií. To vše díky počáteční velké investici do školství, výzkumu, industrializace a kulturnímu prostředí, které oceňuje stabilitu, pracovitost a loajalitu vůči autoritám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem asijští tygři (také asijští draci) označuje čtyři nově industrializované asijské země s rychlým hospodářským růstem: Hongkong, Jižní Korea, Singapur, Tchaj-wan. Všechny země prošly rapidní industrializací od začátku 60. let. Hongkong a Singapur jsou jedny ze čtyř největších finančních center světa. Jižní Korea a Tchaj-wan jsou světovými vůdci ve výrobě elektroniky a technologických inovacích, sídlí zde největší technologické společnosti. Jižní Korea je také nejvíce automatizovanou ekonomikou na světě. Dnes MMF země pravidelně uvádí na seznamech nejvíce prosperujících a stabilních ekonomik. Ekonomický úspěch asijských tygrů inspiroval řadu dalších jihovýchodních asijských zemí, např.: Indonésie, Malajsie, Filipíny, Thajsko a Vietnam. Označení ekonomický tygr se v současnosti používá jako obecný termín pro státy s nadprůměrně rostoucí ekonomikou. Podobně označované skupiny nebo ekonomiky jsou například: Baltští tygři, Keltský tygr, Golfský tygr.", "tgt_summary": "The Four Asian Tigers (also known as the Four Asian Dragons or Four Little Dragons in Chinese and Korean) refer to the economies of Hong Kong, Singapore, South Korea and Taiwan. Between the early 1960s and 1990s, they underwent rapid industrialization and maintained exceptionally high growth rates of more than 7 percent a year.", "id": 2393505}
{"src_title": "Vitellius", "tgt_title": "Vitellius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rodina.", "content": "Vitellius se narodil 24. září roku 15 jako syn Lucia Vitellia, jenž zastával celkem třikrát konzulát a byl Claudiovým kolegou v úřadu cenzora, a jeho manželky Sextilie. Suetonius zmiňuje dvě odlišné verze původu Vitelliova rodu. Podle první příslušel Vitellius k potomkům někdejších vládců Latia, zatímco podle druhé, méně příznivé pocházeli jeho předkové z nízkých poměrů. Již v raném věku prý patřil k okruhu oblíbenců, jimiž se císař Tiberius obklopil na ostrově Capri. Později se vlivem lichocení a politické obratnosti domohl také přízně Caliguly, Claudia a Nerona.  Někdy před rokem 40 se Vitellius oženil s jistou Petronií, dcerou bývalého konzula Publia Petronia. Ta mu porodila jeho prvorozeného syna Petroniana Vitellia, údajně slepého na jedno oko. Zámožná Petronie ustavila syna svým dědicem, ovšem vymínila si jeho propuštění z otcovské moci. Vitellius s tím sice souhlasil, avšak brzy poté chlapce usmrtil, přičemž tvrdil, že se ho Petronianus chystal připravit o život. Když se následně Petronie s Vitelliem rozvedla, uzavřel manželství s Galerií Fundanou, jejíž otec Gaius Galerius působil jako správce Egypta. Společně měli dvě děti; syna pojmenovaného Aulus a dceru neznámého jména.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná činnost, získání moci.", "content": "Náklonnost císařů julsko-klaudijské dynastie zajistila Vitelliovi konzulát v roce 48 a jmenování prokonzul Afriky roku 60 nebo 61. V této provincii pak sloužil jako legát v doprovodu svého mladšího bratra Lucia Vitellia, který se po něm stal zdejším místodržitelem. V mezičase byl pověřen výkonem dvou kněžských úřadů. Bez pochyby klíčový okamžik Vitelliovy politické kariéry představovalo jeho určení za správce Dolní Germánie, jímž ho císař Galba učinil koncem roku 68. Toto rozhodnutí zaskočilo všechny, včetně samotného Vitellia, nacházejícího se tehdy podle tvrzení Suetonia v tísnivé finanční situaci. Galba patrně usiloval snížit nebezpečí vypuknutí revolty mezi legiemi na Rýně, jejichž vojáci byli silně rozladěni císařovým odmítnutím odměnit je za jejich úlohu při potlačení Vindikova povstání. Vitellia si zvolil především kvůli jeho chybějícím vojenským zkušenostem a jeho pověsti muže se sklony k hazardu, alkoholu a obžerství. Galba předpokládal, že se Vitellius bude věnovat hlavně kořistění provincie, v této své domněnce se však zcela zásadně zmýlil. Vitellius si totiž záhy získal oblibu mezi podřízenými svou marnotratností a přehnanou vlídností, což mělo zhoubný dopad na disciplínu a pořádek ve vojsku. Vzpoura započala 1. ledna 69, kdy legionáři v Horní Germánii odmítli obnovit slib loajality Galbovi a povalili jeho podobizny. Jakmile se Vitelliovi vojáci dozvěděli o tomto incidentu, 2. ledna prohlásili svého velitele z návodu legátů Fabia Valenta a Aula Caeciny Aliena císařem. K tomu došlo ve městě Colonia Agrippina (nynější Kolín nad Rýnem), v němž byl Vitellius obdarován mečem Julia Caesara, uloženým ve zdejším chrámu. Při této příležitosti přijal navíc čestné přízvisko \"Germanicus\". Kromě sedmi legií dislokovaných v obou Germániích se na jeho stranu přidaly rovněž vojenské sbory rozmístěné v Galii, Británii a Raetii. Vitellius se zdráhal vypravit se osobně na Řím, protože byl v podstatě nevoják. Místo sebe tudíž vyslal Caecinu a Valenta jako velitele dvou početných armád. Caecina spěchal se svými oddíly na jih podél východních hranic Galie, zatímco Valens se při postupu poněkud zdržel, neboť shromažďoval posily v okolních provinciích. Již před příchodem Vitelliových vojsk do Itálie byl Galba svržen Othonem, který se stal novým císařem. V březnu se Caecinovi a Valentovi úspěšně podařilo zdolat Alpy, načež spojili své síly u města Cremona, severně od řeky Pádu. Nedaleko odtud se potom střetli s Othonovými muži, nad nimiž zvítězili v první bitvě u Bedriaka. Otho po obdržení zprávy o své porážce spáchal 16. dubna sebevraždu a tři dny na to složili vojáci v Římě přísahu věrnosti Vitelliovi. Taktéž římský senát ho uznal císařem.  Když se Vitellius doslechl o tomto vývoji, okamžitě se odebral z Galie do Říma. Samotná cesta do Itálie se podle líčení pramenů změnila v takřka nepřetržité orgiastické oslavy spojené s nadměrným požíváním alkoholu a pokrmů. Značně uvolněná kázeň armády tím byla ještě dále oslabena, takže do Říma vstoupil Vitellius v čele naprosto nevázaných a nedisciplinovaných zástupů vojáků. Při pochodu učinil zastávku ve městě Lugdunum (Lyon), v němž prezentoval legiím svého šestiletého syna jako svého budoucího nástupce. Poté, co dorazil do Cremony, navštívil místo nedávné bitvy, kde si s potěšením prohlédl mrtvá těla svých pobitých nepřátel. Nařídil také usmrcení více než stovky lidí, kteří se ve snaze zavděčit se Othonovi hlásili k zabití Galby. Pretoriánskou gardu nechal rozpustit a nahradit muži z germánských legií požívajících jeho plné důvěry. Do funkcí pretoriánských prefektů byli pak dosazeni přívrženci vítězných vojevůdců Caeciny a Valenta.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Na přelomu června a července vtáhl Vitellius s veškerým svým doprovodem a vojáky do hlavního města. Následné mocenské změny probíhaly o poznání méně dramaticky, než jak se všeobecně očekávalo, jelikož počet zadržených a popravených byl vcelku nízký. Většinu úřadů si podrželi jejich stávající vykonavatelé a Salvius Titianus, Othonův bratr, zastávající čelné postavení v předchozím režimu, byl spolu s mnoha jinými omilostněn. Vitellius projevoval umírněnost a jenom pozvolna se chápal svých kompetencí. Dokonce se zdráhal přijmout tradiční titul princeps, nicméně to mu nebránilo prohlásit se doživotním konzulem. Účastnil se zasedání senátu a pokračoval v obvyklé praxi poskytování zábavy římskému lidu. Tacitus se zmiňuje o dvou přínosných opatřeních zavedených Vitelliem, jež přetrvala svého původce. Centurionům bylo zakázáno vyžadovat od řadových vojáků úplatky výměnou za udělení dovolené, či zproštění běžných povinností. Výkon císařské administrativy dosud obvykle svěřovaný propuštěncům začal být přenecháván jezdcům, což naznačuje rostoucí profesionalizaci státní byrokracie. Vitellius přesto částečně napodobil Galbu, protože za svého blízkého rádce si zvolil propuštěnce Asiatika. Kvůli zabezpečení své pozice odeslal legie loajální Othonovi zpět do svých původních posádek, případně je odvelel do odlehlých provincií. Navzdory tomu pociťovali poražení vojáci, obzvláště z podunajských provincií, i nadále rozmrzelost a odpor k Vitelliovi.  Suetonius, jehož otec bojoval u Bedriaka na straně Othona, vnímal Vitelliovu vládu v nepříznivém světle. Ve svém díle mu vytýká netečnost, lenost a pohodlnost a poznamenává, že vykazoval jisté náznaky moudrého panování, avšak jeho stoupenci ho sváděli ke špatnostem, čímž upozaďovali jeho přednosti. Vitelliovi ale leckdy nezbývalo než vyhovět požadavkům vlastních vojáků, jejichž zásluhou dosáhl trůnu. Ostatní historikové, konkrétně Tacitus a Cassius Dio, oponují některým Suetoniovým tvrzením, ačkoli ani jejich vylíčení Vitellia nevyznívá příliš pozitivně.", "section_level": 2}, {"title": "Flaviovská revolta a smrt.", "content": "Vitelliovu panování v Římě bylo souzeno jenom krátké trvání. V červenci 69 se vzbouřila vojska v Egyptě, Sýrii a Judeji, jež si za císaře zvolila Tita Flavia Vespasiana, zkušeného a respektovaného vojevůdce disponujícího širokou podporou. Zatímco se Vespasianus věnoval upevňování své moci v Egyptě, vypravil se jeho spojenec a syrský místodržitel Gaius Licinius Mucianus na západ. Dříve, než tam stihl dorazit, přiklonili se k Vespasianovi rovněž Marcus Antonius Primus a Cornelius Fuscus, jimž podléhaly legie na Balkáně. Třebaže jejich vojenské síly byly ve srovnání s Vitelliovými zhruba poloviční, Primus, odhodlaný zabránit svým protivníkům v přísunu posil ze severu, spěšně překročil přes Julské Alpy a vpadl do Itálie. Vitelliova pozice byla ještě oslabena Valentovou vážnou nemocí a Caecinovým pokusem přesvědčit legionáře, aby přešli na stranu Vespasiana. Jeho vlastní podřízení ho ale zadrželi a uvrhli do želez.  Caecinova armáda postrádající vojevůdce, jelikož Vitellius pobýval v Římě, poté postoupila ke Cremoně. Antonius Primus tábořící nedaleko odtud vyrazil se svými muži vstříc Vitelliově vojsku, s nímž se 24. října srazil ve druhé bitvě u Bedriaka. V úporném střetnutí dosáhli převahy Vespasianovi vojáci, kteří stíhali prchající vitelliovce do Cremony. Toto město bylo potom po dobu čtyř dnů nemilosrdně drancováno a pleněno vítězi. Od Vitellia odpadlo také loďstvo v Misenu a v Dolní Germánii se proti Římanům vzbouřili Batavové vedení Gaiem Juliem Civilem. Uzdravený Valens vyplul po moři do Galie, aby zde shromáždil nové síly, přičemž byl zajat a popraven. Vitellius zkusil zablokovat apeninské průsmyky, ovšem jím vyslané vojsko se 17. prosince vzdalo bez boje postupujícím flaviovským oddílům u Narnie. Za této bezvýchodné situace se Vitellius pokusil abdikovat a zachránit sebe a svou rodinu. Jeho příznivci a římský lid ho však přinutili vrátit se zpět do paláce. Titus Flavius Sabinus, Vespasianův starší bratr a tehdejší městský prefekt, jenž přesvědčil Vitellia k odstoupení, měl v úmyslu převzít kontrolu nad Římem. Vitelliovi germánští strážci mu v tom zabránili a posléze ho společně s mnoha jinými lidmi zabili na Kapitolu, kam se před nimi stáhl. Tamější chrám Jova Nejlepšího a Největšího byl při tom zapálen, načež shořel do základů.  20. prosince vtáhla vítězná flaviovská armáda do Říma, v němž ji uvítal odpor místního obyvatelstva. Vitellius nejprve uvažoval o útěku do Kampánie, nakonec se ale rozhodl setrvat v paláci. Podle Tacita se oblečen v hadrech schoval v obydlí císařského vrátného a pro jistotu zabarikádoval vchod. Z tohoto úkrytu byl vytažen příchozími Primovými vojáky, kteří ho pak polonahého odvlekli na Forum, kde byl svržen z Gemonských schodů. Suetonius dodává, že jeho tělo bylo vrženo do Tiberu. Podle podání Cassia Diona byla mrtvému Vitelliovi uťata hlava, jež byla ukazována ve městě. Usmrceni byli taktéž Vitelliův bratr a syn.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Vitellius byl ze strany antických dějepisců podroben značné kritice. Přestože byl velice nenasytný člověk, jeho popis jako lhostejného, ukrutného a výstředního jedince nejspíše nekoresponduje se skutečností, neboť vychází z líčení nepřátelské propagandy. Navzdory negativnímu vyobrazení v pramenech se Vitellius těšil u římského lidu určité popularitě. Třebaže se ocitl pod silným vlivem vojáků, za počátek své vlády pokládal okamžik svého uznání senátem. Zpočátku vystupoval velmi zdrženlivě v užívání titulů caesar a augustus, a ačkoli od toho později upustil, nikdy se oficiálně nenechal znázornit na mincích jako caesar. I přes umírněné sklony projevující se v jeho panování ho chybějící zkušenosti s velením armádě činily závislým na dvou vzájemně znesvářených generálech, na něž musel spoléhat v kritických okamžicích. Následkem toho nepředstavoval pro Vespasiana rovnocenného soupeře a ponižující okolnosti jeho smrti se tudíž staly příhodným vyústěním jeho předchozí neúspěšné vlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aulus Vitellius (24. září 15 – 22. prosince 69 v Římě) byl římským císařem od 16. dubna 69 až do okamžiku svého úmrtí.", "tgt_summary": "Vitellius (; Aulus Vitellius Germanicus; 24 September 1522 December 69 AD) was Roman emperor for eight months, from 16 April to 22 December 69 AD. Vitellius was proclaimed emperor following the quick succession of the previous emperors Galba and Otho, in a year of civil war known as the Year of the Four Emperors. Vitellius was the first to add the honorific cognomen \"Germanicus\" to his name instead of \"Caesar\" upon his accession. Like his direct predecessor, Otho, Vitellius attempted to rally public support to his cause by honoring and imitating Nero who remained widely popular in the empire.", "id": 882826}
{"src_title": "Kapradiny", "tgt_title": "Fern", "src_document": [{"title": "Podtřídy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Marratiidae.", "content": "Řád \"Marattiales\" jsou velmi mohutné pantropické kapradiny vlhkých tropických lesů. Výtrusnice jsou vždy jen na spodu listů a mají tendenci k vytváření synangií. Typ synangií se liší u každého druhu. Jsou to rostliny se vzpřímeným, u fosilních zástupců často stromovitým a někdy silně zkráceným kmenem, řidčeji s plazivým oddenkem. Přestože byly fosilní druhy stromovité, nebylo u nich druhotné tloustnutí (jednotlivé cévní svazky byly obklopeny velkou sklerenchymatickou pochvou), nebo bylo jen velmi slabé. Zástupci:", "section_level": 2}, {"title": "Polypodiidae.", "content": "Podtřída \"Polypodiidae\" čili leptosporangiátní kapradiny mají megafyly, střední válec typu diktyostélé (jednotlivé cévní svazky xylému jsou obtočeny floémem). Postrádají druhotné tloustnutí. Sporangia jsou uložena ve výtrusnicových kupkách (= sory), které jsou kryty různými způsoby. Na sorech jsou 2 typy buněk. Buňky tlustostěnné tvoří tzv. prstenec (= annulus), jednotlivé buňky časem vysychají a zmenšují se a nemají živý obsah. A další buňky tvoří obústí (= stomium), což je místo, kde pak výtrusnice puká a tedy i místo, kterým vypadnou jednotlivé výtrusy. Typickým znakem pro \"Polypodiidae\" jsou pleviny – šupiny na řapících, kterých je v závislosti na druhu různý počet. Tato podtřída obsahuje kolem 9000 druhů, a to zejména v těchto řádech:", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Následující fylogenetický strom zobrazuje aktuální představu (jednu z možných) o příbuznosti jednotlivých skupin recentních kapradin podle molekulárně biologické studie jaderných genů z r. 2015 s přihlédnutím k ještě novější srovnávací studii s časovou kalibrací fylogeneze kapraďorostů. Pojmenování větví přizpůsobeno modernímu systému kapraďorostů. Skupiny, které by mohly být parafyletické jsou označeny (P).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kapradiny se rozmnožují pomocí výtrusů uložených ve většině případů na spodní straně listů kapradin. Většinou u více vyvinutých je chrání ostěra. Když praskne, výtrusy se roznesou do okolí a vyklíčí v prokel. Cyklus se opakuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapradiny (\"Polypodiophyta\") jsou oddělení výtrusných cévnatých rostlin, čili kapraďorostů (\"Pteridophyta\"), jehož zástupci jsou hojně rozšířeni po celé Zemi. Současné druhy jsou z velké většiny byliny, ale v některých tropických oblastech rostou i stromovité druhy. Vymřelé stromovité kapradiny se hojně vyskytovaly v permokarbonských lesích. Kapradiny se poprvé objevily ve spodním devonu a největší rozvoj zažily právě během karbonu a permu. V druhohorách a třetihorách spíše kapradiny vymíraly. Evolučně pravděpodobně navazují na oddělení \"Rhyniophyta\". Kapradiny druhotně netloustnou (tzn. nezvětšují tloušťku stonku nebo kořenu činností laterálního meristému kambia, případně felogénu). Oddělení kapradiny obsahuje jedinou recentní třídu Polypodiopsida (používají se i synonymická označení Filicopsida či Pteridopsida).", "tgt_summary": "A fern (Polypodiopsida or Polypodiophyta) is a member of a group of vascular plants (plants with xylem and phloem) that reproduce via spores and have neither seeds nor flowers. They differ from mosses by being vascular, i.e., having specialized tissues that conduct water and nutrients and in having life cycles in which the sporophyte is the dominant phase. Ferns have complex leaves called megaphylls, that are more complex than the microphylls of clubmosses. Most ferns are leptosporangiate ferns. They produce coiled fiddleheads that uncoil and expand into fronds. The group includes about 10,560 known extant species. Ferns are defined here in the broad sense, being all of the Polypodiopsida, comprising both the leptosporangiate (Polypodiidae) and eusporangiate ferns, the latter group including horsetails or scouring rushes, whisk ferns, marattioid ferns, and ophioglossoid ferns.", "id": 84236}
{"src_title": "Commodore International", "tgt_title": "Commodore International", "src_document": [{"title": "Počátky výroby počítačů.", "content": "\"Computers for the masses, not for the classes\". Volně přeloženo něco jako \"Počítače pro masy, ne jen pro pracháče\". Tímto heslem se začala firma Commodore začátkem 80. let řídit. Legendární Jack Tramiel, napůl génius, autor tohoto výroku, začal brzy se svým týmem pracovat...  V roce 1980 na Computer Electronics Show firma Commodore představila svůj první výsledek a ukázala, že to s tím heslem myslí vážně. Nejdříve tento počítač neměl ani název a říkalo se mu jen MicroPET. Ještě se provedlo několik menších změn, vymyslel se název VIC20 a začátkem 1981 už byl k mání v obchodech. A začal se prodávat \"obrovským\" způsobem, v nejlepších časech se prodalo 9000 kusů denně. Commodore VIC20 byl prvním barevným počítačem, který rozbil bariéru $300 dolarů. VIC20 ukázal miliónům lidí tajemství osobních domácích počítačů. Byl to opravdu počítač pro všechny a ne jen pro pracháče. Commodore VIC20 je legendárním počítačem, který změnil všeobecný pohled na domácí osobní počítače a nastartoval sérii úspěšných Commodore počítačů. <br>  V současnosti se nám zdají technické parametry VIC20 jako komické, ale o to tu vůbec nejde. Jde o to, že do roku 1984, kdy v zimě Jack Tramiel odchází z firmy Commodore (Commodore PLUS4 byl posledním systémem, na kterém ještě pracoval) se po světe používalo přes 4 miliónů všech počítačů Commodore. Jack Tramiel to dokázal.  Kolem původu názvu VIC20 panuje mnoho dohadů, existuje několik verzí. Jeden pramen uvádí, že název je odvozen od velikosti obrazovky VIC20, která měla 20 sloupců. Další pramen uvádí, že to bylo z důvodu, že ROM paměť měla 20 KB. Další pramen říká, že to je podle toho, že slovo \"20 - Twenty\" zní jako \"Friendly\". Jack Tramiel a jeho team to sami vědí nejlíp proč zrovna název VIC20.  V dalších letech došlo k velkému rozvoji výpočetní techniky a domácích počítačů a tak firma Commodore představila další modely, mezi nimi velmi slavný a nejprodávanější osobní počítač všech dob Commodore C-64, jehož se prodalo asi 25 milionů. Velikou zajímavostí tohoto počítače byl jeho zvukový trojhlasý čip SID 6581 a grafický procesor VIC. Pro cenu tohoto počítače si ho mohly dovolit domácnosti po celém světě. Jeho pokračovatel, už méně slavný Commodore C-128 se podílel na dalším rozvoji potenciálu této firmy, ale v kontrastu s přicházejícími počítači od firmy Atari a IBM, které měli přinést šestnáctibitovou technologii a tak do značné míry předběhnout dosavadní Commodore, museli vývojáři urychlit vývoj své Amigy.  Pak firma Atari v roce 1987 vypustila svůj model ST a vyvinula tak tlak na firmu Commodore, aby už taky vypustila 16bitový klasický domácí počítač, jestliže nechce být až druhá. Mezi těmito firmami byla vždycky obrovská konkurence, která přecházela až v nenávist. Proto firma Commodore vyvinula dvojici Amiga 500/Amiga 2000. Amiga 500 byl klasický \"home computer\" se vzhledem klasické \"domácí placky\". Došlo k několika vylepšením oproti Commodore Amiga 1000, rozšířila se paměť, vyvinula se nová verze OS – KickStart 1.3. A2000 byla totožná s A500, měla ale vzhled jako klasické PC a nějaké věci navíc (sada expansion Zorro slots, SCSI interface a HD byl standardně v dodávce), 1MB RAM a opět charakter spíše pracovní stanice než domácího počítače.  O počítače Amiga (především Amigu 500) byl nevídaný zájem. Za celou dobu se jich prodalo několik milionů kusů a staly se legendou. Měly výborné zpracování obrazu a zvuku, které bylo na tehdejší dobu nevídané. Naprostou špičku představoval operační systém AmigaOS s grafickou nadstavbou WorkBench.", "section_level": 1}, {"title": "Vyráběné počítače.", "content": "Firma začala vyrábět počítače od roku 1976, a to tyto modely:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Část byla převzata z https://web.archive.org/web/20140808054712/http://www.comphistory.wz.cz/", "section_level": 2}], "src_summary": "Commodore, obvykle používající název Commodore International, byla americká elektrotechnická společnost založená ve West Chester v Pensylvánii. Firmu založil v roce 1954 voják Jack Tramiel. Nejdříve se zabýval opravami psacích strojů – z toho vyplýval i původní název firmy: \"Commodore portable typewriter\". Poté změnil název na \"Commodore Business Machines International\" (CBM) a začal vyrábět vlastní psací stroje (v československé licenci) a kalkulačky.", "tgt_summary": "Commodore International (other names include Commodore International Limited, or just simply Commodore) was an American home computer and electronics manufacturer founded by Jack Tramiel. Commodore International (CI), along with its subsidiary Commodore Business Machines (CBM), participated in the development of the home–personal computer industry in the 1970s and 1980s. The company developed and marketed the world's best-selling desktop computer, the Commodore 64 (1982), and released its Amiga computer line in July 1985. With quarterly sales ending 1983 of $49 million (equivalent to $ million in ), Commodore was one of the world's largest personal computer manufacturers.", "id": 646605}
{"src_title": "TAROM", "tgt_title": "TAROM", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letecká společnost byla založena v roce 1920 pod názvem CFRNA. Do svého přejmenování na TAROM dne 18. září 1954 vystřídala 3 další názvy a podnikala několik pravidelných letů především mezi Bukureští a Paříží, dále pak do měst především ve střední Evropě. V roce 1960 již TAROM obsluhoval řadu pravidelných evropských linek a 14. května 1974 začal létat na své první transatlantické lince do New Yorku na Kennedyho mezinárodní letiště. Další vývoj společnosti byl silně ovlivněn skutečností, že Rumunsko bylo jednou ze zemí Východního bloku. TAROM začala používat výhradně letadla sovětské výroby (Il-14, Il-18, dálkový Il-62, Tu-154 a další). Kromě nich ovšem používala k letům do destinací na Středním východě letadla Bac 1-11 a Boeing 707 pro dálkové lety.  V roce 1993 začala společnost provozovat pravidelné lety do Montrealu a Bangkoku a koupila první francouzský dálkový letoun Airbus A310-300. V průběhu devadesátých let nahradila TAROM svou dálkovou flotilu Boeingů 707 a Iljušinu 62 dalšími dvěma Airbusy A310. V roce 2001 byly ale zrušeny neziskové dálkové lety do Bangkoku a Montréalu. Mezikontinentální lety se ovšem rušily i později – v roce 2002 Chicago, v roce 2003 Peking a New York. Dále bylo zrušeno několik vnitrostátních a evropských linek.  Rok 2004 byl pro společnost po posledních deseti letech první ziskový rok. V roce 2006 přibyly do flotily letouny Airbus A318, Boeing 737-800 a ATR 72. Dne 5. června 2010 byl tehdejší věrnostní program TAROMu Smart Miles přejmenován na Flying Blue.  Dne 25. června 2010 se společnost stala členem aliance leteckých dopravců SkyTeam.", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "V březnu 2017 létal do 79 destinací v Evropě, Africe a na Blízkém Východě, včetně těch sezónních.", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "TAROM pravidelně létá také do českého hlavního města, Prahy, konkrétně letiště Václava Havla. Letadla této letecké společnosti do této destinace létají od počátků existence této společnosti. Na této lince létaly například ATR-42, BAC 1-11, Iljušin Il-14, Il-18 či Tupolev Tu-154. V roce 2013 létal s dvěma frekvencemi týdně a toto spojení tento rok přerušil.  Dne 23. října 2013 toto spojení TAROM obnovil se čtyřmi frekvencemi týdně. Od této doby tuto linku létají letouny Airbus A318 či Boeingy 737-700. Na zimní sezónu 2017 byly frekvence navýšeny ze čtyř na pět. V roce 2019 je spojení operováno každodenně.", "section_level": 2}, {"title": "Codeshare.", "content": "TAROM měl v březnu 2017 codeshare smlouvu s následujícími dopravci:", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současná.", "content": "K listopadu 2016 čítala flotila TAROM 21 letadel průměrného stáří 16,8 let. V roce 2011 byl průměrný věk flotily jen 9,5 roků a čítala 29 letounů.", "section_level": 2}, {"title": "Historická.", "content": "V minulosti TAROM provozoval následující letouny:", "section_level": 2}], "src_summary": "TAROM (rumunsky \"Transporturile Aeriene Române\") je rumunská národní letecká společnost a vlajkový dopravce. Sídlí na mezinárodním letišti Henriho Coandy v Bukurešti – Otopeni. V roce 2014 přepravil 2,2 miliony cestujících, je členem aliance SkyTeam.", "tgt_summary": "TAROM (pronounced \"ta-rom\", legally \"Compania Națională de Transporturi Aeriene Române TAROM S.A.\"), is the flag carrier and oldest currently operating airline of Romania, based in Otopeni near Bucharest. Its headquarters and its main hub are at Henri Coandă International Airport. It is currently the first and largest airline operating in Romania based on international destinations, international flights and the third-largest measured by fleet size and passengers carried.", "id": 939856}
{"src_title": "Panická porucha", "tgt_title": "Panic attack", "src_document": [{"title": "Panická ataka.", "content": "Samotná panická ataka má složku myšlenkovou, emoční, ale především fyziologickou. Postižený trpí zejména na tělesné úrovni. Metodou první volby pro zvládnutí panického záchvatu je aplikace dechové a svalové strategie.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Podle behaviorální teorie jde o naučené chování. Jde o relativně trvalý sklon k interpretaci různých tělesných příznaků, které jsou projevem stresové reakce jako příznak hrozící katastrofy. Pokud jsou tyto příznaky brány jako hrozba (např. bolest na hrudi – mám infarkt), nastává stav napjatého očekávání. Spouští se reakce útok nebo útěk, tím dochází k zesilování původní reakce. Někdy pacient začne zrychleně dýchat, tím dochází ke změně vnitřního prostředí a znovu k zesílení původních příznaků.", "section_level": 1}, {"title": "Útěk nebo útok.", "content": "Reakce útěk nebo útok můžeme vnímat jako jedny z nejdůležitějších součástí naší výbavy pro přežití v nebezpečných situacích. Pocházejí z počátku vývoje lidského mozku, kdy byl život mnohem fyzicky náročnější a nebezpečnější než dnes. Tenkrát byly hrozby jednoduché a přímé, například divoká zvěř nebo člen nepřátelského kmene.  Proto může být panická ataka spuštěna rychle a hlavně podvědomě. Lidé trpící panickými záchvaty často říkají, že \"přišly z ničeho nic\".  Když tělo změní prioritu z dlouhodobého přežití na krátkodobé ve stavu nouze, děje se hned několik věcí. Následkem vyloučení hormonů jako je adrenalin se krevní tlak zvýší a zrychlí se dech při přípravě na velkou tělesnou námahu.  Nohy se mohou třást, protože se připravují na běh, a také ruce se mohou třást, jak se na nich velké svaly připravují k boji. Člověk se může zpotit, čímž se jeho tělo ochladí, aby se pak nepřehřálo při velké fyzické námaze, na kterou se podvědomě připravuje.  Krev je odháněna od žaludku k důležitým svalům, kde je potřeba v případě nouze. Z tohoto důvodu lidé, kteří jsou často vystavováni stresovým situacím, mohou mít problémy s trávením; krev je soustavně odváděna od žaludku do jiných částí těla.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Podle výsledků mnohých studií je při léčbě panické poruchy terapií \"první volby\" kognitivně behaviorální terapie, která je doplněna nácvikem dechových a svalových strategií.  Porucha se léčí buď psychoterapií – kde jsou vhodné hypnoterapie, satirovská transformační systemická terapie či kognitivně-behaviorální psychoterapie, nebo pomocí psychofarmak, kde se používají antidepresiva ze skupiny SSRI nebo SNRI (např. venlafaxin) a k akutnímu zvládání úzkosti vysoce potentní benzodiazepiny (alprazolam, klonazepam). Výjimkou nejsou ani antipsychotika (sulpirid). Často se k léčbě používá kombinace antidepresiv, antipsychotik a léků aktuálně snižujících úzkost (bromazepam).", "section_level": 1}, {"title": "Doba léčby.", "content": "Záleží na mnoha faktorech – prostředí, stresu postiženého během života, podpoře v okolí, také na celkovém zdraví. Neléčená panická porucha se může s postiženým táhnout celý život.  Podle nejnovějších studií je však prognóza léčby panické ataky poměrně příznivá. Léčba akutních projevů panické poruchy trvá v řádů měsíců. Kognitivně-behaviorální terapie zahrnuje aplikaci dechových a svalových strategií, které jsou doslova první pomocí při zvládnutí počínající panické ataky [https://journals.sagepub.com/doi/abs/10.1177/0145445501254006 [1]] a 2  Dále je třeba identifikovat a zpracovat spouštěče panických projevů na myšlenkové a emoční úrovni. Jinými slovy je nutné odhalit a ošetřit příčiny chronického stresu, který je hlubší příčinou panické poruchy. 4", "section_level": 1}], "src_summary": "Panická porucha je psychická porucha charakterizována opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Během několika málo minut dosahují maxima a trvají zpravidla několik minut. Takovým epizodám nebo záchvatům se říká panická ataka.", "tgt_summary": "Panic attacks are sudden periods of intense fear that may include palpitations, sweating, shaking, shortness of breath, numbness, or a feeling that something bad is going to happen. The maximum degree of symptoms occurs within minutes. Typically they last for about 30 minutes but the duration can vary from seconds to hours. There may be a fear of losing control or chest pain. Panic attacks themselves are not dangerous physically. Panic attacks can occur due to a number of disorders including panic disorder, social anxiety disorder, post traumatic stress disorder, drug use disorder, depression, and medical problems. They can either be triggered or occur unexpectedly. Smoking, caffeine, and psychological stress increase the risk of having a panic attack. Before diagnosis, conditions that produce similar symptoms should be ruled out, such as hyperthyroidism, hyperparathyroidism, heart disease, lung disease, and drug use. Treatment of panic attacks should be directed at the underlying cause. In those with frequent attacks, counselling or medications may be used. Breathing training and muscle relaxation techniques may also help. Those affected are at a higher risk of suicide. In Europe about 3% of the population has a panic attack in a given year while in the United States they affect about 11%. They are more common in females than males. They often begin during puberty or early adulthood. Children and older people are less commonly affected.", "id": 1466150}
{"src_title": "Nejvyšší kontrolní úřad", "tgt_title": "Supreme Audit Office (Czech Republic)", "src_document": [{"title": "Sídlo a budovy.", "content": "Úřad sídlí od roku 2007 v budově Tokovo v Praze-Holešovicích, u Libeňského mostu a holešovického přístavu. Nájemní smlouva mu měla skončit v březnu 2012. Skupina PPF údajně za pronájem budovy a související služby inkasuje od Nejvyššího kontrolního úřadu asi 80 milionů korun ročně, vlastníci Petr Kellner a Jiří Šmejc však odmítli zveřejnit, kolik odvádějí na daních, protože prý jejich příjmy nepocházejí z obchodu se státem.  NKÚ vydal v lednu 2011 tiskové prohlášení, že prezident NKÚ na základě opčního práva a na základě dlouhodobě trvajících jednání s Vládní dislokační komisí prodloužil nájem budovy Tokovo o 1,5 roku, tedy do září 2013, přičemž roční nájemné vychází z aktuální výše základního nájemného 44,15 mil. Kč za rok. Pro potřeby NKÚ je zde pronajato 9842 m2 kancelářských a ostatních ploch, 393 m2 skladů a 75 parkovacích stání.  Poslanci kritizovali prezidenta NKÚ Františka Dohnala za to, že situaci neřešil. Ten se hájil tím, že nájem je jedinou možností, protože stát není schopný nabídnout úřadu žádnou svou budovu a výstavba a vybavení nové budovy by podle analýzy od firmy Knight Frank stály dohromady až 810 milionů korun.  V usnesení kontrolního výboru z 20. ledna 2011 se ale podle serveru Česká pozice konstatuje, že společnost Knight Frank byla ve střetu zájmů, protože zprostředkovává pronájem zbylých volných ploch v budově Tokovo. Policie sjednávání nájmu prošetřovala pro podezření z trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a případ odložila s tím, že se o tento trestný čin nejedná, státní zástupce pro Prahu 7 rozhodnutí policie akceptoval.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace úřadu.", "content": "Mezi orgány NKÚ patří prezident, viceprezident, kolegium, senáty a Kárná komora Úřadu. Vnitřní pořádek upravuje organizační řád, jednací řády Kolegia, senátů a kárný řád.  V čele NKÚ stojí \"prezident\", kterého spolu s viceprezidentem jmenuje na návrh Poslanecké sněmovny prezident republiky na 9 let; toto jmenování nepodléhá kontrasignaci vlády. Prvním prezidentem byl Lubomír Voleník, poté František Dohnal. V březnu 2013 vybrala Poslanecká sněmovna za kandidáta na prezidenta NKÚ Miloslava Kalu, který byl 22. března 2013 do této funkce jmenován prezidentem republiky.  \"Kolegium Úřadu\" tvoří prezident, viceprezident a 15 členů Úřadu. Členy volí Poslanecká sněmovna na návrh prezidenta Úřadu. Jsou voleni bez časového omezení, jejich funkce zaniká:  Členové Nejvyššího kontrolního úřadu skládají do rukou prezidenta republiky (prezident a viceprezident) či do rukou předsedy Poslanecké sněmovny (ostatní) tento slib: \"„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že budu svoji funkci vykonávat nezávisle a nestranně a nezneužiji svého postavení.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Kolegium Nejvyššího kontrolního úřadu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Miloslav Kala \"(od 22. března 2013)\"", "section_level": 3}, {"title": "Viceprezidentka.", "content": "Zdeňka Horníková \"(od 11. dubna 2013)\"", "section_level": 3}, {"title": "Činnost.", "content": "NKÚ pracuje buď v Kolegiu, nebo senátech složených ze tří a více členů Úřadu. V působnosti NKÚ je kontrola:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je nezávislý orgán České republiky, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Byl zřízen po osamostatnění České republiky v roce 1993. V letech 1990–1992 existovalo Federální ministerstvo kontroly a republiková ministerstva kontroly pro Českou a Slovenskou republiku a bylo připravováno obnovení Nejvyššího kontrolního úřadu, navazujícího na tradici prvorepublikového Nejvyššího účetního kontrolního úřadu.", "tgt_summary": "The Supreme Audit Office of the Czech Republic ()alternately known in English as the Supreme Control Office of the Czech Republicis a \"unique, independent constitutional entity to supervise the management of the state property and the state budget.\"", "id": 1223921}
{"src_title": "Beyoncé", "tgt_title": "Beyoncé", "src_document": [{"title": "Dětství a počátky kariéry.", "content": "Beyoncé se narodila v Houstonu v Texas jako dcera Mathewa Knowlese, manažera a producenta, a Tiny Knowlesové, kadeřnice a návrhářky. Jméno Beyoncé dostala na počest své matky, která se za svobodna jmenovala Beyincé. Její mladší sestra Solange Knowles je zpěvačka, modelka a herečka.  V Houstonu navštěvovala školu St. Mary's Montessori School, kde se účastnila tanečních hodin baletu a jazzu. Její pěvecký talent byl objeven právě na této škole, když taneční instruktor začal pobrukovat píseň a Beyoncé ji dozpívala. Když zjistil, že je v ní pěvecký talent, začal ji přihlašovat do soutěží. V sedmi letech se zúčastnila první pěvecké soutěže, kde zazpívala píseň „Imagine” Johna Lennona. Tuto soutěž vyhrála a diváci jí věnovali ovace vestoje. Účast v soutěžích pokračovala, a tak Beyoncé zvítězila ve více než třiceti regionálních tanečních nebo pěveckých soutěžích. Tina Knowles přiznala, že její dcera byla jako dítě velice nesmělá, ale při vstupu na pódium nesmělost opadla a zatoužila být profesionální zpěvačkou. V roce 1990 navštěvovala hudební školu Parker Elementary School V Houstonu, kde byla členkou sboru.. Více než dva roky vystupovala v kostele St. John’s United Methodist Church jako sólová i sborová členka.  V osmi letech, během jednoho z konkurzů, poznala LaTaviu Robersonovou. Obě, společně s kamarádkou Beyoncé Kelly Rowlandovou, založily skupinu Girl's Tyme. Počet členek se zvýšil na šest. Dívčí skupina se stala populární v celých Spojených státech amerických. Tento úspěch zaznamenal také hudební producent Arne Fragner a pozval skupinu Girl’s Tyme do svého studia v Kalifornii. Zde určil Beyoncé jako hlavní členku skupiny a přihlásil skupinu do, v té době nejpopulárnější soutěž pro mladé talenty, Star Search. Avšak v soutěži Girl’s Tyme neuspěly, protože, jak přiznala Beyoncé později, jejich píseň nebyla kvalitní.  V roce 1995 se Mathew Knowles se stal managerem skupiny jeho dcery. Mathew snížil počet členek ve skupině na čtyři. Skupina cvičila a vystupovala v kadeřnickém salóně Tiny. Později začala vystupovat jako předkapela jiných R&B umělců. Za úspěchem skupiny nestál jen Mathew, ale i Tina, která pro ně navrhovala a šila kostýmy. Po mnoha předzpíváních se nakonec skupina rozhodla podepsat kontrakt z vydavatelstvím Elektra Records. Dívky se přestěhovaly do Atlanty, aby mohly nahrát své první profesionální písně. Vydavatelství však s nimi kontrakt rozvázalo. Častější pracovní spory měly dopad na manželství rodičů Beyoncé. Mathew a Tina se, když bylo Beyoncé 14 let, odloučili.  5. října 1995 se skupiny ujal americký hudebník a producent Dwayne Wiggins, který pomohl dívkám začít natáčet první album s vydavatelstvím Sony Music.  V roce 1996 se Mathew a Tina vrátili k sobě a o rok později skupina podepsala kontrakt s vydavatelstvím Columbia Records.", "section_level": 1}, {"title": "Destiny's Child.", "content": "V roce 1993 si skupina změnila název na Destiny’s Child. Inspirací pro toto rozhodnutí se stala kniha Izajáš. Roku 1997 podepsala skupina kontrakt s vydavatelstvím Columbia Records. V ten stejný rok nahráli svou první píseň „\"Killing Time\"”, která se stala součástí soundtracku k filmu \"Muži v černém\". V roce 1998 vydala skupina své první album, které pojmenovala \"Destiny’s Child\". Na albu se nachází jejich první hit „No, No, No”. Deska přinesla Destiny’s Child slávu v celých Spojených státech amerických a byla oceněna třemi cenami Soul Train Music Awards. V roce 1999 jim ještě větší slávu přineslo vydání desky \"The Writing's on the Wall.\" Na albu se nachází jedny z nejúspěšnějších singlů \"„\"Say My Name\"”,\" „Bills, Bills, Bills” a „Jumpin′ Jumpin′”. Píseň „Say My Name” získala cenu Grammy za nejlepší R&B píseň duetu nebo skupiny. Desky \"The Writing’s on the Wall\" se prodalo více než 13 miliónech kusech a stala se přelomovým albem v tvorbě Destiny’s Child. Skupina za něj získala šest nominací na cenu Grammy, přičemž za dvě získala samotné ceny. V tomto roce nahrála Beyoncé s Marcem Nelsonem, zakládajícím členem kapely Boyz II Men, píseň „After All Is Said and Done“, která byla použita jako soundtrack k filmu \"Svatebčané\".  LeToya Luckett a LaTavia Roberson nebyly spokojené s tím, jak Mathew řídí skupinu a nakonec je ve skupině nahradily Farrah Franklin a Michelle Williams. Obě původní členky začaly Beyoncé veřejně obviňovat, že za jejich vyhození ze skupiny může právě ona. Ve stejnou dobu opustil Beyoncé i její přítel. Kvůli těmto traumatickým zkušenostem se stáhla z veřejného života a propadla depresím. V těchto chvílích jí nejvíce pomohla její matka Tina. Skupinu po pěti měsících nakonec opustila i Farrah a zůstaly pouze Beyoncé, Kelly Rowland a Michelle Williams. Po konečném ustálení skupiny nahrálo trio píseň „Independent Women Part I“, která zazněla ve filmu \"Charlieho andílci\". Píseň se stala nejpopulárnějším singlem v kariéře skupiny. Na vrcholu žebříčku Billboard Hot 100 byla jedenáct týdnů.  Třetí album skupiny, \"Survivor\", bylo vydáno v roce 2001 a debutovalo na 1. místě žebříčku Billboard 200. Během prvního týdne se prodalo více než 663 tisíc desek. Celosvětově se jich prodalo přes 10 miliónů. Na vrcholu žebříčku Hot 100 se umístily singly „Survivor” a „Bootylicious” a píseň „Survivor” získala cenu Grammy za nejlepší R&B píseň duetu nebo skupiny. Ve stejném roce získala Beyoncé cenu za nejlepší skladatelku roku. Stala se tak první Afroameričankou, které se to povedlo a teprve druhou ženou, která toto ocenění získala.  Po premiéře vánoční desky \"8 Days of Christmas\" ohlásila skupina pauzu, protože všechny členky chtěly začít sólovou dráhu.  V listopadu 2004 vydala skupina své poslední album, které nazvaly \"Destiny Fulfilled\".", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2003–2005: Dangerously in Love.", "content": "Prvním sólovým počinem Beyoncé bylo v říjnu roku 2002 hostování na úspěšné nahrávce rappera Jay-Z - „03 Bonnie & Clyde“, která se umístila na vrcholu žebříčku Billboard Hot 100. Po premiérách alb Kelly Rowland a Michelle Williams, vydala Beyoncé svoji první sólovou desku \"Dangerously in Love\", která měla premiéru v červnu roku 2003. Album se ihned dostalo na vrchol žebříčku Billboard 200 a na první místo prodejnosti v USA. Jen za první týden se prodalo více než 317 tisíc kopií. Ve Spojených státech amerických získal za prodej 4x platinové ocenění. Alba se jen v USA prodalo přes 4 miliony kusů a celosvětově se prodalo více než 11 miliónů. První singl z desky, píseň „Crazy In Love“, na které se objevuje i Jay-Z, se stal úspěšným na celém světě. Dobyl snad všechny možné hitparády a jen v USA strávil na prvním místě neskutečných osm týdnů. Úspěch Beyoncé slavila také ve Velké Británii, protože na vrcholu hitparády byl její singl i album zároveň. Beyoncé se navíc stala teprve třetím umělcem, který dobyl hitparádu ve stejnou chvíli v Americe i ve Velké Británii. Druhý singl z desky „Baby Boy“ byl neméně úspěšný. Na nahrávce spolupracovala se zpěvákem Seanem Paulem a společnými silami překonali osmitýdenní vedení „Crazy in Love” o jeden týden. Další úspěšné singly z desky byly „Me, Myself and I“ a „Naughty Girl“ Při udělovaní cen Grammy za rok 2004 si odnesla hned pět cen např. za nejlepší píseň R&B („Crazy in Love”), nejlepší vokální píseň R&B („Dangerously in Love 2”) nebo nejlepší album R&B („Dangerously in Love”). Za album získala mnoho dalších ocenění, včetně ceny BRIT Awards za nejlepšího mezinárodního umělce.  V listopadu roku 2003 odjela Beyoncé do Evropy na turné Dangerously in Love Tour. V březnu roku 2004 se přidala k Missy Elliott a Alicii Keys na turné Verizon Ladies First Tour po Severní Americe. V prosinci 2005 vydala píseň „Check on It“ společně s rapperem Slim Thugem. Píseň se objevila na soundtracku k filmu \"Růžový partner\".", "section_level": 2}, {"title": "2004–2005: Destiny Fulfilled a ukončení Destiny’s Child.", "content": "V roce 2004 plánovala Beyoncé vydat pokračování desky \"Dangerously in Love\", která by obsahovala několik písní, které se nevydaly na první desce. Časově jí to však nevycházelo, protože nahrávala poslední album Destiny’s Child. Ve stejný rok zazpívala hymnu Spojených států amerických během finále fotbalového utkání Super Bowlu XXXVIII v Houstonu. Přiznala, že si tím splnila svůj dětský sen.  Po tříleté pauze se Beyoncé vrátila s Kelly Rowland a Michelle Williams do nahrávacího studia, aby nahrály poslední album Destiny’s Child. Album nazvaly \"Destiny Fulfilled\" a bylo vydáno v listopadu roku 2004. Skupina odjela na turné \"Destiny Fulfilled... and Lovin' It\", které trvalo od dubna do května roku 2005. Během koncertu v Barceloně skupina oznámila, že po ukončení tohoto turné jako skupina končí.. V říjnu roku 2005 se začalo prodávat album \"#1's\", které obsahuje všechny nejúspěšnější a nejznámější písně Destiny’s Child. Mezi nimi se objevily i tři nové písně jako např. „Stand Up for Love“.  V březnu roku 2006 získala skupina hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Skupina byla uznána za nejlépe prodávající ženskou hudební skupinou na světě.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2007: B'Day.", "content": "Po natáčení adaptace muzikálu \"Dreamgirls\" pracovala Beyoncé na druhé deskce bez konkrétního plánu. Pro MTV News řekla: „Když se ukončilo natáčení měla jsem v sobě tolik inspirace, tolik emocí a mnoho nápadů.” Producenti desky jsou mj. Rich Harrison, Rodney Jerkins a Sean Garrett a materiál byl natočen v Sony Music Studios v New Yorku. Deska byla nahrána za tři týdny a Beyoncé je spoluautorkou téměř všech písní.  Druhé sólové album, \"B'Day,\" vyšlo 4. září 2006, přesně v den jejich 25. narozenin. Album se dostalo na žebříček ankety Billboard 200, ihned se usadilo na prvním místě prodejního žebříčku a v prvním týdnu se jej prodalo přes 541 000 kusů.. Ve Spojených státech amerických získalo za prodej 3x platinové ocenění. Hlavní singl „Deja Vu“, nahraný společně s Jay-Z, se umístil na 1. místě ve Velké Británii. Druhý singl „Ring the Alarm“ zaznamenal také úspěch. Píseň se v první týden prodeje dostala na dvanácté místo, ale nejvyšší umístění nakonec zaznamenala jen o dvě příčky výše. Nejúspěšnějším singlem se stal až ten třetí v pořadí – „Irreplaceable“. Vydržel na čísle jedna Billboard Hot 100 celých deset týdnů. Další singly z desky byly „Get Me Bodied“ a „Green Light“. Na konci února vydala duet „Beautiful Liar\"“\" společně se Shakirou. Píseň úspěšně zaútočila na hitparádové žebříčky.  3. dubna roku 2007 vyšla deluxe edice desky \"B’Day\", která obsahuje pět nových písní mj. španělské verze písní „Irreplaceable” a „Listen”. Ve stejný den vyšlo také DVD \"B’Day Anthology Video Album,\" které je složeno z deseti videoklipů do písní z desky \"B’Day.\" Beyoncé vyrazila na koncertní turné The Beyoncé Experience se kterým navštívila 96 míst po celém světě. Záznam koncertu z Los Angeles vydala na DVD \"The Beyoncé Experience Live\".  V roce 2006 získala pět nominací na Grammy, z nichž proměnila ve vítězství jen jednu, v kategorii Nejlepší R&B album. Na předávání cen American Music Awards získala cenu za nejlepšího amerického umělce na mezinárodní scéně. Tím se stala první ženou, která takovou cenu dostala.", "section_level": 2}, {"title": "2008–2010: I Am... Sasha Fierce.", "content": "Třetí studiové album, \"I Am... Sasha Fierce,\" bylo vydáno 18. listopadu roku 2008. Zpěvačka vysvětlila, že titulový název Sasha Fierce je její alter ego. Album obsahuje 2 CD. Na prvním CD \"I am...\" najdeme převážně balady. Druhé CD \"Sasha Fierce\" obsahuje rychlé songy. Před premiérou desky byly vydány dva singly: „If I Were a Boy“ a „Single Ladies (Put a Ring on It\")\"“. Píseň „If I Were a Boy” se umisťovala na žebříčcích hitparád na celém světě, obzvlášť v Evropě. Píseň „Single Ladies (Put a Ring on It)” se dostala na 1. místo v žebříčku Billboard Hot 100, kde byla přes čtyři týdny. Část kritiků porovnávala píseň do „Respect“ Arethy Franklinové nebo do „I Will Survive” Glorie Gaynorové, vzhledem k tématu nezávislosti žen.  Videoklip k písni „Single Ladies (Put a Ring on It)” získal mnoho cen mj. cenu BET Awards za nejlepší videoklip roku. Videoklip získal devět nominací na cenách MTV Video Music Awards a ve vítězství proměnil tři z nich, ale nezískal cenu - nejlepší ženský videoklip. Tu získal videoklip k písni „You Belong with Me“ Taylor Swiftové. Když Swiftová děkovala za cenu byla přerušena Kanyem Westem. Ten jí vzal mikrofon a v živém vysílání řekl, že Beyoncé natočila „jeden z nejlepších videoklipů všech dob“. Když o několik desítek minut později přebírala Beyoncé cenu za nejlepší videoklip, řekla: „Pamatuji si, když jsem v 17 letech dostala svoji první cenu s Destiny’s Child. Byl to jeden z nejúžasnějších momentů mého života. Proto bych chtěla, aby se Taylor vrátila na scénu a užila si svoji chvíli.“  „Halo“, pátý singl z \"I Am... Sasha Fierce\", se dostal na 5. místo v žebříčku Hot 100. Stal se 12. songem Beyoncé, který byl na vrcholu tohoto žebříčku. Dalšími úspěšnými písněmi z alba jsou a „Sweet Dreams“, „Diva“ a „Ego“.  18. ledna 2009 zazpívala na počest inaugurace Baracka Obamy v Lincolnově památníku. O dva dny později zazpívala píseň „At Last“ zpěvačky Etty Jamesové na inauguračním bále. Na tuto píseň si zatančili Barack Obama a jeho žena Michelle svůj první tanec jako prezident a první dáma.  Na jaře 2009 odjela na koncertní turné I Am... Tour a navštívila 108 míst. Záznam z turné vyšel na DVD a audio záznam na CD. V rámci tohoto turné absolvovala Beyoncé také 4 speciální koncerty v Las Vegas, které měly velmi intimní atmosféru. Do sálu Encore Theater se vejde totiž 1500 lidí. Záznam z těchto speciálních vystoupení v Las Vegas vyšel také na DVD jako a audio záznam na CD. Turné I Am... skončilo na 15. místě nejvýdělečnějších koncertních tras roku 2009. Turné vidělo skoro 1 milión lidí a vydělalo 95 milionů dolarů.  V říjnu roku 2009 získala Beyoncé titul Žena roku, kterou jí udělil časopis \"Billboard\". Během svého proslovu řekla, že „je nejšťastnějším člověkem na světě”. O měsíc později zvítězila titul největší hvězdy popu na světě. Soutěž sponzorovala společnost Rimmel. Vedle Beyoncé bylo nominováno dalších 9 umělců mj. Madonna, Britney Spearsová, Eminem nebo Justin Timberlake. Vítězkou se stala Beyoncé s více než 100 tisíci hlasy.  V roce 2010 se zúčastnila charitativní akce Hope fo Haiti Now: A Global Benefit for Earthquake Relief. V londýnském klubu The Hospital zazpívala akustickou verzi písně „Halo”.  Beyoncé dominovala na 52. předávání cen Grammy, kde bojovala s deseti nominacemi mj. album roku (\"I Am... Sasha Fierce\"), píseň roku („Single Ladies (Put a Ring on It)”) nebo nahrávka roku („Halo”). Připsala si nový rekord – nejvíce vyhraných cen Grammy za jeden večer. Získala jich totiž šest: píseň roku, nejlepší píseň R&B, nejlepší vokální píseň R&B, nejlepší popová vokální píseň, nejlepší R&B album a nejlepší tradiční vystoupení R&B.  V rozhovoru pro USA Today Beyoncé přiznala, že si v roce 2010 plánuje odpočinout od hudby: „Je nejvyšší čas si udělat pauzu a dobít baterky. Chtěla bych přibližně půl roku odpočívat a nevracet se do studia. Potřebuji znovu žít, abych mohla nabírat inspirace.” Dále vysvětlovala: „Chci chodit do restaurací, možná se naučit nové věci, dívat se na filmy a umění z Broadwaye. Bude pro mě těžké nesoustředit se na práci nad novou deskou a natáčením videoklipů. V hlavě již mám všechny melodie a nápady.”", "section_level": 2}, {"title": "2011–2012: \"4\".", "content": "V listopadu roku 2010 potvrdila Beyoncé, že začala pracovat na nové studiové desce. Připravovanou desku charakterizovala slovy: „Spojuji všechny hudební druhy, které mám ráda a inspiruji se každým hudebním žánrem. Nebude to klasické R&B, pop nebo rock. Bude to prostě všechno, co miluji.”  Na počátku roku 2011 zveřejnil internetový portál WikiLeaks dokumenty, které potvrzovaly, že Beyoncé, stejně jako Usher, Mariah Carey a Nelly Furtado, vystoupila pro rodinu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího na soukromém koncertě. Každý z těchto umělců měl dostat za vystoupení milion dolarů. Podle časopisu Rolling Stone vzbudila situace velkou kritiku v hudebním průmyslu. Zástupci zpěvačky prohlásili, že vydělané peníze darovala nadaci \"Clinton Bush Haiti Fund\", která pomáhala obětem zasažené zemětřesením na Haiti v roce 2010. Mezitím Beyoncé pokračovala s tvorbou nové desky. Od práce ji neodradil ani fakt, že Mathew Knowles, otec zpěvačky, přestal plnit funkci jejího manažera. Té se věnoval od jejího počátku ve skupině Destiny’s Child.  22. května roku 2011 získala Beyoncé, během předávání cen Billboard Music Awards, speciální cenu Billboard Millennium Award za významný vliv pro rozvoj hudebního průmyslu. Divákům bylo toho večera puštěno video ve kterém popisují Beyoncé nejen kolegové z branže, ale i její nejbližší mj. první dáma Michelle Obamová, Lady Gaga, Barbra Streisand, Stevie Wonder, Solange a samozřejmě Mathew Knowles a Tina Knowlesová. Lady Gaga, která s Beyoncé spolupracovala dvakrát, v písních „Telephone” a „Video Phone”, řekla o Beyoncé: „To ty reprezentuješ sny.”  Její čtvrté studiové album, \"4\", mělo premiéru 24. června 2011. Během prvního týdne se prodalo 310 000 kusů a umístilo se na vrcholu žebříčku \"Billboard\" 200. Stalo se tak čtvrtou deskou Beyoncé, která se v USA umístila na první příčce. Před vydáním desky zveřejnila zpěvačka dva singly: „Run the World (Girls)“ a „Best Thing I Never Had“. Dalším úspěšným singlem byla píseň „Love on Top“, která se držela sedm týdnů na vrcholu hitparády Hot R&B/Hip-Hop Songs. V žebříčku Billboard Hot 100 se píseň umístila na 20. místě, což se stalo nejvyšším místem ze všech písní z desky \"4\". Postupně zpěvačka vydala ještě čtyři singly: „Party“, „Countdown“, „I Care“ a „End of Time“. Beyoncé přiznala, že největší inspirací, při tvorbě desky \"4\", pro ni byli Fela Kuti, The Stylistics, Lauryn Hill, Stevie Wonder a Michael Jackson. Producenti a textaři, kteří se na albu podíleli, byli Kanye West, Ne-Yo, The-Dream nebo Frank Ocean.  26. června roku 2011 vystoupila Beyoncé na festivalu Glastonbury jako jedna ze tří tzv. headlinerů, tedy hlavních hvězd festivalu (společně s U2 a Coldplay). Její 90-minutový výstup se uskutečnil poslední den festivalu. Beyoncé se stala první ženou, která vystoupila na tomto festivalu jako hlavní hvězda.  V srpnu roku 2011 vystoupila zpěvačka na čtyřech speciálních koncertech – 4 Intimate Nights with Beyoncé v New Yorku. Během každého z nich, uskutečněných ve dnech 14., 16., 18. a 19. srpna, prezentovala Beyoncé, vedle ostatních písní, všechny písně z desky \"4\". Koncerty měly intimní charakter, protože zpěvačka vystoupila v malém sále a scéna byla velmi blízko fanoušků.  Na předávání cen MTV Video Music Awards 2011, během vystoupení s písní „Love on Top“, oznámila, že čeká své první dítě. Deník The Huffington Post napsal, že informace o jejím těhotenství se stala rekordem na sociální síti Twitter díky největšímu počtu tweetů za sekundu o jednom tématu. Během jedné sekundy uživatelé Twitteru publikovali 8868 tweetů na toto téma. Televize MTV se vyjádřila, že oznámení těhotenství a vystoupení s písní „Love on Top“ pomohlo ve sledovanosti předávání cen MTV Video Music Awards 2011. Pořad se stal nejsledovanějším pořadem v historii stanice s 12,5 milióny diváků.. Mimo to data Google Insights ukázala, že nejčastěji vyhledávaným heslem od 29. srpna do 4. září 2011 bylo „těhotenství Beyoncé”. V listopadu získala dvě nominace Grammy v kategoriích: nejlepší Rap/Sung spolupráce za píseň „Party” a nejlepší dlouhé hudební video za \"I Am... World Tour\". Ani jednu nominaci však neproměnila.  7. ledna 2012 porodila Beyoncé, v nemocnici v New Yorku, holčičku. S manželem Jay-Z jí dali jméno Blue Ivy. O pět měsíců později vystoupila zpěvačka v Atlantic City v rámci čtyřech koncertů Tyto koncerty byly prvními po narození Blue Ivy.", "section_level": 2}, {"title": "2013–2015: Beyoncé.", "content": "21. ledna 2013 zazpívala Beyoncé hymnu Spojených států amerických během druhé inaugurace Baracka Obamy, která se konala v Kapitolu Spojených států amerických. Její vystoupení bylo přijato velmi pozitivně nejen u kritiků, ale také od známých osobností; Kevin Rutherford z magazínu Billboard označil její verzi „The Star-Spangled Banner” za „oslnivě inspirativní”, deník New York Post ji uznal za „bezchybnou” a britský novinář a moderátor Piers Morgan publikoval na Twitteru: „A právě PROTO je ona nejlepším umělcem na světě... neskutečné!” Televize CNN informovala, že její výstup byl na Facebooku toho dne nejčastěji komentovanou událostí. Krátce po inauguraci seržantka Kristin DuBoisová z amerického orchestru US Marine Band v rozhovoru přiznala, že zpěv Beyoncé nebyl na živo. Zpěvačka se totiž neúčastnila hudebních zkoušek s orchestrem a proto se rozhodla pro playback. Během tiskové konference před fotbalovým finále Super Bowlu XLVII, 31. ledna 2013, Beyoncé potvrdila, že během inaugurace využila předem nazpívanou nahrávku: „Vzhledem k povětrnostním podmínkám, zpoždění a nedostatečné zvukové zkoušky jsem nechtěla podstupovat takové riziko. Celý obřad měl být věnovaný prezidentovi a chtěla jsem učinit jeho i celou mojí zemi pyšnou. Proto jsem se rozhodla zazpívat z předem nazpívané nahrávky. Jsem na své vystoupení pyšná.”  Zpěvačka vystoupila 3. února 2013 během \"halftime show\" na Super Bowlu XLVII v New Orleans. Během svého výstupu zazpívala několik svých písní. Začala písněmi „Love on Top“ a „Crazy in Love“, dále pokračovala singly „End of Time“ a „Baby Boy“. Poté se na scéně objevily členky skupiny Destiny's Child – Kelly Rowland a Michelle Williams. Společně zazpívaly písně „Bootylicious“, „Independent Woman“ a „Single Ladies (Put a Ring on It)“. Celý výstup zakončila Beyoncé písní „Halo“. Její \"halftime show\" byla velmi pozitivně přijata; Pořad ABC News odvysílal zprávu, že „uživatelé Twitteru a Facebooku během jejího vystoupení doslova šíleli. Když se na scénu dostaly Kelly a Michelle, tak reagovali až hystericky.”. První dáma Michelle Obamová uveřejnila na internetu: „Beyoncé byla fenomenální. Jsem na ni pyšná.”. Novinář Piers Morgan okomentoval vystoupení: „Podle mě je to nejlepší výstup halftime show v historii.” O Beyoncé bylo na Twitteru publikováno během celého večera přes 6 miliónů tweetů.  16. února 2013 měl na televizi HBO premiéru dokument o Beyoncé \"Life is But a Dream\". Dokument, který režírovala a produkovala sama zpěvačka, obsahuje archivní materiály z jejího dětství. Ukazuje záznamy ze zkoušek před samotnými koncerty i vznik studiových desek. Dokument ji představuje v roli matky a úspěšného obchodníka. Poukazuje na život mezi kariérou a rodinou. Televizní premiéru vidělo před obrazovkami 1,8 miliónů diváků.  V dubnu roku 2013 vyjela Beyoncé na koncertní turné The Mrs. Carter Show World Tour. Turné zavítalo do 132 míst na celém světě. V květnu zpěvačka nahrála společně s rapperem Adré 3000 cover písně „\"Back to Black\"“ zpěvačky Amy Winehouse, který se ukázal na soundtracku k filmu \"Velký Gatsby\".  Beyoncé zveřejnila fragment písně „Bow Down / I Been On”, kterým dala najevo, že pracuje na nové desce. Další píseň, kterou zveřejnila, byla „Grown Woman”. Ta se objevila v reklamě na Pepsi. V další reklamě, tentokrát pro H&M a L'Oréal, zazněla píseň „Standing on the Sun”. Beyoncé se také objevila na desce svého muže Jay-Z v písni „Part II (On the Run)“.  Dne 13. prosince 2013 šokovala všechny své fanoušky, když začala exkluzivně na iTunes prodávat své nové studiové album s eponymním názvem \"BEYONCÉ\", a to bez jakékoli dřívější propagace. Album je označeno jako „vizuální“, protože ke každé písni byl natočen také videoklip. Během tří dnů se prodalo 828 tisíc kopií a za šest dní již prodej přesáhl milion kopií. Celkem se ho v USA prodalo 2 360 000 kusů; získalo tím 2x platinovou certifikaci od asociace RIAA. Debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200. Zpěvačka se tímto stala první ženou v historii, které všechny po sobě jdoucí desky debutovaly na 1. místě žebříčku Billboard 200. Na albu hostují Jay-Z, Drake, Frank Ocean, Chimamanda Ngozi Adichie a dcera Beyoncé Blue Ivy. Písně „XO“ a „Drunk in Love“ (s hostujícím Jay-Z) byly v prosinci vydané jako hlavní singly desky. Singl „Drunk in Love“ debutoval na druhém místě žebříčku Billboard 200.  V létě 2014 se zpěvačka zúčastnila společného turné On the Run Tour se svým manželem rapperem Jay-Z. Turné mělo 19 zastávek s celkovou účastí 979 000 fanoušků a vygenerovalo zisk okolo jednoho sta milionů dolarů.  24. srpna obdržela čestnou cenu Video Vanguard Award během předávání cen MTV Video Music Awards 2014. Během večera získala také ceny v kategoriích: nejlepší video se sociálním posláním, nejlepší kinematografie za videoklip k písni „Pretty Hurts“ a cenu v kategorii: nejlepší spolupráce za „Drunk in Love“. V listopadu ji magazín Forbes podruhé přiznal pozici nejlépe vydělávající ženy v hudebním průmyslu; její majetek se zvýšil o 115 miliónů dolarů. To bylo dvakrát více než v roce 2013. Album Beyoncé se dočkalo platinové edice; box setu obsahujícího nové písně.  Během předávání cen Grammy v roce 2015 byla Beyoncé nominovaná v šesti kategoriích. Nominace proměnila ve tři vítězné – dvě za píseň „Drunk In Love“ (ft. Jay-Z), (nejlepší R&B píseň a nejlepší R&B počin) a jednu za album s nejlepším prostorovým zvukem (\"Beyoncé\").", "section_level": 2}, {"title": "2016–2018: Lemonade a Everything Is Love.", "content": "Dne 6. února 2016 vydala Beyoncé singl „Formation“ společně s videoklipem, který byl vydán exkluzivně na streamovací službě Tidal zdarma. S písní vystoupila během přestávky zápasu 50. ročníku Super Bowlu. Vystoupení bylo koncipováno jako politická a emancipační show. Oblečení vystupujících odkazovalo k uniformám Černých panterů a choreograficky vytvořené X zase k Malcolmu X. Policejní odbory vyzvaly k bojkotu koncertů Beyoncé, jelikož se domnívaly, že píseň obsahuje proti policejní poselství.  Dne 16. dubna 2016 vyšla na stanici HBO upoutávka k projektu s názvem \"Lemonade\". Ukázalo se, že to je její hodinový film, který byl na stejné stanici odvysílaný o týden později. 23. dubna 2016 k filmu vydala šesté studiové album \"Lemonade\". Beyoncé se na desce podílela také jako výkonná producentka. Mezi přizvanými umělci se objevili Jack White, Kendrick Lamar, The Weeknd a James Blake. Album bylo exkluzivně vydáno ke streamingu pouze na Tidalu. Za první týden se alba prodalo 485 000 kusů a bylo 115 milionkrát streamováno. Album debutovalo na prvním místě žebříčku Billboard 200. Tím se stala prvním umělcem, který měla na vrcholu tohoto žebříčku všechny své desky. Singl „Sorry“ se umístil na 11. příčce americké hitparády. Zpěvačka odjela 27. dubna 2016 na koncertní turné The Formation World Tour s 49 zastávkami.  Od června do října 2018 vystupovala na euroamerickém turné On the Run II Tour, na kterém s ní působil také Jay-Z. Na v pořadí pátém koncertu v Londýně oznámili vydání svého prvního společného alba s názvem \"Everything Is Love\". Album bylo opět vydáno exkluzivně na streamovací službě Tidal a doprovázeno zveřejněním singlu „Apeshit“ (13. příčka). Videoklip k singlu byl natočen v pařížském muzeu Louvre. Později tato instituce zveřejnila tiskovou zprávu, ve které uvedla, že zveřejnění videoklipu bylo jednou z příčin rekordního meziročního nárůstu návštěv muzea (meziroční nárůst o 25 %). Album debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 se 70 000 prodanými kusy (123 000 ks po započítání streamů). Jednalo se o první album Beyoncé, které nedebutovalo na nejvyšší příčce žebříčku, v případě Jay-Z to bylo první album od roku 1997, kdy jeho deska \"In My Lifetime, Vol. 1\" debutovala na 3. příčce. Do prodeje se zahrnulo šest dnů na streamovací službě Tidal a čtyři dny na ostatních streamovacích službách. V druhém týdnu se prodalo dalších 59 000 ks (i se streamy), celkový prodej za dva týdny tak činil 182 000 ks. Po vydání se v žebříčku Billboard Hot 100 umístily další čtyři písně „Boss“ (77. příčka), „Summer“ (84. příčka), „Nice“ (95. příčka) a „Friends“ (99. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "2019: Homecoming a The Lion King.", "content": "V dubnu 2019 vyšel na Netflixu koncertní dokument \"Homecoming\", který je zaměřen na její vystoupení na festivalu Coachella z roku 2018. Toho se účastnilo 125 000 diváků a stalo se největším úspěchem tohoto ročníku festivalu. Vystoupení se okamžitě stalo diskutovaným tématem a předmětem pochval od hudebních kritiků. Spolu s dokumentem bylo vydáno také koncertní album \"\", které obsahuje audiozáznam zmiňovaného koncertu. Album debutovalo na 7. příčce žebříčku Billboard 200 s 38 000 prodanými kusy za první dva dny prodeje. Druhý týden se album posunulo na čtvrtou příčku s dalšími 57 000 prodanými kusy. Album zabodovalo také u kritiků. Na Metacritic si drží skóre 98 bodů ze 100.  V červenci 2019 byl do kin uveden snímek \"Lví král\", ve kterém Beyoncé namluvila postavu Nalu. Beyoncé také přezpívala píseň „Can You Feel the Love Tonight“, která je vydána na soundtracku \"\". Novou verzi písně Eltona Johna spolu s ní zpívají Donald Glover, Seth Rogen a Billy Eichner. Další její písní na soundtracku je nový singl „Spirit“. Ten vyšel také na druhém soundtracku k filmu \"\", jehož byla Beyoncé kurátorkou a producentkou.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2002 je ve vztahu s raperem Jay-Z, kterého si 4. dubna 2008 během soukromého obřadu vzala.  Dne 7. ledna 2012 porodila dceru jménem Blue Ivy Carter.  Dne 1. února 2017 přidala na svůj instagramový účet fotku, na které oznámila, že čeká dvojčata. Tato fotka se stala nejoblíbenější fotkou v historii Instagramu.  Dne 14. června 2017 porodila dvojčata. Dceru jménem Rumi Carter a syna jménem Sir Carter.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Studiová alba:  EP:", "section_level": 1}], "src_summary": "Beyoncé Giselle Knowles-Carter (* 4. září 1981 Houston, Texas), známá pod jménem Beyoncé (výslovnost [biːˈɑn.seɪ]), je americká zpěvačka, herečka, producentka, textařka a módní návrhářka.", "tgt_summary": "Beyoncé Giselle Knowles-Carter ( ; born September 4, 1981) is an American singer, songwriter, record producer, dancer, and actress. Born and raised in Houston, Texas, Beyoncé performed in various singing and dancing competitions as a child. She rose to fame in the late 1990s as the lead singer of Destiny's Child, one of the best-selling girl groups of all time.", "id": 1331507}
{"src_title": "Bengalúr", "tgt_title": "Bangalore", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Bengalúr leží v jihovýchodní části jihoindického státu Karnátaka. Leží v průměrné nadmořské výšce 920 m, na 12,97° s. š. a 77,56° v. d. Zaujímá plochu 2190 km2.  Nejvyšším bodem je Doddabettahalli s 962 m.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Bengalúr leží v tropickém podnebném pásu. Zimní teploty jen zřídka klesají pod 12 °C a letní teploty málokdy překračuji 38 °C. Monzuny začínají v polovině dubna. Nejvlhčími měsíci jsou (v pořadí) srpen, září a říjen. Letní vedra jsou zmírňována častými bouřkami a příležitostnými větrnými bouřemi způsobujícími výpadky proudu a místní záplavy. Většinou se déšť objevuje pozdě odpoledne, večer nebo v noci, déšť před polednem je vzácností.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní hospodářství.", "content": "Městem protéká řeka Vrishabhavathi, menší přítok řeky Arkavathi. Bengalúr má i několik sladkovodních jezer a vodních nádrží, z nichž největší jsou nádrž Madivala, jezero Hebbal, jezero Ulsoor a nádrž Sankey.  Na jihovýchodě města se nachází extrémně znečištěné jezero Bellandur. Kombinace splašků a nečištěného chemického odpadu z továren vedla v květnu 2015 k jeho samovznícení.", "section_level": 2}, {"title": "Kanalizace.", "content": "Většinu odpadní vody z města společně odvádějí řeky Vrishabhavathi a Arkavathi. Kanalizační systém, postavený v roce 1922, pokrývá 215 km2 města a je napojen na pět čistíren odpadních vod situovaných v okrajových částech města.", "section_level": 3}, {"title": "Pitná voda.", "content": "Pro zásobování města vodou nechal v 16. století Kempe Gowda I postavit mnoho nádrží. Ve 20. století byly postaveny vodní nádrže v Nandi Hills. V současné době Bengalúr (při potřebě zásobování 6 milionů obyvatel) závisí na nádržích v povodí řeky Kávérí a na dodávkách vody z řek Vrishabhavathi a Arkavathi. Bengalúr čerpá celkem 800 milionů litrů vody denně, což je více než kterékoli jiné indické město, přesto se, především přes léto, město potýká s nedostatkem vody.", "section_level": 3}, {"title": "Znečištění vzduchu.", "content": "Bengalúr je řazen do kategorie se středním znečištěním vzduchu, v porovnání s dalšími velkými indickými městy jako Dillí nebo Kalkata, která jsou zařazena do kategorie s těžkým znečištěním.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Město se prudce rozvíjí a veřejná doprava tomuto růstu nestačí. Téměř všechna nákladní doprava se děje po silnici a protože nefunguje odvoz odpadků, které se často spalují na místě, je znečištění vzduchu značné. Veřejnou dopravu tvoří množství přeplněných a často zastaralých autobusů a od roku 2007 také metro. Od června 2017 jsou v provozu dvě linky, fialová a zelená, v celkové délce 42,3 km (z toho 8,8 km v tunelu) se 40 stanicemi. Metro je v provozu mezi 6. a 22. hodinou, interval 10 až 15 minut. Ve stavbě je druhá fáze se dvěma novými linkami a prodloužením stávajících v celkové délce 72 km a s 20 stanicemi.  Ulice města jsou ve špatném stavu a neustále blokované dopravními zácpami, takže cesta přes město, například na letiště, může trvat i čtyři a více hodin. Nejrozšířenějším dopravním prostředkem jsou skútry a motorové rikši, kterých je v Bengalúru víc než v kterémkoli jiném městě na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bengalúr (; ) je hlavní město indického státu Karnátaka. Do 1. listopadu 2006 se oficiálně jako název města používalo poangličtěné Bangalore. S počtem obyvatel přes 6 miliónů je to třetí největší město v Indii.", "tgt_summary": "Bangalore, officially Bengaluru (), is the capital of the Indian state of Karnataka. It has a population of over ten million, making it a megacity and the third-most populous city and fifth-most populous urban agglomeration in India. It is located in southern India, on the Deccan Plateau at an elevation of over above sea level. Its multi-ethnic, multi-religious, and cosmopolitan character is reflected by its more than 1000 Hindu temples, 400 mosques, 100 churches, 40 Jain Basadis, three Sikh gurdwaras, two Buddhist viharas and one Parsi fire temple located in an area of 741 km2 of the metropolis. The religious places are further represented by the proposed Chabad of the Jewish community. The numerous Bahá'ís have a society called the Bahá'í Centre.", "id": 1435931}
{"src_title": "Weinviertel", "tgt_title": "Weinviertel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ze severu, východu a jihu ohraničují Weinviertel údolí Dyje, Moravy a Dunaje. Na západní hranici ležící Manhartsberg patří k České vysočině, jejíž rakouská část se nazývá \"Granit- und Gneishochland\" (Žulovo-rulová vrchovina).  Weinviertelské vnitrozemí vyplňuje pahorkatina Weinviertler Hügelland (zvaná též \"Waschbergzone\" – patří sem Rohrwald, Leiser Berge s nejvyšším Buschbergem (491 m), Staatzer Klippe a Falkensteiner Berge). Geomorfologicky patří tato oblast pod Vněkarpatské sníženiny Západních Karpat. Na západ od Waschbergzone leží Molassezone s mírnými pahorky a širokými kotlinami. Na východ od Waschbergzone zasahuje Vídeňská pánev a Moravské pole.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Weinviertel není v současnosti správní jednotkou Dolního Rakouska a jeho hranice neodpovídají přesně hranicím okresů \"(Bezirke).\" S výjimkou okresu Tulln (rozpůleného mezi Weinviertel a Mostviertel) jsou však odchylky od správních hranic malé, takže lze říci, že sem patří následující okresy:  Weinviertel také existuje jako statistická jednotka NUTS-3 s kódem AT125. Tato jednotka ale nepokrývá celý Weinviertel v běžném smyslu a ani ona nedodržuje hranice okresů. Weinviertel je víceméně pokryt statistickými jednotkami AT125 (Weinviertel) a AT126 (Wiener Umland-Nordteil).", "section_level": 1}, {"title": "Vinařská oblast Weinviertel.", "content": "Oblast Weinviertel je ta správná adresa pro milovníky vína, ale také pro ty, kteří si chtějí odpočinout od stresujícího velkoměstského života.  Není náhoda, že Weinviertel má toto jméno. Zde, v největším vinařském regionu Rakouska, se totiž točí téměř všechno kolem vína, této ušlechtilé šťávy z hroznů. Na více než 16 500 hektarech se vyrobí třetina všech rakouských vín. Zrají tu do té nejlepší podoby nejen Veltlínské zelené jako typická odrůda regionu s pepřovým nádechem, ale také elegantní Chardonnay a Rulandské bílé. Pěstují se zde také výtečná červená vína, jako jsou Zweigeltrebe a Modrý Portugal.  Podél 400 km dlouhé vinařské cesty \"Weinstraße Weinviertel\" lze nalézt bezpočet vinařství, kde lze tento mok ochutnat.  Tato cesta se dělí do tří úseků:  Se zavedením označení DAC (Districtus Austriae Controllatus) přistoupila oblast Weinviertel jako první v Rakousku k vyznačení původu a odrůdy vína. Typickou odrůdou je Weinviertel (Veltlínské zelené) se svým pepřovým nádechem (\"Pfefferl\"), suché víno s kořenně ovocnou chutí a vysokou kvalitou, které nyní může hrdě označit svůj původ Weinviertel DAC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Weinviertel (česky \"Vinná čtvrť)\" je historické území na severovýchodě Dolního Rakouska. Na východě hraničí řekou Moravou se Slovenskem, na severu s Moravou (z větší části na řece Dyji). Západní hranici s Waldviertelem \"(Lesní čtvrtí)\" tvoří hřeben Manhart Berg. Na jihu sousedí s Mostviertelem \"(Moštovou čtvrtí),\" Vídní a Industrieviertelem \"(Průmyslovou čtvrtí).\" Tady tvoří hranici Wagram, Dunaj a Moravské pole.", "tgt_summary": "The'(\"wine quarter\") or'(\"area below the \") is located in the northeast of Lower Austria. In the east, the borders Slovakia at the March River. In the south, it borders and, its limits being the Wagram, the Danube and the. Its western neighbor is, the traditional border being the. In the north, the is adjacent to the Czech Republic, more specifically Moravia. The river Thaya runs back and forth across the border.", "id": 559655}
{"src_title": "Plán OSN na rozdělení Palestiny", "tgt_title": "United Nations Partition Plan for Palestine", "src_document": [{"title": "Meziválečné období.", "content": "Po první světové válce a rozpadu Osmanské říše připadla Palestina Britům jako tzv. Britský mandát Palestina. Již v této době existovalo napětí mezi Židy a Araby, zvláště kvůli židovské imigraci do Palestiny a Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát v Palestině. Britové se pokusili rozdělit Palestinu v roce 1936 v rámci Peelovy komise, posléze ale změnili názor a snažili se omezit židovskou imigraci z Evropy na minimum. Sionisty byl tento krok brán jako zrada, zvláště kvůli začínající persekuci Židů v hitlerovském Německu.  Plán na samostatný židovský stát vehementně propagovala také Židovská agentura založená roku 1929, obhajující zájmy židovských imigrantů, kteří v předchozích desetiletích přesídlili do Palestiny. Arabští zástupci však prosazovali model jednoho státu, v jehož vedení by byly zastoupeny jednotlivé etnické skupiny proporčně, většinoví Arabové by tedy měli na takový stát dominující vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Situace po 2. světové válce.", "content": "Protože se Britům v rámci Britského mandátu Palestina nepodařilo najít řešení, které by uspokojovalo Araby i Židy, obrátili se na nově vzniklou Organizaci spojených národů. K vyřešení tohoto problému byla 15. května 1947 vytvořena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP), ve které bylo zastoupeno jedenáct států (i Československo), ale žádná z velmocí.  Výsledkem práce této komise bylo několik návrhů na řešení: Následující tři návrhy byly touto komisí vyhodnoceny jako nerealizovatelné:  Většina států v komisi prosazovala první možnost, Írán, Indie a Jugoslávie druhou možnost a Austrálie se mezi nimi nerozhodla.  Valné shromáždění OSN přijalo závěry komise UNSCOP 29. listopadu 1947 jako \"Rezoluci valného shromáždění OSN č. 181\"; 33 států hlasovalo pro, 13 proti, 10 se zdrželo hlasování a 1 stát se nezúčastnil hlasování.  Pro plán hlasovaly tyto státy: Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bolívie, Brazílie, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kostarika, Libérie, Lucembursko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Švédsko, Ukrajinská SSR, Uruguay a Venezuela.  Proti plánu hlasovaly tyto státy: Afghánistán, Egypt, Indie, Írán, Irák, Jemen, Kuba, Libanon, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko.  Hlasování se zdržely tyto státy: Argentina, Etiopie, Chile, Honduras, Jugoslávie, Kolumbie, Mexiko, Salvador, Čína a Spojené království.  Hlasování se nezúčastnilo Thajsko.  Rozdělení Palestiny na dva státy mělo následovat po stažení Britů z tohoto území.", "section_level": 1}, {"title": "Detaily plánu.", "content": "OSN doporučilo, aby byl Jeruzalém (se širším okolím včetně Betléma) jakožto významné náboženské centrum pod mezinárodní správou. V čase rozdělení Palestiny byla v arabském vlastnictví téměř polovina území, další téměř polovinu vlastnila britská koruna a asi 8 % půdy vlastnili Židé nebo Židovská agentura.  Židovský stát se měl skládat ze tří částí: pobřežní oblasti od Haify po Rechovot, východní Galileje a části Negevské pouště (bez Beerševy).  Arabský stát se měl rovněž skládat ze tří částí: západní Galilea (včetně města Akko), centrální část skládající se z historických oblastí Judsko a Samaří a jižní pobřežní pás od Gazy po Isdud (dnešní Ašdod), včetně pásu při egyptských hranicích. Návrh komise UNSCOP přisoudil arabský přístav Jaffa (součást dnešního Tel Avivu) židovskému státu, před předložením Valnému shromáždění OSN se však tento návrh změnil a Jafo měl připadnout arabskému státu jako enkláva.  Údaje o poměrech židovského a nežidovského obyvatelstva v jednotlivých oblastech se liší v závislosti na použitých pramenech. Data OSN z roku 1947 udává tabulka níže.  Podle židovských přistěhovaleckých úřadů žilo v navrhovaném židovském státu 498 000 Židů a 325 000 ostatních obyvatel. Na arabských územích žilo 807 000 obyvatel nežidovského původu a 10 000 Židů. Palestinské zdroje uvádějí poměry výrazně jiné, a to ve prospěch nežidovského obyvatelstva, viz stránky Palestinské akademické společnosti pro studium mezinárodních vztahů", "section_level": 1}, {"title": "Následné reakce.", "content": "Většina Židů (včetně Židovské agentury) plán akceptovala, až na několik extrémněji smýšlejících představitelů jako např. Menachem Begin nebo Jicchak Šamir, kteří měli pro židovský stát větší požadavky. Mnoho pramenů uvádí radost židovského obyvatelstva v reakci na schválení plánu Valným shromážděním OSN.  Arabští představitelé vystupovali proti plánu velice ostře, vadilo jim zejména, že množství Arabů bude začleněno do židovského státu a v jeho rámci se stane minoritou. Zatímco někteří kritizovali samotnou existenci židovského státu na území Palestiny, pro jiné bylo problematické spíše velikost a kvalita území, které mělo být židovskému státu přiděleno.  Po schválení plánu Valným shromážděním OSN docházelo k mnohým ozbrojeným potyčkám mezi Židy a Araby. Den po vyhlášení státu Izrael Davidem Ben Gurionem vyhlásila Liga arabských států nově vzniknuvšímu státu válku (izraelská válka za nezávislost).", "section_level": 1}], "src_summary": "Plán OSN na rozdělení Palestiny, jinak též Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, který měl vyřešit židovsko-arabský konflikt na území Britského mandátu Palestina, byl přijat 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN. V Palestině měly vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát, široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem (\"corpus separatum\"). Krach tohoto plánu vedl k První arabsko-izraelské válce.", "tgt_summary": "The United Nations Partition Plan for Palestine was a proposal by the United Nations, which recommended a partition of Mandatory Palestine at the end of the British Mandate. On 29 November 1947, the UN General Assembly adopted the Plan as Resolution 181 (II).", "id": 1679268}
{"src_title": "Douglas A-20", "tgt_title": "Douglas A-20 Havoc", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj vznikl na základě výběrového řízení na nový typ lehkého útočného bombardéru z roku 1937. První prototyp letounu pod označením Douglas Model 7B vzlétl 26. října 1938 a vývoj nadále pokračoval. 270 strojů Model 7B objednala Francie společně s další verzí DB-7 (Douglas Bomber 7th Type) upravenou dle požadavků Armée de l'Air, avšak do její kapitulace v roce 1940 bylo dodáno od 2. ledna tohoto roku jen 75 kusů, zbytek objednávky převzala Velká Británie. DB-7 poprvé vzlétl 17. července 1939 a společnost Douglas typ začala vyrábět v závodech El Segundo v Kalifornii, z jehož výrobních hal byl první sériový letoun vytažen v říjnu 1939. Počínaje 31. strojem byly do motorových gondol instalovány dvouhvězdicové čtrnáctiválcové pohonné jednotky Pratt & Whitney R-1830-S3C4G Twin Wasp s výkonem po 883 kW. Třímístné stroje nesly hlavňovou výzbroj v podobě čtyř pevných a dvou pohyblivých kulometů MAC ráže 7,5 mm a ve Francii pro ně bylo připraveno označení DB-7B-3.  Douglas DB-7A byl variantou, která byla na francouzskou žádost vybavena silnějšími motory Wright R-2600-A5D s výkonem po 1 177 kW v prodloužených gondolách. Zvětšení doznala rovněž svislá ocasní plocha. Většinu z francouzské objednávky převzala Velká Británie, která pro RAF získala také 17 letounů určených původně pro Belgii. V Británii sloužily stroje z těchto dodávek pod označením Boston Mk.I a Boston Mk.II (Douglas DB-7A).  Stroje řady DB-7 s motory R-2600-A5B, upravené podle britských požadavků, byly čtyřmístné a nesly označení DB-7B. Měly pozměněný tvar konstrukce prosklení přídě, ve které se nacházely čtyři kulomety. Na spodní část trupu bylo instalováno střeliště. Ke 150 strojům objednaným pro RAF přibylo ještě 480 kusů určených původně pro Francii (DB-7C) a 48 exemplářů pro Nizozemsko (DB-73). Všechny nakonec převzala Velká Británie jako DB-7B pod označením Boston Mk.III.  Britské královské letectvo použilo část Bostonů Mk.I až III k různým účelovým úpravám, známým obvykle pod jménem Havoc. Od zimy 1940–1941 byly využívány letouny Havoc Mk.I (DB-7) s tlumiči plamenů a pancéřováním kabiny. Určeny byly k útokům na cíle ležící v okupované Evropě a v RAF se jim neoficiálně přezdívalo Ranger či Invader.  Noční stíhací Havoc Mk.I NF se od DB-7 lišil nejen tlumiči plamenů, ale také neprosklenou přídí se čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm a anténou radiolokátoru AI Mk.IV. Do služby byl přijat koncem roku 1940 a byl také znám pod neoficiálním označením Moonfighter.  V průběhu roku 1941 bylo celkem 73 letounů Havoc Mk.I, Mk.II a Boston Mk.III přebudováno na Havoc Turbinlite (též Helmore), který v přídi nesl radiolokátor společně se silným světlometem o výkonu 2,7 milionů kandel. Ten měl při nočních útocích osvětlit letící cíl, o který se pak měly střelbou postarat dva doprovodné letouny Hawker Hurricane. V září 1942 Turbinlite používalo deset perutí RAF, avšak tato taktika boje skončila zcela neúspěšně.  Podobně neúspěšně dopadl také pokus o využití nejméně dvaceti letounů u 93. squadrony RAF Havoc Mk.I Pandora (Havoc Mk.III), které měly v roce 1940 ničit nepřátelské bombardéry pomocí vlečných min (LAM), zavěšených na 600 m dlouhých lanách.  Havoc Mk.II NF byla další z řady nočních stíhacích variant, přestavěná z 99 letounů DB-7A instalací delší přídě typu Martin Baker s anténou radaru a dvanácti kulomety ráže 7,7 mm.  Americké vojenské letectvo objednalo v květnu 1939 stroje DB-7 pod názvem Douglas A-20 v počtu 63 kusů, které byly poháněny dvojicí motorů Wright R-2600-7 s turbokompresory. USAAF však tento typ do výzbroje nezařadilo a později byly téměř všechny přestavěny na verzi P-70.  Následná produkce 143 kusů A-20A měla zabudované motory R-2600-3, v přídi letoun nesl čtveřici čtyř kulometů, v horním střelišti dva a ve spodním jeden ráže 7,62 mm. Posledních 17 letounů A-20A-DO bylo poháněno motory R-2600-11.  Od roku 1941 byla v počtu 999 kusů vyráběná verze Douglas A-20B, ze kterých bylo 665 dodáno do SSSR. Ve stupňovité prosklené přídi byly instalovány obvykle dva pevné kulomety, jeden ráže 12,7 mm se nacházel v horním střelišti a jeden ráže 7,62 mm ve spodním. V zadní části každé motorové gondoly mohlo být po jednom dozadu zaměřeném, dálkově ovládaném kulometu ráže 7,62 mm.  Douglas A-20C-DO s motory R-2600-23 vyráběla pobočka v Santa Monice, která dodala celkem 808 kusů této varianty. Továrna Boeing v Seattle naopak dodala 140 strojů subvarianty A-20C-BO s protiprachovými filtry v prodloužených lapačích vzduchu na motorových krytech. „Céčka“ byla vyzbrojena čtyřmi kulomety v přídi, dvěma v horním a jedním v dolním střelišti, všechny ráže 7,62 mm. Pasivní ochrana byla posílena samosvornými nádržemi, stroje mohly nést také letecké torpédo. A-20C byly takřka identické s DB-7B a ve Velké Británii nesly označení Boston Mk.IIIA.  V průběhu roku 1942 bylo přestavěno 59 Douglasů A-20 na noční stíhací P-70, obvykle s neprosklenou přídí se dvěma kulomety. Ty doplňovala čtveřice kanónů ráže 20 mm pod trupem a s radarem AI Mk.IV. Americkým vojenským letectvem byly využívány zejména k výcviku.  V roce 1943 pak bylo přebudováno nejméně 13 A-20C na P-70A-1 s radarem a výzbrojí 6 až 8 kulometů ráže 12,7 mm v přídi.  Bostony Mk.III a IIIA se v RAF dočkaly úprav, spočívající v montáži tlumičů plamenů a někdy dalších kulometů do přídě, nebo čtyř kanónů Hispano Mk.II ráže 20 mm v podtrupové vaně pod pumovnicí. Nesly označení Boston Mk.III (IIIA) Intruder a podnikaly výpady nad území obsazené nepřítelem. Mk.IIIA pak v roce 1944 vytvářely dýmovou clonu nad invazními plážemi.  Verze A-20D, A-20E a A-20F se nedočkaly sériové výroby.  V únoru 1943 se objevily první A-20G-1 vyzbrojené čtyřmi kanóny M-2 ráže 20 mm v zakryté přídi, doplněné dvojicí kulometů Colt-Browning ráže 12,7 mm. Většina z 250 letounů tohoto výrobního bloku byla dodána do SSSR. Výrobní bloky G-5, G-10 a G-15 pak měly v přídi čtyři kulomety 12,7 mm a další dva se montovaly podle potřeby do výstupků na spodku boků přídě. Všechny tyto bloky verze G pak nesly ve střelišti na hřbetě trupu pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm a ve výstřelné štěrbině v podlaze kulomet ráže 7,62 mm. Za pohonné jednotky byly vybrány dvouhvězdicové motory Wright R-2600-23 o výkonu 1 176 kW a 937 kW ve výšce 3 500 m. U subvarianty A-20G-20 byla zavedena standardní výzbroj přídě se šesti kulomety ráže 12,7 mm. Díl trupu za křídlem byl rozšířen pro montáž elektricky poháněné střelecké věže Martin s dvojkulometem ráže 12,7 mm. Stejnou ráži měl také kulomet v podlaze trupu. Náklad pum mohl obsáhnout osm kusů po 227 kg, na vnější závěsy pod křídlem mohly být zavěšeny další čtyři. Novinkou byla rovněž velká aerodynamicky tvarovaná přídavná palivová nádrž o 1 416 l, zavěšovaná pod trup. Celková výroba dosáhla 2 850 letounů varianty G.  Z verze A-20G vznikla pro potřeby USAAF v počtu 65 letounů konverze P-70A-2 s radarem, se šesti kulomety ráže 12,7 mm v přídi, ovšem bez střelecké věže.  Výkonnější motory R-2600-29 po 1250 kW byly instalovány do 412 kusů Douglas A-20H, lišících se od verze G pouze v detailech okolo střelecké věže.  Zvýšená poptávka po klasických taktických bombardérech dala vzniknout verzi A-20J (Boston Mk.IV), dodávané od října 1943 v celkovém počtu 450 kusů. Měla opět prosklenou příď trupu, vylisovanou z jednoho kusu materiálu, prodlouženou o 180 mm s pracovištěm bombometčíka a jeho zaměřovačem Norden. Na bocích zůstaly dva pevné kulomety 12,7 mm.  Stejně vybavená přední část trupu byla instalována také u 413 kusů A-20K, které v počtu 90 strojů odebralo RAF jako Boston Mk.V. „Káčka“ se opět vrátila ke standardu A-20H, včetně výkonnějších motorů. Dne 20. září vyšel ze závodu Douglase v Santa Monice poslední A-20K, který tak završil produkci Bostonů a Havoců.  Pro výcvik osádek USAAF bylo určeno 105 neozbrojených strojů P-70B-2 vzniklých z A-20J a K. Vybaveny byly pokročilejšími verzemi radarů s parabolickou anténou v přídi.  K fotografickému průzkumu používalo americké letectvo 46 exemplářů F-3A vzniklých konverzemi z A-20J a K, k výcviku pak sloužily TA-20J a TA-20H.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "Letouny Douglas DB-7/A-20 Boston byly užívány nejen USA (okolo 2 000 strojů), ale i mnoha dalšími státy, mezi něž zejména patří Velká Británie (455 strojů), Francie a Sovětský svaz (3 066 kusů). Měly široké použití, byly užívány jako stíhací, noční stíhací, bitevní a průzkumné letouny.  A-20G začaly operovat v Evropě v květnu 1944 v rámci 9. americké letecké armády ve třech bombardovacích skupinách. 28 A-20G, určených původně pro holandské východoindické letectvo, dostalo Royal Australian Air Force, kde byly zařazeny k 22. squadroně.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Havoc I: 4× kulomet ráže 7,7 mm v přídi, 1× kulomet Vickers K ráže 7,7 mm v zadní kabině, Havoc II: 12× kulomet ráže 7,7 mm v přídi, Havoc Intruder: 4× kulomet ráže 7,7 mm v přídi, 1× Vickers K, 454 kg pum, A-20B: 2× kulomet Browning ráže 12,7 mm v bocích přídě, 1× kulomet ráže 12,7 mm v zadní kabině, 1× kulomet Browning ráže 7,62 mm ve spodním střelišti, až 940 kg pum, Boston III bomb.: 4× kulomet ráže 7,7 mm v bocích přídě, 2× 2 kulomety ráže 7,7 mm v horním a spodním střelišti, 907 kg pum, Boston III Intruder: 4× kanón Hispano ráže 20 mm pod trupem, A-20G: 4× kanón ráže 20 mm a 2× kulomet ráže 12,7 mm nebo 6× kulomet ráže 12,7 mm v přídi, 1× 2 kulomety ráže 12,7 mm v horní věži, 1× kulomet ráže 12,7 mm ve spodním střelišti, až 1 814 kg pum, mimo tyto existovala řada dalších variant výzbroje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Douglas DB-7/A-20 Boston/Havoc byl americký dvoumotorový bombardovací letoun druhé světové války jehož varianty byly užívány také ve stíhací a průzkumné roli.", "tgt_summary": "The Douglas A-20 Havoc (company designation DB-7) is an American medium bomber, attack aircraft, night intruder, night fighter, and reconnaissance aircraft of World War II.", "id": 1050681}
{"src_title": "Anno Domini", "tgt_title": "Anno Domini", "src_document": [{"title": "Rozšíření křesťanského letopočtu.", "content": "Označení je používáno pro počítání let v křesťanské éře a je konvenčně používáno juliánským a gregoriánským kalendářem. Přesněji, roky mohou být specifikovány také jako \"Anno Domini Nostri Iesu (Jesu) Christi\" („v roce našeho pána Ježíše Krista“). Datování 'anno Domini' bylo poprvé zavedeno roku 525 a začalo být používáno v Západní Evropě během 8. století.  Číslování let podle křesťanské éry je běžně dominantní v mnoha zemích světa, a to jak v komerční tak i ve vědecké praxi. Po desetiletí je globálním standardem uznávaným mezinárodními institucemi jako např. Organizace spojených národů nebo Světová poštovní unie. Příčinou je, že tento způsob datování, díky křesťanství, převládá v západním světě, který má velký vliv na vědu, technologii a obchod, stejně jako skutečnost, že solární Gregoriánský kalendář je považován za astronomicky poměrně přesný.", "section_level": 1}, {"title": "Angličtina.", "content": "Tradičně angličtina kopíruje latinu při umísťování zkratky AD \"před\" číslici roku, zatímco zkratku BC umísťuje \"za\" číslici roku; např. 64 BC, ale AD 2007. Přesto se nyní běžně používá i umístění zkratky AD za číslicí roku (např. 2007 AD), podobně jako při použití zkratky BC, a je také používána při označení století nebo tisíciletí, jako např. 4. století AD nebo 2. tisíciletí AD, navzdory nevhodné kombinaci slov v tomto případě („ve 4. století v roce našeho Pána“). Všimněte si, že v tomto případě písmeno „A“ ve výrazu AD by mohlo být považováno za množné číslo, tj. „annis domini“, což lze přeložit jako „v letech našeho Pána“ a tím se daný problém odstraní.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné názvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanské názvy.", "content": "\"Anno domini\" se používá pro stejné označení, jako archaické \"léta Páně\" nebo modernější \"po Kristu\". Do 18. století se používal také výraz \"Anno Salutis\", latinsky \"v roce Spásy\" lidstva od věčného zatracení, která dle křesťanského pojetí přišla s narozením Ježíše Krista. Často jsou používány propracovanější formy tohoto výrazu, jako např. Anno Nostrae Salutis (\"v roce naší spásy\"), Anno Salutis Humanae (\"v roce spásy lidstva\"), Anno Reparatae Salutis (\"v roce dovršené spásy\").", "section_level": 2}, {"title": "Civilní názvy.", "content": "Stejný význam má i výraz \"náš letopočet\", který se vyhýbá odkazu na křesťanský původu tohoto letopočtu. To může být považováno za vhodnější pro civilní, nenáboženské účely a také v dialogu s ostatními církvemi. Některými lidmi je takové označení vnímáno jako politicky korektní.  V židovském kontextu je někdy používán výraz \"občanský letopočet\" (o. l.). Čínská lidová republika založená roku 1949 převzala západní datování, když tuto éru nazvala \"gōngyuán\" (公元), což doslovně znamená Běžný letopočet.  V některých speciálních případech (Thelema, Alfred Jarry, zednářství) se používá latinský výraz \"Era vulgaris (e.v.)\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Anno Domini (zkratka A. D.) znamená latinsky „léta Páně“ (\"L. P.\") a označuje letopočet od narození Krista. Vyskytuje se v historických křesťanských dokumentech, na nápisech apod. V češtině se běžně používá označení „našeho letopočtu“ (zkratka n. l.) nebo „po Kristu“ (po Kr.), případně „křesťanské éry“ ad.", "tgt_summary": "The terms (AD) and before Christ (BC) are used to label or number years in the Julian and Gregorian calendars. The term \"\" is Medieval Latin and means \"in the year of the Lord\", but is often presented using \"our Lord\" instead of \"the Lord\", taken from the full original phrase \"\"anno Domini nostri Jesu Christi\"\", which translates to \"in the year of our Lord Jesus Christ\".", "id": 2216313}
{"src_title": "Dusivé bojové otravné látky", "tgt_title": "Pulmonary agent", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na začátku první světové války boje na západní frontě brzy přešly ve statické a poziční. Linie zákopů proti sobě tvořila těžko dobytelné barikády, kde i velké bitvy rozhodovaly o pouhých několika stovkách metrů území. Zprvu, od srpna 1914 do jara 1915 byly chemické zbraně používány sporadicky a bez většího účinku, první velké nasazení ChZ bylo právě dusivou bojovou látkou. Motivátorem akce byl profesor Firz Haber, ředitel Ústavu Fyzikální chemie a elektrochemie v Berlíně. Nutno dodat, že císař Vilém II. zprvu váhal, dokud profesorem Haberem nebyl přesvědčen o nutnosti nasazení chemických zbraní.  K prvnímu chemickému útoku byl vybrán úsek západní fronty ve Flandrech mezi Bixschoote a Poelkapelle, severně od města Ypres. Přípravy probíhaly během března a počátkem dubna 1915 a bylo postupně dovezeno 6000 čtyřicetikilogramových tlakových láhví kapalného chloru. Tyto přípravy se nepodařilo utajit, avšak setkaly se s nezájmem a skepsí jak nepřítele tak vlastního německého velení. Nikdo nevěřil, že chemická válka dozná nějakého výraznějšího účinku.  Potřebný směr větru začal vát o rychlosti 2–3 m/s 22. dubna 1915 v šest hodin večer. Započal útok. Účinky chloru byly hrozivé. 15000 postižených spojeneckých vojáků, z toho 5000 mrtvých. Pěšáci německého XXVI. a XXIII. záložního sboru pak postoupili za hodinu do hloubky 4 km bez jediného výstřelu. Německé velení bylo úspěchem natolik překvapeno, že ho ani nevyužilo k proražení fronty.  Proti očekávání žádný stát proti tomuto útoku oficiálně neprotestoval a naopak se všechny válčící státy tomuto“válečnému trendu“ přizpůsobily po svém. To byl začátek historie chemických válek. Na vyřazení jednoho vojáka z boje bylo zapotřebí 250 kg výbušnin, ale pouze 96 kg OL.  Během první světové války byly kromě chloru použity i dusivé bojové látky jako fosgen (který má dokonce za svědomí 60% celkových ztrát), difosgen a chlorpikrin. Celkem bylo dusivých látek za 1. světovou válku vyrobeno celých 112 000 tun. Druhá světová válka už zastihla svět připravený na boj chemickými dusivými zbraněmi a tak k žádnému většímu užití nedošlo, i když byly prokazatelnými vlastníky těchto BOL Německo, Británie, Francie, Sovětský Svaz i USA.  V posledních letech se potom chemické zbraně staly doménou zejména teroristických organizací a některých diktátorských režimů. Severní civilizace již používá zejména neletální chemické zbraně, ale dohromady už se vesměs nejedná o dusivé bojové otravné látky.", "section_level": 1}, {"title": "Toxikologický účinek.", "content": "Primárním toxikologickým účinkem dusivých OL je jejich účinek na buňky plicní tkáně. Vykazují vysokou lipofilitu a stimulují metabolické procesy, čehož důsledkem je postupné vyčerpání buněčné energie a hromadění vody uvnitř buněk,čímž jsou poškozovány buněčné organely. Tímto procesem uvolněné enzymy poškozují buněčné membrány, zvyšují propustnost tkáně. Dochází tedy k postupnému zaplňování plicních sklípků kapalinou, a ve chvíli kdy přijde na první viditelné příznaky je už zpravidla pozdě na účinnou záchranu. Právě ona latentní doba zdánlivé nulové aktivity látky je u dusivých látek nejnebezpečnější.", "section_level": 1}, {"title": "Superakutní otrava.", "content": "Nastává při vdechování velmi vysokých koncentrací dusivých BOL. Dochází k těžkému podráždění dýchacích cest, dušnosti, šoku a smrtí zástavou dechu v několika minutách.", "section_level": 2}, {"title": "Akutní otrava.", "content": "Proces akutní otravy je v zásadě dělen do pěti období:", "section_level": 2}], "src_summary": "Dusivé bojové otravné látky jsou ty látky, klasifikované jako bojové otravné zbraně, jež svým toxikologickým účinkem nejvážněji postihují dýchací soustavu člověka a tímto směrem se rovněž řídí jejich zkoumaný a využívaný toxický a bojový potenciál.", "tgt_summary": "A pulmonary agent, or choking agent, is a chemical weapon agent designed to impede a victim's ability to breathe. They operate by causing a build-up of fluids in the lungs, which then leads to suffocation. Exposure to the eyes and skin tends to be corrosive, causing blurred vision and severe deep burns. Inhalation of these agents cause burning of the throat, coughing, vomiting, headache, pain in chest, tightness in chest, and respiratory and circulatory failure.", "id": 1778037}
{"src_title": "Mahájána", "tgt_title": "Mahayana", "src_document": [{"title": "Učení Gautama Buddhy.", "content": "Podle tradice Gautama Buddha začal předávat poprvé učení druhého cyklu, neboli nauk mahájány šestnáct let po dosáhnutí probuzení. Tento cyklus nauk obsahuje poučení o prázdnosti všech jevů. Nejkratší výklad Buddhy na toto téma se nachází v sútře srdce, kde je řečeno:  Gautama Buddha podle tradice předpověděl, že 400 let po parinirváně se objeví učitel, jenž předá další nauky o významu prázdnosti. Tímto učitelem se stal Nágárdžuna, který díky meditaci dosáhl dokonalého porozumění významu prázdnosti a napsal na toto téma významná díla. Některé obsahují filosofické základy pro pochopení prázdnoty a jsou výkladem filosofie madhjamaky, jiné pojednávají o praxi meditace, která provází do opravdového pochopení prázdnosti.  Dvacet sedm let po dosáhnutí probuzení, v místě zvaném Šrávastí započal Gautama Buddha předávat učení třetího cyklu, neboli nauk mahájány. Esencí těchto nauk je přirozenost buddhy pronikající všechny bytosti. Neobvykle vyčerpávající výklad na téma třetího cyklu nauk se nachází v textu Uttaratantrašástra. Druhý a třetí cyklus učení je pojmenován mahájána neboli velkým vozidlem a také bódhisattvajána. Více než čtyřicet let po dosáhnutí probuzení uvedl Buddha znovu do pohybu kolo nauky a na Hoře supů (skt. Gridhrakúta) poblíž Rádžgiru přednesl jednu z nejdůležitějších súter, sútru lotosu. V přítomnosti nespočetného množství různých cítících bytostí a před skupinou velmi nadaných žáků učil o mnoha metodách, které vedou k dosažení probuzení. Nauky třech vozů (ján) – šrávaků, pratjékabuddhů, a bodhisattvů se proto různí, protože jsou přizpůsobeny úrovni bytostí, které je praktikují. Doba, na kterou se datuje jejich objevení, je jen časem jejich projevení. Tato sútra také obsahuje nauky o třech tělech Buddhy a mezi jinými také o Čenrézigovi. Každá ze súter mahájány (podobně hínajána a théraváda) podává místo přednesení, důvod a přítomné osoby. Mahájánu podle tradice učil Gautama Buddha tak jako mnoho buddhů před ním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od raného buddhismu k mahájáně.", "content": "Vítězství tradicionalistů v otázce vinaji nevedlo ke shodě, ale ještě více urychlilo rozštěpení stran. Většina zvaná mahasanghika vystupující proti prvotní tradici arhatů opustila starou tradici (pali. Thera). Rozdělení společnosti se tak stalo faktem. Po tomto rozdělení nastupovaly další, často se uvádí osmnáct škol založených z rozpadu mahasanghy a dvanáct z rozdělení samotné théravády. Po většině zůstaly pouze jména, ale jsou i takové, které zanechaly trvalý odkaz v buddhismu. Základním rozdílem mahájány od hinájány se stal nový vzor – bódhisattva, který je inspirován soucítěním, ale hlavně bódhičittou vůči všem bytostem, na rozdíl od dočasného vzoru arhata théravády, který je zaujat vlastním vysvobozením ze světa samsáry.  Mezi 2. století př. n. l. a 1. století př. n. l. před Kristem se začaly vyvíjet nové ideje buddhismu, charakteristické třemi hlavními body:  Kořen tohoto nového myšlení tkví již ve školách raného buddhismu, které se zmiňují o bódhisattvech, např. sarvastiváda, mahasanghika a sautrantika. Tato poslední škola je považována za počátek pozdější mahájánové školy čittamatra. V té době velikou roli plnila nekanonická literatura, která uváděla nové pojetí, které se později stalo součástí mahájány. Jako důležitá se jeví kniha Mahávastu náležící do školy lokottaravádinů. Tato kniha pojednává o minulých životech Buddhy a hlavně o cestě bódhisattvy, která se stala klíčovou v mahájáně. Další důležitým dílem je Lalitavistára představující dva minulé životy Buddhy až do jeho probuzení a prvního otočení kolem dharmy. Tato patří do tradice sarvastiváda a také představuje spojovací článek mezi raným buddhismem a mahájánou. Postupem času se mahájána rozšířila velice rychle. Zvláště se rozrostl počet buddhů.  Mahájána nevlastní takový kanon jako théraváda. Filosofické školy mahájány byly svázané s konkrétní skupinou textů – súter. Například první filosofická škola madhjamika s Pradžňápáramitá sútrou, druhá čittamatra s Lankávatára sútrou. Přestože sútry mahájány netvořily jeden kánon, jim připisovaný status byl stejný jako v théravádě. Podle názoru historiků je třeba zdroj mahájány hledat v hínajánových školách Mahásanghy, od které se vyvíjí ideál bódhisattvy, nauka o prázdnotě a nadosobní pojetí, neboli?nedotíčící? jenom z Šakjamúnim pojmu buddhy. Jistě také v sarvastivádě, kde svoje místo mají nauky o Třech kájích Texty mahájány hovoří o několika způsobech vzniku zdrojů:", "section_level": 2}, {"title": "Dvě tradice nauk o prázdnotě.", "content": "V mahájáně existují dvě tradice nauk o prázdnotě šúnjata. První tradice je spjata s předáním nauk Dharmy madhjamaky „Prostřední stezka” od Nágárdžuny. Druhá tradice je spjata s předáním nauk Dharmy Čittamatra „esence Buddhy” od Asangy.", "section_level": 2}, {"title": "Madhjamaka.", "content": "Na počátku druhého století v Indii se narodilo mnoho odpovídajících učitelů, a proto se tyto texty vrátily zpět na zemi. Nejdůležitějším učitelem mahájány v té době byl Nágárdžuna, hlavní představitel školy madhjamaka, „Prostřední stezka“, který systematizoval nauky o prázdnotě šúnjata a stezce bódhisattvy. Život Nágárdžuny byl plný významných událostí. Zdrojem informací o něm je dílo, které nese název 'Život bódhisattvy Nágárdžuny' (Bosacuden). Bylo přeloženo Kumáradžívou ze sanskrtu a je zařazeno v padesátém díle Taišó Tripitaky. Předání Nágárdžuny o „Prostřední stezce“ je pohledem pomáhajícím uvidět podstatu pravdy díky eliminováni všeho, co jí není, čili všech chybujících pohledů a praktik. Toto předání je precizní a vede k poznání podstaty pravdy i přesto, že ji skutečně ještě nepoznalo. Od nejdůležitějšího díla Nágárdžuny Madhjamaka-karika vychází pozdější název školy madhjamaka. Jeho hlavním žákem se stal Arjadéva.  „Prostřední stezka“ hlásí zásadu nepřijímání extrémů. Buddhapalita, který napsal komentář k Madhjamaka-karice, založil v rámci madhjamaky směr nazvaný Prasang(h)ika (od prasanga – „nechtěné příčiny“). Dalším z velkých madhjamiků Bhaviveka založil směr Svatrantika, který čerpal z Čittamatry. K prvotnímu stylu Nágárdžuny se vrátil Čandrakírti. Do tohoto směru také náleží Šantidéva, autor z jednoho z nejdůležitějších děl mahájány, Bodhičárjavatara („Průvodce na stezce bódhisattvy“). Velikou roli sehrála filozofie madhjamaky v Tibetu, kde na konci 8. století působil Šántarakšita a jeho učeň Kamalašíla. Reprezentovali školu madhjamaka-jógačára, když sloučili nauky Nágárdžuny s určitými elementy jógačáry. Kamalašíla je také znám disputací s mistry čchan, což se zhodnotilo rozhodnutím o zavedení indického směru nauk Dharmy do Tibetu. V 11. století, které bylo druhým vstupem zavedení nauk Dharmy do Tibetu, získala význam interpretace madhjamaky podle Čandrakírtiho.  Ve stejné době se objevila další interpretace madhjamaky v podání školy Šentong. Od 11. do 14. století se tedy rozvíjely různé školy madhjamaky, které byly v pozdějších časech komentovány v rámci vlastních tradic.", "section_level": 2}, {"title": "Čittamatra.", "content": "Jak je madhjamaka spojena se jménem Nágárdžuny, tak je Čittamatra spojována s Asangou, který žil ve 4. století a pocházel z bráhmanské rodiny. K buddhismu se Asanga vrátil díky mnichovi ze školy?mahikasaka?, ale rychle se obrátil k naukám mahájány. Podle tradice získal učení Dharmy přímo od bódhisattvy Maitréji. Dalším zakladatelem je také Vasubandhu, podle různých pramenů mladší bratr Asangy. Nauky Čittamatry („jenom mysl“) i jógačára tvrdí, že vše je pouze mysl. Jevy povstávají ne jako předměty, ale jsou výtvory mysli. Stejným výtvorem jsou také naše smysly. Kromě mysli neexistuje žádná jiná realita, žádný vnější svět, ale co je důležité a rozděluje učení Čittamatry od evropského idealismu je, že neexistuje žádný podmět zkušenosti. Vnímání je efektem působení álaja–vidžňána, která je ústředním bodem Čittamatry.  Předání Asangy o „esenci Buddhy” je velice nápomocné, protože poukazuje na to, jaká má být podstata pravdy. Díky tomu se obě předání velice dobře doplňují a tvoří tak jeden komplexní celek. Svůj rozvoj v Indii Čittamatra datuje na 6. století, kdy byla centrem jejich učení slavná univerzita v Nálandě. V okruhu Čittamatry se objevily dva nové směry. První z nich, Faxiang od jména čínského mnicha, a druhý směr, pojmenovaný škola Hosso, do Japonska přinesl japonský mnich Dosho (629–700), jehož žákem se stal Gyogi (667–746). Jejich linie má jméno Tradiční nauky jižního kláštera. Další mnich, Gembo, po pobytu v Číně založil linii pojmenovanou Tradice západního kláštera. Jiná škola ve Walabhi založená díky Gunamati, jejíž nejlepší představitel byl Sthiramati, zkoušela sloučit nauky Čittamatry s pohledy Nágárdžuny. Nejdůležitějším bodem bylo přijetí pojmu šúnjatá. Ze spojení nauk Čittamatry a sautrantiků vznikla škola Dignagiho a Dharmakírtiho", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj mahájány.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čína.", "content": "Za hranicemi Indie prodělala mahájána velký rozvoj v Číně a Japonsku. Podle čínské tradice buddhismus přišel ve 2. století ze střední Asie a v roce 355 bylo Číňanům dovoleno vstupovat do sanghy.  Čtvrté století je dobou vznikání různých škol Pradžňápáramity. Vzniklo tehdy Šest domů a Sedm škol. Reprezentovaly zvláštní způsob interpretace pojmu šúnjata, vzniklé pod vlivem rozšířených učení neotaoismu blízkému k pojetí šúnjatá termínu wu. Byly to: Nejdůležitějším jejich reprezentantem byl Zhidun, zakladatel školy jevů, který vyložil novou interpretaci filozofického pojetí li. Doba 5. století – 6. století byla příhodná pro buddhismus, který se rozšířil do celé Číny díky podpoře vládnoucích skupin. Byl to čas vzniku skalní svatyně v Yuangangu a Longmen. Kromě pronásledování v letech 446 a 574 – 577 se rozvoj buddhismu nezastavil Díky Lankávatára sútře, Maháparinirvána sútře, a Satjasiddhi vznikly školy;", "section_level": 2}, {"title": "Čchan.", "content": "Čínský buddhismus dosáhl svého největšího rozkvětu mezi 6. – 10. stoletím. V tomto období se rozvíjely největší školy. První z nich je čchan (od čchana neboli dhjána – soustředění mysli). Čchan jako jedna ze škol buddhismu mahájány se rozvinula díky setkání Bódhidharmy, který byl zaměřen na praxi meditace s taoismem  Podle tradice tento ojedinělý odkaz mimo ortodoxních učení započal Buddha na Hoře supů. Tehdy beze slova zvedl ze země květ a pouze jeden jeho žák, Mahákášjapa, porozuměl v náhlém vhledu význam tohoto gesta, dokládaje tím porozumění nauk Buddhy. Buddha potvrdil jeho vhled a jmenoval ho prvním indickým patriarchou. Odkaz dharmy měl v Indii trvat až do 28 patriarchy, Bódhidharmy. Jelikož však chybí potvrzení, historici o tom pochybují, což však pro samotný čchan neboli zen nemá žádný význam, neboť čchan, jak o sobě prohlašuje, se zabývá výsledkem meditací a ne potvrzením dat a jmen. Huineng (601 – 674), šestý patriarcha, založil jižní školu, od níž se vyvíjejí všechny linie tradice čchanu. Cílem čchanu nebo zenu, jak byl nazván v Japonsku, je poznání přirozenosti mysli. Bódhidharma, 28. patriarcha čchanu, ho charakterizoval ve čtyřech bodech takto:  Tato škola se vyznačovala velkou neortodoxností i v rámci čchanu. Zdůrazňovala učení o náhlém probuzení (tongo) a prioritu bezprostředního vhledu do přirozenosti mysli (kensho) před intelektuálními analýzami súter. Její největší rozvoj nastal v dynastii Tang a Song. V té době se objevilo mnoho mistrů, mezi nimi Mazu Daoyi (jap. Baso Doitsu), Zhaozhou Congshen (jap. Joshu Jushin), Linji Yixuan (jap. Rinzai Gigen) a jiní. Druhá škola čchanu, pojmenovaná západní, pochází od Shenxiu, který učil postupnou stezku k probuzení (zengo). Prioritou bylo studování svatých textů, hlavně Lankávatára sútry, a důraz na indické tradice. Po několika pokoleních nakonec vyhasla. Jižní škola se zatím rozdělila na sedm směrů.  Po vládě Song a smíšení ze školou Čistá země za dynastie Ming čchan v Číně zanikl. Místo toho se rozvinul v Japonsku, kde ještě v 17. století vznikla škola Obaku pocházející od čínského mistra Yinyuan Longqi, jap. Ingen Ryuki. Je považována za vedlejší linii školy rinzai a v dnešní době má pouze jeden klášter a prakticky nemá žádný vliv.  Také v Japonsku začala škola Rinzai upadat, dokud ji nezreformoval její mistr Hakuin. Zen se v několika posledních desetiletích dostal do Evropy a USA a stal se tím jedním z nejpružnějších směrů buddhismu na západě.", "section_level": 2}, {"title": "Huayan.", "content": "Další velkou školou, která vznikla v přibližně stejném čase jako čchan, je huayan. Tento název pochází od čínského překladu Buddhávatamsaka-sútry. Její počátek je možné hledat u dvou mnichů, Dushuna a Zhijana, i když vlastním zakladatelem byl Fazang (643–712). Díky činnosti Chengguana (737–820) získala velký vliv a on sám byl později uznán za emanaci Mandžušrího. V roce 740 Shenxiang přinesl huayan do Japonska, kde se stala známou pod jménem Kegon. Základem této školy je přijetí zásady dharmadhátu, prostoru pronikajícího všechny jevy. Všechny dharmy jsou na sobě závislé. Všechny jsou také prázdné. Prázdnota a jevy sebou navzájem prostupují, takže každý jev je rovný všem ostatním. Charakteristickým znakem této školy je soustředění se na vztahy mezi fenoménem a ne-fenoménem a prázdnotou.", "section_level": 2}, {"title": "Tiantai.", "content": "Další z velkých škol je Tiantai, opírající se o učení Lotosové sútry. Její poslední úpravy provedl Zhiji (538 – 597). Tato škola považuje za svého prvního patriarchu Nágárdžunu. Používá metody meditace šine a la – ktong a podle vlastní metody pojmenované zhiguan používá Mudry a mandaly. Z pohledu všech možných stylů a metod vedoucích k probuzení přirozenosti mysli byla nazvána univerzální školou. V 9. století ji Saicho přinesl do Japonska, kde se pod jménem Tendai velmi rychle rozšířila.", "section_level": 2}, {"title": "Škola Čistá země.", "content": "Škola Čistá země je také nazývá škola lotosu. Založil ji v roce 402 Huiyua. Do Japonska ji později přinesl Honen. Stoupenci této školy za svůj cíl prohlašují spontánní narození v Sukhávatí. Její praxe spočívá v recitování jména buddhy Amitábhy, vizualizaci Sukhávatí a víře v pomoc buddhy. Z tohoto důvodu je také pojmenována škola víry nebo lehká cesta. Tanluan, jeden z jejích nejlepších představitelů hlásal, že v čase zániku buddhismu k dosažení probuzení nestačí vlastní úsilí, ale je nezbytná vnější pomoc buddhy Amitábhy. Mimo jiné, recitace jména buddhy Amitábhy udržuje mysl pod kontrolou. Nejvyšším stupněm praxe je kontemplace na buddhu Amitábhu jako nerozděleného od své vlastní přirozenosti mysli. Tyto metody také přijaly další školy buddhismu v Japonsku a Číně. Škola se opírá o sútru Amitábhy zvanou Sukhávatí vjúha a také o Amitájus−dhjána sútru. Největší počet stoupenců této školy je v Číně a Japonsku.  Díky velkému bohatství buddhistických klášterů a s tím souvisejícímu velkému vlivu došlo v roce 845 k jejich pronásledování. Kláštery byly rozpuštěny a mnichové a mnišky se museli vrátit do světského života. Mezi 10. století a 13. století se buddhismus začal mísit s konfucianismem a taoismem. Svůj vliv si zachovaly pouze čchan a škola Čistá země. Za vlády dynastie Ming (14. století – 17. století) se spojily a buddhismus se charakterem přiblížil světskému stylu. Pozdější období nabralo směr vadžrajány. Komunistická Čína teoreticky udržovala zásadu svobody náboženství, ale po zemědělské reformě mniši ztratili svou obživu a po roce 1957 již prakticky nebyli žádní noví vysvěcováni. V roce 1953 vznikl čínský buddhistický svaz, jehož činnost byla omezena na předávání příkazů od vlády a její informování o činnosti buddhistů. Výsledkem kulturní revoluce (1966–76) bylo zničení mnoha klášterů. Škola čchan a škola Čistá země přetrvaly na Tchaj-wanu, kde se mezi světskými lidmi rozvinul takzvaný lidový buddhismus – Zhaijiao (vegetariánské náboženství) s prvky taoismu a konfucianismu.", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "Buddhismus se do Japonska dostal v roce 522 z Koreje. Po počátečním odporu jej uznal císař Yomei 585 a za vlády prince Šotoku se stal oficiálním náboženstvím Japonska. Šotoku se stal známým svými komentáři k sútrám a založením známého kláštera ve městě Nara. V té době bylo do Japonska pozváno hodně čínských a korejských učitelů a největší popularitu získala škola Sanroh, kterou přinesl Korejec Ekvan v roce 625. Učení této školy bylo studováno z pohledu bodů důležitých k porozumění mahájány představiteli všech dalších škol. Rychlý rozvoj buddhismu umožnil již v období Nara (710–794) zavedení šesti čínských škol známých v Japonsku jako: V pozdějších letech období Heian (794–1184) se do popředí dostaly dvě školy. První byla Tendai, která je prodloužením čínské Tiantai, kterou přinesl v 8. století Saičó (Dengó daiši). V rámci této školy vznikly tři směry – Sanmon, Džimon a Šinsei. Poslední z nich byl zaměřen na vzdávání poct buddhovi Amitábhovi. Druhá škola byla Šingon, škola opravdového slova, prodloužení školy Mizong. Od poloviny 10. století se začal v Japonsku rozvíjet amidismus, který se v období Kamakura přetvořil ve dvě školy: Od roku 1191 se datuje přítomnost tradice zen. Vedoucí pozici zaujímaly školy Sótó a Rinzai. V 18. století vznikla škola Ničiren (škola slunečního lotosu) se jménem odvozeným od jména svého zakladatele, která své učení opírala o Lotosovou sútru. Ničiren propagoval praxi opakování mantry \"Namu mjóho renge-kjó\" vyjadřující poklony Lotosové sútře. Škola Ničiren zdůrazňuje společensko-politický význam náboženství s charakteristickými nacionálními tendencemi a přáním vybudovat celosvětový pozemský stát Buddhy. Z původní školy se vynořilo plno nových směrů. Jeden z nich, Ničiren sho shu pocházející od Nikko, uznává Ničirena jako buddhu posledních časů. Škola Ničiren byla poslední, která vznikla v Japonsku, což souviselo s jejím povznesením na úroveň státního náboženství šintoismu. Určité stopy obnovy buddhismu jsou viditelné po druhé světové válce, kdy se objevilo mnoho laických stoupenců buddhismu.", "section_level": 2}, {"title": "Korea.", "content": "Do Koreje se buddhismus dostal z Číny ve 4. století a čas jeho rozvoje můžeme datovat mezi 6. a 9. století. V té době se sem dostaly všechny důležité školy čínského buddhismu, mezi nimi největší význam dosáhli čchan, Huayan a Mizong. V pozdějších letech, od 1392 do 1910, za dynastie Yi, byl uznán za oficiální náboženství konfucianismus a mniši se museli přesunout do hor. K novému rozvoji došlo teprve po druhé světové válce, když se objevily v buddhismu nové směry. Vznikl směr Von, který založil Soe Tae San, spojený s praxí bezčasového a mimo místního zenu. Neobsahuje obřady, mnichům Von je povoleno se ženit a stoupenci tohoto směru se snaží přiblížit buddhismus podmínkám současného života. V dnešní době v Koreji nejsou větší rozdíly mezi učením různých škol, v klášterech jsou praktikována učení zen podle školy Rinzai, ale také opakování dháraní, jména buddhy Amitábhy, nebo se čtou sútry.", "section_level": 2}, {"title": "Indonésie.", "content": "Mahájána má své místo také v Indonésii. Nejstarší stopy buddhismu jsou tady datovány do 3. století a 7. století. Jáva a Sumatra byly důležitými centry učení buddhismu mahájány. Stala se tu hlavním směrem, i když existovala také sangha hinajány. Největší rozvoj prožívala v 8. století, kdy byla vybudována velká stúpa v Borobuduru. Od 8. století do 15. století se začíná rozvíjet vadžrajána. Nápis z poloviny 14. století hlásá, že král Áditjavarman praktikoval učení Kálačakry a byl považován za inkarnaci Lókéšvary. Vlivem expanze islámu byl buddhismus nejprve na Sumatře a Jávě a poté v celé Indonésii zlikvidován. V dnešní době jsou buddhisté v této zemi většinou čínští vystěhovalci. Země, ve kterých je v současnosti praktikována mahájána jako hlavní směr buddhismu, jsou Tibet, Nepál, Mongolsko, Bhútán, Čína, Taiwan, Japonsko, Korea a Vietnam.", "section_level": 2}, {"title": "Principy mahájány.", "content": "Druhý a třetí cyklus učení Buddhy je pojmenován mahájána. Tato učení automaticky obsahují také nauky prvního cyklu neboli Čtyři pravdy ušlechtilých učení Hinajány a dnes Theravády. Stoupenci mahájány uznávají filosofický pohled dvou pravd. Nejprve dodržují sliby vlastního osvobození a postupují podobně jako šrávakové. Na tomto základě skládají sliby bódhisattvy neboli dosáhnutí stavu Buddhy pro dobro všech cítících bytostí. Po složení slibů bódhisattvy se je snaží postupně zapojovat do praxe, a to díky dodržování šesti páramit a čtyř přitahujících vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Ideál bódhisattvy.", "content": "Slovo bódhisattva má různé významy. Připisuje se tomu, kdo složil slib bódhisattvy, nebo se tak nazývají lidé, kteří ještě nesložili slib, ale s radostí pomáhají druhým. Podle tradice se však plný význam slova bódhisattva vztahuje pouze na ty jedince, kteří dosáhli bezprostředního porozumění prázdnoty a tím dosáhli prvního stupně bódhisattvy. Teprve po porozumění jednoty dvou pravd se praktikující stává opravdovým bódhisattvou.", "section_level": 2}, {"title": "Meditace mahájány.", "content": "Meditace v mahájáně se skládá ze třiceti sedmi vlastností, které lze shrnout v těchto bodech:  Proces rozvoje osoby praktikující mahájánu zahrnuje pět cest:", "section_level": 2}, {"title": "Ovoce mahájány.", "content": "Konečným cílem mahájány se stává stav Buddhy, takzvaný jedenáctý stupeň „Cesta ne učení se již více“, který se dosahuje po třech nezměrných kalpách. Tvrzení, že se tento rozvoj rozkládá na tři kalpy, neznamená, že to musí trvat tak dlouho – v tomto případě pojem kalpa neobsahuje přesný počet let. Kompletní rozvoj od cesty nahromadění až po desátý stupeň bódhisattvy se může dokonce uskutečnit během jednoho života, samozřejmě pod podmínkou, že se praxe uskutečňuje velice intenzivně a podle přesných instrukcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mahájána ( \"mahājāna\", čili „Velký vůz“ či „velká cesta“) je jedním ze tří hlavních v současnosti existujících směrů buddhismu (dalšími jsou hinajána a vadžrajána). Opírá se o sútry napsané původně v indickém náboženském a filosofickém jazyce sanskrtu. Mahájána je směr buddhismu, který podle této tradice pochází od samotného Gautamy Buddhy, podle některých vznikl na druhém buddhistickém koncilu ve Vaišálí 100 let po parinirváně Gautamy Buddhy kolem roku 386 př. n. l. Podle jiných v prvním století před Kristem.", "tgt_summary": "Mahāyāna (; English: ; \"Great Vehicle\") is one of the two main existing branches of Buddhism (the other being Theravada) and a term for classification of Buddhist philosophies and practice. This movement added a further set of intercourses, and although it was initially very small in India, it had long-term historical significance. The Buddhist tradition of Vajrayāna is sometimes classified as a part of Mahāyāna Buddhism, but some scholars consider it to be a different branch altogether.", "id": 2486507}
{"src_title": "Star Trek: Vzpoura", "tgt_title": "Star Trek: Insurrection", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2375. Během tajného pozorování mírumilovné rasy Ba'ku na jejich planetě v oblasti zvané Vřesoviště se android Dat porouchá a odhalí základnu Federace a rasy Son'a, o níž původní obyvatelé neví. Na hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-E se mezitím koná slavnostní hostina na počest rasy Evora, která se právě připojila k Federaci jako protektorát. K posádce se přidává i nadporučík Worf, který byl nedaleko na misi ze stanice Deep Space Nine a chtěl pozdravit své staré přátele. Admirál Matthew Dougherty, který operaci na Ba'ku velí, požádá \"Enterprise\" o pomoc se zneškodněním nebo zničením Data, jinak také druhého důstojníka \"Enterprise\". Kapitán Jean-Luc Picard se tedy se svou lodí vydává do Vřesoviště, kde Data pomůže zastavit. Kvůli Doughertymu podezřelému naléhání, že pomoc \"Enterprise\" již není potřeba, se Picardovi důstojníci začnou zajímat, proč se Dat porouchal. Při výpravě na povrch planety zjistí, že Ba'ku jsou technologicky vyspělí, ale rozhodli se žít v souladu s přírodou. Díky unikátní metafázové radiaci, kterou vyzařují prstence planety, jsou v podstatě nesmrtelní. I samotný výsadkový tým začne pociťovat omlazující a uzdravující účinky; Geordi La Forge zjistí, že se mu zregenerovaly oči a že již nepotřebuje implantáty, William Riker a Deanna Troi oživí svůj dlouho trvající vztah a kapitán Picard zažije romantické chvíle s Anij, jednou z žen Ba'ku.  Picard se svým týmem na planetě objeví skrytou federační loď s gigantickým simulátorem, který obsahuje simulaci celé vesnice Ba'ku. Ukáže se, že tuto loď před ním nalezl Dat, a právě to zapříčinilo jeho poruchu – následně na něj totiž zaútočili vojáci Son'a, aby tuto skutečnost nevyzradil. Poté, co admirála Doughertyho seznámí se svým objevem, se Picard dozví o společném plánu Federace a Son'a přesídlit veškerý lid Ba'ku na hololoď. Důvodem je chystaný „sběr“ radiace z prstenců pro výzkumy Federace, po jehož provedení by se planeta stala neobyvatelnou. Dougherty poté \"Enterprise\" pošle pryč a nařídí, aby byly veškeré záznamy utajeny. Picard ale pověří Rikera, aby širokou veřejnost za každou cenu seznámil s tím, co se tu děje. Kapitán se s některými dalšími důstojníky přesune na planetu, aby Ba'ku ochránil a zabránil chystanému plánu.  Son'a na planetu vyšlou robotické sondy, které mají za úkol Ba'ku označkovat, a poté je transportovat na jejich loď. Jejich velitel, Ru'afo, mezitím přesvědčí Doughertyho, aby povolil útok dvou lodí Son'a na \"Enterprise\". Riker ale v bitvě jednu z nich zničí a druhou poškodí, díky čemuž může \"Enterprise\" vyletět z prostoru Vřesoviště, odkud se kvůli různým anomáliím nedají vysílat zprávy. Jakmile je plán Federace a Son'a prozrazen, trvá Ru'afo na tom, že se se sběrem radiace musí začít okamžitě, než Picard stačí zjistit, že Ba'ku a Son'a jsou ve skutečnosti jedna rasa. Son'a jsou totiž frakce Ba'ku, která se před 100 lety pokusila neúspěšně kolonii převzít, a po porážce byla planetu donucena opustit. Son'a pomalu umírají, ačkoliv se neustále neúspěšně snaží zachránit si své životy různými formami omlazování. S tím souvisí jejich vzhled a také bezohledný sběr radiace, kterou chtěli Son'a využít, aby přežili. Admirál Dougherty odmítne v Ru'afově plánu okamžitého sběru pokračovat, ten jej proto zabije.  Picard, Anij a řada Ba'ku je při útěku označkována a transportována na palubu lodi Son'a. Picard přesvědčí Ru'afova zástupce Gallatina, aby mu pomohl zabránit sběru radiace. Společnými silami tajně transportují Ru'afa a jeho důstojníky na palubu hololodi, kde vytvořili simulaci můstku lodi Son'a. Ru'afo ovšem odhalí, co se stalo, transportuje se na kolektor a sběr radiace zahájí ručně. Picard jej následuje; nakonec se mu podaří spustit autodestrukční sekvenci, která kolektor zcela zničí a Ru'afa zabije. Kapitán je zachráněn navrátivší se \"Enterprise\". Zbývající Son'a jsou pak přijati zpět mezi Ba'ku, kteří jim vše odpustí; Picard přitom zaranžuje setkání Gallatina a jeho matky. Posádka si poté chvíli užívá omlazující účinky na povrchu, brzy však musí odletět a vrátit se ke svým misím.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "V cameo roli jednoho z válečníků Son'a se objevil Tom Morello, známý jako kytarista skupin Rage Against the Machine a Audioslave. Ve filmu hráli i dva herci spojení se seriálem \"\", jejich scény ale byly vystřiženy - Max Grodénchik (ve \"Stanici Deep Space Nine\" jako Quarkův bratr Rom) se zde měl mihnout jako trillský praporčík na \"Enterprise\", Armin Shimerman jako Quark měl být na Ba'ku zrovna na dovolené.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "V únoru 1997 oslovil producent Rick Berman scenáristu Michaela Pillera, aby společně vytvořili příběh pro chystaný devátý celovečerní film z prostředí Star Treku. (Autoři předchozích dvou startrekovských filmů Ronald D. Moore a Brannon Braga byli zaměstnáni seriálem \"\" a filmem \"\".) Piller chtěl po temném \"\" vytvořit odlehčenější snímek, který by svým vyzněním víc připomínal původní vizi Gena Roddenberryho. Výsledkem byl první návrh scénáře s názvem \"Star Trek: Stardust\", ve kterém měl kapitán Picard potkat svého spolužáka z Akademie Hvězdné flotily, který v dalekém koutě Galaxie útočí na romulanské lodě. Poté, co by jej zajal, by posádka celé lodi měla začít mládnout díky fontáně mládí z oblasti zvané Vřesoviště. Koncept fontány mládí ale studio shledalo příliš fantastickým, Piller s Bermanem proto příběh změnili. Druhý návrh pojednával o honbě na androida Data, který měl být dokonce zabit. Picard by jej ale nakonec reaktivoval, aby zabránil alianci Federace s Romulany. To však bylo zamítnuto jako příliš politické. Patricku Stewartovi se ale líbila představa fontány mládí, byl také spokojený s akčními scénami Picarda v předchozím filmu. Třetí návrh scénáře již obsahoval některé prvky, které se dochovaly i ve finální verzi. Konflikt s Datem měl tvořit začátek snímku, nová příběhová linie měla představit zápornou rasu Son'i, jejímiž oběťmi měla být rasa dětí Ba'ku. Mělo se zde také objevit uzdravení očí Geordiho La Forge, obnovení romantického vztahu mezi Rikerem a Troi či Worfova puberta. Picard se měl v příběhu obrátit proti jiným důstojníkům Hvězdné flotily, kteří se spikli se Son'i, aby Ba'ku ukradli jejich planetu. Čtvrtý, finální návrh scénáře ovlivnil Ira Steven Behr, producent seriálu \"Stanice Deep Space Nine\". Z Ba'ku se stali dospělí lidé, vznikla postava Anij, která má zájem o Picarda, protivníci byli přejmenováni na Son'a a vylíčeni hrůzněji. Pro název filmu zvažovalo studio podtituly \"Prime Directive\" či \"Nemesis\", nakonec bylo schváleno jméno \"Star Trek: Insurrection\". Rozpočet byl stanoven na 58 milionů dolarů.  Vedoucím výpravy byl Herman Zimmerman, dlouholetý designér Star Treku. Pro vyjádření spirituality Ba'ku a jejich splynutí s přírodou se nechal inspirovat v Thajsku, Japonsku, Číně a Polynésii, a vytvořil tak organickou architekturu jejich vesnice. Naopak Son'a ztvárnil jako rasu dychtící po třpytu a po zachování mládí, např. můstek jejich lodě navrhl se stříbrnými i plyšovými předměty. Zařízení, kde se odehrál finální souboj mezi Picardem a Ru'afou, bylo pro Zimmermana výzvou, neboť kombinovalo skutečné dekorace s počítačovou grafikou. V celém filmu bylo použito celkem 55 souborů kulis, o 18 více než v \"Prvním kontaktu\". Hvězdné lodě již byly kompletně vytvořeny počítačem; bylo to poprvé, co ve filmu ze světa Star Treku nebyly použity žádné fyzické modely. Pro Son'a navrhl Zimmerman tři druhy vesmírných plavidel – bitevní křižník (včetně Ru'afovy velicí lodě), průzkumnou loď a vědecké plavidlo. Naopak značkovače, které na planetu vyslali Son'a a které posádka \"Enterprise\" postupně zlikvidovala, byly vyrobeny i fyzicky. Poměrně unikátní masky Son'a vytvořil Michael Westmore, taktéž stálý člen produkce Star Treku. O kostýmy se postarala Sanja Milkovic Haysová, která pro Ba'ku vytvořila pestrobarevné oblečení, aby zdůraznila, že je jejich kultura odvozená od přírody. V kontrastu s tím obdrželi Son'a kostýmy vojenského vzhledu s kovovými prvky, které měly podtrhnout jejich materialistické založení. Protože Industrial Light & Magic, obvyklý dodavatel efektů pro filmy Star Treku, byla plně zaměstnána snímkem \"\", byly počítačové efekty svěřeny společnostem Blue Sky Studios a Santa Barbara Studios.  Natáčení pod dohledem režiséra Jonathana Frakese (režíroval i \"První kontakt\") začalo 31. března 1998 ve studiích v Los Angeles. Přibližně polovina filmu byla natáčena v exteriérech (víc než v kterémkoliv jiném snímku ze světa Star Treku). Poblíž osady Lake Sherwood v Kalifornii byla podle Zimmermanova návrhu postavena celá vesnice Ba'ku s domy, obchody, komunitním centrem a mostem přes řeku. Útěk Ba'ku do hor byl natáčen v pohoří Sierra Nevada nad jezerem Lake Sabrina. Některé záběry dokonce vznikaly v nadmořské výšce 3000 metrů v místě, které bylo dostupné pouze vrtulníkem, který tak musel na „plac“ převézt kompletní štáb i herce. Poslední natáčecí den byl 2. červenec 1998.  Hudbu pro \"Vzpouru\" složil Jerry Goldsmith, pro něhož to byl již čtvrtý startrekovský film. Využil jak úvodní Courageovy fanfáry ze 60. let, tak i své vlastní motivy (např. klingonský ze snímku \"\"), které upravil, rozvinul a doplnil novou hudbou. Pro Ba'ku například napsal pastorální téma s opakujícími se harfami, smyčcovou sekcí a sólem pro dechové nástroje.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "Film \"Star Trek: Vzpoura\" byl do kin uveden 11. prosince 1998. Během úvodního víkendu dosáhly tržby ve Spojených státech 22 milionů dolarů. V USA film utržil celkem 70 milionů dolarů, celosvětově snímek vydělal 113 milionů dolarů. Stejně jako v případě předchozích startrekovských filmů byla vydána novelizace, kterou napsala J. M. Dillard.  Ohlasy kritiků byly smíšené, shodovali se však v názoru, že se jednalo jen o trochu větší „oslavnou epizodu z televizního seriálu“.  Na DVD film poprvé vyšel v květnu 1999, tato jednodisková verze obsahovala také teaser a trailer, speciální dvojdisková sběratelská edice doplněná řadou bonusů vyšla v červnu 2005. Blu-ray verze s bonusy byla vydána v roce 2009.  V Česku byl film do kin uveden 1. dubna 1999, v televizi se poprvé objevil 3. listopadu 2004 na TV Nova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek: Vzpoura (v anglickém originále Star Trek: Insurrection) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Jonathana Frakese. Jedná se o devátý celovečerní snímek na motivy světa Star Treku. Jeho premiéra proběhla v roce 1998, celkové tržby dosáhly 113 milionů dolarů. Příběh pojednává o obyvatelích planety Ba'ku v záhadné oblasti Vřesoviště, které tajně sleduje Spojená federace planet společně s rasou Son'a. Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-E pod velením kapitána Jean-Luca Picarda zjistí, že mají v plánu tajně přesunout všechen lid z Ba'ku, neboť se chtějí zmocnit jejich planety, která má zvláštní léčivé účinky. Son'a o ni mají velký zájem a svého cíle jsou ochotni dosáhnout i násilím proti Federaci. Po vyřešení problému s androidem Datem, členem posádky \"Enterprise\", který tyto plány odhalí, za což je následně Son'a poškozen, se část posádky s kapitánem Picardem přemístí na povrch planety a snaží se Ba'ku ukrýt v jeskyních, zatímco se komandér Riker pokouší s \"Enterprise\" uniknout z Vřesoviště, aby mohl zveřejnit, co se v tomto zapadlém koutu Galaxie děje.", "tgt_summary": "Star Trek: Insurrection is a 1998 American science fiction film directed by Jonathan Frakes. It is the ninth film in the \"Star Trek\" film series, as well as the third to star the cast of \"\", with F. Murray Abraham, Donna Murphy, and Anthony Zerbe appearing in main roles. In the film, the crew of the USS \"Enterprise\"-E rebels against Starfleet after they discover a conspiracy with a species known as the Son'a to steal the peaceful Ba'ku's planet for its rejuvenating properties.", "id": 118831}
{"src_title": "Focke-Wulf Fw 200", "tgt_title": "Focke-Wulf Fw 200 Condor", "src_document": [{"title": "Vývoj a kariéra.", "content": "Na přelomu let 1935/36 vytvořil Kurt Tank po rozhovoru s Dr. Stüsselem plán čtyřmotorového letounu s možností užitečného vysokého zatížení a rychlosti. Na počátku roku 1936 dal podnět Ing. Bamsemirimu k vytvoření podrobnějších nákresů. Současně se snažil přesvědčit Říšské ministerstvo letectví, aby jeho letounu přidělili prestižní číslo 200, které tehdy zdaleka neodpovídalo množství typů letadel Focke-Wulf. V červnu byly plány Fw 200 „Condor“, jak ho Tank nazýval, hotovy. Tou dobou byl projekt nabídnut von Gablenzovi (ředitel Lufthansy) a Dr. Stüsselovi. Přesně o rok a 11 dní později byl první prototyp připraven na startovací dráze (červenec 1937). Prototyp V-1 (D-AERE) měl čtyři motory Pratt & Whitney Hornet S1E-G chlazené vzduchem, o výkonu 760 koní. Měly dvoulisté vrtule. Zkušební lety probíhaly tak přesvědčivě, že společnost DHL první sérii odkoupila celou. Aby Tank demonstroval výkonnostní schopnosti svého letounu, zhotovil seznam dálkových letů, které měl Fw 200 vykonat. Tyto lety předcházely výstavě FAI, výstavě pro letecké rekordy.  Pro všechny tyto náročné lety musel být D-AERE přestavěn. Kromě přídavných nádrží obdržel také nové jméno D-ACON a byl označen jako Fw 200 S-1. Ohlasy a zájem o tento stroj na sebe nenechaly ze zahraničí dlouho čekat. První nákup letounu uzavřelo Dánsko, jeho letecká společnost (Det Danske Luftfartselskab) obdržel nejprve v červenci 1938 stroj, který pojmenovala „Dania“ a poté v listopadu stroj „Jutlandia“. Další objednávka přišla z Jižní Ameriky, dále z Japonska (konkrétně Japonsko-Mandžuská letecká společnost – Dai NIppon Kabushiki Kaisha) a z Finska. V roce 1940 se zrodila myšlenka přestavět Fw 200 na vojenský letoun. Mohl sloužit jako vojenský transportér, ničitel balónů, námořní letoun, či bombardér pro japonské vojenské letectvo. Ale tyto pokusy neprokazovaly žádné potěšující výsledky, protože křehká konstrukce pro přepravu osob nebyla dosti silná. Byly dokonce postaveny dva kusy speciálně pro Hitlera a jeho doprovod. Později měl takto upravený Fw 200 i Göring. Nepřítomnost dálkového bombardéru pocítila RLM v polovině roku 1940, dala proto rozkaz pro vývoj Fw 200 C. Tato verze s nezměněným drakem, jako dálkový průzkumný bombardér s mnoha střeleckými pozicemi a zvýšeným výkonem však těmto požadavkům nestačil. I přes tyto problémy dokázal mezi lety 1940 a 1944 dosáhnout mnoha úspěchů při podpoře ponorek a bombardování konvojů. Mezi lety 1940 a 1944 bylo postaveno 262 kusů Fw 200.", "section_level": 1}, {"title": "Plán na nový Fw 200.", "content": "Žádný z Fw 200 se nedočkal konce války – připravuje se projekt, který chce jeden kus civilní verze Fw 200 postavit znovu. Projekt připravuje Lufthansa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Focke-Wulf Fw 200 Condor byl německý čtyřmotorový dálkový průzkumný námořní, bombardovací nebo transportní letoun. První prototyp V1 (D-AERE) původně civilního letounu vzlétl 27. července roku 1937 a stroj se začal ihned vyrábět. Letouny byly dokonce prodávány do zahraničí. Jejich proslulost byla tak velká, že některé z nich byly speciálně upravené a sloužily k přepravě nacistických vůdců včetně Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "The Focke-Wulf Fw 200 \"Condor\", also known as \"Kurier\" to the Allies (English: Courier), was a German all-metal four-engined monoplane originally developed by Focke-Wulf as a long-range airliner. A Japanese request for a long-range maritime patrol aircraft led to military versions that saw service with the \"Luftwaffe\" as long-range reconnaissance and anti-shipping/maritime patrol bomber aircraft. The Luftwaffe also made extensive use of the Fw 200 as a transport aircraft.", "id": 530436}
{"src_title": "Tankování paliva za letu", "tgt_title": "Aerial refueling", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Počátky pokusů s tankováním paliva během letu sahají do roku 1920, kdy byl první pokus realizován na dvou letadlech ve formaci. Doplnění paliva za letu zvýšilo 27. května 1923 výdrž dvouplošníku DH-4B na 37 hodin.  Mezi srpnem a říjnem 1939 používaly britské aerolinky Imperial Airways konvertované letouny Handley Page Harrow společnosti Flight Refuelling Limited ke vzdušnému dotankování létajících člunů Short třídy „C“ \"Cabot\" a \"Caribou\" na experimentální transatlantické poštovní trase Southampton–Montréal–New York, ale tento pokusný provoz přerušilo vypuknutí druhé světové války.  V březnu 1949 se Boeing B-50A Superfortress sériového čísla 46-0010 \"Lucky Lady II\" USAF za pomoci vzdušného tankování ze strojů KB-29M stal prvním letounem, který obletěl svět bez mezipřistání.", "section_level": 1}, {"title": "Tankovací systémy.", "content": "Pro čerpání paliva za letu se nejčastěji používá technika nazvaná \"ráhnový tankovací systém\" (anglicky je tento systém nazýván \"boom and receptacle\" nebo také \"flying boom\") nebo \"hadicový tankovací systém\" (anglický název je \"probe and drogue\"). Kdysi se také používal systém čerpání z křídla na křídlo (anglicky \"wing-to-wing\"), avšak v současné době již není využíván.", "section_level": 1}, {"title": "Hadicový tankovací systém.", "content": "Hadicový tankovací systém transportu paliva pomocí hadice se stabilizačními ploškami bývá také využíván pro svou mobilitu a vlastnosti u vrtulníků a bývá součástí různých rozšiřujících sad pro běžné typy letadel. Poprvé byl americkým letectvem použit 28. března 1948. Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: Francie, Indie, Kanada, Velká Británie, Rusko, Ukrajina a další bývalé země Sovětského svazu. Používají ji také letecké složky amerického námořnictva a námořní pěchoty.", "section_level": 2}, {"title": "Ráhnový tankovací systém.", "content": "Ráhnový tankovací systém poskytuje velké výhody díky použití potrubí pro transport paliva – umožňuje tím mnohem vyšší rychlost přečerpání paliva, nevýhodou je komplikovanější realizace a nemožnost tímto způsobem doplňovat palivo některým letounům a zvláště vrtulníkům. Tento systém zavedlo velitelství strategických sil amerického letectva, protože hadicový tankovací systém byl pro tankování velkých letounů pomalý.  Ráhnový tankovací systém patří asi mezi nejrozšířenější metodu tankování paliva za letu. Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: USA, Austrálie, Izraele, Spojené arabské emiráty, Japonsko. Francouzské letectvo tuto metodu používá pro doplňování paliva svým letounům E-3 Sentry stroji C-135FR, ačkoliv jeho ostatní letouny využívají tankování hadicovým systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Tankovací systém z křídla na křídlo.", "content": "V SSSR byly pokusy s tankováním za letu obnoveny roku 1946 a sovětské letectvo si zvolilo systém měkkého spojení z křídla na křídlo (anglicky \"wing-to-wing\"). Toto tankování probíhalo tak, že tankovaný i tankovací letoun se přiblížily s mírným převýšením a z konců křídel vypustily lanka se záchytným kováním. Po spojení lanek začal tankovaný letoun vtahovat lanka do křídla a tím vytahoval z tankeru hadici. Kování hadice se pak automaticky spojilo s rychlouzávěrem na konci tankovaného letounu. Nejdříve teklo palivo samospádem, později byla přidána čerpadla. Nejprve byly k tomuto používány Tu-2, později se používaly upravené Tu-4 a po nich Tu-16. Dobře je tankování z křídla na křídlo vidět v sovětském filmu \"Událost ve čtverci 36-80\". Dnes se již tento systém nepoužívá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tankování za letu je proces přečerpání paliva z jednoho letadla (tanker) do druhého během letu. Pro tyto účely se používá ve většině případů letounů a v méně častých případech bývají k doplňování paliva za letu využívány vrtulníky (pouze v konkrétních případech a za určitých podmínek).", "tgt_summary": "Aerial refueling, also referred to as air refueling, in-flight refueling (IFR), air-to-air refueling (AAR), and tanking, is the process of transferring aviation fuel from one military aircraft (the tanker) to another (the receiver) during flight. The two main refueling systems are \"probe-and-drogue\", which is simpler to adapt to existing aircraft, and the \"flying boom\", which offers faster fuel transfer, but requires a dedicated boom operator station.", "id": 2067633}
{"src_title": "Prsten Nibelungův", "tgt_title": "Der Ring des Nibelungen", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Cyklus Prstenu je dílo mimořádného rozsahu. Reprodukce celého cyklu zabere v opeře čtyři večery, celkový hrací čas činí přibližně 14,5 hodiny (záleží na tempu dirigenta). První a nejkratší opera \"Rýnské zlato\" zabere obvykle dvě hodiny a dvacet minut, zatímco poslední a nejdelší část – \"Soumrak bohů\" trvá asi čtyři a půl hodiny.  Cyklus je tvořen podle schématu klasických řeckých dramat, kdy vždy po třech tragédiích následovala satyrská hra. Cyklus v podstatě začíná až operou Valkýra, přičemž Rýnské zlato je považováno za jakousi předehru. Sám Wagner nazýval Rýnské zlato jakýmsi předběžným večerem, zatímco Valkýra, Siegfried a \"Soumrak bohů\" mají podtitul první, druhý a třetí den, čímž naplňují spíše znaky trilogie.  Rozměr i rozsah díla dosahují epického charakteru, cyklus sleduje boje bohů, hrdinů a mnoha mýtických stvoření o magický prsten, který svému majiteli umožňuje vládu nad celým světem. Drama a intriky pokračují třemi generacemi protagonistů, až nakonec skončí v kataklyzmatu všeobecné zkázy v \"Soumraku bohů\".  Hudba cyklu je hutná, s bohatou texturou a s postupem díla nabývá na nesmírné komplexitě. Wagner napsal pro orchestr rozsáhlé party, zahrnující mimořádně rozšířenou dechovou sekci, kde dokonce nechal vytvořit několik nových nástrojů jako jsou např. Wagnerova tuba, basová trubka nebo kontrabasový trombón. Nechal také zbudovat speciální Festivalové divadlo v Bayreuthu (Bayreuth Festspielhaus), které mělo zvláštní prostory pro rozsáhlý orchestr i sbory, které mohly zpívat s přirozenou silou a nepřekřikovat orchestr. Akustika tohoto prostoru patří mezi nejlepší na světě a velká část nahrávek z jiných koncertních síní a operních domů trpí nevyvážeností orchestru a sboru.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Zápletka se točí kolem magického prstenu, který svému majiteli poskytuje vládu nad světem. Tento prsten vykoval nibelungský trpaslík Alberich ze zlata, které ukradl z řeky Rýna. Několik mýtických postav poté bojuje o vlastnictví prstenu, a to včetně Wotana (Ódina), vládce všech bohů. Wotanovy intriky, táhnoucí se přes generace celým cyklem a mající za cíl překonat jeho vlastní omezení, jsou základem velké části akčních scén v opeře. Prsten získá hrdina Siegfried, tak jak to Wotan plánoval, ale je zrazen a zavražděn. Nakonec valkýra Brünnhilde, Siegfriedova láska a Wotanova zavržená dcera vrací prsten do Rýna a v následující apokalypse jsou bozi zničeni.  Wagner vytvořil cyklus spojením prvků z mnoha germánských a skandinávských mýtů a pověstí. Starší a Mladší Edda posloužily jako základ opeře \"Rýnské zlato\", zatímco ve \"Valkýře\" se obráží sága o Völsunzích. \"Siegfried\" obsahuje prvky z obou Edd, ságy Volsunga a ságy Thidreks. Závěrečná opera \"Soumrak bohů\" čerpá námět z díla z 12. století, německé \"Písně o Nibelunzích\", podle které je také celý cyklus nazván.  Při spojování tolika rozdílných zdrojů dohromady použil Wagner mnoha současných motivů. Jedním ze základních principů cyklu je boj lásky, která je často asociována s přírodou nebo volností, proti moci, která je spojována s civilizací a vládou zákona. V úplně první scéně Rýnského zlata se opovrhovaný trpaslík Alberich zřekne lásky, aby tak získal moc a vládu nad celým světem tím, že uková magický prsten. V poslední scéně téže opery je mu prsten odebrán a Alberich ho prokleje – kdokoliv bude prsten vlastnit, stane se jeho otrokem.  Od svého uvedení je cyklus předmětem velkého množství interpretací. George Bernard Shaw ve svém díle Dokonalý wagnerián zastává názor, že Prsten je socialistickou kritikou industriální společnosti a jejího zneužití. Robert Donington ve studii \"Wagnerův prsten a jeho symboly\" (Wagner's ring and its symbols) interpretuje cyklus v jungiánských termínech jako případ vývoje podvědomých archetypů v mysli. Peter Kjærulff v \"Deníku nositele prstenu\" (\"Ringbearer ́s Diary\") vykládá Prsten jako pokus vystavět myšlenkovou strukturu, kterou označuje jako Prokletý prsten, což ho spojuje s Tolkienovým \"Pánem prstenů\" či Platónovým \"Gýgovým prstenem\".", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Ve svých předchozích dílech se Richard Wagner pokoušel zamaskovat konce zpěvů jako součást hudby. Pro Prsten se rozhodl přijmout nový styl, kdy by každý akt každé opery byl jedním jediným zpěvem bez přerušení. Ve své eseji \"Opera a drama\" (\"Opera und Drama\") popisuje Wagner způsob, jakým by se poezie, hudba a výtvarné umění měly spojovat, aby vytvořily formu, kterou nazval Uměleckým dílem budoucnosti a říkal mu hudební drama. Od té doby již o svých operách hovoří skoro vždy jako o hudebních dramatech.  Jako nový základ pro svá hudební dramata přijal Wagner tzv. Grundthemen (Základní témata), pro které se ovšem vžil název leitmotiv. Jedná se o opakující se melodie a harmonické progrese, někdy spjaté s konkrétní tóninou a často s konkrétní orchestrací. Tyto leitmotivy hudebně charakterizují osobu, dění, emoce nebo charakter na scéně. Wagner je ve svém díle \"Opera a drama\" nazýval „návody k pocitům“ a popisoval, jak můžou posluchači napomoci vnímat hudební nebo dramatický podtext dění na jevišti, stejně jako podobnou roli plnil starořecký chórus v antických dramatech. Zatímco jiní skladatelé už použili leitmotiv před Wagnerem, \"Prsten Nibelungův\" byl pozoruhodný jak rozsahem, v jakém byl použit, tak v genialitě jeho vývoje a kombinací.  Každý důležitý předmět, osoba či událost je v Prstenu doprovázena vlastním leitmotivem, dokonce dlouhé úseky hudby jsou tvořeny pouze jím. Jeden takový příklad se nachází v \"Soumraku bohů\": Siegfriedova cesta po Rýnu je doprovázena rapsodií na Siegfriedovo téma, která přejde v leitmotiv Rýna konečně v motiv Gibichungovo síně. Po celém cyklu jsou rozesety tucty individuálních motivů. Často slouží jako upozornění či připomenutí osoby na jevišti, jako přímý odkaz na text, nebo jenom jako narážka na text. Některé motivy se objevují jen v jedné opeře, část však zazní ve všech čtyřech.  Jak cyklus postupuje, zvláště pak od třetího aktu \"Siegfrieda\", vyskytují se motivy ve stále komplikovanějších kombinacích. Wagner také použil techniku svého tchána Ference Liszta, nazvanou „metamorfóza tématu“, aby tak přetvořil některé leitmotivy v nové, svébytné melodie. Krásný příklad se nachází v přechodu mezi první a druhou scénou \"Rýnského zlata\", kdy motiv spojený s kováním magického prstenu přejde spojitě v ruch nově dobudované Valhally, Wotanovy pevnosti, ze které hodlá vládnout světu s pomocí svého oštěpu.  Některé aspekty systému leitmotivu přitahovaly kritiku jako příliš zřejmé a jednoduché. Někteří špatně pochopili leitmotiv jako pouhý způsob jak upozornit na osobu, dění či předmět na jevišti, ale k tomu již leitmotivy již dávno neslouží, např. Debussy napsal své \"Moře\" (\"La Mer\") pro lidi, kteří v životě moře neviděli. Někteří kritikové jako například Theodor Adorno ve své eseji \"Při hledání Wagnera\" (\"In Search for Wagner\") spekulovali, že sám Wagner nevěděl, jak svůj cyklus ukončit, a tak jen zkombinoval dohromady několik obvyklých motivů. Adorno tvrdil, že závěrečné akordy a melodie cyklu (tzv. motiv Vykoupení láskou) byly použity jenom proto, že zněly nejkrásněji.  Pokroky v orchestraci a tonalitě, kterých Wagner ve svém díle dosáhl, mají zásadní důležitost v dějinách západní hudby. Svůj cyklus napsal pro velmi široký orchestr, s paletou sedmnácti různých nástrojových skupin použitých ať už samostatně nebo v nesčetných kombinacích, aby tak vyjádřil široké rozpětí emocí a událostí dramatu. Richard Wagner zašel dokonce tak daleko, že si objednal výrobu několika nových nástrojů, včetně Wagnerovy tuby, vynalezené k zaplnění kvalitativní tónové mezery (podle jeho názoru) mezi lesním rohem a trombónem, případně upravil nástroje stávající a vytvořil basovou trubku a kontrabasový trombón.  Wagner navíc oslabil tradiční tonalitu do té míry, že se zvláště od třetího aktu \"Siegfrieda\" nedá hovořit o tradičně pojímaných tóninách, ale spíše o „tóninových oblastech“, kdy jedna tónina jemně přechází do následující. Tato plynulost ho zbavila nutnosti vkládat do díla pauzy a přerušení a umožnila vytvořit v díle rozsáhlé hudební struktury – \"Rýnské zlato\" trvá dvě a půl hodiny bez jakéhokoliv přerušení. Tonální neurčitost byla podpořena zvýšenou svobodou, se kterou Wagner používal disonanci. Jednoduché durové či mollové akordy jsou v \"Prstenu\" neobvyklé a toto dílo je společně s \"Tristanem a Isoldou\" považováno za milník na cestě k Arnoldu Schoenbergovi, jeho revolučnímu rozchodu s tradičním konceptem tóniny a jeho odmítnutí souzvuku jako základu organizační struktury hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Orchestrace.", "content": "Richard Wagner napsal své dílo pro mimořádně rozsáhlý orchestr, ale velice konkrétně určoval, kolik nástrojů má hrát určitý part. Mezi smyčci je 16 prvních a 16 druhých houslí, 12 viol, 12 violloncel a 12 kontrabasů. Dechy zahrnovaly 3 flétny a jednu pikolu, 3 hoboje, jeden anglický roh, 3 klarinety a jeden basklarinet, 3 fagoty (s poznámkou, že mají být použity kontrafagoty vždy, když použité fagoty nezvládnou zahrát občas požadované nízké A). Žesťová sekce se skládala z osmi lesních rohů (z nich čtyři hráči v případě potřeby nahradili lesní roh za Wagnerovu tubu), tří trubek a jedné basové trubky, tří tenorbasových trombónů, jednoho kontrabasového trombónu a jedné kontrabasové tuby. V bicí sekci se nalézaly dvoje tympány, triangl, pár činelů, malý bubínek a zvonkohra. V \"Rýnském zlatě\" je orchestr ještě doplněn šesti harfami a jednou, která hraje mimo orchestřiště. V některých místech cyklu také Wagner povolal stroj na hřmění, šestnáct kovadlin a býčí rohy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Prstenu Nibelungova.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření textu.", "content": "V létě 1848 napsal Richard Wagner \"Nibelungovský mýtus jako náčrt dramatu\", kombinující výše zmíněné zdroje do jednotného příběhu, velmi podobného výslednému ději \"Prstenu Nibelungovu\", přesto však s několika podstatnými změnami. O více jak rok později začal psát libreto s názvem \"Siegfriedova smrt\" (\"Siegfrieds Tod\"). Pravděpodobně byl povzbuzen sérií článků v \"Neue Zeitschrift für Musik\", vybízející německé autory k napsání „národní opery“ podle \"Písně o Nibelunzích\", německé básně z 12. století, která byla od svého znovuobjevení v roce 1755 německými romantiky vyzdvihována jako „Německý národní epos“. Wagnerovo libreto \"Siegfriedova smrt\" se zabývalo právě Siegfriedem, hlavní postavou \"Písně o Nibelunzích\".  Roku 1850 dokončil Wagner hudební náčrt (později opuštěný) \"Siegfriedovy smrti\". Nyní cítil, že potřebuje jakousi předoperu, kterou nazval \"Mladý Siegfried\" (\"Der junge Siegfried\", pozdější opera \"Siegfried\"), aby tak vysvětlil události opery \"Siegfriedova smrt\". Náčrt libreta opery \"Mladý Siegfried\" dokončil v květnu roku 1851. V říjnu se však náhle rozhodl, že vytvoří cyklus čtyř oper, hraných po čtyři noci – \"Rýnské zlato\", \"Valkýra\", \"Mladý Siegfried\", \"Siegfriedova smrt\".  Text všech čtyř oper byl dokončen v prosinci 1852 a v únoru 1853 byl soukromě vydán.", "section_level": 2}, {"title": "Složení hudby.", "content": "V listopadu 1853 začal Wagner sestavovat náčrt hudby pro \"Rýnské zlato\". Na rozdíl od libret, která byla napsána vlastně odzadu, od poslední opery, hudbu začal Wagner komponovat naopak popořádku. Ve skládání pokračoval až do roku 1857, kdy dokončil druhé jednání opery \"Siegfried\". Wagner poté přerušil práci na dlouhých dvanáct let, během nichž napsal opery \"Tristan a Isolda\" a \"Mistři pěvci norimberští\". V roce 1869, kdy Richard Wagner žil v Tribschen u Lucernského jezera, sponzorován bavorským králem Ludvíkem II., se rozhodl pro návrat k \"Siegfriedovi\" a zakrátko dokončil celý cyklus. Rozhodl se pro změnu názvu a poslední operu přejmenoval na \"Soumrak bohů\" a \"Mladého Siegfrieda\" na \"Siegfrieda\". V dokončeném díle jsou bozi na konci zničeni a nikoliv vykoupeni, jak původně text optimisticky předpokládal.Skladatel se také rozhodl provést na jevišti i děje oper \"Rýnské zlato\" a \"Valkýra\", jejichž děj měl být původně pouze převyprávěn na pozadí dalších dvou oper. To sice způsobilo drobné nesrovnalosti v ději, na velikosti díla to ovšem neubírá.", "section_level": 2}, {"title": "Představení.", "content": "Na naléhání Ludvíka II. Bavorského a přes námitky Wagnera bylo realizováno speciální uvedení \"Rýnského zlata\" a \"Valkýry\" v mnichovském Národním divadle ještě před uvedením celého cyklu. \"Rýnské zlato\" mělo tedy premiéru 22. září 1869 a Valkýra 26. června 1870. Wagner poté ohlásil opoždění dokončení další opery \"Siegfried\", aby zabránil dalšímu uvádění proti své vůli. Umělec dlouho toužil po zvláštním koncertním domě, který by si navrhl sám a ve kterém by byl prováděn jeho cyklus Prstenu. V roce 1871 se rozhodl pro bavorské město Bayreuth, o rok později se do něj přestěhoval a stejný rok byl položen základní kámen. Následující dva roky strávil Wagner sháněním sponzorů pro stavbu, nicméně s velmi hubeným výsledkem. Projekt nakonec v roce 1874 zachránil král Ludvík II. Bavorský, který Wagnerovi daroval potřebné peníze. Bayreuthský festivalový dům byl otevřen roku 1876 provedením celého cyklu, což trvalo od 13. srpna do 17. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen) je série čtyř oper Richarda Wagnera, postavených volně na postavách a prvcích germánského pohanství, zvláště pak islandských ság a Písni o Nibelunzích. Jak hudbu, tak libreto vytvořil sám Richard Wagner, přičemž na to potřeboval dvacet šest let (1848–1874). Součástí cyklu jsou následující čtyři opery:", "tgt_summary": "' (The Ring of the Nibelung), WWV 86, is a cycle of four German-language epic music dramas composed by Richard Wagner. The works are based loosely on characters from the Norse sagas and the \"Nibelungenlied\". The composer termed the cycle a \"Bühnenfestspiel\" (stage festival play), structured in three days preceded by a (\"preliminary evening\"). It is often referred to as the Ring\" cycle, Wagner's \"Ring, or simply The Ring\"\"'.", "id": 2025432}
{"src_title": "Jean Piaget", "tgt_title": "Jean Piaget", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Piaget se narodil v Neuchâtelu ve francouzskojazyčné části Švýcarska. Jeho otec, Arthur Piaget, byl profesorem středověké literatury na Neuchâtelské universitě. Piaget byl nadprůměrně nadané dítě se zájmem o biologii a přírodu, zvlášť ho zajímali měkkýši a ještě před ukončením střední školy publikoval několik prací. Svou dlouhou kariéru vědeckého výzkumu začal vlastně již v jedenácti letech publikací krátké práce o albínském vrabci. V průběhu svého života napsal Piaget více než šedesát knih a několik set článků.  Doktorát v oboru zoologie obdržel na Neuchâtelské universitě, na universitách v Curychu (1918–1919) a v Paříži (1919–1921) studoval dětskou psychologii a pedagogiku. Během této doby publikoval dvě filozofické práce, které vyjadřují směr jeho tehdejšího myšlení, které však později zavrhl jako nezralé. Jeho zájem o psychoanalýzu jako psychologický přístup, který se právě tehdy bouřlivě rozvíjel, také spadá do tohoto období.  Roku 1919 se přestěhoval ze Švýcarska do Paříže, kde učil na chlapecké škole Grange-aux-Belles vedené Alfredem Binetem, tvůrcem tzv. Binetova testu inteligence. Při známkování několika takových inteligenčních testů si všiml, že malé děti opakovaně chybovaly v určitých otázkách. Piageta tolik nezajímal samotný fakt, že děti chybovaly, ale že stále dělaly stejný druh chyb, který starší děti a dospělí nedělali. To ho vedlo k myšlence, že v poznávání čili kognitivních procesech se dětí podstatně liší od dospělých. Nakonec zveřejnil souhrnnou teorii o tom, jak jednotlivci procházejí několika kvalitativně odlišnými stupni kognitivního vývoje.  V roce 1921 se Piaget vrátil do Švýcarska jako ředitel Rousseauova institutu v Ženevě, který před ním vedl Édouard Claparède. V roce 1923 se oženil se svou studentkou, Valentine Châtenay; společně měli tři děti, u nichž Piaget již od narození studoval, jak si osvojují jazyk. V roce 1929 přijal místo ředitele International Bureau of Education (IBE) a zůstal v čele této mezinárodní organizace až do roku 1968, kdy se stala ústavem UNESCO. Každý rok přednášel ředitelské přednášky pro radu IBE (IBE Council) a pro Mezinárodní konferenci pro veřejné vzdělávání (International Conference on Public Education), v nichž vyjadřoval svou představu vzdělávání.", "section_level": 1}, {"title": "Stádia kognitivního vývoje.", "content": "Piaget byl v letech 1929–1975 profesorem psychologie na Universitě v Ženevě a je známý zejména tím, jak uspořádal teorii kognitivního vývoje do jednotlivých stádií, čímž navázal na dřívější práci J. M. Baldwina. Každou etapu charakterizují všeobecné kognitivní struktury (schéma), které ovlivňují veškeré myšlení dítěte (strukturalistické pojetí ovlivněné filozofem Immanuelem Kantem). Každé stádium představuje dětské porozumění světu během daného období a každé, kromě posledního, je nepřesným zobrazením reality. Vývoj z jednoho stádia do dalšího je tedy způsoben hromaděním chyb v dětském chápání okolního prostředí; toto hromadění nakonec způsobí tak veliký nesoulad (disequilibrum), že musí dojít ke komplexnímu přeorganizování myšlenkových struktur.  Čtyři Piagetovy vývojové etapy jsou:  Tato chronologická období jsou pouze přibližná a protože studie prokázaly velké rozdíly mezi jednotlivými dětmi, nemohou být chápány jako ostře stanovené normy. Dále se tato stádia objevují v různých letech podle toho, jaká oblast znalostí je posuzována. Stáří stanovené pro jednotlivá stádia tedy pouze odráží, kdy jsou jednotlivá stádia obvykle dominantní, ačkoliv jedna a tatáž osoba může vykazovat příklady dvou, tří nebo dokonce i všech čtyř stádií myšlení ve stejnou dobu, přičemž záleží na oblasti znalostí a experimentu, kterému je jedinec podroben.  I přesto základní pravidlo tvrdí, že v každé jedné oblasti znalostí se stádia objevují ve stejném chronologickém pořadí.  Názor na neměnnost pořadí stádií vychází z toho, že znalosti nejsou jednoduše získány z okolního prostředí, ale jsou postupně vystavěny zevnitř. Tento názor byl velice vlivný v pedagogice, a je většinou nazýván konstruktivismus. Jakmile je poznání vnitřně vystavěno, je testováno na prostředí stejným způsobem, jakým vědec zkoumá platnost své teorie. Stejně jako vědec, jednotlivý žák může vyřadit, upravit nebo přestavět poznání podle jeho užitečnosti ve skutečném světě. Velká část této výstavby (a později přestavby) je vykonávána podvědomě.  Vidíme tedy, že Piagetova stádia vlastně zobrazují čtyři typy myšlenkových struktur. Chronologické pořadí je nevyhnutelné, protože každá fáze je potřebná k vystavění další úrovně, která je jednodušší, všeobecnější a účinnější. Podobně musíme nejdřív vyrobit součástky, abychom mohli postavit stroje, a poté koordinovat stroje, abychom mohli postavit továrnu.", "section_level": 1}, {"title": "Piagetova představa o dětské mysli.", "content": "Piaget viděl děti jako \"malé filozofy\", které nazýval \"malinkými myšlenkovými pytlíky\" a vědci stavícími své vlastní teorie poznání. Někteří lidé použili jeho názory, aby se mohli zaměřit na to, co děti nezvládnou. Piaget je ale použil k pochopení kognitivního růstu a vývoje dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojové procesy.", "content": "Piaget nepodal stručný a jasný popis vývojového procesu jako celku. Zhruba řečeno probíhá v cyklu:  Tento proces však není úplně plynulý. Jakmile se prokáže, že nový stupeň organizace, poznání a chápání je účinný, je rychle uplatněn i v ostatních oblastech. To způsobuje prudký a radikální přechod z jednoho stádia do druhého. Čas strávený v novém stádiu je vyplněn vylepšováním tohoto nového kognitivního stupně. Když znalosti, získané v jednom stádiu studia a zkušeností, vedou prudce a rapidně k novému, vyššímu stádiu pochopení, říkáme, že proběhl \"gestalt\".  Vzhledem k dialektické formě celého procesu, kde je každé nové stádium vytvořeno pomocí další specifikace, integrace a syntézy nových struktur ze starých, je pořadí kognitivních stádií spíše nutné než pouze vědecky správné. Každá nová fáze se objevuje jen díky tomu, že dítě již plně ovládá výsledky předchozích stádií a že ještě stále existují dokonalejší formy poznání a činností, kterých může dosáhnout.  Piagetův model vývoje vysvětluje mnohé jevy lidského poznání, které dříve nebyly vysvětleny, a to proto, že pokrývá jak teorii o tom, jak získáváme znalosti o předmětech, tak i naše úvahy o vlastních činech. Například, poukazuje na to, jak děti postupně obohacují své porozumění věcí používáním dřívějších znalostí a uvažováním o nich, takže jsou schopné své znalosti organizovat v čím dál tím složitější struktury. Takže když dítě dokáže důsledně a přesně rozeznat různé druhy zvířat, může získat schopnost je uspořádat do vyšších celků jako třeba \"ptáci\", \"ryby\" a pod. Toto je důležité, neboť nyní dítě něco ví i o zvířeti, které dříve neznalo, jen díky tomu, že ví, do jaké skupiny patří - např. je-li to pták, pak klade vejce.  Zároveň uvažováním o svých činech dítě získává složitější vědomí o \"zákonech\", které určují různými způsoby, co je správné a co ne. Takto Piaget vysvětluje rostoucí vědomí dítěte o pojmech jako je \"správný\", \"právoplatný\", \"nutný\", \"řádný\" a pod. Jinými slovy, dítě buduje pravidla nejen o tom, co je účinné a správné, ale také \"ospravedlněné\".  Jedna z nejznámějších Piagetových studií se zaměřila na rozlišovací schopnosti dětí ve věku dva a půl a čtyři a půl roku. Studii začal s dětmi různého věku. Srovnal dvě řady se stejným počtem M&M's, v jedné řadě byly M&M's rozestavěny dál od sebe a v druhé blíž u sebe. Zjistil, že “Děti mezi 2 lety a 6 měsíci a 3 lety a 2 měsíci dokázaly správně určit relativní počet předmětů v obou řadách; mezi 3 lety a 2 měsíci a 4 lety a 6 měsíci děti udávaly, že delší řada s většími rozestupy jich má \"více\"; po 4 letech a 6 měsících děti opět určovaly správně.” Mladší děti původně nezkoumal, neboť pokud čtyřleté dítě nedokáže podržet počet, jak by to mohlo dokázat dítě mladší? Výsledky ale ukazují, že dítě mladší 3 let a 2 měsíců ovládají podržení počtu, ale starší děti tuto schopnost ztrácejí, a neobnoví ji dokud nedosáhnou čtyř a půl let. Tato schopnost může být dočasně ztracena kvůli přehnanému spoléhání se na strategie vnímání, které tvrdí, že delší řada sladkostí také obsahuje jejich větší množství, nebo je to způsobeno neschopností čtyřletých dětí situaci obrátit.  Na konci tohoto experimentu bylo zjištěno několik skutečností. Za prvé, mladší děti mají rozlišovací schopnost, což ukazuje, že logická kapacita pro kognitivní operace se objevuje dříve, než se dříve předpokládalo. Tato studie také ukazuje, že mladé děti mohou být vybaveny určitými vlastnostmi pro kognitivní operace, které závisí na logické konstrukci úkolu. Výzkum také ukazuje, že pětileté děti vyvíjejí jednoznačné pochopení, dítě si předměty spočítá, aby určilo, v které řadě jich je víc. A konečně studie odhalila, že celková schopnost podržet množství není ve vrozené lidské výbavě.", "section_level": 1}, {"title": "Genetická epistemologie.", "content": "Genetická epistemologie je podle svého tvůrce Jeana Piageta interdisciplinární věda, nahrazující gnoseologii. Genetickou psychologii pokládá za část realizace geneticko-epistemologického záměru. Genetická epistemologie má vlastně nahradit filozofickou teorii poznání. Je nutno ji chápat jako pokusný krok v procesu vydělování věd z filozofie. Tento krok má však dvě stránky. Na jedné straně je vyjádřením objektivní možnosti vytvořit vědeckou teorii poznání, opřenou o moderní logiku, metodologii a teorii vědy. Na druhé straně vytlačuje na periferii některé základní problémy výrazně filozofického charakteru, které se nutně při zkoumání poznání vždy znovu objevují, jako je vztah poznání a skutečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Ačkoliv již nepatří mezi populární psychology, o Piagetově vlivu v globálním měřítku svědčí činnost Společnosti Jeana Piageta (\"Jean Piaget Society\"), která pořádá každoroční konference a přitahuje mnoho účastníků. Jeho teorie kognitivního vývoje ovlivnila mnoho rozličných oblastí:  Na druhé straně Piaget zřejmě výrazně neovlivnil terapeutické metody nebo modely.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojová psychologie.", "content": "Piaget je zřejmě jedním z nejvlivnějších vývojových psychologů: ovlivnil nejen práce Lva Vygotského a Lawrence Kohlberga, ale celé další generace vědců. Ačkoliv důkladné prověřování jeho teorie vedlo k četným vylepšováním a zkvalitňováním původního modelu a vzniku neo-piagetovských a post-piagetovských teorií, Piagetův původní model se prokázal jako velice silný..", "section_level": 2}, {"title": "Výchova.", "content": "Během 70. a 80. let 20. století Piagetova práce inspirovala také reformu evropské i americké výchovy, a to jak v teorii, tak v praxi, což vedlo k přístupu více zaměřenému na dítě.", "section_level": 2}, {"title": "Historické studie myšlení a poznávání.", "content": "Historické změny myšlení byly modelovány v piagetovských pojmech. Široce řečeno, tyto modely zmapovaly změny v moralitě, intelektuálním životě a kognitivním stádiu na historických proměnách (typicky ve složitosti sociálních systémů).  Některé významné příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce lidské inteligence.", "content": "Původ lidské inteligence byl také studován v piagetovských pojmech. Wynn (1979, 1981) analyzoval pravěké acheuléenské a oldowanské nástroje v pojmech porozumění prostorovým vztahům, nutných k vytvoření obou typů. Obecněji, Robinsonovo \"Birth of Reason\" (\"Zrození rozumu\", 2005) navrhuje široce založený model pro vývoj piagetovské inteligence.", "section_level": 2}, {"title": "Primatologie.", "content": "Piagetovy modely poznání byly použity i mimo okruh studia lidí. Komunita primatologů vyhodnocuje vývoj a schopnosti primátů v pojmech Piagetova modelu; mezi významné osobnosti patří Sue Taylor Parker a Francesco Antinucci. Souhrn rozsáhlé literatury sepsali Parker a McKinney (1999).", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie.", "content": "Pokud vezmeme v úvahu jeho novokantovské předpoklady, jeho zaměření na témata jako logické a matematické uvažování, morální úsudek, odporování, jazyk, oprávněnost a podobně, je překvapující, jak málo pozornosti Piaget vyvolal u filozofů. Někteří ale k jeho práci přihlíželi, například filosof a sociální teoretik Jürgen Habermas v práci \"Teorie komunikativního jednání\". Filozof Thomas Kuhn použil Piagetův model pro výklad proměn způsobů myšlení (paradigmat) v teorii vědeckých revolucí.", "section_level": 2}, {"title": "Umělá inteligence.", "content": "Piagetovy práce také ovlivnily počítačové vědy a umělou inteligenci. Seymour Papert použil Piagetovy výsledky při vytváření jazyka \"Logo\" a Alan Kay na nich založil programovací systém Dynabook, který vznikl v Xerox PARC. Tyto diskuse vedly k vyvinutí Alto prototypu, který objevil základy grafického uživatelského rozhraní (GUI) a ovlivnil vytvoření uživatelských rozhraní v 80. letech 20. století a později.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Piaget [ - \"žán pjaže\"] (9. srpna 1896 – 16. září 1980) byl švýcarský filozof, přírodní vědec a vývojový psycholog, který se proslavil studiem dětského myšlení a teorií kognitivního vývoje či genetické epistemologie. Soustavným empirickým zkoumáním se pokusil vysvětlit, jak se v dětství vytvářejí základní struktury a předpoklady poznávání, které Immanuel Kant pokládal za apriorní. Byl druhým nejcitovanějším psychologem 20. století. Významně se přičinil o reformy školního vzdělávání a jak říká Ernst von Glasersfeld, byl také \"velkým průkopníkem konstruktivistické teorie znalostí\".", "tgt_summary": "Jean Piaget (,, ; 9 August 1896 – 16 September 1980) was a Swiss psychologist known for his work on child development. Piaget's theory of cognitive development and epistemological view are together called \"genetic epistemology\".", "id": 2248637}
{"src_title": "Krak des Chevaliers", "tgt_title": "Krak des Chevaliers", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno pochází ze starosyrštiny, a znamená pravděpodobně „Pevnost“. Název také může být odvozen z řeckého slova \"charax\", znamenající „zeď“. Arabové pevnosti říkali \"Hisn al-Akrad\", což francouzští křižáci později zkomolili na \"Le Crat\" a později na \"Krak\". Přídomek \"des Chevaliers\" pochází z francouzštiny a znamená \"rytířský\", \"patřící rytířům\". Celé jméno hradu se tedy dá přeložit jako \"Pevnost rytířů\".", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hrad se nachází v Homské trhlině, 65 kilometrů západně od města Homs a nedaleko hranic s Libanonem (GPS: +34° 45' 25.60\", +36° 17' 40.79\"). Administrativně spadá pod správní oblast \"Homský gubernát\". Leží na cestě z Antiochie do Bejrútu a ke Středozemnímu moři. Byl součástí sítě pevností, kterou vybudovali křižáci na obranu svého panství před muslimy. Krak des Chevaliers střežil cestu k moři, ale z této základny měli obránci hradu pod kontrolou oblast \"Homského jezera\" na východě, čímž mohli kontrolovat rybolov a vyhlížet muslimská vojska přicházející ze syrského vnitrozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Doba antická.", "content": "Blízký východ byl vždy místem střetu mnoha různých civilizací, Babyloňanů, Egypťanů, Chetitů, Izraelitů, Římanů, Peršanů, Byzantinců, Kurdy, Arabů, Seldžuckých Turků a evropských křižáků. Proto mnoho rozdílných kultur zanechalo své stopy v unikátní architektuře Kraku des Chevaliers.  Mnoho konfliktů mezi různými národy byly vybojovány právě v oblasti u Kraku, včetně slavné bitvy u Kadeše roku 1274 př. n. l. mezi Chetity a egyptským faraonem Ramessem II. Římané a následně Byzantinci v této oblasti postavili mnoho pevností helénského stylu na obranu před perskými výboji, který částečně převzali následně Arabové, po dobytí těchto končin na Byzanci v letech 634 — 639.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda muslimů.", "content": "Pod vládou Umajovské dynastie muslimští stavitelé převzali některé prvky byzantské architektury, hradeb a akvaduktů, které stočili do svých velkolepých paláců se zahradami uprostřed pouště. Budování pokračovalo i za dynastie Abbásovců (od roku 750), ačkoliv spíše pro vojenské účely, protože turecká vojska nepoužívala v takové míře opevnění.", "section_level": 1}, {"title": "Éra křižáků.", "content": "Původní pevnost v těchto místech byla vystavěna emírem z Aleppa roku 1034.  Během první křížové výpravy se jí zmocnil Raimond IV. z Toulouse, ale později ji opustil, aby s ostatními křižáky táhl dál na Jeruzalém. V roce 1144 ji Raimond II., hrabě z Tripolisu daroval řádu johanitů.  Johanité hrad přestavěli a rozšířili na největší křižáckou pevnost ve Svaté zemi. Přidali vnějším zdem tři metry do tloušťky a přistavěli sedm věží o průměru 8-10 metrů, čímž vytvořili koncentrický hrad. Velmistr řádu žil v jedné z věží, dále bylo v hradu přítomno padesát až šedesát rytířů a až dva tisíce pěších řadových vojáků. Ve 12. století měla pevnost vybudovaný příkop s padacím mostem, vedoucí k postranním branám.  Mezi vnitřními a vnějšími branami bylo nádvoří, vedoucí k vnitřním budovám, vystavěnými v gotickém slohu, jako je shromažďovací hala, kaple, sto dvacet metrů dlouhé skladištní prostory a dvě klenuté kamenné stáje, schopné pojmout až tisíc koní. Další skladiště byla vyhloubena ve skále pod hradem. Odhaduje se, že johanité by byli schopni odolávat obléhání až 5 let.  Roku 1163 byl hrad neúspěšně obléhán sultánem Núr ad-Dínem, po kterém se johanité stali prakticky nezávislou vojenskou silou na hranici Tripolisu. Roku 1170 byla dokončena reformace johanitů jako vojenské organizace. Na konci 12. a začátku 13. století byl hrad v důsledku četných zemětřesení a bojů poškozen a vyžádal si rozsáhlejší opravy.  V roce 1188 byl Krak des Chevaliers opět neúspěšně obléhán Saladinem. Během obléhání se muslimům podařilo zajmout hradního purkrabího. Obléhatelé vzali zajatce před hradní brány a přinutili ho, aby přesvědčoval své spolubojovníky, aby se vzdali. Purkrabí skutečně arabsky obránce vyzval ke kapitulaci, ale poté jim francouzsky nařídil, aby bránili své pozice do posledního muže.  Roku 1217 účastník páté křížové výpravy, uherský král Ondřej II. dal ještě více zesílit vnější zdi a finančně podpořil hradní posádku.  8. dubna 1271 Krak des Chevaliers zradou padl do rukou sultána Bajbarse, poté, co byli rytíři přesvědčeni, že hrabě z Tripolisu kapituloval. Hrabství Tripolis však nekapitulovalo; hrad poté posloužil jako Bajbarsova základna k útokům právě proti hrabství. Johanitská kaple byla přeměněna v mešitu – symbol vítězství muslimů nad křesťany.  Seldžučtí Turci hrad použili i pro útok na Akkon roku 1291, poslední pevnost v křesťanských rukou, po jejím dobytí byli křižáci z Svaté země definitivně vyhnáni.  Eduard I., král Anglie, který se zúčastnil deváté křížové výpravy po vzoru Kraku des Chevaliers vystavěl své hrady v Anglii a Walesu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dle agenturních zpráv probíhaly v roce 2012 v okolí pevnosti boje v průběhu Syrské revoluce mezi vládními vojáky a povstalci, což ohrožovalo existenci této významné památky. Svědci uváděli, že ve zdech byly patrné stopy po střelbě a v okolí se nacházely krátery od dělostřeleckých granátů.  V březnu 2014 oznámila vláda, že se jejím vojskům podařilo zpět dobýt tento hrad, na kterém se přes dva roky zdržovaly teroristické frakce. Na zaběrech lze vidět, že hrad od vypuknutí války hodně utrpěl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krak des Chevaliers, též Crac des Chevaliers (arabsky قلعة الحصن \"Qal'at al-Husn\" nebo حصن الأكراد \"Hisn al-Akrád\") je jeden z nejzachovalejších křižáckých hradů v Sýrii. Od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Krak des Chevaliers (; ), also called Crac des Chevaliers, Ḥiṣn al-Akrād (, literally \"Fortress of the Kurds\"), and formerly Crac de l'Ospital, is a Crusader castle in Syria and one of the most important preserved medieval castles in the world. The site was first inhabited in the 11th century by a settlement of Kurdish troops garrisoned there by the Mirdasids. In 1142 it was given by Raymond II, Count of Tripoli, to the order of the Knights Hospitaller. It remained in their possession until it fell in 1271.", "id": 402314}
{"src_title": "Oviedo", "tgt_title": "Oviedo", "src_document": [{"title": "Název a titul.", "content": "Původ názvu je nejasný a navrhovaných vysvětlení existuje mnoho. Název Oviedo tak možná pochází z latinského \"Urbs vetus\" (staré město) či \"Ovis\" (ovce), z \"Iovetano\" odkazujícího k bohu Jupiterovi, z výrazu \"Albetum\" (bělostné), \"Alvetium\" (místo oplývající potoky) či z dávného keltského označení.  Oviedo se honosí titulem „vznešené, věrné, zasloužilé, neporažené, hrdinné a dobré město Oviedo\" (\"La muy noble, muy leal, benemérita, invicta, heroica y buena ciudad de Oviedo\").", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oviedo založil roku 761 v již dříve osídleném místě Fruelo I. Asturský, syn Alfonsa I. V 9. století sem Alfons II. Asturský přenesl z Cangas de Onís do Ovieda sídelní město Asturského království, pod nějž tehdy spadala i Galicie, část Kastilie a další území. Vzniklo zde také biskupství. Zbytky hradeb z této doby jsou patrné dodnes. Tehdy také začali proudit první poutníci po Svatojakubské cestě, jejíž nejfrekventovanější větev dnes vede jižněji.  Během Reconquisty, kdy se křesťanské území rozšiřovalo na jih, se Oviedo postupně ocitlo na periferii a jeho význam upadal; Asturie se stala součástí Leónského království a posléze Kastilie, roku 1388 však Jindřich III. Kastilský vyhlásil Asturské knížectví, které formálně existuje dodnes.  Roku 1521 postihl město požár. V roce 1608 pak byla zřízena místní univerzita, následující století je pak spojeno především s postavou osvícence otce Feijoa. V 19. století pak Oviedo zažilo rychlý rozvoj spojený s výstavbou železnic a cest a s industrializací, která zde proběhla dříve a výrazněji než v jiných částech Španělska.  V říjnu 1934 zde proběhl pokus o socialistickou revoluci; na začátku Španělské občanské války se pak plukovníkovi Arandovi podařilo odlákat republikány na pomoc Madridu, poté se přidal k nacionalistům; Oviedo tak bylo jediným severošpanělským městem v jejich rukou. Republikáni je neúspěšně obléhali 90 dní (červenec – říjen 1936). Během bojů ve 30. letech utrpěly některé zdejší památky včetně katedrály.  Během druhé poloviny 20. století se zdvojnásobil počet obyvatel a přesáhl dvousettisícovou hranici. Oviedo a Asturii však téměř nezasáhla vlna imigrace do Španělska v počátcích 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura, pamětihodnosti, osobnosti.", "content": "Dominantou města je převážně pozdně gotická katedrála svatého Salvátora ze 13.–16. století. Zde je uchovávána tzv. rouška z Ovieda, do které byla údajně zavinuta Kristova hlava po jeho smrti na kříži. Další významnou stavbou je klášter Sv. Vincenta, kde dnes sídlí jednak Archeologické muzeum Asturie, jednak fakulta psychologie významné Oviedské univerzity, založené již v roce 1608. Na prostranství před budovou stojí pomník osvícenského mnicha a spisovatele Benita Jerónima Feijoa, který zde působil a zemřel.  Nejdůležitější fiestou je svátek sv. Matouše (21. září) s mnoha koncerty, ohňostroji, průvody. V ulicích města můžeme potkat nezvyklé množství soch a památníků: vedle klasických pomníků osobností se jedná např. o sochy tradičních zemědělců, \"Mateřství\" od F. Botera, \"Monumentální zadnici\", sochu Cestovatele či Woody Allena, který do Ovieda umístil velkou část děje svého filmu Vicky Cristina Barcelona.  Ve městě se narodila královna Letizia Španělská. Z města dále pochází jezdec Formule 1 Fernando Alonso a cyklista Samuel Sánchez, ze spisovatelů pak Ramón Pérez de Ayala.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví UNESCO.", "content": "Součástí zdejší katedrály je prerománská kaple Cámara Santa z 9. století. Ta je od roku 1985 spolu s kostelíkem San Julián de los Prados, fontánou Foncalada a třemi kostelíky poblíž města (Santa Cristina de Lena, San Miguel de Lillo a Santa María del Naranco) součástí světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Oviedo leží na jižním cípu trojúhelníku centrální asturské aglomerace (s městy Gijón a Avilés a dalšími obcemi zde žije přes 800 000 obyvatel), jejíž sídla jsou hustě propojena silnicemi i železnicemi. Železniční dopravu zajišťuje jednak RENFE na širokém rozchodu kolejí (příměstská síť a dálkové spoje Madrid - Gijón), jednak společnost FEVE na úzkém metrovém rozchodu (příměstská síť a spoje do Santanderu a galicijského Ferrolu); obě využívají společné hlavní nádraží.  Asturské mezinárodní letiště leží asi 30 km severozápadně. Dopravu ve městě zajišťuje 13 autobusových linek a jedna noční.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oviedo (astursky \"Uviéu\") je město v severním Španělsku, hlavní město autonomního společenství Asturie. Bylo založeno roku 761 a dnes zde žije zde více přes 220 000 obyvatel. To je sice o něco méně než v nedalekém Gijónu, ale Oviedo těží ze svého postavení tradičního kulturního střediska Asturie. Ve městě působí fotbalový klub Real Oviedo.", "tgt_summary": "Oviedo (,, ; ) is the capital city of the Principality of Asturias in northern Spain and the administrative and commercial centre of the region. It is also the name of the municipality that contains the city. Oviedo is located approximately southwest of Gijón and south of Avilés, both of which lie on the shoreline of the Bay of Biscay. Its proximity to the ocean causes Oviedo to have a maritime climate, in spite of its not being located on the shoreline itself.", "id": 747347}
{"src_title": "Gallimimus", "tgt_title": "Gallimimus", "src_document": [{"title": "Naleziště.", "content": "Jeho tři téměř kompletní kostry byly objeveny na mongolském nalezišti Altan Úl v poušti Gobi. Ostatní nálezy byly odkryty také na území dnešního Mongolska.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled zvířete.", "content": "Galimimus byl po dvou chodící všežravec nebo býložravec. Měl poměrně dlouhý bezzubý zobák, dlouhý štíhlý krk a ohebný ocas. Byl poměrně štíhlý a gracilní. Mohl dosáhnout velmi vysoké rychlosti v běhu. Podle tvaru kostí na nohou a celkového tvaru těla někteří vědci usoudili, že mohl dosáhnout rychlosti v běhu až kolem 56 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Dříve si vědci mysleli, že galimimovy „ruce“ nebyly schopny nic uchopit. Vědci se domnívali, že svýma \"rukama\" hrabal v hlíně a hledal kořínky, nebo že kradl dinosauří, plazí a ptačí vejce. Později byl také vyobrazován, jak požírá trávu. Dnes se však vědci přiklánějí především k možnosti, že galimimus byl spíše všežravec. Dnes se vědci domnívají, že galimimovy „ruce“ byly chápavé. Mohl tedy s nimi chytat ještěrky, malé savce, hmyz a jiné bezobratlé. Nejspíše žil ve stádech (a to možná značně početných). Každý galimimus ale nejspíše lovil sám za sebe (nejednalo se tedy o lov ve smečce). Jako každý jiný dinosaurus i galimimus snášel vejce. Pro vejce představovali nebezpečí takzvaní „lupiči vajec“ (oviraptoři) a možná i jiní galimimové. Galimimus se asi stával častou kořistí velociraptorů, ale i jiných dravců.", "section_level": 1}, {"title": "Fosilní otisky stop.", "content": "V roce 2017 byl ve vědecké studii zveřejněn objev desítek otisků fosilních stop patřících zřejmě rodu \"Gallimimus\". Objev byl učiněn roku 2009 v poušti Gobi (v sedimentech souvrství Nemegt).", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Galimimové se jako stádní živočichové objevují například v románu i filmu \"Jurský park\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gallimimus („napodobitel kura“) žil v období pozdní křídy, asi před 75 až 70 miliony let. Byl to po dvou chodící a běhající všežravec, dlouhý přibližně 6 metrů a vážící kolem 450 až 480 kilogramů. Tento štíhle stavěný dinosaurus patřil mezi ornitomimosaurní teropody (do skupiny jinak primárně dravých dvounohých dinosaurů). Šlo zřejmě o rychlonohého stádního všežravce.", "tgt_summary": "Gallimimus ( ) is a genus of theropod dinosaur that lived in what is now Mongolia during the Late Cretaceous period, about seventy million years ago (mya). Several fossils in various stages of growth were discovered by Polish-Mongolian expeditions in the Gobi Desert of Mongolia during the 1960s; a large skeleton discovered in this region was made the holotype specimen of the new genus and species Gallimimus bullatus in 1972. The generic name means \"chicken mimic\", referring to the similarities between its neck vertebrae and those of the Galliformes. The specific name is derived from \"bulla\", a gold capsule worn by Roman youth, in reference to a bulbous structure at the base of the skull of \"Gallimimus\". At the time it was named, the fossils of \"Gallimimus\" represented the most complete and best preserved ornithomimid (\"ostrich dinosaur\") material yet discovered, and the genus remains one of the best known members of the group.", "id": 1012849}
{"src_title": "Harvardská architektura", "tgt_title": "Harvard architecture", "src_document": [{"title": "Paměť.", "content": "U harvardské architektury není potřeba mít paměť stejných parametrů a vlastností pro data a pro program. Paměti můžou být naprosto odlišné, mohou mít různou délku slova, časování, technologii a způsob adresování. V některých systémech se pro paměť programu používá typ paměti ROM (read only memory), přičemž paměť dat vyžaduje typ paměti RWM (Read-Write Memory).  Dvojí paměť umožňuje paralelní přístup k oběma pamětím, což zvyšuje rychlost zpracování. Umístění programu v paměti ROM může významně přispět k bezpečnosti systému (program nelze modifikovat).", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní modely.", "content": "U počítačů s odlišnou von Neumannovou architekturou, může procesor najednou pouze číst resp. zapisovat data nebo instrukce. To je způsobeno tím, že u této architektury je pro data a program (instrukce) vyhrazena společná paměť a propojovací obvody. Jde tedy o sekvenční zpracování, z kterého vyplývá i nižší rychlost.  Pro velmi rychlé zpracování velkého toku dat se čím dál více používají počítače s paralelním zpracováním, tedy postavené na Harvardské architektuře. U této architektury, díky odděleným propojovacím obvodům a separátní paměti programu a dat, může procesor zároveň číst/zapisovat z/do paměti programu a paměti dat najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost.", "content": "V posledních letech se rychlost procesorů zněkolikanásobila v poměru k rychlosti přístupové doby hlavní paměti. Je tedy tendence zredukovat počet přístupů do hlavní paměti. Například, pokud by každá instrukce běžící v procesoru vyžadovala přístup do paměti, zrychlení procesoru by nemělo žádný přínos pro výkon počítače, kvůli dlouhé přístupové době k paměti.  Paměť může být mnohem rychlejší, ovšem za mnohem vyšší cenu. Řešením je paměť známá jako cache, která je velmi rychlá, ale je jí také mnohem méně, než hlavní paměti. Velikost vyrovnávací paměti (cache) je jeden z hlavních aspektů při určování rychlosti procesoru.  Rychlé moderní procesory spojují obě architektury. Uvnitř procesoru je použita harvardská architektura, kde se paměť cache dělí na paměť instrukcí a paměť pro data. Ovšem celý procesor se „zvenku“ chová jako procesor s architekturou von Neumannovou, protože načítá data i program z hlavní paměti najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Harvardská architektura se také často používá v:", "section_level": 1}], "src_summary": "Harvardská architektura je počítačová architektura, která fyzicky odděluje paměť programu a dat a jejich spojovací obvody. Název pochází z elektromechanického počítače Harvard Mark I – zástupce 0. generace, který implementoval tuto architekturu. Mark I měl strojové instrukce uloženy na děrované pásce (o šířce 24 bitů) a data na elektromechanických deskách (23 číslic široké).", "tgt_summary": "The Harvard architecture is a computer architecture with separate storage and signal pathways for instructions and data. It contrasts with the von Neumann architecture, where program instructions and data share the same memory and pathways.", "id": 2321066}
{"src_title": "Skočov", "tgt_title": "Skoczów", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dějiny města sahají do 13. století. Pravděpodobně šlo původně o trhovou osadu kolem hradiště nacházejícího se v severní části dnešního městského centra. První jistá zmínka o obci pochází z roku 1327. Lokace vlastního města proběhla podle magdeburského práva někde v druhé polovině 14. století. Mezi lety 1572 až 1594 existovalo skočovsko-strumeňské stavovské panství. K nejvýznamnějším událostem v dějinách novověkého Skočova patří ničivý požár z roku 1756. Během obnovy města vznikly dodnes dochované barokní architektonické památky jako katolický farní kostel (1767), Jonášova kašna (1775) a radnice (1797).  V rakouském sčítaní lidu v roce 1910 uvedlo 50,3 % obyvatel obcovací řeč německou, 48,4 % polskou (včetně těšínského nářečí) a 1,3 % českou. 65,3 % se hlásilo ke katolictví, 27,8 % k evangelické církvi, 6,6 % k judaismu a 12 osob k ostatním náboženstvím nebo žádnému. Velké oblíbě se zde přitom těšila Slezská lidová strana propagující slezskou národnost a po pádu Rakouska-Uherska nejdříve myšlenku samostatného slezského státu a později připojení celého Těšínska k Československu. Její vůdce Josef Koždoň byl od roku 1902 ředitelem skočovské evangelické školy. 28. až 30. ledna 1919 došlo u Skočova k závěrečné bitvě sedmidenní války, polsko-československého vojenského střetnutí během sporu o Těšínsko. Roku 1920 byl Skočov spolu s celým východním Těšínském rozhodnutím konference velvyslanců připojen k Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ve Skočově se roku 1576 narodil Jan Sarkander, mučedník z dob třicetileté války a katolický světec. Východní svah Vilémovické hůrky (Górka Wilamowicka) je nazýván \"Kaplovka\" (\"Kaplicówka\") a je od 19. století místem Sarkandrova kultu. Původní kaple byla v roce 1934 nahrazena dnešní funkcionalistickou stavbou. Kaplovka je spojená s centrem města dlouhýmí schody. Druhou dominantou města je evangelický kostel postavený roku 1865 na svahu téhož kopce.  Další osobností spojovanou se Skočovem je slezský spisovatel Gustaw Morcinek, který zde jako učitel strávil 17 let (1919–1936).", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Dodnes se v městečku pěstují dvě charakteristické náboženské tradice: velkopáteční pálení \"Judoša\" (slaměného panáka symbolizujícího Jidáše) a srpnová pouť do Bělovicka na památku velkého požáru z roku 1756.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Skočov je od 19. století průmyslovým střediskem. Hlavními místními podniky jsou: Další známou skočovskou továrnou byla založená roku 1895 továrna na pokrývky Pledan, na jejímž místě vyrostlo v roce 2011 stejnojmenné obchodní centrum.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem probíhá rychlostní silnice S52 Bílsko-Bělá—Těšín, jejíž pokračováním je česká dálnice D48, a také státní silnice č. 81 Katovice—Visla. Železniční spojení má Skočov v současnosti s Katovicemi a Vislou, provoz na trati do Bílska-Bělé a Českého Těšína je od roku 2009 zastaven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skočov ( Skoczów, \"Skotschau\") je město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství v okrese Těšín. Leží na území Těšínského Slezska na řece Visle 12 km od českých hranic. V roce 2013 čítalo 14 868 obyvatel. Gmina Skočov zahrnuje kromě samotného města deset venkovských obcí.", "tgt_summary": "Skoczów (, ) is a town and the seat of Gmina Skoczów in Cieszyn County, Silesian Voivodeship, southern Poland with 14,385 inhabitants (2019). The town lies in the historical region of Cieszyn Silesia.", "id": 2217777}
{"src_title": "Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu", "tgt_title": "Viet Cong", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu vznikla 29. prosince 1960 z rozhodnutí severovietnamské komunistické strany z kádrů Národní fronty osvobození Vietnamu (Việt Minh), a postupně zahájila protivládní vojenské operace s cílem spojení Vietnamu pod nadvládou komunistické Hanoje.  Její ozbrojené síly se členily na lokální jednotky (tzv. vesnické odbojové buňky) a jednotky určené čelit pravidelné armádě (dělené dále na Teritoriální ozbrojené oddíly, operující v menších skupinách a praktikující metody partyzánské války, a Hlavní ozbrojené síly, členěné dle klasické armádní struktury do pluků a divizí), jejichž počet se s postupem doby zvětšoval. Zatímco lokální jednotky (jak vesnické odbojové buňky, tak Teritoriální ozbrojené síly), byly cvičeny na území Jižního Vietnamu, Hlavní ozbrojené síly, ačkoliv z větší části tvořené občany jižního Vietnamu, byly cvičeny na území severního Vietnamu. Postupem války ve Vietnamu ale klesala vojenská role Vietkongu, zejména po jeho oslabení v průběhu ofensivy Tết a Operace Phoenix americké Ústřední zpravodajské služby a naopak sílil podíl pravidelné severovietnamské armády na válečných operacích proti armádám Vietnamské republiky a USA, zatímco Vietkong se stával spíše organizací politickou.  8. června 1969 ustavil tzv. Prozatímní revoluční vládu Vietnamské republiky, která byla brzy uznána státy socialistického bloku. Již předtím udržovala Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu diplomatické styky se socialistickými státy a od února 1965 i s Francií. Po takzvaném Velikonočním vpádu jednotek Vietnamské lidové armády na území Vietnamské republiky ustoupily ozbrojené síly Vietkongu na poli vojenských operací zcela do pozadí.  V roce 1975, po pádu Saigonu tato vláda formálně přejala správu země a stala se aktérem sjednocení Vietnamu pod nadvládou komunistického severu, ve skutečnosti byla pouze zástěrkou vlády severního Vietnamu na území Vietnamské republiky.  Vietkong často porušoval Chartu Spojených národů tím, že se maskoval za civilisty. V řadách Vietkongu bojovaly běžně ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (vietnamsky Mặt trận Dân tộc Giải phóng miền Nam Việt Nam), též známá jako Việt Cộng (česky Vietkong) byla komunisticky orientovaná politická organizace vedoucí během vietnamské války partyzánský i konvenční boj proti vládě Vietnamské republiky. Byla podporována a doplňována zbraněmi i vojenskými odborníky z Vietnamské demokratické republiky, ačkoliv většinu jejích stoupenců tvořili státní příslušníci Vietnamské republiky. Její ozbrojená složka se nazývala Lidové osvobozenecké ozbrojené síly. Američtí vojáci organizaci nazývali V-C nebo Victor Charlie podle hláskovací tabulky NATO, jejím příslušníkům pak říkali Charlie.", "tgt_summary": "The Việt Cộng (), also known as the National Liberation Front of South Vietnam or FNL (from the French \"Front National de Libération\"), was a mass political organization in South Vietnam and Cambodia with its own army – the Liberation Army of South Vietnam (LASV) – that fought against the United States and South Vietnamese governments during the Vietnam War, eventually emerging on the winning side. It had both guerrilla and regular army units, as well as a network of cadres who organized peasants in the territory it controlled. Many soldiers were recruited in South Vietnam, but others were attached to the People's Army of Vietnam (PAVN), the regular North Vietnamese army. During the war, communists and anti-war activists insisted the Việt Cộng was an insurgency indigenous to the South, while the U.S. and South Vietnamese governments portrayed the group as a tool of Hanoi. Although the terminology distinguishes northerners from the southerners, communist forces were under a single command structure set up in 1958.", "id": 400849}
{"src_title": "Micubiši Ki-21", "tgt_title": "Mitsubishi Ki-21", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vývoje letounu spadají do roku 1936, kdy japonská armáda vydala specifikaci na výrobu nového celokovového bombardovacího letadla. První ze dvou prototypů Ki-21 vzlétl 18. prosince 1936. Lišily se pouze podobou hřbetního střeleckého stanoviště. První byl vybaven polokulovitou střeleckou věží, druhý pak aerodynamicky výhodnějším protáhlým proskleným střelištěm s kulometem ráže 7,7 mm. Za pohon byly vybrány dva čtrnáctiválcové motory Ha-6 o výkonu po 615 kW.  Na jaře roku 1937 byly oba letouny přemístěny na základnu Tačikawa, kde probíhaly srovnávací zkoušky s konkurenčním typem Nakadžima Ki-19. Podle výsledků testů byly prototypy Ki-21 upraveny, například zvětšením plochy kýlovky, nebo novým tvarem prosklené přídě trupu.  Další prototypy a stroje vyrobené v ověřovací sérii měly instalované dvouhvězdicové čtrnáctiválcové pohonné jednotky Nakadžima Ha-5 KAI, dávající v hladině 4000 m výkon po 805 kW. V listopadu roku 1937 obdržela firma Micubiši objednávku na sériovou výrobu Ki-21-I. Na jaře roku 1938 začaly přicházet první stroje Ki-21-Ia k jednotkám. V armádě dostaly označení armádní těžký bombardér typ 97 (九七式重爆撃機, \"Kjúnana šiki džú bakugekiki\"). Výroba nejprve probíhala v továrně Micubiši v Nagoji, od léta pak rovněž v závodě Nakadžima v Otě. Obrannou výzbroj tvořily tři kulomety typ 89 ráže 7,7 mm zavěšené v prosklení přídě, v horním a dolním střelišti.  V říjnu 1939 přešli výrobci na produkci subverze Ki-21-Ib, jejíž střelci obsluhovali celkem pět kulometů. Čtvrtý sloužil ke střelbě z některého ze dvou okének na boku trupu, pátý byl dálkově ovládán ke střelbě z konce trupu. Pasivní ochrana byla posílena gumovými potahy, které částečně kryly nádrže a pancéřováním v prostorách osádky. Zvětšena byla pumovnice a výměra VOP a vztlakových klapek.  Verze Ki-21-Ic měla opět rozšířenu hlavňovou výzbroj o další postranní kulomet ráže 7,7 mm. Do pumovnice přibyla přídavná nádrž pro 500 l paliva. Podvozek letadla vybavený většími koly byl zesílen. Zmenšení kapacity pumovnice bylo kompenzováno instalací čtyř externích závěsníků pro pumy ráže 50 kg.  Na přelomu let 1940-41 byla ve výrobě zavedena verze Ki-21-IIa s novými dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Ha-101 o vzletovém výkonu 1119 kW. Zvětšené byly motorové gondoly, průměr třílistých vrtulí a šípovitost náběžné hrany křídla.  Letouny Ki-21-IIb měly namísto dlouhého proskleného hřbetního střeliště otočnou střeleckou věž s účinnějším kulometem typ 1 ráže 12,7 mm.  Některé Ki-21 měly upravený interiér pro dopravu až deseti pasažérů, které sloužily u civilního dopravce Dai Nippon Kókú K. K. Stroje bez hřbetních střelišť nesly označení MC-21-I a MC-21-II (Mitsubishi Commercial). Z typu Ki-21 byl dále odvozen vojenský dopravní letoun Micubiši Ki-57.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Bombardovací Ki-21-Ia převzala jako první v roce 1938 60. Sentai, která dosáhla operační způsobilosti na sklonku roku. Ihned byla nasazena k plnění bojových úkolů v Číně.  Ki-21-IIa se dostaly do výzbroje Sentai sdružených ve 3. a 4. letecké divizi ještě před vstupem Japonska do války. Jejich osádky zpočátku podnikaly útoky proti spojencům z letišť, ležících na území dnešního Vietnamu a v oblasti Filipín. Nasazeny byly rovněž v bojích nad Barmou.  Spojenci dali letounu kódový název Sally. Od roku 1942 již tyto stroje zastarávaly, avšak vyráběly se až do září 1944. V této době sloužilo stále větší množství u výcvikových jednotek, případně byly letouny přestavěny na dopravní nebo výsadkové.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Ki-21-I", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši Ki-21 (: 三菱 キ-21) byl japonský dvoumotorový bombardovací letoun užívaný v druhé světové válce. Spojenecké označení letounu bylo Sally.", "tgt_summary": "The Mitsubishi Ki-21 (or \"Type 97 Heavy Bomber\") (九七式重爆撃機 \"Kyūnana-shiki jūbakugekiki\") (Allied reporting name: \"Sally\" /\"Gwen\") was a Japanese heavy bomber during World War II. It began operations during the Second Sino-Japanese War participating in the Nomonhan Incident, and in the first stages of the Pacific War, including the Malayan, Burmese, Dutch East Indies and New Guinea Campaigns. It was also used to attack targets as far-flung as western China, India and northern Australia.", "id": 1897038}
{"src_title": "Komnenovci", "tgt_title": "Komnenos", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Komnenovci pocházeli z oblasti Paflagonie, na pobřeží Černého moře, jejich původní domovinou byl snad hrad \"Kastamon\". Prvním Komnenovcem na byzantském trůně byl Izák I. Komnenos, velitel východní armády za císaře Michaela VI. Roku 1057 Izák proti Michaelovi povstal a prohlásil se císařem. Nicméně Komnenovci nezískali větší moc až do roku 1081, kdy nastoupil Alexios I. Komnenos, Izákův synovec. Od této chvíle mizí z byzantských dějin zmínky o ostatních aristokratických dynastiích, jako byli například Sklerové či Argyrové. Jejich potomci se přiženili a provdali do královských dynastií Ruska, Francie, Srbska, Německa, Polska a Uherska. Tento vývoj situace usnadnil Komnenovcům jejich politický vzestup.  Komnenovci byli příbuzní s dynastií Duků, někdy se proto jejich rod označuje společně jako dynastie „Komnenoduků“ a obě příjmení nosilo několik významných členů obou rodin. Alexios I. se oženil s Irenou Dukainou, praneteří Konstantina X. Duky, generála a nástupce císaře Izáka I. Několik dalších rodinných příslušníků komnenodukovské dynastie pocházelo z rodů Palaiologů, Angelů a Laskaridů. Mladší dcera Alexia I. a Ireny, Theodora, spojila svůj osud s v budoucnu úspěšným rodem Angelů: Theodořinými vnuky byli císaři Izák II. Angelos a Alexios III. Angelos.  Za vlády Alexia I. a jeho nástupců dosáhla byzantská říše relativní stability a prosperity. Alexios I. přestěhoval císařské sídlo do konstantinopolské paláce Blacherny. V té době již většinu Anatolie ovládali seldžučtí Turci, kteří ji získali již za vlády Alexiových předchůdců. Alexios se proto obrátil s žádostí o pomoc na římského papeže Urbana II., což nakonec mělo za následek první křížovou výpravu, která táhla byzantským územím a umožnila vznik křižáckých států v Levantě. Komnenovci byli zapojeni do křižáckých záležitostí ve Svaté zemi, mimo jiné také manželskými svazky s knížectvím Antiochie a královstvím jeruzalémským; neteř Manuela I. Komnena, Theodora, byla provdána za jeruzalémského krále Balduina III. a Manuelova praneteř Marie za Amalricha I. Jeruzalémského.  Alexios I. vládl pozoruhodných 37 let a jeho syn Jan II. Komnenos 25 let i po odhalení spiknutí jeho sestry Anny Komnenovny a jejího manžela Nikefora Bryennia. Janův syn, Manuel I. Komnenos, vládl dalších 37 let.  Rozsáhlý komnenovský klan se dělil na mnoho postranních větví. Jejich členové často zastávali nejvyšší funkce císařských úředníků, místodržících a vojevůdců. Císařská posloupnost se nedodržovala podle přísné kontinuity otec-syn, ale spíše záležela na osobní moci a ambicích každého uchazeče o trůn. V průběhu několika generací se vždy našlo několik zájemců schopných činit si nároky. Po smrti Manuela se komnenovský rod ponořil do spiknutí a komplotů stejně, jako mnoho jejich předchůdců (a také dalších mocichtivých uchazečů z rodiny, kterým se podařilo svého příbuzného svrhnout z trůnu). Alexia II., první Komnenovec, který nastoupil jako nezletilý, byl po třech letech vlády odstraněn. Jeho přemožitel Andronikos I. Komnenos byl sám svržen po dvou letech rodem Angelů pod vedením Izáka II. Angela, který byl sám sesazen a oslepen svým bratrem Alexiem III. Angelem. Rod Angelů byl z trůnu vytlačen během čtvrté křížové výpravy rodem Duků.  Po pádu Konstantinopole roku 1204 se Komnenovci vrátili tam, odkud přišli – do své rodné Paflagonie, kde si na břehu Černého moře založili trapezuntské císařství. Prvním císařem nového státu byl Alexios I., vnuk Andronika I. Tito císařové, známí jako „Velicí Komnenové“ (\"Megai Komnenoi\"), vládli ve své nové vlasti dalších 250 let, až do posledního císaře, Davida Komnena, který byl definitivně poražen a popraven sultánem Mehmedem II..  Komnenovský princ, prapravnuk Alexia I. Komnena, Michael Angelos Komnenos Dukas (Michael I. Dukas) založil roku 1204 po pádu Konstantinopole epeirský despotát, další nástupnický stát byzantské říše.  Odpadlý člen komnenovské dynastie, Izák Komnenos si založil ve 12. století své císařství na ostrově Kypru, které bylo vyvráceno během třetí křížové výpravy anglickým králem Richardem I.  Byzantská říše byla v roce 1261 obnovena v Konstantinopoli rodem Palaiologos, kteří jí vládli až do pádu Konstantinopole v roce 1453.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komnenovci (řecky \"Κομνηνοί\", \"Komnenoi\") byla dynastie, vládnoucí byzantské říši v letech 1081 až 1185. Komnenovci dokázali po dobu jednoho století zadržovat úpadek byzantské říše. Období jejich panování je přesto historiky hodnoceno spíše rozporuplně, kvůli pokračujícímu propadu hospodářství a dezintegraci státní správy, ačkoliv byzantská kultura zažívala nebývalý rozkvět.", "tgt_summary": "Komnenos (; Latinized Comnenus; plural Komneni or Comneni (Κομνηνοί )), is a noble family who ruled the Byzantine Empire from 1081 to 1185, and later, as the Grand Komneni (Μεγαλοκομνηνοί, \"Megalokomnenoi\") founded and ruled the Empire of Trebizond (1204–1461). Through intermarriages with other noble families, notably the Doukai, Angeloi, and Palaiologoi, the Komnenos name appears among most of the major noble houses of the late Byzantine world.", "id": 2203548}
{"src_title": "Jaroslav Kocian", "tgt_title": "Jaroslav Kocián", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Julius Kocian byl hudebník, bývalý spolužák Otakara Ševčíka a učitel v Ústí nad Orlicí, jeho tři sestry oplývaly hudebním nadáním, on však je převyšoval svým výjimečným talentem. Svoje první housle dostal ve věku čtyř let. Poprvé veřejně vystoupil roku 1887 a zpaměti zahrál na housle 24 národních písní. Jeho prvním učitelem po otci byl Josef Zábrodský, který ho také připravoval ke zkouškám na konzervatoř.  Roku 1893 odjel do Prahy ke zkouškám na Pražskou konzervatoř, které sice složil, nebyl však ke studiu přijat pro chatrné zdraví a malý vzrůst. Své zklamání si vynahradil až roku 1897, kdy byl přijat do třídy Otakara Ševčíka. Učil se také hře na klavír a skladbě u Antonína Dvořáka. Absolvoval roku 1901; během tří dnů se představil v Rudolfinu s Paganiniho houslovým koncertem, jako dirigent se svou \"Romancí pro housle a orchestr\" a jako klavírista v klavírním triu.  Po absolutoriu koncertoval v různých evropských městech – v Londýně (mj. při korunovaci krále Eduarda), Vídni, na Riviéře. Na svoje první turné odjel do USA v roce 1902 s Františkem Špindlerem (hrál mj. v New Yorku). Oba měli fenomenální paměť, na 5měsíční turné si nevzali žádné noty. Během 1. světové války setrvával v Čechách; po ukončení války uspořádal další turné, po Japonsku a Dálném východě. Za své mimořádné umění obdržel rumunský Rytířský řád.  Na Pražské konzervatoři vyučoval již od roku 1921. Nejprve jako asistent Otakara Ševčíka, od roku 1924 jako smluvní profesor. Řádným profesorem mistrovské školy se stal v roce 1929. V letech 1939–1940 byl jejím rektorem. Na sklonku svého života se věnoval již jen pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky patří Alexandr Plocek, Jan Šedivka, Václav Snítil a Josef Suk mladší. Zemřel 8. března 1950 v Praze a byl nejprve uložen do rodinné hrobky v Ústí nad Orlicí. Po čase byly jeho ostatky převezeny na čestné místo na vyšehradský Slavín.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "Drobné skladby komponoval již od svých osmi let. Převážně psal pro svůj hlavní nástroj – pro housle. V jeho skladbách je patrná dokonalá technika a typicky česká zpěvnost.  V rukopise zůstaly četné písně a sbory", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "V roce 1930 vytvořil ve filmu \"Když struny lkají\" roli tuláka Marka, dřívějšího houslového virtuosa. Menší role hrál ve filmech \"Černí myslivci\" (1921) a \"Portáši\" (1947).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav Kocian (22. února 1883, Ústí nad Orlicí – 8. března 1950, Praha) byl český houslový virtuos, hudební skladatel, pedagog a krátce také ředitel Pražské konzervatoře.", "tgt_summary": "Jaroslav Kocian (Ústí nad Orlicí, 22 February 1883 – Prague, 8 March 1950) was a Czech violinist, classical composer and teacher.", "id": 1109733}
{"src_title": "AppleTalk", "tgt_title": "AppleTalk", "src_document": [{"title": "Design.", "content": "Design přísně následuje model ISO/OSI. Na rozdíl od ostatních raných systémů pro LAN, AppleTalk nebyl postavený jako typický systém Xerox XNS. Nicméně mnoho částí systému AppleTalk mělo přímou obdobu v XNS. Podstatným rozdílem systému AppleTalk byly dva protokoly, vytvořené s cílem zajistit úplné samonastavení. Protokol AARP (AppleTalk address resolution protocol) umožňoval připojeným počítačům automaticky generovat své síťové adresy, Protokol NBP (Name Binding Protocol) byl v podstatě DNS systém. I když protokoly podobné AARP existovaly i v jiných systémech, nic podobného protokolu NBP do té doby neexistovalo.  Oba protokoly stanovily způsoby dovolující řídícím zařízením potlačit původní mechanismy. Všechny tyto informace měly dodávat směrovače. U větších sítí, kde mohl AARP způsobit problémy mohlo přidání směrovače razantně snížit síťový „provoz“.  Dohromady dělaly protokoly AARP a NBP z AppleTalk pravděpodobně nejsnadněji použivatelný síťový systém, který byl do té doby vyvinut. Nové stanice byly do sítě přidány jednoduše jejich připojením a případně pojmenováním. Seznam vytvořený pomocí NBP byl prohledáván a zobrazován programem Chooser (původně sloužil k výběru základní tiskárny), který zobrazoval seznam stanic na lokální síti, rozdělené do tříd. Toto vše bylo kompletně automatizované.  Jeden z problémů systému AppleTalk bylo, že byl původně zamýšlen jako část projektu Macintosh Office, který sestával ze stanice poskytující směrování, sdílení tiskárny a souborů. Nicméně tento projekt byl roku 1986 zrušen. Firma Apple později vydala souborový a tiskový server AppleShare.  U větších sítí a sítí WAN způsoboval NBP značný přebytečný provoz, to bylo významně omezeno u verze AppleTalk Phase 2, obsahující System 7.  Dnes je základním síťovým protokolem TCP/IP, ale AppleTalk je stále podporován kvůli zpětné kompatibilitě mnoha dalších produktů. Počínaje Mac OS X 10.2, poskytuje Bonjour (původně pojmenovaný \"Rendezvous\") podobné možnosti v sítích založených na TCP/IP. Bonjour je implementace ZeroConf (Zero Configuration Networking), který se snaží dostat snadnost použití NBP do světa TCP/IP.", "section_level": 1}, {"title": "Adresace.", "content": "Adresa u protokolu AppleTalk byla 4 B. 2 B na číslo sítě, 1 B číslo uzlu a 1 B číslo soketu, z nich pouze číslo sítě potřebovalo nějakou konfiguraci, získávanou ze směrovače. Každý uzel si sám dynamicky zvolil vlastní číslo. Některá čísla soketů byla rezervována pro zvláštní účely. Předpokládalo se, že ostatní protokoly na úrovni aplikací budou používat dynamicky přiřazené číslo soketu u klienta i serveru.  Kvůli této dynamičnosti, nemohli uživatelé předpokládat přístup k službám na základě adresy. Namísto toho měli všechny služby \"jména\", vybraná lidmi, u kterých se předpokládalo, že budou dávat smysl uživatelům a zároveň budou dostatečně dlouhá, aby nedocházelo ke konfliktům.  Díky jménům přeloženým do adres, které obsahovaly číslo uzlu a soketu, jménu mapovanému přímo \"službě\" dodávané stanicí, a které bylo úplně oddělené od jména samotné stanice. Díky tomu mohly být služby stěhovány na jiné stanice, aniž by uživatelé museli měnit způsob přístupu k nim. A na jedné stanici mohlo být spouštěno jakékoli množství stejných služeb bez konfliktů síťového připojení.  Naopak u DNS se jméno překládá pouze na adresu stanice bez čísla portu, který službu poskytuje. Proto pokud jsou uživatelé zvyklý používat určitou stanici, jejich přístup bude přerušen přesune-li se služba na jinou stanici. Tomu se lze vyvarovat pokud budeme používat pro označení služeb záznam \"CNAME\", místo jména aktuální stanice, ale není žádná záruka, že to budou uživatelé dodržovat. (Některé nové protokoly, jako např. Kerberos a Active Directory, používají záznamy DNS \"SRV\" aby identifikovaly službu podle jména podobně jako u modelu AppleTalk.)", "section_level": 1}, {"title": "Protokoly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AppleTalk Address Resolution Protocol.", "content": "AARP dává adrese fyzické vrstvy (obvykle MAC) adresu AppleTalk. Funguje podobně jako ARP.  AARP má docela jednoduchý systém. Při spuštění pošle stanice broadcastem průzkumný paket, kterým žádá o síťovou adresu, kterou mu pošlou řídící prvky jako je směrovač. Pokud není dodána žádná adresa, je adresa vybrána náhodně z podsítě. Poté vyšle paket říkající „vybral jsem si tuto adresu“, a počká se zda nebude někdo proti. Pokud je daná adresa obsazena, vybere se další, a pokračuje se dokud nenarazí na volnou adresu. V sítích s mnoha stanicemi to může chvíli trvat, proto se úspěšná adresa zapíše do NVRAM a na příště je používána jako výchozí. V reálných situacích, kdy jsou stanice přidávány jednou za čas, to znamená pouze jeden až dva pokusy, než se adresa stane konstantní.", "section_level": 2}, {"title": "AppleTalk Data Stream Protocol.", "content": "Do souboru protokolů AppleTalk byl ADSP přidán poměrně pozdě, když bylo zřejmé že bude potřeba spolehlivý transportní protokol typu TCP. Významné změny proti TCP byly:", "section_level": 2}], "src_summary": "AppleTalk patří mezi síťové protokoly vyvinuté firmou Apple pro počítačové sítě, byl součástí původních počítačů Macintosh (1984), ale nyní se upřednostňuje protokol TCP/IP.", "tgt_summary": "AppleTalk is a discontinued proprietary suite of networking protocols developed by Apple Inc. for their Macintosh computers. AppleTalk includes a number of features that allow local area networks to be connected with no prior setup or the need for a centralized router or server of any sort. Connected AppleTalk-equipped systems automatically assign addresses, update the distributed namespace, and configure any required inter-networking routing.", "id": 2344552}
{"src_title": "Psychedelický trance", "tgt_title": "Psychedelic trance", "src_document": [{"title": "Historie psytrance v Česku.", "content": "Psychedelic trance se do České republiky dostal relativně později oproti zbytku světa, ale za uplynulé 2 roky se dočkal poměrně velké popularity. V polovině 90. let zde převládalo především techno a další styly jako house, acid techno, hard trance, New beat a jiné pocházející především z Velké Británie, Belgie, Holandska a Německa. Ani naší zemi neminul obrovský rozmach komerčních housových a tech-housových parties, které jsou evropským tanečním mainstreamem. Kvůli těmto vlivům bylo u nás slovo trance spojováno hlavně s přízviskem „euro“ a podobně.  Pouze v roce 1995 do Prahy zavítaly na pozvání tehdejší silné agentury Planet Alfa němečtí DJs ze Spirit Zone a Paradise Production jako F.R.E.E., Dominic Sangeet Bentner a M23, kteří zde zahráli na několika parties v klubu Sluníčko. Vzhledem k tehdejšímu stádiu vývoje české taneční scény však k žádnému formování české odnože goascény nedošlo – tenkrát se chodilo prakticky na všechno bez rozdílu stylu.  První ryze české psytrance parties u nás byly organizovány v roce 1999 diskžokeji Marthym, Rawem a jejich přáteli. Začali dělat undergroundové party především v oblasti Ostravy a Havířova a ve stejné době Fluorobotanics vytvořili svoje první plachty. Od té doby se Fluorobotanics stali nedílnou součástí skoro každé české psytrance party a v průběhu let se stali i mezinárodně uznávaní za svoje lyserdelické dekorace. Velký význam pro vývoj české scény měly undergroundové parties ve slovenských Piešťanech organizované skupinou lidí Cosmic Dance. Nebylo to daleko od českých hranic a tak někteří lidé od nás cestovali na jejich akce, kde pocítili tu neopakovatelnou atmosféru psytrance parties.  Za první české DJs se dají brát Sonic Distortion, kteří vznikli na počátku roku 1998, kdy začali v Praze pořádat malé parties a po celou svou existenci se snažili prosazovat tuto hudbu a kulturu ve své nejčistší formě. Publikum ale nebylo nijak velké, protože lidé se moc nezajímali o něco nového, pokud to nebylo podpořeno silnou propagací a o asociacích se slovem trance se už v tomto článku také mluvilo. V roce 2000 na „scénu“ vstoupilo sdružení Hedonix a uspořádalo dvě akce v nejlepším pražském klubu Roxy. Nebyly to čistě psytrancové parties, ale nabídli novým lidem možnost zjistit, oč vlastně běží. Hedonix v tomto směru pokračovali uspořádáním několika dalších parties s účastí převážně ruských DJs a projektů. Tyto akce byly podporovány standardně velkou promotion, která tak přilákala mnoho nových lidí, ale neuvrhla psytrance do mainstreamu.  Za zrození české psytrance scény můžeme brát open-air Shakti, který se konal v létě roku 2000. Na tomto místě se asi poprvé sešlo to zásadní jádro současné české scény, přičemž mnoho z těchto lidí nemělo ještě moc povědomí o tomto stylu hudby. Shakti uspořádal bez oficiálního povolení Perplex (HedoniX) s podporou Sonic Distortion na vltavském nábřeží pod Starým Městem přímo v centru Prahy. Byla to pevná víra ve věc, která se vyplatila. Více než 600 lidí tančilo až skoro do poledne druhého dne s publikem přihlížejícím tomuto představení z mostu přímo nad akcí.  V průběhu roku 2001 se scéna začala dále rozšiřovat. Hedonix (který se poté rozdělil na dva různé promotéry), Sonic Distortion a pár dalších nadšenců uspořádalo mnoho klubových i venkovních akcí, které ostatní neponechávali bez povšimnutí, a podporovali tak mladou, právě zrozenou, scénu. Součástí akcí se stal i živý psychedelic VJing, ve kterém se často objevují záběry z dřívějších parties. Do Čech také začali jezdit i hosté ze zahraničí, mezi jinými jmenujme například Parasense, Matta Boom!a, nebo Tromesu.  Důležitou roli v české scéně hrál a hraje internet, díky kterému se šíří zprávy o parties a vůbec celé této kultuře. Na hlavním místě stojí server www.psytrance.cz, který již několik let poskytuje solidní základ a zdroj informací pro všechny, kdo se o tuto scénu zajímají. Nesmíme také zapomenout na nové české projekty, které se objevily v průběhu podzimu roku 2001 a začaly tak pracovat na české produkci, která se již brzy bude moci plně srovnávat s produkcí zahraniční (alespoň podle prvních kousků, které se zatím od těchto lidí objevily).  Rok 2002 proběhl ve standardních českých měřítkách, což znamená spousta větších i menších parties, v klubech i venku s mírně rostoucím počtem nových psyfreaků, z nichž asi nejvíc vzpomíná na oslavu čarodějnic Witches Valley nebo dvoudenní festival Protivín 2.002. Ze zahraničních projektů se tu objevili a svou hudbu zahráli němečtí Rastaliens, francouzský Absolum, ruský Transdriver, dánský Jahbo, švédský Metronome, izraelští Tul & Zoe nebo americký Quadra a také sem přijelo zahrát i mnoho DJs. Tento rok se také nese ve znamení prvních a úspěšných vystoupení českých projektů Gappeq a Mutant Star a kromě nich se objevila i spousta nových mladých DJs, kteří přináší čerstvý vítr do scény, pořádají vlastní malé parties a rozšiřují tak českou psychedelickou základnu. DJs ze Sonic Distortion se vydali do světa a zahráli na parties ve Francii, Německu, Belgii, Holandsku, Maďarsku nebo Španělsku. Tento rok také hodně našich lidí odcestovalo na velké festivaly v jižní Evropě, zejména portugalský Boom Festival, kam se vydal i celý autobus, a nebo na řecký Samothraki Dance Festival. To mělo za následek chvilkový útlum dění v průběhu srpna, ale v září se vše zase vrátilo do starých kolejí. Uvidíme, kam nás tento rok dovedou.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Psychedelický trance má velmi rychlý a důrazný rytmus (obvykle mezi 140 a 150BPM), je tedy rychlejší než ostatní formy trance či techno hudby. Psytrance využívá výrazné basové beaty, které doprovázejí celou skladbu, prvky z jiných odvětví hudby, například funk, techno, acid house, New beat, Eurodance bubnů ze stylu trance a jiných syntetických nástrojů. Vedení, rytmus a beaty se obvykle mění každých 32 beatů. Psychedelické trance skladby trvají obvykle 6–10 minut. Psytrance také využívá frekvenčních modulací mezního kmitočtu na syntetizéru.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené styly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psybreak.", "content": "Psybreak nebo psychedelický breakbeat je forma psychedelického trance vzniklá v pozdních 90. letech splynutím breakbeatové basové linky a jinak těžce ovlivnitelné psytrance stopy.", "section_level": 2}, {"title": "Full on.", "content": "Full on je forma psychedelického trance původem z Palestiny a Izraele, kde vznikla v průběhu 90. let. Výraz „full on“ je převzat z názvu první ze série kompilací, a prvního alba vydaného Hom-mega productions v roce 1998. Jiné zdroje uvádějí, že název vznikl z názvu festivalu Fullmoon, zatímco ostatní argumentují tím, že je název pouze frází, často používanou zejména v takto energické hudbě („That tune is really full-on!“). To pouze odkazuje na občasnou drogovou účast, která je spatřena na festivalech („full-on drugs“). Nejrozpoznatelnějším prvkem Full on psytrance stylu je takzvaná „rolling“ basová linka. Umělci reprezentující tento styl jsou například: Sesto Sento, Gataka, 1200 Micrograms, Bizzare Contact, Skazi, Astrix, 40% And more...", "section_level": 2}, {"title": "Dark Psy.", "content": "Dark neboli „temný“ psytrance (killer psytrance, dark psy, Forest trance, horror trance, horror psy) je temnější, rychlejší a zvrácenější forma psychedelického trance stylu, s tempem v rozsahu 145 až 180BPM. Původem tento styl vznikl v Rusku a Německu a nedávno expandoval i do jiných zemí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psychedelický trance, často také zkracováno jako psytrance, je forma elektronické hudby, která se vyvinula z Goa trance na začátku 90. let, kdy stala mainstreamem. V některých kruzích a on-line komunitách je \"Psychedelic\" uváděn jako preferovaný název žánru, protože zahrnuje množství dalších žánrů – včetně Goa, melodického, temného, progresivního a suomi psytrance. Mezi slavnější psytrance festivaly v České republice patří Bio, Čarodějnice od HedoniXu nebo Mystický les.", "tgt_summary": "Psychedelic trance, psytrance or psy is a subgenre of trance music characterized by arrangements of rhythms and layered melodies created by high tempo riffs.", "id": 46332}
{"src_title": "Jeep Willys MB", "tgt_title": "Willys MB", "src_document": [{"title": "Vývoj a užití.", "content": "V třicátých letech prováděly různé země světa vývoj terénního automobilu, který by se stal všestranným vozidlem pro vojenské účely. V USA byl roku 1938 dokončen stroj tohoto typu, který vyrobila firma American Bantam, ale který se nedočkal ohlasu. Po vypuknutí války v Evropě roku 1939 se postoj amerických úřadů změnil a v červenci roku 1940 byla vyhlášena soutěž o armádní zakázku. Technické specifikace však byly velmi přísné, takže se do soutěže přihlásily pouze tři firmy: American Bantam, Willys-Overland a Ford Motors. Společnost American Bantam se svým vozem Bantam BRC-40 splnila sice zakázku nejdříve, ovšem nesplňovala hmotnostní limit. Přesto jí byla přidělena státní zakázka na sedmdesát kusů. Vývoj dále pokračoval i v obou neúspěšných firmách, které se začaly předhánět v technických parametrech. Vzhledem k tomu, že Pentagon dospěl k názoru, že by stejně jedna továrna nestačila z kapacitních důvodů dodat potřebný počet automobilů, zadal každé ze tří společností zakázku na 1500 kusů. Postupem času se však ukázalo, že je třeba, aby vozy byly standardizovány a tudíž aby je vyráběl pouze jeden výrobce. Proto byla v polovině roku 1941 vyhlášena nová soutěž, při které došlo díky podobné kvalitě vozů nakonec k tomu, že rozhodujícím kritériem se stala cena. Vyhrála ji nakonec společnost Willys-Overland, která nabídla svůj Jeep Willys MB za 739 dolarů. Ihned byla zadána armádní zakázka na 16 tisíc kusů vozidel. Ale ani konkurenční společnosti nepřišly zkrátka, protože se jim podařilo získat zakázky od Sovětského svazu a Velké Británie, kam bylo dodáno 2 675 vozů Bantam 40 BRC, 3 650 vozů Ford GP a 1 500 vozidel Jeep Willys. Na podzim roku 1941 se ukázalo, že firma Willys-Overland nebude stačit sama dodat potřebný počet kusů, který navíc narůstal o další zakázky Američanů i jejich spojenců, a tak byla zadána výroba Willysů konkurenční firmě Ford Motors, která je vyráběla pod označením Ford GPW (General Purpose Willys). Džípy byly v průběhu války neustále modernizovány a staly se velmi oblíbenými mezi americkými i spojeneckými vojáky. Po druhé světové válce se začaly Jeepy Willys prodávat i pro civilní účely. Automobil se stal základem pro nové typy džípů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeep Willys MB byl americký lehký užitkový vůz, který vznikl v době druhé světové války. Jeho název jeep (česky: džíp) se stal synonymem pro terénní automobil na celém světě. Tento legendární vůz byl snad nejznámějším vozidlem druhé světové války.", "tgt_summary": "The Willys MB and the Ford GPW, both formally called the U.S. Army Truck, -ton, 4×4, Command Reconnaissance, commonly known as Jeep or jeep, and sometimes referred to as G503, were highly successful off-road capable, light, military utility vehicles, built in large numbers to a standardized design, from 1941 to 1945, for the Allied forces in World War II.", "id": 2171374}
{"src_title": "Nazí plži", "tgt_title": "Slug", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nazí plži a kromě druhotné ztráty ulity se příliš neliší od obecného schématu stavby těla těchto živočichů. Mají červovité tělo, které je rozlišeno na hlavu, nohu a útrobní vak na přední straně hřbetu, který je krytý štítkem, někdy i se zbytky schránky. Dýchají plicními vaky, které jsou tvořené prokrvenou stěnou plášťové dutiny, ta se otevírá na povrch těla dýchacím otvorem zvaným pneumostom, jehož umístění se liší u jednotlivých skupin nahých plžů a může tak být vhodným rozlišovacím znakem. Všichni suchozemští nazí plži patří mezi stopkooké plže, mají tedy dva páry tykadel, z nichž první kratší pár slouží jako hmatové ústrojí a druhý nese oči. Největším suchozemským nahým plžem na světě je slimák popelavý (\"Limax cinereoniger\") dorůstající výjimečně až 30 cm.  Redukce ulity probíhala různě a v různé intenzitě a tak lze u plžů najít celou škálu zmenšování ulit. Např. u čeledi plzákovití je ulita redukovaná jen na vápencová zrna, u čeledi slimákovití je zachovalá vnitřní vápencová destička (viz obrázek v taxoboxu).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "V důsledku ztráty ulity jejich těla snadněji vysychají a nazí plži proto potřebují ke svému vývoji a životu vlhké prostředí. Jsou aktivní v noci, kdy se živí částmi rostlin, jinak se schovávají v půdě a na stinných a vlhkých místech. Jsou to hermafroditi, slizovitá vajíčka kladou do půdy. Množí se v průběhu celého vegetačního období a mohou mít dvě i více generací do roka.  Nazí plži mají množství přirozených nepřátel, jsou potravou řady ptáků, krtků, ježků, ještěrů, hlavně slepýše křehkého, ropuch i skokanů či střevlíků. Jejich vajíčka požírá např. dravý plž skelnatka drnová (\"Oxychilus cellarius\"). Jako další prostředky biologického boje lze použít hlístice \"Phasmarhabditis hermaphrodita\" nebo larvy vláhomilky vroubené (\"Tetanocera elata\"). Nesnáší aromatické siličnaté rostliny, jako je hořčice, kerblík, lichořeřišnice, řeřicha zahradní a hluchavkovité (šalvěj, tymián, levandule, yzop aj.)", "section_level": 1}, {"title": "Nazí plži jako škůdci.", "content": "\"Hlavní článek: škodliví plži\"  Nazí plži jsou všežravci nebo býložravci, živí se listy rostlin, plodnicemi hub a rozkládajícím se rostlinným materiálem. Zvláště za teplého, vlhkého a deštivého počasí, většinou pak na jaře a na podzim, se mohou přemnožit a pak páchají škody na polích i na zahradách.  Způsobují škody v porostech ozimé řepky, ozimých obilnin, cukrové řepy i máku. V zahradách pak škodí na zeleninových záhonech, zvláště na košťálové zelenině nebo salátu. Dostávají se i do skleníků a okusují také okrasné rostliny.  Nejčastějším škůdcem je drobný slimáček síťkovaný (\"Deroceras reticulatum\") a slimáček polní (\"Deroceras agreste\"), na polích se někdy vyskytuje i slimáček hladký (\"Deroceras leave\"). Z rodu plzák (\"Arion\") se na polích, zahradách i ve sklenících objevuje plzák hnědý (\"Arion subfuscus\"), plzák obecný (\"Arion distinctus\"), plzák lesní (Arion rufus), plzák žlutopruhý (\"Arion fasciatus\") plzák žíhaný (\"Arion circumscriptus\") a nebezpečný plzák španělský (\"Arion lusitanicus\"), který byl do Česka a prakticky celé Evropy zavlečený z Pyrenejského poloostrova, nemá zde příliš přirozených nepřátel a v příhodných podmínkách se kalamitně množí. Na skladovaném ovoci, zelenině nebo bramborách škodí slimák největší (\"Limax maximus\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Nazí plži je obecné označení pro plže, jejichž ulita buď zcela zmizela, nebo je zakrnělá, malá a umístěná uvnitř těla. Ztráta ulity je odvozeným znakem, který je společný všem nahým plžům, nicméně v průběhu evoluce plžů se objevuje vícekrát nezávisle na sobě a nazí plži jsou proto polyfyletickou skupinou.", "tgt_summary": "Slug, or land slug, is a common name for any apparently shell-less terrestrial gastropod mollusc. The word \"slug\" is also often used as part of the common name of any gastropod mollusc that has no shell, a very reduced shell, or only a small internal shell, particularly sea slugs and semislugs (this is in contrast to the common name \"snail\", which applies to gastropods that have a coiled shell large enough that the animal can fully retract its soft parts into the shell).", "id": 583674}
{"src_title": "Jiří Zlatuška", "tgt_title": "Jiří Zlatuška", "src_document": [{"title": "Profesní kariéra.", "content": "Jiří Zlatuška absolvoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v roce 1981 v oboru matematická informatika a teoretická kybernetika. V roce 1994 založil Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě jako samostatné pracoviště vyčleněné z přírodovědecké fakulty, v jejímž čele stál až do roku 1998.  V roce 1998 byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity a funkci vykonával dvě funkční období, v letech 1998–2004, zasadil se zejména za zavedení a prosazení celouniverzitního informačního systému.  Po skončení mandátu rektora v roce 2004 se vrátil do funkce děkana fakulty informatiky až do roku 2011. Po jednom období působení Michala Kozubka v letech 2011–2015 byl akademickým senátem znovu zvolen děkanem, funkce se ujal 1. září 2015. Svůj souběh funkcí poslance a děkana fakulty odůvodnil jako schůdný, stejně jako v případě někdejší děkanky Fakulty podnikatelské VUT a současně poslankyně Anny Putnové. Dne 8. dubna 2019 na funkci děkana rezignoval. Nicméně už v červnu 2019 byl do funkce opět zvolen, ujal se jí dne 1. září 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V 90. letech 20. století se Jiří Zlatuška zabýval jako uživatel a vývojář typografickým systémem TeX a vedl magisterskou a později i dizertační práci studenta Hàn Thế Thànha, který pod jeho vedením vytvořil software pdfTeX umožňující export dokumentů z TeXu přímo do formátu PDF.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1996 kandidoval neúspěšně ve sněmovních volbách za SD-LSNS. Do Senátu Parlamentu ČR byl zvolen roku 2002 jako nezávislý za stranu LiRA, ve volbách v roce 2008 svůj mandát neúspěšně obhajoval se ziskem 19 procent.  V roce 2006 byl zvolen do zastupitelstva města Brna, kde byl za uskupení Brno 2006 – Tým Jiřího Zlatušky také členem Rady města Brna. Od roku 2013 se angažuje v hnutí ANO 2011, za které byl ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 zvolen ze třetího místa pražské kandidátky.  V prosinci 2013 se stal předsedou sněmovního \"Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu\" (sněmovní školský výbor). V únoru roku 2015 byl ve funkci předsedu výboru potvrzen poté, co pro údajnou chybu v komunikaci s poslanci a ministrem školství Marcelem Chládkem byl na neohlášeném programu odvolán. Funkci chtěla převzít stranická kolegyně z ANO Ivana Dobešová.  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 již nekandidoval a následně vystoupil z hnutí ANO.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jiří Zlatuška je podruhé ženatý a má tři děti. Jeho dcerou z prvního manželství je Kamila Zlatušková, producentka České televize.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Zlatuška (* 15. září 1957 Brno) je český informatik, univerzitní profesor a politik. V říjnových parlamentních volbách 2013 byl zvolen do Poslanecké sněmovny na pražské kandidátce ANO 2011. Od září 2019 je děkanem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, kterou zakládal a řídil již v letech 1994 až 1998, 2004 až 2011 a 2015 až duben 2019.", "tgt_summary": "Jiří Zlatuška (born 15 September 1957 in Brno) is a Czech informaticist, university professor and politician. He was elected in the parliamentary election in 2013 to the Chamber of Deputies on the ANO 2011 platform. From 2015 to 2019 he was Dean of the Faculty of Informatics of the Masaryk University.", "id": 2076259}
{"src_title": "Bohdan Chmelnický", "tgt_title": "Bohdan Khmelnytsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bohdan Chmelnický byl příslušníkem polsko-ukrajinské šlechty. V mládí vystudoval jezuitské gymnázium, ale nekonvertoval k římskokatolické církvi. Po skončení studií v roce 1617 nastoupil vojenskou dráhu ve službách polského krále Vladislava IV. Sloužil jako hraničář v Moldávii a v ukrajinských stepích, vyznamenal se v bojích s Tatary. Účastnil se i poselstev ke krymskému chánu a osmanskému sultánovi. Mezi lety 1620 a 1622 byl vězněn v Istanbulu jako zajatec. Po návratu na Ukrajinu sloužil jako podkoní u hejtmana Mykolaje Potockého. Před rokem 1630 se oženil s Hannou Somkivnou, s níž měl dva syny, Jurije a Timofeje, a tři dcery. Podle některých zpráv roku 1645 navštívil Francii. Zlom nastal roku 1646, kdy zemřel velký zastánce kozáků, korunní hejtman Stanislaw Koniecpolski, a jeho syn Aleksandr začal spolu s dalšími polskými šlechtici na Ukrajině porušovat výsady Záporožských kozáků.  Chmelnický se dostal do majetkového sporu s čyhyrynským starostou Danielem Czapliňským, chráněncem Koniecpolského. Czapliňski se pokusil zabrat Chmelnického panství Subotiv, došlo ke sporu, Chmelnický si stěžoval u krále Vladislava a získal od něj písemné potvrzení vlastnictví Subotiva i kozáckých výsad. Czapliňski však Chmelnického zajal a plánoval jeho zavraždění, avšak Chmelnickému se podařilo uprchnout na Záporožskou Síč. Tam byl krátce nato, počátkem roku 1648, zvolen nejvyšším hejtmanem. V této funkci se stal vůdcem kozáckého odporu vůči polsko-litevské nadvládě na Ukrajině, začal razit vlastní mince a prosazoval protipolskou diplomacii.  Když byla proti kozákům vyslána polská korunní vojska, Chmelnický je s pomocí tatarského prince Tuhaj Beje opakovaně porazil v bitvách u Žlutých vod a u Korsuně. Mezitím zemřel polský král Vladislav IV. a politická situace v Polsku se stala nepřehlednou. Vláda se snažila situaci řešit mírově pod vedením pravoslavného magnáta Adama Kisiela, avšak bez úspěchu. Postup kozáckého vojska byl provázen masakry Poláků a zejména Židů, které Chmelnický nenáviděl a pokládal za zrádce. Zajatci byli upalováni nebo naráženi na kůly. Během bezprecedentních pogromů přišly o život desetitisíce osob.  Masakry zajatců prováděli Chmelnického podřízení, jedním z nejkrutějších byl plukovník Maxim Kryvonos. Mezi oběťmi masakrů byli i významní polští šlechtici, např. Marek Sobieski, bratr pozdějšího krále Jana III. Sobieského.  Když se do čela polských vojsk postavil kníže Jeremiáš Wisniowiecki, postup kozáků byl zastaven roku 1649 v bitvách u Zbaraže a u Zborova. Wiśniowiecki proti kozákům postupoval systematicky a tvrdě potíral jakékoli známky odporu mezi vesničany. Nakonec kozáky rozdrtil roku 1651 v bitvě u Berestečka a následně u Bílé Cerekve. Při potlačování povstání se rovněž polské vojsko dopouštělo násilí a zajatí kozáci bývali často mučeni a bez soudu popravováni. Chmelnický byl vytlačen z Ukrajiny a nucen hledat ochranu nejprve na Krymu u chána Islama Gireje a posléze u ruského cara Alexeje Michajloviče. Roku 1654 inicioval uzavření Perejaslavské dohody, jíž byla Ukrajina rozdělena mezi moskevský stát a Polsko-litevskou unii, přičemž kozáci ztratili samostatnost. Hranicí se stala přibližně řeka Dněpr, která tak rozdělila Ukrajinu na tzv. „Levobřežní“ a „Pravobřežní“. Chmelnický nebyl s tímto výsledkem spokojený a pokusil se roku 1655 využít švédské expanze do Polska k novému tažení. Hodlal se spojit s transylvánským knížetem Jiřím Rákocsim, ale roku 1657 zemřel na mozkovou mrtvici, která ho údajně zasáhla, když se doslechl o vzpouře Ždanovičových kozáků. Byl pohřben v Subotivě, ale po dobytí města polskými vojsky roku 1664 byl jeho hrob zničen.", "section_level": 1}, {"title": "Název města Chmelnic.", "content": "V letech 1943-2019 byl městu Perejaslav na počest Chmelnického a připojení většiny Ukrajiny k Rusku přidán přídomek \"Chmelnyckyj\", roku 1954 pak bylo oblastní město Proskuriv přejmenováno na Chmelnyckyj.", "section_level": 1}, {"title": "Historický význam.", "content": "Chmelnického roli v osudech celé východní Evropy nelze žádným způsobem přecenit. Právě na tomto území způsobil značnou změnu v rovnováze sil a určil další dějinné směřování celé Ukrajiny. Chmelnický byl už svými současníky vnímán velmi odlišně, což je postoj, který mezi historiky přetrvává i dodnes. Chmelnický tak patří mezi nejkontroverznější osobnosti Evropy v raném novověku.", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajinský pohled.", "content": "Z ukrajinského pohledu Chmelnický představuje národního hrdinu, někteří jej vnímají dokonce jako otce ukrajinské vlasti. Město a oblast v Ukrajině mají jméno po Chmelnickém, jeho obličej je vytištěn na ukrajinské bankovce s hodnotou 5 ukrajinských hřiven a jemu zasvěcený monument představuje jeden z hlavních bodů ukrajinského hlavního města Kyjev. V Ukrajině se také udílí tzv. Řád Bohdana Chmelnického, který patří mezi nejvyšší ukrajinská státní vyznamenání.  I přes toto veskrze positivní vnímání Chmelnického odkazu se v Ukrajině najdou jeho odpůrci a kritici. Nejčastěji kritizovaným krokem Chmelnického bylo jeho uzavření spojenectví s Ruskem, které bylo některými Ukrajinci vnímáno jako pohroma pro budoucnost země. Tento pohled na věc byl především zastupován prominentním ukrajinským básníkem Tarasem Ševčenkem, který patřil mezi nejhlasitější kritiky Chmelnického osoby. Chmelnického reputace byla na ukrajinském území dále poškozena jeho spojenectvím s krymskými Tatary, které Tatarům umožnilo zotročit značný počet ukrajinských venkovanů. I přes tato fakta je Chmelnický v Ukrajině častěji vnímán positivně než negativně a i jeho kritici uznávají, že uzavření spojenectví s Ruskem bylo nutností a logickým pokusem o přežití v těžkých časech.", "section_level": 2}, {"title": "Polský pohled.", "content": "Naproti tomu je Poláky Chmelnický vnímán spíše negativně. Jeho rebelie z roku 1648 představovala konec zlatého věku Rzeczypospolité a začátek jejího úpadku. I když rebelii tento útvar přežil, stejně jako období potopy (na polském území se jednalo převážně o vpády švédského krále), za sto let už neexistoval a jeho zbytky byly rozděleny mezi Rusko, Prusko a Rakousko během Dělení Polska. Našli se mnozí, kteří Chmelnického přímo vinili za úpadek Rzeczypospolité, ale v opozici proti tomuto názoru stál názor mnohem komplexnější, totiž že chyby Rzeczypospolité vedly k povstání, které Chmelnický vedl. Někteří polští historici (např. Ludwik Kubala) Chmelnického srovnávají s osobou Olivera Cromwella. Kozáckou vzpouru z pohledu Poláků ztvárnil Henryk Sienkiewicz v díle Ohněm a mečem (část trilogie), kde líčí Chmelnického ve vyloženě temných barvách.", "section_level": 2}, {"title": "Ruský pohled.", "content": "Rusové při hodnocení Chmelnického historické stopy zase podtrhují to, že Chmelnický se spojil s moskevským carem Alexejem Michajlovičem za účelem znovu sjednotit Ukrajinu a Rusko. Tento pohled se shodoval s ruskou teorií, která tvrdila, že Moskvě dědičně náleží celá oblast Kyjevské Rusi.  V tomto světle byl Chmelnický vnímán jako ruský národní hrdina. Jeho role byla příkladem pro všechny Ukrajince, kteří měli mířit k silnějším vazbám na Rusko. Tento pohled byl vyjádřen monumentem, který byl objednán ruským nacionalistou Michajlem Juzefovičem a zbudován v centru Kyjeva v roce 1888.  Pozdější sovětské dějepisectví se tohoto pohledu drží a současně do příběhu přidává element třídního boje. Chmelnický je tudíž chválen nejen za spojení Ukrajiny a Ruska, ale také za vedení třídního boje utlačovaných ukrajinských venkovanů proti polským vykořisťovatelům.", "section_level": 2}, {"title": "Židovský pohled.", "content": "Náhled Židů na Chmelnického historickou roli je velice negativní, jelikož jedním z jeho hlavních cílů bylo vymýtit veškeré židovské obyvatelstvo na území Ukrajiny. Mezi lety 1648–1656 padl Chmelnického rebelům za oběť ohromný počet Židů. Příběhy o obětech masakru, které byly pohřbeny zaživa, obaleny slámou a zapáleny, rozsekány na kusy anebo donuceny se zabíjet navzájem, se rozšířily napříč celou Evropou a ještě dál. O této době píše slavný kanadský historik Orest Subtelny toto:", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas v umění.", "content": "Bohdan Chmelnický je titulním hrdinou opery \"Bohdan Chmelnický\" ukrajinského skladatele K. F. Daňkevyče z roku 1951.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohdan Zenobius Mychajlovyč Chmelnický ( \"Bohdan Chmelnyckyj\",, \"Zinovij Bogdan Michajlovič Chmelnickij\"; asi 1595 – 6. srpna 1657) byl kozácký hejtman, zakladatel prvního státu kozáků.", "tgt_summary": "Zynoviy Bohdan Khmelnytsky (Ruthenian: Ѕѣнові Богдан Хмелнiцкiи; modern ; 6 August 1657) was a Ukrainian Hetman of the Zaporozhian Host, then in the Polish Crown of the Polish–Lithuanian Commonwealth (now part of Ukraine). He led an uprising against the Commonwealth and its magnates (1648–1654) that resulted in the creation of a state led by the Cossacks. In 1654, he concluded the Treaty of Pereyaslav with the Russian Tsardom and thus allied the Cossack Hetmanate with Russia. In", "id": 900322}
{"src_title": "Melantrich", "tgt_title": "Melantrich", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Roku 1897 vzniklo po odštěpení České strany národně sociální od Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické \"Tiskařské družstvo Národně sociální strany\". Toto družstvo založilo 9. července 1898 podnik s názvem \"Tiskárna národně sociálního dělnictva\". Téhož roku byla zakoupena tiskárna ve Školské ulici v Praze na Novém Městě.  Roku 1907 zde začal vycházet deník \"České slovo\". Roku 1910 byl na Václavském náměstí zakoupen dům č. p. 793, na jehož místě byla do roku 1913 postavena nová rozsáhlá budova podle návrhu Bedřicha Bendelmayera. Tiskárna, která zde sídlila, se stala základem úspěchu Melantricha. Dne 17. října roku 1910 došlo také k přejmenování na \"Melantrich, grafický a umělecký ústav národně sociální strany\". Název \"Melantrich\" byl zvolen podle jména významného českého renesančního nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina. Podnik přijal i Melantrichovo heslo: \"„Nepodlehne ohni ani meči“\".  První světová válka utlumila fungování podniku. Od roku 1915 bylo též zakázáno vydávání \"Českého slova\".", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "V roce 1919 podnik získal nakladatelskou koncesi. Koupil tiskárnu ve Spálené ulici v Praze a také tehdy nejmodernější tiskařskou techniku ze Švýcarska. \"České slovo\" opět vycházelo a to v nákladu 110 000 výtisků denně (30 000 ranní a 80 000 večerní vydání + 40 000 výtisků nedělního vydání).  Roku 1920 začal vycházet \"Pražský ilustrovaný zpravodaj\", který bývá označován za první bulvární časopis v Čechách, neboť s obrazem, zpravidla rozměrnou a kvalitně vytištěnou fotografií pracoval jako s hlavní náplní časopisu. Textové sdělení zpravidla hrálo často pouze roli vysvětlujícího popisku. Ještě rozšířenější byla od roku 1925 vycházející \"Hvězda československých paní a dívek\" dosahující nákladu 400 000 výtisků.  Roku 1924 se podnik stal akciovou společností. Roku 1926 Melantrich koupil smíchovskou tiskárnu firmy Koppe a Bellmann (Drtinova 557/10), 1928 získal filiálku v Ostravě, 1934 v Brně a nakonec i v Žilině. Ve třicátých letech se Melantrich podílel i na natáčení filmů a věnoval se reklamní grafice. Průběžně docházelo i k modernizaci tiskařského zařízení, takže tiskárna Melantrichu na Václavském náměstí mohla roku 1929 vytisknout 755 000 výtisků \"Českého slova\" denně. Začínají vycházet i specializované časopisy pro ženy (\"Eva, Vkus\"), sportovce (\"STAR\"), či dokonce trampy (\"Ahoj na neděli\"). Jedním z nich byl i od roku 1935 vycházející \"Malý\", později \"Mladý hlasatel\" Jaroslava Foglara. Náklad záhy dosáhl 200 000 výtisků.  Roku 1936 vzniká hudební nakladatelství MelPa (Melantrich & Pazdírek), v r. 1938 Orchestrální oddělení Melantricha a také cestovní kancelář Prago Via. Téhož roku Melantrich přebírá krachující Republikánskou lidovou pojišťovnu a sanuje její dluh ve výši 12 milionů korun. (Celá záchrana pojišťovny nakonec vyšla na 20 milionů Kč). Roku 1938 měl Melantrich obrat 138 298 705 Kč, 2000 zaměstnanců a patřil k největším a nejmodernějším polygrafickým podnikům v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Jaroslav Šalda.", "content": "Významnou postavou knihtiskárny byl Jaroslav Šalda. Už roku 1905 se stal účetním tiskařského družstva a roku 1925 byl na mnoho let jmenován ústředním ředitel Melantricha. Šalda měl významný podíl na výrazném růstu a rozvoji nakladatelství, které se stalo nejvýznamnějším nakladatelským, grafickým a tiskařským podnikem v prvorepublikovém Československu. Šaldovým cílem a posléze zásluhou bylo také to, že Melantrich začal vedle novin a časopisů vydávat též knihy. Podařilo se mu dokonce uhájit existenci Melantrichu v dobách nacistické i komunistické totality, přestože on sám musel po roce 1948 podnik opustit.", "section_level": 3}, {"title": "Bedřich Fučík.", "content": "Důležitým mužem Melantrichu byl i Bedřich Fučík, který byl od roku 1928 ředitelem nakladatelství. Tento mladý (narozen 1900) literární kritik vytvořil rozsáhlý reprezentativní a přitom i komerčně velmi úspěšný ediční plán, který pak nakladatelství v následujících letech uskutečňovalo. Hned první kniha, kterou připravil k vydání, Remarquovo \"Na západní frontě klid\", sklidila ohromný úspěch. Téměř okamžitě se jí prodalo přes 100 000 výtisků.", "section_level": 3}, {"title": "Nacismus.", "content": "Přestože se Šaldovi podařilo podnik uhájit před nacisty, byl v roce 1941 zatčen a v nakladatelství získali významný vliv někteří kolaboranti. Přesto Melantrich všemožně podporoval jak jednotlivce postižené nacistickou perzekucí, tak ilegální odboj. V tiskárně Melantrichu byly například tištěny ilegálně vycházející odbojové noviny \"Rudé právo\" a \"V boj\".  Produkce vydavatelství i nakladatelství postupně klesala. V letech 1939–1941 bylo vydáno 111, 152 a 126 knih ročně. V roce 1942 vyšlo pouze 39 knih. V posledních letech války to bylo kolem 50 knih ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Paradoxně až po válce byl Šalda oficiálně zbaven vedoucího postavení. Dne 7. června 1945 převzali akcie Melantrichu čelní představitelé předsednictva \"Národně socialistické strany\", kteří do té doby v podstatě nezávislý, samostatně fungující akciový podnik hodlali přeměnit opět ve stranická vydavatelství. Šalda byl nucen odejít do důchodu, neboť tuto koncepci stranického vydavatelství nesdílel.  Novým ředitelem se stal Julius Firt, který se snažil o opětovné oživení vydavatelské činnosti. Začaly například vycházet týdeníky \"Svobodný zítřek\" a \"Sobota\", čtrnáctideník \"Světový pramen\" atp. \"České slovo\" bylo přejmenováno na \"Svobodné slovo\". S novou silou pokračovalo i vydávání knih.", "section_level": 2}, {"title": "Období socialismu.", "content": "Po roce 1948 komunisté veškerý nemovitý majetek Melantrichu zabavili a zestátnili. Od roku 1950 Melantrich fungoval jako ústřední nakladatelství komunisty ovládané Československé strany socialistické vydávající stranické brožurky a podobné tiskoviny. Například roku 1954 nakladatelství vydalo pouze 11 titulů. Postupná likvidace významu Melantricha byla reflektována také jeho přejmenováním. Od počátku roku 1957 bylo nakladatelství přejmenováno na \"Svobodné slovo–Melantrich\", po roce 1959 už se jmenovalo pouze \"Svobodné slovo\".  Koncem 50. let 20. století byl ředitelem vydavatelského podniku Melantrich Václav Hulínský. KSČ tehdy spustila proti socialistické straně novou kampaň. Na konferenci ČSS v té době vystoupil přední komunistický funkcionář Václav Kopecký a kritizoval její údajnou vstřícnost vůči elementům bývalé národně socialistické strany. Zároveň vyjádřil kritiku nad chodem podniku Melantrich. V lednu 1959 rozhodlo politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Československa odebrat socialistické straně Melantrich. V souvislosti s tím byl na jaře 1959 Hulínský odvolán z funkce ředitele, podnik přejmenován na Vydavatelství Svobodné slovo. Hulínský rezignoval rovněž na poslanecký mandát. Čistky proběhly i v tiskových orgánech strany.  V době politického tání se opět zvyšovala úroveň a množství vydávaných titulů. 4. dubna 1968 se nakladatelství také opět vrátilo k historickému názvu \"Melantrich\". Stoupající význam Melantricha však byl opět přerušen v období normalizace.  V listopadu roku 1989 posloužil právě balkón Melantricha jako tribuna řečníků na demonstracích sametové revoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Devadesátá léta.", "content": "V roce 1990 se Melantrich stal opět akciovou společností. Roku 1996 se jeho majoritním akcionářem stal Chemapol Group. Na konci devadesátých let 20. století byl Melantrich nejdéle fungujícím nakladatelstvím v Čechách. Přesto bylo patrné, že se podnik, podobně jako mnohá další velká nakladatelství, obtížně adaptuje na nové tržní podmínky. V roce 1999 Melantrich svou činnost ukončil. Dnes sídlí v historické budově Melantricha na Václavském náměstí obchodní dům Marks & Spencer, wellness centrum a apartmánový hotel.", "section_level": 2}, {"title": "Nakladatelský profil.", "content": "Od roku 1919 Melantrich vydával vedle novin i naučnou literaturu. V první polovině dvacátých let ještě spíše náhodně a nekoncepčně, později už jako pevná součást nakladatelského a vydavatelského profilu. Postupně se nakladatelství snaží získávat nejvýznamnější autory beletrie i naučné literatury, vydává řadu překladů světových děl, vydává sebrané spisy významných autorů, soudobou poesii, životopisné knihy i knihy historické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Melantrich bylo české nakladatelství a vydavatelství, působící od roku 1898, nejprve pod názvem Tiskařské družstvo Národně sociální strany. Název \"Melantrich\" neslo od roku 1910. V období první republiky se Melantrich stal nejvýznamnějším polygrafickým podnikem v Čechách. Byla zde vydávána jak řada novin a časopisů, tak i množství knižních publikací, včetně děl nejvýznamnějších autorů české i světové beletrie, naučná literatura, sebrané spisy významných osobností, soudobá poesie, životopisné knihy i knihy historické. Melantrich fungoval i v období nacistické okupace. Po komunistickém převratu nezanikl, ale jeho činnost byla výrazně okleštěna. Po roce 1989 se pouze obtížně adaptoval na podmínky tržního hospodářství a v roce 1999 zanikl.", "tgt_summary": "Melantrich ( - Publishing House Melantrich) was a large Czech language publishing house connected with the Czech National Social Party. Established in 1897, the publisher remained in existence until 1999.", "id": 307606}
{"src_title": "Familok", "tgt_title": "Familok", "src_document": [{"title": "Charakteristické vlastnosti familoků.", "content": "Budovy byly cihlové, vysoké zpravidla dvě až tři patra, bez kanalizace. Společný vodovod se nacházel na mezipatře (v nářečí \"ausgus\"). Typický byt se skládal z kuchyně a pokoje, občas spíže (\"komora\") a jeho velikost činila přibližně 35 m. Každodenní život probíhal v kuchyni. V bytě žilo 6 až 8 lidí.  Familoky měly také společné záchody (\"haziel\" [hažjel]) pro obyvatele jednoho vchodu, které byly na dvoře. Kromě toho byly na dvoře tzv. komůrky pro každý byt určené na zelí, brambory apod.  Familoky jsou rozmístěny podél několika příčných ulic a určeny byly především pro rodiny horníků a hutníků, kteří byli zaměstnáni v blízkých podnicích. Další charakteristickým rysem byly rámy oken a parapety natřené ostrou červenou barvou, později i jinými barvami.  Ačkoliv rozdíy mezi familoky a dalšími domy stavěnými pro dělníky v onom období nejsou příliš velké, přece jen se na začátku 20. století odlišovaly vyšším standardem díky vodovodu. Jejich přítomnost ve městech Horního Slezska také ovlivnila místní kulturu, kde místo familoku bylo zvlášť uznáváno a často popisováno v literatuře, zejména ve vzpomínkách obyvatel, což přispělo k utváření lokální společnosti. Popis familoku a života v něm je uveden v románě „Cholonek, czyli dobry Pan Bóg z gliny“ od Janosche (Horsta Eckerta), německy píšícího spisovatele, který se narodil v Zabrze (tehdy Hindenburg).  Slovo \"familok\" pochází ze slezského nářečí, vzniklo z \"familie\" (domy byly určeny pro rodiny) a koncovky \"-ok\", která má ve slezském nářečí stejnou funkcí jako česká koncovka \"-ák\".", "section_level": 1}, {"title": "Familoky dnes.", "content": "V současnosti jsou čtvrti s familoky, jako např. Nikiszowiec v Katovicích, Kaufhaus ve Slezské Rudě Biskupice v Zabrze, často místy dotčenými sociální patologií, čehož příčinou jsou zejména restrukturalizace hornictví a hromadná propouštění z dolů. Vzhledem k historickému významu jsou v některých městech Nikiszowiec, Kolonia Zgorzelec v Bytomi) renovovány.  Familoky se nachází také v České republice, např. v Bohumíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Familoky jsou typické domy na Horním Slezsku. Byly to domy určené pro rodiny pracovníků těžkého průmyslu, zejména horníků. Stavěly se na přelomu 19. a 20. století.", "tgt_summary": "Familok is a type of house for many families, designed for workers of the heavy industry, mainly coal miners, built at the end of the 19th century and beginning of the 20th century in the cities and towns of Poland.", "id": 1504205}
{"src_title": "Mauzoleum jugoslávských vojínů", "tgt_title": "Mausoleum of Yugoslav Soldiers in Olomouc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mauzoleum podle návrhu architekta Huberta Austa bylo postaveno nákladem Československo-jihoslovanské ligy, aby v něm byly uloženy ostatky 1187 jugoslávských vojáků, kteří zemřeli v olomouckých vojenských nemocnicích během první světové války. Později sem byly svezeny ostatky i z jiných částí republiky, nyní se zde nachází přibližně 1200 těl, informace o přesném počtu těl se rozcházejí. Památník byl slavnostně vysvěcen 11. července 1926. Další památníky byly postaveny také v Jindřichovicích, v Praze a v Trenčíně.  Od 3. května 1958 je mauzoleum evidováno jako nemovitá kulturní památka. Z důvodu jeho špatného stavu byl v minulosti (1990, 1998) několikrát zpracováván projekt jeho obnovy, donedávna bez výsledku z důvodu nejasností ohledně vlastníka – tím totiž byla Jugoslávie. V roce 2015 přešla tato památka na základě rozhodnutí soudu do vlastnictví města, které se jej snaží od té doby opravit. Rekonstrukce započala v roce 2016 a byla rozdělena do tří etap. Během první a druhé byl opraven vnější plášť a interiér (dokončeno 2020), ve třetí etapě má proběhnout rekonstrukce podzemních prostor kostnice včetně restaurování rakví a sanace ostatků vojínů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Jedná se o 11 metrů vysokou kapli s kopulí a představenými třemi řadami dórských sloupů na uměle navezeném pahorku. V něm se nachází kostnice o rozměrech 14 × 7 metrů s ostatky jugoslávských vojáků. Ostatky jsou uloženy v malých dřevěných rakvích a jsou přístupné (dnes zazděným) portálem s pískovcovým reliéfem truchlící ženy a se znaky Jugoslávie a Československa. Sochařskou výzdobu vytvořil Julius Pelikán.  Kaple je přístupná dvojramenným schodištěm, uvnitř se nacházejí značně poškozené, částečně zamalované fresky světců v byzantském stylu. Na průčelí stavby je reliéfní nápis v češtině a srbochorvatštině „VĚRNOST ZA VĚRNOST – LJUBAV ZA LJUBAV“ (srbochorvatský text znamená v překladu \"lásku za lásku\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauzoleum jugoslávských vojínů nebo také Jihoslovanské mauzoleum je stavba ve stylu monumentálního neoklasicismu z roku 1926 sloužící pro uložení ostatků jugoslávských vojáků. Mauzoleum se nachází v Bezručových sadech v historickém centru města Olomouce.", "tgt_summary": "The Mausoleum of Yugoslav Soldiers is a neoclassical chapel with an ossuary containing remains of Yugoslav soldiers killed in the First World War. It was built in 1926 in the Bezruč's Park in Olomouc, Czechoslovakia (now the Czech Republic) by the Czechoslovak-Yugoslav League. The designer of the chapel was architect Hubert Aust. The mausoleum was owned by Yugoslavia until its breakup. Today it is damaged but renovation has been prevented because of unclear property rights.", "id": 1144581}
{"src_title": "Mistel", "tgt_title": "Mistel", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Protože tehdejší Luftwaffe neměla k dispozici žádný prakticky použitelný těžký bombardér s možností útoku na vysoce zodolněné bodové cíle, byla za ně hledána náhrada nebo případná alternativa. V roce 1942 zadala RLM vývoj létající pumy ovládané stíhačkou pod krycím názvem \"Beethoven Gerät\".  Řídící letoun byl upevněn na hřbetě bombardéru/pumy pomocí konstrukce obráceného písmene V, které spojovaly letouny na křídlech. Další pomocný nosník byl mezi konci trupu u ocasních ploch, letouny tak byly mezi sebou uchyceny třemi body. Stíhač pro tyto účely byl dodatečně vybaven kotevními body a připevňoval se k nosnému letounu pomocí výbušných nýtů, které zajišťovaly jeho odpoutání během letu. Stíhač byl také vybaven spojeným řízením nosného letounu s možným přepnutím pro udržení přímého letu (pro zteč).  Prvotní varianty tohoto projektu kombinovaly kluzák DFS 230 s cvičným Kl 35 případně další varianty (DFS 230 a Bf 109E-4), kdy se především ověřoval samotný koncept řiditelnosti konstrukce dvou letadel. Po dokončení zkoušek obdržel svoje bojové jméno Mistel.  První varianty Mistelu byly tvořeny velmi rozšířeným bombardérem Ju 88 se stíhačem Bf 109 jehož označení bylo Mistel 1. Cvičná verze Mistel S1 (S - Schull - školní) se skládala z normálního Ju 88, který byl jen zbaven výzbroje a v kabině byl hodnotící důstojník, který hodnotil úspěšnost cvičného útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Určení a nasazení.", "content": "Mistel byl vzhledem ke své výbavě bojovou kumulativní hlavicí především určen pro útok na vysoce zodolněné cíle jako jsou opevněná stanoviště, nebo hladinová plavidla. Díky kumulativní hlavici o hmotnosti přes 1700 kg s možností měnit chování kumulativního paprsku byl schopen prorazit jakýkoli pancíř, či beton. Luftwaffe tento letoun nasazovala často i proti mostům, ale díky použité kumulativní hlavici nebyly výsledky útoku tak efektivní, jak asi velení předpokládalo. Kumulativní hlavice totiž proráží cílený objekt, ale neničí jej, a tak je u mostů poněkud neefektivní.  Mistel sám byl i přes plánovaný vývoj několika variant vyráběn pouze ve verzi Mistel 1 a Mistel 2, včetně školních verzí. Reálného nasazení se však dočkala pouze první varianta Mistel 1. Mistel 2 byl sice vyroben v několika kusech ale konec války neumožnil jeho nasazení, došlo pouze ke cvičným letům se školní verzí.  Mistely byly přiřazeny k jednotce Kampfgeschwader 200.", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "Vzhledem k celkem dobrému nápadu se konstruktéři snažili vymyslet další varianty Mistelu. Do konce války proto vzniklo pět verzí Mistelu včetně několika subvariant. Nejzajímavější je poslední verze Mistel 5, která naplňuje původní myšlenku létající bomby ovládané pomocí stíhače složené z Arado E.377a a He 162.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistel (: \"Jmelí\") byl tajným bombardovacím systémem německé Luftwaffe používaným během druhé světové války. Mistel měl umožnit německé Luftwaffe provádět útoky na velmi odolné cíle, jakými jsou například opevnění, nebo válečné lodě.", "tgt_summary": "Mistel (German for \"mistletoe\") was the larger, unmanned component of a composite aircraft configuration developed in Germany during the later stages of World War II. The composite comprised a small piloted control aircraft mounted above a large explosives-carrying drone, the Mistel, and as a whole was referred to as the Huckepack (\"Piggyback\"), also known as the Beethoven-Gerät (\"Beethoven Device\") and Vati und Sohn (\"Daddy and Son\").", "id": 452463}
{"src_title": "McDonnell Douglas", "tgt_title": "McDonnell Douglas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena z firem Jamese Smitha McDonnella a Donalda Willse Douglase. Oba muži byli původem Skoti. Douglas byl šéf inženýr v Glenn L. Martin Company. Když tuto společnost Douglas opustil, založil Davis-Douglas Company v roce 1920 v Los Angeles. V roce 1921 vykoupil svůj podíl ve firmě a přejmenoval ji na Douglas Aircraft Company.  McDonnell založil J.S. McDonnell & Associates v Milwaukee v roce 1928. Jeho plán byl produkovat osobní letadla, ale v roce 1929 jeho společnost zkrachovala. Šel tedy pracovat do Glenn L. Martin, odkud v roce 1938 odešel a zkusil založit opět svou vlastní firmu. Ta se jmenovala McDonnell Aircraft Corporation.  Druhá světová válka byla hlavním příjmem pro Douglase. Jeho společnost vyprodukovala mezi lety 1942 a 1945 skoro 30 000 letadel a jeho pracovní síla stoupla na 160 000.  Po válce Douglas pokračoval ve výrobě nových letadel například DC-6 (1946) a DC-7 (1953). Krátce na to přešel na proudový pohon. První proudové stroje byly pro armádu - F3D Skyknight (1948) a F4D Skyray (1951). Douglas také vyrobil komerční proudová letadla - DC-8 (1958). McDonnell také vyvíjel proudová letadla například úspěšný FH-1 Phantom. Stal se hlavním dodavatelem pro námořnictvo Spojených států pro které vyrobil F2H Banshee, F3H Demon, a F-101 Voodoo.  Obě společnosti začaly používat řízené střely. Douglas hlavně rakety vzduch-vzduch. McDonnell vyrobil mnoho střel, např. ADM-20 Quail. McDonnel i Douglas byli jedni z hlavních dodavatelů pro armádu, ale oba měli hospodářské problémy.  Později začaly obě firmy uvažovat o sloučení; došlo k němu nakonec 28. dubna 1967. Nově vzniklá společnost byla nazvána McDonnell Douglas Corporation.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučení s Boeingem.", "content": "McDonnell Douglas se sloučil s Boeingem v roce 1997 za 13 miliard dolarů a vznikla The Boeing Company.", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell Douglas byl americký výrobce letadel. Vyráběl řadu různých komerčních a vojenských letadel. Firma se v roce 1997 sloučila s Boeingem a vznikla The Boeing Company.", "tgt_summary": "McDonnell Douglas was a major American aerospace manufacturing corporation and defense contractor formed by the merger of McDonnell Aircraft and the Douglas Aircraft Company in 1967. Between then and its own merger with Boeing in 1997, it produced a number of well-known commercial and military aircraft such as the DC-10 airliner, the F-15 Eagle air superiority fighter, and F/A-18 Hornet multirole fighter.", "id": 1504168}
{"src_title": "Jaromír Štětina", "tgt_title": "Jaromír Štětina", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Podle vlastních slov pochází z buržoazně-komunistického prostředí. Jeho babička byla zakládající členkou Komunistické strany Československa, zatímco jeho dědeček z matčiny strany žil v Chicagu, kde vlastnil hospodu jménem Praha, kam chodil na pivo i chicagský starosta Antonín Čermák. Jeho otec pracoval na velvyslanectví v Číně.  Vyrůstal v pohraničí ve Višňové u Frýdlantu v severních Čechách, kam se jeho rodiče přistěhovali v roce 1945. Absolvoval jedenáctiletku, maturoval na gymnáziu v Praze 10 ve Voděradské ulici.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "V letech 1961–1967 vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Podle jedné vlastní verze v roce 1965 podal přihlášku do KSČ, ale protože nesplnil roční kandidátskou lhůtu, nebyl přijat. Na tu nastoupil v roce 1966 a po roce se stal členem Fakultní organizace KSČ na Vysoké škole ekonomické. Podle jiné své verze do strany vstoupil o rok později. Podle údajů ministerstva vnitra členem (ne kandidátem) KSČ byl od roku 1965. Stranickou legitimaci vrátil po sovětské okupaci. V letech 1970–1978 vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geologie. Od 70. let pořádal výpravy do Sovětského svazu na Sibiř a do Asie, kde mj. sjel i řeku Indus. Od 11. května 1977 byl veden v Evidenci zájmových osob Státní bezpečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Novinářská kariéra.", "content": "Na podzim roku 1968 nastoupil Jaromír Štětina jako elév v tehdejším deníku Mladá fronta. Začátkem roku 1969 nastoupil jako pomocný dělník v tehdejším národním podniku Geologický průzkum, pozdější Geoindustria v Holešovicích. V letech 1970–1999 uspořádal přibližně dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí; je zakladatelem českého raftingu; je autorem několika úspěšných cestopisů.  Jaromír Štětina dále v letech 1987 až 1989 pořádal série politických přednášek v tehdejším Československu; několikrát byl zadržen orgány StB. Koncem roku 1989 se v Praze stal spoluzakladatelem Syndikátu novinářů. V roce 1992 zakládá Nadaci Lidových novin, stává se jejím prvním ředitelem a v letech 1993–1994 dělal šéfredaktora Lidových novin.  V roce 1994 zakládá Jaromír Štětina soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, je spoluzakladatelem humanitární společnosti Člověk v tísni. V letech 1994–2004 je šéfredaktorem agentury Epicentrum; jako reportér se specializuje na válečné konflikty v Evropě, Asii i Africe.  Jaromír Štětina je autorem několika set různých statí, autorem či spoluautorem řady monografií, mnoha desítek dokumentárních filmů a množství rozhlasových a televizních pořadů. Za svou práci obdržel v roce 1997 Cenu Ferdinanda Peroutky.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Jaromír Štětina byl v letech 1965 až 1968 členem KSČ.  Ve volbách do Senátu PČR v roce 2004 kandidoval jako nestraník za Stranu zelených v obvodu č. 22 – Praha 10. Postoupil do druhého kola, v němž porazil v poměru hlasů 55,32 % : 44,67 % kandidáta ODS Jana Malypetra. Stal se tak prvním členem Senátu za Stranu zelených.  O šest let později se mu podařilo ve volbách do Senátu PČR v roce 2010 mandát senátora v obvodu č. 22 – Praha 10 obhájit, když kandidoval jako nestraník za TOP 09 a hnutí STAN. Ve druhém kole tentokrát porazil kandidáta ODS a starostu Prahy 10 Vladislava Lipovského v poměru hlasů 57,50 % : 42,49 %.  V březnu 2014 v reakci na anexi Krymu podepsal dopis adresovaný české vládě, jehož signatáři požadovali tvrdší postup vůči Rusku a zásah proti příslušníkům ruské menšiny v Čechách, kteří mají ruské občanství, konkrétně okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace nebo zmrazení kont ruských občanů v ČR.  Mandát senátora mu zanikl ke dni 30. června 2014, jelikož se od následujícího dne ujal funkce poslance Evropského parlamentu. Tyto dvě pozice jsou totiž neslučitelné.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika BIS a spolupráce s StB.", "content": "Štětina jako senátor kritizoval BIS a tvrdil, že se ho BIS snažila zastrašovat a pokoušela se ho fyzicky ohrozit. Podle Štětiny BIS zneužívala k jeho diskreditaci své spolupracovníky a agenty, za které označil aktivistu Tomáše Pecinu, bývalého pracovníka BIS Jana Schneidera a novináře Jana Rejžka. Rejžek v článku v Lidových novinách Štětinovi vytýkal spolupráci s komunistickou tajnou službou. Jan Schneider prohlásil, že Štětina „V roce 1977 udal své spolupracovníky a vystavil je riziku kriminálu. Je to prototyp práskače, který má tu drzost, že dnes bojuje proti bolševismu.“ Štětina přiznal, že 19. dubna 1977 podepsal závazek ke spolupráci s StB, tvrdí ale, že na spolupráci přistoupil pouze naoko. StB mu přidělila krycí jméno Plavec.", "section_level": 2}, {"title": "Mandát europoslance (2014–2019).", "content": "V roce 2009 neúspěšně kandidoval v čele hnutí Starostové a nezávislí do Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidoval z pozice nestraníka na 5. místě kandidátky TOP 09 a STAN. Získal 18 951 preferenčních hlasů, skončil na třetím místě kandidátky a vzhledem k zisku čtyř mandátů pro TOP 09 a STAN se dostal do Evropského parlamentu. Zde místopředsedal podvýboru pro obranu (SEDE), byl členem Výboru pro zahraniční věci (AFET) a náhradníkem ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE). Byl členem několika zahraničních delegací.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity v Evropském parlamentu.", "content": "V Evropském parlamentu se zabývá především děním v zemích bývalého Východního bloku a souvisejícími tématy, jako je terorismus, lidská práva a ruská propaganda.  Pravidelně jezdí na zahraniční mise do krizových oblastí, jako je například Sýrie, Donbas či Náhorní Karabach. Počínaje rokem 2014 se hojně zajímal o dění na Ukrajině (viz Euromajdan), kam také několikrát z vlastní iniciativy vycestoval.  V červenci 2015 pozval do Evropského parlamentu zakladatele a tehdejšího velitele ukrajinského dobrovolnického pluku (do ledna 2015 šlo o prapor) Azov, pravicového nacionalistu Andreje Jevhenovyče „Bílého vůdce“ Bileckého. Americká Sněmovna reprezentantů označila v roce 2014 Azovský tehdy ještě prapor za neonacistickou organizaci, ale podle Štětiny během války na východní Ukrajině právě Azov a další dobrovolnické skupiny jako Pravý sektor nejvíc přispěly k obraně Donbasu před proruskými separatisty. Jaromír Štětina upozorňuje na skutečnost, že je to ruská propaganda, která se snaží o označení všech obránců Ukrajiny v podobě dobrovolnických regimentů za nacisty. Vedení jednotek si je navíc tohoto problému vědomo a bojuje proti tomu.  V srpnu 2014 v rozhovoru pro Radiožurnál označil Rusko za \"říši zla\". Jaromír Štětina aktivně podpořil usnesení Evropského parlamentu, které označuje zapojení Ruska do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, anexi Krymu a porušování územní celistvosti Gruzie za úmyslné porušování demokratických zásad a základních hodnot a mezinárodního práva. Navrhl usnesení odsuzující teroristické činy a zločinné jednání separatistů a jiných paravojenských jednotek na východní Ukrajině a podporující sankce EU vůči Rusku. Jaromír Štětina též vystoupil proti založení reprezentační kanceláře povstalecké Doněcké lidové republiky v Česku a vyzval ministra zahraničních věcí ČR, aby podnikl proti této propagandistické iniciativě příslušné kroky. Jaromír Štětina je hlasitým zastáncem prohlubování spolupráce mezi EU a Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem a dlouhodobě bojuje za práva Krymských Tatarů a jejich návrat na rodný Krym. V Evropském parlamentu byl iniciátorem několika usnesení, která odsuzují vyhnání Krymských Tatarů na příkaz sovětského diktátora Josifa Stalina (vrátit na Krym se mohli až po roce 1989) a vyzývají k dodržování jejich základních lidských práv.  Byl rovněž spoluautorem usnesení, ve kterém Evropský parlament vyjadřuje hluboké znepokojení nad vraždami a systematickým zastrašováním a pronásledováním členů ruské opozice, novinářů a osob vyjadřujících se kriticky o ruských orgánech. Aktivně usiloval o přijetí usnesení upozorňující na nebezpečí ruské propagandy v EU.  Je spolupředkladatelem usnesení o svobodě slova a demokratizačním procesu v Bělorusku a v Kazachstánu.  Dne 12. dubna 2016 hlasoval pro rezoluci Evropského parlamentu, která podpořila návrh Evropské komise pod vedením Jeana-Clauda Junckera na zavedení trvalých povinných kvót pro přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU v reakci na evropskou migrační krizi. Následně nicméně podpořil zřízení Evropské pobřežní a pohraniční stráže, kterou mohou členské státy, jejichž hranice se ocitne pod tlakem migračních toků, požádat o okamžitou pomoc, a zavedení evidence cestujících (PNR) v letecké dopravě překračujících vnější hranice EU, která umožní sledovat podezřelé osoby z terorismu a organizovaného zločinu.  Společně s Pavlem Svobodou (KDU-ČSL) se zasazoval o vydání Petra Jaška, českého občana vězněného v Súdánu. Na jejich návrh vyzval Evropský parlament v usnesení o Súdánu k Jaškovo propuštění.  V únoru 2017 vydal na Štětinu mezinárodní zatykač Ázerbájdžán, poté co se Štětina zúčastnil jako pozorovatel referenda v separatistickém Náhorním Karabachu, který se s podporou Arménie v krvavé válce v 90. letech odtrhl od Ázerbájdžánu. Štětina vyjádřil podporu karabašským separatistům a obvinil Ázerbájdžán z vedení hybridní války proti Karabachu.  V březnu 2018 jako jeden z mála českých politiků kritizoval tureckou invazi do Afrínu, která byla namířena proti syrským Kurdům, když prohlásil: „Členský stát NATO, náš vojenský spojenec, se dopouští násilí vůči Kurdům na cizím území, v Sýrii a Iráku. Vyřešit dilema, kdo je náš spojenec v Afrínu, vyžaduje mnoho diplomatické obratnosti. Vyžaduje však i schopnost odpovědět na otázku, zda je brutální porušování lidských práv ze strany Turecka akceptovatelné za cenu oslabení vojenského spojenectví.“  V polovině prosince 2018 oznámil, že ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 odmítá obhajovat svou funkci europoslance na kandidátce TOP 09. Předsedu strany Jiřího Pospíšila obvinil z rozkolu TOP 09 i špatných volebních výsledků. Následně vytvořil nové hnutí Evropa společně (ESO), které bylo na Ministerstvu vnitra ČR registrováno v únoru 2019. V březnu 2019 se pak stal lídrem kandidátky hnutí ESO. Získal sice 2 925 preferenčních hlasů, ale hnutí jako celek obdrželo jen 0,53 % hlasů. Jako europoslanec tak skončil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaromír Štětina (* 6. dubna 1943 Praha) je český novinář, spisovatel, politik a zakladatel neziskové organizace Člověk v tísni. Nejvíce je znám jako válečný reportér z oblastí bývalého Sovětského svazu a bojovník za zákaz komunismu, i když sám byl v šedesátých letech aktivním členem KSČ. V roce 2004 byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu PČR, v roce 2010 svůj mandát obhájil s podporou TOP 09 a hnutí STAN. Byl místopředsedou senátního Klubu TOP 09 s podporou Starostů. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu (v roce 2014 mu tak zanikl mandát senátora). V roce 2019 založil hnutí ESO, kterému předsedá.", "tgt_summary": "Jaromír Štětina (born 6 April 1943 in Prague) is a Czech journalist, writer and politician. He is known to most as a war correspondent from the conflict areas of the former Soviet Union. Since 2014, Štětina has served as a member of the European Parliament for the Czech Republic.", "id": 1252150}
{"src_title": "Schistosoma", "tgt_title": "Schistosoma", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Schistosomy jsou na rozdíl od ostatních motolic odděleného pohlaví (gonochoristé) s výrazným pohlavním dimorfismem. Samičky jsou delší a štíhlejší než samci, na příčném řezu téměř kruhovitého tvaru a měří 10-20 mm x 0,1-0,3 mm.Samci měří 6-12 mm x 5-9 mm, jsou plochého tvaru těla, kaudálně od břišní přísavky se tegument stáčí a vytváří žlábek zvaný – canalis gynecophorus. V něm je v době kopulace uložená samička. Vajíčka schistosom jsou vřetenovitého až oválného tvaru, bez operkula, opatřené na jednom pólu trnem. Tento trn má jak patogenní tak diagnostický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělí jedinci schistosom se lokalizují v cévní soustavě savců a ptáků, nejčastěji v žilním řečišti střev, jater a močové soustavy. Samička je při kopulaci stočená v kanálku samce. Po kopulaci samička opouští kanálek samečka a migruje do cílových míst, kde klade vajíčka s typickými trny. Vajíčka pomocí hrotů a proteolytických enzymů provrtávají stěny kapilár a migrují tkáněmi do střeva (\"S. mansoni\", \"S. japonicum\") nebo do močového měchýře (\"S. haematobium\"). Vajíčka pak opouštějí definitivního hostitele trusem nebo močí a ve vodním prostředí se vajíček líhnou obrvené larvy – miracidium. Miracidia aktivně plavou ve vodě a hledají vhodného mezihostitele, kterými jsou plži rodu \"Bulinus\" a \"Biomphalaria\". Miracidium proniká do plže a mění se ve vakovitou mateřskou sporocystu. V ní se vyvíjí další dceřiné sporocysty. V těle dceřiných sporocyst poté vznikají cerkarie s vidličkovitým ocáskem – tzv. furkocerkarie. Ty plže opouští a plavou ve vodě. Do 72 hodin musí najít definitivního hostitele jinak hynou. Furkocerkarie hledají kůži hostitele na základě chemotaxe. Při kontaktu s kůží hostitele se do ní během 10 minut zavrtají a přemění se ve schistosomuly. Ty migrují následně pojivovými tkáněmi kůže a podkožím až do žil. Krevním oběhem jsou poté zaneseny do vratnicové žíly, kde dospívají a kopulují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schistosoma (česky též krevnička, v anglické literatuře označované jako blood flukes) je medicínsky nejvýznamnější rod motolic na světě. Schistosomy jsou motolice odděleného pohlaví s výrazným pohlavním dimorfismem, které parazitují v cévní soustavě obratlovců, včetně člověka. Způsobují onemocnění člověka a zvířat - schistosomózu (dříve bilharzióza), které je známé už z dávných dob egyptských faraónů.", "tgt_summary": "Schistosoma is a genus of trematodes, commonly known as blood flukes. They are parasitic flatworms responsible for a highly significant group of infections in humans termed \"schistosomiasis\", which is considered by the World Health Organization as the second-most socioeconomically devastating parasitic disease (after malaria), with hundreds of millions infected worldwide.", "id": 75587}
{"src_title": "Eduard (černý princ)", "tgt_title": "Edward the Black Prince", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Eduard se narodil roku 1330 ve Woodstockém paláci v Oxfordshire. Roku 1333 byl jmenován hrabětem z Chesteru, roku 1337 vévodou z Cornwallu a roku 1343 i knížetem velšským. Byl regentem v letech 1339, 1340 a 1342 v době, kdy byl jeho otec na válečném tažení. Navštěvoval každé jednání královské rady a roku 1337 vedl jednání s papežem o válce.  Eduard toužil po sňatku se svou sestřenicí Janou, hraběnkou z Kentu, se kterou vyrůstal. Poté, co obdržel souhlas papeže Innocence VI. se s ní 10. října 1361 na Windsorském hradu oženil. Tento sňatek nebyl přijat s nadšením, protože se předpokládalo, že králův syn se ožení s ohledem na vytvoření aliance se zahraniční mocností. V době, kdy byl v Anglii, byl jeho hlavním sídlem Wallingfordský hrad v nynějším Oxfordshire. Sloužil jako královský vyslanec v Akvitánii, kde on a jeho žena vytvořili dvůr, který byl považován za jeden z nejnádhernějších té doby. Tento dvůr byl také útočištěm některých vyhnaných panovníků, například Pedra Kastilského. Ten, svržen svým nelegitimním bratrem, nabídl Eduardovi hrabství Biscany, pokud mu pomůže dobýt zpět jeho trůn. Eduard zvítězil v bitvě u Najery, kde porazil spojené francouzské a španělské vojsko.  V té době se stal otcem dvou synů – Eduarda a Richarda, často také zvaného Richarda z Bordeaux, který se později stal anglickým králem. Eduard se vrátil do Anglie v lednu 1371 a zemřel jako sedmiletý o rok později po dlouhé a vážné nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Eduard a rytířství.", "content": "Eduard žil v období, kdy myšlenky rytířského chování upadaly a byl rozporuplná osobnost. Na jedné straně, poté co zajal francouzského krále Jana II. a jeho nejmladšího syna po bitvě u Poitiers dovolil Janovi, aby se vrátil na krátký čas domů a modlil se s ním v Canterburské katedrále a také přistoupil na jednodenní přípravu před bitvou u Poitiers tak, aby se obě strany mohly domluvit na případném mírovém řešení. A i když nesouhlasil s rytířskými zápasy, dovolil pořádat rytířský turnaj.  Na druhé straně své rytířské postoje dokázal překonat pragmatismem. Opakovaně použil strategii vypalování a plenění měst, což nebyla činnost v souladu s rytířským jednáním, ale bylo to jednání, které mu pomohlo zničit francouzskou ekonomiku. I na bojišti spíše používal pragmatismus, což je vidět na hromadném použití pěchoty, obranných pevností a útoků z křídla. Navíc byl výjimečně nelítostný k příslušníkům nižších vrstev, což je zřejmé z nezvykle vysokých daní, které uvalil na obyvatele, jako kníže Akvitánie a masakrech obyvatel v Limoges a Caen.", "section_level": 2}, {"title": "Černý princ.", "content": "I když se u jeho jména používá přízvisko \"„Černý princ“\", neexistují prameny, že by se tohoto označení používalo době, kdy žil. Byl označován jako Eduard z Woodstocku, po místě, kde se narodil. Poprvé bylo toto spojení použito v \"Cronicle of England\" Richarda Graftona z roku 1568. Obvykle se předpokládá, že pochází ze zdobeného černého kyrysu, který mladý kníže dostal po bitvě u Kresčaku od svého otce. Ve skutečnosti je to dáno spíše barvou štítu na jeho erbu, používaného na rytířských turnajích, které jsou zobrazeny kolem jeho podobizny v Canterbury. Tento erb je černý se třemi bílými pštrosími péry. Je také možné, že toto pojmenování pochází z popisu francouzských kronikářů ve vztahu k drtivé vojenské porážce, jíž jeho schopnosti dopomohly. Je také možné, že tato přezdívka se vztahuje k Eduardově výbušné povaze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eduard z Woodstocku ( \"Edward of Woodstock, the Black Prince\", \"Edouard Plantagenêt, le Prince noir\", 15. červen 1330 – 8. červen 1376), také známý jako „Černý princ“ (anglicky \"Black Prince\"), byl knížetem z Walesu (\"Prince of Wales\"), knížetem akvitánským (\"Prince of Aquitaine\") a vévodou z Cornwallu (\"Duke of Cornwall\"), byl nejstarším synem anglického krále Eduarda III. a jeho ženy Filipy a otcem krále Richarda II. Eduard jako výjimečný vojenský velitel a oblíbená osobnost již za svého života, zemřel rok před smrtí svého otce v důsledku dlouhodobé nemoci a tak se nikdy nestal vládnoucím králem. Následníkem na anglickém trůnu se stal jeho syn Richard.", "tgt_summary": "Edward of Woodstock, known to history as the Black Prince (15 June 1330 – 8 June 1376), was the eldest son of King Edward III of England, and thus the heir to the English throne. He died before his father and so his son, Richard II, succeeded to the throne instead. Edward nevertheless earned distinction as one of the most successful English commanders during the Hundred Years' War, being regarded by his English contemporaries as a model of chivalry and one of the greatest knights of his age. He is on the other hand remembered in France for his well documented brutality and the massacres he ordered.", "id": 1611272}
{"src_title": "ELISA", "tgt_title": "ELISA", "src_document": [{"title": "Základní složky ELISA testu.", "content": "Pro imunoenzymatickou reakci jsou používány různé typy enzymů a substrátů (enzym/substrát):  Alkalická fosfatáza (AP) / paranitrofenyl fosfát (PNPP), žlutý produkt rozpustný ve vodě, absorbuje světlo o vlnové délce 405 nm  Křenová peroxidáza (HRP) / 2,2'-Azinobis [3-ethylbenzothiazoline-6- kyselina sulfonová]-diammoniová sůl (ABTS) zelený produkt, absorbuje světlo o vlnové délce 410 a 650 nm, ortho-fenyldiamin dihydrochloride (OPD) ve vodě rozpustný žluto-oranžový produkt, vlnová délka 492 nm, 3,3',5,5'-tetramethylbenzidin (TMB) modrý produkt, po přidání kyseliny sírové nebo fosforečné přeměna na žlutý produkt, absorbance 450 nm.  Beta galaktosidáza (β-Gal) / o-nitrofenol-β-D-galactopyranosid (ONPG), Naftol-AS-Bl-beta-D-galactopyranosid (Nap-Gal), and 4-Methyl-umbelliferyl-beta-D-galactopyranosid (MUm-Gal), chlorfenolová červeň β-D-galactopyranosid (CPRG)", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby detekce antigenu.", "content": "Používají se tyto čtyři detekce:  Primární protilátky jsou přímo konjugované s enzymem.  Dno jamky 96-jamkové destičky je potažené protilátkami, které vážou antigen. Na antigen se vážou i detekční protilátky. Může se jednat o ELISA přímou i nepřímou.  Primární protilátka je inkubována s antigenem. V reakci vznikají komplexy antigenu s protilátkou. Čím více antigenu je ve vzorku, tím méně volných protilátek zůstane. Tato suspenze je poté přidány do jamky s imobilizovaným antigenem. Volné primární protilátky se vážou na imobilizovaný antigen a jsou detekovány enzymaticky značenými sekundárními protilátkami. Nakonec je přidán chromogenní substrát. Koncentrace antigenu je nepřímo úměrná intenzitě signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické použití.", "content": "Metody ELISA se využívají k diagnostice infekčních nemocí člověka a zvířat. Stanovují se buď protilátky proti konkrétnímu patogenu nebo se detekují přímo prionové, virové, bakteriální, parazitární antigeny. Antigen lze detekovat v séru, tkáních a tkáňových tekutinách (např. mozkomíšní mok), trusu (stolici) a slinách atd. Detekce patogenů v trusu se označuje jako \"koproantigen ELISA\". Dále se ELISA používá k detekci některých toxinů, hormonů, celé řady proteinů, případně dalších bioaktivních látek. Vědci pracují i na vývoji metod ELISA pro kosmický výzkum, například k detekci forem života na Marsu.", "section_level": 1}], "src_summary": "ELISA (z angl. Enzyme-Linked ImmunoSorbent Assay), někdy také označovaná jako EIA (Enzyme Immunoassay) je jednou z nejpoužívanějších imunologických metod sloužících k detekci a stanovení koncentrace antigenů nebo protilátek. Principem této metody je imunoenzymatické reakce bezbarvého (chromogenního) substrátu, který je hydrolyzován v barevný produkt a lze měřit spektrofotometricky. Intenzita zabarvení koreluje s koncentrací detekovaného antigenu nebo protilátky. ELISA využívá dvou základních vlastností imunoglobulinů. Za prvé je to schopnost vázat se na povrch plastů (např. polystyrenu) a v druhé řadě pak schopnost vázat enzymy na Fc fragmenty (viz protilátka) imunoglobulinových molekul.", "tgt_summary": "The enzyme-linked immunosorbent assay (ELISA) (, ) is a commonly used analytical biochemistry assay, first described by Engvall and Perlmann in 1971. The assay uses a solid-phase type of enzyme immunoassay (EIA) to detect the presence of a ligand (commonly a protein) in a liquid sample using antibodies directed against the protein to be measured. ELISA has been used as a diagnostic tool in medicine, plant pathology, and biotechnology, as well as a quality control check in various industries.", "id": 373038}
{"src_title": "Petra (město)", "tgt_title": "Petra", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Petra se nachází na jihu Jordánska přibližně tři hodiny cesty od Ammánu, dvě hodiny od Akaby a jednu a půl hodinu od Vádí Ram. Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před devíti tisíci lety se zde začaly objevovat první zemědělské osady. Po dalších tisíc let tudy procházelo mnoho nomádských kmenů, ale rozvoj oblasti přišel až rostoucí potřebou navázat kontakt s tehdejšími mocnostmi, kterými byly Egypt a Mezopotámie.  První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona, jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen.  Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii, která díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu, bylo prakticky schované v horách, a vzhledem k tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.  Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu toto potvrzují. Počet obyvatel v době jejího největšího rozkvětu se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci obyvatel, z nichž většinu tvořili obchodníci. Postupem času začal význam města upadat.  V roce 1812 byla Petra znovuobjevena švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později toto místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších.  Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska. V roce 1985 byla zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa.  Petra je často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech: \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" (1989), \"\" (2009).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Petra má tvar amfiteátru. Od východu na západ má délku přibližně jeden kilometr a od severu k jihu půl kilometru. Skály, které město ukrývají, jsou vysoké kolem tři sta metrů. Ve městě a na skalách se nacházely různé stavby a významná místa. A také se zde mísily vlivy různých stylů. Najdeme zde egyptský, řecký a římský styl.", "section_level": 1}, {"title": "Sík.", "content": "Tímto slovem je označována soutěska vedoucí do města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů, ale v některých místech úzká tak, že je možné dotknout se obou stran rozpaženýma rukama. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.", "section_level": 2}, {"title": "Al-Khazneh.", "content": "V překladu znamená Al-Chaznech pokladnici. Tuto budovu najdeme hned po východu ze soutěsky Sík. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Před 2000 lety bylo vytesáno do skály Nabatejci. Hlediště mělo 45 řad, ve kterých našlo místo 3 000 diváků. V průběhu času divadlo upravili Římané. Kvůli rozšíření pro 8 500 diváků zbourali několik hrobek v blízkosti. V roce 363 n. l. v důsledku zemětřesení, které divadlo poničilo, byly některé jeho části použity pro výstavbu dalších staveb v Petře.", "section_level": 2}, {"title": "Kolonádní ulice.", "content": "Místo bylo postavené v roce 106 n. l. Tvoří centrum města a na jejím začátku se nachází kašna zasvěcená nymfám. Do tohoto místa se stahovala voda vedená Síkem. Vedle kolonády se nacházelo tržiště, které bylo směrem na jih, na sever bychom kdysi mohli najít královský palác. Kolonáda končí branou, která dělí obchodní část města od části posvátné, kde najdeme především chrámy.", "section_level": 2}, {"title": "Ad-Dér.", "content": "Tato stavba podobající se svým vzhledem pokladnici se v překladu nazývá klášter. Jeho výška je 45 a na šířku měří 50 metrů. Vytesán do skály byl přibližně v 1. stol. n. l. a původně měl sloužit jako hrobka. Označení klášter si získal podle křížů, které najdeme uvnitř stavby. Dříve bylo možné po úzké stezce při klášteře vylézt k jednomu místu nad ním, ale po nehodě, kdy se po pádu po tomto výstupu jedna turistka zabila, a s ohledem na monumentální stavbu, bylo šplhání nad klášter zakázáno. Z místa je nádherný pohled na krajinu a okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní památky.", "content": "V Petře dále najdeme:", "section_level": 2}, {"title": "Nabatejci.", "content": "Původ tohoto národa je dodnes nejasný. Předpokládá se, že to byli kočovní nomádi, kteří obývali severozápadní a severní Arábii a postupem času se začali usídlovat v této oblasti. Byli to velmi schopní obchodníci a také se živili jako vedoucí karavan. První zmínka o této civilizaci pochází z roku 647 př. n. l.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petra ( \"petra\" – „skála“, \"Al-Butrā\") je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Od roku 1985 je zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V Bibli je označováno jako \"Selá\" a Arabové mu dali jméno \"Mojžíšovo údolí\".", "tgt_summary": "Petra (;, \"Stone\"), originally known to its inhabitants as Raqmu, is a historical and archaeological city in southern Jordan. Petra lies around Jabal Al-Madbah in a basin surrounded by mountains which form the eastern flank of the Arabah valley that runs from the Dead Sea to the Gulf of Aqaba. The area around Petra has been inhabited from as early as 7000 BC, and the Nabataeans might have settled in what would become the capital city of their kingdom, as early as the 4th century BC. However, archaeological work has only discovered evidence of Nabataean presence dating back to the second century BC, by which time Petra had become their capital. The Nabataeans were nomadic Arabs who invested in Petra's proximity to the trade routes by establishing it as a major regional trading hub.", "id": 668489}
{"src_title": "Lysjanka", "tgt_title": "Lysianka", "src_document": [{"title": "Stručné dějiny městečka.", "content": "Nejstarší doklady o osídlení zdejšího území pocházejí z 8. století př. n. l.. Městečko samotné bylo založeno u soutoku říček Lysjanka (dnes je vyschlá) a Hnylyj Tikyč. Podle jedné hypotézy bylo městečko pojmenováno podle řeky, podle jiné dostaly řeka i městečko název podle lesů, které pokrývaly celý kraj, a podle třetí hypotézy názvy evokují spáleniště, jež v kraji zůstalo po mongolsko-tatarských nájezdech. Podle některých ukrajinských pramenů byla Lysjanka založena koncem 14. století na místě starší osady. Podle polských pramenů zde byla do konce 16. století „pustina“, tedy neobydlený, zalesněný kraj, který spadal pod „starostství“ () bělocerkevské. Požadavek na lepší zabezpečení kraje proti tatarským nájezdům vedl ke snahám o osídlení „pustin za Bílou Cerekví“, takže stavy polsko-litevského státu (Rzeczpospolita) roku 1590 povolily králi Zikmundovi III. Vasovi přidělovat území v tomto kraji šlechticům a zasloužilým osobnostem. Roku 1593 tak získal do správy rozsáhlé panství v okolí dnešní Lysjanky sandoměřský šlechtic Walenty Czermiński. Toto rozhodnutí vyvolalo protesty měšťanů Bílé Cerekve, kteří na základě „práva prvního držitele“ považovali pozemky za své vlastnictví, již dříve tam zakládali jednotlivé usedlosti a využívali lesy jako svá loviště. Czermiński zemřel dříve, než stačil kraj osídlit. Území bylo převedeno pod „starostství“ korsuňské a král roku 1622 udělil tamnímu starostovi (\"tenutarius\") – polskému šlechtici Janu Daniłowiczovi, vévodovi ruskému – privilegium k založení opevněného městečka s obrannou tvrzí (tzv. zámek). Lysjanka obdržela magdeburská městská práva, měšťané byli povinni udržovat výzbroj k obraně městečka.  Dějiny městečka byly pohnuté, podepsala se na nich všechna ukrajinská povstání, několik válek i bolševická vláda a hladomory. Roku 1630 vypuklo na pravobřežní Ukrajině selsko-kozácké povstání pod vedením záporožského „neregistrovaného“ hetmana Tarase Fedoroviče, k němuž se přidalo zdejší ukrajinské obyvatelstvo a během nějž byla z Lysjanky a okolí vyhnána polská šlechta a Židé. Polská vojska Stanisława Koniecpolského v rámci odvety vtrhla na Velikonoce do Lysjanky a během bohoslužeb v kostele povraždila velkou část obyvatelstva včetně žen a dětí. Během kozácko-selského povstání Bohdana Chmelnického proti šlechtě polsko-litevského státu (1648–1655) v Lysjance vznikla kozácká setnina, později přeměněná na samostatný kozácký pluk pod velením Maxima Krivonise a po jeho smrti Danka Jakimoviče. Po potlačení povstání a skončení polsko-ruských bojů zůstala Lysjanka v rámci pravobřežní Ukrajiny pod polsko-litevskou správou. V letech 1664–1665 se Lysjanka stala jedním ze středisek povstání kozáků V. Varenicy a Semjona Vysočana. Stejně jako v jiných kozáckých městech se povstalci opevnili a Lysjanka odolala 26-dennímu obléhání vojskem pod velením hetmana Pavla Teterji Morzkowského. Roku 1671 postihl celé město velký požár. Roku 1674 opustili téměř všichni obyvatelé Lysjanku a uchýlili se do levobřežní části Ukrajiny před vojsky hetmana Petra Dorošenka, který se spojil s tureckým sultánem Mehmedem IV. a tatarským chánem Selimem I. Girajem ve snaze vytvořit kozácký stát pod ochranou Osmanské říše. Kozácko-turecko-tatarská vojska opuštěné město vypálila a vyplenila. V letech 1702–1704 byli v obnovené Lysjance znovu pobiti či vyhnáni Poláci a Židé během povstání kozáckého plukovníka Semena Palije Hurka, které bylo poraženo až s pomocí ruského cara Petra Velikého a hetmana Ivana Mazepy. Roku 1768 dobyli Lysjanku kozáčtí povstalci hajdamackého vůdce Maxim Zalizňaka a pobili polskou posádku, šlechtice, bohatší měšťany i židovské obyvatele. Ještě v témže roce se situace opakovala, když do Lysjanky dorazily oddíly vůdce Buhaje. Jeho skupina však byla hned vzápětí rozprášena umaňskými kozáky. Jedním z důsledků hajdamackého povstání bylo oslabení polsko-litevského státu a vznik ruského protektorátu nad ním (od roku 1768). Při druhém Dělení Polska (1792–1793) pak byla Lysjanka v rámci celé pravobřežní Ukrajiny připojena k Ruskému impériu.  Celé 19. století znamenalo pro Lysjanku období klidu a postupného rozvoje. Vznikly zde první průmyslové podniky – lihovar, pivovar, cihelna, vodní i větrný mlýn, krupárna, lisovna oleje. Období prosperity se projevilo i ve výstavnosti městečka – stálo zde šest pravoslavných chrámů, starý dřevěný farní kostel při klášteru františkánů nahradil kostel kamenný, později opatřený dvěma věžemi. Byl založen špitál a starobinec pro nemajetné pravoslavné i katolíky. Uvažovalo se o vybudování lázní kolem železitých pramenů. Poslednímu polsko-litevskému vlastníkovi Lysjanky knížeti Wilhelmovi Radziwillovi byl všechen majetek včetně městečka zkonfiskován na příkaz cara za účast v proticarském povstání v letech 1863–1864. V roce 1870 panství koupil ruský generál-adjunkt M. G. Kaznakov a v majetku jeho rodiny zůstalo až do roku 1907. Po roce 1905 zasáhly revoluční bouře i zdejší kraj, ale byly rychle potlačeny a 21 hlavních organizátorů skončilo ve vyhnanství. Po první světové válce byla Lysjanka v centru regionálního kozáckého povstání proti německé a rakouské armádě, které během občanské války podporovaly posledního hetmana Pavla Skoropadského. V srpnu 1920 již byl celý kraj ovládán bolševickou Rudou armádou.  V letech 1932–1933 postihl i Lysjanku hladomor, kterému padlo za oběť přes 1 200 obyvatel. Na konci 30. let 20. století se Lysjance nevyhnuly ani stalinské represe pod záminkou potírání ukrajinského buržoazního nacionalismu. Za druhé světové války proběhla v únoru 1944 v okolí Lysjanky několikadenní tanková bitva v rámci významné Korsuň-Ševčenkovské operace.  Roku 1923 se Lysjanka stala střediskem nově vytvořeného Lysjanského rajónu, který byl součástí Ševčenkovského okruhu (s centrem v Korsuni) Kyjevské gubernie, později oblasti. Při reformě územního uspořádání roku 1954 byl celý rajón začleněn do nově vytvořené Čerkaské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita Lysjanky.", "content": "Židé začali na území dnešní Ukrajiny ve větší míře přicházet v 16. století. Od roku 1791 jim bylo carským rozhodnutím povoleno usídlení pouze v pravobřežní části země. V okolí Lysjanky vznikly tři židovské obce: Bojarka, Vynohrad a největší samotná Lysjanka, v níž byla později vybudována i synagoga. Patrně největšího rozmachu dosáhla lysjanská židovská obec koncem 19. a začátkem 20. století, kdy čítala asi 2 300 obyvatel, kteří tvořili téměř třetinu zdejší populace. Roku 1909 byla při zdejší synagoze dokonce otevřena škola, kterou navštěvovalo 120 žáků.  Součástí dějin Lysjanky byly i rozsáhlé protižidovské násilnosti, k nimž došlo především během hajdamackého povstání v 18. století, ale i v několika jiných obdobích. Lysjanský pogrom, k němuž došlo po Říjnové revoluci během občanské války, se stal výchozím motivem románu \"Stavr i Sara\" ruského spisovatele Leonida Latynina. Německá nacistická okupační moc během druhé světové války přinesla úplnou likvidaci zdejší židovské komunity. Dnes jsou jediným dokladem o někdejší existenci zdejší židovské obce torza dvou židovských hřbitovů na návrší nad Lysjankou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lysjanka (,, ) je sídlo městského typu ležící na střední Ukrajině, v Čerkaské oblasti, cca 190 km jižně od Kyjeva a 120 km západně od Čerkas, správní středisko Lysjanského rajónu.", "tgt_summary": "Lysianka () is an urban-type settlement located in Cherkasy Oblast (province) in central Ukraine. It is the administrative center of Lysianka Raion (district), housing the district's local administration. Population:", "id": 269774}
{"src_title": "Fraška", "tgt_title": "Farce", "src_document": [{"title": "Žánr.", "content": "Fraška je typ komedie, který v dramatickém ději, zápletce i povaze jednotlivých postav užívá situační nebo karikaturní nadsázku, která mnohdy směřuje k hrubému až obscénnímu dramatickému výrazu. Postavy jsou výrazných, ale záměrně zjednodušených charakterů, které nejsou představeny v dramatickém vývoji. Objevují se ustálené situace a gagy. Humor těží především z vnějších opět stálých, obvyklých a výrazných skutečností (koktání, hloupost, ošklivost...).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původ tento žánr má již v Antickém Řecku, především na Sicílii, kde svého rozkvětu dosáhla komedie Dórská známá jako Sicilská fraška (tzv. flyák), kterou literárně zpracoval Epicharmos. Do improvizovaného literárního žánru, který parodoval tragédii, zavedl uzavřený děj a z představení vypustil chór. Travestoval příběhy postav z mytologie nebo komediálně vyobrazoval současný život. Užíval oblíbené karikaturně laděné mimické scénky, z veršů především třístopého jambického a čtyřstopého trochejského, anapestů.  Ovlivnila tzv. attickou komedii. Řecká fraška ovlivnila také jihoitalskou Atellánu a ráz frašky se objevuje také v římských komediích (Plautus).  Ve středověku se nejprve vyvíjela jako součást církevní hry a na antickou tradici bezprostředně nenavazovala, jen si uchovala jisté vazby s atellánou a mimem. Opět se osamostatnila až ve 14.–16. stol. V Itálii vrcholí komedií dell'arte, ve Francii vznikla farce. Vytvářením různých žánrových forem vznikla například mezihra. Později inspiruje Shakespeara, Molièra, Goldoniho,.... Postupně se diferencuje v další formy, a to zejména ve vídeňském lidovém divadle, kde od konce 18. století vznikají \"frašky kouzelné a strašidelné\", fraškovité travestie a parodie a především \"fraška Nestroy\" - oblíbená lokální fraška, která vznikla v první polovině 19. století.  V moderních dějinách na tradici frašky navazuje dramatika 20. stol., kdy se její tradiční prostředky úzce spojují s prostředky grotesky, buffonády, klauniády, absurdního dramatu, tragifrašky,....  V českém prostředí se objevila ve středověku (Mastičkář) a v 19. stol. dosáhla obliby lokální fraška. Ve 20. stol. se stejně jako ve světě uplatňuje především v avantgardních žánrech.", "section_level": 2}, {"title": "Veršovaný útvar (fraszka).", "content": "V polském jazyce a souvislostech se termínu fraszka používá primárně jako označení pro krátký veršovaný útvar satirického nebo lyrického zaměření podobný epigramu s původem ve středověké facetii.  Zakladatelem žánru je Jan Kochanowski. Tematicky vycházel z dvorského prostředí, jeho dvou až několikadesítek veršové frašky měly humorný, reflexivní a také poučný charakter. Navazují na něj básníci polské renesance, baroka, osvícenství, romantismu a pozdější autoři, kteří v žánru navíc uplatňují slovní vtip, satirické ostří, schopnost improvizace, groteskní pohled,....", "section_level": 1}], "src_summary": "Fraška (z lat. \"farsum\", \"franc\", \"farse\" – viz níže, z italského \"farsa\" – žert) je žánrový typ komedie, která pracuje především s nadsázkou. V kontextu označuje krátký veršovaný útvar satirického zaměření podobný například epigramu.", "tgt_summary": "In theatre, a farce is a comedy that aims at entertaining the audience through situations that are highly exaggerated, extravagant, and thus improbable. Farce is also characterized by physical humor, the use of deliberate absurdity or nonsense, and broadly stylized performances. It is also often set in one particular location, where all events occur. Farces have been written for the stage and film.", "id": 1180186}
{"src_title": "Christopher Lee", "tgt_title": "Christopher Lee", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Narodil se ve městě Belgravia v anglickém Westminsteru jako syn hraběnky Estelly Marie (rozené Carandini di Sarzano) a podplukovníka Geoffreye Trollope Leeho. Rodiče se však rozvedli, ještě když byl velmi malý, a spolu s matkou a sestrou se poté přestěhovali do Švýcarska, kde navštěvoval akademii ve Wengenu. Po návratu rodiny do Londýna chodil do Wagnerovy soukromé školy a jeho matka se znovu provdala, a to za bankéře Harcourta Rose, strýce autora příběhů o Jamesi Bondovi Iana Fleminga. Usiloval o stipendium pro studium na Etonu, avšak neúspěšně, a tak namísto toho začal navštěvovat školu Wellington College. V roce 1939 se přihlásil jako dobrovolník do finských jednotek, bojujících proti Rudé armádě v tzv. Zimní válce (ale jak sám přiznává ve svém životopise, spolu s dalšími britskými dobrovolníky ve Finsku strávili pouhých čtrnáct dní a od ruských jednotek byli drženi stranou). Jeho vojenská kariéra ve druhé světové válce pokračovala v královském letectvu a zpravodajských službách, účastnil se bojů v Africe a Itálii. Zmínil se také o svém působení ve zvláštních jednotkách, podrobnosti o jejich akcích jsou však dodnes tajné. RAF na konci války opustil s hodností kapitána letectva.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky herecké kariéry.", "content": "V roce 1948 se objevil jako kopiník ve filmu Laurence Oliviera \"Hamlet\", a to se svým častým pozdějším spolupracovníkem Peterem Cushingem v roli Osrika. Během dalšího desetiletí se v rolích akčních hrdinů podílel na téměř třiceti filmech.  Jeho první prací pro společnost Hammer se stal film \"The Curse of Frankenstein\" (\"Frankensteinova kletba\", 1957), o něco později si zahrál s Borisem Karloffem v \"Corridors of Blood\" (\"Chodby plné krve\", 1958) a v témže roce v prvním ze série filmů o hraběti Drákulovi \"Horrors of Dracula\", kde ztvárnil titulního hrdinu. Další části, ve kterých se objevil, \"Dracula: Prince of Darkness\" (\"Dracula: Kníže temnot\", 1966), \"Dracula Has Risen from the Grave\" (\"Drákula vstal z hrobu\", 1968), \"Taste the Blood of Dracula\" (\"Ochutnejte Drákulovu krev\", 1969) a \"Scars of Dracula\" (\"Drákulovy jizvy\", 1970) byly komerčně velmi úspěšné. Sice se mu příliš nelíbilo, jak Hammer s postavou zachází, světové publikum však filmy přijalo s nadšením a dnes jsou považovány za klasiku žánru. Další dva drákulovské filmy z počátku 70. let, které se pokoušely děj převést do moderní doby, se už ale s velkým ohlasem nesetkaly. Za jeden z nejlepších filmů společnosti Hammer (a zároveň jednu z nejlepších Leeho rolí) je označována \"The Mummy\" (\"Mumie\", 1959). Dále se spolupodílel na filmech \"The Hound of the Baskervilles\" (\"Pes baskervillský\", 1958), \"Gorgon\" (\"Gorgona\", 1964) a \"Rasputin, the Mad Monk\" (\"Rasputin, šílený mnich\", 1966).  Díky němu začal s Hammerem také spolupracovat známý autor tajemných příběhů Denis Wheatley. Společnost podle jeho románů natočila dva filmy: \"The Devil Rides Out\" (\"Ďábel byl vzkříšen\", 1967), považovaný za jeden z největších úspěchů společnosti, a \"To the Devil a Daughter\" (\"Dceru ďáblovi\", 1976). Ten však doprovázely mnohé problémy s produkcí, a ačkoli finančně úspěšný, byl to poslední hororový film natočený Hammerem. Skončila tak dlouholetá spolupráce Leeho se studiem, které ho učinilo světoznámým.  Podobně jako Cushing se mezi lety 1957 a 1977 objevil i ve filmech jiných společností. Byla to například série filmů o doktorovi Fu Manchu v letech 1965-1969, \"I, Monster\" (\"Já, monstrum\", 1971) o Jekyllovi a Hydeovi, \"The Creeping Flesh\" (\"Plíživé maso\", 1972) nebo jeho údajně nejoblíbenější \"The Wicker Man\" (\"Proutěný muž\", 1973). Zahrál si také ve filmu \"The Private Life of Sherlock Holmes\" (\"Soukromý život Sherlocka Holmese\", 1970) nebo \"Eugenie\" (1970), nevěda, že jde o lehkou pornografii (sexuální scény se totiž natáčely zvlášť).", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Od poloviny 70. let se rolím v hororových filmech vyhýbal. Autor špionážních románů o Jamesi Bondovi a zároveň jeho příbuzný Ian Fleming mu nabídl titulní roli v první oficiální filmové bondovce \"Dr. No\". Sice ji s nadšením přijal, producenti už ale předtím vybrali Josepha Wisemana. K roli bondovského padoucha se dostal až v roce 1974, kdy si ve snímku \"Muži se zlatou zbraní\" zahrál smrtícího zabijáka Francisca Scaramangu. V roce 1979 jej režisér Steven Spielberg obsadil do role německého důstojníka kapitána Wolfganga von Kleinschmidta ve svém filmu \"1941\". Společně s Anthony Nelsonem Keysem v roce 1972 založil produkční společnost Charlemagne Productions, Ltd.  Roku 1982 se objevil ve filmu \"The Return of Captain Invincible\" (\"Návrat kapitána Neporazitelného\"), kde hrál fašistu, plánujícího zbavit Ameriku a později celý svět od všech nebělochů. V tomto filmu si také zazpíval, a to dvě písně od Richarda O'Briena and Richarda Hartleyho, mimo jiné autorů \"Rocky Horror Picture Show\". Ve filmu \"Policejní akademie 7: Moskevská mise\" (1994) si zahrál ruského velitele. V roce 1998 ztvárnil titulní roli zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha ve snímku \"Jinnah\", kterou na tiskové konferenci při příležitosti bruselského filmového festivalu označil za svoji nejlepší. Byl také jedním z kandidátů na roli Magneta ve filmu \"X-Men\" (2000), nakonec ale připadla Ianu McKellenovi.  Zazářil jako Saruman ve filmové trilogii \"Pán prstenů\". Jako jediný z celého štábu se s J.R.R. Tolkienem osobně setkal a podle vlastních slov měl ve zvyku si román každý rok alespoň jednou přečíst. \"Pán prstenů\" zároveň znamenal nový impuls pro jeho kariéru - objevil se ve filmech ze série Hvězdných válek \"Epizoda II: Klony útočí\" (2002) a \"Epizoda III: Pomsta Sithů\" (2005) v roli hraběte Dooku.  Byl také jedním z nejoblíbenějších herců režiséra Tima Burtona, s nímž od roku 1999 spolupracoval už celkem pětkrát. Malou roli si zahrál ve snímku \"Ospalá díra\" (1999), namluvil jednu z postav v animovaném filmu \"Mrtvá nevěsta Tima Burtona\" (2005), hrál i ve snímcích \"Karlík a továrna na čokoládu\" (2005) a \"Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street\" (2007). Jeho scény ze Sweeneyho Todda byla však nakonec z finální verze vystřiženy, protože Burtonovi připadaly pěvecké scény se zpívajícími Sweeneyho oběťmi příliš teatrální. Roku 2009 se podílel na připravované Burtonově adaptaci \"Alenky v říši divů\" z roku 2010. Od roku 2005 do roku 2011 spolupracoval s metalovou kapelou Rhapsody of Fire.  V roce 1983 pobýval v Praze v rámci natáčení hororu \"Howling II\" (\"Vytí\"), byl porotcem MFF Forum v Bratislavě roku 1995 a účastnil se také 43. MFF v Karlových Varech v roce 2008.  Byl autorem životopisných knih \"Tall, Dark and Gruesome\" (\"Vysoký, temný a příšerný\", 1977) a \"Lord of Misrule: Autobiography of Christopher Lee\" (\"Pán anarchie: Autobiografie Christophera Lee\", 2004).  Zemřel 7. června 2015 ve věku 93 let v nemocnici, kde byl několik týdnů hospitalizován pro respirační potíže a selhání srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1973 mu byl ve Francii udělen odznak důstojníka Řádu umění a literatury. V roce 2001 získal od britské královny Alžběty II. medaili britského impéria a stal se komandérem Řádu britského impéria (CBE - \"Commander of the Order of the British Empire\"), v roce 2009 byl povýšen na rytíře Řádu britského impéria (KBE - \"Knight of the Order of the British Empire\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Christopher Frank Carandini Lee (* 27. května 1922, Londýn, Anglie, Spojené království – 7. června 2015, Londýn, Anglie), komandér Řádu britského impéria a komandér Řádu sv. Jana, byl významný britský herec. Na začátku své kariéry v 60. a první polovině 70. let hrál postavy padouchů, stal se známým zejména rolí hraběte Drákuly. Dále ztvárnil např. lorda Summerislea ve filmu \"The Wicker Man\" (1973), Francisca Scaramangu v bondovce \"Muž se zlatou zbraní\" (1974), hraběte Dooku v sérii \"Hvězdných válek\" nebo čaroděje Sarumana ve filmové trilogii \"Pán prstenů\". Sám Lee za svou nejvýznamnější roli považoval zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v životopisném snímku \"Jinnah\" (1998). Od roku 1948 hrál v 266 filmech.", "tgt_summary": "Sir Christopher Frank Carandini Lee, (27 May 1922 – 7 June 2015) was an English actor, singer and author. With a career spanning nearly seven decades, Lee was well known for portraying villains and became best known for his role as Count Dracula in a sequence of Hammer Horror films, a typecasting he always lamented. His other film roles include Francisco Scaramanga in the James Bond film \"The Man with the Golden Gun\" (1974), Count Dooku in the \"Star Wars\" prequel trilogy (2002–2005), and Saruman in the \"Lord of the Rings\" film trilogy (2001–2003) and the \"Hobbit\" film trilogy (2012–2014).", "id": 675498}
{"src_title": "RDRAM", "tgt_title": "RDRAM", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "RDRAM je zkratka z Rambus DRAM (podle firmy Rambus, která tuto technologii vyvinula). Na rozdíl od paměťových modulů SDRAM, popřípadě jejích variací DDR SDRAM atd., které jsou 64 bitové, jsou jednotlivé paměťové moduly RDRAM pouze 16 bitové (popřípadě 32 bitové u dvoukanálových modulů). Paměti RDRAM ovšem v době jejich největšího rozšíření v PC (rok 2001-2003) obvykle pracovaly na vyšší frekvenci než SDRAM nebo DDR SDRAM, proto dosahovaly vyšší maximální přenosové rychlosti. Paměti RDRAM posílají data dvakrát během hodinového cyklu, podobně jako je tomu u konkurenční technologie DDR SDRAM...", "section_level": 1}, {"title": "Paměťové moduly.", "content": "RDRAM je dodávána na paměťových modulech s označením RIMM (Rambus Inline Memory Module). Obdobně jako SDR SDRAM popřípadě DDR SDRAM moduly, které mají označení DIMM. Moduly RIMM jsou k dispozici v několika variantách.  Rozdělení podle počtu kanálů:  Rozdělení podle rychlosti:  U pamětí RDRAM není možno osadit základní desku rychlejší pamětí než jakou deska podporuje (u SDR SDRAM a DDR je toto možné).", "section_level": 1}, {"title": "Použití v PC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První základní desky v PC používající operační paměti RDRAM se objevily koncem roku 1999. Stalo se tak po několika odkladech způsobených také přechodem na jiný druh pamětí. Byly to desky s čipsetem i820 od firmy Intel. Nové paměti se na trhu příliš neprosadily. Spotřebitelé upřednostňovali podstatně levnější (ovšem také pomalejší) paměti typu SDRAM (rozdíl cen se podle situace na trhu pohyboval mezi 100% - 350%). Popřípadě vylepšené paměti typu DDR SDRAM, které byly trochu pomalejší a trochu levnější než RDRAM (rozdíl cen 10% - 100%). Stalo se tak i proto, že firma Intel byla dlouhou dobu (do přelomu let 2002 a 2003) jediným výrobcem čipsetů podporujících RDRAM. První neintelovský čipset byl R658 od firmy SiS. Posledním pak byl jeho bezprostřední nástupce R659. Pro nezájem spotřebitelů výrobci čipsetů a desek pro PC od podpory RDRAM posléze odstoupili a nahradili ji DDR SDRAM.", "section_level": 2}, {"title": "Instalace v PC.", "content": "Základním požadavkem je deska podporující RDRAM, tedy s jedním z těchto čipsetů: i820, i820E, i840, i850, i850E, i860 (od firmy Intel) a R658, R659 (od firmy SiS). Tyto desky používají dvou nebo čtyřkanálové paměťové řadiče, proto je potřeba koupit vždy dvojici RIMM modulů (podobně jako u dual channel kitu pro DDR). Veškeré neobsazené paměťové sloty na základní desce musejí být ukončeny terminátorem, tzv. CRIMM modulem. V závislosti na konkrétní základní desce se liší způsob osazení modulů RIMM. Správný způsob pro danou desku je vždy uveden v manuálu. V případě špatného osazení deska ohlásí chybu paměti. První způsob je obdobný osazení pro dvoukanálové řadiče DDR: je nutno osadit buď slot 1 a slot 3, nebo slot 2 a slot 4. Druhý způsob je osazení slotu 1 a 2 (bank 0) nebo slotu 3 a 4 (bank 1). V obou předchozích případech platí, že všechny osazené moduly musejí pracovat na stejné frekvenci. Každý ze spárovaných modulů musí mít dále stejnou velikost, ovšem velikost modulů z různých párů může být různá.  Příklad správného osazení paměťových slotů:", "section_level": 2}], "src_summary": "RDRAM je druh operační paměti používané v osobních počítačích, popřípadě jiných zařízeních jako sálové počítače, herní konzole, přehrávače videa a podobně.", "tgt_summary": "Rambus DRAM (RDRAM), and its successors Concurrent Rambus DRAM (CRDRAM) and Direct Rambus DRAM (DRDRAM), are types of synchronous dynamic random-access memory (SDRAM) developed by Rambus from the 1990s through to the early-2000s. The third-generation of Rambus DRAM, DRDRAM was replaced by XDR DRAM. Rambus DRAM was developed for high-bandwidth applications, and was positioned by Rambus as replacement for various types of contemporary memories, such as SDRAM.", "id": 1374782}
{"src_title": "Antikultovní hnutí", "tgt_title": "Anti-cult movement", "src_document": [{"title": "Historie antikultovních hnutí.", "content": "První organizace, které by se daly označit za antikultovní, se začaly objevovat v 70. letech 20. století mezi evangelikálními skupinami. Mezi nejvýznamnější patřily FREECOG založené Tedem Patrickem a později CAN založené Rickem Rossem.  Problematický a protiprávní postoj k NNH se projevil u činnosti organizace CAN, která v případu násilného „deprogramování“ Jasona Scotta utratila většinu prostředků svých dárců za právní pomoc a vyhlásila bankrot. Případ dovedl k osobnímu bankrotu i Ricka Rosse. V říjnu 1996 zakoupili veškerá práva na provozování obchodního jména CAN Scientologové. Rick Ross později založil webovou stránku s názvem Rick Ross Institute, který čelil další žalobě.", "section_level": 1}, {"title": "Antikultovní hnutí v ČR.", "content": "V České republice působí od roku 1993 Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která je religionisty považována za antikultovní hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Antikultovní hnutí v Evropě.", "content": "V Evropské unii působí od roku 1994 organizace FECRIS (: Fédération Européenne des Centres de Recherche et d'Information sur le Sectarisme, : European Federation of Centres of Research and Information on Sectarianism), která vznikla na popud francouzské antikultovní organizace UNDAFI (: National Union of Associations for the Defence of Family and the Individual) jako zastřešující pro evropské organizace zkoumající činnost skupin považovaných za kulty. Od roku 2003 je financována francouzskou vládou. a v roce 2009 získala dokonce zvláštní konzultativní status ECOSOC (Economic and Social Council) při OSN. Mezi antikultovní hnutí je organizace FECRIS řazena např. Eileen Barkerovou podle které je založena s účelem zastřešení většího počtu antikultovních skupin, nebo Paulem A. Marshallem, který napsal, že mnoho cult-awareness groups (CAGs) které zkoumají nová náboženská hnutí patří do FECRIS. Organizace European Coordination for Freedom of Conscience, která je účastnickou organizací Platformy základních práv EU (: EU Fundamental Rights Platform) vydala v roce 2014 report ohledně FECRIS, popisující rozdíly mezi tím, jak organizace popisuje sama sebe, a co ve skutečnosti dělají a říkají její klíčové osobnosti. Shrnula, že „činnost FECRIS představuje porušení principů respektu a tolerance vůči víře či přesvědčení... a je v přímém protikladu k principům Evropské úmluvy o lidských právech a dalším mezinárodním nástrojům v oblasti lidských práv“.  V Rakousku antikultovní hnutí reprezentuje GSK (\"Gesellschaft gegen Sekten und Kultgefahren\"), v roce 1992 přejmenované z Asociace pro duševní zdraví (\"Verein zur Wahrung der geistigen Freiheit\"), kterou založila psycholožka Brigitte Rollettová 29. září 1977 angažující se v informační kampani proti náboženským menšinám a novým náboženským hnutím. GSK je deklarovaným členem FECRIS. Mezi lety 1992 a 2008 bylo GSK financováno zemskou vládou města Vídně. Další financování z fondů zemské vlády Dolního Rakouska je podle report HRWF netransparentní.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy antikultovních hnutí.", "content": "Jedna z prvních vědeckých prací, která se zabývá problematikou antikultovních hnutí, je dílo od Davida G. Bromleyho a Ansona Shupeho, kteří rozlišují dva možné způsoby přístupů antikultovních hnutí k novým náboženským hnutím. Ty se samozřejmě mohou prolínat a vzájemně doplňovat, jsou to:", "section_level": 1}], "src_summary": "Termínem antikultovní hnutí se označuje nejednotný proud organizací i jednotlivců, kteří se snaží upozornit na možné nebezpečí nových náboženských hnutí (NNH).", "tgt_summary": "The anti-cult movement (abbreviated ACM; sometimes called the countercult movement) is a social group which opposes any new religious movement (NRM) that they characterize as a cult. Sociologists David Bromley and Anson Shupe initially defined the ACM in 1981 as a collection of groups embracing brainwashing-theory, but later observed a significant shift in ideology towards pathologizing membership in NRMs. One element within the anti-cult movement, Christian counter-cult organizations, oppose NRMs on theological grounds and distribute information to this effect through church networks and via printed literature.", "id": 886449}
{"src_title": "Pobřežní hory", "tgt_title": "Coast Mountains", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Pobřežní hory jsou 1 600 kilometrů dlouhé a v průměru 200 km široké. Jsou součástí větší skupiny, nazývané Pacifické pobřežní pásmo (\"Pacific Coast Ranges\"). To v sobě zahrnuje pásmo Aljašské hory, pohoří Chugach, pohoří Saint Elias Mountains, pásmo Kaskádového pohoří, pohoří Sierra Madre Occidental a další horská pásma. Na západní straně hor se nacházejí hluboké deštné pralesy mírného pásma, v pohoří je mnoho vrcholů pokryto ledovcem. Součástí Pobřežních hor jsou i největší ledovce na světě nacházející se v mírném pásmu. Pohoří se na jeho východních svazí zužuje do suché vnitřní rokliny, nebo do subarktického lesa v oblasti Skeena Mountains a náhorní plošiny \"Stikine Plateau\".", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jižní a jihovýchodní část pohoří je ohraničena plošinou Interior Plateau. Severně od pahorkatiny \"Nechako\" je pohoří Coast Mountains lemováno na vnitrozemské straně pohořím Hazelton, pohořím Skeena, plošinou \"Stikine\", plošinou \"Tahltan\" a pohořím Tagish. Jeho severozápadní okraj ohraničuje řeka Kelsall, ležící v severní části jihovýchodní Aljašky, za kterou se rozkládá pohoří \"St. Elias Mountains\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik pohoří.", "content": "Pohoří Coast Mountains vzniklo před 115 milióny let, když se aktivní vulkanický oblouk souostroví Insular Islands srazil s pobřežím amerického severozápadu. Po milióny let byly jeho vrcholy tlačeny dolů a \"izostatický odraz\" způsobil, že jejich magma v magmatických krbech začalo stoupat. Tím se postupně vytvořila dnešní podoba pohoří North Shore.", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější hory Coast Mountains.", "content": "\"Mount Waddington\" je svou výškou 4 019 metrů nejvyšším vrcholem pohoří Coast Mountains a nejvyšší horou provincie \"Britská Kolumbie\".  Největším ledovcem Coast Mountains je ledovec Ha-Iltzuk.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří podle horských pásem.", "content": "Coast Mountains se dělí na několik hlavních horských pásem. Mezi ně patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pobřežní hory () jsou horské pásmo spadající pod Kordillery, které se táhne podél západního pobřeží Severní Ameriky a pokrývá většinu pobřežních oblastí kanadské provincie Britská Kolumbie. Nejvyšší horou je Mount Waddington (4019 m).", "tgt_summary": "The Coast Mountains are a major mountain range in the Pacific Coast Ranges of western North America, extending from southwestern Yukon through the Alaska Panhandle and virtually all of the Coast of British Columbia south to the Fraser River. The mountain range's name derives from its proximity to the sea coast, and it is often referred to as the Coast Range. The range includes volcanic and non-volcanic mountains and the extensive ice fields of the Pacific and Boundary Ranges, and the northern end of the volcanic system known as the Cascade Volcanoes. The Coast Mountains are part of a larger mountain system called the Pacific Coast Ranges or the Pacific Mountain System, which includes the Cascade Range, the Insular Mountains, the Olympic Mountains, the Oregon Coast Range, the California Coast Ranges, the Saint Elias Mountains and the Chugach Mountains. The Coast Mountains are also part of the American Cordilleraa Spanish term for an extensive chain of mountain rangesthat consists of an almost continuous sequence of mountain ranges that form the western backbone of North America, Central America, South America and Antarctica.", "id": 1333019}
{"src_title": "Biofeedback", "tgt_title": "Biofeedback", "src_document": [{"title": "Hlavní součásti biofeedbacku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektromyogram (EMG) - tonus svalů.", "content": "Elektromyogram je nejrozšířenější formou měření biofeedbacku. Využívá elektrod, či jiných senzorů pro měření napětí svalů. Tím, že EMG upozorňuje na napětí ve svalu, pacient se může tento pocit naučit rozeznat a včas ovládnout. EMG je používán jako relaxační technika na pomoc při uvolňování svalových napětí při bolestech zad, hlavy, krku a vrzání zubů. EMG se může používat při léčbě některých onemocnění jejichž projevy se zhoršují při stresu - například astma.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchová teplota kůže.", "content": "Senzor připevněný na prst na ruce či na nohu měří povrchovou teplotu kůže. Pokud je jedinec vystaven stresu, klesá z důvodu vazokonstrikce jeho povrchová teplota. Varování může pomoci včas začít s uvolňovacími technikami. Teplotní zpětná vazba může pomoci při léčbě určitých oběhových poruch nebo snížit frekvenci migrén.", "section_level": 2}, {"title": "Galvanické napětí kůže.", "content": "Senzory pro galvanické napětí kůže měří aktivitu vašich potních žláz. Tato informace může být užitečná při léčbě emočních poruch jako jsou fóbie, strach apod. Tato metoda je nejčastěji používána ve spojení s detektory lži. Praktiky využívající galvanického napětí kůže jsou používány i při některých typech psychoterapie.", "section_level": 2}, {"title": "Elektroencefalogram (EEG).", "content": "EEG sleduje na základě korových akčních potenciálů aktivitu mozku při různých psychických i fyzických stavech jako je bdění, spánek, pohyb apod. Z důvodu časové a finanční náročnosti je tato metoda nejméně využívána v oblasti biologické zpětné vazby, ale své uplatnění si získala v diagnostice i terapii některých psychických poruch.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Neal Miller, doktor psychologie a neurolog, je všeobecně považován za otce moderního studia biofeedbacku. Na jeho základní principy přišel při studiu podmíněného chování myší. Jeho tým odhalil, že při stimulaci center budících u myší příjemný pocit bylo možné naučit je ovládat určité projevy srdeční frekvence. Do této doby se předpokládalo, že tyto procesy jsou pouze pod vlivem autonomního nervového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Klinická účinnost.", "content": "Asociace pro aplikovanou psychofyziologii a biofeedback (AAPB) a Mezinárodní společnost pro neurofrekvenci a výzkum (ISNR) spolupracují na ověřování a vyhodnocování léčebných protokolů k řešení otázek týkajících se klinické účinnosti použití biofeedbacku a neurofeedbacku, jako je ADHD a bolest hlavy. V roce 2001 Donald Moss, tehdejší prezident Asociace pro aplikovanou psychofyziologii a biofeedback, a Jay Gunkelman, předseda Mezinárodní společnosti pro neurofrekvenci a výzkum, jmenovali pracovní skupinu pro stanovení norem účinnosti biofeedbacku a neurofeedbacku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biofeedback, též biologická zpětná vazba je terapeutický postup, který zahrnuje měření osobních fyziologických veličin jako krevní tlak, tep, teplotu, pocení, svalové napětí (EMG) v reálném čase a jejich prezentaci ve vhodné formě pacientovi. Pacient je do jisté míry schopen tyto hodnoty ovlivnit vůlí a tím se naučit je alespoň částečně ovládat.", "tgt_summary": "Biofeedback is the process of gaining greater awareness of many physiological functions of one's own body, commercially by using electronic or other instruments, and with a goal of being able to manipulate the body's systems at will. Humans conduct biofeedback naturally all the time, at varied levels of consciousness and intentionality. Biofeedback and the biofeedback loop can also be thought of as self-regulation. Some of the processes that can be controlled include brainwaves, muscle tone, skin conductance, heart rate and pain perception.", "id": 1899074}
{"src_title": "Polikarpov I-185", "tgt_title": "Polikarpov I-185", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Práce na prvním z pěti objednaných draků letounu I-185 (z nichž jeden byl určen ke statickým zkouškám), navazujícího konstrukčně na typ Polikarpov I-180, probíhaly mezi 25. lednem a 10. březnem 1940. Drak byl označen I-185 M-90 podle zamýšlené instalace hvězdicového motoru M-90. Náboj vrtule AV5-119 byl vybaven reduktorem a ventilátorem pro chlazení pohonné jednotky. Konstruktér Urmin však dodal pouze dva necertifikované motory, které byly na prvním I-185 testovány v aerodynamickém tunelu v CAGI. Výsledky zkoušek nebyly uspokojivé z důvodu nevyzrálosti motoru M-90 a nekompletní první drak I-185 čekal na další motor.  Polikarpov následně plánoval instalaci dalších pohonných jednotek M-71, nebo M-82, avšak ani ty nebyly dosud hotové. Konstruktérský tým se tedy koncem roku 1940 rozhodl pro zástavbu méně výkonného čtrnáctiválcového motoru M-81 o výkonu 969 kW A. D. Švecova, aby mohly být zahájeny letové testy. Letoun tak dostal nové typové označení I-185 M-81 (také RM, 02 nebo I-185). Ventilátor v náboji vrtule byl odstraněn a zbytek draku podstoupil pouze nejnutnější úpravy pro zabudování motoru do obrysu stroje. Prototyp byl za letu testován pouze 11. ledna 1941, kdy se mu při letu v malé výšce nepodařilo překročit rychlost 485 km/h. Slabý motor M-81 byl v dubnu odstraněn a nahrazen předsériovým osmnáctiválcem M-71.  První zkušební let s M-71 proběhl 8. dubna 1941, který však skončil nouzovým přistáním. Vrtule se ve výšce 2500 m začala přetáčet vlivem závady na mechanismu nastavování listů. Během dalšího letu zase došlo k vysazení motoru. Před vpádem německých vojsk na území SSSR koncem června 1941 nebyl žádný další motor k dispozici, proto se I-185 M-71 podrobil dalším podnikovým zkouškám až po dodání nového motoru M-71 v říjnu. Následně byl stroj předán k operačním zkouškám společně s druhým a třetím prototypem k 728. IAP na Kalininském frontu.  Již v roce 1940 byl certifikován hvězdicový motor M-82A s dvoustupňovým kompresorem, jehož testování bylo naplánováno v rámci programu I-185. Jeho parametry byly natolik slibné, že jej úřady začaly doporučovat leteckým konstruktérům, avšak v době, kdy Wehrmacht obsazoval západ SSSR. Koncem roku 1940 byl další drak I-185 přpraven na montáž nového motoru, který byl dodán až na jaře 1941. Vzhledem k menším rozměrům pohonné jednotky M-82A byl úsek motoru aerodynamicky zjemněn se současným prodloužením trupu. Dalšího snížení odporu vzduchu bylo dosaženo novým krytem pilotní kabiny. Vstupy vzduchu k sání motoru byly zasazeny do kořenů křídla, podtrupový tunel byl zmenšen a kužel vrtule získal zahrocenější tvar. Hlavňovou výzbroj I-185 M-82A tvořila trojice synchronizovaných kanónů ŠVAK seskupených kolem motoru, pod křídlo bylo možné zavěsit čtyři pumy FAB-100 nebo osm střel RS-82. Letoun byl dokončen 19. července 1941 a po podnikových zkouškách, prováděných pilotem Uljachinem, byl v září 1941 odeslán do Zkušebního leteckého ústavu. Letové testy byly odkládány až do začátku října, kdy byla nařízena evakuace závodů ohrožovaných postupem německé armády. Podnikové zkoušky pokračovaly v únoru 1942 a byly ukončeny 28. března. Po nich následovala v období od 23. dubna do 5. července další série testů ve Vědecko-výzkumném institutu sovětského letectva, které skončily úspěšně. Během operačních zkoušek u 728. IAP piloti lépe hodnotily první dva prototypy I-185 s motory M-71, I-185 M-82A i tak překonával všechny operačně používané stíhací stroje.  I-185 M-81 byl v září 1941 použit k zástavbě motoru M-71 společně se současnou inovací konstrukce křídla. Výzbroj tvořily dva kulomety UBS a dva ŠKAS, všechny synchronizované. Prototypové podnikové testy byly zahájeny v září 1941. Rovněž tento exemplář převzal 728. IAP, kde byla jeho původní výzbroj nahrazena trojicí kanónů ŠVAK.  V evakuovaném závodě v Novosibirsku byl 10. června 1942 zalétán další z prototypů I-185 s motorem M-71, označovaný také I-186. Mezi 18. listopadem 1942 a lednem 1943 prodělal v NII VVS podnikové a státní zkoušky. V období od června do října jej testoval zkušební pilot P. Loginov, v jehož práci pak pokračovali Stěfanovskij a Fjodrovi. 15. prosince 1942 se během zkoušek podařilo s přetočeným motorem dosáhnout rychlosti 708 km/h. Motor se však porouchal a Stěfanovskij byl nucen nouzově přistát. 26. prosince byl motor vyměněn a Stěfanovskij se pokusil o dosažení stejné rychlosti. Opět došlo k poškození pohonné jednotky a k dalšímu nouzovému přistání. Prototyp číslo čtyři tak tak během podnikových a státních zkoušek nalétal pouhých 8 hodin a 13 minut. Letoun byl opraven a k dalšímu kolu testů byl svěřen do rukou V. A. Stěpančenoka. 5. dubna 1943 se motor opět zastavil právě ve chvíli, kdy se pilot pokoušel o přistání. Stěpančenok se nedokázal vyhnout hangáru a po nárazu do něj zahynul.  Jeho smrt uspíšila rozhodnutí o ukončení celého programu I-185, navzdory příznivému hodnocení všech zainteresovaných pilotů. Motor M-82A se navíc podařilo adaptovat do draku LaGG-3 a vytvořit tak stíhačku La-5. V oficiálním zdůvodnění nezařazení I-185 do sériové výroby stálo, že žádný ze závodů nemá volné kapacity pro výrobu I-185 bez ohledu na to, zda jsou vybaveny pohonnými jednotkami M-71, nebo M-82A.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Údaje platí pro I-185 M-71.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polikarpov I-185 byl sovětský jednomotorový stíhací letoun zkonstruovaný v druhé světové válce, který byl vyroben pouze ve čtyřech prototypech. Dle názorů sovětských pilotů se jednalo o nejlepší stíhací stroj let 1942 – 1944, který se však nedostal do sériové výroby. Letoun sestrojil známý konstruktér typů I-15 a I-16 Nikolaj Nikolajevič Polikarpov v souladu se specifikacemi „K“ z konce roku 1938.", "tgt_summary": "The Polikarpov I-185 was a Soviet fighter aircraft designed in 1940. It was flown with three engines but all of them were either insufficiently developed for service use or their full production was reserved for other fighters already in production. The I-185 program was cancelled on 27 January 1943.", "id": 1750683}
{"src_title": "Licenciát teologie", "tgt_title": "Licentiate of Theology", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Licenciát je jedním z vyšších akademických gradů, používaný od středověku v mnoha evropských zemích až dodnes. Na středověké univerzitě se licenciát získáním gradu stával členem fakulty, na níž gradus získal a umožňoval mu na univerzitě svobodně vyučovat. Byl předstupněm doktorátu a vzhledem k vysokým nákladům na získání doktorátu se většina učitelů univerzity s tímto gradem spokojila, neboť jim umožňoval totéž co doktorát, s výjimkou profesury.  Tento systém přetrval na všech teologických fakultách, kde se po získání vzdělání ve filosofii (2–3 roky) a teologii (3–4 roky) získává licenciát po dalších dvou letech specializovaného studia.", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1953.", "content": "V uvedené oblasti byl dříve udílen doktorát teologie (ThDr.), a to vedle dalších doktorátů.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1953.", "content": "Po převzetí moci komunisty byl následně roku 1950 přijat Nejedlého zákon o vysokých školách, který od roku 1953 zrušil tituly a stavovská označení pro nové absolventy a udíleny tak byly pouze \"profesní označení\" (např. promovaný právník atp.). Od roku 1966 pak byla provedena určitá reforma.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po revoluci byly novým vysokoškolským zákonem z roku 1990 tzv. (fakultativní) malé doktoráty zrušeny – ThDr. nebyl udělován, stejně tak ani ThLic. Po absolvování „vysokoškolského studia“ (dnes magisterský studijní program, 7 v ISCED, \"master's degree\") tak byl udělován titul magistra (Mgr.), obdobně jako v jiných zemích. „Postgraduální studium“ (dnes doktorský studijní program, 8 v ISCED, \"doctor's degree\") pak bylo spjato s titulem doktor (Dr.).  Boloňský proces následně sjednotil evropské vysokoškolské vzdělávání. Pro nesouhlas se stavem, kdy nebyly udělovány tzv. (fakultativní) malé doktoráty, byl od přijetí nového vysokoškolského zákona v roce 1998, titul „doktor teologie“ (ThDr.) znovu udělován, a to po dodatečné a zpoplatněné rigorózní zkoušce – jeho udělení tak nepředchází žádné další formální studium. Stejně tak začal být udělován – pouze pro oblast katolické teologie – právě i titul „licenciát teologie“ (ThLic.). Tento stav, kdy se uděluje jak ThLic. (licenciát teologie), ThDr. (doktor teologie), tak Mgr. (magistr), přičemž označují de facto stejnou kvalifikaci (magisterskou úroveň, 7 v ISCED, \"master's degree\"), však bývá předmětem kritiky. Rovněž začal být od té doby udělován i \"postgraduální titul\" „doktor teologie“ (Th.D.). (Na mnoha univerzitách ve světě je však pro získání titulu ThLic. (či PhLic.) nutné studium v délce obvykle tři roky, pak za další dva či tři možnost získat titul PhD. či event. ThD.)  Zákon o vysokých školách byl ale nakonec novelizován tak, že ThLic. lze od září 2016 udílet stejně jako ThDr., nikoliv pouze v oblasti katolické teologie. Rovněž do té doby (1998-2016) užívaný \"postgraduální\" titul Th.D. (doktor teologie) byl i pro tuto oblast změněn na Ph.D. (doktor).", "section_level": 2}], "src_summary": "Licenciát teologie (z lat. ') je akademický titul, který je v současné době udělován vysokými školami v oblasti teologie (bohosloví). Tento titul obvykle udělují teologické fakulty, přičemž je zkracován jako ThLic.\"' (před jménem). Podmínkou k jeho obdržení je již získaný titul magistr (Mgr.) a složení příslušně rigorózní zkoušky, jejíž součástí je i obhajoba rigorózní práce. V současné době se tak jedná o \"fakultativní\" zkoušku zpravidla spojenou s poplatky – nikoli o další formální studium, resp. kvalifikaci. Úroveň dosažené kvalifikace je 7 v ISCED (\"master's degree\", tak jako Mgr.), přičemž někdy se obecně, hovorově, tituly získané rigorózním řízením označují jako tzv. malé doktoráty.", "tgt_summary": "The Licentiate of Theology or the Licence in Theology (LTh is the usual abbreviation) is a theological qualification commonly awarded for ordinands and laymen studying theology in the United Kingdom, Malta, Canada, Australia, and New Zealand. The academic rank varies from undergraduate degree to master's degree.", "id": 346722}
{"src_title": "DněproGES", "tgt_title": "Dnieper Hydroelectric Station", "src_document": [{"title": "Hydrogeografická charakteristika.", "content": "Řeka Dněpr v evropském měřítku zaujímá třetí místo v ploše povodí i v délce toku. Je osmou nejvodnatější řekou Evropy. Od starověkých dob hraje výraznou roli v dopravě jako spojnice černomořské a baltské oblasti. Ze všech přírodních překážek lodní dopravě patřily mezi nejznámější prahy na středním toku, podle kterých bylo pojmenováno historické sídlo Záporoží. Mělčiny a přeje se objevují asi na 100 km dlouhém úseku toku při průměrném průtoku přes 1 000 m3/s. Takováto místa byla vhodná k budování vodních děl s koly se spodním náhonem a dostatečným vodním tokem po celý rok. Díky těmto vlastnostem byla ve zprávě Ruské technické společnosti z roku 1913 řeka Dněpr označena za jednu z nejpříhodnějších v celém Ruském impériu pro technické využití, a to s odhadovaným využitelným výkonem 1 300 000 koňských sil.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Těleso hráze o výšce 60 m se skládá z pravobřežní části o délce 216 m, střední části s 26 přelivovými poli o délce 760 m a levobřežní části i délce 251 m. Celková délka přehradního systému je tak 1 227 m. Propustnost přelivného systému je 26 900 m3/s.  V pravobřežní elektrárně pracuje 9 Francisových turbín o výkonu 665 MW a jeden pomocný hydroagregát o výkonu 2,6 MW, v levobřežní části pracuje 8 Kaplanových turbín různých výrobců s výkony v rozmezí 107 – 115 MW. Průměrný pracovní spád činí 38,2 m.  Celkový instalovaný výkon vodního díla k roku 2018 je 1 569 MW.  Splavnost zajišťuje dvoucestný systém na levém břehu. V roce 2019 je původní tříkomorová cesta v rekonstrukci a přepravu zajišťuje jednokomorový systém s průměrnou dobou pobytu plnění 20 minut. Vodní energie při vyprazdňování komor není energeticky využívána.  Dlouhodobá průměrná roční výroba je 4,008 miliardy kWh, v roce 2016 2,279 miliardy kWh.  Energie je rozváděna od pravého břehu trasami 154 KV a 330 KV, od levého břehu trasou 154 kV.  Celková hltnost obou elektráren je 5 010 m3/s, vodní režim s denní a týdenní regulací.  Budova turbínové haly z roku 1932 je lemovaná růžovým arménským tufem a je architektonickou památkou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie projektu, výstavby a provozu.", "content": "Koncem 19. století vznikly projekty, kde energetické využití bylo jen doprovodným efektem řešení splavnosti. Jediný projekt s prioritou výroby elektrické energie předložil v roce 1905 Genrich Osipovič Graftio.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt GOELRO.", "content": "Do rozpisu Hospodářského plánu obnovy a rozvoje Sovětského svazu (GOELRO) se využití Dněpru dostalo již ve zcela velkolepé podobě. Technická ambicióznost projektu však byla doprovázena nereálnými termíny.  1921–1922 Výzkum a přípravné práce  1923–1926 Stavba přehradního tělesa  1925–1928 Výstavba elektrárny včetně instalace zařízení  1927–1929 Vybudování vysokonapěťové trasy Jekatěrinoslav – Nikopol - Krivoj Rog a elektrifikace železniční trati Alexandrovsk (Záporoží) – Prosjana  1920–1930 Rozvoj přímé přenosové sítě do k průmyslovým zdrojům v oblasti Alexandrovsku  Zahájení prací na navýšení výkonu elektrárny na 330 MW bylo naplánováno již na roční období 1929–1930.  Sovětský svaz se však na začátku 20. let ocitl v politické a zákonitě i technologické izolaci. Předmětem diskuse stále zůstaly rozpory mezi návrhy Genricha Graftia na kaskádu tří menších děl oproti jediné podle projektu Alexandra Vintera. V obou projektech však byl zajištěn požadavek splavnění celého stokilometrového úseku peřejí.  Do původní bezvýhradné podpory projektu všemi špičkami politického vedení časem pronikly návrhy ze strany RSFSR na snížení federálního příspěvku ve prospěch budování kanálu mezi Volhou a Donem.  Proti těmto snahám ostře vystoupil předseda Rady lidových komisařů Ukrajinské sovětské republiky Vlas Jakovlevič Čubar a pohrozil vystoupením Ukrajiny ze svazu sovětských republik. Toto vystoupení sice zůstalo bez represní odezvy ze strany Moskvy, ze Stalinovy paměti se ale nevytratilo. 26. února 1939 byl Čubar zatčen, téhož dne zastřelen a pohřben ve společném hrobě. (V roce 1955 byl rehabilitován, v roce 2010 uznán za organizátora ukrajinského hladomoru.)", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní účast.", "content": "Nejvýkonnější vodní elektrárna Ruského impéria (Hindúkušská elektrárna) disponovala výkonem 1,3 MW. Od roku 1913 poskytovala americká elektrárna Keokuk na Mississippi 142 MW a od roku 1922 kanadská elektrárna Toronto na Niagáře 498 MW. V roce 1924 byly uvedeny do provozu první agregáty Wilsonovy elektrárny na řece Tennessee s plánovaným celkovým výkonem 663 MW. Právě do Spojených států se v roce 1922 vypravila delegace sovětských odborníků a započala se jednání o odborné spolupráci s vůdčím stavitelem americké hydroenergetiky Hughem L. Cooperem. Pod Cooperovým vedením byly postaveny elektrárny Toronto na Niagáře, elektrárna Keokuk na Mississippi a dokončována Wilsonova elektrárna.  Spolu s americkými odborníky byly osloveni i specialisté z firmy Siemens v Německu. Teoretické i materiálové schopnosti Němců byly ceněny více, u Američanů byly oceňovány zkušenosti s velkými vodními díly. Definitivní rozhodnutí ve výběru hlavního konzultanta učinil sám Stalin, když spolupráci s USA vyhodnotil jako účinnější součást vývozu revoluce. Hugh Lincoln Cooper přesvědčil Stalina o realizovatelnosti projektu a od roku 1926 přichází Cooper do SSSR pravidelně po dobu 6 let s průměrným pobytem asi 2 měsíce v roce.  Americké firmy dodaly turbíny a generátory. Kruppovy továrny dodaly zařízení pro dřevozpracující závod, transformátory pro dočasné stanice, parní turbíny pro systémy dočasného vedení a drtiče kamene.  Mezi tři dodavatele z řad průmyslově nejvyspělejších zemí se zařadilo i Československo.", "section_level": 2}, {"title": "Československá účast.", "content": "V prostoru zatopené oblasti se ocitl most přes Dněpr nad Alexandrovskem. Důležité spojení však muselo být zachováno. Dněpr byl v rámci stavby přehrazen nad tokem pod přehradou. Zpočátku bylo navrženo stavět kovové mosty s masivními žulovými pilíři velké výšky. Později bylo rozhodnuto nahradit žulové obry lehkými a lacinějšími ocelovými oblouky. Nejvhodnějším materiálem pro toto řešení je ocel s vyšším obsahem křemíku. Nedostatek ferosilicia donutil stavitele obrátit se na některou z vyspělých ocelářských zemí. Vybrány byly Vítkovické železárny. Pod českým dohledem proběhlo i nýtování dílů na místě a ukotvení na koncové pozici. Největší z oblouků o rozpětí 224 m byl ve své době největší v Evropě. V srpnu 1941 by most zničen spolu s hrází přehrady před postupujícími Němci.", "section_level": 3}, {"title": "Výstavba první fáze.", "content": "V prosinci 1926 byla slavnostně uvedena do provozu Volchovská elektrárna, první elektrárna podle plánu GOELRO. Autor a realizátor projektu Genrich Osipovič Graftio byl převelen na stavbu Dolnosvirské elektrárny a vedením stavby na Dněpru byl pověřen autor projektu „vysoké přehrady“ Alexandr Vasiljevič Vinter. Projekt elektrárny vyvinul profesor Ivan Gavrilovič Alexandrov, architektem byl určen Viktor Alexandrovič Vesnin. V dubnu 1927 byla zahájena výstavba.  Vzhledem k zahraničnímu dozoru nebyla využita vězeňská práce. Najímáni byli důchodci, lidé na burzách práce i rolníci, kteří se o žních vraceli na pole. Významná byla i ženská pracovní síla. Mzdy na stavbě vysoce převyšovaly celostátní průměr, kvalifikovaní pracovníci získávali zvláštní měsíční příděly ukryté před obyvatelstvem, složené z nepřístupného zboží a zemědělských produktů.  1. května 1932 byla spuštěna první jednotka elektrárny. Projektovaného výkonu 560 MW elektrárna dosáhla v roce 1939.", "section_level": 2}, {"title": "Destrukce při ústupu sovětských vojsk.", "content": "Při ústupu sovětských vojsk na začátku 2. světové války byla snaha o evakuaci strojních zařízení ze všech energetických děl do oblastí Uralu. V plné výši se to podařilo pouze u Volchovské elektrárny. Převoz zařízení z elektrárny Dněproges však nebyl u konstrukcí tak obrovských rozměrů možný. Zisk vodní elektrárny a mostů Dněpru by zajistil nerušený průchod přes řeku a dobytí města. Ochrana elektrárny do posledních chvil a její destrukce těsně před německým záborem byla svěřena 157. pluku NKVD, určenému pro ochranu zvláště důležitých průmyslových podniků. Od 2. do 4. srpna 1941 letecké síly Rudé armády dopravily do Záporoží potřebné množství výbušnin. 18. srpna 1941 německé armády po dělostřelecké přípravě a pod krytem tanků prorazily sovětskou obranu a dosáhly pravého břehu Dněpru. Podle plánu měla být elektrárna uvedena do krizového režimu běhu turbín při výrobě velkého množství energie při velikých proudech, jejímž účelem bylo vyhoření výkonových transformátorů. Po spálení transformátorů bylo plánováno uvedení generátorů turbín do režimu zkratu a s maximálním buzením zvýšit rychlost otáčení hydraulických jednotek, dokud nejsou mimo provoz. Poté bylo plánováno uzavřít přívod maziva k ložiskům turbíny, což by je nakonec vyřadilo z provozu, protože v důsledku přehřátí kluzných ložisek se roztaví všechny třecí plochy. V konečné fázi měly být odpáleny nálože za účelem zničení dvou z devíti turbín a odstřeleny pilíře silniční komunikace na hřebenu hráze v takové míře, aby znemožnily postup německých vojsk a zároveň umožnily dostatečně rychlou opravu po válečném zvratu.  Za tohoto vývoje nebyl čas na důkladné výpočty, zejména pak na jakékoli pokusné nebo laboratorní studie. Praxe řízené destrukce u takovýchto objektů chyběla na celém světě.  Transformovna vyhořela poté, co všechny jednotky 274. pěší divize Rudé armády bezpečně přešly po přehradě na levý břeh. Za situace, kdy k hrázi přijížděly první německé tanky a evakuace obyvatelstva a přechod armád nebyly dokončeny, bylo možné zvolit pouze jednu ze dvou špatných možností.  Nesplnit úkol deaktivaci elektrárny a komunikace přes řeku Dněpr a urychlit postup německých armád nebo splnit úkol za rizika značných obětí ve vlastních řadách. Večer 18. srpna ve 20:00 hodin došlo k výbuchu náloží. Místo dvou turbín byly kompletně zničeny čtyři, průrva na tělese hráze o délce kolem 165 m umožnila průtok vodní masy, srovnatelné s velkou jarní povodní na Volze. Na německé straně byly hlášeny ztráty 1 500 vojáků, na sovětské straně došlo k významným ztrátám na materiálu, civilním obyvatelstvu i v řadách ustupující sovětských vojsk. Během nekoordinovaného ústupu jednotek Rudé armády v podmínkách zničené komunikace bylo v srpnu 1941 prakticky nemožné dostatečně rychle stáhnout jednotky z povodňové zóny.  V konečném důsledku řeka Dněpr skutečně zpomalila další postup německých vojsk na jižním úseku fronty a boje o most pod přehradou trvaly až do poloviny září.", "section_level": 2}, {"title": "Destrukce při ústupu německých vojsk.", "content": "Do léta 1942 se německým stavebním jednotkám podařilo hráz opravit a zprovoznit část výroby elektrické energie.Při zpátečním pohybu Rudé armády na podzim 1943 došlo k řízené destrukci Dněprogesu podruhé. Na rozdíl od situace v roce 1941 cílem nebylo částečné, ale totální zničení vodního díla. V elektrárně i v dutinách přehrady bylo uloženo přes 300 tun (v roce 1941 20 t) výbušnin různého vojenského určeni. Sovětským ženistům a výsadkářům se však podařilo přerušit část odpalovacího vedení. Pomník těmto vojákům se později stal součástí výzdoby hráze.  Od ledna do srpna 1944 bylo z prostor vodního díla odstraněno přes 66 tun leteckých pum a 26 000 min, dělostřeleckých a ručních granátů.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova a výstavba druhé fáze.", "content": "Po dobytí území na pravém břehu Dněpru bylo ženijním vojskem zneškodněno 57 tisíc min. Na obnově vodního díla se nejprve podíleli vojáci, později 90% pracovní síly zajišťovaly ženy. Rekonstrukce elektrárny proběhla v letech v letech 1944–1950.  V roce 1946 dodala americká společnost General Electric místo zcela zničených nové generátory o výkonech 90 MW oproti původní hodnotě 77,5 MW. První jednotka byla uvedena do provozu v březnu 1947 a poslední v květnu 1950. Celkový výkon elektrárny vzrostl na 585 MW.  Na konci šedesátých let byla řešena otázka zvýšení kapacity vodní elektrárny, plavební schopnosti zdymadlového systému a vozovky přehrady. Následná rekonstrukce proběhla v letech 1969 až 1980. Během této přestavby byla na levém břehu postavena další strojovna, ve které bylo instalováno 8 bloků o výkonu 103,5 MW. Byla vybudována nová jednokomorová dopravní cesta s třetinovou dobou komorového plnění. Přehrada hráze byla zrekonstruována a významně rozšířena. Nová elektrárna při levém břehu pracovala při maximálním výkonu 828 MW. Celková hltnost obou elektráren převýšila průměrný průtok Dněpru více než tři krát a odkázala tak po většinu roku vodní dílo z režimu průtokového do režimu špičkového s denní až týdenní regulací. Vzhledem ke schopnosti zpracování vysokých jarních průtoků vzrostla průměrná roční výroba z 1,5 na 3,7 miliardy kWh.", "section_level": 2}], "src_summary": "DněproGES, Dněperská vodní elektrárna ( zkratka z, zkratka z ) je největší a nejznámější vodní elektrárna na Ukrajině. V době uvedení do provozu byla nejvýkonnější vodní elektrárnou v Evropě a třetí na světě. Byla postavena podle prvního sovětského hospodářského plánu Státní komise pro elektrifikaci Ruska a stala se symbolem industrializace Sovětského svazu. Je součástí kaskády vodních elektráren na řece Dněpru. Nachází se ve městě Záporoží při hrázi Dněperské přehrady, severně od ostrova Chortycja.", "tgt_summary": "The Dnieper Hydroelectric Station ( - DniproHES, - DneproGES, also known as \"Dneprostroi Dam\") is the largest hydroelectric power station on the Dnieper River, located in Zaporizhia, Ukraine. It is the fifth step of Dnieper hydroelectric stations cascade that provides electric power for Donets–Kryvyi Rih Industrial region.", "id": 1629663}
{"src_title": "Jan Zlatoústý", "tgt_title": "John Chrysostom", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po brzké smrti otce, který byl vysokým důstojníkem, se Janovy výchovy ujala jeho zbožná matka Anthusia. Studoval filosofii a rétoriku u řeckého spisovatele Libania (314—(asi)393) v Antiochii a byl jeho nejlepší žák. Po studiích působil jako právní zástupce. Současně se tři roky připravoval na křest, který přijal asi v roce 369. Pod vedením přísně asketického učitele Diodóra († 391), význačného představitele tzv. antiochijské teologické školy, se věnoval studiu Bible.  Roku 373 se stal poustevníkem v nedalekých horách. Drsná strohost tohoto způsobu života mu poškodila zdraví, takže se po šesti letech vrátil do Antiochie. Roku 386 byl biskupem Flavianem vysvěcen na kněze a pověřen kázat v katedrále. Proslavil se jako vynikající kazatel. Jeho kázání, z nichž některá se zachovala, mu vynesla v 6. století přízvisko Chrýsostomos (Zlatoústý).  V roce 398 přijal s váháním jmenování patriarchou v Konstantinopoli, kde rozvinul charitativní činnost, s neúprosnou mravní přísností usiloval o reformu kněžského života a bojoval proti zlořádům ve společnosti i na císařském dvoře. Tím si znepřátelil císařský dvůr, ale také značnou část církevní hierarchie včetně ambiciózního alexandrijského patriarchy Theofila, který se pokoušel ne zcela korektními prostředky dosadit na konstantinopolský stolec svého kandidáta. Dostal se i do sporů s Theofilovým svárlivým synovcem, pozdějším svatým Cyrilem Alexandrijským. Janovou úhlavní protivnicí se stala zejména císařovna Eudokia. Na její popud byl v roce 403 sesazen a poslán do exilu, lid si však vynutil jeho návrat. Příměří s císařovnou netrvalo dlouho po surovém vojenském zásahu během velikonočních obřadů v roce 404 byl poslán do vyhnanství v Malé Arménii. Nepřestal však řídit svoji diecézi a vedl rozsáhlou korespondenci. Na nátlak svých nepřátel byl z císařova rozkazu eskortován na místo ještě odlehlejší na východní pobřeží Černého moře. Tříměsíční namáhavé putování pustinami, připomínající pochod smrti, však starý biskup s podlomeným zdravím nepřežil. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství věřících a stal se doslova manifestací.  Římský papež Inocenc I. (papežem 401–417) jej krátce po jeho smrti zařadil do seznamu svatých. Pravoslavná církev a východní katolické církve ho řadí ho mezi tři svaté hierarchy (společně s Basileiem Velikým a Řehořem z Nazianzu). Římskokatolická církev ho počítá mezi učitele církve. Jeho ostatky byly v roce 1204 uloupeny křižáky, ale v roce 2004 byly navráceny do Istanbulu.  Podle svého rodiště bývá někdy nazýván též Jan z Antiochie, tím však může dojít k záměně s antiošským biskupem téhož jména, který žil v první polovině 5. století.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Ve své kazatelské a literární činnosti využíval Jan Zlatoústý antickou vzdělanost a spojoval myšlenkovou hloubku s ušlechtilou formou. Nezaměřoval se již na obhajobu křesťanství proti pohanům ani na dogmatické spory uvnitř křesťanství, ale usiloval především o nápravu společnosti.  Jsou dochovány stovky jeho homilií (promluv) na texty téměř všech knih Starého a Nového zákona a úvahy na rozmanitá témata. Nejznámější z nich jsou o kněžství, o mnišském životě, o křtu. Zachovalo se též přes 200 jeho listů. Byť není pravděpodobně jejím autorem, nese jeho jméno byzantská liturgie, užívána téměř ve všech pravoslavných (ortodoxních) církvích a latinizované podobě také uniaty – řeckými katolíky.  Mezi jeho další díla patří \"Knihy o napravení padlého\" (do češtiny přeložil a předmluvu napsal Viktorin Kornel ze Všehrd) a několik pojednání – \"O kněžství\", \"Proti těm, kdo zavrhují klášterní život\" a \"Proti judaizujícím křesťanům\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jan Zlatoústý (347 nebo 349 Antiochie, Antakya, Turecko – 14. září 407, Komana v Pontu, Turecko; řecky \" Ιωάννης ο Χρυσόστομος, Ioannés Chrýsostomos\") byl konstantinopolský arcibiskup známý pro svou řečnickou a kazatelskou zdatnost (právě díky ní byl k jeho jménu posmrtně přidán přídomek \"Zlatoústý\"). Rozhodně odsuzoval zneužívání pravomocí světskými i církevními činiteli. To vedlo např. k jeho sporu s císařovnou Eudokií. V roce 1568 jej papež Pius V. jmenoval učitelem církve.", "tgt_summary": "John Chrysostom (; ; – 14 September 407), Archbishop of Constantinople, was an important Early Church Father. He is known for his preaching and public speaking, his denunciation of abuse of authority by both ecclesiastical and political leaders, the \"Divine Liturgy of Saint John Chrysostom\", and his ascetic sensibilities. The epithet (\"Chrysostomos\", anglicized as Chrysostom) means \"golden-mouthed\" in Greek and denotes his celebrated eloquence. Chrysostom was among the most prolific authors in the early Christian Church, exceeded only by Augustine of Hippo in the quantity of his surviving writings.", "id": 1839205}
{"src_title": "Biblická kritika", "tgt_title": "Biblical criticism", "src_document": [{"title": "Textová kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a historie.", "content": "Bible je sbírka několika desítek starověkých knih, které se zachovaly v tisících opisů i zlomků různého stáří, ve starých překladech a v citátech starověkých autorů. Textová kritika je shrnuje pod pojem „svědci“. Nesrovnalosti v textu, vzniklé chybami opisovačů, doplňky a vysvětlivkami, které se dostaly do textu, snahou přizpůsobovat („harmonizovat“) výpovědi různých knih a podobně, se snažili opravovat už starověcí křesťanští učenci. Órigenés porovnal šest různých znění Bible v hebrejštině a v řečtině, která sepsal ve sloupcích vedle sebe.  Po vynálezu knihtisku, když se připravovala tištěná vydání, pracovalo mnoho učenců na srovnávání různých rukopisů a překladů, aby tištěný text byl co nejspolehlivější (viz článek Textus receptus). V letech 1513-1517 vznikla na španělské univerzitě v Alcalá de Henares Komplutenská polyglota, paralelní vydání hebrejského, řeckého a latinského textu s komentářem. Rozvoj paleografie a jazykovědy v 19. století pak vyvolal soustavné zkoumání stovek rukopisů, překladů a nově nalezených papyrových zlomků, které vyústilo v kritická vydání. Ta vedle nejpravděpodobnějšího znění podávají v poznámkách i množství odchylek významných starých svědků, tzv. kritický aparát (pro řecký Nový Zákon viz ).", "section_level": 2}, {"title": "Metody a postupy.", "content": "Textová kritika Bible používá běžné metody a zásady textové kritiky. Počítá například s nejběžnějšími opisovačskými chybami, jako je záměna podobných písmen (např. hebrejské הוא „on“ místo היא „ona“ vzniklo nepatrným prodloužením prostředního písmene), vynechání úseku mezi dvěma stejnými slovy (\"haplografie\"), s harmonizací čili přizpůsobováním k jiným paralelním textů (např. mezi čtyřmi evangelii) a podobně.  Od jiných starých textů se ale textová kritika Bible liší mimořádným množstvím starých svědků (zejména pro Nový zákon), vzniklých navíc na různých místech a ve velmi různých prostředích. Ty je třeba uspořádat podle stáří a spolehlivosti (četnost zřejmých písařských chyb) a navzájem porovnat. Tak se dají určit výrazné skupiny či rodiny svědků a často i závislost rukopisů na sobě navzájem (opisovač obvykle opíše i chyby svého vzoru). Pro řecký text Nového zákona se rozlišuje několik výrazných rodin, například tzv. alexandrijský (nejstarší), byzantský a západní text, podobně pro latinské překlady (Vetus Latina, Vulgata a jejich různé verze).  Při hledání nejpravděpodobnějšího původního znění se uplatňují i vnitřní kritéria. Pravidlo „Lectio difficilior potior“ říká, že text náročnější na pochopení je spíš původní (například ). Sotva by nějaký písař z lehkého textu udělal nesnadný. Podobně pravidlo „Lectio brevior potior“ říká, že kratší verze textu je pravděpodobnější (například J 7,39; 1K 8,6): písař mohl doplnit text, aby byl srozumitelnější. Během delšího předávání se často zmírňují a odstraňují nepříjemné podrobnosti. Tak a násl. podrobně líčí hanebné jednání krále Davida. Markovo evangelium se připisuje Petrovu žáku Markovi, přesto podává řadu Petrových poklesků a chyb, o nichž pozdější texty často mlčí. Také originalita a svěžest některých vyprávění (například Ježíšových podobenství) svědčí pro původnost textu.  V 1. století se v Palestině mluvilo aramejsky, kdežto celá další křesťanské tradice byla téměř výlučně řecká a latinská. Mnohé Ježíšově výroky obsahují semitské obraty a rčení a některé se po překladu do aramejštiny rýmují. Například v : „cedíte komára (aramejsky \"galma\") a spolknete velblouda“ (aramejsky \"gamla\"). Biblický text na řadě míst svědčí o dobré znalosti místních poměrů, které pozdější doby neměly a často je objevují až současní vědci. To se týká například poměrů na egyptském dvoře, detailů o Jeruzalémském chrámě nebo titulu \"politarcha\", který uvádí Lukáš a byl objeven na nápisech až ve 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Historická kritika.", "content": "Staří křesťanští (například Theofilus z Alexandrie, +181) i židovší učenci se snažili vypočítat stáří světa (tzv. \"Anno mundi\") z biblických rodokmenů a údajů o stáří jednotlivých osob. Dospěli buď k číslu 5530 př. n. l. (podle Septuaginty), anebo 3760 př. n. l. (podle hebrejského textu a Maimonida), jímž se řídí židovský letopočet. Ještě Isaac Newton se snažil tento údaj zpřesňovat. Z geologických i archeologických nálezů se ale v 19. století ukázalo, že stáří světa je o několik řádů větší a stopy světové potopy se nedařilo nalézt. Křesťanští teologové dlouho hájili doslovný výklad prvních kapitol Bible a dostali se tak do velkého sporu s různými vědami. Teprve rozlišování literárních žánrů dovolilo pochopit, že Gn 1 a 2 nejsou popisy událostí, nýbrž vyjadřují podstatné poselství o člověku, o jeho vztahu k Bohu a světu. Přesto řada evangelikálních skupin, zejména v USA, stále trvá na doslovném výkladu.  Datování biblických událostí a postav se začalo srovnávat s egyptskými a dalšími historickými prameny. Tam se sice našlo potvrzení existence starého Izraele od 12. století př. n. l., datování je ale velmi obtížné. Podle souhrnné zprávy o důkladném archeologickém průzkumu celé země Izrael se dají ve vykopávkách najít zřetelné stopy Davidova panování (10. století př. n. l.), starší události se ale potvrdit nepodařilo.  Kritické zkoumání Nového zákona zahájil německý osvícenský filozof Hermann Samuel Reimarus (+1768), který na jednotlivé spisy aplikoval metody, používané při studiu řeckých a latinských spisů. O Ježíšově životě a dalších událostech Nového zákona je sice řada starých písemných svědectví i mimo biblické spisy, přesné datování však není možné. Rok Ježíšova narození, podle něhož raně středověký mnich Dionysius Exiguus stanovil začátek křesťanského letopočtu, nesouhlasí s jinými údaji v Novém zákoně, protože jejich pisatelé neměli k dispozici přesné údaje a pro křesťanské kázání nemělo datování velký význam.", "section_level": 1}, {"title": "Literární kritika.", "content": "Jiný úkol má kritické zkoumání obsahu samého textu. Bible jako sbírka desítek knih vykazuje různé nesrovnalosti. Tak například autorství Tóry připisovala tradice Mojžíšovi, ale v knize Dt 34 je popsána Mojžíšova smrt. Rok podle n. začínal na jaře, podle na podzim. V si Kain stěžuje, že ho každý může zabít, ale podle předchozího by na zemi měli žít jen jeho rodiče. Židovští i křesťanští vykladači je často vysvětlovali jako alegorie, mnozí autoři však trvali na tom, že základem musí být výklad slov, \"jak text sám mluví\". Výsledky literární kritiky křesťanské církve dlouho odmítaly, v průběhu 20. století je však mnohé z nich přijaly a při výkladu Bible používají. Papež Pius XII. podpořil rozlišování literárních druhů v encyklice \"Divino afflante\" z roku 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání pramenů.", "content": "V 17. století, v době racionalismu se na Bibli začalo pohlížet jako na „obyčejnou“ knihu, začala se zkoumat stejnými prostředky jako jiná literární díla. Baruch Spinoza (1670) a Richard Simon (1678) poukázali na nesrovnalosti v Pentateuchu – prvých pěti knihách Bible. Spinoza byl přesvědčen, že nejen Pentateuch, ale všechny historické knihy Starého zákona napsal teprve Ezdráš po návratu z babylonského zajetí, ve 4. století př. n. l., ačkoli je tradice připisovala Mojžíšovi. V 18. století si francouzský lékař Jean Astruc všiml, že v Pentateuchu se užívají dvě Boží jména – Jahve a Elohim - a podle toho rozlišil dva původní zdroje Tóry. Ty podle něho napsal Mojžíš a pozdější písaři je spojili do jednoho celku a tak vznikly nesrovnalosti. Na Astruca navázali například Eichhorn a de Wette a hledání pramenů vyvrcholilo v díle J. Wellhausena (1844 – 1918), který rozlišil čtyři prameny a nazval je Jahvista, Elohista, Deuteronomista a Kněžský kodex (viz Teorie vzniku Tóry).  Také v Novém zákoně lze najít místa, která si odporují, zejména v evangeliích. Tak v Matoušově evangeliu posílá vzkříšený Ježíš své učedníky do Galileje, kdežto podle Jana se všechna setkání odehrála v Jeruzalémě. Velké části synoptických evangelií jsou naopak téměř totožné, takže patrně pocházejí ze společného pramene. Podle nejběžnější Holtzmannovy hypotézy čerpali Matouš a Lukáš z Marka a z pramene Ježíšových výroků, který se obvykle označuje Q (viz Synoptická otázka). S těmito nálezy současná exegeze běžně pracuje, rozdíly mezi verzemi však zároveň dokládají nezávislost různých tradic a tím nepřímo i spolehlivost celého poselství.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika obsahu.", "content": "Kritický rozbor jazyka, slohu a myšlenek novozákonních spisů se je snaží zařadit do souvislostí soudobé náboženské i filosofické literatury a duchovních proudů. V 19. a 20. století vznikla řada škol, které se lišily svým přístupem a přispěly k lepšímu chápání Bible. Kritikové ovšem namítají, že jejich výsledky jsou často ve vzájemném rozporu a jejich závěry do velké míry závisí na úhlu pohledu jednotlivých badatelů.  Na základě rozboru textů a jejich obsahu se Ferdinand Christian Baur a jím založená Tübinská škola v polovině 19. století domnívali, že texty Nového zákona mají silně spekulativní ráz a prošly dlouhým myšlenkovým vývojem. Že jen List Římanům, 1. a 2. Korintským a List Galatským napsal apoštol Pavel a že Pavel ze Skutků apoštolů je jiný Pavel, než autor těchto listů. Tyto domněnky, pro něž nebyly žádné historické doklady, ztratily na přesvědčivosti, když Adolf von Harnack a nové nálezy papyrů doložily dřívější data vzniku novozákonních spisů.  Metoda kritiky tradic a škola dějin forem (\"Formgeschichte\") vychází z toho, že biblické texty se zprvu dlouho tradovaly ústně, ve formě jednotlivých příběhů, vyprávění a výroků (Hermann Gunkel). Snaží se tedy text rozdělit na takové úseky a zkoumá jejich povahu, zaměření a „zasazení do života“ (\"Sitz im Leben\"). Rozlišuje texty liturgické, kazatelské, vyprávěcí, básnické, prorocké, povzbuzující (\"parenese\"), normativní a další. Využívá výsledků folkloristiky a studia lidového písemnictví. Na ni navázala škola dějin redakce (\"Redaktionsgeschichte\"), která naopak zkoumá práci redaktorů, kteří tyto tradiční texty vybírali, uspořádali, případně pozměnili podle určitého záměru a k nějakému cíli.  Protestantský teolog Rudolf Bultmann (1884-1976) patřil ke škole dějin forem, pod vlivem existenciální filosofie Martina Heideggera zahájil exegetický (výkladový) program demytologizace a existenciálního výkladu biblických textů. Ty podle něho často obsahují obrazná, mytologická vyjádření důležitých existenciálních zkušeností a náhledů, které je dnes třeba zbavit obrazné slupky a vyjádřit přímo. Nakonec dospěl až k názoru, že historická osoba Ježíšova není pro křesťanskou víru tak důležitá, jako obsah a záměr kázání čili zvěstování víry. Snažil se najít klíč Ježíšova odkazu a jeho souvislosti s židovstvím a odpovědět na otázku, jaký význam má dnes.", "section_level": 2}], "src_summary": "Biblická kritika je vědecké zkoumání Bible jako textu historicko-kritickou metodou s využitím mnoha dalších věd od archeologie, paleografie nebo jazykovědy až po historii, literární vědu a filosofii. Děli se na kritiku textovou, která se snaží najít co nejpůvodnější podobu textu, zkoumá jeho prameny a vývoj, kritiku historickou, která zkoumá historickou spolehlivost textů, jejich stáří a autorství, a kritiku literární, která zkoumá literární žánr a záměr textu, případně jeho historické, kulturní prostředí a poměr k jeho okolí. Podle toho, na jakou stránku kladou autoři hlavní důraz, vznikají různé školy biblické kritiky. Z toho pak vychází biblická hermeneutika a exegeze, nauka o výkladu biblických textů.", "tgt_summary": "Biblical criticism is an umbrella term for those methods of studying the Bible that embrace two distinctive perspectives: the concern to avoid dogma and bias by applying a non-sectarian, reason-based judgment, and the reconstruction of history according to contemporary understanding. Biblical criticism uses the grammar, structure, development, and relationship of language to identify such characteristics as the Bible's literary structure, its genre, its context, meaning, authorship, and origins.", "id": 696945}
{"src_title": "Reinkarnační terapie", "tgt_title": "Past life regression", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Reinkarnační terapie se zakládá na práci s podvědomím. Pacient a terapeut při tom prozkoumají příčiny krizí, problémů a omezení a pokoušejí se tímto způsobem přivodit osvobození od starých a překážejících problémů.  Reinkarnační terapie vychází z toho, že problémy spočívají v zkušenostech jak v stávajícím, tak v minulých tělesných životech. Základním bodem je, že se člověk skládá jak z hmotného těla, tak z nehmotné části, které se říkává „duše“. Dalším východiskem reinkarnační terapie je, že ta nehmotná složka, neboli duše, přežije tělesnou smrt a přechází do jiných hmotných těl (viz reinkarnace), aby se touto cestou vyvíjela dále. Veškeré zkušenosti se ukládají do pamětí a promítají se do pozdějších tělesných existencí, což podle zkušeností reinkarnačních terapeutů vysvětluje, proč nás například pronásledují určité obavy či zábrany, aniž bychom viděli nějaký důvod, anebo proč se v určitých situacích cítíme ohrožení, i když nám fakticky žádné nebezpečí nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Trauma a karma.", "content": "Podle názoru reinkarnační terapie je člověk ve velké míře ovlivněn traumatickými, tj. duši ranícími, zkušenostmi, k němž došlo v minulosti (buďto ve stávajícím anebo dřívějších životech). Projevují se ve stávající tělesné existenci neurózami a psychózami, kteréžto pojmy zahrnují v podstatě všechno, co nám život ztěžuje a omezuje, a velice často ani netušíme, kde to má svoje kořeny, např. strachy, nutkavé návyky apod.  Prvním sloupem reinkarnační terapie je \"vyhledat\" dané případy, tj. zpřístupnit vzpomínky na ony traumatické události, a objasnit, za jakých okolností a z jakého důvodu k traumatu došlo.  Zde se uplatní druhá složka této terapie, tj. karma. Podle toho se trauma rozumí jako následek nějakého našeho činu, který byl někomu jinému na škodu a má tím zároveň dopad na nás samé.  Třetím sloupem reinkarnační terapie je přivést pacienta k tomu, aby si uvědomil, že nese sám část zodpovědnosti za to, co se mu kdysi přihodilo a způsobilo mu danou potíž. Podle zkušeností reinkarnační terapie trauma a jeho následky přestanou působit, jakmile pacient dojde poznání o spojitosti mezi událostí, neboli traumatem, a jeho vlastním přičiněním.", "section_level": 1}, {"title": "Regrese.", "content": "Regresí (z latiny \"regredi\" ‚vrátit se‘) se rozumí vyhledání starých vzpomínek a odkrytí událostí přivodivších dané trauma. Tento terapeutický postup je používán i v klasické psychoterapii, např. psychoanalýze. Aby se ty vzpomínky zpřístupnily, nabízejí se různé postupy, např.:  Mnoho terapeutů zahájí regresi tím, že nejprve procházejí mládí pacienta, aby se zjistilo, jestli se nenachází tam příčina daného problému, a vstoupí až potom do minulých inkarnací. Jedno sezení trvává několik hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Známí provozovatelé.", "content": "Carol Bowmanová - Zabývala se i spontánními vzpomínkami u dětí. Podle jejích slov ji k tomu dostal její vlastní syn, který začal po traumatu z ohňostroje vyprávět o tom, jak zahynul v Americké Občanské válce (a poskytl i historicky přesné detaily).  Michael Newton - Kromě minulých životů jeho pacienti popisovali (velmi konzistentně) i posmrtný život, byť ho označovali spíš jako \"domov\". Zakladatel Newtonova institutu pro hypnoterapii života mezi životy, který mimo jiné školí další hypnoterapeuty podle Newtonových metod. Jeho verze je neobvyklá především absencí karmy, kterou nahrazuje dobrovolná volba inkarnací na základě předchozích zkušeností a činů, což má vést k duševnímu rozvoji.  Helen Wambachová - Prováděla výzkum spočívající v ověřování přesnosti detailních informací, které její subjekty sdělovaly a jejich porovnávání s historickými statistikami (například rozložení pohlaví, společenské postavení apod.). Podle jejích zjištění byly informace prakticky vždy přesné a na úrovni znalců historie daného období (nad rámec běžných populárně naučných knih či televizních pořadů).  Brian L. Weiss - Známý svou knihou \"Mnoho Životů, Mnoho Mistrů\", ve které pojednává o terapii ženy jménem Catherine. Údajně ho přesvědčila o tom, že její vzpomínky jsou skutečné, když mu v hypnóze správně sdělila několik soukromých detailů z jeho vlastního života, například že jeho dcera je pojmenovaná po jeho otci, nebo že jeho syn zemřel na vrozenou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Pro mnohé je tato forma terapie kontroverzní, jelikož obsahuje ideologii či východní náboženské představy a její tvrzení a hypotézy nelze dokázat. Jediné důkazy o existenci reinkarnace pochází z výzkumů spontánních \"vzpomínek\" od malých dětí, prováděné například Ianem Stevensonem či Jimem B. Tuckerem a většina vědecké komunity je příliš neuznává, především kvůli tomu, že jich velká část (především od Stevensona) pochází ze zemí, kde je rozšířená víra v reinkarnaci, a mohou být tedy produktem konfabulace, kryptoamnézie či podvodnou snahou rodičů dostat z \"předchozí\" rodiny peníze (alternativním vysvětlením může být větší ochota brát tyto \"vzpomínky\" vážně, neboť většina monoteistů či ateistů, kteří jsou dominantní na západě, by je pravděpodobně zavrhla jako dětskou představivost. Byť existují i případy ze západního světa, které jsou velmi dobře zdokumentované a přesné, například James Leininger (James Hudson jr.) či Ryan (Marty Martyn), tyto případy se dostaly i do mainstreamových médií. Podle Jima Tuckera se situace na západě zlepšila a rodiče jej nyní sami kontaktují, pokud jejich dítě začne dávat najevo nezvyklé vzpomínky. Rovněž většinou nelze dokázat, zdali vzpomínky, které se při terapii vynoří, jsou autentické, anebo nikoliv. Též se často stává, že lidé tvrdí, že byli stejnou osobou, obvykle důležitou, či byli přítomni nějaké významné události (často se uvádí potopení Titanicu). Samotní terapisté tento jev vysvětlují tak, že lidé si mají sklony propojit vzpomínky s existujícími znalostmi, a tak si myslí, že jsou na Titanicu, přestože \"ve skutečnosti\" byli na jiné lodi, stejně tak si mohou myslet, že byli někým důležitým, jen proto, že se vidí v konkrétní době a místě. Dalším problémem je obvykle dlouhá prodleva mezi smrtí předchozí osoby a narozením, která nezřídka trvá celá staletí, zatímco u spontánních vzpomínek je medián pouhých 16 měsíců a průměr 4 roky.  Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o zcela zdiskreditovanou metodu léčby.  Ian Stevenson, otec výzkumu reinkarnace, považoval tento druh regresní terapie za velmi nepřesný, náchylný k sugesci či autosugesci (projev podvědomých tendencí) a potenciálně nebezpečný a zkoumal pouze fenomén spontánních vzpomínek dětí, jeho nástupce Jim Tucker se s jeho názorem ztotožňuje a regresní terapii k výzkumu na Division of Perceptual Studies nevyužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinkarnační terapie je formou regresní terapie, tj. vyhledává staré zasuté vzpomínky s cílem objevit příčiny stávajících duševních poruch, tj. neuróz a psychóz, někdy i tělesných potíží. Pacient si má uvědomit spojitost mezi aktuálními poruchami a minulými traumatickými událostmi a tím poruchy zneutralizovat. Na rozdíl od běžné psychoanalýzy předpokládá reinkarnační terapie, že člověk prožívá více tělesných existencí (vtělení, inkarnací). Ty se podle ní promítají do stávající inkarnace.", "tgt_summary": "Past life regression is a technique that uses hypnosis to recover what practitioners believe are memories of past lives or incarnations. The practice is widely considered discredited and unscientific by medical practitioners, and experts generally regard claims of recovered memories of past lives as fantasies or delusions or a type of confabulation. Past-life regression is typically undertaken either in pursuit of a spiritual experience, or in a psychotherapeutic setting. Most advocates loosely adhere to beliefs about reincarnation, though religious traditions that incorporate reincarnation generally do not include the idea of repressed memories of past lives.", "id": 727367}
{"src_title": "Seder", "tgt_title": "Passover Seder", "src_document": [{"title": "Sederový stůl.", "content": "Pro seder musí být prostřeno již před setměním, přičemž se uprostřed stolu ocitá jeden vínem naplněný pohár, který je symbolicky určen proroku Elijášovi.  Na stole připraveném pro sederovou večeři nesmí chybět:", "section_level": 1}, {"title": "Sederový talíř.", "content": "Sederový talíř, označovaný také jako zdobná mísa, (, \"ke'ara\") je používaný při domácím obřadu na Pesach. Středověké opisy aškenázské Hagady představují tuto mísu, poprvé zmíněnou v období Mišny, jako jakýsi kulatý talíř. Existují dochované ukázky z období renesance ze dřeva, keramiky, cínu, etc. opatřené příslušnými nápisy a rytinami. Moderní sederové talíře bývají zpravidla měděné či mosazné nebo skleněné a mají zvláštní prohlubně na pokrmy, které předepisuje rituál, či malé misky, do nichž se tyto pokrmy vkládají.  Sederový talíř by měl obsahovat:", "section_level": 2}, {"title": "Průběh sederu.", "content": "Seder probíhá v následujícím pořadí:", "section_level": 1}, {"title": "Kadeš.", "content": "Doslova „posvěť“. Samotný seder se zahajuje zapálením svátečních svíček nebo světel, po kterém následuje kiduš (požehnání nad pohárem vína). Kiduš pro seder je mírně odlišný, neboť se týká přímo témat svátku Pesach.", "section_level": 2}, {"title": "První pohár.", "content": "Po kiduš se vypije první pohár vína.", "section_level": 3}, {"title": "Urchac.", "content": "Nyní si pán domu, ve kterém se seder odehrává, a který pronesl kiduš, odchází umýt ruce. V některých tradicích si ruce myjí všichni přítomní, v jiných je toto vyžadováno pouze od představeného domácnosti. Neříká se žádné poženání, které je za normálních okolností obvyklé.", "section_level": 2}, {"title": "Karpas.", "content": "Každý z účastníků namočí kus zeleniny do slané vody a sní jej. Slaná voda připomíná slzy Izraelitů, které prolili v egyptském otroctví. Sefardští židé namáčejí někdy karpas do vína nebo do charosetu.", "section_level": 2}, {"title": "Jachac.", "content": "Prostřední ze tří macesů je rozlomen a větší polovina je dána stranou jako afikoman (zákusek). Děti se snaží jej ukrást a po sederu za něj dostat výkupné v podobě sladkostí. Tento rituál byl jako řada dalších ustanoven k udržení pozornosti dětí po celou dobu sederu. Menší polovina macesu se vrátí zpět mezi ostatní dva.", "section_level": 2}, {"title": "Magid.", "content": "Vyprávění, čtení z Pesachové hagady, které popisuje vysvobození z egyptského otroctví, i události mnohem pozdější s tematikou vykoupení nebo které se vztahují jiným způsobem ke svátku Pesach. Mezi nejznámější pasáže patří následující:", "section_level": 2}, {"title": "Čtyři otázky.", "content": "Toto vyprávění začíná dvěma odstavci - \"Ha lachma anja\" (:, „toto je chudý chléb“ - vztahuje se k macesům) a čtyřmi otázkami, které pokládá nejmladší účastník sederu. tyto otázky se nazývají podle úvodních slov \"Ma ništana\" (, „čím se liší“, „co odlišuje“) a zní:  Pátá otázka, která měla být původně mezi druhou a třetí, zní:", "section_level": 3}, {"title": "Rány.", "content": "Deset ran egyptských je připomenuto symbolicky tak, že každý účastník namočí do svého poháru s vínem prst nebo příbor a ukápně kapku vína na talíř při každé ráně. Tyto jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Druhý pohár.", "content": "Po vyjmenování deseti ran se zpívá píseň \"Dajenu\" (dosl. „Nám by to stačilo“) jako připomínka toho, že cílem vysvobození z Egypta nebylo způsobit Egypťanům utrpení a že i kdyby Bůh provedl pouze jeden z těchto zázraků, Izraeli by to stačilo.", "section_level": 3}, {"title": "Rachac.", "content": "Rituální umytí rukou, tentokrát všech přítomných a za pronesení požehnání.", "section_level": 2}, {"title": "Moci maca.", "content": "Tradiční poženání nad chlebem, tentokrát ovšem nad chlebem nekvašeným.", "section_level": 2}, {"title": "Maror.", "content": "Maror se namočí do charosetu jako připomínka hořkosti otroctví a otrocké práce, kterou Izraelité v Egyptě vykonávali.", "section_level": 2}, {"title": "Korech.", "content": "Maror se jí společně s kouskem macesu na způsob sendviče jako připomínka Hilela, který měl takto ve zvyku jíst maror na sederovou večeři.", "section_level": 2}, {"title": "Šulchan orech.", "content": "Doslova prostřený stůl, samotná slavnostní hostina. Tradiční jídla jsou různá, od drůbeže až po gefilte fiš. Jedním z tradičních jídel mezi aškenázskými židy je polévka s macesovými knedlíčky.", "section_level": 2}, {"title": "Cafun.", "content": "Afikoman je „vykoupen“ od dětí a sněden jako poslední jídlo sederové noci.", "section_level": 2}, {"title": "Barech.", "content": "Po skončení hostiny se říká požehnání po jídle.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí pohár.", "content": "Po pronesení požehnání po jídle se jako pohár požehnání vypije třetí pohár vína.", "section_level": 3}, {"title": "Pohár pro Elijáše.", "content": "V této chvíli se naplní pátý pohár pro proroka Elijáše, který symbolizuje příchod Mesiáše a vykoupení a otevřou se pro něj symbolicky dveře.", "section_level": 3}, {"title": "Halel.", "content": "Recituje se tzv. velký Halel (Žalmy 113 - 118).", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtý pohár.", "content": "Po skončení recitace Halelu se vypije čtvrtý pohár, říká se příslušné požehnání.", "section_level": 3}, {"title": "Nirca.", "content": "Zakončení sederu tradičními písněmi jako např. \"Chad gadja\" nebo \"Echad mi jode'a\". V některých obcích se během noci čte Píseň písní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sederová večeře (:, noc řádu) neboli zkráceně Seder (:, pořádek, řád) je židovský svátek, rituální večeře sloužící jako připomínka vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Sederová večeře má přesně stanovený průběh a pořadí úkonů (odtud její název). Kromě pojídání symbolických pokrmů se předčítají texty z Pesachové Hagady. Seder se koná o prvním večeru (v diaspoře o prvních dvou večerech) svátku Pesach. Základem sederu je biblické nařízení učit děti o významu vysvobození židovského národa z egyptského otroctví.", "tgt_summary": "The Passover Seder ( 'order, arrangement'; ) is a ritual feast that marks the beginning of the Jewish holiday of Passover. It is conducted throughout the world on the eve of the 15th day of Nisan in the Hebrew calendar (i.e., at the start of the 15th; a Hebrew day begins at sunset). The day falls in late March or in April of the Gregorian calendar and the Passover lasts for seven days in Israel and eight days outside Israel. Jews generally observe one or two seders: in Israel, one seder is observed on the first night of Passover; many Diaspora communities hold a seder also on the second night. The Seder is a ritual performed by a community or by multiple generations of a family, involving a retelling of the story of the liberation of the Israelites from slavery in ancient Egypt. This story is in the Book of Exodus (\"Shemot\") in the Hebrew Bible. The Seder itself is based on the Biblical verse commanding Jews to retell the story of the Exodus from Egypt: \"You shall tell your child on that day, saying, 'It is because of what the LORD did for me when I came out of Egypt.'\" (Exodus 13:8) Traditionally, families and friends gather in the evening to read the text of the Haggadah, an ancient work derived from the Mishnah (\"Pesahim\" 10). The Haggadah contains the narrative of the Israelite exodus from Egypt, special blessings and rituals, commentaries from the Talmud, and special Passover songs.", "id": 84417}
{"src_title": "Dostřel", "tgt_title": "Range of a projectile", "src_document": [{"title": "Výpočet.", "content": "Níže je vzorec pro výpočet dostřelu pro případ, kdy místo výstřelu i místo dopadu leží v jedné horizontální rovině (ve fyzikální teorii také označován jako šikmý vrh), při zanedbání odporu vzduchu a případného protivětru: kde formula_2 označuje dostřel, formula_3 \"počáteční\", neboli \"úsťovou rychlost\" střely, tj. rychlost střely poté, co na ni přestaly působit „pohonné“ síly uvolněné výstřelem (u palných zbraní se měří u ústí, proto rychlost úsťová), formula_4 úhel mezi směrem výstřelu a podložkou (horizontální rovinou) a formula_5 tíhové zrychlení (v našich zeměpisných šířkách přibližně 9,81 m.s).  Pro výstřel z nějaké výšky nad zemí (viz obrázek) platí:  kde y je výška nad zemí, ze které se vystřelilo.", "section_level": 1}, {"title": "Reálnost.", "content": "Tyto vzorce jsou pouze ilustrativní, protože v reálných podmínkách působí na projektil výrazné odporové síly. Tyto síly redukují tabulkový dostřel o 40–60 % v závislosti zejména na rychlosti střely (větší rychlost znamená větší odpor) a aerodynamice projektilu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy dostřelů.", "content": "Ve střelecké praxi se definuje více druhů dostřelů. Toto rozlišení je předmětem testových otázek při zkošce odborné způsobilosti pro získání zbojního průkazu.  Je tedy logické, že účinný dostřel je vždy menší než dostřel maximální.  V lovecké praxi se dále rozlišuje účinný dostřel podle dalších kritérií, kterými jsou rozptyl střelby a ranivý účinek. Rozptylový účinný dostřel je dán jednak technickými omezeními, ale i osobními dovednostmi střelce. Podle toho se rozlišuje:  Tyto pohledy potom vymezují dálku střelby pro mysliveckou praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad hodnot účinných dostřelů v lovecké praxi.", "content": "Pro lov vysoké zvěře kulovnicí a s vynecháním osobního vlivu konkrétního střelce lze jsou určeny tyto směrné hodnoty dostřelů: (předpokládá se jakostní zbraň a střelivo a dobrý střelec)", "section_level": 2}], "src_summary": "Dostřel je fyzikální veličina charakterizující (horizontální) vzdálenost, na kterou je určitá zbraň schopna dopravit daný náboj. Udává se v délkových jednotkách, nejčastěji v metrech (základní jednotka SI) a jeho násobcích, případně v anglosaských délkových jednotkách (yardy, míle).", "tgt_summary": "In physics, assuming a flat Earth with a uniform gravity field, and no air resistance, a projectile launched with specific initial conditions will have a predictable range.", "id": 1678909}
{"src_title": "Portal", "tgt_title": "Portal (video game)", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Pointou hry je vytváření dvojice portálů, modrého a oranžového, které jsou mezi sebou propojeny. Pro vytvoření portálů slouží jediný nástroj, zvaný ASHPD (\"Aperture Science Handheld Portal Device\" nebo jednoduše \"Portal Gun\" - \"Portálová pistole\"), který umí vytvořit oba portály na jakémkoli světlém povrchu, který je vytvořen z měsíčních kamenů. K dispozici je neomezené množství \"munice\" pro vytváření portálů. Hráč se pohybuje po tzv. testovacích komorách, které ale obsahují i povrchy tmavé, na nichž nelze portál vytvořit.  Po vytvoření obou portálů lze procházet z jednoho do druhého, eventuálně jeden umístit na zem a druhý na vyvýšené místo a tak se přemisťovat po testovacích komorách. Na konci každé komory je výtah do další úrovně, ale součástí testovacích komor jsou i různé nástrahy jako nádrže s životu nebezpečnou tekutinou, posuvné zdi/podlahy, automatické střílny apod. Portály zůstávají na svém místě, dokud hráč znovu nevypálí pro vytvoření portálu dané barvy, dokud neprojde silovým polem nebo dokud jeden z portálu není zahrazen např. pohybující se stěnou.  Správným vytvořením portálů lze využít zachování hybnosti, kdy platí fyzikální zákon: \"„rychlost vstupu = rychlost výstupu“\". V praxi to lze využít pro skok z vyvýšeného místa do jednoho portálu a vysokou rychlosti, která původně byla pádem, vyletět z portálu druhého a doletět tak na potřebné místo. V průběhu hry se nachází i situace, kdy hráč musí skočit do jednoho portálu, vyletět (např. ze zdi) z druhého a ještě před dopadem vytvořit někde jinde portál další, ze kterého se dostane ještě dál.  Lze samozřejmě také vytvořit nekonečnou smyčku, například portály ve stropě a v podlaze, které budou pod sebou. Jimi pak bude hráč padat, dokud se neodchýlí ze směru pádu. Portály je možné také využít pro průzkum, kdy lze vypálit portál do místa, kam není vidět a druhým portálem se podívat na ono místo. Kromě hráče lze portály také přemisťovat předměty, na které platí stejné fyzikální zákony. V praxi to lze použít jako zbraň proti robotizované, automatické střílně, při vytvoření portálu pod ní a druhého kdesi na vyvýšeném místě, střílna propadne portálem a vypadne jinde, kde se deaktivuje po spadnutí na zem. Takto je také možné použít nějaký předmět, aby přes portál zasáhl střílnu a deaktivoval ji. V jiných částech hry je zase nezbytně nutné skrze portály dopravil levitující energetický výboj do přijímače, což vyžaduje přesné načasování a správné umístění portálů, kterými výboj prolétává.  Pro zvýšení obtížnosti některé testovací komory obsahují silová pole, kterými může projít hráč, ale při průchodu zmizí všechny vytvořené portály a není také možné přenášet přes pole dostupné předměty. Je tak nutné např. nechat vylétnou energetický výboj z připravených portálů, až následně projít silovým polem a teprve potom pokračovat v navádění výboje dalšími portály. Každá testovací komora obsahuje silové pole před výtahem do další komory. V testovacích komorách jsou také rozmístěna nášlapná tlačítka sloužící k otevírání dveří, které se po opuštění tlačítka zavřou buď ihned nebo se zpožděním. Pro zatížení tlačítek jsou určené tzv. zatěžkávací kostky, které hráč může nosit nebo přemisťovat přes portály.  Pro usnadnění je hlavní postava vybavena blíže neurčenými tlumiči na lýtkách a tak může dopadnout z jakékoliv výšky bez zranění, což je de facto nezbytné při průchodu různými portály.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 2005 sedmičlenný tým studentů školy DigiPen pracoval na školním projektu, hře zvané \"Narbacular Drop\". Pointou hry bylo projít bludištěm sklepení za pomoci umisťování a procházení portálů. Projekt zaujal společnost Valve, která v té době byla již známá jako tvůrce enginu Source a především sérií Half-Life her. Valve přijalo tým a nechalo je pracovat na nové hře v původní sestavě, ale přiřadilo do týmu svého herního scenáristu Erika Wolpawa. Wolpaw usoudil, že tým ani ne 10 lidí by neměl vytvářet hru v úplně novém prostředí a rozhodl, že příběh bude zasazen právě do univerza Half-Life.  Při jednom z prvních sezení skupiny se ptal na cíl hry, který by motivoval hráče projít příběhem a hru dohrát. Po patnáctiminutovém tichu někdo z týmu pronesl, že všichni mají rádi dorty a dort tedy skutečně byl lákadlem ve finální hře. Narbacular Drop byla o princezně používající magii pro vytváření portálů a celou hru šlo dohrát asi za 15 minut. Valve požadovalo hru delší, s propracovaným příběhem. Princezna v Narbacular Drop se jmenovala No-Knees ( Bez-Kolenou), protože mohla skočit i z velké výšky. Tuto postavu tým potřeboval nahradit pro Half-Life téma smysluplnější postavou.  Wolpaw začal pracovat na prvotních náčrtech. První sepsaná scéna je paradoxně jednou z pozdějších ve hře, kdy GlaDOS poprosí Chell, aby odložila portálovou pistoli a vyčkala na tým, který jí zavede na slíbenou oslavu s dortem. Směr hry měl být tedy spíše humorný, protože samotný Half-Life je hra spíše dramatického charakteru.  Ani Wolpaw, ale ani nikdo ve Valve nevěděl, jestli za tento projekt budou hráči ochotni platit. Nejistota panovala po celou dobu vývoje hry. Ačkoliv šlo o hru propracovanou s jasným smyslem a vlastním nápadem, nikdo netušil, jestli nejde o moc silný originál, který hráče vůbec nezaujme. Valve se nakonec rozhodlo, že Portal přidá k balíčku her bežících na Source enginu, který vyšel v roce 2007 pod názvem Orange Box.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hlavní postava, \"Chell\" se probouzí ve zvláštní kóji na neznámém místě. Posléze se ozývá počítačově syntetizovaný ženský hlas, který ji žádá, aby vyšla z kóje a zúčastnila se testu, na jehož závěru bude odměněna dortem. Hlas ji informuje, že se nachází v komplexu \"Aperture Science\", konkrétně na Oddělení vědeckého obohacení (anglicky: \"Enrichment center\"). Chell se postupně dozvídá, že hlas patří GLaDOS, řídícímu počítači Aperture Science, který má na starost blíže neurčený výzkum.  Chell později získává od GLaDOS portálovou pistoli, se kterou nejprve může vytvořit modrý a později i oranžový portál. Hlas GLaDOS zní zpočátku neutrálně, ale postupně se mění v pasivně agresivní, což se potvrzuje u první testovací komory, kde Chell může přijít o život. Jak Chell postupně prochází celkem 19 testovacími komorami, GLaDOS ji vždy pochválí za dobrou práci a připomene, že konec testu se již blíží a na ní čeká závěrečná párty a samozřejmě výborný dort.  Při procházení jednotlivými úrovněmi Chell nachází \"Kostku společnici\". Jde o standardní zatěžkávací kostku pro tlačítka, ale má na sobě srdíčko. Kostka společnice má za úkol subjekt především mentálně narušit, protože po vytvoření vztahu k ní je subjekt donucen, aby ji vhodil do spalovny, přičemž GLaDOS Chell popichuje, že \"se Kostky společnice zbavila nejrychleji ze všech testovacích subjektů\" (ve skutečnosti je druhý účel obětování kostky v tom, že to samé pak musí hráč udělat i na konci hry s jádry GLaDOS). Ve stejné úrovni také objevuje zákoutí, kde Doug Rattmann stěny popsal hláškami \"„Dort je lež!“\" a také polepil zdi fotkami, kde každému hlavu nahradil obrázkem kostky společnice. Vyskytuje se zde také nápověda pro děj druhého dílu Portalu.  Po dokončení 19. testovací komory Chell jede na jezdicí plošině, když jí GLaDOS oznamuje, že tímto je test u konce a děkuje jí za cenné poznatky. Také ji informuje, že portálová pistole vydrží žár až 4000 Kelvinů a posílá Chell i s plošinou do spalovny. Chell se daří ovšem pomocí portálové zbraně uniknout z plošiny, což se všudypřítomné GLaDOS nelíbí a vymlouvá se, že šlo pouze o další test a že má Chell zůstat na místě, než pro ni přijdou. Chell se ale vydává vlastní cestou a opouští komplex testovacích komor. Dostává se do prostoru, kde by patrně měli být zaměstnanci, ale nikoho za celou hru nepotká. Po celou dobu svého pokusu utéci pryč z Aperture Science ji doprovází hlas GLaDOS, která má ovšem kamery pouze v testovacích komorách a tak neví, kde Chell je.  Když Chell projde zákulisními prostory, dostává se do velké místnosti, kde uprostřed nachází soubor zavěšených kovových koulí, některé vybavené očima. Jde o GLaDOS. Když Chell přichází, vypadne z počítače jedna z koulí. GLaDOS odmítá prozradit co to je a tak Chell kouli vhazuje do spalovny. Ukáže se že koule jsou jednotlivými jádry hlavního počítače z nichž každé je soubor procesorů, a každé představuje výpočetní kapacitu pro nějakou vlastnost. To však Chell zjistí až později. První jádro bylo údajně jádrem pro odpovědnost (morality core). Po zničení tohoto jádra odhodí GLaDOS veškeré zábrany a pokusí se Chell chladnokrevně zabít vpouštěním nervového plynu a raketometnou věží. Chell ale pomocí mistrného ovládaní tvorby portálů dokáže obracet rakety vůči GLaDOS a oddělovat od ní zbylá jádra, konkrétně jádro emocí (vrčí a otáčí \"oko\" sem a tam), zvědavosti (rozhlíží se a ptá se na všechno okolo) a inteligence (kouká se na hráče a recituje recept na dort).  Když se Chell podaří zničit poslední součást, GLaDOS exploduje a Chell se probouzí kdesi na povrchu u vstupní brány do areálu Aperture Science.  Poté, co se ve VALVe rozhodli, že Portal bude mít pokračovaní, vydali novou, prodlouženou verzi scény zničení GLaDOS. Chell se ocitá na parkovišti Aperture Science, snaží se vstát, ale nemá na to sílu. Než však ztratí vědomí, něco ji chytne za nohy a začne ji někam vléct, při čemž mechanickým hlasem pronese: \"Děkujeme, že zaujímáte pozici pro přesun na párty.\"(V originále: \"\"Thank you for assuming the party escort submission position.\"\"). Poté Chell upadá do mdlob a identita robota, jenž ji odvlekl, zůstává neznámá.", "section_level": 1}, {"title": "Aperture Science.", "content": "Aperture Science je takzvaný vědecký ústav ve hře Portal a Portal 2. Aperture Science založil Cave Johnson, dřívější prodejce závěsů. Aperture Science byla vědecká pracovna ve které testovali lidi, díky jimž vědci z Aperture Science vynalézali různé produkty např. hubnoucí gel nebo portálovou zbraň. Když Cave Johnson podlehl na Vesmírný gel který čerpal z měsíce a kolem něj, ještě před svou smrtí si přál vytvořit počítač s umělou inteligencí, který by ho nahradil. Tento plán se uskutečnil a umělou inteligenci převzal od své asistentky Caroline. Počítač nazvali GLaDOS tj. Genetic Lifeform and Disk Operating System. V počítači ale z neznámých důvodů nastala chyba a všechny zaměstnance kromě jednoho člověka přezdívaného Ratman zabila.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Portal je hra, jež získala překvapivý a kladný ohlas od hráčů i od kritiků. Vyčnívá na povrch zejména svou originalitou, temnou atmosférou a morbidním humorem. Body pak ztrácí za svou krátkou hrací dobu, která se pohybuje kolem 3 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portal je logická first-person počítačová hra, vydaná roku 2007 společností Valve Corporation, která propojila příběh hry se známějším titulem Half-Life. Jde v podstatě o modifikaci Half-Life 2 fungující na Source engine. V krabicovém balení hra vyšla jako součást balíku The Orange Box nebo samostatně stažitelná on-line přes Steam.", "tgt_summary": "Portal is a 2007 puzzle-platform game developed and published by Valve. It was released in a bundle, \"The Orange Box,\" for Windows, Xbox 360 and PlayStation 3, and has been since ported to other systems, including Mac OS X, Linux, and Android (via Nvidia Shield).", "id": 406265}
{"src_title": "Staropramen", "tgt_title": "Staropramen Brewery", "src_document": [{"title": "Historie pivovaru a značky.", "content": "Pivovar Staropramen byl založen jako akciová společnost v roce 1869. Po necelých dvou letech výstavby v něm byla 1. května 1871 sládkem Petrem Quaiserem uvařena první várka piva. V prvním roce výrobní činnosti dosáhl objem produkce necelých deset tisíc hektolitrů. Pivo se začalo prodávat v létě 1871.  Významným krokem pro propagaci nového podniku bylo otevření restaurace Na Verandách na podzim roku 1871 a v roce 1880 návštěva císaře Františka Josefa I., který smíchovské pivo pochválil a podepsal se česky do pivovarské kroniky. Pivovar se od počátku své existence rozvíjel díky zavádění nových pokrokových technologií. Patřila mezi ně jedna z prvních stáčíren lahví v Rakousku-Uhersku (1876), umělé chlazení ve sklepích a spilkách na konci 19. století či modernizace a využití páry ve varně na počátku 20. století. Roku 1884 se v pivovaru začalo vařit polotmavé pivo Granát.  Když počátkem 20. století začala růst konkurence, zaregistroval si Staropramen roku 1913 svůj název jako ochrannou známku. Zlatý věk pivovaru nastal v meziválečném období. Díky modernizaci se zařadil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. Velký rozmach ukončila krize ve třicátých letech.  Během socialismu byl pivovar státním podnikem. Pivem zásoboval zejména Prahu a nejbližší okolí. V roce 1992 vznikla společnost Pražské pivovary a.s., jejímž kmenovým pivovarem byl od počátku právě Staropramen. V roce 2003 byla firma přejmenována na Pivovary Staropramen a.s. Její součástí je dnes také pivovar Ostravar.", "section_level": 1}, {"title": "Inovace a marketing.", "content": "Piva značky Staropramen patří mezi široce distribuovaná tuzemská piva. Produkty pivovaru mají také velkou silnou přímou i nepřímou marketingovou podporu. V roce 1998 začal Staropramen vytvářet koncept vlastní sítě značkových restaurací \"Staropramen Potrefená husa\", provozovaných na bázi franchisingu. První restaurace \"Potrefená husa\" byla otevřena na podzim roku 1999 na pražských Vinohradech. Další restaurace pod tímto názvem následovaly. V roce 2011 bylo pro turisty otevřeno rekonstruované Návštěvnické centrum v areálu Staropramenu na pražském Smíchově.  Roku 1999 pivovar představil nové logo, které evokuje zlatá meziválečná léta pivovaru. V tomto duchu se neslo i obnovení výroby piva Granát, které pivovar nejprve prodával pod názvem Millenium, později se vrátil k původnímu názvu Granát z počátku 20. století.  Ve stejné době došlo i na další prodejní a výrobní inovace. Roku 1997 začal Staropramen zřejmě jako první do českých obchodů dodávat multibalení deseti piv. Roku 2003 použil poprvé v celé Evropě plně dochlazený výčepní stojan. V říjnu 2003 se Staropramen stal oficiálním partnerem Sazka Arény (později O2 Arény) pro gastronomii. V roce 2006 začal používat nové a lehčí lahve, v roce 2007 pak unikátní samochladící sud Staropramen Coolkeg. V květnu 2011 uvedl Staropramen jako první v Česku na trh nápoj na bázi piva s příchutí citronu Staropramen Cool Lemon. O rok později přišel pivovar s podobně laděným nápojem Cool Grep.  Od roku 1993 byl Pivovar Staropramen součástí britského koncernu Bass. Po mezihře v rámci belgické skupiny InBev byla vytvořena společnost StarBev, jejíž součástí se Pivovar Staropramen stal. 3. dubna 2012 však bylo oznámeno, že spolumajitelé společnosti StarBev, její manažeři a privátní kapitálový fond (tzv. \"Private Equity Company\") CVC Capital Partners, prodali celou společnost sedmému největšímu pivovarnickému koncernu světa Molson Coors Brewing Company z USA za 2,65 miliardy eur. V zájmu sjednocení právní formy společností ve skupině Molson Coors se k 1. únoru 2013 změnila právní a tudíž i obchodní forma smíchovské společnosti na Pivovary Staropramen s.r.o.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staropramen je značka českého piva, vařeného od 19. století. Výrobcem je Pivovar Staropramen na pražském Smíchově, který je znám svými inovacemi v nabídce nápojů. Jeho současné portfolio zahrnuje jak piva tradiční, specifická, tak beermixy, tj. nápoje na bázi piva s příchutí ovoce.", "tgt_summary": "Staropramen Brewery (Pivovary Staropramen s.r.o.) is the second largest brewery in the Czech Republic, and is situated in the Smíchov district of Prague. It was founded in 1869 and the brand name Staropramen, literally meaning “old spring”, was registered in 1911. It is owned by Molson Coors and its products are exported to 37 different countries, mostly in Europe and North America.", "id": 1707468}
{"src_title": "Teplovodivá pasta", "tgt_title": "Thermal paste", "src_document": [{"title": "Základní typy.", "content": "V současnosti existuje velké množství výrobců teplovodivých past a velké množství jejich vyráběných typů:", "section_level": 1}, {"title": "Účel.", "content": "Hlavní účelem teplovodivé pasty je zaplnit malé povrchové nerovnosti styčných ploch mezi součástí, ze které chceme teplo odvádět (Integrovaný obvod, výkonový polovodič, výkonový rezistor...), a chladičem. Pokud se aplikuje ve vhodném množství, tak zaplní maličké nerovnosti mezi oběma povrchy, čímž se zvětší kontaktní plocha mezi nimi. Kdyby teplovodivá pasta nebyla použita, má spoj vyšší tepelný odpor, je na něm při průchodu odváděného tepla vyšší teplotní rozdíl, což způsobí vyšší teplotu ochlazované součásti a může způsobit její destrukci. (Procesory počítačů jsou před přehřátím ochráněny vypnutím.)", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Nejdůležitějším parametrem teplovodivých past je tepelná vodivost. Ta se odvíjí hlavně od složení tekuté složky teplovodivé pasty a méně od použitých příměsí. Jejím hlavním účelem je eliminovat vzduchové kapsy mezi oběma povrchy protože tepelná vodivost vzduchu je velmi špatná.", "section_level": 1}, {"title": "Nanášení.", "content": "Nejlépe se nanáší tak, že se trocha teplovodivé pasty nanese na oba povrchy a rozetře nejlépe kreditní kartou.  Další způsob, jak citlivě nanést teplovodivou pastu je obalit si prst do mikrotenového sáčku a nanášet prstem. Při hromadné výrobě se často nanáší na styčné plochy chladičů sítotiskem.  Oba tyto způsoby nanášení mají jednu velkou nevýhodu a to, že se tam tvoří vzduchové kapsičky. Nejlepší způsob je ten, že zhruba na prostředek procesoru naneseme větší kapku a poté namontujeme chladič. Tlakem chladiče na procesor se pasta pěkně rozleje do všech stran a hlavně bez vzduchových kapsiček.  Vzhledem k tomu, že tepelná vodivost teplovodivé pasty není v porovnání s tepelnou vodivostí kovů úplně nejlepší, tak je potřeba použít jí jenom takové množství, aby došlo k eliminaci vzduchových bublin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teplovodivá pasta je látka, která zvyšuje tepelnou vodivost styku mezi dvěma předměty. V elektronice se často používá ke zvýšení odvodu tepla ze zahřívaného objektu prostřednictvím chladiče. Parametr tepelné vodivosti je ve W·m·K.", "tgt_summary": "Thermal paste (also called thermal compound, thermal grease, thermal interface material (TIM), thermal gel, heat paste, heat sink compound, heat sink paste or CPU grease) is a thermally conductive (but usually electrically insulating) compound, which is commonly used as an interface between heat sinks and heat sources such as high-power semiconductor devices. The main role of thermal paste is to eliminate air gaps or spaces (which act as thermal insulation) from the interface area in order to maximize heat transfer and dissipation. Thermal paste is an example of a thermal interface material.", "id": 902603}
{"src_title": "Ekonomika socialistického Československa", "tgt_title": "Economy of communist Czechoslovakia", "src_document": [{"title": "Struktura hospodářství.", "content": "Jedním z hlavních cílů tehdejších vlád ČSSR bylo zrovnoprávnit ČSR a SSR ve veškeré výrobě; v rámci toho probíhala velmi úspěšná industrializace Slovenska. Podařilo se tak zajistit, aby se slovenské kraje na ekonomice podílely zhruba 1/3, což odpovídalo podílu jejich rozlohy i obyvatelstva na území státu.  Hlavní roli v československém hospodářství hrál průmysl (59,7 % podle oficiálních statistik z roku 1985), zde byl významný hlavně těžký průmysl, strojírenství a výroba určená pro vojenský sektor. Produkce spotřebního zboží naopak trpěla velkými nedostatky a poptávka drtivě převyšovala nabídku. Vzhledem k přísné regulaci cen, která byla jedním z klíčových bodů tehdejšího socialistického zřízení, však nedocházelo k logickému zdražování nedostatkového zboží. 18,9 % tvořilo zemědělství a lesnictví, 21, 9 % pak různé druhy služeb, od dopravy až po telekomunikace.  Stejně jako tomu bylo v dalších zemích socialistického tábora tak i v Československu struktura národního hospodářství odrážela do velké míry sovětský model; byla centralizovaná a řízená vládou v čele s KSČ. Rozvoj hospodářství se do budoucna pečlivě plánoval; nejznámějšími byly tzv pětileté plány, neboli pětiletky, existovaly ale i jiné, dlouhodobější plány. Ty byly navržené na období patnácti až dvaceti let. ČSR i SSR měly od roku 1969 vlastní plánovací komise, přesto význam hlavního plánu byl klíčový i nadále. Nedostatkem těchto plánů však bylo nezohlednění typických ekonomických jevů, jako nabídka či poptávka, inflace či hospodářský cyklus.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomický růst.", "content": "Zatímco většina západoevropských ekonomik se po druhé světové válce začala přibližovat v HDP na osobu Spojeným státům, země východního bloku včetně Československa nikoliv. HDP na obyvatele relativně klesal pod některé srovnatelné západoevropské ekonomiky: Za první republiky nebyla ekonomika Československa nijak výjimečná. Maddison i Bairoch řadí pro rok 1929 Československo na 17. pozici v HDP na obyvatele a Prados de la Escosura dokonce na dvacáté místo. Například jiné odhady uvádějí, že severozápadní Evropa mezi lety 1950 a 1990 vzrostla v HDP na obyvatele (v mezinárodních cenách) 2,69 krát (průměrně 2,5 % meziročně), kdežto Československo vzrostlo „jen“ 2,46 krát (průměrně 2,3 % meziročně) a USA vzrostlo 2,43 krát.  Podobně tomu bylo i v ohledu na paritu kupní síly na obyvatele, ovšem relativní nárůst Československa je prakticky stejný jako SSSR či USA:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomika Československa v období 1948–1989 byla jednou z nejsilnějších v rámci RVHP. Vysoká úroveň zprůmyslnění, mechanizované zemědělství i ve srovnání s ostatními zeměmi kvalitní dopravní síť vedly k relativně vysokému životnímu standardu. Struktura ekonomiky však vysoce (až několikanásobně) převyšovala možnosti země a způsobovala jí tak v dlouhodobém horizontu škody hlavně v oblasti životního prostředí (vysoká energetická náročnost, nezohlednění vlivu průmyslu na životní prostředí). Též docházelo i vzhledem k nedostatečné organizace práce k nízké produktivitě a k postupnému technologickému zaostávání, které učinilo na konci 70. let 20. století československé výrobky na světových trzích jen stěží konkurenceschopné. Československá ekonomika byla i se svojí velkou výkonností pod úrovní efektivity ekonomik zemí Západní Evropy či Severní Ameriky.", "tgt_summary": "In the mid-1980s, Communist Czechoslovakia was prosperous by the standards of the Eastern Bloc, and did well in comparison to many richer western countries. Consumption of some goods like meat, eggs and bread products was even higher than the average countries in Western Europe, and the population enjoyed high macroeconomic stability and low social friction. Inhabitants of Czechoslovakia enjoyed a standard of living generally higher than that found in most other East European countries. Heavily dependent on foreign trade, the country nevertheless had one of the Eastern Bloc's smallest international debts to non-socialist countries.", "id": 1099676}
{"src_title": "Mírové síly OSN", "tgt_title": "United Nations peacekeeping", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První generace.", "content": "Pokud bychom se chtěli podívat po vojenských misích určené k tomu, aby se udržel mír, mohli bychom jít až ke Krymské válce. Nicméně vzhledem k tomu, že účast na těchto akcích byla podmíněna spíše národními zájmy než snahou o mír, tak bude lepší, pokud začneme dějiny mírových misí popisovat až od ukončení druhé světové války.  V období dekolonizace vznikala spousta nových států s klientskými vazbami na obě supervelmoci, které si musely definovat vlastní hranice a vztahy mezi sebou.  Úkolem OSN tedy bylo primárně pomoci válčícím stranám usednout k jednacímu stolu, dospět k dohodě a následně dané dohody monitorovat, a tak zabránit další možné eskalaci konfliktu, která by mohla mít globální dopad v podobě angažování supervelmocí.  Skupinu OSN pro dohled nad příměřím (UNTSO), která byla založena roku 1948 aby dohlížela na příměří mezi Izraelem a arabskými státy lze považovat za počátek mírových činností OSN. O rok později byla vyslána další Vojenská pozorovatelská skupina OSN do Indie a Pákistánu (UNMOGIP), aby tam dohlížela na příměří.  Roku 1950 byla díky demonstrativní neúčasti sovětského zástupce na jednání rady bezpečnosti OSN vypravena další mise OSN, tentokrát pod vedením USA, která měla za úkol se vypořádat s invazí komunistických sil do Koreje.  Nicméně první klasická mírová mise byla vypravena až roku 1956, kdy Kanadský diplomat a pozdější první ministr Lester Bowles Pearson navrhl vyslat jednotky OSN do Suezského průplavu, aby dohlížely na dodržení mírových dohod mezi válčícími stranami. Stejně jako v předchozích misích byly „síly OSN“ složeny z jednotek poskytnutých členskými státy. Můžeme se zde poprvé setkat s modrými přilbami a bílými vozy, které jsou charakteristickým znakem mírových jednotek OSN do dneška.  Mírové operace do roku 1991, s výjimkou Konga (ONUC 1960–1964) dle Pearson Peackeeping Centre vykazovaly tyto společné znaky:  Síly OSN, tedy zde působily jako pouhý intermediátor mezi jednotlivými státy. Mise jako taková se tudíž měla zabývat pouze vojenskými záležitostmi a pro její úspěch bylo hlavní si udržet nestrannost, což vyžaduje přílišně nezasahovat do politických rozhodnutí jednotlivých státních aktérů a rozhodně neintervenovat vojensky v zájmu jednotlivé strany. Použití zbraní bylo určené především pro vlastní obranu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Optimismus mezi členy rady bezpečnosti, který se objevil po ukončení studené války umožnil OSN vyhlásit nové mírové mise, které měly daleko komplexnější zadání než mise předchozích let. Často se jednalo o implementování mírových dohod v dlouhodobých mezistátních a civilních konfliktech a dohled na průběh prvních voleb a prosazování zákona v daných oblastech. První mise druhé generace vypravené ještě v období perestrojky se uskutečnily mezi rokem 1988 a 1992 v Jihozápadní Africe a Střední Americe.  Jejich povinností kromě dohledu nad dodržením mírových smluv a stažením cizích vojsk byly také další úkoly, jako odzbrojování, civilní kontrola a identifikace původce konfliktu. Úspěch těchto misí vedlo Generálního tajemníka OSN Boutrose Boutrose Ghali k sepsání reportu pod názvem Agenda pro mír, který navrhoval rozšíření působnosti OSN v těchto oblastech: Nové rozšíření působnosti misí OSN vedlo také k nárůstu rozpočtu těchto misí a také personálu, obzvláště civilního, jak je vidět v následující tabulce:", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Ačkoliv očekávání členských států ohledně mírového působení OSN zůstalo neobyčejně vysoké, zdroje poskytnuté na splnění těchto očekávání zůstaly neadekvátní a nepochopení nové podstaty konfliktů vedlo k četným tragédiím, jak lze ilustrovat příklad kanadského generálporučíka Romea Dallaira ve Rwandě, který přesto, že věděl několik měsíců dopředu o plánované Genocidě Tutsiů rukama Hutů, musel se zdržet jakékoliv akce, aby neporušil „monitorovací“ mandát, který byl dán OSN radou bezpečnosti. Tato politika je zcela neadekvátní v případě občanské války, kde jednotlivé strany páchají zločiny proti lidskosti, jako ve Rwandě v Somálsku a v Bosně, a tudíž zde OSN měla vystupovat spíše v roli policisty než jako neutrální aktér. Pro přehled: konflikty, kterými se musí OSN zabývat po roce 1991, mají tyto společné znaky:  V důsledku neschopnosti OSN zamezit genocidám ve Rwandě a v Bosně a kvůli neúspěchu amerického výsadku v Somálsku (později zfilmovaný jako Černý jestřáb sestřelen) se část mírotvorných misí přesunula na „koalice ochotných“ většinou z řad regionálních uskupení jako NATO, EU či Africká unie, které měly silnější mandát a politickou podporu pro prosazení kroků nutných k zamezení eskalace násilí v oblastech se stále probíhajícím konfliktem. Toto řešení ač kontroverzní je akceptováno OSN, v příručce pro mírové operace (Handbook on UN PKOs) se uvádí, že “V polovině devadesátých let, po zkušenosti z bývalé Jugoslávie, Somálska a Rwandy začalo být jasné, že nelze udržet mír tam, kde žádný není. Za těchto okolností se Rada bezpečnosti rozhodla, že je moudřejší založit „koalici ochotných“ vedenou vůdčím státem, která má jak politickou vůli, tak vojenské schopnosti ukončit konflikt všemi nutnými prostředky. Tyto intervence ač schválené radou bezpečnosti nejsou pod přímým velením OSN.“  Koncem 90. let se vedla rozsáhlá debata ohledně způsobu jak zabránit podobným katastrofám, jako ve Srebrenici a ve Rwandě a výsledkem těchto úvah byl Brahimiho Report z roku 1999, kde se uvádí 50 doporučení jak reformovat OSN a její mírové mise.  Alespoň dle manuálu pro mírové operace OSN (Handbook on UN PKOs) lze tvrdit, že daná doporučení jsou částečně naplňována, nicméně stále se objevuje několik strukturálních problémů, které podkopávají schopnost OSN účinně řešit probíhající konflikty.  Nejdůležitější je způsob financování. Přesto, že mírové mise OSN jsou v nynější době asi nejviditelnějším prvkem toho, co organizace dělá, stále nejsou vedeny jako mandatorní výdaje v dvouročním rozpočtu, ale jsou ad hoc operace, objektem každoročního schvalování. Stejně tak OSN nedisponuje žádnými vlastními jednotkami, po kterých by sáhla v případě konfliktu. Zdržení způsobené negociacemi ohledně nalezení zdrojů mohou mít katastrofické důsledky. Evropská Unie nyní sice vytvořila vlastní společné síly, které by se měly účastnit mezinárodních operací (Eurocorps) nicméně dá se polemizovat, zda tyto síly mají za úkol skutečně zvýšit akceschopnost OSN či spíše Evropské unie.  Další problém je nedostatek lidí a materiálu: OSN uvádí, že k říjnu 2007 bylo v mírových operacích po celém světě dislokováno 70 000 vojáků a nějakých 30 000 civilistů Z toho je skoro polovina z Pákistánu, Indie a Bangladéše.  Mírové operace v Dárfuru a v Čadu by odhadem měly zahrnovat dalších 26 000 vojáků africké unie a 4000 EU a lze očekávat, že počty mírových operací budou narůstat, takže se lze oprávněně ptát, kde se za chvíli budou tyto jednotky brát.  Vysoké kontribuce rozvojových zemí nejsou příliš překvapující vzhledem k tomu, že OSN platí 1000 dolarů za vojáka na měsíc nicméně stejný důvod paradoxně vede vyspělé státy ke snižovány své účasti na mírových misích. Nadstandardní vybavení je totiž dobrovolnou kontribucí státu, která se nehradí rozpočtem OSN a nutno dodat, že za standardní vybavení je stále považován s trochou nadsázky pouze dalekohled, samopal a uniforma.  To sice není úplně špatně, jelikož např. k monitoringu voleb nepotřebujete stealth bombardér nebo atomovou ponorku, nicméně článek Tools of the trade, Dr. A. Waltera Dorna uvádí, že i takové nástroje jako videokamera či pohybový senzor jsou pro jednotky OSN nestandardní záležitostí o vesmírných technologiích a satelitním pozorování ani nemluvě. Nelze se pak příliš divit, že se vyspělé státy zdráhají posílat bez toho co považují za základní vybavení vojáky do akce, zvláště ve chvíli, kdy se jejich Armády neustále zeštíhlují a čím dál tím víc se spoléhají na technologie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mírové síly OSN, neformálně též zvané modré přilby nebo modré barety, jsou ozbrojené síly, které na základě mandátu a pod vedením Organizace spojených národů (OSN) usilují o udržení míru (anglicky \"peacekeeping\") v regionech, kde hrozí propuknutí ozbrojeného konfliktu. Udržování míru je dle definice OSN „cesta, kterou se dá pomoci zemím rozvrácených konfliktem dosáhnout podmínek pro udržitelný mír“. Mírové síly OSN jsou nositeli Nobelovy ceny míru za rok 1988. Mírové síly mají za úkol po ukončení konfliktu monitorovat mírové procesy v zasažených zemích a pomáhat interesovaným stranám uvádět v platnost mírové dohody, které spolu sepsaly. Toto snažení může mít několik rovin, která zahrnuje vojenské i civilní oblasti, jako je udržení pořádku, zavedení a vymáhání práva, volební asistence a poválečná obnova.", "tgt_summary": "Peacekeeping by the United Nations is a role held by the Department of Peace Operations as \"a unique and dynamic instrument developed by the organization as a way to help countries torn by conflict to create the conditions for lasting peace\". It is distinguished from peacebuilding, peacemaking, and peace enforcement although the United Nations does acknowledge that all activities are \"mutually reinforcing\" and that overlap between them is frequent in practice.", "id": 485231}
{"src_title": "Šimon Pánek", "tgt_title": "Šimon Pánek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie, studium nedokončil. V roce 1988 byl Šimon Pánek hlavním organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku na pomoc postiženým.  O rok později, v roce 1989, se stal jedním ze „studentských vůdců“ Sametové revoluce v tehdejším Československu, jmenovali jej do Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a za studenty byl členem Občanského fóra. Působil jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu a lidských práv v prezidentské administrativě Václava Havla. Po listopadové revoluci byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění, což nepřijal.  Ve volbách roku 1990 byl řádně zvolen do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Severomoravský kraj) za Občanské fórum poté, co ho vynesly z 13. místa preferenční hlasy, ale již v červnu 1990 na mandát rezignoval. V roce 1992-1997 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, přinášející zpravodajství z krizových oblastí světa. V tomto roce již působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci. Prezident Václav Havel jej na Pražském hradě vyznamenal medailí Za zásluhy za \"angažovanost ve věcech veřejných\" v roce 2002 a v roce 2003 získal cenu Evropan roku.  Mezi lety 2004 a 2010 byl Šimon předsedou české nevládní rozvojové organizace FoRs. Roku 2010 mu občanské sdružení Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa. Od roku 2011 do roku 2013 působil také jako předseda dozorčí rady Aliance 2015, evropské sítě nevládních organizací.  Od roku 2017 je lektorem European Leadership & Academic Institute (ELAI) v Praze. Od téhož roku je Šimon předsedou nové instituce působící v zemích bývalého Sovětského svazu pod názvem Centrum občanské společnosti Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šimon Pánek (* 27. prosince 1967) je spoluzakladatelem a výkonným ředitelem společnosti Člověk v tísni, humanitární organizace se sídlem v České republice. Šimon byl coby studentský aktivista během sametové revoluce v roce 1989 vůdcem několika stávek proti režimu. Je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy a zakládajícím členem Rady evropského partnerství pro demokracii.", "tgt_summary": "Šimon Pánek (born 27 December 1967) is a former Czech student activist during the Velvet Revolution in 1989 and today the executive director of the humanitarian organization People in Need (Člověk v tísni), which he co-founded in 1992. People in Need (PIN) became the biggest non-governmental organisation in Central and Eastern Europe and works worldwide to mitigate the suffering of people in times of crisis. For its international and national effort, PIN has become highly respected in the Czech Republic and abroad.", "id": 921211}
{"src_title": "Maneater (píseň, Nelly Furtado)", "tgt_title": "Maneater (Nelly Furtado song)", "src_document": [{"title": "Vznik písně.", "content": "Maneater byla vůbec jedna z prvních písní, kterou Furtado s Timbalandem na album Loose nahráli. Píseň se nahrávala v nahrávacím studiu v Miami. Furtado sama píseň popsala jako energickou.  8. ledna 2006 unikl na internet půlminutový záznam písně a o pár dní později 17. ledna už byla na internetu celá píseň. To způsobilo i to, že se píseň do svého vydání trochu změnila.  V rádiu BBC také Furtado nahrála coververzi písně Crazy od Gnarls Barkley. O pár dní později v téže rádiu nahráli Panic! at the Disco coververzi Maneater.  Píseň Maneater byla nominována na \"MTV Europe Music Award\" pro nejlepší píseň a v roce 2007 si odnesla cenu na NRJ Music Award za nejlepší mezinárodní píseň.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Ke stažení na iTunes byl Maneater přístupný od 22. května 2006 a kromě Severní Ameriky, kde singl vyšel později byl vydán v celé Evropě. Ve Velké Británii se dostala píseň na první místo, což se Furtado povedlo poprvé v kariéře. Navíc byla první Kanaďankou od roku 1998, kdy ve Velké Británii žebříčku kralovala Celine Dion s písní My Heart Will Go On. V celkovém zúčtování na konci roku byla Maneater sedmou nejprodávanější písní na Britských ostrovech.  Čísla jedna se dočkala píseň i v dalších evropských zemích. V Česku se dostal nejvýše na třetí místo hitparády IFPI.  8. září 2006 byla píseň vydána i v USA, kde byla v tom týdnu nejvyšším debutem na čísle šedesát dva. Nejvýše se v Billboard Hot 100 dostala na 16. místo, což bylo oproti Promiscuous, která vyšla v USA jako první singl z Loose a odsadila ve všech hitparádách první místo znatelný pokles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maneater \"(Lidožrout)\" je píseň Nelly Furtado z jejího třetího alba Loose. Píseň napsala společně s Timbalandem, který ji i produkoval. Singl vyšel prvně v Evropě, kde se stal do té doby nejpopulárnější písní Furtado.", "tgt_summary": "\"Maneater\" is a song by Canadian singer Nelly Furtado from her third studio album \"Loose\" (2006). The song was written by Furtado, Tim \"Timbaland\" Mosley, Nate \"Danja\" Hills, and Jim Beanz, and released to mainstream radio in the United States in September 2006. The song's musical style and production were inspired by the Hall & Oates song of the same name and other music from the 1980s.", "id": 2077819}
{"src_title": "Fotonika", "tgt_title": "Photonics", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Fotonika tedy znamená studium a praktickou aplikaci procesů, souvisejících s vyzařováním (emisí) a pohlcováním (absorpcí) fotonů elektrony. Lze ji také chápat jako aplikovanou kvantovou elektrodynamiku, což je teorie, která se snaží spojit kvantovou mechaniku s klasickou Maxwellovou teorií elektřiny a magnetismu. V podstatě popisuje interakci světla a hmoty.  Kvantová elektrodynamika rozlišuje tři základní děje potřebné k popisu všech jevů spojených se světlem a elektřinou, kterých se účastní fotony a elektrony:  Fotonika je založena právě na tomto posledním ději. Takový přístup opravňuje k tvrzení o existenci a sounáležitosti tří rovnoprávných oborů: optiky, elektroniky a fotoniky. Avšak zatím co optika i elektronika mohou existovat samostatně, u takto pojaté fotoniky tomu tak není. Fotony i elektrony je totiž nutno na místo vzájemné interakce nějak dopravit a proto se zřejmě fotonika nemůže bez optiky a elektroniky obejít. Fotonika se tak také jeví jako účelové seskupení vybraných částí optiky a elektroniky, které zkoumá a využívá procesy nastávající při energetických ztrátách elektronů a fotonů – hlavně předávání energie fotonů elektronům a vznik fotonů na úkor energetických ztrát elektronů. Pokud tyto částice nesou informaci, předává se i informace. Zkrátka: fotonika stojí na dvou nohách: jedna je elektronika a druhá optika.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Fotonika je mladý obor navazující na tradiční vědní disciplínu optiku. Optická technika posledních desetiletí prošla třemi velkými mezníky, což je To mělo za následek renesanci optiky a její rostoucí význam pro moderní technologie. Výsledkem tohoto vývoje byl vznik nových vědních oborů včetně fotoniky. Pojmenování oboru názvem fotonika bylo přijato jako paralela s elektronikou, která se zabývá metodami řízení toku elektronů v různých prostředích a strukturách. Pojem fotonika rovněž vystihuje význam částicové (fotonové) podstaty světla při výkladu činnosti mnoha optických zařízení.  Fotonová optika je soubor výsledků kvantové optiky, kterými se doplňuje elektromagnetická optika tak, aby bylo možno - při zachování názornosti klasické teorie - objasnit vedle klasických optických jevů také kvantovou povahu světla a jeho interakci s látkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotonika je obor na rozhraní fyzikálních a technických věd, který se zabývá vlastnostmi a metodami využití fotonů. Pro praktické aplikace je zvlášť významný výzkum přístrojů, ve kterých se kontrolovaným způsobem ovládá tok fotonů.", "tgt_summary": "Photonics is the physical science of light (photon) generation, detection, and manipulation through emission, transmission, modulation, signal processing, switching, amplification, and sensing. Though covering all light's technical applications over the whole spectrum, most photonic applications are in the range of visible and near-infrared light. The term photonics developed as an outgrowth of the first practical semiconductor light emitters invented in the early 1960s and optical fibers developed in the 1970s.", "id": 348627}
{"src_title": "Šofar", "tgt_title": "Shofar", "src_document": [{"title": "Šofar v historii.", "content": "Poprvé bylo možné zvuk šofaru slyšet při zjevení na hoře Sinaj. Tóra předepisuje povinnost troubit na šofar o svátku Roš ha-šana a jednou za sedm let rovněž o svátku Jom kipur k vyhlášení jubilejního roku a „svobody po celé zemi“. Krom toho se ve starověku šofar používal k řadě dalších účelů: ohlášení blížícího se šabatu, svátků a Roš chodeš, při bohoslužbě ve stanu úmluvy a v Chrámu, ke svolání lidu Izraele do války, jako výzva k pokání při obecních půstech a jako upozornění na důležitá oznámení.  Od založení státu Izrael v roce 1948 se na šofar troubí také při slavnostní inauguraci prezidenta. Roku 1967 při šestidenní válce zatroubil po dobytí Starého Města v Jeruzalémě na šofar pozdější aškenázský vrchní rabín Šlomo Goren u Zdi nářků na znamení konce arabského zákazu troubit na tomto místě na šofar a nové éry vykoupení.  Symbolika beraního rohu je rovněž spjata s příchodem mesiáše.", "section_level": 1}, {"title": "Šofar v liturgii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elul.", "content": "Po celý měsíc Elul se ve všední dny na konci ranní modlitby troubí na šofar. Tato praxe se opírá o verš žalmu, kde slovo „chodeš“ může znamenat oslavu novoluní, ale také celý měsíc před stanoveným časem svátku, tedy měsíc elul.", "section_level": 2}, {"title": "Roš ha-šana.", "content": "Příkaz Tóry říká, že zvuk šofaru má být slyšen na svátek Roš ha-šana. Je však předepsáno použít šofar, který je vyroben z beraního, popřípadě i ovčího rohu; není-li takový k dispozici, lze použít roh kozí, antilopí nebo gazelí. Rabínským příkazem je předepsáno zatroubit v každý den svátku sto signálů (\"me'a kolot\"); ty jsou rozděleny do čtyř sekvencí (30+30+30+10 signálů) zařazených na určená místa ve sváteční liturgii; druhá posloupnost troubení začleněná modlitby musaf je navíc rozdělena do tří částí přiřazených k jednotlivým požehnáním této modlitby.  Původně bylo povinné novoroční troubení praktikováno i tehdy, připadlo-li Roš ha-šana na šabat. Po zboření chrámu bylo troubení v takových případech omezeno na obce, kde sídlil rabínský soud založený na spolehlivé tradici, a postupně zcela vymizelo.", "section_level": 2}, {"title": "Jom kipur.", "content": "Jomkipurové troubení k ohlášení jubilejního roku se nepraktikuje. Namísto toho se troubí na šofar posloupnost deseti signálů bezprostředně po skončení poslední sváteční modlitby (ne'ila). Jako důvod se kromě připomínky „jubilejního“ troubení uvádí i praktický účel: oznámení konce svátku a půstu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šofar (hebrejsky: ) je dechový hudební (signální) nástroj ze zvířecího rohu, používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš ha-šana. Jedná se o židovský náboženský předmět, který je vyroben opracováním rohu z ovce, kozy, antilopy nebo gazely. Je však zakázáno použít roh z krávy, kvůli asociaci s modloslužebnictvím zlatému teleti.", "tgt_summary": "A shofar (pron., from, ) is an ancient musical horn typically made of a ram's horn, used for Jewish religious purposes. Like the modern bugle, the shofar lacks pitch-altering devices, with all pitch control done by varying the player's embouchure. The shofar is blown in synagogue services on Rosh Hashanah and at the very end of Yom Kippur, and is also blown every weekday morning in the month of Elul running up to Rosh Hashanah. Shofars come in a variety of sizes and shapes, depending on the choice of animal and level of finish.", "id": 327189}
{"src_title": "Zlatý kompas (film)", "tgt_title": "The Golden Compass (film)", "src_document": [{"title": "Svět filmu.", "content": "Zlatý kompas se odehrává ve velice zvláštním světě, který je podobný tomu našemu, ovšem v pár věcech se liší. Má stejné světadíly, jen zde jsou jiné země a království. Každého člověka doprovází jeho Daemon.  Daemoni Daemon je něco jako vaše spřízněná duše ve zvířecím těle. Každý Daemon patří k jednomu člověku. Člověka a Daemona spojuje neviditelné pouto, když se člověk od svého Daemona vzdálí příliš daleko, oba dva to až bolí. Pokud Daemon cítí bolest, smutek či jiné pocity, cítí je i člověk, a naopak. Člověk bez Daemona je pouhá troska, zmrzačený, smutný a bez sil. Proto si své Daemony lidé chrání.  Magisterium Magisterium ovládá svět a snaží se měnit lidské osudy, též diktovat lidské chování. Jeho sídlem je Londýnský mrakodrap \"Palác Magisteria\".  Hlavní hrdinka - Lyra Lyře je 12 let a nemá rodiče. Jediný člověk, který jí na světe zůstal, je Lord Asriel, který je věčně kvůli svým výzkumům pryč a daemon Pantalaimon (zkráceně Pant). Později ve filmu Lyra zjišťuje, ze jejím otcem je právě Lord Asriel, který vystupuje jako její strýc - pravděpodobně proto, aby ji chránil. Lyra žije na Jordánské koleji, kde se kamarádí s chlapcem Rogerem. Kolem Jordánské koleje se večer objevují takzvaní \"\"Vrahouni\"\", kteří kradou děti a přesunují je na \"Bolvangar\" (výzkumná stanice). Lyra si s Rogerem slíbí, že kdyby jednoho z nich vrahoun unesl, druhý se ho vydá hledat. Později Rogera unesou vrahouni a Lyra se ho vydá hledat a cesta jí zavede až na Svalbard, mezitím se seznámí s medvědím kyrysníkem Yorekem a pozná tajemství výzkumů, které se odehrávají na Bolvangaru...  Alethiometr Alethiometr je přístroj, který si díky svému překrásnému vzhledu vysloužil název \"Zlatý kompas\". Tento přístroj ukazuje vždy jen pravdu. Ovšem naučit se v něm číst je dost obtížné a některým lidem se to nemusí nikdy podařit. Jeho vynálezcem je Lyřin strýček Lord Asriel. Pro Magisterium je kompas nebezpečný, chtějí totiž tajně ovládnout další území (vesmíry) a zlatý kompas by mohl prozradit nejen to, ale i to, že Magisterium ovlivňuje lidské osudy.. Paní Coultrová Marisa Coultrová je záhadná a krásná žena, která přijme Lyru za svou asistentku a vezme ji s sebou na daleký sever. Lyra ji velmi obdivuje a má ji ráda, jenomže všechno není zpočátku takové, jak se ze začátku zdá. Lyra v ní brzy odhalí nenáviděného nepřítele, protože paní Coultrová patří k zlé a kruté církvi a stejně tak patří k Vrahounům, kteří unášejí děti.  Will Parry S Willem se v příběhu setkáváme již v druhém díle trilogie Jeho temné esence. Will, který právě zabil muže, který se mu vloupal do domu prochází tajným oknem do jiného světa, kde se potkává s dívenkou Lyrou. Lyra mu pomůže najít jeho otce, který se ze zvláštních důvodů ztratil na severu. Vrahouni Vrahouni jsou lidi, kteří unášejí děti až do ledových temnot na severu. Provádějí tam s nimi divné pokusy a nikdo přesně neví, co tam s nimi konkrétně dělají. Pro všechny je to veliká záhada. Malá Lyra společně se svými přáteli se vydává pátrat až na daleký sever, hledat ztracené děti a zachránit je od jejich sevření a zjistit to, co s nimi provádějí.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a tržby.", "content": "Film provázejí značné kontroverze, z části založené už samou knižní předlohou. Kniha a následně i film jsou totiž řadou lidí vnímány jako silně protikřesťanská díla, která šíří nenávist vůči křesťanství a zejména katolické církvi a mají za cíl vychovávat děti k ateismu a nepřátelskému postoji k náboženství.  Katolická liga vyzvala k bojkotu tohoto filmu, což minimálně nepřímo podpořila řada dalších náboženských představitelů z mnoha různých církví, když podpořila názor, že film je nepřátelský víře a nevhodný a nebezpečný z hlediska výchovy dětí.  Film navzdory rozpočtu 180 mil. dolarů, reklamě i hvězdnému obsazení, zejména ve Spojených státech výrazně zklamal očekávání. Celosvětově dosáhl tržeb přes 370 mil. dolarů, čímž se řadil v roce 2008 kolem 110. místa historického pořadí filmů podle tržeb. Neúspěch v USA je často přičítán nejen bojkotu ze strany věřících, ale také tomu, že tvůrci filmu jeho nejostřeji protináboženské části oproti předloze poněkud zaobalili a zamlžili, což sice neuklidnilo věřící, ale zato znepřátelilo Pullmana, jeho fanoušky a představitele ateistických organizací, podle kterých tak bylo předloze „vyrváno srdce“. V Česku byl v prosinci 2007 (13. prosince byla česká premiéra) třetím nejnavštěvovanějším filmem, přičemž první dva týdny vedl žebříček návštěvnosti. Celkem jej zde za dobu promítání zhlédlo 136 tis. diváků a utržil 14,2 mil Kč.  Výše zmíněné okolnosti se promítly i do hodnocení recenzentů. Obecně vysoce byla ceněna úroveň vizuálních efektů filmu a případně výkony některých herců, zejména Nicole Kidman, ovšem myšlenkovou a dějovou úroveň filmu podrobila řada recenzentů drtivé kritice s tím, že jde o podívanou bez obsahu, že děj je příliš nahuštěn, že bez znalosti knihy nemá divák šanci se ve filmu zorientovat a že tvůrci filmu naprosto jednoznačně nedokázali zúročit potenciál knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý kompas (v anglickém originále The Golden Compass) je film natočený podle stejnojmenné knihy, která je prvním dílem fantasy série \"Jeho temné esence\" britského autora Philipa Pullmana.", "tgt_summary": "The Golden Compass is a 2007 fantasy adventure film based on the 1995 book \"Northern Lights\", the first novel in Philip Pullman's trilogy \"His Dark Materials\". Written and directed by Chris Weitz, it stars Nicole Kidman, Dakota Blue Richards, Daniel Craig, Sam Elliott, Eva Green, and Ian McKellen. The project was announced in February 2002, but difficulties over the script and the selection of a director caused significant delays. At US$180 million, it was one of New Line Cinema's most expensive projects ever, and its disappointing results in the US contributed to New Line's February 2008 restructuring.", "id": 2195144}
{"src_title": "Tři přání (Martinů)", "tgt_title": "Les trois souhaits", "src_document": [{"title": "Martinů a Ribemont-Dessaignes.", "content": "Bohuslav Martinů se seznámil s francouzským spisovatelem, malířem a také příležitostným skladatelem, jedním z vůdčích činitelů hnutí dada Ribemontem-Dessaignesem v roce 1928. Tehdy za svého pobytu v Paříži, začal zhudebňovat jeho dadaistickou divadelní hru \"Slzy nože\". Opera tehdy byla zamýšlena pro hudební festival v Baden-Badenu, kde ji ale nepřijali a neuvedli.  Brzy poté ale dostal Martinů objednávku z Osvobozeného divadla a v srpnu 1928 dostal od Ribemonta libreto, které později zamýšlel uvést v pařížském divadle Bériza. Martinů s libretistou dlouho jednal o úpravách, které by jeho  Použití filmu jako nového média (analogické například Bergově opeře Lulu) bylo převratnou událostí, která ale zvyšovala náklady a mohla spolupůsobit při potížích Martinů s uplatněním díla v nějakém divadle. Opera byla dokončena v polovině roku 1929, ale Martinů neuspěl se snahou o její uvedení v Berlíně.  Martinů se provedení opery nedožil a poslední společné dílo s Ribemontem-Dessaignesem, rozpracovanou operu \"Týden dobročinnosti\" na námět Ilji Erenburga, už nedokončil.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Prolog: Ve filmových ateliérech se připravuje natáčení. Představují se herci Juste a jeho žena Indolenda (manželskou dvojici mají hrát i ve filmu), která flirtuje s jedním z dalších herců, jenž bude hrát postavu Adolfa. Povel režiséra „Točíme!“ startuje první jednání.  I. jednání: Zatímco se filmová Indolenda nudí, její filmový manžel odchází za svou mysliveckou zábavou. V lese najde krásnou vílu a odnese ji domů. Indolenda, která se snažila zabavit sváděním Adolfa, na vílu žárlí, ale ráda využije její nabídku tří přání. Nejprve si přeje bohatství – dům se promění v palác, mezi hosty je tam i Eblouie Barbichette, která je vílou představena jako Adolfova snoubenka. Víla věnuje snoubencům zlatý zámek na Zlatém ostrově, kam celá společnost vyráží.  II. jednání: Déšť, který v bouři zasáhne loď, je zlatý, mění všechno v drahý kov. Loď těžkne a potápí se. Trosečníci se zachrání na pustém ostrově. Juste si uvědomuje pomýlenost prvního přání a přeje si, aby byla jeho žena mladší. Ta zkrásní, ale hned přestává mít o Justa zájem a uteče za Adolfem. Juste nevydrží pohled na jejich lásku a vysloví poslední přání – být také milován. Jenže první ženou, která o něj projeví zájem, je zlá žebračka (Eblouie). Ze žárlivosti ho udeří holí a Juste umíraje vzdychá: „Jak těžké je žít!“ Víla je osvobozena. Končí natáčení filmu a režisér zve všechny herce na premiéru.  III. jednání: Premiéra filmu, na kterou přicházejí herci i diváci, je promítán známý děj. Milenecká dvojice Indolenda a herec, který hrál Adolfa, si o přestávce dohodla útěk do Ameriky.  Epilog: Film skončil a na filmovém plátně se odehrává jiný – skutečný příběh, scéna Odjezd. Za tónů orchestrální mezihry znázorňuje cestu evropskými velkoměsty a končí v New Yorku. V rohu kavárny tam vidíme opuštěného Justa, který v jejím středu a lesku sleduje svou manželku s milencem. Kolem se pohybují tanečníci včetně někdejší představitelky víly Lilian Nevermore, kteří si z něj tropí posměšky. Děj celé opery končí stejnou smutnou poznámkou: „Ach, jak těžké je žít!“", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení.", "content": "K premiéře v Berlíně, kterou vyjednával Martinů prostřednictvím rady československého velvyslanectví v Německu Camilla Hoffmanna, nedošlo. Světová premiéra tak proběhla v Státním divadle v Brně v roce 1971, kde operu nastudoval dirigent Václav Nosek a inscenaci režíroval včetně filmu Evald Schorm.  V Německu byla poprvé uvedena v roce 1995 v Augsburgu, v roce 2007 uvedl ve spolupráci s Národním divadlem operu Volkstheater Rostock.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tři přání aneb Vrtkavosti života (: Les Trois Souhaits ou les Vicissitudes de la vie), H. 175, je opera-film o třech dějstvích s prologem a epilogem Bohuslava Martinů dokončená roku 1929 na libreto Georgese Ribemonta-Dessaignese. Rozvíjí pohádkový motiv tří splněných přání, která vedou ke špatným koncům.", "tgt_summary": "Les trois souhaits, H. 175, Czech Tři přání, is a 1928 opera by Bohuslav Martinů to a libretto by Georges Ribemont-Dessaignes. Composed largely in Paris between autumn 1928 and May 1929, it was not premiered until 16 June 1971 at the State Theatre, Brno.", "id": 1987672}
{"src_title": "Bitva u Kutné Hory", "tgt_title": "Battle of Kutná Hora", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "8. dubna 1421 ustanovil papež Martin V. nového papežského legáta pro římskoněmeckou říši, jímž se stal římský kardinál Branda Castilione. Ten bezprostředně po svém jmenování obdržel buly, které mu propůjčovaly nejvyšší moc vyhlásit plnomocné odpustky a kříž proti kacířským Čechám (13. duben). Za své přechodné sídlo si zvolil Kolín nad Rýnem, odkud celou kampaň organizoval a rozesílal pokyny jednotlivým velmožům i městům. Nejdůležitějším panovníkem, který se měl výpravy účastnit, byl římskoněmecký, uherský a český král Zikmund Lucemburský, který na sebe přivolal ostrou kritiku za rozpad prvního křížového tažení v létě předchozího roku a od nějž se očekávalo, že tuto porážku odčiní. Ve věci konání kruciáty se 25. května ve Weselu sešel i říšský sněm, kde porýnští kurfiřti vyšli kardinálovi vstříc a na 23. srpna svolali do Chebu shromáždění účastníků z německých zemí. Strategie tažení předpokládala, že do Čech vpadnou dva útočné proudy. Jeden ze severu, druhý pak z východu přes Moravu. Pohyby obou vojsk však byly naprosto nekoordinované, a tak zatímco 28. srpna němečtí křižáci překročili hranice severozápadních Čech, vojsko Zikmunda Lucemburského se teprve shromažďovalo ve výchozích pozicích v Uhrách a na Moravě. Na severní frontě zatím německé oddíly způsobily velké škody, nicméně po neúspěšném obležení chatrně opevněného Žatce ustoupily zpět na říšské území (2. září).  Král Zikmund měl pro zdržení v Uhrách své důvody, neboť při pobytu v Prešpurku uzavřel dalekosáhlé úmluvy s Albrechtem Rakouským, kterého učinil svým zetěm a ustanovil dědicem svých království. Rakouský vévoda se mu za to protislužbou zavázal poskytnout finanční a vojenskou pomoc při znovuzískání Českého království. Posléze trvalo další měsíc, než Albrechtovy vojenské kontingenty dorazily na Moravu, odkud účastníci kruciáty na konci listopadu vyrazili ve dvou proudech přes Jihlavu a Litomyšl ke Kutné Hoře. Zde mělo dojít k předpokládanému srazu s vojskem shromážděným ve Slezsku, Lužici a Kladsku.  Po zkušenostech z předchozího roku nemínili pražští husité připustit, aby se křižáci dostali až k metropoli a rozhodli se s nimi střetnout v čáslavské nebo kutnohorské oblasti. První výprava pod velením Jana Hvězdy z Vícemilic, která do míst předpokládaného střetnutí vyrazila na konci října, však nedosáhla výraznějšího úspěchu a 25. listopadu se stáhla zpět do Prahy. Sem 1. prosince dorazil i slepý hejtman Jan Žižka s táborským vojskem. Několik dalších dní jednal s pražany a 8. prosince vytáhl do prostoru, jenž před nedávnem pražské oddíly opustily. Pražané Žižku následovali s jednodenním zpožděním. Podle \"Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi\" operace u Kutné Hory, která se husitům bez odporu poddala, řídil osobně slepý táborský hejtman, avšak není zcela jisté, zda formálně převzal velení všech shromážděných husitských vojsk. Středověcí kronikáři se blíže Žižkovým postavením v rámci husitské vojenské hierarchie nezabývali, z jejich záznamů však lze získat povědomí o jeho dalších operacích. Nespokojil se s pasivním vyčkáváním v obsazené Kutné Hoře a záhy opustil její hradby. Je pravděpodobné, že jedním z důvodů, proč se rozhodl nevyčkávat příchodu křižáků ve městě, byli kutnohorští měšťané, kteří se mohli v jeho zádech stát nebezpečnou pátou kolonou. První Žižkova cesta vedla k Čáslavi, kde posílil místní posádku, a kde se k němu připojili Viktorin Boček z Kunštátu, Hašek z Valdštejna a Václav ze Strážnice. Patrně tento manévr přiměl štáb krále Zikmunda postupovat z Německého Brodu do centra Čech přes Ledeč nad Sázavou. Žižka se záhy vrátil ke Kutné Hoře, kde vyčkal příchodu nepřátel, kteří cestou \"vypalovali vesnice, městečka a hrady, a znásilňujíce panny a ženy až do vydechnutí duše, potom je usmrcovali\"...", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy současníků.", "content": "Přestože o událostech u Kutné hory z přelomu let 1421 a 1422 informuje poměrně dostatečné množství českých i zahraničních písemných pramenů, jsou tyto informace poměrně povrchní, díky čemuž zůstávají dohady o přesném průběhu bitvy pouze v rovině teoretické. Nicméně středověcí kronikáři zanechali dostatek informací, podle nichž lze stanovit alespoň základní taktické manévry obou vojsk. Jeden z nejautentičtějších zápisů pochází z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové. Vyprávění jeho \"Husitské kroniky\" však není úplné, neboť celá jeho práce končí právě uprostřed líčení bitvy u Kutné Hory. Povrchně, se o kutnohorském střetnutí zmiňuje i anonymní autor tzv. \"Kroniky starého pražského kolegiáta\", jenž byl stejně jako Vavřinec z Březové přímým aktérem husitských válek. Další, poměrně obsáhlý, popis bitvy se zachoval v souboru drobných kronik, psaných od sklonku bojovného husitství, jež historik František Palacký jako první soustředil do jediného díla pod názvem \"Staré letopisy české\". Poměrně obsáhlý text, jenž se vztahoval zejména k osobě slepého táborského hejtmana, se dochoval v dalším anonymním díle s názvem \"Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi\", sepsaném patrně v druhé polovině 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Pravděpodobný průběh.", "content": "Ke Kutné Hoře se křižácké oddíly přibližovaly od západu, husité jim proto vyrazili v ústrety Kouřimskou branou. Údajně postoupili \"na dva hony\" od hradeb, což by mohlo odpovídat asi čtyřem stům metrům, tedy čtvrt hodině cesty. Lze předpokládat, že se neprodleně obklopili vozovou hradbou a připravili se k boji. Po splnění těchto úkonů si pozvedli morálku společnou modlitbou a povýšením několika vybraných bojovníků do důstojenství rytířského. Zanedlouho na vozový šik zaútočili křižáci, kteří před sebou hnali velké stádo skotu. Snad se tak snažili získat ochranu před palnými zbraněmi, potažmo bylo jejich záměrem navýšit údernou sílu útočící formace. Nicméně i přes toto opatření se husitům útoky Uhrů dařilo až do setmění odrážet. Celá úvodní epizoda střetnutí je však značně nejasná, neboť není zřejmé, zda mělo jít o útok masového rozsahu, nebo šlo jen o \"harce\", o nichž hovoří Vavřinec z Březové, které byly jen jakousi předehrou k bitvě samotné.  Mezitím, co probíhalo před Kutnou Horou oboustranné zápolení, utrpěli husité těžkou ztrátu. Kutnohorští měšťané, mezi nimiž měli převahu němečtí katolíci, vpustili do města Kolínskou branou oddíl křižáckého vojska. Okamžitě došlo k masakru místního husitského obyvatelstva, před nímž byli uchráněni jen ti, kteří znali předem dohodnutá ochranná znamení. Z taktického hlediska převedla ztráta města husity do těžké situace. Dostali se do celkového obklíčení a navíc zůstali odříznutí od zásobovací základny. Za těchto okolností se Jan Žižka rozhodl pro taktický ústup. Patrně po celou noc připravoval vojsko k výpadu, který se uskutečnil v pět hodin ráno následujícího dne. Křižáci nebyli v podmínkách nočního boje schopni adekvátně reagovat a husitům se podařilo bez větších problémů obklíčení prorazit. Urychleně se přesunuli k další výhodné pozici pod vrchem Kaňk, stojícímu severně od Kutné Hory. Zde se opět obklopili vozovou hradbou a vyčkávali útoku nepřítele. Vzhledem k protivníkově nečinnosti zřejmě v průběhu nastávajícího podvečera nebo noci opustili i toto postavení a přesunuli se ke Kolínu, jenž byl nejbližší přístupnou městskou základnou husitů v okolí. Křižáci tento ústup považovali za své vítězství. Husitské oddíly důrazněji nepronásledovali a král Zikmund povolil vojákům, aby si před mrazy vyhledali úkryty v širokém okolí.  Žižka mezitím využil protivníkovy pasivity a urychleně shromažďoval další posily. Je známo, že značný počet bojovníků se k jeho vojsku přidal zejména z Jičínska a Turnovska. Krátce po Novém roce pak vytáhl opět ke Kutné Hoře a 6. ledna 1422 se objevil asi 6–7 km od města u vesnice Nebovidy. Zaskočení příslušníci královského předvoje se urychleně shromáždil na výšině jižně od vsi a zde se pokusili svést s protivníkem bitvu. Tento střet, při němž zahynulo množství Uhrů, však vyzněl jednoznačně ve prospěch husitů. Král Zikmund si patrně ihned po obdržení zprávy o nečekaném útoku uvědomil, že nemá smysl shromažďovat rozptýlené oddíly ani dál organizovat odpor. Většina jeho jednotek byla bez vzájemného spojení a případný pokus o obranu města by jej vystavil riziku, že padne do rukou husitů. Po poradě s válečnou radou proto dal bezodkladný rozkaz k ústupu, přičemž přikázal odvést z Kutné Hory všechny horníky, aby místní hutě přišly o kvalifikované pracovní síly. V noci z 6. na 7. ledna prchající křižáci město zapálili a společně se všemi zbylými kutnohorskými obyvateli se začali neorganizovaně stahovat zpět k Německému Brodu.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Ačkoli se mohly demoralizované protivníkovy síly stát Žižkovou snadnou kořistí, první jeho snahou byla likvidace požáru v Kutné Hoře. Teprve po úspěšném zvládnutí tohoto úkolu vyrazil rychlým pochodem ve stopách křižáckého vojska a již 8. ledna ho dostihl u Habrů. Pokus o soustředěný odpor, jenž patrně organizoval italský vojevůdce Filippo Scollari, však skončil panickým útěkem všech zúčastněných křižáků (bitva u Habrů). Tentokrát husité protivníka pronásledovali se značným důrazem a ještě téhož dne dorazili k branám Německého Brodu. Zde se zahraniční oddíly patrně ještě jednou neúspěšně střetly s Žižkou v otevřené bitvě a další stovky křižáků zahynuly při útěku přes Sázavu. Bez ohledu na tuto tragickou epizodu kruciáty zůstala mezi hradbami města část velitelů, kteří byli odhodlaní alespoň dočasně udržet svou pozici, aby poskytli krytí prchajícím vojskům. České oddíly se pokusily město dobýt útokem již následujícího dne, avšak jejich pokus ztroskotal na celodenním houževnatém odporu obránců. Město se jim podařilo ovládnout teprve dne následujícího, když při rozhovorech o kapitulaci posádky vnikla skupina husitských vojáků bez Žižkova vědomí do ulic a zmasakrovala velkou část vojáků i místních obyvatel.  Závěrem tedy lze konstatovat, že bitva u Kutné Hory se stala rozhodujícím faktorem druhé kruciáty, neboť po událostech u Nebovid ztratil král Zikmund iniciativu a byl nucen vyklidit české území. Pokud jde o vypočtení ztrát v okolí Kutné Hory, soudobí kronikáři žádná čísla nezanechali. Zmiňují pouze počet mrtvých, kteří zahynuli při ústupových akcích k Německému Brodu. \"Staré letopisy české\" hovoří o 12 000, k nimž dále přičítají 548 utonulých \"oděnců\", kteří zemřeli pod sázavským ledem. Z materiálu pak do rukou husitů prý padlo šest či sedm korouhví a \"540 vozů vrchovatě naložených nejrůznějšími věcmi, i klenoty, peníze a různá roucha, truhlice, různé knihy židovské i křesťanské, kterých bylo tolik, že by je na tři velké vozy nepobral\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Kutné Hory se odehrála ve dnech 21.–22. prosince 1421 mezi Kutnou Horou a úpatím vrchu Kaňk a 6. ledna 1422 v okolí vesnice Nebovidy. Vojska druhé křížové výpravy, v čele s králem Zikmundem Lucemburským, zde byla poražena husitskými svazy pod velením slepého hejtmana Jana Žižky, jenž byl v první fázi střetnutí nucen prorazit z křižáckého obklíčení, v druhé pak překvapil rozptýlené protivníkovy oddíly a přinutil je ustoupit směrem k Německému Brodu. Vítězství husitů prakticky znamenalo konec kruciáty, neboť po střetnutí u Nebovid křižáci ztratili iniciativu a každý jejich další pokus o soustředěný odpor skončil panickým útěkem.", "tgt_summary": "The Battle of Kutná Hora (Kuttenberg), an early battle and subsequent campaign in the Hussite Wars, was fought on 21 December 1421 between German and Hungarian troops of the Holy Roman Empire and the Hussites, an early ecclesiastical reformist group that was founded in what is now the Czech Republic.", "id": 1336625}
{"src_title": "Dlažba", "tgt_title": "Pavement (architecture)", "src_document": [{"title": "Dláždění kostkami či betonovou dlažbou.", "content": "Je známé na vozovkách, pochozích chodnících, či terasách.", "section_level": 1}, {"title": "Zatravňovací dlažba.", "content": "Používá se na zpevnění povrchů. Využívá se nejen jako zpevnění chodníků na zahradách nebo garážových stání aut před domem, ale také pro náročné a velmi zatěžované povrchy. Popularita zatravňovací dlažby roste u chovatelů koní (jízdárny a stáje), stání nákladních vozů nebo zpevnění svahu. Dlažba má protiskluzový povrch, rychle se staví a má relativně velkou odolnost proti povětrnostním vlivům, chemickým látkám a zatížení. Dlaždice se vyrábí v jednoduché variantě pro zpevňování chodníků na zahradách, až po vysokozátěžové panely pro extrémní zatížení.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení stylů.", "content": "Je možné dláždit i svým vlastním stylem - např šachovnicí.", "section_level": 1}, {"title": "Dřevěná dlažba.", "content": "má všechny přednosti i nedostatky dřeva. Svým vzhledem a charakterem povrchu je na pohled velmi příjemná i prak­tická. Je vhodná především na menší plochy náročněji upravených odpočinkových teras a zákoutí. Dřevěná dlažba je nehlučná, teplá, charakterem po­vrchu velmi působivá a také rychle vysychá. Dřevěná dlažba výrazně zvyšuje bezpeč­nost pohybu dětí a celkovou úroveň řešeného prostoru. Velmi dobře a přirozeně působí dřevo v bezprostřední návaznosti na obytné a účelové stavby.  Trvanlivost a celková odolnost dlažby závisí na kvalitě dřeva, vhodné a důkladné impregnaci a dostatečně pevném a dobře izolova­ném uložení dřeva do půdy. Jednoduchá dlažba je často upravována z kulatých špalíků. Velmi dobré je dřevo bukové, dubové, akátové, ale i borové a jilmové. Do dlažby lze kombinovat i více různých druhů dřeva.  Dřevěná dlažba z borových, olejem impregnovaných špalíků bývala například jedním z typických znaků vozovky na Mostu dr. Edvarda Beneše v Ústí nad Labem, od jeho postavení v roce 1936. Tato dlažba sice byla lehká a zbytečně nezatěžovala nosnou konstrukci, ovšem za mokrého počasí byla velmi kluzká a nebezpečná pro chodce i automobily. Přesto vydržela na místě přes 30 let a až poté, co byla v roce 1968 zrušena tramvajová doprava přes most, byla nahrazena živičným povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Mrazuvzdorná dlažba.", "content": "Mrazuvzdorná dlažba je keramická dlažba s malou nasákavostí. Běžně se uvádí do 3 % objemových. Principem mrazuvzdornosti je neschopnost nasáknout vodu do keramického střepu. Tato voda by při poklesu teploty pod bod mrazu zmrzla, zvětšila svůj objem a tím rozrušila střep. Roli hraje též velikost a distribuce pórů, ne jen jejich celkový objem. Dnešní moderní slinuté materiály mají dle normy nasákavost okolo 0,05 % tedy prakticky nulovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dlažba je povrch podlahy, chodníku, vozovky, náměstí, náplavky nebo jiné podobné plochy pokrytý dlažebními kostkami nebo dlaždicemi. Zpravidla je kamenná, může však být i z betonových nebo keramických dílců, cihel a podobně. V posledních letech je dláždění betonovou dlažbou populárnější od dříve obvyklého asfaltu. Přínos betonové dlažby je v ceně a v její praktičnosti. Dlážděná plocha se stává opakovaně rozebiratelnou.", "tgt_summary": "Pavement, in construction, is an outdoor floor or superficial surface covering. Paving materials include asphalt, concrete, stones such as flagstone, cobblestone, and setts, artificial stone, bricks, tiles, and sometimes wood. In landscape architecture, pavements are part of the hardscape and are used on sidewalks, road surfaces, patios, courtyards, etc.", "id": 1749534}
{"src_title": "Industriální hudba", "tgt_title": "Industrial music", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Pojem sám o sobě se vyvíjel - název „industriální“ byl poprvé použit v polovině sedmdesátých let umělci vydavatelství Industrial Records, kteří ho definovali a stali zakladateli stylu. Jednalo se o britskou formaci Throbbing Gristle, která svou činnost determinovala jako \"hudbu, vytvářenou pro nové pokolení, vymezujíc se zároveň proti hudbě dosud vytvářené (kterou nazývali \"zemědělskou\") jako generace jiného, tedy \"industriálního\" cítění, ke které promlouvají mechanické objekty a průmysl srovnatelnou poetikou jako k předchozí příroda.  Na samém počátku byl tedy zcela po právu termín „industriál(ní)“ vykládán zcela v duchu jeho tvůrců, resp. jako hudební produkce a technika, blízká Throbbing Gristle a jejich příbuzným projektům. S postupem času termín ve svém významu nabýval na konotacích, mnohdy vzdálených (mnoho lidí dnes chápe slovo industriální či industriál jako výraz odosobněnosti, dokonce i nehumánnosti), které se však v průběhu let vžily a ovlivnily jeho masové užívání.  Dnešní definice pojmu zobrazuje především fakt, že v průběhu doby vzniklo mnoho hudby, která nemá inspiraci v Throbbing Gristle, ačkoli užívá podobné tvůrčí techniky, proto bylo nezbytné originální obsah tohoto pojmu změnit do současné podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Historické souvislosti.", "content": "Z historického hlediska je třeba si uvědomit, že v rámci hudebních forem a technik nebyl industriál vynálezem Throbbing Gristle, ale má své kořeny již v druhé dekádě dvacátého století u Edgarda Varèseho v rané elektronické hudbě a v Schaeferově musique concrète a jejich následovníků (Karlheinz Stockhausen, Iannis Xenakis ad.)  Současně je nutno uvědomit si, že základní motivací vzniku hnutí, soustředěného kolem Industrial Records nebyla nová hudební forma nebo myšlenka jako taková - je ho třeba vidět jako odmítnutí diktátu hudebního průmyslu o tom, jaká hudba má být. V tomto směru byli ve své době v podobně revoltujícím postavení jako punk, ovšem mnohem sofistikovanějším.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní vliv.", "content": "Industriál ovlivnil natolik aktivity v rozličných uměleckých odvětvích, že je používán i termín \"industriální kultura\". Proto lze \"industriální hudbu\" považovat i za představitelku obecného uměleckého směru, jakkoli tento je definován jen velmi mlhavě.  V průběhu let vznikla celá řada projektů a souborů, které industriální hudbu rozvíjely, jsou jejím přínosem či se staly zakladateli nových subžánrů. Z nejdůležitějších je třeba zmínit NIN, Test Dept, Cabaret Voltaire, Whitehouse, SPK, Laibach, Einstürzende Neubauten, Ministry ad.  Industriál od počátku osmdesátých let přerůstá celosvětově v postindustriální hudbu širokou aplikací principů do žánrově a stylově mnohovrstevných odvětví tvorby i hudebního průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Industriální hudba nebo industriál je termín, který v současné době vyhrazen pro celou řadu hudebních stylů, jejichž společným jmenovatelem je zároveň", "tgt_summary": "Industrial music is a genre of music that draws on harsh, transgressive or provocative sounds and themes. AllMusic defines industrial music as the \"most abrasive and aggressive fusion of rock and electronic music\" that was \"initially a blend of avant-garde electronics experiments (tape music, musique concrète, white noise, synthesizers, sequencers, etc.) and punk provocation\". The term was coined in the mid-1970s with the founding of Industrial Records by members of Throbbing Gristle and Monte Cazazza. While the genre name originated with Throbbing Gristle's emergence in the United Kingdom, concentrations of artists and labels vital to the genre also emerged in America, namely in Chicago.", "id": 408855}
{"src_title": "Please Please Me", "tgt_title": "Please Please Me", "src_document": [{"title": "Nahrávání alba.", "content": "Deska byla od začátku plánována pro čtrnáct písní, bylo tedy potřeba nahrát dalších deset, které by doplnily oba singly. První nahrávací den proběhl v Abbey Road Studios a sice v pondělí 11. února 1963. Beatles a George Martin začali v 10:00 s nahráváním první písně a skončili coverem \"Twist and Shout\" o 9 hodin a 45 minut později. Kromě písní na albu obsažených nahráli tehdy Beatles ještě \"Hold Me Tight\", která se ovšem dostala až na desku With The Beatles. Celý nahrávací den stál 400 liber.  Please Please Me bylo nahráno na dvoustopém magnetofonu s většinou vokálů na jedné stopě a nástroji na druhé pro lepší možnosti vyvažování těchto dvou složek při závěrečném mixu do mono. Později byla namixována i stereo verze, jejíž zvuk je ovšem obecně považován za nevyvážený, proto pro vydání na CD 26. března 1987 byla zvolena mono verze alba. Mnoho let později, 9.září 2009, vychází CD přece jen i ve stereo a zároveň v remastered verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Obal alba a label.", "content": "George Martin chtěl pořídit na přední stranu obalu fotografii skupiny před pavilonem hmyzu v londýnské zoo, nicméně tento návrh byl londýnskou zoologickou společností zamítnut. Známá konečná verze obalu s Beatles shlížejícími dolů ze schodiště je pořízena Agnusem McBeanem v londýnském ředitelství EMI.  První vydání mono i stereo LP jsou vysoce sběratelsky ceněné, neboť jsou to jediné desky Beatles na zlato-černém Parlophone labelu. Další vydání mělo žluto-černý, později stříbrno-černý label. Novější desky (po roce 1970) byly vydávány na labelu Apple Records.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Písně kreditovány Lennon/McCartney, pokud není uvedeno jinak", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v žebřících.", "content": "Album se dostalo na první příčku v žebříčcích Disc Weekly, Melody Maker, NME a Record Retailer. Na prvním místě se udrželo po 30 týdnů a celkem v žebříčcích strávilo 74 týdnů, z toho čtyři týdny po znovuvydání na CD v roce 1987.", "section_level": 1}], "src_summary": "Please Please Me je první album Beatles vydané 22. března 1963 jako rychlá reakce na úspěch singlů Please Please Me (#1) a Love Me Do (#17). Ze čtrnácti písní na desce bylo osm napsáno autorskou dvojicí John Lennon/Paul McCartney.", "tgt_summary": "Please Please Me is the debut album by the English rock band the Beatles. Produced by George Martin, it was released on EMI's Parlophone label on 22 March 1963 in the United Kingdom, following the success of the band's singles \"Please Please Me\" and \"Love Me Do\", which reached number 1 on the \"NME\" and \"Melody Maker\" charts and number 17 on the UK Singles Chart, respectively. The album topped \"Record Retailer\"s LP chart for 30 weeks, an unprecedented achievement for a pop album at that time.", "id": 941775}
{"src_title": "Dachstein", "tgt_title": "Dachstein Mountains", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Pohoří Dachstein má plochu 900 km2. Leží v Rakousku, na hranici Horního Rakouska, Štýrska a Salzburska. Na severu je masiv ohraničen údolím Kainisch Traun, na jihu je oddělen od Nízkých Taur dlouhým údolím řeky Enns a na západě od masivu Tennengebirge údolím Lammertal.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Masiv Dachsteinu pokrývá území přibližně 20×30 km. Většinu plochy tvoří zvlněná náhorní plošina s mnoha krasovými jevy. Nejvyšší vrcholy se nachází na jejím okraji, a spadají zejména k jihu skalními stěnami, vysokými až kolem 1000 metrů, jako je například skalní stěna Torsteinu (2948), druhého nejvyššího vrcholu dachsteinského masívu. Dachstein je také místem nejsevernějšího a zároveň nejvýchodnějšího zalednění v Alpách. Nachází se zde Hallstattský ledovec, Velký Gosauský ledovec, Malý Gosauský ledovec, Schladmingerský ledovec, Edelgriesský ledovec, Schneeloch, Severní Torstein a Jižní Torstein.", "section_level": 1}, {"title": "Členění masivu.", "content": "Masiv Dachsteinu se rozděluje na několik samostatných skupin. Mimo samotného vrcholu Dachsteinu to je na severu ležící samostatný vrchol Hoher Sarstein (1975 m n. m.). Na západě území leží skupina Gosaukamm s nejvyšším vrcholem Grosser Bischofmütze (2459 m n. m.). Východně od vrcholu Dachsteinu se nachází vyprahlá náhorní plošina zvaná Am Stein (1720 m n. m.). Poslední horskou skupinou, ležící zcela na východě území, je osamělý vrchol Grimming (2351 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "V masivu Dachstein nalezneme dvě lanovky. Jsou to Dachsteinseilbahn z Obertraunu a Dachsteinsüdwandbahn. Masivem také prochází dálková alpská cesta Via Alpina. Nachází se zde soustava ledovcových jeskyní skládající se z Dachstein-Rieseneishöhle, Dachstein-Mammuthöhle a Koppenbrüllerhöhle.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Vrcholu Dachsteinu poprvé dosáhl Peter Gappmayr v roce 1832, cestou přes Gossauský ledovec a západní hřeben. Nachází se zde množství různých horolezeckých i zajištěných cest. Populární jsou zajištěné cesty Dachstein Westgrat a Johann Klettersteig. Z horolezeckých výstupů jsou známé Steinerweg a Pichlweg. Do masivu Dachsteinu patří též Gosaukamm, kde patří k vyhledávaným vrcholům Grosser Bischofmütze, Däumling, Niederes Grosswandeck.", "section_level": 2}, {"title": "Horské chaty.", "content": "V masivu Dachsteinu nalezneme chaty soukromé nebo patřící spolku Alpenverein či Naturfreunde.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dachstein () je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m n. m.), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Je nejvyšší horou rakouské spolkové země Štýrsko \"(Steiermark)\" a Horní Rakousko \"(Oberösterreich)\", protože přes vrchol probíhá zemská hranice mezi těmito spolkovými zeměmi. Na březích Hallstatského jezera bylo objeveno jedno z nejstarších lidských sídel.", "tgt_summary": "The Dachstein Mountains () are a mountain range in the Northern Limestone Alps. The term is used by the Austrian Alpine Club in its classification of the Eastern Alps as one of the 24 sub-ranges of the Northern Limestone Alps (AVE No. 14).", "id": 1824625}
{"src_title": "Beechingova reforma", "tgt_title": "Beeching cuts", "src_document": [{"title": "Okolnosti.", "content": "V souladu s náladami počátku šedesátých let, ministr dopravy v konzervativní vládě Harolda Macmillana byl ředitelem hlavní silniční stavební společnosti Ernest Marples (jeho dvě třetiny společného držení byly zbavena jeho manželka, když byl ministrem). Marples zastával názor, že budoucnost patří silnicím a železnice se už stala mrtvým reliktem počátků průmyslové revoluce.  V poradenské skupině známé jako Stedefordova komise (podle jejího předsedy, Sira Ivana Stedeforda) byla zadána zpráva o stavu Britské dopravy a navrhovaných opatřeních. V komisi zasedal i Richard Beeching, toho času technický ředitel chemického koncernu Imperial Chemical Industries. V roce 1961 byl jmenován ředitelem nově tvořené správy Britských drah.  Stedeford i Beeching se střetli v rozsahu návrhů na drastické rušení železniční infrastruktury. Přestože problematiku požadoval parlament, zpráva Sira Ivana nebyla nikdy zveřejněna, a návrh pro budoucnost drah začal být znám jako „Beechingův plán“. Vláda jej převzala a výsledkem je zrušení třetiny železniční sítě.  Beeching věřil, že železnice by mohla být provozována jako finančně nezávislá, nikoli jako služba veřejnosti, a jestliže je část systému finančně nesoběstačná, měla by být zrušena. Usuzoval, že co je jednou zrušeno, mělo by pomoci zbytku k návratu do ziskovosti.  Když byl Beeching ředitelem Britských železnic, zadal vypracování studie zatížení veškerých železničních tratí v zemi. Světlo světa spatřila koncem dubna 1962. Výsledky zprávy uváděly, že 80% přeprav se uskutečňuje na pouhých 20% sítě, a většina zbývajících tratí je provozován ve finanční ztrátě. Plán restrukturalizace Britských drah (tzv. Beechingova zpráva, Beechingova reforma) z 27. dubna 1963 předpokládala, že z více než 29 000 km bude 9 700 km, většinou vedlejších odboček a dálkových tratí, uzavřeno. Na mnoha dalších dojde k zastavení osobní dopravy, nebo zrušení méně využívaných stanic. Tento plán restrukturalizace byl schválen vládou.  V té době vysoce kontroverzní zpráva byla v tisku nazývána \"Beechingovo bombardování \" nebo \"Beechingovo osekávání\". To zažehlo protesty v mnoha, zejména venkovských oblastech, jež by přišly o spojení veřejnou dopravou. Resp. by samospráva musela zaplatit dopravu po silnici. Vláda argumentovala, že řada spojů by mohla být levněji provozována autobusy, pro tuto snahu se vžilo pojmenování „busizace“.  Důležitou částí Beechingovy zprávy byla navrhovaná elektrifikace vybraných hlavních tratí a vytvoření kontejnerizované nákladní dopravy nahrazující zastaralý a konkurence neschopný systém klasicky ložených nákladních vagónů. Většina politiků se sice nadchla pro šetření peněz, ale částem reformy vyžadujícím výdaje se dostalo slabé pozornosti. Jen některé z rozvojových Beechingových úvah byly časem přijaty, například zavedení systému kontejnerové dopravy a pokračování v elektrifikaci dráhy West Coast Main Line mezi Crewe a Glasgow dokončené až v roce 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Vlna rušení tratí.", "content": "Na svém vrcholu v roce 1950, měřily britské železnice okolo 33 800 km a čítaly 6000 stanic. Roku 1975 19 300 km a 2000 stanic, přibližně stejně je tomu dodnes.  V rozporu s všeobecným míněním, vlna zavírání tratí začala dávno před Beechingovým působením v čele Britských železnic. Beeching byl jen na jejím vrcholu. Od počátku padesátých let do roku 1963 již správa tratí Britských drah zrušila přibližně 4800 km drah. Po zveřejnění výsledků se tempo rušení zrychlilo.  Ne všechny uzavřené tratě byly ve skutečnosti zrušeny, řada byla udržována provozuschopná z různých důvodů, včetně politických. Například trať přes pohoří Scottish Highlands, přestože spadala do Beechingových definic o neefektivních drahách, nebyla zrušena, kvůli odporu tamních lobbistů. Další tratě bylo navrhováno zachovat převodem pod samosprávu. Některé z železnic navrhované na uzavření byly zachovány v provozu, kvůli nedostatečné kapacitě silniční sítě.  Udržely se i dráhy zajišťující častá meziměstská spojení. Marshlink, trať spojující Hastings a Ashford na jihovýchodě Anglie unikla zrušení, protože tvoří jižní část efektivního trianglu tratí spojujících oblasti Kent a Sussex. Uzavření této dráhy by značně prodloužilo dobu jízdy, muselo by se jezdit přes Tonbridge. Podobné důvody by ale šly uplatnit pro v podstatě jakoukoli jinou trať, jaké byly skutečné důvody pro zachování této konkrétní, toť otázka.  V důsledku těchto faktorů, máme dodnes řadu venkovských drah v Britské železniční síti, přestože se jedná jen o zlomek stavu před Beechingem.  Na druhou stranu, některé tratě, které Beeching hodlal zachovat jako kmenové, například elektrifikovaná (Manchester) - Hadfield - Sheffield, byla nakonec uzavřena, pro eventuální politicky motivované obnovení. K tomu ale dodnes nedošlo.  Úhrnem, 2128 stanic bylo uzavřeno na tratích, kde provoz zůstal zachován. Stejně jako méně důležité tratě, rušení postihlo i takové hlavní dálkové spojnice, jejichž trasu sledovala jiná hlavní trať. K nejvíce diskutovaným patřila bývalá Great Central Railway, vedoucí z Londýna do střední a severní Anglie.  Od roku 1974 bylo v Británii uzavřeno jen několik tratí s osobní dopravou. Některé byly časem obnoveny, většinou šlo o dráhy kde Beeching zachoval jen nákladní dopravu a znovuzavedení osobní stálo minimum prostředků. Nicméně během sedmdesátých a osmdesátých let se rozeběhlo rušení i těch tratí, kde zbyly jen nákladní vlaky, demolice infrastruktury a rozdělení pozemků, značně znesnadňující eventuální obnovu provozu. Tak se pokračovalo v Beechingově odkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Beeching II.", "content": "Roku 1964, Dr. Beeching vydal druhou, méně známou zprávu „Rozvoj kmenové železniční sítě“, nazývanou „Beeching II“, tato šla ještě dále, než předchozí. Vybrala tratě zasluhující další investice.  V podstatě počítala, že veškeré tratě mimo nejdůležitějších dálkových a nejvytíženějších příměstských by se mohly brzo uzavřít. Uskutečněním plánu by zůstala vychrtlá síť o 11 260 kilometrech, s velkými územími zcela postrádajícími železnici.  Zpráva byla zavrhnuta Britskou Labouristickou vládou a Dr. Beeching rezignoval roku 1965. Nicméně politici byli odpovědni za rušení drah, Beechingovo jméno se od té doby stalo symbolem.", "section_level": 1}, {"title": "Měnící se postoje a politika.", "content": "Psal se rok 1964, když byla zvolena nová labouristická vláda s Předsedou vlády Haroldem Wilsonem. Ve volební kampani labouristé slibovaly pozastavit rušení tratí. Po vyhraných volbách ale rychle ustoupily ze svých slibů a v zavírání pokračovaly, dokonce v roce 1966 ještě rychleji, než vláda předchozí a to až do konce desetiletí.  Roku 1965 byla do čela ministerstva dopravy jmenována Barbara Castlová a začala nahlížet na řešení dopravy jako na celek. Rozhodla, že přinejmenším, 17 700 km železnic je nezbytných pro dohlednou budoucnost a, že síť by měla být udržována v tomto rozsahu.  S blížícím se koncem šedesátých let se začalo ukazovat, že rušení tratí nepřineslo slibované úspory, ani nedostalo zbytek sítě ze ztrát. Barbara Castlová si stanovila, že některé spoje by mohly být dotované pro svou hodnotnou společenskou roli. Do parlamentu postoupila návrh zákona známý jako dopravní zákon 1968, v odstavci 39 navrhuje vytvoření rezerv pro dotace vyplácené po dobu tří let. Zákon přímo uváděl rozsah spojů a tratí, kterým by mohlo být uznáno vyplácení dotací. Tak se podařilo řadu lokálních tratí zachránit.", "section_level": 1}, {"title": "Souhrn.", "content": "V praxi selhala Beechingova reforma v plnění jejího hlavního motivu – vyšší finanční soběstačnosti železnice. Zrušením více než třetiny sítě Beeching docílil úspory sedmi milionů liber. Přitom celková provozní ztráta převyšovala 110 milionů liber. Tyto neočekávané ztráty byly do značné míry způsobeny úbytkem cestujících na hlavních tratích, kvůli zrušení jejich napaječů – tratí vedlejších.  Užití systému tramvajových rychlodrah bylo připraveno pro několik odbočných tratí v Beechingově době, ale bylo jím ignorováno. Tento koncept mohl být účelně využit Britskými dráhami a řada vedlejších tratí mohla přežít Beechingovy řezy.  „Busizace“ nahrazující vlaky autobusy byla také nešťastnou. V mnoha případech byly autobusy značně pomalejší a méně pohodlné a následkem toho nepopulární u veřejnosti. Není divu, že většina náhradních autobusových přeprav se neobešla bez dotací, postupně zanikala a zanechala po sobě rozsáhlá území bez veřejné dopravy.  Vlna rušení byla zastavena počátkem sedmdesátých let, když se začala ukazovat neúčelnost, kdy ušetření části dotací zrušením mnoha tratí vyvažovaly dopravní zácpy a znečištění ovzduší vyvolané vyšším využíváním aut. Takové dopady si těžko našly podporu veřejnosti.  Poslední zrušenou hlavní tratí a jednou z nejdiskutovanějších v rámci Beechingovy reformy byla 158 km dlouhá tzv. Waverley Route spojující Carlisle, Hawick a Edinburgh uzavřená v roce 1969. Skotský parlament schválil obnovení severní poloviny trati se zahájením výstavby v roce 2007.  Jedním z hlavních kritických směrů Beechingovy transformace oponoval, že rušení je na úkor budoucnosti, kvůli populačnímu růstu a trendu častějšího cestování na stále delší vzdálenosti. Mnoho měst Beechingem odříznutých od železnice se rozrůstalo a požadovalo návrat vlaků zpět. Bohužel pozemky pod uzavřenými tratěmi byly často prodány a zastavěny a tak značně prodražují, ne-li de-facto znemožňují obnovení vlakové dopravy. Prodej pozemků po opuštěných drahách, místo jejich územní ochrany, podobně jako americká Rail Bank, pro možné budoucí využití se stal terčem kritiky.  Počátkem osmdesátých let se vláda s Margaret Thatcherovou v čele chystala další redukci sítě Beechingova stylu, Roku 1983 Sir David Serpell, úředník v minulosti spolupracující s Beechingem sepsal Serpellovu reformu, uvažující další hromadné rušení tratí. Reformě se dostalo tvrdé kritiky veřejnosti a byla rychle smetena ze stolu.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuotevírání.", "content": "Je ironií osudu, že v době Beechingových řezů dopravní výkony stoupaly a v následujících letech by dosáhly rekordního počtu cestujících. Nastal obrat ve vnímání veřejné dopravy a železnice se opět stala přijatelnou i pro venkovské oblasti. Proběhly nesmělé pokusy o přehodnocení provozu na některých zavřených tratích.  Za zmínku stojí tzv. Robin Hood Line mezi Nottinghamem, Mansfieldem a Worksopem obnovovanou v devadesátých letech. Mansfield byl do té doby největším britským městem bez kolejové dopravy. V regionu West Midlands byla v roce 1987 postavena nová stanice Birmingham Snow Hill, zbouraná v počátku sedmdesátých let. Navazujícím tunelem pod centrem Birminghamu k nádraží Moor street se opět rozjely příměstské vlaky do Kidderminsteru a Worcesteru. Bývalá trať ze Snow Hill do Wolverhampton byla přestavěna na tramvajovou rychlodráhu pod názvem Midland Metro. Spojka z Coventry do Nuneatonu se dočkala cestujících roku 1988. Navzdory úspěšnému modelu tramvajových rychlodrah, jsou úvahy o nových provozech stále v ohrožení, kvůli proměnlivé náklonnosti novým projektům od následujících vlád.  Beeching ořezal i většinu sítě jižního Walesu, v upadajících průmyslových oblastech. Od roku 1983 se obnovují dráhy v regionu, zahrnující 32 km tratí ve třech větvích a 32 stanic.  V září 2015 byla obnovena část bývalé Waverley Route z Edinburghu do Tweedbank pod názvem Borders Railway. Obnovena byla jako neelektrifikovaná a ve většině trasy jednokolejná. Dráha Edinburgh - Bathgate byla roku 1985 první z nové vlny obnovování. Jednalo se o nově uvedenou strategii kabinetu Margaret Thatcherové. Osobní vlaky vyjely v rámci zkušebního provozu, jež měl za úkol zjistit, bude-li spojení využito cestujícími. Tak se stalo a provoz je od té doby zaveden pravidelně. Nyní je v přípravě obnova úseku Bathgate - Airdrie. Naposledy byl po roce 1968 otevřen kus tzv. Argyle Line v prosinci 2005 obsluhující Merryton a Larkhall. Po slibech z osmdesátých let se v roce 2007 opět rozjedou osobní i nákladní vlaky z Stirlingu do Kincardine.  Ve výsledku malé, ale podstatné počty z uzavřených stanic jsou obnoveny a otevřeny cestujícím na tratích, kde dříve byly zrušeny. Řada z nich se nachází v městských aglomeracích, kde funguje integrovaná doprava pod záštitou regionálního organizátora. Některé trati se zachovaly nebo byly znovuotevřeny jako muzejní provozy.  Jedním z pozůstatků uplatňování Beechingovy reformy je též jednokolejnost dříve dvoukolejných tratí. V některých případech např. Princes Risborough (z dříve důležitého uzlu čtyř tratí zbyla po uzavření Great Central Railway jen zastávka) do Bicesteru byla druhá kolej vytrhána, ale v rámci modernizace Chiltern Railway proběhlo zdvoukolejnění celé trati na počátku 21. století. Další zjednokolejněnou je dráha z Inverness do Dingwallu, v současnosti je toto překážkou pro požadované zvýšení počtu vlaků na Far North Line z Inverness do Thursa a Wicku. Wessex Main Line, bývalá dálková trať z Londýna na jihozápad byla také zjednokolejněna a efektivně deklasována na regionální trať, od té doby je na ní nahlíženo i jako na odklonovou trasu pro Great Western Main Line.  Nehledě na kladné ekologické důsledky obnovy železnic, řada území podél těchto tratí od zrušení provozu prošla růstem počtu obyvatel. Jestliže takové dráhy prokazovaly ztrátový provoz v roce 1963, mohou dnes být již ziskové a žádoucí z hlediska snížení dopravního zatížení silnic a exhalací. V mnoha případech se však jedná o finančně náročnou realizaci. Beechingova reforma nepočítala s eventuálním pozdějším obnovením drah a pozemky byly rozprodány, budovy, mosty, zářezy a náspy srovnány se zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beechingova reforma (: Beeching Axe) je vžitou přezdívkou pokusu Britské vlády z šedesátých let o snížení provozních nákladů Britských drah. Název je odvozen od autora zprávy \"Reforma Britských železnic (The Re-shaping of British Railways)\", doktora Richarda Beechinga, axe = sekera, osekávat. Ačkoli zpráva navrhovala nové způsoby nákladní dopravy a modernizaci kmenových osobních tratí, je známa hlavně coby doporučené hromadné uzavírání tratí uvažovaného pro málo zatížené a ztrátové dráhy a zrušení zastávkových vlaků na mnoha dalších tratích.", "tgt_summary": "The Beeching cuts (also Beeching Axe) was a plan to reduce the route network and restructuring of the railways in Great Britain. The plan was outlined in two reports: The Reshaping of British Railways (1963) and The Development of the Major Railway Trunk Routes (1965), written by Richard Beeching and published by the British Railways Board.", "id": 1821266}
{"src_title": "Commodus", "tgt_title": "Commodus", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Commodus a jeho bratr-dvojče Antoninus přišli na svět jako desáté a jedenácté dítě císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny mladší. Vyrůstali v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl Commodus s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za \"caesara\" (Antoninus mezitím zemřel) a po Verově smrti (169) se z něj stal jediný žijící mužský potomek císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby, takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.  Dne 19. května 175 odjel Commodus do římsko-germánského pohraničí, aby navštívil místa markomanských válek, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta. Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou, dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Dne 3. srpna 178 se Commodus a Marcus Aurelius opět vypravili do boje s Germány, které pak trvaly až do Markovy smrti 17. března 180. Commodus, jenž se stal v osmnácti letech samovládcem, zařídil vše potřebné kolem otcova pohřbu, uzavřel s Germány mír a v srpnu odcestoval zpátky do Říma, kde oslavil triumf. Ze strany dějepisců je rychlé ukončení války často kritizováno, nakolik se však odchylovalo od Markových plánů, je nejasné.  V širokých vrstvách římského lidu byl Commodus zprvu populární, a to nejen kvůli vzpomínkám na Markovu vládu. Oceňovala se na něm velkorysost a přísné naplňování zásady chléb a hry (\"panem et circenses\"). U senátu naopak vyvolaly zvýšené požadavky císařského fisku, vynucené sanováním dluhů z dob markomanských válek, určitou nevoli, k níž se přidala i nespokojenost nad protežováním některých osob, zejména z řad vedení pretoriánské gardy.", "section_level": 1}, {"title": "Spiknutí z roku 182.", "content": "Pro celkové směřování Commodovy politiky mělo zásadní význam nezdařené spiknutí na podzim roku 182, do něhož byla zapletena císařova sestra Lucilla, někdejší manželka Lucia Vera. I když byly pohnutky zúčastněných osobní, atentátník napadl Commoda se slovy: \"To ti posílá senát\", což panovníka popudilo proti aristokracii. Následným represím padlo za oběť mnoho osob, mezi nimi i Lucilla, její příbuzný Marcus Ummius Quadratus a prefekt pretoriánů Tarrutenius Paternus. Veškerou moc posléze uchvátil nový prefekt pretoriánů Tigidius Perennis, který si získal Commodovu důvěru a fakticky vládl římské říši až do roku 185.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda oblíbenců.", "content": "V době, kdy stál v čele impéria Perennis, byly potlačeny nepokoje v Mauretánii, Dákii a nakonec i v Británii, kde Piktové narušili Hadriánův val. Císař se státním záležitostem příliš nevěnoval a stále více času trávil na svých statcích poblíž Říma, přičemž běžnou správu nechával na jiných. To se nezměnilo ani po Perennově pádu a popravě na jaře 185, neboť vládní agendu ihned převzal nový oblíbenec Marcus Aurelius Cleander, někdejší otrok z Frýgie, který se vyšvihl až na post císařského komorníka.  Za Cleandera bylo počátkem roku 187 potlačeno další spiknutí proti císaři, zorganizované jistým Maternem, a nepokoje v Africe rozdrtil tamní prokonsul Publius Helvius Pertinax. Commodův zájem se zcela otevřeně přesunul na pořádání různých slavností, gladiátorských zápasů a závodů v cirku, jež velmi zatěžovaly státní pokladnu. V centru moci se rozmohly intriky a korupce, na prodej byly nejen senátorské hodnosti a velitelská místa v armádě, ale dokonce i konzuláty pro daný rok. Koncem roku 189 vyvolaly potíže se zásobováním v hlavním městě lidové bouře a následné zavraždění Cleandera s řadou jeho přívrženců. Commodus byl nucen zřídit zásobovací flotilu, aby zabránil podobným krizím.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta na trůně.", "content": "Po Cleanderově smrti už žádný jednotlivec nenabyl tak silného vlivu na císaře a praktickou politiku svorně vykonávali komorník Eclectus, prefekt pretoriánů Quintus Aemilius Laetus a milenka Marcia. Commodus stále více propadal náboženskému mysticismu, ztělesňovanému kulty Matky bohyně, Mithry a Serápida, k čemuž přistupovala i stylizace do role nového Herkula. Jeho hlavní zábavou se staly zápasy gladiátorů a boje s divokou zvěří v amfiteátru, v nichž navzdory svému postavení někdy i osobně vystupoval.  Úpadek režimu, v devadesátých letech již nepřehlédnutelný, dovršily vážné finanční obtíže, vyvolané rozhazovačnou politikou předchozích let. V senátu dosáhla opozice takové intenzity, že se dokonce objevily mince zesměšňující samotného císaře. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k novému pokusu o státní převrat, neboť císař nejevil snahu změnit svůj přístup k vladařským povinnostem. Konečný úder Commodovi zasadili lidé z jeho nejbližšího okolí – Laetus, Eclectus a Marcia.", "section_level": 2}, {"title": "Commodova smrt.", "content": "Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasáren. Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek \"syn Diův, vítězný Herkules\". Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena (\"damnatio memoriae\"), za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucius Aurelius Commodus (31. srpna 161 Lanuvium – 31. prosince 192 Řím) byl římský císař panující v letech 177–192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Třebaže moc získal díky svému původu a ne díky adopci, bývá řazen k tzv. adoptivním císařům. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166 titulu \"caesar\" a od 7. července 175 i titulu předák mládeže (\"princeps iuventutis\"), udělovaného císařským princům. Stal se po Titovi druhým císařem, který nastoupil na trůn po svém vlastním otci, a byl prvním císařem, který se narodil vládnoucímu panovníkovi.", "tgt_summary": "Commodus (; Lucius Aelius Aurelius Commodus; 31 August 161 – 31 December 192) was Roman emperor with his father Marcus Aurelius from 177 until his father's death in 180, and solely until 192. His reign is commonly considered to mark the end of the golden period in the history of the Roman Empire known as the Pax Romana.", "id": 2166408}
{"src_title": "2-3 strom", "tgt_title": "2–3 tree", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vyvážené stromy se objevují v různých podobách, využívají se v datových strukturách pracujících na bázi seznamů nebo databází, kde se pracuje s operacemi vyhledávání, přidávání a mazání záznamů. Jako první představil 2-3 strom v roce 1970 John Hopcroft, bylo to vylepšení vyváženého binárního stromu. Později Rudolf Bayer a Ed McCreight zobecnili 2-3 strom pod pojmem B-strom, který byl dále zjednodušen do formy červeno-černého stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace dat v 2-3 stromu.", "content": "Vnitřní uzly neobsahují uvnitř data, ale obsahují některé informace o tom co je uloženo v jejich potomcích (podstromech). Tak jak je to zobrazeno na obrázku 1, kde levá vnitřní část pole (min S2) obsahuje minimální klíč ležící v prostředním podstromu (S2) a pravá vnitřní část uzlu (min S3) obsahuje minimální klíč ležící v pravém podstromu (S3). Stejně jako je tomu s uzlem se dvěma potomky. To z 2-3 stromů dělá tzv. vyhledávací stromy.  Při vkládání a mazání dat z 2-3 stromu je zapotřebí upravovat strukturu stromu, přizpůsobovat klíče v uzlech podle složení klíčů v listech a popřípadě měnit hloubku tohoto vyváženého stromu. U 2-3 stromu není zapotřebí tak často vyvažovat strom jako u binárního stromu, protože všechny listy jsou na stejné úrovni. Avšak je zapotřebí daleko častěji vyvažovat 2-3 strom než b-strom nebo 2-3-4 strom, kde je možné mít daleko více potomků u jednoho uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Dva příklady 2-3 stromů s uloženými prvky 2, 5, 6, 8, 15, 17, 18 a 22.  2-3 stromy se stejnými daty mohou mít odlišnou strukturu. Pokud 2-3 strom obsahuje převážně uzly se dvěma potomky (větší hloubka stromu) vzrůstá náročnost operací (např. vyhledávání) s 2-3 stromem o n prvcích z O(logn) na O(logn).", "section_level": 1}, {"title": "Operace s 2-3 stromem.", "content": "2-3 stromy se využívají v datových strukturách jako jsou seznamy nebo databáze, kde se pracuje se základními operacemi vyhledávání, vkládání a mazání prvků. Usnadňují tak daleko více práci s daty, než kdybychom měli data uspořádána libovolně v paměti (obtížné vyhledávání) nebo naopak uložená jako seznam v řadě za sebou (obtížné vkládání).", "section_level": 1}, {"title": "Operace vyhledávání.", "content": "Při vyhledávání dat podle klíče začínáme u Kořene stromu a postupujeme podle klíčových atributů shora dolů.  Tímto způsobem pokračujeme, až do poslední úrovně stromu, kde se nachází listy s daty.", "section_level": 2}, {"title": "Operace vkládání.", "content": "Při vkládání nové větve do 2-3 stromu je nutné vyhledat pozici, kam novou větev vložíme. Poté co je nalezena pozice, vložíme větev do příslušného rodiče \"r\".  Pokud se zvýší počet potomků \"r\" postupujeme obdobným způsobem směrem nahoru dokud nenarazíme na předka se dvěma potomky nebo na kořen se třemi potomky, kdy se zvýší hloubka 2-3 stromu o jedna, jak je zobrazeno postupně na obrázcích 7, 8, 9, 10.  Při každém vkládání je nutné přizpůsobit dané klíče uzlů podmínkám 2-3 stromu. Pro vkládání je možné využívat i složitější algoritmy, kde se nejdříve přizpůsobí struktura stromu vkládání. Například se přesune prvek (podstrom) do sousední větve, která není tolik zaplněná a tím se usnadní následné vkládání.", "section_level": 2}, {"title": "Operace mazání.", "content": "Nejprve je nutné vyhledat větev, kterou budeme odebírat. Poté se odebere větev z jejího rodiče \"r\". Obdobným způsobem se pokračuje směrem nahoru a v případě potřeby se sníží hloubka 2-3 stromu o jedna, jak je to zobrazeno na obrázcích 12, 13, 14, 15, 16.  Operace jakou je vkládání a mazání se dají řešit různými algoritmy. Můžeme například nejdříve změnit strukturu stromu tak, abychom mohli jednoduše vložit nebo vyjmout větev. Můžeme provádět různá přeskupení, abychom využili, co nejvíce uzly se třemi potomky, kde je méně náročné vyhledávání, mazání dat a také jsou zde menší nároky na paměť počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámky.", "content": "Vytvořený 2-3 strom se může lišit od zde uvedených příkladů. Například listy mohou být uzly se dvěma klíči (daty) a data se nemusí vyskytovat jen v listech, ale v každém uzlu. Tímto způsobem se dají snížit nároky na paměť a některé operace se stromem.", "section_level": 1}], "src_summary": "2-3 strom je druh stromu, jehož každý vnitřní uzel má buď dva potomky a obsahuje jeden klíč, nebo má tři potomky a obsahuje dva klíče. Všechny listy leží ve stejné hloubce.", "tgt_summary": "In computer science, a 2–3 tree is a tree data structure, where every node with children (internal node) has either two children (2-node) and one data element or three children (3-nodes) and two data elements. A B-tree of order 3 is a 2-3 tree. Nodes on the outside of the tree (leaf nodes) have no children and one or two data elements. 2−3 trees were invented by John Hopcroft in 1970.", "id": 1760948}
{"src_title": "British Rail", "tgt_title": "British Rail", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Železniční síť Velké Británie byla vytvářena v 19. století. Slučováním vznikly v roce 1923 čtyři místně dominantní soukromé společnosti ( London, Midland and Scottish Railway (LMS), Great Western Railway (GWR), London and North Eastern Railway (LNER) a Southern Railway (SR)).  Ziskovost drah se propadla během světové hospodářské krize ve třicátých letech, kapitál společností pokrýval provoz a údržba se odkládala. To předznamenalo slabou připravenost sítě před druhou světovou válkou. Během války se železnice dostaly pod nucenou státní správu jako životně nutná část válečné ekonomiky. Dráhy byly v bombardované Británii těžce postiženy a nutně potřebovaly kapitál pro investice a údržbu v rámci válkou zmítané ekonomiky. S poklesem průmyslové výroby po válce, prošly propadem i železniční přepravy.", "section_level": 1}, {"title": "1948: Znárodňování.", "content": "Nový zákon o dopravě z roku 1947 vytvořil předpoklady pro znárodňování sítě, jako součást trendu znárodňování veřejných služeb vlády Clementa Attlea. Společnost Britské železnice začala fungovat pod tímto názvem z rozhodnutí britské dopravní komise od 1. ledna 1948, když převzala majetek tzv. velké čtyřky – čtyř největších britských soukromých drah.  Malý počet samostatných úzkokolejných a průmyslových drah, Metro v Londýně, Metro v Glasgow, Liverpool Overhead Railway a tramvajové provozy nebyly do sítě British rail zahrnuty. Společnost Northern Counties Committee vlastněná LMS byla prodána vládě Severního Irska a spravována státní společností Ulster Transport Authority.  Nový systém do šesti správních oblastí:  Tato oblastní správní území do značné míry vycházela z území ovládaných bývalými soukromými společnostmi a u BR se udržela do osmdesátých let. V padesátých letech se hranicemi několikrát hýbalo, pro lepší fungování v rámci celostátní společnosti. Severovýchodní oblast byla v šedesátých letech sloučena s východní.", "section_level": 2}, {"title": "1948-55: První léta.", "content": "Prvotní prioritou byla oprava válečných poškození a zbavení se odkládané údržby. Obnovily se práce na některých válkou přerušených investičních akcích (např. elektrifikace trati Manchester-Sheffield-Wath přes Woodhead a elektrifikace příměstské Great Eastern). Nové regionální správy BR zdědily velký objem organizací a základen po velké čtyřce a pokračovat v řadě případů v souběžných činnostech bylo neúčelné. Dědictvím velké čtyřky byly také značné rozdíly v užitých technických parametrech. Lokomotivy i vozy byly podudržované. Jen v oblasti jižního Londýna byla nezanedbatelná část vlaků vedena elektrickou trakcí, všude jinak vládla parní trakce.  Provozování mnoha typů vozidel rozdílných parametrů vedlo roku 1951 ke schválení nových standardů pro veškerá nová vozidla. Současně se unifikovaly i ostatní technické požadavky napříč celou BR.", "section_level": 2}, {"title": "1955-63: Plán modernizace.", "content": "Britská železniční síť pravděpodobně šla do druhé světové války technologicky zaostalejší než její soukmenovci v jiných zemích. V letech po válce se začalo opět projevovat nabrané zpoždění v technické úrovni drah. Země jako Japonsko, Spojené státy americké, Itálie, Německo, Francie nebo i Československo investovaly do dieselové trakce a elektrifikace už před válkou a po válce v ní pokračovaly. Británie nikoli a její síť degenerovala pomalým tempem oprav. Plán modernizace přišel pozdě, ale přece.  Modernizační plán z roku 1955, připravený britskou dopravní komisí předpokládal náklady ve výši 1,240 milionů liber během 15 let. Investice měly zvýšit rychlost, efektivitu, bezpečnost a kapacitu tratí přes sérii opatření zatraktivňující osobní i nákladní dopravu. Tedy udržení si přeprav, které se začaly přesouvat na silnici. Důležitými prvky bylo:  Vládní bílá listina sepsaná roku 1956, začala s modernizací, která měla eliminovat ztráty BR do roku 1962.  V té době byly zrušeny některé právní závazky BR jakožto státního dopravce, speciálně v požadavku, že nakládka zboží musí být nabízena v každé stanici. Opatřením byla zamýšlena úspora zaměstnanců, infrastruktury a redukce počtu pomalých manipulačních vlaků snižujících propustnost trati. Omezení počtu nakládacích míst vedlo k přesunu přeprav na kratší vzdálenosti na silnice.  Bohužel modernizační plán vzal za své zejména kvůli nastupující masové automobilizaci, která začínala být schopna přebírat železniční přepravy. Následkem toho se mnoho peněz promrhalo v nákladných stavbách, jako jsou nová seřaďovací nádraží, která brzo přišla o vlakotvorbu a byla opuštěna. Peníze také spolykala kvapná koupě nových typů motorových lokomotiv bez patřičného testování prototypů, několik typových řad bylo pro poruchovost a nehospodárnost sešrotováno několik let od dodání. Selhávající modernizační plán vedl k nedůvěře v efektivitu investic Britských drah od ministerstva financí, které bylo v patách BR od jeho založení.  Některé trati byly během padesátých let uzavírány podle vzorce k omezení očividných souběhů drah, vzniklých existencí konkurujících si soukromých společností. Například většina tratí bývalé společnosti Midland and Great Northern Joint Railway ve východní Anglii byla uzavřena v roce 1959. Dálkové osobní vlaky na bývalé Great Central Railway skončily roku 1960. Jednalo se však jen o předehru k následujícímu desetiletí.  Dopravní dokument z roku 1962 změnil statut Britských drah z popudu britské dopravní komise na nezávislou veřejnou společnost.", "section_level": 2}, {"title": "1963-68: Beechingova reforma osekávání a konec parní trakce.", "content": "Roku 1963, ředitel Britských drah Dr. Richard Beeching zveřejnil reformu Britských železnic (The Re-shaping of British Railways), volající po velké racionalizaci sítě. Řada venkovských drah byla následkem vzmáhajícího se automobilizmu. Beechingova reforma dala zrušit mnohé odbočné a některé dálkové tratě. Roku 1965 Richard Beeching představil svou další reformu, nikdy nerealizovanou. I tak v tomto období přišly Britské dráhy o třetinu délky svých tratí.  Koncem padesátých let a celá šedesátá probíhalo rušení flotily parních lokomotiv. V první vlně přišlo do šrotu množství typů strojů z období před znárodněním. BR koupily poslední parní lokomotivu ve Swindonu roku 1960. Vyřazování novějších parních strojů začalo s počátkem let šedesátých, přestože se jednalo o lokomotivy mladší deseti let. Lepší parametry a nižší provozní náklady nových motorových lokomotiv a motorových vozů, spolu s propadem počtu provozovaných tratí probíhající Beechingovou reformou, dovolili BR hromadné likvidace lokomotiv i vagonů. Většina vozů z dob soukromých společností byla stažena do konce šedesátých let. Poslední baštou parního provozu se stala severozápadní Anglie do srpna 1968. Jedinou výjimkou byla úzkorozchodná dráha Vale of Rheidol Railway u Aberystwyth ve Walesu, parní provoz trval až do prodeje trati v roce 1989.  Mezi lety 1958 a 1974 probíhala elektrifikace trati West Coast Main Line napájecí soustavou 25 kV 50 Hz v troleji, toto bylo vybráno za standard pro tratě na sever od Londýna. Elektrifikovány byly také příměstské tratě v okolí Londýna a Glasgow. Na jižním pobřeží pokračovaly práce na rozšíření předválečného systému napájení 750 V stejnosměrných třetí kolejnicí. Nicméně elektrifikace v Británii nikdy nedosáhla úrovně pokrytí evropských železničních sítí.", "section_level": 2}, {"title": "1969-79: British Rail.", "content": "S vyřazením posledních parních lokomotiv, společnost zkrátila název na British Rail, současně bylo představeno nové logo dvou šípů, dnes užívané National Rail. Logo má představovat hospodářství jako celek (recesisté si ho vysvětlily jako „ostnatý drát “ nebo „šípy zmatku“). Též byl zaveden jednotný grafický styl informačních tabulí, vývěsek a piktogramů pro cestující. Nátěr lokomotiv a osobních vozů byl unifikován do „drážní modré“ barvy.  Roku 1973 byl představen a zaveden nový systém pro evidenční číslování hnacích vozidel TOPS. Osobní i nákladní vagony pokračovaly v stávajícím systému číslování. Z bezpečnostních důvodů byl v tomto období zaveden i žlutý nátěr čela lokomotiv a motorových jednotek. Pro vývoj vozidel byla z BR v roce 1970 vyčleněna nová společnost \"British Rail Engineering Limited\" (BREL).", "section_level": 2}, {"title": "1980-94: Sektorizace.", "content": "V osmdesátých letech, byly zrušeny oblastní správy a zavedeno nové rozdělení do pěti sektorů. Dálkové osobní vlaky zajišťovala divize InterCity, příměstskou dopravu v Londýně a na jihovýchodě Network SouthEast a Regional Railways osobní vlaky ve zbytku sítě. Trainload Freight patřily ucelené vlaky, Railfreight Distribution přeprava jednotlivých nákladních vozů, Freightliner intermodální (kontejnery) a Rail Express Systems kusové zásilky. Údržbu vozidel převzala nová společnost British Rail Maintenance Limited (BRML). Skončilo tzv. období modré, postupně si každý z odborů zavedl své barevné schéma pro vozidla. Infrastruktura zůstala pod regionální správou, ale počínaje rokem 1991 byla pod názvem Organisation for Quality také přeměněna v divizi.  Současně se sektorizací BR realizovaly svoje poslední investice v infrastruktuře: v letech 1987 – 1990 elektrifikace East Coast Main Line a otevření městské trati Thameslink spojující severní a jižní síť Londýna v roce 1988. Trať Chiltern Main Line prošla rozšířením a modernizací v náhradní trasu mezi Londýnem a Birminghamem. V oblasti zabezpečovacího zařízení probíhal vývoj vlakového zabezpečovače Automatic Train Protection, jehož předchůdcem byl Train Protection & Warning System. Nicméně blížící se privatizace rozšíření přibrzdila.", "section_level": 2}, {"title": "1994-97: Privatizace.", "content": "Vláda Johna Majora se na doporučení Adam Smith Institute v roce 1993 rozhodla pro rozdělení BR a její privatizaci. Naplňovala se tak strategie privatizace státních podniků Margaret Thatcherové. Nepopulární konzervativistická vláda čelila vítězství labouristů ve volbách v květnu 1997, přesto se privatizaci podařilo dokončit do listopadu téhož roku.  Bylo zvažováno několik možných způsobů privatizace. Uskutečnila se varianta, kdy tratě, vlaky a provoz infrastruktury provozují různé společnosti založené pod existujícími BR a jsou postupně pronajímány soukromým zájemcům. Osobní dopravu zajišťuje přibližně deset firem v přibližně dvaceti společnostech, často formou Frenčízingu. Pro spravování a uznávání jízdenek a podílů tržeb z osobní dopravy mezi jednotlivé dopravce byla založena organizace Association of Train Operating Companies (ATOC). Obdobným rozdělením prošla přeprava nákladní, největším dopravcem je nyní EWS. Railtrack je monopolním správcem infrastruktury a je obchodován na londýnské burze. Jako nezávislý vládní kontrolní a poradní orgán byl vytvořen Shadow Strategic Rail Authority (Stínový železniční úřad). BR zůstalo jen minimum funkcí.", "section_level": 2}, {"title": "1998-2000: Dozvuky.", "content": "Ministerský výnos z roku 2000 zrušil společnost British Railways a rozčlenil zbývající činnosti. Jedná se o Britskou železniční policii a BRB Ltd. – nástupce správy nemovitostí BR, ohledně nakládání se zbývajícími pozemky, budovami a finančními závazky přebytečnými pro nezbytný provoz. To je posledním závazkem ministerstva dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Na proběhlou privatizaci jsou různé názory. Dlouhotrvající nárůst přepravených osob se ještě navýšil, ale je vyvážen trvalým zdražováním jízdného. Veřejné rozpočty v roce 2006 zaplatily provozní dotace ve trojnásobné výši než dostávaly BR. Objem nákladní dopravy také vzrostl.  Nicméně je otázka, jestli byl růst cestujících a přepraveného zboží způsoben právě privatizací, nebo všeobecným zájmem o kolejovou dopravu a přeplněnými silnicemi. Některé studie ukazují, že podobný růst cestujících počal už s koncem osmdesátých let, současně s růstem ekonomiky, pouze se zpomalil recesí v počátku devadesátých let. Nicméně počet cestujících se vrátil na úroveň padesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Síť.", "content": "Síť hlavních tratí West Coast Main Line, East Coast Main Line, Great Western Main Line a Midland Main Line, se od privatizace nezměnila, trendem však je znovuotevírání odbočných tratí.", "section_level": 1}], "src_summary": "\"Tento článek pojednává o bývalé státní firmě British Railways, později nazývané British Rail. Není souhrnným pojednáním o železniční dopravě ve Velké Británii.\"", "tgt_summary": "British Railways (BR), which from 1965 traded as British Rail, was the state-owned company that operated most of the overground rail transport in Great Britain between 1948 and 1997. It was formed from the nationalisation of the \"Big Four\" British railway companies and lasted until the gradual privatisation of British Rail, in stages between 1994 and 1997. Originally a trading brand of the Railway Executive of the British Transport Commission, it became an independent statutory corporation in 1962 designated as the British Railways Board.", "id": 180567}
{"src_title": "Arbitráž (finance)", "tgt_title": "Arbitrage", "src_document": [{"title": "Místní arbitráž.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "V Praze se prodává (i vykupuje) jeden kus určitého zboží za 2000 Kč. V Brně se totéž zboží prodává (i vykupuje) za 3000 Kč. Obchodník nakoupí co nejvíc tohoto zboží v Praze za 2000 Kč a odveze je do Brna, kde za něj dostane 3000 Kč za kus. Bezrizikově tak vydělal na jednom kusu 1000 Kč minus náklady na dopravu a další související náklady. Realizoval tak „\"místní arbitráž\"“, tzn. využil rozdílu ceny na trhu v Praze a ceny na trhu v Brně. Cena v Praze bude následkem těchto arbitrážních obchodů růst (roste poptávka) a v Brně klesat (roste nabídka), dokud rozdíl mezi cenami nebude maximálně roven nákladům na dopravu tohoto zboží z Prahy do Brna (transakčním nákladům).", "section_level": 2}, {"title": "Časová arbitráž.", "content": "Časová arbitráž vypadá podobně, ale místo dvou odlišných míst jde o dva různé časy. Nikdo však neví jistě, jakou bude mít obchodované aktivum cenu za delší dobu, pokud na to ovšem nemá uzavřený finanční derivát. Tak může nyní na spotovém trhu vstoupit do jedné pozice, zároveň vstoupit na termínovém trhu do jiné pozice a díky rozdílům v ceně na těchto 2 trzích realizovat bezrizikový zisk. Transakční náklady vyplývají z doby od uzavření obou pozic do realizace termínového obchodu a mohou mít podobu nákladů skladovacích (pokud se jedná o komodity), úrokových (pokud se jedná např. o depozitum) atd.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Určité zboží se prodává za cenu 2000 Kč za kus. Obchodník má možnost vstoupit do derivátu, který mu zajistí prodej tohoto zboží za 3 měsíce za cenu 3000 Kč/ks. Přitom vím, že cena tohoto zboží na trhu se nemění. Nakoupí tedy co nejvíce kusů tohoto zboží a na všechny uzavře derivát na jejich prodej za 3000 Kč. Realizoval tak „\"časovou arbitráž\"“ – využil rozdílu ceny na spotovém trhu (2000 Kč) a na termínovém trhu (3000 Kč).  V případě derivátů je jejich cena stanovena právě s ohledem na to, aby nebylo možno provádět takovouto časovou arbitráž. Cena derivátů je samozřejmě utvářena nabídkou a poptávkou, ale vždy se bude pohybovat v mezích nedovolujících arbitráž, jinak bude právě působením arbitražérů do těchto mezí brzy vrácena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arbitráž je ve finančnictví způsob obchodu, který využívá odlišných cen na různých trzích. V zásadě to mohou být místně oddělené trhy (pak se jedná o \"místní arbitráž\"), anebo časově oddělené trhy – spotový a termínový (pak se jedná o \"časovou arbitráž\").", "tgt_summary": "In economics and finance, arbitrage (, ) is the practice of taking advantage of a price difference between two or more markets: striking a combination of matching deals that capitalize upon the imbalance, the profit being the difference between the market prices at which the unit is traded. When used by academics, an arbitrage is a transaction that involves no negative cash flow at any probabilistic or temporal state and a positive cash flow in at least one state; in simple terms, it is the possibility of a risk-free profit after transaction costs. For example, an arbitrage opportunity is present when there is the possibility to instantaneously buy something for a low price and sell it for a higher price.", "id": 135089}
{"src_title": "Žabomyší válka", "tgt_title": "Batrachomyomachia", "src_document": [{"title": "Autorství a datace.", "content": "Jak zpravují (z valné části legendární) antické životopisy Homéra, měl údajně tento básník složit tuto báseň, jakož i další žertovné básně, když působil jako učitel na Chiu a musel zabavit žáky. Tato tradice se dnes považuje za nevěrohodnou, stejně jako na Plútarchově spisu \"Zloba Hérodotova\" založené tvrzení, že autorem byl jistý Pigres z Halikarnassu z počátku 5. století př. n. l., jenž údajně nikdy neexistoval či nebyl básník. Text se na základě charakteristických lexikálních a stylistických znaků klade spíš do pozdněhelénistické doby; podle Helmuta Ahlborna lze vznik básně položit velmi pravděpodobně do Alexandrie či jejího okolí a 1. století př. n. l. První jistá zmínka o eposu a tedy nejzazší termín, kdy mohl vzniknout, je u Martiála (\"Epigrammata\" XIV 183) kolem roku 85 n. l. a jeho současníka Statia (\"Silvae\" I).  Argumentem pro dřívější datování básně byl dlouho reliéf sochaře Archeláa z Priény (žijícího někdy mezi 3. stol. př. n. l. a 1. stol. n. l.) nacházející se dnes v Britském muzeu v Londýně, jež představuje \"Apoteózu Homéra\". U paty trůnu, na němž Homér sedí, se dají rozpoznat dvě,hrubě zhotovené zvířecí postavy, o nichž se v 19. století věřilo, že jde o zpodobnění myši a žáby, čímž tedy již Archeláos přisoudil Žabomyší válku Homérovi. Doba, v níž Archeláos žil, je však nejistá a kromě toho se obě zvířata dají jen stěží rozeznat a mohlo by se také jednat o pozdější přídavky nebo (jak se předpokládalo až do 19. století) o dvě myši, jež by tak ironicky představovaly literární kritiky „ohlodávající“ Homérovo dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Báseň sestává ze zhruba 300 daktylských hexametrů (počet kolísá podle konkrétní moderní ediční rekonstrukce).  Úvod v epické tradici a epickým jazykem ohlašuje velkou válku, přičemž bezvýznamný obsah působí o to komičtěji. Na základě ezopské bajky o myši a žábě se vypráví, jak myší princ Drobtober (řecky \"Psicharpax\" — všechna jména jsou „mluvící“) hasil žízeň u rybníka, když se vynořil žabí král Náfuka (\"Physignathos\") a zeptal se ho na původ a rodokmen. Vzájemné představení, vytvořené přesně podle Homérova vzoru, končí Drobtoberovou chválou myší kultury, která má být nadřazena té žabí.  V odpověď Náfuka pozval Drobtobera k prohlídce své říše; chtěl jej na svých zádech převézt přes rybník, na počátku plavby se však z vody náhle vynoří vodní had. Náfuka se ulekl a hledal útočiště pod hladinou, zapomněl však na Drobtobera, jenž se utopil, před smrtí však stihl žáby proklít. Vše ze břehu viděl myšák Miskoliz (\"Leichopinax\") a oznámil to myším, jež zachvátil strašný hněv. Odplatu žábám slíbil především Drobtoberův otec, král myší Chlebožer (\"Troxartes\").  Na sněmu se myši usnesly na odvetném vojenském tažení pod Chlebožerovým vedením proti žábám a vyzbrojily se na ně. Žabí král Náfuka mezitím odmítl vinu za Drobtoberovu smrt, takže se žáby v radě rovněž usnesly se vyzbrojit. Jak patřilo k homérské tradici, konalo se souběžně shromáždění olympských bohů: Zeus pateticky vyzval k pomoci každé ze stran, Aténa však pod dojmem nepříjemných zážitků s oběma druhy (myši jí rozhlodaly látky, kvákání žab jí způsobilo bolesti hlavy) se přimluvila, aby bohové sledovali boj nezúčastněně. Zeus souhlasil a válka se započala.  Následuje líčení bitvy, jež obdobně jako u Homéra sestává z líčení soubojů dvou hrdinů a zdlouhavě vypočítává zranění a způsoby úmrtí. Popis je však celkově tak zmatený, že moderní bádání dospělo k předpokladu, že tato pasáž vznikla dříve jako nezávislý text a do básně byla včleněna dodatečně.  Štěstí se v bitvě přiklánělo střídavě na jednu, střídavě na druhou stranu, pak se však zdála být rozhodnuta ve prospěch myší díky nesmírnému hrdinství myšáka Zbytkokrada (\"Meridarpax\"), jenž hrozil, že „vyhubí žabí plémě“. Zeus se nyní smiloval nad žábami a vyzval bohy k zásahu, avšak sám bůh války Árés poznamenal, že ani síla jednotlivých bohů není dost velká, aby bitvě učinila přítrž. I když Zeus na Áreovu radu mrštil svým nejstrašnějším bleskem, myši se od vítězného postupu nedaly odradit. Nakonec Zeus vyslal vojsko opancéřovaných krabů, jimž se podařilo myši zahnat na útěk. Se západem slunce tak válka skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Náhle vodní had se vynořil, hrozný to pohled oběma. Vysoko držel nad vodou vztyčenou hlavu. Toho Náfuka spatřil a střemhlav se potopil ke dnu, zapomněv zcela, že druha činem tím odsoudil k smrti. Ke dnu rybníka klesl a prchl tak záhubě černé. Myšák, kterého zradil, však naznak do vody padl zoufale roztáhl tlapky a zmíraje sténal a pištěl, mnohokrát pod vodu klesl a mnohokrát nad vodu zase vyplul, prackami tluka, však souzen nebyl mu únik. Zmíraje neslavnou smrtí takto slovy se ozval: „Náfuko, před nikým neskryješ nikdy hrozný svůj zločin, že ́s mne ze hřbetu svrhl, jak ze skály na pospas vlnám. Jistě bys nade mnou nebyl zvítězil na zemi, bídný, v prudkém zápase pěstním ni v běhu, ale ty zrádně do vody jsi mne svrhnul; však božstvo vše vidí a pomstí. Myši ti odplatí válkou a věru ti vyhnutí není.“", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy.", "content": "Žabomyší válka se brzy stala školní četbou, o čemž svědčí jak velký počet dochovaných rukopisů (přes sto), tak komentářů a také silné přepracování textu. To mělo podobu četných interpolací (vsuvek jednotlivých veršů a celých oddílů), často citátů Homéra, jimiž se horliví čtenáři snažili učinit parodii ještě parodičtější. Následkem byly v byzantské době dvě silně se rozcházející recenze a textová vydání. Nejstarší dochovaný rukopis je \"Codex Baroccianus 50\" z 10. století. Tiskem byla Žabomyší válka vydána roku 1474 v Brescii a jedná se tak o jednu z nejstarších řeckých tištěných knih, ne-li vůbec nejstarší.  V novověku podnítila báseň řadu výtvorů zahrnujících překlady, nápodoby nebo dokonce doplnění. Tak německý jezuita Jacob Balde ji v roce 1637 přepracoval v latinském jazyce, německý spisovatel Georg Rollenhagen ji rozšířil na rozsáhlý epos čítající 10 000 veršů, podobně ji přebásnil a rozšířil mezi lety 1831 a 1837 italský básník Giacomo Leopardi (pod názvem \"Paralipomeni alla Batracomiomachia\"). Byzantský básník Theodoros Prodromos se v 1. polovině 12. století nechal Žabomyší válkou inspirovat a složil \"Kočkomyší válku\" jako parodii na antickou tragédii. Podobně napodobil epos svou \"Kočičí válkou\" španělský básník Lope de Vega.", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "První překlad do češtiny, pod jménem \"Homérova BATRACHOMYOMACHIE čili Žab a Myší vojna\", provedl profesor c. k. vyššího reálného gymnasia v Táboře Hynek Mejsnar. Překlad je plný těžkopádných novotvarů a dnes již působí nejen neobvykle, nýbrž i zastarale.  Modernější překlad opatřil během svých gymnaziálních studií (kolem roku 1945) Jan Křesadlo. Zveřejněn byl nejprve ve školním časopise, teprve v roce 1998 pak v literárním časopise Tvar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žabomyší válka (starořecky \"Βατραχομυομαχία\" Batrachomyomachía, původně snad \"Batrachomachia\" „Žabí válka“) je krátká epická báseň z pozdněhelénistické doby, která v parodii na homérovské eposy líčí jednodenní válku mezi myšmi a žábami na břehu rybníka.", "tgt_summary": "The Batrachomyomachia (, from, \"frog\",, \"mouse\", and, \"battle\") or Battle of the Frogs and Mice is a comic epic, or a parody of the \"Iliad\", commonly attributed to Homer, although other authors have been proposed.", "id": 1153509}
{"src_title": "Ice Cube", "tgt_title": "Ice Cube", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v losangelském South Central. Jeho matka Doris Jacksonová byla nemocniční sestra a jeho otec Andrew Jackson byl správce Kalifornské univerzity v Kalifornii. V šestnácti letech začal psát texty v hudební třídě na střední škole. Po střední studoval obor Architektura na Phoenixském technickém institutu. Okolo dvaceti let konvertoval k islámu. Přezdívku Ice Cube dostal, protože jako malé dítě rád jedl kostky ledu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "C.I.A. a N.W.A.", "content": "V roce 1984 založil skupinu C.I.A. (Cru' in Action!), která začala brzy spolupracovat s producentem Dr. Drem. Skupina se však v roce 1987 rozpadla a členové šli svou cestou. Ice Cube a Dr. Dre brzy vydali EP \"My Posse\", poté se spojili s rapperem Eazy-E a založili skupinu N.W.A (Niggas With Attitude), kterou tvořili ještě - MC Ren a DJ Yella. Se skupinou vydal dvě alba N.W.A and the Posse (1987) a Straight Outta Compton (1988), poté skupinu opustil kvůli problémům s kontraktem.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverzní sólo počiny (1990–1991).", "content": "Rokem 1990 započala jeho sólová dráha. Téhož roku vydal svůj kontroverzní debut AmeriKKKa's Most Wanted, který se stal v černošské komunitě hitem, i když rádia odmítala přehrávat jeho písně. O rok později hrál ve svém prvním filmu Boyz N the Hood a vydal EP \"Kill at Will\", které se stalo prvním hip-hopovým EP s oceněním \"platinová deska\".  I na jeho dalším albu Death Certificate je cítit antisemitismus, rasismus vůči \"bílým\" a sexismus. Ice Cube ovšem rozděluje album na dvě pomyslné části \"Kde jsme nyní\" a \"Kam se potřebujeme dostat.\" I tak se album nesetkalo s pochopením kritiků. I přesto debutovalo na 2. pozici žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Avšak znovu rádia odmítala přehrávat singly.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Predator\" (1992).", "content": "Na dalším albu \"The Predator\" (1992) se však Ice Cube zklidnil a vyplatilo se - The Predator byl prvním albem, které se umístilo na prvním místě Pop hitparady a zároveň i R&B hitparády Billboard, a také Ice Cubovým jediným, které debutovalo na prvním místě žebříčku Billboard 200. Alba se prodalo přes 2 miliony jen v USA a zaznamenalo úspěch i ve Spojeném království. V tomto roce byl Ice Cube na vrcholu své kariéry. Rádiové stanice začaly přehrávat jeho singly z alba \"The Predator\", a to v celku úspěšné písně \"Wicked\", \"Check Yo Self\" (ft. Das EFX) a jeho nejúspěšnější singl vůbec \"It Was a Good Day\", který se umístil na 15. místě žebříčku Billboard Hot 100.", "section_level": 2}, {"title": "G-Funk éra a herectví (1993–1997).", "content": "Roku 1993 vydal G-Funk album Lethal Injection, které sklidilo slušný úspěch a stalo se platinovým, album obsahuje tři vcelku úspěšné singly: \"Really Doe\", \"You Know How We Do It\" a \"Bop Gun (One Nation)\" (ft. George Clinton). Poté na pět let odložil svou hudební kariéru na druhou kolej a věnoval se herectví. Hudbu tvořil jen k soundtrackům k filmům.  V oněch pěti letech natočil filmy jako jsou \"The Glass Shield\" (1995), \"Friday\" (1995) nebo \"Anaconda\" (1997).  V roce 1996 založil skupinu Westside Connection, kterou kromě něj tvořili Mack 10 a WC. Se skupinou vydal dvě alba, ale v roce 2003 se skupina rozpadá po vnitřních rozporech.", "section_level": 2}, {"title": "War and Peace (1998–2000).", "content": "Během let 1998–2000 vydal dvojalbum \"War and Peace\". War and Peace, Vol. 1 (The War Disc) bylo vydáno v roce 1998 a stalo se platinovým, obsahovalo vcelku úspěšný singl \"Pushin' Weight\". Druhá část War and Peace, Vol. 2 (The Peace Disc) byla vydána v roce 2000 jako poslední Ice Cubeův release u'major labelu'. Album se stalo zlatým a uváděl jej vcelku úspěšný singl \"You Can Do It\" (featuring Mack 10 & Ms. Toi). Poté se na dlouhých šest let odmlčel a věnoval se své herecké kariéře.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra (2000–2006).", "content": "V tomto období Ice Cube natočil zbylé dva díly trilogie Friday - \"Next Friday\" (2000) a \"Friday After Next\" (2002). Další komediální filmy jako \"BarberShop\" (2002) a BarberShop 2: Back in Business (2004) a rodinné komedie \"Are We There Yet?\" (2005) a \"Are We Done Yet?\" (2007). Nebo také komerčnější \"Ghosts of Mars\" (2001), \"Torque\" (2004) a \"XXX: State of the Union\" (2005).", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislá tvorba (2006-dodnes).", "content": "V roce 2006 nahrál na svém nezávislém labelu \"Lench Mob Records\" album \"Laugh Now, Cry Later\", to se opět stalo zlatým. Ovšem na albu chyběl nosný singl, jedinou písní, která se umístila v hitparádě Billboard Hot 100 byla \"Why We Thugs\", a to až na 92. pozici. Tato píseň je jeho poslední, která se v této hitparádě umístila.  Roku 2008 vydal další nezávislé album \"Raw Footage\", kterého se prodalo 160 000 kusů. Album neobsahovalo žádný úspěšný singl. O dva roky později vydal opět nezávislé album \"I Am the West\" (2010), alba se prodalo 50 000 kusů a singly se neumístily v žádné z hitparád. Po tomto albu následovala dlouhá hudební odmlka. Své desáté album s názvem \"Everythang's Corrupt\" vydal až v prosinci 2018, tentokrát opět s distribucí u major labelu Interscope Records. Vedoucím singlem byla píseň \"Arrest the President\", která byla ovšem opět neúspěšná.  I na dále se věnuje své herecké kariéře, když natáčí další komediální filmy. Zmínit lze úspěšné filmy \"21 Jump Street\" (2012) a \"22 Jump Street\" (2014), nebo filmy jako \"První neděle\" (2008), \"Jízda švárů\" (2014) a \"Poldův švagr\" (2016). V letech 2016 a 2017 se také vrátil k dřívějším sériím s filmy \"\" a \"\". Na svém kontě má také produkci úspěšného hudebního životopisného snímu \"Straight Outta Compton\" (2015) o skupině N.W.A.", "section_level": 2}], "src_summary": "O'Shea Jackson Sr. (* 15. června 1969, Los Angeles, Kalifornie, USA), známý pod uměleckým jménem Ice Cube, je americký rapper a herec. Byl členem kontroverzních skupin C.I.A. a N.W.A. V roce 1989 započal sólovou kariéru. Byl jedním z prvních, kterým se podařilo proslavit subžánr gangsta rap.", "tgt_summary": "O'Shea Jackson (born June 15, 1969), called Ice Cube, is an American rapper, actor, and filmmaker. His lawless lyrics on N.W.A's 1988 album \"Straight Outta Compton\" led gangsta rap's outbreak. Yet his solo albums of 1990 and 1991 offer iconic political rap. In 1991 and 1995, entering film, he starred in \"Boyz n the Hood\" and cocreated \"Friday\".", "id": 1007433}
{"src_title": "Cena prince Jindřicha", "tgt_title": "Prinz-Heinrich-Fahrt", "src_document": [{"title": "Ročník 1908.", "content": "Závod se konal od 9. do 17. července 1908 na trase Berlín – Štětín – Kiel – Hamburk – Hannover – Kolín nad Rýnem – Trevír – Frankfurt nad Mohanem (2200 km). Na startu bylo 129 vozů.  Součástí byl rychlostní úsek u Itzehoe s délkou přes 9 km a závod do vrchu o délce více než 6 km u obce Bacharach am Rhein. Vítězem obou byl Erle (rovina 4 min a 24 sekund, úsek do vrchu 4 min. 27 s.), druhý v obou případech dojel Pöge (rovina 4 min. 42 s., do vrchu 5 min. 15 s.)  Celkovým vítězem se stal Erle na voze Benz, druhý byl Pöge s vozem Mercedes.", "section_level": 1}, {"title": "Ročník 1909.", "content": "Druhý závod se konal od 10. do 18. června 1909 na trase Berlín – Vratislav – Tatrafüred – Budapešť – Vídeň – Salzburg – Mnichov (1857 km). Startovalo 108 vozů.  Součástí byl více než 6 km dlouhý rychlostní úsek u obce Guben–Krossen, druhý v rozsáhlé lesnaté oblasti \"Forstenrieder Park\" u Mnichova o délce 5,5 km. Vítězem na prvním úseku byl komerční rada Wilhelm Opel (3 min. 39 sek.), druhý byl hrabě Alexander Kolowrat s vozem Laurin & Klement (3 min. 10 s.)  Celkovým vítězem byl Wilhelm Opel s vozem Opel, druhý byl Pöge na voze Mercedes.", "section_level": 1}, {"title": "Ročník 1910.", "content": "Od 2. do 8. června 1910 se konala jízda dlouhá 1944,6 kilometrů.  V tomto ročníku vyhrál Ferdinand Porsche na voze Austro-Daimler, další dva vozy této značky obsadily místa za ním.", "section_level": 1}, {"title": "Ročník 1911.", "content": "Protože se v roce 1910 při vážné nehodě u francouzského města Colmar těžce zranil jezdec Franz Heines, princ Jindřich nechtěl ročník 1911 pořádat jako závod a tak se tento ročník jel jako turistická okružní jízda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cena prince Jindřicha (německy Prinz-Heinrich-Fahrt) byl automobilový závod pojmenovaný po pruském princi Jindřichovi (1862–1929), který se konal každoročně od roku 1908 až 1911 a společně s Kaiserpreis byl předchůdcem Grand Prix Německa.", "tgt_summary": "The Prinz-Heinrich-Fahrt (\"Prince Heinrich Tour\", also known as Prince Henry Tour), named after Prince Albert Wilhelm Heinrich of Prussia, was a motorcar contest held from 1908 to 1911 and a precursor to the German Grand Prix. The brother of Emperor Wilhelm II, who had staged a Kaiserpreis for motorcars in 1907 (and for other sports also), was a motoring enthusiast and inventor.", "id": 518207}
{"src_title": "Maria Goretti", "tgt_title": "Maria Goretti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Maria Goretti byla druhé dítě chudých pachtýřů Luigiho a Assunty Gorettiových. Krátce po jejím narození (17. října) v rodném Corinaldu byla pokřtěna v tamním kostele.  Zde, v provincii Ancona se nevedlo rodině nejhůře. Manželé Gorettiovi obdělávali pole, stýkali se s přáteli manželi Cimarelliovými a obývali dvoupatrový domek kus cesty za hradbami městečka.  Ovšem jak se rodina rozrůstala – po Angelovi a Marii, se narodil ještě Mariano, Alessandro, Ersilia a nejmladší Tereza, nebylo snadné ji s malými výnosy v rodišti uživit. Luigi Goretti rozhodl, že se odstěhují za prací na jih, což byl osud i mnoha jejich sousedů – např. Cimarelliovi se stěhovali rovněž.  První zastávkou se stalo Paliano. Tam přijeli Gorettiovi vlakem, malá Maria cestou opatrovala obraz Panny Marie, jediné věno své matky. Na pozemku senátora Selsiho – zvané Colle Gianturco – rodina hospodařila od roku 1896 do roku 1899. V té době se rodina Gorettiových seznámila se Serenelliovými (otec Giovanni Serenelli se svými dvěma syny – Gasparem a Alessandrem), neúplnou rodinou s nekonvenčními názory a přístupem k tradičním autoritám, a uzavřela s nimi dohodu o společné práci, která posléze přerostla prakticky ve společnou domácnost a hospodaření. K tomuto kroku tlačila věřící rodinu Gorettiových především nutnost dodržet stanovené lhůty pro zaplacení pachtovného.  Nesnášenlivá povaha Giovanni Serenelliho vedla k otevřené roztržce se senátorem, který pak obě rodiny vypověděl ze svých pozemků. Následovalo další stěhování, do Ferriere di Conca za levnější půdou.", "section_level": 2}, {"title": "Ve Ferriére di Conca.", "content": "Tamní podnebí však bylo velice nezdravé – Mariin otec se nakazil jakýmsi horečnatým onemocněním (patrně malárií) a v roce 1900, když bylo Marii 10 let, zemřel. Hospodářství převzal Mariin sedmnáctiletý bratr, kterému ze všech sil vypomáhala. Vyrostla z ní pohledná a hluboce zbožná dívka, která vypadala podstatně starší než na svých necelých 12 let.  V sousední vesnici, protože Ferriére nemělo vlastní kostel, vykonala první svaté přijímání. To byla prakticky jediná zásadní událost v jejím životě a měla na další život dívky nesmírný vliv.  Dům, v němž Gorettiovi bydleli, obýval též vdovec Serenelli se synem Alessandrem (1882-1970). Dvacetiletý Alessandro Serenelli byl nezvladatelný výtržník, který naprosto pohrdal náboženstvím, zákony i morálkou. Otec, který si často a rád přihnul alkoholu, ho naprosto nezvládal. Alessandro se několikráte pokoušel nejdříve žadoněním a později výhrůžkami a různými ústrky přimět Marii k tomu, aby se s ním vyspala, ale ona to odmítla s poukazem na to, že by to byl hřích.", "section_level": 2}, {"title": "Útok 5. července.", "content": "5. července 1902 si Alessandro počkal, až bude Maria sama šít, a poté se jí pod pohrůžkou nože pokusil znovu „přemluvit“. Když neuspěl, přiškrtil ji a pokoušel se ji znásilnit, ale dívka se urputně bránila a řekla mu, že raději zemře, než by se mu podvolila. Rozzuřený Alessandro ji nakonec pobodal nožem. Dívka utrpěla 14 vážných bodných ran, většinou v oblasti hrudníku a břicha. Poté Alessandro, v domnění, že je dívka mrtvá, utekl a zabarikádoval se ve svém pokoji. Maria se však ještě probrala a z posledních sil se dovlekla ke dveřím a na její zavolání přiběhla matka a starý Serenelli.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "S řadou smrtelných zranění byla Maria odvezena do nemocnice v Nettunu, kde ji bez anestezie operovali, nicméně lékaři již předem řekli zdrcené matce, že dceru může zachránit jen zázrak. Maria Goretti během operace prokázala dokonalé sebeovládání a bezprostředně po zákroku dokonce utěšovala matku, která hluboce prožívala otřes z celé události: \"„Jak se mají bratříčkové? Už je mi dobře, můžete se za nimi podívat.“\"  Na druhý den dívka – poté, co přijala svaté přijímání a svátost nemocných – odpustila svému vrahovi: Po několika dalších hodinách, kdy prožívala v agónii stále znovu trauma pokusu o znásilnění, se naposledy obrátila k matce: \"„Odpusť mi, mami!“\" V 15:45 pak podlehla svým zraněním, zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Dívka byla od nejútlejšího dětství velice zbožná, avšak nelze předpokládat, že takovéto tíhnutí k náboženství je dáno pouze její výchovou. Rodiny z nízkých sociálních vrstev, jako byli Gorettiovi, mají silnou tendenci k religiozitě jen do určité míry, prioritní je v těchto rodinách především hmotné zajištění, pro které je přemíra aktivního praktikování nábožnosti spíše kontraproduktivní. Chudoba se přitom mnohdy jeví jako největší překážka náboženskému životu v oficiálním slova smyslu (Marie si musela svou účast na prvním svatém přijímání doslova vyprosit na matce Assuntě, ta byla proti tomu ze dvou důvodů: nedostatek prostředků na výbavu dítěte, která byla k přijímání nutná, postrádala by citelně Marii v domácích pracích, kdyby chodila na pravidelný katechismus). Zbožnost Marie Gorettiové je proto třeba chápat také jako specifický rys její osobnosti. Měla tendenci se vyjadřovat o náboženských otázkách zcela abstraktně, odlišně než ostatní.  Nosila růženec jako náramek okolo ruky. V časech, kdy ji pronásledoval svými návrhy mladý Alessandro Serenelli, jej dokonce sundávala jen, když jí vadil v práci. V den smrtelného útoku jej pak svědkové nalezli na zemi roztrhaný.  Marie byla negramotná (kvůli tíživé ekonomické situaci rodiny, kvůli nutnosti Marii zapojit plně do práce a v neposlední řadě také kvůli tomu, že poslední škola v Agro Pontino byla zavřená kvůli celkově nezdravému ovzduší kraje), avšak podle mnohých svědectví projevovala pohotovost úsudku, inteligenci. Majitel obchodu Pasquale vzpomíná, že vždy přesně věděla, kolik peněz může utratit. O mimořádnosti její paměti existují zatím jen neprůkazné svědecké výpovědi (uměla prý odříkat celé nedělní kázání), avšak o jejích přirozených pedagogických schopnostech a logické paměti nemůže být pochyb.  Otázka inteligence a povahy obecně je dána také biologicky: lateralitou. Vzhledem k tomu, že dívka neuměla psát a na jediné autentické fotografii není patrná preference jedné ruky, nelze s jistotou určit, zda byla levákem či pravákem. Jistá indicie vyplývá z lékařské zprávy, podle níž byla dívka zraněna a pobodána i na pravém lokti a na pravé ruce, tedy na ruce, kterou se chtěla bránit. Je otázkou, zda je užití této ruky výrazem její pravorukosti či pouze náhodou. Situaci opět neusnadňuje ani fakt, že je jako relikvie vystavována právě levá pažní kost, kterou se světice údajně bránila.  Určitý druh ostýchavosti, vážnosti a málomluvnosti by vysvětloval Mariinu odolnost vůči křivdám, které se na ní dopouštěl jak Alessandro Serenelli a jeho otec, tak občas i její vlastní matka, která podléhala nervozitě z bezvýchodné existenční situace rodiny. Občas Assunta dítě udeřila či po něm hodila botou. Je takřka příznačné, že toto mlčení vystřídalo mlčení jiné – mlčení strachu, kterým reagovala v posledním měsíci před svým zavražděním na svody, pohrůžky a nakonec i útok svého vraha.  Zároveň projevovala vysokou míru empatie, když se jako druhá matka ujímala svých sourozenců a oni se k ní utíkali pod ochranu, když je jejich matka kárala. Uměla projevit podporu ostatním, soucit s potřebnými..  Pracovní zápal, svého druhu jakýsi entuziasmus, vlastně po jistou dobu udržoval domácnost Gorettiových v chodu. Assunta vzpomíná: \"„Maruška vstávala jako první ze všech, pomodlila se... potom, zatímco já jsem dojila krávy, obstarala slepice a celý kurník. Pak připravila snídani, vzbudila sourozence, pomohla jim se obléci, pomodlila se s nimi. Následně šla pro vodu na oběd, do zahrady pro salát, připravila jíšku a než se muži vrátili, bylo vše hotovo. Odpoledne žehlila a uklízela pokoje (...), když bylo potřeba jít na nákup, šla do Conky, a vždy nakoupila dobře. Večer ukládala sourozence do postele (...), ale ještě neskončila. Když jsme se modlili růženec, při světle lucerny látala ponožky a zašívala košile.“\"  Nenáročnost a skromnost jako povahový rys získávala v průběhu celého svého dětství: jako dítě z chudé rodiny se naučila zcela přirozeně hledat uspokojení, radost a hodnoty jinde než v oblasti hmotné: v hrách se sourozenci, ve vycházkách do kostela nebo na trh v Nettunu, kde prodávala vejce, zeleninu, holuby, z domácího chovu. V životopisné literatuře je uváděna pouze jedna jediná zmínka o hračce, kterou vlastnila: z Corinalda si jako šestiletá odnášela malou rezavou kostku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Vrah Alessandro Serenelli později popisuje Marii Gorettiovou: \"„Měla pravidelné rysy tváře. Nějak zvlášť neupoutávala. Měla světlé vlasy, kaštanové oči a plnou tvář. Na svůj věk byla urostlá, ale ne tak, jak ji popsali nebo zobrazili. Mě sahala asi po ramena a já nejsem vysoký, měřím jen metr šedesát dva... Nebyla mimořádně krásná, byla tak akorát. Líbila se mi.“\" Ke stylu oblékání dodává: \"„Hlavu pokrývala černým šátkem, svázaným pod bradou. Nosila dlouhé šaty, které neodkládala ani v těch nejteplejších letních dnech.“\"  Prokazatelně autentickou podobu Marie Goretti zachycuje pouze jediná fotografie. Byla pořízena na počátku roku 1902, kdy v kraji Agro Pontino probíhalo zdravotnicko-osvětové šetření, na jehož základě by bylo možné zajistit zlepšení životních podmínek v oblasti. Přítomni byli i zástupci majitele pozemků. Člen hraběcí rodiny, Gori Mazzoleni, si koupil kameru; rád a často při takových příležitostech fotil vesničany. Archiv obsahuje celou řadu snímků, zachycují takřka všechny pachtýřské rodiny. Maria Goretti je na snímku zřejmě se svými bratry; je vyšší než oni, protože stojí na obráceném kbelíku (byla vysoká 138 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Proces s vrahem.", "content": "Zpráva o brutální vraždě se rychle šířila po celém kraji Agro Pontino. Časopis \"Il Messaggero\" jako první informuje o události širokou veřejnost: hovoří o „lidské bestii“ ne nepodobné románu Emila Zoly.  Alessandro Serenelli byl zatčen na místě činu. Četníci jej odvedli do Nettuna, kde vyčkal na soudní proces, který se konal v říjnu, v Římě. Zpočátku se vrah snažil hájit dvěma způsoby. Ještě v Nettunu přesvědčoval policii, že ho k sexuálně motivovanému útoku vyprovokovala sama oběť. Tuto verzi mu nikdo neuvěřil, protože všichni svědkové shodně vypovídali o Mariině bezúhonné pověsti. U soudu pak prohlašoval, že zločin spáchal pouze proto, aby byl internován a ve vězení se mu dostalo pravidelné stravy. Avšak ani prezentováním vraždy jako „útěku před hladem“ trestní tribunál nepřesvědčil.  Byl odsouzen ke 30 letům vězení. Trest trávil v několika věznicích po celé Itálii a nakonec byl propuštěn po 28 letech pro vzorné chování.  Během svého věznění zůstával Serenelli apatický. Až náhle podává svědectví o Marii Goretti, která se mu zjevila ve snu, aby mu hlásala své odpuštění. Po tomto zážitku se obrátil ke katolictví a začal svého činu litovat.  Po propuštění odprosil matku Assuntu, která mu odpustila, se zájmem sledoval celý proces Mariina kanonizování. Stal se zahradníkem a vrátným v nemocnici bratří kapucínů a vedl příkladný život zbožného křesťana. Vstoupil do řádu, ale řádové roucho nenosil. Zemřel 6. května 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "V roce 1947 papež Pius XII. prohlásil Marii Goretti za blahoslavenou a o tři roky později, 24. června 1950, za svatou. Patří mezi nejuctívanější světice dnešní doby, na její svatořečení se do Říma dostavily řádově statisíce věřících.", "section_level": 1}, {"title": "Kult sv. Marie Goretti.", "content": "Katolická církev slaví její svátek ve výroční den její smrti. Bývá zobrazována jako mladá dívka s dlouhými volně rozpuštěnými vlasy, v prostých rolnických šatech (nebo splývavém bílém oděvu), často též s (bílými) liliemi a dýkou. Je patronkou obětí zločinů a -náctiletých dívek.  Aby mohla být blahoslavená prohlášena za svatou, musí být zaznamenány nejméně dva zázraky spojené s její osobou. Během oficiálního procesu katolické církve došlo k několika zázrakům s ní spojeným: dělník Giuseppe Copo, který prodělal vážný pracovní úraz (balvan mu spadl na pravou nohu), a Anna Grossi Musumarro, která trpěla zánětem pohrudnice. Oba nemocní byli zázračně uzdraveni poté, co vzývali Marii Goretti.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a popularita.", "content": "Po Marii Goretti je pojmenována \"Saint Maria Goretti Catholic School\" v Illinois, \"Pedagogická a sociálna akadémia sv. Márie Goretti\" v Čadci na Slovensku, jakož i v Michiganu vydávaný časopis pro mladé dívky, \"Saint Maria's Messenger\".  V roce 1949 vznikl na motivy života a smrti Marie Goretti italský film \"Cielo sulla palude\" („Nebe nad močálem“), který je navzdory autenticitě značně poplatný estetickým konvencím tehdy aktuálního italského neorealismu. Giulio Base roku 2003 natočil nový snímek \"Maria Goretti\", který byl inspirován prameny různorodého druhu – od oficiálních církevních, přes odborné, až po ty s uměleckou licencí (Alberti, Poage, Hunermann ad.). V titulní úloze vystoupila teprve čtrnáctiletá Martina Pinto.  Literární zpracování života Marie Goretti je spíše ojedinělé, prokazuje značné ideové ovlivnění oficiálním církevním přístupem a o umělecké úrovni takovýchto textů příliš mluvit nelze (jediným seriózně míněným pokusem téma literárně zpracovat je Hunermannova povídka \"I dnes se platí krví\"). Určitou výjimku z této tradice tvoří text Adama Krupičky (Maria Goretti. Růžencová legenda) z roku 2012, ve kterém se autor snaží pomocí postmoderního přístupu, evangelické symboliky a realismu postihnout vyšší smysl gorettiánského modelu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Svatořečení Marie Goretti je od počátku kritizováno různými nekatolickými skupinami liberální, socialistické a feministické orientace. Obecně jde ovšem o kritiku z ideologických důvodů, jejíž podstata je spíše v naprostém odmítání principu mučednice čistoty, než o kritiku, která by se přímo týkala její osoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Maria Tereza Goretti (oslovovaná jako Marietta, počeštěně Marie Goretti či Marie Gorettiová; 16. října 1890 Corinaldo – 6. července 1902 Nettuno) je italská panna a mučednice. Její svatořečení je prvním v historii, kterému byli přítomni matka i vrah svatořečené, je zároveň první svatou 20. století.", "tgt_summary": "Maria Teresa Goretti (; October 16, 1890 – July 6, 1902) is an Italian virgin-martyr of the Catholic Church, and one of the youngest saints to be canonized. She was born to a farming family. Her father died when she was nine, and they had to share a house with another family, the Serenellis. Maria took over household duties while her mother, brothers, and sister worked in the fields.", "id": 797218}
{"src_title": "MIMOSA", "tgt_title": "MIMOSA", "src_document": [{"title": "Cíle mise.", "content": "Družice byla projektována pro měření změn hustoty v zemské atmosféře pomocí měření negravitačních zrychlení během letu. Zadavatelem projektu, výrobcem zařízení na palubě družice a provozovatelem byl Astronomický ústav Akademie věd ČR, vlastní těleso družice vyrobila česká firma Space Devices.", "section_level": 1}, {"title": "Popis sondy.", "content": "Sonda měla tvar pravidelného 28stěnu o průměru 57 cm (byla tedy přibližně kulového tvaru). Prakticky celý její povrch byl pokryt solárními panely. Jejím jediným vědeckým přístrojem byl mikroakcelerometr MACEK. Na sondě byly dále přístroje zajišťující její provoz – hlavní a záložní palubní počítač s 16bitovým procesorem a celkovou pamětí RAM 2 MB, vysílače a 6 antén, systém orientace družice v prostoru (sluneční a magnetická čidla a stabilizační magnetické cívky) aj. Plánovaná aktivní životnost družice byla 18 měsíců. Výroba družice stála 32 milionů Kč, její vypuštění 25 milionů, které byly odečteny z dluhu Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroakcelerometr MACEK.", "content": "Mikroakcelerometr MAC-03 zvaný MACEK je zařízení pro měření negravitačních zrychlení, tedy těch, která jsou způsobována jinými silami než gravitací. Je to především odpor atmosféry a tlak slunečního záření (přímého i odraženého od Země). Přístroj byl připraven na základě zkušeností s dřívějšími verzemi mikroakcelerometru MACEK na ruské družici Resurs v roce 1992 a především na palubě raketoplánu Atlantis při letu STS-79 v roce 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Družice byla do vesmíru vynesena ruskou raketou Rokot 30. června 2003. Tentýž den se úspěšně oddělila od nosné rakety a bylo s ní navázáno první radiové spojení. V následujících dnech se však objevily technické problémy – nepodařilo se uvolnit (odaretovat) mikroakcelerometr MACEK – čímž byla znemožněna zamýšlená vědecká měření. S družicí byla sice ze sledovací stanice v Panské Vsi navazována spojení, ale od té doby obíhala Zemi jako nefunkční těleso po eliptické dráze. Po startu byla její vzdálenost od Země 318 – 846 km a oběžná doba 96 minut. Tyto vzdálenosti se postupně snižovaly, až družice 11. 12. 2011 v 22:53 SEČ v shořela v atmosféře (pravděpodobně nad západním Atlantikem).", "section_level": 1}], "src_summary": "MIMOSA (zkratka z anglického \"Micromeasurements of Satellite Acceleration\", česky \"Mikroměření satelitních zrychlení\") byla česká družice určená k výzkumu atmosféry pomocí mikroakcelerometru. Odstartovala v roce 2003, ale své cíle nesplnila kvůli technickým problémům, které se objevily krátce po startu.", "tgt_summary": "MIMOSA (Micromeasurements of Satellite Acceleration) is a Czech scientific microsatellite. The satellite is nearly spherical with 28 sides and carries a microaccelerometer to monitor the atmospheric density profile by sensing the atmospheric drag on the approximated sphere.", "id": 1241635}
{"src_title": "Otazník", "tgt_title": "Question mark", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku. Jejich dnešní podoba se však ustálila až s nástupem knihtisku a typografie. Původ dnešní podoby otazníku je kladen do Anglie 16. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že otazník vznikl z latinského slova quaestio (otázka), které se původně na konci otázek zkracovalo na “Qo.”, přičemž sázením Q a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak.  V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (?) spolu se „znakem podivení“ (!) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“. Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku. František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).", "section_level": 1}, {"title": "Použití v češtině.", "content": "Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: \"Chtěl bych se zeptat, kdy se vrátíš.\" Jiným případem je ale použití věty uvozovací: \"Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“\"  Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).  Otazníkem (v souvislém textu zpravidla uzavřeným do závorky, tedy \"(?)\"), je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně.  Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.", "section_level": 1}, {"title": "Otazník v jiných jazycích a písmech.", "content": "Ve španělštině se otazníkem označuje nejen konec otázky, ale i její začátek – za tímto účelem se používá vertikálně obrácený otazník. Začátek otázky přitom může, ale nemusí splývat se začátkem věty. Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno v galicijštině, leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).  Arabština a další jazyky používající arabské písmo, užívají otazník obrácený horizontálně v souladu se směrem zápisu textu zprava doleva. Jiná verze horizontálně obráceného otazníku se vzácně používá i v latince pro vyjádření řečnické otázky, případně ironie. Hebrejština a jazyky zapisované hebrejským písmem oproti tomu užívají běžný, nepřevrácený latinkový otazník.  V šachové notaci se otazník (a jeho množství či kombinace s vykřičníkem) používá pro označení slabého tahu; vykřičník se používá pro označení silného tahu. Další podoby otazníku v různých písmech a jazycích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Otazník (?) je interpunkční znaménko, které se používá pro ukončení věty tázací. V česky psaném textu se dle normy ČSN připojuje k předcházejícímu slovu bez mezery; ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií).", "tgt_summary": "The question mark (also known as \"interrogation point\", \"query\", or \"eroteme\" in journalism) is a punctuation mark that indicates an interrogative clause or phrase in many languages. The question mark is not used for indirect questions. The question mark glyph is also often used in place of missing or unknown data. In Unicode, it is encoded at.", "id": 1912401}
{"src_title": "Lasva (obec)", "tgt_title": "Lasva Parish", "src_document": [{"title": "Sídla.", "content": "V obci žije přibližně sedmnáct set obyvatel ve 37 vesnicích (Andsumäe, Hellekunnu, Husari, Kaku, Kannu, Kõrgessaare, Kääpa, Kühmamäe, Lasva, Lauga, Lehemetsa, Listaku, Madala, Mõrgi, Mäessaare, Noodasküla, Nõnova, Oleski, Otsa, Paidra, Peraküla, Pikakannu, Pikasilla, Pille, Pindi, Puusepa, Pässä, Rusima, Saaremaa, Sooküla, Tammsaare, Tiri, Tohkri, Tsolgo, Tüütsmäe, Villa a Voki-Tamme). Administrativním centrem obce je vesnice Lasva, podle níž je obec pojmenována.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská vybavenost a kultura.", "content": "Obec provozuje zdravotní středisko v Lasvě a pečovatelský dům v Kääpě.  V obci pracují dvě školy — devítiletá základní škola v Kääpě (\"Kääpa põhikool\") a šestiletá obecní škola v Pikakannu (\"Pikakannu kool\"). Obecní mateřská škola má pobočky v Lasvě a v Kääpě. Aktivní je rovněž středisko mládeže, které má klubovny v Lasvě, Kääpě, Tsolgu, Otse a Sooküle. Středisku mládeže má do budoucna sloužit rovněž od roku 2010 postupně rekonstruovaná stará školní budova v Lasvě. V Lasvě se nachází kulturní středisko (\"Lasva rahvamaja\") s víceúčelovým sálem a s širokou nabídkou zájmové činnosti v několika klubovnách, menší kulturní středisko pracuje rovněž v Tsolgu (\"Tsolgo rahvamaja\"). V Lasvě, Otse, Kääpě a Tsolgu fungují pobočky obecní knihovny.  V kostele sv. Jana v Pindi působí luterský evangelický sbor, u kostela je též hřbitov.  V Lasvě fungují též dvě galerie — \"Lasva Veetorni galerii\" v bývalé vodárenské věži, obsahující umělecko-vlastivědnou expozici, a \"Galerii Shalom\" s expozicí o izraelských dějinách, přírodě a kultuře, spojenou s prodejní výstavou současných estonských malířů.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a turistické cíle.", "content": "Územím obce protéká řeka Võhandu, hojně využívaná vodáky. Z jihu na území obce zasahuje Haanijská vysočina, častý cíl turistických výprav. Vyhledávaným koupalištěm je Lasevské jezero (\"Lasva järv\") na západním okraji Lasvy a Kalijärv jižně od Voki-Tamme, tábořiště s koupalištěm se nachází u Paiderského jezera (\"Paidra järv\"). Často navštěvován je též řetěz sedmi jezer u vesnice Tsolgo. Poblíž Listaku na vrchu Tõutsimägi je veřejně přístupná vesnická hvězdárna (\"Tõutsimäe külatähetorn\").  Ve vesnici Kääpa se nacházejí pozůstatky sídliště z doby kamenné a mohylové pole ze střední doby železné. Poblíž Tohkri se nachází někdejší pohanské obětiště Tammetsõõr, sestávající z kruhu sedmi vzrostlých dubů a několika pramenů.  Kostel v Pindi je v pramenech zmiňován od 17. století, současná budova však pochází až z roku 1881. Ve Střeleckém údolí (\"Kütiorg\") jižně od Noodasküly se dochoval jeden ze tří historických mlýnů, \"Küti Mäeveski\", který slouží nepřetržitě od roku 1868, byť dnes již poháněn elektricky.  Na hřbitově v Pindi je pohřben kapitán Friedrich Vreeman, hrdina osvobozenecké války. Poblíž Räpinské silnice v katastru vesnice Paidra zahynul 28. září 1978 poslední lesní bratr August Sabbe. Místo je dnes označeno pomníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lasva (estonsky Lasva vald) je samosprávná obec v estonském kraji Võrumaa. Území obce se rozkládá na 172 km2 na severovýchodě kraje a sousedí na jihovýchodě s obcí Vastseliina, na jihozápadě s obcí Võru, na východě s obcí Orava, na severu s obcí Veriora a na severozápadě s obcí Laheda. Centrum obce leží přibližně 10 km východně od krajského města Võru a 200 km jihovýchodně od hlavního města Tallinnu.", "tgt_summary": "Lasva Parish () was a rural municipality in southeastern Estonia. It was a part of Võru County. The municipality had a population of 1,811 (as of 1 October 2007) and covered an area of 172.14 km, giving it a population density of 10.52 inhabitants/km.", "id": 489365}
{"src_title": "Nacionální bolševismus", "tgt_title": "National Bolshevism", "src_document": [{"title": "Původ a historie.", "content": "Původ nacionál bolševismu se dá datovat s rokem 1919. Pojem byl poprvé užit v brožuře \"Levičáctví – dětská nemoc komunismu\" od Lenina. V roce 1919 vznikla v německé radikálně levicové Komunistické straně Německa/Spartakovcích opoziční frakce kolem Fritze Wolfheimma a Heinricha Laufenbergera, takzvaní \"protistranicky komunisté\" který později přijali nacionalistické myšlenky. Tuto ideologii, jež se velice rychle rozšířila do politického povědomí tehdejší doby, přejali v Rusku bělogvardějští intelektuálové z řad kadetů (konstitučních demokratů) kolem Nikolaje Ustrjalova.  Po krátké době byli němečtí nacionální bolševici a „levičáci“ vyloučeni z KPD/S. „Levičáci“ poté založili Komunistickou dělnickou stranu Německa a nacionální bolševici se rozplynuli do sítě různě velkých skupin a skupinek. Němečtí národní bolševici byl zlikvidováni nacistickým a ruští stalinským režimem. Nacionální bolševismus na dlouhou dobu zmizel a obnovil se až kolem ruských nacionálně bolševických intelektuálů a spisovatelů v čele s Eduardem Limonovem, Igorem Letovem a Alexandrem Duginem. Dugin pro neshody s Limonovem a Letovem stranu následně opouští.", "section_level": 1}, {"title": "Situace v Rusku.", "content": "Nejsilnější podporu má nacionální bolševismus v Rusku, kde působí ilegální Nacionálně bolševická strana Ruska vedená Eduardem Limonovem, která je součásti seskupení opozičních stran Jiné Rusko. Od ní se odštěpila produginovská Nacionálně bolševická fronta, která má k ruské vládě daleko pozitivnější vztah, a existují i další neformální národně-bolševické skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Další země bývalého SSSR.", "content": "Národní bolševici působí i v dalších zemích bývalé Sovětského svazu, obvykle se jedná o příslušníky tamních ruských menšin. V Lotyšsku působící Národně-bolševická strana (formálně o politickou stranu nejde) se pravidelně účastní oslav obsazení Lotyšska Rudou armádou a narušování Dne Lotyšské legie.", "section_level": 1}, {"title": "Situace v České republice a na Slovensku.", "content": "Nacionální bolševismus pronikl do České republiky na podzim roku 2006, skrze nacionalistickou frakci v Komunistickém svazu mládeže v čele s ideologem KSM Janem Ševčíkem. Ta byla následně vyloučena. V roce 2008 vznikla sloučením této frakce, československého občasníku Zítřek, části brněnského hnutí Ne základnám a některých brněnských anarchistů Národně bolševická strana Československa. Centrum organizace a její činnosti je dlouhodobě v Brně, ale zasahuje i do Čech a na Slovensko. V roce 2010 se strana transformovala na hnutí a získala nový název „Černobílí - NacBol“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nacionální bolševismus, národní bolševismus, nazbol nebo nacbol je politické hnutí kombinující prvky radikálního nacionalismu (obzvláště ruského nacionalismu) a bolševismu. Je odlišný od národního komunismu. Alexandr Dugin označuje nacionální bolševismus za nauku, která se snaží sjednotit všechny protiliberální a protiatlantické síly.", "tgt_summary": "National Bolshevism (, ), whose supporters are known as Nazbols (, ), is a political movement that combines elements of fascism (especially Russian fascism) and Bolshevism.", "id": 484546}
{"src_title": "Cirkus Humberto (seriál)", "tgt_title": "Cirkus Humberto", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mladý Vendelín Malina (Martin Stropnický) odchází od své milé Aničky ze Šumavy do světa, aby vydělal peníze a mohl pak požádat o její ruku. Na cestě se potkává s kočujícím cirkusem Humberto a nejprve nabídne jen opravit poškozené kolo u vozu. Avšak v zájmu získání stálého výdělku zůstane, a direktor Carlo Humberto (Martin Růžek) jej přijme jako zaměstnance cirkusu. Když se po dvou letech vrátí domů, je ale již Anička provdána. Vrací se tedy k cirkusu a zůstává s ním už natrvalo.  Cirkus se střetává s Bernardem Berwitzem (Radoslav Brzobohatý), který je najat jako všestranný cirkusový umělec. Vezme si za ženu dceru Carla Humberta, Antoinettu (Dagmar Veškrnová). Mají syna Petra, který má nadání a od mládí vystupuje jako krasojezdec. Když je mu 15 let, zraní se jejich stálá krasojezdkyně a Malina prosadí nápad, aby Petr v převleku vystupoval namísto ní. V domnění, že jde skutečně o ženu, zamiluje se do Petra mladý uherský jezdecký důstojník Palačič (Viktor Preiss). Když Petr - stále ještě v převleku - odmítne jeho nabídku k sňatku, Palačič se jej pokusí zastřelit, avšak zasáhne přitom Petrova koně. Carlo přijede incident vyřešit s Palačičovým otcem, odmítne peněžité odškodnění, ale získá plemenný pár koní pro cirkus.  Carlo Humberto a jeho žena odchází na odpočinek a direktorem cirkusu se stává Bernard. Carlo zanedlouho na to umírá. Nyní již dospělý Petr Berwitz (Werner Possardt) marně přemlouvá otce, aby koupil nabízenou cirkusovou budovu v Hamburku. Petr se v Bruselu seznamuje s Anežkou Steinhoverovou (Katja Rupé) a později se vezmou. Bernard utrpí zranění při drezůře tygrů a umírá na otravu krve. Antoinetta pak předává cirkus Petrovi a Anežce a odchází za svou matkou do Savojska. Na základě Malinovy předtuchy vyráží Petr do Hamburku a kupuje cirkusovou budovu, kterou Bernard koupit nechtěl. Ještě při podpisu smlouvy dorazí direktor konkurenčního berlínského cirkusu Kranz též s úmyslem ji koupit, ale budova byla právě prodána.  Na jednom z představení je divákem Selnický (Josef Somr), kapelník jiného právě zkrachovalého cirkusu. Petr nakonec oceňuje jeho kritiku stávající hudby a najímá jej jako kapelníka. Selnický oslovuje Antonína Karase (Petr Haničinec), zedníka a amatérského trumpetistu, který v Hamburku pracuje na sezónních stavbách, avšak ten k cirkusu nemá důvěru a nabídku hrát v jeho kapele odmítá. V té době se narodí jeho syn Vašek (Pavel Mang). Když je Vaškovi 7 let, umírá jeho maminka a Antonín bere Vaška s sebou do Hamburku. Tam se jako zedník už neuchytí, a nakonec tedy přece nastoupí do cirkusové kapely. Vašek je cirkusovým prostředím nadšen a oba nakonec zůstávají u cirkusu natrvalo.  K cirkusu se na jednu sezónu připojuje rodina Romeových, vystupující jako artistická skupina otce a synů. Otec - Ahmed Romeo - začne cvičit i Vaška. Antonín považuje výcvik za příliš tvrdý, ale Vašek projeví vytrvalost. Zároveň má pracovitost a nadání pro jiné pomocné práce v cirkusu. Vašek a jeden z Romeových synů - Paolo - sledují Berwitze, jak cvičí krasojízdu svou dceru Helenku. Paolo chce poradit, Berwitz jej vyžene, ale od Vaška radu přijme. Vzniká dětská láska mezi Paolem a Helenkou a naopak řevnivost mezi Paolem a Vaškem. Z Vaška a Helenky vznikne dětská dvojice pro krasojízdu. Na konci sezóny Romeovi od cirkusu odjíždí.  Po jednom z představení se najde v hledišti zlatá tabatěrka. Vašek a Malina ji jdou vrátit baronu Schönsteinovi (Josef Abrhám). Schönstein je odhodlán k sebevraždě, avšak v rozhovoru s Vaškem zažívá proměnu. Berwitz jej najímá jako \"manažera\", nejprve s cílem plánovat cirkusová turné. Schönstein má diplomatické nadání, které využije i ke sjednání dohody mezi Kranzem a Berwitzem, kteří by se jinak pro řevnivost nedohodli.  Vašek, nyní už dospělý, stále vystupuje, v krasojízdě společně s Helenou, a plánuje se oženit s dcerou jejich původní hamburské bytné, Růženkou Langermannovou (Libuše Šafránková). Od cirkusu odchází jeho dlouholetý krotitel šelem Gambier, aby unikl vdavekchtivé vdově Hammerschmiedové (Jiřina Bohdalová). Vašek, navzdory Růženčině strachu, přejímá po něm i místo krotitele. Helenu po letech navštěvuje Paolo, nyní tanečník v baletu. Helena zpočátku jeho lásku opětuje, ale nakonec jej odmítá.  Prosperita cirkusu klesá. Berwitz stárne, odmítá rady. Přes nátlak nechce předat vedení cirkusu Vaškovi, ledaže si vezme Helenu za ženu. Anežka napíše Wolschlägerovi - velmi respektovanému cvičiteli koní - aby přijel a pokusil se Berwitze přemluvit. Wolschläger neuspěje a sděluje Vaškovi jen dvě možnosti: vzít si Helenu a zachránit cirkus, anebo zůstat věrný Růžence a cirkus tím odsoudit. Vašek a Helena se přes oboustrannou neochotu nakonec berou a Vašek se stane direktorem.  Vašek odvrátí bezprostřední úpadek a cirkus vydrží dalších 10 let. Berwitz však nepředal Vaškovi správu financí a cirkus nakonec již nedokáže splácet dluhy. Vašek a Helena mají syna Petra, který nemá žádné cirkusové nadání, avšak má nadání na matematiku. Po návratu z posledního (finančně neúspěšného) turné přichází zákaz nadále užívat hamburskou cirkusovou budovu pro veřejnost. Berwitz je odhodlán ji prodat jako parcelu v centru Hamburku, avšak plán města je přeměnit pozemek v náměstí a vykoupit jej za minimální cenu. Když se to dozví, je Berwitz raněn mrtvicí. Přežije, avšak již se nemůže pohybovat ani mluvit. Anežka s Berwitzem a Malinou odjíždějí. Až nyní se stanou Vašek a Helena majiteli cirkusu, avšak na jeho záchranu je pozdě.  Kranz předpokládá, že cirkus Humberto zkrachuje, Vaškovi i Heleně nabízí angažmá, avšak nemůže zaměstnat i ostatní. S tím Vašek a Helena jeho nabídku odmítají. Cirkus Humberto je uzavřen. Vašek a Helena odjíždí do Prahy a pronajímají varietní divadlo, které alespoň částečně na cirkus navazuje. Helena jako krasojezdkyně ale nemá uplatnění a nakonec odchází, nechá se angažovat u Kranze. Zpráva o ní přichází, až když se těžce zraní a krátce na to Helena umírá. Paolo a Vašek se naposled setkají, když Paolo se svou dívčí taneční skupinou mají vystupovat ve varieté. Paolo se však spíš jeví jako kuplíř, Vašek jeho angažmá odmítá, avšak dává mu plnou gáži. Paolo uráží Helenu a Vašek jej vyhazuje.  Petr je nyní již dospělý a studuje matematiku. Později si bere za ženu Emilku Kostečkovou (Kateřina Macháčková), dceru obchodníka s oděvy. Mají dceru Ludmilu, která brzy projeví taneční nadání a později se věnuje baletu.  Vašek ukončuje nájemní smlouvu ve varietním divadle, avšak odmítá nabídku přitom prodat jméno Humberto jako obchodní značku. Petr, v té době už přednášející matematiku na univerzitě, nechce Ludmilu podporovat v tanci na úkor studia, a Vašek jí navrhne, aby záměrně propadla ve škole. Petr nakonec svoluje a Ludmila odjíždí na prestižní berlínskou taneční školu. Antonín Karas, který mezitím odjel z Prahy zpátky domů, odkud před 70 lety s Vaškem odešli k cirkusu, umírá. Vašek jede do Berlína na Ludmilino první sólové vystoupení a tam zjišťuje, že vystupuje pod jménem Ludmila Humberto. Slavné jméno je tak zachováno.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "Při televizní premiéře na přelomu let 1988–1989 byl vysílán ještě 29minutový díl s názvem „Jak se točí Humberto“ (režie Jana Michajlová, premiéra – po odvysílání 4. dílu). Při dalších reprízách nebyl už nikdy vysílán, je však obsažen jako bonus na DVD s restaurovaným seriálem. Jde o dokument o natáčení seriálu, s ukázkami natáčení některých záběrů, rozhovory a ukázkou práce filmových maskérů při změně věku hlavního představitele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cirkus Humberto je dvanáctidílný koprodukční česko-německý televizní seriál z roku 1988 režiséra Františka Filipa. Děj, který se odehrává v cirkusovém prostředí v 19. a na začátku 20. století, napsal Otto Zelenka na motivy stejnojmenného románu Eduarda Basse.", "tgt_summary": "Cirkus Humberto was a Czechoslovak television programme which was first broadcast in 1988. The programme was directed by František Filip.", "id": 1531136}
{"src_title": "Bitva u Naissu", "tgt_title": "Battle of Naissus", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Nedostatek soudobých pramenů znesnadňuje rekonstrukci bitvy u Naissu a souvisejících dějů, podobně jako je tomu v případě celého krizového období, v němž se římská říše nacházela ve 3. století. Dochované popisy události, zachycené zejména v dílech historiků Zosima, Zonara, Georgia Synkella a v Historii Augustě, vycházejí ze ztracených dějin sepsaných Athéňanem Dexippem. Útržky jeho textů se zachovaly pouze v Historii Augustě a ve výtazích obsažených v byzantských sbírkách z 9. století. Někteří novodobí historikové zpochybňují však správnost Dexippem podávaných informací. Bádání ztěžuje dále skutečnost, že díla čerpající z Dexippa se rozcházejí v líčení události. Císařská propaganda konstantinovské dynastie, odrážející se v tehdejší literární tvorbě, nadto zkomplikovala určení sledu jednotlivých dějů. Veškeré pohromy postihující říši koncem šedesátých letech 3. století řadila do doby vlády Galliena, aby vylepšila obraz Claudia II., jehož Konstantin prohlašoval za svého předka.  V důsledku toho přetrvávají nejasnosti ohledně počtu vpádů, jejich průběhu a chronologie. Spory se vedou rovněž o to, který z římských císařů velel vojsku v bitvě. V první polovině 20. století prosazovali někteří historikové teorii jediné barbarské invaze s tím, že osobou odpovědnou za porážku útočníků byl císař Gallienus. Toto stanovisko bylo po určitou dobu široce akceptováno. Většina současných dějepisců přisuzuje ale vítězství u Naissu Claudiovi, zatímco Gallienovi přiznává zásluhu na odražení předchozího útoku Herulů v bitvě u řeky Nestos. K pochybnostem o autentičnosti Claudiova vítězství přispěla i podobnost názvů města Naissus a řeky Nestos, nazývané také Nessos.", "section_level": 1}, {"title": "Vpády barbarů.", "content": "Po Deciově porážce v bitvě u Abrittu v roce 251 podnikali barbaři sídlící za dolním Dunajem a při severním pobřeží Černého moře, antickými prameny archaicky označovaní jako Skythové, pozemní výpravy do balkánských provincií římské říše a námořní nájezdy pustošící města v Malé Asii. Jejich útoky na římské území vyvrcholily dvěma vpády v letech 267 a 269.  První z těchto invazí se udála v závěru panování císaře Galliena, kdy Herulové vypluli z oblasti Azovského moře směrem na jih. Nejprve napadli Byzantion, při výpadu do Bithýnie utrpěli ovšem nezdar v námořním střetnutí s Římany. Navzdory tomu se jim podařilo proplout úžinami do Egejského moře, načež vyplenili ostrovy Lémnos a Skyros. Posléze přistáli v provincii Achaia a vydrancovali několik tamějších měst, včetně Athén, Korintu, Argu a Sparty. Jejich další postup v jižním Řecku ztížila athénská domobrana vedena historikem Dexippem. Útočníci se stočili na sever, avšak v Bojótii se jim postavil do cesty Gallienův velitel Marcianus. V zimních měsících se Herulové dostali přes Epirus do Makedonie, kde je dostihl Gallienus. Na jaře 268 se Římané a Herulové srazili v údolí řeky Nestos na hranicích Thrákie. Gallienus v tomto střetnutí zvítězil a uzavřel s Heruly mírovou smlouvu. Barbarský náčelník Naulobatus za to od císaře obdržel konzulské odznaky (\"ornamenta consularia\").  Krátce po porážce Herulů se Gallienus odebral do severní Itálie, kde se proti němu vzbouřil velitel jízdy Aureolus. Koncem léta 268 císař podlehl při obléhání Mediolana spiknutí vedenému nejvyššími důstojníky vlastního vojska. Jeden z nich jménem Claudius vzápětí získal moc a odstranil Aureola. Poté, co si zajistil v Římě vládu, odrazil počátkem roku 269 Alamany v bitvě u Lacus Benacus.  „Skythové“ zahájili někdy v této době druhou, mnohem mohutnější námořní invazi. Historia Augusta a Zosimos hovoří o 2000 až 6000 lodích s 320 000 bojovníky z řad Gótů, Herulů, Gepidů a Peukinů, shromážděných při ústí řeky Tyras. Tato čísla jsou sice silně nadsazená, přesto vypovídají o mimořádném rozsahu nebezpečí hrozícího římské říši. Gótové a jejich spojenci pustošili západní pobřeží Černého moře, vylodili se v Dolní Moesii u města Tomis (Constanța) a bez úspěchu napadli Marcianopolis. Pak zamířili po moři k Bosporu, při jehož proplutí přišli zřejmě vlivem silného proudu či bouře o mnoho lodí. V Propontidě marně zaútočili na město Kyzikos. Po překonání Hellespontu pluli kolem severního pobřeží Egejského moře k poloostrovu Chalkidiki a oblehli Soluň. Část barbarů se patrně oddělila a při plavbě Egejským mořem a podél Malé Asie napadla ostrovy Rhodos, Krétu, Kypr a město Side.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka Gótů a pronásledování.", "content": "Když se Gótové dozvěděli o císařově příchodu na Balkán, upustili od obléhání Soluně a zamířili do vnitrozemí. Při pustošení severozápadní Makedonie narazili na dalmatské jezdectvo pod velením Aureliana, které v soustavných potyčkách pobilo 3000 barbarů a ostatní donutilo k ústupu do Horní Moesie. Pravděpodobně v létě 269 se Gótové střetli s hlavní částí římského vojska v čele s Claudiem v krvavé bitvě u města Naissus (Niš). Římané nejprve zakolísali pod náporem Gótů, avšak v neschůdné krajině se jim podařilo nepřátele zaskočit a velký počet jich usmrtit. Zosimos uvádí, že v boji padlo 50 000 Gótů. Většina útočníků přesto unikla a nadále představovala hrozivou sílu. Naproti tomu Římané utrpěli ztráty, jež jim bránily ve svedení další otevřené bitvy.  Poražení Gótové, vytrvale znepokojovaní dalmatským jezdectvem, se stáhli směrem na jih k Makedonii. Záhy se ocitli v zoufalé situaci, neboť v důsledku nedostatku potravin strádali hladem. Římská jízda využila jejich slabosti, četné z nich pobila a zbývající zahnala do pohoří Haemus v západní Thrákii. Barbaři, obklíčení v horách a sužovaní hladem, podléhali také šířící se morové nákaze. Navzdory tomu se jim podařilo zdolat nepřátelskou pěchotu a prorazit z římského sevření. Římané pokračovali v pronásledování, dokud se síly barbarů nerozpadly na menší části, jež si postupně podrobili. Ti z Gótů, kteří nezahynuli v boji nebo vlivem nemocí, padli do zajetí. Někteří byli začleněni do římského vojska, jiní byli usazeni jako rolníci v pohraničních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Završení římského vítězství.", "content": "Epidemie moru zasáhla celý Balkán a v srpnu 270 jí padl za oběť i samotný císař. Ještě před svou smrtí Claudius obdržel čestný titul \"Gothicus Maximus\" („největší přemožitel Gótů“). Latinsky píšící historikové ho díky jeho vítězství oslavovali jako znamenitého vojevůdce. Nicméně i přes zničující porážku barbarů nebyla dosud jejich vojenská moc zcela zlomena. Claudiův velitel jezdectva Aurelianus se brzy po jeho úmrtí chopil trůnu a na podzim 271 se vrátil na Balkán. Góty, opětovně plenící tamější provincie, zatlačil zpět za Dunaj, poté překročil řeku a přenesl válku na jejich území. V následném střetnutí padl gótský král Cannabaudes společně s 5000 bojovníky. Ammianus Marcellinus poznamenává, že tato porážka přiměla Góty zachovávat klid po dlouhé období. Jeho tvrzení v zásadě odpovídá skutečnosti, protože vojenská tažení vedená Gallienem, Claudiem II. a Aurelianem ukončila více než dvě desetiletí trvající intenzivní gótské útoky.  Aurelianus učinil nedlouho po svém úspěchu dalekosáhlé strategické rozhodnutí, když stáhl římské vojsko z Dácie, jediné provincie nacházející se severně od Dunaje. Tím podstatně zkrátil hranici impéria na Balkáně a zároveň ji posílil oddíly z evakuované Dácie. Gótové stejně jako okolní barbaři se v dalších letech soustředili na obsazení Římany vyklizeného teritoria.", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Naissu, svedené zřejmě v létě 269, porazili Římané vedení císařem Claudiem II. Góty a jejich spojence. Římské vítězství společně s pozdějšími úspěchy císaře Aureliana vedlo k eliminaci několik desetiletí trvající hrozby germánských vpádů do balkánských provincií římské říše.", "tgt_summary": "The Battle of Naissus (268 or 269 CE) was the defeat of a Gothic coalition by the Roman Empire under Emperor Gallienus (or Claudius II) near Naissus (Niš in present-day Serbia). The events around the invasion and the battle are an important part of the history of the Crisis of the Third Century.", "id": 289238}
{"src_title": "VfL Wolfsburg", "tgt_title": "VfL Wolfsburg", "src_document": [{"title": "Fotbalová historie klubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1945–1997.", "content": "VfL Wolfsburg byl založen po konci druhé světové války, dne 12. září 1945. Hned v prvním roce své existence vyhrál 1. okresní třídu a do 50. let se vyvinul v kandidáta na postup do Fußball-Oberliga Nord, jedné ze skupin nejvyšší fotbalové soutěže. Po třech neúspěšných pokusech v postupových kolech se postup zdařil v roce 1954. I když hned v prvním zápase porazili Hamburger SV, klub, který této lize vždy dominoval, nikdy zde velkou roli nehráli a vždy jen těsně unikli sestupu. V roce 1959 musel klub zpátky do druhé ligy. Teprve v roce 1970 měl VfL opět šanci dostat se do první ligy, ale i přes triumf v Regionallize se mu to nepodařilo. Do 2. Bundesligy, založené v roce 1974, se Wolfsburg okamžitě kvalifikoval, ale hned v premiérové sezoně sestoupil o úroveň níže a odešel tak na skoro 20 let z profesionálního fotbalu. Na začátku 90. let se klub dokázal ve druhé lize stabilizovat. V roce 1995 byl Wolfsburg pod manažerem Peterem Panderem opět kandidátem na titul, postup mu ale opět unikl kvůli stejnému počtu bodů s Fortunou Düsseldorf. Ještě k tomu Wolfsburg prohrál ve finále DFB-Pokalu s Borussií Mönchengladbach. 11. června 1997 fanoušci slavili postup do Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "1999–2007.", "content": "Již v roce 1999 se týmu povedlo dostat do Poháru UEFA, potom se ještě pětkrát za sebou kvalifikovali do Poháru Intertoto a v roce 2004 poprvé vedli tabulku, následný titul však získal Werder Brémy. V ročnících 2006 a 2007 se však nedokázali umístit lépe než na 15. místě a pouze těsně zamezit sestupu.  Od 15. června 2007 se novým trenérem, manažerem a sportovním ředitelem stal bývalý trenér VfB Stuttgart a Bayernu Mnichov Felix Magath. Ten za nemalé finanční prostředky přivedl nové hráče, mezi nimiž byl i mladý český reprezentant Jan Šimůnek či teplický útočník Edin Džeko.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007/08.", "content": "Tým si v sezoně 2007/2008 překvapivým 5. místem v Bundeslize vybojoval účast v Poháru UEFA. V prvním kolem Wolfsburg vyřadil Rapid Bukurešť a dostal se do skupiny s týmy AC Milán, SC Heerenveen, SC Braga a Portsmouth FC. Díky remíze 2:2 s milánským AC se Wolfsburgu podařilo skupinu vyhrát, v jarní vyřazovací části však vypadl s Paris St. Germain.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "V bundesligové sezoně 2008/2009 VfL Wolfsburg zaznamenal největší úspěch klubové historie – poprvé získal ligový titul. Kromě trenéra Magatha na tom měli velkou zásluhu i nejlepší střelci bundesligy, útočníci Grafite a Edin Džeko a záložník Zvjezdan Misimović, jenž zaznamenal 22 gólových přihrávek. Grafite a Džeko dali dohromady 54 z 80 branek VfL a tím překonali rekord Gerda Müllera a Uliho Hoeneße z ročníku 1971/1972. Wolfsburg se stal 12. týmem, který od založení bundesligy v roce 1963 dokázal získat mistrovský titul.  Po úspěšné sezoně opustil klub Felix Magath a vystřídal ho někdejší trenér Stuttgartu Armin Veh.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "V sezóně 2009/10 se vedení týmu rozhodlo neprodloužit po polovině sezony smlouvu s trenérem Arminem Vehem, ten dovedl Wolfsburg pouze na 10. místo v tabulce a posléze ho nahradil anglický trenér Steve McClaren. V základní skupině Ligy mistrů tým skončil na třetím místě za Manchesterem United a CSKA Moskva a kvalifikoval se tak do prvního vyřazovacího kola Evropské ligy. \"Vlci\" postoupili až do čtvrtfinále, kde nestačil na pozdějšího finalistu Fulham celkovým skórem 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "V dalším ročníku se týmu vůbec nedařilo a Wolfsburg se krčil ve spodní polovině tabulky a tak nastala změna. Dne 7. února 2011 byl dosavadní kouč Steve McClaren vyhozen. Na trenérskou lavičku se po několika letech opět dostal Felix Magath, který měl pomoct týmu dostat se zpět na vrchol. \"Vlci\" nakonec skončili na 15. místě tabulky a zachránili se.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "Před a v průběhu ročníku 2011/12 provedl staronový trenér v týmu spoustu změn a začal budovat víceméně nový tým. Z týmu odešli například Grafite, Thomas Hitzlsperger anebo Arne Friedrich. Do týmu naopak přišlo spoustu nových hráčů, mezi nimi i Češi Petr Jiráček a Václav Pilař. Mezi dalšími byl třeba nadějný obránce Ricardo Rodríguez. Tým nakonec skončil na osmém místě ligové tabulky. Kontroverzní trenér Felix Magath u týmu ale zůstal.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "Na konci října 2012 byl Magath odvolán z funkce trenéra. Dočasně za něj tým vedl kouč rezervy Lorenz-Günther Köstner, než byl na konci prosince najat Dieter Hecking, který doposud trénoval 1. FC Norimberk.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "Realistickou ambicí Vlků v sezóně 2013/14 bylo kvalifikování se do Evropské ligy. Vzestup 19letého záložníka Maximiliana Arnolda z mužstva vystrnadil brazilského „špílmachra“ Diega. Začátkem března na jaře 2014 zaznamenalo mužstvo ve 23. a 24. kole dvě vysoké prohry, nejprve na Hoffenheimu 2:6 a posléze doma proti Bayernu Mnichov 1:6, vzdor tomu, že proti bavorskému celku byl poločasový stav nerozhodně 1:1. V posledním kole \"Vlci\" uhájili vyšší příčku před přímým konkurentem, Mönchengladbachem, kterého porazili doma 3:1, ovšem na příčku čtvrtou to nakonec nestačilo, tu o bod před \"Vlky\" udržel Leverkusen. Wolfsburg tak v další sezóně čekala základní skupina v Evropské lize.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "Pod Dieterem Heckingem se zapracovali do kádru vlastní hráči jako Aaron Hunt, Sebastian Jung nebo Maximilian Arnold, v lednu 2015 přišla posila z Chelsea v podobě útočníka André Schürrleho za 30 milionů €. V ročníku 2013/14 skončili Heckingovi svěřenci pátí a od Ligy mistrů je dělil pouhý bod. Bundesligový ročník 2014/15 zahájili \"Vlci\" prohrou 1:2 na Bayernu, kde se trefil Ivica Olić, a jedním vítězstvím napříč pěti zápasy, od záříjové výhry proti Brémám ale načali sérii šesti výher v řadě. O to se mimo jiné zasloužila ofenzivní dvojice s hrotovým útočníkem Basem Dostem a záložníkem Kevinem De Bruynem rovněž z Chelsea, kterého Wolfsburg koupil za částku 18 milionů £. V lednu porazili \"Vlci\" Bayern Mnichov 4:1 a stali se z druhé příčky jeho nejbližším pronásledovatelem. Vedle Oliće byl pro mužstvo zásadním také další Chorvat, záložník Ivan Perišić. Bavorský velkoklub vedený Pepem Guardiolou se stal nedostižitelným, Wolfsburg se umístil jako druhý a dokráčel do finále německého poháru. Ten skončil pro \"Vlky\" vítězně. Na tom všem měla zásluhu též obranná řada. Tu utvořili dva Švýcaři – brankář a kapitán Diego Benaglio a krajní obránce Ricardo Rodríguez, vedle nich německý obránce Marcel Schäfer a dále dva Brazilci. Prvním z nich byl stoper Naldo a druhým defenzivní záložník Luiz Gustavo.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2019/20.", "content": "Novým trenérem \"Vlků\" se stal na tři roky Rakušan Oliver Glasner. Mužstvo posílil pravý krajní obránce Kevin Mbabu a záložník Xavier Schlager. Bundesligová neporazitelnost trvala do 10. kola, kdy prohrálo na půdě Borussie Dortmund 0:3.  Na evropském poli \"Vlci\" postoupili ze skupiny Evropské ligy UEFA ze druhého místa za Gentem a před Saint-Étienne a FK Oleksandrija. V šestnáctifinále si poradili s Malmö, následně je čekal Šachtar Doněck.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 6. červen 2020 \"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "VfL Wolfsburg II.", "content": "VfL Wolfsburg II, dříve znám také pod názvem VfL Wolfsburg Amateure, je rezervním týmem Wolfsburgu. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 2004/05, kdy se v Regionallize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 16. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "VfL Wolfsburg (celým názvem: Verein für Leibesübungen Wolfsburg e.V.) je německý sportovní klub, který sídlí ve městě Wolfsburg v Dolním Sasku. Klub byl založen roku 1945 a jeho součástí jsou sportovní týmy provozující fotbal, házenou, basketbal a mnoho dalších sportů. Fotbalový oddíl od sezóny 1997/98 působí v Bundeslize, německé nejvyšší fotbalové soutěži.", "tgt_summary": "Verein für Leibesübungen Wolfsburg e. V., commonly known as VfL Wolfsburg () or Wolfsburg, is a German professional sports club based in Wolfsburg, Lower Saxony. The club grew out of a multi-sports club for Volkswagen workers in the city of Wolfsburg. It is best known for its football department, but other departments include badminton, handball and athletics.", "id": 2421422}
{"src_title": "Beta BASIC", "tgt_title": "Beta BASIC", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vývoj Beta Basicu započal v roce 1983, v tomto roce také šla do prodeje verze 1.0 s 32stránkovým manuálem. Autor byl zpočátku inspirován vymoženostmi basicu počítače Tandy TRS80, který používal v zaměstnání. Jako první rozšíření napsal (tehdy ještě v hexeditoru napsaném v BASICu) příkaz ELSE, poté DO, LOOP, UNTIL. Dále doplňoval cokoliv, co jej právě zaujalo. Např. příkaz SORT napsal poté, co zjistil, jak zdlouhavé je bubblesortové třídění v jednom programu na TRS. Později přišla doporučení od uživatelů, s nimiž měl čilou korespondenci, vyřizoval poštu i 3 hodiny denně a od roku 1985 vydával časopis Beta BASIC Newsletter pro 600 předplatitelů.  Další verze, která byla představena veřejnosti, byla v roce 1984 verze 1.8. Obdobně následující rok, objevila se dvakrát větší verze 3.0 s 90stránkovým manuálem. Verze 4.0 z roku 1987 se už do paměti běžného ZX Spectra nevešla a běžela už jen na ZX Spectru 128K. Postupně tak vznikl poměrně samostatný jazyk, který by mohl běžet i odděleně od původní ROM počítače. Autor však pravděpodobně nikdy vážně nepomýšlel na samostatnou verzi Beta BASICu ve vlastní ROM, spíše čas od času uvažoval o převedení jazyka na PC.  Za oficiální verze jsou vydávána i čísla 1.9 a 3.1, ale zde se jedná o autorem neschválené označení, které učinili někteří dealeři. Autor pro svoji potřebu versoval interně, např. ve verzi 1.8 postupně přibylo 73 drobných modifikací a ve verzi 3.0 asi 40.  K tomu, aby podporoval běžné počítačové sestavy, byl autor nucen disassemblovat a nastudovat mnoho ovladačů tiskáren a diskových řadičů připojovaných k ZX Spectru. Svůj nejoblíbenější diskový operační systém, G+DOS pro řadič Plus D, nakonec podstatně vylepšil a urychlil a prodával jako nový systém BetaDOS.  Své zkušenosti a současně i dosud nerealizované záměry se ZX BASICem mohl A. Wright uplatnit až v roce 1988 při práci na dialektu jazyka BASIC pro počítač SAM Coupé. K této práci jej firmě Miles Gordon Technology navrhlo několik aktivních uživatelů Beta BASICu (sdružených zejména okolo časopisu FORMAT). Nový BASIC psal ve strojovém kódu v Pyradev assembleru na počítači Amstrad CPC (obsah 3 disket kompiloval cca 15 minut) a převáděl jej sériovým kabelem na ZX Spectrum, na němž v jeho 24KB RAM \"emuloval\" obrazovku SAMa (reálného SAMa dostal až po roce). Litoval, že nový počítač nebude mít 64KB ROM, jen 32KB - jeho pozdější rozšíření SAM Basicu a SAMDOSu nazvaná Master BASIC a Master DOS mají skutečně každá cca 16KB.  Práce na systému SAMa jen nepatrně prodloužila \"osmibitové\" aktivity autora. Prodej Beta BASICu 4.0 byl pro něj zklamáním, začal vnímat, jak se trh pro ZX Spectrum zmenšuje. Chvíli uvažoval o speciální verzi pro ZX Spectrum +3, ale už \"nebylo kde inzerovat\" a ani jej už vlastně nebavilo studovat další cizí ROM a upravovat funkčnost počítače způsobem, na který jeho tvůrci ani nikdy nepomýšleli...  A. Wright uvádí, že nebyl příliš zaujat ostatními dialekty jazyka BASIC pro ZX Spectrum. Nikdy nepoužil Laser BASIC ani Mallard BASIC (pro ZX Spectrum +3). Pracovně znal autora Mega BASICu, kterému jednou nechtěně poradil, jak tento program (přes RST 08) urychlit.", "section_level": 1}, {"title": "Beta BASIC 4.0.", "content": "Beta BASIC 4.0 zabírá v paměti počítače 25 KiB, ale proměnné a části programů až do velikosti 64 KiB mohou být uloženy v RAMdisku, takže při vhodné organizaci programu je možné v Beta BASICu 4.0 psát programy až do velikosti 90 KiB. Množina příkazů je rozšířena o dalších 30 příkazů proti Beta BASICu 3.0. Příkaz BEEP v Beta BASICu 4.0 umožňuje generovat tříkanálovou hudbu která hraje i při běhu programu. K dispozici je matematická operace MOD a bitová operace AND.", "section_level": 1}, {"title": "Sigma BASIC.", "content": "Sigma BASIC je česká úprava Beta BASICu od Sinsoftu. Existuje ve verzích 1.0, 2.0, 4/85-II a 5/85, poslední verze umožňuje zrychlené ukládání a nahrávání souborů pomocí příkazů LOAD #\"jmeno\" a SAVE #\"jmeno\" a české znaky UDG.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beta Basic patří mezi nadstavby Sinclair BASICu. Tato nadstavba je robustní a přidává mnoho nových příkazů a funkcí. Umožňuje práci s okny. Zavádí procedury. Přidává nové příkazy pro tvorbu grafiky. Rozšiřuje možnosti některých původních příkazů o nové možnosti stávajících příkazů a funkcí.", "tgt_summary": "Beta BASIC is a BASIC interpreter for the Sinclair Research ZX Spectrum microcomputer, written by Dr Andy Wright in 1983 and sold by his one-man software house BetaSoft. BetaSoft also produced a regular newsletter/magazine, BetaNews.", "id": 737036}
{"src_title": "Pachyrhinosaurus", "tgt_title": "Pachyrhinosaurus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Pachyrhinosaurus\" patřil s odhadovanou průměrnou délkou 5 až 6 metrů a hmotností až 3000 kg mezi poměrně velké rohaté dinosaury. Rohatí dinosauři se tvarem těla navzájem výrazně neodlišovali, \"Pachyrhinosaurus\" disponoval všemi základními znaky těla zástupců infrařádu Ceratopsia: měl krátký, silný krk, poměrně krátký trup a zkrácený chvost. Hlava byla opatřená silným kostěným zobákem, vystupujícími lícními kostmi a kostěným límcem, který byl kratší jako zbylá část lebky (znak podčeledi Centrosaurinae). Kostěný límec měl odlehčený dvěma středně velkými otvory.  Přímým evolučním předkem pachyrinosaura může být druh \"Stellasaurus ancellae\", objevený v sedimentech souvrství Two Medicine na území Montany.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie lebky.", "content": "Na rozdíl od většiny ostatních rohatých dinosaurů nebyl na jeho lebce nalezen žádný hlavní roh. Na místě, kde se u zástupců Centrosaurinae nachází dlouhý kostěný roh, měl velký kostěný hrbol. Z vrcholu kostěného límce vyrůstaly dva trny, některým jedincům i krátký roh za očima, při kořeni kostěného límce. Rod \"Pachyrhinosaurus\" tak představuje vyvrcholení evolučního trendu zkracování nosního rohu. Ten byl nejdříve zkrácený a ohnutý směrem dopředu a dolů (\"Einiosaurus\"), později zůstala jen základna (\"Achelousaurus\"), kterou nahradil kostěný hrbol (\"Pachyrhinosaurus\").  Někteří vědci však zastávají názor, že zmizela postupně jen kostěná základna nosního rohu. V případě pachyrinosaura by tak mohl velký kostěný hrbol tvořit základnu impozantního kostěného rohu tvořeného rohovinou. Něco podobného pozorujeme i mezi dnešními zvířaty – rohy nosorožci jsou též tvořené jen rohovinou, přičemž základnu jim tvoří kostěné hrbole. Jelikož rohovina málokdy zkamení, rohy pravěkých nosorožců tak poznáme jen na základě jejich kostěných základen. Jestli že kostěný hrbol nad nozdrami pachyrinosaura doopravdy tvořil základnu pro rohovinový roh, tento roh mohl být velmi velký, zřejmě kolem dvou metrů dlouhý (podobně jako u pravěkého nosorožce rodu \"Elasmotherium\"). Velký roh by byl velkou výhodou při konfrontaci s nebezpečnými dravci (např. \"Daspletosaurus\").", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Pachyrinosaura známe i na základě pozůstatků celého stáda. Víme tak, že tento dinosaurus putoval po krajině ve velmi velkých stádech (s několika tisíci jedinců), kteří zřejmě migrovali z jižních oblastí na sever – pozůstatky pachyrinosaura byly totiž nalezeny i na Aljašce. Putovali jak dospělí jedinci, tak i mláďata. V takto velkém stádě zřejmě panovala hierarchie, kterou si jedinci získávali vzájemnými souboji (stopy po vzájemných soubojích jsou mezi rohatými dinosaury doložené), podobně jako dnešní jeleni, tedy přetlačováním hlav. V období říje samci využívali pro změnu svoje kostěné límce, které se mohly pod vlivem hormonů nebo zvýšeného tlaku krve pestře zbarvit a lákat tak pozornost samic.", "section_level": 1}, {"title": "Nové druhy.", "content": "V říjnu roku 2008 byl oznámen objev nového druhu tohoto rodu, \"P. lakustai\". Popis vychází z objevu velkého stáda těchto tvorů, kteří zřejmě hromadně zahynuli při živelní pohromě (přechod rozbouřené řeky) asi před 72,5 milionem let. V létě roku 2011 byl ze souvrství Prince Creek na Aljašce popsán již třetí druh, \"P. perotorum\", pocházející z vrstev starých 70-69 milionů let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pachyrhinosaurus (\"tlustonosý ještěr\") byl značně velký rohatý dinosaurus. Známý je z kompletních pozůstatků velkého množství jedinců. Žil před asi 80 až 69 milióny let na severozápadě Severní Ameriky. S délkou až 8 metrů patřil mezi největší známé centrosauriny vůbec.", "tgt_summary": "Pachyrhinosaurus (meaning in Greek \"thick-nosed lizard\", from \"Παχυ\" (pachy), thick; \"ρινό\" (rinó), nose; and \"σαυρος\" (sauros), lizard) is an extinct genus of centrosaurine ceratopsid dinosaur from the Late Cretaceous period of North America. The first examples were discovered by Charles M. Sternberg in Alberta, Canada, in 1946, and named in 1950. Over a dozen partial skulls and a large assortment of other fossils from various species have been found in Alberta and Alaska. A great number were not available for study until the 1980s, resulting in a relatively recent increase of interest in \"Pachyrhinosaurus\".", "id": 1298163}
{"src_title": "Flash (komiks)", "tgt_title": "Flash (comics)", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Flash se poprvé objevil v roce 1940 v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" od vydavatelství All-American Publications, ze kterého později vzniklo DC Comics. Postavu stvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Jejich Flash byl vysokoškolský atlet Jay Garrick, který získal superrychlost po vdechnutí výparů tvrdé vody. Hned od svých počátků se stal velmi populární postavou. I proto byl začleněn do týmu Justice Society of America, prvního superhrdinského komiksu, jehož příběhy vycházely v komiksu \" All Star Comics\". Během poklesu zájmu o superhrdiny po konci druhé světové války, byl komiks s Flashem zrušen číslem 104 (v roce 1949). Týmový komiks \"All Star Comics\" byl zrušen číslem 57 v roce 1951.  V roce 1956 se DC Comics podařilo oživit zájem o superhrdinské komiksy, čímž spustili tzv. stříbrný věk komiksu. U DC se rozhodli využít příležitost a přepracovat své klasické postavy do modernějšího pojetí. Prvním v pořadí byl právě Flash, který se znovu objevil v sešitě \"Showcase #4\" v říjnu 1956. Ovšem nyní byl Flashem Barry Allen, policejní forenzní vědec, který získal svou superrychlost poté, co se dostal do kontaktu s chemikáliemi, do kterých udeřil blesk. Barry Allen poté přijal přezdívku \"Scarlet Speedster\", pro kterou se rozhodl, jelikož byl čtenářem příběhů o Flashovi ze zlatého věku komiksu (Jaye Garricka). Vlastního komiksu se dočkal brzy poté. \"The Flash #105\" vyšel v roce 1959, autory byli Robert Kanigher, John Broome a Carmine Infantino. Úspěch Flashe pomohl k přepracování a znovuzavedení dalších hrdinů (např. Green Lantern). Vedl také k sestavení nového týmu Justice League of America. V komiksu Flash byla také poprvé použita vydavatelská klička, která vysvětlovala, že Barry Allen a Jay Garrick jsou oba pravými Flashy, ovšem oba žijí v rozdílných paralelních vesmírech. Tyto kroky zahájily budování multiverza DC. Jejich schopnosti jim navíc umožnili překonat bariéru paralelních vesmírů, což je svedlo do společného crossoveru s názvem \"Flash of Two Worlds\" (z roku 1961), který byl prvním komiksem, ve kterém se potkali hrdinové zlatého a stříbrného věku.  Barry Allen byl Flashem až do eventu \"Krize na nekonečnu Zemí\" (\"Crisis on Infinite Earths\") z let 1985 a 1986, kdy přestala být (číslem 350) vydávána jeho vlastní série. Allen byl dokonce v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #8\" usmrcen. Ovšem díky své schopnosti překonávat hranici času se mohl i poté ojediněle objevovat v dalších komiksech.  Třetí inkarnace Flashe, Wally West, se poprvé objevil v roce 1956 v sešitě \"The Flash (vol. 1) #110\", kde působil jako Kid Flash (teenage verze Flashe). Wally West je synovcem Barryho Allena. své schopnosti získal obdobně jako Allen. Jako Kid Flash byl dlouhodobým členem týmu Teen Titans. Identitu Flashe převzal po smrti Barryho Allena v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #12\". Své vlastní série se dočkal v roce 1987, kdy začala být vydávána série \"The Flash (vol. 2)\". Po událostech eventu \"Infinite Crisis\" (z let 2005 a 2006), které vedly k vynechání jednoho roku z kontinuity DC vesmíru, byla série \"The Flash (vol. 2)\" zrušena (v čísle 230). Série byla nahrazena komiksem \"The Flash: The Fastest Man Alive\", kde se do role Flashe vrací Barry Allen. Ta skončila číslem 13. Po ní se v roce 2007 vrátila série \"The Flash (vol. 2)\" (číslem 231), kde opět působil Wally West.  V roce 2009 se v minisérii \"The Flash: Rebirth\" plnohodnotně vrátil Barry Allen. Sérii zpracovali autoři Geoff Johns a Ethan Van Sciver. Roku 2011 byla vydána minisérie \"Flashpoint\", ve které se Barry Allen ocitne ve světě bez Supermana, který sužuje válka mezi Wonder Woman a Aquamanem. Postupně odhalí i další odlišnosti od dosavadní kontinuity (např. Batmanem je místo Bruce Waynea jeho otec Thomas). V průběhu série se ukázalo, že změnu reality způsobil sám Barry Allen, který se s pomocí síly rychlosti dostal do minulosti, ve které zabránil vraždě své matky. Tento zásah ovšem spustil lavinu změn, které téměř vyústily koncem světa. Allen se proto znovu musí vrátit časem, aby sám sobě zabránil zachránit svou matku před jistou smrtí. Nakonec se mu to podaří, ovšem nová změna vede k rozštěpení časových linií vesmíru a k vytvoření nové kontinuity známé jako New 52 verze DC vesmíru. V rámci New 52 začala být vydávána již čtvrtá série o Flashovi, kterou psal Francis Manapul a nejdříve kreslil Brian Buccellato. Série skončila číslem 52.  V roce 2016 došlo k novému relaunchi DC sérií známému jako Znovuzrození hrdinů DC. Kontinuita se zde z většiny vrátila před události \"Flashpointu\", ovšem některé prvky z New 52 zůstaly zachovány. V rámci Znovuzrození již Barry Allen není jediným Flashem. Ukáže se, že Wally West byl celou dekádu uvězněn v proudu síly rychlosti, přičemž zjistil, že Allen nemůže za změnu kontinuity po události \"Flashpoint\", jelikož byl jen nástrojem vyšší entity. Jako padouch se znovu vrací také Reverse-Flash, který navíc, oproti například Allenovi, disponuje pamětí kontinuity před New 52. Cestování časem a chaos okolo různých časových kontinuit zde byl jedním z hlavních motivů. V rámci Znovuzrození hrdinů DC vycházela pátá série, kterou psal Joshua Williamson a nejdříve kreslil Carmine Di Giandomenico.  Vlastní série:", "section_level": 1}], "src_summary": "Flash je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím DC Comics. Poprvé se objevil v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" v lednu 1940. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Přezdívka Scarlet Speedster vypovídá o jeho superschopnostech - super rychlost, která se projevuje v běhu, myšlení i reflexech. Díky svým superschopnostem dokáže porušit i některé přírodní zákony. Flash je zakládající člen týmu Justice League.", "tgt_summary": "The Flash (or simply Flash) is the name of several superheroes appearing in American comic books published by DC Comics. Created by writer Gardner Fox and artist Harry Lampert, the original Flash first appeared in \"Flash Comics\" #1 (cover date January 1940/release month November 1939). Nicknamed the \"Scarlet Speedster\", all incarnations of the Flash possess \"super speed\", which includes the ability to run, move, and think extremely fast, use superhuman reflexes, and seemingly violate certain laws of physics.", "id": 1373078}
{"src_title": "Bambusové textilní vlákno", "tgt_title": "Bamboo textile", "src_document": [{"title": "Z historie textilních bambusových vláken.", "content": "Zmínky s povšechnými údaji o textiliích z bambusových vláken svědčí o jejich pravděpodobné existenci už v dávných letech (lana z bambusu před 2000 lety, bambusové = uhlíkové vlákno v žárovce z roku 1854 aj).  První patent na oddělení vláken od bambusového stonku obdržel v USA \"Philipp Lichtenstadt\" v roce 1864, technologie však nebyla prakticky realizována. Bambusová dřevina se (vedle jiných rostlinných materiálů) k výrobě viskózových vláken začala používat ve 20. století. První prakticky použitelná „mechanická“ metoda získání textilních vláken z bambusu byla patentována v Číně (\"Hebel Jigao Chemical Fibre Co\") v roce 2003. Na začátku 21. století pocházejí všechny dodávky bambusových vláken pro průmyslové zpracování z Číny. V roce 2016 se prodávala  Výroba viskózových vláken se odhadovala na 40 000 ročních tun, údaje o mechanicky regenerovaných vláknech nebyly dosud publikovány. V roce 2011 jich přišlo na trh jen nepatrné množství.  K hlavním prodejním argumentům patří ekologická a zdravotní nezávadnost výroby a použití výrobků z bambusových vláken.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby výroby resp. získávání vláken a zpracování na přízi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické rozvláknění bambusových stonků.", "content": "Stejná technologie se používá pro přípravu suroviny k výrobě šapové příze. Vlákna se odkližují (zpravidla s pomocí enzymů), bělí, případně mastí emulzí a řežou na požadovanou délku. Zpracování na přízi je velmi nákladné, použití vláken je proto velmi omezené.", "section_level": 2}, {"title": "Vlákna upravená bez ekologicky škodlivých prostředků.", "content": "Vlákno se získává z bambusu druhu \"Guizhu\" na speciálně vypěstované a udržované plantáži v čínské provincii Kuej-čou. Kůra se odškrabuje ze stonků na poloautomatických strojích, materiál se pak několikrát střídavě máčí v enzymové a vodní lázni, prochází potěracím a válcovým mykacím strojem. Mykaný vlákenný materiál má délku 2 až 150 mm, průměr 4 až 150 μm a průměrnou jemnost 5,8 dtex. Vytříděná část vláken pak dále zpracovává průchodem několika pasáží protahovacích strojů a česáním. Finální úprava sestává z bělení a čištění peroxidem.  Výrobcům příze se dodávají vlákna s délkou 90 mm nebo krácená na 50 a 65 mm. Vlákna se dají zpracovávat na přízi bavlnářskou nebo i vlnařskou technologií na jemnosti do 15 tex.  Podobným způsobem, \"zvlákňováním v rozpouštědle\", se vyrábí viskózové vlákno Lyocell. Švýcarské vlákno \"Litrax 1\", které se rovněž zakládá na přípravě bambusové suroviny v enzymové lázni, získalo certifikát \"Standard 100 by Oeko-Tex\".", "section_level": 2}, {"title": "Viskózová vlákna z bambusové dřeviny.", "content": "Viskózová vlákna z bambusu se vyrábějí v principu stejnou technologií jako „regenerovaná celulóza“ z jiných dřevin (buk, eukalyptus aj.).  Výrobci dodávají stříž o jemnosti 1,33 – 3,33 dtex v délkách 38-76 mm a filamentové příze 84 dtex f 18 – 167 dtex f30. Staplové „bambusové“ příze se dají vypřádat bavlnářskou technologií do jemnosti 15 tex a vlnařské (často jako směsi s jinými materiály) do jemnosti 10 tex.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti bambusových vláken a jejich použití.", "content": "Fyzikální vlastnosti srovnatelných druhů vláken:  Srovnatelné údaje o mechanicky rafinovaných vláknech nebyly dosud publikovány.  Vlákna mají příjemnější omak než bavlna, oproti bavlně jsou vlákna odolnější proti množení bakterií – viskózová 60 %, přírodní o 75 % (způsobeno obsahem látky zvané kun). Výrobky z bambusu se snadněji barví a vybarvení je brilantnější než u jiných materiálů z celulózy.  Příze z bambusových vláken se často používají na ruční pletení. (Pletenina na snímku vpravo je část dámské vesty z měkce točené příze 43 tex x 2 x 4 (osminásobně skané). Příze přišla v roce 2007 na evropský trh jako vývojový výrobek s novým - bambusovým vláknem).  Pro plošné textilie se uvádí jako možné použití: svrchní oděvy a spodní prádlo, hygienické potřeby, dekorace, tapety, ručníky, župany aj.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické aspekty výroby textilií z bambusových vláken.", "content": "Přívlastek \"z bambusových vláken\" byl u většiny výrobků mnoha odborníky kritizován a označován za reklamní trik. Jedná se podle nich o viskózová vlákna vyrobená konvenčním způsobem z bambusové dřeviny.  Americká \"Federal Trade Comission\" si stěžovala v roce 2009 na obchodní firmy, že prodávají textilie pod označením \"bambusové\", ačkoliv se jedná o výrobky z umělých viskózových vláken obsahující chemikálie a také, že nemají antibakteriální vlastnosti uváděné v reklamě. Komise vyzvala obchodníky, aby pro ně používali označení „rayon“ (viskózový filament), jinak že jim hrozí vysoké pokuty.  Analýza jihoafrických vědců (\"Stellenbosch University\") z roku 2011 zabývající se obsahem antibakteriálních látek a chemikálií v pleteninách z celulózových vláken ukázala, že jak „přírodní“ bambusová vlákna tak i bambusová viskóza obsahují látku \"kun\", která zamezuje šíření bakterií. Oproti bavlně je odpor proti bakteriím u viskózy o 60 % a u přírodně rafinovaných vláken o 75 % vyšší. Stopy síry zjištěné v pletenině z bavlny byly 0,012 %, z \"přírodního\" bambusu 0,013 % a z bambusové viskózy 0,018 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bambusové vlákno je označení používané pro textilní surovinu získanou ze stonku bambusu mechanickými nebo chemickými metodami. Vlákna pro průmyslové textilní zpracování jsou známá teprve od konce 20. století. Údaje o jejích vlastnostech a použití v textilních výrobcích pocházejí z různých článků v odborných časopisech, jejichž obsah se v některých bodech značně rozchází.", "tgt_summary": "Bamboo textile is any cloth, yarn, or clothing made from bamboo fibres. While historically used only for structural elements, such as bustles and the ribs of corsets, in recent years, different technologies have been developed that allow bamboo fibre to be used for a wide range of textile and fashion applications. Examples include clothing such as shirt tops, pants, sock for adults and children as well as bedding such as sheets and pillow covers. Bamboo yarn can also be blended with other textile fibres such as hemp or spandex. Bamboo is an alternative to plastic that is renewable and can be replenished at a fast rate.", "id": 2310737}
{"src_title": "Egyptská vlajka", "tgt_title": "Flag of Egypt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozdělení Římské říše roku 395 na západní a východní část připadlo dnešní území Egypta Byzantské říši a došlo k postupné islamizaci. Roku 1517 byl Egypt připojen k Osmanské říši. Prvními vlajkami v dnešním, moderním pojetí byly tedy na území dnešního Egypta vlajky Osmanské říše. Ty tvořil červený list s bílým půlměsícem. Známa je i varianta se třemi půlměsíci (nejsou obrázky). V roce 1793 byla na vlajku přidána osmicípá hvězda, která byla roku 1844 změněna na pěticípou.  Egypt měl v rámci Osmanské říše značnou míru autonomie, za vlády Ismaila Paši (dle jiných zdrojů již za jeho předchůdce Muhammada Alího) byla asi v roce 1867 zavedena osobní vlajka chediva (do té doby paši – viz Egyptské chedivství). Tato vlajka (která byla v dobových publikacích uváděna jako egyptská vlajka) byla tvořena červeným listem s třemi bílými půlměsíci a třemi bílými sedmicípými hvězdami (které byly okolo roku 1882 změněny na pěticípé). Oficiálně se užívaly osmanské vlajky (Egypt však byl na říši závislý jen formálně), dle některých zdrojů šlo o první egyptskou státní vlajku. Oproti zobrazené vlajce má vlajka ve zdroji cípy nahoru.  Ve stejném roce (1882) byl Egypt okupován Spojeným královstvím. Egypt formálně zůstal nadále součástí Osmanské říše pod vládou chediva, ve skutečnosti však součástí Britského impéria. 18. prosince 1914 byl po vstupu Osmanské říše do 1. světové války turecko-egyptský svazek oficiálně zrušen a následující den vyhlášen Egyptský sultanát pod britskou ochranou. Nová vlajka zavedena nebyla.  Po 1. světové válce vyhlásilo Spojené království dne 28. února 1922 formálně nezávislé Egyptské království. 10. prosince 1923 se státní vlajkou stal zelený list o poměru 2:3 s uprostřed umístěným bílým půlměsícem. Uvnitř půlměsíce byly tři pěticípé hvězdy, jejichž jeden cíp vždy směřuje \"kolmo k nejbližšímu okraji listu a ležícími na vrcholech pomyslného trojúhelníku ležícího uvnitř pomyslného kruhu, tvořeného vlastním půlměsícem a pomyslnou spojnicí obou růžků půlměsíce\". Zelená barva symbolizovala egyptské nacionalisty, muslimy a zemědělství v úrodném údolí Nilu. Půlměsíc byl symbolem Islámu, tři hvězdy symbolizovaly 3 hlavní části společného království (Egypt, Núbii a Súdán), ale také 3 egyptská náboženství: islám, křesťanství a judaismus.  Současně byly zavedeny také standarty pro krále a korunního prince a to ve třech variantách (běžné, námořní a letecké). Standarty korunního prince byly stejné, s tím rozdílem, že byly zakončeny dvěma prameny.  V říjnu 1951 byla jednostranně zrušena britsko-egyptská smlouva, v roce 1952 následovaly nepokoje v oblasti Suezského průplavu a po Egyptské revoluci (Muhammad Nadžíb, Gamál Násir) abdikoval 26. července 1952 král Farúk I. 18. června 1953 byla vyhlášena Egyptská republika. Státní vlajkou se stala (po čase) vlajka \"Egyptského osvobozeneckého hnutí\" o poměru 2:3 s třemi horizontálními pruhy v panafrických barvách: červeným, bílým a černým. Uprostřed vlajky byl umístěn znak: žlutý orel hledící k žerdi. Tzv. Saladinův orel měl na hrudi zelený kulatý štít s bílým půlměsícem otevřeným k hornímu okraji a nad ním třemi bílými pěticípými hvězdami.  Od 22. února 1958 (ve zdroji 1. února) do 28. září 1961 se Egypt spojil se Sýrií do nové federace pod názvem Sjednocená arabská republika. Červený, bílý a černý pruh na nové vlajce zůstaly, místo znaku však byly v bílém pruhu umístěny dvě zelené pěticípé hvězdy, symbolizující oba členy federace. Ve stejné době (8. března 1958 – 26. prosince 1961) existovala (spíše na papíře) i konfederace Sjednocené arabské státy (Egypt, Sýrie a Jemen).  28. září 1961 se federace rozpadla, Egypt si ponechal název státu i státní symboly (vlajka se dvěma hvězdami). Po referendu z 1. září 1971 vznikla 1. ledna 1972 Federace arabských republik, jejímiž členy byly Sjednocená arabská republika (Egypt), Libye a Sýrie. V roce 1971 byl změněn oficiální název státu na \"Egyptská arabská republika\". Vlajkou federace o poměru 2:3 se stala červeno-bílo-černá trikolóra s horizontálními pruhy a uprostřed umístěným znakem federace. Tím byl heraldicky vlevo hledící žlutý sokol (symbol kmene Kurajšovců) s prázdným žlutým štítem na hrudi, který držel v pařátech stuhu s arabským textem \"Federace arabských republik\". Pod stuhou byl ještě umístěn arabský název státu: \"Egyptská arabská republika\". Červená barva symbolizovala oběti v boji za svobodu, bílá mír a černá chmurnou koloniální minulost.  V říjnu 1984 Egypt z federace vystoupil, a federace se definitivně rozpadla (v článku Federace arabských republik je ale uvedeno datum 19. listopadu 1977) a 5. října 1984 došlo k poslední změně státní vlajky. Znak na vlajce, na rozdíl od znaku užívaného v letech 1958–1971 neobsahoval dvě zelené hvězdy, a na žluté kartuši byl černý arabský nápis \"Egyptská arabská republika\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky egyptských guvernorátů.", "content": "Egypt je administrativně rozdělen na 27 guvernorátů (muháfazát). V letech 2008 a 2009 byly rozšířeny o guvernorát Helvan a Šestý říjen, zanedlouho však byly zrušeny a seznam znovu snížen na původní počet. Všechny jednotky užívají vlastní vlajku o poměru 2:3. Zobrazeni je však většinou v jiných poměrech, někdy je zobrazení nejisté.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Egypta, užívaná od 5. října 1984, má tři vodorovné pruhy, červený, bílý a černý, uprostřed je umístěn státní znak, žlutý Saladinův orel hledící směrem k žerdi. Orel má na hrudi štít, rozdělený na tři části (levý a pravý pruh má žlutou barvu). V drápech drží panel s textem \"AL-GUMHURÍJA MISR AL-ARABÍJA\" (Egyptská arabská republika).", "tgt_summary": "The flag of Egypt ( ) is a tricolour consisting of the three equal horizontal red, white, and black bands of the Egyptian revolutionary flag dating back to the 1952 Egyptian Revolution. The flag bears Egypt's national emblem, the Egyptian eagle of Saladin centered in the white band.", "id": 761106}
{"src_title": "Ankogel", "tgt_title": "Ankogel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1932 byla hora o 16 metrů vyšší. Při mohutném skalním sesuvu se však celá vrcholová část zřítila. Přes svou zdánlivě těžkou dostupnost hovoří staré kroniky o prvním dobytí vrcholu již v r. 1762 jistým Patschgem. Předpokládá se, že byl Ankogel nejdříve vylezeným ledovcovým vrcholem v Alpách. První turistický výstup se povedl Karlu Thurwieserovi spolu s lesníkem Riesem 17. října 1822. Druhý pokus uskutečnili 4. srpna 1826 arcivévoda Johann, baron Herbert a několik průvodců. V obou případech se jednalo o výstupy dnešními klasickými cestami.", "section_level": 1}, {"title": "Výchozí body.", "content": "JihozápadZ jihozápadu plní funkci výchozího bodu významné středisko Mallnitz. Odtud vede do doliny Dösener Tal cesta č. 510 na chatu Artur von Schmidt Haus. Opěrným bodem z této strany je však až chata Hannover Hütte, která je přístupná lanovkou z údolí Seebachtal (4km od Mallnitz)VýchodOd východu je nejlepším startovním bodem přehradní nádrž Kölnbreinspeicher (1 902 m) zasazená do konce údolí Maltatal jako závěr vysokohorské silnice Malta Hochalpenstrasse. Od přehrady jde stezka č. 502 přímo po jejím pravém břehu až k opěrnému bodu pro výstup – chatě Osnabrücker Hütte.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "LedovceSvahy Ankogelu skýtají čtyři ledovce (největší Kleinlendkees, Radeckkees, Lassacher Kees a již zanikajícím Plessnitzkees).ÚdolíVrchol je obklopen čtyřmi údolími – Molltal na jihozápadě, Maltatal na jihovýchodě, Gasteinertal a Grossarltal na severu.VrcholyVýznamné okolní vrcholy jsou Hochalmspitze (3 360 m), Grosser Hafner (3 076 m), Reisseck (2 965 m), Schareck (3 123 m) a Hoher Sonnblick (3 106 m).MaltatalToto údolí je významným zdrojem energie pro tuto část Korutan. Řeka Malta (pramení ve skupině Ankogelgruppe) jím protékající má s průtokem 3,8 m3/s za úkol pohánět turbíny místních vodních elektráren. V údolí Maltatal se nachází velké množství vodopádů (Fallbach, Feistritz, Schleierfall, Melnik). Horní částí údolí prochází tzv. „hydrostezka“ – naučná stezka míjející většinu vodopádů a hluboce zaříznuté koryto řeky Malta.Přehradní nádrž KölnbreinspeicherJe na samém konci údolí Maltatal. Výška betonové hráze je 200 metrů, délka 626 metrů. V koruně hráze je šířka 7,6 metru a u paty 41 metru. Hráz zadržuje 200 mil.m3 vody v jezeře. Vodní elektrárny napájené vodami jezera mají celkový výkon 588,3 GWh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ankogel je hora v pohoří Vysoké Taury v Rakousku. Leží na hranici spolkových zemí Salcbursko a Korutany. Hora není sice nejvyšším vrcholem skupiny Ankogelgruppe (Hochalmspitze – 3360 m), ale dala jí jméno. Z Mallnitz vede do výše 2630 m lanová dráha. Z vrcholu je obsáhlý výhled např. na Grossglockner, Ennstalské Alpy, Karavanky až po Dolomity.", "tgt_summary": "The Ankogel (3,252 m) is a mountain in the Ankogel Group in the eastern High Tauern range in Austria. It is the second highest mountain in the group, the Hochalmspitze being higher at 3,360 m.", "id": 2046379}
{"src_title": "Kabar pižmový", "tgt_title": "Siberian musk deer", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kabar je jedním z nejstarobylejších žijících druhů přežvýkavců. Velmi podobní živočichové, žijící v období oligocénu a staršího miocénu byli předky všech dnešních jelenovitých. K jejich archaickým rysům patří zejména dlouhé špičáky o délce až 10 cm, které samci používají při vzájemných potyčkách o teritorium a samice v období říje. Takové špičáky měli původně i jeleni, ale postupně se u nich vyvinuly parohy a převzaly jejich úlohu v soubojích samců. Proto pak špičáky druhotně zakrněly. U dnešních jelenů zbyly ze špičáků jen nefunkční knoflíkovité \"grndle\", ale samci v říji si jimi stále vzájemně hrozí. Kabar je v dospělosti v kohoutku vysoký kolem 50 cm a váží 7–17 kg, přední nohy má zřetelně kratší než zadní. Proto výborně a daleko skáče. Dokáže dokonce i šplhat po křivých stromech. Kabar má nápadně hrubou a hustou srst, v dospělosti čokoládově hnědé až černé barvy. Mláďata se však rodí špinavě bílá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a způsob života.", "content": "Vyskytuje se především v tajze jižní Sibiře, ale také v Mongolsku, čínském Vnitřním Mongolsku a na Korejském poloostrově. Jiné, blízce příbuzné druhy kabarů žijí v Tibetu, Himálajích a v pohořích na severu Indie. Jsou to horská zvířata, která mají v oblibě výšky nad 2600 m n. m. Kabaři žijí v párech nebo v malých skupinkách. Živí se lišejníky, větvičkami a jehličím stromů, horskými trávami a jinými rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kabar pižmový je na seznamu ohrožených druhů IUCN. Přesto je stále nezákonně loven pro svou pižmovou žlázu, z níž se získává pravé pižmo (mošus). Bývá střílen nebo chytán do pastí, jako jsou tlučky či oka. Pižmo přitom může být odebíráno i živým zvířatům, aniž by musela být zabita. Tento postup se ale nepoužívá, protože by vyžadoval chov v zajetí. Ten by však byl dosti náročný. Pro lovce je tak pohodlnější chytat kabary do pastí ve volné přírodě. Zvláště ohrožený je menší skvrnitý poddruh (\"M. moschiferus sachalinensis\"), který obývá hory na ostrově Sachalin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabar pižmový (\"Moschus moschiferus\") je drobný přežvýkavec z čeledi kabarovitých (\"Moschidae\"). Poskytuje pižmo (mošus), surovinu, používanou v parfumerii a kadeřnictví pro své vynikající fixační účinky. Již odnedávna je používáno k výrobě voňavek, a to i proto, že má pověst afrodiziaka.", "tgt_summary": "The Siberian musk deer (\"Moschus moschiferus\") is a musk deer found in the mountain forests of Northeast Asia. It is most common in the taiga of southern Siberia, but is also found in parts of Mongolia, Inner Mongolia, Manchuria and the Korean peninsula.", "id": 2366329}
{"src_title": "Vstup Chorvatska do Evropské unie", "tgt_title": "2013 enlargement of the European Union", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Chorvatsko (spolu se Slovinskem) patřilo už v bývalé Jugoslávii k nejvíce proevropsky orientovaným republikám. Různé formy spolupráce s okolními zeměmi rozvíjelo prostřednictvím platformy „Pracovní skupina Alpy-Jadran“. Když se po 14. sjezdu jugoslávští komunisté vzdali moci a de facto tím otevřeli cestu k politické pluralitě, hlavním heslem na chorvatské politické scéně byl „návrat do rodiny evropských demokracií“.  Po Slovinsku se Chorvatsko zotavovalo z války nejlépe z bývalých jugoslávských republik a doufalo, že se jako druhý stát bývalé Jugoslávie úspěšně začlení do Evropské unie. Vybudovalo stabilní tržní ekonomiku. Hospodářsky patří k rozvinutějším zemím, než tomu bylo v případě Rumunska a Bulharska, které do EU vstoupily v roce 2007.  Za posledních deset let se podařilo díky vysokým nákladům na poválečnou obnovu zrekonstruovat alespoň částečně infrastrukturu Východní Slavonie a dalších míst, kde spolu v 90. letech bojovali Srbové a Chorvati. Pod dohledem mezinárodního společenství navíc proběhla tzv. mírová reintegrace východních oblastí, které dříve tvořily část odštěpenecké Republiky Srbská Krajina.", "section_level": 1}, {"title": "Překážky pro vstup země do EU.", "content": "Chorvatsko nemohlo počítat s kladným vyřízením žádosti o vstup v dřívějších dobách. Hlavními překážkami byla jednak pro EU nepřijatelná vnitřní situace státu (tj. stav za vlády prezidenta Tuđmana), zejména kvůli komplikovaným vztahům se sousedy, zvláště pak s bývalou federativní republikou Jugoslávií, dále samotná vnitřní nepřipravenost EU k dalšímu rozšiřování (vyřešená přijetím Lisabonské smlouvy), a v konečném sledu přístupová jednání také negativně ovlivňoval spor Chorvatska o hranici se Slovinskem v oblasti Piranského zálivu, přičemž Slovinsko kvůli němu v roce 2009 na několik měsíců přístupová jednání zablokovalo.  Mezi další překážky pro zahájení přístupových jednání s Evropskou unií patřila rovněž i míra spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu (tato skutečnost rovněž zbrzdila do jisté míry i srbské přístupové rozhovory). Původně mělo dojít k začátku přístupových rozhovorů s Chorvatskem již na začátku roku 2005, ale až v říjnu téhož roku potvrdil ICTY plnou spolupráci Chorvatska s tribunálem.", "section_level": 1}, {"title": "Přístupová jednání.", "content": "Chorvatsko podepsalo Dohodu o stabilizaci a přidružení dne 29. října 2001 v Lucemburku. Následoval ratifikační proces. Dohoda začala být účinná v roce 2005.  Status kandidátské země byl Chorvatsku udělen Evropskou komisí v polovině roku 2004. Vstupní jednání byla zahájena v říjnu 2005 a spustila proces prověřování a následně začala přístupová vyjednávání.  Přístupová jednání byla zahájena v říjnu 2005, spolu se screeningem jednotlivých kapitol. Následovala vyjednávání o celkem třiceti pěti kapitolách. Kromě několika základních témat (svoboda pohybu osob, zboží a kapitálu; práce justice, finanční kontrola apod.) se jako nejvíce složitá kapitola nakonec ukázalo být životní prostředí (podobný problém však mají i další země v regionu; jedinou výjimkou je Černá Hora, která se prohlásila \"ekologickým státem\" a přijala striktní legislativu v oblasti životního prostředí).  Poté, co sbor komisařů doporučil členským zemím Unie, aby s Chorvaty uzavřely poslední nedokončené kapitoly přístupových jednání", "section_level": 1}, {"title": "Referendum o vstupu do Evropské unie.", "content": "Vstup Chorvatska do Evropské unie podporovaly téměř všechny chorvatské politické strany s výjimkou několika menších euroskeptických a nacionalistických stran. Mezi taková uskupení patří například Akcija za bolju Hrvatsku (ABH), Hrvatska demokršćanska stranka (HDS) a Jedino Hrvatska (JH). Jediná politická strana, zastoupená v Saboru, která odmítala vstup do EU, je Hrvatska stranka prava.  Nacionalisté, kteří byli proti vstupu země do Evropské unie, argumentovali tím, že okamžikem vstupu se země otevře cizincům (mj. chorvatské pobřeží Italům) a že o ní budou rozhodovat druzí. V dlouhodobém horizontu by se pak samotné Chorvatsko mohlo stát kolonií silnějších zemí EU, navíc by bylo opět v jednom celku se Srbskem a možná i s Tureckem. Proto kritici Evropské unie často s posměškem častují společenství pojmem \"Euroslávie\" Problematická byla rovněž i otázka odlivu mladých pracovních sil do zahraničí, neboť Chorvatsko jako takové se s tímto fenoménem potýká de facto již od 70. let 20. století..  V neděli 22. ledna 2012 se Chorvaté v referendu vyjádřili pro vstup do Evropské unie.  Největší podporu měl vstup do Evropské unie v oblastech, kde žijí početné národnostní menšiny (jak Srbové, tak i Maďaři, Italové a další). Relativně nižší podpora v přímoří a blízkosti Dubrovníka byla dána obavami z případného přílivu především Italů a větší konkurence, které by byli tamní rybáři po vstupu na jednotný evropský trh vystaveni.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky vstupu Chorvatska do EU.", "content": "Kvůli vstupu do Evropské unie musela země přijmout celou řadu nových opatření. Byla přijata celá řada nových zákonů a také došlo k změně celé řady zaběhnutých zvyklostí a praxe. Musela být zreformována státní správa, které byla vyčítána neobratnost a těžkopádnost.  V souvislosti s přijetím evropských norem muselo Chorvatsko rovněž přijmout nový ústavní zákon o právech národnostních menšin. Tento zákon do jisté míry polarizoval chorvatskou veřejnost, neboť na jeho základě byla mnohým menšinám, především té srbské dána mnohem širší práva, než měla dříve. Po celou první polovinu roku 2013 cloumala chorvatskou veřejností diskuze, mají-li mít dle tohoto zákona Srbové v pohraničních oblastech nárok na dvojjazyčné nápisy.  Tradiční chorvatské víno Prošek muselo být přejmenováno, neboť jeho dosavadní název je považován z evropské strany za matoucí (příliš blízký italskému Prosecco). Obavy rovněž vzbuzuje i otevření se volnému trhu v oblasti rybářství, které živí velkou část chorvatského pobřeží. Kromě nové konkurence se rybáři obávali nových norem a nařízení, které by jim mohly zvýšit náklady a učinit je nekonkurenceschopné.  Vstup Chorvatska do Evropské unie změnil také režim na chorvatsko-slovinských a chorvatsko-maďarských hranicích. Překročení hranic je od 1. července zjednodušeno, neboť hraniční kontroly bude provádět pouze jedna, společná chorvatsko-slovinská policejní služba. Došlo rovněž k snížení stavů personálu. Několik set pohraničníků již proto bylo z důvodu změny režimu na severních hranicích Chorvatska přemístěno na jih, k hraničním přechodům s Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou a na východ se Srbskem. Jiní byli převeleni do státní správy.", "section_level": 1}, {"title": "Očekávání.", "content": "Chorvatské veřejné mínění je mírně nakloněné vstupu do Evropské unie. Okolo 55 - 75 % obyvatel průběžně podporuje myšlenku evropské integrace. Pozitivní naladění Chorvatska ve smyslu vstupu do EU však zhoršila celá řada okolností, především špatná ekonomická situace jak v Chorvatsku, tak i v Evropské unii. Podporu vstupu rovněž snížilo i obvinění Ante Gotoviny u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu.  Chorvatská veřejnost si od vstupu do Evropské unie očekávala především snížení cen zboží, a to díky vyšší konkurenci a příchodu zahraničních firem na domácí trh.  Evropská unie vyčlenila na rozvoj projektů na území Chorvatska celkem 3,5 miliardy € na dva roky. V sedmiletém období 2014–2020 počítá EU s 8,7 miliardami €, které mají být investovány do Chorvatska  Očekávání, které Chorvatsko sdílelo spolu s dalšími zeměmi střední a východní Evropy, tedy, že Evropská unie pomůže zemi dosáhnout vyšší životní úrovně, však rozptýlila dlouhotrvající hospodářská a později dluhová krize v EU a vysoká míra nezaměstnanosti v Chorvatsku samotném.  Některé země EU se rozhodly zavést pro Chorvatsko v oblasti volného pohybu pracovní sil přechodné období, aby si tak ochránily svůj trh práce. Mezi takové země patří např. jazykově blízké Slovinsko, dále Německo, Rakousko, Francie, Bulharsko a Spojené království, Řecko Některé země umožní přístup jen v oblasti některých profesí. Česko, Slovensko, Dánsko, Finsko, Estonsko, Litva a Irsko otevřely svůj pracovní trh bez jakýchkoliv omezení.  Obavy z nákupu půdy Chorvatsko vyřešilo vlastním přechodným obdobím. Po dobu sedmi let zakázalo příslušníkům jiných zemí (včetně EU) nákup zemědělské půdy na území Chorvatska.", "section_level": 1}, {"title": "Chorvatsko členem EU.", "content": "Po složitých vyjednáváních, kterými Chorvatsko úspěšně prošlo, následovala ratifikace přístupové smlouvy ve stávajících členských státech. Tento proces byl ukončen během roku 2012.  V České republice se přístupovou smlouvou zabýval nejprve Senát, který smlouvu 25. dubna 2012 jednohlasně schválil (přítomno 59 senátorů).Následně se smlouvu zabývala Poslanecká sněmovna, zde byla smlouva schválena dne 8. června 2012, když pro přijetí hlasovalo 151 ze 164 přítomných poslanců. Ratifikační proces pak ukončil prezident republiky, který smlouvu podepsal 27. června 2012.  14. dubna 2013 se v Chorvatsku uskutečnily první volby do Evropského parlamentu, kde zemi reprezentuje 12 zástupců.  1. července 2013 Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie. Toto datum stanovila Evropská komise dne 10. června 2011. Oficiální oslavy vstupu Chorvatska do EU se konaly dne 30. června 2013 na Náměstí bána Jelačiće v Záhřebu za přítomnosti José Manuela Barrosa a dalších představitelů Evropské unie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie dne 1. července 2013, a stalo se tak jejím 28. členským státem. O členství požádalo v roce 2003 a Evropská komise zemi doporučila za oficiálního kandidáta na členství začátku roku 2004. Přístupová jednání komplikovaly zejména pohraniční spory se Slovinskem, členem Evropské unie.", "tgt_summary": "The most recent enlargement of the European Union saw Croatia become the European Union's 28th member state on 1 July 2013. The country applied for EU membership in 2003, and the European Commission recommended making it an official candidate in early 2004. Candidate country status was granted to Croatia by the European Council in mid-2004. The entry negotiations, while originally set for March 2005, began in October that year together with the screening process.", "id": 2033628}
{"src_title": "USS Nautilus (SSN-571)", "tgt_title": "USS Nautilus (SSN-571)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Americké námořnictvo bylo prvním, které do služby zařadilo lodi s jaderným pohonem. Velký podíl na tom měl především admirál Hyman G. Rickover. Americký Kongres stavbu \"Nautilusu\" odsouhlasil v červenci 1951. Kýl lodi byl založen 15. června 1952 v loděnicích Electric Boat Shipyard firmy General Dynamics v Grotonu ve státě Connecticut. Ceremoniálu byl přítomen i tehdejší americký prezident Harry S. Truman. Na vodu byla ponorka spuštěna 21. ledna 1954, přičemž ji pokřtila Mamie Eisenhowerová, manželka Trumanova nástupce Dwighta D. Eisenhowera. Konečně 30. září 1954 \"Nautilus\" vstoupil do služby jako první válečná loď s jaderným pohonem. Prvním velitelem ponorky byl jmenován Eugene P. Wilkinson.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"Nautilus\" měl délku 98,7 metru a šířku 8,4 metru. Výtlak lodi byl 3533 t na hladině a 4092 t pod hladinou. Tvar lodi ještě odpovídal tvaru dieselelektrických ponorek (revoluční změny v této oblasti přinesla teprve pokusná ponorka USS \"Albacore\"). Výzbroj tvořilo šest 533mm torpédometů. Sonar byl typu BQS 4. Pohon tvořil tlakovodní reaktor typu S2W o výkonu 10MW, díky kterému měl \"Nautilus\" takřka neomezený akční rádius a dvě turbíny.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy.", "content": "\"Nautilus\" byl historicky první plavidlo, které dokázalo podplout pod Severním pólem. K této plavbě, označené jako operace Sunshine \"Nautilus\" vyplul 23. července 1958 ze základny Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Dne 1. srpna se \"Nautilus\" ponořil a 3. srpna 1958 dosáhl severního pólu, aby se po 96 hodinách strávených pod vodou a překonání vzdálenosti 1830 námořních mil vynořil severovýchodně od Grónska. Za tuto pionýrskou plavbu byla \"Nautilu\", jako první lodi v době míru, udělena Presidential Unit Citation.  V následujících letech \"Nautilus\" sloužil v Atlantiku a Středomoří. Od 60. let byl využíván především k výcviku.  V roce 1980 byl \"Nautilus\" vyřazen z aktivní služby. V roce 1982 byl označen jako National Historic Landmark a začaly jeho úpravy pro funkci muzejní lodi. Veřejnosti byl zpřístupněn 11. dubna 1986 a dodnes je vystaven jako exponát v Submarine Force Museum na základně Naval Submarine Base New London. Návštěvník zde má možnost projít si její interiér.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Nautilus (SSN-571) byla první provozuschopná nukleárně poháněná ponorka a první plavidlo, jež dokončilo podmořskou plavbu pod Severním pólem. Tato plavba označená jako operace Sunshine se uskutečnila 3. srpna 1958. Patřila námořnictvu Spojených států amerických. Jméno lodi bylo převzato od fiktivní ponorky \"Nautilus\" ze slavného Verneova románu \"Dvacet tisíc mil pod mořem\". \"Nautilus\" byl postaven především jako experimentální loď k ověření schopností a možností plavidel s principiálně novým pohonem. Loď sloužila až do roku 1980. Dochovala se jako muzejní loď.", "tgt_summary": "USS \"Nautilus\" (SSN-571) was the world's first operational nuclear-powered submarine and the first submarine to complete a submerged transit of the North Pole on 3 August 1958. Her initial commanding officer was Eugene Parks \"Dennis\" Wilkinson, a widely respected naval officer who set the stage for many of the protocols of today's Nuclear Navy, and who had a storied career during military service and afterwards.", "id": 871767}
{"src_title": "Filosofie dějin", "tgt_title": "Philosophy of history", "src_document": [{"title": "Původ a vznik.", "content": "Křesťanství převzalo biblickou myšlenku zaslíbení, že se Izrael nemusí spokojit s tím, že pouze brání nevyhnutelnému úpadku, jako to dělaly ostatní lidské kultury, ale že se může na budoucnost dokonce těšit. Tuto původně izraelskou myšlenku zaslíbení křesťanství rozšířilo do určitější představy Božího plánu s lidstvem, které má očekávat druhý příchod Kristův a konec světa (dějiny spásy). Toto očekávání vyjadřuje pozdně středověká apokalyptika a eschatologie, jak je chápalo například ještě české husitství.  Když se středověká náboženská jednota vyčerpala a rozpadla, mnozí už tuto představu nepřijímali. Kromě toho měli před očima nápadné změny v lidském životě, v hospodářství, ve vědě atd., a hledali hlubší porozumění pro svoji současnost. Autoři jako Jean Bodin, Hugo Grotius a později Giambattista Vico se tedy snažili nahradit myšlenku dějin spásy úvahami o možném celkovém směřování a zaměření lidských dějin. V osvícenství 18. století se z ní stává myšlenka pokroku: lidstvo nejenže není v procesu úpadku, ale naopak se vyvíjí ke stále lepší a dokonalejší společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie dějin.", "content": "Vrcholnou filosofickou podobu dal tomuto úsilí G. W. F. Hegel: světové dějství je vývoj světového ducha, který si v člověku a v jeho reflexi uvědomuje sám sebe a dochází tak ke svému naplnění a ke „konci dějin“. V 19. století na to navázala celá řada myslitelů, kteří Hegela z různých stran kritizovali, nicméně chtěli jeho koncept nahradit lepším a úplnějším. Filosofie dějin 19. století byly většinou optimistické (například Auguste Comte, Karel Marx, Charles Darwin, Herbert Spencer) a spojovaly představu vývoje s více méně automatickým pokrokem.  Teprve po první světové válce se objevila v poraženém Německu filosofie dějin zásadně pesimistická (Oswald Spengler), kdežto v Británii se do těchto úvah pustili velmi erudovaní historici (Arnold Joseph Toynbee, Vere Gordon Childe, Robin George Collingwood a řada jiných). U nás se o filosofii českých, ale i světových dějin pokusil T. G. Masaryk, o kritičtější filosofii dějin se pokoušel Emanuel Rádl a soustavněji Jan Patočka.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika filosofie dějin.", "content": "Totalitní hnutí 20. století různé dějinné koncepty vydatně propagandisticky využila: v nacismu to byla hlavně rasová teorie a sociální darwinismus, v komunismu Marxova a Engelsova filosofie dějin. Nejznámějším kritikem filosofie dějin byl anglický filosof Karl Raimund Popper, který přisoudil Hegelovi a jeho dějinné filosofii podstatný podíl viny na tomto zneužití. Tato kritika je patrně jednostranná, ale hlavně neruší naléhavost otázky po „smyslu dějin“. O tom svědčí živá diskuse na toto téma a dílo autorů jako Eugen Rosenstock-Huessy, Eric Voegelin nebo Friedrich Heer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filosofie dějin je oblast filosofického myšlení, která se snaží uspořádat dějinné procesy do jednoho celku a najít v nich celkový smysl, jímž chce kritizovat – anebo naopak legitimizovat – svoji současnost.", "tgt_summary": "Philosophy of history is the philosophical study of history and its discipline. The term was coined by French philosopher Voltaire.", "id": 1072705}
{"src_title": "Karel VII. Francouzský", "tgt_title": "Charles VII of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z dynastie Valois a byl pátým synem Karla VI. a Isabely Bavorské. Králem se stal v roce 1422 uprostřed občanské války mezi Armagnaky a Burgunďany, která navíc byla komplikovaná anglickou vojenskou intervencí z vítězné bitvy u Azincourtu (1415). Jeho duševně chorý otec ho ve smlouvě z Troyes vydědil ve prospěch anglického Jindřicha V. a jeho syna Jindřicha VI. Karel však pod záminkou duševní nezpůsobilosti svého otce tuto smlouvu odmítl. Byl korunován jako král Karel VII. 17. července 1429 v Remeši v přítomnosti Johanky z Arku.  Řadou ordonancí zajistil také relativní klid uvnitř země. Výrazně upevnil královskou moc, čímž podpořil vzrůstající centralistické tendence tehdejší Francie. Provedl dvě důležité reformy – peněžní a vojenskou. Zavedl pevné daně a stálé žoldnéřské vojsko, závislé na královské moci. V jeho reformách dále pokračoval jeho syn Ludvík XI.  Po roce 1453 byla Francie zpustošená, oslabená, král ztratil velkou část své moci a vazalové královské koruny nabyli tak obrovského sebevědomí, že začali tvořit státy uvnitř států. Před Karlem VII. stál velký úkol – musel zemi vrátit její lesk. Prvním úkolem v řadě tak bylo vyřešit problém finanční a armádní. Největší podíl na pustošení a rozkrádání země měly loupežnické tlupy, které se po válce objevily a rabovaly, kde se dá. Karel se situaci pokusil vyřešit bez feudálních vojsk, aby jejich moc co nejvíce oslabil a na pomoc si přivolal farní obce, které musely králi každá dodat po jednom lučištníkovi s padesáti šípy. Tento lučištník byl osvobozen od daní, ale musel se zúčastnit pravidelných cvičení, po kterých doplnil královy „ordonanční jednotky“, jinými slovy královu žoldáckou gardu. Feudální rytířstvo se stalo jen rezervním sborem, což se mu rozhodně nezamlouvalo, ale bálo se s tím něco udělat – král si totiž krátce po konci války vytyčil privilegium v podobě vlastnictví všeho dělostřelectva. Udržovat si takovou armádu mu pomáhaly daně, které ve válkou stále ohrožené Francii nebyly tak pikantním tématem, jako na druhé straně Lamanšského průlivu. Vztahy feudálů a krále se zde přeci jenom odvíjely v naprosto jiném duchu, což Karlovi VII. umožnilo Francii opět udělat silnou a šťastnou.  Ihned krátce po svém nástupu na trůn se ze sotva uznaného dauphina stal arbitr celé Evropy a „sloup křesťanství“. Podíl na tom měl hlavně obchodník jménem Jacques Couer, který zbohatl obchodem s drahými kovy a poté vybudoval obrovskou síť svých poboček v Levantě. Říká se, že rytířské křížové výpravy do Svaté země selhaly, ale výpravy kupců zacelily všechny rány – v době Karla VII. do Orientu nejezdily jiné lodě, nežli ty s liliemi. Jacques Couer se stal velvyslancem královské koruny v Levantě, ale také hlavním finančníkem královské pokladny, což králi umožnilo obrátit pozornost zpět do Francie a soustředit se na nevyhnutelný zápas s „pány liliového květu“, což je souhrnné označení pro vazaly z královské krve (rody z Burgundska, Anjou, Bourbonové). Největším nepřítelem krále bylo Burgundské vévodství, které fakticky bylo královstvím bez královského titulu. Filip III. Dobrý, vévoda burgundský, rozšířil svou moc na území celého Nizozemí až po Sommu. Také vyženil Flandry a své tituly tedy rozšířil o lucemburského vévodu a o hraběte flanderského, holandského a zeelandského. Chyběl mu již jen titul krále francouzského, leč burgundský dijonský dvůr reprezentoval francouzskou kulturu mnohem lépe, než „francouzský“ dvůr pařížský.  O tom, že vztahy mezi Filipem a Karlem nebyly zrovna nejlepší, vypovídala již situace za samotné Stoleté války. Ještě v roce 1429 nechal Filip založit Řád zlatého rouna, rytířské bratrstvo, jejichž meče měl k dispozici. Karel se jeho moci natolik obával, že ještě za Stoleté války jej rozvázal z lenní přísahy a de facto jej nechal vládnout samostatně a bez závislosti na vůli ustrašeného krále. Napjatá nitka bezvýchodnosti praskla v roce 1440, kdy proti Karlovi VII. vypuklo povstání vedené jeho synem, Ludvíkem XI., který našel útočiště a zároveň plánovací centrum pro své válečné operace na dvoře Filipa III. Této revoltě se říká podle její podobnosti s husitským hnutím Praguerie. Po potlačení tohoto povstání musel Ludvík XI. uprchnout k burgundskému vévodovi Filipu Dobrému, kde pobýval až do roku 1456. V letech 1456–1461 pobýval v Brabantsku. S otcem se již nikdy neusmířili.  V roce 1458 u krále Karla VII. propukla neznámá nemoc, která jej připoutala na lůžko a zužovala jej horečkami. V roce 1461 se u něj objevily známky paranoidního chování - král obviňoval každého ze svých vazalů, ale i sluhů a poddaných ze zrady ve prospěch jeho zapovězeného syna. Ve stejné době se jeho tělem šířila nemocí způsobená infekce, která pronikla až do oblasti čelisti a zabránila králi v požívání jakéhokoliv příjmu potravin. 22. července 1461 král zemřel hlady. Pohřben byl v hrobce svých rodičů v Saint-Denis.  Po jeho skonu se do Francie vrátil Ludvík XI. a stal se novým francouzským králem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel VII. Francouzský (22. února 1403, Paříž - 22. července 1461, Mehun-sur-Yevre) vládl v letech 1422–1461 francouzskému království. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato se jménem Johanky z Arku. I její zásluhou dovedl Francii k úspěšnému ukončení stoleté války.", "tgt_summary": "Charles VII (22 February 1403 – 22 July 1461), called the Victorious () or the Well-Served (), was King of France from 1422 to his death in 1461.", "id": 1189691}
{"src_title": "Geologie Marsu", "tgt_title": "Geology of Mars", "src_document": [{"title": "Geologická aktivita Marsu.", "content": "O tom zda je planeta Mars stále geologicky aktivní neexistují jednoznačné údaje. O aktivitě planety v minulosti není pochyb, jasným důkazem je spící největší sopka sluneční soustavy Olympus Mons. Existuje několik faktů, které napovídají tomu, že slabá aktivita na Marsu stále přetrvává. Aktuální jsou fotografie ve vysokém rozlišení z orbitální MRO (Mars Reconnaisance Orbiter), které ukazují díry v povrchu, ze kterých by mohly unikat horké plyny z nitra planety. Některé ze snímků dokonce připomínají bahenní vulkány podobné těm, které jsou například v Yellowstonském národním parku v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Vrstvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kůra.", "content": "Od července 1997 do října 2006 pořizovala z oběžné dráhy podrobné snímky rudé planety sonda Mars Global Surveyor (MGS). Podpovrchovou strukturu přímo zkoumat nemohla, nicméně pomocí rádiového experimentu zaznamenáváme změny gravitačního pole planety, které působí malé změny orbitální rychlosti sondy. Tyto změny odpovídají vnitřnímu nerovnoměrnému rozložení hmot uvnitř planety – spolu s topografickými údaji přesného laserového výškoměru MOLA (Mars Orbiter Laser Altimeter) a za předpokladu, že většina gravitačního pole souvisí pouze s kůrou, umožňují tato data rekonstruovat polohu rozhraní kůra/plášť (obdobné pozemské Moho). Inverze gravitačního signálu je ale nejednoznačná a bez pevného bodu (např. seismicky určené mocnosti kůry alespoň v jednom bodě) dovoluje získat různé mapy mocnosti kůry, které všechny odpovídají pozorovaným datům.  Za předpokladu, že je hustota kůry zafixována na hodnotě 2,9 g/cm, je minimální střední mocnost kůry 45 km (tato hodnota vyhovuje předpokladu, že všude tj. i pod velkými impaktními útvary je mocnost větší než nula, tedy nedochází ke kontaktu pláště s povrchem). Pro takový model dává gravitační inverze průměrnou tloušťku na jižní polokouli ~60 km a na severní ~30 km, s maximem v oblasti Tharsis přesahujícím 80 km. Jiné analýzy gravitačního pole a topografie Marsu ale naznačují, že skutečná mocnost kůry může být i vyšší – pokud platí předpoklad, že oblast jižních vysočin vznikla velmi brzy v historii a místní topografie nebyla později modifikována, je odhadovaná střední mocnost kůry na 57±24 km. Na základě analýzy geochemických i geofyzikálních dat je také možné stanovit maximální střední mocnost kůry, která je ~100 km. Všechny tyto údaje naznačují, že kůra na Marsu je obecně silnější než kůra na Zemi, což může souviset s absencí deskové tektoniky na rudé planetě.", "section_level": 2}, {"title": "Plášť.", "content": "Plášť je silný okolo 1 500 až 2 000 km, je složen z křemičitých hornin a z toho vyplývá, že jeho průměrná hustota je okolo 3 400 až 3 500 kg/m3.", "section_level": 2}, {"title": "Jádro.", "content": "Přesné rozměry jádra nejsou známé, protože závisejí na zatím nepřesně zjištěných parametrech. Pokud se budeme držet toho, že je jádro složené z pevných hornin a železa, tak jeho poloměr vychází na 1 250 km. Pokud by se jednalo o lehčí látky (např. směs síry a železa), potom by jeho maximální průměr byl okolo 2 000 km.", "section_level": 2}], "src_summary": "Současné poznání nitra Marsu nasvědčuje tomu, že může být modelován kůrou (složenou z hliníku Al a křemíku Si) silnou 20 až 100 km, pláštěm (olivín a FeO) a jádrem (FeS nebo směs niklu Ni, železa Fe a FeS), které zaujímá přibližně 16 % hmotnosti planety a 4 % objemu. Z toho lze přibližně určit hustotu jádra, 7 000 až 8 000 kg/m3.", "tgt_summary": "The geology of Mars is the scientific study of the surface, crust, and interior of the planet Mars. It emphasizes the composition, structure, history, and physical processes that shape the planet. It is analogous to the field of terrestrial geology. In planetary science, the term \"geology\" is used in its broadest sense to mean the study of the solid parts of planets and moons. The term incorporates aspects of geophysics, geochemistry, mineralogy, geodesy, and cartography. A neologism, areology, from the Greek word \"Arēs\" (Mars), sometimes appears as a synonym for Mars's geology in the popular media and works of science fiction (e.g. Kim Stanley Robinson's Mars trilogy).", "id": 713349}
{"src_title": "K-1 (sport)", "tgt_title": "K-1", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce K-1 seidokaikan karate bylo založeno v roce 1980 Kazuyoshi Ishii, bývalý kyokushin karate praktikant, který vytvořil jeho vlastní organizaci na pomoc nejlepším stand-up bojovým uměním. Seidokaikan uspořádal několik úspěšných výzev proti jiným bojovým uměním, původně s použitím pravidel založených na pravidlech Kyokushin karate, ale postupně se přizpůsobují a blíží pravidlům kickboxingu. V roce 1993 založil pan Ishii K-1 organizaci výhradně jako kickbox organizaci, úzce spolupracující, zároveň nezávisle na Seidokaikanu.", "section_level": 1}, {"title": "K-1 Grand Prix.", "content": "Po celý rok je šest K-1 World Grand Prix turnajů a čtyř hlavních K-1 MAX událostí. Vítězové postoupí do K-1 a K-1 MAX WGP konečné eliminace konající se v Osaka Dome, Japonsku. Odtud se osm top zápasníků zúčastní v K-1 GP finále pořádané v Tokyo Dome, Japonsku. Každým rokem jsou zde desítky dalších K-1 kvalifikačních turnajů po celém světě. Dosud se K-1 události konaly v 38 zemích z celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace a postup.", "content": "Systém K-1 se čas od času mění, jako reakce na rostoucí popularitu v různých částech světa.  Na začátku, K-1 série byla jediným turnajem v Japonsku s bojovníky účastněných na základě pozvání. K-1 se nyní rozšířila do všech částí světa a byla rozdělena do předběžné Grand Prix-s, Fighting Network a kvalifikace. Existuje šest regionálních GPs na všech kontinentech (s výjimkou Afriky a Antarktidy) a všechny z nich mají právo vyslat vítěze k závěrečné kvalifikaci. Příprava je organizována v zemích s menší návštěvností a zahrnuje turnaje, odkud vítězové postupují do regionálního GPs.  K-1 se pokoušela získat si oblibu v USA držením dvou Gps, avšak jen pár Američanů se dostalo do finále. V roce 2006 se jeden z amerických Gps přesídlil do Aucklandu na Nový Zéland. Dále K-1 GP v Paříži ztratila své kvalifikační právo ve prospěch Amsterdamu.  \"Konečná eliminace\" je událost, kde 16 účastníků soutěží o 8 finálních míst. Seřazení se skládá z 6 nových vítězů GP, osm finalistů z předešlého roku plus dva bojovníci vybraní K-1 organizací. V roce 2006 zde byly nějaké drobné úpravy protože Peter Aerts byl nahrazen Glaube Feitosou, který dosáhl finálního utkání, proto byl zařazen v roce 2006 do Konečné eliminace.  V posledních letech se jedná o velké zklamání od K-1, má to co do činění z chybných rozhodnutí porotců, co se týče bodování jednotlivých zápasníků. Často se to děje ke zvýhodnění japonským bojovníkům, i když je zápas mezi dvěma nejaponskými zápasníky, je uděláno spoustu chyb v bodování.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Obvykle bojovníci z eliminace (16 bojovníků, 8 zápasů) super bojů jsou spárované kresbou. Tato událost je kombinována s ceremonií, kde si bojovníci ze skleněné mísy vytahují míčky s čísly. Míčky jsou označeny číslicemi od 1 do 8, stanovující jejich pořadí. Ten s číslem 1 si vybere jako první \"prázdnou\" sekci. Tento postup se opakuje, dokud si všichni zápasníci nevyberou svého prvního čtvrtfinálového soupeře.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla.", "content": "K-1 eliminační turnaje:  \"Zdroj: K-1 Website\"", "section_level": 1}, {"title": "Fouly.", "content": "Následující akce v K-1 jsou považovány za fouly:  Zápasník je penalizován následujícími způsoby:  Dvě varování se mění na jedno upozornění. Dvě upozornění se mění na odpočet bodů, a tři odpočty bodů v jednom kole znamenají diskvalifikaci.  Červená karta se podá automaticky, pokud bojovník fauluje se zlými úmysly.", "section_level": 2}], "src_summary": "K-1 je mezinárodní kickboxerská organizace se sídlem v Tokiu v Japonsku, která byla založen Kazuyoshi Ishiim. K-1 kombinuje techniky z Muay Thai, Karate, Taekwondo, Savate, San Shou, kickboxingu a mnoho dalších bojových umění. Pravidla jsou podobná těm z kickboxu, byla však zjednodušena, aby podporovala vzrušující zápasy, které mohou skončit knockoutem. Zásadním rozdílem mezi K-1 a kickboxingem je používání kolen, povoleno v K-1, ale ne v kickboxingu.", "tgt_summary": "K-1 is a martial arts organisation and martial arts brand established in 1993, well-known worldwide mainly for its heavyweight division fights. In January 2012, K-1 Global Holdings Limited, a company registered in Hong Kong, acquired the rights to K-1, and is the current organizer of K-1 events worldwide.", "id": 1531331}
{"src_title": "Levi Eškol", "tgt_title": "Levi Eshkol", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Levi Školnik v obci Oratov nedaleko Kyjeva v carském Rusku (dnešní Ukrajina). Pocházel z bohaté chasidské rodiny (jeho matka měla chasidské předky, zatímco otec byl mitnagdim). Levimu se dostalo tradičního židovského vzdělání ve Vilně (dnešní Vilnius). V šestnácti letech vstoupil do sionistické organizace Ce'irej Cijon (Mladí Siónu). O tři roky později, v roce 1914, emigroval do Palestiny, která v té době ještě byla pod osmanskou správou.", "section_level": 1}, {"title": "Po příchodu do Palestiny.", "content": "Po svém příchodu pracoval jako zemědělský dělník a politický aktivista. Brzy na to vstoupil do Židovské legie, jež byla součástí britské armády, a během první světové války bojoval proti Turkům. Po válce patřil ke skupině osadníků, která v roce 1920 založila kibuc Deganja Bet. V roce 1921 se stal jedním ze zakládajících členů Histadrutu a v roce 1930 byl u založení strany Mapaj. V roce 1937 sehrál důležitou roli při založení vodní společnosti Mekorot a z této pozice hrál rovněž významnou roli při přesvědčování německé vlády v umožnění židovské emigrace do Palestiny (emigrující si mohli část svého majetku vyměnit za německé zboží, které si poté sebou mohli vzít sebou). Ve společnosti Mekorot působil jako výkonný ředitel až do roku 1951 a do té doby zavedl systém státního vodohospodářství, které umožnilo intenzivní zemědělské zavlažování. Vrcholem jeho úsilí se stalo vybudování Národního rozvaděče vody, který byl spuštěn v roce 1964, kdy již byl premiérem.  V roce 1940 vstoupil do Hagany a stal se členem jejího vrchního velení, kde byl zodpovědný za nákup zbraní. Během izraelské války za nezávislost se stal vůbec prvním generálním ředitelem na ministerstvu obrany a během svého působení v tomto úřadě se aktivně podílel na budování izraelského obranného průmyslu. V tomto období si rovněž hebraizoval své příjmení na Eškol. V letech 1944 až 1948 byl tajemníkem telavivského magistrátu a od roku 1948 se stal rovněž předsedou Světové sionistické organizace. Byl rovněž členem vedení Židovské agentury, kde zastával dvě významné funkce, a to konkrétně funkci pokladníka (v letech 1949 až 1951) a ředitele oddělení osadnictví (v letech 1948 až 1963).", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1951 byl v parlamentních volbách poprvé zvolen poslancem Knesetu za Mapaj. Po svém zvolení byl jmenován ministrem zemědělství a průmyslu a tuto funkci zastával až do roku 1952, kdy se po smrti Eli'ezera Kaplana stal ministrem financí; tuto pozici poté zastával dalších jedenáct let až do roku 1963. Jeho funkční období je charakterizováno velkým ekonomickým růstem (HDP mělo 10% meziroční růst), a to navzdory velkým finančním výdajům spojeným s přijetím velkého množství židovských imigrantů z arabských zemí, rozvojovými projekty, vyzbrojováním Izraelských obranných sil či sinajskou válkou. Stal se rovněž významnou postavou ve vedení Mapaje a sám premiér David Ben Gurion jej označil za svého nástupce. Když Ben Gurion v červnu 1963 rezignoval, Eškol byl zvolen předsedou strany a 23. července téhož roku jej nahradil ve funkci izraelského premiéra a ministra obrany. V pozici premiéra se Eškol snažil zlepšit izraelské zahraniční vztahy. V roce 1964 uskutečnil vůbec první oficiální cestu izraelského premiéra do Washingtonu a zasadil se o úzký vztah mezi těmito dvěma zeměmi. Nejvýznamnějším krokem se v jeho zahraniční politice v roce 1965 stalo navázání diplomatických styků se západním Německem (pokračováním procesu, jejž začal Ben Gurion). Navázal též důležité kulturní vztahy se Sovětským svazem, díky nimž mohli sovětští židé snadněji emigrovat do Izraele.  V roce 1964 učinil smířlivé gesto, když nechal do Izraele převést ostatky Ze'eva Žabotinského, zakladatele a ideologického vůdce revizionistického sionismu, a při státním pohřbu jej pohřbít na Herzlově hoře v Jeruzalémě.  Vztahy Ben Guriona a Eškola se výrazně zhoršily v souvislosti s takzvanou Lavonovou aférou, která se týkala neúspěšné tajné operace Mosadu v Egyptě (operace Susannah), jež se odehrála o desetiletí dříve; Ben Gurion nesouhlasil s očištěním Lavona bez řádné soudní vyšetřovací komise a dokonce jej obvinil ze záměrného maření vyšetřování. Ben Gurion se poté neúspěšně pokusil Eškola v primárních volbách strany porazit, načež společně s několika dalšími členy strany Mapaj opustili a v červnu 1965 založili stranu Rafi. Mezitím se Mapaj sloučila se stranou Achdut ha-avoda a společně vytvořili stranu Ma'arach, jejímž byl Eškol předsedou. V následujících říjnových parlamentních volbách roku 1965 byla Rafi stranou Ma'arach poražena. Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana, a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta).  Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce.  Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Kneset zmiňuje dvě Eškolovy hebrejsky psané publikace, a to:", "section_level": 1}], "src_summary": "Levi Eškol (:, rodným jménem Levi Školnik, hebrejsky: לֵוִי שׁקוֹלנִיק, : Леви (Лев) Школьник; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach. Stal se prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období.", "tgt_summary": "Levi Eshkol (;, born Levi Yitzhak Shkolnik () 25 October 1895 – 26 February 1969) was an Israeli statesman who served as the third Prime Minister of Israel from 1963 until his death from a heart attack in 1969. A founder of the Israeli Labor Party, he served in numerous senior roles, including Minister of Defense (1963–1967) and Minister of Finance (1952–1963).", "id": 142493}
{"src_title": "Ludvík VI. Francouzský", "tgt_title": "Louis VI of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V deseti letech Ludvík VI. přišel o matku, kterou otec po osmnácti letech manželství zapudil a znovu se oženil s Bertradou z Montfortu. Ludvíka, nejstaršího syna ze svazku s Bertou, stanovil svým dědicem. Údajně krásná Bertrada porodila králi další syny, snažila se intrikovat proti následníkovi a dokonce jej chtěla nechat otrávit.  Král Filip zemřel v červenci 1108 a Ludvíkova korunovace proběhla 8. srpna v Orléansu. Dlouhá léta se Ludvík snažil vyjít s ovdovělou Bertradou a ještě v letech 1109–1113 a 1116–1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V.  V roce 1127 zasáhl Ludvík ve Flandrech, kde byl během mše svaté v kostele Saint-Donatien v Bruggách zavražděn flanderský hrabě a Ludvíkův přítel Karel Dobrý. Po vraždě hraběte se Flandry nacházely ve stavu úplného chaosu a Ludvíkovi se zde podařilo alespoň na krátkou dobu prosadit svou autoritu. Protože Karel nezanechal žádného nástupce, objevilo se hned několik uchazečů o nástupnictví. Díky Ludvíkovi a jeho vojsku se stal hrabětem Vilém Clito, pravnuk flanderského hraběte Balduina V. Společně s Vilémem Clitem se Ludvíkovi podařilo porazit ostatní uchazeče o hrabství, a také chytit a nechat popravit vrahy Karla Dobrého. Úspěch netrval dlouho, nespokojení občané reptali proti novému hraběti, přesvědčeni, že francouzský král nemá právo se vměšovat do volby flanderského hraběte. Mezi obyvatelstvem (včetně nejvýznamnějších měst) rostla podpora Dětřicha Alsaského, kterého Bruggy v březnu 1128 uznaly hrabětem a spor o titul vygradoval na bitevním poli. Po smrti Viléma Clita v bitvě u Alostu Ludvík akceptoval jako flanderského hraběte Dětřicha Alsaského a přijal od něj lenní hold.  Ke konci života Ludvík trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže. Zemřel v létě 1137 na dysenterii, krátce poté, co domluvil svému synovi sňatek s akvitánskou dědičkou a byl pohřben po boku svých otců v tradičním kapetovském pohřebišti v Saint-Denis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík VI. Francouzský řečený \"Tlustý\" ( \"Louis VI le Gros\", 1. prosince 1081, Paříž – 1. srpna 1137) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn krále Filipa I. a jeho první manželky Berty Holandské. Během své vlády upevnil královskou autoritu, mnoho času trávil v sedle na vojenských taženích a stal se fundátorem mnoha klášterů.", "tgt_summary": "Louis VI (late 1081 – 1 August 1137), called the Fat () or the Fighter (), was King of France from 1108 to 1137.", "id": 470710}
{"src_title": "Íránské revoluční gardy", "tgt_title": "Islamic Revolutionary Guard Corps", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Revoluční gardy byly založeny ájatolláhem Chomejním za účelem upevnění kontroly nad Íránem. Začínaly jako brutální jednotka členů civilní stráže, která vraždila a mučila každého, na koho padlo podezření, že je proti islámské revoluci. Po vypuknutí íránsko-irácké války se Revoluční gardy začlenily do pravidelné armády a putovaly na frontu, kde se učily jak bojovat v moderní válce. Po skončení konfliktu byly integrovány do íránských ozbrojených sil. Revoluční gardy disponují vlastním letectvem a námořnictvem a jsou považovány za elitní jednotky íránské armády. Revoluční gardy v jistém smyslu fungují spíše jako stát ve státě. Vlastní více než stovku společností a kontrolují přístup k majetku o hodnotě vyšší než 12 miliard USD. Disponují vlastními výrobnami zbraní, pod jejich kontrolou je hlavně vývoj a výroba íránských raket, mají vlastní vězení a zatýkací pravomoci. Vstoupit do Revolučních gard mohou jen politicky prověřené osoby. Tyto osoby pak mají možnost uplatnit se také v politice. Z pohledu na schéma fungování se dají přirovnat k organizacím jako je např. CIA nebo KGB a podobné složky států s geopolitickými ambicemi, které využívají obchodní struktury pro zajištění prostředků i podporu svých zájmů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a ideologická školení.", "content": "Armáda strážců islámské revoluce provozuje v Íránu několik rozhlasových a televizních stanic. V Íránu měsíčně vychází několik periodik, jako je například Enqeláb-e Islámí (انقلاب اسلامی \"Islámská revoluce\"), Pajám-e Enqeláb (پیام انقلاب \"Poselství revoluce\") a pro děti od 10 do 15 let je určen týdeník Nehál-e Enqeláb (نهال انقلاب \"Výhonek revoluce\"). K dispozici je velké množství brožur náboženského a politického obsahu, které jsou publikovány také v arabštině a angličtině. Využívány jsou i vizuální efekty. Například vojenská vozidla jsou pokryta zelenými a červenými vlajkami a popsána citacemi z Koránu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Íránské revoluční gardy (persky, \"Sepáh-e pásdárán-e enqeláb-e islámí\", doslova \"Armáda strážců islámské revoluce\") jsou složkou ozbrojených sil Íránu. Byly založeny 5. května 1979 na popud Rúholláha Chomejního a během íránsko-irácké války se z nich stal důležitý aktér konfliktu. Součástí gard je i elitní jednotka Quds.", "tgt_summary": "The Islamic Revolutionary Guard Corps (IRGC) ( or Sepâh for short) is a branch of the Iranian Armed Forces, founded after the Iranian Revolution on 22 April 1979 by order of Ayatollah Ruhollah Khomeini. Whereas the Iranian Army defends Iranian borders and maintains internal order, according to the Iranian constitution, the Revolutionary Guard (\"pasdaran\") is intended to protect the country's Islamic republic political system. The Revolutionary Guards base their role in protecting the Islamic system as well as preventing foreign interference and coups by the military or \"deviant movements\".", "id": 2324429}
{"src_title": "Thorleif Haug", "tgt_title": "Thorleif Haug", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Thorleif Haug se narodil v norském Lieru 28. září 1894. V roce 1901 se s rodiči přestěhoval do obce Årkvisla, kde si otec pořídil truhlářskou dílnu. Právě otec také vyrobil malému Thorleifovi první lyže, na nichž se syn pokoušel skákat.  Haug byl v lyžařském sportu samoukem, ale na závodech byl dobrým pozorovatelem ostatních, měl dobrou fyzickou kondici, a tak tvrdá práce přinesla Haugovi štěstí. Haug závodil za klub Drafn v Drammenu. Náhlá Haugova smrt v prosinci 1934 v důsledku zánětu plic byla velkou ranou pro norskou veřejnost, která v tomto sportovci ztratila jedinečnou sportovní osobnost.  Sportovní úspěchy slavil Thorleif Haug hlavně v první polovině 20. let. Kromě svých olympijských triumfů se stal celkem šestkrát vítězem běhu na 50 km na významném mítinku v Holmenkollenu u Osla (v letech 1918 - 1921 a 1923 - 1924), třikrát zde v letech 1919 - 1921 vyhrál severskou kombinaci. V roce 1919 získal za své sportovní úspěchy společně se skokanem Otto Aasenem nejvyšší norské lyžařské ocenění - Holmenkollenskou medaili. V roce 1926 získal na Mistrovství světa v klasickém lyžování v Lahti stříbrnou medaili v severské kombinaci.  Mateřský klub T. Hauga v Drammenu pořádá od roku 1966 memoriál nazvaný na jeho počest \"Thorleif Haugs Minneløp\". Závod vede z Geithusu do Drammenu a prochází obcí Årkvisla, v níž Haug žil.", "section_level": 1}, {"title": "Thorleif Haug na Zimních olympijských hrách 1924, Chamonix.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skok na lyžích.", "content": "Závod ve skoku na lyžích vyhrál Jacob Tullin Thams z Norska, druhý skončil jeho krajan Narve Bonna, bronzová medaile byla předána Thorleifu Haugovi. Až po padesáti letech přiznal MOV chybu ve výpočtu v bodovém hodnocení a na místo Thorleifa Hauga se dostal Američan Anders Haugen, zatímco Haugovi bylo přiřčeno 4. místo. Haugova dcera pak předala otcovu „nezaslouženou“ medaili Andersi Haugenovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thorleif Haug (28. září 1894, Lier – 12. prosince 1934, Drammen) byl norský lyžař, závodník v běhu na lyžích, v severské kombinaci a ve skoku na lyžích. Na 1. zimních olympijských hrách 1924 v Chamonix získal tři zlaté medaile v bězích na 18 a 50 km a v severské kombinaci (dříve závod sdružený). Navíc byl na těchto hrách čtvrtý ve skoku na lyžích.", "tgt_summary": "Thorleif Haug (28 September 1894 – 12 December 1934) was a Norwegian skier who competed in nordic combined and cross-country. At the 1924 Olympics he won all three Nordic skiing events (18 km, 50 km and combined). He was also awarded the bronze medal in ski jumping, but 50 years later a mistake was found in calculation of scores, Haug was demoted to fourth place, and his daughter presented her father's medal to Anders Haugen.", "id": 1270006}
{"src_title": "Budějovický Budvar (podnik)", "tgt_title": "Budweiser Budvar Brewery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nový pivovar 1895.", "content": "První pokusy o založení vlastního pivovaru byly v Českých Budějovicích náročné a to z důvodu, že město se na konci devatenáctého století stalo městem národnostně smíšeným. Na základě těchto skutečností, byl ze strany německých zaměstnavatelů vyvinut značný nátlak, který vyvolal iniciativu k založení Českého akciového pivovaru. Mezi významné české právovárečníky lze řadit Augusta Zátka, Karla Čertíka, Antoníma Effmerta. Založení českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích bylo doprovázeno celou řadu politických roztržek. Přesto již 1. dubna 1895 v čele s prvním sládkem Antonínem Holečkou mohla být v Českém akciovém pivovaru v Českých Budějovicích uvařena první várka piva.", "section_level": 2}, {"title": "České pivo 1895–1897.", "content": "“S Pánem Bohem, 1x 7/10 95, 7/III 8 hod. 10°-1-4-/200hl”... takto vznikla v dochovaném zápisníku prvního sládka pivovaru lakonická poznámka. Po několika pokusných a velmi slibných várkách konečně nastal tento slavný den, který byl počátkem rozjezdu pivovaru. Oficiálně se však dle historických pramenů plný rozjezd samotného pivovaru datuje až od roku 1896. Český akciový pivovar začal vařit velmi kvalitní pivo a od roku 1897 bylo toto pivo dodáváno do Prahy, Vídně a Terstu.", "section_level": 2}, {"title": "Otevření restaurace akciového pivovaru.", "content": "20. května 1896 byla slavnostně otevřena “Restaurace akciového pivovaru”. Den oficiálního otevření byl stanoven na neděli, ale již v sobotu bylo v restauraci po celý den nabito a veškeré místnosti zařízené v elegantním stylu s elektrickým osvětlením v neděli praskali ve švech díky proudu žíznivých poutníků. Na počátku válečných událostí spjatých se sarajevským atentátem dochází k problému spojenými se zásobováním. Přestože v důsledku poklesu objemu výroby stoupla cena piva a klesla stupňovitost a kvalita, zisky pivovaru stále rostly.", "section_level": 2}, {"title": "Pokles výroby piva mezi válkami 1918–1938.", "content": "Konec 1. světové války a vznik samostatného československého státu v roce 1918 nezaznamenaly vyřešení všech problémů. Československé pivovarnictví bylo válkou zdecimováno. Důsledky válečného hospodaření postihovaly pivovary ještě mnoho let po válce. Z devadesáti pivovarů, které přestaly během první světové války vařit pivo, zahájilo do roku 1921 znovu výrobu jen 28 pivovarů. Nastaly problémy se zásobováním surovin, což v závěru vedlo nejen k výraznému poklesu výroby piva, ale i k omezení vývozu piva. Veškeré dlouholeté budování obchodních spojení bylo ztraceno. Na konci dvacátých let již opět pivovar vařil všechny druhy piv. Sortiment tvořila deseti a třináctistupňová světlá i tmavá piva. Pivovar si nechal v té době zaregistrovat nové ochranné známky, jako Český budějovický granát v (1922), Český budějovický Crystal (1925). V roce 1930 byla registrována značka Budvar spojením dvou slov Budějovická pivovar a v roce 1934 došlo k registraci jejího německého ekvivalentu ve znění Budbräu.", "section_level": 2}, {"title": "Pokles kvality piva a exportu 1939–1945.", "content": "V roce 1939 bylo na tuto dobu surovin relativně dost, ovšem v platnost vstoupilo nařízení, dle kterého mohl pivovar vařit pouze 9° výčepní pivo a 11° ležák. Posléze dalším nařízením bylo snížení stupňovitosti piva na 7,3–8,3° a v roce 1945 byla úředně povolená stupňovitost jen 3,2°. Celkově v průběhu 2. světové války klesá kvalita piva a export. Zlomovým rokem v pivovarnictví se stává rok 1942, kdy do pivovaru byl jmenován nucený správce, který zde působil do konce 2. světové války. Veškeré změny v průběhu tohoto období se odrazily i ve změně názvu firmy: Protektorát Čechy a Morava, správa pivovaru České Budějovice. Ve třicátých letech se projevil špatný technický stav pivovaru, který se neustále zhoršoval. Jeho další devastace byla zastavena jenom díky osvobození.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v období 1945–1948.", "content": "Nálety spojené s 2. světovou válkou, provedené dne 23. a 24. března 1945 nijak pivovar nepoškodily. Přes značnou opotřebovanost zařízení byl však pivovar schopen vystavit mnohem větší objem piva, než tomu bylo za války. Ovšem velkou překážkou byl stále nedostatek surovin a paliva. Postupně se opět vracela stupňovitost piva a od piva 3,2° se začala vařit piva silnější. V roce 1947 se pivovar pokusil o registraci nových ochranných známek ve Spojených státech, které byly záměrně z nejrůznějších důvodů oddalovány. Výrazným způsobem zasáhly do historie pivovaru tzv. Benešovy dekrety. Dne 13. září 1946 byl zřízen z majetkové podstaty bývalého akciového pivovaru Českobudějovický pivovar, n. p., který byl posléze přejmenován 31. května 1948 na Českobudějovické pivovary, n. p.", "section_level": 2}, {"title": "Nové časy (1948).", "content": "Dá se říci, že poměrně dlouhé čtyřicetileté období státně plánovaného hospodářství pivovarnickému odvětví příliš nepřálo a pivovarnické řemeslo bylo degradováno mezi nejnižší platové skupiny v rámci všech profesí v republice. Změna československé ekonomiky měla výrazný dopad na Budějovický Budvar, neboť tehdejší státní politika podporovala převážně těžký průmysl. V témže období náhle zemřel ředitel pivovaru V. Rambousek. Byl to muž, který byl vysoce profesionální a jeho skon symbolizoval odchod starých časů.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz do zahraničí.", "content": "Za první poválečný vývoz do Sovětského svazu lze považovat projev úcty k 70. narozeninám J.V. Stalina. Pivovar Budvar, v roce 1949 zaslal jako první gratulant vůdci dar, což byla speciálně připravená bedna s 18 lahvemi o obsahu 0,33 litrů a šesti výtvarně pojednanými poháry. V prvé řadě místo toho, aby byl export orientován na kapitalistické státy, staly se v popředí zájmu státy socialistické, a to až do druhé poloviny 60. let. Kromě socialistických zemí, se vyváželo do států, kde neexistovaly větší politické bariéry.  Postupem doby objem vývozu piva vzrostl a ke konci 80. let export činil 75 % vystaveného piva a na tuzemském trhu se Budvar stal nedostatkovým zbožím. Export byl hlavním důvodem ke generální rekonstrukci pivovaru, která byla zahájena 1967 a měla být dokončena v roce 1982. Modernizace pivovaru se protáhla a nebyla dokončena ani na konci roku 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Změna sortimentu.", "content": "Během 1948–1989 došlo k výrazné změně sortimentu pivovaru. Sortiment byl tvořen převážně světlým pivem a pivem černým, které se v 50. a 60. letech přestalo zcela vařit z důvodu poklesu zájmu.  Od roku 1967 byly postupně nahrazovány kovové a dřevěné přepravky přepravkami plastovými. Samotná výměna dřevěných transportních sudů za hliníkové proběhla v letech 1961–1967, které se přestaly používat od roku 1991. Od roku 1984 bylo pivo plněno do nerezových keg sudů.", "section_level": 2}, {"title": "Plechovkové pivo.", "content": "Od roku 1973 zavedl Budějovický Budvar novinku - plechovkové pivo. Veškerá manipulace a plnění byly prováděny ručně. Zručná pracovnice naplnila za jednu hodinu přibližně 100–120 plechovek. Ovšem na takto primitivní bázi nemohlo plnění probíhat. Problémy byly také například s chlazením stáčeného piva a kontrolou plnosti plechovek. Vedení pivovaru proto vstoupilo v jednání s pivovarem Zlatý Bažant, který vlastni již nainstalovanou plnící linku. Za úhradu nákladů zde probíhalo stáčení 12% piva až do května 1974, kdy došlo k vyčerpání zásob - plechovek.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Budějovického Budvaru, n. p..", "content": "V roce 1967 s platností od 1. ledna došlo k založení Budějovického Budvaru, n. p., který se stal nástupcem akciového pivovaru i pivovaru měšťanského, jejichž ochranné známky byly z větší části převzaty. 1. března 1991 byl sloučen Budějovický Budvar, národní podnik s Budějovickým Budvarem, státní podnik a to na základě řady předchozích administrativních nesrovnalostí. V průběhu 90. let Budějovický Budvar začal zakládat vlastní dceřiné společnosti. První z nich byla v roce 1997 v Německu, v Chorvatsku, 2001 ve Velké Británii a 2012 na Slovensku. Export se rozšířil na různé zahraniční trhy, které se odrazily v růstu vlastního jmění Budějovického Budvaru, jež je nejvýraznějším ukazatelem ekonomické síly a stability.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurace.", "content": "Pivo z akciového pivovaru a posléze z Budějovického Budvaru se od roku 1953 čepuje ve známé českobudějovické restauraci Masné krámy nebo ve vídeňském Prátru. Takové restaurace lze nalézt nejen tedy v českých městech, ale i v zahraničí. Od roku 1998 Budějovický Budvar buduje prestižní Budvar Bary, které se vyznačují originální výzdobou interiérů, v roce 2003 se začaly otevírat značkové pivnice Budvarky.", "section_level": 2}, {"title": "Original pivnice Budvarka.", "content": "V Hotelu Malý pivovar v Českých Budějovicích byla v roce 2003 otevřena první Original pivnice Budvarka. Koncept řetězce originálních pivnic je určen všem, kteří mají rádi prostředí tradiční a přitom moderní pivnice s příjemnou atmosférou.", "section_level": 2}, {"title": "Potvrzení originality.", "content": "Evropská komise přisoudila Budějovickému Budvaru n. p. právo užívat zeměpisné označení “Budějovické pivo” a “Českobudějovické pivo”. Toto rozhodnutí vstoupilo v platnost 1. května 2004", "section_level": 2}, {"title": "Nové stavby v areálu v 21. století.", "content": "14. února 2013 byla spuštěna nová, vlastní stáčírna plechovkového piva s hodinovým výkonem plniče piva 16 800 kusů plechovek.  V březnu 2017 byl osazen technologický most o délce 164 metrů ve výšce 12 metrů nad niveletou vozovky, kterým se přepravují lahve piva z výrobních linek do automatizovaného skladu na druhé straně Kněžskodvorské ulice, opačným směrem směřují palety s prázdnými obaly. Oba areály pivovaru, do té doby rozdělené veřejnou komunikací, tak byly propojeny. V říjnu 2018 pak bylo do provozu uvedeno s ním přímo související nové logistické centrum, jež získalo od České logistické asociace, z.s. ocenění za logistický projekt roku 2018 s výškovým regálovým automatizovaným skladem.  Na začátku roku 2019 začalo budování třetí linky na stáčení lahví, v plánu je výstavba nové varny.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářské výsledky.", "content": "Budějovický Budvar v roce 2018 meziročně zvýšil výstav piva o 3,6 procenta na 1,602 milionu hektolitrů. Tržby meziročně stouply o 7,3 procenta na 2,569 miliardy korun, byly nejvyšší v historii firmy. Nejvíce piva zatím Budvar uvařil v roce 2016, 1,61 milionu hektolitrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění pivovaru.", "content": "Pivovar Budějovický Budvar za své existence získal řadu ocenění jak ze strany konzumentů, tak pivovarských odborníků doma i v zahraničí.  2013 2012 2009", "section_level": 1}, {"title": "Spory o ochrannou známku.", "content": "O užívání některých obchodních značek vede spory s americkou společností Anheuser-Busch. Změna právní formy Budějovického Budvaru z národního podniku na státní podnik by mohla ztížit pozici Budějovického Budvaru v mezinárodních právních sporech o značku Budweiser se společností Anheuser Busch, protože by mohla být zpochybněna právní kontinuita (totožnost) podniku.  V důsledku sporů se v Severní Americe český Budvar prodává pod obchodní značkou \"Czechvar\" a Americký Budweiser jako \"Bud\" v celé Evropské unii, kromě Velké Británie a Irska, kde se prodávají oba dva výrobky.  V letech 2000 - 2012 bylo definitivně ukončeno 173 soudních sporů a správních řízení, z nichž Budějovický Budvar vyhrál 120 případů a 10 sporů skončilo smírem nebo remízou. Díky registracím ochranných známek „BUDWEISER“ nebo „BUDWEISER BUDVAR“, které patří Budějovickému Budvaru, nemůže nadnárodní koncern ABI svou klíčovou značku „BUDWEISER“ používat téměř v 70 zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budějovický Budvar, národní podnik, je státní pivovarnický podnik v Českých Budějovicích. Vyrábí pivo pod značkou Budějovický Budvar, Budweiser Budvar, Czechvar (vývoz do USA) a Pardál (k r. 2013). Byl zřízen v roce 1966 výměrem ministerstva potravinářského průmyslu. Je nejvýznamnějším a údajně jediným dosud aktivně působícím českým národním podnikem; jeho nynější působení v právní formě, která od roku 1992 není právním řádem České republiky kodifikována a upravena, je předmětem právních sporů (viz článek Národní podnik). Budvar je čtvrtým největším výrobcem piva v Česku a druhým největším exportérem piva do zahraničí.", "tgt_summary": "Budweiser Budvar ( ) is a brewery in the Czech city of České Budějovice (), best known for its original Budweiser or Budweiser Budvar pale lager brewed using artesian water, Moravian barley and Saaz hops. Budweiser Budvar is the fourth largest beer producer in the Czech Republic and the second largest exporter of beer abroad.", "id": 2214838}
{"src_title": "Okřehek nejmenší", "tgt_title": "Lemna minuta", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o extrémně redukovanou vodní rostlinu, která je volně plovoucí na hladině, je víceméně jednoletá (alespoň v mírném a chladném pásu), jednodomá s jednopohlavnými květy. Celá lodyha má „stélkovitý tvar“, „stélka“ je drobná, cca 0,8–4 mm v průměru, obvejčitá. Listy zcela chybí, někteří autoři však považují „stélku“ za list. Kořeny jsou přítomny, na každou „stélku“ připadá jen 1 kořen. Tím se liší od závitky mnohokořenné, u které připadá na 1 \"lístek\" 7–21 kořenů. \"Lístky jsou většinou tmavě zelené, svrchu lesklé, na vrcholu často mají kratičkou špičku, na rozdíl od okřehku červeného neobsahují nachovou barvu. „Lístek“ je víceméně plochý, nikoliv na spodní straně výrazně vypouklý jako u okřehku hrbatého, okraje „lístku“ jsou ztenčelé. Lístek je pouze s 1 žilkou, nad kterou je skoro vždy ostrý hřbítek. Turiony vždy chybějí. Vegetativní rozmnožování vysoce převažuje nad pohlavním a rostliny vytvářejí rozsáhlé kolonie, okřehek nejmenší kvete jen vzácně. Květy jsou v redukovaných květenstvích obsahujících většinou 3 květy, květenství je uzavřeno v drobném toulcovitém membránovitém listenu. Okvětí chybí. Samčích květy jsou v květenství většinou 2 a jsou redukované na 1 tyčinku. Samičí květ redukován na gyneceum, které je zdánlivě složené z 1 plodolistu, zdánlivě monomerické (snad by mohlo být interpretováno jako pseudomonomerické), semeník je svrchní. Plod je suchý, nepukavý měchýřek, obsahující většinou 1 semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Okřehek nejmenší je přirozeně rozšířen v Severní Americe, v Mexiku a ve Střední Americe. Zavlečen byl do Jižní Ameriky, Evropy a Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "Z ČR není zatím spolehlivě potvrzen. Je však možné, že v ČR už někde roste a je přehlížen. Je pravděpodobné, že bude v budoucnu nalezen, protože byl už zaznamenán ve více státech Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Okřehek nejmenší (\"Lemna minuta\", syn.: \"Lemna minuscula\") je druh jednoděložné rostliny z čeledi árónovité (\"Araceae\"). Starší systémy ho řadí do samostatné čeledi okřehkovité (\"Lemnaceae\").", "tgt_summary": "Lemna minuta is a species of duckweed known by the common name least duckweed. It is the smallest \"Lemna\" species. It is native to parts of the Americas, and naturalized in others; the exact native range is not known. It is found on other continents as a non-native introduction as well. The plant's distribution is ever-expanding; it has been spreading in Europe and it was described from Poland for the first time in 2007. In many areas it is a noxious weed, such as in Belgium.", "id": 2361072}
{"src_title": "Hochkönig", "tgt_title": "Hochkönig", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Masiv Hochkönig je dlouhý 12 km a leží západně od města Bischofshofen, 42 km jižně od Salzburgu. Masiv je na západě oddělen od Steinernes Meer (\"Kamenné moře\") sedlem Torscharte (2 246 m). Na východě končí nad městem Bischofshofen, mezi horolezci známými, stěnami Mandlwand.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "Všechny klasické túry jsou vysokohorskými cestami. Cesta od severu vede po ledovci (nutné ledovcové vybavení).JihCesta vede ze silničního sedla Dientner Sattel (1 357 m) nejprve k chatě Erichhütte. Odsud stoupá pod západními stěnami vrcholu Taghaube až dojde do sedla Hochscharte. Zde se rozděluje na dvě další cesty. Jedna vede po hřebeni vlevo (náročný klettersteig Königsjodler) a druhá klesá na okraj kotle Birkar. Obě se stýkají v sedle pod vrcholem a dále po vápencových plotnách k chatě Matrashaus na vrcholu. \"Délka\" : Dientner Sattel – Hochkönig (4 hod.) – celkem 7 hod. Po cestě Königsjodler celkem i sestup (9,30 hod.)VýchodOd hotelu Arthurhaus jde stezka č. 430 až na louku Mitterfeldalm. Podchází vstup do soutěsky Schneeklamm v karu Ochsenkar. Dobře značeným chodníkem v závěru velmi strmě dojde pod vrchol Torsäule. Dále přes četná sněžná pole dojdeme k zajištěné cestě Schartensteig. Podél ledovce pokračujeme na vrchol. \"Délka\" : Mühlbach – Arthurhaus – Hochkönig (6,30 hod.) – celkem i zpět 11 hod.ZápadPravděpodobně nejzajímavějším výstupem na Hochkönig je trasa Mooshammersteig vedoucí od chaty Bertgen Hütte. Jedná se o nejtěžší turistickou cestu vedoucí na vrchol. Nad chatou překročí stezka firnové pole v kotli Schneekar. Na konci se napojuje na vzdušně zajištěnou cestu traverzující skalní plotny a žebra. Na jejich konci vyjde v blízkosti vrcholů Hochseiler a Lammkopf na hranu hřebene. Mooshammersteig pokračuje exponovaně na vrchol Hochseiler který přechází. Podél okraje ledovce pokračujeme shodně s jižní cestou na vrchol. \"Délka\" : Hinterhall – Bertgen Hütte – Hochkönig (6,30 hod.) – celkem i zpět 11 hod.SeverOd severu cesta začíná v obci Werfen. Po stezce č. 401 jdeme až k chatě Ostpreussen Hütte (1 630 m). Cesta projde pod vrcholem Eibleck a kolem bivakovací jeskyně prochází až na úpatí ledovce. Mírným sklonem téměř bez trhlin překračuje cesta č. 401 celou plochu Übergossene Alm ve směru sever – jih až na vrchol Hochkönig. \"Délka\" : Werfen – Ostpreussen Hütte (2 hod.) – Hochkönig (3,5 hod.) – celkem 10 hod.", "section_level": 1}, {"title": "Übergossene Alm.", "content": "Na ledovci Übergossene Alm je jasně vidět vliv oteplování klimatu. Dnešní délka ledovce je 4 km a šířka kolísá od 500 metrů do 1 km. Mocnost ledovce je na východní části max. 20 metrů a v centrální části dosahuje hloubky kolem 40 metrů. Ještě v roce 1888 měl ledovec rozlohu 5,5 km2 a dnes je sotva 1,49 km2. Rychlost tání ledovce je pozorovatelná se zánikem ledovcového jezírka Gletschersee, ležící na jeho východním okraji. V letech 1872 – 1834 se ledovec odtud stáhl o 30 metrů a do roku 1988 to bylo o dalších 33 metrů. K původu názvu ledovce „Přelitá pastvina“ se vztahuje pověst, kdy bůh jako trest za marnotratný život sedláků tuto kdysi úrodnou horskou pastvinu zavalil sněhem a ledem.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezecké výstupy.", "content": "Masiv Hochkönigu nabízí velké množství horolezeckých výstupů všech stupňů obtížnosti až do stupně IX UIAA. Díky většinou velmi pevnému, vodou vymytému vápenci s častými vodními žlábky patří tyto cesty k nejkrásnějšímu vápencovému lezení v Alpách. Velmi populární jsou jižní stěny Torsäule, Východní a západní Schoberkopf, Flachfeld a mezi nejnáročnější podniky patří výstupy jižní stěnou vrcholu Hochkönig. Svou relativní blízkostí a krátkými túrami je populární vrchol Grandlspitz. Autorem mnoha nejpopulárnějšími horolezeckých cest v oblasti je Albert Precht. V zimě je Hochkönig častým cílem skialpinistů, výše popsaná túra z východu od hotelu Arthurhaus a zpět se často absolvuje na lyžích. Via ferrata \"Königsjodler\" je nejdelší zajištěnou cestou v Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hochkönig je nejvyšší vrchol Berchtesgadenských Alp ležící na území spolkové země Salcbursko v Rakousku. Na jih spadá strmými stěnami až 1000 metrů vysokými a na sever pozvolna klesá do údolí Blühnbachtal. Ze severní strany je Hochkönig sevřen malým ledovcem Übergossene Alm, který je jediným náhorním ledovcem Východních Alp. Ještě v roce 1888 měl ledovec plochu 5,5 km2. Vrchol tvoří vápencové plató.", "tgt_summary": "The Hochkönig is a mountain group containing the highest mountain (Mount Hochkönig) in the Berchtesgaden Alps, Salzburgerland, Austria. The Berchtesgaden Alps form part of the Northern Limestone Alps.", "id": 2081305}
{"src_title": "Jaguar XJS", "tgt_title": "Jaguar XJS", "src_document": [{"title": "XJ-S (1976-1981).", "content": "Stejně jako jeho předchůdce, model E-type, směřoval XJS na trh výkonných automobilů typu GT vhodných pro rychlý a pohodlný přesun na dlouhé vzdálenosti. Jako základ vozu posloužil podvozek ze sedanu XJ12, jenž musel být pro nový vůz zkrácen a opatřen nižšími prahy. Z limuzíny pocházelo také zavěšení, brzdy a pohonná jednotka – vidlicový dvanáctiválec o objemu 5 343 cm poskytující výkon 284 koní (212 kW) a točivý moment 435 Nm. Díky němu se mohl vůz pohybovat max. rychlostí až 230 km/h a z 0 na 100 km/h zrychlit zhruba za 7,5 sekundy. Umístění motoru V12 a jízdní výkony byly na stejné úrovni jako u italské konkurence Lamborghini či Ferrari.  Přestože byl model XJ-S po stránce pohodlí a jízdních vlastností lepším vozem než jeho slavný předchůdce, čelil zpočátku časté kritice ze strany odborníků i veřejnosti. Hlavním důvodem byl zcela nový design, v ničem neodkazující na model E-type. Netradiční zadní sloupek střechy protažený až k zadním světlům sloužící k lepšímu usměrnění proudícího vzduchu byl, jako celý vůz, dílem odborníka na aerodynamiku Malcolma Sayera, který stál již za vzhledem modelů C-type, D-type a E-type. Odlišné světlomety, plastové nárazníky a ztísněný interiér podporoval negativní tvrzení na adresu designu XJ-S. Vítána nebyla ani vysoká spotřeba dvanáctiválcového motoru v době ropné krize na přelomu let 1973 a 1974. Prodeje vozu klesaly, v roce 1980 poptávka činila pouhých tisíc kusů. Do tohoto roku bylo celkem vyrobeno necelých 15 000 exemplářů. V průběhu 80. let se ovšem prodej začal opět zvyšovat, stejně jako se začaly zlepšovat poměry samotného jaguaru do roku 1984 ve vlastnictví \"British Leyland\". Napomohlo tomu jak přijetí Johna Egana na pozici generálního ředitele v roce 1980, tak zavedení nových motorů.  V roce 1981 byl představen upravený dvanáctiválcový motor s označením H.E. (High Efficiency). Pomocí úprav spalovacího prostoru – rozvod SOHC zůstal – byl zvýšen výkon až na 295 koní (220 kW) nebo 263 koní (196 kW) pro americký trh. Především se ovšem snížila spotřeba. Společně se změnami pohonné jednotky přišly i změny v exteriéru a interiéru. Na karoserii přibyly menší chromované doplňky, uvnitř vozu získal zákazník dřevěné obložení palubní desky a přibyla i nová litá kola.", "section_level": 1}, {"title": "Jaguar XJ-SC.", "content": "V roce 1983 byla představena varianta kabriolet založená na modelu XJ-S s názvem Jaguar XJ-SC (C jako \"cabriolet (angl.)\"). V zájmu snížení nákladů na vývoj zesílené spodní části karoserie nezbytné pro vozy bez střešních panelů, zůstával pomocný rám střechy vztyčen i při zatažené látkové střeše. Typický vzhled modelu XJ-SC umocňoval také nezbytný ochranný oblouk chránící při nehodě cestující. Jednotlivé střešní panely se daly přemístit do zavazadlového prostoru jako u vozů se střechou typu targa (např. Porsche 911). Model XJ-SC byl k dostání pouze v dvousedadlovém provedení.  V roce 1983 debutoval pod kapotou Jaguaru XJ-SC nový šestiválcový celohliníkový motor o objemu 3,6 litru označovaný AJ 6. Šestiválec se dvěma vačkovými hřídelemi a 24 ventily poskytoval výkon 221 koní (165 kW) a v provedení s manuální převodovkou dosahoval dokonce lepšího zrychlení z 0 na 100 km/h než dvanáctiválec – 7,1 sekundy. Byl také úspornější než motor V12 H.E. K šestiválci bylo možné pořídit automatickou převodovku až od roku 1987, do té doby si musel zákazník toužící po automatice zvolit dvanáctiválcový model. Od roku 1985 byl k dostání také model XJ-SC s dvanáctiválcem H.E., od roku 1986 označovaný jako Jaguar XJ-SC V12.", "section_level": 1}, {"title": "Jaguar XJR-S a XJ-S Convertible.", "content": "V roce 1988 měl premiéru sportovněji laděný Jaguar XJR-S. Vznikl za spolupráce závodního jezdce Toma Walkinshawa a nově založené divize \"JaguarSport\" na oslavu vítězství Jaguaru XJR-9 ve 24hodinovém závodě v Le Mans v roce 1988. Změny se týkaly především designu, nové širší prahy dveří a pneumatiky, dynamičtější přední nárazník a ploché disky kol. Přitvrdil se také podvozek, od roku 1991 byl k dostání také šestilitrový dvanáctiválec. Do roku 1993 bylo vyrobeno 1 130 vozů.  Ve stejném roce jako XJR-S byl představen také plnohodnotný kabriolet s názvem Jaguar XJ-S Convertible. Celá třetina karoserie byla oproti výchozímu coupé změněna, aby byla zajištěna její dostatečná tuhost a bezpečnost. Čalouněnou střechu, jejíž vývoj nechala automobilka na specialistech z německého Karmannu, bylo možné stáhnout pomocí elektrohydrauliky za méně než 12 sekund.", "section_level": 1}, {"title": "1991 - 1996.", "content": "V roce 1991 došlo k modernizaci celé řady XJ-S. Především byl zjednodušen název na Jaguar XJS. Hlavními změnami prošly pohonné jednotky. Šestiválcovému motoru AJ6 byl zvýšen objem na rovné čtyři litry. Tuto pohonnou jednotku dostal o rok později také model Convertible. Změna nastala také ve vzhledu auta, nejpatrněji viditelná v zadní části vozu. Menší trojúhelníkové svítilny na krajích zádě vystřídaly užší a širší sahající až k poznávací značce. V roce 1993 nastaly opět změny, přinášející zvýšení objemu tentokrát u dvanáctiválcového motoru. V12 měl nyní objem 6,0 litru a výkon 304 koní (227 kW). Přední i zadní nárazníky byly nově lakovány v barvě vozu. Poslední velkou změnou vůz prošel o rok později, kdy byl čtyřlitrový šestiválec přestavěn a přejmenován na AJ16. V roce 1996, po úctyhodných jednadvaceti letech výroby, sjel z výrobní linky poslední Jaguar XJS. Jeho podlahová platforma byla však použita v roce 1994 u astonu martin DB7, který zůstal ve výrobě až do roku 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Zavodní historie.", "content": "Přestože se při vývoji modelu XJ-S nepomýšlelo s jeho využitím na závodních tratích, jako nástupce svého závodního E-Typu si jej vybral Bob Tullius, který s ním působil na domácích amerických šampionátech. Již v roce 1975 vyhrál třídu B vozů GT amerického klubu sportovních aut SCCA. Největší úspěch zaznamenal tým Boba Tulluise s Jaguarem XJ-S, známí jako \"Group 44\" (\"Skupina 44\") v prestižní sérii Trans-Am. V roce 1977 získal Tullius prvenství v šampionátu jezdců. O rok později skončil opět první, navíc se podařilo Jaguaru získat prvenství v souboji značek. Tohoto úspěchu bylo dosaženo s nově výrazně upraveným speciálem Silhouette XJ-S, který se od sériového vozu téměř ve všem odlišoval.  V roce 1982 se účastnil nově vzniklého šampionátu třídy A Mistrovství Evropy cestovních vozů Skot Tom Walkinshaw se svým týmem TWR a soukromě nasazeným upraveným XJ-S. Díky několika vítězným závodům se automobilka rozhodla s tovární podporou týmu TWR, která se v roce 1984 přeměnila v mistrovský titul jezdců pro Walkinshawa i mistrovský titul mezi značkami pro Jaguar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaguar XJ-S (později XJS) je sportovní automobil typu GT \"(Gran Turismo)\" vyráběný britskou automobilkou Jaguar Cars od roku 1975, kdy nahradil model E-type. Za dvacet jedna let výroby, do roku 1996, bylo vyrobeno přes 115 000 vozů. Nástupcem modelu XJS se stal Jaguar XK8.", "tgt_summary": "The Jaguar XJ-S (later called XJS) is a luxury grand tourer manufactured and marketed by British car manufacturer Jaguar Cars from 1975 to 1996, in coupé, fixed-profile and full convertible bodystyles. There were three distinct iterations, with a final production total of 115,413 units over 20 years and seven months.", "id": 1459622}
{"src_title": "Sächsische Schweiz (okres)", "tgt_title": "Sächsische Schweiz (district)", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Zemský okres Sächsische Schweiz se nacházel jihovýchodně od zemského hlavního města Drážďany. Na východě a jihu sousedil s českým Ústeckým krajem, na západě se zemským okresem Weißeritzkreis, na severozápadě s Drážďany a na severu se zemskými okresy Kamenz a Budyšín. Jádrem okresu bylo Saské Švýcarsko, na severovýchodě do něj zasahovaly výběžky Lužické hornatiny a na západě část Krušných hor. Středem okresu protékalo Labe. Nejnižším místem okresu byl břeh Labe na hranicích s Drážďany s nadmořskou výškou 109 m, nejvyšším pak Oelsner Höhe se 644 metry nad mořem poblíž Oelsen na jihozápadě okresu v Osterzgebirge.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Dříve se v Labském údolí v okolí měst Heidenau a Pirna nacházelo mnoho průmyslových podniků, např. závody vyrábějící celulózu a pneumatiky. Tyto závody již neexistují, plochy byly sanovány a přeměněny pro potřeby menších provozů. Poblíž Königsteinu těžil podnik Wismut uran. Těžba byla rovněž zastavena a na dotčených plochách proběhla rekultivace.  Důležitou složkou hospodářství byl i turistický ruch, v němž hrálo důležitou roli i několik lázeňských měst. V Sebnitz se vyráběly umělé květiny a modelové železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kvůli nadprůměrným volebním úspěchům (až 26 %) extrémně pravicové strany NPD v saských obecních a zemských volbách se regionu dostávalo negativní publicity. V okrese bylo v roce 1997 založeno skinheadské sdružení „Skinheads Sächsische Schweiz“ (SSS). Jeho členská základna byla v roce 2000 odhadována na přibližně 100 příslušníků. Kvůli svému násilnému charakteru bylo v dubnu 2001 zakázáno zemským ministrem vnitra. Neonacisté zůstali v oblasti i poté velmi aktivní. Jen v letech 2002 až 2004 se odehrálo 930 případů násilí motivovaného pravicovým extremismem, zaměřeného především proti levicové mládeži a cizincům. Úřady byly na tento problém upozorněny v 600 případech.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Okresem procházela důležitá mezinárodní dopravní cesta celoevropského významu, Panevropský dopravní koridor č. IV, spojující Skandinávii, Berlín, Drážďany, Prahu, Vídeň/Bratislavu, Jaderské moře/Egejské moře/Černé moře.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Mezi Dohnou a německo-českou hranicí na území obce Bad Gottleuba-Berggießhübel se Dálnice A17 (Německo) dotýkala západního okraje okresu. Dokončena byla v prosinci 2006. Na severu se hranic okresu dotýkala spolková silnice 6, podél Labe procházela spolková silnice 172. Dalšími důležitými silnicemi byly spolková silnice 172a a státní silnice 177.  Hraniční přechody do Česka se nacházely v Bad Gottleubě-Berggießhübelu do Petrovic, ve Schmilce u Bad Schandau do Hřenska a v Sebnitz do Dolní Poustevny. Nadto existoval větší počet turistických cest, které překračovaly státní hranic a z Německa do Česka se bylo také možné dostat pomocí přívozu z Reinhardtsdorfu-Schöny do Hřenska.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Podél Labe probíhala mezinárodně významná železniční trať Děčín – Dresden-Neustadt, která je částí trati z Berlína do Prahy a na ni navazující regionální trati Sebnitztalbahn a Müglitztalbahn. Obě tyto trati se vyznačují oblouky, stoupáními, tunely a viadukty. Další regionální tratí byla trať Kamenz – Pirna. Nádraží v Bad Schandau bylo jakožto hraniční nádraží zastávkou mezinárodních vlaků.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Nejbližším mezinárodním letištěm bylo letiště Drážďany. Areál bezmotorového létání se nalézal v Pirně-Pratzschwitz.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Okres vznikl reformou okresního zřízení 1. srpna 1994 sloučením okresů Sebnitz a Pirna a svým územním rozsahem se podobal úřednímu hejtmanství Pirna, které existovalo do roku 1952. V letě 2002 bylo těžce zasaženo mnoho měst a obcí povodněmi, nejdříve přítoky Labe, potom vzedmutým Labem.  V souvislosti s krajskou reformou v roce 2008 byl zemský okres Sächsische Schweiz spojen se sousedním západním okresem Weißeritzkreis a vznikl tak zemský okres Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory (\"Landkreis Sächsische Schweiz-Osterzgebirge\"). Okresním městem se stala Pirna.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Na zeleném poli je umístěna stříbrná vlnovka ubíhající shora vpravo směrem doleva dolů. Bílá vlnovka symbolizovala dominantu okresu, Labe, které oblast v době jejího vzniku, s dějinách i hospodářském a kulturním rozvoji poznamenal víc, než cokoliv jiného. Labe bylo hlavní zeměpisným usměrňovatelem lidových a kulturních pohybů, stejně jako odrazovým můstkem pro osidlování oblasti a dopravu. Labe též bylo zdrojem práce pro mnoho místních řemesel. Na druhou stranu pak Labe představuje symbol pro nejrůznější spojení s vnějším světem. Zelená plocha měla vyjadřovat význam lesů pro rozvoj oblasti, dále pak rekreační charakter oblasti, stejně jako skutečnost, že přibližně 62 % okresu je chráněno kvůli své krajinné hodnotě. Zelená plocha na obou stranách vlnovky také odkazovala na okresy Pirna a Sebnitz, jejichž spojením byl vytvořen nový okres. Barevná kombinace bílá/zelená je též odkazem na saské zemské barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Města a obce.", "content": "Správní společenství", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "K výrazným pamětihodnostem patřil především Národní park Saské Švýcarsko s horami, hrady a mnoha rekreačními možnostmi. Dalšími výletními cíli byly barokní zahrada a zámek Großsedlitz, hrad Stolpen, dinopark v Sebnitz, zámek Kuckuckstein v Liebstadtu, zámek Weesenstein a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemský okres Sächsische Schweiz () byl v letech 1994–2008 zemský okres v německé spolkové zemi Sasko. Okresní úřad sídlil v Pirně.", "tgt_summary": "The Sächsische Schweiz () is a former district (\"Kreis\") in the south of the Free State of Saxony, Germany. Neighboring districts were (from west clockwise) Weißeritzkreis, the district-free city Dresden and the districts Kamenz and Bautzen. To the south it borders the Czech Republic.", "id": 2324970}
{"src_title": "Brušperk", "tgt_title": "Brušperk", "src_document": [{"title": "Znak města.", "content": "Na červeném štítě je sv. Jiří na vzpínajícím se stříbrném koni. Je v ocelovém odění a s přilbou na hlavě. Na přílbě má tři pštrosí péra. Oběma rukama drží kopí, jímž probodává tlamu zeleného draka, který leží v patě štítu.  Městský prapor je, stejně jako znak, spojen s patronem města a představuje Kříž svatého Jiří, který se skládá z červeného kříže umístěného na stříbrném podkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Brušperku se objevuje v tzv. lokační listině olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, datované 6. prosince 1269. Tato listina v sobě obsahovala biskupské pověření k založení nového města s dnešním názvem Brušperk (v listině jako \"Brunsperch\" = Brunův vrch), které měli provést fojtové dvou nedalekých vesnic Jindřich z Fryčovic a Berthold ze Staříče. Vývoj názvu města byl za svou historii pestrý, avšak již v době svého založení byl odvozen přímo od jména zmiňovaného biskupa Bruna, což jeho osobu s městem nedílně spojuje až do dneška. Zajímavostí je, že zmiňovaná a dodnes dochovaná lokační listina není originálem, ale středověkým falzem, které vzniklo patrně 20 až 30 let po založení města na popud rychtáře Bertholda, mající snad za úkol věrně nahradit původní zničenou, nebo ztracenou listinu. Reálné roky založení Brušperka se tak na základě novějších výzkumů musely místo konkrétního data 6. prosince 1269 vložit do širšího období let 1267–1270. Lokalita, ve které město Brušperk leží, se nachází ve strategické oblasti mezi dvěma hraničními řekami Odrou a Ostravicí, které tvoří jakýsi moravský klín, vražený do území Slezska. Ještě kolem roku 1200 zde byly pouze husté lesy a jen velmi řídké osídlení. Až v první čtvrtině 13. století se na brušpersku objevil německý hrabě Arnold z Hückeswagen, který zde začal s první kolonizací a byl také dříve spojován se založením hradu Hukvaldy. Arnoldův syn Frank roku 1256 prodává všechen svůj majetek Brunovi ze Schauenburku, který mezitím získává celou oblast moravského klínu, kterou začne ve velkém osídlovat. Na brušpersku se objevují nová sídla: Brunneswerde (Stará Ves), Fryčovice, Paskov a Staříč. Pro tyto vesnice bylo potřeba vybudovat nějaké centrum s výsadním postavením, kterým se měl stát právě Brušperk. Bruno proto mezi roky 1267–1270 pověřil postavením tohoto města dva rychtáře Bertholda ze Staříče a Jindřicha z Fryčovic, kteří vybrali neobydlený, zalesněný svah nad řekou Ondřejnicí, umístěný zhruba uprostřed mezi výše zmíněnými vesnicemi. Před postavením prvních domů byli budoucí obyvatelé pravděpodobně ubytování právě ve Staříči a Fryčovicích, odkud se vydali na území budoucího města postavit svá první provizorní obydlí. Až poté spolu s rychtou a kostelem začaly na půdorysu dnešního náměstí růst dřevěné měšťanské domy s kamenným základem (kolem města pak i ochranná palisáda). Nové město bylo také pro prvních 12 let osvobozeno od daňových povinností. Brušperk se po svém vybudování stal správním centrem oblasti tzv. brušperského vikbildu, tvořeného Brušperkem, Staříčí, Paskovem, Fryčovicemi a Starou Vsí. V rámci tohoto vikbildu město spravovalo okolní vesnice, bylo sídlem soudu, vykonávalo popravy atd... Brušperk jako takový se tak ve své době mohl svým významem rovnat ostatním centrům v oblasti, jako byly Ostrava, nebo Místek. Město se dále rozvíjelo a například hned v roce 1305 se v listině biskupa Jana VI. z Valdštejna objevuje i první zmínka o existenci brušperského kostela Sv. Jiří, jehož patron se později stal symbolem města. Roku 1389 vydal pro Brušperk biskup Mikuláš z Riesenburka listinu, ve které se vzdal odúmrtního práva a zároveň město vyzval k vybudování hradeb. Ty zde podle tvaru historického jádra a názvu ulice Valy pravděpodobně opravdu vznikly, a to ve formě valů a silnější dřevěné palisády. Problémem však je, že z tohoto opevnění se do dnešní doby už bohužel nic nedochovalo (změnu tohoto faktu může přinést potenciální archeologický průzkum, který ve městě ještě nikdy neproběhl) což bývá tradičně přisuzováno dobytí města Švédy roku 1643, kteří měli po vydrancování a poničení města strhnout i zdejší opevnění. Brušperk byl až do konce 14. století nepřetržitě v rukou olomouckých biskupů. V této době začal být zastavován různým držitelům, což pokračovalo až do roku 1511, kdy byl vykoupen biskupem Stanislavem I. Thurzem. Předchozí časté střídání majitelů vedlo k hospodářskému úpadku města, které mělo se svými asi 350 obyvateli spíše venkovský, zemědělský ráz. V této době se biskupové začali uchylovat k vydávání různých privilegií, která měla zajistit potřebný rozvoj a rozkvět města. Biskupové proto městu mezi lety 1545 až 1568 postupně udělili privilegia na pravidelný týdenní a tři výroční trhy (město těmito privilegii od biskupů dostalo i vlastní les, pastvisko a rybníček). Roku 1567 bylo uděleno důležité privilegium vařit pivo, které od roku 1580 mohl Brušperk dodávat do sousedních vesnic. V průběhu této doby ve městě vznikají i první cechy a začíná se pomalu rozvíjet místní soukenictví.  S příchodem luteránství se v průběhu 16. století město stalo většinově protestanským, což zde způsobovalo řadu potíží. Sílící náboženský a hospodářský tlak ze strany biskupů nakonec v Brušperku vedl někdy mezi lety 1598–1599 k otevřené vzpouře Po jejím potlačení zde začala aktivně probíhat rekatolizace místního obyvatelstva, která ještě zesílila během Třicetileté války, po niž se Brušperk ještě do konce 17. století stal opět převážně katolickým městem. Období Třicetileté války bylo jedním z nejhorších v dějinách města vůbec. V letech 1619–1621 postupně v okolí města operovali a drancovali stavovští vojáci, lisovčíci, sedmihradské vojsko Gábora Bethlena a Valaši. Roku 1626 bylo město vydrancováno a vypáleno dánským vojskem pod velením Petra Arnošta Mansfelda. O rok bylo město opět vydrancováno, tentokrát však císařským vojskem pod velením Albrechta z Valdštejna. Nejhorší rána ale nakonec přišla až roku 1643, kdy bylo město dobyto, vydrancováno a z části vyvražděno švédským vojskem pod velením Lennarta Torstenssona. Ze všech škod se pak město po válce vzpamatovávalo více než 50 let, až do začátku 18. století.  Zmíněné 18. století bylo pro město spojeno s opětovným vzestupem a rozvojem, který zaznamenalo především soukenictví, které se již dříve v průběhu 17. století stalo dominantním řemeslem. Do poloviny 18. století se počet zdejších obyvatel zvětšil na více než tisíc. Někdy v letech 1752–1754 ztratilo město v souvislosti s tereziánskými reformami pravomoc hrdelního práva, které drželo již od dob svého založení \"(Ze zpráv o odsouzených se dodneška dochoval například záznam o popravě jistého Jana Hully, který byl v Brušperku na popravčím vrchu pověšen roku 1710 za svatokrádež v kostele v nedaleké Staré Vsi.)\". Vrátíme-li se k rozvoji města, v 70. letech 18. století se již na soukenictví podílely až 2/3 obyvatelstva. Roku 1789 byla na jižním okraji města založena osada Antonínov, která dostala své jméno podle 1. olomouckého arcibiskupa Antonína Colloredo-Waldsee.  Roku 1802 vypukl ve městě rozsáhlý požár, který zničil asi 8% veškerých domů, vč. radnice. V této době byla stále naprostá většina domů ze dřeva, nejviditelnějším následkem požáru tak byla postupná přestavba starých domů na zděné. V letech 1823 a 1824 byl vybudován první vodovod a kašna na náměstí. Město bylo zároveň v této době na vrcholu svého významu, kdy svou soukenickou výrobou překonával i Valašské Meziříčí, nebo Příbor. S rozvojem průmyslu v regionu ale začalo od 30. let postupně upadat. Roku 1830 je na jihovýchod od města založena další osada - Borošín. Roku 1840 město koupilo současnou budovu radnice, kam se celý úřad přesunul z původní budovy na náměstí. V letech 1847 a 1848 bylo město zasaženo silnou epidemií cholery a tyfu, která zahubila asi 11,5% všech obyvatel. Počet obyvatel celkově začal v této době stagnovat na zhruba 2800. Postupný úpadek města byl zřejmý i po zrušení patrimoniální správy, kdy se Brušperk roku 1850 neúspěšně ucházel o zřízení místního soudního okresu. Roku 1859 byly zrušeny cechy a začala se rozvíjet nová řemesla jako obuvnictví, krejčovství a punčochářství. S postupnou liberalizací společnosti začínají vznikat první spolky, tím nejstarším v Brušperku byl Čtenářský spolek Bruno. Do konce staletí se pak město napojí na pravidelné dálkové poštovní spojení, založí se první obecní knihovna a hasičský sbor. Roku 1896 je zřízena první lékárna.  Období následujícího 20. století úzce navázalo na dosavadní vývoj předchozích dob. Už od konce 19. století se začaly objevovat snahy o stavbu železnice a napojení Brušperka na železniční síť, které pokračovaly až do začátku první světové války. V průběhu války nakonec na 61 místních mužů vstoupilo do Československých legiích, což je po Frýdku a Místku zdaleka nejvíce v celém okresu. Za první republiky došlo roku 1920 ke sjednocení Brušperka s Antonínovem. Ve 20. letech vznikla první autobusová linka, město bylo elektrifikováno a roku 1929 se konečně začalo s výstavbou železnice, která však byla hned roku 1930 definitivně zastavena. Po podepsání Mnichovské dohody přišlo do města z oblasti zabraných Sudet celkem 56 německých uprchlíků, pro které zde byly postaveny první činžovní domy. Za druhé světové války byl ve městě velmi aktivní protinacistický odboj, o čemž svědčí 50 obětí z řad brušperských občanů, z nichž byla většina popravena. Město jako takové bylo osvobozeno Rudou armádou v rámci Ostravsko-opavské operace dne 4. května 1945.  Po válce byl Brušperk v létě 1946 osobně navštíven prezidentem Edvardem Benešem. Roku 1951 byla dokončena budova zdejší Základní školy, stavená podle funkcionalistického projektu místního rodáka Vladimíra Chamráda a Vladimíra Meduny. V 60. letech se město stalo obětí dalších silných povodní, které město sužovaly již po staletí. V průběhu 20. století proto docházelo k napřimování toku řeky Ondřejnice. Nakonec však pomohla až stavba soustavy tří vodních nádrží na okolních potocích, které byly vybudovány na začátku 70. let. Roku 1969 probíhaly velké oslavy 700 let založení města, zároveň byl otevřen Památník Vojtěcha Martínka. V roce 1981 byla dostavěna budova zdejší Mateřské školy.  Roku 1992 bylo zachované historické centrum města prohlášeno za městskou památkovou zónu. To díky unikátní rázovité maloměšťanské architektuře severomoravského typu, která v okolních městech vlivem dynamického rozvoje vzala za své. Hospodářský úpadek, který Brušperk postihl v průběhu 19. století, když se navíc město roku 1850 nestalo sídlem soudního okresu roku a následně se mu vyhnula i železnice, znamenal definitivní odsouzení k provinčnosti, která však dodneška zajistila unikátní charakter, kterým město disponuje a díky kterému je také jeho centrum památkovou zónou.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brušperk (německy \"Braunsberg\", při založení \"Brunsperch\", často též nazýván jako Lašský Betlém) je malé moravské město na severovýchodě České republiky, nedaleko podhůří Beskyd, v okrese Frýdek-Místek, v Moravskoslezském kraji. Městem protéká řeka Ondřejnice, která jej rozděluje na dvě části. Svou polohou se Brušperk nachází zhruba uprostřed území mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem a Příborem, v oblasti zvané Lašsko. Město leží ve výšce 260 m n. m., (dno řeky 235 m n. m.). Nejvyšším bodem Brušperka je kopec sv. Marka s nadmořskou výškou 312 m n. m. Historické jádro města, obsahující zachovaný gotický půdorys náměstí, podloubí a historické budovy, včetně barokního kostela sv. Jiří, bylo jakožto unikátní architektonický prvek prohlášeno v roce 1992 za městskou památkovou zónu.", "tgt_summary": "Brušperk () is a town in the Moravian-Silesian Region of the Czech Republic. It has a population of around 4,000 inhabitants. The Ondřejnice river flows through the town. The town centre is historically significant and is protected by law as Urban monumental zone.", "id": 2117939}
{"src_title": "Silmaril", "tgt_title": "Silmarils", "src_document": [{"title": "Silmarily v dějinách Ardy.", "content": "Když byl Fëanor donucen odejít do Formenosu, zamkl je do železné místnosti. Za nějaký čas zničil Melkor společně s Ungoliant Dva stromy, a tak jediné světlo stromů zůstalo v silmarilech. Valar naléhali na Fëanora, aby jim je dal a oni mohli obnovit život stromů, ale odmítl. Až potom se zjistilo, že Melkor zabil Fëanorova otce Finwëho, ukradl silmarily a utekl do Angbandu, své pevnosti na severu Středozemě, kde je zasadil do železné koruny.  Fëanor proklel Melkora a nazval ho \"Morgoth\", „temný nepřítel světa“. Rozzlobil se ale též na Valar za to, že je chtěli mít pro své vlastní záměry. Společně se svými syny složil Fëanorovu přísahu, která je zavázala k boji proti komukoliv, kdo jim odepře silmarily. Tato přísaha později způsobila mnoho problémů včetně masového vraždění a bojů elfů proti elfům.  Fëanor dovedl velkou část Noldor zpět do Středozemě. Pět velkých bitev bylo vybojováno v Beleriandu (v první z nich padl Fëanor), ale silmarily nebyly dobyty zpět. Jen jeden byl získán Berenem a Lúthien přes velké nebezpečí a ztráty. Později se dostal k Eärendilovi, který plul prosit Valar o odpuštění a pomoc proti Morgothovi. Díky silmarilu se dostal přes zápověď Valar (nikdo přes ní nemohl doplout ze Středozemě do Amanu). Valar potom dali silmaril na oblohu a ten se zjevil elfům a lidem ve Středozemi jako jasná hvězda.  Další dva silmarily zůstávaly v Morgothově moci, ale na konci války hněvu mu je sebrali Valar. Ukradli je však jediní dva přeživší Fëanorovi synové, Maglor a Maedhros, kteří byli hnáni přísahou. Ale klenoty pálily jejich ruce stejně jako předtím Morgothovy, jelikož byly posvěcené a oni díky svým činům na ně ztratili právo. Kvůli nesnesitelnému utrpení skočil Maedheros do ohnivé propasti spolu s jedním silmarilem a Maglor hodil druhý do moře. Tak se dostaly silmarily do tří elementů – do vzduchu, vody a země.  Podle Mandosovy věštby bude po návratu Melkora a jeho definitivní porážce v Dagor Dagorath svět změněn a Valar získají silmarily zpět. Potom bude Fëanor osvobozen ze síní Mandosu a dá silmarily Yavanně, ta je rozbije a oživí s nimi Dva stromy. Hory Pelóri budou pak srovnány se zemí a světlo stromů zalije svět neutuchajícím štěstím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silmarily (quenijsky \"záření čistého světla\", plurál Silmarilli) jsou tři zářící klenoty z Tolkienova světa, Středozemě. Je v nich uzavřeno světlo Dvou stromů vytvořených Yavannou. Klenoty byly vytvořeny z krystalické hmoty \"silima\" Fëanorem, elfem z Noldor, ve Valinoru během hvězdných věků.", "tgt_summary": "The Silmarils (Quenya pl. Silmarilli, \"radiance of pure light\") are three fictional brilliant jewels composed of the unmarred light of the Two Trees in J. R. R. Tolkien's legendarium. The Silmarils were made out of the crystalline substance \"silima\" by Fëanor, a Noldorin Elf, in Valinor during the Years of the Trees. The Silmarils play a central role in Tolkien's book \"The Silmarillion\", which tells of the creation of Eä (the universe) and the beginning of Elves, Men, and Dwarves.", "id": 2433036}
{"src_title": "Královna ze Sáby", "tgt_title": "Queen of Sheba", "src_document": [{"title": "Tradice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tanach.", "content": "Podle Starého zákona nejmenovaná královna země sábské slyšela o veliké moudrosti krále Šalomouna, vládnoucího v Izraelském království. Královna proto cestovala k Šalomounovi spolu s cennými dary, zlatem, drahým kamením a vzácným dřevem, aby vyzkoušela Šalomounovu moudrost svými hádankami. Královna byla Šalomounovou moudrostí a bohatstvím naprosto ohromena a vyslovila požehnání k Bohu, kterého uctíval Šalomoun. Šalomoun královně oplatil její dary a „vše co žádala“, načež se královna vrátila zpět do své země. Královna ze Sáby byla velmi mocná, o čemž svědčí obrovské dary, jež dala Šalomounovi, včetně asi čtyři a půl tuny zlata.  Šalomoun měl dobré styky s fénickým králem Týru Chíramem, se kterým Izrael rozvíjel čilý obchod, ale i další projekty, jako stavbu Šalomounova paláce, či jeruzalémského chrámu, na němž se podíleli féničtí řemeslníci, ale také vybudování přístavu v Ecijon Gever u Ejlatu a obchodního námořnictva, které izraelský zahraniční obchod rozšířil i na africké pobřeží. Příběh o setkání africké královny a izraelského krále se tak považuje za důkaz významných obchodních vztahů Izraelského království a afrických zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zákon.", "content": "V Novém zákoně je zmíněna v Matoušovi a Lukášovi. Podle evangelií Ježíš naznačoval, že ona a Ninivané budou soudit generace Ježíšových současníků, kteří ho odmítnou. Křesťanská interpretace královny ze Sáby, mající své kořeny ve Starém zákoně, typicky zdůrazňuje historickou a přenesenou hodnotu z příběhu; ten je tak křesťany interpretován jako metafora i analogie: královnina návštěva Šalomouna je přirovnávána k symbolickému manželství církve s Kristem, kde Šalomoun představuje mesiáše a královna ze Sáby pohanský lid, který jej přijímá.  Královnina neposkvrněnost, neboť aby mohla držet královskou hodnost, musela být panna, je také považována za předzvěst Panny Marie; královna ze Sáby byla předmětem stejné úcty, jako později Marie a obě tyto postavy hrály ve svých kulturách přesně stejnou úlohu. Tři dary, které královna Šalomounovi přinesla, tedy zlato, koření a drahé kameny, jsou obdobou k darům Tří králů novorozenému Ježíšovi.", "section_level": 2}, {"title": "Korán.", "content": "Korán se o královně ze Sáby nikdy nezmiňuje jménem, ačkoliv arabští komentátoři Koránu ji jmenují \"Bilqís\", či \"královna Jihu\". Příběh je téměř stejný jako v Bibli, vychází z židovské tradice. Svatá kniha muslimů vypráví, že král Šalomoun se doslechl o zemi, jíž vládla královna a jejíž lid uctíval Slunce. Poslal proto královně zprávu, kde ji zval, aby k němu přišla v pokoře:  Královna se radila se svými šlechtici, kteří konečné rozhodnutí nechali na ní. Královna se rozhodla poslat Šalomounovi posla s darem jako smířlivé gesto a vyčkat, jak král zareaguje. Šalomoun však posly odmítl a odpověděl královně výhrůžkou invaze. Šalomoun se poté obrátil na své sluhy – džiny –, aby mu donesli trůn královny ze Sáby dříve, než měla dorazit sama královna a jako mrknutím oka se před Šalomounem objevil královnin trůn. Královna přicestovala k Šalomounově dvoru do Jeruzaléma a když vstoupila do králova křišťálového paláce a byl jí ukázán její vlastní trůn, stala se věřící.", "section_level": 2}, {"title": "Příběhy proroků.", "content": "V Ibn Kahhirových „Příbězích proroků“ je příběh téměř stejný jako v Koránu. Šalomoun se rozhodl vykonat pouť do svaté mešity v Mekce, kterou vybudoval prorok Ibrahim. Když král vykonal hadždž, pokračoval v cestě na jih, do města San'á, dnešního hlavního města Jemenu, kde byl ohromen zdejším zavlažovacím systémem. San'á se nachází poblíž města Marib, které je považováno za hlavní město Sábského království. Šalomoun poslal dudka, aby prozkoumal zemi a našel zdroje podzemní vody. Protože pták dlouho nevracel, Šalomoun se rozzuřil. Dudek se nakonec vrátil k Šalomounovi se zprávami o Sábě, zemi jež žila v blahobytu a její královně s nádherným trůnem, avšak královnu i její lid ovládal Satan a Sábané místo Všemohoucího Boha uctívali slunce. Šalomoun poslal po dudkovi královně dopis, aby se poddala Bohu. Královna rozzuřeně svolala své dvořany, kteří konečné rozhodnutí přenechali královně. Ta se rozhodla poslat Šalomounovi dar a přitom po poslu zjistit, jakou silou Šalomoun disponuje. Když královnini emisaři dorazili k Šalomounovi, král nechal nastoupit celou svou armádu, aby poslové viděli dobře vyzbrojené vojsko, které disponovalo i lvy, tygry a ptáky. Poslové byli ohromeni Šalomounovou armádou i bohatstvím, ale když předávali dary na znamení přátelství, král je odmítl a s tím, že jestli se královna a její lid neodvrátí od svého modlářství, Sábu vyvrátí. Královna se nato rozhodla Šalomouna vidět osobně. V Jeruzalémě ji Šalomoun uvítal se všemi poctami a ona byla tak ohromena jeho mocí a nádherou, že se vzdala uctívání slunce a přijala monoteismus.  Korán přesně nepopisuje, kde se mělo království rozkládat, ale další islámské zdroje uvádějí, že hlavním městem Sáby byl Marib, který leží v dnešním Jemenu, nedaleko San'y. Korán se zmiňuje, jak bylo království Sába zničeno staletí po smrti Bilqís, protože lidé opustili pravou víru a navrátili k polyteismu:", "section_level": 2}, {"title": "Starověcí historikové.", "content": "Židovský historik Flavius Iosephus v jednom spisu popisuje židovský tradiční výklad cesty královny ze Sáby, které dává jméno Nicaula, za Šalomounem do Jeruzaléma. Órigenés o královně tituluje jako královně Egypta a Etiopie, přičemž zřejmě zaměňuje etiopské město Sába, později perským velkokrálem Kambýsem přejmenované na Meroe, a postavu královny ze Sáby. Oba raně církevní otcové, Órigenés i svatý Jeroným Makedu považují za královnu černošské africké národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "V roce 1951 byl v jižní Arábii, v dnešním Jemenu, americkým týmem vedeným doktorem Wendellem Phillipsem objeven Mahram Bilqís – Chrám měsíčního božstva. Archeologické nálezy chrámu, jenž byl hlavní svatyní sábské civilizace, podporují myšlenku, že královna ze Sáby vládla v oblasti jižní Arábie a že v oblasti kolem chrámu se nacházelo i hlavní město říše. Samotný chrám pak podle Dr. Billa Glanzmana, vedoucího vykopávek, sloužil v letech 1200 př. n. l.–550 jako poutní místo; jeho náboženský význam by tak přežil i pád sábské civilizace v 6. století př. n. l.  Výzkumný tým organizovaný a financovaný nadací American Foundation for the Study of Man (AFSM) a vedený profesorem z University of Calgary Dr. Billem Glanzmanem pracoval v chrámu ve spolupráci s jemenskými archeology i místními beduíny. Mnohé nalezené artefakty, jako keramika, nápisy a umělecké předměty znamenají důležité objevy pro odhalování starověkých dějin jižní Arábie; podle Billa Glanzmana představovalo království královny ze Sáby „kolébku arabské civilizace“ a samotný chrám „byl srdcem její země“.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké zpracování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Středověké umění zobrazovalo především návštěvu královny ze Sáby u krále Šalomouna, např. vyobrazení na portálu Cathédrale Notre-Dame d'Amiens v francouzském městě Amiens, který zahrnuje jako obdobu části většího vyobrazení darů od mágů. Katedrály ze 12. století, například Notre-Dame de Strasbourg, Notre-Dame de Chartres, katedrála v Rochesteru či Canterbury mají umělecké vyobrazení královny ve zdobení oken a dveřních zárubní.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Giovanni Boccaccio postavu královny ze Sáby zpracoval ve svém díle \"De mulieribus claris\" (1362). Christine de Pisan v knize \"Le Livre de la Cité des Dames\", kterou reaguje na Boccacciovu \"De mulieribus claris\" jej následuje. Na freskách v Arezzu (pocházejí přibližně z roku 1466) od Piera della Francescy na „Legendě o Pravém kříži“ je ztvárněna audience královny ze Sáby u Šalomouna. Legenda spojuje paprsky Šalomounova paláce, které uctívala královna ze Sáby, s dřevem ukřižování. Renesanční kontinuita s metaforickými pohledy na královnu ze Sáby se shoduje s gotikou v tématu darů od mágů a je zřetelnější v klanění se. Například Hieronymus Bosch si v roce 1510 vybral scénu Šalomouna a královny ze Sáby na ozdobném límci jednoho z mágů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Královna ze Sáby (hebrejsky מלכת שבא, arabsky ملكة سبأ, ge'ez ንግሥተ ሳባ) byla vládkyně starověkého království zmiňovaného ve Starém zákoně. Zmiňována je v hebrejském Starém zákoně, konkrétně v první knize královské a druhé Paralipomenon, ale také v Novém zákoně, Koránu a etiopských legendách, zvláště etiopské národní sáze \"Kebra Nagast\" – Právo králů, sepsané v jazyce ge'ez ve 12. století, kde ji Etiopané nazývají jménem Makeda (ge'ez ማክዳ), ale její jméno bylo v různých zemích a různých dobách jiné. V islámské tradici je známa jako Bilqís (arabsky بلقيس). Král Šalomoun ji znal jako královnu ze Sáby. Žila pravděpodobně v 10. století př. n. l. Přibližná poloha její říše je historickým sporem mezi Etiopií a Jemenem.", "tgt_summary": "The Queen of Sheba (; ) is a figure first mentioned in the Hebrew Bible. In the original story, she brings a caravan of valuable gifts for the Israelite King Solomon. This tale has undergone extensive Jewish, Islamic, and Ethiopian elaborations, and has become the subject of one of the most widespread and fertile cycles of legends in the Orient.", "id": 2109213}
{"src_title": "Fanny Kaplanová", "tgt_title": "Fanny Kaplan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako \"Feiga Chaimovna Roitmanová - Roitblat\" (\"Феига Хаимовна Роитман\") v židovské rodině, jako jedno ze sedmi dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální revolucionářka.", "content": "Již v raném mládí se stala politickou revolucionářkou.  Zprvu byla přívrženkyní anarchistů. Až později vstoupila do Strany socialistů-revolucionářů (Eseři). V roce 1906 byla zatčena v Kyjevě za spoluúčast na anarchistickém atentátu. Při výbuchu bomby byl zabit carský úředník. Kaplanová byla poslána do pracovního tábora na Sibiř. Propuštěna byla po Únorové revoluci v roce 1917, kdy padla carská vláda. Následky výbuchu bomby v Kyjevě a pobyt ve vězení jí podlomily zdraví, trpěla bolestmi hlavy a občasnou slepotou.", "section_level": 2}, {"title": "Atentát na Lenina a smrt.", "content": "Po Říjnové revoluci došlo mezi socialistickými revolucionáři a bolševickou stranou k vážným politickým rozepřím. V důsledku toho bolševici zakázali všechny ostatní politické strany. Obětí následujícího teroru se stali i car Mikuláš II. a jeho rodina (Jekaterinburg 17. července 1918). V té době se Kaplanová rozhodla zavraždit bolševického vůdce Vladimira Iljiče Lenina.  Atentát na Lenina byl proveden dne 30. srpna 1918. Lenin hovořil v bývalém Michelsonově závodě v Moskvě, jak je nutné bojovat proti československým legionářům. Po shromáždění vycházel ven a zamířil ke svému automobilu, zde byl zasažen dvěma nebo třemi výstřely do ramene, klíční kosti a krku. Ačkoli byl vážně zraněn, brzy se alespoň částečně uzdravil. Ale následky zranění trpěl téměř pět let, až do konce svého života. Ona sama byla na místě zatčena, vyšetřována vrahem cara Mikuláše Jurovským, údajně mučena a při výslechu se přiznala. V poslední době, po stu letech, někteří historici zpochybňují oficiální verzi. Podle těchto nedoložených spekulací nebyla Kaplanová skutečnou pachatelkou atentátu, resp. Lenin neměl být vážně zraněn. Argumentuje se také částečnou slepotou Kaplanové (z čehož plynou pochybnosti o třech zásazích z poměrně velké vzdálenosti) a rozdíly mezi oficiální verzí a úředními dokumenty.  V pondělí 2. září 1918 byla Kaplanová odsouzena k trestu smrti a následující den, v úterý 3. září 1918, byla zastřelena. Jediným svědkem její popravy byl proletářský básník Děmjan Bědnyj.  Pro sovětskou propagandu představovala Kaplanová zrůdu a netvora. Ani po pádu socialismu nebyla plně rehabilitována. 1. dubna 2002 však byl v Moskvě odhalen její bronzový památník (ulice 1. Šipkovskij pereulok), jehož autorem je ruský sochař Alexander Frolov.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fanny Jefimovna Kaplanová, (rusky \"Феига Ефимовна Каплан\") známá také jako Fanny Kaplanová nebo Dora Kaplanová (10. února 1890, Volyňská gubernie, Ruské impérium – 3. září 1918 Moskva) byla ruská politická revolucionářka.", "tgt_summary": "Fanny Efimovna Kaplan (; real name Feiga Haimovna Roytblat, ; February 10, 1890 – September 3, 1918) was a member of the Socialist Revolutionary Party. Kaplan allegedly shot Vladimir Lenin.", "id": 1395357}
{"src_title": "Giambattista Vico", "tgt_title": "Giambattista Vico", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vico se narodil v rodině knihkupce, ve škole vynikal, takže mohl přeskakovat ročníky, ale z jezuitské gramatické školy pro špatné zdraví i nespokojenost se školou odešel a vzdělával se sám jako autodidakt. Od roku 1686 byl vychovatelem, 1699 se oženil a stal profesorem rétoriky na univerzitě v Neapoli. Roku 1734 se stal historiografem neapolského krále Karla III. a 1741 se pro špatné zdraví stáhl do soukromí.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Vico byl originální myslitel, který velmi mnoho četl, ale všechny inspirace přijímal po svém a kriticky. Tak byl silně ovlivněn Descartem, nicméně odmítl jeho představu, že by kritériem pravdy mělo být jasné a zřetelné poznání. Pravdivé je podle něho to, co jsme sami udělali; občanský život – podobně jako matematika – je založen na konstrukcích. Descartova racionální metoda je důležitá, nelze ji však uplatnit v politice nebo v občanském životě; to by bylo jako „zbláznit se podle pravidel rozumu“, chtít ve spletité skutečnosti postupovat jako podle pravítka.  Ani poznání nemůže postupovat jen racionální „geometrickou“ metodou, neboť v něm hraje podstatnou roli intuice a představivost. Vico tak rozlišoval raná čili „poetická“ – to znamená především tvořivá – období jednotlivých kultur, jimž odpovídá i poetické náboženství, poetické právo a podobně, a období racionální, kdy se lidé naučili používat rozumových nástrojů, což vedlo ke zdokonalování společnosti a růstu blahobytu. Nicméně časem se tím tyto kultury vyčerpají a upadají do „druhého barbarství“, „barbarství reflexe“.  Civilizace se vyvíjejí cyklicky ve třech fázích: božské, hrdinské a lidské. Každé z nich odpovídají specifické politické a společenské rysy a také literární prostředky. V božské fázi lidé chápou prostřednictvím porovnání, trop a metafor, v heroické prostřednictvím metonymií a synekdoch, jimž odpovídají feudální a monarchické instituce. Lidskou fázi charakterizuje demokracie a ironická reflexe. Tyto tři fáze se mohou opakovat a tvoří „věčné schéma dějin“.  Filosofie a věda stojí proti sobě, neboť v oblasti lidských zájmů je jen málo toho, co lze racionálně ověřit a odvodit z axiomů. Věda je založena na ověřování, kdežto společnost potřebuje „společný smysl“, \"sensus communis\", podle něhož se lidé ve světě orientují a mohou také jednat. Vico zdůrazňuje aristotelskou „praktickou moudrost“ čili fronésis, která dokáže obě oblasti překlenout a spojit. V lidském a společenském životě hrají hlavní roli pravděpodobnost a okolnosti a pravdivé není to, co jasně poznáváme, nýbrž co dokážeme udělat (lat. \"verum et factum convertuntur\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Vicovo hlavní dílo, „Základy nové vědy“ (\"Scienza nuova\"), vyšlo roku 1725 a podruhé 1730, nevyvolalo však valný zájem. Teprve později začalo působit a významně ovlivnilo další myšlení o společnosti. Vica četl Montesquieu, Rousseau a pravděpodobně i Diderot, schéma tří fází převzal Auguste Comte, navázal na něj Herder, Goethe, Coleridge, Hegel a Marx, v moderní době zejména Benedetto Croce, Bertrand Russell, Samuel Beckett, Isaiah Berlin, Karl Löwith a Marshall McLuhan. James Joyce napsal: „Když čtu Vica, moje představivost roste, což se neděje při četbě Freuda nebo Junga.“ Z českých badatelů se mu věnoval především Jaroslav Kudrna.  Vico představuje jakýsi most mezi humanismem a osvícenstvím. Jeho dílo je živé v literární vědě a Vico se pokládá za jednoho z objevitelů historické dimenze společnosti a její evoluce, ze zakladatelů filosofie dějin, kulturologie, sociologie a konstruktivismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giambattista Vico nebo Giovanni Battista Vico (vysl. \"džambatista víko\", 23. června 1668, Neapol – 23. ledna 1744, Neapol) byl italský filosof, historik a právník, zakladatel filosofie dějin a jeden z prvních myslitelů kulturního vývoje národů a společnosti.", "tgt_summary": "Giambattista Vico (born Giovan Battista Vico ; ; 23 June 1668 – 23 January 1744) was an Italian political philosopher and rhetorician, historian and jurist, of the Age of Enlightenment. He criticized the expansion and development of modern rationalism, was an apologist for Classical Antiquity, a precursor of systematic and complex thought, in opposition to Cartesian analysis and other types of reductionism, and was the first expositor of the fundamentals of social science and of semiotics.", "id": 1834528}
{"src_title": "Rolls-Royce Condor", "tgt_title": "Rolls-Royce Condor", "src_document": [{"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Výroba verzí Condor I a II byla zahájena v roce 1920 (resp. 1921). Konstrukce zprvu úzce navazovala na zkušenosti s typy Eagle a Falcon, ale poměrně rychle firma uplatnila řadu změn v konstrukci a po postavení 106 kusů motorů Condor I a II výroba přechází na nové varianty. Mezi lety 1923–1930 se pak vyrábí výkonnější a výrazně zdokonalené motory Condor III, IIIA a IIIB. Ty se od starších verzí liší mj. zvýšeným kompresním poměrem, vyššími otáčkami, překonstruovaným klikovým mechanismem (s jednoduchou a rozvidlenou ojnicí, namísto předchozího řešení s hlavní a zavěšenou vedlejší ojnicí) a překonstruovanou, zesílenou konstrukcí (zejména se jednalo o změny v konstrukci klikové skříně, rovněž byla použita jiná ložiska a kvalitnější materiály). Navíc zcela nové řešení reduktoru s jednostupňovým převodem čelními ozubenými koly se podařilo motor oproti předchozím verzím zkrátit o 485 mm (nový reduktor byl zároveň i lehčí a výrobně jednodušší, tedy i levnější). Sériovou výrobu uzavíraly motory Condor IV a IVA se vzletovým výkonem 750 hp (559,3 kW) při 2000 ot/min, ale těch vzniklo již jen 22.  Ačkoliv celková výroba dosáhla jen 327 kusů, lze i tak konstrukci hodnotit jako úspěšnou — po skončení války, po seškrtání obrovských zbrojních zakázek, kdy vojenská letectva dlouho vystačila buď s letouny zkonstruovanými a vyrobenými ještě za války, nebo alespoň na válečné konstrukce mnohdy úzce navazujícími, byla poptávka na trhu jen omezená — kupříkladu konkurenční motor Siddeley-Deasy Tiger, jehož vývoj se zdržel, byl nakonec ještě před dokončením vývoje zrušen protože většinu možných zakázek na motory v této výkonové kategorii na sebe strhla právě firma Rolls-Royce Ltd. s typem Condor.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tyto motory mj. poháněly i letouny Avro 549, Avro 557, Avro 561, Beardmore Inflexible, Blackburn Iris, Hawker Hornbill, Hawker Horsley, Saunders Valkyrie, Short Singapore, Vickers Virginia, Vickers Vanguard, Vickers Vixen, Westland Yelovil či vzducholoď R 100.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rolls-Royce Condor byl letecký motor vyvíjený od roku 1918, původně pod označením \"Rolls-Royce G\". Zpočátku se s ním počítalo, mimo jiné, jako s pohonnou jednotkou tehdy vyvíjeného bombardéru \"Handley Page V\" (později H.P.15, typ byl zařazen do služby jako Handley Page V/1500, zprvu projektovaného jako dvoumotorový; kvůli zpoždění vývoje motorů s očekávaným výkonem 600 hp ale projekt byl přepracován pro pohon čtyřmi motory Rolls-Royce Eagle VIII).", "tgt_summary": "The Rolls-Royce Condor aircraft piston engine was a larger version of the Rolls-Royce Eagle developing up to 675 horsepower (500 kW). The engine first ran in 1918 and a total of 327 engines were recorded as being built.", "id": 2014759}
{"src_title": "Píchoš", "tgt_title": "Encephalartos", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Listy jsou velké, zpeřené a často tak tvrdé, že si je nezkušené oko může splést s plastem. Lístky jsou nečleněné a často ostnaté. U skupiny tzv. „modrých cykasů“ mají listy atraktivní namodralou barvu (\"Encephalartos lehmannii\" a \"Encephalartos princeps\"). Mezi modré cykasy patří i ostnaté \"Encephalartos trispinosus\" či \"Encephalartos horridus\", jediné cykasy se silně ostnatými listy.  Efektním prvkem jsou středové pohlavní orgány - šišky, kde především samčí šišky patří k největším v rostlinné říši. Např. \"Encephalartos ferox\" je známý jasně červenooranžovými šiškami.  Kmeny často vytvářejí přírůstky a rostliny se tedy mohou větvit, na rozdíl např. od cykasů rodu \"Lepidozamia\".", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a české názvy.", "content": "Několika druhům se v zemích původu běžně říká \"chlebová palma\", protože z kmene se získává škrobovitá hmota, ze které lze upéct chlebové placky. Jméno rodu bylo proto německým botanikem Johannem Georgem Christianem Lehmannem v roce 1834 odvozeno z řeckých slov \"en\" (uvnitř, v), \"kephali\" (hlava) a \"artos\" (chleba).  Podobně jako řecký název „chlebová hlava“, pochází český název píchoš z 19. století (1846) od J. S. Presla. Ten je autorem i známějších jmen jako např. bledule, kukuřice či kopretina. Tyto názvy uvádí i Ottova encyklopedie ve vydání z roku 1908. Vlastní názvy pro rod \"Encephalartos\" má vedle češtiny například i litevština.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Přežití starobylých cykasů rodu \"Encephalartos\" je silně ohroženo. Jejich počet prudce poklesl především v posledních letech a několik druhů již ve volné přírodě zcela vyhynulo. Prudký pokles počtu cykasů je způsoben jak změnami v jejich přirozeném prostředí, tak i krádežemi rostlin z přírody.  Z vyhynulého druhu \"Encephalartos woodii\" přežívá ve sklenících pouze několik samčích rostlin, všechny odebrané jako přírůstky jediného jihoafrického samčího stromu. Neexistují tedy semena.  \"Encephalartos relictus\" již neexistuje ve volné přírodě. Mnoho lidí se domnívá, že je tato rostlina vymřelá, ale jde o záměnu s termínem vymřelý v přírodě.  \"Encephalartos latifrons\" je odkázán na umělé opylování, protože poslední existující rostliny jsou od sebe příliš vzdálené. Poslední semena byla v přírodě nalezena v roce 1925.  Takřka 6000 vzrostlých rostlin \"Encephalartos senticosus\" bylo po roce 1963 vyvezeno jihoafrickou vládou do zahraničí nebo odprodáno v rámci projektu jejich záchrany při stavbě přehrady. Tyto rostliny jsou proto často zastoupeny ve světových sbírkách. K podobnému kroku se v minulosti odhodlala i australská vláda s cílem zachránit některé makrozamie. Díky této snaze dnes najdete v každé větší světové zahradě několik mohutných starých stromů, které by byly ze semen nedostupné. Žádná česká botanická zahrada se k odkupu těchto nádherných rostlin neodhodlala.  Všechny druhy píchošů jsou zapsány na hlavním seznamu CITES I, který kontroluje obchod s ohroženými druhy - jak s rostlinami, tak i jejich semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Píchoše v Česku.", "content": "Rod píchoš je u nás zastoupen především v soukromých sbírkách. Mimo ně lze nalézt velké exempláře v Botanické zahradě Liberec (samec \"Encephalartos villosus\"), Brně (\"Encephalartos hildebrandtii\" a \"Encephalartos villosus\") a mladé rostliny i v pražské Fata Morgana (\"Encephalartos horridus\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Píchoš (\"Encephalartos\") je rod cykasů z čeledi zamiovité. Rod zahrnuje 65 druhů a je rozšířen v Africe. Píchoše patří mezi nejatraktivnější a také nejohroženější z cykasů. Rod byl česky pojmenován již v roce 1846 Janem Svatoplukem Preslem.", "tgt_summary": "Encephalartos is a genus of cycad native to Africa. Several species of \"Encephalartos\" are commonly referred to as bread trees, bread palms or kaffir bread, since a bread-like starchy food can be prepared from the centre of the stem. The genus name is derived from the Greek words \"en\" (within), \"kephalē\" (head), and \"artos\" (bread), referring to the use of the pith to make food. They are, in evolutionary terms, some of the most primitive living gymnosperms.", "id": 514297}
{"src_title": "Thugové", "tgt_title": "Thuggee", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Thugové praktikovali širokou škálu vražd a loupeží cestujících. Většinou se připojili k nic netušícím pocestným a získali jejich důvěru. Na příhodném místě je pak zabili a okradli. Způsobem vraždy bylo většinou zardoušení. Těla obětí byla zpravidla zahrabána nebo hozena do studny.  Oběti byly většinou zabíjeny na určitých speciálních místech, takovému místu se říkalo \"bele\". Oběti byly zabíjeny většinou v noci, zatímco thugové hráli hudbu nebo způsobili hluk, aby znemožnili objevení. Každý člen skupiny měl přesnou funkci, například přivábit cestující nebo držet hlídky, aby se předešlo útěkům. Vůdci skupiny se říkalo \"jamaadaar\".  Thugové sami odvozovali svůj původ od sedmi muslimských kmenů, ovšem později přešli k hinduismu a stali se věrnými uctívači bohyně smrti Kálí. Vraždy byly obětí. Příslušnost u thugů se dědila z otce na syna, někdy také unášeli malé děti svých obětí a vychovávali je jako thugy. Další cestou bylo naučit se víře od specializovaného instruktora. Takovíto thugové byli rekrutováni většinou z chudiny.  Thugové se pohybovali po Indii ve skupinkách od 10 do 200. Všechno, co dělali, mělo přesný starobylý rituál. Pokud to bylo možné, vraždili žlutým šátkem \"Rumaal\", symbolem bohyně Kálí, a po oloupení své oběti pohřbili s přesnými rituály (posvěcení krumpáčů, obětování cukru). Všechny rituály byly prováděny k poctě bohyně. Každou vraždu prováděli pro to, aby se bohyně nemusela vrátit na tisíc let na zem. Používali vlastní žargon, nazývaný \"Ramasi\". Když thugové dosáhli určitého věku, nepodíleli se už na vraždách, ale pomáhali skupině jinak, například jako špioni. Protože jejich organizace byla přísně utajená a protože pro své vraždy měli náboženskou záminku, byli chápáni jako regulérní, daně platící řemeslo a chráněni před pronásledováním.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obětí a potlačení.", "content": "O celkovém počtu obětí nejsou přesné údaje. Guinnessova kniha rekordů uvádí, že organizace je zodpovědná za 2 000 000 vražd, britský historik Mike Dash odhaduje pouze 50 000. Organizace existovala asi 150 let, byla vykořeněna ve 30. letech 19. století. O thugu Behramovi se předpokládá, že šlo o nejhoršího sériového vraha na světě - uvádí se, že je zodpovědný za smrt 931 lidí. Údaj je ale poměrně sporný.  Kult thugů byl Brity potlačen v roce 1828, velký podíl na tom měl i generální guvernér lord William Bentinck, který zahájil kampaň zahrnující popravy a špionáže, nicméně hlavním architektem a organizátorem britského tažení proti kultu byl Bentinckův asistent, kapitán William Henry Sleeman (1788-1856), který stanovil strategii a rozbil organizační struktury kultu. Poslední zbytky kultu přetrvávaly až do sedmdesátých letech 19. století, nicméně navazující sekta vrahů dakoitů, přežila až do 20. století. v Indii ale stále existuje policejní odbor pro potlačování sekt tohoto druhu. V Anglii je v současné době výraz \"\"Thug\"\" používán pro sportovního fanouška, mávajícího šálou", "section_level": 1}], "src_summary": "Thugové (z hindského slova \"thag\" - zloděj nebo ze sanskrtského \"sthaga\" - lotr či \"sthagati\" - skrývat se) byla indická síť tajných společností, okrádajících a vraždících cestující z náboženských důvodů, působící od 17. století (možná i od 13. století) do 19. století.", "tgt_summary": "Thuggee (, ) refers to the acts of Thugs, an organised gang of professional robbers and murderers. The English language word \"thug\" traces its roots to the Hindi ठग (), which means'swindler' or 'deceiver'. Related words are the verb \"thugna\" ('to deceive'), from the Sanskrit स्थग ( 'cunning, sly, fraudulent') and स्थगति (, 'he conceals'). This term, describing the murder and robbery of travellers, was popular in the northern parts of the Indian subcontinent and particularly India.", "id": 235267}
{"src_title": "Abdul Rahmán Árif", "tgt_title": "Abdul Rahman Arif", "src_document": [{"title": "Mládí a počátky politické dráhy.", "content": "Árif pocházel ze střední vrstvy a měl čtyři sourozence. Ve 30. letech vystudoval vojenskou školu a věnoval se dráze důstojníka. Jako důstojník irácké armády podpororoval vojenský převrat, který svrhl v roce 1958 monarchii. Posléze byl aktivním účastníkem dalšího vojenského puče, který přivedl roku 1963 k moci Árifova bratra Abdula Saláma. Ten svého bratra jmenoval velitelem irácké armády. Když Abdul Salám Árif zahynul 13. dubna 1966 při pádu helikoptéry, který zřejmě byl sabotáží, stal se úřadujícím prezidentem Abd ar-Rahmán al-Bazzáz. Již o tři dny později, 16. dubna 1966 však Revoluční vojenská rada jmenovala do čela státu Abdula Rahmána Árifa, který Bazzáze potvrdil ve funkci premiéra.", "section_level": 1}, {"title": "Árif ve funkci prezidenta.", "content": "A. R. Árif se stal vojenským diktátorem. Pokračoval v bratrově politice, jeho zaměření však bylo výrazně nacionálnější. Doba Árifovy vlády byla neklidná, on sám nebyl schopen pevně držet moc ve svých rukou, v zemi se často konaly demonstrace požadující svobodné volby. 10. května 1967 se Aríf postavil do čela nově jmenované vlády, aby se pokusil vyvést ze slepé uličky jednání s Kurdy, ale jeho snaha nebyla úspěšná.  V noci na 17. července 1968 ho v době, kdy spal, jeho vlastní spolupracovníci společně se členy strany Baas (tzv. \"Arabské revoluční hnutí\") pod vedením Ahmeda Hassana al-Bakra svrhli. Jako hotovou věc mu to telefonicky oznámil ministr obrany Hardan al-Tikrítí. Árif odletěl do Londýna, aby nakonec získal na jedenáct let azyl v Turecku.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Do země se Árif vrátil v roce 1979, když se dostal k moci Saddám Husajn, ale zůstal již mimo veřejný život a politiku. Husajn mu pak jedenkrát povolil opustit zemi, aby Árif mohl vykonat svatou pouť do Mekky (hadždž). Poté, co byl po americké invazi odstraněn roku 2003 Saddám Husajn, opustil Árif zemi natrvalo a od r. 2004 žil v jordánském Ammanu, kde také ve vojenské nemocnici (\"King Hussein Medical Center\") zemřel. Zanechal po sobě manželku, dva syny a tři dcery.  Árifova sestra Sabiha zahynula v roce 2004 poblíž svého domu v Bagdádu, když byla zasažena při explozi bomby letící střepinou skla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abdul Rahmán Árif (, též Abd ar-Rahmán Árif, 14. dubna 1916 Bagdád – 24. srpna 2007 Ammán, Jordánsko) byl irácký politik, prezident Iráku v letech 1966 až 1968, r. 1967 současně irácký premiér, mladší bratr iráckého prezidenta Abdula Saláma Árifa.", "tgt_summary": "Hajj ʿAbd al-Rahman Mohammed ʿArif al-Jumayli (, \"ʿAbd al-Raḥmān ʿĀrif\"); April 14, 1916August 24, 2007) was the third President of Iraq, from April 16, 1966, to July 17, 1968.", "id": 1455341}
{"src_title": "Ceratozamie", "tgt_title": "Ceratozamia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ceratozamie jsou dvoudomé rostliny s málokdy se větvícím kmenem, který je buď podzemní, nebo nadzemní. U některých druhů se vytvářejí přízemní nebo kmenové přírůstky. Základy listů jsou obvykle opadavé, nicméně někdy zůstávají na rostlině. Řapíky listů mají často ostny, byť jen malý počet až žádné. Lístky jsou jednoduché, celistvé s rovnoběžnými žilkami a žádnou středovou žilou (tu mají u cykasů jen rody cykas, stangerie a \"Chigua\"). Samčí šišky jsou vztyčené a chlupaté. Samičí šišky mají krátké chlupy. Semena jsou bělavá a eliptická nebo oválná.  Všechny ceratozamie jsou velmi podobné rodu zamie (\"Zamia\"), jsou však od nich dobře odlišitelné díky dvěma špičatým hrotům na šupinách šišek (sporofylech), díky nimž se šišky jeví bodlinaté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Většina druhů roste ve výškách kolem 800-1000 m n. m., na stinných svazích ve vlhkých lesích. Tyto lesy sahají od tropického deštného pralesa až k borovicovo-dubovým lesům se střídavými obdobími sucha a dešťů. Rozdíly v místě růstu přispívají k rozdílům ve vzhledu rostlin. Druhy se širokými a jemnými lístky žijí ve vlhkém prostředí a druhy s úzkými a tlustšími lístky v prostředí se střídáním sucha a vlhka.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Mnoho z druhů ceratozamií roste ve velmi malých počtech a takřka všechny jsou popsány jako zranitelné, ohrožené nebo kriticky ohrožené na Červeném seznamu IUCN. Velkým problémem pro tyto rostliny je nelegální obchod. Všechny ceratozamie proto spadají na hlavní seznam CITES I pro obchod s kriticky ohroženými rostlinami. Je proto kontrolován obchod s ceratozamiemi i jejich semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Neexistuje žádná oficiální klasifikace rodu, nicméně studie naznačují, že existují dvě rozdílné skupiny v tomto rodu. V poslední době byl popsána a i řada nových druhů, např. \"Ceratozamia huastecorum\", \"Ceratozamia becerrae\" a další.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina 1.", "content": "První skupina obsahuje sedm druhů s menšími šiškami, širokými lístky, na tloušťku jemnými, které se zmenšují postupně směrem k základně listu. Jedná se o:", "section_level": 2}, {"title": "Skupina 2.", "content": "Druhy v této skupině mají šišky malé i velké. Lístky na listu jsou úzké nicméně na tloušťku silnější až silné, symetrické a nezmenšují se směrem k základně listu. Tato skupina zahrnuje devět rodů:  Dva druhy jsou fosilní:", "section_level": 2}, {"title": "Ceratozamie v Česku.", "content": "Stálicí českých sbírek je druh ceratozamie mexická (\"Ceratozamia mexicana\"), jehož vzrostlé exempláře lze nalézt v zahradách v Praze, Brně, Liberci i Olomouci. Sbírkové skleníky v Olomouci vlastní obří pravidelně plodící stromy samic této ceratozamie. Případy umělého opylení v českých zahradách nicméně nejsou publikovány. Zahrada v Brně představuje i v ČR ojedinělou rostlinu \"Ceratozamia miqueliana\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ceratozamie (\"Ceratozamia\") je rod rostlin z čeledi (\"Zamiaceae\") třídy cykasů. Rod zahrnuje 21 žijících druhů a další fosilní. Všechny ceratozamie až na jednu žijí v horách Mexika, pouze druh \"Ceratozamia robusta\" se vyskytuje i v horách Guatemaly a Belize. Rodový název je odvozen z řečtiny, kde \"ceras\", znamená roh. Toto označení se odkazuje na párové špičaté výrůstky na šupinách (sporofylech) samčích i samičích šišek všech druhů ceratozamií.", "tgt_summary": "Ceratozamia is a genus of New World cycads in the family Zamiaceae. The genus contains 27 known currently living species and one or two fossil species. Most species are endemic to mountainous areas of Mexico, while few species extend into the mountains of Guatemala, Honduras and Belize. The genus name comes from the Greek \"ceras\", meaning horn, which refers to the paired, spreading horny projections on the male and female sporophylls of all species.", "id": 2001214}
{"src_title": "Stúpa", "tgt_title": "Stupa", "src_document": [{"title": "Význam stúp.", "content": "Stúpy jsou mnohoznačnými symboly. Symbolizují jednotlivé prvky vesmíru a základní živly, svým tvarem připomínají tělo Buddhy sedícího v meditaci a různé druhy stúp odkazují k důležitým událostem v životě historického Buddhy Šákjamuniho.  Jednotlivé úrovně stúpy ztělesňují také cestu k rozvinutí plného lidského potenciálu. Diamant korunující stúpu symbolizuje cíl této cesty - dokonalou podstatu mysli. Bytostem připomíná, že mohou dosáhnout transformace nevědomosti a problémů v moudrost a radost.  Důležitou součástí stavby stúpy je její plnění - je naplněna symboly těla, řeči a mysli všech buddhů, tzn. soškami, texty a relikviemi. Každá stavba stúpy je dokončena až inaugurací - slavnostní ceremonií, kdy je naplněna přáními pro dobro všech bytostí.  Stúpy slouží jako veřejná místa, kam přicházejí návštěvníci, aby dělali přání pro dobro ostatních a meditovali. Stúpu je možné obcházet po směru hodinových ručiček, což má pozitivní vliv na mysl.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik stúp.", "content": "Původ stúpy sahá do předbuddhistické Indie do doby, kdy se nad schránkami, do kterých se ukládal popel mrtvých, vršily hromady kamení nebo cihel. Avšak až s příchodem buddhismu zažilo stavitelství stúp rozmach a postupně začaly dostávat složitější tvary. Po Buddhově smrti a následné kremaci měl nastat mezi několika panovníky spor o jeho ostatky. Rozepře byla vyřešena rozdělením ostatků na osm dílů, nad nimiž jejich majitelé navršili stúpy. Za doby vlády krále Ašóky měly být tyto stúpy otevřeny a rozděleny na 84 000 částí, jež byly rozneseny do všech koutů Indie, kde nad nimi bylo postaveno 84 000 stúp.  Nejpozději za krále Ašóky se však začaly stavět stúpy, které měly pouze symbolizovat posvátnost místa, většinou spjatá s Buddhovým působením. Uchovávaly sošky, posvátné texty nebo také ostatky významných buddhistických lamů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj stúp.", "content": "Nejstarší známý typ stúpy, jakožto i nejstarší známá dochovaná stúpa, se nachází v Sáňčí. Od tohoto typu stúpy, jenž byl rozšířený mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l., se odvozují všechny formy stúpy, pagody a její východoasijské podoby. Stúpa v Sáňčí má kruhovitou základnu, na níž je postavena zploštělá polokoule.  V Gandháře se vývoj stúp posunul dále. Stúpy byly stavěny tak, aby na nich vznikl prostor pro vytváření reliéfů a vyobrazení z Buddhova života. Základna stúpy se přitom zvýšila a byla rozčleněna do několika částí. Mezi lety 150 a 400 n.l. se kruhová základna přeměnila v čtvercový podstavec, který je rozčleněný na více stupňů, přes nějž vedou schodiště k obchodné terase.  V oblasti Srí Lanky a Thajska se dodnes udržel tvar stúpy s nízkou základnou. Kopule se však protáhla do výše, často do zvonovitého tvaru. V Tibetu se stúpy nazývají čhörteny (dosl. \"schránka na obětiny\"). Pro Tibeťany je čhörten hlavně symbolem „probuzené mysli“, tj. mysli, která je charakterizovaná dvěma základními duchovními kvalitami – moudrostí a soucítěním. Čhörteny se rozdělují na osm základních typů, které mají připomínat osm velkých činů Buddhy Gautamy:  Devátým, velice vzácným typem tibetské stúpy je Stúpa Kálačakry - Kola času. Každý typ se od sebe mírně liší.", "section_level": 1}, {"title": "Stúpy na Západě.", "content": "Buddhismus se dostal na Západ v 60. letech 20. století a prakticky již v té době se začalo se stavbou stúp také v Evropě a Americe. Více než dvacet stúp postavil na Západě významný lama linie Karma Kagju - Lobpön Cečhu rinpočhe. Jeho posledním projektem byla vůbec největší Stúpa osvícení ve španělské Benalmádeně (výška 33 m). Byla dostavěna po jeho smrti a inauguroval ji v roce 2003 Šamar rinpočhe. Již několik stúp poté v Evropě postavil také lama Šerab Gjalcchen rinpočhe z Nepálu a jeho žák, lama Čogdrub Dordže.", "section_level": 1}, {"title": "Stúpy v Česku.", "content": "První buddhistická stúpa v Česku, Stúpa osvícení, byla postavena a inaugurována v neděli 14. září 2014 v Těnovicích u Plzně pod vedením Šeraba Gjalcchena rinpočheho a lamy Oleho Nydahla. Inaugurace se zúčastnily tisíce buddhistů z Česka i ze zahraničí.  Jde o první stúpu v Evropě, která je sestavena z kamenných bloků bez betonové konstrukce. Stúpa je postavena z typicky českého a navíc velmi starého kamene - žuly  Stúpa stojí v areálu meditačního centra buddhismu Diamantové cesty, návštěvníci mohou dělat dobrá přání, zatímco ji obcházejí po směru hodinových ručiček.  V pořadí druhá stúpa v České republice je Vítězná stúpa (skrt. Vidžaja stúpa) v Liberci. Výstavba 6,4 metrů vysoké Vítězné stúpy započala v zahradě Centra Rabten Čhödarling úvodními rituály na podzim 2009 a vysvěcena byla 27.9.2014. Stavba samotná byla realizována členy Centra a na její výzdobě se podíleli nepálští umělci. V liberecké Vidžaja stúpě jsou uloženy relikvie dvou významných osvícených Mistrů a to samotného Buddhy Šákjamuniho a Ctihodného Geše Rabten Rinpočheho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stúpa (ze sanskrtského स्तूप; v páli \"thúpa\", tibetsky མཆོད་རྟེན་, čhörten, čínsky 窣堵坡, 舍利塔, pinyin \"sūdǔpō, shèlìtǎ\", thajsky สถูป, เจดีย์, sinhalsky දාගැබ්, \"dagoba\") je buddhistická stavba, která je symbolem klidu a míru. Je naplněna buddhistickými relikviemi, například ostatky Buddhy. Nejstarší stúpy se nacházejí zejména v tradičně buddhistických zemích, v Indii, Nepálu, Tibetu a dalších asijských zemích. Stále častěji se však začínají stavět i v západním světě – k nejznámějším příkladům patří Stúpa osvícení v jižním Španělsku. Stúpy se obcházejí po směru hodinových ručiček, což má pozitivní vliv na mysl.", "tgt_summary": "A stūpa (Sanskrit: स्तूप, \"heap\") is a mound-like or hemispherical structure containing relics (such as \"śarīra\" – typically the remains of Buddhist monks or nuns) that is used as a place of meditation. A related architectural term is a chaitya, which is a prayer hall or temple containing a stupa.", "id": 1212869}
{"src_title": "Hrabství Artois", "tgt_title": "County of Artois", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrabství Artois bylo založeno hrabětem Odalricem z Artois a později bylo kolem roku 898 připojeno k Flanderskému hrabství hrabětem Balduinem II. a poté Arnulfem I. Flanderským. Nové teritoriální knížectví bylo zřízeno rozdělením Flanderského hrabství, když Filip I. Flanderský daroval Artois jako věno své neteři Isabele Henegavské, když se vdávala za francouzského krále Filipa II.  Smlouva z Guînes pocházející z roku 1212 předala město Aire-sur-la-Lys, Saint-Omer a Guînes Filipu II. Zbytek panství byl získán pro francouzskou korunu po porážce Vlámů v bitvě u Bouvines roku 1214 a uzavření smlouvy z Melunu roku 1226. Hrabství se poté stalo lénem Roberta I. z Artois, syna krále Ludvíka VII.  Po smrti hraběte Roberta II. v bitvě o zlaté ostruhy roku 1302 se rozhořel spor o nástupnictví mezi dcerou Roberta II. Mahaut z Artois a jejím synovcem Robertem, který si nárokoval hrabství po svém otci Filipovi (zemřel na následky zranění v bitvě u Furnes roku 1298). Rozsudek sporu byl nakonec vynesen ve prospěch Mahaut z Artois.  Po smrti Mahaut roku 1329 hrabství přešlo na její dceru Johanu a jejího manžela Otu IV. Francouzská královna (vdova po Filipu V.) Johana po své smrti roku 1330 zanechala hrabství své nejstarší dceři Johaně III., manželce Oda IV. Burgundského.  Po smrti Johany III. a Odova vnuka Filipa I. roku 1361 se Artois navrátilo druhé dceři Johany, Markétě Burgundské a po smrti Markéty jejímu synovi, Ludvíku II. Flanderskému. Ludvíkova dcera, Markéta III. Flanderská se roku 1369 provdala za Filipa Smělého.  Se smrtí Ludvíka II. se Artois stalo částí rozsáhlého komplexního panství burgundského. Když se vlády zmocnil král Ludvík XI., tak v Artois dosadil svého majordoma a roku 1482 bylo oficiálně smlouvou z Arrasu hrabství postoupeno králi. Roku 1493 díky smlouvě ze Senlis Artois přešlo na Habsburky. Francii se Artois vrátilo až roku 1659 v rámci Pyrenejské dohody a stalo se titulárním hrabství francouzských \"peerů\". Později nejvýznačnějším z nich byl budoucí král Karel X.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabství Artois (, ) bylo karolinské hrabství (comitatus) v severní Francii. Za časů Starověkého Říma náleželo území Artois k římským provinciím Gallia Belgica a Dolní Germánie a bylo obýváno keltskými kmeny až do doby, kdy je vytlačili Germáni a zbavili zemi římské vlády.", "tgt_summary": "The County of Artois (, ) was a historic province of the Kingdom of France, held by the Dukes of Burgundy from 1384 until 1477/82, and a state of the Holy Roman Empire from 1493 until 1659.", "id": 1215553}
{"src_title": "Železniční nehoda u Stéblové", "tgt_title": "Stéblová train disaster", "src_document": [{"title": "Havarované vlaky.", "content": "Osobní vlak 608 jel z Liberce přes Hradec Králové do Pardubic. Byl tažen parní lokomotivou depa Hradec Králové 354.7128, kterou obsluhovali strojvedoucí a jeho pomocník z téhož depa. Za lokomotivou byl řazen poštovní vůz řady F 9-2236, nákladní vůz řady Ztr 1-36700, osobní vůz řady Bi 3-3323, služební vůz Dd 7-2286 a dalších osm osobních vozů. Vlakovou četu tvořili vlakvedoucí, starší průvodčí, mladší průvodčí a vlakový manipulant.  Osobní vlak 653 jel z Pardubic do Hradce Králové. Byl tažen motorovým vozem M 131.1272, za nímž byly řazeny čtyři osobní vozy (Blm 5-2338, Blm 5-2333, BDlm 6-6890, BDlm 6-6899) a na konci motorový vůz M 131.1327. Strojní četu každého z motorových vozů tvořil jeden strojvedoucí, vlak doprovázeli vlakvedoucí a průvodčí.  Oba vlaky se měly na jednokolejné trati podle grafikonu křižovat ve stanici Stéblová, která má tři dopravní koleje a tehdy byla zabezpečena mechanickým zabezpečovacím zařízením s ústředním stavědlem a mechanickým vjezdovými a odjezdovými návěstidly i předvěstmi.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh nehody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události před nehodou.", "content": "V 17:22 vyjel z Pardubic se zpožděním 1 minuta vlak 653. V 17:25 vyjel z Hradce Králové vlak 608, který měl zpoždění 7 minut kvůli čekání na zpožděný protijedoucí vlak 609. V 17:35 postavil výpravčí stanice Stéblová vlaku 608 vlakovou cestu na 1. staniční kolej, vlaku 653 určil cestu do odbočky na 2. staniční kolej, ačkoli obvykle tomu bylo obráceně. V 17:40 zastavil ve Stéblové vlak 608. Výpravčí vyšel z dopravní kanceláře, po chvilce se však vrátil, aby postavil vlakovou cestu pro vlak 653. Výhybkář odešel přestavit výhybku číslo 4 pro odjezd vlaku 653 a zvednout závory po průjezdu vlaku 608. Výpravčí zatím dal telefonickou odhlášku za vlakem 608 na hlásku Čeperka a postavil vjezdovou cestu pro vlak 653. Přesný průběh následujících událostí ve stanici Stéblová nebyl nikdy objasněn, přestože je klíčový pro zjištění příčiny neštěstí. Ze zadního vozu vystoupil starší průvodčí, z jednoho z prostředních vozů mladší průvodčí. Starší průvodčí pak údajně zahlédl u dopravní kanceláře zelené světlo, které mělo signalizovat „povolení k odjezdu“ a pak „odjezd“ (později změnil výpověď s tím, že viděl jen mihnutí zeleného světla). Tuto návěst předal mladšímu průvodčímu a zavolal: „Nastupte, dává odjezd!“ Protože byla tma a navíc hustá mlha s viditelností jen asi 50 metrů, nebyl schopen identifikovat, zda světlo opravdu pochází od výpravčího – ten se však zrovna nacházel v dopravní kanceláři.  Pro přiblížení situace je třeba vzít v úvahu následující fakta: Mladší průvodčí, přestože světlo neviděl, předal návěst lokomotivě. Návěst k odjezdu převzal také vlakvedoucí ve služebním voze, přestože on sám pravděpodobně žádné zelené světlo neviděl. Někteří cestující rovněž později uvedli, že zahlédli zelené světlo, ale nebyli si zcela jisti. Původ zeleného světla (pokud opravdu nějaké bylo) nebyl nikdy zjištěn, mohlo pocházet ze svítilny mladšího průvodčího, která měla barevné filtry včetně zelené, méně pravděpodobná je možnost cestujícího se svítilnou, cyklisty nebo svítilny některého výhybkáře (ti však u sebe svítilny neměli).  Strojvedoucí (přestože ani on zelené světlo neviděl) po opakovaném zavolání „odjezd“ rozjel vlak. Topič právě přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody, takže si nevšiml odjezdového návěstidla v poloze „Stůj“, přestože to bylo jeho povinností. Rovněž vlakvedoucí nesledoval odjezdové návěstidlo, ani polohu výhybky č. 1 (postavené pro vlak 653 do odbočky na 2. kolej), kterou vlak při odjezdu „rozřízl“. Vlakvedoucí si vzpomněl, že ve Stéblové se má vlak 608 křižovat s protijedoucím vlakem 653, ale domníval se, že křižování bylo přeloženo do stanice Rosice nad Labem. Když výpravčí uviděl, že se vlak 608 rozjíždí, vyběhl z kanceláře a začal mu svítilnou i pískáním na dvě píšťalky dávat návěst „stůj, zastavte všemi prostředky“. Návěsti dávané vlaku ze stanice měl sledovat starší průvodčí, ten však místo toho kontroloval jízdenky. Jeden z výhybkářů se snažil dohnat vlak na kole, ale neúspěšně. Výpravčí se ještě pokusil telefonicky spojit se stanovištěm č. 10, které mělo na starosti obsluhu závor na přejezdu mezi Stéblovou a Semtínem, a požádat ho o zastavení vlaku 653, ale strážník tratě zvedl telefon až po průjezdu tohoto vlaku. Pak výhybkář ve Stéblové informoval výpravčího ze stanoviště č. 1 (na pardubickém zhlaví), že vlak 608 projel.", "section_level": 2}, {"title": "Srážka.", "content": "Ke srážce vlaků 608 a 653 došlo na 8,055. kilometru tratě v 17:42 (některé zdroje uvádějí 17:44). Parní vlak 608 jel rychlostí asi 55 km/h, motorový vlak 653 rychlostí 60 km/h. Oba strojvedoucí se na poslední chvíli snažili zpomalit, ale bylo už pozdě.  Strojní četa vlaku 608 vyvázla bez zranění, protože ji ochránil dlouhý kotel parní lokomotivy. První vůz tohoto vlaku (poštovní) byl vážně poškozen, ale nevykolejil. Druhý vůz (nákladní) se vzpříčil a zdemoloval poštovní vůz před sebou. Třetí vůz (první osobní) byl téměř zcela zdemolován čtvrtým (služebním) vozem a bylo v něm nejvíce obětí mezi cestujícími vlaku 608. Do čtvrtého vozu najel zezadu pátý (osobní) vůz. Zbylých sedm osobních vozů bylo již méně poškozeno nebo zcela bez poškození.  Vlak 653 byl poškozen mnohem více. První motorový vůz byl vyzdvižen na čelo parní lokomotivy vlaku 608. První přípojný vůz najel setrvačností na bok parní lokomotivy, další tři vozy byly natlačeny na přední motorový vůz a zcela rozdrceny. Zadní motorový vůz se odtrhl a zůstal stát na trati.  Aby nedošlo k výbuchu parní lokomotivy, strojová četa vysypala z kotle žhavé uhlí, které však zapálilo naftu unikající z motorového vozu a došlo k požáru motorového vlaku, při němž dosahovaly plameny výšky až čtyř metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Záchranná akce.", "content": "Záchranná akce začala kolem 18. hodiny. Na místě zasahovali zdravotníci z Pardubic a Hradce Králové, příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci z okolních vojenských útvarů, pomáhali i obyvatelé Stéblové. Na místě bylo zřízeno polní obvaziště, kde se poskytovala první pomoc. Sanitky rozvážely raněné do zdravotnických zařízení v Pardubicích a Hradci Králové, kde se operovalo i v porodnici. Na místo byly vyslány také nehodové vlaky s jeřáby na odklízení trosek.  Většina živých byla vyproštěna do 20. hodiny, poslední živý člověk byl pod troskami nalezen až kolem 23 hodin, ten však zemřel po převozu do nemocnice. 15. listopadu kolem 11:30 byly následky nehody odklizeny, ve 12:30 projel po trati první pravidelný osobní vlak. Celkem muselo být zrušeno 5 rychlíkových, 21 osobních a 7 nákladních spojů.  Celkem si neštěstí vyžádalo 118 mrtvých a 110 těžce zraněných (některé zdroje uvádějí 110 mrtvých a 106 těžce zraněných). Některé oběti se nepodařilo identifikovat, těla tří obětí nebyla nalezena. Škoda na vlacích byla vyčíslena na 477 000 tehdejších Kčs.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky nehody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soudní přelíčení.", "content": "Již v noci po nehodě začalo vyšetřování nehody. Byla ustavena vládní vyšetřovací komise, která 30. listopadu vydala zprávu, v níž konstatovala hrubé porušení základních pravidel železniční dopravy. Soudní přelíčení s viníky probíhalo u krajského soudu v Hradci Králové od 8. února do 11. února 1961. Členové osádky vlaku 608 byli odsouzeni k následujícím trestům odnětí svobody: Všichni odsouzení navíc dostali zákaz výkonu povolání na několik let.  Manipulant byl zproštěn obvinění.", "section_level": 2}, {"title": "Zpráva v tehdejších médiích.", "content": "15. listopadu byla vydána úřední zpráva ČTK, kterou o den později otiskl tehdejší ústřední tiskový orgán KSČ, deník Rudé právo, formou oficiální zprávy vlády ČSSR. Zpráva stručně shrnovala počet obětí, uváděla vysoce postavené politiky, kteří se dostavili k místu neštěstí a informovala o ustavení vládní vyšetřovací komise. Její zpráva z 30. listopadu 1960, která shrnovala výsledky šetření, byla zveřejněna v Rudém právu o den později. Po ukončení soudního přelíčení zveřejnilo Rudé právo 14. února 1961 stručnou zprávu ČTK z předchozího dne o vynesení rozsudků.", "section_level": 2}, {"title": "Památník.", "content": "Na místě nehody byl vztyčen kříž, který byl v březnu 1967 přemístěn asi 80 metrů od místa neštěstí a obehnán mřížkovým plotem.  U příležitosti 40. výročí neštěstí v roce 2000 proběhl pietní akt, v jehož rámci nechal obecní úřad ve Stéblové nahradit kříž (v té době již značně zchátralý a zrezivělý) černou žulovou deskou s nápisem „Pro vzpomínku na železniční neštěstí 14. 11. 1960. Obec Stéblová, 14. 11. 2000“, vsazenou do upraveného okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Nehoda v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zmínky v literatuře.", "content": "Nehoda ve Stéblové se dostala i do fantastické literatury. A to v povídce Tomáše Bandžucha \"Andělíčkářka\", která vyšla v povídkové sbírce \"Legendy: Prokleté knihovny\".  Zuzana (Andělíčkářka) vlastní knihu Bestiář. Každoročně musí provést rituál, který zahání zlé živly. Během jednoho takového rituálu je (v době druhé světové války) však zatčena a následně umírá v koncentračním táboře Dachau.  Po její zatčení zmizí i kniha Bestiář. A je nalezena v Liberci až dlouho po válce. Při pokusu o převezení rychlíkem do Pardubic však u Stéblové dojde k nehodě. Dalším vyšetřováním je zjištěno, že za nehodou stojí zlé živly, které se pokusily Bestiář získat pro sebe. Zelené světlo, které viděl strojvedoucí, bylo dílem vodníka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Železniční nehoda u Stéblové je dosud nejtragičtější nehoda v dějinách české železniční dopravy. Došlo k ní v pondělí 14. listopadu 1960 v podvečerních hodinách na trati Pardubice – Hradec Králové (dnes označena jako Trať 031) přibližně 1 500 metrů od stanice Stéblová směrem na Pardubice, když se čelně srazil osobní vlak 608 Liberec – Pardubice s osobním vlakem 653 Pardubice – Hradec Králové. Následky srážky ještě zhoršil požár, který vypukl poté, co žhavé uhlí vysypané z topeniště parní lokomotivy vlaku 608 zapálilo naftu unikající z motorového vozu, který vedl vlak 653. Celkem si neštěstí vyžádalo 118 mrtvých a 110 zraněných, některé zdroje uvádějí 110 mrtvých a 106 zraněných. Viníky nehody byli shledáni členové posádky vlaku 608, který odjel ze stanice Stéblová bez svolení výpravčího, projel okolo návěsti „Stůj!“ na odjezdovém návěstidle, řízl výhybku č.1 na pardubickém zhlaví a pokračoval v jízdě na trať. Byli odsouzeni k několikaletým trestům odnětí svobody. Tehdejší média, podléhající komunistické straně, nesměla o této nehodě (stejně jako o jiných podobných událostech v socialistických zemích) podrobněji informovat, aby nebyla poškozena pověst socialistického zřízení.", "tgt_summary": "The Stéblová train disaster was a railway accident that occurred on 14 November 1960 at 17:42 CET at single-track railway in Stéblová in Eastern Bohemia, Czechoslovakia (now the Czech Republic). A passenger steam train 608 at speed 55 km/h abreast collided with a diesel railcar 653 at speed 60 km/h. 118 people died as a result of the accident and 110 were injured badly.", "id": 1343927}
{"src_title": "Anton Webern", "tgt_title": "Anton Webern", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anton Webern se narodil 3. prosince v roce 1883 ve Vídni jako Anton Friedrich Wilhelm von Webern. Jak von v jeho jméně ukazuje (ačkoliv ho později nepoužíval), pocházel tento skladatel z aristokratické rodiny. Jeho otec, Karl von Webern, pracoval jako důlní inženýr a rodina měla majetek v Korutanech. V roce 1894 se rodina Webernových odstěhovala do Klagenfurtu, kde Anton mimo jiné začal navštěvovat gymnázium a dobrou střední školu. Naučil se zde hrát na housle a violoncello a projevil se u něj silný celoživotní zájem o Mahlerovu hudbu, kterou studoval z klavírních přepisů.První jeho písně začaly vznikat v jeho sedmnácti letech a o rok později, u příležitosti svého ukončení školy dostal od svého otce darem cestu do Bayreuthu, kde právě probíhal Wagnerův festival. Přibližně v této době byl Karl von Webern jmenován do vládní funkce ve Vídni a s určitým váháním nakonec dovolil, aby jeho syn Anton začal studovat hudbu na vídeňské univerzitě a získal doktorát. Zde od roku 1902 až do té doby, než získal titul doktor filozofie, což bylo v roce 1906, budoucí skladatel zpíval v univerzitním sboru, studoval běžné akademické obory hudebních věd, konkrétně harmonii a kontrapunkt a napsal doktorskou práci o hudbě vlámského renesančního skladatele Heinricha Isaaca (* asi 1450 - † 1517).  Ve věku dvaceti let, v roce 1904 se v Berlíně seznámil se skladatelem Hansem Pfitznerem (* 1869 - † 1949), ale Webernovi se nelíbila jeho prozíravost vůči Mahlerově hudbě, a tak se vrátil do Vídně. Zde se na podzim téhož roku vydal s několika pracemi za skladatelem Arnoldem Schoenbergem, který si ho později vybral mezi své žáky. Tento vlivný a charismatický skladatel byl jen o devět let starší než Webern, ale byl již brilantním, ač dominantním učitelem a mladšího Antona naprosto ohromil. Později vzdal svému učiteli, který mu pomohl nalézt vlastní hudební osobnost a získat kompoziční techniky k jejímu vyjádření, hold.  Od tohoto okamžiku po nějaké čtyři roky vznikalo několik skladeb včetně sonátové věty pro klavír, smyčcového kvartetu a pěti písní na verše Richarda Dehmela. Skladba, kterou sám považoval za svou závěrečnou práci, završující v roce 1908 jeho učednická léta, byla \"pascaglia pro orchestr\", kterou označil jako svůj Op. 1.  Ačkoliv postrádal Anton serióznější vzdělání jako dirigent, strávil následujících přibližně dvanáct let jako nositel nelehkého postavení dirigenta provinciálních městeček německy hovořícího světa, uváděje především operety a další lehčí hudební žánry, které k jeho talentu jaksi nepříslušely. V roce 1910 si vzal za ženu svou sestřenici Wilhelminu Mörtlovou a následující rok se jim narodilo první dítě, dcera Amálie, později měli ještě syna a další dvě dcery, takže musel Webern usilovně pracovat, aby uživil svou početnou rodinu. Pořádné štětí ho postihlo až po návratu do Vídně, kdy se usadil poblíž Schönberga v Mödlingu na předměstí Vídně, poblíž známého Vídeňského lesa.  V roce 1921 začal \"Universal Edition\" uveřejňovat jeho skladby a dirigování vídeňských symfonických koncertů a to mu později umožnilo uveřejňovat svá vlastní díla. V roce 1927 přijal místo dirigenta orchestru rakouského rozhlasu, které si udržel až do roku 1938, kdy došlo k anektování Rakouska Německem. Během války zůstal s rodinou v Mödlingu, až na cestu do Švýcarska v roce 1943 na premiéru svých \"Variací pro orchestr op. 30\", která se konala ve Winterthuru.  V posledních týdnech války jel spolu se svou ženou navštívit své dcery poblíž Salzburgu, kde byl zajat a americkým vojákem omylem zastřelen. Anton Webern se dožil 61 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Stejně jako Schoenberg byl i Webern často svědkem toho, jak je jeho hudba zesměšňována, jako například když kritik časopisu \"New York Times\", píše, že Webernova v té době právě dokončená symfonie op. 21 je „jednou z těch sípavých maličkostí, které Webern složil, když odřezával drobné a nicotné myšlenky, dokud nedosáhl dokonalé nicotnosti a nenapsal zhola nic... Výbuch smíchu, který se ozval celým sálem, téměř přerušil zvuky Webernova ukňouraného orchestru.“ Pravého úspěchu dosáhl Webern až deset let po své smrti, kdy ho začali mladí skladatelé oslavovat jako významného rakouského skladatele. Skutečností však zůstává, že se Webernova hudba ani po více než půl století, ač velice vážená, nestala populární způsobem tvorby, jako se to podařilo ostatní podnětné hudbě jeho doby - jako například dílům Stravinského nebo Bartóka. Zamilovat si Weberna a především ocenit jeho umění, pomáhá chápat celý typ hudby, který se pokoušel vytvářet. Ačkoli byl celoživotním propagátorem Schönbergových metod seriální hudby a zřejmě jim byl i věrnější než sám Schönberg, byl dalek tomu, být pouhým intelektuálním teoretikem nebo spekulantem.  Webern nebyl plodný skladatel; za jeho život se vydalo jen jedenatřicet jeho děl, ale zato jsou to díla jedinečná a mezi milovníky vážné hudby většinou oblíbená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anton Webern (3. prosince 1883, Vídeň, Rakousko - 15. září 1945 Mittersill poblíž Salzburgu, Rakousko) byl rakouský skladatel a dirigent období expresionismu, stoupenec a žák Arnolda Schönberga a obdivovatel Mahlerovy hudby.", "tgt_summary": "Anton Friedrich Wilhelm von Webern (; 3 December 188315 September 1945) was an Austrian composer and conductor. Along with his mentor Arnold Schoenberg and his colleague Alban Berg, Webern was in the core of those in the circle of the Second Viennese School, including Ernst Krenek and Theodor W. Adorno. As an exponent of atonality and twelve-tone technique, Webern exerted influence on contemporaries Luigi Dallapiccola, Křenek, and even Schoenberg himself. As a tutor, Webern guided and variously influenced Arnold Elston, Frederick Dorian (Friederich Deutsch),,, Karl Amadeus Hartmann, Philipp Herschkowitz, René Leibowitz, Humphrey Searle, Leopold Spinner, and Stefan Wolpe.", "id": 479297}
{"src_title": "Tárá", "tgt_title": "Tara (Buddhism)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Tárá byla původně hinduistické božstvo a do buddhismu vstoupila až dlouho poté, co se objevila v hinduistické mytologii. Zde vystupuje jako manželka Brhaspatiho, učitele bohů. Když ji unesl sluneční bůh Sóma, aby z ní učinil svou milenku, samotný Brahmá se ho snažil přesvědčit, aby Táru navrátil jejímu manželi. Teprve před hrozbou ničivého boje se Sóma uvolil Táru vydat zpět. Přesné datum, kdy se Tárá započala objevovat v buddhistické mytologii a kdy se započal rozrůstat její kult, není známo. Čínský poutník Süan-cang, který v první polovině 7. století putoval severní Indií, se zmiňuje o ženské soše Táry, která stála hned vedle Avalókitéšvary v jednom z buddhistických klášterů, které navštívil. Z toho vyplývá, že Tářin kult jakožto buddhistického božstva zapustil v Indii své kořeny nejpozději v 7. století. Buddhistických legend o tom, jak se Tárá zrodila, je více. V základě se však neliší – Tárá je emanací Avalókitéšvary a zrodila se z jeho slzy. Jedna z verzí praví, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, uronil slzu, ze které se Tárá zrodila. Jiná legenda vypráví o tom, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, rozplakal se a z jeho slz se stalo jezero. Když rozkvetl první lotos, který na jezeře vyrostl, z jeho květu vyšla Tárá.  Kult Táry byl v Tibetu rozšířen v 11. století především zásluhou Atíši. V náboženském životě Tibetu dodnes Tárá zastává významnou roli. Reprezentuje podstatu láskyplné zbožnosti, která je základem každé náboženské praxe, od nejjednoduššího aktu uctívání (púdžá) až po hluboké meditace. Je proto nejpopulárnější, nejpřístupnější a nejpřitažlivější postavou tibetského pantheonu buddhů a bódhisattvů. „Sjednocuje v sobě všechny lidské i božské vlastnosti madοnny, její mateřská láska objímá vše živé. Rozšiřuje svou laskavou péčí na dobré i zlé, moudré i pošetilé, jako slunce září na hříšníky stejně jako na světce.“  V tibetštině se proto označuje jako \"dam-cchig-sgrol-ma\" (\"Věrná Dölma\"). Je ztělesněním víry a oddanosti (tib. dam-cchig, skt. bhakti), která se rodí z lásky a je posilována slibem bódhisattvy osvobodit všechny živé bytosti. \"Dam-cchig\" znamená doslovně „tajný či svatý slib“. V mystickém jazyce tanter je to síla, která se rodí takovým slibem víry a úplným sebevzdáním. Je to věrnost, „která hory přenáší“, je to moudrost srdce.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Různých druhů ikonografických zobrazení Táry je až 21. Vzájemně se odlišují především barvou, dále atributy a držením těla, hněvivou či přívětivou podobou. Nejčastěji se Tára zpodobňuje v zelené (\"Zelená Tárá\") či bílé barvě (\"Bílá Tára\"), avšak výjimkou nejsou ani modrá, červená či dokonce černá zobrazení. Díky těmto skutečnostem vzniklo poměrně velké množství nejrůznějších kombinací, jak je možno Táru vyobrazit. Většina vyobrazení, bez ohledu na to, jaké jsou barvy či jaké třímají atributy, jsou v podobě mladé dívky.  V levé ruce Tárá obvykle třímá stonek lotosu, jehož zpravidla modrý květ utpala jí vyrůstá u levého ramene. Pravou ruku má většinou položenou na pravém koleně s dlaní a okem směřujícím směrem ven. Toto gesto je tzv. \"gesto nejvyšší štědrosti\" (v sanskrtu \"varada mudra\"; tibetsky \"čhogčhingji čhaggja\") a je velmi častým gestem (\"mudrou\") pokojných buddhistických božstev. Levá ruka třímající lotos v drtivé většině případů bývá nastavena v \"gestu poskytování buddhistické útočiště\" (v sanskrtu \"šaranagamana mudra\"; tibetsky \"kjabčhingji čhaggja\"). Toto gesto symbolizuje jak nauku, tak Tři klenoty.  Častým jevem bývá vyobrazení Zelené a Bílé Táry po stranách Avalókitéšvary. K nejznámějším a nejdůležitějším vyobrazením Táry patří dvě bronzové sochy nalezené Srí Lance, které jsou v současné době uloženy v Britském muzeu. Větší ze soch, jejíž počátky sahají do 7. – 8. století, pravděpodobně uchovávala ve svém vysokém účesu sošku buddhy. Jelikož Tárá není uctívána v théravádě, která je na Srí Lance rozšířena již od 3. století př. n. l., jsou tyto sochy dokladem skutečnosti, že ve 7. století sem pronikla také mahájána. Mahájánový buddhismus na Srí Lance zanikl v době vlády krále Parákrama Báhu (1153 – 1186).", "section_level": 1}, {"title": "Zelená Tárá.", "content": "Zelená Tárá (v sanskrtu \"Śjámatárá\"; \"śjáma\" označuje zelenou, modrou či tmavou barvu) je většinou zobrazována v sedě. Levou nohu mívá v lotosové pozici,což označuje dokonalý stav bódhi, avšak druhou má většinou pokrčenou do polohy, jakoby chtěla vstát, což symbolizuje její aktivnost v samsáře a díky tomu připravenost kdykoliv pomoci všem cítícím bytostem. Její častá vyobrazení jsou v hněvivé podobě, avšak to nic nemění na tom, že vystupuje jako „zachránkyně“ a „vysvoboditelka“.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá Tárá.", "content": "Bílá Tárá (v sanskrtu \"Sitatárá\", přičemž \"site\" značí bílou barvu) je hlavním bódhisattvou z tzv. „lotosové rodiny“, tedy z okruhů buddhů a bódhisattvů, kteří jsou úzce spjati s lotosem. Obvykle mívá dvě nebo sedm očí. Pokud jich má sedm, tak podobně jako jiní bódhisattvové má další oko uprostřed čela a po jednom oku na každé dlani a chodidlu. Toto množství očí má představovat skutečnost, že Tárá vše vidí a je kdykoliv připravena pomoci všem cítícím bytostem v koloběhu samsáry. Jako mnoho ostatních bódhisattvů, i Bílá Tárá je většinou zobrazována v sedě v lotosové pozici.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Následující výčet ukazuje další, známější formy zobrazování Táry:", "section_level": 2}, {"title": "Legendy o Táře.", "content": "V 7. století, za dob tibetského krále Söngcana Gampa, který je pokládán za inkarnaci Čänraziga (tibetská podoba Avalókitéšvary), na sebe vzala Tárá podobu princezny. Provdala se za Gämpä a začala šířit Buddhovu nauku. V 8. století se zjevila jako Ješe Cchogjal, manželka Thisong Decäna a důvěrnice Padmasambhavy. Stala se i ochranným božstvem Atíši a poradila mu, aby se vydal do Tibetu.  Jakmile na zem sestoupí Maitréja, buddha příštího věku, v jeho průvodu bude i Tárá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tárá, též Tára (v dévanágarí तारा; tibetsky \"Dölma\" [\"sGrol-ma\"]), je ženským bódhisattvou, který ztělesňuje ženský aspekt (mateřského) soucítění. Je jedním z nejoblíbenějších bódhisattvů v tibetském buddhismu a vadžrajáně. Podle legendy povstala ze slzy bódhisattvy Avalókitéšvary, kterou uronil, když viděl všechno utrpení světa. Doslova její jméno znamená „Vysvoboditelka“.", "tgt_summary": "Tara (, ; Tib. སྒྲོལ་མ, Dölma), Ārya Tārā, or Shayama Tara, also known as Jetsun Dölma (Tibetan language: \"rje btsun sgrol ma\") in Tibetan Buddhism, is an important figure in Buddhism. She appears as a female bodhisattva in Mahayana Buddhism, and as a female Buddha in Vajrayana Buddhism. She is known as the \"mother of liberation\", and represents the virtues of success in work and achievements. She is known as \"Tara Bosatsu\" (多羅菩薩) in Japan, and occasionally as \"Duōluó Púsà\" (多羅菩薩) in Chinese Buddhism.", "id": 2080706}
{"src_title": "Zubní můstek", "tgt_title": "Bridge (dentistry)", "src_document": [{"title": "Co je to zubní můstek?", "content": "Můstky jsou protetickými výrobky, kterými stomatolog řeší náhradu jednoho až čtyř chybějících zubů. V případě jejich ztráty je důležité vyplnit mezeru po chybějícím zubu co nejdříve. Argumentem pro takové počínání není pouze estetické hledisko, ale je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že po ztrátě zubu dochází k putování sousedních zubů do vzniklé mezery a také zuby v protější čelisti hledají oporu, vychylují se a povylézají. Následkem všech těchto změn dochází k poruchám skusu a k nevratnému porušení poměrů v ústech. K zubnímu můstku přistupuje zubař v případě, že jste přišli o celý zub nebo jej máte poškozený do té míry, že už by nebyl schopen unést korunku. Tehdy zubař ubrousí dva sousední zuby, na ty pak nasadí korunky, které nesou kompletní umělý zub.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky zubního můstku.", "content": "Standardní můstek má hned dva nedostatky:", "section_level": 1}, {"title": "Zhotovení můstku.", "content": "Nový fixní můstek představuje pro pacienta 2 – 3 návštěvy stomatologické ordinace. Před vlastním zhotovením můstku je nejprve nutné určit, které zuby jsou schopné nést konstrukci můstku a přenášet žvýkací tlak (nazývají se pilíře). Nekvalitní zuby je někdy nutné vytrhnout, pilíře v případě potřeby endodonticky ošetřit nebo opatřit výplněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zubních můstků.", "content": "Typy můstků z hlediska použitého materiálu jsou shodné s typy korunkovými náhradami – fasetované kompozitem, fasetované keramikou, celokeramické a provizorní pryskyřičné můstky. Dnes velmi upřednostňovaným materiálem je celokeramika, která na rozdíl od svého kovokeramického předchůdce splňuje vyšší estetické a hygienické nároky.", "section_level": 1}, {"title": "Inlay můstek.", "content": "Řešením mezery po vypadlém zubu může být ve vhodných případech tzv. inlay můstek. Jedná se o celokeramickou práci, která se podobně jako klasický můstek, zhotovuje v laboratoři na sádrovém modelu. Nosná část konstrukce je vybroušena za pomoci počítače z vysoce pevné zirkonoxidové keramiky, který oproti běžnému kovovému jádru můstku zcela přirozeně propouští světlo, ale její pevnost je přitom stejná. Konstrukce sestává ze základu nahrazovaného zubu a ze dvou malých výplní, které zapadnou do připravených jamek na sousedních zubech. Sousední zuby není tedy potřeba drasticky obrušovat – do každého se vybrousí jen drobná jamky, do které přesně zapadne „křidélko“ prostředního zubu. Povrch konstrukce zubní technik pokryje estetickou fasetovací keramikou. Lékař finální práci nejprve vyzkouší a poté jí do korunek sousedních zubů vlepí.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o můstky.", "content": "Čím lépe se o můstky budete starat, tím déle vám budou dobře sloužit. Zuby nesoucí můstek jsou i nadále náchylné ke vzniku zubního kazu v oblasti krčku, kde je umístěn okraj korunky. Zároveň se v případě zanedbávání ústní hygieny může rozvinout zánět dásní. Rizikovým místem můstku je zejména oblast dásně pod mezičlenem. Zde je dokonalá mezizubní hygiena naprosto nezbytná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubní můstek je částečnou náhradou chrupu. Zubní můstek je upevněn pomocí kovových korunek, nebo jiným zařízením na okolních zdravých zubech. Zubní můstky se zhotovují v těch případech, kdy je nutné nahradit jeden nebo více chybějících zubů a nelze to udělat pomocí implantátu.", "tgt_summary": "A bridge is a fixed dental restoration (a fixed dental prosthesis) used to replace one or more missing teeth by joining an artificial tooth definitively to adjacent teeth or dental implants.", "id": 1008608}
{"src_title": "Granada", "tgt_title": "Granada", "src_document": [{"title": "Symboly a etymologie.", "content": "Symbolem Granady je granátové jablko, které se od doby Katolických králů objevuje společně s nimi na znaku i vlajce města. Etymologie spojující název města s tímto ovocem (\"granado\", z lat. \"granatum\") však není jediná; název může pocházet také z arabského \"Gar-anat\" (vrch poutníků). Od roku 1843 přibyla na znaku věž Alcazaba.", "section_level": 1}, {"title": "Geografická poloha.", "content": "Poloha města je vsazena do úpatí hor Sierra Nevada, s horou Mulhacén, který je s 3482 m nejvyšší horou Iberského poloostrova, nachází se se zde Národní park Parque Nacional de Sierra Nevada ( založen 1999 ) a přírodní rezervace Parque Natural de Huétor. Svažuje se do náhorní plošiny Vega de Granada ohraničené výše zmíněnými horami na severovýchodě a východě, na jihu hraničí s Parque Natural Sierras de Tejeda, Almijara y Alhama, tyto hory postupně přechází v pobřeží Středozemního moře. Na západě je tato oblast ohraničena vrchovinou táhnoucí se až k Národnímu parku Parque Natural Sierras Subbéticas na severozápadě a přechází v Genilskou nížinu. Na tomto okraji se nachází největší zdejší vodní plocha přehrada Íznajar.  Granada leží na soutoku vodních toků řek Genil, Darro, Beiro a Monachil. Tyto řeky pramení na svazích hor Sierra Nevada a dávají spolu s dalšími prameny na dnešním území města životodárnou vláhu místní, již zmíněné plošině. Řeka Genil odvádí vodu západně a vlévá se do řeky Guadalquivir, která ústí do Atlantského Oceánu.  Součástí aglomerace Granady jsou města Santa Fé, Huétor Vega, Maracena, La Zubia, Armilla a Atarfe.  V rámci Andalusie sousedí s provinciemi Málaga (na západě), Córdoba (na severozápadě), Jaén (na severu), s manchskou provincií Albacete a Murcií na severu a s provincií Almería na východě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Díky své poloze a charakteru krajiny ve výších okolo 700 m n. m. má Granada přístupové cesty k okolním oblastem členitější.  Železnice z konce 19. století dnes spojuje město dieselovou trakcí s městy Almeria, Málaga a Cordoba a místní dráhy jsou spíše regionálního významu, hlavní podíl dálkové veřejné dopravy tvoří doprava autobusová. Od roku 2019 je město spojeno vysokorychlostí železnicí (vlaky AVE) s Artequerou.  Na sever je dálnicí spojena s městem Jaén a dále na Madrid, na jih k pobřeží a městu Motril, na západ s Córdobou, Sevillou a Málagou, východním směrem s letoviskem Almeria a městem Murcia. Dálniční síť zde tvoří uzel.  U města Santa Fé se nachází místní letiště pro středně velká dopravní letadla, malé letiště se nachází na jižním okraji města.  Městská silniční síť je kvalitní a kapacitní, výjimkou je nejstarší část města Albayzín kde je doprava omezená díky nepřístupnosti větším silničním vozidlům v úzkých strmých uličkách.  Městská hromadná doprava je zajišťována autobusy na 21 linkách v pravidelných intervalech + 1 pravidelná linka na letiště u Santa Fé.  V roce 2017 bylo do provozu uvedeno lehké metro „Metropolitano de Granada“ (délka přibližně 16 km). Je koncipováno z části jako rychlodráha, z části jako pouliční dráha a na čtyřech stanicích jako podzemní dráha. Propojuje severní periferie Albolote a Maracena přes severní sídelní komplex, autobusovou stanici, vlakové nádraží, a centrum ke komerční čtvrti a zakončena má být v periferním městě Armilla na jihu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Granada je španělské město, středisko stejnojmenné provincie v Andalusii a historické hlavní město středověkého Granadského království. S obyvateli je 18. největším městem Španělska; s půlmilionovou metropolitní oblastí je na 15. místě v zemi. Město se rozkládá v nadmořské výšce 738 m na úpatí Sierry Nevady na soutoku řek Genil, Darro, Beiro a Monachil na hranici úrodné plošiny Vega de Granada.", "tgt_summary": "Granada (, ), is the capital city of the province of Granada, in the autonomous community of Andalusia, Spain. Granada is located at the foot of the Sierra Nevada mountains, at the confluence of four rivers, the Darro, the Genil, the Monachil and the Beiro. It sits at an average elevation of above sea level, yet is only one hour by car from the Mediterranean coast, the Costa Tropical. Nearby is the Sierra Nevada Ski Station, where the FIS Alpine World Ski Championships 1996 were held.", "id": 774935}
{"src_title": "Ostřice latnatá", "tgt_title": "Carex paniculata", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 40-100 cm. Je vytrvalá a vytváří výrazné trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná se žlábky, silně drsná, o málo delší než listy. Čepele listu jsou asi 3-7 mm široké, slabě žlábkovité, dosti tuhé. Pochvy dolních listů jsou bledě až černě hnědé, nerozpadavé na podélná vlákna, nevytváří se čupřina typická pro druh ostřice odchylná. Ostřice latnatá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a někdy obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samičí květy, v horní samčí. Většinou jsou však klásky trochu pohlavně rozlišeny, dolní mohou být pouze samičí, horní zase pouze samčí. Klásky jsou uspořádány do cca 5-15 cm dlouhého složeného květenství, lichoklasu s náznakem laty klásků. Dolní větévky se totiž větví, postranní větve jsou až 5 cm dlouhé, delší než u ostřice přioblé a ostřce odchylné. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je tmavě hnědá, nezřetelně žilnatá, lesklá, cca 2,5-3,5 mm dlouhá, na vrcholu zakončená křídlatým dvouzubým zobánkem. Každá mošnička je podepřená plevou, která je hnědá s výrazným suchomázdřitým lemem. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu. Počet chromozómů: 2n=60, 62 nebo 64.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostřice latnatá roste na vhodných místech v Evropě, kromě jižní části, kde se vyskytuje jen málo. Také chybí v severní Skandinávii. Mapka rozšíření zde:.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin do hor. Jejím stanovištěm jsou hlavně břehy vod, mokřadní olšiny, slatinné louky, vápnitá luční prameniště.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřice latnatá (\"Carex paniculata\", syn. \"Vignea paniculata\"), je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (\"Cyperaceae\"). Někdy je udávána také pod jménem tuřice latnatá.", "tgt_summary": "Carex paniculata, the greater tussock-sedge, is a species of flowering plant in the sedge family, Cyperaceae. It grows high and can be found in most of Europe (including Britain), Northwest Asia and North America.", "id": 2476995}
{"src_title": "Final Fantasy VII", "tgt_title": "Final Fantasy VII", "src_document": [{"title": "Herní prostředí a soubojový systém.", "content": "Příběh se odehrává v rozsáhlém a rozmanitém futuristickém světě Gaia (ve většině děl vázaných k FF VII včetně této hry se však svět nazývá jen Planetou), kde se mísí technika a magie. Magii je možné ovládat díky tzv. „materiím“, které jsou průmyslově vyráběny ze zkrystalizované „Mako“ energie, kterou produkuje Planeta. Ve světě je mnoho míst, od ohromné supermoderní metropole Midgar, pokryté obří střechou přes celou šířku, kde sídlí mimo jiné i společnost Shinra a.s., přes zábavní park Gold Saucer, přes poklidné a tiché městečko Nibelheim, až po Chrám prastarých.  Ve hře se hráč setká se třemi herními módy: mapou světa, po níž se lze pohybovat pěšky nebo terénní buginou, lodí či vzducholodí. Je možné se po krajině pohybovat i v sedle na chocobech, obřích ptácích. Druhým módem jsou různá města a oblasti, ve kterých probíhá komunikace s lidmi a lze plnit různé úkoly. Posledním módem je souboj. V něm jsou k dispozici maximálně tři hratelné postavy. Soubojový systém funguje v reálném čase jako „Active Battle Time“. Postavám i nepřátelům se měří čas a po jeho naplnění můžou uskutečnit svůj tah. Speciální veličinou v boji jsou „Limity“, jež se naplňují při každém inkasovaném zásahu. Po jeho naplnění (Limit break) lze uskutečnit některý ze speciálních útoků, které má každá postava jiné.  Magie a jiné zvláštní schopnosti může postava používat až po absorpci příslušných materií do zbraní a zbroje. Dělíme je na několik druhů: zelené jsou magické a umožňují aktivně používat kouzla. Modré jsou podpůrné a je možné jejich vlastnosti kombinovat s jinými typy, čímž je vylepší. Červenými se vyvolávají mocní tvorové, kteří sešlou velmi silný útok na protivníka. Žluté jsou příkazové, díky nimž mohou postavy například nepřítele okrást nebo ho na chvíli ovládnout či zmást. A poslední růžové materie jsou nezávislé. Postavě například zlepšují herní statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Do své skupiny může hráč zařadit až devět postav, minimálně však vždy sedm. Vincenta", "section_level": 2}, {"title": "Příběh.", "content": "Cloud Strife, žoldák a bývalý člen Soldiers, se nechá najmout ekoteroristickou skupinkou Avalanche, která bojuje proti společnosti Shinra, jež průmyslově těží z Planety „Proud života“, který využívá jako zdroj energie. Nazývá ji „Mako“ a zcela nahrazuje fosilní paliva. Vysáváním Proudu života z Planety však Shinra pomalu celý svět zabíjí a s tímto vědomím Avalanche pod velením Barreta úspěšně zničí za asistence Clouda, k němuž promlouval divný hlas, jeden z osmi midgarských Mako-reaktorů. V nastalém chaosu unikli vlakem do slumů v sektoru 7 na základnu, kde se dozvěděli, že způsobili škodu za nejméně miliardu gilů.  Cloud se však odmítl účastnit dalšího teroristického útoku a chtěl odejít, ale jeho rozhodnutí změnila jeho kamarádka z dětství Tifa, také členka Avalanche, která mu připomněla jeho slib, že ji ochrání, až se stane Soldierem. Při zničení dalšího Mako-reaktoru v sektoru 5 padli do léčky prezidenta Shinry. Po porážce strážných robotů byl Cloud odloučen od ostatních, když spadl z reaktoru do slumů pod městem. Propadl se střechou chrámu do místa, kde rostly květiny. Tam ho našla Aerith, květinářka, kterou viděl už dříve. V tutéž dobu si pro ni přišel Reno z Turks, takže Clouda poprosila, aby jí dělal bodyguarda. Utekl s ní po střechách slumu k ní domů, ale nechtěl, aby ho doprovázela zpět k Avalanche, proto tajně nad ránem opustil dům, kde ho nechala přespat její matka Elmyra.  Přesto Aerith Clouda následovala do 7. sektoru Midgaru a vyptala se ho, zda u Soldierů neznal jejího přítele. Než na opuštěném dětském hřišti dostala odpověď, viděli únos Tify, tak se za ní vydali na tržnici sektoru 6, obzvláště nebezpečnou pro ženy. Vládl tam mafián Don Corneo, jenž hledal \"nevěstu\", pro každý večer jinou samozřejmě. Aerith převlékla Clouda do paruky a dámských šatů, aby se oba dostali k Tifě. Ta jim ale prozradila, že chce od Cornea vylákat informace týkající se Shinry, takže ji pomohli. Don Corneo prozradil plán Shinry vyhodit do povětří pilíř stropu nad sektorem 7, aby zničil Avalanche, potrestal obyvatelstvo za neposlušnost a aby vzbudil strach. Kanalizací se dostali zpět, kde již zuřila bitva mezi Turks a Avalanche. Marný boj končí smrtí mnoha lidí, navíc Reno úspěšně nastavil časovač náloží. Aerith byla při bitvě na příkaz prezidenta Shinry unesena Turksy a Tifa, Cloud a Barret se těsně před explozí riskantně slanili do sousedního sektoru 6.  Barret se málem zhroutil ze smrti svých spolubojovníků a ze ztráty své adoptované dcery Marlene, avšak tu našli u Elmyry, kam ji schovala Aerith. Svěřila se, že není skutečnou matkou Aerith, ale našla ji jako malou holčičku s její umírající matkou na nádraží, kde před lety marně čekala na svého manžela nevracejícího se z wutaiské války. Tak se začala starat aspoň o Aerith jako o vlastní dceru. Časem si všimla její mimořádnosti a začali se o ni zajímat Shinra a Turks, protože byla zřejmě poslední žijící Cetrou, jež je schopna dle legendy ukázat cestu do „Zaslíbené země.“ Cloud se rozhodl ji zachránit ze sídla Shinry ve velkém mrakodrapu, zatímco Barret svěřil Marlene Elmyře, aby spolu s ní uprchli z města.  V Shinrově mrakodrapu narazili na podivnou uvězněnou bytost jménem Jenova a také vyslechli část schůze, kde profesor Hodžo představoval experiment na Aerith a ještě něčem, co by ale trvalo aspoň 100 let. To ještě něco byl Red XIII, kterého dal Hodžo do laboratoře spolu s Aerith, avšak Cloud a spol. je vysvobodili. Red XIII pokousal Hodža a pak ostatním slíbil, že jim pomůže dostat se z Midgaru a doprovodí je až do kaňonu Cosmo. Byli však zajati agenty Turks a předvedeni před prezidenta Shinru. Ten si od Aerith sliboval asistenci v hledání Zaslíbené země, dle jeho představ přeplněné Mako-energií, kde by postavil Nový Midgar. Uvrhnul je do vězení, ze kterého je uprostřed hluboké noci někdo osvobodil. Shinrův mrakodrap totiž přepadl neznámý útočník, který téměř všechny přítomné brutálně zavraždil, včetně prezidenta Shinry. Navíc Jenova zmizela neznámo kam. Cloud díky meči Masamune v Shonrových zádech poznal, že to není dílo nikoho jiného než Sephirotha, legendárního Soldiera, který měl být mrtvý. Totožnost pachatele jim pak potvrdil úředníček Palmer, který masakr přežil a pověděl jim, že Sephiroth řekl prezidentovi Shinrovi, že ho nenechá najít Zaslíbenou zemi.  Barret se domníval, že má Sephiroth tedy stejný ušlechtilý cíl zachránit Planetu, ale Cloud mu oponoval, že je Sephiroth mnohem větším nebezpečím pro Planetu než Shinra, později vysvětlí proč. Mrakodrap obklíčili další vojáci pod vedením Rufuse, syna prezidenta Shinry, který se okamžitě prohlásil novým prezidentem. V nastalém zmatku se podařilo uniknout ze sídla Shinry a opustit Midgar po střeše pokrývající celé město v šílené motocyklové honičce. Cloud v sousedním městečku Kalm vysvětlil, proč je Sephiroth tak nebezpečný.  \"Před pěti lety totiž jako Soldier sloužil pod jeho velením a dostali rozkaz v Cloudově rodném městečku Nibelheim zajistit a opravit zdejší Mako-reaktor. Do reaktoru je tenkrát dovedla Tifa, kde Sephiroth odhalil, že zde Shinra tajně vyvíjel zmutované životní formy za použití Maka, aby se staly Soldiers. Sephiroth byl zděšen, že mohl být kdysi vytvořen podobným procesem. Ve sklepě nibelheimského paláce nalezl staré záznamy z výzkumu profesora Gasta, jenž studoval pozůstatky Cetrů. V 2000leté geologické hornině našel bytost, kterou pojmenoval Jenova a mylně ji označil za Cetru. Tu pak Shinrovi vědci využili ke genetickým manipulacím s ještě nenarozenými dětmi, kterým byly vstřikovány buňky Jenovy. Tito jedinci získali velkou sílu a moc a stali se členy Soldiers, ale svůj původ neznali. Sephiroth byl také tímto jedincem a svůj původ si vyložil, že má jakožto potomek \"cetry\" Jenovy právo vládnout Planetě. Rozhodl se osvobodit svou \"matku\" Jenovu, zapečetěnou v nibelheimském reaktoru, zapálil Nibelheim a vyvraždil všechny obyvatele. Cloud se mu v tom snažil zabránit, avšak Sephiroth ho v reaktoru probodl mečem. Co se dělo pak, si ovšem Cloud nepamatuje.\"  V Cloudově vyprávění bylo hned několik nejasností a mezer. Každopádně události ze Shinrova mrakodrapu přesvědčily ostatní o nutnosti navrátivšího se Sephirotha zastavit, aby nenašel Zaslíbenou zemi. Tak začala honička přes celý Východní kontinent, až se dostali do Junonu, kde se během ceremoniálu oficiálního jmenování Rufuse prezidentem infiltrovali v přestrojení za mariňáky na jeho zaoceánskou loď, mířící na Západní kontinent. Na palubě byl i Sephiroth, dobře schovaný, který těsně před zakotvením v Costa del Sol zmasakroval část posádky. Cloud pak bojoval jen s přízrakem Jenovy, který tam zanechal. V letovisku Costa del Sol se zdrželi jen chvíli a našli na pláži Hodža, jenž zde trávil dovolenou po své \"rezignaci\". Chtěli ho podrobit výslechu, ale bez úspěchu.  Vydali se tedy pěšky přes horu Corel, kde byl ve slumu daleko od corelského Mako-reaktoru Barret zbit svými bývalými přáteli. Uprchl před nimi do lanovky k létajícímu lunaparku Golden Saucer. Tam se k partě přidal Cait Sith, avšak dostali se pro podezření z vražd příslušníků ostrahy palnou zbraní, jakou nosil Barret na pravé ruce, do pouštního vězení. Zde Barret vysvětlil, co se stalo před 4 lety. \"Jednoho dne přijela Scarlet ze společnosti Shinra do Corelu vyjednat s obyvateli povolení vybudovat zde Mako-reaktor, aby už nemuseli dobývat uhlí a žili v blahobytu. Chvíli se spolupráce se Shinrou vyplatila, ale jednoho dne došlo k výbuchu, z něhož Shinra obvinil místní obyvatele a armáda pod vedením Scarlet město vypálila. Tehdy byl Barret mimo město se svým přítelem Dynem, jenž byl jako jediný proti výstavbě. Scarlet je nechala sestřelit ze skály, přičemž Barret přišel o pravou ruku, zatímco Dyne o levou a oba si nechali dát jako implantát zbraň.\" Cloud tedy s Barretem dopadl skutečného vraha. Dyne, jenž onoho dne ztratil ženu, byl ubohou troskou a vyzval Barreta na souboj. Ten s ním neochotně bojoval a porazil ho. Dyne nakonec spáchal sebevraždu a nezabránil mu v tom ani Barret, když mu prozradil, že jeho dcera Marlene požár města přežila. Poté partu z vězení vykoupil Cloud výhrou v závodech chocobů v Golden Sauceru.  Jako omluvu za křivé obvinění z vražd dostal Cloud od ředitele zábavního parku Dia k dispozici buginu, s níž překonal širokou poušť. Dorazili do zničené vesnice Gongaga, kde byl další vybuchlý Mako-reaktor. Zde na ně čekali agenti Turks, ve složení Rude, Reno a Elena. Barret proto po jejich útěku z bitvy pojal podezření, že mají mezi sebou špióna. K reaktoru přistála helikoptéra Shinry, z níž vystoupila Scarlet hledající v troskách \"obří materii\", celé to vypadalo divně. Pak ve vsi narazili na rodiče Soldiera jménem Zack Fair a postěžovali si, že o něm 10 let nic neví (tedy ani nevěděli, že je Zack mrtev). Aerith prozradila, že byla jeho přítelkyně a trochu více se rozpovídala o svém vztahu s ním. Tifa chtěla také něco říct, ale sama se zastavila, že to prý není důležité\" (ve skutečnosti šlo o dost zásadní věc, o tom později)\". Pak v lesích potkali drzou wutaiskou zlodějku materií Yuffie, kterou přijali do party.  V dalším putování navštívili kaňon Cosmo, rodné místo Nanakiho (Reda XIII). Jeho mentor a \"dědeček\" Bugenhagen představil Cloudovi a Aerith teorii o Proudu života. Aerith tak vlastně poprvé dostala jistou průpravu k povinnostem Cetry a začala své poslání brát vážně. Bugenhagen u ohniště nazlobeně poslouchal Nanakiho, jak zle mluvil o svém domněle zbabělém otci, jenž se ztratil, když měl kaňon bránit. Bugenhagen ho zavedl do jeskyně duchů mrtvých válečníků kmene Gi, kde mu ukázal zkamenělého Seta, Nanakiho otce, který se tehdy bez vědomí většiny obyvatel obětoval, aby odrazil lstivý útok nepřítele přes jeskyně zezadu. Tedy neuprchl zbaběle z bitvy, jak se Nanaki dosud domníval. Nanaki se tudíž nemusel stydět a nebylo nutné ani stát se zajatcem profesora Hodža. Nyní dostal nový impuls do života a chtěl ochránit Planetu. Bugenhagen mu řekl, že učiní nejlépe, když pomůže Cloudovi s pátráním po Sephirothovi, muži v černém, který se potuluje po světě.  Dorazili tam, kde měl být zničený Nibelheim, rodné městečko Clouda a Tify. Zde však narážíme na velký rozpor, neboť město existuje dál netknuté, jako by se nikdy nic nestalo. Ani jednoho obyvatele ovšem Tifa s Cloudem neznají, ve skutečnosti to byli nastrčení Shinrovi zaměstnanci, aby zahladili důkazy o nibelheimském incidentu. Ve městě bylo mnoho mužů v černé kápi, kteří na sobě měli vytetovaná čísla a mumlali cosi o sjednocení a Sephirothovi. Jinak byli neškodní. Ve sklepě nibelheimského paláce se Cloud krátce znovu setkal se Sephirothem, který jen naznačil, kam se chystá dál, a levitací zmizel. Zde také nalezli zprávu o nedávném útěku dvou závadných výzkumných vzorků a také zaživa pohřbeného bývalého Turkse s vizáží upíra, Vincenta Valentina, který se po chvilce váhání přidal do party. S Cloudem má společné, že oba pracovali v minulosti pro Shinru. Vincent nyní toužil najít svou ztracenou lásku Lucrecii.  Po překročení hory Nibel dorazili do Raketového města, kde žil kapitán Cid, slavný letec. Ten netrpělivě očekával příchod Rufuse Shinry v domnění, že obnoví kosmický program. Cid totiž od mala snil, že bude prvním mužem ve vesmíru, ale dával své družce Sheře za vinu zmaření prvního startu Shinry č. 26 a nenáviděl Shinru za následné zastavení celého projektu. Od té doby se vztekle potloukal v nakloněné zrezlé raketě, kde ho Cloud požádal, zda by jim nepůjčil svůj hydroplán \"Tiny Bronco\". Cid nabručeně odmítne, ale pozve je do svého domu. Cid se pak konečně setkal s Rufusem, avšak ten vesmírný program neobnovil, navíc mu chtěl zabavit Tiny Bronco, aby ho sám použil k hledání \"Chrámu prastarých\", jako by nestačilo, že už dříve Cidovi zabavil vzducholoď \"Highwind\", kterou parta viděla v Junonu. Shera vyzve Clouda, aby tedy Tiny Bronco ukradli dřív, než to provede Rufusův poskok Palmer. Rufusovi vojáci začali po letadlu, které nikdo neřídil a Cloud s přáteli se pouze držel za jeho křídla, střílet, čehož využil Cid, aby při průletu těsně nad zemí naskočil na ocas. Jedna kulka však letadlo vážně poškodila a Tiny Bronco havarovalo do oceánu kousek od Wutaie.  Už nebylo schopné zvlétnout, ale posloužilo jako člun. Na žádost Yuffie dopluli k wutaiským břehům, kde je všechny okradla o materie a zmizela. Přímo ve Wutaii ji dopadli, načež vysvětlila, proč to udělala. Snila o obnově svobody a nezávislosti Wutaie, kterou Shinra po prohrané válce z doby před 8-15 lety proměnil z hrdého národa v turistickou atrakci pro své lidi. Dost se styděla, že její otec boj vzdal a začal kolaborovat. Skupinu uvěznila do pasti, aby unikla, ale sama padla do léčky midgarského mafiána Dona Cornea, který si chtěl na této 16leté holce vybít své pudy, stejně tak na mladičké agentce Turks Eleně, jež byla ve Wutai s Tsengem, Rudem a Renem na dovolené. Turksové se spojili s Cloudem, aby obě děvčata vysvobodili ze spárů toho zvrhlíka a Yuffie se uvolila vrátit materie. Byla však dost skleslá. Cloud ji zavedl do věže, kam smí jen Wutaiané. Yuffie se ceremoniálně probila nahoru, kde se ke svému překvapení postavila svému nenáviděnému otci, kterého porazila. Pak se s ním ale konečně usmířila, když jí vyjádřil nyní plnou podporu v jejím úsilí, které splní, když pomůže Cloudovi, jedině tak si snad splní sen o svobodě pro Wutai.  Aerith si byla jistá, že \"Chrám prastarých\", o kterém se zmiňoval Rufus, bude nejlepší další cíl, ale dá se tam dostat jedině s klíčem Keystone, jenž vlastnil Dio, majitel Golden Sauceru. Keystone našli vystavený v jeho soukromém muzeu a Cloudovi se povedlo ho přesvědčit, aby jim ho půjčil výměnou za účast v aréně. Partu však zabrzdila porucha lanovky, takže Cait Sith domluvil nocleh ve strašidelném hotelu. Uprostřed noci Clouda probudil jeden z kvarteta Aerith, Tifa, Yuffie nebo Barret, aby se šli projít nočním lunaparkem a pobavit se. Zahrají si scénku v divadle a pak se svezou lanovkou okolo celého Golden Sauceru. Je-li tam Cloud s Aerith, vyzná se Cloudovi, že je hodně podobný Zackovi, dost se tím sblíží.  Po svezení vidí Caita Sitha s Keystone, který předal Tsengovi. Při následujícím výslechu se Cait Sith přiznal, že byl celou dobu špiónem, ovládaným z Midgaru zaměstnancem Shinry, ale že s nimi chce zůstat, neboť ho prý budou ještě potřebovat. Vydíral je také tím, že drží Marlene jako rukojmí. Hlavně si ale ten, kdo Sitha ovládal, uvědomil, že se dá žít jinak a lépe než ve zlaté Shinrově kleci, odtržený od reality. S nechutí ho tedy mezi sebou ostatní nechali a na druhý den se vydali bez Keystonu k Tiny Broncu. Chrám prastarých byl velká černá pyramida uprostřed pralesa jednoho z jižních ostrovů a Aerith ucítila mocnou sílu Proudu života. Uvnitř našli vážně zraněného Tsenga, který jim vrátil Keystone a varoval před Sephirothem, který ho probodl. V hlubinách chrámu nalezli reliéfy Prastarých, jež popisovaly příchod \"Zkázy z nebe\" z doby před 2000 lety na \"Meteoru\", vyvolaném černou materií, nejmocnější ze všech. Ta byla tehdy Prastarými zapečetěna do podoby celého chrámu, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Parta usoudila, že materii uschová a bude ji před Sephirothem hlídat, ale k jejímu získání je nutné chrám zmenšit, aby se vešel do dlaně. Sephiroth chtěl černou materii získat, aby Meteorem poškodil Planetu natolik, že", "section_level": 1}, {"title": "Česká lokalizace.", "content": "V roce 2007 bylo Final Fantasy VII přeloženo do češtiny skupinou RK-Translations.", "section_level": 1}], "src_summary": "Final Fantasy VII je videohra typu RPG od firmy Square pro PlayStation a později i pro PC. Od roku 2013 je k dispozici i v distribuční síti Steam. Původně vyšla roku 1997 a ve své době přinesla revoluci. Jako první hra série Final Fantasy přinesla 3D grafiku. Dále také nový systém ovládání a velmi rozsáhlý příběh. Tento díl se stal natolik oblíbený, že bylo podle něj vytvořeno několik dalších her a filmů, které jeho příběh dále rozšiřují.", "tgt_summary": "Development began in 1994, originally for the Super Nintendo Entertainment System. After delays and technical difficulties from experimenting on several platforms, Square moved production to the PlayStation, largely due to the advantages of the format. Veteran \"Final Fantasy\" staff returned, including series creator and producer Hironobu Sakaguchi, director Yoshinori Kitase, and composer Nobuo Uematsu. The title became the first in the series to use full motion video and 3D computer graphics, which featured 3D character models superimposed over 2D pre-rendered backgrounds. \"Final Fantasy VII\" introduced more widespread science fiction elements and a more realistic presentation, while the gameplay systems remained largely similar to previous entries, with the addition of new elements such as Materia, Limit Breaks and new minigames. The game had a staff of over 100, with a combined development and marketing budget of around.", "id": 187725}
{"src_title": "Vysoké Mýto", "tgt_title": "Vysoké Mýto", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Už název města, založeného na místě starší osady, svědčí o královském založení, protože pouze panovník byl oprávněn zavádět mýta. Přímým předchůdcem města bylo městské založení u Tisové v poloze Staré Mýto. Na příkaz krále Přemysla Otakara II. provedl lokaci na dnešním místě, podle urbanistického stylu stejně jako v pozdějším městě Poličce, lokátor Kondrád z Limberka (\"Cun(d)radus de Lewendorf\" / \"Con(d)rad von Lewendorf\"), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. Město prosperovalo díky Trstenické stezce (cestě) vedoucí ze středních Čech do moravských center a uděleným právům: mílovému, várečnému a hrdelnímu. Město bylo opevněno postupně stavěným dvojitým prstencem masivních kamenných hradeb s 25 baštami a třemi branami, zpevněnými předsunutými barbakány. Přesné datum založení nicméně chybí, datuje se podle zakládací smlouvy města Poličky ze dne 27. srpna 1265, která se na existenci Vysokého Mýta odvolává.  V roce 1307 učinil český král Rudolf Habsburský z Vysokého Mýta věnné město českých královen. Pro svou ženu Elišku Rejčku vybral pět měst, která měla přispívat na život královen a po smrti jejich mužů jim poskytovat vdovské věno. Do základní pětice patřily kromě Vysokého Mýta také Polička, Chrudim, Jaroměř a dnešní Hradec Králové. Později přibyla ještě města Mělník, Dvůr Králové, Nový Bydžov a Trutnov. Vysoké Mýto zůstalo v držení českých královen až do novověku.  Ve své bohaté historii město prožívalo doby rozkvětu, kdy bohatlo a lidem se dařilo, ale přicházely také zhoubné požáry a cizí vojska. První zmínka o chrámu sv. Vavřince pochází z roku 1349. V roce 1421 bylo město po krátkém odporu dobyto husitskými vojsky Pražanů, mnoho lidí bylo pobito a část města vypálena. První soupis domů v královských městech byl proveden roku 1567, zde jich bylo evidováno celkem 380. Vysokému Mýtu se nevyhly ani pohromy, v roce 1700 vyhořelo a roku 1714 ho postihla morová epidemie. Opevnění kolem městských bran bylo zbořeno 1808, což napomohlo dalšímu rozvoji města. Roku 1879 zde bylo založeno gymnázium a v roce 1882 bylo město připojeno na železniční síť.  Mezi roky 1851–1959 bylo sídlem vysokomýtského okresu. Od druhé poloviny 18. století bylo Vysoké Mýto také tradičním sídlem vojenské posádky, rozšířené v závěru 19. a ve 20. století. Od roku 1968 zde sídlila pětitisícová jednotka sovětské okupační armády, která zanechala ve městě velkou materiální a ekologickou spoušť. Po jejím odchodu v roce 1990 se město postupně vzpamatovalo a ze šedého poničeného města rozkvetlo do současné podoby.  Historii města knižně zpracovali v 19. století Alois Vojtěch Šembera (1845) a Hermenegild Jireček (1884), později na jejich práci navázal F. Hnát (1934), který rozšířil historii o část věnovanou první světové válce. V roce 2004 vydalo město Vysoké Mýto soubornou publikaci \"Vysoké Mýto, tradice a současnost\".", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Zhruba 2 kilometry severovýchodně od města se rozkládá přírodní památka U Vinic – zbytek původních zamokřených luk s výskytem řady ohrožených druhů rostlin.  V katastrálním území Vysoké Mýto je chráněno vícero památných stromů (stav 2012; údaje o poloze vztaženy k náměstí Přemysla Otakara II.): Další dva chráněné stromy rostou v katastru místní části Svařeň.", "section_level": 1}, {"title": "Členění a orgány města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Vlastní město se člení na tyto části:  Součástí města jsou dále místní části:", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Město plní funkci obce s rozšířenou působností pro obce Běstovice, Bošín, Bučina, České Heřmanice, Dobříkov, Džbánov u Vysokého Mýta, Hrušová, Choceň, Javorník, Koldín, Kosořín, Leština, Libecina, Mostek, Nasavrky, Nové Hrady, Oucmanice, Plchovice, Podlesí, Pustina, Radhošť, Řepníky, Seč, Skořenice, Slatina, Sruby, Stradouň, Sudslava, Svatý Jiří, Tisová, Týnišťko, Újezd u Chocně, Vinary, Vraclav, Vračovice-Orlov, Zádolí, Zálší, Zámrsk a Zářecká Lhota o celkové ploše 281,86 km včetně Vysokého Mýta.", "section_level": 2}, {"title": "Orgány města.", "content": "Starosta zastupuje město navenek, svolává a řídí zasedání zastupitelstva města a rady města. Také řídí městskou policii. Za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu města. Podrobnosti výkonu funkce upravuje zákon o obcích a organizační řád městského úřadu. Současným starostou města je Ing. František Jiraský.  Starostu v době jeho nepřítomnosti zastupuje místostarosta. Za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu města. Podrobnosti výkonu funkce upravuje zákon o obcích a organizační řád městského úřadu. Současnými místostarosty jsou Ing. Martin Krejza a Mgr. Helena Kejzlarová.  Rada města je výkonným orgánem města. Schází se zpravidla jednou týdně a její schůze nejsou veřejné. Usnáší se většinou hlasů svých členů a zabezpečuje hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, řeší podněty členů zastupitelstva, komisí nebo občanů města. Členy rada města jsou: Ing. František Jiraský, Mgr. Helena Kejzlarová, Jiří Kovařík, Ing. Martin Krejza, Mgr. Blanka Kysilková, Mgr. Helena Mandíková a MUDr. Jiřina Šafrová.  Zastupitelstvo města je nejvyšším samostatným orgánem města Vysokého Mýta. Bylo zvoleno ve volbách do obecního zastupitelstva 10. a 11. 10. 2014 na období čtyř let. Zastupitelstvo města má 21 členů a vykonává nejdůležitější pravomoci v oblasti samostatné působnosti města. Svolává ho starosta podle potřeby, nejméně však jednou za 3 měsíce a zasedání jsou veřejná. Zastupitelstvo města schvaluje rozpočet města, program rozvoje města a vyúčtování hospodaření za minulý rok, schvaluje obecně závazné vyhlášky ve věcech samostatné působnosti, zřizuje městskou policii a mnoho dalších záležitostí. Zasedání zastupitelstva města se řídí Jednacím řádem, který upravuje veškeré záležitosti související s přípravou a samotným zasedáním zastupitelstva. Jednací řád stanovuje pravidla pro členy zastupitelstva města i pro veřejnost. Členy zastupitelstva města jsou: Ing. Roman Baťa (zvolen za Patrioty pro Vysoké Mýto), Jaroslav Bendl (zvolen za Nestraníky), Mgr. Stanislava Burešová (zvolena za ODS), Ing. Miloslav Coufal, (zvolen za ČSSD), Ing. Jiří Fišer (zvolen za Patrioty pro Vysoké Mýto), Bc. Marek Janouch (zvolen za SPO), Ing. František Jiraský (zvolen za Nestraníky), Mgr. Jiří Junek (zvolen za KDU-ČSL), Mgr. Helena Kejzlarová (zvolena za KDU-ČSL), MUDr. Lubomír Kellner (zvolen za SPO), Zdeněk Klát (zvolen za SPO), Jiří Kovařík (zvolen za Volbu pro město, Ing. Martin Krejza (zvolen za ODS), Mgr. Blanka Kysilková (zvolena za Nestraníky), Mgr. Jan Lipavský (zvolen za ANO 2011), Mgr. Helena Mandíková (zvolena za ANO 2011), Ing. Miloslav Soušek (zvolen za SPO), MUDr. Jiřina Šafrová (zvolena za TOP 09), Ing. Pavel Vacek (zvolen za Volbu pro město), Jiří Vondráček (zvolen za SPO), Ivana Zemková (zvolena za Nezávislé).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Ve Vysoké Mýtě každoročně probíhá řada významných akcí: Soutěžní přehlídka dětských dechových orchestrů Čermákovo Vysoké Mýto, Festival historické techniky Kujebácké rotování, festival Sodomkovo Vysoké Mýto, RANDÁLFEST, promenádní koncerty, letní akce v Amfiteátru M-klubu, Kinematograf bratří Čadíků, Týden hudby, Městské slavnosti, tradiční Kujebácké jarmarky, benefiční festival Hudba pomáhá, Bubenický festival a Sportovní den.", "section_level": 2}, {"title": "Městská knihovna.", "content": "Městská knihovna Vysoké Mýto, zřizovaná městem skrze obecně prospěšnou společnost \"Vysokomýtská kulturní\", je veřejnou knihovnou s univerzálními knihovními fondy. Sídlí na adrese Litomyšlská 70, Vysoké Mýto.  Knihova je plně automatizovaná, nabízí půjčování knih, časopisů, audio knih a CD.  Knihovna pořádá Univerzitu volného času, kurzy angličtiny, besedy s autory, besedy pro domovy pro seniory a LDN. Dále nabízí meziknihovní výpůjční služby a zabezpečuje výměnné soubory do malých knihoven v našem regionu. Zajišťuje přístup k internetu zdarma.  Prioritou dětské knihovny je půjčování knih a časopisů a podpora čtenářství, především formou besed pro mateřské, základní i střední školy. Dětské oddělení pořádá také pasování prvňáčků na čtenáře a výtvarné dílny. Ve spolupráci s ZUŠ Vysoké Mýto pořádá hudební odpoledne.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Přibližně 3 km jihovýchodně od centra Vysokého Mýta při silnici I/35 na Litomyšl se nachází mezinárodní neveřejné letiště. Provozuje ho Aeroklub Vysoké Mýto, funguje zde také letecká škola, vyhlídkové lety a letecký servis, slouží pro soukromé a sportovní účely. Letiště je otevřeno každoročně o víkendech mezi 15. dubnem až 15. říjnem, jinak na vyžádání.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozložení obyvatel 2011.", "content": "Podle sčítání lidu 2011 zde žilo 12 286 občanů českého občanství, z toho 5950 mužů a 6336 žen. Trvalý pobyt ve Vysokém Mýtě mělo 348 cizinců. 2592 obyvatel bylo do věku 18 let a 2629 obyvatel bylo starších 60 let.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Přesné údaje počtu obyvatel nejsou před rokem 1830 přesně známy. Počítali se pouze tzv. měšťané. Pro výpočet celkové populace se používá koeficient 6, to znamená, že na 1 měšťana připadá 6 usedlých občanů (členů rodiny atd.). V roce 1598 zde tak žilo asi 2000 obyvatel, roku 1628 asi 400 obyvatel, roku 1731 asi 2500 obyvatel a v roce 1788 asi 3500 obyvatel. Po roce 1830 se při sčítání lidu počítají všechny vrstvy lidí, proto se do výsledku nezapočítá žádný koeficient. V roce 1830 zde žilo 4623 celkem obyvatel, v roce 1843 celkem 4512 obyvatel a v roce 1857 celkem 5369 obyvatel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoké Mýto (; ) je město ležící v okrese Ústí nad Orlicí, na řece Loučné. Je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších a šestým největším z měst Pardubického kraje. Městem prochází železniční trať 018 z Chocně do Litomyšle a silnice I/35 spojující Liberec s Mohelnicí, která rozděluje město na dvě části. Ve Vysokém Mýtě žije obyvatel.", "tgt_summary": "Vysoké Mýto (; ) is a town in the Pardubice Region, Czech Republic. Founded in 1262 by the Bohemian king, Přemysl Otakar II, it is situated near its original location, called Vraclav. Vysoké Mýto is a centre of tourism, due to its architectural monuments and the nature that surrounds it.The town square is one of the largest examples of its type in Bohemia.", "id": 1303289}
{"src_title": "Kiten", "tgt_title": "Kiten, Burgas Province", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní osídlení se datuje dávno před náš letopočet. V těsné blízkosti dnešní města se nacházejí zříceniny thrácké pevnosti Urdoviza, přičemž tento název pochází z doby bronzové. Byly zde zdokumentovány bohaté nálezy antických kamenných kotev a keramiky z mladší doby bronzové a obalové keramiky z archaického i klasického helénistického období. Zlomky římských nádob s červeným firnisem lze nalézt v obou zálivech u poloostrova. Do současnosti se zde zachovalo zděné opevnění oddělující poloostrov od pevniny. Ještě na konci 19. století byly zdi Urdovizy velmi dobře zachovalé. Podle jedné z teorií se jedná o poslední trojský přístav, který odolával až do pádu Tróji.  Za osmanské nadvlády se zdejší oblast nazývala Hasekiyata nebo Asekia. V prvních letech po dobytí Bulharska Osmanskou říší získala oblast řadu výsad, které se zachovaly až do první poloviny 19. století.  Od roku 1878 až do první balkánské války tudy vedla hranice mezi Východní Rumélií a Osmanskou říší. Novodobé osídlení se váže k roku 1931, kdy na poloostrov Urdoviza dorazili první osadníci a bylo postaveno 14 domků typu „šaronski“ podle programu francouzského bankéře a komisaře Spojených národů pro uprchlíky René Charrona. Voda, příznivá poloha a bohaté pastviny přitahovaly další osadníky. Při pohledu z dálky domy připomínaly zápěstí (bulharsky китка – kitka) a osada byla v roce 1932 pojmenována podobným slovem - Kiten (krásný). V obci byla postavena kaple Nanebevstoupení Páně, která je nyní obnovena.  Obec se v 60. letech začala rychle rozvíjet jako středisko cestovního ruchu. V roce 1962 získal Kiten status lázní. Až do 80. let zde velké průmyslové podniky, instituce a organizace hromadně zřizovaly vlastní rekreační střediska, takže jejich koncentrace zde byla největší v celém Bulharsku. V 90. letech nastal boom ve výstavbě soukromých ubytovacích a stravovacích zařízení. Během 10 let bylo postaveno 30 nových hotelů a byla zrekonstruována mnohá rekreační střediska. Zastavěná plocha v obci vzrostla zhruba čtyřnásobně.  Rozhodnutím vlády ze dne 17. června 2005 získal Kiten status města.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Lázně Kiten se nacházejí v jihovýchodním Bulharsku, na pobřeží Černého moře, 55 km jihovýchodně od města Burgas, 5 km jižně od centra obštiny Primorsko a 12 km severozápadně od centra sousední obce Carevo. Zčásti leží na malém poloostrově Urdoviza severně od úst řeky Karaagač.  Poloostrov od sebe odděluje dva zálivy – Karaagač na jihu a Atliman na severu V obou zálivech se rozkládají písečné pláže o celkové ploše 14,5 ha. Severní pláž (též Kiten Atliman) s rozlohou 8,1 ha je z obou stran obklopena skalami a jsou tu písečné duny. Na jih od skalnatého poloostrova Urdoviza, kde vybíhá přístavní molo, začíná Jižní pláž, která se v délce 1 380 m táhne až do ústí řeky Karaagač. Nachází se v zátoce Urdoviza, která je moři více otevřená, a dělí se na dvě pláže – Kiten jih a Kiten kemping. Pláže jsou hlavním přírodním zdrojem určujícím rozvoj Kitenu jako letoviska a centra letní rekreace.  V lázních, v těsné blízkosti kempu Atliman, vyvěrá pramen. Voda přichází z hloubky asi 700 metrů, je zatrubněna a obsahuje zejména dusičnany a chloridy (277 mg/l). Voda z pramene se používá především k pití.  Kiten má mírné, slunečné, teplé a vlhké klima přechodného typu. Průměrná roční teplota je 12 °C a průměrná teplota v lednu neklesá pod 2 °C. Podnebí v Kitenu nemá charakter vnitrozemí v pohoří Strandža, kde v zimě mrzne. Od května do října je zde zhruba 1 700 hodin slunečního svitu a průměrná denní teplota v létě je 27 °C.  V teplé polovině roku převládají severozápadní větry. Dobré klimatické podmínky v kombinaci s charakterem reliéfu (uzavřené zátoky) mají za následek, že moře je klidné po většinu léta. Nežádoucí silné deště a bouřky přicházejí v pozdním létě obvykle na konci srpna a v září.  Mořská voda má slanost 18‰ jako jinde v Černém moři.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Ekologická situace v Kitenu je podle sledovatelných znaků příznivá a je zde relativně čisté prostředí. Poblíž lázní neexistuje žádný podnik těžkého průmyslu, ani významný přístav nebo zdroj světelného znečištění. Lázně se nacházejí nedaleko přírodního parku Strandža, který byl vyhlášen v roce 1995. Rozkládá se na ploše 116,133 ha a je jedním z největších v Bulharsku.  Hlavními rostlinami, které vytvářejí vzhled většiny města, jsou různé druhy dubu a borovice. Roste tu také dřín a zejména kolem zálivu Karaagač se rozkládají významné topolové háje. Ústí řeky Karaagač je zarostlé bahenním rákosím a vrbami a na strmých skalních stěnách u Jižní pláže lze najít divoké víno. Z horské strandžské vegetace se zde vyskytují některé druhy, jejichž rozšíření bylo podmíněno povětrnostními vlivy moře.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 1 113 obyvatel. Podle sčítáni 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Ke zříceninám a vykopávkám pevnosti Urdoviza je omezený přístup, protože jsou součástí vojenské námořní základny.  V Antarktidě je podle Kitenu je pojmenován mys Kiten, ležící na poloostrově Trojice, a podle Urdovizy je pojmenován ledovec Urdoviza, ležící na Livingstonově ostrově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiten ( \"Кѝтен\") je město v jihovýchodním Bulharsku. Leží v Burgaské oblasti, v obštině Primorsko. Je to známé letovisko na jižním bulharském pobřeží Černého moře. Žije zde přes 1 000 obyvatel a jde o čtvrté nejmenší město v Bulharsku.", "tgt_summary": "Kiten (, meaning \"lovely, pretty\") is a seaside resort town on the Bulgarian Black Sea Coast, part of Burgas Province. It is situated on the small Urdoviza peninsula, near the mouth of the Kiten River, and has two beaches: Atliman and Urdoviza.", "id": 660325}
{"src_title": "Ioannis Metaxas", "tgt_title": "Ioannis Metaxas", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Ve 26 letech se poprvé objevil v Řecko-turecké válce v roce 1897 jako armádní důstojník. Poté se vydal do Německa na studia. Po návratu byl zařazen do generálního štábu. Před Balkánskými válkami v letech 1912–1913 byla reorganizována armáda, čehož se Metaxas aktivně účastnil. V roce 1913 byl jmenován hlavním velitelem řeckého generálního štábu.  Metaxas byl podporován řeckým králem Konstantinem I. Ministerský předseda Eleftherios Venizelos rezignoval na svoji funkci poté, co Metaxas odmítl pomáhat vést dardanelskou kampaň. Ve volbách v roce 1915 Metaxas často označoval válku jako největší problém. Když ve volbách Venizelos vyhrál, dal rozkaz k mobilizaci armády, avšak následovně byl králem odvolán.  Roku 1917 byl král sesazen a Venizelos se dostal k moci. Metaxas následoval krále do exilu a vrátil se až v roce 1920. Roku 1923 řídil ze zákulisí pokus o státní převrat. Ten se však nezdařil a Metaxas musel opět načas odejít ze země.  V roce 1935 bylo v pochybném referendu většinou 97% hlasů rozhodnuto, že se země vrátí k monarchistickému zřízení a na trůn opět dosedl Jiří II. V roce 1936 jmenoval Jiří II. Metaxase prozatímním ministerským předsedou. Ten poté za podpory krále na sebe strhl veškerou moc a prosadil vyloučení některých prvků z ústavy zaručujících občanům demokratická práva. Následně se jeho režim zaměřil na postupnou likvidaci opozice, zejména komunistů.  Ioannis Metaxas se proslavil tím, že se postavil na odpor italskému diktátorovi Mussolinimu, který rozhodl o vpádu italských vojsk do Řecka 28. října 1940. Sebevědomí Italové narazili na tvrdý odpor řeckých vojsk. I přesto, že italské jednotky byly daleko lépe vyzbrojeny než domácí Řekové, nedokázali udržet nad situací kontrolu a po řecké ofenzívě byla fronta zatlačena zpět na albánské hranice a zastavila se až 50 km od albánského města Berat.  Italským jednotkám přispěchala na pomoc vojska Nacistického Německa. Avšak toho se již Metaxas nedožil. Zemřel 29. ledna 1941 na hnisavý zánět hltanu, který způsobil otravu krve. I přesto se spekulovalo o tom, že byl otráven Brity. Na jeho post nastoupil Alexandros Korizis.  V době po Metaxasově smrti přišly na pomoc italským vojskům německé jednotky. Řecká linie byla prolomena a následoval rychlý postup na řecké území.", "section_level": 1}, {"title": "Metaxasova politika.", "content": "Ioannis Metaxas podporoval různé, mezi lidem populární, názory. Zavedl osmihodinový pracovní den a povinná zlepšení pracovních podmínek. Vláda za Metaxase zřídila řecký sociální zabezpečovací fond (IKA), instituci sociálního zabezpečení a zlepšila stav opevnění (Metaxasova linie na řecko-bulharské hranici).  V zahraniční politice zastával Metaxas určitý probritský postoj. V době ohrožení Řecka zejména fašistickou Itálií hledal Metaxasův režim ochranu Velké Británie. I přesto, že Metaxas chtěl udržet Řecko mimo evropský konflikt, nepovedlo se mu to. Po Mussoliniho nátlaku na řecké strategické území se Metaxas nechal slyšet: \"„Alors, c ́est la guerre“\" (pak bude válka). Celé jeho prohlášení bylo veřejností shrnuto do slavného \"„Ochi“\" (ne). Dnes se v Řecku každoročně oslavuje Den Ochi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ioannis Metaxas (12. dubna 1871, Ithaka – 29. ledna 1941, Athény) byl řecký generál a diktátor, předseda vlády v letech 1936–1941.", "tgt_summary": "Ioannis Metaxas (; ; 12 April 1871 – 29 January 1941) was a Greek military officer and politician, serving as Prime Minister of Greece from 1936 until his death in 1941. He governed constitutionally for the first four months of his tenure, and thereafter as the strongman of the 4th of August Regime.", "id": 70284}
{"src_title": "Mariner 9", "tgt_title": "Mariner 9", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda byla vyslána k planetě 30. května 1971 z Cape Caneveral a k Marsu dorazila 14. listopadu téhož roku. Po brzdícím manévru a navedení na oběžnou dráhu se stala první lidskou sondou, který se nacházela na orbitě jiné planety, jen těsně před tím, než se u Marsu objevily sovětské sondy Mars 2 a Mars 3. Po měsících, kdy zuřila v atmosféře Marsu prachová bouře, zaslala sonda překvapivě jasné fotografie povrchu, které sloužily pro pozdější plánování výzkumných misí.  Sonda prováděla pozorování planety během 698 oběhů, během kterých se jí podařilo pořídit 7 329 snímků a zmapovat okolo 80 % povrchu (jiné zdroje uvádějí 100 %). Sonda přestala pracovat 27. října 1972, kdy došel plyn pro orientační trysky a bylo rozhodnuto o jejím vypnutí.  Mariner 9 zůstal na oběžné dráze, kde bude kroužit kolem Marsu asi do roku 2022, kdy se dostane do hustších vrstev Marsovské atmosféry. Vlivem zvyšujícího se tření se pak rozpadne a jednotlivé části shoří nebo dopadnou na povrch planety.  Náklady na misi dosáhly 137 miliónů amerických dolarů z celkových 554 miliónů dolarů, které byly použity na program Mariner od sond Mariner 1 až po Mariner 10.", "section_level": 1}, {"title": "Úkoly.", "content": "Mariner 9 byl navržen, aby pokračoval ve výzkumu atmosféry Marsu, ve kterém započaly sondy Mariner 6 a 7 a současně aby doplňoval výzkum plánované sondy Mariner 8. Dalším úkolem (po neúspěšném startu Mariner 8) bylo mapování až 80% Marsovského povrchu z nižší oběžné dráhy (ve výšce okolo 1500 kilometrů) s nejvyšším možným rozlišením (od 1 kilometru na pixel až po detailní snímky o rozlišení 100 metrů na pixel). Sonda byla současně vybavena i infračerveným radiometrem, který byl schopen detekovat tepelné zdroje a případný probíhající vulkanismus na povrchu. Plán mise počítal i s výzkumem dvou měsíců Marsu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis sondy.", "content": "Mariner 9 byla první sonda obíhající kolem jiné planety. Byla založena na konstrukci sond Mariner 6 a 7, oproti těmto sondám byla ale hmotnější díky většímu řídícímu systému sondy, což v důsledku vedlo k tomu, že sonda Mariner 9 byla těžší než Mariner 6 a 7 dohromady.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba sondy.", "content": "Mariner 9 byla sonda osmiúhelníkového průřezu o průměru 1,384 metrů a výšce 0,457 metru tvořená z hořčíku, hliníku a laminátu. O dodávku elektrické energie se staraly čtyři solární panely o rozměrech 2,15 × 0,90 metru umístěné v horní části těla sondy na sklápěcích ramenech, které zajišťovaly dostatek energie pro chod komunikačních, řídících a povelových systémů. Celková plocha panelů po rozložení dosáhla 7,7 m, jenž produkovaly 800 W u Země a 500 W u Marsu. Energie byla ukládána do NiCd baterií.  Mezi složenými solárními panely se nacházela i nízkozisková a vysokozisková parabolická anténa určená pro komunikaci s řídícím střediskem mise, jenž byly umístěny na 1,44 metru dlouhém stožáru. Vyjma antén se zde nacházely i dvě nádrže na palivo. Spodní část sondy byla vyhrazena pro vědecké zařízení, které na palubě tvořilo 63,1 kilogramu nákladu.  O stabilizaci sondy se staraly 2 sady 6 motorků na stlačený dusík umístěných na koncích slunečních panelů, sledovač Slunce a hvězdy Canopous, setrvačník, akcelerometr a inerciální jednotka. Hlavní motor určený pro korekce dráhy a navedení sondy na oběžnou dráhu Marsu byl raketový motor o tahu 1340 N s pětinásobným restartem. Motor spaloval směs oxidu dusičitého a monometylhydrazinu. Celková výška sondy byla 2,28 metru se startovní váhou 997,9 kg, ze kterých bylo 439,1 kg postupně spotřebováno.  Řízení sondy bylo realizováno pomocí centrálního počítače a řadiče, který měl zabudovanou paměť na 512 slov (1 slovo = 2 bajty = 16 bitů). Příkazový systém byl naprogramován pomocí 86 přímých, 4 násobných a 5 řídících příkazů. Data byla uložena v kotoučovém magnetofonu. 168 metrů dlouhá 8stopá páska mohla uchovat až 180 milionů bitů nahraných rychlostí 132 kbit/s. Přehrávání bylo možné rychlostí 16, 8, 4, 2 a 1 kbit/s s využitím dvou stop současně. Telekomunikační spojení bylo realizováno pomocí dvou 10 a 20 W vysílačů v pásmu S. Jediný přijímač přijímal signály z vysokoziskové parabolické antény, středněziskové trychtýřové antény a pomocí všesměrové antény s nízkým ziskem.", "section_level": 2}, {"title": "Mise.", "content": "Mise Mariner v roce 1971 byla původně koncipována tak, že bude uskutečněna dvojicí sond Mariner 8 a 9. Každá sonda se měla zaměřit na jiný aspekt mise, kdy Mariner 8 měl mapovat až 70% povrchu planety a Mariner 9 se měla věnovat výzkumu přechodných změn v atmosféře a na povrchu planety. Sonda Mariner 8 havarovala během startu po selhání nosné rakety a tak bylo nutné sloučit program obou sond do jediné sondy, což mělo za následek omezení výzkumu polárních oblastí a redukci pozorování probíhajících změn povrchu na menší oblasti.  Start nosné rakety proběhl 30. května 1971 v 22:23:00 UTC úspěšně, následně o 13 minut později došlo k oddělení nosné rakety od sondy, o 4 minuty později se rozvinuly solární panely. Krátce poté, co se sonda dostala ze stínu Země, nalezlo orientační čidlo Slunce a 31. května ve 02:26 došlo k orientaci sondy směrem na Canopus (spolu se Sluncem jeden ze dvou orientačních bodů sondy). Během letu se 5. června uskutečnila korekce dráhy. 14. listopadu se sonda přiblížila k Marsu po překonaných 398 milionech kilometrů a započal brzdný manévr za pomoci hlavního raketového motoru, které trval 15 minut a 23 sekund. Brzdění proběhlo v pořádku a sonda se dostala na orbitální dráhu Marsu po 167 dnech letu kosmickým prostorem s nejbližším přiblížení k planetě na 1398 km a oběžnou dobou 12 hodin a 34 minut. O dva dny později byl proveden další korekční manévr trvající 6 sekund pro upravení oběžné dráhy na dráhu s oběžnou dobou těsně pod 12 hodin a přiblížením 1387 km. Závěrečná korekce byla provedena 30. prosince, kdy se již sonda dostala na konečnou oběžnou dráhu umožňující vysílat data na pozemský radioteleskop v Goldstone s oběžnou dobou 11 hodin 59 minut a 28 sekund a přiblížením 1650 km.  Mariner 9 obíhal po 349 dní na orbitě Marsu 2 krát denně planetu s 12 hodinovou periodou během níž ho podrobně mapoval. Plánovaná životnost sondy byla 9 měsíců, které sonda ale překonala o téměř 30 %.  Při příletu sondy k planetě byl povrch Marsu zcela zahalen globální prachovou bouří, která zuřila v celé atmosféře. Bouře vypukla v oblasti Noachis 22. září, rozšířila se do celé atmosféry a brzy se stala největší pozorovanou bouří na povrchu Marsu všech dob. Množství prachu v atmosféře bylo příliš velké, než aby zaslané fotografie ukázaly něco z povrchu vyjma vrcholku nejvyšších sopek v oblasti Tharsis a tak byl z řídícího střediska vyslán příkaz, aby sonda vydržela z pořizováním mozaikových snímků ve vysokém rozlišení na dobu, kdy se atmosféra pročistí. V listopadu a prosinci začala bouře pomalu slábnout a na začátku roku 1972 skutečně ustala, což umožnilo sondě začít mapovat povrch a posílat na Zemi snímky povrchových útvarů.  Na získaných snímcích se objevil členitý terén, jenž nebylo možno ze Země pozorovat dalekohledy, složený z množství kráterů (včetně obrovské impaktní oblasti Hellas Planitia), obrovských sopek (včetně největší známé hory sluneční soustavy Olympus Mons), kaňonů (včetně Valles Marineris – systém kaňonů táhnoucí se přes 4 000 kilometrů), útvarů vzniklých větrnou a vodní erozí či říčních koryt. V atmosféře objevila sonda důkazy o existenci proměnlivého počasí, postupu front, mlhu a další jevy.  Během oběhů kolem planety byly zkoumány i měsíce Phobos a Deimos, díky čemuž byly získány první kvalitní fotografie jejich povrchu.  Koncem října 1972 byla sonda vypnuta, protože se vyčerpala zásoba dusíku v orientačním a stabilizačním systému.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky mise.", "content": "Sonda pravidelně během oběhů měřila základní parametry atmosféry (teplotu, tlak, chemické složení či hustotu), což později umožnilo analyzovat základní chování atmosféry a vytvořit její první matematický model.  Ze zaslaných snímků bylo konečně zcela jasné, jak povrch Marsu vypadá a že se jedná o mrtvou a suchou planetu, na které se nenachází velké oceány kapalné vody. Podrobné zmapování povrchu umožnilo využít tyto znalosti při dalších misích a pro výběr vhodných přistávacích míst u navazujícího programu Viking.  Mise Mariner 9 získala celkem 54 miliard bitů vědeckých informací včetně 7329 fotografií pokrývající většinu povrchu planety. Tyto získané fotografie umožnily vytvořit první celoplanetární fotografickou mapu planety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariner 9 (\"Mariner Mars '71\" / Mariner-I) byla americká planetární sonda určená pro průzkum planety Mars v rámci programu Mariner. Když vstoupila na oběžnou dráhu okolo Marsu, stala se prvním lidským výrobkem na orbitě jiné planety. V katalogu COSPAR byla označena 1973-085A.", "tgt_summary": "Mariner 9 (Mariner Mars '71 / Mariner-I) was a robotic space probe that contributed greatly to the exploration of Mars and was part of the NASA Mariner program. Mariner 9 was launched toward Mars on May 30, 1971 from LC-36B at Cape Canaveral Air Force Station, Florida, and reached the planet on November 14 of the same year, becoming the first spacecraft to orbit another planet – only narrowly beating the Soviet probes \"Mars 2\" (launched May 19) and \"Mars 3\" (launched May 28), which both arrived at Mars only weeks later.", "id": 81209}
{"src_title": "Lee Krasnerová", "tgt_title": "Lee Krasner", "src_document": [{"title": "Vzdělání a původ.", "content": "Narodila se v Brooklynu, v židovské rodině ukrajinských emigrantů z Špykiv v Tulčynském rajónu Vinnycké oblasti na Ukrajině. Studovala v Cooperově nadaci a na Národní akademii pro design a od roku 1935 do 1943 se účastnila projektu WPA Federal Arf Project. Od roku 1937 studovala u Hanse Hofmanna, který ji zasvětil do principů kubismu a právě Hofmannův vliv jí pomohl vydat se směrem k neo-kubistické abstrakci. Roku 1940 začala vystavovat se skupinou Amerických abstraktních umělců (American Abstract Artists).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Její obrazy jsou charakteristické formálními prvky kubismu, které, svým vlastním způsobem, modifikovala pro výstavbu velkoplošných abstraktních kompozic. V určitých fázích tvorby se v nich objevují náznaky prvků reálného světa. Mezi další rysy jejího díla patří: barevný a tvarový rytmus v ploše, využití barvy (na rozdíl od kubismu), malba štětcem (na rozdíl od některých kolegů v hnutí abstraktního expresionismu), koláž (jak z cizích prvků, tak z částí svých vlastních obrazů), potlačení prostoru, plošnost.  Byla velmi kritická ke své vlastní práci, často obrazy přepracovávala a většinu svých raných děl sama zničila. Proto se z celkového objemu její práce zachovalo, navzdory její umělecká produktivitě, poměrně málo.", "section_level": 1}, {"title": "Lee Krasnerová a Jackson Pollock.", "content": "Za Jacksona Pollocka se provdala v roce 1945. Zpočátku byla pod vlivem jeho tvorby (velmi pravděpodobný je však i vliv její kritiky na jeho dílo). Později se však od jeho vlivu oprostila a její obrazy nesou vlastní osobitý výraz.  Setkání, tvorba, společný dramatický život manželů a Pollockova smrt jsou zachyceny v americkém životopisném filmu \"Pollock\" z roku 2000, postavu Lee zde úspěšně ztvárnila herečka Marcia Gay Hardenová (za tuto roli obdržela Oscara). Také román \"Seek My Face\" Johna Updikea z roku 2002 odráží, v postavě a příběhu hlavní hrdinky, velkou část jejího života.", "section_level": 1}, {"title": "Lee Krasnerová, žena a malířka.", "content": "„Tento obraz je tak dobrý, že byste nepoznali, že ho namalovala žena.\" Tento výrok Hanse Hofmanna dobře ilustruje dobový náhled na ženu v umění.  Její netkvěl pouze v kvalitě jejího díla, ale také v pevném postavení, které si v téměř ryze mužské disciplině, ve Spojených státech v 50. letech 20. století, dokázala vybudovat a udržet.  Zemřela v roce 1984 a ateliér a dům v East Hamptonu na Staten Islandu, který kdysi obývala společně s Jacksonem Pollockem, byl zpřístupněn veřejnosti a stal se kultovním místem pro milovníky tvorby obou malířů i abstraktního expresionismu obecně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lee Krasnerová (27. října 1908, New York, Spojené státy americké - 19. června 1984, New York, Spojené státy americké) byla významná americká malířka, žena malíře Jacksona Pollocka, jejíž tvorba se řadí k abstraktnímu expresionismu.", "tgt_summary": "Lenore \"Lee\" Krasner (born Lena Krassner on October 27, 1908 – June 19, 1984) was an American abstract expressionist painter, with a strong speciality in collage, who was married to Jackson Pollock. Although there was much cross-pollination between their two styles, the relationship somewhat overshadowed her contribution for some time. Krasner’s training, influenced by George Bridgman and Hans Hofmann, was the more formalized, especially in the depiction of human anatomy, and this enriched Pollock’s more intuitive and unstructured output.", "id": 1182768}
{"src_title": "Kanadský pohár 1984", "tgt_title": "1984 Canada Cup", "src_document": [{"title": "Soupisky účastníků.", "content": "Glenn Anderson, Brian Bellows, Mike Bossy, Bob Bourne, Ray Bourque, Paul Coffey, Mike Gartner, Michel Goulet, Randy Gregg, Wayne Gretzky, Charlie Huddy, Kevin Lowe, Mark Messier, Rick Middleton, Larry Robinson, Peter Šťastný, Brent Sutter, John Tonelli, Doug Wilson a Steve Yzerman. Trenéři: Glen Sather, John Muckler, Ted Green, Tom Watt  Brankáři: Rolf Ridderwall, Peter Lindmark, Göte Wälitalo Håkan Loob, Kent Nilsson, Bengt-Åke Gustafsson, Patrik Sundström, Peter Sundström, Thomas Steen, Anders Håkansson, Thomas Gradin, Per-Erik Eklund, Mats Näslund, Tomas Sandström, Jan Claesson, Mats Thelin, Anders Eldebrink, Jan Lindholm, Michael Thelvén, Bo Ericson, Peter Andersson, Thomas Eriksson Trenéři: Leif Boork, Curt Lindström  Brankáři: Tom Barrasso, Glenn \"Chico\" Resch. Bob Brooke, Aaron Broten, Neal Broten, Bobby Carpenter, Chris Chelios, Dave Christian, Bryan Erickson, Mark Fusco, Tom Hirsch, Phil Housley, David A. Jensen, Mark Johnson, Rod Langway, Brian Lawton, Brian Mullen, Joe Mullen, Ed Olczyk, Mike Ramsey, Gordie Roberts a Bryan Trottier. Trenéři: Bob Johnson  Brankáři: Vladimir Myškin, Alexandr Tyžnych Vladimir Krutov, Igor Larionov, Sergej Světlov, Irek Gimajev, Michail Varnakov, Sergej Šepelev, Sergej Makarov, Sergej Jašin, Alexandr Skvorcov, Michail Vasiljev, Alexandr Koževnikov, Anatolij Semjonov, Vladimir Kovin, Vladimir Zubkov, Igor Stělnov, Vasilij Pěrvuchin, Alexej Kasatonov, Alexej Gusarov, Sergej Starikov, Zinetula Biljaletdinov Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov  Brankáři: Karl Friesen, Bernard Engelbrecht Peter Schiller, Ernst Höfner, Franz Reindl, Manfred Wolf, Peter Obresa, Marcus Kuhl, Holger Meitinger, Gerd Truntschka, Roy Roedger, Dieter Hegen, Helmut Steiger, Michael Betz, Andreas Niederberger, Udo Kiessling, Rainer Blum, Joachim Reil, Peter Scharf, Dieter Medicus, Ignaz Berndaner, Uli Hiemer Trenéři: Xaver Unsinn  Brankáři: Dominik Hašek • Jaromír Šindel Antonín Stavjaňa • Jaroslav Benák • Miloslav Hořava • Eduard Uvíra • František Musil • Arnold Kadlec • Jiří Hrdina • Jiří Lála • Dušan Pašek • Petr Rosol • Igor Liba • Petr Klíma • Vladimír Růžička • Jaroslav Korbela • Vladimír Caldr • Vincent Lukáč • Jiří Dudáček • Ladislav Svozil • Vladimír Kameš • Radoslav Svoboda Trenéři: Luděk Bukač • Stanislav Neveselý", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanadský pohár 1984 byla mezinárodní soutěž v ledním hokeji hraná od 1. září do 18. září 1984 v různých městech Severní Ameriky (Halifax, Montréal, Calgary, Edmonton, Vancouver, Buffalo, London). Šlo o třetí ročník Kanadského poháru.", "tgt_summary": "The 1984 Labatt Canada Cup was a professional international ice hockey tournament played during the first three weeks of September 1984. The best-of-three final took place between Canada and Sweden, with Canada winning a two game sweep. Canadian forward John Tonelli was named the tournament's most valuable player.", "id": 1744685}
{"src_title": "Fairchild Model 24", "tgt_title": "Fairchild 24", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Model 24 poprvé vzlétl v roce 1932 a ještě v tomtéž roce se začal sériově vyrábět. Výroba probéhala do roku 1948 a společnost Fairchild vyrobila více než 1500 strojů tohoto typu a dalších 280 bylo vyrobeno společností Temco (Texas Engineering & Manufacturing Company), která po druhé světové válce odkoupila od Fairchild výrobní práva. Celkově tak sjelo z výrobní linky více než 1800 letadel Fairchild 24.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Fairchild 24 je hornoplošník s rozpětím křídel 11 m. Drak letadla se skládá ze svařených ocelových trubek a dřevěných lišt, které jsou pokryty látkou.  Tento model představoval ve srovnání s předchozími typy radikální krok, kterým se firma Fairchild snažila získat co největší podíl v sektoru soukromých pilotů. Interiér byl navržen slavným americkým průmyslovým a automobilovým designérem Raymondem Loewym. Mezi nejzajímavější prvky patřily okenní kliky se stahovacími okny podobně, jak to bylo běžné u aut. Pohodlná sedadla a mnoho dalších funkcí v automobilovém stylu udělaly z modelu 24 jedno z nejkrásnějších a nejpohodlnějších letadel své doby. Dalším významným prvkem byl robustní podvozek, který umožnil pilotovi modelu 24 přistát i v terénu mimo přistávací dráhy.  Letadla Fairchild 24 byla vyráběna s dvěma různými typy pístových spalovacích motorů, přičemž každý z nich dává témto strojům charakteristický vzhled. Verze F-24W má hvězdicové motory Warner \"Super Scarab\". Tyto stroje mají díky kruhovému tvaru motoru krátké nosy. Zbývající letadla ve verzi F-24R mají šestiválcové řadové motory Ranger a jsou proto charakteristické svými dlouhými nosy.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Během druhé světové války byla verze UC-61 Forwarder používaná americkými ozbrojenými silami k pobřežním hlídkování a jejím úkolem bylo udržet japonské nebo německé ponorky co nejdále od amerického pobřeží. Letadlo mohlo nést dvě pumy o hmotnosti 45 kg a bylo úspěšné v několika konfrontacích s německými ponorkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairchild Model 24, také známý jako Fairchild Model 24 Argus/UC-61 Forwarder nebo Fairchild Model 24 Argus byl americký cvičný, sportovní a turistický hornoplošník z 30. let 20. století. Ve třicátých a čtyřicátých letech patřilo mezi velmi oblíbené, pričemž se vyznačovalo ekonomickým provozem a lehkou ovládatelností. Letadlo využívalo mnoho hollywoodských hvězd včtně Roberta Taylora, Tyrona Powera, Mary Pickfordové a Jamese Stewarta.", "tgt_summary": "The Fairchild Model 24, also called the Fairchild Model 24 Argus/UC-61 Forwarder or Fairchild Model 24 Argus, is a four-seat, single-engine monoplane light transport aircraft designed by the Fairchild Aviation Corporation in the 1930s. It was adopted by the United States Army Air Corps as UC-61 and also by the Royal Air Force. The Model 24 was itself a development of previous Fairchild models and became a successful civil and military utility aircraft.", "id": 400337}
{"src_title": "Batelov", "tgt_title": "Batelov", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "Jméno se vyvíjelo od podoby Patelov (1279), Patluna (1325), Batholowicz (1361), Bathalow (1412), Patlaun (1517), Bathelowie (1534) až po Battelau a Batelow v roce 1678. Vzniklo připojením přivlastňovací přípony -ov k osobnímu jménu Bat(e)l.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1279. Původní osada s tvrzí byla založena v části zvané Na Vůbci. Od 14. století zde stávala tvrz. V roce 1534 se Batelov stal městečkem.  Během revitalizace Pilského rybníka byl proveden archeologický průzkum. Na dně zjistili archeologové zbytky staveb, pocházejících ze 13. až 14. století. Jsou to pravděpodobně pozůstatky zaniklé vsi. Nalezeny byly i další objekty z 15. a 16. století, různé kovové předměty (podkovy, přezky, mince, např. pražský groš či malé mince z 15. a 16. století) a střepy keramiky.  V roce 1735 batelovské panství koupil svobodný pán Johan Christofor Burkhard, Baron de Kllee – pán na Batelově a Stránkách. Za jeho vlády došlo ke klasicistní přestavbě tzv. Nového zámku a v roce 1755 zahájil stavbu kostela sv. Petra a Pavla. V 17. století zde byla založeny hamry, které byly v 1. polovině 19. století modernizovány na železárny.  V roce 1851 tudy projížděl Karel Havlíček Borovský během své cesty do vyhnanství v Brixenu. V Batelově se státnímu kočáru porouchalo kolo; během opravy v místní kovárně se Havlíček setkal na místní poště s poštmistrem J. Rajským a farářem Slavíkem. Havlíček v Batelově pobýval již za studentských let, kdy zde napsal báseň \"Dumka na batelovském vrchu\". V roce 1921 byla ve Vršku umístěna jeho pamětní deska. Roku 1971 byl na jeho počest postaven pomník na náměstí.  V letech 1869–1880 byl Švábov osadou Batelova, stejně jako Nový Svět a Spělov v letech 1869–1900. Od 1. července 1989 do 31. prosince 1992 k Batelovu jako místní část náležel Švábov. Od 1. července 1989 k obci přísluší jako místní části vesnice Bezděčín, Lovětín, Nová Ves a Rácov. Od 23. dubna 2008 byl obci vrácen status městyse.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Batelov leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. Nachází se 6,5 km jihozápadně od Dolní Cerekve, 7,5 km severozápadně od Třeště, 3,5 km severně od Rácova, 4,5 km severovýchodně od Nové Vsi a 5,5 km východně od Horní Cerekve. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně leží na rozmezí Javořické vrchoviny a Křižanovské vrchoviny a jejich podcelků Brtnické vrchoviny a Jihlavských vrchů, v jejichž rámci spadá pod geomorfologické okrsky Třešťskou pahorkatinu a Řásenskou vrchovinu. Průměrná nadmořská výška činí 552 metrů.  Nejvyšší bod, Vršek (631 m n. m.), leží východně od městyse. Jižně se nachází Posvátný (630 m n. m.). Severně od Batelova je vyvýšenina Na Vrších (595 m n. m.) a Rohozenský kopec (593 m n. m.). Městysem protéká řeka Jihlava, do níž se východně od Batelova vlévá potok Hanzalka (z jihu) a ze severu Hraniční potok. Před Zámeckým rybníkem se přímo v Batelově do Jihlavy vlévá Batelovský potok, na němž se v jižní části obce nachází Pilský rybník, na řece Jihlavě západně od Batelova pak Škrobárenský rybník. U postranního vchodu na hřbitov roste památná 25metrová lípa velkolistá, jejíž stáří bylo v roce 2009 odhadováno na 250 let.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 349 domech 1 848 obyvatel. 1 833 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 9 k německé. Žilo zde 1 757 římských katolíků, 21 evangelíků, 20 příslušníků Církve československé husitské a 31 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Části, členství ve sdruženích.", "content": "Obec je rozdělena na pět částí (Batelov, Bezděčín, Lovětín, Nová Ves a Rácov). Každá z částí má své samostatné katastrální území, jmenovitě Batelov, Bezděčín na Moravě, Lovětín u Třešti, Nová Ves u Třešt“ a Rácov. Batelov má šest základních sídelních jednotek, jmenovitě Batelov, Za Tratí (ta leží na katastrálním území Batelov), Bezděčín, Lovětín, Nová Ves a Rácov.  Batelov je členem mikroregionu Třešťsko a místní akční skupiny Třešťsko.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec má patnáctičlenné zastupitelstvo, v čele pětičlenné rady stojí od roku 2010 starosta Jiří Doležal.", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Právo užívat znak a vlajku bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 17. dubna 2009. V červeno- modře kosmo děleném štítě znaku nahoře ze spojených bůvolích rohů vyrůstá rytíř s taseným mečem v pravici, s levicí v bok, zlatým pštrosím perem na přilbě se zvednutým hledím, vše stříbrné. Dole zkřížené vztyčené zlaté gotické klíče přeložené vztyčeným stříbrným mečem. List dělený žlutým a bílým kosmým pruhem na červené žerďové a modré vlající pole. Žlutý pruh vychází z první čtvrtiny žerďového okraje do čtvrté čtvrtiny dolního okraje, bílý pruh vychází z první čtvrtiny horního okraje do čtvrté čtvrtiny vlajícího okraje. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Sídlí zde firmy Rejoice s.r.o., Wetland s.r.o., PRELOM CZ, s.r.o., ANLEY s.r.o., ELMA Batelov, s.r.o., FOWA Batelov, s.r.o., PLASTYKO WORD s.r.o., CHAPAR bag s.r.o., ELMONT s.r.o., AGRO Spělov, spol. s r.o., FK-EKOBRIKETY s.r.o., Třeštický mlýn s.r.o., AGROVAK, s.r.o, Škrobárny Pelhřimov a jedna z továren Motorpalu. Funguje tu řada obchodů, drogerie, pobočka České pošty a drobní živnostníci. Nachází se zde tři restaurační zařízení – restaurace U Formánků, restaurace Na Západě a hostinec Na Mýtě. Ve zdravotním středisku služby poskytují stomatolog, gynekolog, pediatr a praktický lékař. V obci je i lékárna.  Obcí prochází silnice II. třídy č. 134 do Nové Vsi, č. 402 do Třeště a č. 639 z Dolní Cerekve do Horní Cerekve, dále pak komunikace III. třídy č. 13421 do Rácova, č. 13423 do Švábova a místní komunikace č. 13424 a železniční trať č. 225 z Havlíčkova Brodu do Veselí nad Lužnicí. Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, Radek Čech - Autobusová doprava, AZ BUS & TIR PRAHA a ČSAD Jindřichův Hradec. Autobusy jezdí ve směrech Jemnice, Dačice, Telč, Pelhřimov, Praha, Jihlava, Počátky, Kamenice nad Lipou, Jindřichův Hradec, Lovětín, Rohozná, Jihlávka, Třešť a Nový Rychnov. a vlaky ve směrech Havlíčkův Brod a Veselí nad Lužnicí. Obec protínaí cyklistické trasy Greenway ŘV do Lovětína, č. 5128 ze Spělova do Nové Vsi, č. 5092 do Rácova a vedle toho žlutě a zeleně značené turistické stezky.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura a sport.", "content": "Základní školu a mateřskou školu zřizuje obec Batelov. Základní školu ve školním roce 2014/2015 navštěvovalo 196 žáků. Do školy dojíždějí děti z místních částí Batelova (Bezděčín, Lovětín, Nová Ves, Rácov) a z menších okolních obcí Rohozné, Švábova a Růžené. První zmínka o zdejší škole pochází z roku 1652. Mateřská škola má čtyři třídy a ve školním roce 2014/2015 je do ní zapsáno 93 předškoláků. Na náměstí Míru stojí místní knihovna.  Fotbalový klub 1. FC Batelov byl založen v roce 1926. A tým hraje okresní přebor, mužstvo B pak IV. třídu. Součástí klubu je i družstvo žáků a přípravka. Z dalších sportovních a zájmových organizací jsou zde zastoupeny mažoretky, místní organizace Moravského rybářského svazu, Tělocvičná jednota Sokol a středisko zde má Junák - svaz skautů a skautek ČR. Působí tu i Sbor dobrovolných hasičů Batelov.", "section_level": 1}, {"title": "Zemská příslušnost.", "content": "Do Čech náležejí okrajové pozemky k. ú. \"Batelov\" a téměř celé k. ú. \"Bezděčín na Moravě\", které má poněkud zavádějící název, protože ve svých původních hranicích k Moravě historicky nepatřílo a původně neslo název Bezděčín. K Moravě pak náleží Lovětín, Nová Ves, Rácov a téměř celé k. ú. \"Batelov\" včetně celé jeho zástavby a nepatrná okrajová část k. ú. \"Bezděčín na Moravě\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městys Batelov je obsluhován železniční tratí č. 225 z Havlíčkova Brodu do Veselí nad Lužnicí a autobusy. Železniční stanice Batelov se nachází v severní části městyse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Batelov (německy \"Battelau\") je městys po obou stranách historické česko-moravské zemské hranice, rozkládající se v okrese Jihlava v Kraji Vysočina, asi 20 kilometrů jihozápadně od Jihlavy. První zmínka o Batelovu je ze 13. století, v roce 1279 je o něm první písemná zmínka jako o vsi. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Batelov (; ) is a market town \"(městys)\" in Jihlava District in the Vysočina Region of the Czech Republic. The town covers an area of, and has a population of 2,335 (as at 1 January 2008).", "id": 2105323}
{"src_title": "Władysław Gomułka", "tgt_title": "Władysław Gomułka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do Komunistické strany Polska (: \"Komunistyczna Partia Polski\", KPP) vstoupil v roce 1926. V roce 1934 odjel do Moskvy, kde pobýval rok. Po svém návratu do Polska byl zatčen a až do začátku druhé světové války strávil většinu času ve vězení. V průběhu války se stal významným komunistou a v roce 1943 přesvědčil Stalina, aby obnovil činnost Polské dělnické strany (: \"Polska Partia Robotnicza\"). V Prozatímní vládě Polské republiky premiéra Edwarda Osóbky-Morawského byl od ledna do června 1945 místopředsedou a stejnou funkci vykonával v Prozatímní vládě národní jednoty v letech 1945–47 rovněž pod vedením socialisty Osóbky-Morawského. Ze své funkce pomohl komunistům zvítězit v roce 1946 v lidovém referendu 3 x Tak (3 x ano) a ve volbách v roce 1947. Díky tomu se stal, jak sám řekl, \"hegemonem Polska\". Nicméně v letech 1951–1954 došlo v jeho straně k mocenským bojům mezi jednotlivými frakcemi, Gomułka byl označen za \"reakcionáře\" a ze strany vyloučen.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat k moci (1956).", "content": "Po smrti stalinistického premiéra Bolesława Bieruta v roce 1956 nastalo krátké období, kdy polská společnost doufala v uskutečnění reforem. V Poznani došlo v červnu k protestům dělníků, vyvolaných nedostatkem potravin a spotřebního zboží, špatnou úrovní bydlení, poklesem reálného příjmu obyvatel, vývozem zboží do Sovětského svazu a obecně špatnou ekonomickou politikou. Polská vláda nejprve odpověděla onálepkováním protestujících jako \"provokatérů, kontrarevolucionářů a imperialistických agentů\". Bezpečnostní složky zabily a zranily větší množství protestujících. Brzy ale stranické vedení pochopilo, že protesty dělníků získávají podporu v celém Polsku, a změnilo svůj postoj. Nyní protestující označovalo za \"poctivé dělníky s legitimními požadavky\". Platy byly zvýšeny o 50 % a vláda slíbila ekonomické i politické změny.  Nový polský premiér Edward Ochab pozval nyní rehabilitovaného Gomułku do funkce prvního tajemníka PSDS. Gomułka si vymínil skutečnou moc k provedení reforem. Jednou z jeho podmínek byl odchod sovětského maršála Konstantina Rokossovského, který nařídil ozbrojený zásah proti poznaňským dělníkům, z polského politbyra a ministerstva vnitra, s čímž Ochab souhlasil. 19. října 1956 byl Gomułka s několika spolupracovníky ustaven prvním tajemníkem strany s podporou většiny vedení Polska, armády i tajné bezpečnosti. Moskva sledovala události v Polsku s obavami. Zatímco se k Varšavě stahovaly sovětské tanky a sovětské námořnictvo se rozmisťovalo kolem polského pobřeží, do Varšavy dorazila delegace Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Vedl ji Nikita Sergejevič Chruščov a jejími členy byli Mikojan, Bulganin, Molotov, Kaganovič, maršál Koněv a další. Gomułka dal jasně najevo, že polská vojska se postaví na odpor, pokud do jeho země vstoupí sovětské jednotky, ale ujistil Sověty, že polské reformy jsou jen vnitřní záležitostí země a neohrozí pozici Polska jako člena sovětského bloku a spojence Sovětského svazu. Sovětská delegace ustoupila, Gomułka tak byl potvrzen ve své nové pozici. Informace o událostech v Polsku, které se rozšířily do Maďarska prostřednictvím rádia Svobodná Evropa, vyvolaly studentskou demonstraci budapešťských studentů na podporu Gomułky, které později přerostly v povstání. Sovětská vojska se ale stáhla v Polsku do kasáren až 17. prosince 1956 po podpisu sovětsko-polské dohody.", "section_level": 2}, {"title": "Gomułkovo tání.", "content": "Zpočátku byl Gomułka velmi populární díky svým reformám a hledání \"polské cesty k socialismu\". Éru jeho vlády, přezdívanou \"Gomułkovo tání\", ale poznamenalo postupné oslabování jeho odporu vůči tlaku Moskvy. V šedesátých letech podpořil represe vůči římsko-katolické církvi a některým intelektuálům ve vedení strany (např. Leszku Kołakowskému). Aktivně podporoval polskou účast v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Potřebu potlačení pražského jara zdůvodňoval nebezpečím připojení Československa k NATO v době, kdy Polsko nemělo vyřešenou otázku svých hranic s Německem.  Byl také zodpovědný za pronásledování studentů a inteligence a utužování cenzury tisku. V březnu 1968 inicioval projevem na sjezdu odborů antisionistickou propagandistickou kampaň, která souvisela s nesouhlasem Sovětského bloku k Šestidenní válce. Gomułka později tvrdil, že to bylo neúmyslné.  V prosinci 1970 došlo ke krvavým střetům armády s dělníky v Gdaňsku a dalších pobaltských městech, při nichž bylo zabito několik desítek dělníků. Následující nepokoje vedly ke Gomulkově rezignaci. Jejím oficiálním důvodem byly zdravotní potíže, ve skutečnosti byl postižen infarktem. Do čela strany se postavil Edward Gierek a napětí kolem Gomułky se stupňovalo. Byl donucen odejít do důchodu.  Po jeho smrti v roce 1982 (zemřel na rakovinu) byl jeho negativní obraz vytvářený komunistickou propagandou revidován a v některých oblastech byl uznán jeho přínos. V roce 1994 vyšly poprvé tiskem jeho paměti. Je pochován, stejně jako jeho manželka Zofia (Liwa), na hřbitově 'Cmentarz Wojskowy na Powązkach' ve Varšavě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Władysław Gomułka (6. února 1905, Krosno – 1. září 1982) byl polský komunistický politik. V letech 1956 až 1970 byl v čele Polské sjednocené dělnické strany a tím prakticky prvním mužem Polska, přestože původně prováděl reformy, postupně se podílel na represích proti demokratickým silám. Aktivně podporoval sovětské rozhodnutí o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.", "tgt_summary": "Władysław Gomułka (; 6 February 1905 – 1 September 1982) was a Polish communist politician. He was the \"de facto\" leader of post-war Poland until 1948. Following the Polish October he became leader again from 1956 to 1970. Gomułka was initially very popular for his reforms; his seeking a \"Polish way to socialism\"; and giving rise to the period known as \"Gomułka's thaw\". During the 1960s, however, he became more rigid and authoritarian—afraid of destabilizing the system, he was not inclined to introduce or permit changes. In the 1960s he supported the persecution of the Catholic Church, intellectuals and the anti-communist opposition.", "id": 1480938}
{"src_title": "Nový Amsterdam", "tgt_title": "New Amsterdam", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané osídlení (1609–1625).", "content": "První průzkum oblasti byl proveden lodí \"Halve Maen\" (\"Půlměsíc\"), kterou vedl kapitán Henry Hudson. Ten v roce 1609 pojmenoval zdejší řeku řekou Mauritius. Na své cestě měl najít pro Nizozemskou východoindickou společnost vhodné plavební trasy kolem Severní Ameriky podél jejího severního pobřeží, ale neuspěl, zaujaly ale jeho informace o bohatství bobřích kolonií, vhodných pro obchod s kožešinami. V následujících letech expedice Adriaena Blocka a Hendricka Christiansze prozkoumaly pobřežní oblast mezi 38. a 45. rovnoběžkami a připravily půdu pro první osídlení.  Až zhruba do roku 1623 platilo v oblasti Nového Nizozemska právo jednotlivých lodí, až poté zde byly zavedeny zákony nizozemské. Pro osídlení byla nejprve vybrána oblast u ústí řeky Hudson, vhodná z důvodů klimatických, přístupu k oceánu a snadnému kontaktu s indiány, se kterými osadníci vedli čilý výměnný obchod. V těchto místech vznikaly nové osady, mj. zárodek nynějšího města Albany.  Kolem roku 1624 žilo v budoucím Novém Amsterdamu asi 270 osadníků, existovala tu malá pevnůstka a mlýn.  Nebezpečí útoku kolonizátorů z jiných evropských zemí vedlo vedení Nizozemské západoindické společnosti k vytvoření plánu ochrany vzniklé oblasti. V roce 1625 byla většina osadníků přestěhována na Manhattan, kde Cryn Fredericks van Lobbrecht za řízení Willema Verhulsta vybudoval citadelu těsně nad jižním břehem ostrova.", "section_level": 2}, {"title": "1625–1674.", "content": "Willem Verhulst byl v čele osady vyměněn v roce 1626 Peterem Minuitem. Ten za zboží v hodnotě 60 guildersů formálně odkoupil Manhattan od kmene indiánů-Lenapů Manahatta, aby ochránil osadu od jejich případných útoků. Přesné podmínky obchodu se nedochovaly, zpráva o něm je zachována v legendě.  Do budované pevnosti Fort Amsterdam byli brzy přestěhováni i obyvatelé z horního toku řeky Hudson, kde začala válka mezi Mohawky a Mohykány. Indiáni ohrozili Nový Amsterdam dvakrát - během Kieftovy a Broskvové války. Nizozemci se pokaždé ubránili. V domnění, že další nebezpečí od indiánů a od evropských zemí nehrozí, byly původní plány na vybudování velké pevnosti postupně redukovány.  2. února 1653 získal Nový Amsterdam městská práva. V následujícím roce se ve městě objevily skupiny Židů, jak s pasy, tak uprchlíků před portugalskými antisemity. Úřady Nového Amsterdamu jim udělily právo na usídlení, Nový Haarlem byl oficiálně ustaven v roce 1658.  V roce 1664, i když byl mezi Nizozemskem a Anglií mír, připluly 27. srpna k pobřeží Nového Amsterdamu čtyři válečné lodě a požadovaly kapitulaci Nového Nizozemska. Událost vedla k druhé anglicko-nizozemské válce. Na základě Dohody z Bredy z roku 1667 si Nizozemsko dále nečinilo nárok na Nové Nizozemsko a to připadlo Anglii. Město bylo přejmenováno na \"New York\" podle vévody z Yorku (pozdějšího krále Jakuba II.).  Po třetí anglicko-nizozemské válce bylo Nové Nizozemsko znovu krátce dobyto Nizozemci a přejmenováno na \"Nové Oranžsko\" (Anthony Colve se stal prvním guvernérem, do té doby oblast spravovali ředitelé Západoindické společnosti), ale po podpisu Westminsterského míru připadlo město definitivně Anglii a od té doby má trvale jméno New York.", "section_level": 2}, {"title": "Mapy Nového Amsterdamu.", "content": "Postup kolonizace Nového Amsterdamu je dokumentován na mapách. Nejpodrobnější z nich je Castellův plán, na němž jsou podle všeho zachyceny prakticky všechny budovy tehdejšího města. Díky \"Seznamu Nicasia de Sille\" z roku 1660, obsahujícím soupis obyvatel Nového Amsterdamu s jejich adresami, je možné všechny objekty i dobře identifikovat.  Existence těchto plánů velmi pomohla při archeologických výzkumech. Například nález základů radnice (\"Stadthuys\") byl ulehčen s použitím Castellova plánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový Amsterdam (: \"Nieuw Amsterdam\") bylo nizozemské koloniální město v Severní Americe, které bylo po získání Angličany přejmenováno na New York.", "tgt_summary": "New Amsterdam (, ) was a 17th-century Dutch settlement established at the southern tip of Manhattan Island that served as the seat of the colonial government in New Netherland. The \"factorij\" became a settlement outside Fort Amsterdam. The fort was situated on the strategic southern tip of the island of Manhattan and was meant to defend the fur trade operations of the Dutch West India Company in the North River (Hudson River). In 1624, it became a provincial extension of the Dutch Republic and was designated as the capital of the province in 1625.", "id": 1383374}
{"src_title": "František Douda", "tgt_title": "František Douda", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako jeden z pěti dětí zemědělce v usedlosti Lhota Samoty, místní části (1 km severozápadně) města Planá nad Lužnicí; v letech 1919 – 1927 studoval reálné gymnázium v Táboře; po maturitě byl úředníkem na poštovním úřadě v Praze, vystudoval Fakultu elektrotechniky ČVUT v Praze a nastoupil jako inženýr na Ministerstvo spojů.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní začátky.", "content": "O atletiku se začal Douda zajímat v době VIII. Olympijských her v Paříži (1924) a první zájem věnoval disciplinám, o nichž si mohl udělat bližší představu. Ve Vilímkově „Studentském kalendáři\" na školní rok 1924/25 našel stručný popis atletických disciplín a údaje o váze a rozměrech atletického nářadí; vyrobil si svůj první oštěp a trénoval sám na zahradě u samoty. Četl sportovní literaturu a údaje o vrhačských rekordech, zejména dorosteneckých, začal se zajímat o další vrhačskou disciplínu – disk. Udělal si (po prvním z plochého kamene) zdokonalený disk z dubového dřeva a když pro bolest v lokti nemohl intenzivně házet oštěpem, začal se ještě zajímat i o vrh koulí. K tréninku měl zpočátku půjčené pětikilové závaží nebo „svůj“ kulatý kámen.", "section_level": 2}, {"title": "První závody.", "content": "Na jaře 1926 zkusil v Táboře, na tehdejším hřišti „U sloupu\", poprvé hod normálním oštěpem, všechny přítomné překvapil délkou hodu – 47 m – kterou neoficiálně překonal tehdejší dorostenecký rekord. Byl vzápětí nominován do městského mužstva Tábora (na nátlak profesora Pecha slíbil účast) a za týden nastoupil k meziměstskému atletickému utkání Tábor–Nymburk. Skončil jako druhý v oštěpu i v disku. Po tomto závodě začal trénovat systematicky a v květnu 1927 na středoškolských závodech v Českých Budějovicích o pohár YMCA vyhrál pět disciplín: oštěp 43,80 m, disk 34,80 m, kouli 12,12 m, dálku 580 cm a výšku 160 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Praha a S. K. Slávie.", "content": "Výkony \"venkovského“ atleta zaujaly vedení S. K. Slavia Praha; Douda od nich dostal domů regulérní vrhačskou kouli a zároveň přihlášku do klubu. V červnu 1927, druhý den po maturitě, odjel do Prahy na své první mistrovství mužů v lehké atletice. Zde potkal řadu tehdejších vynikajících atletů (např. Otakar Jandera, Miloš Prunar, Václav Chmelík, Josef Machaň aj.) a poprvé se dostal přes 14 m v kouli a přes 44 m v disku.  Od roku 1931 nastal pro Františka Doudu čas světových úspěchů:", "section_level": 2}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "František Douda byl celkem nominován na troje OH:  Osmnáctinásobný mistr ČSR ve vrhu koulí a hodu diskem se rozloučil se sportovní závodní činností svým posledním závodem v roce 1941 a potom se dlouhá léta věnoval výchově mladých vrhačských adeptů v pražském klubu Slavie. Žil až do své smrti (ve dvaaosmdesáti letech) v Praze-Dejvicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Douda (23. října 1908, Lhota Samoty – 15. ledna 1990) byl československý všestranný sportovec – reprezentant; trojnásobný účastník OH (1928, 1932, 1936) a medailista; první československý světový rekordman v atletice (vrh koulí);", "tgt_summary": "František Douda () (23 October 1908 – 15 January 1990) was a Czech shot putter who competed for Czechoslovakia. He was born in Planá nad Lužnicí.", "id": 1702721}
{"src_title": "Klášter Fountains", "tgt_title": "Fountains Abbey", "src_document": [{"title": "Historie opatství.", "content": "Opatství bylo založeno 13 mnichy v čele s opatem Richardem z Newminsteru (1100–1159), později svatořečeným. Pocházeli z benediktinského kláštera Panny Marie v Yorku, a přišli na pozvání tamního arcibiskupa Thurstana, který jim daroval pozemky a poskytl jim základnu ve své rezidenci v Riponu. Odtud odešli 27. prosince roku 1132, aby si vystavěli provizorní dřevěné stavby. V témže roce byl školenými cisterciáky založen v severní Anglii klášter v Rievaulx, druhý dceřiný klášter nejstaršího francouzského cisterciáckého opatství v Clairvaux.  Mniši si vyhlédli pro klášter Fountains údolí chráněné před větrem, s vhodnými zdroji místního kamene, stavebního dřeva, hrnčířské hlíny a vody. První dva roky trpěli nouzí, než položili základy kamenným stavbám a obdělali půdu. Komplex 17 budov vybudovali podle stejných stavebních plánů jako Clairvaux, nejméně ve třech stavebních etapách rané gotiky. Sám klášter Fontains se stal mateřským klášterem pro nedaleké menší opatství Kirkstall, které je dnes předměstím Leedsu.  Středem opatství a největší stavbou je trojlodní bazilika Panny Marie na půdorysu latinského kříže, s hranolovou věží nad příčnou lodí a s pravoúhlým chórem. Z jižní strany k ní přiléhá \"cellarium\" (pracovna bratří laiků), dále křížová chodba s rajskou zahradou a studnou uprostřed, na něž z východu navazuje dvoulodní kapitulní síň, s refektářem (jídelnou mnichů), v patře býval dormitář (společná ložnice mnichů). Všechny stavby jsou stavěny z místního pískovce, krytiny byly břidlicové, podlahy keramické s malovanými motivy pod glazurou.  Kuchyň a ohřívárna bývaly ve 12.-13. století jedinými vytápěnými prostorami. Teprve stavební úpravy z konce 14. století vedly ke zmírnění přísné řehole a k zavedení komfortu bydlení včetně vytápění z dalších ohnišť s komíny a jejich dodnes dochovanými šachtami. Dále směrem k jihovýchodu vede spojovací chodba do nemocnice (\"infirmarium\"), jež byla pro případ přenosných nemocí izolována od ostatního areálu. Stranou za ní směrem k jihovýchodu je patrová budova opatského domu. Na západní straně při bráně hlavního vstupu jsou dvě samostatná stavení. První byla hlavní fortna se stavením pro hosty (dnes k ní přiléhá parkoviště a novogotický obytný dům z poloviny 19. století). Druhá, rozlohou větší byla samostatná hospodářská jednotka (grangie), zahrnující obydlí, obilnou sýpku a mlýn. Na jihozápadní straně stojí budova někdejší pekárny, dále je přádelna vlny s ovčínem a dílny k výrobě vlněné plsti. Textilie byly mistrovskou prací zdejších laických bratří, dobře se prodávaly na trzích a založily textilní tradici celého hrabství Yorkshire.  Opatství utrpělo za stoleté války a morovou epidemií z let 1349–1350, při které zemřela asi třetina mnichů a další trpěli hladem. Po té kolem roku 1400 docházelo k reformě řeholních pravidel a z ní plynoucímu zmírnění řeholní askeze, následovalo i uvolnění morálky, zejména obžerství a alkoholismus, jež se řešilo i na zasedání generální kapituly v Citeaux. Poslední stavební etapu opatství kolem roku 1500 vedl opat Huby, který přistavěl několikapatrovou věž, což řeholní pravidla sv. Bernarda zakazovala.", "section_level": 1}, {"title": "Sekularizace po roce 1539.", "content": "Poslední mniši opatství opustili v listopadu roku 1539, když král Jindřich VIII. po sporu s papežem nařídil zrušení všech anglických klášterů a vlastní - anglikánskou reformu církve.  Roku 1540 byly stavby prodány a proměněny na hospodářské objekty (hlavně chlévy a stáje). Vystřídali se zde různí vlastníci a správci, z nich nejvýznamnější byl královský úředník Sir John Mallorie, za jehož správy se panství poprvé nazývá \"Studley Royal\", a po roce 1600 Sir Stephen Proctor. Roku 1660 panství získal sňatkem s Marií Malloriovou lord Georg Aislabie (1617–1674), který ponechal klášterní komplex v troskách, ale vystavěl si na severní straně pozemků nové sídlo - dvoupatrový zámek, upravil krajinu výsadbou několika stovek stromů, chovem vysoké zvěře (dodnes zde žije stádo jelenů sika), založením rybníků a jezírek, vysazením ryb a kachen.  Teprve období romantismu a středověkého \"revivalu\" vedlo k novému rozkvětu velkého klášterního panství. Lord William Aislabie (1699–1781) po kavalírské cestě do Francie byl inspirován tamními velkolepými úpravami zámeckých areálů. Po dvou manželstvích, úmrtí čtyř dětí a dalších peripetiích panství koupil za 18.000 liber a začal se stavebními proměnami: dal postavit čínský pavilon, kapli devíti oltářů, domek pro bankety (nyní zpustlý), můstky, pergoly, dva kamenné antikizující chrámky Piety a Fámy, altánky a antikizující sochy. Po jeho smrti se střídali další vlastníci. Roku 1946 některé objekty vyhořely a správu spolu s ochranou památek a přírody převzal stát (The National Trust).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Fountains ( \"Fountains Abbey\") se nachází v anglickém hrabství Severní Yorkshire, asi 6 km jihozápadně od městečka Ripon a 40 km severně od Leedsu, a je součástí královského parku Studley. Je pojmenován podle mnoha vodních pramenů, které v místě vyvěrají a byly svedeny do soustavy potoků a jezírek. Jde o ruiny jednoho ze dvou nejstarších a největších anglických klášterů řádu cisterciáků. Klášter je na seznamu světového dědictví UNESCO a součástí Národního trustu britských památek National Trust.", "tgt_summary": "Fountains Abbey is one of the largest and best preserved ruined Cistercian monasteries in England. It is located approximately south-west of Ripon in North Yorkshire, near to the village of Aldfield. Founded in 1132, the abbey operated for 407 years becoming one of the wealthiest monasteries in England until its dissolution in 1539 under the order of Henry VIII.", "id": 2269269}
{"src_title": "Édouard Lalo", "tgt_title": "Édouard Lalo", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Jeho španělsky znějící příjmení Lalo, ale i název jeho nejvýznamnějšího díla \"Symphonie espagnole\" pro housle a orchestr, nám navodí spíše dojem, že Lalo pocházel z jihu. Přesto se narodil v Lille, na druhém konci Francie, neboť jeho rodina opustila španělské Nizozemí o generaci dříve.  Lalo hudbu miloval už od raného mládí a rád poslouchal například Bacha nebo Beethovena. Čekání na jednoznačné rozhodnutí, zda se dát na hudební dráhu nemělo u Lala dlouhého trvání a zanedlouho se rozhodl jít studovat na pařížskou konzervatoř. Zde nepatřil mezi nejlepší žáky, ale vynikal bystrými nápady co se týče hudby. Nepříliš velký úspěch na škole ho však od hudby neodradil a po studiích se stal nejprve komorním hudebníkem a učitelem hudby, ale napsal jen několik podceňovaných komorních skladeb.  Jeho první pokus získat úspěch byl s operou \"Fiesque\", která se hned na počátku setkala s neúspěchem a obecenstvo ji naprosto zavrhlo. Další pokusy dopadly podobně, ale Lala to neodradilo a začal tvořit dvě další díla, houslový koncert a \"Symphonie espagnole\" pro španělského houslistu Sarasateho, napsanou v letech 1873 až 1874 sklidila úspěch a Lala vynesla výš. Poté následovala další díla jako violoncellový koncert, orientální \"balet\" \"Namouna\" (1881–2), symfonie, druhá populární opera \"Le Roi d'Ys\" (1888). Lalo si snažil slávu znovu upevnit, vytvořil několik oper a orchestrálních děl, ale nepříliš úspěšně.  Édouard Lalo se však za svého života nikdy nedočkal sotva ani průměrné slávy svých děl. Mohla za to jak jejich nepříliš vysoká kvalita, tak i to, že byla považována spíše za „německou“ či „poněmčenou“, stejně jako hudba Césara Francka. Dalším důvodem byla ale stále vzrůstající síla konkurenta Gounoda, který sklízel velký úspěch. Lalo však nebyl jediný, koho by Gounod zastínil, ale v tzv. „Gounodské éře“ se podařilo prorazit jen malé části skladatelů.  Lalo však neunikl ani pozornosti kritiků, od kterých musel snášet kritiky od svých prvních uvedeních děl, až dodnes. Jeho dílo se rozšířilo za hranice Francie až delší dobu po jeho smrti, ale i přesto Lalo poměrně podstatně ovlivnil francouzskou hudbu období romantismu.  Édouard Lalo zemřel 22. dubna 1892 v Paříži v poměrně nízkém věku 69 let.  Lalův syn, Pierre Lalo (6. září 1866 – 9. června 1943), následoval dráhu otce, příležitostně skládal, ale byl hlavně hudebním kritikem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Édouard Victor Antoine Lalo (27. ledna 1823, Lille, Francie – 22. dubna 1892, Paříž, Francie) byl francouzský hudební skladatel období romantismu.", "tgt_summary": "Édouard-Victoire-Antoine Lalo (27 January 182322 April 1892) was a French composer. His most celebrated piece is easily \"Symphonie espagnole\", which consists of five movements and remains a popular work in the standard repertoire for violin and orchestra.", "id": 115377}
{"src_title": "Thomas Gainsborough", "tgt_title": "Thomas Gainsborough", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se 14. května 1727 v Sudbury (hrabství Suffolk) jako nejmladší z devíti dětí obchodníka s látkami a výrobce vlněného zboží. Již v dětství projevoval zájem o kreslení a otec jej v roce 1740 poslal do Londýna, aby zde studoval malířství. Byl žákem Huberta-Françoise Gravelota a Francise Haymana, kteří tvořili ve stylu francouzského rokokového malířství. Působili na něj také holandští krajináři 17. století. Již v 21 letech byl pozván, aby vystavoval ve Foundling Hospital.  V roce 1746 se oženil s nemanželskou dcerou vévody z Beaufortu, která měla rentu 200 šterlinků. Měl s ní 2 dcery: Mary (1748) a Margaret (1752). Jejich podobizny patří k nejintimnějším malířovým pracím.  V roce 1750 se po otcově smrti vrátil do rodného města a v letech 1755–1759 působil v Ipswichi jako samostatný umělec. Roku 1759 se přestěhoval do Bathu, stal se portrétistou vznešené anglické společnosti, maloval aristokraty, ale i intimní portréty svých přátel, herců a hudebníků. Přešel k obrazům větších rozměrů, na nichž zachytil módní eleganci tehdejší společnosti. V Bathu vznikl v r. 1770 jeden z jeho nejznámějších obrazů \"Modrý chlape\"c. Stal se vyhledávaným malířem, ceny jeho obrazů mu umožnily finančně zabezpečit rodinu.  V šedesátých letech 18. století stoupl jeho zájem o světelné efekty, hra světla na látkách je ukázkou jeho mistrovství. Rád používal umělé světlo, maloval při svíčkách. V sedmdesátých letech často maloval krajiny, venkovské výjevy a různé přírodní úkazy. Venkovské scény, ve kterých do popředí stavěl velké figury, byly námětem jeho obrazů i v dalších letech. Spojení portrétu s krajinomalbou je pro jeho tvorbu charakteristické. Zkoušel i nové techniky. Používal zrcátka, kameny, korek, uhlí, lišejníky, sušené rostliny, houbu a křídy. Maloval velmi dlouhým štětcem. Pro dosažení různých účinků, například jemnosti pleti, používal různé způsoby tahů štětcem.  V roce 1768 se Gainsborough stal jedním ze zakládajících členů Královské akademie. Od roku 1774 žil v Londýně. Nejdříve dostával málo zakázek, jeho postavení se však upevnilo, když si získal přízeň krále Jiřího III. svým portrétním uměním. Byl nadšeným amatérským hudebníkem, jeho oblíbeným nástrojem byla viola da gamba. Ve svém domě pořádal koncerty se svými přáteli a stýkal se mnohými hudebníky z různých zemí. Svědčí o tom portréty skladatelů Johanna Christiana Bacha, Carla Fridricha Abela či Johanna Carla Christiana Fischera, který se stal manželem jeho dcery Mary.  V roce 1784 měl neshody s akademií při rozvěšování jeho obrazů na pravidelných výstavách, proto ke konci života vystavoval jen ve vlastním domě.  Vedle Reynoldse patří mezi nejpřednější anglické malíře 18. století a nejvyhledávanější portrétisty anglické šlechty, spojuje vandyckovskou tradici s vlivem rokoka. Bezprostřední poměr k přírodě projevil ve svých krajinách, zvláště ve svých akvarelech, jimiž předjímal krajinářství 19. století. Během života Gainsborough namaloval více než pět set obrazů, z toho asi dvě stě portrétů. Je autorem nejméně osmnácti rytin a tří akvatint. V r. 1787 namaloval svoji poslední vlastní podobiznu.  Zemřel na rakovinu 2. srpna 1788 v Londýně. V jeho rodném domě v Sudbury je dnes muzeum věnované Gainsboroughovi - jeho životu a tvorbě.  Inspiraci z jeho díla čerpal anglický fotograf James Booker Blakemore Wellington.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Gainsborough (14. května 1727 (křest) Sudbury – 2. srpna 1788, Londýn) byl jedním z nejvýznamnějších britských portrétistů a krajinářů 18. století. Portrétoval mnoho známých osobností své doby (např. Jiřího III.) a ve své době patřil mezi přední, oblíbené a žádané portrétisty.", "tgt_summary": "Thomas Gainsborough (14 May 1727 (baptised) – 2 August 1788) was an English portrait and landscape painter, draughtsman, and printmaker. Along with his rival Sir Joshua Reynolds, he is considered one of the most important British artists of the second half of the 18th century. He painted quickly, and the works of his maturity are characterised by a light palette and easy strokes. Despite being a prolific portrait painter, Gainsborough gained greater satisfaction from his landscapes. He is credited (with Richard Wilson) as the originator of the 18th-century British landscape school. Gainsborough was a founding member of the Royal Academy.", "id": 1068483}
{"src_title": "Eva Urbanová", "tgt_title": "Eva Urbanová", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Debutovala 18. dubna 1987 v Plzni, kde zůstala až do roku 1990. Nastudovala zde role Julie (\"Jakobín\"), Amélie, Milada. V Národním divadle poprvé vystoupila 16. března 1990, od září téhož roku se stala jeho členkou. Od roku 2010 je stálým hostem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.", "section_level": 1}, {"title": "Role.", "content": "Leonora (\"Síla osudu\"), Alžběta, Eboli (obojí Don Carlos), Kostelnička (\"Její pastorkyňa\"), Rusalka a Cizí kněžna (\"Rusalka\"), Turandot (\"Turandot)\", Tosca (\"Tosca\"), Libuše, Mařenka (\"Prodaná nevěsta\"), Minnie (\"Děvče ze Západu\"), Milada (\"Dalibor\"), Gioconda (La Gioconda), Elisabeth (Tannhäuser), Julie (\"Jakobín\"), Sestra Angelica, Ortrud (\"Lohengrin\"), Mílina matka (\"Osud\"), Santuzza (\"Sedlák kavalír\"), \"Šárka\" (\"Šárka\", autor Zdeněk Fibich), Šárka (\"Šárka,\" autor Leoš Janáček), Kněžna (Čert a Káča), Adriana Lecouvreur, Amneris (Aida), Emilia Marty (Věc Makropulos).  V roce 2009 nastudovala pod taktovkou šéfdirigenta Národního divadla Tomáše Netopila titulní part Straussovy opery \"Salome\". V prosinci 2006 vystoupila jako bohyně Moira na světové koncertní premiéře představení Antigona Rock Opera s písní \"Slzy nedojmou\", která pak vyšla na dvojCD tohoto projektu.  Mezi její stěžejní roli patří postava Kostelničky z opery \"Její pastorkyňa\" od Leoše Janáčka, za níž získala v letech 1997 a 2005 cenu Thálie. V roli Kostelničky, kterou zpívala například v Los Angeles v roce 2007, vystupuje dodnes na prknech Národního divadla v Praze či Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.", "section_level": 2}, {"title": "Metropolitní opera.", "content": "V Metropolitní opeře debutovala 28. června 1997 v roli Santuzzy v koncertním provedení opery Pietra Mascagniho \"Cavalleria Rusticana\" (\"Sedlák kavalír\"). Představení řídil Christian Badea. Na operním jevišti MET poprvé vystoupila 17. března 1998 jako Ortrud ve druhém a třetím jednání Wagnerovy opery \"Lohengrin\" pod taktovkou Jamese Levina, kdy zaskakovala za Deborah Polaski, kterou postihla během prvního dějství nevolnost. V roce 1998 zde vystoupila dále jako Tosca a znovu jako Santuzza.  Na scénu MET se vrátila v sezóně 2003/2004 v rolích Turandot, Cizí kněžny ve Dvořákově \"Rusalce\" a opět v roli Santuzzy.", "section_level": 2}, {"title": "Koncerty.", "content": "Mimo operních představení se pravidelně věnuje také koncertní činnosti. Mezi její stálý koncertní repertoár patří Janáčkova \"Glagolská mše\" ( Londýn, Toronto, Athény), Dvořákovy skladby \"Stabat Mater\", oratorium \"Svatá Ludmila\" (Edinburgh\"), Requiem\" nebo \"Te Deum\". Vystupuje také ve Verdiho \"Requiem\", v \"Mozartově Requiem či\" v Brittenově \"Válečném requiem,\" s nímž účinkovala v londýnské Royal Albert Hall.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eva Urbanová (* 20. dubna 1961, Slaný) je česká operní pěvkyně, sopranistka. Vystupuje na světových operních scénách včetně milánské La Scaly, londýnské Covent Garden a Metropolitní opery v New Yorku, kde debutovala v roce 1998. Nahrává pro české hudební vydavatelství Supraphon. Od roku 1990 je sólistkou Opery Národního divadla v Praze.", "tgt_summary": "Eva Urbanová (born 20 April 1961) is a Czech operatic soprano who has had an active international career since 1987. She has been a principal artist at the National Theatre in Prague since 1990 and has appeared as a guest artist at many of the world's best opera houses, including La Scala in Milan and the Metropolitan Opera in New York City. She has made several recording on the Supraphon music label and was honored with a Thalia Award in 1993. In 2003 she was presented with the Ordre des Arts et des Lettres by the Government of France.", "id": 2467575}
{"src_title": "Rohanové", "tgt_title": "House of Rohan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rohanové se píší po malé vesnice z bretaňského Morbihanu (dnešní department). Alan I. jako syn Alana z Porhoëtu začal používat jméno Rohan po místě, kde se narodil. Svůj původ odvozují od mnoha vládnoucích rodů v Evropě, především pak v Bretani. Stávají se poměrně záhy po začlenění Bretaně do Francie významným rodem, který si upevňuje moc vytvářením přátel s nejmocnějšími rody Francie. Čtyři členové rodu se stali kardinály a Jindřich II. Rohan byl bratranec Jindřicha Navarského, vůdce hugenotů a pozdějšího francouzského krále. Rod se během času rozdělil na tyto větve.", "section_level": 1}, {"title": "Rohan.", "content": "První, kdo používal titul ve spojení s místním jménem Rohan (vikomt z Rohanu) je Alan I. v první polovině 12. století. Po vymření této hlavní větve v 16. století nakonec titul přešel na hlavu linie Rohan-Gié.", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Gué-de-l'Isle.", "content": "Větev, která vznikla ji roku 1270, vymřela roku 1530. Příslušníci se psali po Saint-Étienne-du-Gué-de-l'Isle v Côtes-d'Armor. Z této větve se oddělila větev Rohan-Polduc.", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Poulduc.", "content": "Nejvýznamnějším členem této větve byl Emmanuel de Rohan-Polduc, velmistr řádu maltézských rytířů (jím zároveň větev vymřela).", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Guémené.", "content": "Větev založil Karel I., syn Jana I. a Johany, dcery navarrské královny Jany II. Karel začal na konci 14. století užívat titul pána z Guémené (Guémené-sur-Scorff, knížectví od roku 1570). Později byl pro Rohany-Guémené vytvořen vévodský titul de Montbazon (1588, poté zanikl a byl obnoven roku 1594) spojený se stavem francouzských pairů.  Z této větve pochází řada významných osobností, včetně kontroverzních, intrikánky Marie de Rohan, provdané vévodkyně de Luynes, nebo kardinála Rohana zapleteným do náhrdelníkové aféry.  V době Velké francouzské revoluce Rohanové emigrovali a tato větev hrála důležitou roli v řadách royalistické kontrarevoluce (ve službách Velké Británie a Rakouska). V mezidobí našla větev azyl v Rakousku (v roce 1808 jim zde byl uznán titul knížete z Rohanu). Za Napoleonova císařství se někteří Rohanové smířili a navrátili se do Francie (ještě v roce 1808 bylo této větvi potvrzeno postavení hrabat císařství), nicméně hlava rodu Charles Alain se odmítl do Francie vrátit, načež byl roku 1809 ve Francii odsouzen k smrti.  Po restauraci Bourbonů došlo k normalizaci vztahů (bylo jim například obnoveno postavení pairů), nicméně ani poté se do Francie nevrátili, naopak si vybudovali venkovské sídlo v Čechách na Sychrově v roce 1820.  Na vídeňském kongresu bylo řešeno také bouillonské dědictví, které bylo roku 1824 vyřešeno přiznání titulu vévody de Bouillon pro hlavu rodu.", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Gié.", "content": "Větev, která se oddělila od větve Rohan-Guémenée v roce 1541 a píše se po obci Gyé-sur-Seine.  Po oddělení získali Léon (zprvu vikomství, od roku 1548 knížectví). Členové konvertovali ke kalvinismu a tato větev po dobu své existence hrála důležitou roli v podpoře hugenotů v Bretani. Největší význam dosáhla větev za Henriho II., kterému se podařilo povýšit na vévodu z Rohanu (1603), s titulem spojen stav pairů Francie. Pro Henriho bratra Benjamina byl vytvořen roku 1626 titul vévody de Frontenay. Bratry Henrim a Benjaminem vymřela větev po meči, Henriho dcera Marguerite si vzala Henriho Chabota a jejich dětem byly potvrzena většina výsad patřící jejich dědovi, vznikla tak rodina Rohan-Chabot (Rohanové vesměs neuznali její příslušnost mezi rohanské větve).", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Soubise.", "content": "Větev, která se od větve Rohan-Guémenée oddělila v roce 1630, svoje jméno odlišila podle vlastnictví Soubise v Charente-Maritime (zprvu panství, od roku 1667 spojeno s knížecím titulem).  Ve větvi byl obnoven titul vévody de Frontenay, později roku 1714 přeměněn na vévoda Rohan-Rohan (pro odlišení od hlav rodu Rohan-Chabot, kterým byl potvrzen titul vévoda de Rohan, s vévodstvím Rohan-Rohan byl spojen s důstojenstvím paira Francie). Mezi nejvýznamnější členy patřil Charles de Rohan-Soubise, známý jako maršál de Soubise, který byl maršálem Francie.  Větev vymřela roku 1807.", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Rochefort.", "content": "Větev odlišující se od ostatních Rohanů podle Rochefort-en-Yvelines v Yvelines, která se oddělila od větve Guémenée v roce 1693.  Jejich hlavními majetky byly Rochefort a Montauban. Z této linie pocházela mimo jiné Charlotte, partnerka vévody d'Enghiena. Roku 1833 adoptoval Jules Armand Louis z větve Rohan-Guémenée (v té době již usazené v Čechách) své dva dospělé synovce Camilla a Benjamina z větve Rohan-Rochefort. Bratři a jejich potomci získali dědictví po obou liniích (linie se nazývá též Rohan-Guémenée-Rochefort) a až do roku 1945 sídlili v Rakousku (zde Camille zřídil fideikomis a zajistil pro hlavu rodu dědičné členství v panské sněmovně Říšské rady).", "section_level": 2}, {"title": "Rohan-Choustník.", "content": "Po jihočeském Choustníku se označuje větev, která se vydělila od Rohanů v Čechách a jejich postavení bylo upraveno pouze normami platnými pro hlavní (sychrovskou) větev.  Linii založil Louis, mladší syn Benjamina (adoptovaného Rohan-Rochefort-Guémenée). Teprve syn Louise Raoul Benjamin vlastnil Choustník. Na rozdíl od sychrovské větve nebyl této větvi majetek zabaven Benešovými dekrety (ale komunisty po roce 1948), takže jim byl majetek v Česku včetně Choustníku restituován po roce 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Erb.", "content": "Rohanský erb byl červený štít se zlatými prázdnými routami (ve starší podobě sedm prázdných rout v postavení 3, 3, 1, novější podoba má devět rout v postavení 3, 3, 3). Tento štít používala hlavní linie, po ní dědická linie Rohanů-Gié, od linie Rohan-Guémenée užívají Rohanové (tedy všechny podnes žijící linie) polcený štít, kde byla pravá polovina červená s devíti routami a levá polovina potažená hermelínovou kůží (jak odkaz na blízký vztah k bretaňským vévodům). V Rakousku byl Rohanům právě tento štít potvrzen (spolu s dvěma lvi jako štítonoši, knížecí korunou a pláštěm). Původně ve Francii se odlišovali jednotlivé linie štítem, na kterém byl polcený rohanský štít položen jako srdeční štítek.  Nejstarší rodové heslo doložené ve výzdobě Josselinu je „A plus“. Později, zřejmě jako důsledek nesplněných nároků na bretaňský knížecí stolec, používali heslo „Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis“ (Králem nemůžu, vévodou nechci být, jsem Rohan). Důležitou roli hrají hesla zdůrazňující čest a hrdost na svůj původ, používali „Potius mori quam foedari“ (to je vlastně obdoba hesla Bretaně „Plutôt la mort que la souillure“, tedy Raději zemřít nežli být nečestný) a druhé heslo obdobného významu „Macla sine macula“. Hesla „Potius mori quam foedari“ a „Macla sine macula“ byla potvrzena i v rohanském erbu v Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rohanové jsou bretonský, respektive francouzský šlechtický rod, jméno je odvozeno od Rohanu v Morbihanu. Za zakladatele tohoto rodu se považuje Alan I. z Rohanu, který začal používat titul vikomt z Rohanu (poprvé 1118 a později další členové získávají tituly hrabě a kníže z Rohanu). Postupem času se rod Rohanů rozštěpil na několik linií, některé odešly z Francie (po Velké francouzské revoluci) a dnes žijí i v Rakousku, Spojeném království atd.", "tgt_summary": "The House of Rohan () is a Breton family of viscounts, later dukes and princes in the French nobility, coming from the locality of Rohan in Brittany. Their line descends from the viscounts of Porhoët and is said to trace back to the legendary Conan Meriadoc. Through the Porhoët, the Rohan are related to the Dukes of Brittany, with whom the family intermingled again after its inception. During the Middle-Ages, it was one of the most powerful families in the Duchy of Brittany. They developed ties with the French and English royal houses as well, and played an important role in French and European history.", "id": 1265505}
{"src_title": "Miloslava Rezková", "tgt_title": "Miloslava Rezková", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Než se dostala k atletice, začínala s baletem, později se věnovala gymnastice a její starší sestra ji přivedla k volejbalu.  V roce 1977 ze zdravotních důvodů ukončila kariéru. Poté pracovala přes 30 let na různých pozicích ve středisku vrcholového sportu pod tehdejší Rudou hvězdou (dnes Olymp).", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "Dvakrát reprezentovala na letních olympijských hrách, poprvé jako osmnáctiletá na olympiádě v Ciudad de México v říjnu roku 1968. Ve finále jako jediná překonala napotřetí 182 cm a stala se olympijskou vítězkou. Těsně pod stupni vítězů skončila Jaroslava Králová, která skočila 178 cm. O čtyři roky později na olympijských hrách v Mnichově znovu třetím pokusem zdolala 182 cm, avšak tento výkon stačil na konečné 15. místo. Zlato vybojovala Ulrike Meyfarthová z NSR, když výkonem 192 cm vyrovnala tehdejší světový rekord Rakušanky Ilony Gusenbauerové.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy.", "content": "V roce 1969 se stala v Athénách mistryní Evropy. K titulu ji dopomohl nejlepší technický zápis, když výšku 183 cm překonala hned čtveřice výškařek. Stříbro získala Antonina Lazarevová a bronz Mária Mračnová. Bez medaile zůstala Rita Schmidtová z NDR. Později se zúčastnila také evropského šampionátu v Helsinkách v roce 1971 a ME 1974 v Římě. V obou případech postoupila do finále, kde shodně skončila pátá.  Dvakrát se zúčastnila také halového ME (Rotterdam 1973 – 5. místo, Katovice 1975 – 11. místo).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1969 se v Athénách provdala za svého trenéra Rudolfa Hübnera. Později se ale rozvedli. V manželství se jí narodila dcera Linda. Se svým přítelem, trojskokanem Jiřím Vyčichlem, pak měla syna Jiřího. Zemřela na rakovinu v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miloslava Rezková, provdaná Hübnerová (22. července 1950, Praha − 20. října 2014 Praha) byla československá atletka, olympijská vítězka a mistryně Evropy ve skoku do výšky.", "tgt_summary": "Miloslava Rezková (; 22 July 1950 – 19 October 2014) was a Czech high jumper who won gold medals at the 1968 Olympics and 1969 European Championships.", "id": 733749}
{"src_title": "Herbert Masaryk", "tgt_title": "Herbert Masaryk", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byl velmi talentovaný, zabýval se malířstvím, které studoval v Praze, ve Florencii (1900–1901) a v Antverpách (1901–1902). Přátelil se s malířem Antonínem Slavíčkem, pobýval rovněž s jeho rodinou v Kameničkách a po jeho smrti se v srpnu 1910 oženil s vdovou Bohumilou Slavíčkovou. Ve své tvorbě byl ovlivněn impresionismem, expresionismem, secesí i tvorbou Hanuše Schwaigra. Snažil se ale o svůj vlastní styl. V jeho tvorbě převažují díla portrétní a krajinářská.  Velmi známý je jeho velký autoportrét, „Chalupa u cesty“, „Mare Venezia“ a „Studie modrého odlesku“, tvořená v jihočeské Jindřiši.  Herbert Masaryk byl i dobrým hokejistou a hrál i za reprezentační mužstvo Čech (Josef Laufer: Padesát let v našem sportu). Masarykův syn Herbert patřil k hokejovým průkopníkům, podle pamětníků se coby hráč pražské Slavie zúčastnil v roce 1901 prvního doloženého utkání v ledním hokeji v Praze.  Roku 1905 nastoupil na vojnu, byl však propuštěn ze zdravotních důvodů, jako následek sportovních úrazů. Již na gymnáziu byl ve sportovním kroužku, pak hrál hokej za SK Slavia, také byl v kroužku šachovém, a vesloval za Blesk se svým dobrým přítelem, malířem Angelo Zeyerem. S ním se vydal za Antonínem Slavíčkem do Kameniček, aby čerpal zkušenosti v krajinářské tvorbě. Věnoval se též výchově Slavíčkových dětí, jimž se později stal nevlastním otcem.  Následný rok 1906 byl obdobím intenzívní práce na Slovensku. Obrazy jsou většinou ztraceny, známe je jen z fotografií, jako pastózně krátkými tahy širokého štětce malovanou \"Zahradu z Bystričky\". Kameničky uchvátily Herberta i v roce 1907, aby poté, téměř tři léta pobýval na belgickém mořském pobřeží. Otamtud pochází \"Plachetnice na vlnách (u majáku)\" z roku 1907. Tento obraz označil v roce 1935 Otakar Španiel při otevření výstavy za jedno z nejlepších moří, vytvořených českým malířem. Ztracený je pastózní nizozemský \"Kanál se šesti plachetnicemi\" (1907) i pohled na písečné duny kolem zálivu (\"U moře\" 1908). Husté vrstvy barvy až emailově působící najdeme na \"Plachetnici na zeleném moři\" z roku 1909, avšak obrazy moře z roku 1910 mají promyšlenou kompozici a velmi jemnou lahodnou barevnost, což Herbert dokonce zdůvodňuje v dopise svému otci v pojmu malířská odpovědnost (Plachetnice u mola 1910): \"Člověk má už teď náladu na něco opravdového. Co jsem dosud dělal, dohromady nic neznamená, také to nemá ten opravdový obsahový grund, aby to byly \"kousky zeměkoule\" a předměty na ní, aby bylo vidět, o co vlastně běží a nebylo to mělké\". Maluje autoportrét v čepici \"Masaryčce\".  V roce 1911 již maluje doma, portréty Jana Slavíčka, Jiřího Slavíčka, o rok později Evy Slavíčkové a sochaře Pero Pallaviciniho. Tvoří též zátiší \"se šálkem a květy\", \"Krajinu s lesíkem\", \"Zahradu v Dobrovského ulici\", \"Zátiší se samovary\", celou řadu portrétů včetně Otty Gutfreunda, Otakara Španiela, matky, jeho ženy paní MMS (1914), \"Kostelníka z Borové\", \"Pohled z pahorku\" a \"Pohled k Orlickým horám z Rybné\".  Počátkem března 1915 se od haličských uprchlíků v Borové u Poličky nakazil skvrnitým tyfem. Aby před nemocí ochránil své děti, vrátil se do Prahy ke své matce Charlottě. Jeho poslední \"Autoportrét\" (1912-3) je projevem vysoce kultivovaného realismu. Z počátku roku 1915 se mnoho obrazů nedochovalo. K barevně výjímečným patří \"Černý kocour (Matouš)\", \"Zimní krajina se stromem\", \"Zasněžená krajina\", \"Borová v zimě\" a nenápadné \"Zátiší s lékovkou a šálkem\". Poslední obraz, nedokončený, \"Krajina na Vysočině s drobným motivem venkovského pohřbu\" je bohužel ztracený. Zemřel v Praze 15. března 1915. Pohřben byl v Praze, na Olšanském hřbitově.  Poslední soubornou výstavu jeho díla v Praze na Národní třídě (výstavní síň ÚLUV) uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v říjnu až prosinci 1993 a zahájil ji prezident Václav Havel za přítomnosti obou dcer Herberta Masaryka, paní Herberty i doktorky Anny Masarykových, které též některé obrazy zapůjčily („David a Goliáš“ aj.). Navštívilo ji přes padesát tisíc zájemců o jeho dílo.  První jeho známé kresby pocházejí z roku 1894. Z přibližně 300 obrazů, které vytvořil v letech 1905–1915 jich je přes 100 nezvěstných, což souvisí zejména s dvojím exilem jeho starší sestry Alice Masarykové.  Výstavy k 100. výročí Masarykova úmrtí v březnu 2015 v rychnovské Orlické galerii se zúčastnila rovněž jeho vnučka Charlotta Kotíková, žijící v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Herbertu Masarykovi se z manželství s Bohumilou (paní „MMS“ – Mílou Masarykovou Slavíčkovou) narodily čtyři děti, jen dvě dcery se však dožily dospělosti. Za jeho života se narodila nejprve dvojčata, Anna (jíž otec často maloval mezi venkovskými dětmi v Rybné) a Herbert, chlapec však zemřel jako roční dítě. V lednu 1914 se páru narodil ještě syn Tomáš, který se nedožil ani tří měsíců – zemřel na těžký zápal plic. Druhorozenou dceru Herbertu už otec nepoznal, narodila se 6. července 1915.  Jeho pravnuky jsou Tomas Kotík a Jan Jakub Kotík.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Masaryk (1. května 1880 Vídeň – 15. března 1915 Praha) byl český malíř, starší syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Garrigue Masarykové. Přestože zemřel předčasně ještě za života obou rodičů, jeho potomci nakonec zůstali jedinými pokračovateli Masarykova rodu.", "tgt_summary": "Herbert Masaryk (1 May 1880, Vienna – 15 March 1915, Prague) was a Czech Post-Impressionist painter; son of the future founder and President of Czechoslovakia, Tomáš Masaryk, and his American-born wife, Charlotte Garrigue.", "id": 503067}
{"src_title": "Těžký kulomet vz. 37", "tgt_title": "ZB-53", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Kulomet funguje na principu odběru prachových plynů, které jsou odebírany ve středu hlavně regulovatelným otvorem a přiváděny do plynového válce pod hlavní. Zde plyny tlačí na píst, který je součástí nosiče závorníku a tím uvádějí do pohybu mechanismus závěru. Uzamčení závěru je shodné konstrukce jako u kulometu vz. 26 pomocí vertikálně sklopného závorníku, jehož zadní část se při uzamčení opírá o výstupek v horní části pouzdra závěru. Hlaveň při střelbě koná krátký pohyb vzad a tím tlumí vibrace kulometu na podstavec či lafetu. Zbraň střílí z otevřeného závěru. Kovový nábojový pás se do zbraně vkládá z pravé strany. v zadní části pouzdra závěru se nachází zrychlovač kadence ovladaný páčkou na levé straně rámu. Při spodní poloze páčky se sklopí zrychlovač kadence, který zkrátí chod závěru a tím zrychlí nabíjecí cyklus. Ve spodní části vzadu pouzdra závěru se nachází spoušťový mechanismus s rukojetí na obou stranách. Pro natažení závěru se musí stisknou pojistka nad spouští, poté se celý spoušťový mechanismus posune dopředu, kde dojde k zachycení závěru poté se závěr natáhne vzad.", "section_level": 1}, {"title": "Polní trojnožka.", "content": "Kulomet byl původně navržen jen pro použití v tancích a opevnění a protože se neuvažovalo o jeho zavedení u pěchoty nebyla polní trojnožka potřeba. Teprve s poptávkou po této zbrani ze zahraničí začala Zbrojovka Brno vyvíjet polní trojnožku pro export především do Jugoslávie a Rumunska. První sériovou verzí trojnožek po řadě různých prototypových řad byla ZB 308, která se dočkala také nasazení Wehrmachtem ve válce. Tato verze (viz obrázek nahoře) má vpředu 2 nohy a vzadu jednu podobně jako kulomet Schwarzlose. Po válce vznikla novější verze ZB 309, ta má vpředu jednu nohu a vzadu 2 nohy. K oběma typů lafet se dodával ještě nástavec, pro použití kulometu proti letadlům. Často se lze ještě setkat s polní trojnožkou rumunské výroby. Vyznačuje se nízkou výškou, malýma výškově nestavitelnýma nohama a masivním obdélníkovým rámem ze svařených profilů.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službě.", "content": "Seznam států používajících kulomety ZB vz. 35 a ZB vz. 37:", "section_level": 1}], "src_summary": "Těžký kulomet vz. 37 také zvaný ZB-53 je palná zbraň, kterou vyvinuli konstruktéři z brněnské firmy Čsl. zbrojovka, akc.spol. ve třicátých letech 20. století. Hlavním konstruktérem byl Václav Holek. Kulomet vznikl vylepšením předchozí verze vz. 35. Touto verzí byly vybaveny tanky a objekty těžkého opevnění na úseku Moravská Ostrava. Vyrobeno bylo zhruba 1000 ks. Se zaváděním kulometů vz. 37 byly tyto zbraně postupně stahovány a odprodány do zahraničí.", "tgt_summary": "The ZB-53 was a Czechoslovak machine gun. A versatile weapon, it was used both as a squad support weapon, as a mounted machine gun for tanks and other armoured vehicles, and on fixed positions inside Czechoslovak border fortifications. Adopted before the World War II by the armies of Czechoslovakia (as TK vz. 37) and Romania, it was also license-built in the United Kingdom as the Besa machine gun. Following the German invasion of Czechoslovakia, large quantities of the weapon were captured by the Wehrmacht and used during the war under the designation of MG 37(t).", "id": 2296496}
{"src_title": "Tramvajová doprava v Tbilisi", "tgt_title": "Trams in Tbilisi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na sklonku 19. století, podobně jako v dalších jiných městech tehdejšího Ruského impéria, byla v Tbilisi zřízena koňka. Na rozdíl od jiných měst, kde se uplatnil rozchod kolejí buď 1000 mm nebo 1524 mm, zde byl použit ještě užší – jen 914 mm. Koňka se rozvíjela tehdy úspěšně, stavěly se nové tratě.  Rychlý rozvoj elektrických tramvají na počátku století dvacátého však znamenal pro koňskou tramvaj zánik (zrušena byla definitivně v roce 1910). Zastupitelstvo města rozhodlo o vybudování další sítě, tentokrát elektrické. Na stavbě první trasy pracovala belgická firma, jezdilo se od 25. prosince 1904. Tbilisi se tak stalo třináctým městem v Rusku, kde byl zřízen tento druh dopravy. Elektrické tramvaje jezdily na kolejích o rozchodu 1000 mm.  A právě tento rozchod se stal časem nevhodným, tudíž bylo rozhodnuto o jeho změně. Roku 1933, v období všeobecného meziválečného rozvoje, začaly práce na přestavbu na standardních 1524 mm. Některé úseky s původními kolejemi zůstaly v provozu až do roku 1942.  V době poválečné se i nadále tramvajová síť rozšiřovala. V 60. a 70. letech její délka dosáhla 105 km, v provozu bylo až 300 tramavajových vozů. Jezdily jednak tramvaje typu RVZ-6 z Rižské vagónky, jednak i ruské velmi rozšířené KTM-5. V roce 1960 přispěl čtyřmi vlastními originálními tramvajemi i dopravce.  Po tomto období nastal úpadek tramvajové dopravy; rozvoj metra a horšící se ekonomická úroveň celého SSSR způsobila, že již nemohly být na dopravu vynaloženy potřebné finanční prostředky. Tato situace pokračovala i po roce 1991, kdy došlo k dalšímu zhoršení. 30. listopadu 2006 pak zástupce starosty města Georgij Meladze oznámil budoucí rušení sítě jak tramvajové, tak i trolejbusové. 4. prosince 2006 tak byl provoz ukončen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvajová doprava tvořila v Tbilisi významnou část zdejší MHD. Doplňovala metro a další druhy dopravy. Její dějiny začaly v roce 1883, tramvajový provoz pak zanikl roku 2006.", "tgt_summary": "The Tbilisi tramway network () operated in the Georgian capital city of Tbilisi between 1883 and 2006. In 1986 it extended to 105 km (65 miles) of (single) track covering 12 different routes.", "id": 2393349}
{"src_title": "Boston", "tgt_title": "Boston", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Boston byl založen 17. září 1630 puritánskými kolonisty z Anglie. Odehrálo se zde několik významných událostí, jako třeba Bostonské pití čaje v roce 1773 a první bitvy americké revoluce. Boston byl přístavní a obchodní město, ale v průběhu 19. století se stal jedním z největších středisek průmyslu, zejména textilního, sklářského a kožedělného. Původně malá plocha poloostrova, kde stálo historické město, se do roku 1900 ztrojnásobila zavážením močálů a mělčin a město se rozšířilo na jih i na západ a téměř splynulo se sousedním Cambridge, sídlem Harvardovy univerzity a Massachusettského technologického institutu (MIT), a dalšími obcemi. Původně anglické obyvatelstvo města doplnili nejprve Irové a Italové, později imigranti z celého světa. Město se stalo velkým uzlem husté železniční sítě, vznikly zde první mrakodrapy a roku 1897 zde zahájilo provoz první metro v USA.  Během 20. století se ale průmysl začal stěhovat za levnější pracovní silou a město se orientovalo na obchod, bankovnictví, školství, zdravotnictví a technologie. Spolu se službami a státní správou tvoří dnes přes 70% ekonomiky města. Významnou složku tvoří také turisté, které přitahují slavná divadla, muzea a galerie.  Boston se stal dějištěm teroristického útoku během tradičního Bostonského maratonu 15. dubna 2013 během něhož tři lidé zemřeli a desítky dalších byly zraněny.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a podnebí.", "content": "Boston leží v ploché krajině při členitém ústí řeky Charles, která tvoří jeho severní hranici a odděluje Boston od Cambridge. Východní hranicí je Atlantský oceán, v němž je při ústí řeky řada ostrovů. Téměř polovinu rozlohy města tvoří vodní plochy (106 km). Na jednom z ostrovů je letiště \"Logan airport\". Původní pahorky byly z velké části odbagrovány na zaplnění močálů a mělčin, na nichž vyrostla podstatná část dnešního města. Jen \"Beacon Hill\", kde stojí i budova parlamentu (\"State house\"), zůstal jako částečná historická rezervace.  Ač leží poměrně jižně (asi jako Řím) a na břehu Atlantiku, má Boston dosti drsné podnebí s množstvím sněhu v zimě a s horkými letními měsíci. Mořské pobřeží je většinou zastavěno přístavními a jinými budovami, pěkné pláže jsou na severu ve Wonderland a jižně směrem ke Cape Cod.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Nejvyšší budovy města jsou: John Hancock Tower, Prudential Tower, Federal Reserve Bank Building, One Boston Place a One International Place.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 617 594 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 17,5% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Pokud jde o etnické složení, tvořili největší skupinu lidé irského původu (15,8 %), hispánci čili latinos 15,4 %, Italové 8,3 % a 6,4 % obyvatelstva pochází z karibské oblasti, zejména z Haiti.", "section_level": 2}, {"title": "Příjem.", "content": "Počet obyvatel Bostonu činil roku 1800 asi 25 tisíc, po celé 19. století prudce rostl až na 670 tisíc v roce 1910 a roku 1950 dosáhl maxima 800 tisíc. Od té doby klesal až na 560 tisíc v roce 1980 a od té doby opět mírně roste, zejména díky přistěhovalectví. Průměrný roční příjem na osobu činil v roce 2000 přes 23 tisíc USD, na domácnost skoro 40 tisíc, ale přes 25 % lidí pod 18 let a 18 % lidí nad 65 let žilo pod hranicí chudoby.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Boston má velké mezinárodní letiště Logan International Airport (27 mil. cestujících ročně) se čtyřmi terminály, ležící na ostrově a s dobrým spojením městskou dopravou.  Páteří městské dopravy je metro a podpovrchová tramvaj, která mimo centrum jede po povrchu. Červená, modrá, oranžová a zelená linka se setkávají v centru, zelená směrem na západ a červená směrem na jih se dělí do několika větví. Spolu s desítkami autobusových linek tvoří systém MBTA s jednotnými jízdenkami a možností přestupu, týdenní jízdenka s neomezeným počtem jízd stojí 21,25 USD. V oblasti přístavu funguje několik lodních linek MBTA.  Na tuto městskou dopravu navazuje asi tucet příměstských železničních tratí s poměrně slabým provozem a o něco hustší autobusová síť. V Bostonu jezdí také trolejbusy, které zajišťují i příměstskou dopravu např. do Belmontu. Tyto linky jsou soustředěny do dvou hlavních nádraží, South Station a North Station, mezi nimiž leží vlastní centrum města a odkud jedou také dálkové železniční i autobusové spoje. Obě nádraží jsou na linkách metra a South station má přímé autobusové spojení na letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Boston je tradičním střediskem vysokých škol, vědy a výzkumu a na téměř 100 vysokých školách zde studuje přes 250 tisíc studentů. V Bostonu samém jsou to především Bostonská univerzita, Northeastern University, University of Massachusetts, Boston College a řada hudebních a uměleckých škol. Do města zasahuji prestižní univerzity ze sousedního Cambridge (Harvard University a Massachusettský technologický institut) a v okolí Bostonu je ještě řada dalších (Tufts University, Brandeis University aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Boston má řadu slavných divadel, působí zde \"Boston Symphony Orchestra\" a mnoho dalších těles. Turistickým lákadlem jsou galerie a muzea, zejména největší z nich, Museum of Fine Arts.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Boston je především baseballové město. Tým Boston Red Sox patří každý rok k favoritům soutěže. Svá domácí utkání hrají ve Fenway Parku, který je vedle Kenmore Square. Stadion Fenway Park byl postaven v roce 1912 a patří vůbec k nejstarším sportovním stadionům ve Spojených státech.  Dalším sportem tohoto města je lední hokej. Místní klub Boston Bruins patří mezi nejlepší a nejstarší týmy v NHL. Šestkrát vyhráli Stanley Cup, naposledy v roce 2011. Domácí utkání hrají na stadionu TD Banknorth Garden, který byl postaven v roce 1993. Bruins patří mezi Original Six.  Hraje se zde také basketbal. Boston Celtics hrají NBA od roku 1946 a soutěž vyhrály celkem 19krát, naposledy v roce 2008.  Ve městě Foxborough sídlí týmy amerického i \"klasického\" fotbalu (socceru). Tým amerického fotbalu New England Patriots vyhrál celkem 6krát NFL, naposledy v roce 2019. \"Soccerový\" tým New England Revolution je jedním ze zakládajících týmů MLS.  Významnou událostí je také Bostonský maraton a mezinárodní podzimní regata na řece Charles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boston je hlavní město amerického státu Massachusetts, největší město Nové Anglie a významný přístav, ležící na východním pobřeží USA. S téměř 7,5 miliony obyvatel jde o pátou největší metropolitní oblast v USA. Jde o jedno z nejstarších a kulturně nejvýznamnějších měst Spojených států, středisko vysokoškolského vzdělávání, zdravotnictví a kulturního života. Koná se zde řada atraktivních sportovních utkání.", "tgt_summary": "Boston (, ) is the capital and most populous city of the Commonwealth of Massachusetts in the United States, and the 21st most populous city in the United States. The city proper covers with an estimated population of 710,195 in 2020, also making it the most populous city in New England, and is the seat of Suffolk County (although the county government was disbanded on July 1, 1999). The city is the economic and cultural anchor of a substantially larger metropolitan area known as Greater Boston, a metropolitan statistical area (MSA) home to a census-estimated 4.8 million people in 2016 and ranking as the tenth-largest such area in the country. As a combined statistical area (CSA), this wider commuting region is home to some 8.2 million people, making it the sixth most populous in the United States.", "id": 2210526}
{"src_title": "Fruktóza", "tgt_title": "Fructose", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Fruktóza byla objevena jako štěpný produkt sacharózy a protože stáčí rovinu polarizovaného světla doleva, byla dříve nazývána \"levulóza\". Volná fruktóza tvoří přednostně pyranoidní šestičlenný kruh. Furanoidní se vyskytuje pouze v oligosacharidech (sacharóze), v polysacharidech (inulinu) a v některých fosforečných esterech cukrů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "U rostlin.", "content": "Rostliny jsou schopné vytvářet jednoduché cukry včetně fruktózy v procesu fotosyntézy. V tzv. temné fázi fotosyntézy probíhá Calvinův cyklus, jehož produkt glyceraldehyd-3-fosfát může být metabolizován např. na fruktóza-6-fosfát. Fruktóza je pro rostliny důležitým cukrem; koneckonců rostlinný disacharid sacharóza, kterou konzumujeme jako kuchyňský cukr, je složen z glukózy a právě fruktózy.", "section_level": 3}, {"title": "U živočichů.", "content": "I člověk je schopen vytvářet fruktózu či její deriváty. Některé deriváty fruktózy vznikají např. v procesu glukoneogeneze (fruktóza-6-fosfát). Tzv. sorbitolová (polyolová) dráha je dokonce schopna přetvářet glukózu na fruktózu. Uplatňuje se v čočkách diabetiků, kteří mají vysokou hladinu glukózy a ta je tak přeměňována v oku na fruktózu. U zdravých jedinců je aktivní např. v semenných váčcích varlat, kde následně fruktóza slouží jako důležitý zdroj energie pro spermie.", "section_level": 3}, {"title": "Odbourávání v lidském těle.", "content": "Živočichové často fruktózu přijímají v potravě a následně ji využívají jako zdroj energie. Fruktóza je v lidském těle metabolizována v játrech a ve svalech – ale v každém těchto orgánů jinak. Ve svalech fruktózu fosforyluje hexokináza (tedy stejný enzym, který fosforyluje glukózu, ovšem na fruktóza-1-fosfát. Ten poté snadno vstupuje do glykolytické dráhy. Játra místo hexokinázy obsahují jen glukokinázu (která není schopná fruktózu přeměňovat) a metabolismus fruktózy se tam tedy musí ubírat jinými cestami.  Jaterní metabolismus fruktózy je poměrně složitý a zahrnuje sedm enzymů: fruktokinázu, fruktóza-1-fosfát aldolázu (za vzniku glyceraldehydu) a následně buď glyceraldehydkinázu (vzniká glyceraldehyd-3-fosfát), nebo dochází k přeměně glyceraldehydu enzymy alkoholdehydrogenázou, glycerolkinázou, glycerolfosfátdehydrogenázou a triózafosfátizmerázou.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Fruktóza je asi o 1/5 sladší než glukóza. Právě s glukózou se mísí v tzv. glukózo-fruktózový sirup, který se dále využívá. Med, sirupy z různého ovoce (agávový, datlový) obsahují hodně fruktózy. Malý obsah fruktózy mají obilné sirupy (rýžový, z ječného sladu). Glukózo-fruktózový sirup se vyrábí například z kukuřice či pšenice.  V posledních desetiletích se používá v potravinářském průmyslu jako doplněk nebo substituent cukru (sacharózy), popřípadě jako alternativa k umělým sladidlům, jako je např. aspartam nebo acesulfam. Ve velké míře se v posledních cca 30 letech používá v nealkoholických nápojích (limonádách, sodách, ochucených minerálních vodách, mléčných nápojích, sportovních nápojích, aj.), dále v různých omáčkách, dressincích, příchutích k jiným potravinám, atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "Fruktóza dokáže sice dodat tělu glykogen rychleji než řada jiných sacharidů nebo škrobů (prostřednictvím jednoho z fosfátů xylulózy) a je např. oproti glukóze zhruba o polovinu levnější, ale má zřejmě i některé negativní dopady na zdraví.  Prof. Robert Lustig se svými kolegy na Kalifornské Univerzitě v San Franciscu (UCSF) v roce 2007 v jedné ze svých přednášek shrnul negativní účinky nadměrné konzumace fruktózy, glukózo-fruktózového sirupu nebo potravin s jejím vysokým obsahem. Podle výsledků jejich práce je nadměrná konzumace těchto potravin (které v USA v současnosti převládají mezi zpracovanými/kupovanými potravinami a jídly tzv. rychlého občerstvení) v dlouhodobém důsledku zodpovědná za několik závažných zdravotních komplikací, mezi něž patří:  Způsobuje také srdeční choroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fruktóza (\"ovocný cukr\", \"levulóza\") je monosacharid, který se řadí k šestiuhlíkatým monosacharidům (hexózám), patří mezi ketózy. Nachází se v mnoha potravinách, např. v medu (38 %), dále zejména v ovoci bohatém na vlákniny – jahodách, ostružinách, borůvkách a i v některé zelenině jako např. melounech, sladkých bramborách, cibulích, kukuřici a dalších. K její izolaci se užívá nejčastěji polysacharidu inulinu.", "tgt_summary": "Fructose, or fruit sugar, is a simple ketonic monosaccharide found in many plants, where it is often bonded to glucose to form the disaccharide sucrose. It is one of the three dietary monosaccharides, along with glucose and galactose, that are absorbed directly into blood during digestion. Fructose was discovered by French chemist Augustin-Pierre Dubrunfaut in 1847. The name \"fructose\" was coined in 1857 by the English chemist William Allen Miller. Pure, dry fructose is a sweet, white, odorless, crystalline solid, and is the most water-soluble of all the sugars. Fructose is found in honey, tree and vine fruits, flowers, berries, and most root vegetables.", "id": 2410277}
{"src_title": "Karel Höger", "tgt_title": "Karel Höger", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny u Brna. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.  V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.  Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu \"Za tichých nocí\".  Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje. Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv. Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny. Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.  Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu \"Z mého života\" nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu \"Krakatit\". V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského \"Noc na Karlštejně\", kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.  V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU. V roce 1977 podepsal Antichartu  Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách \"Pohádka máje\" (1938), \"První parta\" (1938), \"Stříbrný vítr\" (1939), \"Měla jsem tři syny\" (1947), \"Válka s mloky\" (1958), \"Srpnová neděle\" (1960), \"Hodina v rodném městě\" (1962), \"Případ Oppenheimer\" (1962), \"Tři směrem k tichu\" (1963, smazáno), \"Bylo to na váš účet\" (1964), \"Jistý den daleké minulosti\" (1965), \"Sedm svědků\" (1967), \"Ženich pro Marcelu\" (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), \"Skvělé vyhlídky\" (1971), \"Pankrác Budecius, kantor\" (1973), \"Jitřenka naší slávy\" (1973), \"Šarlatové písmeno\" (1975), \"Tygr\" (1975), \"O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl\" (1975), \"Humelšnábl a boj se smrtí\" (1976, smazáno), \"Až delfín promluví\" (1976), \"Slabé odpolední slunce\" (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: \"Klapzubova jedenáctka\" (1953), \"Veselí občané sichemští\" (1957), \"Borovice\" (1960), \"Příhody lišky Bystroušky\" (1963 a 1969), \"Mistr Kampanus\" (1967), \"Osudy dobrého vojáka Švejka\" (1973), \"Za smíchem starého Brna\" (1976), \"Apokryfy\" (1955), či Čapkovo \"Povídání o pejskovi a kočičce\". Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, který propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.  Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu \"Byl jednou jeden dům\", kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci \"Romeo a Julie na konci listopadu\", kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: \"Malér\" (podle Dürrenmatta, 1965), \"Sám proti městu\" (1974), \"Půlpenny\" (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu \"Nemocnice na kraji města\", ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat. Dne 14. prosince 1995 byla jeho jménem nazvána jedna z ulic městské části Brno-Královo Pole.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti divadla vzpomínají na Karla Högera.", "content": "Vlasta Fabianová", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Höger (17. června 1909 Královo Pole – 4. května 1977 Praha) byl český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Jeho první manželkou byla herečka Zdenka Procházková, v roce 1962 se oženil s Evou Vachkovou.", "tgt_summary": "Karel Höger (17 June 1909 – 4 May 1977) was a Czechoslovakian film actor. He appeared in nearly 100 films between 1939 and 1977.", "id": 1693374}
{"src_title": "Lord Burghley", "tgt_title": "David Cecil, 6th Marquess of Exeter", "src_document": [{"title": "Atletická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "Lord Burghley byl trojnásobným účastníkem olympijských her. Poprvé startoval, jako devatenáctiletý, na letních olympijských hrách 1924 v Paříži, kde v běhu na 110 metrů překážek vypadl v rozběhu.  O čtyři roky později, na olympijských hrách v Amstrodamu v roce 1928, postoupil v běhu na 110 metrů překážek do semifinále, ale především vybojoval zlatou medaili v běhu na 400 metrů překážek v čase 53,4 sekundy a porazil obhájce olympijského titulu Američana Morgana Taylora. Stal se tak historicky prvním neamerickým atletem, který v této disciplíně (zařazované do olympijského programu od roku 1900) získal zlatou olympijskou medaili. Nebyl však posledním Britem, který v běhu na 400 metrů překážek získal olympijský titul – v roce 1968 dosáhl stejného úspěchu jeho krajan David Hemery. Zlatou medaili Hemerymu na mexických hrách předával – samozřejmě – Markýz z Exeteru, tehdy již v roli prezidenta IAAF. Burghleyův vítězný čas 53,4 sekundy představoval v roce 1928 vyrovnání olympijského rekordu Morgana Taylora z olympijského semifinále. A to navzdory faktu, že Taylor na předchozích olympijských hrách zvítězil v čase 52,6 sekundy: platilo totiž – později zrušené – pravidlo, že výkon nesmí být uznán za rekord, pokud běžec shodí některou z překážek, což se Američanovi při jeho vítězném běhu v Paříži v roce 1924 na poslední překážce přihodilo.  Na své třetí olympiádě, pořádané v roce 1932 v Los Angeles, se Lord Burghley na třetí pokus dostal do finále běhu na 110 metrů překážek, ve kterém obsadil páté místo (14,8 sekundy, elektronicky 14,84). V běhu na 400 metrů překážek zlatou medaili neobhájil. Ani čas 52,2 sekundy (52,01 podle tehdy ještě neoficiální elektronické časomíry) mu nestačil na lepší nežli čtvrté místo, za bronzovým Morganem Taylorem (elektronicky 51,96 sekundy) ovšem zaostal jen o pouhých pět setin sekundy. Ve štafetě na 4x400 metrů však Burghley s týmem Velké Británie získal v čase 3:11,2 stříbrnou medaili. V nejkvalitnější čtvrtkařské štafetě tehdejší historie (zásluhou štafety USA první průlom pod hranici 3:10) předvedl 180 centimetrů vysoký a 70 kilogramů vážící Lord Burghley na třetím úseku skvělý letmý čas 46,7 sekundy, což byl druhý nejrychlejší úsek finále – jen fenomenální americký finišman a vítěz individuální čtvrtky, Bill Carr, dokázal běžet svůj úsek rychleji (46,2 sekundy). Výkon Velké Británie byl novým evropským rekordem.", "section_level": 2}, {"title": "Hry Commonwealthu.", "content": "Lord Burghley byl účastníkem premiérových her Commonwealthu (nazývaných tedy ještě Hrami Britského impéria), pořádaných v roce 1930 v kanadském Hamiltonu. Získal na nich tři zlaté medaile: v běhu na 120 yardů překážek (14,6 sekundy), v běhu na 440 yardů překážek (54,4 sekundy) a byl členem vítězné štafety Anglie, která v běhu na 4x400 yardů časem 3:19,4 porazila týmy Kanady a Jihoafrické unie.", "section_level": 2}, {"title": "Světový rekord na 440 yardů překážek.", "content": "2.7.1927 dosáhl Lord Burghley na národním šampionátu (AAA) pořádaném v londýnském Stamford Bridge času 54,2 sekundy. Tento čas IAAF oficiálně uznala jako světový rekord na 440 \"yardů\" překážek. Šlo však o rekord spíše formální, protože jeho hodnota byla při konvenčním přepočtu (čas na 440 yardů překážek minus 0,3 sekundy) horší nežli hodnota tehdy platného oficiálního světového rekordu na metrické trati (53,8 sekundy, Švéd Sten Pettersson v roce 1925). A navíc – shodou okolností ve stejný den, tedy 2.7.1927, zaběhl Američan John Gibson v Lincolnu čas 52,6 sekundy (oficiálně 52 3/5 sekundy), který byl IAAF uznán za světový rekord. Nemluvě už o dřívějších výkonech Morgana Taylora - jednak o jeho neuznaném rekordu z finále olympijských her 1924 či o výkonu stejné hodnoty (52,6 sekundy), který Taylor zaběhl už před pařížskou olympiádou v červnu 1924 v USA a který nebyl předložen k ratifikaci. Či o rychlé čtvrtce s překážkami, kterou už 31.5.1924 zaběhli v Iowa City Ivan Riley (52,1 sekundy) a pozdější trenér Jesseho Owense Larry Snyder (52,4 sekudy), jejichž výkon však nikdy nebyl oficiálně uznán za americký či světový rekord.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident IAAF.", "content": "Prezidentem Mezinárodní atletické amatérské federace (IAAF, dnešní Mezinárodní asociace atletických federací) byl Lord Burghley třicet let, od roku 1946 do roku 1976, kdy jej na kongresu IAAF v Montrealu ve funkci vystřídal nově zvolený Nizozemec Adriaan Paulen. Lord Burghley-Markýz z Exeteru byl na stejném kongresu zvolen do funkce čestného předsedy IAAF. Lord Burghley byl rovněž členem Mezinárodního olympijského výboru a určitou dobu i jeho místopředsedou. Lord Burghey byl prvním (a do zvolení Sebastiana Coa v roce 2015 i jediným) olympijským vítězem zastávajícím funkci prezidenta IAAF.", "section_level": 1}, {"title": "Výkony Lorda Burghleye v jednotlivých sezónách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "400 metrů překážek.", "content": "\"Symbol = označuje výkon, kterého v sezóně dosáhli dva či více atletů.\"  \"Symbol x v běhu na 400 metrů překážek označuje výkon na 440 yardů překážek minus 0,3 sekundy.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "David George Brownlow Cecil, 6th Marquess of Exeter, KCMG (9. února 1905 – 22. října 1981), známý jako Lord Burghley byl britský konzervativní politik, atlet, olympijský vítěz a sportovní hodnostář, druhý prezident IAAF. Za svou aktivní sportovní kariéru získal dvě medaile z olympijských her.", "tgt_summary": "David George Brownlow Cecil, 6th Marquess of Exeter, KCMG (9 February 1905 – 22 October 1981), styled Lord Burghley before 1956 and also known as David Burghley, was an English athlete, sports official, peer, and Conservative Party politician. He won the gold medal in the 400 m hurdles at the 1928 Summer Olympics.", "id": 313967}
{"src_title": "NIMBY", "tgt_title": "NIMBY", "src_document": [{"title": "Výklad.", "content": "V moderních společnostech roste potřeba obecně prospěšných staveb nebo zařízení, která ovšem svým provozem obtěžují své bezprostřední okolí. Dálniční obchvat může zlepšit životní prostředí i bezpečnost tisíců obyvatel města, zrychlit dopravu, ušetřit pohonné hmoty a tím i celkové znečištění ovzduší, na druhé straně ovšem zhorší prostředí těch, kdo bydlí v okolí. Zastánci takové stavby (zastupitelstva, podnikatelé, stát) argumentují tím, že např. stavba továrny přinese pracovní místa a že její výhody vcelku převažují nad nevýhodami. Jednotlivci se však rozdělí na tři skupiny: na ty, jimž stavba přinese přímý užitek, na ty, komu přinese nevýhody a konečně na ty, kterých se spíše nedotkne. Zatímco těch prvních bývá větší počet, odpůrci bývají silněji motivováni, často dokážou účinně lobbovat a dovolávají se solidarity nezúčastněných.  Zastánci stavby často argumentují tím, že odpor čili postoj NIMBY je sobecký a dožadují se zásahu státu, například vyvlastnění pozemků za úřední náhradu. Naopak odpůrci se dovolávají svých individuálních práv. Zastupitelstva postižených obcí v okolí se často snaží postojem NIMBY získat aspoň vydatné (často finanční) kompenzace od státu, zlepšení své infrastruktury, místních silnic apod.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné pojmy.", "content": "Od postoje NIMBY je třeba odlišit radikální odpor proti určitým stavbám, například jaderným elektrárnám vůbec; pro ten se užívá akronym NIABY, \"Not In Anyone ́s Back Yard\" čili „na ničí zahrádce“ nebo NOTE, \"Not Over There Either\" čili „tam taky ne“. Ve Velké Británii se užívá ještě akronym BANANA, \"Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything\" čili “nestavte naprosto nic blízko čehokoli”; i ten je míněn spíše ironicky nebo pejorativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojení písmen NIMBY je akronym, tvořený počátečními písmeny anglických slov Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku“. Charakterizuje postoje lidí, kteří odmítají, aby nějaká obecně spíše prospěšná nebo dokonce nezbytná stavba byla nablízku jejich domova. Předmětem takových protestů bývá typicky dálnice, letiště, skládka, ale také věznice nebo útulek pro uprchlíky. Pojem se poprvé vyskytl v USA, počátkem 80. let 20. století.", "tgt_summary": "NIMBY (an acronym for the phrase \"not in my back yard\"), or Nimby, is a characterization of opposition by residents to proposed developments in their local area, as well as support for strict land use regulations. It carries the connotation that such residents are only opposing the development because it is close to them and that they would tolerate or support it if it were built farther away. The residents are often called Nimbys, and their viewpoint is called Nimbyism. The NIMBY tendency has been described as a bipartisan phenomenon.", "id": 91034}
{"src_title": "Šaría", "tgt_title": "Sharia", "src_document": [{"title": "Prameny práva.", "content": "Základní prameny islámského práva jsou dva. Korán je základní svatá kniha islámu, která pojednává o tom, co Mohamedovi zjevil Alláh. Protože však pravidla v Koránu obsažená zdaleka nepokrývají všechny oblasti, začalo se nedlouho po Mohamedově smrti v roce 632 zjišťovat, co vlastně dělal a učil. Souboru těchto pravidel se říká sunna, to je tedy druhý pramen islámského práva. Vyvstal ovšem problém s důvěryhodností jednotlivých svědectví o činech, neboli jednotlivých hadísů, a spory o jejich věrohodnost bují dodnes.  Pokud se Prorok v dané věci nevyjádřil, přichází případně na řadu analogie (\"qijás\") či konsenzus učenců (\"idžmá\"). Klasickým příkladem analogie je, zda se Prorokův zákaz pití vína vztahuje i na jiné alkoholické nápoje. Podle raného islámského učence Bukharího existuje idžmá (konsenzus učenců), že je možno, aby se vdávaly malé holčičky, i když jsou ještě v kolébce.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Mohamed se před tím, než se ve 40 letech stal prorokem, zabýval např. rozsuzováním kmenových sporů, takže se skutečně vyjadřuje k některým otázkám práva, jak tomu slovu rozumíme dnes my. Nejstarší zásady se týkají rodinného práva: manželství (Mohamed nezpochybnil starší kmenové právo umožňující polygamii), věna, rozvodu (ar. talaq; pokud se chce rozvést muž, stačí když třikrát pronese „rozvádím se s tebou“), dědictví (muži mají nárok na dvakrát tak velké podíly než ženy) a podobně.  K největšímu rozvoji šaríi došlo od 7. do 13. století v souvislosti s rozvojem teokratického chalífátu. Vyvstala potřeba rozpracovat právní zásady pro potřeby fungování rozsáhlého státu, který potřeboval vybírat daně a trestat zločiny.  Při systematizaci práva a tvorbě zákoníků v Osmanské říši v 19. století se však inspirovali evropským právem a od té doby význam šaríy jako práva upadá, s výjimkou rodinného práva a záležitostí ohledně osobního statusu.  V dnešní době existují 4 hlavní proudy šáríi v sunnistkém islámu (hanbali, hanífía, šáfí, máliki) a jeden v šítském (džafari). Všechny proudy se shodují na věcech jasně stanovených v Koránu, ale liší se v tom, které hadísy považují za věrohodné a v odvozování pravidel, která nebyla jasně stanovena v Koránu a sunně.", "section_level": 1}, {"title": "Šaría v současném světě.", "content": "V otázkách uctívání, svědomí, morálky (modlitba, půst, pouť, očista, halal jídlo apod., morální zásady) je šaría praktikována více než miliardou muslimů na celém světě.  Největší islámské země jako Indonésie, Bangladéš nebo Pákistán, mají nenáboženskou ústavu a právní systém pouze s některými pozůstatky šaríi v rodinném právu. V Turecku je ústava oficiálně sekularizovaná.  Saúdská Arábie a Írán udržují šaríu jako jediný pramen práva, včetně náboženské policie, kontrolující dodržování zásad daných tímto systémem.  Většina ostatních zemí na Blízkém východě udržuje duální systém sekulárních a náboženských soudů, přičemž náboženské soudy řeší převážně otázky manželství a dědictví.  V muslimské komunitě v Izraeli mají na starosti záležitosti týkající se sňatků, rozvodů a dalších rodinných záležitostí šaríatské soudy. Trestní záležitosti všech obyvatel Izraele mají na starosti izraelské civilní soudy.  V Indii a na Filipínách, které však nepatří mezi státy s převládajícím islámem, mají dva druhy zákonů, islámské a sekulární (zejména v oblasti rodinného práva).  V roce 2009 schválili zavedení šaríi na celém území Somálska poslanci v Mogadišu ve snaze oslabit povstalce, kteří obviňovali vládu, že není dostatečně náboženská.", "section_level": 1}, {"title": "Šaría v Evropě a Česku.", "content": "Ačkoli islámské právo neplatí oficiálně nikde v Evropě, komunity imigrantů se obracejí na své duchovní vůdce jako na autority. Věří totiž, že islámské právo je od boha (ne od Mohameda), zatímco sekulární právo si člověk \"jen vymyslel\". V některých zemích, například ve Spojeném království nebo v USA, fungují muslimské rady na základě zákonů o arbitráži, jejich rozhodnutí jsou právně závazná na základě dobrovolnosti, ovšem nesmějí být protizákonná. V jiných zemích, jako je Německo nebo Kanada, je toto výslovně zakázáno.  Objevují se muslimské organizace, jako např. Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o formální uzákonění prvků šaría pro muslimy v zemích západní Evropy. V Česku působila skupina Sharia4Czechia - Šaría pro Česko. Tématem této skupiny bylo postavení islámského práva v oblastech mimo islámský svět, tj. i v Česku. Podle Benjamina Kurase je šaría čistý nacismus.  Někteří muslimové považují sekulární právo země, ve které žijí, za závazné, jelikož muslim má povinnost dodržovat dohody a tím, že má občanství, uzavřel dohodu s daným státem, že bude dodržovat jeho pravidla. Existuje i malá větev islámu, zvaná ahmadíja, která přijímá sekularismus a považuje náboženství za soukromou záležitost člověka. Dále v islámu existuje koncept zvaný \"šúra\", znamenající společné domlouvání se na veřejných záležitostech. Někteří se domnívají, že by se tento koncept mohl vyvinout v demokracii, nicméně v demokracii je možno rozhodnout o věcech jinak, než rozhodl Korán, což by šúra dělat neměla.", "section_level": 1}, {"title": "Témata v šaríi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odpadnutí od islámu.", "content": "Ve většině interpretací šaríi je konverze muslimů k jinému náboženství nebo k ateismu považována za odpadlictví, zasluhující trest smrti. V některých zemích je tento trest dodnes platný. Obvinění z odpadlictví (takfír) lze užít i proti nekonvenčním interpretacím Koránu. Příkladem takového postupu je perzekuce známého odborníka na arabskou literaturu, Nasra Abu Zayda. Dalším známým příkladem takových obvinění a perzekuce je známý případ Salmana Rushdieho, který psal o polyteistických verších, škrtnutých z Koránu muslimy, známých též jako Satanské verše. Z odpadnutí od islámu se obviňují i různé odnože islámu mezi sebou. Např. sunnitští muslimové z ISIS obviňují z odpadlictví každého, kdo má jinou interpretaci islámu, než oni (tedy např. šíitské muslimy).  Ahmadíjové (kteří sami odmítají trest smrti za odpadlictví) jsou často považováni za odpadlíky od islámu, protože po Mohamedovi přijali dalšího proroka Mirzu Ghulam Ahmeda (většina muslimů věří, že Mohamed byl poslední prorok), a proto jsou perzekvováni v islámských zemích a mají zakázáno vykonat pouť do Mekky.", "section_level": 2}, {"title": "Práva žen.", "content": "Šaría je základem pro zákony ve většině islámských států, tyto zákony určují práva žen například v otázkách manželství, rozvodu a svěření dítěte do péče. Právo šaría vybízí k domácímu násilí na ženách, pokud má manžel podezření na neposlušnost, neloajálnost, rebelii či špatné chování své manželky (na základě verše 4:34). V některých zemích nesmí ženy vyjít z domu bez doprovodu manžela, bratra nebo otce a na ulici mohou jen zahalené. Žena přistižená při manželské nevěře může být před očima své rodiny ukamenována.  V některých zemích ženy nesmějí řídit automobily. Saúdská Arábie sice v roce 2017 povolila ženám řídit, ovšem stále platí další omezení pro ženy, například, že bez svolení muže se nesmějí vdávat, rozvádět, cestovat, otevírat bankovní účet, získat práci, identifikační průkaz, pas, jít na plánovanou operaci, až na výjimky jsou zakázané smíšené kolektivy v práci, vycházet ven může jen v černé róbě, podnikat mohou jen se souhlasem nejméně dvou mužů, nesmí vychovávat po rozvodu chlapce starší sedmi let, do restaurace musí chodit jiným vchodem než muži a musí jíst v samostatné části, ženské svědectví má před soudem hodnotu poloviny mužského svědectví a dcery při dědickém řízení dostávají polovinu toho, co jejich bratři. Ve všech zemích, kde se uplatňuje šaría, jsou omezení velmi podobná.  Některé islámské země (např. Niger, Čad, Mali, Bangladéš, Guinea) umožňují manželství mladistvých dívek. Znásilnění je považováno za trestný čin ve všech zemích, ale v některých případech soudy dle práva šaría (v Bahrajnu, Iráku, Jordánsku, Libyi, Maroku, Sýrii a Tunisku) umožňují násilníku uniknout trestu tím, že se svou obětí uzavře manželský sňatek. V ostatních případech je oběť, která si stěžuje, stíhána pro trestný čin cizoložství. Podle některých učenců by se měla žena na veřejnosti zahalovat celá, včetně obličeje.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní témata.", "content": "Muži by měli nosit plnovous a být tradičně oblečeni. Televize i západní hudba je zakázaná, jelikož se považuje za nástroj satana. Zlodějům je možné useknout ruce. Homosexuální styk je nelegální a v některých zemích je za tento přečin běžný trest smrti. Za požití alkoholu může být viník bičován na veřejnosti.  V soukromém životě šáría diktuje různá zvláštní pravidla, jako např. zákaz ležení na břichu či správný způsob použití toalety. Existují kontroverzní hadísy, ve kterých Mohamed doporučil pití velbloudí moči jako lék, což vede některé muslimy k závěru, že pití velbloudí moči je zdravé. Dále je např. zakázáno mít doma psy nebo obrazy a je doporučeno provádět obřízku na dětech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šaría (sharīʿah,, IPA: [ʃaˈriːʕa]) je systém islámského náboženského práva odvozený z náboženských zásad islámu, zejména z Koránu a hadísů. Arabské slovo \"šaría\" doslovně znamená \"cesta\". Šaría není jako sekulární právní systém, protože zároveň dává věřícímu návod, jak žít v soukromém životě podle islámu. Zabývá se vztahem člověka k Alláhovi a vztahem člověka k člověku, a až sekundárně začaly na základě potřeby chalífátu vznikat právní odvětví regulující vztah člověka a společnosti, jako je například trestní právo.", "tgt_summary": "Sharia (, ), Islamic law, or redundantly Sharia law is a religious law forming part of the Islamic tradition. It is derived from the religious precepts of Islam, particularly the Quran and the hadith. In Arabic, the term \"sharīʿah\" refers to God's immutable divine law and is contrasted with \"fiqh\", which refers to its human scholarly interpretations. The manner of its application in modern times has been a subject of dispute between Muslim fundamentalists and modernists.", "id": 526062}
{"src_title": "Láčka (botanika)", "tgt_title": "Pitcher plant", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Láčky jsou na prvý pohled dvojí: Jejich odlišnost spočívá hlavně v umístění a tvaru, na funkci nemá podstatný vliv. Rostlina může mít současně oba typy.  V horní části láčky se nachází výrazně zbarvený lem, obústí (peristom) s radiálními drážkami, které současně s voskovitými šupinami přispívají k hladkosti povrchu a sklouznutí hmyzu dovnitř. Obústí je směrem dolů do láčky převislé a nahoru protažené ve víčko, které při dešti láčku zakrývá; někdy je víčko malé nebo stočené do strany a otvor nekryje. Lákadlem pro hmyz je jak barva láčky, tak i nektar vylučovaný ve spodní části víčka nebo na vnější stěně láčky. K nalákaní kořisti přispívá i okolnost, že obústí i vnitřní strana láčky odráží ultrafialové modré a zelené světlo (vlnové délky 350-370, 430-470 a 490-540 mm), která jsou pro mnoho hmyzích druhů dobře viditelná.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Uvnitř je láčka rozdělena na dvě části. Horní část, včetně obústí, je vlhká, klouzavá a je pokryta hladkými, voskovými šupinami. Ty způsobí sklouznutí kořisti do spodní části obsahující viskoelastickou, dobře smáčivou tekutinu, jež obalí kořist a zajistí její utopení. Nejčastěji bývají kořisti členovci, hlavně hmyz a pavoukovci, nejčetnější jsou mravenci. Ve velkých láčkách, které mohou mít objem až okolo 2 litrů, se nacházejí i zbytky uhynulých drobných obratlovců.  Spodní část láčky má žlázy s rozličnými funkcemi, vytvářejí trávicí tekutinu, udržují požadované pH a zajišťují vstřebávají živin z natrávené kořisti. Signálem ke snížení pH trávicí tekutiny a tvorbě trávicích enzymů je přítomnost chitinu z kutikuly lapeného hmyzu v tekutině, která je koktejlem různých proteinů a mění se s přítomnosti kořisti. Obsahuje mj. hlavně proteázu nepenthesin, která rozkládá lapené bílkoviny, chitinázu degradující chitin a peroxidázu ničící nežádoucí hnilobné bakterie v láčce.", "section_level": 1}, {"title": "Symbióza.", "content": "Láčkovky žijí v symbióze se specifickými bakteriemi a drobným hmyzem, který část svého života tráví v tekutině láčky (např. hmyzí larvy) a specializují se na určitý druh rostliny. Přiživují se na lapené potravě, kterou pomáhají porcovat a tím urychlovat trávení, jiní likvidují nestrávené zbytky a tím brání vzniku hniloby. Někteří živočichové žijí v láčce nad tekutinou, např. drobní pavouci a parazitují na lapené kořisti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Láčka je specializovaný listový orgán vzniklý u masožravých rostlin a sloužící k pasivnímu lákání, chytání a následnému trávení kořisti. Vyskytuje se u rostlin čeledí láčkovkovitých, špirlicovitých, láčkovicovitých a u některých druhů broméliovitých (např. brocchinie a katopsis). Slouží rostlinám rostoucím na půdách chudých na živiny jako náhradní zdroj dusíku, fosforu i dalších stopových prvků.", "tgt_summary": "Pitcher plants are several different carnivorous plants which have modified leaves known as pitfall traps—a prey-trapping mechanism featuring a deep cavity filled with digestive liquid. The traps of what are considered to be \"true\" pitcher plants are formed by specialized leaves. The plants attract and drown their prey with nectar.", "id": 1301731}
{"src_title": "Carlos Reutemann", "tgt_title": "Carlos Reutemann", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První závod Formule 1 jel na McLarenu v roce 1971 na domácí půdě, kde skončil třetí. Tato Velká cena se však nezapočítávala do Mistrovství světa. V roce 1972 debutoval ve stáji Brabham na domácí půdě v závodě započteném do mistrovství světa. Jeho debut vyvolal senzaci, protože dosáhl pole position. Krátce nato vyhrál Velkou cenu Brazílie, která se však nepočítala do světového šampionátu. V následujícím roce celkově skončil v mistrovství světa sedmý, když jeho nejlepšími výsledky byla dvě třetí místa. V roce 1974 ve Velké ceně Argentiny vedl téměř celý závod, ale v předposledním kole mu došlo palivo, a tak skončil sedmý. Dlouho vedl také v následující Velké ceně Brazílie, kde však pro technické potíže rovněž skončil sedmý. Ve Velké ceně Emiliano Medici v Brazílii získal postavení na čele závodního pole, v závodě poté dlouho vedl, ale pro poruchu vozu musel odstoupit. Smůle učinila zadost až následující Velká cena Jižní Afriky, kterou vyhrál. Od startu do cíle pak vyhrál ještě dvě velké ceny v roce 1974. Velkou cenu Rakouska a Velkou cenu USA, kde navíc dosáhl pole position. Celkově skončil šestý. V sezóně 1975 patřil k hlavním kandidátům na titul společně s Niki Laudou a Emersonem Fittipaldim. Pravidelně bodoval, na Nürburgringu vyhrál, dvakrát dojel na druhém místě a v celkové klasifikaci byl nakonec třetí. Následující rok tým Brabhamu začal používat motory Alfa Romeo, které byly nespolehlivé, a tak Reutemann dosáhl nejlépe čtvrtého místa ve Španělsku a v celkové klasifikaci byl šestnáctý, proto se rozhodl ještě koncem roku přestoupit k týmu Ferrari.  V roce 1977 na Ferrari obsadil třetí místo ve Velké ceně Argentiny, vyhrál Velkou cenu Brazílie a poprvé v kariéře vedl mistrovství světa vozů formule 1. Skončil pak ještě druhý ve Španělsku, třetí ve Švédsku a sezónu uzavřel druhým místem v Japonsku. V celkové klasifikaci obsadil čtvrté místo. V roce 1978 vyhrál Velké ceny Brazílie, Long Beach, Velké Británie, kde o vítězství svedl souboj s Niki Laudou, a ve Velké ceně USA ve Watkins Glen. Třetí skončil v Belgii, Itálii a Kanadě. Třetí skončil také v celkové klasifikaci mistrovství světa za piloty stáje Lotus. Do Lotusu přestoupil v následující sezóně. Lotusy nebyly tak dobré, jako rok předtím. V polovině sezóny byl na třetím místě celkově společně s Patrickem Depaillerem a Gillesem Villeneuvem, patřil mezi kandidáty na titul mistra světa, avšak během celé druhé poloviny se zhoršila výkonnost Lotusů a jemu se nepodařilo získat ani bod. V této sezóně skončil šestý. Jeho stájový kolega Mario Andretti, mistr světa z roku předešlého, skončil desátý. Proto opět změnil tým. Přestoupil k Williamsu, který měl v roce 1978 jeden z nejlepších vozů v závodním poli, ale v té době také velmi jednoznačně určenou hierarchii mezi jezdci v týmu. Jedničkou byl Alan Jones, kterého s majitelem týmu Frankem Williamsem pojilo osobní přátelství. Jones se také v roce 1980 skutečně stal mistrem světa, Reutemann však podával mimořádně stabilní a kvalitní výkony, pravidelně bodoval, vyhrál Velkou cenu Monaka a v celkové klasifikaci obsadil třetí místo. V následujícím roce byl asi nejblíže splnění svého snu, kterým byl titul mistra světa Formule 1. Vyhrál úvodní Velkou cenu Jižní Afriky, která se však nezapočítávala do mistrovství světa. Kdyby započítána byla, stal by se mistrem světa, takto skončil až druhý o jediný bod za Nelsonem Piquetem. Kromě toho vyhrál Velké ceny Brazílie a Belgie. V Brazílii vedl od startu do cíle a tady začalo nepřátelství mezi Reutemannem a týmem Williams. Podle týmové strategie totiž měl Reutemann pustit Jonese, který byl za ním, před sebe. To však neudělal a jeho pozici v týmu to zhoršilo. V Belgii dosáhl postavení v čele startu, nejrychlejšího kola závodu a vítězství. Druhý byl v Long Beach, Argentině a Británii. Prakticky celý šampionát vedl, o titul přišel až v posledním závodě sezóny. Po skončení závodní kariéry se stal senátorem za provincii Santa Fe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carlos Alberto Reutemann známý jako Lole (* 12. dubna 1942, Santa Fe) je bývalý argentinský automobilový závodník, pilot formule 1.", "tgt_summary": "Carlos Alberto Reutemann (born 12 April 1942), nicknamed \"Lole\", is an Argentine former racing driver who raced in Formula One from through, and later became a politician in his native province of Santa Fe, for the Justicialist Party, and governor of Santa Fe in Argentina.", "id": 1402410}
{"src_title": "Ochuzený uran", "tgt_title": "Depleted uranium", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Ochuzený uran má hustotu 19,07 g.cm (1,7krát větší hustota než olovo). Reaguje stejně se všemi nekovovými prvky jako kovový uran, s nimiž vytváří kovové směsi. V práškové formě se ochuzený uran spontánně odpařuje při teplotě 600–700 °C.  Na rozdíl od wolframu či jiných jeho alternativ je získávání ochuzeného uranu poměrně levné a tento materiál je dostupný ve velkých množstvích.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Ochuzený uran je odpadní produkt v procesu obohacování přírodního uranu na použití v jaderných reaktorech a v jaderných zbraních.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ochuzený uran je pro svou vysokou hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu).", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské využití.", "content": "V případě zbraní je DU činí extrémně tvrdými a schopnými proniknout do větší hloubky. Vedle wolframu se ochuzený uran využívá pro výrobu protipancéřových projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené úlomky uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. Střely z ochuzeného uranu též mají výhodnější mezní úhel, pod kterým po zásahu do svého opancéřovaného cíle pronikne a neodrazí se od něj.  Další využití: například na výplně tanků, kanónů v letadlech A-10 nebo do hrotů balistických zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení zbraní a munice z ochuzeného uranu v konkrétních konfliktech.", "content": "Střely z ochuzeného uranu byly použity spojenci v první válce v Iráku v roce 1991, v Kosovu v roce 1999, pravděpodobně rovněž v Afghánistánu v roce 2001 a od března 2003 i v Iráku během operace Irácká svoboda, kdy bylo podle irácké ministryně zdravotnictví Nermin Othman bombardováním kontaminováno přes 350 míst. Jen Američané vypálili milion těchto střel, mnohé z nich v obydlených oblastech a proti neobrněným cílům. Počet rakovinných onemocnění údajně činí 140 tisíc a každý rok je registrováno 7 až 8 tisíc případů rakoviny.  Podle bývalé kongresmanky a nezávislé pozorovatelky Cynthie McKinneyové i jiných zdrojů ochuzený uran používala vojska NATO během občanské války v Libyi.  V listopadu 2015 provedla americká letadla A-10 ve východní Sýrii dva nálety zaměřené na zničení obchodu Islámského státu s ropou. Magazínu Foreign Policy Američané později potvrdili, že při těchto útocích použili munici z ochuzeného uranu. Při dvou náletech na cisterny džihádistů vypálili 6 320 střel, z toho 5 265 z ochuzeného uranu.", "section_level": 3}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Škodlivé účinky na zdraví mohou být způsobeny především inhalací uranu a jeho chemickou toxicitou (pronikání do těla), která může způsobit poškození ledvin.  Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by pro vyvolání rakoviny plic bylo nutné vdechnout velké množství uranového prachu. U jiných typů rakoviny je riziko ještě mnohem menší.  Podle listu The Independent byla úroveň dětské úmrtnosti, rakoviny a leukémie ve městě Fallúdža vyšší, než v Hirošimě po shození atomové bomby. Podle neoficiálních zpráv trpí děti ve Fallúdži především srdečními poruchami, jejich počet je údajně až 13 krát vyšší než v Evropě, také počet vrozených defektů ve Fallúdži podle místních lékařů vzrostl. Na potvrzení těchto svědectví však chybí jasné důkazy a výzkumy. Irácká vláda přiznává jen přibližně dva až tři případy ročně. Oficiální expertní zprávy, které by ukazovaly nárůst vrozených defektů v oblasti nebo jejich souvislost s použitím munice s ochuzeným uranem, nejsou k dispozici..  Je třeba důrazně upozornit na to, že toto použití jako takové nemá absolutně žádnou souvislost s jaderným využíváním uranu pro výrobu nukleárních zbraní. Důvodem je zde pouze vysoká hustota uranu, pevnost srovnatelná s jeho konkurenčním materiálem wolframem, snadná vznětlivost a relativně nízká cena. Přes poměrně nízkou radioaktivitu U však přesto dochází k slabému radioaktivnímu zamoření, míra jeho neškodnosti nebo škodlivosti není dosud dořešena. V posledních letech padlo na Valném shromáždění OSN několik návrhů na prozkoumání účinků zbraní a munice z ochuzeného uranu, které byly přes odpor několika zemí (USA, Izrael, Francie, Česká republika,...) schváleny.  Větší roli přitom hraje ani ne tak radioaktivita ochuzeného uranu (která je nízká, ovšem pokud se dostane dovnitř těla, její účinky jsou vyšší), jako jeho celková toxicita, protože uran stejně jako většina těžkých kovů je pro živé organizmy jedovatý. Jeho velké rozptýlení v prostředí poskytuje možnost dostat se přímo do těla živých organizmů (potravou, pitím nebo vdechnutím).  31. října 2007 první výbor OSN schválil většinou hlasů návrh rezoluce požadující přezkoumání zdravotních rizik zbraní používajících ochuzený uran. Pro bylo 122 zemí, proti 6 (včetně Česka, rozhodnutím Karla Schwarzenberga, které proti jednáním o omezení zbraňových systémů s ochuzeným uranem hlasovala i 5. prosince).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ochuzený uran (angl. \"depleted uranium – DU\", řidčeji \"tulalloy\") je uran s obsahem radioaktivního izotopu U v množství 0,23 %. Přídomek „ochuzený“ získal proto, že byl oproti přírodnímu uranu s podílem 0,7 % U zbaven podstatné části tohoto izotopu ve prospěch obohaceného uranu. Ochuzený uran má nejaderné využití v civilním i vojenském sektoru.", "tgt_summary": "Depleted uranium (DU; also referred to in the past as Q-metal, depletalloy or D-38) is uranium with a lower content of the fissile isotope U-235 than natural uranium. Natural uranium contains about 0.72% U-235, while the DU used by the U.S. Department of Defense contains 0.3% U-235 or less. Uses of DU take advantage of its very high density of 19.1 g/cm (68.4% denser than lead). The less radioactive and non-fissile uranium-238 constitutes the main component of depleted uranium.", "id": 1367975}
{"src_title": "Lotyšská hokejová reprezentace", "tgt_title": "Latvia men's national ice hockey team", "src_document": [{"title": "Lotyšská hokejová reprezentace před rokem 1940.", "content": "Historie lotyšského hokeje se začala psát v roce 1929. V roce 1931 bylo Lotyšsko přijato do Mezinárodní hokejové federace. První utkání odehrála lotyšská reprezentace 27. února 1932, kdy vyhrála 3:0 nad Litvou. Zcela první reprezentační branku vstřelil Indriķis Reinbahs. V tomto roce se lotyšská hokejová reprezentace poprvé zúčastnila Mistrovství Evropy v ledním hokeji v Berlíně, kde se v prvním utkání střetla s československou reprezentací a prohrála 0:7. Ve druhém utkání Lotyšsko prohrálo s Francií (0:1) a vyhrálo nad Rumunskem (3:0). Po prohře 2:5 s reprezentací Velké Británie, vybojovalo Lotyšsko na svém prvním mistrovství 8. místo z devíti týmů, za sebou zanechalo pouze Rumunsko.  V roce 1933 se lotyšská reprezentace vydala poprvé na Mistrovství světa v ledním hokeji do Prahy, ovšem už v prvních dvou utkáních prohrála se Švýcarskem (1:5) a Maďarskem (0:3), proto bojovala jen o 9.—12. místo. Po výhře nad Itálií (2:0) a prohře s Rumunskem (0:1) ukončilo Lotyšsko svůj první světový šampionát na 10. místě. V roce 1934 se Lotyšsko Mistrovství světa v ledním hokeji v Miláně nezúčastnilo. V roce 1935 na Mistrovství světa v ledním hokeji v Davosu byla lotyšská reprezentace v jediné ze čtyř základních skupin, kde byly tři týmy. Lotyšsko prohrálo s Kanadou 0:14, což je doposud největší lotyšská prohra, a s Velkou Británií 1:5. V dalších utkáních Lotyšsko prohrálo s Rumunskem (2:3) a Německem (1:3) a vyhrálo s Nizozemím a skončilo na 13. místě.  V roce 1936 v Garmisch-Partenkirchenu se lotyšská hokejová reprezentace poprvé zúčastnila zimních olympijských her. Prohrála s Kanadou (0:11), Rakouskem (1:7) a Polskem (2:9) a skončila na 13. místě. Jak v roce 1938, tak v roce 1939 skončil lotyšský výběr na mistrovství světa 10. místě. Poté začala druhá světová válka a mistrovství světa se nekonalo až do roku 1947, kdy už bylo Lotyšsko součástí Sovětského svazu. Poslední utkání před okupací baltských zemí odehrála lotyšská reprezentace 10. března 1940, kdy v poslední minutě vybojovala vítězství nad Estonskem.  Do roku 1940 hrála lotyšská hokejová reprezentace 26 utkání (6 výher, 16 proher a 4 remízy), vstřelila 37 branek a dostala jich 93.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotyšská hokejová reprezentace reprezentuje Lotyšsko na mezinárodních hokejových soutěžích, jako je Mistrovství světa v ledním hokeji nebo Olympijský hokejový turnaj.", "tgt_summary": "The Latvian men's national ice hockey team represents Latvia in international ice hockey. The team is ranked 10th in the world by IIHF as of 2019. The team is controlled by the Latvian Ice Hockey Federation. Their best ever finish at the World Championships was 7th place in 1997, 2004 and 2009. At the 2018 World Championship the team finished 8th. Latvia reached the quarterfinals at the 2014 Winter Olympics, losing 2–1 to Canada. Latvia has 7,145 registered players (0.36% of its population).", "id": 528287}
{"src_title": "Jaterní selhání", "tgt_title": "Liver failure", "src_document": [{"title": "Důsledky jaterního selhání.", "content": "Důsledky jaterního selhání pro organismus vyplývají z mnohých funkcí, které játra zastávají. Játra však nejsou jediným orgánem v těle, proto se na důsledcích jejich poruchy podílejí také další orgány, hlavně ledviny.  Játra mají metabolické funkce a jsou ústředním bodem metabolismu sacharidů, lipidů i aminokyselin. Těžké poškození jater proto může vést k hypoglykémii, při zástavě tvorby žluči se zvyšuje také hladina cholesterolu. Narušení metabolismu aminokyselin zvyšuje v krvi poměr mezi aromatickými a větvenými aminokyselinami. Při narušení detoxikační funkce a poruše ureosyntetického cyklu se sníží nebo zastaví tvorba močoviny a v systémové krvi stoupá množství toxického amoniaku.  V játrech jsou syntetizovány plazmatické proteiny - při jejich nedostatku klesá onkotický tlak v cévách a tekutina tak může přestupovat do tkání. Nedostatek koagulačních faktorů způsobuje nadměrnou krvácivost.  Játra nemusí být schopná vychytávat některé látky z krve - zvýšená hladina bilirubinu vede ke žloutence, zvýšená hladina androgenů vede k jejich nadměrné přeměně na estrogeny a dochází k hyperestrogenním stavům, které se projevují u mužů zvětšováním prsních žláz, poruchami potence a atrofií varlat, u žen poruchami menstruačního cyklu a u obou pohlaví vznikem pavoučkových névů. Dalším hormonem, který není dostatečně inaktivován, je aldosteron - důsledkem je zadržování sodíku a vody.  Zástava tvorby žluči (cholestáza) vede ve střevě k narušení trávení tuků. Výsledkem jsou průjmy, steatorea a nedostatečné vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích, což dále vede v hypovitaminóze.", "section_level": 1}, {"title": "Portální hypertenze.", "content": "Při zduření hepatocytů či při přestavbě jaterní tkáně a zvýšení množství vaziva se zvýší odpor, jaký játra kladou přitékající krvi. Dochází k portální hypertenzi, tzn. ke zvýšení krevního tlaku ve vrátnicové žíle. V důsledku toho se v řečišti vrátnice městná krev a zároveň se začínají tvořit zkraty, kudy krev může játra obtékat.  Městnání krve v orgánech trávicího ústrojí vede ke zhoršení trávení a vstřebávání. Sliznice je křehčí a náchylnější ke vzniku vředů či krvácení (které podporuje i poruchy srážlivosti krve). Sliznice tlustého střeva se dále stává propustnější pro bakterie a jejich toxiny.  Městnání krve ve slezině vede k jejímu zvětšení a nadměrnému vychytávání červených krvinek a destiček - výsledkem je anémie a další podpora krvácivosti, což vede ještě k větší anémii.  Poruchy krevního oběhu se šíří do celého těla - v krvi převažují vazodilatační hormony, výsledkem je hyperkinetická cirkulace - klidový minutový srdeční výdej je zvýšený, stejně tak srdeční frekvence a dochází k poklesu systémového krevního tlaku. To však dále zhoršuje portální hypertenzi. V kůži, svalech a ledvinách převažuje vazokonstrikce, cévy jsou stažené. Důsledkem vazokonstrikce v ledvinách může být jejich selhání. Hypotenze stimuluje vyplavování aldosteronu a dalšímu zadržování sodíku a vody v těle.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky jaterního selhání.", "content": "Výše popsané změny způsobí typické příznaky jaterního selhání", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prognóza.", "content": "U fulminantního (superakutního) jaterního selhání dochází u většiny netransplantovaných pacientů k úmrtí a jedinou možností léčby je včasná transplantace jater. V některých případech je možné vyléčení, ale závisí na tíži poškození jaterní tkáně a době působení noxy (škodlivého vlivu). Příznivý průběh mohou mít otravy paracetamolem nebo kombinace paracetamolu a alkoholu při včasném podání antidot, dobré výsledky mají i včasně léčené otravy houbami a zřídka fulminantně probíhající žloutenka typu B. Bez transplantace se naopak obvykle neobejde selhání jater při Wilsonově nemoci, akutních uzávěrech cév a většinou žloutenky typu B. Vždy je nutné zvážit možnost transplantace jater. Pro zařazení na čekací listinu transplantace jater musí pacienti s akutním jaterním selháním splňovat Kings College nebo Clichy criteria (záleží na zvyklostech pracoviště).  U chronického selhání jater v terminální fázi je transplantace jediným léčebným řešením.  Krátkodobě, k prodloužení \"transplantačního okna\" je možné použití umělého systému, který částečně nahrazuje funkci jater (bioarteficiální játra - Prometheus, MARS).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaterní selhání je stav, při kterém játra přestávají plnit své funkce, dochází k elevaci jaterních testů, poruše srážlivosti a poruchám mozkových funkcí - encefalopatie. Dělení jaterního selhání může být dle vyvolávající příčiny nebo podle rychlosti nástupu. Neléčená terminální fáze jaterního selhání je smrtelná do cca 48hodin. Jedinou léčebnou metodou terminálního jaterního selhání je transplantace jater. Pro prodloužení doby možnosti transplantace \"transplantačního okna \" je možný bridging náhradou funkce jater (přístroje Prometheus (FPSA - Frakcionovaná Plazmatická Separace a Adsorpce) a MARS (Molecular Adsorbents Recirculation System))", "tgt_summary": "Liver failure is the inability of the liver to perform its normal synthetic and metabolic functions as part of normal physiology. Two forms are recognised, acute and chronic (cirrhosis). Recently, a third form of liver failure known as acute-on-chronic liver failure (ACLF) is increasingly being recognized.", "id": 2223474}
{"src_title": "Erich von Däniken", "tgt_title": "Erich von Däniken", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Poté co byl ve věku devatenácti let podmíněně odsouzen za krádež musel opustit školu a začal se učit hoteliérem, ale později se začal zajímat o Bibli, kterou ve škole překládal do němčiny. Zjistil, že některé pasáže v Bibli připomínají věci, které jsou po překladu a dání do souvislostí známé i modernímu člověku. Začal cestovat.  Při svých cestách navštívil mnoho záhadných míst, kde byly nalezené „stopy bohů“. Prozkoumal tajemnou říši Mayů, procestoval celé Mexiko. Například nafilmoval kamenný reliéf, který nazval „Bůh, který ovládá létající stroj“, zkoumal planinu Nazca, pověsti o městech Sodoma a Gomora, zkazky o Indických létajících strojích Vimána a mnoho dalších věcí.  Několikrát byl odsouzen, za podvody a daňové úniky.  Nyní žije ve své vile v horách ve švýcarském Beatenbergu a stále pořádá přednášky.", "section_level": 1}, {"title": "Zastávané názory.", "content": "Podle Dänikena jsou dějiny lidstva ve svých hmotných i písemných pramenech vyplněny odkazy a důkazy toho, že v minulosti došlo opakovaně a na mnoha místech k setkání člověka s vyspělou mimozemskou civilizací, jejichž zástupci – díky svým schopnostem a pokročilé technologické úrovni – byli vnímáni a uctíváni jako bozi, předávali lidem některé jejich technologie, nechávali si stavět chrámy a pravděpodobně upravovali lidský genom, aby z něj eugenicky „šlechtili“ inteligentnější a schopnější jedince.  V březnu 2007 mu Český klub skeptiků Sisyfos udělil zlatý Bludný balvan v kategorii jednotlivců za „matení veřejnosti v oblasti historie, archeologie, medicíny, kosmonautiky a dalších oborů, a zejména za grandiózní nedůvěru ke schopnostem předků”.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tituly bez českého překladu v závorce nevyšly česky. Data uvádějí první vydání. Některé byly přeloženy vícekrát různými překladateli a pod odlišnými názvy, jako třeba Ve stopách všemocných (1993) a Po stopách všemocných (1996).  V roce 1970 vznikl dokumentární film \"Vzpomínky na budoucnost\" na základě jeho první knihy. V roce 2009 začal \"The History Channel\" vysílat seriál \"Ancient Aliens\" (\"Vetřelci dávnověku\"), vycházejícího z velké části z Dänikenova výzkumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Anton Paul von Däniken (* 14. dubna 1935 Zofingen, kanton Aargau, Švýcarsko) je kontroverzní švýcarský spisovatel a záhadolog, který je znám především svými knihami, v nichž píše o tom, že Zemi měli v minulosti navštěvovat mimozemšťané a ovlivňovat historii lidstva. Svoji první a asi nejdůležitější knihu, \"Vzpomínky na budoucnost\", vydal v roce 1968 – ta ihned vzbudila veliké pozdvižení, mnoho kontroverze – Däniken obdržel spoustu kritiky, ale i sympatizanty, z nichž někteří pokračují v jeho výzkumu a považují se za alternativní nebo „ne-mainstreamové“ historické badatele, kteří nejstarší dějiny lidstva zkoumají právě z perspektivy Dänikenova axiomu. Knihy Ericha von Dänikena byly přeloženy do dvaceti jazyků. Stal se spoluzakladatelem a členem společnosti A.A.S.R.A. (Archaeology, Astronautics SETI Research Association), která sdružuje zájemce o výzkum mimozemských civilizací a dávné historie lidstva.", "tgt_summary": "Erich Anton Paul von Däniken (; ; born 14 April 1935) is a Swiss author of several books which make claims about extraterrestrial influences on early human culture, including the best-selling \"Chariots of the Gods?\", published in 1968. Von Däniken is one of the main figures responsible for popularizing the \"paleo-contact\" and ancient astronauts hypotheses.", "id": 484273}
{"src_title": "Janko Kráľ", "tgt_title": "Janko Kráľ", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel z rodiny řezníka a krčmáře. Vzdělání získával v Liptovském Svätém Mikuláši, v letech 1835–1837 na gymnáziu v Gemeru, v letech 1837–1841 na lyceu v Levoči, v letech 1841–1842 studoval na lyceu v Kežmarku a od roku 1842 studoval na lyceu v Prešpurku, kde se aktivně zapojoval do činnosti Ústavu řeči a literatury československé. V roce 1844 na protest proti odvolání Ľudovíta Štúra odešel z Prešpurku a ve studiu už dále nepokračoval. Nastoupil jako praktikant do advokátní kanceláře v Pešti, později hodně cestoval jak po Slovensku, tak i po Dolní zemi (dnešní Maďarsko).  V roce 1848 podněcoval slovenský lid, aby povstal, za což byl uvězněn v Šahách a Pešti až do ledna následujícího roku. Po propuštění znovu organizoval dobrovolnické oddíly a byl opět vězněn, po propuštění odjel do moravského Hulína k příteli Bedřichu Rozehnalovi a v listopadu roku 1849 se stal kapitánem dobrovolnického sboru. Po propuštění ještě v témže roce pracoval jako vládní komisař, v roce 1854 byl přeložen do Čadce, v roce 1858 se přestěhoval do Martina, od roku 1860 byl pomocným úředníkem v Kláštoru pod Znievom a od roku 1862 přísedícím u soudu ve Zlatých Moravcích. V roce 1867 ho propustili ze státních služeb, a tak si dělal státní zkoušku a působil v Zlatých Moravcích jako přísežný \"pravotár\" a písař v advokátních kancelářích. Zemřel údajně na tyfus (nejsou však vyloučeny ani jiné příčiny) a je pochován na slovenském Národním hřbitově v Martině.  Jeho přesná podoba není známa, ale dochovaly se víceré populární podobizny. Jedna z nich byla použita při modelování sochy Janka Kráľa, umístěné ve stejnojmenném parku v bratislavské Petržalce.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "První verše začal psát už v době studií na bratislavském lyceu. Zpočátku psal v češtině, později začal používat spisovnou slovenštinu a byl jedním z prvních básníků, kteří používali Štúrovu slovenštinu. Svoje básnická díla zveřejňoval v almanachu \"Nitra\", v pozdějším období také v časopisech \"Orol tatranský\", \"Sokol\", zřídkavě i v časopisech \"Černokňažník, Tábor, Concordia, Priateľ školy a literatúry\" a jiných. Začal psát epické básně s historickou tematikou, postupně však začal navazovat na slovenskou lidovou slovesnost. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako autor balad a písní, nicméně jeho tvorba byla o mnoho širší.  Svojí tvorbou se řadí mezi básníky z období romantismu a stal se klíčovou postavou ve vývoji dobové poezie. Jeho básně ovlivnily tvorbu slovenských nadrealistů, ale i takových autorů, jako byl Laco Novomeský či Milan Rúfus a jiní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Janko Kráľ (24. dubna 1822 Liptovský Sv. Mikuláš, Uhersko – 23. května 1876 Zlaté Moravce) byl slovenský národní buditel a jeden z nejvýznamnějších a nejradikálnějších básníků štúrovské generace.", "tgt_summary": "Janko Kráľ (24 April 1822 in Liptovský Svätý Mikuláš (now Liptovský Mikuláš, Slovakia) – 23 May 1876 in Zlaté Moravce) was one of the most significant and most radical Slovak romantic poets of the Ľudovít Štúr generation and a national activist.", "id": 698364}
{"src_title": "Bell XP-83", "tgt_title": "Bell XP-83", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První generace proudových letadel měla problém s vysokou spotřebou paliva, což omezovalo jejich dolet. V březnu 1944 objednalo americké armádní letectvo u firmy Bell projekt doprovodného stíhacího letounu s reaktivním pohonem a dlouhým doletem. Už 31. července 1944 objednalo i stavbu dvou prototypů označených jako XP-83 (sériová čísla 44-84990 a 44-84991).  Bell na svém projektu proudového stíhacího letounu, označeném \"Model 40\", pracoval už od roku 1943. Právě tento projekt, ze kterého vznikl stíhací letoun Bell P-59 Airacomet, byl přepracován na dálkový eskortní letoun, přičemž z \"modelu 40\" si zachoval některé konstrukční celky. Letoun poháněly dva proudové motory General Electric J33-GE-5 s odstředivými kompresory, umístěné v kořenech křídla, takže celý trup mohl být využit pro palivové nádrže a výzbroj. Trup měl celokovovou poloskořepinovou konstrukci a palivovou nádrží o objemu 4 350 litrů (mohl nést ještě dvě přídavné nádrže o objemu 950 litrů). Kabina byla přetlaková s malým kapkovitým překrytem. Výzbroj se skládala ze šesti kulometů ráže 12,7 mm v přídi letounu.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "První testy v aerodynamickém tunelu ukázaly, že letoun je nestabilní. Větší svislou ocasní plochu se ale nepodařilo vyrobit před zalétáním prototypu. První let prototypu proběhl 25. ledna 1945. Testovací pilot \"Jack Woolams\" při něm zjistil, že letoun má slabý pohon a je nestabilní. Omezené testy ovšem také ukázaly uspokojující letové vlastnosti, přestože vývrtky byly zakázány dokud nebyla dodána nová svislá ocasní plocha. Výkony však byly nízké. Typickou vlastností letounu byla neschopnost zpomalit, daná jeho aerodynamikou a špatně vyřešenými klapkami. Testovací piloti se musely při přistání přibližovat pomalým klesáním pod malým úhlem.  První prototyp XP-83 byl v roce 1946 použit k testování náporových motorů (Ramjet), uchycených pod křídlem. V trupu letounu byl proto za pilotem vytvořen prostor pro inženýra, který do něj vstupoval dvířky ve spodku trupu. Při testovacím letu 14. září 1946, jeden z náporových motorů začal hořet. Pilot \"Chalmers „Slick“ Goodlin\" a technik \"Charles Fay\", museli stroj opustit na padácích.  Druhý prototyp poprvé vzlétl 19. října 1945 a byl sešrotován v roce 1947. Měl odlišný překryt kabiny a delší příď, ve které byla baterie 30 mm kanónů. Testy výzbroje druhého prototypu probíhaly na základně Wright Field v Ohiu.  S výjimkou doletu byl typ XP-83 méně výkonný než konkurenční projekt Lockheed P-80 Shooting Star, který byl už sériově vyráběn a později i bojově nasazen v Korejské válce. Celý projekt XP-83 byl zrušen v roce 1947.", "section_level": 1}], "src_summary": "XP-83 byl prototyp amerického doprovodného stíhacího letounu, který vyvíjela společnost Bell a který poprvé vzlétl 25. ledna 1945. Podobně jako u ostatních raných konstrukcí proudových letadel byl jeho hlavní problém ve slabých motorech a jeho koncepce byla záhy překonána.", "tgt_summary": "The Bell XP-83 (later redesignated ZXF-83) was a United States prototype escort fighter designed by Bell Aircraft during World War II. It first flew in 1945. As an early jet fighter, its limitations included a lack of power and it was soon eclipsed by more advanced designs.", "id": 381214}
{"src_title": "Alfons I. Portugalský", "tgt_title": "Afonso I of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alfons se narodil jako syn Jindřicha Burgundského a Terezy, levobočné dcery Alfonse VI.. Po smrti svého otce v roce 1112 se tříletý Alfons formálně chopil vlády, fakticky však jako regentka vládla jeho matka, která se podruhé vdala za předního šlechtice z Galicie Ferdinanda Perese de Tavaru. S její vládou nesouhlasila podstatná část portugalské šlechty, na jejíž stranu se nakonec mladý Alfons v roce 1120 postavil, prohrál a byl poslán do exilu. V roce 1128 se vrátil s novým vojskem a porazil svoji matku a jejího manžela v bitvě na São Mamede. Po tomto vítězství se Alfons chopil vlády, odrazil výpad Alfonse VII. Kastilského, a stal se tak v podstatě suverénním vládcem celého Portugalska. Od roku 1126 užíval titulu kníže Portugalska.  Po ovládnutí Portugalska se přirozeným cílem Alfonsových plánů stali Maurové. Jeho tažení na jih se ve finále ukázala jako úspěšná, když v roce 1139 dosáhl významného vítězství nad muslimy u Ourique. Bezprostředně po tomto vítězství se Alfons I. nechal prohlásit králem Portugalska.  Alfons VII. Kastilský posléze po vzájemných potyčkách uznal svrchovanost Alfonse nad Portugalskem v roce 1143, důležitým úkolem však bylo zajistit mezinárodní uznání portugalského království. Toho nakonec dosáhl až v roce 1179, když se předtím musel zavázat k podřízenosti vůči Svatému stolci místo podřízenosti vůči Alfonsi VII. Nezávislost Portugalska tak byla v roce 1179 stvrzena papežskou bulou Manifestis Probatum.  V Portugalsku nechal postavit několik katedrál a všemožně podporoval církev, přičemž se v roce 1143 dopisem papeži Inocenci II. zavázal vyhnat Maury z Iberského poloostrova. Následně opravdu pokračoval ve výbojích směrem na jih a v roce 1147 dokázal dobýt Santarém a Lisabon.  Ještě v roce 1184 v pokročilém věku dokázal vojensky pomoci svému synovi Sanchovi, který byl Maury obklíčen u Santarému. Zemřel v následujícím roce a byl pohřben v kostele sv. Kříže v Coimbře. Jeho nástupcem na trůnu i na vojenském poli se stal syn Sancho.  V anketě Naši velcí Portugalci se v roce 2007 umístil na čtvrtém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons I. Portugalský zvaný \"Alfons I. Dobyvatel\" ( \"Afonso Henriques\", 1109 – 6. prosince 1185, Coimbra) byl hrabě portugalský (1112–1139; roku 1129 se prohlásil za portugalského knížete) a od roku 1140/1143 portugalský král, zakladatel portugalského království z burgundské dynastie.", "tgt_summary": "Afonso I (; 1106 / 25 July 1109 / August 1109 / 11116 December 1185), nicknamed the Conqueror (), the Founder () or the Great () by the Portuguese, and El-Bortukali ([in Arabic ] \"the Portuguese\") and \"Ibn-Arrink\" or \"Ibn Arrinq\" ([in Arabic or ] \"son of Henry\", \"Henriques\") by the Moors whom he fought, was the first king of Portugal. He achieved the independence of the County of Portugal, establishing a new kingdom and doubling its area with the \"Reconquista\", an objective that he pursued until his death.", "id": 809928}
{"src_title": "Umělecká beseda", "tgt_title": "Umělecká beseda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vítězslav Hálek, Pivoda, Julius Grégr, Josef Wenzig, Dr. Jan Jeřábek, Dr. Mezník, Josef Richard Vilímek stáli u počátků Umělecké besedy v první řadě, vypracovali plán a organizaci a docílili 19. února 1863 jejich schválení, načež se dne 9. března sešla první valná schůze. Umělecká beseda byla prvním českým uměleckým spolkem. Měla a má tři besední odbory, literární, hudební a výtvarný. Prvním starostou Umělecké besedy se v roce 1863 stal Josef Wenzig. Prvními předsedy jednotlivých odborů byli: Bedřich Smetana (hudební), Josef Mánes (výtvarný) a Vincenc Vávra-Haštalský (literární).  Prvním vrcholem její činnosti byla 60. - 80. léta 19. století, v nichž českému umění dominovala tzv. „generace Národního divadla“ a kdy skutečně jen velmi málo významných tvůrců stálo mimo její řady. Řada besedníků dodnes slavných jmen z této doby je tedy nadobyčej dlouhá – z literárního odboru, který byl jakýmsi „mozkovým trustem“ sdružení, jmenujme za mnohé další aspoň Nerudu, Vrchlického, Sládka, Světlou, Zeyera ad., z výtvarníků to byli třeba Schnirch, Myslbek, Aleš, Chittussi aj., mezi aktivními členy hudebního odboru nacházíme i takové velikány, jakými byli Antonín Dvořák či Zdeněk Fibich...  Umělecká beseda patřila od počátku své existence mezi nejdůležitější a nejvlivnější umělecká sdružení v Čechách, mezi zakladateli spolku lze najít i taková jména jako Bedřich Smetana či Josef Mánes. Činnost spolku nebyla v 50. letech 20. století někdejšímu komunistickému vedení po chuti a tak byla až do roku 1972 postupně omezována. V roce 1990 byla obnovena, ale zkonfiskovaný majetek vrácen nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Družstvo Umělecká beseda.", "content": "Spolek Umělecká beseda založil spolu s Františkem Jandou, Václavem Štěpánem, Václavem Rabasem a dalšími stejnojmenné družstvo. Toto družstvo zakoupilo dům č.p. 441 na Malé Straně a v sousedství na místě staršího domu čp. 473/III (č. o. 3) postavilo podle projektu arch. Františka Jandy a Čeňka Vořecha novostavbu budovy Umělecké besedy č.p. 487. Budova byla zkolaudována rozhodnutím Magistrátu HMP č.j.III-26942/25 ze dne 14. října 1925. 7. listopadu 1925 se do budovy nastěhovali první obyvatelé. Ulice byla přejmenována na Besední. V budově se nacházely dva koncertní sály a Alšova výstavní síň. V besedním domě pořádal spolek pravidelné výstavy svých členů, ale i domácích a zahraničních hostů, koncerty, přednášky, diskuse i řadu dalších bohatě navštěvovaných společenských akcí. S touto budovou jsou spojeny také počátky Osvobozeného divadla (první představení Voskovce a Wericha) i Frejkova divadélka Dada. Besední dům se rovněž stal sídlem besedního hudebního vydavatelství, Hudební matice, nejvýznamnějšího československého podniku toho druhu, které si získalo svou úrovní i velký mezinárodní ohlas. Sídlila v něm i redakce besední výtvarné revue Život (vydávané až do roku 1949, v její redakci působili mj. Vladimír Holan, Josef Čapek a Karel Šourek) a také hudební revue Tempo. Po příchodu komunistů k moci byla na majetek družstva uvalena 11. července 1945 nucená správa a do budovy č.p. 487 bylo roce 1954 nastěhováno kino Jana Nerudy provozované Čs. státním filmem, které neplatilo řádné nájemné a družstvu vytvořilo dluh. Majetek družstva, který se rozrostl na čtyři budovy v Praze (budovy č.p. 441 a 478 na Malé Straně, č.p. 592 v Bubenči a č.p. 494 na Žižkově), byl v roce 1960 zkonfiskován. Výstavní síň byla ještě několik let zachována (nyní je zde restaurace), z jednoho z koncertních sálů se stalo kino (nyní divadlo), druhý byl předělán na kanceláře.  V současnosti v budově sídlí Divadlo Na Prádle.", "section_level": 1}, {"title": "Současní členové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarný odbor.", "content": "Radek Andrle, Vojtěch Aubrecht, Pavla Aubrechtová, Mikoláš Axmann, Karolína Bayerová, Ivo Binder, Jana Brabcová – Orlíková, Eva Brodská, Jaroslava Brychtová, Jana Budíková, Antonín Chrudimský, Richard Drury, Veronika Durová, Josefina Dušková, Marie Filippovová, Jaroslav Fišer, Eva Fuková, Lubomír Fuxa, Vladimír Gebauer, Lea Gistrová, Patrik Hábl, Eduard Halberštát, Josef Hampl, Hana Hamplová, Vladimír Hanuš, Jan Hendrych, Jan Hísek, Jan Hladík, Jenny Hladíková, František Hodonský, Zdenka Hušková, Tereza Chaloupková, Antonín Chrudimský, Zbyněk Janáček, Magdaléna Juříková, Jiří Kačer, Marian Karel, Miroslav Kaufmann, Svatopluk Klimeš, Renáta Kocmanová, Richard Konvička, Vladimír Kopecký, Marie Kounovská, Jan Kovářík, Jiří Kovařík, Romana Králová, Alena Kučerová, Aleš Lamr, Zdeněk Lhotský, Miloš Michálek, Karel Máchalek Zlin, Karel Malich, Adéla Matasová, Jiří Mědílek, Luděk Míšek, Miloslav Moucha, Daisy Mrázková, Pavel Mühlbauer, Milada Othová, Ivan Ouhel, Eduard Ovčáček, Miroslav Pacner, Karel Pauzer, Václav Pavlíček, Pavel Piekar, Tomáš Pilař, Oldřich Plíva, Hana Purkrábková, Jindřiška Radová, Šárka Radová, Marie Rakušanová, Lukáš Rittstein, René Roubíček, Miluše Roubíčková, Renata Rozsívalová, Aleš Růžička, Dalibor Smutný, Jiří Sopko, Petr Stanický, Jakub Stretti, Zdeněk Strouhal, Jiří Šalamoun, Miloš Šejn, Jiří Šetlík, Miroslav Šnajdr, Jitka Štenclová, Petr Štěpán, Jan Štíbr, Jindřich Štreit, Šárka Trčková, Pavel Trnka, Michael Uher, Jaroslav Vanča, Rostislav Vaněk, Vladimír Véla, Petr Veselý, Daniela Vinopalová Vodáková, Jiří Voves, Dana Zámečníková, Jindřich Zeithamml, Jaromír Zemina, Olbram Zoubek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Umělecká beseda je občanské sdružení, respektive umělecký spolek sdružující mnohé české umělce od roku 1863 ve třech odborech: literárním, výtvarném a hudebním.", "tgt_summary": "The Umělecká beseda was a Czech artists' forum, bringing together creative artists in literature, music and fine art. First founded in 1863, it formed an important part of Czech cultural life in the late 19th and early 20th centuries. Under Communism in the early 1950s it fell from favour, and it was closed in 1972. It was refounded in 1990, though without the return of previously-confiscated property. The Na Prádle Theater now occupies the building that the association had purpose-built in 1925.", "id": 1065428}
{"src_title": "Mára", "tgt_title": "Mara (demon)", "src_document": [{"title": "Příběh Máry a Buddhy.", "content": "Mára vládne samsáře, tedy všem bytostem, které se znovuzrozují. Pokud by někdo dosáhl probuzení, vymaní se z tohoto kola znovuzrozování a Mára nad ním už nemá moc. Když asketa Gautama seděl v Bódhgaji pod stromem bódhi a byl na cestě k probuzení, Mára to poznal a chtěl mu v tom zabránit. Mára, démonický nebeský král, představuje postavu pokušitele. Pokoušel Gautamu tím, že se ho snažil svést vizí krásných žen. Seslal na asketu své tři mladé dcery (Tanhá - touha, Arati - vášeň, Rága - rozkoš), aby odvedly jeho pozornost. Asketa Gautama však pohybem ruky proměnil Márovy dcery ve stařeny. Podobně odolal i dalším Márovým nástrahám, dosáhl probuzení a stal se buddhou.", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři formy Máry.", "content": "Tradiční buddhismus popisuje 4 metaforické podoby Máry:  Kromě první podoby, tedy podoby Máry jako boha, jsou tyto formy Máry produkty naší vlastní fyziologie a psychologie.", "section_level": 1}, {"title": "Ethymologie.", "content": "Slovo „Māra“ pochází ze sanskrtské formy slovního kořene \"mr\". \"Māra\" je slovesné podstatné jméno s významem „způsobování smrti“ nebo „zabíjení“. \"Māra\" souvisí s jinými výrazy pro smrt se stejným slovním kořenem - \"maraṇa, mṛtyu\". Slovo \"mrtyu\" je jménem pro personifikaci smrti a někdy bývá spojováno s hinduistickým bohem Jamou.  Slovní kořen \"mṛ\" je spojený s indoevropským slovesným kořenem \"mer\" s významem „zemřít, zmizet“ v souvislosti se smrtí, vraždou nebo záhubou. Podle autorů Encyklopedie indo-evropské kultury, Malloryho a Adamse, je tento kořen v indoevropských jazycích velmi rozšířený, což svědčí o jeho dávnověkém původ.", "section_level": 1}, {"title": "Mára v standardní čínštině.", "content": "Při zápisu slova Mára tradiční i zjednodušenou čínštinou používáme znak 魔 (pīnyīn: mó), který je možné přeložit jako \"buddhistický démon\" (odkazujeme se přímo na Máru), \"ďábel\", \"zlý duch\" nebo \"magie\".  Použijeme-li zápis 天魔(pīnyīn: tiān mó) nebo 魔羅/魔罗 (pīnyīn: mó luó) odkazujeme se na formu Máry jako boha (déva) a Buddhova pokušitele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mára (Sanskrit: मार, Māra, tradiční čínština: 魔/天魔/魔羅, zjednodušená čínština: 魔/天魔/魔罗) (doslova smrt), někdy nazýván \"Pán smrti\", je buddhistický démon, který se snažil zabránit asketovi Gautamovi (budoucí Gautama Buddha) v probuzení. V Buddhistické kosmologii je Mára spojován se smrtí, znovuzrozením a touhou.", "tgt_summary": "Mara (, \"\"; ; ; Tibetan Wylie: \"bdud\"; ; ; ; ), in Buddhism, is the demonic celestial king who tempted Prince Siddhartha (Gautama Buddha) by trying to seduce him with the vision of beautiful women who, in various legends, are often said to be Mara's daughters.", "id": 1120846}
{"src_title": "RMS Olympic", "tgt_title": "RMS Olympic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Civilní služba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Srážka s HMS Hawke.", "content": "Při páté plavbě se během vyplutí ze Southamptonu (20. září 1911) srazil s křižníkem HMS \"Hawke\". Ten byl při vzájemném míjení obou lodí přitažen obrovskou silou, kterou vyvíjely lodní šrouby Olympiku, a následným nárazem přídě zdemoloval Olympiku část pravoboku blízko zádi nad (viz obrázek dole) i pod čárou ponoru a poškodil jeden lodní šroub. Sám Hawke měl poškozenou příď.  Oprava v loděnicích \"Harland and Wolff\" trvala přes dva měsíce a dokonce byla pozastavena stavba Titaniku, který musel Olympiku uvolnit místo v jediném suchém doku na světě, kam se takto velká loď vešla. Na opravu Olympiku byl také použit lodní šroub vyrobený původně pro Titanic. Jako viník nehody byl stanoven Olympic, a tak společnost nemohla vymáhat způsobenou škodu ani ušlý zisk.", "section_level": 3}, {"title": "1. světová válka.", "content": "V době první světové války Olympic přepravoval britské vojáky. Dne 12. května 1918 byl při přepravě 9000 amerických vojáků napaden v západním vjezdu do kanálu La Manche německou ponorkou \"U 103\". Ponorka se musela vynořit, aby rychlou loď napadla na hladině, což se jí stalo osudným. Olympic ponorku napadl palbou děl a poté potopil taranem. Z posádky ponorky 10 mužů zemřelo a 35 bylo zachráněno torpédoborcem USS \"Davis\".", "section_level": 2}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "Sloužil až do roku 1935, kdy byl za 100 000 liber prodán do šrotu. Jedním z důvodů byla krize námořní dopravy. Jeho luxusní vybavení bylo prodáno v aukcích, trvajících od 5. do 18. listopadu 1935 v docích města Jarrow. Části jeho luxusních interiérů je možné vidět v některých restauracích a hotelech v Anglii. Hotel White Swan v Alnwicku se může pyšnit obložením ze společenské místnosti první třídy, částmi zábradlí Velkého schodiště a otáčivými dveřmi z chodby mezi společenskou místností a halou na palubě A. Obložení à la carte restaurantu bylo nainstalováno na výletní lodi Millenium v roce 2000. Mnoho vybavení (obložení a okna tělocvičny, obložení Velkého schodiště a obrazy z jeho odpočivadel, linolea, lustry, dveře...) se nacházejí v jedné továrně na barvy společnosti Akzo Nobel ve Velké Británii, a občas se některé z nich objeví v aukcích.", "section_level": 2}], "src_summary": "RMS Olympic (\"RMS\" — \"Royal Mail Ship\") byl první ze tří zaoceánských parníků třídy Olympic vlastněných společností White Star Line.", "tgt_summary": "RMS \"Olympic\" was a British ocean liner and the lead ship of the White Star Line's trio of liners. Unlike the other ships in the class, \"Olympic\" had a long career spanning 24 years from 1911 to 1935. This included service as a troopship during the First World War, which gained her the nickname \"Old Reliable\". She returned to civilian service after the war, and served successfully as an ocean liner throughout the 1920s and into the first half of the 1930s, although increased competition, and the slump in trade during the Great Depression after 1930, made her operation increasingly unprofitable.", "id": 433983}
{"src_title": "Just-in-time kompilace", "tgt_title": "Just-in-time compilation", "src_document": [{"title": "Podrobnosti.", "content": "Zdrojový kód je přeložen do mezikódu známého jako bajtkód (). Bajtkód není strojový kód pro konkrétní počítač a je přenositelný mezi různými počítačovými platformami. Bajtkód je následně interpretován a spuštěn pomocí virtuálního stroje (tzv. aplikační virtualizace). Just In Time kompilátor může být použit jako způsob urychlení spouštění bajtkódu. V době, kdy má být vykonán blok kódu, přeloží JIT kompilátor některé či všechny jeho části do strojového kódu pro lepší výkon. Toto lze provést na soubor, na funkci nebo dokonce na libovolný fragment kódu. Překlad tedy může být proveden až za běhu, odtud název \"Just In Time\" – \"Právě v čas\". Překlad může být uložen do souboru (disková cache) a pokud má být znovu použit později, není nutná opětovná kompilace.  Tradiční interpretové virtuální stroje budou interpretovat bajtkód obvykle s mnohem nižším výkonem. Některé interprety dokonce interpretují zdrojový kód bez mezikroku ho nejprve přeložit do bajtkódu, čímž dosahují ještě horšího výkonu. Staticky zkompilovaný kód nebo nativní kód je přeložen ještě před jeho spuštěním. Dynamické prostředí pro překlad pak umožňuje využití kompilátoru i za běhu programu. To poskytuje mnoho výhod JIT, ale programátor má raději kontrolu nad částmi kódu, které jsou přeloženy. Většina JIT systémů však umožňuje přeložit dynamicky generovaný kód, který poskytuje v mnoha situacích podstatné výkonnostní výhody oproti staticky kompilovanému kódu.  Všeobecný cílem užívání JIT technik je dosáhnout nebo překonat výkonnost statické kompilace při zachování výhod bajtkódové interpretace. V době překladu do bajtkódu je provedeno velmi náročné parsování původního zdrojového kódu a provedení základní optimalizace. Překlad z bajtkódu do strojového kódu je pak mnohem rychlejší, než překlad ze zdrojového kódu. Překladače z bajtkódu do strojového kódu jsou jednodušší na napsání, protože překladač generující přenositelný bajtkód již udělal mnoho práce. Navíc má běhové prostředí kontrolu nad kompilací stejně jako interpretovaný kód, díky čemuž může běžet v chráněném režimu.  Kompilace může být optimalizována pro cílový procesor a operační systém, v němž aplikace běží. JIT může vybrat takové instrukce, o nichž zjistí, že jsou daným procesorem podporovány. K zajištění tohoto stupně optimalizační specifikace se statickým kompilátorem se musí buď přeložit binárka pro každou zamýšlenou platformu či architekturu, nebo seskupit mnoho verzí částí kódu v rámci jedné binárky.  Systém JIT je schopen shromažďovat statistické údaje o tom, jak program aktuálně běží v prostředí, v němž je spuštěn, a může tak kód přeuspořádat a přeložit ho pro optimální výkon. Nicméně některé statické kompilátory mohou rovněž získat informace o cílovém běhovém prostředí.  Systém může provádět globální optimalizaci kódu bez ztráty výhod dynamického linkování a bez nutné režie spojené s funkcí statických kompilátorů a linkerů. Speciálně když se provádí globální substituce, může proces statické kompilace potřebovat běhové ověření a zajistit, aby virtuální volání nastalo pouze v případě, že aktuální třída objektu implementuje danou metodu, a dále ověřit splnění hraničních podmínek při přístupu k polím, které je nutné zpracovat v průběhu cyklu. S JIT kompilací může být v mnoha případech toto zpracování přesunuto mimo cyklus, což často přináší obrovský nárůst rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoždění při startu a optimalizace.", "content": "JIT typicky způsobí mírné zpoždění v počátku spouštění aplikace kvůli času potřebnému k zavedení bajtkódu do paměti a jeho překladu. V angličtině se toto zpoždění nazývá \"startup time delay\". Obecně platí, že čím více optimalizace JIT provádí, tím lepší kód vygeneruje, ale tím se úměrně zvětší počáteční zpoždění. Proto JIT kompilátor musí dělat kompromis mezi dobou potřebnou pro optimalizaci překladu a kvalitou kódu, který má vygenerovat.  Nicméně občas je při spouštění mnoho času zabráno spíše kvůli I/O operacím, než kvůli JIT kompilaci. Například třídní datový soubor rt.jar pro Java Virtual Machine (dále jen JVM) má okolo 40 MB a JVM musí prohledávat velké množství dat v tomto obrovském souboru.  Jedna z možných optimalizací použitá prostředím JVM je kombinace interpretace a JIT kompilace. Kód aplikace je zpočátku interpretovaný, ale JVM monitoruje, které sekvence bajtkódu jsou často prováděny a přeloží je do strojového kódu pro přímé spuštění na hardwaru k maximalizaci rychlosti běhu. U zřídkakdy spouštěného bajtkódu je čas potřebný pro překlad ušetřen, čímž se redukuje počáteční zpoždění. Navíc program zabere čas spuštěním pouze potřebné menšiny svého kódu, díky čemuž je redukce doby překladu značná.  Správný kompromis se může měnit v závislosti na okolnostech. Například JVM má dva hlavní režimy - klient a server. V klientském režimu je provedena minimální kompilace a optimalizace k redukci doby spouštění. V režimu server jsou provedeny rozsáhlé optimalizace a kompilace k maximalizaci výkonu za obětování mnohem delšího času. Jiné Java JIT překladače využívají statistiky. Zjišťují kolikrát je metoda vyvolána a v kombinaci s velikostí bajtkódu heuristicky rozhodnou kdy co zkompilovat. Další překladače zase zjišťují počet spuštění kombinované s detekcí cyklů. Obecně je velmi těžké přesně předpovědět, jaké metody optimalizovat v krátce běžících a jaké v dlouhodobě běžících aplikacích.  Native Image Generator (NGEN), česky generátor nativního obrazu od společnosti Microsoft má jiný přístup ke snížení počátečního zpoždění. NGEN zkompiluje bajtkód do obrazu s nativním kódem počítače. Výsledkem je, že pro druhé a další spuštění není nutná běhová kompilace. Od. NET Frameworku verze 2.0 dodávané s Visual Studiem 2005 běží NGEN hned po instalaci nad všemi knihovnami DLL od Microsoftu. JIT pre-kompilace poskytuje způsob, jak zlepšit(zrychlit) dobu spuštění. Nicméně kvalita generovaného kódu nemusí být tak dobrá z podobných důvodů, jako u staticky zkompilovaného kódu bez možnosti optimalizací proveditelných pouze za běhu. Existují také implementace Javy, které kombinují ahead-of-time kompilátor, což je kompilace mezijazyka jakým je java bajtkód nebo.NET Intermedite Language do nativní(systémově závislé) binárky, s Just in Time kompilací.  Stále více moderních běhových prostředí, jako například Microsoft. NET Framework a většina implementací Javy jsou založené na Just In Time kompilaci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zveřejněný JIT kompilátor je obecně přičítán McCartymu k práci na jazyku LISP v roce 1960. V jeho seminární práci \"Rekurzivní funkce symbolických výrazů a jejich strojové vyhodnocování, Část I\", zmiňuje funkce, které jsou překládány za běhu programu, ušetří se tedy nutnost ukládat výstup kompilátoru na děrné štítky. V roce 1968 Thompson představil metodu pro automatickou kompilaci regulárních výrazů do strojového kódu, který je poté spouštěn, aby mohl provést srovnávání na vstupním textu. Významná technika pro odvozování zkompilovaného kódu pro interpretaci byla propagována Mitchellem v roce 1970, kterou implementoval pro experimentální jazyk LC. Smalltalk propagoval nové aspekty JIT kompilace. Například překlad do strojového kódu byl dělán na vyžádání, výsledek byl uložen do vyrovnávací paměti pro další použití. V okamžiku, kdy začala docházet volná paměť, systém začal části tohoto kódu mazat a znovu je vytvořil až pokud byly potřeba. Jazyk Self firmy Sun tyto techniky velice vylepšil a jednu dobu se jednalo o nejrychlejší Smalltalk systém na světě; dosáhl až poloviční rychlosti optimalizovaného kódu jazyka C, navíc s podporou objektového programování.  Self byl Sunem zavržen, výzkum se přesunul do jazyku Java, momentálně je využíván ve velké většině implementací Java Virtual Machine, například HotSpot, který je na těchto principech založen a bohatě využívá dostupnou výzkumnou základnu.  HP projekt Dynamo byl experimentální JIT kompilátor, kde bajtkódový formát a formát strojového kódu byl stejný; systém překládal strojový kód HPA-8000 na strojový kód HPA-8000. Nečekaně to vyústilo ke zrychlení, v mnoha případech až o 30 %, protože toto umožnilo provádět optimalizace na úrovni strojového kódu. Například vkládání kódu pro lepší využití cache, optimalizaci volání dynamických knihoven a mnoho jiných optimalizací za běhu programu, kterých konvenční kompilátory nebyly schopny.", "section_level": 1}], "src_summary": "JIT (akronym pro \"Just In Time\") je v informatice označení pro speciální metodu překladu využívající různé techniky pro urychlení běhu programů přeložených do mezikódu (např. CIL). Používá se například pro programovací jazyk Java. Program, který je spuštěn a prováděn, je v době provádění přeložen přímo do nativního strojového kódu počítače, na kterém je prováděn, čímž dochází k urychlení jeho běhu. Negativem této techniky je prodleva, kterou JIT kompilátor (nikoli interpret) stráví překladem do nativního kódu, a proto se do nativního kódu často překládají jen mnohokrát (řádově 10 000×) volané úseky programu. Hlavním problémem JIT je, že má málo času na provedení své práce. Tyto nevýhody lze eliminovat použitím trvalé cache. Naopak výhodou je, že je možné lépe optimalizovat pro daný procesor a využít jeho rozšířených instrukcí.", "tgt_summary": "In computing, just-in-time (JIT) compilation (also dynamic translation or run-time compilations) is a way of executing computer code that involves compilation during execution of a program – at run time – rather than before execution. Most often, this consists of source code or more commonly bytecode translation to machine code, which is then executed directly. A system implementing a JIT compiler typically continuously analyses the code being executed and identifies parts of the code where the speedup gained from compilation or recompilation would outweigh the overhead of compiling that code.", "id": 743798}
{"src_title": "Her Majesty", "tgt_title": "Her Majesty (song)", "src_document": [{"title": "Nástrojové obsazení.", "content": "Na nahrávce jsou dále slyšet další nástroje ostatních členů skupiny, které pocházejí ze závěrečného akordu písně Mean Mr Mustard.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávací frekvence.", "content": "Píseň byla zkoušena na frekvencích pro film Let It Be během ledna 1969, ale neobjevila se v něm. Finální nahrávka vznikla 2. července 1969 během frekvencí pro album Abbey Road. McCartney se do nahrávacího studia EMI Abbey Road dostavil dříve než ostatní a pořídil tři záznamy písně, pro finální verzi byl použit poslední z nich. McCartney se nejprve rozhodl nahrávku zařadit na druhou stranu LP Abbey Road mezi písně Mean Mr Mustard a Polythene Pam. Při mixáži alba 30. července 1969 McCartney požádal zvukaře Johna Kurlandera, aby píseň z alba vystřihl a zahodil. Ten měl ale od EMI pokyn neničit nic, co kdy Beatles nahrají. Kus pásky s písní tedy z alba sice vystřihl, ale přilepil ho na konec druhé strany a od původně poslední písně The End ho oddělil 20 sekundami. Když to McCartney druhý den slyšel, rozhodl se, že píseň na albu ponechá. Někteří autoři uvádějí odlišnou délku pauzy, například Antonín Matzner hovoří o 18sekundové.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební stránka.", "content": "Doprovod písně je velmi jednoduchý – McCartney se při zpěvu sám doprovází na akustickou kytaru. Výsledná nahrávka je dlouhá 23 sekund a je nejkratší nahrávkou Beatles.  Střih nahrávky je velmi nepřesný. Na začátku zůstal závěrečný akord D-dur z písně Mean Mr Mustard, který byl zamýšlen jako překvapivý spoj mezi oběma skladbami. Na konci písně chybí závěr kytarového doprovodu – poslední tón je slyšet v úvodu Polythene Pam.  Mix nahrávky začíná na pravé straně sterea a pomalu přechází na stranu levou.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Píseň vyšla na albu Abbey Road, ve Velké Británii 26. září 1969 na značce EMI-Apple pod katalogovým číslem PCS 7088, v USA album vyšlo 1. října 1969.  Album bylo vydáno v roce 1987 na CD pod katalogovým číslem 0777 7 46446 2 4.", "section_level": 1}, {"title": "Vydavatelská práva.", "content": "Vydavatelská práva vlastní od roku 1969 společnost Northern Songs Ltd.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka textu.", "content": "Her majesty's pretty nice girl / but she doesn't have a lot to say. / Her majesty's pretty nice girl / but she changes from day to day.", "section_level": 1}, {"title": "Český překlad.", "content": "Její Veličenstvo je moc hezká dívka, / ale nemá mnoho co říct. / Její Veličenstvo je moc hezká dívka, / ale ze dne na den se mění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Her Majesty je píseň britské hudební skupiny The Beatles. Jako autoři jsou uvedeni John Lennon a Paul McCartney, píseň je však samostatným dílem Paula McCartneyho.", "tgt_summary": "\"Her Majesty\" is a song by the English rock band the Beatles from their 1969 album \"Abbey Road\". Written by Paul McCartney and credited to Lennon–McCartney, it is a brief tongue-in-cheek music hall song. Although credited to the band, McCartney is the only Beatle to appear on the track. \"Her Majesty\" is the final cut on the album and appears 14 seconds after the previous song \"The End,\" but was not listed on the original sleeve. As such, it is considered one of the first examples of a hidden track in rock music. The song is a music hall style number reminiscent of George Formby.", "id": 489672}
{"src_title": "Windows Update", "tgt_title": "Windows Update", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Windows Update byl poprvé představen s nástupem Windows 98. Od té doby prošel několika změnami. V roce 2002 Microsoft představil Software Update Services, komponentu, která určenou pro systém Windows 2000 Server umožňující stahování a distribuci bezpečnostních patchů do celé společnosti prostřednictvím centrálního serveru. Windows 2000 Service Pack 3 obsahuje BITS, umožňující použití nové komponenty, poprvé představené ve Windows XP, zvané Automatické aktualizace, která umožňovala stahovat a instalovat aktualizace na pozadí.  Ke konci roku 2004 Microsoft uvolnil Windows Update 5 pro Windows XP, který zahrnoval Service Pack 2 a několik významných změn aktualizační aplikace. Uživatelé bez širokopásmového připojení si mohou objednat CD obsahující Service Pack 2 (SP2) z webových stránek společnosti Microsoft. Ačkoli toto CD bylo zpočátku poskytováno uživatelům zdarma, od června 2006 je zde malý poplatek za dopravu. Po instalaci SP2 je doporučeno navštívit webovou stránku společnosti Microsoft a vyhledat nejnovější aktualizace, jelikož od vydání SP2 jich byly vydány desítky. V roce 2005 představil Microsoft první beta verzi alternativního Microsoft Update, zprostředkovávajícího aktualizace podporovaných operačních systémů, Microsoft Office (Office XP a Office 2003), Exchange a SQL serveru, jako odezvu na požadavky zákazníků na jednoduchý způsob kontroly a získávání aktualizací produktů Microsoft. Postupem času byly přidány další aplikace společnosti Microsoft, jako Windows Defender a Virtual Server.  Ve Windows Vista a Windows Server 2008 již není pro výběr a stahování aktualizací použito webové rozhraní. Bylo nahrazeno Windows Update aplikací v Ovládacích panelech, která nabízí obdobnou funkčnost.", "section_level": 1}, {"title": "Nové vlastnosti poslední verze.", "content": "Ke znepokojení uživatelů Microsoft Update běžně vedlo, že aktualizace vyžadující restart systému aktivovaly dialogové okno požadující restart systému každých 10 minut. Toto dialogové okno se typicky zobrazuje navrchu jakékoli aplikace, se kterou uživatel právě pracuje. Ačkoli Windows Update stále požaduje restart pro určité typy aktualizací, dialogové okno bylo změněno tak, aby umožnilo uživateli zvolit delší čas před dalším upozorněním (až 4 hodiny). Také se již zobrazuje pod ostatními aplikacemi.  Windows Update mohou automaticky stahovat a instalovat jak důležité, tak doporučené aktualizace. Aktualizace systému nastává na pozadí a dokončení aktualizačního procesu je vybaveno bohatým nastavením. Pokud aktualizace vyžaduje pro dokončení instalace restart, může být naplánována na určitý čas. Můžete také odložit předem naplánovaný restart, dokud nedoděláte současnou práci. Pokud aktualizace softwaru ovlivňuje právě používaný soubor, Windows Update může daný soubor uložit, aplikaci uzavřít, provést aktualizaci a následně provést její restart.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows Update je služba, která zajišťuje aktualizace operačního systému Windows a s ním spojených komponent, jako definice pro Windows Defender a filtr nevyžádané pošty pro Windows Mail. Windows Update je také prostředek jak stahovat Windows Ultimate Extras, volitelný obsah nabízený uživatelům Windows Vista Ultimate.", "tgt_summary": "Windows Update is a Microsoft service for the Windows 9x and Windows NT families of operating system, which automates downloading and installing Microsoft Windows software updates over the Internet. The service delivers software updates for Windows, as well as the various Microsoft antivirus products, including Windows Defender and Microsoft Security Essentials. Since its inception, Microsoft has introduced two extensions of the service: Microsoft Update and Windows Update for Business. The former expands the core service to include other Microsoft products, such as Microsoft Office and Microsoft Expression Studio. The latter is available to business editions of Windows 10 and permits postponing updates or receiving updates only after they have undergone rigorous testing.", "id": 1313083}
{"src_title": "Židé ve Spojeném království", "tgt_title": "British Jews", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o židovském osídlení Anglie pochází z roku 1066, kdy několik Židů připlulo do Anglie s Vilémem Dobyvatelem, ačkoliv se předpokládá, že se zde nacházeli již od římských časů. Židé zde žili od normanského dobytí po vyhnání roku 1290, kdy byli vyhnáni dekretem krále Eduarda I. Židé se v menších počtech začali vracet do Anglie teprve v 16. století, kdy použil Jindřich VIII. židovských učenců k ospravedlnění svého rozvodu s Kateřinou Aragonskou a sňatku s Annou Boleynovou. Vznik puritanismu znamenal nový anglický zájem o Židy. Puritány - stoupence militantní odnože kalvinismu - zaujala představa Židů jako strážců jazyka a tradice Starého zákona. Podobné nadšení sdílel i Oliver Cromwell a jeho nástup do čela Anglie počátkem 17. století byl předzvěstí znovupřijetí Židů. Cromwellovi agenti navázali nejprve kontakt se slavným Rabbim Menašem ben Izraelem z Amsterodamu. Ten si za svůj cíl vytyčil návrat Židů do Anglie. Po neúspěšné Whitehallské konferenci z roku 1655 se Cromwell rozhodl schválit, aby byli Židé přijati zpět mlčky a neoficiálně. Angličtí Židé však Cromwellovy ani Menašeho plány nikterak nepodporovali a z faktu, že byla jejich existence v Londýně odhalena, nadšeni nebyli. Teprve válka Anglie se Španělskem v roce 1656 je přiměla vyjít na světlo, protože tím, že se prochlásili za uprchlé marranos, se mohli vyhnout zabavení majetek, které postihlo nepřátelské Španěly. Díky několika královským prohlášením se po restauraci mohla jejich komunita rozvíjet a těšit se náboženské toleranci, jež se brzy stala charakteristickým znakem anglického života.  Počet Židů v Londýně zvýšilo zejména přistěhovalectví. Jedinou další židovskou komunitou na britských ostrovech se stala malá sefardská obec v Dublinu. V průběhu 2. poloviny 18. století vznikla řada kongregací ve venkovských městech.  Židé v Anglii byli účastníky mnoha prvenství. Od prvního rytíře (1700), přes prvního londýnského starostu až po tzv. emancipaci Židů (1858). 26. června 1858 pak zasedl v dolní sněmovně baron Lionel Rothschild.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V letech 1990 až 2006 poklesla židovská populace Spojeného království ze 340 000 na 270 000. Podle údajů z roku 1996 si téměř každý druhý britský Žid bere za partnera osobu jiného náboženství. Mezi lety 2005 a 2008 se židovská populace zvýšila z 275 000 na 280 000, což je připisováno vysoké míře porodnosti Charedim (ultraortodoxních Židů). Podle studie z roku 2007 provedené na University of Manchester byli za 75% dětí narozených britským Židům zodpovědní Charedim. Ultraortodoxní Židovky mají za život v průměru 6,9 dětí, zatímco sekulární Židovky jen 1,65 dětí. Trend proto směřuje k přeměně britské židovské komunity na ultraortodoxní, zatímco sekulární Židé se začlení do majoritní britské společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židé ve Spojeném království byly díky zeměpisným podmínkám a dějinám Spojeného království poněkud vyčleněni od kontinentální Evropy, a tak i jejich vývoj byl do jisté míry odlišný. Jako v jedné z mála zemí zde nebyli vystaveni vážným výbuchům násilí či diskriminace. Jedním z faktorů je pravděpodobně stejnorodé složení britské společnosti (ať už etnické či náboženské). Židé se zde stali prominentními osobnostmi v politice, obchodu, umění a vědě. O židovské populaci zde neexistují žádné oficiální statistiky, nicméně studie odhadují populaci (v roce 1993) na 296 000. Z toho většina (zhruba 2/3) žije v Londýně. Zlomové okamžiky byly v r.1833, kdy byl první Žid vpuštěn do soudnictví, r.1847 do parlamentu, r.1871 do vlády a r.1909 do kabinetu.", "tgt_summary": "British Jews (often referred to collectively as British Jewry or Anglo-Jewry) are British citizens who identify as Jewish. The number of people who identified as Jews in England and Wales rose slightly between 2001 and 2011, with the growth being attributed to the higher birth rate of the \"haredi\" community.", "id": 2428197}
{"src_title": "San Sebastián", "tgt_title": "San Sebastián", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Španělský název \"San Sebastián\" město dostalo podle kláštera sv. Šebestiána, který pravděpodobně stál na místě dnešního města před jeho založením. Baskický název \"Donostia\" odkazuje k témuž světci: Don-Ostia = svatý z Ostie (římský přístav). Podle jiné hypotézy vznikl název postupným zkomolením původního Done Sebastiáne.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První písemný pramen z roku 1014 hovoří o klášteru sv. Šebestiána. Samotné město založil navarrský král Sancho VI. Moudrý roku 1180 jakožto námořní přístav pro navarrské království; již roku 1200 se však dostal do rukou Alfonse VIII. Kastilského; jako součást mocnější říše se přístav rychle rozvíjel. Díky své prosperitě se stal předmětem bojů, v nichž byl během 250 let šestkrát zničen. Roku 1489 bylo tehdy převážně dřevěné město zcela zničeno požárem.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Současně s přestavbou města se změnil jeho charakter: do novověku vstoupil San Sebastián spíše jako vojenská základna než jako obchodní středisko. Z této strategické pozice v Biskajském zálivu odolávalo Kantabrijské loďstvo stále častějším nájezdům z Anglie, Francie a Nizozemí, které trvaly až do počátku 19. století. V obchodu s koloniemi v Americe však zůstal daleko za přístavem v Seville. Roku 1662 udělil Filip IV. Španělský přístavu status města. V letech 1719–1721 bylo město okupováno soldateskou 2000 francouzských vojáků. Při Španělské válce za nezávislost byl San Sebastián 9. června 1808 obsazen napoleonskými vojsky. 31. srpna roku 1813 pak vypukl osvobozenecký boj, který vyústil 8. září téhož roku v kapitulaci okupantů; v požáru však opět lehlo popelem téměř celé město kromě dvou kostelů a 35 domů pod vrchem \"Urgull\" v ulici \"Trinidad\"; tato ulice dnes nese název \"Ulice 31. srpna\" (\"Calle de 31 de Agosto\").  V 19. století poznamenaném boji mezi karlisty a liberály prožilo město nový rozkvět. Zboření hradeb roku 1863 spustilo růst zástavby jižním směrem; město se zároveň stalo centrem provincie.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Již koncem 19. století, v Belle époque, byl San Sebastián znám jako letní rezidence aristokracie. V létě zde sídlila také Marie Kristina Rakouská. V době první světové války bylo město jedním z nejkosmopolitnějších v Evropě: ve zdejším kasínu se objevovali např. Mata Hari, Lev Trocký, Maurice Ravel. Tento duch se vytratil se španělskou občanskou válkou, po níž se San Sebastián stal letním sídlem generála Franca, a to až do roku 1975. Od 50. let se však opět stával vyhledávaným místem kultury a rekreace a jeho obliba nadále stoupá; roku 1953 se poprvé konal zdejší slavný filmový festival, rokem 1965 započala tradice jazzového festivalu. San Sebastián je i dnes jedním ze španělských měst s rostoucím počtem obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Město, čtvrtě a exklávy.", "content": "Historická část města \"Parte Vieja\" (Staré Město) leží pod vrchem \"Monte Urgull\", na výběžku pevniny do oceánu, na západě leží zátoka \"La Concha\", na východě řeka \"Urumea\". Zde najdeme kostely \"Santa María\" (kostel Panny Marie) a \"San Vicente\" (sv. Vincenta). Střed čtvrti je na \"Plaza de la Constitución\". Na vrchu Monte Urgull se nachází pevnost \"La Mota\". Jižně od čtvrti Parte Vieja leží čtvrť \"Centro\", hlavní obchodní a hospodářské centrum města s radnicí a katedrálou. Východně od obou čtvrtí, na pravém břehu řeky Urumea, leží čtvrť \"Gros\", vystavěná v 19. a 20. st., centrum čtvrti tvoří nábřeží s budovou kongresového centra \"Kursaal\" a náměstí \"Plaza Cataluňa\" s kostelem \"San Ignacio\".  Památky:  Čtvrtě:  Kromě těchto čtvrtí patří k městu ještě drobné exklávy \"Urdaburu, Zubieta\" a \"Landarbaso\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "San Sebastián je jedním z mála měst ve Španělsku, která mají klub ledního hokeje. Dříve zde působila Real Sociedad, nyní je to CHH Txuri-Urdin. Real Sociedad je rovněž fotbalový klub, hrající první ligu. Je zde populární tradiční baskický sport, pelota; v San Sebastiánu se konala dvě mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Filmový festival.", "content": "Mezinárodní filmový festival v San Sebastiánu měl zprvu jen lokální charakter; v letech 1953–1956 se konal ještě pod názvem Mezinárodní týden filmu. Až v roce 1957 byla ustanovena mezinárodní porota, která za hlavní ceny určila „Zlatou mušli“ a „Stříbrnou mušli“ a pro filmy realizované ve španělském jazyce cenu „Kantabrijské perly“.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Sebastián (baskicky Donostia, oficiálně Donostia-San Sebastián; adjektivum i v kastilštině \"Donostiarra\") je město na pobřeží Atlantiku v autonomním společenství Baskicko v severním Španělsku, necelých 20 km od francouzské hranice. Město je centrem provincie Gipuzkoa (\"Guipúzcoa\"). V roce 2006 zde žilo 183 000 obyvatel. Město žije především z obchodu, turismu a festivalů; jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst Španělska.", "tgt_summary": "San Sebastián () or Donostia () is a coastal city and municipality located in the Basque Autonomous Community, Spain. It lies on the coast of the Bay of Biscay, from the French border. The capital city of Gipuzkoa, the municipality's population is 186,095 as of 2015, with its metropolitan area reaching 436,500 in 2010. Locals call themselves \"donostiarra\" (singular), both in Spanish and Basque.", "id": 1427312}
{"src_title": "Messerschmitt Me 261", "tgt_title": "Messerschmitt Me 261", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "U zrodu letounu měla být Hitlerova vize Me 261 jako stroje, který by bez mezipřistání dopravil Olympijský oheň z Garmisch-Partenkirchenu do Tokia, kde se měla v roce 1940 konat zimní Olympiáda. Práce na třech prototypech v Augsburgu začala na jaře roku 1939, ale pro malou prioritu, která se typu přisuzovala pokračoval vývoj jen pomalu. Když vypukla druhá světová válka, práce na prototypech se zastavily úplně. Projektanti se poté soustředili na možné využití Me 261 jako dálkového letounu, schopného dálkového průzkumu nad Atlantským oceánem. V takovém pojetí byly práce na něm v roce 1940 obnoveny. Postaveny byly ale pouze tři prototypy.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "Me 261 V1: (BJ+CP) pohon obstarávala dvojice kapalinou chlazených čtyřiadvacetiválcových motorů Daimler-Benz DB 606A-1/B-1 se vzletovým výkonem po 1 955 kW, pohánějící stavitelné čtyřlisté vrtule VDM o průměru 4,60 m. Posádku tvořilo pět členů. První let provedl prototyp 23. prosince 1940, pilot Karl Baur. Ukázalo se ale, že volba motorů DB 606 nebyla vhodná, jelikož byly potřebné pro sériové typy bojových letadel a nedostávalo se volných kusů pro vývoj prototypů. Tento prototyp byl těžce poškozen během spojeneckého náletu na letiště Lechfeld v roce 1944.  Me 261 V2:(BJ+CQ) pohon a počet členů posádky byly stejné, lišil se hlubším trupem a zcela předělanými prostory osádky za křídlem. První vzlet proběhl na jaře roku 1941. I druhý prototyp byl těžce poškozen při bombardování letiště Lechfeld v roce 1944 a jeho zbytky se posléze dostaly do rukou Američanů.  Me 261 V3: (BJ+CR) poháněly silnější motory, řadové 24válce do V, Daimler-Benz DB 610A-1/B-1 o výkonu až 2279 kW v letové výšce 2500 m a počet členů posádky se zvýšil na sedm. Poprvé vzlétl počátkem roku 1943. Tento prototyp absolvoval nejdelší letové testy. 16. dubna 1943 provedl třetí prototyp přelet na vzdálenost 4 500 km, což mu trvalo 10 hodin. V červenci 1943 byl poškozen při přistání po destrukci jedné z podvozkových noh. Po opravě byl v květnu 1943 zařazen do Aufklärungsgruppe des Oberbefehlshabers der Luftwaffe se základnou v Oranienburgu, vedená Oberstem T. Rowehlem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt Me 261 Adolfine byl německý dvoumotorový průzkumný letoun, vyvíjený firmou Messerschmitt koncem třicátých let 20. století. Nikdy nebyl sériově vyráběn.", "tgt_summary": "The Messerschmitt Me 261 \"Adolfine\" was a long-range reconnaissance aircraft designed in the late 1930s. It looked like an enlarged version of the Messerschmitt Bf 110. It was not put into production; just three Me 261s were built and used primarily for testing and development purposes.", "id": 1464408}
{"src_title": "Absolvent (film)", "tgt_title": "The Graduate", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Představuje a zkoumá život jednadvacetiletého Bena Braddocka krátce po ukončení bakalářského studia na nejmenované vysoké škole na severovýchodě USA. Mohlo by se jednat o Williams College, kde studoval autor literární předlohy Charles Webb. Navíc v úvodní části filmu má Benjamin na sobě kravatu této školy.  Děj začíná na oslavě Benovy promoce v domě jeho rodičů v Pasadeně na předměstí Los Angeles. Benjamin se na oslavě, kterou navštívili zejména přátelé jeho rodičů, necítí dobře. Zůstává v ústraní, zatímco jeho rodiče přijímají gratulace a jeho přátelé ze sousedství se ho ptají na plány do budoucna. Benjamin utíká pokaždé, když mu někdo chce pogratulovat, protože se cítí trapně ze všech ocenění které získal na škole. Paní Robinsonová, manželka otcova obchodního partnera, požádá Benjamina, aby ji odvezl domů, což neochotně udělá. Ve filmu se nikdy nedozvíme křestní jméno paní Robinsonové, v románu však její jméno začíná písmenem G.  Když dojedou k ní domů, poprosí jej aby s ní šel dovnitř než rozsvítí, protože se bojí v temném domě. Když jsou uvnitř, vnutí mu drink a později se před ním svlékne a snaží se ho svést. Nejprve je zneklidněný, poté šokovaný jejími pokusy o sblížení a nakonec prchá. O několik dní později jí však zavolá a jejich vztah začíná.  Benjamina láká nabídka vztahu se starší, ale stále atraktivní paní Robinsonovou. Jejich vztah trvá většinu léta. Všechny tyto scény jsou hudebně podkreslenou montáží, která ukazuje nekonečné plynutí času. Jedna ze scén je sestříhána tak, že Benjamin prochází přímo z jídelny svých rodičů do hotelového pokoje, který sdílí s paní Robinsonovou. To má zdůraznit jeho oddělení od rodičů, ačkoliv stále žijí pod jednou střechou.  Mezitím je Benjamin nucen svým otcem, aby si vybral školu, kde bude pokračovat ve studiu. Benjamin, který se nezajímá o další studium, jen krčí rameny a stráví většinu léta schůzkami a spaním s paní Robinsonovou. Jeho vztah může sloužit jako únik od nedostatku cílevědomosti a ctižádosti a jeho strachu o blížící se budoucnost. Pan Robinson, který neví o milostném vztahu své ženy, povzbuzuje Benjamina aby zavolal jeho dceři Elaine. Benjaminovi rodiče jej také povzbuzují, aby ji pozval na schůzku. Během jednoho ze setkání si paní Robinsonová vynutí slib, že nikdy Ben nepozve na schůzku Elaine. Ze strachu před zlobou paní Robinson, nebo proto, že cítí, že sbližování s dcerou své milenky by nemuselo dopadnout dobře, snaží se tomu předejít. Přesto však podlehne neustálému tlaku svých rodičů a je donucen jít na schůzku s Elaine. Snaží se zajistit, aby jejich schůzka dopadla katastrofálně a ona s ním nechtěla navázat vztah. Po cestě řídí bezohledně, prakticky ignoruje Elaine a poté ji vezme do striptýzového klubu. Elaine se urazí a tiše začne plakat.  Poté, co Elaine uteče z podniku, překoná Ben pocit viny a doběhne ji, omluví se a poté ji políbí. Následuje vztah s mladou Robinsonovou, přesně to čemu se Benjamin a paní Robinson snažili předejít.  Od této chvíle Benjaminův život upadá. Jeho vztah s paní Robinsonovou je vyzrazen. Přestože Ben následuje Elaine na univerzitu v Berkeley v Kalifornii, je mu znemožněno se s Elaine nadále vídat. Ona souhlasí s tím, že se provdá za jiného muže, kterého její rodiče akceptují. Přesto však Benjamin stále věří že ho miluje, odmítá se vzdát naděje, navzdory mnoha varováním paní Robinsonové a výhrůžkám vězením od pana Robinsona.  V závěru Benjamin podnikne beznadějnou jízdu na vzdálenost mnoha mil, aby mohl nějakým způsobem čelit Elainině svatbě. Musí zastavit kvůli směru, jeho autu dojde benzín a nakonec je donucen běžet posledních několik bloků. Dorazí k nevěstě a ženichovi až po vyřčení slibu a stojí dívajíce se na dvojici z okna nahoře. Začne třást sklem a křičet \"Elaine! Elaine!\". To zpočátku nemá žádnou odezvu, ale pak Elaine opětuje výkřikem \"Ben!\" a propuká neklid.  Po násilném boji s Elaininými rodiči a svatebními hosty (Ben je ozbrojen pouze velkým křížem) Ben a Elaine utíkají linkovým autobusem. Unikající dvojice sedí na zadním sedadle, ostatní cestující na ně hledí v němém úžasu. Film končí záběrem na usměvavé obličeje Bena a Elaine skrz zadní sklo s neutrálním vyzněním a hudbou od Simona a Garfunkela.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Kandaulismus", "section_level": 2}], "src_summary": "Absolvent je americký komedie/drama/romantický film z roku 1967, který režíroval Mike Nichols podle stejnojmenného románu Charlese Webba, jenž jej napsal krátce po absolvování Williams College. Autory scénáře jsou Calder Willingham a Buck Henry. Film vypráví příběh Bena Braddocka (hraje Dustin Hoffman), nedávného absolventa vysoké školy s nejasným směřováním v dalším životě, který je sveden paní Robinsonovou (Anne Bancroftová) a poté se zamiluje do její dcery Elaine (Katharine Rossová).", "tgt_summary": "The Graduate is a 1967 American romantic comedy-drama film directed by Mike Nichols and written by Buck Henry and Calder Willingham, based on the 1963 novel of the same name by Charles Webb, who wrote it shortly after graduating from Williams College. The film tells the story of 21-year-old Benjamin Braddock (Dustin Hoffman), a recent college graduate with no well-defined aim in life, who is seduced by an older woman, Mrs. Robinson (Anne Bancroft), and then falls in love with her daughter Elaine (Katharine Ross).", "id": 1218151}
{"src_title": "Ramenonožci", "tgt_title": "Brachiopod", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Ramenonožci se vzdáleně podobají mlžům, se kterými ale nejsou příbuzní. Stejně jako oni mají tělo kryté dvoumiskovitou schránkou fosforečnanu nebo uhličitanu vápenatého, která je vylučována pláštěm. Břišní miska je větší než miska hřbetní, misky jsou spojené kloubem, který je tvořený párem zubů vybíhajících z břišní misky a zapadajících do jamek misky hřbetní. Na povrchu misek bývají přítomna žebra, lišty, trny, valy či lamely, patrné jsou přírůstkové linie a u některých ramenonožců jsou na miskách velmi jemné kruhovité či kosočtverečné jamky. Ze zadní části břišní misky vybíhá silný stvol, kterým je jedinec připevněn k podkladu. Stvol však u některých ramenonožců může chybět.  Vlastní měkké tělo je malé a umístěné v zadní vrcholové části schránky. Větší část prostoru mezi schránkami totiž zaujímá plášťová dutina, ve které je umístěn spirálně stočený párový \"lofofór\", vířivý orgán opatřený brvami či tykadélky, které kmitáním přivádějí proud vody a filtrují z ní potravu, drobný plankton a organické zbytky. Současně je lofofór také dýchacím orgánem.  Trávicí soustava začíná ústy pod lofofórem, skládá se z jícnu a střeva a končí řitním otvorem v plášťové dutině nebo končí slepě. Krevní oběh je jednoduchý, srdce leží nad střední částí trávicí trubice. Nervová soustava je gangliová, jediným smyslovým orgánem jsou hmatové štětinky, které vybíhají z okrajů misek. Vylučovací soustava je tvořena metanefridiemi.  Uvnitř misek se dále nacházejí svaly, které zavírají misky (adduktory), svaly, které misky otevírají (diduktory) a konečně svaly, které připevňují stvol (adjustory).  Ramenonožci jsou gonochoristé, oplození je vnější a vývoj probíhá přes volně plovoucí larvu nazývanou \"aktinotrocha\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Aktuální klasifikace (2013):  Kmen: Brachiopoda - ramenonožci", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramenonožci (Brachiopoda, z řec. \"brachion\" - rameno a \"pous\" - noha, též v širším smyslu Brachiozoa) jsou kmenem mořských lophotrochozoí. Jsou bilaterálně souměrní, tělo mají uzavřené ve dvoumiskové schránce a svalnatým stvolem přirůstají k podkladu. Recentních je asi 350 druhů, popsáno je však více než 30 tisíc druhů fosilních.", "tgt_summary": "Brachiopods (), phylum Brachiopoda, are a group of lophotrochozoan animals that have hard \"valves\" (shells) on the upper and lower surfaces, unlike the left and right arrangement in bivalve molluscs. Brachiopod valves are hinged at the rear end, while the front can be opened for feeding or closed for protection. Two major groups are recognized, articulate and inarticulate. The word \"articulate\" is used to describe the tooth-and-groove features of the valve-hinge which is present in the articulate group, and absent from the inarticulate group. This is the leading diagnostic feature (fossilizable), by which the two main groups can be readily distinguished. Articulate brachiopods have toothed hinges and simple opening and closing muscles, while inarticulate brachiopods have untoothed hinges and a more complex system of muscles used to keep the two valves aligned. In a typical brachiopod a stalk-like pedicle projects from an opening in one of the valves near the hinges, known as the pedicle valve, keeping the animal anchored to the seabed but clear of silt that would obstruct the opening.", "id": 2125448}
{"src_title": "Čau-čau", "tgt_title": "Chow Chow", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Čau-čau je staré čínské psí plemeno. Bezesporu se jedná o jedno z nejstarších plemen, jaké dnes známe. V Číně byl znám již před více než 3000 lety, což nám sdělují čínské kroniky z 11. století př. n. l. Předci čau-čaů by mohli být mastifové, ale i severská plemena psů, jejich původ zdaleka není objasněný. V Číně se tito psi využívali různorodě; jako společníci, tažní psi nebo jako pokrm. Není tajemstvím, že maso čau-čaua se v Číně ještě do nedávné doby běžně jedlo a pravděpodobně ještě jí. Využívali se i pro lovecké účely.  Pro lovecké účely je šlechtila i mandžuská dynastie a to skutečně ve velkém. Dobové záznamy hovoří o stovkách kusů, zda jsou ale tyto záznamy přehnané nebo skutečné se můžeme jen domnívat. Velké počty těchto psů se chovaly i v buddhistických klášterech v Tibetu. Ve 14. století se o psech tohoto plemene zmiňoval i Marco Polo ve své knize. První jedinci plemene se ale do Evropy dostali až o 4 století později, tedy v 18. století. V roce 1865 dostala několik čau-čauů i královna Viktorie. První vystavený jedinec byla v roce 1880 fena Chinese Puzzle. V roce 1894 zapisuje English Kennel Club prvního čaua do plemenné knihy. O rok později je ve Velké Británii založen Čau-čau klub.  V Česku se toto plemeno stále chová jen výjimečně, ale velmi početné je ve Spojených státech amerických a Velké Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Čau-čau je plemeno nezávislé, svéhlavé a uzavřené. Není to pes, který udělá cokoliv, co svému majiteli na očích uvidí, spíše si hledí svého a to očekává i od své rodiny. Je těžké si získat jeho důvěru a změna majitele je velmi složitá. Je to samostatný pes, schopný samostatně jednat a přestože se může zdát trochu hloupý, je velice inteligentní, jen nechce plnit zadané povely. Jedná se o tiché psí plemeno, štěká jen zřídka. K cizím lidem je rezervovaný a nedůvěřivý, pokud jsou na jeho vkus příliš vtíraví, neváhá na ně zavrčet. Jinak se ale jedná o klidné psí plemeno, s rozmýšlivou povahou. Není příliš hravý, ale hlavně je dominantní. Pokud v rodině není autoritativní jedinec, sám převezme funkci \"alfa samce\". Nevychází dobře s jinými psy, hlavně kvůli své dominanci, kterou je možné zkrotit jedině kastrací. S jinými domácími zvířaty se naučí vycházet, pokud je na ně naučený již od štěněcího věku. V tom případě je jejich vztah bezproblémový. Přestože jeho vzhled to nenapovídá, je dobrý ve stopování a baví jej pronásledovat zvěř. Děti ignoruje, ale některé jejich hry mu mohou být nepříjemné.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Hustá srst čau-čaů vyžaduje časté pročesávání a vyčesávání, minimálně 1x denně je vhodné se srsti věnovat. Případně chuchvalce je nutné ustřihnout. Srst není vhodné často mýt šamponem, který může poškodit její strukturu, díky čemuž by srst ztratila na kvalitě a mohly by nastal problémy s pokožkou.  Nevyžaduje příliš pohybu. Není vhodný pro plavání, protože těžká a mokrá srst by jej mohla stáhnout ke dnu. Není ani na dlouhé horské túry, na což nemá kondici, ale ani dobře osvalené nohy. Hodí se spíše do města.  Výcvik a výchova tohoto plemene jsou poměrně složité, hlavně kvůli jeho dominantní a tvrdohlavé povaze. Pro začátek je nutné, aby pes uznával svého majitele jako autoritu a vůdce smečky. Z rodiny si vybere pouze jednoho člena, kterého poslouchá, ostatní ignoruje, proto je nutné se tomu přizpůsobit. Není to pes na výcvik, v životě se plně naučí jen pár cviků, které je nutné často procvičovat. Vyžaduje důkladnou socializaci, při které se seznámí s jinými zvířaty, psy nebo dopravními prostředky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čau-čau (anglicky: Chow Chow) je plemeno psa pocházející z Číny. V minulosti byl čau čau používán jako pracovní, hlídací, ale i tažný pes. Čau-čau je uzavřený, zdrženlivý, nedůvěřivý a především nezávislý a inteligentní pes. Uznává pouze jednoho pána. Je to aktivní pes se silnou a kompaktní stavbou těla, velice dobře vyvážený a důstojného nesení těla. Pro toto plemeno je charakteristický modro-černý jazyk.", "tgt_summary": "The Chow-Chow (sometimes simply Chow) is a dog breed originally from northern China, where it is referred to as \"Songshi-Quan\" (Pinyin: sōng-shī quǎn), which translates to \"puffy-lion dog\".", "id": 2018627}
{"src_title": "Leona Lewis", "tgt_title": "Leona Lewis", "src_document": [{"title": "Životopis a Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1985–2005.", "content": "Leona se narodila v Londýně. Je dcerou Josiha \"Joeho\" Lewise a Marie Lewis. Má dva bratry: staršího Bradleyho a mladšího Kyla. Navštěvovala uměleckou školu Sylvia Young Theatre School a později Italia Conti Academy, Ravenscourt Theatre School a BRIT School for Performing Arts and Technology. V 17 letech se rozhodla opustit BRIT School a začít se věnovat své kariéře. V 18 letech získala hlavní roli v divadelní show v Paříži, roli se rozhodla odmítnout, poté co si udělala úraz zad při bruslení na ledě.  Nahrála demo nazvané \"Twillight\". Album nebylo nikdy komerčně vydáno. Další demo album nahrané pod UEG Entertinment nazvané \"Best Kept Secret\". Písnička z alba \"Private Party\" se stala hitem na hudební scéně v Londýně v roce 2005. Lewis řekla \"Snažila jsem se získat nahrávací smlouvu, pracovala jsem velmi pilně, ale nikdy jsem žádnou nedostala, proto jsem se rozhodla jít na konkurz do X Factoru. Tyhle programy poskytují nejlepší místo pro nové talentované zpěváky\".", "section_level": 2}, {"title": "2006: The X Factor a debutový singl.", "content": "Leona se zúčastnila konkurzů do druhé série britské verze The X Factor, kdy před porotci Simonem Cowellem, Louisem Walshem, Sharon Osbourne a Paulou Abdul zpívala písničku \"Over the Rainbow\". Byla umístěna do dívčí kategorie, kterou mentoroval Cowell. Během soutěže byla přirovnávaná k Mariah Carey, Whitney Houston a Celine Dion. Leona se stala vítězen v prosinci roku 2006, kdy porazila Raye Quinna 60% hlasů diváků. Její vítězný singl, coververze Kelly Clarkson písničky \"A Moment Like This\" byl zveřejněn 17. prosince 2006. Ve Velké Británii lámal rekordy, stal se nejstahovanější písničkou, kdy se prodalo 50 000 kusů za méně jak 30 minut. Dostal se na vrchol britského žebříčku a za první týden se prodalo přes 571 000 kopií. Stal se druhým nejlépe prodávaným singlem Spojeného království v roce 2006.", "section_level": 2}, {"title": "2007-08: \"Spirit \"a mezinárodní úspěch.", "content": "V únoru 2007 podepsala kontrakt na pět alb s americkou nahrávací společností J Recrods. Písničky pro své debutové album nazvané Spirit nahrávala v Londýně, Miami, Los Angeles, New Yorku a v Atlantě. Bylo vydáno v listopadu 2007 a dostalo se na vrchol britské a irské hitparády a stalo se nejrychleji prodávaným v obou zemích a čtvrtým nejlépe prodávaným ve Spojených státech. V lednu 2008 bylo vydáno ve více zemích a stalo se číslem 1 na Novém Zélandu, v Rakousku, Austrálii, Německu, Jižní Africe a Švýcarsku.http://acharts.us/album/29761 Další dvě písničky byly nahrána v roce 2008 pro americkou verzi alba \"Forgive Me\", kterou produkoval Akon a \"Missed Glass\", produkovaný Maddem Scientistem. Ve Spojených státech bylo album vydáno v dubnu 2008 a umístilo se na prvním místě Billboard 200. Speciální edice Spirit byla vydána v listopadu 2008 v Evropě a zahrnovala písničky \"Forgive Me\", \"Misses Glass\" a cover verzi písničky \"Run\" od Snow Patrol. Album se stalo číslem jedna v britské hitparádě a získalo 9 platinových certifikací ve Spojeném království.  Její druhý singl \"Bleeding Love\" byl vydán v říjnu 2007 ve Velké Británii, kdy se prodalo 218 805 kopií za první týden a umístil se na prvním místě britské hitparády, kde se držel po sedm týdnů. Její třetí singl \"Better in Time\" byl vydán v březnu 2008, umístil se na druhém místě britského žebříčku a prodalo se ho 40 000 kopií za týden. Ve Spojených státech byl vydán jako druhý singl a umístil se na 11. místě Billboard Hot 100 žebříčku. \"Forgive Me\" byl vydán jako pátý singl v listopadu 2008 a umístil se na pátém místě britského žebříčku. \"Run\" byl vydán digitálně a umístil se na prvním místě a stal se nejrychleji prodávajícím se singlem, který byl prodáván digitálně, kdy se prodalo 69 244 kopií za dva dny. Její poslední singl \"I Will Be\" byl vydán v lednu 2009 pouze v Severní Americe, kde se umístil na 66. místě v žebříčku Billboard Hot 100. V srpnu 2008 vystoupila s písničkou \"Whole Lotta Love\" s kytaristou Jimmym Page z Led Zeppelin na závěrečném ceremoniálu letních olympijských her v Beijingu, kde reprezentovala Londýn, který hostoval další ročník.  V prosinci 2008 obdržela tři nominace na cenu Grammy. Byla nominovaná na čtyři BRIT Awards ceny. Vyhrála dvě ceny MOBO Awards za nejlepší album a nejlepší videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "2009-10 \"Echo \"a The Labyrinth.", "content": "Leony druhé album Echo bylo vydáno v listopadu 2009. Umístilo se na prvním místě britského žebříčku a v top 10 v Rakousku, Irsku a Švýcarsku. První singl \"Happy\" byl vydán 15. září 2009 a umístil se na druhém místě britského žebříčku a v top 10 v Rakousku, Belgii, Německu, Irsku, Japonsku a Švýcarsku. Nazpívala úvodní píseň ke sci-fi filmu Avatar \"I See You\". S písní byla nominovaná na cenu Zlatý glóbus. Spolupracovala na cover verzi songu \"Everybody Hurts\", který byl vydán na pomoc vybrání peněz na oběti hurikánu v Haiti. Druhý singl z alba Echo byl \"I Got You\", který byl vydán v únoru 2010. V dubnu 2010 nazpívala duet s italským zpěvákem Biagiem Anonaccim nazvaný \"Unexpected\". V lednu 2009 podepsala smlouvu na vydání autobiografie. Kniha byla nazvaná Dreams.  Na první turné nazvané \"The Labyrinth\" zazněly písničky jak z alba Spirit tak z Echa.", "section_level": 2}, {"title": "2011–2013: \"Hurt, Glassheart a Christmas, with Love\".", "content": "Začala pracovat na třetím albu nazvaném \"Glassheart\", krátce poté co skončilo její turné The Labyrinth. Vydáno bylo v říjnu 2012. První singl \"Collide\" se umístil na čtvrtém místě v britské hitparádě. 9. prosince 2011 vydala EP nazvané \"Hurt: The EP\", které obsahovala tři coververze. Vystoupila v americké verzi X Factoru. V srpnu 2012 oznámila, že hlavním singlem alba \"Glassheart\" bude písnička \"Trouble\", která byla vydána 7. října 2012. Umístila se na sedmém místě v britské hitparádě a album se umístilo na třetím místě. Druhý singl \"Lovebird\" se nedostalo do hitparády UK top 200, kvůli absenci podpory v rádiích.  V únoru 2013 opustila Modest Management a bylo oznámeno, že pracuje na čtvrté desce. V červenci 2013 oznámila, že její další album bude vánoční kolekce, skládající se z klasických a originálních písniček. Album nazvané \"Christmas, with Love\" bylo vydáno 2. prosince 2013 a hlavní singl \"One More Sleep\" byl vydán 5. listopadu 2013. S písničkou vystoupila v semi-finále desáté série X Factoru. Ten samý den se písnička umístila na 34. místě britské hitparády. Album debutovalo na 25. místě britské hitparády. O týden později se dostalo na 13. místo a písnička se dostala na 3. místě.", "section_level": 2}, {"title": "2014: \"Walking on Sunshine\", nová smlouva.", "content": "23. září 2013 bylo oznámeno, že si Leona zahraje ve filmu inspirovaném filmem z 80. let Holiday!. V únoru 2014 byl film přejmenován na Walking on Sunshine a byl zveřejněn 27. června 2014. Mezitím nahrála duet s Michaelem Boltonem \"Ain't No Mountain High Enough\". 3. června bylo oznámeno, že opouští Syco Music. Podepsala novou smlouvu s Island Records UK, kde se připojila k umělcům jako Robbie Williams, Drake, Nicki Minaj a Jessie J.  V současné době Lewis pracuje na svém pátém albu. Nahrávání započalo v lednu roku 2014. V prosinci Lewis sdílela na svém Facebooku urývek z nové písně „Fire Under My Feet“, kterou ve videu zpívá živě. 14. dubna 2015 na londýnském vystoupení pro novináře a několik fanoušků potvrdila, že \"Fire Under My Feet\" bude pilotním singlem z pátého alba. Zanedlouho bylo také potvrzeno, že páté album se bude jmenovat \"I Am\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Leona Louise Lewis (*3. dubna 1985, Londýn) je britská zpěvačka a autorka hudebních textů, které v cestě k profesionální pěvecké kariéře pomohlo vítězství ve třetí sérii britské verze pěvecké soutěže The X Factor z roku 2006.", "tgt_summary": "Leona Louise Lewis (born 3 April 1985) is a British singer, songwriter, actress, model and activist. She was born and raised in the London Borough of Islington, where she attended the BRIT School for Performing Arts and Technology. Lewis achieved national recognition when she won the third series of \"The X Factor\" in 2006, winning a £1 million recording contract with Simon Cowell's record label, Syco Music. Her winner's single, a cover of Kelly Clarkson's \"A Moment Like This\", peaked at number one for four weeks on the UK Singles Chart and broke a world record for reaching 50,000 digital downloads within 30 minutes. In February 2007, Lewis signed a five-album contract in the United States with Clive Davis's record label, J Records.", "id": 2464600}
{"src_title": "Tantrix", "tgt_title": "Tantrix", "src_document": [{"title": "Hlavolamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Discovery hlavolamy.", "content": "Cílem je sestavování smyček různých forem a velikostí. Začíná se pouze se třemi žetony. Každý další přidaný žeton zvyšuje obtížnost hlavolamu.", "section_level": 2}, {"title": "Duhové hlavolamy.", "content": "Kompletní hrací sadu Tantrixu lze pomocí barev na rubu žetonů rozdělit do pěti hlavolamů. Zelený, žlutý, bílý, modrý a červený hlavolam.", "section_level": 2}, {"title": "Tantrix - Solitér.", "content": "Ke hře Tantrix-Solitér budete potřebovat čtrnáct žetonů, štěstí a šikovnost. Solitér je vynikající příprava na strategickou hru pro více hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Strategická hra.", "content": "Ke hře potřebujete všech 56 žetonů. Cílem je získat větší počet bodů než soupeř. Jedna partie trvá průměrně půl hodiny.  Zatímco u hry ve třech nebo čtyřech je v popředí zábava a náhoda hraje větší roli, hra ve dvou umožňuje velmi vysokou dávku taktického plánování a důležitější roli hraje dovednost hráčů. Proto je také hra ve dvou upřednostňována při turnajích.  V klasických strategických hrách, jako jsou např. šachy, rozhoduje o výhře pouze dovednost hráčů a chybí jakýkoli vliv náhody. Naproti tomu je u hry Tantrix potřebné spojení chytré taktiky s trochou štěstí! Proto si žádný hráč nemůže být svým vítězstvím jistý...", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Vaším cílem je získat více bodů než soupeři. Přitom se každý žeton v nejdelší linii vaší barvy počítá za jeden bod a ve smyčce za dva body. Body jednoho hráče za nejdelší linii a nejdelší smyčku se nesčítají, ale bere se pouze vyšší z obou ohodnocení.  Na začátku hry si každý hráč zvolí jednu ze čtyř barev: červenou, žlutou, zelenou nebo modrou. Všech 56 žetonů musí být v sáčku.  Každý hráč si vytáhne po jednom žetonu. Hráč s nejvyšším číslem na rubu žetonu začíná. Všichni hráči si vytáhnou ještě dalších pět žetonů, aniž by se přitom dívali do sáčku. Hráči mají tedy před sebou šest hracích žetonů. Žetony jsou otočeny barevnými liniemi vzhůru, aby je i ostatní hráči viděli.  Začínající hráč umístí jeden ze svých žetonů do středu hrací plochy a vytáhne si jako náhradu jeden žeton ze sáčku. Hra pokračuje dále ve směru hodinových ručiček. Další hráč v pořadí přiloží svůj žeton k prvnímu atd.  Zlaté pravidlo: Barvy všech dotýkajících se linií sousedících žetonů musí vždy souhlasit. Například: červená linie smí navazovat pouze na červenou linii sousedního žetonu, modrá na modrou, atd.  Smyčka je uzavřená linie. Žetony tvořící smyčku se počítají za dva body. Mají tedy dvakrát takovou hodnotu jako v neuzavřené linii!  Povinné místo je prázdné místo obklopené nejméně ze tří stran žetony.", "section_level": 2}, {"title": "Tahy.", "content": "Jste li na tahu, musíte učinit následující kroky:", "section_level": 2}, {"title": "Zákazy.", "content": "Tyto tři následující zákazy platí, dokud nejsou ze sáčku vytaženy všechny žetony. S vytažením posledního žetonu se tyto 3 zákazy ruší.", "section_level": 2}, {"title": "Koncovka.", "content": "Jakmile je ze sáčku vytažen poslední žeton, jsou všechny tři zákazy zrušeny. Tím začala koncovka hry. Povinná místa musí být nadále zaplňována a barvy všech navazujících linií musí souhlasit. Je však dovoleno vytvářet povinná místa, do nichž směřují tři linie stejné barvy, a dovoleno je také pokládání žetonů podél kontrolované strany.", "section_level": 2}, {"title": "Bodování.", "content": "Hra končí položením posledního žetonu. Bodování: Hráči dostávají vždy jeden bod za každý žeton v nejdelší linii nebo dva body za žeton v největší smyčce své zvolené barvy.!!! POZOR!!! Body jednoho hráče za nejdelší linii a nejdelší smyčku se nesčítají, ale bere se pouze vyšší z obou ohodnocení.  Vyhrává hráč s největším počtem bodů. Příklad: Smyčka složená z 12 žetonů znamená 24 bodů a vyhrála by nad linií složenou z 23 žetonů.", "section_level": 2}, {"title": "Tantrix online.", "content": "Tantrix byl umístěn také na internet, aby zde sloužil jako virtuální místo srazu pro fanoušky z celého světa.  Noví hráči se zde mohou v diskuzních fórech nebo pomocí \"chatu\" informovat o všech možných tématech okolo Tantrixu nebo si zahrát proti hráčům zkušenějším. Navíc je všem stále k dispozici také řada rozdílně silných hracích robotů, v nichž naleznou seriózní protivníky i zkušení hráči.  Za účasti hráčů z více než padesáti zemí světa se odehraje ročně přes internet přibližně půl miliónu partií Tantrixu. V mnoha zemích se stal Tantrix populární díky internetu ještě daleko dříve, než se na tamních trzích objevila jeho stolní verze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tantrix je společenská hra a sada hlavolamů. Jejím autorem je Mike McManaway z Nového Zélandu. Jedna herní sada plné verze Tantrixu tzv. TANTRIX GAME PACK obsahuje 56 šestihraných žetonů z umělé pryskyřice. Na žetonech jsou charakteristické linie v různých barevných kombinacích. Každá linie spojuje vždy dvě strany šestiúhelníka. Linie mohou být červené, žluté, zelené nebo modré barvy. Na jednom žetonu nejsou nikdy dvě linie stejné barvy. Každý žeton je jedinečný a na rubu je označen číslem od 1 do 56.", "tgt_summary": "Tantrix is a hexagonal tile-based abstract game invented by Mike McManaway from New Zealand. Each of the 56 different tiles in the set contains three lines, going from one edge of the tile to another. No two lines on a tile have the same colour. There are four colours in the set: red, yellow, blue, and green. No two tiles are identical, and each is individually numbered from 1 through 56.", "id": 318383}
{"src_title": "Špicberky", "tgt_title": "Svalbard", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předpokládá se, že Špicberky byly objeveny někdy kolem 12. století Rusy a Vikingy. Poprvé se o \"Svalbard\" zmiňují islandské historické písemnosti z roku 1194. Souostroví je popsáno rovněž v islandské zeměpisné \"encyklopedii\" Landnåmsboken z konce 12. století; neví se však, zda jsou v tomto díle popisovány opravdu dnešní Špicberky. V tradiční norštině se zdejší zemi říká Svalbarði – doslovný překlad by byl tedy „chladný okraj“. Opravdu nepopíratelným objevitelem se stal až Holanďan Willem Barents, který zde přistál v roce 1596, ale královské Holandsko respektovalo dánsko-norskou svrchovanost nad tímto územím. Mezi roky 1612–1720 se zdejší vody při západním pobřeží staly důležitou velrybářskou oblastí, lovili zde Dánové, Holanďané, Angličané, Francouzi a Norové. Odhaduje se, že samotní Holanďané vylovili něco okolo 60 000 velryb. Lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou zde založili; ta jim také sloužila jako základna pro arktické expedice. V průběhu roku 1671 provedl kompletní pozorování místní flory a fauny německý lékař Friedrich Martens.  Jako výchozí bod si Špicberky vybralo i mnoho polárních expedicí, mj. expedice Roalda Amundsena a Umberta Nobileho – lety vzducholodí Norge a Italia k severnímu pólu. Ostrovy byly kompletně geologicky zmapovány až mezi roky 1940–1980 geology z Cambridge a dalších univerzit vedených většinou Brianem Harlandem.  Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. června 1941 bylo veškeré civilní obyvatelstvo Špicberků evakuováno britskou válečnou lodí - Rusové do SSSR a Norové do Velké Británie (pevninské Norsko bylo v té době již německým protektorátem). Všechny strategické objekty byly pak zničeny (těžební zařízení na ropu a uhlí, elektrárna a radiostanice). Norská vojenská posádka ale zůstala v Longyearbyenu, Barentsburgu a Svea. 8. září 1943 však byly tyto jednotky napadeny masívním útokem německých sil z bitevní lodi Tirpitz, 7 Norů bylo v obranném boji zabito, 41 mužů bylo zajato a odvezeno do zajetí v Německu, zbytek posádky se zachránil v horách. SSSR vznesl v roce 1944 požadavek, aby se souostroví Špicberky stalo společným norsko-sovětským kondominiem (\"felleseie\") a Bjørnøya přímo částí sovětského území. Později byl tento požadavek stažen.  Dne 1. června 1973 rozhodla norská vláda o vytvoření tří národních parků, dvou velkých přírodních rezervací a celkem patnácti ptačích chráněných rezervací na souostroví. V roce 1973 začala také stavba zpevněné přistávací dráhy na letišti Svalbard lufthavn v Longyear. První letadlo zde přistálo 14. září 1974, letiště pak bylo oficiálně otevřeno dne 2. září 1975.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní postavení.", "content": "Špicberská dohoda z 9. února 1920 přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, ale území musí zůstat demilitarizované. Norové převzali správu nad ostrovy v roce 1925. Nicméně podle této dohody mohou občané zemí, které se staly signatáři dohody (dohodu podepsalo i bývalé Československo) stejným právem využívat přírodní nerostná bohatství. Díky této dohodě zde mohla vzniknout osada Barentsburg mající stálé ruské osídlení. Další ruská osada Pyramiden je od roku 1998 téměř opuštěné místo od chvíle, kdy 31. března byla ukončena těžba a 900 obyvatel bylo kvapně evakuováno; přes zimu zde bývá 2–5 lidí, v létě je jich zde více. Osada Grumant zůstala opuštěná po odchodu Rusů stejně, jako některá další sídla. Bývaly časy, kdy na Špicberkách byla ruská populace větší než norská, ale to dnes již neplatí. Obyvatelstvo je velmi různorodé (včetně např. Thajců), Norové však mírně převažují nad ostatními národy.  Jmenovaný guvernér (sysselmann) Špicberk sídlí v městečku Longyearbyen, které je také administrativním centrem. Od roku 1995 je správcem Svalbardu, tedy i Medvědího ostrova, fylkesmann Nordlandu.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Špicberky tvoří skupina ostrovů v Severním ledovém oceánu rozprostírající se mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Je to druhá nejsevernější část Evropy. Celková rozloha ostrovů je 62 050 km2.  Souostroví dominují tři největší ostrovy: Spitsbergen (nizozemsky „Zubaté vrcholky“), též Západní Špicberk, který dal souostroví jméno, Nordaustlandet a Edgeøya.  Špicberky jsou z 60 % pokryté ledovci nebo sněžnými pláněmi. V říjnu 2010 byla na Špicberkách objevena pravděpodobně nejsevernější krasová jeskyně na světě (českým objevitelem v angličtině nazývaná \"Pepa Cave\"). Místní arktické podnebí ovlivňuje Severní Atlantik. Ostrovy leží daleko za polárním kruhem, přesto zde moře většinou nezamrzá.  V Longyearbyen, jsou takzvané bílé noci od 20. dubna do 23. srpna, tmu tu naopak mají od 26. října do 15. února.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Golfský proud (resp. Norský proud) výrazně otepluje zejména západní pobřeží. V letních měsících bývá Grónské moře v okolí Špicberk zcela bez ledu. Průměrná teplota v červenci +5° C a v lednu -12° C (v 60. letech to bylo -25° C, v této dekádě však byla celosvětově nižší teplota než v předchozích letech zřejmě vlivem sopečných výbuchů). Teplota klesá směrem na východ. Díky föhnům může teplota stoupnout i na 15° C. Roční úhrn srážek je 400–500 mm, ve vnitrozemí 200 mm. Srážky jsou v drtivé většině sněhové.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Souostroví je územím několika národních parků, kvůli kterým je v určitých obdobích na některá území zcela zakázán přístup (např. k ostrovu Prince Karla se celý rok nesmí člověk přiblížit blíže než na 500 m, ostrov Moffen je chráněn od 15. 5. do 15. 9., kdy je možné se přiblížit maximálně na 300 m, jižní část ostrova Bjørnøya nesmí být vůbec navštěvována 1. 4. – 31. 8., severní část pak 15. 6. – 31. 8. apod.). Je zde hnízdiště mnoha mořských ptáků a dokonce i dvou pěvců, kteří sem migrují a v létě hnízdí. Jsou zde také čtyři druhy savců: hraboš (\"Microtus levis\"), liška polární, sob špicberský (poddruh soba, příbuzného grónským sobům) a medvědi lední. Protože jsou zde medvědi lední poměrně rozšíření, všichni, kdo jdou mimo osídlení, musí dodržovat bezpečnostní opatření, jedním z nich je nošení pušky. Nicméně zákony chrání medvěda ledního a je zapovězeno je rušit a jakkoliv obtěžovat.  Roste zde i přes drsné přírodní podmínky spousta rostlin, téměř všechny jsou malé a během krátkého léta musí stihnout rychle odkvést. Roste zde i nejnižší prales na Zemi, složený z místního poddruhu břízy.", "section_level": 2}, {"title": "Zkameněliny.", "content": "Na Špicberkách byla objevena také bohatá fosilní fauna vyhynulých mořských plazů z pozdně jurského a raně křídového období (před 150 až 139 miliony let). Mezi nejzajímavější objevy patří fosilie plesiosaurů, dravých mořských plazů z období druhohor.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Na Špicberkách bylo v roce 2016 registrováno 2667 obyvatel, přičemž většina těchto lidí žila v hlavním městě Longyearbyenu. Mezi obyvatelstvem převažovali Norové, v pořadí druhou nejsilnější populaci tvořili ruskojazyční obyvatelé. Z celkového počtu lidí, usídlených na Svalbardu, 423 osob bylo ruské nebo ukrajinské národnosti, dále zde žilo 10 Poláků a zbytek obyvatel (včetně studentů longyearbyenské univerzity) tvořili příslušníci jiných národností (podle údajů z roku 2005 to byli například Thajci, Švédové, Dánové a Němci).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomické aktivity se soustředí na těžbu uhlí a následuje převážně rybolov. V poslední dekádě 20. století se zde velmi rozšiřuje turismus a rozvoj nových technologií sem přináší další příležitosti. Norsko si nárokuje výlučné právo na rybářskou oblast 200 námořních mil (370 km) od pobřeží. Rusko jeho nárok neuznává, protože podle Špicberské dohody mají všichni signatáři právo rybařit v teritoriálních vodách Špicberků. Špicberky jsou spojeny s pevninou do Harstadu přes Andøy obousměrnými optickými kabely, které jsou potřeba ke komunikaci se stanicemi, které řídí některé družice nad polárními oblastmi. Norská státní uhelná společnost zde zaměstnává téměř 60 % norské populace žijící na ostrově, také zajišťuje některé místní služby a infrastrukturu.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba uhlí.", "content": "První moderní důl byl otevřen v roce 1906, když zde společnost \"Arctic Coal Company\" (ACC) zřídila tábor. Počet obyvatel se zde zvýšil a důl byl pojmenován po americkém vlastníkovi ACC John Munroe Longyearovi. V roce 1916 byl důl prodán norské společnosti \"Store Norske Spitsbergen Kull Compani\" (SNSK), společnost začala podnikat na nejjižnějším ostrově Bjørnøya a společnost \"Kings Bay Kull Compani\" zde otevřela důl „\"Ny Ålesund\"“. V průběhu 2. světové války byla těžba uhlí přerušena a ostrovy 3. září 1941 evakuovány. I přesto Němci bombardovali Longyearbarn a Barentsburg v září roku 1943 a Sveagruvu o rok později.  Důl „\"Ny Ålesund\"“ byl zavřen v roce 1963. V roce 1962 exploze v tomto dole zabila 21 lidí, od té doby je zde pouze přírodovědecká stanice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Špicberky neboli Svalbard je souostroví v Severním ledovém oceánu severně od evropské pevniny. Je to skupina ostrovů roztroušených mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Zároveň je to nejsevernější část Norského království. Přísně vzato se Špicberky (Spitsbergen) jmenuje pouze největší ostrov na západě souostroví, označování celého souostroví tímto jménem je ale značně rozšířené, byť nepřesné. Podle Špicberské dohody ze dne 9. února 1920 je souostroví pod přímou suverenitou Norska a podle zákona ze dne 17. června 1925 rovněž částí Norského království. Trvale obývané jsou pouze tři ostrovy: Západní Špicberk (\"Spitsbergen\"), Medvědí ostrov (\"Bjørnøya\") a Hopen.", "tgt_summary": "Svalbard (, ; prior to 1925 known as Spitsbergen, or Spitzbergen, ) is a Norwegian archipelago in the Arctic Ocean. Situated north of mainland Europe, it is about midway between continental Norway and the North Pole. The islands of the group range from 74° to 81° north latitude, and from 10° to 35° east longitude. The largest island is Spitsbergen, followed by Nordaustlandet and Edgeøya. While part of the Kingdom of Norway since 1925, Svalbard is not part of geographical Norway proper; administratively, the archipelago is not part of any Norwegian county, but forms an unincorporated area administered by a governor appointed by the Norwegian government, and a special jurisdiction subject to the Svalbard Treaty that is, unlike Norway proper, outside of the Schengen Area, the Nordic Passport Union and the European Economic Area.", "id": 2320364}
{"src_title": "Grindcore", "tgt_title": "Grindcore", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Styl se začal propagovat v 80 letech minulého století ve Velké Británii, kapelami Napalm Death nebo Carcass. Jméno „grindcore“ se začalo používat až ve spojení s bubeníkem z Napalm Death Mickem Harrisem. Mnoho začínajících grindových kapel bylo uvedeno na kompilaci Grind crusher labelu Earache Records. Kořeny stylu mohou být spojovány s britskými crust, americkými hardcore punk kapelami, jako jsou britští Discharge a Amebix, američtí Siege, Deep Wound, Cryptic Slaughter a Repulsion. HC punková kapela Killing Joke byla také z počátku ovlivněna Napalm Death.  Mnoho z těchto raných kapel bylo považováno za součást anarchopunkové a hardcore punkové scény, ale hodně těchto anarcho-punkových kapel v Anglii a hardcore punkových skupin v USA měli společné hudební prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Mikrosongy.", "content": "Jednou z velmi známých charakteristik grindcoru a spřízněných stylů je mikrosong. Jsou to skladby trvajicí několik málo sekund. Skladba skupiny Napalm Death You Suffer byla shledána, se svojí délkou (o něco více než 1 sekunda), nejkratší písní vůbec. V roce 2001 se skupina Brutal Truth zapsala do Guinessovy knihy rekordů se svým klipem, dlouhým 2 sekundy (skladba \"Collateral Damage\" – nejkratší videoklip). Ale jiní, jako jsou Cripple Bastards na svém demu \"94 Flashback di un Massacro\" a Agoraphobic Nosebleed na svém 3\"CD/10\"LP \"Altered States of America\" to dotáhli do ještě větších extrémů. \"Altered States of America\" obsahovalo 100 skladeb, s délkou začínající od čtyř sekund až k songům dlouhým přes jednu minutu. Celková délka alba byla 21:44. Severoamerická kapela Anal Cunt nahrála EP \"5643 Song\", které obsahovalo 5643 skladeb v méně než 15 minutách, nahraných pomocí kreativního spojení skladeb a nahrávacích postupů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grindcore je agresivní hudební styl (zvaný také jako \"nejtvrdší muzika na světě\") charakterizovaný silně zkreslenými, podladěnými kytarami ovlivněnými stylem crust a punk hardcorem a rychlým bubnováním. Grindové skladby jsou jen zřídkakdy delší než dvě minuty a často jen několik sekund dlouhé. Vokály obsahují klasický growling nebo vysoké ječáky (screaming), stejné, jako jsou ve stylu crust. Texty kapel se věnují sociálním a politickým problémům, právům zvířat, ekologii, občas mají ale i brutální a sadistické texty. Vznik grindcoru se počítá rok 1981 založen kapelou Napalm Death.", "tgt_summary": "Grindcore is an extreme fusion genre of heavy metal and hardcore punk that originated in the mid-1980s, drawing inspiration from abrasive-sounding musical styles, such as: thrashcore, crust punk, hardcore punk, extreme metal, and industrial. Grindcore is characterized by a noise-filled sound that uses heavily distorted, down-tuned guitars, grinding overdriven bass, high speed tempo, blast beats, and vocals which consist of growls and high-pitched shrieks. Early groups like Napalm Death are credited with laying the groundwork for the style. It is most prevalent today in North America and Europe, with popular contributors such as Brutal Truth and Nasum. Lyrical themes range from a primary focus on social and political concerns, to gory subject matter and black humor.", "id": 774884}
{"src_title": "Vytvořující funkce (posloupnost)", "tgt_title": "Generating function", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Obyčejnou vytvořující funkci posloupnosti formula_2 zapíšeme jako  Jedná o tzv. otevřený tvar vytvořující funkce. Poznáme ho tak, že je v něm nekonečný součet (což se nám nemusí příliš líbit). Proto často chceme nalézt tzv. uzavřený tvar, ve kterém se nekonečný součet nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení na praktické ukázce.", "content": "Mějme např. posloupnost Pak její vytvořující funkci lze zapsat (na intervalu, ve kterém tato řada konverguje) jako:  Uzavřený tvar této funkce lze snadno odvodit z obecného vztahu pro součet geometrické posloupnosti: Tyto dva tvary spolu souvisí tak, že když do nich doplníme za formula_7 libovolné reálné číslo z intervalu (-1,1) tzn. |x|<1, pro které uvedená mocninná řada konverguje, vyjde nám v obou tvarech vždy naprosto stejný výsledek.  Například doplníme formula_8, pak nám vyjde součet otevřeného tvaru vytvořující funkce:  A pro stejné formula_8 vyjde uzavřený tvar taktéž:  Vytvořující funkci této jednoduché posloupnosti lze dále považovat za klíčovou pro odvození uzavřených tvarů složitějších posloupností.  Například derivací řady formula_12 získáme řadu formula_13  Pokud tedy zderivujeme uzavřený tvar formula_14 dostaneme  Tato nová odvozená funkce představuje posloupnost formula_16  Podobnými úpravami lze postupně odvodit vytvořující funkce i pro vybrané posloupnosti (viz tabulka níže).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet koeficientu posloupnosti z vytvořující funkce.", "content": "Máme-li vytvořující funkci ve tvaru formula_17, vypočítáme požadovaný koeficient formula_18 následovně:  Nebo lze pro formula_20 použít tento vzoreček", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Hledáme koeficient formula_22 u vytv. fce formula_23:  Poznámka: Výpočet hodnoty koeficientu u tohoto typu vytvořující funkce vychází ze zobecněné binomické věty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vytvořující (též generující) funkce posloupnosti formula_1 je mocninná řada, která v sobě obsahuje informaci o dané posloupnosti. Vytvořující funkce tedy umožňuje popsat posloupnost a pracovat s ní prostřednictvím funkce, která v sobě obsahuje veškeré informace o dané posloupnosti.", "tgt_summary": "In mathematics, a generating function is a way of encoding an infinite sequence of numbers (\"a\") by treating them as the coefficients of a formal power series. This series is called the generating function of the sequence. Unlike an ordinary series, the \"formal\" power series is not required to converge: in fact, the generating function is not actually regarded as a function, and the \"variable\" remains an indeterminate. Generating functions were first introduced by Abraham de Moivre in 1730, in order to solve the general linear recurrence problem. One can generalize to formal power series in more than one indeterminate, to encode information about infinite multi-dimensional arrays of numbers.", "id": 2457743}
{"src_title": "Francie v raném novověku", "tgt_title": "Early modern France", "src_document": [{"title": "Na počátku novověku.", "content": "Ze stoleté války vyšla Francie jako vítěz a do novověku tak vstoupila jako velmoc. V této době se začalo posilovat postavení panovníka a upevnilo se státní zřízení. Feudální režim ve Francii začala pozvolna nahrazovat centralizovaná vláda soustřeďující se kolem absolutisticky vládnoucího dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Italské války a habsburské nebezpečí.", "content": "Celé první polovině 16. století dominují války o Itálii. Tyto války byly vyvolané sporem o nástupnictví v království Neapolském a vévodství Milánském, Francie tu válčila zejména se Španělskem, ale i se samotnými italskými městy. Francie měla o posílení moci v Itálii zájem z několika důvodů; předně italská města byla velice bohatá a kulturně vyspělá, navíc jejich získání by umožnilo postavit se rozpínavosti Španělska a Habsburků. Neapol i Milán Francouzi několikrát získali a několikrát zase ztratili. Po 60 letech vyčerpávajících válek se nakonec roku 1559 mírem v Cateau-Cambrésis jakýchkoliv snah o ovládnutí Itálie vzdali (království Neapolské získali španělští Habsburkové). Právě Habsburkové se v 16. století stali pro Francii největším nepřítelem. V předchozích letech totiž nebývale vzrostla jejich moc; od roku 1437 prakticky bez přestání drželi císařskou korunu Svaté říše římské, roku 1477 navíc pronikli do západní Evropy a těsného sousedství Francie, když Maxmilián I. získal sňatkem s Marií Burgundskou nejen Burgundsko, ale taktéž Lucembursko a celé Nizozemí (tedy i území dnešní Belgie). Sňatkem Filipa I. Sličného Habsburského s Johanou Šílenou Kastilskou navíc Habsburkové získali Španělsko a jeho zámořské kolonie. Syn Filipa a Johany - Karel V. Habsburský - se tak stal zdaleka nejmocnějším monarchou Evropy 16. století. A Francie se octla v habsburském obležení - na francouzské severní a západní hranici ovládali Habsburkové Burgundsko, Nizozemí a Německo, na jihu Španělsko.", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční Francie a upevnění panovnické moci.", "content": "Spolu s francouzskými zásahy v Itálii do Francie dorazila renesance. Ztělesněním rozkvětu a moci Francie v této době se stal král František I. (\"François I\"). Všichni životopisci Františka I. zdůrazňují, že podporoval umění, udržoval přepychový dvůr a posiloval moc krále. A přitom rozhodně nezapomínal na zahraniční politiku. Po celý život byl rivalem španělského krále a německého císaře Karla V., s nímž se utkal v četných válkách o Apeninský poloostrov a na němž získal zpět Burgundsko. Právě války o Itálii se Španělskem dominovaly celé jeho vládě. Humanisty byl František milován, do úst mu vložili slova: „\"Nevzdělaný král je korunovaný osel.\"“, opěvována byla jeho pěkná postava, hlas, výřečnost a šarm. František neměl žádnou stálou rezidenci, místo toho brázdil spolu se svým kočujícím královstvím Francii. Ačkoliv byl tento typ řízení státu v tehdejší době obvyklý, ukazuje také na nedostatečnou funkci Paříže jako hlavního města. Jelikož však Františkův dvůr byl obrovský a přepychový (a v celé tehdejší Evropě neměl obdoby), a jeho neustálé stěhování se dosti prodražovalo, František započal se stavbou královských rezidencí; vznikly tak opěvované zámky na Loiře (Chambord, Chenonceau, Blois), zámek Fontainebleau a František také nechat několikrát přebudovat pařížský Louvre.  Na Františkově dvoře se plně rozvinula renesanční a manýristická kultura; působili tu básníci Pierre de Ronsard, Michel de Montaigne či François Rabelais, František sem pozve Leonarda da Vinci, Michelangela, Rafaela a Tiziana.  Za Františkovy vlády Verrazano a Jacques Cartier objevili pro Francii Kanadu; ve Francii se také začal rozvíjet obchod (v Lyonu je založena první burza).  Avšak ta obrovitá sláva Františkova dvora a namáhavé války v Itálii měly také svou odvrácenou stranu. Za Františkovy vlády se Francie nesmírně zadlužila, a tak rostly daně, ceny a nespokojenost lidu. A v té době do Francie pronikla reformace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny raně novověké Francie jsou období francouzských dějin mezi lety 1492 až 1789, tedy období začínající příchodem renesance do Francie a končící Velkou francouzskou revolucí. Během tohoto období se Francie postupně proměnila z feudálního státu středověkého typu ve vysoce centralizovanou monarchii s mocnou absolutistickou vládou soustředěnou v rukou krále, opírajícího se o mohutný úřednický aparát, silné vojsko a církev.", "tgt_summary": "The Kingdom of France in the early modern period, from the Renaissance (\"circa\" 1500–1550) to the Revolution (1789–1804), was a monarchy ruled by the House of Bourbon (a Capetian cadet branch). This corresponds to the so-called \"Ancien Régime\" (\"old rule\"). The territory of France during this period increased until it included essentially the extent of the modern country, and it also included the territories of the first French colonial empire overseas.", "id": 825287}
{"src_title": "Třída Andrea Doria (vrtulníkový křižník)", "tgt_title": "Andrea Doria-class cruiser", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Itálie se řadila ke státům poraženým ve druhé světové válce, přičemž mírové smlouvy jí zakazovaly provozování letounů s pevnými křídly z palub lodí. Při obnově italského námořnictva, která započala v 50. letech se tedy země zaměřila na stavbu vrtulníkových nosičů. Dva nové křižníky byly součástí stavebního programu z let 1957–1958. Jejich hlavním úkolem byla protiponorková a protiletadlová obrana a vedení operačních svazů a konvojů.  Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy, které byly pojmenovány \"Andrea Doria\" (C553) a \"Caio Duilio\" (C554). Jejich kýly byly založeny roku 1958 v loděnici Castellammare di Stabia. Oba křižníky byly do služby přijaty roku 1964. Uvažovalo se o stavbě třetí jednotky této třídy, pojmenované \"Enrico Dandolo\" (C555), místo ní ale byla postavena loď nového typu s univerzálnější výzbrojí, pojmenovaná \"Vittorio Veneto\".  Jednotky třídy \"Andrea Doria\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Koncepce lodí byla vyřešena tak, že přední polovinu trupu tvořily nástavby se zbraňovými systémy a v jeho zadní třetině se nacházel hangár a letová paluba o rozměrech 30x16 metrů pro provoz vrtulníků. Senzorové vybavení tvořil vyhledávací radar SPS-12, vzdušný vyhledávací radar SPS-39A, vyhledávací a navigační radar SPQ-2D a sonar SQS-23 (druhá jednotja SQS-39). Pro řízení palby střel Terrier sloužily dva střelecké radary SPG-55 (druhá jednotka SPG-55A). Kanóny využívaly italské systémy řízení palby Argo NA-9 Orion se čtyřmi střeleckými radary RTN-10X. Instalován byl rovněž automatizovaný bojový informační systém SADOC. Obranu posilovaly 24násobné vrhače klamných cílů Breda SCLAR.  Přepravováno bylo 4–6 vrtulníků různých typů. Původně plánované vrtulníky Sea King se ukázaly příliš velké, proto byly obvykle provozovány čtyři protiponorkové vrtulníky AB 212ASW. Výzbroj křižníků představovalo osm 76,2mm/62 kanónů, dvojité odpalovací zařízení Mk.10 pro protiletadlové řízené střely RIM-2 Terrier se zásobou 40 střel a dva trojhlavńové 324mm protiponorkové torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Foster-Wheeler a dvě sady převodových turbín o výkonu 60 000 hp, pohánějí dva lodní šrouby. Sestavy jedné turbíny a dvou kotlů byly umístěny do dvou oddělených bloků. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 5000 námořních mil při rychlosti 17 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "\"Caio Duilio\" (1976–1978) a \"Andrea Doria\" (1979–1980) prodělaly modernizaci, při které střely Terrier nahradil modernější systém Standard SM-1 ER se stejným počtem střel. Modernizována byla rovněž elektronika.  Od rpku 1980 sloužil křižník \"Caio Duilio\" jako cvičná loď. Ubytovací a výcvikové prostory byly umístěny do hangárů, přičemž menší hangár pro dva stroje byly vybudován na části přistávací paluby. Rovněž byly demontován jeden pár 76mm kanónů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Andrea Doria byla třída vrtulníkových křižníků italského námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1964–1992. Byly to první italské vrtulníkové křižníky. Zároveň to byly první italské válečné lodě vybavené automatizovaným bojovým informačním systémem. Dalším rozvinutím jejich koncepce vznikl ještě vrtulníkový křižník \"Vittorio Veneto\".", "tgt_summary": "The \"Andrea Doria\" class were helicopter cruisers of the Italian Navy. Italy's first major new designs of the post–World War II era, these ships were primarily designed for anti-submarine warfare tasks. Initially planned for three ships, the two ships that were constructed, and served until 1991 in both active and training capacities. The \"Andrea Doria\" class formed the basis for the larger that followed them.", "id": 1438850}
{"src_title": "Agnieszka Hollandová", "tgt_title": "Agnieszka Holland", "src_document": [{"title": "Filmy a ocenění.", "content": "Její první samostatný film byl \"Provinční herci\" (\"Aktorzy Prowincjonalni\", 1978), kronika složitých vztahů v zákulisí v divadle malého městečka, mnohými chápaná jako metafora tehdejší politické situace v Polsku. Film získal Mezinárodní cenu poroty v roku 1980 na filmovém festivalu v Cannes.  V Polsku ještě natočila dva filmy, \"Horečka\" (Gorączka, 1980) a \"Osamělá žena\" (Kobieta samotna, 1981), potom emigrovala do Francie, krátce před vyhlášením výjimečného stavu v její rodné zemi. Filmy \"Provinční herci\" nebo \"Osamělá žena\" bývají řazeny do polského Kina morálního neklidu.  Hollandová získala nominaci na Oscara za „Nejlepší zahraniční film“ za film z roku 1985 \"Bittere Ernte\" (\"Angry harvest\"), německý film o osudech židovských žen v době 2. světové války.  Za její nejlepší dílo je považován film \"Evropa, Evropa\" (1990), natočený podle životopisu Solomona Perela, židovského mladíka, který utíká z Německa do Polska po Křišťálové noci v roce 1938. Film byl oceněnn Zlatým glóbem a získal Oscarovou nominaci za nejlepší zahraniční film.  V roce 2009 dokončila společně se svou dcerou Kasiou Adamik film \"Jánošík – Pravdivá historie\". V roce 2012 Agnieszka Hollandová přijala nabídku na natočení třídílného dramatu pro HBO \"Hořící keř\" o činu Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa a nastupující normalizaci. Sama toto období poznala na vlastní kůži, neboť v době pražského jara a začínající normalizace studovala pražskou FAMU. O tomto období a vlivu pražské FAMU a českého prostředí na její další směřování vypovídá celovečerní dokument \"Návrat Agnieszky H.\" (2013, premiéra v české kinodistribuci v lednu 2014) v režii K. Krauze a J. Petryckiho.  V červnu 2014 převzala na Ministerstvu zahraničí ČR ocenění „Gratias agis“, posléze na polské ambasádě v České republice vyznamenání „Bene merito“, v obou případech za posilování mezinárodní prestiže dané země v zahraničí.  Dne 23. března 2017 převzala titul doctor honoris causa Akademie múzických umění v Praze. V Lichtenštejnském paláci obdržela diplom a zlatou medaili AMU.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agnieszka Hollandová (polsky \"Agnieszka Holland\", * 28. listopadu 1948 Varšava) je polská filmová režisérka a scenáristka, která vystudovala na pražské FAMU (1971). Svou kariéru zahájila jako asistentka režie u významných osobností polské kinematografie Krzysztofa Zanussiho a Andrzeje Wajdy.", "tgt_summary": "Agnieszka Holland (born 28 November 1948) is a Polish film and television director and screenwriter. Best known for her political contributions to Polish cinema, Holland is one of Poland's most eminent filmmakers. She began her career as assistant to directors Krzysztof Zanussi and Andrzej Wajda, and emigrated to France shortly before the 1981 imposition of the martial law in Poland.", "id": 141029}
{"src_title": "Řím", "tgt_title": "Rome", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží v krajině nazývané \"Campagna di Roma\", 27 kilometrů od Tyrhénského moře. Historické město se rozkládalo na \"sedmi pahorcích\" na levém břehu řeky Tibery (\"Tevere\"): Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla \"Caprea palus\" u ústí říčky Petronia do Tibery. Východně od města začínají Abruzzi, na severovýchodě Sabinské hory a na jihu Albánské hory.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název \"Roma\" je snad podle etruského rodu \"Ruma\". Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Ve 4. století př. n. l. dostalo město první kamennou hradbu, do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila velké části Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k opuštění republikánského zřízení. Nějakou dobu říši vládl diktátorsky Julius Caesar, jehož synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stal reprezentativní střed říše. Vznikaly veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce a hlavním stavebním materiálem se stal mramor. Roku 275 n. l. bylo město v rozloze 13,7 km obehnáno Aurelianovou hradbou.  Za vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové upřednostňovali jako svá sídla jiná města. S konečnou platností přenesl své sídlo na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole císař Konstantin I. Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 pak Vandalové pod vedením Geisericha. Počet obyvatel klesl z 1,6 milionu až na 100 tisíc.  Po pádu západořímské říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604) a po vpádu Vandalů, kteří pobořili mnoho starověkých staveb, byly roku 852 rozšířeny městské hradby. Od 9. století se opravovaly a stavěly nové kostely, hlavně kvůli poutníkům, ve městě však žilo jen asi 30 tisíc obyvatel. Město zůstalo papežským sídlem s výjimkou let 1309–1377, kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu (tzv. Avignonské zajetí). S nimi odešel i jejich dvůr a velká část vyšších vrstev, takže v roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, žilo v ruinách Říma sotva 20 000 obyvatel.  Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Roku 1506 začala stavba nové baziliky svatého Petra podle Bramanteho plánů, na níž se pak podíleli například Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti nebo Gian Lorenzo Bernini. Roku 1527 město vyplenili císařští vojáci, ale brzy začala jeho obnova v barokním duchu. Roku 1629 byla bazilika vysvěcena, většina starších staveb byla postupně obnovena a přestavěna a vzniklo množství nových.  Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Tím začal prudký nárůst počtu obyvatel, rozšiřování a modernizace města. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou jako samostatný stát Vatikán a po druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly letní olympijské hry a v letech 1962–1965 druhý vatikánský koncil. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj jazyka.", "content": "Původním jazykem Římanů byla latina, která se později vyvinula v italštinu a další románské jazyky a výrazně ovlivnila i další jazyky. Vývoj jazyka ovlivnily různé regionální dialekty, přičemž římské nářečí se jmenuje Romanesco neboli římština. Ve středověku byla spíše jihoitalským nářečím, blízkým neapolštině. Vliv florentské kultury během renesance způsobil změnu v nářečí, které se začalo více podobat toskánštině. Až do 19. století se tyto změny omezily na hranice Říma, ale později se rozšířily do dalších částí Lazia. Dnešní římštinou se mluví i za hranicemi města a je velmi podobná standardní italštině, ačkoli zůstává odlišná od ostatních nářečí Lazia. Literatura psaná římským nářečím zahrnuje díla takových autorů jako Giuseppe Gioachino Belli, Trilussa a Cesare Pascarella. Soudobou římštinu představují populární herci jako Aldo Fabrizi, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Anna Magnaniová, Grigi Proietti, Enrico Montesano a Carlo Verdone.", "section_level": 2}, {"title": "Územní organizace města.", "content": "Od roku 2013 se Řím dělí na 15 čtvrtí (\"municipio\", M.), číslovaných jako Řím I až Řím XV (M. I až M. XV). Každá má vlastní volené zastupitelstvo a starostu. Čtvrť Řím I odpovídá starověkému a středověkému městu, jak je vymezila Aurelianova hradba ze 3. století n. l., a tradičně se dělí na 22 \"rioni\".", "section_level": 1}, {"title": "Historické členění.", "content": "Za krále Servia Tullia se Řím dělil na čtyři \"regiones\", které odpovídaly městským \"tribus\". Za vlády císaře Augusta se mezi léty 12 a 7 př. n. l. město rozdělilo na 14 \"regiones\", původně pouze číslovaných. Teprve později dostaly jména a toto dělení vydrželo až do středověku.  Od 14. století se město začalo dělit na zprvu 12 \"rioni\", kterých dělením postupně přibývalo, až roku 1921 dosáhl jejich počet 22. S výjimkou \"rione\" XXII Prati (na pravém břehu Tibery severně od Vatikánu) leží všechna uvnitř Aureliovy hradby, označují se zkráceně R. a tvoří dnes \"municipio\" Řím I.  Už koncem 19. století město staré hradby přesáhlo a nové čtvrti vně hradeb se od roku 1921 začaly označovat jako \"quartiere\" (Q.) I až XXXV, další sídla jako \"suburbia\", zkráceně S., a ještě vzdálenější pás jako \"zone\" (Z.) I až LIX. Jiné, často spontánně vzniklé sídelní jednotky, se označují jako \"frazioni\", \"zone O\" atd.  Teprve roku 1972 radikální reforma celé území velkého Říma rozdělila na 20 administrativních čtvrtí (\"circonscrizione\", od roku 2001 \"municipio\") a roku 2013 byl jejich počet snížen na 15.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Řím má tři letiště, nejvýznamnější je letiště Řím-Fiumicino jihozápadně od města, starší a menší Ciampino jihovýchodně od města užívají hlavně nízkonákladové společnosti a letiště Řím-Urbe severně od města slouží hlavně pro soukromé lety.  Město je významný železniční uzel s hlavním nádražím Termini blízko středu města; se 400 tisíci cestujícími denně patří k nejrušnějším nádražím v Evropě. Pro dálkové rychlíky, které Římem projíždějí, slouží od roku 2011 rekonstruované nádraží Roma-Tiburtina na severovýchodě města. Vedle toho má Řím ještě 6 nádraží pro lokální dopravu.  Silniční doprava je v Římě velký problém. Město má sice dálniční obchvat (GRA) zhruba ve vzdálenosti 10 km od centra, vlastní město však má stále starověkou hvězdicovou strukturu hlavních ulic. Všichni tak musí jezdit přes centrum města, které je velmi často zablokované. V řadě oblastí proto platí režim omezeného provozu (ZTL), kdy sem auta smějí zajíždět jen v nočních hodinách a mezi 6 a 18 hodinou jen na zvláštní povolení. Naopak v jiných oblastech (Trastevere, San Lorenzo, Testaccio) platí zákaz vjezdu v nočních hodinách. Radnice bohužel vydávají příliš mnoho výjimek, takže opatření nejsou účinná. Autobusy platí při vjezdu do města velmi vysoké mýtné (až 210 EUR) a nesmějí tu vůbec parkovat. Veřejná doprava je v Římě často přetížena. Jsou zde v provozu tři linky metra, A, B a C o celkové délce asi 60 km (2018), které však obcházejí historické jádro, kde by výstavba tunelů mohla způsobit velké škody. Vedou poměrně daleko za město, kde se také rozvětvují, nárokům však nemohou stačit.  Tramvajová doprava byla ve městě zahájena už roku 1877, v roce 2014 provozovala městská dopravní společnost ATAC šest linek o celkové délce 51,3 km a se 192 zastávkami. Od roku 2005 je po dlouhé přestávce opět v provozu jedna trolejbusová linka o délce 11,3 km. Autobusovou síť tvoří asi 350 linek s více než 8 000 zastávkami.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Mezi nejznámější pamětihodnosti patří Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Andělský hrad, bazilika Panny Marie Sněžné (\"S. Maria Maggiore\"), Lateránská bazilika, bazilika svatého Petra a Sixtinská kaple ve Vatikánu, náměstí Piazza Navona, Španělské schody a fontána di Trevi.  Tradiční poutnický okruh tvořily čtyři papežské baziliky (svatého Petra, svatého Jana v Lateránu, Panny Marie Sněžné, svatého Pavla za hradbami a dále svatého Vavřince za hradbami, svatého Kříže v Jeruzalémě a svatého Šebastiána v katakombách.", "section_level": 1}, {"title": "Antické památky.", "content": "Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon (v současné podobě z let 118–128), zbytky antického fóra na \"Forum Romanum\", mohutné Caracallovy lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, zbytky Serviovy a dobře zachovaná Aurelianova hradba, množství menších staveb a základy později přestavěných budov.  Dále:", "section_level": 2}, {"title": "Fontány.", "content": "Řím se už od starověku honosí proslulým systémem svých 11 veřejných vodovodů, z nichž 9 dodnes funguje. Nejstarší \"Aqua Appia\" z roku 312 př. n. l. a měří 16,5 km, nejdelší \"Aqua Marcia\" z roku 140 př. n. l. měří 91,5 km. Na ně navazuje soustava fontán a kašen, které jsou často nejen umělecky cenné, ale také turisticky atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely a chrámy.", "content": "Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turisty či poutníky jsou zajímavé tři stovky. Počínaje podzemními katakombami, kam se pohřbívalo a kde se také scházeli první křesťané, přes menší i větší středověké kostelíky až po velkolepé středověké, renesanční a barokní baziliky.  Nejstarší kostely vznikly z antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Romulův chrám (\"Santi Cosma e Damiano\"), Chrám Antonina a Faustiny (\"San Lorenzo in Miranda\"), Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice \"větších\" bazilik (\"basilica maior\"): bazilika sv. Petra, Lateránská bazilika, bazilika Panny Marie Sněžné a bazilika svatého Pavla za hradbami. Dále je to řada \"menších\" bazilik (\"basilica minor\"), například bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika svatého Šebestiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, Santa Maria in Cosmedin, bazilika Panny Marie v Trastevere, bazilika Panny Marie in Montesanto. Další významné kostely a chrámy:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kinematografie.", "content": "V Římě se nachází také studia Cinecittá, největší zázemí televizní a filmové produkce na evropském kontinentě a také centrum Italské kinematografie, kde se natáčí velké množství současných kasovních trháků. Čtyřiceti hektarový komplex studií je od Říma vzdálen 9 kilometrů a je součástí jedné z největších produkčních komunit na světě, druhý po Hollywoodu. Komplex zaměstnává přes 5000 profesionálů – od specialistů na šití dobových kostýmů po experty přes vizuální efekty. Na tomto místě bylo realizováno více než 3000 projektů, od nedávných filmů jako Umučení Krista, Gangy New Yorku, Řím, (seriál HBO), Vodní život a Dekameron Dina De Laurentiise po filmové klasiky jako Ben-Hur, Kleopatra a filmy Federika Felliniho.  Studia Cinecittá byla založena roku 1937 Benitem Mussolinim, a během druhé světové války byla bombardována Spojenci. V padesátých letech se pak stala hlavním místem natáčení některých velkých amerických filmových společností a následně nejvíce spjatá právě s Federikem Fellinim. Dnes je komplex Cinecittá jediným studiem na světě s plně před-produkčním, produkčním a po-produkčním vybavením na jednom místě, které umožňuje režisérům a producentům vkročit se scénářem a odejít s hotovým filmem.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V Římě se konala v roce 1960 letní olympiáda.  V Římě sídlí fotbalové kluby AS Řím a SS Lazio. Oba hrají svoje zápasy na olympijském stadionu. V letech 1934 a 1990 se v Římě hrála finále mistrovství světa ve fotbale.  V květnu se v Římě hraje na antuce tenisový turnaj mužů patřící do kategorie ATP Tour Masters 1000 a žen patřící do kategorie Premier 5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řím (italsky a latinsky \"Roma\", přezdívaný též \"Věčné město\") je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Žije zde obyvatel. Řím je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Rome (Latin and Italian Roma ) is the capital city and a special \"comune\" of Italy (named \"Comune di Roma Capitale\") as well as the capital of the Lazio region. The city has been a major human settlement for over two millennia. With 2,860,009 residents in, it is also the country's most populated \"comune\". It is the third most populous city in the European Union by population within city limits. It is the centre of the Metropolitan City of Rome, which has a population of 4,355,725 residents, thus making it the most populous metropolitan city in Italy. Its metropolitan area is the third-most populous within Italy. Rome is located in the central-western portion of the Italian Peninsula, within Lazio (Latium), along the shores of the Tiber. Vatican City (the smallest country in the world) is an independent country inside the city boundaries of Rome, the only existing example of a country within a city; for this reason Rome has sometimes been defined as the capital of two states.", "id": 387754}
{"src_title": "Terezie z Lisieux", "tgt_title": "Thérèse of Lisieux", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Terezie se narodila 2. ledna 1873 v Alençon jako nejmladší z devíti dětí Louise Martina a jeho manželky Zélie, rozené Guérinové. Měla čtyři sestry: Marii (* 1860), Pavlínu (* 1861), Leonii (* 1863) a Célinu (* 1869), další čtyři sourozenci (sestry Helena a Melanie a dva bratři, oba pojmenovaní Josef) zemřeli v dětském věku ještě před Tereziiným narozením. Terezii byla při křtu za kmotru její sestra, tehdy třináctiletá Marie. První roky svého života prožila Terezie v Alençon, po smrti Zélie Martinové (zemřela 28. srpna 1877) se celá rodina přestěhovala do Lisieux, kde žil se svou rodinou bratr Tereziiny matky, Isidor Guérin.  Terezie vyrůstala v katolické rodině. Od roku 1881 navštěvovala školu benediktinek v Lisieux. Když jí bylo 9 let, roku 1882, vstoupila její sestra Pavlína, kterou Terezie považovala za svou druhou matku, do kláštera karmelitek v Lisieux a přijala řeholní jméno s. Anežka od Ježíše. Pavlínu posléze (roku 1886) následovala i nejstarší ze sester Martinových, Marie. Terezie již od dětství cítila povolání k zasvěcenému životu a toužila se, stejně jako její sestry, stát karmelitkou.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup ke karmelitkám.", "content": "V patnácti letech byla Terezie Martinová zcela výjimečným způsobem přijata do řádu karmelitek. Byla příliš mladá, musel o tom vědět i tehdejší papež Lev XIII. a Terezie musela mít povolení diecézního biskupa.  Karmelitky v Lisieux ji měly za pyšnou a domýšlivou, protože jí příliš nerozuměly, po určitou dobu vše doplňovalo až chorobné autoritářství představené karmelu, matky Marie Gonzagy. V Karmelu v Lisieux se z Terezie Martinové stává sestra Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Známá je ale více podle města, protože se tak snáze rozliší od svaté Terezie z Ávily.  Terezie sice navenek působila velice vyrovnaně, ale trpěla celý život stavy úzkosti. Často ji trýznila myšlenka, že ji Bůh opustil, i nejsilnějším pokušením ale dokázala odolat. Někdy nabývala přesvědčení, že bude zatracena, ale dokázala se odevzdat Boží lásce.", "section_level": 1}, {"title": "Život v klášteře.", "content": "Život v klášteře karmelitek je tvrdý. Střídá se manuální práce, chórová modlitba, a to tak, že na spánek je vyhrazeno jen 6 až 7 hodin. Terezie na popud své převorky navíc psala své vzpomínky z dětství, tak vznikl spis dnes známý jako \"Dějiny duše\".  Tereziino křehké zdraví tvrdý život v klášteře nevydrželo. V roce 1896 začala kašlat krev, o rok později zemřela na tuberkulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V roce 1927 papež Pius XI. prohlásil Terezii z Lisieux za „hlavní patronku misií na celém světě spolu s Františkem Xaverským“, přestože od patnácti let věku se nevzdálila ze své klauzury. V roce 1933 došlo k založení „Oblátů sv. Terezie“, kteří se odevzdali do jejích služeb. P. Martin vydal rozhodující impuls k založení mužské kongregace \"Misionáři svaté Terezie\" (1948).  Dne 3. května 1944 (těsně před osvobozením Francie) papež Pius XII. označil Terezii za „druhou patronku Francie, spolu s Janou z Arku“.  Mezi lety 1898 a 1947 bylo napsáno 865 registrovaných životopisů Terezie z Lisieux. Až v roce 1956 mohl karmelitán P. František od Panny Marie z nařízení Pia XII. vydat její \"Autobiografické spisy\" (faksimile) a v roce 1961 byly v albu \"Tvář Terezie z Lisieux\" poprvé publikovány její fotografie.  Jan Pavel II. ji v roce 1997 prohlásil stejně jako Kateřinu Sienskou (14. století) a Terezii z Ávily (16. století) za učitelku církve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Terezie z Lisieux (2. ledna 1873, Alençon – 30. září 1897, Lisieux), vlastním jménem Thérèse Martin (v počeštěné podobě \"Terezie Martinová\") a řeholním jménem Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře, někdy označovaná též jako \"Terezička\" nebo \"Terezie od Ježíška\", byla francouzská řeholnice nyní uctívaná jako katolická světice, panna a mystička, velká postava karmelitánského řádu. Pius XI. ji v roce 1925 svatořečil a papež Jan Pavel II. ji v roce 1997 v apoštolském listě \"Divini Amoris Scientia\" prohlásil za učitelku církve \"(Doctor Amoris).\"", "tgt_summary": "Thérèse of Lisieux (), born Marie Françoise-Thérèse Martin (2 January 1873 – 30 September 1897), also known as Saint Thérèse of the Child Jesus and the Holy Face, was a French Catholic Discalced Carmelite nun who is widely venerated in modern times. She is popularly known as \"The Little Flower of Jesus\", or simply \"The Little Flower.”", "id": 1771358}
{"src_title": "Třída Moltke", "tgt_title": "Moltke-class battlecruiser", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V květnu 1907 se \"Reichs Marine Amt\" (Říšský úřad námořnictva) rozhodl pro následovníka \"SMS Von der Tann\". Bylo rozhodnuto, že nová konstrukce by měla být větší, s větším počtem děl hlavní ráže a nejméně tak dobře pancéřovaná jako její předchůdce, což jí mělo umožnit působit spolu s bitevními loděmi hlavního loďstva. Rychlost měla být nejméně 24,5 uzlů (45,4 km/h).  Dvě nové lodě, které měly být postavené podle tohoto návrhu, byly objednány jako \"Kreuzer G\" a \"Kreuzer H\" v roce 1909 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku, ve které se právě stavěl \"SMS Von der Tann\". Nové lodě se tak měly začít stavět dříve, než bude možnost získat poznatky z operačního nasazení prvního bitevního křižníku \"Kaiserliche Marine\". \"Kreuzer G\" byl přijat do služby 30. září 1911 jako \"SMS Moltke\" a \"Kreuzer H\" ho následoval 2. července 1912 jako \"SMS Goeben\". Každá loď přišla na přibližně 42,6 miliónů Marek.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Od předchozí konstrukce \"SMS Von der Tann\" se obě lodě lišily na první pohled zejména hlavní výzbrojí, tvořenou deseti děly 28 cm SK L/50 umístěnými po dvou v pěti dělových věžích Drh LC/1908. Přední a dvě středové dělové věže byly rozmístěny stejně jako u předchůdce, ale dělovou věž na zádi doplnila ještě jedna — pátá — v superpozici. Toto rozmístění výzbroje bude později zopakováno i u následujícího bitevního křižníku (a poslední předválečné konstrukce) \"SMS Seydlitz\". Od něj se třída \"Moltke\" dá na první pohled rozlišit díky průběžné přední palubě.  Každá věž Drh LC/1908 vážila 444,5 tun a byla obsluhována 70 muži. Pět muničních komor pojalo až 810 střel (po 162 střelách v každé), přičemž skladiště projektilů APC L/3,1 bylo pod skladištěm prachových náloží RPC/12. Každé dělo mohlo střílet teoretickou rychlostí až tří ran za minutu a dopravit 302 kg vážící protipancéřový projektil s úsťovou rychlostí 880 m/s na vzdálenost 18 100 m při maximální elevaci 13,5° (po roce 1915 byl dostřel zvětšen na 19 100 m díky zvětšení maximální elevace hlavní na 16° a u \"SMS Goeben\" po roce 1918 pak dokonce na 21 700 m při elevaci 22,5°). Během bitvy u Dogger Banku pak dokázal jejich projektil prorazit boční pancíře britských bitevních křižníků o tloušťce 127 a 152 mm.  Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech MPL C/06 (\"SMS Goeben\" nesl po roce 1915 pouze deset těchto děl), doplněných stejným počtem 8,8 cm SK L/45 umístěných v kasematech MPL C/01-06 na přídi, zádi (před zadními dělovými věžemi) a hlavní a zadní nástavbě.  Hlavňovou výzbroj doplňovaly čtyři podhladinové torpédomety ráže 500 mm, pro které bylo k dispozici celkem 11 torpéd G7. Po jednom torpédometu bylo umístěno na přídi a zádi v ose plavidla a po jednom torpédometu na každém boku těsně před první dělovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Pancéřování u nové třídy bylo silnější, než u původní konstrukce \"SMS Von der Tann\". I tady byla použita Kruppova cementovaná a niklovaná ocel. Hlavní pancéřový pás měl 100 mm na přídi a zádi, ale ve středu trupu dosahoval až 270 mm. Kasematy děl střední ráže byly chráněny 150mm pancířem na bocích a 30mm pancéřováním stropu. Přední nástavba byla chráněna 350 mm silným pancířem a zadní 200 mm. Dělové věže Drh LC/1908 chránil 230 mm silný pancíř na čelní straně věže, 180 mm na bocích a 90 mm strop. Pancéřová paluba měla 50 mm a to i na zešikmené části. Protitorpédová obšívka měla tloušťku 50 mm tam, kde bylo třeba chránit dělostřelecké barbety a jinak na ostatních místech měla 30 mm", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Během I. světové války měly obě lodě rozdílný osud. \"SMS Moltke\" se zúčastnil několika operací v Severním moři, včetně bitvy u Dogger Banku (24. leden 1915), Jutska/Skagerraku (31. květen a 1. červen 1916) a okrajově i druhé bitvy u Helgolandské zátoky (17. listopad 1917). Po válce byl potopen vlastní posádkou ve Scapa Flow.  Naopak \"SMS Goeben\" zastihla Světová válka ve Středomoří, kde napřed uštědřil políček Royal Navy, jejíž bitevní křižníky nedokázaly německý bitevní křižník zadržet a ten odplul do Istanbulu. Tam byl formálně předán tureckému námořnictvu a přejmenován na \"Yavuz Sultan Selim\". Přispěl ke vstupu Turecka do války na straně Německa, podnikal výpady proti lodím Dohody u Dardanel a v Egejském moři a také proti Rusům na Černém moři. V roce 1936 byl přejmenován na \"Yavuz\" a v roce 1954 přesunut do rezervy. Sešrotován byl v roce 1973 jako nejdéle sloužící bitevní křižník, nejdéle sloužící dreadnought, poslední loď z německého císařského námořnictva a poslední bitevní křižník NATO (identifikační kód NATO „370“ mu byl přidělen v roce 1952).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Moltke\" sestávala ze dvou bitevních křižníků SMS \"Moltke\" a SMS \"Goeben\", postavených v letech 1909 až 1911 pro německé císařské námořnictvo. Jednalo se o upravený design předchozího bitevního křižníku SMS \"Von der Tann\".", "tgt_summary": "The \"Moltke\" class was a class of two \"all-big-gun\" battlecruisers of the German Imperial Navy built between 1909–1911. Named and, they were similar to the previous battlecruiser, but the newer design featured several incremental improvements. The \"Moltke\"s were slightly larger, faster, and better armored, and had an additional pair of guns.", "id": 1137812}
{"src_title": "Anna Rakouská", "tgt_title": "Anne of Austria", "src_document": [{"title": "Původ a dětství.", "content": "Narodila se jako nejstarší dcera z manželství španělského krále Filipa III. ze španělské větve Habsburků s Markétou Habsburskou. Se svým bratrem, princem Asturským, budoucím králem Filipem IV., měla v mládí velmi blízký vztah. Byla vychovávána na strohém španělském královském dvoře, v důsledku čehož byla hluboce věřící katoličkou se zaníceným a upřímným náboženským zápalem.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V důsledku prošpanělské politiky vedené královnou regentkou Marií Medicejskou, byl dohodnut dvojitý královský sňatek stvrzující spojenectví Francie a Španělska. Samotnému sňatku předcházelo dne 9. listopadu 1615 slavnostní předání princezen na neutrálním území. Na západním úpatí Pyrenejí protéká řeka Bidassoa, která tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií.  V jejím řečišti se nachází Bažantí ostrov (\"Ile des Faisans\"), kde se na okamžik setkala španělská infantka Anna a francouzská princezna Alžběta. Princezna Alžběta, kterou se její matka, na rozdíl od bratra Ludvíka, neobtěžovala doprovodit, byla předána Filipu III. a ve Španělsku se provdala za budoucího krále Filipa IV. Svatba Ludvíka XIII. s Doňou Annou se konala 25. listopadu 1615 na svátek svaté Kateřiny. Ženichovi i nevěstě bylo jen 14 let a Marie Medicejská bezohledně trvala na okamžitém naplnění manželství. Další manželské styky pokračovaly až po 3 letech. V průběhu dalších let Anna opakovaně otěhotněla, vždy však potratila. Ludvík XIII. se svěřil benátskému vyslanci, že měla čtyři mizerné potraty. Ohledně Anniny plodnosti se král vyjádřil, že její břicho je učiněný hřbitov.  Oba manželé byli povahově naprosto odlišní. V Ludvíkově vztahu k ženám se odrazilo jeho vnímání matky Marie Medicejské, která se k němu chovala velmi chladně a podceňovala ho. Mateřskou lásku, kterou očekával a potřeboval, věnovala v mnohanásobné míře mladšímu synovi Gastonovi. Jeho vztah k ženám byl po celý život problematický, na rozdíl od jeho otce Jindřicha IV. Těch několik málo žen, které ho zaujaly, obdivoval pouze platonicky. Anna byla velmi krásná a citlivá žena s romantickou duší a toužila po obdivu, kterého se jí však od krále nedostávalo. Byla však také lehkomyslná a důvěřovala intrikánům, kteří se hřáli v její přízni a zneužívali ji. Její přátelství s vévodkyní z Chevreuse, která nenáviděla krále, jenž jí ještě jako paní z Luynes, manželku svého oblíbence, odmítl, prohloubilo propast mezi Annou a Ludvíkem. Vévodkyně lákala Annu k nepředloženostem, které měly vážné následky. Jejich společné skotačení způsobilo Annin potrat.  Ludvík XIII. Anně Rakouské nedůvěřoval. Měl k tomu několik důvodů. Měla sklony k flirtování a muži podléhali jejímu kouzlu. Její dvorní dáma paní z Motteville napsala ve svých pamětech, že její úsměv dobyl tisíce srdcí. Dobová šeptanda mluvila o její náklonnosti k Montmorencymu a Buckinghamovi. Annino jméno také figurovalo v řadě intrik, na základě kterých by se měla Anna stát manželkou Gastona Orleánského, svého švagra, v případě úmrtí nebo svržení Ludvíka XIII. V roce 1637 byla zachycena Annina korespondence s bratrem Filipem, což se v době války se Španělskem rovnalo zradě. Byla vykázána na zámek Chantilly a dále byla považována za politicky nespolehlivou. Anniny vztahy s kardinálem de Richelieu nebyly takové, jak je popisuje Alexandre Dumas ve svých Třech mušketýrech. Kardinál Richelieu obdivoval krásné ženy a pokoušel se dosáhnout královniny přízně. Vévodkyně z Chevreuse opakovaně na jeho účet žertovala a Anna se smála jejím taškařicím. Vévodkyně z Chevreuse získala dalšího mocného nepřítele a královnu přestal kardinál respektovat. Situace se vyostřila, když si kardinál uvědomil, jakým se Anna, figurující v řadě intrik, stává nebezpečím pro krále.  Anna prožila 22 let v bezdětném manželství. Účastnila se procesí a dovolávala se pomoci svatých, zvláště sv. Leonarda. Neustále byla pod hrozbou zrušení manželství, neboť neplodnost katolická církev považovala za důvod pro zapuzení manželky. Anna, která se blížila k období, kdy plodnost žen této doby končila, opět shledala, že je těhotná. Tentokrát se však cítila velmi dobře a bylo zřejmé, že dítě bez problémů donosí. Mluvilo se o zázraku a také se spekulovalo o otcovství dítěte. Diskuse zarazil Ludvík XIII. prohlášením „že těžko se dá mluvit o zázraku, když manžel, který spí se svou ženou, jí udělá dítě.“ O početí dítěte se vypráví příběh, kdy se Ludvík uchýlil ke své manželce proto, že jej na cestě zastihla bouře a vzhledem k tomu, že s přenocováním nepočítal, neměl s sebou svou postel. Na naléhání svého doprovodu se uchýlil ke královně.", "section_level": 1}, {"title": "Královna matka.", "content": "4. září 1638 začala královna rodit na zámku Saint-Germain, kde se také narodil Ludvík XIII. 5. září 1638 v 11.20 hod. porodila, o něco později, než bylo počítáno, zdravého syna, který dostal jméno Ludvík a nazván byl „Dieudoné“, neboli bohem seslaný. Paní z Motteville ve svých pamětech uvádí, že „Spatřili v náruči královny Anny, o níž věděli, že snášela nesmírné ústrky s velkou neochvějností, jejich dětského krále, jako dar seslaný z nebes v odpověď na jejich modlitby.“ Anna na znamení díků dala postavit v klášteře Val-de-Grâce, který byl stánkem španělské komunity, památeční kapli.  Narození dítěte, zvláště syna, změnilo Annino postavení. Nejenom, že hrozba zapuzení byla zažehnána, ale v případě úmrtí krále se královna matka obvykle stávala regentkou vládnoucí za svého syna do jeho dospělosti. Anna se narozením syna změnila. Jakoby se teprve nyní stala skutečně francouzskou královnou a přestala být španělskou infantkou. Brzy na to otěhotněla opět a 22. září 1640 se jí narodil další chlapec, který dostal jméno Filip, kterému říkali malý Monsieur. Po smrti králova bratra Gastona na něj přešly tituly náležící mladšímu dauphinovu bratru a stal se vévodou Orleánským.  Anna byla na svou dobu výjimečná a vřelá matka. S dětmi trávila mnoho času a ovlivňovala jejich výchovu. S jejími výsledky však Ludvík XIII. nebyl vždy spokojen a velmi často vyhrožoval královně, že jí děti odebere a svěří loajálním vychovatelům. Annin život tak pokračoval pod další hrozbou. Získala však spojence, kterého nepředvídala. Stal se jím kardinál Richelieu, který zaznamenal změnu v královnině chování a uvítal ji, jako každou skutečnost, která posilovala francouzskou korunu. Vždy, když král zvažoval odebrání dětí Anně, naléhal na něj, ať toho nečiní. Jejich vztahy se staly korektními v době, kdy mu odhalila přípravu zrádcovské smlouvy se Španělskem v rámci komplotu, který připravoval králův oblíbenec Cinq-Mars. Nelze vyloučit, že byla do komplotu zasvěcená, ale její instinkt jí tentokrát napověděl, jak nebezpečnou hru by hrála. Nepochybně si také uvědomila, že král umírá a bylo třeba se připravit na úlohu regentky a převzetí vlády za malého syna. Oslabení Francie v důsledku smlouvy se Španělskem a nové posílení postavení velmožů se tak příčil zájmům koruny. Richelieu to ocenil. I on věděl, že nejenom královy dny, ale i jeho jsou v důsledku nemoci sečteny a vychoval proto vhodného nástupce, kterým byl Giulio Mazarini. Tohoto hezkého muže představil královně Anně a neodpustil si s úsměvem poznamenat, že se jí bude líbit, neboť se podobá Buckinghamovi.  Ludvík XIII. věděl, že umírá. Nedůvěřoval charakteru ani schopnostem Anny Rakouské. Chtěl ji vyloučit z rozhodujícího podílu na moci a zásadně omezit její budoucí regentství. To však znamenalo zásah do tradice. Mazarin mu radil opatrnost. V závěti sice královnu matku ustanovil regentkou, ale zároveň zřídil radu, jejímiž rozhodnutími bude regentka vázána. Radě měla formálně předsedat královna. Dalšími jejími členy byl králův zrádný bratr Gaston Orleánský, vévoda z Condé a čtyři osvědčení služebníci Ludvíka XIII., mezi nimi i Mazarin. Královna Anna byla v šoku. Mazarin jí však vysvětlil, že po Ludvíkově smrti se dá mnohé změnit a požádal o její důvěru. 14. května 1643 zemřel Ludvík XIII. v zámku Saint-Germain na tuberkulózu. Po jeho smrti se celá královská domácnost přestěhovala do Louvru.", "section_level": 1}, {"title": "Královna regentka.", "content": "Dne 18. května 1643 byl svolán pařížský parlament k formální ratifikaci královy poslední vůle ohledně podmínek regentství. Anna Rakouská však nezapřela hrdou Španělku, kterou netečné zacházení jejího manžela dávno zbavilo jakékoliv něhy. Byla však navzdory svému mírnému vzezření „tučné Švýcarky“ náchylná k návalům vzteku, kdy se její hlas měnil v ostrou a pronikavou fistuli. Dostavila se s královským dítětem do Parlamentu a požadovala, aby závěť byla zrušena a její regentství prohlášeno za bezpodmínečné. Ludvíkem XIII. často pokořovaný parlament příležitosti projevit svou moc okamžitě využil. Vyhlásil, že restrikce uvalené na regentku porušují principy a jednotu monarchie. Anna se stala neomezenou regentkou a bude vládnout za pomoci rady složené z jí vybraných osob. Královna parlamentu na oplátku slíbila posílení jeho postavení ve státě. Všeobecně se očekávalo, že této moci využije k rozehnání pozůstalých po kardinálu Richelieuovi. Anna si však za svého prvního ministra zvolila Richelieuova chráněnce Mazarina, kterého jmenovala prvním ministrem nejpozději 21. května 1643.  Propustila nenáviděné služebníky, kteří ji sužovali, využívajíce nesnášenlivosti krále. Z vyhnanství pozvala i své bývalé přítelkyně, a to Marii z Hautefortu a vévodkyni z Chevreuse. Královna však nyní byla jinou ženou než v době, kdy se s oběma ženami přátelila. Zvláště paní z Chevreuse, která stále neúnavně intrikařila, nebyla pro královnin dvůr přijatelná. Královna projevovala dobrou vůli, udělovala požitky, důchody, odměny, úřady, ale také prováděla politiku pevné ruky tak, jak jí radil první ministr. Na rozdíl od své tchyně nebyla pouhou loutkou v rukou oblíbenců, kteří mysleli jen na svůj prospěch. Kardinál Mazarin, i přes řadu negativních povahových vlastností, měl na mysli především blaho Francie. To se však příčilo především vysoké šlechtě, která naléhala na jeho svržení. Královská pokladna byla takřka prázdná. Anna, na návrh kardinála Mazarina, byla nucena zavést úsporná opatření a pro hrazení některých svých potřeb dokonce prodávala své šperky.  I přes rozsáhlé povinnosti regentky se stále důsledně věnovala výchově svých synů a trávila s nimi hodně času. Ke každému z nich však měla odlišný vztah. Ludvíka vychovávala jako budoucího krále. Chovala se k němu s úctou, ale neváhala ho potrestat. K Filipovi však byla odtažitá. Nejspíš z obavy, aby se v budoucnu neopakoval příběh revoltujícího Gastona Orleánského, mlčky přihlížela k tomu, jak hezkého Filipa strojí do holčičích šatiček a vychovávají ho spíše jako dívku. Až příliš pozdě, když dospělý Ludvík vážně onemocněl, si uvědomila, že Filip nebyl vychováván pro postavení krále a jeho nastoupení na trůn by mohlo vážně ohrozit monarchii. Oba synové si s Annou užívali jejích libůstek. Záliba v dobrém jídle, pití, občasném nicnedělání, lovu, jízdě na koni, ale i koupelích, to všechno synové sdíleli s ní. Vychovávala je v upřímné víře a vřelé oddanosti ke katolické církvi.  V roce 1648 vypuklo v Paříži povstání Frondy. Parlament se bouřil, protože nebyly splněny sliby, které jim královna dala. Vysoká šlechta revoltovala, neboť byla potlačována její neomezená moc. Všichni se shodovali v tom, že původcem je první královnin ministr. To nebylo nic nového. Když se v roce 1643 vrátila z vyhnanství vévodkyně z Chevreuse, splétala rozsáhlé intriky za účelem Mazarinova odstranění a k tomuto účelu použila vévodu z Beaufortu. Ten byl přesvědčen, že Annu Rakouskou okouzlí stejně, jako kdysi vévoda z Buckinghamu. Nestalo se tak a vévoda skončil ve vězení pevnosti Vincennes. Později se vévodkyně pokusila zorganizovat Mazarinovo zavraždění, které nevyšlo. Anna Rakouská nařídila vévodkyni z Chevreuse, aby opustila Paříž.  Fronda se však vyznačovala intrikami mocných, kteří obratně přecházeli vždy na tu stranu, která jim přinášela větší výhody. Ten, kdo byl dnes spojencem, byl zítra nepřítelem. Mazarin se rozhodl v roce 1651 odejít do exilu a doufal, že se tím situace uklidní. Této situace se snažil využít vévoda z Condé, který přešel na stranu Frondy. Plánoval obejít Parlament, svolat Generální stavy, pozdržet blížící se královu zletilost a vyhlásit nové období regentství, kdy by se stal regentem na místo Anny Rakouské on. Anna hrála o čas. Vyjednávala se znesvářenými stranami a snažila se velmože poštvat proti sobě. 5. září 1651 předstoupil třináctiletý Ludvík XIV. před Parlament, který jej prohlásil zletilým. Jednou z podmínek Parlamentu bylo regentčino potvrzení Mazarinova exilu, což se stalo. Anna Rakouská se vzdala regentství a formálně složila vládu do rukou krále. Po dalších devět let se však ve způsobu vlády nic nezměnilo. V roce 1652 již byla Fronda zažehnána. Condé odešel do Španělska a Ludvík XIV. v budoucnu již nikdy Pařížanům nevěřil. V roce 1653 se vrátil Mazarin z vyhnanství.", "section_level": 1}, {"title": "„Láska“ vévody z Buckinghamu.", "content": "Lásku Anny Rakouské a vévody z Buckinghamu zidealizoval a romanticky popsal ve svých Třech mušketýrech Alexandre Dumas. Skutečnost však není zdaleka tak poetická.  V květnu roku 1625 přicestoval vévoda z Buckinghamu, ministr krále Karla I. do Paříže, aby sjednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií a dohodl podmínky sňatku mezi svým králem a Jindřiškou Marií Bourbonskou, sestrou Ludvíka XIII. Kardinál Richelieu byl opatrný ohledně spojenectví s Anglií, takže jediným výsledkem byl dohodnutý sňatek mezi anglickým králem a francouzskou princeznou. Princeznu doprovázela na hranice Francie tehdy 24letá Anna Rakouská. S vévodou z Buckinghamu se setkala již při ceremoniích v Paříži, cesta svatebního průvodu umožnila oběma mladými lidem se více poznat.  7. června 1625 dorazil průvod do Amiensu, kde guvernér Pikardie uspořádal velkolepou slavnost. 16. června 1625 se odehrála scéna, která se stala předlohou Dumasova příběhu. Popsal ji ve svých Memoárech královnin komoří La Porte. Večer, v biskupských zahradách se procházela královna Anna, vévoda z Buckinghamu, vévodkyně z Chevreuse, anglický vyslanec lord Holland a královnin doprovod. Anna se s Buckinghamem na chvíli ocitla zcela sama. Buckingham se pod rouškou soumraku osmělil natolik, že se pokusil ji obejmout. Královna však vykřikla a všichni se tam okamžitě seběhli. Příběh byl převyprávěn osobami, které tam nikdy nebyly i jinak. Buckingham se prý pokusil královny dokonce násilím zmocnit. Krásný a ctižádostivý vévoda dostal královnu do nepříjemně kompromitující situace. Lehkomyslná Anna, které jistě vévodův zájem lichotil, jej příkře neodmítla, ač měla, protože vévoda vyvolal již v Paříži nelibost Ludvíka XIII. svým okázalým chováním. Vévoda se přiblížil ke královně opět při loučení v Abbeville, odkud měla jet zpět do Paříže. Se slzami v očích jí skryt za záclonkou kočáru cosi šeptal. Z cesty do Boulogne se Buckingham z ničeho nic rozhodl opět vrátit do Abbeville, kde vešel do královniny ložnice, klesl u jejího lože na kolena, líbal závěsy a říkal spoustu něžných věcí. Anna jej nezahrnula hněvem ani odsouzením. Vévoda proto odešel s úmyslem se co nejdříve do Francie vrátit. Nikdy se tak již nestalo.  Historikové hledali odpověď na otázku, co bylo důvodem pro toto Buckinghamovo chování. Obvykle se nenechával takto unášet city. Dospěli k názoru, že jej nejspíš posedla myšlenka svést takto vysoce postavenou dámu, jež byla spojena s oběma zeměmi, které ho dle jeho názoru urazily.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s kardinálem Mazarinem.", "content": "To, jaký byl skutečný vztah mezi Annou Rakouskou a kardinálem Mazarinem, dodnes zkoumají historikové. Ital Giulio Mazzarini byl původně papežský diplomat, který dosáhl kardinálské hodnosti, tudíž nosil kněžský šat, avšak nikdy nebyl vysvěcen na kněze. Svými schopnostmi a výmluvností zaujal kardinála Richelieua natolik, že jej vzal do svých služeb a vychoval z něj svého nástupce. Po vstupu do francouzských služeb změnil své jméno na Jules Mazarin. Ze společné vlády Itala a Španělky měli Francouzi obavy, stále si pamatovali na dobu regentství Marie Medicejské a jejích italských přisluhovačů. Z cizince se však stal oddaný služebník státu a z Anny Rakouské cílevědomá státnice.  Anně byl Mazarin představen ještě za života kardinála Richelieua, který znal královninu slabost pro hezké muže. Annu Rakouskou Mazarin zaujal. Byl velmi pozorný. Se vzdělaným mladým mužem mohla mluvit ve své rodné kastilštině, což jí velmi těšilo. Přijímala od něj dárky z Říma, rukavičky, voňavky, vějíře a další drobné maličkosti. Annina mlsnost byla pověstná, objednával pro ni proto z Itálie nejvybranější šunky, sýry a pomeranče až z Portugalska. Neváhal, když vyhrál v kartách, svou výhru darovat královně. Všemi těmito pozornostmi si získal Anninu přízeň.  Anna mu uvěřila, že dokáže zajistit, aby její regentství nebylo ničím omezováno tak, jak si přál Ludvík XIII. Mazarin svůj slib splnil a na oplátku byl jmenován prvním ministrem. Nezkušená královna se pod jeho vedením změnila v důstojnou a sebejistou regentku. Nenávist šlechty i Pařížanů vůči Mazarinovi, vrcholící v době Frondy, Annu překvapovala. I v tom se projevila její počáteční nezkušenost. Nechápala, proč je nenáviděn někdo, kdo dle jejího názoru všechny své síly vynakládá pro dobro Francie. Bránila Mazarinovu odchodu až do poslední chvíle. On sám jí musel přesvědčovat, aby souhlasila s jeho dočasným odchodem do exilu z důvodu uklidnění situace. V době od 1651–1653 byl ve vyhnanství. Byli však ve stálém písemném kontaktu. Mazarin odpovídal na regentčiny dotazy, poskytoval jí rady a doporučení. Vše s cílem opětného posílení královské autority. Dopisy velmi často doručoval také pan d’Artagnan, který byl po rozpuštění královských mušketýrů v roce 1646 v kardinálových službách. Mazarin se ke dvoru vrátil 2. února 1653. Nejenom tehdejší vysoká společnost, ale i současní historikové spekulují o možném Mazarinově otcovství obou Anniných dětí. Z dochovaných dokumentů však nelze podobnou domněnku prokázat. S největší pravděpodobností v době početí následníka trůnu nebyl ve Francii. Jules Mazarin byl ve své korespondenci i v deníku velmi opatrný, pokud se jedná o nástin jeho soukromých vztahů s Annou Rakouskou. Dochovalo se však 11 Anniných dopisů Mazarinovi, svědčících o něze, oddanosti a vřelém vztahu. Není jisté, zdali poměr mezi Annou Rakouskou a Mazarinem byl završen manželstvím. Spekuluje se však o něm stejně tak, jako o manželství Ludvíka XIV. s Madame de Maintenon, o kterém též nezůstaly žádné důkazy. Anna Rakouská byla zbožná žena a lze téměř vyloučit, že by žila v hříchu. Pokud se jejich vztahy staly intimními, historikové se přiklání k teorii tajného sňatku. Taková manželství nebyla nic výjimečného. Byla platně uzavřena, umožňovala soužití, avšak z právního hlediska neexistovala. Je však možné, že vztahy nikdy nepřekročily hranice něžného přátelství. Anna prožila dlouhé nešťastné manželství bez lásky a toužila více než po sexu po něze, loajalitě, přátelství a ochraně. Ať byl mezi oběma lidmi vztah jakýkoliv, je pravdou, že společně vytvořili rodinu pro oba prince. Zvláště Ludvíka pečlivě připravovali pro jeho budoucí roli suverénního vladaře.  Mazarin nikdy nezapomněl zahrnovat královskou rodinu řadou pozorností. Věděl, že Anna miluje divadlo, zvláště italské satirické frašky. Ludvík podědil tuto zálibu po ní a později se zaměřil zvláště na balet a operu. Mazarin neváhal přivážet na dvůr pro jejich potěšení ty nejlepší evropské umělce. Od raného věku přiváděl mladého krále na jednání státní rady a zasvěcoval ho do tajů vládnutí. Anna prohlašovala, že je nejlepší přítel, jakého na světě má. Slíbila mu, že se o jeho neteře postará jako o své příbuzné. Ani královna, ani první ministr však nesouhlasili s tím, aby se Ludvík oženil s jednou z nich. Kardinál zemřel po delší nemoci 9. března 1661. Královnu jeho smrt hluboce zasáhla a oplakala ho. Objednala mu mramorovou hrobku. Kromě jiných věcí odkázal čtrnáctikarátový diamant Anglická růže.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Poté, kdy se Ludvík ujal vlády, se Anna nestáhla do ústraní, jak původně zamýšlela. Za své útočiště si již dříve vyhlédla klášter ve Val-de-Grâce. Po smrti Mazarina se oslabil Annin politický hlas. Šlechta podporovala mladého krále v získávání samostatnosti na matce. Suverénní královo postavení se projevilo i v případě Nicolase Fouqueta, královnina spojence, kterého nechal král odsoudit. Anna byla bezmocná. Madame de Sévigné, která patřila k Fouquetovým přátelům, se však ve svém dopise ze dne 20. listopadu 1664 vyjádřila, že nevěří ani za mák tomu, že královna požádá krále o milost pro nešťastného vězně, neboť má své zprávy o útlocitu, který v tomto kraji vládne.  Anna Rakouská vždy podporovala sňatek svého syna se španělskou infantkou Marií Terezou, která byla její neteří. Sňatek sjednal ministr Mazarin v rámci Pyrenejské smlouvy. Marie Tereza se stala pro ni dcerou, kterou nikdy neměla. Společně se věnovaly náboženským obřadům, mluvily španělsky a pily čokoládu. S druhou snachou, anglickou princeznou Henriettou Annou Stuartovnou, která byla taktéž její neteří, však neměla tak dobré vztahy, jako s Marií Terezou. Jindřiška byla příliš galantní, lehkovážná a příliš se podobala módním preciózkám. Její flirtování s mladým králem budilo nejenom Annino pohoršení. Ludvík se však zamiloval do Jindřiščiny dvorní dámy Louisy de La Vallière, důsledkem čehož se jeho vztahy s matkou zhoršily. Královo hledání uspokojení mimo manželské lože zbožnou Annu velmi pobuřovalo. Vyhrožovala odchodem do Val-de-Grâce, Ludvík se však nedal přesvědčit a Anna nakonec ustoupila. Těžce však snášela odcizení s Ludvíkem a také Filipovu zjevnou homosexualitu.  V roce 1664 se královnino zdraví začalo zhoršovat. Trápily ji bolesti, křeče nohou a horečka. Také se u ní projevily první symptomy rakoviny prsu. Léčba obklady z hašeného vápna, aby bylo možné odstranit zasaženou tkáň, byla nesmírně bolestivá. Stejně tak jako následující veřejné chirurgické úkony. Ke konci života byla Annina bolest již natolik ukrutná, že jí nedovolovala ani spát. Domnívala se, že trpí za svou dřívější pýchu na svou krásu. Její nádherné ruce otekly tak, že již nemohla obléci žádné rukavice. I paní z Motteville, věrná královnina dvorní dáma, musela přiznat, že nemoc královnu připravila o veškeré zbytky krásy.  Před svou smrtí zažila královna ještě jednu špatnou zprávu. Dne 17. září 1665 zemřel její mladší bratr, španělský král Filip IV.  Anna Rakouská zemřela 20. ledna 1666 v nedožitých 65 letech. Pohřeb se konal 12. února 1666 v bazilice Saint-Denis, kam již 28. ledna 1666 přivezli královnino nabalzamované tělo. Srdce ve stříbrné schránce bylo uloženo ve Val-de-Grâce, vnitřnosti v pařížském klášteře karmelitek. Od 29. ledna 1666 se konaly desítky bohoslužeb a mezi chudinu bylo každý den rozhozeno 150 livrů. Syn Ludvík prohlásil, že královna Anna byla jedním z největších králů Francie, čímž jí vzdal hlubokou úctu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Rakouská (22. září 1601 Valladolid – 20. ledna 1666 Paříž), rozená španělská infantka \"Doña Ana María Mauricia\", byla od roku 1615 francouzskou královnou a mezi lety 1643 až 1651 francouzskou regentkou.", "tgt_summary": "Anne of Austria (; 22 September 1601 – 20 January 1666), a Spanish princess and an Austrian archduchess of the House of Habsburg, was queen of France as the wife of Louis XIII, and regent of France during the minority of her son, Louis XIV, from 1643 to 1651. During her regency, Cardinal Mazarin served as France's chief minister. Accounts of French court life of her era emphasize her difficult marital relations with her husband, her closeness to her son Louis XIV, and her disapproval of her son's marital infidelity to her niece and daughter-in-law Maria Theresa.", "id": 1770743}
{"src_title": "František Kovář", "tgt_title": "František Kovář", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po absolvování gymnaziálních studií v Boskovicích (1900-1908) vystudoval teologickou fakultu Karlovy univerzity (1909–1913), kněžské svěcení přijal 6. července 1913. Krátce působil jako zatímní katecheta v Doubravce u Plzně (1913) a kaplan ve Stříbře (1913–1914), v letech 1914–1918 na své alma mater zastával pozice adjunkta a suplenta stolice novozákonní vědy. Na základě obhájené disertační práce \"Jesus Christus qua Magister et Paedagogus\" (Ježíš Kristus jako učitel a vychovatel) získal v roce 1916 doktorát teologie. Vedle svého akademického působení vyučoval náboženství na soukromých gymnáziích v Praze (1916–1919), souběžně navštěvoval další přednášky na Filozofické fakultě UK. Po vzniku samostatné Československé republiky vstoupil do služeb Ministerstva školství a národní osvěty, kde s přestávkami a v různých funkcích působil v období 1919–1935; zůstal však přitom aktivním účastníkem událostí souvisejících se vznikem a následným vývojem Církve československé.  Vzhledem k tomu, že po celou dobu vysokoškolských studií i svého pedagogického angažmá patřil ke stoupencům idejí katolického modernismu, zapojil se aktivně do činnosti obnovené \"Jednoty katolického duchovenstva československého\" (7. 11. 1918) i jejího radikálního křídla \"Ohnisko\", v dubnu – září 1919 spolu s Matějem Pavlíkem redigoval jeho tiskový orgán \"Právo národa\". Zúčastnil se valného sjezdu \"Klubu reformních kněží\" 8. ledna 1920 v pražském Národním domě na Smíchově, v jehož průběhu byla ustavena Církev československá, i první schůze jejího řídícího grémia (\"Církevní výbor\") 9. ledna 1920, oficiálně se však jeho voleným členem nestal. 2. srpna 1920 se oženil s Helenou, roz. Brožovou, s níž měl dceru Helenu (1923) a syna Blahoslava (1926).  Doktorát filozofie získal na Filozofické fakultě UK 28. 6. 1921 (disertační práce \"Filosofické myšlení hellenistického židovstva\"). 1. 3. 1923 byl jmenován docentem pro obor abstraktní vědy náboženské na FF UK (habilitační spis z roku 1922 \"Představy pársismu a židovství o posledních věcech světa a lidstva\"), na tuto funkci však v roce 1924 rezignoval. V CČS zpočátku sledoval spíše slovansko-pravoslavnou orientaci, po svém přímém začlenění do jejích organizačních struktur se od roku 1925 stal jedním z nejbližších spolupracovníků patriarchy ThDr. Karla Farského, s nímž ho pojilo osobní přátelství již od studentských let.  S jménem Františka Kováře je v následujících desetiletích spjata nejen pedagogická, ale také rozsáhlá a systematická vydavatelská, osvětová, ekumenická, badatelská i publicistická činnost, vznik čtvrtletníku (později dvouměsíčníku) \"Náboženské revue CČS\" (v prvních dvou ročnících 1929–1930, následně pak 1936–1944, 1946–1950 a 1953–1962 byl jejím vedoucím redaktorem). Zastával rovněž funkci ředitele bohoslovecké koleje CČS v Praze-Dejvicích v letech 1926–1930, kde organizoval doplňkové kurzy z věrouky i oborů praktické teologie pro bohoslovce CČS, studující tehdy na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké; po zřízení samostatné sekce CČS na HČEFB se v roce 1935 stal nejdříve mimořádným, od 1. ledna 1938 řádným profesorem novozákonní vědy a religionistiky. Po uzavření českých vysokých škol okupačními úřady pracoval jako ideový a organizační referent v ústředí církve (1940–1945), přednášel, publikoval a pololegálně organizoval výchovu duchovenského dorostu církve (kurzy, přednášky, semináře, biblické hodiny v dejvické koleji i v některých pražských náboženských obcích).  Po osvobození republiky se v červnu 1945 vrátil na HČEFB, zároveň se stal správcem pražské diecéze (1945–1946). Na mimořádném zasedání II. řádného sněmu CČS v roce 1946 byl zvolen třetím patriarchou CČS(H), své akademické dráhy se však nevzdal. Paralelně pokračoval ve své pedagogické, badatelské, vydavatelské i publicistické činnosti, v letech 1949–1950 vykonával funkci děkana HČEFB a po vzniku samostatné HČBF(1950) stál ještě další rok v čele její katedry biblické teologie. V úřadu patriarchy na druhé volební období byl ve svých osmašedesáti letech potvrzen volbou 12. října 1956 v průběhu IV. řádného sněmu CČS. Složité a církevním společenstvím nepřátelské politické poměry od února 1948, vyčerpávající práce a zhoršený zdravotní stav jej vedly k abdikaci na funkci patriarchy (1. července 1961), úřad oficiálně předal 29. října 1961. Konec života strávil v ústraní, zemřel 12. června 1969 v Praze.  O Františku Kovářovi jako představiteli a vůdčí autoritě církve lze říci, že svou soustavnou vědeckou a kazatelskou prací nad biblí položil základy k tomu, co se pak v CČS(H) jako zásadní ideové východisko prosadilo pod názvem \"biblicko-teologická orientace\". Ačkoli byl vzdálen levicovým názorům, bylo mu dáno spravovat CČS(H) v době nejrepresivnější fáze tehdejšího totalitního režimu, kdy církevní politiku KSČ spoluurčovaly a řídily osoby jako Václav Kopecký, Zdeněk Fierlinger či Alexej Čepička a v samotné církvi zaujímali vůdčí pozice duchovní „oddaní věci socialismu“. Na počátku jeho patriarchátu se církvi podařil určitý rozmach, ve zbytku padesátých let se jí však již dotýkaly spíše mnohé restrikce, ideologická i praktická marxisticko-ateistická ofenzíva a množící se konflikty s tzv. státní správou na všech úrovních organizační struktury CČS.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Kovář (2. září 1888 Sebranice – 12. června 1969 Praha) byl český římskokatolický reformistický kněz, později teolog, religionista, publicista, novinář, překladatel, editor, duchovní a třetí biskup-patriarcha Církve československé (husitské), profesor-biblista a děkan Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké (HĆEFB), po roce 1950 profesor Husovy československé bohoslovecké fakulty (HČBF) v Praze.", "tgt_summary": "František Kovář (2 September 1888, Sebranice - 12 June 1969, Prague) was the third patriarch of the Czechoslovak Hussite Church.", "id": 730709}
{"src_title": "S čerty nejsou žerty", "tgt_title": "Give the Devil His Due", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Petr Máchal vyrůstá se svým otcem ve mlýně. Maminka mu zemřela a jeho otec se rozhodne znovu oženit. Vezme si mladou Dorotu, jež se za něho vdala ale jen kvůli majetku. Jejím přičiněním mlynář brzy zemře a vdova se může scházet se správcem ze zámku, jehož jediným zájmem jsou také jen peníze a který v knížectví fakticky vládne – tak aby se sám co nejvíce obohatil.  Dorotin nevlastní syn Petr raději z mlýna odejde. Správce ho chce nechat vsadit do vězení, aby s Dorotou mohl definitivně získat mlýn. Petra pronásleduje knížecí armáda v čele s neschopným kaprálem. Nakonec se jí ho podaří dopadnout a poslat před soud, kde je Petr odsouzen na 12 let služby v armádě. Ještě před svým zatčením Petr zachrání život dvěma knížecím dcerám, chamtivé Angelině a hodné Adélce. Petrovi se zalíbí Angelina, ona jím však pohrdá, ale mladší Adélka má mlynářova syna upřímně ráda.  To už se o Dorotinu duši zatěžkanou hříchy zajímá peklo. Čert Janek ji má přivést do pekelného království, Dorota je ale mazaná a stále Jankovi uniká. Janek dokonce místo ní přivede do pekla Petrovu hodnou babičku Annu. Janek se jednou opije v hospodě a nechá se naverbovat do armády, kde potká Petra. Ten mu slíbí, že mu pomůže svou macechu dostat do pekla, což se jim podaří.  Kaprál při tom oba pronásleduje a Petrovi vyhrožuje šibenicí. Petr se proto rozhodne odejít s Jankem do pekla, kde se setká se svou babičkou. V pekle pilně pracuje, což se Luciferovi příliš nelíbí a tak mu splní tři přání a pošle ho zpět na zem. Petr si s sebou odvede babičku, Janka, který má do pekla přivést správce s kaprálem, a kouzelný kabát, který – dokud ho má dotyčná osoba na sobě – jí dává dukáty, zároveň ona osoba ale vypadá neupraveně.  Tou dobou knížectví hrozí bankrot a válka s okolními knížectvími. Roznese se, že v zemi je cizinec, který každému dá tolik dukátů, kolik si přeje. Kníže jde inkognito za Petrem a žádá ho o peníze. Petr ho pozná a chce za tuto službu knížecí dceru za manželku, kníže svolí. Jankovi se po honičce podaří odvést kaprála i správce do pekla. Petr předá knížeti slíbené peníze. Angelina, která nad ním ohrnovala nos, když vypadal v kabátu nuzně, by nyní o bohatého Petra stála. Ten ale odpoví, že knížete žádal o ruku Adélky. Pro Angelinu si přijde jiný nápadník – samotný kníže pekel. Pohádka končí svatbou Petra a Adélky.", "section_level": 1}], "src_summary": "S čerty nejsou žerty je český pohádkový film režiséra Hynka Bočana natočený v roce 1984 na motivy pohádek Boženy Němcové \"Čertův švagr\" a \"O Nesytovi\". Je považován za jednu z nejoblíbenějších českých pohádek.", "tgt_summary": "Give the Devil His Due () is a 1985 Czech fairytale film directed by Hynek Bočan. In the Czech Republic, it is considered to be one of the most famous fairytale films ever produced. The Original title means \"\"No joking around with devils\"\".", "id": 998394}
{"src_title": "Židé ve Spojených státech amerických", "tgt_title": "American Jews", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příchod Židů a osidlování USA (do roku 1881).", "content": "První Židé se na území dnešních Spojených států objevují s nizozemskými osadníky roku 1654, kteří zde zakládají Nový Amsterodam. Jednalo se o celkem 23 sefardských židovských rodin, využívajících náboženské tolerance v nizozemských koloniích. Do roku 1830 má Charleston v Jižní Karolíně víc Židů než kterékoliv jiné město v Severní Americe. Poté tuto pozici přebírá New York, který si ji udržel dodnes. Počátkem 18. století začíná z Evropy migrovat stále více Aškenázů, a to zejména z Německa a Polska. Již v první polovině století (1730) získávají majoritní postavení, avšak i nadále zůstává dominantní liturgií ta sefardská.  Integrací do nově vznikající společnosti dochází k ústupu původních jazyků imigrantů (němčina, jidiš, španělština, ladino), které nahrazuje angličtina. V kontrastu s touto integrací dochází k posilování židovské identity. Dochází k zakládání synagog (první založena v New Yorku roku 1729) a židovských škol (první založena v New Yorku roku 1755).  Ke konci 18. století se ve Spojených státech nacházelo 1600 Židů. Tento počet se v následujícím století téměř zestonásobil (v letech 1820–1880 se zvýšil ze 2700 na 250 000). Většina z přistěhovalců pocházela z civilizačně vyspělých oblastí (převážně německy mluvících zemí). Začalo poněmčování kultury a započala transformace ortodoxního judaismu na reformní. Ideologii reformního hnutí definoval tzv. \"Pittsburský program\" (1855).  Rozšiřování území s židovskou populací souvisí s intenzivní imigrací, která začíná ve 40. letech 19. století. Židovské komunity se nově objevují v oblasti Velkých jezer (Chicago, Cincinnati, Cleveland, Detroit, Milwaukee), Kalifornii (San Francisco). Hlavním jádrem však i nadále zůstává severovýchodní pobřežní pás s městy New York, Filadelfie, Baltimore a Boston. Zhruba od poloviny 19. století se začíná zvyšovat sociální status Židů (dříve několik obchodníků, průmyslníků, lékařů, ale především potulných kupců), kteří se začínají zaměřovat na finančnictví a podnikání.", "section_level": 2}, {"title": "Příliv imigrantů z východní Evropy (1881–1914).", "content": "Po atentátu na ruského cara Alexandra II. (1881) začala série nelítostných pogromů. Reakcí na ně byla emigrace, do té doby nebývalého rozměru, kdy 85 % emigrantů mělo za cíl právě Spojené státy. Tento příliv imigrantů z východní Evropy znamenal změnu podílu židovského obyvatelstva na celkové populaci z 0,5 % na 3,4 %. V absolutních číslech znamenala tato migrace mezi lety 1880 až 1914 vzrůst počtu židovského obyvatelstva z 25 012 na 3 300 000. Tito Židé však na rozdíl od imigrantů z první poloviny 19. století pocházeli z chudých poměrů východní Evropy, hovořili jidiš a hlásili se k ortodoxnímu judaismu nebo chasidismu. Velmi rozšířen byl mezi nimi politický radikalismus a sympatie k levicovým ideologiím jako je komunismus a anarchismus.  Židé v tomto období téměř ovládli oděvní průmysl, kdy se z původních šičů a šiček stali majiteli a již roku 1888 patřilo Židům 234 z celkových 241 oděvních dílen v New Yorku. Když se v roce 1913 stal oděvní průmysl hlavním průmyslovým odvětvím New Yorku, nacházelo se zde 16 552 továren a dílen, zaměstnávající na 312 tisíc pracovníků, a všechny patřily židovským majitelům. Jejich vlastnosti a především důraz na vzdělání vedl k tomu, že se již téměř po patnácti letech stěhovali do lepších čtvrtí a následující generace se už řadila mezi střední třídu pracující v terciérním sektoru průmyslu. Změna sociálního postavení se odrážela i ve změnách, které nastaly v rámci židovské komunity, kdy ortodoxní synagogy svým počtem předčily reformní.  V tomto období také zesílily antisemitské tendence, počínající v 90. letech 19. století, (např. zákazem vstupu do vybraných hotelů a klubů, vyloučení z více druhů zaměstnání atp.) vyvrcholily různými diskriminačními opatřeními ve 20. a 30. letech 20. století. Svým rozsahem však nedosáhly rozsahu jako jinde ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Situace po první světové válce se v USA mění. Spojené státy se stávají izolacionistickou zemí a snahou je zajistit převahu bílého protestantského obyvatelstva. Ve 20. letech jsou přijaty tři přistěhovalecké zákony, stanovující roční kvóty pro příjem přistěhovalců. Přijetí těchto zákonů znamenalo tragédii pro Židy z východní Evropy, kteří tak ztratili možnost útočiště. Tyto kroky měly za důsledek vzrůst významu britského mandátu Palestiny, jakožto nového cíle imigrace evropských Židů. V polovině 20. let imigrace do Palestiny převýšila imigraci do USA.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po druhé světové válce.", "content": "Po druhé světové válce se stává židovská obec v USA nejdůležitějším centrem židovského národa a snaží se pomáhat těm, již přežili holokaust. V poválečném období je také příznačný růst obliby sionismu a zejména pak ve formě finanční pomoci nově vzniknuvšímu státu. Podpora Izraeli ze strany USA je do dnešní doby značná a to zejména díky silné lobby, která vznikla již zrozením nového židovského státu, který byl americkými Židy vítán.  Poválečné období je pro americké Židy obdobím neobyčejného kulturního, ekonomického a politického rozkvětu. Od 60. let přestává být patrný antisemitismus a úloha Židů prakticky ve všech odvětvích roste. V populačním vývoji dochází ke stagnaci. Výraznější přistěhovalecké vlny jsou v roce 1950 (Kongres povolil imigraci 400 tisíc Evropanů) a na přelomu 70. a 80. let (imigranti ze zemí SSSR). Řada menších pak přichází po rozpadu Sovětského svazu začátkem 90. let. V absolutních číslech má v současné době židovská komunita ve Spojených státech 5 280 000, což je v poměru na celkové populaci 1,8 %. Rozmístění židovské populace nemá nerovnoměrný charakter jako v počátcích osidlování. Zůstává však prvek urbanizace. V New Yorku žije 30 % amerických Židů (oproti 60 % z roku 1937). Velké množství Židů je také v Kalifornii (16 %) či na Floridě (11 %). Větší obce pak najdeme ještě ve státech New Jersey, Pensylvánie, Massachusetts, Illinois,Maryland. Rodinné příjmy jsou nadále nad celostátním průměrem. S poklesem významu náboženství souvisí i vývoj v poměru jednotlivých denominací judaismu. Reformní judaismus se pomalu vyrovnává konzervativnímu a podíl ortodoxního klesl pod 10 %.", "section_level": 2}, {"title": "Populace.", "content": "Údaje o populaci se liší v závislosti na tom, zda počítáme Židy podle halachistických pravidel či ne. V prvním případě se v roce 2001 v USA nacházely 4 miliony vyznavačů judaismu (tj. 1,4 % celkové populace USA). V druhém případě se zde nachází přibližně 7 milionů Židů (tj. 2,5 % populace). Podle údajů Jewish Agency pro rok 2007 je v Izraeli 5,4 milionů Židů (40,9 % světového židovstva), zatímco v USA 5,3 milionů (40,2 %). Údaje Jewish Agency pro Izrael však zahrnují i ty, kteří podle halachy Židy nejsou, zatímco odhady pro USA takovéto osoby nezahrnují.  Aktuálnější velký demografický průzkum, uveřejněný v American Jewish Yearbook 2006, uvádí 6,4 milionu amerických Židů (tj. 2,1 % celkové populace). Toto číslo je mnohem větší, než vyšlo v předcházejícím velkém populačním průzkumu, zorganizovaném v letech 2000-2001, který uváděl 5,2 milionu Židů. Studie Steinhardt Social Reseach Institute na Brandei University předkládá důkaz, který dokazuje, že obě čísla podhodnocují aktuální stav amerického židovstva, které se pohybuje v rozmezí 7-7,4 milionu.  Mezi deset měst s největší židovskou populací patří:  Židé se ve Spojených státech usidlovali hlavně ve velkých městech a v jejich okolí. Aškenázové, kteří jsou v současné době majoritní skupinou amerického židovstva se poprvé usadili na severovýchodě a středozápadě, ale v uplynulých desetiletích je zaznamenáno usazování na jihu a západě. Tyto metropolitní oblasti jsou v sestupném pořadí oblasti s největší židovskou populací:  Přestože je New York v absolutních číslech druhé největší židovské centrum na světě, po metropolitní oblasti Guš Dan v Izraeli, v relativních číslech ho předstihlo Miami, které má v poměru k celkové populaci 9,9 % židovského obyvatelstva oproti 9,3 %, které má New York. Několik dalších měst překračuje 5 % poměr na celkovém obyvatelstvu. Patří mezi ně: Cleveland, Baltimore a St. Louis. Hlavními centry jsou již po dlouhou dobu Miami a Los Angeles. Mezi menší, avšak rostoucí města se řadí: Houston, Dallas, Phoenix, Charlotte a zejména pak Atlanta a Las Vegas. V mnoha metropolitních oblastech žije většina židovských rodin v příměstských oblastech. Například v Detroitu, je většina židovské populace koncentrovaná v předměstské Oakland County. Židovští Texasané jsou součástí historie Texasu od dob, kdy první evropští průzkumníci přišli počátkem 16. století. K roku 1990 bylo v Texasu 108 000 vyznavačů judaismu.  Izraelská komunita je v USA méně rozptýlená. Čtyři hlavní izraelské komunity se nacházejí v Los Angeles (přibližně 150 000), New York (162 000), Miami (105 000) a Chicago (50 000).  Imigranti ze Sovětského svazu začali přijíždět po přijetí Jackson-Vanikova zákona ze 70. let a jsou hojně koncentrováni ve městech New York, Houston, Dallas, San Francisco, Baltimore, Los Angeles a v mnoha dalších, ačkoliv ruské Židy lze naleznout po celých Spojených státech i v malých židovských komunitách.  Íránští Židé začali do Spojených států ve velkém přijíždět koncem 70. let před Islámskou revolucí a většina z nich se usadila v Los Angeles a v Great Neck na Long Islandu. Většina Bukharských Židů přijela po rozpadu SSSR do New Yorku, Atlanty, Arizony, atd.  Podle National Jewish Population Survey má 4,3 milionu amerických Židů nějaký druh silného propojení s židovskou komunitou, ať už náboženský nebo kulturní.", "section_level": 1}, {"title": "Asimilace a populační změny.", "content": "Významným a kontroverzním problémem americké židovské komunity je asimilace, zejména pak jev, vyskytující se stále častěji a to smíšená manželství. Během let 1950 až 2000 vzrostla míra smíšených manželství z 6 % na 40-50 %. Přispění k rozšiřující asimilaci je přisuzováno těm samým sociálním a kulturním vlastnostem Spojených států, které vytvořily vhodné podmínky pro neobyčejný ekonomický, politický a společenský úspěch a vzestup americké židovské komunity. Zatímco někteří Židé nejsou proti smíšeným manželstvím, mnoho členů židovské komunity začíná být znepokojeno tímto jevem a domnívá se, že větší míra smíšených manželství by mohla znamenat konečné vymizení a asimilaci americké židovské komunity.  Během let 1950 až 2000 vzrostla míra smíšených manželství z 6 % na 40-50 %. Pouze 33 % párů, které uzavřely smíšené manželství navíc vychovává své děti podle judaismu. Tento jev, v kombinaci s poměrně nízkou mírou porodnosti v židovské komunitě, vede k 5% poklesu židovské populace v USA v 90. letech. Kromě toho je židovská populace vůči celkové americké populaci průměrně nepatrně starší.  Navzdory tomu, že pouhých 33 % párů smíšených manželství vychovává své děti podle judaismu, je běžnější, že tak činí v oblastech s větší mírou židovské populace, jako např. v oblastech měst New York, Boston, Los Angeles, Filadelfie, Detroit, Baltimore-Washington, Chicago, a Cleveland, které mají největší poměr židovské obyvatelstva. Jedna studie dokládá, že v oblasti Bostonu je 60 % dětí ze smíšených manželství vychováváno jako Židé, což vyvolává dojem, že smíšená manželství přispívají na růstu počtu Židů. Stejně tak některé děti ze smíšených manželství znovuobjeví a přijmou své židovské kořeny, když se ožení (vdají) a mají děti.  V kontrastu s pokračujícími tendencemi asimilace, zaznamenaly některé komunity amerického židovstva (především ortodoxní) vzrůst porodnosti a úbytek smíšených sňatků a zároveň celkový růst komunity. Poměr ortodoxních Židů v USA vzrostl od roku 1971 z 11 % na 21 % k roku 2000, zatímco celkový počet Židů se snižuje.  V roce 2000 bylo mezi americkými Židy 360 000 ultraortodoxních charedim Židů (7,2 % z celkového počtu). Pro rok 2006 je odhadováno číslo 468 000 (tj. 9,4 %).  Zhruba polovina americké židovské populace se považuje za zbožnou. Z této populace zhruba 2 831 000 zbožných Židů jsou 92 % bílí Američané, 5 % Hispánci (především argentinští Aškenázové), 1 % asijští Američané (převážně Bucharští Židé a Íránci), 1 % Afroameričané a 1 % ostatní (mulati, atd.).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Judaismus je ve Spojených státech velice rozmanitý a lze zde nalézt několik jeho proudů. Z celkového počtu židovské populace se 4,3 miliony označily jako „silně zapojené“ do židovského života ať už denními modlitbami či zapalováním chanukových svící. V USA převládá reformní judaismus se 38 %, následovaný konzervativním s 33 %, ortodoxním s 22 %, rekonstruktivním 2 % a 5 % náleží dalším denominacím. Více Židů je zbožných na severovýchodě a středozápadě, oproti jihu a západu USA.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Jak již bylo řečeno, Židé vždy kladli velký důraz na vzdělání, díky němuž nastal jejich společenský vzestup. Ze všech imigrantských skupin to byli právě Židé, kteří upřednostňovali vzdělání nejvíce. V současnosti lze po celé zemi nalézt celou řadu židovských škol (první založena v New Yorku roku 1755) a ješiv. Jednotlivé kongregace dále nabízejí studium židovské kultury a hebrejštiny jako doplňující studium. Většina židovských studentů školního věku však studuje na státních školách.  Do 50. let na řadě univerzit (včetně Harvardu) pro židovské studenty platily kvóty (\"numerus clausus\"), které omezovaly přístup Židů ke vzdělání. Pro profesory nebyla situace lepší. Před rokem 1945 bylo pouze několika málo židovským profesorům povoleno vyučovat na elitních univerzitách.  Dnes už nejsou američtí Židé vystaveni diskriminaci jako tomu bylo dříve. K roku 1986 byla třetina prezidentů vysokoškolských klubů na Harvardu Židé. Podle průzkumů pak tvoří židovské studentstvo plnou pětinu všech studentů nejprominentnějších univerzit:", "section_level": 1}, {"title": "Americká židovská kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jídlo.", "content": "Americká mainstreamová kultura v minulosti přijala mnoho prvků aškenázské židovské kuchyně. Mezi tyto adoptovaná jídla a pokrmy patří například bagel, lox (uzený losos) či pastrani. Tato jídla byla přijata newyorskou kulturou a následně se šířila po celých Spojených státech.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Téměř všichni američtí Židé jsou dnes rodilými anglickými mluvčími. Množství dalších jazyků se používá v některých židovských komunitách. Mnoho amerických chasidů začíná mluvit jidiš. Jidiš byl v minulosti hlavním jazykem židovských emigrantů ze střední a východní Evropy. Tento jazyk ovlivnil americkou angličtinu natolik, že z něj převzala množství slov, mezi něž patří například: chutzpah („drzost“, „kuráž“), nosh („bašta“), schlep („pokazit“), schmuck („pitomec“, doslova „penis“).  Íránská židovská komunita ve Spojených státech, která je nejpočetnější v Los Angeles a Beverly Hills v Kalifornii, hovoří doma a v synagoze převážně persky. Na perštinu nezapomínají a vydávají i vlastní noviny v perštině. Íránští Židé se usidlují také ve východních částech New Yorku, jako je Kew Gardens a Great Neck na ostrově Long Island.  Mnoho imigrantů z Ruska a Ukrajiny má za svůj hlavní jazyk ruštinu a mnohé komunity ji využívají ve veřejném životu a obchodu, jako například v Brighton Beach v New Yorku.  Američtí buchárští Židé hovoří bukhorsky (dialektem perštiny) a rusky. Publikují své vlastní noviny - Bukharian Times - a mnoho jich žije v newyorské čtvrti Queens. Mnoho buchárců žije v Arizoně, Miami, Floridě a v oblastech jižní Kalifornie jako třeba v San Diegu.  Hebrejština je jazyk většiny židovské náboženské literatury, jako je Tanach a Sidur. Moderní hebrejština je zároveň oficiálním jazykem státu Izrael, což mnohé povzbuzuje, aby si ji vybrali jako svůj druhý jazyk.  Někteří Židé v Miami a Los Angeles jsou imigranti ze zemí Latinské Ameriky. Mnoho z těchto potomků především sefardských, ale i aškenázských Židů, mluví španělsky. Španělsky také hovoří imigranti ze Španělska a jejich potomci. V Miami existuje množství synagog, v nichž jsou bohoslužby ve španělštině. Mnoho Židů původem z Brazílie nebo Portugalska hovoří doma portugalsky. V jedné z miamských synagog jsou bohoslužby v kreolštině.  V hrstce starších evropských židovských imigrantských komunit se hovoří jazykem ladino.", "section_level": 2}, {"title": "Americká židovská literatura.", "content": "Jakkoliv američtí Židé přispěli americké kultuře a americkému umění jako celku, jejich postavení v literatuře je do značné míře specifické. V jejich dílech je zkoumána zkušenost bytí Židem, zejména pak Židem v Americe a konflikt sekulární společnosti a židovské historie. Do skupiny takovýchto autorů patří Philip Roth, Saul Bellow, Chaim Potok, Leon Uris, Herman Wouk, Cynthia Ozick a Bernard Malamud. Mladší autoři (např. Paul Auster, Lisa Crystal Carver, Allegra Goodman, Gary Shteyngart, Michael Chabon a Jonathan Safran Foer) kromě těchto témat navíc zkoumají holokaust.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní američtí Židé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Populární scéna.", "content": "Mnoho jednotlivců má velký podíl na obohacení americké populární scény. Mnoho herců a umělců je židovského původu. Počínaje první kovbojovou hvězdou Broncho Billy Andersonem, po klasické hollywoodské filmové hvězdy jako jsou Lauren Bacallová, Kirk Douglas, Tony Curtis, a pokračující přes současné známé herce a herečky jako jsou například Sarah Michelle Gellar, Winona Ryder, Alicia Silverstone, Natalie Portmanová, Sarah Jessica Parker, Kate Hudson, Scarlett Johanssonová, Zac Efron, Evan Rachel Woodová, Adrien Brody, Lisa Kudrow, Ben Stiller, Adam Sandler, Jerry Seinfeld, Larry David, Bahar Soomekh,Sara Paxtonová, Jake Gyllenhaal a Maggie Gyllenhaal. Mnoho hollywoodských filmových magnátů je židovského původu jako například Samuel Goldwyn, Louis B. Mayer, William Fox, Jesse L. Lasky, Carl Laemmle, Marcus Loew, Adolph Zukor, a také bratři Warnerovi (Warner Brothers). Tradiční židovskou doménou je také americká komedie, v níž lze nalézt herce včetně bratří Marxových, dále pak Milton Berle, Bea Arthur, Mel Brooks, Woody Allen, Joan Rivers a Gilda Radner. Mezi židovské spisovatelé patří například J.D. Salinger, Joseph Heller, E.L. Doctorow, Lillian Hellman, Allen Ginsberg, Isaac Asimov a Harlan Ellison.", "section_level": 2}, {"title": "Státní správa a armáda.", "content": "Do senátu bylo od roku 1845 zvoleno 29 Židů včetně následujících současných senátorů: Chuck Schumer (D-NY), Frank Lautenberg (D-NJ), Arlen Specter (R-PA), Norm Coleman (R-MN), Russ Feingold a Herb Kohl (both D-WI), Barbara Boxer a Dianne Feinstein (obě D-CA), Carl Levin (D-MI), Ron Wyden (D-OR), a Joe Lieberman (Nezávislý-CT). V roce 2007 počet židovských senátorů vzrostl po doplnění senátorů: Bernie Sanders (I-VT) a Ben Cardin (D-MD), na 13. 7 Židů bylo jmenováno do Vrchního soudu.  Šestnácti americkým židům byla udělena Medaile cti. Judah P. Benjamin byl členem konfederačního kabinetu.  Během projektu Manhattan, americké snahy během druhé světové války vyvinout atomovou bombu, spolupracovalo mnoho amerických židovských fyziků, včetně mnoha evropanů, kteří prchli z Evropy v obavě z hitlerovského Německa. Patřili mezi ně: J. Robert Oppenheimer, Richard P. Feynman, Wolfgang Pauli, Leo Szilard, Albert Einstein, John von Neumann, Isidor I. Rabi, Edward Teller, Eugene Wigner, Otto Frisch, Samuel Goudsmit, Jerome Karle, Stanisław Ulam, Robert Serber, Louis Slotin, Walter Zinn, Robert Marshak, Felix Bloch, Emilio G. Segrè, James Franck, Joseph Joffe, Eugene Rabinowitch, Hy Goldsmith, Samuel Cohen, Victor F. Weisskopf a David Bohm.", "section_level": 2}, {"title": "Věda, obchod, akademické kruhy.", "content": "Aškenázští Židé znamenali velký přínos vědě, ekonomii a dalším humanitním oborům. Z celkového počtu Nobelových cen udělených Američanům jich 37 % náleží americkým Židům a z celkového počtu udělených prestižních ocenění John Bates Clark Medal (americká obdoba Nobelovy ceny pro ekonomii) jich náleží americkým Židům 71 %.  Kupní síla amerického židovstva byla v roce 2005 odhadována na 375 miliard USD (3 % americké ekonomiky). Židé ze Spojených států se daleko více než Židé z jiných zemí uplatňují v oblasti financí a médií.", "section_level": 2}], "src_summary": "Židé ve Spojených státech amerických tvoří první nebo druhou největší židovskou komunitu na světě (v závislosti na statistických metodách a rozdílných datech). Židovská komunita ve Spojených státech se skládá především z aškenázských Židů, kteří emigrovali ze střední a východní Evropy, a jejich potomků narozených ve Spojených státech. Náleží do ní nicméně i menší množství starších komunit sefardských Židů, jejichž kořeny sahají na Pyrenejský poloostrov (Španělsko, Portugalsko) a severní Afriku, mizražští Židé (z Blízkého východu, Kavkazu a střední Asie), stejně jako malé množství etiopských, indických, čínských Židů a mnoha dalších.", "tgt_summary": "American Jews, or Jewish Americans, are Americans who are Jews, whether by religion, ethnicity, culture, or nationality. Today the Jewish community in the United States consists primarily of Ashkenazi Jews, who descend from diaspora Jewish populations of Central and Eastern Europe and comprise about 90–95% of the American Jewish population.", "id": 2248029}
{"src_title": "Transplantace", "tgt_title": "Organ transplantation", "src_document": [{"title": "Komplikace transplantace.", "content": "Léčba pacienta nekončí úspěšnou transplantací. Tkáň od dárce je pro recipienta rozeznávána imunitním systémem (IS) jako cizorodá a je aktivně napadána, jako by se jednalo o tkáň infikovanou nebo jinak patologicky poškozenou. Pacient tak musí být vystaven doživotnímu zvýšenému riziku infekce potlačením IS imunosupresivy. Při transplantaci a následné integraci (uchycení) transplantované tkáně dochází k jejímu odhojování (rejekci) na základě polymorfismu v hlavních histokompatibilních glykoproteinech (MHCgp). MHCgp jsou proteinové komplexy, které na povrchu buněk presentují vlastní nebo cizorodé peptidy a ukazují tak IS případné patologické stavy buněk či jejich infekci. Různé alelické formy MHCgp presentují ze stejných proteinů různé peptidické části díky polymorfismu ve vazebné části, a tak je tkáň od jiného jedince rozeznávána recipientem jako cizorodá látka. Při tomto přímém rozeznávání následně dochází k aktivnímu napadání a odhojení transplantované tkáně. Přímému rozeznání se dá částečně předejít transplantacemi od dárce, který je příbuzný s recipientem. I když jsou alelické formy MHCgp dárce i příjemce stejné, k odhojení dochází na základě různých alelických forem stovky různých proteinů, které jsou pohlcovány příjemcovými antigen presentujícími buňkami (APC) a jsou presentovány jako cizorodé antigeny. Toto nepřímé rozeznání antigenů dále komplikuje transplantace. Při přímém rozpoznávání dochází i k útoku štěpu proti hostiteli (GVHD - graft versus host disease), kdy T lymfocyty dárce z darované tkáně rozeznávají hostitelovy tělní struktury jako cizorodé a aktivně na ně útočí. Mezi nejčastější příznaky patří projevy na kůži (chimerismus), poruchy jater (hyperbilirubinémie) a trávící soustavy (mykotické plaky u dutině ústní, závažné průjmy, nauzea, zvracení). GVHD má dvě formy: akutní, která přichází do 100 dnů po Tx a chronická, která se projeví po 100 dnech od Tx.", "section_level": 1}, {"title": "HLA kompatibilita.", "content": "Molekuly buněk, které odpovídají za histokompatibilitu tkání živočíchů se označují jako MHC (major histocompatibility complex). U člověka se tyto molekuly nazývají HLA (human leukocyty antigen), protože byly objeveny na leukocytech. Lidský jedinec, podobně jako chromozomy, od svých biologických rodičů zdědil mateřské i otcovské HLA antigeny. HLA se označují i jako hlavní transplantační antigeny (HLA-A, HLA-B a DR). Když je při transplantaci shoda HLA molekul dárce a příjemce, příjemce orgán toleruje. U transplantace plic, jater a srdce se kompatibilita nevyžaduje, protože tyto orgány mají nízkou HLA expresi. U transplantace ledviny je nutná serologická kompatibilita na úrovni HLA - A,B, DR. Transplantace kostní dřeně vyžaduje kompatibilitu až na imunogenetické úrovni, a to pomocí PCR. Na úrovni alel známe víc jako 1800 HLA-A molekul, víc jako 2000 HLA-B molekul a víc jako 9000 HLA-DR molekul.  HLA molekuly se kromě toho používají i ve forenzní medicíně na stanovení otcovství (paternitní spory).", "section_level": 1}, {"title": "Imunologicky privilegované tkáně.", "content": "U některých typů tkání a na některých místech v těle nedochází k tak silnému odhojování transplantátu. To je způsobeno tím, že některé tkáně musí být nutně chráněny před zánětlivými reakcemi IS. To jsou například mozek a oko. Kdyby v těchto orgánech docházelo k normální imunitní reakci proti různým podnětům, mohlo by docházet k nenapravitelnému poškození. To je u zvláště u mozku absolutně nežádoucí. Mozek, oko, ale i gonády jsou proto částečně odděleny od buněk IS, ať už mechanicky (bariéry proti infiltraci lymfocytů) a nebo funkčně (například buňky oka obsahují FasL, ligand tzv. Fas receptoru, který způsobuje apoptózu efektorových lymfocytů). To ovšem neznamená, že by tato privilegovaná místa zaručovala bezproblémovou transplantaci. Někdy dochází k odvržení transplantátu oční rohovky a hlavně některá imunologicky privilegovaná místa jsou terčem autoimunitních onemocnění. K tomu dochází například v mozku při roztroušené skleróze.", "section_level": 1}, {"title": "Typy transplantací podle původu použité tkáně.", "content": "Podle původu transplantované tkáně nebo orgánu rozlišujeme několik typů transplantací:", "section_level": 1}, {"title": "Typy transplantací podle transplantovaného orgánu (tkáně).", "content": "Tx kostí - používá se v kostní chirurgii k výplni defektů a náhradě části kosti. Pro úspěšnou transplantaci kosti je nutné splnit dvě základní podmínky: přítomnost tzv. osteoprogenitorových buněk (původně vazivových buněk se zdrojem v kostní dřeň, endost a periost) a dobré cévní zásobení celé lokality, do které se transplantát přenáší. Formy transplantace kostí jsou autogénní s možností přestavby transplantátu na novou kost a homogénní, které vykazují vysokou inkompatibilitu (lze ji snížit konzervací a tzv. kostními bankami).  Tx šlach - nejčastěji po různých deformitách a úrazech šlach, např. flexoru ruky.  Tx rohovky - provádí se v celé síle rohovky jako tzv. perforující keratoplastika. V některých případech se dělá i lamelární keratoplastika, kdy se transplantuje jen určitá vrstva rohovky. Mezi hlavní indikace patří: zlepšení průhlednosti, riziko perforace u vředů bulbu, těžké záněty rohovky a kosmetická indikace, prováděná ojediněle.  Tx srdeční chlopně - je možnosti léčby chlopňových vad chlopňovou protézou (biologickou nebo mechanickou). Biologické chlopně- bioprotézy - jsou speciálně upravené vepřové chlopně nebo z hovězího perikardu. Nejméně často užívanou možností náhrady srdeční chlopně je tzv. homograft. Jde o transplantaci lidské chlopně z člověka. Chlopeň dárce musí velikostí odpovídat chlopni příjemce. Po transplantaci homograftem není nutno užívat warfarin, riziko infekce je o dost nižší a nedochází k tak rychlé degeneraci materiálu jako u bioprotéz.  Tx alložíly - je jedinou možností záchrany končetiny u pacientů po opakovaných cévních výkonech s kritickou ischemií. Transplantace se vždy provádí z mrtvého dárce.  Tx kůže - nejčastěji jde o autotransplantaci - odběr vlastní kůže a její přenesení na místo defektu; důvodem pro tuto transplantaci jsou popáleniny, kožní infekce, velké otevřené rány, dekubity a špatně se hojící vředy.  Tx srdce - ortotopická allotransplantace srdce - u pacientů v konečné fázi srdečního selhání. První transplantaci srdce provedl v roce 1967 Christiaan Barnard. V ČR byla první úspěšná Tx srdce provedena 31.1.1984 v pražském IKEM.  Tx plic - je jeden z nejnáročnějších chirurgických výkonů. První, ovšem neúspěšnou transplantaci plic provedl v roce 1963 James Hardy, pacient ale tehdy zemřel 18 dní po zákroku. Úspěšný zákrok se nakonec povedl v roce 1983 v Torontu J. D. Cooperovi. V ČR byla první úspěšná Tx plic provedena týmem profesora Pafky v roce 1997. Transplantace se nejčastěji provádějí u lidí s plicní či cystickou fibrózou, plicním emfyzémem či plicní hypertenzí. Po pěti letech žije víc než polovina transplantovaných.  Tx jater - komplexní léčebná metoda určena především pro pacienty s jaterním selháním (zejména kvůli alkoholické cirhóze, hepatocelulárním karcinomům nebo vrozeným poruchám jater). První transplantace jater u člověka byla provedena v roce 1963. V ČR to bylo v Brně v roce 1983 týmem profesora Kořístka.  Tx ledviny- zdravá ledvina dárce je operativně vpravena do těla příjemce, přičemž jeho vlastní ledviny (i když nefunkční) se ponechávají. Nová ledvina je vložena do levé nebo pravé jámy kyčelní, propojena s cévami, a pokud je toto spojení v pořádku, začne hned vytvářet moč. Nejlepší volbou by měla být vždy transplantace od živého dárce. Dárcem se může stát jakákoli osoba příbuzná nebo nepříbuzná, starší 18 let, způsobilá k právním úkonům. U tzv. párových výměn probíhá transplantace simultánně s operací dárce, aby se minimalizovala doba, po kterou je odebraná ledvina mimo tělo a tedy vyřazená z krevního oběhu.  Tx slinivky břišní - výkon je indikován zejména u pacientů s diabetem 1. typu v kombinaci se závažným selháním ledvin nebo u pacientů s vážnou dekompenzací cukrovky s častými hypoglykemiemi s poruchou vědomí. První transplantace pankreatu v ČR byla provedena v IKEM již v roce 1983. Ročně se transplantuje v IKEM asi 30 slinivek. Po úspěšné transplantaci pankreatu je možné bezprostředně ukončit inzulinovou léčbu.  Tx Langerhansových ostrůvků - jde o alternativní léčbu u pacientů s labilním typem diabetu. Princip transplantace spočívá v izolaci těchto ostrůvků z původně celého orgánu a v jejich následné infuzi do jaterního řečiště příjemce. Lze ji udělat třemi způsoby: autotransplantace ostrůvků u pacientů, kterým je odebrán pankreas; izolovaná transplantace z pankreatu zemřelého dárce; simultánní transplantace s ledvinou ze zemřelého dárce. První Tx LO byla provedena v roce 2005.  Tx tenkého střeva - provádí se u pacientů se selháváním střeva. Nejčastější příčiny selhání střeva jsou: cévní katastrofy, břišní traumata, Crohnova nemoc, poradiační enteritida a důsledky abdominálních pooperačních komplikací. Je součástí multiviscerální transplantace.  Tx dělohy - mezi základní kriteria pro Tx dělohy patří: věk do 40 let a stav bezdětná s nemožností mít vlastní dítě (nejčastější příčinou je ageneze dělohy). První úspěšná transplantace dělohy v ČR byla v roce 2016 v IKEM. První dítě se z transplantované dělohy narodilo císařským řezem v roce 2019.  MVTx (multiviscerální transplantace) - transplantace třech a více orgánu od jednoho dárce. K transplantaci jsou indikováni především pacienti, u kterých byl diagnostikován syndrom krátkého střeva, pacienti s portomezenteriální trombózou nebo také pacienti s některými typy nádorů dutiny břišní a retroperitonea. První multiviscerální transplantaci provedl tým chirurgů v pražském IKEM v roce 2014 (pacientovi transplantovali celkem pět orgánů - žaludek, játra, slinivku, slezinu a tenké střevo).  Tx kostní dřeně - spočívá v nitrožilní aplikaci krvetvorných buněk buď vlastních (autologní transplantace) nebo od dárce (allogenní transplantace). Před samotnou aplikací musí příjemce projít náročnou přípravou, mimo jiné i léčbou vysokými dávkami cytostatik. Indikací jsou různé druhy leukémií, non-Hodgkinské lymfomy, myelomy a vrozené poruchy krvetvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Náročnost transplantací.", "content": "Transplantace jsou z hlediska finančního, organizačního i chirurgického velmi náročné operace. Pro jejich provedení je potřeba tým zkušených chirurgů, potřeba je i následná komplexní péče o pacienty. Proto se často transplantace soustřeďují do specializačních transplantačních center.  V ČR jsou tyto TC:  IKEM Praha - provádějí Tx srdce, jater, ledvin, slinivky břišní (a izolovaně Langerhansových ostrůvků), tenkého střeva, dělohy a allogenní žíly. Provedli zatím 5 multiviscerálních transplantací (transplantace 3 a více orgánů najednou od jednoho kadaverózního dárce).  TC Motol Praha - Tx srdce u dětí, plic a ledvin  TC Brno - Tx srdce, ledvin a jater  TC Olomouc - Tx ledvin  TC Ostrava - Tx ledvin  TC Hradec Králové - Tx ledvin", "section_level": 1}, {"title": "Koordinace transplantace od A po Z.", "content": "V České republice je legislativně zakotvený princip předpokládaného souhlasu. Do národního registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním orgánů se může zapsat každý jedinec, který nesouhlasí, aby mu po smrti byly odebrány orgány.  Proces přípravy na transplantaci a koordinace samotná začíná oznámením potenciálního dárce, pak následuje jako první krok náhled do tohoto registru. Pokud potenciální dárce v něm nefiguruje, přistupuje se ke koordinaci transplantace. Udělá se rozhodnutí o jednotlivých orgánech k transplantaci a z čekací listiny se vyberou vhodní dárci (pouze u ledvin se příjemci vybírají až po odběru). Pak se jednotlivé orgány nabízejí transplantačním centrům k akceptaci. Paralelně se vyšetřuje dárce a angiografií je potvrzena smrt mozku. Následně může dojít k samotnému odběru. Při multiorgánových odběrech se může stát, že se na sále setká i víc operačních týmu z jednotlivých transplantcenter. Poslední slovo pro příjem odebraného orgánu mají stejně chirurgové z operačních týmů, protože ne vždycky je orgán opticky vhodný.  U transplantací je důležitý tzv. negativní crossmatch - křížová zkouška (mezi hlavní parametry patří stejná krevní skupina bez ohledu na Rh faktor, dobré laboratorní výsledky, váhový a velikostní poměr mezi dárcem a příjemcem, příp. obvod hrudníku), dále urgentnost na čekací listině, stupeň shody v HLA antigenech, věkový rozdíl mezi dárcem a příjemcem a doba čekání na příjemce.  Tak, jak byl vyšetřován dárce, je důležité vyšetřit a připravit na transplantaci i příjemce. Tyto úkony probíhají na jednotlivých odděleních TC.  Časová doba od odběru po samotnou transplantaci podléhá tzv. teplé ischemii, což je časový interval, kdy po poklesu krevního tlaku a okysličení pod určitou kritickou hodnotu dojde k poškozování orgánů. Tato doba se u jednotlivých orgánů liší: plíce je nutno transplantovat do 2 - 6 hodin, srdce vydrží 4 hodiny, játra 12 hodin, slinivka břišní 16 hod. a ledviny dokonce 30 hodin, záleží na způsobu konzervace. Po odběru jsou orgány vloženy do speciálních boxů a jsou transportovány do jednotlivých TC.  Koncem října 2019 byl v TC IKEM Praha vyzkoušen nový způsob transportu orgánu, a to tzv. metodou bijícího srdce, kdy se srdce dárce napojilo na přístroj, který simuloval fyziologické prostředí. Za dobu 4 hodin se tímto odbourali nedobré parametry zjištěné před odběrem a příjemci se mohl transplantovat kvalitní materiál.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce štěpu - splitování.", "content": "Jediným orgánem, u kterého lze přistoupit ke splitování, jsou játra od kadaverózního dárce. Jde o metodu rozdělení štěpu, přičemž se klade důraz na velikost a váhu dárce a příjemce. Impulzem byla vysoká úmrtnost dětí v kategorii do 10 kg na čekací listině, kde dosahovala až 50 %. Zmenšení neboli redukce se stala předstupněm tzv. splitování, což je rozdělení štěpu jater pro dva příjemce, pro dospělého i pro dítě podle jeho váhy a velikosti (graft to body weight ratio). Aby byl takový proces úspěšný, redukovaný štěp musí mít 30 - 40 % celkového objemu jater (standard liver volume). To však platí spíše v ideálních podmínkách. Mezi další základní podmínky patří: věková hranice dárce do 50 let pro možnost obnovy jaterních buněk - tento požadavek je poměrně důležitý, když je příjemcem malé dítě; dále hemodynamická stabilita s minimální inotropnou podporou, pobyt na JIP max. 5 dnů a jaterní štěp by měl být bez primárního poškození.  Štěp se redukuje nebo splituje in situ (v těle dárce). V případě redukce ex situ se odebere celý orgán a redukce se provádí v ledovém konzervačním roztoku mimo tělo dárce. Nejčastěji se redukuje levý lalok v segmentu II. a III. a rozšířený pravý lalok (segment IV. - VIII.), příp. rozdělení na dvě části obsahující pravý (V.-VIII.) a levý (II. -IV.) lalok. Tato metoda je náročná jednak na logistiku, jednak na techniku provedení. Komplikace zahrnovali krvácení (brzký second look s open abdomen), biliární leak, ale i primární nefunkčnost štěpu.", "section_level": 3}, {"title": "Následná péče o pacienta.", "content": "Je potřeba si uvědomit, že samotným chirurgickým zákrokem úspěšná transplantace nekončí. Jak už bylo řečeno, bez tlumení IS imunosupresivy dochází k odhojení transplantátu. Tomu je potřeba zabránit, protože jinak by celá transplantace přišla vniveč. Celoživotním podáváním imunosupresiv je možné odhojení předejít. To s sebou ale nese významné komplikace. Funkcí IS je chránit jedince před škodlivými cizorodými látkami a organismy zvenčí, ale také chránit tělo před vlastními buňkami, které jsou poškozené a za normálních podmínek jsou odstraňovány. Při utlumení IS se pacient stává velmi náchylný k výše zmíněným nebezpečím. První týdny po operaci musí být proto pacienti izolováni na speciálních odděleních transplantačních center, aby nedocházelo k životu ohrožujícím infekcím. Postupem času je možné tlumení IS zmírnit, ve většině případů však ne zcela léky vysadit. I po několika letech by totiž po vysazení imunosupresiv došlo k odhojení transplantované tkáně a i následné smrti (jde-li o transplantaci životně důležitého orgánu). Tento proces odhojení se odborně nazývá rejekce. Transplantovaný orgán, který je rejekcí poškozen do té míry, že již neplní svou funkci a ohrožuje život pacienta (vzestupem zánětlivých parametrů a celkovou sepsí), je nutné odstranit chirurgickým zákrokem, tzv. graftektomií.  Akutní celulární rejekce (ACR) - postihuje 20 -40 % pacientů po Tx jater. Manifestuje se tzv. triádou příznaků:  a) zánět výrazný na zvyšování hodnot v jaterních testech a v krevním obrazu  b) zánět pod endotelem portálních a centrálních žil  c) poškození interlobulárních žlučovodů  Operuje se i s pojmem hyperakutní rejekce, která se rozvine od pár minut (Tx ledviny) do 24 hodin (Tx alložíly) po transplantaci. Nejlépe je to vidět ještě u operace (Tx ledviny), kdy dochází k nekróze ledviny (mění se z červené na černou kvůli intravaskulární trombóze).  Po operaci jsou pacienti týden a víc (sledují se laboratorní výsledky - hlavně hepatální testy, albumin a celková bílkovina; příjem per os - nutriční parametry, stav operační rány, stav drénů a celkový fyzický stav) na odd. intenzivní péče. Je pravdou že tyto pacienti jsou po operaci často zmatení (dlouhá operace nebo opakované revize), proto je nutné je tlumit léky, aby neublížili sobě nebo spolupacientům. Tento stav je však přechodný. Každý den (a pak dle výsledků) se pacientům bere krev na zjištění hladiny IS. Hladina IS se stanovuje v tzv. protokolu před Tx, který je vedený na každého pacienta. Po ukončení hospitalizace je pacient sledovaný u odborníků podle transplantovaného orgánu.", "section_level": 2}, {"title": "Etická úskalí transplantací.", "content": "V současné době je v Evropě i ve světě velká poptávka po transplantacích orgánů jako jsou oční rohovky, ledviny, játra, srdce a podobně. V důsledku nedostatku dárců vznikl fenomén nazývaný „transplantační turistika“, což znamená, že pacienti odcestují do zahraničí, aby si zde nechali orgán transplantovat. Kolébkou a vyhledávanou destinací transplantační turistiky se stala Čína. Čínské zdravotnictví a zejména potom jeho odvětví transplantační chirurgie ovšem čelí již od roku 2005 neustálé kritice za svoje neetické postupy. Čína totiž oficiálně legalizovala používání orgánů od popravených vězňů, což potvrdil v roce 2005 náměstek čínského ministra zdravotnictví Chuang Ťie-fu. Připustil, že více než 95% transplantovaných orgánů v zemi pochází z popravených vězňů. V roce 2012 potvrdil, že praxe stále pokračuje a má být provozována až do roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z odebírání orgánů členům Fa-lun-kungu v Číně.", "content": "Téma i samotné obvinění z nelegálního odebírání orgánů je předmětem diskusí, pátrání a snah o shromažďování důkazů. Jednotlivci i organizace se aktivně zasazují o zastavení těchto zločinů. Zůstává faktem že Čínská vláda obvinění odmítá a na žádost OSN o vysvětlení 40 000 nedokladovaných transplantací odpovídá, že nemá žádné statistiky transplantací za období 2000–2005. Celkový počet popravených vězňů označuje Čína za státní tajemství. V čínských vězeních je uvězněno více než 1,5 miliónů vězňů. Někteří jsou zabíjení jen kvůli tomu, aby jejich orgány sloužily k podpoře rozvíjejícího se obchodu z orgány, který má hodnotu zhruba 1 miliardu dolarů ročně. Podle specialistů jsou mezi zabitými stoupenci duchovního hnutí Fa-lun- kung, které čínská vláda pronásleduje od roku 1999. Problémem nejsou ani zadržení Tibeťané, křesťané nebo muslimové. Orgány byly použity pro zámožné Číňany a klienty v zahraničí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Transplantace je přenos celého orgánu, jeho části nebo určité tkáně, a to z jednoho těla do druhého nebo z určitého místa těla na jiné. Důvodem tohoto chirurgického zákroku je poškození nebo selhání původního orgánu, často způsobené určitým onemocněním. Orgány se získávají hlavně z mrtvých organismů (typičtí dárci srdcí jsou úrazy hlavy, v dřívější době bez helem hlavně cyklisté) - kadaverózních dárců. Většina dárců je po mozkové příhodě nebo po krvácení do mozku z důvodu hypertenze (ruptura aneurysmatu). Z jednoho člověka se dá najednou vzít až 7 orgánů. Na většinu dárců není stanovený žádný věkový limit, není omezení v délce napojení na umělou plicní ventilaci nebo omezení v závislosti na infekci.", "tgt_summary": "Organ transplantation is a medical procedure in which an organ is removed from one body and placed in the body of a recipient, to replace a damaged or missing organ. The donor and recipient may be at the same location, or organs may be transported from a donor site to another location. Organs and/or tissues that are transplanted within the same person's body are called autografts. Transplants that are recently performed between two subjects of the same species are called allografts. Allografts can either be from a living or cadaveric source.", "id": 1536733}
{"src_title": "Veit Stoss", "tgt_title": "Veit Stoss", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O mládí a učení Veita Stosse se neví téměř nic. Snad nějakou dobu pobýval v Porýní, nejspíše ve Štrasburku, kde se setkal s tvorbou Nicolause Gerhaerta z Leydenu, jenž působil ve Štrasburku v letech 1463-1467. Stoss znal velmi dobře také dílo Monogramisty E.S. a Martina Schongauera. Pravděpodobně také navštívil Nizozemí a Brusel a seznámil se zde s tvorbou Rogiera van der Weydena.  V roce 1477 opustil Norimberk a usadil se se svou ženou Barborou rozenou Herzovou v Krakově. Zde vytvořil své nejvýznamnější dílo - \"Mariánský oltář\" v Kostele Nanebevzetí Panny Marie. Po jeho dokončení v roce 1484 zde pracoval ještě na několika zakázkách (např. \"náhrobku krále Kazimíra Jagellonského\" v katedrále na krakovském Wawelu) a v roce 1496 se přestěhoval zpět do Norimberku. Ve stejném roce zemřela jeho žena Barbora.  V Norimberku se Stoss dostal do finančních potíží a 16. listopadu 1503 byl uvězněn za falšování úředních listin. Hrozil mu trest smrti nebo oslepení. S pomocí zetě Jörga Trummera z města Münnerstadtu a po přímluvě několika vážených osobností (např. würzburského biskupa Vavřince von Bibra) mu byl trest zmírněn na vypálení cejchu na obou tvářích a doživotní zákaz opuštění města. Fyzický trest byl vykonán 4. prosince 1503 pomocí rozpáleného železa.  Přes zákaz opuštění města Stoss v roce 1504 uprchl do Münnerstadtu, kde ho městská rada požádala o polychromování a zlacení oltáře, který zde předtím vytvořil Tilman Riemenschneider. V roce 1506 byl v Norimberku znovu uvězněn a nepomohl mu ani přímluvný dopis císaře Maxmiliána Habsburského. V roce 1512 jej císař povolal k vytvoření návrhu císařské hrobky v Hofkirche v Innsbrucku.  V letech 1515-1520 Stoss získal od bohatého florentského kupce Raphaela Torrigianiho zakázku na vytvoření několika soch. V roce 1516 tak pro něj vytvořil sochu \"Tobiáše s Andělem Rafaelem\" (dnes v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku). Následovala pak socha \"Svatého Rocha\", která se dnes nachází v bazilice Della Santissima Annunziata ve Florencii. Toto dílo označil Giorgio Vasari za \"zázrak ve dřevě\". V roce 1523 vytvořil oltář pro karmelitský kostel v Norimberku, který se dnes nachází v bamberské katedrále.  Veit Stoss zemřel v Norimberku roku 1533 a byl pohřben na místním Hřbitově sv. Jana v hrobě číslo 268. Zanechal po sobě sedm synů: nejstarší Andreas byl karmelitským mnichem, Stanisław (narozený v Krakově) byl úspěšným sochařem, Florian byl zlatníkem ve Zhořelci, Veit mladší a Willibald byli také sochaři, Johannes malířem a sochařem, a nejmladší Martin byl zlatníkem v Krakově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veit Stoss, polsky také Wit Stwosz nebo Wit Stosz; německé verze jména: \"Veit\", \"Feyt\", \"Veydt\", \"Vit\", \"Víťa\", německé verze příjmení: \"Stoss\", \"Stuosz\", \"Stoß\" (narozen kolem roku 1448 v Horbu nad Neckarem nedaleko Stuttgartu, zemřel 20. září 1533 v Norimberku) byl sochař, grafik a malíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů středoevropského pozdněgotického sochařství. Je považován za německého i polského umělce.", "tgt_summary": "Veit Stoss (also: \"Veit Stoß\" and \"Stuoss\"; ; before 1450 – about 20 September 1533) was a leading German sculptor, mostly in wood, whose career covered the transition between the late Gothic and the Northern Renaissance. His style emphasized pathos and emotion, helped by his virtuoso carving of billowing drapery; it has been called \"late Gothic Baroque\". He had a large workshop and in addition to his own works there are a number by pupils. He is best known for the altarpiece in St. Mary's Basilica in Kraków, Poland.", "id": 458588}
{"src_title": "XIX. sjezd KSSS", "tgt_title": "19th Congress of the Communist Party of the Soviet Union", "src_document": [{"title": "Průběh sjezdu.", "content": "Samotné sjezdové jednání otevřel starý bolševik Vjačeslav Michajlovič Molotov. S hlavním referátem vystoupil nově Stalinův nejbližší spolupracovník a tím pádem i designovaný nástupce Georgij Maximilianovič Malenkov. Už tento fakt přinášel o proti předcházejícím sjezdům od počátku dvacátých let porušení zvyklosti. S dalšími významnými projevy vystoupili další Stalinovi spolupracovníci – Lazar Kaganovič, Nikita Sergejevič Chruščov a M. Z. Saburov. Sjezdové jednání uzavřel krátkým projevem Kliment Jefremovič Vorošilov. Mezitím zazněly méně významné projevy oblastních a republikových funkcionářů a především pozdravy ostatních komunistických stran. Stalin se samotného sjezdového jednání příliš neúčastnil, vystoupil jen krátce před jeho uzavřením s pozdravným projevem.  Na závěr proběhlo zvolení nového Ústředního výboru a Komise stranické kontroly.  Na sjezdu neprobíhala žádná debata či skutečná politická diskuse. Od roku 1930 se staly sjezdy pouze slavnostním zasedáním elity režimu a manifestací semknutosti stranické masy kolem svého vedení. Jediným zásadním bodem sjezdu byla změna jména strany z VKS(b) – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) na KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu). O to větší představoval šok, když se sešlo první posjezdové plénum ÚV, na kterém vystoupil J. V. Stalin se zdrcující kritikou některých dlouholetých představitelů strany.", "section_level": 1}, {"title": "Posjezdové plénum a nové vedení strany.", "content": "Stalinův projev byl překvapením pro celé osazenstvo zasedání. Nejprve zazněla prosba o uvolnění z funkcí. Pak následovala kritika V. M. Molotova a A. I. Mikojana. Oba patřili mezi dlouholeté Stalinovy spolupracovníky. Molotov byl jeho pravou rukou od revoluce 1917 a Mikojana vyzvedl do politbyra a rady lidových komisařů už v roce 1926. Hlavním cílem Stalinovy snahy bylo omladit stranické vedení a připravit půdu na likvidaci starých „nespolehlivých“ soudruhů – Molotova, Mikojana a Vorošilova.  Na závěr Stalin předložil plénu seznam nových členů nejvyššího vedení, který přinášel řadu změn proti dřívějším zvyklostem i existujícím stanovám strany. Dosavadní politbyro ÚV KSSS bylo nahrazeno rozšířeným prezidiem ÚV, které mělo celkem 25 členů a 12 kandidátů. Ze starého politbyra nebyl zvolen pouze nemocný A. A. Andrejev a Alexej Nikolajevič Kosygin byl vyloučen z nejužšího vedení a posunut mezi kandidáty prezidia.  Členy prezidia ÚV byli zvoleni: V. M. Andrianov (první tajemník leningradské oblasti), A. B. Aristov (tajemník ÚV), L. P. Berija (náměstek předsedy RM SSSR), N. A. Bulganin (první náměstek RM SSSR), K. J. Vorošilov (náměstek RM SSSR), S. D. Ignatěv (ministr státní bezpečnosti), L. M. Kaganovič (náměstek RM SSSR), D. S. Korotčenko (předseda RM Ukrajiny), V. V. Kuzněcov (šéf odborů), O. V. Kuusinen, G. M. Malenkov (tajemník ÚV a náměstek RM SSSR), V. A. Malyšev (náměstek RM SSSR), L. G. Melnikov (první tajemník Ukrajiny), A. I. Mikojan (náměstek RM SSSR), N. A. Michajlov (tajemník ÚV pro otázky ideologie), V. M. Molotov (nám. RM SSSR), M. G. Pervuchin (nám. RM SSSR), P. K. Ponomarenko (nám. RM SSSR, tajemník ÚV), M. Z. Saburov (nám. RM SSSR), J. V. Stalin (taj. ÚV, předseda RM SSSR), M. A. Suslov (taj. ÚV), N. S. Chruščov (taj. ÚV, první tajemník v Moskvě), D. I. Česnokov, N. M. Švernik (předseda prezidia NS SSSR), M. F. Škirjatov (předseda Komise stranické kontroly);  Kandidáty prezidia ÚV byli zvoleni: Brežněv L. I. (tajemník ÚV), Vyšinskij A. J. (ministr zahraničí), Zverev A. G., Ignatov N. G., Kabanov I. G., Kosygin A. N., Patoličev N. S., Pegov N. M., Puzanov A. M., Tevosjan I. F. a Judin P. F.;  Byro prezidia ÚV: Stalin, Malenkov, Berija, Bulganin, Chruščov, Vorošilov, Kaganovič, Pervuchin a Saburov.  Sekretariát ÚV: Stalin, Malenkov, Chruščov, Ponomarenko, Suslov, Aristov, Michajlov, Pegov, Brežněv a Ignatov.", "section_level": 1}], "src_summary": "XIX. sjezd KSSS se konal od 5. do 14. října 1952. Šlo o poslední sjezd KSSS za přítomnosti J. V. Stalina. Cílem sjezdu bylo obnovit vedení strany, nastínit další vývoj sovětské politiky a zhodnotit předcházející období uplynulé od XVIII. sjezdu (březen 1939).", "tgt_summary": "The Nineteenth Congress of the Communist Party of the Soviet Union was held from 5 to 14 October 1952. It was the first party congress after World War II and the last under Joseph Stalin's leadership. It was attended by many dignitaries from foreign Communist parties, including Liu Shaoqi from China. At this Congress, Stalin gave the last public speech of his life. The 19th Central Committee was elected at the congress.", "id": 1270749}
{"src_title": "Afšárovci", "tgt_title": "Afsharid dynasty", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta Afšárovců k moci.", "content": "Svržení šáha Husajna afghánským vzbouřencem Mírem Mahmúdem v roce 1722 vedlo ke zhroucení safíovské říše a vytvořilo na Středním východě nebezpečné mocenské vakuum. Husajnův syn Tahmásp II. musel uprchnout do Mázandaránu, zbylé prince dal popravit Mír Mahmúd, okrajová území Persie si rozdělili Rusové a Osmané. Uprostřed vzmáhajícího se chaosu začala strmá kariéra vojevůdce Oguzského (Turkité) kmene Afšárů Nádirkulí Bega, muže nízkého původu, jehož později někteří autoři označili za \"perského Napoleona\".  Od roku 1726, kdy ovládl důležité město Mašhad, postupoval Nádirkulí Beg systematicky za svým cílem – znovusjednotit rozpadlou říši pod svým žezlem. Zpočátku se chytře prezentoval jako obhájce práv Safíovců, jejichž legitimita byla dána dvěma stoletími vlády v Persii, po definitivním vyhnání Afghánců v letech 1729–1730 však nebylo pochyb o tom, že skutečným vládcem říše se stal on, nikoli (nyní všeobecně uznaný) šáh Tahmásp II.  Toto nové rozložení sil se plně projevilo v letech 1731–1732, kdy skončila debaklem krátká válka s Osmany. Jelikož vojenské operace řídil Tahmásp II. a za neúspěch nesl osobní zodpovědnost, využil Afšárovec příhodné chvíle, šáha sesadil, deportoval do Chorásánu a novým panovníkem prohlásil jeho osmiměsíčního syna Abbáse III., pouhou loutku na trůně. Odtud byl už jen krůček k úplnému převzetí vlády, protože s časově omezeným regentstvím se ambiciozní vojevůdce mohl jen stěží spokojit – dne 8. března 1736 Afšárovec tento krok v múgánské stepi učinil a přijal jméno Nádir Šáh.", "section_level": 2}, {"title": "Výboje Nádira Šáha.", "content": "Vládu Nádira Šáha provázelo neustálé válčení se sousedy říše, na východě i na západě. Nejprve byli roku 1737 podrobeni Afghánci, kteří Peršanům připravili ve dvacátých letech tolik problémů, a pak se Nádir vypravil do boje proti velkým mogulům v Indii, jejichž stát již procházel pozvolným úpadkem. Afšárovská vojska snadno obsadila Láhaur v dnešním Pákistánu, poté porazila Násiruddína Muhammada Šáha poblíž Dillí a z hlavního města odvlekla proslulý paví trůn (\"Tacht-e táús\") se spoustou drahocenností (byl mezi nimi i známý diamant Kúh-e núr – \"Hora světla\"). V dobytém Dillí zahynulo asi 20 000 obyvatel.  Nádir Šáh se po těchto vítězstvích obrátil proti Bucháře a Chívě a roku 1740 přinutil Džánovce Abú-l-Fá'iza, aby uznal starou hranici mezi Íránem a Túránem na řece Amudarja. Následovalo dobytí Bahrajnu, Ománu, Ázerbájdžánu a kavkazských krajů, čímž perský stát dosáhl větší rozlohy než před rokem 1722.", "section_level": 2}, {"title": "Dezintegrace říše.", "content": "Navzdory velkým vojenským úspěchům nedokázal Nádir Šáh zabránit hospodářskému úpadku říše, v neposlední řadě proto, že ukořistěné poklady nevěnoval pro blaho země, ale nechal je uložit v kalátské pevnosti, kde byly k nepotřebě. Jeho tvrdé vymáhání daní, despotické způsoby a ke konci života i nadměrná podezřívavost vůči okolí vyvolaly několik povstání, jež byly tvrdě potlačeny.  Po Nádirově zavraždění v roce 1747 se nově vytvořená říše téměř okamžitě rozpadla. Na východě se prohlásil šáhem vůdce afghánského kmene Durrání Ahmad Chán Abdálí (1747–1773), který se stal zakladatelem moderního afghánského státu. Ztraceny byly i středoasijské a indické državy a v samotné Persii vzplanuly vnitřní boje. Nádirův synovec Ádil Šáh byl již po roce na trůně oslepen svým bratrem Ibráhímem a toho zase v květnu 1749 sesadil Nádirův vnuk Šáhruch, který se jako prvorozený syn někdejšího korunního prince Rezákulího pokládal za právoplatného dědice říše.  Ani Šáhruchova vláda neprobíhala pokojně, přestože byli hned na jejím počátku zavražděni oba předchozí panovníci, a v prosinci 1749 byl rovněž tento Afšárovec sesazen a oslepen – po 40 dnech se však znovu chopil moci, i když už jen v části Persie, Chorásánu. V mezidobí si uzurpoval titul šáha Safíovec Sulajmán II. a po jeho pádu jiný Safíovec Ismá‘íl III., což dále prohloubilo všeobecný rozvrat a chaos. Výsledkem všech těchto převratů bylo jakési dvojvládí, či lépe řečeno trojvládí: v Afghánistánu vládl šáh Ahmad, v chorásánském Mašhadu panoval pod Ahmadovou ochranou Šáhruch a na západě byl šáhem Ismá‘íl III., který se stal loutkou v rukou energického vůdce lúrského kmene Zand, Karíma Chána, někdejšího Nádirova vojevůdce.  Slepý Šáhruch přežil všechny tyto mocné i méně mocné muže a teprve expanze kádžárovského náčelníka Ágy Muhammada Chána v devadesátých letech učinila jeho vládě konec. Dne 14. května 1796 byl Ágá Muhammad Chán, který již v roce 1794 porazil posledního zandského vládce Lotfa Alího Chána, prohlášen novým perským šáhem a poslední Afšárovec Šáhruch, pouhý stín moci, byl v Mašhadu brutálně umučen k smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Nádir Šáh byl oproti svým safíovským předchůdcům sunnita, takže jeho náboženská politika musela být nutně jiná než za dřívějších vladařů, vášnivých zástánců šíitismu, kteří po celou dobu vystupovali i jako duchovní autority. Sám Nádir byl relativně liberální muslim a jeho snahou bylo jakési vyrovnání mezi oběma směry islámu, zčásti motivované politicky (otupit neshody se sunnitskými Osmany), avšak tento záměr ztroskotal na odporu poddaných, u nichž už ší‘a zapustila hluboké kořeny. Persie zůstala i nadále baštou heterodoxie v islámském světě.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z hlediska kulturního byl vývoj v Íránu v době vlády afšárovské dynastie mnohem méně dynamický než v oblasti politické. Mezi dějepisci vynikl především Muhammad Mahdí Chán Astarábádí (práce \"Ta'rích-e džahángušá-je Nádirí\" – Historie dobyvatele světa Nádira a \"Durre-e Nádire\" – Perla Nádirova), který rovněž sestavil gramatiku čagatajštiny a cenný listář. V poezii se stala populární \"Šáhnáme-je Nádirí\" (Nádirova kniha královská) z pera Muhammada Alího Túsího, v níž se podobně popisoval život prvního Afšárovce.  V oblasti architektury se spíše udržovaly stávající stavby, než budovaly nové, přičemž určitou výjimkou je afšárovské sídelní město Mašhad, kde např. Nádir Šáh přistavěl k mauzoleu imáma Rezy druhý minaret a dal zde zbudovat i svoji hrobku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Afšárovci (persky سلسله افشار) byla dynastie perských šáhů, vládnoucí v letech 1736–1796, do roku 1747 i v Afghánistánu, po roce 1749 jen v severovýchodní části Persie (Chorásán).", "tgt_summary": "The Afsharid dynasty () was an Iranian dynasty that originated from the Afshar tribe in Iran's north-eastern province of Khorasan, ruling Iran (Persia) in the mid-eighteenth century. The dynasty was founded in 1736 by the brilliant military commander Nader Shah, who deposed the last member of the Safavid dynasty and proclaimed himself as the Shah of Iran.", "id": 273190}
{"src_title": "Virpi Kuitunenová", "tgt_title": "Virpi Sarasvuo", "src_document": [{"title": "Dopingová aféra.", "content": "V letech 2001–2003 měla dvouletý zákaz závodní činnosti poté, co na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2001 bylo celkem šest finských běžců a běžkyň (včetně Kuitunen) pozitivně testováno na doping. Kuitunen byla přistižena již o necelé dva měsíce dříve při závodu Světového poháru v italském Brussonu s nadměrně vysokými krevními hodnotami. Ovšem tehdejší předseda sekce běžeckého lyžování FIS Bengt-Erik Bengtsson pomohl tento její doping utajit. Skandálu však už nikdo nemohl zabránit na světovém šampionátu v Lahti, kde dopingovými testy na látku HES (snižuje hladinu hemoglobinu v krvi) neprošli Jari Isometsä, Mika Myllylä, Janne Immonen, Harri Kirvesniemi, Milla Jauho a Virpi Kuitunen. Finsko přišlo po šokujícím dopingovém odhalení o čtyři medaile, včetně zlata z mužské štafety na 4 x 10 km a stříbra ze štafety žen na 4 x 5 km. Všichni závodníci dostali dvouletý zákaz startů. Od finského národního týmu se navíc odvrátilo množství sponzorů.", "section_level": 1}, {"title": "Největší úspěchy.", "content": "Zúčastnila se ZOH 2006 v Turíně, kde získala spolu s Aino-Kaisou Saarinenovou bronzovou medaili ve sprintu ženských družstev, a ZOH 2010 ve Vancouveru, odkud si odvezla bronz ze štafety. Jejím nejlepším samostatným olympijským výsledkem bylo páté místo na ZOH 2006.  Kuitunenová startovala na šesti mistrovstvích světa v severském lyžování (1999, 2001, 2003, 2005, 2007, 2009) a vyhrála na nich osm medailí, z toho šest zlatých, jednu stříbrnou a jednu bronzovou.  Ve světovém poháru závodila v letech 1997 − 2010 a zvítězila v něm ve dvaceti individuálních závodech a patří ji tak 7. místo v historickém pořadí. V celkovém pořadí SP obsadila v sezóně 2004/05 3. místo a v sezóně 2006/07 1. místo a to i ve sprintu. Celkové vítězství zopakovala i v sezóně 2007/08.  Vyhrála vůbec první ročník etapového závodu Tour de Ski 2006/07, o rok později byla druhá a ve třetím ročníku znovu triumfovala.  Díky svým úspěchům získala v roce 2007 cenu Sportovkyně roku ve Finsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virpi Katriina Kuitunenová, nepřechýleně Virpi Kuitunen, po svatbě Virpi Sarasvuo (* 20. května 1976 v Kangasniemi), je bývalá finská běžkyně na lyžích. Byla univerzální lyžařkou – výborných výsledků dosahovala jak ve sprintech, tak na dlouhých tratích, dokonale ovládala klasickou techniku i volný styl. Je vysoká 174 cm. Naposledy závodila za lyžařský klub Kangasniemen Kalske. Jezdila na lyžích značky Rossignol. Žije v Espoo, 16. července 2010 se provdala za Jariho Sarasvuoa. K jejím zálibám patří golf a zahradničení.", "tgt_summary": "Virpi Katriina Sarasvuo (née Kuitunen, born 20 May 1976) is a Finnish former cross-country skier who competed from 1995 to 2010. She won a bronze medal in the team sprint event (with Aino-Kaisa Saarinen) at the 2006 Winter Olympics in Turin and earned her best individual finish of fifth in the individual sprint event in those same games. Four years later in Vancouver, Kuitunen won another bronze, this time in the 4 × 5 km relay.", "id": 2438238}
{"src_title": "Alžběta Marie Rakouská", "tgt_title": "Archduchess Elisabeth Marie of Austria", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Šlo o jediné dítě rakousko-uherského korunního prince Rudolfa a jeho ženy Stefanie. V rodině jí říkali „Erzsi“, což je maďarská zdrobnělina pro Alžbětu (maď. Erzsebet). Erzsi bylo teprve pět, když její otec spáchal sebevraždu společně se svou milenkou Marií Vetserovou dne 30. ledna 1889 v Mayerlingu. Po této ráně osudu se jí ujal sám dědeček, císař František Josef.  V roce 1900 se její matka podruhé vdala za maďarského hraběte (později knížete) Eleméra Lónyaye z Nagy-Lónya a Vasaros-Nameny a vzdala se tím členství v rakouské panovnické dynastii. S Erzsi pak neměla téměř žádný kontakt. Jejich vztah byl navíc zatížen dceřiným obviněním matky ze spoluviny na tragédii z Mayerlingu. Svého otce Rudolfa a jeho milou Mary Vetserovou oplakávala Erszi při každém výročí úmrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Život a manželství.", "content": "V roce 1902 se provdala za knížete Otu z Windisch-Graetze (1873–1952). Z tohoto svazku vzešly čtyři děti, manželství však ztroskotalo po nešťastném průběhu roku 1924.  Alžběta Marie Windisch-Graetzová (veškeré šlechtické tituly byly roku 1919 Republikou rakouskou zakázány) v roce 1921 poznala učitele a sociáldemokratického politika Leopolda Petzneka (1881–1956) a stala se jeho životní družkou. Vzít se mohli teprve 4. května 1948, kdy byl dokončen rozvod s Windisch-Graetzem. V té době byl Petznek předsedou Nejvyššího kontrolního úřadu.  V říjnu 1925 vstoupila do Soc. demokratické strany Rakouska a tím vešla do dějin jako tzv. „rudá arcivévodkyně“. Od roku 1930 žila s Petznekem ve vile v Hütteldorfu (14. obvod Vídně, Linzer Straße 452). Tato takzvaná „Windisch-Graetz-Villa“ byla od září 1945 do února 1955 vyvlastněna vrchním velitelem francouzského okupačního území Rakouska, generálem Émilem Béthouartem. Manželé Petzekovi se mohli nastěhovat zpět do svého domu teprve po uzavření státní smlouvy roku 1955, oba však již tehdy byli těžce nemocní. Svého muže přežila o sedm let a byla pochována na Hütteldorfském hřbitově ve Vídni. Byla po ní pojmenována ulice \"Elisabeth-Petznek-Gasse\" ve 14. vídeňském obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z prvního manželství Alžběty Marie vzešly čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Marie Henrieta Stefanie Gizela Rakouská, rodným jménem \"Elisabeth Marie Henriette Stephanie Gisela von Österreich\" (2. září 1883 Laxenburg – 16. března 1963 Vídeň), byla jediná dcera korunního prince Rudolfa a po vzniku republiky byla známa jako „rudá arcivévodkyně“.", "tgt_summary": "Archduchess Elisabeth Marie of Austria (Elisabeth Marie Henriette Stephanie Gisela; 2 September 1883 – 16 March 1963) was the only child of Rudolf, Crown Prince of Austria and Princess Stéphanie of Belgium, and a granddaughter of Emperor Franz Joseph I of Austria and King Leopold II of the Belgians. She was known to the family as \"Erzsi\", a diminutive of her name in Hungarian. Later nicknamed \"The Red Archduchess\", she was famous for becoming a socialist and a member of the Austrian Social Democratic Party.", "id": 1296289}
{"src_title": "Polotón", "tgt_title": "Halftone", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "S myšlenkou půltónového tisku přišel již William Fox Talbot. Na začátku 50. let 19. století navrhl použití procesu „fotografického síta (rastru) nebo závoje“ v souvislosti s fotografickým procesem hlubotisku. Během následujících desetiletí bylo navrženo několik různých druhů sít. Jedním ze známých experimentátorů byl Stephen H. Horgan, když pracoval pro \"New York Daily Graphic\". První fotografie „vytištěná polotónovou technikou“ byla fotografie newyorské budovy Steinway Hall publikovaná v novinách \"Daily Graphic\" dne 2. prosince 1873. New York \"Daily Graphic\" pak publikoval „první reprodukci fotografie v plném tonálním rozsahu v novinách“ dne 4. března 1880 (s názvem \"A Scene in Shantytown\") jednoduchým polotónovým rastrem.  V australských novinách se začal půltónový tisk využívat v 80. letech 19. století a zabývali se jí převážně a zejména dřevorytci, jejichž úkolem bylo ilustrovat články novým způsobem. Redakce \"The Sydney Morning Herald\" fotografie nereprodukovala až do roku 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "Tam, kde plynulý tón zobrazení (například fotografie na filmu) obsahuje nekonečný rozsah barev nebo stupňů šedi, metoda autotypie redukuje vizuální reprodukce na jednobarevný obraz, který je tištěn pouze jednou barvou inkoustu. Tato binární reprodukce závisí na optické iluzi – tyto drobné body díky lidskému oku splývají do jemných tónů.  Stejně jako barevná fotografie vyvinutá přidáváním filtrů a vrstev je barevný tisk založen na možnosti opakování procesu půltónů pro každou subtraktivní barvu – běžněji užívané jako barevný model CMYK. Díky částečné průhlednosti inkoustu je možné dosáhnout odlišných barev k vytvoření dalšího optického efektu – plnobarevného tisku.  Polotóny se dělí na tzv. pravé a nepravé. Pravé polotóny se využívají v klasickém hlubotisku, kde je sytost barvy daná jejím množstvím v daném místě.  Nepravé polotóny se využívají v podstatě ve všech ostatních tiskových technikách, kdy je využito buď tzv. autotypického, případně (zejména v digitálním tisku) stochastického (nepravidelného) rastru. Zde není sytost barvy určena jejím množstvím (to je v jednom bodu vždy stejné), ale právě velikostí (autotypický rastr), případně hustotou a velikostí (stochastický rastr) tiskových bodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polotón (\"autotypie\") je technika, která simuluje plynulý tón zobrazení pomocí pravidelného rozmístění bodů různé velikosti. Jako autotypie se pak označuje specifický obraz, který je důsledkem tohoto procesu.", "tgt_summary": "Halftone is the reprographic technique that simulates continuous-tone imagery through the use of dots, varying either in size or in spacing, thus generating a gradient-like effect. \"Halftone\" can also be used to refer specifically to the image that is produced by this process.", "id": 846912}
{"src_title": "Elektrická jednotka 471", "tgt_title": "ČD Class 471", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednotku začaly v roce 1992 vyvíjet Moravskoslezská vagonka Studénka a AEG. Jednotky jsou vývojovým pokračováním řady 470, přičemž byly zohledněny mnohé zkušenosti z testovacího provozu staršího typu. Roku 1994 byla ke spolupráci přibrána Škoda Dopravní technika (dnes Škoda Transportation). Prvních pět jednotek bylo dodáno Českým drahám na přelomu let 2000/2001. Do ledna 2005 bylo dodáno celkem 16 jednotek ve starším provedení a jeden vložený vůz 071.008 navíc (471.002 byla dodána jako dvouvozová), do roku 2008 mělo být dodáno dalších 14 jednotek. V roce 2006 podepsaly České dráhy a ČKD Vagonka smlouvu o dodání dalších 30 jednotek. K polovině dubna 2007 provozovaly České dráhy 27 jednotek, ke konci roku 2008 bylo ve stavu ČD již 42 jednotek, v září 2010 bylo v provozu 63 jednotek, v dubnu 2011 celkem 70 jednotek. V prosinci 2012 bylo v provozu ČD 81 jednotek. Inventární čísla dodávaných jednotek tvoří vzestupnou řadu s výjimkou čísel 027–030 dodaných mimo pořadí. Jednotky od čísla 031 byly nakupovány v rámci smlouvy z roku 2006. Na konci roku 2009 České dráhy podepsaly další smlouvu, na jejímž základě bylo dodáno dalších 15 jednotek čísel 061 až 075. Dodávky probíhaly do konce roku 2011. Z ledna 2011 pochází poslední smlouva na 8 jednotek v celkové hodnotě 1,75 miliardy Kč s dodáním do jara 2013. Čtyři byly určeny pro trať Ostrava – Mosty u Jablunkova v Moravskoslezském kraji a čtyři pro trať Praha – Benešov a byly ze 40 % spolufinancovány EU z regionálních operačních programů. Pro tento účel byly některé jednotky také opatřeny reklamními polepy. Celkový počet jednotek je 83.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Všechny vozy jednotky jsou dvoupodlažní s nástupní hranou v úrovni 550 mm nad temenem kolejnice (tj. v úrovni nástupiště). Délka soupravy přes spřáhla je 79,2 metru, hmotnost 155,4 tun. Skříně jsou svařeny z profilů, vyrobených z hliníkových slitin. Maximální rychlost jednotky je 140 km/h a konstrukční rychlost 160 km/h (jednotky řad 451 a 452 mají maximální rychlost 100 km/h). Formálně má jednotka 643 míst pro cestující, z toho 310 k sezení (287 ve druhé a 23 v první vozové třídě). Oddíl první třídy se nachází v horním podlaží elektrického vozu, v ostatních vozech jednotky jsou pouze oddíly druhé třídy. Celá jednotka je vybavena klimatizací, hlásícím a vizualizačním systémem INISS od společnosti CHAPS (mezi fanoušky informačních systémů známý také pod jménem Andula), okna v oddílech pro cestující nejsou otevírací, od č. 16 do č. 60 nejsou použita ani okna s klapkami pro nouzové větrání. Krajní nástupní prostory jednotky jsou vybaveny zvedacími plošinami pro cestující na invalidním vozíku.  Pojezd motorového vozu jednotky je tvořen dvěma dvounápravovými podvozky s individuálním pohonem náprav třífázovými asynchronními trakčními motory zapojenými do dvojité hvězdy. Trakční měniče jsou realizovány jako moduly IGBT s kapalinovým chlazením. Měniče jsou osazeny prvky Eupec s maximálním závěrným napětím 3,3 kV.  Jednotky 029, 030 a od čísla 061 jsou vybaveny systémem přemostění záchranné brzdy.  Řízení soupravy je možné ve třech režimech: Automatické vedení vlaku, Automatická regulace rychlosti a manuální režim. Řídící systém také dovoluje ovládání až čtyř spojených jednotek z jednoho stanoviště. V praxi je toto využíváno především při dopravě většího počtu jednotek najednou (např. při jízdách z/do depa).  Plánovaná životnost je udávána nejméně 40 let. Cena soupravy činila v době výroby asi 216 milionů Kč (bez DPH).", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Uvažovalo se též o možnosti odvozených dvousystémových variant včetně dálkové verze. O stavebnicovém odvozování dalších jedno i vícesystémových jednotek s variantami maximální rychlosti 120, 140, 160 a 200 km/h a možnými variacemi uspořádání interiéru se zmiňovaly České dráhy i v dubnu 2007. Po několika doobjednávkách byl celkový počet jednotek stanoven na 83 a všechny zůstaly v původní jednosystémové verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "DKV Praha.", "content": "Většinu dodaných souprav provozuje DKV Praha, provozní jednotka Praha-odstavné nádraží jih (Praha ONJ). Nasazeny jsou v příměstské dopravě na všech elektrifikovaných tratích v okolí hlavního města (do Kolína, Nymburka, Kralup nad Vltavou, Berouna a Benešova) na linkách systému Esko. Na nejvytíženějších spojích se uplatňují i dvojice spojených jednotek pomocí vícenásobného řízení. Mezi doplňkové výkony patří osobní vlaky na trase Kolín – Pardubice – Česká Třebová, případně až do Letohradu. Zkušebně vyjela dvojice spojených jednotek řady 471 také na rychlíkové spoje mezi Prahou a Moravskoslezským krajem, což se stalo od roku 2013 i pravidlem. Mezi lety 2009–2012 byly o víkendech přebytečné pražské jednotky využity k vedení zastávkových vlaků z Děčína do Mostu, po dodávkách jednotek RegioPanter ale byly z tohoto výkonu staženy. Místo toho se začaly objevovat o víkendových dnech na rychlících Praha – Děčín, které v pracovní dny jezdí jako klasické soupravy vedené lokomotivami řady 162.", "section_level": 2}, {"title": "DKV Olomouc.", "content": "Dvanáct jednotek provozuje DKV Olomouc, a to v provozní jednotce Bohumín. Do Bohumína jsou zařazeny jednotky inventárních čísel 024, 025, 035 a 054 až 058 a 080 až 083. Od 10. prosince 2006 jezdí dvě jednotky na tratích Opava východ – Ostrava-Svinov a Ostrava-Svinov – Český Těšín. První dvě jednotky byly slavnostně pojmenovány Ostrava a Opava, třetí má jméno Moravskoslezský kraj, čtvrtá Bohumín, pátá Havířov a šestá Český Těšín. Na Ostravsku České dráhy počítaly s využitím nejméně 15 jednotek., později bylo toto rozhodnutí přehodnoceno a zůstalo u těchto dvanácti kusů. Stěžejním výkonem jsou osobní vlaky na dvou páteřních linkách: Mosty u Jablunkova – Karviná – Ostrava – Studénka (od roku 2015 některé spoje až k letišti Ostrava-Mošnov) a Český Těšín – Havířov – Ostrava – Opava. V pracovní dny je na posilových spojích doplňují starší jednotky řady 460.  Zvláštní nasazení:  Dne 11.2.2016 jely dvě jednotky City Elefant jako náhrada za Super City Pendolino. 471 075-2 jako SuperCity SC510 a 471 068-7 jako SuperCity SC507.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vykolejení v Ústí nad Labem.", "content": "Dne 28. června 2010 došlo v Ústí nad Labem k nehodě elektrické jednotky s hnacím vozem 471.005-9. Při nehodě zemřel strojvedoucí. Důležitou okolností při nehodě byla rychlost vlaku 108 km/h namísto 50 km/h povolených v okamžiku nehody kvůli výhybce postavené do odbočky. Jednotka byla těžce poškozena. Po opravě, při které byla vozová skříň řídícího vozu 971.005 nahrazena nově vyrobenou, byla vrácena do provozu.", "section_level": 3}, {"title": "Srážka v Praze-Libni.", "content": "Pozdě večer dne 23. srpna 2011 došlo v Praze-Libni ke srážce osobního vlaku z Kolína do Prahy s posunovací lokomotivou 742.330 dopravce ČD Cargo.  Při nehodě byli zraněni čtyři lidé – dva pracovníci a dva cestující. Celková škoda se vyšplhala na 13 milionů, z toho šest milionů na hnacím voze 471.003.", "section_level": 3}, {"title": "Vykolejení v Ostravě.", "content": "Večer dne 22. října 2011 vykolejila na Polanecké spojce v oblasti Poodří jednotka 971 025 + 471 025. Při nehodě byl zraněn strojvedoucí a dalších šest cestujících. Příčinou nehody byla špatná viditelnost, strojvedoucí přehlédl návěst stůj a pokračoval dále do stanice Ostrava Svinov. Na Odb. Odra vjel na odvratnou kusou kolej, kde při rychlosti cca 60-80 km/h vykolejil. Jelikož se nehoda stala v těžko přístupném terénu, musela pro zraněné cestující přijet nahradní souprava.", "section_level": 3}, {"title": "Nehoda v Poříčanech.", "content": "30. prosince 2014 - 971.074 + 362.161", "section_level": 3}, {"title": "Projetí zarážedla Praha Masarykovo nádraží.", "content": "14. července 2015 - 471.040 (vyjetí přes zarážedlo do haly nádraží)", "section_level": 3}, {"title": "Srážka s kamionem na přejezdu v Praze-Uhříněvsi.", "content": "Dopoledne 6. září 2019 došlo k srážce jednotky 471.065 s kamionem. Při nehodě bylo zraněno 8 lidí. Materiální škoda byla předběžně odhadnuta na 35,5 milionu Kč.", "section_level": 3}, {"title": "Citáty.", "content": "Biskup Lobkowicz 4. prosince 2009 požehnal v Ostravě nové jednotce modlitbou: „Ochraňuj všechny, kdo budou používat těchto vlaků.“", "section_level": 2}], "src_summary": "CityElefant je obchodní název pro elektrickou dvoupodlažní jednotku skládající se z elektrického vozu řady 471, vloženého vozu řady 071 a řídicího vozu řady 971 s vozovými skříněmi, zhotovenými z hliníkových slitin. Je určena pro dopravu cestujících v městských aglomeracích na tratích elektrizovaných stejnosměrnou soustavou 3 kV. Tyto jednotky se v pražské příměstské dopravě stávají od roku 2000 postupně nástupci elektrických jednotek řad 451 a 452, resp. ne zcela vyhovujících prototypů jednotek řady 470. Výrobcem jednotek je konsorcium firem ČKD Vagonka Ostrava a Škoda Plzeň.", "tgt_summary": "The Class 471 electric motor unit, commonly known as \"CityElefant\", is a double deck electric multiple unit operating on 3 kV DC overhead wires produced by Škoda Vagonka, a subsidiary of Škoda Transportation, since 1997 and operated by the České dráhy rail transit operator on its suburban services around Prague and Ostrava, Czech Republic. A single unit consists of a Class 471 power car with first class seating, a single Class 071 passenger car and a Class 971 cab car.", "id": 2469965}
{"src_title": "Herman Hollerith", "tgt_title": "Herman Hollerith", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z chudé rodiny německých imigrantů do USA. Otec mu zemřel v jeho sedmi letech. Rodinu pak živila matka domácí výrobou klobouků. Získal stipendium, takže mohl jít na kvalitní střední školu \"New York City College\". Poté vystudoval na \"Columbia School of Mines,\" kde prokázal značné matematické nadání. V roce 1880 se stal statistikem amerického Úřadu pro sčítání lidu (\"US Census Bureau\"). Ten čelil obrovským potížím - vzhledem k nárůstu počtu obyvatel. Krachem se stalo zejména sčítání lidu v roce 1860. Zpracování výsledků trvalo úřadu sedm let. Hollerith tak hledal inovaci, jak získaná data zpracovat, na níž pracoval ještě i v době, kdy úřad opustil roku 1882 (ve prospěch učitelského postu na Massachusettském technologickém institutu). Oblíbená legenda praví, že k myšlence děrného štítku Holleritha inspiroval průvodčí ve vlaku, který kleštičkami štípal jízdenky. Inspirací však byl spíše nový typ tkalcovského stroje zvaný žakárový. Hollerith chytře zvolil štítky ve velikosti dolarových bankovek, neboť strojky na počítání bankovek již byly k dispozici. Děrovačka si zase pomohla technologií psacího stroje. Tabulátor otestoval na statistikách úmrtnosti v Baltimore, New Yorku a New Jersey. Vše fungovalo výborně, a tak si přístroj nechal patentovat. S vynálezem pak vyhrál konkurz statistického úřadu. Zpracování dat ze sčítání v roce 1890 pak trvalo pouhé tři měsíce. Úspora z veřejných peněz činila pět milionů dolarů. Popis vynálezu v publikaci \"The Electric Tabulating System\" mu vynesl doktorát na Kolumbijské univerzitě a Zlatou medaili na Světové výstavě. Roku 1896 založil vlastní firmu Tabulating Machine Company. Svůj stroj vylepšoval, zvyšoval automatizaci a činil použitelným v nových oblastech - průlomovým bylo zejména to, když začal být využitelným v účetnictví. Jeden z Hollerithových bývalých zaměstnanců James Powers pak přístroj zdokonalil a zlevnil, takže Holleritha porazil v konkurzu na zpracování dat ze sčítání v roce 1910. To byla pro Holleritha rána, zejména psychická a osobní. Rozhodl se proto v roce 1911 firmu prodat. Nový vlastník provedl následně sérii fúzí, čímž vznikl obří konglomerát, v roce 1924 přejmenováný na International Business Machines (IBM). Roku 1939, deset let po Hollerithově smrti, začal konstruktér IBM Howard Hathaway Aiken na bázi Hollerithova děrnoštítkového tabulátoru konstruovat elektromagnetický počítač zvaný Automatic Sequence Controlled Calculator (ASCC).", "section_level": 1}], "src_summary": "Herman Hollerith (29. února 1860 Buffalo, New York – 17. listopadu 1929 Washington, D.C.) byl americký statistik a vynálezce. Pro sčítání lidu USA v roce 1890 vynalezl počítací stroj, který používal děrné štítky (též zvané Hollerithovy štítky) a umožňoval tak hromadné zpracování dat. Děrné štítky předznamenaly elektronické počítače. Jím později založená firma byla jednou ze čtyř, jež dala v roce 1911 vzniknout firmě Computing Tabulating Recording Corporation (CTR), která se později přejmenovala na dodnes působící IBM.", "tgt_summary": "Herman Hollerith (February 29, 1860 – November 17, 1929) was an American businessman, inventor, and statistician who developed an electromechanical tabulating machine for punched cards to assist in summarizing information and, later, in accounting. His invention of the punched card tabulating machine, patented in 1884, marks the beginning of the era of semiautomatic data processing systems, and his concept dominated that landscape for nearly a century.", "id": 1284058}
{"src_title": "Rodina Smolíkova", "tgt_title": "The Mézga Family", "src_document": [{"title": "Členové rodiny.", "content": "Hlavou rodiny je Pepa Smolík (\"Géza Mézga\"), který ale tuto svou funkci příliš nezvládá, čemuž napovídá již znělka seriálu, kde se mu celá rodina zřítí na hlavu. Jeho manželkou je Gábi (\"Paula\"), která toho ale často lituje a komentuje větou „\"Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!\"“ (\"Pisti Hufnágel\"). Starším z jejich potomků je přidrzlá a rádoby dospělá puberťačka Týna (\"Kriszta\"). K ní neodmyslitelně patří také kočka, jejíž jméno má v české verzi seriálu zvláštní minulost – překladatelům se nelíbil hanlivý význam jména Mafie (\"Maffia\"), tak ji nazvali \"Žofie\", jenže v další sérii byl význam jména nutný, kvůli smyslu děje jednoho z dílů, takže ji museli přejmenovat a na začátek této série vložili větu „Žofinku jsme oplakali.“ Týniným mladším bratrem je dvanáctiletý geniální klučina Ládínek (\"Aladár\"), který vlastní taktéž geniálního psa jménem Zorro (\"Blöki\").", "section_level": 1}, {"title": "Seriály.", "content": "Doposud vznikly tři třináctidílné seriály, každý s jinou zápletkou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz budoucnosti aneb Podivuhodná dobrodružství rodiny Smolíkovy.", "content": "První seriál vznikl v roce 1969 a premiéru měl v roce 1970. Smolíkovi v něm zažívají příhody s vynálezy, které jim posílá jejich potomek z budoucnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka.", "content": "Druhý seriál vznikl v roce 1972 a premiéru měl v roce 1973. Ládínek se spolu s mluvícím psem Zorrem vydává ve své nafukovací vesmírné raketě na různé planety a poznává roztodivné mimozemské civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Podivuhodné prázdniny rodiny Smolíkovy.", "content": "Třetí seriál vznikl v roce 1978 a premiéru měl v roce 1980. Smolíkovi společně s dr. Halířem putují po celém světě při hledání Pišty Hufnágla, dávné lásky Gábi Smolíkové.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina Smolíkova a počítač.", "content": "Podle maďarských médií se měl v roce 2005 začít natáčet nový 13dílný sériál \"Smolíkovi a počítač\" (maďarsky: \"A Mézga család és a számítógép\"), ve které se měla rodina Smolíkova seznamovat s internetem a počítačovou technikou vůbec. Kvůli hospodářské krizi v zemi byl ale projekt odložen.  V květnu 2017 byly na serveru Youtube nečekaně zveřejněny dvě nové desetiminutové epizody. Prozatím však neexistuje český překlad.  Jak se ukázalo, jedná se skutečně o začátek 4. série, vytvořený v roce 2005. Není známo, zda se jedná o první epizodu rozdělenou na dvě části, nebo zda krátké díly o délce pouze 10 minut byly již původním záměrem tvůrců.  Další epizody pravděpodobně vytvořeny nebyly a po dokončení dvou zmiňovaných byl projekt z finančních důvodů zrušen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rodina Smolíkova (v originále \"Mézga család\") je řada maďarských animovaných televizních seriálů, které byly postupně tvořeny Józsefem Neppem a Józsefem Romhányim ve studiu PannóniaFilm v letech 1968–1978. Originální název rodiny Mézga znamená v maďarštině lepidlo, sliz nebo stromovou smůlu - odtud pochází český název Smolíkovi. Originálnímu názvu \"Mézga család\" odpovídá český překlad, ale například v angličtině se používá maďarské příjmení rodiny a název The Mézga Family. Ve slovenštině se seriál jmenuje \"Miazgovci\", v italštině La \"famiglia Mezil\", v němčině \"Familie Metzger\" a v bulharštině \"Семейство Мейзга\". Ve španělštině byl použit jako název jméno hlavního hrdiny, \"Aladar Mezga\". Snad ve všech jazycích, do kterých byl seriál přeložen, měl a dosud také má velký úspěch.", "tgt_summary": "The Mézga Family (in Hungarian \"Mézga család\") is a fictional family from three animated TV series shot by PannóniaFilm studios, Hungary between 1969 and 1978.", "id": 519761}
{"src_title": "Kriminalistická biologie", "tgt_title": "Forensic biology", "src_document": [{"title": "Objekty kriminalistické biologie.", "content": "Biologický materiál jako objekt zkoumání lze rozdělit do několika skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický materiál lidského původu.", "content": "S tímto materiálem se setkáváme v kriminalistice nejčastěji. Vytváří biologické stopy podle následujících způsobů oddělení od lidského organismu:", "section_level": 2}, {"title": "Biologický materiál zvířecího původu.", "content": "Kriminalistická biologie se tímto materiálem zabývá zpravidla pouze do té doby, než je bezpečně prokázáno, že se skutečně jedná o materiál zvířecího původu – např. ale v případě neoprávněného usmrcení vzácného nebo drahého zvířete, v případech napadení člověka zvířetem, v případech útěků zvířat ze zoologických zahrad apod. se rovněž zkoumá biologický materiál zvířecího původu", "section_level": 2}, {"title": "Biologický materiál rostlinného původu.", "content": "Jen výjimečně je předmětem kriminalistického zájmu. V minulosti byly biologickými metodami zkoumány rostlinné drogy, v současnosti jsou tyto drogy identifikovány chemickými metodami. V úvahu přichází biologická identifikace tabákových výrobků a nejrůznějších rostlinných zbytků spojených s konkrétní událostí.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní druhy biologických stop a jejich výskyt.", "content": "V kriminalistice se nejčastěji setkáme s následujícími biologickými materiály: krev, sliny, ejakulát, vlasy, chlupy, moč, kostní a kostrové nálezy. Ostatní druhy biologických stop se vyskytují vzácně.  Podle vztahu jejich zůstavitele k objasňované události dělíme biologické stopy na:  Podle místa nálezu dělíme biologické stopy nalezené:  Pro některé objasňované události je nález určitých druhů biologických stop typický (nejčastěji se biologické stopy nalézají v souvislosti s trestnými činy proti životu a zdraví): Nález přichází v úvahu např. i na nedopalcích cigaret, na dopisních obálkách, na oděvních součástkách, na motorových vozidlech apod.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávání biologických stop.", "content": "Stopy můžeme rozdělit na Nezbytnou podmínkou při vyhledávání stop je trpělivost a dobré osvětlení. Zvlášť opatrně a pečlivě je třeba vyhledávat biologické stopy na objektech, které mají podobnou barvu nebo jedná-li se o velmi malá množství biologických materiálů. Vyhledávání biologických stop lze usnadnit pomocí ultrafialového záření, pod kterým některé biologické stopy fluoreskují či se naopak jeví jako tmavé skvrny. Pro detekci krve lze použít postřik prověřovaných míst luminolem (fluorescence krevních stop) nebo reakci s o-tolidinem (modré až modrozelené zbarvení přítomnosti krve), zkoušky ale nejsou specifické a navíc hrozí i nebezpečí poškození biologického materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Zajišťování biologických stop.", "content": "Zajišťování stop má kromě obecných požadavků svá specifika:", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti kriminalisticko-technického zkoumání biologických stop.", "content": "Kriminalisticko-technické zkoumání biologických stop je rozděleno do 4 etap:  Uvedené 4 etapy zkoumání nemusí být vždy striktně dodrženy, v řadě případů lze jedním zkoumáním odpovědět současně na několik etap.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kriminalistická biologie je aplikovanou biologickou vědou, která slouží kriminalistické praxi vyhledáváním, zajišťováním, zkoumáním a vyhodnocováním biologických stop lidského, zvířecího a rostlinného původu.", "tgt_summary": "Forensic biology is the application of biology to associate a person(s), whether suspect or victim, to a location, an item (or collection of items), another person (victim or suspect, respectively). It can be utilized to further investigations for both criminal and civil cases. Two of the most important factors to be constantly considered throughout the collection, processing, and analysis of evidence, are the maintenance of chain of custody as well as contamination prevention, especially considering the nature of the majority of biological evidence. Forensic biology is incorporated into and is a significant aspect of numerous forensic disciplines, some of which include forensic anthropology, forensic entomology, forensic odontology, forensic pathology, forensic toxicology. When the phrase \"forensic biology\" is utilized, it is often regarded as synonymous with DNA analysis of biological evidence.", "id": 25858}
{"src_title": "Náhodný graf", "tgt_title": "Random graph", "src_document": [{"title": "Erdős-Rényi modely \"G\"(\"n\",\"p\") a \"G\"(\"n\",\"m\").", "content": "Pod pojmem Erdős-Rényi model se rozumí buď model \"G\"(\"n\",\"p\") nebo velmi podobný model \"G\"(\"n\",\"m\"). Zatímco model \"G\"(\"n\",\"p\") je z matematického hlediska ve většině případů jednodušeji analyzovatelný, byl to model \"G\"(\"n\",\"m\"), který byl popsán v původním článku Erdőse a Rényiho z roku 1959. Gilbert ve svém článku popsal model \"G\"(\"n\",\"p\").  Pro přirozené číslo \"n\" a číslo \"p\", 0≤\"p\"≤1, je můžeme definovat náhodný graf \"G\"(\"n\",\"p\") jako graf na množině vrcholů {1,...,\"n\"} do kterého je každý možný pár vrcholů vložen jako hrana s pravděpodobností \"p\" (a tyto hrany jsou vloženy nezávisle). Náhodný graf \"G\"(\"n\",0.5) odpovídá uniformní distribuci na množině všech grafů s množinou vrcholů {1,...,\"n\"}.  Pro přirozené číslo \"n\" a \"m\", formula_1, definujeme náhodný graf \"G\"(\"n\",\"m\") jako graf na množině vrcholů {1,...,\"n\"} do kterého je vložena náhodná množina \"m\" hran. Modely \"G\"(\"n\",\"p\") a \"G\"(\"n\",\"m\") pro formula_2 se chovají přibližně pomalu, neboť realizace náhodného grafu \"G\"(\"n\",\"p\") bude mít podle zákona velkých čísel s velkou pravděpodobností přibližně  formula_3 hran.  Mezi nejdůležitější oblasti v teorii náhodných grafů patří studium prahových funkcí monotónních grafových vlastností. Místo formální definice uveďme příklad. Pro libovolné formula_4 platí, že pro formula_5, náhodný graf formula_6 asymptoticky skoro jistě není hamiltonovský, zatímco pro formula_7, náhodný graf formula_8 asymptoticky skoro jistě hamiltonovský je. Jinak řečeno, pro \"n\" jdoucí do nekonečna je limita pravděpodobnosti, že je formula_6 hamiltonovský 0, zatímco ta stejná limita je 1 pro formula_10. Podobná prudká změna chování se projevuje vzhledem k mnoha přirozeným grafovým vlastnostem a je popsána Friedgutovou větou.  Podobně jako v uvedeném příkladu hamiltonovskosti se ve většině praktických modelů stejně jako ve většině matematické teorie uvažuje režim kdy \"p\" jde k nule podle zvolené funkce v \"n.\"  Vlastnosti Erdős-Rényi náhodných grafů inspirovaly koncept kvazináhodných grafů.  K rozvoji teorie náhodných grafů přispěli zejména Paul Erdős, Béla Bollobás a Alan Frieze.", "section_level": 1}, {"title": "Dolní odhad Ramseyova čísla.", "content": "Nejdůležitější kvantitativní otázkou v Ramseyově teorii je zkoumání čísla \"R\"(\"k\",\"k\"). To je definováno jako minimální číslo \"r\" takové, že každý graf na \"r\" vrcholech obsahuje kliku nebo nezávislou množinu velikosti alespoň \"r\". Erdős implicitním použitím technik tehdy ještě neexistující teorie grafů ukázal v roce 1947, že formula_11. (Nepatrně přesnější odhad stejnou metodou je možný. Za sedm dekád od Erdősova důkazu byl před obrovské úsilí tento dolní odhad na \"R\"(\"k\",\"k\") vylepšen pouze málo.) Přesněji, Erdősův důkaz může být chápán jako důkaz tvrzení, že pro formula_12 platí, že \"G\"(\"n\",0.5) s kladnou pravděpodobností neobsahuje ani kliku ani nezávislou množinu velikosti \"k\". Tato interpretace důkazu je jedním z nejzákladnějších aplikací pravděpodobnostní metody. Díky podobným aplikacím jsou náhodné grafy nejužitečnější třídou objektů pro aplikace pravděpodobnostní metody.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné modely.", "content": "Jiné modely náhodných grafů zahrnují model náhodných stromů, model náhodných regulárních grafů a Barabási–Albertův model náhodných bezškálových sítí. Barabási–Albertův model v mnoha případech může lépe vystihovat reálný model (sociální sítě, epidemiologie,...). Náhodné grafy je možno vnímat jako speciální třídu perkolačních modelů.  Podobným způsobem jako náhodné grafy lze zavést náhodné \"k\"-uniformní hypergrafy a další náhodné struktury.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice rozumíme pojmem náhodný graf specifickou distribuci na konečných grafech. Tato distribuce je typicky zadána na grafech na pevné množině vrcholů. Proto si náhodný graf lze představit jako danou množinu vrcholů do níž jsou \"náhodně přidány hrany\". Studium náhodných grafů iniciovali v roce 1959 nezávisle Edgar Gilbert a Paul Erdős a Alfréd Rényi. Původní článek Erdőse a Rényiho byl výrazně obsažnější než Gilbertův a proto se modelu, který zavedli (a jim příbuznému), říká Erdős-Rényi model náhodných grafů. Tento model je v současnosti jednou z nejstudovanějších náhodných diskrétních struktur v matematice (spolu s modely statistické fyziky, jako například Isingův model). Náhodné grafy se používají v informatice, fyzice, biologii a dalších oborech k modelování náhodně vznikajících interakcí. V těchto aplikacích stejně jako v matematické teorii náhodných grafů se zkoumá zejména asymptotické chování grafů na limitně velkém počtu vrcholů.", "tgt_summary": "In mathematics, random graph is the general term to refer to probability distributions over graphs. Random graphs may be described simply by a probability distribution, or by a random process which generates them. The theory of random graphs lies at the intersection between graph theory and probability theory. From a mathematical perspective, random graphs are used to answer questions about the properties of \"typical\" graphs. Its practical applications are found in all areas in which complex networks need to be modeled – many random graph models are thus known, mirroring the diverse types of complex networks encountered in different areas. In a mathematical context, \"random graph\" refers almost exclusively to the Erdős–Rényi random graph model. In other contexts, any graph model may be referred to as a \"random graph\".", "id": 1687310}
{"src_title": "Plymouth", "tgt_title": "Plymouth", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známé osídlení v oblasti Plymouthu se nacházelo u návrší \"Batten\" v Plymouthském zálivu. Je datováno do doby bronzové a v době železné bylo důležitým obchodním přístavem. Předpokládá se, že zde bylo překladiště pro cín z Dartmooru, který byl dále prodáván Féničanům. V době vlády Římanů byl přístav využíván pro obchod s cínem, dobytkem a kůží ale později byl jeho význam překonán sousední rybářskou osadou Sutton nacházející se naproti přes záliv.  V době ovládnutí Anglie Normany (1086) patřilo panství v Suttonu králi, ale Jindřich I. ji daroval rodině Valletortových. Na oplátku tato rodina jeho část věnovala augustiniánskému řádu sídlícímu v \"Plymptonu\", větší a starší osadě než Plymouth. Část města, vlastněná augustiniánským řádem obdržela roku 1254 právo pořádat trhy a celé město a jeho okolí získalo nezávislost roku 1439 a stalo se tak prvním městem, jemuž toto právo bylo přiděleno zákonem.  Poté co se vyšší část ústí řeky Plym rozštěpila, začaly lodě využívat přílivového přístavu v ústí Plym (\"Plym Mouth\" – ústí řeky Plym) místo v Plymptonu. A tak se pro Sutton začalo postupně používat název Plymouth. Pojmenování Sutton se tak v současné době používá pro oblast města v souvislosti s volebním obvodem.  Roku 1403 bylo město krátce okupováno a vypáleno Francouzi. Plymouth byl častým terčem nepřátel útočícím přes Lamanšský průliv, a to především v době stoleté války. Poblíž ústí řeky stál hrad a pás obranných opevnění ale všechny byly zbořeny nebo přestavěny při budování pozdějšího opevnění.  V době občanské války stál Plymouth na straně parlamentaristů proti králi Karlovi I. Město bylo schopno odolávat téměř čtyři roky obléhání royalisty. V okolí města se odehrálo několik konfliktů včetně bitvy u St Budeaux. Po obnovení monarchie byla v roce 1665 zahájena stavba královské pevnosti. Tvrz byla vybavena děly nasměrovanými směrem na moře i na město aby tak připomínala obyvatelům, že nemají odporovat královské moci.  Z přístavu vyplula v roce 1831 HMS Beagle na svou druhou průzkumnou cestu do Patagonie, které se účastnil Charles Darwin.  Jako důležitý přístav bylo město v době druhé světové války terčem mnoha náletů. I když byl hlavním cílem náletů přístav, byly ztráty na civilním obyvatelstvu značné – bylo zabito 1 172 lidí a 3 269 bylo zraněno. Počet obyvatel z původních 220 000 poklesl po válce na 127 000. Byly zničeny obě obchodní centra, téměř každá budova byla poškozena (zničeno bylo 3 754 budov a 18 398 vážně poškozeno) včetně více než 20 škol a 40 kostelů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Do 90. let minulého století bylo v Plymouthu velmi nezvyklé slyšet jiný jazyk než angličtinu nebo zahlédnout člověka jiné rasy než bělocha. Po několika letech ale vlivem rozšíření univerzity, zvýšené dopravy trajekty přes kanál a ekonomické imigrace (částečně z Polska) a utečenců se především centrum Plymouthu stalo více kosmopolitním. Již dříve zde byla zastoupena čínská komunita zaměřená na potravinářský sektor. Vzhledem k tomu, že se projevují problémy s dodržováním obecného pořádku, je nenávist vůči přistěhovalcům pro Plymouth velký problém.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Plymouthu byla v minulosti spojena s jeho přímořskou pozicí a hlavními zdroji příjmů bylo rybářství a služby spojené s vojenským námořnictvem. Pokles obou těchto oborů vedl k obratu směrem sektoru poskytování služeb – zdravotnictví, potravinářství a call centra i když přesné strojírenství a stavby lodí hrají významnou roli v průmyslu města. Úpadek těžkého strojírenství měl velký vliv na nárůst nezaměstnanosti (v posledních letech je procento nezaměstnaných na úrovni 11%).  V oblasti maloobchodu je Plymouth na druhém místě na jihozápadu země a na 29. v rámci celé země. Jako regionální centrum Devonu a Cornwallu zahrnuje spádová oblast Plymouth asi 720 000 obyvatel a roční příjmy značkových obchodů dosahují více než 600 miliónů liber. Dalším zdrojem příjmů je necelých 12 miliónů turistů, kteří navštíví tuto oblast.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Roku 1914 se sloučila statutární města Plymouth a Devonport s městským distriktem East Stonehouse a vznikl tak distrikt Plymouth. Toto sloučení bylo podporováno ministerstvem války, protože tři samostatné distrikty představovaly komplikaci při organizaci válečných dodávek. Dohromady byly označovány jako \"Tree Towns\". V roce 1928 obdržel Plymouth status města. V polovině 30. let město expandovalo začleněním města Plymptonu a obce Plymstocku.  V roce 1974 po správní reformě se stal Plymouth výsadním městem v rámci hrabství Devon, jehož orgány spravovaly agendy rozvoje školství, sociálních služeb, dopravní infrastruktury a knihovnictví. V roce 1998 se Plymouth stal samostatnou správní jednotkou (\"unitary authority\").  Pro volby do rady města, která má 57radních, je Plymouth rozdělen do dvaceti volebních obvodů. Pro volby do parlamentu je město rozděleno do tří obvodů – \"Plymouth Devonport\", \"Plymouth Sutton\" a \"Southwest Devon\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Plymouth není napojen na národní dálniční síť přímo ale silnicí \"A38\" vedoucí asi 64 km k dálnici \"M5\". Město je spojeno s Cornwallem trajektovou dopravou a mostem \"Tamar Bridge\". Autobusovou dopravu na předměstí provozuje společnost \"Plymouth Citybus\", zatímco autobusy v centru města, včetně systému odstavných parkovišť (\"park and ride\") podporovaných návaznými spoji, provozuje společnost First Group. Hlavním stanovištěm pro dálkové spoje je nádraží \"Bretonside Bus Station\" poblíž \"Drake Circus\".  Trajektovou dopravu cestujících do Roscoffu, Bretaně a Santanderu zajišťují společnosti \"Torpoint Ferry\" a \"Brittany Ferries\". Trajekty vyplouvají z přístaviště \"Milbay\".  Letiště Plymouth City je malé letiště nacházející se asi 6 km na sever od centra města u silnice \"A386\" na Tavistock. V minulosti bylo regionálním centrem pro British Airways ale nyní ho využívá pouze plymouthská letecká společnost \"Air Southwest\", která odbavuje linky do některých míst Velké Británie a na Normanské ostrovy. Mezinárodní Letiště Exeter International je dosažitelné asi po 40 minutách jízdy autem.  Vlaky z Plymouthského železničního nádraží společnosti \"First Great Western\" spojují město s místy v Cornwallu a Londýně. Spoje společnosti \"CrossCountry\" směřují do Birminghamu, na sever Anglie a do Skotska. Na východním okraji města, 16 km od jeho centra, se nachází železniční stanice \"Ivybridge\", která je součástí soustavy dopravy cestujících do centra města od odstavných parkovišť (\"park and ride\").", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Plymouthu se koná mnoho festivalů pod otevřeným nebem. Mimo jiné je to slavnost ohňostrojů \"British Fireworks Championships\" nebo hudební festival \"Music of the Night\", který se koná každé dva roky v Královské pevnosti a jehož se účastní například hudba královského dělostřelectva, hudba královského námořnictva a stovky místních amatérských hudebníků.  Největším divadlem ve městě je Královské divadlo, které je také nejdůležitějším oblastním divadlem. Toto divadlo nedávno otevřelo své produkční a vzdělávací centrum, které bylo oceněno jako architektonicky významný počin. V obvodu \"Barbican\" se nachází stejnojmenné divadlo Barbican. Místem pořádání koncertů různých žánrů od klasické až po rockové je Plymouthský pavilon otevřený roku 1991.  Plymouthské městské muzeum a umělecká galerie na \"Drake Circus\" obsahuje sbírky uměleckých děl, přírodovědné kolekce a historie města a jeho okolí. Plymouthské umělecké centrum, nacházející se nedaleko divadla Barbican, nabízí výstavy uměleckých děl místních i zahraničních tvůrců. V Plymouthu se nachází i Národní mořská akvárium.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ve městě se nachází mnoho křesťanských kostelů. Nejdůležitější anglikánský chrám je kostel Svatého Ondřeje v oblasti \"Royal Parade\". Na \"Wyndham Street\" stojí viktoriánská katolická katedrála. Dále zde existuje několik metodistických, baptistických a kostelů a islámská mešita. Židovská komunita se schází v synagoze z 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Plymouthská univerzita je největší univerzitou na jihozápadě Anglie a pátou největší ve Velké Británii s více než 30 000 studenty, 3 000 zaměstnanci a ročním příjmem asi 100 miliónů liber. Byla založena jako technologická fakulta a později do ní byla začleněna i \"School of Maritime Studies\" ale v současné době zde vznikly podmínky pro výuku uměleckých a humanitních oborů.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Plymouthská turistická informační kancelář prezentuje město sloganem \"Duch objevů\", který odkazuje na historii britských námořníků, kteří vyplouvali z Plymouthu do celého světa. Turisty láká hlavně historie spojená s Francisem Drakem a lodí Mayflower, která vyplula z místního přístavu, nádherný výhled z \"Hoe\" a procházka historickými částmi města na pobřeží a \"Barbican\". I když je Plymouth přímořské město nenacházejí se zde pláže pro turisty. Poblíž pobřeží v okolí \"Citadel Road\" existuje mnoho ubytovacích kapacit pro turisty. Město je typické velkým podílem veřejné zeleně a parků. Největšími z nich jsou \"Central Park\" a \"Victoria Park\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Plymouth je město s 243 795 obyvateli (2001) v hrabství Devon v Jihozápadní Anglii. Rozprostírá se u ústí řek Plym a Tamar v jednom z největších evropských zálivů \"Plymouth Sound\". Město má velmi bohatou námořní historii a v minulosti bylo nejdůležitější základnou Královského námořnictva ve Velké Británii.", "tgt_summary": "Plymouth () is a port city situated on the south coast of Devon, England, approximately south-west of Exeter and west-south-west of London. Enclosing the city are the mouths of the river Plym and river Tamar, which are naturally incorporated into Plymouth Sound to form a boundary with Cornwall.", "id": 1174442}
{"src_title": "Damien Rice", "tgt_title": "Damien Rice", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se v Dublinu otci Georgovi a matce Maureen. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Celbrigde, v hrabství Kildare, které leží v jihovýchodním Irsku.  Svou profesionální kariéru začínal jako člen rockové skupiny Juniper. Kapela nikdy nevydala žádnou desku, nahrála pouze EP s názvem \"Manna\" a dva singly \"Weatherman\" a \"World is Dead\". Když se Damien Rice rozhodl pro sólovou kariéru, odstěhoval se v roce 1999 do Toskánska (Itálie), následně cestoval po celém světě a živil se hraním na ulici.  Když se po roce vrátil do Dublinu, vypůjčil si peníze a nahrál demo snímek, který poslal \"Davidu Arnoldovi\", producentovi a filmovému skladateli, který je znám spoluprací se zpěvačkou Björk. Arnoldovi se jeho muzika zalíbila a poskytl mu dostatek financí pro natáčení jeho první desky.  Deska s názvem \"O\" byla v červnu 2002 vydána v Irsku a Velké Británii, o rok později vyšla v Evropě a USA a byla vřele přijata kritikou. V roce 2003 vyhrál prestižní cenu \"Shortlist Music Prize\", zároveň byl nominován na \"Meteor Irish Music Awards\" a \"British Awards\".  I když byla první deska opěvována všemi hudebními znalci, slávu mu přineslo až propůjčení písní do filmů a TV show. Asi nejznámějším filmem, kde se jeho písně objevily, byl film \"Na dotek\" s Julii Roberts, Natalii Portman, Clivem Owenem a Judem Law v hlavních rolích. Titulní píseň \"The Blower's Daughter\" se stala okamžitě celosvětovým hitem. Dalšími snímky, kde se objevily jeho písně, jsou například \"Vysvobození\", \"V dobré společnosti\" a seriály \"Dr. House\", \"Ztraceni\", \"Alias\" a \"Chirurgové\". Singl \"9 Crimes\" z jeho nové desky byl k slyšení v třetím pokračování Shreka.  Svoji další desku s podobným jednoduchým názvem \"9\" Damien Rice vydal v listopadu 2006.  Členy jeho doprovodné kapely jsou \"Vyvienne Long\" (violoncello), \"Shane Fitzsimons\" (baskytara), Tom Osander (bicí nástroje). S kapelou při některých koncertech vystupují také \"Joel Shearer\" (kytara) a \"Cora Venus Lunny\" (viola). Dlouholetá Damienova spolupracovnice, \"Lisa Hannigan\", která k mnoha písním nazpívala nezaměnitelné vokály, z kapely odešla v roce 2007. Damien spolupracoval také s řadou dalších umělců, namátkou s \"The Frames\", \"Glenem Hansardem\" a \"Tori Amos\".  Angažuje se v různých charitativních nevládních organizacích (např. Greenpeace, \"U.S. Campaign for Burma\"). S Lisou Hannigan natočili charitativní song \"Unplayed Piano\", pro album \"War Child\" nahrál starou píseň Juniper \"Crosseyed Bear\", s mnoha irskými umělci se podílel na vydání charitativního alba \"The Cake Sale\". V červenci 2007 vystoupil na Live Earth, koncertu podporující boj proti klimatickým změnám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damien Rice (* 7. prosince 1973) je irský folkový zpěvák, skladatel a kytarista. Je jedním z nejznámějších irských hudebních umělců.", "tgt_summary": "Damien Rice (born 7 December 1973) is an Irish singer-songwriter, musician and record producer. Rice began his musical career as a member of the 1990s rock group Juniper, who were signed to Polygram Records in 1997. The band enjoyed moderate success with a couple of single releases, but a projected album floundered because of record company politics. After leaving Juniper, he worked as a farmer in Tuscany and busked throughout Europe before returning to Ireland in 2001 and beginning a solo career. The rest of the band went on to become Bell X1.", "id": 615064}
{"src_title": "Hokejová karta", "tgt_title": "Hockey card", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První karty se objevily v balíčcích s cigaretami v letech 1910 až 1913. Po první světové válce, v letech 1924-1925, byla vydána ještě jedna řada cigaret s hokejovými kartami.  Roku 1920 byly karty tištěny potravinářskou společností. Od roku 1941, tiskla hokejové karty společnost O-Pee-Chee, ta však produkci zastavila po druhé světové válce.  Další vydávaná série byla v letech 1951-1952 vydávanými Shirriff Desserts, York Peanut Butter a Post Cereal. Torontská firma Parkhurst začala s vydáváním karet v roce 1951. Následovala firma Topps která začala s tiskem roku 1954-1955. O-Pee-Chee a Topps karty neprodukovali roku 1955 a 1956, avšak následující rok se ke kartám vrátily.  Na americkém trhu se v dnešní době objevují desítky firem, které se zabývají tiskem hokejových karet. K nejznámějším patří Upper Deck, Pro Set, Pinnacle aj.", "section_level": 1}, {"title": "Hokejové karty v Česku.", "content": "První vydání hokejových karet v Česku značky APS byl v letech 1994/1995. Na kartách se objevili všichni hráči 12 týmů tehdejší doby a trenéři. Díky stávce v NHL se v české lize objevovali i hráči jako Jaromír Jágr, díky tomu stoupla popularita těchto karet.  APS vydávaly karty do roku 1997/1998, kdy vyšla poslední série těchto karet. V následujícím ročníku, kdy už APS nevychází, objevuje se nový vydavatel karet - OFS. Tyto karty vychází do dnešních dnů. Ve stejném ročníku jako OFS vychází také DS, které však s vydáváním karet skončili v roce 2002/2003.  Zajímavou sérií se stala série Score, které vycházela jen jednu sezonu, a to v roku 1999/2000. Na těchto kartách se objevili hráči z naší 2. nejvyšší ligy, v té době nazývaná 1. DZ liga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hokejová karta je druh sběratelské karty, která se nejčastěji tiskla na nějaký druh kartonu, s motivem hokeje. Na přední straně se nejčastěji uvádí jen jméno hráče a tým, popř. nějaké doplňující informace. Na straně druhé se mohou objevit statistiky, stručné informace o hráči a životopisné informace. Na starších kartách se zde mohla objevit i reklama.", "tgt_summary": "A hockey card is a type of trading card typically printed on some sort of card stock, featuring one or more ice hockey players or other hockey-related editorial and are typically found in countries such as Canada, the United States, Finland and Sweden where hockey is a popular sport and there are professional leagues. The obverse side normally features an image of the subject with identifying information such as name and team. The reverse can feature statistics, biographical information, or as many early cards did, advertising. There is no fixed size or shape of hockey cards, running the gamut from rectangular to circular, however modern North American cards have typically standardized on a 2.5 by 3.5 inch (6.35 cm by 8.89 cm) rectangular format.", "id": 1879782}
{"src_title": "Eliphas Lévi", "tgt_title": "Éliphas Lévi", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Asi nejznámější prací, kterou Eliphas Lévi napsal, je \"Dogme et Rituel de la Haute Magie\" (Dogma a rituál vysoké magie), která se zabývá výkladem podstaty rituální magie a vysvětlením magického dogmatu. Zde se poprvé také objevilo známé vyobrazení Baphometa, bytostí s lidským tělem, křídly a hlavou kozla. Satanisté obecně považují Léviho Bafometa za zpodobnění ďábla, ovšem Lévi zamýšlel zpodobnit bizarní stvoření spíše jako hermetickou šifru poskládanou ze symbolů a atributů jako skryté sdělení, zvířecí atributy značí spjatost s hmotou a tělesnými pudy, duchovního osvícení zde symbolizuje hořící pochodeň, gesta odkazují na Smaragdovou desku atp., k tomu mu jako vzor posloužila postava na reliéfu, kterou nalezl Hammer-Purgstall údajně na místě bývalé templářské komendy, ale to, že se jednalo o padělek, Lévi nevěděl. Lévi byl také velkým zastáncem a propagátorem tarotu, svého Bafometa pak umístil na tarotovou kartu ďábla, tím patrně určil i jeho další osud.  Britský okultista Aleister Crowley, který se narodil ve stejný rok, kdy Levi zemřel, se považoval za jeho inkarnaci.  \"Eliphas Lévi\", pseudonym, pod kterým publikoval své knihy, vznikl převedením rodného jména \"Alphonse Louis\" do hebrejštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí Alphonse Louise Constanta.", "content": "Abbé Constant se narodil jako syn chudého ševce v Paříži. Navštěvoval katolickou školu pro chudé děti, které vykazovaly velké nadání pro náboženství. V 15 letech se začal zaučovat za kněze nastoupením na seminář sv. Nicolase du Chardonneta, kde se kromě jiného naučil i hebrejský jazyk. Mistr tohoto semináře, Abbé Frère-Colonna, učil mladého Louise, že lidstvo spadlo z lůna Božího do dědičného hříchu, a jedině přes slzy a duchovní cesty se může navrátit zpět k bohu. Také učil chlapce, že historie byla rozdělena do čtyř velkých epoch: první u Adama, druhá začala Abrahamem, třetí pokračovala Ježíšem, a čtvrtá měla začít s příchodem ducha svatého. Frère-Colonna byl sesazen pro své názory, zatímco L. Constant ještě navštěvoval seminář. Constant vždy zůstal věrný zásadám katolicismu, ale nikdy neodpustil církevním úřadům sesazení svého milovaného učitele.", "section_level": 1}, {"title": "Životní dráha E. Léviho.", "content": "Koncem roku 1850 se setkal s opatem Jacquesem Paulem Migne, zakladatelem a ředitelem církevního knihkupectví Montrouge, který mu zadal úkol připravit slovník křesťanské literatury. Vyšel v roce 1851 a dílo mnohé překvapilo hlubokým poznáním, jež obsahovalo. V této době se A. L. Constant seznámil s polským badatelem Hoene-Wroṅskim, jehož dílo na něj udělalo dojem, a obeznámil se s jeho matematickým myšlením (srv. \"Zasvěcovací dopisy do Vysoké magie a mystiky čísel\", které autor napsal sicilskému baronu Nicoleas-Josephu Spedalierimu v rozmezí od října 1861 do dubna 1863) a napoleonským mesianismem. Poté začíná psát své zásadní dílo \"Dogma a rituál vysoké magie\" (\"Dogme et Rituel de la Haute Magie\").  V roce 1853 zavítal Lévi do Anglie, kde se setkal s romanopiscem Edwardem Bulwer-Lyttonem, který měl zájem o rosekruciánství jako literární téma a byl prezidentem menšího rosekruciánského spolku. Léviho první pojednání o magii se objevilo v roce 1854 pod názvem \"Dogme et Rituel de la Haute Magie\" a bylo přeloženo do angličtiny Arthurem Edwardem Waitem jako transcendentální magie, její nauka a rituál. V roce 1861 vydal pokračování, \"La Clef des Grands Mystères\" (Klíče k Velkým tajemstvím). Další magické práce Leviho jsou \"Fables et Symboles\" (Příběhy a Symboly, 1862) a \"La Science des Esprits\" (Věda Duchů, 1865). V roce 1868 napsal \"Le Grand Arcane, ou l'occultisme Dévoilé\" (Velká arkána, aneb odhalený Okultismus), to však bylo vydáno po jeho smrti v roce 1898.  Leviho verze magie získala velký úspěch, zejména po jeho smrti. Tento spiritualismus byl populární na obou stranách Atlantiku od roku 1850 a přispěl k Leviho úspěchu. Jeho magické učení bylo osvobozeno od fanatismu, i když horko těžko, ale žádné z jeho děl nebylo na prodej, a ani nepředstíral členství v nějaké starodávné nebo fiktivní tajné společnosti. Začlenil tarotové karty do svého magického systému, a takto se přičinil o to, že se tarot stal důležitou součástí výbavy západních okultistů. Měl hluboký vliv na magii hermetického řádu Zlatý Úsvit (Golden Dawn) a později také na učení ex-člena řádu Aleistera Crowleyho. Byl také první, kdo poznamenal, že pentagram či pěticípá hvězda s jedním cípem vrcholu dolů a s dvěma nahoře představuje zlo, zatímco pentagram s jedním bodem nahoru a s dvěma dolů představuje dobro.  Lévimu se připisuje oživení magie po celém světě ve 20. století a hlavně jejího základu v teoretické rovině.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie magie.", "content": "Lévi zaznamenal tři základní principy magie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eliphas Lévi, vlastním jménem Alphonse Louis Constant, (8. února 1810 – 31. května 1875) byl francouzský okultista, autor knih na stejné téma.", "tgt_summary": "Éliphas Lévi Zahed, born Alphonse Louis Constant (8 February 1810 – 31 May 1875), was a French occult author and ceremonial magician.", "id": 632119}
{"src_title": "Lokomotiva 770", "tgt_title": "ČKD T-669 diesel locomotive", "src_document": [{"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Podle požadavků sovětských železnic na dodávku těžkých lokomotiv pro posun byly v ČKD Praha vyrobeny roku 1963 tři stroje. První dva byly označeny jako ČME 3, třetí byl určen pro ČSD a nesl označení T 669.0001. Lokomotivy při zkouškách obstály, obě železnice tak objednaly sériovou výrobu. Vzhledem k nedostatku výrobních kapacit v ČKD (prioritu měly exportní zakázky) byla výroba lokomotiv pro tuzemsko předána na Slovensko, konkrétně do SMZ v Dubnici. Výroba zde byla zahájena roku 1967 a pokračovala do roku 1969, kdy byla nahrazena novější řadou T 669.1 (771) s rekonstruovaným uložením rámu na podvozcích pomocí vahadel, vyrovnávajících nápravové tlaky. Toto konstrukční řešení bylo poprvé ověřováno na lokomotivě T 669.0082, jenž byla v SMZ opravována po násilném poškození. Díky jeho přednostem byla proto ukončena výroba „starého“ provedení a dále již byly vyráběny jen upravené stroje. Lokomotiva T 669.0082 byla přeznačena na T 669.1001 a stala se tak zároveň prvním strojem nové řady. Osmnáct lokomotiv řady T 669.0 bylo zároveň dodáno do československého průmyslu.  Začátkem 80. let stále stoupal objem zboží přeložený ve východoslovenských překladištích a 12 strojů řady T 669.5 (dnešní 771.8), dodaných v letech 1970–71 z Dubnice, potřebám zdejšího provozu nestačilo. Díky ukončení výroby této řady v Dubnici byly proto další lokomotivy objednány opět v ČKD, které dodalo celkem 10 strojů v provedení bez provahadlování, byly proto označeny řadou T 669.51 a později 770.8. Jejich domovem se stala depa Čierna nad Tisou a Maťovce, kde pracují stále. Další tři lokomotivy na široký rozchod získal tamní průmysl; vyrobeny byly postupně v letech 1974, 1983 a 1985 taktéž v ČKD.  Obdobná motorová lokomotiva typu ČME3, později s elektrodynamickou brzdou jako ČME3, byla dodávána do Sovětského svazu. Jiné modifikace byly dodávány do Iráku (řada DES3100), Sýrie (řada LDE1500), Albánie (řada T 669.1, ale technicky odpovídající československé řadě T 669.0), Polska (řada S200; dva kusy opravené po nehodě odebraly ČSD) a železáren v Indii (řada DEC120).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lokomotiva je kapotová se středovým stanovištěm strojvedoucího. Na obě strany od stanoviště vybíhají zúžené nestejně dlouhé kapoty. Pod delší z nich je uložen spalovací motor, trakční generátor, chladiče, ventilátory a pomocné stroje (tedy – soustrojí nabíjecího dynama a budiče, dva ventilátory chlazení trakčních elektromotorů, dva ventilátory chlazení naftového motoru, kompresor a převodovka HVK). Pomocné stroje jsou poháněny od spalovacího motoru – klínovými řemeny. Převodovka pomocných pohonů (HVK – cca 65 kW) obsahuje dvě hydrodynamické spojky. Jedna spíná pohon kompresoru (vzduch, 8 barů), druhá spíná ventilátor hlavního chladicího okruhu naftového motoru. Druhý, menší, ventilátor vedlejšího chladicího okruhu je poháněn elektromotorem. Pod kratší kapotou se nachází alkalická akumulátorová baterie NIFE (články nikl-železo, elektrolyt louh sodný, 1,2 V /článek, napětí sítě 110 V DC,150 Ah – odolná, nenáročná akumulátorová baterie).  Spalovací motor K 6 S 310 DR (nízkotlaké přeplňování – jediné turbodmychadlo poháněné výfukovými plyny, vrtání 310 mm, zdvih 360 mm, jmen. ot. 750 ot./min., volnoběh 350 ot./min., zdvihový objem 163,2 litrů, spotřeba nafty 221 g/kWh, cca 350 litrů na hodinu plného výkonu, při běžném provozním režimu v nepřetržité službě na těžkém posunu cca 20-30 l /h. Obsah chladicí kapaliny cca 1100 l, náplň motorového oleje cca 650 kg, palivová nádrž 6 000 litrů. Zásobníky písku (cca 800 kg) jsou pod kapotou na obou čelech lokomotivy. Vstupní dveře do kabiny jsou na obou čelech z ochozu vedle kapot. V každém podvozku jsou tři tlapové trakční elektromotory (TM). Jde o stejnosměrné sériové elektromotory, zavěšené na nápravě dvěma kluznými tlapovými ložisky a dalším odpruženým závěsem v rámu podvozku. Krouticí moment je přenášen na nápravu pevným ozubeným převodem – pastorek na hřídeli TM zapadá do ozubeného kola na nápravě. Převod (prototyp 1:5.06 – sériové stroje 1:4.05) je mazán broděním v náplni olejové vany. Dvojice TM tvoří skupinu trvale spojenou do serie. Tři skupiny se připojují k hlavnímu generátoru paralelně. Každá skupina má vlastní stykač pneumaticky spínaný. Regulace výkonu spalovacího motoru je prováděna sdruženým regulátorem, který na každém výkonovém stupni udržuje konstantní otáčky v závislosti na zatížení přidáváním paliva nebo odbuzováním trakčního generátoru. Trakční dynamo má cizí buzení, napájené z budiče. Budič kombinuje cizí buzení z baterie, vlastní derivační buzení a dekompaudní buzení (trakční proud) a zároveň pracuje jako zesilovač. TM využívá dva stupně šuntování (zeslabení magnetického pole připojením odporu paralelně k budícímu vinutí statoru) v závislosti na hodnotách proudu a napětí pomocí šuntovacího relé. Stator dynama má mimo jiné i vinutí pro start spalovacího motoru napájené z baterie.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lokomotivy řad 770 i 771 (T 669.0 a T 669.1) vynikaly dobrými adhezními vlastnostmi a vysokou tažnou silou. Sloužily při těžkém posunu ve stanicích a na seřaďovacích nádražích i na traťových výkonech v nákladní dopravě, méně často i v osobní dopravě. V provozu byly vždy spolehlivé, na obsluhu i údržbu nenáročné a personálem oblíbené. Přezdívalo se jim „Čmelák“ podle označení v provedení pro sovětské železnice (ČME 3 – \"čechoslováckij manevróvij těplovóz s elektríčeskoj predáčej\" – doslova přeloženo: \"československá posunovací motorová lokomotiva s elektrickým přenosem\"). Odstavování z provozu nastalo především s poklesem výkonů v nákladní dopravě, kdy nebylo využití pro tak velký počet těžkých a výkonných lokomotiv konstruovaných pro nejtěžší posun nebo přetahy velkých zátěží na kratší vzdálenosti (velká tažná síla, malá rychlost). Starší lokomotivy řady 770 byly rušeny jako první a většina z nich skončila v provozu do roku 2010. Poslední stroje u státních drah dosluhují na západním Slovensku v nákladní dopravě pod hlavičkou ZSSK Cargo, jelikož jsou na těžkém posunu a manipulačních vlacích jen obtížně nahraditelné. Některé lokomotivy se vyhnuly zrušení díky prodeji soukromým dopravcům, kde slouží i nadále. Tyto firmy taktéž odkoupily stroje ze zrušených průmyslových podniků. Část lokomotiv v jejich vlastnictví byla modernizována dosazením moderního spalovacího motoru, např. od firmy CAT. Ve stavu ČD nacházejí již pouze dvě lokomotivy 770.001 (prototyp T 669.0001) a 770.085, určené pro muzeální účely; u ČD Cargo není řada 770 provozována vůbec ve prospěch novějšího typu 771.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motorová lokomotiva řady 770 byla pod původním označením T 669.0 dodávána lokomotivkou ČKD Praha a podnikem Strojárske a metalurgické závody Dubnica nad Váhom (SMZ) pro potřeby Československých státních drah a průmyslových podniků v Československu. Prototyp byl vyroben v roce 1963, sériová výroba probíhala v letech 1967 až 1969. Dodatečně bylo poté ještě vyrobeno 10 lokomotiv na široký rozchod opět v ČKD, a to roku 1983.", "tgt_summary": "T-669.0 (770) class diesel locomotives, built by ČKD are six-axle, with two bogies. The wheel pairs are set in radius arms and have a simple coil spring suspension. The body is mounted on the frame with eight anchors. The locomotive is a hood unit type with an internal, eccentrically-positioned operator's cab.", "id": 83604}
{"src_title": "Messier 22", "tgt_title": "Messier 22", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M22 se nachází v oblasti středně bohaté na pohledné hvězdy, nachází se totiž v blízkosti hlavních hvězd souhvězdí Střelce, které svým rozložením připomínají obrys čajové konvice. Hvězdokupa leží téměř 3° severovýchodně od hvězdy Kaus Borealis (λ Sgr). Pokud je obloha zvláště průzračná, je dokonce možné hvězdokupu rozeznat pouhým okem jako velmi slabou hvězdu lépe viditelnou odvráceným pohledem. Obyčejný triedr 10x50 zcela odhalí její kruhový tvar, který vypadá jako hodně matná skvrna, která je směrem do středu velmi jasná. Ovšem k rozlišení jejích nejjasnějších hvězd je zapotřebí dalekohled o průměru alespoň 120 až 150 mm. Ještě větší dalekohledy ji dokážou téměř zcela rozložit na tisíce hvězd, ale jejich pozadí zůstává zamlžené. Zběhlí pozorovatelé mohou zkusit vyhledat planetární mlhovinu, kterou hvězdokupa skrývá. Může být nalezena dalekohledem o průměru alespoň 300 mm vybaveným mlhovinovým filtrem.  Poblíž M22 se nachází mnoho dalších objektů Messierova katalogu, například 3° západně leží kulová hvězdokupa M28 a 5° severně jasná otevřená hvězdokupa M25.  M22 je možno jednoduše pozorovat z většiny obydlených oblastí Země, protože má dostatečně nízkou jižní deklinaci. Přesto není pozorovatelná v severní Evropě a Kanadě, tedy blízko polárního kruhu a ve střední Evropě zůstává poměrně nízko nad obzorem. Na jižní polokouli je hvězdokupa dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do října.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu jako první popsal Charles Messier jako kulatou mlhavou skvrnu bez hvězd. Dodal ovšem, že ji sám neobjevil, tou dobou už byla známa. Opravdovým objevitelem byl Johann Abraham Ihle ve druhé polovině 17. století. M22 je první objevenou kulovou hvězdokupou, o které bylo známo, že to není pouhá hvězda. Jednotlivé hvězdy v ní jako první rozeznal William Herschel a jeho syn John přesněji popsal, že její nejjasnější hvězdy jsou 11. magnitudy a některé mají výrazně červenou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tato kulová hvězdokupa je jednou z nejbližších k Zemi: nachází se ve vzdálenosti pouhých 10 400 světelných let od Země, a proto na obloze pokrývá stejně velkou plochu jako Měsíc. V této vzdálenosti je tedy její skutečný průměr přibližně 97 světelných let. Obsahuje přibližně 100 000 hvězd, ale pouze asi třicet proměnných hvězd, z nichž byla polovina známa již na začátku 20. století. Většina jejích proměnných hvězd je typu RR Lyrae, ale jedna taková s periodou 199,5 dne již není považována za skutečného člena hvězdokupy.  Magnituda nejjasnějších členů hvězdokupy je přibližně 11 a průměrná magnituda jejích nejjasnějších 25 hvězd je 12,9, jsou tedy mnohem jasnější než členové hvězdokupy M13, u které je tato hodnota 13,7. M22 se k Zemi přibližuje rychlostí 144 km/s.  M22 patří spolu s M15 k vzácným kulovým hvězdokupám, které hostí planetární mlhovinu. Objevil ji infračervený dalekohled IRAS a dostala název IRAS 18333-2357. Na rozdíl od M15 nemá hvězdokupa výrazné středové zhuštění. Že jde o planetární mlhovinu bylo zjištěno až v roce 1989. Ve středu mlhoviny sídlí modrá hvězda. Mlhovina se nazývá také GJJC1 a její stáří se odhaduje na přibližně 6 000 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 22 (také M22 nebo NGC 6656) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Střelce. Objevil ji německý astronom Johann Abraham Ihle v roce 1665. Je jednou z nejbližších a nejjasnějších kulových hvězdokup; její vzdálenost od Země je přibližně 10 400 světelných let a je viditelná i pouhým okem. Jasnější jsou pouze Omega Centauri a 47 Tucanae na jižní obloze. Patří také mezi čtyři kulové hvězdokupy, o kterých je známo, že obsahují planetární mlhovinu.", "tgt_summary": "Messier 22 or M22, also known as NGC 6656, is an elliptical globular cluster of stars in the constellation Sagittarius, near the Galactic bulge region. It is one of the brightest globulars that is visible in the night sky. The brightest stars are 11th magnitude, with hundreds of stars bright enough to resolve with an 8\" telescope. M22 is located just south of the Ecliptic, and northwest of Lambda Sagittarii (Kaus Borealis), the northernmost star of the \"Teapot\" asterism.", "id": 871743}
{"src_title": "Droba", "tgt_title": "Greywacke", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Droby jsou považovány za texturně nezralé horniny. Jsou nevytříděné, běžná jsou slabě opracovaná zrna a obsahují často i oblázky (nad 2 mm v průměru). Písčitá zrna většinou tvoří živce (plagioklasy i ortoklasy), křemen, muskovit a litické (horninové) úlomky. Horninové úlomky nejčastěji představují rohovce, krystalické břidlice nebo fragmenty metamorfovaných či vyvřelých hornin. Základní hmota, která tvoří 15–75 % horniny tvoří jílové minerály nebo křemitá, zřídka i vápnitá či železitá hmota. Akcesorie často tvoří pyrit, granáty, biotit, chlority, turmalíny, epidot, apatit nebo augit. Hornina má šedou, hnědou, černou až žlutavou barvu.  Pokud některý z minerálů tvoří 5 až 10 % všech písčitých zrn, může být jeho název použit jako přídavné jméno před slovem droba (např. muskovitická droba, muskoviticko-křemitá droba atď.).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Droby nejčastěji vznikají v mořském prostředí. Tvoří podstatnou část turbiditů, kde se střídají s jílovci a břidlicemi. Někdy asociují i s černými břidlicemi. Turbiditní proudy přinášejí z šelfu při silných bouřkách, povodních nebo zemětřeseních různorodý materiál – písek, silt, jíl ale i štěrk. Všechen tento siliciklastický materiál může tvořit droby. Droby se usazují ve vzdálenějších částech turbiditních vějířů, často v nich lze pozorovat gradační zvrstvení, ojediněle i schránky mělkovodních organismů, které turbiditní proud strhl z okraje šelfu.  Droby jsou časté v oblastech vulkanických oblouků, nebo území kde zvětrávají bazické vulkanity. Časté jsou na aktivních kontinentálních okrajích (předobloukové, vnitřněobloukové i zaobloukové pánve). Zvětráváním bazických hornin vznikají horniny s převahou jílů, takovéto droby potom obsahují jen nepatrnou příměs křemene.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Droby často vytvářejí omezené vrstvy s rozsahem několik km2 s mocností zhruba 1 metr. Opakovaně se přitom střídají především s břidlicemi tím způsobem, že vrstva droby ostře sedá na podložní břidlici a směrem nahoru přechází do nadložní břidlice.  V Čechách jsou droby známy z proterozoických sedimentů barrandienu. Na Moravě a ve Slezsku z hornin spodního karbonu tzv. kulmské facie.  Známy jsou i z alpské Grauwackenzone. Na Slovensku jsou časté v karbonských horninách gemerika, veporika a hronika. Běžné jsou též v paleogenních sedimentech flyšového pásma.  Rozšířeny jsou například i ve Walesu a na jihu Skotska, v Longfordském masivu v Irsku a Lake District v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Droba je sedimentární hornina, přesněji druh slabě vytříděného pískovce s obsahem základní hmoty vyšším než 15 %. Základní hmotu drob, která je obvykle druhotná, tvoří většinou jílové minerály a silt. Písková zrna představuje směs živců, křemene, slíd a úlomků hornin (tzv. litických úlomků). Vzniká především v mořském prostředí. Barva horniny je nejčastěji šedá a velikost zrn je různá, od jemné po hrubou.", "tgt_summary": "Greywacke or graywacke (German \"grauwacke\", signifying a grey, earthy rock) is a variety of sandstone generally characterized by its hardness, dark color, and poorly sorted angular grains of quartz, feldspar, and small rock fragments or lithic fragments set in a compact, clay-fine matrix. It is a texturally immature sedimentary rock generally found in Paleozoic strata. The larger grains can be sand- to gravel-sized, and matrix materials generally constitute more than 15% of the rock by volume. The term \"greywacke\" can be confusing, since it can refer to either the immature (rock fragment) aspect of the rock or its fine-grained (clay) component.", "id": 1052229}
{"src_title": "Optická myš", "tgt_title": "Optical mouse", "src_document": [{"title": "Laserová myš.", "content": "V roce 2004 začala používat firma Logitech jako první na světě ke snímání pohybu místo senzoru optického laserový senzor. Myš nesla jméno Logitech MX1000, byla bezdrátová (využívala bezdrátovou technologii FastRF), napájená dobíjecím Li-ion akumulátorem a její cena na českém trhu byla 2 500 Kč. Snímání pohybu myši optikou je známé od prvopočátku tohoto vstupního zařízení - od kuličkové myši. Jen senzory se přesunuly z vnitřku myši na místo původní kuličky. První laserová myš Logitech měla asi dvacetinásobně vyšší rozlišení než myši optické. Na jejím vývoji spolupracovala s Logitechem firma Agilent Technologies.", "section_level": 1}, {"title": "Laserová myš - evoluce.", "content": "Rozdíl mezi optickou myší, využívající odrazu od osvětleného povrchu LED diodou, je v přesnosti a intenzitě infračerveného laseru a ve vyšším rozlišení senzoru. Laserové myši mají také výkonnější mikroprocesor. Pouhým pohledem je pak laser na rozdíl od optiky neviditelný. Paprsek vyzařuje přes lesklý prstenec, který zaznamenává odraz laseru.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch a rychlost.", "content": "Kromě přesnosti spočívá přednost laserové myši v možnosti snímat povrch na lesklých a jiných nevhodných površích pro myši optické. Výjimkou je pouze čiré sklo a zrcadlo, i když i na těchto materiálech umí některé nejmodernější laserové myši pracovat. Příkladem je myš A4Tech X6-76D. Špičkové laserové myši využívají snímač o rozlišení 5600 DPI. Citlivost lze u některých typů (A4Tech X750F) přímo na myši přepínat v rozmezí 1000 až 5600 DPI. Nároční uživatelé pak sledují hodnoty zrychlení při rychlých pohybech. Zde se udává hodnota akcelerace až 20 G, rychlost snímání přes 7 000 snímků za sekundu (6,4 megapixelů za sekundu) a maximální rychlost, kdy je snímač schopen správně reagovat, 114 cm za sekundu.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Mezi uživatele špičkových laserových myší patří především hráči počítačových her a grafici. Zvláště pro první skupinu nabízí výrobci mnoho vylepšení. Mezi to patří například možnost měnit váhu myši přídavnými závažími. Těžší myš umožňuje přesnější ovládání, než myš lehká. Mezi další možná vylepšení patří různé teflonové kluzáky, které umožňují posun myši s co nejmenším odporem. Důraz hráčů je též kladen na konstrukci a materiál přívodního kabelu zapojení USB (u myší drátových). Výjimkou nejsou ani různobarevné a různotvarové kryty myší.", "section_level": 2}], "src_summary": "Optická myš je v informatice typ počítačové myši, která používá pro detekci pohybu světlo odražené od povrchu, po kterém se myš pohybuje.", "tgt_summary": "An optical mouse is a computer mouse which uses a light source, typically a light-emitting diode (LED), and a light detector, such as an array of photodiodes, to detect movement relative to a surface. Variations of the optical mouse have largely replaced the older mechanical mouse design, which uses moving parts to sense motion.", "id": 1355061}
{"src_title": "Mitsubishi Colt", "tgt_title": "Mitsubishi Colt", "src_document": [{"title": "Colt 500/600.", "content": "V dubnu 1960 ukázal Mitsubishi první poválečný automobil Colt 500, 3140 mm dlouhý, malý mobilní vůz s vzduchem chlazeným dvou-válcovým motorem uloženým vzadu, s výkonem 16 kW (21 PS). Maximální rychlost byla 90 Km/h. Byl podobný Goggomobilu a Fiatu 500.  Colt 600 se objevil na trhu roku 1962. Zvedl se zdvihový objem motoru na 594 cm3 a výkon se zvětšil na 18 kW (25 PS). Karosérie zřetelně zhranatěla a dostala modernější tvary.", "section_level": 1}, {"title": "Colt 1000/1100/1200/1500.", "content": "Souběžně s Colty 800/1000F/1100F byl vyráběn od června 1963 větší Colt 1000 (s větším rozvorem náprav 2350, místo 2200 mm) s litrovým čtyřtaktním čtyřválcem, který byl později také i v Coltu 1000F. V nabídce byla čtyřdveřová limuzína stupňovité zádi a pětidveřový víceúčelový vůz. Roku 1965 byl uveden do prodeje Colt 1500 s výkonem 70 PS. V září 1966 nahradil Colt 1100 Colt 1000 a v květnu 1968 nahradil Colt 1200 Colt 1100 se 46 kW (62 PS). V srpnu 1968 se objevil Colt 1500 Super sport s výkonem 62,5 kW (85 PS), s možností sklopit zadní sedadla a tím rozšířit zavazadlový prostor a maximální rychlostí 155 km/h. Roku 1970 skončila výroba Coltů 1200/1500.", "section_level": 1}, {"title": "Colt 800/1000F/1100F.", "content": "Roku 1965 se objevil Mitsubishi Colt 800 s vodou chlazeným tří-válcovým dvoutaktním motorem vpředu s výkonem 33 kW (45 PS). Zřetelně zvětšené auto bylo nyní čtyřdveřové a třídveřové auto se šikmou zádí. Později se vyráběl také jako čtyřdveřová limuzína se šikmou zádí.  Od podzimu 1966 sjel z linky i Colt 1000F, navíc s moudře zvoleným jednolitrovým čtyřtaktním čtyřválcem s výkonem 40 kW (55 PS). Roku 1968 se zastavila výroba Coltu 800, v květnu 1969 také Coltu 1000F. Do výroby se však dostal od roku 1968 Colt 1100F, od 1969 označení Colt 11F s 1,1 litrovým čtyřválcem, také jako Super sportovní verze s 54 kW (74 PS).", "section_level": 1}, {"title": "Colt A150.", "content": "Toto byl první model Coltu, který se začal vyvážet mimo Japonsko. Přímo v Japonsku se prodával pod označením Mirage.  Po evropské premiéře na Genferském Salonu v únoru 1978 se nový Colt v prosinci téhož roku začal dovážet do zemí Evropy, které nebyly pod komunistickou nadvládou a rychle se stal dostupnou nákupní taškou. Technická zvláštnost Coltu byla jeho takzvaná 4x2 převodovka, čtyřstupňová převodovka s redukčním převodem, v ekonomickém stupňování je šetrná a delší a v režimu sport kratší, které poskytlo lepší zrychlení. Od května 1979 byl vedle třídveřové varianty i pětidveřová s větším rozvorem. V lednu 1980 následoval Colt GT se sportovní výbavou stojící okolo 235 000 v přepočtu na Kč, v květnu 1982 se objevil Colt Turbo s výkonem 77 kW (105 PS) a 1,4 L motorem (330 000 Kč). V červenci 1983 zažil Colt malý facelift, změnila se čelní strana a dostal novou přístrojovou desku. Zákazníci kupovali Colt především kvůli jeho prostornosti, jeho ekonomické jízdě, jeho extrémně vysoké spolehlivosti a poměrně nízké ceně.", "section_level": 1}, {"title": "Colt C10.", "content": "Roku 1984 vytvořilo Mitsubishi Motors druhé evropské pokolení Colt. Limuzína šikmé zádi byla dostupná ve třech motorových variantách, poprvé také s naftovým motorem. 1,5 L benzinový motor měl již možnost výběru mezi automatickou a manuální převodovkou.  Motory: Benzinové: Dieselové:", "section_level": 1}, {"title": "Colt C50.", "content": "Tento Colt dostal v roce 1988 cenu Zlatý volant od odborné poroty týdenního časopisu Bild am Sonntag. Všechny modely vlastnily pětirychlostní převodovku, benzinové motory řízený Kat. Vrcholným modelem byl Colt 1800 GTI-16V s 100 kW (136 PS), ABS, přísnějším pružením a se servořízením.", "section_level": 1}, {"title": "Colt CAO.", "content": "V letech 1992–1996 se vyráběla 7. generace.  Motory:", "section_level": 1}, {"title": "Colt CJO.", "content": "Colt 8. generace se vyráběl v letech 1996 - 2003. Motory:  Spotřeba u 1,3 l, 55 kW/75 ps, 6,5 l/100 km", "section_level": 1}, {"title": "Colt Z30.", "content": "Devátý Colt je postaven na stejné podvozkové části jako jeho sesterské auto, již nevyráběný Smart Forfour. Od tohoto modelu se očekávalo, že vyvede Mitsubishi Motors ze závažných problémů, které automobilku v poslední době postihly. Zavedení nového Coltu, šesté, nebo deváté generace, podle toho, jak se to vezme, bylo hlavně kvůli novému inovativnímu vedení Mitsubishi Motors v roce 2004, které teď již úspěšně vyvádí firmu z problémů a dluhů. Variant se poprvé objevilo více, než 3-dveřový a 5-dveřový hatchback. Nově přibyl i Colt Plus prodávaný pouze v Japonsku, Colt CZC, tedy coupé-cabrio a Colt CZT (T jako Turbo).  Nový Colt, který se objevil také poprvé s výkonnějším Common-Rail-Dieselem (tříválec od koncernu DaimlerChrysler), dostal v listopadu stejného roku od Bild am Sonntag cenu Zlatý volant. Po modelu z roku 1988 byl tento Colt druhý, který tuto cenu dostal. Hlavní prioritou je prostornost pro danou třídu vozidel téměř jedinečná. Cestující si mohou užívat prostoru, který je většinou výsadou vozidel o velikost či dvě větších, a přesto si tento vůz zachovává tak kompaktní vnější rozměry, že jej lze snadno využívat v městském prostředí jako všechna ostatní vozidla této třídy. Mitsubishi Colt využívá bezpečnostní konstrukci skeletu kompaktní karoserie Mitsubishi RISE (Reinforced Impact Safety Evolution), která poskytuje posádce zvýšenou ochranu při kolizích z jakéhokoliv směru, dokonce i při srážkách s vozidlem jiné výšky nebo hmotnosti. Zároveň pomáhá chránit palivový systém před poškozením při nárazu zezadu. Tento Colt byl také ohodnocen ve statistikách ADAC 2008 jako nejspolehlivější vůz kategorie „Malé vozy“.", "section_level": 1}, {"title": "model CZT.", "content": "Jedná se o sportovně laděný hatchback. Výkonově vůz předčí řadu konkurentů. Nevýhodou je vyšší spotřeba. Vozidlo má řadu sportovních doplňků jako jsou anatomicky tvarovaná sedadla. Interiér je dobře dílensky zpracován. Úplně solidní nejsou ani jízdní vlastnosti. Vůz se v zatáčkách více naklání a utlumení nerovností není dobré.", "section_level": 2}, {"title": "Colt Z3B.", "content": "Na Mondial de l'Automobile v říjnu 2008 v Paříži se představila přepracovaná verze Mitsubishi Coltu, která na trh přišla 15. listopadu 2008. Změny na dvou, popřípadě pětidveřovém vozidle se dotkly především vzhledu, konkrétně přídě; podle Mitsubishi zůstalo na automobilu pouze 35 % ponechaných částí karosérie ze stávajícího modelu. Přední část vozu se nese v duchu nového Lancera a vlastní z něj užší a hranaté světlomety a lichoběžníková maska chladiče. Colt tedy navazuje na taktiku výrobce sjednotit všechny modely Mitsubishi pod jednu výraznou masku. Kryty A, B a C sloupů jsou místo v barvě vozu v černi, aby opticky nezvětšovaly auto. Na zádi byla snížena vysoká světla a u třídveřové verze byla jen ztmavena původní světla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mitsubishi Colt se vyrábí již od roku 1960 a patří mezi klíčové modely japonské automobilky Mitsubishi Motors. Je také nejprodávanější z aut od Mitsubishi. První generace tohoto automobilu byly větší, než ty dnešní, řadily se mezi kompaktní vozy, nyní ovšem patří mezi malé automobily. Od roku 2004 se vyrábí v Nizozemském Bornu v závodu NedCar v několika karosářských variacích, také třeba jako coupé-cabrio. V některých zemích se Colt prodává pod jménem Mirage. Mitsubishi spolupracuje s automobilkou Proton, tj. některé generace Coltu se na silnicích objevují i jako Proton Satria. Dlouhodobý partner Mitsubishi Chrysler také použil jméno Colt pro svoje auto, v roce 1970, kdy Mitsubishi Galant přebrali jako Dodge Colt a Plymouth Colt na trh ve Spojených státech.", "tgt_summary": "Mitsubishi Colt is a nameplate from Mitsubishi that has been applied to a number of automobiles since 1962. It was first introduced with a series of kei and subcompact cars in the 1960s, and then for the export version of the subcompact Mitsubishi Mirage between 1978 and 2002. Chrysler, Mitsubishi's longtime partner, also used the name when applying its long-running practice of rebadging Mitsubishi vehicles as the Dodge and Plymouth Colt captive imports for the North American market between 1970 and 1994.", "id": 890168}
{"src_title": "Barthélemy Louis Joseph Schérer", "tgt_title": "Barthélemy Louis Joseph Schérer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Schérer byl synem řezníka a již v 11 letech věku vstoupil do rakouské armády. Z té však dezertoval roku 1775 a vrátil se zpět do Francie, kde sloužil v královské armádě. Zde byl příslušníkem dělostřeleckého pluku ve Strassburgu. Tam dosáhl roku 1780 hodnosti majora. Roku 1785 vstoupil do holandských služeb a v roce 1790 pak byl z armády propuštěn v hodnosti podplukovníka. O rok později se vrátil zpět do vlasti. Vstoupil do revoluční armády a v letech 1791-1792 byl kapitánem 82. pěšího pluku a účastnil se s ním bitvy u Valmy (20. září 1792). Roku 1793 jej generál Alexander Beauharnais jmenoval svým generálním adjutantem v rýnské armádě. Již o rok později je Scherer povýšen do hodnosti divizního generála a obdržel velení pěší divize v armádě na Sambře a Máze. V témže roce uzavřel manželství civilním sňatkem ve svém rodném městě (3. května 1794). Jeho manželkou se stala Marie Francoise Henriette Caroline Müllerová. Jelikož slavil určité vojenské úspěchy obsazením několika belgických měst (Mons, Landrecies, Valenciennes) byl pověřen vrchním velením italské armády (3. listopadu 1794), ale velmi brzy pak převelen do stejné funkce k východopyrenejské armádě (3. března 1795). Po Basilejském míru (22. července 1795) převzal po Kellermannovi vrchní velení italské armády (31. srpna 1795) a podařilo se mu porazit rakousko-sardinské vojsko v bitvě u Loana (22. až 24. listopadu 1795). Tohoto vítězství však nevyužil a pro trestuhodnou nečinnost byl z velení odvolán a nahrazen mladým generálem Napoleonem Bonaparte (23. února 1796). V roce 1797 byl direktoriem jmenován do funkce ministra války Francie (23. července). Ve funkci však se projevila jeho úzkoprsost a nevelké organizační schopnosti - byl proto odvolán z ministerského postu (22. ledna 1799) a opět jmenován vrchním velitelem italské armády. Zde však byl spojenými rakouskými a ruskými vojsky pod velením Kraye a Suvorova opakovaně poražen (26. března 1799 u Pastrenga, 30. března 1799 u Verony, 5. dubna 1799 u Magnana) a přinucen ustoupit za Mincio a Oglio. Poté předal velení generálu Moreauovi a zcela se stáhl z veřejného života. Žil pak na svém statku v Chauny (sev. Francie) a tam též roku 1804 zemřel. O jeho nepochopení moderních principů vedení války svědčí jeho zvolání, když se seznámil s plány Napoleona Bonaparte pro první italské tažení \"„to ať provede stejný blázen, který to vymyslel!!“\" a je též znám pohrdlivý výrok Suvorovův na adresu Scherera: \"”ten školomet ani nepozná, že jej obkličujeme”\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Barthélemy Louis Joseph Schérer (18. prosince 1747 v Delle departement Belfort — 19. srpna 1804) byl francouzský generál a ministr války revoluční Francie.", "tgt_summary": "Barthélemy Louis Joseph Schérer (18 December 1747 – 19 August 1804), born in Delle, near Belfort, became a French general during the French Revolutionary Wars and on three occasions led armies in battle.", "id": 83812}
{"src_title": "Leonid Kizim", "tgt_title": "Leonid Kizim", "src_document": [{"title": "Voják a kosmonaut.", "content": "Leonid Kizim pocházel z ukrajinského města Krasnyj Lyman. Už jako chlapec byl okouzlen letadly, byl odhodlán stát se letcem a věnoval se leteckému modelářství. Měl dobrý školní prospěch a v sedmé třídě si podal přihlášku do Vorošilovské zvláštní školy vojenského letectva. Vzápětí poté byla zrušena, podal tedy přihlášku na jinou podobnou a v roce 1959 byl na Černihivskou vojenskou vysokou leteckou školu napodruhé přijat, až byl malé, drobné postavy. Studoval všechno co mohl o kosmonautice. Roku 1963 dokončil školu a byl zařazen k 168. gardovému leteckému pluku stíhacích bombardérů dislokovanému v Zakavkazsku.  V roce 1965 se dostal do Hvězdného městečka, kde byl s platností od 28. října 1968 přijat do oddílu kosmonautů ve Středisku přípravy kosmonautů. Základní výcvik ukončil a kvalifikaci zkušebního kosmonauta () získal v prosinci 1967.  V letech 1969–1973 působil ve skupině určené pro lety raketoplánem Spiral. Od ledna 1974 do ledna 1976 se v posádce s Vladimirem Aksjonovem připravoval na první let v nové verzi Sojuzu. Zprvu Sojuzu 7K-S, určeného pro samostatné lety s vojenským účelem, později Sojuzu 7K-ST (resp. Sojuzu T) upraveného pro lety na stanice Saljut. V lednu 1976 se posádka rozpadla, až v říjnu 1978 byl jmenován velitelem záložní posádky Sojuzu T-2, který vzlétl v květnu 1980. V červnu 1980 byl jmenován velitelem krátkodobé expedice na Saljut 6, jejímž hlavním cílem byla oprava termoregulačního systému stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Spolu s Leonidem Kizimem v Sojuzu T-3 v roce 1980 letěli Oleg Makarov a Gennadij Strekalov. Letěli na orbitální stanici Saljut 6, zde strávili 14 dní plněním zadaných úkolů. Den před návratem se od stanice odpojila i nákladní loď Progress 11. Přistáli jako všechny Sojuzy v kabině na padácích v Kazachstánu. Let trval 12 dní, 19 hodin a 7 minut.  Od září 1981 se s Vladimirem Solovjovem a Francouzem Patrickem Baudrym připravoval v záložní posádce sovětsko-francouzského letu na Saljut 7, který proběhl v červnu 1982. Od září 1982 se Solovjovem a Igorem Volkem trénoval návštěvní let na Saljut 7, ale v květnu 1983 po neúspěšném letu Sojuzu T-8 byla jejich mise zrušena. Dvojice Kizim, Solovjov nyní přešla od krátkodobých expedic k dlouhodobým. Stali se náhradníky Vladimira Titova a Gennadije Strekalova, jejichž loď (Sojuz T-10-1) 26. září 1983 začala na startu hořet.  Poté k dvojce Kizim, Solovjov přibyl lékař Oleg Aťkov a všichni tři se začali připravovat na svůj let jako členové 3. základní expedice na Saljut 7. Let trval 236 dní, 22 hodin a 49 minut. Tehdy to byl světový rekord v délce letu, navíc okořeněný faktem, že v době letu se stal Leonid Kizim otcem dcery Taťány. Bylo to poprvé, kdy se narodilo dítě, když byl otec na oběžné dráze. Během letu přijali celou řadu nákladních lodí Progress i několik dalších Sojuzů s kosmonauty. Se Solovjovem šestkrát vystoupil do vesmíru, celkem na 22 hodin a 50 minut.  V roce 1986 letěl do vesmíru potřetí. Na kosmické lodi Sojuz T-15 odstartoval s Vladimirem Solovjovem k nové orbitální stanici Mir, kde oba kosmonauti pracovali jako první stálá posádka. Během pobytu se uskutečnil také historicky první přelet mezi kosmickými stanicemi. Oba kosmonauti 5. května 1986 v Sojuzu T-15 přeletěli z Miru k neobydlené kosmické stanici Saljut 7. Zde pracovali 50 dní a pak se vrátili zpět na Mir. Mise byla úspěšně zakončena 16. července 1986 přistáním v Kazachstánu.  Během tří letů strávil ve vesmíru víc než rok života.", "section_level": 1}, {"title": "Po letech.", "content": "Dne 13. června 1987 odešel z oddílu kosmonautů a zahájil studium na Akademii generálního štábu. Od roku 1989 sloužil ve Správě kosmických prostředků ministerstva obrany, od října 1991 jako zástupce náčelníka. V květnu 1993 se stal náčelníkem Možajského vojensko-inženýrské kosmické akademie v Petrohradu.  V září 2001 odešel v hodnosti generálplukovníka (od 1995) do důchodu a přestěhoval se do Moskvy. Zde 14. června 2010 zemřel, pochován je na Trojekurovském hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leonid Děnisovič Kizim (, 5. srpna 1941 Krasnyj Lyman, Doněcká oblast Ukrajinské SSR – 14. června 2010 Moskva) byl vojenský letec a sovětský kosmonaut ukrajinské národnosti. Do vesmíru letěl třikrát v letech 1980 až 1986 na sovětských kosmických lodích Sojuz, v Sojuzech a stanicích Saljut 6, Saljut 7 a Mir strávil ve vesmíru celkem 374 dní, 17 hodin a 58 minut.", "tgt_summary": "Leonid Denisovich Kizim (; 5 August 1941 – 14 June 2010) was a Soviet cosmonaut. Kizim was born in Krasnyi Lyman, Donetsk Oblast, Soviet Union (now Lyman, Ukraine). He graduated from Higher Air Force School in 1975; and served as a test pilot in the Soviet Air Force. He was selected as a cosmonaut on October 23, 1965. Kizim flew as Commander on Soyuz T-3, Soyuz T-10 and Soyuz T-15, and also served as backup commander for Soyuz T-2. All together he spent 374 days 17 hours 56 minutes in space. On Soyuz T-15, he was part of the only crew to visit two space stations on one spaceflight (Mir and Salyut 7). He later served as Deputy Director Satellite Control-Center of the Russian Ministry of Defense; after May 1995 he was Director of the Military Engineering Academy of Aeronautics and Astronautics in St. Petersburg.", "id": 1832540}
{"src_title": "Osídlování Země", "tgt_title": "Early human migrations", "src_document": [{"title": "Metody.", "content": "Zdrojem poznatků o osídlování Země byly donedávna jen kosterní a archeologické nálezy, pokud se je dařilo datovat. Od 80. let 20. století je stále významnějším pramenem samo složení lidského genomu, které dovoluje zhruba určit i původ určité varianty člověka. Metoda se rychle rozvíjí a tak se i údaje poměrně často mění. Údaje o stáří jsou v každém případě velice přibližné a udávají přibližné stáří, nikoli letopočty. Proto se pro předhistorické období postupně prosazuje označení \"před přítomností\" (BP), které tuto skutečnost naznačuje.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "V období kolem 120 000 - 90 000 BP nastalo vlhčí podnebí a bylo tudíž možno překročit Saharu, která byla asi od 75 000 BP zase uzavřena vysušením v důsledku počínající další ledové doby, würmu (70 000 - 10 000 BP), a opět uvolněna po jejím ukončení.  A tak kolem 110 000 BP začal moderní člověk pronikat nilským údolím přes Egypt a Sinaj do Palestiny. Zde se setkal s neandertálcem, který se snad vyvinul mimo Afriku z předchozích vln osídlování. Nejstarší mimoafrický nález pozůstatků moderního člověka pochází z izraelské Kafzy a je datován kolem 90 000 BP. V té době však už se podnebí opět horšilo a moderní člověk ještě nebyl připraven na přežití v Asii a Evropě, proto oblast přenechal neandrtálcům. První vystěhovalecká větev moderních lidí tak vymřela v důsledku krutého klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Úspěšnější byl přechod moderního člověka do Asie kolem 80 000 BP. přes mořskou úžinu mezi Eritreou a Jemenem v počtu maximálně 300 osob. Říká se jim lid pobřežní linie. Podobali se pravděpodobně dnešním Khoisanům, jimiž byla tehdy osídlena celá východní Afrika včetně Etiopie. Lid pobřežní linie postupoval na východ podél pobřeží. Jeho hlavním zaměstnáním byl sběr a rybolov. Vzhledem k tehdy nižší hladině světového oceánu jsou dnes všechny jeho tábořiště pod hladinou. Suché vnitrozemí bylo liduprázdné.  Kolem 75.000 se moderní lidé ocitli ve východní Asii. Celkový počet moderních lidí na planetě se v té době dá odhadnout na 100 000 osob a tehdy přišla katastrofa. Kolem 74 000 BP vybuchla obří sopka Toba na Sumatře. Do ovzduší bylo vrženo 3000 km popela a roztavené horniny. Nastalo deset let tmy a chladu a většina lidské populace vyhynula. V Asii přežilo asi 1000 osob v malých, isolovaných skupinách.  Po stabilizaci nastalo ale rychlé šíření moderních lidí. Kolem 70 000 BP byla osídlena opět jihovýchodní Asie, což bylo tím snazší, že Malajsko, Sumatra a Jáva byly tehdy spojeny pevninou. Na ostrovech se moderní lidé setkali s trpasličí formou přežívajícího člověka vzpřímeného, který na Jávě vymřel teprve před 50 000 a na ostrově Flores dokonce před 12 000 lety.  V jihovýchodní Asii si moderní lidé osvojili námořní plavbu a v době 60 000 - 40 000 BP dosáhli Austrálie, spojené s Novou Guineou. V důsledku vázání vody v polárním ledu byla hladina oceánu nižší než dnes a rozsah pevniny byl větší. Přesto je přeprava do Austrálie velkým, i když možná náhodným počinem. V Austrálii jsou první skalní malby doloženy kolem 45 000 BP a kolem 25 000 BP první pohřeb žehem na planetě. Z Austrálie pokračovala migrace moderních lidí na Šalamounovy ostrovy, kam dorazili kolem 28 000 BP.  Mezitím pronikli moderní lidé kolem 63 000 BP do jižní Číny. V této době a v tomto prostoru se předpokládá vznik mongoloidní rasy z místních skupin lidu pobřežní linie.", "section_level": 2}, {"title": "Blízký východ a Evropa.", "content": "Kolem 50 000 BP se změnilo klima, které se stalo teplejším a vlhčím. Údolí pozdějšího Perského zálivu, tehdy ještě pevnina, a Mezopotámie se zazelenaly a umožnily pronikání moderních lidí do severního Iráku, střední Asie a Evropy. Možná právě tehdy v Mezopotámii a Anatolii došlo k formování europoidní rasy, která se pak postupně šířila Předním východem, severní Afrikou, Evropou, Sibiří a severní Čínou. V Anatolii jsou moderní lidé doloženi kolem 45 000 BP. Malá Asie byla spojena s Evropou pevninským mostem, takže Černé moře bylo jezerem. Moderní lidé se dostali do severního Řecka a postupovali přes Balkán do střední a západní Evropy. S nimi pronikala i kultura aurignacienu. Ale tato větev byla celkem neúspěšná.  Jiná vlna moderních lidí postupovala z Mezopotámie podél jižního Kaspického moře do střední Asie. Kolem 43 000 BP dorazila na Altaj, kde došlo k velkému dělení. První skupina postupovala na východ a osídlila Mongolsko, severní Čínu a Sibiř. V povodí Jany vznikla kultura Djuchtaj (20 000 - 14 000 BP). Druhá skupina postupovala na jih do Indie, kde vyhubila místní zbytek lidu pobřežní linie. Třetí skupina postupovala na západ přes Ural a Povolží do Evropy. Tato skupina pravděpodobně užívala prajazyk europoidní jazykové nadrodiny, k níž dnes patří Indoevropané, Uralci, Altajci, Paleoasiaté, Eskauletové a vzdáleně Korejci, Japonci, Ainové a Amerindové.  V období 40 000 - 35 000 BP se tito moderní lidé dostali do Evropy. Dnešní Evropané jsou z 80 % jejich potomky, zbytek jsou potomci neolitiků z Turecka, kteří přišli do Evropy kolem 8500 BP. Výkonné technologie jim už umožnily přežít v drsnějším klimatu. Položili základy kultury gravettien. V Evropě se setkali s neandrtálci. Eurasijské tundry umožňovaly lov stádní zvěře: sobů, koní, turů a mamutů.  Moderní lidé a neandertálci se mohli křížit. Nasvědčuje tomu nález dětské kostry v Lagar Velho a další nálezy. S výjimkou Afričanů mají současní lidé asi 2-5% neandertálského genomu. Evropu moderní lidé nakonec ovládli. Kolem 30.000 BP vyvinuli lepší způsoby oblékání a lepší lovecké náčiní a zbraně: sítě, pasti a luk. Mezitím postupovala východoasijská skupina lidu pobřežní linie k severu. Kolem 40 000 BP se moderní člověk dostal do Japonska, spojeného pevninským mostem s Koreou. Ze severu postupovali europoidi z Altaje, kteří kolem 25 000 BP pronikli na jih od Žluté řeky. Europoidní rysy jsou zde doloženy ještě kolem 13.000 BP a kolem 12 000 BP pronikli europoidi do Japonska, kam přinesli kulturu djomon a stali se předky Ainů a Rjukjanů. Vlastní Japonci přišli až kolem roku 500 př. n. l. z Koreje s kulturou yayoi. Poté byli východoasijští europoidi pravděpodobně asimilováni mongoloidy.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "Na místě Beringovy úžiny se rozkládala souš zvaná Beringie. Stala se mostem k osídlení Ameriky v několika vlnách. První vlnu tvořily skupiny severoasijských europoidů, smíšených s mongoloidy. Do Ameriky se dostaly kolem 15 000 BP. Jejich potomci jsou příslušníky amerindské jazykové rodiny. Nejstarší osídlení je doloženo v jeskyni Bluefish na Aljašce. Další šíření znemožnila ledová pole. V době kolem 14 000 - 12 000 BP začaly ledovce ustupovat a moderní lidé pronikli do centra Ameriky. Dokladem jejich šíření jsou typické rýhované hroty na velkou zvěř (kultury Clovis z doby 11 000 - 5600 BP a Folsom v Novém Mexiku z období 11 000 - 9000 BP). Moderní lidé této vlny rychle postupovali Amerikou a kolem 11 000 BP dorazili do Patagonie.  Druhou vlnu tvořili mongoloidi z lidu pobřežní kolonie ze severní Číny. Jejich potomci jsou příslušníky rodiny na-dené. Pozdější vlnu tvořili Eskauletové ze 2. tisíciletí př. n. l. Podle nedávných nálezů žilo v Kalifornii a Brasilii australoidní obyvatelstvo, jehož cesta do Ameriky je záhadou. A nakonec v Severní Americe byli doloženi typičtí europoidé, kteří sem přišli buď po okraji ledových polí z Evropy nebo přes Sibiř asi kolem 20 000 BP.  Koncem poslední doby ledové kolem 10.000 BP zůstaly neosídleny pouze Antarktida, některé ostrovy (Karibik, Madagaskar, Oceánie) a Arktida.", "section_level": 2}], "src_summary": "Osídlování Země člověkem vyšlo zhruba 1 milion let (Ma) před současností (BP) z jižní a střední Afriky a probíhalo v několika vlnách. Tyto vlny zřejmě souvisely také se změnami klimatu a jedna z posledních přinesla do Evropy zemědělství (asi 8500 BP). Nejstarší nálezy Homo sapiens sapiens mimo Afriku jsou z Izraele, z doby kolem 100 tisíc let BP. Odtud osídlil nejprve jižní a jihovýchodní Asii a někdy kolem 50 000 BP vstoupil do Evropy, kterou ovšem už dříve osídlil neandertálec.", "tgt_summary": "Early human migrations are the earliest migrations and expansions of archaic and modern humans across continents and are believed to have begun approximately 2 million years ago with the early expansions of hominins out of Africa of \"Homo erectus\". This initial migration was followed by other archaic humans including \"H. heidelbergensis\", which lived around 500,000 years ago and was the likely ancestor of both Denisovans and Neanderthals. Early hominids were said to have \"crossed land bridges that were eventually covered in water\" (History Alive, pub. 2004, TCI).", "id": 1671112}
{"src_title": "Patronátní právo", "tgt_title": "Jus patronatus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny patronátního práva v českých zemích sahají do raného středověku. Nejprve na venkově v Čechách vznikaly tzv. vlastnické kostely, kde byl stavebníkem místní šlechtic, který se ke kostelu choval jako plnoprávný vlastník (zcela volně nakládal s majetkem kostela i ustanovoval kněze). Od vyhlášení Velkého privilegia české církve v roce 1222 bylo vlastnické právo ke kostelům změněno na patronátní. Původní vlastník se tak změnil na patrona s poněkud omezenými právy a povinnostmi. Zejména měl povinnost financovat a zajišťovat údržbu kostela (samotná majetková situace se stává komplexnější vznikem dvou forem majetku: obročí a záduší), měl také tzv. podací či prezentační právo (\"ius praesentandi\"), tedy mohl navrhnout faráře, nicméně tento návrh musel být konfirmován biskupem. Patronátní právo existovalo též k jiným beneficiím (například školám, knihovnám) atd. Patronátní právo k určitému beneficiu vznikalo především první fundací, založením.  Podrobněji upravil patronátní právo dekret dvorské kanceláře ze dne 24. prosince 1782, o stavbách kostelních a farních a jejich udržování (o patronátních břemenech), platný pro Čechy a Moravu, doplněný dekretem ze dne 29. ledna 1783, a Dvorský dekret ze dne 3. října 1788, o stavbách kostelních a farních. Dekrety upravují financování staveb a jejich oprav a stanoví povinnost správy včas upozornit patrona na nutnost údržby. Zákon č. 50/1874 ř. z., jímžto se vydávají ustanovení, kterými se upravují zevnitřní právní poměry církve katolické, ze dne 7. května 1874, odkázal řešení patronátního práva do zvláštního zákona, který však nikdy nebyl vydán.  Dekretem prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (č. 12/1945 Sb. II) byla ke dni konfiskace zrušena patronátní práva a povinnosti, váznoucí na zemědělských majetcích konfiskovaných podle citovaného dekretu.  Už v době první pozemkové reformy se diskutovalo o změně (tehdy řada patronů-velkostatkářů přišla o půdu, ale povinnost starat se o kostely jí zůstala), leč bez větších změn. Přelomovou změnu přinesly až církevní zákony. Zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1 stanovil: \"„Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“\" Tím na sebe stát vzal právo zasahovat do církevních záležitostí a zároveň povinnost pečovat o církevní stavby a další majetek. Poté je situace patronátního práva v Československu poněkud nejasná. Až do roku 2012 platila úprava patronátu podle zákona č. 218/1949 Sb., ten byl zrušen zákonem č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nicméně tento zákon již o patronátu nebo patronátním právu nic neříká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patronátní právo (latinsky \"jus patronatus\") se nazýval soubor práv a povinností, jež příslušejí fyzické nebo právnické osobě (tzv. patronovi) vůči kostelu nebo církevnímu úřadu na základě zvláštního právního důvodu.", "tgt_summary": "The right of patronage in Roman Catholic canon law (jus patronatus or ius patronatus) is a set of rights and obligations of someone, known as the patron in connection with a gift of land (benefice). It is a grant made by the church out of gratitude towards a benefactor.", "id": 1652463}
{"src_title": "Řecké království", "tgt_title": "Kingdom of Greece", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Wittelsbachů.", "content": "Roku 1821 Řekové povstali proti osmanské nadvládě, což vyústilo ve válku, která trvala až do roku 1829 (viz Řecká osvobozenecká válka). Od roku 1829 byl řecký národ veden hrabětem Ioannem Kapodistriadem, ale po jeho zavraždění roku 1831 hrabství upadlo do občanské války. Tehdy mocnosti (Velká Británie, Francie a Rusko) přistoupily ke kroku vyhlásit samostatný řecký stát. Na konferenci velmocí v Londýně roku 1832 byl nový řecký trůn nabídnut tehdy sedmnáctiletému bavorskému princi Otovi z rodu Wittelsbachů, který nabídku přijal a stal se tak prvním řeckým králem. Protože Otto byl v době příjezdu do Řecka nezletilý, faktickou vládu za něho držel koncil regentů, který za něho vládl až do roku 1835. Otto I. se chopil vlády jako absolutistický monarcha, který se obklopoval rádci, většinou původem z Bavorska. Ti vytvořili Státní radu, v jejímž čele stanul král.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce ze 3. září 1843.", "content": "Roku 1843 naplno propukla veřejná nespokojenost s králem a jeho „bavorokracií“ a lid požadoval konstituci. Otto I. zpočátku odmítal konstituci povolit, ale ve chvíli, kdy byla z Řecka stažena německá vojska, vypukl puč. 3. září 1843 pěchota, vedená plukovníkem Demétriem Kallérgidem a uznána Revolučním kapitánem Ioannem Makriyánem se shromáždila na náměstí naproti královskému paláci v Athénách. Vzbouřenci se odmítli rozejít, dokud král neuzná konstituční monarchii. Vzbouřenci požadovali přítomnost Řeků ve Státní radě, svolání trvalého státního shromáždění a osobní poděkování krále vůdcům povstání za to, že povstali. Král nakonec podlehl tlaku zástupů a s požadavky souhlasil.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Oldenburg-Glücksburg.", "content": "Poté, co byl král Otto I. roku 1862 sesazen, byl na řecký trůn zvolen sedmnáctiletý dánský princ Vilém. Vilém na řecký trůn nastoupil jako Jiří I. a vládl jako konstituční monarcha. Vládl padesát let a běh této doby se Řecko dočkalo rozsáhlých územních zisků (již při jeho nástupu Velká Británie odstoupila Jónské ostrovy Řecku ). Král Jiří I. byl velmi politicky aktivní až do roku 1913, kdy byl v Soluni zavražděn.  Jeho nástupcem se stal Konstantin I., který se vyznačil jako vojevůdce, který připojil rozsáhlá území k Řeckému království. Králi se dostalo vzděláni v Německu a za manželku si vzal pruskou princeznu Sofii, dceru císaře Viléma II. Konstantin se dále vyznačoval politikou orientovanou na Německo, v opozici vůči jednomu z tvůrců moderní řecké politiky Eleftheriovi Venizelovi, který byl stoupencem Trojdohody. V první světové válce se král Konstantin I. otevřeně snažil držet Řecko neutrální. Elefthérios Venizelos podporovaný státy Dohody po době, která vešla do dějin jako \"Národní schisma\", vyhlásil separatistickou vládu v Athénách a Soluni a Řecko se přidalo na stranu Dohody. Král Konstantin byl v roce 1917 donucen abdikovat ve prospěch svého syna Alexandra. Za svou podporu vítězné straně ve válce bylo Řecko odměněno rozsáhlým územím v Anatolii, včetně města Smyrna. Alexandr I. zemřel roku 1920 a jeho otec Konstantin I. se navrátil do královského úřadu. Po katastrofální řecko-turecké válce (1919-1922) byl král donucen znovu abdikovat a v exilu na Sicílii zemřel.  Po králi Konstantinovi I. nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Jiří. Roku 1924 byla monarchie zrušena a byla vyhlášena \"Druhá hellénská republika\". Jiří II. opustil zemi. Roku 1935 vojenský puč vedený generálem Georgiem Kondylem v referendu obnovil monarchii jako státní zřízení. Jiří II. se vrátil do země, kde následně podporoval diktátorský režim Ioanna Metaxase. Během německé invaze do Řecka roku 1941 král i vláda odpluli do Egypta. Do Řecka se král vrátil o pět let později v roce 1946 a vládl až do své smrti roku 1947.  Na řecký trůn následně nastoupil mladší bratr zemřelého krále Pavel I., který vládl až do roku 1964, kdy zemřel. Jeho syn a nástupce Konstantin II. byl po vojenském převratu v prosinci 1967 donucen odejít do exilu. Vojenská junta jmenovala regenta a roku 1973 nechala odhlasovat zrušení monarchie. 1. června 1973 se Georgios Papadopoulos stal řeckým prezidentem (viz řečtí plukovníci). Vláda vojenské junty skončila následujícího roku, ale král Konstantin II. se již na trůn nevrátil. V prosinci 1974 bylo provedeno všelidové hlasování, v němž se Řekové vyjádřili pro definitivní zachování republikánského zřízení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řecké království (novořecky, \"Vasíleion tis Elládos\") byl stát existující v letech 1832–1924 a 1935–1973. Následoval po první helénské republice, provizorním státu během války za nezávislost. Řecké království bylo vyhlášeno na londýnské konferenci tří velmocí: Británie, Francie a Ruska. Závěry konference Osmanská říše uznala cařihradskou smlouvou (1832).", "tgt_summary": "The Kingdom of Greece (Greek: ) was a state established in 1832 at the Convention of London by the Great Powers (the United Kingdom, Kingdom of France and the Russian Empire). It was internationally recognised by the Treaty of Constantinople, where it also secured full independence from the Ottoman Empire. This event also marked the birth of the first fully independent Greek state since the fall of the Byzantine Empire to the Ottomans in the mid-15th century.", "id": 529217}
{"src_title": "Fiskální politika", "tgt_title": "Fiscal policy", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Slovo fiskální pochází z lat. \"fiscus\", původně košík, později státní pokladna, a vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další). Jak rozsah funkcí státu v souvislosti s modernizací od 18. století rostl, rostl i jeho podíl na celku hospodářství a tedy i míra zdanění. Během 20. století se moderní státy staly tak významnými účastníky hospodářského života, že mohly aktivně ovlivňovat chod hospodářství jako celku.  Významnou teorií tohoto ovlivňování se stalo keynesiánství, teorie britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, která nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů (hrubý domácí produkt, zaměstnanost, agregátní poptávka, inflace atd.), ale poskytovala i návod, jak je zejména prostředky fiskální politiky ovlivňovat. Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím, od 60. let však naráželo na problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.  I když důsledná monetaristická politika by měla vést k omezování daní i státních výdajů, ve skutečnosti se jí to nedaří, protože proti ní působí tlaky na rozšiřování působnosti státu, kterým se moderní demokratické společnosti těžko mohou bránit. Při vší kritice „pečovatelského státu“ objem veřejně financovaných sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb přirozeně narůstá, například díky prodlužování průměrné délky života, zdokonalování zdravotních technik, prodlužování školního vzdělávání atd. Díky tomu ovšem přibývá tzv. mandatorních, to jest zákonem předepsaných výdajů a možnosti aktivní fiskální politiky státu se tak spíše zužují.  Pomocí fiskální politiky může veřejná správa ovlivnit:", "section_level": 1}, {"title": "Typy fiskální politiky.", "content": "Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na tři typy:", "section_level": 1}, {"title": "Expanzivní fiskální politika.", "content": "Expanzivní fiskální politika se orientuje na růst výkonu ekonomiky. Znamená to, že se státní výdaje zvyšují nebo se snižují čisté daně. Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie).", "section_level": 2}, {"title": "Neutrální fiskální politika.", "content": "Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně.", "section_level": 2}, {"title": "Restriktivní fiskální politika.", "content": "Restriktivní fiskální politika se orientuje na pokles výkonu ekonomiky. Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Federální rozpočet USA byl za posledních 40 let v přebytku jen v roce 1999 a 2000 (díky iniciativě prezidenta Clintona).  Jelikož státní příjmy závisejí mimo jiné na vývoje ekonomického cyklu, plánování přesné hodnoty deficitu (přebytku) ex ante se v praxi typicky ukazuje jako nedosažitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Metody získávání prostředků.", "content": "K vedení své politiky potřebuje stát získávat prostředky na její financování. Mezi tyto prostředky patří:  Mezi hlavní metody státního financování dnes patří různé formy zdanění. Příkladem můžou být DPH či spotřební daň za nepřímé daně a daň z příjmů fyzických osob za daně přímé.  Dalším významným prvkem získávání prostředků je vydávání státního dluhu. V České republice se toto děje v podobě státních dluhopisů nebo pokladničních poukázek.  Ražebné je metodou používanou hojně v historii. Tento termín označuje získávání prostředků z emitace nových peněz. Tato metoda se ale historicky ukazuje jako problematická jako zdroj financování, neb při nadměrném užívání může vést k pádivé inflaci, či dokonce hyperinflaci v krajních případech.", "section_level": 1}, {"title": "Fiskální a monetární politika.", "content": "Tyto dva typy politiky jsou hlavními metodami, jimiž stát ovlivňuje svoji ekonomiku v krátkodobém horizontu.  Fiskální politika se věnuje otázce výše daní, státních výdajů, aj. Ekonomickou aktivitu pak ovlivňuje výší těchto proměnných, vedením deficitního, či naopak přebytkového rozpočtu, používáním fiskálních stimulů a dalších metod k ovlivnění agregátní poptávky. V západních demokraciích je za vedení fiskální politiky typicky zodpovědná vláda pod dohledem legislativy. Je zde tedy velmi patrné rozhodování na základě politiky a vliv voličů.  Monetární politika se naopak zabývá výškou inflace a stabilitou měny. Ekonomickou aktivitu ovlivňuje svěřenými nástroji jako jsou například výše úrokových sazeb v ekonomice a prováděním operací na otevřeném trhu. Dle ekonomické teorie je záhodné důsledné oddělení mezi osobami řídícími fiskální a monetární politiku. V moderních zemích je proto monetární politika typicky vedena národní (centrální) bankou s různící se mírou nezávislosti na vládě a politicích.  Největšího účinku je pak typicky dosaženo pokud obě tyto politiky pracují v souznění. Problematice použití fiskální a monetární politiky a jejich efektivitě se věnuje debata Ando-Modigliani/Friedman-Meiselman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiskální politika (rozpočtová) je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.", "tgt_summary": "In economics and political science, fiscal policy is the use of government revenue collection (taxes or tax cuts) and expenditure (spending) to influence a country's economy. The use of government revenues and expenditures to influence macroeconomic variables developed as a result of the Great Depression, when the previous laissez-faire approach to economic management became unpopular. Fiscal policy is based on the theories of the British economist John Maynard Keynes, whose Keynesian economics theorized that government changes in the levels of taxation and government spending influences aggregate demand and the level of economic activity. Fiscal and monetary policy are the key strategies used by a country's government and central bank to advance its economic objectives. The combination of these policies enables these authorities to target inflation (which is considered \"healthy\" at the level in the range 2%–3%) and to increase employment. Additionally, it is designed to try to keep GDP growth at 2%–3% and the unemployment rate near the natural unemployment rate of 4%–5%. This implies that fiscal policy is used to stabilize the economy over the course of the business cycle.", "id": 2262857}
{"src_title": "Paul Klee", "tgt_title": "Paul Klee", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoliv se Klee narodil ve Švýcarsku, měl německou státní příslušnost. Otec Hans byl Němec, matka Ida rozená Fricková Švýcarka. Paul měl ještě o tři roky starší sestru Mathildu. Kleeovi byla hudební rodina. Otec učil v Bernu hudbu, matka vystudovala na konzervatoři zpěv. Jako sedmiletý začal Klee se studiem hry na housle a brzy se natolik zdokonalil, že už v jedenácti mohl hrát v bernské filharmonii. Blízký vztah k hudbě mu zůstal po celý život – dlouho se nemohl rozhodnout, zda se stane profesionálním hudebníkem nebo výtvarníkem.  V roce 1880 se rodina natrvalo usadila v Bernu, kde Klee chodil do základní školy a maturoval na tamní Městské literární škole. Po maturitě, v roce 1898, se rozhodl, že se stane malířem a odjel studovat do Mnichova. Na první pokus se na tamní Akademii nedostal, zapsal se proto do soukromé školy Heinricha Knirra.  V Mnichově se Klee od počátku pohyboval také v hudebních kruzích. Na jednom hudebním večeru poznal klavíristku Lily Štumpfovou (1876–1946). V roce 1901 se s ní tajně zasnoubil a v září 1906 si ji v Bernu vzal. O rok později se narodilo jejich jediné dítě, syn Felix (1907–1990). V prvních letech manželství se Klee staral o domácnost i o syna, zatímco Lily živila rodinu hodinami klavíru.  Ve společnosti malířů Louise Moillieta a Augusta Macka navštívil v dubnu 1914 Tunisko, které ho okouzlilo barevností: \"„Barva se mne zmocnila; už se za ní nemusím honit, vím, že mě drží navždycky. To je smysl šťastného okamžiku: Barva a já jsme jedno. Jsem malíř.“\" Přátelé postupně navštívili Tunis a Kairouan, kde všichni tři společně malovali. Pro Kleea měl pobyt v Tunisu zásadní význam, pro Macka byly obrazy zde vytvořené jedny z posledních, protože několik měsíců nato padl na frontě.  Povolávací rozkaz dostal Klee v březnu 1916, ve stejný den, kdy se dozvěděl o úmrtí svého přítele z řad malířů, Franze Marca. Přičiněním svého otce a vlivných přátel ale nebyl poslán na frontu, nýbrž k rezervní jednotce do Schleißheimu u Mnichova, kde maloval na letadla maskování. Od ledna 1917 byl přeložen do letecké školy v Gersthofenu, kde byl zařazen jako pokladníkův písař. Na obou působištích mohl malovat. Krátce před Vánoci 1918 byl Klee demobilizován a vrátil se do Mnichova.  Po první světové válce se Klee sblížil se surrealisty. V roce 1919 se prostřednictvím Maxe Ernsta seznámil s tvorbou de Chirica. Roku 1924 ho v \"Prvním manifestu surrealismu\" uvedl André Breton jako jednoho z výtvarníků, kteří mají k surrealismu blízko. Když v listopadu 1925 proběhla v pařížské Galerii Pierre první velká výstava malířů, kteří se k surrealismu hlásili, nechyběl mezi vystavovanými ani Klee. Klee ovšem, podobně jako např. Picasso, který byl na výstavě rovněž zastoupený, se za surrealistu nikdy nepovažoval. Rok 1920 byl pro Kleea významný. V květnu proběhla v mnichovské galerii Hanse Goltze jeho první retrospektiva, na níž představil 362 svých prací. Doprovázena byla obsáhlým katalogem. Zároveň o něm vyšla první monografie z pera jeho obdivovatele Leopolda Zahna. A konečně v říjnu obdržel dopis od Waltera Gropiuse, v němž ho tento architekt žádal, aby nastoupil jako pedagog do jím založené školy s názvem Bauhaus. Klee dorazil do Výmaru v lednu 1921. Jeho syn Felix se stal nejmladším žákem školy.  V Bauhausu, kde se opět sešel s Kandinským, byl Klee zařazen do sboru mistrů. Měl na starosti nauku o výtvarných formách. Zpočátku se Klee s ideovými cíli Bauhausu zcela identifikoval a přesídlil s ním do Dessau, kam byla škola nucena se přestěhovat. V ediční řadě Bauhausu také publikoval některé teoretické práce, zejména \"Pedagogický skicář\". Společně s Jawlenským a kolegy z Bauhausu Kandinským a Lyonelem Feiningerem založil roku 1924 Modrou čtyřku, s níž vystavoval v USA. Časem ale začal cítit, že mu vytíženost v Bauhausu brání ve vlastní tvůrčí činnosti. Postupně výuku omezoval, až v květnu 1930 podal výpověď. Jeho novým profesním působištěm se od podzimu 1931 stala akademie v Düsseldorfu. Klee zde neměl tak velký úvazek jako v Dessau, ale také zde působil – nikoliv vlastní vinou – jen mnohem kratší dobu. Roku 1933 byl nacisty označen za zvrhlého umělce a v květnu téhož roku na hodinu z akademie propuštěn. Jeho obrazy se nesměly vystavovat. Klee tušil, že by mohl být pro své levicové názory uvězněn. Ještě v listopadu proto i s manželkou a synem odjeli do Švýcarska a opět se usadili v Bernu. Zde mu roku 1935 místní Kunsthalle uspořádala velkou výstavu. V roce 1936 Kleeovi diagnostikovali progresivní sklerodermii, poměrně vzácnou a životu nebezpečnou nemoc. Jedná se o systémové autoimunitní onemocnění pojivové tkáně, jehož podstatou je abnormální reakce imunitního systému proti látkám tělu vlastním. Roku 1937 přijal Klee v Bernu postupně návštěvy tří významných umělců: Kandinského, Picassa a Braqua. V červenci téhož roku byla v Mnichově otevřená výstava \"Entartete Kunst (Zvrhlé umění)\", v níž nacistický režim vystavil obrazy umělců, kteří netvořili v duchu režimních estetických kritérií. Klee zde byl zastoupený 17 obrazy. V rámci akce, při níž bylo ze sbírek veřejných galerií odstraňováno vše, co odporovalo nacistickému vkusu, bylo státem zabaveno 102 Kleeových obrazů.  Když Klee zjistil, jakou trpí nemocí, jeho produktivita prudce poklesla. V posledních dvou letech života však, v tušení blízkého konce, pracoval s velkou intenzitou. Seznam jeho prací z roku 1939 čítá 1254 položek. Na jaře 1940 se Kleeův zdravotní stav zhoršil a malíř musel být hospitalizován. Zemřel 29. června 1940 na klinice sv. Anežky v Muraltu poblíž Locarna. Až po smrti manželky Lily byl v roce 1946 pohřben na Schlosshaldenském hřbitově v Bernu, kde je dnes jeho muzeum. Ještě v roce jeho úmrtí mu galerie v Bernu, Curychu a New Yorku uspořádaly velké vzpomínkové výstavy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1911, kdy rovněž začal přepisovat svoje deníky z mládí, se Klee rozhodl zavést podrobnou evidenci svých prací. Všechny začal číslovat, přičemž každý rok měl svou samostatnou číselnou řadu. Soupis pořídil také zpětně, když do něj zařadil i některé kresby z dětství, které považoval za důležité. Uvnitř jednotlivých ročních číselných řad pak díla označoval ještě písmeny, označujícími tematiku obrázku nebo význam, který mu Klee přikládal. Velmi tím usnadnil práci budoucím autorům kompletního soupisu jeho prací.  Kleeovo dílo nelze jednoznačně zařadit do žádného výtvarného slohu. Odráží se v něm vývoj malířství první poloviny 20. století (expresionismus, kubismus, surrealismus, konstruktivismus, abstraktní umění) a ve 30. letech dokonce experimentoval s pointilismem. Zpočátku se cítil být více kreslířem než malířem, vytvářel lepty a podmalby na skle. Jak rozmanité jsou jeho obrazy, tak různé jsou i techniky, které používal, velmi často je kombinoval na jednom obraze. I podklady používal různé. Jednou to byl obyčejný papír, jindy lepenka, někdy juta, jindy zase plátno. Někdy lepil papír na lepenku. Na jednom obraze kombinoval např. temperu a olej, akvarel a kvaš, akvarel a čínskou tuš, dekalk a akvarel, jeho invence a vynalézavost byla veliká.  Jeho nejranější dochované práce jsou tužkou nakreslené studie krajin, na kterých je možné vycítit vliv impresionismu. Do roku 1912 vytvořil množství černobílých leptů. Nádech fantazie a satiry těchto obrázků naznačuje vliv jak soudobého expresionismu, tak takových mistrů grafiky, jakými byli Francisco Goya a William Blake. Opravdový zlom v jeho díle znamenala cesta do Tunisu v roce 1914. Tamní světelné poměry ho značně ovlivnily při nakládání s barvou. Tuniská cesta znamená začátek zralé fáze Kleeovy tvorby, v níž byl podle svých vlastních slov \"\"posedlý barvou\"\". Jeho malby a akvarely v příštích 20 letech se vyznačují mistrovským zvládnutím jemných, zasněných barevných harmonií, které používal k vytváření plochých, poloabstraktních kompozic. Některé z nich dokonce připomínají mozaiku. Klee byl také mistrovským kreslířem. Mnohé z jeho prací jsou složitými kresebnými liniemi, jejichž předmět postupně vyrůstal z malířovy fantazie nebo snění. O této své technice říkával, že si čáry bere na procházku.  Po roce 1935 se, zřejmě v důsledku nemoci, Kleeův styl změnil. Podklad maleb a kreseb tvoří tlumené barvy, na nichž se nacházejí silné tmavé linie. Obrazy mnohdy navozují atmosféru neklidu a vnitřního napětí. Po celou dobu malířovy tvorby byla v podtextu jeho prací hudba. Snažil se uplatnit pravidla hudební kompozice na konstrukci obrazů. Jeho obrazy také inspirovaly vznik několika hudebních skladeb. Kleeovo dílo ovlivnilo pozdní surrealisty 2. poloviny 20. století, stejně jako abstraktní expresionisty v USA a celý široký proud abstraktního umění.", "section_level": 1}, {"title": "Klee a Čechy.", "content": "Kleeovo dílo se do Čech dostalo prostřednictvím několika výstav a reprodukcí v časopisech. Poprvé měla česká veřejnost možnost vidět Kleeovy obrazy na třetí výstavě Tvrdošíjných, konané v lednu 1921 v Praze. Klee zde vystupoval v rámci umělecké skupiny Drážďanská secese, jejímž členem sice nebyl, ale s níž příležitostně vystavoval.  V roce 1928 založili německy hovořící pražští výtvarníci skupinu Prager Secession. Klee na jejích výstavách v letech 1931 a 1937 představil několik akvarelů. Jinou možnost spatřit Kleeovy práce v originálu představovala velká výstava \"Poesie 1932\", pořádaná Spolkem výtvarných umělců Mánes. Byla sice orientovaná na domácí a zahraniční surrealismus, tolerantní koncepce výstavy však umožnila vystavit i taková díla, která se surrealismem souvisela jen okrajově. Kleeovy obrazy byly reprodukovány i v Revue Devětsilu, kterou začal Devětsil vydávat v roce 1927. Někteří čeští malíři v Kleeovi nacházeli inspiraci nebo jim byl blízký jeho výtvarný pohled na svět. Tak například některé obrazy Josefa Čapka z 20. let se Kleeově tvorbě blíží, totéž lze říci o raných obrazech Františka Hudečka z počátku 30. let. Malíř Václav Chad dokonce jeden ze svých obrazů z roku 1943, uložený nyní ve zlínské galerii, nazval \"Autoportrét, volně podle Kleea\".  Kleem byli více či méně ovlivněni i soudobí čeští umělci. Četba Kleeova \"Pedagogického skicáře\" počátkem 60. měla podle vlastních slov Zdeňka Sýkory značný vliv na jeho uvažování o dělitelnosti výtvarné struktury. Na Kleea navazoval ve své tvorbě Pavel Sukdolák, hlásí se k němu i Jiří Anderle. Jeho obrazy andělů inspirovaly architekta Zdeňka Fránka při tvorbě projektu Modlitebny církve bratrské v Černošicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Klee (18. prosince 1879, Münchenbuchsee u Bernu – 29. června 1940, Muralto) byl švýcarský malíř, grafik a ilustrátor. Ovlivnil vývoj výtvarného umění ve 2. polovině 20. století.", "tgt_summary": "Paul Klee (; 18 December 1879 – 29 June 1940) was a Swiss-born artist. His highly individual style was influenced by movements in art that included Expressionism, Cubism, and Surrealism. Klee was a natural draftsman who experimented with and eventually deeply explored color theory, writing about it extensively; his lectures \"Writings on Form and Design Theory\" (\"Schriften zur Form und Gestaltungslehre\"), published in English as the \"Paul Klee Notebooks\", are held to be as important for modern art as Leonardo da Vinci's \"A Treatise on Painting\" for the Renaissance. He and his colleague, Russian painter Wassily Kandinsky, both taught at the Bauhaus school of art, design and architecture in Germany. His works reflect his dry humor and his sometimes childlike perspective, his personal moods and beliefs, and his musicality.", "id": 1402005}
{"src_title": "Seckauské Taury", "tgt_title": "Seckau Tauern", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Seckauské Taury dělí na severu od sousedních Eisenerzských Alp údolí Liesingtal, v němž protéká potok Liesingbach. Na jihu a jihovýchodě je od rozlehlých Lavanttalských Alp odděluje údolí řeky Mury. Na východě sousedí s masivem Gleinalpe, který je již součástí Lavanttalských Alp. Západní hranice, jenž pohoří dělí od Rottenmannských Taur, je tvořena údolími potoků Triebenbach a Pölsbach, mezi nimiž leží silniční sedlo Hohentauern (1265 m).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Seckauské Taury mají tvar jednolitého klikatého hřebene, který probíhá ve směru jihovýchod–severozápad mezi údolím Liesingtal a silničním sedlem Hohentauern (spojnice mezi městy Trieben a Judenburg). Nejvyšší vrchol Geierhaupt (2417 m) leží zhruba uprostřed masivu, východně od něj je jen o metr nižší vrchol Hochreichart (2416 m), a ještě dále na východ vrchol Seckauer Zinken (2397 m n. m.). Na jih hřeben vysílá dlouhé rozsochy, ve kterých se nachází několik dalších relativně vysokých vrcholů. Seckauské Taury jsou charakteristické většinou travnatými vrcholovými partiemi, i když zde nechybí i skalnaté úseky. Oproti ostatním horským skupinám Nízkých Taur jsou Seckauské Taury chudé na jezera, jednu z mála výjimek tvoří jezero Ingeringsee.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Seckauské Taury jsou oblíbeny mezi milovníky trekingu pro svůj tvar dlouhého hřebene, který přímo vybízí k dlouhým přechodům v relativně ještě člověkem nepoznamenané horské přírodě. Přesto je pohoří velmi málo navštěvované. Hlavními turisticky významnými body oblasti jsou města Knittelfeld a Judenburg na jihu masivu, malá obec Seckau ve východní části a silniční sedlo Schoberpass (849 m), na němž leží obec Wald am Schoberpass, na severní straně pohoří. Na jihovýchodním konci hřebene u vrchu Hochalm nalezneme poutní kostel Panny Marie Sněžné.", "section_level": 1}, {"title": "Chaty.", "content": "V pohoří slouží turistům tři horské chaty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Seckauské Taury jsou pohoří geograficky se řadící do celku Nízké Taury, ve spolkové republice Štýrsko v Rakousku. Nejvyšším vrcholem je Geierhaupt (2417 m).", "tgt_summary": "The Seckau Tauern or Seckau Alps ( or \"Seckauer Alpen\") are a small subrange of the Low Tauern mountains in the Austrian Central Alps, part of the Eastern Alps. The range is located in the Austria state of Styria.", "id": 1210679}
{"src_title": "Viktor Savinych", "tgt_title": "Viktor Savinykh", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec bojoval celou dobu války a po válce celá rodina včetně malého Viktora pracovala v kolchoze. S úspěchem dokončil desetiletou školu a nastoupil do permského technického učiliště se zaměřením na železnici. Na jídlo si musel přivydělávat nočními brigádami. Pak nastoupil na zúrodňovací práce na celinách, jezdil traktorem i na kombajnu. Vojenskou uniformu oblékl, až když získal diplom technika. Zprvu pracoval u topografů a pak u železničního vojska. Naučil se stavět vlečky v bažinách tajgy. Pak začal studovat na moskevském institutu inženýrské geodesie, leteckého snímkování a kartografie. Byl krátce i tajemníkem stranické organizace, úderníkem socialistické práce. V roce 1969 obhájil diplomovou práci a nastoupil do konstrukční kanceláře. V roce 1978 se ocitl mezi kandidáty kosmonautů. Do vesmíru odstartoval o dva roky později jako stý kosmonaut Země. Od 1.12.1978 do 9.2.1989 byl civilním inženýrem na NPO Energija.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Letěl na Sojuzu T-4 s Kovaljonokem, spojili se se Saljutem 6 a v rámci programu Interkosmos zde spolupracovali s mezinárodními posádkami. Dolů se oba vrátili na 2,5 měsíce s vědomím, že byli na orbitální stanici Saljut 6 poslední..  O čtyři roky později startoval podruhé na Sojuzu T-13 s Džanibekovem, aby pracovali jako čtvrtá základní posádka na orbitální stanici Saljut 7 více než pět měsíců. Dolů se vrátil v jiné lodi, Sojuzu T14.  Letěl ještě v roce 1988, to bylo v lodi Sojuz TM-5, v posádce měl bulharského kosmonauta A.Alexandrova, část z devítidenní cesty strávili na orbitální stanici Mir. Na Zemi se vrátil v lodi Sojuz TM-4.  Při všech misích byl start na kosmodromu Bajkonur a přistání s pomocí padáků na území Kazachstánu. Ve vesmíru má zaregistrováno 252 strávených dní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Petrovič Savinych,, (7. března 1940 vesnice Berjozkiny, Kirovská oblast SSSR) je bývalý sovětský kosmonaut ruské národnosti, později rektor (1989 - 2007) a prezident (od 2007) Moskevské státní univerzity geodézie a kartografie. Ve vesmíru byl třikrát v období let 1981-1988, pokaždé na jiné orbitální stanici.", "tgt_summary": "Viktor Petrovich Savinykh was born in Berezkiny, Kirov Oblast, Russian SFSR on March 7, 1940. Married with one child. Selected as a cosmonaut on December 1, 1978. Retired on February 9, 1989.", "id": 1892532}
{"src_title": "Lützow (kapesní bitevní loď)", "tgt_title": "German cruiser Deutschland", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nová těžká plavidla, která Německo stavělo koncem dvacátých let, se musela podřídit omezením daným Versailleskou smlouvou a nesměla přesáhnout výtlak 10 000 tun. Aby byla ušetřena hmotnost, bylo v dosud nebývalé míře použito svařování. Lodě třídy \"Deutschland\" přesto limit překročily, což ale bylo zatajeno. Kromě \"Deutschlandu\" byly postaveny ještě sesterské Admiral Graf Spee a Admiral Scheer. \"Deutschland\" jako první loď své třídy neměl konstrukční zlepšení uplatněná u jeho sesterských lodí, jako byl nový komín s šikmým vyústěním, můstek a stožáry.  Kýl lodi byl založen v únoru 1929 v loděnici Deutsche Werke v Kielu. Spuštěna byla v květnu 1931 a na první zkušební plavbu vyplula v květnu 1932. Do služby vstoupila v dubnu 1933. V roce 1934 byly tři 88mm kanóny nahrazeny šesti kanóny stejné ráže v dvouhlavňové lafetaci. V roce 1939 pak byly nahrazeny stejným počtem děl ráže 105 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "Během španělské občanské války byl \"Deutschland\" odeslán ke španělskému pobřeží, kde měl podporovat Frankovy nacionalisty. Loď absolvovala celkem sedm misí v letech 1936–1939. Při jedné z těchto operací, byl \"Deutchland\" 29. května 1937 napaden dvěma republikánskými bombardéry, které ho poškodily, přičemž 31 námořníků zahynulo a dalších 101 bylo zraněno. Sesterská loď \"Deutchlandu\", \"Admiral Scheer\" na oplátku ostřeloval španělský přístav Almería a přitom zničila 35 domů a zabila 19 civilistů. Těla německých námořníků byla nejprve pohřbena v Gibraltaru, ale později byla převezena do Německa a pohřbena při velkém vojenském pohřbu.  Deutschland strávil většinu let 1938 a 1939 výcvikovými manévry se zbytkem flotily a navštívil mnoho různých zahraničních přístavů. Oficiální návštěvu Španělska po vítězství nacionalistů v občanské válce vykonal v roce 1939. Loď se zúčastnila velkého cvičení v Atlantiku se sesterskou lodí Admiral Graf Spee, lehkými křižníky Köln, Leipzig a Nürnberg a několika torpédoborci, ponorkami a podpůrnými plavidly.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "24. srpna 1939, týden před německou invazí do Polska, vyplul Deutschland z Wilhelmshavenu a směřoval na jih Grónska. Zde byl připraven zaútočit na spojenecké obchodní lodě v případě války následující po útoku na Polsko.  Po vypuknutí 2. světové války došlo v listopadu 1939 k přejmenování \"Deutschlandu\" na \"Lützow\", jelikož Adolf Hitler se bál, že by případná ztráta lodi pojmenované Německo, měla negativní propagandistický efekt.  V únoru 1940 byly lodě této třídy překlasifikovány na těžké křižníky a v dubnu 1940 se podílely na invazi do Norska. \"Lützow\" byl součástí svazu, který měl obsadil norské hlavní město Oslo a účastnil se Bitvy v úžině Drobak. Německý svaz vplouval do Oslofjordu pod vedením těžkého křižníku Blücher. Ten ale potopila palba děl a stařičká torpéda vyrobená v roce 1900 a vypuštěná z norské pobřežní pevnosti Oscarsborg. \"Lützow\" se poté stáhl, ale i tak byl třikrát zasažen 150mm kanóny z pevnosti \"Kopaas\", které vyřadily zadní hlavní dělovou věž. Ze zbývající přední věže pak \"Lützow\" pevnost zdálky ostřeloval, ale její posádka neutrpěla ztráty a bránila vjezdu německých lodí, dokud král a norská vláda nebyli evakuováni.", "section_level": 2}, {"title": "Opravy.", "content": "\"Lützow\" se poté vrátil do Německa kvůli opravám a přípravě na korzárskou plavbu do Atlantiku. V průlivu Skagerrak ho ale torpédovala britská ponorka HMS Spearfish. Zásah torpéda téměř odlomil celou záď lodi a opravy trvaly až do jara 1941. Brzy nato, v červnu téhož roku, byl \"Lützow opět\" torpédován, tentokrát torpédovým bombardérem Bristol Beaufort z britské 42. perutě. Další opravy v Kielu trvaly až do ledna 1942. V prosinci 1942 se \"Lützow\" společně s těžkým křižníkem Admiral Hipper zúčastnil operace Regenbogen.", "section_level": 2}, {"title": "Zbytek války.", "content": "V dalších letech se \"Lützow\" účastnil jen menších operací. Asi největší akce této doby začala v září 1944 v Baltském moři a trvala po několik měsíců. \"Lützow\" v této době palbou svých děl podporoval ustupující Wehrmacht. Loď byla v lednu 1945 těžce poškozena britskými bombardéry v přístavu Swinemünde. Tehdy ji zasáhly tři šestitunové pumy \"Tallboy\" a částečně dosedla na dno přístavu. \"Lützow\" byl opraven a dále pokračoval v dělostřelecké podpoře armády, než byl 4. května 1945 potopen vlastní osádkou. Po válce byl vyzvednut Sověty, kteří ho použili jako cvičný cíl a definitivně potopili v roce 1949.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lützow (původně Deutschland) byl německý těžký křižník stejnojmenné třídy. Kriegsmarine tyto lodě nejprve klasifikovala jako \"Panzerschiff (obrněná loď)\", ale v únoru 1940 byly překlasifikovány právě na těžké křižníky. Britové je posměšně nazývali kapesní bitevní loď.", "tgt_summary": "Deutschland was the lead ship of her class of heavy cruisers (often termed a pocket battleship) which served with the Kriegsmarine of Nazi Germany during World War II. Ordered by the Weimar government for the Reichsmarine, she was laid down at the \"Deutsche Werke\" shipyard in Kiel in February 1929 and completed by April 1933. Originally classified as an armored ship (\"Panzerschiff\") by the Reichsmarine, in February 1940 the Germans reclassified the remaining two ships of this class as heavy cruisers. In 1940, she was renamed Lützow, after the heavy cruiser was handed over to the Soviet Union.", "id": 1967454}
{"src_title": "Benu", "tgt_title": "Bennu", "src_document": [{"title": "Benu v egyptském pojetí.", "content": "Benu byl pokládán za ba slunečního boha (Atuma a Rea), u něhož představoval sebestvořitelskou schopnost – proto byl označován jako \"„ten, jenž povstal sám ze sebe“\". Tato schopnost se projevuje v cyklickém zrození Slunce při jeho každodenním východu – bůh se vynořil z praoceánu Nun v podobě benua a s křikem, jímž prolomil ticho a tmu dosavadního nebytí, usedl na objevivší se prvotní zemi v podobě pahorku benben, případně na rákosí, které na něm vyrostlo. Takto je benu zmiňován v Textech pyramid a je zřejmé, že v tomto smyslu hrál roli v královských pohřebních obřadech s cílem dosažení obnoveného (posmrtného) života po boku slunečního boha analogicky jeho vlastnímu každodennímu „znovuzrození“ na východním horizontu.  Benu v tomto ohledu reprezentuje především představu regenerace a obnovy, čímž je jako \"„pán jubileí“\" spojen s cykličností jevů obecně. Proto je od Střední říše zmiňován nejen ve vztahu s mocí slunečního boha, ale také např. v kontextu obnovy a oslavy královské moci při svátku sed a dalších podobných slavnostech. Později byl dáván do souvislosti i s každoročně se opakující nilskou záplavou.  Nejpozději v Nové říši je spojován s Usirem, což bývá na vyobrazeních ptáka benu znázorněno korunou atef. Toto spojení je však spíše zprostředkované: v Knize mrtvých je benu hojně uváděn v tradičních slunečních souvislostech (zejména v podobě odkazů na chrám v Iunu) a použití tohoto motivu vyplývá z vývoje představ o posmrtném životě, v jehož důsledku začal být Usir pokládán za podsvětní podobu Rea. Benu zde proto nezahrnuje všechny tradiční usirovské motivy, ale naznačuje analogii důsledněji rozvedenou v ostatních podsvětních knihách mezi Reovým znovuzrozováním jako sebestvořením a Usirovým zmrtvýchvstáním.", "section_level": 1}, {"title": "Benu jako fénix.", "content": "Z antických autorů se o posvátném ptákovi Egypťanů označovaném jménem fénix poprvé zmiňuje Hérodotos, jehož přetlumočení se ovšem od egyptských představ značně odchyluje. Hérodotos sám ptáka neviděl, kněží mu jen ukázali jeho vyobrazení, a uvádí, že se mu ani nechce věřit tomu, co se dověděl: benu – fénix se prý podobá orlu se zlatým a rudým peřím a jednou za 500 let přilétá z Arábie do Egypta, aby zde v chrámu slunečního boha v Iunu uložil tělo svého zemřelého otce, které předtím nabalzamoval v hroudě myrhy ve tvaru vejce.  Hérodotos ani jiní antičtí autoři se nezmiňuje o motivu sebespalování, které se později stalo nedílnou součástí představy fénixe. Pokud má eyptský původ, pak jej je možné odvodit ze spojení benua se sebezrozením Slunce: to se podle Egypťanů každodenně odehrávalo na východním horizontu jako mýtickém \"„ostrově plamenů“\", což je jen jiná varianta \"„prvotního pahorku“\" benbenu, a protože se takto nerodí nějaké „jiné“ Slunce, ale jde o neustálou obnovu a regeneraci jednoho a téhož věčného slunečního boha, který předtím na západě každodenně umírá, musí se analogicky na východě přerozovat v plamenech svou vlastní mocí stále tentýž benu.  Podobně nejasný je původ časového údaje 500 let jako období, jež podle Hérodota muselo uplynout mezi jednotlivými přílety ptáka benu do Egypta, a potažmo tedy jako dobu benuova života. Princip opakování je nepochybně odvozen z jeho povahy \"„pána jubileí“\", ale 500 let trvající cyklus není v Egyptě doložen. Tacitus ovšem uvádí údaj nikoli 500, ale 1461 let, který s největší pravděpodobností korespoduje s pro egyptský kalendář významným obdobím 1460 let, po jehož uplynutí se shodoval východ Slunce s východem hvězdy Sírius. Sírius byl totiž v Egyptě pokládán za kosmickou podobu bohyně Esety, a protože jeho východ synchronizovaný s východem Slunce podle Egypťanů mytologicky korespondoval s Esetiným nalezením Usirova těla a jeho následným vzkříšením, které je analogické Reovu znovuzrození jako sebestvoření, mohla být tato perioda přenesena na cyklus sebezrození benua – fénixe, jenž je Reovou podobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benu je ve starověkém Egyptě mytologická bytost spatřovaná v posvátném ptákovi – ve Staré říši snad v podobě konipase, od Střední říše v podobě šedé volavky. Jeho jméno bývá odvozováno z egyptského slovesa \"veben\" – \"„zářit“\", \"„vzejít“\", \"„povstat ve skvělosti“\"., čímž je benu dáván do souvislosti se dvěma komplementárními kosmologickými představami: jednak se zrozením slunečního boha, který se v záři zjevil na východním horizontu, jednak s prvotním pahorkem nazývaným benben, jenž se při zrození světa vynořil z kosmického praoceánu Nuna. S největší pravděpodobností pochází z iunského mytologického okruhu, později se objevuje také v usirovském kontextu. Z pozdní výslovnosti jeho jména ve tvaru \"boinu\" pochází řecké označení φοίνιξ – fénix, pod nímž je benu přejímán a modifikován antickými a středověkými autory.", "tgt_summary": "The Bennu is an ancient Egyptian deity linked with the sun, creation, and rebirth. It may have been the inspiration for the phoenix in Greek mythology.", "id": 2284614}
{"src_title": "Ivan Jandl", "tgt_title": "Ivan Jandl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a herecké začátky.", "content": "Narodil se 24. ledna 1937 do pražské rodiny účetního Klementa Jandla a jeho manželky Boženy. Bylo to jejich jediné dítě. Když měl Ivan tři roky, prodělal dětskou obrnu, jejímž vlivem mu ochrnuly svaly na zádech. Podle vyjádření lékařů mu hrozila invalidita. Podařilo se mu ale dostat se do odborné péče MUDr. Příbramského z pražské Thomayerovy nemocnice, který ho hrozby ochrnutí zbavil a následkem obrny tak pouze lehce napadal na jednu nohu. Přesto v dětství hrál fotbal za Čechii Karlín, navštěvoval hodiny klavíru a chodil do školního divadelního souboru, ve kterém patřil k nejtalentovanějším. Proto ho učitel Pospíšil přihlásil do konkurzu hledajícího nové členy Dismanova rozhlasového dětského souboru. Uspěl a v roce 1945 se stal jeho členem. Ač patřil mezi nejmladší členy souboru, postupně natáčel hlavní role dětských pohádek, například v pohádce \"Jak kocourek strašil\", a účastnil se i veřejných vystoupení tohoto uměleckého tělesa.  V roce 1947 se prvně objevil ve filmu, když patřil mezi chlapce, kteří ve slovenském snímku režiséra Martina Friče nazvaném \"Varúj!\" odříkávali modlitbu Otčenáš v maďarštině. Počátkem téhož roku navštívili zkoušku Dismanova souboru pro Jandla neznámá Míla Mellanová spolu s několika muži, kteří hledali dětského představitele do hlavní úlohy jimi připravovaného filmu. Potřebovali najít hocha, jenž sice nebude příliš mluvit, místo toho ale dokáže své pocity vyjádřit pohledem a mimikou. Z představených dětí si zvolili tři chlapce a mezi nimi též Jandla. Každý z vybraných měl předvést hereckou etudu na téma chování a jednání režiséra. Jandl si vzal telefon a do něj jako vynadal režiséru Oldřichu Hoblíkovi, že se plete. Další týden pak Jandla pozvali na švýcarskou ambasádu, kde se setkal s jedním z mužů, kteří předtím doprovázeli Mílu Mellanovou. Byl to filmový režisér Fred Zinnemann, který měl připravovaný snímek – pracovně nazvaný \"Evropské děti\" – natáčet, a Jandlovi sdělil, že si ho vybral do hlavní role.", "section_level": 2}, {"title": "Film \"Poznamenaní\".", "content": "Zinnemannův film se natáčel od dubna do začátku listopadu roku 1947 ve švýcarských ateliérech a v poválečných rozvalinách Mnichova, Stuttgartu a Norimberka. Upozorňoval na problematiku poválečného návratu dětí zavlečených během druhé světové války po celé Evropě v rámci území Třetí říše. Jandl ztvárňoval českého chlapce Karla Malíka, jehož se snaží nalézt jeho maminka, kterou hrála česká operní pěvkyně Jarmila Novotná. Hledání je nakonec úspěšné a maminka se se svým synem šťastně shledá. Komparzové role ve filmu navíc dostaly děti, jež popisovaný osud během války skutečně zažily.  Snímek, který v distribuci dostal název \"Poznamenaní\" (v němčině ', v angličtině '), měl premiéru roku 1948. O dílo měli diváci po celém světě zájem a výtěžek ze vstupného byl určen na repatriační fondy Organizace spojených národů (OSN). Jandlův výkon oceňovali diváci i kritika. Pochvalně se o jeho hereckém výkonu vyjadřil filmový kritik Bosley Crowther v článku otištěném na stránkách The New York Times nebo recenzenti píšící pro New York Herald Tribune či týdeník Life. Jedno nově narozené dítě v Austrálii navíc pojmenovali jeho rodiče – inspirování Jandlem – křestním jménem Ivan. V Československu měl film premiéru na festivalu ve Zlíně. Roku 1948 se objevil i v programu mariánskolázeňského filmového festivalu, jehož se Jandl osobně účastnil. Potkal se zde se sovětským hercem Nikolajem Konstantinovičem Čerkasovem a neformálně ho přijali Marta Gottwaldová, manželka tehdejšího prezidenta republiky, a ministr Václav Kopecký. Další promítání filmu se již neuskutečnilo, protože z politických důvodů nebyl po politickém převratu v únoru 1948 zájem prezentovat „zkaženou Západní buržoazní kulturu“, namísto toho se preferoval socialistický realismus.  Jandlovi však přesto chodily obdivné dopisy. Mezi nimi i od mladičké Brigitte Bardotové, která mu líčila, jak se těší do Afriky na společné filmování snímku o dvou dětech, trosečnících, jež s ní a s Jandlem plánovala natočit společnost Europe Film. Natáčení se ale nakonec nerealizovalo. Kontaktovala ho také Shirley Templová, ale ani tato spolupráce nedopadla, stejně jako se neuskutečnila ani žádná jiná z dalších mnoha možných natáčení se zahraniční produkcí, neboť představitelé Československa rozhodli, že Jandl bude „zachován pro potřeby československého filmu“.  Dne 25. března 1949 dorazil Jandlovi telegram se zprávou: „Vyhrál jsi speciální cenu Akademie za nejlepší herecký výkon. Srdečně gratuluji! Fred Zinnemann“. Sám Jandl se vlastního předání ocenění, jež se konalo 24. března, nezúčastnil, takže cenu – Oscara – za něj od prezidenta Americké filmové akademie Jeana Hersholta přebral právě režisér Zinnemann. Jandl si ho pak následně převzal v pražském sídle ředitelství Československého státního filmu, kam mu byl v balíčku zaslán. Podle jiných zdrojů mu však zásilka dorazila poštou domů. Když doručenou poštu rozbaloval, ke svému překvapení zjistil, že vedle Oscara obsahuje ještě Zlatý glóbus, který udělují američtí filmoví kritici. Stal se tak držitelem dvou nejprestižnějších cen ve světě filmu, což se žádnému jinému Čechovi nepovedlo. Vlastní soška Oscara byla svou velikostí přizpůsobena skutečnosti, že ji bude přebírat malý chlapec. Oproti skulpturám, jimiž jsou dekorovaní dospělí umělci, měla menší rozměry.", "section_level": 2}, {"title": "Další filmy, školní léta a dospělost.", "content": "Posléze se Jandl objevil ještě v československých filmech \"Zelená knížka\" z roku 1948 od režiséra Josefa Macha nebo \"Svědomí\" natočeném v roce 1948 Jiřím Krejčíkem, v němž ztvárnil úlohu žáka Lojzka. Poslední rolí se stal letecký modelář ve filmu \"Vítězná křídla\", který v roce 1950 režíroval Čeněk Duba. Opětovně se setkal také s hercem Nikolajem Čerkasovem, s nímž spolupracoval na dabingu \"Dětí kapitána Granta\". Když studoval na libeňském gymnáziu, patřili k jeho spolužákům i budoucí herečka Jana Hlaváčová nebo pozdější režiséři Hynek Bočan a Miroslav Vildman. Tehdy Jandl roku 1955 spoluzaložil dramatický soubor „Studio 9“. Jakmile svá gymnaziální studia dokončil, hlásil se na vysokou školu. Zvolil si Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Na ni ovšem nebyl přijat, protože mu přijímací komise vytýkala skutečnost, že obdržel ocenění americké, tedy západní kinematografie. Dostal se na práva, ale po několika semestrech je sám vzdal a stal se úředníkem Klubu čtenářů, ve kterém dostal členskou legitimaci s pořadovým číslem 88888. Poté působil jako výtvarný redaktor nebo průvodčí na autobusové lince z Prahy do Vodochod či telefonní technik. Na počátku šedesátých let 20. století byl po dvě sezóny sboristou v souboru kladenského divadla Jaroslava Průchy. Následně od 8. února 1965 pracoval v Československém rozhlase, kam byl přijat na pozici programového dispečera. Věnoval se tak řízení vysílaného programu a pokud nastala ve vysílání porucha, volil a do vysílání obratem zařazoval náhradní program. Roku 1969 se stal rozhlasovým hlasatelem, ale v létě 1972 musel Československý rozhlas z politických důvodů, kdy mu bylo vytýkáno například jeho členství v Klubu angažovaných nestraníků, opustit. Následně se stal inspektorem a účetním revizorem v podniku Potraviny. Vedle toho se amatérsky věnoval divadlu. Působil ve vinohradském divadlu Máj a předně v Gongu v pražské Libni, kde nejen hrál, ale věnoval se též dramaturgii a režii. Mezi členy ansámblu v Gongu patřili Jana Hlaváčová, Naďa Konvalinková, Miroslav Vildman, Hynek Bočan nebo Ladislav Cvekl. Jandlem režírovaná představení oceňovali jak diváci, tak odborní porotci na festivalech. Pod jeho vedením soubor uvedl operu \"Evžen Oněgin\" od Alexandra Sergejeviče Puškina, tragédii \"Ruy Blas\" od Victora Huga či komedii \"Medvěd\" od Antona Pavloviče Čechova. Sám Jandl si zahrál roli Malvolia v představení \"Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete\" od Williama Shakespeara, jež režíroval Pavel Mrkvička, bratr herce Ladislava Mrkvičky.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Roku 1985 se stal inspicientem v Krušnohorském divadle v Teplicích. Po dvou letech ale tuto práci ukončil a vrátil se zpět do hlavního města. Zde se stal hlasatelem při fotbalových utkáních klubu TJ Lokomotiva Praha, odkud jej chtěli na stejnou pozici získat funkcionáři Bohemians Praha, byť Jandlovo srdce patřilo Spartě Praha. Vedle toho též moderoval zápasy mužstva zpěváků a herců FC Praha. Věnoval se i šachu, který závodně hrál za Trakce ČKD. Ovládal také několik světových jazyků, ale přesto v soukromém životě zůstával osamocen a žil jen se svými rodiči. Ke konci života začal mít problémy se zhoršujícím se sluchem. Navíc, ač měl cukrovku, nedodržoval lékaři předepsanou životosprávu, navštěvoval restaurace a své splíny řešil pomocí alkoholu. Cítil se zneuznaný a měl dojem, že svůj život promrhal. Zemřel osamocen, 21. listopadu 1987 ve věku padesáti let, ve svém libeňském bytě v domě číslo 31 v pražské ulici Novákových při diabetickém záchvatu. Zemřel bezdětný a jeho přátelé posléze urnu s Jandlovým popelem uložili do schránky v kolumbární stěně hřbitova na Olšanech. V roce 2017 však byla schránka vyjmuta a při vzpomínkovém aktu 9. listopadu toho roku vložena do hrobu Herecké asociace na pražském Vyšehradském hřbitově.", "section_level": 2}, {"title": "Památka.", "content": "Když Jana a Miloš Tiší objevili 15. listopadu 1996 novou planetku, která dostala číslo 37 736, pojmenovali ji, na podnět Ludmily Matrtajové, „Jandl“. Od roku 2006 jsou na chodník před kinem ve Zlíně osazovány hvězdy připomínající osobnosti, které se proslavily v oblasti dětské kinematografie. Lokalita dostala název Zlínský chodník slávy. Roku 2007 sem přibyly dvě hvězdy. Jedna patří herečce Mahuleně Bočanové a druhá upomíná na Ivana Jandla. Městská část Praha 9, na jejímž území se nachází divadlo Gong, udělila Jandlovi roku 2014 na popud Josefa Pavlaty čestné občanství in memoriam. Téhož roku také byla ve foyer divadla odhalena pamětní deska upomínající na Jandla. U příležitosti nedožitých umělcových osmdesátých narozenin (2017) se rozhodl Český rozhlas zřídit ocenění nesoucí jeho jméno, jímž bude oceňovat osobnosti, které sehrály významnou roli při rozvoji rozhlasové tvorby. V den třicátého výročí Jandlova úmrtí (21. listopadu 2017) odhalil tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral v budově této instituce v místech veřejnosti nepřístupných pamětní desku připomínající především Jandlovu rozhlasovou činnost. Příznivci geocachingu mohou v Praze odlovit kešku s kódem GC74FGF pojmenovanou „Ivan Jandl“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Jandl (24. ledna 1937 Praha – 21. listopadu 1987 Praha) byl československý herec, režisér a rozhlasový pracovník. V dětství patřil mezi členy Dismanova rozhlasového dětského souboru, v němž ho objevil americký režisér Fred Zinnemann a obsadil ho do hlavní dětské role protiválečného filmu \"Poznamenaní\", který připravoval. Snímek měl úspěch a Jandl jako první Čech za svůj výkon získal prestižní filmová ocenění Oscar i Zlatý glóbus. Ač měly o natáčení s Jandlem zájem i další světové produkční firmy, československé úřady mu to neumožnily a objevil se již pouze v několika epizodních rolích filmů národní kinematografie. Kvůli přijetí amerických ocenění mu po komunistickém převratu v únoru 1948 nebylo umožněno ani vysokoškolské studium herectví. Pracoval tak jako úředník, výtvarný redaktor či průvodčí. V letech 1965 až 1972 pak působil v Československém rozhlase a následně se stal inspektorem v podniku Potraviny.", "tgt_summary": "Ivan Jandl (24 January 1937 – 21 November 1987) was a Czechoslovak child actor. He appeared in the 1948 film \"The Search\" as a nine-year-old Czechoslovak boy who had survived Auschwitz and was searching for his mother in post-war Germany. The movie was filmed on location in Germany and at a studio in Zurich, Switzerland, from June to November, 1947. The boy spoke no English and had to learn his lines phonetically. He was awarded an Academy Juvenile Award for his work, but was not permitted by the then communist government of Czechoslovakia to travel to the USA to accept it. At the Academy Awards ceremony in 1949, his Oscar was accepted on stage on his behalf by the director of \"The Search\", Fred Zinnemann. He was also awarded a Golden Globe for his performance in the film and both statuettes are now preserved in the Czech National Film Archive. He appeared in some Czech films in 1949 and 1950, then left acting to continue his studies. He tried unsuccessfully to continue his acting career in his late teens, and eventually found work in radio.", "id": 123083}
{"src_title": "Amon Göth", "tgt_title": "Amon Göth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Vídni v rodině podnikající v polygrafickém průmyslu. Absolvoval průmyslovou školu a v roce 1932 byl již členem NSDAP s členským číslem 510764. Do SS vstoupil rovněž ještě před druhou světovou válkou, zde pod číslem 43673. Nejvyšší hodnost, které dosáhl, byl SS-Hauptsturmführer.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po vypuknutí druhé světové války byl aktivní coby velitel koncentračního tábora v Lublinu. V roce 1942 velel brutálnímu zásahu při vyklízení menšího židovského ghetta v téže části Polska. Zde organizoval selekce, při kterých bylo do KT Belzec deportováno na 700 Židů. Dalších asi 500 z nich nebylo posláno přímo na smrt, ale \"\"směli\"\" pracovat v táboře nucených prací v Budzynu. V tomto táboře spadaly pod jeho velení stavební práce. Kvůli podezření z korupce byl však v únoru 1943 SS-Sturmbannführerem Hermannem Höflem přeložen do Krakova. Zde ho SS-Führer Scherner jmenoval velitelem koncentračního tábora Kraków-Płaszów. V červenci toho roku byl povýšen na SS-Oberscharführera.  Pod vedením SS-Sturmbannführera Williho Haase organizoval likvidaci ghetta v Krakově, která začala 13. března 1943. Ta pod jeho velením probíhala podle zúčastněných s velkou brutalitou. Židé, kteří vyklízení ghetta přežili, byli z větší části převezeni právě do Płaszówa. Jeho velení zde trvalo od února 1943 do září 1944 kdy byl, opět kvůli korupci, zatčen gestapem.  Jeho velení v Płaszówě bylo velice brutální. I za zcela nepatrná provinění proti táborovému řádu následovaly tvrdé tresty. Nebylo výjimkou, že střílel vězně vlastnoručně, stejně tak veřejné popravy oběšením byly na denním pořádku. Představa z filmu \"Schindlerův seznam\", kdy on sám střílí vězně z balkonu své vily, je filmovou fikcí. Vila ve skutečnosti stála pod kopcem, za kterým se nacházel hlavní tábor, střelba do vězňů z balkónu jeho vily tak nebyla prakticky vůbec možná.  Mezi zářím 1943 až únorem 1944 velel likvidaci tábora nucených prací Szebnie. Vyklízení tábora začalo 21. září 1943 zastřelením až 700 židovských vězňů. Jeho velení zde podléhaly prakticky všechny provedené akce. Při nich nevynechal jedinou příležitost se obohatit. Na černém trhu pak rozprodával zabavený nábytek, tabák, alkohol a šperky. Jiné věci nashromážděné z majetku zabavenému Židům pak byly odesílány do skladů v Brněnci v Československu.  Zde také byly nalezeny gestapem a on sám byl zatčen ve Vídni i se svou milenkou, Ruth Irene Kalderovou. Byl obžalován z krádeže židovského majetku (neboť ten po zabavení automaticky náležel Třetí Říši) a 13. září 1944 uvězněn. Po propuštění u něj byla diagnostikována cukrovka a na sklonku 2. světové války byl převezen do bývalého sanatoria SS v bavorském Bad Tölz.  Zde byl zatčen americkou armádou a na polskou žádost vydán zpět do Krakova. Obžaloba jej vinila z podílu na masových vraždách během války a ze zločinů proti lidskosti. 5. září 1946 byl odsouzen k smrti a 13. září v krakovském vězení Montelupich popraven oběšením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amon Leopold Göth (11. prosince 1908, Vídeň, Rakousko-Uhersko - 13. září 1946, Krakov, Polsko) byl nacistický důstojník a velitel koncentračního tábora Kraków-Płaszów během druhé světové války. Přestože patřil k nevýrazným představitelům nacistické Třetí říše, vešel později do všeobecného povědomí coby historická postava známá především z filmu Stevena Spielberga \"Schindlerův seznam\".", "tgt_summary": "Amon Leopold Göth (; alternative spelling \"Goeth\"; 11 December 1908 – 13 September 1946; ) was an Austrian SS functionary and war criminal. He served as the commandant of the Kraków-Płaszów concentration camp in Płaszów in German-occupied Poland for most of the camp's existence during World War II.", "id": 1014640}
{"src_title": "Messier 52", "tgt_title": "Messier 52", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M52 se nachází v oblasti oblohy bohaté na objekty, protože tudy prochází pás Mléčné dráhy. Leží na západním okraji souhvězdí Kasiopeji, blízko hranice se souhvězdím Cefea. Můžeme ji najít ve směru spojnice hvězd Schedir (α Cas) a Caph (β Cas), pokud na této spojnici postoupíme severozápadním směrem o vzdálenost rovnou vzdálenosti těchto dvou hvězd. Na skutečně tmavé obloze (světelné znečištění stupně B 2 nebo B 1) je viditelná i pouhým okem. Pomocí triedru v ní můžeme pozorovat pouze několik jejích nejjasnějších hvězd, jimž vévodí nažloutlá hvězda s magnitudou 8,26, která je výrazně jasnější než ostatní a leží na západním okraji hvězdokupy. Dalekohled o průměru 150 mm ukáže až 50 navzájem blízkých slabých hvězd, zatímco průměr 250 mm ukáže dalších 150 hvězd.  35' jihozápadně od M52 leží emisní mlhovina NGC 7635. 3° jižně se nachází pozůstatek supernovy a po Slunci druhý nejsilnější rádiový zdroj na obloze, který se označuje jako Cassiopeia A.  M52 má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to až za obratník Raka, tedy v celé Evropě a severní Americe. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze blízko rovníku. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od srpna do ledna. V severních oblastech jde o jeden z nejznámějších a nejčastěji pozorovaných objektů podzimní oblohy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Charles Messier v roce 1774 a přidal k ní tento popis: \"Kupa malinkých hvězd smíchaná s mlhovinou, kterou je možné vidět pouze v achromatickém dalekohledu. Je pod hvězdou d Cassiopeiae.\" Admirál Smyth ji popsal jako hvězdokupu nepravidelného tvaru, stejně ji popsal i britský astronom Thomas William Webb. William Parsons v ní napočítal až 200 hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M52 je velmi bohatá a zhuštěná hvězdokupa s odhadovanou průměrnou hustotou 3 hvězdy na krychlový parsek a ve středové oblasti dokonce 50 hvězd na krychlový parsek. Její úhlová velikost je 13 úhlových minut a skutečný průměr přibližně 19 světelných let.  Vzdálenost této hvězdokupy od Země není známa přesně. Odhady jsou v rozsahu od 3 900 ly do 4 900 ly, obecně přijímanou hodnotou je 4 500 ly. Tato nepřesnost je v podstatě způsobena silným pohlcováním světla cestou od hvězdokupy k Zemi, kvůli kterému je značně obtížné získat přesnou hodnotu vzdálenosti.  Stáří hvězdokupy se uvádí na přibližně 35 milionů let, ale Viskum a kol. uvádí hodnotu 160 milionů let a různé další studie udávají hodnotu od 25 milionů do 158 milionů let. Hvězdokupa je poměrně mladá, obsahuje různé hvězdy spektrální třídy B, tedy hmotné modré hvězdy. Její nejjasnější hvězda hlavní posloupnosti je spektrální třídy B7 a má magnitudu 11. Hvězdokupa také obsahuje pět proměnných hvězd, z nichž 3 jsou dlouhoperiodické pulzující třídy B, jedna dlouhoperiodická zákrytová typu Algol a jedna typu δ Scuti. Hvězdokupa také obsahuje jednu zvláštní hvězdu typu Of, což je velmi horká hvězda se zvláštními spektrálními čarami ionizovaného helia a dusíku. Ve vnitřních oblastech hvězdokupy je výrazný nedostatek mezihvězdné hmoty, která byla v dřívějších dobách zřejmě odehnána hvězdnými větry velkých hvězd nebo výbuchy supernov. Ve středu hvězdokupy také chybí zvláště jasné a hmotné hvězdy, a tím se liší od jiných hvězdokup, ve kterých bývá výrazné hmotové rozdělení.  Tvorba hvězd, která vedla k vytvoření hvězdokupy, možná proběhla postupným způsobem: podle vědců se prý nejprve vytvořily velmi hmotné hvězdy, zatímco méně hmotné hvězdy se vytvořily později a během mnohem delšího období. Hmotné hvězdy již vybuchly jako supernovy v počátečním období života hvězdokupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 52 (také M52 nebo NGC 7654) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Kasiopeji. Vzdálenost hvězdokupy od Země není přesně známa, odhady jsou mezi 3 000 ly a 7 000 ly. Stáří hvězdokupy je odhadováno na 35 milionů let. Objevil ji Charles Messier v roce 1774.", "tgt_summary": "Messier 52 or M52, also known as NGC 7654, is an open cluster of stars in the northern constellation of Cassiopeia. It was discovered by Charles Messier on September 7, 1774. M52 can be seen from Earth with binoculars. The brightness of the cluster is influenced by extinction, which is stronger in the southern half.", "id": 406907}
{"src_title": "Messier 98", "tgt_title": "Messier 98", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M98 se dá na obloze najít v jihozápadním cípu souhvězdí Vlasů Bereniky, 6° východně od hvězdy Denebola (β Leonis) a 30′ západně od hvězdy 5. magnitudy označené 6 Comae Berenices. Galaxie je viditelná až velkými triedry nebo malými hvězdářskými dalekohledy. V dalekohledech o průměru 150 mm vypadá jako skvrna výrazně protažená severo-jižním směrem, která má délku 7′. Jádro galaxie, které je dobře vidět dalekohledem o průměru 200 mm, má čočkovitý tvar, ale aspoň nějaké podrobnosti v jejím disku ukážou až dalekohledy větší než 300 mm, nebo technika odvráceného pohledu.  Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Pierre Méchain 15. března 1781 spolu se sousedními galaxiemi M99 a M100. Charles Messier následně změřil její polohu a 13. dubna 1781 ji přidal do svého katalogu těsně před zveřejněním jeho třetího a zároveň posledního vydání. Popsal ji jako velmi slabou mlhovinu bez hvězd. Messier v této oblasti oblohy objevil mnoho dalších galaxií. O několik let později ji znovu pozoroval William Herschel svým velkým dalekohledem a podrobněji napsal, že je pokrytá tmavými skvrnami a na okraji má několik výběžků. Také Heinrich Louis d'Arrest ji popsal jako velice pěknou mlhovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "O této galaxii se dlouhou dobu myslelo, že není členem Kupy galaxií v Panně, a to z důvodu její radiální rychlosti, která ukazuje, že se směrem ke Slunci přibližuje rychlostí 120 km/s. Ovšem výzkum provedený v 80. letech 20. století potvrdil, že do této kupy opravdu patří. Její zvláštní radiální rychlost pak může být důsledkem pohybu uvnitř hustého prostředí této kupy galaxií.  Hmotnost této galaxie je 170 miliard hmotností Slunce a její průměr je 150 000 světelných let, takže je mnohem větší než galaxie Mléčná dráha. Absolutní magnituda této galaxie je -21,7 a od Země je vzdálená 57,5 milionů světelných let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 98 (také M98 nebo NGC 4192) je spirální galaxie v souhvězdí Vlasů Bereniky. Objevil ji Pierre Méchain 15. března 1781. Od Země je vzdálená přibližně 60 milionů ly a je součástí Kupy galaxií v Panně. Galaxie vykazuje modrý posuv a vzhledem ke Slunci se pohybuje rychlostí 120 km/s. Patří mezi nejslabší objekty Messierova katalogu.", "tgt_summary": "Messier 98, also known as M98 or NGC 4192, is an intermediate spiral galaxy located about 44.4 million light-years away in the constellation Coma Berenices, about 6° to the east of the bright star Denebola. It was discovered by French astronomer Pierre Méchain on 15 March 1781, along with nearby M99 and M100, and was cataloged by French astronomer Charles Messier on 13 April 1781 in his \"Catalogue des Nébuleuses & des amas d'Étoiles\". Messier 98 has a blue shift and is approaching us at about 140 km/s.", "id": 1307147}
{"src_title": "Ulsterské obranné sdružení", "tgt_title": "Ulster Defence Association", "src_document": [{"title": "Vznik UDA.", "content": "Vznik skupin předcházejících UDA/UFF spadá do 60. let 20. století, kdy rostoucí nevraživost mezi katolíky a protestanty na území Severního Irska vyvolala ozbrojené nepokoje. V tomto období se znovu začala formovat Irská republikánská armáda (IRA), ideově a organizačně navazující na stejnojmennou organizaci z počátku 20. stol., a začala se plně zapojovat do narůstajícího konfliktu. Mezi její aktivity patřila také ochrana katolického obyvatelstva před útoky protestantských ozbrojenců. Akce IRA a zároveň neschopnost úřadů a oficiálních pořádkových sil vyřešit násilnosti vyvolaly rostoucí počet členů protestantských paramilitárních skupin, které ale zatím, na rozdíl od IRA, neměly žádnou ucelenou organizační strukturu. Tyto malé skupiny se skládaly zejména z obyvatel dělnických čtvrtí měst Belfast a Derry a jejich primárním cílem bylo chránit protestantské občany.  Nutnost zastřešit tyto malé paramilitární organizace vedla v roce 1971 ke společným schůzkám jejich vedoucích představitelů a výsledkem jednání bylo vytvoření organizace UDA (Ulster Defence Association – Ulsterské obranné sdružení). Primárním posláním UDA byl militantní boj proti IRA, ochrana protestantských obyvatel Severního Irska a zachování Ulsteru jako součásti Spojeného království.  Organizačně přejala UDA strukturu britské armády. Každý ze šesti severoirských obvodů měl svoji vlastní brigádu, která byla dále rozdělena na prapory a dále na roty. Velitelé brigád a ostatní významní členové UDA společně tvořili hlavní velení organizace s názvem „Vnitřní Rada“ (\"Inner Council\").", "section_level": 1}, {"title": "Násilná kampaň a vznik UFF.", "content": "Od založení UDA začala podnikat násilné útoky hlavně proti příslušníkům katolické komunity Ulsteru. Jejich útoky byly prováděny převážně v malých skupinách nejčastěji proti individuálním cílům. Preferované byly střelné a chladné zbraně. UDA téměř nepoužívala bombové útoky, které byly poměrně obvyklé u jiných paramilitárních skupin působících v severoirském konfliktu.  V roce 1972 UDA začala stavět barikády kolem mnoha protestantských čtvrtí jako odpověď na stejné akce IRA. Tímto se v mnoha městech vytváří zóny „zákazu vstupu“ a narušitelé nepatřící ke komunitě obývající tyto zóny byli tvrdě perzekvováni nebo rovnou na místě zavražděni.  Roku 1973 se rada UDA rozhodla, také kvůli stále rostoucímu počtu zatčených členů, vytvořit krycí organizaci s názvem Ulsterští bojovníci za svobodu (Ulster Freedom Fighters – \"UFF\"). Kvůli tomu, že za všechny útoky páchané UDA se přihlašovala UFF, zůstala samotná UDA až do roku 1992 legální. UFF byla označena za teroristickou organizaci už v roce 1973. I když byla UFF hlavně krycí organizací UDA, měla i svoji vlastní strukturu. Velitelé brigád vybírali nejschopnější bojovníky a ti tvořili malé, samostatně operující skupiny o počtu 4 – 5 lidí – známé jako „Komanda Smrti“ (\"Death Squads\"). Důvodem byl hlavně fakt, že tyto malé skupiny se velmi těžko narušují zásahy protivníků i oficiálních pořádkových sil. Ti nejlepší z těchto komand byli později vybráni jako oficiální vůdci UFF. Násilí páchané komandy UFF bylo často velmi brutální a nejednou se objevily i případy zohavování mrtvol, primárně jako odstrašující příklad pro členy IRA a katolickou komunitu.  Další významnou akcí UDA/UFF byla podpora stávky Ulsterské Dělnické Rady (\"UWC\") proti ustanovením mírové Sunningdaleské konference roku 1974. Návrhy Sunningdaleské konference měly ukončit násilnosti v Severním Irsku, ale stávka protestantských dělníků zabránila konkrétním řešením. Role UDA/UFF v této stávce byla jasná – udržet protestantské dělníky doma, a to zejména v raných stádiích stávky. UDA/UFF k tomuto účelu používala vydírání, zastrašování, uliční blokády a lehké násilí. Stejnou metodu se pokusila UDA/UFF využít v roce 1977 na obnovení samostatného severoirského parlamentu, ale neuspěla. Snížení počtu útoků a dlouhodobý neúspěch paramilitárních skupin vedl na přelomu 70. a 80. let k relativnímu úpadku násilných teroristických aktivit a obecné podpory paramilitárních skupin.  Nárůst násilných aktivit opět přišel na přelomu 80. a 90. let. Členové UDA/UFF se zaměřovali na útoky proti katolické komunitě a předním představitelům irského republikanismu. Například roku 1984 se členovi UFF málem podařilo zabít Gerryho Adamse, předsedu irské republikánské strany Sinn Féin.  Podle projektu Ulsterské univerzity CAIN je celkem UDA zodpovědná za 113 mrtvých a UFF za 147 mrtvých.", "section_level": 1}, {"title": "Příměří.", "content": "V lednu 1998 vyhlásila UDA/UFF příměří a oficiální zastavení násilných aktivit v souladu s tzv. \"Good Friday Agreement\". Ovšem násilí úplně nevymizelo, ale alespoň se na nějaký čas zmírnily používané metody násilí. Častěji se jednalo o případy zbití nebo postřelení obětí za účelem výhrůžky, ale celkový počet vražd poklesl. Násilí však začalo eskalovat a v roce 2001 bylo prohlášeno že UDA/UFF již nesplňuje podmínky příměří. Od roku 2001 však UDA/UFF začala násilí utlumovat a nadále se věnovala hlavně kriminálním aktivitám jako vydírání a pašování narkotik. Konečné zastavení násilí UDA/UFF vyhlásila v roce 2007, avšak skupina známá jako Bojovníci Rudé ruky (Red Hand Defenders – \"RHD\"), u které se předpokládá že ji tvoří členové UDA/UFF, kteří nejsou ochotní zastavit násilí, stále, i když v malé míře pokračuje v násilných aktivitách na území Severního Irska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulsterské obranné sdružení/Ulsterští bojovníci za svobodu ( se zkratkou \"UDA/UFF\") je loajalistická paramilitární skupina operující v Severním Irsku od počátku 70. let 20. století. Hlavním deklarovaným cílem této organizace je boj proti Irské republikánské armádě a ochrana protestantských komunit na území Severního Irska.", "tgt_summary": "The Ulster Defence Association (UDA) is an Ulster loyalist paramilitary group in Northern Ireland. It was formed in September 1971 as an umbrella group for various loyalist groups and undertook an armed campaign of almost twenty four years as one of the participants of the Troubles. Its declared goal was to defend Ulster Protestant loyalist areas and to combat Irish republicanism, particularly the Provisional Irish Republican Army (IRA). In the 1970s, uniformed UDA members openly patrolled these areas armed with batons and held large marches and rallies. Within the UDA was a group tasked with launching paramilitary attacks; it used the cover name Ulster Freedom Fighters (UFF) so that the UDA would not be outlawed. The British government outlawed the \"UFF\" in November 1973, but the UDA itself was not proscribed as a terrorist group until August 1992.", "id": 1385979}
{"src_title": "Northrop F-89 Scorpion", "tgt_title": "Northrop F-89 Scorpion", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Scorpion byl vyvíjen na základě specifikací amerického letectva, požadujících noční stíhací letoun, poháněný proudovými motory, který by nahradil typ Northrop P-61 Black Widow. Specifikace obdržely společnosti Bell Aircraft Corporation, Consolidated-Vultee (Convair), Douglas Aircraft, Goodyear, Northrop a Curtiss-Wright.  Northrop svůj letoun vyvíjel pod označením N-24. Vznikl středoplošník se štíhlým trupem a přímými křídly. Poháněly ho dva motory Allison J35 s přídavným spalováním. Měl být vybaven radarem a vyzbrojen šesti 20mm kanóny v dálkově ovládané věži na přídi. Stavba dvou prototypů byla objednána v prosinci 1946.", "section_level": 1}, {"title": "XP-89.", "content": "První prototyp XP-89 (46-678) vzlétl ze základny Muroc pilotován \"Fredem C. Bretcherem\" 16. srpna 1948. Byl vybaven decelerony, dvoudílnými křidélky, které mohly být roztaženy od sebe a fungovat tak i jako aerodynamické brzdy. Tento vynález firmy Northrop je dodnes používán u typu Northrop B-2 Spirit. Prototyp poháněla dvojice motorů Allison J35-A-13 o tahu 17,78 kN. 22. února 1950 byl během 102. letu v důsledku flutteru (třepetání) ocasních ploch ztracen při havárii. Zkušební pilot Charles Tucker se zachránil na padáku, zkušební inženýr A. A. Turton zůstal ve změti trosek.  Dlouhou dobu se zdálo, že v celé soutěži bude úspěšnější konkurenční projekt Curtiss XF-87 Blackhawk, ale F-89 ho porazil při leteckých testech. Druhý prototyp vzlétl 27. června 1950 pilotován Johnem J. Quinnem a byl označen YF-89A (46-679). Zabudovaná dvojice motorů Allison J35-A-21 dávala po 23,11 kN tahu. V prodloužené přídi již nesl radiolokátor AN/APG-33 a výzbroj šesti kanónů T-31/M-24 ráže 20 mm.", "section_level": 1}, {"title": "F-89A.", "content": "O výrobě Scorpionů bylo rozhodnuto v lednu 1949, první sériový F-89A (49-2431) byl zalétán továrním pilotem Quinnem 25. září 1950. První kusy F-89A vstoupily do operační služby v září 1950. Měly radar \"AN/APG-33\" a výzbroj šesti 20mm kanónů. Dálkově ovládaná věž byla vypuštěna z důvodů hmotnosti a naopak na konce křídel byly přidány přídavné nádrže po 1 100 litrech paliva. Na podkřídelních závěsnících mohly nést 16 kusů 125mm neřízených raket, nebo až 1 455 kg pum. Celkem jich bylo vyrobeno 18 kusů. Později byly upraveny na bezpilotní letouny DF-89A.", "section_level": 1}, {"title": "F-89B.", "content": "Verze F-89B se od předchozí varianty lišila použitou avionikou. F-89B dosáhly ještě před koncem roku 1951 plného operačního statusu u 78. přepadové stíhací skupiny na základně Hamilton. Měly ovšem potíže s motory J35-A-21A a dalšími systémy a byly ve výrobě rychle nahrazeny verzí C. Později byly vyrobené kusy upraveny na bezpilotní letouny DF-89B.", "section_level": 1}, {"title": "F-89C.", "content": "První let sériového \"céčka\" připadl na 18. září 1951. I verze F-89C měla neustále potíže s pohonnými jednotkami a dokonce byly u jejich křídel objeveny strukturální nedostatky, které vedly k výměně křídel 194 vyrobených kusů variant A, B a C. Nepomohlo ani použití nových pohonných jednotek. Výroba probíhala v blocích F-89C-1,-5 a -10 s motory J35-A-21, -15 a -20 s motory J35-A-21A, -25 a -30 se zabudovanými J35-A-33, poslední bloky -35 a -40 obdržely motory J35-A-33A s tahem po 24,89 kN.", "section_level": 1}, {"title": "F-89D.", "content": "F-89D byla hlavní výrobní variantou Scorpionu. První kus YF-89D poprvé vzlétl 23. října 1951 ze základny Edwards a vstoupil do služby v roce 1954. Varianta F-89D už neměla kanóny a místo nich dostala nový střelecký systém \"Hughes E-6\" a radar \"AN/APG-40\" s počítačem \"AN/APA-84\". Novou výzbroj tvořily dvě raketnice 70mm neřízených střel FFAR \"Mighty Mouse\", kterých nesly celkem 104 kusů. Rakety byly umístěny v přední části přídavných nádrží na koncích křídel. Celkem bylo postaveno 682 kusů. Střely měly dosah 1800 metrů a vysoce explozivní hlavici. Rakety bylo možné odpálit najednou či ve dvou, nebo třech dávkách. F-89D se mimo USA vyskytovaly na základně Thule v Grónsku u 74. přepadové stíhací letky.", "section_level": 1}, {"title": "F-89E, F-89F a F-89G.", "content": "Varianty \"F-89E\" a \"F-89F\" měly pohánět nové proudové motory, ale nebyly nikdy realizovány. Přestavbou z letounu F-89C (50-752) vznikl jen prototyp YF-89E s motory Allison YJ71-A-3 o tahu po 31,11 kN bez přídavného spalování. Další nerealizovaná verze, \"F-89G\", měla mít střelecký systém \"Hughes MA-1\" a řízené střely vzduch-vzduch AIM-4 Falcon, podobně jako přepadový stíhač Convair F-102 Delta Dagger.", "section_level": 1}, {"title": "F-89H.", "content": "Následující verze F-89H poprvé vylétla v roce 1959. Měla střelecký systém \"Hughes E-9\", podobně jako první verze F-102 Delta Dagger a nesla na koncích křídel masivní závěsníky pro šest řízených střel Hughes AIM-4A/C/E Falcon. Tři z nich měly poloaktivní hlavici a tři infračervenou hlavici. Navíc nesly 42 neřízených střel FFAR. Všech 60 vyrobených letounů verze H létalo s motory Allison J35-A-35. Kvůli potížím s palebným systémem se vstup verze H do služby oddaloval, až ho výkony překonala nová generace nadzvukových strojů. Proto byly vyřazeny už v roce 1959.", "section_level": 1}, {"title": "F-89J.", "content": "Poslední variantou byla F-89J. Byly to upravené F-89D a měly místo standardních konců křídel, které mohly nést řízené střely či přídavné nádrže, pouze pevné přídavné nádrže. Navíc ale měly pod každým křídlem pylon pro zavěšení řízené střely AIR-2 Genie s jadernou hlavicí (někdy byla nahrazena čtyřmi Falcony).  F-89J (53-2547) byl jediným letounem, který doopravdy vystřelil jadernou neřízenou střelu Genie. Během pokusu John, který byl součástí Operace Plumbbob, byla 19. července 1957 jedna ostrá hlavice použita. Letoun, ze kterého byl odpal proveden, je dodnes uchován v muzeu \"Montana Air National Guard\" v Great Falls v Montaně. Osádku tvořili letci Al Barbie a Hutch Hutchinson.  Varianta F-89J nebyla stavěna nově, ale všechny kusy F-89J byly upravené F-89D. Celkem jich bylo upraveno 350 kusů. Z letectva byly vyřazeny v roce 1959 a z Národní gardy v roce 1969.", "section_level": 1}, {"title": "Zachované kusy.", "content": "Dodnes se v USA zachovalo 19 kusů F-89.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop F-89 Scorpion byl americký proudový stíhací letoun pro operace za každého počasí. Byl prvním letounem, který byl vyzbrojen jadernou zbraní určenou pro vzdušný boj, kterou byla neřízená střela s jadernou hlavicí Douglas AIR-2 Genie.", "tgt_summary": "The Northrop F-89 Scorpion was an American all-weather, twin-engined interceptor aircraft built during the 1950s, the first jet-powered aircraft designed for that role from the outset to enter service. Though its straight wings limited its performance, it was among the first United States Air Force (USAF) jet fighters equipped with guided missiles and notably the first combat aircraft armed with air-to-air nuclear weapons (the unguided Genie rocket).", "id": 925292}
{"src_title": "Mluvící hlava", "tgt_title": "The Telltale Head", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Homera přes ulice Springfieldu pronásleduje rozzlobený dav, protože drží odřezanou hlavu sochy zakladatele města, Jebediáše Springfielda. Obklopený nevrlým davem, Bart poprosí o pochopení a popíše události předcházejícího dne.  Vypráví, jak si půjčuje pět dolarů od Homera a vytratí se do místního kina sledovat \"Mutanti prostoru IV\". Na cestě vrazí do skupinky místních chuligánů. Jeden z nich, Jimbo, mu navrhne, ať se s ním a jeho kamarády do kina vplíží bez placení.  Později, po filmu, chlapci hází kameny na Jebedaiovu sochu. Jimba napadne, že by soše mohli uříznout hlavu. Bart se pokusí hrdinu města bránit, ale Jimbo a jeho kamarádi se mu vysmějí. Ještě tu noc se Bart nenápadně vykrade z domu a hlavu soše pod rouškou tmy uřeže.  Druhý den jsou samozřejmě všichni Springfielďané pobouřeni stětím hlavy sochy zakladatele jejich města. Bart vyhledá Jimba a jeho kamarády a zjistí, že jsou rozrušení stejně, jako zbytek obyvatel a navíc jejich včerejší řeči nebyly míněny vážně, doufají že se jim výtržník dostane do ruky, aby mu mohli zlámat všechny kosti. Barta to vyděsí a tak se vrací domů a poví svojí rodině celou pravdu. Homer se tedy společně s Bartem vydává navrátit soše její hlavu, ovšem naneštěstí jsou přistiženi právě oním rozvášněným davem.  Nakonec Bart přednese řeč, ve které se odvolává na to, že jeho čin spojil město a jeho obyvatele a naučil je cenit si svého dědictví. Springfielďané souhlasí, a tak společně vrátí hlavu na její původní místo, hlava je skoro zázračně spojena s tělem a Bartovi je odpuštěno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mluvící hlava (v anglickém originále ) je 8. díl 1. řady (celkem 8.) amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Scénář napsali Al Jean, Mike Reiss, Sam Simon a Matt Groening a díl režíroval Rich Moore. V USA měl premiéru dne 25. února 1990 na stanici Fox Broadcasting Company a v Česku byl poprvé vysílán 19. února 1993 na stanici Česká televize.", "tgt_summary": "\"The Telltale Head\" is the eighth episode of \"The Simpsons\"' first season. It originally aired on the Fox network in the United States on February 25, 1990. It was written by Al Jean, Mike Reiss, Sam Simon and Matt Groening, and directed by Rich Moore. In the episode, Bart cuts the head off the statue of Jebediah Springfield in the center of town to impress Jimbo, Kearney and Dolph, three older kids he admires. The town's residents, including the three boys, are horrified and Bart regrets his actions. After telling Lisa and Marge, Homer and Bart head to the center of town, where they are met by an angry mob. After Bart tells the mob that he has made a mistake, the townspeople forgive Bart and the boy places the head back on the statue. The episode's title is a reference to the short story \"The Tell-Tale Heart\" by Edgar Allan Poe.", "id": 511114}
{"src_title": "Inkaso", "tgt_title": "Cash collection", "src_document": [{"title": "Bezhotovostní inkaso.", "content": "Nejjednodušší forma bezhotovostní platby je příkaz k úhradě (žiro), kterým dlužník (odběratel) přikazuje své bance, aby příslušnou částku převedla na účet věřitele (dodavatele). Podobně funguje i platba kartou. Při platbách, které se pravidelně opakují, může dát odběratel své bance tzv. trvalý příkaz k úhradě. (výchozí situace pro motivaci) Na jeho základě banka příkazce odesílá pravidelně (např. v určitý den v měsíci) stanovenou částku příjemci. Trvalý příkaz může být časově omezen.  Některé pravidelné platby se sice opakují, ale dlužná částka se mění (například za odběr vody, elektřiny, plynu atd.). Aby dlužník (odběratel) nemusel platbu pokaždé vyrovnávat novým příkazem (změnou trvalého příkazu), umožňují banky obrácený postup: Odběratel vydá bance \"povolení k inkasu\" pro určitého dodavatele, na svůj vrub a v dodavatelův prospěch. Bance tím sděluje, že má pohledávky tohoto dodavatele automaticky hradit z odběratelova účtu; výše plateb může být předem omezena.  Inkasní platba je prováděna z popudu dodavatele, a to na základě jeho příkazu k inkasu. Jde tedy o platební systém tří stran, založený na důvěře: banka, u ní odběratel s běžným účtem, na kterém je bance potvrzeno povolení inkasa třetí stranou, a tou je dodavatel, který bance odběratele dává pokyny k inkasu (typicky skrze svou banku). Inkasované částky pak banka odběratele poukazuje do banky dodavatele, na jeho účet.", "section_level": 1}, {"title": "Sdružení inkas do jediného.", "content": "Česká pošta nabízí navíc možnost takovéto pravidelné proměnlivé platby domácností sdružit do jediné součtové pravidelné platby, také v proměnné výši. Pak jde o široce využívanou službu SIPO. Původním záměrem k takové službě je snížení transakčních nákladů.", "section_level": 2}, {"title": "Dokumentární inkaso.", "content": "V mezinárodním obchodě je zavedena služba, při níž banka vývozce současně s pohledávkou posílá bance dovozce (odběratele) i různé obchodní dokumenty, které odběrateli např. umožní dodané zboží převzít, proclít atd. Tyto dokumenty mu však vydá až po zaplacení pohledávky. Dokumentární inkaso se tak v něčem podobá zasílání na dobírku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inkaso (z ital. \"incasso\") je vyrovnání splatné pohledávky, buď v hotovosti nebo bezhotovostně, bankovním převodem z účtu příkazce na účet příjemce. Pohledávka vzniká obvykle fakturou (\"účtem\") za dodané zboží nebo službu, kde je také vyznačena lhůta splatnosti.", "tgt_summary": "Cash collection Accounts receivable. It is the recovery of cash from a business or individual with which you have issued an Invoice.", "id": 1412609}
{"src_title": "Vodka", "tgt_title": "Vodka", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Pojmenování „vodka“ pochází buď ze slovanského slova pro vodu, nebo od „vodit“ (rusky „водить“) (rozpustit léčivo v alkoholu jako destilát), nebo ze středověkého nápoje \"aqua vitae\" (Jednalo se o destilát obvykle připravovaný z vína). Než vznikl současný název „vodka“, často se používaly pojmy „chlebové víno“, „horké víno“, „zelené víno“ apod. Slovo „vodka“ bylo pravděpodobně poprvé oficiálně zmíněno v polštině v roce 1405 při soudních akcích vojvodství Sandomierz (což znamená „malá nádrž“). V roce 1534 bylo slovo „wodki“ zaregistrováno s významem „destilované léčivé přípravky“. Původní pojem „wódka“ znamenal „malá voda“. V roce 1533 byl pojem „vodka“ (rusky „водка“) použit v Rusku v případě léčivé alkoholové tinktury z bylin a ve smyslu alkoholického nápoje se začal používat v 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Základní surovinou pro výrobu vodky je obilný nebo bramborový kvas, tedy suroviny obsahující škrob. Konkretní složení závisí přímo na zemi výroby a výrobci. Ve Finsku je oblíbená vodka z ječmene, švédská vodka se vyrábí z žita a polská vodka převážnou většinou z brambor. Nicméně existují také druhy vodky, které jsou vyrobeny z vinné révy nebo cukrové řepy.  Základní suroviny se nejprve rozdrtí na malé kousky, které se nechají kvasit. Důležitý je obsah škrobů a cukrů, které poté mohou kvasinky přeměnit na alkohol. V případě výroby z obilí nebo brambor se následně přidávají enzymy pomáhající rozložit škroby na fermentovatelné cukry. Sladové obilí, ovoce a cukrová řepa nepotřebují dodatečně pro kvašení cukry přidávat.", "section_level": 2}, {"title": "Destilace a filtrace vodky.", "content": "Další fází je několikrát se opakující destilace v destilačních kolonách, což znamená oddělování čistého alkoholu a vody. Ve výsledku takový meziprodukt obsahuje 80-95 % alkoholu.  Před lahvováním se vodka ještě čistí a ředí. Čistota je jedním z nejdůležitějších faktorů určujících kvalitu vodky. Filtrace probíhá pomalým překapáváním destilátu přes aktivní uhlí. Jednotliví výrobci určují druh aktivního uhlí: využívá se uhlí ze dřeva (bříza, olše), nebo křemičitý písek, ale někteří filtrují skrze průzračné křišťálové diamanty neboli vulkanické lávové kameny (Island).", "section_level": 2}, {"title": "Co určuje kvalitu vodky.", "content": "Na rozdíl od rumů a whisky, kde kvalita závisí na délce zrání v dubových sudech i na použitých surovinách, které jim dodávají jejich typické a unikátní chutě a aromata, u vodky lze říci, že její kvalita se odvíjí zejména od procesu destilace a filtrace. Čím více je destilovaná a čím čistší je výsledek filtrace (v závislosti na zvoleném zdroji aktivního uhlí), tím lépe.", "section_level": 2}, {"title": "Konzumace vodky.", "content": "Vodka je jeden z nejoblíbenějších alkoholických nápojů po celém světě. Vzhledem k velké rozmanitosti informací z různých zdrojů vychází níže uvedená tabulka ze dvou statistik uvádějících stejné pořadí:  Statistika podle Worldatlas (Zdroj, na kterém jsou uváděny statistiky týkající se politiky, ekonomiky, sociologie a cestování). Statistika podle Quartz (Zdroj týkající se ekonomiky a ředitelství).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Konzumace vodky (a alkoholu obecně) ovlivňuje hodně procesů lidského organizmu.  Vodka, jako i ostatní alkoholické nápoje, lidskému organizmu škodí. Ovlivňuje hladinu cukru v krvi, centrální nervový systém, sexuální a reprodukční zdraví, imunitu, kosterní a svalové systémy a vyvolává závislost.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea vodky.", "content": "Díky tomu, že vodka je široce oblíbený nápoj po celém světě, existují muzea tohoto alkoholického nápoje.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum vodky v Moskvě.", "content": "Hlavní město Ruska otevřelo muzeum historie vodky, ve kterém najdeme kolem 50,000 lahví. Výstava se zaměřuje na široké spektrum speciálních verzí vodky, některé láhve jsou dokonce více než dvě staletí staré. Atraktivní zajímavostí je také sběratelská edice, která byla připravena na počest obětem ponorky K-19. Jedna celá místnost je pak věnovaná problematice Sovětského svazu, a jak se s životem během tohoto období Rusové vyrovnávali právě popíjením vodky.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum vodky v Petrohradu.", "content": "Toto malé muzeum představuje dlouhou historii ruského národního nápoje, od rolníků 12. století až po prezidenty 20. století. Evoluci ruské ohnivé vody vysvětlují vitríny plné lahví vodky v neobvyklých tvarech, starých reklamních kampaních a některých vtipných diorámách.V degustační místnosti je také možnost ochutnat tři různé vodky a tradiční ruské občerstvení.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum polské vodky ve Varšavě.", "content": "Muzeum vodky ve Varšavě otevřelo dveře svým návštěvníkům 12. června v roce 2018. Nachází se v budově z 19. století v bývalé továrně na vodku Warszawska Wytwórnia Wódek Koneser. V meziválečných letech v něm byly vytvořeny recepty slavných polských vodek jako Wyborowa a Luksusowa. Návštěvník se může seznámit s pětisetletou historií nejslavnějšího polského alkoholu, vývojem jeho výrobních technologií, tradicemi a zvyklostmi s ním spojenými. V muzeu najdeme 5 interaktivních galerií, ve kterých je možné se dozvědět, kde byly v Polsku vytvořeny první lihovary, kolik stojí sklenka vodky, jak se likér spotřebovával v polských domovech a odkud pocházely některé zvyky související s vodkou. Je možné si zde vytvořit vlastní recept na tinkturu a dozvědět se více o destilačním vybavení Jana Pistoria. Jeho revoluční vynález destilace v 19. století umožnil získat 85 % čistého alkoholu v jednorázovém procesu. Také je prezentována sbírka originálních lahví z různých dob, včetně plné, nikdy neotevřené láhve třešňové vodky J. A. Baczewski ze 40. let 20. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodka je tvrdý alkoholický nápoj oblíbený po celém světě. Je bez barvy, ale s výraznou chutí a vůní. Kvalita a chuť vodky se mohou lišit vlivem různých faktorů. Jedná se o to, že tento alkoholický nápoj se vyrábí z obilí, jehož specifické složení určuje výrobce. Některé druhy namísto obilí obsahují destilaci z brambor.", "tgt_summary": "Vodka (,, ) is a clear distilled alcoholic beverage with different varieties originating in Poland and Russia. It is composed primarily of water and ethanol, but sometimes with traces of impurities and flavorings. Traditionally it is made by distilling the liquid from cereal grains that have been fermented, with potatoes arising as a substitute in more recent times, and some modern brands using fruits or sugar as the base.", "id": 608841}
{"src_title": "Douglas AIR-2 Genie", "tgt_title": "AIR-2 Genie", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na přelomu 40. a 50. let došlo k výraznému rozvoji sovětského dálkového letectva. To do služby zavedlo strategický bombardér Tupolev Tu-4, který byl kopií amerického typu Boeing B-29 Superfortress a později též modernější typy Mjasiščev M-4 a Tupolev Tu-95. Jelikož tyto letouny mohly ohrozit kontinentální území Spojených států amerických atomovými zbraněmi (sovětský jaderný program dospěl k první jaderné zkoušce roku 1949), začaly americké ozbrojené síly hledat nové způsoby, jak případné útočící svazy bombardérů zneškodnit.  Proti odolnému a rychle letícímu bombardéru se typická druhoválečná výzbroj v podobě kulometů a kanónů ukázala jako nedostatečná. Řešením se ukázalo být nasazení protiletadlových řízených střel, které ale tehdy byly teprve v plenkách (v té době začínal vývoj střel AIM-9 Sidewinder a AIM-4 Falcon). Některé typy stíhacích letounů proto byly vybaveny raketnicemi 70mm neřízených střel FFAR, které byly vystřelovány v salvách. Ty ale nebyly tak účinné, jak se původně očekávalo.  V roce 1954 proto začala firma Douglas Aircraft pracovat na vývoji neřízené protiletadlové rakety osazené jadernou hlavicí. Střela tak mohla být jednoduchá a spolehlivá. Právě použití jaderné hlavice přitom mělo zaručit dostatečnou účinnost střely i proti celým svazům bombardérů. K prvním zkušebním odpalům rakety došlo v roce 1956. Použity přitom byly stíhací letoun Northrop F-89 Scorpion a prototyp YF-102 Delta Dagger. Do služby byla střela přijata v roce 1957 pod označením MB-1 Genie (v roce 1962 byla přeznačena na AIR-2A Genie). Do zastavení výroby v roce 1962 bylo vyrobeno okolo 3150 těchto střel. V letech 1965–1978 byly střely modernizovány na standard AIR-2B, zahrnující nové raketové motory s větší životností a doletem.  Nedlouho po zavedení střely do operační služby a zahájení sériové výroby došlo také k jejímu jedinému ostrému zkušebnímu odpalu. Ten byl proveden 19. července 1957 během experimentálního projektu Operace Plumbbob. Střela MB-1 byla vypuštěna ze stíhacího letounu Northrop F-89J Scorpion (patřícího Národní gardě státu Montana) letícího ve výšce 4500 metrů nad oblastí Yucca Flats na nevadské jaderné střelnicí. Zajímavostí je, že skupina pěti důstojníků amerického letectva se tehdy dobrovolně nacházela na zemi poblíž výbuchu, aby prokázala, že použití střely s jadernou hlavicí nad obydlenými oblastmi USA je bezpečné. Letoun F-89J, ze kterého byl odpal proveden, je dodnes uchován v muzeu \"Montana Air National Guard\" v Great Falls v Montaně.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Střela AIR-2A Genie se skládala ze tří částí – jaderné hlavice W25 ráže 1,5 kilotun TNT, raketového motoru na tuhé pohonné látky Thiokol \"SR49-TC-1\" s tahem 162 kN a vyklápěcích stabilizačních ploch. Dostřel střely byl necelých 10 km. Zaměření a vystřelení střely bylo řízeno palubním střeleckým systémem letounu. Hlavice byla nastavena na opožděný výbuch pomocí časového zapalovače, k odjištění hlavice došlo poté, co motoru rakety došlo palivo. Útočící letoun se mezitím mohl dostatečně vzdálit od místa výbuchu. Předpokládalo se, že výbuch jaderné hlavice zničí vše v okruhu 300 metrů a vážně poškodí letouny nacházející se ve vzdálenosti do 1000 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "US Air Force.", "content": "Střelou Genie byly operačně vyzbrojeny stíhací letouny typů Northrop F-89 Scorpion, McDonnell F-101 Voodoo a Convair F-106 Delta Dart. Stíhací letouny Convair F-102 Delta Dagger, Lockheed F-104 Starfighter a McDonnell F-4 Phantom II střelu nesly zkušebně, ovšem nikdy v reálné operační službě. Střela byla ve výzbroji amerického letectva až do roku 1986. Ze všech jejich nosičů byly v té době ve službě už jen letouny typu F-106 Delta Dart (u Národní gardy).", "section_level": 2}, {"title": "Royal Canadian Air Force.", "content": "Jediným zahraničním uživatelem střely Genie byla Kanada, jejíž stíhací letouny CF-101 Voodoo jí byly vybaveny v letech 1965–1984. Střely na kanadském území spravovali příslušníci 425. podpůrné muniční letky USAF, přičemž kanadskému letectvu by byly poskytnuty pouze s americkým souhlasem na základě rozhodnutí Velitelství protivzdušné obrany Severní Ameriky (NORAD). Pro aktivaci střely existovaly dva klíče – kanadský a americký, které musely být použity společně.", "section_level": 2}, {"title": "Royal Air Force.", "content": "Royal Air Force krátce uvažovalo o použití střely Genie u svého typu English Electric Lightning. K tomu ale nakonec nedošlo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Douglas AIR-2A Genie byla americká protiletadlová neřízená raketa nesoucí jadernou hlavici, zavedená v době studené války do výzbroje amerického a kanadského letectva. Byla to historicky první protiletadlová raketa schopná nést jadernou hlavici. Střela byla určena k ničení skupin sovětských strategických bombardérů nad územím USA a Kanady. Výroba střely Genie probíhala v letech 1957–1962. Jediný zkušební odpal ostré verze střely proběhl v roce 1957 na jaderné střelnici v Nevadě. V operační službě střely byly v letech 1957–1986.", "tgt_summary": "The Douglas AIR-2 Genie (previous designation MB-1) was an unguided air-to-air rocket with a 1.5 kt W25 nuclear warhead. It was deployed by the United States Air Force (USAF 1957–1985) and Canada (Royal Canadian Air Force 1965–68, Air Command 1968–84) during the Cold War. Production ended in 1962 after over 3,000 were made, with some related training and test derivatives being produced later.", "id": 993285}
{"src_title": "Girls Aloud", "tgt_title": "Girls Aloud", "src_document": [{"title": "Hudební styl a alba.", "content": "Jejich producentem je britská společnost Xenomania. Jejich singly jsou žánrově zasazeny od popu, přes elektro, house i dance, ovlivněny hudbou od šedesátých let po současnost. Singly \"No Good Advice\" a \"Jump\" jsou typická pro 80. léta, \"Love Machine\" nebo novinka \"The Promise\" po vzoru 60. let, elektronický moderní styl najdete v singlech \"The Show\" nebo \"Sexy! No No No...\".", "section_level": 1}, {"title": "Sound Of The Underground (2003).", "content": "Pilotní singl Sound Of The Underground měl obrovský úspěch, za pár měsíců (26. května 2003) bylo vydáno stejnojmenné debutové album. Po vydání se album dostalo hned na první místa, dokonce předběhlo i album \"Justina Timberlaka: Justified\". Druhý singl No Good Advice vyšel společně s prodejem alba, následoval třetí singl Life Got Cold.  V listopadu 2003 Girls Aloud vydaly čtvrtý singl Jump. Jednalo se o cover-verzi slavného hitu z osmdesátých let od Pointer Sisters. Hit se stal ústředním songem pro film Láska nebeská.", "section_level": 2}, {"title": "What Will The Neighbours Say? (2004).", "content": "Po krátké přestávce holky vydaly singl Show a s ním představili i svojí razantní změnu image. Po uvedení singlu do rádií se dlouho držely na předních místech britské hitparády.  V září 2004 je vydán druhý singl Love Machine, který byl nominován na \"ITV's The Record of the Year\" a skončil na šestém místě. V připravovaném druhém albu objevíme cover-verzi: tentokrát od The Pretenders hit I'll Stand by You. Tento hit se začal hrát i u nás (v ČR)  Album \"What Will the Neighbours Say?\" bylo vydáno 29. listopadu 2004. Od května 2005 v rámci své \"Live Tour\" představili svá dvě alba. Koncerty si tak získaly vynikající recenze, většina kritiků považuje druhé album za zlepšení oproti debutu. Na tomto albu najdete i oficiální stejnojmenný singl k reality-show Big Brother.", "section_level": 2}, {"title": "Chemistry (2005).", "content": "Po krátké přestávce po svém úspěšném turné začaly Girls Aloud připravovat své třetí album. První vlaštovkou byl singl Long Hot Summer. Singlem Biology odstartovaly prodej třetího alba \"Chemistry\". Album vyšlo 5. prosince 2005.  Na konci roku 2005 natočily svůj první dokument pro televizi ITV2, kde byla použita další skladba Models. Avšak celé album nebylo tak úspěšné jako dvě předchozí. Na počátku roku 2006 vydaly své první DVD Girls on Film in June 2005, kde zobrazují jejich prvních osm videoklipů a televizní vystoupení. Od února 2006 cestovali v rámci svého dalšího turné po Austrálii a Novým Zélandu, v květnu 2006 začalo turné po Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "Sound Of Girls Aloud (2006).", "content": "V říjnu 2006 vydaly výběr jejich singlů za poslední tři roky, přidaly nové singly nebo dosud nevydané. Mezi novinky lze zařadit cover-verzi od Blondie Hanging On The Telephone nebo Something Kinda Ooooh.  V březnu 2007 Girls Aloud společně s dívčí skupinou Sugababes představily svůj společný singl Walk This Way od Aerosmith. I s \"best-ofkou\" dívky vyrazily na turné po Velké Británii a Irsku.", "section_level": 2}, {"title": "Tangled Up (2007).", "content": "Léto 2007 odstartovaly singlem Sexy! No No.... Až 19. listopadu 2007 vyšlo čtvrté studiové album \"Tangled Up\" společně se singlem Call The Shots. V popularitě singl dokonce překonal debut Sound Of The Underground.  Girls Aloud získaly druhou nominaci na BritAwards 2008 a byly nominováni na Nejlepší britská skupina roku. V lednu 2008 získalo album platinu. Třetí singl z alba byl Can't Speak French. V květnu 2008 začalo další turné po celém Spojeném království, včetně 24 arénách pod širým nebem. Tato koncertní šňůra byla zatím jejich nejdelší.", "section_level": 2}, {"title": "Out Of Control (2008).", "content": "V květnu 2008 skupina potvrdila, že se začalo pracovat na pátém studiovém album. V září 2008 vyšel singl In Promise. Album s dvanácti singly vyšel 3. listopadu 2008. Na singlu The Loving Kind spolupracovali Girls Aloud s Pet Shop Boys.", "section_level": 2}], "src_summary": "Girls Aloud byla britská dívčí skupina, která vznikla v roce 2002 díky show talentů ITV1 \"Popstars: The Rivals\". Skupinu tvořili Cheryl Cole (alias Tweedy), Nadine Coyle, Sarah Harding, Nicola Roberts a Kimberley Walsh.", "tgt_summary": "Girls Aloud were an Irish British pop girl group, which was created through the ITV talent show \"\" in 2002. The group comprised singers Cheryl, Nadine Coyle, Sarah Harding, Nicola Roberts and Kimberley Walsh. The group achieved a string of twenty consecutive top ten singles in the United Kingdom, including four number ones. They also achieved seven certified albums, of which two reached number one. They have been nominated for five Brit Awards, winning the 2009 Best Single for \"The Promise\".", "id": 483107}
{"src_title": "Maurjovská říše", "tgt_title": "Maurya Empire", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí vzniku.", "content": "První známá městská civilizace na Indickém subkontinentu byla harappská kultura, která zažila vrchol zhruba v letech 2600–1900 př. n. l. Poté nastalo zhruba tisíc let trvající období zvané védské, během kterého vznikaly védy. V době Gautamy Buddhy (6.–5. století př. n. l.) se na indickém území nacházelo množství malých státních útvarů zvaných mahádžanapady. Z mocensko-politických zápasů mezi těmito útvary vyšla jako vítěz Magadha, v jejímž čele nejdříve stála dynastie Šišunágů, založená Bimbisárou. Později magadhský trůn obsadila dynastie Nandovců, kterou založil Mahápadma Nanda.  Když v roce 327 př. n. l. vpadl do Indie chajbarským průsmykem Alexandr Makedonský, Nandovci byli stále u moci. Řecký historik Plútarchos se v jednom ze svých spisů zmiňuje o muži jménem Sandrakottos, který Alexandra přemlouval, aby napadl krále Nandu z dynastie Nandovců. Podle tradice totiž Nandovci ve snaze nashromáždit co největší bohatství uvalili na své poddané těžké daně a jejich vláda se vyznačovala značnou tyranií a krutostí. Sandrakottos se proto snažil Alexandra přimět k útoku proti Nandovcům. Alexandr k tomu však nesvolil a vydal se se svým vojskem zpět na západ. Muž, který vystupuje ve zmíněném pramenu pod jménem Sandrakottos, není nikdo jiný než sám zakladatel maurjovské dynastie Čandragupta Maurja. O Čandraguptovi toho není příliš mnoho známo, podle některých pramenů byl v té době snad velitelem nandovských vojsk. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že jméno Maurja je odvozeno od jména Mura, což měla být Čandraguptova matka či babička a zároveň manželka údajně posledního nandovského krále. Tyto teorie však postrádají jakékoliv důkazní podklady. Většina buddhisticky a džinisticky orientovaných pramenů považuje Čandraguptu za původně kšatrijského válečníka z Magadhy. Tradice dále uvádí, že Čandragupta studoval v Takšašíle, kde se seznámil se svým budoucím rádcem Čánakjou (známým též pod jmény Kautilja či Višnugupta). Už v Takšašíle měli spolu vypracovat plán na uchvácení trůnu od Nandovců.  Poté, co se Alexandr Veliký vydal na cestu zpět na západ, začali Čadnragupta s Čánakjou sjednocovat kmeny ze severovýchodních oblastí Indického poloostrova, s jejichž pomocí postupně svrhli vládu Nandovců a položili tak základ maurjovské říši. Vzhledem k nedostatku pramenů není jistý přesný sled událostí či podrobnější informace o Čandraguptově válečném tažení, nicméně v roce 317 př. n. l. Čandragupta dostal pod svou správu oblasti bývalé nandovské říše i oblasti na severozápadě země, které byly spravovány řecko-makedonskými posádkami.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach.", "content": "Základ říše tak byl v zásadě položen, její postavení však nadále bylo nejisté. Již roku 305 př. n. l. do Paňdžábu přitáhl Seleukos I. Níkátór, zakladatel seleukovské říše a první z dynastie Seleukovců. Čandragupta, ve snaze zabránit Seleukovi v dalším postupu, proti němu vytáhl se svým vojskem. O výsledku bitvy (ba dokonce o jejím konání) se nedochovaly žádné zprávy, avšak z důsledků bývá usuzováno, že zvítězil Čandragupta. Maurjům se totiž podařilo dostat ze Seleukova područí část Gedrósie (dnešní Balúčistán), Paropamisadai (Kábul) a provincii Ariru (Kandahár); naopak Čandragupta daroval Seleukovi na 500 válečných slonů. Tato událost spolu s tím, že si Čandragupta vzal Seleukovu dceru Kornelii, znamenala počátek přátelství mezi oběma panovníky. Seleukos záhy vyslal na Čandraguptův dvůr vyslance jménem Megasthenés, z jehož pera pochází vůbec první známý souvislý výklad o životě Indů očima cizince. Byť se jeho dílo nezachovalo celé, jeho fragmenty jsou dochovány v dílech jiných autorů pod souhrnným označením \"Indika\".  Čandragupta vybudoval silný a centralizovaný stát, jehož centrem byla Patáliputra. Někdy v době Čandragupty měla vzniknout \"Arthašástra\" (v překladu něco jako „Učebnice světských záležitostí“), která pojednává podrobně o tom, jak vládnout státu. Dodnes není zcela rozřešena otázka, kdo je autorem tohoto spisu, byť je \"Arthašástra\" tradičně připisována Kautiljovi. Podle určitých indicií se totiž zdá, že \"Arthašástra\" byla sepsána až po Kautiljově době na základě praxe v maurjovské říši, případně k ní byly některé části připojeny až později. I přes tuto nejasnost je \"Arthašástra\" první dochovanou politologickou příručku na světě.  Podle tradičního podání, které však není příliš jisté, se měl Čandragupta ke konci svého života odebrat do ústraní a věnovat se asketickému životu, než po 12 letech zemřel dobrovolným vyhladověním v oblasti dnešního Maisúru. Po Čandraguptovi se maurjovského trůnu ujal jeho syn Bindusára, který v řeckých pramenech vystupuje jako Amitragháta, tj. „ten, jenž zabíjí (své) nepřátele“. O Bindusárovi a jeho vládě toho je známo jen velmi málo. Je známo, že se mu podařilo nejen úspěšně čelit několika povstáním uvnitř státu, ale dále rozšířil už tak velkou a mocnou říši více na jih až k Maisúru. Významně prý k jeho úspěchům přispěl opět Kautilja. Jedna z mála říší, která výbojům Bindusáry stále odolávala, byla východoindická Kalinga (zhruba oblast dnešní Urísy). Dobýt se ji podařilo až Bindusárově synovi a nástupci – královi Ašókovi, za jehož vlády dosáhla maurjovská říše vrcholu.", "section_level": 2}, {"title": "Ašóka.", "content": "O Ašókově narození, dětství a mládí se příliš informací nedochovalo. Jisté je, že byl Bindusárovým synem a již v raném věku jej otec poslal do Takšašíly, aby potlačil povstání proti Maurjům. Ašóka se tohoto těžkého úkolu zhostil a úspěšně jej vykonal, pročež ho otec jmenoval místodržícím ve městě Udžažainí (dnes Udždžain v Madhjapradéši). Zde se seznámil s dívkou jménem Déví, se kterou měl později děti Mahindu a Sanghamittu. Na trůn byl dosazen pravděpodobně ještě za Bindusárova života. Ašókův otec totiž měl jmenovat svým nástupcem všeobecně neoblíbeného Susíma, jehož odpůrci dosadili na trůn Ašóku. První čtyři roky vlády Ašóka pravděpodobně strávil bojem se svými odpůrci, zejména svými bratry. Teprve poté byl korunován ve slavnostním obřadu zvaném \"abhišéka\".  První období Ašókovy vlády se vyznačovalo dalším rozšiřováním říše a upevňováním moci silou. Krutost, s jakou Ašóka vystupoval proti svým nepřátelům i lidu, mu vynesla přízvisko \"Čandašóka\" čili Ašóka Strašný. Následně se nicméně měl obrátit na buddhismus, přijmout zásadu \"ahinsá\" (nenásilí) a aktivně začít buddhistickou víru šířit; díky tomu získal i přízvisko \"Dharmašóka\", Ašóka Spravedlivý. Badatelé jsou v zásadě zajedno v názoru, že k panovníkovu obrácení na buddhismus došlo krátce poté, co si Ašókovo vojsko podmanilo Kalingu v obzvláště krvavé bitvě, k níž došlo kolem roku 260 př. n. l. Následkem útoku maurjovských vojsk mělo zemřít až 100 000 obyvatel Kalingy a na 150 000 lidí bylo nuceno opustit své domovy. Po přijetí buddhismu započal Ašóka s šířením tohoto náboženství po celé říši i mimo ni.  V době Ašóky dosáhla maurjovská říše vrcholného rozsahu. Stanovení jejích tehdejších hranic je možné zejména díky skalním nápisům, které po sobě Ašóka zanechal, ale i díky jiným archeologickým nálezům a zprávám Řeků a čínských poutníků. Z nálezu jednoho ze skalních ediktů v Kandaháru se dá usuzovat, že k maurjovské říši patřila i Arachósie. Na východ sahala maurjovská říše až k deltě Gangy, sever říše byl pak ohraničen himálajským pohořím, přičemž území Maurjů zahrnovalo ještě oblasti Kašmíru a dnešního Nepálu. Co se týče jihu, tak zde Ašókova říše sahala do Ándhry a na Malábár. Jižní cíp Indického poloostrova zůstal v držení Čólů, Čérů a Pándjů.  Není jisté, kdy ani za jakých okolností Ašóka zemřel; podle některých zdrojů se tak mělo stát v roce 232 př. n. l. a tibetské zdroje dokládají, že v Takšašíle.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Je pravděpodobné, že už ke konci Ašókovy vlády začala maurjovská říše ztrácet na svém postavení. Jelikož se o tomto období Ašókovy vlády dochovaly jen fragmentární informace, je známo hned několik hypotéz o příčinách tohoto relativně rychlého úpadku. Někteří badatelé vidí příčinu oslabování říše v tom, že Ašóka kladl na metodu \"ahimsá\" až přemrštěný důraz, jiní sledují důsledek úpadku ve stále se vzmáhající vzpouře bráhmanské vrstvy obyvatelstva. Nabízí se též teorie, podle které vysoká míra nákladů na údržbu značně centralizovaného státu spolu s materiálním zabezpečením stovek tisíc příslušníků maurjovské armády postupně vedla k ekonomické a sociální krizi.  Není s jistotou známo, kdo nastoupil po Ašókovi na trůn. Je pravděpodobné, že krátce po Ašókově smrti naplno propukly boje mezi uchazeči o trůn. Podle buddhistických legend Ašóka vybral za svého nástupce svého syna Kunálu, který však byl slepý, takže je možné, že na trůn nastoupil jeho syn Sampadi; pokud tomu tak bylo, musel ho v krátké době na trůnu vystřídat Dašaratha, který je podle skalního nápisu z Nágárdžunských hor dalším doloženým králem maurjovské říše. Podle některých zdrojů se dokonce maurjovská říše po Ašókovi rozpadla na východní a západní část s centry a Patáliputře a Takšašíle. V Patáliputře měl vládnout Sampadi a v Takšašíle Dašaratha. Nejistá tradice purán dále uvádí, že oba králové vládli každý osm let, což umožnilo jejich nástupci, králi Samrapatimu, opět na čas sjednotit východní a západní části říše.  I přes nevyjasněnost v událostech následujících po Ašókově smrti je více než pravděpodobné, že už za bezprostředních nástupců Ašóky docházelo k vnitřnímu rozkladu říše, ke kterému navíc přispěly nájezdy nepřátel. Roku 206 př. n. l. se Antiochovi III. Velikému podařilo překročit pohoří Hindúkuše, vtrhnout do Paňdžábu a získat od zdejšího panovníka válečné slony, kteří tvořili důležitou strategickou zbraň v boji proti nepříteli, který je rovněž vlastnil. Jednotlivé provincie říše se začaly osamostatňovat, čímž se území ovládané Maurji začalo rapidně zmenšovat. Jedno z nejdůležitějších vzbouřeneckých center se objevilo v oblasti mezi řekami Gódávarí a Krišnou. Tam začali proti nadvládě Maurjů brojit Ándrové, kteří později ustavili říši Sátaváhanů, jež pak ovládala celý Dakšin. I přes stálý úpadek se Maurjové udrželi pravděpodobně ještě přes sto let. Poslední vládce z rodu Maurjů Brhadratha byl zavražděn během vojenské přehlídky, jak to dokládá Bána ve svém díle \"Haršačarita\". Brhadratha měl být na přehlídku vojska vylákán Pušjamitrou Šungou, velitelem maurjovských vojsk, který poté sám usedl na trůn a položil tak základ dynastie Šungů, jež na nějaký čas převzala moc nad severovýchodem Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Správa.", "content": "O správě říše v době Maujrů vypovídá především \"Arthašástra\". Tento spis je jakousi politickou příručkou, která šíří svého záběru zasahuje prakticky do všech oblastí dění v říši. V čele říše stál panovník, který zaujímal zcela výsadní místo mezi všemi. Král měl v rukou zákonodárnou moc, byl nejvyšším soudcem a nejvyšším mužem byrokracie. Po panovníkovi byl nejvýznamnějším orgánem maurjovské říše \"mantrí parišad\". Jednalo se o sbor jen několika nejvýznamnějších ministrů, kteří tvořili jakýsi poradní sbor panovníka. Širším a co se ministrů týče početnějším vládním orgánem byl \"parišad\", jehož existence je známa již z védského období. I když jeho faktická politická moc v průběhu let kolísala, podařilo se parišadu i za vlády Maurjů, kteří drželi moc v říši pevně ve svých rukách, udržet silný vliv na dění v zemi. Přesný počet členů parišadu nebyl stanoven a pravděpodobně se měnil podle potřeby. Jednu z nejdůležitějších funkcí na králově dvoře vykonával králův obětník (v sanskrtu \"puróhita\"), dále správce pokladu (\"sannidháta\") a vrchní výběrčí daní (\"samáharta\"). Celá říše byla rozdělena do čtyř hlavních provincií, které řídili buďto přímo členové maurjovské dynastie nebo lidé, kteří se těšili plné důvěře panovníka. Byla to severozápadní provincie s hlavním městem Takšašílou, západní provincie s centrem v Udždžainí, východní provincie (nově dobyté území Kalingy) měla své hlavní středisko v Tósálí a čtvrtá, jižní provincie, byla ovládána ze Suvarnagiri. Vládcům prvních tří jmenovaných provincií se říkalo \"kumárové\" („princové“), vládce jižní provincie byl znám jako \"árjaputra\" („syn urozeného“). Zvláštní pojmenování pro vládce jižní provincie, která na jihu sousedila s nezávislými královstvími Tamilů, pramení pravděpodobně z toho, že za vládce jižní provincie byl vybírán budoucí následník trůnu. Jednotlivé provinční oblasti se těšily poměrně vysoké míře autonomie, avšak panovníci maurjovské říše ve snaze zamezit vzrůstání politické moci jejich provincií ustanovili zvláštní sbor královských hodnostářů zvaných \"mahámátrové\". Ti zastávali různě vysoká postavení a jejich hlavním úkolem bylo dohlížet na správu čtyř hlavních provincií a nedopustit tak případnou vzpouru provincie apod.  Každá ze čtyř hlavních provincií se dále dělila na menší celky zvané džanapady, v jejichž čele stáli \"rádžúkové\", další z nejvýše postavených úředníků v zemi. V minulosti měli tito úředníci na starosti vyměřování půdy a až s příchodem Maurjů k moci se jejich moc přenesla do významnější politické roviny. Jednotlivé džanapady se dále dělily na \"pradéši\" („oblasti“), které zahrnovaly několik \"ahálů\" („okresů“). Nejmenší územně správní jednotka říše pak byla vesnice (\"gráma\"). Jejím hlavním představitelem byl \"grámaní\", který byl přímo podřízen úředníkovi zvanému \"gópa\". Gópové měli na starosti až desítku vesnic; dále nad několika gópy stál \"sthánika\". Takhle bylo členění aparátu odstupňováno přes hlavní provincie až k samotnému královskému výběrčímu daní \"samáhartovi\".  Hlavním městem celé říše byla Patáliputra (dnešní Patna v Biháru) na soutoku Gangy a Sónu. Megasthenés uvádí, že byla obehnána dřevěnou hradbou se střílnami pro lučišníky, celkem 570 věžemi a 64 branami. Před hradbami se nacházel příkop. Podle Megasthenových zápisků lze dále soudit, že jednotlivá města v říši byla dělena na dvě části, na tzv. vnitřní a vnější město. Hlavní úředníci ve městech byli po pěti rozděleni do šesti skupin, kdy každá skupina měla na starosti jinou sféru městského života. Jednotlivé skupiny držely dohled nad řemeslníky, cizinci, registrací obyvatel, nad obchodem a značením vyrobeného zboží řemeslníky a poslední skupina dohlížela na vybírání daní z prodaného zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podle staroindických textů byl zakladatel dynastie Maurjů Čandragupta nejdříve vyznavačem bráhmanismu a až na sklonku života se přiklonil k džinismu. Nepříliš výrazná náboženská politika Maurjů se změnila právě v době, kdy byla dobyta Kalinga. Byť je Ašókův příklon k buddhismu buddhistickými texty často připomínán a je zdůrazňováno Ašókovo vnitřní obrácení a soucítění se živými bytostmi, byl jeho příklon k buddhismu nejspíše motivován politickými a praktickými důvody. Ašóka se po své konverzi rozhodl k masovému šíření buddhismu nenásilnou cestou a stejně tak i prosazoval zájmy své říše. Nechal vytesat množství skalních nápisů v několika jazycích informujících mimo jiné o Buddhově nauce a postavil řadu buddhistických staveb, z nichž se mnohé dochovaly dodnes. I přes stranění buddhismu Ašóka byl zastáncem náboženské tolerance a podporoval i ostatní náboženství. I když skalní edikty zdůrazňují Ašókovo napomáhání buddhistické obci, skalní nápis ze Sárnáthu rovněž upozorňuje, že Ašóka zastával politiku přísných trestů pro případné odpadlíky ze \"sanghy\" či ty, kteří se nějakým způsobem vědomě provinili proti pravidlům obce. Cejlonská tradice mu navíc připisuje patronaci nad třetím buddhistickým koncilem.  Koncem 19. století vystoupili někteří badatelé s názory, že Ašóka alespoň v počáteční fázi své vlády nebyl buddhistou, nýbrž džinistou. Své teze badatelé opírali především o to, že Ašóka tím měl ctít náboženství svého děda Čandragupty a že zásada \"ahimsá\", kterou Ašóka ve svých nápisech prosazoval, je společná pro džinismus i buddhismus. Nicméně většina faktorů nasvědčuje tomu, že Ašóka nebyl výhradním zastáncem jednoho náboženského systému a spíše jen z tradičních důvodů nejprve ctil bráhmanskou morálku, než se plně obrátil na buddhismus.  I přesto, že doba Maurjů je spojována s buddhismem, velký rozvoj zažily i tradiční bráhmanské vědy jako je filozofie či filologie. V písemnictví nastal rozmach \"dharmašáster\" („Učebnic o duchovních záležitostech“), nejspíše koncem doby Maurjů působil Pataňdžali, autor \"Jógasúter\", základních textů jógy.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční styky.", "content": "Podle Plútarcha se zakladatel říše Čandragupta Maurja setkal s Alexandrem Makedonským již v době, kdy v severní Indii vládli Nandovci. Jejich schůzka však nedopadla příliš šťastně – Alexandr, roznícen opovážlivostí tehdy „obyčejného“ Inda, který jej žádal o svržení vlády Nandovců, chtěl nechat Čandraguptu za jeho opovážlivé řeči popravit. Čandraguptovi se však podařilo z dosahu Řeků uprchnout. Další styk Maurjů a obyvateli západního světa se udál roku 305 př. n. l., kdy proti sobě stála vojska Čandragupty a Seleuka I. Níkátora. I přesto, že není znám výsledek jejich střetu, je známo, že od tohoto roku spolu Maurjové a Seleukovci udržovali přátelské styky.  Další styky maurjovské říše s okolními zeměmi nastávaly především prostřednictvím misií, které v pozdějších letech vysílal král Ašóka. Cejlonské prameny hovoří o tom, že Ašóka vysílal misie nejen po území Indického poloostrova, ale buddhističtí misionáři mířili i na Cejlon, do řecko-baktrijského království, Barmy a Kašmíru. Zprávy o těchto misiích jsou však jen velmi útržkovité a často ne zcela věrohodné. Poměrně podrobný popis cejlonské misie se dochoval díky tamním kronikářům, kteří zaznamenali, že za dob Ašóky cejlonský král Tissa vyslal k maurjovskému dvoru poselstvo, jehož prostřednictvím Ašóku ujistil o své náklonnosti. Králové si spolu vyměnili dary a k Tissovi poté Ašóka vyslal svého syna Mahindu a později i svou dceru Sanghamittu, kteří tak přinesli buddhismus na Cejlon. Sanghamitta s sebou na Cejlon vzala snítku stromu probuzení, který se zde nachází dodnes. Kontakty s Čínou tehdejší Indie ještě neměla.", "section_level": 1}, {"title": "Řemesla a umění.", "content": "V maurjovské říši byla rozvinutá řemeslná výroba, zejména tkalcovství (v oblasti vlněných látek byla proslulá hlavně Gandhára), šperkařství, zpracování kovů, ale i tesařství či hrnčířství. \"Arthašástra\" hovoří o specializovaných dílnách na zpracování kovů, které byly pod přísným dohledem úřednictva. Jednotliví řemeslníci se sdružovali do organizací zvaných \"šréni\", které měly často vlastní stanovy a požívaly alespoň částečnou autonomii vůči státu. Státní aparát za to od šréni vyžadoval registraci a zákaz přemisťování bez panovníkova svolení.  V době Maurjů se rozvíjelo i umění. Indické umění obecně má za sebou velmi dlouhou tradici. Byť se do dnešní doby dochovalo mnoho zpráv, které informují o uměleckých předmětech z doby předmaurjovské, do dnešní doby se žádné umělecké památky z předmaurjovské doby nedochovaly (alespoň co se týče historického období). A to proto, že zcela převládajícím materiálem pro stavební a uměleckou činnost před příchodem Maurjů bylo dřevo. V době maurjovské říše se však začal používat pro stavební a uměleckou výrobu nový, mnohem trvanlivější materiál – kámen. V době Maurjů se sice nepoužíval ani zdaleka tak často jako dřevo, avšak díky tomu, že kamenné památky z maurjovské doby patří k prvním dochovaným památkám umělecké činnosti z historické doby Indie, klade mnoho autorů počátky indického umění historické doby právě do tohoto období.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a obchod.", "content": "Aby mohla tak rozsáhlá říše fungovat, bylo zapotřebí zabezpečit její chod po finanční stránce. Nejdůležitější příjmy do státní pokladny pocházely ze zemědělské činnosti. Zemědělci totiž obvykle králi odváděli jednu osminu, šestinu či dokonce čtvrtinu své produkce. Mimo zemědělce odváděli daně i ostatní vrstvy společnosti, avšak podle některých textů se zdá, že bráhmani byli od daní osvobozeni.  Mimo daňového systému se o plnění státní pokladny staraly např. výnosy ze státních podniků, ražby mincí či zvláštní daně určené náboženským objektům a majitelům heren. Poměrně významnou složkou příjmů do státní pokladny tvořil prodej licencí na výrobu a prodej alkoholických nápojů.  V maurjovské době zažil rozmach obchod, a to nejen v rámci říše, ale i mimo ni. Vznikaly nové obchodní cesty a zboží indických kupců směřovalo po mořské cestě na Cejlon, do Barmy i Arábie, odkud putovalo dále až helénského světa. V říši se používala nejdříve zcela jednoduchá platidla v podobě kousků kovu, v pozdější fázi se započalo s ražbou mincí s různými vyobrazeními a nápisy. O ražení mincí se starala zvláště ustanovená vrstva úředníků.", "section_level": 1}, {"title": "Armáda.", "content": "Armáda hrála v maurjovské říši zejména ze začátku důležitou roli. Už Čandragupta musel vlastnit natolik silnou armádu, že byla schopna vytlačit posádky Řeků z oblasti Paňdžábu a porazit armádu Nandovců čítající přes 200 000 mužů a tisíce válečných slonů a vozů tažených koňmi. Čandraguptovi se však podařilo sestavit armádu daleko přesahující nandovskou. Počet mužů Čandraguptovy pěchoty dosahoval 600 000, dále jeho armáda čítala zhruba 30 000 jezdců, 9000 slonů a s největší pravděpodobností alespoň stejné množství válečných vozů, jaký vlastnili Nandovci. Armádní lučišníci měli luky o velikosti člověka, které se napínaly nohou, přičemž byl luk z části opřen o zem. Váleční sloni nesli jednak poháněče a jednak lučišníky o nejmenším počtu tří mužů. Podle \"Arthašástry\", kde je rozpracováno sestavení armády i taktika boje, zastávali sloni velmi důležitou funkci. Jdouce v čele armády dokáží pochodovat i v místech, kde nejsou cesty, dokáží rozbít falangu či lze jejich sílu využít např. ke stržení obranného systému nepřítele. Válečné vozy byly taženy vždy čtyřmi koňmi a mimo kočího se do nich vešlo šest bojovníků. V čele armády stál vojevůdce zvaný \"sénápati\".  Mimo výše zmíněných armádních složek si Maurjové vydržovali množství špehů, kteří v nejrůznějších převlecích pobývali či cestovali v maurjovské říši a podávali panovníkovi správu o nejrůznějších událostech. Bylo běžné, že k tomu využívali poštovních holubů a šifer. Mimo informování panovníka o případné nestabilní situaci uvnitř říše bylo dalším úkolem špehů šířit pochvalné řeči o panovníkovi, čímž se mělo napomáhat k posilování jeho autority.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "S přihlédnutím k velikosti maurjovské říše se z její doby dochovalo relativně málo archeologických nálezů, které jsou dnes rozesety po prakticky celém území Indie a částečně i za jejími hranicemi. Pozůstatky hlavního města včetně královského paláce se dnes nacházejí nedaleko Patny v místě zvaném Kumrahár. Další důležitou archeologickou lokalitou jsou barabarské jeskyně v Biháru, které nechal Ašóka postavit pro potřeby ádžíviků. Další archeologické naleziště zahrnující stavby z doby Maurjů se nacházejí např. v Bódhgaji, Lumbiní, Vaišálí, Sárnáthu a Sáňčí, kde se mimo stúp dochovaly i kamenné brány s množstvím reliéfů s buddhistickými náměty. Na žádném z těchto vyobrazení se přitom nenachází Buddha osobně, ale je představován určitými znaky (např. trůnem s královským slunečníkem či chodidly s dharmou). Sloupová hlavice zobrazující čtyři lvy, která se dochovala v Sárnáthu, dnes tvoří ústřední motiv státního znaku Indie a dochovaný zvláštní druh dharmačakry z dob Ašóky zvaný ašókačakra je dnes součástí indické vlajky. Většina staveb je buddhistického charakteru a pochází převážné z Ašókovy doby. Poté, co Ašóka přijal buddhismus, začal putovat na různá buddhistická poutní místa a vztyčovat zde kamenné sloupy, stúpy, chrámy, příbytky pro mnichy apod.  Mimo výše jmenovaná naleziště patří k poměrně častým nálezům skalní nápisy krále Ašóky. Ty informují nejen o \"dharmě\", ale i o obecných morálních předpisech, o Ašókovi i o dalším dění v zemi. Jsou psány především v prákrtu, výjimečně i v řečtině či aramejštině. Používané písmo nápisů je především bráhmí, občas kharóšthí (v oblastech s gandhárskám vlivem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurjovská říše, někdy též maurijská či maurjská, byla první říší v Indii, které se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent. Existovala zhruba mezi lety 322 př. n. l.–185 př. n. l. Zakladatelem maurjovské říše byl Čandragupta Maurja, kterému se společně s jeho rádcem Kautiljou podařilo svrhnout dosavadní vládu Nandovců a chopit se moci. Čandragupta po nástupu na trůn nejprve sjednotil severní Indii pod jednu vládu a poté maurjovskou říši dále rozšiřoval do jižnějších oblastí. Po nástupu Čandraguptova vnuka Ašóky dosáhla říše vrcholu. Ašóka vládl takřka celému Indickému subkontinentu, po kterém šířil buddhismus pomocí skalních ediktů i misií, jež vysílal i do jiných zemí. Z jeho doby se dochovala řada buddhistických staveb jako jsou např. stúpy v Sáňčí. Úpadek říše nastal po Ašókově smrti, jelikož se jeho nástupcům již nepodařilo tak rozsáhlou říši udržet pod svou mocí. Poslední maurjovský panovník Brhadratha byl zavražděn generálem své armády Pušjamitrou, který pak položil základ říši Šungů.", "tgt_summary": "The Maurya Empire was a geographically extensive Iron Age historical power based in Magadha and founded by Chandragupta Maurya which dominated the Indian subcontinent between 322 and 185 BCE. Comprising the majority of South Asia, the Maurya Empire was centralized by the conquest of the Indo-Gangetic Plain, and its capital city was located at Pataliputra (modern Patna). The empire was the largest political entity that has existed in the Indian subcontinent, extending over at its zenith under Ashoka.", "id": 1126727}
{"src_title": "Katarální horečka ovcí", "tgt_title": "Bluetongue disease", "src_document": [{"title": "Historie a rozšíření.", "content": "Katarální horečka ovcí byla poprvé popsána koncem 18. století v Jižní Africe po importu jemnovlnných plemen ovcí z Evropy. Onemocnění bylo nazýváno mj. \"pseudo-slintavka a kulhavka\", \"bolavá tlama\" apod. Anglický název \"bluetongue\" je odvozen od cyanózy jazyka, ke které dochází u vážněji postižených ovcí. V roce 1924 se katarální horečka poprvé objevila mimo africký kontinent, a sice na Kypru, v roce 1944 byl výskyt potvrzen v Izraeli, v Severní Americe ve státě Kalifornie byl virus izolován v roce 1952, v roce 1959 se nemoc objevila v Pákistánu, v roce 1964 v Indii, v roce 1977 v Austrálii, v roce 1978 byl virus zjištěn v Brazílii. V roce 1979 byla poprvé diagnostikována v Číně.  Až do nedávné doby byla katarální horečka ovcí, i přes svoje celosvětové rozšíření, omezená výskytem vektora na zeměpisné šířky přibližně od 40° s.š. do 35° j.š. a v Evropě se vyskytovala jen sporadicky. V roce 1998 se začala tradiční hranice výskytu posouvat severněji a bluetongue se pravidelně objevovala ve Středozemí. V roce 2006 se nemoc zcela nečekaně objevila v Nizozemsku, Belgii, Německu, Francii a Lucembursku, záhy se rozšířila do Velké Británie, Dánska, Švýcarska, České republiky, Rakouska, Maďarska, Norska a Švédska. Epizoocie probíhající v těchto zemích byla nebývalého rozsahu a způsobila velké ztráty v populacích ovcí, ale také skotu, u kterého katarální horečka ovcí dosud probíhala většinou inaparentně.", "section_level": 1}, {"title": "Etiologie.", "content": "Původcem katarální horečky ovcí je bluetongue virus (BTV) - RNA virus z rodu \"Orbivirus\", čeledi Reoviridae. Je to neobalený virus o velikosti cca 90 nm, jehož genom tvoří 10 segmentů dvojvláknité RNA. Virová partikule je tvořena sedmi strukturálními proteiny (VP1 - VP7) a v infikované buňce jsou syntetizovány čtyři nestrukturální proteiny (NS1 - NS3, NS3A). V roce 2008 bylo uznáváno celkem 24 sérotypů BTV, ale stejného roku se ve Švýcarsku objevil nový, bluetongue viru podobný virus, tzv. Toggenburg orbivirus, který představuje možný 25. sérotyp BTV. a v roce 2010 byl popsán 26. sérotyp v Kuvajtu. Bluetongue virus je blízce příbuzný viru epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých, viru moru koní či viru koňské encefalózy.", "section_level": 1}, {"title": "Vnímavé druhy.", "content": "K infekci jsou vnímaví všichni domácí i volně žijící přežvýkavci a velbloudovití. Klinické příznaky se nejčastěji vyvíjejí u jemnovlnných plemen ovcí a jelence běloocasého (\"Odocoileus virginianus\"). Kozy onemocní méně často. U skotu probíhala tato nákaza v minulosti obvykle asymptomaticky, ovšem epizoocie v zemích severní Evropy, způsobená sérotypem BTV-8, často vedla k rozvoji klinických projevů i u tohoto druhu. Skot je z epizootologického hlediska významný také dlouhotrvající virémií, která trvá 60, výjimečně až 100 dní. Byly zaznamenány i případy katarální horečky ovcí u masožravců. Ve většině případů se jednalo pouze o sérologickou pozitivitu (především u afrických šelem), avšak v případě dvou rysů v belgické zoologické zahradě, krmených zmetky a mrtvě narozenými telaty z blízkých farem, došlo k rozvoji klinických projevů a úhynu zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tiplíci.", "content": "Přenos katarální horečky ovcí je v naprosté většině případů zprostředkován vektory - tiplíky rodu \"Culicoides\". Tiplíci jsou velcí několik milimetrů a v přenosu bluetongue se uplatňuje přibližně 30 druhů. Samičky tiplíků se musí před nakladením vajíček nasát krve. Vývoj tiplíků trvá v průměru dva až šest týdnů, je přímý a probíhá přes stádia vajíčka, třech larválních instarů, kukly a dospělého tiplíka. Ti aktivně létají na vzdálenost 1-2 km, ovšem vzhledem ke své velikosti mohou být unášeni větrem až několik set kilometrů. Hlavním přenašečem katarální horečky ovcí ve Starém světě je teplomilný druh \"Culicoides imicola\". V severní a střední Evropě se nevyskytuje. Zde je choroba pravděpodobně přenášena druhy patřícími do komplexů \"Obsoletus\" a \"Pulicaris\". Tyto komplexy zahrnují morfologicky těžko odlišitelné tiplíky (přesněji samičky tiplíků) a jsou nazvané podle druhů \"C. obsoletus\", respektive \"C. pulicaris\". V Severní Americe je hlavním přenašečem druh \"C. sonorensis\", v Jižní Americe pak \"C. insignis\" a \"C. pusillus\", v Austrálii pak druhy \"C. brevitarsis\", \"C. fulvus\", \"C. wadai\" a \"C. actoni\".", "section_level": 2}, {"title": "Další způsoby přenosu.", "content": "Kromě tiplíků byl BTV izolován i z jiných členovců, např. kloše ovčího (\"Melophagus ovinus\") a některých druhů klíšťat, ovšem virus se v nich na rozdíl od tiplíků nereplikuje. Jedná se tedy pouze o mechanické přenašeče. BTV se v době virémie může vylučovat semenem infikovaných samců. Virus se může přenášet i transplacentární cestou, tento způsob přenosu byl zjištěn u ovcí, skotu a psů. Nedávno byl zjištěn ojedinělý přenos BTV mlezivem. Orální přenos byl zaznamenán u šelem.", "section_level": 2}, {"title": "Overwintering.", "content": "Virus katarální horečky ovcí je schopen přežít období bez výskytu dospělých tiplíků. Tato schopnost se nazývá \"overwintering\" (přezimování). Dosud není jasné, jakým způsobem BTV nepříznivé období přežívá, avšak existuje několik teorií. Jednou z nich je přežití dospělých tiplíků v případě mírné zimy. Dospělí tiplíci sice žijí obvykle 10 - 20 dní, ovšem výjimečně až tři měsíce. Další teorií je přežití viru ve vývojových stádiích tiplíků. To je ovšem nepravděpodobné, neboť u tiplíků pravděpodobně nedochází k transovariálnímu přenosu BTV. Dosud nepotrvzenou teorií je možnost navázání BTV na γδ T-lymfocyty. Jinou možností je přežití viru díky transplacentárnímu přenosu, případně dlouhotrvající virémii u skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Po bodnutí infikovaným tiplíkem je BTV dendritickými buňkami transportován do přilehlých mízních uzlin, kde se virus pomnoží. Poté se šíří do krve a nastává primární virémie. Krví je BTV zanesen do dalších mízních uzlin, sleziny a plic. Virus se množí v endoteliálních buňkách, makrofázích a lymfocytech. Zpočátku je v krvi navázán na všechny krevní elementy, později bývá nacházen jen na erytrocytech, v záhybech jejich membrány, kde je chráněn před účinkem neutralizačních protilátek. Buňky, ve kterých se BTV replikuje, zanikají nekrózou či apoptózou. Na rozvoji klinických příznaků se kromě poškození endotelu malých krevních cév cílových orgánů podílejí i obranné mechanismy infikovaného zvířete, jako je produkce prozánětlivých cytokinů, cyklooxygenázy 2, prostacyklinu, tromboxanu a dalších látek.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ovce.", "content": "U ovcí probíhá katarální horečka akutně, subakutně či chronicky. Klinické příznaky se nejčastěji rozvinou u jemnovlnných plemen ovcí. Po inkubační době dlouhé čtyři až osm dní se objevuje horečka, apatie, otok a překrvení sliznice dutiny ústní a nozder, postižená zvířata nadměrně sliní a objevuje se u nich výtok z nozder - zpočátku vodnatý, později hlenohnisavý, někdy i s příměsí krve. Výtok na nozdrách zasychá v krusty. Dále se rozvíjí otoky pysků, mezisaničí či uší, na sliznicích na hlavě se objevují tečkovité krváceniny, sliznice odumírá a odlupuje se, vznikají vředy. Cyanóza jazyka se objevuje vzácně. Ke konci horečnaté fáze onemocnění se rozvíjí otok a zčervenání v oblasti přechodu kůže a rohoviny pazhehtů (tzv. koronitida) laminitida a svalové nekrózy, torticolis, záněty kůže a zhoršení kvality vlny, v některých případech i průjem a zvracení s rizikem aspirační pneumonie. Březí ovce mohou zmetat nebo rodit malformovaná jehňata (objevuje se hydrocefalus, mozkové cysty, retinální dysplazie atd.). Při komplikacích způsobených sekundární bakteriální infekcí se může rozvinout edém plic a nemocné ovce mohou uhynout.", "section_level": 2}, {"title": "Kozy.", "content": "K rozvoji klinických projevů u koz příliš často nedochází, pokud ano, jsou podobné klinickým příznakům u ovcí, avšak bývají mírnější.", "section_level": 2}, {"title": "Skot.", "content": "U skotu katarální horečka ovcí dříve probíhala obvykle subklinicky, ovšem infekce sérotypem BTV-8 se často projevovala zjevným onemocněním. Nemocná zvířata mají horečku, jsou apatická, později se objevují eroze a nekrózy na sliznicích dutiny ústní a nosní, výtok z nosu, nadměrná salivace, zánět spojivek, laminitida, otoky a zčervenání kůže a sliznic. Na strucích mohou vznikat strupy. V důsledku infekce březích krav může dojít k odúmrti a resorpci embryí, abortům či porodům slabých telat nebo telat s vrozenou vodnatelností mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Jelenec běloocasý.", "content": "U jelence běloocasého má katarální horečka ovcí obvykle závažný průběh s vysokou letalitou. V důsledku infekce se rozvíjí hemoragická diatéza - krváceniny v orgánech, otoky hlavy a krku, nadměrné slinění, krvavý výtok z nosu a krvavý průjem. Klinické příznaky jsou velmi podobné příznakům epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Patologicko-anatomický nález.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopické změny.", "content": "Při pitvě nemocných zvířat se zjišťují podkožní otoky na hlavě, hyperemie, cyanóza, tečkovité i větší krváceniny na sliznici dutiny ústní, patognomické jsou krváceniny v tunica media plicní tepny. Dále se vyskytují nekrotické změny a eroze na pyscích, jazyku a dásních, hyperemie bachorových pilířů a sliznice čepce. Slezina, mízní uzliny a mandle mohou být zvětšené a překrvené, někdy s tečkovitými krváceninami. Krváceniny se nacházejí také na kořeni jazyka, na perikardu, v ledvinách, střevě a v podkoží. V kosterní svalovině a myokardu bývají světlé nekrotické oblasti. U některých zvířat se rozvíjí zánět horních cest dýchacích, edém plic, pleuritida, zánět osrdečníku a zánět střev.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopické změny.", "content": "Histologicky se zjišťuje hypertrofie kapilárního endotelu, perivaskulární edém, žilní kongesce, tkáňové infarkty vedoucí k hypoxii a následnému odlupování buněk. V kosterní svalovině a myokardu mohou být krváceniny, nekrózy a okrsky prostoupené mononukleárními bílými krvinkami.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Předběžná diagnóza vychází z epizootologické situace, klinických příznaků a patologicko-anatomického nálezu, vždy však musí být potvrzena laboratorním vyšetřením. K vyšetření se odebírají vzorky nesrážlivé krve (použití EDTA či heparinu) nebo krevního séra od živých zvířat, při pitvě zvířat se vyšetřuje slezina, mízní uzliny, plíce, játra, kostní dřeň, případně svalovina. Vzorky krevního séra by se měly zamrazit, pokud nejsou okamžitě vyšetřeny. Plnou krev se doporučuje uchovávat při 4 °C, orgány se do laboratoře transportují na ledu.", "section_level": 1}, {"title": "Izolace viru.", "content": "Nejvhodnějším médiem k izolaci viru jsou kuřecí embrya ve věku devět až dvanáct dní. Vyšetřovaný materiál se inokuluje intravenózně, což je obtížné a vyžaduje to značné zkušenosti. Virus katarální horečky ovcí je dále možné izolovat na buněčných kulturách (např. BHK-21, Vero, hmyzí linie KC připravené z tiplíka \"C. sonorensis\" nebo linie AA připravená z komára \"Aedes albopictus\") - a to jak přímo, tak po pasáži viru na kuřecích embryích. Na savčích kulturách způsobuje BTV cytopatický efekt tři až pět dní po inokulaci. K izolaci viru je ve výjimečných případech možné použít i pokusné ovce, především pokud je virus ve vzorcích obsažen jen v malém množství.", "section_level": 2}, {"title": "Identifikace viru.", "content": "Nejvhodnější metodou k průkazu virového antigenu ve vzorcích je reverzně-transkripční polymerázová řetězová reakce (RT-PCR). Umožňuje průkaz virové RNA ve vzorcích bez nutnosti předchozí izolace viru a také rozlišení jednotlivých sérotypů. Touto metodou lze prokázat RNA BTV až 6 měsíců po infekci. Množství viru ve vzorku je možné stanovit kvantitativní real-time RT-PCR metodou. Dalším sérotypově specifickým testem k průkazu BTV je neutralizační test. Mezi skupinově specifické testy se řadí antigen-capture ELISA, imunospot test či imunofluorescenční test. V praxi se nejvíce využívá RT-PCR.", "section_level": 2}, {"title": "Průkaz protilátek.", "content": "Specifické protilátky proti BTV je možné prokázat v krevním séru, plazmě či mléku, pomocí ELISA testů, které zjišťují protilátky proti virovému proteinu VP7. Jsou skupinově specifické, podobně jako další metody - imunodifúzní test nebo komplement fixační test. Jednotlivé sérotypy je možné odlišit neutralizačním testem.", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnostika.", "content": "Z podobně se projevujících onemocnění je potřeba odlišit příměť pyskovou, slintavku a kulhavku, vezikulární stomatitidu, akutní fotosenzitivitu, akutní hemonchózu, ekzémy, napadení střečkem ovčím \"Oestrus ovis\", zápal plic, otravy rostlinami, salmonelózu, neštovice ovcí a koz, mor malých přežvýkavců, mor skotu, maligní katarální horečku, pododermatitidy, infekční bovinní rhinotracheitidu, bovinní virovou diarrheu, papulární stomatitidu, bovinní herpetickou mamilitidu a epizootické hemoragické onemocnění jelenovitých.", "section_level": 1}, {"title": "Katarální horečka ovcí v České republice.", "content": "Katarální horečka ovcí se v České republice poprvé objevila v listopadu 2007 u býka v okrese Cheb. V letech 2008-2009 bylo na našem území vyhlášeno dalších 13 ohnisek, vždy pouze u skotu. Od té doby u nás nebyla KHO zjištěna. V souladu se směrnicí Rady 2000/75/ES bylo okolo každého postiženého hospodářství vyhlášeno ohnisko nákazy o poloměru 20 km a vymezeno ochranné pásmo a pásmo dozoru o celkovém poloměru 150 km (souhrnně uzavřené pásmo). V uzavřených pásmech byla zavedena ochranná protinákazová opatření stanovená nařízením Komise (ES) 1266/2007, která spočívala především v omezení přesunů vnímavých zvířat z a do uzavřených pásem, tlumení, sledování a dozoru nad KHO. Konkrétněji to znamená, že od r. 2007 v České republice probíhalo intenzivní vyšetřování krevních sér vnímavých druhů zvířat, kdy se reprezentativní vzorek populace domácích přežvýkavců vyšetřoval na přítomnost protilátek proti BTV (národní referenční laboratoří pro KHO je Státní veterinární ústav Jihlava). V r. 2008 začalo entomologické sledování, v jehož rámci byli odchytáváni tiplíci, přenašeči KHO, kteří byli poté identifikováni specialisty katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V srpnu téhož roku byla na celém území České republiky zavedena povinná plošná nouzová vakcinace všech domácích přežvýkavců, která měla utlumit výskyt KHO a usnadnit chovatelům obchodování se zeměmi prostými této nákazy. Vakcinace byla hrazena z prostředků EU a pokračovalo se v ní také v následujících letech. I nadále probíhalo sérologické sledování, vyšetřovala se však pouze tzv. ověřovací (sentinelová) zvířata, která záměrně vakcinována nebyla. Od r. 2010 se již provádělo pouze sledování virologické (vyšetřování vybraných vnímavých zvířat na přítomnost BTV). Vzhledem k příznivé nákazové situaci byla v České republice v r. 2011 povinná vakcinace ukončena a nadále byla už jen dobrovolná.37 Podle informací Státní veterinární správy ČR bylo dne 25.11.2011 zrušeno ochranné pásmo na celém území ČR a od uvedeného data je ČR zemí \"bez výskytu KHO\". ČR jako území \"prosté KHO\" může být až po splnění podmínky: žádný případ nákazy a žádné očkování v posledních 24 měsících s vhodným tlumením populace Culicoides (prováděcí rozhodnutí Komise č. 253/2012/EU ze dne 10.5.2012, kterým se mění příloha II směrnice Rady 2004/68/ES, pokud jde o základní obecná kritéria pro území považována za prostá KHO). Poslední pozitivní případ KHO byl v září 2009 a povinné očkování na území ČR bylo ukončeno dnem 28.4.2011. Územím prostým bude ČR nejdříve 29.4.2013.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katarální horečka ovcí (anglicky Blue tongue disease) je nekontagiózní virové onemocnění ovcí a dalších domácích a divoce žijících přežvýkavců. Onemocnění je způsobeno virem Bluetongue virus z čeledi \"Reoviridae\" a je přenášeno krevsajícím hmyzem, konkrétně tiplíky (\"Culicoides\"). Nákaza se projevuje horečkou, záněty a otoky hlavy, víček, uší a všech sliznic. Zejména na sliznici dutiny ústní se objevují krváceniny a vředy. Člověk není k tomuto onemocnění vnímavý.", "tgt_summary": "Bluetongue disease is a noncontagious, insect-borne, viral disease of ruminants, mainly sheep and less frequently cattle, yaks, goats, buffalo, deer, dromedaries, and antelope. It is caused by Bluetongue virus (BTV). The virus is transmitted by the midges \"Culicoides imicola\", \"Culicoides variipennis\", and other culicoids.", "id": 1246156}
{"src_title": "Smoke on the Water", "tgt_title": "Smoke on the Water", "src_document": [{"title": "Historie skladby.", "content": "Slova skladby vyprávějí skutečný příběh. 4. prosince 1971 měli Deep Purple připravené nahrávaní alba v Montreux (Švýcarsko) v mobilním studiu, které jim pronajali Rolling Stones (známé jako Rolling Stones Mobile Studio, v tomto studiu bylo nahráváno např. i album \"Physical Graffiti\" od Led Zeppelin), v textu písně je zmiňované jako \"Rolling truck Stones thing\", nebo i \"the mobile\". Nahrávací studio měli v zábavním komplexu, který byl součástí kasína v Montreux (v textu jako \"the gambling house\"). Toho večera měl na jevišti kasína vystoupení Frank Zappa se svou skupinou The Mothers of Invention. Uprostřed Prestonova syntezátorového sóla ve skladbě \"King Kong\" vypukl požár, když některý z návštěvníků vystřelil světlici ze signální pistole do stropu pokrytého ratanem, který začal hořet. Vzniklý oheň zničil celý komplex kasína i s aparaturou Zappovy skupiny. Legenda praví, že Frank z pódia zorganizoval evakuaci, a několik minut na to co sám jako poslední vyšel z budovy, kasíno spadlo. V textu je to popsané slovy \"some stupid with a flare gun burnt the place to the ground\".  Název skladby \"Smoke on the Water\" (autorem je basák Roger Glover) pochází z pohledu na kouřící kasíno nad Ženevským jezerem. \"Funky Claude\" pobíhající od shora dolů je pojmenováním pro Claude Nobse, ředitele jazzového festivalu v Montreux, který některým návštěvníkům pomáhal utéct z místa požáru.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Skladba \"Smoke on the Water\" byla přidána na album \"Machine Head\", které vyšlo začátkem roku 1972. Skupina ji neplánovala vydat na singl, nepovažovala ji za potenciální hit. Singl vyšel až po roce a v USA v létě 1973 dosáhl 4. příčky v žebříčku popových singlů Billboardu. Po jeho vydání se album dostalo do první desítky v prodejnosti. Souhra hry mezi Blackmorem a Lordem je v koncertních verzích skladby víc propracovaná a verze, která vyšla na jejich albu \"Made in Japan\" v roce 1973 se stala osobitým hitem.  Skladbu hráli Blackmore a Gillan během vystoupení svých sólových projektů po odchodu z Deep Purple ve formacích \"Ian Gillan Band\", či Rainbow. V roce 1983 měl Gillan jako člen skupiny Black Sabbath skladbu \"Smoke on the Water\" ve svém repertoáru. Je to tedy jedna z mála coververzí, které ve své historii tato skupina hrála.  Tato skladba je populární i pro začínající kytaristy, často se hraje už během nácviku hry na kytaru.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "\"Smoke on the Water\" dosáhla těchto úspěchů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smoke on the Water je legendární rocková skladba britské hard rockové formace Deep Purple, která poprvé vyšla na jejich albu \"Machine Head\" z roku 1972.", "tgt_summary": "\"Smoke on the Water\" is a song by the English rock band Deep Purple. It was first released on their 1972 album \"Machine Head\". In 2004, the song was ranked number 434 on \"Rolling Stone\" magazine's list of the 500 greatest songs of all time, ranked number 4 in \"Total Guitar\" magazine's Greatest Guitar Riffs Ever, and in March 2005, \"Q\" magazine placed \"Smoke on the Water\" at number 12 in its list of the 100 greatest guitar tracks.", "id": 1554350}
{"src_title": "Most Krk", "tgt_title": "Krk Bridge", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Most byl navržen Ilijou Stojadinovićem ve spolupráci s Vukanem Njaguljem a Bojanem Možinou. Stavba byla realizována podniky Mostogradnja v Bělehradu a Hidroelektra v Záhřebu. Práce na mostě začaly v červenci 1976 a most byl otevřen 19. července 1980. Most je tvořen dvěma oblouky a jedním pylonem, umístěným na ostrůvku Sveti Marko. První, větší oblouk (mezi pevninou a ostrůvkem Sveti Marko) začíná poblíž města Kraljevica a překonává Tihi kanal. Jeho rozpětí je 390 m, výška nad hladinou moře je 67 m. Rozpětí oblouku včetně ponořené části je 416 m a do roku 1997 to bylo největší rozpětí betonového mostního oblouku na světě. V roce 1997 byl v Číně postaven most Wanxian přes řeku Jang-c’-ťiang, u kterého je oblouk o 4 m větší. Druhý, menší oblouk (mezi ostrůvkem Sveti Marko a ostrovem Krk) překonává Burni kanal. Jeho rozpětí je 244 m, výška nad hladinou moře je 55 m. Délka mostu je 1309 m, s příjezdovými komunikacemi 1430 m. Na stavbu bylo použito 25 000 m3 betonu a 4 500 tun betonářské výztuže. Na výstavbě se podílelo asi 350 pracovníků. Most je součástí státní silnice D102. Tělesem mostu jsou vedeny elektrické a telefonní kabely, vodovod a ropovod.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Most spojuje 19 200 obyvatel ostrova a jeho turistická letoviska s tzv. Jadranskou magistrálou na chorvatském pobřeží. Je také spojnicí mezi Rijekou a mezinárodním letištěm Rijeka, které je na severu ostrova. Za prvních 20 let provozu projelo přes most více než 27,2 milionů automobilů, v letech 2000–2010 už to bylo 33 milionů. Ročně přes něj přejede přes milion automobilů. Z důvodu silných severních větrů bóra musí být most někdy dočasně uzavřen. Konstrukce má odolat větrům o rychlosti až 142 km/h. Vítr o rychlosti 220 km/h zde byl naměřen 17. ledna 1987. Kvůli zvyšujícímu se provozu se plánuje stavba ještě většího mostu ocelové konstrukce několik set metrů východně od stávajícího. Při cestě z pevniny na ostrov je vybíráno mýtné. V roce 2016 bylo následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Most Krk ( \"\", původně \"Titov most\") je 1430 m dlouhý železobetonový obloukový most spojující chorvatský ostrov Krk s pevninou. Ročně přes něj projede přes milion automobilů. Do provozu byl dán v v červenci 1980 s původním názvem Titův most na počest jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita, který zemřel o dva měsíce dříve.", "tgt_summary": "Krk Bridge () is a 1430 m long reinforced concrete arch bridge connecting the Croatian island of Krk to the mainland. Carrying over a million vehicles per year, it was the last tolled bridge in Croatia that is not part of a motorway until the removal of tolls. The longer of the bridge's two arches is the third-longest concrete arch in the world and the longest outside of China, and among the longest arches of any construction. The bridge was completed and opened in July 1980 and originally named \"Titov most\" (\"Tito's bridge\") in honor of Yugoslav president Josip Broz Tito, who had died two months earlier. The bridge has since been renamed Krk Bridge or. The bridge was tolled since its opening until the removal of tolls on 15 June 2020. However, passage was toll free for Krk residents since 1999 and vehicles owned by Krk businesses since the 2000s. When the tolls were removed, passenger cars were being charged 35 kuna, southbound only.", "id": 1164576}
{"src_title": "Karel II. Holý", "tgt_title": "Charles the Bald", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Karel II. pocházel z dynastie Karlovců. Narodil se jako nejmladší syn římského císaře Ludvíka I. Pobožného a jeho druhé manželky Judity Bavorské. Ludvík již záhy po svém nástupu na trůn v roce 814, tedy ještě před smrtí své první manželky a následným uzavřením druhého manželství, rozdělil svou říši zděděnou po Karlu Velikém mezi své tři syny z prvního manželství; toto rozdělení zajistil v srpnu roku 817 na sněmu v Cáchách tím, že nechal schválit přijetí aktu \"Ordinatio imperii (O uspořádání říše)\". Podle něj se vláda v říši byla rozdělena mezi Ludvíka a jeho tři syny takto: nejstarší Lothar dostal největší část říše (Itálie, Neustrie, Austrasie a četné oblasti v Německu – pozdější Středofranská říše) a stal se otcovým spoluvládcem. Druhorozený Pipin dostal Akvitánii, toulouskou marku a také čtyři hrabství: Carcassonne v Septimanii, Autun, Avalon a Nevers v Burgundsku (v podstatě Západofranská říše); nejmladší syn Ludvík dostal Bavorsko a Korutany (Východofranská říše). Rozdělení bylo doplněno řadou podmínek, např. že državy mladších synů Ludvíkových v případě jejich smrti nepřejdou na jejich dědice, ale budu rozděleny mezi Lothara a zbylé žijící bratry.  Situace se ovšem změnila po uzavření nového manželství a narození dalšího syna. Judita zcela pochopitelně usilovala o zajištění nějakého podílu v říši a na vládě pro svého syna Karla. To ovšem vyvolalo konflikt s jejími nevlastními syny z Ludvíkova prvního manželství. Roku 829 dostal Karel do držení Alsasko, Burgundsko a Alemanii, což bylo na úkor jeho bratra Ludvíka Němce. Různice a boje se s různými peripetiemi táhly řadu let. Hned roku 829 Ludvíkův nejstarší syn Lothar obvinil macechu z cizoložného svazku s Bernardem Septimanským, který údajně měl být i Karlovým otcem; roku 830 další syn, Pipin I. Akvitánský, oblehl otce a macechu v Compiègne, císařský pár byl zajat a Judita byla zavřena do kláštera sv. Kříže v Poitiers. Vládu převzal nejstarší ze sourozenců Lothar, což se ovšem nelíbilo jeho mladším bratřím, Pipinovi i Ludvíku Němci, kteří otce osvobodili. Lothar byl po několikaleté válce, v níž ještě jednou v letech 833–834 získal vládu (Judita v té době byla ve vyhnanství v Tortoně), vypuzen do Itálie. Zřízení podílu pro Karla se uskutečnilo roku 838, po Pipinově smrti. Ludvík pominul dědická práva jeho syna, svého vnuka Pipina II. Akvitánského, a předal Karlovi Akvitánii. Různice mezi potomky císaře Ludvíka Pobožného vyvrcholily po jeho smrti roku 840 bitvou u Fontenoy, v níž tři synové císařovi (Pipin byl již mrtev) spolu bojovali o nadvládu v říši – Lothar, který se po smrti otce stal císařem, s podporou Pipinova syna Pipina II. na jedné straně a Ludvík Němec s Karlem Holým na straně druhé. Lothar utrpěl těžkou porážku a na konci roku 842 uzavřel Karel II. se svým bratrem Ludvíkem tzv. Štrasburskou přísahu, kterou byla vytvořena aliance proti císaři. Vyvrcholením jejich odboje se stala o rok později Verdunská smlouva, díky které byla Franská říše rozdělena na tři království ovládané syny Ludvíka I. Pobožného. Ludvík II. Němec tak získal východní část státu (Východofranská říše, zárodek pozdějšího Německa), Lothar I. Itálii a střední část původní Franské říše (tzv. Středofranská říše) a Karel II. od té doby vládl v Západofranské říši (zárodek pozdější Francie).  Během své vlády v Západofranské říši dlouhý čas Karel II. bojoval s Vikingy, kteří obsazovali nebo pustošili pobřeží říše. Často se usazovali v ústí velkých řek (Loira, Seina, Rýn), odkud podnikali bojové výpravy. Během vlády Karla II. vynikly také nové knížecí rody (např. Bosovci nebo předkové Kapetovců). Druhou Karlovou manželkou se v roce 870 stala Richilda z Provence, jedna z příslušnic rodu Bosovců. V roce 870 smlouvou z Meersenu Karel II. také rozšířil svoji říši o románskou část Lotharingie (severní část Středofranské říše). Když v roce 875 zemřel jeho synovec, císař Ludvík II. (syn Lothara I.), Karel II. vpadl do Říma, kde získal italskou královskou korunu a také titul římského císaře. O rok později se pokusil zaútočit na Východofranskou říši, útok ale nebyl úspěšný. Roku 877 Karel II. potvrdil šlechtě dědičnost jejich lén. Na podzim téhož roku zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Se svou první manželkou, Ermentrudou Orleánskou, se Karel II. oženil roku 842. Ermentruda zemřela roku 869 a Karel II. si o rok později vzal Richildu z Provence, pro niž to bylo již třetí manželství.  1. manželka Ermentruda Orleánská  2. manželka Richilda z Provence", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel II. Holý (13. června 823 Frankfurt nad Mohanem – 6. října 877 Avrieux) byl zakladatelem a prvním králem Západofranské říše (843–877) a na konci svého života také římským císařem (875–877).", "tgt_summary": "Charles ΙΙ the Bald (13 June 823 – 6 October 877) was a 9th-century king of West Francia (843–877), king of Italy (875–877) and emperor of the Carolingian Empire (875–877). After a series of civil wars during the reign of his father, Louis the Pious, Charles succeeded, by the Treaty of Verdun (843), in acquiring the western third of the Carolingian Empire. He was a grandson of Charlemagne and the youngest son of Louis the Pious by his second wife, Judith.", "id": 442009}
{"src_title": "Portugalci", "tgt_title": "Portuguese people", "src_document": [{"title": "Známí Portugalci.", "content": "Portugalci ovlivnili evropské a světové dějiny svými objevitelskými námořními plavbami a kolonizací části Jižní Ameriky, Afriky a Indie. Nejznámějším portugalským mořeplavcem byl Fernão de Magalhães, který obeplul jako první jižní cíp Ameriky. Vasco da Gama jako první slavně obeplul Afriku. Pedro Álvares Cabral objevil pro Evropu Brazílii, Bartolomeu Dias jako první Evropan obeplul mys Dobré naděje, po řece Kongo se plavil Diogo Cão, Tichý oceán prozkoumal Pedro Fernandes de Queirós, ústí Río de la Plata objevil Juan Diaz de Solís, jako první Portugalec nalezl cestu do Indie Pedro da Covilhã, Somálsko dobyl Tristão da Cunha, mys Búdždúr obeplul Gil Eanes, proslulým conquistadorem byl i Afonso de Albuquerque či Juan Rodriguez Cabrillo. Klíčovým organizátorem a financiérem portugalských objevitelských plaveb byl Jindřich Mořeplavec. Z trůnu hlavní dobyvatelské akce řídil především Jan II. Portugalský a Manuel I. Portugalský. Fernão Mendes Pinto proslul literárním zpracováním svých nepříliš důvěryhodných historek z objevitelských cest.  Nejslavnějším portugalským vědcem je neurolog António Egas Moniz, který roku 1949 získal Nobelovu cenu za fyzilogii, a to za průkopnictví v oblasti cerebrální angiografie. Je dosud jediným Portugalcem, který získal Nobelovu cenu za vědu.  Středověká portugalská židovská komunita dala vzejít dvěma významným filozofům: Izáku Abrabanelovi a Urielu da Costovi.  Nejvýznamnějšími spisovateli a básníky jsou Luís de Camões a Fernando Pessoa. José Saramago získal roku 1998 Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný portugalský spisovatel. Klasikem portugalské prózy je José Maria de Eça de Queirós. Mezinárodního úspěchu dosáhl i Almeida Garrett, Miguel Torga, v posledních letech pak António Lobo Antunes, José Luís Peixoto či Sophia de Mello Breyner Andresenová. Nejvýznamnějším dramatikem je středověký autor Gil Vicente.  Tak jako Španělé flamenco či Francouzi šanson, i Portugalci rozvinuli svůj osobitý národní hudební styl zvaný fado. Jeho klasickou a asi nejslavnější představitelkou byla Amália Rodriguesová. Dnes styl fado reprezentuje například Dulce Pontesová, zpěvačka Mariza, nebo skupina Madredeus. V Hollywoodu se ve 30.-50 letech prosadila herečka a tanečnice Carmen Miranda. Nejvýznamnějším portugalským filmovým režisérem je Manoel de Oliveira.  Významnými architekty jsou Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura.  Jako zakladatele státu Portugalci ctí Alfonse I. Portugalského. Za zakladatele moderního státu považují Markýze de Pombal, jehož pravé jméno znělo Sebastião José de Carvalho e Melo. Mezi významné politiky 20. století patří José Manuel Durão Barroso, který byl předsedou Evropské komise. Po 36 let (1932–1968) byl portugalským ministerským předsedou představitel autoritářského režimu \"Nový stát\" António de Oliveira Salazar. Symbolem odporu proti Salazarovi se stal především komunista Álvaro Cunhal. Zcela zapomenutým byl dlouho Aristides Sousa Mendes, který se ve 40. letech vzepřel pokynům salazarovské diktatury a vydal víza 30 000 cizinců, zejména Židům, prchajícím před smrtelným nebezpečím z Německa a z jiných Německem okupovaných zemí. Až na konci 80. let ho portugalský stát docenil a v televizní anketě z roku 2006 ho diváci zvolili 3. největším Portugalcem všech dob.  Velkou roli v portugalské společnosti tradičně hraje katolická církev. Její velkou osobností byl Antonín z Padovy, který se navzdory svému zaužívanému jménu narodil v Lisabonu, a v Portugalsku dnes patří k nejuctívanějším svatým.  Portugalským národním sportem je fotbal. Nejslavnější hráči byli Eusébio, Luis Figo a Cristiano Ronaldo. Vysoký kredit si drží i trenér José Mourinho. Pedro Damiano je klasikem dějin šachu, po němž je pojmenováno otevření Damianova obrana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugalci () jsou románský národ, na jehož utváření působily také germánské a keltské vlivy. Dorozumívacím jazykem je portugalština, dominuje římskokatolické křesťanství.", "tgt_summary": "The Portuguese people are a Romance nation indigenous to Portugal who share a common Portuguese culture, ancestry and language. Their predominant religion is Christianity, mainly Roman Catholicism, though other religions and irreligion are also present, especially among the younger generations. The Portuguese people's heritage largely derives from the pre-Celts (Lusitanians, Conii) and Celts (Gallaecians, Turduli and Celtici), who were Romanized after the conquest of the region by the ancient Romans. Y-DNA ratios in northern and central Portugal today indicate a small percentage of descent in male lineages from Germanic tribes who arrived after the Roman period as ruling elites, including the Suebi, Vandals and Visigoths, who ruled for circa three hundred years. Finally, the Moorish occupation of Iberia also left a small Jewish and Arab-Berber genetic contribution in the Iberian Peninsula.", "id": 2456119}
{"src_title": "Ignacy Krasicki", "tgt_title": "Ignacy Krasicki", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 3. února 1735 v Dubiecku, pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a již od mladých let byl rodiči předurčen pro duchovní dráhu, a to zejména proto, že otec, který se snažil zamezit rozdrobení rodového majetku, nechal do církevních služeb vstoupit čtyři ze svých pěti synů. V mládí studoval na jezuitské škole ve Lvově (1743 – 1750), později v letech 1751 – 1754 ve Varšavě a poté strávil jako kněz 2 roky (v letech 1759 – 1761) na studiích v Římě. Po návratu se stal sekretářem polského primase Vladislava Alexandra Łubieńského a díky své otevřené a přátelské povaze si získal mnoho vlivných přátel, seznámil se mj. také s budoucím králem Stanislavem Augustem Poniatowským.  Roku 1766 byl za své zásluhy při práci pro krále jmenován biskupem warmijským (později pak používal kryptogramu X.B.W. - Książę Biskup Warmiński - Kníže-biskup warmijský). Na jeho dvoře v Lidzbarku Warmińském (Heilsberg) se rozvíjel kulturní a umělecký život. Ve své funkci často cestoval, zejména do Německa, kam byl často zván Fridrichem II., s nímž udržoval velmi přátelské styky. Ve svém díle pak často chválil vládu Stanislawa Augusta, avšak přímo jeho politický program neschvaloval.  Po prvním dělení Polska v roce 1772 se celá jeho diecéze dostala pod nadvládu Pruska. I po této události nadále udržoval kontakty s Varšavou. V druhé polovině 70. let 18. století mu byly odebrány některé finanční výhody a dostal se do tísnivé situace. Díky jeho přátelskému vztahu s Fridrichem II. se v roce 1795 stal arcibiskupem hnězdněnským. V roce 1800 se pak také stal jedním ze zakladatelů varšavského Towarzystwa Przyjaciól Nauk. Zemřel 14. března 1801 při svém pobytu v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V jeho tvorbě dominovala stránka humoristicko-satirická. Od roku 1768 se Krasicki stal redaktorem časopisu Monitor. V letech 1775 – 1780 se náhle projevil jeho talent, když v rozmezí několika málo let napsal takřka všechna svá významná díla. V pozdějších letech pak vydával již jen jejich doplnění. Prvním z těchto děl byla Myszeidos (1775), heroikomický epos o válce myší a koček. V ní Krasicki parodoval pomocí motivů lidových bajek známá díla antické literatury (Homér).  Téměř současně s tímto dílem napsal Krasicki také Mikołaja Doświadczyńskiego przypadki (1776), jež je považován za první novodobý polský román. Dělí se na tři knihy, v nichž se konstruuje osobnost hlavního hrdiny Mikołaje, z kterého se nakonec stává moudrý, dobrý a spravedlivý člověk. Spojují se zde momenty výchovné, utopické a dobrodružné.  Na tento román pak navazuje další dílo Krasického – Pan Podstoli. Ten vyšel postupně v letech 1778 – 1803. Autor zde vyobrazuje vzorného polského šlechtice, dobrého hospodáře a osvíceného občana. Navazuje tak na \"poctivého člověka\" M. Reje a na další díla, která vznikala především v renesanci a zobrazovala správného člověka.  Tepáním do vlastních řad se stala skladba Monachomachia (1778), v níž se Krasicki zaměřil na kritiku zahálčivosti, hlouposti a pijanství některých mnichů. V šesti písních vypovídá o sporu mezi dvěma církevními řády – dominikáni a karmelitány při veřejné teologické diskuzi. Vydání tohoto díla, které vyšlo anonymně v Lipsku, a které bylo na svou dobu velmi neobvyklé, však způsobilo velký skandál. Podle způsobu vyjadřování a osobitému stylu byl však autor tohoto díla odhalen a na Krasického se snesla kritika jak ze strany církevní, tak i světské. Proto byl autor nucen na protesty postižených reagovat ironickou odpovědí – Antymonachomachia (1780). Toto dílo bylo kompozičně stejné jako Monachomachia, má i stejné hrdiny. Autor zde ze svých názorů zdánlivě ustoupil, ve skutečnosti však svou kritiku ještě přiostřil.  Za umělecky nejdokonalejší Krasického dílo jsou považovány Bajki i przypowieści (1779) a Bajki nowe (1803) v nichž představil útvory epigramaticky stručné, zakončené výraznou pointou. Širší epickou stavbou se pak vyznačovaly jeho Satyry (1779).  Z polských dějin vytěžil látku k hrdinské poemě Wojna chocimska (1780), v níž navázal na obdobné dílo Wacława Potockého.  Krasicki se nezabýval pouze krásnou literaturou, ale psal také díla z oblasti homiletiky, teologie, heraldiky, překládal, přispíval články do časopisu \"Monitor\", a také do vlastního časopisu, který vydával pod názvem „\"Co tydzień\"“. Jeho jediným politicky zaměřeným dílem byla reakce na vypuknutí Kościuszkova povstání – Powieść prawdziwa o narożnej kamienicy w Kukurowcach, v níž ve zkratce popisuje dějiny Polska a nabádá čtenáře k boji za svobodu.  Za jeho dílo ho ocenil také král několika vyznamenáními, např. Řádem Bílého Orla nebo Řádem sv. Stanislava.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "Do češtiny bylo přeloženo souborné dílo Vojna mnichů a jiné básně, které obsahuje Myšeis, Monachomachii, Satiry a Bajky. Vyšlo v Praze v roce 1959, překlad Erich Sojka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignacy Błażej Franciszek Krasicki (pseudonym: Michał Mowiński; 3. února 1735, Dubiecko nedaleko Sanoku – 14. března 1801, Berlín) byl polský prozaik, básník, publicista a církevní hodnostář. Jeden z hlavních představitelů polského osvícenství. Byl nazýván \"knížetem básníků\" (Prince des poètes).", "tgt_summary": "Ignacy Błażej Franciszek Krasicki (3 February 173514 March 1801), from 1766 Prince-Bishop of Warmia (in German, \"Ermland\") and from 1795 Archbishop of Gniezno (thus, Primate of Poland), was Poland's leading Enlightenment poet (\"the Prince of Poets\"), a critic of the clergy, Poland's La Fontaine, author of the first Polish novel, playwright, journalist, encyclopedist, and translator from French and Greek.", "id": 1156242}
{"src_title": "Mit brennender Sorge", "tgt_title": "Mit brennender Sorge", "src_document": [{"title": "Vznik a obsah.", "content": "Pius XI., v té době těžce nemocný, encykliku sám nepsal, pouze překontroloval a snad velmi mírně upravil text, který na jeho pokyn připravili kardinálové Faulhaber a Pacelli, když první vytvořil koncept textu a druhý provedl jen několik menších zostřujících změn.  Encyklika se zabývala situací církve v Německu, popisovala její těžkou situaci a masové porušování konkordátu ze strany Třetí říše, a byť nacismus přímo nejmenovala, ostře odsuzovala jeho filosofické základy, spočívající v rasismu a vypjatém nacionalismu. Souběžně s touto encyklikou byla vydána encyklika \"Divini redemptoris\", která odsoudila komunismus.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Protože hrozilo nebezpečí, že nacisté znemožní její distribuci a čtení, nebyla encyklika předem ohlášena a po tajném vytištění a distribuci byla na květnou neděli (21. března) 1937 čtena v německých kostelích. Orgány nacistického Německa ji označily za útok proti nim a tvrdě zaútočily na církev. Vrchol slovních reakcí přišel v Goebbelsově projevu z 28. května, v němž německý ministr propagandy vyslovil na adresu Svatého stolce „poslední varování“ a označil jej za nepřátelskou mocnost. Hitlerova vláda se sice rozhodla, že pro likvidaci církve dosud není ta správná doba, ale neváhala přikročit k perzekucím jednotlivců podílejících se na distribuci encykliky a radikálně omezila možnosti německé církve informovat své věřící a komunikovat se Svatým stolcem.  Encyklika byla obecně vnímána jako jasné odsouzení nacismu a jako takové se jejímu textu dostalo masového rozšíření a určité podpory ve světě. Na druhé straně forma této podpory byla v drtivé většině pouze slovní. Pius XI. i němečtí katolíci byli tímto výsledkem velice zklamáni, protože očekávali, že se věci církve dostane ve světě mnohem větší a hmatatelnější podpory. Fakticky tak byly potvrzeny názory těch, kteří nevěřili, že otevřená kritika nacismu ze strany papeže může něco změnit.  Encyklika nepochybně vedla k vyostření pronásledování církve v Německu a k perzekucím jednotlivých osob z řad řadových věřících, kterým byla prokázána účast na jejím rozšíření. Na druhou stranu její vydání znamenalo, že žádný vážný katolík již nadále nemohl považovat podporu nacismu za slučitelnou s jeho vírou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mit brennender Sorge (česky \"S palčivou starostí\") je německy psaná encyklika, kterou vydal papež Pius XI. 14. března 1937 jakožto reakci na nacismus a jeho vládu v Německu. Jde o jednu z prvních encyklik, které dosáhly světového věhlasu a překročily hranice katolického světa, a jeden z mála oficiálních dokumentů Svatého stolce, který byl v originálu vyhotoven v němčině (namísto běžné latiny).", "tgt_summary": "Mit brennender Sorge (, \"With burning concern\") \"On the Church and the German Reich\" is an encyclical of Pope Pius XI, issued during the Nazi era on 10 March 1937 (but bearing a date of Passion Sunday, 14 March). Written in German, not the usual Latin, it was smuggled into Germany for fear of censorship and was read from the pulpits of all German Catholic churches on one of the Church's busiest Sundays, Palm Sunday (21 March that year).", "id": 84801}
{"src_title": "Hyena žíhaná", "tgt_title": "Striped hyena", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hyena žíhaná je štíhlé, vysokonohé zvíře, připomínající postavou psa. Dorůstá délky asi 110 cm a dalších 20 cm připadá na huňatý ocas. Váží pouze 40–45 kg, díky vztyčitelné hřívě na šíji a krku ale vypadá mohutnější. Hrubá, poměrně řídká srst má pískově žlutou až šedou barvu, s vertikálními černými pruhy na bocích. Pruhované mohou být také nohy. Lebka není tak mohutná, jako u hyeny skvrnité, protáhlým čenichem se podobá psovi. Nápadné jsou zašpičatělé, velmi pohyblivé, téměř lysé boltce a výrazné hnědé oči.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hyena žíhaná obývá severní, severovýchodní a západní Afriku, kromě Sahary a pralesních oblastí, dále Blízký a Střední východ, Kavkaz, Arabský poloostrov a větší část Indie. Její rozšíření je na většině území mozaikovité až roztroušené, na mnoha místech byla lidmi vyhubena jako údajný škůdce. Nejseverněji se vyskytuje v Turkmenistánu a východním Turecku.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Preferuje suché stepi, savany, polopouště, V Asii a severní Africe obývá rovněž horské oblasti. Pouštím a souvislým lesním porostům se vyhýbá. V oblastech, kde není pronásledována, se zdržuje i v okolí měst a vesnic, kde se živí odpadky, polními plodinami nebo drobnými domácími zvířaty.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Hyena žíhaná má výrazně noční aktivitu. Na rozdíl od hyeny skvrnité netvoří smečky, žije obvykle samotářsky, nanejvýš v párech nebo rodinných skupinách, přičemž mají samice dominantní úlohu, podobně jako u hyeny skvrnité. Dvojice nebo samostatná zvířata obývají území o rozloze až 50 km čtverečních. V polopouštích jsou teritoria větší než v oblastech savan a hor. Zvířata si hranice teritoria značkují výměšky análních pachových žláz. Den přespávají hyeny v norách nebo jeskyních. Často využívají opuštěná doupata vlků, hrabáčů, prasat bradavičnatých nebo dikobrazů, ale dokáží si vyhrabat samy noru hlubokou až 20 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Období rozmnožování spadá do období podzimu a zimy. Od listopadu do února samci vyhledávají samice a páří se s nimi. Po březosti, která trvá 90 dní, vrhá samice 3-5 mláďat, která se, na rozdíl od mláďat hyeny skvrnité, rodí slepá. Mláďata jsou porostlá jemnou, stříbřitou srstí s naznačenými pruhy a hřívou. Vzájemně nejsou tak agresívní jako mláďata hyeny skvrnité, naopak si spolu hrají, podobně jako štěňata. První týdny života tráví v podzemní noře. Mláďata hyeny žíhané lze velmi snadno ochočit. Hyena žíhaná se může dožít až 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hyena žíhaná je všežravec. Loví hmyz a menší obratlovce, včetně suchozemských želv a dikobrazů. Přijímá i rostlinnou potravu, především plody, hlízy a oddenky. Např. v Uzbekistánu a Pákistánu ráda žere plody hlošiny úzkolisté. Z domácích zvířat napadá drůbež, jehňata či kůzlata, v oázách může rovněž škodit na ovoci, protože jí neobyčejně chutnají sladké plody, jako jsou melouny, meruňky či hrozny. Potravu, kterou nezkonzumuje, si zahrabává podobně jako psovité šelmy. Často rovněž konzumuje mršiny nebo dožírá zbytky potravy po jiných šelmách, jako jsou v Africe gepardi a lvi, v Asii vlci. Uvádí se, že sežere jakékoli maso, i takové, které se již začíná rozkládat, kromě uhynulého supa. Konzumuje také šlachy, kosti a další organické zbytky.", "section_level": 1}, {"title": "Hyena žíhaná a člověk.", "content": "Ve starověkém Egyptě byla hyena žíhaná chována v zajetí. Dochovaly se reliéfy z období Staré říše, na nichž Egypťan cpe hyeně do krku velký kus masa. Nejznámější vyobrazení tohoto výjevu se dochovalo v Mererukově mastabě u Sakkáry ze 23. stol. př. n. l. Proto se někteří egyptologové domnívají, že hyena mohla být v Egyptě vykrmována na maso. To však není příliš pravděpodobné, přestože Tuaregové i Somálci hyení maso dosud v nouzi jedí a hyena není muslimy pokládána za nečisté zvíře. Další výjevy zobrazují hyeny na vodítku, ve společnosti loveckých psů, což snad naznačuje, že zde hyeny byly ochočovány jako pomocníci při lovu. Možná však byly chovány také ke kultovním účelům jako obětní zvíře, případně pro tuk a orgány, používané ve staroegyptské medicíně. Ve staroegyptských lékopisech jsou zmiňovány různé části hyeního těla i její krev a trus jako léčiva, v některých případech (např. \"ucho hyeny\") se však může jednat i o alternativní název nějaké rostliny. Orgány, tuk či chlupy hyeny žíhané byly v severní Africe a Arábii používány k léčitelským nebo magickým účelům i ve 20. století, například jako lék na nádory a otoky nebo při přerušení těhotenství. V Íránu a Afghánistánu se donedávna lidé bavili zápasy hyen se psy. Tyto souboje byly velmi kruté a doprovázely je vysoké sázky. Ve Starém zákoně je hyena žíhaná zmiňována pod názvem \"tzebua\" či \"zevoa\", např. 1. Samuelova 13:18, Jeremiáš 12:9.", "section_level": 1}, {"title": "Zoo.", "content": "Dříve byla hyena žíhaná chována v zoologických zahradách poměrně často. Pro svou převážně noční aktivitu však nepatří k příliš atraktivním chovancům. V Česku donedávna chovala tento druh pouze ZOO Jihlava a tamní hyeny jsou často aktivní i během dne. Avšak nově je chová i ZOO Dvůr Králové, která se k jejich chovu vrátila po více jak 30 letech. Na Slovensku je chována v Zoo Bratislava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyena žíhaná (\"Hyaena hyaena\") je jediným druhem hyeny, která se vyskytuje i mimo území Afriky, v Asii. Obývá rozsáhlé území stepí a polopouští od Senegalu po Indii a od Tanzanie až po Turkmenistán. Preferuje otevřenou krajinu stepí a savan, lesnatým územím a pouštím se vyhýbá.", "tgt_summary": "The striped hyena (\"Hyaena hyaena\") is a species of hyena native to North and East Africa, the Middle East, the Caucasus, Central Asia and the Indian subcontinent. It is listed by the IUCN as near-threatened, as the global population is estimated to be under 10,000 mature individuals which continues to experience deliberate and incidental persecution along with a decrease in its prey base such that it may come close to meeting a continuing decline of 10% over the next three generations. It is also the national animal of Lebanon.", "id": 1653189}
{"src_title": "Hamás", "tgt_title": "Hamas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Kořeny hnutí Hamás lze nalézt v Egyptě, kde jeden z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století Hasan al-Banná v roce 1928 založil společenství Muslimské bratrstvo (Alichwán al-muslimún). Písemnictví Hamásu za svého předchůdce uvádí hnutí šejcha Izz ad-Dín al-Kassáma (Qassáma) (1882–1935), po němž je v současnosti pojmenováno vojenské křídlo společenství. Je nepravděpodobné, že by al-Kassám byl členem Muslimského bratrstva, lze však zaznamenat vzájemnou spřízněnost ideálů, neboť jejich společným základem jsou myšlenky islámského reformátora Rašída Ridá. Ještě ke konci dvacátých let 20. století postrádaly al-Kassámovy ideje zevrubnou hloubku, nicméně je jisté, že již v této době byla jeho vizí Palestina osvobozená od cizích vlivů a společnost zachovávající Korán. Součástí těchto vizí byli i křesťané, žijící a spolupracující v upřímném souladu s muslimskou většinou (dhimmí). Vyhraněný postoj však zastával proti jakémukoliv druhu obsazování palestinského území Židy. Postupně tyto názory vykrystalizovaly v přesvědčení, že celý islámský svět musí prvořadě zahájit odpor proti izraelským kolonistům a posléze i proti Britům, kteří usazování Židů na palestinském území protežovali. Al–Kassáma byl zabit poblíž města Džanín v přestřelce s britskou policií dne 21. listopadu 1935 a pro různé místní strany a hnutí se stal jedním z prvních mučedníků padlých v boji za osvobození Palestiny. Právě díky jeho osobě došlo k rozšíření idejí Rašída Ridá v Palestině, což usnadnilo následné pronikání Muslimského bratrstva do oblasti. Al-Banná začal své vyslance vysílat do Palestiny v roce 1936 a sám zemi několikrát navštívil, když mezi lety 1942–1945 zakládal pobočky bratrstva v jejích některých velkých městech. Palestinský problém se pro al-Banná stal zcela zásadním, neboť na něm deklaroval nadnárodní charakter jeho idejí, což v letech 1935–1945 vedlo k uvolnění jeho sepětí s egyptským nacionalismem a přechodu k myšlenkám mezinárodnímu formátu. K založení pobočky v Palestině došlo v roce 1945 díky Saídu Ramadánoví, švagrovi al-Banná, jenž jen za první rok působnosti shromáždil na 15 000 nových stoupenců. Po zavraždění Hasana al-Banná v roce 1949 bylo Muslimské bratrstvo v Egyptě postaveno mimo zákon, nicméně v Pásmu Gazy byli jeho stoupenci považováni za vlastence. V Zajordání byla jeho existence oficiálně uznávána. Od roku 1955 se bratrstvo zapojilo do významných vojenských i politických akcí, v jejichž důsledku došlo k rozdělení islamistických skupin na dvě názorové linie. První se zříkala ozbrojeného boje a přikláněla se názoru, že společnost je třeba napravit prostřednictvím přísného zachovávání islámského zákona, za pomoci islámských institucí kulturního, vzdělávacího a ekonomického typu (tzv. „neotradicionalismus“ či „islamizace zdola“). Druhá zastávala fundamentalistické pozice a prostřednictvím vojenské aktivity usilovala o státní převrat a soustředila se na ozbrojený boj proti Izraeli (tzv. „islamizace shora“). K rozdělení společnosti došlo také v Palestině, kde se v následujících letech zformovala nová politická hnutí. Největším konkurentem pro Muslimské bratrstvo se stala organizace Fatah, která je dodnes nejdůležitější složkou nacionálně sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah těžil zejména ze skutečnosti, že egyptský prezident Gamál Násir opět postavil bratrstvo mimo zákon, což se odrazilo i na území Palestiny. V té době se stal hlavním duchovním představitelem Muslimského bratrstva v Palestině šajch Ahmad Izmaíl Jásín, pod jehož vedením organizace dosáhla značných neotradicionalistických úspěchů při islamizaci palestinské společnosti. V 80. letech 20. století se však někteří mladí palestinští fundamentalisté z řad Muslimského bratrstva seskupili kolem osoby Abdulláha Azzáma nebo začali přestupovat do palestinské odbočky skupiny Islámský džihád. Aby zabránil výraznějšímu odchodu členské základny do těchto skupin, rozhodl se šejch Jásín založit Hamás, jenž měl oběma formám islámského radikalismu konkurovat.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Hamásu a První itifáda.", "content": "K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Gaze a 14. prosince v Zajordání. Z propagandistického záměru však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády. Název Hamás v překladu znamená „Nadšení\" a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku: Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky. Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, zpochybňoval postavení jediného legitimního představitele palestinského lidu, jež si OOP nárokovala. Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo \"„...stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“\" Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci radikální protiizraelské linie. Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k destabilizaci palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA. Další politický vývoj v Palestině následoval po oslabení vlivu OOP, jehož příčinou byly události, které následovaly po alžírské deklaraci v roce 1988 a četné obžaloby, jež obviňovaly vedoucí představitele OOP z korupce. Svou roli sehrála i ztráta ekonomické podpory přicházející ze Sovětského svazu, Iráku Saddáma Husajna a zemí, které se zapojily do války v Perském zálivu na straně protiirácké koalice. Vůdce OOP Jásir Arafat proto vyzval čelní představitele Hamásu ke vstupu do Národní palestinské rady, avšak tato jednání, která byla zahájena v roce 1990, ztroskotala na požadavku Abú Marzúqa, který požadoval polovinu křesel v Radě a výslovné zavržení alžírské deklarace. V roce 1992 reagoval Izrael na vzrůstající eskalaci násilí deportací 415 představitelů Hamásu a palestinského Islámského džihádu do jižního Libanonu. Libanon však odmítal deportované přijmout, a tak za celosvětové novinářské pozornosti zůstali ve stanovém táboře na hraničním území nikoho. Díky tomuto opatření se sice napětí v Palestině dočasně zklidnilo, avšak zároveň došlo ke kontaktu mezi palestinskými fundamentalisty sunnitské orientace a šíitským hnutím Hizballáh, jehož příslušníci od roku 1982 začali své protivníky napadat formou sebevražedných útoků. Z pragmatických důvodů, jako mluvčí palestinského lidu, svůj důrazný nesouhlas s deportacemi vyjádřil i Jásir Arafat, načež Hamás souhlasil s konáním konference v Tunisu (prosinec 1992), kde jeho předáci jednali s OOP, a s rokováním v Chartúmu, kde vedli dialog s představiteli Fatahu. Jako konec první intifády jsou často uváděny mírové dohody z Osla (30. srpna 1993), uzavřené mezi Izraelem a OOP. Tato ujednání však byla v přímém rozporu s doktrínou Hamásu, jehož vedení, stejně jako představitelé Islámského džihádu, je nikdy neuznalo.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi intifádami.", "content": "Obyvatelstvo Palestiny unavené setrvalým konfliktem bylo dohodám z Osla nakloněno positivně a Hamás proto určitou dobu čelil otázce další existence. Tento status se však změnil 25. února 1994, když izraelský kolonista zahájil střelbu na muslimské věřící shromážděné k modlitbě v Hebronu a na místě jich dvacet devět zavraždil. Tento čin umožnil předákům Hamásu obhájit své postoje s tvrzením, že terorismus jeho stoupenců je nezbytný vzhledem k trvajícím provokacím Izraelců. 4. května 1994 Jásir Arafat podepsal dohody v Káhiře, které jej zavazovaly vyvíjet iniciativu v boji proti činnosti atentátníků, organizované z území svěřeného Národní palestinské samosprávě. V následujících dnech uzavřely dohodu o ukončení válečného stavu i Brigády Kassám a militantní křídlo Fatahu. Toto ujednání, stejně jako dohody z Káhiry, se vztahovalo výhradně na útoky podnikané z palestinského území, netýkalo se operativních skupin působících na území Izraele. V důsledku tak odpovědnost za odhalování těchto teroristických buněk zůstala na izraelských bezpečnostních složkách. V devadesátých letech, po rozpadu východního bloku, začala do Izraele proudit další vlna přistěhovalců z Ruska. Celkově se jednalo asi o milion Židů, z nich se většina stala novou zásobárnou levné pracovní síly. Příčinou tohoto přílivu pracovníků se izraelská ekonomika stala nezávislou na práci Palestinců z Pásma Gazy. Tyto okolnosti dovolily Izraelcům od 30. března 1993 praktikovat politiku neprodyšného uzavření hranic s okupovaným územím. Pro palestinskou narušenou ekonomiku znamenaly tyto událostí zásadní újmu. Podrobné hospodářské údaje hovoří o tom, že až 66% palestinských pracovních sil se následkem těchto opatření stalo nezaměstnaných nebo zaměstnaných nedostatečně. Výsledkem tohoto ekonomického vývoje byl nárůst podpory, kterou chudí Palestinci začali vyjadřovat místním radikálním skupinám.", "section_level": 2}, {"title": "Intifáda Al-aksá.", "content": "Na konci 90. let 20. století došlo v důsledku politických změn na blízkém východě k částečnému ochromení velení Hamásu a po celý rok 1999 až do listopadu 2000 nebyly organizovány žádné sebevražedné útoky. Organizace potřebovala čas na reorganizaci a vrátila se ke své neotradicionalistické tradici. 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě. Toto politické gesto, které mělo podpořit izraelský nárok na sjednocený Jeruzalém, spustilo další vlnu protestů, která nese historický název Druhá intifáda, či Intifáda Al-aksá. Zpočátku měly formy protestů podobu proměnlivé směsice pouličních nepokojů a útoků podnikaných všemi ozbrojenými skupinami. Posléze se v ulicích objevily střelné zbraně, na což izraelské ozbrojené síly reagovaly použitím těžké vojenské techniky a zbraní dlouhého doletu. Po 11. září 2001 se vláda USA pokoušela získat důkaz o propojení mezi Hamásem a Usámou bin Ládinem. Ačkoliv byli někteří bojovníci Hamásu vycvičeni v táborech al-Kájdy, další výraznější spolupráce mezi těmito organizacemi potvrzena nebyla. Avšak oficiálních projevy představitelů USA, kteří vyjadřovaly názor, že pokračování mírového procesu na území Palestiny musí být spojeno s bojem proti mezinárodnímu terorismu, vyprovokovaly Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, k další vně sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů, a ve chvíli, kdy číslo mrtvých přesáhlo sto, zahájil izraelský premiér Ariel Sharon rozsáhlou operaci s názvem Obranný štít (29. března–3. května 2002). Na území Palestinské samosprávy docházelo k těžkým bojům a izraelské bezpečnostní složky se uchýlily k nové strategii, jíž bylo ničení domů rodin sebevražedných útočníků a deportace jejich příbuzných. Cílem bylo vykořenit sympatie Palestinců se sebevražednými útoky vůči Izraeli. V průběhu operace též došlo k zatčení značného počtu představitelů Hamásu, přičemž část z nich padla do zajetí po vyvrcholení obléhání chrámu Kristova narození v Betlémě. Cíle kontroverzní operace Obranný štít však dosaženo nebylo, neboť teroristické aktivity Hamásu pokračovaly nadále, navíc se opět vyostřily vzájemné vztahy mezi Židy a Palestinci. Na konci roku 2002 zahájil Izrael stavbu bariéry mezi vlastním územím a Západním břehem, která byla dokončena v roce 2005. 9. ledna téhož roku byl palestinským prezidentem zvolen Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. Toto příměří Hamás vypověděl 9. června 2006, když izraelské vládní síly bombardovaly jednu z pláží v Gaze. Zároveň došlo k nové, stupňující se vlně teroristických útoků. Poté, co Hamás unesl jednoho z vojáků, Izrael zorganizoval celoplošnou invazi, jejímž úkolem bylo tohoto muže osvobodit (28. června 2006). Další kontroverzní reakcí na setrvalou atentátnickou činnost Hamásu, spadající do období druhé intifády, bylo uplatnění strategie tzv. mimosoudních likvidací. V jejím rámci byli izraelskou tajnou službou zavražděni někteří čelní vůdci organizace, nicméně při těchto akcích docházelo i k dalším ztrátám na životech, o které přicházeli lidé v těsné blízkosti cílů. Obětí jednoho z těchto atentátů se stal i šejch Jásín, kterého zabila raketa odpálená z vrtulníku ve chvíli, kdy po ranní modlitbě vycházel z Mešity v obydlené části Gazy. Společně s ním zahynulo pět dalších osob, včetně jeho syna. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu. Ten se však s politickou porážkou nesmířil a mezi jeho stoupenci a členy Hamásu začalo docházet k ozbrojeným konfliktům, které na jaře 2007 začaly nabírat podobu občanské války. Izrael, podporovaný USA, po volebním vítězství Hamásu zamítl obnovení vzájemných rozhovorů, neboť odmítal jednat s teroristy. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což mělo pro palestinskou ekonomiku drtivý dopad. Otázka Palestiny, jejíž budoucnost znepokojovala arabské země, byla prodiskutovávána v únoru 2007 v Mekce, kde byl pod záštitou saúdskoarabského krále sezváni představitelé obou znepřátelených táborů. Výsledkem složitých jednání bylo dosažení dohody o příměří a vytvoření vlády národní jednoty, v níž byli zastoupeni jak představitelé Hamásu, tak Fatahu. Vzájemná nevraživost mezi oběma organizacemi však přetrvávala a vyvrcholila v polovině června téhož roku, kdy Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy. Palestinský prezident Abbás reagoval rozpuštěním vlády národní jednoty a vyhlášením výjimečného stavu. Novým premiérem jmenoval prozápadního ekonoma Saláma Fajjáda. Hamás, který byl zcela vyšachován z ministerských pozic, Abbásovy kroky nikdy neuznal. Pod jeho vlivem zůstalo celé Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh ovládl Fatah. Toto dvojvládí pochopitelně vyhovovalo Izraeli, který vyjádřil podporu Fatahu a vůči jím kontrolovaným územím uvolnil některá omezení, která na palestinská území uvalil poté, co ve volbách zvítězil Hamás.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velmi zásadní změnu pro hnutí přinesly události tzv. arabského jara. V reakci na probíhající události se exilové vedení Hamásu, detašované toho času v Sýrii, přiklonilo k islamistické opozici, čímž velmi výrazně narušilo vztahy s režimem prezidenta Bašára Asada. Nejenže pak muselo přesunou své sídlo z Damašku do Kataru, ale příčinou tohoto jednání bylo i zhoršení vztahů s tradičním spojencem Sýrie Íránem a hnutím Hizballáh. Írán pak údajně velmi výrazně utlumil finanční podporu Hamásu. Další výrazně krizovou událostí pro organizaci bylo svržení egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013. S jeho podporou existovala na palestinsko-egyptské hranici jistá míra stability, která Hamásu umožňovala posilování vzájemné soudržnosti s Muslimským bratrstvem. Když se Hamás po politickém převratu nedistancoval od stupňujícího se násilí na Sinajském poloostrově, současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí označil hnutí za teroristickou organizace, uvalil na něj sankce a zahájil bezprecedentní blokádu hranic s Pásmem Gazy. Tato situace měla pro Hamás význam i na geopolitické scéně, neboť některé konzervativní arabské režimy, kvůli zachování dobrých vztahů s Egyptem, utlumily jeho podporu. Pokud jde o přítomnost exilové kanceláře v Kataru, ta pro zemi představoval zbytečnou komplikaci, neboť její představitelé chtěli s Egyptem budovat spíš korektní vztahy. V současnosti je tedy více než pravděpodobné, že vnější vedení Hamásu sídlí v Turecku. Napovídala tomu i schůzka, která se konala 19. prosince 2015 v Ankaře, při níž se šéf exilového vedení Hamásu Chálid Mašál sešel s tureckým prezidentem Erdoganem a výrazné financování, které tato země Hamásu poskytuje. V dnešních dnech je pro Hamás důležitá zejména obnova infrastruktury, kterou při pozemních a leteckých útocích destruují izraelské ozbrojené síly. Další prioritou pro hnutí je i posilování ve vojenské oblasti a údržba objektů militaristického charakteru. K nim patří zejména desítky pašeráckých a útočných tunelů, které vedou z Pásma Gazy na území Izraele nebo Egypta, ale také výcviková centra a výrobny zbraní a munice. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 25. července 2017, si hnutí zajišťuje příslušenství na výstavbu a obnovu tunelů zejména z materiální humanitární pomoci určené pro chudé palestinské civilisty. Agenti Hamásu údajně také realizují nájezdy na sklady dřeva a železa, jiné suroviny, určené například k průmyslové výrobě zbraní nebo výbušnin, získávají různými způsoby pašování. Nezřídka jde o materiál dvojího využití (např. grafit nebo dusičnan stříbrný), který se operativci Hamásu do Pásma Gazy pokouší dopravit mezi oficiálně schválenými dodávkami pomoci. V tomto směru však jde i o navijáky, motory do kompresorů určených na vrtání tunelů, různé druhy elektrozařízení atd. Současným politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy je Ismajl Haníja, velitelem Brigád Kassám je Jahjá Sinvár (Yahya Sinwar), jenž byl do své funkce ustanoven v únoru 2017. 11. listopadu 2018 členové Hamásu provedli jeden z největších útoků za poslední čtyři roky, při němž bylo na území Izraele z Pásma Gazy vypáleno nejméně 370 raket. V úterý 13. listopadu bylo v reakci na oboustranné, stupňující se násilí, mezi Hamásem a Izraelem dosaženo příměří, na což reagoval izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman rezignací. Ve čtvrtek 6. prosince 2018 se USA ve Valném shromáždění OSN pokusilo prosadit rezoluci odsuzující hnutí Hamás za raketové útoky na Izrael. Této rezoluci se nedostalo potřebné podpory, ačkoliv pro hlasovalo 87 zemí, 57 jich bylo proti a 33 států se hlasování zdrželo.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a cíle.", "content": "Hnutí Hamás sleduje dva protichůdné cíle. Jedním je charita vůči Palestincům, druhým teror vůči Izraeli. Podle charty z 18. srpna 1988 je ideový základ Hamásu založen na islámu [čl. 1]. Podle téhož dokumentu hnutí samo sebe označuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva [čl. 2], přičemž prohlašuje, že je složeno z muslimů, kteří upřednostňují džihád [čl. 3]. Organizace za svého člena přijímá každého muslima, který uznává její ideologii [čl. 4]. Životním stylem členů Hamásu je Islám, Alláh je jeho cílem, Prorok jeho modelem, korán jeho ústavou [čl. 5]. K hlavním cílům hnutí patří vytvoření palestinského státu na celém území Palestiny [čl. 6]. Etické základy tohoto územního celku by vycházely z islámských principů a práva Šaría. Hamás sám sebe označuje za univerzální muslimské hnutí, přičemž navazuje na myšlenky a postoje Izz ad-Dína al-Kassáma, jež hlásají, že povinností muslimů je boj proti Židům [čl. 7]. Heslo Hamásu zní: \"„Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha“\" [čl. 8]. Podle 9. článku vznikl Hamás jako důsledek úpadku islámských hodnot, z čehož vychází nutnost vyhlásit islámský stát. Podle vlastní interpretace Hamás podporuje utlačované a popírá bezpráví [čl. 10]. Palestinu vnímá jako svaté dědictví všech muslimů, jež náleží všem muslimům do vlastnictví až do soudného dne. Odmítá Palestinu předat komukoliv jinému, ten, kdo se jí zmocní, ji také vrátí [čl. 11]. Proti nepříteli je povinen bojovat každý muslimský muž i žena, nacionalismus je součástí islámu [čl. 12]. Palestinský problém lze řešit pouze džihádem, pacifistické řešení vede podle doktríny Hamásu jen k posílení nevěřících nad muslimy, proto se staví proti jakýmkoliv mírovým konferencím [čl. 13]. Samotné osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: palestinský, arabský a islámský, Palestina je vnímána jako svatá islámská země [čl. 14]. Vštěpování islámských názorů je úkolem vzdělávacího systému, s čímž souvisí i skutečnost, že palestinská otázka je otázkou náboženskou [čl. 15]. Důležitým je podle Hamásu studium islámu ve školách, stejně jako získávání podrobných znalostí o nepříteli [čl. 16]. Ženy nelze oddalovat islámu, neboť vedou výchovu nových pokolení, jejich role proto není menší než úloha mužů, nicméně je třeba se vyhnout západnímu pojetí rovnoprávnosti [čl. 17]. Posláním muslimské ženy je rodina, děti a vedení domácnosti [čl. 18]. Na boji za svobodu se má podílet také islámské umění [čl. 19], společnost by se měla sjednotit a její členové by měli nést společnou zodpovědnost [čl. 20]. Hamás zároveň hlásá ochotu podpořit ty, kdo mají nouzi [čl. 21]. Nepřítel (tj. Židé) mají podle členů Hamásu zodpovědnost za francouzskou a komunistickou revoluci v Rusku a stáli za vypuknutím první i druhé světové války i založením OSN. Jejich spojenci jsou Svobodní zednáři, Rotariáni, Lions Club atd. a podporuje je kapitalistický Západ i komunistický Východ [čl. 22]. Jiná islámská hnutí Hamás respektuje a oceňuje [čl. 23], je proti urážkám a pomluvám [čl. 24], zároveň respektuje i palestinská nacionalistická hnutí [čl. 25]. Rokovat o nových variantách je ochoten pouze s nacionalisty [čl. 25], OOP by podle charty Hamásu měla na svou korouhev umístit islám, nicméně je považována za partnerskou organizaci (Hamás však odmítá její sekularismus) [čl. 27]. Stanovy Hamásu dále prohlašují, že arabské a islámské země by měly bojovat proti sionismu [čl. 28]. Hnutí zároveň usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství [čl. 29]. Upozorňuje, že je třeba dávat si pozor na sionistickou kontrolu mezinárodních financí, a dále na skutečnost, že džihád lze vést různými zbraněmi [čl. 30]. Hamás sám sebe vnímá jako hnutí humanitní, s tím, že všichni (tedy vyznavači islámu, křesťanství a judaismu) mohou žít (koexistovat) pod pokojnou islámskou nadvládou [čl. 31]. Hamás odmítá jakékoliv ústupky; dohody z Camp Davidu (1979) byly podle něj zradou Palestinců a dodává, že sionisté usilují o ovládnutí Palestiny od Nilu po Eufrat [čl. 32]. Prostřednictvím charty se Hamás obrací na muslimské národy s žádostí o finanční podporu [čl. 34] a v historické návaznosti na vojenské úspěchy při porážkách křižáků a Tatarů, se zavazuje porazit i sionisty [čl. 35]. Obavy nemusí mít z Hamásu ti pravověrní muslimové, kteří jej respektují a jeho podporu má každý, kdo bojuje proti sionismu. Životním stylem Hamásu je Islám.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hamás se dělí na dvě křídla – civilní a militantní. Civilní (politické) navazuje na neotradicionalistické počínání Muslimského bratrstva a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace podobné hnutí skautů (v islámské podobě). Civilní křídlo Hamásu se postupně zapojilo také do politicky a za tímto účelem vybudovalo silný politický aparát. Díky tomu, že se vedení organizace vyznačuje mnohem menší mírou zkorumpovaností, než je tomu běžné u oficiálních palestinských struktur, konkrétně předáků OOP, má zajištěnu výraznou popularitu mezi značnou částí palestinského obyvatelstva (zejména v chudém pásmu Gazy). Militantní křídlo Hamásu se nazývá Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (zkráceně Brigády Kassám) a bylo založeno v reakci na vlnu represí ze strany Izraele v roce 1991. Zpočátku brigády Kassám působily pouze v Pásmu Gazy, od roku 1992 začaly operovat i v Zajordání v Hebronu a posléze v Nábulusu. Zde se nezabývaly pouze útoky proti izraelským kolonistům a vojákům, ale svou pozornost soustředily i na likvidaci informátorů Izraele z řad Palestinců. Při výběru cílů na straně Židů příslušníci Hamásu nerozlišují, zda jde o bezpečnostní síly či civilní obyvatelstvo, neboť všichni Izraelci, včetně žen, vykonávají službu v okupační armádě. S narůstajícím vlivem v politické sféře začalo ozbrojené křídlo vytvářet i bezpečnostní složku, kterou se staly bezpečnostně-policejní sbory v Pásmu Gazy. Ozbrojený boj organizace má mezi palestinskými obyvateli značnou míru podpory, což si uvědomují i čelní předáci Hamásu. Pro chudé Palestince, kteří se z ekonomického hlediska často nachází na samé hranici přežití, jsou mnohem přijatelnější formou odporu proti Izraeli než výzvy ke stávkám a bojkotu spolupráce s židovskými enklávami. Velitelská struktura Hamásu je rozdělena na dvě části. Domácí, jež řídí organizaci přímo v Palestině a exilovou, vnější, která operuje mimo hranice. Do roku 1993, kdy byl Hamás na nátlak Izraele v USA zapsán na seznam teroristických organizací, se jeho velení nacházelo v americkém Springfieldu, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq. Pod tlakem nastalých okolností se velení v roce 1997 přesunulo do Ammánu v Jordánsku. Zde sídlilo až do roku 1999, kdy byli jeho členové obviněni, že se snaží narušit izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu. Na nejvyšší vůdce byla uvalena vazba a řada obvinění, po čase však byli propuštěni a vyhoštěni. Na krátkou dobu pak našli azyl v Kataru a od roku 2001 v Damašku v Sýrii. Zde je pod svou záštitu přijal prezident Bašár Asad a zde také navázali bližší vztahy s Hizballáhem. V roce 2012, po vypuknutí nepokojů inspirovaných tzv. arabským jarem, se exilové velení postavilo na stranu opozice a nástupce Abú Marzúqa, Chálid Mašál, přesunul kancelář Hamásu z Damašku zpět do Kataru. Po abdikaci katarského emíra se jeho syn a nástupce Tamím ibn Hamad Al Sání rozhodl svou politiku směřovat k napravení vztahů s Egyptem, což se dělo na úkor jeho vztahů s Muslimským bratrstvem i Hamásem. Není, proto vyloučeno, že v současnosti exilové vedení Hamásu sídlí v Turecku. Jako další, více či méně pravděpodobné sídlo jeho kanceláře je uváděn také Írán. Zajímavostí může být, že letech 1992 a 1993 mělo militantní křídlo Hamásu svou centrálu rovněž v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické akce Brigád Kassám.", "content": "V počátcích své činnosti směřující proti Izraelcům, využívaly brigády Kassám mimo střelných a chladných zbrní, též časovaných náloží. První pokus o odpálení nálože v Tel Avivu se v listopadu 1992 izraelským bezpečnostním složkám podařilo odvrátit. Strategii sebevražedných útoků převzal Hamás od hnutí Hizballáh, se kterým se čelní představitelé Hamásu dostali do bližšího kontaktu v roce 1992. Důvod, proč se Hamás uchýlil k využívání sebeobětování živých osob jako prostředku vedení války, vyjádřil Abdel Aziz Radntisi, jeden z vůdců militantního křídla Hamásu v Gaze, slovy: \"„Hamás používá tuto taktiku a prostředky boje, protože nemá letadla F-16, vrtulníky Apache, tanky, ani řízené střely... Ti muži to nedělají kvůli tomu, že se dostanou do ráje, kde na ně budou čekat panny. Důvod je ten, že čelíme okupaci a jsme slabí.“\" Hlavním organizátorem tohoto útočného způsobu vedení boje byl ve svých počátcích Jahjá Ajjáš, kterého izraelská tajná služba zabila 5. ledna 1996 v Gaze. Poprvé taktiku sebevražedných útoků Hamás neúspěšně uplatnil v dubnu 1993, kdy se příslušník Hamásu odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Další útok byl provedený 19. října 1994, kdy se atentátník odpálil u autobusu na Dizengoffově třídě v Tel-Avivu. Při výbuchu zemřelo 21 Izraelců a jeden holandský turista. Dva podobně ničivé útoky proběhly 3. března 1996. Jejich cílem byla autobusová linka č. 18 a výsledkem bylo čtyřicet pět mrtvých pasažérů. V roce 1997 začal Hamás své útoky soustředit na větší shromáždění lidí. Takové akce zrealizoval 21. března v Tel Avivu a následně 4. září v obchodním centru v Jeruzalémě. Po dohodách uzavřených mezi Izraelem, Hamásem a OOP v roce 1994 nenastal až do současnosti prakticky žádný posun při pokusech o řešení konfliktu, situace spíš připomíná začarovaný kruh. Na jakékoliv snahy OOP o smír s Izraelem odpovídá Hamás novou sérií atentátů, po kterých následují izraelské represe. OOP, ve snaze pozastavit represe, zahajuje jednání s Hamásem, po němž je požadováno ukončení atentátnické činnosti. Posléze následují další jednání OOP a Izraelem, na něž reaguje Hamás sebevražednými útoky. Změnu v taktice Hamásu přineslo období Druhé itifády. Její příslušníci začali při sebevražedných misích využívat výbušné opasky, které byly příčinou mnoha masakrů v autobusech, nočních klubech (Sebevražedný bombový útok na diskotéce Delfinárium), pizzeriích i na Hebrejské univerzitě. V řadách těchto útočníků se poprvé začaly objevovat ženy a děti. Při boji se větší míře začali využívat i miny a dálkově ovládané nálože, které způsobovaly ztráty na životech zejména v řadách izraelských ozbrojených sil. V této době také palestinští odborníci Adnad al-Ghúl a Nidal Fahi Rabah Farahat sestrojili první rakety Kassám, kterými Hamás z Pásma Gazy začal ostřelovat blízké izraelské obytné zóny. Práce na zdokonalení této zbraně pokračují až do současnosti a její využití má setrvale stoupající tendenci. A to i přes snahu izraelských bezpečnostních složek omezit dovoz materiálů, vhodných pro jejich konstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "V prvních letech po založení organizace byl významným finančním donátorem Hamásu Kuvajt. Jeho finanční příspěvky však nebyly hlavní příjmovou složkou organizace. Tu tvoří zejména příspěvky samotných Palestinců. Podílí se i palestinští emigranti, z nich nemalou částí komunita usazená v USA. Další část příjmů organizace tvoří dary od dalších fundamentálně smýšlejících příznivců z jiných muslimských zemí. Příkladem mohou být události z roku 1997, kdy byl výměnou za tři izraelské agenty vyměněn k doživotí odsouzený duchovní vůdce Hamásu šajch Jásín. Ačkoliv byl od dětství odkázán na invalidní vozík, vzápětí podnikl cestu do Íránu, Sýrie a Sůdánu, kde se mu pro hnutí podařilo značné finanční prostředky. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 14. února 2018 je v současnosti jedním z největších sponzorů Hamásu Turecko, které pro převod finančních prostředků využívá například společnost SADAT. Posláním této instituce je finančními a válečnými prostředky podpořit vytvoření „palestinské armády“, jejímž úkolem by byl boj proti Izraeli. Podle dalších zjištění Hamás v Turecku vlastnil i společnost IMES, která sloužila k praní špinavých peněz v řádech milionů amerických dolarů, jež byly posléze převedeny do Pásma Gazy a dalších zemí. Podle stejné zprávy probíhá podpora hospodářské a vojenské činnosti Hamásu v Turecku neomezeně, neboť místní úředníci před ní přivírají oči a příležitostně ji i povzbuzují za pomoci tureckých státních příslušníků, z nichž někteří mají blízko k vládním kruhům. Agentura dále dodává, že aktivity Hamásu se mimo jiné opírají o obchodní platformy, které slouží k praní špinavých peněz, jež jsou posléze převáděny do Judska a Samaří, kde slouží k náboru Izraelců do řad organizace. Financování buněk na území Izraele je pro Hamás samo o sobě poměrně složitou operací. Podle tiskové zprávy ISA z 28. května 2017 hnutí k převodu hotovosti na izraelské území využívá nejen obchodníků, ale jako kurýři jsou údajně využíváni i nemocní a starší lidé, kteří obdrželi povolení k léčbě v izraelských zdravotnických zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamás (: حماس – \"Ḥamās\", dosl. „nadšení“; zkratka pro Hnutí islámského odporu, : حركة المقاومة الإسلامية, \"Harakat al-Muqawama al-Islamíja\") je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří \"Al-Madžama Al-Islami\". Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket či minomety. Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, Japonska nebo Egypta.", "tgt_summary": "Hamas (Arabic: حماس \"Ḥamās\", an acronym of حركة المقاومة الاسلامية \"Ḥarakat al-Muqāwamah al-ʾIslāmiyyah\" [Islamic Resistance Movement]) is a Palestinian Sunni-Islamic fundamentalist militant organization. It has a social service wing, Dawah, and a military wing, the Izz ad-Din al-Qassam Brigades. It has been the \"de facto\" governing authority of the Gaza Strip since its takeover of that area in 2007. During this period it fought several wars with Israel. Israel, the United States and the European Union classify, either in whole or in part, Hamas as a terrorist organization. This classification is one among various and diverse international positions on the nature of Hamas. Russia, China, and Turkey are some countries who view Hamas in a positive light.", "id": 1292093}
{"src_title": "Geomantie", "tgt_title": "Geomancy", "src_document": [{"title": "Historie a současnost.", "content": "Geomantie byla jedna z nejpopulárnějších forem věštění po celé Africe a Evropě, zejména během středověku a renesance,byla praktikována lidmi všech společenských tříd. V renesanční magii byla geomatie klasifikována jako jedno ze sedmi \"zakázaných umění\", spolu s nekromacií, hydromancií, aeromancií, pyromancií a chiromancií a spatulamancií.  Podle pohledu moderní evropské geomantie je celá země pokryta sítí energetických čar (pásů) či mřížek. Tento systém je nazývaný různě, různými autory například \"Curryho pásy\", \"Hartmanova mříž\" atd. Geomantie se pokouší pseudovědeckými a ezoterickými postupy o popis vlastností míst a neznámých sil s údajnými pozitivními účinky (například tvar pyramidy) a s negativními účinky (například Geopatogenní zóna). Považuje se za „celostní“ popisnou přírodní vědu. Také vyhledává pozitivní místa v městské zástavbě i krajině, a tím se snaží najít místo pro harmonické a zdravé bydlení a život. Moderní geomantie se také pokouší sjednotit více nauk založených na věštění z krajiny, půdy a podobně. Tím se vzdálila od původního arabského věštícího systému a odpovídá spíše čínskému Feng Shui. Geomantií postulované vlastnosti míst jsou z vědeckého hlediska nemožné. Všechny dvojitě zaslepené experimenty a správně kontrolované studie používaných praktik (z nichž je nejznámější proutkaření), kterými se přezkoumávají nejrůznější tvrzení geomantie, jsou podle očekávání negativní. Mřížka a line systémy a jejich „energetické toky“ nebyly nikdy zjištěny fyzikálními měřicími přístroji.", "section_level": 1}, {"title": "Feng-šuej.", "content": "V Číně jsou prvky geomantie obsaženy ve filosofii a v principech feng-šuej, v Indii ve obdobném systému s názvem Vástu šástra, které ze vzájemné polohy řek, pahorků a pod., ale i stromů, určují vhodnost místa pro obydlí, hrob a pod. Ottův slovník naučný uvádí, že tato pověra byla hlavní překážkou pronikání evropské civilizace do Číny (stavění železnic, telegrafů a jiné).", "section_level": 1}], "src_summary": "Geomantie je metoda věštění, která interpretuje znaky na zemi nebo vzory vytvořené půdou, skalami nebo pískem a podobně. Tradiční forma zahrnuje interpretaci 16 náhodně vzniklých struktur, rekurzi následovanou další analýzou, často doplněnou astrologickými interpretacemi.", "tgt_summary": "Geomancy (Greek: γεωμαντεία, \"earth divination\") is a method of divination that interprets markings on the ground or the patterns formed by tossed handfuls of soil, rocks, or sand. The most prevalent form of divinatory geomancy involves interpreting a series of 16 figures formed by a randomized process that involves recursion followed by analyzing them, often augmented with astrological interpretations.", "id": 1352345}
{"src_title": "Káně lesní", "tgt_title": "Common buzzard", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–130 cm a váží 775–975 g. Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou. Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednolitě, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena stejně.  Ve střední Evropě hrozí záměna s velmi podobnou, ale vzácnější kání rousnou (\"Buteo lagopus\"), která má světlý ocas a izolovanou tmavou skvrnu v ohbí spodiny křídla, a s včelojedem lesním (\"Pernis apivorus\"), který má na rozdíl od káně lesní žluté oči a užší křídla.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (\"Garrulus glandarius\"). Mláďata již od prvního dne žebrají o potravu protáhlým „kiiij kiiij“, které se s přibývajícím věkem stává hlubším a hlasitějším ().", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova, východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu (viz mapka s rozšířením).  V Evropě je káně lesní nejhojnějším dravcem vůbec, hnízdí zde téměř jeden milion párů. V České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9500–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců. V populačním trendu byl v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.  Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny; často vysedává také u silnic.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Během hnízdního období jsou káně teritoriální, mimo toto období, zejména pak v oblastech s nadbytkem kořisti, však často tvoří menší volné skupiny. Ty lze zaznamenat i během tahu. Je známá díky svým zásnubním letům, při kterých kruhově plachtí, volně padá a opět stoupá.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Struktura potravy může být silně variabilní podle místních podmínek a také vzhledem k proměnlivému životnímu prostoru káně. Potravu káně lesní tvoří převážně malí savci, ve střední Evropě především hraboš polní (\"Microtus arvalis\"). Požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly.  V oblasti kolem Castellu v bavorském obvodu Dolní Franky byly v letech 1945 až 1960 doloženy 384 druhy ukořistěných zvířat na hnízdech, přičemž savci (hlavně myši) tvořili 70 % a ptáci 12 %. Zbytek tvořili plazi 15 % a obojživelníci 3 %.  V letech 1981–1984 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby.", "section_level": 2}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Pohlavně dospívá ve druhém nebo třetím roce života. Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. Samice ve střední Evropě začínají první vejce klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle dvě až tři, někdy i jedno nebo čtyři bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 × 45 mm velká vejce vážící asi 60 g. Jsou kladena v intervalu dvou až tří dnů a na jejich 33–35denní inkubaci se podílejí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouštějí po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouštějí a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. Byly však zaznamenány případy, kdy se mládě uchýlilo do vzdálenosti celých 200 km od hnízda.  Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce 29 %.  V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce, vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se dožili 26 let.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby.", "content": "V současné době ji ohrožuje především pronásledování, kolize s vozidly, zranění na drátech elektrického napětí, rušení na hnízdištích a kácení lesů, které mnohdy vede ke ztrátě hnízd.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Káně lesní je jedním z 28 zástupců rodu \"Buteo\", který je v Eurasii a Africe zastoupen 10 druhy. Jejími nejblíže příbuznými jsou káně bělochvostá (\"B. rufinus\"), k. stepní (\"B. hemilasius\") a k. horská (\"B. oreophilus\"), s kterými tvoří tzv. superdruh.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme 11 poddruhů:", "section_level": 2}], "src_summary": "Káně lesní (\"Buteo buteo\"), známá také pod starším názvem káně myšilov, je středně velký druh dravce z čeledi jestřábovitých (Accipitridae).", "tgt_summary": "The common buzzard (\"Buteo buteo\") is a medium-to-large bird of prey which has a large range. A member of the genus \"Buteo\", it is a member of the family Accipitridae. The species lives in most of Europe and extends its breeding range across the Palearctic as far as the Russian Far East, northwestern China (Tien Shan) and northwestern Mongolia Over much of its range, it is a year-round resident. However, buzzards from the colder parts of the Northern Hemisphere as well as those that breed in the eastern part of their range typically migrate south for the northern winter, many culminating their journey as far as South Africa. The common buzzard is an opportunistic predator that can take a wide variety of prey, but it feeds mostly on small mammals, especially rodents such as voles. It typically hunts from a perch. Like most accipitrid birds of prey, it builds a nest, typically in trees in this species, and is a devoted parent to a relatively small brood of young. The common buzzard appears to be the most common diurnal raptor in Europe, as estimates of its total global population run well into the millions.", "id": 2132116}
{"src_title": "Druhá čečenská válka", "tgt_title": "Second Chechen War", "src_document": [{"title": "Příčiny a průběh války.", "content": "Jako jeden z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně byl označen tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli Rusko tento důvod opakovaně odmítlo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istanbulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že \"čečenský problém musí být vyřešen do prosince\". Nestalo se tak ani do prosince, ani později.  Oficiálním ruským popudem k válce byla invaze do Dagestánu provedená Islámskou mezinárodní brigádou a bombové útoky na ruské obytné domy, při kterých zahynulo přes 300 lidí, a za které Rusko vinilo čečenské separatisty.  Kampaň z velké míry zvrátila výsledek První čečenské války, ve které nabyl region de facto nezávislosti jako Čečenská republika Ičkeria. Válka přivábila velký počet bojovníku džihádu ze zahraničí, kteří se 10. srpna 1999 dokonce pokusili v obsazené části Dagestánu a vyhlásit \"nezávislý Islámský stát Dagestán\".  Během počáteční kampaně čelila ruská armáda a proruské čečenské polovojenské organizace separatistům v otevřeném boji. V únoru 2000 po zimním obléhání nakonec dobyly Groznyj. Rusko nastolilo přímou vládu nad Čečenskem v květnu 2000 a jmenovalo promoskevskou vládu. Po totální ofenzívě způsobovali čečenští partyzáni dále těžké ztráty ruským silám a stáli proti ruské politické moci v Čečensku po několik dalších let. Povstalci zaútočili také na ruské civilisty. Tyto teroristické útoky, stejně jako rozsáhlé porušování lidských práv ruskými silami, vyvolaly silnou jednostrannou kritiku ze strany západních a muslimských zemí. Teprve po událostech 11. září 2001 se začalo západní mínění od podpory radikálních islamistů odvracet.  Rozsáhlé boje byly nahrazeny partyzánskou válkou a bombovými útoky na vojáky federace a síly regionální vlády. Násilí se často odehrávalo i v sousedních regionech.", "section_level": 1}, {"title": "Terorismus.", "content": "Po prvním ruském vojenském zásahu (1994–1996) zavládl v zemi chaos, po kterém následoval vzestup islámského radikalismu.  Mezi známější teroristické útoky spáchané čečenskými separatisty patří přepadení moskevského divadla na Dubrovce čečenským ozbrojeným komandem během představení muzikálu Nord-Ost a útok ingušských a čečenských teroristů na školu ve městě Beslan.  Anna Politkovská 28. dubna 2003 v ruském týdeníku Novaja Gazeta (vlastnil jej Alexandr Lebeděv) odhalila, že jeden údajně mrtvý člen čečenského komanda z Dubrovky „přežil“, a nyní pracuje pod jinou identitou v Putinově tiskovém oddělení (šlo o bývalého představitele čečenské vlády v Jordánsku, viz záhadný \" jordánský\" přítel Basajeva velitel Chattáb, jenž byl na podzim 2002 údajně otráven). Politkovská tvrdila, že mezi teroristy byli agenti ruských tajných služeb. Podle ní šlo o „řízený teroristický útok“, o jehož přípravě věděly tajné služby i vedení země. K odpovědnosti za útok se týden po tragédii přihlásil čečenský polní velitel Šamil Basajev.  Ruský podnikatel a svého času vlivná osobnost z okolí ruského prezidenta Jelcina Boris Berezovskij obvinil agenty ruské Federální bezpečnostní služby ze spáchání tří teroristických útoků na obytné domy v Moskvě a Volgodoňsku v roce 1999, jejichž následkem zahynulo přes tři sta osob.  Pochybnosti jsou také o čečenském útoku na Moskevské letiště Domodědovo.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky a hodnocení války.", "content": "Přesný počet obětí není znám, odhaduje se několik desítek tisíc mrtvých a nezvěstných, převážně civilistů v Čečensku. Například Amnesty International odhaduje počet obětí na 25 000 jen při útoku na město Groznyj v roce 1999. Odhady celkového početu obětí dvou ruských intervencí v První čečenské válce a Druhé čečenské válce se odhadují na 300 000 lidí z celkového počtu 1 milionu obyvatel.  Podle názoru některých politologů nese za kontroverzní plošné kobercové bombardování civilních sídlišť přímou politickou zodpovědnost Vladimir Putin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá čečenská válka, v pozdější fázi známa jako válka v severním Kavkazu, byla zahájena Ruskou federací 8. srpna 1999, kdy ruské síly z velké části znovu ovládly separatistický region Čečenska.", "tgt_summary": "The Second Chechen War (), also known as the Second Chechen Сampaign () or officially (from the Russian point of view) Counter-terrorist operations on territories of North Caucasian region () or the Second Russian invasion of Chechnya from the rebel Chechen point of view (), was an armed conflict on the territory of Chechnya and the border regions of the North Caucasus between the Russian Federation and the Chechen Republic of Ichkeria, also with militants of various Islamist groups, fought from August 1999 to April 2009.", "id": 3186}
{"src_title": "Colorado (přítok Kalifornského zálivu)", "tgt_title": "Colorado River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení ve Skalnatých horách. Protéká převážně polopouštními a pouštními oblastmi států Utah a Arizona. V Koloradské plošině vytváří hluboké kaňony o celkové délce 800 km, mezi nimiž je i jeden z největších na světě Grand Canyon. Ústí do Kalifornského zálivu Tichého oceánu, přičemž vytváří deltu o rozloze 8600 km2. V roce 1905 řeka změnila tok a vytvořila tak slané jezero zvané Saltonské moře, které téměř zaplavilo údolí Imperial v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody je převážně tající sníh ve Skalnatých horách. Nejvodnější je od dubna do června. Na podzim a létě je vody v řece málo. Průměrný průtok vody u Lees Ferry na středním toku činí 508 m3/s. K ústí většina vody nedotéká v důsledku zavlažování a zásobování vodou a průměrný průtok tam činí pouhých 5 m3/s. Řeka unáší velké množství pevných částic, ročně v průměru 160 Mt, jež se všechny usazují v jezerech Powell a Mead. Před vybudováním přehrad řeka často ukazovala svůj divoký ráz. Zejména v době tání sněhu v horách zatápěla farmářské usedlosti, ležící níže po proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Voda je odváděna zavlažovacími kanály a vodovody a slouží k zásobování pro města na Kalifornském pobřeží včetně Los Angeles. K tomuto účelu byly na řece postaveny hráze (Glen Canyon, Hoover), za kterými se vytvořila velká přehradní jezera (Powell, Mead), z nichž každé má rozlohu přibližně 650 km2 a objem 34 km3. Menší přehradní jezera (Mohave, Havasu) vznikla za hrázemi Davis, Parker. Součástí těchto přehrad jsou vodní elektrárny. K zavlažování slouží přehrady Palo Verde, Imperial a Morelos. Velké přehrady (Roosevelt, Santa Clara, Horshu) a zavlažovací soustavy byly vybudovány také v povodí přítoku Gila. Na dolním toku je možná vodní doprava říčními loděmi, ale její význam je zanedbatelný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Colorado (, znamená \"Barevná řeka\") je řeka na jihozápadě Severní Ameriky převážně v USA, kde protéká státy Colorado, Utah, Arizona, Nevada, Kalifornie, přičemž tvoří hranici mezi Nevadou a Arizonou, a mezi Arizonou a Kalifornií. Dolním tokem zasahuje do Mexika, kde tvoří hranici států Baja California, Sonora. Je dlouhá 2740 km a včetně pravého přítoku Green River 3200 km. Povodí má rozlohu 635 000 km2.", "tgt_summary": "The Colorado River () is one of the principal rivers (along with the Rio Grande) in the Southwestern United States and northern Mexico. The river drains an expansive, arid watershed that encompasses parts of seven U.S. states and two Mexican states. Starting in the central Rocky Mountains of Colorado, the river flows generally southwest across the Colorado Plateau and through the Grand Canyon before reaching Lake Mead on the Arizona–Nevada border, where it turns south toward the international border. After entering Mexico, the Colorado approaches the mostly dry Colorado River Delta at the tip of the Gulf of California between Baja California and Sonora.", "id": 108980}
{"src_title": "Gnadenhüttenský masakr", "tgt_title": "Gnadenhutten massacre", "src_document": [{"title": "Příčiny, průběh, důsledky.", "content": "Během americké války za nezávislost došlo k mnoha útokům na hranicích a nesčetnému množství masakrů a únosů. Obě strany konfliktu měly na své straně Indiány, ale Britové získali přece jen větší podporu domorodců, kteří byli aktivní především při útocích na osady v Pensylvánii a New Yorku. Na obou stranách panovala vůči všem o neutralitu se snažícím Indiánům podezřívavost, že špehují pro nepřítele či ho tajně podporují. V roce 1781 zajistila část Hurónů (Wyandotů) a Delawarů (přesně Lenni Lenapů) křesťanské Indiány z moravských misí Davida Zeisbergera - jednalo se většinou o Delawary - a donutila je přemístit do osady \"Captive Town\" (Vězeňské město) na řece Sandusky. Britové mezitím pozvali Davida Zeisbergera a jeho hlavního pomocníka Johna Heckeweldera do Detroitu, kde se museli zodpovídat z údajné zrady - měli informovat Američany z Fort Pitt o britských pohybech. Po několikaměsíčním věznění a soudu byli nakonec osvobozeni.  Mezitím asi 100 misijních Indiánů opustilo v únoru 1782 \"Captive Town\", neboť zde začali trpět hlady. Vydali se do svých starých moravských vesnic v Ohiu, kde chtěli získat jídlo. Začátkem března 1782 byla skupina překvapena a zajata útočnou jednotkou 160 milicionářů z Pensylvánie vedenou Davidem Williamsonem. Američané nejprve tvrdili, že jim zajistí ochranu a doprovodí do Fort Pitt, ale poté, co všechny Indiány shromáždili na jednom místě v osadě Gnadenhütten, je zajistili a obvinili z nájezdů na pohraniční oblasti a z napomáhání nepřátelským Indiánům. Delawarové to odmítli. Milicionáři zasedli k poradě a hlasováním rozhodli, že všechny Indiány zabijí. Jen 18 Američanů bylo proti, někteří z nich po tomto rozhodnutí opustili skupinu. Indiáni byli svázáni a umístěni do dvou domů a bylo jim sděleno, co je čeká. Domorodci si vyžádali jeden den na přípravu na smrt - modlení a zpěv písní. 8. března 1782 členové milic Indiány zabili palicemi a tomahavky a skalpovali je - šlo o 28 mužů, 29 žen a 39 děti. Dva chlapci masakru unikli (jeden z nich skalpovaný) a podali o něm svědectví. Jednotka milice následně vesnici vyplenila a spálila a totéž učinila s dalšími indiánskými osadami poblíž. John Heckewelder se o několik let později do vesnice vrátil a ostatky zabitých pohřbil. Žádný z členů milice nebyl za tento čin postaven před soud či obviněn. Mnozí lidé z pohraničí měli zato, že šlo o spravedlivou odplatu za indiánské nájezdy. Mínění většiny ostatních Američanů bylo rozdílné, ale v době probíhajících bojů hlas spravedlnosti zanikl. George Washington vydal v reakci na tento masakr doporučení, aby se žádný americký voják nenechal zajmout Indiány živý. Delawarové samozřejmě toužili po pomstě a během následujících let skutečně umučili několik amerických zajatců jako formu odplaty - v roce 1789 dokonce jednoho z účastníků masakru kapitána Charlese Bilderbacka.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Moravští bratři založili ještě jednu misijní osadu zvanou Gnadenhütten. Nacházela se v Pensylvánii (nyní Lehighton). V listopadu 1755 během francouzské a indiánské války byla napadena profrancouzskými Indiány a 11 osadníků bylo pobito. Tato událost se někdy s Gnadenhüttenským masakrem z roku 1782 plete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gnadenhüttenský masakr ( ), známý také jako Moravský masakr (Moravian massacre) je pojem používaný v souvislosti s povražděním 96 křesťanských amerických indiánů americkými milicemi z Pensylvánie dne 8. března 1782 během války za nezávislost. Incident se udál v misijní vesnici moravských bratří Gnadenhütten, která se nacházela poblíž dnešního města Gnadenhutten v Ohiu.", "tgt_summary": "The Gnadenhutten massacre, also known as the Moravian massacre, was the killing of 96 Christian Delaware by U.S. militiamen from Pennsylvania on March 8, 1782 at the Moravian missionary village of Gnadenhutten, Ohio during the American Revolutionary War. More than a century later, Theodore Roosevelt called the massacre \"a stain on frontier character that the lapse of time cannot wash away\".", "id": 296178}
{"src_title": "Plivník", "tgt_title": "Cikavac", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "Český plivník či prašivec se měl objevovat v podobě zmoklého kuřete či ohnivého draka a sídlit za komínem, v peci či u kamen. Hospodář jej měl krmit tím co sám jí a ten mu na oplátku měl nosit obilí i peníze a zajišťovat blahobyt. V případě nedostatku potravy plivník za nocí vydával velký hluk a dusil hospodáře.  Je známa také víra, že plivník se objevuje na poli v podobě černého zmoklého kuřete krčícího se zimou. Člověk, co jej vezme domů a nechá za kamny ohřát, ráno najde ve světnici tři hromádky obilí, které tato bytost ukradla jinému hospodáři. Pokud se chce plivníka zbavit, musí jej odnést i s ukradeným obilím na místo, kde jej našel. Dalšími metodou jeho získání mělo být nošení vejce černé slepice po devět dní, během nichž se nesmí modlit ani mýt.  Tato bytost také splývala s ďáblem či čertem, což odráží pojmenování jako \"lucek\" (Lucifer), \"špiritus\", \"špírek\" (z latinského \"spiritus\" „duch“), \"diblík\" (ďábel), \"pikulík\" (peklo), \"rarášek\", \"jarášek\". Slovo lucek je doložené již u Jana Husa a Jana Rokycany. Špiritus či špírek má mít podobu malého hezkého chlapce, který se mění v ptáka, kočku a jiná zvířata. Člověk si jej může vychovat z vejce černé slepice a poté od něj dostane co si přeje, zaprodává tím však svou duši.  Znám byl také \"zmok\", \"zmek\" či \"zmak\", ve středověku je doloženo výklad tohoto slova jako Belial. V lidovém podání má bytost stejného jména podobu zmoklého kuřete která nosí hospodáři mimo jiné peníze, obilí a máslo. Zároveň je však zmok velmi nenasytný a lze se ho jen těžko zbavit.", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "Slovenskou obdobou plivníka je \"zmok\", \"rarášik\", \"bôžik\", \"škriatok\", \"kosper\" či \"džmiľ\" v podobě černého zmoklého kuřete, ale někdy také ohnivého řetězu letícího skrze komín do domu. Hospodáři měl nosit peníze, obilí a starat se o hospodářství. Získat jej šlo nošením vejce černé slepice devět či třináct dní v podpaží, během kterých se člověk nesměl mýt, modlit, spát ani s nikým hovořit. Bylo také známo podání o upsání duše majitele peklu. Aby se člověk zmoka zbavil, měl mu zadat nesplnitelný úkol či jej zabalit do šátku a odhodit venku. Kdo jej sebral, stal se pak jeho novým majitelem.  Také se věřilo na \"pikulíka\", jehož jméno je odvozeno od slova peklo. Má podobu malého, ale velmi silného dítěte, které člověku přináší štěstí, hlídá dobytek a vykonává různou práci. První člověk co jej získá, jej může předat druhému a ten zas třetímu. Poté se jej však již nelze zbavit a člověk po své smrti ztrácí svou duši.", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku podání o plivníkovi a skřítkovi, nazývaném \"skrzatek\", \"skrzat\" či \"skrzot\", splývá. Skrzatek má podobu ptáka, nejčastěji zmoklého kuřete či malých ptáčků, okolo kterých srší jiskry, a rodí se z vejce zvláštního tvaru nošeného po určitý čas v podpaží.  Polské slovo \"smok\", \"ćmok\" či \"ćmuk\" zpravidla označuje draka, zároveň se tak nazývá bytost přinášející do domu peníze a obilí.", "section_level": 1}, {"title": "Bojkové.", "content": "Bojkové věřili, že domácí duch \"diďko\" se vylíhne z vejce zakopaného pod prahem po devíti letech a poté slouží hospodáři. V případě, že nebylo služeb diďka už zapotřebí, měl být prodán či v lahvičce zahozen na veřejné místo.", "section_level": 1}, {"title": "Slovinsko.", "content": "Slovinci nazývají plivníka \"škratec\", což je též označení skřítka, nebo \"blagonič\". Získat ho lze zaklínáním, nošením vejce černé slepice devět dní v podpaží nebo získat uzavřením čerstvě narozeného černého kohouta pod nádobu na měření pšenice po sedm let. Po té době kohout vysedí vejce, z kterého se vylíhne blagonič. Věřilo se, že hospodář s tímto tvorem uzavírá smlouvu podepsanou vlastní krví a v ní mu slibuje sama sebe, manželku, dítě či alespoň část lidského těla. Poté škratec svému pánovi nosí, co si přeje, typicky dává na okno, peníze přináší v podobě ohnivého koštěte komínem. Ten musí být ukryt před zraky ostatních a dobře krmen.", "section_level": 1}, {"title": "Srbsko.", "content": "Srbové nazývají plivníka \"cikavac\" a věří, že se jedná ptáka s dlouhým zobákem a vakem. Přichází na svět z vejce odebraného černému kuřeti. Vejce musí zahřívat žena 40 dní ve svém podpaží. V této době se nesmí vyzpovídat, stříhat si nehty, mýt obličej a modlit se. Cikavac může krást med z cizích úlů nebo sát dobytčí mléko a nosit je svému majiteli; záleží to jen na jeho přání, avšak za podmínky, že ovládá řeč zvířat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plivník je bytost ze slovanského folklóru sloužící hospodáři, typicky v podobě kuřete a vylíhlá ze zvláštně opatrovaného vejce. Tyto a další rysy někdy sdílí také skřítci a jiní ochránci domovů, ale plivník se od nich liší častějším přisuzováním ďábelského charakteru, včetně podání o ztrátě duše hospodáře a uzavření smlouvy podepsané krví.", "tgt_summary": "Cikavac () is a mythical creature in Serbian mythology, imagined as a winged animal (a bird) with long beak and a pelican-like sack.", "id": 1811298}
{"src_title": "Camborne", "tgt_title": "Camborne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1931 byly nalezeny poblíž Camborne v Magor Farm v Illoganu rozvaliny římské vily. Týž rok byly zahájeny vykopávky pod vedením odborníků z cornwallského královského institutu. Do roku 2006 se jednalo o jediný nález římského osídlení na území celého Cornwallu. Dalším dokladem dřívějšího osídlení je popsaný oltářní kámen nalezený v Camborne. Nyní je uložen v kostele Sv. Martina. Je datován do desátého či jedenáctého století.  Význačnou událostí byl Štědrý den roku 1801, kdy parní silniční lokomotiva, postavená cambornským inženýrem Richardem Trevithickem, vykonala první jízdu s cestujícími ve vozidle s vlastním pohonem. První cesta mířila na Camborne Hill a na počest této skutečnosti byla dokonce složena píseň. Trevithick se narodil v Illoganu v roce 1771 jako syn horníka a vystudoval místní školu. Jeho úspěchy v oboru parní energie a dolování jsou připomínány oslavami na poslední dubnovou sobotu (Trevithick's Day) a jeho socha stojí v místní veřejné knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "Důlní průmysl.", "content": "Camborne je známé jako centrum dřívějšího důlního průmyslu v Cornwallu s doly na cín a měď. Největší rozkvět zaznamenalo v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Důl Dolcoath („Stará země“), král cornwallských dolů, byl s hloubkou 1067 metrů (3500 stop) po mnoho let nejhlubším dolem na světě a jedním z nejstarších do svého uzavření v roce 1921. V Camborne se nachází poslední pracující cínový důl v Evropě, South Crofty, který byl uzavřen v roce 1998.", "section_level": 1}, {"title": "Související průmysl.", "content": "Kromě vlastních dolů bylo Camborne také domovém četných důležitých souvisejících průmyslových odvětví, včetně světoznámých sléváren Holmans (Compair). Tento rodinný podnik, založený v roce 1801, byl největším producentem ve městě i v celém Cornwallu, vyráběl se zde i slavný samopal Sten v průběhu druhé světové války a Holmanův světlomet byl ve výstroji královského loďstva. V době největšího rozmachu obklopovaly slévárny město ze tří stran a práci v nich našlo asi tři a půl tisíce lidí. Kvůli poklesu britského průmyslu byla nakonec továrna v roce 2001 Compair Holmans Camborne uzavřena. Malé množství vytěženého cínu z dolu South Crofty bylo odkoupeno místním podnikem a tato zásoba je postupně využívána v klenotnictví a výrobky z ní jsou označovány jako South Crofty Collection.", "section_level": 1}, {"title": "Báňská škola.", "content": "Vzhledem k významu rudního dolování pro ekonomiku Cornwallu se z Camborne School of Mines stalo jediné vzdělávací zařízení ve Velké Británii, které připravuje specialisty na „tvrdé“ horniny. Škola byla založena v roce 1851 jako Royal School of Mines, ale její začátky lze vysledovat až do roku 1829, kdy byly předloženy plány na její výstavbu. Nyní tvoří součást Exeterské univerzity a v roce 2004 přesídlila do kampusu university Tremough. Absolveni CSM nacházejí uplatnění v báňském průmyslu po celém světě. Škola vlastní velmi pěknou sbírku minerálů ve svém geologickém muzeu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Kolem severního okraje města vede silnice A30 (dřívější průtah centrem města se stal silnicí A3048). Mezi centrem a Trelowarren Street je malé autobusové nádraží, zmiňované v historkách cornwallského komika Jethra. Asi půl míle od středu města na jih je železniční nádraží. Cambornská stanice bývala pověstná svými krátkými nástupišti, takže pasažéři cestující na hlavní lince mezi Londýnem a Penzance mohli nastupovat a vystupovat jen z určitých vagónů. Díky tomu ne všechny vlaky tu zastavovaly a některé dávaly přednost blízkému Redruthu. V současné době provozují dopravu společnosti CrossCountry a First Great Western. Od roku 1902 do roku 1927 mělo město jednu tramvajovou linku, vedoucí do Redruthu.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1878 vznikl v Camborne ragbyový klub. Je jedním z nejslavnějších v hrabství a dodával hráče do reprezentace. V roce 1987 dosáhl nejlepšího umístění v nově vytvořených National leagues, když postoupil do čtvrté divize. V Camborne je jedna ze základen cornwallského ragbyového týmu a hrála zde řada mezinárodních mužstev včetně novozélandských All Blacks v letech 1905, 1924 a 1953, Austrálie v roce 1908, 1947 a 1967, Jihoafrické republiky v roce 1960, Spojených států v roce 1977 a dalších družstev, jako např. jihoafrických Barbarians či Canterbury z Nového Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova.", "content": "Navzdory špatné pověsti coby deprimovaného regionu je velká část Cornwallu včetně Camborne zahrnuta do schématu přestavby za 150 miliónů liber, od které se čeká, že zvrátí sociálně-ekonomický pokles v tomto bývalém průmyslovém srdci Cornwallu. Vládní programy obnovy měst by měly vytvořit kolem čtyř tisíc nových pracovních míst a zvýšit mzdy o 15 %.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Od všeobecných voleb ve Velké Británii v roce 2005 má Camborne liberálně demokratickou poslankyni Julii Goldsworthy, která je zastánkyní větší samosprávy hrabství. Strana Mebyon Kernow, která má v cornwallském parlamentu většinu, má v Camborne hodně příznivců a po doplňovacích volbách se stala největší politickou stranou v městské radě. V radě okresu Kerrier má čtyři členy. V radě hrabství má šest křesel, o zbývající křesla se dělí liberální demokraté a dělnická strana po pěti a jedno křeslo mají konzervativci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camborne (v kornštině Cambron = „křivý kopec“) se nachází v hrabství Cornwall ve Velké Británii. Tvoří západní konec souměstí společně s Poolem a Redruthem. Město leží v jedné z historicky nejbohatších důlních oblastí na světě. V současnosti má okolo 20 000 obyvatel, pokud by se započítalo celé souměstí se satelitními vesnicemi, žije tam kolem 40 000 obyvatel a jedná se o největší shluk sídel v Cornwallu.", "tgt_summary": "Camborne () is a town in Cornwall, England. The population at the 2011 Census was 20,845. The northern edge of the parish includes a section of the South West Coast Path, Hell's Mouth and Deadman's Cove.", "id": 1774248}
{"src_title": "HC Slovan Ústí nad Labem", "tgt_title": "HC Slovan Ústečtí Lvi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1963 pod novým názvem \"SLOVAN NV\" a s novým vedením hrál ústecký klub další kolo krajského přeboru. Do funkce předsedy klubu byl jmenován JUDr. Oldřich Rejna, který v této pozici strávil příštích 23 let. Sezóna to byla úspěšná – na jejím konci porazil Slovan svého velkého konkurenta, VTŽ Chomutov, a vyhrál celý přebor. Kvalifikace o postup do II. ligy však již byla nad jeho síly, kdy ze čtyř utkání dokázal zvítězit v jediném – doma proti Chotěboři 7:2.  V sezoně 2002/2003 byl klub přejmenován na HC Slovan Ústečtí Lvi. V sezoně 2006/2007 podruhé za sebou vyhrál 1. hokejovou ligu. Vzhledem k tomu, že v této sezoně odpadla baráž, postoupil klub poprvé ve své historii do extraligy. V té však skončil na posledním místě a po prohře v baráži s BK Mladá Boleslav následoval opět pád do 1. ligy. Rok poté po vítězství v 1. lize prohrál opět s Mladou Boleslaví. I další rok se pokusil o hru v baráži, ale podlehl KLH Chomutovu ve finále 4:3 na zápasy. V sezoně 2010/2011 rozmetal Chomutov 4:0 na zápasy a byl po dvou letech opět v baráži s nejméně oblíbeným týmem BK Mladá Boleslav. V prvním zápase Lvi zvítězili 4:0 na ledě Boleslavi, pak ale 3x podlehli (1x venku, 2x doma), nutné říct, že v obou domácích duelech měli velikou smůlu. Sérii se jim však vítězstvím v Boleslavi a následně doma povedlo dotáhnout do sedmého duelu, který však prohráli poměrem 1:4, a proto se extraligy ve městě Ústí nad Labem ani v sezoně 2011/2012 nedočkali.  Po skončení sezóny 2013/2014 se po odstoupení manažera Evana dostalo na veřejnost, že klub po letech špatného hospodaření dluží přes 30 milionů korun. Slovan dlužil výplaty nejen současným, ale i bývalým hráčům klubu. O osudu klubu měla rozhodnout až valná hromada 29. dubna. 19. června 2014 změnil klub název na HC Slovan Ústí nad Labem, taktéž představil nové logo klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "HC Slovan Ústí nad Labem (celým názvem: Hockey Club Slovan Ústí nad Labem) je český klub ledního hokeje, který sídlí v Ústí nad Labem ve stejnojmenném kraji. Založen byl v roce 1963 po zániku původního městského klubu TJ Chemička. Svůj současný název nese od roku 2014. Od sezóny 2008/09 působí v 1. lize, druhé české nejvyšší soutěži ledního hokeje. Klubové barvy jsou žlutá, modrá a bílá.", "tgt_summary": "HC Slovan Ústečtí Lvi is an ice hockey team in the Czech First League (\"1. národní hokejová liga\") (the second division). Their home arena is Zlatopramen Arena in Ústí nad Labem. Prior to 2007, the team was known as HC Slovan Ústí nad Labem.", "id": 977662}
{"src_title": "Mario Lanza", "tgt_title": "Mario Lanza", "src_document": [{"title": "Operní kariéra.", "content": "Narodil se ve Filadelfii, ve státě Pensylvánie. Už jako malý se seznámil s operou, jeho talent začal být zřejmý, když mu bylo 16 let. Jeho otec, Antonio Cocozza, se narodil ve Filignanu v Itálii a přišel do Spojených států, když mu bylo 16. Mladý Cocozza začínal v místních operních představeních ve Filadelfii a později si ho všiml dirigent Sergej Alexandrovič Kusevickij, který mu poskytl plné stipendium na Berkshireském hudebním festivalu v Tanglewoodu v Massachusetts. Kusevickij později Lanzovi řekl, že „takový hlas, jaký máš ty, se slyší jednou za sto let“.  Jeho operní debut, Fenton v opeře Otta Nicolaie \"Die lustigen Weiber von Windsor\", byl v Tanglewoodu 7. srpna, 1942, po studiích s dirigenty Borisem Goldovskim a Leonardem Bernsteinem. Právě tady si Cocozza osvojil umělecké jméno Mario Lanza, což je mužská verze jména jeho matky. Představení mu získala kritický ohlas, například Noel Straus z \"The New York Times\" vychvaloval 21letého tenora, že se mu „málo dnešních tenorů vyrovná, co se týče kvality, vřelosti a mohutnosti hlasu“.  Jeho operní kariéra byla přerušena druhou světovou válkou, kdy byl povolán ke Zvláštní službě ve Vojenském letectvu USA. V té době se objevil ve válečných show \"On the Beam\" a \"Okřídlené vítězství\". Také účinkoval ve filmové verzi \"Okřídleného vítězství\" (i když jen jako člen sboru). Ke své kariéře se vrátil v říjnu 1945 v rádiovém programu CBS \"Great Moments in Music\", kde zpíval celkem šestkrát vybrané ukázky z oper. Později studoval patnáct měsíců u Enrica Rosatiho a pak začal svoje turné 86 koncertů po Spojených státech, Kanadě a Mexiku mezi červencem 1947 a květnem 1948, spolu s Georgem Londonem a Frances Yeendovou. V dubnu 1948 zpíval s velkým diváckým úspěchem Pinkertona v Neworleanské opeře ve dvou představeních \"Madam Butterfly\" (dirigent Walter Herbert). Koncert v Hollywood Bowlu přilákal k Lanzovi pozornost Louise B. Mayera z MGM, který ho získal pro sedmiletou spolupráci s touto společností. To byl zlomový okamžik v pěvcově kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová keriéra.", "content": "Smlouva s MGM vyžadovala, aby se Lanza věnoval studiu půl roku, a zpočátku byl Lanza schopný zkombinovat svou filmovou kariéru s tou operní. V dubnu 1948 dvakrát s úspěchem zpíval Pinkertona v \"Madam Butterfly\" pro Neworleanskou operní společnost. Také pokračoval v koncertování, jak sólo, tak jako součást Tria Bel Canto s George Londonem a Frances Yeend. V květnu 1949 natočil své první komerční nahrávky s RCA Victor. Avšak jeho první dva filmy, ve kterých hrál hlavní roli, \"Půlnoční polibek\" a \"Přípitek na New Orleans\", byly velmi úspěšné, stejně jako jeho nahrávky, a Lanzova sláva dramaticky rostla.  V roce 1951 Lanza ztělesnil Enrica Carusa ve filmu \"Velký Caruso\", který byl neuvěřitelně úspěšný. Zároveň, díky své popularitě, se stal Lanza terčem ostré kritiky od některých hudebních kritiků, včetně těch, kteří několik let předtím jeho výkony chválili.  V roce 1952 MGM Lanzu propustilo poté, co nahrál písně pro film \"Princ student\". Důvod propuštění nejčastěji uváděný soudobým bulvárním tiskem byl, že kvůli svým často se vracejícím problémům s váhou se Lanza nevešel do kostýmů prince. Avšak Lanzovi životopisci Cesari a Mannering zjistili, že Lanza neměl v době začátku produkce filmu nadváhu a že to byly ve skutečnosti rozpory s režisérem Curtisem Bernhardtem ohledně Lanzova nazpívání jedné z písní, kvůli kterým Lanza odešel z placu. MGM odmítlo nahradit Bernhardta a následně byl film natočen s hercem Edmundem Purdomem, zpívajícím na Lanzův playback. Ironií je, že nakonec byl režisérem filmu Richard Thorpe, stejný muž, kterého Lanza žádal po MGM místo Bernhardta, a se kterým tenorista skvěle spolupracoval na \"Velkém Carusovi\".  V depresi z propuštění a se značně podlomeným sebevědomím se Lanza na více než rok stáhl do ústraní, často hledaje útočiště v nezřízeném pití. V tomto období navíc Lanza málem zkrachoval. V důsledku špatných investic svého bývalého manažera a svého stylu utrácení nakonec dlužil bernímu úřadu okolo 250 000 dolarů na daních.  K aktivní filmové kariéře se vrátil v roce 1955 filmem \"Serenáda.\" Avšak i přes silný hudební obsah film nebyl tak úspěšný, jako filmy předchozí. Lanza se poté v květnu 1957 přestěhoval do Říma v Itálii, kde pracoval na filmu \"Sedm pahorků římských\", a vrátil se k živému vystupování sérií koncertů po Británii, Irsku a Evropském kontinentu. I přesto, že ho opouštělo zdraví, což bylo důvodem rušení mnoha koncertů v tomto období, Lanza dál dostával nabídky na vystupování v opeře, koncerty a filmy.  Na konci srpna 1958 Lanza nahrával několik árií v Římské opeře pro soundtrack filmu \"Poprvé\", který se nakonec ukázal být jeho posledním. Tady se setkal s uměleckým ředitelem Římské opery, Riccardem Vitalem, který mu prý nabídl roli Cania v \"Komediantech\" v sezóně 1960/61. Ve stejné době se však Lanzovo zdraví dál zhoršovalo. Tenor trpěl nejrůznějšími chorobami, včetně flebitidy a akutního vysokého krevního tlaku. Starý zvyk přejídání se a následného nárazového hubnutí, spolu s nezřízeným pitím, potíže ještě zhoršil. Následujícího roku, v dubnu 1959, Lanza prodělal menší infarkt, po kterém v srpnu následoval oboustranný zápal plic. Mario Lanza zemřel v říjnu téhož roku v Římě, ve věku 38 let, na plicní embolii. Jeho žena Betty se spolu s jejich čtyřmi děti přestěhovala zpět do Hollywoodu, ale pět měsíců na to pomocí barbiturátů spáchala sebevraždu. Marc, mladší z jejich dvou synů, zemřel v roce 1993 na infarkt ve věku 37 let.  Lanzova krátká kariéra zahrnovala operu, rádio, koncerty, nahrávky a filmy. Lanza byl první umělec u RCA Victor Red Seal, který obdržel zlatou desku. Byl také prvním umělcem, který prodal dva a půl miliónu alb. Inspiroval kariéry následující generace operních pěvců, včetně Plácida Dominga, Luciana Pavarottiho, Lea Nucciho a José Carrerase, stejně jako pěvců jiných žánrů, jako například Elvise Presleyho. V roce 1994 tenor José Carreras vzdal Lanzovi hold („Jestli jsem operní pěvec, je to díky Mariu Lanzovi“) celosvětovým turné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Lanza, rodným jménem Alfredo Arnold Cocozza (31. ledna 1921 Filadelfie, Pensylvánie – 7. října 1959 Řím, Itálie) byl americký tenor a hollywoodská filmová hvězda. Užíval si slávy na konci čtyřicátých let a v letech padesátých. Jeho hlas mnozí považují za konkurenci hlasu Enrica Carusa, kterého Lanza hrál ve filmu z roku 1951 \"Velký Caruso\". Lanza byl schopný zpívat všechny hudební styly. Přestože kritici ne vždy chválili jeho velice emotivní styl, Lanza byl nesmírně populární a mnoho jeho nahrávek je oceňováno ještě dnes.", "tgt_summary": "Mario Lanza (, ; born Alfredo Arnold Cocozza ; January 31, 1921 – October 7, 1959) was an American tenor of Italian ancestry, and an actor and Hollywood film star of the late 1940s and the 1950s.", "id": 691555}
{"src_title": "The Smiths", "tgt_title": "The Smiths", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1982 založili Morrissey a Johnny Marr v Manchesteru The Smiths. Šli však jinou cestou, než která byla tehdy vedena firmou Factory, pod kterou vydávali např. Joy Division, New Order a svou tvorbou se vrátili do první poloviny 60. let – k jednoduchosti a srozumitelnosti. Proto byl první singl se skladbami „Hand In Glove“ a „Handsome Devil“ tak úspěšný. The Smiths se na nich spolehli jen na zvuk kytar a bicích, místy na varhany nebo klavíru.  Rozhodujícím momentem je vydání druhého singlu „This Charming Man“, který pojednává o intimním přátelství Jeana Maraise a Jeana Cocteaua. Morrissey je ovlivněn a okouzlen velkými estéty jako Oscar Wilde či právě Cocteau, ale na druhé straně je také fascinován odvrácenou tváří života. Též mu je blízká poetika filmů anglických režisérů z 50. a 60.let.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšný debut.", "content": "První album \"The Smiths\", které vyšlo v roce 1984, bylo označováno za jedno z nejdůležitějších alb roku. Odpor k náhodnému fyzickému sexu, násilí a beznaději se zde střídá s čistým, zidealizovaným citem a tématy těžkého života v okrajových čtvrtí Manchesteru. Morrissey vystupuje s velkým sebevědomím a stále častěji se v tisku vyjadřuje i k otázkám, jež nemají s hudbou nic společného a týkají se jeho osobního života a názorů na svět.", "section_level": 2}, {"title": "Meat Is Murder.", "content": "Rok 1985 je rokem expanze – zájem o The Smiths velmi roste a nezávislá firma Rough Trade je všude propaguje jako kapelu, která se straní elektroniky a nemá nic společného s dekadentní novou vlnou. Druhé studiové album \"Meat Is Murder\" je jednou z prvních desek vydaných nezávislou firmou na CD. Morrissey, který často mluví o celibátu a asketickém způsobu života, zde vyzývá k vegetariánství a také protestuje proti školskému systému ve Velké Británii. Meat is Murder je jediným albem The Smiths, které se vyšplhalo na špici UK charts a v žebříčku se udrželo i následujících 13 týdnů, avšak v USA se album umístilo až na 110 místě. V roce 2003 bylo album umístěno na 295 místo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob renomovaného hudebního časopisu Rolling Stone.", "section_level": 2}, {"title": "The Queen Is Dead.", "content": "V roce 1986 vydávají The Smiths své třetí studiové album s provokativním názvem \"The Queen Is Dead\" (Královna je mrtvá). Album se vyšplhalo na 2 místo ve Velké Británii, v USA na místo 70, což bylo dosavadní nejlepší umístění jejich alba. Deska se setkala s velmi kladným přijetím jak od kritiků, tak i od fanoušků a mnohými je považována za nejlepší počin kapely. V roce 2013 ji britský hudební časopis NME vyhlásil nejlepším britským albem všech dob. Samotné písně se zaobírají osamělostí člověka (Never Had No One Ever), kritikou britské královské rodiny (The Queen Is Dead), hudebního průmyslu (The Boy with the Thorn In His Side), nebo mezilidskými vztahy (I Know It's Over, There Is a Light That Never Goes Out). Nahrávaní alba probíhalo s producentem Stephenem Streetem, který skupině pomáhal už při desce Meat Is Murder. Jak už také bývalo zvykem, všechny texty napsal Morrissey a hudbu složil kytarista Johny Marr.", "section_level": 2}, {"title": "Strangeways, Here We Come a rozpad.", "content": "V letech 1986 - 1987 byli The Smiths na vrcholu, ale i přes vzrůstající úspěch se činnost kapely chýlila ke konci. V červnu 1987 si dal on kapely volno kytarista Johny Marr, s odůvodněním, že je špatně vnímán svými spoluhráči v kapele. O měsíc později kapelu opouští definitivně. Mezi hlavní důvody rozpadu skupiny patří také to, že Morrisseymu se nelíbilo, že Marr spolupracuje s dalšími umělci. Ten si zase stěžoval, že Morrissey chce až příliš často hrát covery písní umělců z 50. a 60. let. Marr to později okomentoval takto: \"\"Byla to poslední kapka, nezakládal jsem kapelu, abych hrál písničky od Cillai Black.\"\" Kapela ještě chvíli zkoušela nahrát nový materiál, ten ale pod hlavičkou The Smiths nikdy nevyšel. Většina z těchto demo verzí byla později dodělána a finální verze písní figurovaly na Morrisseyho debutovém solovém albu Viva Hate. Poslední album kapely Strangeways, Here We Come, bylo vydáno po rozpadu kapely, 28. září 1987. Umístilo se na druhém místě v UK charts. V USA se umístilo na 55 místě, jedná se tedy o nejlépe umístěné album kapely ve Spojených státech. Hlavní singl alba, \"Girlfriend In The Coma\" se umístil na 13. místě v britském žebříčku hitů. Singl také obsahuje cover od britské zpěvačky Cillai Black \"Work Is A Four Letter Word\".", "section_level": 2}], "src_summary": "The Smiths byla anglická rocková hudební skupina, jež působila v letech 1982 - 1987. Jádro skupiny tvořil textař Steven Morrissey a kytarista Johnny Marr, dalšími členy byli baskytarista Andy Rourke a bubeník Mike Joyce. Za své nedlouhé působení vydali 7 desek a téměř 20 singlů. Kritikou byli označeni za jednu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kapel 80. let. V žebříčku 500 nejlepších alb všech dob hudebního časopisu Rolling Stone mají The Smiths čtyři alba.", "tgt_summary": "The Smiths were an English rock band formed in Manchester in 1982. Consisting of vocalist Morrissey, guitarist Johnny Marr, bassist Andy Rourke, and drummer Mike Joyce, critics consider the band one of the most important to emerge from the British independent music scene of the 1980s. Internal tensions led to their break up in 1987 and subsequent offers to reunite have been refused. In 2012, all four Smiths' studio albums (and a compilation) appeared on \"Rolling Stone\"s list of the \"500 Greatest Albums of All Time\", while \"William, It Was Really Nothing\" and \"How Soon Is Now?\" were included in the \"500 Greatest Songs of All Time\" list.", "id": 1124057}
{"src_title": "Šáša Krusty", "tgt_title": "Krusty the Clown", "src_document": [{"title": "Fyzická podoba.", "content": "Krusty je střední postavy, má zelené (někdy i modré) střapaté vlasy. Nosívá tričko fialové barvy s modrým motýlkem, bílé rukavice, bledě zelené kalhoty a velké červené klaunské boty. V naprosté většině případů je jeho tvář díky značné vrstvě make-upu bílá, namísto žluté, tedy typické pro většinu ostatních postav ze seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Jeho zaměstnáním je dráha profesionálního klauna, respektive baviče občanů Springfieldu. (Občas se také objevuje v různých politických funkcích.) Již dlouhá léta rozesmívá diváky prostřednictvím svojí TV show, oblíbenou zejména u Barta a Lízy Simpsonových, ale i u bezpočtu dalších dětí. Prostřednictvím této postavy však také tvůrci Simpsonových parodují americký zábavní průmysl. Klaun často servíruje nepovedené vtipy o celebritách a vrcholem jeho představení pro děti bývají scénky parodicko akrobatického rázu či díly brutálního animovaného seriálu Itchy a Scratchy show, který děti až fanaticky milují. Krusty se chová rozdílně na jevišti a mimo něj. Mimo jeviště je často protivný či povýšený i když čas od času se projeví i velmi lidsky. Jakožto maskot nějakého produktu je lehce úplatný a proto figuruje v mnoha reklamách a mimo to je i maskotem či vlastníkem prodejny rychlého občerstvení s názvem Šaša burger (či Krusty Burger), který jakožto parodie na americké fastfoody podává často nezdravé, nevalně chutné avšak velice zpopularizované pokrmy. Šáša sám na tom není zdravotně nejlépe, nosí kardiostimulátor a kouří. V jednom z dílů se unaven svým dosavadním životem pokusil simulovat vlastní sebevraždu, údajnou smrt v letadle nabouraném do skály, byl však brzy odhalen Bartem a Lízou.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Otec.", "content": "Krusty je synem svého židovského otce, rabína Krustofského který do mladého Herschela kladl naděje co by do budoucího rabína a pokračovatele jeho „řemesla“ avšak Herschel se proti vůli svého otce vydal na komediální cestu. Otec s šášou proto dlouho nemluvil až se Bartovi a jeho sestře Líze podařilo Krustyho otce s Krustym usmířit, což vyvrcholilo objetím v Krustyho show pro děti.", "section_level": 2}, {"title": "Dcera.", "content": "Krusty zplodil dceru Sophii, kteroužto mu porodila vojenská důstojnice,která ovšem Krustyho nenávidí od té doby,co Sophii počali. Dcera vyrůstala se svou matkou a otce skoro celý život (krom jedné epizody v seriálu) neviděla.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s Levákem Bobem.", "content": "Ve starších dílech seriálu můžete vidět kolegu Šáši Krustyho Leváka Boba. Ten byl často terčem Krustyho ponižujících a z jistého úhlu pohledu také stupidních žertů. Toto Levák Bob těžce nesl, jelikož se sám považoval za intelektuála s vytříbeným vkusem pro humor. (Na dráhu komedianta se dal omylem, původně to byl cíl jeho bratra Cecila.) Zároveň také pocházel z rodiny, v které byla kriminalita i genialita svým způsobem tradicí. Z této zloby vůči Krustymu pak vyplynul jeho asi první zločin, loupež. Ta se stala v šestém díle první série Simpsonových. Přesněji v díle Je šáša vinen? kde převlečený za Krustyho vyloupil smíšený obchod Kwik-E-Mart. Krusty byl stíhán pro zločin, avšak Bartovi a Líze se podařilo dokázat jeho nevinu na základě rozdílu délky nohou Leváka a Krustyho a díky tomu, že se Bob přiblížil k mikrovlnné troubě, ke které se Krusty kvůli svému kardiostimulátoru přiblížit nesmí. Levák Bob si následně odseděl svůj trest ve vězení a už se nikdy do zábavního průmyslu nevrátil. (s výjimkou jedné epizody, kdy se sám nelegálně vysílal do televizních obrazovek přes Krustyho vysílací čas a snažil se zde o „kultivovanou“ zábavu) Pomsta ale převládá nad smutkem a chce se pomstít mladému Bartu Simpsonovi smrtí, což můžete vidět v několika dalších dílech. Nakonec Bart vždy o chlup vyvázne smrti a Levákův geniální plán zkrachuje na nějaké drobné chybce pročež se znovu a znovu dostává do vězení. Přirozeně také u Leváka přetrvává nenávist vůči Krustymu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herschel Shmoikel Pinchas Yerucham Krustofsky () známý také jako Šáša Krusty ( ') nebo jen Krusty\"', je fiktivní postava z amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Hlas mu propůjčil Dan Castellaneta (v českém znění Jiří Bruder a Stanislav Lehký).", "tgt_summary": "Herschel Shmoikel Pinchas Yerucham Krustofsky, better known as Krusty the Clown (sometimes spelled as Krusty the Klown), is a cartoon character in the animated television series \"The Simpsons\". He is voiced by Dan Castellaneta. He is the long-time clown host of Bart and Lisa's favorite TV show, a combination of kiddie variety television hijinks and cartoons including \"The Itchy & Scratchy Show\". Krusty is often portrayed as a cynical, burnt-out, addiction-riddled smoker who is made miserable by show business but continues on anyway. He has become one of the most common characters outside the main Simpson family and has been the focus of several episodes, most of which also spotlight Bart.", "id": 779989}
{"src_title": "Ridley Scott", "tgt_title": "Ridley Scott", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ridley se narodil v South Shields v Tyne and Wear. Vyrůstal ve vojenské rodině; jeho otec, královský armádní důstojník, byl často v zámoří a se svým synem nebyl v kontaktu, stejně tak Ridleyho starší bratr Frank se v mládí připojil k obchodnímu loďstvu. I kvůli otcově práci se Scottovi často stěhovali; bydleli v Cumbrii, Walesu i Německu.  Po konci druhé světové války se ale vrátili do rodné severovýchodní Anglie a usadili se v Teesside, jejíž okolí se později stalo Ridleyho inspirací pro mnoho scén v \"Blade Runner\". Sám Ridley našel velkou zálibu ve sledování filmů, mezi jeho oblíbené patří například \"Lawrence z Arábie\" (1962), \"Občan Kane\" (1941) nebo \"Sedmi samurajů\" (1954). Studoval na Grangefieldském gymnnáziu v Teesside v letech 1954 a 1958 a později na Hartlepool College of Art, kde získal titul. Získal i magisterský studijní program na Royal College of Art, kde studoval od roku 1960 až do roku 1962.  Stal se spoluzakladatelem časopisu RCA ARK a na konci studijného programu vytvořil i černobílý krátkometrážní film \"Ten kluk s kolem\", kde hrál i jeho otec a mladší bratr Tony. Tento film se později stal charakteristickým znakem jeho stylu. Po absolobování školy v roce 1963 začal pracovat v BBC. V té době obdivoval Stanleyho Kubricka, amerického režiséra a scenáristu. V BBC se také zúčastnil programu pro začínající režiséry.  V roce 1968 Ridley odešel z BBC a společně s bratrem Tonym založili Ridley Scott Associates; produkční společnost vytvářející filmy a reklamy. Pět členů ze Scottovi rodiny pracuje právě v této společnosti, bratr Tony se stal úspěšným režisérem a Ridleyho synové Jake a Luke a dcera Jordan jsou tvůrci reklam. V roce 2012 ale Tony Scott spáchal sebevraždu skokem z mostu.  Oženil se s herečkou Gianninou Faciovou, který hrála téměř ve všech jeho filmech s výjimkou \"Amerického gangstera\" (2007). Jeho mladší bratr Tony (1944-2012) byl také režisérem (\"Top Gun\", \"Policajt v Beverly Hills II\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Ridley Scott (* 30. listopad 1937, South Shields, Tyne and Wear, Velká Británie) je britský režisér, producent, a scenárista. Proslavil se především režírováním filmů \"Vetřelec\" (1979), \"Gladiátor\" (2000) nebo \"Černý jestřáb sestřelen\" (2001).", "tgt_summary": "Sir Ridley Scott (born 30 November 1937) is an English filmmaker. Following his commercial breakthrough in 1979 with the science fiction horror film \"Alien\", further works include the neo-noir dystopian film \"Blade Runner\", the road adventure film \"Thelma & Louise\", the historical drama \"Gladiator\" (which won the Academy Award for Best Picture) and the science fiction film \"The Martian\".", "id": 1998561}
{"src_title": "Hawker Sea Hawk", "tgt_title": "Hawker Sea Hawk", "src_document": [{"title": "Vývoj a varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Sea Hawk byl vyvinut z projektu P.1040, pozemního stíhacího letounu, vyvíjeného pro Royal Air Force. RAF však o typ nejevilo velký zájem a dávalo přednost typům Gloster Meteor a de Havilland Vampire. Na konstrukci Hawku bylo neobvyklé to, že jeho jediný motor měl dvě výtokové trysky na bocích křídel za trupem. Neobvyklé řešení umožnilo využít ocasní část trupu pro palivovou nádrž, což dávalo letounu mnohem větší dolet, než bylo v té době u proudových letadel obvyklé.  Po neúspěchu u RAF vyvinul Hawker navalizovanou verzi P.1040 a nabídl ji britskému námořnictvu, které jeho projekt opravdu zaujal. První prototyp, označený \"VP401\" a pilotovaný Billem Humblem, poprvé vzlétl 2. září 1947. Další prototyp, už plně upravený pro palubní provoz, létal až následující rok. Třetí prototyp, který létal od roku 1949, obsahoval řadu zlepšení, založených na zkouškách prvních dvou prototypů.  První palubní zkoušky proběhly v roce 1949 na palubě letadlové lodi HMS Illustrious. Fleet Air Arm následovně objednalo okolo stovky sériových kusů. Prvním sériovým Sea Hawkem byl stroj verze F.1 s označením WF 143, který poprvé vzlétl v listopadu 1951.  Na rozdíl od svého tehdejšího konkurenta a prvního proudového letounu na palubách lodí Royal Navy, typu Supermarine Attacker, již měl Sea Hawk příďový podvozek. Ten znamenal lepší vlastnosti letounu při jeho provozu. Jakkoliv byl Sea Hawk poměrně spolehlivý a užitečný letoun, jeho konstrukce byla velice konvenční. Letoun měl například přímá křídla, což snižovalo jeho výkony. Jeho operační kariéra proto byla poměrně krátká a byl rychle nahrazován pokročilejšími typy.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "První sériovou variantou byl Sea Hawk F.1, který poprvé vzlétl v roce 1951, ale do služby vstoupil až v roce 1953. Hawker vyrobil okolo 30 kusů, ale protože v té době už pro RAF vyráběl legendární stroje Hawker Hunter, byla výroba Sea Hawků převedena do pobočky Hawkeru, firmy Armstrong Whitworth. Model F.1 poháněl proudový motor Rolls-Royce Nene Mk 101 o tahu 22 kN a byl vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanóny Hispano.  Po verzi F.1 následoval mírně vylepšení Sea Hawk F.2. Následující verze Sea Hawk FB.3, kterých bylo vyrobeno více než 100 kusů, byly upraveny tak, aby mohly působit i v roli stíhacích bombardérů. Letoun měl zesílenou konstrukci a unesl 440 kg pum či 16 neřízených střel. Po něm následoval Sea Hawk FGA.4 s vyšší nosností výzbroje a motorem Nene Mk 103, který mohl působit jako stíhací a protizemní útočný letoun. Varianta Sea Hawk FB.5 odpovídala modelu FB.3, jen s použitím vylepšeného motoru Roll-Royce Nene Mk 103. Poslední variantou byl opět stíhací a útočný letoun Sea Hawk FGA.6 a od předchozího modelu se nijak významně nelišil. Této varianty bylo vyrobeno přibližně 90 kusů. Celkem bylo postaveno 542 letounů Sea Hawk.  Existovaly také tři exportní varianty Sea Hawku. První byl jednomístný útočný Sea Hawk Mk.50. Nizozemské námořnictvo jich v letech 1957–1964 provozovalo celkem 22 kusů a Holandsko se tak stalo jejich prvním zahraničním uživatelem. Druhým zahraničním uživatelem letounu bylo Německo, jehož Bundesmarine používalo stíhací variantu Sea Hawk Mk.100 a noční stíhací a průzkumnou variantu Sea Hawk Mk.101.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fleet Air Arm.", "content": "Hlavním místem bojového nasazení Sea Hawků byl Egypt. Suezská krize, která vypukla po znárodnění Suezského průplavu, vyvrcholila Operací Musketeer, tedy anglo-francouzskou invazí s podporou Izraele do Egypta, která začala 31. října 1956. Operace se účastnilo šest squadron s letouny Sea Hawk. Po dvou squadronách nesly letadlové lodě HMS Eagle, HMS Albion (R07) a HMS Bulwark (R08). Letouny byly používány především pro bitevní útoky, ve kterých se velice osvědčily. Z vojenského hlediska úspěšná operace byla jasnou prohrou v rovině politické a invazní jednotky se z Egypta stáhly už v následujícím roce.  Britské Sea Hawky začaly být stahovány ze služby v roce 1958, tedy v době, kdy do služby vstupovaly nové stíhací typy Supermarine Scimitar a de Havilland Sea Vixen. Poslední operační squadrona Sea Hawků, která ukončila činnost v prosinci 1960, byla tečkou za krátkou bojovou kariérou tohoto typu. Letouny, které létaly v druholiniových útvarech, byly vyřazeny v polovině 60. let.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemské námořnictvo.", "content": "Sea Hawk byl úspěšným exportním letounem. V holandském námořnictvu letoun sloužil na palubě letadlové lodi HNLMS Karel Doorman (R81), dřívější britské letadlové lodi HMS Venerable (R63). Když byl Karel Doorman prodán Argentině, byly jeho palubní letouny dále provozovány z pozemních základen. Ze služby byly vyřazeny na konci 60. let.", "section_level": 2}, {"title": "Indické námořnictvo.", "content": "Indické námořnictvo používalo Sea Hawky od roku 1960 z paluby letadlové lodě INS Vikrant. Letouny se účastnily Indo-pákistánské války v roce 1965 i Indo-pákistánské války v roce 1971. Sea Hawky se v těchto válkách velice osvědčily. Sloužily především k bitevním útokům, při kterých potopily řadu dělových člunů pákistánského námořnictva i civilních obchodních lodí, především v oblasti Východního Pákistánu (dnešní Bangladéš). V bojích nebyl ztracen ani jeden stroj. Indické Sea Hawky byly vyřazeny v roce 1983 a nahrazeny letouny BAE Sea Harrier.", "section_level": 2}, {"title": "Německé námořnictvo.", "content": "Německé námořní letectvo používalo Sea Hawky až do poloviny 60. let, kdy byly nahrazeny stroji Lockheed F-104 Starfighter.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hawker Sea Hawk byl britský jednomístný palubní stíhací letoun s proudovým pohonem. V jednotkách Fleet Air Arm sloužil jen několik let, ovšem byl i úspěšně exportován do Holandska, Německa a Indie. Sea Hawk se osvědčil jako bitevní letoun v Suezské krizi a Indo-pákistánských válkách v letech 1965 a 1971.", "tgt_summary": "The Hawker Sea Hawk is a British single-seat jet day fighter formerly of the Fleet Air Arm (FAA), the air branch of the Royal Navy (RN), built by Hawker Aircraft and its sister company, Armstrong Whitworth Aircraft. Although its design originated from earlier Hawker piston-engined fighters, the Sea Hawk became the company's first jet aircraft.", "id": 228975}
{"src_title": "Efeméra (rostlina)", "tgt_title": "Ephemeral plant", "src_document": [{"title": "Životní strategie a adaptace.", "content": "Efeméry jsou v zásadě mezofilní druhy, které potenciální nedostatek životně důležitých podmínek (vláha, světlo, živiny) na stanovišti řeší extrémním zrychlením svého životního cyklu. Někdy klíčí v příznivých podmínkách už během zimy, kterou přečkávají ve stadiu semenáčků; v období časného jara prodělávají hlavní etapu růstu. Jejich tělesná stavba je zcela podřízena nutnosti rychle vytvořit květy a semena, na nichž závisí přežití druhu a rostliny tedy do nich investují největší část energie; stonek, vzrůst, listová plocha i kořenová soustava jsou oproti tomu značně malé a slabé (projev neotenie). Rozmnožují se pouze generativně, vegetativní množení není vyvinuto, neboť jedinci záhy po odplození hynou; semena jsou naopak vzhledem k celkové velikosti rostliny poměrně veliká.", "section_level": 1}, {"title": "Typická stanoviště.", "content": "Rostlinné efeméry se často vyskytují v řídce zapojených suchých trávnících, jako pionýrská vegetace na písčinách, na skalních hranách a ploškách s mělkou půdou narušovanou jehlovým ledem nebo na mechanicky narušovaných plochách a ruderalizovaných stanovištích. Jde obvykle o místa s rychlým střídáním teplotních extrémů, silnou větrnou a teplotní erozí a hrozícím stresem ze sucha. Živinami jsou obvykle chudá nebo jen jednostranně zásobená. Existují též pouštní efeméry využívající ke svému růstu krátká období vláhy v jinak vyprahlém prostředí; efemérní strategii využívají i některé jednoleté plevele.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci v české květeně.", "content": "Mezi pravé efeméry zastoupené v české flóře patří například osívka jarní (\"Erophila verna\"), plevel okoličnatý (\"Holosteum umbellatum\"), chudina zední (\"Draba muralis\"), huseník ouškatý (\"Arabis auriculata\"), huseníček rolní (\"Arabidopsis thalliana\"), rožec nízký (\"Cerastium pumilium\"), lomikámen trojprstý (\"Saxifraga tridactylites\"), pochybek prodloužený (\"Androsace elongata\"), písečnice douškolistá (\"Arenaria serpyllifolia\"), bělolist nejmenší (\"Filago minima\"), myší ocásek nejmenší (\"Myosurus minimus\") a rozrazily časný (\"Veronica praecox\"), jarní (\"Veronica verna\"), Dilleniův (\"Veronica dillenii\") či břečťanolistý (\"Veronica hederifolia\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Efeméry (též efemery) jsou jednoleté rostliny s velmi rychlým životním cyklem, které žijí jen několik týdnů. Jejich typickými adaptačními rysy jsou vysoká rychlost vývinu a rychlý nástup kvetení a zpravidla velmi malý vzrůst s krátkými slabými kořínky. Zrychlený životní cyklus umožňuje efemérním rostlinám využít krátké období optimálních životních podmínek, například časně zjara, kdy je dostatek vláhy a světla a ještě nejsou zastíněny konkurenčně zdatnějšími druhy. Nadzemní část po odkvetení a dozrání semen rychle hyne, zbytek vegetační doby přežívá pouze v podobě semen.", "tgt_summary": "An ephemeral plant is one marked by short life cycles. The word ephemeral means transitory or quickly fading. In regard to plants, it refers to several distinct growth strategies. The first, spring ephemeral, refers to perennial plants that emerge quickly in the spring and die back to their underground parts after a short growth and reproduction phase. Desert ephemerals are plants which are adapted to take advantage of the short wet periods in arid climates. Mud-flat ephemerals take advantage of short periods of low water. In areas subjected to recurring human disturbance, such as plowing, weedy ephemerals are very short-lived plants whose entire life cycle takes less than a growing season. In each case, the species has a life cycle timed to exploit a short period when resources are freely available.", "id": 1578131}
{"src_title": "Hášimovci", "tgt_title": "Hashemites", "src_document": [{"title": "Chalífové a imámové.", "content": "Mezi Hášimovci bylo několik chalífů (a imámů). S výjimkou Muhammada, který je prorokem, a Husajna ibn ʿAlího, který se jím v moderní době sám prohlásil, byla většina tzv. volenými chalífy nebo imámy.", "section_level": 1}, {"title": "Emírové Mekky a králové Hidžázu (od 1916).", "content": "Hidžázu a s ním svatým místům Mekce a Medíně vládly v letech 967–1201 různé šarifovské rody. Arabské slovo \"šarif\" znamená urozený. Potomci \"krále\" Hasana ibn Alího (syn Fátimy a Alího) získali město Mekku s okolím zhruba okolo roku 1201 a vládli jí až do roku 1925, kdy byli z Hidžázu vyhnáni Saúdovci pod vedením Abdula Azíze al-Saúda kterého podporovala islámská sekta wahhábovců.  V roce 1517 uznali šarífové z Mekky suverenitu osmanské říše, pod níž Mekka a přilehlé okolí zůstalo až do roku 1916, kdy se šaríf a emír Mekky Husajn ibn Alí al-Hášimí prohlásil (s podporou Britů) králem Hidžázu a zahájil arabský odpor vůči osmanským turkům. V roce 1924 po zrušení chalífátu v Turecku a jeho prohlášení republikou se Husajn bin Alí prohlásil chalífou (a také králem všech Arabů), nebyl však uznán ostatními sunnitsko-muslimskými vládci. V roce 1924 abdikoval ve prospěch nejstaršího syna Alího. Během let 1201–1916 Hášimovci několikrát o vládu nad svatým městem Mekkou přišli, definitivně však až právě v roce 1925. V témže roce byl hlavní protivník Hášimovců ʿAbd Azíz al-Saúd z rodu Saúdú korunován ve velké mešitě v Mekce, králem Hidžazu.  Pro Hášimovce to však neznamenalo konec jejich vlády, Husajnův syn Alí ibn Husajn však o Hidžáz přišel, ale jeho další syn Abdalláh I. se stal panovníkem Jordánska, syn Fajsal I. získal Sýrii (o kterou ale přišel) a Irák. Poslední ze synů Zejd se po roce 1958 stal hlavou rodu a také titulárním iráckým králem.", "section_level": 1}, {"title": "králové Hidžázu (od 1916).", "content": "Alího syn Abdalláh byl v letech 1939–1953 regent za nezletilého iráckého krále Fajsala II.", "section_level": 2}, {"title": "Iráčtí králové.", "content": "Po první světové válce připadla oblast Iráku Velké Británii jako mandátní území. Roku 1921 byla ustanovena monarchie pod vládou Hášimovců a králem Iráku byl vybrán Abdalláh, kterého vzápětí připravil o trůn jeho bratr Fajsal (Abdalláh byl odškodněn vládou nad Jordánskem), kterým se ujal vlády pod britským protektorátem. Formální nezávislost Iráckého království byla vyhlášena 3. října 1932. Roku 1933 jen rok po vyhlášení nezávislosti zemřel král Fajsal a na trůn nastoupil jeho syn Gházi, který však vládl jen do roku 1939, kdy zemřel při autonehodě. Roku 1939 po smrti krále Gházího se králem stal jeho tehdy čtyřletý syn Fajsal, za kterého ale do jeho plnoletosti vládl jako regent jeho strýc Abdalláh. V roce 1953 dosáhl král Fajsal II. plnoletosti, ale regent princ Abdalláh se pořád snažil ovlivňovat vládu nad zemí. V roce 1958 byl proveden vojenský převrat vedený Abdem al-Karim Qasimem při němž byli na nádvoří královského paláce zastřeleni král Fajsal II., bývalý regent princ Abdalláh a několik žen z královské rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Titulární iráčtí králové.", "content": "Od roku 1958 do své smrti roku 1970 byl princ Zejd jako poslední žijící syn Husajna ibn \"ʿ\"Alího hlavou rodu a hlavou irácké královské dynastie v exilu, od zavraždění krále Fajsala II. (1958) žil s rodinou v Londýně, kde byl v době převratu iráckým velvyslancem.  \"Následník\"", "section_level": 2}, {"title": "Jordánští králové.", "content": "V 16. století území Jordánska zabrala Osmanská říše, která ovládala území do konce první světové války, kdy ho dobyli Britové. Roku 1921 Britové zřídili na tomto území protektorát a emirát Zajordánsko, nad nímž svěřili vládu hášimovskému vládci Abdalláhovi, který byl zvolen králem Iráku, ale byl připraven o vládu svým bratrem Fajsalem. Období britského protektorátu nad Zajordánskem skončilo v roce 1946 vyhlášením nezávislosti Zajordánského království. V roce 1949 byl změněn název státu na Jordánsko.  \"Následník\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Hášimovci (arabsky \"al-Hášimí\") také Hášimové nebo dynastie Hášimovců je současný vládnoucí rod v Jordánsku (od 1921). Nejprve vládli v Hidžázu (1916–1925), odkud byli vytlačeni panovníky z dynastie Saúdů. Vládli také v Iráku (v letech 1921–1958) a krátce i v Sýrii (1920).", "tgt_summary": "The Hashemites (), also House of Hashim, are the royal family of Jordan, which they have ruled since 1921, and were the royal family of the kingdoms of Hejaz (1916–1925), Syria (1920) and Iraq (1921–1958). The family had ruled the city of Mecca continuously from the 10th century, frequently as vassals of outside powers, and were given the thrones of the Hejaz, Syria, Iraq and Jordan following their World War I alliance with the British Empire; this arrangement became known as the \"Sharifian solution\".", "id": 2009293}
{"src_title": "Minhag", "tgt_title": "Minhag", "src_document": [{"title": "Etymologie slova.", "content": "Samotné slovo je odvozené od kořene נהג \"n-h-g\" - vést, řídit. V Bibli je použito v 2Kr 9, 2 ve smyslu řízení vozu. Význam „zvyk“, „úzus“ pochází až z pobiblického období a v tomto významu jej přijímá raný rabínský judaismus.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení minhagu v židovském právu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Minhag v Bibli.", "content": "\"Minhag\" je jedním ze základních pramenů židovského náboženského práva. Zvykové právo zaujímalo pravděpodobně důležité postavení již během darování/kodifikace textu Tóry - tím by se vysvětlovalo, proč Tóra nerozebírá obšírněji zákony ohledně některých nařízení, zatímco u jiných tak činí velmi důkladně. Jedním z takových příkazů je ustavení svátku Roš chodeš, které je v Tóře zmíněno pouze jako den přídavné oběti (\"musaf\"), aby se zabránilo identifikaci oslavy novoluní s pohanským svátkem boha měsíce Íla. Veškerá konkrétní nařízení ohledně oslavy a určování novoluní jsou pozdějšího data.", "section_level": 2}, {"title": "Minhag v rabínské literatuře.", "content": "Soubor tradic obsažených v Mišně (tedy jednom z hlavních zdrojů halachy) není nic jiného, než výsledek konsolidace lidových zvyků - \"minhagů\" - a tradic tak, jak byly rozšířeny mezi starověkým židovstvem a vyřazení nebo odmítnutí zvyků, které byly v rozporu s Tórou nebo které neměly dostatečnou oporu. Velké množství zvyků se nachází v Talmudu, kde se hovoří o zvycích obyvatel jednotlivých měst, zemí nebo o zvycích příslušníků jednotlivých profesí. Tyto zvyky se týkají jak otázek náboženských, tak ryze věcných jako např. údaje, že noc (a tím i nový den v týdnu) začíná východem tří hvězd. Pozdější výroky (tj. výroky amoraitů v gemaře), které odkazují na obecně platný \"minhag\", jsou uvedenu buďto slovy \"„Máme tradici, že...“\" nebo přímo \"„Jsme/jsou zvyklí, že...“\" O autoritě takové tradice se už většinou dále nepolemizuje, což naznačuje, že řada tradic zůstala zachována v ústním podání i po uzavření textu Mišny a že obecně přijímaný způsob konání v dané věci (který ovšem není v rozporu s Tórou) byl v té době již brán jako důvěryhodný argument pro vyvození právního nařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Odmítání zvyků.", "content": "Mezi rabínskými autoritami existovala zvláště v potalmudickém období silná averze vůči zvykům, které byly svou povahou podivné, hloupé, pověrečné nebo zvykům, které byly přijaty jako východisko z existenční nouze pod tlakem okolností. V těchto svých snahách často naráželi především na odpor prostého obyvatelstva. Rabíni tyto zvyky označovali jako „zvyky Amorejců“. Jednou z vedoucích autorit brojících proti takovým minhagům byl Maimonides. V případě liturgických minhagů ale jejich snaha byla spíše neúspěšná a v židovské liturgii řada tzv. východisek z nouze zůstala a stala se plnohodnotnou součástí židovské bohoslužby. Dalšími zvyky, které se dostaly do liturgie a byly pozdějšími autoritami zpochybňovány jsou např. Tašlich nebo Kaparot.", "section_level": 1}, {"title": "Minhagy jako zvyky obcí dnes.", "content": "Řada obcí dnes má své vlastní specifické minhagy, ať už co se týče liturgie, náboženské praxe nebo halachy. Mezi halachická ustanovení, platná v České republice a která mají status minhagu je např. takana (přechodné ulehčující ustanovení) povolující používání pražského metra o šabatu. V konzervativních obcích a v liberálních komunitách je tendence vytvářet vlastní minhagy a rušit minhagy stávající nebo minhagy, které jsou považovány za zastaralé a jejich dodržování za zbytečné (zvyky ohledně oblékání, některá nařízení ohledně omezení činnosti o šabatu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Minhag (:, zvyk či zvyklost; pl. \"minhagim\") je v judaismu akceptovaný zvyk nebo skupina zvyků. Minhag může odkazovat na následující:", "tgt_summary": "Minhag ( \"custom\", pl., \"minhagim\") is an accepted tradition or group of traditions in Judaism. A related concept, \"Nusach\" (), refers to the traditional order and form of the prayers.", "id": 2361272}
{"src_title": "Frederick Hauck", "tgt_title": "Frederick Hauck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Po základní a střední škole absolvoval vysokou školu Tufts University a v roce 1962 získal titul inženýra fyziky. Na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v Massachusetts získal titul magistra v oboru jaderné fyziky. Poté byl v armádě letcem u vojenského námořnictva, výkonným důstojníkem ve stíhací eskadře One Four Five ve Whidbey Islandu v Oak Harbor ve Washingtonu. Do týmu astronautů NASA byl zapsán v roce 1978.. Používal přezdívku Rick.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "První svůj let absolvoval na raketoplánu Challenger v červnu 1983, velitelem mu byl Robert Crippen, dalšími kolegy v posádce byli Norman Thagard a Sally Rideová. Během šestidenního letu vypustili dvě družice a jednu později několikrát cvičně zachytili a nakonec se s ní vrátili k Zemi.  O rok později, v roce 1984, letěl do vesmíru raketoplánem Discovery. Byl jejím velitelem a místo v pilotním křesle zaujal nováček David Walker. Jako letoví specialisté figurovali Joseph Allen a Dale Gardner. Ovládání „kanadské ruky“ měla na starosti Anna Fisherová. Hned poté, co se dostali na oběžnou dráhu, vypustili kanadskou družici Anik D2 a druhý den vojenskou družici Leasat 1. Pak se jim podařilo odchytit z oběžných drah družice Westar 6 a Palapa B2 a vrátit se s nimi na Zemi po sedmi letových dnech na Kennedyho vesmírné středisko. Díky splněným úkolům byla mise pro NASA výdělečným podnikem.  Jeho třetí let se uskutečnil o čtyři roky později, opět raketoplánem Discovery. Posádka byla ve složení Frederick Hauck, pilot plk. USAF Richard Covey a tři letoví specialisté: pplk. David Hilmers, John Lounge a George Nelson. Během čtyřdenního letu STS-26 vypustili družici typu TDRS.  Během třech svých letů strávil ve vesmíru 18 dní. Je zapsán jako 119. člověk ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Po ukončení letů.", "content": "V dubnu 1989 z NASA odešel a krátce poté se stal ředitelem U.S. Navy Space Systems Div., ve Washingtonu. V roce 1993 se stal prezidentem společnosti International Technology Underwriters, Bethesda, MD.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederick Hamilton Hauck (* 11. dubna 1941 v Long Beach, Kalifornie, USA) je bývalý americký armádní letec a astronaut, který se zúčastnil letů s raketoplány Space Shuttle.", "tgt_summary": "Frederick Hamilton \"Rick\" Hauck (pronounced \"Howk\"; born April 11, 1941) is a retired Captain in the United States Navy, a former fighter pilot and NASA astronaut. He piloted Space Shuttle mission STS-7 and commanded STS-51-A and STS-26.", "id": 2084233}
{"src_title": "Ismail Kadare", "tgt_title": "Ismail Kadare", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Absolvoval střední školu v městě Gjirokastër a v roce 1958 vystudoval albánštinu na univerzitě v Tiraně. Později strávil dva roky na Literárním institutu A. M. Gorkého v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Literární tvorbu započal už na gymnáziu, ale proslavil se především dílem \"Moje století\" (Shekulli im, 1961), po kterém následovala další básnická díla jako \"Sluneční motivy\" (Motive me diell, 1968) a \"Čas\" (Koha, 1976). Nejvýznamnějším jeho básnickým dílem je lyricko epická poéma \"Proč se přemýšlí o těchto horách\" (Përse mendohen këto male, 1964), která reflektuje osudy albánského národa a stalinistické Albánské strany práce. Kadareho básnické dílo vyniká hlubokými myšlenkami a originální kompozicí.", "section_level": 1}, {"title": "Próza.", "content": "Kadare je autor řady povídek, novel i románů. Prozaická díla jsou charakteristická historicko-filozofickými úvahami a hlubokými myšlenkami často vyjádřenými pomocí výpustek, na základě asociací nebo historických souvislostí. Myšlenka románu \"Generál mrtvé armády\" (Gjenerali i ushtrisë së vdekur, 1964, česky 1990) je albánská láska ke svobodě. Námět nezdolného albánského ducha napříč staletími použil také v románu \"Hrad\" (Kështjellë, 1975). V románu \"Kamenná kronika\" (Kronikë në gur, 1970) kritizuje styl myšlení venkovanů a jejich údajně zpátečnické tradice. O důležitých historických problémech mluví ve sbírkách povídek a novel \"Dřívější znak\" (Emblema e dikurshme, 1970), \"Most se třemi oblouky\" (Ura me tri harqe, 1978) a \"Chladnokrevnost\" (Gjakftohtësia, 1980). Významným dílem z jeho tvorby, ale i celé novoalbánské literatury je román \"Velká zima\" (Dimri i madh, 1977).  Nejlepší Kadareho díla byla přeložena do mnoha světových jazyků a přijata čtenářským publikem. Vyzdvihována je autorovo umění zacházet s historickou látkou, které dává nadčasovost.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o albánskou identitu.", "content": "Kniha \"Evropská identita Albánců - důkaz\" z roku 2006, jejíž části publikoval deník Shekulli, rozpoutala polemiku mezi ním a literárním kritikem Rexhepem Qosjou. Zatímco Kadare charakterizuje albánskou identitu jako západní, Qosja tvrdí, že je albánská identita na pomezí mezi východem a západem, islámem a křesťanstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1992 mu byla udělena francouzská literární cena Prix mondial Cino Del Duca. V roce 2005 byl prvním laureátem Mezinárodní Man Bookerovy ceny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ismail Halit Kadare (* 28. ledna 1936, Gjirokastër) je albánský básník a spisovatel. V roce 1990 odešel do Francie, v současnosti žije střídavě v Albánii a Francii.", "tgt_summary": "Ismail Kadare (, also spelled Ismaïl Kadaré in French; born 28 January 1936) is an Albanian novelist, poet, essayist and playwright. During the communist regime he was a member of the People's Assembly for 12 years (1970–82), and deputy chairman of the Democratic Front. He started writing poetry until the publication of his first novel \"The General of the Dead Army\", which made him a leading literary figure in Albania and famous internationally. In 1996, he became a foreign associate of the Académie des Sciences Morales et Politiques of France.", "id": 590941}
{"src_title": "Alfred P. Sloan", "tgt_title": "Alfred P. Sloan", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Alfred P. Sloan, Jr. se narodil jako nejstarší z pěti dětí Alfreda Pritcharda Sloana, Sr., (přestože měl technické vzdělání, pracoval ve společnosti dovážející kávu a čaj) a Katherine Mead Sloanové. Na škole i v přípravném předuniverzitním kurzu na Brooklyn Polytechnic Institute patřil mezi nejlepší studenty, už v roce 1892 se (jako sedmnáctiletý) zapsal na MIT, kde za tři roky (jako nejmladší student v ročníku) získal inženýrský titul v elektrotechnice.  Po škole začal pracovat jako konstruktér ve společnosti Hyatt Roller Bearing v Newarku, ve které měl jeho otec vlastnický podíl. Na jeho návrh společnost začala vyrábět nový typ ložisek pro automobilový průmysl, čímž se propracovala na vedoucí pozici v oboru. V roce 1899 se stal prezidentem této společnosti, která se v roce 1916 (spolu s dalšími společnostmi) spojila s firmou United Motors Corporation, přičemž Sloan zůstal prezidentem spojené firmy. O další dva roky později se jeho firma stala součástí General Motors a Sloan zde získal funkci viceprezidenta a člena výkonného výboru. V roce 1923 byl zvolen do funkce prezidenta a ředitele společnosti. V roce 1937 pak pozici prezidenta vyměnil za předsednictví správní rady (ředitelem General Motors zůstal až do roku 1946).  Z předsedání správní radě odstoupil 2. dubna 1956, byl mu však udělen titul čestného předsedy, který užíval až do své smrti. Zemřel 17. února 1966 v newyorské nemocnici Memorial Sloan-Kettering Center na srdeční selhání.  Za jeho vedení se General Motors stala nejvýznamnějším světovým výrobcem automobilů; Sloanovou zásluhou je zejména vytvoření kvalitní manažerské struktury společnosti. Své představy o managementu popsal v roce 1964 v knize \"My Years with General Motors\" (česky jako \"Můj život s General Motors\").  Sloan se v roce 1926 objevil na titulní obálce časopisu \"Time\" a článek v čísle o General Motors tvrdil, že jsou „téměř zcela [Sloanovým] dílem“. Časopis \"Forbes\" ho v roce 2005 jmenoval na dvanáctém místě žebříčku nejvýznamnějších podnikatelů historie.  V roce 1931 pomohl založit první vzdělávací program pro manažery na světě, MIT Sloan Fellows. V roce 1934 založil dobročinnou nadaci Alfred P. Sloan Foundation, která dnes spravuje téměř dvě miliardy dolarů.  Byl ženatý, jeho manželství s Irene Jacksonovou však bylo bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Pritchard Sloan, Jr. (23. května 1875 New Haven, Connecticut – 17. února 1966 New York) byl dlouholetý prezident a předseda správní rady automobilové společnosti General Motors.", "tgt_summary": "Alfred Pritchard Sloan Jr. (; May 23, 1875–February 17, 1966) was an American business executive in the automotive industry. He was a long-time president, chairman and CEO of General Motors Corporation. Sloan, first as a senior executive and later as the head of the organization, helped GM grow from the 1920s through the 1950s, decades when concepts such as the annual model change, brand architecture, industrial engineering, automotive design (styling), and planned obsolescence transformed the industry, and when the industry changed lifestyles and the built environment in America and throughout the world.", "id": 1286919}
{"src_title": "Cape Canaveral Air Force Station", "tgt_title": "Cape Canaveral Air Force Station", "src_document": [{"title": "Umístění a jméno.", "content": "Základna je jižní polovinou americké základny Eastern Test Range, vybudovanou na východním pobřeží Floridy poblíž městečka Titusville. Místo toho označení se častěji používá jméno Cape Canaveral, v letech 1963 až 1972 Cape Kennedy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tuto oblast využívá vláda Spojených států už od roku 1949, kdy prezident Truman založil na mysu Canaveral \"\" pro testování raketových střel. Místo je pro tento účel ideální, protože dovoluje vypouštět rakety nad Atlantský oceán a je nejblíže ze všech oblastí Spojených států k rovníku, což umožňuje využít odstředivou sílu zemské rotace při startech raket.  Provoz střelnice byl zahájen 24. července 1950 vypuštěním ukořistěné německé rakety A-4 (V-2).  V roce 1951 na nedaleké základně Banana River Naval Air Station U.S. Air Force založili Air Force Missile Test Center. Na Cape Canaveral AFS probíhaly testy pro balistické rakety Redstone, Jupiter, Pershing, Polaris, Thor, Atlas, Titan a Minuteman. Skupina startovacích ramp pro rakety Titan (LC-15, 16, 19, 20) a rakety Atlas (LC-11, 12, 13, 14) vybudovaných na pobřeží Atlantského oceánu vytvořila v 60. letech 20. století tzv. \"Missile Row\".  První americký suborbitální let se uskutečnil 1. května 1957 právě z Cape Canaveral AFS. Pokus následovat sovětský Sputnik 1 a vynést první americkou družici do vesmíru však 6. prosince téhož roku selhal. Po založení NASA v roce 1958 posádka základny vypouštěla rakety i pro tuto organizaci. Raketa Delta postavená na základě rakety Thor 10. července 1962 vynesla první soukromou telekomunikační družici Telstar 1. První lety s lidskou posádkou pro NASA programy Mercury a Gemini startovaly ze startovacích ramp LC-5, LC-14 a LC-19.  Jižně od Kennedyho vesmírného střediska byly vybudovány startovací rampy 40 a 41 pro těžké nosiče Titan III a Titan IV. Raketa Titan III měla přibližně stejnou nosnost jako Saturn IB, ale výrazně nižší cenu. Tyto rampy se používaly na vynášení špionážních, komunikačních a meteorologických družic a pro meziplanetární mise NASA. US Air Force též plánovaly dva nezávislé lety s lidskou posádkou, které by také startovaly z těchto ramp. Bylo to orbitální raketové letadlo Boeing X-20 Dyna-Soar (zrušené v roce 1963) a Manned Orbiting Laboratory, kosmická špionážní stanice s lidskou posádkou (zrušená v roce 1969). V letech 1974 až 1977 vypustila NASA pomocí výkonného nosiče Titan-Centaur ze startovací rampy 41 sondy Viking a Voyager. Tato rampa se stala hlavní pro nepilotovanou nosnou raketu Titan IV.  Startovací rampy LC-37 a LC-41 byly přestavěny pro starty raket Delta IV a Atlas V. Tyto nové nosné rakety nahradí všechny předcházející rakety Delta, Atlas a Titan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cape Canaveral Air Force Station (též Cape Canaveral AFS) je základna pro starty kosmických nosičů Ministerstva obrany Spojených států na východním pobřeží. Nachází se na ostrově Merritt na mysu Canaveral ve státu Florida a podléhá Patrick Air Force Base, domovu 45th Space Wing. Základna sousedí s Kennedyho vesmírným střediskem.", "tgt_summary": "Cape Canaveral Air Force Station (CCAFS) (known as Cape Kennedy Air Force Station from 1963 to 1973) is an installation of the United States Space Force's 45th Space Wing.", "id": 1448866}
{"src_title": "Alexandrupoli", "tgt_title": "Alexandroupoli", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolní oblast sice oplývá bohatou historií – stálo tu starověké město Salé, o němž se zmiňuje Hérodotos, a nedaleko odsud i Messembria, římská Traianopolis a byzantská Bera – Alexandrupoli se nicméně řadí k nejmladším městům v Řecku. Bylo založeno teprve roku 1875, v době Osmanské říše, a to jako malá rybářská vesnice, jejíž počet obyvatel se ovšem rychle zvětšoval, zvlášť v důsledku přivedení železnice z vnitrozemského města Mustafapaşa (Svilengrad).  V roce 1913 během 2. balkánské války se Dedeagač ocitl na krátkou dobu ocitl pod řeckou správou, avšak na základě Bukurešťského míru připadlo město Bulharsku, které na několik let drželo přilehlé pobřeží západní (egejské) Thrákie a mělo tak přístup k Egejskému moři. V roce 1919 připadl Dedeagač v důsledku neuillyské mírové smlouvy po skončení 1. sv. války definitivně Řecku, neboť Bulharsko stálo na straně poražených mocností Trojspolku. O něco později byl Dedeağaç přejmenován na \"Alexandrupoli\" na počest řeckého krále Alexandra I. (1917–1920). Zároveň byli odsud vyhnáni Turci a Bulhaři (Pomaci), naopak sem přišli řečtí vyhnanci z turecké Malé Asie. Od té doby se již město vyvíjelo v rámci řeckého státu; s výjimkou let 2. sv. války, kdy od dubna 1941 do listopadu 1944 nad Alexandrupoli i celou egejskou Thrákií opět vládlo Bulharsko.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Alexandrupoli je rychle se rozvíjející moderní město s promyšlenou urbanizací. Za zmínku stojí moderní mezinárodní přístav, dálniční tah (Egnatia odos) a železniční spojení s významnými městy, díky kterému má Alexandrupoli vynikající předpoklady stát se obchodním centrem.  Ve městě fungují 4 ústavy Démokritovy univerzity, mezi nimiž vyniká lékařská fakulta, která sídlí v budově největší a nejmodernější nemocnice na Balkáně.  Mezi památky města patří maják, církevní muzeum a několik neoklacistních budov. 14. května se slaví osvobození města.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandrupoli () je přístavní město na severovýchodním pobřeží Egejského moře, ležící v řecké části Thrákie; hlavní město prefektury Evros. Podle sčítání obyvatel tu k roku 2011 žilo přes 57 000 obyvatel. Představuje jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů Řecka, neboť se tu kříží silniční, železniční, letecká i námořní doprava.", "tgt_summary": "Alexandroupoli (, ) or Alexandroupolis is a city in Greece and the capital of the Evros regional unit in East Macedonia and Thrace. It has 57,812 inhabitants and is the largest (in size and population) city in Thrace and the region of Eastern Macedonia and Thrace. It is an important port and commercial center of northeastern Greece.", "id": 349688}
{"src_title": "Josefinismus", "tgt_title": "Josephinism", "src_document": [{"title": "Pojem josefinismu.", "content": "V užším slova smyslu znamená souhrn pragmatických a utilitaristických reforem císaře Josefa II., které chtěly celý společenský život racionalizovat, podřídit kontrole státu a tím co nejvíce prospět všem jeho poddaným. V širším smyslu znamená spojení osvícenské myšlenky racionálního uspořádání společnosti s myšlenkou svrchované a neomezené moci státu. Stát jako jediný se tak může postarat o zlepšení životních podmínek všech lidí. Někdy se také označuje jako „revoluce shora“. Od francouzského osvícenství se liší tím, že Josef II. chtěl pro své poddané hlavně lepší životní podmínky, že své cíle prosazoval prostředky státní moci a že všechny nezávislé složky společnosti, především v Rakousku většinovou katolickou církev, ale i univerzity, zednářské lóže atd. podřizoval centralistickému státu a jeho účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní reformy Josefa II..", "content": "Josef se sice stal císařem už po smrti svého otce Františka Lotrinského roku 1765, samostatně však začal vládnout až roku 1780, po smrti své matky Marie Terezie, která na jedné straně jeho reformní snahy brzdila, ale na straně druhé i ona učinila některé kroky, které se dají obecně zahrnout do politiky Josefinismu. Jednalo se např. o zákaz vývozu peněz do zahraničí, omezení poutí a procesí (aby lidé více pracovali), zrušení jezuitského řádu či kontrolu klášterních statků. Josef II. krátce po svém usednutí na trůn roku 1781 omezil možnosti cenzury, převedl ji do rukou státu a tak zvaným tolerančním patentem povolil (s jistými omezeními) i protestantské a pravoslavné náboženství. Roku 1782 zrušil řadu diskriminací proti Židům – zákaz některých povolání, zvláštní šaty a daně. Roku 1781 zrušil v Čechách řadu omezení pro nevolníky, protože chtěl velkostatky, obdělávané nevolníky, nahradit drobnými hospodářstvími, která platí nájem a daně. 1783 rozšířil toto opatření na Moravu a roku 1785 i na Uhry.", "section_level": 1}, {"title": "Zásahy vůči katolické církvi.", "content": "Náboženství a církve chápal Josef II. jako nástroje k posílení jednoty státu a mravní výchovy. Biskupům zakázal přímý styk s papežskou kurií a zavedl pro ně přísahu věrnosti státu. Zrušil řeholní řády, které dle jeho názoru nevykonávaly žádnou užitečnou činnost, to jest více než polovinu z asi 1200 klášterů v Rakousku. Jejich majetek soustředil do náboženského fondu, z něhož byli placeni faráři, kteří se tak stali zaměstnanci státu. Klášterní knihy a rukopisy, pokud nebyly zničeny, prodány \"za babku\" či rozkradeny, byly odevzdány pražské a olomoucké univerzitní knihovně. Kvůli zrušení klášterů tak např. paradoxně \"nepřežilo\" množství knih, které se podařilo uchovat v klášterech v době tzv. Temna v odděleních \"libri prohibiti\". Klášterní statky byly rozprodány, budovy byly přeměněny na kasárny, nemocnice nebo továrny. Josef II. svými nařízeními zrušil \"nadbytečné\" kostely a kaple, někdy i starobylé. Např. v Praze jich bylo zrušeno 37, mezi nimi i Betlémská kaple. Naopak zřídil asi 1700 nových far, zejména v chudých a odlehlých oblastech, a to tak, aby každá obec s nejméně 700 lidmi měla faru a nikdo neměl do kostela dál než hodinu cesty. Faráři neměli kázat ani tak o teologických otázkách, jako spíše podporovat lepší zemědělské techniky a podobně. Také byli nuceni oznamovat lidu úřední nařízení a vyhlášky, vést matriky, oznamovat krajským úřadům násilí, bdít nad zdravotním stavem obcí atd. Výchovu kněží soustředil císař do šesti státních \"generálních\" seminářů a roku 1783 prohlásil sňatky za civilní smlouvy. Ani návštěvou papeže ve Vídni roku 1782 se nenechal oblomit.", "section_level": 1}, {"title": "Další reformy.", "content": "Josef II. zavedl všude němčinu jako úřední jazyk i jako vyučovací jazyk na univerzitách, které zbavil posledního zbytku autonomie a podřídil vídeňskému ministerstvu. Z univerzit se staly vzdělávací ústavy pro budoucí zaměstnance státu (učitele, kněze, úředníky, soudce atd.), kde se učilo podle jednotných učebnic a plánů. Podobná situace nastala i na gymnáziích, z nichž do roku 1773 měli většinu v rukou jezuité. Po zrušení řádu klesl počet gymnázií v Čechách z 42 na 13 a na Moravě z 15 na 7. I na gymnáziích se dle reforem Josefa II. muselo učit pouze německy, stejně tak jako na tzv. hlavních školách, které byly zřízeny v krajských a větších městech. (To mělo za následek, že když se v Praze sešli na Slovanském sjezdu 1848 Slované z celé monarchie, domlouvali se vyučovacím jazykem, a K. H. Borovský napsal, že \"Slované se mezi sebou nejlépe domluví po německu\"). Česky bylo dovoleno vyučovat pouze na základních triviálních školách, které byly většinou na venkově a v menších městečkách. Z hygienických důvodů zakázal Josef II. pohřbívání v obcích, ale zákaz pohřbívání v rakvi, kterou měl nahradit lacinější pytel, vyvolal takový odpor, že jej musel vzápětí zrušit. Roku 1784 nechal převézt uherskou korunu z Prešpurku (dnešní Bratislavy), tehdy hlavního města Uher, do Vídně, aby zdůraznil jednotu unitárního státu. Zrušil také trest smrti, protože považoval za užitečnější, aby trestanci pracovali, a vybudoval jednotnou státní policii (včetně tajné policie). Nařídil, že psi musí být na vodítku, zakázal korsety a řadu dalších zbytečných věcí. Před svou smrtí roku 1790 sice některé zásahy zmírnil, přesto byl zejména ve Vídni upřímně nenáviděn a osvícenec Pelcl popisuje, jak vídeňské davy jásaly pří zprávě o jeho smrti. Další oslabení josefinských reforem nařídil jeho nástupce Leopold II., základní centralistický model však Rakousku zůstal.", "section_level": 1}, {"title": "Josefinismus v českých zemích.", "content": "Přes všechny přehmaty byl josefinismus důležitým krokem k modernizaci zastaralého rakouského státu a patrně největší význam měl právě pro české země, kde byl také nejdůsledněji uplatněn. Přinesl především uvolnění nevolnického stavu, což umožnilo vznik průmyslu a prudký růst měst. Do měst tak přicházel z venkova český živel, který se podařilo obrozencům oslovit a získat pro národní myšlenku. Racionalistická myšlenka jednotného státního jazyka byla v jejich očích útokem na národní identitu, proti němuž postavili oživení české kultury. V českých zemích patrně také josefinismus nejdéle přežíval, a to i v době, kdy v Rakousku už vládl romantismus. Dokonalou ukázku josefinské absolutistické utopie představuje Bolzanův spis \"O nejlepším státě\", psaný po roce 1840.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josefinismus (podle rakouského císaře Josefa II.) je pozdější historické označení pro rakouskou formu osvícenského absolutismu, tj. osvícenství, prosazovaného prostředky státní moci.", "tgt_summary": "Josephinism was the collective domestic policies of Joseph II, Holy Roman Emperor (1765–1790). During the ten years in which Joseph was the sole ruler of the Habsburg Monarchy (1780–1790), he attempted to legislate a series of drastic reforms to remodel Austria in the form of what liberals saw as an ideal \"Enlightened\" state. This provoked severe resistance from powerful forces within and outside his empire, but ensured that he would be remembered as an \"enlightened ruler\" by historians from then to the present day.", "id": 2408281}
{"src_title": "Mezinárodní právo", "tgt_title": "International law", "src_document": [{"title": "Oblasti uplatňování mezinárodního práva.", "content": "Důležitou oblastí, kterou mezinárodní právo typicky upravuje je vymezení území a hranic státu (zvláště u států nově vznikajících). Charakteristiky státního území mohou být velmi různorodé, jelikož státy mají odlišné velikosti a formy. Státní území je trojrozměrný prostor a mezi jednotlivými částmi státního území jsou značné právní rozdíly. Pevninské území je centrální částí státního území, pobřežní moře a vzdušný prostor nad nimi mají akcesorní (vedlejší) charakter. V některých případech přímo z mezinárodního práva vyplývá, že stát vykonává územní výsost či jednotlivá práva, která z ní plynou, i tam, kde jinak územní suverenitu nemá, např. na lodích na volném moři a v letadlech ve vzdušném prostoru nad ním.  Prostory další kategorie, které jsou spravovány dle mezinárodního práva, jsou nazývány \"mezinárodní prostory\". Jednotlivé státy si tyto prostory nesmí přivlastňovat, platí zde zásada společného dědictví lidstva, jejímž hlavním znakem je spravedlivé rozdělení prospěchu získaného z přírodních zdrojů mezinárodního prostoru.  Zvláštním odvětvím mezinárodního práva je mořské právo, které obsahuje zásady, instituty a normy upravující užívání moří, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna a jeho podzemí.  K novým odvětvím mezinárodního práva patří mezinárodní právo životního prostředí, které vzniklo v souvislosti s tím, jak se výrazně zhoršovalo životní prostředí v druhé polovině 20. století. Ochrana životního prostředí má dnes již internacionální charakter a tomu odpovídá nutnost uzavírat nejen jednostranné, ale i mnohostranné smlouvy.  Mezinárodní odpovědnost se postupně uplatňovala v mezinárodních vztazích od začátku 19. století. Touto odpovědností je míněna povinnost státu nést právní následky za porušení mezinárodního práva. Ve snaze předcházet mezinárodním rozporům mohou státy upozornit potenciálního porušitele mezinárodního práva na nutnost řešit vzniklý spor. Formy varování bývají různé, od nejčastěji užívané protestní nóty přes retorzi (odvetu, jež způsobuje faktickou újmu státu, který se dopustil protiprávního aktu) až po použití vojenské síly.", "section_level": 1}, {"title": "Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva.", "content": "Vztah mezinárodního a vnitrostátního práva lze pojmout jako soužití dvou právních systémů, které spolu mohou buď koexistovat či se doplňovat, nebo být spolu vzájemně neslučitelné. Logicky vzato vnitrostátní právo by mělo respektovat nadřazenost práva mezinárodního. Mezinárodní právo však nestanoví žádné pravidlo o tom, jak má být přenesen obsah jeho norem do práva vnitrostátního. Spokojuje se s požadavkem, aby stát a osoby za něž nese odpovědnost, plnily závazky mezinárodního práva.  Jelikož se mezi těmito dvěma právními řády vytváří specifický vztah, je třeba stanovit, jaká pravidla platí a jak lze určit, které pravidlo převládá v případě konfliktu mezi nimi. Teoretici, kteří se touto otázkou zabývali, rozvinuli dva základní pohledy, které jsou aktuální doposud: dualistický a monistický. Nejstarší je teorie monistická s primátem vnitrostátního práva, později, zhruba v polovině 20. století, zformovala rakouská normativní škola monismus s primátem práva mezinárodního. Dualistická škola, typická pro zastánce právního pozitivizmu, se nejvíce rozšířila na konci 19. a v první polovině 20. století. Většina pozitivistů nahlíží na mezinárodní právo a na právo vnitrostátní jako na dva různé právní systémy, mezi kterými se nachází svrchovaný stát, jež si určuje své mezinárodněprávní vztahy ve styku s jinými státy a svůj řád vnitrostátního práva na svém území. Normy mezinárodního práva mají účinnost ve vnitrostátním právu, pouze pokud tak stát sám určí. Jiný je pohled monistů, kteří přistupují k otázce vztahu mezi mezinárodním a vnitrostátním právem na základě jednoho přirozeného práva jako základu práva obecně, například pojetí lidských práv. Právo vystavěné na tomto základu, je ucelený systém. Mezinárodní právo a právo státu jsou tak součásti téhož systému. Jelikož se jedná o stejný systém, musí obsahovat i odpověď na otázku, která norma převládá v případě konfliktu mezi normami mezinárodního a vnitrostátního práva. Odpověď současných monistů je, že v případě konfliktu převládá norma mezinárodního práva. Otázkou monistického pojetí však zůstává, nakolik primát mezinárodního práva odpovídá realitě. Tento problém se dá vyřešit pojetím, že mezinárodní a vnitrostátní právo v zásadě upravují dva různé druhy vztahů a že tedy každé z těchto práv působí ve své oblasti. Otázkou je, zda v případě vzájemného působení, např. když stát svými vnitrostátními právními úkony porušuje své mezinárodní závazky v oblasti lidských práv, budou vzniklé mezinárodněprávní problémy řešitelné na úrovni mezinárodního práva. Tento pohled se stále více těší pozornosti a označuje se jako teorie koordinace.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce mezinárodního práva.", "content": "Mezinárodní právo veřejné může být recipováno (převzato) do práva vnitrostátního několika způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Specifika mezinárodního práva.", "content": "Mezinárodní právo se liší od práva vnitrostátního. Právo jako takové je spjato s nadřazeností normotvorné vůle (zákonodárce) a podřízeností subjektů, což je však mezi subjekty (suverénními státy) mezinárodního práva velmi sporné. Charakter mezinárodního práva určuje prostředí mezinárodního společenství v němž se prosazuje. Toto společenství je především společenstvím států a ve vztazích svrchované rovnosti mezi nimi, právo vnitrostátního typu prostě působit nemůže. Všechny základní instituty mezinárodního práva se proto nutně rozvíjely jinak než v systémech práva vnitrostátního. Základní vlastností mezinárodního práva je jeho souřadnost zprostředkovaná uplatňováním zásady svrchované rovnosti. Existence mezinárodního práva nepředpokládá nadřazenou, centralizovanou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Státy, coby subjekty, v něm hrají dvoujedinnou, jakkoli na první pohled neslučitelnou roli. Jsou současně normotvůrci mezinárodního práva i jeho adresáty. (\"Valné shromáždění OSN zdánlivě někdy vystupuje jako celosvětový normotvůrce, při bližším posouzení však takovéto tvrzení neobstojí. Akty Valného shromáždění jsou jednak pro státy toliko právně nezávaznými doporučeními, a také jsou tyto akty z velké části určeny k regulaci vnitřních poměrů OSN a představují jen jakési „vnitřní\" právo mezinárodní organizace.\") Z povahy mezinárodního práva se odvíjí decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí samotnými státy - subjekty mezinárodního práva. Donucování v režii jednotlivých států, jejichž reálná síla i mocenský vliv se výrazně liší, není optimální k zajištění efektivity mezinárodního práva. Na druhé straně je to státní moc, která je i v dnešní době nejúčinnějším garantem dodržování mezinárodního práva.  Mezinárodní právo stále ještě hledá svou stabilizovanou podobu, jak materiálně, tak formálně. Nedosahuje preciznosti a detailnosti vyspělého práva vnitrostátního. Mezinárodní právo je doposud právem částečně nepsaným. Historické okolnosti vedly k tomu, že tomuto právu v minulosti vládl mezinárodní obyčej, jež je pojmově méně jistý a ne tak určitý jako právo psané. I přes neustále vzrůstající počet psaných pravidel, nadále zůstává mnoho norem obyčejových, nepsaných. Obyčejová normotvorba si tak zachovává svou významnou roli, protože rychleji reaguje na vývoj společensko-politických okolností, jež mají stálý vliv na rozvoj mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Subjekty mezinárodního práva.", "content": "Jednu z hlavních změn, jež jsou charakteristické pro soudobé proměny mezinárodního práva, představuje stále větší diverzifikace jeho subjektů. Dnešní mezinárodní společenství je mnohem pestřejší a tím i složitější, než tomu bývalo v dobách, kdy byl jediným subjektem mezinárodního práva stát.", "section_level": 1}, {"title": "Stát.", "content": "Stát se stává subjektem současného mezinárodního práva již tím, že svou státnost diplomaticky a mocensky prosadí a udrží ji. Stát se stává členem mezinárodního společenství a jeho právních řádů pouhým faktem své existence, nikoliv aktem uznání ze strany ostatních států. Jsou to především státy, a to státy suverénní, jež jsou adresáty norem mezinárodního práva.", "section_level": 2}, {"title": "Povstalci a národněosvobozovací hnutí.", "content": "Národ není subjektem mezinárodního práva, jestliže se na něj hledí jako na skupinu jednotlivců vykazující společné znaky (jazyk, kulturu, území aj.). Pokud se však organizovanost národa projevuje výkonem veřejné moci vůči obyvatelstvu na určitém území, jedná se o nově se utvářející územně politickou jednotku. Tento rodící se stát již má způsobilost k právům a povinnostem, neboť jeho orgány lze pokládat za orgány povstaleckého hnutí. Povstání je vždy jevem přechodným, jeho existence není cílem, nýbrž prostředkem k převzetí moci na povstaleckém území. Povstalecké hnutí může být označeno jako dočasný subjekt mezinárodního práva.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní politické útvary.", "content": "Mezinárodní společenství tvoří, kromě trvalých subjektů, i útvary jejichž subjektivita a způsobnost k právům je omezena a často i odvozena, například i proto, že vznikají z vůle států nebo ze specifických příčin (např. pomoc v charitativní oblasti). Některé útvary tohoto typu se zachovaly, jiné ztratily svůj význam a jiné opět vznikají. Jedná se například o Svatý stolec, Mezinárodní výbor Červeného kříže či Svrchovaný řád maltézských rytířů.", "section_level": 2}, {"title": "Města (územní celky) s mezinárodním statusem.", "content": "Důležitost těchto měst je dána jejich strategickou polohou či náboženskou výjimečností, někdy se jednalo o vyřešení územního problému mezi proti sobě stojícími státy. Tyto územní celky byly často neutralizovány a nacházely se pod mezinárodní kontrolou. Lze uvést historické příklady: Západní Berlín, Terst, Klajpeda, Jeruzalém.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní organizace.", "content": "K subjektům mezinárodního práva lze počítat mezinárodní organizace mezivládní či mezistátní. Jsou to sdružení států, která na základě mezinárodní smlouvy trvale vykonávají určité úkoly pro členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány. Mezinárodní organizace mezivládní mají práva a povinnosti vyplývající z obsahu mezinárodního práva. Počet mezinárodních organizací se v současnosti odhaduje zhruba na jeden tisíc. Odpovědností mezinárodních organizací se na svých každoročních zasedáních zabývá Komise Organizace spojených národů pro mezinárodní právo.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotlivci.", "content": "O postavení jednotlivců z hlediska mezinárodního práva přetrvávají nejednotné doktrinální názory. Dle restriktivního výkladu, nemají jednotlivci normotvornou způsobilost, nemohou tudíž být subjekty mezinárodního práva. V současnosti se však v nauce mezinárodního práva šíří pojetí, že z mezinárodního práva mohou vyplývat práva a závazky přímo pro jednotlivce.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj mezinárodního práva.", "content": "Mezinárodní právo se začalo vyvíjet již v období starověku. Do podoby, v jaké je známo dnes v Evropě, se mezinárodní právo začalo formovat od doby, kdy Evropa byla uspořádána jako systém svrchovaných států. Tento vývoj byl velmi intenzivní po nastolení Vetsfálského míru, po uzavření smluv v Münsteru a Osnabrücku roku 1648.  Další rozvoj mezinárodního práva předpokládal souběžnou existenci více nezávislých politických územních celků, dostatečně četné a intenzivní vzájemné styky těchto celků i překonání politiky egocentrismu a izolacionalismu, jež po dlouhá staletí provázela koexistenci mocenských útvarů. Tradiční mezinárodní právo mělo zajistit koexistenci států v mezinárodním společenství podporou jejich vzájemných vztahů. Jelikož bylo povoláno upravovat vztahy mezi subjekty, které disponovaly svrchovanou, tj. „nejvyšší“ mocí, muselo především vzájemně ohraničit (definovat) výkon moci jednotlivých států, a tím mezi nimi minimalizovat konflikty. Moc státu se v tomto pojetí uskutečňovala uvnitř pomyslných mantinelů. Každý stát měl vyhrazen prostor, do něhož jiný stát neměl zásadně přístup (zákaz vměšování do vnitřních záležitostí). Mezinárodní právo prokazovalo svou společenskou potřebnost a užitečnost zejména tím, že jeho normy omezovaly svrchovanost států na recipročním základě, což je výhodné pro obě strany vztahů (např. zákaz používat v ozbrojeném konfliktu některé druhy zbraní). Tradičně uplatňované „právo koexistence“ přešlo postupně do vyššího stádia „práva spolupráce“. Jeho základní funkcí se stala ochrana a uspokojování společných cílů a zájmů, jejichž okruh ovšem není snadné přesně určit. Pokrok v mezinárodním právu lze spatřovat v rozšiřování okruhu společných zájmů a cílů, které mezinárodní právo chrání. Pokrokovým je např. zřetelný vývoj posledních let k ochraně demokracie a politického pluralismu. Dalším aspektem pokroku, jenž je nedílně spjat s předchozím, je zvyšování efektivity norem souvisejících s ochranou lidských práv.  Současný vývoj mezinárodního práva nepostrádá dynamiku. Upravuje nové oblasti mezinárodních vztahů (ekologie, odzbrojení aj.) v nových prostředích (kosmický prostor, dno oceánu, nebeská tělesa aj.). Vniká do sféry dříve vyhrazené výlučně vnitrostátnímu právu (např. úpravou vztahů mezi státem a občany). Postupně přejímá některé rysy vyspělého vnitrostátního práva a vtahuje do svého systému nové subjekty, zvláště pak jednotlivce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní právo je souborem právních norem, které upravují právní vztahy mezi jednotlivými státy a také vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi. Cílem mezinárodního práva je zajistit mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství. Mezinárodní právo je možné chápat jako soubor \"právních norem stanovících způsoby chování, které jsou nezbytné ke spořádanému soužití lidí na této planetě a které nejsou upraveny ve vnitrostátním právu jednotlivých suverénních zemí.\" Samotná definice již zdůrazňuje těsný vztah mezinárodního práva a mezinárodního společenství, ve kterém a skrze které je toto právo uplatňováno a vykonáváno.", "tgt_summary": "International law, also known as public international law and law of nations, is the set of rules, norms, and standards generally accepted in relations between [[nation]]s. It establishes normative guidelines and a common conceptual framework to guide states across a broad range of domains, including war, diplomacy, trade, and human rights. International law thus provides a means for states to practice more stable, consistent, and organized international relations.", "id": 1386885}
{"src_title": "Metasekvoje čínská", "tgt_title": "Metasequoia glyptostroboides", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Metasequoia glyptostroboides\" Hu & W.C.Cheng, 1948", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mohutný strom s průběžným kmenem dorůstá výšky 15 metrů, ve své vlasti až 35m. Je adaptabilní vůči různým podmínkám a vyznačuje se jedinečným podzimním měděným zbarvením, díky němuž patří k oblíbeným okrasným stromům. Jedná se o rychle rostoucí jednodomou dřevinu. [2, 4, 8, 11]", "section_level": 1}, {"title": "Záměny.", "content": "Metasekvoje může někdy být zaměňována za tisovec dvouřadý. Jedním z nejjednodušších rozlišovacích znaků je, že tisovec má nepravidelné a spíše střídavé rozmístění jehlic na větvičce, zatímco metasekvoje má jehlice na větvičce přísně vstřícné a stejně pravidelné je i odvětvování bočních větévek. Dalšími rozlišovacími prvky je např. borka (kůra), která je jen u metasekvoje podélně vláknitá a absence vzdušných kořenů, které se u tisovce běžně vyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna a větve.", "content": "Mladé stromy mají pravidelně kuželovitý tvar a díky svému přeslenitému větvení působí jejich koruna velmi vzdušně a otevřeně. [5, 7, 11]  Větve vyrůstají od báze kmene a mají vstřícné pupeny. Pod každým výstupem větve je dobře zřetelný důlek (jizva), která vzniká v důsledku opadu postranních výhonů nad a pod pupeny. Větve vodorovně odstávají nebo jsou lehce vystoupavé. Metasekvoje je anemogamní, jednoděložná rostlina, která, má-li vhodné podmínky, v mládí velmi rychle roste. Má 2 dělohy. [8, 10, 11]  Má větévky dvojího typu: prodloužené, neomezeného růstu na koncích větví a na špičce kmene, zprvu zelené, pak hnědé, a zkrácené větévky omezeného vzrůstu v úžlabí dlouhých větévek, odlišně postavené a asi 8 cm dlouhé. Na podzim krátké postranní větévky opadají v celku a nemají pupeny, hlavní výhony shazují jen jehlice. [5, 7, 10, 11]", "section_level": 1}, {"title": "Borka.", "content": "Průměr kmene dosahuje více než 2 metrů a borka se odlupuje v tenkých pruzích. Brachyblasty jsou cca 8 cm dlouhé. Letorosty jsou velice tenké a jemné, lehce zploštělé. Barvu mají zprvu zelenou a jsou lysé, časem přechází do světle purpurové nebo jsou slabě červenavé. [1, 2, 8, 10, 11]  V mládí hladká, později šupinatá a vláknitá, podélně zbrázděná do tvaru žlábku. Je oranžově červená až červenohnědá, případně světlehnědá nebo lehce žlutohnědá. Ve spodní části kmene je deskovitě odlupčivá nebo se často dolupuje v podélných pruzích. Ztloustnutí báze kmene a zmíněné loupání je patrné teprve u starších stromů. [1, 2, 3, 4, 6, 7]", "section_level": 1}, {"title": "Jehlice.", "content": "Dvouřadě uspořádané na vstřícných brachyblastech, které na podzim opadávají společně s jehlicemi. [2, 3, 4]  Jsou 10–35 mm dlouhé, 2 mm široké, velmi měkké, na líci modrozelené, na rubu světle zelené s výraznou středovou žilkou. Čárkovité, ploché, na koncích mírně zašpičatělé nebo zakulacené, vstřícně postavené. [3, 4, 6, 7, 9, 11]  Po vyrašení čerstvě trávově zelené, poté tmavnou. Na podzim, dle vlivu okolních podmínek jako je stanoviště či povětrnostní průběh, mají bledožlutou, lososovou nebo rubínově červenou barvu. [2, 8, 9]  Jehlice se na podzim zbarvují měděně a opadávají i s krátkými větvičkami. Jehlice vypadávají jednotlivě pouze na dlouhých výhonech. [2]", "section_level": 1}, {"title": "Květy.", "content": "Doba květu je v rozmezí dubna až května [1, 6]  Samčí: malé, kulovité, při bázi vrcholového výhonu, vyskytují se po několika. Nachází se paždí opadavých větévek. Na jaře rozprašují pyl. Samčí květní pupeny se tvoří již na podzim. Vypadají jako jehnědy a převisí dolů v 5–10 cm dlouhých květenstvích především v horní části koruny. [1, 2, 8]  Samičí: cca 1–2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté, kulovité nebo lehce vejcovitě protáhlé. Jsou tvořeny pouze několika širokými podpůrnými šupinami, jež jsou zbarvené zeleně, v době zralosti světlehnědé. Jsou v latách. Samičí květenství sedí na konci mladých olistěných krátkých výhonů. [1, 2, 4, 6, 8]", "section_level": 1}, {"title": "Šišky.", "content": "Dřevnaté, kulovité, 2,0–2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté (až 4 cm). Složené z 22–24, případně z 26 semenných šupin, které dozrávají během prvního roku. Jsou převislé s 5–6 semeny za šupinou. Štítky jsou s kosočtverečnou vráskou. Semena jsou křídlatá. [3, 4, 5, 6, 8, 10, 11]  Samčí šištice jsou v koncových klasech ve svrchní části koruny, asi 5 mm dlouhé, s 15–20 tyčinkami. Každá tyčinka má 3 prašná pouzdra. [10, 11]  Samičí šištice jsou asi 8 mm dlouhé, vejčité, lehce zašpičatělé, tvořené 22–26 semennými šupinami ve střední části. Jsou umístěny na 2–4 cm dlouhých stopkách. Zprvu jsou zelené, na podzim dozrávají a hnědnou. [1, 2, 3, 8, 10, 11]  Šišky zrají v prvním roce, ale opadávají až při rašení listů v roce následujícím. Během několika málo dnů šišky ze stromu spadnou. [2]", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V současné době je možné pěstovat nové rostliny ze semen, v praxi se používá i rozmnožování zelenými a dřevitými řízky. [5, 10]", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tato dřevina ráda roste s kořeny ve vodě a upřednostňuje hluboké vlhké půdy, snáší však také sušší stanoviště. Ráda roste ve velkých porostech, v roklinách, podél potoků a rýžových polí. [3, 8]  Světlomilná dřevina, v mládí vydrží boční zástin. K životu potřebuje dostatečně velkou půdní a vzdušnou vlhkost. Důležitá je zejména půdní vláha. Daří se mu na kyselých a bazických půdách. Vůči mrazům a větru je odolnější než tisovec, krátkodobě snese teplotu až −25 °C. [10]", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření, upotřebení.", "content": "Původní areál zahrnuje střední Čínu na rozhraní provincií S’-čchuan a Chu-pej z nadmořských výšek 400–2000 m, kde se v současné době vyskytuje zejména už jen v nepříliš velkých areálech. Od konce čtyřicátých let 20. století se však pěstuje v parcích po celém světě. Protože je dobře mrazuvzdorná, pěstuje se i v ČR. [1, 2, 3, 4, 7, 10]  Teprve později byla ztotožněna s dříve známým fosilním druhem M. disticha (HEER) MIKI. Fosilní nálezy v různých místech severní polokoule ze slojí hnědého uhlí dokazují rozsáhlý výskyt metasekvoje. Zachovalé exempláře datované do doby ledové byly nalezeny v Kanadě. Jejich stáří se odhaduje na 50 milionů let. [1, 8, 11]  Do Evropy byla první semena zaslána v roce 1948 a z nich pochází také exemplář v Průhonicích. [11]  Po celém světě se na vlhkých místech vysazuje jako parková dřevina a slouží k dekorativním účelům, ve východoasijských státech jsou v ulicích vysazována celá stromořadí, jelikož dobře snáší městské prostředí. Nemalý lesnický význam má v USA, kde se jako rychle rostoucí dřevina pěstuje jako surovina pro výrobu papíru. V ČR hojně vysazována v parcích jako okrasný strom (Olomouc), popř. v lesích. V České republice se této dřevině zatím příliš nedaří, přesto patří mezi druhy, které mají v našich podmínkách budoucnost. [5, 6, 10]", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První sběr vzorků tohoto stromu uskutečnil 21. července 1943 ve vesnici Mou-tao v dnešní provincii Chu-pej, tehdy však oblast správně spadala pod provincii S’-čchuan, čínský botanik Čan Wang z Národního úřadu pro výzkum lesů, jenž sídlil v tehdejším hlavním městě neokupované Číny – Čchung-čchingu. Čan Wang byl na výskyt neznámého obrovského stromu upozorněn v jedné místní zemědělské škole. Botanik předběžně tento strom identifikoval nesprávně jako běžný opadavý jehličnan \"Glyptostrobus pensilis\". V létě 1945 získal od něho herbářovou položku profesor dendrologie Čeng Wan-ťün z Národní ústřední univerzity, který tuto identifikaci zpochybnil a domníval se, že by mohlo jít o nový druh, nebo dokonce o nový rod, ne-li dokonce čeleď jehličnanů. Protože na důkaz toho dostupný materiál nestačil, vyslal na místo nálezu jednoho svého žáka jménem Süe Ťi-žu k novému sběru v únoru a v květnu 1946. Vzorky potvrdily, že se jedná o nový druh nového rodu, který Čeng Wan-ťün předběžně pojmenoval \"Chieniodendron sinense\". Protože však neměl dostatečný srovnávací materiál, zaslal vzorky do Pekingu do Fanova biologického ústavu, kde je prozkoumal jeho ředitel Chu Sien-su, který potvrdil, že se skutečně jedná o dosud neznámý rod, ale navrhl pro něj jméno \"Pingia grandis\". V průběhu léta 1946 o objevu informoval Elmera Drew Merilla z Harvardovy univerzity. Teprve potom ho napadlo, porovnat vzorky i se zkamenělinami a nakonec zjistil, že jsou velmi podobné s fosilními druhy rodu \"Metasequoia\". První zmínku o objevu živoucí metasekvoje v literatuře publikoval Chu v prosinci 1946, ale bez návrhu jména. V korespondenci s americkými kolegy ji Číňané jmenovali \"Metasequoia viva\" a pod tímto jménem ji také publikovali 31. května 1947, ale bez latinského popisu, takže toto jméno je neplatné nomen nudum. O rok později, v létě 1947, se do oblasti vypravila nová výprava s finanční pomocí od amerických kolegů (ti zaslali celkem 275 USD), která dorazila do Mou-tao 12. září a koncem září, na základě informací od místních obyvatel, nalezla původní oblast výskytu těchto metasekvojí v „Údolí metasekvojí“ (Šuej-ša-pcha). Výprava se vrátila s řadou nových vzorků a zejména s asi 2 kg semen, z nichž část putovala koncem roku do USA. Definitivní popis nového druhu „živé fosilie“ Čeng a Chu 15. května 1948 společně platně publikovali pod definitivním jménem \"Metasequoia glyptostroboides\". V témže roce založili čínští vědci společnost, která se měla starat o zachování tohoto vzácného reliktu.  První semena byla do Evropy odeslána z Číny 17. ledna 1948. V roce 1949 získala semena též botanická zahrada u zámku v Průhonicích, z nichž byl vypěstován i tamní exemplář metasekvoje, nejstarší v ČR. V roce 1949 byla jedna rostlina vysázena také v parku v Žehušicích.  Fosilní druh \"Metasequoia disticha\", původně popsaný Oswaldem von Heerem jako \"Sequoia disticha\", byl objeven v druhé polovině 19. století na Špicberkách a je považován za velmi blízkého příbuzného metasekvoje čínské. V roce 1941 se tato zkamenělina stala typovým druhem rodu \"Metasequoia\", který v roce 1941 vytvořil japonský paleobotanik Shigeru Miki; nyní je typovým druhem současně žijící druh, tedy metasekvoje čínská. Celkem je známo asi 10 fosilních druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metasekvoje tisovcovitá (\"Metasequoia glyptostroboides\"), též zvaná metasekvoje čínská, je jediný recentní druh (10 fosilních) ve střední Číně, jenž byl bohatě rozšířený na konci druhohor a ve třetihorách. Název vznikl kvůli příbuznosti těchto druhů (z řec. meta=nad a Sequoia= sekvoje), podobné si však příliš nejsou. Jedná se o opadavý jehličnan z čeledi cypřišovitých. Do doby jejího objevu se mělo za to, že tento rod rostlin, žijící na konci druhohor a v třetihorách, vyhynul asi před 70 miliony let, neboť byl znám pouze ze zkamenělin. Jedná se tedy o tzv. živoucí fosílii.", "tgt_summary": "Metasequoia glyptostroboides, the dawn redwood, is a fast-growing, endangered deciduous conifer, the sole living species of the genus \"Metasequoia\", one of three species in the subfamily Sequoioideae. It now survives only in wet lower slopes and montane river and stream valleys in the border region of Hubei and Hunan provinces and Chongqing municipality in south-central China, notably in Lichuan county in Hubei. Although shortest of the redwoods, it can grow to in height.", "id": 1226319}
{"src_title": "Balduin III. Jeruzalémský", "tgt_title": "Baldwin III of Jerusalem", "src_document": [{"title": "Nástupnictví.", "content": "Balduin patřil k druhé generaci Evropanů, usazených ve Svaté zemi po jejím dobytí první křížovou výpravou. Když jeho otec Fulko spadl při lovu z koně a zabil se, bylo Balduinovi třináct let. Království tak legitimě připadlo královně-vdově Melisendě, jako zákonné dceři krále Balduina II. Královna i za Fulkova života byla jeho spoluvládkyní a nyní byla regentkou království za svého nezletilého syna. Melisenda si za svého rádce a konetábla (vysoký úředník království a velitel vojska) vybrala francouzského šlechtice Manassèse de Hierges. Melisenda i Manassès pevně uchopili moc do svých rukou a odřízli tak korunního prince od moci.  Avšak s ženou a nezletilým králem na trůně byla politická situace v křižácké Palestině napjatá. Další křižácké státy na severu byly více či méně formálně podřízeny Jeruzalému. Jejich vládci začali cítit příležitost na osamostatnění a začali stále více podrývat královskou autoritu a nebylo žádného jeruzalémského krále, který by na sever vyslal vojsko a neposlušné vazaly potrestal. V muslimském světě zatím nad městy Aleppo a Mosul vládl atabeg Zengí, který si dělal nároky na vládu i nad jižním Damašku. Podle Viléma z Tyru neměl král dobře zajištěnou obranu severních států, čehož v nestabilní situaci v Jeruzalémě Zengí náležitě využil. Roku 1144 dobyl hlavní město Edesského hrabství Edessu. Pád nejstaršího křižáckého státu v Levantě otřásl křesťanskou Evropou a stal se záminkou ke svolání druhé křížové výpravy.  Zatímco křížová výprava postupovala na východ, byl mezitím zavražděn Zengí a jeho dědictví si rozdělili jeho synové, z nichž mladší Núr ad-Dín, který vládl v Aleppu, se stejně jako jeho otec pokoušel získat kontrolu nad Damaškem a zakrátko se stal velkou hrozbou i pro křižácké státy. V reakci na tuto novou hrozbu uzavřel Damašek spojenectví s Jeruzalémem. Nicméně Damašský emír Mu'ín ad-Dín Unur rovněž uzavřel spojenectví s Núr ad-Dínem v Aleppu proti křižákům, protože křižáci uzavřeli spojenectví s jedním z Unurových neposlušných vazalů. Zvýšené napětí vedlo ke konfliktu mezi oběma mocenskými centry, Jeruzalémem a Damaškem. Balduin III. vytáhl i s vojskem proti muslimům, avšak v bitvě u Bosry byli křižáci odraženi a raději ustoupili zpět do Palestiny. Unur neměl zájem na úplném zničení jeruzalémského vojska, protože v křižácích stále viděl mocné potenciální spojence proti Núr-ad Dínově expanzi na jih, a staré příměří bylo mezi vládci obou státu obnoveno.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá křížová výprava.", "content": "Roku 1148 do Svaté země dorazila vojska druhé křížové výpravy, resp. to, co z ní zbylo. Německá část výpravy, vedená německým králem Konrádem III. byla prakticky vyhlazena a Francouzi pod velením Ludvíka VII. měli těžké ztráty, zejména mezi pěšími vojáky. Král Balduin III., který byl stále nezletilý, se s oběma evropskými vladaři setkal v Akkonu, aby s nimi zkoordinoval spolupráci. Konrád i Ludvík navrhovali vytáhnout na Damašek, což se jim, navzdory protestům několika místních šlechticů, zejména antiochijského knížete Raimonda z Poitiers, nakonec podařilo. Jeruzalémská armáda spolu s evropskými spojenci vytáhla proti Damašku, ale výprava skončila naprostou katastrofou. Damašek se ve chvílích ohrožení spojil s Núr ad-Dínem, který nad Damaškem převzal kontrolu a vyloučil tak možnost ještě nějakého spojenectví s křižáky proti němu.  Roku 1149 evropští hosté odpluli domů a zanechali ještě oslabenější Jeruzalémské království svému osudu. Tentokrát se Núr ad-Dín chopil iniciativy a vytáhl na severní křižácké státy. V bitvě u Fons Murez porazil antiochijskou armádu v čele s knížetem Raimondem, který v bitvě padl. Balduin III. neprodleně vytáhl na sever a zachránil alespoň samotnou Antiochii od muslimů. Sám se pak v knížectví ujal regentství za padlého vládce. Raimondova vdovu Konstancii, která byla Balduinovou sestřenicí z matčiny strany a dědičkou Antiochie, se jeruzalémský král pokusil vdát za některého z mocných evropských nápadníků, avšak pro kněžnin odpor se tak roky nedařilo.  V Edesském hrabství byla situace ještě horší. Zbytky křižácké vlády po dobytí Edessy padaly do rukou muslimů jedna po druhé. Balduin III. nebyl schopný pomoci ubránit poslední edesskou pevnost Turbessel, kterou po zajetí hraběte Joscelina II. jeho žena prodala byzantskému císaři Manuelovi I. roku 1150. Edesské hrabství tak definitivně zaniklo a zbyl z něj pouze titul v rukou hraběcího rodu, což byla větev rodu Courtenayovců, která nalezla azyl v Jeruzalémě.  Roku 1152 byl Balduin III. a jeho matka přizváni ke sporu mezi Balduinovou tetou Hodiernou a jejím manželem, hrabětem Raimondem II. z Tripolisu. Když byl spor urovnán, byla Hodierna právě se svými příbuznými na cestě do Jeruzaléma, zatímco Raimond II. byl assassiny zavražděn. Na trůn dosedl syn Raimonda II. Raimond III., za něhož vládla jeho matka Hodierna. Teď, když byla Edessa ztracena a Antiochie a Tripolis byly bez vládců, mohl nad nimi jeruzalémský král znovu upevnit svou moc.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Roku 1152 Balduin III. dosáhl věku, kdy se mohl samostatně ujmout vlády. Ačkoliv se předtím příliš nezapojoval do správy království, začal nyní požadovat pro sebe více autority a obvinil konetábla Manassèse z bránění v nástupnictví na trůn. Balduin III. také požadoval druhou korunovaci na jeruzalémském patriarchovi Fulkovi z Angoulême bez Melisendiných zásahů, to však patriarcha odmítl.  Melisenda a Balduin nakonec souhlasili, že záležitost nechají projednat Královskou radu. Rada nakonec rozhodla rozdělit království na dva administrativní celky. Balduin měl získat severní oblasti Galileje s městy Tyros a Akkon. Melisendě mělo připadnout bohatší Judsko a Samařsko s městy Nábulus a Jeruzalém. Oporou Melisendě na jihu byl konetábl Manassès de Hierges a Balduinův mladší bratr Amaury, který držel hrabství z Jaffu. Ani Melisenda, ani Balduin nebyli s rozhodnutím rady spokojeni, protože Balduin chtěl vládnout celému království a nedělit se o jeho bohatství, ale aby zabránil občanské válce, souhlasil s tímto kompromisem.  Balduin III. se však smířit se stavem věcí nemínil a na severu týdny připravoval invazi do Judeje, kterou skutečně nakonec podnikl. Oddíly věrné Manassèsovi byly u hradu Mirabel poraženy a konetábl byl nucen opustit Svatou zemi. Krátce na to velmi rychle padlo město Nábulus. Jeruzalém pak raději sám otevřel brány Balduinovi. Melisenda se svým mladším synem Amaurym nalezli útočiště v Davidově věži, odkud se s Balduinem III. pokoušeli vyjednávat prostřednictvím církve. Nakonec byl vyjednán mír. Melisenda dostala doživotním údělem město Nábulus a Balduin slavnostně přísahal, že příměří neporuší. Novým konetáblem byl jmenován Balduinův spojenec Homfroi II. z Toronu.  Roku 1154 se Balduin III. a Melisenda usmířili. Balduin si velmi dobře uvědomoval, že jeho matka je schopná vládkyně. Proto nakonec „ustoupil“ a Melisendu pozval zpět ke dvoru, kde jí zajistil vliv na státní správu a jmenoval ji regentkou.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatná vláda.", "content": "Během občanské války byl Núr ad-Dín příliš zaměstnán uzurpováním Damašku po smrti Mu'ín ad-Dín Unura, než aby využil situace v rozvráceném Jeruzalémském království. S Damaškem pod svou kontrolou muslimský vládce sjednotil celou Sýrii pod jednu vládu. Jeruzalém, pokud chtěl rozšiřovat svůj vliv, musel stočit svou pozornost na jih – k úpadkem se zmítajícímu fátimovskému Egyptu. Egypt byl rozvrácen občanskými válkami v období nástupnictví mladých chalífů. V padesátých letech 12. století nechal Balduin III. vybudovat nové pevnosti v Gaze kvůli poslední egyptské enklávě v Palestině – Askalonu, ze které Egypťané čas od času útočili na křižácká území. Roku 1153 však jeruzalémský král pevnost Askalon dobyl, čímž celé území Palestiny získal pro křesťanskou nadvládu, v Egyptě tím však vyvolal ostrou protikřižáckou politiku. Askalon byl připojen k Jaffskému hrabství, které držel Balduinův bratr Amaury a hrabství se tak od té doby nazývalo \"Hrabství Jaffa a Askalon\". Roku 1152 pak ještě král odrazil invazi artukidských Turků do Palestiny.  Roku 1156 byl Baduin III. nucen podepsat smlouvu s Núr ad-Dínem. O tři roky později již vedl vojenskou expedici do syrského vnitrozemí, kde oblehl pevnost Šajzar. Výprava však dopadla neslavně, neboť brzy vypukly spory mezi Thierrym, hrabětem flanderským a antiochijským knížetem Renaudem de Châtillon o to, komu z nich město připadne. Král tak sice musel dát rozkaz k ústupu od Šajzaru, byl však schopen dobýt Harim, který dříve náležel k Antiochijskému knížectví. Roku 1158 pak Balduin III. porazil v bitvě samotného Núr ad-Dína.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenectví s Byzantským císařstvím.", "content": "Jeruzalémské království se v padesátých letech, vzhledem k porážce druhé křížové výpravy, již nemohlo tolik spoléhat na pomoc z Evropy. Balduin III. se proto rozhodl směrovat svou politiku vstřícněji k Byzantské říši. V Konstantinopoli se jeho vstřícný přístup dočkal odezvy a císař Manuel I. dal Balduinovi na znamení spojenectví za ženu svou neteř Theodoru. Aliance byla výhodnější spíše pro Konstantinopolis, než Jeruzalém. Balduin byl donucen předat lenní svrchovanost nad Antiochijským knížectvím Byzanci poté, co kníže Renaud de Châtillon napadl a vydrancoval byzantský Kypr. Císař pak s armádou přišel do Sýrie Renauda potrestat a donutit ho ke slavnostní přísaze. Ve svatební dohodě bylo také, že pokud by Theodora ovdověla, dostala by údělem město Akkon. Ačkoliv byla Theodora ztělesněním byzantsko-jeruzalémského spojenectví a manželkou jeruzalémského krále, nikdy neměla, vyjma území Akkonu, žádný vliv a moc. Svatba proběhla v září roku 1158, Theodoře bylo třináct let, její ženich byl přitom o patnáct let starší.  Vztahy mezi oběma státy byly na výborné úrovni, což bylo potvrzeno schůzkou císaře Manuela a Balduina III. v Antiochii. Z obou panovníků se stali skuteční přátelé, což se projevilo i v tom, že si císař osvojil západní styl oblékání a přijal některé zvyky a zúčastnil se proti Balduinovi rytířského turnaje.  Roku 1159 se Balduin III. stal znovu regentem v Antiochii, když byl kníže Renaud zajat Turky v bitvě a vězněn v Aleppu. To popudilo Manuela, který Antiochii pokládal za svou sféru zájmů a vazby knížectví na Konstantinopolis ještě posílil svou svatbou s antiochijskou princeznou Marií, Balduinovou sestřenicí. Balduin však císaři za novou manželku doporučoval jinou svou sestřenici, tripolskou princeznu Melisendu. U dvora v Tripolisu a Jeruzalémě, kde již počítali s tím, že si císař vybere jimi prosazovanou Melisendu, vyvolalo konečné Manuelovo rozhodnutí vzít si Marii z Antiochie, velké rozhořčení.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a nástupnictví na trůn.", "content": "Krátce po usmíření křižácké šlechty a Manuelova dvora za odmítnutou princeznu Melisendu Balduin III. v Bejrútu onemocněl a krátce na to zemřel. Šestnáctiletá královna Theodora se vrátila do Akkonu, který získala vdovským údělem. Protože jejich manželství bylo bezdětné, na jeruzalémský trůn byl jediný možný kandidát – Balduinův mladší bratr Amaury I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balduin III. Jeruzalémský (1130 – 10. února 1162/1163) z rodu Château-Landon byl od roku 1143 až do své smrti králem křižáckého Jeruzalémského království.", "tgt_summary": "Baldwin III (1130 – 10 February 1163) was King of Jerusalem from 1143 to 1163. He was the eldest son of Melisende and Fulk of Jerusalem. He became king while still a child, and was at first overshadowed by his mother Melisende, whom he eventually defeated in a civil war. During his reign Jerusalem became more closely allied with the Byzantine Empire, and the Second Crusade tried and failed to conquer Damascus. Baldwin captured the important Egyptian fortress of Ascalon, but also had to deal with the increasing power of Nur ad-Din in Syria. He died childless and was succeeded by his brother Amalric.", "id": 1787800}
{"src_title": "Sako", "tgt_title": "Suit jacket", "src_document": [{"title": "Nošení a kombinování.", "content": "K saku se hodí klasicky košile (s modernější formou límce a dlouhými rukávy) doplněná případnou vestičkou nebo puloverem či cardiganem, podle příležitosti navíc kravata nebo motýlek. Méně často se k saku nosí svetr nebo triko s tzv. želvím krkem (to pak bez dalších doplňků). Pro chladné počasí lze přidat šálu nebo (jako další vrstvu) kabát.  Sako obvykle má dvě (spodní) kapsy a jednu až dvě náprsní kapsy, popřípadě i vnitřní kapsy. Některá saka anglického střihu mají navíc tzv. \"ticket pocket\", menší kapsičku nad pravou spodní kapsou. V levé náprsní kapse může být nošen kapesník coby módní doplněk. Obdobně, na (většinou levé) klopě může být dírka pro květ nebo na ni může být připnut odznáček nebo brož.  Saka se téměř výhradně zapínají na knoflíky; jejich počet bývá jeden až čtyři (větší počet, popř. knoflíky nahrazené háčky bylo časté u historických slavnostních svrchníků). Je-li knoflíků více než jeden, pak se poslední knoflík nikdy nezapíná (výjimkou jsou dvouřadá saka a některé uniformy); u tří a více knoflíků svrchní knoflík může být zapnutý nebo nemusí. Odepnutí všech knoflíků u saka by mělo předcházet posazení (kdy setrvává formální situace), ne však u dvouřadého saka. Zcela sundat sako je vhodné v interiéru při započetí nějaké neformální činnosti (pohoštění na návštěvě, stolování v rodinném prostředí, práce v kanceláři, ulehnutí na lůžko u doktora, před usednutím za volant...).  Smokingové sako má klopy typicky zvýrazněné lesklou látkou (nejčastěji saténem). Na rozdíl od kabátu klopy kolem zátylku nejde zvednout, resp. k tomu nejsou určeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sako je část pánského obleku jako svrchní oděv. Jedná se většinou o oděv z vlny a jejích směsí, výjimečně z bavlny nebo různých umělých materiálů.", "tgt_summary": "A suit jacket, also called a lounge jacket, lounge coat or suit coat, is a jacket in classic menswear that is part of a suit.", "id": 1437876}
{"src_title": "Robert Peary", "tgt_title": "Robert Peary", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 6. května 1856 v Pensylvánii v Cressonu. Vystudoval Portlandskou střední školu a později absolvoval Bowdoinskou vysokou školu. V roce 1877 nastoupil k americkému námořnictvu. V jeho službách se v roce 1884 účastnil vyměřování v Nikaragui. Touto zemí měl původně vést kanál spojující Atlantský a Tichý oceán (později vybudovaný v Panamě a známý jako Panamský průplav). S manželkou Josephinou měl dvě děti; dceru Marii a syna Roberta.  Zemřel 20. února 1920 ve Washingtonu a je pohřben na Arlingtonském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Polární výpravy.", "content": "První výpravu podnikl r. 1886 do Grónska, které hodlal přejít napříč. Výprava ale skončila neúspěchem.  Druhá výprava do Grónska (v letech 1891–1892 společně s Norem Astrupem) byla úspěšná. Výzkumníci projeli celý ostrov na saních (1100 km). V roce 1893 podnikl společně se svou ženou výpravu mající za cíl prozkoumat oblast na sever od fjordu Independence. Pro nepříznivé počasí skončila výprava neúspěchem. Během těchto výprav studoval místní obyvatelstvo – Inuity a jejich zkušenosti s přežíváním v extrémních podmínkách.  V roce 1898 se vydal na další výpravu s jediným cílem – dosáhnout severní pól. Expedice skončila neúspěchem, on sám navíc kvůli omrzlinám přišel o osm prstů na nohou. V severních oblastech pobyl do roku 1902, během této doby zkoumal pobřeží Grónska. Zjistil, že Grónsko je vlastně velký ostrov, který končí na 83° 40 ́ severní šířky.  V roce 1905 se do Arktidy vydal s lodí Roosevelt. Peary prohlásil, že výprava dosáhla nového rekordu 87° 06 ́ severní šířky, ale tento údaj byl později zpochybněn.  V červenci 1908 se vydal na další výpravu k pólu, opět s lodí Roosevelt. Stejně jako při předchozí výpravě vyrazil z Grantovy země, ze Sheridanova mysu. 6. dubna 1909 se výprava dostala na vzdálenost pouhých 9 km od pólu. Tuto vzdálenost překonal pouze na lehkých saních a se čtyřmi Eskymáky a černošským sluhou Hensonem. Podle měření se dostali až na 89° 57 ́ severní šířky. Zde vyvěsili americkou vlajku a zanechali plechovou krabici se zprávou. Stal se tak prvním člověkem, který stanul na severním pólu.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Jeho prvenství zpochybnil Frederick Albert Cook, který tvrdil, že severního pólu dosáhl o rok dříve, 21. dubna 1908 (svoje prvenství mohl ale ohlásit teprve v roce 1909, neboť byl nucen v Arktidě přezimovat). Ve sporu o prvenství nakonec rozhodovala dánská komise, která označila za prvního člověka na severním pólu Pearyho. Toto prvenství později potvrdil i americký Kongres. Ovšem důkazy o jeho prvenství nejsou stoprocentní, neboť plechová krabice, kterou na pólu umístil se vinou pohybu ledové masy (severní pól není na pevnině) ztratila.  Pochybnosti byly vzneseny o závěrečné etapě cesty k pólu. Peary nezaznamenával data při zjišťování polohy a ve skupině nebyl nikdo další se znalostmi navigace schopný správnost zjištěné polohy dosvědčit. Nalezeny byly také nesrovnalosti v cestovní rychlosti, která se měla v tomto úseku cesty velice výrazně zvýšit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Edwin Peary (6. května 1856, Cresson, Pensylvánie – 20. února 1920, Washington (D.C.)) byl americký polárník, který byl prohlášen za prvního člověka, který dosáhl severního pólu (1909). Jeho prvenství bylo zpochybněno Frederickem Cookem, který jej měl dosáhnout o rok dříve. Novějším zkoumáním bylo zpochybněno, zda Peary do oblasti severního pólu skutečně doputoval.", "tgt_summary": "Robert Edwin Peary Sr. (; May 6, 1856 – February 20, 1920) was an American explorer and United States Navy officer who made several expeditions to the Arctic in the late 19th and early 20th centuries. He is best known for claiming to have reached the geographic North Pole with his expedition on April 6, 1909.", "id": 1327602}
{"src_title": "Billboard", "tgt_title": "Billboard", "src_document": [{"title": "Zákaz billboardů v Česku.", "content": "V Česku platí zákaz billboardů v ochranném pásmu dálnic (250 metrů) a silnic I. třídy (50 metrů) od 1. září 2017. Zákon se týká všech pozemků – státních i soukromých. Netýká se ale poutačů v souvisle zastavěném území, například ve městech. Již od roku 2012 měli kvůli novele majitelé informaci, aby je odstranili. Nicméně většina billboardů (přibližně tři tisíce) zůstala a po září 2017 je postupně musí odstraňovat Ministerstvo dopravy. Někteří majitelé na protest změnili jejich polep na českou vlajku, aby se právně hůř odstraňovaly.  V původním návrhu zákazu byla desetiletá lhůta na odstranění billboardů, ta však byla později zkrácen na pět let. Vládní návrh zákona nejprve schválila poslanecká sněmovna. Při projednávání zákona senátu prosadila senátorka Veronika Vrecionová změkčující pozměňovací návrh, a to zachovat billboardy u místních komunikací a silnic II. a III. třídy. Senát zákon vrátil zpět sněmovně. Zákon proti billboardům se tedy znovu vrátil do Sněmovny, kde byla v květnu 2012 novela zákona o pozemních komunikacích schválena. Podle této novely billboardy měly od dálnic a silnic I. třídy nejpozději 1. září 2017. Z odhadovaných tří tisíců billboardů kolem dálnic a silnic I. třídy jich už většina v průběhu roku 2018 zmizela. Začátkem prosince 2018 bylo odstraněno 1712 nelegálních reklam, z toho 912 u dálnic. Odstranění billboardů z ochranného pásma dálnic a silnic první třídy považuje Kverulant.org za svůj velký úspěch. Od přijetí novely v roce 2012 do 2017 se billboardové firmy několikrát marně pokoušely působnost novely ještě odložit nebo zmírnit.  V roce 2017 navrhla zrušení novely skupina senátorů. Senátoři ve svém návrhu na zrušení části zákona argumentovali tím, že zákaz billboardů je protiústavním vyvlastněním bez náhrady. Ústavní soud jejich návrh v únoru 2019 zamítl. Konstatoval, že úprava sleduje legitimní cíl a tím je veřejný zájem v podobě zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků. Ústavní soud připomněl, že ačkoliv by z hlediska účelu bylo nejvhodnější přistoupit k okamžitému odstranění billboardů, zákonodárce vzal v úvahu i zájmy jejich vlastníků a po pečlivém zvážení střetu těchto zájmů formuloval přechodné ustanovení, kterým umožnil reklamní zařízení podle vydaných povolení provozovat ještě dalších pět let. Ústavní soud také konstatoval, že téměř po pěti letech od přijetí zákona a navíc těsně před koncem uplynutí lhůt stanovených pro splnění uložených povinností, lze návrh na zrušení zákona posuzovat jako účelový, ba dokonce překvapivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billboard je velká plakátovací reklamní plocha obvykle umístěná poblíž hlavních dopravních cest a na dalších místech, kde se obvykle vyskytuje hodně osob, tak aby přitáhla pozornost co největšího počtu lidí. Na velké ploše bývají umístěny jednoduché slogany spolu s výraznými obrazovými prvky. Billboardy bývají umístěny zejména podél frekventovaných silnic a dálnic, dále na nádražích, poblíž velkých obchodních center, někdy bývají také připevněny na stěnách budov apod. Slovo billboard vzniklo ze slova billing = plakátovací, plakátování a board = tabule, cedule, deska.", "tgt_summary": "A billboard (also called a hoarding in the UK and many other parts of the world) is a large outdoor advertising structure (a billing board), typically found in high-traffic areas such as alongside busy roads. Billboards present large advertisements to passing pedestrians and drivers. Typically showing witty slogans and distinctive visuals, billboards are highly visible in the top designated market areas.", "id": 1780496}
{"src_title": "Spektrofotometrie", "tgt_title": "Spectrophotometry", "src_document": [{"title": "Princip spektrofotometrie.", "content": "Roztok v kyvetě je ozařován monochromatickým světlem (vybraná oblast elektromagnetického spektra) a světelné záření je molekulami analytu absorbováno. Detektor záření měří intenzitu dopadajícího světla (zářivý tok) neabsorbovaného roztokem. Při analýze je spektrofotometrem porovnávána intenzita zdrojem vysílaného záření s intenzitou záření dopadajícího na detektor - část energie světelného záření je roztokem a rozpuštěnými látkami absorbována. Množství absorbovaného záření je pak úměrné koncentraci látky ve studovaném roztoku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy spektrofotometrie.", "content": "Podle rozsahu absorbovaných vlnových délek se rozlišují tyto metody:  Pro měření ve viditelné oblasti spektra se používají skleněné, nebo občas i akrylové kyvety, pro měření v ultrafialové oblasti kyvety z křemenného skla. Pro měření v infračervené oblasti se používají kyvety z NaCl nebo TlBr.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání a konstrukce fotometru.", "content": "Principiálně se fotometr i spektrofotometr skládá ze čtyř částí:", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj záření.", "content": "Jako zdroj záření slouží vhodná žárovka nebo výbojka. Žárovky a halogenové žárovky poskytují záření o spojitém spektru ve viditelné a infračervené oblasti, nelze je však použít pro měření v ultrafialové oblasti. Jako zdroje ultrafialového záření se používají nejčastěji vodíkové nebo deuteriové výbojky. Zdrojem ultrafialového i viditelného světla může být také například xenonová výbojka, široký rozsah vlnových délek je však vyvážen některými nevýhodami: její záření je složením spojitého a čárového spektra, takže jsou velké rozdíly mezi intenzitami při různých vlnových délkách, výbojka je velmi drahá a intenzita jejího záření není příliš stabilní.", "section_level": 2}, {"title": "Monochromátor.", "content": "Polychromatické světlo následně prochází monochromátorem. Nejjednodušší a nejlevnější možností je zařazení vhodného interferenčního filtru do optické dráhy. Komerčně dostupné jsou dnes filtry prakticky pro libovolnou vlnovou délku ultrafialové a viditelné oblasti. Rozlišuje se několik druhů interferenčních filtrů, jejichž vhodnou kombinací se sestaví filtr požadovaných vlastností. Low-pass filtry propouštějí světlo vlnových délek kratších, než je určitá mez (cut-off). High-pass filtry naopak propouštějí jen světlo, které má větší vlnovou délku, než je hraniční vlnová délka filtru. Pásmové filtry propouštějí určitý rozsah vlnových délek. Protože hranice nebývají zcela ostré, uvádí se jako dolní a horní mez zpravidla taková vlnová délka, pro kterou má filtr padesátiprocentní transmitanci ve srovnání s vlnovou délkou, kterou propouští nejlépe. Někdy se také uvádí střední vlnová délka, kterou filtr propouští, a šířka pásma (nebo polopásma).  Jako monochromátor v současnosti obvykle slouží optická mřížka, jejímž nakláněním lze plynule měnit vlnovou délku (například Czerného-Turnerův monochromátor). Rozsah vlnových délek, které z monochromátoru vycházejí, určuje štěrbina, buď pevně nastavená, nebo rovněž nastavitelná. Čím je štěrbina širší, tím větší je intenzita vycházejícího světla, ovšem za cenu menší specifičnosti měření. Naopak užší štěrbina zajistí přesnější dodržení požadované vlnové délky, ovšem za cenu menší intenzity světla a zhoršení odstupu signálu od šumu.", "section_level": 2}, {"title": "Vzorek.", "content": "Monochromatické světlo prochází vzorkem. Většinou se pracuje s roztoky, které se plní do standardních kyvet s optickou dráhou 1 cm. Kyvety se v přístroji umisťují do kyvetátoru, který zajišťuje jejich přesnou polohu, může být temperován a někdy obsahuje i magnetickou míchačku, pomocí níž lze po vložení míchadélka do kyvety promíchávat její obsah během měření. Často bývá možné do kyvetátoru založit najednou několik kyvet, které se pak automaticky vsunují do optické dráhy.", "section_level": 2}, {"title": "Detektor.", "content": "Světlo vycházející ze vzorku dopadá na detektor, zpravidla fotodiodu nebo jiný fotoelektrický prvek. Intenzita se vyhodnotí pomocí systému převodníků, srovná se s intenzitou světla procházejícího slepým vzorkem, a tím se získá absorbance. Přesnost měření ovlivňuje \"integrační čas\" – doba, po kterou se absorbance měří. Čím je delší, tím přesnější bude výsledek měření, pokud ovšem není absorbující látka fotocitlivá (tedy pokud nedojde při delším osvitu k vyblednutí vzorku). Nevýhodou dlouhého integračního času je také prodlužování doby měření, což je podstatné zejména při zpracování velkého množství vzorků, při měření při velkém počtu vlnových délek (měření spekter), nebo při zpracování vzorků, které se v čase mění (kinetická měření).  Kromě jednopaprskových fotometrů, v nichž se nejprve měří slepý vzorek a pak se do stejné optické dráhy vkládá měřený vzorek, se používají i \"dvoupaprskové fotometry\", které jsou vybaveny dvěma detektory a umožňují měřit slepý i měřený vzorek současně ve dvou optických drahách.  V případě dvojpaprskového uspořádání spektrofotometru dopadá orientovaný paprsek monochromatického světelného záření na dělič paprsku.Vznikají dva paprsky nové. Jeden nový paprsek prochází referentní kyvetou s rozpouštědlem a zářivý tok paprsku prošlého kyvetou je zaznamenáván detektorem záření. Druhý nový paprsek prochází kyvetou s roztokem vzorku (stejný druh rozpouštědla) a je zaznamenáván po průchodu kyvetou druhým detektorem. Spektrofotometr pak může porovnat absorbanci čistého rozpouštědla a měřeného roztoku.  Jednopaprskový spektrofotometr využívá pouze jeden detektor, nemá dělič paprsku. Toto konstrukční uspořádání spektrofotometru trpí nestabilitou zdroje záření.  Při stanovení koncentrace analytu se využívá tvorby kalibračních grafů. Měří se série kalibračních roztoků o vzrůstající koncentraci analytu. Ze změřené absorbance analytu ve zkoumaném roztoku se vypočte na kalkulačce jeho koncentrace.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná uspořádání spektrofotometru.", "content": "Měření spektra na spektrofotometru s optickou mřížkou znamená, že přístroj změří absorbanci při jedné vlnové délce, pak posune mřížku, měří při další vlnové délce a to se neustále opakuje, dokud se neproměří celá požadovaná oblast. To s sebou přináší poměrně dlouhou dobu měření, což může být na závadu z několika důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Diodové pole.", "content": "Uvedené nedostatky odstraňuje jiné uspořádání spektrofotometru, měření pomocí \"diodového pole\" (diode-array). Při něm prochází vzorkem bílé světlo, které je až poté rozloženo na jednotlivé vlnové délky (zpravidla pomocí pevně postavené optické mřížky) a dopadá na destičku s velkým množstvím detektorů – fotodiod (odtud název diodové pole). Diodové pole je přitom umístěno tak, že na každou fotodiodu dopadá určitý (poměrně úzký – například 2 nm) rozsah vlnových délek. Zařízení neobsahuje žádné pohyblivé prvky, což zvyšuje reproducibilitu měření, a navíc se změří celé spektrum najednou. Doba měření se tak může zkrátit z několika minut na zlomky sekundy. Toto uspořádání navíc umožňuje konstruovat přístroje přibližně o řád přesnější, než klasické fotometry, navíc nevyžadující prakticky žádnou údržbu, kalibraci atd. Zásadní nevýhodou bývá mnohonásobně vyšší pořizovací cena, avšak se zlevňováním miniaturních elektronických prvků se náklady na výrobu diodového pole rychle snižují.", "section_level": 2}, {"title": "Fotometrie se svislým paprskem.", "content": "V rutinním použití má klasické uspořádání fotometrie i další nevýhody:  Tyto nevýhody z velké části odstraňuje měření v mikrotitračních destičkách pomocí \"fotometru se svislým paprskem\" (čtečka destiček, plate reader). Vzorky se plní do polystyrénových destiček s 96 jamkami, existují ale i jiné formáty (od 4 do 384 jamek). Pro práci s mikrotitračními deskami jsou k dispozici speciální pomůcky (vícekanálové pipety, opakovací pipety atd.), které výrazně urychlují přípravu vzorků. Na rozdíl od klasických fotometrů, v nichž se absorbance měří vodorovným paprskem a optická dráha je daná tloušťkou kyvety, probíhá v tomto případě měření pomocí svislého paprsku a délka optické dráhy záleží na výšce hladiny v jamce. Pokud ke vzorku přidáme určité množství bezbarvého roztoku, sníží se sice koncentrace absorbující látky, zároveň se ale úměrně zvýší hladina roztoku v jamce (prodlouží se optická dráha) a výsledná absorbance bude stejná. Naopak, pokud se ze vzorku odpaří část bezbarvého rozpouštědla, optická dráha se sice zkrátí, zato však stoupne koncentrace absorbující látky a absorbance se opět nezmění. Lze říci, že na rozdíl od klasické fotometrie, kde absorbance odpovídá koncentraci absorbující látky v roztoku, závisí absorbance při měření svislým paprskem na látkovém množství absorbující látky ve vzorku.  Pro fotometrii svislým paprskem je třeba mnohem menší objem vzorku – jamky se zpravidla plní jen 100 až 300 μl roztoku. Mikrotitrační destičky jsou jednorázové a jsou vzhledem k počtu zároveň měřených vzorků podstatně levnější než plastové kyvety. Změření všech 96 jamek trvá obvykle jen několik sekund. Rovněž destičkové fotometry bývají poměrně levné, jako monochromátor většinou používají sadu interferenčních filtrů. Zvláště často se fotometrie svislým paprskem využívá v imunochemii, zejména v metodice ELISA (odtud rozšířené označení přístroje ELISA-reader).  Pro větší přehlednost se při fotometrii svislým paprskem kromě pojmu absorbance používá ještě termínu optická hustota (OD - z anglického \"optical density\"). Platí přitom vztah  kde OD je optická hustota, A je absorbance a l je délka optické dráhy.  Optická hustota tedy závisí jen na vlastnostech vzorku, nikoli však na délce optické dráhy, po níž světlo vzorkem prochází.", "section_level": 2}, {"title": "Reflexní fotometrie.", "content": "Jinou fotometrickou technikou je \"reflexní fotometrie\" - technika rutinně používaná například v klinické biochemii v rámci suché chemie. V suché chemii se biologický materiál nezpracovává obvyklým způsobem ve zkumavkách či jiných nádobkách, ale nanese se na film napuštěný jednotlivými složkami reakční směsi. Výsledkem je změna barvy políčka, kterou lze kvantifikovat pomocí reflexního fotometru – měří se úbytek světla určité vlnové délky odraženého od políčka. Jako zdroj světla se používají buď LED diody emitující vhodnou vlnovou délku, nebo žárovkové zdroje s interferenčními filtry. Pro zvýšení citlivosti se odražené světlo soustřeďuje na detektor vydutým zrcadlem (tzv. Ulbrichtovou koulí). Klasickým příkladem suché chemie a reflexní fotometrie je vyšetření moči pomocí diagnostických proužků, vzhledem k jednoduchosti a rychlosti při přesnosti srovnatelné s klasickými metodami se však množství aplikací rychle rozšiřuje.", "section_level": 2}, {"title": "Pokročilé spektrofotometrické techniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Multikomponentní analýza.", "content": "Často se stává, že v části spektra, kde má absorpční maximum stanovovaná látka, zároveň absorbuje i další složka reakční směsi. V tom případě nelze snadno stanovit koncentraci měřené látky, protože absorbance při zvolené vlnové délce je součtem absorbancí obou látek. Pokud je koncentrace druhé, „překážející“ složky známá, nebo pokud lze experiment uspořádat tak, aby byla konstantní ve všech vzorcích, lze tuto situaci vyřešit pomocí vhodných slepých vzorků. V některých případech je však nutné postupovat metodami \"multikomponentní analýzy spektra\".  Obvykle se neměří při jedné vlnové délce, ale proměřuje se určitá spojitá část spektra, nebo se přinejmenším měří při několika vlnových délkách. Jsou-li známé extinkční koeficienty jednotlivých látek absorbujících v dané oblasti při různých vlnových délkách (nebo ještě lépe, jsou-li známá absorpční spektra jednotlivých složek směsi), lze koncentraci analytu vypočítat řešením soustavy rovnic.  V nejjednodušším případě je třeba stanovit koncentraci jedné látky, přičemž její absorpční spektrum (na obrázku tečkovaně) překrývá spektrum jiné ve vzorku přítomné látky (čárkovaně). Měřením vzorku vznikne spektrum, které je součtem obou absorpčních spekter (plnou čarou). Přestože má stanovovaná látka absorpční maximum při vlnové délce λ, nelze její koncentraci stanovit přímo, neboť při této vlnové délce nelze zanedbat absorbanci druhé látky. Je-li však znám tvar absorpčního spektra druhé látky, je možné najít vlnovou délku, při které absorbuje stejně, jako při vlnové délce λ (označuje se λ), takže extinkční koeficient je pro λ a λ stejný. Potom absorbance samotné stanovované látky bude", "section_level": 2}, {"title": "Využití isosbestického bodu.", "content": "Pokud látka, která má určité spektrum, se v průběhu nějaké reakce mění na jinou látku, která má jiné spektrum, ale obě spektra se částečně překrývají, tak se používá metoda isosbestického bodu; příkladem mohou být spektra NAD a NADH (stanovení těchto koenzymů se využívá při měření aktivity řady enzymů pomocí Warburgova optického testu). V tomto případě jsou absorpční maxima dostatečně daleko od sebe, takže stanovení jednotlivých forem koenzymu je jednoduché. Užitečná však může být skutečnost, že všechna spektra pro různé poměry NAD/NADH (při konstantní celkové koncentraci) se kříží. To je způsobeno tím, že při vlnové délce 281 nm má NAD i NADH stejný extinkční koeficient. Průsečík spekter se nazývá isosbestický bod (z řeckého ισος isos = stejný a σβεννυμι sbennými = zháším) a měřením absorbance v tomto bodě se snadno zjistí celková koncentrace NAD a NADH, bez nutnosti znát poměr koncentrací obou složek.", "section_level": 2}, {"title": "Další metody.", "content": "Řadu dalších dat lze získat vhodným matematickým zpracováním naměřených spekter. Při měření složitějších soustav může pomoci \"derivační spektrofotometrie\", která umožní po vyhodnocení prvních a druhých derivací spekter podle vlnové délky mimo jíiné najít přesné polohy absorpčních maxim. Rovněž pro zpracování kinetických měření je nezbytné matematické zpracování získaných dat.", "section_level": 2}, {"title": "Děje v molekulách probíhající při spektrofotometrii.", "content": "Absorpce energie záření probíhá v analyzovaném roztoku tak, aby se veškerá energie molekulou absorbovaného fotonu pohltila. Uplatňují se elektronové, vibrační i rotační přechody v molekule. Změny energie v molekule probíhající při absorpci záření lze popsat vztahem:  ΔE = h·f = E-E = ΔE + ΔE+ ΔE  kde h je Planckova konstanta, f je frekvence absorbovaného záření, E je výchozí energetická hladina, E je excitovaná hladina molekuly, ΔE je změna energie v molekule příslušející elektronovým přechodům, ΔE je změna energie v molekule příslušejícící vibračním přechodům, ΔE je změna energie v molekule příslušející rotačním přechodům.  Absorpce záření při spektrofotometrii nastává při dějích v molekulových orbitalech (elektronové přechody v organických sloučeninách). Uplatňují se též elektronové přechody v komplexech kovů, které se podílejí na absorpci analytem v roztoku. Spektrofotometrická měření se provádějí ve vodných roztocích (komplex železa, komplex niklu) nebo v organických rozpouštědlech jako jsou chloroform (tenzidy) nebo methanol (léčiva).", "section_level": 1}, {"title": "Přesnost fotometrických metod.", "content": "Většina fotometrů může měřit absorbanci v rozmezí 0 až 3 nebo 4. To však neznamená, že by měření v celém tomto rozsahu bylo rozumné. Za předpokladu, že náhodná chyba detektoru bude mít stále stejné vlastnosti, bude mít průměrná relativní chyba měření absorbance v závislosti na skutečné absorbanci vzorku průběh ve tvaru písmene U. Nejlepších výsledků se dosáhne, bude-li se absorbance vzorku pohybovat v rozmezí 0,2 až 0,8, za rozumné lze považovat měření v rozsahu 0,2 až 1,2. Je-li absorbance vyšší, je vhodné vzorek ředit. Konkrétní hodnoty samozřejmě závisejí na vlastnostech použitého fotometru, ovšem průběh průměrné relativní chyby jako funkce absorbance bude stále stejný (liší se jen „roztažení“ křivky).  Přesnost měření je velmi ovlivněna i přípravou vzorku a kyvety. Nejvýznamnější vlivy, které ovlivňují přesnost spektrofotometrických stanovení, jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Spektrofotometrie je analytická metoda pro měření vlastností vzorku (např. koncentrace určité látky v roztoku) na základě pohlcování světla různých vlnových délek spektra. Pokud se měří jen při jedné vlnové délce, metoda se spíše označuje fotometrie. Obdobně zařízení, která měří při jedné nebo jen několika přesně definovaných vlnových délkách monochromatického světla, se nazývají fotometry. Technicky složitější a dokonalejší přístroje, které umožňují vlnovou délku monochromatického světla libovolně nastavit, nebo měřit část absorpčního spektra v určitém úseku vlnových délek, se nazývají spektrofotometry.", "tgt_summary": "In chemistry, spectrophotometry is the quantitative measurement of the reflection or transmission properties of a material as a function of wavelength. It is more specific than the general term electromagnetic spectroscopy in that spectrophotometry deals with visible light, near-ultraviolet, and near-infrared, but does not cover time-resolved spectroscopic techniques.", "id": 1076623}
{"src_title": "Sufražetka", "tgt_title": "Suffragette", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hnutí sufražetek za volební právo vzniklo roku 1900. Svého úspěchu a popularity se však dočkalo až roku 1928. Spojená je s ním především Velká Británie, avšak své kořeny má ve Francii, a to již v roce 1793. Roku 1866 vzniká organizace National Society for Women’s Suffrage \"(Národní spolek pro hlasovací právo pro ženy)\". Právě v těchto letech menší skupina žen založila komisi, která se snažila vyvíjet tlak na tehdejší parlament.  V USA se poprvé zorganizovaly roku 1848 v Seneca Falls (stát New York). Roku 1903 vznikla ve Velké Británii radikální organizace WSPU, jejímž členkám se začalo hanlivě říkat sufražetky. Ony toto označení hrdě přijaly za své.  V Čechách a na Moravě se hnutí za práva žen začala též formovat v 19. století.  Umírněné bojovnice za politická práva žen se nazývaly sufražistky. Označovat všechny ženské bojovnice za ženská práva pojmem sufražetky je tudíž nesprávné, ač k tomu v českém prostředí občas z neznalosti dochází. Rozdíl spočívá v užívaných metodách politického boje. Sufražetky na rozdíl od sufražistek používaly i metody, které umírněné feministky odmítaly, typu blokování dopravy, způsobování výtržností apod.", "section_level": 1}, {"title": "Hladovky a nucená výživa.", "content": "Pokud se britské sufražetky dostaly za své aktivity do vězení, uchylovaly se k využití protestní hladovky. Ta jim počátkem 20. století dokázala zajistit, že po určité době hladovění byly ze zdravotních důvodů z vězení propuštěny kvůli obavám úřadů, aby hladem nezemřely a nestaly se mučednicemi.  Později však úřady zaujaly tvrdší přístup a rozhodly se sufražetky donutit k přijímání potravy násilím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sufražetka je označení radikální bojovnice za politická práva žen, zejména za rozšíření všeobecného hlasovacího práva (anglicky \"suffrage\") i na ženy.", "tgt_summary": "A suffragette was a member of an activist women's organisations in the early 20th century who, under the banner \"Votes for Women\", fought for the right to vote in public elections, known as women's suffrage. The term refers in particular to members of the British Women's Social and Political Union (WSPU), a women-only movement founded in 1903 by Emmeline Pankhurst, which engaged in direct action and civil disobedience. In 1906, a reporter writing in the \"Daily Mail\" coined the term \"suffragette\" for the WSPU, from suffragist, to belittle the women advocating women's suffrage. The militants embraced the new name, even adopting it for use as the title of the newspaper published by the WSPU.", "id": 1994281}
{"src_title": "Jan Hasištejnský z Lobkovic", "tgt_title": "Jan Hasištejnský z Lobkovic", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na hradě Hasištejně roku 1450 jako nejstarší ze čtyř synů Mikuláše II. z Lobkowicz a Hasištejna a jeho ženy Žofie ze Žerotína. Absolvoval univerzitní studia.  Rozhodnutím krále Jiřího z Poděbrad 25. října 1469 byl jmenován hejtmanem Žateckého kraje a města Kadaně, v jehož bezprostřední blízkosti společně se třemi bratry vlastnil pozemky. Budování města věnoval mnoho let, k nejvýznamnějším společným fundacím bratrů patří klášter františkánů s kostelem Čtrnácti svatých pomocníků. Kadaň se stala centrem lobkovických držav a poutním střediskem.  Jan vstoupil do služeb krále Vladislava II. Jagellonského, který jeho zásluhy ocenil 28. září 1479 povýšením do stavu svobodného pána. Roku 1477 se stal členem poselstva do Lucemburska a o jedenáct let později se zúčastnil i poselstva k římské stolici papeže Sixta IV. z rodu della Rovere. V roce 1493 se Jan vydal po stopách svého mladšího bratra Bohuslava na poutní cestu do Svaté země. Společníky mu byli Jetřich z Gutštejna a osobní kuchař Blažek. Ze své půlroční cesty sepsal roku 1505 cestopis \"„Putování ke Svatému hrobu“\" a roku 1504 také moralizující spisek \"„Urozeného pána pana Jana z Lobkovic na Hasištejně zpráva a naučení jeho synu Jaroslavovi o tom, co činiti a čeho nechati a kterak se pokud v čem zachovati má“\". Jím se zařadil mezi česky píšící humanisty.  Spolu s bratry Mikulášem III. a Bohuslavem spravoval zděděná rodová panství, věnoval se stříbrnickému podnikání na Kadaňsku a Kutnohorsku, o němž zanechal svědectví, a prožil šťastný rodinný život. Byl dvakrát ženat. Jeho první manželka Kunhuta z Ronova zemřela před rokem 1472. Podruhé se oženil s Magdalenou z Törringu. Založil rodovou větev z Obříství. Zemřel 28. ledna 1517 a byl pohřben v kadaňském františkánském kostele kláštera Čtrnácti svatých pomocníků, který chtěl dovést k dokonalosti své vize \"Druhého Jeruzaléma\".", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Rodinnou hrobku dal Jan Hasištejnský z Lobkovic vytesat pravděpodobně v letech 1515–1516, ne-li dříve. Patří k nejvýznamnějším dochovaným dílům severočeského kamenosochařství z období přelomu pozdní gotiky a renesance s tematikou smrti (Vanitas vanitatum). Figurální výzdoba pískovcové náhrobní tumby byla původně dvoudílná: tvořila ji deska s vysokým reliéfem Jana Hasištejnského ve dvou podobách: za živa je zpodobený stojící jako rytíř ve zbroji těžkooděnce se zdviženým hledím přilby, opásaný mečem a držící praporec, je dnes na desce oddělené od tumby a přizděné jako epitaf. Druhá deska má reliéf rytíře po smrti. Nahého kostlivce s rouškou přes bedra, na hrdle ovíjí had hříchu, na soklech je doprovázejí další středověké symboly zla – ještěrky, žába a (dnes ulomený) druhý had. Po obvodu desky je tesán latinský nápis minuskulou, se zkratkami: „Obiit generosus dominus, dominus Johannes. de Lobkowicz, dominus in Hassensteyn..“  Ikonografie tohoto vyobrazení patří k typickým dobovým dialogům se smrtí, jako je například cyklus dřevorytů Der Tod Hanse Holbeina mladšího. Rodové určení hrobky vyznačuje sedm erbů na přední a bočních deskách tumby, Lobkoviců, pánů z Ronova, z Törringu, Ficthumů a dalších. Reliéfy tesal významný hornosaský sochař a řezbář Ulrich Creutz, jehož signatura VLRIC/CREVCZ a kamenická značka ve štítku jsou vytesány na soklu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Hasištejnský z Lobkovic (1450, Hasištejn u Kadaně – 28. ledna 1517, Kadaň) byl český šlechtic, humanista a diplomat ve službách krále Vladislava Jagellonského z hasištejnské větve Lobkoviců.", "tgt_summary": "Jan Hasištejnský z Lobkovic () (1450–1517) was a Bohemian diplomat of the House of Lobkowicz. He undertook diplomatic missions to Luxembourg (in 1477) and Rome (in 1487) in the time of Ladislaus II of Bohemia and Hungary. The king sent him to negotiate a marriage with Mary of Burgundy, which was ultimately unsuccessful. He made a journey to Palestine in 1493 and wrote a travel book about it, titled \"Pilgrimage to the Holy Grave in Jerusalem\" (first published in 1505). He also edited \"Advice and Precept to the Son Jaroslav, What to Do and What to Beware\". He founded the Franciscan monastery in Kadaň. He died on or around 28 January 1517 and is buried in the monastery. He was the elder brother of the so-called \"Czech Ulysses\" Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.", "id": 322434}
{"src_title": "Doupovské hory", "tgt_title": "Doupov Mountains", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Pohoří se nachází v oblasti \"Podkrušnohorského zlomového prolomu,\" kde se kříží \"Podkrušnohorský zlom\" s \"Jáchymovským zlomem.\" Nejstarší částí pohoří, která vznikala ve svrchním eocénu v době před téměř 38 milióny lety, je tufy tvořená jihovýchodní část v okolí Dvérců. Naopak nejmladší horniny z doby před 22 milióny lety (spodní miocén) se nacházejí u Vojkovic. Doupovské hory jsou tvořeny třetihorními sopečnými materiály: lávou (tefrity, leucitity) a tufem. Historicky se předpokládalo, že Doupovské hory jsou zbytek stratovulkánu, z něhož se však dochovala již jen erozí značně rozrušená kaldera. Novější stupeň poznání napovídá, že se spíše jednalo o štítovou sopku, přesněji o vulkanicko-sedimentární komplex. Sopečná centra se nacházela v oblastech Pustého zámku, Jehličné, Houšťky nebo Turče.", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "V geomorfologickém členění jsou Doupovské hory geomorfologickým celkem Podkrušnohorské oblasti v Krušnohorské soustavě. Dělí se do tří okrsků: Hradišťská hornatina, Jehličenská hornatina a Rohozecká vrchovina.  Pohoří má podobu ploché hornatiny kruhovitého půdorysu, jejíž nejvyšší vrcholy o výšce 700 až 934 m obklopují oválnou erozní sníženinu ležící v úrovni přibližně 550 m. Na lávových proudech vznikly strukturní plošiny, v sypkých pyroklastických uloženinách se vytvořily příkré svahy. Snížená centrální část se otevírá směrem k východu a je odvodňována říčkou Liboc, která se k východu prořezává hlubokým údolím. Jádro pohoří je obklopeno (především na východě) oddělenými nižšími kopci, které mají podobu sopečných kup a kuželů či tabulových hor se stupňovitými svahy.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Hlavním vodním tokem území je Ohře, která odvodňuje největší část Doupovských hor, téměř 500 km2. Na území Doupovských hor má délku toku 129,5 km. Přitéká ze Sokolovské pánve a na území Doupovských hor vstupuje u obce Šemnice. Území opouští pod vodní nádrží Kadaň a dále pokračuje v Mostecké pánvi. Při severozápadním okraji protéká Ohře mohutným průlomovým údolím hlubokým až 400 m.  V Doupovských horách ústí do Ohře zleva několik menších levostranných přítoků Ohře, pramenících v Krušných horách. Největším z nich je říčka Bystřice, ovšem na území Doupovských hor je její povodí pouze 9,6 km2. Dalšími menšími levostrannými přítoky Ohře v území jsou Plavenský potok, Pekelský potok a Hučivý potok. Největší část Doupovských hor odvodňují pravostranné přítoky Ohře. Prvním z nich je při západní hranici Lučinský potok na jehož soutoku s nepojmenovaným potokem (lokálně \"Svatoborský potok\") se nachází zajímavý dvojitý vodopád, označovaný jako \"Lučinsko–svatoborské vodopády\".  Další vodní toky, které pohoří odvodňují, jsou většinou krátké a některé často vysychají. Vodní toky na vnějších svazích pohoří vytvořily radiální (prstencovitou) říční síť. Centrální a východní část odvodňují řeky Liboc a Blšanka do povodí Ohře. Vodu z jižní části hor odvádí Malá a Velká Trasovka do povodí Berounky.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní nádrže.", "content": "Nejvýznamnější a největší vodní nádrží v Doupovských horách je vodní nádrží Kadaň o vodní ploše 65,4 ha s objemem vody 2,62 mil. m3. Na území se nachází asi 50 rybníků, z nichž největší je rybník \"Velký Rohozec\" na Doláneckém potoce jihovýchodně od obce Podbořanský Rohozec o vodní ploše 9,2 ha s objemem vody 166 tis. m3.", "section_level": 2}, {"title": "Minerální vody.", "content": "Přírodní mineralizované kyselky se nacházejí pouze v severní části Doupovských hor v úseku od Kyselky do zaniklé vesnice Žebletín u Kadaňského Rohozce. Nejvýznamnější výskyty při pravém břehu Ohře jsou u v širším okolí Kyselky a Korunní. Pod obchodní značkou Mattoni se prodává studená minerální voda z mnoha vrtů v okolí Kyselky, veřejnosti je přístupný pramen Otto. Obdobná studená minerální voda, ovšem s vyšším obsahem vápníku a naopak nižší obsahem sodíku, se prodává pod obchodní značkou Korunní. Jímací vrty se nacházejí v areálu plnírny a nejsou veřejnosti přístupné. Volně přístupný je pramen v údolí v blízkosti železnice. Při levém břehu Ohře jsou významné vývěry minerálních vod u jihozápadního okraje Klášterce nad Ohří. Prameny \"Evženie\", \"Městský pramen\" a \"Klášterecký pramen\" jsou jímány vrty a využívány v přilehlých lázních.  V údolní nivě potoka Lomnice se jímají minerální vody prodávané pod značkou Aquila.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Celé Doupovské hory jsou chráněny jako významná ptačí oblast soustavy Natura 2000 o rozloze 63 116 ha. Na území je také vyhlášeno významné ptačí území o rozloze 63 000 ha. Na východním okraji se nachází přírodní park Doupovská pahorkatina a do západní části zasahuje přírodní park Stráž nad Ohří.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Více než polovinu plochy pohoří zabírá pro veřejnost nepřístupný Vojenský újezd Hradiště. Turistické stezky proto vedou pouze po okrajových částech hor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doupovské hory () jsou geomorfologický celek na jihu Krušnohorské soustavy. Pohoří leží převážně na pravém břehu řeky Ohře a jen malá část mezi Ostrovem a Kláštercem nad Ohří zasahuje také na břeh levý. Název získaly podle zaniklého města Doupov.", "tgt_summary": "Doupov Mountains (, ) is a cenozoic volcanic mountain range with the typical structure of stratovolcano. The centre of the stratovolcano was in the place of a former town of Doupov.", "id": 2447309}
{"src_title": "Hrádek u Nechanic (zámek)", "tgt_title": "Hrádek u Nechanic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1829 koupili sádovské panství spolu s Nechanicemi od Schaffgotschů Harrachové a rozhodli se na tzv. Lubenském vrchu postavit nový zámek. Zámek byl postaven v letech 1839–1854 jako hlavní, reprezentativní sídlo hrabat z Harrachu Františkem Arnoštem hrabětem z Harrachu. Projekt zámecké budovy ve stylu romantické neogotiky, tzv. Tudorské gotiky byl vypracován dle nerealizovaného projektu přestavby anglického zámku Crewe Hall od E. B. Lamba z poloviny 17. století. Projekt upravil a v detailech provedl významný rakouský architekt Karel Fischer. Ten také navrhoval veškeré interiéry zámku. Okolí zámku bylo současně s výstavbou upraveno jako anglický park. V části vznikla též obora a bažantnice.  Nedlouho po dostavbě zámku byla svedena v okolí bitva u Hradce Králové. V samotném zámku byl tehdy zřízen vojenský lazaret.  V roce 1945 se stal zámek sídlem generálmajora Govorova, náčelníka jedné z armád Ukrajinského frontu Rudé armády. Roku 1945 byl zámek na základě tzv. Benešových dekretů znárodněn. Od roku 1953 je zpřístupněn veřejnosti. Roku 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zámek tvoří dvojice patrových křídel, vzájemně svírajících úhel cca 110° a vybíhajících z ústřední, věžovité části tak, že půdorys zámku připomíná široce otevřené písmeno „V“. Půdorys je dále ozvláštněn řadou rizalitů. Silueta zámku je bohatě promodelována pomocí cimbuří a dalších quasifortifikačních prvků. Zámek má velmi ploché, střechy, které jsou navíc skryty za atikovými nástavci. V levé části zámku siluetu doplňuje věž.  Reprezentativní interiéry zámku jsou řešeny a vybaveny nejen množstvím soudobého nábytku, ale také řadou starožitných prvků, převezených na zámek zejména z Itálie a Rakouska. Jedná se přitom jak o stavební prvky, například portály či kompletní dřevěné vyřezávané stropy, tak o starožitný nábytek a další umělecké předměty. Jsou zde instalovány vzácné obrazy německých mistrů z konce 15. století v zámecké kapli Svaté Anny. Pozoruhodný je též soubor obrazů anatomických anomálií z 18. století.  Zámek je nejen nejmladším neogotickým zámkem v České republice, ale patří k nejmladším zámeckým stavbám v České republice vůbec.  Technicky zajímavé je řešení ústředního podlahového vytápění vytápějící všechny místnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zámek ve filmu.", "content": "Romantická podoba zámku je zajímavá též pro filmaře. Roku 1964 byly v parku zámku natáčeny scény z filmu \"Atentát\". O dva roky později se zde natáčela část filmu \"Hotel pro cizince\" a v roce 1978 část pohádky \"Princ a Večernice\". Z novodobé produkce pak filmy \"Milenec lady Chatterleyové\", \"Tmavomodrý svět\", Troškova romance \"Andělská tvář\", detektivky \"Panství\" či \"Z pekla\" s Johnny Deppem, dále \"Noc lučištníka\" či v pohádkách nebo v seriálu o komisaři Maigretovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrádek u Nechanic je neogotický zámecký objekt ležící na mírné vyvýšenině 800 m severozápadně od centra vsi Hrádek, 2,8 km jihovýchodně od města Nechanice a 11,5 km západně od Hradce Králové v okrese Hradec Králové. Z územního hlediska zámek stojí na katastru Lubno u Nechanic, části města Nechanice; hranice mezi Nechanicemi a Hrádkem těsně míjí zámeckou budovu z východní strany, přičemž se dotýká konce jejího východního křídla. Zámek je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.", "tgt_summary": "Hrádek u Nechanic is a 19th-century Gothic style Romantic château near the town of Hrádek in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. In 2001 Hrádek u Nechanic was declared part of the National Cultural Heritage. The chateau is administered by the National Heritage Trust and the Ministry of Culture.", "id": 822008}
{"src_title": "Pohled (okres Havlíčkův Brod)", "tgt_title": "Pohled (Havlíčkův Brod District)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Ves patřila Smilovi z Lichtenburka, který ji v 60. letech 13. století mansky propůjčil svému purkrabímu Bohuslavu z Chuchel. V roce 1267 ves postoupil třem dcerám Vítka z klokot, které pojaly úmysl založit zde klášter cisterciaček. Nejprve byl založen kostel Nanebevzetí Panny Marie, pro jehož stavbu již roku 1263 papežský legát Anselm udělil odpustky a roku 1265 byl položen základní kámen. Roku 1267 se již zmiňuje konvent nového kláštera Do sklonku 13. století vedla přes Pohled obchodní stezka, která propojovala haberskou stezku v Brodě s libickou stezkou, která vedla přes Přibyslav a Ronov.. V roce 1329 klášter vyhořel a byl obnoven během 1. poloviny 14.století, než jej v roce 1422 vyplenilo vojsko táborských a roku 1424 kostel vypálili husité pod vedením Jana Žižky.  Od středověku byl Pohled osídlen převážně německy mluvícími obyvateli, kteří tvořili tzv. Jihlavský jazykový ostrov. Podle zasvěcení někdejšího kláštera \"Údolí Panny Marie\" (latinsky \"Vallis Sanctae Marie Virginis\"), se obec německy obec nazývala \"Frauenthal\".", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Teprve po Bílé Hoře cisterciačky získaly od císaře Ferdinanda II. prostředky z konfiskátů na obnovu a rozšíření kláštera v barokním slohu. Během třicetileté války utrpěl klášter dvěma nájezdy švédské armády: roku 1639 pod velením generála Adama von Pfuela a roku 1645 tudy po bitvě u Jankova táhlo vojsko generála Lennarta Torstensona a vyplundrovalo klášter i dvůr. Roku 1722 zachvátila Pohled morová rána, při které zemřela stovka obyvatel. Pro ně byl založen hřbitov u sv. Anny, používaný až do roku 1772. V letech 1652-1690 byla vybudována tři barokní křídla klášterních budov a nakonec polygonální kaple Všech svatých. Po zrušení komunity v roce 1782 sloužil areál ještě deset let jako útulek pražským karmelitkám od sv. Josefa.", "section_level": 2}, {"title": "19.století.", "content": "V 90.letech 18. století byly budovy kláštera proměněny v textilní manufakturu a po roce 1807 přestavěny na zámek tehdejšího majitele panství, Josefa z Unwerthu. Roku 1872 byl Pohled povýšen na městys.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Za druhé světové války byl Pohled prohlášen za německou obec, vzhledem k většině zde žijících Němců, takže zde nesměly být dvojjazyčné nápisy. Koncem roku 1944 Němci v Pohledu uskladnili knihy zemského archivu a část universitní knihovny pražské. Partyzáni zde několikrát přerušili železniční trať a vykolejili vlak.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Kvůli nedostavěné škole se obec zadlužila. Již několik let před rokem 2010 se obec pokoušela prodat rozestavěnou školu i pohledský zámek, o jednotlivé budovy však nebyl zájem. Do konce července 2010 musí splatit 20 milionů Kč, jinak by mohl být majetek obce zastaven. Proto na podzim roku 2010 obecní zastupitelstvo pod vedením starosty Milana Klementa schválilo nabídnout k prodeji zámek s parkem a rybníkem, klášterní kostel, sokolovnu, garáže motocyklového klubu, moštárnu zahrádkářů a další objekty, údajně dle iDnes.cz i silnice i chodníky, a to za celkovou cenu nejméně 15 milionů Kč, avšak s podmínkou, že všechny komunikace zůstanou veřejně průchodné či průjezdné a že nový majitel ponechá ještě 4 roky za nezměněných podmínek v nájmu sdružení zahrádkářů a myslivců a kadeřnici. Odhadci pojišťoven ocenili zámek na 120 milionů Kč, realitní makléř Jiří Šerý ze společnosti Lima Real, která v minulosti zprostředkovávala prodej, považuje tuto cenu za „trochu nadsazenou“, jeho agentura nabízela zámek za 40 milionů Kč a neuspěla ani po snížení ceny na 20 milionů.", "section_level": 2}, {"title": "Území obce.", "content": "Centrum městečka se nachází na pravém břehu Sázavy, k řece přímo přiléhá klášterní areál. Mezi dominanty městečka patří také nová škola, která všechny domy v okolí převyšuje o několik pater, ale je zatím nedostavěná a již mnoho let chátrá a stává se zříceninou. Další turistickou zajímavosti je vybagrované místo po statku, které je veliké několik hektarů a nachází se přímo uprostřed vesnice. Ke katastrálnímu území Pohled patří kromě samotného městečka i široké okolí s několika samotami či menšími osadami. Na severozápadě území, severně od silnice I/34, se nachází Böhmův kopec, na jehož přivrácené (jižní) straně leží rozsáhlý Böhmův dvůr, nazývaný též Secký dvůr. O něco východněji leží při téže silnici v údolí Roušťánského potoka osada nazývaná Roušťány či Roušťany. V Roušťánech odbočuje k severovýchodu silnice III/03422 na Českou Bělou. Ve výstavbě je přeložka silnice I/34, která Roušťány obchází ze severu a Roušťánský potok i silnici 03422 překonává velkým mostem. Jihovýchodně od Roušťan, směrem k Pohledu, leží při křižovatce silnic I/34 a I/19 rozsáhlý zemědělský areál, která obklopuje se severu a západu Houbový les a na jihozápadě zalesněná Houbová stráň svažující se k řece a železniční trati; za tratí uvnitř zákrutu Sázavy se nachází dvojice vodních nádrží a u ní skládka odpadu. Na severní straně Roušťan u přítočného potůčku je soustava rybníčků sloužící jako drůbežárna, severně od ní spadá ještě k území obce Velký les (přilehlá část nese pomístní název Za drůbežárnou), za lesem už leží sousední obec Ždírec. Údolí Roušťánského potoka, východně od Velkého lesa, nese název Rasův důl; o něco východněji, u ždírecké samoty Proseč, do území Pohledu zasahuje ještě výběžek lesa zvaný U jízdy. Jižně od něj se nedaleko silnice I/34 nachází další hospodářský dvůr, který na mapách není pojmenovaný. V blízkosti městečka, asi 1,5 km severoseverovýchodně, se nachází poutní místo Svatá Anna s Křížovou cestou. Jednu z cest z Pohledu ke Svaté Anně lemuje lipová alej, kratší cesta lemovaná drobnými sakrálními stavbami vede kolem potůčku úpatím kopce zvaného Kalvárie, z nějž je podle turistické mapy daleký rozhled. Vznik poutního místa je spojen s legendou o klášterním písaři, který v klášterním lese při pronásledování jelena zapadl do bažiny. V nouzi slíbil, že zachrání-li se, postaví na místě kapli ke cti svaté Anny. Při kopání základů byl objeven léčivý pramen.  Proti Houbové stráni, na levém břehu Sázavy, se nachází při cestě K. H. Borovského samota Anžírna. Levý břeh Sázavy proti samotnému městečku Pohled se zvedá do hřebene, jeho severovýchodní protáhlá Studená stráň je zalesněná. Na nezalesněné části hřebene se nachází řada samot (hospodářských dvorů), například U Eisů, U Dušků, U Ježků, U Zachariášů, hřeben pak vrcholí opět v zalesněné části na hranici území Pohledu s Dlouhou Vsí kótou 539,3 pod názvem Duškův kopec. V levobřežní části Pohledu se nachází nádraží Pohled a přilehlá zástavba (ulice Nádražní, U štítu a Nad tratí), na ulici Nad tratí navazuje kamenolom a zalesněný Psí hřbet. Levobřežní čtvrtí stoupá silnice III/03815 do Dlouhé Vsi.  Katastrální území Simtany přiléhá k území Pohled z východní strany. Kromě samotné vesnice Simtany do něj spadá i osada U Tomů (označovaná též jako Svatá Anna), nacházející se asi 1,5 km severoseverovýchodně od Simtan a asi půl kilometru východně od poutního místa Svatá Anna.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klášter – zámek.", "content": "Bývalý klášter cisterciaček, přestavěný na zámek, při pravém břehu Sázavy je nejvýznamnější památkou obce. Byl založen v roce 1267 či 1256 šlechtičnami z rodu Vítkovců a podřízen opatství Sedlec. Zakladatelky kláštera, sestry Uta, Ludmila a Kateřina, klášter nazvaly Der lieben Frauen Tal (Údolí blahoslavené Panny Marie), ve zkrácené verzi Frauental (česky též Údolí panen). Za vlády Oty Braniborského byl klášter vydrancován vojskem a až do roku 1300 pustý. Roku 1329 klášter vyhořel a následujících 22 let pustý, v letech 1422 a 1424 jej vyplenili husité. Podle místní legendy zemřeli Jan Žižka a další husité po otráveném jídle od zdejších jeptišek, které se tak mstily za své předchozí hromadné znásilnění. Ve druhé polovině 15. století byl klášter obnoven, roku 1639 jej vydrancovali Švédové, v letech 1652–1690 byl přestavěn, roku 1782 byl v rámci josefinských reforem zrušen a v pohledu byla zřízena farnost, poté klášter sloužil ještě 10 let karmelitánkám. Protože o koupi zkonfiskovaného kláštera nebyl zájem, byl pronajat Joštovi z Jihlavy jako továrna na sukna. Roku 1807 koupil panství Josef, hrabě z Unwerthu, a přestavěl na zámek. Roku 1822 odkázal panství synovci Eugenu Sylva Tarouccovi, který jej později prodal. Roku 1864 hrabě Eugen Unwerth zámek prodal hraběnce Klotildě Clam-Gallasové z Dietrichsteina. Její dcera, hraběnka Festetičová, obývala zámek až do začátku druhé světové války. V roce 1945 přešel znárodněný zámek na Národní pozemkový fond v Praze, zámek připadl od 21. září 1949 na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství za odhadní cenu obci (inventář byl rozvezen jinam pro muzejní účely) a obec jej od 80. let využívá jako školu. Dnešní barokní budova, původně klášterní konvent, pochází z let 1689–1690, přiléhá ze severní strany ke kostelu, je patrová a má půdorys písmene H; v přízemí jsou zazděné arkády, do patra vede monumentální schodiště.  Součástí areálu je kostel svatého Ondřeje, původně klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Kostel stál v Pohledu již před založením kláštera, při výstavbě klášterního kostela však byl zbořen. Klášterní kostel byl vybudován v letech 1265–1277 a po poškození obnoven v 2. polovině 15. století. Tribuna jeptišek i budova fary, původně proboštství, bývají připisovány architektu Janu Blažeji Santinimu. U kostela stojí osmiboká kaple Všech svatých z roku 1693.  Roku 2007 o klášteru natočil režisér Robert Sedláček dokument pro Českou televizi Brno v rámci cyklu Příběhy domů: Pohled kláštera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pohled je obec, bývalé městečko, v okrese Havlíčkův Brod v české části Vysočiny, po obou stranách řeky Sázavy. Společně s vesnicí Simtany tvoří obec Pohled, která historicky bývala městysem, v současné době je pouze běžnou „obcí I. stupně“. Obě sídla leží několik kilometrů východně od Havlíčkova Brodu, při silnici I/19 a hlavní železniční trati Brno – Havlíčkův Brod směrem na Přibyslav, ve stejném směru prochází i červeně značená turistická Cesta K. H. Borovského, kolmým směrem žlutě značená trasa přes Svatou Annu. Žije zde obyvatel. Žila zde i česká zpěvačka Marta Kubišová (v letech 1975 až 1986).", "tgt_summary": "Pohled is a village and municipality (\"obec\") in Havlíčkův Brod District in the Vysočina Region of the Czech Republic. The municipality covers an area of, and had a population of 781 as at 3 July 2006.", "id": 2344464}
{"src_title": "Bill Brandt", "tgt_title": "Bill Brandt", "src_document": [{"title": "Mládí a začátky.", "content": "Narodil se v Německém Hamburku jako syn britského otce a německé matky a vyrůstal v průběhu 1. světové války. Krátce po válce byl nakažen tuberkulózou a strávil většinu svého mládí v sanatoriu ve Švýcarském Davosu. Poté odcestoval do Vídně, aby podstoupil speciální léčbu tuberkulózy. Léčba zabrala a zdraví se mu vrátilo, takže začal učení v portrétním studiu ve městě. Když Ezra Pound navštívil společného přítele Eugena Schwarzwalda, Brandt mu udělal portrét. Pound ocenil Brandtovu snahu a nabídl mu, že ho představí Manu Rayovi v jeho pařížském studiu. Tam Brandt začal vypomáhat v roce 1930.", "section_level": 1}, {"title": "Británie.", "content": "V roce 1933 se Brandt přestěhoval do Londýna a začal dokumentovat všechny vrstvy Britské společnosti. Takovýto druh dokumentu byl v té době zcela neznámý. Brandt vydal dvě knihy dokumentující jeho práci. První z nich nese název \"The English at Home\" a po ní následuje \"A Night in London\". Byl pravidelným přispěvatelem do magazínů jako \"Liliput, Picture Post\" nebo \"Harper's Bazaar\".  Během druhé světové války využíval Bill Brandt výpadky proudu - takzvané black-out k fotografování nočních fotografií ulic za měsíčního světla. Vynikal však v portrétech a krajinách, což popsal v knize \"Camera in London\" z roku 1948. Příchod míru po válce oslavil sérií aktů. Jeho nejvýznamnější knihy z poválečného období jsou \"Literary Britain\" a \"Perspective of Nudes\", následovány kompilací toho nejlepšího z jeho práce \"Shadow of Light\".  Brandt se stal nejvýznamnějším britským a mezinárodně uznávaným fotografem 20. století. Mnoho z jeho děl má v sobě důležitý sociální podtext, ale také poetickou ozvěnu. Jeho krajiny a akty jsou dynamické, intenzivní, plné síly a poskytují divákovi široký úhel pohledu.  Bill Brandt je široce uznáván jako jeden z nejvýznamnějších britských fotografů 20. století. Zemřel 20. prosince 1983 ve věku 79 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bill Brandt (3. dubna 1904, Hamburk – 20. prosince 1983) byl britský novinářský fotograf známý pro své vysoce kontrastní fotografie britské společnosti, akty a zkreslená panoramata.", "tgt_summary": "Bill Brandt (born Hermann Wilhelm Brandt; 2 May 1904 – 20 December 1983) was a British photographer and photojournalist. Although born in Germany, Brandt moved to England, where he became known for his images of British society for such magazine as \"Lilliput\" and \"Picture Post\", later he made distorted nudes, portraits of famous artists and landscapes. He is widely considered to be one of the most important British photographers of the 20th century.", "id": 262950}
{"src_title": "Cessna A-37 Dragonfly", "tgt_title": "Cessna A-37 Dragonfly", "src_document": [{"title": "Vznik YAT-37D.", "content": "Rostoucí americká zainteresovanost ve vietnamském konfliktu počátkem 60. let, vedla k zájmu o lehké útočné letouny označené zkratkou COIN (counterinsurgency-protipovstalecké), které měly sloužit především k blízké podpoře vlastních jednotek a pozorování (předsunutí letečtí návodčí). Proto byly v roce 1962 v USA pro tento účel pokusně upraveny dva cvičné letouny Cessna T-37B.  Zkoušky prototypů byly slibné, ale letectvo požadovalo značně vylepšený stroj, který by měl větší nosnost, odolnost a lepší vlastnosti při provozu v polních podmínkách. Proto bylo nutné především použít silnější motory. V roce 1963 letectvo odjednalo stavbu prototypu letounu YAT-37D, který se od cvičných T-37 v mnohém lišil. Jednalo se především o pevnější křídlo, větší přídavné nádrže o obsahu 360 l na koncích křídel, šestihlavňový rotační kulomet General Electric GAU-2B/A Minigun ráže 7,62 mm s kadencí 3000 ran za minutu a zásobou 1500 kusů střeliva, který byl instalován v pravé části přídě letounu. Dále letoun dostal lepší avioniku, navigační a komunikační systémy a také zpevněný podvozek pro operace z polních letišť. Hmotnost letounu se výrazně zvýšila, stejně jako jeho nosnost. Pro udržení dobrých výkonů byly použity nové motory General Electric J85-J2/5 o tahu 10,7 kN, což bylo dvakrát více, než původní motory Continental-Teledyne J69.  Prototyp YAT-37D poprvé vzlétl v říjnu 1964 a o rok později začaly zkoušky i u druhého prototypu. Zatímco první prototyp nesl po třech závěsnících pod každou polovinou křídla, druhý prototyp měl o dva více a první byl na tento standard také upraven. Zkoušky letounu byly úspěšné, ale protože letectvo na nějaký čas ztratilo o letoun tohoto typu zájem, byla realizace projektu odložena na neurčito a druhý prototyp byl dokonce předán do muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení projektu.", "content": "Válka v jihovýchodní Asii však nadále eskalovala a ztráty letounů Douglas A-1 Skyraider, které tehdy byly hlavním letounem pro operace COIN, narůstaly. Letectvo tedy oprášilo projekt YAT-37D a rozhodlo se, že vhodnost typu ověří přímo v bojových podmínkách.  Firmě Cessna proto byla zadána výroba 39 předsériových kusů YAT-37D, jen mírně se odlišujících od prototypů. Všechny měly být přestavěny ze sériových cvičných T-37B. Letounu bylo původně přiděleno označení AT-37D, které se časem změnilo na A-37A Dragonfly. Součástí testovacího programu bylo znovuobnovení provozu muzeu mezitím předaného druhého prototypu, který byl upraven na standard A-37A.  V srpnu 1967 bylo 25 letounů sloučených do 604. squadrony pokusně nasazeno ve Vietnamské válce. Na základě zkušeností z provozu těchto letounů ve Vietnamu vznikla nová verze A-37B, která měla ještě více zesílený drak. Nově byl na tuto variantu instalován výstražný protisrážkový systém a pevná sonda pro doplňování paliva za letu, umístěná v přední části trupu před pilotním prostorem se dvěma vystřelovacími sedadly s parametry 0-0. Celkem bylo vyrobeno 577 letounů A-37B, jejichž největším uživatelem se stalo letectvo Jižního Vietnamu (VNAF), které převzalo 254 exemplářů. Po skončení války v roce 1975 používalo necelou stovku těchto letounů letectvo Vietnamské socialistické republiky. To poskytlo Polsku a SSSR několik A-37 ke studijním účelům. 16 Dragonfly původně patřících VNAF nacházejících se za hranicemi Vietnamu převzalo letectvo Thajska a 27 Jižní Korea.  Bojové stroje měly nosnost až 1200 kg zbraní a jelikož u nich bylo zachováno zdvojené řízení, bylo je i možné používat k operačnímu výcviku. Pokud letoun prováděl misi předsunutého leteckého návodčího, seděl na druhém sedadle pozorovatel, zatímco když se jednalo o přímou podporu jednotek, letěl se strojem pouze pilot a ušetřená hmotnost druhého člena posádky umožnila nést více zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro verzi OA-37B", "section_level": 1}], "src_summary": "Cessna A-37 Dragonfly (někdy i Super Tweet), je americký lehký bombardovací a bitevní letoun, vyvinutý z cvičného letounu pro základní letecký výcvik Cessna T-37. Stroj, který byl vyráběn v 60. a 70. letech 20. století, se uplatnil především ve válce ve Vietnamu.", "tgt_summary": "The Cessna A-37 Dragonfly, or Super Tweet, is an American light attack aircraft developed from the T-37 Tweet basic trainer in the 1960s and 1970s by Cessna of Wichita, Kansas. The A-37 was introduced during the Vietnam War and remained in peacetime service afterward.", "id": 2201240}
{"src_title": "Šestá křížová výprava", "tgt_title": "Sixth Crusade", "src_document": [{"title": "Před výpravou.", "content": "Císař Svaté říše Římské Friedrich II. se snažil zúčastnit již předchozí páté křížové výpravy. Účast na ní mu však byla zakázána nejprve papežem Inocentem III. a poté i jeho nástupcem Honoriem III. Oba papežové se báli, že by Friedrich mohl získal příliš mnoho moci. Proto se Friedrich rozhodnul zorganizovat si vlastní křížovou výpravu, i bez povolení papeže. Tato příležitost se mu naskytla poté, co byl roku 1220 korunován císařem a upevnil svou moc v Německu a ve vzpurných italských městech.  Roku 1225 si Friedrich bere za manželku Jolandu Jeruzalémskou (dceru Jana z Briennu a Marie z Montferratu). Svatbou s touto dědičkou jeruzalémského trůnu si nyní na něj mohl císař činit dobře podložený nárok. Chtěl stagnující království zachránit, dobýt Turky držený Jeruzalém a dát se korunovat jeho králem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Novým papežem se v roce 1227 stal Řehoř IX.. Friedrich vyplul z italského Brindisi i se svou armádou do Svaté země. Avšak po příjezdu do Akkonu tam jeho výpravu zaskočila morová epidemie a to donutilo císaře k návratu zpět do Itálie. Papež toho rychle využil a prohlásil, že Friedrich zbaběle zanechal křížové výpravy, načež ho exkomunikoval. Císař v Itálii upevnil svou moc, poté ignoroval papeže a i přes jeho protesty vyplul do Sýrie.  Při plavbě se tentokrát zastavil na Kypru, kde došlo k rozporu mezi ním a kyperským šlechticem Janem z Ibelinu. Císař Janovi odebral jeho lenní panství na pevnině - město Bejrút. To Friedrichovi znepřátelilo významný šlechtický rod Ibelinů. V září roku 1228 císař doplul do Akkonu. Ve hlavním městě království byly na nového krále rozdílné názory. Friedrich byl podporován svou armádou a také Řádem německých rytířů působícím v Akkonu. Naopak proti novému vladaři se stavělo duchovenstvo v čele s patriarchou Geraldem z Lausange, jenž měl od papeže svůj postoj jasně přikázaný. A jakmile dorazily zprávy o císařově exkomunikaci, bylo proti němu nakloněno i veřejné mínění prostých obyvatel. Zvláštní bylo postavení templářů a johanitů. Tyto řády sice neposkytovaly Friedrichovi přímou vojenskou pomoc, podporovaly ho však materiálně. Jeruzalémští baroni ho zpočátku nadšeně vítali, avšak po tom, co se dozvěděli o jeho zacházení s majetkem Jana z Ibelinu byli více ostražití a nedůvěřiví.  Císař shromáždil v Akkonu svou armádu. Jeho armáda však byla v porovnání s těmi které bojovaly v předchozích výpravách jen pouhou hrstkou. Friedrichovi bylo jasné, že úspěchu může dosáhnout pouze vyjednáváním. Postupem se svým vojskem k Jeruzalému směrem na jih chtěl vyděsit sultána Al-Kámila, který jak doufal by poté přistoupil na smlouvu, která by Křesťanům vydala Jeruzalém a pás pobřeží kolem něj.  Sultán byl tímto jeho troufalým pokusem zaskočen a zastrašen. Navíc byl právě zaměstnán se svým vojskem v Damašku, kde potlačoval vzpouru, proto k smlouvě přistoupil. Smlouva byla podepsána 18. února 1229. Do Friedrichových rukou padly také města Jaffa, Sidon, Nazaret a Betlém. Muslimskou podmínkou ve smlouvě bylo, že jim v Jeruzalémě bude ponechána Chrámová hora s mešitou Al-Aksá.  V muslimských rukou zůstaly hrady v Zajordánsku a navíc Jeruzalém měl silně poškozené hradby, ještě po minulé křížové výpravě, a proto bylo ihned jasné, že po vypršení domluveného příměří Svaté město znovu padne do rukou Turků.  Nicméně 17. března 1229 vjel Friedrich slavnostně do Svatého města. Druhého dne se nechal korunovat na krále Jeruzaléma. Jeruzalémský patriarcha Gerald z Lausagne tuto korunovaci okamžitě prohlásil za neplatnou. Jeho syn Konrád II. Jeruzalémský, který se narodil v roce 1228, však již po otci zdědil právoplatný titul.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky výpravy.", "content": "Šestá křížová výprava byla tedy nad očekávání úspěšná. Bez jakéhokoliv boje padlo křesťanům, i když jen dočasně, do rukou Svaté město. Friedrich ukázal, že i bez papežského povolení lze dosáhnout při křížové výpravě úspěchu. Značně tím podlomil jeho autoritu.  Dohodnutý mír trval do roku 1239. Po jeho uplynutí byl Jeruzalém obsazen roku 1244 chórezemskými oddíly ve službách Turků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šestá křížová výprava (v němčině známa jako – \"Křížová výprava Fridricha II.\") bylo vojenské tažení římsko-německého císaře Fridricha II. Štaufského, uskutečněné v letech 1228 – 1229. Ke křížové výpravě se císař zavázal již roku 1215, ale do Egypta k páté křížové výpravě se osobně nakonec nedostavil. Vnitropolitické záležitosti a spory s papeži jej zdržovaly na Sicílii, až nakonec roku 1225 přislíbil papeži Honoriu III., že do dvou let vytáhne na Východ.", "tgt_summary": "The Sixth Crusade, commonly known as the Crusade of Frederick II (1228–1229), was a military expedition to recapture the city of Jerusalem. It began seven years after the failure of the Fifth Crusade and involved very little actual fighting. The diplomatic maneuvering of the Holy Roman Emperor and King of Sicily, Frederick II, resulted in the Kingdom of Jerusalem regaining some control over Jerusalem for much of the ensuing fifteen years (1229–1239, 1241–1244) as well as over other areas of the Holy Land.", "id": 1604544}
{"src_title": "Jan II. Komnenos", "tgt_title": "John II Komnenos", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek vlády.", "content": "Okolnosti Janova nesnadného nástupu na trůn vylíčil ve svém díle Niketas Choniates. Alexios preferoval Jana jako svého následníka na úkor Nikefora Bryennia, oblíbence své manželky Ireny Dukainy, za něhož byla provdána jejich dcera Anna Komnena. Alexios musel proto svůj postoj tajit, aby zabránil Ireniným intrikám vůči Janovi a jejím požadavkům na Nikeforovo nástupnictví. Když 15. srpna 1118 Alexios umíral v klášteře Mangana, vnikl Jan, doprovázený příbuznými stojícími na jeho straně, mezi nimiž nechyběl jeho bratr, \"sebastokrator\" Izák Komnenos, do kláštera a odejmul svému na smrtelné posteli ležícímu otci císařský pečetní prsten. Poté se zdviženými pažemi ihned zamířil do Velkého paláce, kde byl s podporou lidu prohlášen císařem. Irena byla zcela zaskočena, pročež nebyla schopna svého syna nijak zadržet či podnítit Bryennia k nějakému činu proti němu. Třebaže císařská garda nejprve odmítla Jana vpustit do paláce, dav obklopující nového císaře si vstup vynutil silou. Alexios zemřel během následující noci. I přes naléhání své matky se Jan odmítl připojit ke smutečnímu obřadu, jelikož jeho vláda byla zatím příliš nejistá. Teprve o několik dnů později byla jeho pozice zabezpečena. Po uchopení moci odměnil Jan své příbuzné a stoupence mnoha úřady. Svého bratra Izáka přijímal takřka jako sobě rovného. Svého stejnojmenného bratrance učinil císařským komorníkem (\"parakoimomenos\") a Gregoria Taronita představeným císařovy šatny (\"protovestiarios\"). Nejvyšší pocta byla ale vyhrazena pro muže tureckého původu, Ioanna Axucha, který byl Janovým blízkým přítelem už od dětství. Ten obdržel hodnost vrchního velitele byzantského vojska (\"megas domestikos\"). Je třeba podotknout, že politika udělování úřadů příbuzným a blízkým přátelům byla v souladu s politikou nepotismu prováděnou Alexiem a jeho matkou Annou Dalassenou. Jan ovšem nebyl schopen uspokojit všechny mocné členy rodiny a často raději preferoval jedince, kteří s ním nebyli spřízněni, ale sloužili pod jeho otcem. Po celou dobu své vlády dával Jan neustále najevo značnou neochotu umožnit příbuzným zasahovat do řízení státu. Tím vytvořil nebezpečný antagonismus, který vedl k intrikování dokonce i v užším kruhu Janovy rodiny.  Choniates v této souvislosti popisuje spiknutí, za nímž stály císařova matka a Anna Komnena. Cílem těchto dvou žen bylo sesazení Jana z trůnu, k čemuž se odhodlaly ještě před koncem prvního roku jeho vlády. Útok byl uskutečněn v době, kdy se císař zaneprázdněný válčením v Anatolii nacházel mimo hradby Konstantinopole. Annin manžel Nikeforos se však v klíčovém momentu zachoval příliš nerozhodně a odsoudil tak spiknutí k nezdaru. Jan následně projevil shovívavost vůči spiklencům, jimž zkonfiskoval majetek a svoji matku a sestru poslal do kláštera. Podle Choniatova tvrzení to byl především Axuch, kdo zasáhl ve prospěch Anny, s níž se Jan nakonec usmířil. V roce 1122 ustavil Jan svého malého syna Alexia svým spoluvládcem, čímž chtěl zajistit jeho budoucí následnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s Benátčany.", "content": "Krátce po svém nástupu na trůn odmítl Jan potvrdit smlouvu uzavřenou mezi Alexiem a benátskou republikou v roce 1082, na základě níž byla Benátčanům zaručena rozsáhlá obchodní privilegia na území byzantské říše. Tato změna politiky nebyla motivována finančními zájmy, neboť její příčinou se stal jistý incident mezi Benátčany a jedním z příslušníků císařské dynastie. Svoji roli zřejmě sehrála také skutečnost, že jihoitalští Normané nebyli již považováni za bezprostřední hrozbu. V důsledku Janova rozhodnutí došlo k vážnému konfliktu, který umocnila skutečnost, že Byzantinci byli v této době zcela závislí na benátském námořnictvu. Na počátku roku 1123 Benátčané napadli ostrov Kerkýru a pouze naléhavá žádost křižáků o pomoc je přinutila přerušit obléhání. V reakci na to Byzantinci vypálili benátskou čtvrť v Konstantinopoli. Benátská flotila poté provedla odvetný útok, při němž vyplenila ostrovy Rhodos, Chios, Samos, Lesbos a Andros. V roce 1126 se Benátčané pokusili zmocnit Kefalenie v Jónském moři. Po těchto porážkách Janovi nezbylo než potvrdit Benátčanům jejich výsady, protože pokračování války ho stálo příliš mnoho finančních prostředků. Tato neblahá zkušenost s Benátčany přesvědčila Byzantince o nutnosti vybudování vlastní silné flotily.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Pečeněgy a Maďary.", "content": "V prvních letech své vlády zastavil Jan pronikání seldžuckých Turků v Anatolii a obnovil kontrolu Byzantinců nad jihozápadní částí této země. Nicméně v zimě 1121 až 1122 podnikli nomádští Pečeněgové invazi do Thrákie. V létě 1122 se proto císař vypravil v čele svého vojska proti nájezdníkům. Vzhledem k početní převaze Pečeněgů Jan předstíral, že je ochoten s nimi uzavřít mírovou smlouvu. Současně se je snažil rozdělit a některým z jejich vůdců nabízel cenné dary. Mezitím je však nepozorováně obklíčil, načež podnikl překvapivý útok proti vozové hradbě, chránící ženy a děti útočníků. V nastalé rozhořčené bitvě u Beroie se Janovi s vydatným přispěním varjažské gardy podařilo dosáhnout nad Pečeněgy drtivého vítězství. Tímto byzantským úspěchem, jehož výročí bylo připomínáno jako svátek, bylo definitivně odstraněno nebezpečí vpádů Pečeněgů na Balkánský poloostrov.  V dalším roce vedl Jan trestnou výpravu proti Srbům. Četné srbské zajatce nechal podobně jako dříve Pečeněgy shromáždit a pak je dal přesídlit do maloasijské Nikomédie, kde sloužili jako vojenští kolonisté. Tímto opatřením chtěl Jan přinutit k poslušnosti vládce srbského knížectví Raška, které bylo formálně podřízeno byzantské říši. Zároveň měla být východní hranice zabezpečena proti útokům Seldžuků.  Janovou manželkou byla uherská princezna Piroška, jež přijala řecké jméno Irena. Po smrti uherského krále Kolomana, se vlády v Uhrách chopil králův syn Štěpán II. Jeho oslepený strýc, kníže Álmoš, již dříve uprchl do Konstantinopole, kde byl přátelsky přijat. Štěpán požadoval Álmošovo vydání, čemuž Jan odmítl vyhovět. V letech 1127 a 1128 tudíž uherské vojsko překročilo Dunaj a napadlo byzantské území. Maďaři zaútočili na Bělehrad, Braničevo, Niš a Sofii a pronikli hluboko na jih až k městu Philippopolis (Plovdiv). V roce 1128 vytáhl Jan vstříc nepříteli, přičemž část vojska nechal přepravit na lodích, plavících se proti proudu Dunaje. Když se Maďaři stáhli za řeku, nechal Jan posílit hradby Braničeva. Jakmile se však vydal zpět do Konstantinopole, Maďaři zahájili nový útok na Braničevo, pročež se císař ihned vrátil zpět. Ačkoli jeho vojsko bylo vystaveno nemocem a muselo postupovat zrádným terénem, vyvaroval se Jan těžkých ztrát, v naprosté tajnosti přesunul své muže na druhý břeh Dunaje a vpadl do týlu Maďarů. Poté, co se takto vypořádal se svými nepřáteli na západě, mohl se Jan plně soustředit na dobývání Malé Asie a Sýrie.", "section_level": 2}, {"title": "Západní diplomacie.", "content": "Soudobé byzantské prameny opomíjejí Janova diplomatická jednání se západními monarchy. Vzestup normanského vládce Rogera II. Sicilského, který se kolem roku 1130 zmocnil většiny jižní Itálie a představoval tak hrozbu pro byzantské provincie na Balkáně, přiměl Jana k podpoře římsko-německého císaře Lothara III. Tomu se v roce 1137 podařilo proniknout do Bari na jihu Apeninského poloostrova, čímž vážně ohrozil Rogerovu pozici. S Lotharovým nástupcem Konrádem III. vyjednal Jan spojenectví stvrzené sňatkem Konrádovy švagrové Berty ze Sulzbachu a Manuela, Janova čtvrtého syna. Po většinu svého panování projevoval Jan větší zájem o dění na východní hranici své říše. Lze tedy důvodně předpokládat, že aliance s římsko-německými vládci byla namířena proti Rogerovi, jenž měl být zaneprázdněn tlakem Štaufů, zatímco Jan vedl válku na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně proti seldžuckým Turkům.", "content": "Seldžukové vytrvávali ve svém náporu na byzantské území na západě Malé Asie, avšak Jan byl rozhodnutý je odrazit a zastavit jejich další pronikání na západ. Už v roce 1119 se vypravil do Frýgie proti seldžuckým Turkům, kteří odřízli přístup k městu Attaleia (Antalya) na jižním pobřeží Anatolie. V boji proti turkickým nomádům Byzantinci rychle dobyli město Laodikeia (poblíž dnešního Denizli), načež se císař okamžitě vrátil do Konstantinopole. Přesto ještě v témže roce císař lstí obsadil město Sozopolis, které se rozkládalo ve špatně přístupném terénu. Při dobývání města provedli Byzantinci klamný útok na hradby města, jímž vylákali Turky k pronásledování. Mezitím byl zahájen nový byzantský útok, takže se turečtí obránci ocitli v kleštích. Jan se poté zmocnil ještě několika nedaleko ležících pevností a obnovil pozemní spojení s Attaleiou. V roce 1130 došlo k rozporům mezi Janem a jeho bratrem, sebastokratorem Izákem, který byl kvůli svým neúspěšným pokusům o získání trůnu nucen odejít z Konstantinopole. Izák následně vyhledal útočiště ve Svaté zemi a později se uchýlil na dvůr danišmenovského emíra Gümüshtigina ve městě Melitene (Malatya), jež se nacházelo na horním toku Eufratu. Turečtí Danišmendovci, jejichž moc v předchozích letech výrazně vzrostla na úkor slábnoucího rúmského sultanátu, představovali nejvážnější překážku Janovým snahám o ovládnutí Malé Asie. Na přelomu let 1132 a 1133 dosáhlo proti nim byzantské vojsko série úspěchů, když při postupu Bithýnií a Paflagonií obsadilo důležitou pevnost Kastamon, rodové sídlo Komnenovců, a proniklo hluboko za řeku Halys. V průběhu tažení se Byzantincům vzdalo bez boje několik lokálních vládců a mnoho křesťanů i muslimů se poddalo císaři. Jan oslavil po návratu do Konstantinopole svůj úspěch velkolepým triumfem. Mezitím však Danišmendovci získali Kastamon zpět pod svoji kontrolu. Jan proto vytáhl znovu do pole, ovšem jeho tažení bylo záhy přerušeno náhlým úmrtím císařovny Ireny. V dalším roce pokračoval Jan ve výpravě do Malé Asie a po Gümüshtiginově smrti, jíž provázely vnitřní zmatky mezi Danišmendovci, uzavřel císař krátkodobé spojenectví s rúmským sultánem. V roce 1135 se Jan opět zmocnil Kastamonu a po nedlouhém obléhání dobyl také město Gangra (Çankırı), jež opatřil posádkou o síle 2000 mužů. Gangra nicméně brzy padla opět do rukou Danišmendovců.  Nové tažení proti Danišmendovcům podnikl Jan teprve o čtyři roky později. Na jaře 1139 se císař odebral do Mýsie, kde odrazil nájezdy proti pevnosti Lopadion a do údolí řeky Sangarios. V létě se vydal podél jižního pobřeží Černého moře do severovýchodní Anatolie a zimu strávil v Pontu. Konstantin Gabras, byzantský správce Trapezuntu, který se vzepřel císařské autoritě a uzavřel spojenectví s Danišmendovci, se v důsledku císařova energického postupu podvolil Janově moci. V následujícím roce se Byzantinci obrátili na jih, přičemž zahnali danišmendovské vojsko na útěk a pak zamířili k pevnosti Neocaesareia (Niksar). Odhodlaně bráněné město se ale ukázalo nedobytným, k čemuž přispěla i okolní krajina bránící v účinném zásobování vojska. Koncem roku 1140 tudíž Jan upustil od obléhání Neocaesareie. Během jednoho z náhlých výpadů obránců se vyznamenal císařův syn Manuel, jenž zde prokázal svoji velkou odvahu.", "section_level": 2}, {"title": "Kilíkie a Svatá země.", "content": "Poté, co podlomil postavení seldžuckých Turků v Malé Asii, zaměřil Jan svoji pozornost na záležitosti křesťanských států v Levantě. Nejdříve se musel vypořádat s Leonem, vládcem Malé Arménie, který opanoval kilická města a pokusil se oblehnout Seleukii (dnešní Silifke). V roce 1137 vytáhl Jan s početným vojskem do Kilíkie a bez větších obtíží si většinu této země podrobil. Přitom byla obsazena města Mopsuestie, Adana a Tarsos a do rukou Byzantinců padla po 37 dní trvajícím dobývání také pevnost Anazarba. Leon uprchl do pohoří Taurus, avšak v dalším roce byl zajat a potupně odveden do Konstantinopole. Po ovládnutí Kilíkie pokračoval Jan v tažení postupem proti antiochijskému knížectví, jehož hlavní město Antiochie bylo 29. srpna 1137 obleženo Byzantinci. Ke svému protivníkovi, knížeti Raimondovi z Poitiers, se Jan zachoval velkoryse a ponechal ho jako svého vazala vládcem Antiochie. Raimond nicméně musel přijít do byzantského vojenského tábora, kde se císaři zavázal slibem poddanství a navíc mu přislíbil volný vstup do města. Pokud by se Janovi podařilo dobýt syrská města Aleppo, Šajzar, Emesu (Homs) a Hamu, měl Raimond výměnou za ně přenechat Antiochii Byzantincům. Po podmanění Malé Arménie a zajištění Antiochie se Jan mohl připravovat k uskutečnění další části svého záměru. Po krátkém pobytu v Konstantinopoli dorazil na počátku roku 1138 zpět do Antiochie. Zde bylo jeho vojsko posíleno o oddíly Raimonda z Poitiers a hraběte Joscelina II. z Edessy. S touto vojenskou mocí hodlal Jan zasadit úder muslimům v Sýrii, jenž by upevnil postavení křesťanů v Levantě. Ovšem křižáčtí princové, podezřívaví vůči Janovým úmyslům i vůči sobě navzájem, neměli zájem na úspěchu tažení, jehož se účastnili spíše z donucení. Raimondovi navíc hrozilo, že se bude muset vzdát Antiochie. Byzantinci a jejich spojenci se nejprve vypravili směrem k Aleppu, ale vzhledem k mohutnosti jeho opevnění a nedostatečnému zásobování vodou odklonil Jan svoji armádu k pevnosti Šajzar, ležící při řece Orontes. Zvěsti o postupu Zengího, mocného mosulského atabega, přiměly však Jana k přerušení obléhání. Ještě před tím musel místní emír odpřisáhnout císaři věrnost a slíbit placení ročního tributu. Po slavnostním příjezdu do Antiochie, v níž se Jan chystal plánovat novou válečnou výpravu proti Aleppu, nařídil Raimondovi, aby mu v souladu s dřívějším ujednáním vydal městskou citadelu. Nato Joscelin rozšířil mezi lid nepravdivou zprávu o tom, že císař chce vypudit všechny latinské obyvatele z města, což záhy vedlo k protibyzantskému povstání. Jan, obležený v antiochijském paláci, byl následně oběma křižáckými vládci ujištěn, že nemají se vzniklou rebelií nic společného. Uskutečnění syrského tažení nepřipadalo už v úvahu a na jaře 1139 se císař rozhodl k návratu do Konstantinopole.  Na počátku roku 1142 se Jan vypravil společně se svými čtyřmi syny na svoji poslední cestu do Sýrie. Byzantinci táhli směrem k jižnímu pobřeží Anatolie, do Attaleie, jejíž zásobovací linie byly opětovně vystaveny nájezdům Turků. Ti byli vytlačeni z okolních oblastí byzantskými vojáky. Poté, co Jan vstoupil do Attaleie, zasáhly ho v brzkém sledu dvě rodinné tragédie. Císařův nejstarší syn Alexios, legitimní dědic byzantského trůnu, onemocněl a zemřel během několika málo dní. Zanedlouho skonal rovněž Janův druhorozený syn Andronikos, příčinou jeho smrti byla patrně tatáž nemoc. Navzdory těmto pohromám postupoval Jan se svými muži dále na východ a v polovině září dorazil do Turbesselu v edesském hrabství. Zaskočený Joscelin mu proto nabídl svoji malou dceru jako rukojmí. O několik dní později odeslal Jan své emisary k Raimondovi do Antiochie a jejich prostřednictvím požadoval okamžité předání města Byzantincům. Když se Raimond odmítal Janovi podřídit, rozhodl se císař vynutit si nadvládu nad Antiochií vojenskou silou. Byzantinci vyplenili zázemí města, avšak kvůli blížící se zimě se stáhli do Kilíkie.  Rozhodující úder proti Raimondovi odložil Jan na nadcházející rok, v němž zamýšlel učinit také poutní cestu do Jeruzaléma, o čemž zpravil krále Fulka. Rozsáhlé přípravy k tažení, jež mělo být největším vojenským podnikem Janova života, se nakonec ukázaly zbytečné. V březnu 1143 utržil Jan při lovu v horách Tauru zdánlivě bezvýznamné zranění ruky způsobené šípem. Rána se ale zanítila a vyvolala otravu krve, jíž císař 8. dubna 1143 podlehl. Janovým posledním důležitým činem byl výběr nástupce, jímž určil svého nejmladšího syna Manuela. Ten dostal přednost před starším Izákem, v jehož neprospěch hovořily jeho sklony k záchvatům vzteku.", "section_level": 2}, {"title": "Prameny.", "content": "Vláda Jana II. Komnena představovala etapu konsolidace výbojů jeho otce Alexia a pokračujícího znovudobývání dříve ztracených území. O období Janova panování máme k dispozici pouze stručné informace z děl historiků Ioanna Kinnama a Nikety Choniata, kteří ale nezachytili všechny klíčové události oné doby. K vyplnění mezer mohou posloužit spisy křižáckého biskupa Viléma z Tyru nebo panegyriky od básníka Theodora Prodroma. Mezi prameny první poloviny 12. století lze zahrnout také chvalořeči Nikefora Basilaka a Michaela Italika. Pro tyto byzantské panegyriky je charakteristický optimistický duch očekávání, který provázel Janovu vládu a jenž vycházel z předpokladu obnovení někdejší říše Basileia II. nebo dokonce římské říše. Obliba tématu renovatia imperii v těchto oslavných projevech naznačuje význam ideje říše pro tehdejší byzantské obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jan II. Komnenos byl zkušený vojevůdce, dávající přednost obezřetnému a metodickému obléhacímu způsobu válčení před riskantními otevřenými bitvami. Císařova strategie vedení každoročních vojenských kampaní s omezenými ovšem realisticky stanovenými cíli se ukázala mnohem účinnější než postup jeho syna Manuela. Seldžukové byli nuceni přejít do defenzívy, čehož Jan dosáhl taktéž jednoduchou a obratnou diplomatickou politikou, která mu umožnila odpoutat se od záležitostí na západě a stupňovat tlak na byzantské nepřátele na východě. Janovy výpravy přinesly byzantské říši dvojnásobný prospěch, neboť odvrátily seldžucké Turky od útoků na jádro říše a současně vedly k pozvolnému rozšiřování jejího teritoria v Malé Asii. Díky své rozhodnosti, obětavosti a strategické dovednosti císař oblehl a obsadil řadu nepřátelských pevností a měst, čímž se domohl pověsti zdatného dobyvatele. Někteří moderní historikové nicméně zpochybňují efektivnost Janových neustálých a náročných tažení, což je do značné míry způsobeno pomíjivostí jejich výsledků.  Byzantská říše získala v průběhu Janova vládnutí zpět rozlehlé území. Janovy úspěchy v bojích proti Pečeněgům, Srbům a seldžuckým Turkům, společně s jeho pokusy ustavit byzantskou svrchovanost nad křižáckými státy v Antiochii a Edesse, přispěly k výraznému obnovení prestiže a vážnosti říše. Choniates tudíž považoval Jana za nejlepšího císaře z dynastie Komnenovců. Pokud by mu bylo dopřáno ještě několik let navíc, pravděpodobně by rozšířil byzantskou moc hlouběji do Sýrie a v Anatolii by možná dosáhl vítězství, jimiž by napravil důsledky Mantzikertu. Protože ale zemřel v relativně brzkém věku, zůstalo jeho životní dílo na východě nedokončeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Komnenos (řecky \"Ioannes Komnenos\"; 13. září 1087 – 8. dubna 1143) byl byzantský císař v letech 1118 až 1143, který panoval v období tzv. komnenovské renesance byzantské říše. Narodil se jako nejstarší syn císaře Alexia I. Komnena a Ireny Dukainy.", "tgt_summary": "John II Komnenos or Comnenus (, \"Iōannēs II Komnēnos\"; 13 September 1087 – 8 April 1143) was Byzantine emperor from 1118 to 1143. Also known as \"John the Beautiful\" or \"John the Good\" (\"Kaloïōannēs\"), he was the eldest son of Emperor Alexios I Komnenos and Irene Doukaina and the second emperor to rule during the Komnenian restoration of the Byzantine Empire. John was a pious and dedicated monarch who was determined to undo the damage his empire had suffered following the battle of Manzikert, half a century earlier.", "id": 1200214}
{"src_title": "Boeing/Sikorsky RAH-66 Comanche", "tgt_title": "Boeing–Sikorsky RAH-66 Comanche", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "RAH-66 měl být prakticky první vrtulník s potlačenými radiolokačními, infračervenými a akustickými demaskujícími příznaky (kategorie „stealth“). Drak i rotorové listy byly zhotoveny převážně z kompozitových materiálů. Tvarování draku a obložení nejvíce exponovaných částí trupu a rotorové hlavy materiálem absorbujícím radiolokační paprsky mělo zabezpečit snížení radiolokační odrazové plochy.  Pro dosažení hladkých, ničím nerušených tvarů stroje byla výzbroj nesena na šesti vyklápěcích závěsnících uvnitř trupu. Na ně bylo možné navěsit maximálně 6 protitankových řízených střel Hellfire nebo protiletadlových řízených střel Stinger, případně jejich kombinaci. Pod přídí se nacházela otočná střelecká věž s tříhlavňovým kanónem Vulcan II ráže 20 mm s maximální zásobou 500 nábojů. V méně rizikových oblastech se počítalo s instalací další výzbroje pod připojitelný nosník, na jehož každém konci byl jeden závěsník. Celkem na ně bylo možno umístit 2×4 protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire, 2× protiletadlové řízené střely FIM-92 Stinger, kombinace 1×4 PTŘS a 1×8 PLŘS, nebo pro dosažení maximální přeletové vzdálenosti 2300 km dvě přídavné palivové nádrže s obsahem po 1740 l paliva.  Helikoptéra měla špičkové elektronické vybavení, řada byla podobných jako u stíhacího letounu Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor. Pilotní kabina byla vybavena třemi displeji, pro oba členy byly vyvíjeny širokoúhlé přilbové displeje. V přídi byly situovány termovizní systémy pro pilotáž i vyhledávání cílů a navádění zbraní za všech pověrnostních podmínek a v noci. Byly doplněny televizní kamerou pro nízkou intenzitu osvětlení a laserovým ozařovačem cílů. Avionické vybavení zahrnovalo i přijímač družicové navigační soustavy. Vrtulník měl být vybaven výkonnými rušícími prostředky a indikátory radarového a laserového ozáření.  K pohonu sloužily turbohřídelové motory LHTEC T800-LHT-800 (2×1 003 kW = 1403 k). V jednom z návrhů byly i motory T800-LHT-801 (2×1 117 kW = 1 563 k). Nízká hmotnost, aerodynamické řešení a vysoký výkon motorů měly umožnit výbornou stoupavost, obratnost, akceleraci, deceleraci a vysokou horizontální rychlost. Přenos řídících povelů byl realizován elektrickou cestou po vodičích (fly-by-wire) podobně jako u General Dynamics F-16 Fighting Falcon.  Mimo potlačení demaskujících příznaků a snahy o zajištění vysokého stupně přežití v boji byla značná pozornost věnována operační způsobilosti, spolehlivosti a snadné údržbě. Prakticky 50 % povrchu draku tvořily odnímatelné panely a většina pod nimi umístěných soustav byla pouze v jedné rovině. Elektronické bloky byly umístěny v přetlakových klimatizovaných prostorech. Vrtulník měl být vybaven automatickou digitální kontrolní aparaturou nové generace, shromažďující odchylky od normálu všech důležitých systémů. K vyhodnocování záznamu mělo sloužit přenosné displejem vybavené kufříkové zařízení. Např. při poruše mechanické části se na displeji zobrazil technický výkres daného prvku, zařízení samo mělo navrhnout optimální postup opravy, určit potřebné náhradní díly a vybrat příslušné nářadí. V jeho paměti byly uloženy potřebné technické manuály a také veškeré předcházející závady i způsoby jejich oprav.", "section_level": 1}, {"title": "Určení.", "content": "Vrtulníky RAH-66, jež měly postupně nahradit typy Bell AH-1 Cobra a Bell OH-58 Kiowa, měly působit společně s Hughes AH-64 Apache nebo samostatně. Kromě ozbrojeného průzkumu a ničení pozemních obrněných cílů se s nimi počítalo i pro vedení vzdušného boje. Vyrobeno bylo nakonec jen několik prototypů, protože tento vysoce sofistikovaný stroj nebude v budoucích konfliktech využitelný. V současné době se většina konfliktů odehrává na Středním východě, kde se vedou boje v zastavěných oblastech proti skupinkám bojovníků v civilu. Zde by Comanche musel začít operovat v nižších výškách a vystavit se tak zásahu z ručních protitankových či protileteckých zbraní. To je při ceně 60 000 000 dolarů za stroj dost vysoké riziko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing/Sikorsky RAH-66 Comanche byl vyvíjen jako dvoumotorový průzkumný/bitevní vrtulník (Reconnaisance/Attack Helicopter) standardního uspořádání s pětilistým hlavním rotorem, osmilistým ocasním rotorem typu fenestron chráněným pláštěm a dvoumístnou kabinou s pilotem sedícím vpředu.", "tgt_summary": "The Boeing–Sikorsky RAH-66 Comanche was a stealth armed reconnaissance and attack helicopter designed for the United States Army. Following decades of development, during 2004, the RAH-66 program was canceled prior to mass production commencing, by which point nearly US$7 billion had been already spent on the program.", "id": 2420074}
{"src_title": "Leopard 2", "tgt_title": "Leopard 2", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj nástupce tanku Leopard 1 byl zahájen počátkem 70. let. Již v letech 1972–3 bylo vyrobeno celkem 17 prototypů osazených kanóny ráže 105 a 120 mm. Kanón ráže 120 mm vybavený ejektorem od firmy Rheinmetall o délce 44 ráží byl nakonec vybrán jako základní zbraň nového typu. V roce 1977 získala společnost Krauss-Maffei Wegmann zakázku na výrobu prvních 1800 vozidel pro německý Bundeswehr.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Vývoj různých verzí tanku probíhal kontinuálně od roku 1979. Hlavní část dnes představují verze Leopard 2A4 s kolmo tvarovaným pancéřováním věže, verze 2A5 a verze 2A6. Poslední vyráběné verze (2A6, 2A7) mají šípovitě tvarovaný přídavný pancíř věže spolu s řadou dalších vylepšení. Všechny modely jsou vybaveny digitálním systémem řízení palby s laserovými dálkoměry, plně stabilizovanou hlavní zbraní a koaxiálním kulometem, a také pokročilým nočním viděním a pozorovacím zařízením. Tank má schopnost zasáhnout pohyblivé cíle při pohybu na nerovném terénu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Od roku 1979 bylo vyrobeno více než 3 480 tanků Leopard 2 všech verzí. Výroba probíhala v továrně společnosti Krauss-Maffei Wegmann v Mnichově a ve firmě Maschinenbau v Kielu. V licenci jej vyráběla také firma Federal Construction Works ve švýcarském Thunu.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Německé Leopardy 2A4 a 2A5 byly nasazeny v průběhu bojů v Kosovu v rámci mezinárodních jednotek KFOR. Německé, kanadské a dánské Leopardy 2A5 a 2A6 byly v letech 2003 až 2013 nasazeny v Afghánistánu, v rámci jednotek ISAF. Turecké Leopardy 2A4 se v prosinci 2016 zapojily do bojů proti silám Islámského státu na severu Sýrie v průběhu operace Štít Eufratu.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "V roce 2015 byl Leopard 2 ve výzbroji armád následujících států:", "section_level": 1}, {"title": "Zájem Armády České republiky.", "content": "Zástupci AČR navštívili v červenci 2016 španělskou vojenskou základnu u Zaragozy, kde se zajímali o uskladněné tanky Leopard 2A4, které chce Španělská armáda prodat. Později vyšlo najevo, že z nákupu zřejmě sejde, protože španělské Leopardy jsou ve špatném technickém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Plánované modernizace.", "content": "Společnost Rheinmetall připravuje na rok 2018 výraznou modernizaci stávajícího kanónu ráže 120 mm (L55). Bude se jednat o vysokotlakou verzi s typovým označením L55A1 u níž bude možné použít výkonnější munici. Jednou ze zvažovaných modernizací je náhrada kanónu ráže 120 mm o délce 55 ráží novým podstatně výkonejším kanónem ráže 130 mm o délce 51 ráží. Technologický demonstrátor tohoto kanónu s celkovou délkou 6630 mm a hmotností 3300 kg představila firma Rheinmetall na výstavě EUROSATORY 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrada novým typem.", "content": "V květnu 2015 oznámilo německé ministerstvo obrany plány na vývoj nastupce řady tanků Leopard 2. Tank s pracovním názvem Leopard 3 je od července 2015 vyvíjen ve spolupráci s Francií v rámci projektu KANT do něhož se zapojila nová joint venture KNDS (spojení německé KraussMaffei Technologies GmbH a francouzského Nexter Systems v poměru 50:50). Nový typ tanku by měl vstoupit do služby mezi lety 2025 a 2030.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopard 2 je německý hlavní bojový tank průběžně vyvíjený od 70. let 20. století do současnosti německou společností Krauss-Maffei Wegmann. První verze tohoto tanku vstoupila do služby v roce 1979, v následujících letech postupně nahrazovaly starší typ Leopard 1. Různé verze sloužily a slouží v německých ozbrojených silách a v armádách 16 dalších států mezi nimiž je např. Polsko, Švédsko, Řecko, Turecko a další.", "tgt_summary": "The Leopard 2 is a main battle tank developed by Krauss-Maffei in the 1970s for the West German Army. The tank first entered service in 1979 and succeeded the earlier Leopard 1 as the main battle tank of the German Army. It is armed with a 120 mm smoothbore cannon, and is powered by a V-12 twin-turbo diesel engine. Various versions have served in the armed forces of Germany and 12 other European countries, as well as several non-European nations, including Canada, Chile, Indonesia, Singapore, and Turkey. The Leopard 2 was used in Kosovo with the German Army, and has seen action in Afghanistan with the Dutch, Danish and Canadian contributions to the International Security Assistance Force, as well as seeing action in Syria with the Turkish Armed Forces against ISIS and the YPG.", "id": 2323896}
{"src_title": "Jan III. Dukas Vatatzés", "tgt_title": "John III Doukas Vatatzes", "src_document": [{"title": "Život, počátky vlády.", "content": "Narodil se okolo roku 1193 jako syn jistého Basileia Vatatza. Byl velmi vzdělaný, ale kromě toho byl také dobrým vojevůdcem. Roku 1212 se oženil s dcerou nikajského císaře Theodora I. Laskarida Irenou a Theodoros určil Jana za svého nástupce, jímž se po tchánově smrti roku 1222 stal. Zpočátku se však musel vypořádat s odbojnými bratry zesnulého císaře, kteří byli ale Janem odraženi. Vatatzés pokračoval v protilatinské politice nastoupené Theodorem I. a roku 1225 získal všechno latinské území v Malé Asii, některé řecké ostrovy a část Balkánu. Dobytí Konstantinopole se mohlo zdát být otázkou času. Jenže o dobytí \"Města měst\" usilovali i bulharský car Ivan Asen II. a epirský despota Theodoros Angelos, který se roku 1224 nechal korunovat \"císařem Římanů\" a stal se Janovým významným protivníkem, ale roku 1230 byl poražen a zajat Janovým spojencem Ivanem Asenem II. v bitvě u Klokotnice. S Ivanem Asenem udržoval Jan Dukas přátelské styky, roku 1234 uzavřeli oba císaři spojenectví proti \"Latinům\" (Zápaďanům) a také byl zasnouben Ioannův syn a pozdější nástupce Theodoros s Asenovou dcerou Helenou (Elenou). Kromě toho Jan a nikajský patriarcha Germanos II. svolili k založení bulharského ortodoxního patriarchátu nezávislého na Byzanci. Roku 1235 se Jan III. a Ivan Asen snažili dobýt Konstantinopol, ale byli odraženi stařičkým regentem Janem z Brienne. Následujícího roku pokus zopakovali, opět byl ale úspěšnější energický regent. Roku 1237 ale Ivan Asen rozvázal spojenectví s Janem Vatatzem a zrušil zasnoubení Heleny a Theodora. Ne však nadlouho. V bulharském hlavním městě Tarnovu vypukl mor a Asen to vzal jako boží varování a obnovil jednak spojenectví s Janem a taky vzájemné zasnoubení dětí. Roku 1241 však Ivan Asen II. zemřel a Jan III. tím přišel o spojence proti \"Latinům\", ale zároveň na Bulharsku získal celou Makedonii a Thrákii.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní léta, skon.", "content": "Vzdělaný císař udržoval přátelské styky také s poněkud extravagantním a inteligentním císařem Svaté říše římské a sicilským králem Fridrichem II. Rogerem. Také se Jan roku 1244 oženil po smrti své první ženy Ireny (†1239) s dcerou Fridricha II. Konstancií. Po Fridrichově smrti (1250) však přátelské vztahy se štaufským domem ustrnuly, protože Fridrichův nástupce na Sicílii, jeho levoboček Manfred byl odpůrcem Nikaie a naopak podporoval \"Latiny\". Roku 1245 ovládl Jan Soluň a následujícího roku vyhlásil válku Demetriovi Angelovi, epirskému despotovi, synovi samozvaného císaře Theodora Angela, a byl úspěšný: Demetrios uznal Janovu svrchovanost. Na přelomu půlstoletí na tom císař již nebyl zdravotně nejlépe, trpěl epilepsií, kterou po něm zdědil i syn Theodoros. Jan III. Dukas Vatatzés, největší byzantský (nikajský) císař 13. století, zemřel v listopadu roku 1254 a nedožil se tak svého snu: dovršení byzantské reconquisty a dobytí Konstantinopole, která nakonec roku 1261 padla. Vládu po Janovi nastoupil jeho syn, Theodoros II. Dukas Laskaris.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jan III. svou politikou a válečnými výboji učinil hodně pro znovudobytí Konstantinopole. Svými manévry způsobil, že Nikajské císařství se stalo nejvýznamnějším státem v západní Malé Asii a po smrti Ivana Asena II. v Bulharsku také na Balkáně. Jan byl také velmi vzdělaný a za jeho vlády se Nikaia stala centrem byzantské vzdělanosti.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla dcera císaře Theodora Irena Laskaris, se kterou měl jediného syna Theodora, a druhou manželkou byla dcera římského císaře Fridricha II. Konstancie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan III. Dukas Vatatzés (, \"Iōannēs III Doukas Vatatzēs\", někdy také Vatatzes či počeštěně Vatacés; asi 1193 – 3. listopadu 1254) byl nikájský (resp. byzantský) císař v letech 1222–1254. Za jeho vlády se rozmohla tzv. byzantská reconquista.", "tgt_summary": "John III Doukas Vatatzes, Latinized as Ducas Vatatzes (, \"Iōannēs III Doukas Vatatzēs\", c. 1193, Didymoteicho – 3 November 1254, Nymphaion), was Emperor of Nicaea from 1222 to 1254. He was succeeded by his son, known as Theodore II Laskaris.", "id": 1446284}
{"src_title": "Efrajim Kacir", "tgt_title": "Ephraim Katzir", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kyjevě v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) oddaným sionistům Jehudovi a Cile Kačalskim. Rodina Kačalských původně žila v Lodži (dnešní Polsko), kde se narodil jediný Kacirův sourozenec Aharon (* 1914). Odtud se však v důsledku první světové války přestěhovala do Kyjeva. Ekonomická krize však nakonec rodinu přiměla v roce 1925 (některé zdroje uvádí rok 1922) podniknout aliju do britské mandátní Palestiny, kde se usadila v Jeruzalémě.  V mandátní Palestině vyrůstal od devíti (případně šesti) let v Jeruzalémě, kde v roce 1932 dokončil studium na gymnáziu Rechavja. Podobně jako bratr Aharon se zajímal o vědu. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě nejprve studoval botaniku, zoologii, chemii a bakteriologii, z nichž v roce 1938 získal titul magistr (M.Sc). Následně se však jeho zájmy stočily k biochemii a organické chemii, jež studoval v doktorském studiu, zakončeném v roce 1941 dizertační prací na téma „Jednoduché syntetické polymery aminokyselin.“ Ještě jako student byl členem a instruktorem mládežnické sionisticko-socialistické organizace ha-No'ar ha-oved. Po úspěšné promoci působil na univerzitě v letech 1941 až 1945 jako asistent na katedře teoretické a makromolekulární chemie. Během své asistentury zároveň působil jako výzkumný pracovník na americké Columbia University. V době svých vysokoškolských studií se stal aktivním členem Hagany, v roce 1939 úspěšně absolvoval její první důstojnický kurz a stal se velitelem studentské jednotky v polních silách ('Hiš). Mimo to v Haganě působil jako vědecký poradce. Společně se svým bratrem stáli za vývojem nových typů výbušnin. Surové výbušniny ale byly natolik zapáchající, že svou laboratoř museli umístit v jeskyni v jeruzalémské čtvrti Sanhedrija. Efrajim Kacir později vzpomínal, že zápach byl natolik silný, že od něj v autobuse odstupovali spolucestující. V květnu 1948 byl jmenován velitelem \"Chejl Mada\" (CHEMED) – sboru vědeckého výzkumu a vývoje Izraelských obranných sil, kterému na čas velel v hodnosti podplukovníka. Jeho bratr Aharon, mezinárodně uznávaný fyzik a vedoucí Oddělení výzkumu polymerů při Weizmannově institutu věd, byl zavražděn v roce 1972 během masakru na letišti Lod.  Dne 14. února 1938 se ve 22 letech oženil s Ninou Gottliebovou, učitelkou angličtiny původem z Polska, se kterou měl tři děti; syna Me'ira a dcery Nurit a Irit. Obě jeho dcery však tragicky zahynuly. Nurit (1943–1966), která byla úspěšnou herečkou, zemřela ve 23 letech v důsledku udušení, když ve svém domě nevědomky usnula se zapnutým petrolejovým topením. Irit (1953–1995) spáchala ve 43 letech sebevraždu v důsledku depresí, se kterými se potýkala od smrti své sestry. Kacirova manželka Nina zemřela v roce 1986 na rakovinu. Jeho rodina byla „bohatá“ na vědce; syn Me'ir je profesorem matematiky na Technionu v Haifě, zatímco synovec Abraham (Aharonův syn) je profesorem fyziky a odborníkem na infračervené záření na Telavivské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Ve svém výzkumu započatém během doktorského studia na Hebrejské univerzitě pokračoval na Polytechnickém institutu New York University a dále na Columbia University a Harvard University. Po návratu do Izraele se v roce 1949 stal vedoucím katedry biofyziky na Weizmannově institutu věd v Rechovotu, který pomáhal zakládat. V roce 1961 Kačalski provázel americký tým při slavné inspekci v jaderné elektrárně v Dimoně. V roce 1966 byl tehdejším premiérem Levi Eškolem jmenován vědeckým poradcem na ministerstvu obrany a zároveň jmenován do čela vládní komise, která vládě radila v otázce organizace vědeckého výzkumu. Práce této komise, v jejímž čele stál až do roku 1969, vedla k větší spolupráci mezi vládou, vědeckou sférou, průmyslem a zemědělstvím. Zároveň též podnítila mimořádné zvýšení objemu finančních prostředků, vynaložených na aplikovaný výzkum a vědecké aktivity v rámci ekonomiky. V letech 1966 až 1968 byl hlavním vědcem izraelské armády.  Jeho počáteční výzkum se zaměřoval na jednoduché modely syntetických bílkovin, avšak později vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Pochopení vlastností polyaminokyselin přivedlo, mimo jiné, vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer acetátu (obecný název pro lék \"Copaxone\"), který se v současnosti po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Byl průkopníkem ve studiu nerozpustných (imobilizovaných) enzymů, které tvoří základ pro důležitá biotechnologická průmyslová odvětví. Jím vyvinuté metody slouží dodnes, v rozšířené formě, k výrobě antibiotik a dalších důležitých látek. Vyvinul rovněž přirozeně rozpustné syntetické vlákno využívané v chirurgii pro šití vnitřních zranění. Jedním z jeho počinů též bylo založení hebrejsky psaného vědeckého časopisu \"Mada\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentství.", "content": "V roce 1973 Kačalského, který v té době působil na Harvard University, kontaktovala tehdejší ministerská předsedkyně Golda Meirová s nabídkou kandidatury na post prezidenta. Jejím dřívějším zvažovaným kandidátem byl jeho bratr Aharon, který tragicky zahynul při teroristickém útoku v roce 1972. Kačalského, který se zprvu zdráhal, přesvědčoval i ministr financí Pinchas Sapir, který jej lákal na vědeckou laboratoř, která by mohla být vybudována v prezidentské rezidenci (nakonec však k tomu nedošlo). V prezidentských volbách, které se konaly 10. dubna 1973 kandidoval za vládní Stranu práce proti prof. Efrajimu Urbachovi, nominovanému Likudem a Národní náboženskou stranou. Uspěl hned v prvním kole voleb, když získal 66 hlasů (ze 120členného Knesetu), oproti Urbachovi, který obdržel 41 hlasů (9 hlasovacích lístků bylo prázdných a 4 lidé nehlasovali). Slavnostní přísahu složil 24. května téhož roku a ve funkci nahradil dosavadního prezidenta Zalmana Šazara. Po volbách si hebraizoval své příjmení na Kacir, což v hebrejštině doslova znamená „sklizeň.“ Úřad izraelského prezidenta byla Kacirovou první politickou funkci, a přesto že je tato funkce čistě ceremoniálního charakteru, vyjadřoval se v ní ke státním záležitostem a „pokusil se zcelit širokou propast, která existovala ve školství a sociálním zajištění mezi sefardskými a aškenázskými Židy, a podpořit porozumění mezi izraelskými Židy a jejich arabskými sousedy.“ Po pouhých čtyřech měsících jeho působení v úřadu byl Izrael v říjnu 1973 vtažen do jomkipurské války. Během ní prezident navštěvoval vojáky v bojových jednotkách při frontových liniích, rodiny padlých i raněné v nemocnicích. Válku Izrael nakonec, za cenu mimořádných obětí vyhrál, avšak po válce šokovaný národ žádal vysvětlení a rezignaci osob, které byly za počáteční neúspěchy a podcenění hrozby války zodpovědné. Kacir se z pozice hlavy státu pokusil potlačit rozšířené obviňování a vyjádřil svůj názor, že za předválečnou aroganci „jsme vinni všichni“. V dubnu 1974 nakonec přijal veřejností vynucenou rezignaci ministerské předsedkyně Meirové. Koncem roku 1974 prezident podal žádost předsedovi finančního výboru Knesetu, aby byla zrušena výjimka zákona o dani z příjmů, která plat prezidenta republiky osvobozuje od placení této daně. Žádost však nebyla vyslyšena.  Ve své funkci často „nesl hlavní nápor zloby veřejnosti.“ Kupříkladu v květnu 1974 byl vypískán na pohřbu 20 dětí, zabitých během masakru v severoizraelském Ma'alotu. Jiný otřes nastal, když ve volbách v roce 1977 historicky poprvé zvítězila pravicová strana Likud a Kacir, do funkce nominovaný labouristy, „musel reprezentovat vládu, jejíž étos se od toho jeho výrazně lišil.“ V roce 1977 hostil egyptského prezidenta Anwara Sadata při vůbec první oficiální státní návštěvě představitele arabského státu v Izraeli. Během svého prezidentství vyzval zahraniční univerzity k založení kateder Židovských studií a inicioval vznik prezidentské Ceny za dobrovolnictví. Ta je každoročně udílena dvanácti osobám, které jako dobrovolníci vykonali mimořádný počin. Během svého působení ve funkci prezidenta se rovněž několikrát vyjádřil v otázce izraelského vlastnictví jaderných zbraní. Například v prosinci 1974 ve svém projevu použil vágní postoj izraelské vlády, když uvedl, že „Izrael nebude první, kdo na Blízkém východě použije jaderné zbraně.“ Zároveň dodal, že „Izrael ‚má potenciál‘ takovou zbraň vyrobit, a že to může provést ‚v rozumné časové lhůtě.‘“  V červenci 1977 svolal několik autoritativních právních expertů, včetně tehdejšího generálního prokurátora Aharona Baraka, k prodiskutování dílčího rozšíření prezidentských pravomocí. Zdůraznil zejména malý rozsah prezidentských pravomocí a uvedl příklad v podobě prezidentských milostí, které závisí na ministru spravedlnosti. Zejména si přál zvážit možnost změny zákona v tom smyslu, aby prezident mohl rozpustit Kneset, a aby byl „informován o národní bezpečnosti náčelníkem Generálního štábu.“ Jeho návrhy se však nesetkaly s odezvou. V roce 1978 vzniklo z jeho iniciativy Jeruzalémské divadelní centrum Nurit Kacirové jako památka na zesnulou dceru.  Z důvodu nemoci své manželky se odmítl ucházet o znovuzvolení a v roce 1978 jej ve funkci nahradil Jicchak Navon. Po odchodu z postu prezidenta se vrátil ke své vědecké práci a zůstal i nadále velmi aktivní. Mezi jeho počiny po odchodu z funkce hlavy státu patří například založení katedry biotechnologie na Telavivské univerzitě, kterou posléze sám vedl. Mimo to napsal stovky vědeckých článků a „neúnavně podporoval mladé vědce.“ V následujících letech se v rámci výzkumu věnoval novým oblastem bádání; „v jednom projektu například vedl tým vědců z Weizmannova institutu, který v mezinárodní soutěži uspěl v počítačovém modelování bílkovin, a v jiné studii byl součástí interdisciplinární skupiny vědců, která odhalila významný aspekt hadího uštknutí na lidské tělo.“ I po odchodu z úřadu se veřejně vyjadřoval k různým událostem. Například v roce 1989 v průběhu první intifády v jednom rozhovoru uvedl: Zemřel 30. května 2009 ve věku 93 let ve svém domě v Rechovotu a je pochován na hlavním rechovotském hřbitově vedle své manželky, která zemřela v roce 1986. Toto místo posledního odpočinku bylo Kacirovým přáním, neboť obvykle jsou přední osobnosti státu pohřbívány na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Den Kacirovy smrti připadl na 37. výročí smrti jeho bratra Aharona při teroristickém útoku z 30. května 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a pocty.", "content": "Během svého života získal Efrajim Kacir mnoho světových ocenění a stal se členem řady věhlasných vědeckých společností. V roce 1950 obdržel Weizmannovu cenu a o devět let později mu byla udělena Izraelská cena v oblasti přírodních věd. Ta je udílena od roku 1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 1960 se stal členem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání, o rok později byl vyznamenán Rothschildovou cenou v oblasti přírodních věd a v roce 1966 se stal prvním Izraelcem zvoleným do americké Národní akademie věd. V roce 1977 byl přijat jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně a v roce 1985 mu byla udělena Japonská cena za mimořádný přínos v základní teorii na poli imobilizovaných enzymů a jejich praktické aplikace. O čtyři roky později vstoupil do Francouzské akademie věd a následující rok byl dekorován francouzským Řádem čestné legie () s hodností komandéra.  Mimo zmíněné se stal nositelem řady dalších vědeckých ocenění (např. Linderstrøm-Lang Gold Medal, Hans Krebs Medal, Tchernikhovski Prize, Alpha Omega Achievement Medal či Engineering Foundation's International Award) a byly mu uděleny čestné doktoráty na řadě světových univerzit, například Harvard University, McGill University, Oxford University, Northwestern University, Miami University, Technion, Eidgenössische Technische Hochschule aj. Na několika univerzitách též působil jako hostující profesor; šlo například o Harvard University, Rockefeller University, University of California v Los Angeles a Battelle Seattle Research Center.  V dubnu 2011 byla na jeho počest v Izraeli vydána poštovní známka o nominální hodnotě 9 šekelů.  Efrajim Kacir byl autorem stovek vědeckých článků. Mezi vybrané patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Efrajim Kacir (: אפרים קציר, rodným jménem Efrajim Kačalskij, : Эфраим Качальский, : Ефраї́м Качальський; 16. května 1916 – 30. května 2009) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta.", "tgt_summary": "Ephraim Katzir ( \"Efrayim Katsir\"; 16 May 1916 – 30 May 2009) was an Israeli biophysicist and Israeli Labor Party politician. He was the fourth President of Israel from 1973 until 1978.", "id": 1617892}
{"src_title": "Katáib", "tgt_title": "Kataeb Party", "src_document": [{"title": "Založení a začátky.", "content": "Strana byla oficiálně založena Pierrem Džamáílem v roce 1936 jako mládežnické hnutí inspirované NSDAP. Aktivně se účastnila bojů proti francouzské koloniální nadvládě v Libanonu až do vyhlášení libanonské nezávislosti v roce 1943. Její heslo je „Bůh, národ a rodina“.  Zpočátku byl vliv falangistické strany omezený. Vše se ale změnilo poté, co se Kataíb při krizi v roce 1958 postavila na stranu vlády. Pierre Džamáíl byl poté jmenován členem vlády a o dva roky později i zvolen do Národního shromáždění.  V roce 1968 se strana připojila k Alianci Hefl, která byla tvořena třemi hlavními křesťanskými stranami v Libanonu. V tomtéž roce Aliance Helf získala 9 křesel (z 99), a stala se tak nejúspěšnějším seskupením v roztříštěném libanonském politickém spektru.  Do konce 60. let 20. století Katáib vytvořila své vlastní ozbrojené milice a brzy na to se začaly množit srážky s palestinskými ozbrojenci.", "section_level": 1}, {"title": "Období bojů a úpadek.", "content": "V dubnu 1975 se falangističtí milicionáři zúčastnili tzv. autobusového masakru, který je obecně považován za záminku k vypuknutí libanonské občanské války. V dalších dnech se 8000 falangistických milicionářů (společně s dalšími křesťanskými milicemi) zapojilo do pouličních bojů proti palestinským milicím a milicím Libanonského národního hnutí.  V srpnu 1976 se Katáib podílela na formování libanonských sil, ozbrojeného křídla Libanonské fronty, přičemž jejich vůdcem byl zvolen syn zakladatele, Bašír Džamáíl. V září 1982 byl Bašír Džamáíl v průběhu první libanonské války zvolen prezidentem Libanonu. O měsíc později zahynul při atentátu, který spáchal prosyrský disident. K atentátu se však přihlásili palestinští muslimové. Izraelská armáda, která v té době okupovala Bejrút, umožnila falangistickým oddílům zesnulého prezidenta Džamáíla vstoupit do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde měly hledat ozbrojené příslušníky palestinské teroristické skupiny Organizace pro osvobození Palestiny. V průběhu následujících dvou dnů namísto toho zmasakrovaly 474 až 2300 mužů, žen a dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Syrské období a Cedrová revoluce.", "content": "Strana ztrácela směr a vzájemně v ní soupeřilo několik frakcí. Od roku 1986 až do své smrti v roce 1998 stál v čele strany Georges Saadeh. Toho o rok později nahradil Mounir Hajj, který předsednický post zastával do roku 2002. Následně se předsedou stal Karim Pakradouni, jenž v této funkci působil do roku 2007. Tehdy se nejvyšším představitelem strany stal někdejší libanonský prezident Amín Džamáíl, syn Pierra Džamáíla a bratr Bašíra Džamáíla, kterého v roce 2015 nahradil jeho syn Samy Džamáíl.  V březnu roku 2005 se po atentátu na Rafíka Harírího strana zúčastnila protisyrských demonstrací, později známých jako Cedrová revoluce. Stala se součástí Aliance 14. března (společně s Hnutím budoucnosti, Pokrokovou socialistickou stranou, Libanonskými silami a dalšími menšími stranami). Ve volbách v červnu 2005 získala Katáib 3 křesla v libanonském parlamentu a v nově sestavené vládě F. Siniora zasedl Pierre Amín Džamáíl, syn předsedy Amína Džamáíla, jako ministr průmyslu. Pierre Amín Džamáíl zahynul v listopadu 2006 při atentátů, z něhož byla obviněna Sýrie. Další člen Strany Katáib, Antoine Ghanem, zemřel při bombovém atentátu v září 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katáib (: ), též Falangistická strana, je libanonská politická strana. Strana někdy používá název Libanonská sociálně demokratická strana, přestože se nejedná o stranu sociálně demokratické orientace (ideologické směřování je národně konzervativní). Formálně se označuje světskou stranu, podporována je ovšem převážně maronitskými křesťany.", "tgt_summary": "The Lebanese Phalanges Party ( '), better known in English as the Phalange ( '), is a Christian-democratic political party in Lebanon. Despite being officially secular, it is supported mainly by Maronite Catholics. The party played a major role in the Lebanese Civil War (1975–90). In decline in the late 1980s and 1990s, the party slowly re-emerged in the early 2000s. It is now part of the March 14 Alliance.", "id": 729018}
{"src_title": "Andronikos III.", "tgt_title": "Andronikos III Palaiologos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Andronikos se stal roku 1316 spolucísařem svého děda Andronika II. Poté Andronikos spolu se svou rodinou odešel do Soluně, kde žili. Roku 1320 se však odehrála nešťastná událost, při které mladý Adronikos nešťastnou náhodou zabil svého bratra Manuela. Jeho otec Michael zemřel, pravděpodobně v důsledku šoku, který utrpěl, když se hroznou novinu dozvěděl. Vražda a otřesné chování Andronika a jeho přátel, většinou synů pocházejících z mocných aristokratických rodů, císaře Andronika II. natolik rozlítily, že svého vnuka vydědil. Andronikos III. se však odmítal jen tak svých pozic vzdát, uprchl od dvora a v Thrákii začal shromažďovat své přívržence. Tím začala občanská válka.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka a nástup na trůn.", "content": "Občanská válka mezi oběma Androniky, dědem a vnukem se rozhořela v letech 1322 až 1328. Obě strany se však vyhýbaly přímému střetnutí a armády císařů se pouze přesunovaly z místa na místo. Přesuny armád postihly hlavně venkovské obyvatelstvo v Thrákii, Makedonii a Thesálii. Za mladého Andronika se postavily především mocní aristokraté, mezi jinými i Kantakuzenové. Oba císaře do občanské války zaplétali i své slovanské spojence, Andronikos II. se opíral o Srbsko v čele se Štěpánem Dušanem, kdežto Andronikos III. o Bulharsko, kde vládl car Michal Šišman. Za těchto okolností nebyla věnována pozornost maloasijským provinciím, kde roku 1326 dobyl sultán Osman Bursu a položil tak základ mocné Osmanské říši. Navíc, z války vytěžily své i Bulharsko a Srbsko, které získaly některá území na úkor říše. Epir a Thesálie vyhlásily nezávislost na říši. Občanská válka byla konečně ukončena roku 1328, kdy Andronikos III. lstí pronikl do Konstantinopole a přinutil svého děda Andronika abdikovat. Stal se tak konečně autokratorem.", "section_level": 3}, {"title": "Císařská vláda.", "content": "Andronikos III. byl jedním z posledních mocných a velkých panovníků Byzantské říše. Snažil se ozdravit finance, udržet říši v nepozměněných hranicích a případně ji i rozšířit.", "section_level": 2}, {"title": "Války s Osmany.", "content": "Andronikos III. se věnoval především válkám se slovanskými státy na Balkáně. Avšak jeho pozornost si vynutily i nedávné události v Malé Asii, kde se osmanští Turci zmocnili Bursy a učinili z ní své hlavní město. Oslabení východní hranice má své počátky již za vlády císaře Michaela VIII., císaři totiž nevěnovali ve své snaze podmanit si Balkán pozornost východní hranici. Účinný obranný systém pevností z dob Nikájského exilu, byl podlomen šetřením výdajů na obranu hranic. A právě v této době trpěl východ Malé Asie pod nájezdy Mongolů, což vyvolalo velký pohyb tureckých kmenů na západ. Původně malý bezvýznamný osmanský kmen se usadil v Býthii, kde však brzy zahájil své výboje.  Andronikos III. se na Osmany zaměřil hned po nástupu na trůn. Roku 1329 se osobně v čele armády, která však čítala pouze okolo 2 000 mužů, vydal do Býthie, kde zamýšlel osvobodit Bursu a vyhnat Osmany z říšského území. Andronikos byl však Turky zaskočen v Bitvě u Pelekanonu a rozhodným způsobem poražen. Tažení Andronika III. bylo posledním pokusem o byzantskou ofenzívu v Malé Asii. Osmané se tři roky na to zmocnili Nikaey a roku 1337 padlo do jejich rukou významné starověké sídlo římských císařů, Nicomedia. Vše, co Byzanci nyní v Malé Asii zbývalo, bylo několik pevností v Býthii a město Philadelphia. Navíc byla říše ponížena tím, že musela Osmanům za území, která jí zbyla v Anatolii platit roční tribut. Andronikos se již o další významné zásahy proti Turkům nepokusil.", "section_level": 3}, {"title": "Balkánská politika.", "content": "Na Balkáně musela byzantská říše čelit soutěžení Srbska a Bulharska o hegemonii nad poloostrovem. Císař se však jen tak nemínil svých nároků na území vzdát a zahájil několik válečných kampaní.  Spojenectví s bulharským carem Michalem proti Srbsku nepřineslo žádné kýžené zisky. Navíc byli Bulhaři poraženi v bitvě u Velbaždu roku 1330, dříve než se mohli spojit s byzantskými posilami. Novým bulharským carem se stal poté Ivan Alexandr, se kterým se císař brzy ocitnul v konfliktu o některá thrácká území. Andronikos osobně vytáhl proti Bulharům, avšak opět v čele malé zanedbatelné armády. Bulhaři uštědřili císaři tvrdou porážku u Rusokastra. Byla to poslední velká bitva mezi odvěkými rivaly, sedm set let trvajících konfliktech o nadvládu nad Balkánem. Císař musel učinit územní ústupky v Thrákii a mír byl zaručen sňatkem dětí obou panovníků.  V soupeření se Srbskem došlo ke konfliktu roku 1334. Srbský vládce Štěpán Uroš IV. Dušan expandoval na území byzantské říše v Makedonii. Podařilo se mu získat významné strategické body v oblasti jako byly Ochrid, Kastoria, Strumica a další. Navíc, guvernér Soluně Syrgiannes Palaleologos přešel na stranu Srbů. Srbové situace využili a s vojskem vytáhli proti Soluni. Naštěstí se byzantskému veliteli Sphrantzesovi Palaiologovy podařilo Syrgianna zabít. Když se Srbové dozvěděli o Syrgiannově smrti, vypukl v jejich řadách zmatek a dali se na ústup. V srpnu roku 1334 pak Štěpán Uroš IV. uzavřel s císařem mír. A Andronikos obnovil svrchovanost říše nad ztracenými oblastmi.  Přes tyto neúspěchy se císaři Andronikovi opět podařilo získat nadvládu nad Thesálií, někdy v letech 1330 až 1333. Nakonec roku 1337 dokončil podmanění Epiru, kam se vydal s vojskem. Úspěchu císaře napomohly dynastické rozpory v obou zemích.", "section_level": 3}, {"title": "Italské republiky.", "content": "Na rozdíl od svých předchůdců císař Andronikos zachovával značně nepřátelský postoj k italským republikám, které považoval za parazity byzantské ekonomiky. Zaujal proti nim zcela nekompromisní postoj a po celou dobu vlády se cílevědomě snažil oslabit jejich postavení v egejské oblasti. Obnovené byzantské loďstvo dobylo Lesbos, který byl ovládnut na čas Janovany. Jeho loďstvo poté obnovilo kontrolu nad všemi ostrovy ztracenými za občanské války a donutilo uznat svrchovanost Byzance i některá latinská knížectví na ostrově Euboia.", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní politika císaře.", "content": "Andronikos III. zdědil říši na pokraji zhroucení. Po celou dobu vlády se snažil o efektivní reformy, které měly posílit byzantskou společnost. Zatímco sám se věnoval spíše lovům a válkám, správu říše vykonával jeho přítel a ministr schopný Jan Kantakuzenos, ten byl jmenován i megas domesticem, nejvyšším velitelem vojska. Císař a jeho ministři reorganizovali byzantské námořnictvo, které čítalo roku 1332 okolo deseti lodí. Byla provedena i reforma soudního systému, zřízení čtyř univerzálních soudů. Zvýšeny byly tresty za korupci a daňové úniky. Ve městech, která byla ještě životaschopná, bylo provedeno zdanění bohatých měšťanů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Způsob jakým převzal Andronikos III. vládu, nebyl zrovna ideální. Císař se však projevil jako schopný vládce, který alespoň na čas zastavil nezadržitelný úpadek Byzantské říše. Účinnými reformami říši posílil. Podařilo se mu obnovit loďstvo a na rozdíl od svých předchůdců se nespoléhal na nespolehlivé zahraniční žoldnéře.  Císař sám o sobě nebyl zrovna nejschopnějším, ale úspěch jeho vlády spočíval v tom, že se dokázal obklopit zkušenými muži, jako byl pozdější císař Jan Kantakuzenos, kteří spravovali říši za císaře, zatímco on se věnoval válečným tažením. Došlo tak k jakémusi přerozdělení vládní moci do několika oblastí. Nemůžeme Andronikovy ani upřít jeho válečné úspěchy, za jeho vlády se sice již zhroutila východní hranice, ale netoliko jeho vinou. Východní hranici nebyla věnována dostatečná pozornost od obnovení Byzantské říše a Andronikos se mohl již pokusit pouze ochránit zbylá území. Dále císař utrpěl porážku od Bulharů, ale na druhou stranu se mu podařilo zastavit postup Srbů. Vítězstvím nad Epirem, Thesálií a latinskými knížectvími se sjednocení Balkánu přiblížil víc, než kterýkoliv císař od smrti Manuela I. Komnena. Andronikos bývá moderními dějinami poněkud opomíjen. Je nutno zdůraznit, že po jeho předčasné smrti nastal rapidní pokles byzantské moci.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Andronikos III. byl dvakrát ženat, jeho první manželkou byla Adelhaid Brunšvická, která zemřela roku 1324, poté se jeho manželkou stala Anna Savojská, se kterou měl několik dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adronikos III. Palaiologos (1296 Konstantinopol – 15. června 1341) byl byzantský císař, vládl v letech 1328–1341. Uvědomoval si smrtelnou hrozbu osmanských Turků a snažil se ozdravit vyčerpanou říši.", "tgt_summary": "Andronikos III Palaiologos (; 25 March 1297 – 15 June 1341), commonly Latinized as Andronicus III Palaeologus, was the Byzantine emperor from 1328 to 1341. Born Andronikos Doukas Angelos Komnenos Palaiologos (), he was the son of Michael IX Palaiologos and Rita of Armenia. He was proclaimed co-emperor in his youth, before 1313, and in April 1321 he rebelled in opposition to his grandfather, Andronikos II Palaiologos. He was formally crowned co-emperor in February 1325, before ousting his grandfather outright and becoming sole emperor on 24 May 1328.", "id": 1422729}
{"src_title": "Jan VII. Palaiologos", "tgt_title": "John VII Palaiologos", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan VII. Palaiologos byl synem císaře Andronika IV. Palaiologoa a Keracy Bulharské, dcery bulharského cara Ivana Alexandera a jeho první choti Theodory Valašské. Když jeho otec Andronikos IV. uzurpoval trůn svého otce Jana V. v roce 1376, Jan (VII.) se stal spoluvládcem. V roce 1379 byli otec i syn svrženi a částečně oslepeni, ale Andronikos IV. si podržel svůj císařský status a byla mu Janem V. přidělena Selymbrie (Silivri) jako léno. Po smrti Andronika IV. pravděpodobně nastoupil Jan (VII.) na otcovo místo. 14. dubna 1390 vypudil Jan VII. svého děda Jana V. z trůnu a vládl pět měsíců, než byl Jan V. znovunastolen svým synem Manuelem II. s pomocí republiky Benátské. Jan VII. nalezl 17. září 1390 azyl u osmanského sultána Bajezida I.; sultán potvrdil Janovo právo na léno jeho otce v Selymbrii. Vztahy s Manuelem II. se posléze zlepšily, neboť jej mohl považovat za možného dědice byzantského trůnu (jeho vlastní synové nebyli v té době ještě na světě). Poté, co Bajezid I. roku 1399 zahájil obléhání Konstantinopole, které mělo trvat pět let, Manuel II. odjel hledat pomoc v západní Evropě a zanechal Jana VII., aby jako regent bránil město. Jan se chopil svých povinností dobře a doufal v zázrak. Sultán nabídl Janovi, aby se vzdal a že oplátkou ušetří obyvatelstvo města drancování. Jan se však statečně odmítl. Díky tomu byl konec byzantské říše oddálen o půl století. Kýžený zázrak nastal, když Bajezid byl poražen v červenci roku 1402 Tamerlánem v bitvě u Ankary. Porážka byla následována občanskou válkou v osmanském státě a osmanští princové se snažili o mír a spojenectví s byzantskou říší. Využívajíc dočasné slabosti říše Osmanů, uzavřel Jan VII. dohody, které Byzantincům zajišťovaly navrácení většiny Turky okupovaného evropského pobřeží Marmarského moře, navíc pak město Thessaloniki na pobřeží moře Egejského. (V Thessalonikách v době před dobytí Turky vládl právě Manuel II.) Po Manuelově návratu mu Jan VII. svědomitě předal zpět moc a bylo mu umožněno usadit se po zbytek svého života na odpočinek v Thessalonikách (mezi lety 1403 až 1408). Bylo mu též umožněno ponechat si císařský titul (\"basileos\"). Spoluvládcem v nám neznámém roce Jan učinil svého malého syna Andronika V., narozeného kolem roku 1400. Ten ale svého otce předešel a zemřel již roku 1407. Jan sám pak zemřel o rok později.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Se svou ženou Irene Gattilusio měl Jan VII. Palaiologos nejméně jednoho syna Andronika (V.) Palaiologa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan VII. Palaiologos, \"Iōannēs VII Palaiologos\"; 1370 - 22. září 1408) byl byzantský císař v pěti měsících roku 1390.", "tgt_summary": "John VII Palaiologos or Palaeologus (, \"Iōannēs Z' Palaiologos\"; 1370 – 22 September 1408) was Byzantine Emperor for five months in 1390. While he was Emperor, there is evidence showing he used the name Andronikos, after his father, although when he was regent during his uncle's absence in the West, he governed in his birth name.", "id": 2029835}
{"src_title": "Janko Jesenský", "tgt_title": "Janko Jesenský", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Turčianském Svatém Martině. Jeho otec Ján Jesenský-Gašparé byl advokátem a významným činitelem slovenského národního hnutí a spoluorganizátorem akcí celonárodního významu (Memorandum národa slovenského, Matice slovenská apod.). Vzdělání získával ve svém rodišti, později na gymnáziu v Banské Bystrici, Rimavské Sobotě a v roce 1893 odmaturoval v Kežmarku. Dvouletou právnickou akademii absolvoval v Prešově, doktorát práv obhájil v Kluži v (Rumunsku). V Budapešti složil advokátskou zkoušku. Potom pracoval jako advokátní koncipient v Lučenci, Bytči, Liptovském Mikuláši, Turčianském Svätém Martině a v Novém Mestě nad Váhem. Zde si vytvořil vážnější milostný vztah k mladé klavíristce a zpěvačce Olze Kraftové.  V roce 1905 začal v Bánovcích nad Bebravou svoji samostatnou advokátní kariéru. Po osmi letech se oženil s Annou, dcerou významného štúrovského historika Júlia Botty. V 1914 narukoval k trenčanskému pluku. Byl obviněn z vlastizrady, v roce 1915 odvelen na ruskou frontu, kde přešel do ruského zajetí a po jisté době se zde zapojil do československého odboje v Rusku. Redigoval vícero časopisů – \"Voronežský Čechoslovan\" (zde se setkal s kolegy spisovateli Jozefom Gregorem-Tajovským a Jaroslavem Haškem), kyjevské \"Slovenské hlasy\". Byl zvolen místopředsedou ruské odbočky Československé národní rady a po složitých politických kolizích s bolševiky se dostal domů. V roce 1919 se pustil do poválečného budování ve vícero úřadech první československé republiky. V roce 1922 byl županem v Rimavské Sobotě, poté velkožupanem v Nitře, v roce 1929 přešel do Bratislavy, kde se stal vládním radou, později viceprezidentem krajinského ( zemského ) úřadu. Aktivně se zúčastňoval nejen politického, ale i kulturního a společenského života. V letech 1930–1939 byl místopředsedou Spolku slovenských spisovatelů, v roce 1933 se stal šéfredaktorem v časopisu \"Slovenské smery umelecké a kritické\". V roce 1939 se stáhl do soukromí, ale i navzdory tomu podporoval protifašistické hnutí. Dne 27. listopadu 1945 byl jako první Slovák jmenován národním umělcem, nicméně o měsíc později umírá. V roce 1950 byly jeho tělesné pozůstatky odvezeny a uloženy do rodinné hrobky Jesenských na slovenském Národním hřbitově v Martině.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jesenský se svojí tvorbou stal významným představitelem slovenské moderní prózy. Je jedním ze skutečně prvních tvůrců moderní slovenské literatury a reprezentantem její první vlny především v poezii. Kromě vlastní tvorby také překládal, hlavně poezii A. S. Puškina, Sergeje Jesenina či Alexandra Bloka. Literární tvorbě se začal věnovat v roce 1889 na kežmarském gymnáziu. Po průběžné přípravě a časopiseckém publikování množství úvah, črt, humoresek, novel a povídek, spatřil v Ružomberku světlo světa jeho prozaický debut. První krátké prózy jsou postaveny na anekdotách. Těžištěm jeho prozaické tvorby před rokem 1918 byly psychologické novely. Jako první ve slovenské poezii také problematizoval vlastní city, čímž do značné míry porušil tradiční charakter lyrického hrdiny, svá díla umísťuje jak do venkovského tak i do maloměstského prostředí, velmi často mají úsměvné humoristické ladění, které postupně přerůstá do satirické kresby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Janko Jesenský (30. prosince 1874, Turčianský Svätý Martin, Uhersko – 27. prosince 1945, Bratislava, Československo) byl slovenský politik, básník, spisovatel-prozaik a překladatel.", "tgt_summary": "Baron Ján Jesenský (30 December 1874 in Tučiansky Svätý Martin (), Kingdom of Hungary (present day Martin, Slovakia) – 27 December 1945 in Bratislava, Czechoslovakia) was a Slovak lower nobleman of the House of Jeszenszky, poet, prose writer, translator, and politician. He was a prominent member of the Slovak national movement.", "id": 806613}
{"src_title": "Žikace", "tgt_title": "Shigatse", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Prefektura se nachází na severní straně Himálaje, na jihu sousedí s Nepálem a Indií, západně s tibetskou prefekturou Ngari, severně s tibetskou prefekturou Nagčhu a východně s Lhasou, Lhokou a Bhútánem. Krajem protéká největší tibetská řeka Jarlung Cangpo. Prefektura zahrnuje severní stranu Himálaje, proto se zde nachází řada nejvyšších vrcholů světa, Mount Everest, v Tibetu známý jako \"Džomo langma\" a mnoho dalších horských vrcholů, např. Čo Oju. Prefektura měří z východu na západ přibližně 800 km, ze severu na jih přibližně 220 km.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 2014 byl administrativně zrušen \"okres Žikace\" a \"prefektura Žikace\". Nahradili je městská prefektura Žikace a správní obvod města Žikace Samdrub-ce, který nahradil oficiální název pro město.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Ve městě Žikace se nachází tradiční sídlo pančhenlamy – klášter Tašilhünpo (). V Žikace se také nachází známý Žikacký hrad, zbořen za kulturní revoluce a zrekonstruován v letech 2005–2007. Z dalších známých staveb se v kraji nachází klášter Žalu, Kumbum ve městě Gjance, klášter Sakja a další.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2010 žilo v celé prefektuře 703 tisíc obyvatel, což tvoří 1/4 obyvatel celé TAO. Tibeťané představovali až 95 %, dále zde žijí Číňané, Chuejové, Mongolové a další. Žije zde také množství Šerpů. Přibližně 90 % obyvatel bydlí na venkově, nebo jsou pastevci (nomádi).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Žikace vždy byla křižovatka při cestách z Indie a Nepálu do Lhasy. Prefekturou prochází čínská dálnice číslo G318 ze Šanghaje do tibetského města Dram (tibetsky: འགྲམ་, Wylie: 'gram) na nepálských hranicích. Úsek ze Lhasy na hranice s Nepálem je přezdívaná jako „Dálnice přátelství“ (Friendship Highway). Ve vzdálenosti 43 km od města Žikace v nadmořské výšce 3782 m n. m. se nachází letiště. Od výstavby v 60. letech 20. století fungovalo pouze jako vojenské. V roce 2009 bylo rekostruováno a od roku 2011 otevřeno i jako letiště civilní, obsluhuje civilní lety pouze dvakrát týdně do čínského města Čcheng-tu. Toto letiště je páté civilní v TAO. 15.8.2014 byla slavnostně uvedena do provozu železniční trať ze Lhasy, 6 stanic z celkového počtu 14 leží v prefektuře Žikace. Vlak zastavuje pouze na 6 stanicích, z toho 2 leží v prefektuře Žikace. Vlakové spojení z-do Lhasy existuje pouze jednou denně.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "V roce 1970 byla oblast čínskými úřady nazvána prefektura Žikace. V roce 2014 byla prefektura změněna na městskou prefekturu Žikace se sídelním městským obvodem Samdrub-ce a dalšími 17 okresy. 9 okresů leží na pohraničí, prefektura má pouze jeden hraniční přechod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žikace (:, Wylie:\"Gzhis ka rtse\", pinyin: \"Xigazê\"; :, pinyin: \"Rìkāzé\", český přepis: \"Ž'-kcha-ce\") je město a městská prefektura v čínské Tibetské autonomní oblasti. Oblast okolo města Žikace byla tradičně centrem tibetské části Cang, dodnes se obyvatelům kraje Žikace přezdívá „cangba“.", "tgt_summary": "Shigatse, officially known as Xigazê (;, is a prefecture-level city of the Tibet Autonomous Region of the People's Republic of China, with an area of. It is located within the historical Tsang province of Tibet.", "id": 40528}
{"src_title": "Indigirka", "tgt_title": "Indigirka", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem zdrojnic Kastach a Taryn-Jurjach na severních svazích Chalkanského hřbetu. Podle stavby říčního údolí, koryta a rychlosti toku se její tok dělí na horní (640 km) a dolní (1086 km). Od soutoku zdrojnic teče nejprve na severozápad nejnižší částí Ojmjakonské plošiny, poté se stáčí na sever, přičemž protíná několik horských výběžků Čerského hřbetu. Šířka doliny v této části toku dosahuje od 0,5 až 1 km do 20 km, koryto je oblázkové s množstvím peřejí a rychlost dosahuje 2 až 3,5 m/s. Při protínání Čemalginského hřbetu protéká v hlubokém kaňonu rychlostí 4 m/s a navíc překonává říční prahy, takže tento úsek se nehodí ani pro plavení dřeva. Dolní tok začíná nad ústím Momy, kde řeka vtéká do Momo-Selenňachské propadliny. Dolina se rozšiřuje, v korytě se začínají objevovat mělčiny a kosy a místy se rozděluje na oddělená ramena. Obtéká Momský hřbet a pokračuje rovinatou nížinou. Protéká Abyjskou nížinou, kde je velmi členitá, a Jano-Indigirskou nížinou, kde vytváří přímé dlouhé úseky velmi pomalu tekoucí vody o šířce 350 až 500 m. Ve vzdálenosti 130 km od ústí do Východosibiřského moře se rozděluje na ramena, jež vytvářejí deltu o rozloze 5500 km2. Hlavní ramena jsou Russkoje usťje, největší Střední a Kolymské. Od moře je ústí odděleno mělčinou.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou dešťové srážky a také tající voda sníh, ledovce, náledí. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v teplých ročních obdobích, přičemž připadá na jaro 32 %, na léto 52 %, na podzim přibližně 16 % a na zimu méně než 1 % celkového ročního odtoku. Průměrný roční průtok vody u Usť-Něry činí 428 m3/s, maximální průtok dosahuje 10 600 m3/s a u Voroncova činí průměrný 1570 m3/s a maximální 11 500 m3/s. Rozsah kolísání hladiny dosahuje 7,5 až 11,2 m, přičemž nejvyšší úrovně dosahuje v červnu a na začátku července. Roční odtok v ústí činí 58,3 km3. Ročně unáší 13,7 Mt pevných usazenin. Zamrzá v říjnu a rozmrzá na konci května až na začátku června. Místy promrzá až do dna (Krest-Major, Čokurdach). Povodí řeky se rozkládá v oblasti dlouhodobě zmrzlých horských půd, s čímž souvisí vznik obrovských náledí.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je bohatá na ryby, převážně síhy (malý, nosatý, muksun, nelma, omul, maréna), přičemž v ústí je rozvinuté průmyslové zpracování. Vodní doprava je možná v délce 1 086 km od soutoku s Momou. Na řece leží přístavy Usť-Něra, Chonuu, Družina, Čokurdach, Tabor. V povodí řeky se nachází vesnice Ojmjakon známá jako nejchladnější obydlené místo a také významná naleziště zlata. Oblast byla objevena ruskými kozáky v polovině 17. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indigirka (, ) je významná řeka v severovýchodní části Sibiře v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá 1726 km. Povodí řeky má rozlohu 360 000 km2 a zasahuje také na území Magadanské oblasti.", "tgt_summary": "The Indigirka (; ) is a river in the Sakha Republic in Russia between the Yana to the west and the Kolyma to the east. It is long. The area of its basin is.", "id": 2480030}
{"src_title": "Privacy International", "tgt_title": "Privacy International", "src_document": [{"title": "Cíle organizace.", "content": "Privacy International má za cíl:", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Hlavní činnost Privacy International aktuálně zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Aféra SWIFT.", "content": "V červnu 2006 přinesly \"NY Times\" a \"LA Times\" informace o tajné dohodě mezi americkou vládou a komunitou SWIFT (\"Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication\") o poskytování finančních údajů zákazníků finančních ústavů pod SWIFT. Jednalo se o zákazníky více než 8000 bankovních a finančních ústavů o finančních transferech o objemu více než 2×10 dolarů ročně. Po následných stížnostech regulačních úřadů z více než 38 zemí byl SWIFT donucen změnit své praktiky.", "section_level": 2}, {"title": "Big Brother Awards.", "content": "Od roku 1998 rozdává Privacy International ceny Velkého bratra (\"Big Brother Awards\"), a to jak v negativním slova smyslu: organizacím, společnostem, korporacím... porušujícím soukromí, tak v kladném slova smyslu: organizacím, které se zasadily o boj za ochranu soukromí a soukromých údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž o nejhloupější bezpečnost.", "content": "V lednu 2003 odstartovala Privacy International soutěž o „nejnesmyslnější, nejplíživější a nejvypočítavější bezpečnostní iniciativu“ (anglicky \"Stupid Security competition\"). Výsledky oznámila 3. dubna téhož roku. V roce 2008 hodlá soutěž pořádat znovu.", "section_level": 2}, {"title": "Index soukromí.", "content": "Privacy International vyvinula tzv. Index soukromí, který je součtem několika faktorů, týkajících se dohledem nad společností, kontrolou a zneužíváním soukromých údajů jak ve státním tak v soukromém sektoru v rámci daného státu. Stanovování indexu soukromí začalo již v roce 1997 a v roce 2006 byl kompletně ohodnocen v 38 zemích. Index může nabývat hodnoty od 1,1 do 5, kde vyšší číslo znamená menší zásah do soukromí jedince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privacy International je nezisková organizace, založená roku 1990, jež má za cíl „být hlídacím psem (rozmachu) dozoru (nad obyvatelstvem) ze strany vlád a korporací“. Sídlí v Londýně (Velká Británie), ale má zázemí ve více než padesáti dalších zemích.", "tgt_summary": "Privacy International (PI) is a UK-based registered charity that defends and promotes the right to privacy across the world. First formed in 1990, registered as a non-profit company in 2002 and as a charity in 2012, PI is based in London. Its current executive director, since 2012, is Dr Gus Hosein.", "id": 32898}
{"src_title": "FC Slavia Karlovy Vary", "tgt_title": "FC Slavia Karlovy Vary", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub FC Buldoci Karlovy Vary vznikl v roce 2007, když se funkcionáři \"SK VTJ Slavia\" a \"TJ Karlovy Vary-Dvory\" dohodli na převedení veškerých fotbalových práv na akciovou společnost \"SK BULDOCI Karlovy Vary-Dvory\". V červenci 2007 pak byla společnost přejmenována na \"FC BULDOCI Karlovy Vary\". V roce 2009 byl klub přejmenován na 1. FC Karlovy Vary, čímž došlo k naplnění dohody mezi \"SK VTJ Slavia\" a \"TJ Karlovy Vary-Dvory\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie SK Slavia Karlovy Vary.", "content": "Nejvýznamnějším karlovarským klubem byla \"SK Slavia\". Založena byla v roce 1928 od roku 1932 pak má klub i vlastní hřiště u horního nádraží. V roce 1938, v důsledku odstoupení Sudet fašistickému Německu, je nucen klub svoji činnost přerušit, a ta je obnovena až po válce v roce 1945. V souvislosti s tím, klub mění své působiště a přechází na hřiště v karlovarské čtvrti Rybáře. Klub působil po celou tuto dobu na úrovni Divize. V roce 1953 je klub donucen změnit své jméno na DSO Dynamo, později TJ Dynamo a poprvé je zařazen do nově vzniklé 2. československé ligy, kde působil s kratšími přestávkami až do roku 1968. V roce 1963 klub naposledy přesídlil do čtvrti Drahovice, kde působí klub dodnes (hrají zde mládežnické týmy). V roce 1965 se klub vrátil k tradičnímu jménu Slavia. Po sestupu v roce 1968 klub už nikdy takové úrovně nedosáhl a působil v divizi po založení 3. ligy pak krátce i v ní ale naposledy v roce 1976. Klesající výkonnost se prohlubovala a klub účinkoval pouze v krajském přeboru či divizi a to až do roku 1995, kdy klub vyhrál krajský přebor a postoupil do divize. Do ní už však nenastoupil, ale pod novým jménem SK VTJ Slavia KV, protože došlo ke sloučení klubu s VTJ, se účastnil 3. ligy. Klub ale hned v dalším ročníku končí předposlední a sestupuje zpět do divize. I přes sloučení s VTJ však klub tíží finanční problémy. V souvislosti s tím byly dokonce zrušeny veškeré mládežnické kategorie. V roce 1998 je na klub vyhlášen konkurz a je vyloučen z divize a sestoupil tak do přeboru, kde působil až do roku 2001, kdy byl sloučen s TJ Karlovy Vary-Dvory.", "section_level": 2}, {"title": "Historie VTJ Karlovy Vary.", "content": "V souvislosti s politickými změnami po roce 1948 vznikaly armádní sportovní kluby a v roce 1951, byl takovýto klub založen i v Karlových Varech. Klub dostal jméno Krušnohor později pak tradiční jméno VTJ Dukla. V letech 1953 a 1954 klub vyhrává krajský přebor a neúspěšně bojuje v baráži s městským rivalem TJ Dynamo. V letech 1959 až 1964 klub není činným, a proto musí začínat znovu od nejnižší soutěže. V roce 1965 je ale sloučen s B-týmem TJ Rudá hvězda Ostrov a získal tím I. B třídu. V roce 1967 postupuje do krajského přeboru, v roce 1976 do divize a v roce 1986 dokonce do 3. ligy, kterou hrál až do sloučení v roce 1995. Klub v celé své historii sestoupil do nižší soutěže pouze jednou a to roce 1970, kdy sestoupil z krajského přeboru. V roce 1995 v souvislosti s rušením vojenských klubů po roce 1989 a následným nedostatkem finančních prostředků, byl klub sloučen se svým městským rivalem SK Slavia.", "section_level": 2}, {"title": "Historie TJ Karlovy Vary-Dvory.", "content": "Nejméně známým a úspěšným klubem, ze kterého vzešel současný klub, byl TJ Karlovy Vary-Dvory. Byl založen jako SK Dvory za 1. republiky a působil vždy jen v nižších soutěžích a to až do roku 1996, kdy klub postoupil do krajského přeboru a hned následující rok do divize. V roce 1999 pak působil klub v ČFL (třetí nejvyšší soutěž), tu pak hrál až do roku 2001, kdy byla veškerá práva převedena na nový subjekt.", "section_level": 2}, {"title": "Účasti v Poháru FAČR.", "content": "Karlovy Vary se jako každý český tým účastní poháru FAČR v němž odehrálo několik zápasů s týmy Synot ligy.  Sezóna 2007/08 - Karlovy Vary prohrály v prvním kole s týmem Chomutova 1:1 10:11 na penalty.  Sezóna 2008/09 - Karlovy Vary postoupily z prvního kola přes FK Tachov, ve druhém kole prohrávají s týmem FK Baník Sokolov 1:1 6:7 na penalty.  Sezóna 2009/10 - V prvním kole postoupili díky výhře nad týmem TJ Jiskra Domažlice, ve druhém kole poráží tým FK Tachov 1:1 15:16 na penalty, ve třetím kole Karlovy Vary naráží na Slavii Praha, ve které v té době hráli hráči Vladimír Šmicer a Stanislav Vlček. Karlovy Vary prohrávají až po penaltách 1:1 4:5.  Sezóna 2010/11 - Karlovy Vary prohrály v prvním kole s Baníkem Most 1:3.  Sezóna 2011/12 - V prvním kole vítězí Karlovy Vary 1:2 na hřišti týmu FK Slavoj Žatec, ve druhé kole prohrávají s Viktorií Plzeň 1:4.  Sezóna 2012/13 - Karlovy Vary prohrávají v prvním kole s FK Viktoria Žižkov 0:0 1:3 na penalty.  Sezóna 2013/14 - V první kole Karlovy Vary vítězi na hřišti týmu FK Slavoj Žatec 1:3, ve druhém kole poráží FK Baník Sokolov 3:3 4:3 po penaltách, ve třetím kole prohrávají Karlovy Vary s FC Vysočina Jihlava 0:1 po gólu z penalty.  Sezóna 2014/15 - Karlovy Vary se musí kvůli sestupu do Divize A účastnit předkola, kde vítězí 2:3 nad týmem FK Slavoj Žatec, v prvním kole prohrávají vysoko 0:7 s týmem FK Baník Sokolov.  Sezóna 2014/15 - V prvním kole porazili tým TJ Dynamo ZČE Plzeň 2:4 v druhém kole překvapivě porazili celek Pavla Horvátha, Jiskru Domažlice, 3:1 a opět po roce postoupili do třetího kola, kde ovšem také opět po roce vysoko prohráli tentokrát 2:6 s FC MAS Táborsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "FC Slavia Karlovy Vary je český fotbalový klub z Karlových Varů, účastník ČFL. V současné podobě byl založen v roce 2001, jeho historie však sahá až do roku 1928.", "tgt_summary": "FC Slavia Karlovy Vary is a football club located in Karlovy Vary, Czech Republic. The club currently plays in the Bohemian Football League, which is the third tier of the Czech football system.", "id": 931746}
{"src_title": "Ewald von Kleist", "tgt_title": "Paul Ludwig Ewald von Kleist", "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Do Německé císařské armády vstoupil v březnu roku 1900, k 3. dělostřeleckému pluku. Od října 1910 studoval vojenskou akademii. V první světové válce sloužil jako nižší důstojník u jezdeckého dělostřelectva a ke konci války jako náčelník divizního štábu. Po válce zůstal v Reichswehru, kde sloužil u jezdectva. V létě 1929 se stal náčelníkem divizního štábu. Od února 1932 velel 2. jezdecké divizi. V srpnu 1936 mu bylo svěřeno velení nad VIII. armádním sborem, ale již v únoru 1938 byl penzionován.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1939–1942).", "content": "K plánované invazi do Polska byl opět povolán do aktivní služby jako velitel XXII. tankového sboru. Během bitvy o Francii velel tankové skupině \"von Kleist\". K přípravě operace Barbarossa byla jeho skupina přeorganizována a pod názvem \"1. tanková skupina\" prodělala boje na Ukrajině u Skupiny armád Jih v roce 1941. Na podzim toho roku dosáhly Kleistovy tanky přístavního města Rostovu na Donu, ale při zimní sovětské protiofenzívě (1941-1942), byl von Kleist z Rostova vytlačen, útočiště našel až za řekou Mius.  Letní německé ofenzívy roku 1942 (operace Blau) se jeho jednotky účastnily již pod názvem 1. tanková armáda. Po několika dnech od zahájení německého útoku byla tamní sovětská vojska zničena nebo v rozkladu a Kleistovy tanky směřovaly přes Rostov na Donu směrem ke Kavkazu. V Kavkazských horách brzy došel Němcům dech a jejich ofenzíva uvázla na mrtvém bodě. Když sovětská vojska zahájila proti německé 6. armádě u Stalingradu Operaci Uran v druhé polovině listopadu 1942, stal se von Kleist velitelem nad Skupinou armád A, která do té doby byla bez velení (ve skutečnosti ji velel na dálku přímo Adolf Hitler). Velitelem jeho původní 1. tankové armády se stal von Mackensen.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1943–1944).", "content": "Jako nový velitel Skupiny armád A (17. armáda a 1. tanková armáda) musel začít řídit ústup armád z kavkazské oblasti, aby zabránil jejich obklíčení, protože na sever od Donu se hroutila Skupina armád B (von Weichs) a nová Skupina armád Don (von Manstein) nebyla schopna probít se na pomoc 6. armádě u Stalingradu ani natrvalo zastavit sovětský postup k Rostovu na Donu. Prvního února roku 1943 jej Adolf Hitler, spolu s velitelem Skupiny armád B Weichsem, jmenoval generálem polním maršálem. Na Hitlerův rozkaz ale zůstala 17. armáda na kubáňském předmostí a za řeku Don ustoupila jen vojska 1. tankové armády. Skupina armád A od jara 1943 velela jen 17. armádě na Kubáni a strážním jednotkám na Krymu.  Přes všechny rady generálů a samotného Kleista na stažení 17. armády z Kubáně trval Adolf Hitler na držení předmostí pro případné další německé ofenzívy. Teprve po německé porážce v bitvě u Kurska a následném ústupu německých jednotek na východní Ukrajině povolil stažení 17. armády. To se za velkých ztrát na životech vojáků 17. armády podařilo. Při následných ústupových bojích na Ukrajině (léto 1943 – jaro 1944) dostala Skupina armád A pod velení novou 6. armádu, se kterou měla udržet přístup na Krymský poloostrov.  Ewald von Kleist byl od jmenování do velitelské funkce Skupiny armád A nucen neustále svádět boj s nejvyšším velením, resp. s Hitlerem, což vyvrcholilo prosazením stažení vojsk Skupiny armád A za řeku Dněpr a tedy obklíčením Krymského poloostrova, který musel být dříve nebo později vyklizen. Ewald von Kleist a Erich von Manstein, byli 30. března 1944 vyznamenáni (Rytířský kříž s dubovou ratolestí a meči), zároveň však byli sesazeni z funkce velitelů Skupiny armád A a Skupiny armád Jih a posláni do zálohy. Na jejich funkce nastoupili Walter Model jako velitel Skupiny armád Severní Ukrajina (přejmenovaná ze Sk. arm. Jih) a Ferdinand Schörner jako velitel Skupiny armád Jižní Ukrajina (přejmenovaná ze Sk. arm. A).  Po atentátu na Hitlera dne 20. července 1944 byl gestapem zatčen, ale na rozdíl od svého příbuzného Ewalda von Kleist-Schmenzina, který byl ve spiknutí zapojený, se Kleist vyhnul soudu a byl později propuštěn.  Polní maršál Ewald von Kleist byl v Bavorsku v dubnu 1945 zajat americkými vojáky. Britskou armádou byl v září 1946 předán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k 15 letům vězení za válečné zločiny. Roku 1948 byl vydán do Sovětského svazu a zde odsouzen za válečné zločiny na 25 let vězení. Ve dnech 13. nebo 16. listopadu 1954 zemřel v zajateckém táboře ve Vladimiru na srdeční selhání. Stal se tak válečným zajatcem s nejvyšší hodností, který zemřel v sovětském zajetí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generalfeldmarschal Paul Ludwig Ewald von Kleist (8. srpna 1881 Braunfels v Hesensku – 13. listopadu 1954 Vladimir v Rusku) byl vysoce postavený druhoválečný německý vojevůdce.", "tgt_summary": "Paul Ludwig Ewald von Kleist (8 August 1881 – 13 November 1954) was a German field marshal during World War II. An early pioneer of \"\"blitzkrieg\"\" warfare, Kleist was the commander of Panzer Group Kleist (later 1st Panzer Army), the first operational formation of several Panzer corps in the Wehrmacht during the Battle of France, the Battle of Belgium, the Invasion of Yugoslavia and Operation Barbarossa, the invasion of the Soviet Union.", "id": 1668774}
{"src_title": "Whoopi Goldbergová", "tgt_title": "Whoopi Goldberg", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se roku 1955 v New Yorku do rodiny ošetřovatelky a učitelky Emmy a kněze Roberta Jamese mladšího. Whoopi popisuje svoji matku jako \"vážnou, silnou a moudrou ženu\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hrát začala již v osmi letech - zpívala v muzikálech jako Jesus Christ Superstar, Vlasy nebo Pippin. V této době se vdala, stala se závislou na heroinu. Ze závislosti se sice dostala, ta ale způsobila její rozvod. V roce 1974 se rozhodla spolu s dcerou odejít z New Yorku do Los Angeles. Tam si změnila jméno a vystřídala několik zaměstnání a zároveň hrála menší divadelní role. Židovské příjmení Goldberg jí podle její matky mělo usnadnit vstup do Hollywoodu. Začala silně uplatňovat svůj smysl pro humor a díky tomu ji dostal režisér Mike Nichols na Broadway. Tam si jí zase všiml Steven Spielberg a obsadil ji do filmu \"Purpurová barva\" - za ten získala Zlatý glóbus a nominaci na Oscara a stala se z ní tak úspěšná herečka. Začala se objevovat v televizních sitcomech a točila jeden film za druhým, většinou se však jednalo o neúspěšné filmy. Velkým úspěchem se stal v roce 1990 film \"Duch\" s Patrickem Swayzem a Demi Mooreovou, za který získala Oscara (Premiere Magazine označil její postavu jménem Oda Mae Brownová 95. nejlepší filmovou postavou všech dob). Její hvězdný status potvrdila i úspěšná komedie \"Sestra v akci\", za jejíž pokračování dostala celkem 8 milionů dolarů. V letech 1994, 1996, 1999 a 2002 také uváděla předávání Oscarů, což bylo potvrzením jejího postavení v Hollywoodu. Zároveň byla první Afroameričankou, která předávání uváděla. V roce 2007 se stala spolumoderátorkou úspěšné americké talk show \"The View\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Whoopi Goldbergová, původním jménem Caryn Elaine Johnson (* 13. listopadu 1955, New York, USA) je americká herečka, komička, zpěvačka a scenáristka, držitelka Oscara, Emmy, Grammy, Tony Award, Saturn Award a Zlatého glóbu.", "tgt_summary": "Caryn Elaine Johnson (born November 13, 1955), known professionally as Whoopi Goldberg (), is an American actor, comedian, author, and television personality. A recipient of many awards and honors, she is one of fifteen entertainers to have won an Emmy Award, a Grammy Award, an Academy Award, and a Tony Award.", "id": 775534}
{"src_title": "Ondatra pižmová", "tgt_title": "Muskrat", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Je velká přibližně 30 cm, může ale dorůstat mnohem větších rozměrů. Na hřbetu je hnědá, zespoda šedá. Ocas je dlouhý a zploštělý, používaný při plování jako kormidlo. Poblíž pohlavních orgánů má žlázu, ze které vylučuje pižmo, proto se jí přezdívá i pižmovka.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Staví si nory ve březích, kde vyvádí až čtyřikrát ročně kolem 5 až 14 mláďat. Velmi dobře plave a obratně se i potápí pod vodní hladinu, kde pátrá po potravě, kterou nejčastěji tvoří malé ryby, vodní rostliny nebo měkkýši, někdy i mrkev, jablka a ořechy.", "section_level": 1}, {"title": "Zavlečení do Evropy a související potíže.", "content": "Ondatru pižmovou dovezl ze Severní Ameriky do Evropy v roce 1905 český šlechtic, hrabě Josef Jeroným Colloredo-Mannsfeld z rodu Colloredů (podle jiných zdrojů hrabě zakoupil několik párů u obchodníka se zvířaty). Ten ji vypustil na svém panství v Dobříši a několika dalších lokalitách, v důsledku čeho se tento rychle se množící savec takřka okamžitě rozmnožil a jako invazní druh posléze rozšířil na celé české území (kolem roku 1914), do celé Evropy a části Asie. Ondatry byly v Česku často loveny jako kožešinová zvířata a pro maso; později však bylo od těchto praktik upuštěno.  Při jejím zavlečení do Evropy se (stejně jako u nutrie říční, rovněž zavlečené z Ameriky, tentokrát ale z její jižní části) předpokládalo, že nenadálé rozšíření do volné přírody způsobí značné problémy. Tato obava se později nepotvrdila, a proto ondatra pižmová na většině míst Evropy (kromě Británie a Skandinávského poloostrova) v podstatě zdomácněla a stala se běžnou součástí našich mokřadních ekosystémů.. Při přemnožení mohou však ondatry způsobit škody na hrázích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ondatra pižmová (\"Ondatra zibethicus\") je savec z čeledi křečkovitých. Do Evropy byl zavlečen ze Severní Ameriky počátkem 20. století. Jedná se o vodního savce, který obývá řeky, jezera i rybníky na celém území České republiky, kromě nejvyšších pohoří.", "tgt_summary": "The muskrat (\"Ondatra zibethicus\"), the only species in genus \"Ondatra\" and tribe ondatrini, is a medium-sized semiaquatic rodent native to North America and an introduced species in parts of Europe, Asia, and South America. The muskrat is found in wetlands over a wide range of climates and habitats. It has important effects on the ecology of wetlands, and is a resource of food and fur for humans.", "id": 2112131}
{"src_title": "Psycholog", "tgt_title": "Psychologist", "src_document": [{"title": "Obory činnosti.", "content": "Psycholog většinou nepředepisuje často nadbytečná psychofarmaka na rozdíl od psychiatra anebo psychiatrině, který má lékařské vzdělání, ale pomáhá psychologickými prostředky, protože preferuje léčbu přeučením (naučení se optimálních reakcí) formou psychoterapie před farmakoterapií, která bývá v léčbě převážně jen pomocná. V klinické praxi však psychologové a psychiatři často spolupracují. Psycholog se řadí mezi pracovníky pomáhajících profesí. Je vhodné odlišovat jeho působení na psychoterapii a psychologické poradenství. Psychoterapie si klade za cíl dosáhnout hlubších osobnostních změn a častěji ji tak absolvují lidé, jejichž chování či prožívání leží mimo normu (i když existuje i tzv. rozvojová psychoterapie nebo psychoterapie encounteru). V poradenství jde o pomoc člověku, jehož chování i prožívání je v normě, ale který je v současnosti v obtížné životní situaci (rodinná krize, pracovní stres apod.). Cílem občas nejsou ani trvalejší osobnostní změny, ani okamžité úplné vyléčení, ale překonání a odstranění aktuálních neboli akutních potíží.  Psychologové vykonávají i řadu dalších povolání, takže se s nimi můžeme setkat například při poradenství v rané péči, pedagogicko-psychologickém poradenství (školy a volby povolání), firemním přijímacím i adaptačním řízení, manželském a partnerském poradenství (matrimoniologie), gerontopsychologii, v personalistice či marketingu, existují i obory jako psychologie dopravy a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Psycholog je označení pro absolventa akreditovaného pětiletého magisterského oboru psychologie (případně tříletého bakalářského a dvouletého navazujícího magisterského studia). V České republice je takovýto studijní program psychologie akreditován na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci, na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a od studijního roku 2012/2013 i na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně byla akreditace v květnu 2013 pozastavena s platností do 31. 10. 2014 a na dostudování stávajících studentů, od 1. prosince 2014 byl akreditován nový tříletý bakalářský obor bez navazujícího oboru magisterského. Kromě toho je psychologie součástí studia celé řady dalších oborů.  Pokud se po dokončení studia absolvent rozhodne pro některé ze zavedených oblastí psychologie (např. klinickou psychologii, nebo chce vést psychoterapii hrazenou pojišťovnou), čeká ho další postgraduální příprava a práce pod supervizí. V případě klinické psychologie jde o pětileté postgraduální studium zakončené atestací v klinické psychologie, které opravňuje k samostatné práci klinického psychologa hrazeného pojišťovnou. K systematické psychoterapii, která je též hrazená pojišťovnou, je nutné dosáhnout atestace v klinické psychologii a absolvovat navíc akreditovaný psychoterapeutický výcvik (zpravidla dlouhý 3-5 let). Některá psychologická zaměstnání (např. manžel/ka anebo práce v matrimoniologické anebo pedagogicko-psychologické poradně) zpravidla postgraduální přípravu nevyžadují.", "section_level": 1}, {"title": "Významní psychologové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční.", "content": "Alfred Adler, Eric Berne, Bruno Bettelheim, Erik Erikson, Anna Freudová, Sigmund Freud, Erich Fromm, Franz Alexander, William James, Wilhelm Wundt, Carl Gustav Jung, Karen Horneyová, Abraham Harold Maslow, Jean Piaget, Carl R. Rogers, Virginie Satirová, Burrhus F. Skinner, Viktor Emil Frankl.", "section_level": 2}, {"title": "Čeští.", "content": "Václav Břicháček, Ferdinand Knobloch, Rudolf Kohoutek, Stanislav Kratochvíl, Jaro Křivohlavý, Zdeněk Matějček.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psycholog v odborném slova smyslu je člověk, který se věnuje psychologii včetně typologií osobností buďto jako psychoterapeut, klinický psycholog anebo jako kvalifikovaný odborník v jednom z oborů psychologie (včetně matrimoniologie), přičemž slovo psycholog také označuje absolventa psychologického studia i výzkumného pracovníka v oboru psychologie. V širším kontextu však může být slovo psycholog použito i pro člověka, který zná nebo dovede poznat styl myšlení či povahu (charakter čili osobnost) lidí (například: \"\"Učitel/ka bývá často i dobrým psychologem...\", \"Režisér/ka bývá i dobrým psychologem...\"\").", "tgt_summary": "A psychologist studies normal and abnormal mental states, perceptual, cognitive, emotional, and social processes and behavior by experimenting with, and observing, interpreting, and recording how individuals relate to one another and to their environments. Most psychologists need a license to practice psychology. Typically, psychologists need a doctoral degree in psychology, although a master's degree is sufficient in some situations. Licensing and regulations can vary by country and profession.", "id": 41339}
{"src_title": "Ofek", "tgt_title": "Ofeq", "src_document": [{"title": "Zajímavosti programu Ofek.", "content": "Nosné rakety Šavit i samotné satelity jsou navrhovány a konstruovány firmou Israel Aerospace Industries (IAI), která je ve státním vlastnictví Izraele. Na projektu Ofek se dále podílejí nebo podílely izraelské společnosti Israel Military Industries (výrobce zbraní, munice a vojenských technologií), Rafael Advanced Defense Systems (výrobce pokročilých obranných zbraňových systémů), Elbit Systems (dodavatel optického vybavení satelitů) a Elisra (výrobce radarů a zařízení pro elektronickou komunikaci).  Zatímco satelity většiny jiných zemí jsou posílány do vesmíru nosnými raketami se startem směrem na východ, aby využily energii rotace Země, rakety Šavit se satelity Ofek startují v protisměru otáčení Země (po retrográdní dráze), tj. směrem na západ. Je to proto, že základna Palmachim se nachází na pobřeží Středozemního moře několik kilometrů na jih od hlavního města Tel Aviv, takže vyhořelé stupně nosné rakety padají do moře, ne do obydlených oblastí Izraele a také je tím vyřešen potenciálně nebezpečný přelet nad sousedními arabskými státy.  Satelity Ofek obíhají Zemi se sklonem dráhy 142 stupňů, aby při jejich přeletech nad oblastí Blízkého východu bylo získáno dostatečné množství slunečního světla pro snímkování. Toto má značný význam, neboť satelity Ofek zvládnou v rámci jednoho dne za denního světla 6 přeletů nad oblastí zájmu, zatímco americké nebo ruské špionážní satelity zaznamenají na svých vyšších oběžných drahách jen 1–2 přelety.  Technické detaily satelitů Ofek jsou drženy v tajnosti, avšak existují indicie, že jsou vybaveny senzory citlivými na UV záření i viditelné světlo. Většina satelitů ze série je vybavena optickými kamerami schopnými pořizovat snímky pouze za denního světla, satelity Ofek-8 a Ofek-10 však disponují radarem se syntetickou aperturou (SAR), který dokáže snímat zemský povrch nezávisle na oblačnosti nebo množství světla. Schopnosti zobrazovacích zařízení se zlepšují s rostoucím pořadovým číslem satelitu v sérii, Ofek-11 na oběžné dráze s perigeem 393 km a apogeem 499 km má optické zařízení s rozlišovací schopností 0,5 metru.  Nosná raketa Šavit je odvozena z izraelské balistické rakety Jericho 2 zkonstruované v 80. letech 20. stol., která je sama vylepšenou verzí rakety Jericho vyvinuté ve spolupráci s francouzským leteckým výrobcem Dassault Aviation. Raketa má tři stupně a je poháněna tuhým palivem. První verze rakety Šavit používala v 1. a 2. stupni motory ATSM-9, ve 3. stupni motor AUS-51. Druhá verze, označovaná jako Šavit-1, byla poháněna motorem ATSM-13 v 1. stupni, 2. a 3. stupeň si ponechaly motory předchozí verze. Nejnovější verze, Šavit-2, má dva motory ATSM-13 a ve 3. stupni zůstal motor AUS-51. Původní verze rakety Šavit vynesla na oběžnou dráhu satelity Ofek-1 a Ofek-2, verze Šavit-1 potom satelity Ofek-3 až Ofek-6 v letech 1995–2004 a od roku 2007 je pro vesmírné mise programu Ofek využívána verze Šavit-2. Schopnost rakety Šavit vynést na oběžnou dráhu náklad o hmotnosti 300 kg (váha satelitu Ofek-5) a více, navíc v nevýhodném retrográdním směru startu (v protisměru otáčení Země), je podle některých pozorovatelů fakticky demonstrace její možnosti sloužit jako mezikontinentální balistická raketa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ofek (také Ofeq, hebrejsky: אופק, doslova \"„Horizont“\") je označení pro sérii izraelských převážně špionážních satelitů provozovaných izraelským Ministerstvem obrany. První dva v řadě, Ofek-1 a Ofek-2 byly vypuštěny pro demonstraci izraelského vědeckého a technologického pokroku, zatímco ty následující od Ofek-3 až po současný Ofek-11 jsou špionážními satelity určenými ke sledování situace v regionu Blízkého východu. Všechny satelity Ofek kromě Ofek-8 byly vypuštěny izraelskými nosnými raketami Šavit, které jsou postavené na bázi balistické rakety Jericho 2, z letecké základny izraelského vojenského letectva Palmachim ve středním Izraeli. Satelit Ofek-8 byl vynesen indickou raketou, která startovala z území Indie. První satelit, Ofek-1 byl vypuštěn 19. září 1988 a zatím poslední satelit, Ofek-11 byl vynesen na oběžnou dráhu 13. září 2016.", "tgt_summary": "Ofeq, also spelled Offek or Ofek (, \"lit.\" Horizon) is the designation of a series of Israeli reconnaissance satellites first launched in 1988. Most Ofeq satellites have been carried on top of Shavit rockets from Palmachim Airbase in Israel, on the Mediterranean coast. The Low Earth orbit satellites complete one earth orbit every 90 minutes. The satellite launches made Israel the eighth nation to gain an indigenous launch capability. Both the satellites and the launchers were designed and manufactured by Israel Aerospace Industries (IAI) with Elbit Systems' El-Op division supplying the optical payload.", "id": 1139006}
{"src_title": "Chuck Palahniuk", "tgt_title": "Chuck Palahniuk", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se Pascu ve státě Washington. Jeho rodiče se jmenují Carol a Fred Palahniukovi. Vyrůstal se svou rodinou v mobilním domě v přilehlém městě Burbank. Rodiče se později rozvedli, a tak Chuck a jeho tři sourozenci trávili hodně času se svými prarodiči na jejich dobytkářské farmě ve východním Wahshingtonu.  Vystudoval žurnalistiku na Oregonské universitě. Školu dokončil v roce 1986. Při studiu pracoval ve stanici KLCC, která přísluší k National Public Radio v městě Eugene v Oregonu. Po studiích se přestěhoval do Portlandu. Krátkou dobu psal pro místní noviny, poté začal pracovat v továrně na kamiony Freightliner jako mechanik dieselových motorů. V této práci zůstal až do chvíle, než se rozběhla jeho spisovatelská kariéra. V té době také psal návody jak opravovat kamiony a krátkou dobu psal pro noviny (k novinařině se však vrátil až poté, co se stal úspěšným spisovatelem). Po náhodné účasti na úvodním semináři organizace zvané Landmark Education své novinářské práce definitivně zanechal v roce 1988. Protože ve svém životě chtěl dělat něco víc než jen své zaměstnání, stal se dobrovolníkem pro útulek pro bezdomovce. Později byl také dobrovolníkem v hospici, kde vozil smrtelně nemocné pacienty na sezení jejich terapeutických skupin. S dobrovolnictvím přestal po smrti jednoho pacienta, ke kterému za tu dobu začal cítit oddanost.  V dospělosti se stal členem rebelistické organizace Cacophony Society. Stal se pravidelným účastníkem akcí této společnosti, například každoroční tzv. Santa Rampage (Běsnění Santů – veřejná vánoční zábava zahrnující vylomeniny a opilost) v Portlandu. Členství v této společnosti inspirovalo i některé události v jeho dílech. Například použil Cacophony Society jako základ pro organizaci Project Mayhem v \"Klubu rváčů\".", "section_level": 1}, {"title": "Literární kariéra.", "content": "S psaním fiktivní literatury začal až po třicítce. V době svých začátků také navštěvoval spisovatelské workshopy Toma Spanbauera, kam chodil, aby poznal nové přátele. Spanbauer jej inspiroval mimo jiné v jeho minimalistickém stylu. Jeho první kniha, \"Insomnia: If You Lived Here, You'd Be Home Already\", nebyla nikdy publikována kvůli jeho zklamání z příběhu (část byla použita později v \"Klubu rváčů\"). Další dílo, které napsal, \"Invisible Monsters\" (č. \"Neviditelné nestvůry\"), bylo odmítnuto vydavateli pro svůj pobuřující obsah. To jej přimělo k práci na další knize, \"Klubu rváčů\", kterou napsal, aby rozrušil vydavatele ještě víc, za to, že jej odmítl. Román psal ve volném čase, když pracoval pro Freightliner. Po tom, co publikoval část jako povídku (později v knize šestá kapitola) v roce 1995 ve sbírce \"Pursuit of Happiness\" (Honba za štěstěnou), rozšířil román na celou knihu, kterou byl vydavatel navzdory autorovým předpokladům ochoten vydat. Jelikož původní vydání knihy doprovázela kladná kritika a dostalo i nějaké ceny, nevydrželo na pultech knihkupectví příliš dlouho.  Zpočátku měl Palahniuk problém najít agenta, který by jej zastupoval. Až do publikace \"Klubu rváčů\" žádného neměl. Poté, co se o něj začalo zajímat studio 20th Century Fox, stal se jeho agentem Edward Hibbert, jenž je známý především jako herec, který hrál Gila Chestertona v americkém sitcomu \"Frasier\". Hibbert vedl jednání a nakonec zprostředkoval smlouvu, která přivedla \"Klub rváčů\" na stříbrná plátna. V roce 1999, tři roky po vydání knihy, byla uvedena filmová adaptace románu režírovaná Davidem Fincherem. Film byl pro jeho producenty zklamáním (navzdory tomu, že se stal číslem jedna ve Spojených státech v prvním týdnu promítání) a kritika byla rozporuplná, ale nakonec se po vydání DVD stal kultovním. Kniha byla vydána třikrát, znovu v letech 1999, 2004 (s jeho novým úvodem po úspěchu filmové adaptace) a v roce 2005, kdy přibyl doslov.  V témže roce byla vydána přepracovaná verze \"Neviditelných nestvůr\" a dále \"Survivor\" (č. \"Program pro přeživší\"), po čemž se sám jeho autor stal kultovním spisovatelem. O pár let později se mu podařilo napsat svůj první bestseller, román \"Choke\" (č. \"Zalknutí\"). Další knihy od té doby se většinou setkaly s podobným úspěchem, který mu umožnil vyjíždět na turné k další propagaci svých knih, kde předčítal z nových a také ze svých ještě nevydaných knih.  Rok 1999 mu přinesl sérii neštěstí, které se udály v jeho osobním životě. V té tobě se jeho otec, Fred Palahniuk, seznámil s ženou jménem Donna Fontaine. Setkali se přes inzerát s titulkem „Kismet“. Její bývalý přítel, Dale Shackleford, byl zatčen za sexuální obtěžování a přísahal, že ji zabije jakmile vyjde na svobodu. Palahniuk se domnívá, že Donna Fontaine hledala přes inzerát „největšího chlapa, kterého mohla sehnat“, aby ji ochránil před Shacklefordem a Palahniukuv otec odpovídal její představě. Jakmile byl Shackleford propuštěn z vězení, sledoval Palahniuka staršího a jeho přítelkyni domů v Kendrick, Idaho. Poté je zastřelil a těla zatáhl do domu, který posléze zapálil. Na jaře roku 2001 byl Shackleford shledán vinným za dvojnásobnou vraždu a odsouzen k trestu smrti. Vlivem těchto událostí začal Palahniuk pracovat na románu \"Ukolébavka\". Jak sám řekl, knihu psal proto, aby mu pomohla vyrovnat se s tím, že přispěl k rozhodnutí trestu smrti pro Shackleforda.  V září roku 2003 poskytl Karen Valby rozhovor pro \"Entertainment Weekly\". V průběhu rozhovoru se jí důvěrně zmínil o svém partnerovi. Přestože se v té době mnoho lidí domnívalo, že je ženatý (někteří novináři tvrdili, že měl ženu), žil se svým přítelem. Po nějakém čase se začal obávat, že Karen Valby přidá tyto informace do svého článku bez jeho souhlasu. V odpovědi na to umístil na své stránky audio nahrávku, ve které v roznícení odhalil nejen svou homosexualitu, ale urážel reportérku a člena její rodiny. Nicméně jeho obavy se ukázaly jako neopodstatněné a článek neuváděl žádné informace o jeho osobním životě mimo to, že není ženatý. Nahrávka byla později ze stránky odstraněna, což vedlo některé fanoušky k pocitu, že se stydí za svoji sexuální orientaci. Podle Dennise Widmeyera, správce jeho internetových stránek, nebyla nahrávka odstraněna kvůli výrokům o jeho orientaci, ale kvůli výrokům o Karen Valby. On sám později přidal novou nahrávku, kde žádá fanoušky, aby byli shovívaví k těmto událostem. Také se omluvil za své chování a řekl, že by si přál, aby předchozí nahrávku nezveřejnil. Palahniuk se nyní otevřeně hlásí k homosexualitě. Se svým partnerem žijí, podle rozhovoru pro \"The Advocate\" v květnu 2008, „v bývalé církevní čtvrti před Vancouverem“.  Na turné v roce 2003 k románu \"Diary\" (č. \"Deník\") předčítal divákům povídku pojmenovanou \"Guts\" (Vnitřnosti), příběh o nehodách při masturbaci, které se také objevují v jeho románu \"Haunted\" (č. \"Strašidla\"). Také oznámil, že v průběhu čtení omdlelo již 40 lidí. Povídka byla následně publikována v časopisu \"Playboy\" v březnovém čísle v roce 2004; Palahniuk nabídl ještě jednu povídku k publikaci společně s \"Guts\", ale vydavatelé ji shledali příliš pobuřující a nevydali ji. Na jedné ze svých cest při propagaci \"Stranger Than Fiction: True Stories\" (\"Podivnější než fikce: pravdivé příběhy\") v létě roku 2004 povídku předčítal divákům znovu a počet omdlelých se vyšplhal na 53, později až k 60 na turné k \"Diary\". Na podzim téhož roku začal s propagací románu \"Haunted\" a také pokračoval se čtením povídky \"Guts\". Při jeho dalším čtení 4. října 2004 v Boulderu v Coloradu Palahniuk zmínil, že skupina posluchačů, kteří doposud omdleli při čtení povídky \"Guts\", čítá již 68 lidí. Poslední člověk zatím omdlel 28. května 2007 ve Victorii v Kanadě, kde omdlelo celkem pět lidí. Jednomu z nich se stalo, že když se pokoušel opustit posluchárnu, upadl u východu tak, že se uhodil hlavou o dveře. Jemu samotnému zjevně tyto incidenty nijak zvlášť nevadí a i jeho fanoušci stále čtou povídku \"Guts\" a jeho ostatní díla. Na internetu se také objevily zvukové záznamy z čtení povídky. V doslovu k poslednímu vydání \"Haunted\" říká, že povídka \"Guts\" je zodpovědná za 73 omdlení.  V roce 2005 na vystoupení v Miami, v průběhu turné k románu \"Haunted\", Palahniuk řekl, že je román posledním z jeho „horrorové trilogie“ (společně s \"Lullaby\" (Ukolébavka) a \"Diary\" (Deník)). Také naznačil, že jeho, v té době následující kniha \"Rant\" bude první z „sci–fi trilogie“.  V roce 2008 přijal nabídku instruktora pro Clarion West Writers Workshop a strávil týden vyučováním svých postupů při psaní a teorie literární fikce osmnácti studenům.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jeho neobvyklé příjmení vede k tomu, že je často chybně vyslovováno. Dle tvrzení jeho samotného je správná výslovnost [pólanyk] podle křestních jmen Paula a Nick, což byla jména jeho prarodičů, kteří z nich také složili současnou výslovnost. Vzhledem k historii rodiny Palahniuků, která pochází z Ukrajiny, jde patrně o podivně zapsanou zkomoleninu slovanského jména, vyslovovaného původně snad [palahňůk |палагн′ук]. Jméno je ale v anglicky i neanglicky mluvících zemích vyslovováno různě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho nepříliš rozsáhlé romány jsou velmi temné a depresivní. Odehrávají se v moderní době, nejčastěji v americkém velkoměstě, až na výjimky (\"Lullaby\") neobsahují nadpřirozené motivy. Typický hrdina má nějakou psychickou poruchu, komplex či závislost (častým motivem je terapeutická skupina). Jde ale o člověka bez ctižádosti, bez smyslu a náplně života. Vydělává si většinou podřadnou a špatně placenou prací (herec ve skanzenu v \"Choke\", promítač a úředník v nejmenované firmě ve \"Fight Club\"), může jít ale i o relativně úspěšného člověka (novinář Streator a realitní agentka v \"Lullaby\"). Má nějaký zcela mimořádný charakterový rys, zálibu či činnost, většinou zcela amorální (např. Tender Branson ze \"Survivor\" se zabývá telefonickým doháněním lidí k sebevraždě, nepojmenovaný hrdina z \"Fight club\" jako číšník v luxusní restauraci močí do polévky). Většina románů je vyprávěna v první osobě přímo hlavním hrdinou, který o svém bezútěšném životě medituje, přechází do filosofických úvah. Viníkem osobní krize postavy není většinou on sám, ale společnost, ve které žije. Romány končí téměř vždy tragicky. Podle tohoto typu hlavního hrdiny je tento žánr anglicky nazýván (tj. příběhy o překročení pravidel), česká obdoba tohoto označení neexistuje.  Téměř všechny romány jsou tak či onak inspirovány osobní zkušeností autora (např. \"Fight Club\" rvačkou v campingu, \"Lullaby\" vraždou autorova otce). Jakýmsi základním tématem téměř všech autorových knih je současná civilizace, znemožňující prosazení individuality jednotlivců a bránící dosažení smyslu života; v knihách se ale samozřejmě věnuje i tématům jiným (úvahy o umění v \"Diary\" a \"Haunted\", o moci slova v \"Lullaby\", o víře, medializaci a odlišnosti v \"Survivor\"). Autor se často věnuje nechutným a odpudivým tématům (senilita v \"Choke\", nekrofilie v \"Lullaby\"), přičemž se nevyhýbá jejich detailním popisům. Jeho romány proto mohou být pociťovány jako kontroverzní.  Jeho literární styl je jím samým charakterizován jako minimalistický, charakteristické jsou krátké a jednoduše členěné věty, používá ale mnoho metafor či metaforických paralel k textu (jakýchsi „názorných příkladů“ k tezím obsaženým v románu). Přes celkovou depresivitu a tragičnost děl je charakteristický velmi cynickým smyslem pro humor (například v Choke – týká se sanatoria pro senilní: \"„Voní to tu čistotou, což neznamená nic jiného, než že čucháte chemikálie, čisticí prostředky, anebo voňavky. Musí vám být jasné, že vůně borové pryskyřice překrývá nějaké sračky. Citron znamená, že se někdo pozvracel. Růže rovná se moč. Po odpoledni u svatého Antonína nebudete chtít už nikdy v životě znovu přivonět k růži.“\"). Typické je použití refrénu – úsloví, které se v románu opakuje vždy v jiném významu (např. v románu \"Choke\" jsou refrénem například věty „Viz též“ a „Co by Ježíš rozhodně neudělal?“, v románu \"Lullaby\" například různé parafráze anglické říkanky o moci slov) a používáním různých kuriózních znalostí (v románu \"Fight Club\" jsou to např. návody na výrobu bomb a různé triky promítačů, v románu \"Choke\" praktiky v domovech důchodců, nemocnicích a terapeutických skupinách, urban legends apod., v románu \"Diary\" anatomie lidského obličeje), které autor získal během svého neobvyklého života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Michael Palahniuk, známější jako Chuck Palahniuk [pólanyk] (* 21. února 1962) je americký postmoderní spisovatel. Věnuje se (mnohdy na hranici horroru) depresivním tématům na pozadí současné americké společnosti, čerpá ze svých vlastních frustrací a vlastní novinářské kariéry, jeho díla končí téměř vždy tragicky. Jeho romány byly zprvu nakladateli odmítány jako příliš temné a depresivní, brzy se ale staly kultovními. Jeho nejvýznamnějším dílem je jeho prvotina \"Klub rváčů\" (v originále \"\", 1996), zfilmovaná v roce 1999 režisérem Davidem Fincherem. Oficiální stránky autora o sobě uvádějí, že jsou největším a nejrychleji se měnícím autorským webem na internetu.", "tgt_summary": "Charles Michael Palahniuk (; born February 21, 1962) is an American novelist and freelance journalist, who describes his work as transgressional fiction. He is the author of the award-winning novel \"Fight Club\", which also was made into a popular film of the same name.", "id": 1712287}
{"src_title": "Andrův stadion", "tgt_title": "Andrův stadion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno stadión nese po olomouckém velkoobchodníkovi Josefu Anderovi, který byl velkým příznivcem fotbalu, a na jeho popud začal se v roce 1938 budovat nový moderní stadion v Olomouci. Stadión pro 20 000 lidí byl otevřen o dva roky později a jeho hlavní dominantou se stala železobetonová tribuna, kterou však zničili vojáci Wehrmachtu na sklonku druhé světové války, když vyhodili do povětří muniční sklad, který zřídili v útrobách tribuny. Po válce byla vystavěna pouze provizorní dřevěná tribuna, která však sloužila až do roku 1976. Od 1977 se začala budovat nová tribuna, která přinesla pohodlí divákům i potřebné zázemí fotbalistům. V roce 1985 se začala stavět i protější tribuna. Další větší změny nastaly v roce 1998, kdy byla hlavní tribuna kompletně předělána pro místa na sezení, byla vystavěna montovaná Jižní tribuna a začalo se z výstavbou nové severní tribuny, která byla dostavěna o 2 roky později.  V roce 2009 začala stavba nové Jižní tribuny, která architektonicky kopíruje její severní vzor. Kromě míst pro 2 534 (z toho 460 pro VIP) fanoušků se v útrobách stavby nachází 30 bytových apartmánů, skyboxy a technické zázemí klubu. Kapacita jižní tribuny je menší než kapacita tribuny severní, protože se zde nachází obří obrazovka a společenská místnost s výhledem na hrací plochu. Výstavba byla dokončena v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Do budoucna je plánováno prodloužení Západní tribuny až k brankové čáře na jižní straně a zastřešení celého stadionu, čímž by se stadion zařadil mezi nejmodernější nejen v Česku, ale i celé Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Původní název se poprvé změnil v roce 1950 a to především z politických důvodů na „Stadion Míru“. Až v roce 1993 byl, z úcty k zakladateli areálu a mecenáši olomouckého fotbalu Josefu Anderovi, stadiónu opět navrácen původní název.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Na stadionu je 3 634 krytých míst. Má vyhřívaný trávník využívající technologii Fibresand. Andrův stadion byl prvním stadionem v České republice, který tuto technologii začal používat. Řadí se mezi nejmodernější stadióny Česka a splňuje všechna kritéria UEFA pro pořádání pohárových a reprezentačních zápasů.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Nejvyšší návštěva na stadionu byla 12 106 fanoušků v sezóně 2000/01 na utkání s pražskou Spartou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrův stadion je fotbalový stadion, na kterém hraje své domácí zápasy především klub SK Sigma Olomouc, avšak využíván je i pro zápasy české reprezentace. Stadion má kapacitu 12 566 míst k sezení.", "tgt_summary": "Andrův stadion is a football stadium in Olomouc, Czech Republic. It is the home ground of SK Sigma Olomouc and occasionally hosts matches of the Czech Republic national team. The stadium holds 12,566 people.", "id": 1942351}
{"src_title": "OneRepublic", "tgt_title": "OneRepublic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při vzniku firmy Volvo v roce 1927 byl první nákladní vůz, \"řada LV 1\" teprve na konstrukčních plánech, ale už v roce 1928 byl představen veřejnosti. Tento model měl úspěch a již v prvním roce se prodalo 500 kusů. Byl vybaven dvoulitrovým čtyřválcovým motorem o výkonu 28 hp (21 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Volvo Trucks ve světě.", "content": "Kabiny vozů Volvo se montují v severošvédském městě Umeå, zatímco motory se vyrábějí v Skövde ve středním Švédsku. Hlavní sídlo společnosti je v Göteborgu, další montážní závody jsou v Belgii, USA, Brazílii, Jižní Africe, Austrálii, Číně, Indii a Rusku, což z ní dělá skutečně globálního výrobce. Hlavní centrální sklad a distribuce náhradních dílů a dílů do výroby je ve městě Gent v Belgii. Prodej nových vozů je rozdělený na 3 divize - Europa, Severní Amerika a Ostatní.", "section_level": 1}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "V roce 1980 Volvo koupilo firmu White a zachránilo ji před bankrotem. V průběhu osmdesátých let Volvo vyrábělo autobusy White, v Evropě prodávané jako Volvo. Modely White se na kanadském trhu prodávaly pod značkou Western Star.  V roce 1987, Volvo odkoupilo výrobu těžkých nákladních vozů od firmy General Motors, čímž vznikla nová značka WhiteGMC, přestože výroba pod značkou GMC pokračovala ještě do roku 1990.  V roce 1997 přestala značka WhiteGMC existovat, a všechny modely se začaly vyrábět pod značkou Volvo nebo Autocar. V roce 2000 byla zrušena po více než sto letech existence i značka Autocar.  V roce 2001 Volvo koupilo firmu Renault Vehicules Industriels, včetně Mack Trucks ve Spojených státech.  V současnosti Volvo vyrábí pod značkou Volvo a Mack 8 modelů nákladních a zemědělských vozidel ve městech Dublin, Virginie, a Macungie, Pensylvánie. Motory se vyrábějí v montážním závodě v Hagerstownu, Maryland, a jsou určeny pouze pro severoamerický trh.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Amerika.", "content": "Jediný výrobní závod nákladních vozů Volvo v jižní Americe je v Brazílii. Hlavními modely ve výrobě jsou F12, F10, F7, F16, N12, N10, FH12, FH16 a FL7.", "section_level": 2}], "src_summary": "OneRepublic je pop-rocková kapela z Colorada, která se proslavila díky spolupráci s producentem Timbalandem a jejich společné písni \"Apologize\", které se prodalo přes 5 milionů kopií. Leaderem kapely je zpěvák, skladatel a producent Ryan Tedder.", "tgt_summary": "OneRepublic is an American pop rock band formed in Colorado Springs, Colorado, in 2002. It consists of lead vocalist and multi-instrumentalist Ryan Tedder, guitarist Zach Filkins, guitarist Drew Brown, bassist and cellist Brent Kutzle, drummer Eddie Fisher and keyboardist Brian Willett. The band first achieved commercial success on Myspace as an unsigned act. In late 2002, after OneRepublic played shows throughout the Los Angeles area, several record labels approached the band with interest, but the band ultimately signed with Velvet Hammer, an imprint of Columbia Records. They made their first album with producer Greg Wells during the summer and fall of 2005 at his studio, Rocket Carousel, in Culver City, California. The album was originally scheduled for release on June 6, 2006, but the group was dropped by Columbia two months before the album came out. The lead single of that album, \"Apologize\", was released on April 30, 2006, on Myspace and received some recognition there, becoming number one on the Myspace charts.", "id": 437899}
{"src_title": "Mys Horn", "tgt_title": "Cape Horn", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mys Horn se nalézá na nejjižnějším místě ostrova Isla Hornos ve skupině Hermitských ostrovů, v jižní části souostroví Ohňová země. Svojí polohou vymezuje severní okraj Drakeova průlivu oddělujícího Jižní Ameriku od Antarktidy. Poledník procházející mysem Horn určuje hranici mezi Atlantským a Tichým oceánem. Mys Horn byl původně nazýván holandským názvem \"Kaap Hoorn\", na počest holanského města Hoorn, avšak v průběhu staletí se vžil mezi námořníky jednoduchý název \"Horn\".  Mys Horn je obecně považován za nejjižnější mys Jižní Ameriky, avšak skutečný nejjižnější bod souvislé pevniny amerického kontinentu je mys Froward na Brunšvickém poloostrově.  Ohňová země je od americké pevniny oddělena Magellanovým průlivem. Na druhé straně průlivu, 56 kilometrů na severozápad od mysu Horn, na ostrově Hoste, se nachází \"nepravý mys Horn\", který byl často zaměňován za mys Horn a tato navigační chyba byla příčinou několika ztroskotání lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v oblasti mysu Horn je obecně chladné, což odpovídá zeměpisné šířce. Na okolních ostrovech se nenachází žádná meteorologická stanice. Studie z let 1882–1883 zjistila průměrné roční srážky 1 357 milimetrů a průměrnou roční teplotu 5,2 °C. Byla zaznamenána průměrná rychlost větrů 30 kilometrů za hodinu.  Současné teplotní záznamy pro Ushuaia, 146 kilometrů severně od mysu Horn ukazují, že letní (leden–únor) průměrné teploty se pohybují v rozmezí od 5 °C do 14 °C. V zimě (červenec) jsou teploty v průměru od -2 °C do 2 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Roku 1525 loď \"San Lesmes\" pod velením Francisca de Hoces, člena expedice Loaísa, byla zahnána vichřicí na jih před atlantický konec Magellanova průlivu a dosáhla 56° jižní šířky. Členové výpravy se domnívali, že dosáhli jižního konce americké pevniny.  V září roku 1578 Sir Francis Drake, během své plavby okolo světa, proplul průlivem do Tichého oceánu. Předtím, než mohl pokračovat v plavbě na sever, byla jeho loď zasažena bouří a byla zahnána na jih Ohňové země. Na jih od Ohňové země nalezl otevřené moře a zjistil tak jednak, že Ohňová země jsou pouze ostrovy a pokud existuje jižněji větší kontinent, je mnohem dále, než se doposud předpokládalo. Drake nechtěným odchýlením se na jih také objevil druhou cestu z Atlantiku do Tichého oceánu, ale tento objev nebyl zprvu využíván a lodě do Tichomoří stále proplouvaly Magellanovým průlivem.  Začátkem 17. století Nizozemská východoindická společnost získala monopol na veškerou holandskou dopravu Magellanovým průlivem. Výsledkem byla snaha o nalezení alternativní cesty do Tichého oceánu. Holandský obchodník Jacob Le Maire spolu s navigátorem Willemem Schoutenem se rozhodli prověřit Drakeův objev nové cesty do Tichého oceánu a hodlali vyplout na jih od Ohňové země. S pomocí představitelů holanského města Hoorn vypravili v květnu 1615 dvě lodě, \"Eendracht\" a \"Hoorn\". Loď \"Hoorn\" byla nešťastně zničena v Patagonii, ale \"Eendracht\" v lednu 1616 proplula průlivem dnes nazývaným Le Maire a námořníci objevili na jihu dosud neznámý, vysoký ostrov, jehož jižní mys pojmenovali \"Kaap Hoorn\", na počest města, které výpravu podpořilo.  Extrémní povětrnostní podmínky a silné mořské proudy v okolí mysu Horn způsobily, že přestože tato nová cesta do Tichého oceánu byla velice často používaná, nebyla Antarktida, vzdálená pouhých 650 km od Drakeova průlivu, dalších téměř 200 let objevena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horn, Hoornský mys (, ) je nejjižnější mys chilské části souostroví Ohňová země a je běžně považován za nejjižnější mys amerického kontinentu. Byl pojmenován podle nizozemského města Hoorn. Po mnoho let byl považován za hlavní milník při plavbě z Atlantského oceánu do Tichého oceánu. Během staletí získal pověst velmi nebezpečného místa pro lodní dopravu z důvodů častých silných bouří, mohutného vlnobití, mocných proudů a přítomnosti plovoucích ledovců. Po otevření Panamského průplavu roku 1914 se velmi zredukovala potřeba lodní dopravy okolo mysu Horn, avšak stále zůstává místem, kudy vedou tratě jachtařských závodů.", "tgt_summary": "Cape Horn (, ) is the southernmost headland of the Tierra del Fuego archipelago of southern Chile, and is located on the small Hornos Island. Although not the most southerly point of South America (which are the Diego Ramírez Islands), Cape Horn marks the northern boundary of the Drake Passage and marks where the Atlantic and Pacific Oceans meet.", "id": 1421262}
{"src_title": "Čekání na Godota", "tgt_title": "Waiting for Godot", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Drama tvoří pouze dvě dějství. Dekorace je omezena na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se setkávají dva tuláci, přátelé Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. První z nich ztělesňuje vychloubačnou, až sadistickou osobu, otrok je naopak bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu vstupuje na scénu chlapec oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství.  Druhé dějství pokračuje takřka opakováním dějství prvého. Jedinou změnou je, že brutální pán Pozzo přichází slepý a jeho život je závislý na Luckym, který je naopak němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale ani se nehnou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hra má mnoho významových rovin. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání (jméno Godot připomíná anglický výraz pro Boha: „God“) a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zabíjet čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet jej je možno a nutno jakkoliv. Hlavní protagonisté si odrážejí slova jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času.  Nejde o hru o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hru o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují stále na týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální - nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázáni, a to zcela materiálně, provazem a smyčkou. Jejich vztah je vztahem pána a otroka vzájemně připoutaných zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská, a dokonce i tak, jak mu nepíská, ale jak si Lucky myslí, že by pískal, kdyby pískal. V dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti.  Vladimír a Estragon jsou víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na jinou stranu a nakonec se zase vracejí k sobě. Zajisté mají někdy jeden druhého dost, ale nejsou schopni bez sebe žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a zároveň i klauni, parodují sami sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou vyřčena jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se k divákovi neobrací s jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval. Spíše na něj naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď vlastní. Krutost dramatu spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky o smyslu jeho vlastní existence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čekání na Godota (francouzsky \"En attendant Godot\", anglicky \"Waiting for Godot\") je klasické absurdní drama Samuela Becketta. Autor napsal hru ve francouzštině v období od října roku 1948 do ledna 1949. Knižně byla hra vydána roku 1952 a poprvé uvedena 5. ledna roku 1953 v Théâtre de Babylone v Paříži. Pro její první uvedení v angličtině roku 1955 v Londýně jí autor sám přeložil a opatřil podtitulem \"tragikomedie o dvou jednáních\".", "tgt_summary": "Waiting for Godot ( ) is a play by Samuel Beckett in which two characters, Vladimir (Didi) and Estragon (Gogo), engage in a variety of discussions and encounters while awaiting Godot, who never arrives. \"Waiting for Godot\" is Beckett's translation of his own original French-language play,, and is subtitled (in English only) \"a tragicomedy in two acts\". The original French text was composed between 9 October 1948 and 29 January 1949. The premiere, directed by Roger Blin, was on 5 January 1953 at the, Paris. The English-language version premiered in London in 1955. In a poll conducted by the British Royal National Theatre in 1998/99, it was voted the \"most significant English language play of the 20th century\".", "id": 957636}
{"src_title": "Louis, Grand Condé", "tgt_title": "Louis, Grand Condé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako jeho otec byl vychován ve katolické víře. Roku 1640 byl přítomen obležení Arrasu, roku 1642 obležení Perpignanu, a již roku 1643 byl jmenován hlavním velitelem vojska ve Flandrech, nabyl slávy evropské vítězstvím u Rocroi nad Španěly, kteří by bez jeho zásahu dostali až k Paříži. Roku 1644 porazil s Turennem bavorského generála Mercyho u Freiburku v Breisgavě, načež vítězové opanovali Filipsburg, Worms a Mohuč.  Roku 1645 zvítězil a Turennovi přišel na pomoc u Allersheima poblíže Nördlink, roku 1646 dobyl pevnosti Dunkerku, roku 1647 bojoval v Katalonii a roku 1648 vítězství dobyl u Lensu v hrabství Artois, kde mnohdy své nepřátele překvapil prudkými útoky. Povolán potom byl od královny matky Anny Rakouské proti frondě, zkrotil odpůrce dvora, avšak zprotivil se zanedlouho lakomstvím a nadutostí.  Mazarin ho dal v lednu 1650 zatknout, avšak už v únoru 1651 musel ho propustiti na svobodu. Tehdy Condé vrátiv se do Paříže mínil, že královna matka se ve všem bude říditi jeho vůlí, a když tak nečinila, rozhněván odešel do svého místodržitelství do Guiennska, kde ve spolky se dal se Španěly. Ve válce, do které se potom pustil proti Ludvíku XIV., ačkoli vojsko královo porazil u Bleneau (1652), přece ničeho nedokázal, poněvadž proti sobě měl Turenna, i musil konečně se utéci k Španělům do Belgie. Král Filip IV. jmenoval ho nejvyšším velitelem a Condé v čele nepřátelských vojsk bojoval proti své vlasti až do roku 1659. Mazarin mu podával roku 1653 ruku ku smíru, avšak Condé mu nevěřil. Poté v Paříži odsouzen hrdla a statky jeho zabaveny.  Po pyrenejském míru (1659) byl však vzhledem k přimlouvání španělského dvora přijat na milost i navrácen v držení statků a úřadů. V letech následujících domáhal se též koruny polské, ale to mu překazila volba Jana III. za polského krále a odpor Ludvíka XIV. Roku 1668 postaven opět v čelo vojska i opanoval Franche-Comté. Roku 1672, když Ludvík XIV. zdvihl válku proti Hollandu, Condé se proslavil smělým přechodem přes Rýn, a roku 1674 dobyl důležitého vítězství u Senefu blíže Monsu. Roku 1675 byl poslán do Alsaska, kde Montecuccolliho odpudil od Hagenavy a přinutil k ústupu za Rýn.  To byla jeho poslední výprava. Trápen dnou uchýlil se k soukromému životu do Chantilly, kde se stýkal s učenci a filosofy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nadáním a uměním válečným se Condé důstojně řadí k Turennovi a Hocheovi a ve válečných dějinách francouzských vyniká nad něj jedině Napoleon Bonaparte.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Bourbon, kníže z Condé, zvaný „Velký Condé“ (8. září 1621 – 11. prosince 1686), byl francouzský šlechtic a vojevůdce. Během třicetileté války získal věhlas především, když porazil španělské vojsko u Rocroi. Po válce bojoval proti frondě, ale později se postavil proti králi a bojoval proti němu. Později se s Francií opět smířil a vedl její vojsko. Do smrti svého otce v roce 1646 byl titulován jako vévoda d'Enghien () a po jeho smrti se stal nejvýznamnějším představitelem větve Bourbon-Condé", "tgt_summary": "Louis II de Bourbon, Prince of Condé (8 September 1621 – 11 December 1686) was a French general and the most famous representative of the Condé branch of the House of Bourbon. Prior to his father's death in 1646, he was styled the \"Duc d'Enghien\". For his military prowess he was known as le Grand Condé.", "id": 2222394}
{"src_title": "Kamerový systém", "tgt_title": "Closed-circuit television", "src_document": [{"title": "Historie a využití v průmyslu.", "content": "První zaznamenané použití kamer je z roku 1942 z Peenemünde v Německu ve středisku pro vývoj raket V-2. V průmyslu jsou kamery užívány v prostorách nebezpečných lidskému zdraví. Jedná se zejména o chemický průmysl a provozy s radiací.  V civilním sektoru se od osmdesátých let prosazují kamery pro sledování veřejných prostor. Zprvu pro objekty, jako jsou věznice, letištní ranveje, banky, tedy místa, která byla do té doby nepřetržitě střežena zaměstnanci dotyčných zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od devadesátých let dochází ve veřejných prostorech k velkému nárůstu počtu kamer. S kamerami se setkáme na ulicích v centrech měst, obchodech, dopravních uzlech, silnicích, vstupech do objektů, restauracích atd.  Kamerové systémy jsou často zřizovány kvůli potírání kriminality, dozorovým orgánem je v České republice Úřad pro ochranu osobních údajů.  Provozovatelé kamerových systémů nezveřejňují natočené záznamy ani identitu jejich obsluhy.  Doba držení záznamu může být omezena zákonem. Prakticky je však lhůta držení nahrávky obtížně kontrolovatelná, protože do archivu nahrávek CCTV není možný, nebo obtížně prosaditelný veřejný přístup.  Kamerový systém v průmyslu je neocenitelný pomocník, který pomáhá odhalovat vady vyráběného zboží a tím výraznou měrou se podílí na snižování reklamací. Kamerové inspekce v průmyslu jsou dnes samostatnou oblastí, která s oblastí průmyslové kamery (sledování prostoru kamerami) příliš nesouvisí. Zpracování informací z kamer je plně automatické a používá se k tomuto pokročilých algoritmů.  Vlastní realizace kamerové inspekce pro průmysl není úplně triviální, ale lze dnes využít poměrně širokého zastoupení prodejců kamerových komponen, kteří vám jsou schopni poradit s výběrem správné kamery, objektivu, filtru případně karet pro zpracování dat z kamery (framegraberu).", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozdělení kamerových systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Analogové kamerové systémy.", "content": "Signál z kamery je vyveden v analogové podobě (konektor, BNC, cinch). K přenosu signálu se nejčastěji využívají běžné koaxiální kabely ukončené BNC konektory. Nevýhodou koaxiálních kabelů však je omezená maximální délka, která je přibližně 100m. Analogové kamerové systémy, pracují s analogovým videosignálem. Základním prvkem je kamera s analogovým výstupem. Analogová technologie nepřenáší celý obraz naráz. Obraz je tedy přenášen signálem podle normy specifikující formát obrazu. Nejběžnější televizní normy určené pro videosignál jsou PAL, NTSC a SECAM.", "section_level": 2}, {"title": "AHD kamerové systémy.", "content": "Představují nejnovější technologii pro analogový přenos obrazu ve vysokém rozlišení (HD) po koaxiálním kabelu. Pro přenos AHD signálu se používají koaxiální kabely. Maximální délka vedení je až 500m bez jakéhokoliv zpoždění videosignálu (latence) a ztrát. Pro záznam se používají AHD DVR rekordéry využívající kompresi H.264. Rekordéry mají rozhraní 16bps pro připojení do sítě LAN, která umožňuje uživatelům vzdálený přístup z PC nebo mobilního telefonu. AHD systémy podporují práci s Cloud službou a CMS systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální kamerový systém.", "content": "Ty to systémy v podstatě nemají žádné teoretické omezení maximálního rozlišení obrazu z kamer. Maximální rozlišení je tak dáno pouze zvolenou kamerou, záznamovým zařízením a propustností datové sítě. Ty to systémy pracují na principu běžného přenosu TCP/IP, takže lze využít sítí ethernet, kamery pro tento druh přenosu, (tzv. IP kamery web kamery) obsahují videoserver s klasickým výstupem LAN. Digitální kamerové systémy fungují na principu číslicově zpracovaného signálu. V digitálních kamerových systémech již nedochází k řádkování obrazu. Obraz je přenášen jako celek v podobě paketu. Pro přenos digitálních dat se využívá běžná síťová infrastruktura.", "section_level": 2}, {"title": "Novinky.", "content": "Systém identifikace lidských tváří (\"facial recognition system\"). Umožňuje najednou rozpoznat tisíce obličejů konkrétních osob bez jejich vědomí. Kombinací CCTV a této softwarové nadstavby je vyvíjen způsob pro masové sledování a vyhledávaní lidí hledaných bezpečnostními složkami státu (zločinci, teroristé). Tyto systémy se postupně stávají standardem především v asijských zemích, např. Singapuru nebo Číně.  Automatická analýza obrazů z kamer je ve vývoji, takže pak by osobě před monitorem odpadlo sledování záběrů z jednotlivých kamer a umožnilo jediné osobě pozorovat více kamer najednou. Tyto systémy nejsou sledovány lidmi přímo, ale počítačem vyhodnocujícím provoz a upozorní obsluhu na konkrétní atypický pohyb, oděv, zavazadlo, auto či osobu. V roce 2006 byl představen systém, kdy mikrofony spolupracují s CCTV. Jestliže mikrofon zaznamená zvýšený hluk, kamera automaticky nasměruje a zaostří na dané místo a upozorní obsluhu CCTV.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Průkopníkem masového nasazení kamer do veřejných prostranství je Spojené království, zkušební provoz kamer se rozeběhl v sedmdesátých a osmdesátých letech. S širším uplatněním se začalo v devadesátých letech. Roku 1994 vydalo ministerstvo vnitra zprávu vládě jménem “CCTV: Sledujeme Tě” kde byl dosavadní provoz shledán jako úspěšný. Tím byla odstartována vlna zřizování kamerových systémů pokrývajících městská centra, nádraží, parkoviště a nemovitosti.  Krátce po 11. září 2001 nastala ve Spojeném království nová vlna instalací kamerových systémů. V roce 2002 byl odhadován počet kamer ve Spojeném království na 4 200 000, a toto číslo se neustále zvyšuje. 4,2 milionu kamer na britských ostrovech představuje 20 % CCTV kamer světa a znamená jednu kameru na 14 obyvatel, které zaznamená v průměru 300× denně, v absolutních číslech je to 1,5× více než v Číně. V současnosti jsou kamerovým systémem snímány školní třídy, interiéry dopravních prostředků, kaváren, parky apod.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Růst počtu kamerových systémů má samozřejmě i své odpůrce, konkrétně ve Spojeném království je to např. britská pobočka Privacy International, která vytýká, zejména to, že:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kamerový systém (CCTV –, uzavřený televizní okruh) je užití kamer ke sledování prostor, k zobrazování záběrů z kamer na monitorech a archivaci natočených záběrů. Takovým kamerám se říká také průmyslové kamery nebo také průmyslová televize.", "tgt_summary": "Closed-circuit television (CCTV), also known as video surveillance, is the use of video cameras to transmit a signal to a specific place, on a limited set of monitors. It differs from broadcast television in that the signal is not openly transmitted, though it may employ point-to-point (P2P), point-to-multipoint (P2MP), or mesh wired or wireless links. Though almost all video cameras fit this definition, the term is most often applied to those used for surveillance in areas that may need monitoring such as banks, stores, and other areas where security is needed. Though videotelephony is seldom called \"CCTV\" one exception is the use of video in distance education, where it is an important tool.", "id": 1058347}
{"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2010 (CONCACAF)", "tgt_title": "2010 FIFA World Cup qualification (CONCACAF)", "src_document": [{"title": "První předkolo.", "content": "První předkolo se hrálo v březnu 2008.! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 1 ! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 2 ! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 3  Belize hrálo svůj domácí zápas v Guatemale.  Oba zápasy hrány na Bahamách.  Hráno pouze na jeden zápas z důvodu nevyhovujících stadionů standardům FIFA.  Hráno v Trinidadu a Tobagu, neboť ani jeden z týmů nebyl schopen zajistit stadion vyhovující standardům FIFA.  Hráno v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé předkolo.", "content": "Druhé předkolo se hrálo v červnu 2008.! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 1 ! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 2 ! colspan=\"5\" | Kvalifikace do semifinálové skupiny 3  Svatá Lucie hrála svůj domácí zápas v USA.  Belize hrálo svůj domácí zápas v USA.  Bahamy hrály svůj domácí zápas na Jamajce.", "section_level": 1}, {"title": "Semifinálová fáze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina 1.", "content": "<div id=\"Cuba v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Guatemala v USA\"> <div id=Trinidad and Tobago v Guatemala\"> <div id=\"Cuba v USA\"> <div id=USA v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Guatemala v Cuba\"> <div id=Guatemala v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"USA v Cuba\"> <div id=Trinidad and Tobago v USA\"> <div id=\"Cuba v Guatemala\"> <div id=Trinidad and Tobago v Cuba\"> <div id=\"USA v Guatemala\">", "section_level": 2}, {"title": "Skupina 2.", "content": "<div id=\"Canada v Jamaica\"> <div id=\"Mexico v Honduras\"> <div id=Jamaica v Mexico\"> <div id=\"Canada v Honduras\"> <div id=Honduras v Jamaica\"> <div id=\"Mexico v Canada\"> <div id=Mexico v Jamaica\"> <div id=\"Honduras v Canada\"> <div id=Jamaica v Honduras\"> <div id=\"Canada v Mexico\"> <div id=Jamaica v Canada\"> <div id=\"Honduras v Mexico\">", "section_level": 2}, {"title": "Skupina 3.", "content": "<div id=\"Costa Rica v El Salvador\"> <div id=\"Haiti v Suriname\"> <div id=El Salvador v Haiti\"> <div id=\"Costa Rica v Suriname\"> <div id=Suriname v El Salvador\"> <div id=\"Haiti v Costa Rica\"> <div id=Haiti v El Salvador\"> <div id=\"Suriname v Costa Rica\"> <div id=El Salvador v Suriname\"> <div id=\"Costa Rica v Haiti\"> <div id=El Salvador v Costa Rica\"> <div id=\"Suriname v Haiti\">", "section_level": 2}, {"title": "Finálová fáze.", "content": "Dva nejlepší celky z každé semifinálové skupiny postoupily do finálové fáze. Zde utvořily jednu šestičlennou skupinu, ve které hrály systémem doma-venku.  První tři týmy postoupily na mistrovství světa, zatímco celek na 4. místě hrál baráž proti pátému celku kvalifikace CONMEBOL.", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "<div id=\"United States v Mexico\"> <div id=\"El Salvador v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Costa Rica v Honduras\"> <div id=\"Mexico v Costa Rica\"> <div id=\"Trinidad and Tobago v Honduras\"> <div id=\"El Salvador v United States\"> <div id=\"United States v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Honduras v Mexico\"> <div id=\"Costa Rica v El Salvador\"> <div id=\"Costa Rica v United States\"> <div id=\"Trinidad and Tobago v Costa Rica\"> <div id=\"El Salvador v Mexico\"> <div id=\"United States v Honduras\"> <div id=\"Mexico v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Honduras v El Salvador\"> <div id=\"Trinidad and Tobago v El Salvador\"> <div id=\"Mexico v United States\"> <div id=\"Honduras v Costa Rica\"> <div id=\"Costa Rica v Mexico\"> <div id=\"Honduras v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"United States v El Salvador\"> <div id=\"Trinidad and Tobago v United States\"> <div id=\"El Salvador v Costa Rica\"> <div id=\"Mexico v Honduras\"> <div id=\"Costa Rica v Trinidad and Tobago\"> <div id=\"Mexico v El Salvador\"> <div id=\"Honduras v United States\"> <div id=\"Trinidad and Tobago v Mexico\"> <div id=\"El Salvador v Honduras\"> <div id=\"United States v Costa Rica\">", "section_level": 2}, {"title": "Baráž CONCACAF/CONMEBOL.", "content": "V této baráži se střetl čtvrtý tým kvalifikace zóny CONCACAF s pátým týmem kvalifikace zóny CONMEBOL.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2010 zóny CONCACAF určila 3 účastníky finálového turnaje a jednoho účastníka mezikontinentální baráže s vítězem zóny CONMEBOL.", "tgt_summary": "The CONCACAF (Confederation of North, Central American, and Caribbean Association Football) qualification stage for the 2010 FIFA World Cup in South Africa consisted of 35 national teams competing for the three berths given automatically to CONCACAF by FIFA. The United States, Mexico and Honduras qualified. The fourth-place finisher, Costa Rica, played a two-game playoff with the CONMEBOL fifth-place finisher, Uruguay, for a possible fourth berth.", "id": 2286407}
{"src_title": "Thomas Pelham-Holles", "tgt_title": "Thomas Pelham-Holles, 1st Duke of Newcastle", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Thomas Pelham se narodil 21. července 1693 v Londýně jako nejstarší syn Thomase Pelhama, 1. barona z Pelhamu a jeho druhé ženy Grace Hollesové. Studoval na Westminsterské škole a roku 1710 byl přijat na Clare College v Cambridge. Jeho strýc zemřel roku 1711, jeho otec o rok později a jejich velký majetek připadl Thomasovi. Stal se jedním z nejbohatších statkářů v zemi. Na počest svého strýce si ke svému příjmení připojil jeho příjmení a vystupoval jako Pelham-Holles.  Roku 1718 se oženil s Henrietou Godolphinovou, dcerou Francise Godolphina, hraběte z Godolphinu. Ta měla žalostné zdraví, byla často nemocná a pár neměl žádné potomky. Ztotožnil se s politikou Whigů, podobně jako jeho otec a strýc, ale na rozdíl od nich zastával bojovnější názory. Politická scéna v Británii byla v té době příkře rozdělena mezi Whigy, kteří podporovali nástupnictví Jiřího I., zatímco Toryové stranili jakobitům a nástupnictví Jakuba Františka Stuarta.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční politická kariéra.", "content": "Pelham po smrti královny Anny energicky podporoval Whigy a měl velký vliv na to, že Londýňané přijali Jiřího I. Jeho aktivita byla králem oceněna a roku 1714 byl jmenován hrabětem z Clare a následující rok vévodou z Newcastle. Stal se také zástupcem krále v hrabství Middlesex a Nottinghamshire a byl mu udělen podvazkový řád. V této pozici byl schopen potlačit hnutí jakobitů v hrabstvích, která spravoval.  Od roku 1720 se Pelham připojil v rámci strany Whigů k frakci, která byla vedena Robertem Walpolem. Ten ho přivítal, protože se domníval, že ho tak bude moci lépe kontrolovat. Pelham se k Walpolemu připojil proto, že věřil, že bude vedoucí postavou britské politiky.  Roku 1717 nastoupil do své první politické pozice jako komoří a dostal na starost kontrolu divadel. Hry byly v té době značně zpolitizované a Pelham měl zajistit stažení her, které byly kritické vůči Hannoverské dynastii nebo vládě Whigů. Tuto funkci zastával sedm let a osvědčil se v ní. Svůj vliv projevil i ve všeobecných volbách, kdy byl schopen prostřednictvím majetku své rodiny kontrolovat zvolení až dvaceti poslanců.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr zahraničí.", "content": "Roku 1724 byl Pelham Walpolem jmenován správcem jižní části země. Několik let se zajímal o záležitosti zahraniční politiky, vzdělával se v diplomacii a zastával neoficiálně funkci zástupce ministra zahraničí.  Po mírových dohodách z Utrechtu, které ukončily válku o španělské dědictví se Británie a Francie staly spojenci. Roku 1719 se obě země staly součástí větší aliance, která uplatnila svůj vliv ve válce ve Středozemním moři, ve které se Španělsko snažilo neúspěšné získat zpět území v Itálii. Nicméně spojenectví s Francií bylo v britském parlamentu nepopulární, protože tato země byla považována za přirozeného nepřítele Británie.  Roku 1729 se ve vládě rozhořel spor o zahraniční politiku. Townshend byl přesvědčen, že hlavním nepřítelem Británie je Rakousko. Walpole a Pelham za největší hrozbu považovali Španělsko pro jeho velkou armádu a koloniální zájmy. Walpolemu se podařilo Townshenda odstranit z úřadu, na jeho místo jmenoval Williama Stanhopeho, Pelham se stal jeho zástupcem a fakticky řídli zahraniční politiku. S Walpolem se mu podařilo vytvořit s Rakouskem alianci a nasměrovat ho proti Španělsku. Nicméně brzy se ukázalo, že hlavním nepřítelem země je Francie.  Pelham, podobně jako Walpole, neměl zájem zapojovat Británii do válek na kontinentu. Země se neúčastnila války o polské dědictví a Pelham se dokonce snažil tomuto konfliktu zabránit. V té době získal Pelhamův bratr Henry Pelham pozici hlavního pokladníka a nahradil Townshenda na místě třetího nejdůležitějšího člena vlády. Tato trojice mužů vytvářela hlavní směr zahraniční i vnitřní politiky Británie. Pelhamové se postupně vymaňovali z Walpoleho stínu a stávali se více nezávislými.", "section_level": 1}, {"title": "Válka se Španělskem.", "content": "Vzrůstající napětí mezi Británií a Španělskem vyústila roku 1739 v takzvanou válku o Jenkinsonovo ucho, kdy britský kapitán Jenkins byl Španěly obviněn z nelegálního obchodu u pobřeží Kuby a jako trest mu bylo useknuto ucho. Tento incident Británii šokoval, ani ne tak svou brutalitou, ale tím, že si Španělé činili právo trestat britské občany za porušení pravidel obchodu, což bylo považováno za okupaci.  Jenkins vypovídal před parlamentem a mocná společnost South Sea Company mobilizovala veřejné mínění pro vyhlášení války Španělsku. Walpole byl proti zahájení tohoto konfliktu a stal se terčem nebývalé kritiky. Pelham také považoval válku se Španělskem za riskantní a na jednání se Španěly dohodl kompenzaci pro britské obchodníky. Nicméně názor veřejnosti a mnohých vlivných osobností nakonec přinutily Walpoleho v prosinci 1739 k vyhlášení války Španělsku.  Zpočátku byla Británie úspěšná a dobyla přístav Porto Bello. Pelham v prvních dvou letech střetu fakticky zastával pozici ministra války a snažil se s Walpolem dosáhnout ukončení války, ale byli pod velkým tlakem zastánců pokračování tohoto konfliktu. Roku 1741 zahájilo britské námořnictvo obléhání Cartageny. Bitva ale skončila pro Brity katastrofou, padlo v ní několik tisíc britských vojáků a britské vojsko muselo ustoupit. Ačkoli byl ze své pozice za neúspěch zodpovědný Pelham, kritika se snesla na Walpoleho.  V mezidobí po této bitvě se konaly všeobecné volby, ve kterých Walpole získal jen nepatrnou většinu. V krátké době byl přinucen rezignovat a na jeho místo nastoupil Spencer Compton. Pelham zastával svůj úřad i po Walpoleho pádu.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenectví s Rakouskem.", "content": "Roku 1740, Krátce po vyhlášení války se Španělskem, vypukla v Evropě další válka, jejíž se válka se Španělskem stala součástí. Francie a Prusko napadly Rakousko a chtěly odstranit Marii Terezii a nahradit ji svým spojencem. Spojenectví s Rakouskem vyžadovalo od Británie připojení se k této válce. Zpočátku to byla finanční a diplomatická pomoc, ale později bylo na kontinent vysláno 16 000 vojáků. Pelham považoval spojenectví s Rakouskem za jedinou možnost jak porazit Francii.  Pelhamovi se podařilo diplomatickou cestou zlepšit pozici Británie. Dokázal zapojit Nizozemskou republiku do aliance proti Francii, dohodl mírová jednání mezi Pruskem a Rakouskem a odražení španělské invaze do Georgie, posílilo Britskou pozici v Severní Americe.  Roku 1745 vypuklo v Skotsku povstání Jakobitů. Pelham se obával útoku 5 000 mužů shromážděných v Derby pod velením Karla Eduarda Stuarta a současné invaze Francie do jižní Anglie. Podařilo se mu na sklonku roku 1745 na jihu země shromáždit dostatečný počet vojáků, jakobity zahnat na sever, kde byli v bitvě u Cullodenu roku 1746 poraženi. Pod tlakem Nizozemska, které se obávalo vpádu Francouzů, byla v říjnu 1748 uzavřena mírová dohoda s Francií. Rakousko se britským postupem cítilo dotčeno, protože předpokládalo větší podporu v jeho zájmu o navrácení Slezska.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér – první období.", "content": "Po smrti Henryho Pelhama 6. března 1754 se stal premiérem Thomas Pelham. Původně chtěl zůstat správcem severního pohraničí, ale byl okolím přesvědčen, že je nejvhodnějším kandidátem. Prvním úkolem bylo jmenování předsedajícího Dolní sněmovny. Tím se nestali předpokládaní William Pitt nebo Henry Fox, ale Thomas Robinson, což u Pitta a Foxe způsobilo nevoli.  Po všeobecných volbách roku 1754 upevnil Pelham svou pozici a chtěl zahájit reformu financí. Napětí mezi Francií a Británií v Severní Americe vzrostlo poté, co byly roku 1754 britské vojenské jednotky zatlačeny francouzským vojskem z původně dobytých pozic. Mnoho bohatých Američanů volalo po vojenské odvetě a zahájení dobývání vnitrozemí. Mladší syn Jiřího II. William prosadil plán na obsazení Ohia a získání kontroly nad Novým Skotskem. William prosadil za velitele britských sil Edwarda Braddocka. Pelham měl pochyby o jeho kvalitách i o plánu samotném. Několik měsíců po příjezdu do Ameriky bylo britské vojsko napadeno spojenými silami Francouzů a původních obyvatel (tzv. bitva u Monongahely). V bitvě, která se odehrála dne 9. června 1755 padla asi polovina britských vojáků včetně Braddocka samotného (zemřel na následky zranění o čtyři dny později). Zbytek se stáhl do Filadelfie a kontrolu nad vnitrozemím tak získala Francie. Se zhoršením situace musel Pelham zapomenout na plánovaná úsporná opatření.  Zatímco se Pelham zabýval situací v Americe, v Evropě se schylovalo k většímu konfliktu. Rakousko se obávalo, že je Británie nechá na holičkách v případě ohrožení a tak vytvořila roku 1756 s Francií alianci. Pelham se pokoušel obklopit Francii nepřáteli a předpokládal, že jedinou příčinou vypuknutí války by byl útok Pruska, vedeného Fridrichem Veliký, na Rakousko a to pokládal za málo pravděpodobné. Nicméně roku 1756 Prusko podniklo vpád do Slezska a iniciovalo tak válku, které se Pelham obával a snažil se jí zabránit. Pelham byl viněn za neúspěšný vstup Británie do sedmileté války a v listopadu 1756 byl nahrazen Williamem Cavendishem. Za dlouhou službu vlasti byl jmenován vévodou z Newcastle.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér – druhé období.", "content": "V červenci 1757 se Pelham znovu stal premiérem. V té době úzce spolupracoval s Williamem Pittem. Nicméně názory na vedení války byly u obou rozdílné. Pelham chtěl vojenskou sílu soustředit na kontinent, zatímco Pitt považoval za důležitou angažovanost v Severní Americe, Západní Africe a Asii, kde byli Francouzi nejvíce zranitelní. Výsledná vojenská politika byla nakonec kompromisem mezi oběma názory.  Expediční sbory v koloniích začaly být úspěšné a tak se jejich počet zvyšoval. Pitt se zabýval jejich vysíláním a Pelham zajišťoval podporu v parlamentu. Pelham byl přesvědčen, že hlavním dějištěm války bude Evropa a snažil se dojednat diplomatickou cestou spojence, ale nebyl úspěšný. Jedním z jeho velkých diplomatických úspěchů bylo udržení Španělska do roku 1762 mimo tento válečný konflikt.  V období této vlády, která získávala podporu napříč parlamentem, si Británie získala v zahraničí respekt. Nový král Jiří III., který neměl Pitta v oblibě, jmenoval v květnu 1762 místo Pelhama premiérem Johna Stuarta. Navzdory zásluhám obou politiků o výsledek války, je král zahnal do opozice. Byl to poslední případ, kdy britský panovník mohl jmenovat premiéra bez ohledu na mínění dolní komory parlamentu. Stuart byl Tory a tak jeho jmenování ukončilo dominanci Whigů na britské politické scéně od roku 1714.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Pelham přešel do kritické opozice a byl zbaven pozice zástupce koruny v hrabství, protože spolu s Pittem kritizovali mírovou dohodu z roku 1763. Oba pokládali tento mír za výhodný pro Francii a Španělsko. Většinu času trávil ve svém domě v Claremontu a užíval si pozice, kdy po asi čtyřiceti pěti letech ve vládních funkcích, mohl působit v opozici.  Roku 1765 přijal funkci strážce pečeti ve vládě Charlese Watson-Wentwortha, s nímž měl podobné názory na některé záležitosti. Později získal i nabídku stát se správcem jižní části země, ale tu odmítl. Po pádu Watsonovy vlády setrval v opozici. Zemřel v listopadu 1768.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Pelham-Holles, 1. vévoda z Newcastle (21. červenec 1693 – 17. listopad 1768), byl britský státník, který působil v období, kdy britské politice dominovala strana Whigů.", "tgt_summary": "Thomas Pelham-Holles, 1st Duke of Newcastle upon Tyne and 1st Duke of Newcastle-under-Lyme, (21 July 169317 November 1768) was a British Whig statesman, whose official life extended throughout the Whig supremacy of the 18th century. He is commonly known as the Duke of Newcastle.", "id": 448167}
{"src_title": "Dassault Ouragan", "tgt_title": "Dassault Ouragan", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Francouzský letecký průmysl během okupace za druhé světové války z části ztratil kontakt se špičkou technického vývoje v letectví. Letecký konstruktér Marcel Dassault, před válkou konstruující letouny pod vlastním jménem Marcel Bloch, se po ukončení války rozhodl vyvinout nový proudový letoun, který také v roce 1947 navrhl. Reakce francouzské vlády na projekt byla pozitivní, ale přesto nebyla stavba letounu objednána. Dassault se proto rozhodl pokračovat ve vývoji letounu na vlastní náklady.  Práce na vlastní konstrukci letounu, který byl mezitím označen jako M.D.450, začala v prosinci roku 1947. Konstrukce vycházela z motoru Rolls-Royce Nene, jehož licenční výroba se ve Francii připravovala, „kolem“ něho byl navržen trup s kruhovým průřezem, pilotní kabinou na přídi, a s příďovým zatahovacím podvozkem. Kritické Machovo číslo bylo zvýšeno použitím šípovitých ocasních ploch a mírně šípového křídla — šípové křídlo se mimo jiné vyznačuje také některými nectnostmi, jako jsou špatné vlastnosti na vysokých úhlech náběhu, či stáčení proudnic podél rozpětí (což záporně ovlivňuje funkci křidélek), přitom prostředky zlepšující tyto negativní vlastnosti šípového křídla (aerodynamické plůtky, či tzv. „psí zuby“, tj. lomená náběžná hrana křídla) ještě nebyly všeobecně známy. (Konstruktéři Dassaultu se tak vyhnuli většině těchto problémů, které se negativně projevují na řiditelnosti a ovladatelnosti stroje při malých rychlostech, tedy hlavně během vzletu a přistání.) Stavba prototypu byla zahájena 7. dubna 1948 v Dassaultově továrně na západním předměstí Paříže v Saint-Cloud. Až 29. června 1948 byla přidělena oficiální zakázka na stavbu tří prototypů. K prvnímu letu prototypu došlo 28. února 1949. Pilotoval ho přitom zkušební pilot Constantin Rozanoff.  Prototyp, označený M.D.450-01, nebyl vybaven přetlakovou kabinou, neměl výzbroj, a ani později pro stroj typické palivové nádrže na koncích křídla. Poháněl ho proudový motor Rolls-Royce Nene 102 o tahu 22,24 kN. Letoun s ním během zkušebních testů dosáhl rychlosti 980 km/h a stoupavosti 43 m/s. V dubnu 1949 byl první prototyp odeslán do zkušebního letového střediska francouzského letectva v Brétigny. Palivové nádrže s objemem po 425 l na koncích křídla se u letounu objevily v prosinci 1949, instalované v mateřské továrně. Testy pokračovaly do 2. května 1950, kdy s M.D.450-01 pilot Boudier přistál nouzově na břicho. Po opravě byl stroj předán jako učební pomůcka škole mechaniků v Rochefortu. Druhý prototyp M.D.450-02 létal v květnu 1949 a měl již přetlakovou kabinu, výzbroj a vystřelovací sedadlo Martin-Baker. Dokázal při testech vystoupat do výšky 15 000 m. Po pařížském aerosalonu 1949 byl předán zkušebnímu středisku v Marignane. V únoru 1950 byl také poškozen při přistání, po opravě ve zkouškách pokračoval až do roku 1953. V roce 1977 se stal majetkem Musée de l'Air. Třetí prototyp M.D.450-03 byl zalétán v červnu 1950 ve Villaroche. Byl použit pro testy protizemních raket a 15mm a později 20mm kanónů. Po ukončení zkoušek byl v roce 1954 sešrotován.  V červenci roku 1949 objednalo Francouzské letectvo stavbu 15 předsériových Ouraganů (dokončeno bylo 12), které byly určeny pro pokračování zkoušek a další vývoj. M.D.450-1 poprvé vzlétl 30. listopadu 1950 a zkoušel se v Cazaux. Prvních osm exemplářů, M.D.450-1 až M.D.450-8, mělo odpovídat sériovému provedení budoucích standardních Ouraganů Armée de l'Air. Byly dokončeny do 12. září 1951, kdy vzlétl poslední z nich. Na M.D.450-3 se později zkoušel motor Nene se zařízením pro přídavné spalování HS-403, které zvyšovalo tah na 30,70 kN. V tovární dokumentaci nesl také označení MD-450-NR. Při vývoji proudových motorů Hispano-Suiza sloužil do roku 1955.  M.D.450-4 byl použit při pevnostních lámacích zkouškách, na M.D.450-5 se testovala kanónová a raketová výzbroj. Předsériový M.D.450-6 byl využit při testech elektricky ovládaných vyvažovacích plošek na kormidlech. M.D.450-7 létal s motorem Rolls-Royce Tay, jehož licenční výrobu společnost Hispano-Suiza připravovala. Osmý předsériový letoun, označovaný také MD-450R, byl fotoprůzkumnou variantou s pouzdrem na kamery pod trupem a závěsníky na přídavné nádrže pod křídlem. Později byl přestavěn na standardní Ouragan a předán francouzskému letectvu.  M.D.450-9 ověřoval možnost použití stroje jako stíhacího-bombardovacího. Pod každou polovinu křídla bylo možno zavěsit 450 kg pumu, čímž dosáhl nejvyšší vzletové hmotnosti z doposud vyrobených Ouraganů. M.D.450-10 poprvé vzlétl 25. listopadu 1952 a byl využíván do roku 1957 k ověřování zbraňových systémů. M.D.450-11, označený také MD-450-30-L byl vybaven dvojicí nových kanónů DEFA ráže 30 mm a novou přídí. Vstupní otvor na přídi byl nahrazen dvěma na bocích trupu.  M.D.450-12 a dodatečně přiobjednaný předsériový M.D.450-13 byly poháněny prvními letovými exempláři francouzského proudového motoru SNECMA Atar 01 a 02 s osovým kompresorem. Instalace nových motorů si vyžádala množství vnitřních úprav vzduchových kanálů, závěsů motoru a výfukového potrubí. 31. srpna 1950 získal Dassault objednávku na stavbu 150 sériových Ouraganů a dalších 200 bylo objednáno v letech 1951 a 1952. Třetí objednávka stokusová série byla převedena na typ M.D.452 Mystére II.  Z kapacitních důvodů se na sériové výrobě letounů podílela řada subdodavatelů. Státní podnik SNCASE v Toulouse vyráběl přední části trupu, továrny SNCASO v Saint-Nazaire a v Bougenais dodaly 365 zadních částí trupových skořepin a 373 sad křídel. Dassaultovy podniky v Bordeaux-Mérignac stavěly střední části trupu a v Argenteuil ocasní plochy. Závěrečná montáž probíhala v Mérignacu. Pohonné jednotky a výzbroj dodávala společnost Hispano-Suiza, podvozky firma Messier.  První sériový Ouragan (výrobní číslo 101) vzlétl 5. prosince 1951, za jehož řízení usedl zalétávací pilot Constantin Rozanoff. První Ouragany (101 až 105) měly britské motory Nene 100, další (106 až 135) Nene 102A a Ouragany výrobních čísel 136 až 187 poháněly motory Nene 102B, sestavované ve Francii z dílů vyrobených společností Rolls-Royce. Následující stroje od výrobního čísla 188 měly instalovány pohonné jednotky celofrancouzské výroby Nene 102C, od výrobního čísla 237 pak Nene 104. Na letounu výrobního čísla 136 byla pokusně testována výzbroj čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Do služby ve francouzském letectvu byl typ přijat v roce 1952, kdy nahradil britské letouny de Havilland Vampire u 12. eskadry. Následně pak Ouragany tvořily výzbroj tří Escadres de Chasse. 2. eskadra byla dislokována v Dijonu a 4. eskadra v Bremgartenu v NSR. Obě podléhaly spojenému velení NATO. 12 eskadra měla základnu v Cambrai a patřila k protivzdušné obraně Francie.  2. eskadru tvořila křídla I/2 „Cicognes“, II/2 „Côte d'Or“ a III/2 „Alsace“, 4. eskadru pak křídla I/4 „Dauphine“, II/4 „Lafayette“ a III/4 „Flandre“. 12. eskadra s Ouragany byla složena z křídel I/12 „Cambrésis“, II/12 „Picardie“ a III/12 „Cornouaile“. Všechny tři eskadry v roce 1955 vyměnily Ouragany za modernější stroje.  Ouragany sloužily rovněž v leteckých školách č. 701 v Salon-de-Provence, č. 705 v Tours a č. 708 v Meknes.  Piloti letoun hodnotili jako příjemný na ovládání a stabilní při střelbě. Naopak kritizován byl sklon letounu dostat se při utažené zatáčce do vývrtky. Po dva roky tyto letouny používala akrobatická skupina Patrouille de France. Ve Francii nejdéle sloužily Ouragany do roku 1964, především ve skušebních letových střediscích v Brétigny, Marignane, Istres a Cazaux. Za deset let používání ztratilo francouzské letectvo celkem 52 Ouraganů, většinou chybou pilotáže.", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Indie 25. června 1953 objednala dodávku 71 Ouraganů (sériová čísla IC553 až IC623), vybavených výkonnějším motorem Hispano-Suiza Nene 105 s tahem 23,28 kN a kanóny Hispano Mk.V britské výroby. První čtyři Ouragany přelétly z Istres do Dillí v říjnu 1953. Zbytek objednaných letounů přivezla do Bombaje francouzská doprovodná letadlová loď Dixmunde v listopadu. V roce 1957 bylo zakoupeno dalších 33 Ouraganů (IC662 až IC704) z druhé ruky, takže jich Indie získala celkem 104. V indickém letectvu měly Ouragany jméno \"Toofani\", význam označení se ale nezměnil. Stroje se staly výzbrojí 3. 4. a 8. squadrony indického letectva. Od roku 1958 indické Ouragany nahradil typ Dassault Mystère IVA u squadron č. 3 a 8 a ze zbývajících Toofani byly složeny squadrony č. 29 „Scorpions“ a 47 „Archers“. Indické Ouragany se dostaly do boje v roce 1961, kdy podnikly letecké útoky proti portugalské kolonii Diu (dnešní Dangarvadi) na ostrově na západním pobřeží Indie, jež Indie obsadila a okupovala. Účastnily se také pohraničního střetnutí s čínskou armádou v roce 1962. Ještě v roce 1965 hlídkovaly při východopákistánské krizi. Poslední operační squadrona č. 47 dolétala Toofani v roce 1966, do roku 1971 sloužily jako cvičné. Následujícího roku byly sešrotovány.", "section_level": 2}, {"title": "Izrael.", "content": "Oproti Francii a Indii byl Izrael nadšeným uživatelem tohoto typu, který Izraelské letectvo hodnotilo velice kladně. Izraelské letectvo hledalo letoun dostatečně výkonný k tomu, aby se mohl postavit v okolních zemích zaváděným MiGům-15 s šípovým křídlem. Uvažovalo se jak o francouzských Dassault Mystère, tak kanadských Canadair Sabre (variantě amerického North American F-86 Sabre). Vývoj letounů Mystère se však zpozdil a Kanada na nátlak USA od prodeje 24 Sabrů odstoupila. Nakonec byla objednána modernější verze Dassault Mystère IVA a jako dočasné řešení byl zvolen nákup už ne zcela moderních Ouraganů. Izrael v lednu 1955 odebral 24 Ouraganů vyřazených od 4. a 12. eskadry francouzského letectva a v následujícím získal ještě 6 kusů. Letouny byly zařazeny do stavu 113. perutě Chel' Ha Avir sídlící na letišti Chacor.  Prvního vítězství izraelský Ouragan dosáhl 12. dubna 1956, kdy jeho pilot sestřelil egyptský De Havilland Vampire. Počátkem suezské krize, dne 29. října 1956, izraelské Ouragany sestřelily další čtyři egyptské Vampiry. Dva zdokumentované souboje Ouraganů s egyptskými letouny MiG-15, které měly podobný motor, dopadl v obou případech poškozením Ouraganu. První letoun utrpěl několik zásahů z kanónu ráže 37 mm, ale druhý den opět létal, zatímco druhý byl ve vzdušném souboji těžce poškozen. Špatně vycvičení egyptští piloti nakonec nevyužili lepších výkonů svých strojů (především v rychlosti a stoupavosti). Dne 31. října 1956 dvojice Ouraganů prudce napadla neřízenými střelami a kanóny egyptský eskortní torpédoborec \"Ibrahim-el-Awal\" (ex-HMS Mendip) třídy Hunt, což vedlo až k jeho zajetí. Během Suezské krize (Operace Kadesh) byl letoun používán především pro podporu pozemních jednotek a žádný z nich nebyl ve válce ztracen.  Po suezské krizi bylo do Izraele dodáno dalších 51 Ouraganů. Ouragany bojovaly také v šestidenní válce v roce 1967, kde byly opět používány k bitevním akcím. V šestidenní válce byly ztraceny čtyři letouny. Poslední Ouragany byly z bojových útvarů staženy v lednu roku 1973. V roce 1975 prodalo Izraelské letectvo 18 Ouraganů do Salvadoru, kde létaly až do konce 80. let.", "section_level": 2}, {"title": "Salvador.", "content": "Bezprostředně po skončení fotbalové války v roce 1969 se Salvador pokusil o modernizaci svého letectva. Jelikož na dodávky amerických zbraní bylo vyhlášeno embargo, v roce 1975 zakoupil Salvador 18 kusů vyřazených izraelských Ouraganů. Ouragany byly používány během občanské války v Salvadoru, která se odehrávala v letech 1980–1992. Letouny tehdy operovaly především z letiště Ilopango, které je poblíž hlavního města San Salvador. Protože Salvador je velice malá země a letounům zde stačil jen malý dolet, Ouragany zde obvykle nenesly nádrže na koncích křídla. Upřednostněno bylo větší bojové zatížení.  Dne 27. ledna 1985 bylo několik Ouraganů zničeno na zemi při útoku revolučních \"Farabundo Martí National Liberation Front\" (FMLN), což uspíšilo hledání jejich náhrady. Tou se nakonec stal americký typ Cessna A-37 Dragonfly, jehož dodání umožnilo zrušení amerického zbrojního embarga za prezidenta Ronalda Reagana. Zbylé letouny byly vyřazeny koncem války.", "section_level": 2}, {"title": "Dochované kusy.", "content": "Řada Ouraganů se dodnes dochovala, a to především ve Francii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dassault M.D.450 Ouragan byl francouzský jednomotorový stíhací a stíhací bombardovací letoun vyvinutý firmou Avions Marcel Dassault, předchůdce dnešního výrobce Dassault Aviation, ve 40. letech 20. století. Přestože svými výkony nebyl tento letoun úplnou světovou špičkou, hrál důležitou roli v obnově francouzského leteckého průmyslu po druhé světové válce (ovšem jednoznačně jej po stránce výkonů překonávaly pouze sovětský MiG-15 a americký F-86 Sabre, na straně druhé ale měl dobré letové vlastnosti).", "tgt_summary": "The Dassault M.D.450 Ouragan () is a French fighter-bomber developed and produced by Dassault Aviation. It has its origins in a private venture by Dassault to produce an all-French aircraft which would make use of jet propulsion, which subsequently would receive orders from the French Air Force.", "id": 1729624}
{"src_title": "Sethi II.", "tgt_title": "Seti II", "src_document": [{"title": "Následnictví.", "content": "Mocenské oslabení následníka využil Amenmesse, který ovládl Horní Egypt včetně původního sídelního města Théby a provincie Nubie. O jeho původu se spekuluje, nicméně jako nepravděpodobnější je, že byl nevlastním bratrem Setiho II., matkou byla Isetnofret vedlejší žena Merenptaha. Prakticky tedy došlo k dvojvládí a některé zdroje řadí Amenmesse mezi krále 19. dynastie. Uzurpace vlády Amenmessem jen zvýšila rozklad vládních struktur a zintenzivnila vzájemné soupeření severu a jihu Egypta. Amenmesse po dvou letech zemřel a centrální vlády se opět ujal Seti II. Obnovil svoji moc v Horním Egyptu a Nubii. Svému rivalovi Amenmessovi nechal v hrobce KV10 odstranit jeho podoby a nápisy.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Setiho krátká doba účasti na vládě zanechala málo významnějších stavebních památek:", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka KV15.", "content": "Hrobka byla objevena již za Napoleonských expedicí 1799, epigraficky ji popsal Lepsius 1844, výzkum prováděl Carter1902. Stěny pohřební komory a strop jsou pokryty reliéfy s šakalím bohem Anubisem, dvěma řadami bohů oslavujícím Re-Harachteje a Osirise. Strop objímá nebeská bohyně Nút. Seti II. zde byl asi původně pohřben, pak přemístěn do hrobky své ženy Twosret (KV14). Mumie byla nalezena ve hrobce KV35 společně s dalšími zde uschovanými a nalezenými V. Loretem v 1898. Podrobný průzkum hrobky ukázal, že její výzdoba respektive i její rozsáhlejší dostavba nebyly dokončeny. Seti II. zemřel v sídelním městě v Dolním Egyptu Pi-Ramesse.", "section_level": 1}, {"title": "Princ Seti-Merenptah.", "content": "Vlivným hodnostářem za vlády Setiho II. byl vezír Bay \"Velký správce pečeti\", a také \"Královský komorník\", který ve sporném období dvojvládí (Seti II. - Amenmesse) podporoval legitimního panovníka. Původem byl Syřan (patrně imigrant z období vlády Ramesse II.] a zřejmě spřízněn s panovníkovou rodinou, uvádí se konkubína Settiho pocházející z Kanaánu. Vykonával i diplomatické služby jak za vlády Settiho tak i následníků Siptaha a královny Twosret. <br>Při podrobném výzkumu již zmíněné kaple posvátných bárek v Karnaku vytvořené ke slávě Settiho II. vyzdobené jeho symboly, se v roce 1970 prokázalo, že původní postavy byly vyškrabány a překryty novými symboly a postavami. Původně zde byl zobrazen vezír-kancléř Bay vedle postavy Setiho. Následně byla postava vezíra Baye překryta postavou, kterou se podařilo identifikovat s princem Seti-Merenptahem synem Setiho II. (asi nestihl vybudovat vlastní hrobku). Tato zajímavost dokresluje snahu prokázat svůj královský původ až do záhrobí.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Paleo- klimatické podmínky v období pozdní Nové říše potvrdily, že pravidelné periodické nižší vzedmutí hladiny Nilu měly vliv na vegetaci a objem sklízených plodin. Zároveň se prokázalo, že celkově zhoršené ekonomické podmínky měly vliv i na počet realizovaných staveb. Rovněž zde byl zaznamenán vliv na rozsah obchodních vztahů ve výměnném hospodářském modelu. Dá se tedy říci, že postupné přibližování se zásadním změnám v následných dynastiích se dramaticky projevilo ve třetím přechodném období", "section_level": 1}], "src_summary": "Sethi II. byl nejstarším synem Merenptaha a jeho legitimním následníkem. V mládí žil v sídle otce Memfis. Později, kdy otec již trpěl nemocemi a únavou z bojů proti nájezdníkům z Libye a různých skupin přicházejících do úrodné delty Nilu ze zemí kolem Středozemního moře (mořských národů) se nepochybně vojenských výprav účastnil. Odhaduje se, že smrt otce ho zastihla ve věků 30-35 let. Vlády se ujal a vládl v letech 1202–1198 př. Kr.. Jeho vláda se koncentrovala do Dolního Egypta.", "tgt_summary": "Seti II (or Sethos II) was the fifth pharaoh of the Nineteenth Dynasty of Egypt and reigned from 1203 BC to 1197 BC. His throne name, Userkheperure Setepenre, means \"Powerful are the manifestations of Re, the chosen one of Re.\" He was the son of Merneptah and Isetnofret II and sat on the throne during a period known for dynastic intrigue and short reigns, and his rule was no different. Seti II had to deal with many serious plots, most significantly the accession of a rival king named Amenmesse, possibly a half brother, who seized control over Thebes and Nubia in Upper Egypt during his second to fourth regnal years.", "id": 891467}
{"src_title": "Dháraní", "tgt_title": "Dharani", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dva významy Dháraní.", "content": "Prvním významem je schopnost udržet v mysli řeč, nauku buddhů, bez jediné chyby, po jejich vyslechnutí. Tuto schopnost dosahovali arhaté. Díky tomu byla přes tři sta let udržována řeč Buddhy bez jediné chyby, aniž by byla překroucena.  Arhaté vždy když začali mluvit o Dharmě, kterou slyšeli přímo z úst samotného Buddhy, začínali stejnou větou: \"Tak jsem slyšel\", což okamžitě dávalo jistotu, že je to přesné opakování slov Buddhy bez jediného chybného slova. Do dnešního dne začínají sútry těmito slovy.  Esencí sútry je text, kterému se říká Dháraní, který znamená udržení v mysli významu této nauky a tohoto textu v paměti. Dháraní v tomto případě už nejde přeložit do lidského jazyka, i když se v dnešní době setkáváme s pokusy přeložení těchto Dháraní. Někdy na začátku Dháraní, jindy uprostřed a někdy také na konci se objevuje esence Dháraní, nebo také srdce Dháraní, kterou je mantra, a esencí mantry je semenná slabika této mantry, tzv. bídža. Cílem Dháraní (skt. māhātmya) je to, co jí činí skutečnou.  Dháraní neboli tib. gzungs v tomto případě již nemají logický sled. Je to spíše tajemná řeč, která pro nás nemá logiku. Svůj smysl nabývají, až když zůstanou probuzené pomocí praxe a duchovního rozvoje praktikujícího žáka.", "section_level": 2}, {"title": "Sútry a Dháraní.", "content": "Poprvé se ze slovem Dháraní setkáváme v Lalativistara sūtra a Saddharmapundarīka sūtra. Karunāpundarika sūtra ve své druhé části má celou škálu Dháraní vypočítavaných jako \"základy důvěry, víry \" (skt. adhimuktipadam) v získání různých dovedností, které musí ovládat Bódhisattva (např. čtyři magické síly, skt. siddhi).  Z důvodu magických mocí Dháraní jejich symboliku a charakter do detailu zpracovaly školy tantry. V sútře Buddhy medicíny se nachází Dháraní, jejímž úkolem je pomoci všem lidem trpícím různými nemocemi, mezi jinými také žloutenkou. Podle tradice byla pronesena Buddhou – \" z čela se mu rozzářilo světlo a rozezněla se Dháraní\":  čín. tuoluoni () | kor. t'arani () | jap. darani () | viet. da la ni  čín. zong-chi () |kor. ch'ongji () | jap. sōji () | viet. tông tri | tib. gzungs.sangs ().  čín. mi-zhou () | kor. milju () | jap]. mitsuju () | viet. mât tru.  čín. zhouyu () | kor. chuǒ () | jap. jugo () |viet. tru ngu'. čín. zhouwen () | kor. chumun () | jap. jumun () | viet. tru văn. čín. chi-ming () | kor. chimyǒng () | jap. chimyō () | viet. tri minh.  čín. zhouyuan () | kor. chuwǒn () | jap. shūgen () | viet. tru nguyen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dháraní (tamilsky தாரணி, tibetsky gzungs. transliterace dhāraṇī – doslova \"udržuje\", \"udržující\" (magickou moc) je v tibetském buddhismu určitá část dharmické řeči buddhů.", "tgt_summary": "A dharani (Devanagari: धारणी, IAST: ) is a Buddhist chant, mnemonic code, incantation, or recitation, usually a mantra consisting of Sanskrit or Pali phrases. Believed to be protective and with powers to generate merit for the Buddhist devotee, they constitute a major part of historic Buddhist literature. These chants have roots in Vedic Sanskrit literature, and many are written in Sanskrit scripts such as the Siddham as well as transliterated into Chinese, Korean, Japanese and other regional scripts.", "id": 20763}
{"src_title": "Núr ad-Dín", "tgt_title": "Nur ad-Din (died 1174)", "src_document": [{"title": "Boje o Egypt.", "content": "Na počátku 60. let 12. století byla již Sýrie sjednocena pod Núr ad-Dínovou vládou a zajištěna proti útokům křižáků a spojenectvím také proti byzantskému vpádu. Zrak Núr ad-Dína se začal obracet k Egyptu, kde vládli šiítští Fátimovci. Také jeho formální vládci, Abbásovci, by rádi připojili Egypt pod svou vládu a pod sunnitský islám. Roku 1162 se stal Jeruzalémským králem Amaury I., který se do záležitostí Egypta často vměšoval. V Egyptě formálně vládli fátimovští chalífové, skutečnou moc ale držel v rukou vezír. Roku 1163 byl vezír Šávar sesazen, čehož Amaury využil a vytáhl do Egypta. Výprava skončila fiaskem, ovšem Šávar mezitím požádal Nur ad-Dína o pomoc při svém návratu na trůn.  Núr ad-Dín poslal roku 1164 do Egypta armádu pod velením svého nejlepšího vojevůdce Širkúha bin Šádhího. Ta svého cíle dosáhla, ale Šávar otočil. Ustoupil ze svých slibů a spojil se s Amaurym. Společně pak Širkúha oblehli ve městě Bilbeis. Núr ad-Dín na oplátku napadl antiochijské knížectví, obklíčil hrad Harim a zničil křižácké armády z Antiochie a Tripolisu. Při tom zajal množství významných osob, v čele s Bohemundem III. a Raimondem III., knížetem antiochijským a hrabětem tripoliským. Samotnou Antiochii opět neobsadil, zabral však Bainas. V Egyptě nakonec vše skončilo dohodou a Amaury i Širkúh odtáhli.  Širkúh se ale s armádou vrátil roku 1167, stejně tak i Amury. Opět vše skončilo dohodou a armády odtáhli. Následující rok se Amaury spojil s Byzantskou říší a vpadl opět do Egypta. Oblehl Káhiru a Šavár opět běžel prosit Núr ad-Dína o pomoc. Širkúh opět vytáhl do Egypta, armáda Amauryho se stáhla a on 9. ledna 1169 triumfálně vstoupil do Káhiry. Po deseti dnech byl Šavár zabit a Širkúh se stal vezírem. Po třech měsících ovšem zemřel. Jeho nástupcem se stal Saláh ad-Dín Júsuf, později známý jako Saladin. Byl to jeho synovec, který s ním podnikl všechny výpravy do Egypta.  Vztah mezi Saladinem a jeho nadřízeným Núr ad-Dínem byl stále napjatější. Saladin váhal s okamžitým sesazením šiítského chalífy a sunitského chalífu povolal až po jeho smrti v roce 1171, kdy fátimovský chalífát definitivně zrušil. Také on chtěl sjednotit Egypt a Sýrii pod svou vládou, na radu otce však proti Núr ad-Dínovi otevřeně nevystoupil. Odmítal však jeho rozkazy k útoku na Egypt. Nakonec se Núr ad-Dín chystal k výpravě do Egypta, ale roku 1174 zemřel na horečku vyvolanou infekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost a vláda Núr ad-Dína.", "content": "Núr ad-Dín se proslavil jako spravedlivý vládce a horlivý stoupenec sunnitského islámu. Jako sunnita nevyužíval válečnou kořisti k vlastnímu obohacení, ale investoval je do množství náboženských staveb, nemocnic, škol a lázní. Na svém území zavedl soudní systém a účinnou státní správu. Pro islám se stal vojenskou legendou a obrazem spravedlivého a moudrého vládce. V povědomí a ve věhlasu jej ale zastínil vojevůdce ještě větší, jeho nástupce Saladin.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "PHILLIPS, CH.: \"An Illustrated History of Crusades and the Crusades Knights.\" Lorenz Books, Annes Publishing Ltd.:London, 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Núr ad-Dín (arabsky - v překladu \"světlo víry\", celým jménem al-Malik al-Ádil Núr ad-Dín Abú al-Kásim Mahmúd Ibn 'Imád ad-Dín Zengí, únor 1118 - 15. května 1174) byl tureckým sultánem Damašku, Aleppa a Mosulu.", "tgt_summary": "Nūr ad-Dīn Abū al-Qāsim Maḥmūd ibn ʿImād ad-Dīn Zengī (February 1118 – 15 May 1174), often shortened to his \"laqab\" Nur ad-Din (, \"Light of the Faith\") and in Turkish also known as Nûreddin Mahmud Zengi, was a member of the Oghuz Turkish Zengid dynasty, which ruled the Syrian province of the Seljuk Empire. He reigned from 1146 to 1174.", "id": 2408918}
{"src_title": "Brigitte Bardot", "tgt_title": "Brigitte Bardot", "src_document": [{"title": "Život a filmová kariéra.", "content": "Brigitte Bardot byla celosvětově sexuálním symbolem 50. a 60. let 20. století. K filmové kariéře jí pomohl její první manžel, režisér Roger Vadim. Jejím nejúspěšnějším filmem byl snímek \"A Bůh stvořil ženu\" \"(Et Dieu créa la Femme)\", který byl natočen roku 1956. Známé a oblíbené byly však svého času téměř všechny filmy, ve kterých herečka účinkovala. Natočeny byly celou plejádou významných francouzských a amerických režisérů, například film z roku 1955 Velké manévry \"(Les Grandes manœuvres)\", který režíroval René Clair a ve kterém Gérard Philipe ztělesnil hlavní mužskou roli. Ve filmu z roku 1965 Viva Maria!, který natočil režisér Louis Malle, hrála také Jeanne Moreau.  Brigitte Bardot byla několikrát vdaná. Jejím prvním manželem se stal Roger Vadim, který jí dopomohl k filmové kariéře. S Vadimem se rozvedla v roce 1957. Dva roky poté vstoupila do druhého manželství, a to s hercem Jacquesem Charrierem, s nímž má své jediné vlastní dítě – syna Nicolase (dnes žije v Norsku). Poté se provdala za německého průmyslníka a multimilionáře Gunthera Sachse, s nímž žila v letech 1966 až 1969 a který ji uvedl do světa tzv. Jetsetu. Jejím nynějším manželem je od roku 1992 francouzský pravicový politik Bernard d'Ormale, který je členem strany Front national. I Brigitte Bardot sama se publicisticky angažuje pro pravicové politické hnutí.  Brigitte Bardot natočila celkově 42 hraných filmů. Svou filmovou kariéru se rozhodla ukončit v roce 1973 ve svých 39 letech. Svůj další život zasvětila již zmiňovanému boji za práva zvířat, jemuž se věnuje dodnes, a své publicistické činnosti.  Již dlouho je vegetariánka a silná kuřačka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brigitte Bardot, celým jménem Brigitte Anne-Marie Bardot, česky přechýleně Brigitte Bardotová (* 28. září 1934 v Paříži, Francie) je francouzská filmová herečka, zpěvačka, v mládí i modelka a v současnosti bojovnice za práva zvířat.", "tgt_summary": "Brigitte Anne-Marie Bardot (, ; born 28 September 1934), often referred to by the initials B.B., is a French former actress and singer, and animal rights activist. Famous for portraying sexually emancipated personae with hedonistic lifestyles, she was one of the best known sex symbols of the 1950s and 1960s. Although she withdrew from the entertainment industry in 1973, she remains a major popular culture icon.", "id": 1520071}
{"src_title": "Kirjat Mal'achi", "tgt_title": "Kiryat Malakhi", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 60 m přibližně 37 km jižně od Tel Avivu, 52 km severně od Beer Ševy, 45 km západně od Jeruzaléma a 17 km severovýchodně od Aškelonu. Leží v rovinaté a zemědělsky využívané krajině v regionu Šefela. Jihozápadně od obce probíhá vádí Nachal Guvrin, která tu pak ústí do řeky Lachiš. Okolní region se nazývá Chevel Lachiš.  Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 40 a dálnice číslo 3, které se tu kříží.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kirjat Mal'achi byl založen roku 1951. Zpočátku šlo o stanové město a uprchlický tábor (\"ma'bara\") založený roku 1950, které přijímalo obrovská množství židovských imigrantů, kteří v počátečních letech existence státu přišli do Izraele. Velká část těchto imigrantů byla součástí židovského exodu z arabských zemí. Později byl tábor přetvořen na takzvané rozvojové město (plánovitě budované sídlo).  Původně se nové sídlo nazývalo Kastina, podle nedaleké arabské vesnice Kastina vysídlené roku 1948. V roce 1952 získalo nynější název. Ten odkazuje na proroka Malachiáše; současně vyjadřuje vděčnost židovské komunitě z Los Angeles (španělsky: \"„andělé“\", což je v hebrejštině \"„mal'achim“\"), která se svou finanční podporou zasadila o založení toho města.  Nejznámějším starostou byl pozdější izraelský prezident Moše Kacav, který se stal zdejším starostou v roce 1969 ve věku 24 let. Později se stal starostou i jeho bratr Lior Kacav. V roce 1998 byla obec povýšena na město. Do té doby šlo o místní radu (malé město).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Pocle Centrálního statistického úřadu (CBS) se ve městě nachází 15 škol s celkovým počtem studentů. Ti jsou rozděleni do 10 základních škol ( žáků) a 9 středních škol ( žáků). V roce 2001 bylo 47,9 % studentů 12. ročníků připuštěno ke státní maturitní zkoušce.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob).  Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirjat Mal'achi (, doslova \"„Malachiášovo Město“\", v oficiálním přepisu do angličtiny Qiryat Mal'achi, přepisováno též Kiryat Mal'achi) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Moti Malka.", "tgt_summary": "Kiryat Malakhi (, also Qiryat Malakhi or Kiryat Malachi) is a city in the Southern District of Israel, from Ashkelon. In it had a population of. Its jurisdiction is 4,632 dunams (~4.6 km2).", "id": 1969423}
{"src_title": "Judsko", "tgt_title": "Judea", "src_document": [{"title": "Umístění a hranice.", "content": "Judsko je ohraničena Bejt Curem (u Hebronu) na jihu, dvojměstím Bejt Choron na severu, horou Latrun na západě a řekou Jordán na východě.  Judsko je hornatá oblast. V západní části jsou to Judské hory, východní část tvoří Judská poušť. Vyznačuje se proměnlivou nadmořskou výškou (od 400 m až po 1 020 metrů nad mořem). Terén člení četná údolí, kterými protékají většinou sezónní toky (vádí) jako Nachal Adorajim, Nachal Guvrin, Lachiš nebo Sorek.  Mezi nejvýznamnější města Judeje patří Jeruzalém, Betlém, Jericho a Hebron. V Bibli existují záznamy o zemědělství a pěstování ovcí v Judeji. Pohoří Judeje bylo v dávných dobách zalesněné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Judsko bylo osídleno již v době kamenné a paleoantropologové věří, že přes toto území migroval Homo sapiens z Afriky při postupném osidlování světa před 100 tisíci lety. Archeologické důkazy o osídlení území již před 11 tisíci roky byly nalezeny v Jerichu. S těmito nálezy je zároveň spojována domněnka, že na území Judeje se nachází nejstarší osídlení na světě. V minulosti bylo území Judeje obydlené velkým množstvím lidí, z větší části Izraelitů.  Judsko bylo součástí Judského království, později Seleukovskou říší. Ještě později v Judeji vládla dynastie Makabejských.", "section_level": 1}, {"title": "Římská nadvláda.", "content": "Nadvládu nad Judeou získal Řím v 1. stol. př. n. l. a stala se římskou provincií. Po smrti královny Alexandry Salome (Šlomcijon) vypukla občanská válka, ve které se proti sobě postavili její dva synové Hyrkanos II. a Aristobúlos II. Teprve ale Pompeius dosadil na trůn Hyrkana. V roce 66 n. l. došlo k židovskému povstání, které bylo ale neúspěšné. V roce 70 n. l. byl Jeruzalém zničen a velká část obyvatel byla zabita nebo zotročena.", "section_level": 2}, {"title": "Bar Kochbovo povstání.", "content": "Po 70 letech došlo k další židovské vzpouře, tentokrát pod vedením Bar Kochby. Bylo ustaveno Izraelské království, které ale existovalo pouhé tři roky. Po Bar Kochbově porážce (132 - 135 n.l.) se římský císař Hadrián rozhodl vymazat identitu izraelské Judeje a začal prosazovat používání názvu \"Palastina\", kterým byla označena celá země izraelská. Zároveň došlo k přejmenování Jeruzaléma na \"Aelia Capitolina\". Římané v oblasti zabili či prodali do otroctví velké množství Židů a velké množství Židů také odešlo do židovské diaspory (vyhnanství). Nikdy ale nebylo dosaženo úplného odstranění židovského elementu z Judeje.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po I. sv. válce se Judsko stalo součástí mandátní Palestiny, přičemž toto území bylo důvodem sporu mezi správou britské Palestiny a autonomním Emirátem Transjordánské Palestiny (územní oblast uvnitř britského mandátního území, z níž později vzniklo Transjordánsko a posléze nezávislé Jordánské království). Jordánsko získalo nezávislost v roce 1946 a OSN vytvořila plán na rozdělení britské Palestiny v roce 1947. Jordánsko ale během arabsko-izraelské války v roce 1948 část tohoto území obsadilo a svou svrchovanost na něm uplatňovalo až do roku 1967, kdy toto území obsadil Izrael během Šestidenní války. Tato část Judeje, nyní známá též jako Západní břeh Jordánu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Judsko (případně také Judea, ( יהודה, \"Jehuda\"; Ιουδαία, \"Ioudaía\"; \"Iudæa\") je hornatá jižní část historické Země izraelské (\"Erec Jisra'el\"). V současné době se toto území dělí mezi Stát Izrael a Palestinskou autonomii.", "tgt_summary": "Judea or Judaea, and the modern version of Judah (; from, \"Yəhuda\", \"Yəhûḏāh\",, ; ) is the ancient Hebrew and Israelite biblical, the contemporaneous Latin, and the modern-day name of the mountainous southern part of the region of Palestine. The name originates from the Hebrew name Yehudah, a son of the Jewish patriarch Jacob/Israel, and Yehudah's progeny forming the biblical Israelite tribe of Judah (Yehudah) and later the associated Kingdom of Judah, which the 1906 Jewish Encyclopedia dates from 934 until 586 BCE. The name of the region continued to be incorporated through the Babylonian conquest, Persian, Hellenistic, and Roman periods as Yehud, Yehud Medinata, Hasmonean Judea, and consequently Herodian Judea and Roman Judea, respectively.", "id": 1350493}
{"src_title": "Palác Kinských", "tgt_title": "Kinský Palace (Prague)", "src_document": [{"title": "Historie Paláce Kinských.", "content": "Na místě dnešního paláce ve středověku stávaly dva starší domy. V západní části paláce se v podzemí dochovaly zbytky románského domu, severněji pak jiný raně gotický dům. Dnešní rokokový palác byl postaven pro hraběte Jana Arnošta Golze v letech 1755 až 1765 podle starších plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a pod vedením architekta Anselma Luraga. Na fasádě provedl bohatou štukovou výzdobu C. G. Bossi. Průčelí je nahoře zakončeno dvěma atikami, které zdobí řada soch. Znázorňují antické bohy a jsou dílem Ignáce Františka Platzera. Dva souměrně umístěné monumentální vchody lemované kamennými sloupy spojuje v prvním patře úzký balkón.  Po smrti hraběte Golze koupil roku 1768 palác kníže Rudolf Kinský. V době vlastnictví rodu Kinských byly interiéry přestavěny klasicistně. Došlo také k rozšíření paláce o druhý dvůr sevřený mezi třemi křídly v empírovém stylu podle projektu J. O. Krannera. Roku 1835 byl k paláci připojen další dům; ten byl pod Krannerovým vedením přestavěn novobarokně.", "section_level": 1}, {"title": "Význam Paláce Kinských v historii.", "content": "9. června 1843 se v paláci narodila Bertha von Suttner, pozdější sekretářka Alfreda Nobela, jež roku 1905 jako první žena obdržela Nobelovu cenu za mír.  Koncem 19. století v budově sídlilo německé gymnázium, kam chodil v letech 1893 až 1901 i Franz Kafka a o dekádu později i František R. Kraus. V meziválečném období bylo v paláci umístěno polské vyslanectví (1922–1934).  V roce 1948 sehrál palác důležitou roli v komunistické propagandě – podle ní právě 25. února z jeho balkónu pronesl Klement Gottwald svůj historický proslov začínající slovy „Právě jsem se vrátil z Hradu...“ Z balkónu Paláce Kinských ale řečnil Gottwald o čtyři dny dříve, 21. února, a zmiňovaná věta zazněla až na Václavském náměstí z korby nákladního vozu. Tím ostatně výčet komunistických falzifikací o únoru 1948 nekončí. Vedle Gottwalda stál 21. února na balkóně Vladimír Clementis (jenž Gottwaldovi údajně zapůjčil svoji čepici) a spolu byli zachyceni na dobové fotografii. Když byl později Clementis obviněn z pokusu o spiknutí a popraven, stal se pro komunistický režim nežádoucí, a to i na této fotografii; proto byl ze snímku vyretušován a na fotografii která byla později hojně používána k propagandistickým účelům zbyla pouze jeho čepice na pozadí průčelí paláce.  Roku 1949 se stal palác Kinských sídlem sbírky grafiky Národní galerie v Praze. Na přelomu 60. a 70. let měla v paláci zkušebnu skupina The Plastic People of the Universe pod záštitou Pražského kulturního střediska. V roce 1992 byl spolu se Staroměstským náměstím prohlášen národní kulturní památkou. V současnosti je v něm umístěna sbírka Národní galerie \"umění Asie a starověkého Středomoří\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Palác Kinských (také Palác Golz-Kinských) je významná rokoková stavba v Praze na Staroměstském náměstí 606/12. Stojí na jeho východní straně poblíž pomníku Jana Husa, vedle domu U Kamenného zvonu 605/13.", "tgt_summary": "Kinský Palace () is a former palace, now an art museum, located on Old Town Square in the Old Town area of Prague, Czech Republic. The palace's name refers to its former ownership by the Kinský noble family.", "id": 2473069}
{"src_title": "Knihovnictví", "tgt_title": "Library science", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zřejmě první text pojednávající o knihovnictví \"Advis pour dresser une bibliothèque\" sepsal v roce 1627 francouzský knihovník a učenec Gabriel Naude. Své zkušenosti získal v době, kdy zakládal a udržoval knihovnu kardinála Julese Mazarina.  Thomas Jefferson, jehož knihovna v Monticello sestávala z tisíců knih, navrhl klasifikační systém inspirovaný Baconovou metodou, jenž třídí knihy více či méně podle tématu spíše než abecedně, jak tomu bylo dříve. Knihovna T. Jeffersona byla základem knihovny Kongresu (Library of Congress).", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Ve třicátých letech 20. století měla finanční krize výrazný dopad na společnost. Je popisována krize školství, krize inteligence a krize kultury či mravů.  Knihovny a vzdělávací instituce obecně byly v době krize výrazně podfinancovány. V letech 1932 až 1933 byla dokonce dočasně uzavřena Státní knihovnická škola. Docházelo i k tomu, že nebyly peníze na nákup nových knížek, tedy především dražších. Navzdory zákonem (Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb. a navazující předpisy) stanovené výši dotací veřejných knihoven nedocházelo k plnění stanovených limitů, některé obce dokonce nefinancovaly veřejné knihovny vůbec. Veřejné knihovny doplňovaly nabídku o velmi levnou romantickou literaturu (Červená knihovna, Rodokapsy), někdy označovanou výrazem „brak“.  16.6. 1935 Jiří Mahen sjednotil dvě nejvýznamnější knihovnické společnosti, tedy Spolek československých knihovníků a Spolek veřejných obecných knihovníků, do jedné společnosti pod názvem Ústřední spolek československých knihovníků. V roce 1935 vešlo v platnost vládní nařízení o povinných výtiscích, avšak ty dostávaly jen akademické knihovny. Knihovní zákon z roku 1919 umožnil, aby vznikaly i knihovny pro jazykové menšiny. Po obsazení Čech a Moravy nacisty byla zavedena přísná cenzura a na důležitá místa byli dosazeni nacističtí pracovníci.", "section_level": 2}, {"title": "Studium knihovnictví.", "content": "V současné době je možné v ČR studovat knihovnictví na třech univerzitách. Na Univerzitě Karlově Praze (Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví), Masarykově univerzitě v Brně (Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví) a Slezské univerzitě v Opavě (Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví, Oddělení knihovnictví)  Dále na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze a Vyšší odborné škole a střední odborné škole informačních a knihovnických služeb v Brně, Obchodní akademii a Střední odborné škole a Vyšší odborné škole ve Valašském Meziříčí.  Kromě knihovnického vzdělávání má velký význam mimoškolní vzdělávání knihovníků, kterému se věnují knihovnické spolky a další, v prvé řadě Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP).", "section_level": 1}], "src_summary": "Knihovnictví () je vědní, studijní a praktický obor, jehož předmětem jsou všechny aspekty činnosti knihoven a knihovnictví a který je - jako vědní a studijní obor - součástí informační vědy. Jeho předmětem ve 20. a 21. století už není pouze činnost veřejných a odborných knihoven, ale též specializovaných informačních středisek a podobných informačních institucí a organizací kamenných i virtuálních, veřejných i soukromých, komerčních i nekomerčních, které se specializují na zpracovávání dat a informací. Ve 20. a 21. století se tak knihovníci (resp. informační pracovníci či informační specialisté) zabývají nejen zjišťováním, získáváním (popř. akvizicí), shromažďováním, evidencí (popř. katalogizací), ukládáním, uchováváním, vyhledáváním, komunikací a distribucí (popř. vypůjčováním) dokumentů a informací požadovaných čtenářem (resp. uživatelem) knihovny či informační instituce (popř. \"informačními službami\"), ale správou a komunikací informací obecně zahrnující také správu a komunikaci informací o uživatelích informací, včetně analyticko-syntetického zpracování a vyhodnocování těchto informací. Zatímco v rámci oboru knihovnictví jsou výše uvedené informační procesy převážně pouze vykonávány, v rámci informační (popř. knihovní) vědy pak zkoumány. Příbuzným pojmem (resp. termínem) k praktickému pojetí oboru knihovnictví je informační profese, jehož význam je (a jak vyplývá z předchozího) širší než význam pojmu (termínu) knihovnictví.", "tgt_summary": "Library science (often termed library studies, bibliothecography, library economy, and informatics) is an interdisciplinary or multidisciplinary field that applies the practices, perspectives, and tools of management, information technology, education, and other areas to libraries; the collection, organization, preservation, and dissemination of information resources; and the political economy of information. Martin Schrettinger, a Bavarian librarian, coined the discipline within his work (1808–1828) \"Versuch eines vollständigen Lehrbuchs der Bibliothek-Wissenschaft oder Anleitung zur vollkommenen Geschäftsführung eines Bibliothekars\". Rather than classifying information based on nature-oriented elements, as was previously done in his Bavarian library, Schrettinger organized books in alphabetical order. The first American school for library science was founded by Melvil Dewey at Columbia University in 1887.", "id": 1425599}
{"src_title": "Astrofotografie", "tgt_title": "Astrophotography", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První astrofotografie je připisována Johnovi W. Draperovi, který vyfotografoval Měsíc již v roce 1840. O tři roky později nasnímal první spektrogram Slunce. V dubnu 1845 se podařila udělat Leonu Foucaultovi a Armandu Fizeauovi první fotografie Slunce. Na jejich daguerrotypii s průměrem 12 cm byly zcela jasné sluneční skvrny.  V roce 1850 pořídil ve hvězdárně Harvardovy univerzity astronom John Adams Whipple snímek první fixní hvězdy Vegy – montáž dalekohledu však pro expoziční dobu 100 sekund nebyla dostatečně přesná.  Po vylepšení technologie se v roce 1857 podařilo nafotografovat dvojhvězdu Alkor a Mizar – tentokrát na kolodiovou skleněnou desku. Dokumentace zatmění Slunce v červenci 1860 dala odpověď na otázku, zda protuberance ve skutečnosti představují sluneční erupce. V roce 1872 Henry Draper pořídil první spektrum fixní hvězdy - a opět to bylo u hvězdy Vega. Pierre Janssen pořídil roku 1874 první záznam z přechodu Venuše přes sluneční disk – na jeho snímku byly poprvé patrné granulace konvektivních proudů. Dne 22. prosince 1891 se Max Wolf stal prvním fotografem, který zdokumentoval planetku.  Syn Johna Drapera Henry Draper patřil k průkopníkům astrofotografie, v roce 1880 se stal prvním člověkem, který nafotografoval souhvězdí Orionu, což byl první astrosnímek z hlubokého vesmíru. Ale ještě před tím sestrojil teleskop Newtonova typu s průměrem zrcadla 15 1/2 palců a ohniskovou vzdáleností 150 palců. S ním na přelomu let 1862 - 1863 vytvořil několik fotografií hvězdné oblohy a v létě 1863 kolem 1 500 fotografií povrchu Měsíce. K fotografování používal metodu daguerrotypie. Dne 30. září 1872 vyfotografoval jako první hvězdné spektrum – u hvězdy Vega v souhvězdí Lyry. Vedl expedici, která měla za cíl v roce 1874 fotografovat přechod Venuše přes sluneční disk. 30. září 1880 získal prostřednictvím 33centimetrového refraktoru jako první snímek hvězdné mlhoviny (Velké mlhoviny mlhoviny v Orionu).  V roce 1884 potom následovala fotografie Galaxie v Andromedě (A. A. Common), první snímek galaxie. O 15 let později Julius Scheiner v Postupimi poprvé pořídil spektrum tohoto objektu.  George Henry Peters pracoval u společnosti U.S. Naval Observatory jako astronom a fotograf, objevil tři asteroidy (1905 - 1921) a fotografoval sluneční koróny.  Dalším průkopníkem na poli astrofotografie byl Němec Max Wolf. Během své návštěvy USA na začátku 20. století se začal zajímat o tehdy nový obor astrofotografie, což ho přivedlo k setkání s E. E. Barnardem. Jejich setkání vyústilo v dlouholetou korespondenci, spolupráci a přátelství. Smrt jeho přítele v roce 1923 Wolfa silně zasáhla a vedla k sepsání dlouhého nekrologu. Jedním z jeho přínosů bylo pozorování temných mlhovin, které byly již od dob Williama Herschela pro astronomy záhadou. V některých částech oblohy se nachází jen černé pozadí, ve kterém zcela chybí hvězdy. Pečlivým pozorováním a fotografováním oblastí společně s Barnardem dokázali, že se jedná o oblasti neprůhledných prachových mračen.  Edward Emerson Barnard byl americký astronom a průkopník použití fotografie při mapování oblohy, známý objevem Jupiterova měsíce Amalthea v roce 1892 a objevy několika komet. V roce 1916 objevil hvězdu s největším známým vlastním pohybem, která byla na jeho počet nazvána Barnardova hvězda. V devíti letech se stal asistentem fotografa v Nashvillu a jednou si přinesl malý objektiv z rozbitého dalekohledu. Protože byl zručný, sestrojil si malý teleskop, kterým pozoroval noční oblohu. Ve fotografickém ateliéru zůstal celých sedmnáct let a získal zde zkušenosti, které později využil při fotografování hvězdné oblohy. Později se mu dostala do rukou astronomická publikace od Thomase Dicka a v roce 1876 si koupil 5-palcový (130 mm) refraktor (cena činila 2/3 jeho ročního platu). Dne 9. září 1892 objevil Saturnův měsíc Amalthea a na fotografickém snímku z 12. října 1892 objekt, který byl určen jako kometa s periodou oběhu 6,5 roku. Stal se tak prvním astronomem, který objevil kometu za použití fotografie. Objev měsíce Amalthea vedl k zájmu ostatních astronomů o hledání dalších měsíců pomocí astrofotografování. Po jeho smrti byl výběr jeho fotografií publikován v díle \"„A Photographic Atlas of Selected Regions of the Milky Way“\", dokončeném v roce 1927 E. B. Frostem, tehdejším ředitelem Yerkesovy observatoře, a Barnardovou neteří M. R. Calvertovou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská astrofotografie.", "content": "Dnes je astrofotografie rychle se rozvíjející koníček, který je populární mezi fotografy, amatérskými astronomy a zájemci všech věkových kategorií. Je to dáno relativně snadnou dostupností astrofotografických zařízení, snižujícími se náklady a částečně i jednoduchostí použití.  V České republice shromažďuje snímky amatérských astrofotografů portál astrofotky.cz, nejlepší snímky měsíce zveřejňuje server astro.cz a existuje také soutěž o amatérského fotografa měsíce.  Jedním z devíti ocenění udělovaných každoročně Pacifickou astronomickou společností je \"Amateur Achievement Award\", udělovaná lidem, kteří dokázali významně přispět astronomii a přitom nejsou profesionálními astronomy. Toto ocenění získal v roce 2006 český astronom Kamil Hornoch, který je znám především svými amatérskými objevy nov v galaxiích M31 a M81. Za své příspěvky astronomii získal tuto cenu také americký amatérský astrofotograf Steve Mandel, zejména za své úspěchy při pořizování CCD snímků slabých mlhovin a za popularizaci astronomie. Vlastní malou hvězdárnu v Soquelu v Kalifornii. Cenu získal také Brit Nik Szymanek, který je uznávaný zejména pro své CCD snímky hlubokého vesmíru a příspěvky astronomickému vzdělávání a popularizaci astronomie. Cenu dostal za jeho schopnosti pořizování kvalitních snímků a zpracování obrazu. Své fotografie pořizuje pomocí teleskopů umístěných na observatořích na ostrově La Palma (Kanárské ostrovy) a na Havajských ostrovech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Astrofotografie nebo astronomická fotografie je specializovaný typ fotografie, který se zaměřuje na tvorbu fotografií astronomických objektů na noční obloze jako například planet, hvězd a velmi dalekých objektů jako jsou hvězdná seskupení a galaxie.", "tgt_summary": "Astrophotography is photography of astronomical objects, celestial events, and areas of the night sky. The first photograph of an astronomical object (the Moon) was taken in 1840, but it was not until the late 19th century that advances in technology allowed for detailed stellar photography. Besides being able to record the details of extended objects such as the Moon, Sun, and planets, astrophotography has the ability to image objects invisible to the human eye such as dim stars, nebulae, and galaxies. This is done by long time exposure since both film and digital cameras can accumulate and sum light photons over these long periods of time.", "id": 239261}
{"src_title": "Axiologie", "tgt_title": "Axiology", "src_document": [{"title": "Poznávání a hodnocení.", "content": "Člověk nemůže žít jen jako nezúčastněný pozorovatel, nýbrž musí si vybírat a volit, a tedy i hodnotit. Neptá se jen, co je pravdivé a co nepravdivé, nýbrž především co je dobré a co špatné, lepší a horší. Platí to nejen o člověku, ale o každé bytosti do té míry, nakolik může svůj osud ovlivňovat (musí hledat potravu nebo vodu, vyhýbat se nebezpečí a podobně). Smyslová výbava slouží živočichům i lidem především k praktickým účelům, k tomu, aby si hájili svůj život – to znamená volili a hodnotili. Pouze člověk se může hodnocení zdržet a snažit se věci poznávat bez tohoto praktického životního zaujetí čili teoreticky, jak to dělá například věda.  Otázky „dobrého života“ patří k filosofii od samého počátku, starší filosofie je však řešila většinou jako hledání dobra, toho nejlepšího nebo ctností a vlastními postupy hodnocení se příliš nezabývala. Zájem o hodnocení jako porovnávání a oceňování rozvinuli především teoretičtí ekonomové (Adam Smith, Jean-Baptiste Say), kteří studovali, jak si člověk vybírá, čemu a kdy dává přednost, co za co je ochoten vyměnit, jakou čemu přisuzuje cenu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a hodnoty.", "content": "Univerzálním prostředkem ekonomického oceňování jsou peníze. Jenže člověk vybírá, volí a hodnotí (tj. dává něčemu přednost před něčím jiným) daleko častěji tam, kde se volby nehodnotí penězi. Pojem hodnocení a hodnoty jako zásadně odlišný od poznávání a popisu se vyskytuje u Kanta a u Schopenhauera, klíčový význam však dostává u dvou velmi odlišných myslitelů, u F. Nietzscheho a Hermanna Lotze. Nietzsche byl přesvědčen, že hodnocení je základnější a pro člověka významnější než poznávání, zároveň však soudil, že zdrojem hodnocení je vůle, přesněji řečeno vůle k moci. Proto vyzýval k „přehodnocení všech hodnot“ a od tvořivého člověka očekával, že si především bude tvořit „své hodnoty“. Právě tvořiví jedinci podle něho vytvářejí a probojovávají specifické „desky hodnot“, které pak charakterizují a také odlišují lidské kultury.  Naproti tomu Lotze navázal na Herbarta a Kanta, podrobně se však zabýval právě procesem hodnocení a toto studium poprvé nazval axiologií. Na rozdíl od věcí, které mohou mít cenu, hodnoty podle Lotze neexistují tak jako věci, nicméně se prosazují v lidském hodnocení a přes dílčí kulturní a dobové rozdíly nejsou lidským výtvorem. Hodnoty hrají velkou roli v díle myslitelů jako byl Franz Brentano, Wilhelm Windelband, George Edward Moore, William James, Max Scheler, Nicolai Hartmann, John Dewey a dalších. Hodnocením jako porovnáváním v ekonomickém a zároveň i v širším lidském významu se zabýval Georg Simmel.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika pojmu hodnoty.", "content": "Pojem hodnoty v tomto širším významu se stal předmětem kritiky ve fenomenologii. Na rozdíl od hodnocení, které lze bezpečně vykázat, hodnoty se ukazují spíše jako druhotné, jako „sedimenty hodnocení“ (Jan Patočka). Člověk má přímou zkušenost nesčetných aktů hodnocení, ale představou hodnoty se teprve dodatečně snaží odpovědět na otázku, proč dal něčemu přednost před něčím jiným. Proto se o hodnotách velmi často hovoří, kdybychom je však měli přesněji určit, museli bychom se obrátit k hodnocení a vymezovat je tedy kruhem: \"Hodnoty jsou to, čím se řídíme při svém hodnocení\". Pojem hodnoty přitom svádí k představě, jako kdyby to bylo něco jako věci, které stačí jen nalézat a následovat. Proto náročnější filosofické zkoumání vychází dnes spíše od aktů hodnocení, nikoli od předem daných hodnot.  Velkou obhajobou hodnot je poslední dílo Emanuela Rádla \"Útěcha z filosofie\" (1942). Podle Paula Ricoeura má axiologie hledat cestu mezi představou předem daných hodnot, která podceňuje tvůrčí povahu svobody, a opačnou představou, která činí z hodnot jen projekce vlastní vůle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Axiologie (z řeckého \"axios\", rovnocenný, zasloužený) nebo také filosofie hodnot je moderní filosofická disciplina, součást praktické filosofie, která se zabývá hodnocením a hodnotami.", "tgt_summary": "Axiology (from Greek, \"axia\", \"value, worth\"; and, \"-logia\") is the philosophical study of value. It is either the collective term for ethics and aesthetics, philosophical fields that depend crucially on notions of worth, or the foundation for these fields, and thus similar to value theory and meta-ethics. The term was first used by Paul Lapie, in 1902, and Eduard von Hartmann, in 1908.", "id": 689967}
{"src_title": "Botnet", "tgt_title": "Botnet", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Hlavní hnací silou pro tvorbu botnetu je uznání a finanční zisk. Čím větší botnet je, tím větší „prestiž“ má majitel napříč komunitou. Ten také pronajímá část třetím stranám například k rozesílání spamu a útokům DDoS. Díky velkému množství počítačů, jež jsou součástí botnetu, je schopen vygenerovat velký síťový provoz ať už jako útok, nebo spam. Nicméně v poslední době se snížil počet spamů odeslaných z jednoho počítače, aby nedošlo k jeho odhalení ISP nebo antispamovými algoritmy. Botnety se staly značnou součástí internetu, avšak velmi dobře skryty. Protože IRC sítě zavedly protiopatření a blokují správcům přístup, musejí si najít vlastní servery, což jim přináší další náklady a komplikace. Někdy se správci podaří schovat instanci IRC serveru na výukový nebo firemní počítač s vysokorychlostním připojením a ten tak může podpořit ostatní boty. Tato metoda, kdy bot ovládá další boty, se rozšířila teprve nedávno.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Botnety jsou obvykle pojmenovány podle malwaru, pod kterým se šíří, avšak typicky existuje několik souběžných botnetů ovládaných různými lidmi s původem v jednom malwaru. Termín botnet může označovat libovolnou skupinu botů, jako můžou být i legitimní IRC-boti. Nejčastěji označuje množinu kompromitovaných počítačů (zvaných zombies), na kterých běží software, o kterém majitel nemusí vědět a zpravidla ani neví. Ten se může nainstalovat jeho ukvapeným klikáním nebo exploitem v browseru či systému. Původce botnetu () ovládá skupinu vzdáleně, například přes IRC veřejné servery nebo vlastní. Zkušenější a technicky zdatnější správci si vytvářejí vlastní protokoly, které mohou být i šifrované a tak se odhalení nebo vlámání do botnetu stává složitějším. Centrální uzel je v angličtině nazýván command-and-control server (C&C). Bot jako takový je před uživatelem schovaný a používá ke komunikaci s C&C serverem relativně běžné komunikační kanály (IRC, IM, twitter). V prvopočátku původce infikoval několik počítačů pomocí různých zranitelností. Noví boti pak mohou prohlížet své okolí a propagovat se do dalších počítačů opět pomocí zranitelností, nebo třeba slabých hesel. Obecně platí, že čím více slabostí dokáže bot najít v okolí a zneužít, tím se stává pro svého majitele cennějším, protože se lépe vypropaguje do sítě a rychleji rozšíří. Architektura botnetů se časem vyvíjela a ne všechny botnety mají stejnou topologii pro příkazy a ovládání. V závislosti na topologii na které je botnet postaven je různě odolný proti vypnutí, vyčíslení jeho síly a nebo lokalizaci hlavního C&C uzlu. Nicméně některé topologie naopak omezují prodejnost a pronajímatelnost botnetu pro třetí stranu (spammeři). Typické topologie botnetů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Formování botnetu a exploitace.", "content": "Obrázek ilustruje jak vzniká botnet a je následně použit k rozesílání spamu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Botnet je v informatice označení pro softwarové agenty nebo pro internetové roboty, kteří fungují autonomně nebo automaticky. V současné době je termín nejvíce spojován s malwarem, kdy botnet označuje síť počítačů infikovaných speciálním softwarem, který je řízen z jednoho centra. Botnet pak provádí nežádoucí činnost, jako je rozesílání spamu, útoky DDoS a podobně.", "tgt_summary": "A botnet is a number of Internet-connected devices, each of which is running one or more bots. Botnets can be used to perform Distributed Denial-of-Service (DDoS) attacks, steal data, send spam, and allows the attacker to access the device and its connection. The owner can control the botnet using command and control (C&C) software. The word \"botnet\" is a portmanteau of the words \"robot\" and \"network\". The term is usually used with a negative or malicious connotation.", "id": 1828225}
{"src_title": "Józef Ignacy Kraszewski", "tgt_title": "Józef Ignacy Kraszewski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Józef Ignacy Kraszewski se narodil roku 1812 Varšavě, ale dětství strávil na otcově statku u Pružan v tehdejší grodněnské gubernii (dnes v Bělorusku). Rozhodující vliv na jeho vychování měla jeho babička a prababička, které měly hluboký zájmem o literaturu i o politiku. Roku 1822 začal navštěvovat školu v Białe, od roku 1826 v Lublině a v letech 1827–1829 ve Svisloči, kde ukončil gymnázium. Na Vilniuské univerzitě pak studoval filozofii a literaturu a začal vydávat svá první díla, která však nebyla kritikou příznivě přijata. Za listopadového povstání v roce 1830 byl Kraszewski pro ilegální činnost zatčen a vězněn až do počátku roku 1832 (pro slabé zdraví strávil většinu tohoto času ve vězeňské nemocnici). Po propuštění musel nejprve žít pod policejním dohledem ve Vilniusu, ale roku 1833 mu bylo povoleno vrátit se na otcův statek. Roku 1838 se oženil s Žofií Woroniczównou, neteří varšavského primase a odjel se svou ženou do Volyně, kde hospodařil na svých statcích. Roku 1839 získal své první literární vítězství románem \"Poeta i świat\" (Básník a svět).  Protože Kraszewski hodlal vytvořit nové literární středisko pro Volyň, Podolí a Litvu, vydával v letech 1841–1851 ve Vilniusu literární a vědecký časopis \"Ateneum\", kolem něhož seskupil několik set předních spolupracovníků. Když toto literární hnuti skončilo nezdarem, přenesl Kraszewski sovu činnost do Varšavy, kde se stal spolupracovníkem \"Gazety Warszawskiej\" a později téměř všech temnějších časopisů. V té době se v jeho pracích začal projevovat vliv Dickensův, Balzacův a Gogolův a Kraszewski uveřejnil řadu svých vrcholných děl. Ačkoliv byl horlivým vyznavačem katolicismu, dospěl pod vlivem Hegela k názoru, že katolicismus nevylučuje pokrok. Rozešel se proto se svými konzervativně klerikálními přáteli, působícími v duchu smíření s Ruskem, přestěhoval se roku 1853 do Žitomiru, jakožto duchovního střediska Volyně a stal se zde kurátorem místních škol i divadelním inspektorem. Zabýval se rovněž problematikou nevolnictví a byl členem výboru pro osvobození selského stavu, přestože nebyl zastáncem jeho náhlé úplné svobody.  Roku 1859 se Kraszewski vrátil zpět do Varšavy a převzal zde redakci \"Gazety Polskiej\". Za tzv. lednového povstání v roce 1863 byl vypovězen z ruského Polska. Usadil se v Drážďanech, kde neúnavně hájil polské zájmy, což mu přineslo mnoho nepřátel ale také široké mezinárodní uznání. Vedle románů a povídek psal brožury, přednášel a vydával časopis \"Hasło\", takže jeho vliv na polskou společnost zůstal nezměněn. Roku 1883 byl Kraszewski pro podezření ze špionáže pro Francii v Drážďanech zatčen, odsouzen na tři a půl roku do žaláře a uvězněn v Magdeburku. Když zde těžce onemocněl, byl roku 1885 propuštěn na kauci a léčil se v Itálii. Zemřel roku 1887 v Ženevě.  Je pochován v kryptě Kostela sv. Archanděla Michaela a sv. Stanislava na Skałce v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Józef Ignacy Kraszewski patří rozsahem své tvorby k unikátním zjevům světové literatury. Počet titulů jeho vydaných děl přesahuje 300 (což je přes 500 svazků a s časopiseckými pracemi, s korespondencí a s literárními úvahami bychom došli k počtu přes 600 svazků). Doménou jeho literární tvorby, vycházející z počátku ještě z romantismu, je kronikářský (mnohdy až dokumentární) román s již realistickým přístupem k tématu, vycházející z důkladného studia materiálu. Řadu románů věnoval sociální problematice vesnice (poměr šlechtického statkáře a rolnictva často komplikovaný milostnými vztahy). Kromě toho napsal celou řadu historických románů, ve kterých zobrazil téměř všechna období polských dějin do konce 18. století, a je tak považován za Sienkiewiczova předchůdce. V uměleckém ohledu se však Kraszewskému mnohdy nedostává (hlavně kvůli tvůrčímu chvatu) náležité hloubky, barvitosti, psychologické jednoty a kompoziční propracovanosti. Díky čistému jazyku a jasnému slohu byla však jeho díla čtenářsky velmi úspěšná a Kraszewskému se podařilo vytlačit z rukou polských čtenářů konzumní, zejména francouzskou literaturu, v čemž tkví jeho největší význam.  Kraszewski byl též autorem básní, dvaceti tří divadelních her, zabýval se literární historií a kritikou, byl obratný publicista a získal si též velikou zásluhu jako redaktor souborných spisů některých autorů (např. Jana Śniadeckého nebo Kazimierze Brodzińského) i jako vydavatel pamětí. Vedle literární tvorby se zabýval též malířstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Józef Ignacy Kraszewski (28. července 1812, Varšava – 19. března 1887, Ženeva) byl polský národní buditel, historik, spisovatel a literární kritik. Je považován za tvůrce polského historického a sociálního románu, přičemž v jeho díle, vycházejícím z romantismu, se projevují silné prvky kritického realismu.", "tgt_summary": "Józef Ignacy Kraszewski (28 July 1812 – 19 March 1887) was a Polish writer, publisher, historian, journalist, scholar, painter, and author who produced more than 200 novels and 150 novellas, short stories, and art reviews, which makes him the most prolific writer in the history of Polish literature and the seventh most prolific in the world. He is best known for his epic series on the history of Poland, comprising twenty-nine novels in seventy-nine parts. The son of a nobleman, Kraszewski studied at the University of Vilna between 1829 and 1830. He was imprisoned from 1830 to 1832 for participating in a secret patriotic organization. Banished from Congress Poland in 1863, he settled in Dresden, where he remained until 1884. Throughout his life he was active in publishing and journalism. He began publishing in 1830, gradually evolving from a romantic to a realist writer. His literary legacy consists of about 600 volumes of prose, poetry, drama, literary criticism and works on history and philosophy. A major Polish novelist, Kraszewski is known for his cycle of novels on the history of Poland (29 novels in 78 volumes), written between 1876 and 1887, of which the best from an artistic standpoint are \"The Countess Cosel\" (1874), \"Brühl\" (1875), and \"An Ancient Tale\" (1876). Kraszewski's \"peasant\" novels, including \"Ulana\" (1843) and \"Ostap Bondarczuk\" (1847), deal with the painful problems of the serf society and community. Outstanding among his social novels on contemporary themes are \"The Magic Lantern\" (1843–44) and \"Morituri\" (1874–75). The classic Polish realist writers regarded Kraszewski as their forerunner and mentor, however as a novelist writing about the history of Poland, Kraszewski is generally regarded as second only to the Nobel Prize winner Henryk Sienkiewicz.", "id": 2008743}
{"src_title": "Norma (matematika)", "tgt_title": "Norm (mathematics)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť \"V\" je vektorový prostor nad nějakým podtělesem \"F\" tělesa komplexních čísel a \"p\" je reálná funkce definovaná na \"V\". Funkce \"p\" je seminorma na \"V\", jestliže je  Z předpokladu pozitivní homogenity plyne, že \"p\"(0) = 0 a následně ze subaditivity \"p\"(v) ≥ 0, pro všechna v ∈ \"V\".  Norma je seminorma \"p\", která je navíc pozitivně definitní:  Pro normu se namísto \"p\"(v) zpravidla používá označení ||v||.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eukleidovská norma.", "content": "Na prostoru formula_1 lze definovat tzv. \"eukleidovskou normu\" vektoru x = (\"x\", \"x\",..., \"x\") jako Tato norma udává vzdálenost bodu x od počátku (což je důsledek Pythagorovy věty).", "section_level": 2}, {"title": "\"p\"-norma.", "content": "Nechť \"p\" ≥ 1 je reálné číslo.  Eukleidovská norma je speciálním případem této normy (pro \"p\" = 2).", "section_level": 2}, {"title": "Norma na prostoru se skalárním součinem.", "content": "Skalární součin indukuje přirozeným způsobem normu Pro normu indukovanou skalárním součinem platí Cauchyho–Schwarzova nerovnost", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tvar jednotkové kružnice (množiny vektorů velikosti 1) se liší v různých normách (viz ilustraci).  Normy ||•|| and ||•|| na vektorovém prostoru \"V\" se nazývají \"ekvivalentní\", jestliže existují kladná reálná čísla \"C\" a \"D\" taková, že pro všechna \"x\" ∈ \"V\". Na vektorovém prostoru \"konečné dimenze\" jsou všechny normy ekvivalentní. Například normy ||•||, ||•|| a ||•|| jsou ekvivalentní na prostoru formula_1:  Ekvivalentní normy indukují tutéž topologii. Jsou-li dány dvě ekvivalentní normy na jednom prostoru, pak je spojitost funkcí i konvergence posloupností z tohoto prostoru v obou normách stejná.", "section_level": 1}, {"title": "Konvexní, vyvážené, pohlcující množiny.", "content": "Seminormy jsou úzce spjaty s konvexními, vyváženými, pohlcujícími množinami. Nechť \"p\" je seminorma na vektorovém prostoru \"V\", pak pro libovolný skalár α jsou množiny {\"x\" : \"p\"(\"x\") < α} a {\"x\" : \"p\"(\"x\") ≤ α} konvexní, vyvážené a pohlcující.  Obráceně, ke každé konvexní, vyvážené, pohlcující podmnožině \"C\" prostoru \"V\" existuje seminorma \"μ\" známá jako Minkowského funkcionál množiny \"C\", definovaná Pro tuto seminormu platí", "section_level": 1}], "src_summary": "Norma je funkce, která každému nenulovému vektoru přiřazuje kladné reálné číslo (tzv. \"délku\" nebo \"velikost\"), nulový vektor jako jediný má délku 0. V případě seminormy se naopak připouští, aby i nenulovým vektorům byla přiřazena nulová délka.", "tgt_summary": "In mathematics, a norm is a function from a vector space over the real or complex numbers to the nonnegative real numbers that satisfies certain properties pertaining to scalability and additivity, and takes the value zero if only the input vector is zero. A pseudonorm or seminorm satisfies the same properties, except that it may have a zero value for some nonzero vectors.", "id": 2145755}
{"src_title": "Město New York versus Homer Simpson", "tgt_title": "The City of New York vs. Homer Simpson", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "V hospodě U Vočka je Barney vylosován jako střízlý řidič a musí odvézt své opilé kamarády domů. Barney je postupně rozveze a Homer mu dovolí dopravit se jeho autem domů a očekává, že ho Barney ráno vrátí. Barney ovšem i s autem zmizí. O dva měsíce později se Barney vrátí neschopen si vzpomenout, kde auto nechal. Homerovi přijde dopis z New Yorku, ve kterém se píše, že jeho auto je zaparkované pod Světovým obchodním centrem. Rodina chce jet do New Yorku, ale Homer je proti, protože v New Yorku byl již jako náctiletý a z výletu měl hrozné zážitky. Přesvědčí jej až Bart, který slíbí, že mu zaplatí jízdenku ze svého.  Po příjezdu na Manhattan se Homer vydá pro své auto a zbytek rodiny se rozhodne pro prohlídku města. Po nalezení auta Homer zjistí, že je na jeho kole nasazena botička a bylo mu uděleno několik pokut za špatné parkování. Zatímco čeká na policistu, který by měl botičku odstranit, dostane hlad a přes ulici je pizzerie. Pouličního prodavače se zeptá zda mu pro ni dojde, ten ale odmítne a prodá mu svůj \"Khlav Kalash\". Homer poté dostane žízeň, aby spláchnul tu odpornou chuť kalaše a od prodavače koupí několik krabích džusů. Poté, co všechny vypije, se mu začne chtít močit. Homer své auto opustí a vydá se na toaletu. Shodou okolností policista dorazí právě ve chvíli, kdy je Homer na toaletě v nejvyšším patře budovy. Když policista zjistí, že u auta nikdo není, ihned odejde. Zbytek rodiny si mezitím prohlíží New York, konkrétně Sochu svobody, Malou Itálii a Čínskou čtvrť. Bart se odpojí a vydá se do redakce časopisu Mad Magazine, kde se setká s Alfredem E. Neumanem. Rodina navštíví muzikál na Broadwayi o klinice Betty Ford a poté si objedná projížďku po Central Parku na kočáře. V Central Parku se má rodina sejít s Homerem.  Když se Homer vrátí zpět ke svému autu, rozhodne se odjet i s nasazenou botičkou, aby našel svou rodinu dříve než bude noc. Jízdou s nasazenou botičkou si značně poškodí své auto. Zastaví se poblíž stavby, ukradne pneumatické kladivo, kterým sice odstraní botičku, ovšem své auto poškodí ještě více. Rychle se vydá do Central Parku, během cesty naruší piknik a basketbalový zápas a poté se shledá se svou rodinou. Při cestě domů Homer prohlásí, že jeho názor na New York se nijak nezměnil, ale ostatní členové rodiny tvrdí, že si výlet velice užili. Když jedou domů, auto má od pneumatického kladiva rozbitá okna a jedou za popelářským autem, ze kterého padají odpodky Homerovi přímo do obličeje.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Scenárista Ian Maxtone-Graham, bývalý obyvatel New Yorku, přišel s nápadem, že by se rodina mohla vydat do New Yorku po své ztracené auto, což byl podle něj \"klasický manhattanský problém\". Bill Oakley, který navštívil Světové obchodní centrum v roce 1973, kdy byl komplex dostavěn, navrhl, že by auto mohlo být zaparkováno na náměstí pod budovami. Josh Weinstein dodal: \"Když jsme zjistili, že mezi budovami bylo náměstí, bylo jasné, že je to skvělé místo pro Homerovo auto.\"  Animátoři dostali za úkol vytvořit repliku města. David Silverman se vydal na Manhattan, kde pořídil stovky fotografií v oblasti kolem dvojčat. Po návratu strávil Lance Wilder a jeho tým animátorů značnou dobu tvorbou scén a pozadí, které obsahovaly takové detaily jako nápisy a další stovky drobností, které měly realisticky dokreslovat město. Oakley a Weinstein byli s výsledkem spokojeni a oba souhlasili s tvrzením, že ulice, budovy a dokonce i výtahy odpovídaly skutečnosti. V poslední scéně, kde odjíždí rodina z města přes George Washington Bridge, se kamera postupně vzdaluje, otáčí se k mostu bokem, aby bylo vidět panorama New Yorku a tudíž se podobá scénám natáčeným z vrtulníku. Při natáčení této scény byla použita počítačová animace, která nebyla v roce 1997 příliš běžná a byla tudíž nesmírně drahá a generování výsledné scény trvalo dlouhou dobu. Režisér Jim Reardon chtěl napodobit filmy, které končí podobným způsobem a prohlásil: \"Vzpomínám si, že v každém filmu odehrávajícím se v New Yorku se kamera začne vzdalovat, pokud opouštíte město přes most.\" Krátce před premiérou se štáb ujišťoval, že FOX do závěrečných titulků, které běží během této scény, nebude vkládat reklamu.  Ken Keeler, autor písně \"You're Checkin' In\", ji napsal během dvou hodin. Po konzultaci se členy štábu byly v textu provedeny jen malé korekce. Bill Oakley byl nespokojen s částí, kde se zpívá, \"hej, to je můj životabudíček\". Podle něj zde mohla být použita lepší věta.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "Při Duffmanově vystoupení je použita píseň \"Oh Yeah\" od kapely Yello, která byla zpopularizována poslední scénou filmu Ferris Bueller's Day Off. Ray's Pizza navštívená Homerem je parodií na nezávisle vlastněné pizzerie, které mají ve svém názvu jméno \"Ray\". Když při cestě do New Yorku autobus míjí skupinu chasidských židů, Bart si je splete se ZZ Top. Při návštěvě časopisu Mad potká Bart Alfreda E. Neumana, kreslíře Davea Berga a postavu z komiksu Spy vs. Spy. Muzikálový herec zpívající píseň \"You're Checkin' In\" byl inspirován Robertem Downeyem mladším, který v době natáčení epizody trpěl závislostí na kokainu stejně jako postava v muzikálu. Scéna, kde Homer závodí v Central Parku s kočárem je založena na podobné scéně z filmu Ben-Hur. V poslední scéně, kde rodina odjíždí z města přes George Washington Bridge, hraje píseň \"Theme from New York, New York.\"  Několik kulturních odkazů obsahuje Homerova vzpomínka na dřívější cestu do New Yorku. Během scény hraje ragtime \"The Entertainer\" známé především díky filmu Podraz. Scenárista Ian Maxtone-Graham navrhl režiséru Jimu Reardonovi použití této melodie. Později Maxtone-Graham vyjádřil, že \"se ukázalo, že hudba a gagy se skvěle doplňují.\" Na začátku scény prochází Homer kolem pornografických kin, které hrají filmy \"The Godfather's Parts, II\", \"Jeremiah's Johnson\" a \"Five Sleazy Pieces\", což jsou přesmyčky filmů Kmotr II, Jeremiah Johnson a Five Easy Pieces. Ve scéně se objevuje Woody Allen, jak vyhazuje odpadky z okna, které shodou okolností dopadnou přímo na Homera. Na konci scény Homer v originálním dabingu říká: \"... a tam se do mě pustili C.H.U.D's\". Jde o odkaz na film C.H.U.D., což je zkratka pro \"kanibalistické humanoidní obyvatele podzemí\" (Cannibalistic Humanoid Underground Dwellers). V českém dabingu ovšem Homer říká \"... a tam se do mě pustili bezdomovci\".", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení epizody.", "content": "Epizoda byla hodnocena veskrze pozitivně. Píseň \"You're Checkin' In\" získala v roce 1998 Primetime Emmy Award za \"výjimečný individuální výkon v hudbě a textech\" a Annie Award za \"výjimečnou hudbu v animovaném pořadu.\" Entertainment Weekly označil epizodu jako třináctou na seznamu pětadvaceti nejlepších epizod a AskMen.com ji zařadil na sedmé místo v seznamu deseti nejlepších epizod. IGN označila epizodu jako nejlepší v deváté sezóně. Po vydání deváté sezóny na DVD byla tato epizoda mnohými médií zmíněna jako příklad vysoké úrovně celé sezóny.  Ian Jones a Steve Williams, autoři webové stránky Off the Telly napsali, že se \"epizoda vzdala snahy o zápletku a šlo tudíž jen o samostatné, nijak na sebe nenavazující gagy.\" Pro ně šlo o nejhorší první epizodu všech sérií. V dalším článku v Off the Telly napsali, že epizoda \"nebyla z důvodu vkusu nikdy odvysílána na pozemně vysílajících stanicích ve Spojeném království.\" Šlo o narážku na BBC Two, která začala vysílat devátou sérii v říjnu 2001. Epizoda byla ve Spojeném království později odvysílána na Channel 4.  Kvůli centrální úloze Světového obchodního centra byla epizoda po útocích z 11. září vyřazena v mnoha zemích z vysílání. Postupně je ovšem do vysílání opět zařazována, ale některé části jsou i přesto cenzurovány. Mezi tyto scény patří hádka mezi dvěma muži v obou věžích. Producent Bill Oakley prohlásil, že některé výrazy v této hádce byly politovánihodné. Česká televize tuto scénu odvysílala v nezměněné podobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město New York versus Homer Simpson je první epizoda deváté série seriálu Simpsonovi. Epizoda byla poprvé odvysílána 21. září 1997 na stanici FOX. V této epizodě cestují Simpsonovi do New Yorku pro své auto, které pod Světovým obchodním centrem zaparkoval Barney a následně jej opustil, takže na kolo od auta byla nasazena botička a je nutno zaplatit pokutu za špatné parkování. Po příjezdu do New Yorku se rodina vydá na prohlídku města a Homer se pokusí vyřídit záležitost se svým autem. Bohužel pro něj přijde policista odmontovat botičku právě ve chvíli, kdy je Homer na toaletě v jedné z věží a tudíž hned odejde. Frustrovaný Homer se rozhodne odjet i s botičkou nasazenou na kole, vyzvedne svou rodinu v Central Parku a vydá se zpět do Springfieldu.", "tgt_summary": "\"The City of New York vs. Homer Simpson\" is the first episode of \"The Simpsons\"' ninth season. It was originally broadcast on the Fox network in the United States on September 21, 1997, as the 179th episode of the series. The episode features the Simpson family traveling to Manhattan to recover the family car, which was taken by Barney Gumble and abandoned outside the World Trade Center, where it has been repeatedly posted with parking tickets, and disabled with a parking boot.", "id": 437757}
{"src_title": "Very Large Array", "tgt_title": "Very Large Array", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Observatoř sestává z 27 nezávislých radioantén, z nichž každá váží 209 tun a má průměr paraboly 25 m. Antény jsou v prostoru rozloženy do tvaru písmene Y, přičemž každé z ramen je dlouhé 2,1 km. Podél všech antén vede speciální železniční trať, díky níž mohou být antény za pomoci speciální lokomotivy přemísťovány do předem připravených pozic podle aktuální potřeby.  Celý komplex funguje na principu interferometrie, jehož maximální základová linie činí 36 km. Pokud by měla mít jediná anténa stejný výkon jako tento komplex, musel by tedy průměr její paraboly činit 36 km. V základu existuje několik přednastavených formací např. A (největší) nebo D (nejužší), při které jsou všechny antény ve vzdálenosti do 600 m od středového bodu. Celý cyklus, během kterého se vystřídají všechny formace včetně několika hybridních trvá 16 měsíců. Antény jsou přemísťovány každých 3–5 měsíců. Přemísťování do menších formací probíhá ve dvou fázích, kdy dojde nejprve ke „zkrácení“ západních a východních ramen pomyslného písmene Y, později je zkráceno severní rameno.  Operační centrum (The Array Operations Center (AOC)) VLA se nachází v kampusu „New Mexico Institute of Mining and Technology“ (Soccoro, Nové Mexiko). AOC také slouží jako operační středisko pro podobný projekt Very Long Baseline Array, jehož antény jsou rozmístěny na linii počínaje Havají, konče na Panenských ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání VLA.", "content": "VLA je víceúčelovým nástrojem sestrojeným pro výzkum mnoha astronomických témat. Mezi objekty, které jsou VLA zkoumány, patří např. radiové galaxie, kvasary, supernovy, záblesky záření gama, radio-emitující hvězdy, Slunce a planety, černé díry aj. Během roku 1989 byl VLA využíván pro komunikaci se sondou Voyager 2, která v tu dobu míjela planetu Neptun.", "section_level": 1}, {"title": "Minulost a budoucnost projektu.", "content": "Projekt byl schválen americkým Kongresem roku 1972 a samotná stavba začala o šest měsíců později. K umístění první antény došlo v září 1975 a formálně otevřen byl roku 1980. Celkové náklady na výstavbu činily 78,5 milionů dolarů.  Po důkladné rekonstrukci technických zařízení, při níž se celková výkonnost zvýšila až o tři řády (citlivost, rozlišovací schopnost, frekvenční rozsah atd.), byla observatoř v roce 2011 znovu otevřena jako EVLA (Expanded Very Large Array), 31. března 2012 byla slavnostně přejmenována na \"Karl G. Jansky Very Large Array\" na počest amerického fyzika K. G. Janskyho (1905-1950), objevitele radiového záření z Mléčné dráhy. Do budoucna se uvažuje o rozšíření o další antény, a to až do vzdálenosti 300 km. Několik kilometrů jižně od observatoře vzniká nová observatoř \"Magdalena Ridge Observatory\" s optickým interferometrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Very Large Array (VLA) je radioastronomická observatoř, která se nachází na Pláních svatého Augustina mezi městy Magdalena a Datil přibližně 80 km západně od města Soccoro ve státě Nové Mexiko, USA. Je v plném provozu od roku 1980, v letech 2010–2011 prošla důkladnou rekonstrukcí zařízení..", "tgt_summary": "The Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) is a centimeter-wavelength radio astronomy observatory located in central New Mexico on the Plains of San Agustin, between the towns of Magdalena and Datil, ~50 miles (80 km) west of Socorro. The VLA comprises twenty-eight 25-meter radio telescopes (27 of which are operational while one is always rotating through maintenance) deployed in a Y-shaped array and all the equipment, instrumentation, and computing power to function as an interferometer. Each of the massive telescopes is mounted on double parallel railroad tracks, so the radius and density of the array can be transformed to adjust the balance between its angular resolution and its surface brightness sensitivity. Astronomers using the VLA have made key observations of black holes and protoplanetary disks around young stars, discovered magnetic filaments and traced complex gas motions at the Milky Way's center, probed the Universe's cosmological parameters, and provided new knowledge about the physical mechanisms that produce radio emission.", "id": 2195529}
{"src_title": "Jaromír Kohlíček", "tgt_title": "Jaromír Kohlíček", "src_document": [{"title": "Studium a profesní kariéra.", "content": "Vystudoval obor sklo na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (promoce roku 1976, titul kandidát věd roku 1989). V letech 1976–1995 pracoval v řadě funkcí v podniku Sklo Union Teplice, kde zastával pozice sklář-technik, ředitel závodu, technický ředitel podniku a vedoucí obchodně-technických služeb. V letech 1995–1998 byl ředitelem ocelárny.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je ženatý a má čtyři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V senátních volbách roku 1996 neúspěšně kandidoval do horní komory parlamentu za senátní obvod č. 32 - Teplice. Získal 18 % hlasů a nepostoupil do 2. kola. Ve volbách v roce 1998 byl zvolen do poslanecké sněmovny za KSČM (volební obvod Severočeský kraj). V letech 1998–2004 byl členem sněmovního zahraničního výboru pro evropskou integraci, kromě toho v letech 2002–2004 i členem výboru pro evropskou integraci jako jeho místopředseda. Mandát poslance obhájil ve volbách v roce 2002. Na mandát rezignoval v červenci 2004.  V komunálních volbách roku 1998, komunálních volbách roku 2002, komunálních volbách roku 2006, komunálních volbách roku 2010, komunálních volbách roku 2014 a komunálních volbách roku 2018 byl za KSČM zvolen do zastupitelstva města Teplice.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidatury do Evropského parlamentu (2004, 2009 a 2014).", "content": "Ve volbách roku 2004 byl pak zvolen za Českou republiku do Evropského parlamentu, kde působil ve výboru pro dopravu a turistiku a náhradníkem byl ve výboru pro zahraniční věci. Svůj mandát obhájil ve volbách roku 2009 a byl zařazen do Výbor pro dopravu a cestovní ruch. Byl členem frakce Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 opět kandidoval, a to na 3. místě kandidátky KSČM. Získal však pouze 7 051 preferenčních hlasů, skončil na čtvrtém místě v rámci kandidátky (přeskočil ho Miloslav Ransdorf) a vzhledem k zisku tří mandátů pro KSČM se do Evropského parlamentu nedostal. Zasedl v něm až 4. února 2016 jako náhradník po úmrtí Miloslava Ransdorfa.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení europoslance J. Kohlíčka (dle think-tanku Evropské hodnoty).", "content": "Dle vydané zprávy výše uvedeného think-tanku, která se vztahuje na období před následujícími volbami do Evropského parlamentu (2014) vyplývá následující:", "section_level": 2}, {"title": "Kandidatura do Evropského parlamentu v roce 2019.", "content": "Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 mandát europoslance obhajoval a kandidoval na 17. místě kandidátky KSČM. Získal sice 5 778 preferenčních hlasů, ale mandát europoslance se mu nepodařilo obhájit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaromír Kohlíček (* 23. února 1953 Teplice) je český politik, člen Komunistické strany Čech a Moravy, v letech 1998 až 2004 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2004 až 2014 a opět v letech 2016 až 2019 poslanec Evropského parlamentu. V roce 2018 se stal signatářem levicové platformy Restart.", "tgt_summary": "Jaromír Kohlíček (born February 23, 1953 in Teplice) is a Czech politician and Member of the European Parliament for the Communist Party of Bohemia and Moravia; part of the European United Left–Nordic Green Left party group in the European Parliament. After studies at University of Chemical Technologies he ran unsuccessfully as a candidate for the Senate. He was also member of Lower Chamber of Czech Republic Parliament (from 1998 to 2004, when he was elected to European Parliament).", "id": 1369075}
{"src_title": "Radioteleskop", "tgt_title": "Radio telescope", "src_document": [{"title": "Historie radioteleskopu.", "content": "První anténa určená k identifikaci radiových zdrojů ve vesmíru byla sestrojena roku 1931 Karlem Guthem Janskym, inženýrem z Bellových laboratoří. Úkolem Janskyho byla identifikace zdrojů radiového šumu, které by mohly rušit komunikaci radiotelefonů. Janskyho anténa byla zkonstruována pro příjem krátkovlnných radiových signálů na frekvenci 20,5 MHz (přibližná vlnová délka λ=14,6 m). Anténa byla umístěna na otočnou plošinu, díky níž se mohla pohybovat v libovolném směru (zanedlouho proto získala přezdívku \"Jansky's merry-go-round\"). Měla průměr přibližně 30 m a výšku 6 m. K pohybu bylo využito sady pneumatik z automobilu Ford-T a díky tomu mohl být přesně nastaven směr zdroje, ze kterého měly být sledovány signály sledovány. Po straně antény byl umístěn malý a jednoduchý analogový systém záznamu přijímaných dat. Po několikaměsíčním záznamu Jansky data roztřídil a kategorizoval do tří předem určených kategorií rušení: \"blízké bouře\", \"vzdálené bouře\" a \"nepravidelný šum neznámého původu\". Jansky zanedlouho zjistil, že tento \"nepravidelný šum\" se opakuje vždy v cyklech po 23 hodinách a 56 minutách. Onen čtyřminutový rozdíl je ukazatelem tzv. hvězdného času, což je doba, kterou \"pevnému\" objektu trvají dva pohyby po nebeské sféře. Po porovnání svých pozorování s nebeskými mapami Jansky učinil závěr, že \"nepravidelné rušení\" přichází z Mléčné dráhy a je nejsilnější ve směru, kde se nachází její střed – tedy v Souhvězdí Střelce.  Mezi známé průkopníky v oboru radioastronomie patří také Grote Reber, který v roce 1937 sestrojil první parabolickou talířovou anténu o průměru 9 m a s níž provedl první průzkum nebe v radiovém spektru.  K největšímu rozkvětu radioastronomie došlo po skončení druhé světové války, během nichž učinili astronomové v Evropě, USA a Austrálii mnoho objevů.", "section_level": 1}, {"title": "Typy radioteleskopů.", "content": "Rozsah frekvencí v elektromagnetickém spektru, které společně vytvářejí radiové spektrum je velmi velký. To znamená, že různých variant radioteleskopů, co se velikosti, konfigurace atp. týče, existuje široká škála. Antény, které se používají pro průzkum vlnových délek od 30 m do 3 m (10 MHz–100 MHz) jsou většinou velká seskupení směrových antén, které se podobají klasickým „televizním anténám“ anebo jsou to statické reflektory s pohyblivým ohniskovým bodem. Po bližším průzkumu různých vlnových délek \"klasickými\" anténami bylo zjištěno, že jako povrch reflektorových antén lze použít obyčejné drátěné pletivo. V případě krátkých vlnových délek jednoznačně vedou antény talířové. Úhlovým rozlišením antény se rozumí funkce průměru talířové antény, který je přizpůsoben vlnové délce elektromagnetického záření, které má být pozorováno. Vlnová délka tedy přesně udává průměr talíře, který je potřebný k jejímu pozorování. Radioteleskopy, které jsou určeny pro sledování vlnových délek od 3 m do 30 cm (100 MHz až 1 GHz) mají většinou přes 100 m v průměru. Průměr radioteleskopů operujících ve vlnové délce kolem 30 cm (1 GHz) se pohybuje od 3 m do 90 m.", "section_level": 1}, {"title": "Velké „talíře“.", "content": "Na přelomu 50. a 60. let 20. století došlo k velkému rozmachu jedno-talířových antén. Největším samostatným radioteleskopem je RATAN-600 postavený v SSSR roku 1977 s průměrem kruhové antény 576 metrů). Největším radioteleskopem v Evropě je 100 metrová anténa ve městě Effelsberg v Německu, který byl do zprovoznění teleskopu \"Green Bank Telescope\" v roce 2000 po dobu 30 let největším, plně ovladatelným radioteleskopem. Největším radioteleskopem na území USA byl do roku 1988 \"Big Ear\" patřící Ohio State University.  Mezi dobře známé radioteleskopy patří radioteleskop Observatoře v Arecibu ve státě Portoriko, který je pohyblivý v rozsahu do 20° od zenitu a je největší jednoúsťovou anténou na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Radiová interferometrie.", "content": "Jeden z největších technologických průlomů v oboru radioastronomie přišel v roce 1946, kdy byla představena metoda tzv. astronomická interferometrie. Astronomické interferometry sestávají buďto ze soustav parabolických antén (Very Large Array), jednodimenzionálních antén (Big Ear) nebo dvoudimenzionálních dipólových antén. Jednotlivé antény jsou od sebe odděleny v širokých odstupech a spojeny koaxiálním kabelem, vlnovodem, optickým vláknem nebo jiným druhem přenosové linky. Interferometrie nejenže zvyšuje kvantitu přijímaného signálu, ale také výrazně zlepšuje rozlišovací schopnosti, pokud je využita společně s metodou tzv. aperturové syntézy. Tato metoda funguje na principu skládání jednotlivých vln z různých teleskopů, přičemž vlny o stejné fázi se navzájem „posilují“ zatímco vlny o nesouhlasných fázích se navzájem odruší. Za účelem dosáhnout co nejlepšího rozlišení je nutné, aby byly jednotlivé radioteleskopy rozmístěny v různých odstupech. Odstup mezi dvěma anténami se nazývá \"baseline\" (základní linie). Pro dosažení co možná nejlepšího výsledku při pozorování radiového cíle je ideální vytvoření co největšího počtu různých základních linií (např. soustava radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku sestává z 27 antén, které je možné seskupit až do 351 různých pozic (základních linií), což umožňuje dosáhnout rozlišení až 0,2 úhlových vteřin ve 3 cm vlnových délkách. Jedním z prvních experimentů na poli interferometrie byla tzv. Lloydovo interferometrické zrcadlo vyvinuté v roce 1946 vědeckým týmem Josepha Lade Pawseyho na univerzitě v Sydney. Na začátku 50. let 20. století byl pomocí Cambridge Interferometer podniknut průzkum radiového nebe, který umožnil vytvoření 1. a 2. Cambridgeského katalogu radiových zdrojů (\"Cambridge Catalogue of Radio Sources\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Radioteleskop je forma směrové antény využívaná v radioastronomii a také při příjmu a sběru dat z družic a vesmírných sond. Od optických teleskopů se liší tím, že pracují v radiové části elektromagnetického spektra, v kterém detekují a sbírají data z radio-emitujících zdrojů. To znamená, že neposkytují žádný přímo viditelný obraz. Radioteleskopy jsou většinou velké parabolické antény užívané buďto samostatně nebo ve formacích. Radioobservatoře bývají situovány co nejdále od velkých městských center, aby se co nejvíce eliminoval vliv rušivých radioemisí, které tato centra produkují (např. rozhlasové vysílání, televizní vysílání). Je to podobné jako u optických teleskopů, s tím rozdílem, že u nich v blízkosti velkých měst dochází k rušení světelnými emisemi.", "tgt_summary": "A radio telescope is a specialized antenna and radio receiver used to receive radio waves from astronomical radio sources in the sky. Radio telescopes are the main observing instrument used in radio astronomy, which studies the radio frequency portion of the electromagnetic spectrum emitted by astronomical objects, just as optical telescopes are the main observing instrument used in traditional optical astronomy which studies the light wave portion of the spectrum coming from astronomical objects. Radio telescopes are typically large parabolic (\"dish\") antennas similar to those employed in tracking and communicating with satellites and space probes. They may be used singly or linked together electronically in an array. Unlike optical telescopes, radio telescopes can be used in the daytime as well as at night. Since astronomical radio sources such as planets, stars, nebulas and galaxies are very far away, the radio waves coming from them are extremely weak, so radio telescopes require very large antennas to collect enough radio energy to study them, and extremely sensitive receiving equipment. Radio observatories are preferentially located far from major centers of population to avoid electromagnetic interference (EMI) from radio, television, radar, motor vehicles, and other man-made electronic devices.", "id": 125085}
{"src_title": "Coriho cyklus", "tgt_title": "Cori cycle", "src_document": [{"title": "Popis Coriho cyklu.", "content": "Při anaerobní glykolýze (rozkladu glukózy za nedostatku kyslíku) vzniká ve svalu pyruvát, který je redukován na laktát. Laktát je krví dopraven do jater, kde je zpětně oxidován na pyruvát. Pyruvát je v játrech za spotřeby energie zpětně převáděn na glukózu, která je krví dopravována zpět do svalu. Tento děj zabraňuje hromadění toxického laktátu v krvi a pomáhá udržovat stálou hladinu glukózy v krvi.", "section_level": 1}, {"title": "Anaerobní glykolýza.", "content": "Anaerobní glykolýza je hlavním zdrojem energie pro tzv. bílá rychlá svalová vlákna (svalová vlákna typu II.B) při normální zátěži a pro ostatní kosterní svalovinu v době zvýšené zátěže, kdy se nedostává kyslíku a je proto znemožněno získávat energii z beta oxidace mastných kyselin. Nedostatek kyslíku znemožňuje lepší využití energie obsažené v glukóze a také regeneraci redukčních ekvivalentů NADH, které jsou zredukovány během glykolýzy. Aby mohla glykolýza probíhat i za anaerobních podmínek, je její výsledný produkt – pyruvát redukován pomocí enzymu laktátdehydrogenázy a NADH na laktát (kyselinu mléčnou) a NAD. NAD pak může být opět využito ke glykolýze.", "section_level": 1}, {"title": "Laktát.", "content": "Hromadění laktátu zvyšuje kyselost prostředí ve svalu a usnadňuje tak uvolňování kyslíku v takovýchto tkáních (vliv tzv. Bohrova efektu). Nicméně příliš zvýšená koncentrace laktátu je nebezpečná. Zvýšená acidóza svalu je také zodpovědná za bolest svalu po velké námaze. Navíc při extrémní zátěži laktát přispívá k celkové acidóze (pokles pH krve a tělních tekutin pod 7,35), který může být fatální.  Laktát je krví odváděn do jater, kde je opět pomocí enzymu laktátdehydrogenázy (LDH) reoxidován (znovu oxidován) na pyruvát. Opačná reakce (přeměna laktátu na pyruvát) je v játrech preferována díky nízké koncentraci pyruvátu, který je odčerpáván glukoneogenezí.", "section_level": 1}, {"title": "Glukoneogeneze.", "content": "Stálá hladina glukózy v krvi je pro tělo velmi důležitá. Hlavním důvodem je fakt, že některé orgány (např. mozek, některé typy svalů) nejsou schopné využívat jiné látky jako zdroj energie (s výjimkou tzv. ketolátek).  Při nedostatku glukózy se ji tělo snaží vyrábět z různých prekurzorů procesem nazývaným glukoneogeneze. Tento děj probíhá hlavně v játrech. Játra samy glukózu příliš nespotřebovávají a své metabolické výdaje pokrývají preferenčně beta oxidací mastných kyselin.  Glukoneogeneze je série několika spřažených reakcí při nichž je za dodání energie v podobě 6 ekvivalentů ATP a z dvou molekul pyruvátu nasyntetizována molekula glukózy. Spotřebované ATP fakticky snižuje výtěžnost uvolněné energie, což je cena, kterou organizmus platí za dočasně zvýšenou aktivitu svalu.", "section_level": 1}, {"title": "Kyslíkový dluh.", "content": "Během nadměrné zátěže svaly pracují za nedostatečného zásobení kyslíkem (takzvaný kyslíkový dluh). Důsledkem je hromadění laktátu, který se pak musí v játrech přeměnit na glukózu v procesu glukoneogeneze. Spotřeba energie na syntézu glukózy je kryta převážně beta-oxidací mastných kyselin, která je doprovázena vysokou spotřebou kyslíku. Odstraňování laktátu probíhá v játrech ještě asi 30 minut po skončení zátěže a po tuto dobu je pozorována taktéž zvýšená spotřeba kyslíku, kterou se kyslíkový dluh splácí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coriho cyklem se označuje propojení anaerobní glykolýzy ve svalech s glukoneogenezí v játrech. Pojmenován je podle Carla a Gerty Coriových, kteří tento cyklus poprvé popsali.", "tgt_summary": "The Cori cycle (also known as the lactic acid cycle), named after its discoverers, Carl Ferdinand Cori and Gerty Cori, is a metabolic pathway in which lactate produced by anaerobic glycolysis in muscles is transported to the liver and converted to glucose, which then returns to the muscles and is cyclically metabolized back to lactate.", "id": 158897}
{"src_title": "Ropovod AMBO", "tgt_title": "AMBO pipeline", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ropovod byl navržen v roce 1993. Mezi lety 1996 a 2000 na něj byly vypracovány studie proveditelnosti americkou vládní agenturou TDA a společností Halliburton. 27. prosince 2004 podepsali premiéři Albánie, Severní Makedonie a Bulharska poslední politické oznámení, následované memorandem porozumění mezi představiteli zmíněných zemí a Tedem Fergusonem, prezidentem a výkonným ředitelem společnosti AMBO. 30. října 2006 podepsaly Albánie a Severní Makedonie protokol o vytyčení trasy ropovodu. Vstupními místy budou vesnice Stebleve v Albánii a Lakaica v Severní Makedonii. Později v témže roce byl podobný protokol podepsán mezi Severní Makedonií a Bulharskem.  31. ledna 2007 podepsaly všechny tři země trilaterální úmluvu o stavbě tohoto ropovodu. Tento dokument byl ratifikován parlamenty všech tří zemí a určil stavbu, provoz a údržbu ropovodu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento trans-balkánský ropovod bude dlouhý 894 km. Jeho účelem je obejít turecké úžiny v dopravě ropy z Ruska a oblasti Kaspického jezera. Předpokládané náklady mají činit 1,5 mld dolarů. Po dokončení má být schopen dopravit 750 tisíc barelů (119 tun) ropy denně. Po trase ropovodu budou postaveny čtyři čerpací stanice, dvě v Bulharsku, jedna v Severní Makedonii a jedna v Albánii. Předběžnou studii návrhovou a inženýrskou studii (FEED) připraví společnost KBR.  Ještě je potřeba provést studie o zásahu na životní prostředí a získat stavební licence, takže se předpokládá, že stavba bude započata na podzim či zimu roku 2008. Plného provozu má být podle předpokladů v roce 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost AMBO.", "content": "Ropovod má postavit a spravovat v USA registrovaná albánsko-makedonsko-bulharská ropná společnost AMBO (\"Albanian Macedonian Bulgarian Oil Corporation\"). Projekt zaštítila americká vláda, která financovala studii proveditelnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ropovod AMBO (\"AMBO pipeline\") je plánovaný ropovod z bulharského města Burgas při západním pobřeží Černého moře přes Severní Makedonii do albánského přístavního města Vlorë na pobřeží Jaderského moře.", "tgt_summary": "AMBO pipeline was a planned oil pipeline from the Bulgarian Black Sea port of Burgas via the Republic of Macedonia to the Albanian Adriatic port of Vlorë.", "id": 927103}
{"src_title": "Hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů", "tgt_title": "Secondary ion mass spectrometry", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj metody.", "content": "V roce 1910 britský fyzik Joseph John Thomson pozoroval emisi pozitivních iontů a neutrálních atomů z povrchu pevných látek vyvolanou bombardováním ionty. Vylepšená technologie vakuových pump ve čtyřicátých letech dvacátého století umožnila vyrobit první experimentální prototyp SIMS. Konstruktéry byli Herzog a Viehböck v roce 1949 na univerzitě ve Vídni. V šedesátých letech byly vyvinuty dvě SIMS aparatury nezávisle na sobě. Jedna z nich byla americký projekt pod vedením Liebel a Herzog, který byl sponzorován NASA, pro analýzu měsíčních útvarů. Druhý francouzsky projekt byl zahájen na univerzitě v Orsay R. Castaingem jako doktorandská práce G. Slodzianiho. Obě varianty přístroje byly později vyráběny, americký firmou GCA Corporation a francouzský firmou Cameca. Cameca se nachází v Paříži a je stále zapojena do výroby SIMS nástrojů ([www.cameca.fr]). Tyto první přístroje byly založeny na hmotnostním spektrometru využívající magnetické pole a jako primární paprsek iontů byl použit Argon. V sedmdesátých letech K. Wittmack and C. Magee vyvinuli novou verzi SIMS vybavenou kvadrupólovými hmotnostními analyzátory. Přibližně ve stejnou dobu A. Benninghoven uvedl metodu statické SIMS, kde je hustota primárních iontů tak malá, že jen nepatrný zlomek (obvykle 1%) povrchu svrchní vrstvy stačí pro úspěšnou povrchovou analýzu. Přístroje tohoto typu používají pulsně buzené primární zdroje iontů a 'time-of-flight' hmotnostní spektrometry. Poslední vývoj se zaměřuje na nové primární zdroje iontů jako je C 60 nebo shluk iontů zlata a bismutu.", "section_level": 1}, {"title": "Schéma přístroje a popis funkce.", "content": "Klasické SIMS zařízení se skládá z 1) iontového děla vytvářející primární paprsek iontů 2) iontové \"sloupcové\" dělo, zrychlující a směřující paprsek iontů na vzorek 3) komora o vysokém vakuu obsahující vzorek a sekundární čočky pro extrakci iontů 4) hmotnostní analyzátor separující jednotlivé ionty podle jejich poměru hmotnosti k náboji 5) ionty detekující jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na vakuum.", "content": "SIMS vyžaduje vysoké vakuum s tlakem pod 10 Pascalů (zhruba 10 mbarů nebo Torrů). Toto je třeba zajistit, aby sekundární proud iontů nereagoval s plyny na pozadí (vzduchem) na jeho cestě k detektoru (tento požadavek tedy znamená volnou cestu) a také zabraňuje kontaminaci povrchu vzorku adsorpcí částic plynu v průběhu měření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje primárních iontů.", "content": "Existují tři základní typy iontových děl. V prvním z nich jsou ionty z plynných prvků obvykle generovány plazmatem (Duoplasmatrons) nebo elektronovou ionizací například vzácných plynů (Ar, Xe), kyslíku (O, O). Tento typ paprsku je snadno ovladatelný a vytváří svazek iontů sice ne moc přesný, ale zato o vysoké energii. Druhým zdrojem ionizačního paprsku je používaný Cs proud iontů. Atomy cesia se vypařují přes porézní wolframovou ucpávku a ionizují se během odpařování. Je použitelný jak pro jemné zaměření, tak v režimu vysokého proudu (v závislosti na designu děla). Třetí, kapalné kovové iontové zdroje (liquid metal ion source (LMIG)), pracují s kovy nebo kovovými slitinami, které jsou kapalné při pokojové teplotě nebo lehce vyšší teplotě. Kapaliny kovů zahrnují wolframové hroty a emise iontů pod vlivem intenzivního elektrického pole. Zatímco zdroj z gallia je schopen pracovat s jednotlivými atomy gallia, nedávno vyvinuté zdroje pro zlato, indium a bismut umožňují použití slitiny, které sníží body tání dané látky. LMIG poskytují pevně zaměřitelné ionty nosníkového paprsku (<50nm) s mírnou intenzitou a je navíc jsou schopné generovat krátké impulsní svazky iontů. Jsou proto běžně používány ve statických SIMS zařízeních.  Volba druhů iontových zdrojů a iontového děla závisí na požadovaném proudu (pulsní nebo souvislý), na požadovaných rozměrech primárního iontového paprsku a na vzorku, který má být analyzován. Kyslík jako primární proud iontů je často používán k vyšetření na elektropozitivních prvků kvůli zvýšení pravděpodobnosti vytváření pozitivních sekundárních iontů, zatímco proud primárních cesiových iontů je často využíván při testech elektronegativních prvků. Pro krátké impulsní svazky iontů ve statickém SIMS je pouze LMIG použitelné, ale často je v kombinaci s kyslíkovým nebo cesiovým dělem.", "section_level": 2}, {"title": "Analyzátory hmoty.", "content": "V závislosti na druhu použité SIMS metody jsou k dispozici tři typy analyzátorů: segmentový, kvadrupólový a \"time-of-flight\". Segmentový spektrometr ( sector field mass spectrometer) využívá kombinaci elektrostatického a magnetického analyzátoru k separaci sekundárních iontů podle poměru jejich váhy a náboje. Kvadrupólový analyzátor (quadrupole mass analyzer) filtruje ionty v rezonujícím elektrickém poli, kterým projdou jen předem určené látky. Time of flight analyzátor hmoty odděluje ionty bez unášivého pole jen podle jejich kinetické energie. Tento analyzátor vyžaduje sekundární iontové dělo a je jediný, který dokáže detekovat všechny sekundárně generované ionty navzájem v jeden okamžik. Tento typ je standardně využíván pro statické SIMS zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Detektory.", "content": "Po dopadu iontu na elektronovou násobičku se generuje lavina elektronů, která vytvoří pulz, který může být přímo detekován. Další typ detektoru je mikrokanálový detektor, který funguje na podobném principu jako předchozí detektor, ale s rozdílem, že zesílení je menší. Naopak je ale lepší laterální rozlišení detekovaných iontů. Většinou se předchozí detektory kombinují s CCD kamerou nebo fluorescenčně citlivým detektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Limity detekce.", "content": "Většinu stopových prvků lze detekovat, když dosahují ve zkoumaném vzorku hustoty od 10 až 10 atomů na krychlový centimetr. Toto číslo je ale dosti závislé na použité metodě, typu primárního svazku, analyzovaném vzorku atd. Velikost \"odprášené\" části povrchu je závislá na velikosti proudu a rozměrech paprsku z primárního iontového děla. A to je zase závislé na použití zdroje iontů (Cs, O, Ga nebo skupiny Bi jako Bi).", "section_level": 1}, {"title": "Statická a dynamická SIMS.", "content": "V oborech zabývajících se analýzou povrchů je běžné rozdělení metody SIMS na statickou a dynamickou. Statická SIMS je spojena především s analýzou jednoatomárních vrstev na povrchu. K tomu se využívá pulzní iontové dělo a time of flight detektor hmoty. Na druhou stranu je dynamická SIMS zaměřena především an zkoumání objemu (má blízko k procesu odprašování látky). K tomu se využívá stejnosměrné primární iontové dělo a kvadrupólový analyzátor hmoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů,, zkráceně SIMS, je technika sloužící k analýze složení povrchů pevných látek a tenkých vrstev pomocí vyprašování povrchu bombardujícími ionty a shromažďováním (analyzováním) vyražených sekundárních iontů. Sekundární ionty emitované z povrchu materiálu pomocí \"vyprašovacího\" procesu se používají k analýze chemického složení materiálu. Tyto částice však představují jen malý zlomek částic emitovaných ze vzorku. Sekundární ionty se měří hmotnostním spektrometrem určující prvkové, izotopové, nebo molekulární složení povrchu. SIMS je jedna z nejcitlivějších analýz povrchů, která je schopna detekovat prvky, i když jsou přítomny řádově jen v nanometrových oblastech.", "tgt_summary": "Secondary-ion mass spectrometry (SIMS) is a technique used to analyze the composition of solid surfaces and thin films by sputtering the surface of the specimen with a focused primary ion beam and collecting and analyzing ejected secondary ions. The mass/charge ratios of these secondary ions are measured with a mass spectrometer to determine the elemental, isotopic, or molecular composition of the surface to a depth of 1 to 2 nm. Due to the large variation in ionization probabilities among different materials, SIMS is generally considered to be a qualitative technique, although quantitation is possible with the use of standards. SIMS is the most sensitive surface analysis technique, with elemental detection limits ranging from parts per million to parts per billion.", "id": 215377}
{"src_title": "Pinodžem I.", "tgt_title": "Pinedjem I", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na základě hypotéz a o nástupnictví v hodnosti velekněze Amona, byl Pinodžem I. příliš mladý, aby se úřadu ujal ihned po smrti svého otce Piankha. Místo něho si úřad přivlastnil Herihor. Po jeho smrti se úřadu konečně ujal Pinodžem I. Tuto interpretaci podporují vyobrazení z Chrámu boha Chonsu v Karnaku, kde jsou Herihorovi nástěnné reliéfy bezprostředně následovány reliéfy Pinodžema I. Dále tuto teorii podporuje i dlouhá doba, po kterou Pinodžem I. tuto funkci zastával.  Vzal si za ženu dceru Ramesse XI., posledního vládce 20. dynastie, aby si upevnil vztahy s dalšími mocnými rodinami své doby. Jejich syn Psusennes I. se později stal faraonem v Džanetu. Z titulu Amonova velekněze si také upevnil kontrolu nad středím a Horním Egyptem. Po smrti Ramesse XI. se Pinodžem I. stal faktickým vládce Horního Egypta. Pravděpodobně užíval i královskou titulaturu, nicméně formálně uznával suverenitu krále Nesbanebdžeda vládnoucího z Džanetu.  V 15. či 16. roce vlády faraona Nesbanebdžeda se Pinodžem I. sám prohlásil za faraona Horního Egypta a jeho roli Amonova velekněze zdědili jeho dva synové, Masaharta a Menkheperre.  Během jeho vlády také došlo k prvním přesunům některých královských mumií z jejich původních hrobek do společného úkrytu v jeskyni nad skalním chrámem královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. I jeho mumie byla nalezena v tajné skrýši na stejném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho rodiči byli Piankh a Nodjmet, kteří měli několik dětí. Dochovaly se záznamy o třech jeho bratřích (Heqanefer, Heqamaat a Ankhefenmut) a jedné sestře Faienmut. Známé jsou také jeho tři ženy.  Jednou z nich byla Duathathor-Henuttawy, která byla dcerou Ramesse XI. Pinodžemovi I. porodila několik dětí, včetně budoucího faraona Psusennese I., božské manželky Amona Maatkare, princezny Henuttawy a pravděpodobně královny Mutnedjmet, ženy Psusennese I.  Další jeho ženou bylo Isetemkheb, zpěvačka Amona. Je zmiňována spolu s Pinodžemem I. na cihlách nalezených v el-Hibanu. Jeho třetí ženou byla pravděpodobně Tentnabekhenu, o níž najdeme zmínku v pohřebním papyru její dcery Nauny. Ta byla pohřbena ve Vesetu a nese titul královská dcera, takže je pravděpodobné, že jejím otcem byl Pinodžem I.  Kromě Psusennese I. měl ještě další čtyři syny, jejichž matky neznáme. Ale jedeno nebo i více jich muselo mít za matku Duathathor-Henuttawy, která kromě dalších titulů nese titul \"„Matka nejvyššího kněze Amona“\". Těmito syny byli Masaharta, Djedkhonsuefankh, Menkheperre, kteří byli veleknězi Amona, a Nesipaneferhor, kněz s titulem božský otec Amona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pinodžem I. byl významný hodnostář ve starověkém Egyptě v době 21. dynastie v Třetí přechodné době. Od roku 1070 př. n. l. do roku 1032 př. n. l. byl veleknězem Amona ve Vesetu a v podstatě vládce Horního Egypta od roku 1054 př. n. l. Byl synem Amonova velekněze Piankha.", "tgt_summary": "Pinedjem I was the High Priest of Amun at Thebes in Ancient Egypt from 1070 to 1032 BC and the \"de facto\" ruler of the south of the country from 1054 BC. He was the son of the High Priest Piankh. However, many Egyptologists today believe that the succession in the Amun priesthood actually ran from Piankh to Herihor to Pinedjem I.", "id": 1890143}
{"src_title": "Inuyasha", "tgt_title": "Inuyasha", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává střídavě ve feudálním Japonsku v polovině 15. století a v moderní době na přelomu 2. a 3. tisíciletí. Rozběsněný poloviční psí jókai Inujaša se kdysi ve středověku vloupal do svatyně vsi, kde žil, aby sebral Drahokam čtyř duší neboli Posvátný drahokam \"(四魂の玉, Šikon no Tama)\", který o několik století dříve stvořila kněžka (miko) Midoriko za cenu vlastního života a který splní všechna přání svému majiteli. Chtěl uskutečnit dávný sen stát se úplným jókai (démonem). Ihned poté byl ale šípem mladé kněžky Kikjó nabodnut na posvátný strom Gošinboku za vesnicí, čímž ho uspala a zapečetila. Kikjó byla vážně zraněna a krátce poté zemřela. Před smrtí nařídila své desetileté sestře Kaede, ať dá spálit její tělo i s Posvátným drahokamem, aby už nikdy nepadl do rukou zla. Kaede a vesničané splnili její přání a Posvátný kámen zmizel ze světa.  V moderním Tokiu se v den svých patnáctých narozenin chystala čerstvá středoškolačka Kagome Higuraši do školy, ale zdržel ji bratr Sóta kvůli jejich kocourovi Bujovi, zatoulanému u Kosti požírající studny \"(骨喰いの井戸, Honekui no Ido)\" v jejich rodinné šintoistické svatyni. Neochotně ho šla hledat, avšak ze studny ve tmě náhle na Kagome zaútočila přerostlá démonická (jókai) stonožka, lačnící po Posvátném drahokamu. Vyděšené Kagome se podařilo při pádu do studny odrazit útok záhadným bílým světlem z ruky a dopadla na dno. Po marném volání na bratra vyšplhala ven sama. Ocitla se však na palouku uprostřed lesa a nikoliv ve svatyni. Jediná věc, kterou poznala, byla košatá koruna posvátného stromu Gošinboku, jenž má stát vedle jejich svatyně. Spatřila zapečetěného Inujašu a zkoumala jeho psí uši. Byla však zadržena vesničany, kteří ji odvlekli na náves ke staré kněžce Kaede. Ta si po chvilce uvědomila, že Kagome vypadá úplně stejně jako její dávno zemřelá sestra Kikjó, jen má očividně jinou povahu a je neobvykle oblečena (měla zelenobílou školní uniformu s krátkou sukní). Kaede nařídila propustit Kagome a povečeřela s ní.  Vesnici večer napadla ta samá stonožka, která stáhla Kagome do studny, ale chyběla jí jedna z šesti rukou, kterou při pádu do studny usekla Kagomina záhadná síla. Kagome ji odlákala z poničené vesnice do lesa a u stromu Gošinboku křičela o pomoc. Inujaša se náhle probral ze spánku a vysmál se jejímu příšernému výkonu proti stonožce v domnění, že mluví s Kikjó. Stonožka z jejího těla vyrazila Posvátný drahokam a přimáčkla ji na Inujašu, jenž ji požádal, ať vytáhne šíp, který ho přibodl před lety ke stromu. Navzdory naléhání Kaede tak učinila. Inujaša stonožku, jež mezitím pozřela Posvátný drahokam a značně zesílila, hravě svými drápy porážel, avšak díky moci drahokamu ji nešlo zabít. Kaede vyzvala Kagome, ať vyhledá v rozmetaných kusech stonožky světlo, tam bude Posvátný drahokam, jenž může dle jejího názoru mít jenom Kagome. Po jeho nalezení se ukázalo, že Inujaša ho chtěl získat pro sebe.  Kaede odříkáním zaklínadla přemístila růženec na Inujašův krk a vyzvala prchající Kagome, aby řekla cokoliv, čím Inujašu zkrotí. Kagome ve chvíli, kdy Inujaša zvedal na mostě přes řeku drahokam, co jí upadl, vykřikla \"SEDNI!\" \"(Osuwari!)\" Rozzářený růženec na jeho krku s ním praštil o zem a znehybnil ho. Vyděšená Kagome zakřičela SEDNI ještě několikrát, čímž Inujašu zcela paralyzovala. Ten ji následující dny neustále sledoval. Kaede nazval starou čarodějnicí a odmítal věřit, že uplynulo 50 let a že \"ta protivná holka\" Kagome není Kikjó, jež tehdy zemřela. Kaede během bitvy s přerostlou stonožkou nabyla přesvědčení, že je Kagome reinkarnací Kikjó, narozená s Posvátným drahokamem v těle, a tak jedině ona ho musí ochránit před zlem, přestože neví o feudální době a o povinnostech kněžek vůbec nic. Tu stonožku kdysi porazila Kikjó a její kosti naházeli do studny, kde byla probuzena mocí drahokamu v Kagomině době.  Znovuobjevení drahokamu vycítili další slabí jókaiové toužící po moci a třetí den se ho zmocnil ptačí jókai, když Kagome unesli banditi pod velením toho, do koho se vtělil, když mířila ke Kosti požírající studně. Kagome jej na návrh Kaede pronásledovala spolu s Inujašou a střílela po něm z luku, což dělala poprvé v životě. Ptačí jókai díky drahokamu rychle rostl a sílil, takže proti němu využila jeho získanou moc, kterou si dával přirůst zpět useknuté části jeho těla. Vystřelila šíp s jeho připevněným pařátem, aby ho najisto trefila, ale zasáhla kromě jókaie i Posvátný drahokam. Ten se v ohromném záblesku roztříštil na tisíce střípků, jež se rozlétly po celém Japonsku. Jednotlivé střípky sice zdaleka neměly takovou moc jako kompletní Posvátný drahokam, přesto byla jejich síla výrazná a mezi démony i některými zlými lidmi se o ně doslova strhla válka. Kagome s Inujašou nalezli v lese poblíž jen jeden z nich.  Kaede večer konstatovala, že se Kagome s Inujašou musí vydat střípky drahokamu znovu zcelit. Pouze Kagome je schopná střípky vidět a Inujaša disponuje nadlidskou silou, utvoří tak dobrý tým. Inujašu, jenž u jezera další ráno šmíroval Kagome ve snaze přijít na to, jak jí střípek sebrat, dráždil vzhled Kagome, jež v půjčených šatech miko vypadala úplně stejně jako Kikjó. Po Kagome žádal, ať se svlékne, a s boulí na hlavě za jeho zvrhlý návrh jen dodal, ať chodí oblečená v tom divném zelenobílém úboru. Usoudila, že se Inujaša chová jako malé dítě a urazil ji zvoláním, že ji k hledání střípků nepotřebuje. Rozhodla se vrátit domů a znovu zneškodnila Inujašu příkazem sedni, když po ní opět loudil střípek. U Kosti požírající studny ji však nějaké vlákno pořezalo obličej. Zahlédla velkou pavučinu z vlasů, co tam nachystala poloviční jókai jménem Jura Sakasagami. Ta Kagome sebrala střípek a zaútočila. Kagome spadla do studny a s křikem se dostala zpět do své doby. Ze studny ji vytáhli její děda a Sóta a dověděla se, že byla tři dny pryč. Celá rozechvělá se rozbrečela dědovi, že se celou dobu tak bála.  Ve středověku poloviční jókai Jura ovládla svými vlasy obyvatelstvo a napadla Inujašu s Kaede, kterým se povedlo uprchnout, neboť Kaede jako jediná viděla vlasy, ale byla zraněná. Inujaša ji částečně zasypal v lese po mělké díry a šel hledat Kagome, neboť ta vlasy bude vidět také. Inujaša se studnou dopravil do její doby a donutil ji k návratu. Ve svatyni svedli bitvu s Juřinými vlasy, při níž Kagome vyhledala řídící vlas, který následně on přesekl drápy. Zpět ve středověku Kagome sledovala hlavní prameny, vedoucí k Juře, jež mezitím zabila vojáky. Od nich si Kagome vzala luk a šípy a slíbila Inujašovi, že začne trénovat. Na svahu je ale přepadly vlasy a Kagome navigovala Inujašu v sedě na jeho zádech, než byl zachycen a upoután. Kagome zasáhla hlavní pramen vlasů, čímž uvolnila její dřívější oběti. Jura ohnivými vlasy podpálila Kagome, oděné do Inujašova pláště z ohnivé krysy, který ji ochránil. Inujaša se uvolnil z vlasů a s pomocí úderu krvavá pracka usekl Juře ruku s mečem, který však dále svými vlasy ovládala na dálku. Zezadu probodla Inujašu a hodlala mu useknout hlavu, ovšem podcenila ho. Kagome zatím vyšplhala po hlavním prameni vlasů a objevila rudou lebku, její slabé místo. Jura se pokusila Kagome uškrtit, čemuž Inujaša zabránil a oba spadli do hromady lebek jejích obětí. Kagome hrotem proděravěla rudou lebky, čímž Juru zneškodnila a získala zpět svůj střípek.  Kagome se poté vrátila do své doby, aby si s sebou přinesla kolo a zásoby léků pro zraněného Inujašu. Ten se ale zatím vyléčil sám svými schopnostmi polovičního jókaie. S Inujašou se poté vydala na cestu za dalšími střípky. Cestou narazili díky instrukcím blešího jókaie Mjógy na Inujašova bratra Seššómarua a na jeho sluhu Džakena, který hledal otcovo dědictví: meč Tessaiga v jeho hrobě, jehož přesná poloha je neznámá. Seššómaru věděl, že se tam dostane s využitím černé perly z Inujašovy oční čočky. Inujašu hodlal nejprve zabít pomocí jókai, zamaskované jako jeho matka. Než ho pozřela, stihla ho zachránit Kagome, ale Seššómaru stihl získat černou perlu a vyčaroval portál do podsvětí. Tam se za ním vypravili i Kagome a Inujaša. V obrovitých útrobách ostatků jejich otce, psího jókaie jménem Inuno-Taišó, nalezli Tessaigu. Seššómarua však nepřijala a popálila mu ruku. Úspěšný nebyl ani Inujaša a meč povolil, až když se ho dotkla Kagome. Mezitím se oba bratři prali o meč a získal ho nakonec Inujaša. Seššómaru se s tím nesmířil a proměnil se z humanoidní formy do skutečné podoby psího jókaie. Na radu Mjógy Inujaša použil Tessaigu, aby legitimizoval držení této zbraně. Tessaiga se z rezavého a tupého meče proměnila na ostrý meč, jakmile Inujaša řekl Kagome, že ji před Seššómaruem ochrání. Tessaigou usekl bratrovi levou ruku a po bitvě se všichni vrátili do reálného světa, kde narazili na nepřítele, jenž se stane jejich úhlavním: Naraku.  Později se k Inujašovi a Kagome připojili další členové jejich skupiny. Liščí jókai Šippó byl sirotek toužící po pomstě Hromovým bratrům za smrt svého otce, což za něj nakonec provedl Inujaša. Chlípný mnich Miroku zdědil po svém otci a dědovi kletbu větrného tunelu v dlani, kterou způsobil poloviční jókai Naraku. Vydělával si pokoutně zaříkáváním a sloužil mu jezevčí jókai Hači. Také rád sahal na pozadí dívkám. Sango byla zabijákem jókaiů. Její mladší bratr Kohaku byl posednut a zabit pavoučím polovičním jókaiem Narakuem, jenž vyvraždil celou její rodinu a celou její vesnici. Sango byla tehdy také zabita, ale později byla s bratrem oživena s pomocí střípků drahokamu Narakuem. Naživu je udržoval, aby je použil proti Inujašovi a Kagome, na které svalil vinu za vyvraždění jejich vesnice, ale nakonec na rozdíl od svého bratra poznala, že Naraku lhal. Kirara byla nekomata patřící Sango. Byla to žlutočerná létající dvouocasá kočka, která se může zvětšit.  Skupina zažila mnohá dobrodružství, setkala se s mnoha dalšími lidmi i jókai, a časem se Inujaša s Kagome sblížili. Čarodějnice Ora Suei však jejich vztah zkomplikovala. S pomocí Kagominy duše oživila Inujašovu první lásku, miko Kikjó, jež kvůli nynější nečisté podstatě připomínala více potulnou ztrápenou duši (banší) než miko. Kikjó chtěla zabít Inujašu, ačkoliv ho stále milovala a on ji ještě také. Inujaša při každém jejich střetnutí, kdy ona bloudila světem, stále opětoval její city, což vedlo k různým reakcím u Kagome i samotné Kikjó, jež byla přesvědčená, že Inujaša chce získat moc Posvátného drahokamu, aby se stal úplným jókaiem. Později ale Inujašovi a o hodně později i Kikjó došlo, že tehdejší incident s Posvátným drahokamem, který skončil jeho zapečetěním o strom Gošinboku, způsobil poloviční jókai Naraku.  K Seššómaruovi se později připojila malá, osiřelá holčička Rin, která u něj probudila city k lidem. Jednoho dne ji našel mrtvou po útoku vlčích jókaiů a oživil ji mečem Tenseiga. City k ní si dlouho nepřipouštěl a dával pozor, aby je neodhalil zvláště svým nepřátelům. Rin dala jméno jeho dvouhlavé sani A-Un a Seššómaru ji ochraňoval při svém putování jako svou dceru a do budoucna snad jako potenciální manželku, neboť věděl, že až ona doroste do dospělosti, on bude na poměry jókaiů pořád mladíkem. Setkání s Rin ho skutečně výrazně změnilo.  Naraku se ukázal být záludným dlouhodobým protivníkem, po jehož střetnutích s Inujašou a jeho skupinou se postupně vyjasňovala minulost Inujaši a Kikjó. Naraku byl původně lidský bandita jménem Onigumo, o kterého se před 50 lety potají staraly Kikjó s Kaede v jeskyni poblíž vesnice, protože byl smrtelně zraněn. Naraku však přistoupil na dohodu pavoučího jókaie, který jím byl přitahován proto, že věděl o jeho citech ke Kikjó a pod záminkou, že mu pomůže získat její srdce a Posvátný drahokam. Onigumo svolil ke spojení s ním a s dalšími jókai, čímž vznikl velmi mocný polojókai Naraku. Naraku si tehdy vypůjčil podobu Inujaši, jenž byl tehdy připraven vzdát se své polojókaiské podstaty za pomocí Posvátného drahokamu, aby ukončil povinnosti Kikjó, jež by následně žila jako normální dívka a vzala si ho za svého muže. Kikjó čekala na Inujašu, aby mu dala Posvátný drahokam, ale místo něj přišel převlečený Naraku, jenž ji počastoval urážkami a tím, že s ní nikdy neplánoval žít a chce být plnohodnotným jókaiem. Ošklivě ji zranil, utekl a vzal na sebe její podobu. V podobě Kikjó napadl lukem a šípy Inujašu, jenž nerozuměl, co se stalo, a cítil se podveden. Následkem dalších událostí napadl vesnici, kde za ty měsíce, co se stýkal s Kikjó, tak nějak zdomácněl, aby ukradl Posvátný drahokam, což nakonec vedlo k jeho zapečetění vážně zraněnou Kikjó.  Samotný Posvátný drahokam vznikl jako mocný artefakt, aby miko jménem Midoriko před několika staletími zapečetila moc krále jókaiů Magacuhiho. Uvnitř uvěznila celou jeho podstatu během bitvy trvající sedm dní proti legiím jókaiů. Magacuhi vznikl podobně jako Naraku, tedy spojením jókaiů se smrtelně zraněným zlým člověkem, jenž tajně toužil po jejím srdci. Když ji vzal do zubů, použila Posvátný drahokam ke spojení jeho a její duše a oba tak byli navždy odstraněni ze světa. Jejich těla zemřela, ale jejich duše nadále žily uvnitř Posvátného drahokamu, který se tímto stal tím, čím je nyní. Midoriko se v něm utkávala v nikdy nekončící bitvě s Magacuhim a jeho jókai. Midoričino tělo bylo pohřbeno v jeskyni a její vůle mohla prostřednictvím Posvátného drahokamu ovlivňovat okolní svět, například kolísáním moci střípků. Stejnou schopností disponoval i Magacuhi znečištěním Posvátného drahokamu. Jedině zničením Posvátného drahokamu mohlo dojít k jeho konečné porážce. K tomu dle staré šintoistické legendy mohlo dojít jedině správně vyřčeným přáním.  Do děje se připletl Koga, mladý velitel kmene vlčích jókaiů, jenž se zamiloval do Kagome a často se jí snažil pomoct. Inujašu urážel přízviskem „Psisko,“ a oba byli vždy na kordy. Koga si časem uvědomil, že s Kagome nemůže být, ale navždy pro něj zůstávala tajnou láskou, i když si pak vzal Ajame ze svého kmene, které to slíbil už během dětství. V průběhu celého děje se dále Kagome snažila, jak jen to šlo, nezanedbávat své školní povinnosti a vracela se pravidelně do své doby, kde se boj s učivem kvůli častým absencím, omluvených jejím dědečkem rozličnými zdravotními potížemi, stávalo kolikrát větší noční můrou než boje s nepřátelskými jókai.  Po zhruba dvou letech putování byl Naraku poražen následkem chyby, když se pokusil poštvat Seššómarua proti Inujašovi. Seššómaru si to totiž uvědomil a místo boje proti bratrovi s ním neochotně spolupracoval na zničení původního Narakuova těla. Naraku už dříve posedl duši mrtvého mnicha, hlídajícího posvátnou očistnou horu Hakurei, a vzkřísil skupinu nájemných zabijáků známou jako Banda sedmi, které dal svou sbírku Střípků drahokamů, aby je udržel naživu v jejich zombie-stavu a posílil je tak, aby dostatečně dlouho zaměstnali jeho nepřátele, než si pomocí temného rituálu obnoví v útrobách hory Hakurei tělo, jež nebylo možné zničit běžným způsobem. Naraku byl nakonec po zkompletování celého Posvátného drahokamu přeci jen zničen poté, když se přeměnil s jeho mocí do podoby obřího létajícího pavouka. Mezitím značně zesílili a zmoudřeli Inujaša a jeho přátelé i Seššómaru, který začal přes naprostý despekt k Inujašovi svého bratra uznávat pro jeho odvahu a pro jeho schopnost ho ve vzájemných šarvátkách porazit. Inujaša dokonce ovládl moc i jeho Tenseigy. Do závěrečné bitvy s Narakuem se zapojili všichni, neboť chtěl sebevražedným útokem vyhladit vesnici, kde žila Kaede, avšak byl včas poražen díky Seššómaruově zbrani Bakusaize. Ta představovala jeho skutečnou moc a také odměnu za složení otcovy zkoušky, kdy prokázal, že nepotřebuje otcovo dědictví, aby byl mocný. Naraku byl zničen, třebaže jeho jed zamořil velkou oblast v okolí vesnice. Naraku však před svou smrtí totálně zkaženému Posvátnému drahokamu v pravý moment řekl své přání, jež se vyplnilo ihned poté, kdy byl usmrcen. Mirokův větrný tunel byl tím sice zacelen, ale Kagome vtáhla trhlina v prostoru do jiného světa, kde se nacházel znečištěný Posvátný drahokam po jeho zasažení ještě v Narakově těle posvátným šípem. Zděšený Inujaša otevřel svou Tessaigou, vylepšenou na nejlepší možnou úroveň, bránu do jiného světa, aby Kagome našel. Při hledání mluvil k oběma zvlášť démon Magacuhi, který se snažil Kagome přesvědčit, aby učinila sobecké přání a následně spadla do pasti Posvátného drahokamu, který se tak ukázal být velice nebezpečnou hračkou. Dle Magacuhiho a jeho démonů by následně Kagome v Posvátném drahokamu zaujala Midoričino místo a sváděla by zde věčnou bitvu proti Narakuovi, jenž sem byl také přenesen. Sám Magacuhi by se pak mohl znovu inkarnovat na svět. Inujaša však dokázal křičet tak nahlas, že jeho hlas dorezonoval až ke Kagome. Ta řekla Magacuhimu, jehož nazvala Posvátným drahokamem, že věří, že pro ni Inujaša přijde, a skutečně přišel. Následně si vzpomněla na dědečkovo vyprávění, že Posvátný drahokam lze zničit jen jediným správným přáním. Tedy si přála, aby zmizel jednou pro vždy.  Kagome se následně vrátila zpět do fyzického světa i s Inujašou, políbila se s ním, a Kosti požírající studna, jež zmizela v obou světech na tři dny, kdy byla uvězněná v Posvátném drahokamu, se znovu objevila. Ale každého z nich vrátila tam, kam patřili. Ve své době Kagome dostudovala, zatímco ve feudální době byla vesnice obnovena, Sango s Mirokuem se vzali a měli tři děti. Rin začala žít s Kaede, aby se po letech putování se Seššómaruem naučila zase žít s lidmi. Kagome každý den zkoušela jít do feudální doby za Inujašou, jenž tam zůstal sám, neboť před závěrečnou bitvou odešla ze světa konečnou smrtí i jeho Kikjó, jež konečně nalezla klid a byla očištěna od nenávisti i žárlivosti. Avšak přenos Kosti požírající studny nefungoval. Až teprve jednoho dne, těsně po promoci, kdy hluboce zapřemýšlela, proč přestala fungovat, a došlo jí, že ji do její doby přitáhly její city. Vnitřně se vzdala všeho, co měla a mohla ještě mít, a studna náhle začala opět fungovat. Tentokrát již jen jednosměrně. Rozloučila se s matkou, dědečkem, bratrem Sótou a vrátila se za Inujašou, kterého si vzala za muže, třebaže on byl poloviční jókai. Ale nyní byl o poznání moudřejší a konečně dospělý. Kagome nastoupila ke Kaede do řádného učení na kněžku miko a ve feudální době pak trávila spokojený život spolu s Inujašou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inuyasha (犬夜叉, \"Inujaša\"), celým názvem Inuyasha, feudální pohádka (戦国御伽草子犬夜叉, \"Sengoku otogizóši Inujaša\"), je japonská manga napsaná a ilustrovaná Rumiko Takahaši. Poprvé byla uveřejněna v týdeníku \"Šónen Sunday\" 13. listopadu 1996 a skončila 18. června 2008. Hlavními hrdiny série jsou středoškolačka Kagome cestující do feudálního Japonska (přibližně období Sengoku), poloviční démon Inujaša, chlípný buddhistický mnich Miroku, liščí démon Šippó a zabiják démonů Sango. Hlavním záporným hrdinou je Naraku, bažící po moci Drahokamu čtyř duší ( 四魂の玉, \"Šikon no tama\"), též zkráceně Posvátném drahokamu.", "tgt_summary": ", also known as, is a Japanese manga series written and illustrated by Rumiko Takahashi. The series begins with Kagome Higurashi, a 15-year-old schoolgirl from modern-day Tokyo who is transported to the Sengoku period of Japan after falling into a well in her family shrine, where she meets the half dog-demon, Inuyasha. When a monster from the era tries to take the magical Shikon Jewel embodied in Kagome, she inadvertently shatters the Jewel into many pieces and are scattered across Japan. Inuyasha and Kagome set on a quest to recover the jewel, before the half spider-demon lord Naraku binds it.", "id": 2355613}
{"src_title": "Mario Gómez", "tgt_title": "Mario Gómez", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "VfB Stuttgart.", "content": "Se Stuttgartem se stal v roce 2003 vítězem německé juniorské ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "V sezóně 2010/11 se stal s 28 góly nejlepším střelcem německé Bundesligy.  24. listopadu 2012 vsítil branku proti Hannoveru 96, čímž přispěl k výraznému vítězství 5:0. 22. února 2013 byl na hřišti při drtivé domácí výhře 6:1 nad Werderem Brémy, v ligovém zápase vstřelil dva góly. Přesto v sezóně 2012/13 nedostával tolik prostoru jako dříve. V létě 2012 prodělal operaci kotníku a měl 3 měsíce vynucenou pauzu. Na hrotu útoku se místo něj začal prosazovat jiný Mario - chorvatský reprezentant Mandžukić, posila z Wolfsburgu. Gómez si musel zvykat na netradiční roli náhradníka. V polovině dubna 2013 nastoupil v 77. minutě do utkání německého poháru právě s Wolfsburgem a během 6 minut nastřílel hattrick. Bayern s momentální super formou vyhrál drtivě 6:1. Mario Gómez prokázal, že neztratil nic ze svých střeleckých schopností. Ve 30. kole německé Bundesligy 20. dubna 2013 se podílel dvěma góly na vysokém vítězství Bayernu 6:1 nad domácím Hannoverem 96. S klubem slavil zisk ligového titulu již 6 kol před koncem soutěže, ve 28. kole německé Bundesligy.  5. prosince 2012 v základní skupině F Ligy mistrů 2012/13 pomohl svým gólem k výhře 4:1 nad BATE Borisov. Bayern oplatil běloruskému soupeři prohru 1:3 z prvního vzájemného zápasu ve skupině. V prvním zápase semifinále 23. dubna 2013 byl u výhry 4:0 nad Barcelonou, která byla dosud poměrně suverénní. Mario odehrál stejně jako jeho spoluhráči velmi dobré utkání a v 50. minutě vstřelil druhý gól svého celku. Bayern si zajistil výbornou pozici do odvety. Do odvety 1. května nezasáhl, místo něj hrál Mandžukić. Bayern zvítězil na Camp Nou 3:0 a suverénním způsobem postoupil do finále proti Borussii Dortmund. S Dortmundem se Bayern střetl ještě před finále Ligy mistrů v domácí lize 4. května 2013, utkání skončilo remízou 1:1 a Gómez jednou skóroval za Bayern. Ve finále DFB-Pokalu 1. června 2013 porazil Bayern VfB Stuttgart 3:2 a získal tak treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii. Gómez v zápase dvakrát skóroval.", "section_level": 2}, {"title": "ACF Fiorentina.", "content": "Po sezóně 2012/13 jej přestala v Bayernu uspokojovat role náhradníka a v červenci 2013 přestoupil za cca 20 milionů eur do italského klubu ACF Fiorentina, kde podepsal smlouvu až do roku 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Beşiktaş JK (hostování).", "content": "V sezóně 2015/16 hostoval z Fiorentiny v tureckém klubu Beşiktaş JK, v jehož dresu nasázel v 33 zápasech 26 ligových gólů a stal se králem střelců Süper Lig. Zároveň slavil s klubem zisk mistrovského titulu. V červenci 2016 se kvůli nestabilní politické situaci v Turecku rozhodl pro návrat do Fiorentiny.", "section_level": 2}, {"title": "VfL Wolfsburg.", "content": "V létě 2016 se vrátil do německé ligové soutěže ve dresu Wolfsburgu. Gómez se v ročníku 2016/17 uvedl 16 ligovými góly, které \"Vlkům\" dodávaly naději na záchranu v první Bundeslize. V play-off o udržení proti Eintrachtu Braunschweig přispěl jedním gólem k definitivní záchraně a do nového ročníku vkročil už jako kapitán. Během svého působení vstřelil 1000. gól Wolfsburgu v Bundeslize. Druhý rok ve Wolfsburgu nedokončil, během prosince/ledna totiž zamířil zpátky do Stuttgartu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Stuttgartu.", "content": "Ve 32 letech zamířil z Wolfsburgu do Stuttgartu, se kterým podepsal kontrakt do roku 2020. Ve dresu svého „mateřského“ týmu se opět představil dne 13. ledna 2018 v ligovém zápase s Herthou Berlín. Domácí Stuttgart vyhrál nad hosty 1:0 a i když Gómez nebyl přímým autorem gólu, jeho průnik skončil vlastním gólem soupeřova obránce Niklase Starka. Na začátku února se trefil venku proti Wolfsburgu a zajistil bod za remízu 1:1. V únoru proti Augsburgu vstřelil v první půli svůj druhý gól u výhry 1:0, čímž VfB přiklonil cenné tři body. V předposledním 33. kole dvěma góly zařídil výhru 2:0 v domácím prostředí a poprvé od roku 2009 tak góly oslavil na stuttgartském stadionu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Gómez má španělské i německé občanství, reprezentuje Německo od svých 17 let. Zúčastnil se EURA 2008 ve Švýcarsku a Rakousku, EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině, EURA 2016 ve Francii a Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice.  Na EURU 2012 konaném v Polsku a na Ukrajině Německo vypadlo v semifinále s Itálií po prohře 1:2. Se třemi vstřelenými brankami byl Gómez v šestici nejlepších střelců šampionátu (mimo něj ještě Mario Balotelli, Mario Mandžukić, Cristiano Ronaldo, Alan Dzagojev, Fernando Torres).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Gómez García (* 10. červenec 1985, Riedlingen, Německo) je německý fotbalový útočník a reprezentant, v současnosti hráč německého klubu VfB Stuttgart. Jeho otec je Španěl, matka Němka. Mimo Německo působil na klubové úrovni v Itálii a Turecku.", "tgt_summary": "Mario Gómez García (; born 10 July 1985) is a German professional footballer who plays as a striker for VfB Stuttgart of the 2. Bundesliga. He represented the Germany national team over a period of 11 years between 2007 and 2018.", "id": 574327}
{"src_title": "Řezbářství", "tgt_title": "Wood carving", "src_document": [{"title": "Řezbář a jeho kvalifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Talent, vzdělání, schopnosti, invence.", "content": "Obvykle se laický řezbář (autodidakt) snadněji obejde bez odborného vzdělání, než absolvent umělecké školy bez talentu, invence a rukodělné zručnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Profese, koníček a sběratelství.", "content": "Řezbářství vždy bylo nejen profesionálně provozovaným uměleckým řemeslem, ale patřilo i do oblasti zájmového využití volného času jako lidové řezbářství apod. I v současné době je řada sběratelů uměleckých řezbářských děl a jsou i řezbáři, kteří svá díla tvoří pouze pro radost svou a svých blízkých.", "section_level": 2}, {"title": "Suroviny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo – mikroskopická stavba dřeva a jeho druhy.", "content": "Řezbáři při výběru dřeva pro svou tvorbu sledují především takové vlastnosti, jako je jeho makroskopická a mikroskopická stavba, chemické složení, fyzikální a mechanické vlastnosti a vady. Dřevo patří mezi snadno opracovatelné živé ušlechtilé materiály, jejichž mikroskopickou stavbu tvoří řada různých buněk uspořádaných v podobě letokruhů ve vrstvách (běl, zralé dřevo a jádro). Stavba jehličnatého dřeva je jednodušší než stavba dřeva z listnáčů. Tvrdé, kruhově pórovité listnaté dřeviny (akát, dub, jasan) jsou obtížně opracovatelné. Obtížně opracovatelné je i dřevo některých krásných roztroušeně pórovitých listnatých dřevin (habr, buk, zimostráz, jabloň, hruška, švestka, třešeň). V řezbářství je nejčastěji využíváno kruhově pórovité dřevo lípy, břízy a ořechu. Jehličnaté dřeviny bývají využívány v lidovém řezbářství.", "section_level": 2}, {"title": "Vady dřeva.", "content": "Mezi nejzávažnější vady dřeva patří jeho napadení houbami, plísněmi a dřevokazným hmyzem. Dále jsou to různé druhy trhlin a růstových vad (vlnitost, točivost, vidlicovost, sukovitost, zploštění apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Stroje a nástroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Truhlářské technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Řezání.", "content": "Při řezání je nutno respektovat rozdíly v řezání podélném, příčném, šikmém a křivočarém. Podle tohoto členění je nutno zvolit nejen správný typ pily, ale také správný tvar, sklon a rozvod pilových zubů. Používány jsou motorové pily řetězové (elektrické i benzínové), katry, kotoučové pily (stabilní a ruční), pásové (stabilní, mobilní a ruční), dekupírky (lupenkové) a přímočaré pily. K nejčastěji používaným ručním pilám patří břichatky, rámové a obloukové pily, ocasky, děrovky, čepovky a svlakovky a pily lupenkové.", "section_level": 3}, {"title": "Hoblování.", "content": "Mezi hoblovací stroje patří různé typy srovnávaček a protahovaček i elektrických hoblíků s řadou bezpečnostních prvků (odklápěcí, článkové nebo lištové kryty a drážkování nebo hřebeny bránící vržení dřeva zpět). K historickým ručním hoblíkům dnes již řadíme hoblík macek, posuvný polodrážník a žlábkový člunkař. Dnes se stále ještě používá nejen uběrák, srovnávač či hladík, ale i zubák, okrouhlík a římsovač.", "section_level": 3}, {"title": "Frézování.", "content": "Patří k těm činnostem, které v řezbářství do značné míry postupně nahrazují rukodělnou výrobu výrobou strojní, reprezentovanou především kopírovacími stroji, které jsou schopny podle modelu vyfrézovat řadu stále dokonalejších téměř identických kopií.", "section_level": 3}, {"title": "Soustružení.", "content": "Představuje také významné využití strojů k opracování dřeva. Historické šlapací soustruhy nebo soustruhy poháněné klikou či transmisí byly nahrazeny nejen ručními vrtačkami a jednoduchými soustruhy na trubkových nosnících, ale především přesnými modelářskými soustruhy. Soustružení dřeva se tak díky tomu stává stále více ceněným oborem nezřídka kombinovaným s uměleckým řezbářstvím.", "section_level": 3}, {"title": "Vrtání.", "content": "K vrtání se v řezbářství užívá řady různých druhů elektrických stojanových i ručních vrtaček, kolovrátků, řehtaček a svidříků k odvrtávání hlubokých míst řezby, vnitřních dutin, průchodů a otvorů. Používají se k tomu různé druhy vrtáků (špičáky, jehlové vrtáky, nebozezy, hadovité vrtáky a špulíře, hrotovníky, záhlubníky a vrtáky pilové.", "section_level": 3}, {"title": "Opracování truhlářskými dláty.", "content": "Sortiment truhlářských dlát je, na rozdíl od dlát řezbářských, omezenější (obyčejná, čepovací, půlkruhová a francouzská). Jsou ale mohutnější. Čepel s ostřím, krčkem a korunou je svou stopkou zaražena do rukojeti opatřené předním a zadním kroužkem. K usnadnění práce s nimi se používá různých truhlářských nebo řezbářských kladiv a palic.", "section_level": 3}, {"title": "Spojování.", "content": "K spojování dřeva se používá různých druhů truhlářských i tesařských spojů s pomocí spojovacích materiálů ( kolíků, hřebíků, vrutů, šroubů, spon, závěsných kruhů a ok apod.) a lepení ( klihem a různými druhy epoxidových a jiných lepidel). Rámové konstrukce jsou spojovány plátováním, přeplátováním a svlakováním, pomocí čepu a dlabu, čepu a rozporu, rybinovými spoji, kolíky a nebo přímo natupo. Rohová spojení se dělají pomoci ozubů, na pero a drážku, na kolíky a nebo vlepeným hranolem. Středová spojení se obdobně jako rohová dělají na pero a drážku. Kromě toho i na čepy a na rybinu a svlak. Desky se spojují na šířku polodrážkami, perem a drážkou, vloženými pery a čepy, kolíky a lepením natupo.", "section_level": 3}, {"title": "Řezbářské technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Upínací prostředky.", "content": "Upínání se provádí uchycením dřeva v hoblici přímo nebo pomocí hranolků, nalepením nebo přišroubováním na upnutou pomocnou desku, zatažením do hoblice nebo stahováku, připevněním ke stolu ztužidly nebo pomocí upínacího kloubu nebo zašroubováním upínacího šroubu do bloku.", "section_level": 3}, {"title": "Měření.", "content": "K měření se podle náročnosti řezbářské práce používají různé druhy měřidel od těch nejjednodušších až k velmi náročným měřícím konstrukcím. Jsou to rýsovací latě, dřevěné, skládací a svinovací metry, různé druhy kružidel a rejsků, úhelníků, posuvných ředidlem a úhloměrů, cejchovacích latí a měřidel, jehlových šablon, rýsovacích jehel a špičáků až po bodovací pantografy, konstrukce a různé další přístroje, měřící a projekční klece apod. Při odměřování rozměrů podle modelu se zajišťuje číselný zápis. K zmenšování či zvětšování rozměrů je používána čtvercová síť a počítačová technika. Při řezbě reliéfů postačí měření podle nákresu, překreslování pomocí pauzovacího wampíru a obtahovacích šablon.", "section_level": 3}, {"title": "Modelování.", "content": "Řezbářství má stejně jako sochařství jednu velkou nevýhodu. Chybně odebraný materiál lze jen obtížně vrátit zpět. Vyplatí se proto vytvořit si modely pomocí techniky, která těmito nedostatky netrpí. Je k tomu zapotřebí modelovací stolek, stojan nebo točna, kostra ze dřeva nebo jiného nosného materiálů, dobrá hlína a modelovací pomůcky (dřevěné a kovové špachtle, očka apod.).", "section_level": 3}, {"title": "Příprava materiálu.", "content": "Řezba soch byla dříve prováděna z mokrého dřeva. Aby po dokončení mohla socha vyschnout bez trhlin bylo nutno odebrat co nejvíce materiálu z její zadní části. Dnes se provádí především z dobře vyschlého dřeva. s minimalizováním nebezpečí vzniku trhlin. Řezbářská tvorba z dřevěného bloku vytvořeného z desek nebo menších části vyžaduje od řezbáře správnou volbu sestavování dílů do jediného celku. Obdobně i řezba obrazových, zrcadlových nebo reliéfních rámů předpokládá jeho znalost postupu sestavování jednotlivých dílů ze segmentů různých rozměrů a zaoblení. U reliéfní řezby i při dolepování hotových dílů na dokončený podklad.", "section_level": 3}, {"title": "Opracování řezbářskými dláty a noži.", "content": "Řezbářské nože jsou používány především v lidovém řezbářství, kde předmět řezby je obvykle držen v ruce a umožňuje změnou směru a místa řezu vyřezat i složitější tvary zdobených dekorativních předmětů. V umělecké řezbářství jsou používána především podstatně dražší a obtížněji dosažitelná dláta, která umožňují vyvinout podstatně větší sílu při opracování mohutnějších bloků dřeva. Existuje velké množství staveb a tvarů kvalitních dlát včetně správně provedených rukojetí i čepelí. K nezbytným požadavkům na práci řezbářů patří i správná znalost pracovních postupů hrubého a jemného broušení a obtahování dlát a nožů, včetně zarovnání ostří a stanovení jeho úhlu.", "section_level": 3}, {"title": "Povrchové úpravy.", "content": "K povrchovým úpravám patří především broušení, ochrana dřeva před vnějšími vlivy (fermež, vosky, laky, oleje a pasty) zvýraznění kresby dřeva (lak, fermež, kopál, jantar, šelak) a jeho barevné úpravy (bělení, barvení, moření, polychromie), zlacení, stříbření apod.", "section_level": 3}, {"title": "Pracoviště.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dílna, ateliér.", "content": "Dobře vybavená a osvětlená řemeslnická (umělecká) dílna s ateliérem nebo výstavními prostory umožňujícími i prezentaci hotových děl je pro práci řezbáře základní podmínkou.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní stoly a hoblice.", "content": "Laický nebo lidový řezbář se nezřídka spokojí jen s jednoduchou stoličkou, lavicí nebo hobby stolem, ale profesní umělecký řezbář bude potřebovat dílnu vybavenou řezbářskými nebo truhlářskými hoblicemi nebo stoly s možností upevnění obrobků různými svěráky, stahováky, ztužidly, šrouby a upínacími klouby a kompletním strojovým vybavením a kvalitními nástroji.", "section_level": 2}, {"title": "Techniky řezby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Figurální řezby.", "content": "Pracovní postup je do značné míry předurčen velikostí figury. Základní tvar monumentálních soch, sloupů, totemů, je po hrubém zaměření podle nákresu nebo modelu obvykle vyřezáván motorovou pilou a pak dále postupně doměřován a dopracováván do plošek a jejich postupného zaoblování a dořezby detailů. U menších soch, sošek, figurek a loutek se hrubý tvar vyřeže pilou a dotvaruje širokým rovným dlátem. K opracování některých částí je možno využít i soustruhu. Dopracování detailů se provádí úzkými rovnými nebo profilovými dláty. Drobné figurky je možno opracovávat i v ruce, při čemž lze dosáhnout přesného řezu opřením dláta o prsty rukou. Řez se provádí rovně nebo šikmo po létech. Příčný řez a řez přes vlákna vyžadují skutečně ostrá dláta. Rozdílný přístup vyžaduje i opracovávání roviny a oblé plochy. Při tvorbě většího počtu stejných výrobků se často používá kopírovacích frézovacích strojů.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéfní řezby.", "content": "Existují dva základní druhy reliéfní řezby, plochý a zapuštěný reliéf a celá škola reliéfních řezeb z hlediska tvaru, jako např. válcové a prolamované, voluty, listové (dubové, akantové, štípávané) a květinové ornamenty, vejcovce apod. K reliéfní řezbě patří i vrubořez, linkový řez apod. Řezy se střídají, aby mohly být provedeny po létech, hloubka se upravuje profilovými dláty, dno se rovná mělkým háčkem a linkové ozdoby kozí nohou.  Mezi přední české řezbáře patří Luděk Bari, který tvoří speciální technikou nízkého reliéfu.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevořezy a dřevoryty.", "content": "Jsou to grafické techniky používané pro tisk z výšky. Využívá se především hustšího a tvrdšího dřeva listnatých stromů. U dřevořezu jsou vlákna rovnoběžná s povrchem desky. U dřevorytu jsou kolmá k povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "Intarzie a inkrustace.", "content": "Principem intarzie je dekorativní vykládání dřeva jiným dřevem nebo jiným kontrastním materiálem. Základem intarzie je podkladová plochá deska z dřevotřísky nebo měkkého dřeva, na kterou se postupně přilepují dýhové obrazy sestavované z různobarevných ručně vyřezávaných dílců dýh nebo i z jiných materiálů (slonovina, želvovina, perleť apod.).  Při inkrustaci nejde o nalepování, ale o vkládání dřevěných nebo jiných dekorativních prvků do povrchu podkladní desky. K často užívaným formám patří např. inkrustace kovem (plechem, amalgámem, vybíjením a zatloukáním drátů či hřebíků nebo vyléváním cínem nebo olovem.", "section_level": 2}, {"title": "Řezbářská tvorba.", "content": "Je velmi rozsáhlým uměleckým oborem zabývajícím se nejen řezbou ve dřevě, ale i v řadě dalších snadno opracovatelných materiálů (perleť, slonová kost a podobně).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy výrobků.", "content": "Sochy, sošky a plastiky (sakrální, bohů, králů, celebrit, předků, démonů), pomníky, totemy, rituální sloupy, konzoly a hlavice sloupů, karyatidy, maskarony a arabesky, balustrády, busty, figurky, Betlémy, reliéfy, intarzie, loutky a marionety, masky (divadelní, rituální, šamanské, taneční, ochranné, černošské, indiánské, eskymácké), nábytek (umělecký, slohový, moderní), (skříně, příborníky, sekretáře, kabinety, vitríny, komody, stoly, postele, lůžka, pohovky, křesla, židle, taburety, pulty a stojany, truhly, kolébky, nástěnné, rámové, sloupkové, pilové hodiny, zrcadla, rámy obrazů, oltáře, globy, svícny a lustry, věšáky, křídla dveří), ozdobné hlavice ke strunným nástrojům, kytary, loutny, flétny, měchy, ozdobné držáky holí, fajfky, zvonce, chřestidla, žezla, pečetidla, ozdobné válečky, bižuterie, šperky, koryta, nádoby, oltářní vázy, poháry, misky, naběračky, lžíce a nože, louskáčky, hřebeny, formy (na máslo, perník, sušenky apod.,), hračky (panenky, figurky, houpací koníci, píšťalky apod.), kočáry, kočárky a saně, modely (pro řezbu a kopírovací stroje, budov, interiérů, letadel, automobilů, lodí apod., podložky pod myslivecké trofeje.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká díla.", "content": "Řezbářství není jen řemeslem, ale nesporně i uměním. Patřilo a patří k uměleckým řemeslům stejně jako šperkařství, kovotepectví, kamenosochařství, výroby uměleckého nábytku, hudebních nástrojů, zbraní, zpracování slonoviny, kůží a dalších přírodních materiálů. Ne každé řezbářské dílo lze ale automaticky přiřadit k dílům uměleckým. Umělecká díla vznikají obvykle z rukou tvůrců, kteří jsou pro svou práci disponováni nejen vzděláním, ale i představivostí, invencí, uměleckým rozhledem, zkušenostmi a schopnostmi i nezbytnou manuální zručností.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurátorské práce.", "content": "Provádějí je nejen specializované restaurátorské ateliéry, ale i většina větších firem věnujících se uměleckému řezbářství. Zaměřují se nejen na restaurování starožitnosti z mobiliářů různých stylů a stylových interiérů, ale i renovaci soch, nábytku, oltářů a sakrálních plastik, hudebních nástrojů a dalších řezbářských uměleckých děl. Jde obvykle nejen o opravy poškození nebo o náhrady zničených částí, ale i o pozlacování a opravy povrchů šelakováním, voskováním a pomocí kožního nebo kostního klihu apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie řezbářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk.", "content": "z této doby nám zůstalo zachováno daleko více nástrojů k opracování dřeva než vlastních řezbářských uměleckých děl ze dřeva.", "section_level": 3}, {"title": "Starověk.", "content": "podle písemných dokladů byly pravděpodobně nejstarší řecké sochy dřevěné. Řekové i Římané si ale dřeva moc nevážili a svá umělecká díla vytvářeli především z kamene.", "section_level": 3}, {"title": "Předkřesťanské umění pohanské.", "content": "především z něho vznikalo románské řezbářství.", "section_level": 3}, {"title": "Románský sloh.", "content": "po vzniku křesťanství a po vítězství barbarských národů nad Římany došlo nejen k rozpadu Římské říše, ale i k dočasnému zapomenutí na umění antických mistrů. Řezbářství dřeva se jen skromně krčilo ve stínu kamenosochařství a řezeb ze slonoviny.", "section_level": 3}, {"title": "Gotika.", "content": "název sloužil k označení barbarského umění Gótů. Gotické řezbářské umění dosáhlo vrcholů především v Evropě. Vysoká úroveň gotického řezbářství souvisela především s růstem bohatství církve. Dřevo bylo často zlaceno a polychromováno. Ve vrcholné gotice však vznikla i řada soch a celých oltářů, které již nemusely být polychromovány ani zlaceny, protože jejich zpracování bylo již natolik působivé, že další úprava nebyla nutná.", "section_level": 3}, {"title": "Renesance.", "content": "název byl odvozen od italského slova rinascita, znovuzrození. Představovala období opětovného probuzení zájmu o antiku. V sochařství došlo k návratu k antickým materiálům, k využití mramoru a bronzu. I dřevěné sochy byly tvořeny tak, aby napodobovaly díla z kamene a kovu.", "section_level": 3}, {"title": "Baroko.", "content": "název představoval hanlivé označení neantického slohu. Vzniklo v Itálii jako sloh katolické církve. Přesto se postupně stalo vládnoucím uměleckým směrem a posledním vrcholem řezbářství i v protestantské Evropě.", "section_level": 3}, {"title": "Rokoko.", "content": "Rokoko bylo zjemnělou, závěrečnou fází baroka. Ve figurálním řezbářství byla barokní dramatičnost nahrazována hravou zdobností. V nábytkovém umění se rokoko projevilo drobnějšími rozměry, jemnými tvary a asymetričností.", "section_level": 3}, {"title": "Klasicismus.", "content": "Klasicismus představoval opětovný návrat ke klasickému řeckému a římskému umění. Vrátila se obliba kamenosochařství a tvorby z bronzu. Sochařským materiálem se opět stal kámen a kov. Dřevo bylo využíváno pouze pro modely k větším sochám.", "section_level": 3}, {"title": "Romantismus.", "content": "Romantismus byl uměleckým směrem obracejícím se k přírodě a k lidem žijícím s ní v souladu. Umění a umělecká řemesla se stala součástí zvyšující se moci obchodníků a podnikatelů. Ve figurálním řezbářství se projevil vliv akademií, které preferovaly práci s kamenem a kovem. Řezbáři museli hledat možnosti mezi měšťany, pro které byla hlavním kritériem přijatelná cena. Vznikaly jednoduše řezané sochy, tzv. Nazarény, s barevnou polychromií a ornamenty malovanými bronzovými laky.", "section_level": 3}, {"title": "Empír.", "content": "Empír byl monumentálním slohem k oslavě osoby Napoleona Bonaparta a jeho impéria. Vycházel z egyptského, řeckého a římského umění. Dřevořezby, jako náhražky bronzových děl, byly rozšířeny zejména ve střední Evropě.", "section_level": 3}, {"title": "Biedermeier.", "content": "Název Biedermeier byl odvozen od literární postavy pana Biedermeiera z mnichovského humoristického časopisu. Často byl označován jako měšťanský empír. Vyhovoval měšťanům, požadujícím lacinější, ale kvalitní bytová zařízení, vytvářející útulná prostředí. Řezbářství se uplatnilo jen v podobě jednoduchých ornamentálních nebo figurálních reliéfů.", "section_level": 3}, {"title": "Historismus.", "content": "Historismus byl inspirován historickými slohy. Na nábytek, jehož korpus byl vyroben strojově, byly lepeny vyřezávané ornamenty ve slohu, jaký měl výrobek představovat (pseudogotický, pseudobarokní apod.).", "section_level": 3}, {"title": "Secese.", "content": "Secese vyhovovala umělcům nalézajících inspiraci v přírodě a v japonském umění, odmítajícím inspiraci v evropských historických slozích. Představovala také spojení výtvarného umění se strojovou výrobou.", "section_level": 3}, {"title": "Art deco.", "content": "Art deco byl nazván podle pařížské \"Mezinárodní výstavy moderního umění\". Představoval další pokus spojení výtvarného umění s průmyslovou výrobou. Byly vytvářeny jen dekorační sošky a řezbářské části jako doplňky strojově vyráběného bytového zařízení.", "section_level": 3}, {"title": "Avantgarda.", "content": "Název avantgarda se stal souhrnným označením pro tvorbu umělců různých stylů, hledajících nová umělecká vyjádření, odlišná od předchozích slohů, často inspirovaná tvorbou přírodních národů.", "section_level": 3}, {"title": "Současnost.", "content": "je odrazem přizpůsobení řezbářství technologickému rozvoji v podobě ručních dřevoobráběcích strojů, řetězových pil, kopírovacích fréz apod. Je i odrazem přesunu řezbářství do oblasti širšího využití volného času. Řezbářství nalézá uplatňuje v široké škále možností při tvorbě soch a reliéfních plastik včetně moderních, v betlemářství a další sakrální tvorbě, v loutkářství a výrobě hraček, suvenýrů a dřevěné bižuterie i šperků, při výrobě a restaurování slohového a uměleckého nábytku, intarzií, dekorativních předmětů včetně soustružených, hudebních nástrojů, forem a modelů staveb a interiérů, leteckých modelů a modelů lodí a dopravních prostředků, výrobě dřevěných zbraní, trofejí a podobně. Tradiční řezbářské řemeslo je také ve větší míře uplatňováno při restaurátorských pracích.", "section_level": 3}, {"title": "Afrika.", "content": "K nejvýznamnějším patří řezbářská tvorba starověkého Egypta a černošské umění. Pro tvorbu velkých soch byl v Egyptě základním materiálem kámen. Vážili si ale i dřeva, kterého bylo málo. Své řezbářské práce zdobili Egypťané i dalšími materiály (kovy, sklem, polychromií a podobně). Dřevořezby černošského umění sloužily především pro rituální účely. Jejich díla byla originální a nápaditá. Byly to sochy předků, náčelníků, masky duchů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Asie představuje širokou škálu kulturní a etnické odlišnosti dřevořezby od těch nejstarších ve světové historii až po ty nejmodernější. I zde bylo řezbářství spojeno s vírou. (S kulty i světovými náboženstvími (buddhismus, taoismus, šintoismus, hinduismus, brahmánismus, islám). Rozmanitá je i kvalita a pojetí řezeb od jednoduchých řezeb kanibalů přes ornamentální, reliéfní islámskou řezbu až po nádhernou a umělecky dokonalou tvorbu Japonců, Číňanů a Vietnamců.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie a Oceánie.", "content": "patří k oblastem, kde řezbářská tvorba, s rituálními sloupy, figurkami bohů a předků, se štíty, ornamenty a maskami, sloužila různým kultům včetně kanibalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "Zde je nutno rozlišovat nejen řezbářství Severní, Střední a Jižní Ameriky, ale také tvorbu původních obyvatel odlišovat od dřevořezby bělošské. V původních kulturách Střední a Jižní Ameriky nebylo řezbářství moc rozšířeno. Naopak řezbářství severoamerických indiánů bylo velmi pestré (totemy, sochy, figurky lovců, zvířat, bájných postav, duchů, masky a podobně). Mezi nejvýznamnější bělošské dřevořezby patří drobné sošky sloužící misionářům k šíření křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Při zpracovávání obsahu tohoto článku vycházel autor původních textů především z dat uvedených v knize: Řezbářství – autora Marka Mináře – vydané vydavatelstvím Grada Publishing, a.s.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řezbářství je umělecko řemeslný směr tvorby plastik z tvárných materiálů, zejména ze dřeva, bezprostředně navazující na sochařství a umělecké truhlářství. Nachází uplatnění nejen v podobě dekorativních uměleckých předmětů v interiérech, ve vestibulech, v podobě okrasných prvků schodišť a podobně, ale i k výzdobě venkovních prostorů.", "tgt_summary": "Wood carving is a form of woodworking by means of a cutting tool (knife) in one hand or a chisel by two hands or with one hand on a chisel and one hand on a mallet, resulting in a wooden figure or figurine, or in the sculptural ornamentation of a wooden object. The phrase may also refer to the finished product, from individual sculptures to hand-worked mouldings composing part of a tracery.", "id": 652280}
{"src_title": "Acid rock", "tgt_title": "Acid rock", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Acid rock dostal své jméno, protože sloužil jako hudební \"podbarvení\" při undergroundových večírcích spojených s užíváním LSD v 60. letech, v angličtině známé pod názvem \"acid trips\" nebo \"acid tests\" (patřila sem například skupina Merry Pranksters, která se zformovala kolem amerického autora Kena Keseyho). (\"Acid\" je hovorový výraz označující LSD.) V rozhovoru pro časopis \"Rolling Stone\" cituje Jerry Garcia ze skupiny Grateful Dead člena skupiny Phila Leshe: \"acid rock je to co posloucháte, když jste nadrogovaný papírem. \"García dále tvrdí, že ve skutečnosti neexistuje žádný skutečně psychedelický rock, a že jedině indická klasická hudba a něco z tibetské hudby lze považovat za příklady hudby \"sloužící k rozšíření vědomí.\" Pojem \"acid rock\" je obvykle ekvivalentem psychedelického rocku. Časopis \"Rolling Stone\" označuje ranou tvorbu Pink Floyd jako \"acid-rock\". V červnu 1967 týdeník Time napsal, že \"z jukeboxů a tranzistorů se národem valí zesílený zvuk acidrockových kapel: Jefferson Airplane, The Doors, Moby Grape\". V roce 1968 časopis \"Life\" označil The Doors jako \"Krále acid rocku\".  Když se v první polovině 70. let dostaly do popředí hard rock a heavy metal, fráze \"acid rock\" se občas mylně používala v souvislosti s těmito žánry. Časem se pro tyto kapely ujal pojem \"heavy metal\", který nahradil termín \"acid rock\" používáný pro tyto druhy hudby. Příkladem hardrockových a heavymetalových kapel, které byly kdysi nazývané \"acid rock\" jsou Alice Cooper, Vanilla Fudge a Deep Purple.  Mezi nejznámější představitele tohoto stylu patří např. Jimi Hendrix, Cream, Iron Butterfly, The Doors, Jefferson Airplane či Janis Joplin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Acid rock je forma psychedelického rocku, který je charakteristický dlouhými instrumentálními pasážemi, malým množstvím zpěvu (případně žádným zpěvem) a hudební improvizací. Výraz „acid“ je v anglickém slangovém jazyce výraz pro LSD.", "tgt_summary": "Acid rock (sometimes used interchangeably with \"psychedelic rock\") is a loosely defined type of rock music that evolved out of the mid-1960s garage punk movement and helped launch the psychedelic subculture. The style is generally defined by heavy, distorted guitars, lyrics with drug references, and long improvised jams. Its distinctions from other genres can be tenuous, as much of the style overlaps with '60s punk, proto-metal, and early heavy, blues-based hard rock.", "id": 733728}
{"src_title": "Bodrum", "tgt_title": "Bodrum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé osídlili okolí zálivu ve 14. století př. Kr. a náleželi k egejské kultuře doby bronzové pod vlivem egyptským (El-Amarna). Z té doby pochází nálezy luxusního inventáře z potopené obchodní lodi. Archeologicky doložené souvislé osídlení zanechali řečtí Dórové v 7. století př. Kr. a po nich bylo celé území součástí ostrovních států klasického Řecka. Halikarnas se stal hlavním městem za vládce Mausóla (376-353 př. n.l.). Ten nechal obehnat město hradbami, které měřily až 7 km. Započal se stavbou majestátní hrobky, která byla dokončena za vlády jeho sestry a zároveň vdovy Artemísie. Mausólovo mauzoleum bylo považováno za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Podle této hrobky se začal používat pojem mauzoleum. V téže době se zde narodil řecký historik Hérodotos. Později se město dostalo pod nadvládu Peršanů. Mauzoleum stálo skoro 1400 let a bylo zničeno zemětřesením. Samotná hrobka byla vykradena námořními piráty. Roku 1402 město opanovali křižáčtí rytíři řádu johanitů a použili ruiny mauzolea k vystavění bodrumského hradu, upraveného později na pevnost, která stojí dodnes. Název hrad sv. Petra (Petronium) přešel následně do tureckého názvu města. Po dobytí hradu Turky v roce 1522 byla uvnitř hradu zbudována mešita s minaretem, který byl zničen ostřelováním v době první světové války. V roce 1997 byla vztyčena jeho replika.  Od 60. let se město stalo centrem turistického ruchu, který výrazně pozměnil původní rybářskou vesnici. Nicméně původní ráz zůstal do značné míry zachován. Ve městě nebyly zbudovány masívní hotely a obdobné stavby. Ty se nacházejí až v širším okolí města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bodrum (starořecky \"Ἁλικαρνασσός\" (Halikarnassos)) je turecké přístavní město s více než 140 tisíci obyvateli. Leží v provincii Muğla, v jihozápadním cípu Malé Asie, poblíž řeckého ostrova Kós. Město je mezinárodním centrem jachtingu a turistiky, ale je také jednou z nejvíce seismických oblastí v Turecku.", "tgt_summary": "Bodrum () is a district and a port city in Muğla Province, in the southwestern Aegean Region of Turkey. It is located on the southern coast of Bodrum Peninsula, at a point that checks the entry into the Gulf of Gökova, and is also the center of the eponymous district. The city was called Halicarnassus (ancient Greek: Αλικαρνασσός) of Caria in ancient times and was famous for housing the Mausoleum of Mausolus, one of the Seven Wonders of the Ancient World. Built by the Knights Hospitaller in the 15th century, Bodrum Castle overlooks the harbour and the marina. The castle includes a museum of underwater archaeology and hosts several cultural festivals throughout the year. The city had a population of 36,317 in 2012. It takes 50 minutes via boat to reach Kos from Bodrum, with services running multiple times a day by at least three operators.", "id": 942951}
{"src_title": "Tři kamarádi", "tgt_title": "Three Comrades (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává v době mezi světovými válkami, kdy není vůbec jednoduché přežít, bydlet a sehnat si práci. Hlavní postava Robert Lohkamp se v den svých třicátých narozenin setkává s křehkou Patricií Hollmann, do které se hluboce zamiluje. Robert, nazývaný Robby, spravuje spolu se svými kamarády Ottou a Gottfriedem malou autodílnu, přivydělávají si také prodejem opravených automobilů, závoděním a taxikařením. V létě se Pat a Robby vydávají na dovolenou k moři, ale jejich volno je narušeno dívčinými záchvaty a kašláním krve. Přesto oba zůstávají, mořský vzduch Pat spíše prospívá. Po návratu se dívka přistěhuje k Robertovi do domu a mladí lidé spolu začnou žít. Na podzim se Patriciin stav zhoršuje a musí urychleně odjet do sanatoria. Aby vydělal Robby na ozdravný pobyt pro Pat, pracuje jako klavírista v místním hotelu. V lednu se Gottfried účastní nepovolené akce, která je surově policisty potlačena. Robby a Otto jej přijedou varovat, při odchodu však Gottfrieda postřelí neznámý muž a mladík umírá cestou do nemocnice. Jeho smrt bude pomstěna kamarády. Muži se ocitnou ve finanční tísni, musí prodat dílnu i taxík, aby mohl Robby strávit poslední dny s Pat. Jara už se dívka nedočká.  Hlavní děj je protkán mnoha drobnými kapitolkami. Například životní osudy barmana Alfonse, který zabije Gottfriedova vraha, příběhy prostitutek, které jsou nuceny se takto živit, aby jejich děti měly co jíst. Není výjimkou sebevražda Robertova souseda, kterému utekla žena za bohatším milencem.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika hlavního hrdiny.", "content": "Přestože Robert Lohkamp unikl smrti na frontě, válka se mu vryla hluboko pod kůži. Každodenně si léčí svůj žal alkoholem, nelze ho ale nazvat vysloveným alkoholikem, snaží se žít přítomností a nehledí do budoucnosti. Láskou na život a na smrt je jeho vztah k Pat a Ottovi s Gottfriedem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tři kamarádi (německy: \"Drei Kameraden\") je román od Ericha Maria Remarque, který vyšel v roce 1936. Remarque jej věnoval své první ženě jménem Ilse Jutta Remarque.", "tgt_summary": "Three Comrades () is a novel first published in 1936 by the German author Erich Maria Remarque. It is written in first person by the main character Robert Lohkamp, whose somewhat disillusioned outlook on life is due to his horrifying experiences in the trenches of the First World War's French-German front. He shares these experiences with Otto Köster and Gottfried Lenz, his two comrades with whom he runs an auto-repair shop in late 1920s Berlin (probably). Remarque wrote the novel in exile and it was first published in Dutch translation as \"Drei kameraden\", with English translation following soon in \"Good Housekeeping\" from January to March 1937 and in the book form in the same year. First German language edition was published in 1938 by exile publisher \"Querido\" in Amsterdam, but the novel was published in Germany only in 1951.", "id": 2048907}
{"src_title": "1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy", "tgt_title": "First Faculty of Medicine, Charles University in Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lékařská fakulta byla jedna ze čtyř původních fakult Univerzity Karlovy, která byla založena spolu s univerzitou roku 1348. Jejím základním účelem byla výuka lékařství a spolu s fakultou teologickou a právnickou patřila mezi tzv. vyšší fakulty, protože k jejímu studiu bylo zapotřebí nejdříve absolvovat artistickou fakultu.  Po svém založení se slibně rozvíjela, v pozdější Kaprově ulici čp. 43 vznikla i její kolej, ale husitské války znamenaly její konec. Pouze občas se konaly lékařské přednášky na jediné zbylé fakultě pražské univerzity, fakultě artistické.  K obnovení činnosti došlo až roku 1623, když správu celé univerzity převzali jezuité. Od poloviny 18. století se až do poloviny 19. století na správě fakulty kromě voleného děkana podílel i ředitel (direktor) jmenovaný panovníkem, který byl zároveň \"zemským protomedikem\", nejvyšším reprezentantem českého zdravotnictví.  Absolventům lékařské fakulty byly už od počátku udělovány akademické grády doktorů medicíny (\"Doctor in medicinis\"; původně mohli získat i bakalářský titul, ten byl ale nakonec pro svou nadbytečnost zrušen), které se však nevztahovaly na chirurgické obory. To bylo zpočátku jen řemeslo, kterému se věnovali lazebníci, kati, porodní báby apod. Samostatný titul „doktora chirurgie“ vznikl až po roce 1786, obdobně bylo možné získat titul např. „magistra porodnictví“ nebo „magistra zubního lékařství“. Ovšem po další reformě roku 1872 byl zaveden pro všechny absolventy jednotný titul „doktora veškerého lékařství“ (\"Medicinae universae doctor\", ve zkratce MUDr.), který je udělován dodnes.  Stejně jako zbytek Karlo-Ferdinandovy univerzity se i lékařská fakulta roku 1883 rozdělila na fakultu německou a fakultu českou. Česká byla 17. listopadu 1939 uzavřena nacisty, po válce se však situace obrátila a česká převzala všechny ústavy a kliniky nyní zrušené německé fakulty. Česká fakulta si udržela jistou činnost i během války, když na Oxfordské univerzitě mezi lety 1943 a 1944 promovalo na 30 jejích absolventů. Roku 1945 vznikly dvě její pobočky, v Hradci Králové a v Plzni, které se později staly samostatnými lékařskými fakultami Univerzity Karlovy. Pražská fakulta byla roku 1953 rozdělena na tři nové lékařské fakulty:  Ke změně v názvu u FVL na \"1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy\" došlo až po sametové revoluci v roce 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení fakulty.", "content": "Kolegium děkana.", "section_level": 1}, {"title": "Významní absolventi.", "content": "Výběr významných absolventů.", "section_level": 1}], "src_summary": "1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze je jednou z pěti lékařských fakult Univerzity Karlovy. Jde o přímou pokračovatelku původní lékařské fakulty, která byla součástí univerzity již od jejího založení králem Karlem IV. (spolu s fakultou artistickou - později filosofickou, právnickou a teologickou). Ve znaku 1. LF je pelikán, symbol lékařství, který obětavě krmí svá mláďata. Sídlem 1. lékařské fakulty je budova děkanátu v Kateřinské ulice, většina teoretických ústavů se nachází v oblasti Karlova náměstí a Albertova. Kliniky jsou pak součástí několika pražských nemocnic, zejména Všeobecné fakultní nemocnice, dále Ústřední vojenské nemocnice, Nemocnice na Bulovce, Thomayerovy nemocnice v Krči nebo Fakultní nemocnice v Motole.", "tgt_summary": "The First Faculty of Medicine of Charles University () is one of five medical faculties of Charles University, Prague, Czech Republic. Founded in 1348 at the same time as the university itself, it is the oldest medical faculty in Central Europe and the 11th oldest medical institution in the world. Situated in the centre of Prague, the faculty provides education in all fields of general medicine. It is regularly ranked in the top 1% of medical faculties globally.", "id": 63798}
{"src_title": "Martin z Kochemu", "tgt_title": "Martin of Cochem", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Martin z Kochemu se narodil ve městě Cochem nad Moselou na západě Německa v rodině kloboučníka. (Na rodném domě je dnes pamětní deska, ulice po něm nese jméno Liniusstraße.) Vstoupil do kapucínského řádu, roku 1657 byl vysvěcen na kněze, roku 1663 dokončil studia teologie. Působil v duchovní správě a různých kapucínských klášterech, mezi jiným v letech 1693–1695 v klášteře v Praze na Hradčanech. Kapucín Martin chtěl údajně přestoupit do české řádové provincie, avšak nepodařilo se mu to. Od roku 1695 byl vizitátorem trevírské diecéze. Zemřel ve Waghäuselu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kochem je autorem řady náboženských knih, které byly pro svou lidovost a častou apokryfnost kritizovány církevními teology již za autorova života, ale staly se oblíbenou četbou širokých vrstev. Kapucín Martin, působící od roku 1666 též jako lidový misionář, se totiž ve své bohatém díle soustředil především na obecnou lidovou zbožnost. První skupinu jeho děl tvoří modlitební knihy vydávané v řadě různých variant a názvů s klíčovým slovem \"Nebe-klíč\" (v orginále \"Himmel-Schlüssel\") nebo (Velká, Malá) \"Štěpná zahrada\" či \"zahrádka\" (\"Baum-Garten\"). Dále se Kochem soustředil na legendy svatých nebo zpracování biblické tématiky, zejména v knize \"Veliký život Pána a Spasitele Ježíše Krista a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny...\"'. Apokryfní charakter díla, jehož obsah z velké části nemá žádnou oporu v Bibli, zřejmě sklidil ve své době kritiku a kniha přes svá četná opakovaná vydání nezískala v českých zemích předpisy vyžadovaná církevní schválení řádových teologů, představených ani arcibiskupství. Jezuita a misionář Antonín Koniáš zase roku 1732 napadl a k opravě doporučil dílo \"Velká štěpná zahrada\", až spor museli zahladit kapucínští a jezuitští provinciálové.  Dalšími opakovaně vydávanými díly Martina z Kochemu byly mj. \"Výklad nejsvětější oběti mše svaté\" nebo \"Knížka odpustkův\" vykládající teologii i praxi církevních odpustků. K českému prostředí a pražskému Kochemově pobytu se váže jeho poutnická příručka \"Prager Laureten-Büchlein\", později zřejmě neznámým kapucínem přeloženou do češtiny jako \"Knížka loretánská\" pro návštěvníky pražské Lorety popisující celý areál spolu s nezbytnými modlitbami. Původním lidovým jazykem, v němž Martin psal, byla němčina, jeho dílo do češtiny překládal kapucín Edelbert z Nymburka (Nymburský).", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin z Kochemu ( Martin von Cochem, rodným jménem Linius, 13. prosince 1634 – 10. září 1712) byl německý římskokatolický kněz, kapucín a spisovatel lidové duchovní četby. V 18. století patřil v katolické střední Evropě včetně českých zemí k nejpopulárnějším a nejvydávanějším autorům vůbec. Bohemista Miloš Sládek uvádí, že jen v 18. století vyšla Kochemova díla ve více než 130 českých vydáních a celkem byly jeho práce až do počátku 20. století na českém území vydány nejspíše víc než dvěstěkrát.", "tgt_summary": "Martin of Cochem (born at Cochem on the Mosel, 13 December 1630 or 1634; died in the convent at Waghäusel, 10 September 1712) was a German Capuchin theologian, preacher, and ascetic writer.", "id": 991762}
{"src_title": "Saab 29 Tunnan", "tgt_title": "Saab 29 Tunnan", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Již od října 1945 probíhal u společnosti Svenska Aeroplan Aktiebolaged v Linköpingu vývoj nového proudového typu, který by v budoucnu nahradil letouny Saab 21R. Ke dni 18. prosince 1945 byly ve vývojovém oddělení firmy Saab připraveny dva alternativní projekty označené R 1001 „Cigaren“ a R 1001 „Tunnan“.  V únoru 1946 dalo Flygvapnet pokyn k detailnímu rozpracování projektu Tunnan, který následovaly modelové testy v aerodynamickém tunelu. V závěru roku 1946 pak letectvo objednalo stavbu tří prototypů s označením J 29.  První ze tří objednaných prototypů (29001-29003) byl zalétán 1. září 1948 zkušebním pilotem Robertem Moorem.Druhý prototyp s modifikovanou mechanizací křídla poprvé vzlétl 28. února 1949. Třetí prototyp, jehož první let proběhl 18. srpna 1949, již nesl hlavňovou výzbroj tvořenou čtveřicí kanónů Hispano ráže 20 mm ve spodní části přídě. Během výroby Flygvapnet doobjednalo ještě čtvrtý prototyp (29004) zalétaný 21. července 1950, který obsahoval všechny modifikace, k nimž se dospělo během testů. Představoval tak jediný předsériový stroj. Sériové letouny se od prototypů odlišovaly změněnou částí mezi motorovým krytem a nosníkem ocasních ploch, který byl zesílen. Cílem bylo potlačení flutteru v rychlostní oblasti 900 km/h. Ke konci zkoušek bylo nutné přemístění brzdicích štítů z horní strany křídla do trupu pod jeho náběžnou hranu. Protože v této době stály na výrobní lince první rozpracované sériové draky Tunnanů, uskutečnila se tato změna až do 33. vyrobeného letounu (29133). Stroje v této podobě nesly označení \"Saab J 29A Tunnan\" (Jakt).  Potřebu stíhací bombardovací verze pokryly \"J 29B\" (první vzlet 11. března 1953) se zvětšenou zásobou paliva, později přeznačené na A 29B (Attack). Na jejich křídlové závěsníky bylo možno zavěsit napalmové nebo klasické pumy a neřízené rakety. Od roku 1953 do 1955 Saab vyrobil 361 kus \"béček\" (29325-29685) zařazených do bitevních křídel F-6 v Karlsborgu a F-7 Sätenäsu.  Demontáží hlavňové výzbroje z A 29B s následnou zástavbou dvou směrových kamer Ska-10/92 a jedné širokoúhlé Ska-15/15 vznikla v roce 1953 průzkumná varianta \"S 29C\" (Spaning), která také obdržela stínidlo tepelného záření pod tryskou motoru a detektor radarových vln pro ostrahu zadní polosféry. Jeho anténa byla instalovaná pod laminátovým krytem na zádi trupu. Dalším novým konstrukčním prvkem bylo použití odklopných krytů, které chránily okénka vpřed mířících kamer, jako pomocných brzdicích štítů při střemhlavém letu. Mezi květnem 1954 a květnem 1956 bylo vyrobeno 76 exemplářů (29901-29976).  V březnu 1954 byl zalétán prototyp \"J 29D\" (sériové číslo 29325) se zabudovanou pohonnou jednotkou Flygmotor RM-2B o maximálním tahu 27,46 kN, která již byla vybavena komorou přídavného spalování s regulovanou výstupní tryskou. Úprava zahrnovala také přestavbu zvětšené zadní části trupu s ústím trysky posunutým vzad.  29 strojů \"J 29E\", z nichž první byl zalétán 3. prosince 1953, mělo upravené křídlo pro zvýšení kritického Machova čísla, které vzrostlo z hodnoty 0,86 na 0,89. Letouny byly ještě vybaveny motorem RM-2 bez přídavného spalování.  Poslední modifikací byla stíhací varianta \"J 29F\" (zálet 20. března 1954), vzniklá přestavbou 308 letounů J 29B a J 29E. Koncem roku 1955 byly na J 29F instalovány dva závěsníky pro samonaváděcí střely Rb-24, což byly licenční AIM-9 Sidewinder vyráběné ve Švédsku. Šest letounů verze F (29333, 29441, 29507, 29575, 29578 a 29624) bylo upraveno pro vlekání terčů a předáno speciální letce křídla F-3 v Ostgotě.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Švédsko.", "content": "První sériové letouny Saab J 29A Tunnan převzalo stíhací křídlo F-13 v Norrköpingu v květnu 1951, které do té doby užívalo letouny de Havilland Vampire FB Mk.1. Od rou 1951 do roku 1954 obdržel Flygvapnet 224 kusů (29101-29324) této čistě stíhací varianty. Sloužily ve Fligflottilj F-3 se základnou Linköping-Malmen, F-4 Östersund-Frösön, F-8 Stockholm-Barkarby, F-9 Götebor-Säve, F-10 Ängelholm, F-12 Kalmar, F-13 Norrköping-Brävalla, F-15 Söderhamn, F-16 a F-20 Uppsala.  Průzkumné S 29C sloužily ve stavu křídel F-11 na letišti Nyköping-Skavsta a u F-21 v Luleů. Všechny vyrobené J 29E byly dislokovány v Östersundu u útvaru F-4.", "section_level": 2}, {"title": "Kongo.", "content": "V rámci jednotek OSN byly od 4. října 1961 nasazeny čtyři J 29B (29374, 29393, 29440 a 29475) křídla F-8 z Ängelholmu v Kongu proti katanžským separatistům. Po příletu do Leopoldville utvořily jednotku F-22 pod velením plukovníka Svena Lampella. Dne 8. října 1961 byla F-22 přesunuta do Duluabourgu v provincii Kasai. Během roku 1962 se jednotka přemístila na letiště Kamina v provincii Katanga, kde k nim přibyly další čtyři A 29B (29364, 29365, 29371 a 29445) a dva S 29C (29906 a 2994). Do srpna 1963 se vrátily do Švédska.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Jediným zahraničním uživatelem se v roce 1961 stalo Rakousko, které zakoupilo 15 letounů J 29F. Jejich domovskými základnami se stalo vídeňské mezinárodní letiště Schwechat a letiště Klagenfurt. V roce 1962 se působištěm Tunnanů 1. Jagdbomber Staffel stalo nové letiště v Linci-Hörschingu. Dalších 15 J 29F převzalo neutrální Rakousko v roce 1963. Některé z nich byly ve Švédsku na přání zákazníka upraveny tak, že mohly nést místo levé dvojice kanónů paletu s kamerami.  Piloti dvou rakouských J 29F 20. října 1964 v silné mlze ztratili orientaci a pronikli do československého vzdušného prostoru. Po spotřebování paliva letouny nouzově přistály na poli u obce Ořech nedaleko západního okraje Prahy. Piloti byli neprodleně navráceni do Rakouska, poškozené stroje byly později sešrotovány.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro J 29F", "section_level": 1}], "src_summary": "Saab 29, ve švédštině přezdívaný Flygande tunnan („létající sud“), byl švédský proudový jednomotorový jednomístný stíhací letoun, vyráběný v letech 1950-56. Šlo o druhý typ proudového letounu ve Švédsku a navzdory jeho vzhledu šlo o rychlý a hbitý stroj.", "tgt_summary": "The Saab 29, colloquially called Flygande tunnan (), is a Swedish fighter that was designed and manufactured by Saab in the 1940s. It was Sweden's second turbojet-powered combat aircraft, the first having been the Saab 21R; additionally, it was the first Western European fighter to be produced with a swept wing after the Second World War, the Me 262 having been the first during the war. Despite its rotund appearance, from which its name derives, the J 29 was a fast and agile aircraft for its era. It served effectively in both fighter and fighter-bomber roles into the 1970s.", "id": 2065161}
{"src_title": "Davor Šuker", "tgt_title": "Davor Šuker", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Kariéru začal v roce 1984 v rodném Osijeku, kde hrál za prvoligový NK Osijek. Tady odehrál téměř 100 utkání a vstřelil 40 gólů. Poté odešel do slavného chorvatského klubu NK Dinamo Zagreb. Ačkoli byl osočován, že se málo zapojuje do hry, pomohl klubu ke skvělým výsledkům a roku 1991 odešel do španělské FC Sevilla. Zde strávil následujících pět let, kdy potřeboval ke vstřelení 76 gólů 153 zápasů. V Seville se stal legendou a po ME 1996 v Anglii ho koupil Real Madrid. Zde se stal mistrem ligy 1997 a vítězem Ligy mistrů 1998. Poté nastal zřejmě nejslavnější moment jeho kariéry, a to Mistrovství světa 1998 ve Francii. Zde šesti brankami v sedmi utkání vystřílel Chorvatům bronz, dostal zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje, byl vyhlášen druhým nejlepším hráčem turnaje a v anketě FIFA skončil jako třetí nejlepší hráč sezony. Doma získal Državnu nagradu za šport (státní vyznamenání za sport) jako jednotlivec i jako člen týmu. Po třicítce začal rychle měnit kluby. V Anglii odehrál rok za Arsenal, ještě méně zápasů pak nasbíral v další sezoně za West Ham. Svoji profesionální kariéru zakončil roku 2003 v německém klubu Mnichov 1860.  Na ME 2000 se Chorvatsko vůbec neprobojovalo, a tak Šukerovou derniérou s reprezentací bylo MS 2002 v Koreji a Japonsku, kde však odehrál pouze 64 minut v zápase s Mexikem. Tak skončila jedna kapitola Chorvatské reprezentační historie, protože odešel střelecký rekordman (45 branek, 69 zápasů) a největší fotbalová hvězda samostatného Chorvatska. Šuker dokonce zaznamenal i dva starty za bývalou Jugoslávii, v jejímž dresu se ještě v roce 1991 jednou trefil.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1998 umístil na druhém místě. Figuruje na seznamu UEFA Jubilee 52 Golden Players.", "section_level": 1}], "src_summary": "Davor Šuker (* 1. ledna 1968, Osijek) je chorvatský fotbalista, který hrál na postu útočníka. Některé zdroje ho řadí mezi nejlepší útočníky 90. let 20. století.", "tgt_summary": "Davor Šuker (; born 1 January 1968) is a Croatian former professional footballer and the current president of the Croatian Football Federation, a position he has held since July 2012. During his playing career, Šuker featured as a striker. He began his footballing career in his hometown for local first division team NK Osijek as a 16-year-old. During his final season with the club, he became the league's top goal scorer. He made the move to sign for Dinamo Zagreb in 1989. The Croatian War of Independence halted a promising season for the 21-year-old, eventually resulting in Šuker's move to Spanish club Sevilla in 1991.", "id": 945670}
{"src_title": "Citroën C4", "tgt_title": "Citroën C4", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "K dispozici jsou třídveřové coupé a pětidveřový hatchback s benzinovým nebo naftovým motorem. Na některých trzích se vyrábí a prodává i sedan (např. Čína, Argentina, Maďarsko,...). Kupé je o 13 mm delší a má o 6 litrů menší objem zavazadlového prostoru než hatchback (320 l).  Mezi interiérovou výbavu patří volant s pevným středem, moderní palubní desku s automatickou regulací podsvícení středového displeje či integrovaný osvěžovač vzduchu. Z bezpečnostních prvků nabízí mimo jiné i bi-xenonové světlomety, tempomat s omezovačem rychlosti nebo systém AFIL, upozorňující na neúmyslné opuštění jízdního pruhu.  V roce 2006 byla představena sedmimístná verze Grand C4 Picasso. Později přibyla menší pětimístná C4 Picasso.  Vůz vyniká nadprůměrně dobrými jízdními vlastnostmi, přestože zadní náprava je klasické konstrukce s vlečenými rameny a stabilizátorem. Náklon v zatáčkách je minimální. Další kladnou vlastností vozu je dobré odhlučnění interiéru.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Citroën C4 vyhrál Design of the Year v roce 2006. Cena pro technologie budoucnosti za svůj inovativní hybridní systém Hybrid Air využívající benzínový motor a stlačený vzduch, který představuje klíčovou etapu směrem k vývoji vozu se spotřebou 2 l / 100 km. Fleet World Honours cena za inovace. Engine Technology Development Of The Year udělováno partnerům skupiny Bosch.", "section_level": 1}, {"title": "C4 WRC.", "content": "Citroën C4 WRC se účastní šampionátu od roku 2007. Sébastien Loeb s ním získal tituly mistra světa v letech 2007, 2008, 2009 a 2010. V letech 2008, 2009 a 2010 zvítězil Citroën Sport mezi týmy. C4 WRC se tak stal kvalitním nástupcem Xsary WRC. Jeho vývoj začal již v roce 2004. Vzhledem k nejasné budoucnosti byl však projekt zastaven a tovární Citroën ohlásil po Mistrovství světa v rallye 2005 odchod z mistrovství. Automobilka se do soutěží vrátila až v roce 2007 s novým typem.  Motor měl objem 1998 cm3 a výkon 234 kW. Používal pneumatiky Michelin. Pro asfaltové soutěže se používala osmnáctipalcová a pro šotolinové patnáctipalcová kola.  Rozměry:", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën C4 je malý rodinný vůz (coupé nebo hatchback) vytvořený jako nástupce Citroën Xsara, poprvé uvedený na trh na podzim 2004, v ČR v listopadu 2005. Je to oblíbené auto teroristy.", "tgt_summary": "The Citroën C4 is a compact car (C-segment in Europe) produced by French automaker Citroën since Autumn 2004. The C4 was designed to be the successor to the Citroën Xsara. It is mechanically similar to the Peugeot 308, which was launched in 2007. A revised version, with a new front end, reverse lights, and dashboard revisions, was launched for the 2008/09 model year.", "id": 731391}
{"src_title": "Dingo", "tgt_title": "Dingo", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (\"divoký pes\"), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence. Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ označovalo táborové psy.  Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na určitém jazyce, například \"joogong\", \"mirigung\", \"noggum\", \"boolomo\", \"papa-inura\", \"wantibirri\", \"maliki\", \"kal\", \"dwer-da\", \"kurpany\", \"aringka\", \"palangamwari\", \"repeti\" nebo \"warrigal.\" Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, \"walaku\", a divocí \"ngurakin\".", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Od prvního popisu a zoologické klasifikace Friedrichem Albrechtem Antonem Meyerem v roce 1793, kdy byl dingo popsán jako \"Canis dingo\", byl vědecký název několikrát změněn. Ale již rok před Meyerem popsal psa dinga Kerr jako \"Canis antarticus\", nicméně, tento odborný název se shodoval se jménem psa bojovného a na základě toho vydalo ICZN výnos, ve které upřednostňuje Meyerův popis. Samotný popis byl založen na nekvalitní kresbě a stručném popisu z časopisu australského prvního koloniálního guvernéra Arthura Phillipa. Neexistuje tedy z té doby žádný vzorek, který by bylo možné porovnat se současnými dingy. Taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako \"Canis familiaris dingo\". Ta tedy předpokládala, že pes domácí je samostatný živočišný druh odlišný od vlka obecného a naopak dingo je poddruh psa domácího.  Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem \"Canis lupus dingo\", tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (\"Canis lupus familiaris\"). Studie z roku 2014 pak zvažuje dinga jako samostatný druh. Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné. Ke křížení mezi dingy a psy domácími sice docházelo a stále dochází často, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce. Ani klasifikace dinga pod hlavičkou samostatného poddruhu ale není jistá, například mammalog W. Christopher Wozencraft své studii z roku 2005 založené na mitochondriální DNA uvádí dinga jako poddruh vlka obecného. Jeho práce je mezi ostatními mammalogy široce diskutovaná. Genetický, morfologický a ekologický výzkum publikovaný v roce 2017 doporučuje dinga (a taktéž dinga pralesního) uvádět jako zdivočelou formu psa domácího, tedy jen jako \"Canis familiaris.\"  Blízkým příbuzným dinga je i dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes. Ten obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů. Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků.", "section_level": 2}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Díky testům mitochondriální DNA bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů. Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie.  Před přibližně 5000 lety se dingové dostali do Austrálie a na některé ostrovy Asie a Tichomoří. V Austrálii žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí. Na základě nalezených fosílií se předpokládá, že se dingové v Austrálii vyskytují pouze 3000 až 5000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců.  Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný. Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli. V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg. Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů). Thajští dingové jsou poněkud menší: hmotnost samců kolísá mezi 7 až 17 kg při délce 750 až 917 mm (21 kusů ve vzorku) a samic mezi 8 až 14 kg při délce 703 až 810 mm (16 kusů ve vzorku). Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm. Ocas měří 20 až 37 cm. Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu. Jedinci z Austrálie bývají téměř vždy větší než dingové v Asii. Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy. Na zadních nohách chybí paspárky. Dingové mívají ocas šavlovitého tvaru, který v klidu nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni.", "section_level": 2}, {"title": "Srst.", "content": "Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva srsti je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak existují i výjimky, například černá nebo čistě bílá. Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením černá s pálením (black and tan) bývali v Austrálii poměrně běžní, v současné době jsou však vzácní, běžněji je lze potkat v Asii. Existují i bíle zbarvení dingové (nikoliv albíni). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Prokazatelně dingové obývají pouze Austrálii, Thajsko a Sulawesi. Běžně bývá uváděna i Kambodža, Čína, Indie, Indonésie (mimo Sulawesi), Laos, Malajsie, Barma, Papua Nová Guinea, Filipíny nebo Vietnam, avšak existence populací v těchto oblastech je sporná. Na Nové Guineji a Filipínách již pravděpodobně dingové vyhynuli, naopak populace v Indii zůstává otázkou. Dingové se nikdy nevyskytovali v Tasmánii.  Australští dingové obývají především severní, centrální a severozápadní část kontinentu, dle IUCN jsou zdejší populace oproti zbytku Austrálie hojné. V jižní a severovýchodní Austrálii jsou vzácní. Na jihovýchodě kontinentu (v oblasti oddělené od zbytku kontinentu plotem Dingo Fence) již pravděpodobně vyhynuli. Existují sice zprávy o výskytu dingů v Novém Jižním Walesu nebo dokonce Victorii, avšak není jasné, zda se jedná o skutečné dingy nebo zdivočelé psy.  Jediný ostrov Indonésie, na kterém se dingové prokazatelně vyskytují, je Sulawesi, situace ve zbytku Indonésie je neznámá. V Koreji a Japonsku již dingové vyhynuli nebo zde žijí pouze kříženci s převahou psích genů.  Existence čistokrevných dingů v Thajsku byla prokázána díky porovnání lebek místních psů s australskými dingy. Právě v Thajsku je zvýšená koncentrace skutečně čistokrevných dingů. Dingové obývají severní a centrální část Thajska, jen výjimečně je možné vidět je na jihu.  Dingové využívají všechny typy vegetace, které lze v Austrálii nalézt. Primárně vyhledávají sušší nezalesněné oblasti v blízkosti zdrojů vody, například okraje lesů nebo pláně. Mimo jiné ale mohou žít i v tropických alpinských vřesovištích. Dokáží žít i v pouštích centrální Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, například jedinci z Indie mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy). Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Dingové štěkají, avšak ne tak, jako psi domácí a častěji se vyjadřují vytím. Dokáže ale vydávat až 19 různých zvuků.  Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích. Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Stravovací návyky.", "content": "Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich potravy. Většina studií na téma strava dingů se týká pouze Austrálie, o potravě dingů v Thajsku nebo jinde máme jen málo informací. Obecně se tvrdí, že asijští dingové se živí více komenzálně, jejich strava se tedy skládá především z potravin a jídel běžně konzumovanými lidmi. Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami. Při výzkumu australských dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (\"Macropus rufus\"), klokan bažinný (\"Wallabia bicolor\"), tur domácí (\"Bos primigenius\" f. \"taurus\"), krysa \"Rattus colletti\", husovec strakatý (\"Anseranas semipalmata\"), kusu liščí (\"Trichosurus vulpecula)\", krysa \"Rattus villosissimus\", klokan hbitý (\"Macropus agilis)\", králík divoký (\"Oryctolagus cuniculus\") a vombat obecný (\"Vombatus ursinus\"). Zřídka dingové loví i velké ještěry. V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích a fotopast v centrální Austrálii v roce 2009 zachytila skupinku dingů požírat dva mrtvé dingy. Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami. V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem.  Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět. Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie lovu.", "content": "Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem. Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami. Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu. Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout. Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Ptáky loví dingové pouze výjimečně.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami. Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců. Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá. Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější. Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata. Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost. To samé dělají i štěňata, která si tím způsobem také vymáhají potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Dingové jsou monogamní zvířata. Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně, i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát. Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června). V jihovýchodní Asii k páření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat.  Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, závisí na jedinci.  Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata. Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, když se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije.  Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen. Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě, avšak až do věku přibližně dvou měsíců je fena kojí. Běžně se štěňata pohybují ve vzdálenosti maximálně 3 km od doupěte, na delší vzdálenost je doprovázejí dospělí členové smečky. Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, ve smečce nejpozději ve věku 12 měsíců, kdy začíná další období páření.", "section_level": 2}, {"title": "Migrace.", "content": "Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migraci. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na krku.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví a úmrtnost.", "content": "V přírodě se dingové dožívají okolo 7 až 8 let.  Mezi hlavní příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v obdobích sucha nebo po rozsáhlých požárech buší, dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem.  Dingové jsou vnímaví k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv. Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (\"Ancylostoma caninum\") a vlasovec psí (\"Dirofilaria immitis\"). Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy. Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie \"Neospora caninum\", jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců. Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (\"Echinococcus granulosus\") v Austrálii. Infekce tasemnicí \"E. granulosus\" je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu. Riziko představuje především trus dingů s vajíčky tasemnic.  V roce 2008 proběhlo pozorování několikačlenné rodiny dingů, kdy zemřelo štěně staré tři týdny. I přesto jej matka přenášela společně s dalšími štěňaty po dobu několika dní a vždy se pohybovala v jeho blízkosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k lidem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží v dostatečné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu, proto je na ostrov zakázán přístup domestikovaných psů. Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací.  Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser je kauza z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila na rodinném výletě poblíž Uluru (Ayers Rock). Kolem tábora byly nalezeny stopy dingů, nejprve proto přišel v úvahu únos zvířaty, poté však byla obviněna matka. 29. října 1982 ji soud shledal vinnou, ve vězení strávila tři roky. Propuštěna byla na základě bundy nalezené v blízkosti doupěte dingů. Tělo Azarie nikdy nebylo nalezeno.  Mezi známé incidenty z ostrovu Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku. Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy. Incident způsobil utracení více než 31 dingů a vyústil v pobouření obyvatel ostrova Fraser.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní opatření.", "content": "Kvůli četným útokům dingů na hospodářská zvířata byla v některých oblastech a farmách zavedena různá ochranná opatření, která dingy mají odradit. Obzvláště farmáři často žádají o finanční náhrady za zardoušené ovce. Nejčastějším opatřením bývá věšení zabitých dingů na ploty, což má údajně hladové psy odpudit. Účinnost není prokázána. Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli.  Mezi další opatření patří jedy. Strychnin je používán v celé Austrálii, především pro svoji účinnost i v malém množství (0,3 mg na kg). Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích.", "section_level": 2}, {"title": "Dingo Fence.", "content": "Stavba plotu, později známého jako \"Dingo Fence\", začala i skončila v 80. letech 19. století. Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy. Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě. Jeho délka činí 5 614 km a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv. Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza.", "content": "Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak. Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost. Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí.  Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů. Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.", "section_level": 2}, {"title": "Legální status a ochrana dinga v Austrálii.", "content": "Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít. Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek. Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení. V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením \"Dingo Fence\" a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky. Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích. V Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků. V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech. V Teritoriu hlavního města jsou dingové chránění, zabít je je možné pouze na vlastním pozemku. Ve Victorii mají zemědělci povinnost snižovat stavy dingů na svých pozemcích, podobně jako v Queenslandu.  V roce 2013 byla na ostrově Fraser provedena studie, jejímž účelem bylo přijít na vhodný způsob snížení útoků dingů na lidi a zároveň udržení populace těchto savců. Jako nejvhodnější řešení se jevil plot. Podle této studie by také měli lidé i turisté být více informováni o tom, jak nebezpečné je krmení dingů. Autoři také navrhli poplatek pro všechny turisty, kteří by chtěli Fraser navštívit. Na základě tohoto výzkumu jsou dingové čipováni a byla zavedena elektronická evidence.", "section_level": 2}, {"title": "Křížení s domácími psy.", "content": "Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a docházelo tak ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy. Jejich křížence v současné době lze najít v mnoha domácnostech v Austrálii. Podle některých zdrojů křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve. I přesto pravděpodobně existuje čistokrevná populace na ostrově Fraser a další takové dingy je možné najít v Thajsku.  Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i jednolitě černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná. Právě na základě výzkumu tvaru lebek se zjistilo, že počet čistokrevných dingů klesl mezi lety 1960 až 1980 z 49 na 17 %. Aktuální počet kříženců není známý. Vědci se obvykle v této problematice dělí dva tábory; jedni prosazují zachování čistokrevných dingů prostřednictvím přísných kontrol a druzí jsou toho názoru, že se lidé musí smířit s jejich nenávratným vymizením. Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s domácími psy.  V minulosti nebyly téměř žádné snahy o udržení čistokrevné populace dingů, na velký podíl kříženců se přišlo až ve 21. století. Právě kvůli tomu roku 2004 Mezinárodní svaz ochrany přírody přiřadil druhu pes dingo status zranitelný (VU).  Psí plemeno australský honácký pes údajně vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v kultuře.", "content": "Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, kde pravděpodobně převzali roli vyhubených vakovlků. Austrálci dingy v minulosti běžně chovali a využívali především jako hlídače, strážce pastvin a stejně tak i jako zdroj masa v případě hladu. Lze je najít i na starých jeskynních malbách. Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let zobrazuje dinga, klokana, emu a člověka.  Dochovalo se mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami. Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi).  V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni lovci, kteří dinga ulovili.  V Asii a Oceánii je maso psů, tedy i dingů, považováno za delikatesu a běžně jsou zde dingové zabíjeni kvůli lidským potřebám. Jen v severovýchodním Thajsku byla k roku 1985 situace taková, že za týden bylo zabito a na trzích prodáno přes 200 dingů pro maso.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na ostatní živočišné druhy.", "content": "Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového (\"Onychogalea fraenata\"), který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních (\"Lasiorhinus krefftii\"). Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů. Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta. Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem. Dingové také pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (\"Thylacinus cynocephalus\") na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.  V roce 2013 byla provedena studie zkoumající vliv dingů na populaci a chov ovcí domácích. Ta zjistila, že rozsah chovu ovcí v roce 2010 je oproti 20. století výrazně menší. Například ještě v roce 1978 se ovce pásly i v severní části jižní Austrálie, k roku 2016 se zde ale chová převážně skot. Právě skot v mnohých oblastech nahrazuje ovce, jelikož pro farmáře je to finančně výhodnější. Závěrem studie je ale také fakt, že nejen predace dingů stojí za poklesem populace ovcí domácích. Nicméně, autoři výzkumu Allen a West také zmiňují, že pokud nebudou mít ovce a kozy domácí ochranu, dingové je dříve či později skutečně vyhubí.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se odborníci dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích. Tento názor ale kritizuje například Barrie Oakman, prezident Asociace ochrany dingů, který tvrdí, že dingové jako domácí mazlíčci jsou nebezpeční. Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak.  Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v útlém věku. Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale těžko se u nich potlačují jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes. Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní. Brehm také zdůrazňoval, že dingo musí být v kontaktu s člověkem již od štěněcího věku.  Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoologických zahradách.", "content": "Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo v Plzni. Zde se poprvé objevili v roce 2012, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V prosinci 2013 se zde pak narodila čtyři štěňata, dvě fenky a dva psi, všechna typického pískového zbarvení.  Obecně jsou dingové v evropských zoologických zahradách spíše vzácností, nalézt je je možné například v berlínské zoo, v zoologické zahradě ve Wingst v Dolním Sasku a dříve též v sättelstädtském parku, který již ale nefunguje. Naopak v australských zoo jsou poměrně běžní, několik dingů se nachází například v zoologické zahradě v Perthu nebo v Beerwah a Healesville. Ze severoamerických zoologických zahrad má dingy například clevelandská zoo nebo dětská zoo ve Fort Wayne v Indianě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dingo (\"Canis dingo\", syn. \"Canis lupus dingo,\" syn. \"Canis familiaris dingo\", syn. \"Canis familiaris\"), také pes dingo, je psovitá šelma obývající Austrálii a některé oblasti jihovýchodní Asie. Taxonomie druhu je sporná, zvažuje se zařazení druhu pod samostatnou hlavičkou, jako poddruh vlka obecného či jako zdivočelou formu psa domácího. Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy.", "tgt_summary": "The dingo (\"Canis familiaris\", \"Canis familiaris dingo\", or \"Canis lupus dingo\") is a dog that is found in Australia. Its taxonomic classification is debated. It is a medium-sized canine that possesses a lean, hardy body adapted for speed, agility, and stamina. The dingo's three main coat colours are: light ginger or tan, black and tan, or creamy white. The skull is wedge-shaped and appears large in proportion to the body.", "id": 62662}
{"src_title": "Relikviář svatého Maura", "tgt_title": "Reliquary of St. Maurus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Relikviář svatého Maura byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Biskup Gérard de Rumigny získal relikvie svatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Ještě později byly do relikviáře uloženy ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře.", "section_level": 2}, {"title": "Beaufort-Spontinové.", "content": "Po Francouzské revoluci byl klášter, v jehož majetku se relikviář nacházel, zrušen; relikviář samotný se stal vlastnictvím jiného kostela ve Florennes. Byl však částečně poškozen, a od církevní rady jej roku 1838 zakoupil za 2500 franků šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin. Podle církve byl prodej podmíněn tím, že relikviář nikdy neopustí území Florennes.  V polovině 19. století nechal Beufort schránku zrestaurovat nákladem 3 tisíc franků. V roce 1851 byla transakce poprvé napadena u soudu. V roce 1880 byl relikviář převezen na výstavu v Bruselu, v roce 1888 jej Alfred de Beaufort-Spontin přemístil na svůj zámek v Bečově nad Teplou, kde se rodina po odchodu z Belgie usídlila. V Belgii došlo k dalšímu soudnímu sporu o vlastnictví relikviáře, spor skončil v roce 1901 mimosoudním vyrovnáním, Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 tisíc franků.  V regionu byl relikviář znám a podrobně publikován i s fotografiemi v tehdejší řadě soupisů uměleckých a historických památek Československa. V roce 1932 vyšel soupis památek areálu hradu a zámku Bečov, ve kterým byl uveden i relikviář včetně jeho fotografií. Beaufortové se pokusili dosáhnout zákazu vydání knihy, v jejím druhém vydání se již relikviář neobjevuje.  V roce 1939 Heinrichem Beaufort-Spontinem se synem Friedrichem relikviář ukryli spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a láhvemi vína pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie. Za druhé světové války příslušníci rodu Beaufortů-Spontinů kolaborovali s nacisty. Na konci druhé světové války v roce 1945 Beaufortové ze zámku v Bečově uprchli jen s nejnutnějšími předměty, relikviář si jako velký zlatý předmět netroufli na konci druhé světové války při stěhování do Vídně odvézt. Zámek byl po válce znárodněn.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Heinrich Beaufort v roce 1966 zemřel v Rakousku, o získání relikviáře se nikdy nepokusil. Syn Friedrich neúspěšně žádal po ČSSR vydání rodinného movitého majetku, který byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován, cennější kusy byly rozptýleny po zámcích po celém Československu, méně významné byly prodány nebo se ztratily.  Jeho syn Christian, ředitel sbírky zbraní Uměleckoprůmysového muzea ve Vídni, chtěl relikviář získat, rád by ho viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. V roce 1982 zchátralý nepřístupný zámek Bečov navštívili jeho teta Elisabeth a její muž Max von Croy a ověřili si, že relikviář byl stále na svém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Danny Douglas.", "content": "V roce 1984 Christian oslovil rakousko-amerického obchodníka a lovce pokladů Dannyho Douglase (*1939), aby získal relikviář z ČSSR získat. S plánem souhlasil i Christianům otec Friedrich. Danny Douglas (*1939) se narodil v Berlíně židovské matce a americkému otci. Rodina emigrovala do Londýna, kde se otec zapojil do odboje Spojenců, ale během války zemřel, matka roku 1948 zahynula při havárii letadla. Osiřelý Danny odjel do USA a ve službách americké zpravodajské služby se vrátil do Berlína, pracoval jako tlumočník, v 60.letech se usadil ve Vídni, platí za znalce válečných poměrů ve střední Evropě. Proto si jej Beafortové vybrali. Jeho hlavní obchodní činností byla rakouská firma na krmiva pro domácí zvířata.  V červnu roku 1984 Danny Douglas kontaktoval československé úřady a na zastupitelském úřadu ve Vídni začal vyjednávat s československým státem o vývozu blíže neurčené umělecké památky. Vyjednávání pokračovalo v Praze, kde s ním jednali zástupci PZO Artia, který se zabýval dovozem a vývoz kulturních statků. Následných jednání se účastnili také čeští policisté vydávající se za úředníky ministerstev. Dougla sledovali ve Vídni agenti StB, kteří navrhovali Doulgase unést. Po třech schůzkách bylo znění smlouvy dojednáno, podle smlouvy měl být předmět prodán a ČSSR měla obdržet 73 % výtěžku, Douglas pak 27 %. Druhou variantou bylo rozhodnutí ČSSR si předmět ponechat, v takovém případě měla Douglasovi ČSSR zaplatit 50 % odhadní ceny předmětu (maximálně 0,5 mil. USD). Zaměstnanci PZO Artia s obchodem souhlasili, smlouva však ještě nebyla podepsána.  Při vyjednávání vyšlo postupně najevo, že jde o dutý kovový předmět o velikosti přibližně konferenčního stolku s vysokou historickou a uměleckou hodnotou, který leží zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberku. Po dalším pátrání nalezli českoslovenští kriminalisté knihu z roku 1932 s popisem relikviáře, uloženého na zámku.  4. listopadu 1985 se v Karlových Varech Douglas setkal s policistou Maryškou, který se vydával za pracovníka ministerstva. Ústně si potvrdili platnost smlouvy, Douglas Maryškovi upřesnil velikost předmětu a potvrdil, že se předmět nachází na Bečově. Maryška požádal o odložení podpisu smlouvy na 7. listopadu 1985 kvůli nedostatku peněz na jistinu, kterou měla ČSSR před podepsáním smlouvy složit. Dalšího dne začali policisté důkladně prohledávat celý bečovský areál a relikviář spolu s kastelánem nalezli. Ke zpětnému zděšení archeologů relikviář policisté ihned vyzvedli a byl umístěn v kanceláři policisty Maryšky.  Po tomto významném nálezu připravil Západočeský památkový ústav smlouvu s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze, které se zavázalo vypracovat expertizu schrány; ta byla za tím účelem převezena do Prahy. Odborný posudek expertní komise muzea, podepsaný Dagmar Hejdovou ohodnotil relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty; její vývoz proto nepřipadal v úvahu. V důsledku nevhodného uložení ve vlhké zemi byla však schrána ve velmi špatném stavu, jenž vyžadoval zrestaurování. Ihned po zveřejnění nálezu zareagoval belgický historik umění Robert Didier časopiseckou publikací relikviáře, kterou zaslal svým českým kolegům a kolegyním. Relikviář byl nevhodně uložen do suchého sejfu České národní banky, kde se dřevěné jádro postupně rozpadlo..", "section_level": 2}, {"title": "Restaurování.", "content": "Nařízením vlády České republiky č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 byl relikviář zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky pod číslem 308.  Restaurátorské práce začaly až v roce 1991 a trvaly 11 let. Náročného a dlouhého procesu restaurování se ujali restaurátoři Alena Nováková a její žák Andrej Šumbera, s několika dalšími spolupracovníky. Památkový dozor měla odborná komise šesti expertů, kterou řídil Národní památkový ústav, územní pracoviště pro západní Čechy. Práce probíhaly mimo jiné za konzultací s restaurátory z německých Cách, kteří krátce před tím restaurovali obdobné relikviářové skříně z Kolína nad Rýnem (Tříkrálovou) a z Cách (Mariánskou). Bylo však také nutno vyvinout nové restaurátorské postupy. Relikviář byl rozebrán, přitom byla mj. odstraněna sádrová výplň sošek z předchozích oprav. Vzácné kameny byly sejmuty a vyčištěny, poškozené pracně opraveny. Stovky dílů bylo třeba opravit nebo nahradit, poté byly postupně osazovány na nové ořechové jádro, které nahradilo původní polorozpadlé dřevo dubové. Ruce sošek byly nově domodelovány. Nově byly doplněny rovněž chybějící křišťálové koule na hřebeni střechy. Relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Vystavení.", "content": "Poprvé byl relikviář veřejnosti ukázán na Pražském hradě na výstavě v roce 2000, tehdy však ještě nebyl zcela zrestaurovaný. Teprve od 4. května 2002 se stal součástí stálé expozice na místě, kde byl nalezen a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny na zámku Bečov nad Teplou v okrese Karlovy Vary.  24. listopadu 2010 byl převezen do Vladislavského sálu Pražského hradu, kde byl do 27. února 2011 vystaven vedle kopie korunovačních klenotů. V období od 18. 12. 2014 do 15. 3. 2015 byl relikviář vystaven na výstavě \"Hrady a zámky objevované a opěvované\" v Jízdárně Pražského hradu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Tvarem i velikostí se relikviář velmi podobá relikviáři z katedrály Panny Marie v Cáchách a relikviáři sv. Tří králů z katedrály svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také sv. Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikvie byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století. Relikviář má obdélníkový půdorys o rozměrech 140×42 cm a je 65 cm vysoký. Nástavec je odklápěcí a má tvar sedlové střechy s hřebenem zdobeným drahokamy a emaily. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů, smaltovaných štítků, sošky z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století; jde o druhotně použité gemy antické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Relikviář svatého Maura je významná románská památka pocházející z první třetiny 13. století. Je považován za druhou nejcennější movitou památku v České republice (po českých korunovačních klenotech) a vůbec nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Relikviář majitelé zámku a hradu v Bečově nad Teplou ukryli v roce 1939 v hradní kapli. Byl nalezen v roce 1985 a zrestaurován, v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou České republiky. Relikviář je součástí stálé expozice na nedalekém zámku a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny.", "tgt_summary": "St. Maurus reliquary is a Romanesque reliquary exhibited in the castle of Bečov nad Teplou in the west of the Czech Republic. It is considered to be the second most important historical artefact in the Czech territory after the Czech Crown Jewels.", "id": 471968}
{"src_title": "Antonín Baudyš", "tgt_title": "Antonín Baudyš", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval přesnou mechaniku a optiku na Fakultě strojní ČVUT. Působil jako pedagog na Katedře přesné mechaniky a optiky Fakulty strojní ČVUT, kde též udělal kandidaturu (1986) a docenturu (1988). Je spoluautorem řady učebních textů, studií a vynálezů z této oblasti.  Do Československé strany lidové, současné Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové, vstoupil počátkem 70. let. V roce 1990 se stal místopředsedou vlády České republiky a později za KDU-ČSL ministrem obrany v první Klausově vládě, kterým zůstal až do roku 1994. Byl také členem hlavního výboru Masarykova demokratického hnutí. V roce 1992 byl krátce místopředsedou federální vlády a byl pověřen řízením federálních ministerstev dopravy a spojů. V roce 1996 se neúspěšně ucházel o křeslo senátora za Mělnicko. Podílel se na založení sdružení legálních držitelů zbraní – Sdružení LEX. Při jeho založení v roce 1998 byl zvolen prezidentem sdružení, kterým zůstal až do své smrti. Propagoval myšlenku cvičení střelby pro občany, aby se každý, za své peníze, naučil bránit sám.  Byl dvakrát ženatý. První dlouholetou manželkou byla Zuzana Baudyšová, s níž měl dva syny – Antonína a Jana. Po rozvodu v roce 2010 si v květnu téhož roku vzal Pavlu Bradáčovou. Trpěl rakovinou mozku a v jejím důsledku 24. srpna 2010 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Během jeho působení na ministerstvu obrany v letech 1993–1994 mu bylo vyčítáno několik afér. Poprvé, když dělostřelci v areálu Doupovských hor přestřelili vojenské pásmo a zasáhli civilní domek. Nedošlo ke zraněním ani ztrátám na životech. Podruhé byl kritizován za svůj výrok, že představitelé armády se podřízením okupaci roce 1968 dopustili vlastizrady. Třetí kauzou, která mu byla médii vyčítána byl případ generála Oldřicha Bárty, který byl přistižen ve švédském obchodním domě při krádeži rybářských háčků.", "section_level": 1}, {"title": "Prostřelené letadlo.", "content": "Pozornost veřejnosti vzbudil neobvyklý incident, při kterém buď on, či jeden z jeho bodyguardů, kpt. Jan Pasker prostřelil podlahu letadla, ve kterém cestovala delegace do Švédska.", "section_level": 2}, {"title": "Bosenská iniciativa.", "content": "Největší polemiku vzbudil jeho návrh na řešení války v Bosně z února 1994. Jednalo se o plán založený na Huntingtonově koncepci střetu civilizací podle příslušnosti k zeměpisným celkům, respektive náboženským celkům na planetě. Vzhledem k přítomnosti tří náboženství v Bosně Baudyš navrhoval, aby mírové jednotky Organizace spojených národů pocházely ze zemí s příslušnými náboženstvími (katolické, pravoslavné a muslimské vyznání). Plán vzbudil kritiku, protože nebyl konzultován s nikým z ministerstva obrany ani zahraničí, šlo pouze o soukromou iniciativu.", "section_level": 2}, {"title": "Astrologická činnost.", "content": "Po svém odchodu z politiky 1994 se již věnoval výhradně astrologii. S manželkou Zuzanou Baudyšovou, rozenou Pohlovou, mají dvě děti, syn Antonín Baudyš mladší se rovněž věnuje astrologii. Český klub skeptiků Sisyfos mu v roce 1999 udělil zlatý Bludný balvan, v roce 2005 tutéž cenu získal jeho syn, Antonín Baudyš mladší. V roce 2008 mu byl udělen tzv. Bludný arcibalvan, který kromě něj obdrželi ještě jeho syn Antonín Baudyš mladší a americký psychoterapeut českého původu Stanislav Grof.  Antonín Baudyš například předpověděl, že George W. Bush zemře v roce 2003.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonín Baudyš (9. září 1946, Praha – 24. srpna 2010) byl představitel české astrologie, vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel a prezident sdružení LEX a politik.", "tgt_summary": "Antonín Baudyš (9 September 1946 – 24 August 2010) was a Czech academic and politician who served as defense minister from 1993 to 1994. He was the first defense minister of the Czech Republic.", "id": 850823}
{"src_title": "Pilates", "tgt_title": "Pilates", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Joseph Pilates, který stojí za touto metodou, se narodil roku 1880 v Německu. Celý život se zabýval tělesným rozvojem. Svůj cvičební systém vyvinul a propracoval během první poloviny 20. století. Věřil, že duševní a tělesné zdraví jsou spojitá nádoba a že cvičení dokáže uzdravit tělo z nemoci.  Jako dítě býval neduživý a často nemocný, a vyzkoušel proto mnohé ze cvičebních programů, které tehdy v Německu byly známy. Z této zkušenosti čerpal při vývoji svého vlastního systému. V návaznosti na tělocvičné styly z konce 19. století používal speciálně vyrobené cvičební stroje a inspiroval se rovněž tzv. „nápravným cvičením“ a „zdravotní gymnastikou“, které propagoval švédský fyzioterapeut Pehr Henrik Ling.  Za život o své metodě publikoval Joseph Pilates dvě knihy. První vyšla v roce 1934 a jmenovala se \"Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení - revoluce na celém poli tělesné výchovy\" (angl. \"A Corrective System of Exercising That Revolutionizes the Entire Field of Physical Education\"). Druhá vyšla o jedenáct let později a jmenovala se \"Návrat k životu díky kontrologii\" (\"Return to Life through Contrology\", 1945).  Původně byla metoda dostupná jen několika málo jedincům a cvičila se pouze ve specializovaných studiích. Postupem času se však toto změnilo a nyní lze pilates cvičit jak ve fitness centrech, tak u fyzioterapeutů. Nijak neobvyklé nejsou ani hybridní formy cvičení, jako je \"yogilates\" nebo nověji \"Menezesova metoda\". Jiné současné školy si zase původní metodu různým způsobem upravily a přizpůsobily (např. \"Stott Pilates\"). „Tradiční“ forma pilates je ovšem i dnes stejně aktuální jako dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Pilatesova metoda.", "content": "Pilatesova metoda se snaží docílit řízeného pohybu ze silného středu těla. Podstatou metody je cvičení na speciálních strojích, které Joseph Hubertus Pilates v průběh celého svého života vymýšlel na základě svých zkušeností při práci s lidským tělem. První stroje tak vznikaly přibudováním důmyslných kladek s pružinami k nemocničním postelím. (první podoba Pilates stroje Cadillac). Na rozdíl od tradičního fitness cvičení na podložce, kde je daný cvik buď správně proveden či nikoliv, je cvičení na Pilates strojích výrazně preciznější a zvládnou ho tak i méně zkušení lidé. Sám Hubertus Pilates hovořil o „spolupráci stroje a člověka“. Díky nastavitelnému odporu několika pružin i jednotlivých strojů je tedy cvičení na Pilates strojích pro jakéhokoliv člověka (hubený, obézní, těhotná, sportovec, důchodce, dítě, atp.) tou nejlepší volbou, protože každému pomáhají cvik provést správně ve řádným zarovnání vůči stroji a při komplexním zapojení všech svalů. Právě díky pomoci Pilates strojů je takovéto cvičení intenzivnější a tedy i cca 4–5x účinnější než obecně známé fitness cvičení na podložce. Postupem doby vymyslel autor metody pro práci na Pilates strojích cca 550 různých cviků, při nichž se komplexně propracovává skrz svaly středu (Core) celé tělo.  Jelikož se povětšinou jednalo o stroje větších rozměrů, vymyslel Joseph Pilates také sadu 34 cviků jako cílený program pro cvičení na zemi bez strojů či pomůcek. (Tedy pro období, kdy jeho klienti neměli přístup do Pilates studia). Jedná se o nejtěžší formu cvičení Pilates, protože pro správné provedení cviků nepomáhá žádný stroj či jeho pružina. Sám Pilates tyto cviky na zemi učil pouze velmi pokročilé klienty, a to na soustředěních v přírodě, v dnešní době by se dalo říct „letních bootcampech“. O jednotlivých cvicích na zemi se zmiňuje ve své knize \"Návrat k životu\" z roku 1945, kde najdeme všechny cviky popsané. V 90 % se tedy Pilates metoda zabývá cvičením na speciálních strojích, zbylých 10 % metody popisuje vykonávání cviků na zemi či podložce.  Cviky na strojích jsou koncipovány pro celkové posílení všech svalových skupin těla a získání flexibility: ve strojích jsou zabudovány pružiny a sval jim klade odpor. Jak roste síla svalu, cvičenec používá stále silnější pružiny. Jedná se tedy o plynulou zátěž, která je velmi šetrná k lidským kloubům a šlachám.", "section_level": 1}, {"title": "Pilates stroje a pomůcky ke cvičení.", "content": "Nejznámější cvičební stroj je \"reformer\". Jedná se o lavici, v níž je umístěn pojízdný vozík uvnitř vodorovného rámu. Na jednom konci jsou zabudovány pružiny, na druhém dvě lana. Dalším známým strojem je \"cadillac\" (označovaný v angličtině též Trapeze Table neboli „trapézový stůl“), což je kovová konstrukce s mnoha pružinami a hrazdami. Mezi další pilatesovské stroje patří například \"high chair\" („vysoká židle“), které se přezdívá také \"electric chair\" („elektrické křeslo“), \"wunda chair\" („wunda židle“), \"baby chair\" („dětská židle“), \"ladder barrel\" („barel se žebříkem“), \"spine corrector\" neboli \"step barrel\" („korektor páteře“) a malý barel. Méně rozšířené stroje jsou \"magic circle\" („magický kruh“), \"guillotine tower\" (hrazda připomínající gilotinu), \"pedi-pole\" (tyč se zavěšenými pružinami na ruce a nohy), \"Arm chair\", a \"foot corrector\" („korektor chodidel“). Joseph Pilates na těchto strojích cvičil řadu cviků, díky nimž formoval celé klientovo tělo. Zhruba se jedná o přes 500 různých cviků, které bylo možné udělat na téměř kterémkoliv jeho stroji. Právě díky cvičení na více strojích je pilates metoda tak účinná a rozšířená. Jeden cvik provedený na různých strojích dává každému možnost do hloubky pochopit smysl a princip svého těla. Jen precizně provedený cvik přináší kýžený výsledek. Co se týče pomůcek, které mohou vlastní cvičení pro klienty nejen obohatit, ale opět pomoci vlastní cviky korektně provádět, jsou v současné době populární například malé medicinbaly, pěnové válce, rollery, velké fitbaly, rotační disky a cvičební gumičky. Některé z současných škol Pilates kombinují cvičení na podložce s cvičením s pomůckami, avšak účinnější a bezpečnější formou pro začátečníky je již uváděné cvičení na Pilates strojích v dnešní době dostupné v řadě Pilates či fitness Studií po celé ČR. V řadě studií jsou k dispozici programy pro skupinové i individuální cvičení na pilates strojích.", "section_level": 1}, {"title": "Šest principů pilates.", "content": "Joseph Pilates vychoval sedm pokračovatelů jeho metody. Jedním z žáků byla Romana Kryzanowska. Dva z následovníků Romany Kryzanowske byli i Philip Friedman a Gail Eisen, kteří v roce 1980 vydali první moderní knihu o pilates s názvem \"Pilatesova metoda pro tělesnou a duševní kondici\" (\"The Pilates Method of Physical and Mental Conditioning\"). Načrtli v ní šest principů pilates, které široká komunita pilates instruktorů převzala nebo si je upravila.  Jedná se o tyto zásady, které je třeba při cvičení dodržovat:", "section_level": 1}, {"title": "Ochranná známka.", "content": "V říjnu roku 2000 byl podán u Úřadu průmyslového vlastnictví návrh na zapsání ochranné známky „Pilates“ pro výrobky a služby. Úřad známku v roce 2001 zapsal. V říjnu roku 2005 nicméně společnost Body Style Prague, s.r.o. (dnes pod názvem My Pilates, s.r.o.), podala návrh na zrušení ochranné známky z toho důvodu, že slovo \"pilates\" považovala za všeobecné označení cvičební metody. V říjnu roku 2006 Úřad této žádosti vyhověl a ochrannou známku č. 237791 ve znění „Pilates“ prohlásil za neplatnou.", "section_level": 1}, {"title": "Pilates Festival.", "content": "Již každoročně velmi populární akci se stal pražský Pilates festival, který snoubí špičkovou světovou techniku Pilates prezentovanou zahraničními lektory české veřejnosti. Každý má tedy díky celovíkendovému programu vedenému formou jednotlivých workshopů možnost opravdu zjistit jak je Pilates technika vnímána a především prezentována v zahraničí, dozvědět se spoustu nových informací jak o svém těle tak i k využití do cvičení Pilates.  Pořadatelé Pilates festivalu přiváží do Čech pokaždé jiné známé zahraniční osobnosti fitness světa, díky nimž se tato víkenová akce stává velmi přínosnou studnicí nových informací nejen pro učitele/cvičitele Pilates, ale je také cenným přínosem pro fyzioterapeuty, osobní trenéry a zkušené cvičence Pilates a širokou veřejnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilates je metoda tělesného cvičení, která byla vyvinuta a propracována na začátku 20. století Josephem Pilatesem v Německu, Velké Británii a Spojených státech amerických. Roku 2005 tuto metodu pravidelně cvičilo na 11 miliónů Američanů. Počet amerických instruktorů Pilatesovy metody tehdy dosahoval 14 tisíc.", "tgt_summary": "Pilates (; ) is a physical fitness system developed in the early 20th century by Joseph Pilates, after whom it was named. Pilates called his method \"Contrology\". It is practiced worldwide, especially in Western countries such as Australia, Canada, the United States and the United Kingdom. As of 2005, there were 11 million people practicing the discipline regularly and 14,000 instructors in the United States.", "id": 569697}
{"src_title": "Emulátor terminálu", "tgt_title": "Terminal emulator", "src_document": [{"title": "Příklady emulátorů terminálu.", "content": "Existuje mnoho emulátorů nejrůznějších terminálů jako například VT100, VT220, VT320, IBM 3270/8/9/E, IBM 5250/3179, Data General D211, Hewlett Packard HP700/92, Sperry/Unisys 2000-series UTS60, Burroughs/Unisys A-series T27/TD830/ET1100, ADDS ViewPoint, Sun console, QNX, AT386, SCO-ANSI, SNI 97801, Televideo, Wyse 50/60. Naprogramovány byly také emulace existujících programů, jako například xterm a další konzolové terminály pro Linux a podobné systémy. Některé emulátory terminálů jednoduše odkazují na standard, který implementují, jako například ANSI. Tyto programy jsou dostupné pro mnoho platforem, jako je DOS a Unix včetně GUI prostředí, jako jsou Microsoft Windows a Mac OS X a vestavěné operační systému pro mobilní telefony, PDA a další průmyslový hardware.  V systému Microsoft Windows poskytují vzdálený přístup programy HyperTerminal a telnet klient, které jsou přímou součástí systému. Populární jsou další programy, jako je například PuTTY, Inet/Winet, AlphaCom, Poderosa, Terminator, TigerTerm, TN3270 Plus, Ericom Software PowerTerm InterConnect, z/Scope Express VT, Tera Term, SwitchTermJ, SecureCRT a Access*One. Pro systémy Windows CE a Windows Mobile existují MochaSoft, MobileVT, Access*One and NaurTech. Pro DOS jsou ProComm, Qmodem, Telemate a Telix. Program Crosstalk běží v systému DOS i CP/M.  Tak zvaný \"DOS box\" nebo \"Příkazový řádek\" je v Microsoft Windows ekvivalent lokálně připojeného terminálového okna (ve skutečnosti je to Win32 console).  V systému Mac OS X je Terminal jako implicitní emulace terminálu pro lokální přístup. Také existuje několik programů třetích stran, jako například GLTerm, iTerm, MacTelnet a MacWise. Zterm je terminál pro vzdálený přístup.  V systému X Window System je k dispozici mnoho různých emulátorů terminálu, které zajišťují lokální přístup, jako jsou například xterm, dtterm, Eterm, GNOME Terminal, Konsole, rxvt, mrxvt, wterm, SwitchTerm, TeemTalk a aterm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emulátor terminálu () je program, který emuluje „hloupý“ terminál uvnitř pokročilejšího zařízení nebo prostředí. Emulátor terminálu v grafickém uživatelském rozhraní se nazývá \"terminálové okno\" ().", "tgt_summary": "A terminal emulator, terminal application, or term, is a computer program that emulates a video terminal within some other display architecture. Though typically synonymous with a shell or text terminal, the term \"terminal\" covers all remote terminals, including graphical interfaces. A terminal emulator inside a graphical user interface is often called a terminal window.", "id": 1856816}
{"src_title": "Valčík na rozloučenou", "tgt_title": "The Farewell Waltz", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Kniha je rozdělená na pět kapitol, které odpovídají pěti dnům, ve kterých se příběh odehrává. Slavný trumpetista Klíma se dozvídá od jednoho ze svých objektů záletů, Růženy, mladé a povrchní dívky, že s ním čeká dítě. Klíma, sžírán žárlivostí své milující ženy Kamily, kterou i on horoucně miluje, a své nevěry odůvodňuje právě svou nehynoucí láskou k ní, je nucen situaci řešit. Odjíždí do lázeňského městečka, kde Růženu svedl a tam jí předstírá svou lásku. Zároveň Růženu přemlouvá, aby si dítě nechala vzít, Klíma chce totiž trávit čas pouze s ní a dítě by jim to jen kazilo.  Jakub, který se celý život cítí být ukřivďěnou obětí tehdejších politických procesů a chce nyní emigrovat, současně přijíždí do městečka, aby se zde rozloučil se svou schovankou Olgou a primářem gynekologie Škrétou. Ten zde léčí neplodné ženy a vynalezl nový způsob léčby – při vyšetření oplodní ženy svým semenem ve zkumavce – chce tak zajistit pokrok lidstva, do tohoto plánu chce zapojit i Jakuba. Olgu vytáčí, že se k ní Jakub chová stále s otcovskou péčí, chce, aby ji viděl jako ženu, a tak ho svede. Olze se také svěří s jedem, který mu kdysi vyrobil Škréta, jako poslední záchranu a aby mohl být vždy pánem situace. Při nešťastné náhodě v restauraci si Jakub vymění tabletu s tabletou Růženy, ale než se rozhodne, zdali podnikne potřebné kroky k záchraně, uvědomuje si, že se stal potenciálním vrahem. Růžena, přemluvená k potratu, se s tím svěřuje svému milenci Františkovi, který ji miluje, ale on je pro ni přítěží. František, který je přesvědčen, že dítě je jeho, Růženu rozčílí, a tak požije onen jed, místo tablety na uklidnění, a ta ji zabíjí.  Za Klímou do lázní přijíždí ze žárlivosti jeho žena Kamila, když spolu odjíždí, Kamila, podnícená tím, že mu nemůže dokázat jeho nevěru, si poprvé uvědomuje, že na něj není tak vázaná a dokáže si představit, že jednou bude bez něj.  Komičnost postav, jejich snaha si pořád něco dokazovat, potřeba neustále se vymanit svému osudu, přesahuje jindy tak tragickou záležitost, jako je smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valčík na rozloučenou je román Milana Kundery z roku 1972 napsaný v češtině. Pojednává o láskách a nenávistech mezi osmi postavami v československém lázeňském městečku během raných sedmdesátých let. Román byl poprvé vydán roku 1976 ve francouzském překladu (\"La valse aux adieux\", překlad François Kérel, Gallimard, Paris), v českém originále o tři roky později v exilovém nakladatelství '68 Publishers v Torontu. Definitivní autorizovaná verze vyšla francouzsky v nakladatelství Gallimard roku 1986.", "tgt_summary": "The Farewell Waltz () is a Czech-language novel by Milan Kundera published in 1972. A French edition was published in 1976 and an English version entitled The Farewell Party.", "id": 275915}
{"src_title": "Scary Movie 2", "tgt_title": "Scary Movie 2", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Snímek začíná parodií na film \"Vymítač ďábla\", kdy je Megan Voorheesová (Natasha Lyonne) posedlá a dva kněží otec McFeely (James Woods) a otec Harris (Andy Richter) z ní musí démona dostat. Exorcismus nevychází, jak by měl, Megan začne urážet McFeelyho matku a on ji střelí do hlavy.  O rok později jsou Cindy Campbellová, Brenda Meeksová, Ray Wilkins a Shorty Meeks (v tomto díle v češtině uváděn jako Čmoud) na univerzitě a snaží se žít nový život, ačkoli všichni v předchozím filmu zemřeli. Cindy a Brenda se seznámily s Alex Mondayovou (Tori Spelling), Ray, který si stále není jistý svou sexuální orientací, má dva nové přátele - Tommyho (James DeBello) a Buddyho (Christopher Masterson), Shorty je stále stejný \"vyhulenec\".  Příběh začíná, když chce profesor Oldman (Tim Curry) spolu se svým asistentem na vozíčku Dwightem studovat duchy v domě na venkově. Studenty použijí jako návnadu. Jednou z nich je i Theo (Kathleen Robertson).  Když na panství Cindy přijede, potká vulgárního papouška a správce Hansona (Chris Elliott), který má znetvořenou ruku. Po několika incidentech s nadpřirozenými obyvateli domu (Cindy bojovala s kocourem - panem Kittlesem; Ray znásilnil klauna na hraní po tom, co ho napadl; Shorty byl napaden přerostlým konopím, Alex měla pohlavní styk s duchem - Hughem Kaneem) studenti odhalí profesorovy plány a chtějí dům opustit.  Profesor je zabit duchem, skupina chce zabít ducha bývalého majitele panství. Různě bloudí po panství a odhalují další záhady domu. Hanson je posedlý duchem, Cindy, Brenda a Theo parodují \"Charlieho andílky\" a bojují s ním.  Na konci skupina použije Cindy jako návnadu do přístroje, který má ducha zničit. O dva měsíce později Cindy znovu potká Hansona na procházce s Buddym. Ten zmizí, Cindy začne ječet \"Ne!\", Hanson \"Ano!\". Hanson je poté sražen autem, které řídí Shorty, kterému se dostává orálního sexu od krásné ženy-ducha, Caroline Keneové, který zabil profesora (s pytlem přes hlavu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Scary Movie 2 je americká komedie, pokračování filmu \"Scary Movie\". Druhý díl paroduje především film Zámek Hrůzy (1999) a také filmy jako \"Vymítač ďábla\", \"Harry Potter\", \"Muž bez stínu\", \"Osvícení\", \"Poltergeist\", \"Hannibal\", \"Charlieho andílci\", \"Rocky\", \"Noční můra v Elm Street\", \"Terminátor\", \"Něco na té Mary je\", \"Hele vole, kde mám káru?\" a další.", "tgt_summary": "Scary Movie 2 is a 2001 American comedy horror film and the second film in the \"Scary Movie\" film series. The film stars Anna Faris, Regina Hall, Shawn Wayans, and Marlon Wayans (all reprising their roles from the first film, despite their characters having seemingly been killed off), as well as Tim Curry, Tori Spelling, Chris Elliott, Chris Masterson, Kathleen Robertson, David Cross, and James Woods. The film is the last in the series to feature the involvement of stars Marlon and Shawn Wayans, and director Keenen Ivory Wayans. Marlon would eventually go on to produce a similar horror-themed parody, \"A Haunted House\", and its sequel, both starring himself. In the latter film, Wayans pokes fun at the \"Scary Movie\" series' decline in quality after his family's departure.", "id": 1856363}
{"src_title": "Praça do Comércio", "tgt_title": "Praça do Comércio", "src_document": [{"title": "Historie vzniku náměstí.", "content": "Po ničivém zemětřesení, které Lisabon postihlo roku 1755, Praça do Comércio nahradilo prostor po zničeném Palácio da Ribeira a náměstí, na němž stál. Portugalský král Manuel I. rozhodl roku 1511, že nové sídlo portugalského království bude v paláci u řeky Tejo, a nikoliv jako doposud na hradě svatého Jiří. Palác sloužil společně s celní správou (Alfândega), tzv. Indickým domem (Casa da Índia), mincovnou (Casa da Moeda), zbrojnicí (Arsenal) a budovou operního divadla (Teatro da Ópera do Tejo), které bylo otevřeno jen pár měsíců před tím, než živelní pohroma postihla portugalské královské město.  Bezprostředně po zemětřesení Sebastião José de Carvalho e Melo, toho času ministr D. José, známý později pod jménem markýz Pombal, převzal záštitu nad provedením nezbytných legislativních opatření, která měla za úkol překonat sociální a hospodářské problémy související s následným rozvojem města po zemětřesení. V roce 1756 byl vytvořen Casa do Risco das Obras Públicas, tým vojenských inženýrů vedených Manuelem de Maia; nejvýznamnějšími představiteli byli Eugénio dos Santos de Carvalho a Carlos Mardel.  Výše zmíněný tým inženýrů připravil plán, který ve třech částech rozváděl různé možnosti rekonstrukce prostoru mezi náměstím Rossio a Paço da Ribeira. Ministrem zvolené řešení odevzdané králi bylo nejradikálnějším ze všech předložených, navrhovalo zbourat všechny části čtvrti Baixa, která byla poničena či zničena, a na jejich místě postavit čtvrť zcela novou, kde bude panovat soulad mezi šířkou ulic a šířkou a výškou jednotlivých budov.  Konečný plán podle návrhu Eugenia dos Santos dal základ naprosto novému městu, spolu s geometricky vyváženou urbanistickou sítí, kde osm ulic ve směru sever-jih propojilo náměstí Rossio se zničeným Národním palácem, a kolmo je přetínalo devět ulic uspořádány ve směru západ-východ. Na místě bývalého paláce bylo projektováno nové náměstí ve stylu francouzského „place royale“, s orientací přímo na řeku Tejo a dokonalým geometrickým uspořádáním.  První zmínka o Praça do Comércio se nachází v povolení z června 1759, jakožto odkaz na plánovanou akci tzv. výměny obchodu, spojenou s výstavbou budov, kde se budou střetávat obchodníci a kapitál z celého světa. Nové náměstí se stalo prostorem pro trh a obchody nové buržoazie chráněné markýzem de Pombal; dle jeho slov se podařilo vytvořit „oficiální nové centrum hlavního města a vlády celé země“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praça do Comércio (v českém překladu \"Obchodní náměstí\"), známé také jako Terreiro do Paço (česky \"Palácové náměstí\"), je jedno z největších a nejkrásnějších náměstí v centru Lisabonu. Náměstí je ohraničeno třemi stejnými bloky budov se třemi patry a z jižní strany širokou řekou Tejo. V přízemí se nacházejí arkády až do výšky prvého patra, druhé patro je osazeno balkony se železným zábradlím.", "tgt_summary": "The Praça do Comércio (; English: \"Commerce Square\") is located in the city of Lisbon, Portugal. Situated near the Tagus river, the square is still commonly known as Terreiro do Paço (; English: Palace Yard), because it was the location of the Paços da Ribeira (Royal Ribeira Palace) until it was destroyed by the great 1755 Lisbon earthquake. After the earthquake, the square was completely remodeled as part of the rebuilding of the Pombaline Downtown, ordered by Sebastião José de Carvalho e Melo, 1st Marquis of Pombal, who was the Minister of the Kingdom of Portugal from 1750 to 1777, during the reign of Dom José I, King of Portugal.", "id": 1378432}
{"src_title": "Peter Mandelson", "tgt_title": "Peter Mandelson", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "V mládí strávil rok v Tanzanii a tato zkušenost ovlivnila jeho celoživotní pohled na Afriku. V roce 1979 stál v čele britské delegace na historicky prvním zasedání Fóra mládeže Evropských společenství ve Štrasburku.  Vystudoval filosofii, politickou vědu a ekonomii na St. Catherine’s College v Oxfordu. Pracoval jako ekonom v britské odborové centrále a později jako televizní producent publicistických pořadů.", "section_level": 1}, {"title": "V britské politice.", "content": "Po dvanáct let byl poslancem Dolní sněmovny za Labouristickou stranu za volební obvod Hartlepool. Bývá považován za jednoho z architektů modernizace strany a vytvoření tzv. New Labour. Dvakrát byl členem britské vlády premiéra Tonyho Blaira. Nejprve od 27. července do 23. prosince 1998 ministrem průmyslu a obchodu. Poté od 11. října 1999 do 24. ledna 2001 státním sekretářem pro Severní Irsko. Ale v obou případech by nucen odstoupit pro obvinění z korupce.", "section_level": 1}, {"title": "V evropské politice.", "content": "Od listopadu 2004 se stal členem Evropské komise v čele s José Barrosem a jeho portfóliem se stal obchod. Mimo jiné zastupoval EU při jednání Světové obchodní organizace (WTO). Své působení ukončil počátkem října 2008, kdy se vrátil do britské vlády. Dne 3. října 2008 ohlásil britský premiér Gordon Brown, že se Mandelson má stát členem jeho kabinetu.  Po svém předčasném odchodu z funkce měl Mandelson dostávat od Evropské komise 78 tisíc liber po další tři roky. Dále má po dosažení 65 let věku nárok na důchod v hodnotě asi tři čtvrtě miliónu liber.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Nejméně od roku 2000 je ve vztahu s Brazilcem Reinaldem Avilou da Silvou, který do Spojeného království přišel v roce 1996 a v roce 2005 se stal jeho naturalizovaným občanem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Benjamin Mandelson, Baron Mandelson (* 21. října 1953, Londýn, Spojené království) je britský a evropský politik, bývalý člen Evropské komise a vlády Spojeného království.", "tgt_summary": "Peter Benjamin Mandelson, Baron Mandelson (born 21 October 1953) is a British Labour politician, president of international think tank Policy Network, and chairman of strategic advisory firm Global Counsel.", "id": 1053984}
{"src_title": "Minerální vata", "tgt_title": "Mineral wool", "src_document": [{"title": "Surovina.", "content": "Pro výrobu skelné minerální izolace se používá písek a sklo. Podíl recyklovaného skla se stále zvyšuje, výrobci dnes běžně uvádějí procento využití střepů ve výši 80 %. Pro výrobu kamenné vlny se využívá čedič, diabas a vysokopecní struska, které se smíchávají s připraveným recyklátem z minerálních vláken pojeným cementovým pojivem.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Vstupní suroviny se taví za vysoké teploty v peci, ze které vytéká láva na rozvlákňovací stroje. Poté se k vytvořeným a chladnoucím vláknům přidává organické pojivo, případně impregnační prostředky, které zajistí vyšší stabilitu a odolnost vláken proti vodě.  V procesu rozvlákňování vzniká jemné vlákno z roztaveného materiálu, které je v tenkých vrstvách usazováno na pás sběrné komory. Vlna se dále pomocí kyvného systému vrství, přičemž množství uložené vlny koresponduje s finálními vlastnostmi materiálu. V krepovacím zařízení dochází ke stlačení materiálu na požadovanou tloušťku a k případnému dorovnání objemové hmotnosti. V tvrdící komoře následně dochází k vytvrzení pojiva, čímž je zajištěna rozměrová stálost minerální vlny.  Vytvrzená vlna se nakonec upravuje na požadované rozměry a vzniklé desky nebo role se balí. Pokud jsou izolace používány pro speciální aplikace, jako jsou například technické izolace, přichází tzv. sekundární výroba, což znamená, že na minerální izolaci se aplikuje další vrstva materiálu (papír, alu fólie, skelné textilie, asfaltový pás, drátěné pletivo), nebo se dále tvarují a řežou.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy výrobků.", "content": "Pro běžné stavební aplikace se minerální izolace upravuje nejčastěji do rolí nebo desek. Další rozšířenou možností je minerální izolace foukaná. Pro speciální aplikace jako jsou např. izolace potrubí se jedná o tzv. pouzdra (dutý, podélně dělený válec). Některé výrobky jsou opatřeny polepem – hliníkovou fólií, netkanou textilií, asfaltem nebo je minerální izolace našitá na drátěném pletivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minerální vata nebo také minerální vlna je izolace vyrobená z vláken minerálního původu. Používá se k tepelné, protipožární a zvukové izolaci. Mimo to má široké uplatnění v průmyslu i ve speciálních aplikacích. Minerální izolace se dělí na skelnou a kamennou podle hlavních surovin, ze kterých se vyrábí. Podobný produkt (ale odlišný) je \"žáruvzdorné keramické vlákno\", vyrábí se z oxidu křemičitého (SiO) a oxidu hlinitého (AlO) pro teploty až 1700 °C, zde není popsaný.", "tgt_summary": "Mineral wool is any fibrous material formed by spinning or drawing molten mineral or rock materials such as slag and ceramics.", "id": 460355}
{"src_title": "Muchomůrka červená", "tgt_title": "Amanita muscaria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klobouk může mít průměr 8–20 cm. Je nejdříve polokulovitý, později sklenutý, ve stáří rozložený, někdy až mírně miskovitý s hřebenitým rýhováním na okraji. Barva klobouku může kolísat mezi jasně oranžovou až nachově červenou. Je pokryt bílými bradavkami. Lupeny jsou bílé, husté, u třeně volné. Třeň je bílý, válcovitý; na bázi hlízovitě ztlustlý, obalený na okraji bradavičnatou pochvou. Prsten je široký, převislý, rýhovaný. Dužnina je bílá, jemné chuti, bez pachu. Výtrusný prach je bílý.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Možná je záměna s velmi podobnou muchomůrkou královskou, která je však také jedovatá. Méně pravděpodobná, ale také možná, je záměna s muchomůrkou císařskou, která je sice jedlá (dokonce výtečná), ale v České republice je vzácná a chráněná.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Celkově hojná, místy velmi hojná. Roste nejčastěji v jehličnatých, převážně smrkových lesích, ale i ve smíšených a listnatých lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky, jedovatost.", "content": "Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu obsahuje muscimol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená byla v historii používána k navození stavů opojení nebo halucinací. Bylo však prokázáno, že užívání muchomůrky červené narušuje zdraví a ve vzácných případech vede i ke smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Právě muchomůrka červená dala celému rodu název, neboť byla lidovým prostředkem k zabíjení much (původně muchomorka – od „mořit mouchy“). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo oslazeném mléce, případně se namáčel v mléce či vodě a pak posypal cukrem. Mouchy sály z povrchu klobouku sladký roztok i s rozpuštěnými jedy a došlo k jejich omámení, případně úplnému usmrcení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muchomůrka červená (\"Amanita muscaria\") je jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy jsou vzácností.", "tgt_summary": "Amanita muscaria, commonly known as the fly agaric or fly amanita, is a basidiomycete of the genus \"Amanita\". It is also a muscimol mushroom. Native throughout the temperate and boreal regions of the Northern Hemisphere, \"Amanita muscaria\" has been unintentionally introduced to many countries in the Southern Hemisphere, generally as a symbiont with pine and birch plantations, and is now a true cosmopolitan species. It associates with various deciduous and coniferous trees.", "id": 188760}
{"src_title": "Optometrie", "tgt_title": "Optometry", "src_document": [{"title": "Obecně.", "content": "Termín optometrie pochází s řečtiny. Jedná se o složení slov optos (oko, vidění) a metrie (měření). Pozoruhodné je přiřazení významu pro vidění v anglickém jazyce. Tam frázi „I see“ lze vyložit také jako \"rozumím\", což dává smysl. Pokud chci něčemu porozumět, něco poznat, zjistit souvislosti, je potřeba velmi často onu věc také vidět. Dá se říci, že lidské oko je jakási brána do člověka samotného. Jinak řečeno, oko je v podstatě senzoricko-motorickou periferií mozku. Místem prvního zaznamenání odrazů světla, které poté putují do mozku, kde dochází k jejich analýze. Je až s podivem jak je vše psychické i fyziologické propojeno s okem resp. se zrakem či obecně s viděním. Řada nemocí se často nějak projeví zrakovými problémy. Jakékoliv zrakové postižení může také velmi ovlivnit psychiku člověka a tím i celý jeho život. Proto je třeba si neustále uvědomovat jak moc je pro nás zrak důležitý.  Zodpovědný přístup ke zrakovému aparátu společně se správným vyšetřením všech zrakových funkcí a odchylek, společně se stanovením ideální korekce, přispívá k celkovému dobrému zdravotnímu stavu a tím pádem i k optimální kvalitě života. Lidské bytí je založeno na interakci s okolním světem a zrakové vjemy tvoří jeho velkou část. Proto řada optometristů považuje své povolání za poslání které umožňuje lidem prožívat lepší život.  Na rozdíl od České republiky mají optometristé například ve Spojených státech daleko větší pravomoci a v řadě amerických státech má optometrista oprávnění používat i léčebných metod a předepisovat různé kapky masti či injekce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie optometrie je přímo svázána s vývojem lékařských a vědních oborů zabývajících se zrakovým aparátem (anatomie, mikrobiologie, neurologie, fyziologie atd.), optiky, optických přístrojů, zobrazovacích technik a dalších oborů souvisejících s péčí o zrak. V České republice se často v různých textech dozvídáme, že je optometrie mladý obor. Z následujícího historického přehledu je patrné, že tomu tak není.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "Procesy vzdělávání a praxe optometristů jsou v řadě zemí regulovány vládou. Jako u většiny zdravotnických oborů se vyžaduje i u optometristů značná kvalifikovanost a stálý přehled o nových trendech a postupech.  Optometrie je oficiálně uznána a vyučuje se:", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě nejsou doposud stanovena jednotná pravidla pro získání licence (registrace) optometrie. Například v Německu se problematikou optometrie zabývají zejména oftalmologové a profesionálně trénovaní a certifikovaní optici. Ve Francii není žádná regulace optometrie a optometristé jsou často školení tak, že navštěvují ordinace soukromých oftalmologů.  Po vzniku Evropské unie vznikly organizace zaštiťující evropské školy a školy s výukou optometrie (AESCO Association of European Schools and Colleges of Optometry) a organizace vystupující pod označením Evropská rada optiky a optometrie (ECOO European Council of Optometry and Optics), která se snaží nastavit obecně platná pravidla tohoto oboru. Hlavním úkolem těchto organizací je optometrii v EU sjednotit a stanovit evropskou zkoušku z optometrie (evropský diplom optometrie), uznávaný celou EU.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice je optometrie vedena jako nelékařský zdravotnický obor. Optometrii lze v ČR studovat na lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde se jedná o tříleté bakalářské respektive magisterské studium s možností navazujícího doktorandského studia. Tento obor také poskytuje ve svých osnovách Univerzita Palackého v Olomouci, kde se vyučuje na lékařské a přírodovědecké fakultě a v Kladně na fakultě biomedicínského inženýrství, která je součástí ČVUT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optometrie je nelékařská zdravotnická profese zaměřená na lidské oko a jeho vlastnosti. Specialista aplikující optometrii se nazývá optometrista. Jako u celé řady profesí, jsou i pravomoci optometristů v různých zemích jiné. Stěžejní náplní práce optometristy v České republice je především vyšetřování zrakových funkcí, stanovení příslušné dioptrické korekce a aplikace kontaktních čoček. Současně je optometrista také schopen poradit při výběru optimální korekční pomůcky. Je také schopen posoudit celkový stav zrakových funkcí, avšak nestanovuje diagnózu a neléčí oční choroby. Optometrie je společně s ortoptikou součástí primární péče o zrak na kterou navazuje lékařská péče - oftalmologie.", "tgt_summary": "Optometry is a health care profession that involves examining the eyes and applicable visual systems for defects or abnormalities as well as the correction of refractive error with glasses or contact lenses and treatment of eye diseases.", "id": 117005}
{"src_title": "Alpský jezevčíkovitý brakýř", "tgt_title": "Alpine Dachsbracke", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Brakýři, česky řečeno honiči, se používali k lovu již v dávné minulosti. Alpský jezevčíkovitý brakýř byl k dnešní podobě vyšlechtěn v 19. století. Tehdy si tyto psy vyžádal na své výpravy do Turecka a Egypta korunní princ Rudolf Habsburský. Podobný pes tomu, kterého si vyžádal Rudolf Habsburský byl vyšlechtěn v rakouských Alpách pro potřeby myslivců při lovu. Při šlechtění loveckého psa byl patrně použit i jezevčík. V dnešní době má však alpský jezevčíkovitý brakýř s jezevčíkem málo společného. Pro práci v norách se alpský jezevčíkovitý brakýř nehodí, je vhodný spíš pro práci jako honič. Jeho velkou předností je vysoké pracovní nasazení při jakýchkoli povětrnostních podmínkách.  Alpský-krušnohorský brakýř byl uznán jako třetí barvářské plemeno (vedle bavorského a hannoverského barváře) rakouskou horskou kynologickou organizací v roce 1932.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Je to pes těžké konstrukce s celkově těžkou kostrou. Má krátkou a přiléhavou srst, která dobře izoluje a má většinou barvu hnědou, jelení červeň nebo černou se znaky. Má husté pesíky i podsadu. Hlava je mírně klenutá. Stop je výrazný, hlavně z profilu. Zuby musí být nůžkovitého nebo klešťovitého skusu. Duhovka oči je tmavě hnědá. Uši jsou vysoko nasazené, bez záhybů, středně dlouhé. Jejich konec je zaoblený.  Krk je svalnatý a ne příliš dlouhý. Hřbet rovný a velmi dlouhý, což je specifický znak pro jezevčíky i jezevčíkovité brakýře. Ocas je vysoko nasazený, silný u kořene. Srst na spodní straně je delší (tvoří kartáč), nekupíruje se a je středně dlouhý. Pánevní končetiny jsou svalnaté, silné a správně zaúhlené. Tlapky jsou silné a kulaté, skoro jako kočičí, jen větší. Prsty jsou sevřené, polštářky silné a drápy černé.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Odvážný, nebojácný a energický pes. Má majetnické sklony, ale ke své rodině umí být laskavý. Svoji rodinu miluje a je jí naprosto věrný. Špatně zvládá adaptaci na nové prostředí nebo nové lidi. K cizím se chová nedůvěřivě, ale nesmí být agresivní či být v jejich přítomnosti nervózní. S dětmi vychází poměrně dobře, ale některé jejich hry mu mohou být nepříjemné, proto je dobré nejdříve děti obeznámít s tím, jak se ke psu chovat. Ostatní zvířata většinou ignoruje a nepřikládá jim zvláštní důraz, ani nemá potřebu vyhledávat s nimi spory nebo vyvolávat rvačky. Má rád pohyb a všechnu práci která je mu zadána dělá s velkým nadšením a největším nasazením, proto je to stále velmi oblíbený honič nebo barvář. Má silně vyvinuté lovecké pudy a dobrý nos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alpský brakýř jezevčíkovitý je silný, nebojácný lovecký pes s nízkýma nohama a silnou stavbou těla. I přes svoji malou výšku je ale velmi těžký a mazlivý. Můžeme ho znát také jen jako \"jezevčíkovitého brakýře, \"nebo \"alpsko-krušnohorského jezevčíkovitého brakýře\".", "tgt_summary": "The Alpine Dachsbracke (ger. Alpenländische Dachsbracke) is a small breed of dog of the scent hound type originating in Austria. The Alpine Dachsbracke was bred to track wounded deer as well as boar, hare, and fox. It is highly efficient at following a trail even after it has gone cold. The Alpine Dachsbracke is very sturdy, and Austria is said to be the country of origin.", "id": 2049263}
{"src_title": "Zecharia Sitchin", "tgt_title": "Zecharia Sitchin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Baku, Sovětský svaz (Ázerbájdžán), vyrůstal v Palestině. Zde se naučil moderní a starověkou hebrejštinu, jiné semitské a evropské jazyky, historii a archeologii Blízkého východu. Vystudoval obor dějiny ekonomie na Londýnské univerzitě.  Pracoval mnoho let v Izraeli jako novinář a editor, poté žil a tvořil v New Yorku. Jeho knihy jsou překládány do většiny světových jazyků, do Braillova písma, a jsou citovány v rádiích a televizních programech.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Podle jeho výkladu sumerské kosmogonie existuje tzv. hypotetická planeta, putující po dlouhé, eliptické oběžné dráze; planeta projde vnitřní Sluneční soustavou zhruba každých 3600 let. Tato planeta se podle Sitchina jmenuje Nibiru (planeta spojovaná s Mardukem v babylonské astrologii). Planeta Nibiru se srazila s Tiamatem, jenž je další hypotetickou planetou, umísťovanou Sitchinem mezi Mars a Jupiter. Tato kolize dala vzniknout planetě Zemi, Pásu asteroidů a některým kometám. Tiamat je, jak je popisováno v Enûma Eliš, bohyně. Sitchin se ale domníval, že Tiamat by mohl být tím, co my dnes nazýváme planetou Zemí.  Když byl zasažen jedním z měsíců planety Nibiru, Tiamat se rozpadl na dvě části. Při dalším průniku Sluneční soustavou se Nibiru srazila s fragmenty předchozí kolize a jedna část Tiamatu vytvořila nynější Pás asteroidů. Druhá část byla kolizí odsunuta na novou orbitu a stala se planetou – Zemí. Tomuto scénáři však neodpovídá současná malá výstřednost oběžné dráhy Země: 0.0167. Zastánci jeho teorie naopak poukazují na velmi neobvyklou geomorfologii rané Země jako následek kolize vesmírných těles – např. pevný kontinent na jedné a obrovský oceán na druhé straně planety. I když toto je v souladu s teorií velkého impaktu pro vysvětlení původu Měsíce, tato událost se stala (podle odhadů) před cca 4,5 miliardou let a naprosto transformovala (zničila) předchozí povrch Země.  Jak uváděl, hypotetická planeta Nibiru byla domovem technologicky vysoce vyvinuté mimozemské rasy, podobné člověku, pojmenované Anunnaki v sumerské mytologii, či Nefilim v Bibli. Tvrdil, že Anunnaki poprvé dorazili na Zemi pravděpodobně před 450 000 lety. Hledali tu nerostné suroviny, hlavně zlato, které našli a těžili v Africe. Tito,bohové‘ Anunnaki byli v podstatě kastou (hodností) a představiteli koloniální výpravy z Nibiru na planetu Zemi. Sitchin věřil, že Anunnaki geneticky vyvinuli druh \"Člověk moudrý\": křížením mimozemských genů s geny \"Homo erectus\". Výsledkem byla stvoření určená pro otrockou práci ve zlatonosných dolech. Podle Sitchina starověké nápisy popisují zrod lidské civilizace v Sumeru a Mezopotámii pod dozorem a vedením těchto,bohů‘; lidští králové byli jmenováni jako prostředníci mezi Anunnaki a pozemšťany. Věřil, že spad z jaderných zbraní použitých ve válce mezi frakcemi mimozemšťanů je,zlý vítr‘, který zničil město Ur okolo roku 2000 př. n. l. (Sitchin dokonce uváděl přesný rok 2024 př. n. l.), jak je uvedeno v tzv. lamentu \"Nářek nad zkázou města Ur\". Sitchin tvrdil, že se jeho výzkum shoduje s řadou biblických textů, které byly často převzaty z původních sumerských mytologických textů.  V době, kdy prováděl výzkumy pro své knihy, pouze odborníci byli schopni číst v sumerském jazyce. V současné době však můžete s použitím \"Sumerian Lexicon\" porovnat svůj překlad se Sitchinovým. Sitchinovy překlady jak samotných slov, tak větších celků byly a jsou napadány jako nepřesné.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Dále tvrdil, že některé neobvyklé lidské geny objevené roku 2001 nejsou důsledkem horizontálního přenosu genetické informace z bakterie, jak uvádí genetici, ale byly vloženy do lidského genomu mimozemšťany. Tento výzkum byl také napaden krátce po jeho zveřejnění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zecharia Sitchin (,, českým přepisem Zacharija Sitčin) 11. července 1920 – 9. října 2010) byl autor knih propagující myšlenku mimozemského (vesmírného) původu lidstva. Sitchin tvrdil, že za vznikem starověké sumerské civilizace stáli „Anunnaki“, (nebo „Nefilim“) mimozemská rasa z ještě neobjevené planety našeho solárního systému – Nibiru. Tvrdil, že sumerská mytologie potvrzuje jeho teorie, přičemž tyto byly soustavně vyvracovány renomovanými vědci a historiky: Jeho kritici napadali hlavně Sitchinovy překlady sumerských textů a jeho fyzikální výklady. Zecharia Sitchin bezesporu patřil mezi nejvýznamnější záhadology 20. a počátku 21. století.", "tgt_summary": "Zecharia Sitchin (July 11, 1920 – October 9, 2010) was an author of books proposing an explanation for human origins involving ancient astronauts. Sitchin attributed the creation of the ancient Sumerian culture to the \"Anunnaki\", which he stated was a race of extraterrestrials from a planet beyond Neptune called \"Nibiru\". He asserted that Sumerian mythology suggests that this hypothetical planet of Nibiru is in an elongated, 3,600-year-long elliptical orbit around the sun. Sitchin's books have sold millions of copies worldwide and have been translated into more than 25 languages.", "id": 357420}
{"src_title": "Baťův mrakodrap", "tgt_title": "Baťa's Skyscraper", "src_document": [{"title": "Stavitelé.", "content": "Stavbu mrakodrapu navrhla, propočítala a také pod vedením stavitele Arnošta Sehnala provedla dceřiná společnost Baťova koncernu \"Zlínská stavební akciová společnost\". Na projektu budovy se podíleli:", "section_level": 1}, {"title": "Postup výstavby.", "content": "Ve čtvrtek 28. května 1936 žádá firma Baťa okresní úřad ve Zlíně o stavební povolení pro 16 podlažní budovu na parcele číslo 1111/6 v katastrálním území Zlína. Protože však na území tehdejšího Československa neexistovaly předpisy pro stavbu tak vysokých budov, bylo nařízeno místní šetření. Při něm bylo doporučeno vydání stavebního povolení.  To bylo skutečně v pondělí 14. září téhož roku vydáno a okamžitě bylo započato se stavbou, a to výkopem základových pasů, které byly hotovy v dubnu roku 1937. Ještě ve stejném měsíci se začalo se stavbou železobetonového skeletu, a šestnáctá etáž je slavnostně dokončena již ve čtvrtek 16. září 1937. Technické vybavení budovy bylo vybudováno v letech 1938 a 1939.  Kolaudace byla zahájena v prosinci 1939, a podle fotografií dochovaných z roku 1940 je toho roku budova již plně v provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Náklady na stavbu.", "content": "Celkové náklady činily 8 810 410 Kč. Do této částky nejsou započítány náklady na vybavení interiérů budovy, protože ty si jednotlivá oddělení platila sama.", "section_level": 1}, {"title": "Popis budovy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry a objemy.", "content": "Celková zastavěná plocha budovou činí 1850 m. Vlastní budova má délku 80 m a šířku 20 m. Podlaží mají celkovou plochu 30 000 m2, avšak vlastní užitná plocha činí 24 000 m2 (tedy 80 % celkové plochy podlaží). Celkový obestavěný prostor (kubatura) je 135 000 m3.  Během výstavby objektu bylo použito:  Materiál byl na stavbu přivezen na celkem 3 800 vagónech  Při stavbě suterénních podlaží bylo z výkopu vytěženo 8 400 m3 zeminy. Celková plocha omítek v budově činí 40 000 m2.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba.", "content": "Nosným systémem mrakodrapu je železobetonový skelet s charakteristickými válcovými sloupy, které jsou spirálovitě armované, a dole jsou eliptické, aby optimálně roznášely horizontální zatížení. Střední pilíře mají v základech průměr 75 cm a každý z nich nese zatížení 500 t. Skelet budovy byl postaven za 160 dní; na jeho vytvoření se podílelo 40 dělníků:  Pro betonáž sloupů a stropů bylo použito standardní ocelové bednění. Betonové konstrukce včetně sloupů jsou omítnuty škrabanou omítkou.  Budova přes svou délku 80 m nemá průběžné dilatační spáry. Ty dělí pouze poslední dvě podlaží z důvodů tepelné roztažnosti. Obvodové zdivo je vyzděno z obyčejných plných cihel a obloženo cihelnými obkladačkami o rozměrech 6,5 × 30 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební prvky budovy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podlahy.", "content": "Podlahy jsou bez násypu přímo na železobetonové konstrukci a obsahují (odshora) tyto skladebné vrstvy:  Ve výtahové hale a na schodištích bylo položeno různobarevné teraso, které bylo dělené několika proužky z mosazi.", "section_level": 2}, {"title": "Okna.", "content": "Okna jsou z oceli a jsou řešena jako dvojitá s vnitřní roletou. Není možné je otevřít. Jejich součástí je pouze úzký ventilační proužek nahoře a dole.", "section_level": 2}, {"title": "Dělicí příčky.", "content": "Dělicí příčky v interiéru budovy byly sestavovány z modulových dílů, a sice plných a prosklených. Pouze například u výtahů, umýváren či strojoven byly použity zděné příčky.", "section_level": 2}, {"title": "Dispozice budovy.", "content": "Suterén budovy obsahoval ústřední firemní archiv, strojovnu, elektrorozvodnu, dále sklady a dvě telefonní ústředny. Jedna telefonní ústředna byla automatická a sloužila k vnitřní komunikaci mezi 3 500 zaměstnanci. Druhá, ruční, byla určena pro meziměstské telefonní hovory.  V přízemí se nacházela rozsáhlá komunikační hala o rozměrech 24 × 6 m.  Na 1. až 14. podlaží jsou velkoprostorové kanceláře dimenzované pro 200 pracovníků na jedno patro. Osmé patro bylo vyhrazeno pro vedení firmy. Kanceláře zde měli ředitelé (v abecedním pořadí) Čipera, Hlavnička, Hoza, Hradil, Knap, Malota, Pokorný, Udržal a jiní.  Do 15. etáže byl situován sál pro konference nebo předvádění výrobků. O patro výš byla střešní vyhlídková zahrada s květinovými záhony a fontánou. Nejvyšší patro je jen nástavbou se strojovnou klimatizace, dílnami pro údržbáře a vodními rezervoáry.", "section_level": 1}, {"title": "Vertikální komunikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výtahy.", "content": "Všechny vertikální komunikační cesty byly umístěny vně základního půdorysu budovy. Nalezneme zde 4 výtahy pro dopravu zaměstnanců (o celkové kapacitě 100 míst), které byly obsluhovány průvodčími. Díky tolika výtahům bylo zajištěno, že kabinka výtahu přijede maximálně do 30 sekund od jejího přivolání. Jízdní rychlost výtahů byla 2 m/s. Jeden z výtahů však byl expresní (byl určen návštěvníkům firmy) a jezdil rychlostí až 3,2 m/s. Tento výtah byl umístěn v jihovýchodním rohu objektu v sousedství jednoho ze tří schodišť.  Pohyb mezi dvěma sousedními patry zajišťoval páternoster s 31 kabinkami.  V severozápadních partiích budovy se nachází nákladní výtah s kovovou klecí.  Mrakodrap také obsahoval listovní a balíkový výtah s automatickým vyklápěním typu páternoster (podobnost s potrubní poštou) a dálnopis.  Zakomponován byl také shoz na smetí a papír, který v suterénu ústil do sběrače s přímým ukládáním na nákladní automobil a odvozem do spalovny.", "section_level": 2}, {"title": "Kancelář Jana Antonína Bati.", "content": "Technickou raritou budovy je výtahová kancelář ředitele firmy Jana Antonína Bati o rozměrech 6 × 6 metrů, která je elektricky klimatizovanou jednotkou umístěnou na stropě kanceláře (teplota v místnosti klimatizací kolísá v rozmezí 18 až 25 °C). Kancelář je dále vybavena samostatným signalizačním zařízením (včetně automatického elektrického požárního hlásiče a otevírání dveří), telefonem či umyvadlem s teplou i studenou vodou a odpadem. Výtah s kanceláří se pohyboval rychlostí 0,75 m/s.", "section_level": 3}, {"title": "Schodiště.", "content": "V budově jsou celkem tři schodiště mající minimální možnou šířku. Schodiště mají 450 schodišťových stupňů, tedy o 70 více než má katedrála sv. Štěpána ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Vytápění.", "content": "Zvlášť pro jednotlivá patra a na sobě nezávisle se provádělo vytápění a klimatizace (systému Carrier) s možností úprav kvality vzduchu (jeho teploty, vlhkosti, množství nebo jakosti) pouze pro konkrétní patro. Navíc bylo pro dané patro možné klimatizaci vyřadit z provozu nebo větrat pouze filtrovaným vzduchem zvenčí bez použití vzduchu cirkulačního. Výhodou byla též jednoduchost obsluhy tohoto systému.  K vytápění a klimatizaci sloužila pro každé z pater samostatná strojovna se samočinnou regulací. Na horní straně parapetu byly navíc umístěny elektrické topné pásy (to z důvodu případného přitápění).  Celá budova byla napojena na tovární parovod.  Ohřev teplé užitkové vody a chlazení pitné vody pro fontánky, které byly umístěny na každém podlaží, byl centrální.", "section_level": 1}, {"title": "Toalety.", "content": "Pánské toalety jsou v každém patře. Dámské toalety jen ve druhém a devátém podlaží.", "section_level": 1}, {"title": "Elektroinstalace.", "content": "Stoupačky elektroinstalace jsou situovány do průběžné vertikální šachty ústředního schodiště. Parapetními zdmi jsou vedeny rozvody světelné, motorové, telefonní a rozhlasové. Elektrické zásuvky jsou umístěny po každých 3 metrech, vypínače po každých 6 metrech, kdy jsou zalícovány s povrchem zdiva.", "section_level": 1}, {"title": "Mytí oken.", "content": "Aby bylo možné mýt velká okna, která nelze otevírat, byl na budovu připevněn závěsný koš, jehož návrhu a realizace se ujaly firemní strojírny. Zavěšen byl ve výšce 67 m v kolejové dráze okolo rohů budovy. Do koše mohly nastoupit jedna nebo dvě osoby s pracovním náčiním. Nástup a nakládka či vykládka pracovních potřeb probíhá z místnosti pro skladování čisticích prostředků a barev, kam se koš dostane po průjezdu vhodně nastavenou výhybkou v 15. etáži.  Koš se obsluhoval čtyřmi knoflíky (pro každý ze směrů - vzhůru/dolů nebo vlevo/vpravo - jeden knoflík). Navíc stiskem kombinací těchto knoflíků bylo možné dosáhnout pohybu diagonálního. Pro zamezení možných výkyvů koše (například při mytí oken) byl koš vybaven dvěma elektromagnety. Ty se obsluhovaly z koše a sloužily k přichycení k okennímu rámu.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy budovy.", "content": "V listopadu 1944 byl Zlín bombardován, ale Baťův mrakodrap jako zázrakem unikl zkáze.  Roku 1959 byl interiér přízemí budovy upraven pro Muzeum obuvi.  A o rok později byla střešní terasa z její větší části zastavěna objektem vzorkovny, který je od líce budovy odsazen ochozem.  Během šedesátých let došlo k dobudování jižního vstupu do budovy (počítal s ním již původní architekt Karfík, soudě alespoň podle modelu mrakodrapu). Dobudování však nebylo šťastné, neboť byly provedeno za pomoci těžkopádné markýzy podepřené betonovou stěnou s plastikou (od J. Vlacha) a fontánou. Došlo také na rekonstrukci výtahů, dveří a některých dalších prvků v interiéru budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po celkové rekonstrukci dokončené v roce 2004 za 630 milionů Kč je mrakodrap sídlem Krajského úřadu Zlínského kraje (jeho kanceláře jsou v 9. až 15. podlaží) a tamního finančního úřadu (jeho kanceláře jsou ve 4. až 8. podlaží).  Ve spodních patrech budovy je restaurace a nachází se tu i prostory se stálou expozicí či plochy pro aktuální krátkodobé výstavy. Na terase budovy v nejvrchnějším patře je provozována kavárna a vyhlídková plošina.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Stavba se stala kulturní památkou České republiky (je vedená pod číslem 1894).  Během výstavy \"Deset století architektury\", která v roce 2000 proběhla v areálu Pražského hradu, byla budova zařazena mezi osm nejvýznamnějších památek české architektury 20. století.  Rekonstruovaná stavba získala prestižní hlavní cenu \"Grand prix obce architektů\" za rok 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baťův mrakodrap nechal postavit Jan Antonín Baťa ve Zlíně podle projektu architekta Vladimíra Karfíka v letech 1936–1938 jako sídlo ředitelství obuvnické firmy Baťa. Budova má číslo 21, říká se jí proto „jednadvacítka“. Označení budov v Baťově závodě bylo podle amerického stylu, kdy číslo udává přesnou polohu budovy v areálu, neboť první číslice (tedy dvojka) označuje řadu budovy (počítáno od východu k západu) a druhé číslo (tedy jednička) představuje řadu budovy (číslováno od jihu k severu).", "tgt_summary": "Baťa's Skyscraper, also known as Building No. 21 is a skyscraper in Zlín, Czech Republic. It is 77.5 metres high and has sixteen floors. It was the administration building of the shoemaking factory Bata Shoes. Now it is headquarters of the Zlín Region. This building was one of the first high-rise buildings in Europe—being the third tallest pre-war skyscraper after Madrid's Telefónica Building and Antwerp's Boerentoren. The building is in constructivist architecture was designed by Vladimír Karfík. It was built between 1936 and 1938 at the instruction of Jan Antonín Baťa.", "id": 2218152}
{"src_title": "STS-26", "tgt_title": "STS-26", "src_document": [{"title": "Nové bezpečnostní opatření.", "content": "Příčinou katastrofy raketoplánu Challenger byly motory SRB, proto se tyto motory dočkaly velkého množství vylepšení. Bylo provedeno 155 konstrukčních změn – vylepšení konstrukce zápalníků pohonných hmot, zlepšená konstrukce trysek. Těsnící proužky mezi jednotlivými segmenty motoru, které byly přímou příčinou havárie, získaly robustnější konstrukci. Jejich počet vzrostl na tři oproti předchozím dvěma. Změny se nevyhnula ani vnější palivová nádrž ET, na niž technici vykonali 8 vylepšení a vlastní raketoplán, kde proběhlo až 220 konstrukčních úprav. Přibyl nový nouzový východ a nová možnost úniku posádky z lodi pomocí teleskopické tyče. Upraveny byly také startovací komplexy. Došlo ke zpřísnění opatření na přípravu a provoz raketoplánů. Počet podmínek, které musely před startem vyhovovat, přesáhl 2500. Následkem těchto úprav klesla nosnost raketoplánu na 22 700 kg z předešlých 29 500 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Orbiter Discovery byl 21. června přemístěn do raketové montážní haly VAB, kde ho připojili k vnější palivové nádrži ET, která byla zase spojena s pomocnými motory SRB. Už kompletně smontovaná startovací sestava se 4. července přemístila na startovací rampu 39-B. To byla stejná rampa, z které před více než dvěma lety odstartoval Challenger na svoji poslední misi. 26. srpna bylo zahájeno odpočítávání. V jeho průběhu se vyskytlo neplánované prodloužení v čase T-3h. Kromě toho ale odpočítávání probíhalo hladce a tak v čase T-9 min mohl dát Robert B. Sieck, ředitel startovních příprav, povel ke startu.  V rámci zvýšení bezpečnosti byly na mysu Canaveral během startu v pohotovosti tři helikoptéry typu Sikorsky HH-3. Ty měly poskytnout pomoc posádce raketoplánu v případě, že by musela opustit jeho palubu a přistát pomocí padáků v Atlantiku blízko pobřeží. O 180 km dále hlídkovala loď \"Tahoma\", patřící pobřežní stráži (US Coast Guard), na širém moři byla připravena vrtulníková fregata USS Flatley a 360 km od místa startu kroužilo hlídkové letadlo Lockheed HC-130 národní letecké gardy (Air National Guard).", "section_level": 1}, {"title": "Problémy před startem.", "content": "11. července začalo tankování paliva pro orbitální motory OMS a manévrovací motory RCS. 15. července si jeden technik všiml zápachu okysličovadla v blízkosti levého zadního modulu RCS. Po šestihodinovém pátraní bylo lokalizováno místo, odkud chemikálie unikala. V srpnu byla netěsnost zalita tmelem ze silikonového kaučuku, grafitu a skelných vláken. Problém také nastal s netěsností na pozemním potrubí, které přivádí kapalný vodík do nádrže ET.  Rovněž nastaly problémy se zkouškami hlavních motorů raketoplánu SSME. Přepouštěcí ventil na motoru č. 2 se uzavíral příliš pomalu, proto palubní počítač zastavil zkoušku probíhající 4. srpna jen necelou sekundu před zážehem. Vadný ventil byl vyměněn a další zkouška už proběhla bez problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Raketoplán odstartoval 29. září v 15.37.00 UT. V čase T+2 minuty a 2 sekundy při rychlosti přibližně Mach 4 vyhořelo palivo v motorech SRB, které byly po dvou sekundách odhozeny. Discovery pokračoval v letu po o mnoho strmější dráze než při předcházejících misích, aby se v případě poruchy jednoho z motorů SSME zvýšila šance navedení na nouzovou oběžnou dráhu. V čase T+513 byly po postupném snižování tahu hlavní motory SSME vypnuty. Discovery se ocitl na dráze 65-290 km se sklonem 28,5° k rovníku. O 20 sekund později byla odhozena nádrž ET, která zanikla v atmosféře. Na oběžnou dráhu se raketoplán dostal přibližně v T+40 minut zážehem orbitálních motorů OMS, které jeho rychlost zvýšily o 68 m/s. Operační dráha byla téměř kruhová s průměrnou výškou 296 km.  Po otevření dveří do nákladového prostoru posádka nejdříve otestovala systémy družice TDRS-C. V čase T+6 h 30 minut ji vypustila pod 60° uhlem. Družice i s urychlovacím stupněm IUS se zpočátku pohybovala díky impulzu, který jí udělil pružinový mechanizmus. Později, když byl raketoplán v dostatečné vzdálenosti, tedy asi o půl oběhu, se zažehl motor prvního stupně rakety IUS, jenž dostal družici na přechodovou dráhu. Následující den prostřednictvím druhého stupně vystoupala družice na geostacionární dráhu nad tichomořskou republiku Kiribati. U družice nastaly problémy s nosníky parabolických antén, Discovery měl také problém se zablokováním parabolické antény pro pásmo Ku. Dalším problémem byla záložní povelová linka k hydraulice jednoho z motorů OMS, avšak hlavní systém pracoval bez závad. Třetí závažný problém představoval zablokovaný výparník vody ledem. Aby se zabránilo dalšímu zamrzávání, musela být na palubě raketoplánu udržovaná teplota v rozsahu 27-28 °C. Led posádka odstranila propláchnutím výparníku třemi dávkami vody několik hodin před návratem.  Zbytek času zůstávající do přistání posádka věnovala hlavně fotografování zemského povrchu. Nelson se věnoval 60 vzorkům proteinů krystalizovaných v automatickém zařízení ve stavu beztíže. Mezi vzorky byla i bílkovina izolovaná z viru HIV, jejíchž zkoumání je důležité pro boj s chorobou AIDS.  3. října se Discovery vrátil do zemské atmosféry. Po natočení do polohy motory napřed proběhl 170-sekundový zážeh motorů OMS. Ty snížily rychlost stroje. Raketoplán vstoupil do atmosféry nad Tichým oceánem ve výšce 121 km, asi 7600 km od místa přistání. Discovery dosedl na dráhu 17 základny Edwards AFB rychlostí 370 km/h v 11.37 EDT (16.37.18 UT).", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-26 byla mise amerického raketoplánu Discovery. Cílem mise bylo obnovení letů, které byly pozastaveny po havárii raketoplánu Challenger a vypuštění družice TDRS-C s urychlovací dvojstupňovou raketou IUS. Tato družice zajišťuje spojení raketoplánů s řídícím střediskem.", "tgt_summary": "STS-26 was the 26th NASA Space Shuttle mission and the seventh flight of the orbiter \"Discovery\". The mission launched from Kennedy Space Center, Florida, on 29 September 1988, and landed four days later on 3 October. STS-26 was declared the \"Return to Flight\" mission, being the first mission after the Space Shuttle \"Challenger\" disaster of 28 January 1986. It was the first mission since STS-9 to use the original STS numbering system, the first to have all its crew members wear pressure suits for launch and landing since STS-4, and the first mission with bailout capacity since STS-4. STS-26 was also the first all-veteran crew mission since Apollo 11, with all of its crew members having flown at least one prior mission.", "id": 1410725}
{"src_title": "NASCAR", "tgt_title": "NASCAR", "src_document": [{"title": "Monster Energy Cup Series.", "content": "\"NASCAR Monster Energy Cup Series\" (dříve Sprint, Nextel, Winston) je nejvyšší úroveň profesionální soutěže, a v důsledku toho také nejpopulárnější a nejziskovější ze všech soutěží NASCAR. Sezóna se obvykle skládá ze 36 bodovaných a 5 nebodovaných závodů, v rozmezí 10 měsíců. Nejprestižnější závod NASCAR bývá tradičně Daytona 500, mezi další prestižní podniky patří 600mílový závod v Charlotte, 400mílový závod v Indianapolis nebo 500kolová podívaná v Bristolu. V každém bodovaném závodě startuje 40 vozů značek Chevrolet, Ford a Toyota. První titul pro ne-americký vůz získal v roce 2015 Kyle Busch s vozem Toyota Camry. Posledním šampiónem za rok 2016 je Jimmie Johnson, pro kterého to znamenalo zisk sedmého titulu. Toto se podařilo už pouze Richardu Pettymu a Dale Earnhardtu seniorovi.", "section_level": 1}, {"title": "Xfinity Series.", "content": "\"NASCAR Xfinity Series\" (dříve Nationwide) je druhá nejvyšší soutěž NASCAR. Poslední šampiónem z roku 2016 je Daniel Suárez. Moderní forma těchto závodů začala v roce 1982 s hlavním sponzorem Anheuser-Busch Brewing's Budweiser. Sezona je o několik závodů kratší než u Monster Cupu. A také celkový obrat peněz a ceny jsou významně nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Camping World Truck Series.", "content": "\"NASCAR Camping World Truck Series\" jsou speciály podobné vyšším ligám, ale opatřeny karosérií vypadající jako pick-up, což je nejoblíbenější dopravní prostředek v USA. Vítězem sezóny 2016 se stal Johnny Sauter. Série závodů Camping World Truck Series vznikla v roce 1994. První závod proběhl v následujícím roce. V současné době jediná soutěž ze tří nejznámějších, která má závod mimo území USA.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost v NASCAR.", "content": "Většina bezpečnostních prvků v NASCAR byla zavedena až v reakci na smrt nebo těžké zranění jezdců, zejména pak po smrti Dale Earnhardta Sr. v roce 2001. Největším přínosem pro zvýšení bezpečnosti bylo zavedení povinného používání HANS (Head and Neck Support – podpora hlavy a krku) a vybudování nových tlumených svodidel SAFER Barrier.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled vozu.", "content": "Každý vůz je povinen být označen velkým číslem na bočních stranách vozu a na střeše vozu, v rozmezí od 00-09 a 0-99. Dále jsou určeny oblasti vozu, kde jsou nalepeny sponzoři a dodavatelé série, hlavní sponzor série a jmenovka jezdce. Dále je požadováno, aby byl barevný vzhled stejný na obou stranách vozu, je však možné požádat o výjimku.", "section_level": 2}, {"title": "Zastávky v boxech.", "content": "Několikrát za závod je nutné vozům doplnit palivo a vyměnit pneumatiky. Děje se tak v boxové uličce, kde je zeď, která odděluje boxová stání a samotné garáže. Servis vozu před zdí má povoleno pouze šest mechaniků. Čtyři mechanici mají na starost výměnu pneumatik, je nutné povolit a utáhnou pět matic kola při každé výměně. Obvykle tito mechanici pracují ve dvojici a obsluhují tak přední nebo zadní polovinu vozu. Další mechanik zvedá vůz, ručně ovládaným hydraulickým heverem a poslední z nich doplňuje palivo z tankovací nádoby. Několik dalších mechaniků může za zdí pomáhat podáváním pneumatik a nářadí, avšak nesmí vstoupit před zeď k vozu, jinak se jedná o porušení pravidel. Pokud je vůz poškozen tak, že ho mechanici před zdí nedokáží opravit, je nutné vůz přesunout za zeď, do garáží a tam může pracovat na voze neomezený počet mechaniků.", "section_level": 2}, {"title": "Bodování.", "content": "Body se udělují všem čtyřiceti vozům, které odstartovaly do závodu a mají právo bodovat v sérii. Vítěz dostává 40 bodů, druhý 35 a pak se počet bodů snižuje po jednom až k pozici 36. 36. v cíli až 40. dostávají shodný počet jednoho bodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "NASCAR (\"National Association for Stock Car Auto Racing\") je rodinný obchodní podnik, který povoluje a řídí celou řadu motoristických sportovních událostí v USA, v nichž startují závodní speciály. Nascar založil v letech 1947–1948 Bill France senior. Závody se oficiálně jezdí od roku 1948. Od roku 2009 je generálním ředitelem NASCAR Brian France, vnuk zesnulého Billa France seniora. NASCAR je největším podnikem svého druhu ve Spojených státech. Patří se svými miliony fanoušků mezi nejsledovanější sporty v USA. Podle televizních ratingů jsou sledovanější pouze profesionální zápasy amerického fotbalu. Tři největší závodní série jsou Monster Cup Series, Xfinity Series a Camping World Truck Series. Celkově se však pod patronací NASCAR pořádá okolo 1500 závodů na více než 100 tratích v 39 státech USA, Kanady a Mexika. Exhibičně se závodilo v roce 1988 v Austrálii a mezi roky 1996–1998 v Japonsku.", "tgt_summary": "The National Association for Stock Car Auto Racing (NASCAR) is an American auto racing sanctioning and operating company that is best known for stock-car racing. The privately owned company was founded by Bill France Sr. in 1948, and his son, Jim France, has been the CEO since August 6, 2018. The company is headquartered in Daytona Beach, Florida. Each year, NASCAR sanctions over 1,500 races at over 100 tracks in 48 US states as well as in Canada, Mexico, and Europe.", "id": 485382}
{"src_title": "Stéphanie Monacká", "tgt_title": "Princess Stéphanie of Monaco", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Společně se svou matkou cestovala v autě dne 13. září 1982 při autonehodě, která se kněžně nakonec stala osudnou. Kvůli zraněním, která utrpěla, ležela Stéphanie v nemocnici a nemohla se účastnit matčina pohřbu.  Poté, co se psychicky zotavila z autonehody, začala v roce 1983 pracovat u Christiana Diora pod vedením hlavního návrháře Marca Bohana, který byl přítelem její matky a princezny Caroline a obvykle je také oblékal. Brzy se stala jednou z osobností tohoto módního domu. O rok později debutovala také jako modelka, ale tato její kariéra netrvala dlouho kvůli odporu knížete Rainiera. Později uvedla také dvě své vlastní kolekce plavek.  Kariéru v módním průmyslu princezna opustila kvůli zpěvu. Na začátku roku 1986 vydala svůj první singl. Píseň \"Ouragan\" se umístila v Top 10 a prodalo se více než 5 milionů kopií. V září téhož roku vydala celé album, kterého se prodalo více než 2,5 milionu kopií. V roce 1987 nahrála píseň \"Young Ones Everywhere\", aby podpořila UNICEF. Pokusila prorazit také ve Spojených státech, ale neúspěšně (prodalo se pouze 30 000 kopií nového alba). Natočila píseň \"In the Closet\" s Michaelem Jacksonem a svou hudební kariéru také ukončila.  Mezi jejími partnery patřilo mnoho známých mužů. Již v šestnácti letech chodila s Paulem Belmondem, synem herce Jeana-Paula Belmonda, o rok předtím se španělským zpěvákem Miguelem Bosém. Mezi její pozdější partnery patří třeba Rob Lowe, Anthony Delon (syn Alaina Delona) nebo Jean Yves Lefur.  V roce 1992 se jejím milencem stal osobní bodyguard Daniel Ducruet, se kterým má dvě děti:  Ducrueta si vzala v roce 1995, díky tomu se jejich společné děti dostaly do následnického pořadí na monacký trůn. Již o dva roky později se ale rozvedli. Jejich vztah je i nadále přátelský, občas jsou viděni na společné dovolené se svými dětmi.  Mezi její další partnery patřili Fabien Barthez, Jean-Claude van Damme, Jean Raymond Gottlieb. Posledně jmenovaný je pravděpodobně otcem její další dcery Camille Gottlieb, sama to však nikdy nepotvrdila.  V roce 2003 se provdala za Adanse Lopez Perese, ale rozešli se již po deseti měsících manželství a krátce na to se rozvedli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna Stéphanie Monacká (Stéphanie Marie Elisabeth Grimaldi, * 1. února 1965) je nejmladší potomek bývalého monackého knížete Rainiera III. a jeho ženy, bývalé hollywoodské herečky, Grace Kellyové, sestra současného monackého knížete Alberta II. Jednu dobu byla také zpěvačkou, modelkou a návrhářkou plaveckého oblečení. Její matka ji často nazývala svým \"divokým dítětem\".", "tgt_summary": "Princess Stéphanie of Monaco (Stéphanie Marie Elisabeth Grimaldi; born 1 February 1965) is the youngest child of Rainier III, Prince of Monaco, and the American actress Grace Kelly. She is the younger sister of Albert II, Prince of Monaco, and Caroline, Princess of Hanover. Currently 14th in the line of succession to the Monegasque throne, she has been a singer, swimwear designer and fashion model.", "id": 1792248}
{"src_title": "USS John F. Kennedy (CV-67)", "tgt_title": "USS John F. Kennedy (CV-67)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Původně se mělo jednat o čtvrtou loď třídy \"Kitty Hawk\", v její konstrukci ale došlo k takovému množství změn, že jí byla přiřazena vlastní třída. Objednána byla s jaderným pohonem (měla používat reaktor A3W), avšak po zahájení stavby došlo i v této oblasti ke změně a byla vybavena konvenčním pohonem.  Stavba lodi byla zahájena 22. října 1964. Pokřtěná a spuštěná na vodu byla 27. května 1967, tedy dva dny před nedožitými 50. narozeninami Johna Kennedyho. Loď pokřtily Jacqueline Kennedyová a její tehdy devítiletá dcera Caroline v Newport News ve Virginii, kde byla v místní loděnici Newport News Shipbuilding stavěna. Do služby byla zařazena 7. září 1968.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "V 70. letech 20. století brázdila severní část Atlantského oceánu a Středozemní moře.  V roce 1982 poprvé proplula Suezským průplavem a vydala se na cestu do Indického oceánu. Při této misi přivítala na své palubě somálského prezidenta. V říjnu 1983 byla odvelena zpátky přes Suez ke břehům Libanonu, kde probíhala občanská válka. V prosinci 1983 pak vzlétla z její paluby k ostré bojové akci letadla A-6, která provedla nálet na Bejrút (společně se vzdušnými silami letadlové lodě USS \"Independence\"). Námořnictvo ztratilo 2 letouny. V zálivu Velká Syrta (v blízkosti teritoriálních vod Libye) došlo 4. ledna 1989 ke konfliktu se dvěma libyjskými letouny MiG-23, které se blížily k letadlové lodi. Z paluby tak vzlétly dva stíhací letouny F-14, aby útočníky zastavily. Ačkoliv zněl pro americké letadla pokyn jasně, měly mírumilovně doprovodit libyjské migy směrem od lodi, přesto došlo ke střetu a obě dvě libyjské stíhačky byly sestřeleny.  V roce 1991 se USS \"John F. Kennedy\" zúčastnila operace Pouštní bouře proti Iráku, který okupoval Kuvajt. Z její paluby bylo uskutečněno 114 náletů, celkově 2 900 vzletů letadel. V roce 1996 navštívila při své plavbě Dublin v Irsku, kde ji vítalo na deset tisíc lidí, kteří věděli, že kořeny Johna Kennedyho vychází právě z jejich ostrova. Navíc byla tehdy americkou velvyslankyní v Irsku Jean Kennedyová-Smithová, sestra prezidenta Kennedyho.  Po teroristických útocích z 11. září 2001 měla letadlová loď \"John F. Kennedy\" za úkol hlídkovat ve středním Atlantiku a zajišťovat ochranu východního pobřeží USA. V roce 2002 se podílela na útocích v Afghánistánu, cílem byl Tálibán a al-Káida.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazení ze služby.", "content": "Dne 23. března 2007 se na palubě lodi \"John F. Kennedy\" v přístavu Mayport (Florida) konal rozlučkový obřad při příležitosti jejího chystaného vyřazení ze služby, ke kterému oficiálně došlo 1. srpna 2007.  V červenci 2007 byla přetažena na námořní základnu v Norfolku ve Virginii, v březnu 2008 do Filadelfie do zařízení pro deaktivované lodě, přičemž americké námořnictvo ji nabídlo pro případné muzejní využití.", "section_level": 2}], "src_summary": "USS \"John F. Kennedy\" (CV-67) je letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1968–2007. Její konstrukce je modifikovanou verzí lodí třídy \"Kitty Hawk\", proto jí byla přiřazena vlastní třída. Loď byla původně postavena a klasifikována jako útočná letadlová loď pro podporu leteckých bojů (označení CVA-67), v roce 1974 však došlo k jejímu překlasifikování na víceúčelovou letadlovou loď (CV-67), která může vést i boj proti ponorkám. Jedná se o poslední americkou letadlovou loď vybavenou konvenčním (nejaderným) pohonem. Jméno získala po 35. prezidentovi USA Johnu Fitzgeraldovi Kennedym, přezdívku měla „Big John“ (\"Velký John\").", "tgt_summary": "USS \"John F. Kennedy\" (CV-67) (formerly CVA-67) is the only ship of her class (a variant of the \"Kitty Hawk\" class of aircraft carrier) and the last conventionally powered carrier built for the United States Navy. The ship was named after the 35th President of the United States, John F. Kennedy, and was nicknamed \"Big John\". \"John F. Kennedy\" was originally designated a CVA (fixed wing attack carrier); however, the designation was changed to CV.", "id": 396381}
{"src_title": "Státní znak Itálie", "tgt_title": "Emblem of Italy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dne 4. května 1870, devět let po sjednocení Itálie (1861), byl vydán dekret jímž byl vytvořen státní znak Italského království. Tento znak tvořil štít (bílý kříž v červeném poli, znak dynastie Savojských) jenž byl nově určen jako znak celé Itálie, štít podpírali 2 zpět hledící lvi. Kolem štítu byly obtočené tyto řády (pořadí: 3 pod štítem, 1 pod nimi a 1 pod těmi 4) Vojenský Savojský řád, Civilní Savojský řád, Řád italské koruny, Řád sv. Mauricia a sv. Lazara a Nejvyšší řád zvěstování nanebevzetí Panny Marie (motto řádu FERT). Lvi drželi kopí se státní vlajkou. Tento znak byl položen na purpurový královský plášť, jenž vycházel z turnajské helmy na níž byla královská koruna (heraldický model). Tento celý znak byl položen na bledě modro-zlatý stan (pavilon) na jehož vrcholu byla tzv. \"Stellone d'Italia\", hvězda jenž měla ochránit italský národ.  Po dvaceti letech od zavedení původního znaku byl 1. ledna 1890 znak pozměněn. Znak dostal více formu více podobnou znakům jiných států. Zmizela kopí s vlajkou jenž nesli lvi. Byl odstraněn plášť a stan se změnil na červený, na jehož vrcholu se přesunula královská koruna. Turnajská přilba se přesunula nad štít a nad korunou byl klenot v podobě lva na jehož krku tj. mezi přilbou a klenotem se objevila železná koruna. Kolem štítu byl nyní ovinut pouze Nejvyšší řád zvěstování nanebevzetí Panny Marie. Znak v této podobě zůstal používán 56 let až do ustanovení Italské republiky, kromě období vlády fašismu, kdy byl modifikován viz níže.  Znak byl modifikován během vlády fašistů a používán s fašistickými symboly v letech 1929–1944. těmi fašistickými symboly byly především tzv. \"fasces\" (což jsou svazky, původně totiž označovalo jilmové pruty svázané červenou páskou s vyčnívající vetknutou sekyrou – symboly fašismu) tyto fasces nahradily lvy v pozici štítonošů.  Předchozí verze znaku byla krátce obnovena v letech 1944–1946, dokud se znakem nového Italské republiky nestal současný znak jenž byl ovšem oficiálně přijat až 5. května 1948.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Itálie () byl oficiálně přijat 5. května 1948. Heraldicky se nejedná o znak, ale o emblém, protože nebyl navržen v souladu s tradičními heraldickými pravidly. Znak tvoří červeně lemovaná bílá pěticípá hvězda položená do středu šedého ozubeného kola. Po stranách jsou olivová a dubová ratolest. Ty jsou dole převázány červenou stuhou nesoucí nápis REPVBBLICA ITALIANA ().", "tgt_summary": "The emblem of the Italian Republic () was formally adopted by the newly formed Italian Republic on 5 May 1948. Although often referred to as a coat of arms (or in Italian), it is technically an emblem as it was not designed to conform to traditional heraldic rules.", "id": 1300562}
{"src_title": "Camarasaurus", "tgt_title": "Camarasaurus", "src_document": [{"title": "Velikost.", "content": "Kamarasauři sice nedosahovali délky diplodoků (maximálně asi 18 až 23 metrů), ale vážili podstatně více, až kolem 47 tun. Existují také fosílie patrně ještě větších jedinců, kolem 25 metrů dlouhých. Byla však objevena také kostra mláděte, dlouhá jen 12,2 metru. Druh \"C. lewisi\" dosahoval délky 13 metrů a hmotnosti 10 000 kg, druh \"C. grandis\" délky 14 metrů a hmotnosti 13 000 kg, druh \"C. lentus\" délky 15 metrů a hmotnosti 15 000 kg a největší \"C. supremus\" délky 18 metrů a hmotnosti kolem 23 000 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie a objevy.", "content": "Kamarasauři pravděpodobně žili v malých stádech. Jejich fosilie pocházejí z pozdní jury, období před zhruba 155 až 145 miliony let. Tito masivní dinosauři patří k objevům spojeným s obdobím tzv. Války o kosti na konci 19. století.  Některé druhy tohoto rodu mohou být ve skutečnosti samostatnými platnými taxony s vlastním rodovým jménem. To je případ druhu \"Cathetosaurus lewisi\", který je od roku 2013 považován za samostatný rod kamarasauridního sauropoda.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "\"Camarasaurus\" patřil k robustně stavěným sauropodům, kteří neměli oproti například diplodokidům příliš dlouhý krk a ocas. Charakteristické pro ně byly čtyři sloupovité končetiny, mohutné tělo a dlouhý krk i ocas. Hlava byla charakteristicky vysoká a krátká.", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Vědecká studie z roku 2011 dokazuje, že tito dinosauři podstupovali sezónní migrace na vzdálenost asi 300 kilometrů. Prokázala to izotopová analýza jejich fosilních zubů. Fosilie tohoto rodu byly objeveny také na území státu Montana, tedy mnohem severněji, než se předpokládalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camarasaurus (z latinského \"camara\" - dutina, kamarasaurus měl totiž v obratlích velké dutiny) byl rodem obřích čtyřnohých býložravých dinosaurů. Tento rod představuje nejrozšířenější ze sauropodů, kteří obývali v době před 150 miliony let Severní Ameriku.", "tgt_summary": "Camarasaurus ( ) was a genus of quadrupedal, herbivorous dinosaurs. It was the most common of the giant sauropods to be found in North America. Its fossil remains have been found in the Morrison Formation of Colorado and Utah, dating to the Late Jurassic epoch (Kimmeridgian to Tithonian stages), between 155 and 145 million years ago.", "id": 1483602}
{"src_title": "Zond 5", "tgt_title": "Zond 5", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Loď vyprojektovalo Koroljovovo středisko. Byl to typ kosmické lodě zcela odlišný od předchozích průzkumných sond Zond 1 až 3. Hmotnost lodě byla 5375 kg. Kabina vyšla konstrukčně z kabiny lodí Sojuz.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po startu z kosmodromu Bajkonur 14. září 1968 za pomoci rakety Proton K/D se dostala na nízkou parkovací dráhu kolem Země, odtud po 67 minutách na dráhu kolem Měsíce. Ve vzdálenosti 320 000 km od Země byla dne 17. září provedena korekce dráhy. Den poté loď obletěla Měsíc ve vzdálenosti 1 950 km od jeho povrchu a nastoupila zpáteční let. Během něj pořídila snímky naší planety (byly i veřejně publikovány), konkrétně Afriky z výše 90 000 km.  Sonda měla na své palubě řadu biologických vzorků, dvě želvy stepní, octomilky, moučné červy, rostliny, semena, bakterie, řasy chlorella atd.  Dne 21. září 1968 byla provedena nová korekce dráhy. Po přiblížení k atmosféře se oddělila návratová kabina v druhé kosmické rychlosti 11 km/s od zbytku sondy (který shořel) a s přetížením 25 g začala klesat. Ve výšce 7 km klesla její rychlost na 200 m/s a otevřely se padáky. Na nich se snesla na hladinu Indického oceánu 21. září 1968. Druhý den ji vyzvedla na svou palubu oceánografická loď Vasilij Golovin a odvezla ji do přístavu Bombaj. Zde kabinu vzalo na svou palubu sovětské letadlo a dopravilo ji do SSSR.  Spojené státy sledovaly Zond 5 po celý jeho let, jelikož vyvolával obavy u NASA, že Sověti plánovali brzký oblet Měsíce s lidskou posádkou. Byl také katalyzátorem rozhodnutí o poslání Apolla 8 k Měsíci, namísto původně plánovaného testování modulu na vysoké oběžné dráze Země.  Když byl modul otevřený čtyři dny po přistání, všechny biologické vzorky byly živé. Želvy sice ztratily zhruba 10 procent své tělesné hmotnosti, ale zůstaly aktivní a nevykazovaly ztrátu chuti k jídlu.  Návratová kapsule Zondu 5 je vystavená v Muzeu RKK Eněrgija v Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zond 5 (Зонд 5) byla bezpilotní kosmická loď SSSR vyslaná k Měsíci roku 1968, pátá oficiální z programu Zond. Byla katalogizována v COSPAR jako 1968-076A. Po obletu Měsíce se loď vrátila k Zemi. Byla to první kosmická loď, která obletěla Měsíc a bezpečně se vrátila na Zemi. Byla také první, která dovezla pozemské formy života k Měsíci.", "tgt_summary": "Zond 5 () was a spacecraft of the Soviet Zond program. In it became the second spaceship to travel to and circle the Moon, and the first to return safely to Earth. Zond 5 carried the first terrestrial organisms to the vicinity of the Moon, including two tortoises, fruit fly eggs, and plants. The tortoises underwent biological changes during the flight, but it was concluded that the changes were primarily due to starvation and that they were little affected by space travel.", "id": 756332}
{"src_title": "Sergej Bagapš", "tgt_title": "Sergei Bagapsh", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V mládí byl Bagapš členem Gruzínské basketbalové reprezentace. Vystudoval subtropické zemědělství na Gruzínské státní univerzitě v Suchumi a již během studií pracoval v podniku na zpracování vína. Později si našel práci jako člen ochranky gruzínské státní banky. Po absolvování vojny v roce 1972 začal pracovat jako předseda sovchozu a s tím přišla i funkce instruktora v zájmových kroužcích, organizovaných Komsomolem.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra v Abcházii.", "content": "V roce 1978 dostal v komsomolu nové pravomoci a byl zodpovědný za informování gruzínského ústředního výboru této mládežnické organizace o aktivitách abchazské větve a jejích členů. Potom za dva roky se stal prvním tajemníkem abchazské regionální organizace Komsomolu, čímž vlastně vstoupil do politiky. V roce 1982 se stal okresním tajemníkem sovětské komunistické strany v Očamčyře, kde setrval až do rozpadu SSSR. Po pádu komunismu opustil politiku a coby podnikatel reprezentoval Abcházii v Moskvě.  Jeho moskevská mise skončila v roce 1995, když si ho nový premiér jeho vlasti Gennady Gagulia, která jednostranně vyhlásila nezávislost, kterou tehdy nikdo z mezinárodního společenství neuznával, vybral za svého místopředsedu vlády. Dne 9. prosince 1995 byl na Bagapše v Suchumi spáchán atentát, kdy vyvázl s vážnými zraněními. V tu dobu totiž probíhala tvrdá jednání mezi Abcházií, Gruzií a Ruskem o statusu Abcházie a o mandátu mírových jednotek OSN, a Bagapš opakovaně navrhoval plán návratu gruzínských uprchlíků do Abcházie, čímž se dostal do opozice vůči prezidentovi Ardzinbovi.", "section_level": 2}, {"title": "Premiér Abcházie.", "content": "Dne 29. dubna 1997 se stal premiérem separatistické republiky, když jeho předchůdce Gennady Gagulia odstoupil z funkce ze zdravotních důvodu. Premiérem setrval až do 20. prosince 1999, kdy se v Suchumi opět odehrály bombové útoky, navíc prezident Ardzinba byl znovuzvolen prezidentem, takže bylo nutné jmenovat nového premiéra. Jeho politika již však nebyla a nemohla být tak umírněná, jako když byl ve funkci místopředsedy vlády. Jeho administrativa totiž musela řešit napjatou situaci, kdy v květnu 1998 došlo ke konfliktům na hranicí separatistické republiky s gruzínskými extrémisty usilujícími o opětovné připojení Abcházie ke Gruzii silou (někdy je tato krize nazývaná jako „šestidenní válka“).  To vedlo k vypalování stovek domů na abchazské straně a k úprku asi 30 tisíc Gruzínců z příhraničních okresů. Tato složitá situace vedla k tomu, že Tbilisi vyslalo k řece Inguri armádu, čímž ještě více vzrostlo napětí, ale to bylo krátce na to zažehnáno, když gruzínská armáda pozatýkala účastníky boje s Abcházy.  Po odstoupení z funkce premiéra na nějaký čas zmizel z politiky a stal se na léta 2000 - 2004 výkonným ředitelem abchazského státního elektrárenského podniku Černomorenergo. Ke konci tohoto období se pozvolna vracel do politiky a byl vnímán jako kandidát opozice do prezidentských voleb v roce 2004. Už na začátku roku 2004 se stal jedním ze tří nejvlivnějších osobností v nově založené straně Jednotná Abcházie. Po sjednocení této strany s hnutím válečných veteránů Amcachara se stal jejich společným kandidátem na prezidenta, když ho obě strany upřednostnily před jinými možnými kandidáty jako třeba před bývalým ministrem zahraničí Sergejem Šambou.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident Abcházie.", "content": "Prezidentské volby Bagapš vyhrál velmi těsným výsledkem 50,3 % hlasů, což se setkalo s problémy a jak Bagapš, tak jeho hlavní protikandidát Raul Chadžimba podali protest. Abchazská volební komise totiž za vítěze původně prohlásila Chadžimbu s tím, že se Bagapš umístil až druhý daleko za vítězem, což se nezakládalo na pravdě. Abchazský nejvyšší soud proto nařídil přepočítání hlasů a vyšlo najevo, že ve skutečnosti vyhrál Bagapš s oněmi 50,3 % hlasů. Nejvyšší soud však vzal tento verdikt zpět poté, co do budovy soudu vtrhli příznivci Chadžimby. V nastalé krizi Bagapš pohrozil, že 6. prosince 2004 provede vlastní prezidentskou inauguraci bez ohledu na dění v zemi, ale rychle vzal tuto hrozbu zpět. Bagapš usedl s Chadžimbou k jednacímu stolu a výsledkem byla dohoda, že se budou volby opakovat s tím, že oba budou kandidovat společně jako symbol národní jednoty: Bagapš na prezidenta a Chadžimba na viceprezidenta. 12. ledna 2005 byl tedy nakonec zvolen prezidentem Abcházie s podporou 91,5 % obyvatel a o měsíc později byl slavnostně inaugurován. Jeho vláda byla po toto funkční období charakteristická stabilitou na personálním poli s minimem změn ve vládě. Ale vztahy s Gruzií vřely, neboť docházelo k provokacím z gruzínské strany (kvůli údajnému prodeji lukrativního majetku, jenž původně patřil Gruzíncům vyhnaným z Abcházie), hlavně k průnikům jejích pohraničníků do okresu Tkvarčeli a Gali, kde docházelo k přestřelkám s abchazskými vojáky s několika mrtvými, takže Bagapš nařídil po zasedání bezpečnostní rady přesunout část abchazské armády k hranicím s Gruzií. V roce 2008 se jeho vláda zapojila do rusko-gruzínského konfliktu o Jižní Osetii, když označil gruzínský útok za genocidu osetinského národa. Abcházie se od Ruska a dalších zemí konečně dočkala částečně mezinárodního uznání, ovšem mezinárodní společenství stále uznávalo Abcházii jako nedílnou součást Gruzie, proti čemuž Bagapš v dubnu 2009 kontroval prohlášením, že by si zejména Evropská unie měla uvědomit, že je nezávislost Abcházie vyřešena jednou provždy, ale okamžité uznání od ostatních států světa žádat nebude a připomněl případ mezinárodního uznání Kosova. Bezpečnostní situace byla po válce o Jižní Osetii stále napjatá a kvůli pokračujícím provokacím z konce října 2008 ze strany Gruzie vydal Bagapš příkaz, aby bezpečnostní složky adekvátně zasáhly, přičemž prohlásil, že Gruzie rozpoutala teroristické akce na území Abcházie a obvinil Evropskou unii z tendenčního přístupu k vyhodnocování situace a z nespravedlivého hodnocení činů gruzínské vlády, jež podle jeho názoru pozvedla terorismus na úroveň státní politiky.  V létě 2009 však musel řešit politickou krizi, když Abcházii zasáhly protesty obyvatel a rezignoval tajemník bezpečnostní rady státu. Tato situace komplikovala naplánované prezidenstké volby, jež se měly konat v prosinci téhož roku, do kterých Bagapš už v dubnu oznámil na tiskové konferenci v Moskvě, že využije své ústavní právo a bude se ucházet o druhý mandát. Navíc Gruzie zahájila námořní blokádu Abcházie, což Bagapš označil za pirátství, a dal pokyn abchazskému námořnictvu, aby na gruzínské lodě střílelo, pokud vplují do abchazských výsostných vod.  27. října téhož roku byl nominován svou stranou Jednotná Abcházie jako kandidát na prezidenta a jeho premiér Aleksandr Ankvab ze strany Aitaira byl nominován na post viceprezidenta. Poté, co se 18. listopadu Bagapšovi povedlo získat další podporu od Komunistické strany Abcházie, bylo jeho znovuzvolení již téměř jisté a získal podporu 59,37 % voličů. 13. prosince 2009 po svém znovuzvolení Bagapš prohlásil, že se inaugurace bude konat 12. února 2010 a proběhne rychle, skromně a bez pompézností. Rovněž prohlásil, že bude při svém druhém mandátu snažit o hlubší spolupráci s Ruskou federací, přičemž je připraveno k realizaci několik projektů jako zavedení nového plynovodu do Suchumi a další fáze rekonstrukce tratí abchazských železnic. Musel však čelit kritice, že rozprodává Rusům majetek abchazského národa. Gruzínský prezident Michail Saakašvili však volby označil za frašku a komedii v režii Moskvy.  12. února 2010 se tak stalo a k obhájení mandátu obdržel gratulace od ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva. Už o pět dnů později Bagapš podepsal mezivládní dohodu o využití vojenské základny v Gudautě na území Abcházie ruskou armádou na dobu 49 let s možností prodloužení o dalších 15 let, jež byla předjednána už v září předešlého roku. Gruzie označila dohodu a přítomnost Rusů v Abcházii i Jižní Osetii za ruskou okupaci pětiny svého území. Byly rovněž podepsány dohody o tom, že se budou Rusové podílet na hlídání abchazských hranic.  V této době byla rovněž znovu otevřena otázka ohledně odprodeje nemovitostí gruzínských obyvatelů, kteří byli z Abcházie vyhnáni v letech 1992-1993. Bagapš uznal, že skutečně docházelo k ilegálnímu odprodeji ruským zájemcům, avšak osobně se zasadí o spravedlnost. Proto ustanovil komisi, do jejíhož čela se nominoval sám, a osobně dohlížel spolu s ruským ministrem zahraničí Lavrovem a přizvanými generálními prokurátory Abcházie a Ruska na námitky Gruzínů, z jejichž podnětu se záležitost vůbec začala řešit, a mnohé případy komise uzavřela jako opodstatněné a ex offo přiznala těmto Gruzínům vlastnictví nemovitosti nebo finanční kompenzaci. Bagapš také prohlásil, že budou gruzínským vyhnaným obyvatelům jejich nemovitosti vráceny až poté, co vláda Gruzie zaplatí Abcházii válečné reparace ve výši 13 miliard amerických dolarů (zhruba 250 miliard korun) za škody, které Gruzíni způsobili během války v Abcházii v letech 1992-1993. Již dříve Bagapš také odmítnul návrhy o urovnání gruzínsko-abchazského konfliktu, o nichž se v květnu 2008 hlasovalo v OSN, i které přednesl už v roce 2008 německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který jednostranně prosazoval návrat gruzínského obyvatelstva do Abcházie, což Bagapš označil za nepřijatelný návrh, který by pouze vyústil v další válku.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "V květnu 2011 mu však lékaři našli výrůstek na jedné z plic, takže musel do Moskvy podstoupit operaci, která byla provedena 21. května. Ačkoliv se výrůstek na plicích podařilo úspěšně odstranit, zemřel Sergej Bagapš 29. května v nemocnici v Moskvě na selhání srdce. Dva dny před úmrtím náhle nastaly pooperační komplikace a Bagapš upadl do bezvědomí. Po operaci totiž doktoři zjistili, že měl Bagapš kromě problému s plicí též rakovinu. Jeho úřad poté vykonával viceprezident Aleksandr Ankvab a do tří měsíců byly dle abchazské ústavy vypsány předčasné prezidentské volby. Suchumský primátor Alias Labachua poté navrhl, aby bylo Náměstí ústavy SSSR přejmenováno po Bagapšovi. Jeho návrh byl městskou radou přijat 26. ledna 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Bagapš (, \"Sergej Vasyl-ipa Bagapš\"; 4. března 1949, Suchumi, SSSR – 29. května 2011, Moskva) byl prezidentem separatistické, mezinárodně neuznané Republiky Abcházie, která jednostranně vyhlásila svou nezávislost na Gruzii.", "tgt_summary": "Sergei Uasyl-ipa Bagapsh (,, ; 4 March 1949 – 29 May 2011) was the second President of the Republic of Abkhazia. He was Prime Minister from 1997 to 1999 and was later elected as President in 2005. He was re-elected in the 2009 presidential election. He died on 29 May 2011, at the age of 62, from complications of surgery.", "id": 1216558}
{"src_title": "Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 10 – Strašnice", "tgt_title": "Parish Congregation of the Evangelical Church (Prague 10)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strašnický sbor byl založen 30. listopadu 1930. Z této doby pochází i současná modlitebna, zvenčí nenápadná (vchází se činžovním domem, který nijak nevybočuje z fronty ostatních domů, prozrazuje jej kalich na fasádě nad vstupem).  Interiér zaujme architekturou v konstruktivistickém slohu. Prošel několika přestavbami a rekonstrukcemi, na čistotě jeho stylu to však nic neubralo. Naopak, poslední úprava ze začátku 90. let 20. století slohovou jednotnost ještě podtrhuje. Tehdy vznikla čelní stěna, která se zatím stala symbolem strašnického sboru. Ze stejné doby jsou i nové varhany.  Ke konci roku 2018 měl sbor 657 členů. Je veden farářem \"Mgr. Martinem Sabem\". Kurátorem sboru je \"Mgr. Martin Šubert\".  Sbor se mimo jiné účastní Noci Kostelů.", "section_level": 1}, {"title": "Bohoslužby.", "content": "Pravidelné bohoslužby se konají každou neděli od 9:00, navštěvuje průměrně přes sto lidí. Po bohoslužbách je pak věnován ještě prostor k rozhovorům u kávy a čaje.  Večeře Páně se ve sboru slaví o svátcích a také první neděli v měsíci.", "section_level": 1}, {"title": "Setkání v týdnu.", "content": "Všechna setkání je možné sledovat prostřednictvím vždy aktuálního Google kalendáře.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení sboru.", "content": "Faráři sboru:  Kurátoři sboru:", "section_level": 1}, {"title": "Varhany.", "content": "Varhany vybudovala v roce 1938 pražská firma \"Karel Urban\". Generální rekonstrukci provedl varhanář Jiří Bíca v letech 1996–1997. Pneumatická traktura byla nahrazena elektropneumatickou, hrací stůl byl přenesen z původního místa do průčelí modlitebny. Nová dispozice umožňuje liturgický doprovod i koncertní hru. Po rekonstrukci nástroj vyzkoušeli přední čeští varhaníci a hudebníci (Aleš Bárta, Jaroslav Tůma, Jaroslav Krček, Václav Rabas, Dorothea Fleischmannová, Petr Rajnoha, Radek Rejšek, Pavel Černý, a mnozí další).", "section_level": 1}, {"title": "Křtitelnice.", "content": "V roce 2002 vytvořil sochař Ivan Jilemnický pro strašnickou modlitebnu křtitelnici. Materiálem se stalo dubové dřevo, dílo je zdobeno polychromií. Výtvarné zpracování navazuje na interiér modlitebny jak použitým materiálem, tak plastickým prvkem žlutého \"pramene\", symbolizujícího dar Ducha svatého, přicházejícího z nebe (navazuje na vertikální žluté žebroví v průčelí interiéru), navštěvujícího křtěnce při křtu a \"stékajícího\" mezi účastníky bohoslužeb.", "section_level": 1}, {"title": "Mapa.", "content": "<mapframe latitude=\"50.075616\" longitude=\"14.490312\" zoom=\"16\" width=\"600\" height=\"400\" align=\"center\">{ }</mapframe", "section_level": 1}], "src_summary": "Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 10 - Strašnicích je jedním z pražských sborů Českobratrské církve evangelické a spadá pod Pražský seniorát. Nachází se v Kralické ulici č. 1001/4 v Praze 10-Strašnicích.", "tgt_summary": "The Parish Congregation of the Evangelical Church is in Prague. Its denomination is the Evangelical Church of Czech Brethren Christian denomination.", "id": 536048}
{"src_title": "O jazzu a jiné zvířeně", "tgt_title": "Jazzy and the Pussycats", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V kostele probíhá pohřeb Homerovy manželky z Las Vegas, kterou si vzal v dílu \"Ať žije Flanders\". Bart ztropí neplechu a jeho rodiče ho vezmou za psychiatrem. Ten jim poradí, ať mu koupí bicí soupravu, aby mohl zaměřit svou energii. Bart ale bubnuje i v noci, a tak Homer ani Marge nemůžou spát. Líza ho vezme na Jazzovou sešlost do dětského klubu Pohoda, aby si mohli odpočinout. Tam si Barta všimnou dva jazzmeni Tyčka a Kulička a vyzvou ho, aby si s nimi zahrál. Líza je zklamaná, protože to byl její sen. Bartovi dají přezdívku \"TikTak\", protože bicí mu šlapou jako hodiny. Líza si stěžuje, že také chce přezdívku. Oni zvolí \"Těžká doba\", protože to s ní mají těžké. Po týdnu už je Bart známý po celém městě.  Marge chce Lízu rozveselit, tak ji vezme do útulku, aby si vybrala štěňátko. Tam si vybírá mezi starým, nemocným psem a mladým, hezkým psem. Zvolí si mladého, ale v noci ji ve snu navštíví ten starý. Ona se druhý den vrátí do útulku a vezme si ho také. Navíc si vezme ještě jednoho psa a ptáčka. Cestou domů se k ní přidá mnoho dalších zvířat, včetně cirkusového slona a medvěda. Doma je zavře na půdě. Při večeři dělají zvířata rámus, tak se tam jde Líza podívat a najde tam Barta s Tyčkou a Kuličkou, jak tam kouří trávu. Bartovi se do ruky zakousne tygr. V nemocnici mu doktor sdělí, že s bubnováním je konec. Potřeboval by artroskopickou reaktivaci urálního nervu, ale stojí 170 tisíc dolarů. Jazzmani Tyčka a Kulička se rozhodnou uspořádat benefiční koncert, aby vydělali peníze na operaci pro Barta.  Zvířata, která Líza zachránila, chtějí utratit. Bart s ní soucítí a na konci benefičního koncertu vydělané peníze věnuje Líze na stavbu \"Domova Lízy Simpsonové pro opuštěná zvířata\". Líza mu děkuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "O jazzu a jiné zvířeně (anglicky \"Jazzy and the Pussycats\") je 2. díl 18. řady amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Premiéru v USA měl 17. září 2006. Scénář napsal Matt Warburton.", "tgt_summary": "\"Jazzy and the Pussycats\" is the second episode of \"The Simpsons\"' eighteenth season. It first aired on the Fox network in the United States on September 17, 2006. When Bart turns a quiet funeral into a chaotic mess, Homer and Marge are faced with angry Springfielders who have had enough of Bart's mischievousness. But when a psychiatrist assists Bart by channelling Bart's anger through drums, Lisa feels Bart may have stolen the one thing she held strong: music. For this, Lisa begins collecting animals to subdue her misery. It was written by Daniel Chun and directed by Steven Dean Moore. Meg White and Jack White of the White Stripes guest star as themselves. In its original run, the episode received 8.94 million viewers.", "id": 1106531}
{"src_title": "Valve Anti-Cheat", "tgt_title": "Valve Anti-Cheat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 2001 vývojáři anti-cheat programu PunkBuster, vytvořeného pro módy do her Counter-Strike a Half-Life, společnosti Even Balance Inc. přestala podporovat tyto hry, protože již neměly podporu od Valve Corporation. Společnost Valve také odmítla veškeré obchodní nabídky k integrování systému přímo do jejich her.  Firma Valve v roce 2001 začala pracovat na \"dlouhodobém řešení\" proti cheatování. První vydání systému VAC bylo spojeno s hrou Counter-strike v roce 2002. V první verzi systém zakazoval hráčům přístup pouze na 24 hodin. Délka tohoto postihu se postupně zvětšovala; hráči ztráceli přístup na 1 rok, později na 5 let, až do vývoje VAC2 v roce 2005, kdy všechny nové omezení byly trvalé. Verze VAC2 byla oznámena v únoru 2005 a byla testována následující měsíc. 17. listopadu 2006 společnost Valve zveřejnila, že za předchozí týden \"nová\" VAC technologie rozpoznala přes 10 000 pokusů o Cheating. V průběhu raného testování v roce 2002 byly odhaleny některé informace programu prostřednictvím Half-Life Dedicated Server mailing listu. Ten dokáže detekovat verze \"OGC's OpenGl Hacků\" OpenGL cheaty a také detekovat CD key měniče jako cheaty. Informace o detekovaném cheaterovi byly poslány do \"ban list serveru\" na IP adresu 205.158.143.67 a port 27013, který byl později změněn na 27011. Existuje zde také \"master ban list server\". RAM/hardware chyby detekované pomocí VAC mohou zapříčinit \"kick\" hráčů z hraného serveru, ne však jejich zakázat. Eric Smith a Nick Shaffner byli původními kontakty herních administrátorů. V únoru 2010 se VAC team skládal z vrchního inženýra Steamu Johna Cooka a jeho šestnácti členného týmu. V červenci 2010 byl udělen zákaz několika hráčům, kteří úspěšně využili některé uniklé informace o tomto systému ve hře Team Fortress 2, aby zvýšili svoji šanci najít vzácné přebarvení zbraně (skin), zvané: \"the Golden Wrench\". Během téhož měsíce byl uvalen zákaz na přibližně 12 000 vlastníků hry poté, co Steam aktualizoval DLL soubor na disku, jakmile byl hrou nahrán do paměti, což mělo za následek falešnou detekci nepovoleného programu. Všechny tyto zákazy byly zrušeny a postihnutým hráčům byla jako omluva zaslána kopie hry Left 4 Dead 2 nebo její druhá kopie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valve Anti-Cheat (zkratka VAC) je anticheatové řešení vyvinuté firmou Valve Corporation, jako komponenta jejich platformy Steam. První verze VAC byla vydána spolu s hrou Counter-Strike 1.4 v roce 2002, kdy byl nahrazen stávající PunkBuster. První verze, VAC1, zaznamenala na nějaký čas úspěch a v březnu 2004 skončily aktualizace. Technici Valve totiž přesunuli veškerou pozornost a podporu na VAC2. VAC1 se v té době stal prakticky nepoužitelným.", "tgt_summary": "Valve Anti-Cheat (VAC) is an anti-cheat software developed by Valve as a component of the Steam platform, first released with \"Counter-Strike\" in 2002.", "id": 396072}
{"src_title": "Volavka popelavá", "tgt_title": "Grey heron", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Volavka popelavá je velký, silně stavěný pták. Dorůstá 84–102 cm, v rozpětí křídel měří 155–175 cm a dosahuje hmotnosti mezi 1–2 kg. Jejím nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny, které ji umožňují pohybovat se i ve větších hloubkách. Je naprosto nezaměnitelná, ze spodní strany špinavě bílá a svrchu šedá s růžovožlutým zobákem, tmavým pruhováním na krku, černými konci křídel a tmavými prodlouženými pery na hlavě. Ačkoli je po většinu roku zbarvena podobně, v období rozmnožování má obvykle o něco červenější zobák a končetiny. Pohlaví se mezi sebou neliší, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci výrazně tmavší a z velké části postrádají bílé zbarvení krku a dlouhá tmavá pera na hlavě.  Létá s pomalými údery křídel, krk má přitom esovitě prohnutý a končetiny natažené.", "section_level": 1}, {"title": "Hlasový projev.", "content": "Ozývá se nejčastěji v letu a to drsným \"kré\" nebo \"krejch\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Volavka popelavá patří mezi rozšířené a hojné zástupce volavek, s globální populací 710 000 – 3 600 000 jedinců je v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie málo dotčených druhů. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze na velkém území Skandinávie, velmi rozšířená je i v Asii a obývá také Afriku, konkrétně její severní a subsaharskou část. V Evropě jsou tažné zejména severní a východní populace, které táhnou směrem na jih, jedinci ve střední Evropě jsou většinou stálí (viz mapka rozšíření).  Volavka popelavá je obyvatelem prakticky všech typů vod bohatých na potravu, od pomalu tekoucích řek a mokřin, po jezera, rybníky, nádrže, kanály a umělá jezírka v parcích. Za potravou často zalétává také na pole.  V České republice je nejhojnější volavkou. Vyskytuje se prakticky na celém jejím území až po nadmořskou výšku 730 m a hnízdí zde v počtu 1000–1400 párů a zimuje v počtu 3–6000 jedinců. Jelikož byla v minulosti často lovena, na území mnoha států Evropy je v současné době chráněným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Volavka popelavá se po většinu roku zdržuje samostatně, výjimkou jsou pouze velké vodní plochy s velkým množstvím potravy, kde se může vyskytovat i větší množství jedinců, vždy však rovnoměrně rozprostřených. Nejaktivnější je brzy ráno a za soumraku.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Převažující složkou v potravě volavky popelavé jsou ryby různé velikosti i mrtvé (preferuje), požírá však také obojživelníky, měkkýše, hmyz a jiné bezobratlé, malé ptáky a savce, občas plení i hnízda vodních ptáků, často loví hraboše na polích a tím je užitečná. Škody na tekoucích vodách jsou zanedbatelné, přesto rybáři vyvíjí silný nátlak na povolování jejich odstřelu. Kořist většinou polyká vcelku, pokud je však příliš velká, vyvrhuje ji a snaží se ji spolykat znovu.  Podobně jako ostatní druhy volavek má svou speciální taktiku lovu. Bez pohybu vystává ve vodě nebo na souši a upřeně hledí na vodní hladinu nebo na zem a v případě, že se kořist přiblíží na vhodnou vzdálenost, se jí zmocňuje rychlým škubnutím krkem a většinou ji doslova harpunuje.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Volavka popelavá hnízdí většinou ve skupinách, které mohou být ve vhodných podmínkách i velmi početné. Hnízdo, které mívá v průměru téměř půl metru, staví v korunách vysokých stromů. Jeho základním stavebním materiálem jsou větve, zevnitř ho poté většinou vystýlá trávou. Ačkoli se sháněním stavebního materiálu většinově zabývá samec, hnízdo jako takové staví zejména samice. Na svá hnízdiště se páry vrací několik let po sobě, opuštěná hnízda volavek pak k hnízdění často využívají i jiné druhy ptáků.  Ve střední Evropě hnízdí v rozmezí od února do srpna, ročně přitom mívá jen jednu snůšku po 3–5 (nejčastěji 4) zelenavých, 4,3–6 cm velkých vejcích, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25–26 dnů. Mladé ptáky, kteří jsou plně opeřeni po 20–30 dnech, následně krmí rybami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Volavka popelavá (\"Ardea cinerea\") je velký veslonohý pták z čeledi volavkovitých. Je hojně rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie a živí se zejména rybami. V Evropě se jedná o největšího zástupce volavek.", "tgt_summary": "The grey heron (\"Ardea cinerea\") is a long-legged predatory wading bird of the heron family, Ardeidae, native throughout temperate Europe and Asia and also parts of Africa. It is resident in much of its range, but some populations from the more northern parts migrate southwards in autumn. A bird of wetland areas, it can be seen around lakes, rivers, ponds, marshes and on the sea coast. It feeds mostly on aquatic creatures which it catches after standing stationary beside or in the water or stalking its prey through the shallows.", "id": 1001462}
{"src_title": "Finská občanská válka", "tgt_title": "Finnish Civil War", "src_document": [{"title": "Příčiny konfliktu.", "content": "Před první světovou válkou bylo území Finska součástí carského Ruska jako autonomní Finské velkoknížectví. Finská politika té doby byla obrázkem napětí mezi finskými představiteli a autokratickým ruským carem. V 19. století rapidně vzrostla finská populace (z 860 000 v 1810 na 3 130 000 v 1917), rozvinul se průmysl, a tak Finové začali projevovat zájem o samosprávu své země. Dělnické hnutí reprezentovala Sociálně-demokratická strana, která vznikla roku 1899. Na významu získala po porážce Ruska v Rusko-japonské válce a po vlně nepokojů a stávek během revoluce roku 1905. V roce 1906 se s ohledem k poměru k počtu obyvatel stali finští socialisté nejsilnější sociálně-demokratickou stranou na světě.  Od počátku války v roce 1914 bylo Finsko pro Rusy zásobárnou surovin, průmyslových výrobků a lidských zdrojů pro ekonomiku zatěžovanou válkou. Samotní Finové bojovali, jak na východní frontě v řadách carské armády, tak někteří dobrovolníci odjeli do Německa, kde prošli vojenským výcvikem. Tím položili základy pozdější elitní finské vojenské jednotce tzv. \"myslivci\" (finsky: jääkärit).", "section_level": 1}, {"title": "Únorová revoluce.", "content": "V únoru 1917 proběhla v Petrohradě revoluce, kdy byl sesazen car a vyhlášena republika. Moci se ujala Prozatímní vláda, a finský parlament se tak poprvé za svou existenci dostal k moci. Levici reprezentovala silná sociálně-demokratická strana, zatímco pravice byla roztříštěná. Mezi pravicové strany se řadily liberální a konzervativní Strana Finska a Mladofinská strana, práva rolníků zastávala Agrární strana a svoji stranu měla i švédská menšina.  Ve volbách v roce 1916 drtivě zvítězila Sociálně-demokratická strana (se ziskem 103 křesel z celkových 200). Avšak po neustálých neshodách mezi levicovou vládou, finskými konzervativci a ruskou Prozatímní vládou byly vyhlášeny nové volby, ve kterých levice ztratila většinu. Začalo tak období politické nestability a mocenského vakua. Obě strany, jak socialisté, tak konzervativci, začaly vytvářet svoje ozbrojené složky. Konzervativci rekrutovali své síly (později zvané \"Bílé stráže\") za podpory vlastníků půdy a průmyslníků. Zbraní se jim dostalo od Německa. Socialisté získávali dobrovolníky mezi dělníky a zástupci odborů. Výzbroj jim poskytli Rusové. Socialistické jednotky se později začaly nazývat \"Rudé stráže\".", "section_level": 2}, {"title": "Říjnová revoluce a nezávislost.", "content": "V říjnu 1917 byla svržena Prozatímní vláda a moci se chopili bolševici. Chaotické situace v Rusku využili Finové a 6. prosince 1917 vyhlásili nezávislý finský stát. V Rusku mezitím přerostla revoluce v Ruskou občanskou válku. Bolševici tak byli nuceni se vzdát okrajových částí svého státu, když byly jejich armády vázány boji ve středním Rusku. Na konci prosince 1917 Lenin uznal nezávislost Finska. Později se přidalo Norsko, Švédsko, Dánsko, Švýcarsko a z velmocí Rakousko-Uhersko, Německo a Francie. USA a Velká Británie zatím vyčkaly, jak se vyvinou finské politické a vojenské vztahy s jejich hlavním nepřítelem, Německem. Německo rychle zahrnulo Finsko do své sféry vlivu, a tak Američané ani Britové Finsko neuznali. Francie přerušila diplomatické vztahy na jaře 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek války.", "content": "Bílí a rudí se nebyli schopni dohodnout na společné správě země a absence silné vlády vedla obě strany k rozšiřovaní a vyzbrojování svých vojenských složek. Do čela Rudých stráží se postavil bývalý poručík ruské armády Ali Aaltonen, který vytvořil velitelství rudých v Helsinkách. Velitelem bílých se stal taktéž bývalý voják carské armády Carl Gustaf Emil Mannerheim, který vytvořil velitelství svých vojsk ve městě Vaasa na západě země.  Od ledna 1918 začalo docházet k ozbrojeným srážkám mezi jednotlivými ozbrojenými složkami. Země se začala dělit na tzv. na Rudé a Bílé Finsko. Rudí měli pod kontrolou jižní část země včetně hlavního města, hlavních průmyslových center a největší zemědělské oblasti. Bílí kontrolovali sever země, který ale byl tvořen převážně menšími zemědělskými usedlostmi. Dne 28. ledna 1918 byla rudými v Helsinkách vyhlášena Finská socialistická dělnická republika. Do jejího čela se postavil finský socialista Otto Ville Kuusinen, který založil politiku na spolupráci s ruskými bolševiky. Tím de facto občanská válka začala.", "section_level": 1}, {"title": "Rudé stráže.", "content": "Ačkoliv Rudé stráže velice rychle převzaly moc v průmyslových centrech země, jejich velkým problémem se stal nedostatek vojenských zkušeností. Ozbrojení dělníci se nemohli rovnat regulérní armádě a nebyli ani dobře organizováni. Celkově byla morálka rudých velice nízká a množily se případy dezerce. Na území Finska ale byly přítomny ruské jednotky v počtu 60 000–80 000 vojáků. Bojová morálka Rusů však po prohrané válce s Německem byla velice nízká a většina ruských vojáků se vydávala na cestu domů do Ruska. Nakonec se tak na straně rudých aktivně angažovalo pouze 7 000–10 000 ruských vojáků (z toho pouze 4 000 byly ochotny zapojit se do bojů na frontě). Jejich počet ještě klesl po podepsání Brestlitevského míru mezi Němci a bolševiky. Lenin v paktu musel slíbit, že se ruská armáda nebude aktivně angažovat ve Finsku, a tak mohl podporovat finské socialisty pouze dodávkami zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Bílé stráže.", "content": "Počet vojáků na jedné či druhé straně se výrazně nelišil a pohyboval se od 50 000 do 90 000. Dobrovolníci v porovnání s rudými ale tvořili pouze malý zlomek bílé armády, která byla složena převážně z branců. Bílí tak měli několik rozhodujících vojenských výhod, a to především profesionální vojenské vedení - generála Mannerheima a další bývalé carské důstojníky. V únoru 1918 dorazila do Vaasy jednotka již zmíněných myslivců o počtu cca 1 500 mužů. Měli velmi dobrou bojovou morálku, disciplínu, kvalitní německý výcvik a dosahovali výborných bojových výsledků. Pozitivně tak působili i na zbytek bílé armády.", "section_level": 2}, {"title": "Bílý a rudý teror.", "content": "Ačkoliv intenzivní boje trvaly necelé tři měsíce, válka si vyžádala obrovské množství lidských životů. Půlku obětí měl za následek teror jedné či druhé strany na obsazených územích. Do dějin tyto události vstoupily jako Bílý a Rudý teror. Hromadné vraždění bylo často součástí bojů, ale v mnoha případech bylo výsledkem pomsty či jiných čistě osobních důvodů. U bílých byl teror z většiny veden armádními důstojníky za účelem zničit a vyčistit obsazené území od nepřítele. Dalším důvodem bylo vyvolat v civilním obyvatelstvu strach, který je měl odradit od vzdorování armádě.  Rudí v terorizování civilistů během války nijak nezaostávali. Málo bojových zkušeností se pokoušeli nahradit terorem a atmosférou strachu. Teror měl tedy pro obě strany vojenský význam, ale také výrazně motivoval soupeřící armády v boji proti krutému a nelidskému nepříteli. Vojenská propaganda obou stran výbuchy násilí jenom podporovala, a tak se Finsko ponořilo do nekončícího kruhu krevních mstí a odplat.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh války.", "content": "První boje probíhaly podél železnice, která byla využívána k přepravě zbraní, zásob a vojáků. Nejdůležitějším bodem se tak stal železniční uzel v Tampere a v Haapamäku, který spojoval jih se severem a východ země se západní částí. Bílým se v počátku podařil úspěšný výpad a vklínili své armády do území rudých obsazením Antrei. Mohli tak napadat železnici, která dodávala zásoby ze sovětského Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Tampere.", "content": "Město Tampere bylo bílými vybráno jako cíl jejich ofenzívy v únoru 1918. Útok byl veden ze severovýchodu od Tampere 16. března 1918. Plně se projevila nezkušenost Rudých stráží, které na mnoha místech začaly zmateně ustupovat nebo se dokonce v panice rozpadly a vzdaly. Dne 24. března dosáhli bílí obklíčení města a 27. března vstoupili do města.  V bitvě o Tampere stálo 16 000 bílých proti 14 000 rudých, a stala se tak jednou z největších bitev války. Bojovalo se o každý dům a bílí při dobývání města museli postupovat doslova ulici po ulici. Dne 4. dubna 1918 rudí ztratili kontrolu nad západní částí města a nepodařilo se jim ani prorazit blokádu města. Postupem doby rudé jednotky přišly o koordinaci jejich bojových akcí a jejich armáda se začala hroutit. Poslední jejich baštou se stala místní radnice. Město bylo definitivně obsazeno 6. dubna 1918.  Boje se vyznačovaly velkými ztrátami na obou stranách. Bitva byla ryze bitvou občanské války, boje Fina proti Finovi, protože se v ní neangažovali ani Rusové, ani Němci. Bílí ztratili v bitvě 700–900 mužů, včetně 50 myslivců (což byly největší ztráty myslivců v jedné bitvě). Rudé ztráty se počítaly na 1 000–1 500 vojáků a 11 000–12 000 rudých bylo zajato. Východ města byl kompletně zničen ohněm, jelikož byl postaven převážně ze dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Německá intervence.", "content": "Hlavním impulzem k zásahu Němců ve Finsku byla neochota bolševiků podepsat mír na východní frontě. Dne 18. února 1918 zaútočila německá armáda v celé šířce východní fronty, což mělo za následek totální kolaps ruského vojska. Bolševici hrozbou totální porážky podepsali Brestlitevský mír, a tak předali Němcům Pobaltí, Ukrajinu a Finsko. Na předaném území byly vytvořeny loutkové státy jako např. Litevské království, Spojené baltské vévodství či Polské království. Do Finska zmítaného v občanské válce byl vyslán generál Rüdiger von der Goltz s vojskem o síle 10 000 mužů, aby ukončil boje ve prospěch konzervativců. Němci se vylodili 3. března 1918 v Hanko kousek od Helsinek a připravili se na útok na hlavní město.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Helsinky.", "content": "Mírové rozhovory mezi rudými v Helsinkách a německou armádou skončily neúspěchem 11. března 1918. I když město bránilo 8 000–9 000 rudých, vycvičená německá armáda postupovala velice rychle. Dne 12. března 1918 byly obsazeny všechny významné budovy ve městě. K Němcům se pak přidali místní bílí, kteří se po dobu války tajně skrývali ve městě. Město bylo kompletně v německých rukou 13. března 1918. Němci ztratili 200–300 mužů, rudí 300 mužů a okolo 8 000 rudých bylo zajato, bílí ztratili 20 vojáků. Němci na oslavu svého vítězství zorganizovali 14. března 1918 ve městě velkou vojenskou přehlídku.", "section_level": 3}, {"title": "Konec války.", "content": "Po porážce v bitvě o Tampere a ztrátě hlavního města se vedení rudých stáhlo 8. dubna 1918 do příhraničního města Viipuri (dnes Vyborg v Rusku). Většina vedení volila přímou emigraci a odešla do bolševiky ovládaného Petrohradu. Odchod velení definitivně podkopal už tak velmi nízkou morálku rudých. Několik tisíc rudých se pokusilo uprchnout do Ruska, ale jejich pozice byly beznadějně obleženy spojenými vojsky bílých a Němců. Poslední bojeschopné jednotky rudých se vzdaly z 1. na 2. května kousek od Lahti. Válka skončila 15. května dobytím Rusy obsazené pevnosti Ino. Den na to generál Mannerheim oslavil vítězství ve válce vojenskou přehlídkou v Helsinkách.  Rudí byli ve válce poraženi. Mnoho jejich vůdců, kteří uprchli do Ruska, se za několik let stalo obětí sovětských čistek (např Eero Haapalainen). Dělnické hnutí po válce upustilo od revolučních myšlenek a bylo reprezentováno reorganizovanou sociálně-demokratickou stranou, která se oficiálně vzdala myšlenky komunismu a přijala principy demokratického státu. Finští emigranti v sovětském Rusku založili v srpnu 1918 exilovou Komunistickou stranu Finska.  Bílé Finsko se stalo protektorátem Německa a mělo se stát loutkovou monarchií v čele s Fridrichem Karlem Hesenským. Ten byl dokonce korunován 9. října 1918 za finského krále a přijal jméno Väinö I. Před německou nadvládou zachránila Finy porážka Německa v první světové válce. Dne 14. prosince 1918 král abdikoval a bylo zrušeno Finské království. Finsko se stalo parlamentní republikou a jejím prvním prezidentem byl zvolen Kaarlo Juho Ståhlberg. V roce 1920 byla uzavřena mezi bolševiky a finskou vládou mírová smlouva z Tartu, která upravila hranice mezi oběma zeměmi.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz války.", "content": "Finsko si odneslo z občanské války velice hořké dědictví. Během krátkého válečného běsnění padlo téměř 37 000 Finů (z toho 5 900 ve věku 14–20 let). Válka zanechala hořkost, nenávist a touhu po pomstě, která rozdělovala finský lid ještě několik desítek let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajatecké tábory.", "content": "Na konci války bylo v zajetí bílých okolo 80 000 rudých. Největším zajateckým táborem se stal ostrov Suomenlinna. Senát rozhodl ponechat zajatce ve vězení, dokud se neprokáže jejich vina. Soudy byly rychlé a měly velice daleko ke spravedlnosti. Okolo 70 000 Finů bylo shledáno vinnými a odsouzeno převážně za zradu. Celkem 555 osob bylo odsouzeno k trestu smrti a u 113 byl trest vykonán. Kombinace nedostatku jídla, nemocí a koncentrací mnoha lidí na jednom místě vedla k obrovské úmrtnosti v zajateckých táborech. Přes 2 900 vězňů zemřelo hlady nebo na následky Španělské chřipky v červnu 1918, 5 000 vězňů následně v červenci, 2 200 vězňů v srpnu a 1 000 vězňů v září 1918. Celkem zemřelo na následky nemocí a hladu v zajateckých táborech okolo 13 500 Finů. Jejich těla byla obyčejně pohřbena v masových hrobech v blízkosti táborů. Rudí, kteří přežili hrůzy zajateckých táborů, byli z většiny vládou omilostněni na konci roku 1918. Posledních 50 uvězněných dostalo milost v roce 1927.", "section_level": 2}], "src_summary": "Finská občanská válka byla součást národních a společenských nepokojů, způsobených první světovou válkou (1914–1918) v Evropě. Válka ve Finsku probíhala od 27. ledna do 15. května 1918 mezi jednotkami finských sociálních demokratů, běžně označovaní jako \"rudí\" \"(punaiset)\", a konzervativci, vedenými finským senátem, běžné nazývaní \"bílí\" \"(valkoiset)\". Rudým se dostávalo podpory z Bolševického Ruska, zatímco bílým z Německa.", "tgt_summary": "The Finnish Civil War was a civil war in Finland in 1918 fought for the leadership and control of Finland during the country's transition from a Grand Duchy of the Russian Empire to an independent state. The clashes took place in the context of the national, political, and social turmoil caused by World War I (Eastern Front) in Europe. The war was fought between the \"Reds\", led by a section of the Social Democratic Party, and the \"Whites\", conducted by the conservative-based Senate and the German Imperial Army. The paramilitary Red Guards, composed of industrial and agrarian workers, controlled the cities and industrial centres of southern Finland. The paramilitary White Guards, composed of farmers, along with middle-class and upper-class social strata, controlled rural central and northern Finland.", "id": 649753}
{"src_title": "Missa solemnis", "tgt_title": "Missa solemnis", "src_document": [{"title": "\"Missa solemnis\" v hudbě.", "content": "V hudbě se termínu \"Missa solemnis\" užívá pro zvláště slavnostní a rozsáhlé zhudebnění s odpovídajícím obsazením mešního ordinária, tj. pevných částí liturgie: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, které jsou obvykle komponovány jako jednotlivé věty.  Tento typ zpracování mše se objevilo v polovině 17. století v Itálii a od 18. století také severně od Alp. Zatímco italští skladatelé používali častě termín \"Missa concertata\" (koncertantní mše), zatímco v německých zemích je známa spíše jako \"kantátová mše\", velmi zavádějící termín, protože neexistuje žádný vztah k formě kantát.  Provedení \"Velké mše\" nezřídka překračuje možnosti běžné liturgie, co do rozsahu i symfonického složení, takže jsou běžná koncertní představení.", "section_level": 1}, {"title": "\"Missa brevis\".", "content": "V kontrastu k \"misse solemnis\" stojí \"missa brevis\" (\"krátká mše\"), v níž je sice také obsažen celý text ordinária, nicméně zhudebnění je v podstatně prostší formě.  \"Missa brevis et solemnis\" je pak smíšená forma, která kombinuje hudebně kratší formu se „slavnostní“ orchestrální instrumentací s trubkami a tympány a vzácněji také hoboje a rohy.  Typický modelu plně rozvinuté \"missy solemnis\" 18. století obsahuje následující prvky:  Slavné \"velké mše\" od 18. století, které více či méně odpovídají tomuto typu, jsou např.:  Od 19. století se tento termín používá zejména pro symfonická díla větších rozměrů. Mezi nejznámější díla tohoto typu patří \"Missa solemnis\" Ludwiga van Beethovena. \"Petite messe solennelle\" (francouzsky „malá slavnostní mše“) Gioachina Rossiniho se v některých \"ohledech\" odkazuje na model Beethovenovy \"Missy solemnis\". Mezi další příklady patří \"Messe solennelle en l'honneur de Sainte-Cécile\" Charlese Gounoda a \"Messe solennelle\" Hectora Berlioze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Missa solemnis nebo Missa sollemnis je latinský termín s významem „slavnostní mše“. V liturgii byla \"missa sollemnis\" od doby papeže Řehoře Velikého označována jako velká (vysoká) mši. Ve středověku to byla papežská (pontifikální) mše a od přelomu 10. a 11. století znamenalo \"Levitskou službu\" s knězem, jáhnem a sub-jáhnem.", "tgt_summary": "When \"Missa solemnis\" is used as a name, without referring to a composer, Beethoven's work is generally implied. Some of the greatest compositions in the genre have unique common names other than \"Missa solemnis\"—namely, Bach's \"Mass in B minor\" and Mozart's \"Great Mass in C minor\". Some works are solemn settings in proportion and scoring, but are not called a \"Missa solemnis\", for example several late settings of both Haydn and Schubert, and three settings by Anton Bruckner.", "id": 1190477}
{"src_title": "Stamford Bridge", "tgt_title": "Stamford Bridge (stadium)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stamford Bridge byl oficiálně otevřen 28. dubna 1877. Prvních 27 let existence byl používán převážně Londýnským atletickým klubem pro pořádání atletických mítinků. V roce 1904 se změnil vlastník, když bratři Joseph a Gus Mearsovi koupili pozemek i se sousední zahradou a rozhodli se postavit stadion. Nejprve ho nabídli k používání nedalekému Fulhamu, ale po odmítnutí raději založili vlastní fotbalový klub.  Stadion byl navržen známým architektem Archibaldem Leitchem, který se již předtím podílel na návrzích Ibrox Parku v Glasgowě nebo Goodison Parku v Liverpoolu. Stamford Bridge nejprve zahrnoval pouze 110 metrů dlouhou tribunu na jižní straně, kam se vešlo 5 000 diváků. Díky tisícům tun vykopaného materiálu při stavbě nedaleké podzemky byly postaveny velké terasy na západní straně. Kapacita byla plánována na 100 000 lidí a měla být druhá největší v zemi za Crystal Palace – dějištěm finále FA Cupu. Stamford Bridge tuto poctu převzal na tři roky po válce, o Anglický pohár se tu bojovalo v letech 1920 – 1922.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Jméno Stamford Bridge pochází z minulosti vzdálenější než sám stadion. Mapy z 18. století ukazují potok nazývaný Stanfordská říčka, který tekl podél současné železnice nedaleko jižní tribuny a vléval se do Temže. V místě, kde protéká Fulham Road, se nacházel most Sanford Bridge (ze sand ford = písečný brod). Mostu na Kings Road se zase říkalo Stanbridge (ze stone bridge = kamenný most). Zdá se, že se tyto dva názvy spojily v Stanford Bridge, z čehož postupem času vzniklo Stamford Bridge jako jméno nového stadionu.", "section_level": 2}, {"title": "1930.", "content": "Stadión zůstal víceméně nezměněn až do roku 1930, kdy byla na jižní straně stadionu vybudována terasovitá Shed End, na kterou skalní fanoušci nedají dopustit dodnes. Hlavně ve druhé polovině dvacátého století byla tato tribuna zdaleka nejhlučnějším místem Stamford Bridge. Vedou se debaty, proč dostala jméno 'Shed', když během stavby nijak pojmenovaná nebyla. Shed End byla zdemolována v roce 1994, podle nového nařízení měla být všechna místa k sezení. Poslední zápas se starou tribunou byl proti Sheffieldu United 7. května 1994 a znovuzrození Shedu – už plně vybaveného sedačkami - se fanoušci dočkali v roce 1997.", "section_level": 2}, {"title": "1939.", "content": "V roce 1939 byla vybudována severní tribuna. Nezvyklá tribuna v severovýchodním rohu byla prodloužením východní tribuny a výrazně se odlišovala svým vzezřením od ostatních. Přežila do roku 1975, kdy byla zbourána a byla nahrazena terasami, které vydržely až do moderní přestavby v roce 1993.", "section_level": 2}, {"title": "1964/65.", "content": "Během sezóny 1964/65, v jednom z nejlepších období v historii Chelsea, byla obrovská západní terasa přeměněna na tribunu pro sezení – West stand. Obsahovala ze tří čtvrtin sedačky a z jedné čtvrtiny betonovou plochu zvanou 'Lavice'. Existovala 25 let, než byla jako poslední část starého stadionu v roce 1998 zbourána. Byla to těžká rána pro mnoho lidí, kteří si oblíbili starou tribunu s jejími dřevěnými sedačkami a stejně jako Shed End je zdrojem mnoha vzpomínek. Po přestavbě je jednou z nejhezčích tribun v zemi, náklady na ni činily zhruba 30 milionů liber a pojme 13 500 lidí, kteří mají nejvyšší komfort a skvělý výhled.", "section_level": 2}, {"title": "1973/74.", "content": "V roce 1973 byla vybudována východní tribuna (East stand), zázrak tehdejšího stavitelství. Je to jediná část stadionu, která přežila masové přebudování v 90. letech. Východní tribuna má ještě kontroverznější minulost. Když byla Chelsea v 60. a 70. letech na vrcholu, majitelé usoudili, že takovýto hvězdný tým si zaslouží hrát na nejlepším stadionu v zemi. Byl navržen plán rozsáhlé rekonstrukce, jehož výsledkem měl být 50tisícový kruhový stánek. Celá akce se ale stala příliš nákladnou, klub se málem položil, musel prodat své nejlepší hráče a na začátku 80. let zbyly jen trosky slavného klubu. Dalších 20 let trvalo nejen přebudování kádru a stadionu, ale také celého klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Zachraňte Bridge!", "content": "Když klub prakticky zbankrotoval na konci 70. let, vlastníci klubu byli nuceni Stamford Bridge prodat. Chelsea málem přišla o celý stadion, jen krůček chyběl k tomu, aby se „The Bridge“ zboural a byl nahrazen supermarkety. Blues by pak museli sdílet domov s Fulhamem nebo Queens Park Rangers, ale tak daleko to nedošlo.  Vzhledem k tomu, že Chelsea už stadion nevlastnila, nemohla na Stamford Bridge provádět žádné rekonstrukce. Tehdejšímu předsedovi Kenu Batesovi trvalo dlouhých deset let, než se mu v roce 1992 podařilo Stamford Bridge odkoupit zpět a místo postupného chátrání tak mohla v roce 1994 začít největší přestavba, kterou kdy nějaký anglický stadion pamatoval.", "section_level": 2}, {"title": "1994/95.", "content": "Vybudování nového Stamford Bridge začalo postavením severní tribuny. Stará lavicovitá terasa, která hostila v minulých letech fanoušky hostujících týmů, byla zbourána a začalo se se stavbou nové. Dostala jméno Matthew Harding Stand na památku dřívějšího ředitele Chelsea, který tragicky zahynul při havárii helikoptéry, a stala se sídlem nejvěrnějších fanoušků Chelsea.", "section_level": 2}, {"title": "1997.", "content": "Následovalo vybudování nové jižní tribuny, Shed Endu. Stará jižní terasa byla dočasně nahrazena sedačkami pár let před rekonstrukcí a ve stejné době bylo rozhodnuto, že se nová tribuna stane základem současně budovaného Chelsea Village Hotelu. Rekonstrukcí se podařilo nejen Shed End zmodernizovat a zútulnit, ale také výrazně přiblížit ke hrací ploše, což pomáhá atmosféře na stadionu.", "section_level": 2}, {"title": "1998.", "content": "Poslední kousek mozaiky nového Stamford Bridge byla tribuna West stand. Horní řady byly postaveny až poté, co byly vyřešeny dva roky trvající problémy s městskou radou. Největší a nejluxusnější část stadionu pro 13 500 fanoušků byla slavnostně otevřena 19. srpna 2001 a uzavřela tak přeměnu stadionu, která v podstatě začala už v roce 1973.", "section_level": 2}, {"title": "2016 – 2020.", "content": "V červenci 2015 odhalila Chelsea plán na rekonstrukci stadionu a navýšení kapacity ze současných 41 tisíc míst na 60 tisíc míst. Design stadionu bude inspirován gotickou architekturou Westminsterského opatství. Rekonstrukce počítá se zbouráním budov za jižní tribunou. Poté se zbourá celý Stamford Bridge a na jeho místě se postaví nový, včetně okolní infrastruktury. Rekonstrukce stadionu vyjde přibližně na 500 milionů liber (celý projekt financuje Roman Abramovič) a měla by být dokončena v roce 2020. Chelsea FC bude mezitím hrát své zápasy ve Wembley nebo v Twickenhamu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Současná kapacita je 42 055 diváků a tvar hřiště se změnil ze širokého oválu na obdélník. Stamford Bridge je nyní druhým největším stadionem v Londýně a jedním z nejlepších v Anglii i Evropě. Zázemí a vybavení komplexu zahrnuje 2 čtyřhvězdičkové hotely, 3 restaurace, konferenční sál, podzemní parkoviště, návštěvní, zdravotní a obchodní centrum. V současnosti má vedení klubu eminentní zájem o rozšíření kapacity, ale ještě se nenašlo bezpečné řešení. I tak je to předlouhá cesta, na jejímž začátku stál atletický stadion postavený v roce 1876.  Fotbalový areál se nachází na adrese Stamford Bridge, Fulham Road, London, SW6 1HS. Je situován v bezprostřední blízkosti (cca 150 metrů) zastávky londýnského metra na stanici zelené linky District Line, Fulham Broadway. Stadion byl dokončen v roce 1877 jako stadion klubu London Athletics Club.1905 se novým vlastníkem stala toho roku založena Chelsea a stadion prešel první rekonstrukcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stamford Bridge je fotbalový stadion ležící na hranici čtvrtí Fulham a Chelsea, na jihozápadě Londýna. Je domácím stadionem anglického klubu Chelsea FC. Stamford Bridge je ucelený komplex, zahrnující oficiální klubový obchod, dvojici čtyřhvězdičkových hotelů (Millennium a Copthorne) a několik restaurací.", "tgt_summary": "Stamford Bridge () is a football stadium in Fulham, adjacent to the borough of Chelsea in South West London, commonly referred to as The Bridge. It is the home of Chelsea Football Club, which competes in the Premier League, the highest division of English football.", "id": 2429795}
{"src_title": "Kozma Prutkov", "tgt_title": "Kozma Prutkov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kozma Petrovič Prutkov se narodil 23. dubna / 11. dubna roku 1801 ve vesnici Tentělevoj Bliz, Solvyčegodský újezd v Archangelské oblasti. Až na své dětství a rané jinošství strávil celý život v carské službě. V roce 1820 vstoupil do vojenské služby a do dubna 1823 sloužil u husarů. Pak požádal o uvolnění a dostal službu u ministerstva financí, na Cejchovním úřadu. Jeho kariéra byla úspěšná, byl vyznamenáván a povyšován. Dosáhl všech myslitelných úředních poct, byl činným státním radou, ředitelem Cejchovního úřadu a nositelem řádu sv. Stanislava I. stupně. Veškeré své volné chvíle ale věnoval literatuře. Byl básník, bajkář, dramatik, filosof a historik. Zemřel 25. ledna / 13. ledna roku 1863 v Petrohradu. Po jeho smrti byly v jeho pozůstalosti nalezeny i projekty na vylepšení carské státní správy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "První díla Kozmy Prutkova se objevují v listopadu 1851 v časopisu \"Sovremennik\" (rusky \"Современник\"), který tehdy vedli Nikolaj Alexejevič Někrasov a Ivan Ivanovič Panajev. Pod pseudonymem \"Nový Básník\" jsou uvedeny tři Prutkovovy bajky \"Pomněnky a francovka\", \"Průvodčí a tarantule\" a \"Volavka a drožka\". V roce 1853 je – rovněž ještě anonymně – otištěna další bajka \"Okrsek a hlas\". Tyto absurdní bajky byly parodií na sbírku bajek K. P. Masalského a jsou obsaženy v Prutkovově pozdější sbírce \"Prázdně\".  Pod šifrou Y Z byla v roce 1851 uvedena veselohra \"Fantazie\". Jednalo se o parodii na tehdy módní vaudevill. Alexej Žemčužnikov a Alexej Tolstoj ji zadali 23. prosince 1850 ředitelství Imperátorských divadel. Vzhledem ke shonu před koncem roku ji carská cenzura povolila. Premiéra byla 5. ledna 1851. Car Mikuláš I. patrně vytušil nějakou nepřístojnost a o přestávce z divadla odešel. V závěru představení herec, který hrál hlavní roli, předstoupil před publikum a prohlásil, že v takovém nesmyslu hrát nebude! To ale byla součást role. Hra byla okamžitě stažena z programu.  Jméno Kozma Prutkov se poprvé objevuje v roce 1854, kdy je vydána příloha \"Literární mišmaš\" únorového čísla „Sovremenniku“. V dalších číslech pak vychází v pravidelné rubrice „Prázdně Kozmy Prutkova“ básně, bajky a aforismy a \"Výňatky z dědových zápisků\".  Ve svých básních parodoval současné trendy v ruské poezii (titanický romantismus V. G. Benediktova, klasicistní artismus N. F. Ščerbiny, kosmickou poesii A. S. Chomjakova).  Uveřejňování děl je přerušeno v době Krymské války, do které Alexej Tolstoj a Vladimír Žemčužnikov odešli jako dobrovolníci. V roce 1859 jsou otištěny \"Myšlenky a aforismy\" a \"Nepředloženost\" v časopisu \"Jiskra\", který pod Někrasovovým vedením redigoval V. S. Kuročkin. Ve stejném roce jsou otištěny další Prutkovovy stati v příloze \"Sovremenniku\" s názvem „Píšťalka“ („Svistok“). Pak se Prutkov na několik let odmlčel. Až v posledním čísle „Píšťalky“ v dubnu 1863 vychází \"Stručný nekrolog Kozmy Prutkova\" a dvě posmrtně publikovaná díla, drama \"Ukvapený Turka aneb Příjemno-li býti vnukem?\" a \"Projekt: o zavedení jednomyslnosti v Rusku\".  V roce 1884 jsou vydána \"Veškerá díla Kozmy Prutkova\". Do tohoto souboru ale nejsou zahrnuty reformní projekty, údajně proto, že se nejedná o literární díla. Pravděpodobnější důvod ale byla spíše obava z cenzury. Do roku 1916 vyšlo celkem 10 vydání.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Je po něm pojmenována planetka: (5932) Prutkov", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozma Petrovič Prutkov (rusky: Козьма Петрович Прутков) je mystifikace, uměle vytvořená osobnost spisovatele, respektive kolektivní pseudonym, pod kterým uváděli svá satirická díla hrabě Alexej Konstantinovič Tolstoj a bratři Alexej Michajlovič Žemčužnikov a Vladimír Michajlovič Žemčužnikov. Na některých Prutkovových dílech spolupracoval i Alexandr Michajlovič Žemčužnikov.", "tgt_summary": "Kozma Petrovich Prutkov () is a fictional author invented by Aleksey Konstantinovich Tolstoy and his cousins, three Zhemchuzhnikov brothers, Alexei, Vladimir and Alexander, during the later part of the rule of Nicholas I of Russia.", "id": 1823642}
{"src_title": "Jaroslav Věšín", "tgt_title": "Jaroslav Věšín", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jaroslav Věšín se narodil ve Vraném v rodině lékaře Františka Věšína. V letech 1876-1881 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Antonína Lhoty a Jana Swertse a od roku na malířské akademii v Mnichově (\"Akademie der bildenden Künste München\") u prof. Carla Theodora von Piloty a Józefa Brandta.  Roku 1884 odešel na Slovensko a své obrazy představil na soukromé výstavě v Turčianském sv. Martině (1887). Roku 1889 se vrátil do Mnichova, v roce 1891 se zúčastnil Jubilejní zemské výstavy v Praze.  V roce 1897 byl zakladatelem malířské školy v Sofii a byl zde jmenován profesorem. Ze Sofie obesílal výstavy v Praze (galerie Ruch), v Mnichově (Galerie Moderner Meister), ale také v St. Louis v USA. Publikoval v časopise Zlatá Praha. Byl zpravodajem generálního štábu a dvorním malířem knížete Ferdinanda I., předsedou Sdružení jihoslovanských umělců, členem Krasoumné jednoty v Praze a Jednoty umělců výtvarných. Během života obdržel četná vyznamenání, řády a diplomy. Věšínovu podobiznu namaloval Lev Lerch.  Věšínovy obrazy jsou oceňovány i sto let po jeho smrti. Obraz \"Koulovačka\" (1892) dosáhl na aukci v Praze hodnotu 700 000,- Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Věšínova díla náleží slohově do realistické malby generace 80. let, kdy se probudil zájem o venkovský lid a národopisné žánry. Po návratu z Mnichova vystavil v Praze cyklus obrazů ze Slovácka (\"Slovácká svatba\"). Námětem jeho obrazů je obvykle konkrétní děj - svatby, hony na divokou zvěř (\"Snídaně v bažantnici v Průhonicích\", 1890, \"Výsledek honby\", 1890, \"Arcivévoda František Ferdinand na honbě\", 1891), apod. Často se věnoval malbě koní (\"Koňský trh v Sofii\", 1899, \"Vyjížďka na saních\"). V Bulharsku zachytil každodenní život bulharského venkova, etnografické motivy, vojenské výjevy, scény z 1. balkánské války, cvičení bulharské armády a ruské slavnosti na Šipce (1902). Jeho obrazy jsou v národní galerii v Sofii a ve vojenském historickém muzeu v Sofii. Obraz \"Útok na bodáky\" z roku 1912 je vystaven v erbovní hale na úřadě prezidenta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Věšín, \"křtěný\" Jaroslav Friedrich Julius (23. května 1860 \"(některé dokumenty udávají chybné datum narození 23.května 1859\"\")\", Vraný - 9. května 1915, Sofie) byl český malíř, profesor a zakladatel malířské školy v Sofii.", "tgt_summary": "Jaroslav František Julius Věšín (, \"Yaroslav Veshin\") (23 May 18609 May 1915) was a Czech painter who mainly worked in Bulgaria and who was noted as a master of genre painting. The realistic depiction of battle scenes from the First Balkan War (1912) are the subject of a substantial part of his work.", "id": 1953936}
{"src_title": "Revizor (Gogol)", "tgt_title": "The Government Inspector", "src_document": [{"title": "Obsah hry.", "content": "Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let 19. století během krátkého časového úseku dvaceti čtyř hodin. Ve hře vystupuje mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí. Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, pochopitelně se revize obávají. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit.  Chlestakov dlouho nemůže uhodnout, proč se najednou setkává všude s takovou pozorností a úctou. Když pochopí, za jak významnou osobnost jej považují, plně využívá jejich hlouposti a protože je na mizině, rád přistoupí na jejich hru. Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery. Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ a všichni mu přinášejí různé dary. Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti. Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti. Kdyby se sluhovi Osipovi nepovedlo včas svému pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti, byl by snad zcela klidně čekal na odhalení. Takhle namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí. Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál. Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život, jakožto tchána tak významného muže, bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Hejtman i všichni ostatní strašně zuří, když v tom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Revizor (1836, \"Ревизор\") je pětiaktová satirická komedie ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809–1852), patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Autor svou hrou, zachycující tupost, nevzdělanost a zkaženost úředníků v jednom ruském provinčním městečku prolezlém korupcí a různými jinými neřestmi, nastavil zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím.", "tgt_summary": "The Government Inspector, also known as The Inspector General (, \"Revizor\", literally: \"Inspector\"), is a satirical play by the Russian and Ukrainian dramatist and novelist Nikolai Gogol. Originally published in 1836, the play was revised for an 1842 edition. Based upon an anecdote allegedly recounted to Gogol by Pushkin, the play is a comedy of errors, satirizing human greed, stupidity, and the extensive political corruption of Imperial Russia.", "id": 1179409}
{"src_title": "Belgický frank", "tgt_title": "Belgian franc", "src_document": [{"title": "Historie a status měny.", "content": "Belgický frank byl zaveden roku 1832 jako státní měna Belgického království těsně po procesu jeho vzniku Belgickou revolucí (1830-1831), v níž se Belgické království vydělilo ze Spojeného království Nizozemského.  V roce 1865 vytvořilo Belgické království spolu s Druhým Francouzským císařstvím, Italským královstvím a Švýcarskem Latinskou měnovou unii (k té se v roce 1868 přidaly Španělské království a Řecké království a v roce 1889 se přidaly Rumunské království, Srbské království, Bulharské knížectví, Venezuela a San Marino), která spočívala ve stanovení obsahu stříbra v jedné minci každé členské národní měny na 4,5 gramu, případně obsahu zlata v jedné minci každé členské národní měny na 0,290322 gramu, zároveň součástí dohody byla vzájemná volná směnitelnost všech členských měn, u mincí s normovaným obsahem drahého kovu tedy vždy v poměru 1:1. Latinská měnová unie byla rozpuštěna roku 1927.  Belgie a sousední Lucembursko spolu spolupracují v rámci Belgicko-lucemburské ekonomické unie. Jejich měny – \"belgický a lucemburský frank\" – byly mezi lety 1922 a 1999 (s výjimkou období mezi 1935 a 1944) pevně propojené v paritním kursu 1:1. De iure bylo tedy možno používat belgické franky na lucemburském území a naopak, v praxi však obchodníci občas odmítali přijímat měnu sousedního státu.  Při zavedení eura jako bezhotovostní měny byl směnný kurs mezi frankem a eurem stanoven na \"1 EUR = 40,3399 BEF = 40,3399 LUF\". Od roku 1999 byl frank pouze dílčí jednotkou eura, od 1. ledna 2002 je po krátkém duálním oběhu franku a eura (mezi 1. lednem 2002 a 28. únorem 2008) v oběhu pouze euro.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Posledními mincemi belgického franku před zavedením eura byly mince o hodnotách 1, 5, 20 a 50 franků.  Bankovky byly vydány pouze v hodnotách 100, 200, 500, 1000, 2000 a 10 000 franků. Bankovky franku lze vyměnit u Národní belgické banky za euro bez časového omezení", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgický frank ( \"Belgische frank\", \"franc belge\", \"Belgischer Franken\") byl oficiální měnou Belgického království v letech 1832 až 2002. Jeho ISO 4217 kód byl BEF. Jedna setina franku se nazývala centime.", "tgt_summary": "The Belgian franc (,, ) was the currency of the Kingdom of Belgium from 1832 until 2002 when the Euro was introduced. It was subdivided into 100 subunits, known as centiemen (Dutch), centimes (French) or Centime (German).", "id": 290952}
{"src_title": "Joseph Merrick", "tgt_title": "Joseph Merrick", "src_document": [{"title": "Mládí a rodina.", "content": "Narodil se v Leicesteru, v anglickém hrabství Leicestershire, do rodiny Josepha Rockley Merricka a Marry Jane rozené Pottertonové. Otec Joseph Rockley (cca 1835–1897) byl synem tkalce Barnabase Merricka, původem z Londýna, který se do Leicesteru přestěhoval ve 20. či 30. letech 19. století, a jeho třetí manželky Sáry rozené Rockley. Pracoval jako operátor stroje v továrně na bavlnu a rovněž provozoval galanterii. Matka Marry Jane (cca 1834–1873) byla dcerou yorkshirského zemědělce a trpěla nespecifikovanou formou tělesného postižení. V mládí pracovala jako služka v Leicesteru a později jako učitelka v nedělní škole. Jejich syn Joseph Carey byl pojmenován po otci a druhé jméno mu zvolila matka po baptistickém kazateli Williamu Careym. Merrickovi měli ještě dvě děti: syna Williama Arthura (* 1866), který ve čtyřech letech zemřel na spálu, a dceru Marion Elizu (* 1867), jež se narodila s tělesným postižením a zemřela ve dvaceti čtyřech letech.  Brožura („Autobiografie Josepha Careyho Merricka“), vydaná přibližně roku 1884 během jeho vystavování v panoptiku, uvádí propuknutí prvních symptomů jeho onemocnění pět let po narození v podobě „silné hrbolaté kůže (...) podobné [kůži] sloní, a to téměř i barvou“. Podle článku, zveřejněného v roce 1930 v periodiku, začaly Merrickovi 21 měsíců po narození otékat rty, utvářet se kostnatá boule na čele a uvolňovat a zdrsňovat se kůže. V průběhu růstu docházelo k výraznější asymetrii mezi levou a pravou horní končetinou a významnému zvětšení obou nohou. Merrickova rodina vysvětlovala synovy symptomy jako důsledek psychického traumatu, které jeho matka utrpěla v těhotenství, když ji v zábavním parku porazili a vystrašili sloni. Koncept tzv. „mateřského vtištění“ (emoční prožitek těhotné ženy mohl trvale ovlivnit tělesný vývoj plodu) byl v 19. století ve Spojeném království stále běžný. Samotný Merrick si tuto víru o příčině své nemoci udržel po celý život.  Kromě již zmíněných tělesných deformací, během dětství upadl a poranil si levý kyčelní kloub. Zranění se zanítilo a zanechalo jej permanentně chromého. Navzdory tělesnému postižení chodil do školy a těšil se vřelému vztahu se svou matkou. Ta však v květnu 1873 v jeho jedenácti letech zemřela na bronchopneunonii. Po její smrti se spolu s otcem a sestrou přestěhoval k Emmě Wood Antillové, s níž se jeho otec v prosinci 1874 oženil.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnání a život v chudobinci.", "content": "Školu opustil ve třinácti letech, což bylo v té době běžné. Život doma pro něj byl „naprostým trápením“ a ani otec, ani nevlastní matka vůči němu neprojevovali žádnou náklonnost. Dvakrát nebo třikrát utekl z domova, ale otec jej pokaždé našel a přivedl zpět. Ve třinácti našel práci v továrně, kde vyráběl cigarety, ale po třech letech se deformace jeho pravé ruky zhoršila a on tak již neměl požadovanou zručnost. Jako nezaměstnaný se potuloval po ulicích a snažil se uniknout posměškům své nevlastní matky. Pro rodinu se stával stále větší finanční přítěží, a tak mu otec zajistil licenci podomního obchodníka, díky níž si mohl vydělat peníze podomním prodejem galanterie. Tento počin však skončil neúspěšně, jelikož Merrickovy obličejové deformace činily jeho projev stále více nesrozumitelnějším a potenciální zákazníci na jeho vzhled reagovali se zděšením. Ženy v domácnosti mu odmítaly otevřít dveře a lidé na něj již nejen zírali, ale rovněž jej ze zvědavosti pronásledovali. Podomním prodejem si tak nedokázal vydělat dostatek finančních prostředků, aby se mohl sám o sebe postarat. Když se jednoho dne v roce 1877 vrátil domů, otec jej pro tento neúspěch agresivně fyzicky napadl, a on opustil domov nadobro.  Po odchodu z domova žil v ulicích Leicesteru jako bezdomovec. Když se o tom doslechl jeho strýc, holič Charles Merrick, vyhledal ho a nabídl mu ubytování ve svém domě. Po následující dva roky zkoušel podomně prodávat v okolí Leicesteru, ale jeho snahy vydělat si na živobytí se, v porovnání s posledním pokusem, setkaly jen s nepatrným úspěchem. Jeho vzhled nakonec přitáhl negativní pozornost veřejnosti, a tak mu komisaři z Hackney Carriages odebrali licenci. Jelikož Merrickův strýc musel zaopatřil vlastní děti, nemohl již nadále podporovat svého synovce, a tak se v prosinci 1879, tehdy již sedmnáctiletý Merrick, uchýlil do místního chudobince Leicester Union Workhouse.  Tam se stal jedním z 928 ubytovaných. Lidé v chudobinci byli rozděleni podle věku a pohlaví, kvůli čemuž Merricka umístili mezi ostatní muže ve věku od 16 do 60 let. Dne 22. března 1880, pouhé tři měsíce po příchodu, z chudobince odešel a strávil dva dny hledáním práce. Jelikož však nebyl o nic úspěšnější než dříve, vrátil se zpět. Tentokrát v chudobinci setrval po čtyři roky. Kolem roku 1882 podstoupil operaci obličeje, protože protruze z jeho úst již činila 20–23 centimetrů, což mu výrazně bránilo v řeči a ztěžovalo přijímání potravy. Zákrok podstoupil v Leicesterské královské nemocnici a velká část tkáně při něm byla odstraněna.", "section_level": 1}, {"title": "Kuriozitou v panoptiku.", "content": "Merrick usoudil, že jediným způsobem, jak opustit chudobinec, je vystupoval jako rarita či kuriozita v panoptiku. Znal místního kabaretního komika Sama Torra, jemuž za tím účelem napsal dopis. Torr ho poté navštívil v chudobinci a rozhodl se, že by jeho vystavováním mohli vydělat peníze, avšak kvůli zachování originality by muselo jít o putovní vystavování. Zařídil mu skupinu manažerů, kterými byli majitel kabaretu J. Ellis, cestující showman George Hitchcock a majitel zábavního parku Sam Roper. Merrick opustil chudobinec 3. srpna 1884 a začal svou novou kariéru. Merrickovi vymysleli přezdívku \"Sloní muž\" a inzerovali ho jako „napůl člověka a napůl slona“. Z počátku jej předváděli v oblasti East Midlands, včetně Leicesteru a Nottinghamu. George Hitchcock poté kontaktoval svého známého, Toma Normana, provozujícího panoptika v londýnském East Endu. Aniž by se s Merrickem předtím setkal, souhlasil Norman s převzetím organizace jeho vystoupení, a v listopadu 1884 Hitchcock s Merrickem odcestovali do Londýna.  Když Norman Merricka poprvé spatřil, byl zděšen rozsahem jeho tělesných deformací a měl obavu, že by jeho vzhled mohl být až příliš hrůzný. Přesto ho začal vystavoval v zadní části prázdného obchodu v ulici Whitechapel Road v East Endu. Merrick měl k dispozici železnou postel se závěsem, který mu umožňoval aspoň nějaké soukromí. Jednoho rána jej Norman pozoroval a zjistil, že spí vsedě s pokrčenýma nohama a hlavou opřenou o kolena. Jeho velká hlava byla totiž příliš těžká, aby mu umožnila spát vleže, čímž by, jak sám uváděl, „riskoval, že se vzbudí se zlomeným krkem“. Norman vyzdobil obchod plakáty vytvořenými Hitchcockem, které znázorňovaly napůl člověka a napůl slona. Byla rovněž vytvořena brožura s názvem („Autobiografie Josepha Careyho Merricka“), popisující Merrickův život. Tato biografie, ať již psaná Merrickem či nikoliv, poskytla celkově přesné informace o jeho životě. Obsahovala sice nepřesné datum narození, avšak Merrick byl po celý svůj život ohledně této informace nekonkrétní.  Vystavování Sloního muže bylo poměrně úspěšné, přičemž peníze vydělával především prodej biografických brožur. Merrick si část výdělku dával stranou, doufaje, že jednoho dne bude mít dost peněz, aby si pořídil vlastní dům. Obchod v ulici Whitechapel Road se nacházel naproti Londýnské nemocnici, díky čemuž ho navštěvovali jak studenti medicíny, tak lékaři, kteří chtěli spatřit Merricka. Patřil mezi ně i mladý chirurg Reginald Tuckett. Ten byl, podobně jako jeho kolegové, zaujat tělesnými deformacemi Sloního muže, a pověděl o nich svému nadřízenému kolegovi Fredericku Trevesovi. Treves se s Merrickem poprvé setkal v listopadu 1884 během soukromého vystoupení, které proběhlo předtím, než Norman ten den otevřel obchod pro veřejnost. O necelých čtyřicet let později ve své knize z roku 1923 napsal, že Merrick byl „nejodpornější exemplář lidstva, který jsem kdy viděl (...) nikdy jsem se do té doby nesetkal s tak zvrácenou verzí člověka, jako byl tento jedinec“. Setkání trvalo asi čtvrt hodiny a Treves se po něm vrátil do práce. Později téhož dne poslal do obchodu Tucketta, aby zjistil, zda by Merrick souhlasil s lékařským vyšetřením v nemocnici. Jak Merrick, tak Norman souhlasili. Aby se i na tak krátkou vzdálenost byl schopen přemístit bez zbytečné pozornosti, měl na sobě kostým sestávající z velkého černého pláště a hnědé čepice s kápí přes obličej, a přijel v drožce najaté Trevesem. V nemocnici jej vyšetřil a zpozoroval, že Merrick je „plachý, zmatený a zjevně vystrašený“, přičemž v této fázi jej pokládal za imbecila. Při podrobné prohlídce Treves zjistil, že obvod jeho hlavy činí 91 centimetrů, obvod zápěstí 30 centimetrů a obvod jednoho z prstů 13 centimetrů. Poznamenal, že jeho kůže je pokryta papilomy, z nichž největší je zdrojem zápachu. Podkožní tkáň jevila známky prořídnutí, což mělo za následek ochablou kůži, která v některých oblastech odstávala od těla. Přítomny byly deformace kostí pravé horní končetiny, obou dolních končetin a především lebky. I přes korektivní operaci úst, kterou Merrick podstoupil v roce 1882, byla jeho řeč stěží srozumitelná. Jeho levá horní končetina nebyla deformovaná, stejně tak byl normální jeho penis a šourek. Kromě Merrickových tělesných deformací a chromé kyčle, došel Treves k závěru, že je v dobrém zdravotním stavu. Podle Normana podstoupil Merrick lékařské vyšetření dvakrát nebo třikrát a při jednom z nich dostal Trevesovu navštívenku. Během jedné z návštěv Treves pořídil fotografie, jejichž kopie předané Merickovi později doplnily již zmíněnou biografickou brožuru. Dne 2. prosince 1884 představil Treves Merricka na schůzi Londýnské patologické společnosti v Bloomsbury. Merrick nakonec Normanovi sdělil, že již do budoucna nechce podstupovat lékařská vyšetření v nemocnici. Podle Normana mu řekl, že byl „vysvlečen do naha a cítil se jako zvíře na dobytčím trhu“.  V tomto období viktoriánská Anglie změnila přístup vůči panoptikům, v jednom z nichž byl také vystavován Sloní muž. Vystoupení, jako to Normanovo, byla příčinou veřejného znepokojení nejen s ohledem na slušnost, ale též kvůli rušení klidu přihlížejícími davy. Nedlouho po Merrickově posledním lékařském vyšetření Frederickem Trevesem byl Normanův obchod na Whitechapel Road uzavřen policií a Merrickovi manažeři z Leicesteru jej Normanovi odejmuli. V roce 1885 se Merrick vydal na putovní zábavní vystoupení se Samem Roperem. Během něj se spřátelil se dvěma dalšími vystupujícími, „Roperovými trpaslíky“ (Bertramem Dooleym a Harry Bramleym), kteří Merricka čas od času bránili před obtěžováním veřejností.", "section_level": 1}, {"title": "Kontinentální Evropa.", "content": "Opadnutí zájmu veřejnosti o panoptika a podobná vystoupení pokračovalo a policie a magistráty se důkladně angažovaly v jejich potírání. Merrick, coby Sloní muž, byl pro diváky i nadále děsivou podívanou a Roper začal být nervózní kvůli tomu, jak velkou negativní pozornost místních úřadů dokázal přitáhnout. Merrickova skupina manažerů se proto rozhodla jej vyslat na turné po kontinentální Evropě s nadějí, že tamní úřady budou více shovívavé. Jeho vedení se ujal neznámý muž (možným jménem Ferrari). Na kontinentu však Sloní muž nebyl o moc úspěšnější než ve Spojeném království, a úřady proti jeho vystupování postupovaly obdobně. V Bruselu Merricka opustil jeho nový manažer, který mu navíc ukradl 50 liber úspor (v přepočtu na ceny roku 2013 celkem 4000 liber). Opuštěný Merrick se dostal vlakem do přístavního města Ostende, kde se neúspěšně pokusil nalodit na převozní loď do Doveru. Následně cestoval do Antverp, kde se mu podařilo nastoupit na loď plující do města Harwich v hrabství Essex. Odtud cestoval vlakem do Londýna, kam dorazil 24. června 1886 na nádraží Liverpool Street Station. Merrick se tak v bezpečí dostal zpět do své vlasti, ale neměl kam jít. V londýnském chudobinci nesměl zůstat déle než jednu noc a přijmout ho mohl pouze 158 kilometrů vzdálený chudobinec v Leicesteru, kde byl stálým rezidentem. Pokusil se požádat o pomoc cizí lidi, ale jeho řeč byla nesrozumitelná a zjev odpudivý. Upoutal pozornost zvědavého davu, který jej začal pronásledovat. Pomohl mu až policista, jenž ho odvedl do prázdné místnosti. Tam se vyčerpaný Merrick schoulil do rohu. Neschopen vyjádřit se tak, aby mu bylo rozuměno, byla jeho jedinou identifikací navštívenka Fredericka Trevese. Policie Trevese kontaktovala a ten obratem na nádraží dorazil. Merricka následně drožkou odvezl do Londýnské nemocnice, kde byl přijat s bronchitidou. Personál jej pak umyl, nakrmil a uložil do postele v malé místnosti na izolačním oddělení v podkroví nemocnice.", "section_level": 2}, {"title": "Londýnská nemocnice.", "content": "Po Merrickově přijetí do nemocnice měl Treves více času na provedení podrobnějšího vyšetření. Zjistil, že jeho zdravotní stav se za poslední dva roky zhoršil, a pozoroval znatelnou změnu v omezeních daných tělesnými deformacemi. Domníval se, že trpěl srdečními problémy a zbývá mu jen několik let života. Po pěti měsících strávených v nemocniční péči se Merrickův celkový zdravotní stav zlepšil. Ačkoliv některé zdravotní sestry byly zpočátku rozrušené jeho vzhledem, nakonec tento pocit překonaly a ochotně se o něho staraly. Problém s nepříjemným zápachem se podařilo odstranit častou koupelí a Treves postupně začal rozumět jeho řeči. Zároveň došlo k pořízení sady nových fotografií pacienta. Nedořešena však stále byla otázka dlouhodobé péče. Předseda nemocničního výboru Francis Carr Gomm sice Trevese podpořil v jeho rozhodnutí přijmout Merricka, avšak v listopadu 1886 bylo třeba vytvořit nový dlouhodobý plán. Londýnská nemocnice nevlastnila odpovídající vybavení ani neměla kvalifikovaný personál pro zajištění péče o nevyléčitelně nemocné.  Carr Gomm kontaktoval instituce a nemocnice uzpůsobené k péči o chronické pacienty, ale ani jedna nechtěla Merricka přijmout. Následně napsal článek do deníku \"The Times\", který byl otištěn 4. prosince, v němž popsal jeho případ a požádal čtenáře o radu. Reakce veřejnosti (v podobě dopisů i finančních darů) byla mimořádná a situaci zaznamenal i lékařský časopis \"British Medical Journal\". Díky finanční podpoře od řady dárců se Carru Gommovi podařilo přesvědčit výbor o ponechání Merricka v nemocnici, a ten následně rozhodl, že mu bude umožněno v nemocnici setrvat po zbytek života. Z podkroví se přestěhoval do přízemního pokoje, který sousedil s malým dvorkem. Místnosti byly uzpůsobeny a zařízeny tak, aby Merrickovi vyhovovaly (mimo jiné speciálně konstruovanou postelí) a na základě Trevesových instrukcí v nich nebylo žádné zrcadlo.  V novém domově v Londýnské nemocnici se Merrick rychle zabydlel. Treves jej denně navštěvoval a každou neděli s ním trávil několik hodin. Když se Merrickovi konečně podařilo nalézt někoho, kdo rozuměl jeho řeči, byl nadšen dlouhými konverzacemi, které mohl se svým lékařem vést. Mezi oběma muži vzniklo přátelské pouto, ačkoli i tak se Merrick Trevesovi nikdy zcela nesvěřil. Nebyl například ochoten hovořit o období, kdy vystupoval v panoptiku, i když vyjádřil vděk svým bývalým manažerům. Trevesovi netrvalo dlouho, aby si – navzdory svému počátečnímu dojmu – uvědomil, že Merrick není mentálně retardovaný. Treves v Merrickovi rozpoznal velmi citlivého člověka, který snadno projevuje své emoce. Někdy se nudil, cítil se osamělý a projevoval známky deprese. Po celý svůj dospělý život byl segregován od žen, nejprve v chudobinci a potom v panoptiku. Jediné ženy, s nimiž se setkal, byly buď znechucené nebo vyděšené jeho vzhledem. Jeho názor na ženy tak vycházel pouze ze vzpomínek na matku a z knih. Treves došel k přesvědčení, že by se Merrick rád seznámil s ženou, což by mu mohlo dodat pocit normálnosti. Domluvil proto setkání se svou známou, „mladou a pěknou vdovou“, Leilou Maturinovou. Ta souhlasila a po krátkém varování týkajícím se jeho vzhledu, vešla do místnosti. Setkání netrvalo dlouho a Merrick byl rychle přemožen emocemi. Později Trevesovi prozradil, že Maturinová byla první žena, která se na něj kdy usmála a podala mu ruku. S Merrickem zůstala nadále v kontaktu a ručně psaný dopis, jenž jí poslal, obsahující poděkování za dárek v podobě knihy a páru tetřevů, je jediným dochovaným dopisem, který napsal. Tato zkušenost setkání s ženou, byť krátká, v něm vyvolala nový pocit sebedůvěry. Během svého pobytu v nemocnici se setkal i s dalšími ženami, a všemi se zdál být unešen. Treves věřil, že Merrickovou naději by bylo jít žít do ústavu pro nevidomé, kde by se mohl seznámit s ženou, která by nemohla spatřit jeho tělesné deformace. Merrick se chtěl dozvědět více o „reálném světě“, a vyptával se proto Trevese na řadu témat. Jednoho dne vyjádřil přání spatřit vnitřek skutečného domova, a Treves se zavázal, že jej vezme na návštěvu do svého domu v ulici Wimpole Street, kde ho zároveň představí své manželce. V nemocnici během dne četl knihy a stavěl modely z papírového kartonu. Přijímal též návštěvy ze strany Trevese a jeho kolegů chirurgů. Každý večer po setmění vycházel na přilehlý dvorek, kde se procházel.  V důsledku již zmíněného dopisu Carra Gomma do deníku \"The Times\" se jeho případ dostal do povědomí vyšší londýnské společnosti. Jednou z osob, která se o něj velmi zajímala, byla herečka Madge Kendalová. Přestože se s ním patrně nikdy osobně nesetkala, aktivně se angažovala v získání finančních prostředků a sympatií veřejnosti v Merrickův prospěch. Posílala mu svoje fotografie a najala pletače proutěných košů, aby za ním docházel a učil jej tomuto řemeslu. Merricka navštěvovali pánové a dámy z vyšší společnosti a nosili mu dárky v podobě fotografií a knih. On se jim odvděčoval dopisy a ručně vyráběnými dárky, jako třeba papírovými modely či proutěnými košíky. Tyto návštěvy si užíval a postupně se stal natolik sebevědomý, že konverzoval s lidmi, kteří procházeli kolem jeho oken. Občas jej navštěvoval mladík Charles Taylor, syn inženýra, který pro Merricka upravil jeho nemocniční pokoj, aby mu hrál na housle. Někdy byl Merrick natolik odvážný, že opustil svůj pokoj a šel se procházet po nemocnici. Když jej sestry zpozorovaly, vždy jej odvedly zpět, aby náhodou nepolekal ostatní pacienty.  Dne 21. května 1887 byly v nemocnici za přítomnosti prince a princezny z Walesu slavnostně otevřeny dvě nové budovy. Princezna Alexandra se následně přála setkat se s Merrickem, a tak královský pár navštívil jeho pokoj, kde se jim Merrick představil. Princezna mu potřásla rukou a krátce s ním poseděla, což v něm zanechalo pocit nadšení. Věnovala mu svoji podepsanou fotografii, kterou považoval za svůj nejcennější předmět, a každé Vánoce mu posílala přání.  Alespoň jednou se Merrickovi podařilo splnit si dávný sen – návštěvu divadla. Treves mu s pomocí Madge Kendalové zařídil návštěvu vánoční pantomimy v královském divadle Drury Lane v Covent Garden. Společně s Trevesem a několika zdravotními sestrami měli k dispozici soukromé lóže baronky Burdett-Couttsové. Podle Trevese byl Merrick uchvácen, naplněn úžasem a představení jej zanechalo oněmělého. Po několik následujících týdnů o něm vyprávěl a znovu prožíval jeho příběh, jako by byl skutečný.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Celkem třikrát Merrick opustil nemocnici a Londýn, aby na několik týdnů odjel na venkov. Složitá jednání vedená před odjezdem vlaku do hrabství Northamptonshire, mu umožnila diskrétní nástup do vagónu, jenž měl celý k dispozici. Pobyty trávil na panství Fawsley Hall, které vlastnila lady Louise Knightley. Tam žil v lovecké chatě a dny trávil procházkami v lesích a sbíráním divoce rostoucích květin. Spřátelil se s místním mladým zemědělcem, který později Merricka popsal jako zajímavého a vzdělaného muže. Treves tento výlet nazval „jedinou vrcholnou dovolenou jeho [Merrickova] života“, byť ve skutečnosti proběhly takové cesty tři.  Merrickův zdravotní stav se během čtyř let jeho pobytu v Londýnské nemocnici postupně zhoršoval. Potřeboval velké množství péče ze strany zdravotnického personálu a většinu volného času trávil v posteli či křesle se stále menším množstvím energie. Jeho obličejové deformace se průběžně prohlubovaly a patrné bylo zvětšování celé hlavy. Zemřel 11. dubna 1890 ve věku 27 let. Jeho tělo, ležící v posteli, nalezl ve tři hodiny odpoledne jeden z Trevesových kolegů. Formálně jej identifikoval jeho strýc Charles Merrick. Vyšetřování příčiny smrti měl na starosti soudní lékař Wynne Edwin Baxter. Merrickova smrt byla označena za nehodu a jako příčina smrti uvedeno udušení, způsobené váhou jeho hlavy poté, co si lehl na postel. Treves, který provedl pitvu, poznamenal, že Merrick zemřel na následky zlomení vazu. Jelikož věděl, že vždy spal kvůli váze své hlavy vsedě, došel Treves k závěru, že Merrick patrně „provedl experiment“ a chtěl zkusit spát vleže, jako ostatní lidé.  Při pitvě Treves udělal sádrové odlitky jeho hlavy a končetin. Odebral též vzorky kůže, které byly později zničeny během německých náletů za druhé světové války, a na stojan upevnil jeho kostru, která se stala součástí patologické sbírky Londýnské královské nemocnice. Přestože kostra nebyla nikdy veřejně vystavena, existuje v téže nemocnici malé muzeum věnované jeho životu, představující některé Merrickovy osobní věci (např. papírový model mohučské katedrály).", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní stav.", "content": "Již od dob Merrickova vystupování v panoptiku na Whitechapel Road bylo jeho tělesné postižení zdrojem zvědavosti lékařů. Jeho přítomnost na zasedání Londýnské patologické společnosti v roce 1884 vzbudila zájem přítomných lékařů, nevedla však k odpovědím nebo pozornosti, v něž Treves doufal. Případ byl pouze stručně zmíněn v lékařském časopise \"British Medical Journal\", zatímco časopis \"Lancet\" se jím zcela odmítl zabývat. O čtyři měsíce později, v roce 1885, přednesl Treves případ na zasedání patologické společnosti podruhé. Tou dobou již byl obchod Toma Normana na Whitechapel Road uzavřen a Merrick pryč. Bez něj si Treves musel vystačit s jeho fotografiemi, které pořídil během lékařského vyšetření. Jedním z přítomných lékařů byl dermatolog a autorita v oblasti kožních chorob Henry Radcliffe Crocker. Po vyslechnutí Trevesova popisu Merricka a zhlédnutí fotografií předpokládal, že by stav pacienta mohl být způsoben kombinací vzácné kožní afekce cutis laxa, charakterizované visícími závěsy kůže po ztrátě elasticity, novotvorbou podkožního vaziva (pachydermatokélou) a neznámé deformity kostí, způsobené změnami v nervové soustavě. O Merrickově případu napsal Crocker ve své učebnici z roku 1888.  Roku 1909 publikoval dermatolog Frederick Parkes Weber článek o von Recklinghausenově chorobě (dnes známé pod názvem neurofibromatóza typu 1) v časopise \"British Journal of Dermatology\", a Merrickův stav v něm uvedl jako příklad onemocnění. Symptomy tohoto dědičného onemocnění zahrnují tumory nervové tkáně a kostí, a malé bradavičnaté výrůstky na kůži. Charakteristický symptom – přítomnost světle hnědé pigmentace kůže, známé jako skvrny café-au-lait, však na Merrickově těle nebyly nikdy pozorovány. Neurofibromatóza typu 1 byla po většinu 20. století přijímanou diagnózou jeho stavu, přičemž další návrhy zahrnovaly Maffucciho syndrom a polyostotickou fibrózní dysplazii (Albrightův syndrom).  V roce 1986 předložili Michael Cohen a J. A. R. Tibbles teorii v článku v časopise \"British Medical Journal\", podle níž Merrick trpěl Proteovým syndromem, vzácnou kongenitální poruchou, kterou Cohen identifikoval o sedm let dříve. Odkazovali přitom na absenci skvrn café-au-lait a nepřítomnost histologického důkazu, že trpěl neurofibromatózou typu 1. Na rozdíl od neurofibromatózy, nepostihuje Proteův syndrom nervovou tkáň. Podle Cohena a Tibblese vykazoval Merrick následující příznaky Proteova syndromu: makrocefálii, hyperostózu lebky, hypertrofii dlouhých kostí, ztluštěnou kůži a podkoží, zejména na rukách a nohách, včetně hyperplazie chodidel, lipomy a byla také zjištěna nespecifikovaná hmota podkožní tkáně.  V červnu 2001 britský biolog Paul Spiring spekuloval v dopise časopisu \"Biologist\", že Merrick mohl ve skutečnosti trpět kombinací neurofibromatózy typu 1 a Proteova syndromu. Možnost, že Merrick měl současně obě nemoci, vytvořila základ pro dokumentární film („Prokletí Sloního muže“) z roku 2003, natočený televizní stanicí Discovery Health Channel. Genealogický výzkum z roku 2002 prováděný v průběhu televizního dokumentu vedl britskou BBC k výzvě, která měla vypátrat potomky matčiny linie Merrickovy rodiny. V reakci na tuto výzvu se podařilo objevit leicesterskou obyvatelku Pat Selbyovou, pravnučku Merrickova strýce George Pottertona. Výzkumný tým odebral této vzdálené příbuzné vzorky DNA v rámci neúspěšného pokusu o diagnózu Merrickova stavu. V roce 2003 tvůrci dokumentu nechali provést další diagnostické testy za použití DNA získané z Merrickových vlasů a kostí. Jejich výsledky však byly neprůkazné a přesná příčina Merrickova zdravotního stavu tak zůstává neznámá.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře, divadle a filmu.", "content": "Frederick Treves v roce 1923 vydal knihu s názvem, v níž detailně popsal vše, co věděl o Merrickově životě a taky podrobnosti jejich vzájemném vztahu. Publikace je zdrojem většiny informací, které jsou o Merrickovi známy, avšak obsahuje řadu nepřesností. Merrick se Trevesovi nikdy zcela nesvěřil o svém dětství, a tak je tato část jeho života v knize spíše útržkovitá. Záhadnější chybou je Merrickovo křestní jméno. Treves, ať již ve svých odborných článcích, tak v knize, používá jméno John. Není však jasné proč. Merrick se totiž podepisoval jako Joseph, což je patrné třeba z dochovaného dopisu. V rukopisu své knihy Treves začal příběh jménem Joseph, ale posléze jej přeškrtl a nahradil jménem John. Ať již byl důvod jakýkoli, tato chyba přetrvávala po většinu 20. století a dělali ji i pozdější životopisci vycházející z Trevesovy knihy.  Treves popsal Toma Normana, majitele panoptika vystavujícího Merricka, jako krutého opilce, který jej bezohledně vykořisťoval. Ten toto obviněn popřel v dopise deníku \"World's Fair\" i později ve svých pamětech, a uvedl, že lidem působícím ve svém panoptiku pouze nabídl možnost vydělat si na živobytí. Nadto dodal, že v Londýnské nemocnici byl Merrick rovněž vystavován, pouze bez kontroly jak a kdy se na něj ostatní dívají. Podle Nadji Durbachové, autorky knihy, nabízí Normanův postoj pohled do funkce viktoriánských panoptik, coby prostředku obživy pro chudé lidi s tělesnými deformacemi, stejně jako na postoj lékařů té doby. Durbachová zároveň varuje, že jak Trevesovy, tak Normanovy paměti, musí být brány jako „narativní (vyprávěcí) rekonstrukce (...) odrážející osobní a profesní předsudky, které jsou zaměřené na požadavky a očekávání velmi různých cílových skupin“.  Roku 1971 publikoval antropolog Ashley Montagu knihu, zabývající se Merrickovou povahou, přičemž vycházel z Trevesovy výše zmíněné publikace. Trevesův popis doplnil řadou dalších, včetně dopisu Carra Gomma do deníku \"The Times\" či zprávou o příčině Merrickovy smrti. Poukázal na několik existujících rozporů a v některých případech zpochybnil Trevesovu verzi událostí. Treves například tvrdil, že Merrick nevěděl, jak vypadala jeho matka, zatímco Carr Gomm uvedl, že Merrick sebou nosil její obrázek. Montagu zároveň kritizoval Trevesův předpoklad, že Merrickova matka byla „neschopná a nelidská“. Nicméně i Montagu se sám dopustil několika chyb; mimo jiné používal jméno John, namísto Joseph.  V roce 1980 vydali Michael Howell a Peter Ford knihu, jež byla výsledkem jejich podrobného bádání v archivech. Podařilo se jim zjistit řadu nových informací o Merrickovi – kromě potvrzení toho, že jeho jméno bylo Joseph a nikoliv John, dokázali jeho životní příběh popsat detailněji. V knize vyvrátili některé Trevesovy závěry a dokázali, že Merricka jeho matka neopustila, a že se svobodně rozhodl vystupovat v panoptiku, aby si vydělal na živobytí.  Merrickův životní příběh se stal námětem několika dramatických ztvárnění (divadelních a filmových), které vycházely z Trevesova a Montagova popisu událostí. V roce 1979 měla premiéru divadelní hra \"Sloní muž\" amerického dramatika Bernarda Pomerance, která byla téhož roku oceněna cenou Tony v kategorii Nejlepší divadelní hra. Hlavní postavu Josepha Merricka v ní ztvárnil nejprve Philip Anglim, později David Bowie. Následujícího roku měl premiéru americký celovečerní film \"Sloní muž\" režiséra Davida Lynche, který si vysloužil řadu filmových nominací a prestižních ocenění (mimo jiné osm nominací na Oscara, čtyři nominace na Zlaté glóby nebo tři ceny BAFTA). Merricka v něm ztvárnil John Hurt, zatímco Fredericka Trevese hrál Anthony Hopkins. V roce 1982 vysílala americká televize ABC adaptaci Pomerancovy divadelní hry, v hlavní roli s Philipem Anglim. V České republice měla roku 2002 ve Státní opeře Praha světovou premiéru opera \"Joseph Merrick zvaný Sloní muž\" francouzského skladatele Laurenta Petitgirarda. O čtyři roky později realizovalo inscenaci divadelní hry o jeho životním příběhu brněnské HaDivadlo pod názvem \"Život a dobrodružství Josepha C. Merricka – Sloního muže\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Carey Merrick (5. srpna 1862, Leicester – 11. dubna 1890, Londýn), někdy též nesprávně John Merrick, byl Angličan s těžkými tělesnými deformacemi, jenž vystupoval v panoptiku pod jménem Sloní muž. Pocházel z Leicesteru a abnormální vývoj u něj započal v prvních letech života. Mezi jeho projevy se řadilo zvětšení rtů, jedné paže a obou nohou, ztluštělá kůže a masivní kostní výrůstek na čele. Pád v dětském věku mu přivodil poškození kyčelního kloubu s následkem trvalého zhoršení chůze.", "tgt_summary": "Joseph Carey Merrick (5 August 1862 – 11 April 1890), often erroneously called John Merrick, was an English man with severe deformities. He was first exhibited at a freak show as the \"Elephant Man\", and then went to live at the London Hospital after he met Frederick Treves, subsequently becoming well known in London society.", "id": 1496623}
{"src_title": "Bedřich Nikodém", "tgt_title": "Bedřich Nikodém", "src_document": [{"title": "Ze života.", "content": "Narodil se ve Vídni 12. srpna 1909. Zde navštěvoval obecnou školu a část reálného gymnázia. V roce 1921 se přestěhoval s rodiči do Brna, kde maturoval. Po maturitě, na přání otce-inženýra, začal studovat na technice v Praze. Mladého studenta začala přitahovat více než škola, k nám postupně pronikající jazzová hudba, kterou začal hrát na piano ve studentských kapelách. V době krize, po roce 1931, musel školy zanechat, aby pomohl živit své blízké. Působil jako pianista v barech a příležitostných seskupeních. Současně, od školy, Bedřich Nikodém aktivně sportoval. Hrál tenis a stolní tenis, ve kterém se dostal v letech 1929–1933 až do národního mužstva, se kterým získal v roce 1932 v Praze titul mistrů světa, tzv. \"Swaythling Cup\".  V roce 1930 hrál Bedřich Nikodém poprvé v Čs. rozhlase s kapelou \"Smiling Boys\", řízenou Ladislavem Vachulkou. S touto kapelou nahrál také první gramofonové desky pro značky \"Columbia\" a \"His Master's Voice\". Tehdy se začal Bedřich Nikodém také věnovat hudební skladbě. První písničky vznikaly spontánně při výletech na trampské osady (např. populární Ztracenku) pro kamarády k táboráku. Toto trampské období připomínají hlavně slavný waltz \"Houpy hou\", dále \"V keňu tak sám\", \"Tvá ústa malá\", \"Jen kytara a já\" a mnoho dalších. Od roku 1935 pracoval v hudebním \"Nakladatelství Mojmíra Urbánka\". Začínal jako prodavač, propagační úředník a redaktor, kterým, a vlastně ve stejné firmě, která jen měnila názvy a majitele (\"Orbis, Státní nakladatelství krásné literatury hudby a umění, Státní hudební vydavatelství, Supraphon\"), zůstal celý život. Pro nakladatele Urbánka komponoval Bedřich Nikodém swingové písničky a stal se tak jedním z pionýrů tohoto hudebního žánru u nás. Skladby: \"Už nikdy víc milovat nebudu\", \"Znamínko na ramínku\" a \"Flašinetář\" patří do zlatého fondu domácího swingu.  Padesátá léta po období nuceného mlčení do něhož byla naše taneční písnička tehdy zahnána, jakoby přinesla jeho tvorbě skladatelský druhý dech: \"Dva modré balónky, Nedělní vláček, Je po dešti\" – mezníky v naší tehdejší písničkářské produkci, opakovaná vítězství v soutěžích Hledáme písničku pro všední den, \"Mám malý stan\", velký hit televizní soutěže, prozrazující stále živé vzpomínky na trampskou éru, \"Barborka\", \"Big Beat twist\" nebo \"Start Gemini\" jako svědectví nástupu další historické éry – rokenrolu. Kromě toho komponoval Bedřich Nikodém taneční písničky pro děti (\"Jedeme na výlet, Hurá prázdniny\"), šansony (\"Zahraj nám Joe\" – Hana Hegerová), operety (\"Setkání s Evou s Oldřichem Novým, Madlén\") nebo hudbu pro divadlo (oceněný \"Tartuffe\" v divadle Rokoko). Písničky Bedřicha Nikodéma byly také často, pro dokreslení dobové atmosféry, využívány ve filmech, např. \"Náš táborák\" s Waldemarem Matuškou, ale zejména krásná melodie písně \"Poustevník\", která se stala nedílnou součástí filmového zpracování děl Bohumila Hrabala \"Smrt pana Baltazara\" a hlavně pak \"Slavnosti sněženek\", kde k její popularitě přispěl i známý dialog Hanzlíka s Hrušínským o výhodné koupi gramodesek s touto písní. Lze konstatovat, že málokterý skladatel pop-music u nás se může pochlubit takovým časovým a stylovým rozpětím své tvorby.  Také jeho redakční práce se vyznačovala velkým žánrovým rozpětím. \"Redakce Malých hudebních žánrů\", kterou vedl, zahrnovala vydávání skladeb od dechovky přes takzvaný vyšší populár, taneční hudbu až po big beat. Spolupracoval se zkušenými autory lidovky, jako byli třeba Jaromír Vejvoda a Josef Poncar, ale pomáhal i tehdy začínajícím mladým autorům pop music, např. bratrům Štaidlovým, Karlovi Svobodovi, Mirkovi Klempířovi, Víťovi Hádlovi a dalším. Mnoho z nich se stalo jeho dobrými přáteli. Bedřich Nikodém věnoval české taneční hudbě celý život. Zemřel uprostřed práce na selhání srdce, 19. července 1970, necelý měsíc před svými jedenašedesátými narozeninami.  Byla po něm pojmenována jedna z ulic v Ostravě-Porubě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bedřich Nikodém (* 12. srpna 1909 Vídeň – 19. července 1970 Praha) byl český hudební skladatel, trampský písničkář, textař a nakladatelský redaktor. Patřil mezi výrazné autory z žánru populárních hudby zejména v 50. a 60. letech 20. století.", "tgt_summary": "Bedřich Nikodém (also Friedrich Nikodem and Fritz Nikodem; August 12, 1909 - July 19, 1970) was a male Czech international table tennis player, later active as a composer, lyricist and musician. He appeared in the 1930s under the pseudonym Niki Němec.", "id": 2075360}
{"src_title": "Náprava s torzní tyčí", "tgt_title": "Torsion bar suspension", "src_document": [{"title": "Historie, příklady použití.", "content": "Náprava s torzní tyčí se často používá u užitkových vozidel a SUV automobilek Ford, Dodge, General Motors, Delica a Toyota; torzními tyčemi jsou vypružena pojezdová kola některých tanků, např. všech sovětských a ruských tanků počínaje typem T-44.  Před druhou světovou válkou měl vůz Citroën Traction Avant (1934) s přední poháněnou nápravou obě nápravy odpruženy torzní tyčí, přední nápravu nezávisle, zadní s pevnou osou. Československé vozy Tatra konstruované profesorem Hansem Ledwinkou v polovině 30. let 20. století měly na všech kolech nezávislé odpružení torzní tyčí, společně se vzduchem chlazeným motorem vzadu. Také prototypy vozu Volkswagen Brouk ve 30. letech obsahovaly torzní tyče, zvláště v příčné montáži. Ledwinkovu koncepci okopíroval Ferdinand Porsche, jehož následníci později potvrdili vliv Ledwinkových modelů Tatra na vůz Kdf-Wagen z roku 1938 (později známý jako VW Brouk), jejž Porsche zkonstruoval, za což v rámci poválečného procesu zaplatil Volkswagen v roce 1961 firmě Ringhoffer-Tatra vyrovnání ve výši 3 milionů marek.  Systém byl též uplatněn u mnoha nových konstrukcí obrněných vozidel během druhé světové války. Byl významně použit u evropských vozidel Renault, Citroen a Volkswagen, stejně jako v 50. letech u firmy Packard. Packard používal torzní tyče vpředu i vzadu a propojoval přední a zadní nápravu pro zlepšení jízdních vlastností. Nejoblíbenější aplikací u amerických osobních vozidel byl systém Chrysler, používaný od modelového roku 1957, byť Chryslerova náprava \"Torsion-Aire\" byla pouze vpředu. Stejný základní systém podélné montáže byl udržován do uvedení platformy K v roce 1981.  Přestavěná náprava s torzní tyčí, uvedená v roce 1976 u vozu Dodge Aspen, zahájila příčnou montáž tyčí (možná podle osobního vozu Volkswagen T3) a vyráběla se do roku 1989 (do zavedení platformy M). Lehké užitkové vozy Dodge jsou však stále vyráběny s torzními tyčemi na přední nápravě.  Automobilka General Motors používá torzní tyče od roku 1966, počínaje platformou E (Oldsmobile Toronado, Cadillac Eldorado), pick-upy s pohonem všech kol S-10, a od roku 1988 ve vozech sérií GMT400, GMT800, a GMT900.", "section_level": 1}, {"title": "Náprava s vlečenými rameny a torzní tyčí.", "content": "Některé automobily s pohonem předních kol používají jiný typ nápravy s torzní tyčí - jde o nápravu s vlečenými rameny a s torzní tyčí mezi těmito rameny. Zde jsou zadní kola montována na konci vlečených ramen, která jsou vzájemně spojena torzní tyčí. Tato tyč vymezuje kola v bočním směru a současně působí jako stabilizátor. Výhodou je levná výroba a montáž, a také malé nároky na prostor (což znamená více místa pro cestující, náklad a komponenty vozidla).  Protože torzní tyč funguje v příčné rovině, nikoli svisle, nelze nastavovat světlou výšku a toto řešení trpí, do určité míry, podobnými omezeními z hlediska ovladatelnosti jako jiné nápravy s pevnou osou. Ovšem tato omezení nemusí být v provozu patrná, vzhledem k trendu směřujícímu k tvrdšímu, sportovnějšímu naladění podvozku s kratší dráhou pohybu kol. Tento druh nápravy byl poprvé použit u vozu Volkswagen Golf na začátku 70. let a zůstal často používaným u malých vozů a minivanů.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní výhodou nápravy s torzní tyčí je odolnost, snadná nastavitelnost světlé výšky, např. pro kompenzaci těžšího či lehčího pohonného ústrojí, a malý profil podél šířky vozidla. Ubere méně prostoru z interiéru vozidla než vinuté pružiny. Hlavní nevýhodou oproti vinutým pružinám je, že torzní tyč obvykle neumožňuje progresivní odpružení, což nutí konstruktéry dělat kompromisy mezi jízdními vlastnostmi a ovladateností vozidla. Torzní tyče s progresivní charakteristikou existují, ale na úkor odolnosti, protože mají tendenci praskat v místě, kde se mění průměr tyče.  U většiny systémů s torzní tyčí, zvláště u firmy Chrysler, lze světlou výšku (a tedy mnoho dalších vlastností) snadno nastavovat pomocí šroubů, které spojují torzní tyč se závěsem kola.  Některá vozidla používají torzní tyče pro zajištění automatického nastavování světlé výšky pomocí elektromotoru. Tím lze zajistit lepší reakci na zátěž a v některých případech (v závislosti na tom, jak rychle elektromotor pracuje) též reakci na stav vozovky. Výškově stavitelná náprava byla využita pro zavedení režimu pro výměnu kola, kdy se vozidlo nadzvedne na třech kolech a zbývající kolo se zvedne nad zem bez pomoci zvedáku.", "section_level": 1}, {"title": "Možné problémy.", "content": "Protože lze světlou výšku vozidla měnit otáčením šroubu na páce nápravy, natočení páky příliš daleko může ohnout stavěcí šroub, a co je horší, posunout píst tlumiče pérování mimo jeho standardní pracovní dráhu. Přetažení torzní tyče může také způsobit, že se náprava dostává předčasně na doraz a vede to k nepohodlné jízdě. Sady pák z druhovýroby používají k zabránění přetažení šrouby se zarážkou, stejně jako pomocné prvky pro správnou dráhu pístu tlumiče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náprava s torzní tyčí je označení pro takovou nápravu vozidla, která pro odpružení používá torzní (zkrutnou) tyč. V nejjednodušším případě je jeden konec dlouhé kovové tyče, uložené příčně vůči vozidlu, ukotven ve skeletu vozidla, zatímco na opačný konec je namontována páka probíhající podélně a na ní je závěs kola. Svislý pohyb kola způsobuje, že se tyč zkrucuje okolo své osy a klade pružný odpor. Účinná pružnost je dána délkou a průměrem tyče a vlastnostmi materiálu, z nějž je zhotovena.", "tgt_summary": "A torsion bar suspension, also known as a torsion spring suspension, is any vehicle suspension that uses a torsion bar as its main weight-bearing spring. One end of a long metal bar is attached firmly to the vehicle chassis; the opposite end terminates in a lever, the torsion key, mounted perpendicular to the bar, that is attached to a suspension arm, a spindle, or the axle. Vertical motion of the wheel causes the bar to twist around its axis and is resisted by the bar's torsion resistance. The effective spring rate of the bar is determined by its length, cross section, shape, material, and manufacturing process.", "id": 2332711}
{"src_title": "Chaplin se vrací z flámu", "tgt_title": "One A.M. (1916 film)", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Pro natočení svého v pořadí čtvrtého filmu pro společnost Mutual, se kterou na počátku roku 1916 podepsal kontrakt na dvanáct dvoudílných snímků a pro jejichž natočení dostal naprostou svobodu, se Chaplin nechal inspirovat svými music-hallovými a kabaretními počátky, a to především svým slavným skečem z dob působení v Karnově skupině „Noc v londýnském kabaretu“. Film \"Chaplin se vrací z flámu\" (\"One A.M.\"; 1916) se odlišuje nejen od celé série pro Mutual, ale nemá obdobu v celé jeho tvorbě. Film samotný je ve skutečnosti Chaplinovým sólovým výstupem, pouze v úvodní scéně filmu je na plátně přítomen jiný herec (Albert Austin) v roli zcela pasivního řidiče taxislužby, poté jsou Chaplinovými spoluhráči, a to zcela rovnocennými, již jen neživé předměty jeho domácnosti.  Film, jehož premiéra se uskutečnila 7. srpna 1916, byl natočen v ateliérech Lone Star společnosti Mutual, stejně jako většina ostatních Chaplinových filmů pro tuto společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Synopse.", "content": "Před domem zastavuje vůz taxislužby a v něm se po prohýřené noci vrací domů silně společensky unavený elegán s pelerínou a cylindrem (Chaplin). Taxikář (Austin) nehnutě sleduje počínání svého nočního zákazníka, který se snaží vystoupit z auta a zaplatit. Před domem se elegán s vervou pouští do hledání klíče od domu. Když jej ani po usilovném hledání nenachází, rozhodne se do domu dostat oknem. V okamžiku, kdy se dostává do svého bytu oknem nachází dlouho hledaný klíč a proto se oknem vydává opět ven, aby si mohl odemknout a vstoupit do domu dveřmi. Ve svém domově je již opilý elegán obklopen pouze již jen neživými běžnými domácími předměty, které pro něj představují rovnocenného partnera. Kluzký koberec je následován kulatým stolem ve vstupní hale, kolem kterého se rozpoutá divoká honička za láhví whiskey. Medvědí kožešiny na zemi se mění v divokou zvěř, se kterou svádí opilec nelítostný boj. Je čas jít se uložit ke spánku a tak se opilec vydává po dvojitých schodech do prvního patra, odkud je hodinami s obrovitým kyvadlem navrácen do přízemí. Následují další a další marné pokusy, a to nejenom po schodišti, ale také šplhem po věšáku. Když se konečně dostává do své ložnice, čeká jej rozhodující zápas se záludným mechanismem skládací postele. Boj končí opilcovým rezignovaným ulehnutím ke spánku do vany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaplin se vrací z flámu () je americká filmová groteska z roku 1916, kterou Charlie Chaplin natočil v době svého působení pro společnost Mutual.", "tgt_summary": "One A.M. is a unique Charlie Chaplin silent film created for Mutual Film in 1916. It was the first film he starred in alone, except for a brief scene of Albert Austin playing a cab driver.", "id": 1455222}
{"src_title": "Minigolf", "tgt_title": "Miniature golf", "src_document": [{"title": "Soutěže.", "content": "Jednotlivé země pořádají své národní šampionáty (v Česku Český minigolfový svaz, ČMGS). Nejlepší minigolfisté se účastní mistrovství světa, případně Evropy, v juniorské i seniorské kategorii, které jsou organizovány \"Světovou minigolfovou federací (World Minigolf Sport Federation).\"", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "V současné době jsou pro soutěže normovány tři odlišné systémy. Podstatou hry je minimálním počtem ran dopravit míč ze základního pole do cílové jamky a při tom předepsaným způsobem překonat překážku. Pokud není jamka dosažena šestou ranou, zapíše se sedmá jako trestná rána a pokračuje se na další dráze. V jednom kole se hraje 18 drah s různými překážkami. Nejlepší možný výsledek na jedno kolo je tedy 18 a nejhorší 126 ran.", "section_level": 1}, {"title": "Typy minigolfu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Miniaturgolf.", "content": "Miniaturgolf obsahuje 18 drah, kovové rámy, nepochozí cementovláknité desky (eternit). Pro soutěže je vždy vybráno osmnáct z pětadvaceti variant v současné době znormovaných drah. Délka dráhy: 6,25 m Šířka dráhy: 0,90 m Průměr cílového kruhu: 1,40 m", "section_level": 2}, {"title": "Betonový minigolf.", "content": "Betonový minigolf – 18 drah, betonové pochozí dráhy s kovovými mantinely.", "section_level": 2}, {"title": "Švédské filcové dráhy.", "content": "Švédské filcové dráhy – 18 drah,dřevěná nebo kovová nepochozí konstrukce s povrchem potaženým filcovým kobercem.", "section_level": 2}, {"title": "Další.", "content": "Kromě těchto systémů existuje ještě řada dalších například sterngolf (cílový „kruh“ je ve tvaru hvězdy), pitpat (hraje se tágy na stolových dráhách), které ale plní formu zábavní, nikoliv soutěžní. V USA se hraje na hřištích s fantasknímí nenormovanými překážkami a každé hřiště je, obdobně jako velká golfová hřiště, originál.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradní minigolf.", "content": "Dalším typem minigolfu je zahradní minigolf. Tvoří jej soubor několika typů překážek, většinou z plastu, nebo plechu. Výhodou tohoto typu minigolfu je jednoduchá příparava hřiště během několika okamžiků kdekoliv na zahradě, v kanceláři, v hotelech, restauracích, zábavných parcích apod. Nespornou výhodou je též možnost hrát téměř na jakýchkoliv površích jako tráva, beton, koberec, plovoucí podlaha, dokonce i ledová plocha. Tento typ minigolfu není soutěžní, slouží spíše pro zábavu.", "section_level": 2}, {"title": "Venkovní vs. halový (indoor) minigolf.", "content": "V posledních letech se i v České republice objevují výše uvedené typy minigolfu pod střechou. V případě venkovního a halového minigolfu se nedá zcela mluvit o rozdělení na různé typy. Minigolf v hale však výrazným způsobem přispívá k tomu, aby z minigolfu nebyla pouze sezonní, ale nově celoroční aktivita. Indoor minigolfy v České republice lze nalézt v Praze Nových Butovicích (Minigolf Butovice), v Olomouci a v Děčíně.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "Na rozdíl od golfu se minigolf hraje pouze jednou holí. Přípustné jsou veškeré běžné minigolfové a golfové hole. Hůl nesmí mít zaměřovací zařízení. Povoleny jsou zářezy na patce hole. Plocha patky hole nesmí přesahovat 40 cm.  Jedna dráha se za různých povětrnostních podmínek může hrát rozdílným míčem nebo se může stejný míč nahřívat případně chladit.  Míčů, které se používají pro minigolf, je několik stovek až tisíců. Liší se v základních pěti paremetrech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minigolf je miniaturní verze golfu, která se hraje na speciálním hřišti. Na výraz \"minigolf\" měla původně ochrannou známku švýcarská společnost, která vybudovala svůj vlastní patentovaný typ minigolfového hřiště.", "tgt_summary": "Miniature golf, also known as minigolf, mini-putt, midget golf, crazy golf, or putt-putt, is an offshoot of the sport of golf focusing solely on the putting aspect of its parent game. The aim of the game is to score the lowest number of points. It is played on courses consisting of a series of holes (usually a multiple of 9) similar to its parent, but characterized by their short length (usually within 10 yards from tee to cup).", "id": 1375003}
{"src_title": "Výstava psů", "tgt_title": "Conformation show", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Výstavy pořádané v Česku lze rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh výstavy.", "content": "Výstavy psů pořádané podle výstavního řádu FCI mají ustálený průběh.", "section_level": 1}, {"title": "Registrace psů (přejímka).", "content": "Před samotným posuzováním je organizátory poskytnuta přibližně hodina na registraci. Vystavovatelé se registrují ve výstavní kanceláři, kde si přebírají potřebnou dokumentaci. Obdrží tam i organizační pokyny. Následně se vystavovatelé se svými psy shromažďují v blízkosti kruhu, ve kterém bude jejich plemeno posuzováno.", "section_level": 2}, {"title": "Posuzování jednotlivých plemen.", "content": "Hlavní částí každé výstavy je samotné posuzování. Posuzování je obvykle rozdělené do tzv. kruhů. V jednom kruhu jsou obvykle posuzováni jedinci každého plemene. Na výstavách může být v jednom kruhu posuzovaných i více plemen, ale ne najednou − plemena se posuzují samostatně, za sebou. Nejdříve jsou posuzováni jednotlivci z jednoho plemene. Nejsou však posuzováni najednou, ale jsou rozděleni podle:  Jedinci jsou do tříd rozdělení podle věku, v některých třídách i podle dosažených titulů a zkoušek.  Vítězi dané třídy může rozhodčí udělit titul CAC (respektive CAJC). Vítězové tříd psů, kteří získali titul CAC, mohou získat titul CACIB (na Mezinárodní výstavě) nebo Národní vítěz (na Národní výstavě. Stejně tak i feny. Pes a fena, kteří získali titul CACIB nebo Národní vítěz, postupují do finále, kde se společně se psy s tituly CAJC a vítězem třídy veteránů utkají o titul BOB (Nejlepší pes plemene).", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečné soutěže.", "content": "Po posouzeních všech plemen se většina kruhů uzavírá a v hlavním kruhu začínají probíhat slavnostní závěrečné soutěže. V nich se vybere vítěz celé výstavy.", "section_level": 2}, {"title": "Vítěz skupiny.", "content": "Vítězové plemen (držitele titulu BOB) nastupují do kruhu podle FCI skupin a soutěží o titul vítěze skupiny (BIG nebo BOG). O udělení tohoto titulu rozhoduje rozhodčí s oprávněním posuzovat závěrečné soutěže. Spolu tedy nastupují jedinci různých plemen, avšak jen těch, které jsou zařazené do jedné FCI skupiny.", "section_level": 3}, {"title": "Závěreční vítězové.", "content": "Vítězové FCI skupin nastupují do finále soutěže o udělení titulu Vítěze výstavy (BiS, Best in Show). V případě, že se jedná o vícedenní výstavu, se vítězové FCI skupin nejdřív utkají o titul Vítěz dne (BOD, Best of Day) a v závěrečném dni výstavy nastoupí vítězové všech dní do soutěže o udělení titulu BIS.  Titul BIS je velmi prestižním oceněním a obvykle se ho dostane jen výjimečně kvalitním psům. Pro majitele takto oceněného psa je to vysoké hodnocení jeho chovatelských úspěchů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Výstava psů je základní kynologická akce, kde se setkávají majitelé čistokrevných psů s průkazem původu, aby předvedli svého psa (či psy) před rozhodčími (výjimečně před porotou) a obecenstvem a obdrželi odborný posudek o exteriérových kvalitách a nedostatcích posuzovaného jedince od kvalifikovaných rozhodčích.", "tgt_summary": "A conformation show, also referred to as a \"breed show\", is a kind of dog show in which a judge, familiar with a specific dog breed, evaluates individual purebred dogs for how well the dogs \"conform\" to the established breed type for their breed, as described in a breed's individual breed standard.", "id": 326839}
{"src_title": "Konstantin Balmont", "tgt_title": "Konstantin Balmont", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Balmont se narodil ve šlechtické rodině. První verše napsal, když mu bylo 10 let. Z gymnázia v Šuje byl vyloučen za rozšiřování politických letáků. Dostudoval na gymnáziu ve Vladimiru. V roce 1886 začal studovat na moskevské univerzitě, o rok později byl ale vyloučen za účast na demonstraci. Pokusil se o sebevraždu a během rekonvalescence se začal věnovat poezii. Náklad první sbírky pod vlivem nepříznivé kritiky zničil. Později se ale stal slavným a módním autorem. Roku 1905 emigroval do Paříže, do Moskvy se vrátil v roce 1916. V roce 1917 ale vypukla říjnová revoluce, se kterou Balmont nesouhlasil, a proto uprchl do Německa a později do Francie, kde žil v emigraci a v chudobě. Zemřel v roce 1942 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Balmont je velmi ceněn pro zvukovou stránku svých básní, ve kterých usiloval o spojení dojmu barvy a zvuku v impresionistickém duchu. Později se přiklonil k symbolismu (sbírka \"Buďme jak slunce\"). Ve sbírce \"Pták Ohnivák\" vytvořil variace na zaklínadla, byliny a rituální písně. Ve sbírce \"Volání dávných věků\" se inspiroval kulturou východních národů.  Mnoho jeho básní bylo zhudebněno, včetně jeho volného překladu Poeovy básně \"Zvony\", která se stala základem Rachmaninovovy chorálové symfonie, opus 35. V roce 1917 napsal na melodii Alexandra Grečaninova text \"Hymny svobodného Ruska\". Ruská prozatímní vláda nestačila přijmout tuto hymnu jako oficiální, skladba však byla populární mezi poříjnovou emigrací a stala se znělkou stanice Rádio Svoboda.  Ovládal 16 jazyků. Z češtiny přeložil například verše Jaroslava Vrchlického nebo Antonína Sovy, z angličtiny Edgara Allana Poea a Percy Bysshe Shelleyho, ze španělštiny Calderóna. Jeho překlady jsou ale považovány za příliš volné.  Hodně cestoval po celém světě (Evropa, USA, Mexiko, Japonsko, Indonésie). Z těchto cest psal prozaické knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantin Dmitrijevič Balmont (\"Константин Дмитриевич Бальмонт\", 15. červenec / 3. červenec 1867, Gumniši (Гумнищи), Šujský újezd, Vladimirská gubernie – 23. prosinec 1942, Noisy-le-Grand, Francie) byl ruský symbolistický básník a překladatel. Je pokládán za jednu z nejvýznamnějších postav tzv. stříbrného věku ruské poezie (přibližně 1900–1920).", "tgt_summary": "Konstantin Dmitriyevich Balmont (; – 23 December 1942) was a Russian symbolist poet and translator. He was one of the major figures of the Silver Age of Russian Poetry.", "id": 1103810}
{"src_title": "Chaplin v zábavním parku", "tgt_title": "Kid Auto Races at Venice", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Polodokumentární, exteriérový film byl natočen režisérem Lehrmanem 10. ledna 1914 v době konání skutečných závodů dětských aut na pláži losangeleské čtvrti Venice. Film, který zaznamenává improvizované výstupy Chaplina mezi náhodnými návštěvníky těchto automobilových závodů, měl premiéru 7. února 1914. Tohoto dne se Charlie Chaplin poprvé divákům představil v nové masce - kostýmu Tuláka. Přesto není tento film prvním s touto postavou. Tím se stal film \"Chaplin v hotelu\" (Mabel's Strange Predicament; 1914), který byl natočen o několik dní dříve než \"Chaplin v zábavním parku\", ale do kin byl uveden o dva dny později. Ačkoli Chaplin v průběhu následujících let postavu tuláka obohatil o charakterové rysy, její vnější vzhled, až na malé výjimky, zůstal v podstatě stejný. Během svého keystonského období nicméně nevystupoval vždy jako Tulák, vytváří i zcela odlišné postavy ve filmech jako \"Chaplin má sólo\" (Tango Tangles; 1914), \"Chaplin obětí nešťastné lásky\" (Cruel, Cruel Love; 1914), \"Chaplin na závodišti\" (Mabel at the Wheel; 1914) nebo \"Chaplin honí dolary\" (Tillie's Punctured Romance; 1914), které ale pro jeho umělecký vývoj znamenají vždy krok zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Synopse.", "content": "Ve Venice v Kalifornii se shromáždil obrovský dav lidí, který přišel sledovat závod dětských automobilů. Jedním z diváků je i Tulák (Chaplin), který zpozoroval přítomnost filmového režiséra (Lehrman) a jeho kameramana (Frank D. Williams), kteří se snaží natočit co nejlepší záběry zachycující tuto událost. Tulák se usilovně snaží dostat do záběru, ale je neustále upozorňován, aby šel z cesty. Odhodlán se ve filmu objevit, nepolevuje ve své snaze a neustále se vrací a promenáduje před kamerou a dráždí tak režiséra, který se posléze uchyluje i k násilí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaplin v zábavním parku (v anglickém originále Kid Auto Races at Venice) je americká filmová groteska společnosti Keystone z roku 1914 s Charlesem Chaplinem v hlavní roli. V tomto filmu se Chaplin poprvé představil ve své typické roli Tuláka.", "tgt_summary": "Kid Auto Races at Venice (also known as The Pest) is a 1914 American film starring Charles Chaplin in which his \"Little Tramp\" character makes his first appearance in a film exhibited before the public. The first film to be produced that featured the character was actually \"Mabel's Strange Predicament\"; it was shot a few days before \"Kid Auto Races\" but released two days after it.", "id": 486941}
{"src_title": "Viola (opera)", "tgt_title": "Viola (opera)", "src_document": [{"title": "Děj opery.", "content": "(Skalnatá krajina na ilyrském pobřeží) Zuří bouře a vesničané s hrůzou sledují, jak u břehu troskotá koráb (sbor \"Strašlivo! Strašlivo!\"). Rybář Marco svolává muže do člunů, aby vyjeli na pomoc tonoucím.  Na pustý břeh byl vyvržen mladík Sebastian a jeho vychovatel Antonio. Antonio byl kdysi vypovězen z Illýrie pro nepřátelství jeho otce s panujícím knížetem. Sebastian mu nabízí, že u knížete bude Antoniovým jménem prosit za usmíření. Antonio ho nabádá poprosit knížete, aby poslal své biřice prohledat mořský břeh, zda se někde nezachránila Sebastianova sestra-blíženec Viola. Sebastian zoufale vzpomíná, jak ji viděl tonout ve vlnách (arioso \"O vzdal se, neklam, ty naděje svůdná!\"). Oba odcházejí.  Rybáři se vracejí. Marcův člun zachránil jediného člověka – omdlelou Violu. Ta přichází k sobě a ihned jí před očima tane obraz, jak její bratr mizí v rozbouřeném moři (arioso \"O moře ty zrádné!\"). Marco se Viole nabízí, že se o ni postará, a radí jí, aby v pátrání po bratrovi požádala o pomoc zdejšího vládce, vévodu Orsina. Marco z korábu zachránil skříň se Sebastianovým šatstvem a Viola se rozhodne obléci se do něj a u vévody se vydávat za mládence.  K Marcově chalupě přichází vévoda Orsino, který trpí nešťastnou láskou k hraběnce Olivii (árie \"V samotách přec nejsem sám\"). Marco mu otvírá a vítá jej.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie opery.", "content": "Inscenace Smetanovy nedokončené opery jsou přirozeně řídké a mají příležitostný ráz, zpravidla k uctění skladatelovy památky při některém výročí. Po první inscenaci z roku 1924 byla znovu uvedena v Národním divadle 28. května 1944 za účasti jeho nejlepších sil. Znovu ji připomněly Státní divadlo Ostrava roku 1956, Státní divadlo Brno roku 1964 a dosud naposledy Státní divadlo Ostrava roku 1984.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viola je název zamýšlené a zčásti zkomponované opery Bedřicha Smetany. Libreto pro skladatele zpracovala Eliška Krásnohorská podle známé komedie Večer tříkrálový od Williama Shakespeara. Jde tedy o jediné Smetanovo scénické dílo, které čerpalo inspiraci z klasického fondu světové literatury a jehož děj není lokalizován do českého prostředí. Smetanův dramaturgický posun k velkým světovým námětům, byť jen zamýšlený či pouze z malé části realizovaný, je pozoruhodný a naznačuje otevřenost skladatelova myšlení i jeho další možný vývoj v budoucnosti, které se již nedožil. Smetana začal s kompozicí Violy již v roce 1874, práci však odložil a vrátil se k ní až v závěru života, kdy rozepsal svou rovněž nedokončenou orchestrální fresku Pražský karneval. Fragment opery Viola tvoří 365 taktů, tj. přibližně 14 minut hudby.", "tgt_summary": "Viola is an unfinished romantic opera by Bedřich Smetana. The libretto was written by Eliška Krásnohorská, and is based on Shakespeare's play \"Twelfth Night\". The composer did some work on it in 1874 and then came back to it in 1883, when he only managed to orchestrate a few scenes; the opera was left incomplete upon Smetana's death in 1884.", "id": 1175091}
{"src_title": "Šipky", "tgt_title": "Darts", "src_document": [{"title": "Složení šipky.", "content": "Každá ze tří šipek, které má hráč k dispozici, se skládá z hrotu, tělíčka, násadky a letky. Části šipky se do sebe zašroubovávají, letka se do násadky zasouvá. Částí šipky mohou také být gumové kroužky, zamezující rozšroubování, nebo pérka bránící vypadnutí letky.", "section_level": 1}, {"title": "Hroty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ocelové.", "content": "Mají podobný tvar a různé délky. Většinou jsou vyrobeny jako vyměnitelné části šipky z mosazi nebo hliníku a se čtvrtinovým závitem. Samotný hrot je ovšem z ušlechtilé ocele, s kuželovým ostřím pro lepší vnikání do tělesa sisalového terče. Šipky určené pro hru pouze na klasickém sisalovém terči, mají ocelový hrot neodnímatelný (pevně zalisovaný v tělese šipky). Ocelové (steelové) hroty nejsou povoleny pro hru na elektronických šipkových přístrojích.", "section_level": 3}, {"title": "Plastové.", "content": "Tvar hrotu je proměnlivý podle délky. Délky hrotů jsou jednotné pro každého výrobce(13, 24, 25 a 26mm) Plastové hroty mohou být buď běžného typu a nebo tzv. tuflex (vyztužené). Hroty typu tuflex jsou cenově o něco dražší, ale mají řadu výhod (méně se lámou, jsou těžko ohnutelné a mají delší životnost). Všechny plastové hroty jsou opatřeny 2BA závitem, vyrábějí se ve velké barevné škále. Nejsou vhodné pro hru na klasických sisalových terčích.", "section_level": 3}, {"title": "Tělíčka.", "content": "Kovové části, za které se šipky drží, na každé straně jsou dva závity pro hroty a násadky. Dle tvaru tělíčka je umístěno těžiště: barrel - těžiště je uprostřed, torpédo - těžiště je vepředu, straight - těžiště je rozloženo po celé délce. Tělíčka jsou nejčastěji vyráběna z mosazi, chromu nebo wolframu.", "section_level": 2}, {"title": "Násadky.", "content": "Kovové nebo plastové, na jedné straně závit, na druhé křížové rozříznutí pro letky", "section_level": 2}, {"title": "Letky.", "content": "Různé tvary, vyrábějí se z lehkých plastových fólií, nylonu, polyesteru.", "section_level": 2}, {"title": "Steel versus Soft.", "content": "Základním rozdělením šipek na dvě disciplíny (nebo varianty) jsou hroty. Podle tvrdosti hrotu a druhu terče, na který se hází, se šipkový sport dělí na tzv. Softy a Steely.", "section_level": 1}, {"title": "Bodování.", "content": "Oba soupeřící šipkaři vycházejí ze stejné zahajovací pozice, rovné celkových 501 bodů. Šipkaři se spolu pravidelně střídají po třech pokusech (pozn.: vypadne-li šipka z terče, platí pokus jako by byl již v terči) v každém kole, dosažené body se mu z celkových 501 bodů odečítají, a to tak dlouho, dokud některý z nich tzv. nezavře, tzn. že dosáhne vítězné hodnoty rovné 0. Dosažené body odráží náročnost hozeného pole odshora dolů. Každé pole má na terči jinou hodnotu, profesionální hráči proto musejí při hře neustále počítat, dopředu matematicky kalkulovat a vytvářet si tak co nejvhodnější podmínky pro rychle uzavření.  Cílem šipkaře je co nejrychleji a co za nejkratší dobu tzv. zavřít. Např. hodí-li na tři po sobě jdoucí šipky 3× tzv. triple o hodnotě pole 20 = tzn. 3 × 20 × 3 = 180 celkových bodů, zbývá mu pak již na dosažení vítězství 501-180 = 321). Hodíte-li 180, hodili jste největší možno hozené číslo, které v šipkách existuje.  a) tzv. Single = hozená hodnota v největším nejširším poli (× 1);  b) tzv. Double = hozená hodnota v nejvyšším úzkém poli (× 2);  c) tzv. Triple = hozená hodnota v prostředním úzkém poli (× 3)", "section_level": 1}, {"title": "Nejdůležitější svazy.", "content": "Stejně jako v některých jiných sportech (např. box, šachy) existuje i v šipkách více svazů na české i světové úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "České a Slovenské svazy.", "content": "Uvedeny svazy s celorepublikovou působností:", "section_level": 2}], "src_summary": "Šipky jsou zároveň sport, sportovní náčiní, ale i zábavná hra, při které se házejí šipky na terč. Šipky patří do kategorie přesnostních sportů (dále např. curling, lukostřelba, kulečník, petanque).", "tgt_summary": "Darts is a sport in which two or more players throw small missiles, also known as darts, at a circular target, known as a \"dartboard\".. Points can be scored in the game by hitting specific marked areas of the board, though, unlike sports such as Archery, these are randomly allocated throughout the board and do not follow a common principle of points increasing towards the centre of the board. Though a number of similar games using various boards and rules exist, the term \"darts\" usually now refers to a standardised game involving a specific board design and set of rules.", "id": 1776172}
{"src_title": "Ľudo Ondrejov", "tgt_title": "Ľudo Ondrejov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve slovenské rodině stolaře v chorvatském Slanje (dnes část obce Donji Martijanec, Varaždinská župa), většinu svého dětství však prožil na Slovensku, v obci Kostiviarska (dnes součást Banské Bystrice). Vzdělání získal v Banské Bystrici. Nejprve působil jako notář, později pracoval v automobilových dílnách a jako šofér z povolání. Byl také úředníkem Matice slovenské v Martině. V roce 1938 se přestěhoval do Bratislavy a stal se profesionálním spisovatelem. V tomto období arizoval antikvariát patřící židovské rodině. V letech 1944-45 byl členem partyzánské skupiny, po osvobození se stal referentem na Pověřeníctví pro informace, od roku 1947 byl redaktorem časopisu Partizán a později správcem Domova Svazu slovenských spisovatelů v Budmericích. Od roku 1950 byl v plném invalidním důchodu. Zemřel v roce 1962 v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Svá první básnická díla uveřejňoval ve slovenských Národných novinách, Proletárce či Slovenském učiteli. V roce 1928 mu zveřejnili báseň i Slovenské pohľady, které se staly jeho oblíbeným časopisem, ve kterém vydával hlavně svoji poezii. První kniha mu vyšla až v roce 1932. Psal poezii a prózu nejen pro dospělé, ale i pro dětské čtenáře. Svojí tvorbou se řadí mezi neosymbolické a naturistické autory. Jeho lyrika je emotivní, hledá východiska v ideách lidskosti, svobody a rovnosti, které ztělesňuje tužba po dálkách, nicméně zároveň si uvědomuje marnost svého snění. V próze se věnuje např. psaní cestopisů, které však nejsou dokumentárními díly, ale autorskou fikcí.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V době druhé světové války arizoval antikvariát židovské rodiny Steinerových v Bratislavě (téma arizace obchodu bylo zpracováno ve filmu Obchod na korze). Navíc, když bylo započato s deportacemi Židů, prohlásil, že ve svém podniku žádné židy nepotřebuje a ohlásil je úřadům:  „\"Prehlasujem, že vo svojom kníhkupectve nepotrebujem týchto Židov: Maxa Steinera, Jozefa Steinera, Žigmunda Steinera a Viliama Steinera. Zaistením a odtransportovaním týchto Židov neutrpí obchod ani Slovenský štát nijakú hospodársku ujmu, lebo som si našiel náhradu v árijskej osobe pána Viliama Fábryho z Turč. Sv. Martina\".“  Tito lidé později zahynuli v koncentračním táboře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ľudo Ondrejov, vlastním jménem Ľudovít Mistrík, jiný pseudonym Ľ. M. Ondrejovič (19. října 1901, Slanje, Rakousko-Uhersko, dnes Chorvatsko – 18. března 1962, Bratislava, Československo) byl slovenský básník a prozaik.", "tgt_summary": "Ľudo Ondrejov (October 19, 1901 in Slanje, present day Croatia – March 18, 1962 in Bratislava, Czechoslovakia) was a Slovak poet and prose writer.", "id": 1101303}
{"src_title": "Velké observatoře", "tgt_title": "Great Observatories program", "src_document": [{"title": "Velké observatoře.", "content": "Spitzerův dalekohled je jediným zařízením z projektu Velkých observatoří, které nebylo vypuštěno pomocí raketoplánu. Původně se s raketoplánem počítalo ovšem po katastrofě Challengeru bylo od jeho využití upuštěno. Po určitých úpravách bylo nakonec možné využít k vynesení Spitzera na oběžnou dráhu raketu Delta II.", "section_level": 1}, {"title": "Historie projektu.", "content": "Koncept Velkých observatoří byl vytvořen v polovině 80. let Charlesem Pellerinem, ředitelem oddělení astrofyziky (NASA) a Martinem Harwittem. Na projektu se podílel také Harlan James Smith, předseda \"Panelu NASA pro vesmírnou vědu\" (NASA Space Science Board). Harwitt také zdůraznil, že mnoho nových astronomických objevů bylo učiněno díky pokrokům v oblasti pozorování elektromagnetického spektra a doporučil NASA, aby této oblasti věnoval zvýšenou pozornost. Program Velkých observatoří využívá čtyř samostatných teleskopů, přičemž každý z nich je určen pro pozorování specifické části spektra způsobem, kterého nejsou pozemské dalekohledy schopny z důvodu rušivých atmosférických elementů.", "section_level": 1}, {"title": "Optická observatoř.", "content": "Historie Hubbleova dalekohledu sahá až do roku 1946, kdy americký astronom Lyman Spitzer napsal svou práci \"Výhody umístění astronomického dalekohledu v kosmu\" Spitzer po celou svou kariéru zastával přesvědčení, že je nejlepší umístit dalekohled do vesmírného prostoru.  Projekt Orbitálních astronomických observatoří (OAO), který probíhal v letech 1966−72, demonstroval, jak důležitou roli by mohly teleskopy umístěné ve vesmíru hrát. V roce 1968 vytvořila NASA plán na vypuštění reflektorového dalekohledu s průměrem zrcadla 3 m, který byl nejprve znám jako \"Large Space Telescope\" (LST), jehož vypuštění bylo naplánováno na rok 1979. V roce 1978 bylo Kongresem Spojených států amerických schválen rozpočet a započala tak stavba teleskopu, který byl později pojmenován podle Edwina Hubblea.", "section_level": 2}, {"title": "Gamaobservatoř.", "content": "Záření gama již bylo dříve zkoumáno několika vesmírnými misemi. Během svého programu \"High Energy Astronomy Observatory Program\" NASA oznámila, že plánuje vybudování velké observatoře pro pozorování gama záření. \"Gamma Ray Observatory\" (GRO), později přejmenována na Comptonovu gamaobservatoř, byla navržena tak, aby mohla využít technologických pokroků v této oblasti, kterých bylo během 80. let dosaženo a k vypuštění nakonec došlo 5. dubna 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Historie Chandry.", "content": "Roku 1976 obdržela NASA od vědců Riccarda Giacconiho a Harveyho Tananbauma návrh na vybudování Rentgenové observatoře Chandra, tehdy nazývané AXAF. Počáteční práce probíhaly v následujícím roce na Marshall Space Flight Center a Smithsonian Astrophysical Observatory. Mezitím došlo (1978) k vypuštění prvního experimentálního teleskopu pro pozorování rentgenového záření tzv. Einsteinovy observatoře (HEAO-2). Práce na Chandře pokračovaly během celých 80. let. V roce 1992 byly na Chandře, z důvodu finančních škrtů, provedeny technické úpravy; místo plánovaných dvanácti zrcadel bylo nainstalováno osm a dále byla vynechána dvě z plánovaných šesti snímacích zařízení. Původně plánovaný orbit byl změněn na eliptický, přičemž nejvzdálenější bod této dráhy se nachází v 1/3 vzdálenosti Měsíce od Země. Volba takové orbity znemožňuje sice provést v případě poruchy servisní misi, její výhodou ovšem je fakt, že se tato dráha ve většině své délky nachází mimo vliv Van Allenových radiačních pásů.", "section_level": 2}, {"title": "Historie Spitzeru.", "content": "Již od počátku 70. let 20. století zvažovali astronomové možnost umístění infračerveného teleskopu mimo rušivé efekty Zemské atmosféry. Většina prvotních konceptů viděla cestu v opakovaných letech raketoplánů NASA. Tato představa vznikla v době, kdy se předpokládalo, že budou raketoplány schopny absolvovat i v týdenních cyklech opakované lety s délkou trvání až 30 dnů. V roce 1979 vydala Národní výzkumná rada spadající pod Národní akademii věd Spojených států amerických zprávu A Strategy for \"Space Astronomy and Astrophysics for the 1980s\", ve které je Shuttle Infrared Telescope Facility (SIRTF) zmiňována jako jedno ze dvou prioritních zařízení, která mají být vyvinuta pro účely Spacelabu.  Roku 1983 byl vypuštěn Infrared Astronomical Satellite, který jako první provedl kompletní průzkum nebe v infračerveném oboru spektra. Od září 1983 začala NASA zvažovat možnost „dlouhotrvající mise SIRTF“ mimo palubu raketoplánu. Během mise STS-51-F se totiž ukázalo, že prostředí raketoplánu je pro infračervené pozorování nevhodné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velké observatoře (\"ang.:\" \"Great Observatories\") je název probíhajícího projektu NASA pro studium vesmíru, který využívá čtyř samostatných teleskopů umístěných ve vesmíru. Každé ze čtyř zařízení má odlišné pozorovací schopnosti a umožňují tedy studovat vesmír v různých částech elektromagnetického spektra.", "tgt_summary": "NASA's series of Great Observatories satellites are four large, powerful space-based astronomical telescopes launched between 1990 and 2003. They were built with different technology to examine specific wavelength/energy regions of the electromagnetic spectrum: gamma rays, X-rays, visible and ultraviolet light, and infrared light. Two remain operational as of 2020.", "id": 1388290}
{"src_title": "Herbert Otto Gille", "tgt_title": "Herbert Gille", "src_document": [{"title": "Mládí a počátky vojenské kariéry.", "content": "Herbert Otto Gille se narodil 6. března roku 1897 v dolnosaském městě Gandersheim jako syn továrníka Hermanna Gilleho. Po dokončení základního vzdělání vstoupil na podzim roku 1909 do královského pruského kadetního sboru a byl zařazen na kadetní školu v Bensbergu nad Rýnem, kde studoval až do roku 1914. Následně nastoupil ještě na hlavní kadetní školu v Gross-Lichterfelde v Berlíně. Po dokončení kadetky byl zařazen v hodnosti Fähnrich (Praporčík) k 30. bádenskému pluku polního dělostřelectva (\"Badischen Feldartillerie-Regiment Nr. 30\"), který sídlil v Rastattu.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po krátké službě u 30. dělostřeleckého pluku byl Gille převelen v listopadu roku 1914 k 55. záložnímu dělostřeleckému pluku (\"Reserve-Artillerie Regiment Nr. 55\") s nímž byl odvelen na východní frontu, kde se zúčastnil těžkých bojů u Mazurských jezer. Na východní frontě bojoval s plukem až do prosince roku 1917, kdy byla jeho jednotka převelena na západní frontu.  U jednotky zůstal až do jejího rozpuštění v lednu roku 1919 a ke konci března téhož roku byl demobilizován s hodnosti nadporučíka (\"Oberleutnant\"). Během své vojenské služby během první světové války vystřídal funkce jako je velitel čety nebo velitel dělostřelecké baterie a za své působení byl vyznamenán pruským železným křížem obou tříd, brunšvickým válečným záslužným křížem obou tříd a rakouským vojenským záslužným křížem III. třídy s válečnou ozdobou.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po opuštění armády se rozhodl studovat zemědělství a k tomu pracoval na statku. K následujícímu roku se stal správcem zemědělského zařízení v bavorském Bambergu. Během roku 1923 si přibral ke své správcovské funkci ještě pozici inspektora veřejných zemědělských zařízení, a tu vykonával až do roku 1929. Mezi léty 1922 až 1929 byl rovněž členem veteránské organizace Stahlhelm.  V roce 1927 se zasnoubil se svojí přítelkyní Sophií Charlotte Mennecke, kterou si později, 4. ledna roku 1935 vzal za ženu. V říjnu téhož roku se jim narodila jejich jediná dcera.  V roce 1929 opustil Gille práci v zemědělském průmyslu a začal pracovat jako autoprodejce pro automobilku v Braunschweigu, kde pracoval až do roku 1931 v němž si otevřel vlastní prodejnu, kterou provozoval po dobu dvou let.  K 1. květnu roku 1931 se Gille rozhodl vstoupit do NSDAP a k 10. říjnu téhož roku vstoupil rovněž i do SS, kde byl zařazen ke \"49. SS-Standarte\" (49. pluk SS). Zde byl ke konci ledna roku 1933 pověřen velením motorizované jednotky pluku.  V hierarchii SS celkem rychle stoupal a již v létě roku 1934 se nechal přeložit do SS-Verfügungstruppe (předchůdce Waffen-SS) v hodnosti SS-Untersturmführer (Poručík SS), kde byl jmenován velitelem 11. roty u III. praporu od SS-Standarte 1 (Později se pluk vyvinul v SS-VT-Standarte Deutschland). U této jednotky sloužil až do začátku října roku 1936, kdy byl převelen ke SS-Standarte „Germania“, kde nahradil SS-Sturmbannführera Wernera Dörffler-Schubanda na pozici náčelníka štábu pluku.  Na této pozici sloužil až do 15. února roku 1937, kdy musel nahradit onemocnělého SS-Sturmbannführera Waltera Krügera na pozici velitele II. praporu u SS-Standarte „Germania“. Zde setrval až do 1. května roku 1939, kdy ho nahradil SS-Sturmbannführer Werner Dörffler-Schuband. Během roku 1937 podstoupil rovněž několik speciálních výcviků u armády a také výcvikový kurz na pěchotní škole v Döberitzu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky války.", "content": "Poté, co byl ustaven dělostřelecký pluk SS-Verfügungstruppe pod velením SS-Obersturmbannführera Petera Hansena, tak byl Gille dosazen do pozice velitele I. praporu pluku. S plukem se účastnil německého útoku na Polsko, za nějž byl vyznamenán sponami k obou stupňům železného kříže a povýšen k 19. říjnu roku 1939 do hodnosti SS-Obersturmbannführer (Podplukovník).  Gilleho jednotka byla následně začleněna do SS-Verfügungsdivision (pozdější Divize SS „Das Reich“) a Gille se s ní účastnil následného útoku na Francii.", "section_level": 2}, {"title": "Divize Wiking a východní Fronta.", "content": "V listopadu roku 1940 byla zformována nová bojová divize SS „Wiking“ pod velením SS-Brigadeführera Felixe Steinera a Gilleho jednotka byla použita jako základ dělostřeleckého pluku této nové divize. Gille byl tak jmenován první velitelem dělostřeleckého pluku divize a nedlouho poté byl ke konci ledna roku 1941 povýšen do hodnosti SS-Standarteführera (Plukovník).", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný život.", "content": "Poté, co byl Gille propuštěn ze zajetí 21. května roku 1948, tak začal pracovat pro noviny až do roku 1958. Současně s tím si otevřel také malé knihkupectví a založil časopis pro veterány 5. tankové divize SS „Wiking“, \"Wiking Ruf\". Avšak 26. prosince roku 1966 umírá na srdeční zástavu ve městě Stemmen poblíž Hanoveru. Zpopelněn a pohřben byl na místním hřbitově ve městě Stemmen, nicméně jeho hrob již neexistuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Otto Gille (6. března 1897 – 26. prosince 1966) byl veterán první světové války a jeden z nejvíce vyznamenaných důstojníků Waffen-SS během druhé světové války. U zbraní SS dosáhl hodnosti SS-Obergruppenführer \"und General der Waffen-SS\" (Generál). Rovněž to byl držitel mnoha vojenských vyznamenání, včetně rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty nebo německého kříže ve zlatě.", "tgt_summary": "Herbert Otto Gille (8 March 1897 – 26 December 1966) was a high-ranking German SS commander of the Nazi era. He commanded the SS Division Wiking during World War II. Gille was a recipient of the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves, Swords and Diamonds, making him the most highly decorated Waffen-SS member of the war. After the war, Gille became active in HIAG, a lobby group and a revisionist veteran's organisation founded by former high-ranking Waffen-SS personnel in West Germany in 1951.", "id": 1392951}
{"src_title": "Eliud Kipchoge", "tgt_title": "Eliud Kipchoge", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Na dráze.", "content": "Na Mistrovství světa v atletice 2003 získal zlatou medaili v běhu na 5 km časem 12:52,79 min, když o čtyři setiny sekundy předběhl Hicham El Guerrouje. O rok později doběhl v olympijském finále na této trati na třetím místě. Při světovém halovém šampionátu v roce 2006 získal bronzovou medaili v běhu na 3000 metrů. Z mistrovství světa v Ósace v roce 2007 si přivezl stříbrnou medaili za druhé místo v závodě na 5000 metrů. Stejného úspěchu na této trati dosáhl i o rok později na olympiádě v Pekingu.", "section_level": 2}, {"title": "Maratonec.", "content": "Po pekingské olympiádě se začal věnovat především silničním běhům, z roku 2012 pochází jeho osobní rekord na půlmaraton, který zaběhl v čase 59:25. O rok později vytvořil v Berlíně svůj osobní rekord na maratonské trati 2:04:05. Tento výkon vylepšil o dalších 5 sekund při svém startu na berlínském maratonu v roce 2015. V olympijské sezoně 2016 nejprve vylepšil svůj nejlepší výkon v maratonu na 2ː03ː05 (při londýnském maratonu). V srpnu téhož roku se v Rio de Janeiro stal olympijským vítězem v maratonu. V roce 2017 se pokusil v projektu Breaking2 prolomit hranici dvou hodin, za touto hranicí zaostal 25 sekund, což se pokusil napravit na dalším podobném projektu, INEOS159, který se uskutečnil dne 12.10.2019 ve Vídni. Zde pokořil hranici 2 hodin a časem 1:59:40 vytvořil neoficiální nejlepší výkon všech dob (nikoliv ale světový rekord). Na podzim roku 2018 rovněž překonal světový rekord v maratonu v Berlíně, když doběhl v čase 2:01:39.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "]", "section_level": 2}], "src_summary": "Eliud Kipchoge (* 5. listopadu 1984, Kapsisiywa, blízko Kapsabetu) je keňský sportovec, atlet, jenž se věnuje běhům na dlouhých tratích. Je mistrem světa v běhu na 5000 metrů z roku 2003 a olympijským vítězem v maratonu z roku 2016. V současnosti je také držitelem světového rekordu v maratonském běhu výkonem 2:01:39 hodiny, zaběhnutým v Berlíně roku 2018. Zároveň je také držitelem neoficiálního rekordu a prvního času na této trati pod hranicí 2 hodin (1:59:40,2 hodiny, kterého dosáhl ve Vídni dne 12. října 2019), tento výkon však nemůže být uznán jako oficiální světový rekord.", "tgt_summary": "Eliud Kipchoge EGH ( ; born 5 November 1984) is a Kenyan long-distance runner who competes in the marathon and formerly the 5000 metres. He is the world record holder in the marathon with a time of 2:01:39, set on 16 September 2018, at the 2018 Berlin Marathon. His run broke the previous world record by 1 minute and 18 seconds. Described as \"the greatest marathoner of the modern era\", Kipchoge has won 12 of the 13 marathons he has entered.", "id": 572218}
{"src_title": "Sojuz 27", "tgt_title": "Soyuz 27", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "Dvoučlennou posádku tvořili tito kosmonauti:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Loď odstartovala 10. ledna 1978 krátce po poledni z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, systém automatického přibližování fungoval včetně závěrečné operace pevného spojení. Po připojení 11. ledna 1978 byl poprvé vytvořen na orbitální dráze komplex tří spojených kosmických těles, protože u druhého spojovacího uzlu byla již dříve připojená loď Sojuz 26 se stálou posádkou stanice.", "section_level": 2}, {"title": "Práce na stanici.", "content": "Po dvou obězích návštěva, posádka Sojuzu 27, přestoupila do nitra stanice, kde ji členové stálé posádky ve složení Jurij Romaněnko a Georgij Grečko přivítali a převzali poštu a pracovní materiály (vč. atlasu světa). Vytvořila se čtyřčlenná pracovní skupina, jejímž velitelem byl určen Romaněnko.  Práci zahájili na experimentu CITOS, připraveným ve spolupráci vědců SSSR a Francie. Jednalo se o zkoumání dělení buněk ve stavu beztíže.  O dva dny později, 13. ledna 1978, posádky provedly vzájemné výměny anatomicky tvarovaných sedadel obou připojených Sojuzů a dalších předmětů. To proto, že návštěva měla cestovat zpět v dříve zaparkované lodi, tedy ne v té, kterou přiletěla. Podobný systém byl praktikován později i na dalších stanicích a mnoha letech s návštěvami. Navíc zde zůstávaly pochybnosti o stavu připojovacího uzlu, kde se marně pokoušela ke stanici připojit posádka Sojuzu 25 před třemi měsíci.", "section_level": 2}, {"title": "Odlet návštěvy domů.", "content": "Dne 15. ledna byl experiment CITOS ukončen a uložen na palubě Sojuzu 26. Další den, tj. 16. ledna, Džanibekov s Makarovem do lodi Sojuz 26 nastoupili, oddělili se od stanice Saljut 6 a krátce po poledni téhož dne přistáli na Zemi. Přistání bylo provedeno s pomocí padákového systému a brzdících motorů, kabina lodi dopadla měkce 310 km západně od Celinogradu v Kazachstánu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat Sojuzu 27.", "content": "Loď Sojuz 27 zůstala zaparkovaná u Saljutu 6 další dva měsíce. Mezitím byla na stanici další, tentokrát první mezinárodní návštěva se Sojuzem 28 (Gubarev a Vladimír Remek) a také zde byla nákladová bezpilotní loď Progres 1. Po jejich odletu zůstala na stanici jen základní posádka Romaněnko s Grečkem a postupně délkou svého letu překonala napřed sovětský, pak i čtyři roky starý světový – americký rekord.  Dne 16. března 1978 stanici posádka opustila v Sojuzu 27, po odpojení byl zahájen přistávací manévr. S pomocí motoru a padáků oddělená kabina s oběma kosmonauty přistála téhož dne v Kazachstánu 265 km od Celinogradu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce lodě.", "content": "Udaná startovací hmotnost byla 6570 kg. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sojuz 27 byla kosmická loď SSSR z roku 1978, která se svou posádkou absolvovala let k sovětské orbitální stanici Saljut 6. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1978-003A a byl to 62. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl PAMIR.", "tgt_summary": "Soyuz 27 (, \"Union 27\") was a 1978 Soviet crewed spacecraft which flew to the orbiting Salyut 6 space station, during the mission EP-1. It was the third crewed flight to the station, the second successful docking and the first visitation mission. Once docked, it marked the first time that three spacecraft were docked together.", "id": 2240871}
{"src_title": "Hoboken (New Jersey)", "tgt_title": "Hoboken, New Jersey", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Území města byla původně záplavová oblast mezi řekou Hudson na východě a Jerseyskými skálami na západě. Původními obyvateli území byli indiáni z kmene Lenapi. První doložený příchod Evropanů je z roku 1609, kdy zde zakotvil při objevné výpravě Henry Hudson. Poté se zde začali usazovat holandští kolonisté a území spadalo pod správu guvernéra Nového Amsterdamu. V roce 1643 zde byl založen první pivovar v Severní Americe. Po roce 1664 se území dostalo do rukou Angličanů, a mělo převážně zemědělský charakter. Významnou osobou pro další rozvoj Hobokenu byl plukovník John Stevens (1749 - 1838). jako první začal pro toto území používat název Hoboken, původ jména je ale nejasný. V roce 1811 začal Stevens provozovat parní trajekt mezi Hobokenem a Manhattanem, což byl první komerční parní přívoz na světě. Ve 30. letech 19. století Stevens rozparceloval Hoboken na systém ulic, který je dodnes. V roce 1846 se zde konal první historický zaznamenaný zápas v baseballu, a Hobokenu se proto někdy říká rodné město baseballu. V roce 1849 získal Hoboken statut města. Koncem 19. století a na počátku 20. století se do města stěhovali převážně Němci, kteří zde v té době tvořili většinu obyvatel, a Hobokenu se říkalo \"Malé Brémy\". Ve městě byly vybudovány velké loděnice, a stavba lodí se stala hlavním průmyslem v Hobokenu. Během první světové války bylo mnoho Němců odsunuto, a po válce se do Hobokenu začali stěhovat z Evropy Italové a Židé. Spojení s New Yorkem zlepšilo otevření Hollandova tunelu v roce 1927 a Lincolnova tunelu v roce 1937. V říjnu 2012 po hurikánu Sandy bylo polovina města postižena katastrofální povodní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hoboken je město v americkém státě New Jersey, v okrese Hudson County. Rozkládá se na západním břehu řeky Hudson naproti Manhattanu. Má rozlohu 5,1 km2 a 50 005 obyvatel (2010). Město je součástí Newyorské metropolitní oblasti. V Hobokenu je nejdůležitější newyorské vlakové nádraží Hoboken terminal. Město je známé tím, že se zde uskutečnil první zdokumentovaný baseballový zápas v historii. V Hobokenu je také jedna z nejstarších technických univerzit ve Spojených státech, Stevens Institute of Technology.", "tgt_summary": "Hoboken ( ; Unami: \"\") is a city in Hudson County, New Jersey, United States. As of the 2010 United States Census, the city's population was 50,005, having grown by 11,428 (+29.6%) from 38,577 counted in the 2000 Census, which had in turn increased by 5,180 (+15.5%) from the 33,397 in the 1990 Census. Hoboken is part of the New York metropolitan area and is the site of Hoboken Terminal, a major transportation hub for the tri-state region.", "id": 875772}
{"src_title": "Dédalo", "tgt_title": "Spanish seaplane carrier Dédalo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Dédalo\" vznikla přestavbou německého nákladního parníku \"Neuenfels\" o výtlaku přibližně 5300 t, který byl postaven v roce 1901. Tento parník byl na počátku první světové války internován ve španělských vodách a později zemi připadl jako součást reparací za lodě, potopené za války německými ponorkami. Námořnictvo loď převzalo v září 1921 a ve stejné době začala v barcelonské loděnici Talleres Nuevo Vulcano její přestavba. Přestavba skončila v roce 1922.  Veškeré nástavby byly soustředěny do střední části lodi. V čele nástavby byl velitelský můstek, za kterým byl vysoký komín, pět motorových a záchranných člunů a dvojice jeřábů. Na přídi lodi byl stožár pro kotvení balónů a vzducholodí. Na přídi a zádi lodi byly letové paluby. Na zadní palubě bylo uskladněno až 25 hydroplánů (pro letadla nebyl k dispozici hangár, ten sloužil pouze pro vzducholodě a balóny), které před startem spouštěl jeřáb na mořskou hladinu. Nesené letouny byly typů Savoia S.16, Macchi M.18 a Supermarine Scarab. Přední paluba sloužila pro operace dvou vzducholodí a dvou balónů, které loď nesla. Výzbroj se skládala ze dvou 105mm Krupp kanónů na zádi a dvou 57mm protiletadlových kanónů na přídi. S parním strojem o výkonu 3140 hp loď dosahovala rychlosti pouhých 10 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Dédalo\" se v roce 1923 zúčastnila velkého námořního cvičení. V roce 1925 byla loď bojově nasazena v rífské válce (či druhé marocké válce). Její hydroplány podporovaly vylodění v zátoce Alhucemas, posléze prováděly průzkum a bombardování rífských pozic. Bojové nasazení lodi ukončila bouře, která zpustošila její letouny. Celé nasazení přineslo značné opotřebení lodi i jejích letounů (rychlost klesla na 7 uzlů) a \"Dédalo\" byla převedena k výcviku.  V březnu 1934 na lodi zkoušel vynálezce Juan de la Cierva svůj vírník C-30A, se kterým z lodi odstartoval a opět přistál. V září 1935 byla loď vyřazena ze služby. Po vypuknutí španělské občanské války ji potopil nálet bombardérů nacionalistů.  Vrak byl později rozebrán, ale odkaz prvního španělského nosiče letadel nebyl zapomenut, protože stejné jméno později nesla i první španělská plnohodnotná letadlová loď \"Dédalo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dédalo byl nosič hydroplánů Španělského námořnictva z období mezi světovými válkami. Hlavní úlohou lodi měl být především průzkum a v menší míře také letecké útoky.", "tgt_summary": "Dédalo (Spanish for \"Daedalus\") was a Spanish seaplane and balloon carrier, the first of two ships of the Spanish Navy to bear this name. She entered in service in 1922 and was written off in 1936, after taking part in the Second Moroccan War, where her aircraft were instrumental to the successful landing of Franco-Spanish forces at Al Hoceima.", "id": 1149669}
{"src_title": "Edita Adlerová", "tgt_title": "Edita Adlerová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mezzosopranistka Edita Adlerová vystudovala Konzervatoř v Pardubicích u prof. Svatavy Šubrtové. V roce 1991 absolvovala s rolí Carmen v opeře Georgese Bizeta v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a stala se tak nejmladší Carmen v historii české opery. Režisérka Tereza Kopáčová natočila dokumentární film „Něco z Carmen“, který zaznamenal její práci na této roli a byl uveden v České televizi.  Je nositelkou ceny Českého hudebního fondu za provedení hlavní role v opeře-oratoriu \"Večerní shromáždění\" Ivana Kurze. Toto dílo bylo natočeno pro Českou televizi.  Jako sólistka vystupovala v projektu \"Le Mistere de Noel\" v divadle Puy du Fou ve Francii.  Věnuje se převážně koncertní činnosti – zpívá sólové party oratorií s orchestry, účinkuje i v programech s komorním obsazením. Vytváří autorské moderované hudební projekty, jako například „Carmen a Flamenco“, „Ave Maria“ nebo „George Gershwin – Muž, který neodešel“. Společně se sopranistkou Annou Hlavenkovou založila soubor Canto Dolce, který se zaměřuje na barokní hudbu. Vystupuje na významných mezinárodních festivalech – Pražské jaro, Classique au large (Francie), Music festival Gorizia (Itálie), Smetanova Litomyšl, Struny podzimu, Třeboňská nokturna, Hudební festival L. van Beethovena aj. Jako sólistka vystupuje s českými i zahraničními orchestry a předními dirigenty – Serge Baudo, Petr Altrichter, Leonardo Martinez, Benjamin Ashkenazy, Charles Olivieri – Munroe, Jose Miguel Rodilla aj. v nejlepších koncertních sálech – Palau de la Música Catalana Barcelona nebo KKL Luzern aj. V komorních projektech permanentně spolupracuje s vynikajícími umělci – klavíristé Emmanuel Quiquemelle (Francie), Carl Petersson (Švédsko), Věra Mullerová nebo Adam Skoumal, sopranistka Gabriela Beňačková, varhaník Vladimír Roubal nebo kytarista Miroslav Žára. Spolupodílela se na několika CD, natočila dvě profilová. Její interpretaci mnohých hudebních děl mohli slyšet posluchači v Německu, Rakousku, Francii, Itálii, Polsku, Slovensku, Rumunsku, Moldávii, Lotyšsku, Gruzii, Řecku, Švýcarsku, Španělsku, Portugalsku, Maroku, Egyptě a Spojených arabských emirátech.  Pro množství získaných zkušeností a pro svou zálibu ve výuce své schopnosti zúročuje a předává studentům Konzervatoře Teplice a ve vlastním hudebním studiu VOICE & MUSIC v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edita Adlerová (* 27. srpna 1971 v Pardubicích) je česká operní pěvkyně – mezzosopranistka. Vystudovala Konzervatoř v Pardubicích. V roce 1991 absolvovala s rolí Carmen v divadle Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a stala se nejmladší Carmen v historii české opery. Je držitelkou ceny Českého hudebního fondu.", "tgt_summary": "Edita Adlerová (born 27 August 1971) is a Czech classical mezzo-soprano who has been active in operas, concerts, and recitals since the early 1990s. She is the recipient of the Czech Music Fund Award.", "id": 1879149}
{"src_title": "Křídlatka sachalinská", "tgt_title": "Reynoutria sachalinensis", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Vědecké pojmenování křídlatky sachalinské (\"Reynoutria sachalinensis\") se po důkladných studiích příbuzenských vztahů mezi jednotlivými rostlinnými taxony změnilo. Byl zrušen rod křídlatka (\"Reynoutria\") a křídlatky byly začleněny do rodu opletka (\"Fallopia\"). Křídlatka sachalinská tak získala nové vědecké jméno opletka sachalinská (\"Fallopia sachalinensis\"). V současností česká odborná veřejnost vesměs ze setrvačnosti používá binomické jméno (\"Reynoutria sachalinensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pochází ze severovýchodu Asie, z ostrovů náležející Ruské federaci Sachalinu a Kuril a dále z ostrovů Japonska Hokkaidó a Honšú. Roste tam na březích potoků a řek na písčitých půdách, všeobecně má tento druh rád vlhké prostředí.  Rostlina se do Evropy dostala prvně roku 1860, kdy byla dovezená ze Sachalinu do botanické zahrady v Petrohradu. Odkud se jako okrasná rostlina, vhodná do parků a zahrad, začala rozšiřovat až se vymknula kontrole a unikla do volné přírody. Tam nemá přirozených nepřátel a dobře prosperuje. V současností se vyskytuje v řadě zemí Evropy, v Severní Americe, Austrálii i na Novém Zélandu.  V České republice byla jako volně rostoucí rostlina poprvé nalezena roku 1921, období mohutného rozšiřování nastalo až po 2. světové válce. Nyní roste roztroušeně po celé republice od nížin až do podhůří, nejvíce jsou zasaženy území pod Jeseníky, oblasti Broumovska, Mladoboleslavska a Děčínska. Úspěšně se rozšiřuje na vlhké okraje vodních toků kde vytváří husté břehové porosty, do příkopů okolo cest, opuštěných zahrad, na rumiště i do bezprostřední blízkosti lidských sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to vytrvalá rostlina se silnými, dlouhými bohatě větvenými podzemními oddenky sahající hluboko do půdy (70 až 100 cm). Z oddenků vyrůstají duté, slabě rýhované nebo hladké článkovité stonky které bývají vysoké od 1,5 do 3 m, ve výživné a vlhké půdě vyrůstají až 4 m vysoké. Přímé, poměrně křehké stonky oválného průřezu se v horní části větví.  Celokrajné listy s řapíky dlouhými 2 až 4 (5) cm obrůstají stonky střídavě, na lícní straně jsou zbarveny zeleně až tmavozeleně a na rubu šedozeleně. Jejich měkké čepele, vyvolávající dojem zvadnutých listů, jsou podlouhlé vejčité, na délku měří 20 až 35 (40) cm, na šířku 20 až 25 (30) cm, na rubu jsou roztroušeně dlouze chlupaté. Na bázi jsou hluboce srdčité, na konci tupě špičaté až zaokrouhlené, žilnatinu mají nevystouplou.  Je dvoudomá, samičí rostliny mají v květech 3 funkční čnělky s bliznami a samčí 8 tyčinek s prašníky. Latnaté květenství je tvořena hustými lichoklasy dlouhými 2 až 4 (6) cm. Větvičky květenství jsou vždy vzpřímené, nejdelší jsou o 1 až 2 cm delší než řapík listu a zasahují asi do čtvrtiny délky listové čepele. Pětičetné květy rozkvétající od července do září jsou drobné s nerozlišeným okvětím barvy zelenobílé až nažloutlé. Neopadavé okvětní lístky 1,5 až 2 mm široké jsou pozvolna zúžené, na stopce plodu výrazně sbíhavé. Plodem je lesklá trojhranná nažka, asi 3 mm dlouhá, tmavohnědě zbarvená.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V sekundárním areálu výskytu se křídlatka sachalinská, obdobně jako ostatní druhy, rozšiřuje na nová místa převážně regenerací úlomků oddenků. K rozmnožování semeny dochází zřídka, semenáčky se nacházejí výjimečně. Z toho vychází, že pokud nový klon vzniklý generativním rozmnožováním prokáže schopnost zdárného růstu na novém místě, jsou jeho \"správné\" vlastnosti zafixovány dalším vegetativním rozmnožováním do přilehlého okolí.  Kousky oddenků odnesené velkou vodou z břehů vodních toků nebo odvlečené při zpracování půdy po polí většinou na novém místě vyklíčí. Regenerační schopnost oddenků u křídlatky sachalinské je okolo 75 %, ze všech křídlatek nejmenší.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škodlivost.", "content": "Křídlatka sachalinská je, stejně jako ostatní druhy křídlatky, považována za invazivní rostlinu která se velmi rychle šíří a místech svého výskytu zcela hubí původní rostlinstvo, produkuje alelopatické látky nepříznivě ovlivňující růst jiných rostlin. Navíc velikým množstvím opadaného listi výrazně pozměňuje pH, strukturu a provzdušňování půdy, zhoršuje podmínky k životu i rozmnožování na půdě závislých živočichů např. členovců a následně jejich větších predátorů. Je velice odolná proti vymrzání, případné jarní omrznutí velice rychle nahrazuje novými pupeny rašícími z hustých oddenků. Proto se na mnoha místech, nejen v České republice, přistoupilo k její chemické a mechanické likvidaci. Je to velice obtížné, i po chemickém postřiku příští rok často znovu vyrůstá. V porovnání s ostatními druhy je křídlatka sachalinská ale nejchoulostivější.", "section_level": 2}, {"title": "Užitečnost.", "content": "Provádějí se pokusy využívat ji jako energetickou plodinu. Na uměle založených plantážích ročně dodá z 1 ha okolo 30 tun suché hmoty, při průměrné výhřevnosti 17,2 GJ/t.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Křížením mezi křídlatkou japonskou a křídlatkou sachalinskou vznikl dále se generativně nemnožící hybridní druh křídlatka česká (\"Reynoutria × bohemica\"), která je obzvláště rozpínavá a proti mechanické i chemické likvidaci nejodolnější. Dokonce ze stanovišť, kde se vyskytuje společně s rodiči, je vytlačuje.  VÚZT, Energetické rostliny", "section_level": 1}], "src_summary": "Křídlatka sachalinská (\"Reynoutria sachalinensis\"), také opletka sachalinská, je druh rodu křídlatka. Tato statná, vytrvalá, rychle se rozrůstající rostlina dosahuje výšky okolo 3 metrů a vytváří těžko prostupné porosty. Křídlatka sachalinská náleží v Česku mezi invazní rostliny.", "tgt_summary": "Reynoutria sachalinensis (giant knotweed or Sakhalin knotweed Japanese オオイタドリ \"ooitadori\", Russian Горец сахалинский, Гречиха сахалинская; syns. \"Polygonum sachalinense\", \"Fallopia sachalinensis\") is a species of \"Fallopia\" native to northeastern Asia in northern Japan (Hokkaidō, Honshū) and the far east of Russia (Sakhalin and the southern Kurile Islands). \"Reynoutria sachalinensis\" is a herbaceous perennial plant growing to tall, with strong, extensively spreading rhizomes forming large clonal colonies. The leaves are some of the largest in the family, up to long and broad, nearly heart-shaped, with a somewhat wavy, crenate margin. The flowers are small, produced on short, dense panicles up to long in late summer or early autumn; it is gynodioecious, with male and female (male sterile) flowers on separate plants. The species is closely related to the Japanese knotweed, \"Reynoutria japonica\", and can be distinguished from it by its larger size, and in its leaves having a heart-shaped (not straight) base and a crenate margin. \"Reynoutria sachalinensis\" has a chromosome count of 2n=44.", "id": 1637412}
{"src_title": "Alžběta Kumánská", "tgt_title": "Elizabeth the Cuman", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Alžběta se narodila někdy v letech 1239/40 jako dcera Kuthena (Kötena), chána pohanských kočovných Kumánů, a jeho ruské manželky neznámého jména, původem z Haliče. Roku 1238 Kuthen vedl kumánské klany na území Uherského království, protože Kumáni museli ustoupit před tlakem mongolských hord. Uherský král Béla IV. poskytl Kuthenovu lidu azyl ve stepi mezi Dunajem a Tisou, a to pod podmínkou opuštění původního pohanského šamanismu, přestupu ke křesťanství (katolictví) a věrnosti uherským králům.  Tato dohoda byla nejspíš zpečetěna zasnoubením Alžběty a Štěpána, nejstaršího syna Bély IV. Štěpán byl tehdy ještě nemluvně a Alžběta zřejmě byla o něco málo starší než její budoucí manžel. V roce 1241 však začala mongolská invaze do Evropy a Uhersko bylo jedním z jejích hlavních cílů. Kuthen byl zavražděn uherskou šlechtou, která se obávala, že zradí svou novou vlast a zběhne na opačnou stranu. Béla IV. a uherské oddíly utrpěli v dubnu téhož roku strašlivou porážku v bitvě na řece Slané, přičemž král stěží zachránil svůj život a musel utéci do sousedního Rakouského vévodství (a později do přímořského Chorvatska). Mongolští vojevůdci Batú a Subutaj pokračovali v dobývání celých Uher, ovšem koncem roku je zastihla zpráva o smrti velkého chána Ögedeje a ustavení jeho vdovy, chánky Töregene prozatímní regentkou. Batú se rozhodl vrátit na volbu dalšího vládce, odvolal invazi a mongolské hordy se následně stáhly ze střední Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Uherská princezna.", "content": "Béla IV. začal znovu budovat svou moc a opravovat zničenou zemi. Kuthen byl sice mrtvý, ale jeho dcera byla zachráněna a její zasnoubení s princem Štěpánem bylo evidentně stále bráno za platné. Alžběta v zájmu svého sňatku, který se uskutečnil v roce 1253, přijala katolictví. Ženichovi bylo dvanáct let a nevěsta mu byla věkem blízko.  V roce 1262 Štěpán získal od otce za podporu ve válce proti českému králi Přemyslu Otakarovi II. (kterou ovšem Béla prohrál) některá území. Štěpán byl korunován mladším králem a prakticky svému území vládl jako samostatnému království, včetně toho, že někdy vedl zahraniční politiku odporující té otcově.", "section_level": 1}, {"title": "Královna.", "content": "Béla IV. zemřel v roce 1270 a Štěpán se stal jeho nástupcem. Dál vedl jakousi válku s Přemyslem Otakarem, která nakonec skončila smírem, vyznívajícím úspěšněji pro Štěpána. Nový král ovšem nevládl dlouho a zemřel už roku 1272. Alžběta se stala regentkou za svého desetiletého syna Ladislava. Její regentství trvalo do roku 1277, během něj proběhla palácová revoluce i občanská válka.  Alžbětina výchova syna založila na budoucí problémy. Ladislav (László), zvaný po matce „Kumán“ (Kun) měl nejraději společnost svých kočovných, stále ještě pohanských Kumánů a jejich (z hlediska evropské společnosti) divoké zvyky. Nosil u dvora kumánské oblečení, obklopoval se kumánskými konkubínami a silně zanedbával správu státu. To všechno vyvolávalo nelibost uherské šlechty. Ladislav byl nakonec v červenci 1290 zavražděn a vládu získal jeho vzdálený strýc Ondřej III., který posléze zůstal posledním Arpádovcem v přímé mužské linii.  Zdá se, že v této době zemřela i Alžběta, neboť od nástupu Ondřeje III. už o ní nejsou zmínky. Podle tradice tedy Alžběta zemřela také v roce 1290.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kumánská či Alžběta Kumánka (1239/1240 – 1290) byla manželka Štěpána V. Uherského, v letech 1270–72 uherská královna a pak do roku 1277 regentka.", "tgt_summary": "Elizabeth the Cuman (1244-1290) was the Queen consort of Stephen V of Hungary. She was regent of Hungary during the minority of her son in 1272-1277.", "id": 1399579}
{"src_title": "Multikino", "tgt_title": "Multiplex (movie theater)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nat Taylor, provozovatel kina Elgin v kanadské Ottawě, se v prosinci 1947 rozhodl otevřít menší kino („Litle Elgin“) vedle svého prvního kina. Trvalo až do konce 50. let, než se rozhodl promítat různé filmy v každém sále, protože se mu příčilo nahrazovat filmy, které nadále vydělávají peníze, novinkami. V roce 1962 otevřel dvousálová kina v Montrealu a Torontu.  V roce 1963 otevřela společnost AMC Theatres dvousálové kino v Kansas City. Struktura obchodního centra, ve kterém bylo postaveno, nedovolovala postavit větší kino. Toto multikino, stejně jako první multikina, hrálo pouze jeden film v obou sálech najednou. V roce 1966 bylo nahrazeno kinem se 4 sály a v roce 1969 kinem se 6 sály.", "section_level": 1}, {"title": "Megaplex.", "content": "Pro kina s více než 20 sály se používá označení megaplex.  V dubnu 1979 Nat Taylor spoluzaložil do té doby největší světové multikino s 18 sály - Cineplex v torontském Eaton's Center. Roku 1981 bylo rozšířeno na 21 sálů. V listopadu 1988 otevřela společnost Kinepolis v Bruselu multikino s 25sály. Toto kino bývá nazýváno jako \"první megaplex\". Kino s největším počtem sálů otevřela v roce 1996 společnost AMC Theatres v obchodním centru Ontario Mills. Toto kino má 30 sálů. Největším kinem na světě co se týče divácké kapacity je megaplex společnosti Kinepolis v Madridě s 25 sály a kapacitou 9 200 sedadel. Otevřeno bylo v roce 1998.  V Česku byl otevřen první megaplex v roce 2017 společností Cinema City v Centru Chodov v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi klasickým kinem a multikinem.", "content": "Zatímco do klasických kin přichází filmová kopie rozdělená na víc dílů a na jedno plátno se postupně promítá několika promítačkami (tedy promítač musí sledovat film zároveň s diváky a jednotlivé části kopie postupně pouštět), v multikinu jsou kopie opět slepovány do jednoho dlouhého kusu a promítač nemusí projekci sledovat. Tento rozdíl je nyní samozřejmě stírán, jelikož nastává postupná digitalizace kin i multikin a kopie jsou distribuovány na optických médiích.", "section_level": 1}, {"title": "Multikina v Česku.", "content": "V České republice bylo prvním vícesálovým kinem Multikino Galaxie na pražských Hájích, které bylo otevřeno v dubnu 1996 a vzniklo přestavbou kulturního centra. V roce 2001 se kino přesunulo do nedaleké novostavby, kde fungovalo až do roku 2019. Nejednalo se ovšem o multiplex v pravém slova smyslu. Prvním klasickým muliplexem byla Olympia v Modřicích u Brna otevřená v říjnu 1999, kterou provozovala společnost Ster Century (později Palace Cinemas a následně Cinema City).", "section_level": 1}, {"title": "Parametry multikin.", "content": "Mulitikina v České republice mají (k datu 31. 12. 2018) následující parametry:", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj kapacit a příjmů.", "content": "Historický vývoj kapacit a tržeb ze vstupného v multikinech oproti celkovým údajům všech kin:", "section_level": 2}], "src_summary": "Multikino (nebo také multiplex) je kino sdružující více promítacích sálů v rámci jednoho uceleného stavebního komplexu. Oproti jednosálovým kinům mohou multikina díky více sálům zajistit více filmových titulů ve více promítacích časech. Vyznačují se zpravidla pohodlnými sedadly, moderními technologiemi a vyšším vstupným. V multikině obvykle nechybí možnost občerstvení, zejména typický popcorn.", "tgt_summary": "A multiplex is a movie theater complex with multiple screens within a single complex. They are usually housed in a specially designed building. Sometimes, an existing venue undergoes a renovation where the existing auditoriums are split into smaller ones, or more auditoriums are added in an extension or expansion of the building. The largest of these complexes can sit thousands of people and are sometimes referred to as a megaplex.", "id": 1496592}
{"src_title": "Startovací komplex 39", "tgt_title": "Kennedy Space Center Launch Complex 39", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvotní návrh Startovacího komplexu 39 obsahoval 5 ramp s rozestupem 8 700 stop (2,6 km), aby se zabránilo havárii v případě výbuchu. Tři byly plánované na výstavbu, dva byly rezervovány do budoucna. Číslování ramp bylo zavedeno směrem od severu k jihu, nejsevernější byla LC39A a nejjižnější LC39C. LC39A nebyla nikdy postavena a LC39C se stala rampou LC39A roku 1963. Rampy byly zpočátku používány ke startům raket Saturn V v programu Apollo. Původní struktura ramp byla přepracovaná pro potřeby raketoplánu, který poprvé odstartoval z LC39A po posledním startu Saturnu V, který nesl Skylab roku 1973, a v roce 1977 z LC39B po testovacím projektu Apollo-Sojuz (1975). LC39 byly během období Apolla jen odpalovací rampy – doplňovací věže byly připojeny ke startovací rampě – jediná úprava, která byla provedena, byla takzvaná \"milkstool\", která umožnila raketě Saturnu IB (pro všechny mise Skylab s lidskou posádkou, nevypuštenou Skylab Rescue, a ASTP) použít odpalovací věž Saturnu V. Pro raketoplán měla odpalovací rampa nepohyblivou věž a otáčející průchozí rampu, použitou na ochranu orbiteru raketoplánu a na namontování vertikálního ovládání užitečných nákladů do nákladního prostoru.  LC39 byl poprvé použit v roce 1967 s prvním startem Saturnu V, který nesl Apollo 4 – plavidlo bez lidské posádky. Druhý start bez lidské posádky (Apollo 6) také využil LC39A. S výjimkou letu Apollo 10, který startoval z rampy LC39B, startovaly všechny lety s lidskkou posádkou Apollo-Saturn počínající letem Apollo 8 z rampy LC39A. Po startu Skylabu v roce 1974, kdy byla použitá raketa Saturn INT-21 (dvojstupňové provedení rakety Saturn V původně určené pro aplikační program Apolla), byla rampa LC39A přepracovaná pro program Space Shuttle a byla použita pro první start raketoplánu Columbia (STS-1).", "section_level": 1}, {"title": "Space Shuttle.", "content": "Kvůli požadavku, aby raketoplán dosáhl oběžné dráhy, musí mít dostatečný tah pro překonání zemské gravitace. Tah je dosahován kombinací pomocných raketových motorů na pevné palivo (angl. \"Solid Rocket Boosters\", SRB) a hlavními motory raketoplánu Space Shuttle (angl. \"Space Shuttle Main Engine\", SSME). SSME používají směs kapalného vodíku a kapalného kyslíku z externí nádrže (angl. \"External Tank\", ET), protože raketoplán nemá palivové nádrže pro SSME. Několik měsíců před startem se do montážní haly (Vehicle Assembly Building, VAB) přivezou 3 hlavní součásti a budou umístěny na mobilní startovací plošinu (\"Mobile Launcher Platform\", MLP). Motory na pevné palivo se přiváží po částech železnicí z výrobního zařízení v Utahu, externí nádrže se dováží z výrobního zařízení v Louisiany nakladní lodí a raketoplán čeká ve zpracovatelském zařízení Orbiter Processing Facility (OPF). Nejprve se sestaví motory SRB a nainstaluje se mezi ně externí nádrž. Potom se s použitím jeřábu spustí raketoplán a připojí se k externí nádrži. Sestavený systém převeze Crawler-Transporter 3-4 míle k rampě asi za 8 hodin. Na startovací rampě bude mobilní startovací plošina spuštěna na několik podstavců a transportér odjede z rampy do vyčkávacího prostoru v bezpečné vzdálenosti. Každá rampa obsahuje přístupový věžový systém složený ze dvou částí: FSS umožňuje přístup do raketoplánu pomocí výsuvného ramene a její součástí je „čepičkový uzávěr“ na zachycování kyslíku odvětrávaného z plné externí nádrže. Otočná obslužní konstrukce obsahuje čistou místnost, umožňuje přístup do nákladního prostoru orbiteru, ochranu před počasím a může chránit raketoplán před větrem až do rychlosti 111 km/h. Na každé rampě jsou také velké nízkoteplotní nádrže na skladování paliva – kapalného vodíku a kyslíku pro SSME. Vysoce výbušná povaha těchto chemických látek vyžaduje početné bezpečnostní opatření v celém startovacím komplexu. NASA vypočítala, že minimální bezpečnostní vzdálenost v případě naplněných nádrží raketoplánu je 4,8 km pro personál a 2,6 km mezi rampami. Aby se předešlo obrovskému poškození raketoplánu a raketových motorů, bude napumpováno před startem na odpalovací rampu 1,1 mil. litrů vody, která ztlumí zvuk během startu. V důsledku ohřevu této vody se během startu uvolní velké množství vodní páry. Od okamžiku zahájení plnění paliva až do startu raketoplánu musí kromě nezbytných pracovníků všechny osoby opustit rizikou oblast. Řídící odpalovací středisko a montážní hala jsou skoro 4,8 km daleko.  Pro případ havárie je odpalovací komplex vybaven nouzovým výtahovým systémem pro rychlou evakuaci osob do bezpečí. Při opouštění raketoplánu se posádka přesune do nouzového výtahu, který sjede na povrch rychlostí až 96 km/h. Je to koš na laně, který klesá pod strmým úhlem pryč od místa startu. Na povrchu posádka nastoupí do upraveného obrněného vozidla M113 a přesune se k trojúhelníkové přistávací ploše pro vrtulníky umístěné několik stovek stop od rampy, odkud odletí do bezpečí. Protože bezpečnostní pravidla NASA vyžadují, aby byl všechen personál mimo rampy, je posádka během této evakuace odkázaná na sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Constellation.", "content": "S ukončením používání raketoplánů v roce 2011 plánovala NASA přizpůsobit dvě startovací rampy pro pilotovanou raketu Ares I (dříve CLV – Crew Launch Vehicle) a nepilotovanou raketu Ares V (dříve CaLV – Cargo Launch Vehicle), které měly létat v rámci projektu Constellation. Projekt Constellation byl ale k roku 2011 zrušen, s ním i rakety Ares I a Ares V a některé úpravy ramp 39A a 39B. Na následujících řádcích je popsán původní plán programu Constellation.", "section_level": 1}, {"title": "LC-39B.", "content": "Aby byl dodržen časový plán startů raketoplánů a aby mohly začít testy nové rakety Ares I, ukončila NASA 1. ledna 2007 funkci startovací rampy LC-39B, na které se uskutečnil poslední noční start mise STS-116 9. prosince 2006. Po přebudování rampy využívané pro start raketoplánů na rampu přizpůsobenou programu Constellation se rampa udržovala v záloze pro nadcházející misi STS-125 k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Důvod byl zčásti ten, že rampa neumožňovala současný start záchranné mise (STS-3xx) z rampy LC-39A, a také ten, že určený orbiter Atlantis nebude mít shodný úhel sklonu dráhy jako Mezinárodní vesmírná stanice. Mezi misemi STS-116 a STS-125 se na rampě LC-39B zahájla přestavba pro raketu Ares I postavením třech, nebo čtyřech nových výškových osvětlovacích stožárů, které používají startovací rampy Atlas V a Delta IV na Mysu Canaveral. Hlavní období obnovy však mělo nastat až po misi STS-125. Během této fáze měla být konstrukce RSS odstraněna a plošina MLP měla být použitá pro start ve spojení s letem Ares I. Ares I je trojstupňová raketa, jejíž první stupeň měl být tvořen pětisegmentovým motorem Solid Rocket Booster na pevné palivo. V období přeměny se NASA měla zbavit obslužných konstrukcí FSS na rampě LC-39B a tím měla přetvořit návrh rampy poprvé od roku 1977. V tom samém čase se měly postavit dvě nové plošiny MLP, které měli být určené pro raketu Ares I s její spojovací věží, ale NASA měla povolit používání transportéru Crawler-Transporter. Nová věž, vzhledem stejná jako věž Saturnu V, měla mít jen dvě pohyblivé ruce; jednu pro posádku a jednu pro servisní modul Orion. Dvojice sběrných uzávěrů, které mají rovněž funkci jako existující uzávěry na orbiteru raketoplánu, měly být použité na doplnění paliva, odsávání a odvětrávání tekutého vodíku (LH2) a tekutého kyslíku (LOX) pro druhý stupeň rakety Ares I. Nový únikový systém měl nahradit existující systém spojovacího lana. Tento systém měl spoit startovací věž s novým opevněným bunkrem, umístěným 1000 metrů od rampy (nevyhnutelnost v případě pohotovosti). Jediné objekty, které měli zůstat z éry raketoplánů, měly být nádrž na kapalný vodík, nádrž na kapalný kyslík a vodní nádrž. Rampa poté měla podstoupit doplňující změny, hlavně doplnění úložných kapacit.", "section_level": 2}, {"title": "LC-39A.", "content": "Tak jako prvních 24 letů raketoplánů, tak i poslední operace raketoplánů byly realizovány z rampy LC-39A. Po ukončení programu Space Shuttle měla být rampa deaktivována. I z této rampy měla být odstraněna nepohyblivá obslužná konstrukce (FSS) a otočná obslužná konstrukce (RSS). Důvodem byla potřeba uvolnění prostoru pro \"čistou\" rampu, která je potřebná pro ESAS. LC-39A měla být primárně použitá jako startovací rampa pro raketu Ares V, a proto měla podstoupit změny na přizpůsobení skladovacích prostorů pro extra tekutý vodík (LH2) a tekutý kyslík (LOX). Kvůli \"in-line\" návrhu rakety Ares V měly podstoupit tři existující plošiny MLP (z dob Apolla, posléze změněných pro raketoplán) důležitou generální opravu, aby se přizpůsobily raketě Ares V a její spojovací startovací věži. Přestože měla být rampa primárně použita pro lety rakety Ares V, LC-39A měla umožnit i starty Ares I v případě poškození LC-39B.", "section_level": 2}, {"title": "Další změny.", "content": "Montážní hala (VAB) podstupovala změny, aby se přizpůsobila souběžným montážím a kontrole operací jak pro raketoplán, tak pro raketu Ares I. Poté měla VAB podstoupit další změny umožňující montovat Ares I a Ares V. Bylo také možností, že NASA postaví rampu LC-39C, která sice byla naplánovaná, ale nikdy nebyla postavena. Nejsou o ní zmínky ani v hlášeních ESAS. Tato rampa mohla být použita hlavně pro mise na Mars, při potřebě více než jedné rakety Ares V pro start plavidla určeného na Mars.", "section_level": 2}, {"title": "Současné využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "LC-39A.", "content": "Po ukončení letů raketoplánu převzala rampu SpaceX, která začala s její přestavbou pro starty raket Falcon 9 a Falcon Heavy. Součástí přestavby je i postupná demontáž otočné obslužné konstrukce RSS pro raketoplány. Po nehodě Falconu 9 na sousední rampě LC-40 byla přestavba urychlena a první start Falconu 9 přišel 19. února 2017 v 14:39 GMT. Falcon při svém prvním letu z LC-39A vynesl zásobovací loď Dragon k ISS. Po dokončení oprav LC-40 je většina startů se satelity prováděna z LC-40. LC-39A je využívána pro starty s nákladními loděmi Dragon a v druhé polovině roku 2017 byla rampa LC-39A upravena i pro starty Falconu Heavy, který odtud na svůj první let odstartoval 6. února 2018. V roce 2018 zintenzivnili přípravy rampy na starty pilotovaných misí Crew Dragonu, v srpnu 2018 byla nainstalována nástupní lávka pro astronauty, v září byly na své místo namontovány záchranné koše, stajné byly na rampě už při letech raketoplánů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Startovací komplex 39 anglicky \"Launch Complex 39 (LC-39)\" je rozsáhlá oblast se souborem zařízení ve Vesmírném středisku Johna F. Kennedyho na mysu Canaveral na Floridě, USA. Postaven byl pro program Apollo, posléze byl upraven pro potřeby programu Space Shuttle. Další úpravy od roku 2007 připravují druhou rampu LC-39 pro účely projektu Space Launch System a od roku 2014 první rampu pro účely společnosti SpaceX.", "tgt_summary": "Launch Complex 39 (LC-39) is a rocket launch site at the John F. Kennedy Space Center on Merritt Island in Florida, United States. The site and its collection of facilities were originally built as the Apollo program's \"Moonport\" and later modified for the Space Shuttle program.", "id": 680638}
{"src_title": "Sojuz 35", "tgt_title": "Soyuz 35", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "Dvoučlennou posádku tvořili tito kosmonauti:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Loď odstartovala 9. dubna 1980 po poledni z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 197 – 247 km, bez problémů fungoval i zapnutý systém automatického přibližování. K pevnému připojení na přední spojovací uzel stanice došlo 10. dubna 1980 a tentýž den oba kosmonauti přešli do Saljutu 6. V době jejich příletu měla za sebou stanice 2,5 roku existence na oběžné dráze Země. Po odletu předchozí stálé posádky (v níž byl Rjumin také) byla 7 měsíců prázdná, dva týdny před nimi se k ní automaticky připojila zásobovací loď Progress 8.", "section_level": 2}, {"title": "Práce na stanici.", "content": "Oba kosmonauti stanici postupně uvedli do pracovního režimu a zároveň vypnuli část provozních systémů své lodě, se kterou přiletěli. Zahájili obvyklý pracovní den od 6 do 21 hodin. Nejdříve začali s překládkou nákladu s Progressu 8. Pak využili její motory k zvýšení dráhy celého komplexu (stanice plus dvě lodě) na 340 – 368 km s periodou 91 minut. Vyprázdněný Progress byl poté 25. dubna odeslán do atmosféry, kde zanikl. Již čtyři dny poté se ke stanici připojila další nákladní loď, Progress 9 s potřebným nákladem. O necelý měsíc později byla i ona využita pro opětné navýšení dráhy na 349 – 369 km nad Zemí. Vlivem tření o atmosféru Země totiž lodě klesaly zhruba 100 metrů za den. Progress 8 se odpojil 20. května 1980 a také on skončil v atmosféře nad Pacifikem. Vyjma prací spojených s manipulací nákladů se posádka věnovala plánovaným vědeckým experimentům a údržbě stanice.", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz 35 se vrací.", "content": "Ke stanici se v době pobytu stálé posádky připojily čtyři krátkodobé návštěvy a hned ta první se v Sojuzu 35 vrátila na Zem. Jednalo se o dvojici kosmonautů Valerij Kubasov a Maďar Bertalan Farkas, kteří na stanici byli v období 27. května až 3. června. Svou loď ponechali u stanice a se Sojuzem 35, který byl u stanice zaparkován již dva měsíce, odletěli zpět na Zem. Kabina Sojuzu 35 s nimi přistála měkce 3. června 1980 na území Kazachstánu. Jejich loď Sojuz 36 zůstala zaparkována 2 měsíce u stanice.", "section_level": 2}, {"title": "Konec rekordního letu.", "content": "Posádka Popov, Rjumin svou misi ukončila 8. listopadu 1980 a dva dny poté 10. listopadu v lodi Sojuz 37 přistáli na území Kazachstánu. Jejich rekordně dlouhý let trval 4436 hodin, tedy 6 měsíců. Vykonali obrovské množství experimentů sami či s pomocí návštěv. Po jejich odletu stanice Saljut 6 zůstala na oběžné dráze.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Rjumin již v době, kdy letěl na tuto misi, byl světovým rekordmanem v délce letu vesmírem. Po tomto letu své vedení upevnil s 8685 hodinami, když druhý v pořadí Rus Vladimir Kovaljonok měl na svém kontě 5194 hodin a první z Američanů byl Gerald Carr jen 2017 hodin pobytu na oběžné dráze.  Tento let následoval po pětileté sérii pouze sovětských misí, Američané od roku 1975 do vesmíru s lidmi nelétali. Závod o Měsíc již dříve vyhráli a v tomto období se připravovali na starty svých raketoplánů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce Sojuzu 35.", "content": "Udaná startovací hmotnost byla 6800 kg vč. 200 kg paliva pro manévrování a brzdění. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení a padákový systém..", "section_level": 1}], "src_summary": "Sojuz 35 byla kosmická loď SSSR z roku 1980, která dopravila na sovětskou orbitální stanici Saljut 6 čtvrtou základní posádku. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1980-027A a byl to 70. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl DNĚPR.", "tgt_summary": "Soyuz 35 (, \"Union 35\") was a 1980 Soviet crewed space flight to the Salyut 6 space station. It was the 10th mission to and eighth successful docking at the orbiting facility. The Soyuz 35 crew were the fourth long-duration crew to man the space station.", "id": 1862533}
{"src_title": "Vakuová technika", "tgt_title": "Vacuum engineering", "src_document": [{"title": "Technické prostředky.", "content": "Technické prostředky potřebné k vytvoření prostředí se zředěným plynem, tj. především vakuové vývěvy, ale také nejrůznější další prvky pro konstrukci vakuových zařízení nabízejí specializovaní výrobci v mnoha technicky vyspělých zemích.  Požadovaný tlak může tedy mít kteroukoliv hodnotu nižší než atmosféra. Pro snadnější vyjadřování byly zavedeny pojmy jako: hrubé vakuum, nízké vakuum, vysoké vakuum a ultravakuum. Jim odpovídající tlaky jsou věcí konvence, tedy nijak striktně definované.", "section_level": 1}, {"title": "Vývěvy.", "content": "Pro snížení tlaku v uzavřeném prostoru je k dispozici celá řada čerpadel (vývěv) různých principů, konstrukcí a parametrů. Vývěvy jsou obvykle používány k odsávání vzduchu, ale mají i širší uplatnění. Atmosférický parní motor využíval vakuum namísto tlaku k tomu, aby pohyboval pístem. V 19. století bylo vakuum využíváno pro pohon v Isambard Kingdom Brunelově experimentální atmosférické železnici.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické vývěvy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rotační olejové vývěvy.", "content": "Pro prvotní snížení tlaku (z atmosférického) se používají vývěvy založené na principu mechanického přemísťování plynu (vzduchu)z uzavřeného prostoru do atmosféry. Podle mechanického principu jsou buď \"rotační\" nebo \"membránové. \" Nejnižší tlak, jaký mohou vytvořit je v oblasti \"nízkého vakua\". Jejich čerpací schopnost (rychlost) se obvykle udává objemem plynu v krychlových metrech, který přemístí za hodinu. Výrobci nabízejí rotační vývěvy s výkonem od 2 do 1000 m/h.", "section_level": 3}, {"title": "Membránové vývěvy.", "content": "Pro menší čerpací výkony se vyrábějí vývěvy s kmitající membránou. Jejich výhodou je tichý chod a \"bezolejové vakuum\".", "section_level": 3}, {"title": "Rootsovo čerpadlo.", "content": "Vývěvy tohoto typu využívají princip tzv. Rootsova mychadla, které přemisťuje plyn dvěma protiběžnými rotory ve tvaru číslice 8. Jejich výhodou je (relativně k rotačním olejovým vývěvám) vysoký čerpací výkon (třeba až 25 000 m/hod), nižší dosažitelný tlak a absence par oleje. Nepracují proti atmosféře, ale jsou \"předčerpávány\", nejčastěji rotační vývěvou. Jsou charakterizovány dosažitelným rozdílem vstupního a výstupního tlaku, který bývá kolem 20 milibarů. Významně přispívají ke zkrácení doby čerpání velkých objemů (řádu stovek krychlových metrů).", "section_level": 3}, {"title": "Turbomolekulární vývěvy.", "content": "Turbomolekulární vývěva přemisťuje molekuly plynu tím, že jim uděluje mechanicky impuls při jejich srážkách s velmi rychle se pohybujícími šikmými lopatkami. Kompresní poměr, tj. rozdíl tlaků na vstupu a výstupu který se dá takto dosáhnout je relativně malý, proto je nutné zařadit za sebou několik stupňů, a použít co nejvyšších otáček (desítky tisíc za minutu). Samozřejmě se neobejdou bez předčerpávání. Vyrábějí se v různých velikostech s čerpací rychlostí od desítek litrů do několika tisíc litrů za sekundu v rozmezí tlaku od 10 do 10 mbar. Hodí se proto k získávání \"vysokého vakua\". Jsou alternativou k \"difúzním\" vývěvám, proti kterým mají výhodu \"čistého\" vakua (bez olejových par)m, ale nevýhodu ve vysoké ceně.", "section_level": 3}, {"title": "Paro-proudové (difúzní) vývěvy.", "content": "Molekuly plynu mohou být za účelem \"čerpání\" přemisťovány také proudem páry usměrněné tryskou do jednoho směru. Pára vhodné kapaliny (která má nízký tlak nasycených par při \"pokojové\" teplotě) se získává zahříváním kapaliny na teplotu varu (ve vakuu) na dně válcové nádoby. Odkud se vede k trysce (kuželového tvaru), z níž pára proudí vysokou rychlostí (zvuku) ke stěně nádoby, kde kondenzuje a stéká ke dnu, kde je znova zahřívána. Rozdíl tlaků (kompresní poměr), který se dá takto dosáhnout je malý, proto se zařazuje několik (3 až 4) trysek za sebou.  Difúzní vývěvy mohou mít čerpací rychlost od několika jednotek l/s do desítek tisíc l/s. Pro mnohé aplikace je však na závadu přítomnost par čerpací kapaliny, proto jsou nahrazovány turbomolekulárními vývěvami.", "section_level": 2}, {"title": "Sorpční vývěvy.", "content": "Sorpční vývěvy netransportují čerpané plyny do atmosféry, nýbrž ukládají je v čerpaném prostoru do objemu nebo na povrchu se sorpčními schopnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Kryosorpční vývěva.", "content": "Využívá k pohlcování plynů aktivní uhlí nebo (častěji) zvláštní materiál, tzv. zeolit, ochlazovaný kapalným dusíkem na teplotu blízkou -196 °C. Jeho sorpční schopnost je tak vysoká, že může být použit jako \"primární\" vývěva pracující od atmosférického tlaku, tj. nahradit rotační vývěvu. Výhodou je \"čisté\" vakuum, nevýhodou nutná manipulace s kapalným dusíkem.", "section_level": 3}, {"title": "Titanová sorpční vývěva.", "content": "Využívá k vázání plynů sorpční schopnosti čerstvě napařené vrstvičky titanu. Ta se dá nejjednodušeji periodicky nebo kontinuálně vytvářet zahříváním titanového drátu průchodem elektrického proudu na teplotu, při které titan ve vakuu sublimuje v potřebném množství. Výhodou je zřejmá jednoduchost zařízení. Nevýhodou může být to, že ne všechny plyny jsou dostatečně absorbovány.", "section_level": 3}, {"title": "Iontové sorpční vývěvy.", "content": "Využívají pohlcování molekul plynů, které je zvyšováno jejich ionizací. Ta je uskutečňována srážkami s elektrony, jejichž dráha je prodlužována účinkem magnetického pole. Kladné ionty plynů jsou urychlovány napětím 3 až 7 kV k záporné titanové elektrodě. Lze jimi dosáhnout v \"ultravakuových\" aparaturách\" tlaků v řádu 10 mbar. Nacházejí uplatnění např. v elektronových mikroskopech a vědeckých přístrojích pro studium povrchových jevů, kde je nezbytná čistota a co nejnižší tlak.", "section_level": 3}, {"title": "Kondenzační vývěva.", "content": "Jak již název naznačuje, plyny z čerpaného prostoru jsou (dočasně) odstraňovány tím, že kondenzují na chladném povrchu. Kondenzovat mohou ovšem jen ty plyny, které mají bod varu vyšší než je teplota kondenzační plochy. Nejnižší teploty se dá dosáhnout kapalným heliem. Jen heliová cryo-vývěva může proto čerpat všechny plyny. Protože je velmi nákladná uplatňuje se jen výjimečně, např. v aparaturách pro vědecké účely. Méně nákladné kondenzační \"vývěvy\" s kapalným dusíkem se uplatňují častěji, jako tzv. \"vymrazovače\" k odstranění nežádoucích par některých látek (vody, olejů apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce vakuových zařízení.", "content": "Má-li být rozebratelné, tj. trvale čerpané vakuové zařízení úspěšné, musí splňovat určité zvláštní podmínky. Především musí být dokonale těsné, a to jak ve stěnách oddělujících vakuový prostor od atmosféry, tak i ve všech rozebratelných spojích. Uvážíme-li, že vzduch vnikající netěsností do čerpaného prostoru zvětší svůj objem v poměru atmosférického tlaku k tlaku, který má být dosažen, tedy třeba 10 mbaru, je poměr objemů řádu 10, je jasné, že požadavky na těsnost jsou nesmírně přísné. Rozebratelné spoje se utěsňují nejčastěji elastickými kroužky, ale aparatury, ve kterých má být dosaženo ultravakua se musí odplyňovat zahřátím na teplotu několika set °C, a proto se těsní kovovými kroužky, nejčastěji měděnými. Těsnicí plochy musí být dokonale hladké a čisté.  Ke stavbě vakuových a ultravakuových zařízení dodávají výrobci celou řadu stavebních prvků, jako jsou příruby, spojovací potrubí, ventily, mechanické a elektrické průchodky, průzory, a taktéž přístroje pro měření tlaku (vakuometry) a \"hledače netěsností\".", "section_level": 1}, {"title": "Vakuometry.", "content": "Žádný princip měření nízkých tlaků neumožňuje pokrýt celý rozsah tlaků od atmosférického až po ultravakuum. Proto byla v minulosti vyvinuta široká škála přístrojů založených na různých principech. Většina z nich byla překonána několika málo typy, které dnes jsou průmyslově vyráběny. V oblasti nízkého vakua se uplatňují vakuometry založené na tepelné vodivosti plynů, které jsou označovány podle jejich vynálezce německého fyzika Marcella Piranino. Moderní Piraniho manometr měří tlaky od 1000 do 10 mbar.  Pro měření tlaků v oblasti vysokého vakua se uplatňuje Penningův vakuometr založený na principu elektrického samostatného výboje i při velmi nízkých tlacích udržovaného magnetickým polem permanentního magnetu. Jeho rozsah je od 5×10 do 10 mbar. Někteří výrobci nabízejí i jiné, kombinované typy s velmi širokým rozsahem, např. od 1000 do 10 mbar.", "section_level": 1}, {"title": "Hledače netěsností.", "content": "Ani moderní vakuová technika nedokáže stoprocentně zaručit těsnost vakuového zřízení, proto se žádné vakuové pracoviště nevyhne problému hledání netěsností. K dispozici je dnes mnoho různých metod a přístrojů. Zde se proto zmíníme jen o dnes nejpoužívanějším a nejdokonalejším přístroji, \"heliovém detektoru netěsností\". Je to hmotový spektrometr nastavený na detekci iontů helia. Většinou se využívá tak, že je \"vakuově\" spojen s testovaným prostorem, který je vyčerpán. Na podezřelá místa se fouká tenký proud helia. Tato metoda je ze všech dostupných nejcitlivější. Hranice zjistitelné netěsnosti je řádu 10 mbarl/s.  Většina hledačů netěsností umožňuje i provoz v tzv. čichacím módu. Při tomto způsobu hledání netěsností je testovaný objem naplněn heliem na pracovní tlak a k hledači netěsností je připojena čichací sonda, která odebírá na svém konci vzorek plynu a transportuje ho do hmotnostního spektrometru, kde je vyhodnocen obsah helia. Při pohybu sondy podél kritických míst je signál průběžne zpracovánán a únik hélia, značící netěsnost, je signalizován obsluze. Nevýhodou této metody je nižší citlivost (do řádu 10 mbarl/s)  Pro menší objemy je možné použít i integrální metody testování těsnosti, kdy je jedna strana testované součásti napuštěna heliem a na druhé probíhá detekce signálu helia hledačem netěsnosti. Tento test se nejvíce používá v masové výrobě pro oddělení vadných kusů. Lokalizace netěsnosti pro opravu pak může probíhat v dalším kroku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití vakua.", "content": "Nejnižším stupněm vakua je podtlak. V běžném životě se s ním setkáváme ve vysavači, při vakuovém balení potravin, i v přísavkách, usnadňujících kupříkladu manipulaci s rozměrnějšími skleněnými tabulemi či díly. Vakuum jako ochranné prostředí našlo první masové uplatnění v klasických žárovkách, kde se používá dodnes. Vakuum slouží i jako dokonalá tepelná izolace nejen v termoskách, ale také ve zkapalňovačích a nejrůznějších kryotechnických zařízeních a přístrojích. Vysoké vakuum je též základním prostředím, umožňujícím činnost elektronky. Jeho potřeba se postupně rozšířila do nejrůznějších oblastí lidské činnosti, uplatňuje se v televizní obrazovce i v magnetronu mikrovlnné trouby.  Ve strojírenském průmyslu se uplatňuje např. při výrobě nejčistších materiálů ve vakuových pecích s elektrickým ohřevem a v elektronových svářečkách.  Nezastupitelné místo v chemických provozech má i vakuová destilace látek tepelně labilních, které by se při destilaci za normálního tlaku rozkládaly. V rafinérství se používá k frakční destilaci ropy, kdy se při její destilaci snížením tlaku sníží i příslušné teploty varu jejích složek.  Bez vysokého a ultravysokého vakua se neobejdou nejrůznější vědecké přístroje, jako jsou spektroskopy, elektronové mikroskopy, přístroje pro zkoumání povrchů a zařízení pro vytváření tenkých vrstev napařováním a naprašováním, stejně jako mnohé jiné pokusné a vědecké aparatury.  Zkušenosti s konstrukcí a provozováním zařízení v podmínkách vakua se uplatňují také v kosmické a letecké technice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vakuová technika je technický, případně vědecký obor, který se zabývá otázkami vytváření a využívání vakua, nebo přesněji řečeno prostředí, ve kterém je tlak plynů nižší než atmosférický tlak.", "tgt_summary": "Vacuum engineering deals with technological processes and equipment that use vacuum to achieve better results than those run under atmospheric pressure. The most widespread applications of vacuum technology are:", "id": 2418824}
{"src_title": "Morčák prostřední", "tgt_title": "Red-breasted merganser", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Morčák prostřední dorůstá 52–58 cm, váží 750–1360 g a v rozpětí křídel má asi 67–82 cm. Dospělý samec má šedočerný hřbet, černobílá křídla, šedé boky a ocas, hnědobílé hrdlo, zelenou hlavu s nápadnou chocholkou per a výrazným červeným zobákem. Samice se od samce výrazně liší, je téměř celá šedá s bílým zbarvením na břiše a křídlech a hnědou hlavou, na které má výraznější chocholku než samec. Často bývá zaměňována s velmi podobnou samicí morčáka velkého, na rozdíl od které je poněkud menší a má mnohem méně výraznější přechod mezi hnědým hrdlem a světlou hrudí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Morčák prostřední je široce rozšířený pták, hnízdí na sladkovodních jezerech a řekách v Severní Americe, Grónsku, Evropě a Asii. Je stěhovavý a na zimu pravidelně odlétá do jižnějších lokalit s mírnějším podnebím. Při průtahů je často a místy i dosti pravidelně k vidění také na území České republiky, kde velmi ojediněle také zimuje. V roce 2004 činila populace tohoto ptáka asi 510 –600 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se obvykle jednotlivě, občas může žít i ve skupinách čítajících až 50 jedinců. Za svou kořistí, kterou tvoří především menší ryby, vodní hmyzy, korýši a žáby, se velmi často potápí.  Hnízdo má obvykle velmi dobře ukryté v husté rostlinné vegetaci a umístěné v těsné blízkosti vody. Ročně klade 5–12 vajec, na kterých sedí asi 29–35 dní. Mláďata hnízdo opouštějí krátce po vylíhnutí obvykle již v 1. až 2. dni života, pohlavně dospívají ve 2 letech a ve volné přírodě se mohou dožít i více jak 8 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morčák prostřední (\"Mergus serrator\") je velká potápivá kachna a společně s morčákem velkým a bílým jediný druh morčáka, který se vyskytuje na území České republiky.", "tgt_summary": "The red-breasted merganser (\"Mergus serrator\") is a diving duck, one of the sawbills. The genus name is a Latin word used by Pliny and other Roman authors to refer to an unspecified waterbird, and \"serrator\" is a sawyer from Latin \"serra\", \"saw\".", "id": 876927}
{"src_title": "Karl Friedrich Jänisch", "tgt_title": "Carl Jaenisch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karl Ferdinand Andrejevič Jänisch pocházel z tehdy ještě národnostně převážně finského města Viipuri (dnešní Vyborg), ale prakticky celý svůj život prožil v Petrohradu. Nejprve sloužil v ruské armádě, kde dosáhl hodnosti majora. Po ukončení vojenské kariéry roku 1840 se stal profesorem mechaniky a matematiky na Petrohradské univerzitě a také byl vědeckým tajemníkem \"Petrohradské společnosti přátel šachu\", založené roku 1853.  Ačkoliv nebyl Jänisch v utkáních s ostatními ruskými šachovými mistry příliš úspěšný (roku 1849 sice porazil Ilju Stěpanoviče Šumova 2:1, ale roku 1850 s ním prohrál 1:2 a roku 1851 0:2, se Sergejem Semjonovičem Urusovem remizoval v roce 1854 2:2:) byl v polovině 19. století díky svým teoretickým pracím o šachu druhým nejznámějším ruským hráčem po Alexandru Dmitrijevičovi Petrovovi (se kterým prohrál roku 1844 1:2). Protože se Petrov mezinárodních zápasů nezúčastňoval, byl Jänisch pozván na první mezinárodní turnaj v Londýně v roce 1851 místo něho. Přijel však pozdě a nemohl se proto turnaje zúčastnit. Střetl se tedy alespoň s Howardem Stauntonem a prohrál 2:7 (=1).  Jänisch napsal převážnou většinu svých vědeckých knih včetně knih o šachu francouzsky. Jde především o dílo \"Analyse nouvelle des ouvertures du jeu des échecs\" (1842-1843, Analýza šachových zahájení, dva svazky). V této knize Jänisch doplnil Petrovovy rozbory ruské hry, obohatil teorii italské, vídeňské a střelcovy hry a navrhl sicilský gambit (\"1. e4 c5 2. b4!? \"). Analyzoval francouzskou hru a ve španělské hře rozpracoval tah \"3.... f5\", který bývá označován jako Jänischův gambit. Sepsal rovněž dílo o použití matematiky v šachu s názvem \"Traité des applications de analyse mathématique au jeu des échecs\" (1862-1863, Pojednání o aplikaci matematické analýzy v šachu, 3 svazky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Ferdinand Andrejevič Jänisch, rusky Карл Андреевич Яниш (11. dubna 1813, Vyborg - 7. března 1872, Petrohrad) byl ruský šachový mistr a šachový skladatel finského původu.", "tgt_summary": "Carl Ferdinand von Jaenisch (; Vyborg, April 11, 1813 – Saint Petersburg, March 7, 1872) was a Finnish and Russian chess player and theorist. In the 1840s, he was among the top players in the world.", "id": 642045}
{"src_title": "Případ Mercy Brownové", "tgt_title": "Mercy Brown vampire incident", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Rodinu George a Mary Brownové z Exeteru na Rhode Islandu sužovala v posledních dvou desetiletích 19.století infekce tuberkulózou, jež tehdy byla devastující a velmi obávanou nemocí.  Matka Mary byla první, kdo zemřel na tuto chorobu, následována jejich nejstarší dcerou, Mary Olive, v r. 1888. O dva roky později, v r. 1890, onemocněl i jejich syn Edwin. Za další rok podlehla nemoci druhá dcera, Mercy, a 17. ledna 1892 byla pochována na hřbitově baptistické kaple v Exeteru.  Přátelé a sousedé však věřili, že jeden ze zemřelých členů rodiny byl vampýr (ačkoli přímo toto slovo nepoužili) a způsoboval Edwinovu nemoc, což bylo v souladu s tehdejšími pověrami o nemrtvých silách v rodině s několika úmrtími. Navíc tuberkulóza byla v té době velmi chabé a „nemoderní“ vysvětlení a byla součástí jakýchsi městských legend.  George Brown byl přesvědčen několika vesničany, aby těla exhumoval, což za jejich pomoci 17. března 1892 také provedl. Zatímco těla několik let pohřbených Mary a Mary Olive vykazovaly známky pokročilého stupně hniloby, nedávno pohřbené tělo Mercy bylo stále relativně netknuté a nepoškozené s krví v jejím srdci. Tento fakt byl známkou toho, že Mercy je nemrtvá a může za Edwinův zdravotní stav. Chladné počasí Nové Anglie způsobilo, že Mercyino tělo bylo udržováno ve velmi chladném, až zmrzlém stavu v nadzemní kryptě během dvou měsíců od její smrti. Z tohoto pohledu nebyl tento stav těla až tak překvapující.  Mercyino srdce bylo vyjmuto z jejího těla, spáleno na blízkém kameni a popel smíchaný s vodou byl podán nemocnému Edwinovi, aby směs vypil. Přes všechny snahy George ochránit svého syna, Edwin zemřel o dva měsíce později, 2. května 1892.", "section_level": 1}, {"title": "Informační nepřesnosti.", "content": "Verze, které jsou k dispozici na několika anglických stránkách, obsahují mnohem více informací (jako např. růst nehtů během pohřbení či tekutou krev v Mercyně srdci, ačkoli její tělo bylo zmrzlé), ovšem některé po prvním přečtení působí dojmem, že kvantita uvedených informací je zde na úkor reálnosti popisu tehdejší situace. Vzhledem k nedávnosti celé události (ve své podstatě je jedna z časově nejbližších) je spíše zarážející, že nelze vyhledat dostatek informací, které by nebyly protichůdné či přikrášlené.", "section_level": 2}], "src_summary": "Případ Mercy Brownové (nebo také \"Vampýrský incident Mercy Brownové\") z roku 1892 je jedním z nejlépe zdokumentovaných případů exhumace lidského těla včetně provedení protivampyrických rituálů, za účelem vymýtit z něj posedlost nemrtvým.", "tgt_summary": "The Mercy Brown vampire incident occurred in Rhode Island, US, in 1892. It is one of the best documented cases of the exhumation of a corpse in order to perform rituals to banish an undead manifestation. The incident was part of the wider New England vampire panic.", "id": 1352416}
{"src_title": "Kent (království)", "tgt_title": "Kingdom of Kent", "src_document": [{"title": "Římsko-britské období.", "content": "Původ Kentu a jeho hranic je nejasný, ale zřejmě odpovídá území starověkého britského kmene \"Ceintů\", po nichž je pojmenován. Tento název byl převzat ze staršího místního názvu \"Cantium\" („roh země“ nebo „země na okraji“) použitého v předcházející předřímské době železné. Julius Caesar odkazuje na čtyři panovníky regionů \"Cantiacia\".  V římsko-britském období oblast současného Kentu, která ležela východně od řeky Medway, byla \"civitas\" známá jako \"Cantiaca\". Její jméno bylo převzato ze staršího obecně britonského místního jména \"Cantium\" („roh země“ nebo „země na okraji“) použitého v předcházející předřímské době železné, ačkoli rozsah této kmenové oblasti není znám.  Na konci 3. a během 4. století byla římská Británie opakovaně napadána Franky, Sasy, Pikty a Skoty. Kent jako část Británie nejblíže ke kontinentální Evropě pravděpodobně zažil mnoho útoků námořních nájezdníků. V důsledku nájezdů na pobřeží Kentu vystavěli zde Římané čtyři pevnosti v rámci systému opevnění po obou stranách Lamanšského průlivu známého jako \"Litus\" \"Saxonicum\": \"Regulbium\", \"Rutupiae\", \"Dubris\" a \"Portus Lemanis\". Je také pravděpodobné, že germánsky mluvící žoldnéři ze severní Galie, známí jako \"foederati\", byli najati, aby doplnili regulérní římské jednotky během tohoto období. Služba těchto \"foederati\" byla zřejmě placena pozemky v Kentu. Tito \"foederati\" se pravděpodobně asimilovali do římsko-britské kultury, což znesnadňuje jejich archeologické rozlišení.  Existují důkazy, že v průběhu 4. a na počátku 5. století byly opuštěny venkovské villy, což naznačuje, že se římsko-britská elita uchylovala do relativní bezpečnosti opevněných městských center. Úpadek však zaznamenala také městská centra. V Canterbury klesala populace a snižovala se aktivita od konce 3. století dále, zatímco Dover byl opuštěn koncem 4. století. V roce 407 opustily římské legie Británii, aby se vypořádaly s nájezdy do srdce říše na kontinentu. V roce 410 poslal římský císař Honorius svým britským poddaným dopis, v němž oznámil, že se od této chvíle musí postarat o svou vlastní obranu a nemohou se nadále spoléhat na to, že je římské legie ochrání. Podle \"Anglosaské kroniky\", sepsané v pozdně anglosaské Anglii a nepovažované za přesný záznam událostí v 5. století, opustilo v roce 418 mnoho Římanů Británii přes kentské přístavy, přičemž s sebou vzalo velkou část svého majetku. Tento záznam může zachovávat vzpomínku na skutečný exodus římské aristokracie.", "section_level": 1}, {"title": "Rané období anglosaského Kentu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglosaská migrace: 410–499.", "content": "Podle současného britského archeologa Martina Welche bylo 5. století svědkem „radikální transformace toho, co se stalo Kentem politicky, sociálně a z hlediska fyzické krajiny“. Literární záznamy i archeologické důkazy ukazují na migraci germánsky mluvících národů ze severní Evropy do Británie během tohoto století. O rozsahu této migrace se však stále vede mnoho debat. Někteří historici ji považují za masovou migraci, při níž velké množství germánských obyvatel opustilo severní Evropu, aby se usadilo v Británii. Jiní argumentovali, že přišla jen malá válečnická elita, která ovládla (nebo dokonce zotročila) římsko-britskou populaci, která potom začala používat staroanglický jazyk a přisvojila si materiální kulturu nově příchozích. Diskutuje se také o osudu římsko-britské populace. Mnoho jejích příslušníků mohlo uprchnout do západní Británie nebo do Bretaně.  Část římsko-britského obyvatelstva v Kentu pravděpodobně zůstala, protože římské jméno pro tuto oblast \"Cantiaca\" ovlivnilo jméno nově vzniklého anglosaského království \"Cantware\" („obyvatelé Kentu“).  Germánská migrace do Británie je zaznamenána v textech z pozdního anglosaského období, zejména v Bedeově \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\" a v \"Anglosaské kronice\". Oba tyto zdroje spoléhají na ústní tradici z 5. století a byly pokusem o vytvoření mýtů o původu, které by ospravedlňovaly soudobou politiku. Podle \"Anglosaské kroniky\" pozval do Británie „král Britonů“ jménem Vortigern dva germánské vůdce Hengista a Horsu („hřebec“ a „kůň“), aby mu pomohli bránit zemi před piktskými nájezdníky. Hengist a Horsa se měli vylodit u \"Ypwinesfleotu\" (Ebba's Creek, současný Ebbsfleet nedaleko Ramsgate ve východním Kentu) v roce 449. Bratři nejprve porazili Pikty, potom se obrátili proti Britonům a pozvali další germánské kmeny, aby kolonizovali Británii. Mezi nimi byli staří Sasové, Anglové a Jutové. Jutové se usadili v Kentu a na ostrově Wight a založili království \"Cantware\" a \"Wihtware\".  Podle \"Anglosaské kroniky\" bojovali v roce 455 Hengist a Horsa s Vortigernem v bitvě u \"Ægelesthrepu\" (pravděpodobně Aylesford v Kentu), během které Horsa přišel o život. Hengist se stal místo Vortigerna králem, po něm nastoupil jeho syn Æsc. V roce 456 bojovali Hengest a Æsc s Britony v \"Crecganfordu\" (pravděpodobně Crayford). Britoni se pak stáhli z Kentu do své londýnské pevnosti. Podobný popis poskytuje v Bedova \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\": že lidé z Kentu a ostrova Wight jsou potomky jutských osadníků a že Horsa byl zabit v bitvě proti Britonům, a dodává, že jeho tělo bylo pohřbeno ve východním Kentu. Přesnost těchto záznamů je zpochybňována. Současná historička S. E. Kelly uvádí, že „legendární detaily lze snadno odmítnout“. Historici často nahlížejí na Hengista a Horsu jako na mytologické postavy vypůjčené z lidové slovesnosti s cílem legitimizovat vládce středního až pozdního anglosaského období.  Přicházející germánští obyvatelé se usadili na nejúrodnější zemědělské půdě romanizovaných Britonů, zejména v podhůří na sever od křídové pahorkatiny North Downs a v údolí Holmesdale jižně od svahů této pahorkatiny. Je pravděpodobné, že doplňovali rostlinnou zemědělskou výrobu chovem zvířat. Vzhledem k blízkosti pobřeží a řek se také zřejmě zabývali rybolovem a obchodem. Anglosasové využívali již existující prehistorické a římské silniční systémy, přičemž 85% pohřebišť bylo umístěno do 1,2 km od římské silnice, splavné řeky nebo pobřeží a zbývajících 15% bylo blízko starobylých stezek. O těchto raných osadách existuje málo archeologických důkazů, ale jedním z významných příkladů je zemnice v Lower Warbanku ve vesnici Keston (v současnosti součást Velkého Londýna), která byla postavena na místě bývalé římské villy sousedící s římsko-britskou stezkou přes pahorkatinu North Downs. Keramika z 5. století byla také nalezena na řadě lokalit římských vill po celém Kentu, což naznačuje opětovné osídlení těchto lokalit během tohoto období. Ve východním Kentu pohřebiště z 5. století většinou obsahují pouze pohřby do hrobu s výrazným kentským charakterem. Naopak pohřebiště v západním Kentu jako kupříkladu v Orpingtonu jsou smíšená s pohřby žehem i do hrobu, což je typičtější pro saská pohřebiště na sever od řeky Temže. To může naznačovat, že západní Kent byl v této době nezávislý na východním Kentu a byl součástí království Essex severně od ústí Temže.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach a expanze na západ: 500–590.", "content": "V 6. století bylo království Kent v určitém vztahu závislosti na merovejské franské říši, která tehdy rozšiřovala svůj vliv v severozápadní Evropě. Textové prameny naznačují, že Kent mohl být pod merovejskou kontrolou po část tohoto století. Archeologické důkazy o franské hmotné kultuře z tohoto období byly nalezeny v Kentu, ale nikoli v jiných oblastech nížinné jižní Británie, což naznačuje, že Kent měl monopol na obchod s franskou říší.  V kontinentální Evropě byly nalezeny kentské artefakty ze 6. století zejména v oblastech současného francouzského departementu Charente, v západní Normandii, Porýní, Frísku, Durynsku a jižní Skandinávii. Relativně chybí v oblasti mezi Seinou a Sommou naproti přes Lamanšský průliv proti sídlům Jižních Sasů v Sussexu, z čehož může vyplývat, že obchod probíhal spíše mezi konkrétními kmenovými nebo etnickými skupinami, než aby byl založen na geografické blízkosti. Existují také archeologické důkazy o kentských obchodních vazbách v současném hrabství Hampshire a na ostrově Wight a o kopiích nebo napodobeninách objevujících se na pohřebištích ve vzdálenějších oblastech, jako jsou současná hrabství Wiltshire a Cambridgeshire. Archeologické důkazy naznačují, že v 6. století království ve východním Kentu v určitém okamžiku anektovalo oblast Kentu západního. Na jih od království ležel hustý les Weald bez hodnoty pro kentské elity. Dále na západ se nalézala úrodná oblast lákající k dobytí, zejména údolí řeky Darenth a klesající svahy pahorkatiny North Downs na západ od řeky Medway.", "section_level": 2}, {"title": "Etablované království a christianizace: 597–650.", "content": "Pod pevnou kontrolou germánsky mluvící aristokracie se stal Kent prvním anglosaským královstvím, které se objevilo v historickém záznamu v roce 597. Mnich Beda Ctihodný odkazuje v tomto období na Kent coby království pod vládou krále Æthelberhta, což z Æthelberhta činí nejranějšího spolehlivě ověřeného anglosaského monarchu. Beda Ctihodný říká, že Æthelberht byl \"bretwalda\", který ovládal vše na jih od řeky Humber včetně dalších království. \"Anglosaská kronika\" zmiňuje války v Británii v 6. století, ale většina z nich se měla odehrávat na západě ostrova a Kent neovlivnila. Jedinou výjimkou byla bitva mezi kentským vojskem a Západními Sasy v roce 568, během níž byly Æthelberhtovy síly zatlačeny zpět do Kentu. Během Æthelberhtova panování byl také sestaven \"Æthelberhtův zákoník\", nejstarší dochovaný text ve staroangličtině.  Podle Bedy Ctihodného započala christianizace anglosaské Anglie v Kentu za Æthelberhtovy vlády, když benediktinský mnich Augustin dorazil na poloostrov \"Ebbsfleet\" v roce 597 a přivedl s sebou gregoriánskou misi. Æthelberhtova franská manželka Bertha byla již křesťankou, zatímco Æthelberht sám konvertoval o několik roků později.  Během tohoto období se anglosaští králové nepřetržitě pohybovali po svých královstvích, nechávali se vyživovat od místních obyvatel a opláceli jim dary. Různé dokumenty ze 7. a 8. století svědčí o tom, že Kent byl řízen dvěma králi, dominantním na východě a podřízeným na západě, což pravděpodobně odráží existenci dvou původních dřívějších útvarů.  Skončilo období vybavených hrobů, které bylo archeologicky poznamenáno menší regionální odlišností hrobů a dalších artefaktů zdobených animálními motivy ve stylu \"Salin Style II\". Toto období také charakterizuje výskyt elitních pohřbů s mnohem větším bohatstvím uloženým se zemřelým než u pohřbů jiných. Významné kentské příklady pohřbů byly nalezeny na pohřebišti Sarre Anglo-Saxon cemetery a na pohřebišti Kingston Barrow, zatímco elitní pohřeb v mohyle Taplow Barrow v současném hrabství Buckinghamshire obsahoval také předměty charakteristické pro Kent, což naznačuje potenciální kentský vliv v této oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Střední a pozdní období anglosaského Kentu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek Kentu a nadvláda Mercie: 650–825.", "content": "V 7. století moc Kentu slábla, zatímco moc království Mercie a Northumbrie rostla, ale podle seznamu \"Tribal Hidage\" zůstal Kent čtvrtým nejbohatším královstvím v Anglii, s 15 000 poplužími půdy zaznamenanými v 7. nebo 8. století. Období však bylo pro kentskou královskou rodinu bouřlivé. V letech 664–673 vládl Kentu král Ecgberht, ale mezi roky 664 a 667 byli v královské síni v Eastry zabiti dva královi bratranci Æthelred a Æthelberht, snad proto, že byli hrozbou pro krále Ecgberhta. Po Ecgberhtovi následoval na trůnu jeho bratr Hlothhere, který vládl v letech 674–686, než byl svržen a zabit Eadrikem, jedním z Ecberhtových synů, který se spojil s Jižními Sasy. Eadric pak vládl až do roku 687.  Ke konci 7. století se Kent postupně dostával do sféry vlivu Mercie. V \"Lundenwiku\" (anglosaský Londýn) existovala kentská královská síň a vysoký královský správní úředník až do 80. let 7. století, ale potom přešlo město do rukou Mercie. Ztráta \"Lundenwiku\" pravděpodobně narušila monopol Kentu na zámořský obchod s kontinentální Evropou a jeho kontrolu nad řekou Temží, což výrazně negativně ovlivnilo ekonomickou stabilitu celého království. Podle pozdějšího vyprávění Bedy Ctihodného zaútočil v roce 676 na Kent král Mercie Æthelred I., který zničil mnoho kentských kostelů. V následujících desetiletích kontrola Mercie nad Kentem vzrostla. V letech 689–690 východosasští králové pod hegemonií Mercie působili v západním Kentu a existují záznamy, které svědčí o tom, že mercijský král Æthelred rozhodoval o příjmech křesťanských komunit v Minster-in-Thanet a Reculveru, což naznačuje silnou kontrolu Mercie rovněž nad východem království.  V roce 686 si Kent podmanil wessexský král Cædwalla. Krátce nato byl při vzpouře v Kentu zabit jeho bratr Mul, kterého král Cædwalla instaloval coby krále Kentu. Král Cædwalla se vrátil a povstání tvrdě potlačil. Poté se Kent znovu propadl do chaosu. Mercie podporovala klientského krále jménem Oswine. Ten ale zřejmě vládl jen asi dva roky, poté se stal králem Wihtred. Král Wihtred je nejen známý svým \"Wihtredovým zákoníkem\", ale zasloužil se i o obnovu zpustošeného království po devastaci a bouřích předchozích let. V roce 694 uzavřel mír se Západními Sasy, jehož podmínkou bylo zaplacení kompenzace za zabití Mula v rámci saského systému Wergeld.  Zmínky o Kentu po smrti krále Wihtreda v roce 725 jsou roztříštěné a nejasné. V království nastal znovu chaos a po dalších čtyřicet let vládli dva nebo dokonce tři králové současně. Tato fragmentace udělala možná z Kentu první cíl rostoucí moci mercijského krále Offy. V roce 764 získal nadvládu nad Kentem a vládl mu prostřednictvím klientských králů. Na počátku 70. let 8. století se král Offa pokusil vládnout Kentu přímo, což vyvolalo povstání, které vyústilo roku 776 v bitvu u Otfordu. A ačkoliv výsledek bitvy není znám, záznamy z následujících let naznačují, že rebelové zvítězili. Zdá se, že králové Ecgberht II. a později Ealhmund vládli nezávisle na Offově vůli jako samostatní panovníci dalších téměř deset let. Tento stav trval, dokud král Offa neobnovil pevně svou autoritu nad Kentem v roce 785.  Náboženská centra tohoto období s přístupem k mnoha zdrojům a obchodním vazbám (zpravidla minster s kostelem) byla často mnohem větší než sídla laiků. Kupříkladu Minster-in-Thanet je zmiňován jako vlastník tří obchodních lodí.  V 7. století se v anglosaské Anglii začaly opět stavět kamenné stavby, především kostely. Nejranější kostely v regionu byly pojmenovány jako „Kentská skupina“ (\"Kentish Group\") a odrážejí italské i franské vlivy ve své architektuře. K raným příkladům tohoto stylu patří kostely sv. Pankráce, sv. Marie a sv. Petra a Pavla, všechny součást kláštera sv. Augustina v Canterbury, stejně jako kostel sv. Ondřeje v Rochesteru a sv. Marie v Lymingi.  Ke konci 7. století se objevují nejstarší listiny, které udávají hranice nemovitostí a svědčí o rozšíření plochy zemědělské půdy pro hospodářská zvířata vysušením průlivu Wantsum Channel a bažin Romney Marsh. Také přílivový vodní mlýn Ebbsfleet u Gravesendu v západním Kentu datovaný zhruba k roku 700 ilustruje nové využití krajiny.  Během 7. století se město Canterbury rozrostlo do ekonomického a politického centra Kentu, o čemž svědčí odpadkové jámy, kovodělnictví, dřevěné síně a zapuštěné stavby z tohoto období. Intenzivní rozvojem procházel také Dover a možná i Rochester, ačkoli archeologické důkazy chybí. V Canterbury i Rochesteru byla v tomto období sídla hlavních mincoven razících hlavně stříbrné sceatty. Z toho vyplývá, že počínaje 7. stoletím měli králové Kentu kontrolu nad ekonomickou strukturou království.  Během 8. a 9. století bylo zbudováno několik opevněných terénních úprav na západě Británie, zejména Wansdyke (Ódinův val) a Offův val, jako bariéry mezi bojujícími královstvími. Násep \"Faesten Dic\" prochází údolím řeky Cray a jeho trasa, která se od té doby stala silnicí A25, byla pravděpodobně kentským valem tohoto období určeným k ochraně království. Důkazy pro takovou militarizaci lze vidět také ve věcných břemenech vážících se k mostu Rochester Bridge, dokumentovaných z 90. let 8. století, která stanovila povinnost udržovat římský most přes řeku Medway, což bylo zásadní pro umožnění přechodu kentských vojsk přes řeku.  Král Ealhmund pravděpodobně zemřel krátce poté, co stvrdil listinu v roce 784. Následně byl jeho syn Ecgberht vyhnán z Kentu do exilu králem Mercie Offou. Z listin je zřejmé, že král Offa ovládal Kent v roce 785. Místo aby se choval král Offa ke své nové državě pouze jako lenní pán, pokusil se království Kent anektovat nebo alespoň snížit jeho význam vytvořením nové diecéze na území Mercie v Lichfieldu. Důvodem bylo pravděpodobně odmítnutí arcibiskupa z Canterbury Jænberhta korunovat Offova syna Ecgfritha. Arcibiskup Jænberht se musel smířit s oddělením části své diecéze a král Offa vybral Mercii oddaného Hygeberhta, aby Jænberhta nahradil „kvůli nepřátelství osnovanému proti ctihodnému Jænberhtovi a kentskému lidu“, jak tvrdil král Coenwulf, který po králi Offovi nakonec nastoupil na trůn. V roce 796 král Offa zemřel a v této chvíli slabosti Mercie dočasně uspělo kentské povstání vedené Eadberhtem III. Prænem. Mercijský král Coenwulf však v roce 798 Kent dobyl a ustanovil svého bratra Cuthreda jeho králem. Po Cuthredově smrti v roce 807 vládl král Coenwulf Kentu přímo.  V roce 825 nahradila mercijskou nadvládu nadvláda wessexská, která následovala po vítězství Wessexu v bitvě u Ellendunu a vypuzení loutkového krále Baldreda, dosazeného Mercií.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky Vikingů: 825–1066.", "content": "\"Anglosaská kronika\" zaznamenává první útok vikingských nájezdníků na Kent ke konci 8. století. Kent a jihovýchodní Anglie byly přitažlivým cílem kvůli svým bohatým klášterům a minsterům, které se často nacházely na exponovaných pobřežních lokalitách. V roce 804 získaly jeptišky z Lyminge útočiště v Canterbury, aby unikly útočníkům. V roce 811 se kentské síly shromáždily, aby odrazily vikingskou armádu operující z ostrova Sheppey. Další zaznamenané útoky se udály v roce 835 na ostrov Sheppey, přes bažinu Romney Marsh v roce 841, na Rochester v roce 842, na Canterbury (bitva u Acley) a na Sandwich (bitva u Sandwiche) v roce 851, proti ostrovu Thanet v roce 853 a napříč Kentem v roce 865. Kent byl také atraktivní cíl pro svůj snadný přístup k hlavním pozemním a námořním komunikacím.  Kolem roku 811 je zaznamenáno, že Vikingové stavěli opevnění na kentském severním pobřeží. Jejich armády přezimovaly na ostrově Thanet v zimě 851–852 a na ostrově Sheppey v zimě 854–855. V této době měly Canterbury a Rochester ještě římské hradby, které mohly být renovovány, ale přesto byla obě města Vikingy napadena: v roce 842 Rochester, v roce 851 Canterbury a v roce 885 znovu Rochester, který Vikingové obléhali, dokud nebyl osvobozen Alfrédovou armádou. Seznam třicítky opevněných míst \"Burghal Hidage\" uvádí stavbu pevnosti \"Eorpenburnam\" (zřejmě současný Castle Toll). Archeologové nalezli zakopané poklady, zejména na západním pobřeží Kentu, které mohly být majetkem skrytým před Vikingy.  V roce 892, kdy byla jižní Anglie sjednocena Alfrédem Velikým, byl Kent na pokraji zkázy. Král Alfréd porazil Guthruma Starého a smlouvou z Wedmoru dovolil Vikingům usadit se na území království Východní Anglia a na severovýchodě Británie. Klid si tím však nezajistil. Ostatní Dánové totiž byli stále v pohybu. Velmi zkušený vůdce válečníků Haesten shromáždil obrovské síly v severní Francii, když obléhal Paříž a obsadil Bretaň. V roce 892 vyplulo z Boulogne-sur-Mer až 350 vikingských lodí směrem na jižní pobřeží Kentu. Vikingové čítající mezi 5 000 a 10 000 muži se svými rodinami a koňmi připluli ústím řeky Limen (východozápadní trasa průplavu Royal Military Canal ve vysušených bažinách Romney Marsh), zaútočili na saskou pevnost Bonnington poblíž kostela sv. Rumwolda a pobili všechny uvnitř. Postupovali dál a v příštím roce postavili pevnost v Appledoru. Když se to doslechli Danové ve Východní Anglii a jinde, povstali proti králi Alfrédovi. Zaútočili na Kent z Appledoru a zcela zničili velkou osadu \"Seleberhtes Cert\" (současný Great Chart poblíž Ashfordu). Postupovali dále do vnitrozemí a účastnili se četných bitev s Anglosasy, ale válčení zanechali po čtyřech letech. Někteří ustoupili do Východní Anglie a jiní se vrátili do severní Francie, kde se usadili a stali předky Normanů, kteří dobyli Anglii v roce 1066.  Velká vikingská armáda vedená Thorkellem Vysokým oblehla Canterbury v roce 1011. Dobytí města vyvrcholilo jeho vydrancováním a posléze vraždou arcibiskupa Ælfheaha dne 19. dubna 1012.", "section_level": 2}], "src_summary": "Království Kent (staroanglicky: \"Cantaware Rīce\"; latinsky: \"Regnum Cantuariorum\") bylo jedním ze sedmi anglosaských království v dnešní jihovýchodní Anglii, založené v ranném středověku. Existovalo od 5. nebo 6. století, dokud nebylo zcela začleněno do království Wessex na konci 9. století a později do království Anglie na začátku 10. století jako hrabství Kent.", "tgt_summary": "The Kingdom of the Kentish (; ), today referred to as the Kingdom of Kent, was an early medieval kingdom in what is now South East England. It existed from either the fifth or the sixth century CE until it was fully absorbed into the Kingdom of Wessex in the late 9th century and later into Kingdom of England in the early 10th century.", "id": 848864}
{"src_title": "Hrnčířství", "tgt_title": "Pottery", "src_document": [{"title": "Hrnčířská technologie.", "content": "Hrnčíř zpracovává speciální hlínu, směs hlinitokřemičitého jílu, písku jako ostřiva a vody. Může ji tvarovat rukama a primitivní nádoby se vyráběly navíjením tenkého válečku hlíny; výsledná nádoba se pak ještě uhladila. Už v 6. až 4. tisíciletí př. n. l. však v Mezopotámii objevili hrnčířský kruh, otočnou desku, kterou roztáčí pomocník, hrnčíř sám nohama, anebo dnes elektromotor. Na kruhu se dají vyrábět dokonale rotační tvary, většinou „vytahováním“ z okrouhlého koláče hlíny rukama. Vytočený tvar se pak ještě dotváří o nerotační prvky jako je hubička nebo vytlačované ozdoby, případně se přilepí ucho.  Vytvarovaný výrobek se nejprve na vzduchu suší a pak vypaluje při teplotách mezi 1100-1300 °C, kdy se materiál ještě netaví, nýbrž slinuje. Nejstarší způsob vypalování je v otevřeném ohni, kdy se výrobky prostě obklopí dřevem, které se zapálí. Velmi dávno se však začaly užívat různé pece, které šetří palivo a dovolují dosahovat vyšší a stejnoměrnou teplotu. Podle toho, zda je v peci spíše oxidační nebo redukční atmosféra, budou mít výrobky spíše červenavou anebo černou barvu. Tradičně se užívaly dva druhy pecí, horizontální a vertikální, případně i pece s více komorami na sušení, pálení a glazování. Vyspělejší hrnčířství užívá rozmanité techniky zdobení, jednak plastického (vtlačování, vyrývání, přilepování), jednak povrchového malování. Také zdobení se může dělat na kruhu – tak vznikají pravidelné kruhy a vlnovky na povrchu hrnců, džbánů, misek a talířů. Povrchová výzdoba se může vytvářet před vypálením, obvykle se však výrobky nejprve vypalují na nižší teplotu (přežah), pak se nanášejí různé polevy (glazury) a vypalují podruhé při vyšší teplotě. V průběhu staletí nastřádali hrnčíři bohaté zkušenosti a vynalezli velké množství různých technik a glazur, zejména olovnatých nebo alkalických. Polévaná keramika je dokonale nepropustná, lépe se umývá a déle vydrží.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Hrnčířské výrobky jsou sice křehké, ale neobyčejně trvanlivé. Proto patří k nejběžnějším archeologickým nálezům, z nichž lze určovat příslušnost k určité kultuře. Tvary, technologie i výzdoba hrnčířských výrobků jsou do té míry charakteristické, že se podle nich někdy nazývají různé kultury (např. kultura zvoncových pohárů) a období (např. v dějinách antické řecké keramiky). Nejstarší zachované předměty z pálené hlíny jsou patrně drobné kultovní sošky (např. známá Věstonická Venuše), jež mohou být až 25-30 tisíc let staré.  V jednoduchých starých i současných kulturách si prosté nádoby vyrábějí často ženy, a to pro vlastní potřebu, a vypalují je v otevřeném ohništi. Skutečný rozvoj hrnčířství souvisí s přechodem do neolitu (mladší doby kamenné) s usedlým zemědělským hospodařením, kdy se hrnčíři začínají specializovat a kdy se také objevují pece. Hrnčířský kruh vznikl v Mezopotámii v 4.-6. tisíciletí př. n. l., od 10. století př. n. l. vznikají ve Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyrábějí luxusní nádoby i na export (zejména na ostrově Samos). Vznikají zřetelně typizované tvary pohárů, misek, džbánů, měsidel na víno a velikých zásobnic, které spolu s výzdobou dovolují určit původ i stáří jednotlivých nálezů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V historických dobách bylo hrnčířství důležité a velmi rozšířené řemeslo, které se časem soustřeďovalo do určitých oblastí se zvláště vhodnou hlínou a řemeslnou tradicí. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené. Velký rozkvět zažilo hrnčířství v 16. století v severní Itálii, kde vznikla také dokonalejší fajáns a majolika s bohatou malovanou výzdobou. Ještě později se vyvinuly různé druhy kameniny s vyšší teplotou vypalování, takže nádoby jsou ohnovzdorné. V našich zemích se proslavila tzv. habánská a později holíčská keramika na jižní Moravě, ve Slezsku byl známým střediskem hrnčířství Boleslawiec (něm. Bunzlau). Lidové hrnčířství je významnou složkou lidového umění zejména na Moravě.  V okolí Prahy byla střediskem hrnčířství Zbraslav a až do druhé světové války bývaly velké hrnčířské trhy na malostranské Kampě. S rozšířením průmyslové výroby porcelánu v 19. století a s nástupem umělých hmot ztrácelo běžné hrnčířství na významu a od poloviny 20. století se provozuje hlavně jako umělecké řemeslo nebo koníček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrnčířství je řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky, zejména nádob, z plastické hlíny, která po vypálení dává pevný a trvanlivý střep. Je to jedna z nejstarších lidských technologií a různě zdobené hrnčířské výrobky mají velký význam pro archeologii. V poslední době hrnčířské užitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později umělé hmoty, takže hrnčířství se stává spíše uměleckým řemeslem.", "tgt_summary": "Pottery is the process and the products of forming vessels and other objects with clay and other ceramic materials, which are fired at high temperatures to give them a hard, durable form. Major types include earthenware, stoneware and porcelain. The place where such wares are made by a \"potter\" is also called a \"pottery\" (plural \"potteries\"). The definition of \"pottery\" used by the American Society for Testing and Materials (ASTM), is \"all fired ceramic wares that contain clay when formed, except technical, structural, and refractory products.\" In archaeology, especially of ancient and prehistoric periods, \"pottery\" often means vessels only, and figures etc. of the same material are called \"terracottas\". Clay as a part of the materials used is required by some definitions of pottery, but this is dubious. Pottery is one of the oldest human inventions, originating before the Neolithic period, with ceramic objects like the Gravettian culture Venus of Dolní Věstonice figurine discovered in the Czech Republic dating back to 29,000–25,000 BC, and pottery vessels that were discovered in Jiangxi, China, which date back to 18,000 BC. Early Neolithic and pre-Neolithic pottery artifacts have been found, in Jōmon Japan (10,500 BC), the Russian Far East (14,000 BC), Sub-Saharan Africa (9,400 BC), South America (9,000s-7,000s BC), and the Middle East (7,000s-6,000s BC).", "id": 1035387}
{"src_title": "2K12 Kub", "tgt_title": "2K12 Kub", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj systému 2K12 Kub započal v SSSR v roku 1958. Vozidlo mělo být schopno ničit cíle letící rychlostí od 420 až do 600 m/s, pohybující se ve výšce do 7 000 metrů a schopné provozu v teplotách od -40 do +50°C. Nejvyšší nadmořská výška pro provoz stroje je 3 000 metrů.  Základní jednotkou je protiletadlová taktická baterie. Baterie odpalovacích zařízení 2K12 se skládá z několika pásových vozidel. Tvoří ji jeden řídící a naváděcí radiolokátor \"1S91\" (SURN, v kódu NATO \"Straight Flush\") s dosahem 75 km. Jedná se obvykle o vozidlo na podvozku GM-568. Baterie bývá vybavena 4 odpalovacími zařízeními na pásových podvozcích GM-578 a 4 nákladními automobily, z nichž každý nese 3 další rakety a jeřáb. Zařízení 2K12 Kub používají rakety 3М9 a jejich modifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jomkipurská válka.", "content": "Egyptské a syrské systémy 2K12 izraelskou armádu v jomkipurské válce v roce 1973 překvapily, protože ta byla zvyklá mít nad bitevním polem vzdušnou převahu. Vysoce mobilní 2K12 si na pomalejších letounech A-4 Skyhawk a dokonce i na F-4 Phantom II, vybraly svou daň, kdy vytvářely ochranný deštník, dokud je nebylo možné odstranit. Radarové výstražné přijímače na izraelských letounech pilota neupozornily na skutečnost, že byl zachycen radarem. 2K12 dosáhl dobrých výsledků podle rozhovoru mezi izraelským generálem Peledem a Henry Kissingerem a byl hlavní protivzdušnou střelou v egyptském inventáři způsobující izraelské ztráty následované systémem 9K32 Strela-2.  Výborné výkony zbraně v nízkých nadmořských výškách a jeho nový částečně aktivní vyhledávač vedly k mnohem vyšší úspěšnosti ve srovnání s dřívějšími systémy S-75 Dvina a S-125 Něva. Zatímco přesné ztráty jsou nadále předmětem debat, je obvykle uváděno přibližně 40 letadel jako ztracených zásahem protiletadlového raketového kompletu a 2K12 Kub se ze tří nasazených zbraní ukázal jako nejúčinější. V následných konfliktech už však jeho výkon nebyl takový, protože získané zkušenosti vedly k vývoji účinných protiopatření.", "section_level": 2}, {"title": "První libanonská válka.", "content": "Syřané rozmístili systémy 2K12 Kub také v Libanonu v roce 1981 poté, co Izraelci poblíž Zahlé sestřelili syrské helikoptéry. Baterie byly umístěny v údolí Bikáa poblíž silnice mezi Bejrútem a Damaškem. Byly blízko stávajícího syrského systému protivzdušné obrany, ale do něj nemohly být plně integrovány. Počátkem libanonské války v roce 1982 se izraelské letectvo soustředilo na potlačení hrozby PLRK v údolí Bikáa a zahájilo operaci Mole Cricket 19. Výsledkem byl naprostý úspěch. Během jednoho dne bylo zničeno několik baterií 2K12 Kub a systémy S-75 a S-125. Zatímco vlastní syrská protivzdušná obrana zůstala do značné míry nedotčena, její síly v Libanonu byly po zbytek války vystaveny útokům izraelských útočných letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "19. srpna 2003 bylo během cvičných střeleb přibližně 21 kilometrů od města Ustka sestřeleno nešťastnou náhodou polskou baterií polské bojové letadlo Suchoj Su-22M4K. Pilot, podplukovník Andrzej Andrzejewski, se stihl katapultovat a dvě hodiny po události byl vyloven z moře. Později 23. ledna 2008 zahynul během havárie letadla CASA C-295M.", "section_level": 2}], "src_summary": "2K12 „Kub“ (V kódu NATO SA-6 „Gainful“) je pozemní samohybný taktický protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu určený především k ničení letadel, vrtulníků a řízených střel s plochou dráhou letu v malých a středních výškách. Vývoj kompletu 2K12 KUB započal v SSSR koncem 50. let, v roce 1967 byl systém zaveden do výzbroje sovětské armády a následně do ostatních armád východního bloku.", "tgt_summary": "The 2K12 \"\"Kub\"\" (; ) (NATO reporting name: SA-6 \"Gainful\") mobile surface-to-air missile system is a Soviet low to medium-level air defence system designed to protect ground forces from air attack. \"2К12\" is the GRAU designation of the system.", "id": 806022}
{"src_title": "Dálniční tunel Karavanky", "tgt_title": "Karawanks Tunnel (motorway)", "src_document": [{"title": "Poloha a popis.", "content": "Tunel je součástí rakouské dálnice A11 a slovinské dálnice A2. Nachází se mezi rakouskou obcí Sankt Jakob im Rosental a slovinským městem Jesenice. Délka tunelu je 7864 m, vzdálenost mezi oběma portály je 8019 m. Rakouská část tunelu měří 4569 m, slovinská část 3450 m (měřeno mezi oběma portály). Tunel byl plánován jako čtyřproudový. Postaven byl však pouze v polovičním profilu s jedním jízdním pruhem pro každý směr. Plán byl změněn pro menší hustotu dopravy, než jaká byla původně očekávaná. Stal se tak jediným jednotubusovým tunelem ve slovinské dálniční síti. Za prvních 10 let provozu jím projelo okolo 14 miliónů osobních a nákladních automobilů. Provoz nadále narůstal a tak jím za prvních 25 let provozu projelo 50 miliónů vozidel.  V jeho bezprostřední blízkosti se nalézá železniční tunel Karavanky.  Před vybudováním tunelu vedl silniční provoz přes blízké horské hraniční přechody Loibl/Ljubelj, Wurzen/Korensko a Seeberg/Jezersko.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Stavba byla započata v roce 1986, slavnostní otevření tunelu se konalo 1. června 1991, do provozu byl předán o den později. Dokončovací práce trvaly do června 1992.  Necelý měsíc po otevření, během slovinské války za nezávislost, byla slovinská část tunelu krátce obsazena Jugoslávskou lidovou armádou. Spolu s tunelem byl obsazen i hraniční přechod. Tunel se stal místem krátkých, ale těžkých bojů. 30. června 1991 byl dobyt zpět slovinskými jednotkami.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý tubus.", "content": "V roce 2015 podepsaly vlády Rakouska a Slovinska dohodu o dostavbě tunelu. Stavba druhého tubusu začala z rakouské strany v září 2018. V listopadu bylo turecké firmě, která vyhrávala slovinskou soutěž na stavbu slovinské strany tunelu, zakázano začít práce kvůli nesprávným podkladům dodaným pro vyhodnocení nabídek soutěže zájemců o výstavbu tunelu v srpnu 2018. Slovinský správce dálnic vybral nového vítěze soutěže ze zbylých 8 účastníků. Dne 18. srpna 2018 byla zahájena ražba z rakouské strany, stavební práce byly svěřeny společnosti Swietelsky. Rakouská strana tunelu má být hotova v únoru 2024. Po dokončení výstavby nového tubusu do něj bude převeden obousměrný provoz a původní tubus projde dvouletou celkovou rekonstrukcí. Řádný provoz v obou tubusech je plánován na začátek roku 2026.  Tubusy jsou navržené na rychlost 100 km/h při jednosměrném provozu a 80 km/h při obousměrném.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení.", "content": "V době otevření se jednalo o jeden z nejlépe vybavených tunelů po stránce bezpečnosti. V tunelu jsou umístěné nouzové telefony, požární hlásiče, videokamery, je monitorována hustota provozu, cirkulace vzduchu a koncentrace oxidu uhelnatého. Provoz je regulován pomocí dálkově řízených semaforů a proměnných dopravních značek. V tunelu jsou dostupné signály mobilních operátorů. Je také možné naladit rozhlasové stanice Ö3 (program rakouského rozhlasu ORF) a VAL 202 (program slovinského rozhlasu RTV Slovenija).", "section_level": 1}, {"title": "Mýtné.", "content": "K použití tunelu není zapotřebí rakouská ani slovinská dálniční známka, protože k tunelu se dá z obou stran přijet i po nezpoplatněné silnici. Úseky dálnice těsně před a za tunelem k prvním nájezdům a sjezdům (Hrušovice ve Slovinsku a Rosenbach v Rakousku) jsou bezplatné. Použití tunelu podléhá zaplacení mýtného, jehož výše je stejná z rakouské i slovinské strany a pro osobní automobil do 3,5 tuny činila 7 EUR v roce 2015. Pro rok 2016 bylo stanoveno mýto ve výši 7,20€. Od začátku roku 2019 je cena 7,40€.  K dispozici jsou také 2 druhy předplacených karet. První je s platností na 1 měsíc ode dne zakoupení na maximálně 14 průjezdů tunelem za 32,20€. Karta je vázána na registrační značku auta. Nevyužité jízdy na konci 30denní platnosti propadají. Slovinská strana nabízí podobnou kartu za 26,39€ + DPH. Druhá karta v ceně 61,30€ je platná 18 měsíců a přenositelná mezi vozy. Při každém průjezdu tunelem se odečte 4,25€. Zůstatek se neproplácí, ale může být převeden na novou zakoupenou předplacenou kartu.  Automobily nad 3,5 tuny platí 13,56 až 38,63€ + 20% DPH (16,27 až 46,36€ vč.DPH) podle počtu náprav a emisní třídy EURO jejich motoru. Tato cena je 8,6krát vyšší než mýto za stejně dlouhý úsek běžné dálnice. Při cestě směrem ze Slovinska se platí mýto bez ohledu na emisní třídu EURO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tunel Karavanky (, ) je dálniční tunel spojující Rakousko a Slovinsko. Prochází pohořím Karavanky a překračuje státní hranici mezi oběma zeměmi. Je nejdelším silničním tunelem na území Slovinska.", "tgt_summary": "The Karawanks Tunnel (, or \"Karavanški predor\") is a motorway tunnel crossing the Alpine Karawanks mountain range between Austria and Slovenia, with a total length of, enclosure between the portals. Its construction began in 1986 and it opened on June 1, 1991. It connects the Austrian Karawanken Autobahn (A11) from Villach with the A2 motorway leading to Kranj and Ljubljana in Slovenia, decongesting the historic Loibl/Ljubelj and Wurzen/Korensko sedlo mountain passes.", "id": 251966}
{"src_title": "Plavecký stadion Podolí", "tgt_title": "Podolí Swimming Stadium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o velké centrum plaveckých sportů, které zahrnuje krytý bazén 50 metrů se skokanskou věží a dva venkovní bazény, z toho jeden 50 metrů dlouhý, druhý se skokanskou věží 33 metrů dlouhý. Oba padesátimetrové bazény mají osm plaveckých drah a rozměrově by vyhovovaly možnosti pořádat zde olympijské hry. Praha totiž tehdy pomýšlela kandidovat jako pořadatelské město olympijských her v roce 1980. Menší venkovní bazén je určen pro vodní pólo. Teplota v bazénech nikdy neklesá pod 26 stupňů Celsia, za den se voda v bazénu o objemu 2,5 tisíce kubíků vymění až pětkrát, vypouští se jednou ročně. Budova u venkovních bazénů slouží jako tribuna pro 5 000 sedících. Nachází se zde i velký tobogán, relaxační bazén s tryskami a vodním hřibem, dětské brouzdaliště, sauny, solária, fitness apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavba začala na podzim 1959 v bývalém Podolském vápencovém lomu, který po ukončení těžby vápence sloužil jakožto provizorní skládka popela a stavebního odpadu, v jeho areálu se nachází přírodní památka Podolský profil. Do provozu byl uveden v roce 1965. Autorem stavby Plaveckého stadionu v Podolí je významný český architekt Richard Podzemný. Stavba přišla na 48 milionů korun. Od poloviny 80. let je plavecký areál spojen potrubím s nedalekou Českou televizí na Kavčích horách. Tam studenou vodu z Podolí využívají k chlazení studií, teplou poté zpět v Podolí na ohřívání bazénů. Na stadionu je pravidelně pořádáno letní Mistrovství republiky v plavání a v roce 1997 se zde konalo Mistrovství Evropy v plavání a skocích do vody. V červenci 2009 stadion hostil Mistrovství Evropy juniorů v plavání. V současnosti navštěvuje areál průměrně asi 2500 návštěvníků denně, tedy zhruba milion za rok. Nejvíce lidí přišlo v roce 1973, okolo 2,3 milionu návštěvníků za rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plavecký stadion Podolí v Praze 4 je velké pražské sportovní a rekreační zařízení ČSTV, které se nachází v jižní části hlavního města Prahy při pravém břehu řeky Vltavy v pražské čtvrti Podolí v bývalém Podolském lomu, bezprostředně pod Kavčími horami, nedaleko od Podolské vodárny u Veslařského ostrova.", "tgt_summary": "Podolí Swimming Stadium (in Czech: \"Plavecký stadion Podolí\") is a swimming centre in Prague, Czech Republic, which is located on the right side of Vltava river in Podolí neighborhood. It contains two 50 meter-long pools (outside and inside), 33 meter pool for water polo, spa or other facilities including seating for 5000 spectators. It was built between 1959 and 1965 on the site of a former mine. Design of the complex, symbolizing a big water wave, was created by a Czech architect Richard Podzemný.", "id": 583765}
{"src_title": "Hnědý trpaslík", "tgt_title": "Brown dwarf", "src_document": [{"title": "Definice a vznik.", "content": "Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vznikne z protohvězdy, která nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat veškeré termonukleární reakce (kromě slučování deuteria). Z tohoto hlediska se považuje za přechod mezi planetou a hvězdou.  Jde o objekt s hmotností v rozmezí 13 až 80 hmotností planety Jupiter (M). Při vyšší hmotnosti než 80 M (odpovídá 0,08 hmotnosti našeho Slunce) dosáhne těleso ve svém jádře teploty potřebné k spalování lehkého vodíku: stane se tedy hvězdou. Naopak při nižší hmotnosti než 13 M nedojde ani k deuteriovým reakcím a z objektu se tak stane jen obří planeta (někdy se tyto objekty označují jako hnědí podtrpaslíci).  Existence hnědých trpaslíků byla prokázána roku 1995, do té doby byly jen hypotetickými objekty. Dnes jich známe mnoho, velkým nalezištěm je hvězdokupa Plejády, skupina hvězd starých jen několik set milionů let.", "section_level": 1}, {"title": "Energie hnědých trpaslíků.", "content": "Termonukleární fúze hvězdám pokrývá energii, kterou vyzáří do prostoru, jsou tedy energeticky vyvážené. Rozdílem mezi plně funkční hvězdou a hnědým trpaslíkem jsou teplota a tlak: K zažehnutí termonukleárních reakcí je třeba teplota alespoň 8×10 K, aby se mohl přeměňovat i lehký vodík na helium. Hnědý trpaslík ale této teploty nedosahuje. Sice v nich některé termojaderné syntézy probíhají, nedochází však ke slučování lehkého vodíku H.", "section_level": 1}, {"title": "Spalování deuteria.", "content": "Deuteriová reakce, tedy druhý krok z proton-protonového cyklu, k energetickému vyrovnání hnědého trpaslíka nestačí, protože těžkého vodíku, deuteria, je nedostatek: Hnědý trpaslík má ještě příliš nízkou hmotnost a nevytvoří dostatečný tlak pro tvorbu vlastního deuteria z lehkého vodíku, proto po vyčerpání jeho zásob chladne.  V nitru hnědých trpaslíků se tedy spaluje (rozuměj slučuje) deuterium za vzniku lehkého hélia:", "section_level": 2}, {"title": "Spalování lithia.", "content": "Deuteriové reakce k produkci energie hnědého trpaslíka přispívají jen málo, na počátku vývoje hnědého trpaslíka, po jeho vzniku, ovšem tento mohl do vínku dostat i lithium: Pro spalování lithia na hélium (přes beryllium) je potřeba dokonce ještě méně vstupní energie než pro fúzi deuteria, proto se lithium přemění na hélium podstatně rychleji a bouřlivěji. Po jeho vyčerpání dochází už jen k deuteriovým reakcím.  Právě přítomnost či nepřítomnost lithia může být předmětem testu na hnědého trpaslíka. Takový test je však nepřesný, protože ho ještě nemusel spálit, anebo se naopak může lithium vyskytovat i v atmosféře plně funkčních hvězd.", "section_level": 2}, {"title": "Hranice pro planetu.", "content": "Energie takto získaná znamená pro hnědého trpaslíka příspěvek pro zářivou energii, která např. u objektů o 15násobku hmotnosti Jupitera (15 M) vystačí asi na sto milionů let. Naopak pro těleso, jehož hmotnost je menší než 13 M, je tento energetický příspěvek zanedbatelný. Tato hmotnost je proto považována za hranici mezi hnědým trpaslíkem a obří planetou (případně hnědým podtrpaslíkem).  Nejde ovšem o přesnou hodnotu, 13 M je spíše jen momentálně všeobecně přijímaná mez. Deuteriové reakce mohou přinášet dokonce i natolik málo energie, že trpaslík začne vychládat ještě před jeho úplným vyčerpáním, a dlouhodobě jen slabě žhnout. Dosažení stavu planety pak lze prohlásit při teplotě 1000 K.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj hnědých trpaslíků.", "content": "Vývoj těchto objektů je určen jeho počáteční hmotností. Ta je u hnědých trpaslíků menší než 0,08 hmotností Slunce a proto nemůže dojít k zapálení vodíkových reakcí, které by pokryly energetické ztráty na povrchu. Objekt se pak gravitačně hroutí do doby, než elektronová degenerace postoupí do vnitřních vrstev. Svrchní vrstvy, kterých se elektronová degenerace ještě nedotkla, stále gravitačně kontrahují, ale změny v poloměru jsou nepatrné. Jakmile degenerace postoupí i do svrchních vrstev, kontrakce se zcela zastaví. Pak ještě objekt září na úkor své vnitřní energie, jeho vnitřní i povrchová teplota klesá, až se z něj stane tmavý, nezářící objekt – černý trpaslík.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnědý trpaslík je subhvězdný objekt, který nevyzařuje světlo a energii díky termonukleárním reakcím jako hvězdy hlavní posloupnosti, ale má vodivý povrch a jádro. V jádře sice může dočasně probíhat syntéza helia z deuteria, ale teplota a tlak nestačí na to, aby mohlo dojít k syntéze těžších prvků z (běžného) lehkého vodíku.", "tgt_summary": "A brown dwarf is a type of substellar object that has a mass between those of the heaviest gas giant planets and the least massive stars, i.e., approximately 13 to 75–80 times that of Jupiter (), or approximately to about. Below this range are the sub-brown dwarfs (sometimes referred to as rogue planets), and above it are the least massive red dwarfs. Brown dwarfs may be fully convective, with no layers or chemical differentiation by depth.", "id": 485835}
{"src_title": "Sedm dní a sedm nocí", "tgt_title": "7 dní a 7 nocí", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hlavní hrdina, detektiv Venca Záhyb dostane jednoho dne speciální zakázku od milionáře Jonathana Smihta. Venca musí pohlídat jeho 7 dcer a uchránit je od případných nápadníků. Když ovšem ještě toho večera sedí v místní hospodě s Fandou Kořenem, vsadí se o jeden lubr, že všech 7 dcer do poslední získá.  Venca má tedy jeden den pro každou dívku a vždy musí překonat určité překážky k získání jejího srdce. Například u Hermíny Smihtové je největší překážkou její \"homosexualita\", u Filomény Smihtové zase její \"vzhled\", apod.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Celá hra byla na příkaz Petra Vochozky vytvořena dvoučlenným týmem Pterodon Software za pomoci externistů za 6 měsíců. Díky tomu také hra není příliš odlišná od předchozího titulu Tajemství Oslího ostrova.  Po získání každé dívky následuje pasáž s lehce lechtivým obrázkem a ukazatelem úspěchu u dané dívky. V této pasáži bylo nutné střídavě klikat na obě tlačítka myši, dokud se zásobník nenaplnil. Jakmile hráč přestal klikat nebo zmírnil tempo, ukazatel začal padat k nulové hodnotě. Zpočátku si hráči mysleli, že je klíčová mnohdy až frenetická rychlost klikání, čímž tehdejší myši velice trpěly. Petr Vochozka však v jednom z pozdějších rozhovorů tvrdil, že nejdůležitější bylo dodržet rytmus klikání, rychlost nebyla tak podstatná.  Hra celkově byla hodnocena jako velmi humorná, ale také jako nelogická ve smyslu nutnosti používat předměty ve stylu \"\"vše na vše\"\".. To společně s malou inovací oproti TOO bylo terčem ostřejší kritiky recenzí. 7 dní a 7 byla často přirovnávána k české obdobě série her Leisure Suit Larry od Sierra On-Line.", "section_level": 1}, {"title": "DOSBox.", "content": "Na moderních počítačích se hra obvykle hraje v emulátoru DOSBox. Aby zde fungovala myš, je potřeba (na rozdíl od jiných programů a her, kde stačí jen kliknout myší do okna DOSBoxu) stisknout klávesovou zkratku Ctrl+F10.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "7 dní a 7 nocí se dočkalo za spolupráce \"Petra Vochozky\" a \"Enteron\" týmu pokračování pod názvem 6 ženichů a 1 navíc, které bylo vydáno jako freeware. Toto pokračování se již dočkalo podstatně lepších ohlasů a Enteron jej nabízí ke stažení zdarma na svých stránkách v textové nebo dabované verzi.", "section_level": 1}], "src_summary": "7 dní a 7 nocí nebo také 77 je hra, v pořadí druhá grafická point and click adventura z dílen týmu Pterodon a vydaná firmou Vochozka Trading roku 1994. Později byla uvolněna jako freeware. Celý děj hry se odehrával v nespecifikovaném městečku s názvem Lhota.", "tgt_summary": "7 dní a 7 nocí (aka Sedm dní a sedm nocí; English: 7 Days and 7 Nights) is a 1994 Czech adventure game released on Windows through Petr Vochozka's Vochozka Trading brand, and published by Pterodon Software.", "id": 594524}
{"src_title": "Británie v době protektorátu", "tgt_title": "The Protectorate", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Před protektorátem byla Anglie (a později Skotsko a Irsko) řízena přímo parlamentem a to do té doby, než byla Anglie roku 1649 prohlášena republikou. V dubnu 1653 byl parlament (\"Rump Parliament\") rozpuštěn vojáky vedenými Oliverem Cromwellem z důvodu neefektivnosti jeho vládnutí a neochoty ukončit svou činnost. I když byli členové následujícího parlamentu (\"Barebones Parliament\") jmenováni Cromwellem a vedením armády, ukázala se jeho kontrola problematická a zasedal pouze krátce od července do prosince 1653.  Po rozpuštění tohoto parlamentu navrhl John Lambert novou ústavu známou jako \"Instrument of Government\" založenou na požadavcích vznesených na Karla I. po jeho porážce v první občanské válce. To jmenovalo Cromwella celoživotním lordem protektorem. Bylo mu uděleno právo svolávat a rozpouštět parlament ale byl povinen většinu pro volbu státní rady. Jeho moc se také opírala o pokračující popularitu v armádě, kterou vybudoval v době občanské války. Cromwell složil přísahu jako lord protektor 15. prosince 1653.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda brigádních generálů.", "content": "První zasedání parlamentu v období protektorátu se konalo 3. září 1654 a po odsouhlasení některých opatření připravených Cromwellem začal pracovat na ústavních změnách. Cromwell, aby nemusel prosazovat změny v návrzích zákonů parlamentu, ho rozpustil 22. ledna 1655. Po vzpouře králových přívrženců vedených sirem Johnem Penruddockem, rozdělil Cromwell Anglii na vojenské okruhy řízené brigádními generály zodpovědnými pouze jemu. Těchto patnáct generálů a jejich zástupci bylo zodpovědných za bezpečnost území, které spravovali a vytvářeli Cromwellovi mocenské zázemí.  Generálové nejen veleli vojenským silám, ale zajišťovali také výběr daní a podporu pro vládní rozhodnutí v jednotlivých oblastech. Byli jmenováni i komisaři pro udržení mírového vývoje v zemi, kteří spolupracovali s jednotlivými generály. Funkce vojenských velitelů ale trvala méně než rok, protože převládlo mínění, že překračují své pravomoci. Jejich pozice byla ztížena i návrhem daňového zákona přijatého druhým protektorátním parlamentem, svolaným v září 1656, který nechtěl, aby se Anglie stala vojenským státem. Neschopnost Cromwella zajistit generálům podporu vyústila v jejich demisi.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V té době Cromwell změnil i zahraniční politiku státu. První anglo-holandskou válku, která vypukla roku 1652, proti Republice spojených nizozemských provincií vyhrálo anglické vojsko vedené admirálem Robertem Blakem roku 1654. Cromwell si byl vědom přínosu židovské komunity pro ekonomický rozvoj nizozemských provincií, hlavního ekonomického soupeře Anglie. Vzhledem ke své toleranci vůči soukromému vlastnictví lidí, kteří neměli evangelické vyznání, podnítil, po 350 letech od té doby kdy je Eduard I. ze země vyhostil, návrat židů do Anglie, v přesvědčení, že pomohou oživit hospodářství země zničené občanskou válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Cromwellova role.", "content": "Cromwellovi byla roku 1657 nabídnuta parlamentem, jako součást navrhovaných ústavních změn, koruna. Po šesti týdnech váhání tuto nabídku, i s ohledem na to, že se podílel na zrušení monarchie, odmítl. Místo korunovace byl Cromwell znovu ustanoven ve Westminster Hall do funkce lorda protektora. Při tomto ceremoniálu seděl Cromwell na křesle krále Eduarda, které sem bylo pro tuto příležitost přemístěno z Westminsterského opatství.  Událost částečně připomínala korunovaci, protože byly použity některé symboly jako purpurový plášť, přísaha věrnosti a žezlo (ale ne koruna a královské jablko). Nejdůležitějším rozdílem bylo to, že úřad lorda protektora nebyl dědičný, i když Cromwell byl schopen jmenovat svého nástupce. Cromwellovy pravomoci byly uvedeny v dokumentu \"Humble Petition and Advice\" (druhá a poslední psaná verze anglické ústavy), který nahradil původní \"Instrument of Government\". Cromwell sám se snažil svou roli zmenšovat a označoval se za velitele a hlídače.", "section_level": 1}, {"title": "Postcromwellovské období.", "content": "Po jeho smrti v prosinci 1658 se stal lordem protektorem jeho třetí syn Richard. Ten ale nebyl schopen kontrolovat armádu a tak v květnu 1659 rezignoval. Po chaotickém obnovení republiky byla v květnu 1660, hlavně za iniciativy generála George Moncka, obnovena monarchie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protektorát v Británii bylo období let 1653 až 1659, kdy byla Anglie (včetně Walesu) a později i Irsko a Skotsko řízeny lordem protektorem a tento těsný svazek nesl název Společenství Anglie, Skotska a Irska (anglicky \"Commonwealth of England, Scotland and Ireland\").", "tgt_summary": "The Protectorate was the period during the Commonwealth (or, to monarchists, the Interregnum) when England and Wales, Ireland, Scotland, and the English overseas possessions were governed by a Lord Protector as a republic. The Protectorate began in 1653 when, following the dissolution of the Rump Parliament and then Barebone's Parliament, Oliver Cromwell was appointed Lord Protector of the Commonwealth under the terms of the Instrument of Government. In 1659, the Protectorate Parliament was dissolved by the Committee of Safety as Richard Cromwell, who had succeeded his father as Lord Protector, was unable to keep control of the Parliament and the Army. This marked the end of the Protectorate and the start of a second period of rule by the Rump Parliament as the legislature and the Council of State as the executive.", "id": 1809530}
{"src_title": "Alvin Langdon Coburn", "tgt_title": "Alvin Langdon Coburn", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Alvin Langdon Coburn se narodil v Bostonu roku 1882. V roce 1899 odjel do Londýna se svým vzdáleným příbuzným, fotografem Fredem Hollandem Dayem. V roce 1901 se vrátil a v New Yorku si otevřel ateliér. Počátkem roku 1903 měl svou první samostatnou výstavu v \"Camera Clubu\" v New Yorku. V roce 1904 opět odjel do Londýna.  V letech 1903–1909 publikoval Coburn své snímky v časopise Camera Work. V roce 1906 měl samostatnou výstavu v Královské fotografické společnosti v Londýně, kde rovněž vydal dvě ručně tištěné fotografické publikace: \"London\" (1909) a \"New Your\" (1910).  V roce 1912 vytvořil cyklus fotografií \"New York z jeho střech\", ve své době novátorské dílo snímků města z ptačí perspektivy.  Díky svému přátelství s G. B. Shawem měl příležitost portrétovat významné osobnosti. Kolekci portrétů Coburn publikoval roku 1913 pod názvem \"Men of Mark\". Druhý svazek \"More Men of Mark\" vyšel roku 1922. V období 1914–1921 vytvořil třetí cyklus 33 portrétů, hudebních skladatelů a muzikantů, který však nebyl vydán.  Roku 1916 založil s Gertrudou Käsebierovou a C. H. Whitem spolek Pictorial Photographers of America.  V roce 1916 vyvinul Coburn ze skleněných hranolů a zrcadel kaleidoskopické zařízení, pomocí kterého vytvářel abstraktní fotografie zvané \"vortografie\". Byl ovlivněn vorticismem a skupinou britských umělců, mezi kterými byl také básník Ezra Pound. Coburn vystavil v roce 1917 v Londýně celkem 18 vortografií, které vyvolaly velkou pozornost.  V roce 1918 se usadil ve Walesu, kde fotografoval a vydal knihu \"Book of Harlech\". Začal se zajímat o esoterismus a mysticismus, čemuž pak věnoval většinu svého času.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alvin Langdon Coburn (11. června 1882 Boston, USA – 23. listopadu 1966 Colwyn Bay, Wales, Velká Británie) byl americký fotograf, člen fotografického spolku Fotosecese a spoluzakladatel Pictorial Photographers of America.", "tgt_summary": "Alvin Langdon Coburn (June 11, 1882 – November 23, 1966) was an early 20th-century photographer who became a key figure in the development of American pictorialism. He became the first major photographer to emphasize the visual potential of elevated viewpoints and later made some of the first completely abstract photographs.", "id": 1682536}
{"src_title": "Státní barvy České republiky", "tgt_title": "National colours of the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tradičními barvami českého soustátí jsou bílá a červená, jenže tyto barvy po vyhlášení nezávislosti roku 1918 používalo i sousedící Polsko, Československý stát navíc potřeboval barvy, které by reprezentovaly i Slováky ve společném státě. Bylo tedy nutné připojit třetí barvu – modrou. Modrá barva spolu s tradiční dvojicí vytvářela tzv. slovanskou, respektive ruskou trikolóru. Na rozdíl od ruské trikolory má však ta česká modrou barvu vespod, ne uprostřed. Rovněž vlajky tehdejších spojenců Spojených států, Francie a Spojeného království obsahují tyto barvy. Zvýšení počtu státních barev na tři se odrazilo také na podobě státní vlajky. Během německé okupace Českých zemí v dobách Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 – 1945 byla, po přijetí zákona číslo 222/1939 Sb. O státních symbolech, novou vlajkou právě česká trikolóra se třemi horizontálními pruhy – bílým, červeným a modrým. Po osvobození se Československá republika vrátila opět k bílo-červené vlajce s modrým klínem.  Se socialistickou ústavou z roku 1960 státní barvy jako symbol státu zmizely, ovšem ve vyhrocených situacích z let 1968–1969 a za Sametové revoluce v roce 1989 používali občané k vyjádření nesouhlasu se stávajícími poměry českou trikolóru.  Po vzniku samostatné ČR se české státní barvy opět staly státním symbolem.", "section_level": 1}, {"title": "Používání barev.", "content": "České státní barvy se užívají v podobě trikolóry k obecnému označení státního majetku či k dekoračním účelům při slavnostních příležitostech. Dále pak na stuhách k medailím a smutečním věncům a na různých linkách a šňůrkách. Při oslavách státních svátků a jiných významných událostí si je lidé připínají na oděv.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonné ošetření.", "content": "O způsobu užívání státních barev zákon nic nestanoví a pokud by tedy nebyly v praxi používány \"praeter legem\", jejich zakotvení v právním řádu České republiky by bylo jen obsoletní ustanovení. Státní barvy, podobně jako například národní strom, jímž je v případě České republiky lípa, by podle některých právních laiků navíc ani neměly být předmětem právní regulace. Ovšem podle profesora Jana Filipa slouží např. k označení státního majetku, k výzdobě při významných státních událostech a jsou východiskem pro konstrukci státní vlajky i vlajky prezidenta republiky. To pak má být dle něj důvodem, proč jsou v Ústavě (čl. 14 odst. 1) uvedeny před nimi.  Vymezení odstínů státních barev není zákonem upraveno. Při stanovení odstínů státních barev se vychází z barevné přílohy (přílohy č. 1–4) zákona číslo 3/1993 Sb. o státních symbolech České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní barvy jsou jeden ze státních symbolů České republiky. Jsou to bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí a nazývají se trikolóra. Podle neoficiální interpretace symbolizuje bílá barva čistotu, červená krev prolitou vlastenci za svobodu vlasti a modrá bezmračnou oblohu. Trikolóra zachovává oficiální pořadí státních barev, bílý pruh má vždy nahoře nebo vlevo z pohledu pozorovatele. Vymezení odstínů státních barev není zákonem upraveno.", "tgt_summary": "The national colours of the Czech Republic () are one of the national symbols of the Czech Republic, which officially represent the Czech Republic. The colours forming tricolour are in the following order: white, red and blue. The national colours come from the flag of the Czech Republic.", "id": 189077}
{"src_title": "Veš šatní", "tgt_title": "Body louse", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Veš šatní (\"Pediculus humanus\", syn. \"P. corporis\") z čeledi \"Pediculidae\" řadíme spolu s nejčastější vší dětskou (\"Pediculus capitis\") a vší muňkou (\"Pthirus pubis\") jindy nazývanou jako filcka a do podřádu vši (\"Anoplura\"). Ten spolu s podřádem všenky (\"Ischnocera\" a \"Amblycera\") řadíme do řádu vši a všenky (\"Phthiraptera\").", "section_level": 1}, {"title": "Veš šatní vs. veš dětská (hlavová).", "content": "Ve skutečnosti se jedná o jeden jediný druh se dvěma odlišnými ekotypy, které se ale fyziologicky liší. Podle nejnovějších studií se odlišují, spíše než genetickou informací, způsobem její exprese, což vede ke změnám fenotypu. Tyto dva poddruhy jsou schopné navzájem v sebe v průběhu generací přecházet. U vší šatních byly objeveny podélné svaly v břišní oblasti, které se u vší dětských nevyskytují. Ty jsou naopak vybaveny více chytinizovanou tělní schránkou, jsou menší a tmavší se zřetelnějšími „zářezy“ na břiše. Při srovnání tykadel u obou typů zjišťujeme, že vši šatní je mají nápadně prodloužené. Odhaduje se, že k této změně došlo v důsledku přivyknutí na tmavší prostředí. Důležitým odlišovacím prvkem je pak větší výdrž při nepříznivých podmínkách pro život vší šatních, které jsou méně citlivé na hladovění, kladou více vajíček, ze kterých se procentuálně vylíhne více potomků (tedy nižší preimágní mortalita). Nicméně nízká teplota je naopak snesitelnější pro vši dětské. Znak díky kterému pak každý z druhů dostal své jméno je oblast na hostiteli, kde se ten který druh vyskytuje. U vši dětské je to hlava popř. vlasy, u vši šatní pak oblečení - švy, klopy, spodní prádlo.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Vši šatní mají 2 - 5 mm dlouhé tělo, vždy delší než širší a dorzoventrálně (od zad k břichu) zploštělé. Hlava je vždy užší než hruď a zadeček je velmi široký. Celkově jsou větší a zavalitější než vši dětské. Samička měří kolem 5 mm, sameček kolem 4 mm. Oči úplně chybí, částečně jsou nahrazeny třemi, až pěti-článkovými tykadly, která jsou na posledních článcích hustě inervovaná. Samičky mají první článek vždy o něco kratší. Ústní otvor sestává z věnce malých háčků sloužících k přichycení při sání a je lokalizován na vychlípitelném haustelu. Ústní orgány jsou tvořeny čtyřmi bodci obalenými rourkovitou pochvou. Jednotlivé články těla jsou ochlupené a pevně srostlé a po jejich stranách se nachází několik stigmat. Na břiše pak můžeme najít tzv. sternální destičku. Zadeček je složen z devíti viditelných článků. Poslední článek je u samců zaoblený, u samiček pro usnadnění páření dvoulaločný. Pářící orgán nazýváme edeagus – u samiček pak ústí ve dva vaječníky složený z pěti rourkovitých ovariol, u samce pak v párové semeníky. Nohy jsou tvořené holení a jediným chodidlovým článkem s pohyblivým drápkem. Při pohybu veš sevře chlup či vlas hostitele mezi výběžek holeně a drápek.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Vajíčka nazýváme hnidy a jsou 0,8 - 1 mm dlouhé a 0,3 mm široké a na horním pólu opatřené víčkem (\"operculum\"). Tyto hnidy jsou přilepeny k vláknům tkaniny pomocí speciální bílkovinné hmoty, přičemž dospělec má snahu je nalepit do co nejteplejších a nejvlhčích míst. Po vylíhnutí nymfy se prázdné obaly jeví bíle a zůstávají přilepené na tkanině.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos a hostitelská specifita.", "content": "Vši se přenáší pouhým kontaktem hostitelů, nemusí dojít ani k dotyku a parazit se dostane z jednoho hostitele na druhého. K přenosu může také dojít při půjčování hygienických pomůcek jako je kartáč, hřeben, ručník, či při sdílení místa na spaní, kdy hostitel přichází do přímého kontaktu s podložkou, kde se mohou vyskytovat živí dospělí jedinci. Tento parazit je vysoce specifický – nenajdeme jej tudíž na žádném jiném hostiteli než na člověku, kde se specializuje na určité oblasti výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Životní cyklus vši šatní se označuje jako jednohostitelský a trvá kolem 40 dní. Dospělci se rozmnožují krátce po dosáhnutí dospělosti a následně i v celém zbytku života. K páření dochází na hostiteli a je iniciováno samečkem, který se vtiskne pod samičku a vystaví \"edeagus\" proti samičce a následně uvolní sperma, které oplodní vajíčka. Samička během vývoje ztratila orgán pro uchování spermatu (\"spermatheca\" neboli \"receptaculum seminis\"), proto musí před každým kladením vajíček dojít k páření. 24 hodin po spáření dochází ke kladení shluku vajíček na jednotlivá vlákna oblečení či do švů, ojediněle také na vlasy a chlupy. Samička vyprodukuje každý den kolem 5 - 14 vajíček (hnid). Za celý život je jich schopná naklást až 300. Ideální teplota pro jejich vývoj je 32- 35 °C, při které se po šesti dnech vylíhnou cca 1 mm veliké nymfy. Vši náleží mezi hmyz s proměnou nedokonalou, proto tyto nymfy velice připomínají dospělce. Teplota je v této části vývoje velice důležitým parametrem – dojde-li k poklesu pod 22 °C, vývoj se zastaví a může stagnovat až 35 dní. Nymfy (larvy) se po 7 – 10 dnech a dvou dalších svlékáních, při kterých se vyvíjí do dalších dvou larválních stádií, vyvinou v dospělého jedince. Celý tento cyklus tráví vši kvůli dostatku potravy v blízkosti svého hostitele. Z hlediska trávení a výživy jsou pro vši nezbytné symbiotické bakterie a houby, které se nacházejí ve speciálních orgánech – \"mycetomech\" – v blízkosti vaječníků. Tyto bakterie zajišťují výrobu látek esenciálních pro život vší, které veš není schopna získat z bohaté, ale jednostranné stravy krve hostitele. Populace složená pouze ze vší šatních je však velmi ojedinělá – velmi často se kříží se vší dětskou a tyto populace se tedy překrývají.", "section_level": 1}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "Veš šatní, stejně jako veš dětská, napadá člověka, ale jako jediná je vektorem pro různá vážná onemocnění jako je skvrnitý tyfus (neboli skvrnivka epidemická), zákopová horečka (Volyňská horečka) a návratná horečka. To především kvůli tomu, že veš šatní má velmi redukovaný fagocytickou aktivitu imunitního systému. Při sání, které u každého jedince proběhne až pětkrát denně, veš vylučuje do těla hostitele biologicky aktivní proteiny jako antikoagulanty a anestetika. Tyto látky po třech až čtyřech týdnech po bodnutí mohou vyvolat alergickou reakci, která se projevuje jako svědění infikovaného místa.", "section_level": 1}, {"title": "Skvrnitý tyfus.", "content": "Toto onemocnění je způsobeno obligátním nitrobuněčným parazitem \"Rickettsia prowazekii\". Je přenosné pouze z člověka na člověka pomocí patogenů přítomných ve výkalech vší šatních. Tyto patogeny, které jsou infekční až tři měsíce, jsou buď vdechnuty, nebo se dostanou do kontaktu s otevřenou ránou a tím pak do krevního oběhu.", "section_level": 2}, {"title": "Zákopová horečka.", "content": "Onemocnění způsobené bakterií \"Rochalimaea quintana\" je přenášeno velice podobně jako tyfus.", "section_level": 2}, {"title": "Návratná horečka.", "content": "Horečka způsobená bakterií \"Borrelia recurrentis\" se na rozdíl od předchozích dvou onemocnění přenáší především vylitím celého obsahu těla při rozdrcení vší mezi prsty či zuby a následným kontaktem s otevřenou ránou či vlhkou sliznicí (např. ústa).  Při silném napadení vší šatní se objevuje tzv. \"morbus errora\", kdy pokožka v oblasti výskytu vší velmi ztmavne.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Latinské pojmenování \"Phthiraptera\" pochází ze třech řeckých slov: \"phtheir\" = veš, \"a\" = ne, \"pteron\" = křídlo, tedy v přesném překladu bezkřídlá veš. Vynechané \"h\" u druhového jména \"Pthirus pubis\" je dílem náhody, kdy pan Linnaeus vytvořil tuto novou skupinu z původní skupiny \"pediculus\" a toto písmeno on, nebo jeho zapisovatel, opomněl. Později byl název opraven, nicméně podle mezinárodních pravidel je vyžadován název původní - proto tedy \"Pthirus pubis\". Vši obecně velice formovaly dějiny lidstva, jelikož hrají velikou roli jakožto vektory pro tyfus, zákopovou a návratnou horečku. Tyto nemoci, stejně jako vši, pak doprovázely celé populace za zhoršených hygienických podmínek a to například při světových válkách. V dnešní době jsou tyto nemoci omezeny, díky zlepšení a udržování hygienických podmínek, především na rozvojové země. Vši šatní se podle všech informací poprvé objevily zhruba před 50 000 lety a opakovaně vznikají ze vši dětské, a to především díky evoluci člověka, který se tou dobou začal více oblékat. Došlo tedy k přesunu vší z hlavy na oblečení. Výskyt vší parazitujících na člověku byl zaznamenán téměř po celém světě, z čehož se dá usuzovat, že člověk a veš se spolu vyvíjeli po staletí. Nejstarší hnida byla nalezena v severovýchodní Brazílii v archeologických vykopávkách a byla datována na 8000 l. př. n. l.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veš šatní (\"Pediculus humanus\") je bezkřídlý druh hmyzu z podřádu vší (Anoplura). Všechny druhy vší jsou výhradními ektoparazity savců, na lidech parazitují dva rody, a to \"Pthirus\" a \"Pediculus\" (tento má pak dvě formy). Veš šatní se zdržuje především na vláknech oblečení a přímý kontakt s hostitelem vyhledává pouze v případě nutnosti sání krve. Bez potravy vydrží maximálně 4–7 dní. Přenáší skvrnitý tyfus, zákopovou horečku a návratnou horečku. \"P. humanus\" má spolu s \"P. capitis\" (veš dětská) nejmenší genom z celé třídy hmyzu a to 108 Mb u samiček a 109 Mb u samců. Jsou to diploidní organismy se šesti chromosomy, v jejichž genomu nebyl nalezen žádný gen prokaryotického původu.", "tgt_summary": "The body louse (\"Pediculus humanus humanus\", sometimes called \"Pediculus humanus corporis\") is a hematophagic ectoparasite louse that infests humans. It is one of three such lice, the other two are the head louse, and the pubic louse.", "id": 450071}
{"src_title": "Curaçao", "tgt_title": "Curaçao", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Curaçao stejně jako zbytek tzv. ABC ostrovů a Trinidadu a Tobaga leží na kontinentálním šelfu Jižní Ameriky. Nejvyšším bodem je Sint Christoffelberg s 375 metry. Ostrovní flora se liší od typické na tropických ostrovech. Jsou běžné křovinaté porosty s různými druhy kaktusů.  Ostrov má tropické savanské klima se suchým obdobím mezi lednem a zářím a potom krátké deštivé období mezi říjnem a prosincem. Teploty jsou poměrně stabilní po celý rok, pouze s menšími výkyvy. Nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou 26,5 stupňů Celsia. Nejtepleji je pak v září, průměrně 28,9 stupňů Celsia. Roční průměrné maximum je 31,2 a minimum 25,3 stupňů Celsia.  Curaçao je již mimo pás hurikánů, i přesto je jimi občas zasažen. Např. hurikán Hazel 1957, Anna 1961, Felix 2007, Omar 2008. Ostrov byl mnohokrát zasažen pouze tropickými bouřemi, které předcházejí hurikánům. Např. Tomas 2010, Cesar 1996, Joan-Miriam 1988, Cora a Greta 1978, Edith a Irene 1971, Francelia 1969. Tomas byla pak jednou nejhorších bouří, která kdy ostrov zasáhla. Zemřeli při ní 2 lidé a škody byly vyčísleny na 28 milionů amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Curaçao je demokratickou zemí. Nejvyšším představitelem vlády je premiér. Výkonná moc je řízena vládou, legislativní moc má vláda i parlamentu. Soudnictví je nezávislé. Odsouzení zločinci jsou internováni ve věznici Curaçao Centre for Detention and Correction. Ostrov má, co se týče pravomocí, v naprosté většině záležitostí plnou autonomii v rozhodování.", "section_level": 1}, {"title": "Armáda.", "content": "Na ostrově jsou umístěny dvě námořní základny.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ostrov má otevřenou ekonomiku orientovanou hlavně na turismus, mezinárodní obchod, námořní služby, rafinerie, skladování ropy a finanční služby. Ekonomika je silně rozvinutá a zajišťuje vysoký životní standard obyvatelům ostrova. Je hodnocena 46. místem na světovém žebříčku HDP na obyvatele. Aktivity vztahující se k přístavu Willemstad jakožto volné obchodní zóně vytváří značný podíl v růstu ekonomiky. Cílem vlády je mít ekonomiku co možná nejvýše rozmanitou, tak aby přilákala co nejvíce zahraničních investic. Tato politika, též nazývána politikou \"otevřené náruče\" silně cílí na společnosti podnikající v oboru informačních technologií.  Nezaměstnanost v roce 2013 činila 13 %.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus hraje v ekonomice dominantní roli. Je na něm však méně závislá než ostatní karibské země. Většina turistů přijíždí z východního pobřeží USA, Jižní Ameriky, Nizozemska a z dalších karibských ostrovů. Momentálně stojí ostrov v Karibiku v čele turismu orientovaného na plavby po moři s úctyhodným meziročním nárůstem o 41,4 % oproti roku 2013, kdy bylo napočítáno 616 186 pasažérů.  Hlavní letiště v zemi Hato International Airport obsloužilo v roce 2013 celkem 1 772 501 pasažérů.  Pobřeží lemující ostrov nabízejí rozličné možnosti pro potápění a šnorchlování. Je zde mnoho krásných korálových útesů a k vidění rozličné druhy tropických ryb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Curaçao (, papiamentsky Kòrsou) je ostrov, který leží v jižní části Karibského moře přibližně 65 kilometrů od pobřeží Venezuely, patří do jižní části Závětrných ostrovů a je součástí Malých Antil. Až do 10. října 2010 byl ostrov součástí Nizozemských Antil. V současnosti je Curaçao jednou ze 4 zemí Nizozemského království (další jsou Nizozemsko, Aruba a Svatý Martin).", "tgt_summary": "Curaçao (, ; ) is a Lesser Antilles island country in the southern Caribbean Sea and the Dutch Caribbean region, about north of the Venezuelan coast. It is a constituent country () of the Kingdom of the Netherlands. Together with Aruba and Bonaire it forms the ABC islands. Collectively, Curaçao, Aruba, and other Dutch islands in the Caribbean are often called the Dutch Caribbean.", "id": 1853541}
{"src_title": "Kdouloň obecná", "tgt_title": "Quince", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jde o keř nebo strom dosahující výšky až 8 m a šířky koruny až 5 m. Plody (kdoule) jsou kulovité až podlouhlé malvice žluté barvy podobné jablkům, avšak velmi tvrdé a silně, příjemně aromatické, za syrova nepoživatelné. Voní po citrusech. Kvete růžovými květy. Kdouloň je samosprašná.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ovocnářství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Podnože.", "content": "Nejčastěji je v ČR kdouloň používána jako podnož pro jiné druhy ovoce, především hrušně. Kultivary hrušní roubované na kdouloně dobře plodí, plody bývají větší, než na semenáči hrušně.  Jako podnože jsou používány následující typy kdouloní:", "section_level": 3}, {"title": "Výroba a zpracování ovoce.", "content": "Bývá pěstována kvůli svým plodům – kdoulím. Kdoule stromy obvykle začínají nést malé množství ovoce třetí nebo čtvrtý rok po výsadbě. Měly by být v plné plodnosti za 10 let poté, co byly vysázeny. Životnost stromu od příchodu do plodnosti je v průměru 30 až 40 roků. Poptávka po kdoulích by se možná zvýšila, pokud by bylo nabízeno k prodeji ovoce lepší kvality.  Plody jsou zejména ve Středozemí a střední Asii zpracovávány v potravinářství na džemy, marmelády, želé. Kdoule se používaly i ke konzervování. Když se kdoule uvaří, podává se horká se smetanou nebo máslem jako vynikající dezert. Jiným využitím je upečení kdoulí se sladkými jablky. Portugalsky se nazývá marmelo. Na Balkánském poloostrově se z kdoulí pálí rakija – dunjevača. Džem z kdoulí dal vzniknout slovu marmeláda. Přestože není toto ovoce běžně nabízeno k prodeji, zkušenosti ukazují, že pokud je produkční sad dobře veden, může být pěstování kdouloní velmi výnosné.  Kdouloně se v ČR komerčně obvykle nepěstují pro plody, z trhu je zcela vytlačují jablka, jejichž použití je podobné. Spotřebitelé jsou o možnosti použití kdoulí informováni nedostatečně. Ve prospěch komerčního pěstování kdoulí pro plody hovoří následující", "section_level": 3}, {"title": "Sadovnictví.", "content": "Rostlina je používána také na okrasu, má velké růžové nebo bílé květy, vyžaduje světlé nebo polostinné stanoviště.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Při výběru stanoviště pro umístění pro založení kdouloňového sadu by měly být zvažovány stejné faktory jako u dalších ovocných stromů. Nejlepší typ půdy pro kdouloně je hlinitá půda, která je poměrně vlhká, ale odvodněná. Na velmi lehkých půdách stromy rostou rychle, ale jsou jen krátkověké a obvykle neplodné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kdoule mohou být rozmnožovány čtyřmi způsoby: Metoda očkování je používána školkaři nejčastěji.", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Otázka, jak moc nebo jak málo prořezávat kdouloně, je jednou z těch, na kterých se pěstitelé neshodnou. Někteří prořezávají své stromů silně, až do jedné poloviny nových letorostů každý rok, ale také obvykle používají při péči o stromy dusíkatá hnojiva. Ostatní pěstitelé stromy prakticky neřežou od okamžiku, kdy je zasadí, až do plodnosti. Pak prořezávají jen tolik, aby omezili bakteriální spálu a oddálili tak úhyn. Většina pěstitelů však souhlasí s tím, že poté, co stromy začnou plodit, řez je žádoucí, aby se zlepšila velikost plodů. Tento zásah má pak stejný účinek, jako probírka. Kdoule, stejně jako broskve, nesou ovoce na loňských letorostech. Prořezávání kdouloní by nicméně nemělo být nadměrně silné.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojení.", "content": "V mnoha z nejlepších komerčních kdouloňových sadech se používají statková hnojiva každoročně, aby se stromy udržely v dobrém stavu, ani by přišly do nadměrného růstu. V dalších sadech se používají průmyslová hnojiva obsahující kyselinu fosforečnou a draselná hnojiva. Nadměrný růst dřeva by u kdouloní neměl být podporován a z tohoto důvodu hnojiva příliš bohatá na dusík, je třeba používat opatrně, pokud vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Obvykle v ČR nijak významně chorobami a škůdci netrpí, ovšem je popsána náchylnost k bakteriální spále růžovitých ze Severní Ameriky. Kdouloň může být citlivá na vyšší obsah vápníku v půdě.", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální spála růžovitých.", "content": "Bakteriální spála růžovitých je bakteriální choroba růžovitých způsobená bakterií \"Erwinia amylovora\". Na rostlinách se projevuje vadnutím a odumíráním květů, listovou spálou, spálou plodů, usycháním a odumíráním vegetačních vrcholů (hákovité ohýbání letorostů) a větví. Za optimálních podmínek, může zničit celý sad nebo okrasnou školku v jediném vegetačním období. Má mnoho hostitelů, napadá 170 druhů rostlin. Vývoj choroby je rychlý a často není způsob, jak postiženou dřevinu zachránit. Napadení vždy končí úhynem rostliny.  Choroba způsobuje velké ekonomické ztráty na rostlinách i produkci. Způsobuje velké epidemie s širokými ohnisky výskytu jednou za několik let. Průběh infekce je velmi rychlý a zcela devastující. V Rakousku bylo zničeno 50 % ovocných sadů jabloní a hrušní, škody ve Švýcarsku byly až 50 miliónů eur.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Kříženec kdouloně a hrušně se nazývá × Pyronia (\"Pyronia\"), nebo \"Cydonia oblonga\" × \"Pyrus communis\" a používá se pro okrasné účely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kdouloň obecná (\"Cydonia oblonga\") nebo též kdouloň podlouhlá je jediný zástupce rodu kdouloň (\"Cydonia\"). Kdoule je pro plody pěstována méně než kterýkoli z ostatních ovocných stromů nebo keřů. Někdy je kdouloň používána jako podnož pro jiný druh ovoce, pro hrušně.", "tgt_summary": "The quince (; \"Cydonia oblonga\") is the sole member of the genus Cydonia in the family Rosaceae (which also contains apples and pears, among other fruits). It is a deciduous tree that bears a pome fruit, similar in appearance to a pear, and bright golden-yellow when mature. Throughout history the cooked fruit has been used as food, but the tree is also grown for its attractive pale pink blossoms and other ornamental qualities.", "id": 1135885}
{"src_title": "Žralok veliký", "tgt_title": "Basking shark", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žralok veliký je pobřežní až oceánský žralok, který se vyskytuje v Atlantiku a Pacifiku (v Indickém oceánu jen u pobřeží Austrálie, Indonésie a Jižní Afriky), ve studených i v teplejších vodách většinou u pevninských mělčin. Preferuje teplotu vody od 8 do 14 °C. Je to vysoce stěhovavý druh.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Žralok veliký je druhý největší známý druh žraloka, hned za žralokem obrovským. Největší exemplář byl chycen do sítě na sledě v zátoce Fundy v Kanadě v roce 1851. Jeho celková délka činila 12,27 metrů a hmotnost se odhaduje asi na 19 tun. Některé exempláře dnes přesahují 9 nebo dokonce 10 metrů, ale po letech intenzivního rybolovu se staly vzácností. V průměru měří dospělí jedinci 7 až 9 metrů a váží asi 4 tuny. Žralok velrybí bývá někdy zaměňován se žralokem bílým. Hlavními rozlišovacími znaky jsou podstatně delší žaberní rýhy, „jeskyňovité“ čelisti bez velkých zubů (zato s množstvím malých zoubků), menší oči, absence bílé barvy na spodní části těla a celkově větší rozměry žraloka velikého.  Tento žralok může žít samotářsky nebo i ve skupinách, které mají obvykle 20 až 30 jedinců.  Dožívá se obvykle věku 34 až 50 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu přijímá pasivně pomocí žaberních filtrů, jimiž filtruje zooplankton, malé ryby a jiné, bezobratlé živočichy. Za hodinu může přefiltrovat okolo 2000 m vody. Kvůli potravě pobývá u hladiny, kde je jí nejvíce. V zimě je ponořen v hloubce až 1 km, kde mu z důvodu nedostatku potravy zakrní filtrační ústrojí. Pro výživu v tomto období využívá tuky, které dříve nashromáždil. Na konci zimy se filtrační ústrojí obnoví.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Žralok veliký je vejcoživorodý, dle jiných zdrojů živorodý. Embryo je v prvním stádiu závislé na žloutkovém váčku, ale později se živí neoplodněnými vajíčky produkovanými matkou. Tento jev se nazývá oofagie. Délka březosti není přesně známa, ale předpokládá se doba více než jednoho roku. V jednom vrhu rodí 1 až 2 mláďata, která měří 1,5–2 m. Je znám případ samice, která byla při vylovení březí a nosila 6 nenarozených mláďat. Samci pohlavně dospívají při délce 4 až 7,5 metru, samice při 6,9 až 9,8 metrech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žralok veliký (\"Cetorhinus maximus\") je velký kosmopolitní druh žraloka z čeledi obrounovitých. Je to druhá největší paryba po žraloku obrovském, může měřit i přes 12 metrů. Jedná se o pomalý druh, výjimečně plavající rychleji než 5 km/h.", "tgt_summary": "The basking shark (\"Cetorhinus maximus\") is the second-largest living shark, after the whale shark, and one of three plankton-eating shark species, along with the whale shark and megamouth shark. Adults typically reach in length. It is usually greyish-brown, with mottled skin. The caudal fin has a strong lateral keel and a crescent shape.", "id": 468380}
{"src_title": "Ondřej I.", "tgt_title": "Andrew I of Hungary", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ondřej byl druhým synem vévody Vazula, bratrance Štěpána I., prvního krále Uher. Jeho matka byla pravděpodobně konkubína, dcera člena uherského rodu Tátonyů.  Jediný přeživší syn krále Štěpána Emeric byl 2. září 1031 zabit divočákem při lovu. Král chtěl pojistit pozici křesťanství v polorozvráceném království; z toho důvodu plánoval jmenovat svého synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete, svým nástupcem. Vévoda Vazul, který byl považován za ctitele pohanských zvyků, se zúčastnil konspirace s cílem zabít krále. Atentát se nezdařil. Vazul byl oslepen, do uší mu bylo nalito roztavené olovo a jeho tři synové byli vyhnáni do exilu.  Nejprve prchli do Čech a pokračovali do Polska, kde se Béla oženil s Ryksou z dynastie Piastovců. Ondřej a Levente se pravděpodobně cítili zastíněni svým bratrem, pokračovali v cestě a usídlili se v Kyjevě. Preláti, vedení biskupem Gerardem ze Csanádu, se rozhodli povolat Vazulovy syny zpět do Uher a napsali jim dopis. V době, kdy se Ondřej a Levante vrátili do Uher, rozpoutalo se obrovské bogomilské povstání. Oba bratři vytvořili v Abaújváru alianci s pohanskými rebely, kteří je přijali jako své vůdce. Petr Orseolo se pokusil uprchnout na dvůr císaře Jindřicha III., ale byl uvězněn a oslepen a vykastrován.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o trůn.", "content": "Ondřej byl korunován roku 1047. Pokračoval v politice christianizace, po korunovaci potvrdil dekrety krále Štěpána a pozval do Uher cizí kněze, protože bogomilové zabili několik členů křesťanských duchovních. Vztahy se Svatou říší římskou zůstaly napjaté, protože Petr Orseolo byl nejenom blízkým spojencem císaře Jindřicha III., ale také vazalem Svaté říše římské. Ondřej poslal k císařskému dvoru diplomaty s nabídkou, že bude akceptovat císařovu nadřazenost, ale císař smír odmítl; proto se Ondřej musel začít připravovat na hrozící válku. Roku 1048 pozval ke svému dvoru mladšího bratra Bélu.  Bratrovi daroval knížecí úděl, který se skládal z Nitranska a Biharska.Zároveň určil Bélu svým nástupcem, protože mu první manželka stále nedala dědice. V roce 1051 podnikl Jindřich III. útok na Uhry, ale císařské vojsko bylo poraženo v kopcích Vértes, zatímco císařská flotila byla donucena na základě zfalšovaného listu k návratu. Koncem roku jednal mezi vládci opat Hugo z Cluny, ale císař opět odmítl mír přijmout. Další rok vedl císař svoji flotilu proti pohraničnímu hradu v Prešpurku (Bratislavě), ale díky diverzní akci obránců, kteří potopili císařské lodě, se Uhry říšskému nájezdu opět ubránily. V tomto období se pokusil papež Lev IX. zprostředkovat mír, ale císař opět nepřijal. Po odchodu císařských vojsk Ondřej vytvořil v roce 1053 alianci s bavorským vévodou Konrádem II., který podporoval císařskou opozici. V roce 1055 založil Ondřej na březích Balatonu benediktýnské opatství Tihany a dosadil tam konvent ortodoxních jeptišek.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupnická krize.", "content": "Zřejmě roku 1053 se Ondřejovi v druhém manželství konečně narodil vytoužený syn, jehož matkou byla Anastázie, dcera kyjevského velkovévody Jaroslava. Roku 1058 se Ondřej I. pokusil zajistit nástupnictví své krve tím, že nechal ve Stoličném Bělehradě korunovat svého pětiletého syna Šalamouna. Nečekaná korunovace porušila předchozí domluvu a zkazila dosud dobré bratrské vztahy. Nespokojený Béla opustil královský dvůr a odešel do své země. V září 1058 se Ondřej v tu dobu již ochrnutý po mrtvici osobně setkal na Moravském poli s novým německým králem Jindřichem IV. Uzavřeli mírovou smlouvu stvrzenou zásnubami Šalamouna a Jindřichovy sestry Judity Švábské.  Po dosažení míru s říší se Ondřej snažil přesvědčit Bélu, aby se smířil s Šalamounem na uherském trůně. Béla se nechtěl vzdát nároku na korunu a proto se v roce 1059 rozhodl hledat pomoc u svého švagra Boleslava Smělého. Ondřej poslal rodinu do Rakouska a připravil se na válku, ačkoliv byl tak nemocný, že nebyl ani schopen chodit. Na jaře 1060 vpadl Béla s polským vojskem do Uherska. Vojska obou bratrů se střetla v bitvě u řeky Tisy, ze které Béla i přes Ondřejovy posily z říše, odešel jako vítěz. Ondřej se spolu s míšeňským markrabětem Vilémem snažil utéct do Německa, ale Bélovi vojáci je chytili u Mošenského hradu, kde Ondřej v Thébském průsmyku spadl z koně. Byl odvezen do Zircu, kde krátce nato zemřel. Byl pohřben v opatství Tihany.  Vévoda Béla byl 6. prosince 1060 korunován uherským králem a pokračovaly další boje o uherské království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ondřej I. Bílý nebo také Katolický (maďarsky: \"I. (Fehér/Katolikus) András/Endre\") (asi 1015 – před 6. prosincem 1060, Zirc) byl uherským králem z mladší větve Arpádovské dynastie. Za své vlády posílil pozici křesťanství ve svém království a podařilo se mu uchránit nezávislost uherského království proti Svaté říši římské.", "tgt_summary": "Andrew I the White or the Catholic (; c. 1015 – before 6 December 1060) was King of Hungary from 1046 to 1060. He descended from a younger branch of the Árpád dynasty. After spending fifteen years in exile, he ascended the throne during an extensive revolt of the pagan Hungarians. He strengthened the position of Christianity in the Kingdom of Hungary and successfully defended its independence against the Holy Roman Empire.", "id": 147957}
{"src_title": "Peenemünde", "tgt_title": "Peenemünde", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o vesnici se datují do roku 1282, kdy ji pomořanský kníže Bogislaw IV. daroval městu Wolgast.  Během třicetileté války se zde 4. července 1630 vylodil švédský král Gustav II. Adolf Švédský se svými 14 000 vojáky na začátku svého tažení k obsazení Německé říše.  Roku 1936 Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium) zaplatilo městu Wolgast 750 000 říšských marek za odkoupení celého severního poloostrova Usedom a u vesnice se roku 1937 začalo budovat armádní výzkumné středisko (\"Heeresversuchsstelle\"). O rok později už bylo téměř dokončeno a jeho technickým ředitelem se stal Wernher von Braun (dříve pracující v Kummersdorfu).  Probíhal zde vývoj nacistických \"zbraní odplaty\" včetně rakety V-2. Dalšími projekty byly rakety Enzian, Schmetterling, Rheintochter a Wasserfall. Zároveň zde Johannes Plendl vyvinul s tím úzce související systémy noční navigace a radarů. Mimo to zde byl například použitý první kamerový systém na světě. Ve vojenské vývojové základně pracovalo zhruba dvanáct tisíc lidí a to nejen vojenských a civilních zaměstnanců, ale též válečných zajatců, nuceně nasazených a vězňů. Součástí komplexu byl proto také malý pracovní koncentrační tábor Karlshagen, který byl pobočkou koncentračního tábora Ravensbrück.  Podle Britů objevily Peenemünde jejich průzkumné letky 12. června 1943 poté, co vyfotily velký válcovitý objekt neznámého určení. Podle Poláků k tomu přispěla hlavně jejich Zemská armáda (\"Armia Krajowa\"). V noci z 17. na 18. srpna 1943 byla základna bombardována téměř 600 letadly britského královského letectva. Tato akce byla nazvána krycím jménem operace Hydra. Část bomb neúmyslně dopadla i na pracovní tábor asi 2,5 km od základny, kde zemřelo přes 500 civilistů, převážně deportovaných Poláků. Následně byla ale základna správně zaměřena a částečně zničena (od objevení do konce války na ni spadlo 122 tisíc tun munice). Z důvodu odhalení základny byla výroba raket na počátku roku 1944 přesunuta do podzemní továrny Mittelwerk u města Nordhausen, kde ve výrobě pokračovali vězni z koncentračního tábora Mittelbau-Dora a odpalovací zkoušky a výcvik raketových jednotek byly přesunuty do Blizny v Polsku. V Peenemünde zůstalo z původních dvanácti tisíc jen asi 400 vývojových pracovníků. Až do května 1945 probíhal průběžný přesun personálu a dělníků do středního Německa.  5. května 1945 byla základna obsazena sovětskou armádou. Ta ji zabrala až do roku 1952. Toho roku byla opět předána do rukou Němců, tentokrát ale už východoněmecké armádě Nationale Volksarmee. V padesátých a šedesátých letech zde probíhalo rozebírání nepotřebných součástí základny. Byla zachována pouze elektrárna, letiště a železniční spojení s městečkem Zinnowitz.  Do znovusjednocení Německa roku 1990 zde existovala nepoužívaná letecká základna, v roce 1993 byla i ta zrušena a dnes se letiště používá pouze pro vyhlídkové lety.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V areálu bývalé elektrárny bylo roku 1992 pod širým nebem otevřeno Historicko-technické informační centrum s leteckými exponáty, mezi které patří i Fieseler Fi 103 (V-1) a Aggregat 4 (V-2). Vedle muzea má i funkci kulturního centra Peenemünde.  V přístavu u vesnice kotví i sovětská ponorka U-461, sloužící jako muzeum (největší muzeum v ponorce na světě) a je zde malé muzeum hraček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peenemünde (, doslova \"ústí Peene\") je nejsevernější vesnice na ostrově Usedom v severovýchodní části Německa, nachází se u ústí řeky Peene. Podle sčítání z přelomu roků 2006 a 2007 má 345 obyvatel. Vesnice je známá především díky přilehlému výzkumnému středisku německé Luftwaffe (\"Heeresversuchsanstalt Peenemünde\") používanému během druhé světové války.", "tgt_summary": "Peenemünde (, ) is a municipality on the Baltic Sea island of Usedom in the Vorpommern-Greifswald district in Mecklenburg-Vorpommern, Germany. It is part of the \"Amt\" (collective municipality) of Usedom-Nord. The community is known for the Peenemünde Army Research Center, where the world's first functional large-scale liquid-propellant rocket, the V-2, was developed.", "id": 970862}
{"src_title": "Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)", "tgt_title": "Marian column (Prague)", "src_document": [{"title": "Barokní mariánský sloup.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontext.", "content": "Sloupy jako součást náboženské výzdoby měst se v katolických zemích dostaly do módy v době baroka a protireformace. Již roku 1587 nechal papež Sixtus V. umístit na Trájánův sloup v Římě sochu apoštola Petra a roku 1589 na sloup Marka Aurelia sochu apoštola Pavla. Zvlášť často se sloupy objevovaly ve městech habsburské monarchie a Bavorska. Z hlediska motivu stavby se jednalo například o sloupy \"turecké\" (na památku úspěšné obrany před Osmany), \"švédské\" (například právě pražský) či \"morové\" za odvrácení epidemie. Co do zasvěcení jsou nejčastější sloupy Nejsvětější Trojice a mariánské, často se objevují i sloupy s postavami jiných světců, zejména Jana Nepomuckého.  Vedle připomínky válečných hrůz či moru a podnětu ke zbožnému usebrání vyjadřovaly barokní náboženské sloupy na území rakouské monarchie nepřímo také triumf katolicismu a habsburského rodu nad jeho protestantskými protivníky. Malíř Karel Škréta zobrazil pražský sloup jako duchovní střed katolické Evropy. Jako širokým vrstvám srozumitelné médium pomáhaly prosadit model protireformační lidové zbožnosti. V očích obrazoboreckých protestantů byl triumfální sloup se sochou Panny Marie naopak modlou a pohoršením. Politické a náboženské napětí obou pojetí zůstalo živé a", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba a údržba.", "content": "Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Byl postaven na místě, kde nechal v březnu 1632 po vpádu Sasů do Prahy za třicetileté války jeden z velitelů saského vojska přibít na pranýř nedaleko nové šibenice staroboleslavské Palladium. Na tomto místě navrhoval vztyčení sloupu strahovský převor již v roce 1647. Základní kámen byl položen 23. května 1650 Bernardem Ignácem z Martinic za účasti velkého množství Pražanů. Ještě tentýž den se začalo s", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Císař Ferdinand III. vytvořil při svěcení sochy roku 1650 nadaci, ze které byli vypláceni svatovítští kanovníci za to, že budou každou sobotu a o mariánských svátcích konat za zpěvu loretánských litanií procesí z Týnského chrámu. V roce 1782 byly pobožnosti přeneseny do Týnského chrámu a v roce 1872 do chrámu sv. Víta na Hradčanech.  O svátku Nanebevzetí Panny Marie byly pořádány slavnostní průvody z Klementina, ve kterých studenti nesli rukavice a přilbu jezuity Jiřího Plachého, který v roce 1648 shromáždil několik set studentů a dobrovolníků k obraně Karlova mostu. Procesí byla okázalá; nosily se v nich stříbrné korouhve s kříži a velká stříbrná sousoší znázorňující Pannu Marii. Pážata nosila španělské kroje bohatě zdobené zlatem. V roce 1658 se procesí účastnil arcivévoda Leopold a roku 1679 byl průvod obzvláště slavnostní, protože byl přítomen císař Leopold I. s císařovnou. Jen z latinské Mariánské družiny, která soustředila všechnu tehdejší inteligenci a zástupce nejvyšších úřadů, bylo v průvodu 500 párů", "section_level": 2}, {"title": "Stržení.", "content": "Krátce po vyhlášení samostatného Československa byl sloup 3. listopadu 1918 stržen asi stočlennou skupinou Žižkováků, kteří v něm spatřovali symbol svržené habsburské monarchie. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který stržení sloupu připravil a zaštiťoval se přitom údajnou podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. O události později zveřejnil písemné svědectví.  Sauer podle svého vyjádření navštívil o den dříve správce žižkovského obecního dvora Josefa Hodana, kterému řekl, co chystá, a odvolával se na revoluční národní výbor a na Václava", "section_level": 2}, {"title": "Pozůstatky.", "content": "Některé české listy vyzývaly, aby pozůstatky mariánského sloupu zůstaly na svém místě a připomínaly potupu katolíků. Protože ale měli krátce po stržení přijet do Prahy Tomáš G. Masaryk a někteří zahraniční politici, kteří měli mít pódium na Staroměstském náměstí, vedení města rozhodlo, že se trosky odklidí, aby nebyl pohoršen zahraniční doprovod. Zbylé části sloupu proto byly ve velkém spěchu odstraněny v noci z 18. na 19. prosince 1918 a odvezeny na nádvoří kláštera u kostela sv. Anny na Anenském náměstí, kde se prodával použitý stavební materiál získaný při asanaci Starého Města. Trosky sloupu", "section_level": 2}, {"title": "Snahy a spory o obnovu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Během první republiky.", "content": "Snahy o obnovu sloupu byly zpočátku spontánní a nejednotné. Již 7. listopadu 1918 se v novinách \"Čech\" objevila myšlenka na nové postavení sloupu. K místu, na kterém stál mariánský sloup, se 10. července 1921 konal třítisícový průvod katolických studentů. V říjnu 1922 byla v Klementinu uspořádána první výstava kreseb a fotografií mariánského sloupu. Básník Jaroslav Durych uspořádal veřejnou sbírku pro obnovu sloupu. Nový sloup měl být darem celého národa. Sbírka vynesla sto tisíc korun, město však obnovu nepovolilo.  Vydání brožury Franty Sauera o stržení sloupu vyvolalo velkou a bouřlivou reakci. V Plodinové burze se 19. listopadu 1923 za účasti pěti tisíc Pražanů odehrála demonstrace za znovupostavení mariánského sloupu, na níž promluvili poslanec František Nosek, děkan Alois Tylínek a spisovatelé Vilém Bitnar a Antonín Šorm. Týž den byl zřízen Odbor", "section_level": 2}, {"title": "Protektorát.", "content": "Zhruba od roku 1940 působila v protektorátní Praze nová německá plánovací komise, jejímž cílem mělo být „očištění“ údajné původní „německé metropole“. Prostředkem mělo být především postupné vytlačování českých (a dalších neněmeckých) obyvatel a jejich nahrazování německým obyvatelstvem, výstavba na volných plochách, rozsáhlé asanace a", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Již v roce 1945 se snah o obnovu ujal Orel, který začal organizovat sbírky na obnovu. Během orelské pouti na Hostýně 26. srpna 1947 bylo rozhodnuto pokusit se sloup postavit do 30. září 1950, ke třístému výročí jeho vztyčení. Tato iniciativa však byla zmařena komunistickým převratem a mnozí lidé byli za tuto činnost později perzekuováni. Archiv více než 1000 položek Odboru pro rekonstrukci sloupu byl v rámci likvidace Lidové akademie ztracen. Zachoval se po něm jen protokol o zrušení a zákazu této instituce jako protistátní. Na místě, kde sloup stál, se pravidelně objevovaly květiny, které vždy Státní bezpečnost ihned odstranila.  1. exilový sjezd Lidové strany v německém Ludwigsburgu v roce 1949 přijal usnesení o obnově", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu.", "content": "Petice přimlouvající se za obnovení sloupu byla sepsána již v roce 1988 a podepsalo ji několik stovek lidí. Po sametové revoluci v roce 1990 vznikla \"Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze\" s cílem obnovení sloupu v jeho původní podobě, ze stejného materiálu a na původním místě. Jejím prvním předsedou a také autorem projektové dokumentace Mariánského sloupu byl Pavel Nauman. Podle této dokumentace byl vyroben základní kámen sloupu, 2. listopadu 1993 byl usazen do dlažby Staroměstského náměstí a následujícího dne ve výroční den stržení Mariánského sloupu 3. 11. 1993 ho opat Michael", "section_level": 2}, {"title": "Spory a příprava.", "content": "Proti obnovení sloupu vzniklo několik petic, například v roce 2001 (iniciovala ji společnost Veritas, rozvíjející odkaz české reformace), v roce 2013 (spisovatelka Lenka Procházková) a roce 2017 (David Loula). V listopadu 2016 Ekumenická rada církví o stavbě sloupu jednala, nedospěla však k jednotnému stanovisku, a nechala tak na svých členských církvích, jaký postoj zaujmou. Sloup zůstal u části církevní veřejnosti sporný, například roku 2017 obvinil asistent Evangelické teologické fakulty UK Martin Vaňáč pražského arcibiskupa Dominika Duku z podvodu kvůli podezření z toho, že starostovi Prahy 1 Oldřichu Lomeckému předal jen ta stanoviska církví, která vyzněla pro obnovu sloupu příznivě.  V roce 2008 jmenoval primátor Pavel Bém dvanáctičlennou expertní komisi, která posuzovala celkovou revitalizaci Staroměstského náměstí. Ve stejném roce se konala výstava o historickém, urbanistickém a architektonickém vývoji náměstí, na které byl i model mariánského sloupu. Další rok se konala mezinárodní konference, které se zúčastnilo asi", "section_level": 2}, {"title": "Nový mariánský sloup.", "content": "Stavba sloupu začala 17. února 2020, hlavní práce byly dokončeny 4. června 2020 umístěním sochy Marie na vrchol sloupu. Po dokončení se sloup stane majetkem města. Stavba by měla být hotova 15. srpna. Účelem rekonstrukce bylo zhotovit co nejvěrnější podobu původní sochy Panny Marie. Ze zachovaného torza originálu byla pomocí tečkovacího strojku vytvořena kopie. Chybějící levá část trupu se sepjatýma rukama se rekonstruovala podle sádrového odlitku soch, které stojí na náměstí v Lounech a na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora, podle velmi čitelné fotografie chybějící části a podle deseti fotografií celé sochy. Kopii do kamene nešlo převádět přímo z originálu, proto byla socha odformována a byly zhotoveny dva sádrové odlitky a jeden výdusek. Na obou byl hledán způsob techniky nanášení a modelování chybějící části.  První rekonstrukci chybějící části prováděl na výdusku akademický sochař Jan Bradna. Nanášenou rekonstrukci prováděli v roce 1998 akademický sochař Karel Kronych, žák profesora Karla Pokorného, a sochař Miroslav Krátký. Po studiu sádrového modelu ještě akademický sochař Petr Váňa na některých místech modelačně napravil některé chyby a nedostatky rekonstrukce. V roce 2002 byli písemně pozváni na konzultaci pracovníci památkových úřadů a dalších institucí, aby se seznámili s vývojem práce a mohli poskytnout své názory a doporučení. Zájem o návštěvu tehdy projevili pouze Ivo Hlobil z Akademie věd a Kateřina Adamcová z Památkového ústavu. Rekonstrukce se prováděla v ateliéru, který si postavil sochař Čeněk Vosmík. Byl to první sochař, který se po stržení sloupu angažoval za jeho obnovu.  Po rekonstrukci byl zhotoven sádrový model s rekonstruovanou částí. Pro sekání kopie musel být zvolen kámen stejné nebo velmi podobné struktury i charakteru jako je kámen originálu. Protože se původně použitý pískovec v Kamenných Žehrovicích již desítky let netěží, byl pro kopii zvolen pískovec zvaný božanovský z Teplic nad Metují, kterým je žehrovický kámen již řadu let nahrazován. Protože kopii v kameni vytvářel jiný sochař, než který prováděl rekonstrukci, mohly být chyby v rekonstrukci na připraveném modelu rozpoznány a napraveny. Kopie byla dokončena za přítomnosti originálu, aby se vizuálním kontaktem a vnímáním celého ducha díla mohl kopii sochy vtisknut konečný umělecký vzhled i duchovní obsah. K soše patří neoddělitelně i gloriola dvanácti hvězd okolo hlavy patrná na několika fotografiích sloupu. Ze zapůjčeného originálu hvězdy byl vyroben sádrový model, podle kterého byly zhotoveny kovové kopie hvězd, poté pozlacené plátkovým zlatem.  Na základě výběrového řízení tvořil bez nároku na honorář kopii původní architektury i se sochou Panny Marie v letech 1997–2017 akademický sochař Petr Váňa z Karlíku s dalšími kameníky (ještě Petr Beneš, Petr Piekarz, Hynek Shejbal a Tomáš Váňa), kteří společně vytvořili Mariánskou kamenickou huť. Socha byla vytesaná z božanovského pískovce z východních Čech, stejně jako čtyři podstavce soch andělů, balustrády, schody, dlažba i základní kameny. Kámen na sochu daroval Martin Peroutka. Dřík s korintskou hlavicí byl vyroben z růžového pískovce pocházejícího z Indie, který darovala kamenická huť. Podstavec je z pískovce \"Pietra Dorata\" ze Sieny a věnovalo ho italské městečko Vitorchiano. Sanktuář je zhotoven z mrákotínské žuly, kámen daroval majitel tamního kamenolomu Jindřich Zedníček. Čtyři podstavce pro sochy andělů věnovaly čtyři rytířské řády: maltézských rytířů, německých rytířů, křižovníků s červenou hvězdou a svatého Lazara Jeruzalémského. 16 základních kamenů darovalo 15 českých měst a jedna česká misie. Na darovaných základních kamenech jsou vytesána jména: Chicago – Česká misie, Dobřichovice, Dolní Bojanovice, Jaroměř-Josefov, Hořice v Podkrkonoší, Hustopeče nad Bečvou, Mníšek pod Brdy, Moutnice, Olomouc, Prostějov, Soutice u Vlašimi, Třeboň, Třebotov, Zábřeh, Záhornice u Opočna a Žďár nad Sázavou.  Zbylá architektura byla rekonstruována podle zachovaných částí. Plány pro rekonstrukci ztracených dílů byly vytvořeny pomocí fotogrammetrie. Hotové díly byly do června 2019 uloženy na paletách v depozitáři v Jaroměři. 11. června 2019 dorazila do Prahy loď s nákladem 200 kusů kamenů na zbudování základu mariánského sloupu o celkové hmotnosti 60 tun.  Hotová kopie sochy Panny Marie byla do 4. června 2020 umístěna před bočním vchodem do Týnského chrámu. Dokončený podstavec s kónickým sloupem byl do května 2020 umístěn v zahradě kostela svatého Karla Boromejského pod Petřínem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl postaven podle původního pískovcového raně barokního mariánského sloupu strženého brzy po vzniku Československa. Na vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie (latinsky \"Immaculaty\"), vytvořená sochařem Petrem Váňou dle poškozeného originálu. Oproti původnímu sloupu nejsou na podstavci sochy čtyř andělů bojujících se symboly zla. V poledne stín sloupu ukazuje pražský poledník, který dříve sloužil k určení slunečního času.", "tgt_summary": "The Marian column of Prague is a religious monument consisting of a column topped with a statute of the Virgin Mary, located in the city's Old Town Square. The column was erected in 1650, shortly after the conclusion of the Thirty Years' War. It was demolished in November 1918, coinciding with the fall of Austria-Hungary. In 2020, the column was reconstructed, with completion on June 4th 2020.", "id": 297942}
{"src_title": "Ivan Mauger", "tgt_title": "Ivan Mauger", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V průběhu své tříleté vlády byl Jakub zapojen do politických sporů mezi katolíky a protestanty i sporů o to, jaký vliv v politice náleží panovníkovi a parlamentu. Jeho největším problémem bylo to, že byl katolíkem. Whigové neuspěli v pokusu o Jakubovo odstranění z trůnu v letech 1679 a 1681 a jeho hlavními spojenci byli Toryové. Po jeho korunovaci roku 1685 se parlament skládal především z Toryů. Jakubův pokus změnit zákony podporující postavení Anglikánské církve mu jeho spojence odcizil. Jakub se snažil vytvořit zázemí vznikem \"královské strany\" a roku 1687 zahájil politiku náboženské tolerance a vydal Deklaraci svobody vyznání (\"Declaration of Indulgence\"). Spolu s katolíky, odpadlíky od anglikánské církve a nonkonformisty chtěl vytvořit spojenectví pro emancipaci katolicismu.  Roku 1686 změnil názor vrchního soudního dvora na to, že může zrušit náboženská omezení pro katolíky a nonkonformisty. Nechal odvolat protikatolického londýnského biskupa, propustil protestantské odborné asistenty na Magdalen College v Oxfordu a nahradil je katolíky. Vytvořil také silnou armádu, jejímiž důstojníky se stali katolíci. Jeho oponenti v parlamentu to považovali za přípravu k despotické vládě, načež Jakub odročil jednání parlamentu bez jeho souhlasu.  V dubnu 1688 Jakub znovu vydal Deklaraci svobody vyznání a nařídil, aby ji duchovní četli na bohoslužbách. Když mu canterburský arcibiskup a šest jiných biskupů napsali žádost o revizi jeho rozhodnutí, byli uvězněni za pobuřování. Události nabraly spád, když Jakubova druhá manželka porodila syna. Do té doby byla Jakubovým nástupníkem jeho protestantská dcera Marie, narozením dědice však se pravděpodobnost nástupnictví katolické dynastie na anglickém trůnu stala reálnou. Někteří vedoucí představitelé Toryů se sešli s členy strany Wighů, aby tento problém řešili.", "section_level": 1}, {"title": "Spiknutí.", "content": "Roku 1686 se skupina spiklenců setkala v Charborough House v Dorsetu, aby naplánovali svržení krále Jakuba. V červnu 1688 se konala další schůzka, na které se debatovalo o nahrazení Jakuba jeho dcerou Marií a jejím manželem Vilémem Oranžským. Oba byli protestanti a dědečkem obou byl Karel I. Před narozením Jakubova syna patřili oba mezi možné nástupníky. Jakub je však považoval za nástupníky pouze pokud by akceptovali jeho prokatolický postoj, což oba odmítali obávajíce se narůstajícího vlivu Francie.  Vilém byl také místodržitelem hlavních nizozemských provincií, které se tehdy připravovaly na válku Velké aliance proti Francii. Byl také hlavním činitelem protestantské aliance proti katolicismu a francouzskému absolutismu. Není zcela zřejmé, zda bylo spiknutí iniciováno Angličany nebo Vilémem a jeho manželkou. Vilém se snažil ovlivnit anglickou politiku již dříve, když zveřejnil otevřený dopis napadající Jakubovu náboženskou politiku. Zdá se, že narození Jakubova následníka přimělo Viléma k rozhodnutí provést invazi do Anglie v létě roku 1688 a začal pro svůj záměr hledat finanční a politickou podporu.  Autorem textu dopisu, který vyzval Viléma Oranžského k převzetí vlády v Anglii, byl Henry Sydney, dopis pak kromě něj podepsalo šest lordů, v britské historiografii je toto uskupení známé pod názvem \"Immortal Seven\" (sedm nesmrtelných). Jediným představitelem církve, který dopis podepsal, byl londýnský biskup Henry Compton, který později v roce 1689 korunoval Viléma anglickým králem. Další signatáři dopisu dosáhli nejvyšších funkcí ve státní správě, u dvora, v armádě a námořnictvu, všichni také postupovali ve šlechtické hierarchii. Delikátním úkolem dopravit dopis z Londýna do Haagu byl pověřen Arthur Herbert, který tak učinil v přestrojení za prostého námořníka a pak se stal ministrem námořnictva a vrchním velitelem anglického loďstva. Signatáři dopisu byli:", "section_level": 1}, {"title": "Vilémova invaze.", "content": "I když se Vilémovy přípravy na invazi odehrávaly v rychlosti, nemohly zůstat utajeny. Nalodění bylo zahájeno 22. září a bylo dokončeno 8. října. V tentýž den Jakub vydal prohlášení k anglickému národu, aby se připravil na nizozemskou invazi. Vilém 10. října vydal \"Hágskou deklaraci\", která byla v 60 000 exemplářích přeložených do angličtiny rozšířena v Anglii; v ní ujišťoval, že jeho snahou je zachování protestantského náboženství, svolání svobodného parlamentu a vyšetření nástupnictví prince Waleského. Slíbil respektovat Jakubovu pozici. 14. října vydal další prohlášení, v němž odmítal úmysl stát se králem a obsadit Anglii.  Rychlost nalodění překvapila všechny zahraniční pozorovatele. Francouzský král odložil své přípravy na válku s Nizozemci na září. Nizozemská armáda čítala asi 5000 koní a asi 60 000 mužů, včetně námořníků. Vylodění mělo proběhnout na sever od Harwiche, poté co flotila proplula okolo Doverského hradu a Calais, aby Nizozemci demonstrovali svou sílu. Anglické námořnictvo, umístěné v ústí Temže, zahlédlo nizozemské loďstvo dvakrát, ale nemohlo proti němu vyrazit poprvé pro silný protivítr a podruhé pro nevýhodný příliv. Vilém se se svým vojskem vylodil 15. listopadu 1688 v Torbay, byl vřele uvítán a k jeho vojsku se připojili někteří místní obyvatelé. 17. listopadu se směr větru obrátil na jihovýchod a znemožnil tak útok anglického vojska na Vilémovy síly. Francouzské loďstvo bylo v té době ve Středozemním moři. Ludvík otálel s vyhlášením války až do 26. listopadu, protože doufal, že nizozemská angažovanost v Anglii povede ke snížení podpory Nizozemců v Německu.  Vilém považoval své síly za dostatečně velké, aby mohl odrazit případný Jakubův útok. Chtěl se ale vyhnout otevřenému střetu a tak zaujal obrannou pozici ve velké vzdálenosti od Jakubovy armády. Doufal v to, že se jeho angličtí spojenci chopí iniciativy proti Jakubovi a on se soustředí na obranu svých sil. Byl připraven čekat na vhodný okamžik, protože svým vojákům vyplatil žold na tři měsíce dopředu. 9. listopadu Vilém převzal kontrolu nad Exeterem poté, co úředníci opustili město. Od 12. listopadu mnoho šlechticů ze severu země vyjadřovalo Vilémovi, jak přislíbili, podporu. Nicméně zpočátku byla většina lidí opatrná ve vyjadřování svého názoru a spíše pasivně očekávali vývoj událostí.", "section_level": 1}, {"title": "Kolaps Jakubova systému.", "content": "Jakub odmítl nabídku Francouzů o poskytnutí vojenské podpory, protože se obával, že by tím ztratil podporu místních obyvatel. Snažil se získat podporu u Toryů, ale neuspěl, protože odmítl změnit svůj přístup k vyhlášení náboženské svobody. Jeho vojsko se nacházelo u Salisbury a Jakub se k němu připojil 19. listopadu. S ohledem na antikatolickou náladu v Londýně neměla část vojska velké nadšení pro boj a i část důstojníků nebyla vůči králi dostatečně loajální. Při prvních drobných střetech dezertovali první důstojníci. 23. listopadu dezertoval a přešel na Vilémovu stranu jeden z jeho hlavních velitelů lord Churchil z Eyemothu a 26. listopadu i jeho vlastní dcera Anna. Obě tyto události byly pro Jakuba velkou ztrátou a sám se vrátil tentýž den do Londýna.  Poté co 18. listopadu kapituloval Plymouth pokračoval Vilém na Salisbury a po třech dnech dosáhl Hungefordu, kde se setkal s Jakubovými vyslanci. Král přislíbil svobodné volby a všeobecnou amnestii pro vzbouřence. V té době ale Jakub hrál o čas, protože se rozhodl opustit zemi, obávaje se, že Angličané ho budou chtít popravit. V prosinci se konaly protikatolické demonstrace v mnoha městech, například v Bristolu, Herefordu, Yorku, Cambridge a Shropshire. 8. prosince se Vilém setkal naposledy s Jakubovými vyslanci a přijal Jakubovy návrhy, trval ale také na tom, že katolíci budou odstraněni ze státních funkcí a Anglie uhradí nizozemské válečné náklady.  V noci z 9. na 10. prosince prchla královna se synem do Francie. Den nato se snažil uniknout i Jakub, byl však zajat rybáři. 11. prosince 27 členů Sněmovny lordů vytvořilo prozatímní vládu, rozhodli se požádat Viléma o zjednání pořádku, zároveň však požádali Jakuba, aby se vrátil do Londýna a dohodl se se svým zetěm. Při svém návratu byl Jakub přivítán zdravícím davem, zahájil jednání vlády a předsedal státní radě. Poslal lorda Fevershama za Vilémem, aby dojednal jejich osobní setkání. V té době se ukázalo, že Vilém nemá zájem, aby si Jakub uchoval svou moc v Anglii. Odmítl uvěznit Jakuba, protože by porušil své dřívější prohlášení, zároveň však se rozhodl podpořit Jakubovy obavy o život. Jakubovi vyslanci byli posláni zpět ze vzkazem, že Vilém nemůže garantovat Jakubovu bezpečnost a doporučuje mu odjet do Hamu. Vilém také nařídil všem anglickým silám, aby se vzdálily z Londýna.  Jakub ze své vlastní vůle odjel pod ochranou nizozemského oddílu do Rochesteru. Vilém v té samé době vjel do Londýna, oblečen celý v oranžovém. Nizozemští důstojníci také dostali příkaz, aby nebránili Jakubovi v odchodu ze země, pokud by se tak rozhodl. 23. prosince Jakub odjel, poté co ho o to požádala jeho manželka, do Francie, kde se k ní připojil. To, že Jakubovi bylo umožněno odejít na místo poblíž pobřeží a příkazy k jeho nedbalému střežení byly zřejmě úmyslné, vypovídá o tom, že Vilém zřejmě doufal, že Jakub uteče ze země možná i proto, že nebude chtít riskovat osud Karla I. Jakub tak pomohl vyřešit otázku, je-li stále legitimním králem.", "section_level": 1}, {"title": "Vilém a Marie jmenováni panovníky.", "content": "Vilém se 28. prosince postavil do čela prozatímní vlády a na radu spojenců mezi Whighy svolal shromáždění všech poslanců původního parlamentu Karla II. a tím obešel Torye z parlamentu z roku 1685. Toto shromáždění bylo nazváno konventem, protože parlament mohl svolat pouze král. I když byl Jakub v zahraničí, měl stále mnoho příznivců. V konventu byli zástupci několika názorů. Jedni chtěli jmenovat Viléma králem, jiní chtěli, aby byli panovníky jmenováni Vilém a Marie společně a Toryové chtěli, aby byl Vilém jmenován regentem a Marie královnou. Dolní sněmovna se usnesla, že trůn je opuštěný, protože Jakub odjel ze země, zatímco Sněmovna lordů prohlásila, že panovníkem je buď Jakub nebo Marie, ale trůn nemůže zůstat opuštěným. Vilém dal Toryům najevo, že mají možnost jmenovat ho králem nebo soupeřit s Whighy bez jeho vojenské podpory, protože v tom případě by opustil Anglii. Poté Sněmovna lordů odhlasovala, že trůn je opuštěn.  Vilémovi a Marii byla navrženo společné panování, což přijali. 23. února 1689 byli Marie II. a Vilém III. jmenováni společně panovníky Anglie. Komise formulovala 23 bodů (později byla tato ustanovení nazvána Deklarací práv), které byly přečteny před Marií a Vilémem a jimi akceptovány. Oba byli 11. dubna korunováni.  Ve Skotsku byla podpora povstání velmi vlažná, ale poté, co Jakub utekl do Francie, většina členů skotské státní rady odjela do Londýna a nabídla Vilémovi své služby. 7. ledna ho požádali, aby se ujal vlády ve Skotsku. Skotský konvent se 4. dubna usnesl, že skotský trůn je uvolněný. Formuloval požadavky na práva, které Vilém a Marie akceptovali a s tím i nabídku stát se skotskými panovníky.", "section_level": 1}, {"title": "Jakobitské povstání.", "content": "Jakub udržoval v některých částech Británie, v katolickém Irsku a na skotské vysočině, kontakty se svými podporovateli. Tito jeho příznivci, nazýváni Jakobité, byli připraveni odporovat tomu, co považovali za nelegální převrat. První vzpoura ve Skotsku vypukla roku 1689. Byla vedena Johnem Grahamem, který shromáždil armádu ze skotských klanů z vysočiny. V Irsku vedl katolíky, kteří obsadili všechny pevnosti s výjimkou Derry, Richard Talbot. Samotný Jakub se vylodil v Irsku s francouzským vojskem čítajícím asi 6000 mužů. Válka probíhala v letech 1689 až 1691. Jakub utekl z Irska po pokořující porážce v bitvě na řece Boyne, ale jakobitský odpor pokračoval až do bitvy o Aughrim v roce 1691. Irští jakobité kapitulovali v souladu s Dohodou v Limericku z 3. října 1691. Navzdory vítězství skotských jakobitů v bitvě u Killiecrankie bylo jejich povstání potlačeno, a to pro smrt jejich vůdců a díky Vilémovu vítězství v bitvách u Dunkeldu a Cromdale. Mnoho lidí, zvláště ve Skotsku a Irsku, považovalo dále Jakuba za svého krále a jakobitské vzpoury, hlavně ve Skotsku, pokračovaly i později v letech 1715, 1719 a 1745.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Revoluce roku 1688 je mnohými považována za jednu z nejdůležitějších událostí v dlouhodobém vývoji rozložení sil mezi anglickým parlamentem a panovníkem. Deklarace práv z roku 1689 zrušila navždy možnost, aby se stal anglickým panovníkem katolík a ukončila možnost vzniku absolutistické monarchie omezením pravomocí panovníka ve prospěch parlamentu. Panovník nemohl vetovat zákon či daň nebo vytvořit a udržovat armádu v době míru bez souhlasu parlamentu. Od roku 1689 je vláda konstituční monarchie v Anglii a později ve Velké Británii kontinuální. Od té doby pravomoci parlamentu na úkor panovníka znatelně posílily. Na rozdíl od občanské války nezasáhla tato revoluce běžné obyvatele Anglie (hlavní válečné střety probíhaly v Irsku). Některými historiky je tak nazývána spíše než revolucí převratem.  Ačkoli se Vilém v prohlášení z října 1688 zavázal tolerovat katolíky, nebyl vzhledem k vlivu Toryů v novém parlamentu úspěšný. Toleranční zákon z roku 1689 zajistil svobodu vyznání pro nonkonformisty, ne však pro katolíky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Mauger, OBE, MBE (4. října 1939, Christchurch, Nový Zéland - 16. dubna 2018) (nositel Řádu britského impéria) byl motocyklový plochodrážní jezdec. Vyhrál rekordních šest světových mistrovství na krátké dráze a 3 na dlouhé dráze. Jezdil za několik britských týmů - Newcastle Diamonds, Belle Vue Aces, Exeter Falcons a Hull Vikings.", "tgt_summary": "Ivan Gerald Mauger (4 October 1939 – 16 April 2018) was a motorcycle speedway rider from New Zealand. He won a record six World Championships (Finals), a feat equalled only with the inclusion of the Speedway GP Championships by Tony Rickardsson of Sweden who won one World Final and five GP Championships. Mauger rode for several British teams – Wimbledon Dons, Newcastle Diamonds, Belle Vue Aces, Exeter Falcons, and the Hull Vikings. In 2010, Mauger was named an FIM Legend for his motorcycling achievements.", "id": 1273354}
{"src_title": "Pingpongová diplomacie", "tgt_title": "Ping-pong diplomacy", "src_document": [{"title": "Mistrovství světa v Nagoji.", "content": "Světový šampionát ve stolním tenisu (pingpongu), jež se konal v únoru 1971 v Nagoji, byl po několika letech prvním, kterého se zúčastnila také reprezentace ČLR. Během tohoto šampionátu došlo k nečekanému kontaktu reprezentantů obou zemí, a to když jeden z amerických hráčů, Glenn Cowan, omylem při cestě z tréninku nastoupil do autobusu čínské reprezentace. Tam se k němu většina Číňanů chovala odměřeně, jelikož v Číně předtím byly slogany hlásající pád amerického imperialismu běžné a v lidech pěstovaly představu USA jakožto nepřítele. I přesto se nakonec čínský hráč Čuang Ce-tung dal s Američanem do řeči. Potřásli si rukou a vyměnili si dárky. Nedlouho na to byl americký tým pozván do Pekingu. Pozvání přijal a stal se tak první americkou delegací v ČLR od nástupu Mao Ce-tunga k moci v roce 1949.  K prvnímu kontaktu mezi ČLR a USA tak nedošlo na politickém poli, ale na poli sportovním, což oběma zemím vyhovovalo. Americký prezident Richard Nixon se již dříve vyjádřil, že by bylo na místě vztahy s ČLR normalizovat, ovšem kontakt na diplomatické úrovni byl oběma stranami považován za nemožný. Pokud by se Mao rozhodl k přímému kontaktování USA, zničili by ho levicoví radikálové v jeho straně, zatímco Nixon by byl podle republikánského práva obviněn z vlastizrady. Nixon se společně s poradcem pro otázky národní bezpečnosti Henrym Kissingerem domníval, že oteplení vztahů s Čínou uspíší řešení krize v Indočíně a zlepší vyjednávací pozici Spojených států ve vztahu k Sovětskému svazu. USA proto omezily embargo na obchod s Čínou.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatické kontakty.", "content": "První diplomatická návštěva se odehrála v tajnosti v červenci 1971. Henry Kissinger tehdy během své návštěvy v Pákistánu s tím, že se necítí dobře, požádal o pár dní odpočinku, načež mu tamní prezident ochotně nabídl k tomuto účelu své horské sídlo. Kissinger se však neodebral tam, nýbrž na letiště odkud dorazil do Pekingu, kde jednal s čínským premiérem Čou En-laiem. Jednání se týkalo Tchaj-wanu, Vietnamu a zamýšlené návštěvy prezidenta Nixona a trvalo 17 hodin. Následně byl Nixon oficiálně pozván, aby před květnem 1972 přijel do Pekingu. To americký prezident s radostí přijal a americké veřejnosti své rozhodnutí zdůvodnil tím, že trvalý mír je bez účasti ČLR a jejího početného lidu nemyslitelný.  Podruhé navštívil Kissinger Peking v říjnu téhož roku. Jednání tentokrát trvalo 40 hodin a vztahovalo se především k přípravě komuniké, jež mělo být podepsáno prezidentem Nixonem při jeho návštěvě. Kritickým bodem jednání se ukázal být Tchaj-wan. Obě strany se nakonec shodly na tvrzení, že Číňané na obou stranách úžiny tvrdí, že je jen jedna Čína.  Po těchto jednáních USA podpořily návrh na vstup ČLR do OSN, což vynutilo odchod zástupců Čínské republiky na Tchaj-wanu a přimělo vlády mnohých zemí diplomaticky uznat vládu v Pekingu a tedy přerušit kontakty s vládou v Tchaj-peji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pingpongová diplomacie () je termín označující proces normalizace vztahů mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou na počátku 70. let 20. století. Impulsem k ní se stalo nečekané setkání amerických a čínských reprezentantů během mistrovství světa ve stolním tenisu v Nagoji roku 1971.", "tgt_summary": "Ping-pong diplomacy ( \"Pīngpāng wàijiāo\") refers to the exchange of table tennis (ping-pong) players between the United States (US) and People's Republic of China (PRC) in the early 1970s, that began during the 1971 World Table Tennis Championships in Nagoya, Japan as a result of an encounter between players Glenn Cowan (of the US) and Zhuang Zedong (of the PRC). The event marked a thaw in Sino-American relations that paved the way to a visit to Beijing by President Richard Nixon in 1972. The event has been seen as a key turning point in relations, and the policy approach has since been carried out elsewhere.", "id": 1997823}
{"src_title": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová", "tgt_title": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Budapešti jako Gertruda Stiassna, coby nejstarší dítě v bohaté židovské rodině původem z Humpolce. Její dědečkové, bratři Josef a Ignác Stiassní, spolu založili v Německém Brodě (roku 1945 přejmenovaném na Havlíčkův Brod) továrnu na barvení sukna. Ignác Stiassny se později přestěhoval do Budapešti, kde řídil pobočku této firmy. Jeho dcera Lili Stiassny se provdala za Richarda Stiassného, syna Josefa Stiassného (rodiče Getrudy tedy byli bratranec a sestřenice), a v roce 1908 se jim v Budapešti narodila Gertruda. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Německého Brodu, a tam se rozrostla o další tři děti. Jedním z nich byl Josef „Pepek“ Stiassny (1916–1944), který během druhé světové války proslul jako opatrovník a vychovatel chlapců v Terezínském ghettu, kde se také podílel na vydávání časopisu Vedem. Další z bratrů, Petr (1918–1943), se za války angažoval v odboji, ale byl dopaden a popraven.  Otec Gertrudy zemřel v roce 1920, když jí bylo 11 let. V letech 1919–1922 studovala na Státním německém lyceu v Jihlavě, v letech 1922–1927 absolvovala reálné gymnázium v Německém Brodě. Ve studiu pokračovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tehdy se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích (např. Společnost pro hospodářské a sociální sblížení se SSSR, Komunistická studentská frakce (Kostufra), Syndikát ženské pracující inteligence) a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). V témže roce úspěšně ukončila studium, a o rok později začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za kterého se v roce 1935 provdala. V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat samostatné advokátní praxi; jako obhájkyně se účastnila i zahraničních procesů s představiteli levice, například s rumunskou komunistkou Anou Paukner. Pracovala též v různých levicových organizacích (např. v Levé frontě) a v KSČ.  Její manžel Ivan Sekanina proslul mimo jiné jako obhájce Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova, obžalovaných ze zapálení německého Říšského sněmu, čímž si vysloužil nenávist nacistů. Dne 16. března 1939, den po začátku německé okupace Československa, byl Sekanina zatčen a vězněn nejprve ve věznici na Pankráci a poté v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sekaninové bylo v roce 1939 několikrát umožněno ho ve vězení navštívit. Následující rok v Sachsenhausenu zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po zatčení svého muže pokračovala v advokátní praxi, až do roku 1940, kdy ji musela kvůli důslednějšímu uplatňování Norimberských zákonů na území Protektorátu ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích. Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala jako vychovatelka a opatrovnice dívek ze smíšených manželství, které byly do Terezína deportovány bez rodičů. Její bratr Josef Stiassny v Terezíně vychovával osiřelé chlapce.  Jako vychovatelka se snažila dbát na rozvoj svých svěřenkyň, například často pořádala různé přednášky zajímavých osobností z řad vězňů. Byla též dívkám důvěrnicí, děvčata se jí mohla svěřit se svými osobními problémy, o politice však s dívkami nemluvila. Podílela se na vydávání ilegálního časopisu \"Bonaco\".  Z Terezína byla v říjnu 1944 deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tam ji při selekci vybrali na nucené práce v Kurzbachu u Trachtenbergu (dnes polské město Żmigród u Vratislavi), kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován, a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora Bergen Belsen. Z tohoto pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout, několik měsíců se skrývala v Sasku, až ji osvobodila americká armáda. Většina její početné rodiny holokaust nepřežila. Z jejích blízkých jí zbyli zejména přátelé z předválečných levicových kruhů. Mnoho z nich v novém uspořádání po válce zaujalo různá významná místa, což otevřelo Sekaninové cestu vzhůru.", "section_level": 1}, {"title": "Na vrcholu kariéry.", "content": "Gertruda Sekaninová uvěřila, že nastolení socialismu bude zárukou, že se hrůzy druhé světové války už nikdy nebudou opakovat. Již koncem května 1945 obnovila své členství v KSČ. V červenci 1945 ji státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí (MZV) Vladimír Clementis (taktéž člen KSČ) přijal jako referentku anglosaského odboru. V této funkci vykonala mnoho zahraničních cest – působila jako stálá delegátka Československa při OSN. Nadřízení jí dávali výborné hodnocení, například v roce 1947 napsali „Široký politický rozhled a výborná znalost souvislostí mezinárodní politiky. Zvláštní píle a svědomitost ve výkonu služby.“ – a postupně stoupala v hierarchii ministerstva. Věnovala se také stranické práci, jakožto členka různých stranických výborů a komisí, a na 8. sjezdu KSČ byla zvolena členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). V tomto vrcholném orgánu strany působila do roku 1947 (podle jiného zdroje 1949), kdy na funkci rezignovala z důvodu velkého pracovního vytížení. Angažovala se i mimo KSČ – jakožto zakládající členka a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů (společně s Miladou Horákovou), členka Revolučního odborového hnutí (ROH) a Rady československých žen. Byla zvolena do Ústředního národního výboru v Praze (funkci vykonávala v letech 1946–1948) a neúspěšně kandidovala do Národního shromáždění. V únoru 1948 slovně podpořila komunistický puč a stala se na členkou akčního výboru Národní fronty na MZV.  Od roku 1949 se v dědickém řízení snažila získat zpět majetek, který její rodině zabavili nacisté. V témže roce se (podruhé) provdala za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a se kterým již měla ročního syna Michala. Mateřská dovolená jí umožnila vyhnout se na ministerstvu složitému období čistek, intrik a donášení, a v roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věci Clementise. Na starosti měla styk s vyspělými kapitalistickými státy, s výjimkou Západního Německa a Rakouska, a také tiskový odbor. Československo v té době kopírovalo zahraniční politiku Sovětského svazu – Sekaninová-Čakrtová například na půdě OSN protestovala proti vzniku NATO a SEATO a proti americké intervenci v korejské válce. Historik Martin Kopeček o jejím působení v té době napsal: „I přes nepochybnou rigidnost stanovisek, zakotvených v marxisticko-leninské doktríně, byla řada jejich postojů nepochybně pokroková a tak dále posouvala hranice možného a nutila protivníky z kapitalistických států k adekvátní reakci (koloniální politika, sociální a pracovní práva, ženská emancipační práva, odmítání rasismu).“ V roce 1955 jí byl poprvé udělen Řád republiky, jedno z nejvyšších československých vyznamenání, a v roce 1957 Řád 25. února II. stupně.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup ze slávy.", "content": "Přelom 40. a 50. let byl v Československu ve znamení čistek, kdy byli z důležitých funkcí ve státní správě a v KSČ odstraňování nepohodlní lidé, často též byli vybraní vysoce postavení jedinci označeni za \"vnitřního nepřítele\" a perzekvováni na výstrahu ostatním. Tyto procesy se samozřejmě nevyhnuly ani ministerstvu zahraničních věcí. Sekaninová-Čakrtová podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci – byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná, na ministerstvo jí pomohl Rudolf Slánský, měla příbuzné v USA, apod. V rámci procesu s Rudolfem Slánským byl popraven její bývalý nadřízený Vladimír Clementis, a dva z jeho náměstků – Artur London a Vavro Hajdů – dostali doživotní trest odnětí svobody. Vedoucí sovětského oddělení na MZV Ivan Kopecký (syn Václava Kopeckého) požadoval, aby i Sekaninová-Čakrtová byla vyloučena z KSČ a zatčena, neboť údajně podporovala nepřátelskou činnost Londona a Hajdů. V této době se musela pod hrozbou perzekuce vzdát (dosud nevypořádaného) nároku na dědictví nemovitostí po matce; o tento majetek se dosud (2014) soudí její syn.  Zatčena však nebyla a místo toho ji nový ministr zahraničních věcí Viliam Široký pověřil vedením československé delegace na VI. valné shromáždění OSN. Je možné, že ji od perzekuce uchránilo přátelství s mnohými představiteli režimu, s nimiž se znala ještě z předválečného období (mohlo jít o Antonína Zápotockého, s jehož ženou se přátelila). Není též vyloučeno, že po řadě odmítavých reakcí na justiční vraždu Milady Horákové se komunistický režim zdráhal popravit další ženu a matku malého dítěte.  V letech 1954–1958 byla sledována Státní bezpečností (StB).  V roce 1957 byl její manžel vyšetřován kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit jeho bratranec Jan Čakrt. Vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra Čakrta k sebevraždě. Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na popud ministra financí Júlia Ďuriše, který se domníval, že Čakrt při jednání československo-rakouské delegace stranil Rakušanům.  Po sebevraždě svého muže byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství a kultury jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru. Také tam působila jako místopředsedkyně závodní organizace KSČ.  Coby bývalá vězeňkyně koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.", "section_level": 1}, {"title": "60. léta: návrat do politiky a nejslavnější okamžik.", "content": "V roce 1962 se vrátila do politiky jako poslankyně obvodního národního výboru za Prahu 6. Tuto funkci vykonávala do voleb v roce 1964, kdy byla zvolena poslankyní Národního shromáždění, kde stala se členkou jeho zahraničního výboru a aktivní byla i v jeho ústavně právním výboru. Měla blízko k reformátorům pražského jara – jako poslankyně mimo jiné podpořila návrh zákona, vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války, podpořila rehabilitaci nezákonně perzekvovaných během 50. let a zasadila se o zrušení cenzury. V roce 1968 byla podruhé vyznamenána Řádem republiky. V letech 1968–1969 zastávala funkci místopředsedkyně Československého svazu žen.  Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se nacházela na konferenci Meziparlamentní unie v Kodani. Nakonec odmítla zvažovanou emigraci a vrátila se do ČSSR. Při projednávání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Národním shromáždění dne 18. října 1968 jako jediná návrh smlouvy kritizovala a navrhovala úplné stažení vojsk z československého území.  Tento návrh Národní shromáždění nepřijalo a smlouvu schválilo. Sekaninová-Čakrtová hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců (spolu s Františkem Kriegelem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou) proti jejímu přijetí. V lednu 1969 se zúčastnila pohřbu Jana Palacha. Poté, co „reformního“ ministra školství Vladimíra Kadlece nahradil Vilibald Bezdíček, se rozhodla v roce 1969 odejít z ministerstva školství do důchodu, poslanecký post si ale ponechala. Na zasedání Zahraničního výboru Sněmovny lidu v září 1969 jako jedna ze čtyř poslanců hlasovala proti revokaci prohlášení výboru z týdne po 21. srpnu 1968, které odsuzovalo invazi.  Několik dní poté ji předvolala zvláštní komise ÚV KSČ, aby před ní své postoje vysvětlila. Sekaninová-Čakrtová zopakovala, že i nadále podporuje reformy pražského jara a odmítá sovětskou okupaci země, a dávala komisi najevo, že jí pohrdá. Za tyto postoje byla spolu s dalšími poslanci Národního shromáždění zbavena poslaneckého mandátu a vyloučena z komunistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a práce v disentu.", "content": "Od roku 1969 byla v důchodu. I nadále věřila myšlence socialismu, zcela se však rozešla s myšlenkami KSČ. Stýkala se s dalšími vyloučenými reformními komunisty, především s Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm. Tím na sebe znovu přitáhla pozornost Státní bezpečnosti, která ji v roce 1970 pozvala k výslechu, poté ji nechala sledovat a nakonec ji zaevidovala jako nepřátelskou osobu I. třídy nebezpečnosti. Ve složce si o ní poznamenala: „Jedná se o osobu nepřátelsky zaměřenou proti Sovět. svazu a všemu pokrokovému. Neuznává současné vedení ÚV KSČ a svým jednáním se snaží narušovat pozitivní výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSSR.\"  Aktivita StB ještě vzrostla v roce 1975, kdy Kriegel, Vodsloň a Sekaninová-Čakrtová vyzvali v dopise Federální shromáždění, aby přijalo závazky vyplývající ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který ČSSR podepsala. Konkrétně požadovali, aby Federální shromáždění ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které Československo podepsalo v roce 1968, ale nikdy neratifikovalo, a dále aby Federální shromáždění přehodnotilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk a zajistilo větší ochranu lidských práv a svobod. Federální shromáždění nakonec pakty v roce 1976 ratifikovalo.  Ani tyto pakty, ani závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ovšem nebyly v ČSSR dodržovány. Při soudním procesu s pronásledovanými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976 se setkaly různé skupinky odpůrců režimu (Sekaninová-Čakrtová byla mezi nimi), a z tohoto setkání později vznikla občanská iniciativa Charta 77, která vyzývala vládnoucí režim k dodržování lidských práv a mezinárodních smluv, které ČSSR ratifikovala. Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla jednou z prvních signatářek Charty 77.  Od té doby se intenzivně věnovala práci v disentu. V roce 1978 se stala zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ve výboru uplatnila své právnické vzdělání a zkušenosti s obhajováním politicky pronásledovaných z dob První republiky. Byla například podepsána pod dopisem generálnímu prokurátorovi ČSSR z roku 1980, ve kterém Charta a VONS požadovaly zlepšení podmínek vězně Petra Cibulky, odsouzeného za šíření hudebních nahrávek, který byl ve vězení podroben krutému zacházení a byla mu odpírána lékařská péče. V roce 1980 zase spolu s dalšími disidenty napsala dopis generálnímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enricovi Berlinguerovi, ve kterém ho pisatelé prosili, aby veřejně vystoupil na obranu a propuštění vězněného disidenta Rudolfa Battěka. Zorganizovala petici \"Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku\", která požadovala zrušení trestu smrti v ČSSR, a podepsala manifest \"Sto let českého socialismu\", který obvinil komunistické vedení státu, že se zpronevěřilo původním socialistickým ideálům, a že \"mnozí dělníci už dnes nepokládají KSČ za stranu dělnickou, ale za stranu „panskou“.\"  Díky těmto aktivitám ji šikanovala StB – v roce 1979 ji zatkli a udělili prokurátorskou výstrahu, zatímco její byt byl podroben domovní prohlídce se zabavováním věcí. Na rozdíl od některých členů VONS ale pro svůj vysoký věk a dřívější působení v KSČ nebyla obžalována z žádného trestného činu.  Později, s přibývajícím věkem (bylo jí už přes 70 let), své aktivity v disentu omezovala. Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. Zemřela v roce 1986 na následky úrazu. Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské“.", "section_level": 1}, {"title": "Postoje.", "content": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová patřila ke skupině politiků, kteří prošli podobným vývojem: Před druhou světovou válkou byli levicoví intelektuálové, za války často pronásledovaní, po válce stalinisté, v 60. letech reformisté, po roce 1968 disidenti. V mládí ji ovlivnilo buržoazní prostředí, ve kterém vyrůstala, židovský původ a vzdělání a výchova v masarykovském duchu. Brzká smrt otce, po kterém převzala roli její matka (a to jak v roli hlavy rodiny, tak ve vedení továrny), pravděpodobně předurčila její důraz na otázku ženské rovnoprávnosti a členství v různých ženských organizacích.  Později se přidal vliv komunistických myšlenek. Socialismus byl pro Sekaninovou-Čakrtovou především garantem lidských práv a svobod a obrany neprávem vylučovaných. (Zde mohl mít vliv její židovský původ, neboť Židé bývali často též společensky vyloučení.) Po hrůzné zkušenosti z koncentračních táborů, kde byla navíc vyvražděna téměř celá její rodina, se upnula k budování nového, spravedlivějšího (socialistického) světa. Podle historika Martina Kopečka pro ni byly excesy stalinismu jen přechodné extrémy, které si vynutila zostřená mezinárodní situace, a byl to pouze dočasný ústupek na cestě k socialismu. Přivítala proto období uvolňování v 60. letech, kdy se politika strany stále více blížila ideálu demokratického socialismu, a patřila mezi reformní politiky. V období sovětské okupace se KSČ rychle zříkala reforem 60. let, a proto se vzdalovala i přesvědčení Sekaninové-Čakrtové. Otevřeným setrváváním na svých celoživotních ideálech – důrazu na svobodu, lidská práva, odstranění diskriminace – se pak Sekaninová-Čakrtová dostala do přímého rozporu s režimem, čímž se z ní stala disidentka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (21. května 1908 Budapešť – 29. prosince 1986 Jihlava), byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka.", "tgt_summary": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová, born Stiassny (May 21, 1908 - December 29, 1986) was a Czech and Czechoslovak lawyer, politician and diplomat of Jewish origin, later also a dissident and signatory of the Charter 77. She is most renowned for being one of the four deputies of the who voted against the agreement on the temporary stay of Soviet troops in Czechoslovakia in the fall of 1968, following the Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia.", "id": 1031647}
{"src_title": "Status Quo", "tgt_title": "Status Quo (band)", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "Historie kapely začíná roku 1962, kdy spolužáci Francis Rossi (kytara, zpěv), Alan Lancaster (baskytara) a Alan Kay (bicí) společně založili kapelu The Scorpions, kterou záhy přejmenovaly na The Spectres. Alana Kaye nahradil John Coghlan a řady doplnil organista Jess Jaworski, kterého po krátkém čase nahradil Roy Lynes. Skupina vydala pár neúspěšných singlů a obrat k lepšímu nenastal ani po přejmenování kapely na Traffic Jam, proto skupinu v roce 1967 rozšířil druhý zpěvák a rytmický kytarista Rick Parfitt.  Po příchodu Parfitta kapela opět změnila název na The Status Quo a začátkem roku 1968 vydala singl \"Pictures of Matchstick Men\", který rychle zaznamenal úspěch jak v britské (7. místo), tak i americké (12.) hitpáradě. Následujíc singl \"Black Weills of Melancholy\" zapadl, ale třetí s názvem \"Ice In the Sun\" se opět prosadil. Všechny jmenované singly se objevily i na debutovém albu ze stejného roku s krkolomným názvem \"Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo\". To se však žádného významného úspěchu nedočkalo. Status Quo vypustilo z názvu „the“ a zažívalo slabá léta, kdy zůstavala většina jejich publikované práce bez většího zájmu. Pouze singl \"Rolling Down the Dustpipe\" z roku 1970 se vyšplhal na 12. místo hitparády. V létě téhož roku kapelu opustil Roy Lynes, který prakticky doslova „vystoupil z rozjetého vlaku“, když kapelu opustil při cestě vlakem do Skotska, kde jednoduše při cestě vystoupil. Vše se začalo měnit roku 1972 se změnou image a singlem „Paper Plane“, který se umístil v Top10 britské hitparády, albem \"Piledriver\" z téhož roku, které bylo páté mezi alby, a koncerty v Readingu a na Great Western Festival, které vyšvihly Status Quo mezi žádané zboží. Následující rok vyšel velice úspěšný singl „Caroline“ a album \"Hello\", které se dostalo na první místo. Na něm poprvé spolupracoval Andy Bown, který se později roku 1976 stal klávesistou skupiny. Roku 1975 se pak Status Quo poprvé dostalo na první místo hitparády se singlem „Down Down“. Všechna následující alba vydaná během 70. let se dostala mezi nejlepších pět alb hitparády a vzešly z nich známé singly jako například „Rockin' All Over The World“ či „Whatever You Want“.  Roku 1981 po vydání alba \"Never Too Late\" opustil kapelu John Coghlan poté, co vztekle rozmetal svou soupravu bicích a odešel ze studia. Náhradou se stal Pete Kircher. 14. května 1982 odehráli v Birminghamské aréně N.E.C. koncert, který navštívil i princ Charles. Koncert se totiž odehrál v rámci jeho charitativní nadace Princes' Trust a byl to první rockový koncert, na němž byl osobně přítomen člen královské britské rodiny. Některé skladby z koncertu byly následně vydány na albu \"Live at the N.E.C.\" Během osmdesátých let eskalovaly problémy mezi zakládajícmi členy Rossim a Lancasterem, které vedly ke konci živého koncertování. To mělo mít podobu velkého tour s názvem \"\"End of the Road\"\" roku 1984, které vyvrcholilo velkým závěrečným koncertem v Milton Keynes dne 21. 7. 1984. Koncertu se zúčastnilo 35 000 diváků. Následující rok se však kapela opět sešla, když zahajovala britskou část charitativního koncertu Live Aid, a to s písní „Rockin' all over the world“.  Roku 1986 se Status Quo opět sešlo ve studiu, ale s novým baskytaristou Johnem \"Rhino\" Edwardsem a bubeníkem Jeffem Richem, kteří předtím spolupracovali s Parfittem na jeho nevydané solové desce. Alanu Lancastrovi, který již nějakou dobu trvale žil v Austrálii, se situace samozřejmě nelíbila a vše se řešilo soudně a nakonec vyřešilo peněžitou sumou. Po veškerých soudních sporech tak Status Quo v nové sestavě vydalo album s názvem \"In The Army Now\", jehož titulní skladba se stala jednou z nejúspěšnějších a nejznámějších skladeb Status Quo vůbec.  9. srpna 1986 vystoupili na třech festivalech ve třech zemích během 24 hodin. V 0:30 hráli v Dánsku, v 16:30 v Anglii a ve 22:30 ve Švýcarsku. V roce 1988 vyšlo album s názvem \"Ain't Complaining\", na kterém byl další z úspěšných singlů \"Burning Bridges\".  V roce 1991 obdrželi britskou hudební cenu za významný přínos rock'n'rollové hudbě a později téhož roku dostali stejně ocenění i na předávání světových hudebních cen v Monte Carlu. Roku 1991 se také zapsali do Guinessovy knihy rekordů, když v rámci turné k novému albu \"Rock 'Til You Drop\" odehráli čtyři koncerty ve čtyřech různých městech (Sheffield, Glasgow, Birmingham, Londýn - Wembley) během 11 hodin a 11 minut.  Roku 1994 kapela vydala další studiové s názvem \"Thirsty Work\" a spolupracovala s fotbalovým Manchesterem United, z čehož vznikla skladba „Come On You Reds“, která se umístila na prvním místě britské hitparády, ačkoliv hudebně se jednalo pouze o skladbu „Burning Bridges“ s jiným textem a sborovým zpěvem fotbalistů.  K třicátému výročí společného hraní Rossiho a Parfitta vydali roku 1996 album \"Don't Stop\" sestavené ze skladeb různých rockových interpretů ve stylu Status Quo. Album zaznamenalo úspěch v podobě druhého místa hitparády.  V roce 2000 vydala skupina další album cover verzí s názvem \"Famous In The Last Century\". K albu vyšlo i DVD se záznamem kapely hrající písně z alba. Tento koncert byl zároven posledním koncertem bubeníka Jeffa Riche. Ten kapelu opustil po patnácti letech a nahradil ho Matt Letley.  Roku 2005 se skupina objevila v dvojepizodě britského nekonečného seriálu \"Coronation Street\", kde představili sami sebe. Francis Rossi a Rick Parfitt zde uštědřili několik ran pěstí jedné z postav seriálu, velkému fanouškovi Status Quo, jménem Les Battersby, aby mu později zahráli na jeho svatbě.  Roku 2010 kapela z charitativních účelů natočila novou verzi singlu „In the Army Now“ s upraveným textem a videoklipem natočeném na britské vojenské základně. Dále v nové verzi účinkoval vojenský sbor jménem Corps of Army Music. Skladba byla úmistěna i na novém studiovém albu s názvem \"Quid Pro Quo\", které vyšlo následující rok.  Roku 2013 kapela vydala svůj stý singl s názvem „Bula Bula Quo“ a účinkovala v akční komedii \"Bula Quo!\". Francis Rossi a Rick Parfitt zde hráli v hlavní roli po boku Jona Lovitze, Laury Aikmanové a Craiga Fairbrasse. Oba ve filmu představovali sami sebe, když se po jednom z koncertů Status Quo na Fiji stali svědkem vraždy, a poté utíkali s důkazy před místními gangstery. K filmu vyšlo i stejnojmenné studiové album, které bylo zároven jeho soundtrackem.  Stejného roku se poprvé po třiceti letech spolu sešli i všichni původní členové (Rossi, Parfitt, Lancaster, Coghlan) a odehráli krátké tour, které se pak opakovalo i na jaře následujícího roku.  Na konci roku 2012 ohlásil Matt Letley svůj odchod ze skupiny. Na začátku roku 2013 však ještě odehrál několik koncertů, než se našla náhrada. Lettleyho za bicími ho nahradil Leon Cave, který již předtím spolupracoval na Rossiho solové desce a následném turné.  V roce 2014 vydala skupina album \"Aqoustic (Stripped Bare)\". Kolekci starých písni v akustickém provedení v doprovodu smyčců. Následující rok následovalo i kráké turné v akustickém podání. Album se dočkalo kladných ohlasů a v roce 2016 i následovníka s názvem \"\".  V létě téhož roku po koncertě v turecké Antale zkolaboval Rick Parfitt. Ačkoliv se ho podařilo zachránit, v koncertech pokračovat nemohl a na podiu ho nahradil nejprve Freddie Edwards (syn baskytaristy) a následně Richie Malone. 24.12. 2016 Rick Parfitt zemřel kvůli infekci z operovaného ramene. Richie Malone se stal trvalou náhradou a Status Quo koncertuje i nadále. V roce 2019 vydává skupina v novém složení své celkové 33. studiové album s názvem \"Backbone\". Album se dostalo na 6. místo britské hitparády, což je nejlepší umístění alba Status Quo s novým materiálem od roku 1982. V reakci na to kapela ohlásila turné na rok 2020.  Za svou existenci odehrálo Status Quo více než 6 000 živých koncertů (na cestách strávili celkem 23 let života), které vidělo dohromady více než 25 milionů lidí, a vydali 44 alb, která se umístila v britské hitparádě (28 studiových (z celkových 33), 11 kompilací a 5 zaznamenaných koncertů), úspěšnější byli pouze Rolling Stones. Dále vydali více než 100 singlů, z nichž 40 se v Británii dostalo mezi Top 20 singly hitparády, a 106krát vystoupili v britském pořadu o populární hudbě Top of the Pops, což z nich činí rekordmana tohoto hlavně od 60. do 80. let 20. stol. velice populárního pořadu.  V říjnu 2010 vyšla kolekce televizních a rádiových nahrávek pod názvem \"Live at the BBC\". V roce 2011 skupina vydala své 29. studiové album \"Quid Pro Quo\". Jako bonusová skladba je zde i nově nahraná verze skladby „In the Army Now“. V roce 2012 skupina za pomoci režiséra Alana G. Parkera natočila svůj první dokumentární film pojmenovaný \"Hello Quo!\"; do kin přišel v říjnu 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "Kapelu založili spolužáci Francis Rossi, Alan Lancaster a Alan Kay, který však záhy odešel. Původní koncertní sestavu tak tvořili Francis Rossi, Alan Lancaster, John Coghlan a Jess Jaworski. Jaworskiho brzy nahradil Roy Lynes. Právě tato sestava vystřídala několik názvů (The Scorpions, The Spectres, Traffic, Traffic Jam, The Status Quo). V roce 1967 do skupiny přišel Rick Parfitt.  Počátkem sedmdesátých let ze skupiny odešel Lynes. Skupina několik roků pokračovala ve čtyřech, než ji na klávesy doplnil Andy Bown. Ten původně nebyl oficiálním členem skupiny, to se změnilo až v roce 1981, avšak s kapelou napevno působil již od roku 1976. Počátkem osmdesátých let odešel Coglan a nahradil ho Pete Kircher. Několik let poté odešli Kircher i Lancaster; Lancastera nahradil John „Rhino“ Edwards, který ve skupině hraje dodnes a Kirchera Jeff Rich. Rich ze skupiny odešel v roce 2000 a nahradil ho Matt Letley, který ze skupiny odešel v prosinci 2012, ale následně s nimi ještě několik měsíců hrál, než si skupina našla nového bubeníka. Tím se v květnu 2013 stal Leon Cave z Rossiho sólové skupiny. Ještě dříve toho roku (v březnu) byla skupina dočasně obnovena v sestavě Rossi/Parfitt/Lancaster/Coghlan, přičemž tato sestava měla natočit i nové album.  V říjnu 2016 se Rick Parfitt zotavil po infarktu po koncertě v Turecku, ale rozhodl se, že už nebude se skupinou koncertovat, natočí sólové album a vydá autobiografii. O Vánocích téhož roku však podlehl vážné infekci po zranění ramene. V kapele ho nahradil Richie Malone.  Na živých koncertech od 19.5. 2000 do 22.1. 2002 nevystupoval z osobních důvodů při živých koncertech Andy Bown. Jeho náhradou se dočasně stal Paul Hirsch, který se zvládl naučit koncertní set v nejkratším čase.", "section_level": 1}], "src_summary": "Status Quo je britská hudební skupina, založená v roce 1962 pod názvem „The Scorpions“. Skupina v počátcích vystřídala několik názvů, mezi které patří The Spectres, Traffic Jam, The Status Quo. Své první album skupina vydala v roce 1968 pod názvem \"Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo\". Následovala řada dalších alb, ze kterých vzešlo několik hitů, jako jsou skladby „Caroline“ (1973), „Rockin' All Over the World“ (1977), „Whatever You Want“ (1979) nebo „In the Army Now“ (1986). Kapela patří k nejdéle fungujícím rockovým skupinám vůbec a její dva členové (Rossi a Parfitt) v roce 2010 získali Řád britského impéria.", "tgt_summary": "Status Quo are an English boogie rock band that formed in 1962. The group originated in The Spectres and was founded by Francis Rossi and Alan Lancaster, while they were still schoolboys. After a number of lineup changes, which included the introduction of Rick Parfitt in 1967, the band became The Status Quo in 1967 and Status Quo in 1969.", "id": 1297663}
{"src_title": "Trojský most", "tgt_title": "Troja Bridge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě Trojského mostu stál od roku 1981 provizorní Trojský tramvajový most, ten sloužil pro tramvaje a chodce. Rok před dokončením mostu Trojského byl zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonická soutěž.", "content": "Architektonicko-konstrukční řešení vybral Magistrát hlavního města Prahy z 20 návrhů v soutěži vypsané roku 2005. První cena spojená s odměnou 700 tisíc korun byla na podzim 2006 udělena návrhu, jehož autory jsou Ing. Jiří Petrák, Ing. Ladislav Šašek (Mott MacDonald Praha s. r. o.) a Doc. Ing. arch. Roman Koucký a Ing. akad. arch. Libor Kábrt (Roman Koucký architektonická kancelář s. r. o.).  Druhá cena nebyla udělena. Třetí cenu (450.000,- Kč) získaly dva návrhy, autorem prvního je Prof. Ing. Jiří Stráský (Stráský, Hustý a partneři s. r. o.), autorem druhého Ing. arch. David Titz, Ing. arch. Zbyněk Svoboda, Ing. Ladislav Huryta, Martin Matůšů (ARCHicon s. r. o.). Ve druhém kole bylo hodnoceno celkem pět návrhů, autorem dalšího (č. 4) byli Ing. arch. Roman Gale, Ing. arch. Michal Palaščák, spoluautoři: Bc. Barbora Šimonová, Bc. Libor Dašek (Atelier AGP) a dalšího (č. 9) Ing. arch. Martin Rösler, Ing. Vít Havlíček, spolupráce: Michaela Chvojková, Radek Jiránek. Porota měla 11 členů, z toho 2 zástupci magistrátu, po jednom zástupci městských částí Praha 7 a Praha 8, 4 zástupci České komory architektů, 2 zástupci České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT) a 1 zástupce České společnosti pro systémovou integraci. Na odměnách bylo autorům pěti projektů, které postoupily do druhého kola, rozděleno celkem 2,6 milionu Kč.  Realizační dokumentaci vyprojektovala společnost Mott MacDonald, ocelovou konstrukci navrhla společnost Excon (ing. Vladimír Janata, ing. Dalibor Gregor), projekt výsunu mostu zpracoval doc. ing. Lukáš Vráblík ze společnosti Novák & Partner.", "section_level": 2}, {"title": "Nedodržené zadání.", "content": "Provedení mostu se stalo tématem politických diskusí poté, co se ukázalo, že došlo k navýšení původně kalkulované ceny tunelu Blanka a navazujících staveb Městského okruhu téměř o polovinu původní ceny. Mluvčí Metrostavu uvedl jako příklad, že v zadávací dokumentaci byl jednoduchý most v ceně asi 400 milionů Kč, po uzavření kontraktu s Metrostavem však vyhlásilo město Praha konstrukčně-architektonickou soutěž, kterou vyhrál most jiný – výrazně dražší, takže spolu s dalšími novými požadavky došlo k navýšení jeho ceny o 720 milionů Kč, tedy téměř na trojnásobek.  Úřad pro ochranu hospodářské soutěže 16. prosince 2014 udělil hlavnímu městu Praze pokutu 11 milionů Kč za to, že stavba byla realizována ve zcela jiné podobě a podle zcela jiného architektonického návrhu, než jaký byl obsahem původní zadávací dokumentace na veřejnou zakázku, také vybraný uchazeč pro zadavatele provedl stavební práce, které nebyly zadány v řádném zadávacím řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Praha podala 31. prosince 2014 proti rozhodnutí rozklad.", "section_level": 2}, {"title": "Předpokládané zahájení.", "content": "Dopravní podnik hl. m. Prahy v roce 2008 uváděl jako zamýšlený termín zprovoznění mostu rok 2011. Na stejný rok bylo plánováno zprovoznění tunelu Blanka, to ale bylo mezitím odloženo na konec roku 2012. Ředitel magistrátního odboru městského investora Jiří Toman v roce 2009 uvedl, že most v Troji bude otevřen ke dni otevření tunelu Blanka.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba.", "content": "Stavba mostu byla zahájena v létě 2010. V únoru 2011 ředitel odboru městského investora MHMP oznámil, že most nebude otevřen v roce 2011, jak se původně plánovalo, ale až s celým tunelovým komplexem, tedy nejdříve na přelomu let 2013 a 2014, avšak pro tramvaje bude možná zprovozněn dříve. Podle zprávy ze srpna 2011 měl být most v polovině roku 2013 zprovozněn pro tramvaje a nahradit tak provizorní tramvajový most, který má být bezprostředně poté rozebrán. Podle zpráv z jara 2013 k tomuto zprovoznění mělo dojít až koncem roku 2013. Pro silniční vozidla, cyklisty a chodce měl být zpřístupněn až s otevřením tunelu Blanka, pravděpodobně roku 2014. Trojský most byl 6. října 2014 zprovozněn pro tramvaje i pro automobily. Tunelový komplex Blanka, který měl být původně otevřený ve stejném termínu, byl zprovozněn až v září 2015. V září 2014 rozhodčí soud rozhodoval, kolik Praha Metrostavu za most zaplatí.  Projekt výstavby vedl Bc. Alexandr Tvrz, Ing. Zdeněk Račan a Ing. Petr Koukolík. Ocelovou konstrukci zhotovila Divize 3 Metrostavu a společnost MCE Slaný. Samotný výsun mostu řídili Ing. Tomáš Wangler a Ing. Jiří Lukeš.  Od 20. do 23. srpna 2014 proběhly zatěžkávací zkoušky, přes den dynamické, v noci statické. Například ve středu 20. srpna na most najelo 24 plně naložených nákladních aut a 4 tramvaje.  Výstavba mostu vyšla celkem na 1,3 miliardy Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "V soutěži byl vybrán návrh síťového obloukového mostu s dolní mostovkou. Předpjatá deska mostovky je uložena na prefabrikovaných předpjatých příčnících zavěšených přes síťový systém ocelových táhel do plochého ocelového obloukového nosníku. Délka mostu je asi 262 metry, rozpětí oblouku hlavního pole 200,4 metrů. Celková výška nosné konstrukce jsou asi 34 metry nad maximální plavební hladinou. Opěry a pilíře stojí na vrtaných pilotách ve skalním podloží na březích, do šířky řeky žádný pilíř nezasahuje.  Most má po dvou jízdních pruzích pro každý směr, střední tramvajové těleso, oboustranné chodníky pro pěší a cyklisty. Součástí křižovatky na severním (trojském) předmostí je mimoúrovňová křižovatka Troja, jejíž součástí je zaústění tunelu Blanka na Městském okruhu, s Městským okruhem se zde frekvence z mostu mimoúrovňově kříží s propojením všech směrů, na místní komunikaci v Troji (Povltavská ulice) navazuje prodloužená komunikace z mostu úrovňovou křižovatkou. Pobřežní cyklostezka na trojské straně most podchází.  Podle redaktora \"trj\" z Práva považují kritici dva pruhy vozovky v každém směru za naddimenzování, neúměrné šíři železničního podjezdu navazujícího na holešovické straně.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Objevily se úvahy, že by se most mohl jmenovat po zesnulém prezidentovi Václavu Havlovi, na začátku dubna 2013 však rada hlavního města oficiálně schválila vžitý název \"Trojský most\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Rok po zprovoznění získal most v soutěži \"The European Steel Design Awards 2015\" pořádanou \"Evropským sdružením ocelových konstrukcí\" cenu Award of Excellence v kategorii mosty. Komise ocenila pomyslné smazávání hranice mezi architekturou a inženýrskými dovednostmi, uvedla: „Trojský most je jako sochařské dílo a krásný doplněk města Prahy“.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Trojský most se objevil v následujících filmech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojský most je silniční a tramvajový ocelový obloukový most most přes Vltavu v Praze. Veřejnosti byl slavnostně otevřen 4. října 2014, doprava na něj vyjela o dva dny později. Vede z Partyzánské ulice v Holešovicích do oblasti ulic Nové Povltavské a Trojské v Troji. Slouží místní dopravě a nahradil původní provizorní trojský tramvajový most, zvaný „Rámusák“, který sloužil od roku 1981 do roku 2013. Na severním předmostí je mimoúrovňovou křižovatkou Troja propojen s Městským okruhem.", "tgt_summary": "The Troja Bridge (2014) () is a bowstring arch bridge in Prague that crosses the Vltava river. It opened to traffic in October 2014. The bridge is long. It was designed by Mott MacDonald and Koucky Architects, and was constructed by Metrostav. It connects the districts of Troja and Holešovice. The bridge is noted for slender arch and low height-to-span ratio.", "id": 153791}
{"src_title": "Bogomilství", "tgt_title": "Bogomilism", "src_document": [{"title": "Charakteristika, praktiky a učení.", "content": "Na vznik hnutí silně působily sociální poměry a odpor proti byzantské kultuře a jejímu společenskému řádu. Bogomilové mnohdy pocházeli z utlačovaných sociálních vrstev, kritizovali zesvětštění společnosti i byzantské církve, kladli důraz na mravnost, protestovali proti tlaku světské i církevní vrchnosti, odmítali princip nadvlády, světské právo, soudy, přísahy a trest smrti a užívání násilí. Žádali sociální spravedlnost a rovnost.  O učení a víře takzvaných bogomilů se dozvídáme pouze z polemických spisů namířených proti jejich víře, protože jejich vlastní literatura byla ničena. V náboženské rovině bogomilové podle dochovaných zpráv uznávali existenci Boha a ďábla, v ďáblu však neviděli bytost Bohu rovnou, ale padlého anděla – ďábel stvořil hmotný svět, vedle něhož existuje duchovní svět boží. Duše člověka je od Boha, ale odloučila se od něho, takže upadla v moc ďábla, jenž ji spoutal tělem. K dílu ďábla tak patří i udržování života, tedy i manželství a plození dětí – z toho důvodu někteří z bogomilů, působící prakticky jako bogomilští duchovní, žili v celibátu, avšak řadoví bogomilští věřící žili manželským životem. Protože věřili, že pravý Bůh se nechce spojit s nečistou hmotou, odmítali církevní učení o Kristově současném plném božství i lidství, zpochybňovali Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus podle jejich víry nespasil svět svou obětí, ale svým učením. Odmítali dále církevní svátosti, znamení kříže, ctění Panny Marie, náboženské obrazy, chrámy, bohoslužebné obřady, kněžství. Římskou i byzantskou církev odmítali jako závadnou verzi křesťanství, zkaženou od doby císaře Konstantina. Sami se chápali jako očišťovatelé Kristova učení k jeho původní podobě a věřili, že tvoří pravou církev. Jejich hnutí mělo laický ráz – měli prostá shromáždění věřících s modlitbami a výklady těch částí Bible, které uznávali. Brali zřetele na individuální uplatnění a spoléhali se na vlastní schopnost ke kázání. Časem se mezi bogomily vytvořila vrstva věřících, kteří se rozhodli žít v celibátu, nejíst maso, vejce máslo sýry a nepít víno, zatímco zbylí věřící se řídili jejich vedení, ale sami nežili natolik asketickým životem, měli děti a neodpírali ani vojenskou službu.  Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a rozšíření.", "content": "Šíření bogomilství (a koneckonců i jiných dualistických výkladů křesťanské věrouky) bylo v Byzantské říši považováno za velmi závažný problém. Objevovalo se čas od času v průběhu různých století ve všech okrajových oblastech říše (tedy kromě Balkánu, kde bylo hlavně bogomilství rozšířeno i v oblastech Levanty). Bogomilské knihy byly páleny (proto se také nedochovala žádná díla), věřící byli souzeni a zavíráni do vězení, či zabíjeni. Nezřídka jim také byl přisuzován sodomitismus a jiné sexuální úchylky. S úpadkem byzantské moci na Balkáně museli problém šířícího se bogomilství řešit také i nastupující středověké státy – Srbsko, kterému vládli Nemanjići, a Bulharsko. Po tom, co se sv. Vladimír na přelomu 10. a 11. století nechal pokřtít, pronikli bogomilové i na Kyjevskou Rus. Ze Srbska byli nuceni stáhnout se do Bosny, kde se jejich víra podle některých badatelů stala oficiálním náboženstvím Bosenské církve až do prosazení islámu. Na území Byzance zprávy o bogomilech mizí v době po pádu Konstantinopole roce 1453, v Bulharsku v polovině 18. století Právě souvislost s jejich vysokým a pozdním výskytem v Bulharsku (jakož i vznik sekty tamtéž) dal vzniknout hanlivým výrazům v různých evropských jazycích, jako např. bougre ve francouzštině, bugger v angličtině či buzerant v češtině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bogomilství byl za křesťanství sám sebe označující náboženský směr, označovaný někdy jako dualistický, gnostický, či jako příbuzný s manicheismem. Podnětem k jeho vzniku byla mimo jiné misijní činnost křesťanů označovaných jako tzv. \"Paulikiáni\" (sami sebe tak nenazývali), kteří působil v Malé Asii (Arménii a Palestině). Takzvaní bogomilové sami sebe nazývali pojmem \"„křesťané“\" a v jejich řadách se aktivně uplatnili i nižší křesťanští duchovní.", "tgt_summary": "Bogomilism (Bulgarian and ; / Богумилство) was a Christian neo-Gnostic or dualist sect founded in the First Bulgarian Empire by the priest Bogomil during the reign of Tsar Peter I in the 10th century. It most probably arose in what is today the region of Macedonia.", "id": 920656}
{"src_title": "Richard II.", "tgt_title": "Richard II of England", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Richardovým otcem byl Černý princ Edvard a jeho matkou byla Jana z Kentu. Eduard, kníže velšský a dědic trůnu, byl významným vojenským velitelem během počáteční fáze stoleté války, obzvláště pak v bitvě u Poitiers roku 1356. Po dalších vojenských dobrodružstvích se však ve Španělsku roku 1370 nakazil úplavicí, a protože se nikdy zcela nezotavil, musel se následujícího roku vrátit do Anglie. Jana z Kentu byla předmětem pře o sňatek mezi šlechtici a vojenskými veliteli Thomasem Hollandem a Williamem Montacutem, z níž vyšel vítězně Holland. Za necelý rok po Hollandově smrti v roce 1360 se pak Joan vdala za prince Eduarda. Sňatek vyžadoval souhlas od papeže, jelikož Joan a Eduard byli bratranec a sestřenice: oba byli vnoučaty Eduarda I.  Richard se narodil v Bordeaux v klášteře sv. Ondřeje nacházejícím se v anglickém knížectví Akvitánie, 6. ledna 1367. Podle současných zdrojů byli jeho narození přítomni tři králové, „král Španělska, král Navarry a král Portugalska“. Jeho starší bratr Eduard z Angoulême zemřel roku 1371 a Richard se tak stal otcovým dědicem. Roku 1376 Černý princ nakonec podlehl své dlouhotrvající nemoci. Dolní sněmovna se upřímně obávala, že by Richardův strýc, Jan z Gentu, mohl trůn uchvátit pro sebe. Z tohoto důvodu princ velmi rychle obdržel titul velšského knížete i ostatní tituly svého otce. 22. června následujícího roku zemřel také Richardův děd, Eduard III., a ve svých deseti letech byl pak Richard 16. července 1377 korunován králem. Politická rozhodnutí opět ovlivnil strach z ambicí Jana z Gentu a byla snaha vyhnout se regentské vládě králových strýců. Namísto toho měl královskou moc normálně vykonávat král, a to za pomoci několika „trvalých rad“, do nichž Jan z Gentu nebyl vpouštěn. Spolu se svým mladším bratrem Thomasem z Woodstocku, buckinghamským hrabětem, se Gentovi nadále dařilo zachovávat si neformální vliv na činnost vlády. Královým poradcům a přátelům, a to především Simonu de Burley a Aubreymu de Vere, se však stále více dařilo ovládat královské záležitosti a vysloužili si tak nedůvěru dolní sněmovny do té míry, že činnost rad byla v roce 1380 pozastavena. Stále vzrůstající a rozšiřující se daňová zátěž plus troje daně z hlavy vybírané mezi lety 1377 a 1381, které se utratily za neúspěšné vojenské výpravy na evropský kontinent, přispěly k nespokojenosti a roku 1381 už v nižších vrstvách anglické společnosti existovala obrovská zášť vůči vládnoucím třídám.", "section_level": 1}, {"title": "Anglické povstání roku 1381.", "content": "Ačkoli byla bezprostřední příčinou Anglického povstání roku 1381 daň z hlavy toho roku, podstata konfliktu ležela hlouběji, a to v napětí mezi rolníky a velkostatkáři. Tyto tlaky byly zase způsobeny demografickými důsledky černé smrti (morové epidemie). Povstání začalo v Kentu a Essexu ke konci května a 12. června se houfy rolníků shromáždily v Blackheathu poblíž Londýna pod vedením Wata Tylera, kněze Johna Balla a dalšího vůdce rebelů Jacka Strawa. Palác Savoy patřící Janovi z Gentu byl vypálen a jak Lord Chancellor (lord kancléř, anglický nejvyšší soudce), arcibiskup canterburský Simon Sudbury, tak Nejvyšší lord pokladník Robert Hales byli zabiti. Povstalci požadovali úplný zákaz nevolnictví. Král byl i s radními ukryt v londýnském Toweru. Souhlasili, že vláda nemá dostatečnou moc, aby rebely rozprášila, a že jediná přípustná možnost je vyjednávat.  Dosud je nejasné, nakolik se v té době pouze čtrnáctiletý Richard do těchto úvah zapojoval, ačkoli historici se domnívají, že mezi navrhovateli vyjednávání byl. Král se vydal z Toweru po řece 13. června, ale dav lidí u Greenwiche mu znemožnil přistát a tak byl přinucen se vrátit zpět. Druhého dne, v pátek 14. června, vyrazil na cestu koňmo a s rebely se setkal u Mile Endu (nyní součástí East Endu v centru Londýna). Král přistoupil na požadavky povstalců, ale tento krok je jen povzbudil a povstalci poté pokračovali v rabování a zabíjení. Richard se s Watem Tylerem setkal znovu následujícího dne u Smithfieldu (v dnešním City), a znova zdůraznil, že požadavky by se měly splnit, avšak vůdce povstalců nepřesvědčil. Králova posádka začínala být nervózní, vypukla hádka a William Walworth, starosta City, Tylera stáhnul s koně a zabil jej. Situace se poté, co si povstalci uvědomili, co se stalo, vyostřila, ale král jednal s klidem a se slovy:  vedl dav pryč. Walworth mezitím shromáždil dostatečný počet sil, aby rolnickou armádu obklíčil, nicméně král jim zaručil milost a svolil, aby se rebelové rozešli a vrátili se domů.  Král brzy udělené výsady svobody a milosti vzal zpět a protože výtržnosti v jiných částech země pokračovaly, osobně odjel do Essexu povstání potlačit. 28. června v essexském Billericay porazil poslední rebely během menší potyčky a tak povstání konečně zlikvidoval. Navzdory svému mládí Richard prokázal velkou statečnost a odhodlání se s povstáním vypořádat. Je však zároveň dost pravděpodobné, že tyto události jej přesvědčily o nebezpečí nepokojů a jejich hrozbě pro královskou moc, a pomohly tak formovat jeho absolutistické postoje, jež měly v budoucnu vést ke zhoubě jeho vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Plnoletost.", "content": "Až s rolnickým povstáním se Richard začíná jasněji objevovat v kronikách. Jedním z jeho prvních významných skutků po povstání byla přes rok chystaná svatba s Annou Lucemburskou, dcerou Karla IV., krále českého a císaře římského 20. ledna 1382.  Sňatek měl diplomatický význam a z české strany byl převážně dílem kardinála Pilea, protože původní původce sňatkové idey, Karel IV. již nebyl mezi živými. Při rozdělení Evropy způsobeném tzv. západním schizmatem bylo na Čechy a Říši římskou nahlíženo jako na potenciální spojence proti Francii ve stále pokračující stoleté válce. Navzdory štědrým peněžním částkám, které od Richarda Annin bratr, římský král Václav IV., jako půjčku obdržel, politická aliance nikdy nevyústila v žádná vojenská vítězství. Manželství bylo bezdětné a Anna v roce 1394 zemřela.  Při jednáních o sňatku byl nápomocen Michael de la Pole, hrabě ze Suffolku; Měl královu důvěru a jak Richard dospíval, stále více se zapojoval do aktivit na dvoře i ve vládě. De la Pole pocházel ze zbohatlické kupecké rodiny. Když jej v roce 1383 Richard jmenoval lordem kancléřem a o dva roky později ho povýšil na hraběte ze Suffolku, vzbudilo to u tradiční šlechty ještě více antipatií. Dalším členem nejbližšího kruhu kolem krále byl Robert de Vere, hrabě z Oxfordu (synovec Aubreyho de Vere), který se v té době stal královým oblíbencem. Jeho rodokmen, ačkoli sahal daleko do minulosti, byl co se týče anglické aristokracie a pairství (členství ve sněmovně lordů) relativně chudý. Richardovo blízké přátelství s de Verem také odporovalo politickému zřízení. Této nelibosti ještě přitěžovalo, že hrabě v roce 1386 obdržel další titul, a to nově vytvořený: vévoda irský. Kronikář Thomas Walsingham naznačoval, že vztah krále s de Verem byl homosexuální.  Napětí dospělo do kritického stadia kvůli postupu ve válce s Francií. Zatímco dvůr preferoval vyjednávání, Gent a Buckingham vybízeli k rozsáhlé kampani na ochranu anglického majetku. Namísto toho byla vyslána tzv. křížová výprava vedená Henrym le Despencer, biskupem z Norwiche, která však skončila velice nevalně. Richard čelil neúspěchu na evropské pevnině a svou pozornost proto obrátil ke spojenci Francie, Skotsku. V roce 1385 tak vedl král osobně trestnou výpravu na sever, nicméně bez úspěchu a armáda byla nucena se vrátit, aniž by Skoty vůbec zapojila do nějaké bitvy. Mezitím pouze povstání v belgickém Gentu zabránilo Francouzům v invazi do jižní Anglie. Vztah mezi králem a jeho strýcem se nadále zhoršoval kvůli vojenským neúspěchům a roku 1386 Jan z Gentu odjel z Anglie, aby se domáhal trůnu v Království Kastilském, když se začaly šířit pověsti o spiknutí proti němu. Když Gent zmizel, neoficiální vůdcovství rostoucího hnutí nesouhlasu s králem a jeho dvořany převzali Buckingham – který se mezitím stal vévodou z Gloucesteru – a Richard Fitzalan, hrabě z Arundelu.  Během roku 1385 Richard zachránil z vězení kardinála Adama de Eston, který byl ubohou obětí paranoidní podezřívavosti papeže Urbana VI. Ostatních pět zadržených kardinálů bylo po výslechu na mučidlech zavražděno. Adam de Eston byl díky nelidskému mučení postižený až do své smrti roku 1398.", "section_level": 1}, {"title": "První krize (1386–88).", "content": "Hrozba francouzské invaze se nezmenšovala, ale do roku 1386 naopak nabývala na síle. Toho roku Michael de la Pole v parlamentu – ve svém postavení kancléře – požadoval na obranu říše zavedení daně neslýchané výše. Parlament než aby souhlasil, raději zareagoval odmítnutím jednat o jakýchkoli požadavcích, dokud nebude odstraněn kancléř. Předpokládá se, že toto shromáždění fungovalo s podporou Gloucestera a Arundela. Král slavně odvětil, \"„že by na žádost parlamentu nepropustil ani umývačku nádobí z kuchyně.“\" Až když mu pohrozili sesazením, byl Richard přinucen se podvolit a nechat de la Pola jít. Na jeden rok byla ustanovena komise, která měla revidovat a řídit královské peněžní záležitosti.  Richard byl tímto veřejným napadnutím jeho královských pravomocí hluboce znepokojen a od února do listopadu 1387 začal objíždět zemi a sbírat pro tento případ podporu. Dosazením de Vera jako soudce z Chesteru začal v hrabství Cheshire budovat loajální vojenskou základnu. Také zabezpečil u druhého nejvyššího soudce, Roberta Tresiliana, zákonné úřední rozhodnutí ujištěním, že chování parlamentu bylo nezákonné a zrádcovské.  Po návratu do Londýna se králi postavili Gloucester, Arundel a Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku, kteří přinesli odvolání proti zradě de la Pola, de Vera, Tresiliana a dalších dvou loajalistů: londýnského starosty Nicholase Brembra a Alexandra Nevilla, arcibiskupa z Yorku. Richard jednání pozdržel, aby získal čas, poněvadž očekával z Cheshiru de Vera s vojenskými posilami. Tři hrabata poté spojila síly s Jindřichem, hrabětem z Derby (Gentův syn, pozdější Jindřich IV. Anglický) a Thomasem de Mowbrayem, habětem z Nottinghamu – skupina byla pak v historii známa pod jménem \"Lordi odvolatelé\" (\"Lords Appellant\"). 20. prosince 1387 zastavili de Vera v bitvě u Radcotského mostu, kde byl poražen a donucen ze země uprchnout.  Richard nyní neměl jinou možnost než vyhovět žádosti odvolatelů; Brembre a Tresilian byli odsouzeni a popraveni, kdežto de Vere a de la Pole, kteří už ze země také prchli, byli odsouzeni v únoru 1388 k smrti v nepřítomnosti. Opatření šla ještě dále: popraveno bylo také mnoho Richardových rytířů, mezi nimiž byl i Burley. Odvolatelé tak úspěšně rozbili králův okruh věrných.", "section_level": 1}, {"title": "Křehký mír.", "content": "Richard během dalších měsíců postupně obnovil královskou moc, a to díky několika faktorům. Za prvé ztroskotala agresivní zahraniční politika \"Lordů odvolatelů\". Padla za oběť při vpádu Skotů, když se nenaplnilo jejich úsilí o vybudování široké protifrancouzské koalice a severní Anglie. Za druhé už bylo nyní Richardovi přes dvacet jedna let a mohl sebevědomě požadovat právo vládnout svým vlastním jménem. A konečně se roku 1389 Jan z Gentu vrátil do Anglie, a když byly urovnány rozpory s králem, měl tento starý dobrý státník umírňující vliv na anglické politiky. Richard plně převzal vládu 3. května 1389 a konstatoval, že problémy předchozích let byly způsobeny pouze špatnými poradci. Nastínil politiku, která byla ve velkém rozporu s politikou odvolatelů, protože usiloval o mír a usmíření s Francií, a také slíbil, že to významně sníží daňovou zátěž obyvatel. Po dalších osm let mírumilovně vládl a usmířil se s bývalými odpůrci. I tak však následné události měly ukázat, že se nepřenesl přes pokoření, kterému byl v minulosti vystaven – obzvláště nemohl vymazat z paměti urážku v podobě popravy svého bývalého učitele Sira Simona de Burleyho.  Když byla zajištěna národní bezpečnost, Richard začal s Francií vyjednávat o trvalém míru. Návrh předložený v roce 1393 by značně rozšířil území Akvitánie, kterou anglická koruna vlastnila. Plán však ztroskotal kvůli podmínce, že anglický král musí složit slib poslušnosti králi Francie, což bylo pro anglickou veřejnost nepřijatelné. V roce 1396 bylo náhradou uzavřeno osmadvacetileté příměří. Jako součást příměří se měl ovdovělý Richard oženit s Isabellou, dcerou Karla VI. Šíleného. Ohledně sňatku však existovaly pochybnosti; protože princezně bylo pouhých šest let a tak se předpokládalo, že ještě mnoho let nebude moci porodit následníka.  Zatímco s Francií se Richard snažil o mír, k situaci v Irsku se postavil zcela jinak. Anglickým panstvím v Irsku hrozily nájezdy a angloirští páni prosili krále o intervenci. Na podzim 1394 Richard tedy odjel do Irska, kde zůstal až do května 1395. Jeho vojsko čítající přes 8 000 mužů bylo největším, které bylo na ostrov v pozdním středověku přivedeno. Výprava byla úspěšná a jejím výsledkem bylo mj. podřízení se irských náčelníků anglické nadvládě. Tento odvážný podnik byl jedním z největších úspěchů Richardovy vlády a posílil domácí podporu krále, nicméně upevnění anglické moci v Irsku nemělo mít dlouhého trvání.", "section_level": 1}, {"title": "Konec vlády.", "content": "V roce 1397 se Richard II. zřejmě cítil dostatně silný a začal se zbavovat mocných mužů, jako byli vévodové z Gloucesteru, Arundelu a Warwicku. Jeho strýc Jan z Gentu zemřel v únoru 1399 a Richard vydědil jeho syna Jindřicha z Bolingbroke, který v té době byl již v exilu (král nyní jeho exil prodloužil na doživotí). V květnu toho roku odjel se svými věrnými šlechtici na výpravu do Irska.  Jindřich z Bolinbroke se v jeho nepřítomnosti vylodil v Anglii a postupně přítomné šlechtice získával na svou stranu. 19. srpna se mu Richard vzdal na hradě Flint ve Walesu. Oficiální verze zněla, že 29. září Richard dobrovolně souhlasil se svou abdikací ve prospěch Jindřicha. Ačkoliv to zřejmě nebyla pravda, parlament, který se sešel 30. září, Richardovu abdikaci přijal. 13. října 1399 byl Jindřich Bolingbroke korunován jako Jindřich IV.  Ačkoliv byl Jindřich nejspíš ochotný nechat Richarda naživu, vše se změnilo, když vyšlo najevo, že hrabata z Huntingdonu, Kentu, Somersetu a Rutlandu a Thomas Despenser – zbavení hodností, které jim udělil Richard – plánují nového krále zavraždit a na trůn vrátit Richarda. Uměnímilovný král, jenž společně s první manželkou podporoval básníka Chaucera, skončil svůj život ve vězení na hradě Pontefract, kde byl pravděpodobně zavražděn či umořen hlady. Původně byl pohřbený v kostele v King ́s Langley. Až třináct let poté byl na začátku vlády Jindřicha V. (který chtěl umlčet zvěsti o tom, že Richard je stále naživu, a možná i jako pokání za vraždu, které se jeho otec dopustil) pochován podle své vůle po boku své milované manželky Anny ve westminsterském opatství.", "section_level": 1}, {"title": "Dvorní kultura a mecenášství.", "content": "V posledních letech Richardovy vlády a obzvláště během prvních měsíců roku 1397 po potlačení odvolatelů se král v zemi těšil skutečnému mocenskému monopolu, což byla ve středověké Anglii relativně vzácná situace. V tomto období se mohla začít objevovat specifická dvorní kultura, která se velmi lišila od kultury dřívější. Vyvinula se nová forma oslovení; král byl předtím oslovován jednoduše „výsosti“, nyní se však často říkalo „královské veličenstvo“. Říkalo se, že při velkých slavnostech seděl Richard celé hodiny na trůně v královské síni, aniž by řekl slovo, a kdokoli, na kom spočinulo jeho oko, musel před králem pokleknout. Inspirace pro tuto novou okázalost a důraz na důstojné chování měla původ ze dvorů kontinentální Evropy: nejen z francouzských a českých dvorů, odkud pocházely Richardovy dvě manželky, ale také od dvora, který udržoval Černý princ, když sídlil v Akvitánii.  Richardův přístup ke trůnu byl zakořeněn v pevné víře v tzv. Královské privilegium, pro které se inspiroval ve svém raném dětství, kdy byla jeho královská moc ohrožena nejdříve rolnickými povstáními a pak lordy odvolateli. Richard odmítl přístup svého děda, Eduarda III, který zaujal vůči šlechtě. Eduardův dvůr byl válečnický, založený na vzájemné závislosti krále a jeho nejdůvěrnějších šlechticů jako vojenských vůdců. Z Richardova pohledu toto vkládalo nebezpečně velkou moc do rukou šlechty. Aby se vyhnul závislosti na ní kvůli válečnému verbování, snažil se o vyjednávání míru s Francií. Zároveň vychoval svou soukromou družinu, která byla větší než družina všech předchozích králů, a dal jim uniformy se svým emblémem bílého jelena, které mají na sobě také andělé z Wiltonského Diptychu. Potom mohl snadno rozvíjet dvořanské prostředí, ve kterém král byl jakousi vzdálenou, uctívanou osobou a v centru dění stálo namísto válečnictví spíše umění a kultura.  Součástí Richardova programu v prosazování své autority bylo, že se také snažil kultivovat královskou image. Na rozdíl od předešlých anglických králů se nechal se vznosným majestátem vyobrazovat v malbách na dřevo, z nichž se dochovaly dvě: portrét krále v nadživotní velikosti ve Westminster Abbey (c. 1390, viz výše) a Wiltonský diptych (1394–99), přenosné dílo, které mělo pravděpodobně Richarda doprovázet při jeho kampani v Irsku. Je to jeden z mála dochovaných příkladů anglického malířského stylu dvořanské mezinárodní gotiky, který se vyvinul na dvorech kontinentální Evropy, obzvláště v Praze a Paříži. Richardovy výdaje za šperky, luxusní textilie a kovářská díla byly vyšší než za malby, ale stejně jako u jeho iluminovaných manuskriptů sotva existují nějaká dochovaná díla, která mohou být s ním spojená, tedy kromě koruny „jednoho z nejúžasnějších úspěchů gotických zlatníků“, jež pravděpodobně patřila Anně. Mezi Richardovy nejvelkolepější architektonické projekty patří Westminsterský palác, jenž byl během jeho vlády značně přestavěn, pravděpodobně díky inspiraci v pozoruhodné síni Jana z Gentu na hradě Kenilworth ve střední Anglii, dokončené v roce 1391, kde je ve výklencích umístěno patnáct soch králů v životní velikosti. Střecha z kleštin Ardantovy vazby královského tesaře Hugha Herland, „nejúžasnější výtvor středověké dřevěné architektury“, umožnila, aby původní tři románské lodě byly nahrazeny jediným obrovským otevřeným prostorem se stupínkem na konci, kde mohl sám sedět Richard. Přestavba začala na pokyn Jindřicha III. už v roce 1245, ale do doby Richardovy vlády už přes sto let stála.  Obzvláště důležitá je také dvorská záštita nad literaturou, protože se jednalo o období, kdy se angličtina formovala jako literární jazyk. Existuje jen málo důkazů o tom, že Richard zaštiťoval přímo poezii, nicméně tato kultura vzkvétala díky jeho dvoru. Nejvýznamnější básník tohoto období, Geoffrey Chaucer, králi sloužil jako diplomat, celník i hodnostář úřadu, který byl zřízen pro dohled nad stavbou královských hradů a rezidencí (The King's Works) a zároveň tehdy napsal svá nejznámější díla. Také působil ve službách Jana z Gentu a napsal \"Sen o rytíři\" (překládaný také jako \"Kniha o vévodkyni\") jako eulogii na Gentovu manželku Blanche. Chaucerův kolega a přítel John Gower napsal \"Confessio Amantis\" (Milencova zpověď) podle přímé Richardovy zakázky, ačkoli byl později z krále rozčarován.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a hodnocení.", "content": "Současní spisovatelé, a to dokonce i ti, kteří pro krále měli málo pochopení, se shodli, že Richard byl „neobyčejně obdivuhodným králem“, i když „jeho tvář byla bílá, kulatá a ženská“, což naznačovalo, že mu chyběla mužnost. Byl však atletické postavy a vysoký; když byl v roce 1871 otevřen jeho hrob, zjistilo se, že měřil šest stop, což odpovídá 182 cm. Byl také inteligentní a sečtělý, když se však rozčílil, trochu koktal. Zatímco jeho portrét ve Westminster Abbey zřejmě vykazuje velkou podobnost s králem, Wiltonský diptych krále zobrazuje značně mladšího, než jaký v té době skutečně byl; dá se předpokládat, že tou dobou už měl plnovous. Co se náboženství týče, byl ortodoxní, a především ke konci své vlády se začal ostře stavět proti lollardskému kacířství. Byl mimořádně oddaným stoupencem kultu Eduarda III. Vyznavače a kolem roku 1395 si nechal do svého erbu přidat mýtický erb Vyznavače. Přestože nebyl králem válečnickým, jako byl jeho děd, Richarda bavily turnaje i lov.  Veřejný názor na Richardova byl více než cokoli ovlivněn Shakespearovou hrou o králi, \"Richard II. (hra)\". Shakespeareův Richard je krutým, mstivým a nezodpovědným králem, který dosáhl zdání velikosti až poté, co přišel o moc. Protože však Shakespeare psal fikci, dovolil si celkem dost a mnoho věcí vypustil. Shakespeare svou hru založil na dílech autorů, jako byl Edward Hall a Samuel Daniel, kteří zase své písemnosti založili na současných kronikářích, jako byl Thomas Walsingham († 1422). Autoři jako Hall a Daniel byli součástí tudorovské historiografie, která měla pro Richarda jen malé pochopení. Tudorovský ortodoxní názor, podporovaný Shakespearem, viděl spojitost válek růží a konfliktu veřejnosti, který začal Richardovou špatnou vládou a skončil až s příchodem Jindřicha VII. na trůn v roce 1485. Názor, že války růží v patnáctém století měl na svědomí Richard, přetrvával až do konce 19. století, ale ve dvacátém již našel odpůrce. Současní historikové se na války růží dívají spíše odděleně od vlády Richarda II.  Richardův psychický stav stál ve středu historických diskusí už od doby, kdy se tématem začali v 19. století zabývat první akademičtí dějepisci. Prvním z těch, kteří se Richardem II. zabývali jako králem i jako osobou, byl biskup William Stubbs. Stubbs zastával názor, že ke konci Richardovy vlády jeho myšlení „zcela ztrácelo rovnováhu“. Historik Anthony Steel, který v roce 1941 sepsal králův kompletní životopis, k tématu zaujal psychoanalytický přístup a usoudil, že král trpěl schizofrenií. To naopak zpochybnil V. H. Galbraith, který tvrdil, že pro takovou diagnózu neexistuje žádný historický podklad, a tento směr sledovali i pozdější historici té doby. Nigel Saul, který napsal poslední akademickou životopisnou knihu o Richardu II., přiznává, že ačkoli nejsou důkazy o králově duševní chorobě, zcela jistě vykazoval znaky narcismu, a ke konci vlády „Richardovo chápání skutečnosti začalo slábnout“.  Jedna ze základních historiografických otázek se týká Richardova politického programu a důvodů, proč selhal. Usuzovalo se, že jeho královský majestát obsahoval prvky rané moderní absolutní monarchie, jejímž příkladem je dynastie Tudorovců. V novější době byl Richardův koncept královského majestátu některými považován za nepříliš odlišný konceptu jeho předků a fakt, že přesně zapadal do rámce tradiční monarchie, mu také umožnil uskutečnit toho tolik, ačkoliv jeho činy byly kontroverzní a nenadálé. Neúčast ve válkách například měla snížit daňové zatížení, což by napomohlo Richardově oblíbenosti v dolní komoře parlamentu, jenže tento slib nikdy nesplnil, poněvadž náklady na vedení dvora, jeho opulentnost a Richardovo marnotratné mecenášství jeho oblíbenců byly nakonec stejně nákladné, jako vedení války, jenže bez jejích výhod. Vydržování armády se snažili později napodobovat Eduard IV. a Jindřich VII., jenže Richardovu výhradní závislost na hrabství Cheshire oslabovala jeho podporu ve zbytku země. Jak podotýká historik Simon Walker: „To, o co se snažil, nebylo (v současné mluvě) ani neospravedlnitelné ani nedosažitelné; to, co ho zradilo, byl jeho způsob hledání.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard II. (6. ledna 1367 – cca 14. února 1400) byl anglický král od roku 1377 do svého sesazení v roce 1399. Richard, syn Černého prince Eduarda, se narodil během vlády svého děda Eduarda III. Když mu byly 4 roky, stal se nejprve druhým následníkem trůnu, protože jeho starší bratr Eduard z Angoulême zemřel, a poté následníkem trůnu, když v roce 1376 zemřel jeho otec. Jelikož následujícího roku zemřel i dosavadní král Eduard III., Richard ve věku deseti let nastoupil na trůn.", "tgt_summary": "Richard II (6 January 1367 – c. 14 February 1400), also known as Richard of Bordeaux, was King of England from 1377 until he was deposed in 1399. Richard's father, Edward, Prince of Wales, died in 1376, leaving Richard as heir apparent to his grandfather, King Edward III. Upon the death of Edward III, the 10-year-old Richard succeeded to the throne.", "id": 2414570}
{"src_title": "Libor Rouček", "tgt_title": "Libor Rouček", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Emigroval v roce 1977 do Rakouska, kde v letech 1978 až 1984 studoval politické vědy a sociologii na Vídeňské univerzitě. Od roku 1980 působil jako dokumentátor v ústředí Sociálně demokratické strany Rakouska. V roce 1987 byl stipendistou na Smithsonian Institution ve Washingtonu. V letech 1988 až 1991 byl redaktorem Hlasu Ameriky, později jejím spolupracovníkem. V letech 1991 až 1992 byl zaměstnancem Královského institutu mezinárodních záležitostí v Londýně.  V době vlády Miloše Zemana v letech 1998–2002 působil jako její mluvčí, předtím v roce 1998 byl mluvčím ČSSD. V letech 2003–2009 předsedal Zahraniční komisi ČSSD a v letech 2002-2006 byl místopředsedou středočeské ČSSD. Ve volbách v roce 2002 byl zvolen do poslanecké sněmovny za ČSSD (volební obvod Středočeský kraj). Byl místopředsedou sněmovního výboru pro evropskou integraci a místopředsedou zahraničního výboru. Ve sněmovně setrval do července 2004, kdy rezignoval na mandát.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidatury do Evropského parlamentu (od r. 2004).", "content": "Ve volbách roku 2004 byl totiž zvolen za Českou republiku do Evropského parlamentu. Zde byl členem frakce Skupina socialistů v Evropském parlamentu. Působil jako 1. místopředseda zahraničního výboru EP. Mandát obhájil ve volbách roku 2009. V červenci 2009 byl zvolen jedním z místopředsedů Evropského parlamentu a členem Výboru pro zahraniční věci. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidoval za ČSSD na 9. místě její kandidátky, což ze začátku kritizoval. Ve volbách neuspěl, stal se pouze v pořadí pátým náhradníkem (ačkoliv na kandidátce ČSSD získal třetí nejvyšší počet preferenčních hlasů).", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení europoslance L. Roučka (dle think-tanku Evropské hodnoty).", "content": "Dle vydané zprávy výše uvedeného think-tanku, která se vztahuje na období před následujícími volbami do Evropského parlamentu (2014), vyplývá následující:", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "ROUČEK, Libor: \"Můj a náš příběh\". Academia, Praha 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Libor Rouček (* 4. září 1954 Kladno) je český politik ČSSD, počátkem 21. století poslanec Poslanecké sněmovny, v letech 2004–2014 také poslanec Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Libor Rouček (born 4 September 1954 in Kladno) is a Czech politician and Member of the European Parliament with the Czech Social Democratic Party, part of the Socialist Group and sits on the European Parliament's Committee on Foreign Affairs.", "id": 2393728}
{"src_title": "São Martinho (Funchal)", "tgt_title": "São Martinho (Funchal)", "src_document": [{"title": "Pico da Cruz (261 m).", "content": "Tento kopec byl v minulosti používán jako pozorovatelna a místo, odkud byl Funchal varován před blížícími se korzáry. Později zde byly instalovány komunikační antény a funchalané kopec začali nazývat Pico Telégrafo.  V polovině 19. století byla na východním svahu postavena hazardní herna s názvem Excelsior Club da Madeira. V severním svahu byla zřízena střelnice, která dosud existuje. Strmější jižní svah s výhledem na oceán částečně využívá armáda. Tímto svahem, porostlým divokými opunciemi, nenápadně protéká leváda dos Piornais. Pod Pico da Cruz na Ponta da Cruz byla roku 1909 zřízena konzervárna, která zpracovávala tuňáky. Například roku 1910 exportovala 557 tun konzerv. Dnes již neexistuje.", "section_level": 1}, {"title": "Praia Formosa.", "content": "Tato kamenitá pláž s délkou kolem jednoho kilometru je nejdelší na ostrově. Na straně od Funchalu začíná za tunelem pro chodce u koupalište Doca do Cavacas Na tomto konci pláže jsou ve skále vidět střílny z 2. světové války. Na druhém konci přechází v písčitou plážičku. Kameny na pláži jsou od velikosti koňské hlavy až po štěrk, všechny krásně kulaté. V některých letech zde najdete dřevěné panely na ležení a rákosové slunečníky. V zimě je obvykle spláchnou vlny. Uprostřed pláže je zeď, nad níž bylo do roku 2008 vidět nádrže firmy Shell (byly přemístěny do Caniçalu)  Na Praia Formosa se v listopadu 1566 vylodili francouzští korzáři ze tří galeon, kterým velel Bertrand de Montluc. Dnes to připomíná pamětní deska zhruba pod hotelem Atlantic Gardens.", "section_level": 1}, {"title": "Estrada Monumental.", "content": "Tato ulice byla kdysi jedinou spojovací cestou vedoucí z Funchalu do Câmara de Lobos. Název dostala podle mostu Ponte Monumental, který před Câmarou překračuje říčku Seccoridos. (Most dostal tento název v polovině 19. století na počest krále Pedra IV.)", "section_level": 1}, {"title": "Kostely.", "content": "Symbolem této městské části je nový kostel Igreja Nova de São Martinho, daný do provozu roku 1918.  Další kostel Igreja da Nazaré má moderní architekturu a byl dokončen roku 2002. Hranatá věž tohoto kostela je vysoká 44 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Cais do Carvão (Uhelné molo).", "content": "Uhelné molo bylo vybudováno v 19. století, jako překladiště uhlí pro místní cukrovary a doplňování paliva lodí. Asi po 100 letech existence bylo zrušeno. Městská rada Funchalu zde chce zřídit nové mořské akvárium a výzkumnou stanici mořské biologie.  Galerie", "section_level": 1}], "src_summary": "São Martinho (Svatý Martin) je městská část hlavního města Madeiry Funchalu. Má rozlohu něco přes 6 km a roku 2001 zde žilo 20 636 obyvatel. Sahá od břehu oceánu na jihu až po hory na severu. Na západě sousedí s okresem Câmara de Lobos. Celá městská část se dále dělí na 16 okrsků. Jižními okrsky Ajuda, Piornais a Areeiro prochází rovnoběžně s pobřežím Estrada Monumental, spojující střed Funchalu s obcí Câmara de Lobos.", "tgt_summary": "São Martinho () is a civil parish in the municipality of Funchal, on the island of Madeira. The population in 2011 was 26,482, in an area of 7.95 km2.", "id": 1692497}
{"src_title": "Felix Edmundovič Dzeržinskij", "tgt_title": "Felix Dzerzhinsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodinném sídle Dzeržinovo asi 60 km západně od Minsku a 15 km od Ivjaňce v Ruském impériu (dnes v Bělorusku). Pocházel ze zchudlé polské šlechtické a katolické rodiny, kde měl pět sourozenců. V dětství se chtěl stát knězem, krátce před maturitou však ztratil víru a jako revolucionář byl vyloučen ze studia. V roce 1895 se stal členem tehdejší Litevské a roku 1900 Polsko-litevské sociálně demokratické strany. V jejích řadách pak bojoval v letech 1905 až 1907 během povstání ve Varšavě, po porážce povstání byl vypovězen na Sibiř. Během cesty na Sibiř zorganizoval vzpouru vězňů a uprchl zpět do Varšavy. Byl vydavatelem dvou stranických časopisů a ilegálně působil i na území někdejšího Rakouska-Uherska, kde propagoval myšlenky proletářské revoluce a pomáhal zakládat různé ilegální anarchistické a revoluční organizace. Během života strávil 11 let ve vězení za podvratnou a ilegální činnost, první zatčení proběhlo již v roce 1897, další pak v roce 1905 a 1907. V roce 1914 zatčen v Polsku, v roce 1916 byl odsouzen carským soudem na tři roky do vězení v Moskvě, odkud ho vysvobodila únorová revoluce.  Během bolševické Říjnové revoluce přijal nové poruštělé příjmení Dzeržinskij, mezi bolševiky byl přezdíván jako \"Železný Felix\" nebo \"Krvavý Felix\". V letech 1919–1923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra a dopravy (tehdejší obdoba dnešního ministerstva vnitra a ministerstva dopravy), předsedal také státní Komisi pro zlepšení života dětí, od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a kandidátem politbyra ruské bolševické strany ÚV VKS(b).  Lenin vysoce oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij i v závažných otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, sovětská národnostní politika atd.) Když mu Lenin jednou vytkl \"velkoruský šovinismus\", obvinil ho z šovinismu neruských národů. V prosinci 1917 ho pověřil vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci, zprvu nazvané Čeka (čerezvyčajnaja komissija), která se roku 1922 pod jeho vedením změnila v GPU (OGPU). Tento mocný aparát měl v roce 1917 25 zaměstnanců, v roce 1924 téměř 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů. Za první dva roky se počet obětí odhaduje nsa 50-100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. Pod Dzeržinského organizací začaly vznikat pracovní tábory GULAG pro odpůrce režimu, postupně i jen třídní nepřátele. Do roku 1960, kdy byly zrušeny, jimi prošly odhadem desítky milionů lidí a hrály i nezanedbatelnou roli v sovětském hospodářství.  Zemřel 20. července 1926 v Moskvě na infarkt myokardu, a to bezprostředně po dvouhodinové řeči k Ústřednímu výboru VKS(b), v níž ostře útočil na „opozici“ Trockého, Zinověva a Kameněva. O jeho smrti panují dodnes neujasněné dohady, které však nebyly nikdy věrohodně historicky potvrzeny.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Dzeržinskij imponoval svým až fanatickým odhodláním a když zemřel, nazval ho Stalin „rytířem revoluce“. Tím začalo soustavné propagandistické budování jeho pověsti jako údajně čestného muže s čistýma rukama. Byla po něm pojmenována řada měst, ulic a závodů, populární fotoaparát FED, lokomotivy FD a postavena řada pomníků. Velký železný pomník stál na Lubljance před budovou KGB a v roce 1991 byl stržen jako symbol komunismu. V roce 2012 však vedení města Moskvy rozhodlo, že bude obnoven jako kulturní památka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felix Edmundovič Dzeržinskij (rusky \"Феликс Эдмундович Дзержинский\", transkripcí \"Feliks Edmundovič Dzeržinskij\"), rodným jménem Feliks Dzierżyński (11. září 1877 v Oziembłowě – 20. července 1926 v Moskvě) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu. V mládí se podílel na vzniku sociálně demokratické strany v Polsku a Litvě, byl mnohokrát vězněn, až se roku 1917 setkal s Leninem a stal se bolševikem. Od té doby se věnoval ruské a sovětské politice. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, faktické předchůdkyně pozdějšího GPU a pozdější NKVD a posléze KGB. Je všeobecně považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války v letech 1917 až 1922, během nichž zahynulo několik set tisíc lidí.", "tgt_summary": "Felix Edmundovich Dzerzhinsky ( ; ; 20 July 1926), nicknamed \"Iron Felix\", was a Bolshevik revolutionary and official. Born into Polish nobility, from 1917 until his death in 1926 Dzerzhinsky led the first two Soviet state-security organizations, the Cheka and the OGPU, establishing a secret police for the post-revolutionary Soviet regime. He was one of the architects of the Red Terror and Decossackization.", "id": 2473554}
{"src_title": "Vodní hospodářství", "tgt_title": "Water resource management", "src_document": [{"title": "Vodohospodářská politika ČR.", "content": "Vodohospodářská politika ČR vychází z přírodních poměrů uzemí ČR, kdy vodní zdroje jsou výlučně závislé na atmosférických srážkách. Ty jsou rozkolísané v průběhu roku i víceletého období. V ročním úhrnu v přepočtu na jednoho obyvatele činí jednu pětinu celosvětového průměru a jednu polovinu až jednu třetinu evropského průměru.  Kapacita vodních zdrojů v jejich přirozené, antropogenními vlivy neovlivněné podobě, již od 50. let 20. století nestačí potřebám obyvatel, průmyslu a zemědělství. Proto je nutné racionálně užívat vody, víceúčelově hospodařit s vodou v ucelených povodích, plánovat využívání vodních zdrojů, provádět víceleté řízení vodohospodářských soustav, odborně spravovat povodí a vodní toky apod.  Vodohospodářská ČR politika respektuje doporučení směrnic Rady EHS:  Hlavní zásady vodohospodářské politiky ČR podle směrnic Rady EHS:  Pro naplnění hlavních zásad vodohospodářské politiky se v ČR uplatňuje:", "section_level": 1}, {"title": "Státní správa v oblasti vodního hospodářství v ČR.", "content": "Vodohospodářskou politiku ČR realizuje státní správa v oblasti vodního hospodářství představovaná vodoprávní úřady čtyř ministerstev (Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo obrany), krajů a obcí s rozšířenou působností. Státní správa v oblasti vod se řídí vodním právem.  Český hydrometeorologický ústav vykonává funkci ústředního státního ústavu České republiky pro obory čistota ovzduší, hydrologie, jakost vody, klimatologie a meteorologie, jako objektivní odborné služby poskytované přednostně pro státní správu.  Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je organizační složkou státu a správním úřadem, který vydává závazné stanovisko k povolení k nakládání s vodami, k vodním dílům a povolení k některým činnostem podle vodního zákona.  Česká inspekce životního prostředí je organizační složka státu a orgán státní správy pověřený dozorem nad respektováním právních předpisů v oblasti životního prostředí. Dohlíží na dodržování závazných rozhodnutí správních orgánů v oblasti životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Financování vodního hospodářství v ČR.", "content": "Vodní hospodářství v ČR se financuje z veřejných prostředků prostřednictvím dotačních programů a z vodného a stočného.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace poskytované Ministerstvem zemědělství.", "content": "Péče o vodní zdroje a vodní díla:  Vodovody a kanalizace:  Rybníky:  Prevence před povodněmi:  Odstranění následků povodní na státním vodohospodářském majetku:  Závlahy:  Drobné vodní toky a malé vodní nádrže:  Suché nádrže – území určená k řízeným rozlivům povodní na zemědělsky obhospodařovaných pozemcích:", "section_level": 2}, {"title": "Dotace poskytované Ministerstvem životního prostředí.", "content": "Břehové porosty – zakládání, obnova a údržba:  Mimoprodukční funkce rybníků:  Obnova migrační prostupnosti vodních toků:  Přírodě blízká protipovodňová opatření v intravilánu:  Revitalizace odvodněných ploch – tůně, mokřady, rašeliniště:  Revitalizace a renaturace vodních toků:", "section_level": 2}, {"title": "Vodohospodářský výzkum a vývoj v ČR.", "content": "Organizací a financováním vodohospodářského výzkumu z veřejných prostředků v ČR se zabývá:  Odbornou podporu státní správě ve vodním hospodářství poskytují vědecko výzkumné instituce zřizované ministerstvy:  Výzkum některých vodohospodářských otázek provádějí vědecko výzkumné instituce zřizované Akademií věd ČR:  Výzkum ve vodním hospodářství provozují také státní příspěvkové organizace:  Vodohospodářský výzkum provádí také ústavy a katedry vysokých škol, jak jsou uvedeny v další kapitole.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky vodohospodářů.", "content": "Spolky vodohospodářů jsou samosprávná a dobrovolná sdružení osob vedených společným zájmem založené podle § 214–302 občanského zákoníku.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní komory a autorizace k vybraným činnostem.", "content": "Profesní komora je veřejnoprávní stavovská organizace založená podle zákona č. 360/92 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Stavební zákon stanovuje, že výkon vybraných činností, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou provádět jenom autorizované osoby. Pro autorizované osoby je členství v příslušné profesní komoře povinné.  Autorizaci pro činnosti související s projekcí, výstavbou a provozem vodních děl a s územním plánováním udělují profesní komory:", "section_level": 1}, {"title": "Informační zdroje ve vodním hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spravované ministerstvy.", "content": "Spravované soukromými subjekty", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodní hospodářství neboli vodohospodářství je činnost směřující k ochraně, využití a rozvoji vodních zdrojů a k ochraně před škodlivými účinky vod. Přírodovědným základem vodního hospodářství je hydrologie.", "tgt_summary": "Water resource management is the activity of planning, developing, distributing and managing the optimum use of water resources. It is a sub-set of water cycle management.", "id": 2455748}
{"src_title": "Trident (raketa)", "tgt_title": "Trident (missile)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Start rakety probíhá vždy z ponořené ponorky. Před startem je trubice s raketou zaplavena vodou, malá výbušnina na dně trubice pak způsobí vypaření vody a prudký nárůst tlaku. Tlakový ráz je dostatečný k vystřelení rakety z trubice takovou rychlostí, aby setrvačné síly dokázaly vynést raketu celým objemem nad hladinu. Inerciální senzory zaznamenají klesající zrychlení po vynoření rakety a nastartují první raketový stupeň. Samotné tělo rakety je natlakováno dusíkem, aby se během první fáze startu zabránilo průniku vody, která by mohla raketu poškodit nebo narušit její vyvážení.  Trident má tři raketové stupně na tuhé palivo. Dolet je ještě zvýšen použitím teleskopického aerodynamického hrotu, který je vysunut během první urychlovací fáze. Během třetího raketového stupně, zhruba dvě minuty po startu, už Trident dosahuje rychlosti 6000 m/s.  Trident používá pro korekce dráhy inerciální naváděcí systém, doplněný pak optickou kontrolou hvězdného pole v orbitální části dráhy. Některé testovací varianty obsahovaly také GPS, nepočítá se však s tím, že by GPS zůstal ve skutečné jaderné válce operabilní.  Po dokončení posledních korekcí dráhy jsou uvolněny nezávislé návratové moduly s hlavicemi a také klamné cíle. Konkrétní podrobnosti této fáze jsou utajeny. Každý návratový modul je pak schopen v okruhu dosahu zasáhnout nezávislý cíl. Moduly, vstupující do atmosféry se značným násobkem rychlosti zvuku, za sebou zanechávají dobře viditelné stopy dráhy, někdy označované jako \"prsty Boha\".", "section_level": 1}, {"title": "Konvenční varianta Tridentu.", "content": "V roce 2006 Pentagon představil návrh programu pro konvenční modifikaci raket Trident jako součást dlouhodobé strategie vývoje globálních zbraní rychlého úderu.  Program měl umožnit přestavbu existující varianty D5 v konvenční zbraň výměnou jaderných hlavic za upravené návratové moduly Mk4. Ty měly být vybaveny GPS navigací a systémy pro korekci dráhy návratu, což by zvýšilo přesnost dopadu na 10 metrů. Moduly neměly používat výbušniny, pro výsledný efekt zbraně měla plně postačovat kinetická energie. Druhou variantou měla být tříštivá hlavice obsahující tisíce wolframových prutů, schopná zlikvidovat nepřátelské síly na ploše přibližně tří set čtverečních metrů.  Hlavní nedostatek programu byla nemožnost ostatních jaderných velmocí jednoduše rozlišit konvenční a jaderné balistické rakety. I pro tyto důvody byl program zamítnut. Ruský prezident Vladimir Putin v květnu 2006 varoval před hrozícím zvýšením nebezpečí nechtěné jaderné války. \"Odpálení takové rakety by mohlo... vyprovokovat totální protiúder strategických jaderných sil.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Raketa Trident je z ponorky odpalovaná balistická raketa (SLBM), nesoucí jaderné hlavice. Navrhla ji americká společnost Lockheed Martin Space Systems. Existuje ve dvou variantách – UGM-96 Trident I a UGM-133 Trident II. Rakety Trident jsou součástí výzbroje čtrnácti aktivních amerických jaderných raketových ponorek třídy \"Ohio\" a čtyřech britských ponorek třídy \"Vanguard\".", "tgt_summary": "The Trident missile is a submarine-launched ballistic missile (SLBM) equipped with multiple independently targetable reentry vehicles (MIRV). Originally developed by Lockheed Missiles and Space Corporation, the missile is armed with thermonuclear warheads and is launched from nuclear-powered ballistic missile submarines (SSBNs). Trident missiles are carried by fourteen United States Navy s, with American warheads, as well as four Royal Navy s, with British warheads. The missile is named after the mythological trident of Neptune.", "id": 2266847}
{"src_title": "Ota Hofman", "tgt_title": "Ota Hofman", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Své dětství strávil jednak v rodné Praze na Žižkově a také u dědečka v Bohdašíně v Podkrkonoší. Později vystudoval obchodní akademii (otec byl obchodním cestujícím), maturoval v roce 1948. První jeho práce otiskl časopis \"Středoškolák\" v roce 1945 a psal do něj řadu let. Zkusil pokračovat rok na právech, pak přestoupil na studia na Filmové fakultě Akademie múzických umění, zvolil si obory scenáristika a dramaturgie. Po ukončení studií se pustil do filmování, byl scenáristou Filmového studia Barrandov, později zde působil jako dramaturg skupiny filmů pro děti a mládež. Mnohá z jeho děl se stala velmi populární i ve světě, zejména filmy o panu Tau. Jeho knihy byly přeloženy do 15 jazyků. Při filmové tvorbě spolupracoval zejména s Jindřichem Polákem. Byl scenáristou více než 30 celovečerních filmů a řady televizních seriálů. Mnohé z filmů získaly řadu mezinárodních ocenění. Řada jeho pohádek se prolíná s žánrem sci-fi. Pod pseudonymem Ota Dvorský mu vyšly dvě detektivky.  Od 1988 byl předsedou Československé národní sekce Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1950 se oženil (manželka Irena), narodila se jim dcera Irena a později syn Otto.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1979 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1989 i titul národní umělec. Za tvůrčí činnost mu bylo v roce 1978 uděleno čestné občanství města Ostrova. V roce 2004 při příležitosti oslav 650 let obce Kostelní Lhota obdržel také její čestné občanství (in memoriam); v obci často pobýval u rodičů a krátkou dobu i chodil do školy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ota Hofman (10. dubna 1928 Praha – 17. května 1989 Praha) byl spisovatel a scenárista, autor zejména knížek pro děti a scénářů k filmům pro děti a mládež. Nejznámějšími byly filmy a seriály o panu Tau, či sci-fi film \"Odysseus a hvězdy\".", "tgt_summary": "Ota Hofman, alias Ota Dvorský (10 April 1928 in Prague — 17 May 1989 in Prague) was Czechoslovak writer of children's literature and young adult literature and a screenwriter.", "id": 1014131}
{"src_title": "Street dance", "tgt_title": "Street dance", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "\"Street dance\" zahrnuje všechny pouliční tance, ve kterých si nachází stále větší oblibu mladá generace. Mezi taneční techniky a styly, které lze do Street dance zařadit patří hip hop new style, hip hop old style (klasický, počáteční hip hop), hype, funky, součástí toho je jako úplně první lockin', dále pak poppin' a house. Všechny tyto tance jsou neoddělitelně spjaty s konkrétní hudbou a životním stylem.  Tanečníci se pohybují volně a dokonce se snaží vymýšlet a tvořit svůj vlastní osobní styl. Improvizace je základem většiny pouličních tanců, i když i zde najdeme promyšlené choreografické prvky, smíšené právě s improvizací.  Základem pouličního tance (battles-jamming) je unikátní styl, kterým tanečník vyjadřuje pocity prostřednictvím tance a který se obvykle váže na určitý hudební žánr. Tanečníci tančí v hloučku na ulicích nebo po diskotékách.  Ke \"street dance patří\" i specifický styl v oblékání, například volné kalhoty, dlouhá volná trika, kšiltovky, pořádné, pevné tenisky, které se jen tak nezničí, dále pak potítka, na kterých se tanečník může libovolně „klouzat“ po zemi a „létat“ po parketu.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "S rostoucí popularitou se rozrůstá i mnoho seriózních soutěží \"street dance\", každoročně se koná spoustu mezinárodních akcí po celém světě, jako například: \"Battle of the Year\", \"Juste Debout a House Dance International\". Tyto soutěže se zaměřují především na tzv. \"battle\", ale také na choreografické přehlídky.  V České republice mezi nejprestižnější \"street dance\" akce patří \"Street Dance Kemp\", \"Beat Street\", \"Dancefloor Attack\", \"Tanečník Roku - my CITY my STAGE\", \"Taneční skupina roku\", \"Děti fitness\" a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Street dance, nazývaný také \"pouliční tanec\", je zastřešující pojem, který se používá pro popis tanečních stylů, které se vyvinuly mimo tanečního studia, přímo v ulicích, školních dvorech a tanečních klubech. Začal se objevovat ve Spojených státech v roce 1970. Pod tento pojem patří taneční styly jako: breakdance, popping, locking, hip hop new style, house dance a C-walk.", "tgt_summary": "A street dance is a dance style that evolved outside dance studios in any available open space such as streets, dance parties, block parties, parks, school yards, raves, and nightclubs. A street dance is a vernacular dance in an urban context. Vernacular dances are often improvisational and social in nature, encouraging interaction and contact with spectators and other dancers. These dances are a part of the vernacular culture of the geographical area that they come from. Examples of street dance include b-boying (or breakdancing), which originated in New York City.", "id": 98281}
{"src_title": "Mordechaj Gur", "tgt_title": "Mordechai Gur", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Jeruzalémě ještě za dob britské mandátní Palestiny. V mládí se stal členem elitních jednotek Palmach, náležících pod židovskou vojenskou organizaci Hagana. Když byla Hagana po vzniku Izraele transformována v izraelskou armádu, bojoval v jejích řadách ve válce za nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Armádní kariéra.", "content": "V armádě strávil většinu své vojenské kariéry u výsadkářské brigády, kde se jeho symbolem stal červený baret těchto jednotek. Během 50. let sloužil pod velením Ariela Šarona. V roce 1955 byl raněn během protiteroristické akce v Chán Júnis v Pásmu Gazy a tehdejší náčelník generálního štábu Moše Dajan mu udělil vyznamenání. O dva roky později se stal pobočníkem velitele brigády. Z této pozice odešel studovat na École Militaire v Paříži.  Po návratu v roce 1961 byl jmenován velitelem brigády Golani a z této pozice velel protiteroristické operaci v Nukievu. V čele brigády působil do roku 1963 a během této doby se zasloužil o zvýšení prestiže výsadkářů, pozdvihl jejich morálku a pomohl jim vštípit ducha, díky kterému je brigáda stále proslavená. V roce 1965 byl jmenován šéfem operací v generálním štábu. Později také sloužil jako náčelník armádní velitelské školy.  V roce 1966 se stal velitelem 55. rezervní výsadkářské brigády, které velel během šestidenní války v roce 1967. Se svými jednotkami se zúčastnil obsazení Jeruzaléma a byl prvním, kdo se dostal k Západní zdi a na Chrámovou horu. Zvuková nahrávka jeho slov „Chrámová hora je v našich rukou“ se stala jedním ze symbolů šestidenní války.  Po válce byl povýšen do hodnosti brigádního generála a stal se vojenským velitelem v Pásmu Gazy a na severu Sinajského poloostrova. V roce 1969 byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem severního vojenského okruhu. Na severu Izraele tehdy docházelo k útokům palestinských teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny proti izraelským osadám a městům. Gur velel několika protiútokům. Od srpna 1972 do prosince 1973 sloužil jako vojenský atašé na izraelské ambasádě ve Washingtonu. V lednu 1974 byl znovu jmenován do funkce velitele severního velitelství. Po odchodu Davida Elazara z postu náčelníka Generálního štábu kvůli kritice ze strany Agranatovy komise, byl Gur jmenován jeho nástupcem, a stal se tak v pořadí desátým náčelníkem generálního štábu izraelské armády. Z této pozice byl odpovědný za naplánování a provedení operace Entebbe, která byla záchranou 102 izraelských rukojmí unesených do Ugandy. Na této pozici sloužil až do roku 1978.", "section_level": 2}, {"title": "Civilní a politická kariéra.", "content": "Po odchodu z armády se stal generálním ředitelem společnosti \"Kur Mechanica\". Ve volbách v roce 1981 byl zvolen poslancem Knesetu za stranu Ma'arach. Svůj mandát obhájil i v následujících volbách v roce 1984, po nichž byl jmenován ministrem zdravotnictví v první Peresově vládě. Kromě toho v Knesetu zasedal v zahraničním a branně-bezpečnostním podvýboru. V letech 1986 až 1988 pracoval v představenstvu stavebního podniku Solel Bone. V dubnu 1988 byl jmenován ministrem bez portfeje. Tuto pozici si udržel do března 1990, kdy Ma'arach opustil vládní koalici.  V roce 1992 vyhrála volby Strana práce (následovnice Ma'arachu) a Gur byl jmenován náměstkem ministra obrany. Ze své funkce byl zodpovědný za přípravu izraelské ekonomiky pro případ války či krize.  V roce 1995 u něj byla diagnostikována rakovina. Pod vlivem obrovských bolestí nakonec spáchal sebevraždu svou osobní zbraní. Zemřel 16. července 1995 ve věku 65 let.  Po Mordechaji Gurovi je pojmenován vojenská základna na Šaronské planině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mordechaj „Motta“ Gur (:, 6. května 1930, Jeruzalém – 16. července 1995, Tel Aviv) byl izraelský generál a politik. Téměř třicet let sloužil v izraelské armádě, kde se nakonec stal v letech 1974 až 1978 náčelníkem Generálního štábu. V roce 1981 byl zvolen poslancem za levicovou stranu Ma'arach a během své politické kariéry zastával mezi lety 1984 a 1986 post ministra zdravotnictví ve vládě Šimona Perese.", "tgt_summary": "Lt. Gen. Mordechai \"Motta\" Gur (, May 6, 1930 – July 16, 1995) was an Israeli politician and the 10th Chief of Staff of the IDF. During the Six-Day War (1967), he commanded the brigade that penetrated the Old City of Jerusalem and broadcast the famous words, \"The Temple Mount is in our hands!\" (, \"Har HaBayit BeYadeinu\"). As Chief of Staff, he had responsibility for planning and executing Operation Entebbe (1976) to free Jewish hostages in Uganda. He later entered the Knesset and held various ministerial portfolios. He contracted terminal cancer and committed suicide at the age of 65.", "id": 2189055}
{"src_title": "Theodore Postol", "tgt_title": "Theodore Postol", "src_document": [{"title": "Vzdělání a zaměstnání.", "content": "Vystudoval fyziku na MIT a následné postgraduálně jadernou fyziku tamtéž. Pracoval v Argonne National Laboratory a poté v kongresovém Úřadu pro hodnocení technologií (Office of Technology Assessment), zabýval se problematikou raket MX. Působil jako vědecký poradce velitele amerického námořnictva ().", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1990 získal cenu Leo Szilarda od Americké fyzikální společnosti (American Physical Society). V roce 1995 získal Hilliard Roderick Prize od Americké asociace pro rozvoj vědy (American Association for the Advancement of Science). V roce 2001 byl oceněn Cenou Norberta Wienera (Norbert Wiener Award) udělovanou Computer Professionals for Social Responsibility.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika raketového systému Patriot.", "content": "V roce 1992 během americké operace Pouštní bouře veřejně vystoupil s kritikou raketového systému Patriot, o kterém americká armáda tvrdila, že je velice úspěšné při sestřelování iráckých raket Scud a že představují revoluci ve vedení války. Postol ve svých analýzách a během svědectví před speciální komisí Kongresu prokázal, že systém ve skutečnosti zasáhl méně než 10 % cílů.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika amerického systému protiraketové obrany.", "content": "Podle Postola dostává česká veřejnost i Parlament České republiky záměrně zkreslené informace o americkém radaru systému protiraketové obrany, který má být umístěn v Brdech. Postol dospěl svými výpočty k závěru, že radar při výkonu a anténě uváděné vládou USA by měl dosah maximálně 600 až 700 kilometrů, ačkoli generál zodpovědný za přípravu systému Henry Obering uvádí dosah 2100 až 2500 kilometrů. Podle Postola by radar s takovým dosahem musel mít výkon 50krát vyšší. Podle Postola Obering při některých jednáních hovořil dokonce o dosahu větším než 4000 kilometrů a v tom případě by výkon musel být 500krát vyšší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodore Postol (* duben 1946 Brooklyn, New York, USA) je emeritní profesor vědy, technologie a mezinárodní bezpečnosti na Massachusettském technologickém institutu (MIT), prominentní kritik plánů americké vlády na budování systému protiraketové obrany.", "tgt_summary": "Theodore A. Postol (born 1946) is a professor emeritus of Science, Technology, and International Security at the Massachusetts Institute of Technology. Prior to his work at MIT, he worked at Argonne National Laboratory, the Pentagon, and Stanford University.", "id": 2427699}
{"src_title": "Masaši Kišimoto", "tgt_title": "Masashi Kishimoto", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Masaši se narodil v japonské prefektuře Okajama jako starší z dvojčat. Miloval anime a mangu už od dětství. Jeho prvním objevem bylo anime \"Doraemon\", dále si pak oblíbil tehdejší fenomény jako \"Mobile Suit Gundam\" atd. Když začal chodit na základní školu, chytilo ho anime \"Dr. Slump\" od Akiry Torijamy. Chtěl si o něm zjistit pár dalších informací a zjistil, že Torijama vymyslel kromě Dr. Slumpa ještě jedno dílo, jímž byl \"Dragon Ball\". Masaši byl okamžitě pohlcen Dragon Ballem a jeho sešity se začaly plnit kresbami z toho seriálu. Akira Torijama se stal jeho vzorem.", "section_level": 1}, {"title": "Kišimotovo snažení.", "content": "První manga, kterou Kišimoto kdy vytvořil, se jmenovala \"Hiatari-kun\" a pojednávala o chlapci, který je stínovým nindžou.  Když si jednou Kišimoto po škole listoval Jumpem, uviděl veliký nápis, na kterém stálo, že se může zúčastnit soutěže Hop Step Award, do níž může zaslat svou vlastní nakreslenou mangu, a když se jim bude líbit, zveřejní ji v samotném časopise. Kišimoto se rozhodl soutěže zúčastnit a dal se hned do kreslení. Problém byl ten, že ač se snažil sebevíc, nemohl najít svůj vlastní, osobitý styl, jímž by mangu nakreslil. Dařilo se mu jen kopírovat ostatní.  Po nějaké době snažení nakreslil Kišimoto přibližně třicetistránkovou mangu a ukázal ji bratrovi. Ten mu řekl, že je to o ničem, a tak šel za otcem. Ten mu řekl to stejné. Kišimoto se ale jen tak nechtěl vzdát. A tak to zkoušel znovu a znovu. Finální verzi s názvem \"Karakuri\" poslal do vydavatelství Šúeiša, která byla organizátorem soutěže. A skutečně, Kišimotovo snažení se zúročilo; vyhrál soutěž Hop Step Award, a díky této výhře v něm znovu zavládlo nadšení k tvoření mangy. Kišimoto nikdy nepřestal žít ve svém snu, a tak v roce 1999 poslal do \"Šónen Jumpu\" první verzi jedné z nejpopulárnějších mang světa: \"Naruto\". Jeho sen – stát se slavným mangakou – se mu nakonec splnil.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Masaši Kišimoto ( 岸本斉史, \"Kišimoto Masaši\", * 8. listopadu 1974) je japonský mangaka, který se proslavil především mangou \"Naruto\", podle níž vzniklo úspěšné anime se stejným názvem.", "tgt_summary": "A reader of manga ever since a young age, Kishimoto showed a desire to write his own manga, citing authors Akira Toriyama and Katsuhiro Otomo as his main inspirations. As a result, Kishimoto spent several years working to write his own \"shōnen manga\" for \"Weekly Shōnen Jump\" magazine which he was a fan of.", "id": 235640}
{"src_title": "Rum", "tgt_title": "Rum", "src_document": [{"title": "Kategorizace.", "content": "Jelikož neexistuje jednotná definice toho, co rum je, jeho dělení do smysluplných skupin je poměrně komplikované. Rum je tedy většinou definován podle různých pravidel a zákonů zemí, ve kterých je vyráběn. Rozdíly spočívají například v obsahu alkoholu, době zrání i ve zvyklostech při jejich pojmenovávání.  Obsah alkoholu je důležitý například v Kolumbii, kde musí rum obsahovat minimálně 50 % alkoholu, zatímco v Chile či Venezuele je vyžadováno minimálně 40 % alkoholu. V Mexiku musí rum zrát alespoň osm měsíců, v Dominikánské republice, Panamě a Venezuele pak dva roky. Rozdíly jsou také v pojmenovávání. V Argentině se rumy dělí na bílé, zlaté, světlé a extra světlé. Na Grenadě a Barbadosu se používají termíny bílý, vyzrálý a „overproof“ (velmi silný rum), zatímco ve Spojených státech se můžeme setkat s dělením na rumy, rumové likéry a ochucené rumy.  Navzdory těmto rozdílům ve standardech a v názvosloví jsou zahrnuta následující rozdělení, které ukazují rozsah škály vyráběných rumů.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální varianty.", "content": "V Karibiku má každý ostrov a každá výrobní oblast svůj vlastní unikátní styl. Tyto styly se většinou dají seskupit podle jazyků, kterými se na těchto místech hovoří. Většina rumu, který se zkonzumuje v USA, se vzhledem k zásadnímu vlivu portorikánských rumů vyrábí ve „španělském stylu“.  V Brazílii se vyrábí cachaça, alkoholický nápoj podobný rumu. Některé země, například USA, tento nápoj klasifikují jako druh rumu. Seco, destilát z Panamy, je velice podobný rumu, ale také vodce, jelikož se destiluje třikrát.  V Mexiku se vyrábí nejen celá řada světlých i tmavých rumů, ale i jiné levnější druhy ochuceného i neochuceného alkoholu z cukrové třtiny, jako je aguardiente de caña nebo charanda.  Ve Střední Americe a na severu Jižní Ameriky se vyrábí nápoj aguardiente destilovaný z melasy a ochucený anýzem. Po destilaci se do něj často přidává další šťáva z cukrové třtiny.  Na západě Afriky, zejména v Libérii, se vyrábí „třtinová šťáva“ (známá také jako Liberijský rum nebo CJ), levný a silný alkoholický nápoj destilovaný z cukrové třtiny. Může obsahovat až 43 % alkoholu.  V České a Slovenské republice se z cukrové řepy vyrábí destilát Tuzemák.  V Německu se vyrábí Rum-Verschnitt, levná náhražka opravdového tmavého rumu. Skládá se z tmavého rumu (často z Jamajky), rektifikovaného lihu a vody; často se dobarvuje karamelem. Obsahuje i malé množství opravdového rumu, jelikož minimum je stanoveno na 5 % objemu. V Rakousku je k dostání podobný rum nazývaný Inländerrum či také domácí rum. Ten je vždycky kořeněný, na rozdíl od německé náhražky, která nikdy není kořeněná ani ochucená.", "section_level": 2}, {"title": "Metody výroby.", "content": "Na rozdíl od jiných druhů alkoholu neexistuje u rumu jednotná metoda výroby. Jeho výroba se zakládá na tradičních stylech jednotlivých oblastí a palíren.", "section_level": 1}, {"title": "Fermentace.", "content": "Většina rumu se vyrábí z melasy, která pochází z cukrové třtiny. Kvalita rumu z velké části závisí na kvalitě a druhu použité cukrové třtiny. Její kvalita pak závisí na druhu půdy a na podnebí, ve kterém byla vypěstována. Velká část melasy používané v Karibiku pochází z Brazílie. Výjimkou jsou frankofonní ostrovy, kde se rum místo z melasy vyrábí převážně ze šťávy cukrové třtiny. V Brazílii se pak destilovaný alkoholický nápoj ze šťávy cukrové třtiny nazývá cachaça a od rumu se rozlišuje. Proces fermentace se pak zahájí přidáním vody a kvasnic k základní ingredienci.", "section_level": 2}, {"title": "Destilace.", "content": "Stejně jako u ostatních aspektů výroby rumu, ani při destilaci se nepoužívá žádná jednotná metoda destilace. Použitá metoda se může odrazit například na plnosti chuti rumu.", "section_level": 2}, {"title": "Zrání a míchání.", "content": "V mnoha zemích musí rum zrát alespoň po dobu jednoho roku. Rum zraje zpravidla v dřevěných sudech, zrání může však probíhat i v nádržích z nerezové oceli. Během procesu zrání je určena barva rumu. Při zrání v dubových sudech rum tmavne, zatímco v nádržích z nerezové oceli zůstává prakticky bezbarvý.  Vzhledem k tomu, že se rum typicky vyrábí v oblastech s tropickým podnebím, zraje daleko rychleji než whisky či brandy. To se projevuje v andělském podílu neboli v množství produktu ztraceného odpařením. Produkty zrající ve Francii či Skotsku ztratí ročně asi 2 % objemu, produkty v tropických oblastech pak až 10 %.  Po uzrání se rum většinou míchá, aby mohl výrobce zajistit konzistentní chuť produktu. Jedná se o poslední krok výroby rumu. Během něj jsou světlé rumy občas filtrovány za účelem odstranění zabarvení vzniklého během zrání. Tmavší rumy pak mohou být dobarvovány karamelem.", "section_level": 2}, {"title": "Nápoje a pokrmy.", "content": "Rum se používá nejen do punčů, ale i do známých koktejlů pocházejících z oblasti Karibiku, jako je Cuba libre nebo Daiquiri. Dále se přidává do koktejlů, jako je Piña colada nebo Mojito.  Používá se také k dochucování různých pokrmů, jako jsou například rumové kuličky či koláče. Často se do něj nakládá ovoce používané do koláčů. Přidává se také do mnoha marinád používaných v karibské kuchyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rum je alkoholický nápoj destilovaný z melasy nebo ze šťávy získané z cukrové třtiny. Původ slova rum není jasný. Odborníci uvádějí dvě varianty. Podle první teorie je slovo rum odvozeno od slova rumbellion, což je anglicky „velký ruch“. Podle druhého tábora pochází pojmenování tohoto nápoje od latinského názvu „sacharum officinarium“.", "tgt_summary": "Rum is a liquor made by fermenting then distilling sugarcane molasses or sugarcane juice. The distillate, a clear liquid, is usually aged in oak barrels. Most rums are produced in Caribbean and American countries, but also in other sugar producing countries, such as the Philippines and India.", "id": 722599}
{"src_title": "Franco Zeffirelli", "tgt_title": "Franco Zeffirelli", "src_document": [{"title": "Režijní kariéra.", "content": "Po skončení 2. světové války začínal svoji uměleckou dráhu v Miláně jakožto herec drobných rolí, dokud si jej nevybral za asistenta italský režisér Luchino Visconti. U něj nejprve vytvářel výpravy, později působil jako jeho asistent. Samostatné divadelní režii se začal věnovat již od roku 1950 a to jak v činohře tak i v operním repertoáru. Brzy se vypracoval na divadelního režiséra. Na počátku 60. let 20. století jako divadelní režisér hostoval v Londýně či v New Yorku, stal se z něj také inscenátor děl Williama Shakespeara.  Ačkoliv s filmem spolupracoval již od roku 1958, filmové tvorbě se začal naplno věnovat až v polovině 60. let. V roce 1967 natočil první velkou filmovou adaptaci díla Williama Shakespeara \"Zkrocení zlé ženy\" s Liz Taylorovou v hlavní roli. O rok později následovala filmová adaptace Shakespearovy hry \"Romeo a Julie\" s mladými herci Leonardem Whitingem a Olivií Husseyovou v hlavní roli, jež získala dva Oscary z celkových čtyř nominací. V tomto filmovém díle vystoupili i britští herci Laurence Olivier či Michael York.  V roce 1972 natočil film s náboženskou tematikou \"Bratr Slunce, sestra Luna\" o sv. Františkovi z Asissi. Následoval rozsáhlý televizní seriál s křesťanskou náboženskou tématikou \"Ježíš Nazaretský\".  K shakespearovské tematice se vrátil na konci 80. let, kdy v roce 1985 vytvořil filmovou adaptaci hry \"Otello\" a v roce 1989 další filmovou verzi nejznámější divadelní hry Williama Shakespeara \"Hamlet\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1996 Zeffirelli provedl coming out, jímž se přihlásil k homosexuální orientaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franco Zeffirelli, rodným jménem Gianfranco Corsi (12. února 1923, Florencie, Itálie – 15. června 2019, Řím, Itálie), byl italský herec a režisér. Světově proslul zejména filmovými a televizními adaptacemi klasických divadelních her i oper.", "tgt_summary": "Gian Franco Corsi Zeffirelli (12 February 1923 – 15 June 2019), commonly known as Franco Zeffirelli (), was an Italian director and producer of operas, films and television. He was also a senator from 1994 until 2001 for the Italian centre-right \"Forza Italia\" party.", "id": 2092404}
{"src_title": "Petr II. Brazilský", "tgt_title": "Pedro II of Brazil", "src_document": [{"title": "Ustanovení císařství a regentství.", "content": "Po Napoleonově pádu zasedla v Portugalsku prozatímní vláda, která v roce 1820 vyzvala krále Jana VI. k návratu. Ten byl po svém příjezdu nucen uznat novou ústavu, která nastolila konstituční monarchii. Králův syn Dom Pedro zůstal v Brazílii a převzal v ní regentství. V Lisabonu následně kortesy (lidové shromáždění) zrušily rovnoprávnost Portugalska a Brazílie a snažily se obnovit její koloniální status, což v Brazílii vedlo k hnutí za nezávislost, do jehož čela se postavil právě Dom Pedro, jenž byl vždy nakloněn liberálním myšlenkám. Dom Pedro nakonec vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku a 12. října 1822 byl jako Petr I. prohlášen císařem Brazílie.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Již v roce 1831 byl Petr I. donucen brazilským parlamentem k abdikaci a císařem se stal jeho teprve pětiletý syn Pedro II. Brazilský (1825-1891), který se ovšem vlády oficiálně ujal až v roce 1840, kdy byl brazilským parlamentem prohlášen za plnoletého. 18. července 1841 byl Petr II. korunován brazilským císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Brazilský císař.", "content": "Pedro II. vládl jako brazilský císař 49 let. Jako císař přinesl Brazílii ekonomickou stabilitu a pokrok. Na konci jeho vlády bylo v Riu de Janeiru 118 škol. Pedro také podnikal kroky na ukončení otrokářství. Neočekávaně dlouhá a nákladná Paraguayská válka z let 1865-1870 zmenšila jeho popularitu. Vojenský převrat 15. listopadu 1889 svrhnul monarchii. Císař se svou rodinou odešel do exilu v Evropě. Nová brazilská vláda utvořila novou federativní Brazílii po vzoru USA.  Císař Pedro II. zemřel 5. prosince 1891 v Paříži ve Francii. Brazilská vláda cenzurovala detaily ohledně jeho smrti a pohřbu. Pedrovy ostatky a ostatky jeho ženy byly přivezeny roku 1920 do Brazílie a byly umístěny v kapli ve městě Petrópolis.", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr II. Brazilský nebo také Dom Pedro II. (2. prosince 1825 – 5. prosinec 1891) byl v letech 1831 – 1889 druhým a posledním brazilským císařem. Narodil se jako pátý syn císaře Petra I. (krále Pedra IV.) v Brazílii. Brazílii vládl více než půl století, resp. 58 let.", "tgt_summary": "Dom Pedro II (English: Peter\" \"II; 2 December 1825 – 5 December 1891), nicknamed \"the Magnanimous\", was the second and last monarch of the Empire of Brazil, reigning for over 58 years. He was born in Rio de Janeiro, the seventh child of Emperor Dom Pedro I of Brazil and Empress Dona Maria Leopoldina and thus a member of the Brazilian branch of the House of Braganza. His father's abrupt abdication and departure to Europe in 1831 left the five year-old as Emperor and led to a grim and lonely childhood and adolescence, obliged to spend his time studying in preparation for rule. He knew only brief moments of happiness and encountered few friends of his age. His experiences with court intrigues and political disputes during this period greatly affected his later character; he grew into a man with a strong sense of duty and devotion toward his country and his people, yet increasingly resentful of his role as monarch.", "id": 885192}
{"src_title": "STS-128", "tgt_title": "STS-128", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. letový den – Start (29. Srpna.2009).", "content": "Podle původního plánu měl raketoplán Discovery vzlétnout 25. srpna 2009. Po několikadenním odkladu (nejprve kvůli bouřkám, později pro potíže s ventily hlavní nádrže ET) úspěšně odstartoval 29. srpna 2009 ve 3:59 UTC.", "section_level": 2}, {"title": "2. letový den – Kontrola tepelné ochrany raketoplánu (30. srpna 2009 ).", "content": "Posádka provedla standardní kontrolu tepelné ochrany raketoplánu pomocí senzorů OBSS (Orbiter Boom Sensor System).", "section_level": 2}, {"title": "3. letový den – Připojení ke stanici ISS (31. srpna 2009 ).", "content": "V pondělí ráno 31. srpna 2009 se raketoplán připojil k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Při přibližování nebylo možno kvůli poruše použít jemnější manévrovací motorky typu „vernier“, ale velitel lodě Rick Sturckow musel poprvé v historii raketoplánů využít pro připojení trochu silnější a hrubší standardní manévrovací motorky RCS ().Krátce po vstupu na stanici se Nicole Stottová stala oficiálně členem dlouhodobé posádky Expedice 20, Tim Kopra naopak své působení na ISS skončil a vrátil se na Zemi v Discovery STS-128. Modul MPLM Leonardo byl dočasně připojen k ISS v pondělí 31. srpna 2009. V jeho útrobách bylo cca 6800 kg nákladu, který kosmonauté postupně přenesli do stanice. Šlo například o dvě skříně s experimenty, laboratorní mrazák pro uchovávání vzorků, jednu spací kóji pro člena dlouhodobé posádky, nový systém pro čištění atmosféry a běhací dráhu C.O.L.B.E.R.T.", "section_level": 2}, {"title": "4. letový den – Výstup EVA-1 (1. září 2009).", "content": "Při prvním výstupu do volného prostoru (EVA-1) v noci z 1. na 2. září 2009 Olivas a Stottová demontovali starou nádrž ATA (o hmotnosti cca 600 kg) z hlavního nosníku stanice a umístili ji na dva dny na konec staničního manipulátoru SSRMS. Následně sejmuli z modulu Columbus experiment EuTEF () a dvě desky MISSE (). První výstup trval 6 hodin a 35 minut.", "section_level": 2}, {"title": "5. letový den – Přenášení nákladu (2. září 2009).", "content": "Pátý letový den (2. – 3. září 2009) byl téměř celý věnován přenášení nákladu mezi modulem MPLM a ISS. Byla také plně zprovozněna nová spací kóje v modulu Kibó pro jednoho člena dlouhodobé posádky.", "section_level": 2}, {"title": "6. letový den – Výstup EVA-2 (3. Září 2009).", "content": "Druhého výstupu (EVA-2) se 3. – 4. září 2009 zúčastnili Fuglesang a Olivas. Během výstupu především namontovali novou(plnou) nádrž ATA () na staniční nosník P1 a starou nádrž, která byla od EVA-1 umístěna na manipulátoru SSRMS, upevnili do nákladového prostoru raketoplánu k dopravě na Zemi (po naplnění má být stará ATA v roce 2010 opět dopravena k ISS a namontována na nosník S1). EVA-2 trvala 6 hodin a 39 minut.", "section_level": 2}, {"title": "7. letový den – Přenášení nákladu (4. února 2010).", "content": "Sedmý letový den (4. – 5. září 2009) byl trochu volnější. Posádka STS-128 měla půl dne volna a pak pokračovala v přenášení nákladu z modulu Leonardo. Během dne také proběhla společná tisková konference obou posádek na ISS.", "section_level": 2}, {"title": "8. letový den – Výstup EVA-3 (5. Září 2010).", "content": "Poslední plánovaný výstup (EVA-3) proběhl 5. – 6. září 2009. Olivas a Fuglesang postupně vyklopili konstrukci PAS () na nosníku S3, vyměnili porouchanou jednotku RGA-2 (), nainstalovali dvě GPS antény, vyměnili jistič RPCM () na nosníku S0 a připravili kabeláž na povrchu stanice pro budoucí připojení modulu Tranquility (Node 3/Cupola) v roce 2010. Kosmonautům se nepodařilo zapojit jeden konektor v kabeláži a tak ho zatím jen překryli tepelnou izolací a ponechali zapojení na některou budoucí misi. Výstup trval 7 hodin a 1 minutu.", "section_level": 2}, {"title": "9. letový den – Odpojení modulu Leonardo a odlet raketoplánu od stanice (8. září 2009 ).", "content": "Po dokončení přenášení nákladu byl v úterý 8. září 2009 brzy ráno modul Leonardo pomocí manipulátoru SSRMS přenesen zpět do nákladového prostoru raketoplánu a pak už se obě posádky rozloučily a uzavřely průlezy mezi raketoplánem a stanicí. K vlastnímu odpojení a odletu raketoplánu od ISS došlo 8. září 2009 v 19:26 UTC. Ještě tentýž letový den posádka provedla závěrečnou kontrolu stavu tepelné ochrany raketoplánu pomocí OBSS ().", "section_level": 2}, {"title": "10.–13. letový den – (9.–11. září 2009).", "content": "Raketoplán se samostatně pohyboval po oběžné dráze a byly provedeny přípravy na přistání.", "section_level": 2}, {"title": "14. letový den – Přistání na Edwards AFB (12. září 2009).", "content": "Kvůli nestabilnímu počasí na Floridě přistál raketoplán Discovery STS-128 na kalifornské základně Edwards dne 12. září 2009 v 0:53 UTC po 14 denní misi.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-128 byla mise raketoplánu Discovery k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Na stanici raketoplán dopravil víceúčelový logistický modul (MPLM) Leonardo se zásobami. Modul obsahoval např. 3 skříně s experimenty, obytnou buňku pro modul Kibó, běhací dráhu C.O.L.B.E.R.T. a systém pro čistění atmosféry ARS (). Během letu se uskutečnily celkem 3 výstupy do kosmu (EVA). Náplní výstupů byla především výměna amoniakové nádrže ATA () a sejmutí vnějších experimentů EuTEF a MISSE z modulu Columbus.", "tgt_summary": "STS-128 (ISS assembly flight 17A) was a NASA Space Shuttle mission to the International Space Station (ISS) that launched on 28 August 2009. carried the Multi-Purpose Logistics Module \"Leonardo\" as its primary payload. \"Leonardo\" contained a collection of experiments for studying the physics and chemistry of microgravity. Three spacewalks were carried out during the mission, which removed and replaced a materials processing experiment outside ESA's \"Columbus\" module, and returned an empty ammonia tank assembly.", "id": 164369}
{"src_title": "Tridentské knížecí biskupství", "tgt_title": "Prince-Bishopric of Trent", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Trident, původně keltská osada, přešla v roce 24 př. n. l. do římských rukou (\"Tridentum\") a byla od 2. století římskou kolonií. Za Langobardského království byl Trident v letech 568–574 centrem jednoho z vévodství (dukátů), když již od 4. století byl sídlem biskupa. Za Karla Velikého bylo území připojeno k Franské říši a později tvořilo součást Římsko-německé říše. V roce 952 připadl Bavorsku jako součást Veronského markrabství.  Císař Konrád II. povýšil Tridentsko roku 1027 na knížectví a zároveň svěřil biskupům světskou pravomoc. Knížata-biskupové byli členy říšského knížecího kolegia disponujícími virilním hlasem. V následujících stoletích význam i územní rozsah Tridentska rostl a postupně zaujímalo většinu jižního Tyrolska. Znakem tridentského knížectví a biskupství se stala svatováclavská orlice, udělená roku 1339 českým králem Janem Lucemburským. V letech 1543–1563 tu probíhal významný tridentský koncil, který dal rozhodující impuls protireformaci.  Po Napoleonově vpádu do Itálie bylo roku 1803 území sekularizováno a připojeno k Rakousku, po jeho porážce roku 1805 k Bavorsku a po místním povstání roku 1809 k Italskému království. Vídeňským kongresem (1814–1815) bylo Tridendsko znovu připojeno k Rakousku (město mělo zvláštní statut).  Na sklonku první světové války bylo Tridentsko (též Tridentské Benátsko, Jižní Tyrolsko, Horní Adiže – o rozloze 8 961 km2) obsazeno roku 1918 Itálií a na základě Saintgermainské mírové smlouvy (1919) s Rakouskem se stalo její součástí (dnes součást autonomního Tridentsko-Horní Adiže). Toto území pak bylo oblastí prakticky trvalého italsko-rakouského napětí a německy mluvící většina obyvatelstva dlouho projevovala separatistické tendence. Teprve roku 1971 došlo k dohodě a poskytnutí široké jazykové a kulturní autonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Seznam tridentských biskupů a arcibiskupů", "section_level": 1}], "src_summary": "Tridentské knížecí biskupství bylo ve středověku a raném novověku území pod světskou mocí tridentského biskupa, součást Svaté říše římské; dnes jde o historické území Tridentsko (ital. \"Trentino\", něm. \"Trient\" i \"Triént\", lat. \"Tridentum\") v severní Itálii, nazvané podle města Trident a regionálně náležející k Jižnímu Tyrolsku.", "tgt_summary": "The Prince-Bishopric of Trent (), was an ecclesiastical principality roughly corresponding to the present-day Northern Italian autonomous province of Trentino. It was created in 1027 and existed until 1802, when it was secularised and absorbed into the County of Tyrol held by the House of Habsburg. Trent was a Hochstift, an Imperial State under the authority of a prince-bishop at Trento.", "id": 1851337}
{"src_title": "Diablo II: Lord of Destruction", "tgt_title": "Diablo II: Lord of Destruction", "src_document": [{"title": "Novinky.", "content": "Zde je seznam změn oproti originálnímu Diablu II:  Datadisk přináší mnoho nových zbraní, výzbroje a předmětů:", "section_level": 1}, {"title": "Nové hratelné postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Assassin.", "content": "Klan vražedkyň byl založen jako tajná frakce anti-mágů, aby byla zajištěna bezpečnost v případě zneužití veliké moci východních kouzelníků ve prospěch zla. Za normálních okolností smrtelníci nemají o jejich praktikách ani tušení. Jejich schopnosti jsou založené především na bojových uměních, pastech a mentálních disciplínách. Magii využívají jen zřídka. Specialitou assassinek je používání kopů nebo drápů, které jsou speciálními zápěstními zbraněmi, s nimiž útočí s nesmírnou dravostí a rychlostí. Jejich síla není ani tak v zuřivosti, jako spíše v rychlosti a vychytralosti.", "section_level": 2}, {"title": "Druid.", "content": "Druid je velmi flexibilní povolání. Díky přeměnám dokáže bojovat jako medvěd, nebo jako vlkodlak. Také dokáže používat magii země, avšak jeho kouzla se nemohou rovnat s čarodějkou. Umí si rovněž, stejně jako nekromancer vyvolat armádu duchů zvířat, které ho doprovázejí a bojují za něj.", "section_level": 2}, {"title": "Nové postavy zla (Démoni).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Baal.", "content": "Baal je prostřední bratr ze tří prvotních zlotvorů. Je znám také jako Pán Zkázy. Před dávnou dobou byl stejně jako Mephisto a Diablo vyhnán Nižšími zly z Pekel. Na zemi šířil svou moc do východních pouští u města Lut Gholein, kde ho však dostihli horadrimští mágové, v čele s arcimágem Tal Rashou. Střetli se v Údolí mágů, kde Pán Zkázy čekal na své pronásledovatele a sbíral moc k velké bitvě. Podle zápisků Jehreda Caina jako první zaútočil Baal a pozabíjel mnoho horadrimů. Baal bojoval s nelidskou zuřivostí, ale pevná víra Tal Rashy nakonec zlomila jeho moc a Baala srazil na kolena. To však nestačilo, neboť se Baalova duše mohla vtělit jinam a být ještě mocnější. Archanděl Tyrael mu proto dal k uvěznění démona duševín, ale Baalovi se povedlo kámen v bitvě rozbít na mnoho úlomků, jež sice byly i tak mocné, ale nedokázaly již udržet podstatu samotné Zkázy.  Tal Rashovi došlo, že již existuje jediná možnost, jak Baala uvěznit: do největšího úlomku a ten poté vrazit do vlastního těla, které démona udrží navěky. Horadrimové na to nejprve nechtěli přistoupit, ale po naléhání archanděla Tyraela vystavěli v údolí mágů sedm hrobek a do jedné z nich umístili obří kámen s vyrytými mocnými runami, které ještě více posílily kámen duše. Zde pohřbili Tal Rashu s Baalem zaživa. Baal postupně ovládl Tal Rashovo tělo, ale nebyl schopen dostat se ze svého vězení, zapečetěného Tyraelem. V temnotě čeká spoutaný na runový kámen dodnes, aby přišel někdo s mocí vysvobodit ho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diablo II: Lord of Destruction (LoD) je datadisk k RPG hře Diablo II od společnosti Blizzard Entertainment z roku 2001. Datadisk přinesl pokračování příběhu, dvě nové postavy, velké množství nových předmětů a nové typy předmětů, a vyšší obtížnost hry.", "tgt_summary": "Diablo II: Lord of Destruction is an expansion pack for the hack and slash action role-playing game \"Diablo II\". Unlike the original \"Diablo\"s expansion pack, \"\", it is a first-party expansion developed by Blizzard North.", "id": 2474540}
{"src_title": "Kanát", "tgt_title": "Qanat", "src_document": [{"title": "Princip funkce.", "content": "Kanáty využívají toho, že se v horách díky mělkému nepropustnému podloží nachází hladina podzemní vody výše, než oblasti s plošším terénem a přívětivějším klimatem v podhůří. Základem kanátu je vodorovná štola. Ta se ve své horní části nachází ve zvodni a jímá její vodu a dále po proudu pak vede tuto vodu samospádem k ústí kanátu. Štola se buduje ve velmi malém sklonu (1:1500–1:1000), aby voda proudila velmi malou rychlostí a nerozrušovala tak ostění kanátu. Jímací část se často umisťuje do náplavových kuželů, kde je zároveň mocná vrstva propustných sedimentů a vysoká hladina podzemní vody.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Nejprve se na úpatí hor vykope na proutkařem předem označeném místě patřičně hluboká studna. Poté se určí místo, kde má voda z kanátu vytékat ven, a zde se vyhloubí jímka. Nyní se vzdálenost mezi studnou a jímkou rozdělí na asi 20–35m úseky a na vyznačených místech se vykopou svislé šachty. Jejich hloubka závisí na sklonu terénu. Když jsou všechny šachty vyhloubeny, nastupují takzvaní \"muqanniové\", jejichž úkolem je prorazit štolu mezi jednotlivými studněmi. Bývá obvykle asi 1,2 m vysoká a vyztužena ostěním kvůli jejímu vedení v nesoudržných zeminách nebo silně zvětralých horninách.", "section_level": 1}, {"title": "Další vlastnosti kanátů.", "content": "Kanáty nevyžadují k samotnému přivádění vody energii, ale jsou náročné na údržbu. To na mnoha místech vedlo k jejich nahrazení vodou čerpanou ze studen přímo v místě. To zpětně ovlivňuje kanáty, protože čerpání snižuje hladinu v jejich zdrojových zvodních a kanáty pak vysychají. Tento osud postihl mnoho kanátů v Sýrii. Pokud se voda ze zvodně pod kanátem neodebírá, poskytuje kanát vyrovnaný průtok po celý rok.  Díky systému studní kanátem neustále proudí vzduch, který je chlazen vodou i okolní zemí. To se využívá k chlazení obydlí poblíž kanátu a dříve k chlazení lednic, které udržely v zimě nasbíraný led zmrzlý i během horkých období roku. Zásobování vodou z kanátů výrazně ovlivnilo vzorce osídlení. Bohatší a vlivnější obyvatelé osad se usazovali směrem proti proudu kanátu, kde je voda čistší, chladnější a nehrozí její nedostatek.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví UNESCO.", "content": "V roce 2016 bylo několik kanátů v Íránu zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jakožto výjimečná technická památka na kulturní tradice a minulé civilizace v pouštní oblasti. Jedná se celkem o 11 staveb (Baladeh, Qasabeh Gonabad, Zarch, Hasam Abad-e Moshir, Ebrahim Abad, Vazvan, Mozd Abad, Měsíční kanát, Gowhariz, Ghasem a Akbar Abad).", "section_level": 1}, {"title": "Různé názvy.", "content": "V Íránu se používá perský výraz pro kanát \"qanat\", který se v paštunštině vyslovuje jako \"karez\". V Afghánistánu a v Pákistánu, ale i v Číně se tedy používá tento výraz. V Jordánsku a v Sýrii je to \"qanat romani\", v Maroku \"khettara\", ve Španělsku \"galeria\", v Arabských emirátech a v Ománu \"falaj\" a v severní Africe \"foggara/fughara\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanát arabsky nebo karez persky je umělý podzemní kanál, jímž se do pouštních oblastí přivádí samospádem voda z hor. Tento dávný lidský vynález umožnil osídlení pouštních oblastí v Africe a v Asii.", "tgt_summary": "A qanat or kariz is a gently sloping underground channel to transport water from an aquifer or water well to surface for irrigation and drinking, acting as an underground aqueduct. This is an old system of water supply from a deep well with a series of vertical access shafts. The qanats still create a reliable supply of water for human settlements and irrigation in hot, arid, and semi-arid climates, but the value of this system is directly related to the quality, volume, and regularity of the water flow. Traditionally qanats are built by a group of skilled laborers, muqannīs, with hand labor. The profession historically paid well and was typically handed down from father to son. According to most sources, the qanat technology was developed in ancient Iran by the Persian people sometime in the early 1st millennium BCE, and spread from there slowly westward and eastward. However, some other sources suggest a Southeast Arabian origin.", "id": 438488}
{"src_title": "Grand Central Terminal", "tgt_title": "Grand Central Terminal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před vybudováním Grand Central Terminal stály na jeho místě dvě budovy železničních stanic. Grand Central byl postaven pro New York Central Railroad v době největšího rozkvětu amerických železnic. V současnosti se plánuje rozšíření stanice na 75 kolejí a 48 nástupišť. Terminál se rozkládá na ploše 48 akrů.  Budova bývá nepřesně nazývána „Grand Central Station“, tento název však označuje nedalekou poštu, jde i o jméno předcházející železniční stanice a taktéž stanice metra na stejném místě. Od roku 1976 je stanice zapsána do seznamu amerických památek jako \"National Historic Landmark\". Po útocích z 11. září visí ze stropu americká vlajka, která dominuje celému prostoru. Za zmínku stojí i staniční hodiny, které jsou symbolem Grand Central.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Ačkoli byl terminál oficiálně nazýván \"Grand Central Terminal\", od té doby, co se současná stavba otevřela, \"byla vždy více hovorově a milovaně známá jako Grand Central Station\", což je název jedné z dřívějších železničních stanic na stejném místě.\"Grand Central Station\" je název nedaleké stanice US Post Office na adrese 450 Lexington Avenue, ale může se také týkat stanice metra Grand Central-42nd Street, terminál. Jméno bylo také používáno pro renovovaný Grand Central Depot, od roku 1900 až do jeho demolice v roce 1903.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je nádraží tepajícím srdcem jak Manhattanu tak New Yorku, denně sem přijde více než 700 000 lidí a to nejen za svými vlaky (v největší špičce vlaky jezdí každou minutu), ale také za výborným jídlem (slavný Grand Central Oyster Bar), kde se každý den prodá několik tun (!) ústřic a dalších mořských plodů) a na nákupy, protože je zde možné koupit téměř vše, což z tohoto nádraží dělá zároveň i obchodní centrum, pod slavnými hodinami si dávají sraz lidé z celého New Yorku a je jedním z nejoblíbenějších cílů turistů, na čemž se také podílí také tzv. Šeptací galerie, kde když zašeptáte u jednoho sloupu, u protilehlého se zřetelně ozve Váš hlas. Zajímavostí je, že se měsíčně v budově nádraží ztratí dokonce několik tisíc věcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Central Terminal (znám také jako Grand Central Station) je nádraží na Manhattanu v New Yorku. Je to nádraží s nejvyšším počtem nástupišť (44) a má 67 kolejí, která jsou rozdělena do dvou pater a obě jsou pod zemí.", "tgt_summary": "Grand Central Terminal (GCT; also referred to as Grand Central Station or simply as Grand Central) is a commuter rail terminal located at 42nd Street and Park Avenue in Midtown Manhattan, New York City. Grand Central is the southern terminus of the Metro-North Railroad's Harlem, Hudson and New Haven Lines, serving the northern parts of the New York metropolitan area. It also contains a connection to the New York City Subway at Grand Central–42nd Street station. The terminal is the third-busiest train station in North America, after New York Penn Station and Toronto Union Station.", "id": 51485}
{"src_title": "Atentát na Roberta Francise Kennedyho", "tgt_title": "Assassination of Robert F. Kennedy", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "V lednu 1961 byl Kennedy jmenován Nejvyšším státním zástupcem a v této funkci zůstal až do své rezignace dne 3. září 1964, kdy se rozhodl kandidovat na funkci senátora. Kandidatura byla úspěšná a 3. ledna 1965 usedl do senátorského křesla. S blížícími se prezidentskými volbami v roce 1968 se prezident Lyndon Johnson potýkal se značnými sociálními nepokoji v řadách obyvatelstva. Ve velkých městech probíhaly pouliční nepokoje vyjadřující nespokojenost s Johnsonovými pokusy o prosazení zákonů proti diskriminaci a chudobě. Existoval též silný odpor vůči nadcházejícím plánům na vojenskou intervenci ve Vietnamu. Atentát na Martina Luthera Kinga, který byl spáchán v dubnu 1968, tyto nepokoje ještě více umocnil. Kennedy započal svůj boj o nominaci Demokratické strany na post prezidenta Spojených států 16. března 1968 – čtyři dny poté, co senátor Eugene McCarthy, Kennedyho protikandidát v Demokratické straně, získal během primárek v New Hampshiru značnou procentuální podporu hlasů proti stávajícímu prezidentovi (42 % oproti 49 % Johnsona). O dva týdny později zklamaný Johnson oznámil své rozhodnutí o ukončení své kandidatury na znovuzvolení do funkce prezidenta. O měsíc později viceprezident Hubert Humphrey oznámil svůj úmysl kandidovat na prezidentský post. Humphrey se sice primárek nikdy předtím neúčastnil, avšak v rámci Demokratické strany mohl očekávat značnou podporu demokratických delegátů. Po Kennedyho vítězství v primárkách v Kalifornii a Jižní Dakotě z osudového 5. června 1968, ve kterých porazil stranického protikandidáta Eugena McCartheyho, by se v případě nominace za Demokratickou stranu utkal o prezidentský post s Humphreym. V případě, že by Kennedy nebyl zavražděn, umístil by se se svými 393 hlasy na druhém místě právě za Humphreym. Ten během neúspěšného souboje o prezidentský post s republikánem Richardem Nixonem získal celkem 561 hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Čtyři hodiny po skončení sčítání hlasů v Kalifornii Kennedy ohlásil své vítězství v primárkách za Demokratickou stranu. Přibližně v 00.15 v noci (5. června), se Kennedy vydal do hotelu Ambassador v losangeleském okrsku Mid-Wilshire, aby se zde setkal s lidmi, kteří jej podporovali v kampani. Toho času byla ochrana tajné služby poskytována pouze prezidentovi, nikoli kandidátům na tento post. Kennedyho tělesná stráž byla zajišťována pouze jedním bývalým agentem FBI Williamem Barrym a dvěma neoficiálními bodyguardy, bývalými profesionálními atlety. Během kampaně se Kennedy často dostával do blízkého kontaktu s lidmi, přičemž bylo běžné, že jej lidé v zápalu emocí objímali nebo se ho snažili dotknout. Jakmile Kennedy skončil svou řeč ke stranickým kolegům, měl v plánu projít konferenční místností a v jiné části hotelu se setkat s dalšími kolegy z kampaně. Jelikož se však kvapem blížily tiskové uzávěrky novin, vyžádali si novináři tiskovou konferenci. Kennedyho pobočník Fred Dutton mu navrhl, aby vynechal další setkání a rovnou prošel přes kuchyni a spižírnu do místnosti pro tisk. Po skončení tiskové konference se Kennedy vydal k východu, načež jej však William Barry zastavil a řekl mu: „Ne, došlo ke změně, půjdeme tudy.“ Barry se společně s Duttonem snažili Kennedymu zajistit volný průchod přes levé létací kuchyňské dveře. Ovšem Kennedy, který byl okamžitě obklopen davem přihlížejících, mylně následoval hotelového portýra Karla Ueckera přes zadní východ.  Uecker držel Kennedyho za pravou ruku a vedl jej přes kuchyň, přičemž mu ji často pustil ve chvíli, kdy si chtěl Kennedy s někým potřást rukou. Uecker a Kennedy procházeli mezi chladicími boxy a plotnami, poté se Kennedy otočil doleva, aby pozdravil uklízeče nádobí Juana Romera. V tu chvíli vyskočil zpoza stolku s podnosy útočník Sirhan Sirhan, odstrčil Ueckera a opakovaně na Kennedyho vystřelil z revolveru.  Poté, co zraněný Kennedy upadl na podlahu, udeřil pracovník ostrahy Bill Barry Sirhana dvakrát do obličeje a kolemstojící svědkové narazili Sirhana na plotnu, což umožnilo jeho zneškodnění a odzbrojení. Sirhanovi se ještě podařilo uvolnit ze sevření, znovu popadl revolver a chtěl znovu vystřelit. Posléze však zjistil, že komora revolveru je prázdná, neboť všechny náboje vystřílel předtím. Barry okamžitě přistoupil ke Kennedymu a jeho hlavu podložil svým kabátem. Později o tomto uvedl: „Okamžitě jsem poznal, že Sirhan střílel z revolveru.22 slabé ráže a tak jsem si pomyslel, že to zranění snad nebude moc vážné, ovšem jakmile jsem uviděl díru v senátorově hlavě, bylo mi všechno jasné.“ K místu se okamžitě začali ze všech směrů prodírat různí reportéři a přispívali tak k ještě většímu chaosu. Když Kennedy ležel zraněný na zemi, začal Romero v šoku kolébat Kennedyho hlavou a do ruky mu položil růženec.  Kennedy se zeptal Romera: „Jsou všichni v pořádku?“ a Romero odpověděl: „Ano, ano, všechno bude v pohodě“. Tento okamžik byl zachycen reportéry časopisu Life Billem Epridgem a \"Los Angeles Times\" Borisem Yaroem a pořízená fotografie se stala ikonou celé této události. Kennedyho manželka Ethel stála mimo dav okolo stojících lidí a snažila se přivolat nějakou pomoc. Za chvíli byla přivedena ke svému manželovi a klekla si k němu. Otočil svou hlavu a snažil se na svou ženu pohlédnout. Za několik minut dorazila záchranná služba, naložila Kennedyho na nosítka, chvíli poté upadl Kennedy do bezvědomí. Byl přijat v nedaleké nemocnici Central Receiving Hospital, kam již dorazil takřka ve stavu klinické smrti. Jeden z doktorů poplácal Kennedyho po tváři a volal: „Bobe, Bobe“, zatímco druhý prováděl masáž srdce. Jakmile došlo k obnovení srdeční činnosti, půjčili doktoři šokované manželce stetoskop, aby si mohla poslechnout, že srdce jejího manžela opět bije. O 30 minut později byl Kennedy převezen do nemocnice Good Samaritane Hospital, kde byl operován.  Operace začala ve 3.12 v noci a trvala tři hodiny a čtyřicet minut. O deset a půl hodiny později, ve středu v 17.30, oznámil tiskový mluvčí Frank Mankiewicz, že lékaři „dělají, co je v jejich silách, aby zabránili celkovému selhání organismu“; Kennedyho zdravotní stav však zůstal kritický.  Kennedy byl zasažen celkem třemi střelami. Jedna z kulek, vystřelená ze vzdálenosti cca 2,54 cm, prošla jeho pravým uchem a rozmetala úlomky lebeční kosti do mozku. Další dvě střely prošly pravým ramenem, přičemž jedna vyletěla ven hrudí a druhá se zasekla mezi krčními obratli. I přes velkou snahu odstranit úlomky lebky z mozku a vyjmout uvízlou kulku, zemřel Kennedy ve čtvrtek v 01.44, tedy téměř 26 hodin po střelbě. Zanedlouho po útoku, ačkoliv fyzicky nezraněna, se psychicky zhroutila Kennedyho velká obdivovatelka, zpěvačka Rosemary Clooneyová.", "section_level": 1}, {"title": "Útočník.", "content": "Sirhan Sirhan byl silně antisionisticky zaměřeným člověkem, jehož diář, nalezený během vyšetřování, obsahoval mimo jiné větu: „Moje touha odstranit Kennedyho se postupně stává neochvějnou posedlostí. RFK musí zemřít, RFK musí být zabit. RFK musí být zavražděn... RFK musí být zavražděn před 8. červnem 1968.“ Předpokládalo se, že toto datum nebylo zvoleno náhodou, neboť na tento den vycházelo první výročí začátku Šestidenní války mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Během osobní prohlídky policie našla v Sirhanově peněžence novinový výstřižek s článkem týkajícím se Kennedyho podpory Izraele. Sirhan později uvedl, že poté, co se dozvěděl o této podpoře, začal Kennedyho přímo nenávidět. Později však byla tato teorie o motivu kritizována a označena za příliš zjednodušenou a opomíjející Sirhanovy hlubší pohnutky.  Během soudního procesu se Sirhanovi advokáti snažili poukazovat na jeho sníženou příčetnost, zatímco se jejich klient k činu neustále přiznával a při několika příležitostech na sebe svaloval vinu. Sirhan uvedl, že „Kennedyho zabil s dvacet let se hromadící zlobou,“ ačkoli po svém odsouzení tvrdil, že si na svůj čin vůbec nepamatuje. Soudce však obhajobu na nepříčetnost nepřijal a právníky byla později stažena. Sirhan byl 17. dubna 1969 odsouzen k trestu smrti. Roku 1972 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem Spojených států zmírněn na doživotí na základě precedentu California vs. Anderson, který zpochybnil všechny rozsudky smrti vynesené před rokem 1972. V roce 2011 byla Sirhanovi opětovně zamítnuta žádost o podmíněné propuštění a v současnosti pobývá v Nápravném zařízení Richarda J. Donovana v kalifornském okrese San Diego County.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost médií na místě činu.", "content": "V době střelby vysílal kanál ABC News své volební zprávy, zatímco vysílání stanice CBS již v tu dobu skončilo. Nejčerstvější dění bylo zachyceno až 21 minut po střelbě. Reportéři, kteří se nacházeli poblíž místa činu, měli u sebe pouze diktafony a fotoaparáty, a bezprostřední dění bylo tedy zachycenou pouze na audiopásku a film, bez možnosti zajistit živé vysílání. ABC byla schopna pouze odvysílat strohý fotozáznam události v hotelové kuchyni a na rozdíl od NBC a CBS vysílala veškerý záznam v černobílém obraze. CBS a NBC přibližně dvě hodiny po atentátu odvysílaly barevné záběry z místa činu v kuchyni; tato prodleva byla způsobena nutností čekat na vyvolání filmů v laboratoři.  Reportér Andrew West ze stanice KRKD zachytil na audiopásku dění bezprostředně po střelbě, samotnou střelbu se mu však zachytit nepodařilo. S použitím magnetofonového záznamníku s přídavným mikrofonem též zachytil boj svědků se Sirhanem v hotelové kuchyni, přičemž je na pásce i zřetelně slyšet reportérův výkřik na Rafera Johnsona „Seber tu zbraň, Rafere, seber tu zbraň!“ a též „Chytni mu (Sirhanovi) prsty a klidně mu je zlom, když budeš muset, chytni mu je!“  Během celého následujícího týdne odvysílala NBC celkem 55 hodin záznamu a společně s ABC a CBS zaplnily tyto tři stanice téměř celý svůj vysílací čas informováním o atentátu a dění po něm.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o atentátu.", "content": "Stejně jako tomu bylo u atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho, i smrt Roberta Kennedyho se stala předmětem rozsáhlých analýz. Několik účastníků oficiálního vyšetřování a jednotlivců vyslovili odlišné mínění na průběh atentátu nebo i zásadní nesouhlas s některými závěry vyšetřovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Zapojení CIA.", "content": "V listopadu byl na televizní stanici BBC odvysílán během programu \"Newsnight\" film režiséra Shana O'Sullivana, ve kterém byla vyslovena domněnka, že se několik agentů CIA pohybovalo v době atentátu poblíž místa činu. Tři muži, kteří byli zachyceni na fotografiích a filmovém materiálu, byli později svými bývalými kolegy identifikování jako agenti CIA – jednalo se o starší důstojníky, kteří pracovali v hlavní proticastrovské centrále v Miami. Prvním z nich byl velitel operací David Morales, dále pak velitel námořních operací Gordon Campbell a velitel oddělení pro psychologický boj George Joannides.  Film navíc obsahoval interview s Moralesovým bývalým tajemníkem Robertem Waltonem, který jej prý slyšel říkat větu: „Byl jsem zrovna v Dallasu, když se nám podařilo dostat toho zkurvysyna a taky jsem byl v Los Angeles, když jsme dostali toho malýho bastarda“. O'Sullivan též uvedl, že CIA odmítla podat jakékoliv vyjádření týkající se výše uvedených agentů. V pořadu bylo též řečeno, že Morales byl znám svou hlubokou zlostí vůči Kennedyům kvůli fiasku během invaze v Zátoce Sviní.  Na základě dalších výzkumů O'Sullivan později natočil další dokument \"RFK musí zemřít\". Film zpochybňuje některé dřívější závěry, například osoba Gordona Cambpella měla být ve skutečnosti Michaelem D. Romanem, již zesnulým zaměstnancem Bulova Watch Company, který se v době atentátu pohyboval v hotelu Ambassador.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý střelec.", "content": "Charakter zranění na Robertově těle napovídá, že útočník stál při střelbě za ním, někteří svědci ovšem uvedli, že Sirhan stál čelem k němu. Vzniklo tedy podezření, že fatální zásah hlavy byl způsoben jiným střelcem, tato teorie byla navíc podpořena patologem Thomasem Noguchim. Někteří další svědci si vzpomněli, že jak se Sirhan blížil, otočil se právě Kennedy doleva, aby si s někým potřásl rukou a Sirhanovi tak nastavil svůj pravý bok. V roce 2008 bylo zveřejněno svědectví Johna Pilgera, který je také přesvědčen, že na Kennedyho musel střílet další střelec. Během nového prošetřování případu v roce 1975 nařídil Nejvyšší soud Spojených států, aby byla provedena speciální rekonstrukce útoku, která by měla prověřit možnost útoku druhého střelce. Odborníci pověření tímto úkolem však ve svém závěru vyslovili názor, že žádný ze svědků neposkytl žádný dostatečně důvěryhodný důkaz potvrzující tuto teorii.  V roce 2008 byly audiozáznamy opětovně prozkoumány novinářem Stanislawem Pruszynskim, který se ve svých závěrech opírá o názor forenzního detektiva Philipa van Praaga. Van Praag tvrdí, že na audiozáznamech je slyšet celkem třináct výstřelů, Sirhanův revolver však měl zásobník pouze na osm nábojů. Ačkoliv tento závěr silně podporuje hypotézu o druhém střelci, jiný průzkum potvrdil, že bylo vystřeleno skutečně jen osm ran. V červnu 2012 se odhodlala vystoupit jako svědek Nina Rhodes-Hughes, podle jejíž výpovědi bylo vypáleno „mezi 12 a 14 výstřely“ ze dvou zbraní, střílejících z dvou různých pozic. Sirhan Sirhan měl stačit vypálit 2 až 3 výstřely, než byl okolními lidmi zpacifikován, a druhá ze zbraní pálila i poté.", "section_level": 2}, {"title": "Dozvuky události a odkaz.", "content": "Po provedené pitvě bylo Kennedyho tělo převezeno do katedrály svatého Patrika v New Yorku, přičemž se s ním až do pohřbu 8. června přišly naposledy rozloučit tisíce lidí. Jeho bratr Ted Kennedy se s ním rozloučil slovy:  Po tomto atentátu vydal Kongres Spojených států amerických nařízení, že všichni prezidentští kandidáti musí být napříště chráněni tajnou službou. Ostatním kandidátům na prezidenta (v roce 1968) byli na přímý příkaz prezidenta Johnsona přiděleni agenti tajných služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Volby v roce 1968.", "content": "Ve chvíli své smrti byl Kennedy, co se týče podpory delegátů, za svým rivalem Humphreym, což ovšem mnohé neodradilo od domněnky, že by Kennedyho vítězství v kalifornských primárkách znamenalo i jeho celkové vítězství. Primárky se totiž toho roku konaly pouze ve třinácti státech a mnozí delegáti by se tedy mohli dle svého uvážení rozhodnout pro Kennedyho. Někteří historikové se domnívají, že Kennedyho všestrannost a charisma by mu téměř jistě zajistily jeho nominaci Demokratickou stranou. Historik Michael Beschloss a dopisovatel deníku \"The New York Times\" Tom Wicker se však domnívají, že by souhrn těchto vlastností Kennedymu k nominaci nestačil. Viceprezident Humphrey, který byl nakonec za Demokratickou stranu nominován, prohrál velmi těsným rozdílem s republikánem Richardem Nixonem.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz události v kultuře.", "content": "Atentátem na Roberta Kennedyho bylo inspirováno několik knih a celovečerních filmů. Jedním z nich je film od režiséra Emilia Esteveze z roku 2006, který se v České republice objevil pod názvem \"Bobby (atentát v Ambassadoru)\". Tento film zachycuje fiktivním způsobem poslední hodiny před atentátem a rozebírá osudy i starosti jednotlivých postav, které se v osudný okamžik staly svědky atentátu v hotelu Ambassador. Je v něm rovněž využita řada autentických archivních záběrů, které zachycují Kennedyho předvolební kampaň, některé vybrané veřejné projevy a taktéž bezprostřední dění v době atentátu.  Dalším známým celovečerním filmem je \"RFK\" z roku 2002 od režiséra Roberta Dornhelma, který mapuje posledních pět let Robertova života. Děj filmu začíná roku 1963 v okamžiku smrti jeho bratra, Johna Kennedyho a končí Robertovou smrtí v hotelu Ambassador roku 1968. Film vypráví o Robertově traumatu z bratrovy smrti, o úspěšné snaze vystoupit z jeho stínu a o jeho úspěšné kampani pro primárky za Demokratickou stranu.  Roku 2003 byl ve společné koprodukci Francie, Austrálie, Dánska a Švédska natočen dokumentární film s názvem \"Bob Kennedy - muž, který chtěl změnit Ameriku\". Film byl režírován Patrickem Jeudym a zaobírá se otázkou „co udělali John a Robert Kennedyovi tak špatného, že museli být oba v rozmezí pěti let nemilosrdně zavražděni?!“ Dokument též hovoří o naději, se kterou Američané po smrti JFK vzhlíželi k Robertu Kennedymu, přičemž tyto naděje spolu s jeho násilnou smrtí vyhasly.  Ke knihám v českém jazyce, z nichž lze získat podrobnější informace o atentátu a osobě Roberta Kennedyho, patří např. \"Dynastie Kennedyů\" od Stanislava Budína nebo kniha s názvem \"Kennedyové\" od Jindřicha Volka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atentát na Roberta Francise Kennedyho, senátora Spojených států amerických, byl spáchán 5. června 1968 v kalifornském Los Angeles v hotelu Ambassador. Robert Kennedy byl vážně postřelen třemi ranami z revolveru během oslav svého vítězství v kalifornských primárkách; i přes veškerou lékařskou péči následkům svých zranění dne 6. června podlehl. Zraněno bylo i dalších pět členů z Demokratické strany a také reportér \"ABC News\". Útočníkem byl čtyřiadvacetiletý palestinský imigrant Sirhan Sirhan, který si za tento čin stále odpykává trest odnětí svobody (2009). Jelikož se v době atentátu na místě nacházelo mnoho reportérů, byl tento čin zachycen na audiopásku a dění poté i na film.", "tgt_summary": "On June 5, 1968, presidential candidate Robert F. Kennedy was mortally wounded shortly after midnight at the Ambassador Hotel in Los Angeles. Earlier that evening, the 42-year-old junior senator from New York was declared the winner in the South Dakota and California presidential primaries in the 1968 election. He was pronounced dead at 1:44 a.m. PDT on June 6, about 26 hours after he had been shot.", "id": 1734557}
{"src_title": "Johann Nikolaus von Dreyse", "tgt_title": "Johann Nicolaus von Dreyse", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Johann Nikolaus Dreyse se narodil jako syn zámečnického mistra Johanna Christiana Dreyseho a Susanny Catheriny Dreyseové (roz. Fleischmannové).  Školní léta (1794 – 1802) strávil v Sömmerdě a v letech 1802-1806 se zde vyučil zámečníkem. Roku 1806 odešel na zkušenou, pracoval mimo jiné v Altenburgu a v Drážďanech jako zámečník.  V roce 1809 přijel do Paříže, kde se v dílně švýcarského puškaře Samuela Johannese Paulyho podílel na vývoji pušky zadovky. Paulyho zadovka měla odklopný závěr, který však byl komplikovaný a náchylný k poruchám. Z této konstrukce Dreyse později čerpal inspiraci pro svou práci.  Po pádu Paříže a jejím obsazení spojenci, odjel Pauly 5. 4. 1814 do Londýna a Dreyse se vrátil do Sömmerdy, kde začal pracovat v otcově dílně, a kde také složil své mistrovské zkoušky. Po otcově smrti v roce 1815 převzal jeho zámečnictví a roku 1821 založil se společníkem, kupcem Cronbieglem, železářství „\"Dreyse & Cronbiegel-Collenbusch\"“. Roku 1824 zkonstruoval nový typ měděné zápalky (roznětky) pro perkusní zbraně, který si díky své vynikající kvalitě získal výbornou pověst.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik jehlovky.", "content": "Po problémech s Paulyho závěrem se Dreyse opět zaměřil na pušky předovky, u kterých chtěl zrychlit proces nabíjení. Armádní pušky se tehdy nabíjely pomocí „patron“, papírových válečků, které obsahovaly přesně odměřenou dávku střelného prachu, potřebnou pro jeden výstřel, ucpávku a projektil. Střelec při nabíjení roztrhl patronu zuby, vyňal projektil s ucpávkou, vsypal do hlavně dávku střelného prachu, zbytek obalu zahodil, vložil projektil a ucpávku a nabijákem vše zatlačil na dno hlavně. Nakonec nasadil na piston (krátkou trubičku na kterou dosedal bicí palec kohoutu a jejíž dutina vedla do zadní části hlavně, prachové komory) čepičkovou zápalku (roznětku), které se nosily odděleně, a zbraň byla připravena ke střelbě.  Dreyse se rozhodl vkládat patrony do hlavně celé. Roku 1826 vyvinul jednotný náboj s papírovou nábojnicí, do které umístil doprostřed mezi střelný prach a projektil zápalku, jejíž iniciaci vyřešil bicím mechanizmem, jehož součástí byla dlouhá tenká jehla (odtud název „jehlovka“). Ta po stisknutí spouště vnikla do hlavně, prošla vrstvou střelného prachu a došlo k „nápichu“ zápalky. Systém fungoval, skýtal však jedno výrazné nebezpečí – pokud totiž střelec po výstřelu opomněl stáhnout bicí mechanizmus do zadní polohy, zůstala jehla vsunuta do hlavně a v okamžiku, kdy byl následující náboj dotlačen nabijákem na až dno, napíchl se na jehlu a došlo k nechtěné iniciaci zápalky a následnému výstřelu, a to právě v okamžiku, kdy byl v hlavni nabiják a ruka střelce před jejím ústím.  Když se takto sám Dreyse už podruhé těžce zranil, uvědomil si, že „tudy cesta nevede“, a zaměřil se na jiný způsob nabíjení. Zkonstruoval válcový závěr, náboj se pak vkládal do hlavně zadem, přičemž způsob iniciace zápalky a odpalu náboje zůstal stejný. Patent na tuto konstrukci získal Dreyse roku 1828.  V roce 1830 absolvoval značný počet jeho jehlovek zkoušky způsobilosti před pruskou vojenskou zkušební komisí v Berlíně. Zkoušky proběhly úspěšně, nová jehlovka však byla do výzbroje pruské armády přijata až roku 1840. Z důvodu utajení pod názvem „\"lehká perkusní puška\"“ (označení „\"jehlovka vzor 1841\"“ – se oficiálně používalo až od r. 1855). Dreyse spolu se zakázkou na prvních 60 000 pušek získal i státní dotaci na výstavbu „\"Gewehrfabrik Nikolaus Dreyse\"“, továrny na výrobu zbraní a munice. Samotná výroba pak byla zahájena roku 1841. V roce 1863 již bylo dodáno 300 000 pušek a odpovídající množství munice.  Dreyseho jehlovky byly poprvé použity v dánsko-německé válce v roce 1864, kde po boku Prusů bojovala i rakouská armáda a její vojáci tak měli příležitost se s těmito zbraněmi seznámit. Palebná síla zadovek se pak v plné míře projevila v Prusko-rakouské válce v roce 1866, především pak v bitvě u Hradce Králové 3. 7. 1866 kde jehlovky velkou měrou napomohly pruskému vítězství.  Dreyse zkonstruoval také pušku používající výbušné střely – avšak poté, co roku 1868 vstoupila v platnost Petrohradská deklarace, která zakazovala, aby střely s hmotností menší než 400 g, používané pro vojenské účely, obsahovaly zápalné nebo výbušné látky, pozbyla tato zbraň jakýkoli smysl pro vojenské použití.  22. března 1864 byl Dreyse za své zásluhy pruským králem povýšen dědičně do šlechtického stavu.  9. 12. 1867 Johann Nikolaus von Dreyse, umírá v rodné Sömmerdě na zápal plic.  Dreyseho syn Frantz pokračoval v podnikatelské činnosti v podniku svého otce, ztratil však rozhodující vliv na vojenskou oblast, v níž převzal vůdčí pozici Paul Mauser, když německá armáda přijala roku 1871 do výzbroje jeho pušku „\"Infanterie-Gewehr 71\"“. Frantzův syn nakonec roku 1901 prodal podnik firmě Rheinmetall (\"Rheinische Metallwaren- und Maschinenfabrik\").", "section_level": 1}, {"title": "Dreyseův pomník.", "content": "V roce 1909 byl v Sömmerdě vybudován pomník, který je kombinací pomníku puškaři a památníku na války z let 1864, 1866 a 1870/ 71. Je dílem sochaře Wilhelma Wandschneidera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Nikolaus von Dreyse (20. listopadu 1787, Sömmerda - 9. prosince 1867 tamtéž) byl německý puškař a podnikatel, který proslul jako konstruktér tzv. pušky jehlovky, kterou v roce 1840 zavedla do své výzbroje pruská armáda.", "tgt_summary": "Johann Nicolaus von Dreyse (20 November 1787 – 9 December 1867) was a German firearms inventor and manufacturer. He is most famous for submitting the Dreyse needle gun in 1836 to the Prussian army, which was adopted for service in December 1840 as the \"Leichte Perscussions-Gewehr M 1841\" – a name deliberately chosen to mislead about the rifle's mechanism – later renamed Zündnadelgewehr M 1841 in 1855.", "id": 1744082}
{"src_title": "Třída Capitani Romani", "tgt_title": "Capitani Romani-class cruiser", "src_document": [{"title": "Plavidla.", "content": "Lehké křižníky této třídy byly projektovány jako reakce na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd \"Le Fantasque\" a \"Mogador\". Měly se vyznačovat vysokou rychlostí a novými 135mm kanóny. Roku 1939 byla zahájena stavba celkem 12 jednotek této třídy. Jejich stavbu však zásadně zkomplikovalo vypuknutí války. V červnu 1940 byly práce na čtyřech plavidlech (\"Claudio Druso\", \"Claudio Tiberio\", \"Paulo Emilio\" a \"Vipsanio Agrippa\") zastaveny a jejich trupy byly sešrotovány. \"Ulpio Traiano\" navíc v lednu 1943 potopily britské miniponorky \"Chariot\". Do italské kapitulace v září 1943 byly dokončeny pouze křižníky \"Attilio Regolo\", \"Pompeo Magno\" a \"Scipione Africano\". Rozestavěné křižníky \"Caio Mário\", \"Cornelio Sulla\", \"Ottaviano Augusto\" a \"Giulio Germanico\" po italské kapitulaci ukořistili Němci. V dalším průběhu války byla všechna čtyři rozestavěná plavidla potopena. Jediný \"Giulio Germanico\" byl po válce vyzdvižen a pro italské námořnictvo dokončen jako \"San Marco\" (D 563).  Jednotky třídy \"Scipione Africano\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Křižníky téměř postrádaly pancéřování, které chránilo pouze dělové věže (20 mm) a můstek (15 mm). Hlavní výzbrojí bylo osm nových 135mm kanónů modelu 1938, které měly dostřel 19 600 metrů a kadenci šest ran za minutu. Doplňovalo je osm 37mm kanónů, osm 20mm kanónů a osm 533mm torpédometů. Dále unesly až 130 min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbíny o výkonu 110 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 40 uzlů. Dosah byl 3000 námořních mil při rychlosti 25 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "V srpnu 1948 Francie získala křižníky \"Châteurenault\" (D 606, ex \"Attilio Regolo\") a \"Guichen\" (D 607, ex \"Scipione Africano\"). V letech 1948–1953 sloužily v původní podobě a následně byly přestavěny na vlajkové lodě torpédoborců třídy \"T 47\" a \"T 53\". Změněny byly nástavby, výzbroj i elektronika. Instalovány byly radary DRBV 20A, DRBV 11, DRBC 11 a dva DRBC 31. Novou výzbroj tvořilo šest 105mm kanónů ve dvoudělových věžích, deset 57mm kanónů ve dvoudělových věžích a dvanáct 550mm torpédometů. Zhoršila se přitom stabilita obou plavidel. Později byla demontována jedna věž se 105mm kanóny a polovina torpédometů.  Itálie roku 1951 vrátila do služby křižníky \"San Giorgio\" (D 562, ex \"Pompeo Magno\") a \"San Marco\" (D 563, ex \"Giulio Germanico\"). V letech 1953–1955 byla obě plavidla modernizována, například dostala americkou výzbroj a elektroniku. Novou výzbroj představovalo šest 127mm kanónů ve dvoudělových věžích (jedna na přídi a dvě na zádi), jeden 305mm vrhač hlubinných pum Menon před můstkem, dvacet 40mm kanónů a dva spouštěče hlubinných pum.  V letech 1963–1965 byl \"San Giorgio\" přestavěn na cvičnou loď. Nástavby byly upraveny a elektronika modernizována. Na palubě bylo ubytováno až 130 kadetů. Jeho novou výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny, tři 76,2mm kanóny OTO Melara, jeden 305mm vrhač raketových hlubinných pum Menon a dva trojhlavňové 324mm torpédomety. Zároveň byl instalován nový pohonný systém koncepce CODAG. Sestával ze dvou plynových turbín Tosi Metrovick G6 o celkovém výkonu 15 000 shp a čtyři dieselů Fiat-Tosi o celkovém výkonu 16 000 bhp. Ekonomický rychlost na diesely byla 20 uzlů, nejvyšší pak 28 uzlů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Capitani Romani byla třída italských lehkých křižníků. Křižníky byly navrženy jako odpověď na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd \"Le Fantasque\" a \"Mogador\". Měly vysokou rychlost, minimální pancéřovou ochranou a byly vyzbrojeny novými 135mm kanóny. Celkem bylo roku 1939 rozestavěno 12 křižníků této třídy, přičemž do italské kapitulace v roce 1943 se podařilo dokončit tři a po válce ještě čtvrtý. Stavba ostatních byla zrušena, nebo byly před dokončení zničeny. Dvě přeživší plavidla po válce provozovalo italské námořnictvo a dvě získala Francie v roce 1948. Všechny byly výrazně modernizovány a klasifikovány jako torpédoborce. Poslední byl vyřazen roku 1980.", "tgt_summary": "The Capitani Romani class (literally \"Roman Captains\") was a class of light cruisers acting as flotilla leaders for the Italian navy. They were essentially designed to outrun and outgun the large new French destroyers of the and classes. Twelve hulls were ordered in late 1939, but only four were completed, just three of these before the Italian armistice in 1943. The ships were named after prominent Ancient Romans.", "id": 1047046}
{"src_title": "Fenmetrazin", "tgt_title": "Phenmetrazine", "src_document": [{"title": "Lékařské použití.", "content": "Při klinickém použití způsobuje fenmetrazin menší nervozitu, hyperexcitabilitu, euforii a nespavost než amfetaminy. Nemá tendenci zvyšovat tepovou frekvenci tolik, jako jiná stimulancia V Evropě byl fenmetrazin uveden do klinického užívání v roce 1954. Kvůli poměrně malým vedlejším účinkům je dobře tolerován dětmi, jak zjistila jedna studie. Ve studii účinnosti redukce váhy mezi fenmetrazinem a dextroamfetaminem byla zjištěna mírně vyšší účinnost fenmetrazinu.  I když výrobci tvrdili, že „je výjimečně bezpečný a s překvapivě nízkým výskytem vedlejších účinků“, objevila se během let hlášení o psychotických reakcích amfetaminového typu.", "section_level": 1}, {"title": "Farmakologie.", "content": "Účinek fenmetrazinu je založen na uvolňování noradrenalinu a dopaminu v centrálním nervovém systému.  Po orální aplikaci se okolo 70 % látky vyloučí z těla během 24 hodin. Kolem 19 % je vyloučeno v nezměněném stavu, zbytek jako různé metabolity.  Při pokusech na potkanech bylo zjištěno, že po podkožním podání jsou oba optické izomery fenmetrazinu rovnocenně účinné ve snižování příjmu potravy, ale při orální aplikaci je účinnější izomer levo (levotočivý). Ve smyslu centrální stimulace je však izomer dextro (pravotočivý) přibližně čtyřikrát účinnější při obou způsobech aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Zneužívání.", "content": "Někdo se domnívá, že fenmetrazin má větší potenciál pro vznik závislosti než amfetaminy. V mnoha zemích byl zneužíván, například ve Švédsku. Když došlo v 50. letech ve Švédsku k rozmachu zneužívání stimulancií, závislí preferovali fenmetrazin před amfetaminem a metamfetaminem, protože byl považován za skvělou drogu. V autobiografickém románu \"Rush\" (Opojení) popisovala autorka Kim Wozencraft nitrožilně aplikovaný fenmetrazin jako nejeuforičtější a nejvíce „prosexuální“ stimulancium, jaké užívala.  Fenmetrazin byl v roce 1959 ve Švédsku klasifikován jako narkotikum a v roce 1965 zcela stažen z trhu. Nejdříve byla nelegální poptávka uspokojována pašováním z Německa, později ze Španělska a Itálie. V první fázi se pašovaly tablety Preludinu, ale pašeráci záhy přešli na surový fenmetrazinový prášek. Nakonec převládl coby zneužívané stimulancium amfetamin, protože byl snáze dostupný.  Fenmetrazin užívali na počátku své kariéry i členové Beatles. Známým uživatelem byl Paul McCartney. McCartney začal svůj vstup do světa drog v německém Hamburku. Beatles museli hrát dlouhé hodiny a často dostávali \"Prellies\" (tablety Preludinu) od uklízečky, která jim uklízela pokoje, od německých zákazníků nebo od Astrid Kirchherr, (jejíž matka je kupovala). McCartney si vzal obvykle jednu tabletu, ale John Lennon si často bral čtyři nebo pět. Jak je u zneužívání stimulačních drog obvyklé, bylo užívání Preludinu členy skupiny popisováno jako řešení potřeby zůstat vzhůru a pokračovat v práci, místo pouhého rozhodnutí být v náladě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenmetrazin je sympatomimetické stimulans centrálního nervového systému. V minulosti se prodával jako anorektikum pod obchodní značkou \"Preludin\". Přípravek Preludin byl již stažen z trhu. Nejprve byl nahrazen slabším analogem fendimetrazinem (přípravek \"Bontril\"), ten se však nyní předepisuje jen zřídka, kvůli problémům se zneužíváním.", "tgt_summary": "Phenmetrazine (INN, USAN, BAN) (brand name Preludin, and many others) was a stimulant drug that was previously used as an appetite suppressant, but has since been withdrawn from the market. The drug had been widely abused. It was initially replaced by its analogue phendimetrazine (under the brand name Prelu-2) which functions as a prodrug to phenmetrazine, but now it is rarely prescribed, due to concerns of abuse and addiction. Chemically, phenmetrazine is a substituted amphetamine with a morpholine ring.", "id": 1914368}
{"src_title": "Martin Chemnitz", "tgt_title": "Martin Chemnitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Treuenbritzen v Braniborsku v rodině obchodníka. Ve 14 letech odešel na studia do Wittenberku, kde měl krátkou příležitost slyšet Lutherova kázání. Po studiích v Magdeburgu a Frankfurtu získal titul magistra svobodných umění na univerzitě v Královci, kde pak nějaký čas pracoval jako knihovník. Roku 1553 se vrací do Wittenberku studovat teologii u Philippa Melanchthona, kterého záhy začal zastupovat při některých přednáškách. Následujícího roku byl ordinován J. Bugenhagenem ke službě v církvi a nastoupil jako spolupracovník k superintendentovi Joachimu Mörlinovi v Braunschweigu. Vedle oblasti teologie působil rovněž významným způsobem jako organizátor církevního života. Roku 1567 nahradil Mörlina na postu superintendenta a podílel se na sepsání \"Corpus Doctrinae Prutencium\", které bylo důležitým předstupněm na cestě k Formuli svornosti. Tu spolu s dalšími theology vytvořil roku 1577, čímž byl završen kánon lutherských „symbolických knih“ – autoritativních doktrinálních spisů, vydaných r. 1580 jako Kniha svornosti. Zemřel v Braunschweigu r. 1586.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K nejdůležitějším spisům, které Chemnitz publikoval na poli teologie, patří:  Vedle těchto textů Chemnitz napsal řadu dalších dogmatických, apologetických, devocionálních a jiných děl.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Chemnitz je přelomovou osobností, stojící na hranici reformace a poreformační lutherské orthodoxie. Významnou měrou přispěl ke stabilizaci a hlubšímu propracování lutherské věrouky, ať už prací na Formuli svornosti urovnávající vnitrocírkevní teologické spory, nebo polemickými diskusemi s římskokatolickými (zejména jezuitskými) a reformovanými teology. Jako první formuloval specificky lutherskou nauku o communicatio idiomatum (o vzájemném sdílení idiomat neboli vlastností Božské a lidské přirozenosti v jedné Kristově osobě), a sice ve spisu \"De duabus naturis in Christo\" z r. 1571.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Chemnitz (9. listopadu 1522 – 8. dubna 1586) byl předním teologem a církevním představitelem 2. generace luteránů. V lutherské tradici je znám jako \"Alter Martinus\", „druhý Martin“: \"Si Martinus non fuisset, Martinus vix stetisset\" („kdyby nebylo Martina [Chemnitze], Martin [Luther] by neobstál“).", "tgt_summary": "Martin Chemnitz (9 November 1522 – 8 April 1586) was an eminent second-generation German, Evangelical Lutheran, Christian theologian, and a Protestant reformer, churchman, and confessor. In the Evangelical Lutheran tradition he is known as \"Alter Martinus,\" the \"Second Martin\": \"Si Martinus non fuisset, Martinus vix stetisset\" (\"If Martin [Chemnitz] had not come along, Luther would hardly have survived\") goes a common saying concerning him. He is listed and remembered in the Calendar of Saints and Commemorations in the Liturgical Church Year as a pastor and confessor in the \"Lutheran Book of Worship\" (1978) and subsequent \"Evangelical Lutheran Worship\" (2005) used by the Evangelical Lutheran Church in America.", "id": 877220}
{"src_title": "Techniky emoční svobody", "tgt_title": "Emotional Freedom Techniques", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Systém EFT vytvořil Gary Craig v polovině 90. let a je zamýšlen jako zjednodušení systému Rogera Callahana - TFT (Terapie mentálního pole). Craig a Callahan spolu pracovali na začátku 90. let. V roce 1993 byl Craig první osobou, kterou Callahan vycvičil ve své nejrozvinutější technice známé jako Hlasová technika (Voice Technology). Craig díky své praxi zjistil, že pořadí bodů při ťukání není důležité, a tím ztratila smysl i řada dalších speciálních procedur. Tím pádem byl Callahanův systém velmi zjednodušen.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Zastánci EFT tvrdí, že tato technika pomáhá v takových psychických a tělesných stavech jako jsou deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha, celkový stres, závislosti a fobie. Někteří praktici EFT též pokládají tuto techniku za účinnou i u roztroušené sklerózy a dokonce u \"všeho od rýmy k rakovině\". Základní schema EFT zahrnuje soustředění se na negativní vzpomínku nebo emoci a současné ťukání špičkami prstů na sérii dvanácti bodů na těle, které mají korespondovat s meridiány používanými v tradiční čínské medicíně. Kromě těchto 12 bodů se používají další body se speciálním určením, a to \"karate bod\", \"9-gamut\" a bod v horní části hrudníku (\"sore spot\").  Podle teorie vznikají negativní emoce ve třech fázích: 1) dojde k negativní (nepříjemné) zkušenosti, 2) na jejím základě vzniká negativní emoce, která vede ke změnám uvnitř těla a to má za následek 3) postižení energetického systému. Z tohoto důvodu nestačí ťukat pouze na negativní vzpomínku, nýbrž je nutné soustředit se i na emoce s ní spojené - jen tak může dojít ke změnám v energetické nerovnováze.  Hlavní rozdíl mezi TFT a EFT nespočívá v principu, ale ve způsobu aplikace. V TFT má každý problém svoji specifickou sekvenci bodů (tzv. algoritmus). Tato sekvence je volena na základě svalového testu, které se též používá v kineziologii.  Naproti tomu v EFT není sekvence důležitá, a proto není ani potřeba specifický algoritmus pro každý problém. V EFT se používá jednotný postup pro všechny problémy a není třeba ani svalový test. Pro vyřešení konkrétního problému by z oněch 15 bodů stačilo jen několik, ale protože i tak je celkový počet bodů malý, nemá smysl zjišťovat, které body jsou důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivita.", "content": "EFT bylo zkoumáno několika stovkami studií, níže jsou příklady tří z nich. Žádná kvalitní empirická studie nicméně nikdy efektivitu EFT nepodpořila.  1. studie: Wells et al. První studie, publikovaná roku 2003 v Journal of Clinical Psychology (indexován v MEDLINE databázi) a financována Association for Comprehensive Energy Psychology, zahrnovala 35 pacientů s fobií na malá zvířata. Tito pacienti podstoupili jedno sezení EFT. Autoři studie dospěli k závěru, že EFT může pomoci v redukci fobií na malá zvířata během jednoho sezení, nicméně kvůli metodologickým omezením nebylo možno studii jednoznačně uzavřít.  2. studie: Waite a Holder Druhá studie, publikovaná téhož roku v The Scientific Review of Mental Health practice (indexován v PsycInfo databázi), byla vedena na 119 univerzitních studentech, kteří trpěli fobiemi. Tato studie porovnávala čtyři skupiny. První skupina podstoupila jednu EFT terapii, druhá skupina také, lišila se od první pouze tím, že místo standardních bodů byly použity body na paži. Třetí skupina se lišila v tom, že zde nebyly ťukány body na studentech, ale na hračce (panence) a čtvrtá skupina neťukala vůbec, měla pouze za úkol vyrobit si hračku. Účastníci studie vyjádřili své pocity na SUDS škále před a po EFT sezení.  První tři skupiny dosáhly signifikantně lepšího efektu než čtvrtá skupina, nicméně mezi všemi třemi skupinami, jejichž účastníci ťukali, nebyly výraznější rozdíly. To znamená, že skupina, která ťukala na panenku, měla stejné výsledky jako skupiny, které ťukaly na tělo. Na základě tohoto zjištění dospěli autoři studie k závěru, že teorie, podle které je účinek EFT založen na stimulaci systému meridiánů, je nespávná.  3. studie: Rowe Třetí studie byla publikována roku 2005 v Counseling and Clinical Psychology (neindexován ani v PsycINFO ani v MEDLINE). Byl při ní využit dotazník SCL-90-R pro zhodnocení psychické nepohody (distress), který vyplnilo 102 účastníků účastnících se EFT workshopu. Dotazníky byly vyplněny před sezením, po sezení a šest měsíců po workshopu. Při srovnání dotazníků od všech skupin se ukázalo, že došlo k signifikantnímu poklesu nepohody všech sledovaných aspektů. Jelikož ale nebyla přítomna kontrolní skupina, nebylo možné odlišit výsledek od placebo efektu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "EFT byla v magazínu Skeptical Inquirer označena za pseudovědu zejména z důvodu spoléhání se na nepotvrzený mechanismus účinku, agresivní propagaci přes internet atd. Gary Craig, který systém EFT vytvořil, tvrdí, že ťukáním na tělo dochází ke změnám v meridiánech. Existuje mnoho bodů používaných v akupunktuře a nezahrnutých do EFT, jejichž stimulace může mít dosud neprozkoumaný nebo náhodný efekt. Tím se stává podle skeptiků EFT metodou netestovatelnou vědeckými metodami a tím i pseudovědou. Tento argument je také podpořen studií Waitea a Holdera, kteří prokázali účinnost i při ťukání na panence. Waite a Holder proto tvrdí, že účinky EFT jsou spíše než na práci s energií založeny na charakteristikách, které EFT sdílí s jinými metodami čínské medicíny. V novějším článku v Guardianu navrhují autoři (novináři), že samotné ťukání na body má hlavní význam spíše v tom, že odvrací pozornost od traumatizujícího zážitku a tím vede k úlevě. Během ťukání pak klient opakuje po terapeutovi krátkou připomínací frází, aby se zaměřil zpět na problém.  Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o pravděpodobně zdiskreditovanou metodu léčby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emotional Freedom Techniques neboli doslova Techniky emoční svobody (či spíše \"Techniky pracující na principu uvolnění emocí\") jsou alternativní psychoterapeutické techniky postavené na teorii, že negativní emoce jsou způsobeny poruchou v energetickém poli těla (nebo ji naopak vyvolávají). Pomocí lehkého ťukání na akupunkturní body při současné koncentraci na své pocity dochází ke změnám v energetickém systému a k jeho navrácení zpět do stavu rovnováhy. EFT nicméně nemá žádné zdravotní benefity nad rámec placebo efektu. Celkově je EFT považována za pseudovědeckou a její podstatu je možné vysvětlit na základě metod klasické psychologie spíše než na základě energie meridiánů.", "tgt_summary": "Emotional Freedom Techniques (EFT) is a form of counseling intervention that draws on various theories of alternative medicine including acupuncture, neuro-linguistic programming, energy medicine, and Thought Field Therapy (TFT). It is best known through Gary Craig's \"EFT Handbook\", published in the late 1990s, and related books and workshops by a variety of teachers. EFT and similar techniques are often discussed under the umbrella term \"energy psychology\".", "id": 410096}
{"src_title": "John Constable", "tgt_title": "John Constable", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem mlynáře v hrabství Suffolk. John se narodil jako čtvrté dítě Goldinga a Ann Constableových, novorozeně však bylo velmi slabé a těžce dýchalo, dokonce se vyskytly obavy, že nepřežije. Ty se ale nakonec nepotvrdily a John rychle vyrostl ve zdravé dítě. Ačkoli byl až druhým nejstarším synem, jeho starší bratr byl mentálně zaostalý, proto měl právě John v budoucnu převzít po otci obchod s moukou. V sedmi letech byl poslán na soukromou školu, již po půlroce se však vrátil ztýraný a nešťastný, rodiče ho tedy zapsali jako externistu na škole v East Bergholtu. John nakonec studoval až do svých sedmnácti let a když definitivně opustil školu, již několik let se věnoval malování. Často se procházel podél toku řeky Stour i po okolních vsích a vracel se s deskami plnými skic. O Johnův rozvoj se také velmi zasloužili jeho rodiče, kteří jeho talent horlivě podporovali. Právě díky nim se John v roce 1794 setkal se sirem Georgem Beaumontem - zkušeným znalcem, sběratelem a amatérským malířem. Mezi nimi poté vzniklo hluboké přátelství, Beaumont mladého malíře velmi podporoval v další tvorbě a jeho prostřednictvím se John setkal s díly Thomase Girtina i Clauda Lorraina, kteří nadále jeho tvorbu značně ovlivnili. Cestoval také s otcem do Londýna, kde se setkával s dalšími umělci a dostával od nich cenné rady. Malování však mu bylo jenom koníčkem, protože musel pomáhat otci s podnikáním.  V roce 1799 se John Constable konečně rozhodl pro studium umění v Londýně, kde byl také přijat jako stážista do Royal Academy. Na živobytí mu stále přispívali rodiče. Bydlel v třípokojovém bytě, rušný a barevný život velkoměsta však Constabla nepřitahoval. Neztratil zájem o anglický venkov, který mu poskytoval klid, samotu i předlohu pro svá díla. Rád a často cestoval, v roce 1806 se dostal až na severozápad Anglie (známá jezerní oblast), kde objevil úplně novou krajinu. Jeho technika začala být stále osobitější a začaly přicházet také první zakázky na portréty a části oltářů, ty mu však přinášely jen malý výdělek. Již pravidelně vystavoval v Salónu Královské Akademie (poprvé v roce 1802), jeho tvorba však byla kritiky i veřejností většinou přehlížena.  V roce 1809 se John setkal se svou budoucí manželkou Marií Bicknellovou. Trvalo však 7 dlouhých let než došlo k uzavření manželského svazku, její rodiče byli již od začátku proti vztahu dcery s venkovským malířem a neváhali ji vydědit, když se milenci dál setkávali tajně. John však byl velice vytrvalý a nakonec se v roce 1816 tajně s Marií oženil. Mezitím oba jeho rodiče zemřeli a mlýny převzal Johnův mladší bratr Abram. John z nich dostával každoroční rentu 200 liber.  Se svou ženou se v prosinci roku 1817 odstěhoval do Londýna a tam také přišlo na svět první z jejich sedmi dětí. Další pak následovaly téměř pravidelně rok po sobě, bylo však velice obtížné a vyčerpávající živit takto početnou rodinu. Krajinomalba nebyla v Anglii 19. století příliš uznávaným ani výdělečným povoláním, John i Marie pracovali velmi usilovně, čímž si oba také později zničili zdraví. Od roku 1824 jezdili pravidelně do Brightonu, aby načerpali síly na mořském vzduchu.  I přesto se však postupně dostavovaly první významnější úspěchy. V roce 1819 se John Constable stal mimořádným členem Royal Academy of Arts. O dva roky později namaloval své nejslavnější dílo \"„Vůz na seno“\". Vystavoval jej v Londýně, sláva však přišla až v roce 1824, kdy tento obraz obdržel zlatou medaili na Salónu v Paříži. Tamní kritika byla plná uznání, v Anglii se však k jeho tvorbě stále stavěli jen rezervovaně. V roce 1828 zemřela jeho žena Marie na tuberkulózu oslabená posledním těhotenstvím. John byl touto událostí zlomen, což se také projevilo na jeho tvorbě. O rok později byl sice přijat za řádného člena Royal Academy of Arts, vystavoval však ponurý obraz \"„Hrad Hadleigh“\", kterým vyjádřil smutek ze smrti své manželky. Svých sedm dětí svěřil do péče chůvě, ale sám se o ně staral také a velmi svědomitě. Už se znovu neoženil a nosil jen černé oblečení. V roce 1833 však onemocněl a byl už značně sužován stářím. Aby šetřil síly, maloval pouze méně náročné akvarely. Nakonec malíř v roce 1837 zemřel po záchvatu mrtvice.  Jeho obrazy byly za nevelký obnos prodány v aukci, jeho dílo dosáhlo ocenění až o mnoho let později.  Inspiraci z jeho díla čerpal anglický fotograf James Booker Blakemore Wellington.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Constable byl jeden z nejvýznamnějších anglických krajinářů. Zpočátku byl ovlivněn Gainsboroughem a holandskými mistry, brzy si však vytvořil vlastní styl. Inspiroval se přírodou rodného kraje kolem řeky Stour, kde v plenéru za různých povětrnostních podmínek dělal skici a menší studie. Lehával na zádech a celé hodiny kreslil oblaky. Systematicky se věnoval studiu oblohy a mraků, přesně zaznamenával roční období, směr vanutí větru. Chtěl zachytit bezprostřední náladu, celkový dojem a atmosféru a světlo. V ateliéru své studie používal jako podklady pro malbu na velká plátna. Za svůj život dokončil asi dvě stě obrazů.  Jeho technika s charakteristickou strukturou teček a skvrn, světlá paleta zpočátku nebyla v Anglii přijímána s pochopením. Jeho obrazy byly pokládány za nedokončené. Větší ohlas měla Constablova tvorba ve Francii, kde se stala inspirací pro barbizonskou školu, impresionisty a pointilisty.  V pozdním období kladl zvýšený důraz na symbolický význam krajiny a pocity, které v divákovi vyvolává. Svědčí o tom obrazy, na nichž zachytil židovský hřbitov, Stonehenge nebo hrad Hadleigh.  Kromě krajiny v Suffolku (často nazývané Constablova země), byly jeho oblíbenými náměty zákoutí přírodního parku Hamsptead Heath v Londýně nebo katedrála v Salisbury.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Darryl Roger Lundy: \"The Peerage\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Constable (11. června 1776, East Bergholt – 31. března 1837, Londýn) byl anglický malíř období romantismu. Byl jedním z nejvýznamnějších anglických krajinářů a zakladatelem moderní realistické krajinomalby 19. století.", "tgt_summary": "John Constable, (; 11 June 1776 – 31 March 1837) was an English landscape painter in the Romantic tradition. Born in Suffolk, he is known principally for his landscape paintings of Dedham Vale, the area surrounding his home – now known as \"Constable Country\" – which he invested with an intensity of affection. \"I should paint my own places best\", he wrote to his friend John Fisher in 1821, \"painting is but another word for feeling\".", "id": 2266812}
{"src_title": "Konec civilizace", "tgt_title": "Brave New World", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "\"Konec civilizace\" je Huxleyho nejznámější román, na kterém je i velmi zajímavý ironický název v původním znění, který se v češtině dostal až do podtitulu. Tento brave new world (překrásný nový svět v českém překladu) je inspirován projevem Mirandy z Shakespearovy hry \"Bouře\":  Tato pasáž je citována v knize divochem Johnem, když je mu nabídnuta návštěva civilizované společnosti, v češtině: „Ó ty nový krásný světe, který takové máš obyvatele.“  Nicméně podobný obrat, který by v kontextu s knihou lépe odpovídal, je možné nalézt v básni Rudyarda Kiplinga z roku 1919 \"The Gods of the Copybook Headings\":  Překlady románu z angličtiny do dalších jazyků též mnohdy používají obdobné literární výrazy obvyklé v domácích literárních dílech, aby dokázaly vytvořit podobnou ironii. V tomto ohledu český překlad poněkud vybočuje, ironie je zde docilováno rozporem mezi hlavním titulem a podtitulem knihy.  Aldous Huxley napsal \"Konec civilizace\" v roce 1931, když žil ve Francii a zároveň v Anglii. V tomto období se již vyprofiloval jako spisovatel a satirik společnosti. Přispíval do časopisů \"Vanity Fair\" a \"Vogue\", publikoval sbírku básní (\"The Burning Wheel\", 1916) a čtyři úspěšné satiristické romány: \"Crome Yellow\" v roce 1921, \"Antic Hay\" v roce 1923, \"Those Barren Leaves\" v roce 1925 a \"Kontrapunkt\" v roce 1928. A následoval \"Konec civilizace\", pátý román ve kterém se poprvé objevuje antiutopické téma. K napsání \"Konce civilizace\" inspiroval autora Herbert George Wells se svým utopickým románem \"Lidé jako bozi\". Wellsova optimistická vize budoucí společnosti vnukla Huxleymu myšlenku na napsání parodie na toto dílo. Napsáním díla nesouhlasícího s nejpopulárnějším utopistickým románem svého času se Huxley snažil vytvořit děsivou představu budoucnosti. Sám Huxley označoval \"Konec civilizace\" jako „negativní utopii“, která byla ovlivněna další Wellsovou knihou \"Až spáč procitne\" a dílem D. H. Lawrence. Někdy bývá román dáván do souvislosti s \"Koncem civilizace\" též antiutopický román \"My\" od Jevgenije Zamjatina z roku 1921, ale Huxley prohlásil, že v té době tento román neznal.  V předmluvě k poslednímu vydání \"Konce civilizace\" je uvedeno, že Huxleyho k sepsání románu inspirovala návštěva nově otevřené továrny Bruner a Mond, která byla součástí Imperial Chemical Industries (ICI) v Billinghamu, kde si velmi detailně poznamenal všechny technologické postupy, které viděl.  Přesto, že se děj odehrává v budoucnosti, odráží především problémy z počátku 20. století. Průmyslová revoluce přinesla dalekosáhlé změny. Sériová výroba umožnila vytvářet automobily, telefony a rádia poměrně levně napříč celým vyspělým světem. Též první světová válka a říjnová revoluce v Rusku ovlivnila celé světové dění. Mnoho z jmen hrdinů (například Benito Hoover nebo Bernard Marx) vychází z jmen vlivných osobností té doby.  Huxley dokázal využít dějů a postav z jeho futuristických představ k vyjádření všeobecných názorů, především obavu před ztrátou individuální identity v uspěchaném světě budoucnosti. Jedna z dřívějších návštěv Spojených států dala \"Konci civilizace\" většinu z postav. Huxley se ve Spojených státech neseznámil pouze s životním stylem mladých Američanů, komerční zábavou, sexuální promiskuitou a do sebe zahleděnou kulturou, ale také knihou Henryho Forda. Huxley měl strach z amerikanizace Evropy, a proto se po návštěvě Ameriky s Fordovými myšlenkami seznámil blíže. Vliv Ameriky na román je patrný na „emocionálních filmech“, které odkazují k – v Americe nově zavedeným – „mluveným filmům“, nebo na dalším znaku americké kultury, všudypřítomných žvýkačkách, které jsou v románu též parodovány – jejich funkce byla dodat uživateli sexuální hormony. V článku z 4. května 1935, který vyšel pod názvem \"Illustrated London News\" G. K. Chesterton říkal, že Huxley bojoval proti „době utopií“ (“Age of Utopias”) – období před první světovou válkou, které bylo charakterizováno tvorbou H. G. Wellse a George Bernarda Shawa, kteří psali o socialismu a světovém státu.  Za \"Konec civilizace\" sklidil Huxley téměř naprostou negativní kritiku od soudobých kritiků, jeho dílo bylo přijato až později. Dokonce i sympatizanti si neodpustili ve svých kritikách jedovaté poznámky.", "section_level": 1}, {"title": "Fordismus a společnost.", "content": "Huxley vytvořil sociální strukturu svého Světového státu na principu Fordova běžícího pásu, kde jsou nejdůležitější prvky sériová výroba, soudržnost, předvídatelnost a spotřeba zboží na jedno použití – vlastní heslo státu zní: „Komunita – identita – stabilita“. A protože v tomto státě chybí náboženství ve smyslu víry v nadpřirozeno, tak zde postava Forda supluje postavu boha. Je mu zasvěcen den, nebo postavy klejí jeho jménem (např. „Ó Forde“). Kalendář používaný ve Světovém státu je udáván jako roky „po F.“ (tedy po Fordovi), kde rok 1 po F. znamená rok 1908 po Kristu, kdy byl poprvé sériově vytvořen Ford model T. Děj románu se odehrává v roce 632 po F., tedy v roce 2540. Další symbol fordismu je T, který nahradil křesťanský kříž.  Členové každé ze společenských kast jsou predestinováni zvukovými nahrávkami, které jim jsou pouštěny během spánku, v knize se tomuto učení ve spánku říká „hypnopedie“. Obsah těchto nahrávek je má přesvědčit o tom, že jejich kasta je pro ně nejlepší, ale také je přesvědčují o důležitosti konzumního života. Jakékoliv pocity členové komunity řeší antidepresivy a halucinogenní drogou zvanou „sóma“, jejíž název je odvozen od posvátného omamného nápoje užívaného ve védské Indii, která je podávána arcipěvcem z Canterbury při „Pobožnosti souladu“.  Protože kniha byla psána ve 20. a na počátku 30. let 20. století, tedy před tím, než Watson a Crick rozluštili strukturu DNA, chybí mezi technologiemi, kterými jsou ovládáni členové komunity Světového státu genetické inženýrství. Na druhé straně v této době již bylo znovuobjeveno dílo Johanna Gregora Mendela o dědičnosti, o které se Huxley ve svých představách opíral stejně, jako o dílo významných biologů ze svého příbuzenstva, Thomase Huxleyho, Andrewa Huxleyho nebo Juliana Huxleyho, který obhajoval eugeniku. Není tedy překvapivé, že Huxley dával důraz na předurčování lidí při rozmnožování. Lidská embrya jsou predestinována za pomocí promyšlené řady důmyslných chemických (například vystavení účinku hormonů či jedů), tepelných (vystavení vysoké teplotě, nebo nízké teplotě podle toho, kde má jedinec v budoucnu pracovat) a jiným přírodním vlivům, také zde v menší míře funguje i řízený výběr.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postavy na pozadí.", "content": "Zde jsou postavy skutečné, které jsou v románu zmíněny:", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s románem \"1984\".", "content": "Huxleyho román je mnohdy dáván do souvislostí s nejslavnějším románem George Orwella, \"1984\". Například Miroslav Holub si všímá podobnosti a důležitosti těchto děl takto, ale také ukazuje na možné pozitivní aspekty Huxleyho románu:  Naopak sociální kritik Neil Postman jasně tato dvě díla ve své knize \"Ubavit se k smrti\" odděluje, aniž by nacházel cokoli pozitivního:", "section_level": 1}, {"title": "\"Brave New World Revisited\".", "content": "\"\" je realistické dílo vydané v roce 1958 v USA (česky zatím nevyšlo). Autor zde hodnotí posun společnosti během třiceti let, které uběhly od vydání \"Konce civilizace\". Budoucnost, kterou popsal v \"Konci civilizace\" pokládal za částečně splnitelnou, ale v \"Brave New World Revisited\" autor seznává, že se společnost jeho modelu přiblížila rychleji než očekával.  Huxley analyzoval příčiny tohoto vývoje, tedy přelidnění a další možnosti, kterými může být lidstvo ovládané. Především se zajímal o příležitostné užívání drog a podprahové signály. Obě dvě knihy jsou rozdílné, krom normálního autorova myšlenkového vývoje, také v jeho konverzi k védántě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět, v prvním překladu Konec civilisace, v originálu, je antiutopický sci-fi román anglického autora Aldouse Huxleyho. Autor román sepsal roku 1931 a vydal v roce 1932. V češtině vyšel o rok později pod názvem \"Konec civilisace\", ale většího zájmu se dočkal až pozdější překlad od překladatelské dvojice Josef Kostohryz a Stanislav Berounský v roce 1970.", "tgt_summary": "Brave New World is a dystopian novel by British author Aldous Huxley, written in 1931 and published in 1932. Largely set in a futuristic World State, whose citizens are environmentally engineered into an intelligence-based social hierarchy, the novel anticipates huge scientific advancements in reproductive technology, sleep-learning, psychological manipulation and classical conditioning that are combined to make a dystopian society which is challenged by only a single individual: the story's protagonist. Huxley followed this book with a reassessment in essay form, \"Brave New World Revisited\" (1958), and with his final novel, \"Island\" (1962), the utopian counterpart. The novel is often compared to George Orwell's \"Nineteen Eighty-Four\" (1949).", "id": 1209737}
{"src_title": "Izraelská pobřežní planina", "tgt_title": "Israeli coastal plain", "src_document": [{"title": "Fyzická geografie.", "content": "Tato oblast byla v biblických dobách úrodná a některé z jejích částí jsou od té doby nepřetržitě zemědělsky využívány. Značná část se však během času přeměnila v bažiny, které ale byly sionistickými pionýry rekultivovány. V současné době je pobřežní planina centrem pěstování citrusů a nachází se zde jedny z nejúspěšnějších zemědělských osad v Izraeli. Půdy v této oblasti se skládají ze dvou mocných vrstev říčních sedimentů: jedna je tmavá a těžká, ideální pro pěstování polních plodin a druhá je tenká a písčitá, ideální pro pěstování citrusů.  Navzdory své délce, planinu protínají pouze dvě řeky: Jarkon, který je 27 kilometrů dlouhý a vlévá se do Středozemního moře u Petach Tikvy a Kišon, který je 43 kilometrů dlouhý a vlévá se do Haifského zálivu u města Akko.", "section_level": 1}, {"title": "Socioekonomická geografie.", "content": "V oblasti pobřežní planiny žije přibližně 70 % obyvatelstva Izraele, převážně v oblasti telavivské metropolitní oblasti Guš Dan a metropolitní oblasti u Haifského zálivu. Tato část Izraele je převážně židovská, jelikož zdejší obyvatelstvo je z 96 % tvořeno Židy a nearabským obyvatelstvem. Žije zde zhruba 4,2 milionu Židů, což je třetina světového židovstva.  Osídlení pobřežní planiny trvá několik tisíc let a zmínky o něm lze nalézt v Tanachu. Nedávné výzkumy prokázaly, že toto území bylo osídleno již před 5500 tisíci lety v době bronzové. Má se zato, že v té době docházelo k proměně vzorku osídlení, které bylo způsobeno změnou klimatu, která vedla k zaplavení oblasti, která byla dříve centrem obchodních a sídelních center, a vzniku močálů. Jedním z důvodů rozvoje osídlení od Gazy po Galileu byla existence obchodní stezky Egypťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti.", "content": "Pobřežní planina se skládá z následujících geografických oblastí (od severu k jihu):", "section_level": 1}, {"title": "Západní Galilea.", "content": "Oblast západní Galileje, známá také jako severní pobřeží nebo Zubulunská planina, se rozkládá od útesů Roš ha-nikra na severu až po třetí největší izraelské město Haifa. Jedná se o úrodnou oblast, kde se nachází město Naharija a mnoho mošavů a kibuců. Při pobřeží se nachází mnoho malých ostrůvků. Jako samostatná oblast se někdy počítá pobřežní planina u města Akko, která je převážně urbanizovaná zahrnující Akko a severní haifské předměstí Krajot, ale i některé zemědělské oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Chof ha-Karmel.", "content": "Oblast Chof ha-Karmel se rozkládá jižně od Haify až po Zichron Ja'akov. Je zde úrodná půda a kromě Haify na severu je zde většina osad zemědělsky zaměřená.", "section_level": 2}, {"title": "Šaronská planina.", "content": "Šaronská planina se rozkládá jižně od Zichron Ja'akov až po řeku Jarkon ústící u Tel Avivu. Tato oblast je nejhustěji zalidněná, je zde velké množství velkých měst, jako Netanja a Herzlija, stejně jako množství menších sídel ve vnitrozemí.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální pobřežní planina.", "content": "Centrální pobřežní planina se rozkládá od řeky Jarkon ústící na severu Tel Avivu po Nachal Šichma a zahrnuje města jako Bat Jam, Rišon le-Cijon a množství zemědělských osad.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní pobřežní planina.", "content": "Jižní pobřežní planina, také známá jako Šefela, Judská planina a západní Negev se rozkládá jižně až po Pásmo Gazy a dělí se na:", "section_level": 2}], "src_summary": "Pobřežní planina (hebrejsky מישור החוף, \"Mišor ha-Chof\") je úzká pobřežní planina v Izraeli táhnoucí se podél Středozemního moře, kde žije až 70 % obyvatel země. Planina, která se rozkládá na celkové délce 187 kilometrů, se skládá z písečných pláží, na které navazují úrodné zemědělské půdy, a je rozdělena do několika oblastí. Ve své severní části pláže přerušují křídová a pískovcová skaliska (například Roš ha-nikra). Na území pobřežní planiny se nacházejí významná populační centra, jako je Tel Aviv-Jaffa a přístavy s průmyslem, jako Haifa.", "tgt_summary": "Israel's Coastal Plain (, \"Mishor HaḤof\") is the coastal plain along Israel's Mediterranean Sea coast, extending north to south. It is a geographical region defined morphologically by the sea, in terms of topography and soil, and also in its climate, flora and fauna. It is narrow in the north and broadens considerably towards the south, and is continuous with the exception of the short section where Mount Carmel reaches almost all the way to the sea. The Coastal Plain is bordered to the east by - north to south - the topographically higher regions of the Galilee, the low and flat Jezreel Valley, the Carmel range, the mountains of Samaria, the hill country of Judea known as the Shephelah, and the Negev Mountains in the south. To the north it is separated from the coastal plain of Lebanon by the cliffs of Rosh HaNikra, which jut out into the sea from the Galilee mountains, but to the south it continues into the Egyptian Sinai Peninsula.", "id": 1000236}
{"src_title": "Common Desktop Environment", "tgt_title": "Common Desktop Environment", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmy Sun, HP, IBM a USL v červnu 1993 ohlásily spolupráci při vývoji CDE v rámci iniciativy COSE (Common Open Software Environment – aliance firem UI a OSF). Základní prostředí bylo založeno na HP VUE (Visual User Environment, ), které bylo odvozeno z programu Motif Window manager (správce oken založený na knihovnách Motif, zkratka MWM). Firma IBM přispěla uživatelským rozhraním CUA (Common User Access) a pracovním prostředím Workplace Shell (objektové prostředí desktopu pro systém OS/2, které nahradilo Program Manager známý z Windows 3.x). Firma Novell poskytla komponenty pro správu pracovní plochy a škálovatelné systémové technologie systému UNIX System V. Firma Sun přispěla nástrojem ToolTalk, který zajišťuje meziprocesovou komunikaci a portováním sady programů DeskSet, což byl kancelářský balík pocházející z prostředí OpenWindows a zahrnující poštovního (E-mail) klienta, kalendář, textový editor, hodiny, menu a nástroje pro nastavení vlastností prostředí.  V březnu 1994 se CDE stalo zodpovědným za „nové OSF“, které vzniklo sjednocením Open Software Foundation (OSF) a Unix International (UI). V září 1995 proběhlo spojení CDE a Motif do jednoho projektu CDE/Motif. V roce 1996 se firma OSF stala členem nově formované skupiny The Open Group.  Uživatelé unixových desktopů považovali přibližně do roku 2000 prostředí CDE za de facto standard, avšak v této době svobodný software v podobě GNOME a KDE rychle dosáhl pokročilé úrovně, stal se prakticky univerzálním pro Linuxovou platformu a měl v té době dohromady již více uživatelů, než většina komerčních unixových systémů. Linuxová distribuce firmy Red Hat byla jedinou distribucí Linuxu, do které bylo CDE portováno, avšak přesto bylo nahrazeno prostředím GNOME.  V roce 2001 firmy Hewlett-Packard (HP-UX) a Sun (Solaris) oznámily, že CDE bude na jejich desktopech utlumen ve prospěch nasazení GNOME. Nicméně v dubnu 2003 se firma HP údajně rozhodla vrátit zpět k CDE, protože GNOME se dostatečně nestabilizovalo a nevyhovovalo tak požadovaným nárokům. Někteří označili za hlavní problém firmy HP nestabilizované API v GNOME (tj. problém s měnícím se rozhraním pro programování aplikací).  Solaris 10, který byl vydán na začátku roku 2005, obsahuje Java Desktop System založený jak na CDE, tak i na GNOME. Budoucí vydaní Solarisu budou založena na open source systému OpenSolaris, který však uvádí, že není v plánu zveřejnit konsolidovaný Solaris CDE (komponentu OS) jako open source.  V roce 2007 byla sepsána petice, která žádala Open Group o uvolnění zdrojového kódu CDE a Motifu pod volnou licencí. Open Group uvolnila v roce 2000 Motif pod názvem OpenMotif s licencí „sdílených příjmů“ (), která ovšem plně nesplňuje definice takzvaného open source nebo svobodného software. The Open Group ve skutečnosti chtěla kód uvolnit jako open source, avšak tohoto cíle dosáhla až v roce 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Common Desktop Environment (CDE) je desktopové prostředí pro Unix založené na knihovně Motif, které je používáno v operačním systému OpenVMS od firmy Hewlett-Packard.", "tgt_summary": "The Common Desktop Environment (CDE) is a desktop environment for Unix and OpenVMS, based on the Motif widget toolkit. It was part of the UNIX 98 Workstation Product Standard, and was for a long time the \"classic\" Unix desktop associated with commercial Unix workstations.", "id": 2214716}
{"src_title": "Message Passing Interface", "tgt_title": "Message Passing Interface", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První návrh standardu MPI byl uveřejněn v časopise Supercomputing v roce 1994. V současné době existují dvě hojně používané verze: Starší verze 1.2 (často označovaná pouze jako MPI-1), která klade důraz na posílání zpráv, a verze 2.1 (často označovaná pouze jako MPI-2), která přináší navíc (mimo jiné) paralelní vstupně výstupní operace, dynamickou správu procesů a vzdálené operace s pamětí. Verze 1.2 obsahovala okolo 128 funkcí, zatímco verze 2.1 čítá více než 500 funkcí. Přičemž verze 2.1 zpětně kompatibilní s 1.2, čili programy napsané pro verzi 1.2 by měly s verzí 2.1 bez problému fungovat. Uživatelé budou pouze u některých funkcí upozorněni, že jsou již zastaralé. Vzhledem ke stále velkému počtu aplikací psaných pro verzi 1.2 byla zpětná kompatibilita nutností.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a důležité rysy.", "content": "Účelem rozhraní knihovny MPI je poskytnout nezbytnou virtuální topologii a funkce pro synchronizaci a komunikaci mezi množinou procesů (namapovaných na množinu počítačů) nezávisle na programovacím jazyce, avšak zároveň se přizpůsobit možnostem daných programovacích jazyků. MPI programy pracují vždy s procesy, ačkoli se často hovoří o procesorech. Pro dosažení nejlepšího výkonu je zapotřebí přidělit každému procesu jeden procesor, odpadá tím tak zpoždění způsobené přepínáním kontextu. K tomuto mapování však nedochází v době překladu aplikace ale v době běhu aplikace, a to prostřednictvím agenta, který MPI program spustil. Většinou se tento agent jmenuje mpirun nebo mpiexec.  Operace point-to-point mohou být:", "section_level": 1}, {"title": "Komunikátor (communicator).", "content": "Jednou z nejdůležitějších věcí pro pochopení knihovny MPI jsou komunikátory. Komunikátory jsou skupiny procesů při běhu MPI aplikace. Komunikátory se dají dynamicky vytvářet. Skupina MPI_COMM_WORLD existuje vždy a obsahuje všechny procesy dané aplikace. Proces je identifikován podle ranku, což je jeho pořadové číslo od nuly uvnitř skupiny. Pro komunikaci jsou pak k dispozici dva mechanismy: message passing a remote memory access. [6]", "section_level": 2}, {"title": "Point-to-point komunikace.", "content": "Velká část funkcí v MPI je určena pro realizaci komunikace mezi dvěma procesy. Klasickým příkladem je funkce MPI_Send, která pošle zprávu od jednoho procesu jinému procesu. Často jsou tyto funkce používány na programových architekturách typu master-slave, kde je řídící uzel zodpovědný za činnost svých „sluhů“. Typicky master pošle dávky instrukcí nebo dat každému podřízenému, počká až přijdou všechny odpovědi a pak je poskládá do jednoho celku.  Blokující funkce:  int MPI_Recv(void* buf, int count, MPI_Datatype datatype, int source, int tag, MPI_Comm comm, MPI_Status *status) int MPI_Send(void* buf, int count, MPI_Datatype datatype, int dest, int tag, MPI_Comm comm) Parametr buf je ukazatel na data která chceme odeslat, respektive na místo v paměti, kam chceme uložit přijatou zprávu. count udává počet přijatých hodnot, datatype jejich datový typ (pomocí vynásobení velikosti datového typu a počtu hodnot pak funkce zjistí kolik bajtů přečíst), source identifikuje proces, od kterého chceme číst (pomocí ranku – pořadového čísla), tag identifikuje zprávu a slouží spíše pro vizualizaci nebo ladění, comm je handle komunikátoru a konečně status obsahuje informaci o stavu operace. Neblokující funkce:  int MPI_Irecv(void *buf, int count, MPI_Datatype datatype, int source, int tag, MPI_Comm comm, MPI_Request *request) int MPI_Isend(void *buf, int count, MPI_Datatype datatype, int dest, int tag, MPI_Comm comm, MPI_Request *request) Tyto funkce fungují stejně jako jejich blokující protějšky, pouze s tím rozdílem, že program nečeká na jejich dokončení.", "section_level": 2}, {"title": "Kolektivní komunikace.", "content": "Mezi funkce pro hromadnou komunikaci patří například:  int MPI_Bcast(void* buffer, int count, MPI_Datatype datatype, int root, MPI_Comm comm); int MPI_Scatter(void* sendbuf, int sendcount, MPI_Datatype sendtype, void* recvbuf, int recvcount, MPI_Datatype recvcount, int root, MPI_Comm comm); int MPI_Gather(void* sendbuf, int sendcount, MPI_Datatype sendype, void* recvbuf, int recvcount, MPI_Datatype recvtype, int root, MPI_Comm comm); int MPI_Reduce(void *sendbuf, void *recvbuf, int count, MPI_Datatype datatype, MPI_Op op, int root, MPI_Comm comm)", "section_level": 2}, {"title": "Implementace, aneb která je ta pravá?", "content": "Implementací MPI existuje celá řada, a proto zde zmíníme jen ty nejdůležitější: MPICH, LAM/MPI a OpenMPI.", "section_level": 1}, {"title": "MPICH.", "content": "Je původní implementací standardu MPI 1.x. Správná výslovnost této zkratky má být „em pí aj sí ejč“, nikoli jako „m-pitch“. Tato implementace vznikla v Argonne National Laboratory a na vývoji se také podílela Mississippi State University. První ze zmíněných pak pokračovala ve vývoji celé následující desetiletí a nyní nabízí MPICH 2, jež implementuje standard MPI 2.1. Tato knihovna je například součástí distribuce Debian.", "section_level": 2}, {"title": "LAM/MPI.", "content": "LAM/MPI je zkratka z Local Area Multicomputer / Message Passing Interface. Tato implementace vznikla v Ohio Supercomputing Center. Dále se na jejím vývoji podílely týmy z Ohio State University, University of Notre Dame a Indiana University Ti nyní také udržují webové stránky knihovny. Více o autorech lze najít v [1]. Podle informací dostupných na oficiálních webových stránkách projektu [2] však byl vývoj LAM/MPI zastaven (přijímají již pouze bezpečnostní záplaty) a snaha jeho vývojářů LAM/MPI se přesunula k projektu Open MPI (viz dále). Uživatelé LAM/MPI jsou zároveň vyzýváni k přechodu na Open MPI.  Pro komunikaci mezi výpočetními uzly LAM/MPI podporuje TCP/IP, sdílenou paměť, Myrinet (GM) a Infiniband (mVAPI). LAM/MPI implementuje kompletně MPI-1 a z velké části také MPI-2. Aplikace psané pro LAM/MPI jsou plně kompatibilní a snadno portovatelné na jiné implementace standardu MPI. Navíc však LAM/MPI přidává kvalitní podporu ladění. Monitorování probíhá na dvou úrovních: Jednak knihovna dokáže kdykoli pozastavit proces a vytvořit jeho snímek (angl. snapshot) a odeslat informace o jeho stavu. Takovýto snapshot pak obsahuje veškeré aspekty synchronizace, členství ve skupinách komunikátorů a také obsah zpráv. A za druhé, knihovna MPI je navržena tak, aby mohla poskytnout globální záznam veškeré komunikace, a to jak za běhu, tak po jeho skončení. Tento záznam může být dokonce vizualizován.", "section_level": 2}, {"title": "Open MPI.", "content": "Open MPI je poměrně nový, avšak slibný projekt, který se pokouší o spojení několika ostatních implementací MPI (FT-MPI, LA-MPI, LAM/MPI a PACX-MPI) s tím, že z každé implementace si vezme to, v čem je nejlepší. Vznikla tak kompletně nová implementace MPI-2. Za jejím vývojem stojí celé konsorcium firem a univerzit, mezi něž patří i např. University Of British Columbia, Cisco, IBM nebo Sun Microsystems. Kompletní seznam organizací podílejících se na vývoji lze najít v [3].  Její vývoj začal v říjnu roku 2005 [4]. V březnu roku 2006 spatřilo světlo světa verze 1.0. Vývoj pak pokračoval plynule dále. Dvacátého šestého června 2013 pak vyšla momentálně (v době psaní tohoto textu) aktuální stabilní verze 1.6.5. Kromě toho je také možné si stáhnout nestabilní snapshot vývojové verze, které vychází každý den, nebo rovnou získat aktuální obsah vývojového repozitáře pomocí SVN. Tato knihovna je také součástí mnoha populárních distribucí Linuxu (Fedora, Ubuntu, openSUSE...).", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Poznámka: následující příklady byly testovány pouze na Open MPI, a proto nemusejí fungovat správně s jinými implementacemi.", "section_level": 1}, {"title": "Hello World.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kostra aplikace.", "content": "Prvním krokem úspěšného vytvoření MPI aplikace je instalace potřebných knihoven. Instalace z vaší distribuce bude pravděpodobně nejrychlejší, kdežto instalace kompilací zdrojových kódů stažených přímo z oficiálních stránek vám přinese nejčerstvější verzi. Dále je potřeba vytvořit soubor obsahující zdrojový text, např. main.c, do kterého napíšeme standardní kostru programu v jazyce C a navíc přidáme tyto tři řádky:  Tím jsme získali minimální kostru MPI aplikace.", "section_level": 3}, {"title": "Kompilace a spuštění.", "content": "K běhu takovéto aplikace nám bude stačit jeden počítač. Kompilace se provede příkazem:  Spuštění pak jako obvykle:  V případě, že budeme chtít v programu používat více procesů a tedy i počítačů (kvůli tomu jsme přece MPI instalovali...), musíme nejprve vytvořit soubor openmpi_hosts, do kterého dáme jména těchto počítačů a kolik slotů mají používat. Jestliže potřebujeme používat více strojů, ale máme jen jeden, můžeme využít možnost takzvaných slotů: jednoduše napíšeme, kolik procesů může běžet na kterém stroji. Takže jestliže potřebujeme deset procesů a všechny na našem počítači, napíšeme do openmpi_hosts pouze toto:  Takto můžeme pro každý počítač specifikovat počet procesů na něm běžících. Takže takový soubor pak může vypadat například takto:  V tomto případě však již nemůžeme aplikaci spouštět jako předtím, ale musíme k tomu použít již výše zmíněný démon mpiexec:  $ mpiexec --hostfile openmpi_hosts -np 10./a.out  Parametr -np pak udává, kolik kopií programu se má spustit a parametr - -hostfile udává cestu k souboru mapujícímu procesy na hosty.  Nyní již známe některé základní funkce knihovny MPI a také jak aplikaci zkompilovat a spustit, a proto si již můžeme vytvořit legendární Hello World (dle anglické wikipedie): /*  Program zkompilujeme a spustíme:  [michel@localhost pokusy]$ mpicc HelloWorld.c && mpiexec --hostfile openmpi_hosts -np 4./a.out 0: We have 4 processors 0: Hello 1! Processor 1 OK  0: Hello 2! Processor 2 OK  0: Hello 3! Processor 3 OK", "section_level": 3}, {"title": "Suma řady čísel.", "content": "void master (void); void slave (void);  int main(int argc, char *argv[]){  /* rozdeluje praci sluhum */ void master (void) {  /* kod sluhu – sectou cast pole kterou obdrzeli a vrati panovi */ void slave (void) {", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Ačkoli je standard MPI v oblasti paralelního počítání velmi rozšířený, není jediným. Jeho hlavním „konkurentem“ je systém PVM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Message Passing Interface (dále jen MPI) je knihovna implementující stejnojmennou specifikaci (protokol) pro podporu paralelního řešení výpočetních problémů v počítačových clusterech. Konkrétně se jedná o rozhraní pro vývoj aplikací (API) založené na zasílání zpráv mezi jednotlivými uzly. Jedná se jak o zprávy typu point-to-point, tak o globální operace. Knihovna podporuje jak architektury se sdílenou pamětí, tak s pamětí distribuovanou (dnes častější). Z pohledu referenčního modelu ISO/OSI je protokol posazen do páté, tedy relační vrstvy, přičemž většina implementací používá jako transportní protokol TCP.", "tgt_summary": "Message Passing Interface (MPI) is a standardized and portable message-passing standard designed by a group of researchers from academia and industry to function on a wide variety of parallel computing architectures. The standard defines the syntax and semantics of a core of library routines useful to a wide range of users writing portable message-passing programs in C, C++, and Fortran. There are several well-tested and efficient implementations of MPI, many of which are open-source or in the public domain. These fostered the development of a parallel software industry, and encouraged development of portable and scalable large-scale parallel applications.", "id": 862314}
{"src_title": "Meprobamát", "tgt_title": "Meprobamate", "src_document": [{"title": "Farmakologie.", "content": "Ačkoli byl prodáván jako bezpečnější, má meprobamát většinu farmakologických účinků a rizik jako barbituráty (i když je při účinných dávkách méně sedativní). Byl hlášena přítomnost určitých antikonvulzivních vlastností proti komplexnímu parciálnímu záchvatu, ale meprobamát může vyprovokovat generalizované tonicko-klonické záchvaty.  Mechanismus účinku meprobamátu není znám. Ve studiích prováděných na zvířatech se projevovaly účinky na více místech centrálního nervového systému, včetně thalamu a limbického systému. Meprobamát se váže na GABA receptory, které přerušují neuronovou komunikaci v retikulární formaci a spinálním vlákně, což vede k sedaci a změněnému vnímání bolesti.  Mezi příbuzné látky patří karisoprodol (proléčivo meprobamatu) a tybamát.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Meprobamát je schválen pro krátkodobé potlačení úzkosti, není ovšem známo, zda jsou údajné anxiolytické účinky oddělitelné od účinků sedativních. Účinnost meprobamátu jako selektivního prostředku pro léčbu úzkosti nebyla u lidí prokázána a meprobámat není pro tento účel používán tak často jako benzodiazepiny.  Meprobamát je dostupný k orálnímu podávání jako tablety s obsahem 200 a 400 mg. Je též součástí kombinovaného přípravku Equagesic (ve Velké Británii bylo používání ukončeno v roce 2002), používaného jako myorelaxans.", "section_level": 1}, {"title": "Předávkování.", "content": "Mezi příznaky předávkování meprobamátem patří ospalost, otupělost, netečnost až bezvědomí, ztráta svalové kontroly, poruchy až zástava dechu, šok. Smrt byla hlášena již po požití 12 g meprobamátu, přežití při až 40 g. Při předávkování mohou tablety meprobamátu tvořit v žaludku bezoáry, které vyžadují fyzické odstranění této nerozpuštěné hmoty endoskopem. Proto lze uvažovat o indikaci aktivního uhlí i po 4 a více hodinách, anebo pokud úroveň látky stoupá.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Meprobamát je podle Úmluvy o psychotropních látkách zařazen do Seznamu IV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meprobámat (též meprobamat, prodáván také pod obchodními názvy Miltown, Equanil a Meprospan) je karbamátový derivát používaný jako anxiolytikum. Určitou dobu byl nejprodávanějším trankvilizérem, byl však z podstatné části nahrazen benzodiazepiny.", "tgt_summary": "Meprobamate—marketed as Miltown by Wallace Laboratories and Equanil by Wyeth, among others—is a carbamate derivative used as an anxiolytic drug. It was the best-selling minor tranquilizer for a time, but has largely been replaced by the benzodiazepines due to their wider therapeutic index (lower risk of toxicity at therapeutically prescribed doses) and lower incidence of serious side effects.", "id": 2118982}
{"src_title": "Daviscupový tým Argentiny", "tgt_title": "Argentina Davis Cup team", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Argentina debutovala v Davis Cupu v roce 1923 proti Švýcarsku, jemuž podlehla 1:4 na zápasy. Na své první finále dosáhla v roce 1981, při premiéře světové skupiny. Prohrála v něm se Spojenými státy 1:3. O dvacet pět let později, roku 2006 se střetla v moskevském Olympijském stadionu s Ruskem, s nímž prohrála po velké bitvě 2:3.  Ve finálovém duelu ročníku 2008 konaném v argentinském Mar del Plata narazila na Španělsko, jež získalo trofej po výhře 4:1. Také počtvrté odešla z boje o salátovou mísu poražena, když v závěrečném duelu Davis Cupu 2011 podlehla na sevillské halové antuce Španělsku 1:3. Jihoamerický tým si odvezl pouze jeden bod za deblové vítězství. Obě dvouhry vyhrála španělská jednička Rafael Nadal.  V roce 2012 se Argentina probojovala do semifinále, kde narazila na Českou republiku. Na antuce v Buenos Aires podlehla pozdějším vítězům 2:3. Následující sezónu 2013 postoupila přes Německo a Francii opět do semifinálové fáze, v němž se zopakoval rok starý scénář. Opět ji vyřadil český výběr poměrem 3:2, který následně celou soutěž vyhrál.", "section_level": 1}, {"title": "2016: První zisk salátové mísy.", "content": "V úvodním březnovém kole roku 2016 Argentinci porazili debutanta ve světové skupině, tým Polska. V gdaňské hale zvítězili 3:2 na zápasy, když dvěma body přispěl Leonardo Mayer. V červencovém čtvrtfinále si poradili na pesarské antuce s Itálií poměrem 3:1. Hlavním strůjcem postupu se stal Federico Delbonis, jenž vyhrál obě dvouhry. Deblové vítězství v pětisetovém dramatu zaznamenali Guido Pella s Juanem Martínem del Potrem, vracejícím se na okruh po dlouhodobém zranění. Také třetí mezistátní duel odehrála Argenina na půdě hostů, když je během září v glasgowském semifinále přivítali obhájci trofeje z Velké Británie v čele s bratry Murrayovými. Del Potrovi se na úvod podařilo zdolat světovou dvojku Andyho Murrayho po pětisetovém průběhu, když otočil vývoj utkání. Do dvoubodového náskoku se Jihoameričané dostali po výhře Guida Pelly nad Kylem Edmundem. Britové však vyrovnali skóre na 2:2. Rozhodující třetí bod ze závěrečné dvouhry připadl Leonardu Mayerovi po čtyřsetovém vítězství nad Danielem Evansem.  V závěru listopadu Argentinu hostilo Chorvatsko v záhřebské hale Arena Zagreb. Jihoameričané vyhrali všechna tři předchozí mezistátní utkání. V pátečním programu splnili roli favoritů jedničky týmů, když ve svých duelech triumfovali hráč elitní světové desítky Marin Čilić i Juan Martín del Potro. Chorvaté se po sobotní čtyřhře ujali vedení 2:1 na zápasy. V otevíracím nedělním singlu vedl Chorvat Čilić již 2–0 na sety nad del Potrem. Zbylou sadu, znamenající zisk salátové mísy, se mu však vyhrát nepodařilo a po téměř pětihodinovém dramatu odešel poražen 2–3 na sety. V závěrečné dvouhře již dominovala argentinská dvojka Federico Delbonis, který proti Ivu Karlovićovi neztratil ani jednu sadu. Argentina tak poprvé vybojovala titul. Teprve potřetí od zavedení světové skupiny v roce 1981 dokázalo družstvo ve finále otočit nepříznivý stav 1:2 na zápasy. V hale pro 15 tisíc diváků, kde byl přítomen i fotbalista Diego Maradona, pak nehrající kapitán vítězů Daniel Orsanic komentoval triumf slovy: „\"Musím tomu věřit, snili jsme o tom tolikrát, ale teď jsme to dokázali. Tenis je u nás tradiční sport a zasloužili jsme si to. Je to nejkrásnější okamžik mého života a je ctí být součástí tohoto týmu.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Dějiště.", "content": "Do roku 1996 odehrála Argentina všechny své domácí zápasy v areálu Buenos Aires Lawn Tennis Club na otevřeném antukovém dvorci. Následně začala využívat i další dějiště, nejen v metropoli Buenos Aires. Některá střetnutí tak odehrála v Córdobě, Mendoze a Mar del Plata, jíž si vybrala pro finálový duel v roce 2008. V Buenos Aires využívá od roku 2006 antukový kurt areálu Estadio Mary Terán de Weiss.", "section_level": 1}, {"title": "Složení týmu 2019.", "content": "Žebříček ATP je uveden k týdnu listopadového finále 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daviscupový tým Argentiny reprezentuje Argentinu v Davisově poháru od roku 1923 pod vedením národní tenisové federace Asociación Argentina de Tenis.", "tgt_summary": "The Argentina Davis Cup team represents Argentina in Davis Cup tennis competition and is governed by the \"Asociación Argentina de Tenis\". As of 2016, the team has competed in the World Group since 2002 and reached the finals five times (1981, 2006, 2008, 2011 and 2016), winning the cup for the first time in the 2016 edition by defeating Croatia in the final. Argentina is currently #1 in the ITF Davis Cup rankings.", "id": 298843}
{"src_title": "Shrek Třetí", "tgt_title": "Shrek the Third", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Král Harold onemocněl a jeho zeť, zlobr Shrek, a princezna Fiona jsou další v pořadí na trůn království Za sedmero horami. Shrek se s tím nehodlá smířit a trvá na tom, že musí být ještě někdo další, kdo má nárok na trůn. Z posledních sil řekne král Shrekovi, že někdo takový existuje - jeho synovec Artuš. Po pohřbu se Shrek spolu s Oslíkem a Kocourem v botách vydá vyhledat nového krále. Když odplouvají, Fiona na Shreka zavolá, že je těhotná. Vyděšený Shrek proto začne mít noční můry o svých budoucích dětech.  Artuš, nebo Artie, jak je raději nazýván, je studentem v internátní škole Worchesterovka, kde je ztroskotanec, kterému se všichni posmívají a nemají ho rádi. Shrek mu řekne, že se musí stát novým králem Za sedmero horami. Artie je z toho nejdříve nadšený, ale pak mu Oslík a Kocour v botách řeknou o zodpovědnosti, která je s tím spojená a Artie nadšení ztratí. Artie je vyděšený, pokusí se vrátit loď na břeh a skončí to tím, že ztroskotají na ostrově, kde potkají Artušova starého potřeštěného učitele Merlina.  Mezitím princ Krasoň v baru přemluví několik pohádkových padouchů, včetně Kapitána Háka, královny ze Sněhurky, kyklopů, tvůrce Pinocchia a dalších, aby se přidali na jeho stranu a získali tak konečně svoje štěstí. Společně napadnou království a uvězní všechny Shrekovy přátele. Fiona, královna Lilian, Doris, Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka a Zlatovláska utečou tajnou chodbou, ale Zlatovláska je naláká do pasti a přidá se ke Krasoňovi, do kterého je zamilovaná a má se stát jeho budoucí královnou.  Kapitán Hák u Merlina napadne Shreka a pokusí se ho chytit a ostatní zabít. Je poražen, ale zmíní se o královi Krasoňovi, a tak se Shrek bojí o Fionu a chce se urychleně vrátit do království. K tomu jim pomůže Merlin, který je přenese, ale omylem prohodí těla Oslíka a Kocoura v botách, takže Oslíkova duše se nachází v Kocourovi a naopak. Shrek zjistí, že Krasoň ovládl království a chce ho zabít přede všemi v divadelní hře. Vydají se proto do paláce, kde se hra zkouší, setkají se s Krasoněm, který jim vyhroužuje, ale nakonec jsou všichni zatčeni.  Krasoň se připravuje na Artieho popravu, a tak Shrek, aby ho zachránil, řekne, že to je jen ťulpas, který ho měl nahradit jako krále. Krasoň mu uvěří a rozhodne se, že Artieho nezabije. Artie, který začal Shrekovi věřit, tomu také uvěřil, je zklamaný a utíká pryč. Oslík a Kocour jsou zavřeni spolu s princeznami ve věžení. Královna Lilian se rozčílí poté, co ji Sněhurka nazve stařenkou a hlavou rozbije dvě kamenné zdi. Oslík a Kocour pak potkají Artieho a vše mu vysvětlí, a tak se rozhodne vrátit.  Království sleduje Krasoňovo divadelní představení. Shrek si ale ke Krasoňově smůle získá publikum. Když se Krasoň chystá zabít Shreka, Fiona s přáteli a Kocour, Oslík a pohádkové bytosti vniknou na jeviště. Padouchové je znovu zajmou, ale přijde Artie a přemluví je, aby je nechali jít a prokáže tak své vladařské schopnosti. Na Krasoně pak spadne věž, která byla na jevišti. Jeho koruna se kutálí po jevišti a Artie ji chytí a po chvíli se korunuje králem. Když království oslavuje nového krále, objeví se Merlin a vrátí Oslíkovi a Kocourovi jejich těla, ale jejich ocasy zůstanou prohozené. Shrek a Fiona se vrátí do své bažiny a mají spolu tři zlobří děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shrek Třetí (\"Shrek the Third\") je třetí film ze série animovaných komedií \"Shrek\" z roku 2007 podle knihy Williama Steiga \"Shrek!\". Postavičky namluvily známé filmové hvězdy, jako Mike Myers, Eddie Murphy, Cameron Diaz, Antonio Banderas, Justin Timberlake, Julie Andrews, John Cleese, Rupert Everett, a Eric Idle.", "tgt_summary": "Shrek the Third (also known as Shrek 3) is a 2007 American computer-animated comedy film directed by Chris Miller and co-directed by Raman Hui. It is the third installment in the \"Shrek\" film franchise that serves as a sequel to 2001's \"Shrek\" and 2004's \"Shrek 2\". The film stars Mike Myers, Eddie Murphy, Cameron Diaz, Antonio Banderas, Rupert Everett, Julie Andrews and John Cleese reprising their voice roles from the previous films, along with new additions such as Justin Timberlake as Arthur Pendragon and Eric Idle as Merlin. In \"The Third\", Prince Charming is plotting to overthrow Shrek and Fiona, who have inherited the throne following King Harold's death. Shrek, who believes an ogre does not fit in to be king and does not want to rule the kingdom, attempts to convince Fiona's underachieving, 16-year-old cousin Artie to reign instead.", "id": 2018836}
{"src_title": "Křovákovo zobrazení", "tgt_title": "Křovák's projection", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Zobrazení je konformní a ekvidistantní (zachovává délky) ve dvou kartografických rovnoběžkách. Jedná se o dvojité kuželové konformní zobrazení v šikmé poloze, převádějící Besselův elipsoid do roviny prostřednictvím referenční koule. Jeho výpočet je značně složitý, protože jde o posloupnost několika matematických operací, které lze zjednodušeně zapsat jako:  φ,λ → U,V → Š,D → ρ,ε → X, Y  Hodnoty obou souřadnic (X a Y) jsou na území bývalého Československa (Česká republika, Slovensko, Zakarpatská oblast) vždy kladné a navíc pro každé místo na tomto území platí, že X > Y. Při obvyklé poloze kvadrantů a orientaci os, jež se běžně používá v programech CAD a GIS, jsou souřadnice transformovány do třetího kvadrantu, tedy jsou naopak obě záporné.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Křovákovo zobrazení se používá jako závazné pro všechna státní mapová díla na Slovensku a v České republice, v rámci souřadnicového systému S-JTSK (systém jednotné trigonometrické sítě katastrální).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po 1. světové válce a vzniku Československa vyvstal úkol vytvořit takové zobrazení, které bude nejvíce vyhovovat nově vzniklému státu. Ing. Křovák empiricky hledal na kouli, na kterou se promítl Besselův elipsoid, takové rovnoběžné kružnice, aby jimi ohraničený pás, v němž by leželo Československo, byl co nejužší. Zjistil, že šířka takového pásu je 2°31', přičemž zkreslení délek na okrajích tohoto pásu dosahovalo hodnot +24 cm/km.. Aby byla absolutní hodnota délkových odchylek malá, změnil tečný kužel na sečný tak, aby největší záporné zkreslení délek bylo -10 cm/km. Tím také dosáhl toho, že největší kladné zkreslení délek bylo +14 cm/km a to nastalo jen při krajích pásu, tedy na nepatrném území republiky.  Osa X a tedy i vrchol kužele leží 42°30' východně od Ferra, neboli 24°50' východně od Greenwiche. Tím byla celá republika umístěna do jediného kvadrantu (viz obrázek), který je definován jako první kvadrant s kladnými hodnotami obou os (X a Y). Vrchol kužele a tedy i počátek souřadnic S-JTSK, se nachází poblíž ruského Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Proj4js.", "content": "Křovákovo zobrazení pro JavaScriptovou knihovnu Proj4js Proj4js.defs[\"EPSG:102067\"] = \"+proj=krovak +lat_0=49.5+lon_0=24.83333333333333  +alpha=30.28813975277778 +k=0.9999 +x_0=0+y_0=0 +ellps=bessel  +units=m+towgs84=570.8,85.7,462.8,4.998,1.587,5.261,3.56 +no_defs\";", "section_level": 1}, {"title": "Odchylka od severu.", "content": "Křovákovo zobrazení nezobrazuje sever na horní okraj mapy, oproti obvyklému znázornění je mapa pootočena v kladném směru. Tato skutečnost je předmětem kritiky, protože vytváří v mysli nesprávnou kognitivní mapu Česka. Severní směr je v Křovákově zobrazení poněkud odchýlený doprava přibližně podle vzorce:  formula_1,  kde formula_2 je zeměpisná délka místa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křovákovo zobrazení je obecné konformní kuželové zobrazení, tj. zemský povrch je zobrazen na kuželu, který je v tzv. obecné poloze. Bylo vytvořeno Ing. Josefem Křovákem, přednostou triangulační kanceláře v roce 1922.", "tgt_summary": "Křovák's projection is conic projection invented by Czech geodesist Josef Křovák. The projection is based on Bessel ellipsoid and it was made for the best projection of Czechoslovakia. It is used for State maps of the Czech Republic.", "id": 952170}
{"src_title": "Jan Kasprowicz", "tgt_title": "Jan Kasprowicz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeden ze zástupců hnutí Mladé Polsko, spjatý s několika hlavními směry soudobé lyriky, především naturalismem, symbolismem a expresionismem. Průkopník v užívání volného verše, předjal i katastrofismus a primitivistické tendence v moderním umění. Byv stavěn na úroveň Adamu Mickiewiczovi, ba dokonce do role \"věštce\" (wieszcz), považuje se za jednoho z předních básníků v dějinách polské literatury.  Jeho díla, ceněna zejména pro originalitu stylu i tvůrčí nezávislost, vznikala jako plod autorova bolestného životního údělu, provázeného bídou, samotou, rozpadem rodinných vazeb a úsilím o navázání dialogu s Bohem. Odsud také postupné proměny estetických postojů jeho zpočátku rouhačské, později zoufalstvím prosycené tvorby, jejíž finální etapou byla františkánská apoteóza sblížení s přírodou, prostoty a vyrovnání s žitím plným neštěstí. Kasprowicz byl přitom, podle názoru Adama Ważyka, \"jedinou religiózní povahou mezi soudobými básníky\"; každou existenciální zkušenost svého bouřlivého života odrazil totiž v reflexích, jež jsou hluboko zakořeněny v Bibli a křesťanské tradici. Jiní badatelé věnují pozornost na vývoj vnímání lásky u Kasprowicze: od ničivého erotu po caritas (boží milost).  Významné místo v jeho poezii zaujímalo nadšení pro přírodu rodného Kujavska a později i Vysokých Tater, které rád navštěvoval. Část veršů též vznikla vlivem fascinace kulturou Dálného Východu a řeckou mytologií.", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "Jako překladatel-samouk ovládal klasickou latinu a řečtinu (Aischylos, Euripides), z moderních jazyků francouzštinu (Bertrand, Rimbaud, Maeterlinck) a angličtinu (Shakespeare, Marlowe, Byron (\"Childe Haroldova pouť\", 1895), Shelley (\"Epipsychidion\", 1888), Keats, Thákur, Swinburne, Coleridge (\"Píseň o starém námořníkovi\"), Wilde aj.). Věnoval pozornost i písemnictví italskému (d'Annunzio), holandskému (Heijermans), německému (Goethe, Schiller) a norskému (Ibsen).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Kasprowicz (12. prosince 1860 v Szymborze, Polsko – 1. srpna 1926 v Zakopanem) byl polský básník, dramatik, literární kritik a překladatel patřící do hnutí \"Mladé Polsko\".", "tgt_summary": "Jan Kasprowicz (12 December 1860 – 1 August 1926) was a poet, playwright, critic and translator; a foremost representative of Young Poland.", "id": 227364}
{"src_title": "Jana II. Navarrská", "tgt_title": "Joan II of Navarre", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako jediná dcera Ludvíka X. a Markéty Burgundské. Janin otec Ludvík X. se stal francouzským králem po smrti svého otce roku 1314, v době kdy jeho žena Markéta byla již uvězněna za nevěru na hradě Gaillard. Zemřela příhodně na jaře roku 1315. Ludvík X. se rychle oženil s Klemencií Uherskou a v červnu roku 1316 náhle zemřel v důsledku nachlazení.  Jana trávila dětství na dvoře svého strýce Oda Burgundského. Po babičce Janě měla dědický nárok na hrabství Champagne a Navarru, kde nebylo na rozdíl od Francie dědictví podmíněné mužským pohlavím. Janina nevlastní matka byla v té době těhotná, regentem království se stal starší bratr mrtvého krále Filip Dlouhý. V červenci roku 1316 uzavřel regent Filip smlouvu s burgundským vévodou, v níž uznal dědický nárok Jany a případné další dcery Ludvíka X. na uvedená panství, s tím že Filip měl být regentem obou až do jejich sňatku. V listopadu se však narodil chlapec. Novorozeně bylo prohlášeno králem, ale vzápětí zemřelo. Odo Burgundský nadále pokračoval v obhajobě dívčina dědictví a roku 1318 se oženil s Johanou, nejstarší dcerou krále Filipa. Johana měla dostat Champagne, pokud král nebude mít syna. Filip se syna nedočkal, zemřel roku 1322 a na trůn usedl mladší Karel IV. Urychleně se rozvedl se svou cizoložnou ženou Blankou a do své brzké smrti roku 1328 stihl uzavřít dvě další manželství. Ani Karel se následníka nedočkal, ale jeho třetí žena byla opět těhotná.  Regentem se do doby narození Karlova pohrobka stal Filip z Valois, vnuk krále Filipa III. a ženy byly úplně vyloučeny z dědění francouzského trůnu. Po narození děvčete se stal Filip z Valois králem. Kapetovci vymřeli po meči. Dalšími uchazeči byl Eduard III. Anglický, syn Isabely Francouzské a Filip z Évreux, Janin manžel. Není zcela jasné, kdy došlo k uzavření sňatku. Jsou uváděny roky 1318, 1328 a 1329.  Janino slíbené dědictví bylo až do roku 1328 ve správě synů Filipa IV., což by svědčilo pro sňatek roku 1328. Na jaře tohoto roku byla také Navarra oficiálně předána Filipovi z Évreux jakožto choti princezny Jany. Roku 1329 se mladý pár přestěhoval do Pamplony a 5. března 1329 došlo ke korunovaci. Champagne byla získána až roku 1336 za značnou úplatu francouzskému králi.  Filip Navarrský zemřel roku 1343 při účasti na reconquistě. Šipka jej zasáhla do krku. Jana jej přežila o celých šest let a je pohřbena v Saint-Denis. Na navarrský trůn usedl jejich syn Karel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jana II. Navarrská ( \"Jeanne II de France\", 28. ledna 1311 - 6. října 1349) byla navarrská královna z dynastie Kapetovců, majitelka bohatě iluminovaných Hodinek.", "tgt_summary": "Joan II (; 28 January 1312 – 6 October 1349) was Queen of Navarre from 1328 until her death. She was the only surviving child of Louis X of France, King of France and Navarre, and Margaret of Burgundy. Joan's paternity was dubious because her mother was involved in a scandal, but Louis X declared her his legitimate daughter before he died in 1316. However, the French lords were opposed to the idea of a female monarch and elected Louis X's brother, Philip V, king. The Navarrese noblemen also paid homage to Philip. Joan's maternal grandmother, Agnes of France, Duchess of Burgundy, and uncle, Odo IV of Burgundy, made attempts to secure the counties of Champagne and Brie (which had been the patrimony of Louis X's mother, Joan I of Navarre) to Joan, but the French royal troops defeated her supporters. After Philip V married his daughter to Odo and granted him two counties as her dowry, Odo renounced Joan's claim to Champagne and Brie in exchange for a compensation in March 1318. Joan married Philip of Évreux, who was also a member of the French royal family.", "id": 1297343}
{"src_title": "Jim Parsons", "tgt_title": "Jim Parsons", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se a vyrůstal v Houstonu v Texasu. V roce 1991 vystudoval Klein Oak High School. Herectví vystudoval na University of Houston. V současnosti žije v Los Angeles v Kalifornii. Rád hraje na klavír, sleduje různé sporty, hlavně tenis, baseball a basketbal.  Již od roku 2009 se vedly dohady o jeho sexuální orientaci. V květnu 2012 v rozhovoru pro deník The New York Times uvedl, že je gay a již 10 let žije se svým partnerem, Toddem Spiewakem. Vzali se roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V polovině první dekády 21. století ztvárnil několik menších filmových rolí, např. hrál postavu Tima ve filmu \"Procitnutí v Garden State\" (2004) a objevil ve třídě Dr. P. ve filmu \"Škola svádění\" (\"School for Scoundrels\", 2006). Opakovaně účinkoval v seriálu \"Soudkyně Amy\" (2004–2005) jako Rob Holbrook. V epizodních rolích účinkoval i v seriálu \"Ed\" (2002) a \"Griffinovi\" (2009).  Širokou popularitu ovšem získal díky roli geniálního teoretického fyzika dr. Sheldona Coopera, Ph.D., M.Sc. v americké situační komedii \"Teorie velkého třesku\". Seriál vysílala od roku 2007 televize CBS a ještě v roce 2014 ohlásila záměr natočit a odvysílat až do sezóny 2016–2017 celkem deset řad. Parsons za svou roli získal několik ocenění jako např. cenu Asociace televizních kritiků za individuální výkon v komedii (2009, nominován i 2010, 2012 a 2014), cenu Critics' Choice Television Award za nejlepšího herce v komedii (2011, nominován i 2012, 2013 a 2014), čtyřikrát vyhrál cenu Emmy za mimořádný výkon v hlavní roli v komediálním seriálu (2010, 2011, 2013, 2014, nominaci v roce 2012 neproměnil) a získal také Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon v muzikálu či komedii (2011).  V roce 2014 hrál spolu s Markem Ruffalem, Taylorem Kitschem, Mattem Bomerem a Julií Roberts v televizním filmovém dramatu Ryana Murphyho s názvem \"Stejná srdce\" (\"The Normal Heart\"). Film byl natočen podle hry Larryho Kramera z roku 1985 (v její obnovené verzi z roku 2011 si Parsons rovněž zahrál stejnou postavu). Šlo o příběh z počátku 80. let, období prudkého rozšíření AIDS, považovaného tehdejší společností za nemoc homosexuálů. Zahrál si též ve filmu \"Skrytá čísla\", kde hrál jednoho z členů týmu v Nasa.  Spolu s Rihannou v roce 2014 daboval dvojici hlavních postav, mimozemšťana jménem Oh a pozemskou dívku Tip, v animovaném filmu společnosti DreamWorks \"Konečně doma\" (\"Home\") z roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Joseph \"Jim\" Parsons (* 24. března 1973, Houston, Texas, USA) je americký herec známý především jako Sheldon Cooper ze sitcomu \"Teorie velkého třesku\".", "tgt_summary": "James Joseph Parsons (born March 24, 1973) is an American actor and producer. Parsons is known for playing Sheldon Cooper in the CBS sitcom \"The Big Bang Theory\" (2007–2019). He has received several awards for his performance, including four Primetime Emmy Awards for Outstanding Lead Actor in a Comedy Series and the Golden Globe Award for Best Actor in a Television Series Musical or Comedy. In 2018, \"Forbes\" estimated his annual salary to be $26.5 million and named him the world's highest-paid television actor.", "id": 901619}
{"src_title": "Madame de Maintenon", "tgt_title": "Françoise d'Aubigné, Marquise de Maintenon", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se jako Françoise d'Aubigné uvnitř zdí vězení v Niortu. Její otec Constant d'Aubigné náležel k drobné šlechtě v Poitou a byl synem básníka a jednoho z čelných představitelů francouzských hugenotů Agrippy d'Aubigné. Constant d'Aubigné vedl dobrodružný život, opakovaně se ocital ve vězení a jeho otec ho nakonec vydědil. V roce 1627 se Constant d'Aubigné oženil s dcerou ředitele věznice, v jejíchž zdech si zrovna odpykával další trest, s mladičkou Jeanne de Cardilhac. Ta svého nezvedeného manžela milovala, měla s ním nejprve dva syny a věrně ho následovala během dalšího vězeňského trestu – tehdy se jim 28. listopadu 1635 v budově vězení v Niortu narodila dcera Françoise. Stejně jako její dva starší bratři byla i Françoise svěřena do výchovy své protestantské tety Luisy-Arthémise de Villet a následujících sedm let strávila na jejím zámku Mursay. V roce 1642 si rodiče své děti vyzvedli, odvezli do Paříže a odtud v roce 1645 na ostrov Marie-Galante v Malých Antilách, kde měl Constant d'Aubigné převzít úřad guvernéra. Po strastiplné cestě přes oceán, při němž malá Françoise málem zemřela, dorazila rodina na ostrov, kde se následně zjistilo, že úřad guvernéra je již obsazený. Rozlícený Constant d'Aubigné se vrátil do Francie, zde zřejmě se stížností nepochodil a vydal se na cestu do Turecka, během níž náhle zemřel v roce 1647 v Orange.  Po dvou tvrdých letech pobytu na Malých Antilách se chudá vdova se třemi dětmi vrátila zpět do Francie. Cítila se fyzicky i psychicky vyčerpaná a své dvě děti (syn Constant mezitím zemřel) předala opět do péče své švagrové na zámku Mursay. Françoise byla šťastná, že může žít znovu u milované tety a nemusela nadále snášet přísně katolickou a nelaskavou výchovu své matky. Brzy se ale přihlásila další příbuzná, prateta z matčiny strany, a vznesla nárok na výchovu malé Françoise. Tato příbuzná, paní de Neuillant, dvorní dáma královny-matky, regentky Anny Rakouské, nesnesla pomyšlení, že její praneteř je vychovávána v protestantském duchu a nechala ji přemístit do kláštera k uršulinkám v Niortu. Odmítla ale za její pobyt v klášteře zaplatit a tak Françoise po čase putovala přímo do domu paní de Neuillant v Paříži. Zde žila v ponižujícím postavení chudé příbuzné, stala se přesvědčenou katoličkou a ve všem na slovo poslouchala paní de Neuillant, na níž byla finančně závislá.", "section_level": 1}, {"title": "Paní Scarronová.", "content": "Ve svých šestnácti letech se Françoise seznámila s proslulým básníkem Paulem Scarronem, oblíbencem panstva z nejvyšších společenských kruhů. Tento muž byl v Paříži považován za jakousi kuriozitu – duchaplný, vtipný, úspěšný literát, ale fyzicky postižený, bez možnosti vlastního pohybu, groteskně pokroucený a upoutaný na kolečkové křeslo. Scarronovi se podařilo získat si důvěru mladé, krásné a inteligentní Françoise a mezi ní a básníkem postupně vznikl silný duchovní vztah. V roce 1652 se tak šestnáctiletá dívka provdala za o 25 let staršího, ochrnutého Paula Scarrona. Zda bylo manželství naplněno po tělesné stránce, není tolik důležité, podstatným faktem zůstává, že Scarron tímto sňatkem zachránil Françoise před smutným životem v klášteře nebo v chudobě. Svou mladou ženu učil španělsky, italsky i latinsky a vzdělával ji i v otázkách všeobecných. V domě jejího manžela se pravidelně setkávali duchaplní hosté ze šlechtických kruhů a Françoise si mezi nimi brzy našla celou řadu přátel a obdivovatelů. Po osmi letech manželství Paul Scarron zemřel a Françoise se znovu ocitla v těžké životní situaci, bez rodiny, bez majetku a s povinností splácet dluhy, které po jejím manželovi zůstaly. Najmula si pokoj v klášteře a odevzdala se osudu. Vlivní přátelé však dělali vše pro to, aby se její životní úděl zlepšil, a tak král Ludvík XIV. udělil vdově Scarronové rentu dostatečnou k životu. Françoise opustila klášter, najala si dům a přijmula komornou. Navázala vztah s Louisem de Mornay, markýzem de Villarceaux. Po několika letech, v roce 1664, se s ním rozešla, když on odmítl s ní uzavřít sňatek, po němž Françoise toužila. Přes své přátele, markýze d'Albret a jeho manželku, se Françoise seznámila s milenkou krále Ludvíka XIV., Madame de Montespan. Françoise udělala na Madame de Montespan velký dojem svou skromností, vzděláním a inteligencí, proto jí markýza nabídla možnost stát se vychovatelkou nemanželských dětí, které měla s králem Ludvíkem XIV.", "section_level": 1}, {"title": "Vychovatelka.", "content": "Françoise Scarronová v roce 1670 bez váhání přijímá delikátní úkol a v přísném utajení pečuje o královy levobočky. Po narození druhého králova dítěte je zakoupen dům ve Vaugirard, kde vychovatelka s dětmi žila celé dny. Francoise byla skromná, diskrétní, mlčenlivá a svěřené děti milovala, takže král i jeho milenka byli s jejími službami velmi spokojeni. V následujících letech se narodilo dalších pět dětí. Král Ludvík XIV. své manželské i nemanželské děti nesmírně miloval a pečoval o jejich blaho. Dům ve Vaugirard často navštěvoval. Zpočátku mu vychovatelka Françoise osobně příliš sympatická nebyla, ale rychle změnil názor, když jednoho dne neohlášen vstoupil nečekaně do domu a sledoval láskyplnou péči, kterou byly jeho děti zahrnuty. Klid, láska a bezpečí, které tu panovalo, udělaly na Ludvíka XIV. obrovský dojem.", "section_level": 1}, {"title": "Na královském dvoře.", "content": "Koncem roku 1673 uznal král Ludvík XIV. své – tehdy tři – nemanželské děti s madame de Montespan za legitimní a přijal je na dvoře v Saint-Germain-en-Laye. S nimi přišla i jejich vychovatelka, které ale dvorský život k srdci nepřirostl. V té době došlo ohledně výchovy dětí k prvním vážnějším neshodám s madame de Montespan, která své děti rozmazlovala, krmila je sladkostmi a nechávala je vzhůru dlouho do noci, což zcela odporovalo výchovným metodám Françoise Scarronové. Madame de Montespan viděla ve Françoise podřízenou osobu, k níž se dosud chovala přátelsky, nyní k ní ale zaujala povýšenecký postoj, na veřejnosti ji slovně ponižovala a veškeré její námitky považovala za urážku své osoby. Vztah mezi paní de Montespan a vychovatelkou se stále více zhoršoval, zatímco král byl s jejími službami naopak velmi spokojen a její rozvážné, klidné a zdrženlivé vystupování na něj působilo dobře. Vychovatelku svých dětí bohatě odměňoval, a tak si v roce 1674 zakoupila zámek Maintenon nedaleko Versailles, kde jí vlastnictví okolních pozemků mělo zajistit příjem na stáří. Vzájemná náklonnost mezi králem a Françoise postupně narůstala, čehož si ale madame de Montespan vůbec nepovšimla. Nikdy by ji ani nenapadlo, že mezi králem a neurozenou vychovatelkou, které už navíc táhlo na čtyřicátý rok života, by vůbec něco jako vztah mohlo vzniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Markýza de Maintenon.", "content": "V roce 1675 král zcela nečekaně povýšil vdovu Françoise Scarronovou na markýzu de Maintenon, čímž se jí odvděčil za její služby a zároveň tím zamezil dalšímu ponižování této ženy u dvora. Královo rozhodnutí vyvolalo údiv a objevily se první spekulace o tom, že král a Françoise, nyní markýza de Maintenon, jsou milenci. S největší pravděpodobností to v té době ještě pravda nebyla, jelikož za oficiální favoritku stále platila paní de Montespan. Není jisté, kdy přesně podlehla diskrétní markýza de Maintenon svodům krále, zřejmě to bylo někdy mezi lety 1676 a 1680. V roce 1678 král ukončil vztah s madame de Montespan a navázal milostný poměr s Marií-Angelikou de Fontanges. Zároveň se ale prohlubovaly i jeho city k markýze de Maintenon, kterou denně navštěvoval, vedl s ní dlouhé hovory a často ji žádal o radu. V roce 1680 už král zahrnul markýzu de Maintenon svou přízní a poctami zcela nepokrytě, takže všem u dvora bylo jasné, že právě tato žena je nástupkyní madame de Montespan. Pro markýzu de Maintenon vytvořil král nový úřad a jmenoval ji druhou dámou (dame d'atour), čímž ji zbavil dosavadní služby a osvobodil od podřízenosti na madame de Montespan. U dvora nepřišli zkrátka ani blízcí přátelé markýzy de Maintenon a ona se jim tak konečně mohla odvděčit za vše dobré, co pro ni kdy učinili. Markýza nezpychla, chovala se dál skromně, uměřeně, důstojně a zdrženlivě, takže u většiny dvorské a prostopášné šlechty příliš oblíbená nebyla. Přiměla také svého milence Ludvíka XIV. k tomu, aby se opět sblížil se svou manželkou, za což jí byla královna vděčná. Rodinná pohoda netrvala dlouho, v roce 1683 královna Marie Tereza zemřela, což se krále nijak zvlášť nedotklo. Ludvík XIV. měl tehdy 45 let, byl zdravý a plný života, následnictví v zemi bylo zajištěno, jelikož králův syn měl už tehdy dva mužské potomky; král se tak ocitl v situaci, kdy mohl zcela svobodně volit další životní partnerku podle svých osobních sympatií, bez ohledu na dynastické zájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Utajený sňatek.", "content": "Někdy v roce 1683 nebo 1684 tak Ludvík XIV. údajně uzavřel přísně utajený manželský sňatek s Françoise, markýzou de Maintenon. O sňatku není znám žádný písemný důkaz, ale většina historiků se dnes shoduje na tom, že k němu skutečně došlo. Obřad proběhl dle dochovaných svědectví v noci a věděl o něm jen ministr Louvois, králův zpovědník La Chaise, králův komorník Bontemps a pařížský arcibiskup François Harlay de Champvallon. Z osob blízkých markýze to byli markýz a markýza de Montchevreuil, její komorná Nanon Balbienová, markýzin zpovědník abbé Gobelin a její bratr Charles d'Aubigné. Svatba zřejmě proběhla právě na popud obou zpovědníků – králova a markýzina, s přispěním vlivného biskupa Bossueta, jelikož církev viděla v tomto sňatku možnost, jak vymanit krále z nemanželského vztahu. Úlohu nedávno zesnulé královy manželky přijala u dvora oficiálně manželka následníka trůnu, v nejužší rodině však nikdo nepochyboval o tom, že skutečnou paní domu je markýza de Maintenon. Král jí poskytoval veškerá privilegia náležející královnám a ona projevovala sebevědomě svou autoritu. Měla vliv na obsazování královských úřadů a řešila veškeré rodinné záležitosti. Na její popud povýšil král své nemanželské syny na roveň princům z královské krve, a zajistil jim tak případné následnictví trůnu. Nemanželské dcery pak byly výhodně provdány. Markýza se tak ještě jednou postarala o budoucnost všech dětí, které jí byly kdysi svěřeny do výchovy. Stejnou velkorysost projevila samozřejmě i vůči svým příbuzným a postarala se o kariéru svého bratra i dalších členů rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Po boku krále.", "content": "Markýza de Maintenon trávila většinu času na dvoře ve Versailles, který však nenáviděla. Příčila se jí frivolnost a nemravnost dvořanů, zcela cizí její skromné, důstojné, hrdé a zbožné povaze. Madame de Maintenon nebyla nikdy středem pozornosti na plesech a zábavách, nehrála karty, vlasy nosila svázané do uzlu, k dvořanům se chovala zdrženlivě až chladně. Ludvík XIV. našel v markýze de Maintenon ideální partnerku pro zralý a pozdní věk svého života a panování. Markýza s ním sdílela jeho smysl pro povinnost a podporovala jeho snahu o maximální slávu před Bohem i před světem. Odpočinek nacházela občas pouze na zámku v Marly, kde žila s králem v soukromí a nemusela dodržovat dvorskou etiketu. Nikdy nezapomněla na své nepříliš veselé dětství a mládí a její sociální cítění se projevilo v roce 1684, kdy založila v Noisy ústav pro 250 zchudlých šlechtických dívek. V roce 1686 otevřela další podobné zařízení v Saint-Cyr-l'École. Po boku krále Ludvíka XIV. prožila více než třicet let a král ji miloval a ctil až do konce života. Jejich partnerství se nakrátko ocitlo v krizi jen v roce 1689, kdy se markýza stala obdivovatelkou abbého Francoise de Salignac de La Mothe-Fénelona, zastánce náboženského směru zvaného kvietismus. Abbé odsuzoval přepych a hříšnost dvora a vyzýval ke změně vládnoucího systému a omezení královské moci, což samozřejmě Ludvíka XIV. pobouřilo a rozhněvalo. Markýza se od abbého včas odvrátila, omluvila se králi za svou dočasnou přízeň tomuto buřiči a bylo jí odpuštěno.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní léta.", "content": "Markýza prožila po boku Ludvíka XIV. také poslední a nejtěžší léta jeho života. Léta, kdy probíhala válka o španělské dědictví, která zemi finančně i hospodářsky vyčerpala. Prožila s ním i krutou zimu 1708–1709, která způsobila hladomor a ještě prohloubila už tak děsivou bídu obyvatel. V roce 1711 pak zemřel syn Ludvíka XIV., následník trůnu Ludvík, Velký Dauphin. Zanedlouho zemřel další následník, vnuk Ludvíka XIV. Ludvík Burgundský i se svou manželkou a vzápětí také jejich pětiletý syn. Roku 1714 král oželel dalšího člena rodiny, vnuka, vévodu z Berry. Pod tíhou všech těchto smutných událostí a pod vlivem své milované markýzy de Maintenon se z krále stal v závěru života hluboce věřící, kajícný a zbožný člověk. Po smrti krále Ludvíka XIV., v roce 1715, se markýza de Maintenon odebrala do Saint-Cyr-l'École, rozdala své šperky a šatstvo, žila skromně a věnovala se výchově svěřenek ústavu, který tu před lety založila. Zemřela 15. 4. 1719 ve věku 83 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Madame de Maintenon, původním jménem Françoise d'Aubigné, provdaná paní Scarronová, markýza de Maintenon (28. listopad 1635, Niort – 15. duben 1719, Saint-Cyr), byla vychovatelkou nelegitimních dětí francouzského krále Ludvíka XIV., které měl s Madame de Montespan. Později se stala jeho milenkou a po jeho ovdovění s největší pravděpodobností také druhou manželkou. Přísně utajený sňatek se měl uskutečnit někdy v letech 1683 nebo 1684.", "tgt_summary": "Françoise d'Aubigné, Marquise de Maintenon (27 November 1635 – 15 April 1719) was the second wife of King Louis XIV of France. She was known during her first marriage as Madame Scarron, and subsequently as Madame de Maintenon (,, ). Her marriage to the king was never officially announced or admitted, and thus she was never considered queen of France. Even so, she was very influential at court, and was one of the king's closest advisers. She founded the Maison royale de Saint-Louis, a school for girls from poorer noble families, in 1684.", "id": 1999626}
{"src_title": "Přísedící", "tgt_title": "Lay judge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Institut obdobný přísedícím se objevil už v souvislosti s modernizací justice v druhé polovině 19. století. Tehdy u obchodních a horních soudů, stejně jako u obchodních a horních senátů krajských a zemských soudů fungovali tzv. „odborní soudci laici“, kteří byli na období tří let vybíráni z řad obchodníků a znalců hornictví. Jejich kvalifikačním předpokladem účasti na tomto specifickém soudním rozhodování tedy byla odbornost, navíc platilo, že z tříčlenného senátu byl soudce laik jen jeden. V období první republiky se nazývali „komerční radové“. Přísedící byli zavedeni i u pracovních soudů, jejichž senáty se skládaly z předsedy, profesionálního soudce, jednoho přísedícího reprezentujícího zaměstnavatele a jednoho zastupujícího zaměstnance. Dále působili např. u soudů mládeže (v senátě zasedali dva soudci a jeden přísedící, jenž měl mít pedagogické vzdělání a být znalý sociální péče o mládež) nebo u tzv. kmetských soudů, posuzujících poškozování cti a dobré pověsti v novinách, k nimž byli věkově starší přísedící (kmeti) povoláváni z obecných seznamů porotních soudů.", "section_level": 1}, {"title": "Českoslovenští soudci z lidu.", "content": "Po druhé světové válce byli tzv. velkým retribučním dekretem zavedeni soudci z lidu, kteří nemuseli mít právní vzdělání a které jmenovala vláda ze seznamů pořizovaných okresními národními výbory. Zasedali pouze v mimořádných lidových soudech, kde byli čtyři a jen předseda takového pětičlenného senátu byl profesionální soudce z povolání. Po Únoru 1948 pak už byli soudci z lidu jako tzv. \"dělničtí soudci\" zapojeni do fungování justice úplně. Opět nemuseli mít ani soudci z lidu, ani předseda senátu běžně vyžadované právnické vzdělání, podle zákona byla rozhodující jejich „státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení“. Voleni byli na období 1–4 let národními výbory. Předsedové senátu vzdělání získávali prostřednictvím ročního kurzu, jehož významnou část tvořilo studium marxismu-leninismu a základy socialistického práva, přísedící soudci z lidu nemívali ani toto vzdělání. Tradice volených zástupců lidu a nikoli odborníků pak přetrvala i po sametové revoluci v roce 1989, kdy byli zavedeni přísedící.", "section_level": 2}, {"title": "Přísedící v českém právu.", "content": "Právní úprava postavení přísedících, obdobně jako soudců, je obsažena především v § 60 až 101 zákona o soudech a soudcích, jejich konkrétní zapojení do soudní činnosti pak v procesních řádech, občanském soudním řádu a trestním řádu. Funkce přísedícího je veřejnou funkcí a není slučitelná s funkcí poslance nebo senátora. Za výkon své funkce dostávají náhradu mzdy a hotových výdajů a protože po nich nejsou požadovány žádné zvláštní znalosti práva, ministerstvo spravedlnosti a předsedové soudů dbají o jejich odbornou průpravu. K roku 2016 jich u českých soudů působilo celkem 5671, z toho přes 60 % jich bylo starších 60 let.", "section_level": 1}, {"title": "Volba přísedících.", "content": "Na rozdíl od jmenovaných soudců jsou přísedící do svých funkcí voleni, a to na období 4 let. Zvolen může být každý státní občan České republiky, který je svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že svou funkci bude řádně zastávat, dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí s přidělením do funkce přísedícího konkrétního soudu. Není tedy potřeba magisterské vzdělání v oblasti práva a složení justiční zkoušky, což jsou další podmínky pro jmenování soudcem.  Přísedící okresních soudů volí a odvolává zastupitelstva obcí (městských částí hlavního města Prahy) v obvodu příslušného okresního soudu a přísedící krajských soudů volí zastupitelstvo kraje (zastupitelstvo hlavního města Prahy), jehož území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. Kandidáty navrhují členové zastupitelstva, přičemž počet přísedících, kteří mají být zvoleni, stanoví podle potřeby daného soudu jeho předseda, který také k navrženým kandidátům dává své vyjádření. Přísedící musí být vždy přihlášen k trvalému pobytu v obvodu obce, jejímž zastupitelstvem je volen nebo v tomto obvodu pracuje. Po svém zvolení přísedící skládají do rukou předsedy soudu tento slib: \"„Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“\".", "section_level": 2}, {"title": "Účast na soudním jednání.", "content": "Přísedící jsou vyloučeni z vedení soudního řízení a rozhodování ze stejných důvodů \"podjatosti\", které platí i u soudců. Jejich konkrétní zapojení do rozhodovací činnosti soudu pak spočívá v zasedání v některých tříčlenných soudních senátech, přičemž vždy dva přísedící doplňuje jen jeden profesionální soudce, který je sice předsedou daného senátu, ale při poradě o rozsudku ho mohou přísedící přehlasovat, neboť platí rovnost hlasů.  V civilním procesu rozhoduje senát s účastí přísedících jen pří řízení před okresním soudem ve věcech pracovních. V trestním řízení pak při řízení před okresním soudem a krajským soudem, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně a rozhoduje o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice je minimálně pět let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Přísedící (nebo též votanti podle toho, že disponují hlasovacím právem) jsou vedle jeho předsedy členy soudního senátu. Tím se odlišují od členů soudních porot. Může jít o odborně vzdělané soudce, v České republice se ale jako přísedící označují laici, kteří se tak podílí na rozhodovací činnosti soudů.", "tgt_summary": "A lay judge, sometimes called a lay assessor, is a person assisting a judge in a trial. Lay judges are used in some civil law jurisdictions. Lay judges are appointed volunteers and often require some legal instruction. However, they are not permanent officers. They attend proceedings about once a month, and often receive only nominal or \"costs covered\" pay. Lay judges are usually used when the country does not have juries. Lay judges may be randomly selected for a single trial (as jurors are), or politically appointed. In the latter case they may usually not be rejected by the prosecution, the defense, or the permanent judges. Lay judges are similar to magistrates of England and Wales, but magistrates sit about twice as often.", "id": 714057}
{"src_title": "Santa Claus", "tgt_title": "Santa Claus", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Název Santa Claus vznikl chybou ve výslovnosti nizozemského, (\"holandského\"), slova \"Sinterklaas\", které je zkratkou slova \"Sint Nicolaas\" (svatý Mikuláš).  Nejrozšířenější moderní vzezření Santa Clause jako tlustšího muže s vousy v červeno-bílém oblečení se někdy mylně označuje jako výtvor reklamní kampaně na Coca-Colu ve 30. letech 20. století. Avšak již před rokem 1931, kdy Coca-Cola začala používat Santa Clause v reklamě, byl tento vzhled považován za standardní a zpopularizovala ho zřejmě již reklamní kampaň na nápoje společnosti White Rock, která jej takto začala znázorňovat od roku 1915.", "section_level": 1}, {"title": "Sobi.", "content": "Podle současné představy jsou sáně s dárky taženy devíti létajícími soby. Poprvé se sobi v souvislosti se Santa Clausem objevili v roce 1823 v básni ', kterou napsal pravděpodobně Henry Beekman Livingston, z pozdějších zpracování je známá též jako ', kde se zmiňuje osm sobů – \"Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Dunder\" a \"Blixem\", kteří táhnou jeho sáně. Jména Dunder a Blixem pochází pravděpodobně z nizozemštiny a v dalších vydáních básně procházela tato různými změnami, až se postupně ustálila na současných podobách \"Donner\" a \"Blitzen\".  Devátý sob, Rudolph, se objevil až v roce 1939. Tehdy Robert L. May napsal pro síť obchodních řetězců Montgomery Ward rýmovaný příběh \"\" o sobovi, který měl zářící červený nos, kvůli čemuž nebyl ostatními soby přijímán mezi sebe, dokud si ho nevšiml Santa Claus, který Rudolpha požádal, aby vedl jeho sáně v mlze, neboť kvůli ní hrozilo, že děti nedostanou včas své dárky. Jen během roku 1939 bylo dětem rozdáno 2,4 milionu výtisků tohoto příběhu. Dalšího úspěchu se příběh dočkal v roce 1949, kdy vyšla zhudebněná verze od Johnyho Markse, kterou nazpíval Gene Autry. Příběh byl i několikrát převeden na filmové plátno a dodnes patří v USA mezi oblíbené.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšek versus Santa Claus.", "content": "V Česku na Slovensku a Horním Slezsku i v jižním Německu práci vykonává Ježíšek. V dalších zemích má podobnou roli např. Děda Mráz (Rusko), Joulupukki (Finsko) nebo Père Noël (francouzsky \"otec Vánoce\"), Jultomten (Švédsko), Julenissen (Norsko). Santa Claus je dominantní hlavně v Severním Německu,USA a v Kanadě, ale postupně se dostává i do zbytku Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Mikuláš versus Santa Claus.", "content": "Tradiční postavou českých Vánoc je kromě Ježíška i Svatý Mikuláš, který má na rozdíl od Santa Klause atributy biskupa. Jestliže byli v období nesvobody vytlačováni Ježíšek a Mikuláš Dědou Mrázem, v dnešní době jsou vytlačováni Santou Clausem. Proti tomu existují skupiny lidí, které toto odmítají. Naopak jiné skupiny lidí Santa Clause příjímají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Santa Claus, známý též jako svatý Mikuláš, Otec Vánoc nebo jednoduše Santa, je legendární osoba, která v mnoha zemích dává dárky všem hodným dětem. Tradičně na Štědrý večer 24. prosince nebo 6. prosince (svátek svatého Mikuláše). Legenda má z části základ v legendárním vyprávění vztahujícím se k osobě svatého Mikuláše. Velmi podobný příběh je v řeckém a byzantském folkloru spojován s Basilem Velikým. Svátek svatého Basila 1. ledna je časem vyměňování dárků v Řecku.", "tgt_summary": "Santa Claus, also known as Father Christmas, Saint Nicholas, Saint Nick, Kris Kringle, or simply Santa, is a mythical character originating in Western Christian culture who is said to bring gifts to the homes of well-behaved children on the night of Christmas Eve (24 December) or during the early morning hours of Christmas Day (25 December). The modern character of Santa Claus was based on traditions surrounding the historical Saint Nicholas (a fourth-century Greek bishop and gift-giver of Myra), the British figure of Father Christmas, and the Dutch figure of \"Sinterklaas\" (himself also based on Saint Nicholas). Some maintain Santa Claus also absorbed elements of the Germanic god Wodan, who was associated with the pagan midwinter event of Yule and led the Wild Hunt, a ghostly procession through the sky.", "id": 305259}
{"src_title": "Čistota vody", "tgt_title": "Water purification", "src_document": [{"title": "Rozdělení vody dle požadavků na kvalitu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pitná voda.", "content": "Pitná voda je definována jako voda, která prošla procesem úpravy a vyhovuje stanoveným požadavkům. Požadavky na kvalitu pitné vody upravuje vyhláška 252/2004 Sb. o hygienických požadavcích na pitnou a teplou vodu a četnost kontrol. Zvláště pak v příloze 1 je tabulka, která ustanovuje nejnižší a mezní koncentrace a hraniční hodnoty jednotlivých vlastností vzorků vod.", "section_level": 2}, {"title": "Užitková voda.", "content": "Užitková voda je obecně vzato voda, která není upravena jako pitná, proto je levnější a je jí možno využívat pro úklid, ohřev atd. V průmyslu se pro tuto vodu může využívat i pojem provozní voda. Požadavky na její kvalitu se různí v závislosti na jejím využití a často musí být upravována, např. filtrací či změkčením.", "section_level": 2}, {"title": "Odpadní voda.", "content": "Odpadní voda je voda, jejíž kvalita byla zhoršena lidskou činností. Při procesu čištění odpadní vody dochází k oddělení vody, která je ještě dále přečišťována, a kalů a dnových sedimentů. Kaly z čištění odpadních vod se označují jako aktivovaný kal a podle kvality se mohou dále využívat (např. výroba bioplynu), nebo se skládkují (např. kvůli obsahu těžkých kovů).", "section_level": 2}, {"title": "Zjišťování kvality vody.", "content": "Čistota vody je zjišťována souborem chemicko-fyzikálních metod, zajišťujících podrobné stanovení vlastností vzorku. Každá z těchto vlastností má mezní hodnotu pro daný typ vody.", "section_level": 1}, {"title": "Úprava kvality vody.", "content": "Úprava kvality vody probíhá mnoha různými způsoby v závislosti na jejím využití. Nejčastěji bývá filtrována a deionizována, pitná voda se naopak může obohacovat minerály. Průmyslově znečištěnou vodu je často nutno zbavit těžkých kovů nebo ropných sloučenin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čistota vody je obecný pojem, vyjadřující obsah cizích látek ve vodě. Skutečně chemicky čistou vodu HO lze připravit pouze laboratorně. Čistotu vody je nutno posuzovat individuálně v závislosti na tom, k jakému účelu je voda využívána. Například pitná voda je díky svému obsahu minerálních látek vhodná pro pití, ale již se nehodí pro ředění analytických vzorků nebo chlazení pájecích pecí - v prvním případě může ovlivňovat výsledek analýzy, v druhém případě může docházet ke vzniku kotelního kamene.", "tgt_summary": "Water purification is the process of removing undesirable chemicals, biological contaminants, suspended solids, and gases from water. The goal is to produce water fit for specific purposes. Most water is purified and disinfected for human consumption (drinking water), but water purification may also be carried out for a variety of other purposes, including medical, pharmacological, chemical, and industrial applications. The methods used include physical processes such as filtration, sedimentation, and distillation; biological processes such as slow sand filters or biologically active carbon; chemical processes such as flocculation and chlorination; and the use of electromagnetic radiation such as ultraviolet light.", "id": 198137}
{"src_title": "The Pros and Cons of Hitch Hiking", "tgt_title": "The Pros and Cons of Hitch Hiking", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho vznik.", "content": "\"The Pros and Cons of Hitch Hiking\" je koncepční album a pojednává o nevěře, krizi středního věku a pomyslném stopování v životě. Deska je až na výjimky (titulní skladba) poměrně nemuzikální, hudební motivy se často opakují. Album je založeno hlavně na textu a příběhu, jak je u Waterse typické. Vypráví příběh o snu jednoho postaršího muže (viz názvy skladeb, děj se odehrává mezi 4:30 a 5:12 ráno), o jeho frustraci životem a o potřebě hledat něco nového.  První demo nahrávka \"The Pros and Cons of Hitch Hiking\" vznikla již v roce 1978, kdy dal Waters ostatním členům Pink Floyd na výběr mezi tímto příběhem a koncepcí \"The Wall\". Skupina si vybrala pro realizaci druhou možnost, neboť jim \"The Pros and Cons of Hitch Hiking\" připadalo příliš osobní. Text ze skladby „5:11 AM (The Moment of Clarity)“ je použit ve filmu \"\".  Pro nahrávání alba si Waters přizval několik dalších hudebníků, včetně známého kytaristy Erica Claptona, který však po těchto zkušenostech odmítl dále s Watersem spolupracovat.  V letech 1984 a 1985 se konalo turné The Pros and Cons of Hitch Hiking, přičemž Eric Clapton hrál pouze na koncertech v roce 1984. První polovinu každého vystoupení tvořily známé skladby Pink Floyd, druhou část koncertu celé album \"The Pros and Cons of Hitch Hiking\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis děje.", "content": "Volný překlad Watersova vysvětlení děje.  Ložnice, někde u Londýna. „Shane“ hraje v televizi. Angličan, zápasí s noční můrou čímž probudí manželku. Mluví. Manželka: „Vstávej, něco se ti zdálo.“ Manžel: „Co?“ Manželka: „Něco se ti zdálo.“ Muž se snaží ženě povědět o svém snu. Ta však znovu usíná.  Návrat do snu. On se ženou cestuje Evropou. Má divný pocit ohrožení. Hranice jsou nebezpečné. Zákon není nejlepší přítel. Vezmou dva stopaře: krásnou dívku a zakrytého teroristu. Chtíč překoná strach, jeho vůz se proměňuje v Lamborghini. Dívka je okouzlena. Chystá se ji uspokojit když... strach ovládne chtíč.  Paralyzován strachem. Napaden teroristy.  Malý hotel nad Rýnem. Muž s dívkou večeří. Vezme ji nahoru a objedná snídani. Zamyká. Natahuje se po ní...  Dotekem probudí manželku. Není spokojená. Je nadržený. Odmítne ho a usíná. On leží v posteli. Je naštvaný. Potichu volá: „Hej holčičko, vytáhni dýku a pojďme si užívat sexuální revoluce.“ Znovu usíná a vrací se domů. S manželkou se usazují ve Wyomingu.  Chata ve Wyomingu. Experiment se životem na venkově se nezdařil. Pár se rozděluje. Ona odchází s přítelem z východu.  Roh dálnice, někde ve Státech. Muž je sám. Stopuje. Náklaďák ho nabírá. „Potřebuješ svézt? Naskoč.“ Vyleze na náklaďák a zakňučí na řidiče. Řidič nadšený, že se může přidat do sexuální bitvy. Uvědomí si, že mu hrdina může pozvracet jeho naleštěné kovbojské boty ho vykopává z náklaďáku.  Věci se zhoršují.  Odpočívadlo. Servírka sympatizuje s hrdinou. Probouzí se.  Hrdina se probudil. Má odpověď.  O minutu později. Přemýšlí. Sáhne na manželčiny vlasy. Ona se probudí. Miluje ji.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Pros and Cons of Hitch Hiking je první sólové album britského baskytaristy a zpěváka Rogera Waterse, který je známý především jako člen art rockové skupiny Pink Floyd. Album vyšlo v květnu 1984 (viz 1984 v hudbě) a v britském žebříčku prodejnosti hudebních desek se dostalo nejlépe na 13. příčku.", "tgt_summary": "The Pros and Cons of Hitch Hiking is the first solo album by Roger Waters; it was released in 1984, the year before Waters announced his departure from Pink Floyd. The album was certified gold in the United States by the Recording Industry Association of America in April 1995.", "id": 1747546}
{"src_title": "Druhá válka baronů", "tgt_title": "Second Barons' War", "src_document": [{"title": "Příčiny války.", "content": "Hlavní rozbuškou občanské války byl požadavek Jindřicha III. na financování jeho výbojů, ale tento konflikt odrážel i všeobecnou nespokojenost baronů s Jindřichovými metodami vládnutí, která byla ještě zvýšena hladomorem.  Simon de Montfort, hrabě z Leicesteru, byl původně jedním ze zahraničních zbohatlíků, které si Jindřich přivedl jako rádce a zpočátku s ním měl dobré vztahy. Postupně se ale jejich názory a zájmy rozcházely. Krize v jejich vztazích dosáhla vrcholu, když byl Montfort obviněn za akce, které prováděl jako správce Gaskoňska, jediné anglické provincie na kontinentu.  Jindřich se také zapletl do války na Sicílii v zájmu papeže, za což obdržel titul pro svého druhého syna Edmunda. Tato akce vedla mnoho baronů k názoru, že se Jindřich vydává ve stopách svého otce Jana Bezzemka a že je nutno ho kontrolovat podobně jako krále Jana. Montfort se stal vůdcem skupiny, která požadovala obnovení vydání Magna Charty a převedení větší části moci na barony. Roku 1258 přiměla skupina sedmi baronů Jindřicha se souhlasem s Oxfordskými ustanoveními. Ta fakticky zrušila absolutistickou monarchii předáním moci radě patnácti baronů, která měla vykonávat vlastní vládu a ustanovila pravidelná (třikrát do roka) zasedání parlamentu, která měla činnost rady kontrolovat.  Jindřich byl donucen účastnit se kolektivního odpřisáhnutí přísahy Oxfordským ustanovením. V následujících letech se vztahy mezi královými a Montfortovými příznivci polarizovaly. Jindřich obdržel roku 1261 papežskou bulu, která ho vyvazovala z jeho přísahy. Obě strany začaly organizovat armády a následovala válka.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Montford se svými silami ovládl roku 1263 větší část jihovýchodní Anglie a roku 1264 v bitvě u Lewes porazil královské vojsko, zajal a uvěznil krále Jindřicha i jeho syna prince Eduarda. Zatímco se Jindřich stal pouze formálním králem, Montfort se stal faktickým vládcem země. Obeslal každé hrabství a část měst aby vyslali volené zástupce do parlamentu. V té době byla Anglie velmi blízko úplnému zrušení monarchie. Mnoho baronů, kteří zpočátku Montforta podporovali, se začalo obávat, že jeho reformy zacházejí příliš daleko.  Po patnácti měsících byly Montfortovy úspěchy zrušeny. Eduardovi se podařilo z vězení uniknout a postavil se do čela královských vojsk. V bitvě u Eveshamu roku 1265 rozhodně porazil Montfortovo vojsko a Montfort sám v této bitvě padl. Následovala krutá pomsta na vzbouřencích a obnova královské autority. Odhaduje se, že tato válka si vyžádala si 15 000 obětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá válka baronů (1264–1267) byla občanská válka v Anglii mezi silami vzbouřených baronů vedených Simonem de Montfort a královským vojskem vedeným princem Eduardem, pozdějším králem Eduardem I.", "tgt_summary": "The Second Barons' War (1264–1267) was a civil war in England between the forces of a number of barons led by Simon de Montfort against the royalist forces of King Henry III, led initially by the king himself and later by his son, the future King Edward I. The barons sought to force the king to rule with a council of barons rather than through his favourites. The war also featured a series of massacres of Jews by de Montfort's supporters including his sons Henry and Simon, in attacks aimed at seizing and destroying evidence of baronial debts. To bolster the initial success of his baronial regime, de Montfort sought to broaden the social foundations of parliament by extending the franchise to the commons for the first time. However, after a rule of just over a year, de Montfort was killed by forces loyal to the king in the Battle of Evesham.", "id": 2478397}
{"src_title": "New Tang Dynasty Television", "tgt_title": "New Tang Dynasty Television", "src_document": [{"title": "Obsah vysílání.", "content": "„Vlajkovou lodí“ televize NTD je zpravodajství. NTD usiluje o detailní pokrytí dění v Číně, za dodržení nejvyššího etického standardu západního žurnalismu. Jako první v roce 2002 zevrubně informovala o likvidaci stoupenců Fa-lun-kung v čínských věznicích a pracovních táborech. V roce 2003 přinesla zprávy o nekontrolovaném šíření SARS v pevninské Číně – tři týdny předtím, než ho potvrdila oficiální čínská média. NTD dlouhodobě monitoruje utlačování čínských křesťanů, Tibeťanů, obhájců demokracie a disidentů, stejně jako problematiku kontaminovaných potravin a znečištění životního prostředí v Číně a korupce čínské státní správy.  Právě nezávislost a bezúhonnost NTD vedly k pokusům čínského režimu omezit její vliv v pevninské Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Jedním z hlavních cílů televize NTD je rehabilitace čínského umění a čínských kulturních tradic. Od toho je odvozen i název televize – období vlády dynastie Tchang (618–907 n. l.) bylo označováno za „zlatý věk“ Číny a vyvrcholení 5000 let čínské civilizace.  NTD ve svých pořadech odkrývá tajemství kaligrafického písma, záhady a mýty tradiční čínské medicíny nebo svět čínského lidového vypravěčství a literatury. Je mediálním partnerem a jedním ze sponzorů souboru Shen Yun Performing Arts, který sdružuje nejlepší interprety klasického čínského tance i hráče na tradiční čínské nástroje.  V sérii soutěží a doprovodných akcí, které NTD každoročně vyhlašuje, se utkávají mistři čínského bojového či kulinářského umění, interpreti klasického tance, módní návrháři, inspirovaní tradičním čínským odíváním, malíři, fotografové a hudebníci.  NTD vytvořila několik projektů zaměřených na obnovu tradiční čínské kultury. Patří mezi ně například představení Spectacular, mezinárodní soutěže NTD v klasickém čínském tanci, bojových uměních, šití tradičních čínských oděvů, klasické čínské malbě, vaření, zpěvu a další. Jedním z mnoha projektů, které NTD podporuje, jsou vystoupení newyorského souboru \"Shen Yun Performing Arts\". Členové tohoto souboru jsou umělci čínského původu a také západní umělci z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení signálu NTD.", "content": "V roce 2008 - 40 dní před začátkem OH v Pekingu se ztratil signál stanice pro celou Asii vysílaný přes satelit společnosti Eutelsat. NTD a organizace za svobodu slova a médií spustili velkou kampaň za opětovné obnovení vysílání NTD do Číny. Jejich aktivitu podpořil Evropský parlament, jehož návrh přijalo 27. 12. 2008 přes 300 europoslanců. Evropský parlament nakonec návrh za obnovení vysílání NTD schválil většinou hlasů(přes 400) a vyzval generálního ředitele Eutelsatu, aby se dostavil na plenární zasedání a situaci vysvětlil. Protože Eutelsat nepodal věrohodné vysvětlení a vysílání neobnovil, podala společnost NTD Television žalobu u francouzského soudu. Po odvolání společnosti Eutelsat pařížský odvolací soud rozhodl, že určí experta, který má zjistit, co za přerušením vysílání opravdu stálo.", "section_level": 1}, {"title": "Satelitní vysílání na Tchaj-wanu.", "content": "29. června 2011 oznámila výkonná ředitelka partnerské stanice Televize NTD Asia Pacific, Ruey-Ian Changová obnovení smlouvy se společností Chungwa Telecom na Tchaj-wanu. Kontrakt zajišťuje, že tchajwanská pobočka bude nadále moci vysílat nezávislé zprávy do celé oblasti včetně částí pevninské Číny.  Podepsání smlouvy předcházela řada událostí, které byly označena jako boj mezi tchajwanským režimem a nátlakem čínské komunistické strany na zrušení vysílání Televize NTD přes satelit ST-1 společnosti Chungwa, na kterém televize vysílala již od roku 2007. Tchajwanská společnost Chungwa Telecom nejprve 11. dubna 2011 oznámila televizi New Tang Dynasty Asia Pacific, že s ní od srpna 2011 ukončí smlouvu, nakonec ji ale po jednání s televizí NTD obnovila.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přerušení vysílání NTD.", "content": "Speciální téma - Přerušení signálu NTDTV (velkaepocha.sk)", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání NTD.", "content": "NTD vysílá pro Asii, Evropu, Austrálii, Severní a Jižní Ameriku a Kanadu.", "section_level": 2}], "src_summary": "New Tang Dynasty Television (NTD) je nezávislá čínskojazyčná satelitní televizní stanice vysílající 24 hodin denně. Její sídlo je v New Yorku. Jde o neziskovou televizní stanici, která byla založena Číňany žijícími v zámoří, z velké části jde o členy a sympatizanty hnutí Fa-lun-kung. Společně s podobně zaměřenými The Epoch Times a Sound of Hope se jedná o média zaměřená kriticky na dění v současné Číně.", "tgt_summary": "New Tang Dynasty Television (NTD, ) is a U.S. television broadcaster, founded by Falun Gong practitioners, based in New York City with correspondents in over 70 cities worldwide. The station was founded in 2001 as a Chinese-language broadcaster, but has since expanded its language offerings. The company retains a focus on China in its news broadcasts, and frequently covers topics that are censored in mainland China.", "id": 54946}
{"src_title": "Philippus Arabs", "tgt_title": "Philip the Arab", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Philippus pocházel z římské provincie Arabia v dnešní jižní Sýrii, konkrétně z kraje nazývaného ve starověku Trachonitis. Za místo jeho narození je považována Šahba, městečko ležící asi 87 km od Damašku, které císař během své vlády velkolepě přebudoval a nazval podle sebe Philippopolis. Philippův otec se jmenoval Iulius Marinus, ale nedochovaly se o něm prakticky žádné údaje – po příchodu k moci ho Philippus prohlásil za boha. Z ostatních rodinných příslušníků je znám ještě Philippův bratr Gaius Iulius Priscus, manželka Marcia Otacilia Severa a již zmíněný syn Philippus mladší. Sociální status Philippovy rodiny je předmětem vědeckých diskusí, antičtí autoři však obecně zdůrazňují Philippův nízký původ.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Kariéra Philippa Araba před rokem 243, kdy se stal během válečného tažení proti Peršanům prefektem pretoriánů, je zcela neznámá. Vynořuje se v historii jako nová postava a již následujícího roku přebírá za nejasných okolností vládu v římské říši. Antické prameny řecko-římské provenience téměř jednohlasně zdůrazňují jeho roli při smrti císaře Gordiana III., perské prameny naopak hovoří o tom, že Gordianus zahynul v důsledku bojů. Ať už je pravda jakákoli, počátkem roku 244 prohlásily legie kdesi v Mezopotámii Philippa za císaře a přenesly na něj odpovědnost za pokračující válku s Peršany.", "section_level": 1}, {"title": "Pax fundata cum Persis.", "content": "Prvním Philippovým vladařským činem bylo zahájení mírových rozhovorů s králem Šápúrem I., které se podařilo nečekaně rychle dovést k úspěšnému konci – podmínky však nevyznívaly ve prospěch říše. Vzhledem k předchozím vojenským nezdarům musel Philippus učinit drobné územní ústupky, vykoupit za půl milionu denárů římské zajatce a zavázat se k placení ročního tributu. Válka zahájená za Gordiana III. s takovými nadějemi vyústila tedy ve zřetelnou římskou porážku a imperiální propaganda to ani neskrývala. Zdůrazňoval se především fakt uzavření míru (legenda \"Pax fundata cum Persis\" na mincích), nikoli vítězství a jmenování Philippova bratra Priska prefektem Mezopotámie jen podtrhovalo, jak nejistě se Římané na svých východních hranicích cítili. Mír mezi oběma velmocemi vydržel více než osm let, tedy déle, než trvala celá Philippova vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Philippova vláda.", "content": "Po uspořádání poměrů na východě se Philippus odebral do Říma, kde asi v létě roku 244 nechal prohlásit svého stejnojmenného syna za \"caesara\". V Římě pak pobýval přibližně rok. Svého příbuzného Severiana ustanovil místodržitelem Moesie, aby bránil ohroženou hranici na středním Dunaji, Severianovi se však nepodařilo odrazit Karpy, kteří na přelomu let 244/245 vtrhli na území impéria, a tak se nakonec do pole musel vypravit císař. V roce 246 porazila vojska pod jeho velením nejprve Germány a poté i Karpy, což oblasti přineslo kýžený klid. Philippus přijal vítězná příjmení \"Carpicus maximus\" a \"Germanicus maximus\".  Náboženská politika Philippa Araba byla na svou dobu velmi tolerantní, mj. i vůči křesťanům, takže později dokonce povstala legenda (zcela jistě neoprávněná), že se sám císař dal pokřtít. V tomto směru se kurs administrativy silně odlišoval od politiky centra v následujícím období (pronásledování křesťanů za Decia a Valeriana).  Patrně nejvýznamnější událostí Philippovy vlády byly oslavy tisícího výročí od založení Říma, které dle chronologie zavedené Markem Terentiem Varronem připadaly na rok 248. Trvaly několik dní a zúčastnil se jich císař i jeho syn, jenž byl mezitím prohlášen za \"augusta\". V souvislosti s oslavami se Philippus snažil prezentovat svou vládu jako období míru a stability, jako počátek nového věku.  Realita však vypadala jinak a již roku 248 vzplanula proti Philippovi revolta Tiberia Claudia Marina Pacatiana ve středním Podunají a následujícího roku Iotapianova vzpoura v Kappadokii. Ačkoli byly obě potlačeny, současně se obnovily vpády zadunajských kmenů na území říše, takže Philippus musel na místo nepříliš schopného Severiana jmenovat místodržitelem Moesie a Panonie zkušeného senátora Decia, rodáka z oblasti. Decius svěřené provincie, v nichž ještě doznívaly následky Pacatianovy uzurpace, upokojil, sám byl ale asi v červnu 249 provolán vojáky za císaře, a aby si vynutil uznání své vlády, okamžitě zahájil pochod na Řím.  V září či v říjnu 249 se vojska obou protivníků střetla v severní Itálii poblíž města Verony, kde se rozhodlo kdo s koho. Philippus v čele narychlo sebrané armády byl po tuhém zápase poražen a padl; jeho syna zavraždili vojáci v Římě. Následovalo damnatio memoriae nad svrženou dynastií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Iulius Philippus, známý jako \"Philippus Arabs\" (kolem 204 Šahba – září či říjen 249 u Verony), byl římský císař panující v letech 244–249. Philippovým spoluvladařem byl po celou dobu jeho působení v čele říše Philippus mladší, jeho nezletilý syn, nejprve jako \"caesar\" (244–247), později jako \"augustus\" (247–249).", "tgt_summary": "Philip I (; 204 – September 249 AD), also known commonly as the Arab (), was Roman Emperor from February 244 to September 249. He was born in Aurantis, Arabia, in a city situated in modern-day Syria. He went on to become a major figure in the Roman Empire. After the death of Gordian III in February 244, Philip, who had been Praetorian prefect, achieved power. He quickly negotiated peace with the Persian Sassanid Empire and returned to Rome to be confirmed by the senate. During his reign, the city of Rome celebrated its millennium. He also introduced the Actia-Dusaria Festivities in Bostra, capital of Arabia. Dusaria is Dushara, the main Nabataean deity.", "id": 1769008}
{"src_title": "Parazitární onemocnění", "tgt_title": "Parasitic disease", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Odborné názvy parazitárních nemocí jsou odvozeny od latinského rodového jména parazita s přidáním přípony -óza. Například \"Schistosoma\" (krevnička), \"Enterobius vermicularis\" (roup dětský) → schistosomóza, enterobióza. Někdy se může blíže specifikovat nemoc a původce přídáním českého druhového jména: \"Schistosoma haematobium\" (krevnička močová) → schistosomóza močová. Pro řadu nemocí existuje v českém jazyce řada originálních vžitých názvů, které se běžně používají i v odborném názvosloví (terminologii). Například svrab (synonymum prašivina), zavšivení, motoličnatost atd.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení.", "content": "Pod pojmem parazit se rozumí eukaryotický organismus s dočasným nebo trvalým parazitickým způsobem života. Mezi parazity patří zástupci prvoků, helmintů (tasemnice, motolice, hlístice a vrtejši) a některých členovců.  Vybraní paraziti a odpovídající onemocnění:  Parazitózy se dělí na endoparazitózy (parazit napadá vnitřní orgány) a ektoparazitózy (parazit napadá kůži).", "section_level": 1}, {"title": "Definice pojmů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prepatentní perioda.", "content": "Prepatentní perioda (PPP) je časový interval od počátku parazitární infekce do prvních klinicky zjistitelných stadií v trusu, moči, sputu či krvi. Jinými slovy jde o období od vstupu infekčního stadia do hostitele až do objevení se prvních vajíček, larev či oocyst v organismu, jež se dají diagnostikovat klasickými laboratorními metodami. Většinou se prepatentní perioda uvádí v souvislosti s infekcí u definitivních hostitelů. U helmintů představuje prepatentní doba období, kdy infekční stadium parazita vstoupí do hostitele, roste a vyvine se do pohlavně dospělého jedince a dojde k pohlavnímu rozmnožování s tvorbou vajíček nebo larev. Ty jsou potom laboratorně zjistitelné v trusu, krvi, moči nebo sputu. Délka prepatentní periody je druhově závislá a pohybuje se v rozmezí několika dní až několika týdnů, u některých parazitů i měsíců. Například některé střevní hlístice mají prepatentní periodu 2–3 týdny, motolice jaterní 8–12 týdnů. Dlouhou prepatentní periodu mají třeba velcí strongylidi u koní – okolo 6–7 měsíců. U jednobuněčných parazitů se o prepatentní periodě mluví nejčastěji v souvislosti s kokcidiemi, případně jinými střevními prvoky, jako je \"Giardia\", \"Entamoeba\". U kokcidií proběhne během prepatentní doby nejprve nepohlavní rozmnožování (merogonie) a poté pohlavní rozmnožování s tvorbou oocyst, jež odcházejí trusem do prostředí. U malárie je prepatentní perioda interval od počátku nákazy (bodnutí nakaženým komárem) do prvních stadií plasmodií v krvi.", "section_level": 2}, {"title": "Patence.", "content": "Patence nebo také patentní perioda v parazitologii je časový interval označující aktivní infekci. Je tím myšleno období, ve kterém je parazit v hostiteli klinicky detekovatelný. Rovněž může znamenat délku života parazita v hostiteli nebo dobu, po kterou je parazit schopen produkovat vajíčka, larvy či oocysty.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika patří např. anthelmintika (proti červům).", "section_level": 1}, {"title": "Parazitologie.", "content": "Věda, která se zabývá parazity, jejich hostiteli a vztahy mezi nimi, se nazývá parazitologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parazitární onemocnění čili parazitóza je infekční onemocnění způsobené parazity. Mohou se vyskytovat u lidí, zvířat i rostlin. V Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů MKN-10 jsou pro parazitární onemocnění vyhrazeny kódy B50 až B89.", "tgt_summary": "A parasitic disease, also known as parasitosis, is an infectious disease caused or transmitted by a parasite. Many parasites do not cause diseases as it may eventually lead to death of both organism and host. Parasites infecting human beings are called human parasites. Parasitic diseases can affect practically all living organisms, including plants and mammals. The study of parasitic diseases is called parasitology.", "id": 414744}
{"src_title": "Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1984", "tgt_title": "Ice hockey at the 1984 Winter Olympics", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Itálie – Švédsko 3:11 (1:2, 2:3, 0:6)  7. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 8:50 Michael Mair, 34:32 Thomas Milani, 38:54 Grant Goegan Branky : 6:35 Håkan Södergren, 19:50 Bo Ericson, 31:04 Peter Gradin, 37:42 Jens Öhling, 39:54 Per-Erik Eklund, 44:58 Hakan Eriksson, 48:22 Jens Öhling, 48:55 Mats Waltin, 50:45 Michael Thelvén, 54:25 Peter Gradin, 58:20 Håkan Södergren Rozhodčí: Lever (CAN) – Tyszkiewicz (POL), Ronning (NOR) Vyloučení: 5:7 Diváků: 1 500  7. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 11:54 Erich Kühnhackl, 22:18 Manfred Wolf, 26:58 Erich Kühnhackl, 31:37 Erich Kühnhackl, 37:57 Ulrich Hiemer, 49:23 Marcus Kuhl, 51:33 Harold Kreis, 57:05 Ignaz Berndaner Branky : 0:59 Mustafa Bešić Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Prusov (URS), Alaimo (ITA) Vyloučení: 6:4 Diváků: 5 000  7. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 2:43 Nikolaj Drozděckij, 5:39 Sergej Šepelev, 8:24 Vladimir Kovin, 22:12 Michail Vasiljev, 27:43 Alexandr Gerasimov, 28:33 Nikolaj Drozděckij, 38:15 Alexandr Koževnikov, 43:20 Sergej Šepelev, 46:36 Sergej Makarov, 50:06 Nikolaj Drozděckij, 52:51 Alexandr Skvorcov, 59:00 Vladimir Kovin Branky : 11:18 Krystian Sikorski Rozhodčí: Olsson (SWE) – Schnieder (GER), Korentschnig (AUT) Vyloučení 2:2 Diváků: 2 500  9. února 1984 (13:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 8:45 Andrzej Zabawa, 15:10 Jerzy Christ, 35:02 Andrzej Nowak, 52:06 Jan Piecko, 57:59 Wiesław Jobczyk Branky : 4:49 Ignaz Berndaner, 19:10 Franz Reindl, 28:22 Michael Betz, 36:13 Erich Kühnhackl, 37:40 Helmut Steiger, 40:44 Ernst Höfner, 51:38 Roy Roedger, 56:34 Roy Roedger Rozhodčí: Karandin (URS) – Tatíček (TCH), Vanhanen (FIN) Vyloučení 5:8 Diváků: 1 500  9. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 3:11 Michail Vasiljev, 3:40 Nikolaj Drozděckij, 8:17 Sergej Makarov, 19:00 Zinetula Biljaletdinov, 39:47 Nikolaj Drozděckij Branky : 25:59??? Tomassoni Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Schnieder (GER), Tyszkiewicz (POL) Vyloučení 3:4 Diváků: 2 000  9. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 6:04 Jens Öhling, 10:32 Mats Waltin, 12:23 Per-Erik Eklund, 17:24 Peter Gradin, 20:37 Thomas Ahlén, 44:45 Hakan Eriksson, 52:18 Thomas Ahlén, 54:16 Peter Gradin, 55:50 Hakan Eriksson, 59:16 Thomas Rundqvist, 59:30 Tomas Sandström Branky : nikdo Rozhodčí: Juhola – Vanhanen (FIN), Ronning (NOR) Vyloučení 5:4 Diváků: 3 000  11. února 1984 (13:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 23:49 Martin Pavlů, 27:52 John Bellio, 29:54 Grant Goegan, 33:13 Fabrizio Kaslatter, 42:37 Martin Pavlů, 50:01 Martin Pavlů Branky : 12:17 Jerzy Christ Rozhodčí: Olsson – Moström (SWE), Korentschnig (AUT) Vyloučení: 1:2 Diváků: 300  11. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 2:53 Andrej Chomutov, 7:00 Alexandr Skvorcov, 7:16 Vladimir Kovin, 19:41 Alexej Kasatonov, 21:10 Vladimir Krutov, 42:32 Andrej Chomutov, 51:42 Vjačeslav Fetisov, 57:17 Igor Larionov, 59:04 Michail Vasiljev Branky : 31:09 Ivan Ščap Rozhodčí: Kompalla (GER) – Tyszkiewicz (POL), Ronning (NOR) Vyloučení: 1:2 Diváků: 3 000  11. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 8:17 Jens Öhling Branky : 56:14 Ulrich Hiemer Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Prusov (URS), Vanhanen (FIN) Vyloučení: 7:8 Diváků: 4 000  13. února 1984 (13:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 5:25 Peter Gradin, 14:27 Tommy Mörth, 20:52 Peter Gradin, 25:16 Thomas Ahlén, 27:20 Peter Gradin, 30:44 Peter Gradin, 31:20 Mats Hessel, 33:32 Michael Hjälm, 35:12 Thomas Rundqvist, 57:41 Tomas Sandström Branky : 17:27 Andrzej Zabawa Rozhodčí: Karandin (URS) – Korentschnig (AUT), Schnieder (GER) Vyloučení 4:7 Diváků: 500  13. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 20:40 Mustafa Bešić, 26:41 Matjaž Sekelj, 40:45 Mustafa Bešić, 42:08 Matjaž Sekelj, 47:03 Gorazd Hiti Branky : 20:15 Cary Farelli Rozhodčí: Olsson (SWE) – Tyszkiewicz (POL), Ronning (NOR) Vyloučení: 5:5 Diváků: 4 500  13. února 1984 (17:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 19:58 Gerd Truntschka Branky : 5:03 Sergej Makarov, 7:24 Alexej Kasatonov, 10:23 Nikolaj Drozděckij, 11:46 Vladimir Krutov, 22:37 Nikolaj Drozděckij, 28:30 Vladimir Kovin Rozhodčí: Juhola – Vanhanen (FIN), Tatíček (CZE) Vyloučení: 6:4 + Stělnov (URS) na 5 min. Diváků: 4 000  15. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 9:52 Gorazd Hiti Branky : 4:02 Jerzy Christ, 18:14 Wiesław Jobczyk, 23:52 Jan Stopczyk, 27:23 Jerzy Christ, 36:41 Andrzej Chowaniec, 54:59 Andrzej Zabawa, 55:31 Jerzy Christ, 57:47 Stanisław Klocek Rozhodčí: Juhola (FIN) – Korentschnig (AUT), Ronning (NOR) Vyloučení: 6:5 Diváků: 5 000  15. února 1984 (17:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 1:04 Nikolaj Drozděckij, 7:13 Vladimir Krutov, 7:32 Nikolaj Drozděckij, 13:38 Vjačeslav Fetisov, 15:37 Sergej Starikov, 26:40 Alexandr Gerasimov, 30:40 Alexandr Skvorcov, 34:04 Alexej Kasatonov, 37:44 Vjačeslav Fetisov, 59:29 Alexandr Koževnikov Branky : 50:04 Thomas Rundqvist Rozhodčí: Lever (CAN) – Tatíček (TCH), Vanhanen (FIN) Vyloučení: 6:7 Diváků: 2 500  15. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 3:14 Udo Kiessling, 25:08 Dieter Hegen, 25:17 Franz Reindl, 37:03 Ernst Höfner, 37:36 Manfred Wolf, 38:19 Dieter Hegen, 44:43 Roy Roedger, 54:47 Udo Kiessling, 55:14 Erich Kühnhackl Branky : 24:54 Gerard Ciarcia, 45:57 Michael Mastrullo, 47:54 Cary Farelli, 55:43 Grant Goegan Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Moström (SWE), Tyszkiewicz (POL) Vyloučení: 6:4 Diváků: 500", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Rakousko – Finsko 3:4 (0:1, 1:2, 2:1)  7. února 1984 (13:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 37:54 Rudolf König, 42:03 Thomas Cijan, 52:30 Rudolf König Branky : 17:24 Jarmo Mäkitalo, 32:51 Anssi Melametsä, 37:03 Petri Skriko, 46:03 Arto Javanainen Rozhodčí: Faucette (USA) – Tatíček (TCH), Eržen (YUG) Vyloučení 6:9 Diváků: 1 500  7. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 10:10 David A. Jensen, 33:54 David H. Jensen Branky : 0:27 Pat Flatley, 12:02 Carey Wilson, 22:12 Carey Wilson, 49:19 Carey Wilson Rozhodčí: Karandin (URS) – Moström (SWE), Vanhanen (FIN) Vyloučení 4:4 (1:1) Diváků: 5 000  7. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 9:56 Dušan Pašek, 15:55 Vincent Lukáč, 23:03 Vladimír Caldr, 24:21 Vladimír Růžička, 27:24 Vincent Lukáč, 31:11 Vincent Lukáč, 35:24 Jiří Hrdina, 43:55 Arnold Kadlec, 46:46 Radoslav Svoboda, 49:53 Jiří Hrdina Branky : 30:40 Örjan Lövdal, 37:39 Petter Thoresen, 41:29 Cato Andersen, 47:18 Svein Lien Rozhodčí: Kompalla (GER) – Čemažar, Vister (YUG) Vyloučení 2:3 (2:0) Diváků: 2 000  ČSSR: Šindel – Svoboda, Uvíra, Kadlec, Hořava, Chalupa, Benák – V. Lukáč, Rusnák, Liba, Hrdina, Růžička, Richter, Lála, Kýhos, Černík, Caldr, Pašek, Korbela.  Norsko: Marthinsen (Goldstein) – Nerell, Lösamön, Abrahamsen, Jarisbo, P. Kristiansen, Ellingsen – Bergsen, Lien, Skaare, Foyn, Myhre, Johansen, Thoresen, E. Kristiansen, Lövdal, Karlstad, Vestreng, Andersen.  9. února 1984 (17:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 3:00 Dave Donnelly, 11:54 Kirk Muller, 20:13 Kirk Muller, 23:58 Bruce Driver, 33:40 David Tippett, 34:47 Carey Wilson, 49:34 Dave Gagner, 55:47 Craig Redmond Branky : 40:20 Edward Lebler Rozhodčí: Kompalla (GER) – Čemažar, Vister (YUG) Vyloučení 8:5 Diváků: 2 000  9. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 3:38 Anssi Melametsä, 4:49 Arto Javanainen, 9:08 Risto Jalo, 11:42 Petri Skriko, 18:47 Raimo Summanen, 23:15 Raimo Summanen, 27:14 Simo Saarinen, 30:57 Petteri Lehto, 35:30 Jarmo Mäkitalo, 36:18 Petri Skriko, 38:30 Petteri Lehto, 42:07 Petri Skriko, 48:09 Arto Sirviö, 54:38 Arto Sirviö, 57:06 Arto Sirviö, 57:35 Harri Tuohimaa Branky : 25:43 Erik Kristiansen, 57:49 Cato Andersen Rozhodčí: Lever (CAN) – Moström (SWE), Vidič (YUG) Vyloučení 10:11 Diváků: 500  9. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 12:23 Igor Liba, 17:47 Vincent Lukáč, 20:50 Dárius Rusnák, 41:17 Igor Liba Branky : 14:28 Mark Kumpel Rozhodčí: Olsson (SWE) – Prusov (URS), Korentschnig (AUT) Vyloučení 7:10 (2:0, 1:1) Diváků: 6 500  ČSSR: Šindel – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Lála, Kýhos, Černík, V. Lukáč, Rusnák, Liba, Hrdina, Růžička, Richter, Caldr, Pašek, Korbela.  USA: Behrend – Chelios, Hirsch, M. Fusco, Brooke, Iafrate, D. H. Jensen – Lafontaine, Olczyk, D. A. Jensen, Harrington, Millen, Verchota, Bjugstad, S. Fusco, Guay, Griffith, Sampson, Kumpel.  11. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 24:37 Jiří Lála, 24:53 Igor Liba, 26:11 Vladimír Růžička, 26:38 František Černík, 30:00 Vladimír Kýhos, 31:12 Vladimír Caldr, 40:26 Vladimír Růžička, 41:49 Dárius Rusnák, 45:05 Pavel Richter, 46:14 Dárius Rusnák, 49:17 Radoslav Svoboda, 53:30 Milan Chalupa, 55:17 Vladimír Caldr Branky : nikdo Rozhodčí: Lever (CAN) – Čemažar, Vister (YUG) Vyloučení: 3:3 Diváků: 1 000  ČSSR: Králík – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Lála, Kýhos, Černík – Hrdina, Růžička, Richter – V. Lukáč, Rusnák, Liba – Caldr, Pašek, Korbela.  Rakousko: Rudman – Cunningham, Mion, Fritz, Dorn, Hutz, Platzer – Raffl, Lebler, Sivec – Cijan, Pok, König – Harand, Greenbank, Petrik – Ganster, Sekulié, Koren.  11. února 1984 (16:30) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 4. Bruce Driver, 44. Darren Lowe, 50. Craig Redmond, 55. Dave Gagner Branky : 22. Harri Tuohimaa, 31. Petri Skriko Rozhodčí: Karandin (URS) – Tatíček (TCH), Schnieder (GER) Vyloučení 5:5 Diváků: 8 000  11. února 1984 (17:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 11:31 Arne Bergsen, 22:37 Aage Ellingsen, 47:11 Geir Tore Myhre Branky : 15:15 Paul Guay, 18:07 Pat LaFontaine, 49:23 Ed Olczyk Rozhodčí: Juhola (FIN) – Eržen, Vidič (YUG) Vyloučení 6:5 Diváků: 3 500  13. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 9:44 Russ Courtnall, 10:53 Darren Lowe, 25:14 Pat Flatley, 34:14 Dave Gagner, 37:57 Bruce Driver, 46:37 J.J. Daigneault, 49:41 Dave Gagner, 58:18 Dave Gagner Branky : 56:44 Kjell Foyn Rozhodčí: Kompalla (GER) – Čemažar, Vister (YUG) Vyloučení: 6:7 Diváků: 2 000  13. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 12:04 Pat LaFontaine, 13:12 David A. Jensen, 43:42 Pat LaFontaine, 43:53 David A. Jensen, 49:49 Pat LaFontaine, 51:12 Tom Hirsch, 51:37 Mark Fusco Branky : 18:32 Johann Fritz, 23:54 Edward Lebler, 45:29 Rick Cunningham Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Eržen, Vidič (YUG) Vyloučení 10:7 Diváků: 3 000  13. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 11:27 Arnold Kadlec, 12:38 František Černík, 14:47 František Černík, 19:14 Jiří Hrdina, 23:46 Dárius Rusnák, 48:28 Eduard Uvíra, 59:59 Pavel Richter Branky : 19:04 Jarmo Mäkitalo, 22:49 Harri Tuohimaa Rozhodčí: Lever (CAN) – Prusov (URS), Schnieder (GER) Vyloučení: 12:12 (2:0, 1:0) Diváků: 4 500  ČSSR: Šindel – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Lála, Kýhos, Černík – V. Lukáč, Rusnák, Liba – Hrdina, Růžička, Richter – Caldr, Pašek, Korbela.  Finsko: Takko (16. Valtonen) – Lehtonen, Saarinen, Ruotanen, M. Lehto, Jutila, P. Lehto – Skriko, Jalo, Summanen – Helminen, Tuohimaa, Sirviö – Laine, Mäkitalo, Melametsä.  15. února 1984 (13:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 0:12 Kjell Foyn, 24:55 Roy Einar Johansen, 32:07 Løsåmoen, 37:12 Oyvind Lösamoen, 44:48 Erik Kristiansen Branky : 0:42 Kurt Harand, 1:51 Kurt Harand, 5:08 Herbert Pöck, 9:58 Herbert Pöck, 22:29 Leopold Sivec, 25:23 Peter Raffl Rozhodčí: Olsson (SWE) – Čemažar, Vister (YUG) Vyloučení: 10:7 Diváků: 1 000  15. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 1:52 Raimo Summanen, 33:51 Petteri Lehto, 59:39 Anssi Melametsä Branky : 26:01 Phil Verchota, 31:39 Scott Bjugstad, 59:22 Bob Brooke Rozhodčí: Karandin (URS) – Alaimo (ITA), Tyszkiewicz (POL) Vyloučení: 5:6 Diváků: 1 000  15. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 17:16 Vladimír Caldr, 22:03 Igor Liba, 46:31 Radoslav Svoboda, 54:08 Vladimír Růžička Branky : nikdo Rozhodčí: Kompalla – Schnieder (GER), Prusov (URS) Vyloučení: 3:2 Diváků: 6 500  ČSSR: Šindel – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Lála, Kýhos, Černík – Hrdina, Růžička, Richter – V. Lukáč, Rusnák, Liba – Caldr, Pašek, Korbela.  Kanada: Gosselin – Patrick, Bartell, Lidster, Driver, Redmond, Daigneault – Flatley, Wilson, Lowe – Donnelly, Tippett, Millen – Courtnall, Gagner, Wood – Karpan, Dineen, Anderson.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Československo – Švédsko 2:0 (0:0, 0:0, 2:0)  17. února 1984 (17:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 45:00 Jiří Hrdina, 58:51 Jaroslav Benák Branky : nikdo Rozhodčí: Lever (CAN) – Prusov (URS), Schnieder (GER) Vyloučení: 4:4 Diváků: 7 500  ČSSR: Šindel – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Caldr, Pašek, Korbela – Hrdina, Růžička, Richter – V. Lukáč, Rusnák, Liba – Lála, Kýhos, Černík.  Švédsko: Riddervall – Lindblom, B. Ericsson, Áhlen, Waltin, Nordin, Thelin – Öhling, P. E. Eklund, Gradin – Hjälm, Rundqvist, T. Eklund – Södergren, L. Eriksson, Sandström.  17. února 1984 (20:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 31:31 Vladimir Kovin, 34:19 Alexandr Koževnikov, 54:41 Alexandr Skvorcov, 56:59 Nikolaj Drozděckij Branky : nikdo Rozhodčí: Kompalla (GER) – Moström (SWE), Vanhanen (FIN) Vyloučení: 4:6 Diváků: 6 500  19. února 1984 (10:00) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 31:21 Peter Gradin, 46:59 Håkan Södergren Branky : nikdo Rozhodčí: Karandin – Prusov (URS), Schnieder (GER) Vyloučení: 3:6 (1:0) Diváků: 4 000  19. února 1984 (13:30) – Sarajevo (Hala Zetra) Branky : 6:38 Alexandr Koževnikov, 21:12 Vladimir Krutov Branky : nikdo Rozhodčí: Olsson – Moström (SWE), Vanhanen (FIN) Vyloučení: 5:6 Diváků: 7 000  SSSR: Treťjak – Fetisov, Kasatonov, Stělnov, Starikov, Pervuchin, Biljaletdinov – Makarov, Larionov, Krutov – Gerasimov, Šepelev, Chomutov – Koževnikov, Ťumeněv, Drozděckij – Skvorcov, Kovin, Vasiliev.  ČSSR: Šindel – Chalupa, Benák, Kadlec, Hořava, Svoboda, Uvíra – Caldr, Pašek, Korbela – V. Lukáč, Rusnák, Liba – Hrdina, Růžička, Richter – Lála, Kýhos, Černík.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "SRN – Finsko 7:4 (1:2, 1:2, 5:0)  17. února 1984 (16:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 16:02 Dieter Hegen, 34:48 Erich Kühnhackl, 44:39 Erich Kühnhackl, 49:24 Erich Kühnhackl, 54:37 Manfred Wolf, 58:55 Dieter Hegen, 59:33 Helmut Steiger Branky : 4:01 Petri Skriko, 7:04 Anssi Melametsä, 20:49 Raimo Summanen, 32:39 Risto Jalo Rozhodčí: Karandin (URS) – Tatíček (TCH), Tyszkiewicz (POL) Vyloučení: 6:8 Diváků: 1 500", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "USA – Polsko 7:4 (2:2, 4:2, 1:0)  17. února 1984 (20:00) – Sarajevo (Hala Skenderija II) Branky : 3:39 Ed Olczyk, 14:41 Scott Bjugstad, 20:15 Pat LaFontaine, 36:47 Scott Bjugstad, 38:38 David A. Jensen, 39:13 Phil Verchota, 56:29 Gary Sampson Branky : 4:52 Stanisław Klocek, 16:20 Henryk Pytel, 37:13 Wiesław Jobczyk, 38:57 Krystian Sikorski Rozhodčí: Olsson (SWE) – Korentschnig (AUT), Ronning (GDR) Vyloučení: 1:2 Diváků: 2 000", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "Brankáři: Vladislav Treťjak, Vladimir Myškin. Obránci: Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov, Sergej Starikov, Zinetula Biljaletdinov, Vasilij Pěrvuchin, Igor Stělnov. Útočníci: Vladimir Krutov, Igor Larionov, Sergej Makarov, Nikolaj Drozděckij, Viktor Ťumeněv, Vladimir Kovin, Alexandr Koževnikov, Sergej Šepelev, Michail Vasiljev, Alexandr Gerasimov, Andrej Chomutov, Alexandr Skvorcov. Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "Brankáři: Jaromír Šindel, Jiří Králík. Obránci: Radoslav Svoboda, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Jaroslav Benák, Eduard Uvíra, Milan Chalupa. Útočníci: Vladimír Růžička, Dárius Rusnák, Jiří Hrdina, Vincent Lukáč, Pavel Richter, Igor Liba, Jiří Lála, Vladimír Caldr, Dušan Pašek, František Černík, Vladimír Kýhos, Jaroslav Korbela. Trenéři: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "Brankáři: Rolf Ridderwall, Göte Wälitalo. Obránci: Mats Waltin, Hakan Nordin, Thomas Ahlén, Michael Thelvén, Bo Ericson, Mats Thelin, Göran Lindblom. Útočníci: Peter Gradin, Jens Öhling, Per-Erik Eklund, Håkan Södergren, Thomas Rundqvist, Hakan Eriksson, Tomas Sandström, Tommy Mörth, Michael Hjälm, Mats Hessel, Thom Eklund. Trenér: Anders Parmström.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Brankáři: Mario Gosselin, Darren Eliot. Obránci: Bruce Driver, James Patrick, Craig Redmond, J.J. Daigneault, Doug Lidster, Robin Bartel. Útočníci: Dave Gagner, Pat Flatley, Carey Wilson, Darren Lowe, Russ Courtnall, Kirk Muller, Dave Donnelly, David Tippett, Dan Wood, Vaughn Karpan, Kevin Dineen, Warren Anderson. Trenéři: Dave King, Jean Peron, George Kingston.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "Brankáři: Karl Friesen, Bernhard Englbrecht. Obránci: Udo Kiessling, Ignaz Berndaner, Ulrich Hiemer, Harold Kreis, Andreas Niederberger, Peter Scharf, Joachim Reil. Útočníci: Erich Kühnhackl, Franz Reindl, Helmut Steiger, Dieter Hegen, Manfred Wolf, Roy Roedger, Ernst Höfner, Gerd Truntschka, Marcus Kuhl, Michael Betz, Manfred Ahne. Trenér: Xaver Unsinn.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "Brankáři: Kari Takko, Jorma Valtonen. Obránci: Petteri Lehto, Markus Lehto, Arto Ruotanen, Simo Saarinen, Pertti Lehtonen, Ville Siren, Timo Jutila. Útočníci: Raimo Summanen, Petri Skriko, Anssi Melametsä, Risto Jalo, Jarmo Mäkitalo, Harri Tuohimaa, Arto Javanainen, Erkki Laine, Arto Sirviö, Raimo Helminen, Hannu Oksanen. Trenér: Alpo Suhonen.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "Brankáři: Marc Behrend, Bob Mason. Obránci: Chris Chelios, Tom Hirsch, Mark Fusco, Al Iafrate, David H. Jensen. Útočníci: Pat LaFontaine, Ed Olczyk, David A. Jensen, Scott Bjugstad, Phil Verchota, Scott Fusco, Gary Sampson, Bob Brooke, Paul Guay, Mark Kumpel, John Harrington, Corey Millen, Steven Griffith. Trenéři: Lou Vairo, Tim Taylor, Doug Woog, Dave Peterson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "Brankáři: Gabriel Samolej, Włodzimierz Olszewski. Obránci: Andrzej Nowak, Andrzej Chowaniec, Henryk Gruth, Ludwik Synowiec, Andrzej Ujwary, Marek Cholewa, Robert Szopiński. Útočníci: Jerzy Christ, Andrzej Zabawa, Wiesław Jobczyk, Stanisław Klocek, Jan Piecko, Henryk Pytel, Krystian Sikorski, Jan Stopczyk, Andrzej Hachuła, Janusz Adamiec, Leszek Jachna, Józef Chrząstek. Trenér: Emil Nikodemowicz.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "Brankáři: Adriano Tancon, Marco Capone. Obránci: John Bellio, Gerard Ciarcia, Michael Mastrullo, Erwin Kostner, Norbet Gasser. Útočníci: Martin Pavlů, Grant Goegan, Cary Farelli, Constant Priondolo, Thomas Milani, Michael Mair, Lodovico Migliori, Fabrizio Kaslatter, Norbert Prünster, Roberto De Piero, Gino Pasqualotto, Adolf Insam. Trenéři: Ron Ivany.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "Brankáři: Michael Rudman, Brian Stankiewicz. Obránci: Rick Cunningham, Johann Fritz, Martin Platzer, Giuseppe Mion, Konrad Dorn, Bernard Hutz. Útočníci: Edward Lebler, Thomas cijan, Herbert Pöck, Rudolf König, Kurt Harand, Leopold Sivec, Peter Raffl, Kelvin Greenbank, Krunoslav Sekulic, Helmut Koren, Helmut Petrik, Fritz Ganster. Trenér: Rudi Killias.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Jugoslávie.", "content": "Brankáři: Cveto Pretnar, Tomaž Lepša. Obránci: Ivan Ščap, Jože Kovač, Drago Mlinarec, Andrej Vidmar, Murajica Pajič, Dejan Burnik, Vojko Lajovec. Útočníci: Mustafa Bešić, Gorazd Hiti, Matjaž Sekelj, Edo Hafner, Peter Klemenc, Drago Horvat, Zvonko Šuvak, Bojan Razpet, Marjan Gorenc, Blaž Lomovšek, Igor Beribak. Trenér: Štefan Seme.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "Brankáři: Joern Goldstein, Jim Marthinsen. Obránci: Oyvind Lösamoen, Aage Ellingsen, Erik Nerell, Trond Abrahamsen, Oystein Jarlsbö, Per-Arne Kristiansen. Útočníci: Erik Kristiansen, Cato Andersen, Stephan Kjell Foyn, Roy Einar Johansen, Örjan Lövdal, Geir Tore Myhre, Björn Skaare, Arne Bergsen, Svein Lien, Petter Thoresen, Frank Rune Vestreng, Jon-Magne Karlstad. Trenéři: Hans Westberg.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lední hokej na XIV. zimních olympijských hrách v jugoslávském Sarajevu byl zastoupen jedním turnajem, a to mužským. O medaile se utkalo celkem dvanáct týmů rozdělených do dvou šestičlenných skupin. První dva týmy z každé skupiny postupovaly do finálové skupiny. Mužstva na třetím a čtvrtém místě hrála o páté resp. sedmé místo. Jednotlivé zápasy byly odehrány ve dnech 7. až 19. února v olympijské hale Zetra.", "tgt_summary": "The men's ice hockey tournament at the 1984 Winter Olympics in Sarajevo, Yugoslavia, was the 15th Olympic Championship. The Soviet Union won its sixth gold medal. Games were held mostly in the arena portion of the Olympic Hall Zetra, with some played in the arena portion of the Skenderija Olympic Hall.", "id": 1484412}
{"src_title": "Válka o bavorské dědictví", "tgt_title": "War of the Bavarian Succession", "src_document": [{"title": "Casus belli.", "content": "30. prosince 1777 zemřel v Bavorsku poslední člen vilemínské (starobavorské) linie rodu Wittelsbachů, kurfiřt Maxmilián Josef. Jelikož po sobě nezanechal dědice, přešly dědické nároky na falckého kurfiřta z téhož rodu (rudolfínské linie) Karla Teodora. Tato okolnost se zdála příznivá pro římskoněmeckého císaře Josefa II., který tak mohl uskutečnit svůj záměr výměny vzdáleného Rakouského Nizozemí za Bavorsko. Politická situace v Evropě hrála v jeho prospěch a 14. ledna 1778 Karel Teodor uznal rakouské nároky na Bavorsko. O dva dny později 10 000 císařských vojáků překročilo hranice země. Rakouská monarchie tím dosáhla výsadního postavení v rámci celé římskoněmecké říše a zároveň územního scelení. Tato politika však narazila na odpor pruského krále Fridricha II., který se po celý život snažil zachovat v říši rovnováhu sil, potažmo získat výsadní postavení pro svou korunu. Neprodleně proto zahájil diplomatickou intervenci u zahraničních dvorů a brzy na svou stranu získal Karla Falcko-zweibrückenského, vévodu Meklenbursko-Zvěřínského a saského kurfiřta. Při diplomatických jednáních se z pochopitelných důvodů snažil vystupovat jako „obránce říšského míru.“ Smlouvu mezi Rakouskem a Karlem Teodorem považoval za zahanbující, nehledě na fakt, že některé části Bavorska dědičně náležely jiným říšským zemím. 26. ledna pruský panovník vyhlásil mobilizaci, kterou Vídeň považovala za pouhou demonstraci síly a nevěřila, že opravdu vypukne válka. 16. března 1778 vzneslo Prusko a Zweibrückensko na říšském sněmu protest proti postupu Rakouska a o několik dní později Fridrich II. poskytl vévodovi Zweibrückenskému záruku jeho dědického práva na Bavorsko. 6. dubna se přesunul z Berlína do vojenského tábora nedaleko pevnosti Silberberg u českých hranic. 4. května 1778 již stály pruské jednotky ve Slezsku a Sasku v pohotovosti. Současně se Fridrich II. snažil získat od říšského sněmu pověření k uskutečnění exekuce Bavorska.  Na pozadí těchto událostí vedly po celý první půlrok Berlín a Vídeň intenzivní diplomatické rozhovory, které však nevedly ke konkrétním výsledkům. K nejvyšší eskalaci napětí došlo 15. června, kdy pruský panovník ultimativně požadoval jednoznačnou odpověď na to, jaké oblasti si Rakousko nárokuje a jakého odškodnění se dostane Karlu Theodorovi a Sasku. Vyhýbavou odpověď obdržel 27. června. Tato reakce jej naprosto neuspokojila, a tak 3. července vyhlásil Rakousku válku.", "section_level": 1}, {"title": "Poměr sil.", "content": "Prusko:  1. armáda pod velením krále Fridricha II. v počtu 87 000 mužů byla rozmístěna na území Slezska. Síly 2. armády pod velením králova bratra prince Jindřicha o síle 67 000 pruských a 22 000 saských vojáků stály v pozicích na území Saska.  Rakousko:  1. armáda pod velením císaře Josefa II., maršála Lacyho a maršála Hadika v počtu cca 80 000 mužů a 426 těžkých děl byla rozmístěna na západním břehu Labe mezi Hradcem Králové a Hostinným. Úkolem 2. armády pod velením polního maršála Gideona von Laudona o síle 62 000 mužů byla obrana česko-saských hranic. Skládala se z 28 setnin granátníků, 37 pěších praporů, 71 jezdeckých eskadron a 252 těžkých děl.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Severní fronta.", "content": "5. července 1778 překročil předvoj pruské armády pod velením Fridricha II. české hranice u Náchoda. Zde narazil na hlavní síly císařské armády zakopané v obranných postaveních v úseku západního břehu Labe mezi Vrchlabím a Jaroměří (další obranná postavení byla vybudovaná i severovýchodně od Hradce Králové v úseku mezi řekami Labe a Orlicí). Vojsko pruského panovníka se utábořilo na levém břehu řeky s hlavním stanem ve Vlčkovicích. Záhy se Fridrich II. pokusil obranná postavení Rakušanů obejít údolím krkonošského masivu. Nicméně přehradná palba dělostřelectva i střelba pěchoty, ukryté za náspy a záseky na protilehlém břehu Labe, které stačila rakouská armáda budovat souběžně s pohybem Prusů, mu v průniku do vnitrozemí zabránila. Jelikož tato strategie selhala, zkusil pruský král rakouskou armádu vymanévrovat z jejího postavení a přinutit ji svést bitvu v otevřeném terénu. 8. července se u Zvičiny pokusil o obchvat císařského křídla, avšak nakonec se neodvážil zaútočit na silné protivníkovy pozice. Obě armády pak proti sobě stály v opevněných pozicích až do 15. srpna, kdy se Fridrich II. přemístil ke Stříteži, odkud své muže po týdnu marného čekání na císařský protiútok odvedl k Hostinnému. Zde se pokusil o obchvat protivníkova levého křídla, avšak opět neúspěšně, jelikož Rakušané pokračovali ve své strategii a stačili vybudovat obranu paralelně s jeho pohybem. Válka tak nabyla ryze pozičního charakteru. 22. srpna se Prusové přemístili k Čisté v Krkonoších, přičemž jejich panovník zvažoval vést přechod Labe východně od Vrchlabí. Císařští však drželi v rukou velkou část krkonošského prostoru, a po důkladném průzkumu terénu se k útoku neodhodlal ani zde. Při této příležitosti prý měl prohlásit: „\"Mrzí mě to, ale vidím, že se tu nedá nic dělat.\"“ Za krvavé neúspěchy se pruští vojáci mstili na místním obyvatelstvu.  8. července císařovna Marie Terezie, v mateřských obavách o život svých synů, vyslala svobodného pána Franze von Thugut, aby s pruským králem vyjednával o kompromisním řešení konfliktu. Důsledkem této snahy bylo pouze napětí ve vztazích mezi matkou i synem.", "section_level": 2}, {"title": "Severozápadní fronta.", "content": "Na saských hranicích maršál Laudon vybudoval obranná postavení v prostoru severozápadně od Velvar a podél silnice z Velvar na Prahu. Další opevněná linie byla vybudovaná jižně od Ústí nad Labem mezi Labem a Milešovkou. Dále pak pokračovala na druhém břehu Labe podél silnice z Litoměřic do České Lípy s hlavním opěrným bodem u Blíževedel. Stejně jako pruský král, tak i jeho bratr překročil české hranice 5. července. Aby princ Jindřich upoutal pozornost Rakušanů, vyslal směrem k Chomutovu diverzní oddíl. Laudon se však nenechal oklamat, hlavní síly ponechal v pevných postaveních a do prostoru Chomutova vyslal pouze útvar pod velením generála de Vins. Hlavní útok směřující k Turnovu, zahájila prusko-saská armáda v noci z 30. na 31. července. Vojáci překročili hřebeny Krušných a Lužických hor, obešli Laudonův bok a sváděli šarvátky s osádkami z předsunutých postavení, které se podle plánu organizovaně stahovaly do hlavních polních opevnění. Nakonec byl však maršál Laudon nucen stáhnout se až k Jizeře, neboť jedním z jeho rozkazů od rakouské panovnice bylo vystříhat se větší bitvy. Navíc byl nucen zabezpečit týl maršála Lacyho pro případ, že by se pruskému králi podařilo prorazit obranu císaře Josefa. Při přechodu Jizery strhl všechny mosty, díky čemuž princ Jindřich uvázl v opevněném ležení u Mimoně. Z této pozice se posléze snažil spíše pasivními výpady nalézt skulinu v Laudonově obraně. Navíc kvůli špatným možnostem získávání proviantu, obě pruské armády postihla vlna epidemie úplavice.", "section_level": 2}, {"title": "Pruský ústup.", "content": "Koncem srpna se v táboře krále Fridricha II., kterému se nepodařilo prolomit obranu na slezské severní frontě, nacházelo na 12 000 nemocných; v táboře prince Jindřicha zhruba okolo 6000. Za této situace začali Prusové stahovat z Čech „těžší“ součásti armády (děla, polní pekárny, kovárny atd.) a zároveň výpalné a kořist pocházející z drancování českých měst a vesnic.  5. září zaútočil Laudon na předsunutá postavení armády prince Jindřicha u Kláštera Hradiště nad Jizerou a Kuřívod. Vytrvalým tlakem donutil pruské jednotky ustupovat k Litoměřicím a překročit Labe v místech, které vyhovovaly uskutečnění jeho strategického záměru. Pro jeho realizaci si od císaře Josefa II. vyžádal dvanáct praporů pěchoty, které využil k posílení pravého křídla. Vzápětí překročil Labe u Brandýsa a Vltavu u Veltrus a začal nepřítele obchvacovat. Armáda prince Jindřicha se tak dostala do obklíčení z několika stran u Budyně nad Ohří. V této situaci se Laudon připravoval na generální bitvu. 23. září však do jeho hlavního stanu dorazil císař Josef II., jenž mu byl proti své vůli nucen tlumočit požadavek Marie Terezie, která si přála, aby od svého záměru upustil. Chtěla si tak nechat otevřené dveře pro další mírová řešení konfliktu. Pruské armádě bylo posléze bez větších problémů povoleno se stáhnout za hranice Čech, přičemž docházelo pouze k drobným potyčkám vyvolaným rakouskými veliteli, kteří se toužili pomstít Prusům za jejich chování na českém území. V této situaci polní zbrojmistr Laudon, jemuž se znechutilo válčení, kde se protivníci jeden druhému vyhýbají, požádal o propuštění a na jeho místo byl dosazen maršál Hadik. Samotný ústup stál pruského krále 18 000 mužů, kteří pro nemoc padli do zajetí nebo se vzdali do rukou Rakušanů.", "section_level": 2}, {"title": "Politická dohra.", "content": "Přestože se další pohraniční šarvátky odehrávaly po celou zimu 1778 – 1779, přípravy k dalšímu konfliktu byly přerušeny 7. března uzavřením příměří a následným diplomatickým jednáním v Těšíně. Rokování bylo ukončeno 13. května podepsáním těšínské mírové smlouvy. Podle ní se vlády v Bavorsku ujal dolnofalcký kurfiřt Karel Teodor a jeho nástupcem byl potvrzen vévoda Karel Zweibrückenský. Rakousku bylo přiřčeno pouze nevelké území jihovýchodně od soutoku Innu a Dunaje, kde žilo okolo 60 000 obyvatel. Prusko za válku zaplatilo 30 milionů tolarů a 20 000 lidských životů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka o bavorské dědictví (1778 – 1779) byla v řadě čtvrtá dědičná rozepře mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého krále Fridricha II. zvaného Veliký a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. V průběhu konfliktu, jehož dějištěm se stalo zejména území severních a severovýchodních Čech, neproběhly žádné rozsáhlé či generální bitvy, samotné vojenské operace se omezily na období několika měsíců, ale průběh střetnutí předznamenával nový charakter válečnictví, a to poziční válku. Klasickou lineární taktiku proti sobě jdoucích mas vystřídalo manévrování a taktické přesuny vojsk na rozlehlém území, přičemž díky této strategii, která využívala přírodních překážek, zejména vodních toků Labe a Jizery, rakouská armáda zabránila protivníkovi dosáhnout jeho válečných cílů a přinutila jej stáhnout se zpět za české hranice.", "tgt_summary": "The War of the Bavarian Succession (; 3 July 1778 – 21 May 1779) was a dispute between the Austrian Habsburg Monarchy and an alliance of Saxony and Prussia over succession to the Electorate of Bavaria after the extinction of its ruling House of Wittelsbach. The Habsburgs sought to acquire Bavaria, and the alliance opposed them, favoring another branch of the Wittelsbachs. Both sides mobilized large armies, but the only fighting in the war was a few minor skirmishes. However, thousands of soldiers died from disease and starvation, earning the conflict the name \"Kartoffelkrieg\" (Potato War) in Prussia and Saxony; in Habsburg Austria, it was sometimes called the \"Zwetschgenrummel\" (Plum Fuss).", "id": 634368}
{"src_title": "Hamlet", "tgt_title": "Hamlet", "src_document": [{"title": "Jazyk a styl díla.", "content": "Pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence. Shakespeare v díle využívá vtipné a sarkastické poznámky, ale i vážné výstupy tragických postav. Objevují se i cynické poznámky, třeba u hrobníků na adresu zemřelé Ofélie. Sám Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat „šílenství“. Když Hamlet předstírá šílenství, tak hovoří ve dvojsmyslných slovních hříčkách, které jsou pro ostatní postavy většinou neprůhledné.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor v Dánsku kolem 14.–15. století. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku Gertrudu a stal se králem. Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Pak v jejím průběhu sleduje Claudia, který útěkem potvrdí svou vinu.  Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Slyší, že někdo poslouchá za závěsem, a v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.  Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem, aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Angličané je skutečně popraví.  Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt a nešťastnou lásku k Hamletovi, a posléze utonula za nejasných okolností (není jisté, zda šlo o sebevraždu, nebo o nehodu). Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.  Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet uzmutým otráveným mečem zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu. Na poslední chvíli zastavuje Horacia před úkonem sebevraždy, aby všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají důležité postavy včetně hlavní, která zemře na konci.", "section_level": 1}, {"title": "Být či nebýt.", "content": "\"Být či nebýt/Být nebo nebýt\" je slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Král Claudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Claudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí \"neopětovaná\" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění.  \"HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.\"", "section_level": 1}, {"title": "Překlady Hamleta do češtiny.", "content": "Překladatelé jsou uvedeni v pořadí podle vzniku překladu:  Další autoři (např. Josef Kajetán Tyl nebo Josef Jungmann) přeložili úryvky z divadelní hry.", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé Hamleta na českých jevištích.", "content": "Níže je uveden pouze výběr nejznámějších inscenací a představitelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tragédie o Hamletovi (z anglického \"The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark\") je tragédie anglického dramatika Williama Shakespeara vydaná někdy mezi roky 1601 a 1602 (přesné datum není známo).", "tgt_summary": "The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark, often shortened to Hamlet (), is a tragedy written by William Shakespeare sometime between 1599 and 1601. It is Shakespeare's longest play with 30,557 words. Set in Denmark, the play depicts Prince Hamlet and his revenge against his uncle, Claudius, who has murdered Hamlet's father in order to seize his throne and marry Hamlet's mother.", "id": 121939}
{"src_title": "SAP Open", "tgt_title": "Pacific Coast Championships", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Premiérový ročník proběhl v roce 1889 pod názvem Pacific Coast Championships. Hrálo se v areálu Old Del Monte Lodge kalifornského Monterey. Na americkém území je starším turnajem pouze US National Championships, jehož první ročník se odehrál v rhodeislandském Newportu roku 1881. SAP Open se tak konal dříve než grandslamy Australian Open a French Open. Turnaj probíhal v areálu Berkeley Tennis Clubu v kalifornském Berkeley a také na dvorcích klubu Bill Graham Civic Auditorium v San Francisku. V letech 1994–2013 se jeho dějištěm staly kryté dvorce haly HP Pavilion kalifornského San Jose.  Před otevřenou érou světového tenisu zahrnoval mužskou i ženskou část. Během druhé světové války na něm hráli vlastní soutěž vojáci. V letech 1930–1967 se nepravidelně konala také smíšená čtyřhra.  V průběhu existence jej sponzorovaly společnosti Redwood Bank, Fireman's Fund, Transamerica, Volvo a Comerica. V období 1994–2001 se jednalo o firmu Sybase (Sybase Open) a mezi roky 2002–2004 pak o Siebel Systems (Siebel Open). Od sezóny 2005 byla hlavním sponzorem firma SAP (SAP Open).  Do roku 2013 turnaj vlastnila společnost Silicon Valley Sports and Entertainment (SVS&E), která odkoupila polovinu práv od Barryho MacKaye, když se akce přestěhovala do San Jose a druhou polovinu získala v roce 1995. SVS&E je také vlastníkem hokejového klubu NHL San Jose Sharks. MacKay turnaj řídil turnaj od roku 1970.  Ročník 2013 byl poslední. V sezóně 2014 jej v únorovém termínu nahradí nová dálost Rio Open zařazená do kategorie ATP World Tour 500.", "section_level": 1}, {"title": "Vícenásobní vítězové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvouhra.", "content": "Vícenásobnými vítězi soutěže mužské dvouhry jsou William H. Taylor, Samuel Hardy, Sumner Hardy, George F. Whitney, Melville H. Long, Maurice McLoughlin, George C. Janes, Bill Johnston, Fred Perry, Don Budge, Robert Riggs, Ted Schroeder, Barry MacKay, Stan Smith, Arthur Ashe, John McEnroe, Michael Chang, Andre Agassi, Pete Sampras, Mark Philippoussis, Andy Roddick, Andy Murray a Milos Raonic.  Soutěž ženské dvouhry vícekrát vyhrály Helen Willsová Moodyová, Helen Jacobsová, Edith Crossová, Alice Marbleová, Margaret Osborneová duPontová, Dorothy Headová Knodeová, Darlene Hardová a Margaret Courtová.  Nejvíce singlových titulů získal Američan Bill Johnston, když zvítězil desetkrát. Prvním neamerickým šampiónem se stal v roce 1932 Brit Fred Perry.", "section_level": 2}, {"title": "Nejvíce titulů.", "content": "Níže jsou uvedeni tenisté, kteří si připsali celkový nejvyšší počet titulů ze soutěží dvouhry, čtyřhry a smíšené čtyřhry:", "section_level": 2}, {"title": "Přehled finále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ženská dvouhra.", "content": "V období let 1948 a 1950 byl turnaj Pacific Coast Championships spojený s U.S. Women's Hardcourt Championships.", "section_level": 2}], "src_summary": "SAP Open byl profesionální tenisový turnaj mužů naposledy hraný v kalifornském San José, kde se událost konala do roku 2013. Představoval druhý nejstarší tenisový turnaj na území Spojených států amerických, poprvé konaný již v roce 1889. Celkem se do sezóny 2013 uskutečnilo 124 ročníků.", "tgt_summary": "The Pacific Coast Championships was an annual men's tennis tournament. It was the second-oldest ongoing tennis tournament in the United States and ran from 1889 until 2013. Its final edition, known by its sponsored name SAP Open, was an ATP World Tour 250 series event on the Association of Tennis Professionals tour and played indoors on a hard surface at the SAP Center at San Jose.", "id": 2171555}
{"src_title": "Peter Singer", "tgt_title": "Peter Singer", "src_document": [{"title": "Postavení ve společnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postavení vyšších úředníků.", "content": "V historii být vedoucím či vysokým státním úředníkem znamenalo velkou moc: Vysocí státní úředníci byli do značné míry sami svými pány a de facto vládci přidělené oblasti. Proto také své moci i zneužívali, a byli za to kritizováni: Například lord Acton je znám výrokem Dotčení pohlaváři si tedy časem vymohli právo na ochranu i před slovními útoky, což vyeskalovalo až k odposlechům a zátahům tajné státní policie na jedné straně, a na druhé straně k agitacím, jak je vidět na osudech K. H. Borovského, a jak satiricky popisuje Hašek ve Švejkovi.  Moc i těch nejvyšších úředníků v dnešní době bývá omezená zákony a demokratickými principy.", "section_level": 2}, {"title": "Postavení nižších úředníků.", "content": "Nižší státní úředníci a obecně státní zaměstnanci, i zaměstnanci státních firem jako byla Pošta nebo Dráha, si bývali vědomi, že jsou placeni z daní občanů. A také proto, že na dané oddělení bylo přiděleno jen omezené množství peněz na státní zaměstnance, snažili se zastat práci celého oddělení sami, protože přijmutím další síly by jejich plat musel poklesnout, nebo by dostali ještě i jinou další práci. Tímto přístupem si udržovali jistou společenskou prestiž. Navíc se obecně vědělo, že mají definitivu a tedy jsou doživotně zajištění, proto například mohli být vnímáni jako dobrá partie pro sňatek. Na druhou stranu byla jejich jistota dlouhodobé perspektivy a definitivy vyvážena jejich platy, které byly podprůměrné, v porovnání se zaměstnanci ve fluktuujícím soukromém sektoru.  Postupem času kvůli nepřetržitému nárůstu státní byrokracie počet úředníků dlouhodobě stoupá, státní zaměstnanci ztratili povědomí, kdo je živí, a i sami nižší vedoucí úředníci růst svých úřadů a oddělení podporují: S velikostí jejich úřadu totiž roste i jejich prestiž a moc – mezi ostatními státními zaměstnanci. A naopak s tím souvisí již jednoznačná degradace prestiže takových povolání v očích daňových poplatníků.  Dnešní úředník má v České republice povinnost úspěšně složit Úřednickou zkoušku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peter Singer (* 6. července 1946 Melbourne, Austrálie) je australský filosof a aktivista. Je profesorem univerzity v Melbourne a Princeton University. Těžištěm jeho zájmu je aplikovaná etika, především bioetika; filosofickým východiskem pak utilitarismus. Světové známým se stal prací \"Practical Ethics\", v níž svou filosofickou pozici definuje jako preferenční utilitarismus. V roce 2014 vydal práci \"Point of View of the Universe\", v níž se přihlásil k hedonistickému utilitarismu.", "tgt_summary": "Peter Albert David Singer (born 6 July 1946) is an Australian moral philosopher. He is the Ira W. DeCamp Professor of Bioethics at Princeton University, and a Laureate Professor at the Centre for Applied Philosophy and Public Ethics at the University of Melbourne. He specialises in applied ethics and approaches ethical issues from a secular, utilitarian perspective. He is known in particular for his book \"Animal Liberation\" (1975), in which he argues in favour of veganism, and his essay \"Famine, Affluence, and Morality\", in which he argues in favour of donating to help the global poor. For most of his career, he was a preference utilitarian, but he stated in \"The Point of View of the Universe\" (2014), coauthored with Katarzyna de Lazari-Radek, that he had become a hedonistic utilitarian.", "id": 1201008}
{"src_title": "Charles Higham", "tgt_title": "Charles Higham (archaeologist)", "src_document": [{"title": "Život a práce.", "content": "Highamův otec byl architektem. Již ve svém mládí se zajímal o archeologii a ve svých 15 letech pomáhal se svým bratrem při vykopávkách v Snail Down u Stonehenge a později při vykopávkách ve Wales, Francii a Řecku. Své studium začal na Londýnské univerzitě a v roce 1959 šel studovat na Cambridge kde promoval u Grahama Clarka ve výzkumu \"kostí skotu\", jež byly nalezeny při vykopávkách Dánsku a Švýcarsku. V roce 1967 se přestěhoval se svou rodinou na Nový Zéland, začal pracovat na univerzitě Otago. V roce 1969 se zde stal profesorem archeologie. 1969 se potkal s americkými archeology Wilhelmem Solheimem, Donnem Bayardem a Chesterem Gormanem v Tajsku a podílel se na Gormanových vykopávkách na Khoratské náhorní plošině. V roce 1974 objevil s thajským archeologem Prisit Charoenwongsa v Ban Chiang výtvory z bronzu, které se později - jejich stáří je určeno na 4000 let - ukázaly jako nejstarší důkazy práce s kovem v této oblasti. V roce 1981 našel u Ban Na Di další bronzové výtvory, které pochází z období 1300 př. n. l.  S Ratchanie Thosarat prováděl vykopávky na mohyle Khok Phanom Di. Společně nastartovali mezidisciplinární výzkumný program o vzniku Angkorské civilizace a probádání doby železné v regionu v období 500 let př. n. l. Higham vedl vykopávky i v Nong Nor, Ban Lum Khao und Noen U-Loke. V roce 2001 Higham i Thosarat výzkum chrámu Khmerů v Angkoru opustil. Nakonec svůj výzkum soustředil na oblast severovýchodního Thajska, Isaanu. V roce 2006 se Higham účastnil spolu s thajskými archeology v Ban Non Vat.  Profesor Higham je členem Britské akademie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Higham (* 1939 Anglie) je profesor antropologie na Univerzitě Otago v Dunedinu na Novém Zélandu. Jeho přínos je zejména v oblasti porozumění archeologie jihovýchodní Asie a thaistiky.", "tgt_summary": "Charles Frank Wandesforde Higham (born 1939) is a British-born New Zealand archaeologist most noted for his work in Southeast Asia. Among his noted contributions to archaeology are his work (including several documentaries) about the Angkor civilization in Cambodia, and his current work in Northeast Thailand. He is a research professor at the University of Otago in Dunedin.", "id": 1382016}
{"src_title": "Travnatý dvorec", "tgt_title": "Grass court", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tráva jako kluzký povrch způsobuje nízké, rychlé odskoky tenisového míče, které mohou měnit po odskoku trajektorii letu, způsobené nerovnostmi podkladu. Proto je preferován systém servis-volej a hra od základní čáry s dlouhými výměnami je méně častá. Tento povrch upřednostňuje silové hráče. Z úderů jsou nejdůležitější podání, voleje a return. V této souvislosti má prolomení podání vyšší důležitost než na ostatních površích. Příprava úderů a reakční doba hráče na údery soupeře je kratší z důvodů rychlého odskoku, a proto jsou míče častěji hrány v nedokonalém tenisovém postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "Historicky nejvyšší počet devatenácti trofejí z travnatého povrchu získal Roger Federer, když osmkrát ovládl Wimbledon, desetkrát Halle Open a jednou Stuttgart Open. Rovněž drží rekord dvanácti wimbledonských finále. Jeho porážka ve finále Wimbledonu 2008 od Rafaela Nadala ukončila jeho, včetně šňůry 40 utkání ve Wimbledonu, během níž získal pět titulů v řadě. Mezi přední tenisty na trávě se zařadili osminásobný wimbledonský šampion Roger Federer, sedminásobný vítěz Pete Sampras a Björn Borg s pěti tituly v řadě. Travnatý povrch také preferovali John McEnroe, Boris Becker, Stefan Edberg či Jimmy Connors. Naopak Ivanu Lendlovi se wimbledonský grandslam nikdy vyhrát nepodařilo, když dvakrát odešel poražen z finále.  Mezi ženami získala nejvyšší počet devíti wimbledonských trofejí Martina Navrátilová a včetně deblových soutěží si z All England Clubu odvezla dvacet titulů. K dalším tenistkám s preferencí pro trávu se zařadily Steffi Grafová či Serena Williamsová.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální turnaje na trávě.", "content": "Letní profesionální sezóna hraná na trávě je vůči dalším povrchům krátká. Do roku 2014 sestávala pouze z Wimbledonu, dvoutýdenní grandslamové přípravy ve Velké Británii a navazujícího Hall of Fame Open v rhodeislandském Newportu. V sezóně 2015 získaly travnaté turnaje v kalendáři další týden mezi French Open a Wimbledonem. Na ATP Tour se v daném roce stal travnatou událostí německý Stuttgart Open. Roku 2017 pak vznikl turecký Antalya Open v kategorii ATP 250. Na ženském okruhu WTA Tour probíhal v období 2016–2019 španělský Mallorca Open.", "section_level": 1}], "src_summary": "Travnatý dvorec (anglicky \"Grass court\") je jeden z druhů tenisového hřiště. Základem trávy je jílek různého složení dle jednotlivých turnajů. Ve Wimbledonu je obsah jílku 100 %, což způsobuje pomalejší odskok míče, než na jiných travnatých dvorcích.", "tgt_summary": "A grass court is one of the four different types of tennis court on which the sport of tennis, originally known as \"lawn tennis\", is played. Grass courts are made of grasses in different compositions depending on the tournament.", "id": 2051277}
{"src_title": "Bipak", "tgt_title": "Bipack", "src_document": [{"title": "Bipak jako barevná technika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoubarevná technika.", "content": "První pokusy o barevné filmy byly limitovány neexistencí vhodných barevných materiálů. Jedním z řešení bylo využití dvoubarevné techniky. Proti v současnosti používaným tříbarevným systémům se sice jednalo o chudší škálu barev, ale proti soudobým černobílým filmům se jednalo o krok vpřed.  Do kamery byla vkládána dvojice filmů - panchromatického a ortochromatického - které byly přiloženy k sobě a snímání probíhalo zároveň na obě vrstvy. Mezi nimi mohla být vložena ještě vrstva s barevným filtrem. Po expozici byly pásy samostatně vyvolány a byl z nich vyroben pozitiv. Pozitiv z každého pásu byl barevně tónován (modrozeleně a oranžově). Výsledný pozitiv pak byl buď slepen z dvojice filmových pásů, nebo vznikl rozdílným zpracováním vrstev na obou stranách filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Tříbarevná technika.", "content": "Bipak byl po dlouhou dobu také součástí technologie tříbarevného obrazu. Rozšířený byl především sustém Technicolor Process 4, který snímal filmy na trojici černobílých filmů, z niž dva byly složeny do bipaku. Kopie filmu byly ale distribuovány už na jediném filmu s tříbarevnou vrstvou.", "section_level": 2}, {"title": "Bipak jako triková technika.", "content": "Využití bipaku slouží ke kombinaci trikových či dokreslovaných scén s živou akcí.  Nejprve je vytvořena předloha a vzniklý vyvolaný filmový materiál je vložen do kamery kontaktně s neexponovaným filmem. Při snímání prochází světlo z objektivu přes film s předlohou na citlivou vrstvu neexponovaného pásu, kde se obrazy sečtou.  Podobné je využití pro techniku putující masky. U ní je použita dvojice filmů, z nichž jeden je citlivý na konkrétní barevný odstín. Ten po vuvolání slouží jako maska pro skládání se záběry pořízenými jinde. V současnosti jsou ale bipakové triky vytlačovány digitálními technologiemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bipak (bipack) je ve filmové technice dvojice filmových pásů, přiložená při snímání těsně k sobě. Používá se pro vytváření trikových záběrů (například putující maska). Po několik desetiletí - až do 50. let 20. století byl bipak také důležitou součástí mnoha systémů snímání barevného filmu (Technicolor Process 4).", "tgt_summary": "In cinematography, bipacking, or a bipack, is the process of loading two reels of film into a camera, so that they both pass through the camera gate together. It was used both for in-camera effects (effects that are nowadays mainly achieved via optical printing) and as an early subtractive colour process.", "id": 551242}
{"src_title": "Tomáš Ježek", "tgt_title": "Tomáš Ježek (economist)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1989.", "content": "V letech 1957–1962 absolvoval studium na Národohospodářské fakultě pražské Vysoké školy ekonomické v oboru ekonomiky práce. V letech 1966 až 1969 působil jako vědecký pracovník v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd a zároveň s tím absolvoval studijní pobyt na Institutu des Hautes Etudes Internationales ve švýcarské Ženevě, kde navštěvoval přednášky a semináře Maurice Allaise. Pro samizdat přeložil práce rakouského liberálního ekonoma F. A. Hayeka. V letech 1986–1989 působil jako vědecký pracovník v Prognostickém ústavu ČSAV.  Do roku 1969 byl členem KSČ. Byl ženatý, měl dvě děti.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V roce 1989 pomáhal zakládat politickou stranu ODA. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen za Občanské fórum (v jehož rámci ODA kandidovala) do České národní rady. V této době zastával i vládní post. V lednu až červnu 1990 pracoval na Federálním ministerstvu financí ve funkci poradce ministra, kterým tehdy byl Václav Klaus a po prvních svobodných volbách v červnu 1990 byl ministrem bez portfeje české vlády Petra Pitharta (v rámci československé federace) pro správu národního majetku a jeho privatizaci.  Opětovně byl zvolen do ČNR ve volbách v roce 1992, nyní za ODA (volební obvod Severočeský kraj). Zasedal v rozpočtovém výboru a byl jeho předsedou.  Od roku 1992 do roku 1994 byl také předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku ČR.  Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. V ní setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1996. V únoru 1995 přešel do poslaneckého klubu ODS. Jeho rozkol s vedením ODA byl patrný již v lednu 1995, kdy ostře kritizoval předsedou Občanské demokratické aliance Jana Kalvodu za aféru, v níž Kalvoda obvinil BIS ze sledování politiků. 27. ledna 1995 pak oznámil, že ukončuje své členství v ODA. 2. února 1995 požádal o přijetí do poslaneckého klubu ODS. Zároveň oznámil, že v řádu týdnů či měsíců se stane i členem ODS.  V 2. polovině 90. let zastával funkci šéfa Burzovní komory. V roce 1997 vydal své vzpomínky na českou politiku 90. let v knize \"Budování kapitalismu v Čechách\".  Ve volbách roku 1996 se neúspěšně ucházel o křeslo senátora na senátní obvod č. 33 - Děčín za ODS. V 1. kole získal 37 % hlasů, ale ve 2. kole ho porazil a senátorem se stal sociální demokrat Egon Lánský. Během vládní krize druhé Klausovy vlády koncem roku 1997 se postavil na stranu opozice proti Václavu Klausovi. V listopadu 1997 prohlásil, že viníkem stávající situace v Česku jsou špičky ODS a jako nového předsedu občanských demokratů by si dovedl představit Ivana Pilipa. V lednu 1998 podpořil vznik nové odštěpenecké strany Unie svobody a ohlásil účast na jejím prvním setkání v Litomyšli. Z ODS vystoupil.", "section_level": 2}, {"title": "Komise pro cenné papíry.", "content": "Od dubna 1998 působil jako člen prezídia Komise pro cenné papíry (KCP). V lednu 1999 na něj vládní výbor ochranu ekonomických zájmů vedený Jaroslavem Baštou podal trestní oznámení pro podezření z machinací v době privatizace podniku \"Čokoládovny Praha\". Ježek obvinění popíral a vyzval Baštu, aby své výroky odvolal. Následně na Baštu sám podal trestní oznámení. Roku 2000 ho vláda Miloše Zemana navrhla z vedení KCP odvolat, ale prezident Václav Havel ho v úřadu ponechal. Mandát v KCP mu vypršel v březnu 2002. Jeho soudní pře s Jaroslavem Baštou byla rozhodnuta vrchním soudem až koncem roku 2003. Soud nařídil vládě omluvit se Ježkovi. Ježek poté oznámil, že po očištění svého jména uvažuje o opětovném vstupu do politiky.", "section_level": 2}, {"title": "Další akademická a politická činnost.", "content": "V roce 2004 neúspěšně kandidoval v doplňovacích volbách do senátu za senátní obvod č. 20 - Praha 4 jako nestraník za Liberální reformní stranu. Získal 16 % hlasů a nepostoupil do 2. kola. V roce 2011 se uvádí, že spolupracuje s KDU-ČSL.  Od roku 1996 vyučoval na Národohospodářské fakultě Vysoké škole ekonomické v Praze, v roce 2003 byl jmenován jejím docentem, od roku 2004 vyučoval také na Západočeské univerzitě v Plzni. Podle jeho vlastních slov nebyl jmenován vysokoškolským profesorem kvůli letitým sporům s Václavem Klausem.  Od roku 2005 působil jakožto prezident Asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců České republiky, od roku 2003 byl předsedou správní rady Nadace Českého hudebního fondu, v roce 2005 jej Městský soud v Praze jmenoval soudním znalcem v oboru veřejných financí, bankovnictví a kapitálového trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Zemřel dne 29. listopadu 2017 ve věku 77 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tomáš Ježek (15. března 1940 Plzeň – 29. listopadu 2017) byl český ekonom, politik, vysokoškolský pedagog a také poslanec v 90. letech 20. století České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, pak za Občanskou demokratickou alianci a ODS, ministr vlády České republiky a bývalý předseda Fondu národního majetku.", "tgt_summary": "Tomáš Ježek (15 March 1940 – 29 November 2017) was a Czech economist and politician who served on the Czech National Council from 1990 to 1992. Concurrently, he was also minister responsible for privatization under Petr Pithart. Between 1993 and 1996, Ježek was a member of the Chamber of Deputies.", "id": 1454362}
{"src_title": "25. dynastie", "tgt_title": "Twenty-fifth Dynasty of Egypt", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "<br>Ve zmíněném období se naopak mocensky rozmohla Asýrie a posléze i expandující Perská říše. <br>Souhrnnější historické údaje a rozptýlené archeologické lokální výzkumy z 25. dynastie jsou dosud předmětem četných odborných studií.Sídlo králů v Nubii bylo v lokalitě u města Napata a nekropole v Meroe. Obdobně jak v Egyptě si nubijští králové v prehistorické době budovali pyramidy, rozlohou menší, výrazně špičatější. Většina z nich byla pobořena a hrobky vykradeny. Jednou ze zachovalejší je hrobka faraona Tantamani, posledního vládce z 25. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Panovníci.", "content": "První čtyři faraonové \"\"nubijské dynastie\"\" usilovali o sjednocení Egypta a obnovení imperiálního významu říše. Se střídavým úspěchem ovládli část severu a nějaký čas měli sídlo v Memphis, nicméně sílící tlak a mocenský vliv Asýrie v Dolním Egyptě vedl, zejména za vlády Aššurbanipala (685-631), k porážce nubijského vládce Taharku a jeho zatlačení zpět na jih až do sídla Nepata v Nubii. V Dolním Egyptu dosadil podřízeného vládce Nacho I. (Nekau I.), opět v městě Sais. Za zakladatele 26. dynastie \"\"Saiské\"\" se uvádí jeho syn Psammetik I. (672-664) se sídlem v Sais. Asýrie za Aššurbanipala a jeho nástupci uplatnili mocenský vliv na Egypt až po Théby.<br>Po smrti Aššurbanipala (~631) se Asýrie vnitřními rozpory v boji o následnickou moc, občanskými válkami a vnějším tlakem okolních států postupně oslabila tak, že se za vlády perských Achaimenovců přibližně po roce ~620 dostala do područí Perské říše. Peršané za vlády Kýrose II. ovládli Egypt a založili zde 27.dynastii.", "section_level": 1}, {"title": "Amonovy kněžky.", "content": "Kněžka s \"\"Božským posvěcením\"\" Amona (\"\"Divine Adoratrice of Amun\"\") byla, po \"\"Boží manželce Amuna\"\" pro hlavní kněžku staroegyptského božstva, druhým titulem kterým se v Thébách realizoval (legalizoval) přenos moci z jednoho faraona na dalšího, jestliže se jeho dcera stala držitelkou tohoto kněžského titulu. Principiálně se jednalo o propojení Amonova božství s mocí faraona. V Thébách byl Bůh Amon považován za krále. Institut kněžství žen, zasvěcených hlavnímu bohu Amonovi, který zahrnoval neobvyklý rozsah moci se realizoval zejména za vlády 23. libyjské dynastie, byl zosobněn princeznou Shepenwepet I. dcerou Osorkona III. Pokračovatelkami v 25. nubijské dynastii byly princezny Amenridis I. a Shepenwepet II. Další jsou zaznamenány v 26. dynastii. V areálu zádušního chrámu Ramesse III. v Medínet Habu se pro každou z kněžek Amona, budovaly zádušní kaple. Jednou ze zachovaných a prozkoumaných, je zádušní kaple Amenirdis I. Zasvěcené kněžky měly značné pravomoci v ekonomickém rozhodování a nezávislém financování. Na stéle z červené žuly, nalezené 1897 G. Legrainem v Karnaku, jsou zápisy, které lze interpretovat jako určení kompetencí a závazků faraona, jmenovitě Psammeticha I. zakladatele 26. dynastie, své dceři a kněžce Nitokris I. Institut Amonových kněžek se zachoval i v pozdějších dynastiích dalších asi 200 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "25. dynastie v třetím přechodném období představuje jistou vrcholnou fázi kolapsu egyptské společnosti, kdy za vlády Ramesse II. přestavovala rozkvět kultury, monumentálních staveb a úspěšné obrany proti expanzi populací z oblastí Levanty do úrodné delty Nilu. Uplynulo vice jak 300 let a v Egyptu se rozpadla jednota Horního a Dolního Egyptu, vlády se domohli libyjští vládcové v 21.-24. dynastii, vznikl teokratický stát v Thébách. Dolní Egypt ovládalo několik lokálních vládců, kteří mezi sebou vzájemně soupeřili, až Egypt ovládli nubijští králové v 25. dynastii.", "tgt_summary": "<br> The Twenty-fifth Dynasty of Egypt (notated Dynasty XXV, alternatively 25th Dynasty or Dynasty 25), also known as the Nubian Dynasty or the Kushite Empire, was the last dynasty of the Third Intermediate Period of Egypt that occurred after the Nubian invasion.", "id": 97212}
{"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1938", "tgt_title": "1938 Ice Hockey World Championships", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švýcarsko – Maďarsko 1:0 (0:0, 1:0, 0:0)  11. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 17. Richard Torriani Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Ališ (TCH) Vyloučení: 2:5  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Kessler Charly, Lohrer, Kessler Herbert.  Maďarsko: Hircsák – Barcza, Hubay – Jeney, Miklós, Róna – Helmeczi, Háray, Szamosi.  11. února 1938 (21:30) (následně po utkání V. Británie – Německo) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Litvy: 11. Vytautas Ilgūnas Branky Rumunska: nikdo Rozhodčí: Saue (EST), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 0:2  Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Ilgūnas, Grigalauskas – Bačinskas, Jocius, Karalius.  Rumunsko: Fluieras – Biro, Anastaziu – Tico, Botez, Bugaru – Suc, Panenca, Sadowski.  12. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 11. Ferdinand Cattini, 14. Richard Torriani, 27. Herbert Kessler, 36. Herbert Kessler, 36. Heini Lohrer, 39. Ferdinand Cattini, 41. Richard Torriani, 41. Hans Cattini Branky Rumunska: 24. Alexandru Hugaru Rozhodčí: Martin (GER), Josek (TCH) Vyloučení: 1:2  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler.  Rumunsko: Maescius – Biro, Anastaziu – Tanase, Botez, Theodorescu – Suc, Panenca, Bugaru.  12. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polsko: 2. Zbigniew Kasprzak, 3.a 8. Andrzej Wolkowski, 32. Wladyslaw Król, 33. Mieczyslaw Burda, 34. Andrzej Wolkowski, 40. Karol Marchewczyk, 44. Wladyslaw Król Branky Litvy: 39.??? Jocius Rozhodčí: Kladrubský, Krásl (TCH)  Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Burda, Zielinski, Król – Michalík.  Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Ilgūnas, Grigalauskas – Bačinskas, Jocius, Karalius.  13. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polska: 14. Mieczyslaw Burda, 21. Wladyslaw Król, 27. Edmund Zielinski Branky Rumunska: nikdo Rozhodčí: Saue (EST), Hermann (TCH) Vyloučení: 2:1  Polsko: Stogowski – Kasprczak, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Burda, Król, Zielinski – Przedpelski.  Rumunsko: Fluieras – Anastaziu, Biro – Botez, Sadowski, Tico - Suc, Bugaru, Panenca.  13. února 1938 (11:00) (následně po utkání Polsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Maďarska: 2. Sándor Miklós, 4. László Róna, 26. a 27. Sándor Miklós, 28. László Róna, 29. György Margó, 33. a 34. László Róna, 34. Ferenc Szamósi, 42. Sándor Miklós Branky Litvy: 44. E. Bačinskas Rozhodčí: Fröhlich, Steigenhöfer (TCH)  Maďarsko: Hircsák – Bekésy, Hubay – Jeney, Miklós, Róna – Helmeczi, Háray, Szamosi – Margó.  Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Jocius, Grigalauskas – Bačinskas, Karalius, Hofmanas – Matulevičus.  14. února 1938 (9:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 1. a 3. Hans Cattini, 3. Ferdinand Cattini, 6. a 7. Herbert Kessler, 10. a 11. Richard Torriani, 12. Hans Cattini, 13. Ferdinand Cattini, 18. Ferdinand Cattini, 27. Heini Lohrer, 32. a 35. Ferdinand Cattini, 36. Heini Lohrer, 37. Franz Geromini Branky Litvy: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Saue (EST) Vyloučení: 0:2  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler.  Litva: Mačius – Kuzmickas A., Grigalauskas - Klimas, Jocius, Dornas – Bačinskas, Karalius, Hofmanas - B. Kuzmickas.  14. února 1938 (21:30) (následně po utkání Německo – USA) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polska: 9. Herbert Urson, 26. Andrzej Wolkowski, 41. Wladyslaw Król Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 0:2  Polsko: Stogowski – Kasprczak, Ludwiczak – Wolkowski, Urson, Kowalski – Zielinski, Burda, Król – Przedpolski.  Maďarsko: Hircsák – Barcza, Margó – Jeney, Miklós, Helmeczy – Háray, Szamosi, Ördödi.  15. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Maďarska: 2x László Róna, Sándor Miklós Branky Rumunska: Anton Panenca Rozhodčí: Sachs (POL), Ališ (TCH)  Maďarsko: Hircsák – Barcza, Békesi – Jeney, Róna, Miklós – Ördödi, Háray, Palfalvi.  Rumunsko: Fluieras – Anastaziu, Biro – Suc, Panenca, Bugaru – Tico, Botez, Sadowski – Tomovici.  15. února 1938 (15:00) (následně po utkání USA – Velká Británie) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 1. Ferdinand Cattini, 12. Ferdinand Cattini, 14. Richard Torriani, 22. Heini Lohrer, 39. Charly Kessler, 39. Herbert Kessler, 40. Herbert Kessler Branky Polska: 34. Karol Marchewczyk Rozhodčí: Martin (GER), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 1:0  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler - Heller.  Polsko: Tarlowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Przedpolski, Urson – Andrzejevski, Michalik, Król - Wolkowski", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Lotyšsko – Norsko 3:1 (1:0, 0:1, 0:0 – 2:0 pp)  11. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Maďarsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Lotyšska: 5. Ludvigs Putniņš, 54. Edgars Klāvs, 54. Edgars Klāvs Branky Norska: 30. Knut Bogh Rozhodčí: Reisenzahn (TCH), Lator (HUN) Vyloučení: 0:1  Lotyšsko: Lapainis – Vedejs, Paegle – Petersons, Petrovskis, Klavs – Zilpauss, Putnins, Blukis.  Norsko: Heinrichsen – Jensen, Narvestad – Eisenhardt, Larsen, Bogh – Buran, Skalleberg, Linnes.  11. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 40. Jimmy Kelly Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Krásl (TCH) Vyloučení: 1:1  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Ridley.  Německo: Egginger – Wild, Tobien – Lang, Strobl, Schenk – R. Kessler, Schmiedinger, Schibukat – Wiedemann.  12. února 1938 (11:00) (následně po utkání Polsko – Litva) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 23. Hugh Young Branky Lotyšska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:2  USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Young, Dondi, Lemieux.  Lotyšsko: Lapainis Rudolfs – Vedejs Lukasis, Paegle Karlis – Petersons, Petrovskis Alberts, Klavs – Zilpaus, Putnins, Blukis Reinis.  12. února 1938 (21:30) (následně po utkání ČSR – Rakousko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 7. John Davey, 11. Gordon Dailley, 21. Jimmy Kelly, 33. John Davey, 40. John Davey, 41. Alexander Chappell, 42. Alexander Chappell, 44:59. Archibald Stinchcombe Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Krásl (TCH) Vyloučení: 0:1  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Archer, Stinchcombe, Kelly – Davey, Chappell, Halford (Ridley).  Norsko: Heinrichsen – Narvestad – Eisenhardt, Larsen, Bogh – Buran, Skalleberg, Linnes.  13. února 1938 (21:30) (následně po utkání ČSR – Švédsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 1. Art Bogue, 4. Ralph Dondi, 8. Art Bogue, 13. George Quirk, 31. George Quirk, 33. a 44. Larry Charest Branky Norska: Kaare Hansen Rozhodčí: Ališ, Fröhlich (TCH)  USA: Cosby – Hutchinson, Van - Wagnild, Quirk, Bogue – Charest, Lemieux, Dondi – Youn.  Norsko: Heinrichsen – Jensen, Eisenhardt – Narvestad, Buran, Skalleberg – Hansen, Larsen, Bogh – Linnes.  13. února 1938 (16:30) (následně po utkání Kanada – Rakousko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 20. Herbert Schibukat Branky Lotyšska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Saue (EST) Vyloučení: 2:3  Německo: Hoffmann – Jaenecke, Tobien – Ball, Schibukat, Kuhn - R. Kessler, Schmiedinger, Wiedemann – Schenk.  Lotyšsko: Lapainis – Vedejs, Paegle – Petersons, Petrovskis, Klavs – Blukis, Putnins, Zilpaus – Auzins.  14. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Litva) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 2. John Davey, 21. John Davey, 29. Alexander Archer, 32. Alexander Chappell, 41. John Davey Branky Lotyšska: 36. Ludvigs Putniņš Rozhodčí: Minder (HUN), Ženíšek (TCH)  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Ridley, Davey, Chappell – Archer, Stinchcombe, Kelly – Wilson.  Lotyšsko: Lapainis Rudolfs – Vedejs Lukasis, Paegle Karlis – Petersons, Petrovskis, Klavs – Zilpaus, Putnins, Blukis Reinis.  14. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 14. Larry Charest Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Kolář (TCH) Vyloučení: 1:1  USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young – Hutchinson  Německo: Egginger – Jaenecke, Tobien – Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Schubikat, Kuhn – Wiedemann.  15. února 1938 (11:00) (následně po utkání Maďarsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 2x Gustav Jaenecke, Karl Wild, Hans Lang, Alois Kuhn, Walter Schmidinger, Georg Strobl, Rudi Ball Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Fröhlich, Reisenzahn (TCH) Vyloučení: 0:1  Německo: Hoffmann – Jaenecke, Wild – Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Ball, Schmidinger – Kuhn.  Norsko: Fjeld – Jensen, Narvestad – Hansen, Larsen, Bogh – Linnes, Skalleberg, Buran – Eisenhardt, Heinrichsen.  15. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 40. John Davey Branky USA: 19. Art Bogue Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 1:1  Velká Británie: Foster – Stinchcombe, Dailley – Chappell, Archer, Kelly - Davey, Wyman.  USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young – Hutchinson.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Kanada – Švédsko 3:2 (1:0, 1:2, 1:0)  12. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 5. Jimmy Russell, 26. Percy Allen, 43. Percy Allen Branky Švédska: 21. Stig Emanuel Andersson, 28. Stig Emanuel Andersson Rozhodčí: Poplimont (BEL), Lator (HUN) Vyloučení: 4:0  Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – McReavy, Heximer, Allen – Bruce, Russell, Chipman – Marshall.  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergqvist – Olle Andersson, Eriksson, Engberg – Johansson, Stig Andersson, Hellman – Forsström.  12. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 44:25 Oldřich Kučera Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Minder (HUN) Vyloučení: 1:2  ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Pergl, Cetkovský, Císař (Michálek).  Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Kirchberger, Novak, Demmer – Tatzer, Stertin, Schneider (Feistritzer).  13. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 6. Jimmy Russell, 21. Percy Allen, 40. Pat McReavy Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 5:3  Kanada: Coulter – Godfrey, Portland – Heximer, McReavy, Allen – Russell, Chipman, Bruce – Marshall.  Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Kirchberger, Novak, Demmer – Zehetmaier, Schneider, Tatzer – Feistritzer.  13. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 0:6  ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Zd. Jirotka, D. Jirotka – Pergl.  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Eriksson, O. Andersson – Forström, Stig Andersson, R. Johansson - Åke Andersson,  15. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: nikdo Branky Kanady: 6. Gordie Bruce, 12. Percy Allen, 40. Reg Chipman Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL)  ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer –Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař – Michálek.  Kanada: Coulter – Godfrey, Portland – Heximer, McReavy, Allen – Russell, Chipman, Bruce – Marshall.  15. února 1938 (21:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 18. Olle Andersson Branky Rakouska: 15. Friedrich Demmer Rozhodčí: Fröhlich (TCH), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 2:1  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, Andersson Stig, O. Andersson – Johansson.  Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Feistritzer, Novak, Demmer – Schneider, Stertin, Tatzer – Kirchberger.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále A.", "content": "Československo – USA 2:0 (0:0, 1:0, 1:0)  16. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 27. Alois Cetkovský, 35. František Pergl Branky USA: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 1:2  ČSR: Modrý – Pácalt, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař – Z. Jirotka.  USA: Cosby – Van, Wagnild – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young,  17. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 42. Ferdinand Cattini Branky USA: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 0:1  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler.  USA: Cosby - Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Young, Dondi, Lemieux.  18. února 1938 (20:00) (následně po utkání Kanada – Maďarsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice Branky Československa: 21. Ladislav Troják, 51. Oldřich Kučera, 54. Ladislav Troják Branky Švýcarska: 11. Richard Torriani, 50. Ferdinand Cattini Rozhodčí: Kreisel (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 0:2  ČSR: Modrý – Pácalt, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Pergl, Cetkovský, Císař.  Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler – Albert Geromini.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále B.", "content": "Švédsko – Polsko 1:0 (0:0, 0:0, 1:0)  16. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 40. Holger Engberg Branky Polska: nikdo Rozhodčí: A. Geromini (SUI), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:1  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, Stig Andersson, O. Andersson – Johansson.  Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Zielinski, Burda, Urson – Król.  17. února 1938 (následně po utkání USA – ČSR) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 30. Archibald Stinchcombe, 32. Alexander Archer, 34. John Davey Branky Švédska: 19. Olle Andersson, 41. Stig Emanuel Andersson Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kraatz (SUI) Vyloučení: 3:3  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Archer, Kelly – Halford, Stinchcombe, Chappell – Wilson.  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Åke Andersson, Engberg, Eriksson – O. Andersson, Forström, Stig Andersson – Jansson.  18. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 2. Archibald Stinchcombe, 8. Alexander Archer, 14. Gordon Dailley, 16. Jimmy Kelly, 17. Archibald Stinchcombe, 21. Jimmy Kelly, 30. John Davey Branky Polska: 6. Andrzej Wolkowski Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 3:3  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Archer, Stinchcombe, Kelly – Davey, Chappell, Halford – Ryddley, Woozley.  Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Król, Zielinski, Urson – Burda.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále C.", "content": "Kanada – Německo 3:2 (1:1, 0:1, 1:0 – 1:0 pp)  16. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 12. Percy Allen, 45. Gordie Bruce, 47. Johnny Godfrey Branky Německa: 11. Rudolf Tobien, 17. Rudi Ball Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 1:2  Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall.  Německo: Hoffmann – Tobien, Wild – Wiedemann, Strobl, Lang – Schibukat, Ball, Kessler – Schenk.  17. února 1938 (následně po utkání Švýcarsko – USA) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 19. Georg Strobl Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 0:1  Německo: Egginger – Jaenecke, Tobien - Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Schibukat, Schmidinger – Ball.  Maďarsko: Hircsák – Barcza, Jeney – Háray, Miklós, Róna – Palfalvi, Margó, Szamosi – Helmeczy, Hubay.  18. února 1938 (16:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 6. Roy Heximer Branky Maďarska: 15. László Róna Rozhodčí: Poplimont (BEL), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 4:0 z toho Russel na 5 minut.  Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall.  Maďarsko: Hircsák – Jeney, Barcza – Háray, Miklós, Róna – Palfalvi, Margó, Szamosi – Hubay.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Kanada – Německo 1:0 (0:0, 0:0, 1:0)  19. února 1938 – (následně po utkání Švýcarsko – Švédsko) Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 38. Gordie Bruce Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 1:1  Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall.  Německo: Hoffmann – Jaenecke, Tobien - Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Ball, Schibukat – Wiedemann, Schmidinger.  19. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 35. Archibald Stinchcombe Branky Československa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 0:2  ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař.  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Woozley.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Kanada – Velká Británie 3:1 (3:1, 0:0, 0:0)  20. února 1938 – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 5. Reg Chipman, 6. Pat McReavy, 14. Johnny Godfrey Branky Velké Británie: 9. John Davey Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 2:2  Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall.  Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Woozley.", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Československo - Německo 3:0 (1:0, 2:0, 0:0)  20. února 1938 – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 4. Alois Cetkovský, 25. Josef Maleček, 28. Ladislav Troják Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Minder (HUN) Vyloučení: 2:1  ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař – D. Jirotka.  Německo: Egginger – Wild, Tobien – Schenk, Strobl, Lang – Wiedemann, Ball, Schibukat – Kuhn.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Švédsko – Švýcarsko 2:0 (1:0, 0:0, 1:0)  19. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 4. Holger Engberg, 36. Stig Emanuel Andersson Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Kreisl (GER), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:0  Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, O. Andersson, Stig Andersson – Hellman.  Švýcarsko: Künzler – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler – Albert Geromini, Heller.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Sudbury Wolves) Brankář: John Coulter, Mel Albright. Obránci: Johnny Godfrey, Buster Portland. Útočníci: Percy Allen, Pat McReavy, Roy Heximer, Gordie Bruce, Reg Chipman, Jimmy Russell, Jack Marshall, Glen Sutherland, Archie Burn. Trenér: Max Silverman.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Velké Británie.", "content": "Velká Británie Brankář: James Foster, Reg Merrifield. Obránci: Robert Wyman, Gordon Dailley, Ronnie Wilson, Pete Woolsey Útočníci: John Davey, Alexander Archer, Jimmy Kelly, Pete Halford, Alexander Chappell, Archibald Stinchcombe, Art Ridley, John Gerald. Trenér: Percy Nicklin.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "Československo Brankáři: Bohumil Modrý, Antonín Houba. Obránci: František Pácalt, Jaroslav Pušbauer, Jan Michálek. Útočníci: Ladislav Troják, – Josef Maleček, Oldřich Kučera, František Pergl, Alois Cetkovský, Jaroslav Císař, Oldřich Hurych, Zdeněk Jirotka, Drahoš Jirotka. Trenér: Mike Buckna.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "4. Německo Brankáři: Wilhelm Egginger, Alfred Hoffmann. Obránci: Gustav Jaenecke, Karl Wild, Rudolf Tobien. Útočníci: Hans Lang, Georg Strobl, Alois Kuhn, Philipp Schenk, Roman Kessler, Walter Schmidinger, Anton Wiedemann, Rudi Ball, Herbert Schibukat. Trenér: Bobby Bell (CAN)", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Arne Johansson, Kurt Svanberg. Obránci: Sven Bergqvist, Axel Nilsson. Útočníci: Olle Andersson, Stig Emanuel Andersson, Åke Andersson, Holger Engberg, Åke Erikson, Karl Forsström, Lennart Hellman, Folke Jansson, Ragnar Johansson. Trenér: Viking Harbom.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "6. Švýcarsko Brankáři: Arnold Hirtz, Albert Künzler. Obránci: Franz Geromini, Christian Badrutt. Útočníci: Charly Kessler, Heini Lohrer, Beat Ruedi, Richard Torriani, Hans Cattini, Ferdinand Cattini, Herbert Kessler, Albert Geromini. Otto Heller. Trenér: Ulrich von Sury.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Maďarska.", "content": "7. Maďarsko Brankáři: István Hircsák, Laszló Gati-Grozdics. Obránci: Miklós Barcza, Pál Bekési-Bliesener, István Hubay-Hruby. Útočníci: Zoltán Jeney, Sándor Miklós, László Róna, Béla Haray, György Margó, Frigyes Helméczy, Gyözö Ördödi, Jenö Pálfalvi, Ferenc Szamósi-Stoics. Trenéři: Frank Stapleford, Géza Lator.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "7. Polsko Brankáři: Józef Stogowski, Kazimierz Tarlowski. Obránci: Zbigniew Kasprzak, Witalis Ludwiczak, Herbert Urson. Útočníci: Karol Marchewczyk, Andrzej Wolkowski, Adam Kowalski, Mieczyslaw Burda, Edmund Zielinski, Wladyslaw Król, Wladyslaw Michalik, Henrik Przedpelski, Alfred Andrzejewski. Trenér: Przemyslaw Warmiński", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "7. USA Brankáři: Gerry Cosby. Obránci: Alfred Van, Spencer Wagnild, John Hutchinson. Útočníci: Art Bogue, Dowling, Ralph Dondi, George Quirk, Larry Charest, Hugh Young, Ray Lemieux. Trenér (hrající): John Hutchinson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "10. Lotyšsko Brankáři: Roberts Lapainis, Herberts Kušķis. Obránci: Leonīds Vedējs, Kārlis Paegle, Augusts Ozols. Útočníci: Edgars Klāvs, Ādolfs Petrovskis, Arvīds Pētersons, Roberts Bluķis, Ludvigs Putniņš, Kārlis Zilpaušs, Aleksejs Auziņš, Harijs Vītoliņš.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Litvy.", "content": "Lietuva-Praha-1938-02-11.jpg 10. Litva Brankáři: A. Mačius, A. Gudaitis. Obránci: Bronius Kuzmickas, Antanas Kuzmickas, Vladas Karalius. Útočníci: Juozas Klimas, Vytautas Ilgūnas, Jurgis Grigalauskas, E. Bačinskas, Jocius, Vladas Karalius, Vladas Matulevičius, Stasys Vasaitis, A. Hofmanas, Vilhelmas Dornas (Wilhelm Dorn).", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "10. Rakousko Brankáři: Josef Wurm, Karl Ördogh. Obránci: Rudolf Vojta, Franz Csöngei Útočníci: Karl Kirchberger, Oskar Nowak, Friedrich Demmer, Franz Zehetmayer, Hans Tatzer, Walter Feistritzer, Max Schneider, Hans Schneider, Hans Stertin. Trenér: Hans Weinberger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rumunska.", "content": "13. Rumunsko Brankáři: Emil Maesciuc, Gheorghe Fluieras. Obránci: Paul Anastasiu, Laszló Biró, Comorosan. Útočníci: Stefan Tomovici, Alexandru Hugaru, Alexandru Botez, Wilhelm Suck, Anton Panenca, Robert Sadowski, Constantin Tico, Alexandru Theodorescu, Radu Tanase.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "13. Norsko Brankáři: Ernst Heinrichsen, Hans Fjeld. Obránci: Johan Narvestad, Hans Jensen, Rudolf Eisenhardt. Útočníci: Eugen Skalleberg, Per Linnés, Ottar Buran, Johnny Larsen, Fjeldstadt, Knut Bogh, Kaare Hansen, Per Dahl.", "section_level": 2}], "src_summary": "12. mistrovství světa a 23. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 11. – 20. února 1938 v Československu.", "tgt_summary": "The 1938 Ice Hockey World Championships were held between February 11 and February 20, 1938, in Prague, Czechoslovakia. It marked the 30th anniversary of the IIHF, and a special celebration was held with famous hockey players from all over Europe in attendance. Also a yearbook was produced for the twenty-two member nations which documented which European country had the most hockey clubs (Czechoslovakia 361) and the most artificial rinks (Great Britain 21).", "id": 1976909}
{"src_title": "Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského", "tgt_title": "Order of the Holy Sepulchre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kanovnický řád Božího hrobu.", "content": "Původním titulem Strážci Božího hrobu (\"Custodes S. Sepulcri dominici\") nebo Bratři křižovníci Jeruzalémského hrobu Páně (\"Fratres Cruciferi dominici sepulchri Hierosolymitani\") byli založeni jako řád k ochraně Božího hrobu, v jejich čele stál jako vrchní představený patriarcha jeruzalémský.  Nelze prokázat spojení těchto kanovníků Baziliky Božího hrobu (kteří byli založeni Godefroyem z Bouillonu), který roku 1113 přijal augustiniánskou řeholi s rytíři. Po dobytí Jeruzaléma roku 1191 tento kanovnický řád přesunul své hlavní sídlo do Akkonu, k nejstarším mezi evropskými kláštery patřil pražský křižovnický klášter u kostela sv. Petra Na Zderaze, soukromá fundace z doby kolem roku 1188, v jejímž čele stál převor.  Po pádu Akkonu roku 1291 se hlavním sídlem stal dům sv. Lukáše v Perugii v Umbrii, jehož převor užíval titul velmistra. Další rytíři se rozptýlili po Evropě. O nezávislé postavení usiloval například převor významného řádového domu v polském Miechówě. Podle svého znaku – dvojramenného kříže jeruzalémského patriarchy – se nazývali také jako Křižovníci s červeným křížem.  Roku 1489 papež Inocenc VIII. rozhodl bulou \"Cum solerti meditatione\" o zrušení křižovnického řádu a krátkodobě jej majetkově i personálně přičlenil k johanitům, aby tak rozšířil křesťanské vojsko v boji proti Osmanským Turkům. Tento záměr nevyšel. Následující papež Alexandr VI. již roku 1496 Řád Božího hrobu obnovil s tím, že velmistrovství řádu je vyhrazeno papeži.", "section_level": 2}, {"title": "Rytíři pasovaní v bazilice Božího hrobu.", "content": "O Boží hrob se od 14. století podle papežské bully \"Gratiam agimus\" starali františkáni z Kustodie Svaté země, jejichž představený v Jeruzalémě (kustod Svaté země) měl právo spolu s laickým rytířem pasovat významné poutníky v bazilice Božího hrobu na rytíře.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1868 do současnosti.", "content": "Roku 1847 papež Pius IX. obnovil Latinský jeruzalémský patriarchát, na nějž bylo přeneseno právo františkánů pasovat rytíře Božího hrobu. V roce 1868 tentýž papež reformoval Řád Božího hrobu, takže je nyní mezinárodním katolickým rytířským řádem, který přijímá laiky i duchovní, muže i ženy. Symbolem řádu je červený jeruzalémský kříž. Oděvem rytířů je bílý plášť s červeným jeruzalémským křížem.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hlavou řádu je kardinál – velmistr, který je jmenován papežem a jemuž pomáhá rada velmistra. Sídlem řádu je Palác della Rovere v blízkosti náměstí sv. Petra v Římě; oficiálním kostelem řádu je kostel sv. Onufria na Janikulu. V současnosti má řád téměř 30 tisíc členů ve 35 zemích. Organizačně je členěn do místodržitelství nebo magistrálních delegací v jednotlivých zemích nebo oblastech. Jeho hlavním úkolem je rozvoj křesťanského života členů řádu a podpora křesťanů ve Svaté zemi, zejména latinského jeruzalémského patriarchátu.", "section_level": 2}, {"title": "Třídy a stupně řádu a jejich insignie.", "content": "Od roku 1949 má řád tři třídy: Bílá řádová uniforma se zlatými doplňky je v dnešní době používána pouze výjimečně. Pro všechny třídy je společným znamením jeruzalémský kříž, jehož užívání na oděvu či v heraldice je upraveno takto:", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní případy v řádové heraldice.", "content": "V heraldice existují speciální kombinace honosných kusů pro duchovní, kteří jsou členy řádu, a také pro užívání řádového znamení ve štítu:", "section_level": 2}, {"title": "Svatí a blahoslavení řádu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádové svátky.", "content": "Členové řádu mohou získat plnomocné odpustky i v den řádové investitury.", "section_level": 2}, {"title": "Řád Božího hrobu v České republice.", "content": "V průběhu historie se stala členy řádu Božího hrobu řada významných českých osobností. Mezi rytíře Božího hrobu pasované v Jeruzalémě patřili urození poutníci z 16. století Jan IV. Zajíc z Hazmburka a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic spolu s Heřmanem Černínem, kteří obřadu pasování v Chrámu Božího hrobu věnovali ve svých cestopisech patřičnou pozornost. Při své pouti do Svaté země byl při obřadu pasování též přítomen a podrobně jej popsal erbovní měšťan Oldřich Prefát z Vlkanova.  V roce 1929 vzniklo pod vedením politika a podnikatele Jana Jiřího Rückla československé místodržitelství řádu Božího hrobu, které ovšem zaniklo po druhé světové válce i následkem poválečného politického vývoje. Velkopřevorem byl v tehdejší době pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar. K obnově jeho činnosti došlo až po pádu totalitního režimu v roce 2015, kdy byla ustavena magistrální delegace řádu v českých zemích, jejím velkopřevorem byl jmenován olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner a magistrálním delegátem Dr. Jiří Pořízka. Dne 17. 4. 2016 v olomoucké katedrále sv. Václava vykonal velmistr Řádu Božího hrobu Edwin Frederick kardinál O'Brien první investituru rytířů Řádu Božího hrobu v ČR a o dva roky později, dne 18. 11. 2018, v rámci druhé investitury pasoval velmistr v téže katedrále nové tři rytíře a jednu dámu Božího hrobu.  Česká magistrální delegace (http://oessh.cz) je v současnosti tvořena velkopřevorem Mons. Janem Graubnerem, magistrálním delegátem dr. Tomášem Parmou, dalšími sedmi rytíři, dvěma dámami a dvěma kněžími.  Za duchovní sídlo české magistrální delegace řádu byla zvolena Kalvárie v Jaroměřicích u Jevíčka, poutní místo a významná národní kulturní památka. Kalvárie budovaná v 17. a 18. století a zřejmě neprávem připisovaná J. B. Santinimu vyjadřuje touhu tehdejších věřících zakusit pašijové události a spatřit alespoň nápodobu svatých míst, když pro ně nebylo možno putovat do Svaté země. Pro řád Božího hrobu, jehož primární cílem je podpora křesťanů ve Svaté zemi, je tedy právě kalvárie ideálním a symbolickým místem pro duchovní sídlo. Poutní místo v Jaroměřicích nadto přináleží arcidiecézi českého velkopřevora, nachází se v blízkosti oficiálního sídla české magistrální delegace (Úsobrno) a je přitom dobře dostupná i z Čech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád Božího hrobu (latinsky \"Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani\", OESSH, česky \"Rytířský řád svatého Božího hrobu jeruzalémského\") je rytířský řád založený podle nedoložené tradice Godefroyem z Bouillonu roku 1099 k ochraně nejvýznamnějšího křesťanského poutního místa ve Svaté zemi, Božího hrobu v Jeruzalémě. Byl řádem strážců, nikoliv bojovníků za křesťanskou víru. V současnosti je řádem pro katolické křesťany, kteří neskládají žádný řeholní slib; řád proto není subjektem mezinárodního práva. Je právnickou osobou podle kanonického práva (mezinárodní veřejné sdružení věřících) a právnickou osobou ve Vatikánském městském státě a je mezinárodně uznaným rytířským řádem.", "tgt_summary": "The Equestrian Order of the Holy Sepulchre of Jerusalem (, OESSH), also called Order of the Holy Sepulchre or Knights of the Holy Sepulchre, is a Catholic order of knighthood under the protection of the Holy See. The pope is the sovereign of the order which, with the five other papal equestrian orders and the Sovereign Military Order of Malta, are the only orders of chivalry that are recognised and protected by the Holy See.", "id": 2378593}
{"src_title": "Arnold Sommerfeld", "tgt_title": "Arnold Sommerfeld", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arnold Sommerfeld se narodil v rodině lékaře v Královci (něm. Königsberg, rus. Kaliningrad) ve východním Prusku. V letech 1886 - 1890 studoval matematiku na tamější Albertus-Universität, jednom z nejvýznamnějších vědeckých center Německa. V disertační práci se pod vedením Ferdinanda von Lindemanna věnoval rovnicím matematické fyziky. V r. 1892 složil zkoušky k vyučování matematiky na středních školách a nastoupil roční vojenskou službu.  Po skončení vojenské služby nastoupil na univerzitu v Göttingenu, centrum matematické vědy v Německu, kde se stal v r. 1894 asistentem Felixe Kleina, s nímž spolupracoval až do roku 1910. Pod vedením tohoto proslulého matematika habilitoval v r. 1895 s prací o matematické teorii difrakce (\"Mathematische Theorie der Diffraction\"). Společně napsali čtyřdílnou publikaci o teorii setrvačníků (\"Theorie des Kreisels).\" V r. 1897 se stal profesorem matematiky na Báňské univerzitě v Clausthalu, což mu přineslo existenční zajištění a umožnilo sňatek s Johannou Höpfnerovou, dcerou kurátora göttingenské univerzity. Během manželství se jim narodili tři synové a jedna dcera. Od roku 1900 působil jako mimořádný profesor na Vysoké škole technické v Cáchách (později RWTH Aachen University). V roce 1906 se stal profesorem na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde až do konce života přednášel teoretickou fyziku. Vedl desítky doktorských disertací, výsledky své vědecké práce obohatil celou řadu fyzikálních oborů. V letech 1942-51 pracoval na kompletaci svých přednášek, které byly zveřejněny v šestisvazkovém díle Přednášky z teoretické fyziky (\"Vorlesungen über theoretische Physik\") Kromě přednáškového pobytu v USA (1922-23) a cesty do Číny, Indie a Japonska v r. 1929 žil Arnold Sommerfeld stále v Mnichově. Zemřel v roce 1951 na následky zranění při dopravní nehodě.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Sommerfeld se v průběhu své akademické kariéry zabýval všemi problémy teoretické fyziky od turbulence kapalin až po teorii relativity, kvantovou teorii a fyziku tuhých těles. V letech 1899 až 1909 se zabýval především teorií rentgenového záření a dynamikou elektronů. Výrazně se podílel na rozvoji kvantové mechaniky, zejména v oblasti kvantové teorie stavby atomu (Bohrova-Sommerfeldova teorie). Tato práce byla završena v r. 1919, kdy Sommerfeld napsal kompendium atomové fyziky s názvem Stavba atomů a spektrální linie (\"Atombau und Spektrallinien\"), které se stalo \"biblí\" pro novou generaci atomových a kvantových fyziků. Sommerfeld se zabýval i Zeemanovým jevem, strukturou vodíkového spektra, zavedl konstantu jemné struktury a druhé kvantové číslo. Položil základy kvantové elektronové teorie kovů a v roce 1931 vypracoval teorii brzdného záření elektronů.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Arnold Sommerfeld obdržel mnoho čestných medailí a vyznamenání akademických institucí z celého světa. Byl laureátem medaile Maxe Plancka, Lorentzovy medaile, Oerstedovy medaile, členem evropských i amerických vědeckých společností, byl čestným doktorem univerzit v Rostocku, Cáchách, Kalkatě a Aténách.  Za úspěchy, kterých dosáhl v kvantové teorii atomu, byl v letech 1917 až 1951 celkem 84krát nominován na Nobelovu cenu za fyziku. Nikdy ji však nezískal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnold Johannes Wilhelm Sommerfeld (5. prosince 1868, Královec – 26. dubna 1951, Mnichov) byl německý teoretický fyzik, průkopník rozvoje atomové a kvantové fyziky. Sám také vychoval velké množství studentů pro další éru teoretické fyziky. V kvantové mechanice je důležitý jeho objev konstanty jemné struktury. 84krát byl nominován na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nezískal.", "tgt_summary": "Arnold Johannes Wilhelm Sommerfeld, (; 5 December 1868 – 26 April 1951) was a German theoretical physicist who pioneered developments in atomic and quantum physics, and also educated and mentored many students for the new era of theoretical physics. He served as doctoral supervisor for many Nobel Prize winners in physics and chemistry (only J. J. Thomson's record of mentorship is comparable to his).", "id": 2057070}
{"src_title": "Ozbrojené síly Slovenské republiky", "tgt_title": "Slovak Armed Forces", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Armáda Slovenské republiky.", "content": "Základy vzniku ozbrojených sil Slovenské republiky jsou zakotvené v Čl. 25 Ústavy Slovenské republiky. Tento článek deklaruje, že „Obrana Slovenské republiky je povinností a ctí každého občana. Zákon ustanoví rozsah branné povinnosti. Nikoho nelze nutit, aby vykonával vojenskou službu, jestliže je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. Podrobnosti ustanoví zákon.“.  Národní rada Slovenské republiky až 16. prosince 1992 položila základ pro vytvoření a existenci vlastní samostatné armády zákonem č.3/1993 Z.z. o zřízení Armády Slovenské republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1993.  Armáda od té doby plnila i úlohy v rámci mírových sil OSN. Armádu tvořily jednotlivé druhy vojsk, Vojenskou policii, Vojenské zpravodajství, vojenské správy, úřady ministerstva obrany, vojenské soudy a prokuratura. Hlavní druhy armádních vojsk bylo pozemní vojsko, letectvo a protivzdušná obrana. Velícím orgánem bylo až do 25. srpna 1994 Velitelství armády Slovenské republiky. Velitelem Armády Slovenské republiky byl jmenován generálporučík Ing. Július Humaj.  Velitelství Armády Slovenské republiky bylo 25. srpna 1994 přetvořeno na Generální štáb Ozbrojených sil Slovenské republiky. Po dobu jeho existence mu veleli:", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly Slovenské republiky.", "content": "Národní rada Slovenské republiky 23. května 2002 schválila zákon č.321/2002 Z.z o ozbrojených silách Slovenské republiky s účinností od 1. července 2002. Tímto dnem vznikly Ozbrojené síly Slovenské republiky. Vytvořeny byly pro zachování míru a bezpečnosti Slovenské republiky a k plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, kterými je Slovenská republika vázaná.  Ve funkci náčelníka generálního štábu působil generál Ing. Milan Cerovský. V současnosti tuto funkci vykonává generál Ing. Peter Vojtek.  Základní složky ozbrojených sil tvoří pozemní síly, vzdušné síly a síly výcviku a podpory. Organizačně se ozbrojené síly člení na svazky, útvary, jednotky, úřady a zařazení. Ozbrojené síly jsou rozhodujícím výkonným prvkem systému obrany republiky. Jejich hlavní úlohou je zajišťovat bezpečnost státu před venkovním napadnutím a plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv.  Ozbrojené síly se také podílejí na zachovávání veřejného pořádku a bezpečnosti státu, jeho svrchovanosti, územní celistvosti a nedotknutelnosti státních hranic. Zákon přesně specifikuje použití ozbrojených sil v čase míru, války, válečného stavu, výjimečného stavu a stavu nouze.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionalizace.", "content": "Zásadní změny při výstavbě ozbrojených sil se udály 1. ledna 1998 zrušením výrazu „voják z povolání“ a nahrazením výrazem „profesionální voják“ zákonem č. 370/1997 Z.z. o vojenské službě. V době platnosti tohoto zákona vstoupilo Slovensko 29. března 2004 do NATO. Legislativní podmínky pro přechod na plně profesionální armádu vytvořil zákon č.346/2005 Z.z. o státní službě profesionálních vojáků ozbrojených sil SR. Základní vojenská služba na Slovensku zanikla 1. ledna 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Ozbrojené síly Slovenské republiky mají vlastní policejní a soudní složky. V čase ohrožení republiky jiných státem či zahraniční organizací (terorismus), je jediná oprávněná zasáhnout po schválení vlády či prezidenta SR. Mají vlastní strukturu, řídí se pro ni zvlášť vytvořenými zákony. Hlavní řídící složkou OSSR je Generální štáb.  Mohou být nasazeny i při likvidací nebezpečných situací (povodně, zemětřesení, požáry...), či při záchraně nebo ochraně majetku a osob při těchto situacích.  Mezi zvláštní jednotky ozbrojených sil patří čestná stráž prezidenta Slovenské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení a velení.", "content": "Ozbrojené síly řídí vláda a ministerstvo obrany a velí jim prezident Slovenské republiky, náčelník generálního štábu a ostatní ustanovení velitelé. Velení ozbrojených složek odborně, organizačně a technicky zabezpečuje generální štáb v čele s náčelníkem generálního štábu.  Vláda SR při řízení ozbrojených sil schvaluje základní koncepci pro jejich rozvoj, použití, rozhoduje o umístění, svazcích, útvarech, úřadech a zařízení, o počtech hlavních druhů vojenských zbraní, systémů a techniky a o použití vojáků.  Ministerstvo obrany při řízení ozbrojených sil zpracovává základní koncepční dokumenty, zpracovává plány jejich použití, navrhuje počty techniky a osob, zodpovídá za zásobování, přípravu a řízení mobilizace a vykonává vnitřní kontrolu v ozbrojených silách.  O vyslání OSSR mimo státní území rozhodují příslušné ústavní orgány. Souhlas s vysláním mimo území Slovenska se od profesionálního vojáka nevyžaduje. Ozbrojené síly jsou financovány ze státního rozpočtu. Majetek státu užívaný OSSR spravuje ministerstvo obrany. Stát před soudy ve věcech ozbrojených sil zastupuje ministerstvo obrany.  generálmajor Ing. Ján Ďurove generálmajor Ing. Leopold Bilčík, generálmajor Ing. Emil Vestenický, generálmajor Ing. Rudolf Žídek generálmajor Ing. František Blanárik,", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování do první generálské hodnosti v době aktivní služby.", "content": "generálmajor Ing. Milana Cerovský, generálmajor Ing. Ján Čmilanský, generálmajor Ing. Ľudovít Gál, generálmajor Ing. Milan Podhoráni, generálmajor Ing. Jozef Pivarči, generálmajor Ing. Milan Stráňava, generálmajor JUDr. Ján Vida generálmajor Ing. František Butko, generálmajor Ing. Gašpar Hozman, generálmajor Ing. Marián Mikluš, generálmajor Ing. Oto Nečas, generálmajor JUDr. Ondrej Samaš, generálmajor JUDr. Alojz Siro generálmajor Ing. Jozef Blizman, generálmajor Ing. Peter Bučko, generálmajor MUDr. Igor Čombor, generálmajor Ing. Jozef Kováčik, generálmajor Ing. Jozef Zadžora generálmajor Ing. Ľubomír Bulík, CSc., generálmajor Ing. Jozef Dunaj, generálmajor Ing. Dušan Humený, generálmajor Ing. Peter Novotňák brigádny generál Ing. Ján Kačmár, brigádny generál Ing. Milan Maxim, brigádny generál Ing. Vladimír Púčik brigádny generál Ing. Peter Gajdoš, brigádny generál Ing. Ľubomír Háberl, brigádny generál Ing. Miroslav Kováč, brigádny generál Ing. Jozef Krakovský, brigádny generál Ing. Jaroslav Kuča, brigádny generál Ing. Mikuláš Regula, brigádny generál Ing. Jaroslav Vývlek brigádny generál doc. Ing. František Bartko, CSc. brigádny generál Ing. Juraj Baránek, brigádny generál Ing. Miroslav Kocián, brigádny generál Ing. Vendelín Leitner, brigádny generál Ing. Stanislav Petrenec brigádny generál MUDr. Pavol Maslík, PhD., brigádny generál Ing. Štefan Mečár, brigádny generál Ing. Jaroslav Muríň, brigádny generál Ing. Ján Salaganič, brigádny generál Ing. Peter Vojtek brigádny generál Ing. Milan Čelko, MSc., brigádny generál Ing. Ondřej Novosad, brigádny generál RSDr. Jozef Viktorín, brigádny generál Ing. Marián Áč, PhD., brigádny generál Ing. Ivan Hirka, brigádny generál doc. Ing. Miroslav Kelemen, PhD., brigádny generál Ing. Juraj Krištofovič, brigádny generál Ing. Ľubomír Svoboda,", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozbrojené síly Slovenské republiky, v období 1993–2002 Armáda Slovenské republiky, je název vojenských sil Slovenska. Tyto síly se dále oficiálně člení na Pozemní síly, Vzdušné síly a Síly výcviku a podpory.", "tgt_summary": "The Armed Forces of the Slovak Republic were divided from Czechoslovak army after dissolution of Czechoslovakia on January 1, 1993. Slovakia joined NATO on 29 March 2004. From 2006 the army transformed into a fully professional organization and compulsory military service was abolished. Slovak armed forces numbered 15,996 uniformed personnel and 3,761 civilians in 2014.", "id": 1749838}
{"src_title": "Viborg", "tgt_title": "Viborg, Denmark", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v 8. století Vikingy a je tak jedním z nejstarších měst. Díky své dobré poloze mělo velký strategický význam a probíhaly zde důležité náboženské a politické události. Ve městě byl kdysi postaven hrad typu motte. Své jméno má složené ze slov \"Wii\", což znamená Svaté místo, a \"Berg\", tedy kopec.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Viborg je proslulý svou katedrálou. Konstrukce katedrály začala v roce 1130 a trvala 50 let. Několikrát do základů vyhořela a byla vždy znovu postavena. Z původní katedrály se dochovala pouze krypta. Nejnovější části kostela pochází z roku 1876. Katedrálu zdobí mnoho maleb s biblickou tematikou od dánského malíře Joakima Skovgaarda. Vedle katedrály stojí Skovgaardovo muzeum založené v roce 1937.  Před reformací bylo ve Viborgu 5 klášterů (pro augustiniánské bratry, pro augustiniánské sestry, františkánský klášter, dominikánský klášter a klášter maltézského řádu), asi 12 kostelů a několik kaplí. Do dneška se dochovala jen katedrála a zbytky františkánského a dominikánského kláštera.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Viborg získal během posledních deseti let pověst jednoho z nejlepších sportovních měst Dánska. Nejprve se v městě zformoval tým házenkářek (což je v Dánsku populární sport a Viborg je nadále mezi 5 nejlepšími kluby Evropy). Následně se tým házenkářů a zejména profesionální fotbalový tým umístil na předních příčkách dánských lig. V letech 1998-2008 byl Viborg FF stálým účastníkem dánské Superligy a v roce 2000 vyhrál dánský pohár.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Ve Viborgu sídlí několik vzdělávacích institucí včetně \"Viborg Katedralskole\" (katedrální školy). Má se za to, že zde byla založena v roce 1060 škola - ve stejné době jako se město stalo sídlem biskupa. Současná monumentální stavba byla postavena v roce 1926 pro velké množství studentů a později se ke škole připojila ubytovna pro žáky z vnějších krajů nebo ostrovů, které poblíž gymnázium nemají. Ačkoli je tento systém již zastaralý, jsou koleje stále populárnější, přebývá v nich několik studentů z Grónska nebo studenti, kteří nechtějí zůstat doma. Viborg Katedralskole je dnes jedna ze čtyř gymnázií ve Viborgu. Ve městě také sídlí The Animation Workshop, umělecká škola zabývající se animací sídlící ve vojenském areálu na okraji města. Tato instituce je považována za jednu nejlepších ve svém oboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viborg [ˈʋib̥ɒːˀ] je dánské město ležící ve středním Jutsku. Je sídlem viborské komuny a zároveň kraje Midtjylland. Viborg je také sídlem Nejvyššího soudu pro západní Dánsko, nejvyššího soudu pro Jutský poloostrov. Obec Viborg je druhou největší obcí v Dánsku, zabírá 3,3% celého povrchu Dánska.", "tgt_summary": "Viborg (), a city in central Jutland, Denmark, is the capital of both Viborg municipality and Region Midtjylland. Viborg is also the seat of the Western High Court, the High Court for the Jutland peninsula. Viborg Municipality is the second-largest Danish municipality, covering 3.3% of the country's total land area.", "id": 2346806}
{"src_title": "Zpráva vyšetřovací komise o 11. září 2001", "tgt_title": "9/11 Commission Report", "src_document": [{"title": "Lidé ve vyšetřovací komisi.", "content": "Předsedou komise byl jmenován bývalý republikánský guvernér státu New Jersey Thomas H. Kean, místopředsedou se stal demokratický senátor Lee H. Hamilton. Ředitelem štábu byl jmenován Philip D. Zelikow", "section_level": 1}, {"title": "Nálezy.", "content": "Vyšetřovací komise vyslechla přes 1200 lidí z 10 zemí, prostudovala dva a půl milionu různých dokumentů, včetně některých tajných. Komise vycházela z vyšetřování FBI a PENTTBOM, a vedla několik veřejných slyšení, v nichž vypovídali různí svědkové včetně některých členů tehdejší administrativy a armády. Než byla zpráva komisí vydána, byly z ní odstraněny všechny tajné nebo jinak citlivé informace.  Zpráva mimo jiné konstatovala, že FBI a CIA ve svých úlohách a v aspektu rizika teroristických útoků nepříliš dobře posloužili prezidentovi Bushovi a jeho předchůdci Clintonovi.  Komise konstatovala, že většina z 19 teroristů byla původem ze Saúdské Arábie, ale nenašla důkazy, že by tato země proti Spojeným státům v nějakém ohledu konspirovala. Vůdce teroristů Mohamad Atta byl původem z Egypta další dva teroristé pocházeli z Spojených arabských emirátů a jeden z Libanonu. Všichni útočnici byli členy organizace Al-Káida vedené Usámou bin Ládinem. Komise nenašla žádné důkazy o spolupráci Iráku s Al-Kaidou na přípravě útoků z 11. září, avšak upozornila na snahy Usámy bin Ládina navázat spolupráci s iráckou vládou.  Dále našla důkazy o zvýšené spolupráci Íránu s organizací Al-Kaidá. Šlo zejména o íránská razítka v pasech několika únosců získaná při cestě přes Írán. Avšak nenašla žádné důkazy o zapojení Íránu do přípravy útoků z 11. září. Írán navíc zahájil snahu o snížení vlivu Al-Kaidy na svém území. Z výsledků vyšetřování vyvodila Komise rozsáhlá doporučení, které mají příštímu takovému útoku zabránit. Tyto změny zahrnují některé organizační změny ve zpravodajské síti Spojených států; jako vytvoření společného ředitelství pro FBI a CIA. Další změny proběhly v ostraze hranic a imigrační politice.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Práce komise se stala po vydání zprávy i v průběhu její činnosti předmětem kritiky. Většina kritických hlasů se rekrutovala z řad zastánců alternativních teorií pro vysvětlení příčin a událostí z 11. září 2001. Mezi kritizované body patří: Část kritiky nebyla namířená výhradně proti komisi samotné, ale doléhala i na administrativu prezidenta George W. Bushe, kde vytýkala například nedostatečné financování, prodlevu v rozhodnutí komisi vůbec zřídit, nebo způsob, kterým mezi vládou a komisí proudily informace.  Jednu z ucelenějších kritik formuloval do podoby několika knih a přednášek David Ray Griffin – \"The 9/11 Commission Report: Omissions and Distortions\" (\"Zpráva vyšetřovací komise 11. září: Vynechávání a překrucování\") a \"Debunking 9/11 Debunking: An Answer to Popular Mechanics and Other Defenders of the Official Conspiracy Theory\" (\"Demýtizace demýtizace z 11. září: Odpověď na [časopis] Popular Mechanics a jiné obhájce oficiální konspirační teorie\") Ještě před ním Meyssan Thierry knihou Velký podvod a po něm a po Griffinovi následovali další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpráva vyšetřovací komise o 11. září 2001 (angl. \"Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States\" nebo zkráceně \"9/11 Comission Report\") je oficiální zpráva o událostech, které vedly k teroristickým útokům z 11. září 2001 vypracovaná Národní komisí pro teroristické útoky na Spojené státy (\"National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States\"), neformálně \"9/11 Comission\" nebo Kean/Zelikow Comission) na žádost Prezidenta a Kongresu Spojených státu. Zpráva má 571 stránek a je volně stažitelná z internetu.", "tgt_summary": "The 9/11 Commission Report, formally named Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, is the official report of the events leading up to the September 11, 2001 terrorist attacks. It was prepared by the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States (informally sometimes known as the \"9/11 Commission\" or the \"Kean/Hamilton Commission\") at the request of United States president George W. Bush and Congress, and is available to the public for sale or free download.", "id": 2467336}
{"src_title": "Středoasijský pastevecký pes", "tgt_title": "Central Asian Shepherd Dog", "src_document": [{"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Temperament: smělý, přizpůsobivý, zvědavý, silný, nezávislý, chladný  Středoasijští pastevečtí psi jsou velcí psi, robustní stavby těla, silní, odvážní, nedůvěřiví vůči cizím, snadno přizpůsobiví různým klimatickým podmínkám. To umožňuje široké využití plemene v nejrůznějších oblastech. Středoasiati snesou i drsnější povětrnostní podmínky, jelikož jsou od přírody vybaveni kožichem obdařeným velmi hustými a dlouhými pesíky. Dobře snášejí náročné podmínky i situace, kdy musejí vydržet bez dostatku potravy a vody. V některých oblastech fungují dokonce při teplotách pod -40 °C. Milují sníh. Jinak je tomu v tuzemských podmínkách, kde se s dlouhodobě nízkými teplotami a vytrvale zasněženými oblastmi nesetkají.  Uši a ocas se v zemích původu krátce kupírují, aby útočící šelmy neměly možnost psa uchopením za uši či ocas znehybit a zabít.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tito psi potřebují ke svému životu prostor, aby se uplatnilo jejich vrozené sebevědomí a pud chránit svěřený majetek. Nejlépe se cítí tam, kde mají k dispozici velký pozemek. Rozhodně se nehodí pro držení v kotci. Nemají rádi uzavřené malé prostory a spíše než klasickou boudu uvítají přístřešek, který je ochrání před prudkým deštěm, mokrým sněhem a průvanem. Pokud tuto možnost pes nemá, vyhrabe si v zemi pelech sám nebo se schová pod keř. Má rád vyvýšené plochy, ze kterých pozoruje okolí. Pokud se na jednom pozemku nachází psů víc, rozdělí si teritorium na menší úseky a každý hlídá svou část. Pro Středoasijského pasteveckého psa je důležitá řádná socializace, obdobně jako u jeho blízkých příbuzných Kavkazského pasteveckého psa a Moskevského strážního psa. Primárně je samostatný hlídač a obranář. Hlídá neustále a veškerý čas, i během spánku, podřizuje této prioritě. Pokud začne chránit, příkazy psovoda jsou pro něj druhořadé. V situacích, které vyhodnotí jako krizové, kdy je jeho rodina či majetek v nebezpečí, jedná zcela podle vlastního uvážení. Proto je důležité nenechávat psa o samotě s cizími návštěvami, neboť by je mohl vyhodnotit jako vetřelce a napadnout je. Přechod z klidové fáze do útoku bývá velmi rychlý. Pokud pes cítí vážné ohrožení svých blízkých, je připraven protivníka i zabít.  „\"Již štěně středoasijce instinktivně ví, že jeho povinností je obrana nejenom pána, nýbrž každého člověka, který je v nouzi a potřebuje pomoci. Tento příkaz má také zakódován hluboko v genech, a tak není třeba psa na obranu cvičit. Jediný rozdíl mezi obranou provedenou mladým a dospělým psem je ten, že dospělý pes útočí bez hlesu jako střelná zbraň opatřená tlumičem. Proč? Nesmí při obraně stáda vyplašit ovce, které by se mohly v panice ušlapat, spadnout do strže či si jinak ublížit. Středoasijec je při dávení nepřítele diskrétnost sama. Stejně postupuje i při obraně člověka. Tichý útok psa je daleko děsivější, než kdyby při něm vrčel, kňučel nebo štěkal,\"“ (Irena Sehnerová: \"Asijští démoni: co o nich ještě nevíte\").  Středoasiat bedlivě sleduje pohyb na svěřeném hlídacím úseku a ze svého místa startuje až po důkladném zvážení, s velkou razancí a se silným hlasovým doprovodem, čímž odrazuje možné narušitele. Zasahuje zpravidla až v situaci, kterou, podle jeho vyhodnocení, není schopen chráněný subjekt sám zvládnout. Při výcviku zadržení na cvičný rukáv přirozeně zpravidla nereaguje, ale pokud jde o zadržení figuranta s možností kousání do celého těla, bývá dost aktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika.", "content": "Středoasiati se nehodí pro klasický služební výcvik, jako je stopování a prvky vyšší poslušnosti. Nesnášejí jakoukoli drezuru a ačkoli chápou velmi dobře, co je po nich vyžadováno, nepovažují často cviky za smysluplné, a odmítají je proto vykonat. Zejména v mladém věku je obvyklé, že po povelu psovoda následuje prodleva, ve které pes přemýšlí, zda uposlechne. Tato svéhlavost vychází z historické podstaty plemene: pastevečtí psi byli v horách při ochraně stáda odkázáni pouze sami na sebe, museli se rozhodovat samostatně. Neznamená to však, že by pes byl zcela neovladatelný. Podmínkou je pevný, kladný vztah psa ke svému pánovi založený na (oboustranném) respektu a důvěře.  Výcvik není pes schopen ukončit na 100 %, oproti tomu k obraně ho není třeba nijak zvlášť cvičit. Je dobré nasměrovat psa tak, aby si upevnil návyk kdy a v jaké situaci má zasáhnout. Neméně důležité je, aby se jeho psovod naučil, jak se při obranném zásahu svého psa má chovat, protože jeho útočný projev je svou silovou stránkou zcela odlišný od běžných strážních a služebních psů. Obvykle není nutné psa k obraně pobízet, je na místě jeho snahu napadat domnělé nepřátele spíše tlumit a usměrňovat, aby nebyl vůči svému okolí příliš útočný. Zpravidla stačí klidný tón hlasu, z něhož pes pochopí, že má psovod situaci pod kontrolou.", "section_level": 1}, {"title": "Výchova.", "content": "Psa je vhodné vodit na dostatečně pevném vodítku a je třeba umět jej zvládnout fyzicky, ale především psychologicky. Nezbytná je důsledná a trpělivá výchova. Ke Středoasijskému pasteveckému psu je nutné přistupovat laskavě, klidně a ohleduplně. Musí být jasně stanoveny hranice, které pes nesmí překročit. Křik a fyzické tresty jsou zcela nevhodné.  Při systematickém a vhodném vedení je Středoasijec oddaným společníkem a obranářem ochotným položit za svou lidskou smečku život. Pokud se jeho výchova podcení, zanedbá či zkazí, jedná zcela podle vlastního uvážení a může být svému okolí i nebezpečný. Nehodí se pro nezkušené začátečníky či nedůsledné a nevyrovnané majitele, kterým snadno přeroste přes hlavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Středoasijský pastevecký pes (anglicky: Central Asian Shepherd, rusky: Среднеазиатская овчарка, zkratka SAO), v asijských zemích také nazývaný alabaj, je molossoidní pracovní psí plemeno původem z Turkmenistánu (tzv. Turkmenský alabaj) a dalších států střední Asie. Středoasijský pastevecký pes má kvůli velkému území, na němž je chován, mnoho typů, které se od sebe liší exteriérem (stavbou těla, hlavy, mohutností).", "tgt_summary": "The Central Asian Shepherd Dog () is an ancient livestock guardian dog breed. Traditionally, the breed was used for guarding sheep and goat herds, as well as to protect and for guard duty.", "id": 2188497}
{"src_title": "Jaroslav Kubera", "tgt_title": "Jaroslav Kubera", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Podle životopisu, který zveřejnil na svých internetových stránkách, odmaturoval a následně studoval matematiku na Masarykově univerzitě v Brně a zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, avšak vysokoškolské studium nedokončil. V letech 1967–1969 pracoval v podniku Sklo Union Teplice, v letech 1969–1990 v podniku Elektrosvit Teplice, v letech 1990–1994 jako tajemník Městského úřadu v Teplicích, od roku 1994 byl profesionálním politikem. Kubera byl silný kuřák. Restrikce uplatňované na kuřáky dlouhodobě kritizoval. Zákaz kouření označil za „nikoterorismus“.  Poté, co Jaroslav Kubera avizoval, že se chystá navštívit Tchaj-wan, byl několik dní před smrtí vystaven obrovskému tlaku ze strany Číňanů a Pražského hradu. Během lednové schůzky na Hradě mu prezident Zeman předal výhružný dopis od Číňanů, ke kterému se Pražský hrad připojil. Týden před smrtí byl na obědě s prezidentem Zemanem a po návratu z Hradu doma zvracel. Poté se mezi čtyřma očima setkal s čínským velvyslancem a tři dny nato zemřel.  Zemřel náhle dne 20. ledna 2020. V kanceláři ho postihla nevolnost, asistentka zavolala záchranáře, následně byl převezen do nemocnice v Teplicích a poté přemístěn do kardiocentra v Ústí nad Labem, kde zemřel na těžký infarkt myokardu. Jeho manželka však pro Seznam Zprávy v rozhovoru publikovaném 28. dubna nejprve uvedla, že dodnes nemají příčinu úmrtí potvrzenou (že jde o infarkt se jen domnívají), neboť jim primářka odmítá jakékoli dokumenty vydat, a že to nejspíš ani nikdy potvrzené nebude. Později však již byly pozůstalým tyto dokumenty vydány. Kuberova dcera Vendula Vinšová v pořadu 168 hodin uvedla, že čínský nátlak v posledním týdnu stál Kuberu život.  Dne 3. února 2020 proběhlo veřejné smuteční rozloučení s Jaroslavem Kuberou v Krušnohorském divadle v Teplicích, kde byla vystavena rakev s jeho ostatky zahalená českou státní vlajkou a s čestnou vojenskou stráží. Téhož dne odpoledne proběhlo v pražském Rudolfinu uzavřené pietní shromáždění k uctění Kuberovy památky. Smuteční projevy přednesli bývalí senátoři Tomáš Töpfer a Přemysl Sobotka. Celou pietu hudebně doprovázela Severočeská filharmonie Teplice pod vedením dirigenta Charlese Olivieri-Munroa. Samotný pohřeb Jaroslava Kubery se uskutečnil pouze v úzkém kruhu rodinném.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013 vyzval ODS, aby navázala bližší spolupráci s mimoparlamentní Stranou svobodných občanů. Podle Kubery. Předseda Svobodných Petr Mach spolupráci odmítl a naopak vyzval nespokojené členy ODS, aby přešli ke Svobodným.  V komunálních volbách v roce 2014 obhájil post zastupitele Teplic, když vedl kandidátku ODS. Strana volby ve městě vyhrála (26,74 % hlasů, 8 mandátů), uzavřela koalici s ČSSD a TOP 09 a v listopadu 2014 se Jaroslav Kubera stal pošesté primátorem statutárního města Teplice.  V krajských volbách v roce 2016 byl za ODS zvolen zastupitelem Ústeckého kraje. Na kandidátce původně figuroval na 55. místě, ale vlivem preferenčních hlasů skončil druhý. Po volbách do Senátu PČR v roce 2016 se stal místopředsedou Senátu PČR, když dne 16. listopadu 2016 obdržel 59 hlasů od 78 přítomných senátorů. Zároveň se vzdal postu předsedy Senátorského klubu ODS, v této funkci jej nahradil Miloš Vystrčil.  V červenci 2017 oznámil, že v Senátu získal potřebný počet podpisů pro prezidentskou kandidaturu, nakonec ji ale nepodal. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 obhajoval za ODS mandát senátora v obvodu č. 32 – Teplice. Se ziskem 41,81 % hlasů vyhrál první kolo voleb a ve druhém kole se utkal s nestraníkem za hnutí Senátor 21 Zdeňkem Bergmanem. Toho porazil poměrem hlasů 55,60 % : 44,39 % a zůstal tak senátorem.  V komunálních volbách v roce 2018 byl lídrem kandidátky ODS do Zastupitelstva města Teplice, mandát zastupitele obhájil. Vítězná ODS vytvořila koalici se třetím hnutí ANO 2011, novým primátorem byl zvolen Hynek Hanza z ODS. Kubera se rozhodl věnoval plně práci v Senátu PČR, primátorem města byl 24 let.  Dne 14. listopadu 2018 byl zvolen předsedou Senátu PČR a vystřídal tak ve funkci Milana Štěcha. Uspěl ve druhém kole první volby, v němž porazil poměrem hlasů 46 : 24 Václava Hampla (nestraník za KDU-ČSL a Zelené). V prvním kole byl jejich soupeřem ještě Jan Horník (STAN). Jeho volba nebyla všemi vítaná, např. režisérka Apolena Rychlíková po zvolení psala o „další ostudné personě ve vysoké funkci“ a to nejen pro Kuberovo sexistické chování.", "section_level": 1}, {"title": "Politické výroky a činy.", "content": "Měl specifický způsob žertování, který spočíval i v tom, že u mnoha jeho návrhů nebylo každému hned zřejmé, zda byly míněny vážně anebo v žertovné nadsázce. Navrhl poslancům uzákonit měsíční příjem 270 tisíc Kč (se současným zrušením nezdaněných náhrad), bojoval za ochranu práv kuřáků. Koncem července 2005 se objevil v týdenní desítce nejcitovanějších českých politiků, zejména když komentoval zamítnutí novely protikuřáckého zákona Senátem. Mezi nejcitovanějšími politiky se objevil i na přelomu března a dubna 2006, kdy se vyjadřoval k senátnímu zamítnutí zákoníku práce a k záměru Senátu zrušit chystaný zákaz předjíždění pro všechny kamiony.  V ODS patřil k výrazným kritikům Lisabonské smlouvy a k euroskeptikům. Evropskou unii přirovnal k SSSR a kritizoval socialistické sklony EU (). V roce 2006 podpořil vznikající motoristickou iniciativu \"ChceteZmenu.cz\", která požadovala snížení postihů za různé dopravní přestupky, výstavbu rychlostní silnice R35 (od roku 2016 značené dálnice D35) a zvýšení maximální rychlosti na dálnicích na 140–160 km/h. V témže roce dostal od sdružení Děti Země negativní ocenění Zelená perla za větu vyřčenou v souvislosti s peticí proti jihomoravské dálnici D43, kterou podepsalo kolem 35 tisíc lidí: Byl hlavním iniciátorem novely Zákona o pozemních komunikacích, která ruší odpovědnost majitelů přilehlých nemovitostí za škody způsobené závadami ve schůdnosti chodníku a de facto tak ruší jejich tradiční povinnost zajistit zimní údržbu chodníku. V otázce takzvaného „šrotovného“, tedy státní podpory nákupu nových vozidel v rámci řešení světové ekonomické krize, zastával Kubera názor, že šrotovné by majitelům starých vozidel neměl platit stát, ale automobilky, které mají problémy s odbytem.  V roce 2006 zveřejnily \"Literární noviny\" diskusi Jaroslava Kubery s Josefem Vaculíkem o rozpočtovém určení daní. Zatímco Vaculík prosazoval změnu rozdělovacích koeficientů státních dotací ve prospěch menších obcí, Kubera se stavěl za hledání možností, jak zvýšit přímé příjmy obcí, například tím, že by daň z nemovitosti a různé místní poplatky byly nahrazeny daní z bydlení, a nepřenášet na obce stále další povinnosti státu, když stát takto vzniklé náklady obcím dostatečně nehradí. Zároveň zmínil, že v České republice jsou obce příliš malé: Na konci roku 2008 z pozice primátora v médiích kritizoval byrokracii, usiloval o znovuzavedení okresů a zrušení krajů, varoval před nedostatkem strážníků a zdůvodňoval, proč Teplice neuspořádaly novoroční ohňostroj.  V analýze přístupu k feminismu v českých médiích za období od dubna 2004 do dubna 2005 se ocitl mezi 8 jmenovanými osobnostmi vystupujícími proti feminismu, výslovně byl zmíněn Kuberův výraz citovaný v článku Václava Dolejšího v \"MF Dnes\" 1. prosince 2004. V diskusi o registrovaném partnerství se zasazoval o rovnost bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci, tedy o to, aby registrovat bylo možno i vztah druh–družka. V Nedělní partii na TV Prima 18. května 2008 se vyjadřoval proti návrhům ministryně Džamily Stehlíkové, která mimo jiné prosazovala, aby zákon zakázal tělesné tresty dětí v rodinách, a tlak EU na aplikaci zákonů prostřednictvím pokut označil za děsivý. V polovině července 2007 se vyjadřoval k výrokům senátorky Liany Janáčkové o Romech, k boji proti diskriminaci, vyjadřoval se proti trestnosti přechovávání dětské pornografie a z pozice primátora komentoval síť poboček Czech Point a příspěvek města na lékařský přístroj. V senátní diskusi 18. července 2007 Kubera mimo jiné řekl:  I přes výhrady podpořil návrh nového trestního zákoníku, na němž uvítal zejména zavedení alternativních trestů typu domácího vězení a sledovacích elektronických náramků.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká zkušenost.", "content": "Režisér Ondřej Trojan obsadil v roce 2017 Kuberu do malé role prezidenta Edvarda Beneše ve filmu \"Toman\", popisujícím osudy Zdeňka Tomana, vedoucího odboru zahraniční rozvědky v letech 1945 až 1948. Jednalo se o jeho jedinou filmovou hereckou zkušenost. Vyzkoušel si i několik divadelních rolí, např. v teplickém Krušnohorském divadle hrál principála v \"Prodané nevěstě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Kubera (16. února 1947 Louny – 20. ledna 2020 Ústí nad Labem) byl český pravicový politik, od listopadu 2018 do úmrtí v lednu 2020 předseda Senátu Parlamentu České republiky. V horní komoře tak navázal na předchozí působení ve funkcích místopředsedy Senátu a předsedy Ústavně-právního výboru. Senátorem za obvod č. 32 – Teplice byl poprvé zvolen v roce 2000. Mezi lety 1994 až 2018 stál v čele města Teplice, nejprve jako starosta, od roku 2001 jako primátor.", "tgt_summary": "Jaroslav Kubera (16 February 1947 – 20 January 2020) was a Czech Civic Democratic politician who served as Senator representing Teplice from 2000 and the President of the Senate from 2018 until his death in 2020, becoming first high-ranking Czech official to die in the office. He previously served as mayor of Teplice from 1994 to 2018.", "id": 166200}
{"src_title": "Sloup v Čechách", "tgt_title": "Sloup v Čechách", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zachovalá zmínka o obci pochází z roku 1318. Tehdy zde vedla obchodní stezka z Prahy do Žitavy a z roku 1324 je první záznam o existenci strážního hradu u obce. Je však pravděpodobné, že je o 30 let starší. V první čtvrtině 14. století kraj od Žitavy přes Lužické hory až na Českolipsko patřil Ronovcům, Chvalovi z Lipé a jeho synům. Syn Chval se nechal psát po roce 1290 jako Čeněk z Ojvína a zřejmě on využil skálu ve Sloupu připomínající Ojvín ke stavbě hradu. Vesnice pod hradem byla roku 1352 psána jako farní. Od roku 1400 patřila ves Hynkovi Hlaváčovi z Dubé, který ji i s okolím roku 1412 prodal za 200 kop grošů šlechtici Hanušovi Welfovi z Varnsdorfu. Husitské války Sloup přežil bez újmy.  Později po husitských válkách získal sloupské panství loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna. Podnikal odtud loupeživé nájezdy na okolí i do Saska a Lužické vojsko mu v odvetě v letech 1444 a 1445 hrad zbořilo. Mikeš jej později obnovil a loupil dál, v roce 1455 jej předal synům. V lednu 1471 ho i s podhradím koupili Berkové z Dubé.  V roce 1595 Adam Berka z Dubé ve vsi postavil panský dům, Berkovský zámek, k obývání daleko pohodlnější než zdejší hrad. Během třicetileté války roku 1639 hrad oblehlo vojsko švédského generála Banera, dobylo jej a vypálilo. Obnoven již nebyl. O 50 let později byla ve skále u hradu vyhloubena poustevna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj podnikání.", "content": "Po zesnulém Ferdinandu Hroznatovi jeho dědici roku 1708 prodali panství Sloup za 280 000 zlatých hraběti Václavu Norbertu Oktaviánu Kinskému, pánu v České Kamenici. Když ten zemřel, testamentem a dědickou dohodou rodiny Kinských sloupské panství získal jeho druhorozený syn Josef, který byl v době otcova úmrtí nezletilý. Proto až do roku 1726 panství spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich Kinský. Obec se začala rozvíjet po roce 1726, kdy panství převzal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský. Nechal zde postavit v letech 1730–1733 zámek v barokním slohu, který hrabě Kinský později stále upravoval. Roku 1779 zde hostil císaře Josefa II. a koncem července 1822 i arcivévodu Františka Karla. U něj je zámecký park s kašnou a vodotryskem. Po znárodnění majetku vysídlených Němců byla v zámku zřízena ozdravovna pro děti z Prahy, sloužil i jako škola v přírodě a ústav sociální péče. Pak se zde usídlil Domov pro seniory  Hrabě Kinský podnikal na celém svém panství, v samotném Sloupu využil i svůj zámek, kde od roku 1756 vyráběl na třech, později devíti stavech jemné plátno. V roce 1759 v obci, ve dvoře pod hradem zřídil barvírnu pláten, kterou postupně rozšířil na kartounku, nejstarší v Čechách. Formíři připravující dřevěné formy k potisku pracovali v obecním domě a v budově, ze které se později stal hostinec Fichtelschänke poblíž hradu. Nedaleko u potoka měl prádelnu pláten. V obci zřídil tkalcovskou školu a roku 1760 manufakturu na výrobu barchetu, kde zaměstnával v roce 1761 na 35 stavech 250 lidí, o 3 roky později jich bylo 400. Roku 1762 založil manufakturu na výrobu cvilinku, řízenou mistrem ze Saska.", "section_level": 1}, {"title": "Změny státní správy.", "content": "V roce 1848 byl vlastníkem Panství Sloup Karel, hrabě Kinský. Součástí jeho panství bylo 26 obcí, z nichž 24 je dnes v okrese Česká Lípa. Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakousko-Uhersku k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty (včetně panství Sloup), ustanoveny během roku 1850 nové kraje, politické a soudní okresy. Sloup byl i s Janovem začleněn do Českolipského kraje, politického okresu Česká Lípa řízeného okresním hejtmanstvím, soudního okresu Nový Bor. Příslušný krajský soud byl v České Lípě.  V roce 1855 byl Českolipský kraj zrušen, Sloup byl v okrese Nový Bor, který byl začleněn do Litoměřického kraje. Při další reformě státní správy roku 1862 byly kraje zrušeny úplně, okresy zůstaly. Tento stav se do roku 1918 téměř nezměnil.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly obce.", "content": "Návrh znaku i praporu zpracoval Miloslav Sovadina a Heraldická komise při Státním okresním archivu v České Lípě. V lednu 1993 návrhy projednalo Obecní zastupitelstvo, v květnu 1998 jej posoudil Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR (prodleva kvůli nedostatečně odůvodněnému návrhu) a 18. června 1998 jej obci předseda Poslanecké sněmovny udělil.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "V 19. století se stává Sloup oblíbeným letoviskem a také zde vznikla řada spolků, např. Horský a zkrášlovací, či Tělocvičný a Divadelní. V obci je řada ubytovacích zařízení, restaurací, naučné stezky a okruhy. Svou mezinárodní základnu, která je zároveň ubytovacím zařízením, má v objektu Herberk (Lesní 205) dětská asociace A-TOM.", "section_level": 1}, {"title": "Koupaliště.", "content": "V roce 1905 bylo na okraji obce z Radvaneckého rybníka vytvořeno přírodní koupaliště, na břehu fungovala restaurace, půjčovna loděk, byla zde plavecká škola. V období mezi světovými válkami se areál nazýval \"Vlaštovčím jezerem\" (\"Schwalbensee\"), protože zde hnízdící břehule Němci nazývali břehovými vlaštovkami. Po roce 1945 zůstalo koupaliště v provozu a byl u něj postaven kemp i s chatkami.  V roce 1989 byl kemp veden jako veřejné tábořiště \"Na koupališti\", provozovaný Okresním podnikem služeb, závod 06, Nový Bor. Rozloha oploceného areálu byla 80 000 m2, provozováno sociální zařízení, půjčovna loděk, restaurace Jednoty III. cenové skupiny, další kiosky s občerstvením, byl zde povolen tehdy i windsurfing.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava a turistika.", "content": "Do obce zajíždějí autobusové linky několika dopravců. Jedná se o spoje na trase Česká Lípa - Nový Bor (přes Sloup), Česká Lípa - Cvikov a Nový Bor - Zákupy. Nádraží v Novém Boru na železniční trati 080 Bakov nad Jizerou - Česká Lípa - Jedlová je od středu obce vzdáleno necelé 4 km. Přes Sloup vede mezinárodní červeně značená turistická trasa pro pěší E10 z České Lípy i trasa značená modře. Vedou zde cyklotrasy 3062 a 3066. Obec si vybudovala vlastní vyhlídkové okruhy obcí a po přilehlých památkách. V červnu 2014 byla otevřena poblíž Lesního divadla naučná stezka pro děti.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 ve III. třídě okresu Česká Lípa na 4. místě čtrnáctičlenné tabulky. Rok poté soutěž vyhráli a postupují pro sezónu 2012/2013 do II. třídy okresu Česká Lípa.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "V nedalekém Janově se narodili:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sloup v Čechách (německy \"Bürgstein\") se nachází v okrese Česká Lípa, kraj Liberecký. Díky zdejšímu skalnímu hradu, koupališti, nové rozhledně a sousedícím Lužickým horám patří k oblíbeným cílům turistů. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Sloup v Čechách () is a village and municipality in Česká Lípa District in the Liberec Region of the Czech Republic.", "id": 1441878}
{"src_title": "Islámský emirát Afghánistán", "tgt_title": "Islamic Emirate of Afghanistan", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Počátky vzrůstu Tálibánu spadají do afghánské post-sovětské éry devadesátých let. První členové hnutí se rekrutovali ze studentů madrás v Kandaháru a Hilmadu. Za svou ideologii přijali wahhábismus. Po skončení sovětské okupace Afghánistánu začal počet stoupenců Tálibánu rychle narůstat. Začali se k němu přidávat i islámští fundamentalisté z okolních zemí a Tálibán postupně získával moc nad jednotlivými částmi Afghánistánu, až v roce 1996 dobyl hlavní město Kábul, čímž fakticky započala vláda nad celým Afghánistánem. Tálibové přejmenovali Afghánistán na Islámský emirát Afghánistán. Do čela emirátu se postavil samozvaný fundamentalista Muhammad Umar.  Mulla Umar nastolil v zemi velmi tvrdý režim, který vyvolal vlnu odporu nejen u mezinárodních společenství, ale i u samotných Afghánců. Ve snaze vymýtit z emirátu zločin obnovil i za menší provinění tresty bičováním, kamenováním, sekání rukou i veřejné popravy. V rámci fundamentálního islámu začal v zemi praktikovat přísný ikonoklasmus. Ve snaze odstranit veškerou světskou zábavu mimo jiné zakázal tanec na veřejnosti, fotografování, sportovní utkání a zrušil veškeré televizní vysílání. Televizory nechal shromáždit na kábulském náměstí a poté je nechal rozdrtit tanky. Snad největším vrcholem jeho obrazoborecké snahy bylo zničení bamjánských Buddhů. Dále zakázal chodit dívkám do škol a ukazovat se na veřejnosti, v celé zemi zakázal veškeré druhy zábavy a i dalšími způsoby porušoval základní lidská práva v celé zemi. Situace uvnitř emirátu tehdy vyvolala odpor nejen u Západních států a mezinárodních organizací, ale i u samotných Afghánců.  I přes snahu Tálibánu se emirát nikdy nerozšířil na celé afghánské území. Severní výběžek země (přibližně 1/10 celkové rozlohy Afghánistánu) stále zůstával pod správou místních kmenů, které tvořily tzv. Severní alianci. Jedinými státy, které uznaly svrchovanost a nezávislost Islámského emirátu Afghánistán se staly Saúdská Arábie, Pákistán a Spojené arabské emiráty. Islámský emirát v Afghánistánu neměl dlouhého trvání. V roce 2001 byl ukončen následkem operace Trvalá svoboda, která byla přímým důsledkem útoků z 11. září, ze kterých sice byla viněna Al-Káida, ta však měla těsné styky s Tálibánem a její základny se nacházely na afghánském území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islámský emirát Afghánistán (: ) byl islámský emirát, který se mezi lety 1996–2001 nacházel na většině území dnešního Afghánistánu. Pojmenování dostal od islámského nábožensko-politického hnutí Tálibán, které tehdy fakticky ovládalo 90 % území dnešního Afghánistánu.", "tgt_summary": "The Islamic Emirate of Afghanistan (, \"\") was a totalitarian Islamic state established in September 1996 when the Taliban began their rule of Afghanistan after the fall of Kabul. At its peak, the Taliban established control over approximately 90% of the country, whereas remaining parts of the country in the northeast were held by the Northern Alliance, who maintained broad international recognition as a continuation of the Islamic State of Afghanistan. After the September 11 attacks and subsequent United States-backed war on terror, international opposition to the regime drastically increased, with diplomatic recognition from the United Arab Emirates, and Pakistan being rescinded. The Islamic Emirate ceased to exist on 17 December 2001, after being overthrown by the Northern Alliance, which had been bolstered by a US-led invasion of the country.", "id": 603337}
{"src_title": "Amritsar", "tgt_title": "Amritsar", "src_document": [{"title": "Zlatý chrám.", "content": "Sikhský Zlatý chrám je nejdůležitější svatyní sikhského náboženství a skutečným „srdcem“ kolem něhož se točí život v Amritsaru. Je to obrovský rozlehlý komplex budov z bílého kamene, uvnitř leží obrovská nádrž a uprostřed ní – jako ostrov – září samotný Harimandir – chrám pokrytý měděným plechem, který je pozlacen několika tunami zlata. Zde se ve dne nachází originál knihy Guru Granth Sahib sepsaný přímo desátým sikhským guru – Guru Gobindem Singhem. Tato posvátná kniha se každý večer přenáší na nosítkách k úschově. Sikhové považují za nejvyšší čest, mohou-li se tohoto přenášení účastnit jako nosiči.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice s Pákistánem.", "content": "Město se nachází jen necelých 30 km od hranic Pákistánu – tj. jediného hraničního přechodu mezí Indií a Pákistánem, kterým je Wagha – Láhaur. Železniční hraniční přechod je nedaleké Attari – Láhaur. Pro obyvatele Kašmíru byl nedávno zřízen hraniční přechod z Kašmíru na území Pákistánem obsazeného území, nazvaného Azad (= Svobodný) Kašmír u města Muzaffarabádu, ten ale slouží pouze pro autobusovou linku, která cizince nepřepravuje. Každý den večer v době západu slunce se na hraničním přechodu Wagha – Láhaur odehrává velkolepá podívaná – rituál uzavírání hranice a stahování vlajky. Je to oblíbená podívaná pro turisty. Někteří Indové a Pákistánci ji ale berou smrtelně vážně, jako soupeření znepřátelených stran a trochu to připomíná někdejší soupeření SSSR a USA v dobývání kosmu. Na pákistánské straně je vše laděno do zelené – barvy Islámu, naproti tomu indická strana září pestrostí barev. Na indické straně tančí dívky v rytmu indického disco-stylu a snaží se tak provokovat pákistánské muslimy, kterým jejich víra takovou „bezbožnou“ zábavu zakazuje. Na obou stranách stojí obrovské tribuny, které se zaplní diváky – na indické straně mnoha tisíci, na straně pákistánské jich bývají pouze stovky, i když z blízkého 6,5 milionového velkoměsta Láhauru sem jezdí i městská autobusová linka č. 4. Po obou stranách parádním krokem pochodují hraniční gardy v parádních uniformách s vysokými čepicemi, které ještě zdůrazňují obrovský vzrůst gardistů. Poté předvedou dokonalé „kvérgrify“ a velitelé gard přesně synchronizovaně stahují státní vlajky. Ty pak poskládají a v průvodu odnesou na noc uložit. Tím končí jakási „oficiální“ část rituálu a začíná druhá část – volné pokřikování z jedné strany na druhou. Diváci soupeří, která strana bude křičet hlasitěji a vydrží to déle. Indové provolávají: „India zindábád“ (= ať žije Indie!) a „Bhárat mátá kí džaj“ (= Matce Indii nazdar!) a Pákistánci zase: „Pákistán zindábád“ (= ať žije Pákistán) a „Alláhu Akbar“ (= Alláh je nejvyšší)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město založil v roce 1577 sikhský guru Rám Dás na místě kde bývala nádrž, jejíž voda měla léčebné účinky. Tato nádrž se zachovala dodnes, leží ale přibližně 25 km na jih od centra města, jmenuje se „Taren Taran“ a má velice dobré autobusové spojení z Amritsarem.", "section_level": 1}, {"title": "Amritsarský masakr.", "content": "13. dubna 1919 se v uzavřeném parku jménem Džallijáanválá Bagh (Jallianwala Bagh) odehrál pověstný masakr v Amritsaru, kdy brigádní generál Reginald Dyer dal ghurkským oddílům příkaz postřílet tisíce neozbrojených mužů, žen, dětí a starců. Toho dne se shromáždilo asi 10 – 20 tisíc lidí k pokojnému a nenásilnému protestu na uzavřeném území parku Džallijáanválá Bagh. Z tohoto parku s rozlohou 26 tisíc m2, neměl nikdo šanci uniknout, neboť je až na úzký vchod celý obehnán vysokou zdí. Nyní je v tomto parku památník této tragické události.  Reginald Dyer před vyšetřujícím soudem prohlásil, že palbu zastavil protože mu již došla munice a že jeho zákrok měl sloužit k vyvolání „morálního a všeobecného účinku“. Byl za to zbaven velení, ale nijak nebyl potrestán. Veřejná sbírka v Británii mu vynesla 26 tisíc GBP.  Oficiálně Britové přiznali pouze 379 zastřelených a asi 1200 raněných a 1650 vystřelených nábojů. Indické údaje jsou ale více než trojnásobné a ani ty mezi mrtvé nepočítají oběti smrtelných zranění, které jim podlehly později. Stopy po kulkách, které jsou zakonzervovány, jasně prokazují, že vojáci stříleli i z blízkosti na osoby ležící na zemi. Mnoho lidí, ve snaze chránit se před střelami, naskákalo do velké studny, kde převážně také zahynuli, ze studny bylo později vyproštěno 120 těl. Tento masakr byl znázorněn i ve filmu „Gándhí“, v originální verzi jsou dokonce i původní černobílé záběry, které ale byly z české verze vystřiženy.  15. dubna vyhlásil místoguvernér O'Dwyer v Paňdžábu stanné právo, Indové byli hromadně zatýkáni, veřejně bičováni a umísťováni do klecí na veřejných místech. Proti obyvatelstvu bylo nasazeno i válečné letectvo, které bombardovalo a kulomety ostřelovalo civilní cíle podle libovůle pilotů.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Modrá hvězda.", "content": "Mezi Sikhy se čas od času projeví autonomistické snahy, vedené stranou Akálí dal, která se snaží vytvořit pro Paňdžáb širokou autonomii s teokratickým systémem vlády, který by měl navazovat na někdejší sikhský stát. Akálí dal je však parlamentní strana, respektující ústavu Indické republiky. V 80. letech 20. století začaly tyto tendence opět nabývat na síle a tak federální vláda, vedená premiérkou Indírou Gándhíovou raději podpořila extremisty, ve snaze oslabit pozici strany Akálí dal. To se však brzy vymstilo. Extremisté, které vedl sant Džarnail Singh Bhindránvála, se uchýlili k teroristickým metodám, v roce 1984 obsadili, ozbrojení moderními rychlopalnými automatickými zbraněmi, komplex Zlatého chrámu, z poutníků udělali své zajatce a rukojmí a po federální vládě žádali, aby jim předala moc nad Paňdžábem a vytvoření nezávislého sikhského státu, nazvaného Khálistán, podle vzoru muslimského Pákistánu. Na příkaz federální premiérky Indíry Gándhíové zahájila v noci na 5. června 1984 indická armáda útok na centrum teroristů, který nesl kódové označení Operace Modrá hvězda. Útok začal nočním dělostřeleckým ostřelováním. Poté byly nasazeny tanky a parašutistický výsadek. Budova, v níž měli extremisté centrum, byla téměř v rozvalinách. Extremisté se úporně bránili a nakonec tento útok stál životy více než 200 indických vojáků a více než 2000 rukojmích – sikhských poutníků. Tato akce stála nakonec Indíru Gándhíovou život, zastřelili ji totiž dne 31. října 1984 členové její sikhské tělesné stráže. Tento atentát na Indíru Gándhíovou měl jako přímý následek pogromy a genocidu sikhů, kdy bylo v průběhu několika dnů vyvražděno mnoho tisíců sikhů a to především v Dillí. O tři roky později, za vlády premiéra Rádžíva Gándhího, syna Indíry Gándhíové, se extremisté opět pokusili o převrat, tentokrát ale akci označenou jako Operace Černá bouře provedla paňdžábská policie téměř beze ztrát, tím že extremisty obklíčila a izolovala a oni nakonec kapitulovali.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amritsar (paňdžábsky: ਅੰਮ੍ਰਿਤਸਰ, hindsky: अमृतसर, znamená \"Jezero nektaru nesmrtelnosti\") je nejvýznamnějším (nikoliv však největším – tím je město Ludhiana, ani hlavním – tím je město Čandígarh) městem indického svazového státu Paňdžáb. Je centrem a posvátným městem sikhského náboženství, žije v něm však i mnoho hinduistů. Leží velice blízko hranic s Pákistánem, pouhých 32 km od pákistánského velkoměsta Láhauru. Žije v něm zhruba 1,5 milionu obyvatel, ale včetně okolí města až 3,7 milionu.", "tgt_summary": "Amritsar (), historically also known as \"Rāmdāspur\" and colloquially as \"Ambarsar\", is a city in state of Punjab, northwestern India which is the administrative headquarters of the Amritsar district and is located in the Majha region of Punjab.", "id": 1857792}
{"src_title": "Jaroslav Janiš", "tgt_title": "Jaroslav Janiš", "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Ve dvanácti letech stal českým mistrem ve třídě ICA a v dalších třech letech si domácí titul zopakoval. V roce 1998 obsadil ve stejné třídě 5. místo v mistrovství Evropy a začal poznávat, jak vypadá závodění s formulovým vozem.  Vydal se stejným směrem jako pár let před ním Tomáš Enge a vstoupil do německého mistrovství formule Ford. Sedmé místo z roku 1999 vylepšil v roce následujícím titulem vicemistra a v zimních měsících na přelomu roku 2001 zazářil v seriálu Formula Palmer Audi Winter Series, když dva závody vyhrál a v konečném pořadí obsadil 3. místo.  Sedmnáctiletý Janiš měl být jednou z hvězd seriálu Formula Palmer Audi, ale začátkem dubna 2001 Dr. Palmer svůj šampionát odvolal. Manažer Antonín Charouz našel náhradu ve formuli Renault, ze které vyšel mistr světa formule 1 Fin Kimi Räikkönen. Řešení mělo háček, neboť všechny dobré stáje byly obsazené. Na Jarka zbyl tým, jenž byl stejně jako jeho jezdec nováčkem. Místo zápolení o špičku zůstal boj s neposlušným vozem a místo v polovině startovního pole.  S monopostem formule Renault nakonec absolvoval pouhé čtyři závody, pak přesedl do monopostu předního týmu německého mistrovství formule 3, švýcarského KMS. Ve čtvrtém závodě za volantem tohoto stroje získal první body do šampionátu.", "section_level": 1}, {"title": "2001.", "content": "Během sezony 2001 seděl ve formulových vozech čtyř různých kategorií a výkonů. Vystřídal monoposty formulí Palmer Audi, Renault, F3 a F3000. Začátkem srpna 2001 řídil na okruhu v Mostě v rámci seriálu ELMS také sportovní vůz Panoz. V roce 2001 se stal testovacím jezdcem týmu formule 1 Prost Acer.", "section_level": 2}, {"title": "2002.", "content": "V roce 2002 Jarek závodil v prvním českém týmu Evropské série formule 3000, která představuje předstupeň k mezinárodnímu mistrovství FIA F3000. V Evropské sérii formule 3000 se umístil na výborném třetím místě, když vyhrál poslední závod šampionátu v ulicích města Cagliari na Sardinii.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Sezonu 2003 strávil v Mezinárodním šampionátu FIA F3000. Na společném partnerství se dohodli jeho manažer Antonín Charouz s manažerem německého týmu PSM Racing Line Sigi Müllerem. Tým s českou licencí nesl jméno PSM I.S.R. Charouz. V tomtéž roce se stal druhým Čechem, který testoval formuli 1. Testy probíhaly ve španělském Jerezu s týmem Jordan.", "section_level": 2}, {"title": "2004.", "content": "V roce 2004 přesedl z formulových vozů do cestovního vozu Německého šampionátu DTM v týmu Sonax Dark Dog AMG Mercedes. Na konci sezóny poprvé usedl do kokpitu zámořské formule ChampCar a po úspěšně zvládnutých testech se zúčastnil závodu v australském Surfers Paradise v týmu Dale Coyne Racing. Poté absolvoval další dva testy s monopostem s týmem Forsythe Racing, ve kterých patřil mezi nejrychlejší. Stal se tak prvním Čechem v ChampCar sérii.", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Jarek Janiš začal sezonu 2005 s týmem Kondo Racing v japonském šampionátu Formule Nippon. Začátek sezony ovlivnilo nepříznivé počasí a technické problémy, které mu zabránily plně využít oficiální testy. Do sezony tak vstoupil s omezenými zkušenostmi na suchu a to se ukázalo jako značný handicap. V závodech v Suzuce a Motegi se trápil, navíc ho opět postihly technické problémy. Nicméně dokázal zazářit v částečně mokrém závodu v Sugo, kde se pohyboval na čele závodu. V tomtéž roce nastoupil i v italském šampionátu formule 3000, kde ihned debutoval ve druhém závodu sezony ve Vallelunze s ma-con Charouz Junior týmem. Okamžitě patřil mezi nejrychlejší a v závodu dojel druhý. Na předních místech se pohyboval i závěru sezony, kde mu patřilo celkové druhé místo.  Ke konci roku se stal členem reprezentačního týmu České republiky ve Světovém seriálu národů a v Malajsii poprvé usedl do závodního vozu v pátečním volném tréninku.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Sezónu 2006 výborně zahájil v nově vzniklé F3000 International Masters, kde několik závodů vyhrál. Podílel se tak na zisku titulu v hodnocení týmů pro Charouz Racing systém Junior team. Ve zbytku sezóny přijal nabídku startovat v prestižních závodech FIA GT s vozem Saleen S7R týmu Zakspeed. Ve FIA GT dlouho bojoval o titul v kategorii GT1. Získal prestižní titul nováčka roku. Také se zúčastnil se několika závodů A1GP a pro sezónu 2006/2007 byl členem českého A1GP týmu. Doma v České republice několikrát závodil v mistrovství České republiky na okruzích s vozem Mercedes Benz AMG CLK DTM. V posledním závodě se objevil s vozem BMW Z4 Coupe a ve své třídě zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Po havárii v extrémně rychlé a nebezpečné zatáčce Eau Rouge při závodě Le Mans Series 2007 na belgickém okruhu Spa-Francorchamps musel kvůli zranění páteře téměř na rok přerušit aktivní jezdeckou kariéru. V létě 2007 tak tento úspěšný olomoucký pilot opustil týmy Spyker Squadron (Le Mans Series) a Scuderia Ecosse (FIA GT) a z nucené pauzy jej vytrhla pouze účast ve dvou závodech A1GP, kdy absolvoval tréninky nováčků při A1GP Taupo (Nový Zéland) a Sydney (Austrálie). Ani v době rekonvalescence však hvězda FIA GT 2006 prostředí automobilových závodů neopustila: Jarek byl nablízku kolegům Štěpánu Vojtěchovi a Adamu Lackovi, ale zejména svému mladšímu bratrovi Erikovi v F3 Euro Series.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Rok po havárii, v polovině září 2008, konečně znovu usedl do závodního vozu při MMČR v Brně a v královské Divizi 4 hned porážel soupeře. Bývalý testovací pilot týmu formule 1 Jordan vyhrál kvalifikaci Sprintu Divize 4 nad 2000 cm3 a v závodě pak obsadil třetí místo. K bronzu v Brně přidal ještě stříbro z vytrvalostního závodu, jehož se účastnil spolu s Antonínem Charouzem, Nicolasem Kiesou a Pedrem Lamym.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "V sezóně 2009 se Jarek Janiš stal továrním pilotem týmu SNORAS Spyker Squadron, za který společně s týmovým kolegou Tomem Coronelem startoval v Le Mans Series. Ve slavném závodě 24h Le Mans doplnil jezdeckou sestavu Jeroen Bleekemolen. Posádka poprvé v historii dokončila pro holandskou značku závod a zároveň získala vynikající výsledek v podobě páté pozice ve třídě LMGT2. Startoval také v premiérovém ročníku Lamborghini Super Trofeo, kde získal třetí pozici mezi profesionálními jezdci a v českém mistrovství v závodech automobilů na okruzích ve stáji Sauto.cz Racing Team.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav „Jarek“ Janiš (* 8. července 1983, Olomouc) je český automobilový závodník, první český jezdec Champ Car World Series a druhý ve Formuli 1. V roce 2003 byl oficiálním testovacím jezdcem týmu Jordan. 24. října 2004, jako první Čech, poprvé odstartoval do závodu ChampCar na okruhu v Surfers Paradise. Jeho bratr Erik je také automobilový závodník.", "tgt_summary": "Jaroslav \"Jarek\" Janiš (born 8 July 1983) is a Czech auto racing driver. In 2006 he is racing in the FIA GT Championship. He has taken three pole positions Brno, Dijon and the Hungaroring turning two of them into victories, teamed with Sascha Bert and occasionally former Formula One driver Andrea Montermini. Prior to 2006 he had done six GT Championship races, four of them in a Ferrari 360 Modena for the Menx team in 2003, taking a total of 17.5 points.", "id": 2187336}
{"src_title": "Jan Dusík", "tgt_title": "Jan Dusík", "src_document": [{"title": "Studia.", "content": "Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na Oxfordské univerzitě studoval Změny a management životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V 90. letech 20. století vedl ústřední kancelář Hnutí Brontosaurus. Spoluzakládal Ekologický právní servis, dva roky předsedal evropské síti mládeže pro životní prostředí YEE.  Na Ministerstvo životního prostředí ČR pracoval od roku 1998. Prošel různými pozicemi – od zástupce ředitele odboru evropské integrace, přes ředitele odboru Evropské unie, náměstka ministra pro zahraniční vazby až po funkci prvního náměstka MŽP (ředitele sekce zahraniční, legislativní a státní správy), kterou vykonával od dubna 2007. V letech 2003–2004 pracoval v Evropské komisi na Generálním ředitelství pro životní prostředí. V rámci své pozice mj. dojednával podmínky v oblasti životního prostředí pro přistoupení ČR k Evropské unii.  V únoru 2009 se Jan Dusík stal lídrem kandidátky Strany zelených pro volby do Evropského parlamentu, které však pro SZ skončily neúspěchem.  Dusík byl od června 2008 členem základní organizace Strany zelených v Praze 2. V říjnu 2009 uvedl, že přerušil své členství ve straně, když se ukázala šance, aby se v úřednické vládě Jana Fischera stal ministrem místo Ladislava Mika.. Ministrem životního prostředí jej prezident Václav Klaus jmenoval 30. listopadu 2009. Dne 18. března 2010 Jan Dusík oznámil, že rezignuje na svoji funkci ministra kvůli sporu o posuzování vlivu na životní prostředí plánované rekonstrukce elektrárny Prunéřov. Prezident republiky demisi přijal 19. března 2010.  Od července 2011 pracuje v regionální kanceláři pro Evropu Programu OSN pro životní prostředí v Ženevě, jejímž je od 1. prosince 2011 zastupujícím ředitelem.  Je ženatý a má dva syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Dusík (* 25. dubna 1975 Plzeň) je bývalý občanský aktivista, od listopadu 2009 do března 2010 ministr životního prostředí ČR, předtím v letech 2006 až 2009 náměstek ministra životního prostředí ČR, člen Strany zelených (pod dobu působení ve funkci ministra členství přerušil).", "tgt_summary": "Jan Dusík (born 25 April 1975) is a Czech politician, former Minister of Environment, activist and since 18 July 2011 working in the regional office for Europe of the United Nations Environment Programme in Geneva; he has been the Acting Director of the Office since 1 December 2011. He was appointed regional director on 31 January 2014.", "id": 768642}
{"src_title": "Ak Bars Kazaň", "tgt_title": "Ak Bars Kazan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po založení v roce 1956 se klub jmenoval Mašstroj Kazaň. O dva roky později, kdy vstoupil do sovětské ligy, byl přejmenován na SC Uritskogo Kazaň. Tým pak mohl hrát v té nejlepší lize RSFSR. A nevedl si špatně, když v první polovině soutěže vyhrál 6 zápasů z 19. V druhé polovině se už mužstvu tolik nedařilo a sestoupilo. Od té doby byl ale tým považován za jeden z nejsilnějších v druhé nejvyšší soutěži. Vedle toho měl nálepku nejproduktivnějšího mužstva, když v 60. a 70 letech střílel průměrně 4 branky na zápas. V této době dvakrát vyhrál sovětskou hokejovou ligu, v roce 1962 a 1976. Nejúspěšnější období SK Uritskogo Kazaň bylo na konci 70. let a na začátku 80. let. Tým táhli hráči jako Sergej Stolbun, Genadyj Maslov, který utvořil v sezoně 1982/83 klubový rekord za 140 bodů v 76 zápasech, nebo Ravil Šavalejev, který byl považován za jednoho z nejlepších obránců, kteří kdy v tatarstánském klubu hráli. Během tohoto období byla Kazaň pravidelně mezi nejlepšími mužstvy nejvyšší sovětské hokejové ligy.  Po tomto úspěchu se klub přejmenoval v roce 1990 na Itil Kazaň a hrálo v Ruské superlize, tak se totiž od roku 1992 jmenovala ruská nejvyšší soutěž. V sezoně 1995/96 klub znovu změnil název, tentokrát do podoby jak ho známe dnes, tedy Ak Bars Kazaň, a začala další zlatá éra. V ročníku 1997/98 dokonce vyhrál celou superligu. Hráči sice nedosahovali takové produktivity, jako kdysi jejich předchůdci, ale mužstvo přesto v lize dominovalo. V roce 2000 a 2002 se dostalo až do finále. Během této éry se v klubu objevila jména jako Denis Archipov nebo Danis Zaripov.  Při výluce NHL v sezoně 2004/05 se tu objevilo 11 špičkových hráčů severoamerické soutěže, jako Alexej Kovaljov, Ilja Kovalčuk nebo Vincent Lecavalier a Dany Heatley. I přes toto hvězdné složení se tým nesehrál a skončil na čtvrtém místě a v prvním kole playoff s Lokomotivem Jaroslavl.  Od té doby Kazaň se ale v lize opět pohybovala na špici a v roce 2006 opět celou soutěž vyhrála především díky excelování Alexeje Morozova. Následující sezonu Kazaň zvítězila v 35 utkáních a nastřílela 214 gólů za 54 zápasů, nakonec prohrála ve finále s Metalurgem Magnitogorsk. Kazaň zářila hlavně díky řadě \"ZZM\", Sergej Zinovjev, Danis Zaripov a Alexej Morozov, což byla jedna z nejnebezpečnějších útočných formací v historii ligy. V kombinaci s veterány (Vladimir Vorobjov), nebo posilami (Ray Giroux, Petr Čajánek, Jukka Hentunen) byla Kazaň jedním z nejlepší týmů v lize. Někdy bylo vedení za tuto \"sázku na hvězdy\" často kritizováno.  Největšími rivaly Kazaně je Lokomotiv Jaroslavl a Salavat Julajev Ufa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ak Bars Kazaň ( Ак Барс Казань) je profesionální ruský hokejový tým. Byl založen v roce 1956 a sídlí v Kazani v Tatarstánu. V současné době hraje tým Kontinentální hokejovou ligu (KHL). Jméno \"Ak Bars\" je odvozené ze symbolu Tatarstánu, v překladu jde o sněžného leoparda, tradiční symbol vztahující se k historii tatarských kmenů.", "tgt_summary": "Hockey Club Ak Bars (, ), also known as Ak Bars Kazan, is a Russian professional ice hockey team based in Kazan. They are members of the Kharlamov Division of the Kontinental Hockey League.", "id": 2409912}
{"src_title": "Thomas Cranmer", "tgt_title": "Thomas Cranmer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Cranmer se narodil roku 1489 v Asloktonu v Nottinghamshire. Jeho rodiče Thomas a Agnes pocházeli ze střední společenské třídy. Jejich nejstarší syn John zdědil rodinný majetek a Thomas a jeho mladší bratr Edmund se vydali na církevní dráhu. Ve čtrnácti letech, dva roky po smrti svého otce, byl poslán na nově vytvořenou Ježíšovu kolej v Cambridge. Její absolvování mu trvalo neobvyklých osm let. V té době začal shromažďovat učebnice, což byla záliba, kterou si uchoval až do konce života. Při studiu na mistra svobodných umění, které zvládl za tři roky, se soustředil na studium humanismu a Erasma Rotterdamského. Po ukončení studia se stal odborným asistentem na Ježíšově koleji.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Jindřicha VIII..", "content": "Jindřich VIII. a jeho první manželka měli pouze jednu dceru Marii ale žádného mužského potomka, který by se mohl stát Jindřichovým následníkem. To Jindřich považoval za velké nebezpečí pozdějších sporů o následnictví, chtěl se rozvést a oženit s jinou ženou (Annou Boleynovou), se kterou viděl možnost zplození mužského potomka větší. Pověřil Thomase Wolseyho, aby dosáhl u papeže anulace jeho prvního manželství. Cranmer Wolseymu s touto aktivitou pomáhal.  Cranmer se svými přáteli došli k závěru, že tato záležitost nenáleží papeži, ale má být diskutována evropskými teology. Cranmer byl pověřen, aby se připojil ke skupině vyjednavačů v Římě a zjistil, jaké názory na tuto věc panují. Výzkum vedený Eduardem Foxem vyústil v dokument \"Detrerminations\", podporující názor, že panovník má svrchovanou moc v rámci svého království. Při cestách po kontinentálních univerzitách se Cranmer setkal s několika protestantskými učenci. Roku 1532 byl jmenován královským vyslancem u dvora Karla V., kterého doprovázel při jeho cestách a viděl tak výsledky reformace v Evropě.  1. října 1532 Cranmer obdržel zprávu o tom, že byl po smrti Williama Warhama jmenován arcibiskupem canterburským a že se má vrátit do Anglie. Toto jmenování prosadila rodina Boleynů a v Anglii se setkalo s velkým překvapením, protože Cranmer do té doby nezastával významné postavení v rámci církve. V následujícím období Cranmer pracoval na právních aktech směřujících ke zrušení prvního Jindřichova manželství. V květnu Cranmer prohlásil manželství Jindřicha a Kateřiny v rozporu s božími zákony. Jindřich se tak mohl znovu oženit a 28. května prohlásil Cranmer sňatek Jindřicha a Anny za právoplatný. Papež Klement VII. byl těmito činy rozzloben, ale pod tlakem některých jiných panovníků se neodhodlal k radikální odvetě.  29. ledna 1536 poté co Anna potratila, se Jindřich začal zajímat o možný rozvod s ní, protože nevěřil, ze s ní bude mít syna. V dubnu pověřil Cromwella, aby připravil jeho rozvod s Annou. Ta byla uvězněna 2. května a následující den byl Cranmer povolán do Londýna. Tam poznal, že konec manželství je nevyhnutelný. A tak prohlásil 17. května manželství Jindřicha a Anny za neplatné. Dva dny poté byla Anna popravena.  Ustanovení svrchovanosti anglického panovníka znamenalo převod reforem pod jeho kontrolu. Jako kompromis mezi konzervativci a reformisty byl vytvořen dokument Deset článků (\"Ten Articles\"). Jednalo se o první pokus definovat cíle anglické církve. Tento kompromis ale nepřinesl smír obou skupin, protože nenaplnil naděje ani jedné z nich. Po vzpouře na severu Anglie na podzim roku 1536 se vláda ujala iniciativy a snažila se dosáhnout úpravy Deseti článků. Výsledkem několikaměsíční debaty byla kniha \"The Institution of a Christian Man\", známější jako Biskupská kniha (\"Bishops' Book\"). Král byl zaměstnán těhotenstvím své manželky Jany Seymourové, nevyjádřil podporu myšlenkám obsaženým v knize a tak i poté co byla vytištěna nesetkala se s velkým ohlasem.  Roku 1540 doporučil Cromwell Jindřichovi, aby se oženil s Annou Klevskou. Jindřich toto doporučení akceptoval, ale Anna na něho neudělala žádný dojem, a tak brzy po svatbě nařídil její zrušení. Cromwell byl jako iniciátor této akce popraven. Tím se Cranmer dostal do politicky významné pozice a těšil se velké králově důvěře. Tato důvěra nebyla otřesena ani spiknutím konzervativních kněží roku 1543 kdy Jindřich Cranmera podpořil. Cranmer využil příhodné situace a roku 1544 publikoval první autorizovanou anglickou verzi bohoslužeb – \"Exhortation and Litany\".", "section_level": 1}, {"title": "Reformy.", "content": "V době kdy byl regentem Eduard Seymour, stali se reformátoři části vládnoucí skupiny. V srpnu 1547 začaly královské inspekce farností a bylo jim doporučeno, aby si zajistili výtisk Knihy modliteb. Tato kniha obsahovala dvanáct kázání, z nichž čtyři napsal sám Cranmer. Cranmer také napadl klášterní život. Jeho názory se začaly odklánět od oficiální katolické doktríny a byl v tom podporován i reformátory z kontinentu, z nichž některé Cranmer pozval do Anglie.  Postupné rozšiřování použití angličtiny při bohoslužbách vyvolalo potřebu vytvoření kompletní a jednotné liturgie. První pokusy byly učiněny roku 1548 na setkání konzervativců a reformátorů ve Windsoru. Parlament roku 1549 podpořil Knihu obecných modliteb vydáním Zákona o jednotnosti kde, mimo jiné legalizoval sňatky duchovních. Povinnost používat tuto knihu, jako oficiální základ bohoslužeb nicméně vyvolala především v severní části země nepokoje.  Poté co byl Seymour 16. října 1551 uvězněn, se Cranmerův vliv v politice začal zmenšovat. Vztahy mezi Cranmerem a novým regentem Johnem Dudleyem byly napjaté. Cranmer pak pokračoval na revizi církevního práva, revizi Knihy modliteb a formování nové církevní doktríny. Jeho návrh reformy církevního práva byl ale parlamentem, ovládaným Dudleyem odmítnut. Revize Knihy modliteb byla přijat druhým Zákonem o jednotnosti z roku 1552, i když vydání oficiální verze bylo ohroženo silným Dudleyho nátlakem. V září téhož roku nařídil parlament revizi Knihy modliteb, což Cranmer odmítl a tak parlament ponechal průběh bohoslužeb v původní verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední období.", "content": "Po smrti Eduarda VI. byla Dudleym prohlášena anglickou královnou Jana Greyová. Její vláda ale trvala jen krátce, protože dcera Jindřicha VIII. Marie, přesvědčená katolička, byla schopna získat podporu od mnohých šlechticů i veřejnosti a po několika dnech byla parlamentem dosazena na trůn. Cranmer obhajoval reformní myšlenky, ale byl obviněn z buřičství a uvězněn v Toweru. 13. listopadu byl Cranmer spolu s čtyřmi dalšími muži obviněn ze zrady a odsouzen k trestu smrti.  Poté co byli v únoru 1554 popraveni Jana Greyová, její manžel a její otec soustředila se moc na potlačení opozice v církvi. Cranmer byl s některými dalšími církevními hodnostáři převezen do vězení v Oxfordu, kde čekal na další soud. I když se soud konal na anglickém území, patřil pod pravomoc papeže. Cranmer odmítl jakékoli svá obvinění. Byl zbaven funkce arcibiskupa a předán světským úřadům k vykonání trestu.  Cranmer v následujícím období debatoval s některými církevními představiteli o papežské svrchovanosti a výsledkem byla jeho odvolání názorů, které dříve obhajoval. V nich se podřídil královně a králi a uznal svrchovanost papeže v rámci církve. Cranmer také zavrhl Lutherovy reformátorské názory a akceptoval katolickou teologii a požádal o zproštění viny. Podle církevního práva mu mělo být odpuštěno, ale Marie se rozhodla, že jeho plánované upálení nebude dále odkládáno. Bylo mu nabídnuto veřejné odvolání jeho názorů. Cranmer odstoupil od odvolání, se kterým dříve souhlasil a obvinil papeže jako nepřítele a jeho doktríny označil za mylné. Cranmer byl upálen 21. března 1556.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Cranmer (2. červenec 1489 – 21. březen 1556) byl hlavním představitelem reformace v Anglii a arcibiskupem canterburským v době vlády Jindřicha VIII. a Eduarda VI. Pomohl vytvořit podmínky pro rozvod Jindřicha VIII. a jeho první manželky Kateřiny, které vedly k odloučení Anglikánské církve od římskokatolické církve. Spolu s Thomasem Cromwellem podpořili princip, který definuje anglického panovníka jako vrchního představitele církve v Anglii.", "tgt_summary": "Thomas Cranmer (2 July 1489 – 21 March 1556) was a leader of the English Reformation and Archbishop of Canterbury during the reigns of Henry VIII, Edward VI and, for a short time, Mary I. He helped build the case for the annulment of Henry's marriage to Catherine of Aragon, which was one of the causes of the separation of the English Church from union with the Holy See. Along with Thomas Cromwell, he supported the principle of royal supremacy, in which the king was considered sovereign over the Church within his realm.", "id": 326135}
{"src_title": "Mohavská poušť", "tgt_title": "Mojave Desert", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Západní hranici tvoří pohoří Tehachapi Mountains, na jihozápadě hory San Gabriel Mountains a hory San Bernardino Mountains, a též tektonické zlomy San Andreas a Garlock. Na severu hranici tvoří Great Basin a na jihu poušť Sonora. Severovýchodní hranice je nezřetelná – někdy je stanovena podle výskytu juky krátkolisté (\"Joshua Tree\"). Výskyt rostlinných druhů je sledován od roku 1750. Nachází se zde Národní rezervace Mojave, Národní park Joshua Tree a Národní park Zion.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Roční srážky nepřesahují 150 mm ve vyšších partiích (1000-2000 m n. m.). V Údolí Smrti v Kalifornii v létě teplota přesahuje 120 °F (49 °C). Třebaže je to na poušti nezvyklé, je možné se v nadmořské výšce 7929 stop (cca 2 416,75 metrů) setkat se sněhem – zasněžený je např. štít Telescope Peak (3 392 m n. m.) a hora Clark severně od mezistátní dálnice č. 15. Nejnižší zaznamenaná teplota dosáhla 0 °F (− 17,7 °C), v zimě se teploty pohybují od 20 °F do 30 °F (od ok. −6 do ok. −1 °C), v létě obvykle kolem 100 °F (37,8 °C).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poušť vznikla existencí srážkového stínu na tomto území. Na mnoha místech, zejména níže položených, prší sporadicky a teploty v létě dosahují vysokých hodnot (Údolí smrti apod.) Srážkový stín způsobuje pohoří Skalnatých hor, za které srážky z Tichého oceánu stěží pronikají.  Zajímavostí je, že část této pouště ve vojenské oblasti Nevada Test Site se od roku 1951 používala jako testovací plocha pro jaderné zbraně<ref name=\"DOE/NV-209\">U.S. Department of Energy / Nevada Operations Office, \"United States Nuclear Tests - July 1945 through September 1992\", December 2000, DOE/NV-209 Rev 15 </ref>.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "V Mohavské poušti se nachází řada opuštěných sídel, např. Calico, dříve centrum těžby stříbra, nebo Kelso v \"Národní rezervaci Mohave\", jehož atrakcí je dochovaná původní železniční stanice.  Nacházejí se zde i větší města, např. Las Vegas. Z dalších lze jmenovat:  Na tomto území byla vybudována Edwardsova letecká základna, využívaná letectvem i jako místo přistávání raketoplánů NASA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mohavská poušť () je písčito-kamenitá poušť na jihovýchodě Kalifornie, ve Spojených státech amerických. Rozkládá se v jižní části Velké pánve, dále zasahuje na jih Nevady a velmi malou částí také do Utahu a Arizony. Její rozloha činí okolo 65 000 km2, roční srážky jsou 45 až 130 mm. Název pochází od slova Mohave – jména indiánského kmene, který ji obýval.", "tgt_summary": "The Mojave Desert ( ; ) is an arid rain-shadow desert and the driest desert in North America. It is in the Southwestern United States, primarily within southeastern California and southern Nevada, and it occupies 47,877 sq mi (124,000 km). Small areas also extend into Utah and Arizona. Its boundaries are generally noted by the presence of Joshua trees, which are native only to the Mojave Desert and are considered an indicator species, and it is believed to support an additional 1,750 to 2,000 species of plants. The central part of the desert is sparsely populated, while its peripheries support large communities such as Las Vegas, Barstow, Lancaster, Palmdale, Victorville, and St. George.", "id": 934753}
{"src_title": "Chcete být milionářem?", "tgt_title": "Chcete být milionářem?", "src_document": [{"title": "Hrací plán.", "content": "Soutěžící se mohli přihlašovat do soutěžního pořadu pomocí speciálního telefonního čísla nebo později pomocí internetového dotazníku, na základě registrace soutěžícího, obvolávala produkce jednotlivé přihlášené a ti podstupovali základní znalostní kvíz a různé druhy otázek, podle kterých se vybrali soutěžící do rozstřelu (verze z roku 2008 část s rozstřelem neměla).  Soutěžící, který vyhraje rozstřel (seřadí čtyři možnosti za sebou dle instrukcí), a zároveň je nejrychlejší, postoupí do horkého křesla, kde ho čeká sada patnácti otázek. Soutěžící si může vybrat při jakékoliv otázce odstoupit ze soutěže a odnést si poslední vyhranou částku. V rámci hry ho čekají tři záchytné body, jenž udávají minimální částku, kterou si po jejich překročení soutěžící odnese, pokud zodpoví následnou otázku špatně.  Na závěr pořadu se může ozvat klakson, který značí, že soutěžící nestihl dohrát hru v časovém slotu jednoho dílu. Soutěžící se vrací v dalším díle a svoji hru dohrává, pokud klakson zazní během zadávání otázky, v příštím kole bude soutěžícímu zadaná nová otázka.", "section_level": 1}, {"title": "Nápovědy.", "content": "Během hry jsou nabídnuty tři základní nápovědy (2000–05), v letech 2008 a od roku 2016 byly k dispozici čtyři nápovědy:", "section_level": 2}, {"title": "Formát hry (2000–05).", "content": "Vybraných deset soutěžících usedlo do křesel v rozstřelu, ten který odpověděl správně a nejrychleji pokračoval do horkého křesla. Zde na něj čekalo patnáct vědomostních otázek. Soutěžící měl celkem tři záchytné body: otázka 5. v hodnotě 10 000 Kč, otázka 10. v hodnotě 320 000 Kč a otázka 15. v nejvyšší hodnotě 10 000 000 Kč. K dispozici měl tři nápovědy: 50:50, přítele na telefonu a radu publika. Pokud soutěžící hru ukončil či špatně odpověděl na nějakou z otázek, následoval stejný postup rozstřelu se zbývajícími devíti hráči. Nejvyšší možnou výhrou bylo 10 000 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Formát hry \"Milionář\" (2008).", "content": "Soutěžící se neúčastnili žádného rozstřelového kola a hra se odehrávala rovnou na horkém křesle. Zde na soutěžícího opět čekalo 15 otázek a k dispozici měl tři základní nápovědy, po dosažení druhého záchytného bodu se mu objevila čtvrtá nápověda, výměna otázky. Záchytné body byly na páté otázce v hodnotě 10 000 Kč, na desáté otázce v hodnotě 80 000 Kč a na patnácté otázce v hodnotě 2 000 000 Kč, což byla také nejvyšší možná výhra.", "section_level": 2}, {"title": "Formát hry (2016–17).", "content": "Soutěžící se opět utkávali v rozstřelu, kde o místo v horkém křesle hrálo osm soutěžících. Opět postupoval ten soutěžící, který odpověděl správně a byl nejrychlejší. Na začátku hry mu bylo nabídnuto, zdali chtěl hrát klasickou nebo riskantní hru. Klasická hra byla složena z patnácti otázek se třemi záchytnými body a třemi nápovědami. Riskantní hra měla také patnáct otázek, ale pouze dva záchytné body a to na otázce č. 5 a 15. Soutěžící měl ovšem k dispozici čtyři nápovědy. Pokud soutěžící hru ukončil či špatně odpověděl na nějakou z otázek, následoval stejný postup rozstřelu se zbývajícími sedmi hráči. Nejvyšší možnou výhrou bylo (také jako v letech 2000 - 2005) 10 000 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "SMS soutěž (2016).", "content": "V roce 2016 byla nabídnuta divákům soutěž s možností zasoutěžit si a získat 25 000 Kč. Produkce vybírala dvě otázky, u kterých spouštěla SMS hlasování o tom, která z možností je u zadané otázky správná. Diváci posílali SMS ve tvaru A, B, C nebo D, podle toho, která odpověď se jim zdála správná. Během jednoho dílu měli diváci možnost soutěžit dvakrát.", "section_level": 1}, {"title": "Největší vítězové.", "content": "V historii soutěže se nikomu nepodařilo získat víc než 2 500 000 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Zdeněk Jánský (19. července 2002).", "content": "Zdeněk Jánský z Chomutova jako první zvítězil v pořadu Chcete být milionářem? v 174. díle. Odnesl si výhru v hodnotě 2 500 000 Kč. Jánský se pokusil bojovat také o pět milionů korun, kde využil nápovědu 50:50 i přítele na telefonu, ovšem i přesto nevěděl, a soutěž vzdal. Poté, co si tipnul (možnost C), odpověď byla špatná. Jánský se také objevil v pořadu Riskuj! a Nejslabší! Máte padáka!; v obou případech si také odnesl výhry.", "section_level": 2}, {"title": "Pavel Judas (2. září 2003).", "content": "Pavel Judas z Hrušovan u Brna jako druhý dokázal vyhrát částku 2 500 000 Kč a to v 287. díle. Pokusil se také o otázku za pět milionů korun, ale odpověď nevěděl a tak si ponechal dosavadní výhru. Když si tipnul možnost C, odpověď byla i tak špatně.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž v zahraničí.", "content": "Tento pořad byl vysílán v několika zemích, přičemž princip hry byl pořád stejný. Pořad se vysílal například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Chcete být milionářem? (v roce 2008 nazýván jako Milionář) je česká verze populární televizní soutěže podle britského originálu \"Who Wants to Be a Millionaire?\", jejíž charakteristickým rysem je možnost dosažení velmi vysokých výher v řádu milionů. Soutěžící v průběhu soutěže zodpovídá 15 otázek se vzrůstající náročností, přičemž vždy vybírá ze čtyř variant odpovědí tu správnou. Pokud nezná správnou odpověď, může soutěžící hru ukončit a odnést si dosud vyhranou částku.", "tgt_summary": "Chcete být milionářem? (English translation: \"Do you want to be a millionaire?\") is a Czech game show based on the original British format of \"Who Wants to Be a Millionaire?\". The show was hosted by Vladimír Čech, Martin Preiss and Ondřej Hejma (consecutively). The current host is Marek Vašut. The main goal of the game is to win 10 million Kč (€370,000) by answering 15 multiple-choice questions correctly. There were 3 \"lifelines\", in the new version a 4th lifeline was added - fifty fifty (\"50:50\"), phone a friend (\"přítel na telefonu\"), ask the audience (\"rada publika\") and help of the one from audience (pomoc diváka z publika). The game show is shown on the Czech TV station TV NOVA. When a contestant gets the fifth question correct, he leaves with at least 10,000 Kč. When a contestant gets the tenth question correct, he leaves with at least 320,000 Kč. Nobody won the main prize. The format was briefly adopted by another TV station under the name \"Milionář\". The show was on from 2000 to 2005, and in March 2016 it went on again with new Risk format. The 2016 episodes are recorded in Cologne, where German and Austrian versions are shot as well. In June 2017 show returned to air.", "id": 1194345}
{"src_title": "White Light/White Heat", "tgt_title": "White Light/White Heat", "src_document": [{"title": "Nahrávání a období před vydáním.", "content": "Nahrávání alba \"White Light/White Heat\" probíhalo v září 1967 v Mayfair Sound Studios v New Yorku. Není přesně jisté, jak dlouho skupina album nahrávala. Jeho nahrávání trvalo jen několik dní, ale celé vzniklo v září. Produkce se ujal Tom Wilson a nahrávacími techniky byli Gerry Kellgren a Val Valentin.  Skladba „Here She Comes Now“ byla na prvních výliscích desky uvedena chybně jako „There She Comes Now“. V roce 1976 album vyšlo ve Spojeném království se zcela odlišným obalem. V roce 1986 bylo album remasterováno a vydáno s upraveným obalem, na kterém již tetování není znázorněno vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Před vydáním alba samotného vyšel v listopadu 1967 singl, obsahující skladby „White Light/White Heat“ a „Here She Comes Now“.  Album \"White Light/White Heat\" vyšlo 30. ledna 1968 u vydavatelství Verve Records. Na jeho předním obalu je fotografie tetování od Billyho Namea; ta ale není skoro vůbec vidět, protože je černá stejně jako podklad, jen má trochu jiný odstín. Na zadní části obalu je pak fotografie všech členů skupiny.  V prosinci 2013 vyšlo album u příležitosti pětačtyřicátého výročí v reedici doplněné o řadu alternativních či koncertních verzí různých skladeb. Různé raritní nahrávky pro reedici dodali Lou Reed i John Cale; první z nich několik týdnů před vydáním reedice zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Skladby.", "content": "Album otevírá skladba o amfetaminech, která dala název celému albu − „White Light/White Heat“. V této verzi má stopáž kratší než tři minuty, na koncertním albu \"\" je o poznání delší, má osm a půl minuty. Následuje „The Gift“. Text ke druhé skladbě napsal Reed ještě na univerzitě; jako hudba k ní byl použit základ skladby „Booker T.“. Koncertní nahrávky skladby „Booker T.“ vyšla v roce 1995 jako součást box setu \"Peel Slowly and See\". Nahrávka je velmi zvláštní, protože hudba je nahrána do jednoho kanálu a slova do druhého, takže i při výstupu zní každé z jednoho reproduktoru a buď jednu nebo druhou část lze vypustit. Hlavní postavou ve skladbě „The Gift“ je jistý Wald Jeffers; student, který se snaží poslat sebe sama poštou. Její text Cale recituje s velšským akcentem a zajímavostí je, že celý osmiminutový text namluvil na první pokus. Jde o první skladbu skupiny, ve které se Cale představil jako hlavní zpěvák.  Jako třetí je na albu píseň „Lady Godiva's Operation“ s perverzním příběhem o změně pohlaví. Skladbu opět zpívá Cale, přičemž Reed občas svým hlasem také zasáhne. Patrně nejmelodičtější skladbou na tomto albu je „Here She Comes Now“, poslední na A‐straně původní LP desky. Její demoverze rovněž vyšla na albu \"Peel Slowly and See\".  Zatímco původní A-strana zní temně, podobně jako na první desce, na B-straně skupina odhodila veškeré zábrany a rozpoutala divokou freejazzovou explozi „I Heard Her Call My Name“. Její text pojednává o dávo zesnulé přítelkyni. Poslední skladbou na albu je epický noisový jam v podobě sedmnáctiminutové „Sister Ray“. Při dřívějších koncertech skupiny byla skladba označována jako „Searching“ a trvala ještě déle. Například na albu \"\" z roku 2001 má třicet osm minut. Skladba byla nahrána bez baskytary (Reed i Morrison hráli na kytary a Cale na varhany) a původně nikdo nevěděl, jak skladba bude dlouhá. V několika místech jsou kytary slyšet slaběji než Caleovy varhany. Podle Reeda její text pojednává o homosexuálním dealerovi.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V žebříčku pěti set nejlepších alb všech dob podle časopisu \"Rolling Stone\" se umístilo na 292. příčce.", "section_level": 1}, {"title": "Žebříčky.", "content": "Album se sotva dostalo do žebříčku Billboard 200 – první týden bylo na 200. a druhý na 199. místě.", "section_level": 2}], "src_summary": "White Light/White Heat je druhé studiové album americké rockové skupiny The Velvet Underground. Album vyšlo v lednu 1968, deset měsíců po vydání první desky, nazvané \"The Velvet Underground & Nico\". Několik měsíců po vydání alba ze skupiny odešel John Cale a nahradil ho Doug Yule.", "tgt_summary": "White Light/White Heat is the second studio album by American rock band the Velvet Underground, released in 1968 by record label Verve. It was the band's last studio recording of new material with bassist and founding member John Cale.", "id": 1011953}
{"src_title": "Paul B. MacCready", "tgt_title": "Paul MacCready", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Paul B. MacCready se narodil v New Haven v lékařské rodině. Během studií mu byla diagnostikována dyslexie, což ovšem nebránilo jeho dalšímu vzdělání a kariéře. Konstrukci letadel se MacCready věnoval již od mládí, kdy ve 14 letech také vyhrál národní soutěž ve stavbě leteckých modelů. V roce 1943 absolvoval Hopkins School, v roce 1947 získal bakalářský titul ve fyzice na Yale University, o rok později magisterský titul ve fyzice na Kalifornském institutu technologie a v roce 1952 získal tamtéž doktorát v oboru letectví. V roce 1951 MacCready založil svou první společnost, Meteorology Research Inc, věnující se výzkumu atmosféry. Ke skutečným letadlům se dostal na konci druhé světové války, kdy trénoval jako pilot amerického vojenského námořnictva, nasazení se ale nedočkal. Po válce se věnoval plachtění na větroních a v letech 1948, 1949 a 1953 získal Richard C. du Pont Memorial Trophy, v roce 1956 se stal jako první americký pilot mistrem světa v plachtění. V roce 1970 MacCready investoval do společnosti přítele, tato firma na výrobu laminátových katamaránů ovšem zkrachavala a MacCreadymu zůstaly dluhy v hodnotě asi 100 000 $. To vedlo k jeho zájmu o získání Kremerovy ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Letadla poháněná lidskou silou.", "content": "V roce 1959 vypsal britský průmyslník Henry Kremer ocenění pro konstruktéra letadla poháněného pouze lidskou silou, které bude schopno odstartovat, ve výšce minimálně 10 stop (3 metry) obletět trasu ve tvaru osmičky okolo dvou pilonů umístěných 0,5 míle od sebe, a opět přistát. Tuto cenu a odměnu 50 000 £ získal tým okolo Paula B. MacCreadyho a Dr. Petera B.S. Lissamana, když dne 23. srpna 1977 absolvoval určenou trasu pilot Bryan Allen s letadlem nazvaným Gossamer Condor (pavučinový kondor). Ke stavbě letouny byly důmyslně použity vedle duralu také pěnový polystyrén, papír, potahová fólie mylar, ocelové struny aj.  Následně vypsanou další Kremerovu cenu (odměna 100 000 £) za přelet člověkem poháněného ledadla z Anglie do Francie vyhrál opět tento tým, když kanál La Manche úspěšně přeletěl opět Bryan Allen dne 12. června 1979. Vylepšený letoun (vedle odlehčení díky náhradě duralu kompozitem z uhlíkových vláken byla změněna poloha pilota, zlepšeny aerodynamické vlastnosti apod.) měl tentokrát název Gossamer Albatross a trať 35,8 km zvládl za 2 hodiny a 49 minut.  V roce 1983 MacCready vytvořil ještě letoun zvaný Bionic Bat. Oproti těm předchozím ovšem vrtule nebyla roztáčená přímo pilotem, ale elektromotorem napájeným z akumulátorů, které pilot nabil šlapáním ještě před vzletem.", "section_level": 1}, {"title": "Solární letadla.", "content": "Se zkušenostmi získanými při přípravě letadel na lidský pohon se Paul B. MacCready zaměřil na praktičtěji využitelné konstrukce letadel na solární pohon. V roce 1980 tak vznikl Gossamer Penguin, jehož první zkušební lety svěřil MacCready (kvůli nízké hmotnosti) svému tehdy 13letému synovi Marshallovi. Pozdější předváděcí lety pro NASA v tomto letounu absolvovala Janice Brown.  O rok později vznikl Solar Challenger. 7. července 1981 s tímto letadlem přeletěl pilot Stephen Ptacek trasu 163 mil (262 km). Tento let vykonaný z francouzské pevniny na britské ostrovy trval 5 hodin a 23 minut.  Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku NASA byl výsledky MacCreadyho nadšen, Byl proto přizván k vývoji rekordního solárního letounu Helios. 14. srpna 2001 Helios pilotovaný vzdáleně Gregem Kendallem dosáhl výšky 96.863 stop (29 523,8 m).", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "V roce 1985 byl MacCready pověřen vytvořit pro Smithsonian Institution dálkově řízenou létající repliku obřího ptakoještěra druhu \"Quetzalcoatlus northropi\" v reálné velikosti. MacCready pak o rok později úspěšně otestoval let repliky v poloviční velikosti (rozpětí křídel 5,5 metru).  Paul B. MacCready také spolupracoval s General Motors na vývoji sluncem poháněného automobilu Sunraycer, který vyhrál v roce 1987 prestižní závod solárních automobilů v Austrálii.  Jeho společnost AeroVironment Inc, v současné době vyvíjí bezpilotní letadla a také první letadlo poháněné pomocí vodíkových palivových článků - Global Observer.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Poslední léta svého života trávil v Pasadeně v Kalifornii s manželkou Judy a syny Parkerem, Tylerem a Marshallem. Paul B. MacCready podlehl dne 28. srpna 2007 rakovině mozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Beattie MacCready, Jr. (25. září 1925 – 28. srpna 2007) byl americký letecký inženýr. Byl zakladatelem AeroVironment Inc. (1971) a konstruktérem prvního skutečně použitelného letadla poháněného lidskou silou. Za svou práci v oblasti vývoje v letectví se stal držitelem velkého množství různých ocenění, v roce 1991 byl uveden do National Aviation Hall of Fame (Národní letecké síně slávy) v National Museum of the United States Air Force.", "tgt_summary": "Paul B. MacCready Jr. (September 29, 1925 – August 28, 2007) was an American aeronautical engineer. He was the founder of AeroVironment and the designer of the human-powered aircraft that won the first Kremer prize. He devoted his life to developing more efficient transportation vehicles that could \"Do more with less\".", "id": 433753}
{"src_title": "Aníbal Cavaco Silva", "tgt_title": "Aníbal Cavaco Silva", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval ekonomii na Lisabonské technické univerzitě, později se stal se vysokoškolským profesorem a získal doktorát na University of York. Byl také mistrem Portugalska v běhu na 400 metrů překážek. Přednášel na portugalských univerzitách a vedl oddělení výzkumu a statistiky v centrální bance. Roku 1975 vstoupil do Lidové demokratické strany, která se roku 1976 přejmenovala na Partido Social Democrata. V roce 1980 byl jmenován ministrem financí ve vládě Francisca de Sá Carneiro. Získal si reputaci jako liberální ekonom, postupně demontoval překážky bránící svobodnému podnikání. V červnu 1985 byl zvolen předsedou Partido Social Democrata (PSD). O pět měsíců později se stal premiérem a ukončil koalici PSD se Socialisty, která vládla v letech 1983–1985. V roce 1995 vystoupil ze strany kvůli neúspěšné kandidatuře na prezidenta. Po volbách v roce 1996 opustil politiku a působil jako poradce centrální banky. V roce 2004 začal na plný úvazek vyučovat na Vysoké škole ekonomie a managementu Portugalské katolické univerzity. Stal se prvním a dosud jediným portugalským premiérem po karafiátové revoluci, který v úřadu vydržel plné dvě volební období. Snížil během nich daně a zavedl první tržní reformy. Během jeho vlády Portugalsko vstoupilo v roce 1986 do Evropské unie. S pomocí dotací z unijních fondů modernizoval zemi. Za jeho vlády přesáhly mzdy ve státním sektoru v Portugalsku výdělky v soukromé sféře. Tento trend pokračoval i za jeho nástupce, socialisty Antónia Guterrese a je pokládán za hlavní příčinu současného obrovského deficitu veřejných financí, který je nejvyšší v zemích eurozóny.  V roce 2006 se stal prvním pravicově zaměřeným prezidentem Portugalska po karafiátové revoluci. Zvítězil ve volbách 22. ledna 2006 a do funkce byl uveden 9. března 2006. Dne 23. ledna 2011 byl zvolen na druhé a zároveň poslední funkční období Prezidenta Portugalska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aníbal Cavaco Silva (* 15. července 1939, Boliqueime) je portugalský politik. V letech 1985–1995 byl předsedou vlády Portugalska. V letech 2006–2016 byl prezidentem Portugalska. Od roku 1963 je ženatý s profesorkou ekonomie, má syna Bruna a dceru Patricii.", "tgt_summary": "Aníbal António Cavaco Silva, GCC, GColL (; born 15 July 1939), is an economist who was the 19th President of Portugal, in office from 9 March 2006 to 9 March 2016. He had been previously Prime Minister of Portugal from 6 November 1985 to 28 October 1995. His 10-year tenure was the longest of any prime minister since António de Oliveira Salazar, and he was the first Portuguese prime minister to win an absolute parliamentary majority under the current constitutional system. He is best known for leading Portugal into the European Union.", "id": 1012896}
{"src_title": "Limburg (nizozemská provincie)", "tgt_title": "Limburg (Netherlands)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Provincie Limburg se nachází v jižním Nizozemsku mezi Německem (západ) a Belgií, (jih a východ). Jižní výběžek Limburgu je vklíněn mezi obě sousední země a v nejužším místě u obce Roosteren měří pouhých 6 km. V místě Drielandenpunt (trojmezí) u Vaalsu se stýkají hranice Nizozemska, Belgie a Německa. Severní část Limburgu sousedí s nizozemskou provincií Severní Brabantsko a malou částí s provincií Gelderland. Západní hranice středního a severního Limburgu vede částečně slatinovou oblastí Peel, která vytváří přirozenou bariéru mezi Limburgem a západním Nizozemskem. Oblast Peel je v současné době zkulturněna.  Limburg se rozprostírá od jihu až po sever podél řeky Mázy (\"Meuse\", \"Maas\"), která spojuje provincii s rotterdamským přístavem. Kopcovitá krajina v jižním Limburgu, zeleň a vodní plochy mázského údolí (\"Maasvallei\") ve středním Limburgu, a oblast Peel a rozsáhlé lesnaté a vřesové oblasti v severním Limburgu vytvářejí v Nizozemsku unikátní kombinaci rozličných oblastí vhodných pro turistiku a rekreaci.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Limburg má mezi nizozemskými provinciemi zvláštní klimatologickou pozici. Písčitá půda na severu a ve střední oblasti a spraš na jihu, stejně tak jako vrcholy kopců, roviny a nížiny u řek a potoků mají svoje vlastní mikroklima, což často způsobuje velké rozdíly v povětrnostních podmínkách. Kromě toho se v Limburgu nachází také nejvyšší a zároveň na déšť a sníh nejbohatší vrchol Nizozemska, hora Vaalserberg (322 m nad NAP). Jih Limburgu se nachází na severní straně Arden a za určitých okolností sem proudí fén, který způsobuje vyšší teploty. Oblasti středního Limburgu patří k jedné z nejsušších oblastní Nizozemska a panuje zde typické vnitrozemské podnebí.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Pro svou strategickou polohou byl Limburg po dlouhé věky spornou oblastí. U moci se tu vystřídali Římané, Španělé, Prusové, Rakušané a Francouzi.  Navzdory svému názvu nenáležela žádná část dnešní provincie ke středověkému Limburskému vévodství, jež se rozkládalo v sousední Belgii a bylo pojmenováno podle města Limburg, jež se nachází u řeky Vesdre v Ardenách. Od vrcholného středověku náležela nejsevernější část k vévodství Kleve, značná část území náležela k vévodství Geldern jako tzv. Horní Geldry; ve střední části se rozkládalo hrabství Horn, říšské opatství Thorn, jakož i několik držav říšského města Kessenichu; jižní část byla rozdělena mezi vévodství Jülich, tzv. Zamází (náležející původně k Vévodství brabantskému) a hrabství Gronsveld. Zvláštní postavení mělo město Maastricht, jež bylo spravováno jako kondominium biskupství Lutyšského a Vévodství brabantského.  Ve druhé polovině 15. století zdejší Horní Geldry a Zámází připojilo ke svému území Burgundské vévodství. Od roku 1473 mělo Zamází a vévodství Limburg společnou správu. V Osmdesátileté válce (1568-1648), během níž se severní část Nizozemí osvobodila od španělské nadvlády a osamostatnila se jako Spojené nizozemské provincie, bylo území moderní provincie Limburg často dějištěm krvavých bojů. Při bitvě o Mookerhei (14. dubna 1574) přišli o život dva bratři prince Viléma I. Oranžského a tisíce holandských žoldnéřů. Roku 1579 byl Maastricht dobyt španělským vojskem pod vedením parmského vévody Alexandra Farneseho, který tak zajistil, že ve společné správě města bylo Brabantské vévodství na víc než 50 let nahrazeno Španělskem. Roku 1632 Maastricht dobyl Frederik Hendrik Oranžský a od té doby bylo město pod společnou správou Spojených nizozemských provincií a lutyšského biskupa. Roku 1661 Spojené nizozemské provincie připojily ke svému území polovinu území zdejšího Zamází jako Stavovské Zamází. V roce 1673 byl obléhán Maastricht francouzskými jednotkami pod osobním vedením Ludvíka XIV. (Při tomto obléhání přišel o život jeden z jeho adjutantů, hrabě Charles d'Artagnan, který se stal známý jako jeden ze tří mušketýrů ve stejnojmenném románu Alexandra Dumase). Roku 1713 se Spojené nizozemské provincie Utrechtským mírem účastnily rozdělení zdejších Horních Gelder, kdy získaly menší část jejich území jako Stavovské Horní Geldry, zatímco zbytek zdejších Horních Gelder připadl Prusku – tzv. Pruské Geldry a Habsburské monarchii – tzv. Rakouské Geldry.  Roku 1794 oblast obsadila vojsko Napoleona Bonaparteho a k 1. říjnu 1795 celou oblast anektovalo Francouzské císařství jako součást nově zřízeného departementu Meuse-Inférieure. Po Napoleonově porážce připojily na základě Pařížského míru ze 30. května 1814 velmoci tuto oblast k novému Spojenému království Nizozemskému, k němuž patřila také Belgie; v roce 1815 tak král Vilém I. vytvořil z této země novou provincii, kterou pojmenoval po bývalém vévodství Limburg. Tato provincie pak po oddělení Belgie (1830) byla roku 1839 definitivně rozdělena mezi obě země.  Během druhé světové válce bylo v Limburgu mnoho civilních obětí. Velký počet vesnic a měst byl zničen nálety a dělostřelectvem. Tuto černou stránku historie připomínají rozličné hřbitovy. Na čestném hřbitově u Margratenu je pochováno 8 400 amerických vojáků, kteří padli při osvobozování Nizozemska. Pro 31 000 německých padlých je zřízen centrální hřbitov v Ijsselsteijnu u Venray.  13. dubna 1992 došlo v Limburgu k nejsilnějšímu zaznamenanému otřesu v historii Nizozemska. Zemětřesení dosáhlo síly 5,3.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura, průmysl a zemědělství.", "content": "V minulosti byl Limburg jedinou niz. provincií bohatou na těžbu uhlí. Rozvoj uhelného průmyslu v jižním Limburgu od roku 1910 napomohl k rychlému rozvoji měst Heerlen, Kerkrade a Geleen. Až do doby po druhé světové válce byl Limburg hlavním dodavatelem uhlí pro potřeby nizozemské energetiky. V letech 1965–1975 byla těžba uhlí ukončena.  V padesátých letech byly rozvinuty průmyslové programy pro vytvoření pracovních příležitostí v zemědělství. Střední a severní Limburg se staly centry intenzivního chovu dobytka a skleníkové výroby. V dnešní době je v Limburgu těžištěm průmyslu chemický a automobilový sektor, a kancelářské stroje. V současné době se také Limburg stal jednou z hlavních evropských křižovatek. Vedou zde dálnice A2, A67, A73 a A77, a rušný železniční spoj mezi Západním Nizozemskem a oblastí Rýna-Porúří, a centrální Evropou. Po řece Máze a Julianiným průplavem má vnitrozemská plavba přístup do velkých evropských přístavů. Pro hospodářskou infrastrukturu Limburgu je také velice důležité evropské oblastní letiště Maastricht-Aachen Airport, které tvoří důležitý článek pro pravidelnou přepravu cestujících, speciální turistické lety a pro mezinárodní nákladní dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a identita.", "content": "Limburg se vyznačuje svojí vlastní identitou, jejímž hlavním znakem je svébytný jazyk – limburština. Tímto jazykem hovoří zhruba 2 miliony lidí v Nizozemsku, Belgii i Německu. Nizozemská limburština se skládá z četných příbuzných regionálních dialektů. Krom toho je oficiálním jazykem nizozemština.  Limburg je známý spoustou amatérských dechovek a dechových orchestrů, střeleckých spolků a kulinářskými specialitami jako je například limburský koláč. Limburg slaví také každý rok karneval a to několik dnů za sebou. Limburg se dále vyznačuje svými četnými pivovary z nichž jsou nejznámější např. \"Alfa\", \"Brand\", \"Lindeboom\", \"Gulpener\" a \"Hertog Jan\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Limburg je jedna z dvanácti nizozemských provincií, nacházející se na jihovýchodě Nizozemska. Na rozloze 2209 km2 tu žije 1 122 702 obyvatel. Jde o část historické země Limbursko, dnes rozdělené mezi Nizozemsko a Belgii (belgický díl původního Limburska je o zhruba 210 km2 větší.)", "tgt_summary": "Limburg (, ; Dutch and Limburgish: \"(Nederlands-)Limburg\") is the southernmost of the 12 provinces of the Netherlands. The province is in the southeastern part of the country, stretched out from the north, where it touches the province of Gelderland. Its northern part has the province of North Brabant to its west. Its long eastern boundary is the international border with the German state of North Rhine-Westphalia. Much of the west border runs along the River Maas, bordering the Flemish province which is also named Limburg. On the south end it borders the Walloon province of Liège. The Vaalserberg is on the extreme south-eastern point, marking the tripoint of the Netherlands, Germany and Belgium.", "id": 1803932}
{"src_title": "Ciudad Juárez", "tgt_title": "Ciudad Juárez", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Území bylo prozkoumáváno španělskými kolonizátory od přelomu 16. a 17. století. Roku 1659 zde františkáni založili misii Naší Paní z Guadalupe, což je považováno za počátek města, nazvaného zprvu El Paso del Norte. Roku 1865, během francouzské intervence v Mexiku, zde dočasné sídlila republikánská vláda Benita Juáreze, na jehož počest bylo město roku 1888 přejmenováno. V době prohibice ve Spojených státech se město stalo oblíbeným zábavním cílem Američanů a rychle rostlo. Rychlý růst počtu obyvatel pokračuje dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Ciudad Juárez je centrem obchodu s drogami. Před rokem 2007 šlo ovšem o relativně bezpečné město. Pak ovšem vypukla válka mezi drogovými kartely (měly ve městě velkou moc). Dealerské skupiny mezi sebou soupeřily a jejich boj vynikal jak počtem obětí (zatímco v roce 2007 došlo v Juárezu k 320 vraždám, v roce 2008 se již jednalo o téměř 1623 lidí a v roce 2010, kdy situace dosáhla svého vrcholu, pak dokonce 3622), tak brutalitou a barbarskostí. Velká část obětí byla z řad tehdy prakticky bezmocné policie. Zejména večerní a noční život ve městě byl paralyzován. Mexická vláda Felipe Calderóna proto vyslala na počátku března 2009 na pomoc městu 2000 vojáků.  Během této periody se velká část obyvatel stěhovala jak do amerického El Pasa tak do jiných měst po celém Mexiku. Ti se ovšem často po poměrně krátké době z různých důvodů (například zcela rozdílnému způsobu života ve Spojených státech) vraceli zpět.  Dalším projevem kriminality v Ciudad Juárez je enormní počet vražd se sexuálním podtextem; za oběť jim padlo přes 500 žen od roku 1993, z nichž polovina byla mladší dvaceti let. Těla jsou zpravidla nalézána na ulicích a předměstích. Většina případů zůstává neobjasněna a místní autority o ně donedávna neprojevovaly zájem. Teprve po roce 2010 se podařilo závratný počet vražd snižovat.  Zatímco mezi roky 2008 a 2010 bylo město (i celý stát Chihuahua) počítáno mezi nejnebezpečnější lokality v Mexiku, dnešní situace je zcela odlišná. Kriminalita neustále klesá, počty vražd, krádeží aut i únosů jsou oproti roku 2010 řádově nižší. Tohoto úspěchu bylo dosaženo spoluprací občanů (různých místních spolků) a vlády Felipeho Calderóna (jehož protidrogová válka místní krizi vlastně rozpoutala). V roce 2012 došlo ke snížení počtu vražd na 737, v roce 2014 už \"pouze\" 532 a čísla i nadále klesají. Únos byl z města takřka vymýcen. Noční život se vrátil do ulic (jeho centrem je bulvár Goméz Morín). Občané nabyli větší důvěry v policii.  Kriminalita Ciudad Juárez byla mimo jiné inspirací románu \"2666\" chilsko-mexického spisovatele Roberta Bolaña (2004).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ciudad Juárez je největší město mexického státu Chihuahua a celého severního Mexika. Leží na samé hranici se Spojenými státy; hranici tvoří řeka Río Bravo, která dělí Juárez od texaského města El Paso. V roce 2005 mělo město 1 300 000 obyvatel a bylo tak sedmou největší aglomerací Mexika. Ciudad Juárez je v současnosti nechvalně proslulé jako jedno z nejnebezpečnějších měst světa.", "tgt_summary": "Ciudad Juárez ( ; \"Juarez City\". ) is the most populous city in the Mexican state of Chihuahua. The city is commonly referred to as simply Juárez, and was known as El Paso del Norte (\"The Pass of the North\") until 1888. Juárez is the seat of the Juárez Municipality with an estimated population of 1.5 million people. It lies on the Rio Grande (Río Bravo del Norte) river, south of El Paso, Texas, United States. Together with the surrounding areas, the cities form El Paso–Juárez, the second largest binational metropolitan area on the Mexico–U.S. border (after San Diego–Tijuana), with a combined population of over 2.7 million people.", "id": 1623449}
{"src_title": "Miniatura (malířství)", "tgt_title": "Portrait miniature", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo miniatura znamená původně „to, co se má vybarvit červeně“, od \"miniare\" a \"minium\" (olovnatá červeň), podobně jako je slovo rubrika od \"rubrum\", červeně.. Písaři rukopisů vynechávali místo pro iniciály, které se psaly ozdobným písmem a červeným inkoustem. Ještě první tiskaři v 15. století vynechávali místo pro začáteční písmena knih a kapitol, kam se pak ručně malovaly většinou červené iniciály. Do těchto iniciál se už v raném středověku malovaly různé ozdoby, ornamenty a výjevy – miniatury.", "section_level": 1}, {"title": "Knižní miniatury.", "content": "Miniatury se malovaly krycími temperovými barvami na pergamen, a to až po napsání rukopisu. Pozadí bývalo někdy i zlacené. Nejstarší miniatury pozdní antiky a raného středověku jsou celostránkové obrázky a ilustrace, většinou v biblích nebo bohoslužebných knihách. Později převládají ornamentální iniciály jen s jednotlivými postavami, až v pozdním středověku se i v knižních miniaturách opět objevují celé výjevy a krajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Medailony.", "content": "S rozšířením knihtisku v 16. století knižní miniatury zanikají, v téže době však vzniká jiný typ miniatur, teď už výhradně ve smyslu „malých obrazů“. Jsou to většinou portréty, kruhové, elipsovité nebo čtverhranné, malované na dřevě, na kovu, na skle a později i na porcelánu. Velké oblibě se miniatury těšily v 16. století a pak opět v 18. a 19. století, než je vytlačily fotografie.", "section_level": 1}, {"title": "Orientální miniatury.", "content": "Miniatury byly velmi oblíbeny také v Asii, zejména v Indii, Persii a Osmanské říši, kde rovněž doprovázejí rukopisy. Velmi známé jsou perské miniatury, vzniklé v dnešním Íránu a Střední Asii především v období 12.-18. století. Nejvíce se cení miniatury z doby dynastie Sáfíjovců v 16. a 17. století. V Indii vznikaly v 16.-19. století miniatury zobrazující dvorský život panovníků nebo výjevy z hinduistické mytologie. Časem se v Indii utvořilo několik škol miniatur. Nejznámější je škola \"mughalská\", spojená se dvorem mughalských panovníků v Dillí a Ágře, vynikající úroveň však měly i regionální školy miniatur, především u dvorů rádžputských a kašmírských rádžů. Známé jsou i \"kángerské\" miniatury, hodně ovlivněné mughalskými vzory, naproti tomu miniatury \"mévarské\" a \"bašolské\" čerpají ze starších tradic indického malířství.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelství miniatur.", "content": "Tak jako se sbírají obrazy či jiná umělecká díla, jsou i mnozí sběratelé miniatur. V roce 1971 byla na aukci vydražena miniatura portrétu od Isaaca Olivera za 65 000 liber.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miniatura znamená drobný obrázek, původně ve středověkém knižním malířství jako ilustrace v rukopisu, od 16. století jako samostatné malé obrázky a medailony, nejčastěji portréty.", "tgt_summary": "A portrait miniature is a miniature portrait painting, usually executed in gouache, watercolor, or enamel. Portrait miniatures developed out of the techniques of the miniatures in illuminated manuscripts, and were popular among 16th-century elites, mainly in England and France, and spread across the rest of Europe from the middle of the 18th century, remaining highly popular until the development of daguerreotypes and photography in the mid-19th century. They were usually intimate gifts given within the family, or by hopeful males in courtship, but some rulers, such as James I of England, gave large numbers as diplomatic or political gifts. They were especially likely to be painted when a family member was going to be absent for significant periods, whether a husband or son going to war or emigrating, or a daughter getting married.", "id": 2350396}
{"src_title": "Třída St. Vincent", "tgt_title": "St Vincent-class battleship", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Konstrukčně tato třída, zejména pro urychlení stavby, přímo navazovala na HMS \"Dreadnought\" a třídu \"Bellerophon\". Lišila se především použitím nových 305mm kanónů s délkou hlavně 50 ráží (oproti starším dělům o délce hlavně 45 ráží). Mírně byl také zvýšen výkon pohonného systému. Stejně jako u třídy \"Bellerophon\" byl před zadním komínem druhý trojnožkový stožár, což se však neosvědčilo, protože byl často zahalován kouřem. Celkem byly v letech 1907–1910 postaveny tři jednotky této třídy.  Jednotky třídy \"St. Vincent\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo deset 305mm kanónů v pěti dvoudělových věžích. Doplňovalo je dvacet 102mm kanónů, čtyři 47mm kanóny a tři 457mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo osmnáct kotlů Babcock & Wilcox (nebo Yarrow) a čtyři parní turbíny Parsons o výkonu 24 500 ihp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů. Dosah byl 6900 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Před rokem 1914 byly odstraněny dva 102mm kanóny, které byly umístěny na střeše dělové věže „A“. Do roku 1916 byly odstraněny protitorpédové sítě a výzbroj posílily dva 76mm protiletadlové kanóny. Do roku 1917 byl odstraněn zadní torpédomet a oba 76mm kanóny nahradil protiletadlový 102mm kanón. Roku 1918 byl \"Collingwood\" vybaven plošinami pro start průzkumných letounů Sopwith 11⁄2 Strutter a stíhacích letounů Sopwith Pup (přistání na nich možné nebylo).", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Všechny tři bitevní lodě se účastnily prvné světová války. Zejména bojovaly v bitvě u Jutska, přičemž nebyly nijak poškozeny. Dne 9. července 1917 se \"Vanguard\" Scapa Flow potopil po výbuchu muničních skladišť. Zemřelo 804 osob. Zbylé dvě lodě byly v letech 1921–1922 prodány do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída St. Vincent byla třída dreadnoughtů Royal Navy. Skládala se ze tří jednotek, které byly ve službě v letech 1909–1922. Plavidla se účastnila prvné světová války. Bitevní loď \"Vanguard\" na základně zničil náhodný výbuch muničního skladu. Její sesterské lodě byly sešrotovány na počátku 20. let 20. století v souladu se závěry odzbrojovací Washingtonské konference. Byly to poslední britské dreadnoughty, u kterých byly druhá a třetí dělová věž umístěny symetricky vedle sebe, po stranách hlavní nástavby.", "tgt_summary": "The \"St Vincent\"-class battleships were a group of three dreadnought battleships built for the Royal Navy in the first decade of the 20th century. The sister ships spent their entire careers assigned to the Home and Grand Fleets. Aside from participating in the Battle of Jutland in May 1916 and the inconclusive Action of 19 August several months later, their service during the First World War generally consisted of routine patrols and training in the North Sea. was destroyed in 1917 by a magazine explosion with the near total loss of her crew. The remaining pair were obsolete by the end of the war in 1918, and spent their remaining time either in reserve or as training ships before being sold for scrap in the early 1920s.", "id": 1445782}
{"src_title": "Túrin", "tgt_title": "Túrin Turambar", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Túrinovo dětství.", "content": "Túrinovým otcem byl Húrin a ten se se svým bratrem Huorem v mládí dostal do Skrytého království Turgonova, Gondolinu, pod slibem mlčení jim však bylo dovoleno jej opustit. Huor se oženil s Rían, sestřenicí Túrinovy matky Morwen Eledhwen; obě pocházely z Bëorova domu, z Dorthonionu a byly příbuzné Berena Jednorukého. Temný pán toužil zjistit polohu Gondolinu, a proto velmi usiloval o to, aby alespoň jednoho z bratrů zajal živého.  Túrin měl sestru Urwen, kterou velmi miloval. Byla podobná svému otci a všichni jí říkali Lalaith, což znamená smích. Zemřela však, když jí byly tři roky, na mor Temného pána - pro Húrina se tak stal Morgoth jeho osobním nepřítelem. Tehdy bylo Túrinovi pět let.  Když mu bylo osm let, šel jeho otec s noldorským králem Fingonem do páté bitvy z Beleriandských válek, Nirnaeth Arnoediad, bitvy Nespočetných slz. V této válce však elfové a lidé prohráli, částečně kvůli zradě ve vlastních řadách. Huor a Húrin kryli Turgonův ústup u bažiny Serech; král unikl, ale Huor byl zabit a Húrin zajat. Morgoth se od něj snažil zjistit polohu Gondolinu, ale když ani mučením nedostal žádnou odpověď, Húrina proklel a proklel i jeho ženu a děti; posadil jej na vrcholek hory a nechal jej, ať se dívá na zkázu všeho, co miluje. Jeho vidění však bylo pokřiveno Morgothovou zlobou.  Po Nirnaeth přišli do Túrinovy domoviny, do Dor-lóminu, Východňané, kteří krutě utlačovali zdejší obyvatelstvo. Morwen se báli, neboť věřili, že je čarodějnice, a tak se neodvažovali na ni vztáhnout ruce. Přesto žila v bídě a přitom čekala narození dalšího Húrinova dítěte. Nakonec poslala Túrina v obavě o jeho život pryč – neboť byl právoplatným pánem Dor-lóminu. Šel do království Doriath, kde vládl král Thingol a královna Melian, jejichž dcera Lúthien se provdala za smrtelníka Berena. Na konci roku po Túrinově odchodu porodila dceru a dala jí jméno Nienor, truchlení.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Doriathu.", "content": "Túrin po dlouhém putování dorazil se svými průvodci do Skrytého království, kde se setkal s Belegem Lučištníkem (také jinak Cúthalionem), který jej dovedl ke králi. Thingol přijal Túrina jako svého schovance. Když Túrin dospěl, přidal se k pohraniční stráži vedené Belegem a stali se blízkými přáteli. Jeden z Thingolových rádců, Saeros, jej nenáviděl a jednou urazil jeho matku, načež se Túrin rozhněval, hodil mu pohár do obličeje a poranil jej. Další den si na něj Saeros počíhal a chtěl jej přepadnout ze zálohy. Túrin se však ubránil a pronásledoval Saerose lesem až k rokli řeky, do níž Saeros v hrůze skočil. Túrin tím byl zarmoucen, protože si nepřál jeho smrt. Pak s ním mluvil Mablung, který neviděl začátek sporu, obvinil jej ze Saerosovy smrti a vyzval jej, aby se šel zodpovídat ze svého činu před Thingolovým soudem. Túrin však byl příliš pyšný a raději odešel z Doriathu, než aby prosil za odpuštění.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin mezi psanci.", "content": "Túrin se obrátil pryč z Doriathu a setkal se s tlupou psanců u Brethilu a krátce na to se stal jejich vůdcem. Říkal si Neithan, Ukřivděný. Mezitím se jeho přítel Beleg vrátil z pohraničních bitev a shledal, že Túrin zmizel. Nalezl elfskou dívku, která viděla, co se tehdy stalo, a vymohl Túrinovi u Thingola spravedlnost a odpuštění. Sám pak odešel hledat Túrina. Thingol mu dal černý meč Anglachel, který kdysi vyrobil kovář Eöl z Nan Elmothu. Beleg narazil na stopy psanců a sledoval je; konečně jednoho dne vstoupil do jejich ležení. Túrin byl tehdy pryč a ostatní psanci jej zajali a nakládali s ním velmi tvrdě. Pak se Túrin vrátil a nalezl Belega téměř na pokraji smrti. Pečoval o něj, a když se uzdravil, rozmlouvali spolu. Túrin se přesto odmítl vrátit do Doriathu a raději zůstal se svou skupinou psanců.  Jednoho dne zajali Túrinovi společníci podivuhodného tvora - Mîma, Drobného trpaslíka. Zadrželi jej přes noc a za jeho dvěma syny, kteří uprchli, vystřelil jeden ze psanců šíp. Ráno jim trpaslík slíbil, že je dovede do svého domu v dutém kopci Amon Rûdh. Když tam dorazili, zjistili, že jeden z Mîmových synů zemřel na zranění šípem. Trpaslík s nimi sdílel svůj dům a spřátelil se zejména s Túrinem; Belega však nenáviděl.  Túrin a jeho druhové s Belegem bojovali proti Morgothovým stvůrám; jednoho dne však skřeti zajali Mîma a ten jim prozradil, kudy se dostanou k Amon Rûdhu. Skřeti vyplenili Amon Rûdh a zabili jeho obránce; Túrina však vzali s sebou jako zajatce. Beleg byl dosud živ a o vlásek unikl smrti, když jej chtěl Mîm probodnout. Beleg jej však přemohl a zahnal pryč. Jakmile se trochu zotavil, vydal se za skřety, aby zachránil Túrina. Cestou se setkal s Gwindorem, nargothrondským elfským pánem, kterého zajal Morgoth v Nirnaeth Arnoendidadu a kterému se nyní podařilo uprchnout.  Společně jedné noci zachránili Túrina; ten ležel v bezvědomí. Když jej Beleg zbavoval pout, smekla se čepel jeho meče a Túrin se probudil - v domnění, že Beleg je skřet, vyrval mu meč z rukou a zabil jej. Pak vyšlehl blesk a ozářil Cúthalionovu tvář a Túrin poznal, co udělal. Neplakal, ale nepohnul se z místa a nepromluvil ani slovo.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Nargothrondu.", "content": "Gwindor jej dovedl k jezeru Ivrin, kde se Túrin napil čisté vody a byl uzdraven ze svého šílenství. Pak vstoupili do Nargothrondu. Túrin tajil své jméno a říkal si Agarwaen, zkrvavený. Nazývali jej také Mormegil, černý meč – vzal si totiž Anglachel, kterým zabil Belega.  Nargothrondu vládl Orodreth, bratr Finroda Felagunda, syn Finarfinův. Jeho dcerou byla Finduilas, která před Nirnaeth milovala Gwindora a byla s ním zasnoubena. Byla vysoká a zlatovlasá a Túrinovi připomínala ženy z Hadorova domu, jeho příbuzné, i jeho vlastní sestru Lalaith, která zemřela v dětství. Často s ní rozmlouval a ona se do něj proti své vůli zamilovala. Věděla však, že on ji nemiluje ani milovat nebude.  Túrin se stavěl proti nargothrondskému způsobu válčení, boji ze zálohy a ve skrytosti, toužil spíše po udatných činech a viditelném hrdinství. Na jeho rady dal Orodreth vybudovat kamenný most přes řeku Narog – ač jej před tím mnozí varovali. Elfové pod Túrinovým vedením začali vést otevřenou válku, díky níž se podařilo zabezpečit cesty mezi Dor-lóminem a Doriathem, což umožnilo Morwen s Nienor konečně odejít do Doriathu. Morgothovi se tím ovšem Túrin odhalil a rozhodl se připravit další trýzeň. Proto vyslal strašného draka Glaurunga v čele skřetích vojsk k útoku na Nargothrond.  V té době se Morwen rozhodla, že musí najít svého syna a vypravila se do Nargothrondu. Nienor nedokázala svou matku od cesty odvrátit, a proto se k ní připojila. Thingol je velmi nerad pouštěl, ale nakonec s nimi poslal Mablunga a další elfí rytíře.  Drak Glaurung rozprášil elfí vojska a využil kamenného mostu přes Narog, aby mohl vyplenit Nargothrond. Přitom vypustil do celého údolí kouřovou mlhu, v níž se mnozí bojovníci ztratili. Tak se Glaurungovi podařilo dopadnout nejprve Nienor, již zbavil veškerých vzpomínek, takže v šílenství prchla do lesa Brethilu. Následně se utkal i s Túrinem, jejž obelhal, když jej přesvědčil, že se má vrátit do Dor-lóminu, kde v bídě žije jeho matka s dcerou. Túrin tak nechal skřety odvést nargotrondské zajatce včetně Finduilas a vypravil se do Dor-lóminu. Nakonec Glaurung potkal i Mablunga, jemuž se vysmál a poslal jej zpět do Doriathu. Pak shromáždil všechny nargotrondské poklady na hromadu a uložil se tam k odpočinku.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Dor-lóminu.", "content": "Túrin se navrátil do Dor-lóminu, kde však svou rodinu nenašel a pochopil, že byl Glaurungem obelhán. Dor-lómin byl stále obsazen Východňany, což Túrina popudilo, a tak zabil východňanského vůdce. Tím však vyvolal hněv Východňanů, kteří začali pobíjet zotročené původní obyvatele. Ti se proti nim vzbouřili v marném povstání a byli z velké části povražděni. Túrin jako osamělý bojovník tomu mohl sotva nějak zabránit, a tak nechtěně do své rodné země přinesl jen další zkázu.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Brethilu.", "content": "Omámená Nienor byla nalezena lesními lidmi v Brethilu. Neměla žádné vzpomínky a musela se všemu znovu naučit jako malé dítě. Chromý vůdce lesních lidí Brandir se však do ní zamiloval.  Po nějaké době do Brethilu přišel i Túrin, stopující skřety s nargothrondskými zajatci. Zde se dozvěděl, že byli do jednoho pobiti, když se je lesní lidé pokoušeli osvobodit. Túrin proto neví, kam se obrátit, a tak požádá, aby mohl zůstat s lesními lidmi. Postupně se stane prakticky jejich vůdcem, protože na Brandira nikdo nedbá. Nienor se do něj zamiluje a navzdory Brandirovu neblahému tušení se stane Túrinovou ženou.  Glaurung se po dlouhém odpočinku rozhodne Brethil zničit a vypraví se k němu. Túrin tuší, že vojenskou silou proti němu nic nezmůže, a tak vymyslí zoufalý plán - až bude Glaurung přelézat úzké údolí říčky Taeglin, pokusí se jej zdola probodnout. Na pomoc si vezme válečníka Dorlase a Hunthora, Brandirova příbuzného. Dorlas se chromému Brandirovi vysmíval, ale když pak měl s Túrinem zlézt nebezpečné údolí, dostal strach a uprchl. Když se drak plazil přes údolí, Túrina zachránil Hunthor před zřícením do hlubiny, ale vzápětí jej zabil padající balvan. Túrin pak draka bodl do břicha a smrtelně jej zranil. Dračí krev jej však popálila na ruce, takže upadl do bezvědomí.  Mezitím Nienor nedokázala vyčkat zpráv o výpravě a vydala se za Túrinem. K ní se přidali i další lesní lidé. Brandir je od toho zrazuje, ale když neuspěje, vydá se po stopě Nienor, kterou stále miluje. Samotná Nienor však prchá daleko vpředu, až dorazí k umírajícímu drakovi. Tam najde Túrina a domnívá se, že je mrtev. Glaurung se rozhodne spáchat poslední zlo a před smrtí Nienor vrátí její vzpomínky. Nienor tak zjistí, že je těhotná s vlastním bratrem, a vrhne se ze skal do vod Taeglinu.  Brandir je svědkem této scény a náhodou v lese narazí na Dorlase. Když se dozví o jeho zbabělosti, tak jej zabije. Pak jde oznámit svému lidu, že drak i Túrin jsou mrtvi. Avšak Túrin se probudí, vrátí se, a když uslyší, že jej Brandir prohlásil za mrtvého, popadne jej vztek. Brandir mu navíc poví pravdu o Nienor. Túrin v tu chvíli uvěří, že Brandir je lhář a zavraždí jej. Pak lesní lid opustí a bloudí divočinou. Tam na něj narazí Mablung, který po něm i Nienor pátrá už od pádu Nargothrondu. Od něj se Túrin dozví, že Brandir říkal pravdu, a tak si uvědomí, že celý život páchal jen zlo. Proto se vrhne na meč Anglachel a skoná.", "section_level": 2}, {"title": "Jména, přezdívky a tituly.", "content": "Túrin získal na svých cestách mnoho různých přídomků, přezdívek, titulů apod. Z větší části se jednalo o důsledek toho, že na mnoha místech z různých důvodů tajil své pravé jméno. Jeho přezdívky jsou zde uvedeny v originálních jazycích (sindarština atd.) s překladem do češtiny. Jsou řazeny podle posloupnosti v příběhu. Mezi jeho přezdívky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Túrin (známý jako Turambar, „pán sudby“) je jedna z nejtragičtějších postav z Tolkienovy fiktivní mytologie ze světa Středozemě, jeden z Edain, velký válečník, který zahubil prvního draka Glaurunga. Takřka po celý život se neúspěšně snažil uniknout kletbě, kterou na jeho otce Húrina Thaliona a celý jeho rod uvalil Temný pán Morgoth.", "tgt_summary": "Túrin Turambar (pronounced ) is a fictional character in J. R. R. Tolkien's legendarium. \"\"Turambar and the Foalókë\"\", begun in 1917, is the first appearance of Túrin in the legendarium. J.R.R. Tolkien consciously based the story on the medieval tale of Kullervo in the Finnish mythological poem \"Kalevala\" compiled by Elias Lönnrot, saying that it was \"an attempt to reorganize...the tale of Kullervo the hapless, into a form of my own\". Also called \"\"The Tale of Grief\"\", \"\"Narn i Chîn Húrin\"\", commonly called \"The Narn\", it tells of the tragic fates of the children of Húrin, namely his son Túrin (Turambar) and his daughter Nienor. Excerpts of the story were published before, in \"The Silmarillion\" (prose), \"Unfinished Tales\" (prose), \"The Book of Lost Tales\" Part II (prose), \"The Lays of Beleriand\" (verse in alliterative long-lines) and most recently in 1994 in \"The War of the Jewels\" (prose), the latter three part of \"The History of Middle-earth\" series.", "id": 732852}
{"src_title": "Maxwellovy rovnice", "tgt_title": "Maxwell's equations", "src_document": [{"title": "Formulace Maxwellových rovnic.", "content": "Níže uvedený zápis je platný v jednotkách soustavy SI. Zápis v jiných soustavách se od tohoto zápisu liší vynásobením některých členů konstantami, jako např. rychlostí světla \"c\" a formula_1 (Ludolfovo číslo) v soustavě CGS.  formula_3", "section_level": 1}, {"title": "První Maxwellova rovnice (zákon celkového proudu, zobecněný Ampérův zákon).", "content": "formula_4  Cirkulace vektoru intenzity magnetického pole H po libovolně orientované uzavřené křivce \"c\" je rovna součtu celkového vodivého proudu \"I\" a posuvného proudu formula_5 (formula_6 je tok elektrického pole plochou formula_7, spřažený křivkou \"c\"). Křivka \"c\" a libovolná plocha \"S\", jež křivku obepíná, jsou vzájemně orientovány pravotočivě.  Rotace vektoru intenzity magnetického pole H je rovna hustotě vodivého proudu j a hustotě posuvného (Maxwellova) proudu formula_9", "section_level": 2}, {"title": "Druhá Maxwellova rovnice (zákon elektromagnetické indukce, Faradayův indukční zákon).", "content": "Cirkulace vektoru E po libovolně orientované uzavřené křivce \"c\" je rovna záporně vzaté časové derivaci magnetického indukčního toku spřaženého křivkou \"c\". Křivka \"c\" a libovolná plocha \"S\", jíž křivka obepíná, jsou vzájemně orientovány pravotočivě.  Rotace vektoru intenzity elektrického pole E je rovna záporně vzaté derivaci magnetické indukce B.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí Maxwellova rovnice (Gaussův zákon elektrostatiky).", "content": "Elektrický indukční tok libovolnou vně orientovanou plochou \"S\" je roven celkovému volnému náboji v prostorové oblasti \"V\" ohraničené plochou \"S\".  Divergence vektoru elektrické indukce D je rovna objemové hustotě volného náboje \"ρ\". Ekvivalentní formulace: siločáry elektrické indukce začínají nebo končí tam, kde je přítomen elektrický náboj.  Magnetický indukční tok libovolnou uzavřenou orientovanou plochou \"S\" je roven nule.  Divergence vektoru magnetické indukce formula_18 je rovna nule.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá Maxwellova rovnice (zákon spojitosti indukčního toku).", "content": "Ekvivalentní formulace: Neexistují magnetické monopóly. (hypotetická elementární částice která nese magnetický náboj)  Fyzikální proměnné použité v Maxwellových rovnicích shrnuje následující tabulka", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní řazení a seskupování.", "content": "Zde použité seřazení (očíslování) oněch 4 rovnic není zcela ustálené a různí autoři se v tomto mohou lišit.  Jedním z nejpoužívanějších alternativních řazení je postavení Gaussova zákona elektrostatiky a zákona spojitosti indukčního toku na 1. a 2. místo (jakožto ty jednodušší rovnice) a až po nich psát složitější Faradayův a nakonec Ampérův zákon.  Toto seskupování do dvojic (první a druhá \"série\" Maxwellových rovnic) má své důvody. V jednom přístupu se sdružují rovnice se zdroji polí (představovanými hustotami náboje a proudu) a rovnice bez zdrojů, které mohou být chápány jako počáteční podmínky pro danou úlohu řešení elektromagnetického pole. Alternativní seskupování je založeno na tom, že se v případě stacionárního pole z jedné dvojice (série) stanou rovnice pro elektrické a z druhé pak rovnice pro magnetické pole.", "section_level": 2}, {"title": "Materiálové vztahy pro materiály s lineární závislostí.", "content": "Pro širokou třídu materiálů lze předpokládat, že elektrická polarizace P (C/m) a magnetizace M (A/m) jsou vyjádřeny jako:  a že pole D a B jsou s E a H provázány vztahy:  kde:  formula_23 je elektrická susceptibilita materiálu,  formula_24 je magnetická susceptibilita materiálu,  \"ε\" je elektrická permitivita materiálu a  \"μ\" je permeabilita materiálu  V nedisperzním izotropním médiu jsou \"ε\" a \"μ\" skaláry nezávislé na čase, takže Maxwellovy rovnice přejdou na tvar:  V homogenním médiu jsou \"ε\" a \"μ\" konstanty nezávislé na poloze a lze tedy jejich polohu zaměnit s parciálními derivacemi podle souřadnic.  Obecně mohou být \"ε\" a \"μ\" tenzory druhého řádu, které potom odpovídají popisu dvojlomných (anizotropních) materiálů. Nehledě na tato přiblížení však každý reálný materiál vykazuje jistou materiálovou disperzi, díky níž \"ε\" nebo \"μ\" závisí na frekvenci.  Pro většinu typů vodičů platí mezi proudem a elektrickou intenzitou Ohmův zákon ve tvaru  kde \"σ\" je měrná vodivost daného materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Maxwellovy rovnice jako vlnové rovnice potenciálů.", "content": "Ekvivalentně (a mnohdy s výhodou) lze vyjádřit Maxwellovy rovnice pomocí skalárního a vektorového potenciálu formula_30 a formula_31, které jsou definovány tak, aby platilo  formula_34 a formula_18 se přitom nezmění, pokud k potenciálu formula_30 přičteme libovolnou konstantu, nebo k formula_31 gradient libovolného skalárního pole. Proto pro jednoduchost výsledných rovnic můžeme navíc zvolit tzv. Lorenzovu kalibrační podmínku  Maxwellovy rovnice potom mají tvar vlnových rovnic  kde formula_41 je d'Alembertův operátor.  Ve speciální teorii relativity tvoří elektrický a magnetický potenciál dohromady čtyřvektor zvaný čtyřpotenciál formula_42. Také d'Alembertův operátor lze zobecnit na čtyřvektory. V tomto formalismu (a s předpokladem Lorenzovy podmínky) lze pak všechny Maxwellovy rovnice napsat jako jedinou nehomogenní vlnovou rovnici kde formula_44 je elektrický čtyřproud a formula_45 je permeabilita. Ve vakuu je navíc čtyřproud nulový, takže rovnice se stane homogenní a její řešení odpovídá šíření elektromagnetických vln.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxwellovy rovnice jsou základní zákony v makroskopické teorii elektromagnetického pole, které zformuloval James Clerk Maxwell v roce 1865. Lze je zapsat buď v integrálním nebo diferenciálním tvaru. V integrálním tvaru popisují elektromagnetické pole v jisté oblasti, kdežto v diferenciálním tvaru v určitém bodu této oblasti.", "tgt_summary": "Maxwell's equations are a set of coupled partial differential equations that, together with the Lorentz force law, form the foundation of classical electromagnetism, classical optics, and electric circuits. The equations provide a mathematical model for electric, optical, and radio technologies, such as power generation, electric motors, wireless communication, lenses, radar etc. They describe how electric and magnetic fields are generated by charges, currents, and changes of the fields. The equations are named after the physicist and mathematician James Clerk Maxwell, who, between 1861 and 1862, published an early form of the equations that included the Lorentz force law. Maxwell first used the equations to propose that light is an electromagnetic phenomenon.", "id": 1624977}
{"src_title": "Filmový rating MPAA", "tgt_title": "Motion Picture Association film rating system", "src_document": [{"title": "Rating Board.", "content": "Filmy jsou hodnoceny Asociací speciálně vytvořenou komisí, tzv. \"Rating Board\". Počet jejích členů kolísá od 10 do 13. MPAA uvádí, že členem této komise může být kterýkoliv \"rodič\", který je nadán dostatečnou vyzrálostí a \"\"dokáže se vcítit do role běžného amerického rodiče a udělit filmu takový rating, který pomůže americkým rodičům v rozhodování o tom, zda je daný film pro jejich dítě vhodný\"\".  O tom, do jaké kategorie bude film zařazen, rozhoduje komise hlasováním, přičemž pro udělení ratingu je potřeba nadpoloviční většiny hlasů členů komise.  MPAA na svých internetových stránkách uvádí, že 78% rodičů s dětmi mladšími 13 let považuje rating za \"velmi užitečný\" nebo \"poměrně užitečný\" při rozhodování o tom, které filmy by jejich děti měly vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Zohledňované faktory.", "content": "Při klasifikaci filmů se komise MPAA rozhoduje podle toho, v jaké míře film obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "G.", "content": "Rating G, přezdívaný \"dětský\", zaručuje, že film neobsahuje žádné projevy výše zmíněného. Pro získání tohoto hodnocení musí být film zcela nezávadný a nevinný. Je obzvláště obtížné tento rating obdržet, takže dokonce ani některé animované filmy určené pro dětské publikum (např. Kung-Fu Panda) nebyly schopné ratingu dosáhnout (např. pro akční, resp. násilné scény).", "section_level": 1}, {"title": "PG.", "content": "Rating PG jako takový byl založen v roce 1970, předchůdci byli rating M v roce 1968 a rating GP v roce 1969. PG-rating upozorňuje rodiče, aby zvážili, zda své děti nechají film zhlédnout. Rodičům se navrhuje, aby své mladší děti na film hodnocený PG doprovázeli, podle komise mohou být některé scény v těchto filmech nevhodné pro děti. Tyto filmy zároveň nesmí žádným způsobem zobrazovat konzumaci drog.  Filmy v této kategorii mohou obsahovat:", "section_level": 1}, {"title": "Filmy hodnocené PG.", "content": "Vzhůru do oblak Úžasňákovi", "section_level": 2}, {"title": "PG-13.", "content": "Rating PG-13 byl založen v roce 1990. Kategorie filmů PG-13 je nejobsáhlejší, jelikož se zároveň jedná o nejvyšší možné hodnocení, které mohou producenti pro film obdržet, aniž by se to výrazně podepsalo na zisku.  Klasifikací PG-13 MPAA rodičům důrazně doporučuje, aby své děti mladší 12 let na film doprovázeli. Takto ohodnocený film smí obsahovat více projevů nevhodných motivů, násilí, nahoty, hrubého jazyka. Zároveň jakékoliv zobrazení užívání drog vede k udělení nejméně tohoto ratingu, nicméně běžně je takový film zařazen ještě o kategorii výše. Nahota v těchto snímcích nesmí být sexuálního charakteru. Zajímavostí může být požadavek na zařazení filmu do této kategorie, pokud obsahuje byť jen jediné slovo týkající se sexuality.", "section_level": 1}, {"title": "R.", "content": "Na film s ratingem R smí mládež do 17 let pouze v doprovodu dospělé osoby. Filmy s hodnocením R mohou obsahovat hrubý jazyk, výrazně násilné scény, nahotu spojenou se sexualitou nebo užívání drog. Tak, jako použití jednoho sexuálně zabarveného výrazu předurčuje film nejméně k ratingu PG-13, více takových slov ve filmu automaticky posouvá film do kategorie R.", "section_level": 1}, {"title": "NC-17.", "content": "Předchůdce ratingu NC-17 je rating X, který je zároveň nejslavnějším, díky udělování hlavně pornografickým filmům. Vznikl v roce 1990, stejně jako PG-13. Udělení ratingu NC-17 oznamuje, že film obsahuje velmi výrazné projevy sexuality, násilí, hrubé mluvy, nahoty apod. Rating NC-17 zároveň znamená, že film nesmí navštěvovat mládež do 17 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lukrativnost ratingů.", "content": "Filmoví tvůrci (zejména producenti) jsou často nuceni film upravovat, aby obdržel méně přísné hodnocení. Většinu návštěvníků amerických kin totiž tvoří teenageři, tedy má-li být snímek významně komerčně úspěšný, může obdržet nejvýše hodnocení PG-13. Právě u filmů hodnocených R proto často producenti tlačí na režiséra, aby nevhodné scény vystřihl a film klesl právě na PG-13. Tento jeden stupeň rozdílu v hodnocení totiž často znamená desítky milionů dolarů, které mohou být producentovi ziskem nebo ztrátou.", "section_level": 1}, {"title": "Rating trailerů.", "content": "Samozřejmě ani filmové trailery neujdou hodnocení MPAA, a to podle stejných kritérií jako filmy. V tomto případě je trailer označen nejen logem příslušného ratingu, ale i upozorněním a specifickým podbarvením úvodní sekvence. To deklaruje, před kterými filmy smí být trailer promítán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmový rating MPAA (nebo klasifikace filmů) je proces zařazení filmu do jedné z pěti základních kategorií definovaných Americkou filmovou asociací (MPAA - Motion Picture Association of America). Kategorie, do níž je film zařazen, vyjadřuje stupeň společenské závadnosti podle toho, zda a v jaké míře dané dílo obsahuje projevy násilí, hrubého jazyka, explicitní zobrazení sexuálních scén apod.", "tgt_summary": "The Motion Picture Association (MPA) film rating system is used in the United States and its territories to rate a film's suitability for certain audiences based on its content. The MPA rating system is a voluntary scheme that is not enforced by law; films can be exhibited without a rating, although certain theaters refuse to exhibit non-rated or NC-17 rated films. Non-members of MPA may also submit films for rating. Other media, such as television programs, music and video games, are rated by other entities such as the TV Parental Guidelines, the RIAA and the ESRB, respectively.", "id": 1255218}
{"src_title": "Demi Lovato", "tgt_title": "Demi Lovato", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a kariérní začátky.", "content": "Demi se narodila 20. srpna 1992 v Albuquerque v Novém Mexiku. Jejími rodiči jsou Patrick Lovato a Dianna Hart de la Garza. Její matka byla roztleskávačkou Dallas Cowboys a country zpěvačkou. Demi je mexicko-irsko-italského původu. Má starší sestru Dallas Lovato, mladší sestru Madison de la Garza (společná matka) a další mladší sestru Amber (společný otec). S tou však poprvé promluvila, až když jí (Demi) bylo 20 let. Její rodiče se rozvedli v roce 1994, krátce po jejích druhých narozeninách.  Demi vyrůstala v Dallasu v Texasu. Kariéru začala v roce 2002 stejně jako Selena Gomez v televizním seriálu Barney & Friends. Hrála zde postavu sedmileté Angely. V sedmi letech se začala věnovat hře na piáno a hře na kytaru. V deseti letech se přihlásila do kurzu herectví a tance. V rozhovoru s Ellen DeGeneres prozradila, že byla obětí šikany, a proto její rodiče požádali o domácí vzdělávání. Maturitu získala v dubnu 2009. Šikana ale nezůstala bez následků. Demi trpěla poruchou příjmu potravy, sebepoškozováním, depresemi a neuměla zvládat své emoce. (Později spadla do závislosti na drogách.) Během života se kvůli těmto obtížím několikrát léčila.", "section_level": 2}, {"title": "2006 – 2008: Camp Rock a Don't Forget.", "content": "V roce 2006 se objevila v seriálu Útěk z vězení a následující rok v seriálu Just Jordan. V roce 2007 a 2008 hrála roli Charlotte Adams v krátkém televizním seriálu As the Bell Rings na Disney Channel. V témže roce se ucházela o role v televizním filmu Camp Rock a seriálu Sonny ve velkém světě. Obě role získala. V Camp Rock si zahrála hlavní roli Mitchie Torres. Film měl premiéru na kanále Disney Channel 20. června 2008 a zhlédlo ho 8,86 milionů diváku, u kritiků ale nebyl přijat nejlépe. David Hinkley z Daily News prohlásil, že děj byl příliš podobný filmu Muzikál ze střední. Gillian Flynn z Entertainment Weekly napsala, že Demiin herecký výkon byl „zklamáním, a že má bezmyšlenkovitý úsměv někoho, komu se často opakuje, že má skvělý úsměv“. Filmový soundtrack vyšel již tři dny před premiérou filmu, ale nepředčil soundtrack již zmíněného Muzikálu ze střední. Demi nazpívala k soundtracku čtyři skladby, včetně \"This Is Me\" a \"We Rock\". V létě 2008 pak absolvovala své první turné Demi Live! Warm Up Tour a vystoupila jako předskokan Jonas Brothers na jejích turné Burnin' Up.  Její debutové album \"Don't Forget\" vyšlo 23. září 2008 a kritika ho přijala pozitivně. Stephen Thomas Erlewine z AllMusic jej označil za \"čistý pop pro děti od 10 do 12 let\". Max Paradise ze Sputnikmucis ocenil příjemnou přirozenost alba, zatímco Michael Slezak byl kritičtější kvůli textům a vokálům. Album debutovalo na druhém místě v žebříčku Billboard Hot 200 s 89 000 prodanými kopiemi během prvního týdne prodeje. Album získalo zlatou desku od Recording Industry Association of America (RIAA) za více než 500 000 prodaných kusů jen v USA. Úvodní singl \"Get Back\" byl chválen pro svůj pop-rockový styl a v žebříčku US Billboard Hot 100 dosáhl na 43. místo. Druhý singl La La Land se vyznačoval pro změnu silně rockovými prvky. V žebříčku se umístil nejlépe na 52. místě. Závěrečný singl, který nesl stejný název jako album, tedy \"Don't Forget\", se umístil v žebříčku na 67. místě.", "section_level": 2}, {"title": "2009 – 2010: Sonny ve velkém světě a Here We Go Again.", "content": "V roce 2009 spolu s Miley Cyrus, Selenou Gomez a Jonas Brothers nazpívala charitativní píseň \"Send It On\", která sloužila jako ústřední melodie pro ekologickou organizaci Disney Friends For Change. Dne 8. února měl na kanále Disney Channel premiéru první díl televizního seriálu Sonny ve velkém světě, kde Demi ztvárnila hlavní roli Sonny Monroe, která pracuje v reality show \"Náhody\". Robert Lloydem z Los Angeles Times označil její herecký výkon jako velmi dobrý. V červnu 2009 měl na Disney Channel premiéru film Program na ochranu princezen, kde hrála princeznu Rosalindu po boku Seleny Gomez. Tento film, který se stal třetím nejvýše ohodnoceným původním filmem od Disney Channel, zhlédlo při premiéře okolo 8,5 milionů diváků.  Dne 21. července 2009 vyšlo její druhé studiové album \"Here We Go Again\". I toto album bylo kritiky příznivě hodnoceno, zejména pop-rockové prvky, které byly patrné i u jejího debutového alba \"Don't Forget\". Album v prvním týdnu prodeje ovládlo žebříček Billboard Hot 200 s prodejem okolo 108 000 kopií. Ještě před vydáním alba se Demi vydala na své letní turné Summer Tour 2009. Z alba \"Here We Go Again\" vyšly dva singly, první z nich měl stejný název jako album. V žebříčku Billboard Hot 100 se umístil nejlépe na 15. místě a byl tak prvním Demiiným singlem, který pronikl do první čtyřicítky. Druhým singlem byl \"Remember December\", který však v Billboard Hot 100 nepronikl ani do první stovky. V té době se Demi Lovato umístila jako 40. nejlepší umělec v USA a 80. v Británii.  V březnu 2010 nazpívala duet s Joe Jonasem jako druhou charitativní píseň pro Disney Friends For Change a byla přizvána jako host na turné Jonas Brothers. Rovněž si zahrála v 22. epizodě šesté řady seriálu Chirurgové, kde ztvárnila teenagerku trpící schizofrenií. Kritici sice ocenili její všestrannost, ovšem její herecký výkon je příliš nenadchl a její roli považovali spíše za lákadlo pro diváky.  Ve filmu si zopakovala hlavní roli Mitchie Torres. Film měl premiéru 3. září 2010 a kritika ho přijala rozporuplně. Neshoda panovala především v názorech na zápletku. Na webu Rotten Tomatoes film dosáhl hodnocení 40%. Herecký výkon Demi byl však hodnocen vesměs pozitivně, například Jennifer Armstrong z Entertainment Weekly jej označila jako \"spolehlivě atraktivní\". Premiéru filmu na Disney Channel zhlédlo kolem 8 miliónů diváků, čímž šlo o nejúspěšnější premiéru televizního filmu na amerických kabelových televizích v roce 2010. Soundtrack k filmu vyšel 10. srpna a debutoval na třetím místě žebříčku US Billboard 200. Demi nazpívala celkem devět písní, včetně \"Can't Back Down\" a \"Wouldn't Change a Thing\". Připravované turné Jonas Brothers bylo upraveno tak, aby zahrnovalo Demi a další herce z filmu. Začalo 7. srpna, o dva týdny později, než bylo plánováno.", "section_level": 2}, {"title": "2010 – 2012: Osobní problémy, přestávka a \"Unbroken\".", "content": "Dne 30. října 2010 se Demi stáhla z turné Jonas Brothers s názvem Jonas Brothers Live in Concert. Důvodem byl konflikt s jednou z tanečnic na turné, což vedlo k intervenci rodiny a managementu. Demi přijala za spor osobní zodpovědnost a nastoupila na tři měsíce do léčebného zařízení, kde jí byla diagnostikována bipolární porucha a bulimie. Léčbu pak ukončila 28. ledna 2011. Potvrdila, že trpěla bulimii a také sebepoškozováním a své problémy později často řešila návykovými látkami a alkoholem. Podle svých slov utrpěla nervové zhroucení. Toto období pak komentovala v rozhovoru pro E! News: \"Žila jsem rychle a měla jsem se umřít mladá. Nemyslela jsem si, že se dožiju 21 let.\" V dubnu se v časopise Seventeen rozpovídala o svém osobním bojí a diskutovala na téma problémů dospívajících dívek. V dubnu také oznámila svůj odchod ze seriálu Sonny ve velkém světě, což producenty přimělo seriál ukončit. Demi sice prohlásila, že by byla ochotná se vrátit k herectví, až se bude cítit lépe, ovšem Disney Channel se rozhodl vytvořit seriál So Random, který navazoval na Sonny ve velkém světě, ale již bez její postavy. Tento seriál byl však hned po první sezóně zrušen. 20. září 2011 vyšlo její třetí studiové album s názvem \"Unbroken\". Toto album již mělo méně pop-rockových prvků a Demi spíše experimentovala s R&B. Kritiky bylo přijato s nadšením s tím, že Demi měla díky svým osobním bojům kde čerpat a hudba tak byla více osobnější než u předchozích dvou alb. Úvodním singlem z tohoto alba byl \"Skyscraper\", který si získal univerzální uznání za své poselství sebeúcty a důvěry. Tento singl dosáhl v žebříčku Billboard Hot 100 na 10. místo. Druhým singlem alba byl \"Giver You Heart a Break\", který v žebříčku dosáhl na 16. místo. Zatímco singl \"Skyscraper\" byl certifikován v USA jako platinový (1 000 000 prodaných kopií), \"Give Your Heart a Break\" byl jako platinový certifikován dokonce třikrát.  V březnu 2012 odvysílala MTV dokument Stay Strong o zpěvaččině zhroucení, léčbě a uzdravování. Zároveň Demi začala pracovat na svém čtvrtém albu. V květnu se stala porotkyní druhé řády pořadu Americký X Factor s platem kolem 1 miliónu dolarů. Přidala se tak k Britney Spears, Simonu Cowellovi a L.A. Reidovi. Spekulovalo se, že byla vybrána, aby přilákala ke sledování pořadu mladší publikum.  Od června do září 2012 Demi vystupovala na letním turné s názvem Summer Tour 2012. Později jej přejmenovala na A Special Night with Demi Lovato. Navštívila během něj různé americké státy. V záři 2012 vyhrál singl \"Skyscraper\" na MTV Video Music Awards 2012 v kategorii \"Nejlepší video s poselstvím\".  24. prosince 2012 uveřejnila na YouTube hudební video \"Angels Among Us\", které bylo věnováno obětem masakru na Sandy Hook Elementary School, který se odehrál o necelých 14 dní dříve.", "section_level": 2}, {"title": "2013 – 2014: \"Demi\" a Glee.", "content": "24. února 2013 vyšel první singl z jejího připravovaného alba s názvem \"Heart Attack\". Získal si kladné hodnocení kritiky za zahrnutí prvků synthpopu a akustickou instrumentaci s baskytarou a bubny. Debutoval na 12. místě žebříčku US Billboard Hot 100 a jeho 215 000 prodaných kopií za první týden bylo třetím nejúspěšnějším debutem za celý rok 2013. Album \"Demi\" bylo vydáno 10. května 2013. Rozešla se v něm s R&B, se kterým experimentovala v \"Unbroken\" a zaměřila se na synthpop a teen pop. Album debutovalo na třetím místě žebříčku US Billboard 200 a se zhruba 110 000 prodanými kopiemi za první týden se stalo nejlepším debutem Demiiny dosavadní kariéry.  V červnu vyšla na iBooks její elektronická kniha Demi. Rovněž absolvovala režisérský debut jako spolurežisérka hudebního videa ke druhému singlu z jejího alba \"Demi\" – \"Made in the USA\". Do soundtracku k filmu přispěla písní Heart by Heart. 22. srpna 2013 bylo oznámeno, že se objeví v šesti epizodách páté řady seriálu Glee. První epizoda s Demi byla odvysílána 3. října. 19. listopadu vyšla její kniha s názvem Staying Strong: 365 Days a Year, která pronikla na první místo žebříčku bestsellerů New York Times.  Již v březnu toho roku byla také potvrzena její účast jako porotkyně ve třetí řadě X Factoru. Odhadovalo se, že její plat byl zhruba zdvojnásoben. Třetí sezóna X Factoru pak měla premiéru 21. listopadu. 18. prosince však Demi oznámila, že se nezúčastní chystané čtvrté řady, aby se mohla soustředit na turné a přípravu svého pátého alba.  Její velké koncertní turné s názvem Neon Lights Tour bylo zahájeno 9. února 2014 a trvalo až do 17. května. Zahrnovalo řadu koncertů v Severní i Jižní Americe. 29. května předběžně ohlásila další turné s názvem Demi World Tour, které mělo zahrnovat zhruba 25 koncertů, poprvé i mimo Ameriku. 11. května vyšel její čtvrtý singl \"Really Don't Care\" a o tři dny později k písničce vyšel videoklip. 18. května bylo potvrzeno, že Demi se bude podílet na písničce \"Somebody to You\" od skupiny The Vamps. Nahrála také coververzi písně \"Let It Go\" k filmu Ledové království (v originálu Frozen), která vyšla jako singl k soundtracku filmu a stala se dvakrát platinovou.  V listopadu 2014 vydala deluxe verzi svého čtvrtého studiového alba \"DEMI DELUXE\", na kterém je 7 nových písní. Na písni \"Up\" spolupracovala s Ollym Mursem. Také spolupracovala se svým kamarádem Nickem Jonasem na písni \"Avalanche\", která se objevila na jeho album nazvaném Nick Jonas. Vydala řadu kosmetiky nazvanou Devonne by Demi. V prosinci 2014 pak vyšel videoklip k písni \"Nightingale\"", "section_level": 2}, {"title": "2015 – 2016: \"Confident\".", "content": "V květnu 2015 Billboard oznámil, že se Demi připravuje připojit k nové nahrávací společnosti Safehouse Records, ve které bude také spoluproducentem. Společnost měla vlastnit ona, Nick Jonas a její manažer Phil McIntyre a vytvořit tak novou kolaboraci se společností Island Records. 25. června oznámila vydání singlu \"Cool for the Summer\", který dosáhl na 11. místo v US Billboard Hot 100 a získal dvakrát platinové ocenění.  Páté album \"Confident\" vyšlo 16. října 2015 a získalo obecně kladná přijetí od hudebních kritiků. Album se umístilo na druhé příčce žebříčku Billboard 200 a za první týden se prodalo 98 000 kopií. V červenci 2016 bylo album oceněno Zlatou deskou RIAA a ve Spojených státech se ho prodalo 211 000 kusů.  Zahrála si také v několika epizodách amerického hororového seriálu Od soumraku do úsvitu, který je inspirován stejnojmenným filmem.", "section_level": 2}, {"title": "2017 – 2018: \"Tell Me You Love Me\".", "content": "V únoru 2017 se Demi Lovato stala výkonnou producentkou dokumentu Beyond Silence, který sleduje tři jedince a jejich zkušenosti s duševními poruchami včetně bipolární poruchy, schizofrenie, deprese a úzkostné poruchy. V březnu 2017 vyšla píseň \"No Promises\" DJ tria Cheat Codes, na které spolupracovala. Společně s anglickou raperkou Stefflon Don se dále podílela na písni \"Instruction\" anglického DJ Jax Jonese, která vyšla v červnu 2017. V roce 2017 se dostala do výročního žebříčku 100 nejvlivnějších lidí světa amerického časopisu Time. 8. května 2017 oznámila spolupráci s firmou Fabletics, která vyrábí sportovní oblečení, na podporu iniciativy Organizace spojených národů Girl Up.  V červenci 2017 vydala první singl \"Sorry Not Sorry\" z připravovaného šestého alba, který se umístil na 6. příčce žebříčku v Novém Zélandu a v USA a v Austrálii dosáhl 8. příčky a získal pětkrát platinové ocenění od RIAA. Album \"Tell Me You Love Me\" vyšlo 29. září a během prvního týdne se ho prodalo 48 000 kusů, což ho umístilo na třetí příčce žebříčku Billboard 200. Hudební kritikou bylo přijato kladně.  Prostřednictvím Youtube zveřejnila 17. října dokument \"Demi Lovato: Simply Complicated\", kde se vyznává ze svých problémů se závislostí, depresemi, bulimií a sebepoškozováním. 26. října 2017 Demi Lovato a DJ Khaled oznámili společné turné Demi x Khaled. 17. listopadu vydala píseň \"Échame La Culpa\", kterou s ní nazpíval Luis Fonsi. V květnu pak zpěvačka Christina Aguilera vydala na svém albu \"Liberation\" i píseň \"Fall in Line\" na které Demi hostovala. S britskou skupinou Clean Bandit pak nahrála píseň \"Solo\".", "section_level": 2}, {"title": "2018 – současnost:.", "content": "Po dvouletém odchodu oznámila na začátku roku 2020 návrat k hudbě a vystoupila s písní \"Anyone\" na 62. předávání cen Grammy. V březnu pak vydala nový singl \"I Love Me\", ve kterém se snaží hledat nový vztah k sobě samé a smiřuje se strastmi dosavadního života.", "section_level": 2}, {"title": "Dobročinnost.", "content": "V květnu 2009 byla jmenována organizací \"American Partnership For Eosinophilic Disorders\" (Americké partnerství pro eozinofilní poruchy) čestnou vyslankyní pro oblast vzdělání. V rámci své účasti v kampani \"Disney Friends For Change\" spolu se Selenou Gomez, Miley Cyrus a Jonas Brothers nazpívala ústřední melodii kampaně \"Send It On\". V roce 2009 píseň debutovala v žebříčku Billboard Hot 100 na 20. místě. Výtěžek byl věnován charitativním organizacím zaměřeným na ochranu životního prostředí prostřednictvím nadace \"Disney Worldwide Conservation Fund\". Další píseň pro kampaň \"Disney Friends For Change\" nazpívala spolu s Joem Jonasem v březnu 2010, s názvem \"Make a Wave\".  Je, či byla, mluvčí různých organizací zaměřujících se na práci s mládeží. Bojuje především proti šikaně na školách. V dubnu 2012 se stala přispěvatelkou magazínu Seventeen, kde otevřeně popisovala své dřívější osobní problémy.  V květnu 2014 byla díky svým aktivitám na podporu LGBT komunity jmenována Velkým maršálem na LA Pride Parade a v New Yorku byla hlavní umělkyní na NYC Pride Week.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V březnu 2009 řekla: „Mou prvotní vášní je hudba, neboť ke mně přichází přirozeně. Herectví je pro mě jako koníček.“ V roce 2009 chodila se starším bratrem Miley Cyrus, Tylerem Cyrusem. V roce 2010 se krátce scházela s Joem Jonasem ze skupiny Jonas Brothers. Na své osmnácté narozeniny zakoupila v Los Angeles vilu v mediteránském stylu. V roce 2010 začala chodit s hercem Wilmerem Valderramou, po 6 letech vztahu se však oba dohodli, že vztah ukončí. V červnu 2016 oznámili konec svého vztahu na sociálních sítích.  Demi neměla zájem o navázáni vztahu s otcem, který se s její matkou rozvedl, když jí byly dva roky. K otci se vyčítavě obrací s otázkami v písni \"For the Love of a Daughter\" z alba \"Unbroken\" (2011). Píseň byla údajně motivována sérií rozhovorů, které Demiin otec poskytl médiím, aby se přiživil na její popularitě. Demiin otec zemřel na rakovinu v červnu 2013, ve věku 53 let. Po jeho smrti prohlásila, že byl duševně nemocný (trpěl bipolární poruchou a měl problémy s alkoholem) a na jeho památku založila \"Lovato Treatment Scholarship Program\", program na hrazení léčby duševně nemocných pacientů.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní potíže.", "content": "Demi Lovato byla diagnostikována bipolární porucha. Léčila se s bulimií, kterou trpěla její matka i babička, a sebepoškozováním, se kterými bojuje od 9 let. Kvůli problémům s drogami a alkoholem se rozhodla na začátku roku 2012 pobývat rok v odvykacím zařízení a navštěvovat terapeutická sezení pro alkoholiky. V březnu 2016 pak oslavila na sociálních sítích čtyři roky bez alkoholu. V roce 2018 vydala singl s příznačným názvem \"Sober\", kde se omlouvala rodině a fanouškům za to, že nedokázala dodržet své předsevzetí s drogami přestat. Téhož roku byla následně hospitalizovaná kvůli předávkování neznámou drogou, v médiích ale vyloučila, že by šlo o heroin či kokain, který dříve užívala.", "section_level": 2}, {"title": "Přesvědčení.", "content": "Demi je křesťanka. V roce 2019 navštívila svatá místa v Izraeli, aby se nechala pokřtít v řece Jordán. Je také aktivní podporovatelkou práv homosexuálů. Když v červnu 2013 Nejvyšší soud USA zrušil jako neústavní ustanovení federálního zákona, které neuznávalo homosexuální sňatky, třebaže platné v jednotlivých státech federace, za platné na federální úrovni a pro účely federálních zákonů, napsala na svém twitterovém účtu: „Gay, hetero, lesba, bisexuál... nikdo není lepší než kdokoli jiný. Je to skvělý den pro Kalifornii a pro rovnoprávnost.“ Později prohlásila: „Věřím v manželství, věřím v rovnoprávnost. Myslím, že je zde spousta pokrytectví v souvislosti s náboženstvím. Ale zjistila jsem, že si můžete vytvořit vlastní vztah k Bohu, a stále v sobě mám spoustu víry.“ V listopadu 2013 v interview pro časopis Latina řekla: „Jsem nyní Bohu blíže než kdykoli dříve. K Bohu mám vlastní vztah a to jediné je důležité.“ Dodala, že víru považuje za důležitý prvek pro udržení rovnováhy v životě.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Demi Lovato vydala velké množství singlů, viz seznam písní. Do roku 2017 vydala celkem šest alb:  Absolvovala několik turné ať už sólo nebo jako hostující interpret:", "section_level": 1}], "src_summary": "Demetria Devonne „Demi“ Lovato (* 20. srpna 1992, Albuquerque, Nové Mexiko, Spojené státy americké) je americká zpěvačka, herečka a skladatelka. Na obrazovkách se poprvé objevila v pohádkovém televizním seriálu pro děti Barney a přátelé v roli Angely. Do širšího povědomí se ale dostala až v roce 2008, kdy ztvárnila hlavní roli Mitchie Torres v televizním filmu Camp Rock. V témže roce podepsala smlouvu s Hollywood Records a vydala své debutové studiové album \"Don't Forget\". Album se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a získalo zlatou desku.", "tgt_summary": "Demetria Devonne Lovato ( ; born August 20, 1992) is an American singer, songwriter, actress, and television judge. After appearing on the children's television series \"Barney & Friends\" (2002–2004), she rose to prominence for her role as Mitchie Torres in the Disney Channel musical television film \"Camp Rock\" (2008) and its sequel \"\" (2010).", "id": 1089173}
{"src_title": "Strana Šípových křížů", "tgt_title": "Arrow Cross Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana vznikla pod názvem Strana Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt) dne 15. března 1939, kdy se transformovala ze zakázané strany NSZMP–HM (Maďarská národně socialistická strana - hnutí Maďarů). Účastnila se parlamentních voleb 1939, ve kterých získala 29 mandátů. V létě téhož roku měla kolem 300 000 členů. Název \"Nyilaskeresztes Párt – Hungarista Mozgalom\" používala od 24. února 1942. Nařízením vlády Döme Sztójaye byla strana 24. srpna 1944 oficiálně zrušena, pracovala však nadále v ilegalitě. K moci se strana dostala ke konci druhé světové války během nacistického převratu dne 15. října 1944. Kdy se po sesazení regenta Miklóse Horthyho stal hlavou státu jako „Vůdce národa“ Ferenc Szálasi, který jmenoval svou Vládu národní jednoty (období tzv. Maďarského státu). Ihned po převratu došlo k dalšímu vraždění a pronásledování Židů. Asi polovina z celkového počtu 200 000 členů budapešťské židovské komunity přišla o život během akcí Šípových křížů a víc jak osmdesát tisíc Židů, včetně žen, dětí a starců bylo deportováno do koncentračních táborů.  Zároveň strana rozhodla pokračovat ve válce po boku Třetí říše a vyhlásila totální mobilizaci, která se týkala všech můžu a později i žen ve věku 14-70 let. Podle Hitlera byla Budapešť poslední překážka, která by mohla zastavit Rudou armádu před příchodem do Vídně a celého Německa. Hitler tedy nakázal bránit Budapešť do posledního muže - Budapešťská operace. Odstupující německá armáda nasadila vzdušné síly a začala město bombardovat. Vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a zničila také mnoho domů. Po téměř stodenním boji bylo město plné trosek a mrtvol. Dne 13. února 1945, po dvouměsíčním obléhání, byla Budapešť dobyta vojsky Rudé armády.  Szálásiho vláda přestala existovat dne 28. března 1945. Všichni členové vlády nalezli útočiště ve Třetí říši, kde byli zajati a většina byla předána zpět do Maďarska k lidovému soudu. Dva ministři byli odsouzeni k doživotním nuceným pracím, zatímco všichni zbývající k trestu smrti oběšením. Samotný vůdce Ferenc Szálasi byl souzen za zločiny proti státu, proti lidskosti a válečné zločiny. Popraven byl dne 12. března 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie a příčiny.", "content": "Ačkoliv Strana Šípových křížů zastávala extrémně radikální fašistické a xenofobní názory, od německého nacismu či italského fašismu se lišila především ve své ideologické podstatě. Antisemitské názory vycházely z její křestínské víry a událostí kolem komunistického puče v roce 1919, jehož představitelé (Béla Kun, Tibor Szamuely) pocházeli ze židovských rodin. Přestože Kun měl židovského otce, ale protestanskou matku, v očích mnoha Maďarů byl další součástí \"spikleneckého židobolševismu\".  Mezi tradiční voliče Strany Šípových křížů patřili vojáci, nacionalisté, rolníci či vojenští pracovníci.", "section_level": 1}, {"title": "Název strany.", "content": "Název strany Šípové kříže vznikl od znaku strany, na němž byl kříž protnutý šípem, po vzoru hákového kříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strana Šípových křížů – Hungaristické hnutí, zkráceně NYKP, (), hovorově též \"nyilašovci\" nebo \"szálášovci\", byla totalitní antisemitská nacistická strana v Maďarském království. Jejím předsedou byl Ferenc Szálasi.", "tgt_summary": "The Arrow Cross Party (, literally \"Arrow Cross Party-Hungarist Movement\", abbreviated NYKP) was a far-right Hungarist party led by Ferenc Szálasi, which formed a government in Hungary known as the Government of National Unity. They were in power from 15 October 1944 to 28 March 1945. During its short rule, ten to fifteen thousand civilians (many of whom were Jews and Romani) were murdered outright, and 80,000 people were deported from Hungary to various concentration camps in Austria. After the war, Szálasi and other Arrow Cross leaders were tried as war criminals by Hungarian courts.", "id": 2224680}
{"src_title": "Eleonora Bretaňská (1241)", "tgt_title": "Eleanor, Fair Maid of Brittany", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodila se jako dcera anglického prince a bretaňského vévody Geoffroye II. z rodu Plantagenetů a Konstancie, dědičky Bretaně, dcery Conana Bretaňského. Eleonořin otec Geoffroy, pátý syn anglického krále Jindřicha Plantageneta, se roku 1186 během revolty vůči otci zdržoval v Paříži. Zúčastnil se tam rytířského klání, při kterém přišel o život. Ovdovělá Konstancie se poté ještě dvakrát provdala.  Po smrti Eleonořina otce zbyli králi Jindřichovi pouze dva synové, starší Richard Lví srdce a mladší Jan Bezzemek. Richard se stal roku 1189 králem Anglie a krátce po své korunovaci odjel na křížovou výpravu do Svaté země. Při návratu z kruciáty byl v prosinci 1192 u Vídně zajat lidmi rakouského vévody Leopolda V. a uvržen do vězení. 6. ledna 1193 se v Řezně setkal císař Jindřich VI. se svým vznešeným zajatcem. V únoru 1193 bylo dohodnuto, že Anglie zaplatí za propuštění svého krále císaři 100 000 hřiven stříbra a polovinu z této částky dostane vévoda Leopold Babenberský jako věno Eleonory Bretaňské, která se měla provdat za jeho syna.  Zároveň anglický král slíbil propuštění svých kyperských zajatců - Izáka Komnéna a jeho dcery, kteří byli příbuznými rakouského vévody. V únoru 1194 byl anglický král konečně propuštěn. V definitivní dohodě sepsané v červnu 1193 ve Wormsu byl Richardův slib, že do sedmi měsíců od svého propuštění pošle svou neteř Eleonoru Bretaňskou synovi rakouského vévody, aby s ní mohl uzavřít manželství. Pokud by se nevěsta ženichovi nezamlouvala, bude Richard slibu zbaven. V prosinci 1194 se tedy Eleonora v doprovodu dcery svrženého Izáka vydala na dlouhou cestu do Rakous. Babenberský vévoda Leopold však 26. prosince spadl z koně a po neúspěšné amputaci zanícené nohy zemřel. Eleonořin průvodce Balduin z Béthune po obdržení této zprávy vydal příkaz k návratu do Francie a Leopoldův syn se své nevěsty nedočkal. O rok později se měl v rámci anglicko-francouzské mírové smlouvy stát Eleonořiným manželem francouzský princ Ludvík. I z této svatby sešlo.", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí a věznění.", "content": "Richard Lví srdce zemřel roku 1199 a zanechal po sobě dva dědice - bratra Jana Bezzemka a Eleonořina bratra Artura, kteří se pustili do bojů o tučné dědictví. V létě roku 1202 se mladičký Artur dopustil chyby a oblehl svou babičku Eleonoru Akvitánskou na hradě Mirebeau. Král Jan svou matku záhy osvobodil a Artura společně s dalšími spiklenci zajal. Eleonora byla v zajetí pravděpodobně již předtím. Dědičkou Bretaně se po Arturově brzké smrti stala za podpory bretaňských baronů a duchovenstva Eleonořina nevlastní sestra Alix z Thouars.  Eleonora byla na příkaz strýce Jana odvezena do anglického hrabství Dorset na hrad Corfe, kde byla vězněna za poměrně dobrých podmínek. Nesměla se však přes svou opěvovanou krásu - měla přezdívku \"bretaňská perla\" (\"Pearl of Brittany\" nebo také \"Fair Maid of Brittany\") - nikdy provdat a byla přísně hlídána ještě jako starší žena.  Zda byla Eleonora až do své smrti roku 1241 vězněna jen na hradě Corfe, není zcela jasné. Některé zdroje uvádějí jako místo jejího věznění po celou dobu 39 let hrad v Bristolu. Dokumenty krále Jindřicha III., syna Jana Bezzemka a Eleonořina věznitele po Janově smrti, uvádějí hrad Gloucester jako místo jejího nuceného pobytu a sumu 117 liber, která byla za celou dobu na tomto místě za Eleonoru vydána. Zemřela v srpnu 1241 a byla pohřbena nejdříve v převorství sv. Jakuba v Bristolu a poté v klášteře Amesbury. Král Jindřich po jejím skonu věnoval klášteru peníze a pozemky, jež měly zaručit pravidelné bohoslužby vedoucí ke spáse duše zesnulé i jejího bratra Artura Bretaňského.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eleonora Bretaňská ( \"Eleonora Breizh\", \"Aliénor de Bretagne\", 1182/84 – 10. srpna 1241) byla hraběnka z Richmondu. a dědička Bretaně. Většinu svého života strávila jako zajatkyně králů Jana Bezzemka a Jindřicha III. na anglické půdě.", "tgt_summary": "Eleanor Fair Maid of Brittany (c. 1184 – 10 August 1241), also known as Damsel of Brittany, Pearl of Brittany, or Beauty of Brittany, was the eldest daughter of Geoffrey II, Duke of Brittany, the fourth son of King Henry II of England, and Constance, Duchess of Brittany. After the presumed death in 1203 of her imprisoned younger brother, Arthur, she was heiress to vast lands including England, Anjou, and Aquitaine as well as Brittany, realms where the Salic Law barring the accession of females did not apply. Her uncle John, King of England was the fifth son of Henry II, and Eleanor inherited Arthur's claim to the throne as child of John's elder brother Geoffrey. Thus she posed a potential threat to John, and following his death in 1216, equally to her cousin, Henry III of England. She was imprisoned from 1202, and thus became the longest-imprisoned member of an English royal family. As a prisoner she was also unable to press her claim to the Duchy of Brittany as her mother's heiress.", "id": 1720680}
{"src_title": "Deadpool", "tgt_title": "Deadpool", "src_document": [{"title": "Historie vydávání.", "content": "Postava Deadpoola se poprvé objevila v sešitu \"The New Mutants\" #98 z února 1991. Autory jsou kreslíř / scenárista Rob Liefeld a scenárista Fabian Nicieza. Podle Niciezy Liefeld vymyslel podobu a jméno postavy, zatímco on sám její charakter. Když Nicieza viděl návrh Deadpoola, ihned Liefeldovi sdělil, že je jen kopií Deathstrokea z komiksu \"Teen Titans\", i proto mu Nicieza přiřkl civilní jméno „Wade Wilson“, jako interní vtip, jelikož civilní jméno Deathstrokea je Slade Wilson. Další inspirací byl Spider-Man, který rovněž během soubojů vtipkuje. Liefeld uvedl, že jeho dvě nejoblíbenější postavy byly Spider-Man a Wolverine, ale jelikož v té době neměl příležitost podílet se na jejich komiksech, vytvořil si vlastní verzi pro \"New Mutants\", a to Deadpoola a Cablea.  Ve své první akci je Deadpool najat, aby zaútočil na Cablea a New Mutants. Posléze se stal součástí komiksu \"X-Force\". Sporadicky se objevoval i v komiksech \"Avengers\", \"Daredevil\" a \"Heroes for Hire\". V roce 1993 získal svou první minisérii s názvem \"The Circle Chase\", již psal Fabian Nicieza a kreslil Joe Madureira. V roce 1994 následovala druhá minisérie nazvaná \"Deadpool\". Tu psal Mark Waid a kreslil Ian Churchill.  V roce 1997 dostal svou první sérii na pokračování. Jejími autory byli scenárista Joe Kelly a kreslíř Ed McGuinness. Již tehdy byl Deadpool parodií superhrdinských komiksů. Autoři série také vytvořili nové podpůrné postavy Blind Alu a Weasela. Ze série se stal kult a byla oceňována pro svou pop-kulturní grotesknost. Po Kellym sérii převzal Christopher Priest, který ji chtěl zpřístupnit novým čtenářům. Série čítala 69 čísel. První série byla v roce 2002 nahrazena pseudo-spin-offem s titulem \"Agent X\". Autorkou byla Gail Simone. Změna byla součástí širší změny v univerzu X-Menů. Například z Cablea se stal Soldier X a z týmu X-Force zase X-Statix. Deadpool se vrátil v roce 2004 v sérii \"Cable & Deadpool',\" kterou znovu psal Fabian Nicieza. Série byla ukončena číslem 50.  Deadpool se poté objevil v komiksu \"Wolverine: Origins\" autora Daniela Waye. V září 2008 byla spuštěna druhá série Deadpoola, autory byli Daniel Way a Paco Medina. V červenci 2009 začala vycházet další série s názvem \"\". Autory byli Victor Gischler a Bong Dazo. V listopadu 2009 následovala série \"Deadpool Team-Up\", kterou psal Fred Van Lente a kreslil Dalibor Talajic.  Další série s názvem \"Deadpool Corps\" začala vycházet v dubnu 2010. Psal ji také Gischler. Vedle Deadpoola tato série pracovala i s jeho alternativními verzemi Lady Deadpool, Headpool, Kidpool a Dogpool. Série byla ukončena po 12 číslech. V rámci Marvel Knights také vycházel titul \"Deadpool: Wade Wilson's War\" a v rámci Marvel MAX zase \"Deadpool MAX\".  V rámci relaunche Marvel vesmíru známého jako Marvel NOW! byla spuštěna nová série na pokračování. Tu psali Brian Posehn a Gerry Duggan a kreslil Tony Moore. Během této série byl vydán i webový komiks \"Deadpool: The Gauntlet\". Deadpool se poté objevil v crossoverech \"Original Sin\" (2014) a \"AXIS\" (2014). Od přelomu roků 2015 a 2016 vycházela v rámci All-New, All-Different Marvel již čtvrtá série, kterou opět psal Gerry Duggan a kreslil Mike Hawthorne. V rámci eventu Marvel Legacy došlo k říjnu 2017 k přečíslování série na původní sérii. Po čísle 36 tak následovalo číslo 287. Sérii dále psal Duggan. Od června 2018 bude vydávána nová série, kterou budepsát Skottie Young.", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Wade Wilson (jméno postavy) se narodil armádnímu generálovi a nemocné matce. Po smrti matky na rakovinu plic začal otec pít a následně si začal zlost vybíjet na mladém Wadeovi, což z něj udělalo mladého delikventa. V 17 letech byl jeho otec zabit opilým přítelem v baru. Mladý Wade na to odešel ze střední a narukoval na USASF (United States Army Special Forces), ze které byl brzo vyhozen a následně se stal žoldákem.  Díky povedené kariéře žoldáka a zděděné rakovině po matce byl přizván k druhému projektu Zbraně X, ve kterém mu do DNA přidali léčivý faktor, který byl vyňat z genu Wolverina. Vzniklý léčivý faktor byl mnohonásobně silnější než od dárce. Díky rychlosti hojení se mu buňky přestaly přirozeně rozpadat, což mělo za následek deformaci pokožky a následné zešílení, které je způsobeno nerozpadáváním se mozkových buněk, které se přirozeně rozpadají. Tento léčivý faktor je zcela typický jen pro Deadpoola, protože je stále nemocen rakovinou, se kterou jeho tělo neustále svádí boj. Lečivého faktoru chtěli využít mnozí zločinci, kteří však doplatili na to, že zapomněli na jeho rakovinu, takže jejich výtvorům vznikaly stále nové buňky, které nemohla rakovina likvidovat. Jeho regenerace je velice silná.", "section_level": 2}, {"title": "Síly a schopnosti.", "content": "Deadpoolovou silnou stránkou je jeho velice rychlý léčivý faktor, jenž je natolik rychlý a důsledný, že přežije i s useklou hlavou (pokud se mu následně vrátí na původní místo). Mezi jeho další silné stránky patří jeho dokonalé zacházení se zbraněmi všeho druhu a kalibru. Je taktéž velice hbitý a znalý v bojových uměních. Také se dokáže teleportovat na krátké vzdálenosti.  Jak bylo zmíněno v Cableovi (vol. 2) #13 (2009), patří Deadpool mezi nejnebezpečnější muže celého světa, ze všech dimenzí. Bohužel, též patří mezi snadno zmanipulovatelné osoby. Tento příběh se odehrává v roce kolem 3000 let, kdy ho jeho léčivý faktor udržel při životě přes 1000 let.", "section_level": 2}, {"title": "Česky vydané komiksy.", "content": "V České republice vydávají komiksy s Deadpoolem nakladatelství Crew a Hachette Fascicoli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deadpool je fiktivní komiksová postava vydavatelství Marvel Comics. Poprvé se objevil v sešitu \"The New Mutants\" #98 (únor 1991) z rukou kreslíře Roba Liefelda a scenáristy Fabiana Niciezy. Při svém prvním objevení byl padouchem, ale postupně se přerodil v antihrdinu. Deadpool je fyzicky znetvořený a psychicky nestabilní žoldák s nadlidskými schopnostmi, například v podobě urychlení uzdravování vlastních zranění. Pro svou upovídanost a tendenci prolamovat čtvrtou stěnu je často přezdívaný „Držkatý žoldák“ („Merc with a Mouth“).", "tgt_summary": "Deadpool (Wade Winston Wilson) is a fictional character appearing in American comic books published by Marvel Comics. Created by writer Fabian Nicieza and artist/writer Rob Liefeld, the character first appeared in \"The New Mutants\" #98 (cover-dated February 1991). Initially Deadpool was depicted as a supervillain when he made his first appearance in \"The New Mutants\" and later in issues of \"X-Force\", but later evolved into his more recognizable antiheroic persona. Deadpool, whose real name is Wade Wilson, is a disfigured mercenary with the superhuman ability of an accelerated healing factor and physical prowess. The character is known as the \"Merc with a Mouth\" because of his tendency to talk and joke constantly, including breaking the fourth wall for humorous effect and running gags.", "id": 947486}
{"src_title": "Flo Rida", "tgt_title": "Flo Rida", "src_document": [{"title": "Stručná biografie.", "content": "Narodil se ve městě Carol City, stát Florida, okolo roků 1979 a 1980, přesný datum je nejasný, ale vychází se z 16. prosince 1979. Vyrůstal se svou svobodnou matkou a sedmi sestrami. Jako dítě vystupoval v gospelovém kostelním sboru. Jako náctiletý spolupracoval s lokální hip-hopovou skupinou 2 Live Crew. Po získaných zkušenostech založil vlastní skupinu \"Groundhoogz\". Po absolvování střední školy studoval dva roky obchodní management na \"University of Nevada\" v Las Vegas. Poté přestoupil na katolickou \"Barry University\" v Miami, kde však vydržel jen dva měsíce. Po návratu domů se naplno začal věnovat své hudební kariéře. V roce 2006 získal smlouvu u nezávislého labelu \"Poe Boy Entertainment\". Jeho prvním singlem je píseň \"Birthday (ft. Rick Ross)\".  Roku 2007 hostoval na albu DJ Khaleda \"We the Best\". Také vydal svůj hit \"Low (ft. T-Pain)\", který ho katapultoval na vrchol. V březnu 2008 proto vydává svůj debut \"Mail on Sunday\", kterého se po světě prodá 900 000 kusů. Album obsahuje úspěšné singly \"Low (ft. T-Pain)\", \"Elevator (ft. Timbaland)\" a \"In the Ayer (ft. will.i.am)\".  Po roce vydal druhé album nazvané \"R.O.O.T.S.\", kterého se prodalo jen o něco málo méně, než alba předchozího. Album uváděl 4x platinový hit \"Right Round (ft. Kesha\" a úspěšný singl \"Sugar (ft. Wynter Gordon)\".  V roce 2010 oznámil, že jeho příští album ponese název \"Only One Flo\" a jedná se o dvoj-album. První část alba \"Only 1 Flo, pt. 1\" je plánována na 30. listopad 2010, tu uvádí úspěšný singl \"Club Can't Handle Me (ft. David Guetta)\". Druhá část \"The Only 1 Rida, pt. 2\" by měla být vydána až roku 2011 a tato část by měla být více rapovou. Album \"Only 1 Flo, pt. 1\" propadlo v prodeji, když se ho v USA prodalo jen jedenáct tisíc kusů.  Roku 2012 bylo plánované album, po vydání velmi úspěšných singlů \"Good Feeling\" a \"Wild Ones\", přejmenováno na \"Wild Ones\", bylo vydáno v červenci 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramar Lacel Dillard (* 17. září 1979, Carol City, Florida), spíše známý jako Flo Rida, je americký zpěvák a rapper. Proslavil ho jeho 5x platinový hit \"Low (ft. T-Pain)\" z jeho plánovaného debutu \"Mail on Sunday\" a soundtracku k filmu \"Step Up 2\". Také známý jako herec.", "tgt_summary": "Tramar Lacel Dillard (born September 17, 1979), better known by his stage name Flo Rida (, ), is an American rapper, singer and songwriter from Carol City, Florida. His 2007 breakout single \"Low\" was number one for 10 weeks in the United States and broke the record for digital download sales at the time of its release.", "id": 1073342}
{"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2009", "tgt_title": "2009 IIHF Women's World Championship", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Týmy byly rozděleny do tří skupin po třech týmech, kde se utkal každý s každým jednou. Vítězové jednotlivých skupin utvořili skupinu D, kde hráli opět každý s každým. Týmy na druhých místech základních skupin utvořily skupinu E. První dva týmy skupiny D hrály finále, zatímco třetí tým skupiny D s vítězem skupiny E hrál o bronzové medaile. Týmy na posledních místech základních skupin hrály skupinu o udržení - poslední dva týmy této skupiny sestoupily do 1. divize vzhledem ke snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8.", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina D.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina E.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O medaile.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).  \"Týmy a sestoupily do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 v německem Ravensburgu v termínu od 11. do 16. dubna (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). Sestoupily dva týmy z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8.\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "První divize se konala od 4. do 10. dubna 2009 v rakouském Grazu.  \" postoupilo do elitní skupiny na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 ve švýcarských městech Zürich a Winterthur v termínu od 16. do 25. dubna (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). Týmy a sestoupily do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (sestoupily dva týmy z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8).\"", "section_level": 1}, {"title": "2. divize.", "content": "Druhá divize se konala od 12. do 18. dubna v italském Torre Pellice.  \" postoupilo do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). sestoupilo do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (ale ze 3. divize nikdo nepostoupil, protože se mj. z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala).\"", "section_level": 1}, {"title": "3. divize.", "content": "Třetí divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala. Nejníže nasazený automaticky sestoupil do 4. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011.", "section_level": 1}, {"title": "4. divize.", "content": "Čtvrtá divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala. Nejníže nasazené automaticky sestoupilo do 5. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011.", "section_level": 1}, {"title": "5. divize.", "content": "Pátá divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2009 se konalo od 4. dubna 2009 do 12. dubna 2009 ve finské Hämeenlinně.", "tgt_summary": "The 2009 IIHF World Women's Championships was held in Hämeenlinna, Finland, from April 4 to 12, 2009. This was the 12th women's championship run by the International Ice Hockey Federation (IIHF). The defending champions United States defeated Canada 4–1 in the final match to win the gold medal and retain their top standing another year.", "id": 1161217}
{"src_title": "Kavkaz (region)", "tgt_title": "Caucasus", "src_document": [{"title": "Předkavkazsko.", "content": "Území, prostírající na sever od kavkazského hřebene až ke Kumsko-manyčské sníženině, se nazývá Předkavkazsko neboli Severní Kavkaz. Jeho západní část představuje Kubáňská nížina, uprostřed se prostírá Stavropolská plošina a na východě malým dílem zasahuje Kaspická nížina. Předkavkazsko politicky náleží Rusku a rozkládají se zde následující subjekty Ruské federace: kraje Krasnodarský a Stavropolský a republiky Adygejsko, Karačajevsko-Čerkesko, Kabardsko-Balkarsko, Severní Osetie-Alanie, Ingušsko, Čečensko a Dagestán. Do Předkavkazka se někdy téže počítá Kalmycko", "section_level": 1}, {"title": "Zakavkazsko.", "content": "Jižní část kavkazského regionu se označuje jako Zakavkazsko. Tvoří je jednak níže položené oblasti, do nichž k jihu spadá Velký Kavkaz, totiž na západě Kolchidská nížina, jejíž osou je řeka Rioni, tekoucí do Černého moře a na východě nížina Kursko-arakská, odvodňovaná řekou Kura a jejím přítokem Araks do moře Kaspického. Na samém jihovýchodě navazuje při Kaspickém moři pás Lenkoraňské nížiny, k níž se na íránském pomezí přimykají Talyšské hory. Jihozápadní část Zakavkazska pak představuje Malý Kavkaz, pohoří o rozměrech zhruba 600 krát 200 km, které dosahuje nejvyšší výšky na svém severovýchodním výběžku horou Gjamyš (3 724 m). Malý Kavkaz propojuje s Velkým Kavkazem Lišský hřbet (zvaný též Suramský) o maximální výšce 1 926 m, který představuje rozvodí mezi Rioni a Kurou; přes něj Suramským průsmykem (949 m) prochází hlavní silniční i železniční spojnice mezi západní a východní částí Gruzie. Na Malý Kavkaz dále navazuje Arménská vysočina s nejvyšší horou Arménie – Aragac (4 090 m). V této části Zakavkazska také leží velké vysokohorské jezero Sevan. Území Zakavkazska je rozděleno, mezi trojici států – Gruzii (zahrnující také autonomní republiky Abcházie, Adžárie, Jižní Osetie není v oficiálním správním členění Gruzie uznána). Arménii a Ázerbájdžán (včetně autonomních oblastí Nachičevan a Náhorní Karabach). Tyto tři státy bývají někdy souhrnně označovány jako tzv. kavkazské republiky. Jejich hranice s Tureckem a Íránem pak vymezují Zakavkazsko z jihu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kavkaz je v užším slova smyslu synonymum pro horské pásmo Velkého Kavkazu, oddělujícího podle názoru značné části zeměpisců Evropu od Asie, v širším pojetí pak označení pro celou okolní oblast mezi Černým a Kaspickým mořem, zahrnující na rozloze zhruba 440 000 km2 Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, Čečensko a nejjižnější část Ruska. Také se sem dá zahrnout území Jižní Osetie, či případně Abcházie. Tento region patří jazykově a kulturně k nejpestřejším na světě.", "tgt_summary": "The Caucasus (), or Caucasia (), is an area between the Black Sea and the Caspian Sea and mainly occupied by Armenia, Azerbaijan, Georgia, and Russia. It is home to the Caucasus Mountains, including the Greater Caucasus mountain range, which has historically been considered a natural barrier between Eastern Europe and Western Asia.", "id": 1224932}
{"src_title": "Nový světový řád (konspirační teorie)", "tgt_title": "New World Order (conspiracy theory)", "src_document": [{"title": "Obsah teorie.", "content": "Teorie tvrdí, že skupina konspirátorů financovala a v některých případech i způsobila většinu velkých válek za posledních 200 let, a to zejména prováděním útoků pod falešnou vlajkou (aby získala na svou stranu veřejné mínění). Podle konspiračních teoretiků tato skupina napomohla třeba rozpoutání 1. a 2. světové války, války ve Vietnamu; stojí za útoky z 11. září 2001 (o této události pojednává Konspirační teorie o útocích z 11. září) či za bojem proti terorismu. Také má rozhodující vliv na světovou ekonomiku a úmyslně způsobuje inflaci a krize. Podle této teorie se nalézají tajní agenti pracující pro Nový světový řád ve vysokých funkcích ve vládách a průmyslu. Také údajně manipulují s mainstreamovými masmédii, která mají mít za úkol vysílat hlavně neškodnou zábavu a udržovat lidi v nevědomosti. Za agenty nového světového řádu jsou považováni mezinárodní bankéři, zejména vlastníci soukromých bank zapojených do Federálního rezervního systému, Bank of England a jiných centrálních bank, a členové Rady pro zahraniční vztahy, Trilaterální komise a skupiny Bilderberg. Nový světový řád také má mít pod kontrolou nadnárodní a globální organizace, jako jsou Evropská unie, Organizace spojených národů, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a navrhovaná Severoamerická měnová unie.  Podle teorie tato skupina konspirátorů touží dosáhnout jedné světové měny a jediné světové vlády. Někteří konspirační teoretici tvrdí, že chtějí lidem implantovat RFID čipy a uskutečnit tak tzv. čipovou totalitu, nebo dokonce uměle redukovat lidskou populaci.  V rámci některých teorií se také uvádí, že do Nového světového řádu jsou zainteresována i různá tajná společenství, např. ilumináti nebo svobodní zednáři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový světový řád (též známé jako zkratka NWO, podle anglického \"\") je konspirační teorie, která tvrdí, že malá skupina mezinárodních elit ovládá a manipuluje vlády, průmysl a mediální organizace po celém světě a že primárním nástrojem, který používá k ovládnutí národů, je systém centrálního bankovnictví. Jedná se o teorii, která se stala populární po roce 1990.", "tgt_summary": "The New World Order or NWO in conspiracy theories is the hypothesis of a secretly emerging totalitarian world government. The common theme in conspiracy theories about a New World Order is that a secretive power elite with a globalist agenda is conspiring to eventually rule the world through an authoritarian world government—which will replace sovereign nation-states—and an all-encompassing propaganda whose ideology hails the establishment of the New World Order as the culmination of history's progress. Many influential historical and contemporary figures have therefore been alleged to be part of a cabal that operates through many front organizations to orchestrate significant political and financial events, ranging from causing systemic crises to pushing through controversial policies, at both national and international levels, as steps in an ongoing plot to achieve world domination.", "id": 910778}
{"src_title": "Křesťanství v Africe", "tgt_title": "Christianity in Africa", "src_document": [{"title": "Dějiny křesťanství v Africe.", "content": "Starověký Egypt byl christianizován již v první fázi šíření křesťanství. S Egyptem sousedilo habešské (etiopské) Aksumské království. Jeho král, Ezana II., byl pokřtěn v roce 324 a řecký otrok, sv. Frumentius, se stal biskupem alexandrijské církve. V roce 350 Aksumské království rozvrátilo Núbii, která se rozpadla na 3 království: Nobatii s hlavním městem Pachoras (dnes Faras) na severu, mezi prvním a druhým Nilským kataraktem, Makúrii s hlavním městem Stará Dongola uprostřed a Alódii s hlavním městem Soba (nedaleko Chartúmu) na jihu. Když se v roce 373 Marek stal biskupem ostrova Fíl bylo to známkou toho, že křesťanství zasahuje i do Núbie.  Zásadní zlom přichází v roce 451 s chalcedonským koncilem. Na něm došlo k roztržce pravověrných dyafyzitů a afrických miafyzitů (nepřesně monofyzitů). Afrika se tak vydělila z řecko-římského světa. Nejdříve byla christianizována Nobatie, v roce 545, v miafyzitské formě. V roce 569 přijalo křesťanství království Alódie, opět jako miafyzitismus. Pouze Makúrie v témže roce přijala pravověří.  V roce 640 dobyli arabští muslimové Egypt. Státy na jih od Egypta tak ztratily s Evropou a tedy i zbytkem křesťanského světa kontakt. V roce 651 se Arabové pokusili Núbii dobýt, byli odraženi, ale získali tribut (smlouvou bakt). Merkurios I. Makúrijský před rokem 701 anektoval Nobatii a v roce 719 Makúrie konvertovala na miafyzitismus.  Židovská královna Jitka v roce 960 vyvrátila Aksumské království. V roce 1137 byla vláda jejích potomků ukončena, když král králů Mara Takla Haymanot z dynastie Zangwe založil etiopské císařství, v evropské středověké zkomolené tradici bájné království kněze Jana. Tato pověst vznikla na základě kontaktů s křižáky. Po roce 1171 nastává úpadek Núbie. Křesťanští Núbijci provdávali své dcery za muslimské Araby. Po roce 1275 nastal otevřený rozvrat, naproti tomu sousední Ethiopie jen v roce 1270 změnila dynastii: K moci se dostala dynastie Šalomounovců, která pak vládla až do roku 1974. V roce 1317 Makúrie konvertovala na islám. V roce 1504 dobyli muslimové poslední súdánský křesťanský stát, Alódii.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Křesťanství v Africe zaznamenává v současnosti rychlý početní nárůst, zejména na úkor tradičních náboženství. Misijní činnost je v současnosti prováděna více samotnými Afričany, než misionáři z jiných kontinentů.  Křesťanské denominace jsou velmi rozmanité – od tradičních církví řazených k východnímu pravoslavnému společenství, až po dynamicky se rozvíjející společenství letniční a charizmatická.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křesťanství v Africe se rozšířilo v 1 století. Řada Afričanů ovlivnila vývoj křesťanství mezi nimi mimo jiné Tertullián, Clement z Alexandrie, Origenes, Cyprian a Augustin.", "tgt_summary": "Christianity in Africa began in Egypt in the middle of the 1st century. By the end of the 2nd century it had reached the region around Carthage. Important Africans who influenced the early development of Christianity include Tertullian, Perpetua, Felicity, Clement of Alexandria, Origen of Alexandria, Cyprian, Athanasius and Augustine of Hippo. In the 4th century the Aksumite empire was Christianized, and the Nubian kingdoms of Nobatia, Makuria and Alodia followed two centuries later.", "id": 2235073}
{"src_title": "John Pilger", "tgt_title": "John Pilger", "src_document": [{"title": "Politické názory.", "content": "Jeho postavení v politickém spektru by se dalo charakterizovat jako levicové (v roce 1987 se pokusil o kariéru šéfredaktora levicového listu \"News on Sunday\", která měla ovšem velmi krátkého trvání).  Jedná se o kritika globalizace, geopolitické a ekonomické hegemonie Prvního světa vůči rozvojovým zemím a exploatace jejich přírodního bohatství. Je zastáncem principů jako je právo národů na sebeurčení, přímá demokracie a další.  Nesouhlasí s expanzivní zahraniční politikou Spojených států amerických a několik svých filmů věnoval odkrývání její odvrácené tváře (někdy až s prvky antiamerikanismu. Pilger stejně tak nesouhlasí s jednotlivými válečnými kampaněmi USA (Válka proti terorismu, Válka v Iráku, Válka v Afghánistánu,...). Antipatie chová nejen k administrativě George W. Bushe ale i Tonyho Blaira. Naopak, sympatie chová např. k Hugo Chávezovi nebo Evo Moralesovi.  V prosinci 2011 zareagoval na projev prezidenta Obamy k příležitosti stažení amerických vojsk z Iráku (jenž v něm řekl, že americká armáda je nejlepší bojová síla v dějinách světa) konstatováním, že Amerika od roku 1945 svrhla 50 vlád, včetně demokratických, rozdrtila okolo 30 hnutí za svobodu a bombardováním zabila nesčetně mnoho mužů, žen a dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "Citáty Johna Pilgera:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentární filmy.", "content": "John Pilger natočil celkem asi 50 dokumentárních filmů. Toto je jejich výběr.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání a ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Získal několik žurnalistických a lidsko-právních ocenění. Je jeden ze dvou lidí, kteří obdrželi cenu \"Britain's Journalist of the Year Award\" (britský novinář roku) více než jednou. Jeho filmové a televizní dokumenty jsou většinou vysoce hodnoceny a též získaly několik cen ve Spojeném království a Spojených státech.  Celkem od roku 1966 obdržel přes dvě desítky cen a sedm vyznamenání.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Richard Pilger (9. října 1939 v Sydney) je australský žurnalista a dokumentarista, žijící a pracující v Londýně. Narodil se v australském Sydney, dokončil \"Sydney Boys High School\" na které se již začínal zajímat o novinářskou práci – založil tamní studentský magazín. V roce 1958 dostal práci v \"Daily Telegraph\" a na začátku 60. let přijat práci v britském \"The Daily Mirror\" a od té doby žije v Londýně.", "tgt_summary": "John Richard Pilger (; born 9 October 1939) is an Australian journalist, writer, and documentary filmmaker. He has been mainly based in Britain since 1962.", "id": 734717}
{"src_title": "Federální rezervní systém", "tgt_title": "Federal Reserve", "src_document": [{"title": "Složky Fedu.", "content": "Složky federálního rezervního systému jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Rezervní banky.", "content": "Federální rezervní systém má 12 regionů, tzv. distriktů. Každý distrikt má svého guvernéra, jenž je současně šéfem oblastní správní rady a členem rady guvernérů, a oblastní banku, která může mít pobočky v dalších městech.", "section_level": 1}, {"title": "Předsedové rady guvernérů Fedu.", "content": "Předsedu nominuje rada samotná a schvaluje prezident Spojených států amerických. Zatím se nestalo, že by navržené jméno nepotvrdil.  1 dočasný předseda od 3. února do 15. dubna 1948.  2 dočasný předseda od 3. března do 20. června 1996", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vznikl podepsáním \"Zákona o federálních rezervách\" pár dnů před vánočními svátky, 23. prosince 1913, prezidentem Woodrowem Wilsonem. Samotné znění zákona vzešlo z tajného setkání zástupců amerického ministerstva financí a několika vlivných bankéřů té doby v listopadu 1910 na ostrově Jekyll Island v americké Georgii. Hlavní rys zákona bylo získání pověření (z americké ústavy explicitně dané Kongresu) tisknout peníze a poskytovat je americké vládě na úvěr.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Federální rezervní systém je často kritizován z obou stran politického spektra. Představitelé libertariánské pravice, například Ron Paul, kritizují Fed na základě protiústavnosti. Fed je totiž v dnešních dnech hlavním zdrojem tisku amerického dolaru, přestože dle ústavy Spojených států amerických má výhradní právo tisknout americkou měnu pouze ministerstvo financí. Levice i libertariáni dále kritizují na Fedu, že je soukromý a je ovládán neprůhlednou úzkou skupinkou lidí. Levice také zdůrazňuje možnost zapojení Fedu do světové finanční krize a další nelegální praktiky. Fed není ničím kontrolován a navzdory svým pravomocem a prostředkům funguje fakticky jako nezávislý orgán.  Dle některých kritiků začala měna s nuceným oběhem vyvolávat hospodářský cyklus. Později, co byl zrušen Brettonwoodský systém a opuštěn zlatý standard, to podle nich umožnilo nárůst inflace.  Fed byl dále kritizován za svou „tajuplnost“. Ovšem začátkem roku 2012 Fed představil kroky k větší transparentnosti. Ve svém prohlášení z tehdejšího prosincového jednání (tzv. „minutes“) oznámil, že bude pravidelně poskytovat prognózy úrokových sazeb. Čtyřikrát do roka bude vyhlašovat, jak dlouho chce držet krátkodobé úrokové sazby na stávajících úrovních. V současné době jsou tyto sazby velmi nízké, téměř blízko nule procent ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Audit.", "content": "V červenci 2011 byly zveřejněny výsledky auditu Fedu, který prosadil kongresman Ron Paul a Alan Greyson pomocí pozměňovacího návrhu (Fed nebyl nikdy ve své téměř stoleté historii důkladně auditován, sám Paul zmínil, že k poslednímu auditu došlo někdy v 50. letech 20. století a i ten byl jen částečný). Audit provedl \"Všeobecný úřad pro kontrolu rozpočtu\" (Government Accountability Office) a zjistil, že Fed v letech 2007–2010 rozdal v bezúročných půjčkách americkým i zahraničním bankám a korporacím přes 16×10 dolarů (113 % HDP USA), a to bez vědomí Kongresu.  Podle Alana Graysona se má jednat dokonce o 26 bilionů dolarů (184 % HDP). Mezi příjemci je mnoho významných finančních institucí a korporací, převážně ze Spojených států, ale i z jiných zemí jako Švýcarsko, Skotsko, Velká Británie, Německo, Japonsko a další. V případě amerických bank a institucí navíc došlo ke střetu zájmů, kdy Fed vyřizování této obrovské transakce „outsourcoval“ a lidé ji realizující současně působili v podnicích, kterým byly tyto bezplatné půjčky poskytnuty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federální rezervní systém (neformálně Fed,The FEDeral Reserve System ) je centrální bankovní systém Spojených států amerických. Fed je neziskovou společností, která není nikým formálně vlastněna (spíše se jedná o nezávislou státní instituci). Akcie nejsou jako akcie soukromých společností, akcie Fed vlastní 12 neziskových Regionálních federálních rezervních bank, které založila vláda USA. Stát má k Fed přímý přístup skrze volbu vedení společnosti jednou za 14 let, tím je zachována politická nezávislost.", "tgt_summary": "The Federal Reserve System (also known as the Federal Reserve or simply the Fed) is the central banking system of the United States of America. It was created on December 23, 1913, with the enactment of the Federal Reserve Act, after a series of financial panics (particularly the panic of 1907) led to the desire for central control of the monetary system in order to alleviate financial crises. Over the years, events such as the Great Depression in the 1930s, the September 11 attacks in 2001, the Great Recession during the late 2000s, and the COVID-19 pandemic in 2020 have led to the expansion of the roles and responsibilities of the Federal Reserve System.", "id": 1280855}
{"src_title": "Phineas a Ferb", "tgt_title": "Phineas and Ferb", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Phineas Flynn a Ferb Fletcher \"(čti: Finyjas Flyn a Ferb Flečr)\" jsou nevlastní bratři, žijící v americkém městě Danville (čti Denvil) kteří se o letních prázdninách nudí, a nechtějí je trávit jako ostatní, proto je třeba zahnat nudu kupříkladu stavbou skutečné horské dráhy, sestrojením stroje času a letu do budoucnosti, stavbou farmy na měsíci, záchrannou akcí rybičky jejich šikanujícího spolužáka Buforda nebo pomoci s realizací portálu na Mars. Při tom všem překročí, nebo překroutí většinu dosud známých věd. K tomu všemu se chtě nechtě pletou pod nohy své starší sestře Candace \"(čti: Kendy)\" a ta jim. Navíc jejich domácí mazlíček - ptakopysk Perry - je tajným agentem, který jako \"agent P\" pracuje pro tajnou špionážní organizaci 'O.W.C.A (organizace hledající lepší akronym), kde je jeho přímým nadřízeným Major Monogram. Jeho hlavním úkolem je bojovat se zákeřným padouchem, Němcem Dr. Heinzem Doofenshmirtzem (v češtině Dutošvarcem), který stále vymýšlí různé plány, jak by ovládl svět. To se mu však nikdy nepodaří, protože jeho plány jsou velmi složité a špatně naplánované. Na konci každé epizody Dutošvarcovy přístroje způsobí, že dílo Phinease a Ferba zmizí chvíli před tím, než přijde domů jejich maminka Linda. Candace se snaží své bratry \"nabonzovat\" mamince, ale vždy, když jí chce ukázat jejich veledílo, tak už pouze vidí, jak bratři sedí na zahradě pod stromem a Candace vypadá jako blázen. Celé je to doprovázeno veselými písničkami.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Phineas Flynn.", "content": "Phineas Flynn \"(čti: Finyjas Flyn)\" - je mu asi 11 let. Je Ferbův nevlastní bratr, má červené vlasy, nosí dlouhé modré kraťasy a bílo-oranžově pruhované tričko. Je to Ferbův parťák a jeden bez druhého nedají ani ránu. Má nad vším přehled. Vždy, když jim dodavatelé dovážejí materiál na jejich,projekt’’, jeden z nich se ho vždy ptá: „Poslyš, Phineasi, nejsi trochu mladý na to, aby jsi..“, a příslušnou věc. Např.: Phineasi, nejsi trochu mladý na to, aby jsi stavěl horskou dráhu? (...objevoval Atlantidu?,...létal na měsíc?,...Cestoval v čase?) „Jó, jó to jsem!“ odpovídá vždy Phineas, protože takové věci opravdu s Ferbem dělá a \"je na to trochu mladý\". Každý den spolu staví různé nadpřirozené věci (např.: skutečná horská dráha postavená za hodinu, stroj času, let na měsíc, portál na Mars, podmořská záchranná akce Bufordovy rybičky...). Jejich starší sestra Candace se to snaží ukázat mámě, ale díky Dr. Dutošvarcovi se jí to nikdy nepovede, jelikož jeho přístroje výtvory Phinease a Ferba vždy vymažou, přemístí, zmenší... prostě jejich dílo vždy zmizí dříve, než Candace přivede na zahradu jejich mámu, aby to viděla.", "section_level": 3}, {"title": "Ferb Fletcher.", "content": "Ferb Fletcher \"(čti: Ferb Flečr)\" - je mu asi 11 let. Je Phineasův nevlastní bratr, má zelené vlasy, nosí dlouhé fialové kalhoty a bílé tričko. Je to Phineasův parťák a jeden bez druhého nedají ani ránu. Stále mlčí a pokud mluví, tak jen tehdy, když je to opravdu nutné. Říká se o něm, že za něj mluví jeho činy. Každý den spolu staví různé nadpřirozené věci (např.: skutečná horská dráha postavená za hodinu, stroj času, let na měsíc, portál na Mars, podmořská záchranná akce Bufordovy rybičky...) Jejich starší sestra Candace se to snaží ukázat mámě, ale díky Dr. Dutošvarcovi se jí to nikdy nepovede, jelikož jeho přístroje výtvory Phinease a Ferba vždy vymažou, přemístí, zmenší, prostě jejich dílo vždy zmizí dříve, než Candace přivede na zahradu jejich mámu, aby to viděla.", "section_level": 3}, {"title": "Candace Flynnová.", "content": "Candace Gertrude Flynnová \"(čti: Kendy Gertrůda Flynová)\" - je jí asi 16 let. Je starší sestra Phinease (vlastní) a Ferba (nevlastní). Má zrzavé vlasy, nosí červené tričko a bílou sukni. Stále se snaží Phinease a Ferba přistihnout při tom, jak staví „nadpřirozené“ věci, ale vůbec se jí to, díky Dr. Dutošvarcovi a Perrymu, nedaří. Máma jí nikdy nechce věřit, že Phineas a Ferb skutečně postavili to, co jí Candace tvrdí. Candace má nejlepší kamarádku Stacy a druhou nejlepší kamarádku Jenny. Taky se zná se starostovou neteří Vanessou nebo s velitelkou zálesaček Isabellou a jednou se dokonce stala královnou planety Marsu. V jednom díle se do ní dokonce zamiloval Buford, ale naštěstí ho to brzy přešlo. Candace už několik let chodí s Jeremym Johnsonem a v budoucnosti jsou manželé a mají spolu 3 děti - jednu dceru (Amanda) a dva syny (Xavier a Fred).", "section_level": 3}, {"title": "Ptakopysk Perry.", "content": "Ptakopysk Perry alias Agent P - je domácí mazlíček Phinease a Ferba. Ve skutečnosti však je tajný agent \"(agent P)\", který pracuje v organizaci O.H.L.A. Jeho posláním je bojovat proti zlému a zákeřnému Dr. Dutošvarcovi, který stále vymýšlí různé plány, jak ovládnout svět (nebo alespoň jejich stát). Na začátku každého dílu chytí Perryho do pasti a vypráví mu příběh ze svého dětství a proč musí ovládnout jejich stát. Perry se však z pasti dostane a \"nastává souboj dobra se zlem\". Perry Dutošvarce porazí, zmaří mu jeho plány a odlétá tryskovým batohem. „Proklínám tě, ptakopysku Perry!!!“, volá za ním Dutošvarc na konci každého dílu.", "section_level": 3}, {"title": "Dr. Dutošvarc.", "content": "Dr. Heinz Doofenshmirtz \"(čti: doktor Hajnz Dutošvarc)\" - šílený vědec, který se snaží ovládnout celý jejich stát (možná jde o Kalifornii, ale není to nijak potvrzeno). Stále vyrábí nejrůznější ďábelské stroje, kterým říká,ovátory’’, protože všechny jejich názvy končí na -ovátor (např.: mlhovátor, aplifikátor). Svůj doktorát si zakoupil za 15 $. Heinz se narodil v západoněmecké vesničce Gimmelstain \"(čti: Gimlštajn)\", kde prožil své strastiplné dětství. Heinz musel nosit holčičí šatičky, protože si jeho rodiče mysleli, že se narodí holčička, ale narodil se kluk. Své 5. narozeniny musel slavit úplně sám. Taky musel v převleku dělat zahradního trpaslíka, protože toho pravého prodali, když přišla bída. Když bylo Heinzovi 15 let, rodiče ho poslali do obchodu pro podmáslí. Jenže obchod byl jen kulisa a ve skutečnosti to byla loď a tak se Heinz Dutošvarc dostal lodí do Ameriky. Navíc jeho rodiče měli vždy radši Heinzova mladšího bratra Rogera (viz Rodina Dutošvarců) než Heinze a proto se mu teď chce pomstít (viz ovátory). To se mu však nikdy nepovedlo (a nepovede) a jeho přístroje - ovátory - způsobí, že zmizí dílo Phinease a Ferba dříve, než Candace na zahradu přivede jejich mámu.", "section_level": 3}, {"title": "Důležité vedlejší postavy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Organizace OHLA.", "content": "\"O.H.L.A. je fiktivní organizace ze seriálu Phineas a Ferb, která je zaměřena na boj se zlem. Jejím nepřítelem je padoušská aliance P.L.I.V.A.N.E.C.Z. Zkratka O.H.L.A. znamená Organizace Hledající Lepší Akronym, a protože lze přečíst dohromady jako Ohla, je akronym.\" Členové:", "section_level": 3}, {"title": "Zálesačky.", "content": "Gretchen \"(čti: Grečn)\", Katie \"(čti: Kejtý)\", Holly \"(čti: Holý)\" Adyson \"(čti: Edyzn)\" Ginger \"(čti: Džinžr)\" Milly \"(čti: Milý)\" - zálesačky, jejich velitelkou je Isabella. Jako každé zálesačky samozřejmě sbírají odznáčky. Často pomáhají Phineasovi a Ferbovi při jejich projektech, ale jejich role je většinou malá.", "section_level": 3}], "src_summary": "Phineas a Ferb (v anglickém originále Phineas and Ferb) je americký dětský animovaný televizní seriál, v České republice je vysílán stanicemi Disney Channel, ČT2 a.", "tgt_summary": "Phineas and Ferb is an American animated musical comedy television series produced by Disney Television Animation. Originally broadcast as a one-episode preview on August 17, 2007, and again previewed on September 28, 2007, the series officially premiered on February 1, 2008, on Disney Channel, running until June 12, 2015. The program follows Phineas Flynn and his stepbrother Ferb Fletcher on summer vacation. Every day, the boys embark on some grand new project; these are usually unrealistic given the protagonists' ages (and are sometimes downright physically impossible), which annoys their controlling sister, Candace, who frequently tries to reveal their shenanigans to her and Phineas' mother, Linda Flynn-Fletcher, and less frequently to Ferb's father, Lawrence Fletcher. The series follows a standard plot system: running gags occur every episode, and the b-plot almost always features Phineas and Ferb's pet platypus Perry the Platypus working as a spy (named \"Agent P\") for OWCA (the Organization Without a Cool Acronym), to defeat the latest scheme of Dr. Heinz Doofenshmirtz, a mad scientist driven largely by a need to assert his evilness (although he is not especially evil and has a good heart in some situations). The two plots intersect at the end to erase all traces of the boys' project just before Candace can show it to their mother. This usually leaves Candace very frustrated.", "id": 614200}
{"src_title": "Jemenské království", "tgt_title": "Mutawakkilite Kingdom of Yemen", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "V období starověku byl severní Jemen součástí Má'aribské říše a v 7. století byl ovládnut Arabskou říší. V roce 1538 severní Jemen ovládla Osmanská říše, ale od 17. století si řada místních knížectví (emirátů) zachovávala značnou míru autonomie. Když Britové obsadili území na jihu Jemenu snažila se Osmanská říše o pevnější připoutání území a tak bylo území severního Jemenu od 1873 zvláštní vilájet.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Před první světovou válkou tu proběhlo povstání imámů, ve kterém byla Osmanská říše poražena a tak získala oblast severního Jemenu v roce 1911 značnou autonomii. Po první světové válce bylo na tomto území vyhlášeno samostatné Jemenské království, zatímco jih zůstal britskou kolonií, respektive protektorátem. V roce 1926 podepsalo království smlouvu o přátelství s Itálií a roku 1928 také se Sovětským svazem. Smlouvou z roku 1934 Británie uznala nezávislost Jemenského království, které se naopak zřeklo ambicí na připojení jižního Jemenu. V témže roce proběhla válka se Saúdskou Arábií o provincie Džizán, Asír a Nadžrán, které byly bohaté na naftu, tuto válku Jemenské království prohrálo a o tato území přišlo.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení republiky a občanská válka.", "content": "V období po 2. světové válce se Severní Jemen resp. Jemenské království stalo v roce 1945 zakládajícím členem Ligy arabských států a v roce 1947 členem OSN. V zemi postupně sílila opozice proti monarchii, což vyvrcholilo 27. září 1962 po smrti krále a imáma Ahmada bin Yahya, vojenským převratem a na myšlenkách panarabismu byla po vzoru Egypta vyhlášena republika – Jemenská arabská republika. To vedlo ke vzniku několikaleté občanské války mezi Egyptem podporovanými republikány a monarchisty podporovanými Saúdskou Arábií. Situaci zmírnilo až stažení egyptských vojsk v roce 1967, což vedlo k oficiálnímu uznání republiky Saúdskou Arábií a poražení monarchistů v roce 1970.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jemenské království, oficiálně Mutawakkilitské Jemenské království ( \"al-Mamlakah al-Mutawakkilīyah al-Yamanīyah\"), je někdejší stát na území bývalého Severního Jemenu. V roce 1918 vyhlásilo nezávislost na Osmanské říši. V roce 1962 se uskutečnil státní převrat a revoluční síly vyhlásily republiku a tak začala občanská válka trvající až do roku 1968, kdy byly monarchistické jednotky poraženy. Od roku 1990 je území bývalého Jemenského království součástí Jemenské republiky.", "tgt_summary": "The Mutawakkilite Kingdom of Yemen ( '), also known as the Kingdom of Yemen or, retrospectively, as North Yemen, was a state that existed between 1918 and 1962 in the northern part of what is now Yemen. Its capital was Sana'a until 1948, then Taiz. From 1962 to 1970, it maintained control over portions of Yemen (frequently most) until its final defeat in the North Yemen Civil War. Yemen was admitted to the United Nations on 30 September 1947.", "id": 1405030}
{"src_title": "Svídnická údolní dráha", "tgt_title": "Olbernhau-Grünthal–Deutschneudorf railway", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním podnětem na zřízení železnice v údolí Svídnice se zabýval saský zemský sněm v Drážďanech již v roce 1887, kdy projednával petici obcí Oberlochmühle, Deutschkatharinenberg, Deutschneudorf, Brüderwiese a Deutscheinsiedel. Pohraniční obce žádaly o stavbu úzkorozchodné trati z Olbernhau. Trať měla být prodloužena až na české území do stanice Louka. Žádost však byla zamítnuta. Druhý pokus v roce 1908 byl již úspěšný a 12. února byla schválena subvence na stavbu trati s běžným rozchodem kolejí ve výši 1,11 miliónů marek. Stavební povolení bylo vydáno až 13. srpna 1913, protože se Sasko nemohlo dohodnout s Rakouskem na prodloužení trati do Čech. Podmínka výstavby nádraží v českém Brandově spočívala v prodloužení trati až do mosteckého revíru, odkud by bylo možno do Saska dovážet hnědé uhlí. Také vyšší náklady na stavbu trati s běžným rozchodem kolejí měly být kompenzovány rozvojem nákladní dopravy.  Stavět se začalo 23. června 1914 a dělníci postupovali z konečných stanic Oberneuschönberg a Deutschneudorf. Dne 16. ledna 1916 uzavřelo Německo a Rakousko-Uhersko smlouvu o peážním provozu pro úsek u Brandova. V tomto roce již byly postaveny viadukty a část železničního svršku, avšak práce byly v důsledku první světové války zastaveny. Na stavbě nádražních budov se vůbec nezačalo. Pouze v roce 1915 byly postaveny správní budovy v Niederlochmühle a Deutschkatharinenbergu. Po skončení války se nedostávalo financí na dokončení tratě a navíc Československo neuznalo mezinárodní smlouvu z roku 1916. Trať se proto podařilo dokončit až v letech 1926-1927.  Slavnostní otevření tratě proběhlo dne 2. května 1927, kdy z Olbernhau do Deutschneudorfu vyjel první vlak. Na trati byly nejprve nasazeny dva páry osobních vlaků, které vyjížděly ze stanice Olbernhau. Vlak zastavoval ve stanicích a zastávkách \"Olbernhau-Grünthal\", \"Brandau\" (zastávka byla otevřena až 15. června 1928 a sloužila pouze pro osobní dopravu), \"Niederlochmühle\", \"Oberlochmühle\", \"Deutschkatharinenberg\" a konečné stanici \"Deutschneudorfu\". Doba jízdy trvala zhruba 35 minut. Významný podíl v provozu na trati měla nákladní doprava. Po zabrání Sudet v roce 1938 odpadla na brandovském nádraží celní kontrola. Po druhé světové válce tudy vlaky pouze projížděly mezi strážnými stanovišti.  Téměř přesně po 39 letech dne 21. května 1966 byla na trati zrušena osobní doprava a nahrazena autobusy. Pro nákladní dopravu sloužila trať do 26. září 1969.", "section_level": 1}, {"title": "Pozůstatky tratě.", "content": "V současnosti se po údolní dráze dochovalo jen několik stavebních pozůstatků (mostů, opěrných zdí a nádražních budov), převážně na německé straně. Veškeré nádražní stavby v Brandově byly do roku 1970 zbourány a v roce 1971 byly sneseny kolejnice a železné části viaduktů. Koleje zůstaly v provozu od nádraží Olbernhau-Grünthal k odbočce Neuschönberg s původním stavědlem. Po několika desítkách metrů je kamenný most přes Flájský potok, který tvoří státní hranici Německa a České republiky. Další dochovanou stavbou je bývalá nádražní budova v Niederlochmühle, nachází se v areálu stavební firmy. Část původního náspu slouží dnes za odbočkou na Seiffen jako silnice. V Oberlochmühle se dochovala dřevěná budova stanice a po několika metrech se nachází dlouhý obloukový kamenný viadukt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svídnická údolní dráha (německy \"Schweinitztalbahn\") je název zrušené peážní železniční tratě v Krušných horách v údolí potoka Svídnice na česko-německém pomezí. Trať byla dokončena v letech 1926-1927 a spojovala města a obce Olbernhau-Grünthal, Brandov a Deutschneudorf. V roce 1966 byla na této trati zrušena osobní doprava a nákladní doprava v roce 1969. Svídnická údolní dráha je železnicí s nejkratší dobou provozu v Sasku.", "tgt_summary": "The Olbernhau-Grünthal–Deutschneudorf railway, also known as Schweinitztalbahn, was a standard gauge branch line in Saxony from Olbernhau to Deutschneudorf in the Ore Mountains. For a short stretch, it also traversed Bohemia. It was opened in 1927 and closed in 1969.", "id": 2161006}
{"src_title": "Lesní cesta", "tgt_title": "Forest road", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Síť lesních cest v Česku byla rozvíjena zejména v 50. až 80. letech 20. století, poté probíhaly hlavně rekonstrukce.  V Česku je asi 160 tisíc km lesní dopravní sítě, z toho zhruba 47 tisíc km spadá do 1. a 2. třídy, 42 tisíc km do 3. třídy a 72 tisíc km do 4. třídy. V roce 2006 byla celková délka lesních cest kategorií 1L a 2L v Česku asi 46 tisíc km, z toho asi 12 tisíc km patřilo jiným vlastníkům než vlastníkovi lesa. Hustota cest 1L a 2L byla v průměru 18 m/ha, přičemž v rovinách je modelová hustota kolem 15 m/ha, v pahorkatinách 22,5 m/ha a v horách 27,5 m/ha. Největší hustota byla v Jihočeském kraji, a to 25 m/ha (z toho 19 m/ha patří vlastníkům lesa), nejmenší hustota ve Středočeském kraji, kde je kolem 14 m/h, z toho asi 7 m/ha patří vlastníkům lesa.  Pří přípravě nové technické normy, která byla vydána roku 2016, byly prostudovány analogické zahraniční normy a proveden průzkum odvozních souprav. Podle odhadu bylo pro odvoz dříví z lesa užíváno v Česku asi 600 odvozních souprav, z toho podrobnější informace byly v rámci průzkumu zjištěny o 207 z nich. 53 % byly soupravy návěsové, 30 % přívěsové a 17 % polopřívěsové. Tahače převažovaly značky Scania (33 %) a MAN (24 %), mezi přípojnými vozidly výrazně dominovala značka Doll (43 %). Pro tvorbu prostorových požadavků normy byla zvolena souprava o délce 21 metrů.  Technické normy:", "section_level": 2}, {"title": "Kategorizace.", "content": "Lesní cesty jsou v Česku definovány a kategorizovány v ČSN 73 6108. ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť (3/1996) rozdělovala lesní cesty do 4 skupin, tedy na lesní cesty 1. až 4. třídy (zkratky 1L až 4L), a samostatně zmiňovala lesní stezky a lesní pěšiny. ČSN 73 6108 Lesní cestní síť nazývá lesními cestami již jen lesní cesty 1. a 2. třídy, zatímco dosavadní lesní cesty 3. a 4. třídy uvádí jako dopravní trasy pro produkční funkce lesa, které nově již nespadají do zákonné definice pozemní komunikace, označení 3L a 4L jim však zůstalo.  Lesní cesta 1. třídy je odvozní cesta umožňující celoroční provoz směrodatným vozidlem, vybavená vozovkou umožňující zimní údržbu. Minimální šířka jízdního pruhu je 3 metry a minimální průjezdní šířka 4 metry. Maximální podélný sklon je 10 %, v krátkých úsecích v horách až 12 %, tyto podmínky se nevztahují na rekonstrukce stávajících cest. Podle nové ČSN z roku 2016 musí být vždy opatřeny vozovkou, úplným odvodněním koruny a tělesa a výhybnami. Doporučená šířka jízdního pruhu je 3,5 metru, minimální 3,0 metru, doporučená volná šířka cesty je 4,5 metru, minimální 4,0 metru.  Lesní cesta 2. třídy je odvozní cesta umožňující alespoň sezónní provoz směrodatným vozidlem. Povrch cesty se doporučuje vybavit zpevněním nebo jednoduchou vozovkou s prašným povrchem, není-li podloží samo o sobě dost pevné a dobře odvodněné. Minimální šířka jízdního pruhu podle normy z roku 1996 byla 2,5 metry (podle normy z roku 2016 již 3 metry) a minimální průjezdní šířka 3,5 metrů. Podélný sklon nemá překročit 12 %, bez zpevnění na nesoudržných zeminách 10 %, na soudržných zeminách 8 %.  Kategorie lesní cesty se uvádí ve tvaru „třída volná-šířka / návrhová-rychlost“, například „2L 4,5/30“. Norma z roku 1996 počátala s návrhovou rychlostí až 40 km/h, norma z roku 2016 nemá žádnou návrhovou kategorii s vyšší návrhovou rychlostí než 30 km/h, u nestmelených krytů a u cest o volné šířce jen 3,5 metru maximálně 20 km/h. Norma z roku 2016 nově zmiňuje i dvoupruhové lesní cesty.  Lesní svážnice (do roku 2016 lesní cesta 3. třídy) je přibližovací cesta sjízdná pro traktory a speciální přibližovací prostředky, v příznivých případech i pro terénní motorová vozidla. Minimální volná šířka cesty je 3 metry. Povrch může být provozně zpevněn, částečně zpevněn nebo nezpevněn. Svážnice by měly mít základní podélné i příčné odvodnění a nemusejí mít výhybny. Podélný sklon na zpevněných a odvodněných svážnicích nemá překročit 16 %, bez zpevnění na nesoudržných zeminách 10 %, na soudržných zeminách 8 %.  Technologická linka (do roku 2016 lesní cesta 4. třídy) může být přibližovací cesta nebo přibližovací linka pro stahování dřeva po spádnici s nezpevněným povrchem a neodstraněnou organickou vrstvou půdy, o šířce minimálně 2 metry (do roku 2016 minimálně 1,5 metru), bez dalšího vybavení. Někteří autoři však přibližovacím linkám již dříve povahu lesní cesty upírali, popřípadě se domnívali, že by bylo možné ověřit u vlastníka lesa, zda taková linka je či není lesní cestou.  Vzhledem k tomu, že lesní cesty 3. třídy se kvůli velkému podélnému sklonu a minimálnímu technickému vybavení často stávají sekundární vodní sítí a příčinou eroze, má ministerstvo zemědělství snahu postupně je nahrazovat optimalizovanými cestami 1. a 2. třídy. Lesní cesty 4. třídy do budoucna neměly být uváděny jako lesní cesty, měly je nahradit dočasné vyklizovací linky.  ČSN z roku 2016 nově uvádí lesní stezky jako samostatnou skupinu v rámci prvků lesní cestní sítě a výslovně zmiňuje, že se nepovažují za pozemní komunikace ve smyslu zákona. Lesní stezky se navrhují s parametry vyhovujícími lesnickému provozu, zatímco stezky pro rekreační využití jsou zmíněny jako „ostatní stezky v lese“. Povrch stezky může být zpevněn nebo nezpevněn, v trase stezky mohou být jednotlivé schody nebo schodiště. Minimální ani maximální hodnoty podélného ani příčného sklonu se nestanovují, výhybny se nenavrhují.  Podobná kategorizace lesních cest se používá i například ve Slovinsku, kde českým kategoriím 1L až 3L přibližně odpovídají kategorie G1 až G3 a české kategorii 4L odpovídá kategorie TPC.", "section_level": 1}, {"title": "Stezky a pěšiny.", "content": "Lesní stezky a pěšiny byly v technické normě z roku 1996 zmíněny, avšak nebyl vyjasněn jejich vztah k pojmu „lesní cesta“ ani zařazení cest se smíšenou funkcí. Ani zákon o pozemních komunikacích ani zákon o pravidlech provozu lesní cestu jednoznačně nedefinují, technická norma předpokládá i předpokládala u lesní cesty význam pro hospodářskou správu lesa. Technická norma však není obecně právně závazná. Stavby pro účely lesního hospodářství řeší vyhláška Ministerstva zemědělství č. 433/2001 Sb., ve které je za lesní cestu považována účelová komunikace, která je součástí lesní dopravní sítě, určená k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel. Umožňuje bezpečný celoroční nebo sezónní provoz.  Všechny lesní cesty, stezky i pěšiny mimo zastavěné území však podléhají podle Zákona o ochraně přírody a krajiny povinné evidenci u obecních úřadů a nesmějí být rušeny ani zřizovány bez souhlasu pověřeného obecního úřadu. Vzhledem k tomu, že pouhé vyšlapání pěšiny bez cílené stavební činnosti pravděpodobně nespadá pod pojem „zřízení“ a samovolný zánik cesty nespadá pod pojem „rušení“, mohou tak pěšiny fakticky snadno vznikat i zanikat bez souhlasu a vědomí úřadů.  Lesní stezka se navrhuje v parametrech podle účelu (cyklistická, jezdecká atd.) Lesní pěšina se zřizuje tak, aby podchytávala turisticky zajímavá místa (kardinální body). Povrch chodníků je výhradně přírodní (přirozené podloží, kámen, dřevo).", "section_level": 1}, {"title": "Parametry, součástí a příslušenství lesních cest.", "content": "Norma z roku 1996 uváděla volbu druhu směrového oblouku (kruhový, kruhový s přechodnicí, přechodnicový, složený) s ohledem na terén a estetiku, norma z roku 2016 preferuje prosté kruhové oblouky. Pro návrhovou rychlost 30 km/h je minimální poloměr oblouku 25 metrů, pro návrhovou rychlost 20 nebo 15 km/h 15 metrů. V normě z roku 1996 byl minimální poloměr oblouku pro návrhové rychlosti 20 nebo 15 km/h stanoven shodně, pro návrhovou rychlost 30 km/h byl odstupňován podle dostředného sklonu (klopení zatáčky) na 25 až 28 metrů (čím více klopená zatáčka, tím menší poloměr), pro návrhovou rychlost 40 km/h obdobně odstupňován od 45 do 50 metrů. Norma rovněž stanoví rozšíření cesty v oblouku podle vlečných křivek, v případě oblouku o poloměru 15 metrů je nutné rozšíření třímetrového jízdního pruhu o 4,7 metru, při poloměru oblouku nad 50 metrů je rozšíření menší než metr. Rozšíření před obloukem nabíhá v poměru 1:10. Směrové oblouky je možno navrhovat bez klopení.  Parametry výškových oblouků norma z roku 1996 vůbec neřešila, norma z roku 2016 stanoví maximální poloměr výškového oblouku v závislosti na návrhové rychlosti: 200 metrů pro rychlost 30 km/h, 80 metrů pro rychlost 20 km/h a 50 metrů pro rychlost 15 km/h.  Norma z roku 1996 neřešila parametry výhyben. Norma z roku 2016 stanoví minimální délku 25 metrů, doporučenou šířku 6,5 metrů, minimální šířku 6,0 metrů.  Zaústění do veřejné pozemní komunikace norma z roku 1996 řešila pouze obecným odkazem na ČSN 73 6101 a ČSN 73 6110. Norma z roku 2016 vyžaduje v místě sjezdu stmelenou vozovku a rozšíření cesty na 6,5 metrů v délce 25 metrů s náběhem dalších 10 metrů.  Součástí lesní cestní sítě jsou dle ČSN 73 6108 i lesní sklady, výhybny, obratiště, body záchrany, heliporty apod., pro heliport je vyžadována plocha 51 x 51 metru.  Lesní sklad je součástí lesní cestní (dopravní) sítě, lesní skládka nikoliv. Lesní sklad je trvalá plocha pro úpravu, skladování a nakládání dříví, případně dalších materiálů pro lesnický provoz (např. techniku a stavební materiály). Může případně sloužit též jako heliport, bod záchrany atd. Lesní skládka je určena pouze pro dočasné skladování dříví.  Svodnice vody (svodný žlábek) je otevřené odvodňovací zařízení, které se umisťuje v koruně lesní cesty nebo svážnice šikmo k její ose. Může jít o výrobek nebo o stavební konstrukci.  Přejezdný rigol je příčný stavební objekt v koruně cesty nebo svážnice, nejčastěji ve formě zpevnění z lomového kamene, sloužící k příčnému převedení občasné vodoteče přes korunu cesty.  Otevřený žlab s průběžnou mříží je odvodňovací zařízení s otevřenou horní částí tvaru U, krytou vtokovou mříží. Používá se jak pro příčné, tak pro podélné odvodnění. Nejčastěji se používá v místech vyústění lesní cesty.  Vsakovací příkop a vsakovací jáma jsou zařízení určená primárně k odvedení povrchových vod do hlubších vrstev.", "section_level": 1}, {"title": "Užívání lesních cest.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Lesní cesty jakožto účelové komunikace obecně spadají do práva bezplatného obecného užívání obvyklým způsobem a k obvyklým účelům podle § 19 odst. 1 Zákona č. 13/1997 Sb, pokud zákon nestanoví pro speciální případ jinak. Na návrh vlastníka a k ochraně jeho oprávněných zájmů může silniční správní úřad veřejný přístup upravit nebo omezit. Právo vstupu do lesa je zaručeno i § 19 lesního zákona a § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny (institut veřejné přístupnosti krajiny), přičemž tyto zákony vymezují možnosti omezení tohoto práva (např. vojenské lesy, chráněná území, školky, obory, bažantnice nebo dočasný zákaz vstupu do lesa vyhlášený obcí s rozšířenou působností).  Pokud jsou lesní cesty chápány jako součást lesa, vztahuje se ně obecný zákaz vjíždět do lesa motorovými vozidly podle lesního zákona. Tento zákaz se nevztahuje na vlastníka a nájemce lesa a vlastník lesa je oprávněn ze zákazu udělovat výjimky. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 2. 2006 však konstatoval, že lesní zákon neomezuje provoz na pozemních komunikacích, kterými jsou mimo jiné i lesní cesty; argumentace přímým odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona však rozsudku není vůbec zmíněna, což zpochybňuje obecnou platnost tohoto právního názoru. Vlastník lesa však je oprávněn podle § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. stanovit se souhlasem příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu policie místní úpravu provozu (omezení vjezdu) dopravním značením; podobným způsobem může správní orgán rozhodnout o omezení veřejné přístupnosti účelové komunikace. Sporné rovněž může být, zda je právo cesty k pozemku či nemovitosti (například soukromé chatě) ve smyslu občanského zákoníku nadřazeno zákazu vjezdu vyplývajícímu ze zákona či z dopravního značení. K právní jistotě je nutné získat písemný souhlas vlastníka lesa. Problematická je rovněž právní úprava cest vedoucích po okraji lesa nebo na odlesněných lesních pozemcích, neexistence značení odlišujícího účelové komunikace od místních komunikací či od silnic III. třídy atd.  Oficiálně neplatí pro lesní cesty žádné speciální omezení rychlosti: pro motorová vozidla tedy platí obecné omezení rychlosti na 90 km/h a pro nemotorová vozidla není rychlost konkrétní hodnotou omezena. Podle ČSN 73 6108 je pro návrhové vozidlo (Tatra 815 + polopřívěs) na nejkvalitnějších lesních cestách (šířka koruny vozovky cca 5 m) maximální návrhová rychlost 30 km/hod. Fakticky se tedy na rychlost vztahuje především obecná povinnost přizpůsobit rychlost jízdy schopnostem řidiče, vlastnostem vozidla a nákladu, stavu pozemní komunikace a dalším okolnostem.  Vzhledem k tomu, že pojem „lesní cesta“ se v ČSN 73 6108 používá střídavě ve dvou významech, tedy někdy tak, že zahrnuje i lesní stezky a lesní pěšiny, jindy tak, že zahrnuje jen lesní cesty 1. až 4. kategorie (tedy cesty určené primárně k lesnímu hospodářství), vzniká právní nejasnost ohledně těch ustanovení § 20 lesního zákona, podle nichž je v lese mimo lesní cesty zakázáno jezdit na kole, saních, lyžích a koních mimo lesní cesty nebo značené cesty: není jednoznačné, zda se tento zákaz vztahuje i na neznačené stezky a pěšiny. Vyhláška č. 433/2001 Sb. (zrušena k 1.1.2018), kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa, však lesní cestu definuje jako „účelovou komunikaci, která je součástí lesní dopravní sítě, určená k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel.“", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensku byl s účinností od 1. července 2007 novelou zákona o lesích (326/2005 Zb.) v § 31 rovněž zakázán provoz cyklistů a jezdců na koni v lese mimo lesní cesty nebo vyznačené trasy, avšak vzhledem k tomu, že lesní cesta (v doslovném překladu „lesní silnice“) je v příslušné STN 73 6108 „Lesná dopravná sieť“ definována minimální šířkou 4 metry, fakticky je tak zakázán provoz cyklistů na neznačených stezkách (slovensky „cestičky“) a pěšinách (slovensky „chodníky“).", "section_level": 2}], "src_summary": "Lesní cesta je v českých pravidlech silničního provozu zmíněna jako druh účelové komunikace. Lesní cesta je termín vyhrazený pro komunikace sloužící primárně lesnímu hospodářství; turistickým a jiným veřejným účelům slouží kromě nich ještě lesní stezky a lesní pěšiny. Zatímco silnice procházející lesem se nepovažuje za součást lesa, na lesní cesty se zpravidla vztahuje lesní zákon. Některé lesní cesty patří přímo vlastníkovi lesa, některé patří jiným vlastníkům. V roce 2016 nová ČSN 73 6108 dosavadní lesní cesty 3. třídy přejmenovala na lesní svážnice a lesní cesty 4. třídy přejmenovala na technologické linky, čímž došlo k významnému zúžení pojmu lesní cesta.", "tgt_summary": "Forest roads or forest tracks are roads or tracks intended to carry motorised vehicles or horse-drawn wagons being used mainly or exclusively for forestry purposes, such as conservation or logging. Forest roads may be open to ramblers or mountain bikers depending on local rules.", "id": 2143072}
{"src_title": "Beorhtric", "tgt_title": "Beorhtric of Wessex", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jména rodičů krále Beorhtrika neznáme, ale \"Anglosaská kronika\" tvrdí, že měl být přímým mužským potomkem krále Cerdika a měl údajně pocházet z královské krve Wessexu, ale tato tvrzení byla zřejmě účelová a měla sloužit k legitimizaci jeho nároku na královskou korunu. Patří do skupiny pěti západosaských králů z období mezi lety 726 a 802 (Æthelheard, Cuthred, Sigeberht, Cynewulf a Beorhtric), jejichž původ je vnímán skepticky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 786 byl zabit \"æthelingem\" Cyneheardem, bratrem svrženého krále Sigeberhta, král Cynewulf. Cyneheard byl zabit brzy poté.  Beorhtric nastoupil na trůn Wessexu v roce 786 hned poté, co byl král Cynewulf zavražděn. Není jasné, zda byl Cynewulfem určený jako jeho nástupce nebo zda využil mocenského vakua jako outsider. Na trůn Beorhtrikovi možná pomohl mercijský král Offa (757–796), jenž byl nejsilnějším vládcem v Anglii v té době, a král Beorhtric se rychle dostal pod jeho vliv. Musel nejprve bojovat s uchazečem o trůn Ecgberhtem, kterého nakonec s pomocí krále Offy mezi lety 789 a 796 vypudil z Anglie do franckého vyhnanství.  Král Beorhtric byl blízkým spojencem krále Offy. V roce 789 se oženil s jeho dcerou Eadburgou, čímž tehdy pravděpodobně stvrdil formální spojenectví. Král Offa byl v této alianci jednoznačně dominantním partnerem. V roce 787 oba králové společně uspořádali první z Chelsijských synod.  Území ležící tradičně na hranicích Mercie a Wessexu byla spravována mercijským soudem, jak naznačují listiny vydané králem Offou a jeho synem Ecgfrithem, a Wessex, zdá se, používal Offovu měnu: průzkumy raně středověkých nálezů jednotlivých mincí prováděné na přelomu 20. a 21. století odhalují sérii nálezů Offových pencí, které vedou od Horní Temže až do Warehamu, historického města spojeného s králem Beorhtrikem. Král Offa mohl disponovat pozemky v současném hrabství Somerset (nominálně v království Wessex), ale Beorhtric zůstal nezávislým králem.  Během Beorhtrikovy vlády zaznamenává \"Anglosaská kronika\" první nájezdy Vikingů na Anglii. Tři lodě dánských nebo norských Vikingů okolo roku 789 přistály na pobřeží současného hrabství Dorset nedaleko ostrova Portland. Seveřané zabili vysokého královského správního úředníka Beaduhearda, který se domníval, že se jedná o obchodníky. Nicméně tyto rané nájezdy zůstaly zpočátku bez dalekosáhlých důsledků. Vyhnaný Ecgberht se vrátil patrně na konci 90. let 8. století z exilu a byl uznán za krále alespoň v části Wessexu.  Po Offově smrti během léta 796 udržovali Beorhtric i Eadburg dobré kontakty s jeho synem a nástupcem Ecgfrithem, který ale vládl pouze po dobu šesti měsíců. Moc Mercie nad Anglií zeslábla a Beorhtric během tohoto období dosáhl větší nezávislosti. Na oplátku za podporu krále Ecgfritha získal král Beorhtric zpět část půdy u Malmesbury, kterou předtím král Offa anektoval.  Potom se zdá, že se král Beorhtric dostal pod nadvládu následujícího mercijského krále Cenwulfa (796–821), který během několika let obnovil hegemonii Mercie nad jižní Anglií. Po roce 799 Beorhtrikův vztah k Mercii vypadá podobný situaci před Offovou smrtí. V roce 798 souhlasil, že se Cenwulfův syn Cynehelm stane pánem nad opatstvím v Glastonbury. Okolnosti tohoto souhlasu nejsou jasné, ale je nepravděpodobné, že by tak učinil král Beorhtric dobrovolně. Jeho moc v současném hrabství Somerset zůstala nedotčena, jak svědčí listiny, ve kterých disponoval tamními pozemky bez odkazu na Mercii.", "section_level": 1}, {"title": "Ražba mincí.", "content": "Jediné wessexské mince zatím nalezené byly vyraženy v období po Offově smrti, což naznačuje, že Beorhtric založil novou mincovnu (patrně ve Winchesteru, asi roku 795). Jedna z těchto mincí byla nalezena v roce 1854 v současném hrabství Hampshire.  Asi od roku 796 nechal král Beorhtric razit stříbrné mince (\"pæneġas\") podle mercijského vzoru. Spor se vede o to, zda se mincovna nalézala v \"Hamwiku\" (Southampton) nebo ve Winchesteru. Mince byly raženy pouze v malém počtu a jejich ražba byla spíše otázkou prestiže a zosobněním jeho nároku na korunu Wessexu, než aby sloužily ekonomickým účelům. Tři nalezené Beorhtrikovy mince pocházejí ze dvou různých ražeb.", "section_level": 1}, {"title": "Listiny.", "content": "Výměnu půdy s knížetem (\"princeps\") Hemelem prokazoval král Beorhtric listinou vydanou okolo roku 790. V roce 794 převedl půdu na svého vojenského správce (\"præfectus\") Wigfritha a roku 801 na knížete (\"princeps\") Lullu. Roku 796 podepsal král Beorhtric dvě listiny mercijského krále Ecgfritha jako svědek. Beorhtric byl považován za „velmi zbožného“, nejsou ale známy žádné jeho dary, ani privilegia pro kláštery nebo kostely. Skutečnost, že nemnoho dochovaných listin uvádí pouze seznam obdarovaných laiků, je pravděpodobně jen náhodná.", "section_level": 1}, {"title": "Beorhtrikova smrt.", "content": "O více než půlstoletí později uvádí biskup Asser, učenec na dvoře Alfréda Velikého, historku o tom, že Beorhtrika omylem otrávila jeho choť Eadburg. Ta podle tohoto vyprávění potom uprchla do Franské říše a uchýlila se do kláštera. Z kláštera byla posléze vyhnána poté, co byla přistižena s mužem. Původ této historky je pochybný. Negativní obraz Eadburgy, kterou biskup Asser vinil také z mnoha intrik a několika otrav, vychází spíše z propagandy Beorhtrikova nástupce Ecgberhta (802–839), který byl nepřátelský vůči Beorhtrikovi i Eadburžině otci králi Offovi, než z historických faktů. Sebevědomě vystupující Eadburg pravděpodobně opravdu jednostranně zastupovala zájmy Mercie.  Naproti tomu uvádí \"Anglosaská kronika\", že „Beorhtric a hrabě (\"ealdorman\") Worr zemřeli a Ecgberht nastoupil na trůn“. Současně hrabě (\"ealdorman\") Æthelmund z království Hwicce u Kempsfordu (současné hrabství Gloucestershire) překročil Temži, ale v bitvě byl poražen wessexským hrabětem (\"ealdormanem\") Wiohstanem. Nejpravděpodobnější interpretace tohoto zápisu je, že Ecgberht napadl Wessex spolu se svými stoupenci a Beorhtric padl v bitvě. Zda na Mercii závislé království Hwicce zasáhlo do bojů na straně Beorhtrika nebo zda se jednostranně snažilo využít chaosu ve Wessexu, zůstává v rovině spekulací.  \"Anglosaská kronika\" uvádí, že Beorhtric byl pohřben ve Warehamu v roce 802. Jeho nástupcem se stal Ecgberht.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beorhtric (což zhruba znamená „Skvělý vládce“), též Brihtric nebo Byrhtric (narozen, zemřel 802), byl anglosaský král Wessexu v letech 786–802. Stejně jako jeho předchůdci, kteří nastoupili po králi Ineovi, nepatří Beorhtric k pokrevní královské linii rodu Cerdikovců a jeho původ je nejasný. Nastoupil po zavražděném králi Cynewulfovi, ale většinu moci drželi jeho žena a tchán.", "tgt_summary": "Beorhtric (died 802), also Brihtric; meaning \"Magnificent ruler\" was the King of Wessex from 786 to 802, succeeding Cynewulf, but his wife and father-in-law had most of the power.", "id": 567155}
{"src_title": "Mafia II", "tgt_title": "Mafia II", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Mafia II využívá The Illusion Engine, který v 2K Czech vyrobili přímo pro potřeby hry. S jeho pomocí se dle slov vývojářů úspěšně daří minimalizovat hardwarové nároky hry, aniž by tím trpěla kvalita grafického zpracování. O demolici modelů se stará technologie NVIDIA PhysX, která hráči dovoluje zdemolovat karosérii (nejen svého) auta či rozstřílet sklo, přičemž veškerá takováto fyzika působí velice realisticky. Jako první hra bude mít funkci NVIDIA Apex Clothing. Je to simulace látek a oblečení, díky ní budou vypadat modely postav realističtěji. Modely díky ní odpovídají na změny směru větru, zapalují se o oheň, atd.  Mafii 2 nejspíš půjde spustit v plně stereoskopickém 3D.", "section_level": 1}, {"title": "Grafické technologie.", "content": "Ve hře je použito spoustu efektů, zlepšujících reálnost hry. Mezi efekty které jsou nejnáročnější na výkon počítače patří: odrazy modelů, geometrie a detaily stínů.", "section_level": 2}, {"title": "Požadavky na minimální počítačovou konfiguraci.", "content": "Pro spuštění PhysX efektů je nutno mít nainstalovaný ovladač NVIDIA PhysX driver: 10.04.02_9.10.0522. Je také nutno vlastnit grafickou kartu, která podporuje tuto technologii.", "section_level": 2}, {"title": "Hratelnost.", "content": "Oproti je v pokračování zastoupeno automatické obnovování zdraví, které je např. v sérii Call of Duty či ve hře El Matador. Dle hráčem nastavené obtížnosti se pak bude odvíjet, do jaké míry se při zranění hráčovo zdraví obnoví. Ve hře je možno po stisku klávesy se skrýt za okolními předměty a zpoza nich střílet (jako například v Gears of War). Do hry lze stáhnout neoficiální mód volné jízdy.", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla.", "content": "Ve hře je 44 vozidel a dalších 12 se stahovatelným obsahem. Auta lze i různě upravovat - měnit laky, kola, motory, ráfky, tuning atd. - s DLC lze ještě přemalovat vzor a nebo přidat Turbodmychadlo. Vozidla jsou z různých období, a to: předválečná, válečná a poválečná. Auta lze do těchto kategorií rozdělit podle materiálu (v poválečném USA byl nedostatek železa a proto výrobci aut dělali některé části aut ze dřeva - střecha, dveře...) a několika dalších znaků. Ve hře se vyskytuje autobus, nákladní vůz a mnoho dalších vozidel. Ve hře jsou dokonce i tzv. Hot Rody, tedy auta, které si podomácku upravili a vylepšili obyčejní lidé. Tato auta skutečně existovala, bohužel evropané o nich často nikdy neslyšeli, a proto si myslí, že je to výmysl. Takové auto můžete vidět zde.  Auta, stejně jako v prvním dílu, je možné krást. Na výběr jsou dva způsoby: Smash the window (Rozbít okénko) a Pick lock (vypáčit zámek), případně lze zámek rozstřílet. Přičemž rozbití je mnohem rychlejší, ale hlasitější a páčení delší a tišší, rozstřílení zámku je rozhodně nejhlasitější, ale i nejrychlejší.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně.", "content": "Ve hře se opět vyskytují zbraně z prvního dílu, několik je jich však přidáno. Mezi \"staré\" patří: Colt 1911 (ve hře je možné pořídit \"vylepšená\" verze s prodlouženým, a tím pádem větším, zásobníkem), revolver Smith & Wesson Model 38, Smith & Wesson Model 29, Thompson M1928, Thompson M1A1 a opakovací (pumpovací) brokovnice. Mezi \"nové\" patří: brokovnice Remington 870, MP40 (německý válečný samopal), M3 Grease Gun (americký válečný samopal - tzv. olejnička) a MP 28 (samopal) případně MG42 (německý válečný kulomet - americkými vojáky často nazýván Hitler's Buzzsaw - Hitlerova Pila), Mauser C 96 (německá válečná pistole - častý suvenýr amerických vojáků), Beretta Model 38 (italský samopal), M1 Garand (americká puška), samopal.33, Kar 98k (německá puška). Ze \"studených\" zbraní jsou tu pouze pěsti. V dřívějších trailerech byla zobrazena baseballová pálka a nůž. Ty byly později ze hry odebrány.", "section_level": 2}, {"title": "Cut-scény.", "content": "Hra obsahuje dvě hodiny in-game cutscén. Předchozí hra,, měla scénář dlouhý 400 stránek, oproti tomu scénář Mafie II má 700 stran. Daniel Vávra, scenárista, designér a režisér předchozí hry, srovnal tyto dvě hry \"Mafia byla úctou ke gangsterským filmům a jejich romantické vizi. Mafia II je odvážnější, reálnější, temnější a s efekty založenými na realitě. \"", "section_level": 2}, {"title": "Nástin děje.", "content": "Vito Scaletta se narodil roku 1925 na Sicílii (Messina), ale už jako malý chlapec emigroval s otcem, matkou a sestrou Francescou do USA. Vitův otec zde začal pracovat v přístavu a jednoho dne se nešťastnou náhodou utopil. Aby si Vito pomohl k penězům, začal s kamarádem Joem vykrádat auta a obchody. V roce 1943 byl však Vito při jedné z krádeží chycen. Jelikož však v té době zuří v Evropě válka a armáda potřebuje na invazi na Sicílii vojáky, co se dokážou domluvit italsky, dostane Vito možnost stát se místo vězněm výsadkářem 82. výsadkové divize (82nd Airborne). Vito je později v boji zraněn a s Purpurovým srdcem a válečným křížem se po dvou letech vrací na měsíc do Ameriky.  Na nádraží v Empire Bay potká Vito Joea, který tenkrát stačil uprchnout. Joe Vitovi zařídí přes zloděje Giuseppeho falešné propouštěcí doklady, takže se Vito nemusí vrátit do Evropy, a také ho zasvětí do svých nekalých kšeftů. Takřka hned po svém příjezdu se Vito zúčastní krádeže auta pro Joeova přítele Mika Bruskiho. Matka ale po Vitovi chce, aby pracoval poctivě. Vito tedy navštíví Frederica Papalarda (Dereka), zaměstnavatele svého otce, a jeho pravou ruku Steva. Po krátkém pokusu o poctivou práci Vito zjistí, že Derek se také zná s Joem, a díky tomu získá dobře placenou, i když opět ne zrovna poctivou práci.  Zanedlouho se Vito přes Joea seznámí s mafiánem Henrym Tomasinem. Dostane od něj „pořádný kšeft“, musí ukrást cenné přídělové lístky na benzin ze střežené federální budovy. Po úspěšném Vitově vloupání ale Henry zjistí, že lístky už mají vyplněné datum splatnosti, a lze je využít jen do půlnoci. Vito je tedy musí co nejrychleji rozprodat po benzinových stanicích. Později dostanou Vito s Joem od Henryho další úkol - vykrást klenotnictví, které patří jistému podnikateli, jenž nesplácí Henryho rodině své dluhy. Během vloupání se však na scéně objeví zlodějská banda Ira O’Neilla a po krátce šarvátce s hlavními hrdiny i policií. Vitovi s Joem se však podaří utéci a policie zatkne jen O'Neilla a jeho kumpány.  Později se Vito seznámí s Lucou Gurinem, consiglierim rodiny Clemente. Ten Vita i s Joem a Henrym zaúkoluje, že je nutné zlikvidovat tlouštíka, jenž vlastní lihovar na Clementeho území a nechce mafii platit výpalné. Tlouštík je zastřelen a Vito za odměnu získá dost peněz na to, aby splatili otcův dluh, jenž trápí jeho matku a sestru.  Zanedlouho je však Vito zatčen za onu krádež přídělových lístků a je odsouzen na 10 let do vězení. Zde potká O'Neilla, který je ve vězení právě kvůli Vitovi, ale díky této události se také spřátelí s mužem jménem Leo Galante. Díky němu se Vito dostane do skupiny rváčů, která pořádá souboje s jinými skupinami, např. čínskou, černošskou nebo irskou. Peppé, hlavní člen Vitovy skupiny, se má utkat s O'Neillem, Irové jej však v přesile napadnou a zmlátí ještě před utkáním, aby nemohl bojovat a Peppému zlomí ruku. Vitovi se naskytne možnost vrátit to O'Neillovi samotnému v prázdné tělocvičně; tento souboj již O'Neill nepřežije. Vito ho zabije jeho vlastním nožem. Během Vitova pobytu ve vězení také zemře jeho matka a jeho sestra Francesca se vdá za jistého Ira.  Po 6 letech je Vito (díky vlivu Lea Galanteho) předčasně propuštěn. Píšou se 50. léta a mnohé se změnilo. Joe Vita rád vidí a pronajímá mu byt. Také představí Vita Eddiemu Scarpovi, který je Joeovým novým nadřízeným. Posléze se Vito od Joea dozvídá, že oba dva Clementeho rodina zradila a právě Clementeho rodina Vita udala, a Joe proto přešel k rodině Falcone.  Poté se Vito seznámí také s Martym, mladíkem, jenž se touží stát mafiánem. Společně s Joem dělá Vito lehkou, ale výdělečnou práci - prodává po městě kradené cigarety. Prodej se však zvrtne, jelikož jeden gang ze čtvrti, kde chtějí Vito s Joem vydělávat, si přijde pro svůj podíl. Následuje přestřelka, při níž je sice několik členů gangu zastřeleno, ale Vito s Joem přijdou o své zboží. Společně se Stevem, který je také napojený na klan Falcone a jeho muže, se však gangsterům krvavě pomstí, když zapálí jejich hospodu a poté je všechny zastřelí ve staré slévárně.  V restauraci Maltese Falcon se Vito poprvé setká se samotným Carlem Falconem, Donem rodiny Falcone. Zde dostane úkol zachránit tři Falconovy lidi, kteří byli zajati Clementeho rodinou (konkrétně Gurinem, který Vita kdysi nechal zatknout). Vito sleduje Lucu a zjistí, že zajatci jsou drženi, krvavě mučeni a vyslýcháni na Clementeho jatkách. Jeden z Falconeho lidí je sice již mrtev, zbylé dva však Vito zachrání a Luca je pomalu a bolestivě zabit již zmíněným přeživším. Po této akci si vyslouží takový respekt, že jej chce Falcone spolu s Joem přibrat do rodiny. Zároveň se do rodiny dostane díky Galantemu, který jej Falconemu doporučil. Konečně je z Vita „Někdo“.  Vito zbohatne a vydobude si úctu. V té době dostane společně s Joem přes Eddieho další úkol - atentát na samotného Alberta Clementeho, který je Donem rodiny, jež brání té Falconeho k ovládnutí takřka celého města. Joe na akci přibere i Martyho. Mají připravený rafinovaný plán, jak Clementeho zabít - umístit do místnosti, kde se má konat konference rodiny, bombu, a poté ji z bezpečí odpálit. To se sice povede, ale bomba vybuchne zrovna v době, kdy Clemente v místnosti na okamžik není. Joe a Vito se pustí do jeho pronásledování, při kterém sice Clemente zemře, je však při něm zabit Marty, což zvlášť Joe nese velmi těžce. Večer jde zapít Martyho smrt do hospody Lone Star a opije se. Vito jede za ním, aby ho mohl odvézt domů, ale při odchodu z hospody opilý Joe omylem zastřelí barmana, z čehož naštěstí nemají větší problémy.  Krátce po atentátu navštíví Vita Henry, který díky smrti svého šéfa a pádu rodiny Clemente ztratil práci. Vito jej tedy představí Eddiemu. Eddie Henryho přijme do party, ale jako první úkol mu dá zavraždit Lea Galanteho, jenž je consiglierim poslední konkurenční rodiny, rodiny Franka Vinciho. Vito se rozhodne Lea zachránit, neboť je to jeho dobrý přítel a právě díky němu se Vito vůbec dostal z vězení. Henry Lea sice nezabije, protože ho předtím Vito varuje, přesto je Henry do rodiny přijat. Leo odchází z Empire Bay.  Při návratu domů potká Vito před svým domem plačící sestru Francescu. Ta mu řekne že její manžel Eric je ochlasta a bije ji. Vito proto vtrhne na večírek, kterého se Eric účastní, a zmlátí ho. Eric se sice polepší, ale Francesca vlastního bratra zavrhne. Následující noc vypálí Irové Vitovi dům, zřejmě kvůli vraždě O'Neilla. Vito jim naštěstí unikne a dostane se k Joeovi. Společně napadnou irský bar Hill of Tara, celý jej vystřílí a zabijí vůdce irského gangu, O'Neillova nástupce.  Vito je bez peněz i veškerého majetku, ale Joe mu přenechá starý byt po zesnulém Martym. Zanedlouho se oběma ozve Henry, který pro ně má připraven velmi dobrý kšeft. Jde o nakoupení a rozprodání drog. Vito i Joe souhlasí, přestože dobře ví, že kdyby to zjistil Falcone (tedy hlavně Vinci) tak jim to jen tak neprojde. Vypůjčí si proto u lichváře Bruna 35 tisíc dolarů a zakoupí od čínského mafiána Wonga drogy. Je na ně ale přichystána léčka, objeví se falešní policisté. Trojice však šťastně vyvázne a podaří se jí drogy rozprodat a vydělat obrovský balík.  Stane se však to, čeho se Henry obával - Carlo Falcone na jejich kšeft přijde a dožaduje se svého podílu (samotný Falcone totiž jel v drogách). Henry se chce s Vitem a Joem setkat v parku a projednat, co budou dělat dále; když však na místo schůzky oba dorazí, uvidí skupinu Číňanů, jež v kaluži krve mordují Henryho sekáčky na maso. Spustí se přestřelka, většina čínských gangsterů však stihne uprchnout a Henry je mrtvý. Vito s Joem si ale všimnou, že vrahy vedl Wong, jenž jim prodal drogy, a pustí se do jeho pronásledování. To je zavede až do Čínské čtvrti do Wongovy restaurace Rudý drak. Vito s Joem celý podnik vystřílí a zabijí i Wonga, který ještě před smrtí tvrdí, že Henry byl práskač a informátor Federální policie. Peníze z prodeje drog, které měl mít Henry na schůzce u sebe, a které mu Číňané sebrali, jsou pryč.  Joe s Vitem jsou ve velké šlamastice, od Eddieho však dostanou jednoduchou, ale dobře placenou práci - zabití jistého člověka, který zradil celou svou rodinu. Tím člověkem je, hlavní hrdina prvního dílu hry, který celou rodinu Dona Ennia Salieriho udal Federálům a scéna, ve které ho Vito s Joem luparou usmrtí se slovy „Pozdravuje Vás pan Salieri\" je také závěrečnou scénou prvního dílu.  Přestože si touto špinavou prací něco málo vydělali, potřebují Vito s Joem ještě mnoho peněz, aby mohli splatit dluh Brunovi. Vito proto navštíví Dereka; ten má problém se stávkujícími dělníky, takže slíbí Vitovi odměnu za to, že mu je pomůže zastrašit. Mezi dělníky a vůdci přístavu se strhne horlivá hádka, při níž jeden z dělníků Vitovi prozradí, že to byl právě Derek, kdo nechal utopit Vitova otce. Derek to sice popírá, ale Vito poté, co se Steve prozradí, dělníkům uvěří. V přestřelce, která se strhne, pak Vito Dereka i jeho pravou ruku Steva zastřelí, a k tomu získá jeho nemalé úspory.  Když Vito nasbírá svoji polovinu peněz na splacení dluhu, jde za Joem. Ten však není doma. Vito ho hledá všude po městě; nakonec se zastaví v restauraci Mona Lisa patřící rodině Vinci, zde je však zajat. Na střeše mrakodrapu je pak i s Joem šéfem rodiny vyslýchán kvůli záležitosti s drogami, kvůli které proteklo více krve, než si kdokoli původně dokázal představit. Oběma se však podaří ze zajetí dostat a prostřílet se na svobodu. Vito pak odveze polomrtvého Joa k lékaři El Grecovi a následně jde se svými i Joeovými úsporami splatit dluh Brunovi. Po úspěšném vrácení peněz se také dozví, že právě u Bruna se zadlužil i jeho otec.  Další den Vitovi zavolá Eddie. Carlo se s ním prý chce setkat ve své observatoři. Po cestě tam však Vita odchytne Galante (jehož návratem do města je Vito pochopitelně velmi překvapen). Vito se od Lea dozví, že Henry skutečně byl práskač, a že Joeovi s Vitem, kteří masakrem v čínské čtvrti rozpoutali válku rodin, jež zachvátila celé město, jdou po krku doslova všichni. Od Lea však dostává Vito ještě jednu šanci, jak to všechno odčinit - zabít Carla Falconeho. Jen co přijede do observatoře, chtějí po něm Falconeho lidé zbraň. Strhne se malá přestřelka. Nakonec se Vito probojuje až do hlavního sálu, kde spatří Carla. Chce jej samozřejmě zastřelit, náhle se však objeví Joe, který zase dostal poslední šanci od Carla a přidal se na jeho stranu. Carlo Joeovi nařídí, aby Vita zastřelil, ten však na poslední chvíli svůj revolver obrátí proti Carlovi. Po krátké přestřelce je nakonec Falcone Vitem několikrát postřelen a nakonec i zabit. Jeho poslední slova byla „Jdi do hajzlu\".  Před planetáriem již na Vita s Joem čeká Leo Galante. Leo navrhne, že Falconeho smrt půjdou oslavit do bordelu. Vito nastoupí k němu do auta, Joe nastoupí do druhého. Chvíli jedou oba automobily pospolu, ale později se auto, v němž jede Joe, oddělí. Vita to silně znepokojí. Hra končí Galanteho větou, kterou vysvětlí, proč nejede Joe s nimi: „Promiň, chlapče. Joe nebyl součástí naší dohody\".", "section_level": 1}, {"title": "Joeův osud.", "content": "Jednou z mnoha záhad hry je i osud Vitova přítele Joea Barbara. Ten není jasný, protože hra končí jeho nástupem do auta a oddělením od Vita. Na toto téma existuje několik teorií: Leo: „Promiň, chlapče. Joe nebyl součástí naší dohody...\"), nebo rukou Tongů.", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "Příběh se odehrává ve fiktivním americkém přístavním městě Empire Bay, jehož předlohou se staly San Francisco a New York, s vlivy Chicaga a Detroitu. Na ploše přibližně 16 čtverečních kilometrů může hráč potkat známé monumenty nového světa - např. Woolworth Building, Empire State Building, Brooklyn Bridge nebo Golden Gate Bridge. Dále je Empire Bay rozděleno na několik městských čtvrtí, z nichž každá má svou charakteristickou kulturu a zajímavosti. Hráč tak může navštívit například Čínskou nebo Italskou čtvrť, ve kterých organizovaný zločin jen kvete. Hráč může rovněž navštívit několik desítek interiérů, a to bez jakéhokoliv načítání, při pobytu v interiérech tedy bude moci sledovat, co se právě děje v exteriérech a naopak.  Ve městě je asi 25 000 stromů a keřů, 100 telefonních budek, 14 000 interaktivních objektů (plot, který jde zničit, odpadkový koš, jenž jde převrátit) a 3000 statických objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace.", "content": "Město i jednotlivé lokace se během hry mění. Jako příklad je často uváděn Joeův byt. Ve hře projde celkem třemi změnami.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "Hlavní postavou v Mafii 2 je mladý Vito Scaletta, jenž bojoval ve druhé světové válce. Jeho dlouholetý přítel, Joe Barbaro, mu ze začátku pomůže dostat se natrvalo z armády. Dalšími dvěma důležitými postavami jsou Henry Tomasino a Eddie Scarpa. V DLC Jimmyho zrada a Vendetta je zabiják Jimmy.  Ve hře je přes 200 postav a průměrně práce na jedné z nich, trvaly přes dva týdny.", "section_level": 1}, {"title": "Dabing.", "content": "V první řadě je nutné podotknout, že díky dabingu se Mafia 2 \"proslavila\" jako hra s nejvíce sprostými slovy na světě (předčila i GTA). V kontextu hry to ovšem nevyznívá tak nepřijatelně.  Společnost Cenega Czech coby český distributor hry potvrdila, že na domácí trh uvede kompletní českou lokalizaci. Lokalizovaná verze hry je pro PC, Xbox 360 a dokonce i pro Playstation 3.  Cenega Czech také nedávno uvolnila informaci, že verze s českým dabingem má mít v sobě zabudovaný i anglický dabing, nejde ale s anglickým dabingem použít české titulky.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy ze hry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vito.", "content": "Vittorio Antonio Scaletta je hlavní postava hry. Narodil se v Sicílii v roce 1925, v dětství se přistěhoval s rodiči a sestrou Francescou do USA, kvůli práci a tak zvaný \"Americký sen\". Vito asi tak v šesti letech potkal Joa Barbaru a začali vykrádat auta a obchody. V roce 1943 ho ale chytili a poslali jako výsadkáře do Itálie (Operace Husky). Následně byl zraněn a s vyznamenáními poslán na měsíc do Spojených států. Sešel se s Joem a ten mu sehnal propouštěcí doklady z armády. Přes Joa se Vito také seznámil s mafiánem Henrym. Po několika akcích pro něj je však Vito zatčen policií a poslán na 10 let do vězení. Ve vězení potká Lea Galanteho, díky kterému se dostane do rváčského klubu. Díky Leově vlivu je ve vězení nakonec jen šest let. Po propuštění se spolu s Joem přidává do rodiny Carla Falcona. Během práce pro něj se také pomstí rodině Clemente, která jej zradila a nechala zatknout. Po úspěšném atentátu na dona Clementeho se k Vitovi a Joeovi přidá ještě Henry, se kterým začnou za Falconeho zády kšeftovat s drogami. Falcone na to přijde a sebere jim peníze. To ale není všechno, Henry je brutálním způsobem zabit Číňany a kvůli jeho pomstě nakonec vyvolají Vito s Joem v celém městě obrovskou válku mezi mafiemi. Joea kvůli tomu zajme a mučí Don Vinci a vyslýchá ho. Vito mu pomůže utéct. Poté se znovu setká s Leem Galantem. Ten Vita upozorní o tom, že on a Joe jsou na černé listině všech mafiánu, ale dá mu také poslední šanci, jak to všechno odčinit - zabít Dona Falcona. Vito svého šéfa tedy zastřelí a zůstane naživu. Výška 184 cm", "section_level": 3}, {"title": "Joe.", "content": "Joe Barbaro je nejlepší kamarád Vita. Už zamlada s Vitem vykrádal auta a obchody, a poté, co byl Vito odveden do mise husky, začal pracovat pro mafii, konkrétně rodinu Clemente. Poté, co se Vito vrátí z války,Joe chce přibrat do svých kšeftů, po jedné z akcí je však Vito zatčen a díky zradě od Clementevo rodiny poslán do vězení. Během Vitova pobytu zde Joe přestoupí k rodině Falcone, a když se Vito vrátí, tak oba opět pracují u této rodiny spolu. Oba dva se dostanou do mafie, nicméně začnou si zahrávat s obchodem s drogami a nakonec rozpoutají válku, jež uchvátí celé město. Joe je posléze zajat a mučen rodinou Vinci, ale Vito jej osvobodí. Poté se, ve Vitově nepřítomnosti, za Joem zastaví Falcone, a nabídne mu odpuštění jeho zločinů proti mafii, za to, že jej bude Joe plnit jejich přání a zabije Vita. Když se ale Joe setká s Vitem a má ho zabít, Vito Joa přemluví, aby spolu zabili Falcona. To se jim také podaří, po zastřelení Dona Falconeho však Joe nastoupí do jednoho z aut Lea Galanteho, které jej odveze neznámo kam. Je zde spekulace, že Joea nezabil a Joe je Galanteho řidič v Mafii 3. Na konci této hry je spatřena postava velmi podobná Joeovi, když Galante přijede za Lincolnem.", "section_level": 3}, {"title": "Henry.", "content": "Henry Tomasino hraje roli Vitova a Joeova dobrého kamaráda. Původně pracoval pro Clementeho, ale po pádu jeho mafie se nakonec na zkoušku přidal k Falconemu, jemuž slouží i Vito s Joem. Od Falconeho dostal úkol zabít Lea Galanteho, což se mu sice díky Vitovi nepodařilo, ale stejně byl do mafie přijat. Spolu s Vitem a Joem začne obchodovat s drogami, pro což je později také čínskou mafií brutálně zavražděn - uprostřed parku za denního světla je rozsekán sekáčky na kung pao (maso). Důvodem jeho zavraždění bylo to, že byl označen za federálního agenta (práskače). Možnost, že by Henry byl opravdu práskač, vyvrátil sám autor scénáře, Daniel Vávra.", "section_level": 3}, {"title": "Eddie.", "content": "Eddie Scarpa je jedním z nejdůležitějších členů rodiny Falcone a Joeův a Vitův nadřízený. Má dost ostrý smysl pro humor a velice rád a velice často se opije, i když je potom jak utržený z řetězu a zapomíná na věci, které má udělat. Po smrti Carla Falconeho je horkým kandidátem na nového šéfa rodiny Falcone.", "section_level": 3}, {"title": "Leo.", "content": "Leo Galante je consiglierem rodiny Vinci. Za podvody v hazardních hrách byl na nedlouho poslán do vězení, kde se setkal s Vitem. Stal se zde Vitovým patronem a něco jako otcem. Po svém propuštění také zajistil Vitovi zkrácení trestu, později také Vita dohodil Falconemu. Po atentátu na Alberta Clementeho dostal Henry Tomasino za úkol Lea zabít. Leo však přežil díky pevnému přátelství Vita a Henryho a utekl do Lost Heaven. Po vypuknutí války mezi gangy se do Empire Bay vrátil, vyhledal Vita a dal mu nabídku. Buď smrt jako trest ze spáchané zločiny proti mafii, nebo život, pokud Vito zabije Carla Falconeho. Vražda se nakonec podaří a mafie Lea Galanteho tak ovládne celé město.", "section_level": 3}, {"title": "Frankie.", "content": "Francesca Scalettová je Vitova sestra. Navštěvovala ho ve vězení. Její manžel, irský pouliční grázl Eric Reilly, ji podváděl a bil, proto ho Vito zmlátil a pohrozil mu smrtí. Francesca pak Vitovi řekla, že ho nepoznává, a že ho nechce už nikdy vidět.", "section_level": 3}, {"title": "Marty.", "content": "Martin Santorelli byl Joeův kamarád. Když byli Vito s Joem malí, tak se kolem nich Marty motal, ale oni ho nechtěli brát mezi sebe. Později, v době, kdy byl Vito ve vězení, ho Joe vzal pod svá křídla a začal jej zaučovat na mafiána. Marty se s Vitem a Joem zúčastní několika akcí, při jedné z nich, atentátu na Alberta Clementeho, je však zastřelen.", "section_level": 3}, {"title": "Luca.", "content": "Luca Gurino je jedním z nejvýznamnějších členů rodiny Clemente. Za vstup Vita a Joa do mafie požadoval 5000 dolarů, což byla ovšem nehoráznost, neboť za přijetí do rodiny se podle nepsaných zákonů neplatí nic. Byl nadřízeným Henryho a přes něj úkoloval Vita a Joa. Díky jednomu z jeho rozkazů je Vito zatčen. Luca jej však nechá hnít ve vězení. Po návratu Vita z vězení se Luca zviditelní tím, že zajme a mučí na jatkách tři lidi Carla Falcona (Harveyho Beanse - účetního Carla Falcona, a dva jeho \"bodyguardy\" Tonyho Ballse a Frankieho Micka). Micka nakonec umučí k smrti, ale Ballse a Beanse se Vitovi podaří zachránit. Ze msty za Mickovu smrt pak Balls s Beansem Lucu na jatkách brutálně umučí a pravděpodobně i zabije (i když to ve hře není nějak zvýrazněno).", "section_level": 3}, {"title": "Carlo Falcone.", "content": "Carlo Falcone je šéfem jedné ze tří nejmocnějších rodin ve městě a majitelem restaurace Maltese Falcon a empirebayské observatoře. Za zády svého spojence, Franka Vinciho, tajně obchodoval s drogami, pro což nechal zabít Alberta Clementeho, čímž zároveň přispěl k rozpoutání obrovské války. Nechá zabít Vita, jenž je členem jeho mafie, nakonec je ale zrazen Joem a ten ho s Vitem zastřelí.", "section_level": 3}, {"title": "Frank Vinci.", "content": "Frank Vinci je šéfem jedné ze tří nejmocnějších rodin ve městě a majitel restaurace Mona Lisa. Je známý dodržováním starých tradic a velkým odporem k drogám. Původně byl spojencem Carla Falcona, později zajal dva Falconeho mafiány, Vita a Joa, a vyslýchal je kvůli válce, kterou rozpoutali.", "section_level": 3}, {"title": "Alberto Clemente.", "content": "Alberto Clemente je šéfem jedné ze tří nejmocnější rodin ve městě a majitel restaurace Freddyho bar. Kvůli tomu, že se Alberto snaží přimíchat do kšeftů s drogami Falconeho rodiny, na něj Carlo Falcone nechá spáchat atentát, který provádí Vito s Joem. Alberto sice přežije výbuch na něj směřované bomby, je však zabit po automobilové honičce - Joe ho zblízka rozstřílí Thompsonem 1928.", "section_level": 3}, {"title": "Že Jun Wong.", "content": "Wong je jedním z nejvýznamnějších členů čínské mafie a majitel firmy Mořský dar a restaurace Rudý drak. Prodá Henrymu, Vitovi a Joeovi drogy, nedlouho poté nechá Henryho brutálně zabít. V pomstě je pak Vitem a Joem zastřelen.", "section_level": 3}, {"title": "Pan Ču.", "content": "Pan Ču je vůbec nejvyšším vůdcem čínské mafiánské sítě, která se nazývá Triáda. Společně s Leem zosnuje prostřednictvím Vita atentát na Carla Falcona.", "section_level": 3}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba je ve hře velmi důležitým prvkem pro navození atmosféry. 2K Games se nechalo slyšet, že právě Mafia 2 je titulem, který má zatím největší soundtrack ze všech jejích dosavadních titulů. Setkáme se jak s dobovou hudbou počátků dvacátého století, tak s originálními díly přímo z dílen 2K Czech, které v listopadu 2009 začal nahrávat Pražský filharmonický orchestr. Hlavním skladatelem a autorem hudby v 2K Czech je Matúš Široký, který na ozvučení pracuje společně s externistou, kterým je Adam Koruc. Celkem nahráli přes 3 hodiny orchestrální hudby.  Ve hře jsou tři rádia (Empire Central Radio, Empire Classic, Delta Radio), které mají mít přes sto skladeb a písní, ze čtyřicátých a padesátých let. Rádia se vyskytují nejen v autech, ale i v domácnostech, garážích atd. V soundtracku je pak přes 200 dobových skladeb, např. \"Boom Boom\" od Johna Lee Hookera, \"Rave On\" od Buddy Hollyho, \"Ain't that a Kick in the Head\"' od Deana Martina, \"Mambo Italiano\" od Rosemary Clooney, \"It Don't Mean a Thing\" od Dukea Ellingtona, \"Long tall sally \"od Little Richarda.", "section_level": 2}, {"title": "Sběratelská edice.", "content": "26. května 2010 byla oznámena sběratelská edice ke hře. Tato edice není dostupná v české lokalizaci. Edice obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "Stahovatelný obsah.", "content": "Ke hře, stejně jako k mnoha dalším hrám, bude postupně dodáván dodatečně stahovatelný obsah. Budou to další auta a oblečení. Malé DLC jsou přidávány podle toho, ve kterém obchodě si hru hráč pořídil.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Verze pro Playstation 3.", "content": "15. června 2010 Sony na E3 oznámila, že vlastníci Playstationové verze hry, budou moci zdarma stahovat bonusový obsah po vydání. Pro Playstation 3 se dokonce vyrobí verze pro český trh, která bude kompletně nadabovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Demoverze.", "content": "Demoverze byla uvolněna 10. srpna 2010 pro PC, Xbox (pouze majitelé Gold účtu na Xbox Live) a PlayStation 3 (pouze pro majitele PlayStation Plus), pro ostatní (zbytek majitelů Xboxu a PS3) byla demoverze uvolněna 11. srpna 2010. Hratelná ukázka obsahuje misi Buzzsaw (Pila), která je pátou misí kampaně. V demu je zvláštní to, že ačkoliv v plné verzi bude tato mise umístěna do zimy 1945, demo se odehrává v létě 1950. Demo je nyní volně přístupné na Steamu.", "section_level": 2}, {"title": "Děj mise.", "content": "Do vily v Greenfieldu Vitovi zavolá jeho kamarád Joe Barbaro. Pošle Vita do bytu naproti lihovaru, kde se má zbavit problémové osoby. Ve skříni si může zvolit mezi koženou bundou, oblekem na míru nebo košilí. Hned poté, co vyjde z domu, má deset minut na to, aby dojel na místo určení, případně na průzkum města. Po doražení do bytu začnete vykládat s Henrym zatímco Joe chrápe. Potom dojede Špekoun a vy popadnete kulomet MG-42 a snažíte se ho zabít.  V demu je okolo čtyřiceti skladeb:", "section_level": 3}, {"title": "Mafia II: Special Extended Edition.", "content": "V prosinci roku 2010 vyšla v České republice, Polsku a v Rusku rozšířená edice. Obsahovala hru a všechny obyčejné a malé DLC.", "section_level": 2}, {"title": "Mafia II: Directors Cut Edition.", "content": "Tato edice má naprosto stejný obsah jako Extended Edition. Edice vyšla jak pro konzole Playstation 3, Xbox 360 tak i pro osobní počítače. Tato edice vychází pro Playstation pod hlavičkou Greatest Hits a pro Xbox 360 pod hlavičkou Platinum Hits, a proto se edice jmenuje Mafia 2: Greatest Hits pro Playstation 3 a Mafia 2: Platinum Hits pro Xbox 360 (pro PC se jmenuje edice Mafia II: Directors Cut Edition).", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "S blížícím se vydáním se očekával narůstající počet marketingových akcí či materiálů, jak je to ostatně u 2K a 2K Games zvykem. Marketing byl také hlavní důvod odkladu vydání hry. Konkrétně v březnu 2010 vycházelo mnoho kvalitních her, a proto by hra zapadla. V červnu byla moc drahá reklama v Evropě, a to díky mistrovství světa ve fotbale, a tak hra vyšla až v srpnu 2010, po obvyklé mediální kampani. Stejnými problémy trpěl i předchozí díl. V seznamu níže je uveden výběr videí, jež byly uveřejněny.", "section_level": 1}, {"title": "Multiplayer.", "content": "Pro hru Mafia II oficiální multiplayer není, ale existují i neoficiální módy. S prvním multiplayerovým modem přišli krátce po vydání hry modaři z Modmywhat. Krátce po nich pak přišli na scénu nezávislí vývojáři, kteří 12. června 2012 vydali betaverzi svého multiplayer modu Mafie 2. Zatím existuje asi 7 serverů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mafia II (nebo Mafia 2) je pokračování 3D akční počítačové hry, vydané roku 2002. Její vývoj byl oznámen 21. srpna 2007, na herní výstavě Leipzig Games Convention. Scénář hry napsal Daniel Vávra. Hra byla vydána 27. srpna 2010 v Evropě a 24. srpna v Severní Americe. Vývojářem je 2K Czech (dříve Illusion Softworks). Hra je určená pro Mac OS X (Lion a vyšší), PlayStation 3, Windows a Xbox 360. Hra byla na třeboňském festivalu GameDay zvolena za \"Nejlepší český herní titul v českém jazyce\" roku 2010.", "tgt_summary": "Mafia II is an action-adventure video game developed by 2K Czech and published by 2K Games. It was released in August 2010 for the PlayStation 3, Xbox 360, and Microsoft Windows; \"Mafia II: Director's Cut\" was released by Feral Interactive in December 2011, an edition consisting of the game's downloadable content. The game is the sequel to 2002's \"Mafia\" and the second game in the \"Mafia\" series. Set within the fictional Empire Bay (based on New York City, as well as aspects of Chicago, San Francisco, Los Angeles, Boston and Detroit) in 1945 and later 1951, the game's storyline follows Sicillian mobster and war veteran Vito Scaletta as he becomes involved in a power struggle among the Mafia crime families of the city while attempting to pay back his father's debts and secure a better lifestyle for himself.", "id": 2233699}
{"src_title": "Ariane Friedrichová", "tgt_title": "Ariane Friedrich", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "S atletikou začínala v oddíle LG Kaufungen a později trénovala v klubu TV Hessich Lichtenau. Od roku 2003 závodí za atletický oddíl LG Eintracht Frankfurt, pod vedením trenéra a zároveň i manažera Güntera Eisingera. Je juniorskou mistryní Německa z haly i venku z roku 2003, šestinásobnou halovou mistryní (2006 – 2010, 2012) a šestinásobnou mistryní Německa pod širým nebem (2004, 2007, 2008, 2009, 2010, 2012). V roce 2005 se stala vicemistryní Německa v hale i na dráze.  V roce 2003 se stala ve finském Tampere juniorskou mistryní Evropy, kde zvítězila výkonem 188 cm. Stříbro získala její krajanka Aileen Herrmannová, jež překonala 186 cm. O dva roky později vybojovala bronz na mistrovství Evropy do 23 let v Erfurtě. Dvoumetrovou hranici poprvé překonala 26. ledna 2008 ve skotském Glasgow. Ve stejném roce si o plných devět centimetrů vylepšila osobní rekord také pod širým nebem, když ve francouzském Annecy zdolala laťku ve výšce 203 cm. Na letních olympijských hrách v Pekingu skončila ve finále na sedmém místě, společně s Ruth Beitiaovou ze Španělska.  V roce 2009 zvítězila na tradičním halovém mítinku Hustopečské skákání. Dne 14. února 2009 v Karlsruhe si vylepšila hodnotu osobního maxima na 205 cm, když v závodě na pokusy porazila Blanku Vlašičovou. Na halovém ME v Turíně 2009 jako jediná ve finále překonala dvoumetrovou hranici a za výkon 201 cm získala zlatou medaili. Na berlínském olympijském stadionu v rámci prvního závodu, posledního ročníku Zlaté ligy překonala 14. června 2009 napoprvé 206 cm. Po téměř osmnácti letech vylepšila národní rekord, který držela hodnotou 205 cm Heike Henkelová.  Dne 12. července 2009 zkompletovala sadu medailí z letních univerziád. V roce 2005 získala v tureckém İzmiru bronz, o dva roky později v Bangkoku stříbro a na univerziádě v srbském Bělehradu vybojovala kov nejcennější, když napoprvé zdolala rovné dva metry. Na mistrovství světa v Berlíně získala bronzovou medaili za 202 cm, byť se velice nadějně pokoušela o 206 cm. Na pokusy ji předčila Ruska Anna Čičerovová, která překonala výšku napoprvé, zatímco domácí výškařka napotřetí.  V halové sezóně roku 2010 byla sužována zdravotními problémy. 31. ledna 2010 zvítězila na halovém mítinku v Karlsruhe, kde pošestadvacáté v kariéře překonala dvoumetrovou hranici. Kvůli problémům se zády však závod předčasně ukončila a později odřekla také účast na mítinku v Arnstadtu. Na konci února zvítězila na mítinku v Desavě (201 cm) a na halovém mistrovství Německa v Karlsruhe (202 cm). Na vrchol halové sezóny, na mistrovství světa do katarského Dauhá však neodcestovala kvůli zdravotnímu problému s kolenem.  Na ME v atletice 2010 v Barceloně vybojovala výkonem 201 cm bronzovou medaili. Ještě na výšce 199 cm ji však patřila zlatá medaile, když měla čistý technický zápis. Výšku 201 cm ale překonala třetím pokusem, zatímco Švédka Emma Greenová napodruhé. Mistryní Evropy se stala Chorvatka Blanka Vlašičová za 203 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Zranění a návrat.", "content": "Halová sezóna roku 2011 pro Friedrichovou skončila dříve, než začala. Dva dny před Vánocemi, 22. prosince si v tréninku přetrhla Achillovu šlachu na odrazové levé noze a obhajoba zlaté medaile na halovém ME v Paříži se rozplynula. Friedrichová se rovněž nezúčastnila světového šampionátu, který se konal na přelomu srpna a září v jihokorejském Tegu a vynechala i celou letní sezónu.  První závod po šestnáctiměsíční pauze absolvovala na moravské výškařské tour, 28. ledna 2012 v Hustopečích. V závodě napodruhé překonala 184 cm a na následující výšce o tři centimetry výše již neuspěla. O týden později na dalším halovém výškařském mítinku v Arnstadtu přidala centimetr navíc. Po skončení prestižního mítinku německým organizátorům oznámila, že si nepřeje dostat startovné. Zklamaná ze svých výsledků se prostřednictvím svého manažera rozhodla polovinu startovného vrátit také moravskému mítinku.  Letní sezónu zahájila 28. května vítězstvím na mítinku v Rehlingenu, kde zdolala 192 cm, čímž splnila limit na ME v atletice 2012. Kvůli žaludečním potížím však na šampionátu v Helsinkách byla nucena z kvalifikace odstoupit a do soutěže nezasáhla. I přes nesplněný olympijský limit 195 cm, byla nominována na Letní olympijské hry 2012 do Londýna. Zde skončila čtrnáctá výkonem 193 cm.  V září 2014 porodila holčičku (otcem dítěte je její partner, několikanásobný olympijský vítěz v soutěži bobistů André Lange). V lednu 2016 se vrátila do výškařského sektoru po čtyřech letech – skočila 187 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "Patří mezi šest výškařek celé historie, které mají skočeno v hale i pod širým nebem 205 cm a více. Totéž dokázaly jen Bulharka Stefka Kostadinovová, Švédka Kajsa Bergqvistová, Belgičanka Tia Hellebautová, Chorvatka Blanka Vlašičová a další Němka Heike Henkelová. Dvoumetrovou hranici a vyšší zdolala celkově 33 krát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ariane Friedrichová (* 10. ledna 1984, Nordhausen, Durynsko) je německá atletka, výškařka. V roce 2009 se stala v Turíně halovou mistryní Evropy a získala bronzovou medaili na světovém šampionátu v Berlíně. Hodnotou 206 cm drží národní rekord pod otevřeným nebem.", "tgt_summary": "Ariane Friedrich, born Tempel (born 10 January 1984 in Nordhausen) is a German high jumper. She won the silver medal at the 2009 World Championships and represented Germany at the 2008 Summer Olympics and 2012 Summer Olympics. She is the German outdoor record holder in the event with a best of 2.06 m, although this is 1 cm less than the indoor record held by Heike Henkel.", "id": 499072}
{"src_title": "Gamblerství", "tgt_title": "Problem gambling", "src_document": [{"title": "Příznaky gamblerství.", "content": "Příznaků gamblerství je celá řada a nelze jednoduše paušalizovat, kdo gambler je, a kdo ještě není. Gambleři mohou být i lidé, kteří splňují jen několik málo z těchto příznaků:  Příznaků je ovšem více a mohou se lišit dle individuálních předpokladů hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Tři fáze léčby problémového hráčství.", "content": "Psychiatr Dr. Robert L. Custer je průkopníkem moderní léčby patologického a problémového hráčství a navrhl model zahrnující tři fáze kompulzivního hráčství a tři fáze léčby. Tyto fáze byly popsány už dávno, přesto, že svět hazardu prošel změnou, fáze zůstávají ve svém principu stejné. Uvedené fáze jsou tyto: výherní fáze, fáze proher a fáze zoufalství. Všechny tři fáze jsou blíže popsané v článku níže.  Pokud člověk projde všemi fázemi, ocitá se na dně, je v beznaději, obvykle si lidé v těchto fázích potýkají s alkoholizmoom, požíváním Drohal a někdy trestnou činností. Běžné jsou i sebevražedné myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze gamblerství.", "content": "Gambleři si zpravidla projdou třemi fázemi, přičemž každá další fáze je nebezpečnější než fáze předchozí:", "section_level": 2}, {"title": "Regulace hazardu.", "content": "Státy po celém světě se snaží regulovat hazardní odvětví a s ním i vznik gamblerství. Hazardní hry je ovšem dnes možné provozovat v internetových hernách, které jsou zakládány v daňových rájích nebo zemích s velmi liberální legislativou jako jsou Kajmanské ostrovy nebo Gibraltar. V důsledku toho dochází ke zdaňování zisků z internetového hraní často mimo země hráčů. Státy se brání hraní na internetu různými metodami včetně zablokování transakcí na účty jistých společností (USA) nebo zablokování konkrétních stránek (Turecko). Ukazuje se však, že tato regulační opatření se často míjí účinkem. Proto jiné státy (Velká Británie) jsou k internetovému hraní liberálnější.  V České republice 1. ledna 2017 vešel v platnost Zákon o hazardních hrách, který mimo jiné stanovuje podmínky získání licence pro legální provoz heren a kasin. Licenci uděluje Ministerstvo financí České republiky jak pro jednotlivé herny nebo kasina, tak pro jednotlivé hry, které se smějí provozovat. Herny nesplňující podmínky jsou uzavírány, v případě internetových heren je podle zákona možné blokovat jejich internetové stránky pro obyvatele ČR. Mnohé provozovny stále hazardní hry a zejména výherní automaty nelegálně provozují a vydávají je za takzvané \"kvízomaty\".  Přes právní normu roste především díky internetovým hernám počet hráčů hazardních her v ČR. Problémem zůstává, že v případě, že spadnou do závislosti, zůstávají izolovaní a o jejich problémech nemusí dlouho nikdo vědět. V případě problémů se závislostí na hře se lze obrátit například na Psychiatrickou léčebnu Bohnice, kde lze obdržet také kontakty na svépomocné skupiny anonymních hráčů. Ne vždycky se však na jejich závislost přijde. A proto, když se neléčí, přijdou o peníze, a v nějakých případech se dokonce zadluží a mají velké problémy. Často je nedokáží vyřešit, čímž zaviní svůj konec, skončí na ulici jako bezdomovci.", "section_level": 2}, {"title": "Překonání problémů s hráčstvím.", "content": "Překonat problém s patologickým hráčstvím je náročné, ale přesto možné. V první řadě existují kroky, které může jedinec podniknout sám. V první řadě je nutné si přiznat, že jedinec má problém, obvykle je to ten nejtěžší krok, který člověk udělá. Potom postupuje Kritická fáze, kde si člověk uvědomí ústup financí, co udělal a kam se dostal. Začíná přemýšlet s čistou hlavou a odolává nutkání hrát. Snaží se budovat svůj život bez hazardu. Snaží se napravit vztahy, nabýt finance, vyplatit dluhy a také současné výdaje. Existuje tzv. Transteoretický model, který vznikl koncem 70. let na základě zkušenosti kuřáků bojujících s vlastní závislostí. Říká o tom, že lidé dělají průběžné změny ve svém běžném chování cyklicky. Model představuje 6 fází.  Relapsy se mohou vyskytovat v každé fázi a překážet lidem v dosahování cílů. Je třeba vydržet, významným krokem je poprosit o podporu rodinu a přátele. Pokud je to nutné, neváhejte vyhledat pomoc odborníků.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza patologického hráčství.", "content": "Hazard se může zdát jako neškodná zábava, ale velmi rychle může projít do něčeho, co je těžko ovládat. Existuje několik způsobů diagnózy patologického hráčství, díky kterým je možné rozpoznat jako seriózní problém je.  \"Gamblers anonymous\" je jedna z organizací, které se věnují problematice patologického hráčství a jejich hlavním cílem je pomáhat lidem organizováním podpůrných skupin po celém světě. Aby hráč zjistil zda je patologickým používá organizace dotazník s 20 otázkami, na které dotyčný odpovídá ano / ne.  Otázky z dotazníku:  Podle \"Gamblers Anonymous\" je patologický hráč ten, kdo odpoví na 7 a více otázek ano.  Dotazník je k dispozici v elektronické podobě na stránce \"Gamblers Anonymous.\"", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza DSM-5.", "content": "Nejčastěji používaná metoda určení zda se jedná o seriózní diagnózu je metoda DSM-5. Ta je popsaná ve vydání Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders :DSM-5).  Body, které obsahuje (4 a více) ukazují k patologickému hráčství.  Stupně závažnosti: lehký stupeň splňuje 4 až 5 kritérií, mírný stupeň 6 až 7 kritérií a těžký/závažný stupeň 8 až 9 kritérií.  Poznámka: Diagnóza na základě kritérií DSM-5 je mnohem komplikovanější a obsahuje daleko více specifikací ve srovnání se souborem 20 otázek sestaveným organizací Gamblers Anonymous. Je to dáno tím, že metodika DSM-5 je určena pro odborníky v oblasti zdravotnictví. Tato kritéria poskytují obrázek o celkovém stavu, ale rozhodně je nepoužívejte k autodiagnostice.", "section_level": 2}, {"title": "Systém zodpovědného hraní.", "content": "Některé země zavedly v rámci svých právních předpisů o hazardních hrách možnosti zodpovědného hraní pro celou zemi. Nejčastěji zahrnují celostátní rejstříky osob, které by z různých důvodů neměly hrát hazardní hry, ale konkrétní podmínky se v jednotlivých regionech mohou lišit.  1. Gamstop (Anglie) - Hráči se mohou vyloučit ze všech kasin, kterou drží licenci vydanou komisí pro hazardní hry Spojeného království, přesto, že se zapojí, stále budou přijímat marketingovou komunikaci, pokud si ji sami nevypnou.  2. Spelpaus (Švédsko) Funguje podobně jako Gamstop, ale poskytuje ještě silnější ochranu. Zabraňuje hraní nejen v online kasinech, ale iv kamenných.  3. Systém sebavylúčenia maltského úřadu pro hazardní hry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gamblerství neboli gambling či patologické hráčství je chorobná závislost na hraní hazardních her. Gamblerství je považováno za patologickou psychickou závislost na lákavé představě rychlého zisku peněz nebo jiné hmotné výhry. Pravidla her jsou přitom nastavena z dlouhodobého hlediska pro hráče nevýhodně. Mnozí hráči získávají závislost na hře, rostoucí finanční problémy se snaží vyřešit další účastí ve hře a vytvářejí tak bludný kruh. Závislé osoby (tzv. gambleři) dokážou prohrát ohromné částky, což má často za následek zásadní narušení mezilidských vztahů a existenční potíže nejen samotných hráčů, ale často i jejich blízkých. Gamblerství bývá spojeno s jinými druhy závislostí, například na drogách. Český zákon nedovoluje hru hazardních her osobám mladším osmnácti let a do heren s automaty jim pak úplně zakazuje vstup.", "tgt_summary": "Problem gambling is an urge to gamble continuously despite negative consequences or a desire to stop. Problem gambling is often defined by whether harm is experienced by the gambler or others, rather than by the gambler's behaviour. Severe problem gambling may be diagnosed as clinical pathological gambling if the gambler meets certain criteria. Pathological gambling is a common disorder that is associated with both social and family costs.", "id": 2353786}
{"src_title": "Průmyslová špionáž", "tgt_title": "Industrial espionage", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Motivem jednoho z prvních popsaných pokusů o průmyslovou špionáž (a zároveň vytváření opatření na obranu proti ní) bylo odhalení tajemství výroby čínského přírodního hedvábí. S rozvojem zbraňových systémů začátkem 20. století byly zaznamenány např. pokusy o krádeže technologií výroby dalekonosných děl. Před II. světovou válkou bylo zvýšeným používáním průmyslové špionáže známé Japonsko (např. technologie na výrobu pancéřové oceli). Od začátku 30. let působilo ve Velké Británii (zpočátku jako soukromá organizace, od roku 1935 již jako součást státních struktur) zpravodajské středisko shromažďující dostupné informace z oblasti lodního, zbrojařského, leteckého, chemického aj. průmyslu a výzkumu ve střední a východní Evropě. Po skončení II. sv. války byli za účelem získání vědeckých poznatků poraženého Německa verbováni vítěznými mocnostmi vědci zejména z oblasti raketové a letecké techniky.  S bipolarizací světa a vznikem tzv. Studené války došlo k dalšímu nárůstu snah o získávání informací z tábora protivníka. Významnou roli zde sehráli tzv. \"atomoví špióni\" - vědci (např. Julius Rosenberg), kteří z amerických laboratoří pro vývoj atomových technologií (zejména zbraní) předávali informace o nových poznatcích Sovětskému svazu. Zájem východoevropských zpravodajských služeb se však soustřeďoval také na jiné vojenské technologie - řízení protivzdušné obrany, radarové technologie, chemické a bakteriologické zbraně aj. Od druhé poloviny 50. let 20. století se zvýšil zájem Východu o technologie užívané v chemickém, elektrotechnickém či strojírenském průmyslu (výroba nadzvukových dopravních letadel), později též v kybernetice a výpočetní technice.  Od konce 60. let 20. století začal fungovat americký systém Echelon, který sloužil k odposlechu elektronické komunikace. Díky němu byly USA a Velká Británie schopny zachytávat a dešifrovat mj. komunikaci mezi firmami (a to i spojeneckých zemí) a získané informace využívat ve prospěch svých firem. Podobný systém odposlechů měly SSSR a Čína, v menší míře např. Francie (tzv. \"Frenchelon\").  Rozvoj výpočetní techniky vedl v průběhu 90. let 20. století k prudkému rozmachu průmyslové špionáže: docházelo k \"výměnám\" tajemství nejen mezi zeměmi, ale i mezi firmami působícími často v jedné zemi. Na volném trhu se objevily do té doby embargované pomůcky pro odposlech a sledování.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "K průmyslovým špionážím mohou být využívány:  Podle \"původce\" rozlišujeme špionáž:", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová špionáž v Československu.", "content": "Prováděním průmyslové špionáže se v Československu systematicky zabývala vědeckotechnická rozvědka (VTR) jako součást Zahraničně politické rozvědky, v oblasti zbraňových systémů pak ZS/GŠ. VTR měla umístěné své důstojníky pod diplomatickým krytím v řadě zemí, zejména rozvinutých západních. Snažila se získávat spolupracovníky a informátory ve vědeckých institucích i firmách zabývajících se vývojem a výrobou v ekonomicky zajímavých oborech. Důležitým faktorem v činnosti VTR byla podřízenost čs. zpravodajských služeb sovětským zpravodajským službám. Z tohoto důvodu všechny získané informace putovaly do centrál KGB a GRU (někteří bývalí zpravodajští důstojníci ale tvrdí, že část získaných vědeckých či ekonomických informací, které dokázal využít československý průmysl, byly do Moskvy předávány bez podrobností nebo vůbec). Díky narůstajícímu zaostávání Východu za Západem docházelo v 70. a 80. letech k situacím, kdy získaný špičkový materiál nemohl být využit - jednak ve východní Evropě scházeli odborníci schopní uvést jej do praxe, jednak chyběla znalost mezikroků, které vedly k vytvoření technologie. K nejvýznamnějším úspěchům VTR patřilo získání:, a řady podrobných poznatků o viru HIV", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před průmyslovou špionáží.", "content": "Ztráta klíčových či důležitých vědeckotechnologických informací na národní úrovni může v krajním případě znamenat i ohrožení obranyschopnosti země. Na úrovni firem a podniků jsou takové ztráty vyčíslitelné v penězích, ale mnohdy znamenají vážné problémy v konkurenčním prostředí či dokonce krach.  Samotná ochrana před průmyslovou špionáží se dělí na", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmyslová špionáž je obor lidské činnosti provozovaný státními organizacemi, komerčními subjekty či jednotlivými osobami za účelem získání utajovaných informací z oblasti průmyslových technologií, finančnictví a dalších oborů a jejich následného využití pro vlastní prospěch.", "tgt_summary": "Industrial espionage, economic espionage, corporate spying or corporate espionage is a form of espionage conducted for commercial purposes instead of purely national security.", "id": 1781608}
{"src_title": "Pythagorova věta o energii", "tgt_title": "Energy–momentum relation", "src_document": [{"title": "Částice s nulovou hmotností.", "content": "Foton a některé další částice mají nulovou klidovou hmotnost. Dosadíme-li formula_8 do Pythagorovy věty o energii, vztah se výrazně zjednoduší: Částice tedy nese hybnost, která je přímo úměrná její energii. Další významný důsledek lze nahlédnout, uvážíme-li relativistickou definici hybnosti: kde formula_11 a formula_12 jsou vektory hybnosti, resp. rychlosti částice. Dosadíme-li do této rovnice energii formula_13, zjistíme, že je splněna pouze tehdy, je-li velikost rychlosti rovna formula_5. Jinými slovy částice s nulovou klidovou hmotností se \"musí\" vždy vůči libovolnému pozorovateli pohybovat rychlostí formula_5.", "section_level": 1}, {"title": "Částice s nenulovou hmotností.", "content": "Stejně jako v předchozí sekci dosadíme Pythagorovu větu o energii do vztahu pro velikost hybnosti: Je-li rychlost formula_17 menší než formula_5, můžeme z tohoto vztahu vyjádřit hybnost: kde formula_20 je Lorentzův faktor. Hmotná částice se tedy bude pohybovat vždy rychlostí menší než formula_5, i když jí dodáme libovolně velkou hybnost.  Na druhou stranu vezmeme-li definici hybnosti a dosadíme do Pythagorovy věty o energii: můžeme z této rovnice vyjádřit celkovou energii částice: Opět je vidět, že částice s nenulovou hmotností se bude pohybovat vždy pomaleji než formula_5, i když jí dodáme libovolnou energii.  Pokud by se částice nepohybovala, můžeme za hybnost dosadit nulu a vychází nám formula_25.", "section_level": 1}, {"title": "Kinetická energie.", "content": "Kinetická energie je rozdíl mezi energií částice v pohybu a v klidu:  Nemá-li částice klidovou hmotnost (formula_27), je formula_28. V tomto smyslu je energie částice s nulovou klidovou hmotností „čistě“ kinetická.  Pro částice s formula_29 je kinetická energie v souladu s předchozími vztahy rovna: Taylorovým rozvojem tohoto výrazu lze ukázat, že při malých rychlostech dostatečně přesně platí vztah formula_31, což souhlasí s klasickou dynamikou popsanou Newtonovými zákony pohybu. Při velkých kinetických energiích se však rychlost pouze blíží formula_5 a nikdy tuto hranici nepřekročí.", "section_level": 1}, {"title": "Čtyřhybnost.", "content": "Všechny vztahy ve speciální teorii relativity lze přirozeně zapisovat pomocí čtyřvektorů. Jedním z nejdůležitějších je čtyřhybnost, která spojuje energii a hybnost částice. Vypočteme-li skalární součin tohoto 4-vektoru se sebou samým, obdržíme právě Pythagorovu větu o energii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ve fyzice je Pythagorova věta o energii vztah mezi energií a hybností částice, který vyplývá ze speciální teorie relativity: formula_2 značí celkovou energii částice, formula_3 je její klidová energie, formula_4 je velikost hybnosti a formula_5 je rychlost světla ve vakuu. Klidová energie je přímo úměrná hmotnosti částice formula_6 podle vztahu formula_7.", "tgt_summary": "In physics, the energy–momentum relation, or relativistic dispersion relation, is the relativistic equation relating any object's rest (intrinsic) mass, total energy, and momentum: holds for a system, such as a particle or macroscopic body, having intrinsic rest mass, total energy, and a momentum of magnitude, where the constant is the speed of light, assuming the special relativity case of flat spacetime.", "id": 1176468}
{"src_title": "Miranda (programovací jazyk)", "tgt_title": "Miranda (programming language)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Program (resp. skript) je v Mirandě množinou rovnic, které definují různé matematické funkce a algebraické datové typy. Slovo množina je zde důležité, protože v podstatě nezáleží na pořadí jednotlivých rovnic a není nutné definovat předcházející entitu k jejímu použití.  Komentáře se uvádějí za dvojicí znaků codice_1 a platí až do konce řádku. Alternativní konvencí pro komentáře pak forma, kde každý řádek je považován za komentář, kromě řádků začínajících znakem codice_2.  Základní datové typy jsou codice_3, codice_4 a codice_5. Znakový řetězec je prostý seznam znaků, zatímco codice_4 je podle potřeby převáděn mezi celými čísly (která jsou nastavena implicitně) nebo reálnými čísly s plovoucí desetinnou čárkou.  Dalším datovým typem jsou Tuples, což jsou sekvence elementů, které se mohou lišit datovým typem. Tuples odpovídají například datovému typu záznam () v jazyce Pascal. Výčet elementů je uzavřen mezi kulatými závorkami a jednotlivé elementy jsou odděleny čárkami:  Nejvíce používanou datovou strukturou v Mirandě je však seznam. Výčet prvků je opět oddělen čárkami, je ale uzavřen mezi závorky hranaté a všechny prvky musí být stejného typu:  Pro výčet prvků seznamu také existuje několik zkratek, které ovšem můžeme použít jen v případě, že se jedná o aritmetickou řadu, s konkrétní inkrementací, která je větší než jedna:  Více důležitým a silným nástrojem pro tvorbu číselných seznamů jsou takzvané „list comprehensions“ (dříve známé jako „ZF expressions“), které jsou tvořený dvěma základními parametry: výrazem a prvky pro které daný výraz platí:  Zde se jedná o seznam druhých mocnin, který je tvořen ze seznamu kladných celých čísel a řadu, kde každý prvek je funkcí toho předešlého:  Jak ukazují tyto dva příklady, Miranda umožňuje počítat se seznamy s nekonečným prvkem elementů, z nich nejjednodušší je seznam kladných celých čísel.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Následující kód určuje soubor všech podmnožin z množiny celých čísel:  codice_12  Toto je pak ukázka výše zmíněného literate scriptu obsahující funkci codice_13, která vrací seznam všech prvočísel. V takzvaném „literate script“ jsou všechny řádky, které nezačínají znakem > považovány za komentáře:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Programovací jazyky]] [[Kategorie:Funkcionální jazyky]] [[Kategorie:Deklarativní programovací jazyky]]", "section_level": 1}], "src_summary": "Miranda je v informatice čistě funkcionální programovací jazyk s líným vyhodnocováním, který navrhl David Turner jako nástupce jeho předchozích programovacích jazyků SASL a KRC, které využívají určitých konceptů jazyků ML a Hope. Obchodní značku Miranda vlastní Firma Research Software Ltd. of England. Miranda byl prvním čistě funkcionálním jazykem, který byl komerčně podporován.", "tgt_summary": "Miranda is a lazy, purely functional programming language designed by David Turner as a successor to his earlier programming languages SASL and KRC, using some concepts from ML and Hope. It was produced by Research Software Ltd. of England (which holds a trademark on the name \"Miranda\") and was the first purely functional language to be commercially supported.", "id": 990883}
{"src_title": "Michael Fincke", "tgt_title": "Michael Fincke", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Michael Fincke pochází z Pensylvánie, roku 1989 získal dva tituly bakaláře na MIT (v oboru aeronautiky a astronautiky a v oboru věd o Zemi, atmosféře a planetách. Léto 1989 strávil na stáži v Moskevském leteckém institutu Serga Ordžonikidzeho. O rok později se na Stanfordově univerzitě stal magistrem. Druhý magisterský titul (z planetární geologie) získal na \"University of Houston–Clear Lake\" roku 2001. Od roku 1990 sloužil u vojenského letectva jako inženýr pro testování kosmických systémů, roku 1994 absolvoval školu zkušebních pilotů, od ledna 1996 sloužil v Japonsku ve funkci koordinátor prací na japonsko-americkém projektu stíhačky XF-2. Nalétal 825 hodin na 30 typech letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "V květnu 1996 byl v 16. náboru NASA vybrán mezi astronauty. Po dvouletém kurzu všeobecné kosmické přípravy získal kvalifikaci letový specialista.  V červenci 1999 byl zařazen do záložní posádky Expedice 4. Dalšími členy posádky byli Gennadij Padalka a Stephen Robinson. Expedice 4 startovala v prosinci 2001.  V březnu 2002 byl určen do hlavní posádky Expedice 9 s Gennadijem Padalkou a Olegem Kononěnkem. Současně byl v dubnu – prosinci 2002 členem záložní posádky Expedice 6. Po havárii Columbie byly plány letů a složení expedic několikrát změněny, nakonec byla posádka Padalka, Fincke koncem ledna 2004 stanovena hlavní pro Expedici 9.", "section_level": 2}, {"title": "První let.", "content": "Oba kosmonauti ještě s nizozemským astronautem ESA André Kuipersem odstartovali do vesmíru 19. dubna 2004 na palubě Sojuzu TMA-4. Nahradili kolegy z Expedice 8 a na půl roku se zabydleli na stanici. V říjnu je vystřídali členové Expedice 10. Padalka s Finckem (a Jurij Šargin přiletivší s Expedicí 10) přistáli v Kazachstánu 24. října 2004 po 187 dnech, 21 hodinách a 16 minutách letu.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi lety.", "content": "V říjnu 2005 nahradil Johna Grunsfelda v záložní posádce Expedice 13, v ní se připravoval do března 2006.  Od srpna 2006 do října 2007 byl velitelem záložní posádky Expedice 16 (s Saližanem Šaripovem). V únoru 2007 byla posádka Fincke, Šaripov jmenována hlavní posádkou Expedice 18. V květnu 2008 Šaripova, odvolaného ze zdravotních důvodů, nahradil Jurij Lončakov.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý let.", "content": "Fincke, Lončakov a americký vesmírný turista Richard Garriott odstartovali 12. října 2008 v Sojuzu TMA-13. Po spojení s ISS během týdne přebrali stanici od Expedice 17. Její členové Sergej Volkov a Oleg Kononěnko se s Garriottem vrátili na Zemi a kosmonauti Expedice 18 (včetně Gregory Chamitoffa, který přešel z Expedice 17) zůstali na stanici. Fincke s Lončakovem po obvyklém půlroce pobytu na stanici přistáli 8. dubna 2009 po letu trvajícím 178 dní a 14 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Další aktivity.", "content": "Společně s dalším astronautem Terrym Virtsem obdržel drobnou cameo roli v epizodě „Toto jsou cesty...“ (2005), posledním díle sci-fi seriálu \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Michael Fincke (* 14. března 1967 Pittsburgh, Pensylvánie, USA) je bývalý americký voják, od května 1996 astronaut NASA. Má za sebou dva půlroční lety na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS).", "tgt_summary": "Edward Michael \"Mike\"/\"Spanky\" Fincke (born March 14, 1967) is an American astronaut who formerly held the American record for the most time in space (381.6 days). His record was broken by Scott Kelly on October 16, 2015. In January, 2019 Fincke was selected to fly on the first crewed flight of Boeing's CST-100 Starliner, making Fincke the first astronaut since John Young to fly on 3 different launch vehicles into orbit.", "id": 1297506}
{"src_title": "Willem Dafoe", "tgt_title": "Willem Dafoe", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Dafoe, šesté z osmi dětí, se narodil jako William James Dafoe v Appletonu ve státě Wisconsin, syn Muriel Isabel (rozené Sprissler), zdravotní sestry z Bostonu, a chirurga Williama Alfreda Dafoea. Jeho děda pocházel z Belleville v Ontariu. Své původní jméno „William“ si změnil na „Willem“ (nizozemská verze „William“) z důvodu, aby mu lidé nemohli říkat „Billy“. Poté, co byl vyhozen ze Appleton East High School za výrobu videa, které vedení školy označilo za pornografické, dokončil svá studia nedaleko na Lawrence University. Poté studoval drama na University of Wisconsin-Milwaukee, ale školu opustil před promocí, protože se přidal k nově vzniklé avantgardní skupině Theatre X.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po čtyřletém turné s Theatre X po Spojených státech a Evropě se přestěhoval do New Yorku a přidal se k experimentální divadelní skupině The Performance Group. Dafoeova filmová kariéra začala v roce 1981, když si zahrál ve filmu \"Nebeská brána\" (\"Heaven's Gate\"), ale jeho role byla vystřižena z filmu. V polovině 80. let byl obsazen Williamem Friedkinem do filmu \"Žít a zemřít v L. A.\", ve kterém Dafoe ztvárnil roli padělatele Ricka Masterse. O rok později hrál vůdce motorkářského gangu ve filmu \"Nemilovaná\" (\"The Loveless\") a později hrál podobnou roli ve filmu \"Ohnivé ulice\", ale jeho zlomová byla role soucitného seržanta Eliase ve filmu \"Četa\" (1986). V roce 1988 Dafoe hrál v jiném filmu zasazeného do Války ve Vietnamu, toho času jako CID (vyšetřovatel) agenta Bucka McGriffa ve filmu \"Saigon\". Od té doby se stál populárním charakterním hercem. Často hraje vznětlivé a podlé role, jako třeba Green Goblin ve filmech o Spider-Manovi a Barillo ve filmu \"Tenkrát v Mexiku\". Předtím byl zvažován na roli Jokera ve filmu Tima Burtona a Sama Hamma z roku 1989 \"Batman\". Hamm vzpomíná „Připadlo nám, že Willem Dafoe vypadá přesně jako Joker.“ Roli nakonec dostal Jack Nicholson. Také ztvárnil Ježíše ve filmu \"Poslední pokušení Krista\" (1988). Tenkrát poznamenal „Do dneška jsem nemohl uvěřit, že jsem byl tak drzý, abych hrál roli Ježíše“. Hrál v erotickém thrilleru \"Tělo jako důkaz\" s Madonnou. V tomto filmu se objevil nahý, ve scéně na parkovišti, kde Madonně provádí orální sex. V roce 1991, Willem Dafoe ztvárnil manhattanského drogového dealera ve filmu \"Muž bez spánku\". Tento film byl přijat kladně jak diváky, tak i kritiky. Dafoe hrál excentrického agenta FBI ve filmu \"Pokrevní bratři\" (1999) a ve filmu \"Americké psycho\" (2000). Byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v roce 1986 za film \"Četa\" a v roce 2000 za film \"Ve stínu upíra\". Hrál také v animovaném filmu \"Hledá se Nemo\", kde propůjčil hlas Gillovi.  Krátce pracoval jako model – v roce 1990 na kampani firmy Prada. V roce 2004, Dafoe propůjčil svůj hlas ve videohře o Jamesi Bondovi \"Everything or Nothing\" padouchovi Nikolai Diavolovi. V roce 2006 hrál detektiva NYPD Stana Aubraye za honbou na sériového vraha, hlavní roli v thrileru \"Jiná perspektiva\", proti Scottu Speedmanovi a Peteru Stormareovi. Hrál mimo jiné po boku Rowana Atkinsona ve filmech \"\" (1997) a \"Prázdniny pana Beana\", který měl premiéru 30. března 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dafoe potka režisérku Elizabeth LeCompte u The Performance Group. LeCompte a Dafoe částečně obnovili The Performance Group a stali se spolupracovníky a zakládajícími členy The Wooster Group, a poté vznikl jejich vztah. Jejich syn, Jack, se narodil v roce 1982. Pár se rozešel v roce 2004. Dafoe si vzal italskou režisérku a herečku Giadu Colagrande 25. března 2005.  Je spolumajitelem restaurace s hereckým kolegou z Čety Johnem C. McGinleyem.  Dafoeův bratr Donald je chirurg a vědec.", "section_level": 1}], "src_summary": "William James „Willem“ Dafoe (* 22. července 1955) je americký filmový a divadelní herec. Zakládající člen experimentální divadelní společnosti The Wooster Group. Je znám například z filmů \"Žít a zemřít v L. A.\", \"Četa\", \"Poslední pokušení Krista\", \"Ve stínu upíra\", \"Hořící Mississippi\", \"Pokrevní bratři\", a ve filmové sérii \"Spider-Man\".", "tgt_summary": "William James \"Willem\" Dafoe (born July 22, 1955) is an American actor. He is known for his distinct gravelly voice, and has received multiple accolades, including nominations for four Academy Awards and three Golden Globe Awards. He has frequently collaborated with filmmakers Paul Schrader, Abel Ferrara, Lars von Trier, and Wes Anderson.", "id": 327271}
{"src_title": "Churrité", "tgt_title": "Hurrians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K formování churritského etnika docházelo pravděpodobně v 1. pol. 3. tis. př. n. l., kdy se pravděpodobně churritština oddělila od uratejštiny. V Akkadském období 24.–23. století př. n. l. žili pravděpodobně v oblasti horních přítoků Tigridu a Cháburu, kde pravděpodobně existovalo několik menších státních útvarů, kde jsou doloženy churritské vládnoucí dynastie. Nejznámějším z nich byl Urkeš. V období 3. dynastie z Uru (22.–23. století př. n. l.) je doložena přítomnost churritských válečných zajatců v jižní Mezopotámii. Kolem přelomu 17.–16. století př. n. l. došlo ke sjednoceni churritských etnik a vzniku státu Mitanni, který v 15. století př. n. l. ovládal celou severní Sýrii (Aleppo, Ugarit, Alalach), jižní Malou Asii a povodí východních přítoků Tigridu. Říše Mitanni zanikla v průběhu 13. století př. n. l. Churrité pak žili v této oblasti dále, což dokládá přítomnost churritských jmen v Novoasyrských textech.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a písmo.", "content": "Churritština, která byla pravděpodobně příbuzná s uratejštinou, nebo také se severovýchodními kavkazskými jazyky, je aglutinačním a ergativním jazykem. Zapisovala se klínovým písmem, které obsahuje logogramy, slabičné i hláskové grafémy. V Ugaritu se na zapisování churritštiny používalo místní kvalfabetické klínové písmo. Churritština měla několik dialektů. První záznamy pocházejí z konce 3. tis. př. n. l., která pojednává o založení chrámu boha Nerigala. Absolutní většina je až však 2. tis. př. n. l. Texty jsou doloženy v Sýrii (Ugarit), v jižní Mezopotámii (Mari, jižní Babylonie), Egyptě (Tell el-Amarna – Achetaton), ale především největší nálezy pocházejí z Chetitské říše, a to především z jejich hlavního města Chattušaše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Churrité (klínopisně \"Ḫu-ur-ri\") bylo starověké předněvýchodní etnikum, žijící především v Malé Asii, v severní Sýrii a v severní a východní Mezopotámii. Jejich jazykem byla churritština, která byla pravděpodobně příbuzná s uratejštinou. Uvažuje se o příbuznosti se severovýchodními kavkazskými jazyky.", "tgt_summary": "The Hurrians (; cuneiform: ; transliteration: \"Ḫu-ur-ri\"; also called Hari, Khurrites, Hourri, Churri, Hurri or Hurriter) were a people of the Bronze Age Near East. They spoke a Hurro-Urartian language called Hurrian and lived in Anatolia, Syria and Northern Mesopotamia. The largest and most influential Hurrian nation was the kingdom of Mitanni, the Mitanni perhaps being Indo-Iranian speakers who formed a ruling class over the Hurrians. The population of the Indo-European-speaking Hittite Empire in Anatolia included a large population of Hurrians, and there is significant Hurrian influence in Hittite mythology. By the Early Iron Age, the Hurrians had been assimilated with other peoples. Their remnants were subdued by a related people that formed the state of Urartu. The present-day Armenians are an amalgam of the Indo-European groups with the Hurrians and Urartians.", "id": 2146638}
{"src_title": "Shjon Podein", "tgt_title": "Shjon Podein", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "Jedná se o bojovného a zarputilého hokejistu, který vyznával tvrdou a fyzickou hru. V sedmnácti letech hrál za John Marshall Rockets v lize středních škol státu Minnesota (High-MN).  Poté hrál univerzitní hokej na University of Minnesota-Duluth. Svými výkony nijak nevynikal, přesto byl v roce 1988 draftován Edmontonem Oilers do NHL v 8. kole na celkově 166. místě. Na univerzitě se mu podařil, až ročník 1989–1990 kdy si v 35 zápasech připsal 39 kanadských bodů.  Poté podepsal smlouvu v Edmontonu, ale celou sezonu 1990–1991 hrál na farmě v Cape Bretonu. Kde zapadl do průměru. Celou další sezónu 1991–92 hrál také na farmě, ale už o sobě dal výrazněji vědět a nastřílel 30 gólů. V sezóně 1992–1993 Dostal příležitost v NHL a hrál za Edmonton Oilers ve 40 zápasech. Ovšem stále se stěhoval mezi Edmontonem v NHL a jeho farmářským týmem Cape Bretonem v AHL s kterým, ale vyhrál Calder Cup (cena pro nejlepší tým AHL). V sezóně 1993–94 si za Edmonton opět moc nezahrál a neprodloužil v Edmontonu Oilers smlouvu.  27. července 1994 podepsal smlouvu jako volný agent s Philadelphií Flyers, zde měl podmínky o poznání lepší a celou sezónu 1994–1995 (\"zkrácenou kvůli stávce hokejistů\") odehrál celou. Byl ceněn pro svoji dobrou defenzivní činnost a \"černou práci\". Ve Philadelphii strávil skvělých 5 sezón a v roce 1997 se s týmem dostali, až do finále Stanley Cupu, kde prohráli s Detroitem Red Wings.  12. listopadu 1998 byl vyměněn do Colorada Avalanche, za Keitha Jonese. V Coloradu začalo další jeho úspěšné období, které gradovalo v sezóně 2000–2001, kdy vyhrál s týmem Stanley Cup. Shjon také založil dětský vzdělávací program a za svojí charitativní činnost dostal za sezónu 2000–2001 King Clancy Memorial Trophy.  11. února 2002 byl vyměněn do St. Louis Blues, za Mikea Keanea. V St. Louis dohrál sezónu 2001–2002 a hrál tu ještě v sezóně 2002–2003.  Po sezóně se rozhodl ve svých 34 letech odejít do Evropy, kde podepsal 21. října 2003 s týmem Växjö Lakers HC, který hrál v 2. nejvyšší švédské lize. Kde sehrál 2 sezóny.  Pro sezonu 2005–06 byl představen jako ikona, teprve 2. ročníku exotické ligy hrané v Asii: Asijké Hokejové Ligy (ALH), kde hrál za japonský tým HC Nikko Ice Bucks. Po této sezoně ukončil ve svých 37 letech svoji hráčskou kariéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shjon Podein (* 5. března 1968, Rochester, Minnesota, USA) je bývalý americký hokejový útočník, který hrál mimo jiné zámořskou NHL a který po sezóně 2005–06 ukončil svoji hráčskou kariéru.", "tgt_summary": "Shjon Walter Podein (born March 5, 1968) is an American former professional ice hockey left winger who played 11 seasons in the National Hockey League (NHL) for the Edmonton Oilers, Philadelphia Flyers, Colorado Avalanche and St. Louis Blues.", "id": 382184}
{"src_title": "Wesley Clark", "tgt_title": "Wesley Clark", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "První vyznamenání si vysloužil ve Válce ve Vietnamu, jíž se účastnil od roku 1969. Po jejím skončení až do 90. let trávil prací pro Bílý dům a některých vedoucích postů v armádě. V této době též získal vzdělání z \"Command and General Staff College\" a \"National War College\", kde získal další znalosti z oblasti vojenství a válečnictví. V 80. letech sloužil jako velitel výcvikových zařízení jako \"Fort Irwin Military Reservation\" nebo \"National Training Center\", později působil v nejvyšším velení ve Sboru náčelníků štábů (\"Joint Chiefs of Staff\") ve vedoucí pozici pro strategické plánování a politiku (\"Strategic Plans and Policy\"). Měl podíl na plánování účasti americké armády během Války v Bosně a Hercegovině.  Clark velel Operaci Spojenecká síla během války v Kosovu, během svého velitelského mandátu evropského nejvyššího spojeneckého velitelství NATO mezi lety 1997 a 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po odchodu z armády se Clark angažuje v politice, přičemž má blíže k demokratům než k republikánům. Ve volebním roce 2004 kandidoval na prezidenta USA, ale brzy se kandidatury vzdal ve prospěch Johna Kerryho, kterého preferoval. Ve stejné době založil stranu \"WesPAC: Securing America\", kterou využil k podpoře mnohých demokratických kandidátů.  2. března 2007 v rozhovoru s novinářkou Amy Goodmanovou vypověděl, že 10 dnů po 11. září 2001 se při návštěvě Pentagonu dověděl o rozhodnutí vojenského a politického vedení administrativy George W. Bushe provést preventivní útok na Irák bez jakýchkoli příčin či důkazů; a o pár dní poté o rozšíření tohoto plánu, které počítalo s invazí armády USA do sedmi zemí během následujících pěti let, kromě Iráku např. do Libye, Sýrie a nakonec Íránu.  V současné době pracuje v administrativě Baracka Obamy jako zástupce předsedy skupiny lobbující pro využití bioethanolu, \"Growth Energy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Wesley Kanne Clark, Sr., (* 23. prosince 1944 Chicago) je vysloužilý americký generál armády Spojených států. Studoval na Oxfordu a 2. července 1962 nastoupil na Vojenskou akademii ve West Pointu. Jeho vojenská kariéra trvala 34 let (). Je nositelem Řádu britského impéria, Purpurového srdce, Prezidentské medaile svobody a mnoha dalších vojenských (amerických i mezinárodních), i společenských prestižních ocenění, mimo jiné např. Český kříž za zásluhy (I. třídy) ministra obrany ČR.", "tgt_summary": "Wesley Kanne Clark, Sr. (born December 23, 1944) is a retired general of the United States Army. He graduated as valedictorian of the class of 1966 at West Point and was awarded a Rhodes Scholarship to the University of Oxford, where he obtained a degree in Philosophy, Politics and Economics. He later graduated from the Command and General Staff College with a master's degree in military science. He spent 34 years in the U.S. Army, receiving many military decorations, several honorary knighthoods, and the Presidential Medal of Freedom.", "id": 744598}
{"src_title": "Mistrovství světa v házené mužů 1964", "tgt_title": "1964 World Men's Handball Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "SRN - Jugoslávie 14:14 (8:8)  6. března 1964 - Gottwaldov (Zlín)  6. března 1964 - Gottwaldov (Zlín)  7. března 1964 - Gottwaldov (Zlín)  7. března 1964 - Gottwaldov (Zlín)  9. března 1964 - Uherské Hradiště  9. března 1964 - Uherské Hradiště", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Švédsko - Maďarsko 15:8 (8:4)  6. března 1964 - Bratislava  6. března 1964 - Bratislava  7. března 1964 - Bratislava  7. března 1964 - Bratislava  9. března 1964 - Bratislava  9. března 1964 - Bratislava", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "ČSSR - Francie 23:14 (12:7)  6. března 1964 - Praha  6. března 1964 - Praha  7. března 1964 - Praha  7. března 1964 - Praha  9. března 1964 - Praha  9. března 1964 - Praha", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Rumunsko - SSSR 16:14 (7:8)  6. března 1964 - Pardubice  6. března 1964 - Pardubice  7. března 1964 - Pardubice  7. března 1964 - Pardubice  9. března 1964 - Pardubice  9. března 1964 - Pardubice  Maďarsko - SRN 19:15 (7:7)", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále A.", "content": "11. března 1964 - Praha  11. března 1964 - Praha  13. března 1964 - Praha  13. března 1964 - Praha  ČSSR - SSSR 18:15 (9:8)", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále B.", "content": "11. března 1964 - Praha  11. března 1964 - Praha  13. března 1964 - Praha  13. března 1964 - Praha", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Rumunsko – Švédsko 25:22 (14:13)  15. března 1964 - Praha Branky: Hnat 7, Moser 7, Nodea 4, Costache II 3, Ivanescu 2, Gruia, Iacob - Almqvist 6, Jarlenius 5, Gösta Carlsson 3, Karrström 3, Kjell Jönsson 2, Kämpendahl 2, Akervall. Rozhodčí: Horst-Günther Schneider (GER)  Rumunsko: Redl, Tale - Costache II, Gruia, Hnat, Iacob, Ivanescu, Moser, Nodea, Otela, Popescu.  Švédsko: Ring, Lindblom - Akervall, Almqvist, Gösta Carlsson, Collin, Jarlenius, Kjell Jönsson, Kämpendahl, Karrström, Nedvall.", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "ČSSR – SRN 22:15 (8:7)  14. března 1964 - Praha Rozhodčí: Pupič (YUG)  ČSSR: Vícha - Mareš (4), Rada (4), Fröllo (2), Havlík (2), Duda (3), Beneš, Seruga (4), Rážek (3), Trojan.  SRN: Delfs (Struck) - Schilmann (3), Grill, Lange (2), Hönnige (1), Mühleisen (4), Lukas (2), Bahrdt (1), Graf, B. Struck (2).", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "SSSR - Jugoslávie 27:18 (13:9)  14. března 1964 - Praha", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Dánsko - Maďarsko 23:14 (8:6)  15. března 1964 - Praha", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "4. SRN  Trenér: Werner Vick", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Prosinec 1963 - Leden 1964", "section_level": 1}], "src_summary": "5. mistrovství světa v házené proběhlo ve dnech 6. - 15. března v Československu. Mistrovství se zúčastnilo 16 mužstev, rozdělených do čtyř skupin po čtyřech týmech. Z každé skupiny postoupila první dvě mužstva do dvou semifinálových skupin. Vítězové skupin hráli finále o titul, druzí o třetí místo, ostatní o další umístění.", "tgt_summary": "The 1964 World Men's Handball Championship was the fifth team handball World Championship. It was held in Czechoslovakia. Romania won the championship.", "id": 15070}
{"src_title": "Daniela Kovářová", "tgt_title": "Daniela Kovářová", "src_document": [{"title": "Pracovní život.", "content": "V letech 1979–1983 studovala na Gymnáziu Jízdárenská v Ostravě. Poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně (v současnosti Masarykova univerzita), kde obhájila v roce 1987 titul \"doktor práv\" (JUDr.). V letech 1987 až 1989 byla členkou Komunistické strany Československa.  V listopadu 1989 složila advokátní zkoušky. V letech 1990–2008 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního práva, rodinného práva a smluvní agendy. Mezi lety 1999–2005 působila jako předsedkyně Sekce pro trestní právo a obhajobu České advokátní komory (ČAK). V období 2005–2008 byla předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání ČAK.  Po pádu druhé vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 byla ODS nominována do úřadu ministryně spravedlnosti ČR, kterou pak vykonávala ve vládě Jana Fischera až do června 2010. Na sklonku své ministerské činnosti byla mezi šesti osobami navrženými v Senátu do funkce Veřejného ochránce práv; ve druhém kole tajných senátních voleb skončila čtvrtá s deseti hlasy, čímž se nedostala mezi dva senátní nominanty na funkci.  V letech 2008–2011 také vedla Justiční akademii v Kroměříži; tu se rozhodla ke konci ledna 2011 opustit, prý z důvodu šikany ze strany Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo však šikanu popřelo. Poté se vrátila do advokacie a zaměřuje se především na rodinné právo a související oblasti. Ve společnosti Havlíček Brain Team přednáší rodinnou a dědickou problematiku a spolupořádá konferenční a vzdělávací akce. Publikuje v odborném i populárním tisku.  Od podzimu 2011 vyučuje \"právní pomoc v zahraničí\" na pražské Diplomatické akademii, soukromé škole, kterou založil a vlastní Cyril Svoboda. Vede vlastní advokátní kancelář zaměřenou na rodinné problémy, vyučuje právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a v Ústavu práva a právní vědy. Od listopadu 2011 do prosince 2016 byla šéfredaktorkou odborného časopisu Rodinné listy, od roku 2017 stojí v čele jeho redakční rady. Je zkušebním komisařem pro advokátní zkoušky a zkoušky z mediace a členkou Rady Obce spisovatelů a členkou Střediska západočeských spisovatelů. Spolupracuje s nakladatelstvím Havlíček Brain Team, s nímž spolupořádá Pražský právnický podzim – každoroční setkání odborníků z právnických profesí, která také pravidelně moderuje. V oboru rodinného práva získala ocenění Právník roku za rok 2016. Počátkem roku 2018 založila Unii rodinných advokátů - odborný spolek, jehož cílem je podpora tradiční rodiny a mimosoudního řešení rodinných sporů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je vdaná za Ing. Martina Kováře, MBA, generálního ředitele nábytkářské firmy \"Jitona a. s.\" (se sídlem v Soběslavi), bydlí spolu ve Štěnovicích u Plzně a mají dvě dospělé děti. Od roku 1995 je členkou Mensy ČR, mezi zářím 1998 a červnem 2001 byla členkou Rady Mensy ČR a mezi říjnem 1999 a červnem 2000 místopředsedkyní správní rady „mensovního“ Osmiletého gymnázia Buďánka. Od roku 2013 je tiskovou mluvčí Obce spisovatelů ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Literární činnost.", "content": "Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem \"Ida Sebastiani\" (rodné jméno její italské babičky) vydala knihu mysteriózních povídek s názvem \"Minutové povídky\". Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha \"„Láskyplné“ povídky\". Rozepsané má \"Justiční povídky\" a \"Erotické povídky\".  Od roku 2009 do počátku roku 2012 byla členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství.V prosinci 2010 vydala humorné vylíčení svých zkušeností v politice nazvané \"Můj flirt s politikou aneb Příručka pro ministryně\". Na podzim roku 2011 vydala sbírku justičních povídek nazvanou \"Oko za oko\" a v roce 2012 jí v nakladatelství Mladá fronta vyšel román \"Sbohem, cizinko\". Na počátku roku 2014 vydala sbírku fejetonů \"Jak se dělá štěstí\", v listopadu 2014 cynický román o justici a silných ženách, nazvaný \"Advokátka v šoku\". V roce 2015 vydala detektivku \"Mrtvá z golfového hřiště,\" za kterou získala cenu Bohumila Polana a cenu Literární akademie Blinkr v soutěži o nejlepší román roku za rok 2015\". V\" roce 2016 vydala další detektivku \"Smrt v justičním paláci.\" V roce 2017 napsala spolu s doc. MUDr. Radimem Uzlem humoristickou knihu \"Jak se žije padesátkám anebo čarodějnice neupalovat!\" Pravidelně publikuje články a komentáře v odborném i denním tisku.  Je držitelkou čestného uznání (2008) a výroční literární ceny (za rok 2013) západočeského měsíčníku \"Plž\" (Plzeňský literární život).", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Negativní kritické reakce v médiích vyvolal článek \"„Jsem ráda, že Otakar T. zemřel,“\" publikovaný 25. března 2011 v \"Lidových novinách\" a o tři dny později otištěný v internetovém deníku \"Neviditelný pes\". Autorka se v něm vyjádřila k sebevraždě hlavního obviněného z vraždy Anny Janatkové, Otakara T., kterou spáchal ve vazební věznici. V závěru příspěvku napsala: \"„Emoce matky, advokáta a obhájce lidských práv se ve mně stále zmítají. Ve světle výše zmíněných možností však vítám, že Otakar T. zemřel. A doufám, že peklo skutečně existuje.“\" V reakcích bylo podrobeno kritice především její nepochopení základní právní zásady – presumpce neviny. Advokát Aleš Uhlíř vyjádřil k tvrzení kolegyně „o skončení Otakara T. v pekle“ názor, že takové přání \"„náleží svou primitivností snad do různých anonymních diskusí, avšak u právničky, která stála na tak vysokém postu v české justici, je přinejmenším nepochopitelné.“\"  Dalším případem se stalo zasahování do případu Jiřího Kotíka, který byl odsouzený na 10 let za půlmiliardový podvod. Když ho soudy neosvobodily, zasáhla tehdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, velmi blízká spolupracovnice a obchodní partnerka Pavla Němce. Ani její zásah však nestačil a muselo tak dojít k omilostnění Jiřího Kotíka při amnestii Václavem Klausem, který spolu s ním mimo jiné omilostnil i Jarmilu Morávkovou, Miroslavu Pragerovou, Karla Steinigera a Jana Kondlera - všichni měli blízké vazby na Františka Mrázka a Tomáše Pitra.  Jako kontroverzní byl označován její zásah v kauze lupičů, kteří v roce 2008 v Hořicích ukradli z auta bezpečnostní agentury 74 miliónů korun. Stížnost pro porušení zákona, kterou jako ministryně spravedlnosti podala, vedla k přerušení trestu hlavních obžalovaných Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, kteří pak byli v červnu 2010 propuštěni na svobodu. Jiří Pospíšil, nástupce Kovářové na postu ministra spravedlnosti, vzal tuto stížnost zpět a soud oba muže vyzval k návratu do vězení. Tito tak neučinili a v listopadu 2010 na ně byl vydán mezinárodní zatykač. Oba odsouzení pak byli v květnu 2011 zadrženi v Thajsku a předáni zpět do České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daniela Kovářová, rozená Šindlerová, (* 17. listopadu 1964 Ostrava) je česká právnička, spisovatelka, advokátka se specializací na rodinnou problematiku a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie a v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky ve Fischerově vládě. Od ledna 2018 je prezidentkou Unie rodinných advokátů.", "tgt_summary": "Daniela Kovářová (born 17 November 1964) is a Czech politician who served as Minister of Justice in the caretaker government of Jan Fischer from 2009 to 2010.", "id": 2057180}
{"src_title": "Alex Tanguay", "tgt_title": "Alex Tanguay", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "Alex v mládí hrával v lize QAAA (Quebec Amateur Athletic Association) za tým Cap-de-Madeleine Estacades.  Před sezónou 1996/1997 přešel do kanadské juniorské ligy QMJHL, kde hrál za Halifax Mooseheads a hned v 1. sezóně o sobě dal vědět, když si připsal 68 bodů v 70 zápasech a po zásluze byl jmenován do sestavy nejlepších nováčků ligy QMJHL (QMJHL All-rookie team). Další sezóna (1997/1998) se mu povedla ještě lépe a hrál i na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji za Kanadu, ale nezískali žádnou medaili. O Tanguayovi se šířila dobrá pověst i mezi kluby NHL a na draftu NHL v roce 1998 si ho v 1. kole, jako celkově 12. vybral tým Colorado Avalanche. V sezóně 1998/1999 hrál opět za Halifax, ale po skončení sezóny, ještě stihl nastoupit v pěti zápasech základní části a pěti zápasech Playoff za farmářský tým Colorada Avalanche, za tým Hershey Bears hrající ligu AHL.  V sezóně 1999/2000, už ale hrál pravidelně ve slavné lize NHL a hned ve své první sezóně dokázal nastřádat 51 kanadských bodů, což byl na nováčka slušný počin. V sezóně 2000/2001 se mohl radovat z ohromného úspěchu, když se svým týmem Colorado Avalanche vyhrál Stanley cup, když právě on vstřelil vítězný gól v šestém prodloužení posledního zápasu, který rozhodl o vítězství 4:0 na zápasy nad New Jersey Devils ve Finále Playoff. V Coloradu zažil své zatím nejúspěšnější období kariéry a obzvláště vydařená byla sezóna 2003/2004, kdy si zahrál i v exhibičním zápase NHL All-Star Game ve kterém proti sobě hrají výběry největších hvězd z Východní a Západní konference, ve kterém si sice nepřipsal ani bod, ale celkově se v této sezóně umístil na 9. místě v kanadském bodování se 79 body za 25 gólů a 54 asistencí.  V sezóně 2004/2005, která se v NHL nehrála kvůli výluce, hrál Alex ve Švýcarské lize NL A za HC Lugano, kde si zahrál, ale pouze v 6 zápasech, ve kterých si připsal 6 kanadských bodů.  Ve znovunastartované NHL se mu v sezóně 2005/2006 opět dařilo, ale i díky novým pravidlům platového stropu byl po sezóně vyměněn do Calgary Flames za Jordana Leopolda, za výběr místo Calgary Flames v 2. kole draftu 2006 (Codey Burki) a za výběr místo Calgary Flames v 2. kole draftu 2007 (Trevor Cann). V 1. sezóně za Calgary Flames byl úspěšný, ale v sezóně 2007/2008 se mu nedařilo, tak jak byl zvyklý a stěžoval si na defenzivní systém hry Flames a ačkoliv měl ve smlouvě klauzuli o \"nevyměnitelnosti\", tak se této klauzule vzdal a požádal vedení o přestup.  Vedení Calgary Flames mu vyhovělo a v létě 2008 ho vyměnili společně s výběrem místo Calgary Flames v 5. kole draftu 2008 (Maxim Trunev) za výběr místo Montrealu Canadiens v 1. kole draftu 2008 (Greg Nemisz) a za výběr místo Montrealu Canadiens v 2. kole draftu 2009 \"(Tento výběr byl později vyměněn do Colorada, které si vybralo hráče Stefana Elliotta)\". Alex Tanguay se do Montrealu velmi těšil hlavně na útočnější hokej a také pochází z Quebecu, ve kterém Montreal leží. V sezóně 2008/2009 hrál dobře a dařilo se mu tak, jak byl zvyklý dříve, ale hrál pouze v 50 zápasech, protože mu sezónu zkrátilo zranění ramene.  Před sezónou 2009/2010 mu v Montrealu skončila smlouva a jako volný agent mohl podepsat smlouvu s kterýmkoliv týmem NHL, čehož využil k podpisu smlouvy s týmem Tampa Bay Lightning.  1. července 2010 se vrátil zpět do Calgary Flames na 1 rok za 1,7 milionu dolarů.  27. června 2013 se vrátil do Colorado Avalanche jako součást výměny spolu s Cory Sarichem za Shane O'Briena a Davida Jonese. Jeho sezónu 2013/14 poznamenalo zranění kyčle, kvůli němuž musel vynechat druhou polovinu sezóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alex Tanguay (* 21. listopadu 1979, Sainte-Justine, Québec, Kanada) je kanadský hokejový útočník, hrající za tým Colorado Avalanche v severoamerické profesionální lize NHL.", "tgt_summary": "Alex Joseph Jean Tanguay (born November 21, 1979) is currently the assistant coach of the Iowa Wild of the American Hockey League and is a Canadian former professional ice hockey winger who played for the Colorado Avalanche, Calgary Flames, Montreal Canadiens, Tampa Bay Lightning and Arizona Coyotes in the National Hockey League (NHL) and briefly for HC Lugano in the Swiss National League A in 2004. An offensive player, he is best known for his passing and playmaking ability.", "id": 1851157}
{"src_title": "Fjodor Jurčichin", "tgt_title": "Fyodor Yurchikhin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Fjodor Jurčichin pochází z adžarského města Batumi, narodil se v dělnické rodině, po matce je řecké národnosti. Roku 1983 absolvoval Moskevský letecký institut. Poté nastoupil ve společnosti RKK Eněrgija, zde mimo jiné sloužil na vědeckovýzkumné lodi „Kosmonaut Jurij Gagarin“. později byl přidělen do Střediska řízení letů (CUP), naposledy jako pomocník vedoucího letů programu Mir-NASA.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Po splnění podmínky tří let zaměstnání v Eněrgiji se roku 1986 přihlásil k kosmonautickému výcviku, prošel interním výběrem Eněrgije i lékařskými prohlídkami v Institutu lékařsko-biologických problémů a nakonec 15. října 1996 získal souhlas Hlavní lékařské komise k přípravě. Rozhodnutím Státní meziresortní komise byl 28. července 1997 doporučen do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija, formálně zařazen v Eněrgiji na pozici kandidáta na kosmonauta byl 14. října 1997. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina a 1. prosince 1999 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Od února 2000 byl zařazen mezi kosmonauty připravující se v CPK na lety na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). V srpnu 2001 byl zařazen do posádky letu STS-112, od září se připravoval v Johnsonovu vesmírném středisku v Houstonu.  Do vesmíru odstartoval 7. října 2002 na palubě raketoplánu Atlantis k letu STS-112. Úkolem mise byla dopravit a namontovat na ISS jednak část nosníku stanice a dále pár panelů se slunečními články. Atlantis přistál 18. října po 10 dnech, 19 hodinách a 59 minutách letu.  Od prosince 2003 do března 2006 byl zařazen do záložní posádky Expedice 13 zprvu s Johnem Herringtonem (do začátku roku 2005) a Dmitrijem Kondraťjevem (do ledna 2004), poté s Johnem Grunsfeldem a Olegem Kotovem. V červenci 2005 byl zařazen do skupiny 15/16/17, z jejíž členů se sestavovaly posádky Expedice 15 až 17. V květnu 2006 byl jmenován velitelem Expedice 15. Ke svému druhému letu vzlétl 7. dubna 2007 v Sojuzu TMA-10 (velitel lodi) s Olegem Kotovem (palubní inženýr) a vesmírným turistou Charlesem Simonyim. Členové Expedice 15 převzali stanici od Expedice 14, jejíž dva členové (Michael López-Alegría a Michail Ťurin) se Simonyim po týdnu přistáli se Sojuzem TMA-9, přičemž zbývající členka Expedice 14 – Sunita Williamsová přešla do nové posádky. V červnu 2006 raketoplán Atlantis přivezl Claytona Andersona, který nahradil Williamsovou. Během letu Jurčichin třikrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 18 hodin 44 minut. V říjnu 2007 Jurčichin a Kotov předali stanici následníkům z Expedice 16 a 21. října přistáli na Zemi.  V dubnu 2009 byl včleněn do posádky Sojuzu TMA-19, ve kterém měli na ISS přiletět členové Expedice 24 a 25. Ke stanici odstartoval 15. června 2010 ve funkci velitele lodi, společně s Američany Shannon Walkerovou a Douglasem Wheelockem. Na ISS strávil přes pět měsíců ve funkci palubního inženýra Expedic 24 a 25. Dvakrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 13 hodin a 10 minut. Vrátil se v Sojuzu TMA-19 s Walkerovou a Wheelockem. Přistáli 26. listopadu 2010 ve 4:46 UTC v Kazachstánu, 84 km severně od Arkalyku.  V srpnu 2011 byl jmenován členem Expedice 40/41 na ISS, společně s Gregory Wisemanem a Alexanderem Gerstem. V prosinci 2011 nahradil Maxima Surajeva v Expedici 36/37. Start byl plánován na květen 2013, v Sojuzu TMA-09M s ním měli letět Luca Parmitano a Karen Nybergová. Začátkem roku 2012 odešel z RKK Eněrgija a k 7. únoru 2012 se stal kosmonautem oddílu Střediska přípravy kosmonautů.  V květnu 2013 počtvrté vzlétl do vesmíru jako velitel Sojuzu TMA-09M s Parmitanem a Nybergovou, po šestihodinovém letu se připojili k posádce ISS. Na stanici Jurčichin pracoval jako palubní inženýr Expedice 36 a velitel Expedice 37. S Alexandrem Misurkinem provedl tři výstupy do vesmíru o celkové délce 20 hodin a 2 minuty. Tím jeho celkový počet výstupů do vesmíru dosáhl počtu osmi o celkové délce 51 hodin a 53 minut. Na Zem se posádka Sojuzu TMA-09M vrátila 11. listopadu 2013.  V červenci 2015 zahájil přípravu k pátému letu jako člen Expedice 52/53, společně s Jackem Fischerem a Paolo Nespolim, s očekávaným startem v Sojuzu MS-05 v květnu 2017. V říjnu 2016 byli Jurčichin a Fischer převedeni do Expedice 51/52.  Do vesmíru odstartoval v Sojuzu MS-04 20. dubna 2017. Jurčichin s Fischerem přiletěli na ISS a zapojili se do práce Expedice 51, od června 2017 Jurčichin plnil povinnosti velitele Expedice 52. Během mise jednou vystoupil do vesmíru, čímž počet výstupů zvýšil na devět o celkové délce 59 hodin a 27 minut. Na Zem se Jurčichin s Fischerem a ještě s Peggy Whitsonovou v Sojuzu MS-04 vrátili 3. září 2017. V září 2019 lékaři neuznali zdraví Jurčichina za odpovídající požadavkům na kosmonauta; v reakci na to k 13. prosinci 2019 Jurčichin odešel ze Střediska přípravy kosmonautů.  Jurčichin je ženatý, má dvě dcery.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fjodor Nikolajevič Jurčichin (, * 3. ledna 1959 v Batumi, Adžarská ASSR, Gruzínská SSR, SSSR) je od července 1997 ruský kosmonaut, původně člen oddílu kosmonautů RKK Eněrgija, roku 2012 přešel do oddílu Střediska přípravy kosmonautů. Roku 2002 vzlétl na palubě raketoplánu Atlantis (let STS-112) k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) a roku 2007 absolvoval půlroční kosmický let na ISS jako velitel Expedice 15. Potřetí pobýval na ISS v druhé polovině roku 2010 jako člen Expedice 24 a 25, počtvrté roku 2013 v Expedici 36/37 a popáté roku 2017 v rámci ĐĐExpedice 51]]/52. Ve vesmíru prožil 672 dní, 20 hodin a 40 minut. Provedl 9 výstupů do otevřeného vesmíru o celkové délce 59 hodin a 27 minut.", "tgt_summary": "Fyodor Nikolayevich Yurchikhin () is a Russian cosmonaut of Greek descent, engineer and RSC Energia test-pilot who has flown on five spaceflights. His first spaceflight was a 10-day Space Shuttle mission STS-112. His second was a long-duration stay aboard the International Space Station (ISS) as a Flight Engineer for Expedition 15; for this mission he was launched in the Soyuz TMA-10 spacecraft. He has undertaken two further long-duration stays aboard the ISS, as a crew member of Expedition 24 / 25. For this mission he was launched with the spacecraft Soyuz TMA-19, and he landed in November 2010, also with the TMA-19 spacecraft. He served as Soyuz Commander for his fourth mission aboard Soyuz TMA-09M, as Flight Engineer for Expedition 36 and ISS Commander for Expedition 37. In April 2017, Yurchikhin launched on Soyuz MS-04 for the fifth spaceflight of his career, a six-month mission to the ISS as part of Expedition 51 and 52, for which he was the Commander.", "id": 2349618}
{"src_title": "Stegosauria", "tgt_title": "Stegosauria", "src_document": [{"title": "Paleobiologie.", "content": "Stegosauři patří spolu s příbuznými ankylosaury do skupiny Thyreophora, pro kterou je charakteristická přítomnost různého množství osteodermů (kostních destiček) a tělního pancíře. Stegosauři na rozdíl od ankylosaurů nemají příliš dobře vyvinutý tělní pancíř, zato jsou vybaveni často až bizarní plejádou různých trnů, bodců a plátů, které ční z jejich hřbetu, krku, ocasu a boků. Na konci ocasu se obvykle nacházelo několik ostrých bodců, sloužících jako zbraň před útočícími dravými teropody. Stegosauři měli často omezený počet zubů a přední část jejich rohovinou pokrytého zobáku (ramfotéka) byla obvykle bezzubá. Zajímavou formou je sauropodům podobný dlouhokrký rod \"Miragaia\" z Portugalska. Dosud není jisté, zda se stegosauři dokázali stavět na zadní, jak někteří paleontologové rovněž předpokládají.  V roce 2010 bylo publikováno několik vědeckých studií, výrazně upřesňujících pohled na paleobiologii stegosauridů. Byl například oznámen objev prvních zkamenělých otisků kůže (rod \"Hesperosaurus\") a poprvé byla podrobně zhodnocena funkce stegosauřích čelistí při mechanickém zpracování potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhová rozmanitost a rozšíření.", "content": "Stegosauři patří k dinosauřím kladům, od kterých nemáme dostatečné množství fosilních pozůstatků na to, abychom mohli plně rekonstruovat průběh jejich makroevoluce. Proto patří mezi relativně méně početné skupiny dinosaurů. Celkem je k červenci roku 2019 známo asi 27 druhů těchto ptakopánvých dinosaurů. To z nich činí pomyslně až šestou nejpočetnější skupinu druhohorních dinosaurů, po teropodech (466), sauropodomorfech (362), ornitopodech (213), rohatých dinosaurech (ceratopsech, 109) a ankylosaurech (95).  Ačkoliv většinu druhů stegosaurů známe ze severních kontinentů někdejší Laurasie (Severní Amerika, Evropa a Asie), fragmentární objevy z poslední doby ukazují, že biodiverzita této skupiny byla nejspíš stejně vysoká i na jižních kontinentech Gondwany. Z nich zatím známe jen tři rody stegosaurů - \"Adratiklit\" z Maroka, \"Kentrosaurus\" z Tanzanie a \"Paranthodon\" z Jihoafrické republiky - mnohé fosilní otisky a fragmenty však nasvědčují podstatně výraznějšímu rozšíření skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Podřád Thyreophora  Infrařád Stegosauria", "section_level": 1}], "src_summary": "Stegosauři, neboli zástupci skupiny Stegosauria (v překladu \"zastřešení ještěři\") byli primárně čtyřnozí býložraví ptakopánví dinosauři, žijící v období střední jury až spodní křídy (před asi 165 až 125 miliony let) především na území dnešní Severní Ameriky, Asie a Evropy. Jejich původ je třeba hledat nejspíše na území dnešní Číny nebo Velké Británie, odkud známe nejprimitivnější vývojové formy stegosaurů. Primitivní formu představuje například čínský \"Huayangosaurus\", jehož přední nohy jsou ještě stejně dlouhé jako zadní (primitivní znak). Největším a zároveň nejznámějším zástupcem skupiny byl svrchnojurský \"Stegosaurus\", dosahující délky až přes 9 metrů. Podobné velikosti však dosahoval zřejmě také \"Dacentrurus\".", "tgt_summary": "Stegosauria is a group of herbivorous ornithischian dinosaurs that lived during the Jurassic and early Cretaceous periods. Stegosaurian fossils have been found mostly in the Northern Hemisphere, predominantly in what is now North America, Europe, Africa, South America and Asia. Their geographical origins are unclear; the earliest unequivocal stegosaurian, \"Huayangosaurus taibaii\", lived in China.", "id": 2218169}
{"src_title": "Kakaovník pravý", "tgt_title": "Theobroma cacao", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kakaovník pravý je stálezelený strom, který měří 5–8 m, má tlustý kmen s plstnatými větvemi. Listy jsou tmavě zelené, až 30 cm dlouhé, celokrajné a lesklé. Při rašení listů je jejich barva červená. Oboupohlavné květy, kde kalich je růžový a koruna bělavá, vyrůstají přímo na kmeni nebo na silných větvích, tato vlastnost se odborně nazývá kauliflorie neboli kmenokvětost. Květy mají deset tyčinek ve dvou kruzích. Kakaovník kvete ve dvou hlavních vlnách, ale květy se tvoří v menším množství po celý rok. Plod je až 30 cm dlouhá protáhlá bobule žluté, hnědavé až červené barvy. Povrch je jemně hrbolatý, rozdělený deseti podélnými brázdami. V různě tlustém perikarpu je obvykle pět komor a v každé z nich je 4-14 kulovitých až zploštělých semen, která jsou většinou obklopena bělavým míškem nakyslé chuti. Semena, tzv. kakaové boby, jsou asi 2 cm dlouhá. Kmen má průměr až 30 cm. Staré stromy mají kmen bílo-šedý a mladé stromy mají hnědavý kmen. Dřevo kakaovníku je žluté až červené. Strom se rozmnožuje převážně semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení druhu.", "content": "Tento druh se z pěstitelského a komerčního hlediska rozděluje do tří skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Forastero.", "content": "Skupina, která je nejrozšířenější, představuje přes 90% světové produkce. Plody jsou elipsoidní, žluté; perikarp tlustý, tvrdý; semena zploštělá, trpké chuti. Roste planě v celém povodí Amazonky.", "section_level": 2}, {"title": "Criollo.", "content": "Tato skupina má plody pouze na kmenu, žluté nebo červené, povrch s výraznými brázdami a špičkou; perikarp tenký a měkký; semena kulovitá, výborné kvality, na trh se dostávají zřídka. Pěstuje se ve Střední Americe, na pobřeží Venezuely, na Madagaskaru a v Indonésii.", "section_level": 2}, {"title": "Trinitario.", "content": "Skupina, která vznikla v oblasti dolního Orinoka, pravděpodobně křížením dvou předchozích skupin, odtud se rozšířila na další ostrovy Karibské oblasti. Plody mají velkou variabilitu tvarů a zbarvení i kvality semen.  V hlavních pěstitelských oblastech kakaovníku pravého se pěstují různí kříženci výše uvedených skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Semena se po uvolnění z bobulí fermentují, což trvá podle skupiny a podmínek 1-6 dní. Fermentace probíhá působením vysoké teploty a kyseliny octové. Dále se za trvalého promíchávání suší při teplotách 80-130 °C. Následně se melou na kakaovou hmotu, z níž se lisováním oddělí tuk (kakaové máslo). Zbylá hmota poskytuje kakaový prášek, který je výchozí surovinou pro výrobu čokolády. Kakao obsahuje alkaloid theobromin, je příbuzný s kofeinem, má podobně povzbuzující účinky. Vylisovaný tuk (kakaové máslo) je za běžné teploty tuhý, nažloutlý, se specifickou chutí a vůní. Používá se při výrobě čokoládových cukrovinek. Semena jsou ceněna i jako koření, jimiž se ochucují některé masité a rybí pokrmy.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné využití.", "content": "Plody kakaovníku se využívají ve farmacii při výrobě čípků a v kosmetice.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Mexiku sloužily kakaové boby dříve jako platidlo a staly se základem mincovního systému. Začátkem 17. století se kakao a čokoláda objevily v Evropě. Ludvík XIV. zavedl tyto pochutiny i do střední Evropy a v 18. století vznikly v Evropě první továrny na výrobu čokolády. Stromy kvetou bohatě, ale na jedné rostlině dozraje přibližně jen 5 % všech plodů. Čerstvě sklizené plody obsahují průměrně 8,5 % bílkovin, 53% tuku, 10 % sacharidů, 1–2 % theobrominu a 0,8 % kofeinu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kakaovník pravý (\"Theobroma cacao\") je stálezelený strom z čeledi slézovitých (\"Malvaceae\"), kde je zařazen v podčeledi \"Byttnerioideae\". Původem pochází z tropické oblasti Jižní Ameriky, kde byl pěstován pravděpodobně již v 5. století. V dnešní době se pěstuje v tropech celého světa, ovšem největšími producenty kakaa jsou Pobřeží slonoviny, Ghana, Indonésie, Ekvádor, Kamerun a Nigérie.", "tgt_summary": "Theobroma cacao, also called the cacao tree and the cocoa tree, is a small ( tall) evergreen tree in the family Malvaceae, native to the deep tropical regions of Mesoamerica. Its seeds, cocoa beans, are used to make chocolate liquor, cocoa solids, cocoa butter and chocolate. The largest producer of cocoa beans in 2018 was Ivory Coast, with 37% of the world total.", "id": 1863193}
{"src_title": "Lékořice", "tgt_title": "Glycyrrhiza", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lékořice jsou vytrvalé byliny a polokeře s dlouhými oddenky a bohatým kořenovým systémem. Stonek je vzpřímený, větvený. Listy jsou lichozpeřené, složené nejčastěji z 5 až 17 celokrajných nebo pilovitých lístků. Palisty jsou přítomny, volné, vytrvalé nebo opadavé. Květy jsou uspořádány v úžlabních dlouze stopkatých hroznech. Kalich je pětičetný, zvonkovitý až válcovitý, s 5 zuby. Koruna je bílá, žlutá, purpurová až červená. Na rozdíl od klasických květů bobovitých jsou člunek a křídla zkráceny oproti pavéze. Tyčinek je 10, přičemž 9 z nich je srostlých a poslední je volná nebo po jedné straně přirostlá k ostatním (jednobratré nebo dvoubratré). Semeník je přisedlý, lysý a obsahuje 2 až 10 vajíček. Plodem je pukavý nebo nepukavý lusk různého tvaru, na povrchu obvykle trnitý a na vrcholu zúžený v zobánek. Semena jsou zploštělá, okrouhlého až ledvinovitého tvaru.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod lékořice zahrnuje asi 20 druhů. Je rozšířen především v Evropě a v Asii. Jedním druhem je zastoupen i v Severní Americe (\"Glycyrrhiza lepidota\"), v jižních oblastech Jižní Ameriky (\"G. astragalina\") a v jihozápadní Austrálii (\"G. acanthocarpa\"). V České republice není žádný druh původní, v teplejších oblastech se však místy vyskytuje lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") jako pozůstatek dřívějších kultur.  V evropské květeně je lékořice zastoupena celkem 5 původními druhy. Lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") roste v celém Středomoří, lékořice ježatá (\"G. echinata\") ve východní části, \"G. foetida\" pouze ve Španělsku. Další dva druhy rostou v Rusku: \"G. aspera\" a \"G. korshinskyi\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako stará kulturní rostlina je pěstována zejména lékořice lysá, pocházející ze Středomoří. Má využití jako léčivo, v cukrářství a také v tabákovém průmyslu. Významnou rostlinou tradiční čínské medicíny je lékořice uralská (\"Glycyrrhiza uralensis\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékořice (\"Glycyrrhiza\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to vytrvalé byliny a polokeře se zpeřenými listy a bílými, žlutými nebo červenými květy v hroznech. Některé druhy jsou využívány jako léčivo a v potravinářství, zejména lékořice lysá. V české květeně je zastoupen pouze zplanělý druh lékořice lysá.", "tgt_summary": "Glycyrrhiza is a genus of about 20 accepted species in the legume family (Fabaceae), with a subcosmopolitan distribution in Asia, Australia, Europe, and the Americas.", "id": 1107141}
{"src_title": "Vytautas Vičiulis", "tgt_title": "Vytautas Vičiulis", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve vsi Jedžiotai (okr. Skuodas). Měl sestru, dceru. Manželka Regina Vičiulienė pracovala v mateřské školce. Podporovala jej v umělecké činnosti. Původně elektrikář, vstoupil do ateliéru umělců „Guboja“ A. Ilginise, malíř marinista (tematika moře), maloval také portréty, abstrakce v Čiurlioniovském stylu, byl členem folklorní skupiny „Alka“. Výstava jeho obrazů byla v Muzeu Moře. Restaurátor klaipedského Starého města. Sečtělý, talentovaný, citlivý (velmi se trápil nad mnoha věcmi, například nad chátrajícím Starým městem Klaipedy, nad národním úpadkem), zajímal se horečně o politiku, o svobodu Litvy.", "section_level": 1}, {"title": "Tragický čin a jeho předvečer.", "content": "Vytautase velmi rozrušila nová redakce „gorbačovské“ Ústavy SSSR, publikovaná v deníku Izvestija. Komentoval ji slovy: „To je konec!“. Nedlouho před smrtí diskutoval s (tehdy) poslancem Městského výboru města Klaipėdy Vytautasem Čepem. Vytautas se upálil pozdě večer 2. března 1989, zahalen do litevské trikolóry. Zemřel za necelý den – 3. března ve 21 hodin na popáleniny na 98% povrchu těla..", "section_level": 1}, {"title": "Reakce režimu.", "content": "Okamžitě byly uklízeny zbytky popela po odvozu těžce popáleného Vytautase Vičiulise. Shodou okolností svědkyní tohoto úklidu byla jeho manželka, aniž by věděla, co se na místě stalo. Později při výslechu prokurátora rozpoznala Vytautasovy boty, zbytky oděvu a také zbytky litevské vlajky.. Následovaly policejní prohlídky (vše obrátili vzhůru nohama) za přítomnosti tehdy dvanáctileté dcery a množství návštěv nejasných činitelů, po kterých zmizelo množství Vytautasových věcí a dokumentů, dokonce při hledání čehosi chtěli probourat zdi ve sklepě. Vytautas byl potom propagandisticky označován za duševně chorého a i jinak byl očerňován. Pohřební procesí na hřbitov v Laugalai střežily policejní hlídky z obav z demonstrací. V té době však již rozvíjel činnost Sąjūdis a vyhlášení obnovení samostatnosti Litvy (11. března 1990) již bylo v dohlednu. Tento čin se proto později mohl zdát anachronický, ale ta doba byla složitá a pravděpodobně i tento čin svým nevelkým, ale nezanedbatelným dílem přispěl k pozdějšímu vývoji událostí.", "section_level": 1}, {"title": "Analogie.", "content": "Podobným způsobem protestovali:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vytautas Vičiulis (16. října 1951 – 3. března 1989) byl litevský umělec, oběť svého drastického protestu proti Ústavě SSSR. Upálil se v noci z 2. na 3. března 1989 v Klaipėdě před sochou V. I. Lenina, která je na prostransví mezi hotelem Klaipėda a Hudebním divadlem.", "tgt_summary": "Vytautas Vičiulis (October 16, 1951 in Skuodas district – March 3, 1989 in Klaipėda) was a Lithuanian painter and antiques restorer, better known for his self-immolation for political reasons. Protesting against the Soviet occupation of the Baltic States, he burned himself in Klaipėda close to the monument of Lenin in the late evening of March 2, 1989. Severely burned, he died in hospital at 9 pm on March 3. Vičiulis used fuel to set himself ablaze. Remains of the flag of Lithuania were found on his body.", "id": 1325831}
{"src_title": "Arnold Layne", "tgt_title": "Arnold Layne", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Píseň pojednává o transvestitovi, jehož hlavní zábavou je kradení ženského oblečení a spodního prádla z prádelních šňůr. Téma je založeno na skutečné události, kdy Watersova a Barrettova matka pronajímaly v Cambridgi byty studentkám, kterým se ztrácelo sušící se prádlo. Toto poněkud kontroverznější téma zapříčinilo, že i přesto, že se singl dostal do Top 20, jej Radio London, Radio Caroline i BBC odmítly hrát.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávání.", "content": "Píseň byla pod dohledem producenta Joea Boyda nahrána 29. ledna 1967 v londýnských Sound Techniques Studios, už od počátku byla zamýšlena jako první singl skupiny. Jenže 1. února téhož roku podepsali Pink Floyd smlouvu s vydavatelstvím EMI, které v té době chtělo využívat pouze vlastní producenty a pro Pink Floyd vyčlenilo Normana Smithe. Ten chtěl nahrát v EMI Studios novou verzi písně, s čímž Waters i Wright souhlasili, ale Barrett, přestože nebyl s původní nahrávkou zcela spokojen, byl proti, takže další nahrávání se již neuskutečnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Živé a alternativní verze.", "content": "První doložený koncert, kde Pink Floyd zahráli píseň „Arnold Layne“, se konal 6. dubna 1967 v anglickém Salisbury. Na koncertním repertoáru ale byla ještě dříve, neboť podle producenta Joea Boyda musela být skladba pro nahrávání zkrácena, její živé verze totiž dosahovaly s rozsáhlou střední instrumentální částí i 15 minut. Naopak poslední zaznamenaný koncert s touto písní se uskutečnil 6. října 1967 v Brightonu.  Píseň „Arnold Layne“ vyšla jako singl v mono verzi (katalogové číslo: Columbia EMI DB 8156) s B stranou „Candy and a Currant Bun“ ve Spojeném království dne 10. března 1967 jako vůbec první oficiální nahrávka Pink Floyd, v USA (pod katalogovým číslem Tower 333) vyšla 24. dubna téhož roku. Ačkoliv skladba nevyšla na žádném řadovém albu, byla vydána na kompilacích \"The Best of the Pink Floyd\" (1970), \"Relics\" (1971), \"Works\" (1983; zde v simulovaném stereu), \"\" (1997), \"\" (2001) a \"An Introduction to Syd Barrett\" (2010). Také se objevila na bonusovém CD \"The Early Singles\" box setu \"Shine On\" (1992) a bonusovém třetím CD reedice alba \"The Piper at the Gates of Dawn\" z roku 2007.  Na sólovém turné Radio K.A.O.S. Rogera Waterse v roce 1987 byl během představení pouštěn původní videoklip z roku 1967 s originální zvukovou stopou, nejednalo se tedy o živé předvedení písně. Na koncertní setlist se skladba „Arnold Layne“ opět dostala až v roce 2006 při sólovém turné Davida Gilmoura On an Island Tour. Poprvé zazněla na koncertě 17. dubna 2006 v kalifornském Oaklandu a v repertoáru vydržela do londýnského vystoupení 31. května téhož roku. Zahrána byla i na některých později doplněných Gilmourových letních koncertech, konkrétně 31. července ve Vienne a 12. srpna 2006 v Benátkách. Nahrávky z londýnských koncertů 29. až 30. května 2006 vyšly koncem téhož roku jako živý singl „Arnold Layne“, pocta tentýž rok zemřelému Barrettovi. Tato vystoupení byla též filmována a v roce 2007 vydána jako videozáznam \"Remember That Night\".  Dne 10. května 2007 zahráli Pink Floyd ve složení David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason píseň „Arnold Layne“ na koncertě Madcap's Last Laugh na počet Syda Barretta v londýnském Barbican Centre. V roce 2018 byla skladba zařazena na program debutového turné skupiny Nick Mason's Saucerful of Secrets.", "section_level": 1}, {"title": "Videoklip.", "content": "V první polovině roku 1967 vznikl též černobílý videoklip písně „Arnold Layne“, který natočil režisér Derek Nice na pobřeží Sussexu, na pláži Wittering. Vystupují v něm všichni čtyři tehdejší členové skupiny a pátá osoba, která je nakonec odhalena jako figurína. Poprvé byl vysílán 21. května 1967 ve francouzské televizi ORTF 2.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Arnold Layne“ je skladba britské rockové skupiny Pink Floyd napsaná kytaristou a zpěvákem Sydem Barrettem. Jako první singl kapely byla vydána v březnu 1967 a v britské hudební hitparádě se dostala nejvýše na 20. místo.", "tgt_summary": "\"Arnold Layne\" is the debut single released by the English rock band Pink Floyd on 10 March 1967, written by Syd Barrett.", "id": 1094582}
{"src_title": "Jan III. Švédský", "tgt_title": "John III of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako druhý syn švédského krále Gustava I. Vasy a nejstarší syn z osmi dětí, které králi porodila jeho druhá manželka Markéta Eriksdotter Leijonhufvud. Byl Gustavovým nejmilejším dítětem a otec údajně váhal, zda má trůn svěřit jeho staršímu bratrovi Eriku XIV. nebo Janovi. Svým synům předal různé švédské državy; Jan dostal 27. června roku 1556, ve svých 19 letech Finské vévodství a stal se jedním z nejmocnějších šlechticů ve Švédsku. Jeho ambice však byly větší - toužil stát se králem celého Švédska.  V roce 1561 ovládl Janův starší bratr, král Erik XIV., město Reval (dnešní Tallinn) a odtud započal dobývat Estonsko. Tím se postavil se nejen zájmům Polska a Ruska, ale zájmům Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, oženiv se s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou. Erik jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním. Ve vězení na hradě Gripsholm byl Jan i se svou manželkou držen do října roku 1567, kdy byl za ne zcela jasných okolností osvobozen; za jeho osvobozením stála patrně část šlechty, která měla v úmyslu svrhnout krále, u něhož se stále více projevovala duševní choroba. Jan se připojil znovu k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem.  Jeho heslem bylo latinské \"\"Deus protector noster\" (Bůh je naším ochráncem)\".", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Krále Jana silně znepokojovalo, že v některých segmentech obyvatelstva sílilo volání po znovunastolení Erika na švédský trůn, a proto Erik v průběhu devíti let vystřídal celkem šest vězení z obav před možným jeho únikem; Jan neměl klidu, dokud Erik žil. Ten zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a \"Bengtem Gyltem\" dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy Erikových ostatků přítomnost jedu prokázaly.  Jan byl nakloněn katolicismu, který v té době byl ve Švédsku velmi oslaben po reformách Janova otce Gustava I. Vasy, ale který nabíral nový dech po roztržkách, jež probíhaly mezi protestanty. Jan poskytl katolické církvi jistá práva, pokoušeje se dosáhnout sblížení mezi oběma vyznáními. Svého syna Zikmunda vychovával jako katolíka v naději, že se stane dědicem polské koruny. V roce 1587 byl Zikmund jmenován polským králem a Jan mohl vytvořit politickou alianci s tímto královstvím. Janovy katolické sympatie ovšem vyvolaly rozpory mezi částí šlechty a kléru a vyústily v roztržku s jeho bratrem Karlem.  V roce 1570 skončila Severská sedmiletá válka, kterou rozpoutal Erik XIV., vyvolav konflikt s Dánskem a Lübeckem. Jan však pokračoval v rozpínavé politice v oblasti Baltu a postavil se vojensky proti Rusku kvůli kontrole Estonska; v těchto válkách v letech 1572–1583 jeho velitelé dobyli m.j. Narvu.  V roce 1589 roku se Jan pokusil stáhnout svého syna do Švédska. Jeho rozhodnutí zablokoval Riksdag; Jan, chtě zvrátiti tento rezultát, uzavřel smír s bratrem Karlem. Na druhé straně však, třebaže již smrtelně nemocen, rozdával úřady upláceje jimi aristokraty a vymáhaje na nich příslib, že po jeho smrti nepřipustí, aby Karel vládl v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, nástupce.", "content": "Zemřel na stockholmském hradě 17. listopadu roku 1592, zanechav zemi oslabenou jak válkami v zahraničí, tak vnitřními konflikty. Byl pochován v uppsalské katedrále.  Janovým následníkem se stal jeho syn Zikmund, čímž povstala polsko-švédská unie. Neměla však dlouhého trvání, opozice v čele s jeho strýcem Karlem byla silná a nakonec dosáhla v roce 1599 Zikmundovy detronizace. Na trůn pak nastoupil vévoda Karel jako Karel IX.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "4. října roku 1562 se oženil ve Vilniusu, Litva, s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou, nejmladší dcerou Zikmunda I. Starého a Bony Sforzy, sestrou Anny Jagellonské. Z manželství se narodily tři děti:  Druhá jeho žena byla od roku 1584 Gunilla Bielke, s níž měl jednoho syna:  Ze vztahu s \"Karin Hansdotter\" (1532-1596) měl čtyři další, nemanželské děti:", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jan III. měl velkou zálibu v umění a je znám jako monarcha, který ve Švédsku realizoval nejvíce uměleckých, především sakrálních staveb. Nechal přivést vynikající architekty a malíře z Německa a Nizozemska. V největší oblibě měl umění italské renesance.  K nejlepším dílům, jež nechal rekonstruovat, náleží sakrální stavby, které utrpěly požárem, jako je katedrály v Uppsale, Vasteråsu, Skara a Linköpingu. Restauroval katedrálu v Åbo ve Finsku a v Estonsku katedrálu v Revalu. Realizoval rekonstrukce kostelů i klášterů, jako klášter Vreta, Varnhem nebo Alvastra. Ve Stockholmu byly kompletně přestavěny staré kostely, jako kostel Riddarholmen, stockholmská katedrála, kostel sv. Kláry; současně plánoval stavbu kostelů nových, jako kostel sv. Trojice a kostel sv. Jakuba. V řadě případů se podoba kostela výrazně změnila.  V řadě hradů vybudoval kaple v gotickém stylu, např. ve Vadsteně a Kalmaru. Hrad ve Vadsteně změnil do renesanční podoby, jež přetrvala do dnešních dnů. Na žádost své manželky Kateřiny Jagellonské nařídil rekonstrukci Drottningholmského paláce (který již dnes svou původní podobu ztratil). Během jeho panování se realizovala přestavba řady hradů v celé zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan III. Švédský či Jan III. Vasa (20. prosinec 1537 – 17. listopad 1592) byl od roku 1568 až do své smrti králem švédským.", "tgt_summary": "John III (, ; 20 December 1537 – 17 November 1592) was King of Sweden from 1569 until his death. He was the son of King Gustav I of Sweden and his second wife Margaret Leijonhufvud. He was also, quite autonomously, the ruler of Finland, as \"Duke John\" from 1556 to 1563. In 1581 he assumed also the title Grand Prince of Finland. He attained the Swedish throne after a rebellion against his half-brother Eric XIV. He is mainly remembered for his attempts to close the gap between the newly established Lutheran Church of Sweden and the Catholic church.", "id": 2304657}
{"src_title": "Kontinentální blokáda", "tgt_title": "Continental System", "src_document": [{"title": "Vstup do napoleonských válek.", "content": "Velká Británie byla po celou dobu napoleonských válek úhlavním nepřítelem Francie a největším iniciátorem všech protifrancouzských koaličních paktů. Obě strany však jen pokračovaly ve svém soupeření o nadvládu nad Evropou, světovými moři a zámořskými územími, starém již řadu staletí. Také Francouzi se před revolucí roku 1789, v jejím průběhu i krátce po ní snažili Brity porazit. Přímá vojenská invaze na britské území však nebyla v jejich silách, a tak se v roce 1798 uskutečnilo Bonapartovo tažení do Egypta, kterým měla být Británie odříznuta od svých blízkovýchodních a indických kolonií.  Zásluhou admirála Nelsona a také formováním druhé protifrancouzské koalice (Velká Británie, Rusko, Rakousko, Turecko, Portugalsko, Neapolsko a Papežský stát) však bylo egyptské tažení bezvýsledné a úsilí Francie se obrátilo zpět do Evropy. V roce 1799 z koalice vystoupilo Rusko a 14. června 1800 bylo v bitvě u Marenga poraženo Rakousko. Británie sice zaznamenala úspěchy (dobytí strategicky významné Malty a rozšíření indických kolonií), avšak ztratila své hlavní kontinentální spojence a 27. března 1802 přistoupila na Amienskou mírovou smlouvu s Francií.  Období míru (či spíše „studené války“ ) využil Napoleon ke stabilizaci vnitřních poměrů Francie a také k jejímu hospodářskému rozvoji. Věnoval velkou pozornost rozvoji průmyslového a obchodního podnikání a v souvislosti s tím i bankovnictví. Růst moci Francie a obsazení Itálie francouzskými armádami považovala Velká Británie za přímé ohrožení svých zájmů, a tak vyhledala spojence k třetí protifrancouzské koalici (Rusko, posléze Švédsko, Neapolsko a Rakousko). Dne 18. května 1803 znovu vypověděla Francii válku. Napoleon tentokrát soustředil v Boulogni velké vojsko, které bylo určeno k invazi na britské ostrovy. K této operaci potřeboval získat převahu na moři, a proto povolal loďstvo ze středomořských přístavů. V rozhodující námořní bitvě u mysu Trafalgar (21. října 1805) však došlo k zničení francouzsko–španělské eskadry a Británie se stala na více než sto let „vládkyní moří“.  Na pevnině byly armády britských spojenců, Ruska a Rakouska poraženy v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 a Rakousko bylo nuceno přistoupit na separátní Bratislavskou mírovou smlouvu (26. prosince 1805), jejímž uzavřením ztratilo část svého území a muselo platit vysoké reparace.  Napoleon obklopil Francii novými vazalskými monarchiemi (např. Holandsko, Neapolsko, Neuchâtel, Berg), na jejichž trůny dosadil příslušníky své rodiny. V roce 1806 vytvořil z ovládnutých německých států Rýnský spolek a jmenoval se jeho protektorem. S touto situací bylo velmi nespokojeno Prusko, jež získalo kromě Británie také podporu Ruska, Saska a Švédska. Vznikla tak čtvrtá protifrancouzská koalice. Pruská armáda však byla během jednoho měsíce poražena a 27. října Napoleon vstoupil do Berlína.", "section_level": 1}, {"title": "Berlínský dekret.", "content": "V Berlíně vydal Napoleon dne 21. listopadu 1806 tzv. Berlínský dekret, jímž v podstatě zavedl kontinentální blokádu (nazývanou též \"kontinentálním systémem\").  Hospodářská blokáda jako prostředek boje proti nepříteli nebyla zcela novým nástrojem. Velká Británie již v roce 1793, když vypukla první válka proti revoluční Francii, vyhlásila blokádu francouzského pobřeží. Francie naopak zakázala dovoz anglického zboží. Také za Napoleona byl tento zákaz potvrzen a ještě nedávno před Berlínským dekretem, 22. února 1806 císař opět otevřeně deklaroval svoji protekcionářskou politiku, když zakázal dovoz celulózy a příze odkudkoli.  Význam Berlínského dekretu však spočíval v tom, že na vrcholu Napoleonovy moci se Francouzská říše rozkládala v Evropě od Pyrenejí až k Rýnu. Napoleonovi pak více či méně podléhaly (jako vazalské státy nebo nerovní spojenci) země téměř celé kontinentální Evropy, kromě Portugalska, Švédska, Ruska, Turecka a některých středomořských ostrovů (Sardinie, Sicílie, Malty, Kréty). Mezi Portugalskem a Švédskem neexistoval jediný nezávislý stát, který by se připojil na stranu Velké Británie.  A v této situaci se naskytla Napoleonovi příležitost k co nejúčinnějšímu zruinování „národa kramářů“. Chtěl Brity zbavit všech evropských odbytišť, a tak je porazit. Napoleon sám charakterizoval svůj plán takto: \"„Chci dobýt moře mocí země.“\" Právě za tímto účelem vydal 21. listopadu 1806 zmíněný Berlínský dekret.  První článek dekretu zněl: \"„Nad všemi britskými ostrovy se vyhlašuje stav blokády.“\" Článek druhý: \"„Veškerý obchod a všechna korespondence s britskými ostrovy jsou zakázány.“\" Dále Napoleon v dekretu nařídil konfiskaci všeho zboží pocházejícího z Velké Británie nebo z jejích kolonií a uzavřel francouzské přístavy všem britským lodím.  Napoleon však v zájmu své země povolil dovoz malého a nezbytně nutného množství britského zboží do Francie. Zároveň ovšem musel francouzský dovozce vyvézt zpátky do Británie zboží minimálně stejné hodnoty. Následkem pašování se na blokádě mnoho vlivných lidí francouzského císařství nezákonně obohatilo. Napoleon takovéto prohřešky většinou tvrdě trestal – například maršálu Massénovi (poté, co ten odmítl věnovat 1 milion franků na pařížskou Invalidovnu) nechal zabavit všechen jeho peněžitý majetek (3 miliony franků).  Systém kontinentální blokády zavedl Napoleon nejen ve Francii, ale i ve všech zemích svých spojenců. Pojistil si jej smlouvami s každou spojeneckou zemí a pak tvrdě a důrazně trval na jeho důsledném dodržování. Tak mohli být Britové nepřímo oslabeni ještě před přímým vojenským útokem.  Vzhledem k potřebě evropských trhů pro export svých výrobků a získávání některých surovin znamenalo takovéto opatření pro Velkou Británii značné ohrožení. Na postupné uzavírání evropských trhů britským výrobkům reagovala tím, že rozšířila svou dosavadní blokádu severofrancouzských přístavů na celé evropské pobřeží od Brestu až po ústí Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření blokády.", "content": "Hospodářská blokáda Británie mohla přinést podstatné výsledky jen v případě, že celá Evropa bude pod trvalou mocenskou kontrolou Francie. Prvním úkolem tedy bylo vyřešit otázku Pruska. 22. října 1806 obdržel Napoleon od pruského krále Bedřicha Viléma III. žádost o mír. Francouzský císař však v průběhu jednání stále měnil podmínky a stupňoval požadavky. Mezitím postoupila armáda ruského cara Alexandra I. do Polska a Napoleon jí musel čelit. V bitvách u Jílového (8. února 1807) a Friedlandu (14. června 1807) byli Rusové (se zbytky vojsk pruských) poraženi a čtvrtá protifrancouzská koalice skončila uzavřením mírové smlouvy v Tylži (7. července 1807).  Rusko tak uznalo vznik nových státních útvarů (závislých na Francii) ve střední a západní Evropě a také se zavázalo ke spojenectví proti Británii, pokud by pokračovala ve válce. Navíc se muselo připojit ke kontinentální blokádě, přestože právě obchod s Británií tvořil hlavní položku ruského zahraničního obchodu. Pro Prusko znamenaly podmínky mírové smlouvy ztrátu značné části území a také připojení ke kontinentální blokádě.  Po Tylžském míru byl Napoleon na vrcholu své moci. Na uzavření mírové smlouvy reagovala burza v srpnu a září 1807 největším zvýšením kurzů akcií za celou předchozí a ještě více následující dobu. Navíc si Napoleon činil naděje, že Anglii bude znemožněn vstup do Baltského moře a tím přerušen důležitý dovoz především obilí, lnu a potřeb pro výrobu lodí.  Když Velká Británie vydala v listopadu 1807 dekret, jímž diktovala všem neutrálním lodím povinnost zakotvit v britském přístavu a vykoupit si značnými náklady licenci k plavbě, Napoleon na to reagoval Milánským dekretem z prosince 1807, v němž vyhlásil konfiskaci všech neutrálních lodí, které by byly v jakémkoliv styku s Brity.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářské dopady blokády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Velká Británie, silně závislá na zahraničním obchodu, byla kontinentální blokádou značně poškozena. V roce 1808 a znovu v letech 1811–1812 vyvolala tato obchodní válka krizi britského zahraničního obchodu. Skladiště byla přeplněna domácími výrobky a ve městech narůstala nezaměstnanost. Všeobecný úpadek zaviňoval každý měsíc několik set bankrotů, tříprocentní státní papíry klesly hluboko pod kurs až na hodnotu 65, cena obilí vystoupila až na 193 šilinků, což byla válečná cena ještě dávno před mírem v Amiensu.  Britové však zahájili velký podloudný obchod – zboží se pašovalo s vysokými zisky a zpravidla s tichým souhlasem podplacených místních úředníků. Jako překladiště sloužil ostrov Helgoland proti ústí Labe, řecký přístav Soluň a ostrov Malta. Navíc si anglická exportní ekonomika pomohla i značným vzestupem obchodu s oblastmi nepostiženými kontinentálním systémem, jako byla Asie, Afrika, Latinská Amerika a Blízký východ. Souhrnný objem anglického exportu vzrostl z 21,7 milionu liber (1794–1796) na 27,5 milionu liber (1804–1806) a na 44,4 milionu liber (1814–1816).  Dalším výrazným faktorem podporujícím britskou ekonomiku byl rozvoj průmyslové revoluce. Výroba surového železa stoupla z 68 tisíc tun (1788) na 244 tisíc tun (1806) a dále na 325 tisíc tun (1811). Výrazně se rozvíjelo také bavlnářství, jehož produkty se v roce 1815 staly nejrozšířenějším britským vývozním artiklem. Vládní zbrojní zakázky stimulovaly obchod se železem, ocelí, uhlím a dřevem, zatímco zastavení importu z Evropy vedlo k růstu cen potravin a větším ziskům v zemědělství.  Obrovské válečné výdaje samozřejmě musely být provázeny zvýšením daňového zatížení. Např. příjmy z cel a ze spotřební daně se vyšplhaly z 13,5 milionu liber (1793) na 44,8 milionu liber (1815) a výnos z nově zavedené daně z příjmu a majetkové daně vzrostl z 1,67 milionu liber (1799) na 14,6 milionu liber (1815). V období let 1793 až 1815 zajistila britská vláda z přímých i nepřímých daní celkem 1,217 miliardy liber a dalších 440 milionů liber získala formou půjček na peněžních trzích (v kritických závěrečných letech války přesahovaly roční půjčky 25 milionů liber). Státní dluh tak vzrostl z 228 milionů liber (1793) na 876 milionů liber (1816).", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Z francouzských trhů vymizelo koloniální zboží, země byla odříznuta od svých kolonií a ztratila zámořská obchodní spojení. Roku 1806, kdy dosáhl zahraniční obchod v tomto období svého vrcholu, byl jeho obrat stále ještě o 16 % nižší, než před revolucí. Zatímco v letech 1781–1790 představoval průměrný roční objem francouzského vývozu 450 milionů livrů, v období let 1802–1813 to bylo jen 355 milionů. Docházelo k úpadku velkých přístavů, např. v Marseille v období 1789 až 1813 poklesla průmyslová výroba na jednu čtvrtinu. Naopak oblasti na severu a východě Francie, např. Alsasko, těžily z poměrně bezpečného suchozemského obchodu.  V letech 1800–1809 zaznamenal francouzský průmysl období prosperity a počátků průmyslové revoluce v textilních odvětvích. Zatímco bavlnářství se potýkalo s nedostatkem surovin, produkce vlnařského průmyslu vzrostla oproti předrevoluční době čtyřnásobně. Docházelo k rozkvětu výroby luxusního zboží a pozoruhodně vzrostla výroba i v některých odvětvích těžkého průmyslu – v chemickém průmyslu, v těžbě uhlí (proti předrevolučnímu období asi třikrát) a v metalurgii (čtyřikrát). Francouzský průmysl jako celek však pro nedostatek surovin, nízkou technickou úroveň i dopravní potíže nebyl schopen plně využít evropského trhu.  Schopnost Francie financovat své obrovské válečné výdaje byla pozoruhodná. Zatímco v roce 1801 dosáhl státní rozpočet výše 550 milionů livrů, roku 1813 to bylo 1 264 milionů. Vojenské výdaje přitom představovaly tři čtvrtiny státního rozpočtu. Jejich výše už v roce 1807 dosahovala přinejmenším 462 milionů franků a v roce 1813 dokonce 817 milionů franků.  Přímé daně byly v zemi neoblíbené, a nemohly proto být výrazně zvyšovány. Napoleon se tedy vrátil k daním z tabáku či soli a k dalším nepřímým daním. Francouzský celní výnos v důsledku blokády a podloudného obchodování poklesl v roce 1809 na pouhých 11,5 milionů franků oproti 51 milionům franků v roce 1806.  Válka se musela živit válkou. V letech 1806–1810 získal Napoleon formou válečných kontribucí od poražených zemí více než 1 miliardu franků. Tyto země musely nejen uhradit Francii náklady spojené s vydržováním okupačních armád, ale i otevřít své trhy bezcelnímu dovozu francouzských výrobků a poskytnout francouzskému průmyslu své zdroje surovin. Např. Prusko muselo po bitvě u Jeny zaplatit odškodnění 311 milionů franků, což představovalo polovinu běžných příjmů francouzského státu; v Itálii polovina daní vybraných v letech 1805–1812 připadla Francii.", "section_level": 2}, {"title": "Další země.", "content": "Kontinentální blokáda měla nepředvídaný pozitivní dopad na rakouské manufaktury, neboť se vlastně jednalo o superochranářské hospodářské opatření. Takto chráněné manufaktury se mohly rozvíjet bez britské konkurence.  Na kontinentální blokádě však velmi ztrácelo Rusko, jehož slabé hospodářství nemohlo nahradit ztráty plynoucí z ukončení dovozu anglického zboží, jako tomu bylo ve zbytku Evropy. Výsledkem byl stále zřejmější ekonomický pokles, který cara Alexandra I. donutil kontinentální blokádu časem ignorovat.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěch blokády a ruské tažení 1812.", "content": "Přes veškeré Napoleonovy snahy nedošlo k dokonale hermetickému uzavření evropského kontinentu, kontinentální blokáda nebyla důsledně uplatňována, a pozbývala tak svého významu.  Přitom došlo ke zjištění, že pašované anglické zboží se do Francie dostávalo přes Holandsko, jemuž vládl Napoleonův bratr Ludvík Bonaparte. Francouzský císař však svým výnosem v březnu 1810 nařídil okamžité uzavření holandských přístavů britským lodím, obsazení přístavních míst armádou a zabavení veškerého britského zboží na pobřeží. Jeho bratr se pod tlakem vzdal trůnu a Napoleon připojil Holandsko k Francii. Společně s ním anektoval také severozápadní Německo od dolního Rýna až po Lübeck i jižní kantony Švýcarska. Také státy Rýnského spolku byly přinuceny připojit se těsněji k francouzskému hospodářství. Blokádu porušovalo také Dánsko a Portugalsko. Dánsko bylo pokořeno, ale pokus o obsazení Portugalska vyústil v dlouholetý, vysilující boj Francouzů na Pyrenejském poloostrově – tzv. Španělskou válku. Protifrancouzské povstání v Portugalsku podpořila také britská vojska pod velením vévody z Wellingtonu. Válka probíhala v období let 1807 až 1813 a skončila zatlačením francouzské armády za Pyreneje. Kromě toho, že španělský konflikt oslabil Francii, ulevil současně britskému hospodářství. Systém kontinentální blokády tak utrpěl vážnou trhlinu, neboť právě postoj Španělska mohl výrazně ovlivnit přístup Britům na exportní trhy na Pyrenejském poloostrově, v Latinské Americe a v celém Středomoří.  V roce 1809 se Rakousko ještě jednou vzmohlo k nové válce proti Francii. Habsburská vojska zvítězila u Aspern (21.–22. května 1809), avšak v bitvě u Wagramu (5.–6. července 1809) utrpěla porážku a Schönbrunnskou mírovou smlouvou ztratilo Rakousko další území. Navíc muselo přistoupit ke kontinentální blokádě.  Dne 5. srpna 1810 nařídil Napoleon výnosem z versaillského Trianonu (tzv. Trianonský dekret) uvalit na veškeré nakoupené zboží 50% clo a do konce roku 1811 tak získal francouzský stát na clech 106 milionů franků. Dne 18. října 1810 vydal Napoleon ve Fontainebleau výnos, který šel ještě tvrději proti cizímu zboží a jehož účelem bylo úplné zničení anglického obchodu. Věděl však, že Francie také potřebuje zboží pro chod vlastního průmyslu, a proto započal s udělováním licencí některým podnikatelům na dovoz určitých produktů z ciziny do Francie a do spojeneckých zemí, z čehož získával do francouzské státní pokladny další příjmy. Rusko bylo francouzským spojencem jen na papíře a stále více podléhalo vlivu Velké Británie, která neúnavně usilovala o novou koalici proti Francii. Dodržování kontinentální blokády způsobovalo ruskému hospodářství těžké finanční ztráty. Rubl klesl ze své předchozí hodnoty na 67 kopějek, v roce 1810 dokonce na 25 kopějek.. Car Alexandr proto povolil vjezd neutrálním americkým lodím s anglickým zbožím do ruských přístavů. Tyto lodě pak také odvážely ruské zboží na výměnu.  Dne 23. října 1810 požádal Napoleon ruského cara, aby dodržoval svůj závazek k systému kontinentální blokády. Car však odpověděl, že Rusko nebude obchodovat s Brity, ale s neutrály ano. Současně vydal výnos, kterým uvalil na dovážené francouzské zboží (víno, alkohol, hedvábí a luxusní výrobky) neúměrně vysoká cla. Tento krok představoval výraznou ránu pro kontinentální blokádu a předznamenal neúspěch francouzského úsilí o hospodářskou likvidaci Velké Británie.  V důsledku této situace došlo k úplné roztržce mezi Francií a Ruskem. Po rozsáhlých přípravách začalo 24. června 1812 Napoleonovo ruské tažení. Podle souhlasného názoru historiků se Napoleon touto akcí dopustil svého největšího omylu. Snaha o tvrdé potrestání Ruska kvůli porušení kontinentální blokády skončila zdrcujícím neúspěchem Francie. Faktická porážka v této válce a návrat jen malé části původně velké armády (\"Grande armée\") znamenaly začátek konce Napoleonovy říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kontinentální blokáda (též kontinentální systém) byl zákaz obchodu s Velkou Británií, kterým se Napoleonova Francie v letech 1806–1814 snažila Británii poškodit a vyloučit z evropského obchodu. Napoleon tím reagoval na britskou blokádu francouzských přístavů z května 1806. Zákaz obchodovat se zbožím pocházejícím z Británie nebo jejích kolonií, vyhlášený Berlínským dekretem 21. listopadu 1806, platil i v dalších evropských zemích, závislých na Francii. Hospodářské dopady Británie oslabila pašeráctvím a neúspěšné vynucování blokády ve vazalských zemích vyústilo roku 1812 v Napoleonovo ruské tažení.", "tgt_summary": "The Continental System or Continental Blockade () was the foreign policy of Napoleon I of France against the United Kingdom during the Napoleonic Wars. As a response to the naval blockade of the French coasts enacted by the British government on 16 May 1806, Napoleon issued the Berlin Decree on 21 November 1806, which brought into effect a large-scale embargo against British trade. The embargo was applied intermittently, ending on 11 April 1814 after Napoleon's first abdication. The blockade caused little economic damage to the UK, although British exports to the continent (as a proportion of the UK's total trade) dropped from 55% to 25% between 1802 and 1806. As Napoleon realized that extensive trade was going through Spain and Russia, he invaded those two countries. His forces were tied down in Spain—in which the Spanish War of Independence was occurring simultaneously—and suffered severely in, and ultimately retreated from, Russia in 1812.", "id": 1509194}
{"src_title": "Dějiny Spojených států amerických", "tgt_title": "History of the United States", "src_document": [{"title": "Předkolumbovská éra.", "content": "Není s určitostí známo, jak nebo kdy domorodí Američané poprvé osídlili americké kontinenty a území dnešních Spojených států. Podle převažující teorie lidé migrovali z Eurasie přes Beringii, pozemní most, který během doby ledové spojoval Sibiř s dnešní Aljaškou, a poté se rozšířili na jih do všech oblastí Ameriky a pravděpodobně dorazili až k hranicím Antarktického poloostrova. Tato migrace snad začala již před 30 000 lety a pokračovala až do doby před zhruba 10 000 lety, kdy pozemní most zaplavilo stoupání mořské hladiny, způsobené ukončením poslední doby ledové. Tito raní obyvatelé, nazývaní paleoindiáni (paleoameričané), se brzy rozčlenili do mnoha stovek kulturně odlišných národů a kmenů.  Předkolumbovská éra zahrnuje všechna podrobnější dělení historie a prehistorie Ameriky před významnější přítomností Evropanů na amerických kontinentech, počínaje obdobím původního osídlování v období mladého paleolitu až k evropské kolonizaci v raném novověku. Zatímco z technického hlediska se vztahuje na období před plavbami Kryštofa Kolumba v letech 1492–1504, v praxi tento termín obvykle zahrnuje historii amerických domorodých kultur až do jejich podmanění nebo významného ovlivnění Evropany, i když se to stalo po desetiletích nebo dokonce staletích po prvním Kolumbově přistání.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj původního osídlení před příchodem Evropanů.", "content": "Kultury domorodých Američanů (amerických indiánů) mladší doby kamenné se obvykle necharakterizují jako „neolitické“ (na rozdíl od kultur v Eurasii, Africe a jinde) ale člení se do pěti fází, a pouze do tří v případě Severní Ameriky:  Severní Ameriku obsadily početné paleoindiánské kultury. Některé se rozkládaly kolem Velkých planin a Velkých jezer, na území moderních", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní kultury.", "content": "Adenská kultura: byla to domorodá americká kultura, která existovala v době od 1000 př. n. l. až 200 př. n. l., v období známém jako rané období Woodland. Adenská kultura zahrnuje pravděpodobně větší počet příbuzných indiánských společenství, které sdílely pohřební komplex a ceremoniální systém.  Kultura Coles Creek: tato kultura se rozvíjela v údolí dolního toku Mississippi, časově se řadí mezi poslední fázi období Woodland a následné období kultury Plaquemine, jejímž je předchůdcem. Období je charakterizováno vzrůstajícím užíváním plochých náspů jako základů pod obydlí, uspořádaných kolem centrálních náměstí, složitějšími politickými", "section_level": 2}, {"title": "Domorodý vývoj na Havaji.", "content": "Historie domorodých obyvatel na Havaji začíná osídlením Polynésany mezi 1. a 10. stoletím n. l. Oblast okolo roku 1200 n. l. objevili tahitští průzkumníci, kteří se zde také začali usazovat. Tím začal vzestup havajské", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "Po období průzkumu sponzorovaného významnými evropskými státy bylo první úspěšné osídlení založeno Angličany v roce 1607 ve Virginii (Jamestown). Evropané do nové země přivedli koně, dobytek a prasata, odtud naopak přivezli do Evropy kukuřici, brambory, tabák, fazole, tykve a krůty. Mnozí průzkumníci a raní osadníci Ameriky zemřeli po nákaze novými chorobami. Mnohem drastičtější účinky však měly kolonisty zavlečené eurasijské choroby, především spalničky a neštovice, na domorodé Američany, protože ti vůči nim postrádali imunitu. Následkem byly rozsáhlé epidemie a hromadná vymírání domorodců, obvykle ještě před počátkem rozsáhlejšího evropského osidlování. Jejich společenství byla touto mírou úmrtí zdevastována a jejich jádra zanikla.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská, nizozemská a francouzská kolonizace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Španělé.", "content": "Španělští průzkumníci byli prvními evropskými zástupci v Americe. Dorazili s druhou expedicí Kryštofa Kolumba, která 19. listopadu 1493 dosáhla Portorika. Další Španělé v roce 1513 dorazili na Floridu. Španělské expedice rychle postoupily až do Appalačských hor, k řece Mississippi, do", "section_level": 3}, {"title": "Nizozemci.", "content": "Nové Nizozemí byla holandská kolonie založená v 17. století s jádrem na místě dnešního New York City a v údolí řeky Hudson. Nizozemci obchodovali s kožešinami s indiány na severu. Kolonie sloužila jako překážka expanzi britských", "section_level": 3}, {"title": "Francouzi.", "content": "Nová Francie byla oblast kolonizovaná Francií v letech 1534 až 1763. Mimo Québec a Akádii žilo jen málo trvalých osadníků, ale Francouzi navázali rozsáhlé obchodní vztahy s americkými indiány v oblasti Velkých jezer a na středozápadě. Francouzské osídlení podél řek Mississippi a Illinois bylo založeno na zemědělských komunitách, které sloužily jako zásobárny potravin pro osady na pobřeží Mexického zálivu. Francouzi založili v Louisianě plantáže a osady New Orleans, Mobile a Biloxi.  Konfederace Wabanaki a většina kmenů z oblasti Velkých jezer byli spojenci Nové Francie během čtyř francouzských a indiánských válek (válka krále Viléma,", "section_level": 3}, {"title": "Britská kolonizace.", "content": "Pás země podél východního pobřeží byl během 17. století osídlen převážně anglickými kolonisty, spolu s daleko menším počtem holandských a švédských kolonistů. Podobu koloniální Ameriky utvářel jednak silný nedostatek pracovních sil, což vedlo k zavedení forem nesvobodné pracovní síly, jako je otroctví a smluvní služba, a jednak politická tolerance mateřské země, která nevynucovala striktní poslušnost kolonií (tzv. „Blahodárné zanedbávání“, anglicky \"Salutary neglect\"). Více než polovina všech evropských přistěhovalců do amerických kolonií přišla jako smluvní služebníci. „Blahodárné zanedbávání“ umožnilo vytvořit svébytný americký duch, odlišný od svých evropských zakladatelů.  První úspěšná anglická kolonie, Jamestown,", "section_level": 2}, {"title": "Kolonie během 18. století.", "content": "V Jižní Karolíně a ve Virginii vznikla vyšší vrstva s bohatstvím založeným na velkých plantážích obhospodařovaných otroky, která měla významnou politickou moc a dokonce disponovala i kontrolou nad kostely. Pouze v severní části státu New York existoval unikátní společenský systém, kde nizozemští farmáři pracovali na půdě pronajaté od bohatých nizozemských držitelů, jako byla rodina Rensselaerů. Ostatní kolonie, především Pensylvánie, byly více rovnostářské. V polovině 18. století byla Pensylvánie v podstatě kolonií střední třídy, která chovala jen malý respekt ke své nepočetné vyšší třídě.", "section_level": 1}, {"title": "Politická integrace a autonomie.", "content": "Francouzsko-indiánská válka (1754–63) – součást většího globálního konfliktu, sedmileté války – byla přelomovou událostí v politickém vývoji kolonií. Vliv hlavních konkurentů britské koruny v severní Americe, Francouzů a severoamerických indiánů, se výrazně snížil a území třinácti kolonií expandovalo na úkor území Nové Francie, a to jak v Kanadě, tak na teritoriu Louisiana. Válečné úsilí navíc vedlo k větší politické integraci kolonií, jejímž odrazem byl kongres v Albany a symbolem výzva Benjamina Franklina k tomu, aby se kolonie \"„spojily nebo zahynuly“\" (\"Join or Die\"). Franklin byl mužem mnoha vynálezů - jedním z nich byl koncept Spojených států amerických, který vznikl po roce 1765 a dosáhl uskutečnění v červenci 1776.  Po britské akvizici francouzského území v Severní Americe vydal král Jiří III. roku 1763 dekret s cílem uspořádat novou severoamerickou říši a chránit domorodé indiány před koloniální expanzí na západ od Appalačských hor. Během následujících let začalo vznikat napětí ve vztazích mezi kolonisty a Korunou. Britský parlament schválil roku 1765 tzv. Kolkový zákon, uvalující daň na kolonie, bez toho aby prošel koloniální legislativou. Tím vznikla otázka, zda má Parlament toto právo zdanit Američany, kteří v", "section_level": 2}, {"title": "Americká revoluce.", "content": "Třináct kolonií zahájilo roku 1775 povstání proti britské vládě a v roce 1776 vyhlásilo svou nezávislost jako Spojené státy americké. Americká revoluční válka (1775–83) začala bitvou o Lexington a Concord v dubnu 1775, když se Britové snažili zabavit zásoby munice a zatknout vůdce Patriotů. V roce 1777 Američané zajali britskou invazní armádu v bitvě u Saratogy, zajistili severovýchod a přiměli Francouze k vytvoření vojenské aliance se Spojenými státy. Francie přivedla jako spojence Španělsko a Nizozemsko, čímž vyrovnala vojenské a námořní síly na obou stranách, protože Británie žádné spojence neměla.  Velitel Američanů, generál George Washington (1732–99) se osvědčil jako vynikající organizátor a administrátor. Dokázal obratně jednat s Kongresem a guvernéry států, vybíral a mentoroval své vyšší důstojníky, zajišťoval podporu a výcvik svých vojsk a udržoval idealistickou republikánskou armádu. Jeho největší výzvou byla logistika, protože ani Kongres, ani státy neměly finanční prostředky na dostatečné zajištění výstroje, munice, oblečení,", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta nové republiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konfederace a konstituce.", "content": "Roku 1781 došlo k formální ratifikaci Článků Konfederace, které ustanovovaly ústřední národní vládu, přičemž každý ze států unie si zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku.  Během 80. let 18. století dokázala národní vláda vyřešit otázku západních teritorií, což byla území, která postoupily jednotlivé státy Kongresu a následně se staly teritoriem. Jak postupovala migrace osadníků na severozápad, tato teritoria se brzy stala státy. Nacionalisté se obávali, že nový národ je příliš křehký, než aby odolal mezinárodnímu konfliktu nebo dokonce vnitřním povstáním, jako byla Shaysova vzpoura v roce 1786 v Massachusetts.  Nacionalisté – většinu z nich tvořili váleční veteráni – se organizovali v každém státě a přesvědčili Kongres, aby v roce 1787", "section_level": 2}, {"title": "Nový prezident.", "content": "George Washington – hrdina americké války za nezávislost, velitel kontinentální armády a prezident ústavodárného shromáždění – se v roce 1789 stal prvním prezidentem Spojených států podle nové ústavy. Hlavní město se přesunulo z New Yorku nejprve do Filadelfie a nakonec v roce 1800 do Washingtonu D. C.  Hlavním úspěchem Washingtonovy administrativy se stalo sestavení silné národní vlády, kterou všichni Američané nezpochybnitelně uznali. Jeho vláda, pod důrazným vedením ministra financí Alexandra Hamiltona, převzala dluhy států (držitelé dluhů obdrželi federální dluhopisy), ke stabilizaci finančního systému vytvořila národní banku (Bank of the United States) a zavedla jednotný systém tarifů (importních daní) a jiných daní na splacení dluhu a vytvoření finanční infrastruktury. Na podporu svých programů vytvořil Hamilton novou politickou stranu - první na světě založenou na voličích - Federalistickou stranu (\"Federalist Party\").  Thomas Jefferson a James Madison vytvořili opoziční Republikánskou stranu (politology obvykle nazývanou Demokraticky-republikánská strana). Hamilton a Washington v roce 1794 přednesli zemi návrh Jayovy smlouvy (\"Jay", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví.", "content": "Během prvních dvou desetiletí po válce za nezávislost došlo v amerických státech k dramatickým změnám ve statutu otroctví a ke zvýšení počtu osvobozených černochů. Severní státy zrušily otroctví, inspirovány revolučními ideály rovnosti lidí a také kvůli jejich menší ekonomické závislostí na otrocké práci.  Státy horního Jihu usnadnily procedury k propuštění z otroctví, což vedlo ke zvýšení podílu svobodných černochů v", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jeffersonova republikánská éra.", "content": "V prezidentských volbách roku 1800 porazil republikánský kandidát a viceprezident Thomas Jefferson úřadujícího prezidenta, federalistu Johna Adamse. Jeffersonovým hlavním úspěchem v prezidentském úřadu byla koupě Louisiany v roce 1803, která poskytla americkým osadníkům obrovský potenciál pro expanzi na západ od řeky Mississippi.  Jefferson, sám vědec, podporoval expedice k prozkoumání a zmapování nové domény. Z nich byla nejvýznamnější", "section_level": 2}, {"title": "Válka roku 1812.", "content": "Mezi Američany vzrůstalo rozhořčení nad Brity, kteří porušovali neutralitu amerických lodí kvůli snaze oslabit Francii, kvůli válce s Napoleonem násilně donutili 10 000 amerických námořníků ke službě v Královském námořnictvu a podporovali nepřátelské indiány, kteří útočili na americké osadníky na Středozápadě. Mimo to Američané pomýšleli na získání části nebo dokonce celé Britské Severní Ameriky. Navzdory silné opozici severovýchodních států, zejména od Federalistů, kteří nechtěli narušit obchod s Británií, Kongres dne 18. června 1812 vyhlásil Britům válku.  Válka byla pro oba protivníky frustrující. Obě strany se pokoušely napadnout druhou a byly odraženy. Vrchní americké velitelství zůstalo nekompetentní až do posledního roku války. Americká milice se ukázala jako neefektivní, protože vojáci se zdráhali opustit domovy a snahy o invazi do Kanady opakovaně selhávaly. Britská blokáda zruinovala americký obchod, zbankrotovala státní pokladnu a ještě více rozzlobila obyvatele severovýchodních států, kteří pašovali zboží", "section_level": 2}, {"title": "Éra dobré shody a Monroeova doktrína.", "content": "Federalisté jako silní odpůrci války uspořádali v roce 1814 sjezd v Hartfordu, kde pohrozili rozdělením unie. Národní euforie po vítězství u New Orleansu však zničila prestiž federalistů a ti už jako politická strana přestali hrát důležitou roli. Prezident James Madison a většina republikánů si uvědomili, že zrušení národní banky během války byla chyba, protože její nepřítomnost velmi komplikovala financování války. Následně s pomocí zahraničních bankéřů v roce 1816 založili novou národní banku.  Republikáni také zavedli cla určená k ochraně rodícího se domácího průmyslu, který začal vznikat během války kvůli britské námořní blokádě Spojených", "section_level": 2}, {"title": "Odsun Indiánů.", "content": "V roce 1830 Kongres přijal \"Indian Removal Act\" (zákon o odsunu indiánů), opravňující prezidenta vyjednávat smlouvy s domorodými indiány, které měnily jejich dosavadní životní území ve východních státech za nová území západně od řeky Mississippi. Jejich hlavním cílem bylo odstranění domorodých indiánů, včetně pěti civilizovaných", "section_level": 2}, {"title": "Druhý stranický systém.", "content": "Poté, co první stranický systém federalistů a republikánů vzal za své ve 20. letech 19. století, vznikl prostor pro vytvoření nového stranického systému založeného na dobře organizovaných místních stranách, které apelovaly na hlasy (téměř) všech dospělých bílých mužů. Bývalá Jeffersonova (demokraticko-republikánská) strana se rozdělila na frakce. Roztržka vznikla kvůli volbě nástupce prezidenta Jamese Monroea. Frakce, podporující mnoho starých Jeffersonovských principů, vedená Andrewem Jacksonem a Martinem Van Burenem, se stala Demokratickou stranou. Jak historička Mary Beth Nortonová vysvětluje transformaci v roce 1828:  Jackson a jeho příznivci věřili, že vůle lidu konečně zvítězila. Prostřednictvím štědře financované koalice stran v jednotlivých státech, politických vůdců a novinářů zvolilo lidové hnutí prezidenta. Demokraté se stali první dobře organizovanou národní stranou... a pevná stranická organizace se stala charakteristickým znakem americké politiky devatenáctého století.  Opoziční frakce vedené Henrym Clayem pomohly vytvořit stranu Whigů (Whig Party). Demokratická strana měla malou, ale rozhodující převahu nad", "section_level": 2}, {"title": "Druhé velké probuzení.", "content": "Druhé velké probuzení bylo protestantské hnutí obrody, které během počátku 19. století zasáhlo celý národ a vedlo k rychlému vzestupu církve. Hnutí začalo kolem roku 1790, do počátku 19. století nabralo na síle a po roce 1820 rychle rostl počet členů baptistických a metodistických sborů,", "section_level": 2}, {"title": "Abolicionismus.", "content": "Abolicionistické hnutí se po roce 1840 znovudefinovalo jako tažení proti hříchu vlastnění otroka. Mobilizovalo podporu zejména mezi nábožensky založenými ženami na severovýchodě ovlivněnými Druhým velkým probuzením. William Lloyd Garrison, radikální abolicionista, vydával týdeník \"The Liberator\"", "section_level": 2}, {"title": "Expanze na západ a Manifest Destiny.", "content": "Rozloha a populace amerických kolonií a nové republiky rychle rostly s tím, jak průkopníci posunovali hranice osídlených území dále na západ. Tento proces byl završen v letech 1890–1912, kdy došlo k zabrání posledních velkých ploch orné půdy a pastvin. Kmeny amerických indiánů na některých místech kladly odpor bojem, ale nakonec byly přemoženy osadníky a armádou a po roce 1830 došlo k jejich přesídlení do rezervací na západě. Vlivná teorie hranice (\"Frontier Thesis\") amerického historika Fredericka Jacksona Turnera tvrdí, že hranice (\"Frontier\") formovala", "section_level": 2}, {"title": "Rozpory mezi Severem a Jihem.", "content": "Po roce 1848 se stalo hlavním bodem sváru mezi Severem a Jihem šíření otrokářství. Protiotrokářské tendence Severu se střetávaly s obhájci otrokářství, kteří dominovali na Jihu. Jen malý počet aktivistů ze severních států byli abolicionisté, kteří prohlašovali vlastnění otroků za hřích (z hlediska protestantské teologie) a požadovali okamžité zrušení otrokářství. Mnohem více seveřanů se stavělo pouze proti rozšiřování otrokářství a byli spíše pro jeho postupné utlumení, aby se Amerika postupně změnila v zemi svobodné půdy (tak jako na malých farmách vlastněných a obhospodařovaných rodinou), svobodné pracovní síly a svobody projevu (na rozdíl od cenzury abolicionistických materiálů na Jihu). Jižanští běloši trvali na tom, že otroctví má pro všechny bělochy (a dokonce i samotné otroky) hospodářský, společenský a kulturní prospěch a osočovali všechny kritiky otrokářství jako", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Občanská válka začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. V reakci na útok požádal Lincoln 15. dubna státy o vyslání vojenských oddílů o celkovém počtu 75 000 vojáků. Ty měly znovu získat pevnost, chránit hlavní město a „zachovat Unii“, která z jeho pohledu stále existovala v neporušené podobě navzdory odštěpení jižních států. Armády obou stran se poprvé významně střetly v první bitvě u Bull Runu nedaleko Washingtonu, která skončila porážkou Unie, především ale Konfederaci i Unii ukázala, že válka", "section_level": 2}, {"title": "Emancipace.", "content": "Proklamace emancipace byla výkonným nařízením, které vydal prezident Abraham Lincoln dne 1. ledna 1863. Jedním rázem změnila federální vládou uznávané právní postavení tří milionů otroků na území Konfederace ze statutu „otrok“ na „svobodný“. Praktický dopad tohoto nařízení byl ten, že jakmile se otrok dostal mimo dosah moci konfederační vlády, ať už útěkem nebo díky postupu jednotek Unie, stal se \"de iure\"", "section_level": 2}, {"title": "Éra rekonstrukce.", "content": "Jako éra rekonstrukce (\"Reconstruction Era\") je považováno období od vyhlášení Lincolnovy Proklamace emancipace dne 1. ledna 1863 až do kompromisu z roku 1877.  Hlavními otázkami, které Lincoln musel řešit, byly status bývalých otroků (tzv. „Freedmen“), loajalita a občanská práva bývalých jižanských vzbouřenců, status jedenácti bývalých konfederačních států, stanovení pravomocí federální vlády potřebných pro zamezení možné budoucí občanské války a otázka, zda bude hlavní rozhodnutí činit Kongres nebo prezident.  Vážné hrozby hladomoru a vysídlení nezaměstnaných osvobozených otroků se snažila řešit první velký federální úřad pro humanitární záležitosti (\"Freedmen's Bureau\"), který řídila armáda.  Došlo ke schválení tří ústavních dodatků (\"Reconstruction Amendments\"), jejichž cílem bylo rozšíření občanských práv pro černé Američany: třináctý dodatek zakázal otroctví; čtrnáctý dodatek zaručil rovná práva pro všechny a občanství pro černochy; patnáctý dodatek zakazoval upírání volebního práva na základě rasy.  Bývalí konfederalisté ovládali většinu jižních států ještě více než dva roky po skončení války. To se však změnilo, když radikální republikáni ve volbách roku 1866 ovládli Kongres. Prezident Andrew Johnson, který se snažil o smírné řešení sjednocení s bývalými povstalci, byl prakticky bezmocný tváří v tvář radikálnímu republikánskému Kongresu; byl na něj", "section_level": 2}, {"title": "Západ a Pozlacený věk.", "content": "Druhá polovina devatenáctého století byla poznamenána rychlým rozvojem a osidlováním dálného Západu. Osadníci zprvu cestovali karavanami povozů a říčními čluny a později pomocí nově dokončené transkontinentální železnice. Velké množství evropských přistěhovalců (zejména z Německa a Skandinávie) získalo levně nebo zcela zdarma farmářskou půdu v prérijních státech. Těžba stříbra a mědi otevřela hornatý západ. Armáda Spojených států často vedla lokální války s indiány vyvolané zabíráním jejich tradičních území příchozími osadníky. Spojené státy postupně odkoupily kmenová území amerických indiánů, umlčely jejich územní nároky a donutily většinu kmenů k přesunu do vyhrazených rezervací. V roce 1894 komentoval Americký úřad pro sčítání lidu období mezi lety 1789 až 1894 takto:  „Za doby existence Spojených států bylo vedeno více než 40 indiánských válek. Stály životy asi 19", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Progresivní éra.", "content": "Nespokojenost rostoucí střední třídy s korupcí a všeobecnou neefektivitou politiky a neschopnost řešení stále naléhavějších urbanistických a průmyslových problémů vedly počátkem 90. let 19. století ke vzniku dynamického progresivního hnutí. Ve všech velkých městech, státech a také na národní úrovni všeobecně, dále ve vzdělání, zdravotnictví a průmyslu volali progresivisté po modernizaci a reformě oslabených institucí, vymýcení korupce v politice a zavedení efektivity jako kritéria pro reformy. Vedoucí politici z obou stran, především Theodore Roosevelt, Charles Evans Hughes a Robert La Follette na straně republikánů, a William", "section_level": 2}, {"title": "Imperialismus.", "content": "Po roce 1890 již Spojeným státům patřilo postavení světové ekonomické a vojenské velmoci. Významnou epizodou této doby se stala španělsko-americká válka, jejíž záminkou bylo španělské odmítnutí amerických požadavků na změnu své represivní politiky na Kubě. „Skvělá malá válka“, jak ji nazval jeden činitel, se nesla ve znamení řady rychlých amerických vítězství na zemi i na moři. Na pařížské mírové konferenci získaly Spojené státy Filipíny, Portoriko a Guam. Kuba se stala nezávislou zemí, avšak pod silným americkým vlivem.  Ačkoli samotná válka byla mezi veřejností široce populární, mírové podmínky vzbuzovaly kontroverze. William Jennings Bryan vedl Demokratickou", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Roku 1914 vypukl v Evropě dosud nevídaný válečný konflikt, první světová válka. V reakci na to prezident Woodrow Wilson převzal plnou kontrolu nad zahraniční politikou Spojených států a deklaroval jejich neutralitu. Roku 1915 Němci zahájili neomezenou ponorkovou válku, což vedlo k potopení parníku RMS Lusitania, při němž zahynulo mnoho amerických cestujících. Poté na nátlak Spojených států museli Němci neomezenou ponorkovou válku ukončit. Wilson varoval Německo, že obnovení neomezené ponorkové války zaměřené i proti americkým lodím zásobujícím státy Dohody by znamenalo válku. Pod tíhou válečné situace se nakonec Německo rozhodlo riskovat a v únoru 1917 obnovilo neomezenou ponorkovou válku, ve snaze", "section_level": 2}, {"title": "Volební právo žen.", "content": "Americké hnutí za volební právo žen začalo národním sjezdem Strany svobody (Liberty Party) v červnu 1848. Prezidentský kandidát Gerrit Smith obhajoval právo žen volit a začlenil ho jako součást stranického programu. O měsíc později jeho sestřenice Elizabeth Cady Stantonová spolu s Lucretií Mottovou a dalšími ženami uspořádala shromáždění v Seneca Falls, které vytvořilo Názorové prohlášení (\"Declaration of Sentiments\") požadující pro ženy rovnoprávnost a právo volit. Mnohé z těchto aktivistek se politicky angažovalo v rámci abolicionistického hnutí. Kampaň za ženská práva během „první vlny feminismu“ vedly Stantonová, Lucy Stoneová a Susan B. Anthonyová, spolu s mnoha dalšími. Stoneová a Paulina Wrightová Davisová v roce 1850 zorganizovaly významné a vlivné Národní shromáždění pro práva žen (\"National Women's Rights Convention\"). Po občanské válce se hnutí reorganizovalo díky získání zkušených propagátorek, z nichž mnohé se bojovaly za prohibici v Ženské křesťanské unii za střídmost (\"Women's Christian Temperance Union\"). Do konce devatenáctého století však plné hlasovací právo ženám přiznalo jen několik západních států., ačkoli ženy dosáhly významných právních vítězství a získaly práva v oblastech jako je majetek a dětské opatrovnictví.  Kolem roku 1912 se začalo feministické hnutí znovu probouzet, přičemž kladlo důraz na požadavky na rovnost. Tvrdilo, že zkorumpovanost americké politiky požaduje očistu ženami,", "section_level": 2}, {"title": "Bouřlivá dvacátá léta a Velká krize.", "content": "Během 20. let 20. století postupně vzrůstala pozice Spojených států jako ekonomické a vojenské světové velmoci. Senát Spojených států neratifikoval Versailleskou smlouvu nadiktovanou Spojenci poraženým Ústředním mocnostem; místo toho se Spojené státy rozhodly jít směrem unilateralismu (samostatného jednání v mezinárodních vztazích). Otřes ruské Říjnové revoluce vyústil ve skutečné obavy z komunismu ve Spojených státech, což vedlo k tzv. Rudé panice (\"Red Scare\") a k deportaci cizinců, považovaných za podvratné živly.  Přes rychlý růst veřejného zdravotnictví během progresivní éry a modernizace nemocnic a lékařských škol, ztratily Spojené státy během pandemie", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V letech krize se Spojené státy zaměřily na domácí záležitosti, zatímco po celém světě demokracie upadala a mnoho zemí ovládly diktatury. Císařské Japonsko cílilo na získání dominance ve východní Asii a v Pacifiku. Nacistické Německo a fašistická Itálie zbrojily a připravovaly dobyvačné války, zatímco Británie a Francie zastávaly politiku usmiřování, ve snaze odvrátit další evropskou válku. Americká legislativa se snažila zabránit možnému zavlečení Spojených států do zahraničních konfliktů pomocí zákonů o neutralitě. Tato politika se však střetla se vzrůstajícím protinacistickým cítěním po německé invazi do Polska v září 1939, která začala druhou světovou válku. Roosevelt umístil Spojené státy do pozice „arzenálu demokracie“ a přislíbil spojencům rozsáhlou finanční pomoc a dodávky zbrojního materiálu – avšak žádné vojáky. Toto bylo realizováno prostřednictvím smluv o půjčce a pronájmu. Japonsko se pokusilo neutralizovat americkou moc v Pacifiku útokem na Pearl Harbor dne", "section_level": 2}, {"title": "Studená válka, kontrakultura a občanská práva.", "content": "Po druhé světové válce Spojené vyvstaly jako jedna ze dvou dominantních supervelmocí, přičemž druhou se stal Sovětský svaz. Americký Senát schválil členství Spojených států v Organizaci spojených národů (OSN), což znamenalo odklon od tradičního amerického izolacionizmu směrem ke zvýšené mezinárodní angažovanosti.  Primárním americkým cílem v letech 1945–48 byla obnova Evropy po ničivých událostech druhé světové války a omezení šíření komunismu zastoupeného Sovětským svazem. Trumanova doktrína z roku 1947 poskytla Řecku a Turecku vojenskou a ekonomickou pomoc jako protiváhu hrozbě komunistické expanze na Balkáně. V roce 1948 Spojené státy nahradily izolované programy finanční pomoci komplexním Marshallovým plánem, který čerpal peníze do hospodářství západní Evropy, odstranil obchodní bariéry a současně modernizoval systémy managementu podniků a vlád.  Rozpočet Marshallova plánu činil 13 miliard dolarů (v kontextu amerického HDP ve výši 258 miliard dolarů v roce 1948); tomu předcházelo dalších 12 miliard dolarů poskytnutých Evropě v době mezi koncem války a začátkem Marshallova plánu. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin zakázal svým východoevropským satelitním státům účastnit se plánu. Postupem času neefektivní východoevropské ekonomiky zaostávaly za Západní Evropou stále více z hlediska hospodářského rozvoje a prosperity. V roce 1949 Spojené státy odstoupily od své tradiční politiky nevytváření vojenských paktů v době míru a založily Severoatlantickou alianci (NATO), která přetrvává do 21. století. V reakci na to Sověti vytvořili Varšavskou smlouvu komunistických států; mezi oběma bloky stála tzv. „železná opona“.  V srpnu 1949 Sověti otestovali", "section_level": 2}, {"title": "Závěr 20. století.", "content": "Reaganova vítězství ve volbách 1980 a 1984 znamenala zásadní posun politických sil. Jeho ekonomická politika (nazvaná „Reaganomika“) a zavedení daňového zákona z roku 1981 (\"Economic Recovery Tax Act of 1981\") vedly v průběhu sedmi let ke snížení horní daňové sazby ze 70 % na 28 %. Reagan pokračoval ve snižování federálních daní a omezovaní regulací. Spojené státy v roce 1982 zažívaly recesi, ale negativní hospodářské ukazatele se obrátily, přičemž míra inflace klesla z 11 % na 2 %, míra nezaměstnanosti klesla z 10,8 % v prosinci 1982 na 7,5 % v listopadu 1984 a míra hospodářského růstu vzrostla ze 4,5 % na 7,2 %.  Reagan nařídil posílení amerických ozbrojených sil, což vedlo k", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "9/11 a Válka proti terorismu.", "content": "Počátek 21. století poznamenaly teroristické útoky 11. září 2001, při nichž teroristé z islamistické organizace Al-Káida unesli čtyři dopravní letadla a poté s nimi provedli sebevražedné nálety na budovy Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a na budovu Pentagonu ve Washingtonu. Dvě věže WTC se zhruba dvě hodiny po nárazu letadel zřítily, zničeno bylo také jedno křídlo Pentagonu. Útoky si vyžádaly 2977 obětí. V reakci na tento bezprecedentní útok prezident George W. Bush dne 20. září vyhlásil „válku proti terorismu“. Následně dne 7. října 2001 Spojené státy a NATO provedly invazi do Afghánistánu zaměřenou na zničení režimu Tálibánu, který poskytoval Al-Káidě a jejímu vůdci Usámovi bin Ládinovi bezpečné útočiště.  Federální vláda zavedla nová opatření s cílem zabránit budoucím útokům. Kontroverzní USA PATRIOT Act zvýšil pravomoc vlády při sledování komunikací a odstranil právní omezení pro sdílení informací mezi federálními policejními a zpravodajskými složkami. Vzniklo nové Ministerstvo vnitřní bezpečnosti určené k vedení a koordinování federálních protiteroristických aktivit. Některé z těchto aktivit, zejména zacházení se zadrženými ve věznici na základně Guantanámo, vedly k obviněním federální vlády z porušování lidských práv.  V březnu 2003 zahájily Spojené státy invazi do Iráku, což vedlo ke zhroucení irácké vlády a později zadržení iráckého diktátora Saddáma Husajna, s nímž USA měly dlouhodobě napjaté vztahy. Důvody pro invazi uváděné Bushovou administrativou zahrnovaly šíření demokracie, likvidaci", "section_level": 2}, {"title": "Velká recese.", "content": "V září 2008 upadly Spojené státy a většina Evropy do nejdelší recese po druhé světové válce, často nazývané „Velká recese“. Byla důsledkem několika vzájemně se překrývajících krizí, zejména krize na trhu s nemovitostmi, hypotéční krize, růstu cen ropy, krize automobilového průmyslu, rostoucí nezaměstnanosti a nejhorší finanční krize od Velké hospodářské krize. Finanční krize ohrozila stabilitu celé ekonomiky, v září 2008 zbankrotovala velká banka Lehman Brothers a další obří banky byly vážně ohroženy. Počínaje říjnem federální vláda poskytla finančním institucím půjčky v hodnotě 245 miliard dolarů prostřednictvím \"Troubled Asset Relief Program\", schváleným republikány i", "section_level": 2}, {"title": "Poslední události.", "content": "V letech 2009 až 2010 Kongres schválil řadu významných legislativních opatření, následně podepsaných prezidentem Obamou, například Zákon o ochraně pacientů a dostupné péči (\"Patient Protection and Affordable Care Act\"), přezdívaný „Obamacare“, \"Dodd–Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act\", nebo \"Don't Ask, Don't Tell Repeal Act\", který umožnil, aby osoby sloužící v amerických ozbrojených silách nemusely skrývat sexuální orientaci. Po volbách 2010 ovládli republikáni Sněmovnu reprezentantů a demokraté Senát. Rozhořely se vášnivé debaty o zvýšení stropu státního zadlužení, omezení daňových úlev pro osoby s nejvyššími příjmy a o dalších klíčových otázkách. Tyto probíhající debaty vedly k tomu, že prezident Obama v roce 2011 podepsal zákon o rozpočtové kontrole. Po Obamově znovuzvolení v listopadu 2012 Kongres přijal \"American Taxpayer Relief Act of 2012\", který zvýšil daně pro nejvíce vydělávající. Výzvy republikánských kongresmanů ke zrušení \"Patient Protection and Affordable Care Act\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny Spojených států amerických počínají příchodem prvních obyvatel z Asie přes Beringii nejméně 10 000 let před naším letopočtem. Ti se postupně rozčlenili na stovky kmenů a komunit a osídlili celé severoamerické území. Po prvních průzkumných cestách Evropanů v 15. a 16. století sem v 17. století začali přijíždět evropští, především angličtí, kolonisté. Kromě Angličanů na severovýchodě sem přicházeli Španělé, budující malé osady na Floridě a jihozápadě, Francouzi, kteří se usazovali podél řeky Mississippi a na pobřeží Mexického zálivu a v menších počtech i Nizozemci a Švédové. Do sedmdesátých let 18. století ve třinácti britských koloniích žilo dva a půl milionu lidí. Po skončení francouzsko-indiánské války v šedesátých letech 18. století britská vláda uložila řadu nových daní. Odpor vůči těmto daním, zejména Bostonské pití čaje (1773), vedlo anglický parlament k vyhlášení trestních zákonů, které měly vést k ukončení samosprávy v koloniích. Američtí Patrioti (jak se sami nazývali) se přiklonili k politické ideologii zvané republikánství, která zdůrazňovala občanskou povinnost, ctnost a vyhraňovala se vůči korupci, luxusu a aristokracii.", "tgt_summary": "The prehistory of the United States started with the arrival of Native Americans before 15,000 BC. Numerous indigenous cultures formed, and many disappeared before 1500. The arrival of Christopher Columbus in the year 1492 started the European colonization of the Americas. Most colonies were formed after 1600, and the early records and writings of John Winthrop make the United States the first nation whose most distant origins are fully recorded. By the 1760s, the thirteen British colonies contained 2.5 million people along the Atlantic Coast east of the Appalachian Mountains. After defeating France, the British government imposed a series of taxes, including the Stamp Act of 1765, rejecting the colonists' constitutional argument that new taxes needed their approval. Resistance to these taxes, especially the Boston Tea Party in 1773, led to Parliament issuing punitive laws designed to end self-government in Massachusetts.", "id": 1470270}
{"src_title": "Novověká filosofie", "tgt_title": "Modern philosophy", "src_document": [{"title": "Společné charakteristiky.", "content": "I když je filosofická produkce v tomto období bohatá a velmi rozmanitá, spojuje ji několik charakteristických rysů.  Počátky novověké filozofie spatřujeme v novém způsobu filozofického myšlení, jenž se v 17. století utvářel v učení Descartově, Spinozově, Hobbesově, Lockově, Leibnizově a dále se pak vyvíjel u osvícenců 18. století. M. Buhr a G. Irrlitz v monografii věnované německé klasické filosofii ukazují, že „základním problémem klasické buržoazní filosofie“ od F. Bacona a R. Descarta po Hegela a Feuerbacha je problém ovládnout zákony přírody a racionální přestavby společenského života. „Bacon a Descartes už nezkoumají objektivní realitu v duchu feodálně klerikálního myšlení, tj. jako Bohem danou a na něm závislou, ale jako takovou realitu, kterou může člověk ovládnout tím, že ji přetváří“.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní proudy.", "content": "Velké postavy novověké filosofie lze jen obtížně zařadit do nějakých škol, přesto v ní lze rozlišit tři hlavní proudy: racionalismus, empirismus a osvícenství.", "section_level": 1}, {"title": "Racionalismus.", "content": "Občanské a náboženské války hluboce otřásly všemi tradičními jistotami a evropské křesťanství rozdělila reformace. Z této nejistoty vzniká naléhavá potřeba najít novou a spolehlivou jistotu, kterou může nabídnout pouze všem společný rozum. Je to pouze rozum, který dovoluje nacházet a vyjadřovat obecné pravdy a zákonitosti a z nich vyvozovat jisté závěry, zejména v matematice.  Hlavní představitelé:", "section_level": 2}, {"title": "Empirismus.", "content": "V anglické filosofii převládla jistá skepse vůči možnostem rozumu, navazující na středověký nominalismus: jedinou – i když nepříliš spolehlivou – jistotou pro člověka je jeho zkušenost. Z ní je třeba vycházet, opatrně zobecňovat a výsledky stále kriticky ověřovat.  Hlavní představitelé:", "section_level": 2}, {"title": "Osvícenství.", "content": "Z dlouhého období míru, prosperity a politických úspěchů vznikl dojem úplné svrchovanosti a soběstačnosti člověka. Hlavní příčinou nedostatků v lidské společnosti je setrvačné působení náboženských a jiných pověr, které lze ale překonat věděním a rozumným uspořádáním věcí. Tak vzniká také myšlenka pokroku spojená s myšlenkou osvobození a emancipace člověka.  Hlavní představitelé:  Panovníci:", "section_level": 2}, {"title": "Immanuel Kant.", "content": "Na konci celého období stojí velká syntéza Immanuela Kanta, která spojuje a shrnuje všechny tři uvedené proudy. Kant sám byl především osvícenec, dokázal však smířit racionalismus s empirismem a obojí cestě poznávání vykázat její místo. Tím už přesahuje období novověké filosofie a zároveň zakládá německý idealismus, nejvýznamnější filosofický proud 19. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Novověká filosofie je souhrnné a poměrně neurčité označení pro evropskou filosofii v období od poloviny 16. století do konce 18. století.", "tgt_summary": "Modern philosophy is philosophy developed in the modern era and associated with modernity. It is not a specific doctrine or school (and thus should not be confused with \"Modernism\"), although there are certain assumptions common to much of it, which helps to distinguish it from earlier philosophy.", "id": 824476}
{"src_title": "Philippe Chatrier", "tgt_title": "Philippe Chatrier", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1945 vyhrál juniorské Mistrovství Francie v tenisu. V období 1948-1950 byl součástí národního daviscupového družstva. Wimbledonu se naposledy zúčastnil v roce 1953, poté se vydal na dráhu novináře a funkcionáře. Ve stejném roce, kdy opustil aktivní tenis založil časopis \"Tennis de France\", pracoval také jako redaktor pro pařížský deník \"Paris-Presse\".  Oženil se s francouzskou tenistkou Susan Partridgovou, která vyhrála domácí mistrovství Francie v roce 1959. Po rozvodu se podruhé oženil s golfistkou Claudine Crosovou. Z prvního manželství měl dva syny. Starší Jean-Philippe Chatrier je hercem.  V roce 1969 usedl do křesla nehrajícího kapitána francouzského daviscupového družstva. Z pozice tenisového činovníka sehrál významnou roli v procesu sloučení amatérského a profesionálního tenisu v roce 1968, kdy byla započata otevřená éra světového tenisu. Téhož roku se stal viceprezidentem francouzské tenisové federace, aby byl o pět let později zvolen jejím šéfem a následně i prezidentem Mezinárodní tenisové federace. Pod jeho vedením se v roce 1981 podařilo tenis opět začlenit do rodiny olympijských sportů. Na Letních olympijských hrách v Los Angeles roku 1984 byl tenis účasten jako ukázkový sport a první sady medailí v tomto odvětví byly rozdány o čtyři roky později na Olympijských hrách 1988 v Soulu. V roce 1992 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.  Zemřel v obci Dinard roku 2000. Na jeho počest byl po něm v roce 2001 pojmenován centrální tenisový dvorec Court Philippe Chatrier pařížského klubu Stade Roland Garros, kde se odehrává druhý grandslam sezóny French Open. Druhý hlavní dvorec Court Suzanne Lenglen nese jméno francouzské tenisové legendy Suzanne Lenglenové. Nejvyšší ocenění Mezinárodní tenisové federace nese v názvu jeho jméno (\"Cena Philippa Chartiera)\". Toto ocenění například v roce 2009 obdržela Martina Navrátilová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Chatrier (2. února 1926 Cretell – 22. června 2000 Dinard) byl francouzský tenista, novinář a sportovní funkcionář. V letech 1973 až 1993 zastával post prezidenta francouzského tenisového svazu Fédération Française de tennis a čtrnáct let 1977–1991 také řídil z pozice prezidenta Mezinárodní tenisovou federaci.", "tgt_summary": "Philippe Chatrier (; 2 February 1926 – 22 June 2000) was a French tennis player. After his playing career ended, he became a journalist, and was then involved in sports administration. He was president of the French Tennis Federation for 20 years, from 1973 to 1993, and president of the International Tennis Federation for 14 years, from 1977 to 1991.", "id": 962855}
{"src_title": "Klaus Barbie", "tgt_title": "Klaus Barbie", "src_document": [{"title": "Dětství a raný život.", "content": "Narodil se v Bad Godesbergu poblíž Bonnu. Narodil se do katolické rodiny a jeho rodiče byli oba učiteli. Do roku 1923 chodil do školy, kde učil jeho otec. V roce 1925 se rodina odstěhovala do Trevíru. V roce 1933 jeho otec i bratr zemřeli. Jeho otec byl tehdy silný alkoholik. Podle otcových představ měl studovat teologii. Místo toho byl jako nezaměstnaný naverbován pro \"Reichsarbeitsdienst\", což byla Říšská pracovní služba.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky v SD.", "content": "V září 1935 se připojil k \"Sicherheitsdienstu\" (SD), což byla německá nacistická tajná služba. Vstoupil také do SS. Po začátku války byl poslán německými nacisty do okupovaného Nizozemska. V roce 1942 byl poslán do Dijonu a v listopadu téhož roku byl převelen do Lyonu, kde se stal velitelem místního gestapa.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné zločiny.", "content": "Centrála gestapa se v Lyonu nacházela v hotelu Hôtel Terminus. Zde si krutým zacházením se zajatci a vyslýchanými vysloužil přezdívku Lyonský řezník. Je zaznamenáno, že osobně a s velkým potěšením mučil vězně a je zodpovědný za smrt mnoha tisíc lidí. Nejznámějším případem je zajetí a mučení Jeana Moulina, který byl vysokým členem francouzského odboje. V dubnu 1944 nařídil deportaci 44 židovských dětí do koncentračního tábora Osvětim ze sirotčince v Izieu.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po druhé světové válce začal spolupracovat se západními spojenci a ti mu umožnili se vyhnout soudnímu řízení. Byl placeným informátorem CIC/CIA, která mu následně umožnila uniknout do Jižní Ameriky (1951). V roce 1971 byl však vypátrán v Bolívii proslulými lovci nacistů Sergem a Beate Klarsfeldovými. 19. ledna 1983 jej nově zvolená vláda vydala do Francie. V roce 1984 byl předán jeho případ soudu a samotný proces začal 11. května 1987. Barbie, který neprojevil žádnou lítost, v tomto procesu odhalil, že jeho spolupracovníky a konfidenty Němců bylo v době druhé světové války mnoho vážených a uznávaných osobností. Proto byl proces označen za skandální. Bylo jasné, že autority z vyšších míst mají snahu o umlčení a odsouzení. 4. července 1987 byl odsouzen za válečné zločiny k doživotnímu vězení, v němž také 25. září 1991 ve věku 77 let zemřel na leukémii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaus „Klaus“ Barbie, alias Klaus Altmann (25. října 1913, Bad Godesberg, Německo – 25. září 1991, Lyon ve vězení, Francie), byl německý SS-Hauptsturmführer (hodnost odpovídající přibližně kapitánovi), voják a člen gestapa. Byl znám jako „\"lyonský řezník\"“.", "tgt_summary": "Nikolaus Barbie (25 October 1913 – 25 September 1991) was an SS and Gestapo functionary during the Nazi era. He was known as the \"Butcher of Lyon\" for having personally tortured prisoners of the Gestapo – primarily Jews and members of La Résistance – while stationed in Lyon under the collaborationist Vichy regime. After the war, United States intelligence services employed him for his anti-Marxist efforts and also aided his escape to Bolivia.", "id": 1530104}
{"src_title": "Kohoutí zápasy", "tgt_title": "Cockfight", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Kohoutí zápasy vznikly patrně v Asii, v Indii jsou doloženy již v Harappském období, o málo později je pořádali i staří Peršané, Izraelité či Asyřané, od 5. stol. př. n. l. byly známy v Athénách a o málo později i u Etrusků a Římanů. V raném novověku přišly do módy v Anglii a ve Španělsku, odkud se v koloniálním období rozšířily na americký kontinent.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a rozšíření.", "content": "Někdy může jít o boj na život a na smrt, a k tomuto účelu mohou mít kohouti upravené pařáty (s ostrými kovovými nástavci, anebo i namočené do jedu) pro rychlejší usmrcení protivníka. Na výsledek zápasu se uzavírají sázky, jedná se tedy o rozšířenou formu hazardu. Kohoutí zápasy se provozují zejména v oblasti východní a jihovýchodní Asie (zejména Filipíny, Indonésie, Thajsko, Jižní Indie), a také v Karibiku a Latinské Americe, kde však většinou cílem není usmrcení jednoho ze soupeřů. V České republice a ostatních zemích EU, stejně jako ve Spojených státech, jsou kohoutí zápasy zakázané zákony na ochranu zvířat proti týrání.", "section_level": 1}, {"title": "Bojoví ptáci.", "content": "K zápasům jsou nejčastěji používání domácí kohouti speciálně vyšlechtěných plemen, označovaných jako bojovničky (např. malajská bojovnička, šamo, bojovnička novoanglická, kornyška), ale také samci jiných druhů ptáků, zejména frankolínů šedých (\"Francolinus pondicerianus\") a orebic, především orebice čukar (\"Alectric chukar\"), ale také křepelek. Někdy bývají k zápasům používány také samičky polyandricky žijících perepelů. V Německu a v Rusku byly v 18. stol. analogicky používáni k zápasům domácí houseři speciálně vyšlechtěných plemen, např. štajnbašské bojové husy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kohoutí zápasy je forma zábavy v některých oblastech světa, kdy proti sobě před publikem bojují dva kohouti. Kohouti jsou pro tyto zápasy speciálně šlechtěni.", "tgt_summary": "A cockfight is a blood sport between two cocks, or gamecocks, held in a ring called a cockpit. The history of raising fowl for fighting goes back 6,000 years. The first documented use of the \"word\" gamecock, denoting use of the cock as to a \"game\", a sport, pastime or entertainment, was recorded in 1634, after the term \"cock of the game\" used by George Wilson, in the earliest known book on the sport of cockfighting in \"The Commendation of Cocks and Cock Fighting\" in 1607. But it was during Magellan's voyage of discovery of the Philippines in 1521 when modern cockfighting was first witnessed and documented by Antonio Pigafetta, Magellan's chronicler, in the kingdom of Taytay.", "id": 804851}
{"src_title": "Moskvič 2140", "tgt_title": "Moskvitch 2140", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Moskvič 412 po roce 1970 pomalu zastarával. Bylo třeba vyvinout nový model, a to s ohledem k možnosti vývozu do západní Evropy. Vznikly prototypy vozů Moskvič 3-5 a Moskvič S, ty se však do sériové výroby nikdy nedostaly. Vzhledem k centrálnímu plánování ekonomiky a snížení investic do automobilky Moskvič na úkor nové značky VAZ, bylo třeba aplikovat levnější řešení - modernizaci stávajícího modelu. Moskvič 412 měl moderní motor a samonosnou karoserii. Její vnější panely však bylo nutné v souladu s dobou zbavit oblin, ploutviček a přebytečného chromu. Taktéž interiér působil již dost spartánsky. Podvozek nestíhal silnému motoru a bubnové brzdy na všech kolech, které rychle uvadaly a byly těžko seřiditelné, již měly taktéž patřit minulosti.  Prototyp modelu 2140 byl hotov již v 1. pol. 70. let, ale politické zásahy odsunuly začátek sériové výroby až na prosinec 1975. Nový vůz Moskvič 2140 s motorem z Moskviče 412 se tak dostal k prvním zákazníkům v průběhu roku 1976. Na první pohled zaujal hranatější karosérií a optickým snížením celého pontonu, zapuštěnými klikami dveří a moderním interiérem. Zajímavostí byla dvoustupňová intenzita svitu brzdových světel a zadních ukazatelů směru v závislosti na zapnutém osvětlení. To mělo v noci zabraňovat oslnění vzadu jedoucích vozů. Novinkou byl spínač výstražných blikačů, elektrický ostřikovač okna, vyhřívání zadního okna, signalizace nezapnutých pásů na předních sedadlech, kontrolka správné funkce obou brzdových okruhů nebo stěrače a ostřikovače světlometů. Některé tyto prvky výbavy však byly dostupné jen pro exportní vozy. Pohodlná přední anatomická sedadla měla výškově nastavitelné opěrky hlav, zadní lavice se rozšířila. Nový byl volant se silným věncem, malým průměrem a měkčeným středem. Přístrojová deska také dostala nový tvar a kruhové přístroje. Zlepšeno bylo odhlučnění a odvětrávání interiéru.  Nejvýznamnější změnu v technice představovaly dvouokruhové brzdy s posilovačem, vpředu kotoučové, vzadu s omezovačem brzdné síly v závislosti na zatížení. Nové byly tlumiče a pneumatiky. V průběhu výroby se začal instalovat modernější karburátor a alternátor.  V roce 1980 proběhla další modernizace a vznikl ještě lépe vybavený model 2140SL, primárně určený pro export. Ten disponoval plastovými nárazníky, novými lampami, látkovými sedadly, navíjecími pásy a přepracovaným obložením. Změn v technice bylo tentokrát více - opět nový karburátor s uzavíráním nuceného volnoběhu, těžší stálý převod (3,91 místo 4,22) a vylepšená převodovka (stále však čtyřstupňová). Podařilo se tak snížit spotřebu paliva.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Moskvič 2137.", "content": "Moskvič 2137 bylo kombi odvozené od Moskviče 2140. Vyráběl se od roku 1976 do roku 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Moskvič 2734.", "content": "Moskvič 2734 byl užitkový vůz vyráběný podle Moskviče 2140 od roku 1976 do roku 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Moskvič 2315.", "content": "Moskvič 2315 byl pickup vyráběný mezi lety 1984 a 1988.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moskvič 2140 (rusky: Москвич-2140) také známý jako Moskvič 1500 byl osobní automobil nižší střední třídy (v dobové terminologii \"střední objemové třídy\"), který vyráběla automobilka AZLK (Automobilový závod Leninského Komsomolu) v letech 1976 až 1988. Jednalo se v zásadě o Moskvič 412, který však prošel výraznou modernizací v oblastech brzdové soustavy, bezpečnostních prvků, karoserie a interiéru.", "tgt_summary": "Moskvitch 2140 series is small family car produced by Soviet automotive maker AZLK from January 1976 to 1988. It started first as Moskvitch 2138 and Moskvitch 2140 on a modified 412 platform. Pre-production models were shown during 1975. Starting in 1981, the modernised modification of the M-2140 export/luxury model was also designed and branded \"2140 SL\" in the Eastern Bloc countries and \"1500 SL\" outside. The most notable differences between the two models were redesigned dashboard and front seat headrests in the M-2140.", "id": 353864}
{"src_title": "Barva (karty)", "tgt_title": "Playing card suit", "src_document": [{"title": "Karetní barvy.", "content": "Karetní barvy prošly v historii dlouhým vývojem, v současnosti jsou nejrozšířenější barvy francouzských a německých karet. Ve francouzském systému jsou symboly barev maximálně schematizovány, takže je lze poměrně snadno nakreslit (i jednobarevně); v německém systému je jejich kresba složitější. Srovnání jednotlivých barev v některých karetních sadách ukazuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika barev.", "content": "Karetní barvy se ustálily kolem roku 1500, od té doby se mění jen jejich grafické provedení. Barvy měly symbolizovat jednotlivé stavy:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění symbolů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francouzské karty.", "content": "U karet číselných hodnot jsou symboly barev rozmístěny po celé ploše karty, přičemž jejich počet udává její hodnotu. Stejně tak je tomu u esa, které nese jeden symbol uprostřed karty, protože v některých hrách nabývá hodnoty 1. Ostatní figury (kluk, královna, král) mají jeden nebo dva symboly barvy vedle vyobrazené figury. Kromě toho jsou barvy i hodnoty vyznačeny v rozích karty – barvu označuje zmenšený symbol, hodnotu číslice nebo písmeno. Některé sady mají zmenšené označení hodnot a barev pouze v levém horním a pravém dolním rohu, což znesnadňuje jejich držení v levé ruce; jiné sady je mají ve všech čtyřech rozích. Všechny karty mají oboustrannou orientaci.  Výjimku představuje žolík, který nepatří k žádné barvě (případně zastupuje všechny barvy) a v rohu karty nese specifický symbol (zpravidla hvězdička nebo nápis JOKER).", "section_level": 2}, {"title": "Německé karty.", "content": "U karet číselných hodnot opět počet symbolů barev udává hodnotu karty. U spodka a svrška bývá pouze jeden symbol, u krále jeden (dvouhlavé) nebo dva (jednohlavé), u esa dva symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Využití barev.", "content": "Karetní barva je vedle její hodnoty nejvýznamnější vlastností karty. Přesto existují hry, v nichž barvy nehrají žádnou roli – například \"Sedma\", \"větší bere\", \"Černý Petr\" nebo \"oko\". V některých hrách se rozlišují pouze dvě barvy (červené a černé – například některé druhy \"pasiánsu\"). V jiných hrách naopak nehrají roli hodnoty karet a barva je tak hlavním rozlišovacím prvkem – například \"švindl\" nebo \"ospalec\" či \"Vole padni\"). Pokud karetní barvy mají ve hře svou roli, mohou být buď všechny na stejné úrovni (\"prší\", \"pasiáns\") nebo mohou být dále strukturovány, takže je například jedna barva nadřazena ostatním. Tato struktura může být někdy poměrně složitá, například v \"mariáši\" se v každé hře vybírá jedna barva jako trumfová (nadřazená ostatním), navíc pokud jsou trumfovou barvou červené, hra platí za dvojnásobek, pokud se hrají varianty betl a durch, trumfová barva se neurčuje (všechny barvy mají stejnou hodnotu) a při variantě dvě sedmy se vedle trumfové barvy určuje ještě \"strková\" barva, jíž je přisouzena specifická role. Jiným příkladem je hra \"preferans\", kde mají barvy přesně určeny svou hierarchii (nejvyšší srdce, pak kára, pak piky, nejnižší kříže).", "section_level": 1}, {"title": "Jiné karetní sady.", "content": "Některé karetní hry mají specifické karetní sady, které pak mají zcela jiný systém barev. Například v kvartetu bývají karty jednotlivých hodnot tematicky zaměřené a barvy se často označují pouze písmeny. Je nicméně zajímavé, že i některé moderní karetní hry určitým způsobem karty barevně rozlišují – například ve hře Citadela jsou karty budov rozděleny do pěti barev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barva je jedna ze základních vlastností hrací karty. Karetní sada je v drtivé většině případů rozdělena do čtyř barev, přičemž od každé barvy je v sadě stejný počet karet. V některých sadách bývají navíc karty, které k žádné barvě nepatří (především žolík). Barva karty je na ní vyznačena příslušným výrazným symbolem. Barvy karet jsou rozlišeny pomocí symbolů, umístěných na kartách, které se někdy označují jako karetní kameny. Kromě barvy je druhou důležitou vlastností karty její hodnota.", "tgt_summary": "In playing cards, a suit is one of the categories into which the cards of a deck are divided. Most often, each card bears one of several pips (symbols) showing to which suit it belongs; the suit may alternatively or additionally be indicated by the color printed on the card. The rank for each card is determined by the number of pips on it, except on face cards. Ranking indicates which cards within a suit are better, higher or more valuable than others, whereas there is no order between the suits unless defined in the rules of a specific card game. In a single deck, there is exactly one card of any given rank in any given suit. A deck may include special cards that belong to no suit, often called jokers.", "id": 1294378}
{"src_title": "Roderich", "tgt_title": "Roderic", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "O Roderichově původu informuje pouze jediný zdroj, pozdně asturská kronika krále Alfonse III., není však žádný konkrétní důvod k pochybnostem o její důvěryhodnosti. Podle Kroniky Alfonse III. tak Roderichův otec Theodefred byl synem vizogótského krále Chindaswintha a bratr krále Rekkeswintha. Se smrtí krále Rekkeswintha roku 672 a následném proklamaci Wamby za krále, který nepocházel z dosavadní vládnoucí dynastie, přišel Chindaswinthův rod o svou dosavadní moc. Proto se Roderichovo zvolení králem chápalo jako návrat zapuzené dynastie.  Král Egica Roderichova otce Theodefreda podezříval ze spiknutí a nařídil mu opustit hlavní město Toledo. Podle Kroniky Alfonse III. Theodefred odešel do Córdoby, kde si také vzal ženu jména Ricila, Roderichovu matku. Datum Roderichova narození není jisté, klade se do doby po nástupu krále Egicy na trůn v roce 687.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k moci.", "content": "Před svým nástupem na trůn pravděpodobně Roderich s titulem dux spravoval provincii Hispania Baetica. Hlavními prameny o Roderichově panství v jižní Hispánii je latinsky psaná kronika \"Continuatio Hispana\", nicméně její líčení je velmi omezené a detaily jsou kvůli autorově špatné znalosti latiny obtížně pochopitelné. Podle \"Continuatio Hispana\" Roderich království bouřlivě napadl na výzvu senátu. Otázka, co přesně tato zpráva znamená byla předmětem rozsáhlých diskusí mezi historiky. Podle vizigótského zákoníku \"Lex Visigothorum\" nebyla Vizigótská říše dědičnou, ale volitelnou monarchií. Průběh volby krále probíhal podle ustanovení přijatými čtvrtým toledským koncilem. Senát, který se na Roderichově uzurpaci podílel, bylo pravděpodobně shromáždění „vedoucích velmožů a snad některých biskupů“. Účast církevních představitelů na převratu je však zpochybňována, někteří vědci poukazují na to, že podpora ze strany biskupů s činu označeném jako uzurpace moci. Světští a církevní předáci hráli dominantní úlohu při určování nástupnictví na trůn již od smrti Rekkareda I. Velmoži a vojevůdci nebyli příliš ovlivněni královskými opatřeními, která měla v posledních desetiletích Vizigótské říše omezit jejich moc, když dokázali provést převrat.  Je pravděpodobné, že „invaze“ v tomto případě neznamenala napadení zvenčí, protože latinské regnum označovalo královský úřad a je tak pravděpodobné, že Roderich uzurpoval trůn. Nicméně existuje možnost, že sám Roderich v době, kdy proběhl převrat, byl v Hispanii Baetice, či dokonce v exilu. Bouří, která převrat doprovázela, je patrně míněno násilí, s toho, že legitimní král Witiza byl sesazen a zavražděn, či zda zemřel přirozenou smrtí. V těchto informacích není mezi badateli shoda. Někteří vědci předpokládají, že Agila II. Roderichův vzdorokrál v opozici, byl ve skutečnosti Witizův syn a dědic, Roderich ho tím připravil o jeho dědická práva.  Dříve historikové soudili, že vizogótský král Agila II. v posledních letech Vizigótské říše opanoval část území říše jako vzdorokrál a snad uzurpoval moc ve stejné době jako Roderich. Claudio Sánchez-Albornoz však tento názor vyvrátil, když dokázal, že Agila II. se dostal k moci až po Roderichově smrti. Odpadnutí Agilova vzdorokrálovství od Vizigótské říše dokazují nálezy mincí v oblastech Hispania Tarraconensis a Septimánie. Nalezené mince patřily Agilovi a předchozím vizigótským králům, zatímco žádné Roderichovy mince nalezeny nebyly. Mincí z období vlády krále Rodericha se dochovalo pouze dvanáct, všechny byly vyraženy buď v Toledu, nebo Egitanii. Tak nízký počet náhodných numismatických nálezů napovídá, že doba Roderichovy vlády nebyla dlouhá. Agila držel kontrolu pouze nad částí říše, jeho mince se tak vyskytují pouze na území, které přímo opanoval. Udaje z Continuatio Hispana o vnitřních rozporech mezi Vizigóty se vztahují až k době po Roderichově smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělené království.", "content": "Po Roderichově uchopení moci se království rozdělilo na dva tábory, jihozápad s provincií Lusitánie a západní Hispánie okolo hlavního města Toledo byly v Roderichových rukách a severovýchod, Gallia Narbonensis a Hispania Tarraconensis, byly v rukách Agily II., jak potvrzují numismatické nálezy. Dvanáct nalezených mincí, jež nesly latinský nápis „Rvdericvs“, byly vyraženy v hlavním městě Toledu a „Egitanii“, což pravděpodobně je dnešní Idanha-a-Velha. Oblasti, kde byly mince jak Agily, tak Rodericha mince nalezeny se nepřekrývají a zdá se tak vysoce pravděpodobné, že existovali dva vládci a každý vládl v jiné části země. Není známo, komu z nich připadla Galície a Hispania Baetica. Nicméně se nezdá, že by se Agila a Roderich někdy vojensky střetli, pročež je nejlepším vysvětlením, že Roderich byl příliš zaměstnán arabským nájezdy, než aby se věnoval znovusjednocení království.  Vizigótské panovnické seznamy zmiňují vládu krále „Roderica“ trvající sedm let a šest měsíců, zatímco \"Chronicon Regum Visigothorum\" uvádí Agilovu vládu trvající tři roky. V kontrastu s panovnickými seznamy, které nemohou být datovány, podle Continuatio Hispany vládl král „Rodericus“ jeden rok. Roderichova vláda bývá datována od počátku roku 710 (výjimečně i od roku 709), nebo častěji od roku 711 až do roku 711 či 712. Vláda Agily II. začala pravděpodobně krátce po Roderichově vládě a trvala až do roku 713.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny arabské invaze.", "content": "Prameny pocházející z pozdější doby podávají zprávy, že jakýsi hrabě Julián (comes Julianus), Araby nazývaný Iljan, místodržící města Ceuta na africkém pobřeží se dopustil zrady a přešel na stranu Arabů. Při arabské invazi do Hispánie tak měl hrát zásadní roli. Podle legendy se Julián chtěl Roderichovi pomstít, protože jeho dcera čekala Roderichovo dítě. Nicméně tyto lidové a literární přibarvené legendy však nemají s historickým výzkumem nic společného. Ceuta v té době nepatřila Vizigótské říši, ale Africkému exarchátu, který patřil Byzantské říši. Nelze dnes s jistotou říci, kdo hrabě Julián byl, zda africkým exarchou, či vazalem Arabů nebo Vizigótů. V každém případě se předpokládá, že na soumraku Vizigótské říše nemohl hrát žádnou významnější úlohu.  Křesťanští historikové z 9.–10. století podávají zprávy o záhubě Vizigótů, která nastala v důsledku zrady. Podle nich Witizovi synové navrhli muslimům invazi na Pyrenejský poloostrov a jejich další postup také podporovali jako pomstu za to, že je Roderich připravil o nástupnictví na vizigótský trůn. Tyto zprávy však moderní historiografií byly shledány jako tendenční. Podle jiné verze invazi Arabům navrhl hrabě Julián, který se na ní také dále podílel.", "section_level": 1}, {"title": "Muslimská invaze.", "content": "Ještě dlouho před muslimskou invazí roku 711 musel dux Roderich, jako místodržící Hispanie Baetiky, odrážet muslimské nájezdy na vizigótské území. Podle \"Continuatio Hispany\" shromáždil armádu proti Arabům a Berberům, kteří pustošili jihošpanělské pobřeží a ničili města. Před osudovou bitvou na Guadalete Roderich podnikl několik odvetných výprav proti arabským nájezdníkům.  Když na jaře roku 711 na Gibraltaru přistála sedmitisícová muslimská armáda, skládající se převážně z Berberů, pod velením Tárika ibn Zijáda, Roderich zrovna se svou armádou operoval na severu země v Pyrenejích, kde na hranicích bojoval s Basky. Muslimové obsadili Carteyu, kde si zřídili předsunuté stanoviště, velení města Tárik ibn Zijád svěřil hraběti Juliánovi, zatímco Tárikova armáda čekala na posily. Tárikova váhavost umožnila Roderichovi se v létě stáhnout zpět na jih a postavit se proti 12 000 muslimům s údajně až stotisícovou germánskou armádou. Toto číslo je však značně přehnané, odhaduje se, že Roderichova armáda mohla být až desetkrát slabší. \"Continuatio Hispana\" uvádí, že na poslední výpravě Rodericha doprovázelo množství šlechticů, kteří si činili ambice na trůn, kteří snad mínili nechat krále v bitvě zabít, aby mohli trůn zabezpečit pro sebe. Roderich se arabským nájezdníkům postavil do cesty v údolí řeky Wadi Bekka, (dnes řeka Rio Salado) mezi jezerem Barbate a městem Medina-Sidonia.  Nakonec se obě armády střetly v bitvě na řece Guadalete, která trvala osm dní (19.–26. července), se germánská armáda nechala vlákat do nevýhodné pozice a oba synové krále Witizy, kteří veleli křídlům a další velmoži, Rodericha zradili a přešli na stranu muslimů. Vizigótská armáda byla zničena a padl i král Roderich. Královo tělo bylo poté z bojiště odneseno a pohřbeno ve městě Viseu v dnešním severním Portugalsku. Stejně tak se zdá, že v bitvě padla většina vizigótských velmožů, ať již si činili nároky na trůn, či nikoliv.  Přesné místo bitvy vyvolává mezi historiky dohady. Pravděpodobně se však odehrála někde u ústí řeky Guadalete, podle níž se bitva někdy nazývá bitva na Guadalete. Podle Jáhna Pavla bylo místem bitvy, jinak neidentifikovatelné, \"Transductos Promontorios\".  Ačkoliv muslimské dobytí Pyrenejského poloostrova trvalo ještě několik let, tato bitva bylo pro osud Hispánie rozhodující. Mnozí historikové předpokládají, že Roderichovo zpochybňovaný majestát mohl způsobit ve vojsku špatnou morálku a tím i vojenskou porážku; většinu germánských bojovníků také tvořili špatně vycvičení a násilím k armádě odvedení branci a přítomno bylo jen málo svobodných mužů. Nicméně pád celé říše nezpůsobila jedna bitva, ale to, že Vizigótská říše procházela krizí a úpadkem ještě před muslimským vpádem, který ji nakonec definitivně srazil na kolena. Na severu Hispánie se zbytky vizigótského panství udržely a staly se zárodky křesťanských států Kastie, Aragonu a Léonu. Zatímco pozdější arabské zdroje uvádějí dobytí Hispánie jako jednu událost na rozkaz muslimského guvernéra Ifríkie Núsy ibn Nusaira, podle \"Continuatio Hispany\", která je v datech událostí mnohem blíže, Arabové začali pořádat neorganizované nájezdy proti vizigótskému území a pouze náhodou využili smrti krále Rodericha a neschopnosti vizigótské aristokracie. \"Historia Langobardorum\" sepsaná Jáhnem Pavlem říká, že Saracéni napadli „celou Hispánii“ z Ceuty, jež byla sídelním městem hraběte Juliána.  Rodrichova vdova Egila se později provdala za Abd al-Azíze, muslimského místodržícího Hispánie, který byl v březnu 716 zavražděn. Abd al-Azíz ibn Músá tímto sňatkem chtěl posílit svou moc a zároveň zajistit si loajalitu domácího křesťanskogótského a hispanořímského obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Historický náhled a odraz v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Během staletí muslimské nadvlády nad většinou Pyrenejského poloostrova se křesťané snažili nalézt náboženskou příčinu, která z jejich pohledu zavinila pád říše křesťanských Vizigótů. Křesťanští kronikáři v porážce spatřovali boží hněv a předpokládali, že se Vizigóti dopustili vážných hříchů, za které byli tímto potrestáni. Kvůli tomto pohledu byl náhled na poslední vizigótské panovníky, Witizu a Rodericha, spíše negativní. Ve 13. století byly legendy o údajných Roderichových hříšnostech plně rozvinuté, jak ukazují líčení kronikáře Rodriga Jiméneze de Rady.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "V 16. století bylo vydáno několik výtisků díla Pedra del Corrala pocházející již z roku 1443 \"Crónica Sarracina\" (Saracénská kronika), či \"Crónica del rey Rodrigo con la destrucción de España\" (Kronika krále Rodriga a zničení Španělska). Jedná se však o fantazijní zpracování Roderichovy postavy. Na základě tohoto díla bylo zpracováno básnické dílo \"Romances del rey Rodrigo\". Lope de Vega téma zpracoval ve své trilogii \"El postrer godo de España\", vydané roku 1617. V 19. století postavu Rodericha ztvárnili mnozí autoři: španělský básník José Zorrilla ve svém díle \"El puñal del godo\", roku 1811 skotský spisovatel Walter Scott (\"The Vision of Don Roderick\"), o rok později anglický básník Walter Savage Landor (v tragédii \"Count Julian\"), roku 1814 Robert Southey (\"Roderick, the Last of the Goths\") a v roce 1875 Felix Dahn zkomponoval tragédii \"Král Roderich\".  Americký spisovatel Washington Irving roku 1835 legendu o Roderichovi zpracoval ve svém díle \"Legends of the Conquest of Spain\"; většina byla napsána v době, kdy Irving žil ve Španělsku. Německý operní skladatel Georg Friedrich Händel příběh ztvárnil v dramatu \"Rodrigo\", kde zachytil konflikt mezi Roderichem a hrabětem Juliánem.  Obvyklé španělské a portugalské křestní jméno \"Rodrigo\" a od něho odvozené španělské příjmení \"Rodríguez\" a jeho portugalský ekvivalent \"Rodrigues\", může být přímo či nepřímo odvozeno od jména krále Rodericha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Roderich (španělsky \"Rodrigo\", arabsky لذريق, \"Ludhríq\", latinsky \"Rodericus\" či \"Rudericus\") (7. století - 712) byl poslední král Vizogótské říše, vládnoucí krátkou dobu v letech 710–712. O Roderichovi se nedochovalo mnoho jistých informací. Vládl nad částí Pyrenejského poloostrova, zatímco zbytku vládli další uzurpátoři, prohrál bitvu s arabskými nájezdníky, vedenými Tárikem ibn Zijádem. Roderich v bitvě padl a Arabové s Berbery si posléze podrobili celou Hispánii. Poblíž Arcos de la Frontera existuje hrobka krále „Rodriga“ a jeho postava se stala legendární jako „poslední král Gótů“. Předpokládá se, že Roderichova vdova Egilona byla později provdána za Abd al-Azíze ibn Músu.", "tgt_summary": "Ruderic (also spelled Roderic, Roderik, Roderich, or Roderick; Spanish and, ; died 711 or 712) was the Visigothic king in Hispania between 710 and 712. He is well-known as \"the last king of the Goths\". He is actually an extremely obscure figure about whom little can be said with certainty. He was the last Goth to rule from Toledo, but not the last Gothic king, a distinction which belongs to Ardo.", "id": 95279}
{"src_title": "Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví", "tgt_title": "Cymbalista Synagogue and Jewish Heritage Center", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Půdorys budovy se rozkládá na ploše přibližně 760 až 800 m. Z obdélníkové základny stoupají dvě párové věže, které mají v úpatí čtvercový půdorys, avšak přecházejí v kruh, který má při vrcholu poloměr 13,5 metru. Obě věže spojuje pravoúhlá hala. Původní architektonická podoba věží je realizací konstrukční úlohy kvadratura kruhu. V každé z věží je při jejím vrcholu zabudován čtvercová deska v podobě baldachýnu, která rozprostírá přírodní světlo po stěnách věží. Toto zařízení má připomínat tradiční židovský svatební baldachýn zvaný chupa. Aron ha-kodeš je částečně nasvícen průsvitným onyxem. Nad ním se nachází verš z Žalmů v hebrejštině שויתי יהוה לנגדי תמיד, „Hospodina stále před oči si stavím“ (Žalm 16:8).", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické souvislosti.", "content": "Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla postavena v době, kdy slavní architekti v Izraeli navrhovali množství budov, a vytvářeli tak kreativní moderní architekturu spojenou s židovskými institucemi. Jedna taková instituce, Židovské muzeum v Berlíně, hostila výstavu \"Židovská identita v architektuře\" (\"Jewish Identity in Architecture\"), která představovala synagogu Cymbalista. Již dříve navrhovali mezinárodně uznávaní architekti nové vzhledy synagog v jejich moderní podobě: kongregace Bet Šolom v Pensylvánii navržená Frankem Lloydem Wrightem či navrhovaná přestavba synagogy Churva architektem Louisem Kahnem. Mario Botta navrhl budovu Sanfranciského muzea moderního umění a o několik let dříve i katedrálu Vzkříšení a svatého Korbiniána v Évry, s podobným válcovitým tvarem. Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla dvanáctým projektem a vyvrcholením série náboženských prací Mario Botty, které byly představeny v Londýně v Královském institutu britských architektů na výstavě s názvem \"Architetture del Sacro: Prayers in Stone.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví (: בית הכנסת והמרכז למורשת היהדות ע\"ש צימבליסטה) je kulturní centrum a hlavní synagoga Telaviské univerzity. Byla navržena v roce 1996 švýcarským architektem Mario Bottou a postavena v letech 1997 až 1998. Mecenáši a jmenovci byli Paulette a Norbert Cymbalistovi.", "tgt_summary": "The Cymbalista Synagogue and Jewish Heritage Center is a cultural center and the main synagogue of Tel Aviv University. It was designed in 1996 by architect Mario Botta and constructed from 1997 to 1998. The patrons and namesakes were Paulette and Norbert Cymbalista.", "id": 1751904}
{"src_title": "Kobylka sága", "tgt_title": "Saga pedo", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jedná se o takzvaný pontomediteránní druh, který je rozšířený v jižní a jihovýchodní Evropě od Španělska až po Ural a jižní Sibiř. Severní hranice areálu druhu zasahuje Walliské Alpy, okolí Vídně, jižní Moravu a Slovensko.  V Česku byla poprvé zaznamenána počátkem 20. století. Od té doby je k vidění přibližně v pěti lokalitách, z nichž nejkomplexnější je asi vápencové pohoří Pavlovské vrchy (známé jako Pálava), kde bylo po intenzivních průzkumech v NPR Děvín-Kotel-Soutěska a Tabulová v letech 2006–2009 hlášeno 447 nymf a 75 dospělých. Mezi lety 1950–1990 se kobylka sága ukázala také v NPR Pouzdřanská step, PR Kamenný vrch u Kurdějova a v okolí Znojma. Od té doby není na těchto místech evidována, výskyt je tedy nejasný. V České republice je kobylka sága chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh.  Na Slovensku je vzácnější. V letech 2003–2006 bylo navštíveno celkem 36 potenciálních lokalit, z nichž v sedmi byl její výskyt potvrzen (Malé Karpaty – např. Devínská kobyla). Téměř výhradně se pohybovali v xerotemních (suchých) lesních stepích nebo vápencových skřapech, na svazích se sklonem 10–45°, v nízké vegetaci vysoké 10–30 cm a v nadmořské výšce 220–585 metrů. Od okraje lesa (převážně bukového, dubového a habrového) byly vzdáleny přibližně 10 metrů. Maximální hustota jedinců potom byla 12 nymf na 1 km2. Na území Slovenska jde o vůbec největší žijící kobylku a taktéž podléhá ochraně.  Šíření ságy je velmi pomalé a její přítomnost na tamních lokalitách dokumentuje, že zde nebo v nejbližším okolí žije od teplého poledového stepního období (Holocén).  V USA byly uměle vysazeny a naposledy spatřeny v letech 1970–1972, kdy výzkumníci napočítali šest exemplářů. Od té doby nebyl zdokumentován žádným spolehlivým orgánem, docházelo pouze k útržkovitým a nepotvrzeným pozorování.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Dorůstá délky až 7 cm (bez kladélka), 12 cm s kladélkem a včetně tykadel je dlouhá až 15 cm. Než doroste takové velikosti, larva ságy (tzv. nymfa) se po vylíhnutí z vajíčka 5–7 svléká. Postupně tedy projde až sedmi stádii, jimž se odborně říká instary.  Má dlouhé válcovité tělo s poměrně velkým hnědě-žlutým kladélkem. Vedle celkového rozměru zaujmou také velké oči, silná tykadla a dlouhé nohy pokryté ostny. První dva páry nohou slouží nejen k pohybu, ale i při lovu kořisti. Zadními končetinami se zase dobře odráží. Ve vegetaci se pohybuje pomalou houpavou chůzí a jen zřídka skáče. Při lovu spoléhá především na svou nehybnost a snaží se splynout s okolím, navzdory své velikosti je i v řídkém porostu velmi dobře maskovaná. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci hnědaví a skvrnití. Na bocích, od tykadel po konec zadečku, se ji táhne bílý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Ideálním stanovištěm kobylky ságy jsou xerotermní lokality, prohřáté svahy porostlé množstvím křovin (např. hlohu), prosvětlené listnaté lesy, louky, obilná pole, vinice a případně vápencové skřapy. Pohybují se často v nízké vegetaci (od 10–60 cm vysoké) a v nadmořské výšce okolo 400 metrů (maximálně asi do 1500 m n. m.. a výše se dostanou jen velmi vzácně). Aktivní je za soumraku, v noci i za slunečného parného počasí během dne.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a způsob lovu.", "content": "Běžně loví větší hmyz, jako například koníky, včely a dokáže zdolat i tak velkého dravce, jakým je kudlanka nábožná (\"Mantis religiosa\"). Známe jsou i případy kanibalismu. Při lovu spoléhá na své maskování a pomalu se ke kořisti plíží, poté ji náhle obejme a přidržuje oběma předními páry nápadně ostnatých nohou. Svou oběť usmrtí několika zakousnutími do hlavy a do krku.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé a paraziti.", "content": "Dospělé kobylky se stávají kořistí pro některé druhy ptáků, různé hmyzožravé savce, hlodavce, ještěrky či žáby. Nymfy padají za oběť pavoukům, stonožkám a jiným druhům dravého hmyzu. V jižní čísti areálu je loví taktéž štíři.  Různá vývojová stádia nymfy bývají infikovány několika vnitřními parazity, například mouchou masařkou obecnou (\"Sarcophaga carnaria\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Reprodukce probíhá asexuálně, neboť se zdá, že populaci této kobylky tvoří pouze samice. Rozmnožuje se tedy takzvanou partenogenezí. Pomocí dlouhého ostrého kladélka a jeho zabodnutím do půdy naklade kobylka sága 25–80 neobvykle velkých vajíček (11,8 × 3,8 mm). Při okolní teplotě 25–30 °C se za 40–43 dní vylíhnou larvy (nymfy) podobné dospělým. Panují-li chladnější podmínky (okolo 20 °C) líhnout se mohou až za 85 dní, a pokud je teplota ještě nižší, prodělají diapauzu v trvání i 5 let (obvykle 2–3 let). Nymfy se líhnou zpravidla vždy v květnu. Postembryonální vývoj pak zahrnuje až sedm stádií (instar), a v jeho konečné fázi se z larev stanou kobylky. S nimi se lze setkat zhruba od konce července do října. Dospělá kobylka se dožívá 4–6 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ačkoli se druh rozprostírá na poměrně rozlehlém území, jednotlivé populace nejsou kdovíjak početné – nicméně třeba brát v potaz, že je druh velmi špatně viditelný a průzkumy ohledně početnosti mohou posloužit spíše orientačně. Na některých místech ale může být kobylka sága výrazně ohrožena, proto je Mezinárodním svazem na ochranu přírody (IUCN) považována za zranitelnou. Největším nebezpečím je jakákoli proměna vhodných stanovišť, ať už obecným ničením (např. pesticidy), vysazováním nevhodných dřevin, přílišným zarůstáním a naopak úplným kosením keřů a trávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobylka sága (\"Saga pedo\") je velký druh bezkřídlé kobylky s délkou těla až 7 cm, s kladélkem a tykadly je potom dlouhá až 15 cm. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci též hnědaví a skvrnití. Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Vzhledem k vzácnému výskytu je v Česku i na Slovensku chráněná. V globálním měřítku ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede jako zranitelnou.", "tgt_summary": "Saga pedo is a species of bush cricket, spread throughout the European part of the Mediterranean, and Asia as far east as China. It is a wingless bush cricket, with the body size of up to, which makes it one of the largest European insects and one of the world's largest Orthoptera (grasshoppers, crickets and alike). Colloquially known as the predatory bush cricket, or the spiked magician (due to the \"enchanting\" manner in which it waves its forelimbs as it approaches its prey), it is uncommon among its kind due to its carnivorous lifestyle, most often preying on smaller insects, with a known tendency towards cannibalism as well. For this purpose, it has strong fore and mid legs, equipped with sharp spines. When these animals are hunting, they move about, catching their prey by suddenly leaping on them and grabbing them with their legs. Their prey is usually killed by biting into the throat, and eating is done at capture. \"Saga pedo\" is active at dusk and during nighttime, with activity slowly expanding through the day at the end of the season.", "id": 1327590}
{"src_title": "Volejbal Brno", "tgt_title": "Volejbal Brno", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umístění od sezóny 1998/99.", "content": "Po sezóně 2000/01 družstvo poprvé v historii sestoupilo z nejvyšší soutěže. Před sezónou 2004/05 převzal klub extraligovou licenci z Kladna, kam se i se svou licencí přesunul tým Odolena Vody. Od sezóny 2009/10 do konce roku 2010 používalo družstvo sponzorský název RWE Brno, od roku 2003/4 jím byl JMP Brno a předtím UNIS Brno. Soupiska 2019/20 - ženy  Anna Přibylová - smečařka  Petra Pospíšilová - smečařka  Kamalani Akeo - nahrávačka  Michaela Beránková - univerzálka  Tereza Diatková - univerzálka  Soňa Nováková - nahrávačka  Markéta Chlumská - libero  Simona Janečková - smečařka  Adéla Benediktová - blokařka  Klára Kuníková - libero  Kristýna Boulová - blokařka  Soňa Mikysková - univerzálka  Eva Beránková - smečařka  Ivona Svobodníková - blokařka  Lucie Polášková - smečařka  Šárka Sklenářová - libero, smečařka  Meg Wolowicz - blokařka  Soupiska 2019/20 - muži  Michal Hrazdira - smečař  Michael Vodička - libero  Adam Provazník - nahrávač  Luan Duc Truong - nahrávač  Vít Jakubec - smečař  Matt August - blokař  Martin Licek - smečař  Daniel Římal - univerzál  Jan Pražák - blokař  Vojtěch Fitz - blokař  Martin Chevalier - smečař, univerzál  Matej Hukel - blokař  Jakub Lžičař - libero", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy mládeže.", "content": "Poznámka: v závorce uvedeno konečné umístění v nejvyšší soutěži dané kategorie", "section_level": 2}, {"title": "Bývalí hráči (po roce 2003).", "content": "Lukáš Diviš \"(*1986, Friedrichshafen)\", Zdeněk Haník \"(*1986, Kocouři Vavex Příbram)\", Michal Hrazdira \"(*1985, Bassano Volley)\", Vlado Katona \"(*1984, Slavia Havířov)\", Martin Klapal \"(*1984, DHL Ostrava)\", Luboš Novák \"(*1985, Dukla Liberec)\", Jan Václavík \"(*1985, DHL Ostrava)\"", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní soutěže.", "content": "V nedávné minulosti se klub účastnil pouze Vyzývacího poháru CEVu (Evropská volejbalová konfederace), kde podlehl hned v prvním kole s rumunským týmem Steaua Bucuresti. Stejné soutěže se zúčastnil také v sezoně 2012/13, v prvním kole měl volný los, ve druhém kole vypadl s bulharským CVC Gabrovo.  Častá jsou ale přípravná utkání se zahraničními družstvy, mezi častými soupeři jsou mj. VKP Bratislava či SK Posojilnica Aich/Dob.  Klub je spolupořadatelem Memoriálu Vaška Fabiánka a Bořka Stříbrného – mezinárodního turnaje mládeže, který se tradičně koná mezi Vánočními svátky a Novým rokem.", "section_level": 1}, {"title": "Haly.", "content": "Extraligové celky mužů i juniorů využívají halu v areálu Sokola Brno I na Kounicově ulici. Pod tribunou, která pojme necelou tisícovku diváků, jsou umístěny kanceláře klubu. Samotný funkcionalistický Stadion, jehož základní kámen byl položen 28. října 1927, je kulturní památkou ČR.  Extraliga kadetů stejně jako 1. liga dospělých a juniorů se odehrává v hale Sportovního gymnázia Ludvíka Daňka na Botanické ulici. Tuto školu také mnoho mladých volejbalistů navštěvuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volejbal Brno je sportovní klub v Brně, jediný brněnský i jihomoravský účastník nejvyšší české volejbalové mužské soutěže. Kromě profesionálního družstva dospělých zabezpečuje také činnost mládežnických družstev všech věkových úrovní, která se pravidelně umisťují na pomyslných stupních vítězů republikových soutěží. V minulosti nesl rovněž názvy UNIS Brno, JMP Brno či RWE Brno. Navazuje rovněž na dřívější činnost Zbrojovky Brno či Spartaku Brno ZJŠ.", "tgt_summary": "Volejbal Brno is volleyball club, which participates in the men's top Czech volleyball competition (Premier League). In addition to the professional team, the club also has active youth teams of all age levels, which regularly achieve high placings in contests.", "id": 2090851}
{"src_title": "White Sands Space Harbor", "tgt_title": "White Sands Space Harbor", "src_document": [{"title": "Kapacity a vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přistávací dráhy.", "content": "WSSH může přijmout jakékoli letadlo ve službách NASA a většinu strojů amerického letectva. Přistály zde již jedny z největších letadel, jako C-17 Globemaster III, C-5 Galaxy, B-52 Stratofortress a Boeing 747. Kvůli omezím vyplývajícím z provozu White Sands Missile Range a aktivit NASA je možnost přistání zde omezena a povolení k přistání musí vydat obě zařízení. Pro přistání raketoplánu Space Shuttle jsou certifikovány dvě runwaye, obě s délkou přibližně 11 kilometrů a šířkou 91 metrů, třetí runway má délku 3,9 km a je 46 metrů široká. První runway ve směru sever-jih je uzpůsobena tak aby simulovala přistávací dráhu na Kennedyho vesmírné středisku na Floridě a druhá runway ve směru východ-západ simuluje dráhu na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Třetí zkrácená dráha je určena pro simulace transatlantického nouzového přistání na dráze v Ben Guerir v Maroku a používá se i pro simulaci přistání na letecké základně Morón ve Španělsku a základny Istres v jižní Francii.  White Sands Space Harbor je jedním ze tří zařízení vybraných k nouzovému přistání raketoplánu Space Shuttle. Pro mise s vysokým sklonem dráhy (více než 51,6°) jde o primární místo přistání, pro mise k ISS je sekundární. Všechny tři runwaye jsou stále upravovány a probíhá zde výcvik pilotů. Dvě dlouhé dráhy jsou neustále zarovnávány a odchylka povrchu je měřena laserem a nesmí překročit 25 mm. Tak je zajištěna stálá připravenost k nouzovému přistání raketoplánu. Povrch obou má dostatečnou únosnost, aby unesl soustavu Shuttle Carrier Aircraft s raketoplánem „na zádech“ i zařízení pro zvedání raketoplánu.", "section_level": 2}, {"title": "Navigační a signalizační vybavení.", "content": "Pro navigaci a pomoc při přistání je WSSH vybaven řadou systémů. Pro přistání pomocí přístrojů je používán systém TACAN (Tactical Air Navigation), která používají vojenská i civilní letadla. Tento systém vysílá na frekvenci 1 GHz a má dosah 483 kilometrů (300 námořních mil) a pilot orbiteru jej zachytí, jakmile opustí zónu radiového rušení vlivem průletu atmosférou. Každý Orbiter má tři nezávislé soupravy TACAN, každá se dvěma anténami. Pro přesné navedení na dráhu jsou dráhy vybaveny mikrovlnným systémem MSBLS (Microwave Scanning Beam Landing System), který měří parametry dráhy a posílá data zpět do orbiteru, jehož počítač poté provádí úpravy trajektorie. Zařízení pracuje je v pásmu Ku (12 - 18 GHz) a má dosah do výšky 5,5 km a vzdálenosti 28 km. Každá runway má dvě stanice, jednu pro měření úhlu sestupu a druhou pro azimut a vzdálenost.  Optické navigační prostředky se stávají z různých světelných systémů. Systém PAPI (Precision Approach Path Indicator) slouží k přesnému vizuálnímu navádění na dráhu, viditelnost se pohybuje kolem 8 km ve dne a až 32 km v noci. Systém VASI (Visual Approach Slope Indicator) slouží k zobrazení sklonu orbiteru relativně k požadovanému sklonu dráhy 1,5°. Orbiter nemá žádná vlastní přistávací světla a proto WSSH disponuje mobilními xenonovými lampami, které mají svítivost až 24 000 cd. Světla jsou umístěna po trojicích na návěsu a mají svůj vlastní generátor.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní prostředí.", "content": "WSSH se nachází v kotlině mezi pohořími San Andres a Sacramento Mountains. Povrch je tvořen převážně sádrovcem, pocházejícím z usazenin na dně jezera, které se vypařilo před několika tisíciletími. Průměrná nadmořská výška činí 1200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné půdní vlastnosti.", "content": "Povrch je tvořen převážně bílým sádrovcovým pískem. Podloží se skládá ze sádrovcových jezerních usazenin o síle 2,4 až 6 metru. Vrstvy podloží jsou velmi hutné a dosahují pevnosti přes 490 kPa, místy je pevnost podloží až 1100 kPa. Východním směrem se nachází aktivní sádrovcové duny, které dosahuj výšky až 9 metrů. Západně leží oblast pokrytá částečně dunami a částečně pevnou půdou, složenou z náplavových jílů. Pevnost podloží je zde velmi rozdílná a pro výstavbu je potřeba provádět rozsáhlý průzkum. Ve vzdálenosti 6 - 30 km od prostor WSSH se vyskytují propady půdy. Pouštní oblast podporuje pouze velmi malé množství vegetace. Ta je většinou tvořena kaktusy a podobnou pouštní vegetací.", "section_level": 2}, {"title": "Seismologie a vulkanická činnost.", "content": "Nejranější záznamy o zemětřeseních v oblasti Nového Mexika pochází z let 1849 a 1850, kdy zde došlo k 28 otřesům. Mezi lety 1850 a 1904 bylo zaznamenáno dalších 11 zemětřesení. Od roku 1904 se výskyt zemětřesení zvyšuje. Provedené studie, zkoumající všechna zemětřesení od roku 1850 do roku 1973, stanovily hlavní epicentra otřesů. Jsou to: Socorro, Albuquerque, a Los Alamos v Novém Mexiku, El Paso v Texasu a hranice Nového Mexika a Colorada. Všechna epicentra kromě hranice Colorada a Nového Mexika náleží do zlomu Rio Grande. Seismická aktivita na hranicích Colorada a Nového Mexika je přisuzována sopečné aktivitě. Ostatní epicentra jsou zřejmě náhodná. Oblast White Sands zažila pouze dvě velká zemětřesení, první v roce 1887 a druhé 1931.  Okolí WSTF a WSSH nese známky čtvrtohorní sopečné aktivity. Nejbližší výtoky lávy jsou San Marcial, 120 km severně, Carrizozo 200 km severovýchodně a San Miguel a Afton, 97 km jihozápadně. Tyto výtoky jsou zřejmě staré pouze několik tisíc let. V prostoru samotné základny WSTF a WSSH se nenachází žádné odhalené vyvřeliny.", "section_level": 2}, {"title": "Meteorologie a hydrologie.", "content": "Oblast White Sands má pouštní podnebí s ročním úhrnem srážek 330 mm a průměrnou teplotou 17 °C. Průměrná roční vlhkost vzduchu je 44%. Převládají zde západní a jihozápadní větry. V zimě, od prosince do února dosahují denní teploty 13-16 °C, v noci teploty klesají pod bod mrazu a objevuje se i sníh. Období od března do května je zde provázeno nízkou vlhkostí a silnými jiho-západními větry. Dochází zde často k písečným bouřím, při nichž nastává bílá tma, která redukuje viditelnost na pár metrů a znemožňuje venkovní aktivitu. Léto zde trvá od konce května do konce září a teploty dosahují až 40 °C. Zbytek roku je počasí mírné se slabými větry a občasnými srážkami.  Podpovrchová voda je slaná a nehodí se k pití ani průmyslovému použití. Používá se tedy pouze pro potřeby údržby a je čerpána z rezervoáru, který je závislý na sezónních srážkách. Užitková neslaná voda je čerpána ze studny, vzdálené jednu míli (1,6 km) od základny. Studna je hluboká 204 metrů a sladká a slaná voda je zde separována na principu rozdílných hustot.", "section_level": 2}], "src_summary": "White Sands Space Harbor (WSSH) je hlavní tréninková oblast pro piloty raketoplánů Space Shuttle americké agentury NASA. K nácviku zde slouží letouny Northrop T-38 Talon a Shuttle Training Aircraft, což je upravená verze civilního Grumman Gulfstream II. Zdejší přistávací dráhy a veškeré podpůrné vybavení je stále připraveno na nouzové přistání raketoplánu. WSSH leží v prostoru White Sands Missile Range a spadá pod White Sands Test Facility.", "tgt_summary": "White Sands Space Harbor (WSSH) is a spaceport that was formerly used as a Space Shuttle runway, a test site for rocket research, and the primary training area used by NASA for Space Shuttle pilots practicing approaches and landings in the Shuttle Training Aircraft and T-38 Talon aircraft. With its runways, navigational aids, runway lighting, and control facilities, it also served as a backup Shuttle landing site. WSSH is a part of the White Sands Test Facility, and is located approximately 30 miles (50 kilometers) west of Alamogordo, New Mexico, within the boundaries of the White Sands Missile Range.", "id": 1254689}
{"src_title": "Třída Mississippi", "tgt_title": "Mississippi-class battleship", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednalo se o zmenšenou verzi lodí předchozí třídy \"Connecticut\". Oproti ní měla plavidla o 3000 tun menší výtlak. Projevilo se to zejména na poklesu rychlosti o jeden uzel. Celkem byly v letech 1904–1908 postaveny dvě jednotky této třídy, pojmenované USS \"Mississippi\" a USS \"Idaho\".  Jednotky třídy \"Mississippi\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Výzbroj tvořily čtyři 305mm kanóny ve dvoudělových věžích, umístěných v ose lodi po jedné na přídi a na zádi. Doplňovalo je osm 203mm děl ve čtyřech dvoudělových věžích po stranách nástavby a dalších osm 178mm kanónů v kasematech. Lehkou výzbroj tvořilo dvanáct 76mm kanónů, šest 47mm kanónů a dva 37mm kanóny. Dále nesly dva 533mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo osm kotlů Babcock and Wilcox a dva trojčinné parní stroje o výkonu 10 000 ihp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 17 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Roku 1909 byly na obě plavidla instalovány dva vysoké mřížové stožáry.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Mississippi\" byla ke konci své služby v americkém námořnictvu používána jako podpůrná loď pro hydroplány. Nesla hydroplány účastnící se americké okupace přístavu Veracruz. Bylo po první operační nasazení letounů v historii amerického námořnictva.  Dne 30. července 1914 byly obě bitevní lodě prodány Řecku. Řecké námořnictvo plavidla přejmenovalo na \"Kilkis\" (ex \"Mississippi\") a \"Lemnos\" (ex \"Idaho\"). Provozovalo je až do jejich potopení za druhé světové války. OBě byly roku 1932 vyřazeny a přeměněny na hulky. \"Kilkis\" byla využívána k výcviku a jako plovoucí kasárna, její sesterská loď \"Lemnos\" sloužila rovněž k výcviku. Dne 23. dubna 1941 byla obě plavidla u ostrova Salamis potopena německými bombardéry Junkers Ju 87. Roku 1951 byly oba vraky sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Mississippi byla poslední postavená třída predreadnoughtů US Navy. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy, které byly do služby zařazeny roku 1908. Jelikož byly obě lodi dokončeny až dva roky po kvalitativně převratné britské bitevní lodi HMS \"Dreadnought\", byly už v době stavby zastaralé. Po pouhých šesti letech služby byly prodány Řecku. Za druhé světové války byly obě potopeny německou Luftwaffe.", "tgt_summary": "The \"Mississippi\" class of battleships comprised two ships which were authorized in the 1903 naval budget: and ; these were named for the 20th and 43rd states, respectively. These were the last predreadnought battleships to be designed for the United States Navy, but not the last to be built, because one more ship of a prior design was completed later under the 1904 naval budget. While the quality and technology of the weaponry and armor were first-rate, these ships included a variety of main, intermediate, secondary, and tertiary gun sizes in a predreadnought configuration which became obsolete before the ships were completed.", "id": 850158}
{"src_title": "Gestalt terapie", "tgt_title": "Gestalt therapy", "src_document": [{"title": "Kořeny.", "content": "Gestalt terapie vznikla ve 40.– 50. letech 20. století. K jejím zakladatelům patří Fritz Perls, Laura Perls a Paul Goodman. Je založena na dynamické teorii systémů, fenomenologii, funkcionální analýze, psychologii myšlení, synergii. Inspiruje se také existencialismem, holismem a východními duchovními naukami, v prvé řadě zen-buddhismem. Zaměřuje na přítomnost, na prožívání a vyjadřování emocí.", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "Gestalt terapie je v podstatě otevřený systém – jeho prvním principem je totiž „teď a tady“. Je to vlastně jediné „dogma“, které Gestalt terapie má. Její další principy, jakkoli jasné a vyhraněné, se jinak podřizují realitě, v níž se terapeut a jeho klient právě nacházejí.", "section_level": 1}, {"title": "Teď a tady.", "content": "Gestalt terapie se neslučuje s kauzálním přístupem (nehledá příčiny), ani s přístupem finálním (nehledá účel). Minulost a budoucnost si uvědomujeme – někdy dost koncentrovaně – v přítomném okamžiku. Tím není řečeno, že se nemůžeme dívat zpět či dopředu – často je to dokonce nutné, ale i o tom se rozhodujeme zase jen z pozice „teď a tady”.", "section_level": 2}, {"title": "Uvědomění.", "content": "Co si neuvědomuji, není moje a nemohu s tím zacházet. Naopak to, co si uvědomím, mi nabízí možnost být bohatší, celistvější, zdravější... Každý má široký repertoár způsobů, jak se vyhnout uvědomění; rozpoznat tyto způsoby – totiž uvědomit si je – bývá často první krok ke změně.", "section_level": 2}, {"title": "Zkušenost.", "content": "Co si zažiji, mohu pochopit a integrovat. Osobní zkušenost je předpoklad i prostředek osobní změny. Zvlášť důležitá je zkušenost senzorická (ve smyslu úsloví „loose your mind and come back to your senses”); nicméně pro zakotvení změny je důležitá i zkušenost kognitivní.", "section_level": 2}, {"title": "Kontakt.", "content": "Každý člověk si vytváří a obnovuje vědomí, že „já” není „ty”, ačkoli koexistují. Být v kontaktu se sebou (s některou svojí částí, již si právě uvědomuji) nebo s okolím (s lidmi, rodinou, kulturou, jež si právě uvědomuji) znamená být v napětí mezi tím, co je staré, známé a rigidní a tím, co je nové, neznámé a zdravé.", "section_level": 2}, {"title": "Fenomenologie.", "content": "Jedním ze základních principů, na nichž Gestalt psychoterapie staví, je fenomenologie. Svět je takový, jaký se nám jeví, neboť je to člověk/subjekt, kdo jej vnímá a zároveň spoluvytváří. Proto je možné, či dokonce užitečné, věřit svým smyslům, věřit tomu, co cítím a co si myslím, neboť to je nejen můj dojem, ale i součást reality. Vyměňují-li si klienti a terapeuti své „dojmy”, své pocity a myšlenky, jsou v realitě a mají reálný vztah.", "section_level": 2}, {"title": "Pole.", "content": "Jak klienti, tak terapeuti existují v určité, velmi konkrétní síti vztahů. Pro terapii má největší význam jejich vzájemné pole, jejich vzájemný vztah, v němž se dříve či později reprodukují zážitky, vzorce, postoje z jejich života; jinak řečeno, toto pole se organizuje ve shodě s potřebami klienta. Změna v poli terapeut – klient pak zpětně navozuje aspoň možnost změny v poli klienta.", "section_level": 2}, {"title": "Holismus.", "content": "Holismus vidí člověka v jednotě s prostředím, ve kterém žije. Člověk je součástí tohoto prostředí (pole) a v interakci s ním realizuje své potřeby. To znamená, že člověk vstupuje se svým prostředím do vztahu, ve kterém se on a prostředí vzájemně ovlivňují a mění, přičemž cílem této interakce je udržování rovnováhy a růst.", "section_level": 2}, {"title": "Dialog.", "content": "Terapeut a jeho klient jsou partneři. Jediný významný rozdíl mezi nimi je v tom, jak si uvědomují vnitřní a vnější svět: terapeuté jsou v tomto smyslu „pokročilejší“, a proto i kompetentní k tomu, aby poskytli doprovod druhému. Klienti si do terapie přicházejí pro podporu – a opouštějí ji tehdy, když nalezli zdroje své sebe-podpory.", "section_level": 2}, {"title": "Zodpovědnost.", "content": "Terapeut má funkci toho, kdo nabízí uvědomění, sebepoznání a změnu a je na klientovi, zda tuto nabídku přijme či odmítne – je to jeho osobní zodpovědnost, a tu z něho terapeut nesejme. Brát si zodpovědnost za sebe, byť „jen“ v terapii, je postoj, který Gestalt terapie preferuje. Nejde o morální hledisko (co by kdo měl či neměl), nýbrž o schopnost reagovat na výzvy, které přináší realita.", "section_level": 2}, {"title": "Kreativita.", "content": "Kdo přijme princip „teď a tady“ za svůj, připouští, že život je vlastně neustálá improvizace. Terapeut se nemůže plně spolehnout na osvědčené postupy a a jiná schémata, nýbrž jen na svoje uvědomění, a to znovu a znovu nabízí klientovi. Tak spolu-vytváří prostor pro uzdravení a změnu.", "section_level": 2}, {"title": "Růst.", "content": "Zaměří-li se terapeut na patologii, posiluje ji. Proto Gestalt terapie programově odmítá patologické paradigma a jako alternativu nabízí růst: ať už osobní (uvědomuji si své kvality a zdroje, stává se ze mne dospělejší a zdravější osobnost) či duchovní (uvědomuji si své vztahy, svůj potenciál a svoje poslání).", "section_level": 2}, {"title": "Techniky.", "content": "K nejznámějším technikám Gestalt terapie patří:  Gestalt terapie často využívá experimenty a jiné kreativní techniky (práce s tělem, hlasem, psaním, kreslením...). Experimentální je ovšem z principu, pokaždé totiž nabízí novou zkušenost, nové poznání a zárodek osobní změny. Je ale pouze na klientovi samotném, zda a jak tuto šanci využije.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gestalt terapie je humanistický, prožitkový a psychosomatický směr v psychoterapii. Osoby jsou představovány jako otevřené systémy provázané se svým okolím. Cílem je u osob dosáhnout sjednocení těla, pocitů a rozumu. Vyrovnanost osobnosti nastává, když vnější projevy (vědomí – vyjadřování, chování, vzhled, činy) souhlasí s vnitřními pocity (podvědomí – emoce, pohnutky, pudy).", "tgt_summary": "Gestalt therapy is a form of psychotherapy which emphasizes personal responsibility, and focuses upon the individual's experience in the present moment, the therapist–client relationship, the environmental and social contexts of a person's life, and the self-regulating adjustments people make as a result of their overall situation. It was developed by Fritz Perls, Laura Perls and Paul Goodman in the 1940s and 1950s, and was first described in the 1951 book \"Gestalt Therapy\".", "id": 1395906}
{"src_title": "Lékaři bez hranic", "tgt_title": "Médecins Sans Frontières", "src_document": [{"title": "Vznik organizace a její působení.", "content": "Organizace „Lékaři bez hranic“ byla založena skupinou francouzských lékařů a novinářů v reakci na nigerijskou občanskou válku. Zakladatelé organizace věřili, že každý člověk má právo na poskytnutí krizové lékařské pomoci bez ohledu na rasu, náboženské vyznání či politické přesvědčení a že potřeby člověka jsou nadřazeny hranicím země.  Lékaři bez hranic jsou celosvětovým hnutím, jehož jádro tvoří 24 členských asociací. Formální ústředí organizace sídlí v Ženevě (Švýcarsko). Organizaci dále tvoří 28 národních kanceláří a 5 operačních center, která řídí jednotlivé humanitární a zdravotnické projekty. Operační centra, sídlící v Paříži, Ženevě, Bruselu, Amsterdamu a Barceloně, jednají koordinovaně, avšak samostatně.  V projektech v terénu mají Lékaři bez hranic kolem 2 600 mezinárodních spolupracovníků (např. lékařů, zdravotních sester, porodních asistentek, farmaceutů, psychologů, logistiků či administrátorů), po jejichž boku pracuje přibližně 30 000 místních zaměstnanců. V zázemí pro organizaci pracuje dále kolem 2 500 stálých zaměstnanců, kteří organizují projekty na úrovni jednotlivých operačních center, či se starají o nábor dobrovolníků pro mise, fundraising a informování o situaci v oblastech humanitárních krizí.  Lékaři bez hranic jsou financováni zejména ze soukromých zdrojů, což zajišťuje operační nezávislost na politických, vojenských či ekonomických zájmech vlád a oficiálních mezinárodních institucí. V roce 2013 zajistili soukromí dárci, jichž bylo více než 5 milionů, celkem 89 % příjmů organizace. Zbytek příjmů tvořily granty vlád a institucí. Celosvětové příjmy organizace byly v témže roce 1,01 miliardy eur a celkové výdaje 953 milionů eur.  Organizace aktivně poskytuje zdravotní péči a lékařské zaškolení pro obyvatelstvo ve více než 70 zemích světa a často se dožaduje toho, aby za konflikty ve válečných zónách (jako např. v Čečensku či Kosově) byla převzata politická zodpovědnost. Jen jednou za celou svou existenci musela organizace zažádat o vojenskou intervenci, a to v roce 1994 během genocidy ve Rwandě. Aby mohla organizace poskytovat nezávislou a nestrannou pomoc, její jednání nepodléhá žádným politickým, náboženským či ekonomickým zájmům.  Současnou mezinárodní prezidentkou organizace je od 1. října 2013 Dr. Joanne Liu.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Jednou z prvních misí, kterou Lékaři bez hranic absolvovali, byl zásah v hlavním městě Nikaragui Managua, které v roce 1972 postihlo zemětřesení. Zahynulo při něm na 30 000 lidí. Organizace, která je dnes známá svou rychlou reakcí na vzniklé krizové situace, dorazila na místo tři dny po tom, co Červený kříž zorganizoval záchrannou misi. V září roku 1974 udeřil ve středoamerickém státě Honduras hurikán Fifi a následné záplavy připravily o život tisíce lidí. V tomto roce se tak Lékaři bez hranic vydali na svou první dlouhodobou misi.  Poté, co v letech 1975–1979 došlo ke kapitulaci Jižního Vietnamu, se rozhodly miliony Kambodžanů emigrovat do Thajska, aby se vyhnuly Rudým Khmerům. Lékaři bez hranic tak začali v Thajsku zakládat své první uprchlické tábory. Když se Vietnam v roce 1989 z Kambodži stáhl, organizace zde zahájila dlouhodobou misi na pomoc přeživším masového zabíjení a na znovuvybudování kambodžského zdravotnického systému. Ačkoli právě zásah v Thajsku na pomoc obětem války z jihovýchodní Asie by mohl být považován za první válečnou misi této organizace, její členové to tak nevidí. Za první misi v nefalšované válečné zóně, kde byli vystaveni i palbě znepřáteleného území, považují až zásah v Libanonu v roce 1976. Během této občanské války si Lékaři bez hranic získali věhlas díky své nestrannosti a ochotě pomáhat i během ostřelování.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Lékaři bez hranic získali v roce 1999 Nobelovu cenu míru za zásluhy v oblasti poskytování zdravotní péče v akutních krizových situacích a také za zvýšení mezinárodního povědomí o možných humanitárních katastrofách.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Italská prokuratura se zabývala podezřením, že Lékaři bez hranic se během evropské migrační krize podíleli na nelegálním převozu migrantů do Itálie.  V červnu 2018 obvinilo několik bývalých pracovnic členy organizace, že si na misi v Africe využívali služeb místních prostitutek. Za služby jim platili i léky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékaři bez hranic (: \"Médecins Sans Frontières\", : \"Doctors Without Borders\", : \"Ärzte ohne Grenzen\") je sekulární humanitární nezisková organizace, která se zaměřuje na poskytování zdravotní péče obětem přírodních katastrof, válečných konfliktů, epidemií či vyloučení ze zdravotní péče. Organizace byla založena v roce 1971 a ve světě je známa pod francouzskou zkratkou „MSF“.", "tgt_summary": "MSF's principles and operational guidelines are highlighted in its Charter, the Chantilly Principles, and the later La Mancha Agreement. Governance is addressed in Section 2 of the Rules portion of this final document. MSF has an associative structure, where operational decisions are made, largely independently, by the five operational centres (Amsterdam, Barcelona-Athens, Brussels, Geneva and Paris). Common policies on core issues are coordinated by the International Council, in which each of the 24 sections (national offices) is represented. The International Council meets in Geneva, Switzerland, where the International Office, which coordinates international activities common to the operational centres, is also based.", "id": 2303284}
{"src_title": "Sněžnice matná", "tgt_title": "Boreus hyemalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dosahuje velikosti 2,5 až 4 mm. (Samička má tělo jen mírně větší než sameček, pokud nezapočítáme kladélko.) Nápadně dlouhé kuželovité rostrum je delší než hlava. Nohy jsou dlouhé (zadní pár je delší než celé tělo), křídla redukována – u samečků srpovitého tvaru (háčky), u samiček ve formě šupin. Samečci mají na konci zadečku klíšťkovité kopulační ústrojí, samičky dlouhé, dozadu smeřující kladélko.  Specifickou adaptací sněžnic (\"Boreus\" sp.) na zimní aktivitu je brachypterie (redukce křídel) a způsob pohybu – skákání.  Skákací mechanismus sněžnic je mezi členovci poměrně výjimečný – skok je uskutečňován současným pohybem dvou párů končetin, prostředního a zadního. Využití dvou párů končetin umožňuje širší rozložení reakčních sil na odrazovou plochu, což je výhodné na měkkém povrchu, jakým je sníh. Při odrazu je těžiště mezi prostředním a zadním párem končetin, rotace těla při pohybu vzduchem je malá. Odraz dvěma páry končetin je silnější, protože se zapojí více svalů. Skok sněžnice matné může být delší než 10 cm a skoků bývá více za sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v holoarktické oblasti v severní Eurasii a Severní Americe.  V České republice je sněžnice matná rozšířenějším ze dvou druhů žijících v ČR. Druhým druhem je sněžnice lesklá (\"Boreus westwoodi\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Životní cyklus sněžnice je pevně vázán na zimní období. Dává přednost podhorským a horským oblastem a objevuje se hlavně po delším sněžení, při oblevě. Druhy žijící na území ČR a Slovenska (viz níže) preferují listnaté lesy s bukem lesním (\"Fagus sylvatica\") a porosty mechu rokytu cypřišovitého (\"Hypnum cupressiforme\").", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Sněžnice matná se páří na podzim. Samec se samicí zůstávají spojeni až několik dnů, během nichž samec vozí samici na zádech. Samička poté klade asi deset vajíček do půdy. Po několika dnech se líhnou drobné larvy s tělem ve tvaru „C“, bez panožek. Vývoj larev probíhá v půdě porostlé mechem, který larvám i dospělcům slouží jako útočiště a potrava. Saprofágní larvy se zdržují pod kameny, v trsech mechu apod. Vyvíjejí se dva roky (4 instary). Před kuklením larva přede rourku z hedvábí. Dospělci se dožívají asi šesti měsíců a spatřit je můžeme od října do března na vlhkém mechu v lesích a na sněhu. (Podle vlhkosti se stěhují hlouběji.)", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Dospělci jsou draví. Loví chvostoskoky, ale nepohrdnou mrtvým chvostoskokem či soustem rostlinného původu (vysávají mechy aj.). Larvy se živí rostlinnou potravou a mrtvými organismy.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve Vysokých Tatrách žije endemická sněžnice karpatská (\"Boreus lokayi\" Klapálek, 1901). Sněžnice matná je tmavší, smolně hnědá a má tmavé nohy. Sněžnice lesklá a karpatská mají nohy žlutavé.  V německy mluvících zemích je sněžnice známá jako „sněžná blecha“ (Schneefloh), protože skáče. Dokáže skočit až 20 cm.  Anglicky je lidové pojmenování sněžnicovitých „sněžní škorpióni“ (snow scorpionflies, snow scorpion flies) nebo na Britských ostrovech „sněžné blechy“ (snow fleas).  V období 50. let 20. století, kdy komunistická propaganda všemi dostupnými prostředky upozorňovala na hrozící nebezpečí agrese ze strany imperialistických západních velmocí a kdy podle informací v rádiu a novinách „americký brouk“ mandelinka bramborová byla rozhazována z letadel kapitalisty nad územím ČSSR, aby pustošila pole, způsobovala sněžnice matná paniku. Vyděšení lidé ji nosili k určení do muzeí a vysokých škol, neboť si nedovedli vysvětlit výskyt hmyzu přímo na sněhu jinak, než že jde o další zákeřnou imperialistickou biologickou zbraň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněžnice matná (\"Boreus hyemalis\", synonymum \"Boreus hiemalis\") je hmyz, o jehož způsobu života máme velice málo spolehlivých údajů, stejně jako o způsobu života ostatních druhů čeledi sněžnicovití. Je aktivní v zimě – odtud české rodové jméno.", "tgt_summary": "Boreus hyemalis (Syn.: \"Boreus hiemalis\") is an insect, 3 to 4.5 millimetres long from the family of \"Boreidae\". Its common name is snow flea.", "id": 625241}
{"src_title": "Simon Kirke", "tgt_title": "Simon Kirke", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Lambeth Hospital v jihovýchodním Londýně. Své mládí prožil na hranici s Walesem. Po dokončené školy v 17 letech se vrátil zpět do Londýna a začal si hledat místo bubeníka na právě se rozvíjející bluesové scéně. Když potkal Paul Kossoffa, který hrál ve skupině Black Cat Bones, nabídl se jako bubeník a hrál s nimi šest měsíců. Kromě jiných, hrál nejraději na bicí značky Hayman.  Simon a Paul skupinu Black Cat Bones opustili a společně s Paulem Rodgersem a Andy Fraserem založili skupinu Free. V době své pětileté existence měli Free značný vliv na mnoho skupin po obou stranách Atlantiku. Jejich největší hit \"All Right Now\" napsal společně v roce 1970 s Paulem Rodgersem. Společnost ASCAP v roce 1990 tuto píseň označila jako hit číslo jedna v mezinárodním měřítku, protože jenom v samotných Spojených státech ji rádia vysílala milionkrát. Tato píseň byla důležitou součástí formování soundu britských blues-rockových skupin. V té době patřili Free a Led Zeppelin k nejžádanějším britským skupinám. Free vydali pět špičkových alb, ve kterých byly kombinovány styly blues, balada a rock. V roce 2000, kdy byla píseň \"All Right Now\" hrána v britských rozhlasových stanicích již více než dvoumiliónkrát, dostal Simon Kirke od British Music Industry cenu „Multi Million Award“.  Po rozpadu skupiny Free v roce 1973, Simon and Paul Rodgers se znovu setkali a založili skupinu Bad Company. Přidal se k nim Mick Ralphs (Mott the Hoople) a baskytarista Boz Burrell (King Crimson). Bad Company se stali jednou z nejžádanějších skupin s prodejem kolem 30 milionů singlů a alb.  Když Bad Company v roce 1982 skončili, Kirke krátce působil ve skupině Wildlife a do Bad Company se vrátil po jejich znovusjednocení v roce 1986.  Působil na turné ve skupině Ringo Starra All Star Band. Byl též uznávaným skladatelem, v roce 2005 vydal \"Seven Rays of Hope\". Pracoval též s umělci jako Wilson Pickett, Bo Diddley, Ray Charles, Jerry Lee Lewis, Keith Richards, Ronnie Wood a Eric Clapton.  V roce 1980 hrál Kirke s bubeníkem Led Zeppelin John Bonhamem ve dvou písních Led Zeppelin na Mnichovském koncertě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simon Frederick St George Kirke (* 28. července 1949 Londýn) je anglický rockový bubeník, známý ze svého působení ve skupinách Free a Bad Company.", "tgt_summary": "Simon Frederick St George Kirke (born 28 July 1949) is an English rock drummer best known as a member of Free and Bad Company, the latter of which he has been the only continuous member since their inception.", "id": 989502}
{"src_title": "Teorie velkého impaktu", "tgt_title": "Giant-impact hypothesis", "src_document": [{"title": "Původ teorie.", "content": "Již v roce 1898 si George Howard Darwin (syn Charlese Darwina) se domníval, že se Měsíc ze Země oddělil a vzdálil odstředivou silou.  V 70. letech 20. století vyslovili A. G. W. Cameron a W. Ward hypotézu, že Měsíc vznikl při střetu Prazemě s tělesem desetkrát méně hmotným, než je hmotnost současné Země. S podobnou hypotézou přišli i W. K. Hartman a Donald R. Davis.  A. G. W. Cameron a W. Ward svou hypotézu založili na velkém momentu hybnosti, který má systém Země-Měsíc. Tento moment hybnosti je největší ze všech systémů planet a měsíců ve sluneční soustavě.  W. K. Hartman a Donald R. Davis na teorii velkého impaktu přišli při zkoumání, proč je na Měsíci málo chemického prvku železa.", "section_level": 1}, {"title": "Současná teorie velkého impaktu.", "content": "Podle dřívějších poznatků vznikla Theia na oběžné dráze blízko oběžné dráhy Země, pravděpodobně v jednom z Lagrangeových bodů. Vzniklá protoplaneta Theia však měla vzhledem k Zemi velkou hmotnost, a proto vlivem gravitace došlo k přiblížení Thei k Zemi, až došlo k téměř tečné srážce.  Přiblížení obou protoplanet způsobilo rozžhavení obou plášťů těles v místě střetu a tento materiál vytvořil kolem Země prstenec, ze kterého vznikl Měsíc. Zbytek Thei dopadl na Zemi. Prstenec obíhající Zemi tvořilo 80 % materiálu z pláště Thei, ostatní byl materiál ze Země. Protože v tu dobu byl již materiál obou těles převážně diferenciován (železo bylo zkoncentrováno v jádru těles), vysvětluje se tak malé železné jádro Měsíce.  Podle novějších výpočtů nevzniklo z prstence obíhající hmoty jedno těleso, ale tělesa dvě. Menší těleso mělo poloměr asi 600 km (dnešní Měsíc má poloměr 1730 km). Tyto „protoměsíce“ se nacházely na kolizních drahách a proto se po čase srazily. Vysvětluje to rozdílný vzhled přivrácené a odvrácené strany Měsíce. Menší protoměsíc podle této teorie dopadl na tu část druhého tělesa, kterou dnes vidíme jako přivrácenou stranu Měsíce. Vytvořil zde rozsáhlé pánve („měsíční moře“), které se na odvrácené straně Měsíce nevyskytují.  Podle nejnovějších měření rozdílu izotopického složení vznikla Theia dále od Slunce. Ukazuje se také, že vzorky odebrané z jistých částí povrchu Měsíce (což byl také argument teorie impaktu), nemusejí být reprezantivní a odpovídat těm uvnitř Měsíce.  Impakt mohl dodat Zemi těkavé prvky jako uhlík, dusík a síru, které jsou důležité pro vznik života. I veškerá voda (hydrosféra) mohla být impaktem na Zem přinesena.", "section_level": 1}, {"title": "Údaje podporující teorii velkého impaktu.", "content": "Vznik protoplanety Thei v blízkosti Země podporuje podobný poměr izotopů kyslíku O, O a O na Zemi i na Měsíci. Teorii velkého impaktu podporuje velikost momentu hybnosti soustavy Země-Měsíc. Měsíční horniny obsahují málo těkavých prvků, takže Měsíc musel projít během svého vývoje obdobím vysokých teplot. Toto období nastalo při rozžhavení materiálu, ze kterého se vytvořil Měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Další teorie vzniku Měsíce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Měsíce odtržením ze Země.", "content": "Tuto hypotézu poprvé vyslovil George Howard Darwin, když si uvědomil, že pokud se Měsíc od Země vzdaluje, musel být kdysi jeho součástí. Odtržení Měsíce vysvětlil velkou rotací Země a tím i velkou odstředivou silou.  V roce 1907 vyslovil astronom W. H. Pickering domněnku, že k odtržení došlo v oblasti Tichého oceánu a způsobilo odtržení Evropy od Ameriky.  Pro tuto teorii by musela mít soustava Země-Měsíc 3,7× větší moment hybnosti, než má nyní.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc dvojče Země.", "content": "Další z teorií je, že Měsíc vznikl současně se Zemí ze zárodečného oblaku. Podle této hypotézy by však obě tělesa musela obsahovat podobné složení materiálu, na Měsíci je však, na rozdíl od Země, málo těkavých prvků.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc zachycen Zemí.", "content": "Americký astronom T. J. J. See přišel s hypotézou, že Měsíc by mohl být tělesem zachyceným z okolí. Pak by ale musela mít soustava Země-Měsíc menší moment hybnosti, než má dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Impaktů bylo více.", "content": "Podle teorie (Raluca Rufu, Weizmann Institute, a kol.) z roku 2017 mohlo být impaktů více, menších, a Měsíc ve své současné podobě se zformoval až na oběžné dráze Země z menších těles.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie velkého impaktu (anglicky \"The Giant Impact Formation\", někdy také \"Big Splash\") je vědecká hypotéza vysvětlující vznik Měsíce. Podle této hypotézy v době před 4,533 miliardami let došlo ke srážce vznikající Země s protoplanetou velikosti Marsu a hmotnosti 66×10 až 84×10 tun (11 až 14 procent hmotnosti Země), která byla nazvána Theia. Tato srážka způsobila vyvržení materiálu ze Země a z Thei na oběžnou dráhu Prazemě. Z tohoto materiálu se vytvořil prstenec, který se postupně zformoval do našeho Měsíce. Vzniku se ale pravděpodobněji zúčastnilo více objektů.", "tgt_summary": "The giant-impact hypothesis, sometimes called the Big Splash, or the Theia Impact, suggests that Luna (the Moon) formed from the ejecta of a collision between the proto-Earth and a Mars-sized planetesimal, approximately 4.5 billion years ago, in the Hadean eon (about 20 to 100 million years after the Solar System coalesced). The colliding body is sometimes called Theia, from the name of the mythical Greek Titan who was the mother of Selene, the goddess of the Moon. Analysis of lunar rocks, published in a 2016 report, suggests that the impact may have been a direct hit, causing a thorough mixing of both parent bodies.", "id": 1092617}
{"src_title": "Fernando Torres", "tgt_title": "Fernando Torres", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "Je odchovancem klubu Atlético Madrid, kde strávil šest let a plnil dokonce i funkci kapitána, které se ujal v 19 letech, čímž se stal nejmladším kapitánem v historii Atlética.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool FC.", "content": "Zájem projevoval Manchester United a Chelsea. 20. června 2007 se však v britských médiích objevila zpráva, že je číslem 1 na seznamu posil Liverpoolu. 29. června náhle přerušil dovolenou a v Madridu se setkal se zástupci Liverpoolu. Odcestoval do Liverpoolu, aby zde podstoupil zdravotní prohlídku a dojednal poslední detaily smlouvy. Začátkem července 2007 se stal definitivně hráčem Liverpoolu za nespecifikovanou částku, která se odhadovala na 20 milionů liber (včetně transferu Luise Garcíi Sanze do Atlética). Podepsal šestiletou smlouvu.  V sezóně 2007/08 vstřelil 24 ligových gólů. V další sezóně 2008/09 pak nastřílel 17 ligových gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "31. ledna 2011 přestoupil za odhadovanou částku 50 milionů liber šterlinků do londýnského klubu Chelsea FC, což by byla rekordní přestupní částka na Britských ostrovech mezi anglickými kluby. V londýnské Chelsea však očekávání zpočátku nenaplňoval a postupem času se z něj stal střídající hráč. V sezóně 2011/12 pomohl svému klubu Chelsea FC k zisku cenného poháru Ligy mistrů.  25. září 2012 v utkání anglického ligového poháru proti Wolverhamptonu Wanderers vstřelil jeden gól, Chelsea zvítězila 6:0. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 vstřelil gól v zápase s Evertonem, Chelsea zvítězila 2:1, se ziskem 75 bodů skončila na 3. místě a definitivně si tak zajistila účast v Lize mistrů 2013/14. Fernando tak protrhl své střelecké trápení v Premier League, které trvalo od prosince 2012 (v Evropské lize se naproti tomu gólově prosazoval).  Do jarního šestnáctifinále Evropské ligy 2012/13 byl Chelsea přilosován český klub AC Sparta Praha, Torres nastoupil 14. února 2013 v Praze v základní sestavě, anglický celek zvítězil 1:0 gólem mladého brazilského fotbalisty Oscara. O týden později se představil v odvetě na Stamford Bridge a měl několik kvalitních gólových příležitostí, žádnou z nich však neproměnil. Sparta dlouho vedla 1:0, až gól Edena Hazarda na konečných 1:1 ve druhé minutě nastaveného času znamenal postup Chelsea do osmifinále Evropské ligy. V osmifinále postoupila Chelsea přes rumunský celek Steaua Bukurešť po výsledcích 0:1 venku a 3:1 doma. Torres vstřelil poslední ze tří branek na domácí půdě. Ve čtvrtfinále čekal Chelsea ruský FK Rubin Kazaň, v prvním utkání na Stamford Bridge se Fernando střelecky prosadil hned dvakrát, výrazně tak pomohl k vítězství 3:1. Jedenkrát se trefil i v odvetném zápase 11. dubna, Chelsea stačila k postupu do semifinále porážka 2:3. Přesně mířil i v odvetě semifinále proti švýcarské Basileji, kde dal jeden gól, Chelsea vyhrála 3:1 a postoupila do finále proti Benfice Lisabon. Ve finále vstřelil první branku utkání a mohl se po skončení střetnutí radovat z vítězství 2:1 a získání trofeje pro vítěze Evropské ligy.  28. září 2013 byl v ligovém utkání proti Tottenhamu Hotspur po dvou žlutých kartách vyloučen. Při první žluté se dostal do konfliktu s obráncem \"Spurs\" Janem Vertonghenem. Utkání skončilo remízou 1:1.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "Koncem srpna 2014 odešel na dvouleté hostování do italského klubu AC Milán. V utkání proti Empoli vstřelil svůj první gól za AC Milán, když ve 43. minutě snížil na 2:1.  Na konci roku 2014 se AC Milán dohodl s Chelsea na přestupu Torrese a obratem jej poslal na hostování do Atlética Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "Svůj druhý debut v dresu Atlética prožil 7. 1. 2015 v osmifinále Copa Del Rey proti Realu Madrid (odehrál 59 minut, výhra 2:0). V lize debutoval 11. ledna proti Barceloně (odehrál 22 minut, prohra 1:3). Svůj první gól vstřelil v odvetě Copa Del Rey proti Realu Madrid. Skóroval v 1. a 46. minutě. Díky jeho trefám Atlético remizovalo 2:2 a postoupilo do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-týmu Španělska debutoval 6. 9. 2003 v přátelském utkání proti Portugalsku (výhra 3:0).  V roce 2008 vyhrál s reprezentací Španělska Mistrovství Evropy, když ve finálovém zápasu proti Německu dal jediný gól zápasu a rozhodl tak celý turnaj. V roce 2010 se stal na světovém šampionátu v Jižní Africe se španělskou fotbalovou reprezentací mistrem světa.  Ve finále ME 2012 zvyšoval na 3:0 a stal se tak prvním hráčem historie Mistrovství Evropy, který dokázal skórovat ve dvou po sobě jdoucích finále. Na Euru 2012 získal zlatou kopačku pro krále střelců. 3 góly sice vstřelilo vícero fotbalistů (mimo něj ještě Mario Gómez, Mario Balotelli, Mario Mandžukić, Alan Dzagojev, Cristiano Ronaldo), ale Torres měl nejméně odehraných minut.  30. května 2014 odehrál 60 minut v přátelském zápase proti Bolívii, ve kterém vstřelil gól z pokutového kopu. Utkání nakonec skončilo 2:0. Druhou branku přidal Andrés Iniesta. Skvělý výkon v tomto zápase Torresovi pomohl se dostat do nominace na světový šampionát 2014. Trenér Vicente del Bosque jej tedy vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, zde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernando José Torres Sanz zkráceně jen Fernando Torres (* 20. března 1984, Fuenlabrada, Španělsko) je bývalý španělský fotbalový útočník a bývalý reprezentant, od roku 2018 hráč klubu Sagan Tosu, kde se po jedné sezóně, ve které vstřelil 5 branek, rozhodl ukončit kariéru.", "tgt_summary": "Fernando José Torres Sanz (; born 20 March 1984) is a Spanish former professional footballer who played as a striker.", "id": 2080355}
{"src_title": "Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves", "tgt_title": "United Kingdom of Portugal, Brazil and the Algarves", "src_document": [{"title": "Dějiny útvaru.", "content": "V říjnu 1807 po obsazení Lisabonu vojskem Napoleona Bonaparta uprchl portugalský regent princ Jan spolu se svou matkou královnou Marií I. a dvorem s asi 15 000 dvořany do tehdejšího portugalské kolonie Brazílie. Po tomto přesunu královského rodu do Brazílie, bylo učiněno zrovnoprávnění brazilské kolonie s Portugalským královstvím a bylo utvořeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves. Tehdejší (knížectví) kolonie Brazílie byla pro všechny důvody (možnost že Napoleon upevní své pozice) povýšena do hodnosti království, aby mohla symbolizovat postavení portugalského královského rodu jako stále vládnoucího. Toto nově vytvořené Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves byl jednotný stát třech rovných celků (de facto jen dvou), jehož panovník měl nový titul: \"král Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves\". Nařízení o vzniku vešlo v platnost 16. prosince 1815.  Ve jménu tohoto útvaru figuroval název historické říše Algarves, která zahrnovala současnou jihoportugalskou provincii Algarve a protilehlé Algarve, tj. bývalé portugalské území, nyní de facto severní část pobřeží Maroka.  Po Napoleonově pádu v roce zasedla v Portugalsku prozatímní vláda, která v roce 1820 vyzvala krále Jana VI. k návratu. Ten byl po svém příjezdu nucen uznat novou ústavu, která nastolila konstituční monarchii. Králův syn Dom Pedro zůstal v Brazílii a převzal v ní regentství a funkci místokrále.  Po návratu královské rodiny do Portugalska, v Lisabonu následně cortesy (lidové shromáždění) zrušily rovnoprávnost Portugalska a Brazílie a snažily se obnovit její koloniální status, což v Brazílii vedlo k hnutí za nezávislost, do jehož čela se postavil právě Dom Pedro, jenž byl vždy nakloněn liberálním myšlenkám. Dom Pedro nakonec vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku a 12. října 1822 byl jako Pedro I. prohlášen císařem Brazílie. Titul císaře namísto krále, měl zdůraznit rozmanitost Brazílie a částečně emulovat Napoleona, jako liberála a revolucionáře, čímž Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves tak jako tak zaniklo, ovšem k nechuti lisabonské vlády a parlamentu s brazilskou nezávislostí.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam králů Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves.", "content": "\"Dynastie Braganza\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves (portugalsky: \"Reino Unido de Portugal, Brasil e Algarves\") byla monarchie de facto reálná unie na území dnešního Portugalska a Brazílie v letech 1815–1822, ale de facto již od roku 1808.", "tgt_summary": "The United Kingdom of Portugal, Brazil and the Algarves was a pluricontinental monarchy formed by the elevation of the Portuguese colony named State of Brazil to the status of a kingdom and by the simultaneous union of that Kingdom of Brazil with the Kingdom of Portugal and the Kingdom of the Algarves, constituting a single state consisting of three kingdoms.", "id": 822528}
{"src_title": "Kvantový Hallův jev", "tgt_title": "Quantum Hall effect", "src_document": [{"title": "Podmínky.", "content": "K pozorování kvantového Hallova jevu jsou obvykle potřeba extrémně nízké teploty, blízké absolutní nule, a silná magnetická pole. V roce 2006 se podařilo v evropských i amerických laboratořích realizovat kvantový Hallův jev na grafenu i za pokojové teploty, ovšem tím silnější byla použitá pole (až 45 tesla).", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální princip.", "content": "Tenká vrstva v polovodiči představuje vodivý kanál, kterým se mohou volně pohybovat elektrony, ale jen ve dvou nezávislých směrech. Mají-li magnetické indukční čáry směr kolmý k rovině destičky, pak elektrony vlivem pole vykonávají Larmorovu rotaci, čili pohybují se po kružnicích o poloměru kde formula_8 je hybnost elektronu, formula_3 je elementární náboj a formula_10 je velikost magnetické indukce. V silných polích je tento poloměr velmi malý a pohyb elektronů je kvantovaný s energiemi kde formula_12 je redukovaná Planckova konstanta, formula_13 je cyklotronová úhlová frekvence a formula_5 je kvantové číslo. Tyto energetické hladiny jsou degenerované, neboli na jedné hladině je více elektronů. Stupeň degenerace je úměrný formula_10, takže v dostatečně silném poli prakticky všechny vodivostní elektrony „sedí“ na několika málo hladinách. Elektrony se v tom případě chovají jako nestlačitelná kvantová kapalina a lze pozorovat kvantování elektrického odporu.  Při zlomkovém kvantovém Hallově jevu hraje větší roli vzájemné působení elektronů elektrickou silou. Elektrony dohromady s kvanty magnetického indukčního toku vytvoří kvazičástice, které se chovají, jakoby měly zlomkový náboj (například formula_16). Kvazičástice rovněž vytvoří kvantovou kapalinu a způsobují zlomkové kvantování odporu.", "section_level": 1}, {"title": "Von Klitzingova konstanta.", "content": "Ve vztahu pro kvantový Hallův odpor vystupuje fyzikální konstanta vyjádřená v ohmech. Po redefinici SI je od r. 2019 její hodnota pevně stanovenou konstantou: Kvantový Hallův odpor je vždy roven této konstantě nebo jejím jednoduchým násobkům. Klaus von Klitzing objevil, že rovnost platí s obrovskou přesností. Za objev tohoto tzv. „přesného kvantování“ obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1985. Odpor realizovaný na principu kvantového Hallova jevu se používá jako standardní etalon při kalibraci elektronických součástek. Z důvodu sjednocení těchto měření zavedl CIPM v roce 1990 konvenční hodnotu von Klitzingovy konstanty ta však ztratila opodstatnění po změně definic kilogramu a ampéru (von Klitzingova konstanta má nyní přesnou hodnotu nezávislou na experimentálním určení) a byla v rámci redefinice základních jednotek SI s platností od kvěna 2019 zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Kvantový Hallův jev a Josephsonův jev se využívají mimo jiné ve výkonových vahách pro extrémně přesná měření hmotnosti. Tento způsob vážení by se podle plánů BIPM mohl stát součástí nové definice kilogramu, základní jednotky hmotnosti v soustavě SI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantový Hallův jev je kvantově-mechanická verze Hallova jevu, který nastává v tenkých vrstvách polovodičů. Hallův odpor při tomto jevu nabývá pouze diskrétních, velmi přesně definovaných hodnot: kde formula_2 je Planckova konstanta, formula_3 je elementární náboj, formula_4 je von Klitzingova konstanta a formula_5 je buď celé číslo nebo jednoduchý zlomek. Podle formula_5 odlišujeme celočíselný Hallův jev a zlomkový Hallův jev, jejichž podstata je mírně odlišná.", "tgt_summary": "The quantum Hall effect (or integer quantum Hall effect) is a quantum-mechanical version of the Hall effect, observed in two-dimensional electron systems subjected to low temperatures and strong magnetic fields, in which the Hall conductance undergoes quantum Hall transitions to take on the quantized values", "id": 935563}
{"src_title": "Třída Habsburg", "tgt_title": "Habsburg-class battleship", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Roku 1897 se velitelem rakousko-uherské floty stal viceadmirál Hermann von Spaun, který navrhl nový desetiletý plán rozvoje námořnictva. V plánu figurovala stavba 12 bitevních lodí, 12 křižníků, 12 torpédoborců a 72 torpédových člunů. Trojici již existujících bitevních lodí třídy \"Monarch\" proto mělo doplnit ještě devět nově postavených plavidel. Roku 1898 Spaun získal prostředky na zahájení stavby série tří bitevních lodí třídy \"Habsburg\". Stavbu provedla v letech 1899–1904 loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (STT) v Terstu. Tři postavené jednotky dostaly jména \"Habsburg\", \"Árpád\" a \"Babenberg\". Byly to první postavené rakousko-uherské predreadnoughty.  Jednotky třídy \"Habsburg\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily tři kanóny 24cm Krupp L/40 C97 ve dvou dělových věžích. Poslední jednotka \"Babenberg\" byla vyzbrojena jejich licenční verzí 24cm Škoda L/40 K 01. Dvouhlavňová byla na přídi a jednohlavňová na zádi. Ve dvoupatrových kasematách pak bylo umístěno dvanáct kanónů 15cm Krupp L/40 C96 sekundární ráže (šest na každém patře). Toto řešení však zhoršovalo stabilitu plavidel a vedlo ke rekonstrukci (zmenšení) nástaveb prvních dvou jednotek. Lehkou výzbroj představovalo deset 7cm L/45 kanónů Škoda, dvanáct 37mm kanónů vickers a čtyři vodou chlazené 8mm kulomety Škoda 1902. Plavidla byla vybavena dvěma pevnými 450mm torpédomety, pro která bylo neseno šest torpéd Whitehead.  Pancéřování představovalo přibližně čtvrtinu výtlaku plavidla. Boční pancéřový pás měl sílu 180–220mm, přičemž na koncích zeslaboval až na 80 mm. Dělové věže měly až 280mm pancíř, velitelská věž 200 mm a kasematy 135 mm. Pancéřová paluba měla sílu 40 mm.  Pohonný systém tvořilo šestnáct kotlů Belleville, které dodávaly páru dvěma trojčinným parním strojům (výrobek STT). Ty roztáčely dva trojlisté bronzové lodní šrouby o průměru 4,88 m. Výkony a rychlost jednotlivých plavidel se mírně lišily. \"Habsburg\" dosáhl rychlosti až 19,62 uzlu. Zásoba 800 tun uhlí plavidlům umožňovala dosah až 3600 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Všechny tři jednotky třídy \"Habsburg\" byly roku 1913 vyřazeny a znovu reaktivovány po vypuknutí první světové války. Jejich jedinou bojovou akcí bylo bombardování Ancony, ke kterému došlo v noci na 24. května 1915 v reakci na vstup Itálie do války. Po zbytek války zůstaly zakotvené na základně v Pule, kde byly vyřazeny na počátku roku 1918. Po válce byly předány Velké Británii, která je nechala v Itálii sešrotovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Habsburg byla třída predreadnoughtů Rakousko-uherského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1902–1913 a 1914–1918. Účastnily se první světové války. Po válce je získala Velká Británie a nechala je sešrotovat.", "tgt_summary": "The \"Habsburg\" class was a group of pre-dreadnought battleships built by Austria-Hungary at the turn of the 20th century. They were the first sea-going battleship built by Austria-Hungary since the center-battery ship in 1876. The class was composed of three ships:,, and. They were armed with three 24 cm (9.4 in) guns in two turrets and were capable of slightly better than at full speed. \"Habsburg\" and \"Árpád\" were modernized in 1910–11.", "id": 854243}
{"src_title": "Chlormethan", "tgt_title": "Chloromethane", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Chlormethan se široce používal jako chladivo, toto použití však je již minulostí kvůli toxicitě a hořlavosti plynu. Používal se i při výrobě olovnatých aditiv (tetramethylolova) do automobilového benzinu, ve většině průmyslového světa se však již olovnaté benziny nepoužívají (významnou výjimkou jsou však některé státy bývalého Sovětského svazu).  Nejdůležitější dnešní oblastí použití je jako surovina pro výrobu silikonových polymerů. Malá množství se používají jako rozpouštědlo butylové pryže a při rafinaci ropy.  Chlormethan se využívá jako methylační a chlorační činidlo v organické chemii. Používá se i na řadě dalších míst – při extrakci vazelin, olejů a pryskyřic, jako propelent a nadouvadlo při výrobě pěnového polystyrenu, jako lokální anestetikum, při výrobě léčiv, jako nosič katalyzátorů při nízkoteplotní polymeraci, jako tekutina pro měření a regulaci teploty nebo jako herbicid.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Vdechování plynného chlormethanu má na centrální nervový systém podobné účinky jako při opilosti. Postižený může cítit ospalost, závratě a otupělost, ztížené dýchání s dušením a lapáním po dechu, motorický neklid a hovornost. Při vyšších koncentracích může nastat paralýza, křeče a kóma.  Při požití se může objevit nausea a zvracení. Kontakt kůže se zkapalněným plynem může způsobit omrzliny. Kontakt s očima může způsobovat zhoršené vidění a široce roztaženou duhovku, která jen pomalu reaguje na změnu světla.  Chronická expozice chlormethanu je spojována s vrozenými poruchami u myší. U člověka může expozice chlormethanu v těhotenství způsobit, že se u plodu nesprávně vyvíjí dolní část páteře, pánev a nohy, ale nebylo to dostatečně prokázáno.  Při opětovném vyšetřování (1997) tragického požáru v bostonském nočním klubu Cocoanut Grove (492 mrtvých, stovky zraněných) byl za hlavní příčinu neštěstí označen únik chlormethanu z chladicího zařízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlormethan (též monochlormethan nebo methylchlorid) je organická sloučenina (nejjednodušší chlorovaný uhlovodík). Používal se jako chladivo známé pod označením R-40 nebo HCC 40. Je to bezbarvý, velmi hořlavý plyn s mírně nasládlou vůní, která je však cítit až při úrovních, které již mohou být toxické. Kvůli obavám z jeho toxicity se již ve výrobcích pro spotřebitele nepoužívá.", "tgt_summary": "Chloromethane, also called methyl chloride, Refrigerant-40, R-40 or HCC 40, is an organic compound with the chemical formula CHCl. One of the haloalkanes, it is a colorless, odorless, flammable gas. Methyl chloride is a crucial reagent in industrial chemistry, although it is rarely present in consumer products.", "id": 1452573}
{"src_title": "SMS Sankt Georg", "tgt_title": "SMS Sankt Georg", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"Sankt Georg\" postavila loděnice v Pule. Kýl plavidla byl založen 11. března 1901. Loď byla na vodu spuštěna 8. února 1903 a do služby vstoupila v roce 1905.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Veškerou dělovou výzbroj lodi vyrobila Škoda Plzeň. Na přídi lodi byla dvoudělová věž s 240mm kanóny, v zadní dělové věži ale byl pouze jeden 190mm kanón a další čtyři kanóny stejné ráže byly po dvou na každém boku v kasematech. V kasematech byly také čtyři 150mm kanóny. Lehkou výzbroj představovalo devět 70mm kanónů a osm 47mm kanónů. Loď nesla jeden torpédomet.  Boční 210mm silný pancéřový pás chránil boky lodi od přídě až po zadní dělovou věž, kde byl ukončen přepážkou. Mezi věžemi byl nad ním ještě 90mm pancéřový pás, který chránil boky až po dělovou palubu se 190mm a 150mm kanóny.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "V polovině roku 1907 podnikl \"Sankt Georg\" v doprovodu malého křižníku \"Aspern\" zámořskou cestu dobré vůle při příležitosti 300. výročí založení Jamestownu – první trvalé anglické kolonie v Severní Americe. V rámci cesty navštívil americká města New York, Baltimore a Roanoke. Byl tak poslední válečnou lodí rakousko-uherského námořnictva, která navštívila USA.  Během první světové války byl \"Sankt Georg\" velice aktivní, přičemž zejména kryl lehké síly Rakousko-uherského námořnictva. Hned druhý den po vstupu Itálie do války 24. května 1915, podniklo rakousko-uherské námořnictvo velký útok na italské pobřeží, kterého se křižník také účastnil. Jím vedená skupina ostřelovala přístav Rimini.  Jiný útok na italské pobřeží provedly \"Sankt Georg\" a starý křižník SMS \"Szigetvár\" v noci ze 17. na 18. června 1915. Ostřelovaly opět přístav Rimini a další cíle, přičemž je kryly lehké křižníky SMS \"Helgoland\" a SMS \"Saida\" s osmi torpédoborci.  \"Sankt Georg\" se 14–15. května 1917 účastnil bitvy v Otrantské úžině, tedy úspěšného napadení spojenecké protiponorkové bariéry Otrantského průlivu. Samotného útoku na blokádu úžiny se neúčastnil, kryl ale ústup vlastních lehkých křižníků a torpédoborců. Těm se podařilo blokádu úžiny na několik týdnů narušit.  Právě na palubě \"Sankt Georgu\" vypukla 1. února 1918 rozsáhlá, ale neúspěšná vzpoura v boce Kotorské. Jerko Sisgorič, který na \"Sankt Georgu\" sloužil jako kulometčík, byl jedním ze čtyř námořníků, popravených po potlačení vzpoury.  Po skončení války byl \"Sankt Georg\" předán Velké Británii, která ho v roce 1920 nechala sešrotovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Sankt Georg byl třetí a poslední postavený pancéřový křižník rakousko-uherského námořnictva. Jako nejmodernější rakousko-uherský pancéřový křižník byl velice aktivní za první světové války, přičemž především kryl operace lehkých sil. Po skončení války byl předán Velké Británii, která jej nechala sešrotovat.", "tgt_summary": "SMS \"Sankt Georg\" was the third and final armored cruiser of the Austro-Hungarian Navy. She was built at the Pola Arsenal; her keel was laid in March 1901, she was launched in December 1903, and completed in July 1905. Her design was based on the previous armored cruiser, with the primary improvement being a stronger armament. \"Sankt Georg\", named for Saint George, was armed with a main battery of two guns, five guns, and four guns.", "id": 401043}
{"src_title": "Intertrigo", "tgt_title": "Intertrigo", "src_document": [{"title": "Léčba.", "content": "Obecně u léčby všech kožních vyrážek platí, že méně je více, při přetrvávání déle než týden je potřeba konzultace s dermatologem. Infekci lze léčit povrchovou nebo orální medikací. Nejčastější léčbou je aplikace dětského krému (proti plenkové dermatitidě), například s oxidem zinečnatým. Pro přetrvávající intetrigo se používají fungicidní krémy, například jednoprocentní clotrimazol, společně s běžným krémem/mastí (viz výše). Prostředky k likvidaci opruzenin jsou krémy a zásypy zajišťující vysušení spolu s likvidací nežádoucích bakterií, či například koupel v bazénu, jehož voda je ošetřena chlornanem sodným.  Doporučuje se pro aplikaci krémů s oxidem zinečnatým používat papírové ubrousky, protože je velmi obtížné smýt oxid zinečnatý z rukou (odolává vodě). Mezi další složky krémů, které jsou přínosné pro léčbu intertriga, patří olej z tresčích jater a olej ze žraločích jater. Tyto oleje jsou dostupné i ve formě tobolek.  Hydrokortizon v malých dávkách může pomoci odstranit bolest a příznaky infekce, ale sám o sobě neléčí.  Existují též kapesníčky, které obsahují antimykotické a antibakteriální látky a jsou vhodné jak k prevenci, tak k léčbě. Kapesníčky lze přikládat na jíž poškozenou kůži a je potřeba počítat s tím, že první pocit je velmi palčivý, ale ustupuje do chladivé úlevy.  Návratu intertriga pomůže předejít udržování příslušných oblastí v suchu a za přístupu vzduchu. Při nadváze pomůže zhubnutí. Mezi další postupy patří používání antibakteriálního mýdla, krytí kůže nebo její bandáž bavlněnou tkaninou (pohlcuje vlhkost), ošetřování kůže zásypy (včetně samotného kukuřičného škrobu) a také používání antiperspirantů (pozor: neaplikovat na kůži poškozenou intertrigem). Relapsy jsou běžné a vyžadují odbornou péči dermatologa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intertrigo (opruzenina, lidově též vlk) je zánět (vyrážka) objevující se v místech kde se povrch kůže stýká s jiným povrchem kůže nebo oděvem a zabraňuje odvětrávání nebo se o tuto plochu tře a v souvislosti s narušením pokožky se zde uchytí bakteriální, houbové nebo virové infekce a rozvinou v zánět. U malých dětí k takové reakci běžně dochází vlivem moči, u dospělých často stačí pot a nedostatek přívodu vzduchu. Setkáváme se také s termínem plenková dermatitida, který se v zásadě kryje s definicí intertriga.", "tgt_summary": "Intertrigo refers to a type of inflammatory rash (dermatitis) of the superficial skin that occurs within a person's body folds. These areas are more susceptible to irritation and subsequent infection due to factors that promote skin breakdown such as moisture, friction, and exposure to bodily secretions such as sweat, urine or feces. Areas of the body which are more likely to be affected by intertrigo include the inframammary fold, intergluteal cleft, armpits, and spaces between the fingers or toes. Skin affected by intertrigo is more prone to infection than intact skin.", "id": 2355454}
{"src_title": "Peter Kürten", "tgt_title": "Peter Kürten", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Kürten pocházel ze 13 dětí. Jeden čas početná rodina žila pouze v jedné místnosti. Jeho otec byl alkoholik a násilník a byl trestán vězením za znásilnění jedné ze svých dcer. Když přišel jednou opilý domů, přinutil svou ženu k souloži, na kterou se všechny děti musely dívat. Kürten ji však zhlédl jako docela zajímavou. V domě, ve kterém bydlel, se tehdy 8letý Kürten seznámil s mužem, který sbíral zaběhnuté psy a pak je trýznil. Kürtena dokonce naučil, jak se psi masturbují. Jako 9letý shodil z voru do Rýna svého kamaráda. Když druhý chlapec pro tonoucího kamaráda skočil, Kürten oba zatlačil pod vor o oni utonuli. Později se pokusil o pohlavní styk se sestrou, kterou znásilnil otec. První pohlavní styk provedl krátce nato - s další svou sestrou... Po dovršení 15 let se za krádež dostal poprvé do vězení. Za další trestnou činnost pobyl v kriminálech celkem 24 let - tedy plnou polovinu svého života. První vraždu v dospělosti spáchal 25. května 1913 v Kolíně. Při vloupání do hospody si v patře všiml spícího desetiletého děvčete. Znásilnil ji, škrtil a nakonec jí zabodl do krční tepny nůžky. Její rodiče přitom spali v přízemí. Na místě činu zanechal kapesník s iniciály \"P. K\". Policie měla jasno – do vězení šel strýc nebohé holčičky Peter Klein.", "section_level": 1}, {"title": "Polepšení.", "content": "V roce 1921 se po posledním propuštění z vězení usadil Kürten v Altenburgu, oženil se a budil dojem spořádaného člověka. Později však tvrdil, že svou ženu nikdy nemiloval, oženil se jen, aby nebyl sám. Začal se dobře oblékat, svým vystupováním na veřejnosti budil důvěru, získal zaměstnání a dokonce se stal aktivním odborářem. Pravidelně dokonce navštěvoval bohoslužby. Po čtyřech letech se odstěhoval i se svou rodinou do Düsseldorfu. Opět si našel zaměstnání, získal si důvěru zaměstnavatelů a v místě bydliště měl pověst tichého muže s vybraným chováním.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat.", "content": "Osm let držel Kürten své vášně na uzdě. Sérii sexuálních útoků však započal začátkem února 1929. V noci na osamělém místě napadl 50letou ženu, která se vracela domů. Nejdříve ženu sledoval, pak ji cestu zastoupil a příjemným hlasem ji pozdravil. Než žena stačila cokoliv říci, chytil ji za klopu kabátu a malými nůžkami ji bodl. Pak následovalo dalších 24 bodnutí. Díky náhodnému chodci, který přivolal lékařskou pomoc, žena útok přežila. Nebyla však schopna podat policii žádnou informaci k útočníkovi.  O několik dnů později bylo v blízkosti kostela, nedaleko od místa prvního útoku, nalezeno zohavené tělo malého děvčátka. Zemřelo na mnohačetná bodná zranění a lékaři zjistili, že se v tu dobu ještě neznámý pachatel pokusil děvčátko pohlavně zneužít. Po činu vrah polil její tělo hořlavinou a zapálil. Krátce nato - 12. února byla nalezena v příkopě u silnice mrtvola 45letého mechanika, který se vracel z hospody v podnapilém stavu domů. V jeho těle bylo nalezeno 24 bodných ran způsobených nůžkami.<br Tyto tři útoky byly živnou půdou pro tehdejší tisk, který ve Spekulacích neznal míru. Obyvatele Düsseldorfu bez rozdílu věku tak zachvátil strach, který se vystupňoval, když policie musela přiznat, že nemá jedinou stopu k odhalení pachatele. Pobouření veřejnosti vzrostlo 2. dubna, kdy byla napadena mladá žena. Neznámý muž ji zezadu hodil na krk laso a strhl ji k zemi. Její křik však uslyšeli náhodní chodci, kteří ji přispěchali na pomoc. Pachatel se příchozích zalekl a z místa činu utekl. I tito svědkové nemohli poskytnou policii popis pachatele. Uvedli pouze to, že byl mladý a uměl dobře utíkat...<br>  Z těchto skutečností policie vytvořila verzi, že pachatelem by mohl být mladý člověk, nejspíš maniak, který umí dobře utíkat. Tomuto profilu odpovídal duševně zaostalý epileptik, o kterém bylo známo, že když se k němu někdo přiblížil, okamžitě utekl. Mladý muž byl zatčen a ke všemu se s ochotou a radostí přiznal. Dokonce přiznal, že podpaloval stodoly a stohy slámy. Noviny pohotově informovaly své čtenáře o maniakovi, který děsil celé město. Jeden z titulků zněl: \"\"Düsseldorfský netvor se přiznal\"\"... Mnoho věcí však nesouhlasilo a chyběly důkazy. Přesto ho pro jistotu nechala umístit do psychiatrické léčebny. Veřejnost se zklidnila. Po čtyřech měsících Peter Kürten zaútočil znovu, tentokrát s větší frekvencí. Vlna opětovného strachu zachvátila Düsseldorf po nálezu dvou děvčátek. Byly uškrceny a měly podřezaná hrdla. Den předtím byla napadena další žena, které tehdy ještě neznámý pachatel nabídl procházku. Když odmítla návrh k sexu, zasadil ji 14 ran nožíkem. Po půlroční léčbě se žena zotavila a policie ji zaměstnala jako písařku. Chtěla mít tuto ženu kdykoliv k dispozici, protože byla jediná, která byla schopna pachatele poznat. O několik měsíců později - 24. května 1930 skutečně při rekognici Petera Kurtena poznala a pomohla usvědčit.", "section_level": 1}, {"title": "Kürtenův pád.", "content": "Dne 14. května 1930 přicestovala do Düsseldorfu 21letá Marie Budlichová, původem Češka která si našla v tomto městě práci. Na nádraží byla obtěžována nevalně vypadajícím bezdomovcem a protože o Düsseldorfském netvorovi slyšela, přijala nabídku mile vypadajícího muže, který bezdomovce zahnal a sám ji nabídl doprovod. Když ji doprovázel k domu, kde měla pracovat, chytil ji za krk a pokoušel se ve stoje o pohlavní styk. Na úpěnlivé prosby od útoku ustoupil. Když se muž ujistil, že si žena vůbec nepamatuje, kde všude byli, ženu odstrčil a odešel. Svou příhodu napsala dívka své přítelkyni, ale protože popletla adresu, dopis skončil na oddělení nedoručitelných zásilek. Poštovní úředník dopis otevřel a po přečtení jeho obsahu dopis předal policii. Detektivům se podařilo Marii Budlichovou vypátrat a ta je 24. května 1930 přivedla k domu neznámého muže. V bytě byla zadržena Kürtenova manželka. Na policii pak vypověděla, že den předtím se jí Kürten svěřil, že je právě oním mužem, hledaným policií celého Německa. Ještě ten den byl 47letý Kürten zatčen. Obžaloba ho obvinila ze 48 zločinů, z toho 11 vražd dokonaných, 15 pokusů a 20 případů žhářství, včetně ublížení na zdraví. 23. dubna 1931 byl Kürten odsouzen k trestu smrti a 2. července mu srazila hlavu gilotina. Jeho poslední slova byla: \"\"Chci slyšet šplouchnutí vlastní krve\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Julius Ševčík o Peteru Kürtenovi natočil film \"Normal\" (2009) s Milanem Kňažkem v hlavní roli.  Často se uvádí, že příběhem a společenskou atmosférou, kterou v Německu vyvolal, se inspiroval rakouský režisér Fritz Lang ve filmu \"Vrah mezi námi\" (v originále \"M\", 1931, v roli vraha Peter Loore), popisujícím společenskou paniku v době řádění sériového vraha. Lang však inspiraci jakýmkoli konkrétním případem popřel a hovořil spíše o jiných německých vrazích té doby, např. o Fritzi Haarmannovi a Karlu Großmannovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Kürten (26. května 1883, Kolín nad Rýnem, Německé císařství – 2. července 1931, Kolín nad Rýnem, Výmarská republika) přezdívaný \"Düsseldorfský netvor\" - byl německý sériový vrah.", "tgt_summary": "Peter Kürten (; 26 May 1883 – 2 July 1931) was a German serial killer known as \"The Vampire of Düsseldorf\" and the \"Düsseldorf Monster\". He committed a series of murders and sexual assaults between February and November 1929 in the city of Düsseldorf. In the years before these assaults and murders, Kürten had amassed a lengthy criminal record for offences including arson and attempted murder. He also confessed to the 1913 murders of a nine-year-old girl in Mülheim am Rhein and a 17-year-old girl in Düsseldorf.", "id": 1923975}
{"src_title": "Tympanometrie", "tgt_title": "Tympanometry", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Tón o frekvenci 226Hz je tympanometrem generován přímo do kanálu vnějšího ucha. Zvuk zde rozechvívá bubínek a vzniklé vibrace jsou dále přenášeny do středního ucha a postupně vedou až k uvědomění si slyšeného tónu. Část zvuku se ale odráží zpět a je zachycena přístrojem. Většina středoušních problémů vzniká zvýšením tuhosti středouší, které se projevuje mimo jiné i tím, že se ze středoušní dutiny odráží více zvuku zpět.  Obecným pojmem používaným k popisu toho, kolik energie je přeneseno přes středoušní dutinu, je admitance. Přístroj však měří odražený zvuk a vyjadřuje ho jako admitanci nebo compliance (poddajnost), tyto hodnoty v závislosti na tlaku ve zvukovodu zakresluje jako graf zvaný tympanogram.  Normálně je tlak vzduchu ve zvukovodu stejný jako atmosférický tlak. Dále je za normálních podmínek tlak vzduchu ve středouší zhruba stejný jako tlak atmosférický, protože periodicky se otevírající Eustachova trubice spojuje středoušní dutinu s horními dýchacími cestami a tlaky tak vyrovnává. U zdravých jedinců je maximum energie přeneseno tehdy, je-li okolní tlak vzduchu roven tlaku ve středním uchu.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Nejprve se provede vizuální vyšetření ucha otoskopem pro ujištění, že je typmanometrie proveditelná (bubínek je volný a neperforovaný). Pokud je vyšetření proveditelné, vsune se tympanometrická sonda do zvukovodu. Přístroj mění tlak ve středoušní dutině a generuje čistý tón a přitom měří odpověď bubínku. Grafických výstupů, tympanogramů, je několik typů:  V protikladu k předchozímu však není tympanometrická křivka dostatečným diagnostickým kritériem, jde pouze o ohraničení možností. Dokonce není ani jasný rozdíl mezi jednotlivými typy tympanogramů.  Pouze měření statické akustické admitance, objemu zvukovodu a tympanometrické křivky porovnané s normou pro určité pohlaví, věk a etnikum může být použito k poněkud přesnější diagnostice patologických procesů ve středoušní dutině, zejména pokud jsou použita i audiometrická data.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tympanometrie je vyšetření používané k testování funkce středního ucha a mobility bubínku a kůstek středního ucha změnou tlaku vzduchu v ušním kanálku. Tympanometrie je objektivní vyšetřovací metoda funkcí středního ucha. Nejde přímo o test sluchu, jako spíše o měření přenosu energie středním uchem. Test nelze použít k hodnocení citlivosti sluchu, k tomuto slouží audiometrie.", "tgt_summary": "Tympanometry is an examination used to test the condition of the middle ear and mobility of the eardrum (tympanic membrane) and the conduction bones by creating variations of air pressure in the ear canal.", "id": 1778536}
{"src_title": "Queer as Folk (americký seriál)", "tgt_title": "Queer as Folk (American TV series)", "src_document": [{"title": "Obsah seriálu.", "content": "Seriál vykresluje životy homosexuálních přátel, kteří žijí ve městě Pittsburgh v Pensylvánii, Briana, Justina, Michaela, Emmetta a Teda a lesbického páru Lindsey a Melanie. V seriálu se vyskytují i další postavy, např. HIV pozitivní Ben, Michaelův přítel, strýc Vic, trpící nemocí AIDS či Michaelova matka Debbie.  Seriál se dotýká ožehavých otázek stejnopohlavních vztahů ve společnosti: coming outu, stejnopohlavních sňatků, výchovy dětí homosexuály, umělého oplodnění, bezpečného sexu a HIV pozitivity, prostituce nezletilých, diskriminace, pornografie, homosexuality duchovních, tzv. bugchasingu ad. Od počátku znázorňuje explicitní sexuální scény.", "section_level": 1}, {"title": "Charaktery postav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "Brian Kinney (Gale Harold) je na začátku seriálu 29letý dobře placený vedoucí manažer reklamní agentury. Jeho osobní život se točí téměř výhradně kolem rychlého a náhodného sexu, pevné vztahy neuznává. V první epizodě se setkává s Justinem a začíná jejich bouřlivý vztah. Brian je také otcem uměle zplozeného Guse, kterého vychovává lesbický pár Lindsay a Melanie. Když Kinney ztratí práci v agentuře, založí vlastní reklamní agenturu Kinnetik. Krátce nato mu je diagnostikována rakovina varlete, což drží před svými přáteli v tajnosti. Po úspěšné operaci koupí gay klub Babylon, na který je posléze spáchán bombový útok. Po útoku si Brian uvědomí, jak moc miluje Justina a navrhne mu sňatek. Ten ovšem nakonec odlétá do New Yorku, kde se chce prosadit jako umělec.  Michael Charles Novotny (Hal Sparks) je nejlepší Brianův přítel a jejich vztah je platonický. Michael pracuje nejprve v supermarketu „Big Q“ jako zástupce vedoucího a svou homosexualitu na pracovišti tají. V první sezóně se seznámí s lékařem, chiropraktikem Davidem a přestěhuje se k němu. Vztah se rozpadne, když se David odstěhuje za svým malým synem do Portlandu. Michael později převezme vlastní obchod s komiksy a spolu s Justinem vydají vlastní komiks s \"Rage\" s gay hrdinou. V obchodě se seznámí s univerzitním profesorem Benem Brucknerem, se kterým naváže vztah a v Kanadě uzavřou spolu sňatek. Při bombovém útoku na noční klub Babylon je Michael vážně zraněn. Po svém uzdravení se rozhodnou s Benem adoptovat Jamese „Huntera“, kterého mají v opatrovnictví. Michael je také otcem uměle zplozené dcery Jenny Rebecca, kterou vychovávají Melanie a Lindsay.  Justin Taylor (Randy Harrison) je na počátku 17letý mladík, který se seznámí s Brianem v klubu Babylon a zamiluje se do něj. Ve škole i v rodině má problémy s coming outem. Jeho matka Jennifer postupně jeho homosexualitu i vztah s Brianem akceptuje a podporuje ho, ale otec reaguje odmítavě a nakonec jej vyžene z domu. Justin proto přijme nabídku Debbie, aby bydlel u ní a pracoval s ní v jídelně. Justin je velmi talentovaný a po ukončení střední školy se rozhodne jít na uměleckou školu. Jeho život je ovšem otřesen, když jej homofobní spolužák na maturitním večírku těžce poraní baseballovou pálkou. Po svém zotavení se přestěhuje k Brianovi. S Michaelem napíše vlastní komiksovou sérii. Protože Brian stále odmítá pevný vztah, odstěhuje se od něj a žije s houslistou Ethanem. Nakonec se ale zase vrátí k Brianovi a na závěr seriálu se rozhodnou vzít. Přesto ke sňatku nedojde, protože Justin odletí do New Yorku, aby si zde vybudoval vlastní uměleckou kariéru.  Emmett Honeycutt (Peter Paige) pochází z města Hazlehurst v Mississippi. Sám sebe označuje za buznu a často o sobě a svých přátelích hovoří v ženské osobě. Na začátku seriálu pracuje v módním butiku. Dočasně se z něj stane pornohvězda „Fetch Dixon“ na erotických stránkách, které provozuje jeho kamarád Ted. Tak se seznámí s postarším milionářem Georgem, který se do něj zamiluje a nabídne mu cestu kolem světa, ale v letadle dostane srdeční infarkt a zemře. Později má vztah s Tedem, ale jejich vztah se rozpadne, když Ted přijde o svůj podnik a začne brát drogy. Založí si proto společnost na pořádání oslav a večírků, s čímž mu pomáhá i Vic Grassi, a objeví se i jako „Queer Guy“ ve zpravodajství místní televizní stanice. Emmett má vztah s fotbalistou Drewem Boydem, který nakonec přizná, že je gay. Také tento vztah selže.  Theodore „Ted“ Schmidt (Scott Lowell) je intelektuál a nejstarší ze skupiny přátel, který má však nejnižší sebevědomí. K jeho zálibám patří porno, opera a atraktivní mladí muži. Ti ho však většinou ignorují a ve většině případů zůstane bez pevného vztahu. Jeden z nich, Blake, mu dokonce namíchá drogy do pití a Ted upadne do kómatu. Přesto Blakovi pomůže a chce ho zbavit závislosti. Blake však z léčebny, kam ho Ted zavede, uteče. Ted nejprve pracuje jako účetní. Když je propuštěn z práce kvůli prohlížení pornografie v pracovní době, založí na internetu pornografické stránky, které jsou velmi úspěšné. Později se sblíží s Emmettem a vytvoří společný pár. Kvůli právním problémům musí své podnikání zavřít a nakonec se z něj stane narkoman. Po úspěšné léčbě, při které mu pomáhá Blake, mu Brian nabídne práci finančního ředitele ve své reklamní agentuře. Na konci seriálu se opět setká se svou starou láskou Blakem.  Benjamin „Ben“ Bruckner (Robert Gant) je profesor literatury na Carnegie Mellon Universität Pittsburgh a je HIV pozitivní. Seznámí se s Michaelem přes komiksy a stanou se z nich partneři a později se vezmou v Kanadě. Se svým nakažením se snaží vyrovnat studiem východní filozofie a také návštěvami posilovny. Po několika pokusech se steroidy nakonec Ben přijme svou nemoc optimisticky. Na ulici se zastane mladého prostituta Huntera a nabídne mu pomoc a přístřeší. Když zjistí, že je Hunter také HIV pozitivní, bojují s Michaelem o jeho svěření do péče.  Deborah „Debbie“ Novotny (Sharon Glass) je Michaelova matka. Pracuje jako servírka v Liberty Diner, v jídelně, kde se přátelé obvykle scházejí. Debbie se stará o svého HIV pozitivního bratra Vica. Je hrdá na svého homosexuálního syna a podporuje práva gayů a leseb. Justin v první sezóně a Emmett ve čtvrté, najdou v jejím domě dočasný domov. Ve druhé sezóně se potká s policistou Carlem Horvathem, se kterým později vytvoří vztah a on se k ní nakonec nastěhuje.  Lindsay Peterson (Thea Gill) je dlouholetá kamarádka Briana, který je otcem jejího dítěte Guse. Lindsay je lesba a žije v dlouholetém vztahu s Melanie Marcusovou. Lindsay je učitelka výtvarné výchovy a když Gus trochu vyroste, najde si práci v galerii. Její rodiče pocházejí z vyšší společenské vrstvy a neschvalují její životní styl. V galerii se seznámí s umělcem Samem Auerbachem, se kterým prožije krátkou aféru. To vede až k odcizení s Melanie a Lindsay se dočasně odstěhuje z domu. Po bombovém útoku na Babylon uznají, že chtějí zůstat spolu.  Melanie Marcus (Michelle Clunie) je židovka a asertivní právnička, která žije v dlouholetém vztahu s Lindsay. Počne uměle dítě s Michaelem a narodí se jim dcera Jenny Rebecca. Protože se jí politická situace v Pensylvánii nezdá být nakloněná homosexuálním rodinám a po bombovém útoku má ještě větší strach, přemluví Lindsay, aby se i s dětmi přestěhovaly do Toronta v Kanadě.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší postavy.", "content": "Daphne Chanders (Makyla Smith) je Justinova nejlepší kamarádka ze střední školy. Oba je spojuje blízký platonický vztah. Daphne má veselou a nekomplikovanou povahu a podporuje Justina ze všech svých sil. Jejich vztah je jen jednou narušen, když Justina požádá, aby byl její první milenec, což Justin neodmítne. Daphne si myslí, že by mohla být jeho milenkou, ovšem Justin nechce. Posléze se udobří.  Jennifer Taylor (Sherry Miller) je Justinova matka. Zpočátku se se sexuální orientací svého syna špatně vyrovnává, ale později ho podporuje. I navzdory svému manželovi, se kterým se nakonec rozejde. Jennifer si najde práci jako realitní agentka. Později potká a začne vztah s mladším mužem, což Justin zpočátku neschvaluje.  Victor „Vic“ Grassi (Jack Wetherall) je mladší bratr Debbie a Michaelův strýc. Má AIDS a bydlí v domě své sestry, která o něj pečuje. Jako bývalý kuchař pomáhá Emmettovi při jeho organizování večírků. Když se seznámí s Rodneym, začnou bydlet spolu. Vic zemře po hádce se svou sestrou, která si vyčítá, že se s ním už nestihla udobřit. James „Hunter“ Montgomery (Harris Allan) se ve svých 16 letech živí jako homosexuální prostitut. Utekl z domova poté, co ho matka k prostituci nutila. Ben mu nabídne pomoc. Když Hunter onemocní, v nemocnici zjistí, že je HIV pozitivní. Ben a Michael ho vezmou k sobě domů a požádají o svěření do péče. Hunter začne chodit do školy, kde se zamiluje do spolužačky Callie, protože je heterosexuál. Ben a Michael ho na konci seriálu adoptují.  Blake Wyzecki (Dean Armstrong) je mladý narkoman, který se zajímá o Teda. Jeho drogová závislost ale stojí v cestě vážnému vztahu s Tedem. Když se později opět setkávají, je Blake již vyléčen se své závislosti a naopak pracuje jako terapeut v centru léčebně drogově závislých, kam se přijde léčit Ted. Na samém závěru seriálu se oba opět sejdou.  Carl Horvath (Peter MacNeill) je policejní inspektor, který vyšetřuje vraždu mladého prostituta, jehož mrtvolu našla Debbie v popelnici. Přes počáteční vzájemnou averzi mezi nimi vznikne vztah. Carl se přestěhuje k Debbie a požádá ji o roku. Ta nejprve souhlasí, ale protože její Syn Michael svatbu mít dle zákona nemůže, nakonec odmítne a budou žít nesezdaní.  Drew Boyd (Matt Battaglia) je přítel Emmetta Honeycutta. Seznámí se, když Emmett pro jeho snoubenku připravuje party a mají spolu utajený neformální vztah. Drew je profesionálním hráčem amerického fotbalu a je považován za vzor heterosexuála. V poslední sezóně novináři odhalí jeho homosexualitu a dočasně je vyloučen z klubu. Nakonec je přijat zpátky a veřejně přijme svou homosexualitu.  Dr. David Cameron (Chris Potter) je v první sezóně seriálu Michaelův přítel. Je rozvedený a pracuje jako chiropraktik. David se nakonec přestěhuje do Portlandu za svým malým synem. Michael s ním sice odjede, ale jejich vztah se rozpadne a Michale se vrátí zpátky do Pittsburghu.  George Schickle (Bruce Gray) je postarší milionář, majitel továrny na okurky. Seznámí se s Emmettem a zamiluje se do něj. Nabídne mu cestu kolem světa. V letadle spolu mají sex, při kterém George Schickle dostane srdeční kolaps a zemře. Odkáže Emmettovi 10 miliónů dolarů, které ale Emmett nakonec odmítne.  Ethan Gold (Fabrizio Filippo) je mladý houslista, který studuje na stejné umělecké škole jako Justin. Seznámí se na jeho koncertu. Ethan je velmi romantický a Justin se do něj zamiluje. Odejde od Briana a přestěhuje se k houslistovi. Ethanovi je nabídnuta smlouva s nahrávací společností, musí ovšem zatajit svou sexuální orientaci. Když Justin zjistí, že měl poměr se svým fanouškem, opustí ho.  Jim Stockwell David Gianopoulos) je šéf policie, který kandiduje na starostu Pitsburghu za konzervativní stranu. Brian se jako odborník přes reklamu podílí na jeho předvolební kampani. Stockwell pod záminkou omezení kriminality postupně uzavírá noční gay podniky. Justin s Brianem připraví protiakci, na které Stockwella politicky zesměšní. Brian za to přijde o místo v agentuře a Justin je vyloučen ze školy.  Cynthia (Stephanie Moore) je Briannova sekretářka a spolupracovnice. Po Briannově výpovědi ho následuje do jeho nové firmy Kinnetic. V dalších rolích: Rosie O'Donnell jako Loretta Pye, Mike Shara jako Brett Keller, Meredith Henderson jako Callie Leeson, Lindsey Connell jako Tracey, Mitch Morris jako Cody Bell, Robin Thomas jako Sam Auerbach, Carlo Rota jako Gardner Vance a další.  Mnoho herců bylo kvůli účasti na natáčení označováno za homosexuály. Ve skutečnosti se k vlastní homosexualitě přihlásili pouze Randy Harrison, Peter Paige, Robert Gant a Jack Wetherall. Thea Gill se označuje za bisexuálku.", "section_level": 2}, {"title": "Délka seriálu.", "content": "Bylo natočeno celkem 5 řad seriálu:", "section_level": 1}, {"title": "Místo natáčení.", "content": "Ačkoli se seriál odehrává ve městě Pittsburgh v Pensylvánii, byl natočen v Kanadě v Torontu kvůli nižším nákladům. Na obě města odkazuje rovněž řada reálií, např. torontský bar Woody's na Church Street, nebo Liberty Avenue, která reálně existuje v Pittsburghu.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání v zahraničí.", "content": "Belgie, Finsko (pod názvem \"Neříkej to matce\"), Francie, Německo, Řecko (pouze první série, pod názvem \"Mezi námi\"), Maďarsko (pod názvem \"Kluci z klubu\"), Itálie, Izrael (pod názvem \"Hachi Ge'im SheYesh\" (הכי גאים שיש), tj. Hrdí, jak to jen jde), Nizozemsko, Norsko, Slovinsko pod názvem \"Mezi námi muži\" (Moške zadeve, Male Stuff), Spojené království, Španělsko, Rumunsko, Polsko (na televizní stanici nFilmHD), Chorvatsko, Mexiko, Brazílie, Argentina, Izrael, Filipíny, Turecko, Austrálie, Kolumbie  Žádná z českých televizí seriál dosud neuvedla. Některé epizody britské předlohy seriálu byly uvedeny v roce 2005 na festivalu Mezipatra.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "2001  2002  2003  2004  2005", "section_level": 1}], "src_summary": "Queer as Folk je americko-kanadský televizní seriál produkovaný společnostmi Showtime a Temple Street Productions. Vychází z britského stejnojmenného seriálu, který vytvořil Russell T. Davis. Severoamerickou obdobu natočili různí kanadští režiséři, kteří jsou známí jako tvůrci nezávislých filmů, například Bruce McDonald, David Wellington, Kelly Makin, John Greyson, Jeremy Podeswa a Michael DeCarlo. Hlavními scenáristy byli Ron Cowen a Daniel Lipman.", "tgt_summary": "Queer as Folk is an American-Canadian serial drama television series that ran from December 3, 2000 to August 7, 2005. The series was produced for Showtime and Showcase by Cowlip Productions, Tony Jonas Productions, Temple Street Productions, and Showtime Networks, in association with Crowe Entertainment. It was developed and written by Ron Cowen and Daniel Lipman, who were the showrunners, and also the executive producers along with Tony Jonas, former President of Warner Bros. Television.", "id": 2180300}
{"src_title": "Frederick North", "tgt_title": "Frederick North, Lord North", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "North se narodil 13. dubna 1732 na Piccadilly, ačkoli většinu života strávil na Wroxtonském opatství v Oxfordshire. Zpočátku jeho rodina nedisponovala velkým majetkem, ale tato situace se zlepšila poté, co jeho otec zdědil panství po svém bratranci.  V letech 1742 až 1748 studoval Eton College později absolvoval studium na Trinity College v Oxfordu. Po studiích cestoval po Evropě, navštívil Lipsko, kde studoval na Lipské univerzitě. Poté navštívil Vídeň, Milán, Paříž a roku 1753 se vrátil do Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V dubnu roku 1754 byl zvolen za obvod Banbury do Dolní sněmovny. Poslancem byl v letech 1754 až 1790 a poprvé se stal součástí vlády v červnu 1759, kdy přijal funkci na ministerstvu financí v koaliční vládě Pelhama-Hollese a Pitta. Brzy si vydobyl pověst schopného organizátora, poslance a svými kolegy byl oblíben. I když se původně považoval za stoupence Whigů, bylo zřejmé, že jeho názory se spíše shodují s politikou Toryů.  Poté co se roku 1765 premiérem stal Whig Charles Watson-Wentworth odstoupil z vládní funkce a zůstal pouze řadovým poslancem. Watsonovu nabídku stát se členem jeho vlády odmítl zřejmě z toho důvodu, aby nebyl spojován s bohatými Whigy, kteří měli ve vládě největší vliv. Když se Pitt stal roku 1766 premiérem připojil se North k jeho administrativě jako pokladník armády a stal se členem tajné rady.  V prosinci 1767 nastoupil po Charlesi Townshendovi do pozice ministra financí. Po rezignaci ministra zahraničí Henryho Seymoura Conwaye na počátku roku 1768 se North stal předsedou dolní komory parlamentu a ve vládě zůstal i poté co se jejím předsedou stal Augustus Fitzroy.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Po rezignaci Augusta Fitzroye sestavil 28. ledna 1770 vládu North. Větší část ministrů tvořili zastánci toryovských názorů, i když nebyli formálně členy této strany a mnoho z nich bylo původně Whigy.  Prvním úspěchem nové vlády bylo vyřešení sporu o Falklandy se Španělském, který vedl téměř k vypuknutí války. Británii se podařilo vrazit klín mezi Francii a Španělsko a demonstrovat sílu královského námořnictva. Nicméně kritici upozorňovali, že toto vítězství vyvolalo v Northovi nereálný pocit, že evropské mocnosti nejsou schopny ohrozit britské zájmy v koloniích.  Větší část období úřadování vlády bylo poznamenáno nárůstem napětí mezi Británií a americkými koloniemi a následně vedením války, která vypukla po bitvě o Lexington a Concord roku 1775. North svěřil strategii vedení války lordu Germainovi a hraběti ze Sandwiche. Roku 1778 se ke vzbouřeným koloniím přidala Francie, o rok později Španělsko a roku 1780 i Nizozemsko. Britové tak museli bojovat na více frontách. S narůstajícími problémy Northova vláda navrhla zákon odvolávající zákaz služby katolíků v armádě. To vyvolalo v Británii nespokojenost vedoucí až k protikatolickým nepokojům v Londýně.  North byl prvním premiérem, který byl nucen ze své pozice odstoupit 22. března 1782 po vyslovení nedůvěry vládě. To bylo vyvoláno porážkou britského vojska u Yorktownu o rok dříve. North pro ukončení války navrhl zrušit všechny zákony, které byly ze strany kolonií chápány jako zásah do jejich pravomocí. Kolonie tento návrh odmítly, protože jejich zájmem byla nezávislost. Roku 1782 se britská pozice začala vlivem námořních útoků, organizovaných podle návrhů Northa a Sandwiche, zlepšovat a Británie byla schopna roku 1783 dosáhnout míru za lepších podmínek, než v době kdy byl North odvolán.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V dubnu 1783 se North vrátil do politiky jako ministr vnitra v koaliční vládě vytvořené s radikálním Whigem Charlesem Jamesem Foxem, jejímž premiérem byl William Cavendish-Bentinck. Jiří III., který radikála Foxe nenáviděl, považoval Northovu účast v této vládě za zradu, a po jejím pádu v prosinci už North nebyl obsazen do vládní funkce. Největším úspěchem této koalice bylo dojednání mírové dohody, která ukončila americkou válku za nezávislost.  Roku 1790 opustil poslanecké místo v dolní komoře parlamentu a poté co po svém otci zdědil titul hraběte z Guilfordu, stal se členem Sněmovny lordů. Zemřel 5. srpna 1792 v Londýně a byl pohřben ve Wroxtonu, nedaleko od panství své rodiny ve Wroxtonském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederick North, 2. hrabě z Northu (13. duben 1732 – 5. srpen 1792), známý spíše jako lord North byl britský premiér v období let 1770 až 1782. Vedl Británii v době americké války za nezávislost. V době své politické kariéry zastával i jiné významné vládní funkce.", "tgt_summary": "Frederick North, 2nd Earl of Guilford, (13 April 17325 August 1792), better known by his courtesy title Lord North, which he used from 1752 to 1790, was Prime Minister of Great Britain from 1770 to 1782. He led Great Britain through most of the American War of Independence. He also held a number of other cabinet posts, including Home Secretary and Chancellor of the Exchequer.", "id": 313016}
{"src_title": "Blücher (1935)", "tgt_title": "German cruiser Blücher", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položen 15. srpna 1935 v loděnicích Deutsche Werke v Kielu. Spuštění na vodu se dočkal 8. června 1937 a \"Kriegsmarine\" si jej do služby převzala 20. září 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancíř.", "content": "Pohon zabezpečovalo vysokotlakých 12 kotlů, které poháněly 3 turbíny a výsledný výkon byl až 133 631 ks. Rychlost lodě byla při ideálních podmínkách 33 uzlů, v praxi 32,5 uzlu.  Boční pancéřový pás měl 70-80 mm, na přídi a zádi se zužoval na 30-50 mm. Paluba byla chráněná dvěma pásy pancíře a to první o síle 12-20 mm a druhý 20-50 mm. Věže hlavní ráže měly sílu 70-105 mm, barbety a velitelská věž až 50-150 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj se skládala z osmi kanónů SK C/34 ráže 203 mm (8\"/60 cal) ve čtyřech dvouhlavňových věžích, s dostřelem 33 500 m. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů SK C/33 ráže 105 mm uložených v šesti dvouhlavňových polootevřených věžích, s dostřelem 17 700 m. Proti letadlům se dalo použít i pomocné dělostřelectvo ráže 105mm, ale jen na ochranu proti letounům bylo namontováno šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže 20mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm ve střední části lodě po čtyřech trojhlavňových kompletech.  Katapult se nacházel ve střední části lodě. Loď mohla nést až tři hydroplány typu Arado Ar 196.  Loď byla vybavená i radarem, nejspíš FuMO-27.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od převzetí \"Kriegsmarine\" 20. září 1939, strávila až do jara roku 1940 výcvikem, testováním a úpravami. Křižník \"Blücher\" byl potopen již pří prvním nasazení, jen několik hodin po začátku operace Weserübung. V jeho krátké historii byl jen jeden kapitán – a to \"Kapitän zur See\" Heinrich Woldag.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "9. dubna 1940 v brzkých ranních hodinách začala Operace Weserübung. \"Blücher\" spolu s „kapesní bitevní lodí“ \"Lützow\", lehkým křižníkem \"Emden\" a doprovodem vypluly z německých přístavů ještě v nočních hodinách předešlého dne. Hned na začátku útoku na Oslo Němci při vstupu do Oslofjordu ztratili \"Blücher\", který těžce poškodily norské pobřežní dělostřelecké baterie, a dvě torpéda Whitehead Mk Vd z pobřežní torpédové baterie Kaholmen ho „dorazila“ a poslala ke dnu. Na křižníku \"Blücher\" při tom zahynulo asi 600 – 1 000 námořníků. Vrak lodi leží v hloubce asi 90 m v Oslofjordu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blücher byl druhý těžký křižník třídy \"Admiral Hipper\" německé \"Kriegsmarine\". Jeho pracovní název před rozhodnutím o pojmenovaní bylo \"Kreuzer G\" (\"křižník G\"). Jméno nakonec nesl po německém generálovi Gebhardovi Leberechtovi von Blücher. Měl ještě čtyři sesterské lodě: \"Admiral Hipper\", \"Prinz Eugen\", \"Seydlitz\" a \"Lützow\".", "tgt_summary": "Blücher was the second of five heavy cruisers of Nazi Germany's \"Kriegsmarine\" (War Navy), built after the rise of the Nazi Party and the repudiation of the Treaty of Versailles. Named for Gebhard Leberecht von Blücher, the Prussian victor of the Battle of Waterloo, the ship was laid down in August 1936 and launched in June 1937. She was completed in September 1939, shortly after the outbreak of World War II. After completing a series of sea trials and training exercises, the ship was pronounced ready for service with the fleet on 5 April 1940. She was armed with a main battery of eight guns and, although nominally under the limit set by the Anglo-German Naval Agreement, actually displaced over.", "id": 1219265}
{"src_title": "James Oliver Curwood", "tgt_title": "James Oliver Curwood", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v \"Detroit News-Tribune\". Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky.  Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu (v roce 1970 zde bylo zřízeno Curwoodovo muzeum).  V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody.  V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem (mohlo se jednat například o pavouka), což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku 49 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Curwood vydal během svého života přibližně 30 knih, z nichž velká většina byla později i zfilmována. Mezi jeho světově nejproslulejší a vůbec nejznámější knihy patří román \"Vlčák Kazan\", který byl také několikrát zfilmován.  Následující seznam obsahuje anglické názvy autorových knih. Pokud kniha vyšla česky, je v závorce uveden její český název.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Internet Movie Database (IMDb) eviduje z let 1910 až 1995 dvě stě filmových titulů natočených podle děl autora (z toho je 143 němých). K mnoha z nich scénáře napsal sám Curwood.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Oliver Curwood (12. června 1878 v Owosso, Michigan, USA – 13. srpna 1927, tamtéž) byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat (např. \"Vlčák Kazan\", \"Kočovníci severu\" nebo \"Král šedých medvědů)\", mnoho jiných však vykazuje rysy literárního kýče.", "tgt_summary": "James Oliver \"Jim\" Curwood (June 12, 1878 – August 13, 1927) was an American action-adventure writer and conservationist. His books were often based on adventures set in the Hudson Bay area, the Yukon or Alaska and ranked among the top-ten best sellers in the United States in the early and mid 1920s, according to \"Publishers Weekly.\" At least one hundred and eighty motion pictures have been based on or directly inspired by his novels and short stories; one was produced in three versions from 1919 to 1953. At the time of his death, Curwood was the highest paid (per word) author in the world. He built Curwood Castle as a place to greet guests and as a writing studio in his hometown of Owosso, Michigan. The castle was listed on the National Register of Historic Places and is now operated by the city as a museum. The city commemorates him with an annual Curwood Festival.", "id": 1043947}
{"src_title": "Čarodějka z Portobella", "tgt_title": "The Witch of Portobello", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Jak to vlastně bylo s Athénou neboli Sherine Khalil?  Její matka a otec si dlouho přáli mít vlastní dítě, ale nepovedlo s jim to. Nakonec se rozhodli pro adopci. A protože měli vlivné přátele a na adopci spěchali. Někdo jim poradil, že v Rumunsku si můžou dítě sami vybrat a bude to nejrychlejší. Samira si jednu holčičku hned oblíbila. Tak si jí hned odvezli domů. Vychovávali jí podle libanonských zvyků, chodila do kostela a studovala na Americké škole v Bejrútu. Jednoho dne měla Sherine vidění krve. Matka jí nevěřila a myslela že dcera dostala první menstruaci. Což se nepotvrdilo a Sherine až do vyčerpání křičela o krvi a pak tvrdě usnula. Nazítří se její předpověď splnila. Čtyři lidé byli zavražděni. Od tohoto dne začalo v Libanonu hotové peklo a celá situace se vymykala kontrole. Celý rok rodina zůstávala doma a čekala až se situace zlepší. Sherine pořád opakovala. Bude to trvat moc dlouho. A měla pravdu.  Jednou když měla Sherine zase to svoje vnuknutí. Tancovala a říkala. Bude to trvat dlouho moc dlouho. Otec jí pozorně poslouchal a pak se rozhodl celou rodinu přestěhovat do Londýna.Kde Sherine studovala univerzitu a poznala svého nastávajícího Lukase Jessen-Petersena. Každé ráno před přednáškami navštěvovala místní kostel a zpívala před obrazem Panny Marie. To byl její styl jak se modlit. Jednoho dne se rozhodla, že nepotřebuje mít vysokoškolský titul z oboru který ji nezajímá a ze školy ze dne na den odešla.  Jindy měla vidění, že jí bůh žádá, aby se stala matkou. Zanedlouho se s Lukasem vzali a narodil s jim synek, kterého nechali pokřtít rumunským jménem Viorel. Mladé rodině chyběli finance a rodiče je nepodporovali, protože jejich sňatek neschvalovali. Lukas musel přerušit studium na univerzitě a začít vydělávat. Jelikož neměl ukončené vzdělání nebylo možné z výplaty dlouhodobě vyžít. Začali hádky a jeho odchody z bytu. Jednou se tak nazlobil na Sherine, že se stará více o syna než o něj, že odešel a vrátil se až ráno s myšlenkou, že takhle už to dál nejde a že se musejí rozejít. Sherine mlčky trpěla, přikývla a hned se odstěhovala. Snad kdyby o něj bojovala, tak by se nerozvedli. Za dva měsíce podepsali rozvodové papíry.  Sherine s pocitem, že se jí zase jedna rodina rozpadla, zašla na ranní mši. Na konci bohoslužby čekala před farářem, aby přijala tělo páně. Ale byla poslána pryč. Protože rozvedeným ženám není dovoleno přijímat tělo páně. To jí velice rozhněvalo. Čekala útěchu a dostalo se jí vyloučení z přijímání. Hlasem plným nenávisti proklela kostel a odešla se domů vyplakat. Zase další místo odkud jí vyloučili.  Po této zkušenosti začala hledat svou biologickou matku. Chtěla vědět proč jí opustila. Dlouho přemlouvala rodiče, aby jí pověděli z kterého sirotčince si jí odvezli. Po chvíli naléhání a vyhledávání se dozvěděla co potřebovala a vydala se na cestu do Rumunska.  V Transylvánii se potkala s Lilianou svou biologickou matkou. Dozvěděla se, že jí matka musela dát do sirotčince, protože její otec byl gadža (bílý muž) a komunita by Lilianu vyhnala, kdyby si dítě ponechala. Na rozloučenou se pevně objali a usmířili. Lilian řekla Sherine, že jí vždycky milovala a milovat bude a Sherine byla spokojená. Vrátila se do Londýna za synem a svou adoptivní matkou Samirou.  V Londýně se chtěla trošičku zdržet. Peněz měla dost, z prodejů nemovitostí a tak si užívala. Jednoho dne jí navštívila divadelní herečka Andrea McCain s prosbou o pomoc s přípravou divadelní hry o ženské tváři Boha. Od přítele se dozvěděla, že Sherine byla delší čas v poušti studovat Kaligrafii a v balkánských horách sbírat informace o cikánech.  Spolupráce s divadelním kolektivem se oboustranně moc osvědčila a tak jí nabídli jestli by je nevyučovala tomu co se naučila. Sherine souhlasila a okruh zájemců se začal rozšiřovat. Učila napojení se na svůj osobní VRCHOL pomocí tance a zvuku bubnů.  Skupina se rychle rozrůstala. Nejdříve se scházeli u Sherine v bytě. Po krátké době začali hledat nové prostory. Jeden z účastníků jim nabídl bezplatný pronájem sálu. Za nějaký čas byla skupina tak veliká, že se před vraty sálu tvořili fronty. Tou dobu si hloučků lidí všiml reverend Ian Buck a znelíbilo se mu to. Podal na ni trestní stíhání a tou dobou začala Sherine dostávat výhrůžné dopisy.  Situace s výhrůžnými dopisy došla až tak daleko, že nejdříve začala Sherine chodit ven s osobní ochrankou a pak už se stala neudržitelnou a Sherine se nechala fingovaně zavraždit a odjela do ciziny. Jen nejbližší rodina a přítel ze Scotland Yardu věděli, že je naživu a kde se skrývá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čarodějka z Portobella je román napsaný jako zápisky vyprávění několika málo lidí o Sherine Khalil neboli Athéně. Mezi vybrané patří její adoptivní matka Samira R. Khalil, její bývalý manžel Lukas Jessen-Petersen, páter Giancarlo Fontana a mnoho dalších.", "tgt_summary": "The Witch of Portobello () is a fiction work by Brazilian writer Paulo Coelho published in 2006, about a woman born in Transylvania to a Romani mother in a gypsy tribe without wedlock. The central character is abandoned by her birth mother because the father was a foreigner \"(gadje)\" and later adopted by a wealthy Lebanese couple.", "id": 1753519}
{"src_title": "Cam Gigandet", "tgt_title": "Cam Gigandet", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil v Tacomě, Washington Jayovi a Kim Gigandetovými. Má jednu sestru Kelsie. Po absolvování \"Auburn senior High School\" v Auburnu ve Washingtonu se v roce 2001 přestěhoval do Kalifornie, kde navštěvoval \"Santa Monica Community College\", kde si poprvé zahrál.  Má rád basketball, golf, surfování a věnuje se bojovému umění Krav maga.  Se svou přítelkyní Dominique Geisendorff mají dceru Everleigh Rae Gigandet, která se jim narodila 14. dubna 2009. Syn se jim narodill v lednu 2013 a další dcera v listopadu v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2003 získal svoji první roli v \"Kriminálce Las Vegas\" jako Mark Young. Další role obdržel v \"The Young and the Restless\", \"Jack & Bobby\" a v úspěšném seriálu \"O.C.\", kde si zahrál Kevina Volchoka.  Filmovou roli získal o rok později ve filmu \"Mistaken\". Dále pak ve filmu \"Who's Your Caddy?\". V roce 2007 si zahrál ve filmu \"Nikdy to nevzdávej\".  V roce 2008 obdržel roli ve filmu \"\", kde si zahrál jednu ze záporných postav – upíra James, který chce zabít hlavní hrdinku – Bellu (Kristen Stewart) a snaží se mu v tom zabránit hodný upír Edward Cullen (Robert Pattinson).  Jeho nejnovějšími rolemi je postava Marka v hororu \"Nenarození\" a postava Bishopa ve filmu \"Making Change\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2008 získal první ocenění. První cenu Young Hollywood Awards, poté cenu MTV Movie Awards za film \"Never Back Down\" v kategorii nejlepší souboj. Dále získal cenu od Home Entertainment v kategorii objev roku.  V roce 2009 získal cenu MTV Movie Awards v kategorii nejlepší souboj ve filmu \".\" Za \"Stmívání\" dostal ještě dvě ceny v Teen Choice Award, jednu společně s Robertem Pattinsonem v kategorii nejlepší souboj a cenu v kategorii nejlepší filmový padouch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cam Joslin Gigandet (* 16. srpna 1982 v Tacomě, Washington, USA) je americký herec. Zahrál si v seriálech \"O.C.\" a \"Bezohlední\" a ve filmech \"\", \"Nikdy to nevzdávej\"\", Varieté, Panna nebo orel, Dokonalá chůva\" nebo \"Sedm statečných\".", "tgt_summary": "Cam Joslin Gigandet (; born August 16, 1982) is an American actor whose credits include a recurring role on \"The O.C.\" and appearances in feature films \"Twilight\", \"Pandorum\", \"Never Back Down\", \"Burlesque\", \"Easy A\", \"Priest\", and \"The Magnificent Seven\". He also starred in the CBS legal drama series \"Reckless\". From 2016 to 2018, Gigandet starred in the Audience Network drama series \"Ice\".", "id": 1675847}
{"src_title": "Fates Warning", "tgt_title": "Fates Warning", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První album \"Night on Bröcken\" vyšlo v roce 1984 u společnosti Metal Blade a byl z něj cítit velký vliv Iron Maiden. Album \"The Spectre Within\", které představilo mnohem progresivnější zvuk, bylo vydáno v roce 1985.  V roce 1986 skupinu opustil původní kytarista Victor Arduini a nahradil jej Frank Aresti. V tomto roce také bylo vydáno třetí album \"Awaken the Guardian\", které se posunulo směrem k mytické atmosféře.  V roce 1987, předtím, než skupina začala pracovat na dalším albu, odešel původní zpěvák John Arch. Ray Adler se k Fates Warning připojil v roce 1988 a skupina vydala své první album s ním, \"No Exit\".  Neustálé změny v sestavě pokračovaly odchodem bubeníka Stevea Zimmermana v roce 1988, kterého v roce 1989 nahradil Mark Zonder. V téže roce spatřilo světlo světa album \"Perfect Symetry\". Ve skladbě \"At Fates Hands\" hostoval tehdejší klávesista Dream Theater Kevin Moore.  Roku 1991 bylo vydáno album \"Paralells\", které někteří kritikové považují za komerční. Ve skladbě \"Life in Still Water\" se objevil nový zpěvák Dream Theater James LaBrie.  V roce 1995 vyšla kompilace \"Chasing Time\", která obsahovala i dvě předtím nikdy nevydané skladby.  V roce 1996 Fates Warning opustili Joe DiBiase a Frank Aresti.  Tři zbývající členové - Alder, Matheos a Zonder – nahráli v roce 1997 album \"A Pleasant Shade of Gray\". Objevili se na něm také hostující hudebníci Joey Vera (baskytara) a Kevin Moore (piano, klávesy).Toto koncepční album, které bylo naprosto odlišné od jejich předchozích děl, odhalilo hlubší a temnější stránku Fates Warning. Původně 50minutová skladba byla rozdělena do 12 písní.  V roce 1998 se na hudebním trhu objevilo živé dvojalbum \"Still Life\". První disk obsahoval \"A Pleasant Shade of Gray\" zahrané vcelku, zatímco na druhém byla kompletní verze skladby \"The Ivory Gate of Dreams\" z alba \"No Exit\" spolu s dalšími písněmi. Na tomto albu skupině pomáhali Bernie Versailles s doprovodnými kytarami, Jason Keaser s klávesami a Joey Vera s baskytarou. Japonská verze zahrnovala i studiovou cover verzi skladby \"In Trance\" od Scorpions.  V roce 2001 se k Fates Warning ještě jednou vrátili Moore a Vera, aby pomohli vytvoři další album \"Disconnected\".  \"FWX\", desáté studiové album, vyšlo v roce 2004. Bubeník Mark Zonder oznámil, že \"FWX\" bude jeho poslední album se skupinou, protože se toužil věnovat jiným svým zájmům, a v roce 2005 odešel.  V roce 2005 se objevilo koncertní DVD \"Live in Athens\" a byla také vydána CD verze.  Před nedávnem se k Fates Warning vrátil Frank Aresti, aby s nimi odehrál několik posledních koncertních turné. Můžeme ho vidět i na DVD \"Live in Athens\". Skupina nahrála skladby k nejrůznějším tributům, například \"Closer to the Heart\" na albu \"Working Man\" na počest Rush z roku 1996, \"Saints in Hell\" na \"Legends of Metal\" na počest Judas Priest z roku 1997 nebo \"Sign of the Southern Cross\" na \"Holy Dio\" na počest Ronnieho Jamese Dia z roku 2000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fates Warning je progresivně metalová skupina, kterou v roce 1983 v Hartfordu, Connecticut, U.S., založili John Arch, Jim Matheos, Victor Arduini, Joe DiBiase a Steve Zimmerman. Skupina stála u vzniku progresivního metalu; jejich raná alba jsou považována za zásadní pro vymezení samotného žánru. V bukletu rozšířené edice alba \"Awaken the Guardian\" poznamenal Mike Portnoy, bubeník Dream Theater: \"Fanoušci i kritikové často přisuzují Dream Theater zásluhy za vytváření progresivního metalu koncem 80. a začátkem 90. let,... pravdou ovšem je, že Fates Warning to dělali léta před námi.\"", "tgt_summary": "Fates Warning is an American progressive metal band, formed in 1982 by vocalist John Arch, guitarists Jim Matheos and Victor Arduini, bassist Joe DiBiase, and drummer Steve Zimmerman in Hartford, Connecticut.", "id": 1655056}
{"src_title": "Fakulta informačních technologií ČVUT", "tgt_title": "Faculty of Information Technology, Czech Technical University in Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "FIT ČVUT byla založena 1. července 2009, první rok výuky byl zahájen 21. září 2009. Vznikla rozšířením a rozdělením katedry počítačů na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Do prvního ročníku se v roce 2009 imatrikulovalo necelých 500 studentů, z toho asi 10 % tvořily ženy a dívky. Asi 10 % studentů pocházelo ze Slovenska a dalších 10 % ze zemí východní Evropy. Studium od začátku probíhá v češtině a v některých oborech i v angličtině.  Rozběh fakulty byl v prvním roce hrazen z grantu Operačního programu Praha – Adaptabilita, z fondů ČVUT, půjček a ze sponzorských darů firem. V dalším roce také z dotací Ministerstva školství ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Studenti bakalářského a magisterského programu si volí obor během studia, nejpozději však se zadáním bakalářského/diplomové práce. V roce 2014 došlo k reakreditaci původního bakalářského studijního programu Informatika. Studenti nastupující od akademického roku 2015/2016 již nastupují do tohoto nově akreditovaného programu.", "section_level": 1}, {"title": "Studijní programy a obory.", "content": "Obory bakalářského studijního programu Informatika (BSP)  Standardní délka studia 3 roky, titul Bc  Specializace magisterského studijního programu Informatika (MSP)  Standardní délka studia 2 roky, titul Ing. Program navazuje na bakalářský studijní program Informatika.  FIT ČVUT pořadá každý rok algoritmickou soutěž FIKS určenou pro studenty středních škol. Pod záštitou FIT se také koná týmová praktická soutěž UNIT, pořádaná organizací BEST. Od založení FIT její studenti každý rok reprezentují ČVUT ve středoevropském kole (CERC) mezinárodní univerzitní týmové algoritmické soutěži ACM ICPC. Studenti se do středoevropského kola probojovávají skrze kvalifikační kolo CTU Open.", "section_level": 2}, {"title": "Konference, akce, semináře.", "content": "FIT každoročně pořádá řadu českých a mezinárodních akcí. Jedna z nich je mezinárodní linuxová konference LinuxDays. Spolupořádaná je také akce pro zájemce o operační systém GNU/Linux InstallFest. Dále se na půdě FIT pořádá největší setkání Python komunity v České republice – konference PyCon CZ, konference o právu a informačních technologií LAW FIT nebo také mezinárodní konferenci o stringologii The Prague Stringology Conference. Každý rok FIT pořádá Den otevřených dvěří a řadu dalších akcí pro zájemce o studium včetně letní školy pro středoškolačky. Přehled konferencí je možné sledovat na webových stránkách.", "section_level": 1}, {"title": "Katedry.", "content": "Výuku i výzkum na fakultě zajišťuje šest specializovaných pracovišť (kateder)", "section_level": 1}, {"title": "Budovy.", "content": "Fakulta se ve svých počátcích usídlila od 5. srpna 2009 v budově Masarykovy koleje ČVUT, která do té doby byla pronajímána ČSA. Od května 2011 sídlí fakulta v Nové budově ČVUT společně s Fakultou architektury. V této budově fakulta využívá všechny čtyři přednáškové místnosti a 3. patro budovy, kde je umístěn děkanát fakulty spolu s několika počítačovými a seminárními učebnami. Katedry pak od června 2011 sídlí v 9.–14. patře vedlejší budovy A, která je s Novou budovou propojena tubusem; zbytek budovy A je využíván Fakultou stavební. V budově A se krom kateder nachází také další počítačové a seminární učebny a specializované laboratoře. Fakulta od svého počátku využívá rovněž Ballingův sál a jednu počítačovou učebnu v Národní technické knihovně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fakulta informačních technologií ČVUT v Praze (FIT ČVUT) byla založena 1. července 2009 jako osmá fakulta ČVUT. Jejím prvním děkanem se stal Pavel Tvrdík, který byl děkanem zvolen znovu i v roce 2013. Pro období 2017–2021 byl v červnu 2017 novým děkanem zvolen Marcel Jiřina.", "tgt_summary": "Faculty of Information Technology, Czech Technical University in Prague (FIT CTU) was established on the 1st of July, 2009, as the eighth and the youngest faculty of Czech Technical University in Prague. The school offers undergraduate and graduate programmes including doctoral programme. FIT CTU is part of many alliances and associations such as Informatics Europe.", "id": 1372792}
{"src_title": "Alexandr Ioan Cuza", "tgt_title": "Alexandru Ioan Cuza", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když se v roce 1859 stal zároveň valašským i moldavským knížetem, spojil svou osobou obě rumunská knížectví, a to i později jako Spojená knížectví Valašska a Moldávie, čímž byl položen základ budoucímu Rumunsku. V roce 1862 byl tento celek přejmenován na Spojená knížectví Rumunska. Alexander Ioan Cuza však neuspěl při realizaci své zemědělské reformy a také v systému vlády, v němž měl za vzor Napoleona III. Když byl (díky tomu) v roce 1866 \"domnitor\" Cuza svržen, byla nabídnuta rumunská knížecí koruna hohenzollernskému princi Karlu Eitelovi von Hohenzollern-Sigmaringen. Ten nabídku přijal a stal se v roce 1866 rumunským knížetem a v roce 1881 prvním rumunským králem. Dynastie Hohenzollern-Sigmaringen pak v Rumunsku vládla až do komunistického převratu v roce 1947.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1844 se Alexandr oženil s moldavskou šlechtičnou Elenou Rosetti (1825–1909). Elena nemohla mít děti. V šedesátých letech měl Alexandr vztah s Marijou Catargiu-Obrenovičovou. Marija byla vdova po srbském knížeti Miloši Obrenovičovi a matka budoucího srbského krále Milana I. Obrenoviče. Alexandr měl s Marijou dva syny, Alexandra a Dimitrie, které Alexandrova manželka Elena vychovávala jako vlastní. Elena byla velkou filantropkou, starala se především o sirotky.", "section_level": 1}, {"title": "Moldavsko a Valašsko.", "content": "I po vyhnání Turků ze Sedmihradska koncem 17. století zůstávala podunajská vévodství Moldavsko a Valašsko pod jejich nadvládou. Od počátku 18. století na jimi kontrolovaná území Turci dosazovali své vládce. Těmi byli tzv. \"fanarioné\" - bohatí Řekové, žijící v cařihradské čtvrti Fanaru. Jejich úkolem bylo hlavně násobit zisky plynoucí z Moldavska a Valašska do turecké pokladny. Od konce 18. století v oblasti stoupal vliv Ruska. Roku 1775 Moldavsko ztratilo Bukovinu ve prospěch rodu Habsburků. Roku 1812 získalo Rusko Besarábii, moldavské území východně od řeky Prut. Roku 1829 tzv. drinopolským mírem získalo Rusko v podunajských knížectvích velký vliv a ovlivňovalo i obsazování knížecích stolců. Carskými vojáky bylo potlačeno i revoluční povstání z roku 1848. Nadvláda Petrohradu v zemi byla ukončena po porážce Ruska v krymské válce (1853-1856). Ochrana obou států, Moldávie a Valašska byla poté svěřena evropským velmocím.", "section_level": 1}, {"title": "Alexandru I. - sjednotitel.", "content": "Po svém otci pocházel Alexandru Ioan Cuza z moldavské bojarské rodiny. Jeho matka Sultana pocházela z bohaté fanarionské rodiny. Své vzdělání získal v kadetních školách v Postupimi a v Paříži. Jako účastník moldavské revoluce v roce 1848 byl zatčen. Uprchl s britskou pomocí a po návratu do Moldavska byl v roce 1850 jmenován plukovníkem a prefektem okresu Galati. Jako představitel strany Partida Nationala usiloval o sjednocení obou států. Roku 1858 byl jmenován ministrem války spojených knížectví Valašska a Moldavska. V lednu 1859 byl zvolen moldavským knížetem a o měsíc později knížetem valašským. 23.12.1861 jej osmanský sultán potvrdil jako vládce spojených knížectví. Roku 1862 vyhlásil Alexandr obě spojená knížectví za jediné knížectví rumunské. Turecko ovšem uznávalo toto sjednocení jen po dobu Alexandrova života.", "section_level": 1}, {"title": "Alexandru I. - reformátor.", "content": "Více než čtvrtina země byl v majetku církve. V letech 1863 – 1864 provedl Alexandr pozemkovou reformu, hlavně sekularizací církevního majetku. Na pozemkovou reformu navázal zrušením nevolnictví a zavedením všeobecného volebního práva. Reformy vyvolaly nespokojenost ortodoxní církve a šlechty. V roce 1864 vydal moderní trestní zákoník, jehož základem byl Napoleonův \"Code civil\". Alexandr také založil univerzity v Iasi a v Bukurešti. Universita v Bukurešti dodnes nese jeho jméno. Pokusu o puč čelil Alexandr poprvé v roce 1864. Podruhé byl dne 22. února 1866 napaden nespokojenými důstojníky ve svém paláci a donucen abdikovat. Druhého dne musel opustit Rumunsko a do exilu s ním odešla i jeho žena spolu s jeho milenkou Marijou. V emigraci žili střídavě v Rakousku, v Německu a Itálii. Elena přežila nejen manžela, Mariju a i své nelegitimní syny.", "section_level": 1}, {"title": "Rumunsko po Alexandrovi.", "content": "V roce 1866 převzal vládu v Rumunsku pruský důstojník, kníže Karl Eitel Friedrich Zephyrin z rodu Hohenzollern–Sigmaringen. Ten se stal rumunským knížetem jako Carol I. (nar. 1839, vládl 1866–1914, od roku 1881 jako král). Rumunsko bylo vyhlášeno královstvím po rusko–rumunském vítězství nad Turky ve válce 1877–1878. Rumunsko, které prohlášeno za nezávislé, získalo Dobrudžu s důležitým přístavem Constanta. Království bylo vyhlášeno 23.3. 1881 a Carol I. zavedl částečně demokratickou ústavu a pustil se do přebudování armády podle pruského vzoru. Rod Hohenzollern–Sigmaringen pak vládl v Rumunsku až do roku 1947, kdy bylo Rumunsko prohlášeno republikou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Jan Cuza (rumunsky: Alexandr Ioan Cuza) (20. březen 1820, Huși, Rumunsko – 15. květen 1873, Heidelberg, Německo) byl v letech 1859–1862 kníže Valašska a Moldávie a zároveň v letech 1859–1866 vládce resp. \"domnitor\" Spojených knížectví Valašska a Moldávie (od roku 1862 Spojené knížectví Rumunska).", "tgt_summary": "Alexandru Ioan Cuza (, or Alexandru Ioan I, also anglicised as Alexander John Cuza; 20 March 1820 – 15 May 1873) was Prince of Moldavia, Prince of Wallachia, and later \"Domnitor\" (Ruler) of the Romanian Principalities. He was a prominent figure of the Revolution of 1848 in Moldavia. He initiated a series of reforms that contributed to the modernization of Romanian society and of state structures.", "id": 801654}
{"src_title": "Funiculaire de Montmartre", "tgt_title": "Montmartre Funicular", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O stavbě lanovky rozhodla městská rada již v roce 1891. Lanovka byla uvedena do provozu v červenci 1900 společností \"Decauville\". Mezi 1. listopadem 1931 a 2. únorem 1935 nahradil lanovku autobus. V roce 1933 se provozovatelem lanovky stala společnost STCRP (\"Société des transports en commun de la région parisienne\") a byla pověřena ji zmodernizovat. Systém lanovky s vodní zátěží byl nahrazen elektrickým pohonem. V roce 1949 byla lanovka spolu s další městskou dopravou převedena na společnost RATP. Na počátku 90. let 20. století byla lanovka kompletně rekonstruována a modernizována, takže její provoz od 1. října 1990 do 5. října 1991 nahrazoval tzv. Montmartrobus, jehož linka v této čtvrti běžně zajišťuje veřejnou dopravu. Původní plány na prodloužení lanovky podzemním tunelem až ke stanici metra Anvers byly odloženy. Náklady na modernizaci dosáhly 43,1 miliónů franků. Dne 7. prosince 2006 došlo k nehodě při zkoušce brzd. Až 30. června 2007 se podařilo zprovoznit jednu kabinu a 2. srpna 2008 druhou.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V pravém slova smyslu se nejedná o lanovou dráhu, ale o šikmý výtah (obdobně jako je lanová dráha hotelu NH Praha). Od 1. června 1991 je lanovka vybavena dvěma elektricky poháněnými vozy, každý s kapacitou 60 míst. Tím je umožněno přepravit až 2000 osob za hodinu v každém směru. Výškový rozdíl činí 36 metrů, trasa je dlouhá 108 metrů a cesta trvá necelých 90 sekund. Obě stanice navrhl architekt François Deslaugiers, zatímco nové vozy navrhl designér Roger Tallon, který je autorem designu vagónů TGV Atlantique. Kabiny mají prosklené boky a částečně i střechu, aby cestující mohli během jízdy obdivovat bazilikou Sacré-Coeur. Obdobně jsou prosklené i stanice. Každý vůz má vlastní navíjecí buben, takže i v případě výpadku jedné z kabin, může zůstat v provozu druhá.", "section_level": 1}, {"title": "Lanová dráha ve filmu.", "content": "Lanovka je výrazným prvkem čtvrti a proto se objevuje v mnoha filmech a televizních seriálech odehrávajících se na Montmartru. Jedním z nejznámějších je film \"Prohnilí proti prohnilým\" z roku 1990 s Thierry Lhermittem a Philippem Noiretem v hlavních rolích. Dále se objevila ve filmech \"Les Randonneurs\" (1997), \"Louise (Take 2)\" (1998), \"El Tourbini\" (2006) a v pilotním díle k seriálu \"Capitaine Casta\" (2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Funiculaire de Montmartre (česky zhruba \"Lanovka na Montmartre\") je pozemní lanová dráha, která se nachází v Paříži v 18. obvodu a dopravuje cestující na vrcholek Montmartru, kde se nachází Bazilika Sacré-Cœur. Lanovku provozuje dopravní podnik RATP a je integrovaná do systému MHD. Dráha je v provozu každý den od 6:00 do 0:45. Ročně převeze zhruba 2 milióny pasažérů. Současná podoba dráhy pochází z let 1990–1991.", "tgt_summary": "The Montmartre Funicular () is an inclined transport system serving the Montmartre neighbourhood of Paris, France, in the 18th arrondissement. Operated by the RATP, the Paris transport authority, the system opened in 1900, and was entirely rebuilt in 1935 and again in 1991.", "id": 675646}
{"src_title": "Zahraniční vztahy Izraele", "tgt_title": "Foreign relations of Israel", "src_document": [{"title": "Země bez zahraničních vztahů s Izraelem.", "content": "Izrael nemá žádné zahraniční diplomatické ani obchodní vztahy s 36 zeměmi, z nichž 22 je členy Ligy arabských států. V polovině ledna 2009, při konfliktu v Gaze, s Izraelem rozvázaly diplomatické vztahy čtyři země (Katar, Mauretánie, Bolívie a Venezuela).  14. ledna 2009 Bolívie a Venezuela přerušily diplomatické vztahy s Izraelem a o dva dny později Katar a Mauritánie přerušily s Izraelem styky jak politické, tak ekonomické. Tento krok nastal poté, co Bašár al-Asad a Chálid Mašál vyzvali v katarském hlavním městě Dauhá všechny arabské státy k přerušení vztahu s židovským státem na protest proti válce v Gaze. 6. března téhož roku pak izraelská diplomatická mise v Mauritánii zemi na výzvu mauritánských úřadů opustila, čímž bylo ukončeno devět let diplomatických vztahů. Mauritánská diplomatická mise v Izraeli opustila židovský stát již dříve, bez zaslání oficiálního vyrozumění izraelskému ministerstvu zahraničních věcí. Po Izraelském útoku na humanitární konvoj do Gazy se zhoršily vztahy Izraele s Tureckem, které zašlo až k přerušení kdysi strategicky důležité spolupráce v oblasti vyzbrojování a vyhoštění izraelského velvyslance, prohlášení, že Turecko bude izraelská letadla v jeho vzdušném prostoru identifikovat za nepřátelská a dopis z Knessetu Hilary Clintonové, doporučující jí, aby USA označily Turecko za stát podporující terorismus.", "section_level": 1}, {"title": "Částečné uznání a/nebo obchodní dohody.", "content": "V říjnu 2000 Bahrajn, Maroko a Omán přerušily diplomatické styky s Izraelem, čímž došlo k uzavření izraelských diplomatických misí v těchto zemí; obchodní a ekonomické svazky však nadále fungují. Maroko a Tunisko obvykle dovolují izraelským turistům vstupovat na svá území. Za zmínku rovněž stojí vřelé vztahy Izraele s marockým králem Hasanem II. Navzdory absenci plných diplomatických vztahů král Hasan od 70. let usiloval o arabsko-izraelský mír. Když v roce 1999 zemřel, tehdejší premiér Ehud Barak a ministr zahraničí David Levy (původem z Maroka) odletěli do Rabatu na jeho pohřeb.  Saharská arabská demokratická republika v Západní Sahaře částečně uznává Izrael.  Severní Korea umožňuje Izraelcům s izraelským pasem vstoupit na její území, avšak s Izraelem diplomatické styky nemá.", "section_level": 2}, {"title": "Afrika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Angola.", "content": "Vztahy mezi Izraelem a Angolou jsou výborné a jsou primárně založeny na obchodu a proamerické zahraniční politice. V březnu 2006 dosáhl objem obchodu mezi oběma zeměmi 400 milionů dolarů. V roce 2005 navštívil angolský prezident José Eduardo dos Santos Izrael.", "section_level": 2}, {"title": "Eritrea.", "content": "Eritrea navázala s Izraelem vztahy krátce poté, co v roce 1993 získala nezávislost, a to přes protest arabských zemí. Izraelsko-eritrejské vztahy jsou úzké. Eritrea však odsoudila izraelskou vojenskou operaci Lité olovo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zahraniční vztahy Izraele zahrnují diplomatické vztahy a mezinárodní dohody státu Izrael s jinými zeměmi. Izrael vstoupil do Organizace spojených národů 11. května 1949. V současnosti má Izrael vztahy se 162 zeměmi.", "tgt_summary": "Israel has diplomatic relations with 162 of the 193 UN member states as of December 2019. Israel maintains full diplomatic relations and open borders with two of its Arab neighbours, Egypt and Jordan, after signing peace treaties in 1979 and 1994 respectively. Thirty-one UN member states do not recognize Israel. These include 19 of the 22 members of the Arab League: Algeria, Bahrain, Comoros, Djibouti, Iraq, Kuwait, Lebanon, Libya, Mauritania, Morocco, Oman, Qatar, Saudi Arabia, Somalia, Sudan, Syria, Tunisia, United Arab Emirates and Yemen. A further 9 are members of Organisation of Islamic Cooperation: Afghanistan, Bangladesh, Brunei, Indonesia, Iran, Malaysia, Mali, Niger and Pakistan. Other countries which do not recognise Israel include Bhutan, Cuba and North Korea. Israel is a member of a number of United Nations and other international organisations.", "id": 1695875}
{"src_title": "Fonthill Abbey", "tgt_title": "Fonthill Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fonthill Abbey bylo výtvorem Williama Thomase Beckforda, který studoval u architekta Williama Chamberse a byl synem bohatého anglického plantážníka Williama Beckforda. Roku 1771, kdy bylo W. T. Beckfordovi deset let, zdědil milion liber (v přepočtu na dnešní poměry kolem 320 milionů) a roční příjem, který jeho současníci odhadovali na 100 000 liber. Tehdejší noviny ho proto popisovaly jako „nejbohatšího neurozeného muže v Anglii“.  Roku 1778 se Beckford poprvé setkal s Williamem Courtenayem, 11letým synem vikomta Courtenayho. Ve Fonthillu pro chlapce uspořádal velkolepou vánoční párty, která trvala tři dny. V té době Beckford začal psát svůj nejznámější román \"Vathek\". Roku 1784 byl Beckford obviněn Lordem Loughboroughem ze sexuálního zneužití Williama Courtenayho. Obvinění nebyla nikdy prokázána, ale Beckford po tomto skandálu musel opustit Anglii.  Odešel do exilu spolu se svou ženou Margaret Gordonovou, kterou hluboce miloval. Margaret však zemřela při porodu, když manželé našli útočiště ve Švýcarsku. Po této tragédii Beckford hodně cestoval - opakovaně do Francie, Německa, Itálie, Španělska a především do Portugalska, země, kterou měl ze všech nejraději. Přestože se ho anglická společnost stranila, rozhodl se v 90. letech 18. století vrátit do rodné země na fonthillské panství. Nechal ho obehnat zdí, dlouhou šest mílí a vysokou 3,65 m, aby na jeho pozemcích lovci nemohli klást pasti na lišky a zajíce. Park protínala asi pět mílí dlouhá alej.  Excentrický spisovatel si usmyslel, že si ve Fonthill vybuduje gotický letohrádek v podobě umělé zříceniny (tzv. folly). Těsně před zahájením stavebních prací si to však rozmyslel a rozhodl se pro panské sídlo podobající se katedrále. Mělo vyrůst na louce půl míle od palladiánského domu zvaného \"Fonthill Splendens\", který nechal vybudovat jeho otec na místě vyhořelého alžbětinského domu. Tuto budovu nechal Beckford nejprve částečně a později zcela zbourat.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Když byly zveřejněny stavební plány, vzbudily velké pozdvižení a staly se okamžitě tématem rozhovorů ve vyšší společnosti i v architektonických kruzích v celé zemi. Beckford chtěl vybudovat věž vysokou 137 metrů. Ta by o 14 metrů převýšila katedrálu v Salisbury a stala se tak s odstupem nejvyšší stavbou ve Spojeném království. Výstavba opatství začala roku 1795. Jako vedoucího architekta si Beckford najal ve své době renomovaného Jamese Wyatta, který však neměl dostatečné znalosti v oblasti klenby a gotické architektury vůbec. Wyatt byl navíc známý tím, že stavební práce nenavštěvoval moc často a přenechal dohled Beckfordovi, který si přepracovával plány a dával pokyny stavebníkům.  500 dělníků pracovalo ve dne v noci. Aby stavbu urychlil, zlákal Beckford 450 dalších dělníků ze stavby kaple sv. Jiří na královském hradě Windsor - slíbil jim výrazně vyšší denní dávku piva ale. Na přepravu stavebního materiálu zabavil místním všechny žebřiňáky a povozy. Na oplátku jim Beckford za chladného počasí zdarma dodával uhlí a vlněné deky.  Beckford na stavební práce pečlivě dohlížel a chtěl, aby byly co nejrychleji hotové. Přes obavy odborníků, kteří je považovali za nedostatečné, se rozhodl využít staré základy malého zahradního domku, jenž dříve stával na tomto místě. Aby dělníci dostáli Beckfordovu přání dokončit stavbu co nejdříve, používali na jeho pokyn dřevo a cement místo obvyklého kamene a cihel, které by při plánované velikosti Fonthill Abbey byly mnohem vhodnější. Kromě toho se na zdi používalo nekvalitní vápno do malty a hrubé kamenné kvádry, které byly natřeny, aby vypadaly jako drahý přírodní kámen. Usychající maltu stříkali dělníci obarveným pískem, aby vypadala jako kámen. V průběhu roku se však ukázalo, že tyto zdi nejsou úplně vodotěsné a malta vytéká štěrbinami. Proto bylo třeba obložit stěny tenkými kamennými deskami, které zvyšovaly náklady.  První částí stavby byla věž, která dosáhla výšky 91 metrů, než se roku 1801 zřítila. Beckford později zklamaně prohlásil, že mu bylo líto, že ji osobně neviděl padat. Poručil však, aby ji začali stavět znovu.  O šest let později, v roce 1807, se nová opět přiblížila výšce 90 metrů - a znovu se zřítila. Beckford okamžitě začal stavět další věž, tentokráte z tesaného kamene, který měl stavbě dodávat větší stabilitu. William Beckford se nakonec vzdal svého snu o věži vysoké 137 metrů a v roce 1813 prohlásil Fonthill Abbey za dokončené. Stavební náklady se vyšplhaly na obrovskou částku 273 000 liber (v přepočtu na dnešní poměry 87 400 000 liber).  Dlouho se předpokládalo, že za nestabilitu budovy způsobily staré základy. Tuto domněnku opravil dokument televizní stanice \"Channel 4\" o ztracených budovách Británie, který nechal provést radarový výzkum lokality a zjistil, že zákldy byly ve skutečnosti velmi mohutné a sahaly až na skalní podloží. Spíše se dnes vychází z toho, že stěny, které postaveny převážně ze dřeva, nemohly vydržet obrovskou zátěž (obzvláště vysoké věže), prohnuly se a pukly.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Fonthill Abbey bylo považováno za jednu z nejpodivuhodnějších staveb ve Spojeném království. Budova měla půdorys ve tvaru kříže s dvěma dlouhými křídly na sever a jih a dvěma kratšími na východ a západ. Nad čtvercových křížením se zvedala osmiboká hlavní věž, inspirovaná elyskou katedrálou, která se směrem nahoru lehce zužovala. Věžičky v rozích vybíhaly nad špičku a tvořily jakousi zdobenou korunu věže. S výškou 84 metrů Fonthill Abbey překonalo mimo jiné např. o devět metrů nižší katedrálu v Canterbury.  Západnímu křídlu dominovalo hlavní schodiště, které začínalo za téměř deset metrů vysokým lomeným gotickým portálem, kdežto východní portál byl vrouben dvěma věžemi. V severojižní chodbě mohl člověk v jakémsi průhledu spatřit celou její délku 95 metrů. Stejně jako portály byly i konce severojižní chodby zařízeny odlišně. V severní části byla úzká, v jižní oproti tomu mnohem širší a obcházela vnitřní dvůr s kašnou. Interiér byl provedený ve zlaté, červené, stříbrné a purpurové barvě, byl nadmíru přepychový, ale také přeplácaný a vyumělkovaný a v mnoha částech tísnivě tmavý. K tomu měla v budově být řada tajných dveří. Hlavní dveře byly vysoké 10 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Beckford bydlel v opatství sám a používal jen jedinou z mnoha ložnic. Žil v ústraní, jen málokdy přivítal nějaké návštěvy – většinou pánské. Každý den však nechal připravoval jídlo pro 12 lidí, i když téměř vždy obědval sám. O Vánocích roku 1800 v opatství přijal vzácné hosty - navštívili ho admirál Horatio Nelson, jeho milenka Lady Hamiltonová a s nimi americký malíř Benjamin West.  Mezi obyvatelstvem se sídlo těšilo značné popularitě, ačkoliv ho člověk mohl obvykle vidět jen z velké vzdálenosti. Právě to přispělo k vytvoření různých legend a mýtů. Čas od času dovolil Beckford ojedinělým turistům prohlédnout si prostory opatství. Proto nechal vytisknout vstupenky, které stály po jedné guineji. Výjimečná stavba zaujala i malíře Johna Constabla, Johna Martina a Williama Turnera a zachytili ji na mnoha obrazech.  Jednou Beckford prohlásil, že si vezme vánoční oběd, jen když mu ho přinesou z nových kuchyní, a poručil dělníkům, aby si pospíšili. Jakmile bylo po jídle, kuchyně se zřítily.  V roce 1822 se Beckford kvůli krachu svých cukrových plantáží na Jamajce dostal do finančních potíží a byl nucen Fonthill Abbey prodat. Nabídl ho v aukčním domě Christie’s a prohlásil, že roční náklady na údržbu činí 30 000 liber (na dnešní poměry 9 600 000 liber), a proto kupec musí být buď šíleně pošetilý nebo velice odvážný člověk. V srpnu a září 1822 využilo příležitost bezplatně si budovu prohlédnout 600 a 700 osob – zdaleka ne jen zájemci o koupi. Beckford však aukci z vypočítavosti opět zrušil. Věděl, že tím ještě zvýší zájem a někdo bohatý nakonec neodolá pokušení a koupí sídlo, o němž mluvil celý národ - i za nepřiměřeně vysokou cenu. V létě 1823 znovu nabídl Fonthill Abbey k prodeji a tentokrát přilákala zpráva v září a říjnu více než 7 000 návštěvníků. Deník \"The Times\" podrobně informoval o náporu zájemců a nedostačujících možnostech k přenocování v okolí. Nakonec William Beckford prodal Fonthill Abbey za 330 000 liber (dnes asi 105 600 000 liber) obchodníkovi se zbraněmi Johnu Farquharovi.  O necelé dva roky později, 21. prosince 1825, se hlavní věž potřetí a naposledy zřítila a přitom zničila velkou část sídla. Očitý svědek popsal událost takto:  \"„Spadla velmi krásným způsobem, nejprve klesala svisle a pomalu, pak praskla a rozletěla se na všechny strany po sousedících střechách.“\"  Richard Grosvenor, 2. markýz z Westminsteru, nechal trosky v roce 1845 odstranit a zčásti je využil k stavbě nového domu poblíž. Do dnešních dnů se dochovaly jen vstupní brána na příjezdové cestě a malý pozůstatek severního křídla - Lancasterská věž (\"Lancaster Tower\") s přilehlou kaplí.  William Beckford zemřel roku 1844 v Bathu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fonthill Abbey (česky \"Fonthillské opatství\") bylo rozsáhlé novogotické venkovské sídlo vybudované na přelomu 18. a 19. století nedaleko městečka Hindon v anglickém hrabství Wiltshire (22 km západně od Salisbury) na přání britského spisovatele, politika a cestovatele Williama Thomase Beckforda. Dominantou budovy byla vysoká věž, která se kvůli stavebním nedostatkům několikrát zřítila a Fonthill Abbey se tak stalo známým příkladem architektonického velikášstí spojeného s technickou neznalostí.", "tgt_summary": "Fonthill Abbey—also known as Beckford's Folly—was a large Gothic Revival country house built between 1796 and 1813 at Fonthill Gifford in Wiltshire, England, at the direction of William Thomas Beckford and architect James Wyatt. It was built near the site of the Palladian house, later known as Fonthill Splendens, which had been constructed by his father William Beckford. This, in turn, had replaced the Elizabethan house that Beckford the elder had purchased in 1744 and which had been destroyed by fire in 1755. The abbey's main tower collapsed several times, lastly in 1825 damaging the western wing. The entire abbey was later almost completely demolished.", "id": 901140}
{"src_title": "Letiště Tivat", "tgt_title": "Tivat Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letiště Tivat bylo postaveno v roce 1971 s jednou ranvejí (rozměry 2500x40m), se 7 parkovacími místy pro dopravní letadla a kapacitou až 6 přistání za hodinu. Spolu s druhým mezinárodním letištěm v Černé Hoře – letištěm Golubovci v Podgorici – jej provozuje státem vlastněná společnost \"Aerodromi Crne Gore\".  V roce 2006 prošlo letiště rozsáhlou rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter letiště.", "content": "Cestujícím slouží jeden mezinárodní terminál zpracovávající všechny vzlety i přílety. Plánuje se i vybudování malého VIP terminálku. V roce 2006 prošlo letiště rozsáhlou rekonstrukcí. Je zde 12 odbavovacích pultů, obchůdky, půjčovny aut, pobočky bank apod. Všechny lety jsou naváděny kontrolní věží s radarem na jednu přistávací a vzletovou dráhu o délce 2 500 metrů.  Protože jsou dvě hlavní černohorská letiště od sebe vzdálena pouhých 80 km, Tivat zpracovává pouze mezinárodní lety, vnitrostátní lety byly nahrazeny charterovými.  V roce 2007 prošlo letištěm 573 914 cestujících, na jaře 2009 vzrostla vytíženost letiště o 4%. Do tohoto roku to bylo největší černohorské letiště, začátkem února 2009 se stalo vytíženějším podgorické letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Tivatské mezinárodní letiště leží v Boce Kotorské, zálivu na pobřeží Jadranu Navzdory tomu, že ho obklopují vysoké hory a ranvej leží jen 50 metrů od pobřeží, nedošlo na letišti k žádné nehodě. Ovšem vzhledem k horskému terénu a špatnému světelnému navádění je letiště otevřeno pouze za denního světla. Letiště je jedno z nejnebezpečnějších pro přiblížení na přistání, i pro čekání pro přijetí ve vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Aerolinie a destinace.", "content": "Z Tivatu pravidelně startují lety do různých evropských metropolí a měst, nejčastější spojení je do Bělehradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Tivat (IATA: TIV, ICAO: LYTV) (černohorsky: Међународни Аеродром Тиват, \"Medžunarodni aerodrom Tivat\") je mezinárodní veřejné civilní letiště, nacházející se 4 km od černohorského letoviska Tivat.", "tgt_summary": "Tivat Airport (, \"Aerodrom Tivat\") is an international airport serving the Montenegrin coastal town of Tivat and the surrounding region.", "id": 1290112}
{"src_title": "Selena", "tgt_title": "Selena", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Narodila se dne 16. dubna 1971 o velikonoční neděli, v Lake Jacksonu v Texasu jako nejmladší ze tří dětí do rodiny Abrahama Quintanilla mladšího a Marcelly Ofelie (za svobodna Samora). Její matka je poloviční Čerokézka a její otec je mexický američan, který byl před narozením svých dětí hudebníkem. Svých snů se ale vzdal, aby mohl podporovat rodinu. Selena byla vychovávána ve víře Svědků Jehovových. Se zpěvem začala ve věku svých tří let za doprovodu svého otce na kytaru. Když jí bylo devět let, její otec založil hudební skupinu s názvem Selena y Los Dinos, která se skládala z jeho dětí. Zpočátku vystupovali v rodinné restauraci, ale brzy nato zkrachovali. Přestěhovali se do Corpus Christi, kde vystupovali kdekoliv se dalo – na rozích ulic, svatbách, oslavách a veletrzích. V roce 1984 nahrála svou první LP desku pro Freddie Records. Naučila se španělsky, když poslouchala ostatní mluvit. Album se neprodávalo v obchodech, protože nakladatelství nevěřilo, že by zpěvačka mohla prodat desku. Její otec si koupil všechny originální nahrávky.  Selena byla ve škole ostatními dívkami šikanována. Když byla v osmé třídě, její otec ji vytáhl ze školy. Její program vystoupení se začal čím dál tím více plnit a bylo pro ni příliš těžké zůstat na státní škole. Vypracovávala a posílala domácí úkoly ve svém autobuse na turné. Ve věku sedmnácti let získala maturitní diplom z The American School of Correspondence v Chicagu. Také byla přijata na Louisianskou státní univerzitu.  V roce 1985 nahrála svou druhou LP desku s názvem \"The New Girl in Town\". Album se v obchodech neprodávalo kvůli problémům s autorskými právy. Selena se stala hudebním hostem v \"Johnny Canales Show\", kde zpívala \"Oh Mama\" z jejího druhého LP. V roce 1986 vydala desku s názvem \"Alpha\", jež se stala její první úspěšně vydanou deskou. Pomohlo ji, že ji objevil Rick Trevi, zakladatel Tejano Music Awards. V roce 1987 získala cenu pro nejlepší zpěvačku roku. Stejnou cenu vyhrála i v následujících osmi letech a vydala další dvě LP: \"And the Winner Is...\" a \"Muñequito de Trapo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Selena Quintanilla-Pérez (16. dubna 1971, Lake Jackson, Texas – 31. března 1995, Corpus Christi, Texas), známá jen jako Selena, byla americká zpěvačka a podnikatelka hispánského původu, označována za \"Královnu Tejano hudby\". Jako nejmladší z dětí mexickoamerických rodičů vydala své první hudební album již ve dvanácti letech. V roce 1987 se stala zpěvačkou roku na předávání cen Tejano Music Awards a podepsala smlouvu s hudebním vydavatelstvím EMI na několik dalších let. Její sláva dosáhla vrcholu na počátku 90. let, především ve španělsky mluvících zemích. Roku 1992 vydala album \"Entre a Mi Mundo\" a po roce koncertní album \"Selena Live!\", za nějž získala cenu Grammy v kategorii Nejlepší výkon mexickoamerického zpěváka.", "tgt_summary": "Selena Quintanilla-Pérez (; April 16, 1971 – March 31, 1995) was an American singer, songwriter, spokesperson, model, actress, and fashion designer. Called the Queen of Tejano music, her contributions to music and fashion made her one of the most celebrated Mexican-American entertainers of the late 20th century. \"Billboard\" magazine named her the top-selling Latin artist of the 1990s decade, while her posthumous collaboration with MAC cosmetics became the best-selling celebrity collection in cosmetics history. Media outlets called her the \"Tejano Madonna\" for her clothing choices. She also ranks among the most influential Latin artists of all time and is credited for catapulting a music genre into the mainstream market.", "id": 1411200}
{"src_title": "Metamateriál", "tgt_title": "Metamaterial", "src_document": [{"title": "Záporná permitivita.", "content": "Prostředí se zápornou permitivitou (vektory D (elektrická indukce) a E (intenzita elektrického pole) míří opačným směrem) je známo ve fyzice plazmatu. Uměle ho lze vytvořit například pomocí soustavy paralelních drátků.  Dopadající elektromagnetická vlna bude v oblasti rezonance absorbována a nebude prostředím procházet. Rozsáhlé pole drátků má vzhledem k vlně relativně izotropní odezvu a je snadno zkonstruovatelné pro radiové i vyšší frekvence. Při dalších objevech v oblasti nanotechnologií, za dodržení malých rozměrů a nanovláken nebude problém takové pole realizovat i v optické oblasti (ve viditelném spektru).", "section_level": 1}, {"title": "Záporná permeabilita.", "content": "První návrh na metamateriálu s zápornou permeabilitou pochází od Johna Pendryho z roku 1999. Metamateriál je složen z mnoha se opakujících štěrbinových rezonátorů. V původním návrhu jde o dva koncentrické vodivé kroužky (vytvořené například z mědi), z nichž každý má štěrbinu na opačné straně. Kroužky jsou kapacitně i indukčně provázány. Elektromagnetická vlna dopadající kolmo na rezonátor v něm při rezonanci vybudí proud s jedním maximem tekoucí podél kroužků. Rezonátor se chová jako magnetický dipól s velmi intenzivní odezvou na elektromagnetickou vlnu. Možné jsou i vyšší rezonance na vyšších frekvencích s více maximy proudu tekoucího podél kroužků. Na opačných stranách každé štěrbiny se hromadí opačné elektrické náboje.  Základní návrh štěrbinového rezonátoru má při rezonanci i nenulový elektrický dipólový moment. Symetrické analogie mají elektrický dipólový moment nulový.", "section_level": 1}, {"title": "Záporný index lomu.", "content": "Strukturu kovových metamateriálů lze uspořádat tak, aby jimi procházelo světlo. Dosahuje se toho ovlivňováním vztahů mezi elektrickým polem, magnetickým polem a směrem toku záření. Použití různých profilů indexu lomu umožňuje výrobu metamateriálů, u nichž nastává rezonanční chování dielektrické permitivity, která má na rozdíl od kovových metamateriálů zanedbatelnou absorpci. Světlo neodrážejí, ale ani neabsorbují. Stavební prvky jejich povrchu jsou menší než vlnová délka záření, se kterým reagují. Tyto vlastnosti metamateriálů bývají médii prezentovány jako cesta k \"plášti neviditelnosti\" nebo obdobně.  Vlastnosti hypotetického materiálu se záporným indexem lomu teoreticky analyzoval ruský vědec Victor Veselago v roce 1968. Takový materiál by měl zcela mimořádné chování. Magnetické vektory B (magnetická indukce) a H (intenzita magnetického pole) by mířily opačným směrem, stejně tak elektrické E (intenzita elektrického pole) a D (elektrická indukce). Vektory k, E, B by tvořily levotočivou ortogonální soustavu, hovoříme tedy o \"Left Handed\" materiálu (materiál, který vykazuje současně zápornou permitivitu a permeabilitu). Poyntingův vektor určujíce směr přenosu energie by mířil na opačnou stranu než obvykle a grupová rychlost (ve směru přenosu energie) by měla proto opačný směr než fázová rychlost. Lom na rovinném rozhraní s Left Handed materiálem by probíhal na druhou stranu od kolmice než v běžném materiálu.  K vytvoření prostředí se záporným indexem lomu se osvědčila struktura dvou kovových destiček s otvory, oddělených vhodným dielektrikem. Vzdálenosti mezi otvory musely být menší, než je vlnová délka elektromagnetického záření. Jako dielektrikum byl použit oxid india a cínu, tloušťky pouhých 15 nm (což odpovídá několika desítkám molekulových vrstev). Na dielektrikum byly naneseny dvě vrstvy stříbra (33 nm), oddělené vrstvou hliníku (38 nm). Povrch stříbra dále chránila 10 nm vrstva hliníku. Otvory v kovových vrstvách byly rozmístěny tak, aby vrchní a spodní destička stříbra způsobila rezonanční pík permeability.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Fyzik Jason Valentine vysvětluje princip metamateriálů ovlivňující index lomu takto: „Když pozorujete rybu ve vodě, zdá se být o něco dál, než je ve skutečnosti. Podobně i hůl shora ponořená do vody se jakoby láme.\" \"Kdyby se ale voda chovala jako jejich metamateriál, vše by bylo jinak.\" „Je to šílené, ale zdálo by se, že je ryba nad vodní hladinou.\"", "section_level": 2}, {"title": "Neviditelnost.", "content": "Předpokladem „neviditelnosti\" je, že vlákna či spíše destičky povrchu \"kouzelného pláště\" jsou menší než vlnová délka záření, s nímž reagují.  Teoreticky tento fenomén vypočítal John Pendry z londýnské vysoké školy Imperial College společně s kolegy z americké Dukeovy univerzity. Pedryho tým v roce 2006 přišel s materiálem, který dokázal přesměrovat paprsky, pracoval, nicméně se týkal jen záření s větší vlnovou délkou, než jaké je lidské oko schopné zachytit. Pro záření s menší vlnovou délkou bylo zapotřebí vyvinout nanostrukturní metamateriál, u kterého je však přesné nastavení optických vlastností mnohem obtížnější záležitostí.  Zásadním přínosem v této oblasti je práce od dvou týmů z univerzity v Berkeley, obou vedených profesorem Xiang Zhangem, vyvinuly v roce 2008 metamateriál, který odklání i viditelné světlo. Jeden z týmů přitom využil střídání stříbrného nanovlákna a dielektrických kovových vrstev, které nakonec ještě provrtal. Látka, kterou v Berkeley vyrobili, měla záporný index lomu, mohla tedy ohýbat světlo kolem trojrozměrných objektů a vyvolat tak efekt jejich zmizení.  Látka byla směs kovových materiálů, keramiky, teflonu a vláknových kompozitů. „Neviditelným pláštěm“ bylo deset prstenců z tenkých pásů metamateriálu tvořeného optickými vlákny a měděnými cylindry. Takový objekt se dokázal skrýt před mikrovlnným zářením.  Do reálné výroby \"neviditelného pláště\" bylo v roce 2009 ještě daleko. V roce 2009 bylo třeba vyvinout nové metamateriály, které budou odvádět další typy záření, především viditelné světlo. Nebylo totiž možné zpracovávat paprsky klasické viditelné části spektra (světla). Princip \"neviditelnosti\" byl v roce 2009 ověřen jen v oblasti mikrovln (radarového záření) a to pouze v jedné rovině, nikoli v celém trojrozměrném prostoru. Neviditelný obal zatím vždy po sobě zanechal v mikrovlnách stopu, takže šel \"zmizelý\" předmět znovu vystopovat. V ideální situaci by plášť i s jakýmkoli předmětem byl zcela neviditelný. Pozorovatel by tedy vnímal pouze to, co se nachází za pláštěm a neměl by ani pojmout podezření, že skrytý předmět existuje. V roce 2009 nebylo také ani teoreticky jasné, jestli lze vytvořit objekt, který bude současně neviditelný v běžném světle, v radarových vlnách i třeba v infračerveném záření.  Profesor Pendry v roce 2007 tvrdil, že se podaří vytvořit plášť z metamateriálů, kterými půjde obalit bojové letadlo nebo tank. \"„Nemůžete ale chtít, aby neviditelný plášť byl příliš tenký. Nebude to nic, co by kolem vás vlálo ve větru,\"\" připomněl. Předpovídá, že půjde o pevnou konstrukci kolem předmětu, nikoliv o lehký plášť s kterým by bylo možné pohybovat.  Oba týmy z Berkeley jsou financované americkou vládou.  Neviditelnost pro mechanické vlny není možná.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Metamateriály jsou materiály budoucnosti, lidstvo v roce 2009 pouze začínalo s objevování jejich možností. Veselagova čočka v oblasti radiových frekvencí a nové typy filtrů elektromagnetických vln byly v roce 2009 ale již objeveny.  Metamateriály mohou být v budoucnosti využity:", "section_level": 1}], "src_summary": "Metamateriál je uměle vyrobený kompozitní materiál, který díky své vnitřní struktuře získává neobvyklé a nové elektrické a magnetické vlastnosti a také některé optické charakteristiky (permitivitu, permeabilitu, index lomu), které se u běžných přírodních látek nevyskytují. Tyto vlastnosti vykazovaly v roce 2007 vyráběné metamateriály pouze v určitém rozsahu vlnových délek, jinde se chovaly jako běžné prostředí.", "tgt_summary": "A metamaterial (from the Greek word μετά \"meta\", meaning \"beyond\" and the Latin word \"materia\", meaning \"matter\" or \"material\") is any material engineered to have a property that is not found in naturally occurring materials. They are made from assemblies of multiple elements fashioned from composite materials such as metals and plastics. The materials are usually arranged in repeating patterns, at scales that are smaller than the wavelengths of the phenomena they influence. Metamaterials derive their properties not from the properties of the base materials, but from their newly designed structures. Their precise shape, geometry, size, orientation and arrangement gives them their smart properties capable of manipulating electromagnetic waves: by blocking, absorbing, enhancing, or bending waves, to achieve benefits that go beyond what is possible with conventional materials.", "id": 1957511}
{"src_title": "Papírovník", "tgt_title": "Broussonetia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Papírovníky jsou jednodomé nebo dvoudomé keře, šplhavé keře nebo stromy s jednoduchými střídavými listy s opadavými palisty. Při poranění roní mléčný latex. Čepel listů je jednoduchá nebo dlanitě laločnatá, na okraji zubatá, se 3 až 5 primárními žilkami a zpeřenou sekundární žilnatinou. Samčí květenství je úžlabní, klasovité nebo hlávkovité, s mnoha květy. Samičí květenství je hustě hlávkovité nebo protažené, podepřené vytrvalými listeny. Kalich (někdy uváděný jako okvětí) je srostlý z 3 nebo 4 lístků. Koruna chybí. Plody jsou srostlé do hustého kulovitého plodenství.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Latinský název připomíná francouzského přírodovědce jménem Pierre Marie Auguste Broussonet (1761–1807), který v 18. století rostlinu přinesl do Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod papírovník zahrnuje v současném pojetí 10 druhů. Je rozšířen v temperátní a tropické Asii, Oceánii, na Madagaskaru a Komorských ostrovech. Papírovník čínský zdomácněl i v jiných částech světa, např. v Severní Americe, jižní Evropě a Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Papírovník čínský je typická pionýrská dřevina. Semena zřídka vyklíčí pod zapojeným korunním lesním patrem. Pokud se však utvoří světlina, objeví se mladé rostliny a často vytvoří hustý porost. Papírovník roste často také podél silnic, na opuštěných polích a jiných narušených místech. Květy jsou opylovány větrem, rozšiřují ptáci pojídající dužninu plodů. V Jihovýchodní Asii je papírovník jednou ze živných rostlin housenek babočkovitého motýla bělopáska \"Neptis hylas\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Broussonetia\" je v současné taxonomii řazen do tribu \"Dorstenieae\" na základě studie z roku 2009. Předtím byl řazen do tribu \"Moreae\".  Počet udávaných druhů rodu se v různých zdrojích liší, což souvisí s dosud neustálenou taxonomií a vymezením rodů čeledi \"Moraceae\". Často jsou uváděny pouze 4 druhy. Některé další druhy sem byly postupně přeřazeny zejména z rodů \"Morus\" (morušovník), \"Maclura\" (maklura) nebo dokonce \"Ficus\" (fíkovník).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Papírovník čínský (\"Broussonetia papyrifera\") se pěstuje jako okrasná dřevina. V České republice prospívá jen v nejteplejších oblastech a vyžaduje zimní kryt. Vysazuje se jako solitéra. Lýková lákna z vnitřní vrstvy kůry papírovníku slouží v Číně a Indočíně k tradiční výrobě kvalitního, pevného papíru a textilií. Vlákna jsou pevná a před příchodem nylonu se z nich také zhotovovaly provazy. Dužnaté části plodů papírovníku čínského jsou jedlé a mají sladkou chuť. Dřevo slouží k výrobě nábytku, listy a plody jsou užívány v lékařství proti průjmu, chorobám kolenních kloubů, závratím a impotenci. Pěstování rostliny má dlouhou historii v Polynésii, kde se z vláken zhotovovaly oděvy. V botanických zahradách se velmi zřídka pěstuje i jednodomý asijský druh papírovník Kazinockého (\"B. kazinoki\"), který je vysazen např. v asijské lesní části Pražské botanické zahrady v Tróji.  Existují i okrasné kultivary papírovníků, např. \"B. papyrifera\" 'Golden Shadow' s jasně žlutými listy, 'Laciniata' s dřípenými listy, 'Variegata' a 'Kuanyin' se skvrnitými listy nebo variegátní \"B. kazinoki\" 'Color Palette'.  Papírovník čínský je v některých oblastech, např. v Indii, Austrálii, Argentině či v jižních státech USA, invazní rostlinou, podobně jako v některých zemích tropické Afriky (Uganda, Ghana aj.) V Pákistánu je dokonce řazen mezi 6 nejobtížnějších invazních rostlin, neboť zde obsadil rozlehlé oblasti a vytlačuje původní vegetaci. Za jednu z nejhorších invazních rostlin je považován i v argentinských pampách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papírovník (\"Broussonetia\") je rod rostlin z čeledi morušovníkovité (\"Moraceae\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými střídavými listy a drobnými bezkorunnými květy nahloučenými v kulovitých nebo klasovitých květenstvích. Rod zahrnuje 10 druhů a je rozšířen v Asii, Oceánii a na Madagaskaru. Nejvíc druhů roste v Asii. Papírovník čínský je pěstován v teplých oblastech České republiky jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "Broussonetia is a genus of four species of trees in the family Moraceae, native to eastern Asia. One of these is the paper mulberry \"(Broussonetia papyrifera)\", whose bark fiber is used to make high-quality paper in China, Korea, and Japan. This species has been widely introduced and has become invasive in some areas.", "id": 2091721}
{"src_title": "Fred Zinn", "tgt_title": "Fred Zinn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Fred Zinn žil v Battle Creek v Michiganu. Při návštěvě Francie v srpnu 1914 nastoupil do francouzské cizinecké legie krátce po vypuknutí první světové války. Působil na Západní frontě až do 1. února 1916, kdy byl zraněn během německého dělostřeleckého útoku.  Zinn byl převeden do francouzské \"Aéronautique Militaire\" 14. února 1916, kde sloužil jako střelec u \"Escadrille F-14\" od 12. prosince 1916 do 21. října 1917. Často nad rámec svých povinností pořizoval průzkumné fotografie za nepřátelskou linií.  Zinn byl jedním z prvních pilotů, kteří se pokusili fotografovat pozice nepřátelských vojsk z ptačí perspektivy, což mohlo pomoci velitelům přímo na místě. To se dříve provádělo z balónů s posádkou, která však byla ohrožena nepřátelskou palbou a nemohla se dostat příliš daleko za nepřátelskou linii. Tím, že se mohlo letět a fotografovat přímo nad nepřátelskými pozicemi, Zinn jako první poskytl francouzským velitelům mnohem lepší pohled na bojiště a techniku.  V zákopové válce se také pro ostatní země brzy stala letecká fotografie běžnou praxí.  Zinn byl dvakrát vyznamenán francouzskou vládou za statečnost při létání nízko nad nepřátelskými pozicemi při těchto průzkumných misích.  Poté, co Spojené státy americké vstoupily do války v roce 1917, vstoupil Zinn do USA Army Air Service jako kapitán a přidal se k americkému GHQ u Chaumont až do uzavření příměří s Německem 11. listopadu 1918. Byl jedním z malého počtu legionářů, kteří vstoupili do války v srpnu 1914 a přežili více než čtyři roky aktivní služby a více než tři roky v bojových jednotkách. Některé francouzské cizinecké legie měly téměř 100% obětí v intenzivní zákopové válce.  Zinn se vrátil do Spojených států po válce a pokračoval v létání, včetně cesty do San Francisca, kde však jeho dvouplošník musel létat pouze nad Sanfranciskou zátokou kvůli bezpečí pro občany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm \"Fred\" Zinn byl americký průkopník fotografování ze vzduchu a vojenského zpravodajství. Jako dobrovolník létal s francouzskou \"Air forces\" v první světové válce.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm \"Fred\" Zinn was a volunteer American aviator of German descent who flew with French Armée de l'Air forces in World War I and an early pioneer of aerial photography for wartime reconnaissance and Military intelligence.", "id": 346376}
{"src_title": "Ketř", "tgt_title": "Kietrz", "src_document": [{"title": "Historie a demografický vývoj.", "content": "Území města se nachází v oblasti úrodné Opavské pahorkatiny (polsky \"Płaskowyż Głubczycki\"), na severním vyústění Moravské brány, tedy v oblasti velmi příhodné k osídlení; o tom svědčí množství archeologických nálezů ze všech období pravěku, pohřebišť i sídlišť, jejichž výzkumu se věnovali především archeologové z Jagellonské university v Krakově. Je doloženo paleolitické osídlení z doby před 20 000 lety, i osady prvních zemědělců z mladší doby kamenné. Na katastru obce bylo odkryto rozsáhlé pohřebiště kultury popelnicových polí z pozdní doby bronzové (kolem r. 1000 př. n. l.); na stejném místě bylo zjištěno i cca 30 hrobů náležející k nekropoli keltské (doba laténská, 3. století př. n. l.)  V 11. století zde existovala osada podřízená českému králi. V období biskupa Brunona byla silně osídlena německým obyvatelstvem.  První písemná zmínka o obci jménem \"Katscher\" pochází z roku 1266; podle historických pramenů název pochází z poněmčeného českého slova \"kačer\" (německy \"Enterich\"). V roce 1321 je Ketř zmiňována již jako město, městskými právy byla nadána olomouckým arcibiskupem Konrádem I.  Do 16. století měli v Ketři většinu obyvatelé polské národnosti?, později začali převažovat obyvatelé moravského a německého původu. V roce 1822 žilo v Ketři 2626 obyvatel, koncem 19. století jejich počet překročil čtyři tisíce. Po připojení okolních vsí v roce 1935 se počet obyvatel zvýšil na 9 032 osob. Léta druhé světové války (1939-1945) Ketř přečkala celkem pokojně, avšak v jejím závěru v březnu 1945 byla obsazena Rudou armádou, která po sobě zanechala spálené a zničené město. Většina obyvatel německé národnosti byla vysídlena a stavební materiál získaný při demolici rozbořených domů byl odvezen k výstavbě Varšavy a Nové Huti (Krakov). Do zničeného města začali přicházet noví obyvatelé především z jihovýchodního Polska a lidé vysídlení z východních oblastí Polska (které po válce připadly SSSR); město se začalo vracet do života. V současné době žije v Ketři 95% obyvatel původem z jiných oblastí Polska, pouze 5% tvoří původní obyvatelé.  Ketř byla odedávna známa jako město tkalců. Již v roce 1539 je zde zmiňováno bratrstvo tkalcovských tovaryšů a v roce 1569 vznikl tkalcovský cech. V roce 1784 bydlelo v Ketři 46 pláteníků a 3 soukeníci, v roce 1840 se již v 350 dílnách tkal len a bavlna a v 36 dílnách vlna. V roce 1870 zde podnikatelé z Berlína vybudovali továrnu na plyš a koberce, tkalcovství začalo pro potíže s odbytem upadat. Pro rozvoj města a pomoc nezaměstnaným tkalcům byla pod vedením starosty založena společnost, která posléze položila základ ke vzniku továrny na výrobu dekoračních tkanin \"Welur\", která ve svých nejlepších časech zaměstnávala na 2 000 lidí. V současnosti podnik již neexistuje a tradici textilní výroby převzala B. K. továrna na koberce.  Mimořádně tragickými událostmi posledních let byly povodně, které město postihly opakovaně, v roce 1996 a 1997. Obrovská průtrž mračen v roce 1999 zpustošila nejdůležitější části města; její následky se likvidují dodnes.  Nachází se zde barokní kostel z 16.-18. století. Město bylo centrem panství Ketř, jež bylo jednou z Moravských enkláv ve Slezsku a jedinou Moravskou enklávou připojenou roku 1742 k Pruskému Slezsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ketř (polsky \"Kietrz\", německy \"Katscher\") je město v Opolském vojvodství, v powiatu głubczyckém v gmině Kietrz v jižní části Opavské pahorkatiny, na řece Troje. Podle údajů z 30. června 2006 v městě žilo 6 313 obyvatel. Většina obyvatel je římskokatolického vyznání.", "tgt_summary": "Kietrz (, ) is a town in Głubczyce County, Opole Voivodeship, Poland, near the border with the Czech Republic. As of 2019, it has a population of 6,005.", "id": 355866}
{"src_title": "Forestiera", "tgt_title": "Forestiera", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Forestiery jsou převážně dvoudomé, opadavé nebo stálezelené stromy a keře s jednoduchými vstřícnými listy. Listy mohou být celokrajné nebo na okraji zoubkaté. Často vyrůstají na zkrácených větévkách. Květy jsou drobné, jednopohlavné (výjimečně oboupohlavné), uspořádané v málokvětých svazečcích nebo výjimečně v hroznech. Květenství vyrůstají v paždí listů nebo na starém dřevě. Kalich je drobný, s krátkou trubkou, nebo chybí. Koruna buď zcela chybí, nebo je složena z 1 až 2 drobných, volných korunních lístků. Tyčinky jsou v počtu 1 až 4, v samičích květech jsou zakrnělé. Semeník samičích květů obsahuje dvě komůrky, v nichž je zpravidla po dvou vajíčkách. Plodem je peckovice, obsahující obvykle jediné semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod forestiera zahrnuje 21 druhů. Je rozšířen v USA, Mexiku, Střední Americe, Ekvádoru a na Karibských ostrovech. Centrum rozšíření je v Mexiku a na jihu USA (zejména v Texasu). Z Mexika je uváděno 10 druhů, z toho 6 endemických. V USA roste 8 druhů, z nichž nejdále na sever zasahuje forestiera špičatolistá (po Illinois a Indianu), \"Forestiera ligustrina\" (po Kentucky) a forestiera novomexická (po Utah a Nevadu). V Jižní Americe se vyskytuje jediný druh, \"Forestiera ecuadorensis\", který je endemitem Ekvádoru a byl popsán až v roce 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Bezobalné, nenápadné květy forestier jsou opylovány větrem. Plody konzumuje celá řada různých druhů ptáků a zvířat. Forestiery jsou ve své domovině hostitelskými rostlinami housenek některých druhů martináčů (\"Eupackardia calleta\", \"Hemileuca chinatiensis\") a lišajů (\"Sphinx libocedrus\", \"Sphinx lugens\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Forestiera\" je v rámci čeledi \"Oleaceae\" řazen do tribu \"Oleeae\" a podtribu \"Oleinae\". Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků fylogenetických studií jihoamerický rod \"Priogymnanthus\". Mezi další příbuzné rody náleží např. \"Olea\", \"Chionanthus\", \"Osmanthus\" a \"Phillyrea\". Druh \"Forestiera neomexicana\" byl od druhu \"Forestiera pubescens\" odlišován zejména na základě lysých květenství a listů. Tento znak se však ukázal jako silně variabilní. Obě variety navíc spolu rostou na některých stanovištích společně. Proto byly oba druhy spojeny do druhu \"F. pubescens\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé odolnější druhy jsou spíše výjimečně pěstovány v botanických zahradách jako sbírkové rostliny. Nejčastěji pěstovaným druhem je forestiera novomexická (\"Forestiera pubescens\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Forestiera (\"Forestiera\"), česky též forestierovka, je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to stromy a keře s jednoduchými vstřícnými listy a málo nápadnými, téměř bezobalnými květy v chudých květenstvích. Květy jsou opylovány větrem. Podem je peckovice. Rod zahrnuje 21 druhů a je rozšířen výhradně v Americe. Největší počet druhů roste v Mexiku a na jihu USA. Hospodářský význam je zcela okrajový. Vzácně jsou některé druhy pěstovány v botanických zahradách či arboretech i v České republice jako sbírkové dřeviny.", "tgt_summary": "Forestiera is a genus of flowering plants in the olive family, Oleaceae. Members of the genus are often called swampprivets. Most are shrubs.", "id": 1193548}
{"src_title": "Konstal 105N", "tgt_title": "Konstal 105N", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Konstal 105N je standardní jednosměrný motorový tramvajový vůz v jehož pravé bočnici se nacházejí čtvery dveře (prostřední jsou zdvojené). Jedná se o čtyřnápravovou tramvaj se všemi hnacími nápravami.  Tramvaj 105N vznikla na přelomu 60. a 70. let 20. století zmodernizováním typu Konstal 13N. Z tohoto předchůdce byla použita elektrická výzbroj, vzhled karoserie ale byl změněn ze zakulaceného na hranatý, vozová skříň byla zároveň vylehčena. Boční okna byla zvětšena, byla přidána malá okna na bocích i čelech tramvaje, díky čemuž získaly vozy 105N přezdívku „akvárium“. Tramvaje vyrobené v počátcích výroby nemohly být spojované s ostatními vozy a jejich elektrická výzbroj měla problémy s vlhkostí. Tramvaje Konstal 105N byly vybaveny elektrodynamickou brzdou a brzdami bubnovými a kolejnicovými. Hlavními autory konstrukce vozu byli Zygmunt Giziński a Wojciech Kozik.  Na typ 105N navázala výroba vylepšeného modelu Konstal 105Na.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Základní verze 105N (včetně pozdějších sérií 105N/1 s drobnými změnami) byla vyrobená v počtu 980 kusů.  V roce 1977 byly vyrobeny čtyři vozy 105NW pro Bydhošť a Lodž, které se od základní modifikace odlišují pouze v použití úzkorozchodných podvozků (pro rozchod kolejí 1 000 mm).  Úzkorozchodná verze 805N pro Lodž byla vyrobena 25 kusů v roce 1978.  S využitím dvou tramvají 105N byl v roce 1995 firmou H. Cegielski - Poznań vyroben prototyp tříčlánkové, částečně nízkopodlažní tramvaje Konstal 105N/2.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Tramvaje Konstal 105N jezdily ve všech polských tramvajových provozech. Většina z nich ale byla postupně zmodernizována na typ 105Na, takže v původní podobě jezdí už pouze několik málo jednotlivých vozů.  Modernizovány byly i úzkorozchodné verze 105NW a 805N (zde na typ 805Na).", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstal 105N je typ tramvaje vyráběné polským podnikem Konstal ve městě Chorzów v letech 1973–1979. Úzkorozchodná verze je značena jako 805N.", "tgt_summary": "Konstal 105N is a family of electric trams designed by Konstal, a Polish company based in Chorzów, produced between 1973 and 1979.", "id": 731683}
{"src_title": "Kluže", "tgt_title": "Kluže Fortress", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Řeka Koritnica protéká v Kluže 70 m hlubokou roklí. Tvoří tak specifické místo, ze kterého je nejsnazší kontrolovat strategickou cestu ze sočské pánve do Korutan. Není tedy překvapující, že ať už tu vládl kdokoliv, od Římanů přes Benátčany až po Habsburky, vystavěli tu hrad či pevnost.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "V roce 1797 během 1. vídeňského vojenského tažení byla pevnost Kluže zabrána a poničena Napoleonovými legiemi. Francouzi zde přešli znovu v letech 1805 a 1809. Deset let před vypuknutím 1. světové války Itálie i rakousko-uherská říše započaly s posilováním obrany hranic. Rakousko-Uhersko se primárně zaměřilo na jižní Tyroly a cestu do Korutan. Padl návrh vybudovat šest korutanských pevností, které měly chránit přístupové cesty do Tarvisia (Trbiže). V roce 1881 začali Rakušané budovat blokádu a s ní bovsko-klužskou pevnost na ruinách předchozí pevnosti. Poprvé v ní byly umístěny 120 mm pevnostní zbraně. Střílny byly jako nejslabší místa opatřeny extrémně drahými štíty z kalené litiny vyrobené v německém Grusonwerku. Ve výzbroji byly i 4 kulomety Maxim.  Kapacita pevnosti počítala s umístěním tří důstojníků, lékaře a 176 vojáků. Jeden z nich pečoval o poštovní holuby. Pevnost měla i nádrž na zadržování dešťové vody ze střech. Když si ale vojáci stěžovali na to, že je znečišťována holubími exkrementy, začala být využívána voda z Koritnice.  Stavba, na kterou byl použit veškerý přitesaný kámen z předchozí pevnosti, byla dokončena v roce 1882. Místo v tu dobu poctil svou návštěvou císař František Josef I. Jeho iniciály FJI sestavené z vápencových kamenů umístěné na trávníku u příjezdové cesty dodnes připomínají tuto událost.  Během 1. světové války byla obrana pevnosti a jejího okolí zesílena bariérami z ostnatých drátů a minovým polem. Navzdory nelítostným útokům ze strany italských dělostřelců, pevnost Kluže krytá též prudkými svahy hory Rombon (Veliky vrh, 2208 m), zůstala nedobyta.  Časem, díky vynálezu efektivních lyditových granátů, však zestarala a nedokázala by odolat ani menším požárům. Rakousko-uherské ministerstvo války tedy rozhodlo o výstavbě další dělostřelecké pevnosti a to přímo na svahu hory Rombon, ze kterého by mohla vojska kontrolovat přístupovou cestu do Bovce.  Přístup na staveniště byl mimořádně obtížný. Cesta k nové pevnosti je dlouhá 1 292 m, převýšení cesty je 114 m, musela být vytesána do strmého terénu a na trase byl vyhlouben 113 m dlouhý tunel. Šířka tunelu musela odpovídat největším položkám vojenského vybavení – 10 tunovým obranným pancířům a 13 tunovým pancéřovaným kopulím houfnice ze Škodovky Plzeň. Místo pro pevnost na 60 m útesu bylo z části vytvořeno tak, že byla odtesána skála a další část tvořila podpůrná struktura. Přední, mohutně opevněná část, se dvěma křídly zajišťovala obranu před pěchotním útokem, vzadu byla kasárna. Střecha a nejzranitelnější stěny 2 m tlusté, byly zhotoveny z pěchovaného betonu (bez výztuže) pokládaného ve vrstvách. Horní část přední pancéřovaných komor a základny střešních střílen byly pokryty bloky jihotyrolské žuly. Ta byla do Tarvisia (Trbiže) dopravena vlakem, odtud koňmi a na místo tunelem osly.  Se čtyřmi otočnými děly, zasazenými do opevněných střílen, s dostřelem 6 700 m a dvěma střešními houfnicemi s dostřelem 5900 m, 13 důstojníky a 227 sloužícími vojáky, byla posádka pevnosti Hermann schopna kontrolovat téměř celou bovskou pánev. Pro střežení pevnosti byly na střeše vybudovány dvě otočné pancéřované střílny a ocelová věž, která nesla opancéřovaný světlomet s reflektorem o průměru 90 cm, který mohl zaměřit dělostřelecké cíle v noci. Pevnost měla i elektřinu, ventilační systém a dodávky vody z Koritnice, na které byla malá vodní elektrárna.  Pevnost byla dostavěna v roce 1900 a pojmenována po kapitánovi Johannovi Hermannovi von Hermannsdorf, který byl velitelem pevnosti Predel a padl při její obraně v boji proti Francouzům v květnu 1809. Pevnost Hermann spolu se spodní pevností Kluže tvoří „Bovskou obrannou bariéru“, nejvýchodněji položenou alpskou obranou linii vůči italským hranicím.  V roce 1909 za účelem posílení bezpečnosti silnice před klužskou pevností byly ve skále vytesány tři štoly 14 m pod pevností Hermann. Každá byla vybavena světlometem, dělostřeleckými strážními posty a dvěma kulomety. Štoly byly propojeny s pevností podzemními chodbami, spojení zajišťoval telefon a kovová mluvící roura, která byla v kasárnách daleku užitečnější než telefon. Budování pevností a přístupových cest, zásobování a služby pro armádu a návštěvy vojáků v hostincích, poskytovalo obživu místnímu obyvatelstvu.  V jedné zprávě se říká: „Rakouské válečné vedení chce lepší ochranu státních hranic, což znamená, že vztahy s Itálií asi nejsou nejlepší...Zaměstnávají pouze místní. Italy nechtějí. Platy jsou slušné a lidé dost vydělají. Ale práce je nebezpečná, jak neštěstí ukazují. Na nové cestě došlo k sesuvu, Jeden dělník zahynul a další byli vážně zraněni. Na tomto místě to nebylo poprvé. Dělníci jsou vystrašeni.“", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Na počátku 1. světové války už byly pevnosti Bovské obranné bariéry už zastaralé. Přesto svou funkci splnily. Navzdory převaze se italská armáda neodhodlala k přímému útoku a jejich obsazení, ale měsíce je držela pod mohutnou dělostřeleckou palbou. Mezitím Rakušané stabilizovali situaci na frontě a zastavili italský postup. V létě 1915 italské dělostřelectvo na pevnost Hermann vystřílelo 3 840 granátů, 200 zasáhlo cíl. Mezi nimi byla munice o průměru 305 mm, 441 a 350 kg těžká, vypálená ze vzdálenosti 13 km z Reklenice (Raccolona) v údolí za horou Kanin. Během útoků se vojsko stahovalo do ústraní, podle dostupných informací nebyl nikdo zabit.  Do května 1916 byla pevnost Hermann v tak zuboženém stavu, že ji rakousko-uherská armáda opustila. Zbraně byly přemístěny do podzemních štol hory Svinjak. Cesta byla značně poničena vlivem půdních sesuvů, propadáním terénu a přívalovou vodou. Stejně dopadla i svodidla.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Pevnost Hermann přišla i o ocelové dělostřelecké kryty a střílny; Italové je po válce strhli. Zbylé železo postupně odmontovali místní. Podzemní štoly jsou plné sutin a okolí zarůstá.  V roce 2008 byly zahájeny systematické terénní úpravy, aby se toto pro Kluže historicky významné místo zpřístupnilo turistům a užili si i unikátní výhled do bovské pánve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Kluča neboli Kluže ve Slovinsku je významná slovinská kulturní památka. Je jedinou zachovalou z tzv. „Korutanských pevností“ a jednou z mála udržovaných alpských rakousko-uherských pevností vůbec. Její vnitřní vybaveni se nezměnilo. Dokonce štíty dělostřeleckých střílen a opancéřovaná kopule, která sloužila jako pozorovatelna, se zachovaly a dnes patří k původním hutnickým památkám.", "tgt_summary": "The Kluže Fortress is a fort near the town of Bovec in northwestern Slovenia. The original fortress was built in 1472 near Bovec on the road between Cave del Predil and Carinthia. Its likely original purpose was defence of Friuli against the Turks. In the course of the 16th century Bovec came under Austrian authority as a result of the wars between Venice and the Habsburgs. However, for the time being it remained as an ecclesiastical dependence of Cividale and Aquileia. At the end of the 18th century it was entirely under Austria's administration, and remained so until 1918. In 1796 and 1797 fighting took place around the fort, as Napoleon's army pushed through the Koritnica gorge. Napoleon's forces took the fort in 1797 by placing artillery at a higher elevation (where Fort Hermann now stands). The fortress was then destroyed. The current fort was built upon the site by the Austrians in the late 19th century. Fort Hermann, covering the higher elevation, was built at the same time. The two are linked by a trail and a tunnel. Fort Hermann was heavily damaged and rendered unusable by Italian artillery bombardment in 1915.", "id": 1418565}
{"src_title": "Pavel Kašpařík", "tgt_title": "Pavel Kašpařík", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S hokejem začínal v rodném Písku a v místním IHC setrval až do svých dvaadvaceti let, kdy přestoupil do Sparty, kterou tehdy upřednostnil před HC České Budějovice. V dresu pražské Sparty nastoupil ke svému prvnímu prvoligovému zápasu v 6. kole ročníku 1999/2000, jeden zápas odehrál také za Havířov v rámci měsíčního hostování. A v závěru sezóny hostoval v mateřském Písku a nebyl tak přímým účastníkem zisku mistrovského titulu. V úvodu následující sezóny hostoval v karlovarské Becherovce, ale v půlce sezóny se do Sparty vrátil a zahrál si ve finále play-off, ve kterém Sparta podlehla Vsetínu.  V sezóně 2001/2002 si Kašpařík se Spartou účast ve finále zopakoval a v duelu s Vítkovicemi v rozhodujícím utkání vstřelil vítězný gól. Začátek následující sezóny se však obhájci titulu příliš nevydařil, trenéra Václava Sýkoru proto vystřídal Alois Hadamczik a Kašpařík patřil k hráčům, kteří se do sestavy nevešli. A tak v půlce sezóny odešel do týmu ligového nováčka z Liberce. Po roce a půl se do Sparty vrátil. V sezóně 2004/2005 však Sparta posílená hvězdami ze zámořské NHL v čele s Petrem Nedvědem, vypadla již ve čtvrtfinále. V následující sezóně byl Kašpařík dlouho vyřazen ze hry kvůli vleklým problémům s kolenem, naskočil až v závěru sezóny a spolehlivými výkony přispěl k třetímu titulu Sparty v samostatné české extralize. Přesto na něj Sparta neuplatnila opci a tak Kašpařík přestoupil na jednu sezónu do Zlína. V novém prostředí se zpočátku trápil – na první gól čekal až do 19. kola, ovšem postupně se rozehrál a vydařenou sezónu ukončila až porážka od Sparty ve čtvrtfinále.  I když měl Zlín o něj nadále zájem, z osobních důvodů (aby byl blíž přítelkyni pracující v Praze) se rozhodl v dubnu 2007 podepsat dvouletou smlouvu s roční opcí s libereckými Bílými tygry. V sezóně 2007/2008 zažil Kašpařík velký úspěch – díky stabilní formě a silovému pojetí hry jej trenér Alois Hadamczik v lednu 2008 nominoval na LG Hockey Games 2008 − ve třech utkáních, které za českou reprezentaci na turnaji odehrál, si připsal dvě branky. V extralize jeho tým svedl čtvrtfinálový pavouk opět dohromady se Spartou, po jejímž vyřazení zastavila liberecké před finálovámi branami Slavia až v rozhodujícím sedmém semifinálovém utkání. Kvůli zranění ruky musel na konci sezóny Kašpařík oželet i pozvánku na sraz před mistrovstvím světa. V sezóně 2008/2009 vyhrál kanadské bodování klubu, kterému se však příliš nedařilo a nepřešel přes předkolo play−off. Před šampionátem ve Švýcarsku byl Kašpařík nominován do přípravného kempu, zahrál si přátelská utkání proti Slovensku, do konečné nominace pro Mistrovství světa se ale nedostal. Za Liberec hrál i v další sezóně, před semifinálovou sérií s Pardubicemi dostal ale od vedení klubu dost nečekaný vyhazov za vyjednávání s jinými kluby ohledně svého budoucího angažmá. Poté podepsal 1. května 2010 smlouvu s Českými Budějovicemi. Při své druhé sezóně svého budějovického angažmá se s 19 vstřelenými góly stal nejlepším střelcem mužstva. V sezóně 2012/13 jej vedení Mountfieldu po sedmi odehraných zápasech vyřadilo z týmu, neboť s ním nový trenér Peter Draisaitl nepočítal. a Kašpařík zamířil za dalším extraligovým angažmá do Plzně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Kašpařík (* 11. ledna 1979, Písek) je český hokejový útočník. Je odchovancem IHC Písek.Nyní působí v Plzni. Největší část své extraligové kariéry strávil ve Spartě a v Liberci. Jeho dalšími působišti byly Havířov, Zlín, Karlovy Vary a HC Mountfield České Budějovice. Hrál rovněž za českou hokejovou reprezentaci. Je trojnásobným mistrem české extraligy.", "tgt_summary": "Pavel Kašpařík (born January 11, 1979 in Písek, Czechoslovakia) is a former Czech professional ice hockey player who played 16 seasons in the Czech Extraliga. He was selected by the Philadelphia Flyers in the 7th round (200th overall) of the 1999 NHL Entry Draft.", "id": 1575061}
{"src_title": "Vladimír Kostka", "tgt_title": "Vladimír Kostka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Povolání pedagoga zahájil jako středoškolský profesor a později vyučoval na Tyršově ústavu pro tělesnou výchovu a sport v Praze. Vysokoškolské působení je spojeno se vznikem Institutu tělesné výchovy a sportu, který přešel jako Fakulta tělesné výchovy a sportu na Karlovu univerzitu. Pedagogicky působil na této fakultě nepřetržitě 35 let. Na katedře sportovních her řídil specializaci ledního hokeje, byl ředitelem trenérské školy, proděkanem a v letech 1973 – 1987 zastával funkci děkana. Intenzivně se odborně věnoval teorii sportovního tréninku v ledním hokeji, didaktice oboru, koordinoval výzkum a současně vedl praktickou výuku. Pojetí a výsledky jeho práce přispěly i k významnému postavení FTVS v mezinárodní organizaci vysokých škol AISEP.  Práci na vysoké škole vždy spojoval s dobrovolnou činností v ledním hokeji. Byla to jedinečná vazba teorie a praxe. Dlouhá léta vedl metodickou komisi Svazu ledního hokeje a současně byl i trenérem národního reprezentačního družstva. Preferoval týmovou práci a pracoval v trenérských dvojicích, nejdéle s dr. Zdeňkem Andrštem, Vladimírem Bouzkem a velmi úspěšně s Jaroslavem Pitnerem, se kterým prvně aplikoval strategii bránícího levého křídla, která přinesla československému hokeji mnoho úspěchů. Bilance trenérského působení u národního mužstva je mimořádně úspěšná. Celkem získal jako trenér nebo vedoucí mužstva 34 medailí, z toho 5 zlatých, 13 stříbrných a 16 bronzových. Za největší úspěch považoval titul mistrů světa v roce 1972, který Československo opět získalo po 23 letech. Nezapomenutelná jsou i vítězství nad mužstvem SSSR v roce 1969, která přesáhla společenským a politickým dopadem význam sportovního utkání.  Názory profesora Kostky na lední hokej jsou zachovány v bohaté publikační činnosti. Napsal 33 učebnic a vysokoškolských skript, publikoval 48 výzkumných statí a přes 200 odborných článků. Kniha Moderní hokej vyšla i v 6 zahraničních zemích.  Profesor Kostka byl dlouholetým předsedou Československého svazu ledního hokeje. Za jeho působnosti v čele ČSLH byl vypracován a do praxe uveden systém přípravy trenérů, který přispěl k vysoké úrovni metodické práce ve většině oddílů ledního hokeje. Při utváření trenérské komise Mezinárodní federace ledního hokeje IIHF se stal jejím členem. Přednesl řadu referátů na mezinárodních kongresech a sympoziích. Jako první český trenér byl v roce 1997 uveden do Síně slávy IIHF. V roce 2008 i do nově založené Síně slávy českého ledního hokeje. Obojí je významným oceněním zásluh prof. Vladimíra Kostky o rozvoj českého a světového ledního hokeje.  Vladimír Kostka zemřel 17. září 2009 v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír Kostka (20. srpna 1922 Třebíč – 17. září 2009 Praha) byl hokejový teoretik, didaktik a trenér československého národního hokejového mužstva. Svůj život spojil s tělesnou výchovou, sportem a především s ledním hokejem.", "tgt_summary": "Dr. Vladimír Kostka (20 August 1922 – 18 September 2009) was a Czech ice hockey coach and president of the Czechoslovak Ice Hockey Federation.", "id": 1787347}
{"src_title": "Ľudmila Pajdušáková", "tgt_title": "Ľudmila Pajdušáková", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ľudmila Pajdušáková studovala na Reálném gymnáziu v městečku Kláštor pod Znievom, později, v letech 1935–1936 na soukromém učitelském ústavu získala kvalifikaci pomocné učitelky. Vyučovala na lidové škole ve Vinosadech (1936–1937), v Slepčanech (1937–1939), na Měšťanské škole ve Štiavniku (1939–1940), v Brvništi (1940–1942) a v Trenčianské Teplé (1942–1944). Od 1. července 1944 začala pracovat na nově postavené „Státní observatoři“ na Skalnatém plese. Po válce studovala astronomii na Přírodovědecké fakultě UK v Bratislavě.  Pajdušáková se systematicky věnovala pozorování meteorů, především rojových, a asteroidů, později i sluneční astronomii. Sbírka snímků v roce 1946 dosáhla více než 11 000 meteorů na 10 000 snímcích – průměrná expozice jednoho meteoru 30 hodin, byla v tomto období poválečných let nejpočetnější po harvardské.  Největších úspěchů však dosáhla při studiu komet – objevila nebo spoluobjevila jich celkem 5 v rozmezí let 1946–1953. Nejznámější z nich je periodická kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková.  Od roku 1958 byla až do své smrti – tedy přes 20 let – ředitelkou Astronomického ústavu Slovenské akademie věd.  Ľudmila Pajdušáková byla kratší dobu manželkou českého astronoma Antonína Mrkose, který v observatoři na Skalnatém plese dlouhodobě pracoval. Ten po ní později pojmenoval planetku 3636 (3636) Pajdušáková.  Ľudmila Pajdušáková se přičinila i o zavedení pozorování a určování poloh asteroidů. Od roku 1958, kdy nastoupila do funkce ředitelky Astronomického ústavu SAV, se věnovala studiu atmosféry Slunce, periodicity a variability sluneční činnosti. Publikovala až 20 původních vědeckých prací, desítky odborných prací a více než 100 prací vědecko-popularizačního charakteru. V letech 1961–1963 byla členkou Světové rady míru a v období 1962–1974 předsedkyní Slovenské astronomické společnosti při SAV. V roce 1967 byla zvolena členkou Mezinárodní astronomické unie. V mnoha internetových zdrojích je jako datum jejího úmrtí uveden 6. říjen 1979, podle úmrtního listu však zemřela 5. října 1979 v obci Vyšné Hágy.  V den 100. výročí narození, 29. června 2016, byla v rodné obci Radošovce odhalena pamětní deska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ľudmila Pajdušáková (29. června 1916, Radošovce – 5. října 1979, Vyšné Hágy) byla slovenská fyzička a astronomka, dlouholetá ředitelka Astronomického ústavu Slovenské akademie věd. Do mezinárodního povědomí se dostala jako objevitelka několika komet.", "tgt_summary": "Ľudmila Pajdušáková (29 June 1916 – 6 October 1979) was a Slovak astronomer. She specialized in solar astronomy, and also discovered a number of comets, including periodic comet 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková, and the non-periodic C/1946 K1 (Pajdušáková-Rotbart-Weber), C/1948 E1 (Pajdušáková-Mrkos), C/1951 C1 (Pajdušáková) and C/1953 X1 (Pajdušáková).", "id": 1861181}
{"src_title": "Tarja Turunen", "tgt_title": "Tarja Turunen", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V šesti letech začala se studiem klavíru a sborového zpěvu u vyučujícího Plamena Dimova, poté pokračovala ve studiu na Savonnlinské hudební akademii pod vedením Kariny Ollily. Ve svých osmnácti letech pokračovala ve studiu klasického zpěvu na finské Sibeliově akademii a na univerzitě v Německém Karlsruhe, kde ji mimo jiné vyučovala Mitsuko Shirai. Ve stejné době Tarja dostala nabídku od Tuomase Holopainena k účasti na společném akustickém projektu a návrh přijala. Po krátké době se k nim přidal kytarista Emppu Vuorinen a vznikla skupina Nightwish. V roce 1997 vydalo finské vydavatelství Spinefarm Records jejich debutové album \", kombinující metal a klasickou hudbu. Ve stejné době se Tarja zúčastnila Savonlinnského operního festivalu, a tím se zapsala do povědomí posluchačů jako zpěvačka dvou odlišných druhů zpěvu – metalu a klasické hudby.  Roku 1998 následovalo další album Nightwish, ', které obsahovalo písně jako „“ nebo cover-verzi „“. Album se brzy mohlo pyšnit platinovým titulem.'vynesl Nightwish až na vrchol. Vokalistku skupiny Nightwish obsazovalo na titulní stranu mnoho rockových a metalových magazínů, jako Metallian, Blue Wings, Metal Hammer, Rock Hard, Metal Heart aj. Ve velkém množství z nich ji také čtenáři zvolili nejlepší zpěvačkou roku.  Poté si dala Tarja pauzu kvůli dokončení studia a vedlejším projektům. Koncem roku 1999 Tarja přijala nabídku jako sólová zpěvačka v moderním baletu \" („Evangelium“) ve Finské národní opeře. Představení byla vyprodána.  V roce 2000 vyšlo další album Nightwish,'a stalo se po několika týdnech taktéž platinovým. Po něm následující deska'byla platinově oceněna hned dvakrát po sobě a podobně se jí vedlo i v jiných zemích. Během nahrávání vokálů k \"\" si Tarja našla čas i pro hostování na desce \"Beto Vázquez Infinity\" stejnojmenné argentinské metalové kapely, na které byly vokální linky nazpívané Tarjou velkým pomocným prvkem a prodávalo se v celé Evropě.  Tarjiným dalším projektem bylo turné po Jižní Americe s názvem \" („Skandinávská noc“), kterého se zúčastnila s finskými operními umělci. Roku 2004 se opakovalo. Poté Tarja cestovala po celé Evropě, Japonsku i Americe a zpívala písně od skladatelů jako Jean Sibelius nebo Richard Strauss a celé turné mělo skvělý ohlas.  Nové album'zajistilo Nightwish ještě větší popularitu po celém světě a následující světové turné bylo největší, jaké kdy finská kapela měla. Tentýž rok byl pro Tarju velmi náročný, protože začala s natáčením svého vánočního alba. Brzy jí vyšel sólový singl'(„Sen jednoho anděla“), které bylo v krátké době oceněno taktéž platinovou deskou.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Zhruba po deseti letech byla Tarja 21. 10. 2005 z Nightwish vyhozena, podle jejích vlastních slov \"Na odchod jsem se chystala již dva a půl roku, chtěla jsem odejít po vydání posledního alba (End of an Era) a začít sólo kariéru, nicméně mě ranilo, jakým neosobním způsobem mi členové kapely dali najevo jejich názor. Dospěli jsme ke stejnému výsledku, jen mě mrzí, že mi to nikdo neřekl do očí\". Podle všeho v poslední době panovaly mezi Tarjou a kapelou neshody. Mnozí lidé tvrdí že skutečný důvod k vyhazovu byl ten, že bubeník Nightwish nedokázal překousnout fakt, že se Tarja začíná pomalu věnovat sólo kariéře a vlastním projektům, které nesouvisí s Nightwish.  Nakonec ji po ročním hledání v kapele nahradila Švédka Anette Olzon.  V roce 2007 vydala Tarja nové sólové album \", které sklidilo veliký úspěch po celé Evropě a zanedlouho se stalo platinovým ve Finsku, zlatým v České republice a Rusku. Obsahuje především klasické prvky a symfonický metal. Od roku vydání se rozjelo masívní \"My Winter Storm World Tour\", které hned pětkrát zavítalo i do České republiky (Praha, Zlín, Ostrava, Festival Benátská noc na Malé Skále a Pardubice) a Tarja opět dokázala, že dokáže ohromit publikum svým neuvěřitelným charismatem.  Tarja začala pracovat na dalším vánočním albu'(„Dech věčnosti“), tentokrát s klasickými vánočními hity jako'a \"\" i s písněmi, které nazpívala společně s dětskými sbory.  Od ledna 2010 začala nahrávat své třetí sólové album \"What Lies Beneath.\" Producentem je samotná Tarja. Tarja přislíbila masivní vokály, orchestr a mnohem tvrdší prvky, než v předešlém albu. Mělo by totiž být pravým opakem \"My Winter Storm.\" Připravila také ohromující turné po celém světě a na některých koncertech, včetně v České republiky na Masters Of Rock 2010, zazněl doprovod živého orchestru, konkrétně Filharmonie Bohuslava Martinů. Tarja na svém hlase neustále pracuje a bere hodiny u známé argentinské operní pěvkyně Marty Blanco, která ji také hlasově připravila na zpívaní Árie Rusalky v českém jazyce, která byla úvodním bonusem pro české publikum na Masters of Rock 2010. Zajímavostí je, že si Tarja všechny své hodiny nahrává a pak chyby a nedostatky zpětně konzultuje.  V červnu 2011 na svém blogu oznámila, že chystá dvě nová alba, přičemž jedno klasické a druhé metalové. Zároveň vydává Live DVD ze svého Vánočního koncertu, který se uskutečnil v roce 2009.  Tarja se v jednom rozhovoru nechala slyšet, že po hromadném vydání těchto alb a DVD si chce udělat dlouholetou pauzu. V témž roce také vzniká prostor pro znovuotevření sporu o oficiální biografickou knihu Nightwish, ve které je Tarji manžel v závěrečné kapitole nelichotivě popsán, spor se s přestávkami táhne od roku 2006 a je ukončen až v roce 2012, kdy soud zamítá vyrovnání za urážku Marcela Cabuliho a 3 společníků jeho firmy v hodnotě 50000 EUR Tarja se od celého sporu distancuje.  Tarja během roku 2011 dává dohromady další projekt s názvem Harus, který je příležitostnou kapelou v období vánočních turné. Osazenstvo tvoří vedle Tarji, Kalevi Kiviniemi, Marzi Nyman a Markku Krohn. Společně vydávají album a DVD \"Live at Sibelius Hall\".  Na začátku roku 2012 jede svojí What Lies Beneath Final Tour, kterou začíná dvěma koncerty v České republice (ve Zlíně a v Pardubicích). Na koncertech už předvádí dvě písničky z připravovaného alba (Into the Sun a Never Enough) 24. srpna 2012 vychází její první oficiální rockové DVD pod taktovkou earMUSIC nazvané ACT I, které nabízí převážně směs písní ze sólové kariéry. Ve Zlíně Natočila videoklip ke skladbě Never Enough.  Nové album Colours In The Dark vyšlo 30. srpna 2013.  V roce 2015 začala Tarja sama v médiích prozrazovat detaily o novém (metalovém) albu. Řekla však, že album stihne vydat nejdříve v létě 2016. V březnu 2016 Tarja na svém oficiálním profilu na Facebooku oznámila název nového alba \"The Shadow Self\", jež 5. srpna 2016. Předcházel mu videoklip k singlu \"No Bitter End\" (20.4. 2016) a 3. června bylo dokonce vydáno EP \"The Brightest Void - The Prequel\", které obsahuje některé skladby z nového alba a malou edici cover písní (např. kapely Muse nebo Shirley Bassey). Na albu také účinkuje řada úspěšných umělců z metalové scény (např. Alissa White-Gluz z kapely Arch Enemy nebo bubeník Chad Smith). \"The Shadow Self\" vyšlo na den přesně, v tentýž den Tarja odehrála show na festivalu Wacken Open Air. Nové album bylo přijato poměrně pozitivními kritikami, na rozdíl od předcházejících videoklipů, které byly uvedeny spíše vlažně. V současnosti je Tarja s novým albem na celoevropském turné.  Na podzim roku 2017 je plánováno vydání studiového alba \"From Spirits and Ghosts (Score for a Dark Christmas)\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Tarja Turunen se dne 31. prosince 2002 vdala za argentinského podnikatele Marcela Cabuliho. Svatební hostinu však uspořádali až v červenci 2003. Žili spolu v Buenos Aires a roce 2012 se jim narodila dcera Naomi Eerika Alexia Cabuli Turunen. V roce 2016 sdělila novinářům, že se hodlají přestěhovat do Evropy kvůli plánům na její koncertní turné a kvůli tomu, že jejich dcera nastoupí další rok do školy. Momentálně žijí ve španělské Andalusii. V rozhovoru pro Loudwire uvedla že jejími nejoblíbenějšími kapelami jsou Metallica, Whitesnake, Scorpions či Alice Cooper. Se Scorpions v roce 2009 nahrála píseň Good Die Young a dva roky před tím udělala cover písně Poison od Alice Coopera na své debutové album.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarja Soile Susanna Turunen Cabuli (* 17. srpna 1977, Kitee) je finská zpěvačka, která je pro svůj původ a pro zpěv, při kterém „zamrazí“, nazývána ledovou královnou severu.", "tgt_summary": "Tarja Soile Susanna Turunen-Cabuli (born 17 August 1977), known professionally as Tarja Turunen or simply Tarja, is a Finnish heavy metal singer-songwriter. She is a lyric soprano and has a vocal range of three octaves.", "id": 1393296}
{"src_title": "Vysoká nad Labem", "tgt_title": "Vysoká nad Labem", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Od severu a východu je chráněna kopci, porostlými borovými lesy, které se nazývají: Na křemenách (231), Panský kopec (253), Homolatý kopec (279). Na jihu a na západě je se rozkládá krásná rovina s duby, buky, jilmy, topoly a proutnicemi při březích Labe. Na západ od vsi u řeky stávala převozníkova chýše. Protože je obec ze tří čtvrtin znovu vystavěna, nenacházejí se zde rázovité, dřevěné chalupy jako jinde. Jediná chalupa Antonína Tichého (č. 51), nesoucí nápis z roku 1803, je pamětníkem starších dob, pak č. 10 s pěknou lomenicí a č. 65 s „vejměnickou“ světničkou.  Dříve zde býval na severní straně vesnice dosti velký rybník, který byl změněn v role (dnes se zde říká Na rybníce), jímž protéká Živá strouha, spojující se na návsi s hlavním výtokem vodovodu. Dle patrných hrází, které jsou dodnes patrné, bývalo zde rybníků více. Nejbližší potok je Nohavecký, sbírající vodní prameny v lese Nohávka a pod Homolatým ve Vysockém revíru.  Lesy na severní a východní straně se nazývají: Na pískách, Viničný, Šutrovník, Stará paseka, Dubinka, Venclávka, Nohávka, Jásánka, Bergmeistr, Vrchboř, Borkovník, Příseka, Pod Homolatým, Obecní. Když bylo rozděleno komorní Pardubické panství, připadla Vysoká i se splavem na Labi k Dašicům, a s ní i okolní lesy s myslivnou a 5 hájovnami.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "V době kamenné se zde nacházelo spousta močálů. První písemná zmínka o vsi se objevuje roku 1073 ve výčtu majetku, jímž Vratislav II. obdařil tehdy založený Opatovický klášter (\"villam... Uizocâ dictam\", tj. „ves řečenou Vysoká“). Stejné stáří mají Osice, Osičky, Libčany a Lodín.  Název obce je odvozen od její polohy. Pověst vypravuje, že na kopci zvaném „Podzámčí“, severně od dnešní vesnice Vysoké, býval v dávné době pán dobrotivý, který kolem roku 1080 daroval les jižně od hradu rozložený několika svým věrným, založil tam dřevěnou tvrz, která byla nazvána Vysoká, protože ležela vysoko nad Labem. Tato tvrz byla připomínána ještě v roce 1237. S novou tvrzí vznikla i nynější vesnice v místech nazvaných „Nad Labem“. V těchto časech zde bylo asi jen šest selských statků. V pozdější době daroval jakýsi Lhota z Hradce nedaleký, východně od tvrze Vysoké ležící kopec „Milíř“ (283 m) i s okolními pozemky svým lidem, kteří tu pálili dřevěné uhlí, a od nich pak kopec podobný uhlířskému milíři dostal název. Později byl osázen ovocnými stromy. Uhlíři, kteří tu bydleli asi v sedmi barácích na rozkopaném temeni kopce, nazývali svoji obec po někdejším pánu toho kopce a okolních lánů „Lhotou“. Později byla „Lhota“ spojena s blízkými statky „Nad Labem“ v jedinou obec. V českém archivu (díl XVII.) se píše, že dvůr ve Vysoké měl více než 150 korců rolí (1 lán = asi 60 korců), mimo toho louky, lesy aj. Šlo o vladycký dvůr a k roku 1454 je doložen vladycký rod Prokopa Lišky z Vysoké, úředníka a pak správce panství Pardubického, který pak držel v době od roku1465 až do roku 1490 zástavou Svítkovské zboží se dvorem ve Vysoké. Tento dvůr pak asi zanikl, byl zřejmě rozdělen.  Obyvatelé se živili rolnictvím, ačkoli ve vsi byla zastoupena některá řemesla, zvláště perleťářství. Dříve se zde pěstovala více pšenice a cukrová řepa. A kromě brambor, jetelů a jiných plodin také len a čekanka, s nimiž místní obyvatelé jezdívali odtud na trh do Hradce Králové, někdy také do Pardubic. Robota byla ve Vysoké zavedena v roce 1404 (zrušena byla až v roce 1848). Roční robota potažní byla 4 dny a 16 dní roboty ruční. Vysocká silnice byla tzv. Vídeňská, neboť po ní jezdili potažní robotníci do Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Husitské války.", "content": "Vysoká se stala poměrně známou v husitských válkách. Dne 7. listopadu roku 1436 u vesnice na Malém Chválenském kopci, na poli jemuž se říká „Hřbitůvek“, byl zabit proslulý rytíř, státník a válečník pan Vilém Kostka z Postupic. Přitáhl sem proti Hradci z císařova rozkazu s panem Janem Pardusem z Vrátkova z jedné strany a současně Diviš z Miletínka ze strany druhé. Kostka se s vojskem a vozy usídlil mezi Velkým a Malým Chválenským kopcem. Diviš ležel v Plačicích vzdálených hodinu pěšky od Hradce Králové. Za prvního soumraku se v noci vypravil pěšky hejtman hradecký, rytíř Zdislav Mnich z Roudnice se svými žoldnéři z města, přepadli tábor Divišův, zapálili jeho boudy a udeřili do vozů. Diviš zapálil Plačice a utekl na Kunětickou horu, ale Vilém Kostka s mnohými svými byl zabit. Ostatní byli rozprášeni. V místě tohoto boje východně od silnice k Hradci je Kalousovo pole zvané „Na hřbitůvku“, kde je pochováno mnoho vojáků. Zde byly nalezeny: v potokách tenký meč 1 m dlouhý (v pardubickém museu), pak kusy podkov a brnění a některé stříbrné peníze.  O rok později, okolo sv. Havla (16. října), sebral jistý Čert, služebník Parduse z Vrátkova a přátelé kněze Ambrože vojáky, a pokusili se o dobytí Hradce Králové. Byli však od hradeckých přemoženi, a na útěku bezpochyby utonulo v Labi na brodě proti Vysoké 23 vojáků, mezi kterými se nacházel i ten zmíněný Čert. Hradečtí několik utonulých a nahých těl přivezli do města, a na občinách za mosty je pochovali. Sám Pardus bojoval pak na Moravě u Litovle, kde byl zajat a následně uvězněn v Rakousku.", "section_level": 2}, {"title": "Součást pardubického panství.", "content": "Jako část pardubického zboží sdílela Vysoká jeho osudy. Roku 1464 získal celé panství pardubické král Jiří z Poděbrad, který je 5. dubna 1465 převedl na své syny, knížata minsterberská Viktorina, Jindřicha a Hynka. Postoupil jim také klášterské vesnice: Březhrad, Stěžery, Vysokou, Roudničku a les Křivec. V letech 1515 až 1536 byla Vysoká ale pravděpodobně v držení jinde, snad patřila hradeckým.  Roku 1535 uzavřel Jan z Perštejna s hradeckými měšťany smlouvu o platech, desátcích a jiných povinnostech. Jan z Perštejna, jakožto podací pán tohoto opatovského záduší, pak ale všechny poplatky, desátky a povinnosti lidí ve Vysoké a Roudničce přenesl na žádost měšťana Lukáše Formana ke kostelíku, který tento měšťan vystavěl roku 1521 s pomocí hradeckých pánů k uctění památky mistra Jana Husa. Opatovskému záduší připadlo k budoucímu užívání tři pruty luk po Labi nad Opatovicemi. Severně od Vysoké na kopci, řečeném Zámeček, se podle onoho kostelíka nyní říká prostě „U svatého Jana“. Sem také chodívala na církevní bohoslužby vysocká mládež. Učitel, jenž tu konal podobně jako novohradecký učitel, službu ředitele kůru, dostával „štolu“ z Vysoké a Roudničky. Na velkém zvonu starého kostelíčka jsou vysekána jména „Mistr“ a „Hus“, pořízen byl roku 1583 za vysockého rychtáře Pavla Zběhlíka (na abolačním kontraktu je podepsán za obec Jiří Švagerka).  Pardubické panství bylo rozděleno na rychty a ke každé rychtě bylo přiděleno několik vesnic, ale z urbáře z roku 1563 není známo, kde které rychtě patřila obec Vysoká, která v té době měla 1047 korců polí. Ves Vysoká byla poměrně veliká, v roce 1563 měla 35 lidí osedlých, kdežto Opatovice, kde byl klášter a také dvůr, v témže roce jen 21 osedlých (v roce 1515 měly Opatovice 20 osedlých, počet ve vsi Vysoké v tomto roce nelze zjistit). Platy či ouroky byly odváděny dvakrát do roka: o sv. Jiří (24. dubna) a o sv. Havlu (16. října). Urbář z roku 1588 zaznamenává, že Vysoká dosud nemá rychty, a v tom roce náleží k rychtě Dřítečské, která navíc obsáhla Rokytno, Dražkov, Bukovina, Borek, Oujezd a Bohumileč. Urbář z roku 1617 zaznamenává, že Vysoká má již rychtu. Rychta vysocká obsáhla obce: Vysoká, Borek a Oujezd a v celém jejím obvodu bylo 60 lidí osedlých. V roce 1651 pak k rychtě patřily vesnice Vysoká, Bukovina a Borek. V této době byla v obci jedna vejsadní krčma.  Po třicetileté válce bylo z 36 gruntů 22 pustých a srovnaných se zemí a hospodáři obdělávali ze svých rolí jen malou část, největší část rolí nechávali ležeti ladem a úhorem. Byl nedostatek dobytka, nedostatek pracovních sil, obdělávání rolí bylo nedokonalé, sklizeň nedostatečná. Zpustošení usedlostí sahá nejvíce k roku 1637 a bylo způsobeno rakouskými sbory generála Hatzfelda, Švédové přitáhli do zdejší krajiny poprvé roku 1639, pak v letech 1643 a 1645. Zápisy o prodejích ale znějí, že „\"jsou ten grunt příčinou skoupení jeho od lidu vojenského k spuštění přiveden za ta léta 1637–1640, není (na splátky, na dluhy) položeno nic.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Novější dějiny.", "content": "Roku 1783 obnoven splav a v roce 1798 byla postavena dřevěná škola, přičemž 25 let učil děti švec Štěrba. Až roku 1869 byla postavena zděná škola (zrušena roku 1981). K místní farnosti tehdy náležely: Nový Hradec Králové, Svatojánský Kopec, Lhota pod Strání, Třebeš, Kluky, Roudnička, Vysoká nad Labem. Čítala 4704 katolíků, 37 lidí jiného vyznání, a patronem bylo město Hradec Králové. Z pardubického hejtmanství náležela k této farnosti pouze Vysoká nad Labem (tehdy ještě patřila pod Pardubice).  Ve vysockých kronikách z 19. století je zaznamenáno, že Vysokou od roku 1841 do roku 1895 postihlo 34 požárů. Roku 1854 byly zasazeny na oslavu zasnoubení císaře Františka Josefa I. stromky. Roku 1874 byla postavena nová zvonička. Téhož roku dne 8. listopadu bylo u zdejší myslivny provoláno halali o honu, jehož se zúčastnili rakouský císař spolu s císařovnou, a na tomto místě byl pak postaven památník. V roce 1875 byl postaven proti škole nový kříž, v roce 1883 byl zbudován most, roku 1886 byl založen spolek hasičů a roku 1887 byl vystavěn obecní dům na místě kapličky sv. Jana a dávného válečného pohřebiště a zřízen za 1200 zl. vodovod., jež vyměřil Ing. Staněk z Hradce Králové. Roku 1888 byl osázen kopec Milíř ovocným stromovím – 1200 kusů. Roku 1899 byl ve Vysoké nad Labem zřízen hřbitov. Roku 1905 zde byla založena kampelička. Roku 1921 byl u školy, kde je uložená schránka, postaven pomník „Svobody“. Roku 1922 založen „Sokol“, roku 1922 zavedena elektrika, o rok později vybudována silnice a roku 1931 zaveden telefon.  Roku 1945 Vysokou procházely transporty zajatců. Dva z nich umřeli ve stodolách a jsou pochováni zde na hřbitově. 1. května byla vyvražděna rodina Kašparova. 7. května byla Vysoká obklíčena Němci a popraveni byli Antonín Krám, Jan Dvořák, Josef Krpata a 6 ruských vojáků. Josef Trojan byl zastřelen na poli. Pohřeb popravených se konal 10. května 1945. Pomník popraveným u myslivny byl pak odhalen 1. června 1947. Roku 1951 byla Vysoká připojena k Hradci Králové. V 50. letech docházelo k politickým procesům, ze zdejší obce byli roku 1955 odsouzeni: František Koblížek – odsouzen na 6 let, Josef Vraný – odsouzen byl na 8 let, Josef Červinka – odsouzen byl na 6 let, František Karel – nebyl odsouzen, ale zemřel ve věznici. Rodiny těchto občanů byly vystěhovány. V roce 1967 se začal budovat vodovod. V roce 1985 byl proveden zemní vrt: je zde do 1 m ornice, do 20 m opuka drcená, do 520 m prachovec a do 700 m žula.  V roce 1993 začala výstavba „Kapličky“, nákladem obce asi 650 000 Kč. Otevřena byla 17. října 1993. Téhož dne byla také odhalena pamětní deska parašutistům, kteří zde 3. dubna 1944 seskočili. Pararoj se jmenoval „Barium“ a vysílačka „Marta“. Na pamětní desce je napsáno: „\"Kdo nechce a neumí za svou vlast bojovat a bojí se pro ni umírat, nemá právo žít.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Znak a vlajka mají stejné vyobrazení. Opatskou berlu umístěnou napříč znakem (vlajkou), tu na znamení, že Vysoká kdysi patřila k opatovickému klášteru, kdy ji král Vratislav II. dal obec opatovickým řeholníkům k výživě roku 1086. Řeku Labe (modrá barva), která protéká obcí, lesy lemující Vysokou (zelená barva). Zvlněný pruh značí vodu z Opatovického jezu, bílá symbolizuje vznikající peřeje na jezu. Černá barva značí dubové dřevo, ze kterého byl postaven původní jez (nyní je kamenný), a dřevěné uhlí, které se kdysi pálívalo v lesích okolo obce.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do obce zajíždí MHD linky 18 a 20 z blízkého Hradce Králové. Vesnicí také prochází „stará“ silnice spojující Hradec Králové a Pardubice.", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Při výstavbě železniční tratě Hradec Králové - Pardubice, bylo uvažováno o výstavbě kolejí na levém břehu Labe. Nakonec zvítězil návrh na výstavbu na pravém břehu řeky. Bylo to z důvodů možnosti postavení přímějšího směru, a rovnějšího terénu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Vysoká nad Labem () se nachází v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký, na jižním okraji Hradce Králové, něco přes 6 km od jeho centra. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Vysoká nad Labem is a village and municipality in Hradec Králové District in the Hradec Králové Region of the Czech Republic.", "id": 2459173}
{"src_title": "Leroy Chiao", "tgt_title": "Leroy Chiao", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Leroy Chiao se narodil v Milwaukee ve státě Wisconsin, dětství prožil v Danville v Kalifornii. Zde také roku 1978 ukončil střední školu. Roku 1983 získal bakalářský titul v oboru chemické inženýrství na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Poté studoval stejný obor na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, magistrem se stal roku 1985, doktorem 1987.  Od roku 1987 pracoval ve společnosti Hexcel, kalifornského dodavatele NASA, v oblasti vývoje a výzkumu materiálů. Podílel se na vývoji kompozitních polymerů určených pro budoucí kosmické teleskopy. Od roku 1989 byl zaměstnán v Národní laboratoři Lawrence Livermora ().", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Roku 1989 se přihlásil do 13. náboru astronautů NASA a k 17. lednu 1990 byl přijat do oddílu astronautů NASA. Absolvoval roční všeobecnou kosmickou přípravu, ve které získal kvalifikaci letový specialista.  Po skončení základního výcviku byl zařazen do posádky letu STS-65. Do vesmíru odstartoval na palubě raketoplánu Columbia 8. července 1994. Raketoplán přistál po 14 dnech, 17 hodinách a 56 minutách letu dne 23. července 1994. Ve dnech 11. – 20. ledna 1996 pobýval ve vesmíru podruhé. V průběhu letu STS-72 dvakrát vystoupil do kosmického prostoru, výstupy trvaly 6 hodin 9 minut a 6 hodin 53 minut. Mise raketoplánu Endeavour trvala 8 dní, 22 hodin a 2 minuty.  Potřetí vzlétl do vesmíru na palubě raketoplánu Discovery při letu STS-92 ve dnech 11. až 24. října 2000. Mise pokračovala ve výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Během letu opět dvakrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 13 hodin a 16 minut. V březnu 2001 byl jmenován velitelem záložní posádky Expedice 8 na ISS. Koncem roku 2002 se současně stal velitelem Expedice 10. Po havárii Columbie byly ale plány změněny. Nakonec od listopadu 2003 zahájil výcvik jako velitel záložní posádky Expedice 9 a hlavní posádky Expedice 10, v páru s palubním inženýrem Saližanem Šaripovem.  Počtvrté vzlétl do vesmíru 14. října 2004 v ruském Sojuzu TMA-5. Na ISS pracoval společně s Šaripovem. Během pobytu na ISS dvakrát vystoupil do vesmíru, celkem na rovných 10 hodin. Dvojice Chiao, Šaripov přistála 25. dubna 2005 po 192 dnech, 19 hodinách a 2 minutách letu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V říjnu 2005 odešel z NASA i oddílu astronautů. Pracoval ve společnosti. Roku 2006 se stal viceprezidentem společnosti Excalibur Almaz, připravující kosmické lety lodí odvozené od sovětské lodě TKS.  Chiao je zkušený pilot s náletem 2600 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leroy Chiao (* 28. srpna 1960 v Milwaukee, Wisconsin, USA) původně inženýr zaměstnaný u dodavatelů NASA, od ledna 1990 byl americkým astronautem, členem oddílu astronautů NASA. Do vesmíru se poprvé dostal v roce 1994 na palubě raketoplánu Columbia. Krátkodobé lety Space Shuttlem si ještě dvakrát zopakoval, roku 1996 a 2000. Počtvrté do vesmíru se dostal roku 2004 jako člen Expedice 10 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), vzlétl a přistál tentokrát v ruském Sojuzu. Jeho poslední let trval 193 dní, celkem strávil ve vesmíru 229 dní, 8 hodin a 45 minut. V roce 2005 odešel z NASA, o rok později se stal viceprezidentem společnosti Excalibur Almaz.", "tgt_summary": "Leroy Chiao (born August 28, 1960) is a Chinese-American engineer, former NASA astronaut, entrepreneur, motivational speaker, and engineering consultant. Chiao flew on three Space Shuttle flights, and was the commander of Expedition 10, where he lived on board the International Space Station from October 13, 2004 to April 24, 2005. He is also a co-author and researcher for the Advanced Diagnostic Ultrasound in Microgravity project.", "id": 1023714}
{"src_title": "John Russell", "tgt_title": "John Russell, 1st Earl Russell", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Russell se narodil v aristokratickém prostředí. Russellův rod byl již od poloviny 17. století jedním ze základních pilířů Whigů a patřil k nejbohatší vrstvě velkostatkářů. Jako mladší syn Johna Russella, 6. vévody z Bedfordu, ale John Russell nebyl dědicem rodinného majetku.  Studoval na Westminsterské škole a Edinburské univerzitě, kterou navštěvoval tři roky, ale studium na ní nedokončil. Je jedním z pěti britských předsedů vlád s vysokoškolským vzděláním, kteří nestudovali na některé ze škol v Oxfordu nebo Cambridge.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem parlamentu se stal roku 1813. Ve 20. letech byl členem reformního křídla Whigů. Když se premiérem stal Charles Grey přijal funkci pokladníka armády a brzy se stal řádným členem vlády. Byl jedním z hlavních zastánců reformy volebních obvodů. Poté co roku 1834 byl předseda Dolní sněmovny John Spencer povýšen do šlechtického stavu a stal se členem Sněmovny lordů, nahradil ho John Russel. I v této pozici byl vůdčí postavou reformního křídla Whigů a prosazoval náboženskou svobodu a poté co se stal ministrem vnitra, provedl reformy správy měst (mimo Londýn), které vedly k její demokratizaci.  Roku 1845 se jako vůdce opozice stal nepopulárním, když přesvědčil konzervativního premiéra Roberta Peela, aby podpořil odvolání cla na obilí. Když toto téma způsobilo rozštěpení konzervativců, vrátila se moc do rukou Whigů a Russell se stal premiérem. Jeho první funkční období bylo spíše neúspěšné a bylo poznamenáno rozštěpením strany a tak nebyl schopen prosadit své priority.  V době kdy byl premiérem postihl Irsko hladomor. Jeho vláda byla zasažena konfliktem se svéhlavým ministrem zahraničí Templem, který silně podporoval revoluční hnutí na kontinentu. Když bez vědomí královny uznal převrat Napoleona III, byl nucen odstoupit a brzy poté padla i vláda.  Po krátkém období, kdy u moci byla konzervativní vláda pod vedením Smith-Stanleye, vznikla koaliční vláda Whigů a Peelových spojenců, jejímž předsedou se stal George Hamilton-Gordon. Russell se stal předsedou dolní komory parlamentu a spolu s Templem zavedli Británii, navzdory Gordonovu odporu, do krymské války. Neúspěchy na počátku angažovanosti v tomto konfliktu vedly k rezignaci vlády a Temple sestavil novou. Russell dostal nabídku zapojit se do ní, ale odmítl ji a přechodně se z politiky stáhl.  Roku 1859 po krátkém působení konzervativní vlády se s Templem usmířili a Russell se stal ministrem zahraničí v jeho vládě. Toto období bylo poznamenáno bouřlivými událostmi za hranicemi Británie – sjednocením Itálie, Americkou občanskou válkou a válkou o Šlesvicko-Holštýnsko mezi Dánskem a německými státy. Jeho vliv na britskou politiku byl nicméně zastíněn Templeho vlivem. Roku 1861 byl povýšen do šlechtického stavu a stal se hrabětem Russellem.  Když roku 1865 Temple náhle zemřel, stal se znovu premiérem. Jeho druhé období ve funkci premiéra bylo krátké a neúspěšné. Roku 1866 vedlo rozštěpení strany k rezignaci vlády a Russell trvale odešel na odpočinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Russell, 1. hrabě Russell (18. srpen 1792 – 28. květen 1878) byl britský státník, člen strany Whigů, později Liberální a vykonával funkci premiéra.", "tgt_summary": "John Russell, 1st Earl Russell, (18 August 1792 – 28 May 1878), known by his courtesy title Lord John Russell before 1861, was a leading Whig and Liberal politician who served as Prime Minister of Great Britain in 1846–1852, and 1865–1866 during the early Victorian era.", "id": 1565944}
{"src_title": "Český sen", "tgt_title": "Czech Dream", "src_document": [{"title": "Reklamní kampaň.", "content": "Reklamní kampaň zajišťovala reklamní agentura Mark/BBDO pod vedením kreativního ředitele Martina Přikryla.  Reklamní kampaň měla tři fáze:  V reklamě hrálo velkou roli tajemství. Schválně byly zamlčovány některé informace, které byly později postupně odhalovány. Reklamní kampaň nabádala k opačnému chování, než se snažila dosáhnout.  Kampaň probíhala mnoha způsoby. Byly vysílány spoty v televizi a rozhlase, vycházela inzerce v tisku, v Praze se objevily světelné tabule (nejčastěji na zastávkách MHD, celkem 400). Český sen měl i vlastní internetové stránky a reklamní píseň. Ve třetí fázi reklama byla i v exteriérech a interiérech vozů pražské MHD a v prostorách metra.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Proběhl průzkum potenciálních zákazníků, při kterém proběhla návštěva hypermarketu s několika průměrnými rodinami. Zkoumalo se, co nakupují, co chtějí a vyžadují. Několik průměrných rodin bylo podrobeno analýze odborníkem na nákupní chování - doktorkou Jitkou Vysekalovou. Zastoupeny jsou všechny generace, od dětí po důchodce. Otázky byly: Jak vypadá váš den v nákupním středisku?, Co nakupujete?, Proč?, Jaký název by se vám líbil pro nový český hypermarket? atd.  FOCUS GROUP - pozornost, zájem skupiny: skupině náhodně vybraných jednotlivců se představuje reklamní kampaň ještě před spuštěním, reakce skupiny a názory se zaznamenávají.  VÝZKUM OČNÍ KAMEROU: posuzování reklamy, průzkum pomoci speciální helmy s dvěma kamerami, jedna sleduje oko, druhá sleduje kam se oko zaměřuje, počítač pak vyhodnocuje, na co se testovaný člověk zaměřil nejvíce, co zaujalo, co méně, nebo co úplně přeskočil. Testují se reklamní letáky ČESKÝ SEN + 2 konkurenčních hypermarketů. Vyhodnocují se čtyři základní složky letáku - Logo, headline, produkty, informace. výsledky u letáku ČESKÉHO SNU: logo 17%, headline 6%, produkty 70%, informace 7%; resumé - zvýraznit headline, málo čtený.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Rozpočet na film činil 19 milionů korun a byl hrazen z grantu Ministerstva kultury České republiky.  Autoři snímku na film volně navázali dokumentem \"Český mír\" (2010) o projektu amerického radaru, který měl být na území České republiky postaven.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Film byl několikrát oceněn, mimo jiné na filmových soutěžích v Krakově, Jihlavě, Jeonju (Jižní Korea), San Franciscu, Traverse City (ředitelem festivalu je Michael Moore), Lublani a Århusu. Získal cenu filmových kritiků Kristián 2005. Dne 8. září 2006 byl vysílán renomovaným bilinguálním německo-francouzským televizním programem Arte. Dne 26. září 2006 byl dokonce vysílán australskou televizí SBS, 1. května 2008 jej vysílala nizozemská televize VPRO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Český sen je název českého dokumentárního filmu, který měl premiéru v únoru 2004. Tvůrci ho označují slovy: „první česká filmová reality show“, celovečerní film o přípravě reklamní kampaně a otevření hypermarketu, který ve skutečnosti neexistoval.", "tgt_summary": "Czech Dream () is a 2004 documentary film directed by two Czech film directors, Vít Klusák and Filip Remunda. It recorded a large-scale hoax perpetrated by Klusák and Remunda on the Czech public, culminating in the opening event of a fake hypermarket in the Letňany neighborhood of Prague. The film was their graduation project for film school.", "id": 1760994}
{"src_title": "Guido Westerwelle", "tgt_title": "Guido Westerwelle", "src_document": [{"title": "Politická činnost.", "content": "Guido Westerwelle vstoupil do FDP v roce 1980. Od roku 1988 je členem spolkového předsednictva FDP. 8. února 1996 se stal poslancem Spolkového sněmu po abdikaci poslance Heinze Lanfermanna. V letech 1993-1999 byl také předsedou krajského vedení FDP v Bonnu. Mezi lety 1994 a 2001 pak během předsednictví Klause Kinkela a Wolfganga Gerhardta zastával funkci generálního sekretáře FDP, přičemž se významnou měrou podílel na přeměně programu strany (tzv. \"Wiesbadenské principy\") a vedl komisi, která program vypracovala.  4. května 2001 byl na spolkovém sjezdu v Düsseldorfu zvolen výraznou většinou nástupcem Wolfganga Gerhardta jako nejmladší spolkový předseda FDP. Nasměroval stranu zejména do oblasti vzdělávání a zdůraznil tradiční zájem FDP o hospodářskou politiku země. Snažil se též FDP profilovat vůči jejím tehdy dřívějším koaličním partnerům CDU/CSU a SPD-Zelení.  V parlamentních volbách roku 2002 vystoupil jako vůbec první kandidát na post kancléře v historii FDP. Volební výsledky FDP se zlepšily o 1,2 % na 7,4 %, ačkoliv původně bylo plánováno v „Projektu 18“ získat alespoň 18 % hlasů, k čemuž Westerwelle během volební kampaně v roce 2002 používal tzv. „Guidomobil“. Navštívil dokonce i účastníky televizní soutěže Big Brother, což mu vyneslo výtky, že z předvolební kampaně dělá zábavnou show.  V roce 2003 byl Westerwelle 79,8 % hlasy delegátů opět zvolen předsedou strany a 2005 na spolkovém sjezdu v Kolíně nad Rýnem s výsledkem 80,1 % hlasů potvrzen v úřadu. V roce 2007 ve Stuttgartu získal Westerwelle doposud nejlepší volební výsledek na spolkovém sjezdu: 87,6 % hlasů. 15. května 2009 byl na spolkovém sněmu potvrzen ve funkci 95,8 % hlasů a překonal tak svůj výsledek z roku 2007.  Po oznámení spolkových voleb v květnu 2005 byl Westerwelle 23. května 2005 nominován jako lídr FDP do parlamentních voleb. Westerwelle byl 2. července 2005 zvolen 48 ze 49 odevzdaných hlasů kandidátem FDP za volební obvod v Bonnu, kde ve spolkových volbách roku 2002 obdržel zhruba 14 procent hlasů prvovoličů. 10. července 2005 byl Westerwelle zvolen na 1. místo kandidátky FDP Severního Porýní-Vestfálska 93,1 procenty hlasů.  V roce 2005 při spolkových volbách ve volebním obvodu v Bonnu získal 8,7 % prvovoličů, ve volbách v roce 2009 ve stejném volebním obvodu 19,1 procent těchto hlasů. Po volbách 2005 do Spolkového sněmu se dohodl s Wolfgangem Gerhardtem, že jej v následujícím roce vystřídá ve funkci předsedy parlamentní frakce. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno, ovšem Westerwelle byl zvolen s horším výsledkem, než Wolfgang Gerhardt při svém předchozím znovuzvolení předsedou. Westerwelle nastoupil do této funkce 1. května 2006.  Po parlamentních volbách v roce 2009 nabídla Angela Merkelová Svobodným demokratům účast na vládě a Guido Westerwelle se stal ministrem zahraničí a zástupcem kancléřky. Avšak v průběhu roku 2011 přešla funkce předsedy FDP a vicekancléře na ministra hospodářství Philippa Röslera. Guido Westerwelle byl nadále až do jmenování třetí vlády Angely Merkelové po volbách do Spolkového sněmu 2013, ve kterých se FDP nedostala do parlamentu, ministrem zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Guido Westerwelle po maturitě v roce 1980 absolvoval studium právních věd na Univerzitě v Bonnu, které ukončil v roce 1987 první a v roce 1991 druhou právnickou státní zkouškou. V tomto roce byl také uznán za advokáta. V roce 1994 získal doktorát práv na Univerzitě v Hagenu s disertační prací na téma stranické právo a politické mládežnické organizace. Oba Westerwellovi rodiče jsou rovněž právníci.  Westerwelle žil v Bonnu a Berlíně. Jeho životním partnerem byl Michael Mronz, sportovní manažer dostihové soutěže CHIO v Cáchách a bratr bývalého profesionálního tenisty Alexandera Mronze. Westerwelle a Mronz spolu 27. září 2010 v Bonnu vstoupili do registrovaného partnerství.  Guido Westerwelle byl prvním politikem na spolkové úrovni, o jehož homosexualitě se veřejnost dozvěděla. Tato informace byla zveřejněna v roce 2001. Po Klausovi Wowereitovi a Ole von Beustovi tak byl Westerwelle třetím předním německým politikem, u něhož homosexualita neměla žádný vliv na poškození pověsti.  V roce 2013 založil nadaci \"\"Westerwelle Foundation. Stiftung für internationale Verständigung.\"\".  V červnu 2014 oznámila německá média, že Guido Westerwelle onemocněl akutní formou leukémie. Nemoc mu byla poprvé diagnostikována poté, co mu mělo býti operováno koleno. V březnu 2016 této nemoci podlehl.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Guido Westerwelle (27. prosince 1961 v Bad Honnef, Severní Porýní-Vestfálsko – 18. března 2016 v Kolíně nad Rýnem) byl německý politik. V letech 1994-2001 byl generálním sekretářem a od roku 2001 spolkovým předsedou Svobodné demokratické strany (FDP). Od roku 2006 byl rovněž předsedou parlamentní frakce FDP a od roku 2009 vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu. Od 28. října 2009 do roku 2011 byl zástupcem kancléřky (tato funkce je všeobecně nazývána vicekancléř) a zároveň ministrem zahraničí v kabinetu Angely Merkelové. V průběhu roku 2011 funkce předsedy FDP a vicekancléře od něj převzal ministr hospodářství Philipp Rösler. Guido Westerwelle byl nadále až do jmenování třetí vlády Angely Merkelové ministrem zahraničí.", "tgt_summary": "Guido Westerwelle (; 27 December 1961 – 18 March 2016) was a German politician who served as Foreign Minister in the second cabinet of Chancellor Angela Merkel and as Vice Chancellor of Germany from 2009 to 2011, being the first openly gay person to hold any of these positions. He was also the chairman of the Free Democratic Party of Germany (FDP) from May 2001 until he stepped down in 2011. A lawyer by profession, he was a member of the Bundestag from 1996 to 2013.", "id": 86144}
{"src_title": "Pěstounství", "tgt_title": "Foster care", "src_document": [{"title": "Charakteristika pěstounské péče.", "content": "Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, zabezpečované z jeho strany hmotnou podporou. Většinou se jedná o děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí postarat nebo o děti s rizikovou anamnézou, nejistou prognózou, děti s různými postiženími, psychicky deprivované, s poruchami psychického vývoje a děti starší. Pěstounská péče umožňuje život v rodině těm, kteří by se z různých důvodů nedostali do adopce a hrozilo by jejich setrvání v ústavní péči. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a končí nejpozději zletilostí nebo nabytím svéprávnosti dítěte.", "section_level": 1}, {"title": "Historie české právní úpravy.", "content": "Pěstounství se původně nazývalo schovanství a bylo od roku 1812 upraveno v § 186 obecného zákoníku občanského. Rodiče mohli své dítě kdykoli svěřit do péče pěstouna, pokud však mělo dojít k omezení práv takového \"schovance\", museli s pěstounem uzavřít smlouvu, kterou musel navíc schválit soud.  Po roce 1950 pěstounství z československého právního řádu zmizelo, tento právní institut nebyl obsažen ani v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ani v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, v původním znění. Vrátilo se až roku 1973 se zákonem č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, který byl později nahrazen zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Základní úpravu pak obsahoval zákon o rodině v § 45a-45d.  Od roku 2014 je pěstounství primárně upraveno v § 958-970 občanského zákoníku.", "section_level": 1}, {"title": "Formy pěstounské péče.", "content": "Od roku 2006, kdy byl uzákoněn nový institut pěstounské péče, existují dvě formy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstounská péče dlouhodobá (PP).", "content": "Péče je koncipována jako stabilní a dlouhodobé opatření. Oficiálně končí dosažením zletilosti dítěte, ale ve funkčních pěstounských rodinách mají přijaté děti pozici velmi podobnou vlastním dětem a zůstávají často tak dlouho, až dostudují nebo získají práci a osamostatní se. Je možné dětem propůjčit (pouze se souhlasem biologických rodičů) příjmení pěstounů.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD).", "content": "Poměrně nový institut „pěstounské péče na přechodnou dobu“ bývá někdy označován pojmem „profesionální pěstounská péče“, oběma pojmy je míněn tentýž model pěstounské péče. „Jde o rodinnou individuální formu péče, státem podporovanou, která by měla být nezletilým dětem poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů nebo i v zařízeních pro výkon pěstounské péče.“ Jedná se tedy o dočasnou péči o děti (maximálně 1 rok), u kterých je vysoká pravděpodobnost rychlého trvalého řešení - buď jiné formy náhradní rodinné péče nebo návratu do původní rodiny. Pěstounská rodina je od začátku připravována na brzký odchod dítěte. V přechodné pěstounské péči mohou být umístěny i děti, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv PPPD na socio-emoční vývoj dítěte.", "content": "Výhodou pěstounské péče na přechodnou dobu je, že dítě nemusí trávit žádný čas v ústavech a dětských domovech a významně se tím snižuje riziko syndromu citové deprivace. Protože jedním z cílů PPPD je dosažení pobytu dítěte v rodinném prostředí od co nejnižšího věku, pak je dobré znát psychický vývoj dítěte s akcentem na rané období:", "section_level": 3}, {"title": "Práva a povinnosti pěstounů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Práva.", "content": "Mezi práva pěstounů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Povinnosti.", "content": "Mezi povinnosti pěstounů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Dávky pěstounské péče.", "content": "V České republice jsou dávky pěstounské péče od 1. ledna 2013 upraveny zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvek na úhradu potřeb dítěte.", "content": "Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do PP, tak do PPPD. Pokud je dítě nezletilé, příspěvek se poskytuje samozřejmě k rukám pěstouna. Nárok je zachován i po dosažení zletilosti dítěte (tj. 18. rok věku), nejdéle však do 26. roku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale žije s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti pěstounem. Co se týká příspěvku pro dítě v PPPD, dítě tento typ dávky pobírá samozřejmě do doby, než opustí přechodnou rodinu.  Výše příspěvku za 1 kalendářní měsíc:  Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, činí dávka:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek při ukončení pěstounské péče.", "content": "Tato dávka není určena pěstounům, nýbrž samotnému dítěti. Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Příspěvek je jednorázový a činí 25 000 Kč.  Ač má dítě nárok na příspěvek při ukončení PP i PPPD, může nastat odlišnost v rámci doby vzniku nároku na něj. Závisí to na příspěvku na úhradu potřeb dítěte. Dítěti v PPPD na něj zaniká nárok vždy ukončením péče, to znamená nejpozději zletilostí. Avšak PP může v určitém případě trvat až do 26 let věku dítěte, pak se tedy může prodloužit doba vzniku nároku dítěte na příspěvek při ukončení pěstounské péče. V tom může nastat rozdíl vztahující se k časovému nároku na vyplacení tohoto příspěvku.", "section_level": 2}, {"title": "Odměna pěstouna.", "content": "Nárok na odměnu pěstouna má pečující osoba a osoba v evidenci, ale značně se liší její výše v rámci jednotlivých institutů pěstounské péče.  Osoba pečující má nárok na odměnu po dobu trvání péče o svěřené dítě. Po zletilosti svěřeného dítěte jen do doby, dokud zletilé nezaopatřené dítě pobírá příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Osoba v evidenci má nárok na odměnu po dobu zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat PPPD (i když nemá momentálně svěřeno žádné dítě, výše odměny osoby v evidenci není odvislá od počtu dětí svěřených do PPPD).  Výše odměny pěstouna za 1 kalendářní měsíc:  Za každé další dítě svěřené do PP se zvyšuje odměna pěstouna o 4 000 Kč.  V případě, že je osobě v evidenci svěřeno dítě do jiné péče, než je PPPD, zvyšuje se za každé takové dítě odměna pěstouna o 4.000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek při převzetí dítěte do péče.", "content": "Nárok na tento jednorázový příspěvek má dlouhodobý pěstoun (tj. osoba pečující), nikoliv pěstoun na přechodnou dobu (tj. osoba v evidenci). Výše příspěvku se odvíjí od toho, kolik let bylo konkrétnímu dítěti při svěření do péče.  Výše příspěvku, jde-li o dítě ve věku:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla.", "content": "Tuto dávku lze využít jedině v rámci institutu PP, nikoliv PPPD. Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v PP nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu pěstouna. Výše příspěvku činí buď 70 % pořizovací ceny vozidla, nebo prokázaných výdajů na úhradu oprav vozidla, nejvýše však do částky 100 000 Kč. Součet těchto příspěvků poskytnutých osobě pečující v období posledních 10 kalendářních let před dnem podání žádosti nesmí přesáhnout 200.000 Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné výchovy v České republice. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Tuto formu náhradní rodinné péče může soud zvolit, pokud o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník. Takto rozhoduje na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. Pěstounem může být fyzická osoba nebo v určitých případech manželský pár, který je k této péči o dítě vhodný, poskytuje záruku řádné výchovy dítěte a mají bydliště na území České republiky.", "tgt_summary": "Foster care is a system in which a minor has been placed into a ward, group home (residential child care community, treatment center, etc.), or private home of a state-certified caregiver, referred to as a \"foster parent\" or with a family member approved by the state. The placement of the child is normally arranged through the government or a social service agency. The institution, group home or foster parent is compensated for expenses unless with a family member.", "id": 793266}
{"src_title": "Beta-laktam", "tgt_title": "Beta-lactam", "src_document": [{"title": "Klinický význam.", "content": "Beta-laktamový kruh je součástí struktury některých skupin antibiotik jako jsou peniciliny, cefalosporiny, karbapenemy a monobaktamy, které se souhrnně nazývají beta-laktamová antibiotika. Téměř všechna tato antibiotika fungují na principu inhibice biosyntézy v buněčné stěně bakterie, což má pro bakterii smrtící účinek; každá populace bakterií ovšem obvykle obsahuje skupinu, která je vůči β-laktamovým antibiotikům odolná. Antibiotická rezistence se objevuje jako důsledek exprese jednoho z mnoha beta-laktamázových genů. V různých druzích bakterií bylo nalezeno více než 1 800 beta-laktamázových enzymů. Tyto enzymy se značně liší v chemické struktuře a katalytické účinnosti. Pokud populace bakterií obsahuje tyto odolné skupiny, léčba β-laktamy může vést ke zvýšení četnosti odolných kmenů a tím i jejich nebezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První syntetický beta-laktam připravil roku 1907 Hermann Staudinger reakcí Schiffovy báze anilinu a benzaldehydu s difenylketenem [2+2] cykloadicí (Ph označuje fenylovou funkční skupinu):  Do roku 1970 byl výzkum beta-laktamů zaměřen především na peniciliny a cefalosporiny, poté však byla popsána řada dalších struktur.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "K výrobě beta-laktamů se používá Breckpotova syntéza, tedy cyklizace aminokyselin za použití Grignardových činidel:", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita.", "content": "Kvůli úhlovému napětí jsou β-laktamy mnohem snáze hydrolyzovatelné než větší laktamy nebo lineární amidy. Toto napětí se zvyšuje připojením dalšího cyklu, jak je tomu ve většině β-laktamových antibiotik, což je způsobeno omezením amidového charakteru β-laktamu kvůli aplanaritě (nerovinnosti) systému. Dusíkový atom ideálního amidu má sp hybridizované orbitaly kvůli rezonanci a molekuly s sp hybridizované atomy mají tvar trojúhelníku. Pokud úhlové napětí narušuje tuto strukturu, rezonance amidové vazby se snižuje a karbonylová skupina získává více ketonový charakter. Nositel Nobelovy ceny Robert Burns Woodward popsal parametr \"h\" jako jednotku výšky trigonální pyramidy určené dusíkem (ve vrcholu) a třemi připojenými atomy. \"h\" odpovídá síle β-laktamové vazby, kde menší hodnota (planárnější tvar molekuly, blíže k ideálnímu amidu) znamená silnější vazbu a menší reaktivitu sloučeniny. Monobaktamy mají hodnoty \"h\" mezi 0,05 a 0,10 Å. U cefemů je to 0,20–0,25 Å. Penemy mají hodnoty v rozmezí 0,40–0,50 Å, zatímco karbapenemy a klavamy 0,50–0,60 Å a jsou tak z β-laktamů nejnáchylnější k hydrolýze.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní použití.", "content": "Nové studie ukázaly, že beta-laktamy mohou podstoupit polymerizaci za otevření kruhu, čímž vznikají amidové vazby, které utváří 3-nylonové polymery. Hlavní řetězce těchto polymerů jsou stejné jako u peptidů, což jim dává biologickou funkčnost. Tyto 3-nylonové polymery mohou napodobovat antimikrobiální peptidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beta-laktamy (β-laktamy) jsou organické sloučeniny, které ve svých molekulách mají čtyřčlenný laktamový cyklus. Pojmenování vychází ze skutečnosti, že dusíkový atom nahrazuje β-uhlík. Nejjednodušším β-laktamem je azetidin-2-on.", "tgt_summary": "A beta-lactam (β-lactam) ring is a four-membered lactam. A \"lactam\" is a cyclic amide, and \"beta\"-lactams are named so because the nitrogen atom is attached to the β-carbon atom relative to the carbonyl. The simplest β-lactam possible is 2-azetidinone. β-lactams are significant structural units of medicines.", "id": 246423}
{"src_title": "Pachysandra", "tgt_title": "Pachysandra", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pachysandry jsou stálezelené, plazivé nebo vystoupavé polokeře nebo vytrvalé byliny. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, měkké až slabě kožovité, na vrcholu zubaté nebo řidčeji celokrajné, střídavé. Žilnatina je tvořena 2 nebo 3 páry postranních žilek, od báze bývá dlanitě trojžilná (triplinervní). Květy jsou uspořádány ve vrcholových klasech. V koncové části klasu bývají samčí květy a v dolní části samičí, zřídka jsou květenství jednopohlavná. Květy jsou drobné, bílé nebo růžové. Samčí květy mají 4 okvětní lístky ve 2 kruzích a obsahují 4 vyčnívající tyčinky a sterilní zbytek semeníku. Samičí květy mají 4 až 6 okvětních lístků, semeník je srostlý ze 2 nebo 3 plodolistů, se stejným počtem komůrek a dlouhých čnělek. Na vrcholu čnělky je dlouze sbíhavá blizna. Plodem je dužnatá peckovice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod pachysandra zahrnuje 3 druhy. Dva z nich se vyskytují ve východní Asii, jeden (pachysandra poléhavá) v jihovýchodních oblastech USA.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "V České republice je jako půdopokryvná rostlina pěstována zejména pachysandra klasnatá (\"Pachysandra terminalis\"), řidčeji i pachysandra poléhavá (\"Pachysandra procumbens\"). Od obou druhů existují i zahradní kultivary.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pachysandry jsou málo náročné rostliny, které se vysazují na stinné až polostinné stanoviště. Vytvářejí kompaktní a celoročně vzhledný koberec sytě zelených listů, který vydrží bez ošetřování desítky let a pohlcuje opadávající listí. Rostou v lehčích i těžších půdách, vhodný je přídavek humusu či rašeliny. Kořeny jsou mělké a nekonkurují ostatním dřevinám. Pachysandry se množí dělením nebo řízkováním vrcholovými řízky v létě. Novou výsadbu je vhodné opatřit lehkým zimním krytem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pachysandra (\"Pachysandra\"), též tlustonitník, je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi zimostrázovité (\"Buxaceae\"). Zahrnuje 3 druhy bylin a polokeřů, rozšířených ve východní Asii a jv. USA. Pachysandry se pěstují v České republice jako stálezelené půdopokryvné rostliny, zejména pachysandra klasnatá.", "tgt_summary": "Pachysandra is a genus of five species of evergreen perennials or subshrubs, belonging to the boxwood family Buxaceae. The species are native to eastern Asia and southeast North America, some reaching a height of, with only weakly woody stems. The leaves are alternate, leathery, with a coarsely toothed margin, and are typically long. The small uni-sexual blooms are greenish-white and produced in late spring or early summer.", "id": 2303661}
{"src_title": "Ša'arej Tikva", "tgt_title": "Sha'arei Tikva", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se na v nadmořské výšce 185 metrů na západním okraji Samařska, v místech kde hornatina Samařska přechází v pahorky na pomezí Šaronské planiny. Ša'arej Tikva leží cca 8 kilometrů jihovýchodně od města Kalkílija, cca 15 kilometrů západně od města Ariel, cca 42 kilometrů severozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 25 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu.  Osada je na dopravní síť Západního břehu Jordánu napojena pomocí takzvané Transsamařské dálnice, která probíhá cca 2 kilometry jižně od Ša'arej Tikva a která zajišťuje spojení jak s vnitrozemím Západního břehu Jordánu a s městem Ariel, tak s aglomerací Tel Avivu.  Ša'arej Tikva leží v kompaktním bloku izraelských vesnic na západním okraji okupovaného Západního břehu Jordánu, jen cca 3 kilometry od Zelené linie, která odděluje území Izraele v mezinárodně uznávaných hranicích. Součástí tohoto bloku jsou ještě obce Elkana a Ec Efrajim. Západně leží ještě izraelská osada Oranit, která je ale od ostatních oddělena palestinskou vesnicí Azzun Atma.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Obec Ša'arej Tikva vznikla v roce 1983. První obyvatelé se sem nastěhovali v roce 1985. Od počátku mělo jít o sídlo městského rezidenčního charakteru. Původně měla být nová obec na návrh vlády pojmenována Toafot. Později na návrh místního obyvatele jméno změněno do současné podoby. V počáteční fázi osidlování, před výstavbou Transsamařské dálnice, vedl jediný přístup do obce skrz izraelské město obývané izraelskými Araby Kafr Kasim. V současnosti funguje v osadě zdravotní středisko, sportovní areál, knihovna a obchodní centrum.  Obec sestává z několika čtvrtí. Kromě vlastní Ša'arej Tikva je to Nof Harim na severovýchodní straně obce. Počátkem 21. století byla Ša'arej Tikva společně se sousedními izraelskými osadami zahrnuta do Izraelské bezpečnostní bariéry. Trasa bariéry ovšem na izraelskou stranu zahrnula i palestinskou vesnici Azzun Atma. Ta byla proto dodatečně obklopena samostatným bezpečnostním plotem a na severu propojena s okolními arabskými vesnicemi. Průchod skrz kontrolní stanoviště je ale střežen izraelskou armádou a tato situace, kdy se vesnice Azzun Atma stala faktickou enklávou izolovanou od okolních arabských sídel, je terčem kritiky. Blok osad okolo Ša'arej Tikva si Izrael hodlá ponechat i po případné mírové dohodě s Palestinci. V květnu 2008 Ehud Barak schválil výstavbu dalších 32 bytových jednotek v nové čtvrti obce Ša'arej Tikva.  V roce 2008 izraelské ministerstvo vnitra navrhlo sloučit osady Ec Efrajim, Elkana, Ša'arej Tikva a Oranit do jednoho města, které by se administrativně vydělilo z Oblastní rady Šomron a mělo by téměř 15 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Ša'arej Tikva je složeno z 60 % nábožensky založených a 40 % sekulárních Izraelců. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 4400 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 4500 osob).  Formálně jde sice o sídlo vesnického typu (bez statutu místní rady ani města), ve své kategorii ovšem jde o poměrně lidnatou rezidenční obec městského typu, s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 5500 lidí.  \"údaje od roku 2010 zaokrouhleny na stovky\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ša'arej Tikva ( שַׁעֲרֵי תִּקְוָה, doslova „\"Brány naděje\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Sha'are Tiqwa, přepisováno též Sha'arei Tikva nebo Shaare Tikvah) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu, v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Šomron (Samařsko).", "tgt_summary": "Sha'arei Tikva (, \"lit.\" Gates of Hope) is an Israeli settlement in the West Bank at an elevation of 200 metres. Located northeast of Rosh HaAyin and one kilometre east of the Green Line near Elkana, it is organised as a community settlement and falls under the jurisdiction of Shomron Regional Council. It had a population of around 6,000 as of January 2017.", "id": 146562}
{"src_title": "Jitrocel", "tgt_title": "Plantago", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rod je kosmopolitní, roste téměř po celé zeměkouli. Jeho semena jsou většinou hodně lepivá a jednotlivé druhy se s lidmi rychle šířily do nově osídlovaných oblastí. Druhy mají rozmanité podmínky svého růstů, vyskytují se od teplých oblastí v blízkosti mořské hladiny až po chladné vysoké hory, od bažinatých míst až po suchá písčitá území. V přírodě České republiky roste 11 druhů a 2 uznávané hybridy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jitrocele jsou byliny nebo zřídka malé keře, které jsou jednoleté, dvouleté až vytrvalé, někdy jsou lysé a jindy hustě chlupaté, většinou jsou bezlodyžné. Koření oddenkem nebo jen vláknitými kořínky. Jednoduché řapíkaté listy vyrůstající v přízemních růžicích bývají čárkovité, kopinaté, elipsovité až okrouhlé, po obvodě celistvé či oddáleně zubaté, někdy jsou zvlněné nebo mají několik laloků, řídce jsou i dlanitě zpeřené a obvykle mají výraznou podélnou žilnatinu.  Z růžice vyrůstá jeden nebo více bezlistých stvolů, na jehož vrcholu se vyvíjí válcovité nebo kulovité květenství klas nebo ojediněle pouze jediný květ. Jeho květy jsou dimorfní, oboupohlavné, čtyřčetné a vyrůstají z paždí šupinatých listenů. Kališní cípy jsou stejné, nebo jsou dva větší a dva menší. Holá nebo chlupatá koruna bývá nálevkovitá či trubkovitá s náhle rozšířeným koncem a je čtyřlaločná s nazpět vyhnutým lemem. Trubka je trvalá a stejně tak dlouhá, nebo o málo delší než kalich. Z trubky vyčnívají čtyři tyčinky nesoucí vejčité nebo podlouhlé prašníky. Kulovitý semeník s jedním až mnoha vajíčky je obvykle dvoudílný, čnělka je dlouhá a chlupatá, blizna jednoduchá. Placentace bývá axiální nebo řidčeji bazální. Opylovány jsou nejčastěji větrem, jen málo hmyzem. Ploidie rodu jitrocel může být 2n = 8, 2n = 10, 2n = 12, 2n = 16 a 2n = 24.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plodem je nejčastěji tobolka s víčkem, někdy tobolka nepukavá nebo oříšek. Mívá od jednoho po mnoho semen která za vlhka slizovatí. Semena jsou žlutá, hnědá nebo černá, 1 až 4 mm dlouhá, mají bochníkovitý tvar nebo jsou nepravidelně vícehranná a jejich osemení mívá drobné důlky. Po okolí jsou semena šířena větrem, vodou, zvířaty nebo lidmi a jejich technikou na kterou se za vlhka lepí. Jitrocel se šíří i vegetativně rozrůstáním podzemních oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnohé druhy jitrocele jsou posuzovány jako plevele, které nelze snadno vymýtit. Produkují velké množství životaschopných semen a obvykle nejsou příliš náročné na prostředí, ve kterém rostou. Mezi světlé výjimky patří např. jitrocel kopinatý, který je považován za léčivou bylinu působící proti kašli, a navíc má protizánětlivé a antibiotické účinky. Mezi léčivky patří také v ČR nerostoucí druh jitrocel vejčitý, z jehož semen se získává kvalitní vláknina používána ve zdravotnictví i v potravinářství.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice rostou tyto druhy z rozsáhlého rodu jitrocel: Některé druhy jitrocele se občas mezi sebou kříží a v české přírodě se ustálily hybridy:  Ještě v prvé polovině 20. století vzácně rostl na Moravě v okolí Břeclavě  V evropské přírodě se dále vyskytují tyto druhy: \"Plantago albicans\" L., \"Plantago amplexicaulis\" Cav., \"Plantago argentea\" Chaix, \"Plantago aristata\" Michx., \"Plantago asperrima\" (Gand.) Hervier, \"Plantago bellardii\" All., \"Plantago cornuti\" Gouan, \"Plantago crassifolia\" Forssk., \"Plantago cretica\" L., \"Plantago lagopus\" L., \"Plantago loeflingii\" L., \"Plantago macrorhiza\" Poir., \"Plantago maxima\" Juss. ex Jacq., \"Plantago minuta\" Pall., \"Plantago monosperma\" Pourr., \"Plantago nivalis\" Boiss., \"Plantago notata\" Lag., \"Plantago ovata\" Forssk., \"Plantago reniformis\" Beck, \"Plantago sempervirens\" Crantz, \"Plantago schwarzenbergiana\" Schur, \"Plantago squarrosa\" Murray, \"Plantago subulata\" L., \"Plantago tenuiflora\" Waldst. & Kit.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jitrocel (\"Plantago\") je rod bylin patřící do čeledi jitrocelovitých. Rod je hodně variabilní, čítá okolo 275 druhů a mnoho poddruhů.", "tgt_summary": "Plantago is a genus of about 200 species of small, inconspicuous plants commonly called plantains or fleaworts. The common name plantain is shared with the unrelated cooking plantain, a kind of banana. Most are herbaceous plants, though a few are subshrubs growing to tall.", "id": 1408039}
{"src_title": "Třída Bremen", "tgt_title": "Bremen-class cruiser", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Výzbroj lodí tvořilo deset 105mm kanónů v jednohlavňové lafetaci a dva 450mm torpédomety. Pancéřová ochrana byla omezena pouze na 50 mm silnou pancéřovou palubu a velitelskou věž se 100 mm pancířem. Pohonný systém křižníku \"Lübeck\" se od ostatních lodí třídy lišil použitím turbín Parsons o výkonu 10 340 kW. \"Lübeck\" dosahoval rychlostí až 23,5 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy.", "content": "Všechny křižníky této třídy bojovaly v první světové válce. \"Leipzig\" byl součástí Německé východoasijské eskadry admirála von Spee. Podílel se na zničení britské křižníkové eskadry v bitvě u Coronelu. Samotný \"Leipzig\" byl o měsíc později potopen palbou britských křižníků HMS \"Cornwall\" a HMS \"Glasgow\" v bitvě u Falklandských ostrovů. Padla většina posádky včetně velitele lodi.  \"Bremen\" se potopil 17. prosince 1915 poblíž města Ventspils v dnešním Lotyšsku na ruské mině. \"Hamburg\" se účastnil bitvy u Jutska a od roku 1917 byl v druhé linii. Válku přečkal a potopen byl až za druhé světové války. V roce 1944 ho v Hamburku potopil nálet. \"Berlin\" byl v letech 1915–1916 používán jako minonoska a v roce následujícím byl vyřazen. Válku přečkal a sešrotován byl až v roce 1947.  \"Lübeck\" sloužil od roku 1917 při výcviku. Po válce byl předán Velké Británii a sešrotován. \"München\" také bojoval v bitvě u Jutska. Po válce byl rovněž předán Velké Británii a sešrotován. \"Danzig\" bojoval v první bitvě u Helgolandské zátoky v roce 1914. V květnu 1915 ho poškodila mina a v roce 1917 byl přeleden k výcviku. I on po válce připadl Velké Británii a byl sešrotován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Bremen byla třída lehkých křižníků Kaiserliche Marine. Tvořily ji jednotky \"Bremen\", \"Hamburg\", \"Berlin\", \"Lübeck\", \"Leipzig\" a \"Danzig\", postavené v letech 1902–1907.", "tgt_summary": "The \"Bremen\" class was a group of seven light cruisers built for the Imperial German Navy in the early 1900s. The seven ships,,,,,,, and, were an improvement upon the previous. They were significantly larger than the earlier class, and were faster and better armored. Like the \"Gazelle\"s, they were armed with a main battery of ten 10.5 cm SK L/40 guns and a pair of torpedo tubes.", "id": 293476}
{"src_title": "Blagoevgrad", "tgt_title": "Blagoevgrad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sídlo je díky svým teplým pramenům starobylé a již ve 3. století př. n. l. v jejich okolí vzniklo thrácké sídliště Skaptopara. O něm existuje písemnost z roku 238, kdy místní obyvatelé zaslali žádost římskému císaři Gordianovi III., aby se dvě míle od města mohly konat několikrát za rok trhy, s výročním trhem od 1. do 15. října.  S příchodem Slovanů původní sídlo zaniklo a bylo obnoveno až za osmanského panství v 15. století.  Jeho jméno se opakovaně měnilo a vesměs bylo odvozeno z tureckého slova \"cuma\" (džuma – pátek), což byl zdejší trhový den: Cuma Pazarı, Cuma, Banya, Orta Cuma, Cumaya, Yukarı Cuma, Gorna Džumaja. V polovině 16. století ho navštívil Evlija Čelebi a zaznamenal 200 domů, 80 obchodů a množství minerálních pramenů. Na počátku 19. století se na východním předměstí začali usazovat Bulhaři, nicméně ještě ve 30. letech ho francouzský cestovatel Ami Boué popsal jako město se třemi až čtyřmi tisíci obyvateli, vesměs Turky a Pomaky. V roce 1844 byl zde postaven první kostel, což o rok později zaznamenal i ukrajinský cestovatel Viktor Grigorovič, a v roce byla otevřena místní bulharská knihovna. V důsledku rusko-turecké války došlo k pohybu obyvatelstva, takže v roce 1891 zde bylo zaznamenáno 1 200 domů, převážně nových, přičemž přistěhovalci byli především Romové, Řekové a Arumuni, kdežto bulharská populace oslabila. Přesnější obrázek dává sčítání lidu z roku 1900 – z 6 440 obyvatel bylo 4 500 Turků, 1 250 Bulharů, 250 Arumunů, 200 Cikánů, 180 Židů a 60 Řeků.  Město se stalo součástí Bulharska během první balkánské války, když do něj 5. října 1912 vstoupila bulharská vojska. Za druhé balkánské války bylo turecké obyvatelstvo vyhnáno a město dosídleno bulharskými utečenci především z Makedonie, takže z odhadovaných 7 tisíc obyvatel v roce 1916 zde žilo jen 30 tureckých rodin a 100 rodin ostatních nebulharských národností. Významného pokroku dosáhlo město ve 20. letech – byla založena dvě gymnázia a archeologické muzeum, město bylo elektrifikováno, rozvinulo se lázeňství využívající teplých pramenů, v důsledku čehož bylo postaveno vícero hotelů. V roce 1934 byla dostavěna veřejná vodovodní síť a o tři roky později byla do města dovedena železnice. V roce 1950 bylo město přejmenováno po politikovi Dimitru Blagoevovi a poté byly k němu postupně připojeny dvě blízké dědiny. Na počátku 80. let byl přepracován územní plán a podle něj pak přestavěno centrum města, a to především administrativními budovami.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nachází se tu velký závod na zpracování tabáku, pivovar, \"Blagoevgradská americká univerzita\" a \"Jihozápadní univerzita Neofita Rilského\".", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 74 882 obyvatel a je zde trvale hlášeno 82 156 obyvatel. Podle sčítání 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Blagoevgrad (, do roku 1950 \"Го̀рна Джумая̀\") je město na jihozápadě Bulharska asi 100 km jižně od hlavního města Sofie. Leží na březích řeky Blagoevgradska Bistrica a v blízkosti pohoří Rila a Pirin, nedaleko hranic se Srbskem a Severní Makedonií. Poblíž města vede mezinárodní dálnice E-79 a železnice, která spojuje střední Evropu a Řecko.", "tgt_summary": "Blagoevgrad (Bulgarian: Благо̀евград) is а town in Southwestern Bulgaria, the administrative centre of Blagoevgrad Municipality and of Blagoevgrad Province, with a population of 70,881 inhabitants(). It lies on the banks of the Blagoevgradska Bistritsa River.", "id": 782415}
{"src_title": "Zajíc polní", "tgt_title": "European hare", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Zajíc polní dorůstá délky 50–70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5–6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem, běhá běžně 40 km/h a v nebezpečí až 74 km/h a dobře kličkuje. Protože má přední nohy oproti zadním poměrně krátké, je rychlejší při běhu do kopce, než dolů. Při prudkém úprku z kopce dolů někdy klopýtá a dokonce dělá kotrmelce! Výborně skáče do výšky přes 1 m a do dálky až 6 m. Zajíc má vynikající smysly: o skvělém sluchu svědčí dlouhé ušní boltce, které jsou na konci černé, zatímco zorné pole dosahuje při panáčkování až rozsahu 360 stupňů. Zajíc panáčkuje jednak proto, aby se rozhlédl, ale také při imponování. Lépe však vidí za soumraku než za plného světla. Není pravda, že zajíc spí s otevřenýma očima. Také čich a hmat má zajíc velmi jemný, k recepci hmatu slouží hlavně dlouhé vousy (vibrisy) v blízkosti čumáku.  Zajíc polní je zbarvený žlutohnědě až šedohnědě, mláďata jsou obvykle tmavší. Špičky uší jsou černé, také ocas je shora tmavý, zespodu je však bílý, stejně jako břicho a vnitřní strana nohou. Pohlaví se od sebe neliší. Zimní srst je hustší a světlejší než letní. Zajíc líná dvakrát ročně, na jaře a na podzim.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Zajíc polní obývá většinu území Evropy kromě některých ostrovů. Na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii v oblasti jihozápadní Sibiře a severního Kazachstánu, kam se rozšířil v posledních 150 letech v souvislosti se zemědělstvím. Jako nepůvodní druh byl lidmi vysazen např. v Irsku, kde dříve nežil, ale také na mnoha místech mimo Evropu, např. v Severní i Jižní Americe (zvláště v Chile) nebo v Austrálii a na Novém Zélandu. Zajíc je původně stepní živočich a jeho šíření do střední a západní Evropy napomohl rozvoj zemědělství již od doby neolitu, kdy rolníci mýtili lesy a zakládali pole. Zajíci preferují pole a louky s remízky, křovinatými mezemi a menšími lesíky, případně okraje lesů a paseky. Vyhýbají se hustým lesům, místy však stoupají poměrně vysoko do hor. V zimě se drží spíše v křovinách a na okrajích lesů, přes léto preferují otevřenou krajinu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Zajíc polní žije mimo období páření samotářsky a obhajuje si teritorium, které má rozsah 7–50 ha, velikost teritoria kolísá podle hustoty populace zajíců a podle dostupnosti potravy (např. v horách jsou teritoria větší). Na svém teritoriu má zajíc cestičky, po kterých chodí, a také několik pelechů. Zaječí pelech (pekáč) je miskovitá prohlubeň pod keřem nebo jen v blízkosti drnu či hroudy. V zimě se někdy dá zavát sněhem. Zajícům vadí promáčení srsti, ze svých cestiček proto důsledně odstraňují rostliny, aby se o ně po dešti neurousali. Po dešti zajíci rádi běhají po silnicích, což je mnohdy stojí život.  Zajíc polní je býložravý, přes léto požírá zejména různé byliny, zbytky plodin po sklizni, přes zimu okusuje i větve a na jaře vyhledává také mladé pupeny. Zajíc tráví potravu dvakrát, poprvé nedokonale a vyloučený kašovitý trus opět sežere. Teprve pak je potrava lépe strávena a její zbytky zajíc vyloučí v podobě kulatých hnědých bobků. Své území si značkuje sekretem pachových žláz. Zajíc se skoro neozývá, v nebezpečí varuje dupáním, podobně jako králík. Pokud je poraněný nebo jinak ohrožený, např. pronásledovaný psem, hlasitě naříká. Tento nelibozvučný, silný hlas, který se podobá mňoukání kočky, myslivci označují jako vřeštění. Myslivci napodobují zaječí vřeštění pomocí vábničky, aby přivábili na dostřel lišku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samotářští zajíci se sdružují v malé hloučky jen v době páření (honcování), to začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i v lednu nebo v prosinci a trvá až do srpna nebo do září. Vidíme-li tedy na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod zajíců. Zaječí samci se v době honcování též perou mezi sebou, a to údery předních tlapek, takže jejich zápasy připomínají box. Právě toto chování dalo příčinu anglickému rčení „bláznivý jako zajíc v březnu“, které našlo uměleckou odezvu v Carrollově \"Alence v říši divů\". Březost trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Pokud se narodí více než pět mláďat, přebytečná obvykle uhynou. Mláďata se rodí plně osrstěná a na rozdíl od mláďat králíka divokého vidí, mají též vyvinutou termoregulaci. Zaječka je ukládá v nadzemním pelechu a navštěvuje je, jen aby je nakojila. Po dvou týdnech zajíčci přechází na pevnou potravu a po měsíci se osamostatňují a matka se znovu páří. Samci o mláďata nepečují vůbec a mohou vůči nim být dokonce agresívní. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života. Chov zajíců činí potíže, protože kvůli své lekavosti vyžadují velký prostor a vůči sobě jsou značně agresívní. Při odchovu mláďat se doporučuje sušené mléko pro štěňata, kravské mléko nelze použít.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé, nemoci a ekologické hrozby.", "content": "Mezi přirozené predátory zajíců patří větší dravci, zejména jestřábi, orli a výři, ze savců větší šelmy, např. lišky nebo vlci.  Zajíci preferují suché podnebí. Škodí jim také moderní způsob zemědělského hospodaření spojený s užíváním pesticidů, rozoráváním mezí a pěstování nových plodin, zvláště řepky a kukuřice, které nejsou pro zajíce poživatelné. Po žních, když jsou naráz sklizeny velké plochy obilí, zajíci často trpí hladem. Především ve vlhkých letech se mezi nimi šíří také některá onemocnění, např. kokcidióza, tularémie či brucelóza. Naproti tomu parazité napadají zajíce poměrně málo. Mnoho zajíců zahyne na silnicích pod koly aut.", "section_level": 1}, {"title": "Zajíc a člověk.", "content": "Kvůli novým zemědělským postupům na území mnoha evropských států populace zajíců v druhé polovině 20. století drasticky poklesla. Ještě počátkem 70. let se v Česku ulovilo více než milion zajíců, ale v roce 1979 jen 100 000 kusů, populace dále klesala, v roce 1993 se ulovilo jen 37 500 kusů. V posledních dvou desetiletích se pokles podařilo zastavit a v České republice se opět ročně uloví asi 70 000 zajíců. Zajíci se loví od 1. 11. do 31. 12. obvykle na společných honech, povolen je také lov se sokolnickými dravci – pro lov zajíců se hodí samička jestřába nebo orel. Živí zajíci se chytají do tenat. V některých zemích se provádí i štvaní zajíců s chrty, známé už od starověkého Egypta.  Dříve docházelo k přemnožení zajíců, hustota byla až 2000 zajíců na 1000 hektarů a dovedli tak působit velké škody zemědělcům i lesníkům, protože rádi okusují dřeviny, hlavně listnaté.. Zajíc poskytuje maso, kůži a srst, z níž se dříve zhotovovala plst na výrobu mysliveckých klobouků. Staří Slované i Baltové věřili, že zajíc přináší smůlu, pokud přeběhne člověku přes cestu. Za zvlášť zlé se pokládalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Nebylo radno ani vyslovovit jeho pravé jméno, proto se často oznaćoval pozměněným nebo zástupným jménem, v Čechách např. macek, janek, polňák, ušák, ušatec. Zajíc byl spojován s podsvětím a čarodějnictvím, ale také s plodností.  Především ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc, což má původ v kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, již měl zajíc doprovázet. Zajíc je čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu; staří Číňané, ale také např. Aztékové znali mýtus o zajíci, který sídlí na Měsíci, neboť jim tvar měsíčních skvrn připomínal siluetu zajíce. V afrických, ale také např. vietnamských bajkách bývá zajíc prezentován jako mazaný šibal, který obvykle napálí ostatní zvířata.  Naproti tomu ve slavné Ezopově bajce předstihne ješitného zajíce pomalá ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění, např. ve výzdobě katedrály v Paderbornu, objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník. Jedná se o symbol Nejsvětější Trojice, avšak podobný symbol se objevuje i v buddhistickém umění v centrální Asii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zajíc polní (\"Lepus europaeus\") je hojný druh zajíce žijící na velkém území Evropy a západní Asie. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován. V současné době populace zajíce polního na většině území ČR výrazně klesá.", "tgt_summary": "The European hare (\"Lepus europaeus\"), also known as the brown hare, is a species of hare native to Europe and parts of Asia. It is among the largest hare species and is adapted to temperate, open country. Hares are herbivorous and feed mainly on grasses and herbs, supplementing these with twigs, buds, bark and field crops, particularly in winter. Their natural predators include large birds of prey, canids and felids. They rely on high-speed endurance running to escape predation, having long, powerful limbs and large nostrils.", "id": 2437279}
{"src_title": "Strana Práv Občanů", "tgt_title": "Party of Civic Rights", "src_document": [{"title": "Program.", "content": "Strana práv občanů předkládá ve svém programu komplexní návrh změny umožňující aktivním a sebevědomým občanům plnohodnotný vlastní výběr svých politických představitelů. Tato změna zahrnuje sedm bodů, a to:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Pro utvoření subjektu se na sjezdu v říjnu 2009 vyslovila většina přítomných členů občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana. Sám Miloš Zeman, který stanul v čele přípravného výboru SPO, označil za základní cíl formace rozšíření práv voličů, např. v podobě zavedení přímé volby starostů i hejtmanů, přijetí zákona o obecném referendu či umožnění panašování (výběru konkrétních osobností napříč kandidátkami) též při volbách do poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstev. SPO v programu k volbám do poslanecké sněmovny roku 2010 navrhovala obnovení daňové progrese a léčbu krize podporou firemních investic namísto zvýšení spotřební poptávky (tzn. kupříkladu upřednostnění výstavby pečovatelských domů pro seniory před vyplacením třináctého důchodu, které prosazovala ČSSD). Do činnosti subjektu se zapojily osoby v minulosti spjaté s ČSSD, nespokojené s politickým kursem strany nejen pod vedením Jiřího Paroubka, ale hlavně Vladimíra Špidly později a B.Sobotky. Tomu vyčítali představitelé SPO kromě jiného přístup k velké koalici s ODS, kterou Zeman opakovaně označil za „zradu na voličích“, zatímco Paroubek ji po volbách do sněmovny 2006 jedno období prosazoval coby nejschůdnější řešení. V přípravném výboru strany zasedali vedle předsedy Miloše Zemana také čtyři někdejší ministři jeho vlády: Miroslav Grégr, Jan Fencl, Eduard Zeman a Jaromír Schling. Silné zázemí si SPO vybudovala především v Ústeckém kraji; tamější kandidátku do sněmovních voleb vedl předseda Zeman. Členem SPOZ se v lednu 2010 stal poslanec Kosta Dimitrov, zvolený za ČSSD. Tím se SPO stala parlamentním subjektem s jedním poslancem, ačkoli se poté k Dimitrovově počínání představitelé strany vyjádřili rezervovaně. V únoru 2010 SPO podle výzkumu SC&C a STEM v Libereckém kraji překročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do PS. Stalo se tak i v kraji Vysočina, Olomouckém a dalších.  Na ustavujícím sněmu v březnu 2010 byl předsedou strany zvolen Miloš Zeman, který na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny. Strana získala celkem 226 527 hlasů (4,33 %). Po volbách představitelé SPO vyjádřili nesouhlas s programovým prohlášením Nečasovy vlády, které vyčítali rezignaci na realizaci aktivních opatření k podpoře ekonomického růstu. SPOZ se účastnila komunálních voleb roku 2010, stejně jako souběžně pořádaných voleb senátních, v nichž postavila vlastní kandidáty v 18 z celkového počtu 27 volebních obvodů. V parlamentních volbách v roce 2013 v průzkumech SPOZ měla preference okolo 8-9% procent, leč úspěch se nedostavil. Velké úspěchy zaznamenala ve volbách do krajů v koalici s SPD Tomia Okamury v roce 2016. Získala historických 16 krajských zastupitelů a ve dvou krajích své náměstky, obdržela 7%. Rovněž do roku 2018 měla vlastní senátorský klub s například senátorem Františkem Čubou, Janem Velebou a dalšími. V obou prezidentských volbách (historicky šlo o první přímé volby hlavy státu v ČR) díky sběru podpisů občanů nutných ke kandidatuře například v roce 2017 sesbírala historických téměř 118 tisíc podpisů. Díky vydatné nezištné práci členů a sympatizantů SPOZ poskytující podporu volebnímu štábu M.Zemana SPOZ se podílela na úspěšné kampani a dopomohla ke zvolení svého čestného předsedy ing, Miloše Zemana dvakrát prezidentem republiky.  Je známa celou řadou podvodů, ke kterým patří například zapojení strany do řetězce, který v Česku krátil daně o desítky milionů. Dřívější analýza ukázala, že více než polovina prostředků Zemanovců pochází od zaměstnanců provázané skupiny firem, které z velké části ovládá právník spojovaný s Vladimírem Putinem. Stejně tak senátor Veleba nedokázal vysvětlit, odkud se vzalo 8 milionů korun, kterými podpořilo SPOZ kampaň prezidenta Zemana.", "section_level": 1}, {"title": "Sjezdy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celorepublikové shromáždění členů a sympatizantů sdružení Přátel Miloše Zemana.", "content": "Shromáždění se konalo v Praze 13. října 2009 a byla na něm více jak dvěma třetinami z 400 účastníků sjezdu založena SPO. Miloš Zeman připustil, že by mohl být předsedou nové politické strany, avšak zcela vyloučil kandidaturu do Poslanecké sněmovny.", "section_level": 2}, {"title": "Ustavující sjezd Strany práv občanů (březen 2010).", "content": "Ustavující sjezd se konal ve dnech 6. a 7. března 2010 v Praze. Předsedou strany se stal Miloš Zeman, místopředsedy pak Vladimír Hönig a Radek Augustin. Dalším významným výsledkem sjezdu bylo schválení stanov strany a zejména schválení úpravy názvu strany na Strana Práv Občanů ZEMANOVCI.", "section_level": 2}, {"title": "Mimořádný sjezd Strany práv občanů ZEMANOVCI (listopad 2010).", "content": "Mimořádný sjezd SPO se konal v sobotu 13. listopadu 2010 v Praze. Na sjezdu se volil nový předseda strany, protože Miloš Zeman na post předsedy po prohraných volbách do Poslanecké sněmovny v květnu 2010 rezignoval.  Delegáty na předsedu strany byly dva členové SPO s vynikajícími výsledky v podzimních volbách 2010, a to Vratislav Mynář, předseda krajského výboru ve Zlíně a Tomáš Finger, místopředseda krajského výboru v Praze. Mynář ve volbě zvítězil v poměru 3:1 hlasů. Miloš Zeman byl zvolen čestným předsedou.  Na sjezdu byli zvoleni čtyři místopředsedové: Zdeněk Štengl – místopředseda pro Čechy, Radek Augustin – místopředseda pro Moravu, Martin Nejedlý – místopředseda pro ekonomiku a Josef Baxa – místopředseda pro organizaci.", "section_level": 2}, {"title": "IV. sjezd SPOZ (březen 2013).", "content": "IV. sjezd se konal 23. března 2013 v Praze. Novým předsedou strany byl zvolen Zdeněk Štengl, 1. místopředsedou Martin Nejedlý, místopředsedy Radek Augustin, Dita Portová a Vladimír Kruliš. Strana vypustila z názvu slovo ZEMANOVCI.", "section_level": 2}, {"title": "Mimořádný sjezd Strany práv občanů ZEMANOVCI (březen 2014).", "content": "Mimořádný sjezd SPO se konal v sobotu 29. března 2014 v Praze. Novým předsedou strany byl zvolen Jan Veleba, místopředsedy se stali Martin Nejedlý, Marian Keremidský, Miloslav Soušek a Luboš Smrčka.  Strana také vypustila z názvu slovo Zemanovci a dále se proto jmenovala jen \"Strana Práv Občanů\", Miloš Zeman ale zůstal čestným předsedou.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezd SPO (únor 2017).", "content": "V únoru 2017 se konal v pražském TOP HOTELu další sjezd SPO. Post předsedy strany obhájil senátor Jan Veleba, prvním místopředsedou se stal nově zastupitel Jihomoravského kraje Marian Keremidský. Řadovými místopředsedy byli zvoleni: poradce prezidenta Miloše Zemana Martin Nejedlý, zastupitel Moravskoslezského kraje Karel Sládeček a náměstek hejtmana Ústeckého kraje Petr Šmíd.", "section_level": 2}, {"title": "Mimořádný sjezd (březen 2018).", "content": "Na mimořádném sjezdu strany v březnu 2018 rezignoval na funkci předsedy Jan Veleba a novým šéfem strany byl následně zvolen Lubomír Nečas. Strana také dostala souhlas Miloše Zemana, aby do svého názvu vrátila jeho jméno – Zemanovci. Novým 1. místopředsedou strany byl poté zvolen Petr Šmíd. Řadovými místopředsedy se stali Marian Keremidský, Karel Sládeček a Jana Galbičková. Z vedení strany tak odešel též poradce prezidenta Miloše Zemana Martin Nejedlý. Ke 30. listopadu 2018 zanikly místopředsednické funkce Karlu Sládečkovi a Janě Galbičkové.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Senátní volby.", "content": "Strana se pravidelně zúčastňuje voleb do senátu. Zatím jediným výrazným úspěchem strany v senátních volbách bylo zvolení koaličního kandidáta Františka Čuby senátorem v roce 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Jedním ze dvou největších sponzorů strany byl před sněmovními volbami český zástupce ruské ropné společnosti Lukoil Martin Nejedlý. Firma Lukoil Aviation Czech přitom získala v roce 2007 bez výběrového řízení smlouvu na dodávání leteckého benzinu pro státem vlastněné letiště Praha Ruzyně. Zájmy ruské ropné firmy zastupuje v České republice soukromá lobbistická firma Slávia Consulting Miroslava Šloufa. Miloš Zeman zdůraznil, že peníze pocházejí od Nejedlého, coby soukromé osoby, nikoli z titulu jeho angažmá pro společnost Lukoil, a že darovaných 400 tisíc korun netvoří příliš významnou část příjmů SPO.  Kontroverzní Miroslav Šlouf se stal předsedou pražské krajské organizace a za tuto stranu kandidoval i na pražského primátora.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strana Práv Občanů ZEMANOVCI (zkráceně SPOZ) je česká neparlamentní levicová politická strana, vzniklá na podzim roku 2009. Hlásí se k sociálně demokratické orientaci a klade důraz na principy přímé demokracie.", "tgt_summary": "The Party of Civic Rights – Zeman's people (, SPOZ), also known as Zemanovci, formerly Party of Civic Rights (, SPO) is a political party in the Czech Republic founded in October 2009 by Miloš Zeman, former Prime Minister and former leader of the Czech Social Democratic Party. Zeman was elected President of the Czech Republic in the second round of the 2013 presidential election.", "id": 2112397}
{"src_title": "Shared Source", "tgt_title": "Shared Source Initiative", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Shared Source programy umožňují jednotlivcům a organizacím přístup k aplikacím Microsoft source code a vytváření komentářů (např. při vývoji doplňkových systémů), které slouží k posouzení a auditu z hlediska bezpečnosti (nejvíce požadované od některých velkých korporací a vládami) a pro rozvoj (akademické instituce, výrobci zařízení, jednotliví vývojáři).  K frameworku se pojí pět licencí vydaných Microsoftem, které je možné všeobecně využít. Dvě z nich, Microsoft Public License a Microsoft Reciprocal License, které byly schváleny Open Source Initiative jako open source licence, jsou též považovány Free Software Foundation za licence free software. Ostatní Shared Source licence jsou proprietární a umožňují tak držiteli autorských práv ponechat si přísnější kontrolu nad využitím svého produktu.  Shared Source Initiative byla napodobována i jinými společnostmi, například \"RISC OS Open Ltd\".  U některých výrobků používá Microsoft zvláštní licence, například Shared Source CLI licence a Microsoft Windows Embedded CE 6.0 Shared Source License.", "section_level": 1}, {"title": "Open Source licence.", "content": "Organizace Open Source Initiative a Free Software Foundation označili dvě licence Microsoftu za Open source / Free software", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Public License (Ms-PL).", "content": "Licence má nejméně omezení a umožňuje distribuci kompilovaného kódu pro komerční i nekomerční účely pod licencí, která je v souladu s Ms-PL. Zásahy do zdrojového kódu jsou povoleny pouze pod Ms-PL. Během schvalování v Open Source Initiative (OSI) byla \"Microsoft Permissive License\" přejmenována na \"Microsoft Public License\". Schválení proběhlo 12. října 2007. Podle organizace Free Software Foundation se jedná o free software licence, která není kompatibilní s GNU GPL.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Reciprocal License (Ms-RL).", "content": "Licence umožňuje distribuci odvozených, pokud jsou modifikované zdrojové soubory zahrnuty a ponechány pod licencí Ms-RL. Ms-RL dovoluje šířit soubory, které nebyly původně zveřejněny pod touto licencí, podle licence zvolené držitelem autorských práv. Totéž platí pro licence CDDL, Eclipse Public License (EPL) nebo LGPL (GPL s linkováním). Licence Ms-RL byla původně pojmenována \"Microsoft Community License\" a poté přejmenována v průběhu schvalování v OSI.  Dne 9. prosince 2005, byla Ms-RL licence předložena organizaci Open Source Initiative ke schválení. Nebyla podána firmou Microsoft, ale Johnem Cowanem, programátorem z New Yorku. OSI pak kontaktovala Microsoft, aby zjistila, zda mají pokračovat ve schvalování. Microsoft odpověděl, že si nepřeje být donucen ihned reagovat a potřebuje čas na své rozhodnutí.  V červenci 2007 oznámil ředitel oddělení práce s open source projekty Bill Hilf firmy Microsoftu na O'Reilly Open Source Convention, že společnost Microsoft oficiálně podala Ms-PL a Ms-RL ke schválení do OSI. OSI tyto licence schválila 12. října 2007 spolu s Ms-PL. Podle Free Software Foundation je Ms-RL free software licence, avšak není kompatibilní s GNU GPL.", "section_level": 2}, {"title": "Non Open Source licence.", "content": "Další Microsoft Shared source licence mají různá omezení. Z těchto důvodů je Open Source Initiative a Free Software Foundation neschválila jako Open source/free software.", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Reference Source License (Ms-RSL).", "content": "Jedná se o licenci, která má nejvíce omezení. Zdrojový kód je k dispozici pro prohlížení za účelem ohlasů a pro možnost zobrazit zdrojový kód při ladění. Vývojáři nesmí distribuovat a modifikovat kód pro komerční i nekomerční účely. Licence byla dříve nazvána zkráceně \"Ms-RL\", ale \"Ms-RL\" nyní označuje \"Microsoft Reciprocal License\".", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Limited Public License (Ms-LPL).", "content": "V této verzi Microsoft Public License jsou práva udělena pouze vývojářům softwaru, založeném na Microsoft Windows. Podle ustanovení OSI není licence open source, protože by musela být technologicky neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Limited Reciprocal License (Ms-LRL).", "content": "Ms-LRL je verze Microsoft Reciprocal License. Práva k použití jsou udělena pouze tehdy, je-li vývoj softwaru pro platformu Microsoft Windows. Stejně jako Ms-LPL, tato licence není open source, protože není technologicky neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Organizace FSF a OSI interpretují dvě specifické Shared Source licence jako free software a open source licence. Nicméně prezident OSI Michael Tiemann se domnívá, že slovní spojení „shared source“ je marketingový termín vytvořený firmou Microsoft. Tvrdí, že to je „revoltující termín, který odvádí a oslabuje poselství Open Source pomocí podobně znějících podmínek a podobně znějících slibů“.  Vývojáři open source mají obavy, že by mohli být později obviněni z krádeže, pokud by jejich kód byl podobný kódu uvolněným pod licencí Microsoft Reference Source. Vývojář GNOME a Mono Miguel de Icaza upozorňuje open source vývojáře, aby se na žádný takový kód nedívali.", "section_level": 1}, {"title": "Přední Shared Source programy a projekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Enterprise Source Licensing Program.", "content": "Některé verze operačních systémů Microsoft Windows a jejich části jsou přístupné pro podnikové zákazníky. Z programů Shared Source má licence ESLP nejvíce omezení a nedovoluje žádné úpravy kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows Akademický Program.", "content": "Akademický program poskytuje univerzitám po celém světě dokumentace, zdrojový kód jádra systému Windows a užitečné projekty pro začlenění technologie jádra systému do výuky a výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Shared Source Common Language Infrastructure.", "content": "Shared Source CLI (Common Language Infrastructure) byl první široce distribuovaný program. Byla to Shared Source implementace Common Language Infrastructure. Licencování umožňuje nekomerční úpravu a distribuci zdrojového kódu tak dlouho, dokud všechna vydání obsahují původní licenci, nebo zahrnují původní podmínky. Ty říkají, že šíření se povoluje pouze pro osobní nebo akademické účely, nikoliv pro komerční.  Microsoft Shared Source Common Language Infrastructure není podle organizace Free Software Foundation free software a není ani open source podle OSI.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Installer XML (WiX).", "content": "WIX je sada nástrojů, která vytváří Windows Installer (MSI) svazky z XML dokumentu. Byl to první software Microsoftu vydaný pod open source licenci Common Public License (CPL).", "section_level": 2}, {"title": "ASP.Net AJAX Control Toolkit.", "content": "ASP.Net AJAX Control Toolkit je sada ovládacích prvků a rozšíření, které používá AJAX technologie. Poskytuje možnost vývojářům zlepšit webové stránky klientů. Sada nástrojů je pod licencí Microsoft Public license (MS-PL) a je k dispozici na online portálu CodePlex, který slouží pro projekty společného vývoje softwaru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Shared source je v informatice framework od firmy Microsoft, který slouží pro sdílení zdrojového kódu s třetími stranami. Shared Source Initiative, umožňuje lidem kteří nepracují pro Microsoft, sdílet nabízené zdrojové kódy vybraného softwaru. Projekt byl spuštěn v květnu 2007 a zahrnuje spektrum technologií a licencí. Většina z nabízených zdrojových kódů je k dispozici ke stažení po splnění příslušných podmínek.", "tgt_summary": "The Shared Source Initiative (SSI) is a source-available software licensing scheme launched by Microsoft in May 2001. The program includes a spectrum of technologies and licenses, and most of its source code offerings are available for download after eligibility criteria are met.", "id": 1021484}
{"src_title": "Vojenský soud (Star Trek)", "tgt_title": "Court Martial (Star Trek: The Original Series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 2947.3 se vesmírná loď USS Enterprise vedená kapitánem Jamesem Kirkem vrací na základnu 11 po střetu se silnou magnetickou bouří, kdy zemřel člen posádky, seržant Ben Finney. Na základně se kapitán Kirk setkává s přítelem, komodorem Stonem. Ten však po kontrole záznamů lodního deníku musí Kirka obvinit z nedbalosti, že odpálil iontový modul, ve kterém byl Finney, před vyhlášením poplachu. Kirk je osobně přesvědčen, že tomu tak nebylo a v momentě odpálení modulu byl již poplach vyhlášen.  Stone podrobuje Kirka šetření, které má rozhodnout, zdali Kirk půjde před vojenský soud. Stone se snaží, po odvyprávění příběhu, přemluvit Kirka, aby se nechal odvolat ze služby a na základě rozhodnutí o tělesném vyčerpání převelen na pozemní službu. Z Kirkova příběhu se ukazuje, že kapitán neměl s Finneyem nejlepší vztahy, protože James Kirk po něm v dávných letech opravil závažnou chybu ve strojovně a Finney kvůli tomu byl pokárán a přesunut na konec seznamu povýšení. Ben Finney to nikdy nepřestal kapitánovi dávat za vinu. Kirk se tomuto brání a i přes Stoneovy výhrůžky trvá třeba i na vojenském soudu, bude-li to znamenat jeho šanci na řádnou obhajobu. Kirk se také na základně 11 potkává s dávnou přítelkyní Areel, která je žalobkyní. Dává ale Kirkovi kontakt na dobrého advokáta. Samuel T. Cogley se do kapitánova pokoje nastěhoval i s řadou svých knih, které uznává namísto počítačů. U soudu je postupně předvolána řada svědků včetně prvního důstojníka Spocka, Dr. McCoye a dalších. Cogley nikdy nevyužil právo křížového výslechu a předvolal kapitána Jamese Kirka. Následně je přehrán videozáznam z palubního počítače \"USS Enterprise\". Na záznamu se jasně ukazuje, že Kirk odpálil modul ještě před vyhlášením poplachu. Spock opakovaně testuje lodní počítač, ale nenachází žádnou chybu. I Kirkův právník začíná pochybovat, zdali nešlo pouze o kapitánovu chybu.  Na lodi Dr. McCoy nemůže pochopit, že je Kirk obviněn u soudu a Spock mezitím hraje 3D šachy. Spock vysvětluje, že něco je špatně, protože šachy sám programoval podle sebe a logicky by tak mohl dosáhnout maximálně pat. Když vyhrává v pořadí čtvrtou hru, je mu vše jasné a běží upozornit Cogleyho. Ten ačkoliv již ukončil oficiálně obhajobu, přemlouvá porotu, aby vyslechla posledního svědka - palubní počítač. Na lodi Spock vysvětluje, že jediný, kdo by mohl úmyslně změnit paměť počítače je kapitán, on sám a praporčík Finney. Cogley u soudu prohlašuje, že Ben Finney není mrtev a pouze se schovává. Kirk nechává \"Enterprise\" vylidnit a nechává zesílit zvuky na lodi. Když je zvuk silný natolik, že zachytává tlukot srdcí všech zúčastněných, McCoy eliminuje z přehrávání zvuky srdcí poroty, obžaloby i obhajoby. Ukazuje se, že Finney se opravdu schovává na lodi ve strojovně, v sekci B. Kirk se s Finneym setkává ve strojovně a Finney kapitánovi sděluje, že nemohl zničit jeho, tak alespoň zničí \"Enterprise\" tím, že zlikvidoval primární okruhy energie. \"Enterprise\" bez posádky, pouze s účastníky soudu se nemůže moc dlouho udržet na orbitě planety základny 11. Kirk se utkává s Finneym, zatímco se Spock snaží udržet loď v potřebné výšce. Poté, co byl Finney zneškodněn, opravuje kapitán Kirk sabotované okruhy energie.  Soud je tak ukončen s rozhodnutím, že kapitán Kirk je nevinný.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Vojenský soud“ (v originále „Court Martial“) je patnáctý díl první sezóny seriálu Star Trek, později známého jako \"\". Premiéra epizody proběhla 2. února 1967.", "tgt_summary": "\"Court Martial\" is the twentieth episode of the of the American science fiction television series \".\" It was written by Don M. Mankiewicz and Steven W. Carabatsos, directed by Marc Daniels, and first aired on February 2, 1967.", "id": 1658328}
{"src_title": "William Gladstone", "tgt_title": "William Ewart Gladstone", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 29. prosince 1809 v Liverpoolu jako čtvrtý syn obchodníka Johna Gladstoneho a jeho druhé ženy Anny. Navštěvoval nejdříve školu v Seaforthu, nedaleko domu jeho rodiny. Později studoval na Eton College a od roku 1828 na Christ Church v Oxfordu. Na univerzitě získal pověst výtečného řečníka. V době studií byl členem strany toryů a kritizoval záměry whigů na volební reformu.  Po ukončení studií cestoval se svým bratrem Johnem po Evropě. Po návratu do země byl roku 1832 zvolen poslancem Dolní sněmovny za obvod Newark. Roku 1833 vstoupil do Lincoln's Inn, aby se stal právníkem, ale roku 1839 požádal o vymazání ze seznamu obhájců.  V dolní komoře parlamentu byl na počátku disciplinovaným toryem a kritizoval záměr zrušení otroctví. Po několik let vykonával méně významné vládní funkce. Roku 1838 vydal svou první knihu, ve které obhajoval státní politiku podporující fungování Anglikánské církve. Následující rok se oženil s Kateřinou Glynnovou.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr financí.", "content": "Ve vládě Roberta Peela zastával méně důležité pozice. Krátce po prosazení zrušení cla na obilí tato vláda padla a poté následoval Peela v rozchodu s hlavním směrem v Konzervativní straně. Po jeho smrti se stal vůdčím představitelem této skupiny politiků v dolní komoře parlamentu.  Roku 1852 se stal ministrem financí v koaliční vládě whigů a křídla konzervativců, stoupenců Peelovy politiky. Jeho první státní rozpočet roku 1853 byl téměř dokončením práce, kterou dříve zahájil Peel. Podařilo se mu zjednodušit daňový systém, zrušit 123 daní a dalších 133 snížit. Platnost zákona o dani z příjmu vypršela, ale podařilo se mu ji prodloužit o dalších sedm let. Snažil se dosáhnout rovnováhy mezi přímými a nepřímými daněmi. Měl v úmyslu zrušit i daň z příjmu, ale bylo zřejmé, že to závisí na rozsahu státních výdajů. Rozšířil tak počet plátců této daně snížením hranice pro výběr ze 150 liber na 100. Předpokládal, že čím vyšší bude počet plátců daně, tím vyšší bude i tlak na vládu na její zrušení a na snížení státních výdajů.  Roku 1859 se stal ministrem financí ve vládě sestavené Henrym Templem. Stav veřejných financí byl neutěšený s dluhem téměř 5 miliónů liber. Podobně jako Peel nechtěl snížit dluh půjčkou a tak zvýšil sazbu daně z příjmu. Rozpočet na rok 1860 byl předložen v únoru spolu s dohodou o volném obchodu mezi Británií a Francií. Na počátku roku 1859 existovalo 419 daní, zatímco rozpočet na následující rok redukoval jejich počet na 48 a 15 z nich pokrylo podstatný příjem státního rozpočtu. Pro financování schodku zrušených nepřímých daní byla daň z příjmu zachována a částečně zvýšena.", "section_level": 1}, {"title": "První období.", "content": "John Russell se z politiky stáhl roku 1867 a Gladstone se po něm stal vůdčí postavou Liberální strany. Po volbách roku 1868 se stal premiérem.  V tomto období jeho politiku charakterizoval zájem o zvýšení svobody jednotlivce a odstranění politických a ekonomických restrikcí. Prvním úkolem bylo snížení veřejných výdajů za předpokladu, že společnosti bude prospěšné, když vydělané prostředky utratí dle svého záměru. Zahraniční politika byla zaměřena na udržení míru, tak aby byly sníženy vojenské výdaje a uvolnil se prostor pro mezinárodní obchod. Byla provedena i reforma zákonů, které omezovaly svobodnou činnost občanů.  Jeho návrh na zrušení Irské církve vedl ke sjednocení Liberální strany roku 1868. Zákon rušící povinnost Irů římskokatolického vyznání platit desátky na podporu Anglikánské církve byl přijat roku 1869. V následujícím období byly pak přijaty další reformní zákony, týkající se různých oblastí veřejné správy.  Ve všeobecných volbách roku 1874 utrpěli liberálové porážku a Gladstone se přechodně stáhl z vedení strany.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé období.", "content": "Roku 1880 liberálové ve volbách zvítězili a jejich vůdce Spencer Cavendish přenechal sestavení vlády Gladstonemu.  V tomto období byla ukončena druhá anglo-afghánská válka i první búrská válka. Nicméně nemohl splnit svůj slib, že se stáhne z Egypta. V červnu 1882 došlo v Alexandrii k nepokojům při nichž bylo usmrceno asi 300 lidí. Protiegyptská nálada v parlamentu přinutila vládu vyslat do Egypta expediční sbory, aby obnovily ve městě pořádek.  Roku 1881 podpořil přijetí zákona platného pro Irsko, který dovoloval jeho správci zadržovat ve vazbě kohokoli \"tak dlouho jak bude považováno za nezbytné\". Prosadil i další reforma volebního práva – volební právo bylo přiznáno i občanům venkovských oblastí za podmínek stejných jaké platily pro městské obvody a později byla omezena i možnost duplicitní účasti ve volbách.  Porážka generála Gordona roku 1885 v Chartúmu způsobila velkou ránu jeho popularitě. Mnozí byli toho názoru, že zanedbal přípravu vojenské operace a že nereagoval dostatečně rychle, aby podpořil obléhaného Gordona. Tentýž rok rezignoval a odmítl královninu nabídku na povýšení do šlechtického stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí období.", "content": "Roku 1886 se jeho strana spojila s irskými nacionalisty, aby porazila vládu Roberta Cecila. Gladstone se stal premiérem a zároveň vykonával funkci strážce tajné pečeti. Poprvé také přednesl návrh zákona, který měl Irsku zajistit vlastní samosprávu a národní autonomii. Tento dokument rozdělil názory liberálů (část se jich odloučila, aby vytvořila stranu liberálních unionistů) a zákon byl při druhém čtení zamítnut. To vedlo k pádu vlády jen několik málo měsíců po jejím sestavení.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrté období.", "content": "Výsledky voleb roku 1892 vedly k vytvoření menšinové vlády vedené Gladstonem počtvrté a naposledy. V 82 letech byl nejstarší osobou, která nastoupila do funkce předsedy vlády, a když v 84 letech odstoupil, byl nejstarší osobou, která tuto funkci vykonávala. Jeho volebním příslibem bylo zajištění samosprávy a autonomie pro Irsko a zrušení Skotské a Waleské církve. Druhý návrh zákona ustanovujícího irskou samosprávu prošel dolní komorou parlamentu, ale byl odmítnut Sněmovnou lordů.  V prosinci 1893 navrhla opozice rozšíření královského námořnictva, které, jako zastánce úsporných vládních výdajů, odmítl. Odporoval i vyhlášení nové dědické daně. 1. března 1894 ve svém posledním projevu v parlamentu apeloval pro přehlasování veta Sněmovny lordů. 2. března rezignoval na funkci předsedy vlády a královna pověřila sestavením nové Archibalda Primroseho.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Roku 1895 odkázal 40 000 liber a větší část své knihovny na založení veřejné knihovny v Hawardenu.  Zemřel 19. května 1898 na hradu Hawarden. Rakev s jeho ostatky byla převezena londýnským metrem na státní pohřeb, po němž byl pohřben ve Westminsterském opatství.  Jeho syn Herbert Gladstone (1854–1930) byl ministrem vnitra (1905–1910) a generálním guvernérem v Jižní Africe (1910–1914), mezitím s titulem vikomta vstoupil do Sněmovny lordů.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Gladstone (29. prosinec 1809 – 19. květen 1898) byl britský státník, člen Liberální strany, který po čtyři funkční období zastával funkci premiéra. Vykonával i funkci ministra financí a prosazoval přijetí zákona, který zavedl samosprávu Irska.", "tgt_summary": "William Ewart Gladstone (; 29 December 1809 – 19 May 1898) was a British statesman and Liberal politician. In a career lasting over 60 years, he served for 12 years as Prime Minister of the United Kingdom, spread over four terms beginning in 1868 and ending in 1894. He also served as Chancellor of the Exchequer four times.", "id": 1995893}
{"src_title": "Jolo", "tgt_title": "Jolo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním důkazem rozšíření islámu na Jolo je náhrobek nalezený na Mt. Data a datovaný do roku 1310 (710 islámského kalendáře).", "section_level": 1}, {"title": "Boje se Španěly a Američany.", "content": "Jolo bylo hlavním ostrovem Suluského sultanátu. Prvními Evropany, kteří vstoupili na Jolo, se v červnu 1578 stali Španělé Esteban Rodriguez de Figueroa (kapitán), Juan del Campo (jezuitský kněz) a Gaspar Gomez (biskup koadjutor), ale záhy museli ostrov opustit. Během následujících staletí podnikli Španělé na Jolo několik nájezdů s proměnlivou úspěšností. Podmanit si Jolo se jim ale nepodařilo. Roku 1878 založili Španělé opevněné město Jolo.  Po španělsko-americké válce vznesli na Jolo nárok USA. To vedlo k povstání Moro proti okupantům v letech 1899 až 1913 v rámci filipínsko–americké války.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na začátku druhé světové války se večer 24. prosince 1941 na ostrově vylodili vojáci japonské 2. kurské Speciální námořní vyloďovací jednotky a 143. pěšího pluku. Podporovaly je letadlová loď \"Rjúdžó\", nosič hydroplánů \"Čitose\", lehký křižník \"Džincú\" a torpédoborce. Ráno 25. prosince již bylo město Jolo a přilehlé letiště v japonských rukou. Asi 300 příslušníků slabě vyzbrojené Filipínské policie kladlo pouze slabý odpor. Japonci si tak zajistili další nástupní prostor pro invazi na Borneo.  Japonci drželi ostrov až do jara/léta 1945. Dne 9. dubna 1945 se na severu ostrova bez jakéhokoliv odporu vylodila většina amerického 163. pěšího pluku. Japonci se stáhli do vnitrozemí. Jejich pozice na Mt. Daho byly dobyty 22. dubna. Na Mt. Tuamtangas se japonské jednotky držely až do 30. června a ještě 17. července se hlídka roty I dostala pod palbu asi stovky Japonců.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Boje na ostrově znovu vzplály v únoru 2005, když se asi 4-5000 filipínských vojáků střetlo s 800 islámskými separatisty ze skupiny Abú Sajafa a následovníky Nur Misuariho. Boje vyhnaly z domovů až 12 000 civilistů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jolo je vulkanický ostrov v jihozápadních Filipínách. Je největším ostrovem Suluských ostrovů nepočítaje Basilan. Nachází se jihozápadně od filipínského ostrova Mindanao a severovýchodně od Bornea. Na severozápadě ostrova se nachází Španěly založené město Jolo, které je hlavním městem provincie Sulu v rámci filipínského autonomního regionu Muslimské Mindanao. Přibližně třetina obyvatel ostrova žije v municipalitě Jolo. Dalšími obcemi jsou Parang, Patikul a Talipaw.", "tgt_summary": "Jolo (Tausūg: \"Sūg\") is a volcanic island in the southwest Philippines and is the primary island of the province of Sulu wherein its capital of the same name is situated. It is located in the Sulu Archipelago, between Borneo and Mindanao, and has a population of approximately 500,000 people.", "id": 417991}
{"src_title": "Bejt Choron", "tgt_title": "Beit Horon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží cca 10 kilometrů východně od města Modi'in-Makabim-Re'ut, cca 15 kilometrů severozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, v nadmořské výšce 625 metrů na pomezí Samařska a Judských hor. Severně od obce terén prudce spadá do údolí vádí Nachal Modi'im.  Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je napojena pomocí lokální silnice číslo 443, která spojuje aglomeraci Modi'in-Makabim-Re'ut se severním okrajem aglomerace Jeruzalému. Vesnice je součástí souvislého bloku izraelských osad situovaného na Západním břehu Jordánu, v severozápadní části aglomerace Jeruzalému. Do tohoto bloku se řadí dále obce Giv'at Ze'ev a Giv'on ha-Chadaša. Tento blok je ale podél své západní strany lemován pásem palestinských vesnic, v těsné blízkosti Bejt Choron jsou to vesnice Beit Ur al-Fauqa a At Tira.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice byla zřízena roku 1977. K založení došlo v prosinci 1977. Rezoluce izraelské vlády z 16. října 1977 rozhodla, že v rámci šesti základen izraelské armády budou zřízeny civilní osady, mezi nimi i budoucí Bejt Choron.  V obci fungují mateřské školy i náboženská základní škola, dvě synagogy, mikve, veřejná knihovna, zdravotní středisko a obchod se smíšeným zbožím. Zastavěné území Bejt Choron má výrazně protáhlý tvar o délce 1,5 kilometru. Obec sestává ze čtyř čtvrtí. Na východní straně přiléhá k osadě areál základny využívaný izraelskou policií.  Počátkem 21. století byl Bejt Choron zahrnut do Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta byla podle stavu z roku 2008 již zbudována na severní straně obce, úsek podél západního okraje osady byl ve výstavbě. Začlenění do bariéry naznačuje, že Izrael si hodlá osadu ponechat i po případné mírové dohodě s Palestinci. Probíhající výstavba nové velké čtvrti Agan ha-Ajalot v sousední obci Giv'at Ze'ev může v blízké době vést k územnímu propojení Bejt Choron a Giv'at Ze'ev.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Bejt Choron je v databázi rady Ješa popisováno jako smíšené, tedy složené ze sekulární i nábožensky zaměřené populace. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1218 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,7 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Choron ( בֵּית חוֹרוֹן, podle biblického města \"Bét-chorón\" zmiňované například v Knize Jozue 21,22 – „\"Jako útočištné město (...) jim dali (...) Bét-chorón i s pastvinami\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Bet Horon, přepisováno též Beit Horon) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.", "tgt_summary": "Beit Horon () is a communal Israeli settlement in the West Bank. Bordering Route 443 between Modi'in and Jerusalem, the biblical pass of Beit Horon (Joshua 10:10), after which it is named, it falls under the jurisdiction of Mateh Binyamin Regional Council. In it had a population of.", "id": 1087412}
{"src_title": "Státní poznávací značky v Litvě", "tgt_title": "Vehicle registration plates of Lithuania", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzor 1958.", "content": "Registrační značky vzoru 1958 byly vydávány v letech 1958–1980. Registrační značky vzoru 1958 Litevské SSR měly černé pozadí s bílým textem kódu, který se skládal ze čtyř číslic, oddělených pomlčkou a třech písmen v azbuce, z nichž první dvě byly nejčastěji ЛЛ, méně často ЛИ, ЛК... První dvě písmena označovala (sovětskou) republiku a na území Litvy byly platné až do roku 1992. Text vzorku: 79-09 LLČ.", "section_level": 2}, {"title": "Vzor 1980.", "content": "Registrační značky vzoru 1980 byly vydávány v letech 1980–1991. Registrační značky vzoru 1980 Litevské SSR měly bílé pozadí s černým textem kódu, který se skládal z písmene, čtyř číslic dalších dvou písmen v azbuce, která označovala (sovětskou) republiku. Po rozpadě Sovětského svazu se azbuka nahradila latinkou. Na území Litvy byly platné až do roku 1992. Text vzorku: R 1444 LK.", "section_level": 2}, {"title": "Vzor 1992.", "content": "Registrační značky vzoru 1992 jsou v současnosti platné. Byly vydávány v letech 1992–2004. Mají bílé pozadí s černým textem kódu, který se skládá ze třech písmen a třech číslic (například AKA 123), oddělených dvěma kruhovými ploškami pro nalepení kontrolních nálepek o provedené pravidelné technické prohlídce. V levém rohu se nachází modrý štítek s vlajkou Litvy (někdy také ještě s vlajkou Evropské unie) a bílými písmeny LT označující Litvu. Prostřední písmeno označovalo kraj, kde bylo vozidlo registrováno. 1. května 2004 byly zavedeny registrační značky současného vzoru, kde bylo mimo jiné upuštěno od rozlišování podle místa registrace, a to z bezpečnostních důvodů.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální typy registrační značky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dočasné (transportní) registrační značky.", "content": "Dočasné (transportní) registrační značky mají bílé pozadí s červeným textem kódu. Dočasné (transportní) registrační značky jsou dvou odlišných typů:", "section_level": 2}, {"title": "Registrační značky vozidel diplomatického sboru.", "content": "Registrační značky vozidel diplomatického sboru mají zelené pozadí s bílým textem kódu. Vzor: 01 3 123, první dva znaky označují kód Zastupitelského úřadu. Prostřední znak označuje kategorii (status osoby, které vozidlo náleží):", "section_level": 2}, {"title": "Vozidla taxislužby.", "content": "Registrační značky vozidel taxislužby mají žluté pozadí s černým textem kódu, který se skládá z písmene T a pěti číslic. V levém rohu se nachází modrý štítek s vlajkou Evropské unie a bílými písmeny LT označující Litvu, oddělený od kódu dvěma kruhovými ploškami pro nalepení kontrolních nálepek o provedené pravidelné technické prohlídce.", "section_level": 1}, {"title": "Registrační značky vojenských vozidel.", "content": "Registrační značky vojenských vozidel jsou používány v Litvě od 1. října 2008. Mají černé pozadí s bílým textem kódu, který se skládá ze třech písmen a třech číslic. V levém rohu se nachází vlajka Litvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litevské registrační značky (, zkráceně, VN Nr. XXX XXX) jsou státní poznávací značky evropského standardu, mají bílé pozadí s černým textem kódu, který se skládá ze třech písmen a třech číslic (například ABC 123), oddělených dvěma kruhovými ploškami pro nalepení kontrolních nálepek o provedené pravidelné technické prohlídce. V levém rohu se nachází modrý štítek s vlajkou Evropské unie a bílými písmeny LT označující Litvu. Ve speciálních vyjmenovaných případech mohou být i v americkém standardu. Pro cesty do ciziny se i v Litvě používají ještě tzv. mezinárodní poznávací značky (MPZ).", "tgt_summary": "Standard vehicle registration plates in Lithuania bear three letters and three numbers (e.g. ABC 123) in black lettering on a white background. The plates are usually of the standard EU dimensions, but can also be manufactured in the American dimensions for special import vehicles. All plates issued since 2004 also bear a blue EU identification stripe on their left-hand edge. Those issued between the restoration of Lithuanian independence in 1990 and the country's accession to the European Union in 2004 bore a similar stripe with a small Lithuanian flag in place of the flag of the European Union.", "id": 708192}
{"src_title": "Aréna (Star Trek)", "tgt_title": "Arena (Star Trek: The Original Series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 3045.6 kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem Tiberiem Kirkem doráží na základnu Cestus III, kam je pozván komodorem Travesem, známým svou pohostinností. Když se výsadek včetně kapitána Kirka a prvního důstojníka Spocka transportuje na povrch planety zjišťuje, že základna je zničená a v okolí se nachází živé, avšak chladnokrevné bytosti. Výsadek je vystaven dělostřeleckému útoku. Vedoucí důstojník Sulu musí zároveň čelit útoku cizího plavidla na oběžné dráze planety.  Když se útočníky daří odrazit, Kirk a Spock se transportují zpět, pronásledují cizí loď a snaží se získat informace z jednoho z přeživších. Kirk se domnívá, že jde o přípravu pro invazi a je tedy nutné průzkumnou loď zničit, aby cizí rasa neměla jistotu vojenské síly Spojené federace planet. Pro dostihnutí lodi kapitán Kirk riskuje a nařizuje překročení maximální bezpečné warp rychlosti. Nedbá ani Spockových rad ponechat nepřátele svému osudu, ani Scottyho varování, že to \"Enterprise\" nemusí vydržet. Když se začínají přibližovat, Uhura zachytává cizí skenování lodi, které klasifikuje jako ne-nepřátelské. Další záhadou je, že cizí loď najednou zastavuje. Kapitán Kirk nechává vyhlásit pohotovost a celá posádka se připravuje na boj. Když se \"Enterprise\" přiblíží, je násilně zastavena neznámou silou. Obě lodě v tu chvíli bezmocně stojí ve vesmíru. Záhy se na obrazovce objevuje komunikace a neznámý hlas se představuje jako Metronové. Upozorňuje, že \"Enterprise\", spolu s lodí, jejíž osádku označují jako Gorny, vstoupila do jejich území s nepřátelskými úmysly a proto budou kapitáni obou lodí poslány na planetu s vhodnou atmosférou, aby zde sami vyřešili svůj spor. Poražený, pak bude zničen i se svou lodí.  Kirk se proti své vůli objevuje na asteroidu spolu s gornským kapitánem, který vypadá jako plaz. Jeho protivník je velmi pomalý a neohrabaný, ale také nadmíru silný a odolný. Kirkovi je po chvilce zřejmé, že holýma rukama tohoto soupeře neporazí a utíká do skalisek. Postupně nahrává svůj provizorní deník, který ovšem poslouchá i kapitán Gornské lodi. Kirk byl od Metronů upozorněn, že na planetě se nachází surovina s jejíž pomocí lze vyrobit zbraň, ale nic takového nenachází. Zatímco se Gorn snaží si vyrobit ostrou zbraň ze všudypřítomných diamantů, Kirk na něj shodí obrovský balvan, ale ani takový úder nepřítele nezabije. Kapitán je nucen znovu utíkat, ale je zavalen kamením, které na něj přichystal jeho nepřítel. \"Enterprise\" spolu s gornskou lodí bezmocně stojí ve vesmíru. Spock s Dr. McCoyem zkouší kontaktovat Metrony. Ti pouze posádce umožní sledovat dění na asteroidu. Zraněnému Kirkovi se daří uniknout Gornovi. Objevuje velké ložisko síry a posléze i dusičnanu draselného. Je mu zřejmé, že tyto látky spolu s diamanty mohou něco utvořit, ale nedokáže si vzpomenout. Gorn nečekaně kontaktuje Kirka za účelem, aby svůj boj vzdal a neutíkal před ním. Když mu kapitán odvětí, že neumí být milosrdný a předvedl to na základně Cestus III, Gorn se hájí tím, že šlo o jejich prostor, kde Federace postavila svou základnu. Můstek \"Enterprise\" zatím sleduje, kterak jejich kapitán objevuje dutý kmen bambusu, liánu a poté dutý kmen láduje dusičnanem, sírou, diamanty a nakonec i uhlím, jehož ložisko je nedaleko. Spock objasňuje McCoyovi, že se snaží vyrobit starodávný vynález zvaný střelný prach a diamanty poslouží jako dokonalé projektily v dutém kmenu, který zpěvní liánou. Svým provizorním dělem poráží nepřítele, ale odmítá jej poté zabít, protože věří, že Gornové třeba brali jejich útok jako obranu svého území. Gorn mizí a objevuje se jeden z Metronů, který považuje Kirkův akt za naději na vyšší úroveň civilizovanosti a vrací kapitána na \"Enterprise\".  Enterprise odlétá, ale pan Sulu hlásí, že najednou se nachází na úplně jiném místě galaxie. Kirk to přechází s hláškou, aby prostě nabral kurz na Cestus III, kde doufá bude moci s Gorny jednat o míru.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Aréna“ (v originále „Arena“) je osmnáctý díl první sezóny seriálu Star Trek, později známého jako \"\". Premiéra epizody proběhla 19. ledna 1967. Děj vychází ze stejnojmenné povídky Fredrika Browna z roku 1944.", "tgt_summary": "\"Arena\" is the eighteenth episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Gene L. Coon (based on a short story of the same name by Fredric Brown) and directed by Joseph Pevney, the episode was first broadcast on January 19, 1967.", "id": 646485}
{"src_title": "Kalina", "tgt_title": "Viburnum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kaliny jsou opadavé nebo méně často stálezelené keře, vzácněji i nízké stromy. Listy jsou jednoduché, vstřícné, celistvé až hluboce laločnaté, celokrajné nebo zubaté, lysé až hustě chlupaté. Chlupy jsou jednoduché, hvězdovité, vzácněji šupinovité. Často jsou listy tuhé, kožovité, u některých druhů též svraskalé. Palisty mohou být přítomny nebo chybět. Květenství jsou vrcholová, nejčastěji se jedná o ploché, vypouklé až kulovité mnohoramenné vrcholíky. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné. V okrajových částech květenství jsou u některých druhů přítomny asymetrické sterilní a zvětšené květy, některé kultivary mají květenství složena jen z těchto sterilních květů. Kalich je drobný, se 3 až 5 cípy. Koruna má většinou krátkou trubku a 5 korunních cípů. Tyčinek je 5 a přesahují korunu. Semeník je trojpouzdrý, spodní nebo polospodní, s krátkou čnělkou. Vyvíjí se jen 1 pouzdro. Plodem je kulovitá až elipsoidní peckovice, někdy nápadně zploštělá. Plody jsou nejčastěji červené nebo černé, nezřídka záhy vysýchavé. Pecka je plochá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod kalina zahrnuje asi 200 až 250 druhů. Je rozšířen především v mírném a subtropickém pásu severní polokoule, dále se vyskytuje v jihovýchodní Asii a v horách tropické Ameriky. Chybí v subsaharské Africe. V ČR jsou původní dva druhy: kalina tušalaj (\"Viburnum lantana\") a kalina obecná (\"Viburnum opulus\"). V jižní Evropě roste třetí evropský druh, stálezelená kalina modroplodá (\"Viburnum tinus\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kaliny jsou cenné okrasné keře, dostupné ve velkém množství kultivarů. Ze stálezelených druhů je nejčastěji pěstována kalina vrásčitolistá, vzácněji také kalina Davidova a zahradní kříženec kalina pražská. Opadavé a poloopadavé druhy a jejich kultivary a kříženci jsou ceněny zvláště v době květu. Některé kaliny kvetou již v zimě a v předjaří, např. kalina vonná a kalina bodnantská. Nápadné sterilní květy na okrajích květenství mají zejména kultivary kaliny řasnaté a kaliny obecné. Velmi vonné květy má kalina Carlesiova a její kříženci kalina kulovitá a kalina Burkwoodova. Kalina Wrightova je velmi ozdobná na podzim, kdy dozrávají její zářivě červené plody.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Viburnum\" je obvykle členěn do 10 sekcí:  Lentago - Severní Amerika  Megalotinus - asi 18 druhů v subtropické Asii, zimní pupeny s 1 až 2 páry volných šupin nebo výjimečně holé, květenství podobná okolíku, s velkými sterilními květy, koruna zvonkovitá, plody červené nebo černé  Odontotinus - asi 30 druhů v Asii a Severní Americe, 1 druh na Kavkaze, zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství okolíkovitá, bez zvětšených sterilních květů, plody červené, vzácně černé  Opulus - 3 až 5 druhů v Eurasii a Severní Americe, zimní pupeny se 2 páry volných pupenů, květenství je okolíkovité, s nebo bez velkých sterilních květů, plody červené  Oreinotinus - Střední a Jižní Amerika  Pseudotinus - 4 druhy v Asii a Severní Americe, zimní pupeny nahé, květenství je téměř přisedlý složený vrcholík podobný okolíku, bez zvětšených sterilních květů  Solenotinus (Thyrsonima) - asi 20 druhů v mírných a subtropických oblastech Asie, zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství latovité, pyramidální, bez zvětšených sterilníc květů, plody zprvu červené, později černé.  Tinus - 6 až 9 druhů v mírných až subtropických oblastech Eurasie, zimní pupeny s 1 párem volných šupin, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody jsou modročerné a nejsou zprvu červené  Tomentosa (Pseudopulus) - 2 druhy v mírných oblastech Asie, zimní pupeny s 1 párem přirostlých šupin, květenství podobná okolíku, s velkými sterilními květy, plody zprvu červené, zralé pak červené nebo černé  Viburnum - asi 20 druhů v Asii a 1 v Evropě, zimní pupeny nahé, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalina (\"Viburnum\") je rod rostlin patřící do čeledi pižmovkovité (\"Adoxaceae\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými vstřícnými listy, rozšířené především v mírném pásu severní polokoule. V české květeně jsou zastoupeny 2 druhy: kalina obecná a kalina tušalaj. Některé druhy patří mezi oblíbené okrasné keře.", "tgt_summary": "Viburnum is a genus of about 150–175 species of flowering plants in the moschatel family Adoxaceae. Its current classification is based on molecular phylogeny. It was previously included in the honeysuckle family Caprifoliaceae.", "id": 303992}
{"src_title": "Talal I.", "tgt_title": "Talal of Jordan", "src_document": [{"title": "Život a vláda.", "content": "Talál ibn Abdalláh al-Hášimí se narodil jako prvorozený 26. února 1909 v Mekce Abdalláhovi ibn Husajnu al-Hášimí a jeho první ženě, pozdější královně Musbah bint Nasser. Byl ve 41. generaci přímým potomkem proroka Mohameda.  Talál byl vzděláván soukromě, studoval na královské vojenské akademii v Sandhurstu, kterou absolvoval v roce 1929. Poté sloužil v hodnosti podporučíka v pluku kavalérie Arabské legie.  Talál se stal jordánským králem 20. července 1951, po zavraždění jeho otce Abdalláha I. v Jeruzalémě. Tehdy se tu nacházel i jeho syn, budoucí král Husajn, který dědečka doprovázel na modlitbu v mešitě al-Aksá. Při atentátu byl princ Husajn také zraněn, ale život mu prý zachránila medaile, kterou měl připnutou na hrudi (udělil mu ji král Abdalláh).  Talal však nevládl dlouho, byl totiž psychicky nemocný, resp. podle britských doktorů trpěl schizofrenií. Během jeho krátké vlády byla přijata liberalizovaná ústava Jordánského hášimovského království. Ústava byla ratifikována dne 1. ledna 1952. Po většinu vlády v roce 1951 ale za Talála vládl jeho poloviční bratr Naif.  Po vynucené abdikaci 11. srpna 1952 (ze zdravotních důvodů – někdy se vedou spory, jak moc byla vynucená) nastoupil na trůn jeho syn a Abdalláhův vnuk, tehdy sedmnáctiletý Husajn I., který vládl až do roku 1999 a stal tak doposud nejdéle vládnoucím jordánským králem, na rozdíl od svého otce, který byl králem vládnoucím nejkratší dobu.  Talál zemřel v Turecku v Istanbulu dne 7. červenec 1972 a byl pochován v královském mauzoleu v Ammánu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1934 si vzal za ženu Zejn al-Šaráf Talál, se kterou měl tyto děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Talál I., arabsky: طلال بن عبد الله; \"Ṭalāl ibn ‘Abd Allāh\" (26. února 1909, Mekka, Osmanská říše – 7. července 1972, Istanbul, Turecko) byl v letech 1951–1952 jordánským králem.", "tgt_summary": "Talal bin Abdullah (, ; 26 February 1909 – 7 July 1972) was King of Jordan from the assassination of his father, King Abdullah I, on 20 July 1951, until he was forced to abdicate on 11 August 1952. As a member of the Hashemite dynasty, the royal family of Jordan since 1921, Talal claimed to be a 39th-generation direct descendant of Muhammad.", "id": 58932}
{"src_title": "Ma'ale Levona", "tgt_title": "Ma'ale Levona", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 770 metrů v centrální části hornatiny Samařska. Leží cca 7 kilometrů jihovýchodně od města Ariel, cca 30 kilometrů severně od historického jádra Jeruzalému a cca 45 kilometrů východně od centra Tel Avivu.  Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je napojena pomocí dálnice číslo 60, která prochází nedaleko od obce a která tvoří hlavní severojižní dopravní osu Samařska. Ma'ale Levona leží v menším ale územně kompaktním bloku izraelských osad (tzv. Guš Šilo) v centrální horské části Samařska. Zhruba 2 kilometry na severovýchodě se nachází velká izraelská obec Eli,5 kilometrů na východě podobně významné sídlo Šilo. V těsné blízkosti se ale rozkládají i palestinská sídla Sinjil a Al-Lubban ash-Sharqiya.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Obec byla zřízena roku 1983. Na místě současné vesnice stála nejdříve osada typu nachal, tedy kombinace vojenského a civilního sídla. 20. března 1983 rozhodla izraelská vláda o jejím převodu na ryze civilní obec. To bylo provedeno v květnu 1984. Územní plán obce předpokládal výhledovou kapacitu 252 bytových jednotek a byl plně realizován. K založení civilní osady došlo na den nezávislosti v květnu 1984. Její vznik iniciovala skupina nábožensky založených Izraelců včetně politika Chanana Porata (člena Knesetu). První skupina osadníků sestávala jen ze čtyř rodin.  Ve vesnici působí v současnosti zařízení pro předškolní péči o děti, obchod se smíšeným zbožím a zdravotní středisko. Základní školy jsou dostupné v nedaleké vesnici Šilo. V Ma'ale Levona funguje synagoga a veřejná knihovna. Obec je napojena na veřejnou autobusovou dopravu. Linky číslo 148 a 477 vedou do Jeruzalému, Tel Avivu i do města Ariel.  Počátkem 21. století nebyla obec s okolím zahrnuta do Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta byla zbudována mnohem blíže k Zelené linii. Budoucí existence vesnice závisí na parametrech případné mírové smlouvy mezi Izraelem a Palestinci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Ma'ale Levona je v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 758 lidí. Během roku 2014 evidovaná populace stoupla o 3,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ma'ale Levona ( מַעֲלֵה לְבוֹנָה, doslova „\"Kadidlový svah\"“, podle biblické lokality, kterou zmiňuje Kniha Soudců 21,19 - „\"jižně od Lebóny\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Ma'ale Levona) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.", "tgt_summary": "Ma'ale Levona (, lit. \"Ascent of Frankincense\") is an Israeli settlement organized as a community settlement in the West Bank. Located to the south-east of Ariel, it falls under the jurisdiction of Mateh Binyamin Regional Council. In, it had a population of.", "id": 2009797}
{"src_title": "Nina Simone", "tgt_title": "Nina Simone", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí (1933–1954).", "content": "Narodila se ve městě Tryon, ve státě Severní Karolína v USA, jako jedno z osmi dětí v chudé rodině. Ve třech letech začala hrát na piano, první píseň, kterou se naučila, byla hymna \"God Be With You, Till We Meet Again\". V hraní pokračovala v místním kostele, kde ukázala svůj hudební talent. Jejím premiérovým koncertem byl ve 12 letech recitál vážné hudby. Během představení si její rodiče museli přesednout z míst v první řadě dozadu, aby udělali místo pro bělochy. Simone prohlásila, že nebude hrát, dokud se rodiče nevrátí na svá původní místa. Tento incident byl jedním z motivů jejího pozdějšího zapojení do hnutí za občanská práva.  Matka Mary Kate Waymon byla zapálená metodistická duchovní; její otec, John Divine Waymon, byl údržbář a příležitostně holič, jenž měl chatrné zdraví. Matka pracovala jako hospodyně a její zaměstnavatel si uvědomil talent, kterým Eunice oplývala, proto poskytl rodině prostředky na hodiny hry na piano. V 17 letech se přestěhovali do Philadelphie v Pensylvánii. Zde se Eunice setkala s rasismem, když žádala o stipendium na místní škole. Vyplnila úspěšně testy o svých schopnostech a výborně prospěla, její talent byl zřejmý. Přesto stipendium nedostala. Když se ptala svého zkoušejícího, proč jí nebylo přiděleno stipendium, odpověděl jí: „protože jsi černoška.“ Jinou obětí rasismu v té době byla skladatelka a klavíristka Philippa Schuyler z New Yorku.  Tyto zkušenosti ji později vedly k boji za občanská práva. Učila se hrát na klavír v New Yorku na \"Juilliard School of Musica\" a doprovázela zpěváky, aby si vydělala na vlastní studia. S pomocí soukromého učitele se připravila na zkoušky pro studium hry na piano na Curtisově institutu, ale opět byla odmítnuta. Věřila, že byla odmítnuta z důvodu, že je černoška a že je žena.", "section_level": 2}, {"title": "První úspěchy (1954–1959).", "content": "Vydělávala si na studia hrou na piano v \"Midtown Bar & Grill\" na Pacific Avenue v Atlantic City. Majitel si dal podmínku, že práci dostane pouze pokud bude při hře na piano také zpívat. V roce 1954 přijala jevištní jméno „Nina Simone“, protože nechtěla, aby její matka věděla, že hraje „ďábelskou hudbu“. Nina („niña“ ve španělském významu děvčátko) byla přezdívka, kterou ji dal její přítel, a Simone vzniklo podle francouzské herečky Simone Signoretové, kterou viděla ve filmu \"Zlatá čapka\". Hrála a zpívala v baru směs jazzu, blues a klasické hudby a časem si vytvořila malou, ale oddanou skupinu obdivovatelů.  V roce 1958 po zkušenostech s hrou v malých klubech nahrála píseň George Gershwina \"I Loves You, Porgy\" (z opery Porgy and Bess), kterou se naučila podle alba Billie Holiday a zpívala ji pro své přátele. Tato nahrávka se dostala do \"Billboard top 40 success v USA\", brzy pak následovalo debutové album \"Little Girl Blue\" nahrané u \"Bethlehem Records\". Simone neměla z alba nikdy finanční prospěch, prodala svá práva za 3000 dolarů a ztratila tak více než milion dolarů na honoráři (hlavně vzhledem k úspěšným reedicím písně \"My Baby Just Cares for Me\" během 80. let).", "section_level": 2}, {"title": "Popularita (1959–1964).", "content": "Po úspěchu \"Little Girl Blue\" podepsala kontrakt s velkou společností \"Colpix Records\", následoval řetězec studiových i živých alb.", "section_level": 2}, {"title": "Éra boje za občanská práva (1964–1974).", "content": "Velmi ji ovlivnil její blízký přítel, spisovatel James Baldwin. Baldwin, spolu s \"Langstonem Hughesem\" a \"Lorraine Hansberryovou\", upozornil Ninu Simone na rasovou nerovnost té doby a na skupiny, které vznikaly, aby proti tomuto bojovaly. Baldwin ji také odkázal na literaturu, aby si v této problematice rozšířila obzor.  Během roku 1964 změnila distributora desek z americké společnosti \"Colpix\" na holandskou společnost \"Dutch Philips\", což znamenalo také změnu v obsahu nahrávek. Do svého repertoáru měla vždy zařazeny písně, které se vztahovaly k problémům černochů v Americe (například \"Brown Baby\" či \"Zungo\" na albu \"The Village Gate\" z roku 1962). Ale na svém debutovém albu pro Philips, \"Nina Simone in Concert\" (živá nahrávka, 1964), poprvé otevřeně pojmenovala v písni \"Mississippi Goddam\" rasovou nerovnost, o jejíž existenci v USA byla přesvědčena. Byla to její odpověď na vraždu Medgara Everse a teroristický útok na \"16 street Baptist Church\" – kostel v Birminghamu, kde dne 15. září 1963 zahynuly čtyři černošské dívky. Píseň byla vydána i jako singl a v určitých jižních státech USA byla bojkotována. Píseň \"Old Jim Crow\" na stejném albu reagovala na segregační zákon \"Jim Crow Laws\".  I nadále byl boj za občanská práva součástí jejího repertoáru a živých představení. Účinkovala a promlouvala na mnoha setkáních pro občanská práva, například \"Selma to Montgomery marches\". Nahrála cover verzi písně Billie Holiday o lynči černochů na jihu USA \"Strange Fruit\" (album \"Pastel Blues\", 1965), nazpívala \"Images\", poem básníka Williama Waringa Cuneye na album \"Let It All Out\" (1966), píseň se stala hymnou za krásu černé barvy pleti.  Složila píseň \"Four Women\" o čtyřech různých charakterech afroamerických žen, které představují čtyři sociální stereotypy, a nazpívala ji na album \"Wild Is the Wind\" (1966).  V roce 1967 přešla od společnosti Philips k \"RCA Victor\". Na své první album \"Nina Simone Sings the Blues\" (1967) nazpívala \"Backlash Blues\", které napsal její přítel \"Langston Hughes\". Na \"Silk & Soul\" (1967) nahrála písně Billy Tailora \"I Wish I Knew How It Would Feel to Be Free\" a \"Turning Point\". Album \"Nuff Said\" (1968) obsahuje živé nahrávky z \"Westbury Music Fair\", koncertu uskutečněného 7. dubna 1968, tři dny po vraždě Martina Luthera Kinga, Jr. Věnovala jeho smrti celé představení, zpívala \"Why? (The King of Love Is Dead)\", píseň, kterou napsal její baskytarista přímo poté, co je dostihla zpráva o Kingově smrti.  Spolu s Weldonem Irvinem přetvořila poslední nedokončenou hru své přítelkyně afroamerické spisovatelky Lorraine Hansberry \"To Be Young, Gifted and Black\" v píseň o občanských právech. Byla nahrána živě a posléze vydána na albu \"Black Gold\" (1970). Studiová nahrávka byla připravena jako singl, cover verzi písně nazpívala Aretha Franklin na stejnojmenném albu v roce 1972 a zpěvák Donny Hathaway na albu \"Everything Is Everything\" (1970).", "section_level": 2}, {"title": "Další život (1974–2003).", "content": "USA opustila v září 1970, kdy odletěla na Barbados za svým manželem a manažerem Andrewem Troudem. Protože se osobně i názorově rozešli, zde se s ním rozvedla. Po návratu do USA měla problémy s dluhy na daních, a tak se vrátila na Barbados, aby se vyhnula úřadům a žalobám. Poté žila v několika zemích, přítelkyně Miriam Makeba ji přiměla odcestovat do Libérie, dále žila ve Švýcarsku, Nizozemsku, v roce 1992 se usídlila natrvalo ve Francii.  Album \"It Is Finished\" nahrála ještě u \"RCA Records\" v roce 1974. V roce 1978 ji přesvědčil vlastník \"CTI Records\", \"Creed Taylor\", aby natočila album \"Baltimore\". Komerčního úspěchu nedosáhlo, ale získalo ocenění kritiky a bylo označeno za uměleckou renesanci její tvorby. Výběr materiálu ukazoval na eklekticismus; byly tam spirituály stejně jako populární hudba, například píseň od \"Hall & Oates\" \"\"Rich Girl\"\". O čtyři roky později nahrála ve Francii \"Fodder on My Wings\".  Během roku 1980 vystupovala pravidelně v \"Ronnie Scott's jazz clubu\" v Londýně, kde v roce 1984 natočila také album \"Live at Ronnie Scott's\".  V roce 1987 využili originální nahrávku z roku 1958 \"My Baby Just Cares for Me\" v reklamě na parfém Chanel No. 5. To odstartovalo nová vydání písně, která se vyšplhala na páté místo \"UK singles chart\". Autobiografie \"I Put a Spell on You\" byla vydána během roku 1992 a v té době nahrála i své poslední album \" A Single Woman\".  Během roku 1993 se Simone usadila v jižní Francii. Měla již několik let rakovinu plic a zemřela ve spánku doma v Carry-le-Rouet 21. dubna 2003. Pohřebního obřadu se účastnily zpěvačky Miriam Makeba a Patti Labelle, básnířka spojená s \"Black Arts Movement\" Sonia Sanchez, herec Ossie Davis a stovky dalších. Elton John vyjádřil úctu květinami se zprávou „Byla jsi nejslavnější a miluji tě“. Popel byl rozsypán v několika afrických zemích. Zanechala zde dceru, Lisu Celeste Stroud, která je herečkou a zpěvačkou. Ta převzala jevištní jméno Simone a objevila se například v Jesus Christ Superstar či Aidě na Broadwayi.", "section_level": 2}, {"title": "Vystupování na jevišti.", "content": "Simone pro své jevištní vystupování ve stylu „královny“ získala titul \"Nejvyšší kněžka soulu\" (\"High Priestess of Soul\"). Velký důraz kladla na vyjádření emocí pomocí hudby. Během jednoho alba nebo koncertu dokázala projevit jak překypující veselí, tak tragickou melancholii. Její živá vystoupení byla považována za happeningy, kde vystupovala jako zpěvačka, pianistka, tanečnice, herečka nebo aktivistka.  Do programu vkládala monology a dialogy s publikem a často užívala ticho jako hudební prvek. Simone to srovnávala s „masovou hypnózou“, kterou užívá během koncertu. Na většině svých nahrávek, jak živých, tak studiových, měla stálý doprovod perkusionisty \"Leopoldo Flemminga\" a kytaristy \"Al Schackmana\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kolísání emocí provázelo i její osobnost a osobní život. Simone měla v hudebním světě pověst vrtkavé osobnosti s tím, že s ní bylo těžké vyjít. V roce 1995 zranila syna sousedky vzduchovou pistolí poté, co jeho smích narušil její soustředění. Také použila zbraň na člena nahrávací společnosti, kterého obvinila z krádeže honoráře. Dnes se tato extempore přičítají její bipolární poruše. Simone neochotně brala léky na zmírnění příznaků od poloviny 60. let. To vše věděla pouze skupina jejích nejbližších a držela to v tajnosti po mnoho let. Teprve v biografii \"Break Down And Let It All Out\", kterou napsali \"Sylvia Hampton\" a \"David Nathan\", vyšla v roce 2004 pravda na veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na rasismus.", "content": "Obhajovala násilnou revoluci během období boje za občanská práva a stála v opozici proti nenásilnému přístupu Martina Luthera Kinga. Doufala, že Afroameričané by mohli pomocí boje vytvořit vlastní stát. Nebyla však rasistkou a ve své autobiografii říká, že její rodina i ona sama považují všechny lidské rasy za rovné.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz a vliv.", "content": "Je často citována umělci různých směrů jako zdroj jejich inspirace: Elkie Brooks, Cat Stevens, Peter Gabriel, Mary J. Blige, Michael Gira, Lauryn Hill, Alicia Keys, Amanda Palmer a Jeff Buckley. John Lennon uvedl, že její pojetí písně \"I Put a Spell on You\" bylo inspirací pro píseň \"Michelle\". Cover verze jejich písní vytvořili: Carola, Aretha Franklin, Marilyn Manson, Donny Hathaway, David Bowie, Elkie Brooks, Roberta Flack, Jeff Buckley, The Animals, Muse, Natacha Atlas, Cat Power, Katie Melua, Timbaland, Feist, Shara Worden a Michael Bublé.  Mnoho hiphopových a jiných moderních umělců vytvořilo samply a mixy jejich rytmických písní a vydali je na deskách. Talib Kweli a Mos Def. složili hold jejímu hudebnímu stylu.  Její hudba je součástí soundtracků k různým filmům: \"Big Lebowski\" (1998), \"Notting Hill\" (1999), \"Aféra Thomase Crowna\" (1999), \"The Dancer Upstairs\" (2002), \"Před úsvitem\" (2004), \"Inland Empire\" (2006), \"Kurs negativního myšlení\" (2006), \"Sex ve městě\" (2008), \"Nouzový východ\" (2008) a Strážci – Watchmen (2009). Její hudba se uplatnila také v remixech, reklamách a TV seriálech.  Její smrt byla bodem, který určil další životní cesty hrdinky českého filmu \"Tajnosti\".  Také v roce 2009 byla její píseň Feeling Good použita jako hlavní znělka počítačové hry The Saboteur.", "section_level": 1}, {"title": "Životopisné filmy.", "content": "Dokumentární film \"Nina Simone: La Legende (The Legend)\" je dílem francouzských filmařů a vznikl v roce 1992. Vychází z její autobiografie \"I Put A Spell On You\" a zachycuje různá období její kariéry, rozhovory s přáteli a rodinou, různé rozhovory s Ninou Simone v době života v Nizozemí a na cestě za matkou do jejího rodiště. Velký počet věcí byl převzat z dřívějšího 26minutového biografického dokumentu od \"Petra Rodise\", který vyšel v roce 1969 a měl jednoduchý název Nina.  Plány pro další životopisný film film vznikly na konci roku 2005. Film má být založen na životopisné knize \"I Put A Spell On You\" (1992) a zaměří se také na její vztah v pozdějším životě se spolupracovníkem \"Cliftonem Hendersonem\", který zemřel v roce 2006. Na scénáři pracuje \"Cynthia Mort\" (TV filmy \"Will & Grace, Roseanne\") a hlavní roli má ztvárnit Mary J. Blige. Film má přijít do kin v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Na \"Human Kindness Day\" v roce 1974 ve Washingtonu vzdalo poctu Nině Simone více než 10 000 lidí.  Obdržela dva čestné doktoráty za hudbu a za humanitu od \"University of Massachusetts\" a \"Malcolm X College\". Poté, co tyto pocty obdržela, ráda se nazývala \"Dr. Nina Simone“. Dva dny před svou smrtí získala čestný diplom od Curtisova institutu, školy, která ji na začátku kariéry odmítla přijmout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eunice Kathleen Waymonová, známá pod svým uměleckým jménem Nina Simone (21. února 1933, Tryon, Severní Karolína, Spojené státy americké – 21. dubna 2003 v Carry-le-Rouet, Bouches-du-Rhône, Francie), byla americká zpěvačka, skladatelka, pianistka a bojovnice za občanská práva.", "tgt_summary": "Eunice Kathleen Waymon (February 21, 1933 – April 21, 2003), known professionally as Nina Simone, was an American singer, songwriter, musician, arranger, and civil rights activist. Her music spanned a broad range of musical styles including classical, jazz, blues, folk, R&B, gospel, and pop.", "id": 2473753}
{"src_title": "Micpe Šalem", "tgt_title": "Mitzpe Shalem", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se ve výšce 250 metrů pod úrovní moře, na svazích hor klesajících z Judské pouště k západnímu břehu Mrtvého moře, cca 32 kilometrů jihojihozápadně od města Jericho, cca 27 kilometrů jihovýchodně od historického jádra Jeruzalému a cca 80 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu. Micpe Šalem je na dopravní síť Západního břehu Jordánu napojen pomocí silnice číslo 90 (takzvaná Gándhího silnice - hlavní severojižní spojnice v Jordánském údolí).  Kibuc se nachází v řídce osídlené oblasti podél západního břehu Mrtvého moře, ve které dominují výlučně drobná izraelská sídla, bez trvalé demografické přitomnosti Palestinců.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice byla založena roku 1971. Už 5. května 1970 rozhodla izraelská vláda, že na tomto místě zřídí osadu typu nachal (tedy kombinaci vojenského a civilního osídlení). K tomu došlo v září 1971. Členové osady měli provádět výzkum terénu a možností pro zřízení trvalého sídla. Už 23. května 1971 vláda odsouhlasila výhledovou proměnu této zárodečné osady na ryze civilní sídlo. K tomu ale došlo až o pár let později, v lednu 1977. 19. dubna 1977 izraelská vláda schválila výstavbu osady Micpe Šalem.  V obci funguje zařízení předškolní péče o děti a zdravotnické středisko. Místní ekonomika je tvořena zemědělstvím (například palmové háje) a turistikou (pláž na břehu Mrtvého moře). V osadě má jedno z center kosmetická firma Ahava.  Počátkem 21. století nebyl Micpe Šalem zahrnut do projektu Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta do svých hranic začlenila pouze západněji položené izraelské osady v bloku okolo města Ma'ale Adumim. Podle stavu k roku 2008 ale nebyla tato bariéra ještě zbudována a ani její trasa v tomto úseku nebyla stanovena. Budoucí existence vesnice závisí na parametrech případné mírové smlouvy mezi Izraelem a Palestinci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Micpe Šalem je v databázi rady Ješa popisováno jako sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu, jehož populace stagnuje a od počátku 21. století dokonce poklesla. K 31. prosinci 2014 zde žilo 171 lidí. Během roku 2014 registrovaná populace klesla o 1,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Micpe Šalem ( מִצְפֵּה שָׁלֵם, doslova „\"Šalemova vyhlídka\"“, podle izraelského geografa Natana Šalema - 1897–1959 - který přispěl k vědeckému poznání této oblasti, v oficiálním přepisu do angličtiny Mizpe Shalem, přepisováno též Mitzpe Shalem) je vesnice typu kibuc a izraelská osada na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Megilot.", "tgt_summary": "Mitzpe Shalem (, \"lit.\" Shalem Lookout) is an Israeli settlement and former kibbutz in the eastern West Bank. Located near Highway 90 about north of Ein Gedi and north of the Green Line about 1 km from the western shores of the Dead Sea, it is the southernmost community under the jurisdiction of Megilot Regional Council. In it had a population of.", "id": 525211}
{"src_title": "Ronald Garan", "tgt_title": "Ronald J. Garan Jr.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Voják.", "content": "Ronald Garan se narodil ve městě Yonkers ve státě New York, zde také do roku 1979 navštěvoval střední školu. Poté studoval ekonomii na v Oneontě, roku 1982 zde získal titul bakaláře.  Přihlásil se k vojenskému letectvu a absolvoval pilotní výcvik. Létal se stíhači F-16 v Německu, později byl přeložen do Jižní Karolíny. Účastnil se operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Od roku 1991 byl instruktorem a zástupcem náčelníka v letecké škole. Po třech letech byl přeložen na základnu Eglin na Floridě, kde působil jako zkušební pilot. Roku 1996 získal hodnost magistra letectví na. Rok 1997 strávil ve škole zkušebních letců námořnictva v Patuxent River. Roku 1998 obdržel druhý magisterský titul, tentokrát z leteckého strojírenství na. Poté vedl na Eglinu zkoušky raket vzduch-vzduch. Má nalétáno přes 5000 hodin na třiceti typech letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Zúčastnil se 18. náboru astronautů NASA, uspěl a 26. července 2000 byl začleněn do oddílu astronautů NASA. V ročním kurzu všeobecné kosmické přípravy získal kvalifikaci pilota raketoplánu Space Shuttle.  Po dokončení přípravy pracoval v NASA, roku 2005 se účastnil experimentů v podmořské laboratoři.  V březnu 2007 NASA oznámila jeho zařazení do posádky letu STS-124 ve funkci letového specialisty. Do kosmu odstartoval 31. května 2008 na palubě raketoplánu Discovery. Hlavním úkolem mise bylo vyvezení a montáž jádra japonského modulu Kibó – hermetické sekce PM a manipulátoru EMRMS. V průběhu montáže třikrát vystoupil na povrch stanice, celkem strávil v otevřeném vesmíru 20 hodin a 32 minut. Raketoplán přistál 14. června 2000 po 13 dnech, 18 hodinách a 13 minutách letu.  V červenci 2009 byl vybrán do posádky Expedice 27 se startem v březnu 2011. V říjnu 2009 bylo jeho jmenování bylo oficiálně potvrzeno NASA.  Podruhé do kosmu odstartoval v lodi Sojuz TMA-21 z kosmodromu Bajkonur 4. dubna 2011 v 22:18 UTC ve funkci palubního inženýra lodi společně s Andrejem Borisenkem a Alexandrem Samokuťajevem. Po dvoudenním letu se 6. dubna Sojuz spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Na ISS pracoval ve funkci palubního inženýra Expedic 27 a 28. Po 164 dnech letu přistál s kolegy Samokuťajevem a Borisenkem v Sojuzu TMA-21 v Kazachstánu, 150 km jihovýchodně od Džezkazganu.  Ronald Garan je ženatý, má tři syny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ronald John Garan (* 30. října 1961 v Yonkers, New York, USA), původně pilot vojenského letectva Spojených států, je od července 2000 astronautem NASA. Má za sebou jeden krátkodobý kosmický let raketoplánem Discovery, ve vesmíru strávil 13 dní, 18 hodin a 13 minut. Od roku 2009 se připravoval na svůj první kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako člen Expedice 27/28, do vesmíru vzlétl začátkem dubna 2011 a přistál v polovině září 2011.", "tgt_summary": "Ronald John Garan Jr. (born October 30, 1961) is a NASA astronaut. After graduating from State University of New York College at Oneonta in 1982, he joined the Air Force, becoming a Second Lieutenant in 1984. He became an F-16 pilot, and flew combat missions in Desert Shield and Desert Storm. Before becoming an astronaut he was the Operations Officer of the 40th Flight Test Squadron (FTS). He first flew in space as a Mission Specialist on the STS-124 mission to the International Space Station (ISS). He returned to ISS on April 4, 2011, for a six-month stay as a member of Expedition 27.", "id": 1120451}
{"src_title": "Haidingerův snop", "tgt_title": "Haidinger's brush", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při pečlivém studiu minerálů pod polarizovaným světlem si rakouský fyzik a mineralog Wilhelm Haidinger povšiml, že vidí obrazec, který úzce souvisí s polarizovaným světlem a na základě jeho orientace je schopen určit rovinu polarizace světla. Svůj objev publikoval Haidenger v \"Annalen der Physik\" v roce 1844. Nedlouho poté, přišel německý fyzik a fyziolog Hermann von Helmholtz s prvním vysvětlením fyziologie vzniku percepce Haidingerova snopu, které zveřejnil v \"Handbuch der physiologischen Optik\" v roce 1867. Jeho vysvětlení, které lze mnohdy nalézt v literatuře, je sice principiálně správné, avšak výsledný vztah mezi rovinou polarizace a orientací Haidingerova snopu vychází opačně než ve skutečnosti. Detailní vysvětlení jevu však dodnes chybí. Překvapivě ještě roku 1955 upozornil atomový fyzik a později odborník firmy Polaroid William A. Shurcliff na schopnost člověka detekovat pomocí Haidingerova snopu kruhově polarizované záření a také určit, zda jde o levotočivě či pravotočivě kruhově polarizované záření. Fyziologie této percepce není dodnes uspokojivě vysvětlena. Zmínku o Haidingerově snopu lze nalézt v řadě učebnic fyziky, kde se často uvádí jako kuriozita. Dnes se však zdá, že percepce Haidingerova snopu nalezne praktické uplatnění v oftalmologické praxi, kde by Haidingerův snop mohl sloužit k časné diagnostice makulární degenerace.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Percepční jev Haidingerova snopu nese v německém originále název „Haidinger-Büschel“, což však ve starorakouské němčině znamená Haidingerův snop, nikoli štětinky či kartáč, jak by se někdo mohl domnívat. Anglicky se ale jev nazývá \"Haidinger's brush\", což je chybný překlad výše zmíněného, který nepřestává udivovat pozorovatele v anglofonním světe, protože najít podobnost jevu s kartáčem vyžaduje opravdu notnou fantazii. Názvy v dalších jazycích jsou ale bohužel odvozeny od tohoto chybného překladu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haidingerův snop je percepční jev umožňující člověku spatřit a určit rovinu polarizovaného světla či směr rotace kruhově polarizovaného světla. Jev byl poprvé popsán rakouským fyzikem a mineralogem Wilhelmem Haidingerem v roce 1844.", "tgt_summary": "Haidinger's brush is an entoptic phenomenon first described by Austrian physicist Wilhelm Karl von Haidinger in 1844. Many people are able to perceive polarization of light. It may be seen as a yellowish horizontal bar or bow-tie shape (with \"fuzzy\" ends, hence the name \"brush\") visible in the center of the visual field against the blue sky viewed while facing away from the sun, or on any bright background. It typically occupies roughly 3–5 degrees of vision, about twice or three times the width of one's thumb held at arm's length. The direction of light polarization is perpendicular to the yellow bar (i.e., vertical if the bar is horizontal). Fainter bluish or purplish areas may be visible between the yellow brushes (see illustration). Haidinger's brush may also be seen by looking at a white area on many LCD flat panel computer screens (due to the polarization effect of the display), in which case it is often diagonal.", "id": 2241099}
{"src_title": "Lokomotiva 163", "tgt_title": "ČSD Class E 499.3", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lokomotivy řady 163 vycházejí ze stavby řady 363. Na rozdíl od řady 363 však umožňují pouze provoz na tratích se stejnosměrným napětím 3 kV. Nutnost vývoje nové řady lokomotiv pro provoz pod stejnosměrnou trakcí se ukázala začátkem osmdesátých let dvacátého století. Tehdejší lokomotivy řad 140 a 141 měly být v roce 1985 vyřazeny a ve vozovém parku ČSD se v dostatečném počtu nenacházely žádné odpovídající náhrady. Z tohoto důvodu byl firmě Škoda zadán požadavek na vypracování projektu a následnou výrobu takovýchto lokomotiv. Prototyp řady 163 nebyl nikdy vyroben – postačily dva prototypy řady dvousystémových lokomotiv \"ES 499.1\" (dnešní řada 363). Lokomotivy se mimo napájecí soustavy liší pouze minimálně – v obou případech se jedná o tzv. II. generaci lokomotiv Škoda. Prototypy lokomotivy 363 byly k dispozici již od roku 1980.", "section_level": 1}, {"title": "První série.", "content": "První série šedesáti kusů (163.001–060) byla vyrobena v letech 1984 až 1986 Škodou Plzeň. První část série vyrobená během září až prosince roku 1984 obsahovala dvacet strojů tzv. „ověřovací série“. Zbylých čtyřicet kusů bylo vyrobeno a dodáno záhy. Původní označení řady bylo \"E 499.3\", tovární označení je \"71E\". Ve stejné době začala Škodovka pro Československé státní dráhy vyrábět také dvousystémové lokomotivy řady 363.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série.", "content": "V letech 1991 až 1992 byla opět v plzeňské Škodovce vyrobena druhá série lokomotiv s továrním označením \"99E\". Vůči první sérii byly změny pouze minimální. Z důvodu nedostatku financí využily ČSD nedokonalost kupní smlouvy a převzetí lokomotiv odkládaly. Lokomotivy byly dlouhodobě odstaveny v Plzni na hlavním nádraží - v části, do které ústí trať od Českých Budějovic. Nakonec ČD a ŽSR převzaly z této série dohromady pouze 51 kusů. Devět lokomotiv bylo v roce 1995 prodáno italskému soukromému dopravci Ferrovie Nord Milano (tato série nesla tovární označení \"99E2\"). Část dodávky pro Česko a Slovensko byla označena jako \"99E1\" a nese sériová čísla (163.061–111).", "section_level": 2}, {"title": "Dodávka pro Itálii.", "content": "Devět lokomotiv z druhé série bylo v roce 1995 prodáno italské soukromé dopravní společnosti Ferrovie Nord Milano. Jednalo se o kusy vyrobené v roce 1992 a nesoucí původní označení \"163.112–120\". Tehdejší ČSD/ČD totiž na jejich nákup nesehnaly dostatek financí, a tak výrobce hledal jiné zájemce. V Itálii byly lokomotivy přeznačeny dle místního značení na řadu \"E 630\" a označeny čísly od 01 do 09. Lokomotiva 163.120 byla v Itálii testována již od roku 1994 a na základě kladných výsledků zkoušek se firma FNM rozhodla pro nákup. Lokomotivy byly využívány na vozbu příměstských osobních vlaků v oblasti Milána a dálkových kontejnerových vlaků. Na lokomotivách bylo provedeno několik technických změn, například byla v některých místech o 340 mm snížena výška, aby lokomotivy vyhovovaly obrysu pro vozidla FS/FNM. Hmotnost byla z 85 tun snížena na 80 tun, série byla vybavena novými polopantografy a byly upraveny řídící obvody tak, aby bylo možno lokomotivu ovládat z řídicího vozu. Stroje byly osazeny italským vlakovým zabezpečovacím zařízením (RS4 Codici nebo BACC?), upraveny pro levostranné řízení a jedna kabina strojvedoucího byla vybavena klimatizací.  Všech devět lokomotiv koupila roku 2010 česká firma RegioJet. Od 26. září 2011 jsou tyto stroje po úpravách pro provoz v ČR (zvýšení max. rychlosti na 140 km/h, dosazení zabezpečovače MIREL, přesun ovládacího pultu zleva doprava apod.) provedených v ČMŽO Přerov nasazeny jako řada 162 v pravidelném provozu mezi Prahou, Ostravou a Havířovem. Na vlacích RJ se také objevují na Slovensku, v čele přímých vlaků jsou k vidění v Martině či Košicích.", "section_level": 3}, {"title": "Návrat do nákladní dopravy.", "content": "Po ukončení rekonstrukcí na řadu 363.5 nezůstaly v lokomotivním parku ČD Cargo žádné stroje řady 163, jelikož všechny stroje podstoupily tyto přestavby. Vzhledem k nedostatku sesterských dvousystémových strojů řady 363 u osobní divize ČD byl ale v roce 2015 dohodnut výměnný pronájem tří těchto strojů za stejný počet kusů řady 163, která byla naopak ve stavu osobního dopravce nadbytečnou. Od léta tohoto roku tak začalo ČDC provozovat stroje řady 163 v nákladní dopravě; přednostně byly nasazovány na dopravu směsných vlaků mezi Českou Třebovou a Mostem a na poštovní vlaky Praha–Ostrava. Na podzim téhož roku přibylo dalších pět a po návratu strojů z Polska po ukončení pronájmu dopravci Przewozy Regionalne začala jednání o odkupu většího počtu strojů nákladní divizí. Obchod byl uzavřen v prosinci 2015 a ČDC zakoupilo celkem 23 lokomotiv, včetně osmi strojů které již mělo v pronájmu. „Nové“ lokomotivy byly předány koncem prosince a v prvních dnech roku 2016 poprvé zasáhly do nákladního provozu. Část strojů, již dříve upravená pro provoz v Polsku, je dislokována v SOKV Ostrava, odkud vyjíždí s vlaky jak do Přerova a České Třebové, tak i směrem na Katowice a Krakov. Zbylé stroje našly nový domov v depu Ústí nad Labem a vyskytují se převážně v Čechách. Jejich nákup umožnil odstavit větší počet přestárlých strojů řady 122 (vyřazeno bylo 15 strojů) a omladit tak lokomotivní park Carga. Další nákup šesti strojů následoval koncem listopadu 2016, které byly po drobných úpravách taktéž zařazeny do provozu nákladního dopravce.", "section_level": 3}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce v Česku.", "content": "Počátkem devadesátých let dvacátého století pocítily České dráhy znovu nedostatek dvousystémových lokomotiv schopných vyvinout rychlost až 140 km/h. Takovéto lokomotivy byly potřeba k vedení vlaků vyšší kvality na nově budovaných koridorových tratích se střídavým proudem. České dráhy nevlastnily dvousystémové lokomotivy pro rychlost nad 120 km/h vůbec a nákup nových lokomotiv nebyl z finančního hlediska reálný. Potřeba se řešila využitím lokomotiv ŽSR řady 350, které dopravovaly vlaky na síti ČD. Proto bylo rozhodnuto o výměně podvozků s různými převodovými poměry mezi lokomotivami řad 162 a 363 za vzniku řad 163.2 a 362.  První fáze oprav začala koncem roku 1993 v Depu kolejových vozidel Praha, kam bylo postupně přistaveno 9 párů lokomotiv. Změna spočívala ve výměně podvozků, čímž se díky různému převodovému poměru snížila rychlost jednosystémových strojů na 120 km/h a zároveň rychlost dvousystémových zvýšila na požadovaných 140 km/h. Drobné změny byly provedeny také v řídícím systému lokomotivy, k dalším úpravám však nedošlo. Později byly na všechny lokomotivy řady 162 namontovány podélné tlumiče vrtivých pohybů podvozku, nové polopantografy a vlakový zabezpečovač typu LS 90.  Druhá řada rekonstrukcí se uskutečnila při periodických opravách strojů v roce 2000 až 2001 na čtyřech jednosystémových lokomotivách z DKV Česká Třebová a jedné pražské. Všechny dvousystémové lokomotivy byly dodány brněnským depem. Třetí série výměn proběhla v roce 2006 až 2007 na šesti „peršingách“ z České Třebové a na brněnských „esech“. Další dvojice strojů byla stejným způsobem rekonstruována i v roce 2008. Vzniklé jednosystémové stroje jsou značeny jako řada 163.2, původní inventární číslo ř. 162 je zvýšeno o 200. Vzniklé dvousystémové lokomotivy jsou značeny jako 362 s ponecháním původních inventárních čísel z řady 363.  Po roce 2010 došlo u ČD k masovějšímu rozšíření řídicích vozů a řada 163 byla jednou z těch, kterých se dotkly úpravy, umožňující provoz s nimi. V ČMŽO Přerov tak bylo postupně upraveno 12 lokomotiv pro provoz ve spojení s vozy řady 961 (Bfhpvee). Ve vratných soupravách s vloženými vozy Bdmtee jsou používány především k dopravě osobních vlaků na trati Kolín – Česká Třebová, případně zajíždějí např. do Letohradu. Děčínské stroje jezdí především na trati Ústí nad Labem západ - Lysá nad labem - Kolín.  V letech 2010–12 provedla Škoda Transportation v kooperaci s firmou Pars nova přestavby lokomotiv řady 163 na dvousystémové stroje řady 363.5 pro ČD Cargo. Celkem bylo takto zrekonstruováno 30 strojů, které po schválení v zahraničí dopravují vlaky až do Maďarska a nově i Rumunska. Tímto řada 163 u ČDC zanikla, v roce 2015 si ale Cargo opět několik lokomotiv pronajalo od osobní divize a jedná o jejich odkupu (viz níže).", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce na Slovensku.", "content": "Na Slovensku vlna rekonstrukcí řad 162 a 363 na řady 163.1 a 362 odstartovala až v roce 2000. Bylo k ní přistaveno celkem 15 párů lokomotiv řady 162 z rušňového depa v Žilině a řady 363 z Bratislavy. Jednosystémové lokomotivy nebyly vybírány dle žádného klíče, ale byly přistavovány dle nutnosti periodických oprav, řada 363 byla přistavována dle nejvyšších čísel v sérii – tedy kusy 363.148–181.<ref name=\"draha10/2000\"></ref> Slovenské opravy byly tvořeny výměnou dvojkolí mezi řadou 162 s převodem na rychlost 140 km/h a řadou 363 s převodem na rychlost 120 km/h a renovací stroje. Od osmého páru rekonstruovaných lokomotiv bylo vzhledem k dlouhému trvání oprav upuštěno od průvodních oprav a byla měněna pouze dvojkolí. Výsledné lokomotivy byly označeny řadou 163.1 s inventárními čísly navazujícími na poslední dodané stroje řady 163 – tedy 163.112–126. Vzniklé lokomotivy řady 362 byly označeny v návaznosti na prototyp 362.001 inventárními čísly 362.002–016.  Potřeba navýšení počtu dvousystémových lokomotiv, schopných dosáhnout vyšších rychlostí (rychlosti nad 140 km/h byl schopen dosáhnout jediný typ, a to 40 let stará řada 350), vedla k rozhodnutí zrekonstruovat lokomotivy řady 163 na vícesystémové, které byly označeny jako řada 361. Tento záměr oznámila ZSSK v roce 2009 a práce na první lokomotivě započaly na sklonku téhož roku. Do konce roku 2015 bylo dokončeno 25 lokomotiv, z čehož 5 patřilo k podtypu 361.0 (s maximální rychlostí 140 km/h) a zbylé k 361.1 (maximální rychlost 160 km/h).  České dráhy uvažují o podobné rekonstrukci na řadu 361 taktéž s rychlostí až 160 km/h dosaženou změněnými převody a vyšším výkonem trakčních motorů. Na rozdíl od slovenských plánů by se však měly opravy týkat týkat nejen současných řad 162 a 163, ale i dvousystémové řady 363. Zatím však žádné bližší informace zveřejněny nebyly.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Řada 163 je schopna dosáhnout maximální rychlosti až 120 km/h při trvalém výkonu 3480 kW. Lokomotiva je čtyřnápravová a je vybavena dvěma polopantografovými sběrači. Její délka přes nárazníky je 16 800 mm, výška se staženými sběrači 4 640 mm, šířka 2 940 mm a hmotnost 85 tun. Lokomotivy řady 163 jsou skříňového uspořádání. Hlavní rám je svařen z ocelových profilů. Ve spodní části obou čel jsou umístěna tažná a narážecí ústrojí a pod nimi smetadla. Samotná kostra skříně je ocelová s podélnými prolisy pro zvýšení tuhosti. Na obou čelech se nachází stanoviště strojvedoucího. Obě stanoviště jsou klimatizována – klimatizační jednotky se nachází na střeše nad kabinou. Kvůli netěsnostem ve stavbě však bývá klimatizace částečně neúčinná. Dvě čelní okna na každé straně jsou dvouvrstvá, vyhřívaná. Pod nimi se nachází hlavní reflektor, dvojice pozičních světel (bílé a červené) jsou umístěny ve spodní části nad nárazníky. Strojovna se nachází mezi stanovišti strojvedoucího v prostřední části. Vstup do strojovny je možný přes obě stanoviště pouze při stažených sběračích, vstup do stanovišť je zajištěn dveřmi z obou stran každého stanoviště. Ve strojích pro Česko a Slovensko je řídící pult umístěn na pravé straně stanoviště, v dodávce pro FNM byl přemístěn na levou stranu.  Obě bočnice jsou opatřeny čtveřicí oken – jedna obdélníkovými těsně pod střechou a druhá kruhovými ve střední části. První z bočnic umožňuje díky vertikálním „žaluziím“ průchod vzduchu – po této straně je možné také strojovnou projít úzkou uličkou. V dutinách kostry je zapuštěno osm pískojemů o celkové kapacitě 1500 kilogramů písku, který je do lokomotivy dosypáván otvory ve střešní části. Podvozek lokomotivy je navržen na rychlosti až 200 km/h, proto nenastal problém při přestavbách na řadu 162. Lokomotivy mají dvoustupňové vypružení – obě z vinutých ocelových pružin (čtyři primární pro každé dvojkolí a dvě sekundární na každé straně lokomotivy) s paralelně zařazenými hydraulickými tlumiči. Motory jsou osazené v rámu podvozku, jsou tedy plně odpruženy primárním vypružením. Převodový poměr lokomotivy řady 163 je 81:23 – při rekonstrukcích na řadu 162 byl poměr snížen na 79:26.  Za smetadlem je v každém čele lokomotivy zavěšen jeden vzduchojem o objemu 450 litrů a dovoleném tlaku 10 barů (tj. 10 Pa).", "section_level": 1}, {"title": "Označování.", "content": "V současnosti nese tato lokomotivní řada registrovaná v Česku a na Slovensku číselné označení \"163\" – z čísla je patrné, že se jedná o elektrickou lokomotivu stejnosměrné napájecí soustavy. Před přeznačením v roce 1988 byla lokomotiva dle systému Vojtěcha Kryšpína značena jako \"E 499.3\". Tovární označení lokomotiv je \"71E\"; druhá série byla označena jako \"99E\". Devět kusů z druhé série bylo u FNM značeno řadou \"E 630\" a dvouciferným evidenčním číslem, u výrobce je tato úprava vedena jako typ \"99E2\".  Lokomotivy řady 163 jsou známé také pod přezdívkou \"Peršing\" (či s jiným pravopisem \"Pershing\"). Tato přezdívka vznikla při zavádění lokomotivy do provozu, kdy měly stroje vysokou poruchovost („krátký dolet“) avšak vysokou akceleraci („rychlý start“), čímž byly podobné raketám Pershing II, které byly v osmdesátých letech rozmisťovány po západní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lokomotivy řady 163 byly určeny k nahrazení dosluhujících lokomotivních řad 140 a 141 při vozbě jak osobních tak nákladních vlaků. V počátcích svého provozu byly lokomotivy velmi nespolehlivé – kvůli tomu si vysloužily, dle téže ne velmi spolehlivých raket Pershing II, přezdívku \"peršing\". Důvodem poruch bylo velké množství elektroniky osazené v lokomotivě. Po vyřešení počátečních problémů se z lokomotivy stala jedna z nejméně poruchových lokomotiv v české a slovenské železniční síti. Lokomotiva je dobře vypružená a až na bzučení trakčních měničů má klidný a tichý chod.", "section_level": 1}, {"title": "Dislokace.", "content": "První část první série (tzv. \"ověřovací série\") byla dislokována do lokomotivního depa v Ústí nad Labem. Pozdější série byly rozmisťovány po celém Československu do České Třebové, Olomouce, Košic a později i Prahy a Ostravy. Po rozpadu Československa byly lokomotivy mezi nástupnické železniční správy rozděleny podle počtu kusů provozovaných na jejich území.  V Česku lokomotivy provozují v počtu 79 kusů České dráhy, v srpnu 2008 byly tyto stroje dislokovány v provozních jednotkách dep kolejových vozidel Česká Třebová (50 ks), Bohumín (6 ks) a Děčín (23 ks). Dalších 30 kusů provozovala společnost ČD Cargo, všechny kusy ale byly postupně přistaveny k modernizaci na řadu 363.5 a v současnosti již je celá série strojů 363.501 - 530 v provozu pod SOKV České Budějovice. Na Slovensku lokomotivy řady 163 vlastní v počtu 37 kusů Železničná spoločnosť Slovensko. Nákladní dopravce Železničná spoločnosť Cargo Slovakia nevlastní žádné – lokomotivy jsou tedy využívány pouze k vozbě osobních vlaků. Lokomotivy ZSSK jsou dislokovány do dvou lokomotivních dep a to v Žilině a Košicích.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušnosti k dopravcům.", "content": "V následujícím přehledu jsou uvedeny všechny vyrobené lokomotivy řady 163 s železniční společností, v jejímž jsou vlastnictví seřazené dle sérií.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "V Česku jsou stroje nasazovány k vozbě vlaků na nekoridorových tratích, kde není možné dosahovat rychlostí nad 120 km/h a na koridorových tratích zejména na osobních vlacích, kde postačuje jejich maximální rychlost 120 km/h. Na severovýchodě země se jedná především o výkony z Polska a Slovenska. Na vlacích pokračujících po třetím železničním koridoru dále do Čech jsou lokomotivy v Bohumíně přepřahány za stroje řady 151. Na severozápadě jsou stroje nasazovány na trati z Chomutova do Ústí nad Labem, v pracovní dny jezdí s některými vlaky až do Roudnice nad Labem. Ve středních Čechách jsou lokomotivy používány na tratích Velký Osek – Choceň či Lysá nad Labem – Ústí nad Labem a Česká Třebová – Přelouč. Výjimečně se řada 163 objevuje i v čele posilových vlaků mezi Radotínem a pražským hlavním nádražím na trati Praha – Beroun.  Stroje zakoupené společností ČD Cargo zabezpečují dopravu především v severozápadních a středních Čechách (na hlavním tahu Chomutov – Ústí nad Labem – Nymburk – Česká Třebová a přilehlých tratích) a ve Slezsku, v čele vlaků také zajíždějí do Polska.  Na Slovensku jsou stroje jsou využívány především k vozbě osobních vlaků a rychlíků na páteřní trati číslo 180 z Žiliny přes Spišskou Novou Ves do Košic a na přilehlých úsecích do Čadce a Čiernej nad Tisou. Jedna lokomotiva také zajišťuje přeshraniční dopravu do ukrajinského Čopu.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Vzhledem k tomu, že jde v českém i slovenském parku lokomotiv stále o jeden z mladších typů, i nadále podstupují hlavní opravy a v provozu jsou z velké většiny nenahraditelné. Po dodávkách nových elektrických jednotek řad 440/650 (RegioPanter), 660 (InterPanter) a 471 (CityElefant) ale jejich provozní potřeba poklesla. Část lokomotiv byla pronajata do Polska, odkud se ale koncem roku 2015 vrátila zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 163 (dle starého značení ČSD E 499.3; v Itálii značená jako E 630) vznikla vypuštěním části pro střídavou napájecí soustavu 25 kV 50 Hz z lokomotivy řady 363. Skříň lokomotivy je v podstatě shodná na obou strojích. Lokomotiva řady 163 je univerzální traťová lokomotiva pro stejnosměrnou napájecí soustavu 3 kV vyráběná v letech 1984–1986 (tovární označení 71E) a 1991–1992 (99E) plzeňskou firmou Škoda a společností ČKD polovodiče. Řadou 163 jsou označeny také kusy, které vznikly výměnou podvozku z řady 363 na řadu 162 provedené v letech 1993–2008. Lokomotivy řady 163 jsou používány v Česku, na Slovensku a dříve také v Itálii k vozbě osobních i nákladních vlaků. Lokomotiva má pulzní regulaci výkonu. Regulace výkonu je plynulá, bezkontaktní, závislá na poměrném otevření pulzních měničů. Pulzní měniče jsou složeny z tyristorů, diod a dalších prvků a jsou řízeny elektronickým analogovým regulátorem.", "tgt_summary": "ČSD Class E 499.3 electric locomotives were used primarily for passenger trains in Czechoslovakia. Locomotives which passed to České dráhy, rail operator in the Czech republic are now classified as Class 163, those which passed to ZSSK, rail operator in Slovakia, are also Class 163.", "id": 391901}
{"src_title": "Příchuť zkázy", "tgt_title": "A Taste of Armageddon", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 3192.1 kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem Tiberius Kirkem doráží na orbitu planety Eminiar VII, kde se nachází civilizace válčící se sousední planetou Vendikar již přes 500 let. Na palubě \"Enterprise\" je také velvyslanec Robert Fox, který má vést diplomatickou diskuzi pro získání Eminiar VII jako spojence Federace.  Na povrchu planety Eminiar VII se výsadek s panem Spockem a kapitánem Kirkem setkává s civilizací, která sice vede válku již přes 500 let, ale pro zachování obou národů je boj veden počítačem. Radní, jakožto nejvyšší zástupce planety Eminiar VII, vysvětluje že takto ztratil i ženu a ztráty na životech jsou skutečné. Počítač určí, kde padne bomba a tamní obyvatele musí povinně nastoupit do sebevražedných komor, nazývané distruktory. Radní navíc chce využít situace v vzít výsadek jako rukojmí použitelné ve válce. Ačkoliv velící důstojník Montgomery Scott to tuší, velvyslanec Fox chce jít diplomatickou cestou za jakoukoliv cenu. Uvězněnému výsadku se daří zničit jednu z komor, ale Kirk je záhy opět dopaden. Velvyslanec Fox se transportuje na povrch, kde mu ovšem radní sdělí, že byl určen také k likvidaci. Spock spolu se členy výsadku jej osvobozuje a ničí další komoru.  Mezitím radní požaduje po Kirkovi, aby se členové \"Enterprise\" nahlásili pro likvidaci v komorách, čímž by vyrovnal počty obětí v počítačové válce a ušetřil své lidi. Kirk místo této zprávy sdělí Scottymu zprávu \"„Kód 24 do dvou hodin!“\", což znamená, že \"Enterprise\" má zničit vše na povrchu planety do 2 hodin. Spockovi se daří osvobodit kapitána Kirka, který rozhoduje o zničení počítače Eminiaru. Válka se stala moc čistá, bez krvavých obětí a bez násilí, jak jej známe a tím ani nebyl důvod jí ukončit. Proto Kirk rozbil hlavní počítač a Eminiar tak má na výběr: buď vést skutečnou válku nebo vyjednat mír s Vendikarem. Eminiar, neznalý pravé a bolestné války, si volí mírová jednání.  \"Enterprise\" následně může volně opustit orbitu planety.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Příchuť zkázy“ (v originále „A Taste of Armageddon“) je čtyřiadvacátý díl první sezóny seriálu Star Trek, později známého jako \"\". Premiéra epizody proběhla 23. února 1967.", "tgt_summary": "\"A Taste of Armageddon\" is the twenty-third episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Robert Hamner and Gene L. Coon and directed by Joseph Pevney, it was first broadcast on February 23, 1967.", "id": 1416481}
{"src_title": "Harry Houdini", "tgt_title": "Harry Houdini", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Proslavil se především jako \"král pout\" (\"handcuff king\") a byl typickým představitelem oboru eskapády, což znamená únik z různých pout, svěracích kazajek, zašitých pytlů, nebo uzamčených klecí a skříní. Jeho dovednost překonala vše, co bylo v oboru eskapád dosud předvedeno. Ve Washingtonské státní věznici se nechal dokonce uzavřít do pověstné cely smrti. Zakrátko poté, co jej kontrolní úředníci opustili, stál vítězoslavně přede dveřmi. Osvobozoval se z beden, konví, z pout na suchu i ve vodě. V Pittsburghu byl uzavřen ve skleněné kopuli zvlášť k tomu účelu zhotovené, v Detroitu byl spoután a svázán do balíku a vyvěšen na praporové žerdi z desátého poschodí. Ovládal i všechny ostatní obory moderní magie, vystupoval jako iluzionista v různých městech Evropy, a dokonce i v pražském varieté Praha Karlín v roce 1901 (\"\"Král lamačů okovů\")\". Jeho výraznou aktivitou bylo také pořádání antispiritistických přednášek, při nichž demonstroval triky spiritistů. Pomohl tak díky znalostem moderní magie odhalit více než sto podvodných médií. Při jedné experimentální přednášce na univerzitě v Montrealu, ho nečekaně student W. I. Whitehead udeřil 3-4x pěstí do břicha. Poté odcestoval do Detroitu, kde po jednom z představení, kdy se v zákulisí zhroutil a byl následně převezen do nemocnice, kde mu zjistili prasklé slepé střevo a zánět pobřišnice, byl dvakrát operován (naposledy 29.10.1926) a nakonec 31.10.1926 ve 13:00 zemřel. Za příčinu smrti byl dlouho považován úder do břicha způsobený W. I. Whiteheadem, ale v pozdější době se ukázalo, že zánětem slepého střeva nejspíše trpěl již před příjezdem do Montrealu. Také doktor Robert J. Albo zpochybnil teorii o úderu jako možné příčině smrti, protože je velmi nepravděpodobné, že by k prasknutí slepého střeva došlo následkem úrazu.  V dějinách iluzionistického umění zaujímá osobité místo a o jeho životě a umění byly natočeny tři celovečerní filmy. Popularita tohoto umělce je dodnes tak velká, že především Američané ještě v současnosti – když chtějí říci „vysvobodit se“ nebo „dostat se z těžké situace“ – používají výraz odvozený od jeho jména \"houdinizovat\". V České republice je mu věnována expozice v Divadle kouzel Pavla Kožíška, kde si návštěvníci mohou prohlédnout fotografie a plakáty z Houdiniho legendárních vystoupení a jeho zvětšený portrét, který vyšel na amerických poštovních známkách.", "section_level": 1}, {"title": "Houdini ve filmu.", "content": "Roku 2007 natočil režisér Gillian Amstrong film \"Iluze lásky\" inspirovaný právě Houdinim. Hlavní roli zde hrál Guy Pearce a Catherine Zeta-Jonesová.  O sedm let později, v roce 2014, vznikl dvoudílný životopisný film \"Houdini\", v němž roli slavného iluzionisty ztvárnil Adrien Brody, jeho manželku pak herečka Kristen Connollyová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Houdini narozený jako Erik Weisz, později psáno Ehrich Weiss (24. března 1874 Budapešť – 31. října 1926 Detroit), byl maďarsko-americký kouzelník, iluzionista, eskapolog, kaskadér, skeptik, filmový producent, herec a amatérský letec. Přezdívalo se mu \"mistr úniku\" a jeho mladší bratr Ferenc Weisz, později známý jako Theodore Hardeen, se též stal kouzelníkem.", "tgt_summary": "Harry Houdini (; born Erik Weisz, later Ehrich Weiss or Harry Weiss; March 24, 1874 – October 31, 1926) was a Hungarian-born American illusionist and stunt performer, noted for his sensational escape acts. He first attracted notice in vaudeville in the US and then as \"Harry 'Handcuff' Houdini\" on a tour of Europe, where he challenged police forces to keep him locked up. Soon he extended his repertoire to include chains, ropes slung from skyscrapers, straitjackets under water, and having to escape from and hold his breath inside a sealed milk can with water in it.", "id": 1680189}
{"src_title": "Třída Canopus", "tgt_title": "Canopus-class battleship", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidla navrhl britský konstruktér William Henry White. Třída \"Canopus\" byla určena pro službu na Dálném Východě. Navazovala na třídu \"Majestic\", měla však o přibližně 2000 tun menší výtlak a o jeden uzel vyšší rychlost. Úspory výtlaku bylo dosaženo především ztenčením pancéřování, což ale bylo zčásti vyváženo lepší kvalitou použitého Kruppova pancíře. Byly to první britské bitevní lodě vybavené vodotrubními kotly (oproti starším cylindrickým kotlům pracovaly při dvojnásobném tlaku a umožňovaly dosáhnout vyšších výkonů bez nárůstu hmotnosti). Celkem bylo v letech 1896–1902 postaveno šest jednotek této třídy.  Jednotky třídy \"Canopus\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 305mm kanóny ve dvouhlavňových věžích, dvanáct 152mm kanónů v kasematech, deset 76mm kanónů, šest 47mm kanónů a čtyři 457mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo 20 kotlů Belleville a dva parní stroje o výkonu 13 500 ihp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 18 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy.", "content": "Lodě třídy \"Canopus\" byly do stavu britského královského námořnictva zařazeny v letech 1899 až 1902. Již o čtyři roky později vstoupila do služby bitevní loď HMS \"Dreadnought\", která svou převratnou konstrukcí učinila dosavadní bitevní lodi zastaralými. Všech šest lodí bojovalo na řadě bojišť první světové války – například v domácích vodách, v Atlantiku, Středomoří či Rusku. Na počátku války se podílely zejména na ochraně konvojů.  \"Canopus\" byl přidělen jako posila 4. eskadře křižníků kontradmirála Cradocka, která pátrala po silnější Německé východoasijské eskadře. Jeho rychlost však byla příliš nízká a proto nezasáhl do bitvy u Coronelu, ve které byla Cradockova eskadra zničena. Poté byl \"Canopus\" usazen na mělčině, aby jako dělostřelecká baterie chránil vjezd do přístavu Port Stanley na Falklandách. V bitvě u Falklandských ostrovů byl první britskou lodí, která ostřelovala německé křižníky objevivší se nečekaně před Port Stanley. Do dalších fází střetnutí už ale nezasáhl.  V dardanelské kampani roku 1915 bylo nasazeno všech šest lodí, přičemž dvě z nich zde byly potopeny. \"Ocean\" se potopil 18. března 1915 po najetí na minu. \"Goliath\" 13. května 1915 poskytoval palebnou podporu pozemním jednotkám a byl přitom potopen třemi torpédy tureckého torpédoborce \"Muavenet-i Milliye\". Zahynulo 570 členů posádky.  \"Albion\" a \"Canopus\" byly v roce 1916 převedeny do druhé linie. \"Glory\" sloužila v letech 1916–1919 v severním Rusku a účastnila se britské intervence do ruské občanské války. \"Vengeance\" byla od počátku roku 1917 v rezervě. Všechny čtyři zachovalé lodi byly v letech 1919–1921 prodány do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Canopus byla třída predreadnoughtů Royal Navy. Skládala se ze šesti jednotek. Všechny lodi bojovaly v první světové válce, přičemž \"Goliath\" a \"Ocean\" v ní byly ztraceny. Ostatní lodi byly sešrotovány na počátku 20. let 20. století.", "tgt_summary": "The \"Canopus\" class was a group of six pre-dreadnought battleships of the British Royal Navy built in the late 1890s. The ships were designed by the Director of Naval Construction, William White, for use on the China Station. The class comprised, the lead ship, and,,,, and. The class was armed with a main battery of four BL 12 inch Mk VIII naval guns and a secondary battery of twelve QF 6-inch guns. Compared to the preceding s, the \"Canopus\" class was smaller, faster, and less heavily armoured, though they adopted new, stronger Krupp armour, which was more effective than the Harvey steel used in the \"Majestic\"s. In addition to the Krupp steel, the ships also adopted several other changes, including water-tube boilers, in-line funnels, and a full-length armoured belt.", "id": 2254135}
{"src_title": "Migdal Oz", "tgt_title": "Migdal Oz", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 940 metrů v severní části Judska a v centrální části Judských hor. Migdal Oz leží cca 9 kilometrů jihozápadně od města Betlém, cca 17 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 60 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu. Migdal Oz je na dopravní síť Západního břehu Jordánu napojen pomocí dálnice číslo 60 - hlavní severojižní tepny Judska, která vede obloukem severozápadně od vesnice.  Leží v jihovýchodním výběžku územně kompaktního bloku izraelských sídel zvaného Guš Ecion, který je tvořen hustou sítí izraelských vesnic a měst. Na severu leží velké izraelské sídlo městského charakteru Efrat. Uvnitř bloku se ale nacházejí i některé palestinské sídelní enklávy a jeho okraj je lemován pásem palestinských sídel. Neblíže k Migdal Oz jsou to vesnice Umm Salamuna, město Bajt Fadža a uprchlický tábor al-Arub.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Migdal Oz byl založen roku 1977. Leží v oblasti historického bloku Guš Ecion, který má tradici moderního židovského osídlení ještě z doby před vznikem současného státu Izrael. Samotná osada v této lokalitě ale vznikla až po dobytí Západního břehu Jordánu izraelskou armádou, tedy po roce 1967.  27. června 1976 souhlasila izraelská vláda se záměrem zřidit v Guš Ecion novou osadu nazývanou pracovně Ecion Dalet (Etzion Dalet). K faktickému osídlení zde pak došlo v roce 1977. První obyvatelé sem přišli v srpnu 1977. Šlo o dvě skupiny mládeže, které se rozhodly po ukončení základní služby v izraelské armádě založit novou vesnici. Slavnostní založení osady se pak konalo v září 1977. Původně se měla vesnice jmenovat Migdal Eder, podle starší židovské osady, která v této oblasti stála ve 20. letech 20. století (viz článek Kfar Ecion). Ale vládní výbor pro pojmenování (Name Committee) toto pojmenování nedoporučil, protože odkazovalo i na stejnojmennou biblickou lokalitu, jejíž umístění v tomto regionu ale nebylo potvrzeno. Proto nakonec zvoleno jméno Migdal Oz.  Osada funguje jako kibuc a zemědělství je nadále součástí místní ekonomiky (velkochov kuřat, kravín, pěstování ovoce). Dále zde existuje několik průmyslových firem. Ve vesnici funguje obchod se smíšeným zbožím a předškolní zařízení pro děti. Vyšší stupně vzdělání jsou k dispozici v okolních izraelských obcích.  Počátkem 21. století byl Migdal Oz stejně jako téměř celá oblast Guš Ecion zahrnut do bezpečnostní bariéry, která má okolo Migdal Oz probíhat obloukem na jihu a východě. Podle stavu k roku 2008 sice tato bariéra ještě nebyla v tomto úseku postavena, ale její trasa již je definitivně stanovena.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Migdal Oz je v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 447 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 11,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Migdal Oz ( מִגְדַּל עֹז nebo מגדל עוז doslova \"Věž síly\", podle biblického citátu z Knihy žalmů 61,4 - \"\"ty jsi moje útočiště a pevná věž proti nepříteli\"\", v oficiálním přepisu do angličtiny Migdal Oz) je izraelská osada a kibuc na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Guš Ecion.", "tgt_summary": "Migdal Oz (, \"lit.\" Tower of Strength) is an Israeli settlement and income-sharing community kibbutz in the West Bank. Located in the historic Etzion bloc 7.4 km from the Green Line and west of the Israeli West Bank barrier, it falls under the jurisdiction of Gush Etzion Regional Council. In it had a population of.", "id": 1840285}
{"src_title": "Jonas Brothers", "tgt_title": "Jonas Brothers", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bratři pocházejí z New Jersey v USA, čtvrtý sourozenec Franklin není součástí kapely. Jejich matka Denise má italské kořeny, vyrůstala v Newburgh ve státě New York. Otec Kevin Jonas vyrůstal na venkově v Severní Karolíně a již od sedmi let se věnoval zpěvu. Manželé se potkali v Christ for the Nations Institute v Dallasu, po šesti měsících se zasnoubili a vzali se v srpnu roku 1985 (oběma bylo v té době 18 let).  Jejich otec se stal po konci studií pastorem, což výrazně ovlivnilo celou jejich rodinu. Velmi ale tíhl k hudbě, proto opustil práci a rodina se odstěhovala k rodičům Denise do Arizony. Po překonání finanční tísně, kdy si museli vypomáhat i potravinovými lístky se Kevinovi podařilo spojit svou zálibu v hudbě s prací v církvi a objížděli na začátku 90. let univerzity s hudebním programem - v té době měli již dvě děti, staršího Kevina a Joea. Později pak dostal nabídku práce pastora v kostele ve městě Wyckoff, kde se rodina usadila.  Hudební kariéra bratrů začala již v útlém věku. Nick Jonas vystupoval již v osmi letech na Brodwayi v muzikálu \"A Christmas Carol\" (Vánoční koleda) a později si zahrál v několika dalších inscenacích. Jeho bratr Joe se objevil v muzikálu \"Oliver!\" jako Artful Dodger (na motivy knihy Oliver Twist), zatímco Kevin se prosadil v reklamě.  Všichni tři bratři jsou ženatí a se svými partnerkami se objevili i ve videoklipech ke svým singlům \"Sucker\" a \"What A Man Gotta Do\". Joe Jonas přiznal, že vřelý vztah jeho manželky herečky Sophie Turner k jeho dvěma bratrům byl impulsem k tomu, aby i on sám vztahy s nimi obnovil. Nickovou manželkou je o deset let starší indická herečka a modelka, bývalá Miss World z roku 2000, Priyanka Chopra. Kevin je od roku 2009 ženatý s o rok starší Danielle, se kterou má dvě dcery Alenu a Valentinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nick Jonas: Objev a sólové album (1999-2005).", "content": "Skupina začala jako sólový projekt Nicka Jonase. Už jako sedmiletý začal hrát na Broadwayi, kde se objevil v několika hrách, včetně A Christmas Carol (v roce 2000 jako Tiny Tim, pak jako Scrooge), Annie Get Your Gun (2001 - Little Jake), Kráska a Zvíře (2002 - Chip) a Les Misérables (2003 - Gavroche). Po skončení Les Misérables hrál v The Sound Of Music (Kurt) a v Paper Mill Playhouse.  Během účinkování ve hře Kráska a Zvíře napsal Nick společně s otcem píseň nazvanou \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". Nick tuto píseň předvedl na Broadwayi v roce 2002 a píseň byla zařazena do křesťanských rádií po celé Americe. Zatímco Nick pracoval na své sólové dráze, Joe ho následoval na Broadway a objevil se ve hře La Bohéme. Ten rok začali bratři psát písně společně.  V září 2004 se manažer Columbia Records dozvěděl o Nickově nahrávce. Nick brzy nato podepsal smlouvu s INO Records a Columbia Records a vydal single \"Dear God\". Druhým singlem byla předělávka songu \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". V prosinci vyšlo Nickovo první sólové album nazvané \"Nicholas Jonas\". Album ale vyšlo jen v omezeném vydání. Nick se svými bratry napsal další písničky pro nové album. Na počátku roku 2005 došlo ke změně prezidenta společnosti Columbia Records, který se po poslechnutí písně \"Please Be Mine\" rozhodl zapsat tři bratry jako skupinu.", "section_level": 2}, {"title": "It's About Time (2005-2006).", "content": "Po podepsání smlouvy s Columbia Records se bratři rozhodli pojmenovat kapelu \"Jonas Brothers\". Během roku 2005 se snažili více dostat do povědomí lidí. Druhou část roku strávili na turné zaměřené proti užívání drog se skupinami Aly & AJ a The Cheetah Girls. Na začátku roku 2006 se spojili s duem The Veronicas. Pracovali také na debutovém albu \"It's About Time\" s několika textaři, včetně Adama Schlesingera, Michaela Manginiho, Desmonda Childiho, Billyho Manna a Stevea Greenberga. Album mělo původně vyjít v únoru 2006, ale datum vydání se několikrát posunuto. Na albu se objevily i dvě coververze - \"Year 3000\" a \"What I Go To School For\" (od britské skupiny Busted).  První singl \"Mandy\" vyšel 27. prosince 2005. Hudební video mělo premiéru na televizním kanále MTV 22. února 2006. Další píseň \"Time For Me To Fly\" se objevila na soundtracku k filmu \"Aquamarine\". V březnu byl singl Mandy uveden v seriálu televizní stanice Nickelodeon s názvem \"Zoey 101: Spring Break-Up\" a na soundtracku k \"Zoey 101: Music Mix\". Skupina dále účinkovala v \"Cartoon Cartoon Fridays\" stanice Cartoon Network. Nazpívali také coververzi písně \"Yo Ho (A Pirate ́s Life For Me)\" z filmu Piráti z Karibiku pro album \"DisneyMania 4\", vydané 4. dubna 2006. Během letních prázdnin roku 2006 byli na turné se skupinou Aly & AJ. Jonas Brothers také nahráli úvodní song k animovanému seriálu z produkce Disney -.  Album \"It's About Time\" vyšlo 8. srpna 2006. Bylo to omezené vydání pouze 50 000 kopií a mělo být nabídnuto na aukčních webech, například eBay. Vzhledem k tomu, že Sony neměl o kapelu další zájem, Jonas Brothers zvažovali změnu vydavatele. 3. října 2006 vyšla Nickova skladba \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\" na albu \"Joy to the World: The Ultimate Christmas Collection\". Ještě v říjnu Jonas Brothers nazpívali \"Poor Unfortunate Souls\" k filmu \"The Little Mermaid (Ariel)\". Byl natočen i videoklip a společně s ním se objevil na soundtracku k filmu. Druhým singlem byl \"Year 3000\". Singl se stal populárním na Radio Disney a hudební video debutovalo na Disney Channel v lednu 2007. Skupina nakonec ukončila spolupráci s Columbia Records začátkem roku 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Jonas Brothers (2007-2008).", "content": "Po kratší době bez vydavatelství podepisují v únoru 2007 smlouvu s Hollywood Records. Přibližně ve stejné době se začínají bratři objevovat v reklamě na Babby Bottle Pop. 24. března jim vyjdou dvě nové skladby na dvou různých albech: \"Kids Of The Future\" ze soundtracku k filmu Robinsonovi a \"I Wanna Be Like You\" z DisneyMania 5.  9. dubna 2007 vystupovali v Bílém Domě na Easter Egg Roll, kde zpívali národní hymnu. 27. června vystoupili na slavnosti \"Celebrating Women in Sports Tee Ball Game\", kde opět zpívali národní hymnu. Jejich druhé album s názvem \"Jonas Brothers\" vyšlo 7. srpna 2007. V žebříčku Billboard 200 debutovalo na 5. místě hned v prvním týdnu. Krátce před vydáním alba vyšly spolu s hudebními videoklipy singly \"Hold On\" a \"SOS\".  V srpnu skupina hostovala v několika televizních seriálech. Sami sebe si zahráli v seriálu Hannah Montana ve 42. epizodě nazvané \"Me and Mr. Jonas and Mr. Jonas and Mr. Jonas\", kde ztvárnili oblíbenou kapely fiktivní postavy zpěvačky Hannah Montany. Společně s Miley Cyrusovou pro tuto epizodu nazpívali píseň \"We Got The Party With Us\". Premiéra epizody krátce po vysílání filmu High School Musical 2 přitáhla k obrazovkám během jedné noci 10.7 milionů diváků.  24. srpna zahráli Jonas Brothers dvě písně na Miss Teen USA. Následující den vystupovali na závěrečném ceremoniálu \"Disney Channel Games 2007\". 26. srpna předávali ceny na Teen Choice Awards společně s Miley Cyrusovou. Začátkem října 2007 vyjeli společně jako předskokani Miley Cyrusové na její turné \"Best Of Both World: Meet Miley Cyrus\", na kterém jsou do poloviny prosince. 18. listopadu 2007 vystupovali se skladbou \"SOS\" na American Music Awards. 22. listopadu pak vystupovali na \"81. Macy ́s Thanksgiving Day Parade\". Na konci roku 2007 vystupují bratři se svými singly \"Hold On\" a \"SOS\" v Dick Clark's New Year's Rockin' Eve. Jonas Brothers zahajují své turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\". První zastávkou je Tucson v Arizoně. Vystupovali jak se staršími hity, tak i s písněmi z připravovaného alba \"A Little Bit Longer\".", "section_level": 2}, {"title": "A Little Bit Longer (2008-2009).", "content": "Třetí studiové album \"A Little Bit Longer\" vyšlo v USA 12. srpna 2008. Již 24. června společnost iTunes oznámila, že by mohla vydat každé dva týdny jednu píseň z připravovaného alba a nákup každé písničky by se vztahoval zhruba na celý náklad za celé album, které by mohlo být zakoupeno prostřednictvím celé kompletní série písniček na iTunes po vydání samotného alba. Každá písnička samozřejmě představovala podcast. Harmonogram vydání byl následující: 24. června 2008 - \"Burnin ́Up\", 15. července 2008 - \"Pushin ́ Me Away\", 29. července 2008 - \"Tonight\" a 5. srpna 2008 - \"A Little Bit Longer\". Všechny písničky se na iTunes držely na prvním místě prodejů po několik dní.  Po turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\", které skončilo 22. března 2008, oznámili Jonas Brothers, že budou předskokani na druhé části turné zpěvačky Avril Lavigne. To se konalo v Evropě od května do pozdního června 2008. Kapela si zahrála ve filmu Camp Rock, kde hrála fiktivní kapelu s názvem Connect Three. Film měl premiéru v červnu 2008 na Disney Channel. Při natáčení filmu Camp Rock spolupracovali také na albu jejich kamarádky a spoluúčinkující Demi Lovato. Její album \"Don ́t Forget\" vyšlo 23. září 2008. Soundtrack ke Camp Rock byl vydán 17. června 2008.  Během léta 2008 je kapela na turné po Severní Americe s názvem \"Burning Up Tour\", kde propagují především nové album \"A Little Bit Longer\". Turné odstartovalo 7. července 2008 v Torontu, Ontariu. Disney Digital 3D natočil záznam ze dvou show v Kalifornii, které se konaly 13. a 14. července 2008. Obou show se zúčastnila i zpěvačka Taylor Swift. Záznam byl zpracován a vyšel jako film ve 3D a to 22. února 2009. V červenci téhož roku Nick oznámil, že kapela píše nové písničky pro další nové album.  Skupina se také v červenci 2008 ocitla na obálce časopisu Rolling Stone Magazine a stala se tak nejmladší hudební skupinou, která se na obálce objevila. Jonas Brothers také navštívili Rock and Roll Hall of Fame a to ještě před svým vyprodaným koncertem v Blossom Music Center, 22. srpna 2008. Skupina reprezentovala na obalu svého alba \"A Little Bit Longer\" oblečení, které navrhl Jim Henke, viceprezident Rock and Roll Hall of Fame. Oblečení je součást expozice \"Right Here, Right Now!\", která obsahuje dnes velmi známé umělce. V prosinci 2008 byli Jonas Brothers nominováni na Grammy Award v kategorii \"Best New Artist\". Bylo potvrzeno, že Jonas Brothers budou spolupracovat s R&B producentem Timbalandem a to na songu \"Dumb\". Chris Brown řekl, že by chtěl s Jonas Brothers taky spolupracovat. Jonas Brothers dále účinkovali jako hudební hosté v Saturday Night Live.", "section_level": 2}, {"title": "Lines, Vines and Trying Times (2009-2010).", "content": "Bratři dokončili natáčení jejich čtvrtého studiového alba \"Lines, Vines & Trying Times,\" které vyšlo 15. června 2009. Uvedli, že písničky nahrávali během jejich turné \"Burning Up Tour\"\"\", které se konalo v roce 2008. Skupina také 11. března 2009 uvedla, že se vydá během roku 2009 na světové turné. Jako předskokany si v Americe vybrali populární jihokorejskou dívčí skupinu Wonder Girls\".\"  Ještě než vydali album \"Lines, Vines & Trying Times\", vydali dva singly - měsíc před vydáním \"Paranoid\" a sedm dní před vydáním \"Fly With Me\". \"Lines, Vines & Trying Times\" se stalo jejich druhým albem na prvním místě hitparády. Kapela pak 7. července 2009 podepsala s Honor Society nahrávací smlouvu u Hollywood Records. O měsíc později byl na Radio Disney vydán singl \"Send It On\"\"\". V singlu zpívají také Miley Cyrusová, Demi Lovato a Selena Gomezová. Disney Channel zveřejnil hudební video 14. srpna 2009. Jonas Brothers 9. srpna 2009 moderovali a vystoupili na Teen Choice Awards.  Po úspěchu filmu Camp Rock se začal v roce 2009 natáčet další díl s názvem, který vyšel na Disney Channel v září roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad kapely a sólová kariéra (2011-2017).", "content": "Skupina se dostala do osobních problémů a jejich poslední album z roku 2009 se neprodávalo dobře. Kapela pracovala na dalším albu s názvem \"V\", které ale nakonec nevydala. Místo něj vzniklo album \"LiVe\", které obsahovalo živé verze jejich předchozích písní s několika písněmi k nevydanému albu \"V\". V roce 2013 se kapela nakonec rozpadla a přerušila i zbytek probíhajícího turné \"Live Tour\".  Nick a Joe poté každý vydali vlastní sólo alba, kritikou však nebyla přijata dobře. Kevin mezitím založil stavební firmu, podnikal v marketingu a zaměřil se na svou rodinu (manželku Danielle a dvě dcery). Nick vydal celkem dvě alba, v roce 2014 také úspěšný singl \"Jealous\". Později se v roce 2012 vrátil na Broadway a vystupoval v několika muzikálech. Joe založil kapelu DNCE, která se roku 2016 celosvětově proslavila hitem \"Cake By the Ocean\", který se umístil na první příčce hitparád v mnoha zemích světa. Kapela si také zahrála na slavném festivalu Coachella nebo v pořadu The Graham Norton Show. Nick a Joe se také vrátili k filmu - Nick si zahrál v nové adaptaci filmu a Joe daboval postavu Krakena v animovaném filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat kapely na hudební scénu (2018-současnost).", "content": "V roce 2018 se členové kapely spojili při natáčení dokumentu o své minulosti s názvem \"Chasing Happiness\" pro Amazon Prime. Joe Jonas se v té době také účastnil jako porotce natáčení sedmé řady show The Voice Australia. Skupina později oznámila svůj comeback se svým novým singlem \"Sucker\" na začátku roku 2019. Singl se stal jejich prvním, který se umístil na první příčce hitparády Billboard Hot 100, stal se několikrát platinovým v několika zemích včetně dvojnásobného platinového ocenění v USA a získal také ocenění v kategorii Best Pop Video na MTV Video Music Awards 2019. V červnu 2019 pak kapela vydala své nové album \"Happiness Begins\".  V lednu roku 2020 vydali další singl \"What a Man Gotta Do\". Poté se účastnili 62. předávání cen Grammy, kde vystoupili s novou písní \"Five More Minutes\", která by se měla objevit na jejich novém albu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Nejstarší z bratrů je Kevin (*5.11. 1987), dále Joe (*15.8. 1989) a nejmladším je Nick (*16.9. 1992). Mají i čtvrtého bratra, který ale není součástí kapely, zahrál si však třeba v druhém pokračování úspěšného filmu Camp Rock. Jmenuje se Franklin (Frankie) Jonas - přezdíváno mu bývá \"Bonus Jonas\" nebo \"Frank Tank\".  Bratři i jejich agent zvažovali pro kapelu název \"Sons of Jonas\", ve volném překladu \"Synové Jonasových\". Nakonec usoudili že Jonas Brothers bude lepší. V roce 2008 natočili komediální sérii J.O.N.A.S, která má pokračování v další řadě J.O.N.A.S L.A.  Nick Jonas trpí od dětství cukrovkou I. typu, která mu byla diagnostikována až ve 13 letech, nosí u sebe proto stále inzulinovou pumpu. Singl \"A Little Bit Longer\" je o jeho zkušenostech s onemocněním. Nick úzce spolupracuje s Bayer Diabetes Care s cílem podpořit a inspirovat osoby se stejným onemocněním. Kapela také věnuje procento ze svých zisků charitativní organizaci Change for the Children Foundation, kterou sami založili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonas Brothers je americká hudební skupina skládající se ze 3 členů – jsou jimi bratři Kevin Jonas, Joe Jonas a Nick Jonas. Kapela vznikla v roce 2005 a ve svých počátcích se proslavila účinkováním v pořadech společnosti Disney. V roce 2006 vydala pod společností Columbia Records debutové album \"It's About Time.\" Po roce navázali spolupráci s nahrávací společní Disneyho Hollywood dostali se tak do širšího povědomí díky účinkování v seriálu Hannah Montana, vlastním seriálu Jonas a filmu Camp Rock, kde účinkovali se zpěvačkou Demi Lovato.", "tgt_summary": "The Jonas Brothers are an American pop rock band. Formed in 2005, they gained popularity from their appearances on the Disney Channel television network. They consist of three brothers: Kevin Jonas, Joe Jonas, and Nick Jonas. Raised in Wyckoff, New Jersey, the Jonas Brothers moved to Little Falls, New Jersey, in 2005, where they wrote their first record that made its Hollywood Records release. In the summer of 2008, they starred in the Disney Channel Original Movie \"Camp Rock\" and its sequel, \"\". They also starred as Kevin, Joe, and Nick Lucas from the band, JONAS, in their own Disney Channel series \"Jonas\", which was rebranded as \"Jonas L.A.\" after the first season and cancelled after the second. The band have released five albums: \"It's About Time\" (2006), \"Jonas Brothers\" (2007), \"A Little Bit Longer\" (2008), \"Lines, Vines and Trying Times\" (2009), and \"Happiness Begins\" (2019).", "id": 1234299}
{"src_title": "Symptom Pandorum", "tgt_title": "Pandorum", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Film se odehrává na palubě vesmírné lodě \"Elysium\", která v roce 2174 opouští planetu Země se 60 tisíci hibernovanými lidmi na palubě. Jejím cílem je doletět k planetě \"Tanis\", jediné Zemi podobné planetě, kterou lidstvo objevilo.  Na palubě, kde se mají vždy po dvou letech střídat posádky, se sami od sebe probouzí desátník Bower (Ben Foster), a chvíli po něm i poručík Payton (Dennis Quaid). Jsou zmateni, trpí dočasnou ztrátou paměti. Nikde ani živáčka, dveře jsou zablokované a počítače stěží pracují. Bower se ventilační šachtou vydává zjistit co se stalo.  Postupně zjišťuje, že na palubě není vůbec nic v pořádku. Nejen že se zde pohybují podivná monstra, ale do boje se dostává i s neznámou ženou. Jeho průzkum je strastiplný, lemovaný mrtvými těly posádky \"Elysia\" a plný neznámých vetřelců, kteří se ho snaží zabít. Navíc Bower cítí, že se něco děje s lodí, a proto se snaží dostat k hlavnímu reaktoru, aby ho resetoval. Postupně se k němu přidává několik lidí, od kterých se dozví, že před mnoha lety přijala loď zprávu, že Země byla zničena, a \"Elysium\" tak na své palubě má poslední zbytky lidstva. Když tuto zprávu slyšel jeden ze tří členů posádky, která v té době měla službu, zabil ostatní dva, a na lodi se stal soudcem i katem. Po dlouhé době se sám nechal hibernovat. Mezitím, co všichni spali, lidé na palubě lodi mutovali (díky umělému genu, který měl lidstvo přizpůsobit k životu na Tanisu) a množili se, až z nich vznikla monstra, která pozabíjela a strávila většinu z hibernovaných kolonistů.  Bowerovi se podaří dostat k reaktoru a resetovat ho. Mezitím se poručík Payton, který ztratil s Bowerem spojení pere s vlastním svědomím, a v této chvíli je jasné, že Payton doopravdy není Payton, ale desátník Gallo. Ten, který před mnoha lety zabil své nadřízené a dělal s posádkou pokusy.  Na můstku zjišťují, že \"Elysium\" už dávno není ve vesmíru, ale že přistál na \"Tanisu\" už před mnoha staletími, a nyní se nachází hluboko pod vodou, blízko pobřeží. Při souboji Bowera a Galla je proraženo čelní sklo, a dovnitř se začíná hrnout voda. Bower a Nadia (jedna z kolonistů, kteří se k Bowerovi cestou přidali) se zavírají do jedné z hibernačních komor, a loď je nouzově vystřelí společně s dalšími komorami, ve kterých jsou stále živí lidé. Loď je zatopena, Gallo umírá a s ním pravděpodobně i všichni mutanti na palubě.  Je rok 1 a na Tanisu začíná nový život 1213 kolonistů, kteří přežili let \"Elysia\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Symptom Pandorum (původní název: Pandorum) je americko-německý sci-fi horor z roku 2009. Režisérem je Christian Alvart a hlavní role ztvárnili Dennis Quaid a Ben Foster.", "tgt_summary": "Pandorum is a 2009 British-German science fiction horror film, with elements of Lovecraftian horror and survival adventure. The film was directed by Christian Alvart and produced by Robert Kulzer, Jeremy Bolt and Paul W. S. Anderson. Travis Milloy wrote the screenplay from a story by Milloy and Alvart. It stars Dennis Quaid and Ben Foster.", "id": 1130273}
{"src_title": "Livne", "tgt_title": "Livne", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 697 metrů v jižní části Judska a Judských hor respektive na pomezí jižní části Judských hor, která je nazývána Hebronské hory a Negevské pouště. Leží cca 20 kilometrů jižně od centra Hebronu, cca 50 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 85 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu. Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je obec napojena pomocí lokální silnice číslo 316, která zajišťuje spojení k východu (k osadě Bejt Jatir a dalším izraelským sídlům na jihovýchodě Judska, i k jihu, do vlastního Izraele, kde vede k aglomeraci Beerševy.  Livne leží přímo na Zelené linii oddělující Západní břeh Jordánu od Izraele v jeho mezinárodně uznávaných hranicích, přičemž jižní část katastru i zastavěného území vesnice již leží ve vlastním Izraeli, tedy mimo okupovaná území. Livne je situován na severním okraji lesního komplexu les Jatir, jedné z největších zalesněných ploch v Izraeli, která vesnici odděluje od pouštní krajiny Negevu. Severním směrem se rozkládá aglomerace palestinského města as-Samu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Livne leží zčásti na Západním břehu Jordánu, jehož osidlování bylo zahájeno Izraelem po jeho dobytí izraelskou armádou, tedy po roce 1967. Vesnice byla založena roku 1989.  Už v roce 1981 se v Beerševě zformovala skupina budoucích osadníků pod jménem Livne a 1. září 1982 se usadili v oblasti Západního břehu Jordánu, kde sdíleli nějaký čas provizorní obydlí s jinou osadnickou skupinou, která v roce 1983 založila osadu Bejt Jatir. V roce 1987 začala pak i pro skupinu Livne výstavba zděných domů v nynější lokalitě, do kterých se jejich obyvatelé nastěhovali v roce 1989. Pro umístění obce bylo zvoleno místo na severním okraji lesního komplexu Jatir. Původní plán předpokládal expanzi zástavby spíše severním směrem, tak aby nebyly narušeny lesní porosty. Jenže o pozemky na severní straně se přihlásili jejich palestinští majitelé, kteří dosáhli omezení původních záměrů a vesnice se tak musela rozvíjet spíše jižním směrem (i za cenu částečného kácení lesa).  Jistou dobu se také vedly spory ohledně názvu obce. Vládní výbor pro pojmenovávání (Name Committee) nesouhlasil s jménem Livne, protože stejnojmenná biblická lokalita ležela v jiné oblasti. Jako alternativní jméno bylo obyvateli přijato Šani. Mělo připomenout jméno syna jedné z místních rodin, který byl zabit při vojenské službě. Toto vysvětlení ale vládní výbor nepřijal a doporučil založit výklad jména Šani na biblickém příběhu o Támar.  V roce 1993 a 1997 proběhly další dvě fáze výstavby obytných domů v obci. Na jaře 2002 kromě toho skupina mládeže z Livne založila cca 5 kilometrů na severozápadě, na svazích Hebronských hor izolovanou skupinu zástavby (typu outpost) nazvanou Micpe Asa'el (מצפה עשהאל). Cílem mělo být zajištění izraelské kontroly nad touto neosídlenou krajinou podél silnice číslo 317 a výhledově zde umožnit rozšíření lesu Jatir. V Micpe Asa'el pobývá šest rodin. Organizace Peace Now v Micpe Asael roce 2007 udává 17 stálých obyvatel.  V Livne funguje mateřská škola, synagoga, obchod a zdravotní středisko.  Počátkem 21. století byla obec díky své poloze na okraji Západního břehu Jordánu na rozdíl od většiny sídel v Oblastní radě Har Chevron zahrnuta do Izraelské bezpečnostní bariéry. Dle stavu z roku 2008 již byl úsek bariéry oddělující Livne od palestinských oblastí postaven. Během Druhé intifády byla obec ušetřena teroristických útoků.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo obce Livne je v databázi rady Ješa popisováno jako sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 400 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 500 osob).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 463 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Livne (uváděno též jako Livna), alternativní jméno Šani ( ליבנה - doslova „\"Bříza\"“ - podle biblického města „\"Libna\"“, například Kniha Jozue 15,42 - nebo שָׁנִי, doslova „\"Fialový\"“ - podle karmínové nitě zmiňované v Genesis 38,28, v oficiálním přepisu do angličtiny Shani) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Har Chevron.", "tgt_summary": "Livne (, \"lit.\" Birch), also known as Shani (, \"lit.\" Scarlet) is an Israeli settlement. Located in the southern Judaean Mountains, straddling the Green Line and therefore partly in Israel and partly in the West Bank, it is organised as a community settlement and falls under the jurisdiction of Har Hevron Regional Council. In it had a population of.", "id": 1839382}
{"src_title": "Věc soucitu", "tgt_title": "Errand of Mercy", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 3198.4 kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem Tiberius Kirkem doráží na orbitu planety Organia, která se nachází nedaleko hranic Spojené federace planet a Klingonské říše. Právě vztahy mezi oběma stranami pomalu vrcholí ve válku a proto chce Federace získat neutrální planetu na svou stranu dříve, než se o to pokusí Klingoni.  \"Enterprise\" je po příletu skutečně napadena klingonským křižníkem, který se daří posléze zničit. Kirk se vydává s panem Spockem na povrch jednat s Organiany spojenectví. Spock se odděluje, aby prozkoumal okolí a kapitán zatím jedná s představiteli planety. Ti odmítají slibovanou pomoc a ochranu s tím, že ani jedno nepotřebují. Působí lehce apaticky a stále, dosti nelogicky, tvrdí že jejich zaostalý národ žádnou pomoc nepotřebuje. Zatím na orbitu planety doráží několik dalších klingonských křižníků a útočí na \"Enterprise\". Kirk dává velícímu důstojníkovi Sulu rozkaz opustit orbitu a informovat vedení Federace. Organiané chtějí ochránit návštěvníky a proto Kirka i Spocka převlečou do jiného oblečení. Chvilku na to doráží výsadek klingonů, kteří oznamují organianům, že od nynějška spadají pod Klingonské impérium. Velicí klingonský důstojník, zvaný Kor, má jisté podezření vůči Spockovi a Kirkovi. Nechce věřit, že vulkánec je pouze obchodníkem a Kirk se mu nezdá jako klasický organian. Oba jsou však propuštěni, když Spock projde klingonským detektorem mysli. Spolu pak nechávají vybouchnout zásoby klingonských vojáků. Kor je díky odposlechu odhaluje a jejich pravé identity jsou vyzrazeny.  Kor chce od kapitána vědět rozmístění lodí Federace a vyhrožuje použitím skeneru mysli. Kirk samozřejmě ihned odmítá a tak mu Kor nechává dvanáct hodin na rozmyšlení a dává jej odvést za Spockem do vězení. Po šesti hodinách v cele přichází představený organianů s tím, že nechce dovolit páchání násilí na komkoliv. Kirk ani Spock nemohou moc pochopit, jak člen bezvládné a zaostalé civilizace dokázal obejít stráže a otevřít dveře vězení. Když se Kor dozví, že vězni jsou pryč, nechává po nich pátrat a oznamuje, že právě zabil dvěstě organianů a dalších dvěstě bude následovat za 2 hodiny, dokud nebude mít Kirka se Spockem zpět. Ti mezitím naléhají na představené organianů, aby jim vrátili zpět phasery. Když odejdou, organiané spolu diskutují o Federaci a klingonech, jako by to byli jenom jejich figurky, které mohou ovládat. Když Kor vydává rozkaz přivést dalších 200 organianů, vtrhává Kirk a Spock do jeho pokoje. Kor je informuje, že k planetě míří flotila Federace, ale klingonská flotila jí už očekává. V momentě, kdy do místnosti vtrhnou stráže chtějí obě strany na sebe zaútočit, ale namísto toho všichni odhodí své zbraně. Když se Spock snaží zaútočit na klingonského vojáka, popálí se o žár jeho těla. Stejná situace panuje na oběžné dráze. Do místnosti přichází organiané a vysvětlují, že ukončili válku a veškeré nástroje násilí teď mají teplotu 350 °C. Kirk i Kor protestují proti jejich zásahu, protože obě znepřátelené strany chtějí bojovat. Dále organiané vysvětlují, že tato podoba humanoidů není jejich skutečná a následně se transformují do skutečné podoby a mizí.  Spock je označuje jako ryzí energie. Vysvětluje, že jde o rasu nadřazenou jak Federaci tak klingonům. Kirk i Kor se spolu rozcházejí, protože jim ani nic jiného nezbývá. Při odletu si Kirk uvědomuje, že se choval pošetile, když požadoval po organianech, aby mu dovolili vést válku, při které umírají lidé a vše se pouze ničí.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Věc soucitu“ (v originále „Errand of Mercy“) je osmadvacátý díl první sezóny seriálu Star Trek, později známého jako \"\". Premiéra epizody proběhla 23. března 1967.", "tgt_summary": "\"Errand of Mercy\" is the twenty-sixth episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Gene L. Coon and directed by John Newland, it was first broadcast on March 23, 1967. It was the first episode in which the Klingons appeared.", "id": 1552160}
{"src_title": "Rechav'am Ze'evi", "tgt_title": "Rehavam Ze'evi", "src_document": [{"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Narodil se v Jeruzalémě, v roce 1942 vstoupil do Palmachu a po vzniku Izraele sloužil v Izraelských obranných silách (IOS) a bojoval ve válce za nezávislost. V letech 1964 až 1968 byl šéfem oddělení izraelského generálního štábu. Následujících pět let pak byl velitelem centrálního velitelství. Z armády odešel v září 1973, ale po vypuknutí jomkipurské války o měsíc později se nakrátko opět vrátil. Byl jmenován speciálním asistentem náčelníka Generálního štábu. Z armády odešel v hodnosti generálmajora v roce 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1974 se stal poradcem premiéra Jicchaka Rabina pro boj s terorismem. V letech 1975–1977 byl premiérovým poradcem pro zpravodajské služby. V roce 1981 byl jmenován ředitelem Muzea Erec Jisra'el v Tel Avivu. V roce 1987 spolueditoval tematickou řadu knih o Zemi izraelské na základě sbírkových předmětů muzea. Ze'evi měl proslulou knihovnu, která byla největším soukromým souborem knih o Izraeli a jeho historii.  V roce 1988 založil stranu Moledet. Mezi hlavní myšlenky jeho strany patřil transfer arabské populace z Judei a Samaří (Západní břeh Jordánu) a Pásma Gazy do okolních arabských států, tedy nápad, se kterým poprvé přišel rabbi Meir Kahane. Ze'evi byl velmi zklamán Madridskou konferencí z roku 1991, v jejímž důsledku opustil Likudem vedenou vládu premiéra Jicchaka Šamira. Následujících deset let pak strávil v opozici. Silně nesouhlasil s labouristickými vládami v letech 1992 až 1996 (vedené Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem) a 1999 až 2001 (Ehud Barak), zatímco příznivě pohlížel na vládu Benjamina Netanjahua (1996 až 1999), kterou zvenčí podporoval.  V roce 1999 se jeho Moledet sjednotila se stranami Cherut - Národní hnutí a Tkuma do jednotné strany Národní jednota. Poté, co se v únoru 2001 stal premiérem Ariel Šaron, byl Ze'evi pozván do vládní koalice a 7. března 2001 byl jmenován ministrem turismu. Dne 14. října téhož roku Ze'evi prohlásil, že jeho strana opustí vládu v důsledku stažení IOS z hebronského předměstí Abu-Sneina. Jeho rezignace vešla v platnost 17. října 2001 v 11.00, hodinu po jeho smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Vražda.", "content": "Ze'evi byl zastřelen v jeruzalémském hotelu Hyatt na hoře Scopus ve středu 17. října 2001 čtyřmi střelci. Byl urychleně převezen do lékařského centra Hadasa, kde zemřel v 10.00. K atentátu se přihlásila LFOP, která prohlásila, že atentát je odvetou za zavraždění čelného představitele jejich organizace, Abu Ali Mustafy, který byl izraelskou armádou zabit v srpnu téhož roku. Izrael tvrdil, že Ze'eviho vraždu nařídil Achmed Saadat. Ze'eviho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Čtyři Ze'eviho vrazi, Hamdi Quran, Basel al-Asmar, Madždi Rachima Al-Rimawi a Achad Olma uprchli do Palestinské autonomie.  Madždi Rachima Al-Rimawi byl po svém dopadení na základě mírové dohody předán Palestinské samosprávě a obleženým palestinským soudem v Ramalláhu odsouzen k trestu osmi let vězení.  V únoru 2013 mu bylo uděleno čestné občanství města Bezons.", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívka Gándhí.", "content": "Přezdívku Gándhí dostal Ze'evi už ve školním věku pro svoji vizuální podobnost s Gándhím. Přezdívka mu zůstala i dospělém věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rechav'am Ze'evi (:, známý též jako Gándhí, žil 20. června 1926 – 17. října 2001) byl izraelský generál, politik a historik a zakladatel pravicové strany Moledet (Vlast). Byl zavražděn teroristou Hamdi Quranem z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) a stal se tak jediným izraelským politikem zavražděným během druhé intifády.", "tgt_summary": "20 June 1926 – 17 October 2001) was an Israeli general and politician who founded the right-wing nationalist Moledet party, mainly advocating population transfer.", "id": 2242456}
{"src_title": "Alexandr Viktorenko", "tgt_title": "Aleksandr Viktorenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Alexandr Viktorenko se narodil 29. března 1947 v dělnické rodině žijící ve vesnici Olgince na severu Kazachstánu, je ruské národnosti. Po střední škole sloužil v armádě, roku 1969 absolvoval absolvoval Orenburskou vojenskou vysokou leteckou školu (). Poté byl přeložen k letectvu Baltského loďstva.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Roku 1977 se přihlásil do náboru vojenských kosmonautů, prošel všemi koly výběru a 23. května 1978 byl (společně s Nikolajem Grekovem) rozkazem hlavního velitele letectva zařazen do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů (CPK) jako posluchač-kosmonaut (). U nově zařazených kosmonautů se předpokládalo jejich využití jako pilotů raketoplánu Buran, proto kromě běžné všeobecné kosmické přípravy procházeli také zdokonalovacím pilotním výcvikem, který proběhl v kazašském Akťubinsku u 267. střediska zkoušek letecké techniky a přípravy zkušebních letců () do října 1978 do července 1979. Po návratu do Hvězdného městečka byl při tréninku v barokomoře vinou operátora zasažen elektrickým proudem, při následném pádu utrpěl otřes mozku a probral se až po sedmnácti hodinách. Po nehodě se vrátil k výcviku, kvalifikaci zkušební kosmonaut () získal s Grekovem 24. února 1982.  Na jaře 1982 byl zařazen do skupiny pro mezinárodní lety. Od roku 1983 do února 1984 byl velitelem rezervní návštěvní posádky pro Saljut 7, v posádce s ním cvičili Vitalij Sevasťjanov a do listopadu 1983 i Rimantas Stankjavičjus. V září 1984 byl jmenován velitelem záložní posádky (s Alexandrem Alexandrovem, v březnu 1985 nahrazeným Gennadijem Strekalovem a Jevgenijem Salejem) 5. základní expedice na Saljut 7, která odstartovala v Sojuzu T-14 v září 1985.  V listopadu 1985 – březnu 1986 tvořil s Alexandrovem zálohu pro 1. základní expedici (EO-1) na Mir. V prosinci 1986 byl k Viktorenkovi a Alexandrovovi přiřazen Syřan Muhammed Ahmad Faríz a vzniklá trojice určena 1. návštěvní expedicí na Mir.  Do vesmíru trojice odstartovala z Bajkonuru 22. července 1987 v Sojuzu TM-3. O dva dny později se spojili s Mirem, Alexandrov v základní posádce zaměnil Alexandra Lavejkina, který musel přerušit let v důsledku zdravotních problémů, a po několikadenním společném pobytu na Miru Viktorenko, Lavejkin a Faríz přistáli 30. července 1987 v Sojuzu TM-2. Let trval 7 dní, 23 hodin a 5 minut.  V lednu 1988 byl jmenován velitelem zálohy pro 4. základní expedici (EO-4) na Mir (s Alexandrem Serebrovem a Francouzem Michaelem Togninim), v prosinci 1988 posádka Viktorenko, Serebrov postoupila na místo hlavní posádky pro EO-5.  K Miru kosmonauti odstartovali 6. září 1989 v Sojuzu TM-8. Osídlili stanici opuštěnou od dubna 1989 a věnovali se vědecké činnosti. V prosinci přijali nový modul – Kvant-2, v lednu a únoru 1990 pětkrát vystoupili na povrch stanice. V polovině února je vystřídali Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin z EO-6. Viktorenko se Serebrovem přistáli 19. února 1990 po 166 dnech, 6 hodinách a 58 minutách pobytu v kosmu.  V prosinci 1990 se opět zapojil do přípravy na let na Mir, tentokrát v páru se Sergejem Avdějevem v rezervní (tedy 3.) posádce EO-9. V květnu 1991 oba postoupili do záložní posádky EO-10 ještě s Rakušanem Clemensem Lothallerem, po sloučení rakouského a kazašského programu v červenci nahradil Avdějeva Talgat Musabajev.  Od října 1990 se už v základní posádce 10. základní expedice (EO-10) připravoval na třetí let. Společně s Alexandrem Kalerim a Klausem-Dietrichem Fladem 17. března 1991 vzlétl v Sojuzu TM-14. Flade se po týdnu vrátil s předešlou posádkou a Viktorenko s Kalerim zůstali na stanici. Na Zem se vrátili 10. srpna 1992 po 145 dnech, 14 hodinách a 11 minutách letu.  Od února do července 1994 ve dvojici s Jelenou Kondakovovou působil v záložní posádce 16. základní expedice. Poté postoupili do základní posádky EO-17. Do vesmíru odstartovali ještě s Ulfem Merboldem 3. října 1994 v Sojuzu TM-20. Merbold se vrátil po týdnu se dvěma kosmonauty z předešlé expedice, jejíž třetí člen Valerij Poljakov na stanici zůstal. Kosmonauti 17. expedice byli vystřídáni po pěti měsících a přistáli 22. března po 169 dnech, 5 hodinách a 22 minutách letu (Viktorenko a Kondakovová), resp. Poljakov po rekordních a dosud nepřekonaných 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách pobytu v kosmu.  Z oddílu kosmonautů odešel po dosažení padesáti let 27. července 1997. Je ženatý, má dceru a syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr Stěpanovič Viktorenko (, * 29. března 1947 ve vesnici Olginka v Severokazachstánské oblasti, Kazašská SSR, SSSR) byl vojenský letec, od května 1978 sovětský kosmonaut, člen armádního oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů. Čtyřikrát vzlétl do vesmíru k jednomu týdennímu a třem dlouhodobým pobytům na vesmírné stanici Mir. Celkem strávil ve vesmíru 489 dní, 1 hodina a 35 minut. Roku 1997 z oddílu kosmonautů odešel, žije ve Hvězdném městečku.", "tgt_summary": "Aleksandr Stepanovich Viktorenko (; born 29 March 1947) is a Soviet cosmonaut. He was selected as a cosmonaut on March 23, 1978, and retired on May 30, 1997. During his active career he had been Commander of Soyuz TM-3, Soyuz TM-8, Soyuz TM-14 and Soyuz TM-20. He has spent a total of 489 days in space.", "id": 449795}
{"src_title": "David Richards", "tgt_title": "David Richards (motorsport)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rallye.", "content": "Richards přišel v 15 letech poprvé do kontaktu s Rally jako divák. V 16 letech se účastnil jako kopilot Rally a ve svém prvním roce vyhrál \"British National Road Rallying Championship\". Po vzdělání v oboru účetnictví přijal v roce 1976 nabídku British Leyland stát se v Rallye kopilotem. V roce 1979 přešel k Ford a vyhrál spolu s Ari Vatanenem v roce 1981 Mistrovství světa v Rallye.", "section_level": 2}, {"title": "Prodrive.", "content": "Koncem roku 1981 ukončil Richards svou aktivní kariéru, založil poradenskou firmu \"David Richards Autosport\" a pracoval především pro Rothmans, March a Porsche. V roce 1984 nastoupil se svým prvním vlastním závodním týmem do \"Middle Eastern Rally Championship\", ve které nasadil Porsche 911 a byl sponzorován Rothmansem.  V roce 1985 Richards reorganizoval svůj tým, přejmenoval jej na \"Prodrive\" a vstoupil do Mistrovství světa v Rallye. Nejprve používal Metro 6R4, po ukončení skupiny B vozů přešel na BMW M3. Bernard Béguin v Korsické rally v ročníku 1987 přivezl první vítězství pro tým Prodrive-BMW do Mistrovství světa v Rallye. Prodrive byl taky úspěšný v British Touring Car Championship, kde Frank Sytner vyhrál v roce 1988 mistrovství s M3.  V roce 1989 převzal Prodrive stavbu Rallye projektu Subaru. Nový tým byl opět sponzorován Rothmansem. Colin McRae vyhrál v roce 1991 a 1992 a Richard Burns v roce 1993 \"British Open Rally Championship\". McRae se stal v roce 1995 mistrem světa v Rallye a Subaru vyhrálo v letech 1995 až 1997 třikrát pohár konstruktérů.  Od roku 2005 staví Prodrive závodní verzi Aston Martin DB9, den DBR9, für die FIA GT Meisterschaft.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "V roce 1997 převzal Richards vedle svého prezidentsví Prodrivu jako nástupce propuštěného Flavia Briatoreho post šéfa týmu formule 1 Benetton. Koncem roku 1998 opustil tým pro neshody s rodinou Benettoných. V roce 1999 prodal 49 % Prodrivu investiční firmě Apax Partners a získal prodejní práva k šampionátu Rallye od Bernieho Ecclestona. Koncem roku 2001, poté co opustil tým Craig Pollock, se Richards stal šéfem týmu B.A.R. a měl rozhodující podíl na budování týmu, přesto byl na konci roku 2004 na žádost Hondy nahrazen Nickem Fryem. Richards se koncentroval na to, aby s Prodrivem nasadil sportovní vůz DBR9. Od sezóny 2008 plánoval Richards vstup do formule 1 s Prodrive F1, kvůli sporům ohledně práv však svou přihlášku v listopadu stáhl.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Richards CBE (* 3. června 1952) je zakladatel a prezident Prodrive, bývalý šéf týmu B.A.R. a Benetton ve formuli 1 a taktéž spoluvlastník a šéf správní rady Aston Martin.", "tgt_summary": "David Pender Richards (born 3 June 1952) is the chairman of Prodrive, chairman of Motorsport UK (The Royal Automobile Club Motor Sports Association Ltd), former chairman of Aston Martin, a former team principal of the BAR and Benetton Formula One motor racing teams and World Rally Champion in 1981. He lives with his wife, Karen, in Warwickshire and has three children. In the 2005 New Year Honours List Richards was appointed a CBE for his services to motorsport and in 2017 was inducted into the Motor Sport Hall of Fame and received the Spirit of Le Mans award from the Automobile Club de l’Ouest (ACO). In 2019 he received the Autocar Outstanding Leader Award.", "id": 1983246}
{"src_title": "Hesenští", "tgt_title": "House of Hesse", "src_document": [{"title": "Hesenská lankrabata (1264–1567).", "content": "1458-1500: rozděleno na Horní a Dolní Hesensko", "section_level": 1}, {"title": "Hesensko-kasselská větev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hesensko-kasselská lankrabata.", "content": "Lankrabství Hesensko-Kasselsko vzniklo v roce 1567, kdy bylo po smrti hesenského lankraběte Filipa I. rozděleno hesenské lankrabství mezi jeho 4 syny a nejstarší Vilém získal severní část jako lankrabství Hesensko-Kasselsko (nebo Hesensko-Casselsko). Tím se také rod rozdělil do jednotlivých linií.  Lankrabství Hesensko-Kasselsko se rozšířilo v roce 1604, kdy Mořic, lankrabě Hesenska-Kasselska, zdědil Lankrabství Hesensko-Marburg od jeho bezdětného strýce, Ludvíka IV. (1537-1604).  V roce 1720 se stal švédským králem Fridrich I., budoucí lankrabě Hesenska-Kasselska, kterým se stal, ale až v roce 1730 tedy 10 let po tom co se stal švédským králem. Jak králem tak lankrabětem zůstal až do své smrti v roce 1751. Ve Švédsku ale po jeho smrti nastoupil jako král Adolf Fridrich. V Hesensku-Kasselsku po něm nastoupil jeho mladší bratr Vilém VIII., který fakticky vládl již od doby co zastupoval bratra který trvale pobýval ve Švédsku.  V roce 1803 bylo Napoleonem povýšeno na říšské kurfiřtství.", "section_level": 2}, {"title": "Hesenští kurfiřti.", "content": "V roce 1803 bylo tehdejší Lankrabství Hesensko-Kasselsko povýšeno Napoleonem na říšské kurfiřtství Hesensko (\"Kurhessen\"). Dočasně bylo zrušeno jelikož v letech 1806-1813 bylo součástí napoleonovského Vestfálského království. Po Napoleonově porážce bylo v roce 1813 obnoveno, i když už ne v pozici kurfiřtství, ale označení si v oficiálním názvu z prestižních důvodů ponechalo. Zaniklo v roce 1866, kdy bylo jako spojenec Rakouska v Prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo.  Na konci první světové války byl Hesensko-kasselský princ Fridrich Karel (švagr císaře Viléma II.) zvolen finským králem jako Väinö I., kde bohužel nikdy nevládl, taktéž v důsledku německé porážky ve válce.", "section_level": 2}, {"title": "Hesensko-darmstadtská větev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hesenští velkovévodové.", "content": "Hesenské velkovévodství vzniklo v roce 1806, kdy Napoleon Bonaparte povýšil lankrabství Hesensko-Darmstadtské na velkovévodství, od té doby se Hesensko-Darmstadtsko oficiálně nazývalo Velkovévodství Hesenské. V roce 1815 byl na Vídeňském kongresu byl jeho velkovévodský status potvrzen, ale přišlo o svá Vestfálská léna, náhradou za to ale obdrželo území známé jako tzv. \"Rýnské Hesensko\" včetně důležité pevnosti v Mohuči. Díky tomu změnilo v roce 1816 oficiální název na velkovévodství Hesenské a Porýnské, se stalo nezávislým členem Německého spolku.  V roce 1867 po Prusko-rakouské válce (v níž bylo spojencem Rakouska) se stalo resp. jeho severně od řeky Mohan položená část součástí Severoněmeckého spolku a muselo podstoupit některá okrajová území Prusku. V roce 1871 se jako většina zbylých nezávislých německých států stalo součástí Německého císařství. Dcera velkovévody Ludvíka IV. princezna Alexandra se stala v roce 1894 manželkou ruského cara Mikuláše II. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 rozhořela v německu revoluce, která svrhla všechny německé monarchie. A tak dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Ernesta Ludvíka vyhlášena republika resp \"Lidový stát Hesensko (německy Volsstaat Hessen)\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Dynastie Hesenských (německy \"Haus Hessen\") nebo Hesenští je německá panovnická dynastie. V Hesensku vládla od roku 1264 do roku 1918, kdy byly svrženy všechny německé monarchie. Dynastie odvozuje své jméno od území kterému vládla. V roce 1264 se tedy zakladatel dynastie Jindřich I. Hesenský stal prvním hesenským lankrabětem. Byl to syn dolnolotrinského a brabantského vévody Jindřicha II. Brabantského z Lovaňské dynastie. Před svou smrtí v roce 1567 rozdělil Filip I. zemi mezi své 4 syny. Postupem času zůstaly pouze 2 největší části držené nejstarší linií Hesensko-Kasselsko a území nejmladší linie Hesenska-Darmstadtska. Hesensko-Kasselsko bylo v roce 1803 povýšeno Napoleonem na říšské kurfiřtství a Hesensko-Darmstadtsko bylo pět Napoleonem povýšeno na velkovévodství. Hesensko-Kasselsko bylo v roce 1866 připojeno k Prusku, ale Hesensko-Darmstadtsko zaniklo až po druhé světové válce, když došlo k vytvoření moderního Hesenska.", "tgt_summary": "The House of Hesse is a European dynasty, directly descended from the House of Brabant. It ruled the region of Hesse, with one branch as prince-electors until 1866, and another branch as grand dukes until 1918.", "id": 880407}
{"src_title": "Chemdat", "tgt_title": "Hemdat", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 130 metrů v střední části Jordánského údolí, cca 45 kilometrů severoseverovýchodně od centra Jericha, cca 60 kilometrů severovýchodně od historického jádra Jeruzalému a cca 73 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu.  Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je napojena pomocí místní silnice číslo 578, která je součástí takzvané Alonovy silnice, významné severojižní dopravní osy vedoucí podél západního okraje Jordánského údolí. Stojí cca 4 kilometry od řeky Jordán, která zároveň tvoří mezinárodní hranici mezi Izraelem kontrolovaným Západním břehem Jordánu a Jordánským královstvím.  Vesnice je součástí územně souvislého pásu izraelských zemědělských osad, které se táhnou podél Alonovy silnice. Na západě od vesnice se z příkopové propadliny Jordánského údolí zvedá prudký hřbet hornatiny Samařska.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Chemdat leží na Západním břehu Jordánu, jehož osidlování bylo zahájeno Izraelem po jeho dobytí izraelskou armádou, tedy po roce 1967. Jordánské údolí patřilo mezi oblasti, kde došlo k zakládání izraelských osad nejdříve. Takzvaný Alonův plán totiž předpokládal jeho cílené osidlování a anexi.  Vesnice byla zřízena roku 1980. Podle jiného zdroje už 2. října 1979, kdy byla na tomto místě založena osada typu nachal, tedy polovojenské sídlo, nazývaná Nachal Jabok. 14. února 1982 rozhodla izraelská vláda, že ji promění na ryze civilní osadu nyní již nazývanou již Chemdat, která měla mít výhledovou kapacitu až sto rodin.  Jenže tyto plány nebyly realizovány. Místo toho na místě stále zůstávala jen malá polovojenská osada typu nachal. V září 1987 zde byl pokus o založení zemědělského kibucu, ale po dvou letech selhal a civilní osídlení bylo opět nahrazeno typem nachal. Vládní zpráva uvádí, že další pokus o převod na civilní sídlo se odehrál v roce 1991 a v roce 1993 byl opětovně vystřídán návratem k osadě nachal. Teprve v roce 1997 se zde usadila první rodina, kterou po týdnu doplnil i druhý manželský pár.  Osada nemá zatím platný územní plán. V navrhovaném plánu se ale počítá s kapacitou až 108 domů. Zástavba přitom až do počátku 21. století sestávala jen z mobilních karavanů. Teprve pak začala i výstavba 15 prvních zděných domů. Centrem nově budované obce se stala hedser ješiva (náboženská a vojenská přípravka) \"Chemdat Jehuda\". Studuje v ní cca 80 žáků. Kromě toho funguje v Chemdat zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je k dispozici v obci Sde Elijahu.  Počátkem 21. století nebyla osada stejně jako celé území Oblastní rady Bik'at ha-Jarden zahrnuta do projektu Izraelské bezpečnostní bariéry. Izrael si od konce 60. let 20. století v intencích Alonova plánu hodlal celý pás Jordánského údolí trvale ponechat. Budoucnost vesnice zavisí na parametrech případné mírové dohody mezi Izraelem a Palestinci. Během druhé intifády nedošlo v osadě stejně jako v celé oblasti Jordánského údolí k vážnějším teroristickým útokům.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Chemdat je v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu, které ale na rozdíl od většiny obcí v tomto regionu zaznamenává jistý populační nárůst. K 31. prosinci 2014 zde žilo 209 lidí. Během roku 2014 registrovaná populace stoupla o 14,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chemdat ( חֶמְדָּת, podle postavy z díla Šmuela Josefa Agnona, v oficiálním přepisu do angličtiny Hemdat) je vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") a izraelská osada na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Bik'at ha-Jarden.", "tgt_summary": "Hemdat () is a community Israeli settlement in the West Bank located near the Palestinian hamlet of Khirbet Makhoul, in the Jordan River Valley on a plain at an altitude of 178 metres along the Allon Road in the municipal jurisdiction of the Bik'at HaYarden Regional Council. Other Jewish settlements in the area are Ro'i and Beka'ot. The closest city, Beit Shean, is a thirty-minute drive north of Hemdat. In it had a population of.", "id": 2166700}
{"src_title": "Paul Vidal de la Blache", "tgt_title": "Paul Vidal de La Blache", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vidal de la Blache byl jako mladý poslán do internátní školy Institution Favard při Lycée Charlemagne v Paříži. Po absolvování této instituce studoval na École normale supérieure. Po absolvování získal učitelské oprávnění a odjel z Francie do Athén, kde studoval tři roky starořeckou archeologii na 'École française d'Athènes.  Po návratu do Francie se v roce 1870 oženil s Laurou Marie Elizabeth a vyučoval na Lycee d'Angers a na École Préparatoire de l'Enseignment Supérieur des Lettres et des Sciences. Doktorát získal v roce 1872 a poté začal pracovat na Nancy-Université. V roce 1877 se jako profesor geografie vrátil na École Normale Supérieure, kde přednášel 21 let. Poté odešel na Université de Paris, kde přednášel až do svého odchodu do penze v roce 1909, kdy mu bylo 64 let.  Vidal de la Blache založil École française de géographie („Francouzská škola geografie“) a, společně s Lucienem Gallois, \"Annales de Géographie\" (1893), jehož byl až do své smrti editorem. \"Annales de Géographie\" se stal vlivným akademickým periodikem, jež podporovalo pojetí humánní geografie, jakožto studia člověka a jeho vztahu k prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vidal de la Blache napsal velké množství publikací: celkem 17 knih, 107 odborných článků a 240 zpráv a hodnocení. Pouze část jeho děl však byla přeložena do angličtiny. Jeho nejvýznamnější díla zahrnovala základní učebnice \"Collection de Cartes Murales Accompagnées de Notices\" společně s \"Histoire et Géographie: Atlas General\" a \"La France de l'Est\". Dva z jeho nejznámějších spisů jsou \"Tableau de la Géographie de la France (1903)\" a \"Principles of Human Geography (1918)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Vidal de la Blache (22. ledna 1845, Pézenas, Hérault – 5. dubna 1918, Tamaris-sur-Mer, Provence-Alpes-Côte d'Azur) byl francouzský geograf. Je považován za zakladatele moderní francouzské geografie a rovněž za zakladatele francouzské geopolitické školy. Je autorem myšlenky, jejímž předpokladem je, že životní styl nějakého konkrétního regionu odráží ekonomické, sociálné, ideologické a psychologické identity vtisknuté krajině. Je rovněž představitelem geografického determinismu a měl vliv na meziválečnou československou geografickou školu.", "tgt_summary": "Paul Vidal de La Blache (Pézenas, Hérault, 22 January 1845 - Tamaris-sur-Mer, Provence-Alpes-Côte d'Azur, 5 April 1918) was a French geographer. He is considered to be the founder of modern French geography and also the founder of the French School of Geopolitics. He conceived the idea of \"genre de vie\", which is the belief that the lifestyle of a particular region reflects the economic, social, ideological and psychological identities imprinted on the landscape.", "id": 2452574}
{"src_title": "Širat ha-Jam", "tgt_title": "Shirat HaYam", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Širat ha-Jam ležela v Pásmu Gazy, jehož osidlování bylo zahájeno Izraelem až po jeho dobytí izraelskou armádou, tedy po roce 1967. Jižní část Pásma Gazy poblíž hranic s Egyptem patřila mezi oblasti, kde mělo podle takzvaného Alonova plánu dojít k zakládání izraelských osad s cílem budoucí anexe tohoto území. Vesnice Širat ha-Jam ale byla založena až velmi pozdě, jako jedna z posledních izraelských osad v této oblasti, a to v roce 2000. Její vznik byl reakcí na teroristický útok v nedalekém Kfar Darom, při kterém palestinští ozbrojenci 20. listopadu 2000 napadli školní autobus. Už na pohřbu obětí tohoto útoku se utvořila skupina 14 aktivistů, kteří se rozhodli odpovědět na teroristické útoky protiakcí - založením nové osady. Širat ha-Jam byla malá vesnice rozložená přímo v písečném pruhu u pláže Středozemního moře. Její obyvatelé se částečně zabývali zemědělstvím. Zdejší zástavba nikdy nepřekonala provizorní fázi. Během Druhé intifády se bezpečnostní situace v celé oblasti Guš Katif výrazně zhoršila.  Během vlády Ariela Šarona byl zformulován plán jednostranného stažení, podle kterého měl Izrael vyklidit všechny osady v Pásmu Gazy. Plán byl i přes protesty obyvatel Guš Katif v létě roku 2005 proveden. Zdejší osady včetně Širat ha-Jam byly vystěhovány a jejich zástavba zbořena. Skupina zdejších obyvatel se pak hromadně přesunula do Jordánského údolí, kde nově osídlili lokalitu Maskijot, v které zřídili religiozní a ekologickou komunitu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo obce Širat ha-Jam bylo v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Přesné údaje o počtu demografickém vývoji nejsou k dispozici, protože nešlo o oficiálně uznanou samostatnou obec. Databáze Yesha zde patrně k roku 2004 uvádí 40 obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Širat ha-Jam (: שירת הים, doslova \"\"Píseň moře\"\", : Shirat HaYam) byla malá izraelská osada v Pásmu Gazy, v bloku izraelských osad Guš Katif a v Oblastní radě Chof Aza, která byla v roce 2005 vyklizena v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení.", "tgt_summary": "Shirat HaYam (, lit. \"Song of the Sea\") was an Israeli settlement established in 2001 on the shores of the Mediterranean Sea west of Neve Dekalim in the Gush Katif settlement bloc in the Gaza Strip until 2005.", "id": 402317}
{"src_title": "Necarim", "tgt_title": "Netzarim", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Necarim ležela v Pásmu Gazy, jehož osidlování bylo zahájeno Izraelem až po jeho dobytí izraelskou armádou, tedy po roce 1967. Vesnice byla založena už roku 1972. Tehdy ale šlo o osadu typu Nachal, tedy kombinace vojenského a civilního sídla. Teprve v roce 1984 byla proměněna na ryze civilní osadu, která zpočátku fungovala jako kolektivní zemědělský kibuc. Ten byl ale po několika letech zrušen a zdejší obyvatelé se věnovali zemědělství již na individuální bázi. Zemědělství bylo hlavní složkou místní ekonomiky. Osada hospodařila na rozsáhlých pozemcích a v skleníkových komplexech s pěstováním ovoce a zeleniny. Základní škola byla k dispozici v Bnej Acmon. Počátkem 21. století zde byla založena hesder ješiva, tedy vojenská náboženská přípravka s cca 20 studenty. U osady také fungoval lom na štěrkový kámen.  Během 90. let 20. století byla vesnice místem častých střetů s Palestinci, zejména \"křižovatka Necarim\" cca 1,5 kilometru jihovýchodně od vlastní osady, kde se křížily dopravní trasy využívané Palestinci a Izraelci. Civilní doprava z a do osady musela být eskortována za pomoci izraelské armády. Trvale zde docházelo i k vážným palestinským útokům s oběťmi na životech. 11. listopadu 1994 zemřeli na křižovatce Necarim tři izraelští vojáci po sebevražedném útoků, ke kterému se přihlásil Palestinský islámský džihád. Už 19. listopadu 1994 byl na této křižovatce zabit další izraelský voják po střelbě z okolo projíždějícího automobilu. K tomuto útoku se přihlásil Hamas. 29. března 1995 zemřeli při sebevražedném útoku na konvoj vozů východně od Necarim dva Izraelci. Během Druhé intifády se bezpečnostní situace v celé oblasti dále výrazně zhoršila. 27. září 2000 byl poblíž osady zabit jeden izraelský voják. 14. února 2002 zabila mina položená do cesty konvoje mezi Necarim a hraničním přechodem Karni 3 vojáky. Mina zároveň vybuchla i pod civilním konvojem. 10. března 2002 zabil palestinský útočník přestrojený za pouhého námezdního dělníka přímo u vjezdu do Necarim 1 vojáka. Už 14. března 2002 pak při dalším útoku na civilní konvoj z Necarim doprovázený izraelskou armádou zemřeli 3 vojáci. K tomuto útoku se přihlásily Brigády mučedníků Al-Aksá a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny. 9. listopadu 2002 padl při hlídkování okolo osady Necarim další voják. K zodpovědnosti za útok se přiznal Palestinský islámský džihád. 24. října 2003 pronikl přímo do osady, respektive do přilehlé základny izraelské armády palestinský útočník a zabil tři vojáky. K této akci se přihlásil Hamas a Palestinský islámský džihád.  Během vlády Ariela Šarona byl zformulován plán jednostranného stažení, podle kterého měl Izrael vyklidit všechny osady v Pásmu Gazy. Plán byl i přes protesty jejich obyvatel v létě roku 2005 proveden. Zdejší osady včetně Necarim byly vystěhovány a jejich zástavba zbořena.  Část obyvatel Necarim se pak usadila provizorně ve vesnici Jevul v Jižním distriktu, v Oblastní radě Eškol. Nedaleko od ní byla roku 2008 zahájena výstavba zcela nové osady nazvané Bnej Necarim (: בני נצרים, doslova \"Synové Necarim\"). Její výstavba zatím probíhá, ale výhledově se do ní mají přestěhovat evakuované rodiny z Necarim. Jde o součást širšího plánu na osidlování písčitých dun Cholot Chaluca v Negevské poušti.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo obce Necarim bylo v databáziu Yesha popisováno jako nábožensky založené. Šlo o menší sídlo vesnického typu, které počátkem 21. století zaznamenávalo výrazný populační nárůst, protože pro část izraelské společnosti se stalo symbolem. K 31. prosinci 2004 zde žilo 521 lidí. Během roku 2004 populace obce vzrostla o 20,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Necarim (: נְצָרִים, jde o hebraizovanou variantu jména nedaleké palestinské obce Nuseirat, : Netzarim) byla izraelská osada v Pásmu Gazy, v Oblastní radě Chof Aza, která byla v roce 2005 vyklizena v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení.", "tgt_summary": "Netzarim () was an Israeli settlement in the Gaza Strip about 5 kilometers southwest of Gaza City. It was established in 1972. In August 2005, the inhabitants of Netzarim were evicted by the Israel Defense Forces as part of Israel's unilateral disengagement plan.", "id": 2223844}
{"src_title": "Karel Urbánek (politik)", "tgt_title": "Karel Urbánek", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stranický růst.", "content": "Po ukončení studia na Železniční průmyslové škole ve Valticích byl v letech 1962 až 1973 zaměstnán u železnice jako výpravčí a přednosta železničních stanic, poté pracoval ve stranických funkcích KSČ. Od roku 1974 působil v různých stranických funkcích na Jihomoravském krajském výboru KSČ na oddělení průmyslu i jako vedoucí oddělení, poté byl tajemníkem Městského výboru KSČ v Brně.  Od roku 1984 stál v čele Městského výboru KSČ v Brně (Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že stál v čele Krajského výboru KSČ v Brně), o dva roky později se dostal do Ústředního výboru KSČ. Zastával funkci vedoucího politicko-organizačního oddělení a předsedy Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích.  20. dubna 1989 byl zvolen za volební obvod Brno-město-východ poslancem České národní rady jako náhradník za bývalého předsedu vlády České socialistické republiky Josefa Korčáka.", "section_level": 2}, {"title": "Období sametové revoluce.", "content": "24. listopadu 1989 byl po odstoupení Miloše Jakeše zvolen jeho nástupcem ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Značnou podporu tehdy měl i bývalý předseda československé vlády Lubomír Štrougal (podporoval ho i sám Urbánek jako „zkušeného a rozumného politika“), k Urbánkovu zvolení vedla intervence prezidenta Gustáva Husáka.  O den později vystoupil v Československé televizi, kde připustil chyby komunistického vedení, vyzval k dialogu se všemi stranami, ale trval na udržení socialismu a varoval před vyhrocením situace. 28. listopadu ale na vystoupení na pražském aktivu funkcionářů KSČ znovu varoval před skupinami, které se zmocnily revoluce a chtějí obrátit zemi od socialismu. Aktiv se postavil na Urbánkovu stranu a vyzval k tomu, aby protestující občané neúčastí v chystané generální stávce rovněž podpořili Urbánka a jeho směřování ve vedení KSČ. O dva dny později ale Urbánka jako člena bývalého Jakešova vedení odmítli např. studenti ve \"Výzvě všem poctivým komunistům\". Při různých příležitostech se Urbánek vyjadřoval, že KSČ pod jeho vedením hodlá navazovat na myšlenky pražského jara 1968.  Od 3. do 5. prosince byl Urbánek s dalšími komunisty v Moskvě na setkání zástupců členských zemí Varšavské smlouvy, kde jednal i s Michailem Gorbačovem. O Gorbačovově reakci média neinformovala.  6. prosince komunisté iniciovali první dvoustranné jednání se zástupci Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí zastoupené Václavem Havlem, Petrem Millerem, Petrem Pithartem, Jánem Budajem a Milanem Kňažkem. Urbánek doprovázený Vasilem Mohoritou a mluvčím ÚV Josefem Horou se postavil vstřícně k jejich požadavkům a nabídl jim, aby navrhli kandidáty na místa ve vládě. Na protistranu tak ale zapůsobil slabě (Havel ho označil za „nastrčeného blouznivce, kterého zřejmě míní Mohorita nahradit“) a ta záhy začala zvyšovat své požadavky.  Aktivněji ve vyjednávání s nekomunistickou opozicí vystupoval předseda vlády Ladislav Adamec, což se později projevilo i tím, že když došlo na mimořádném sjezdu KSČ k reorganizaci vedoucích funkcí a post generálního tajemníka ÚV KSČ byl nahrazen předsedou strany, zvolili do této role delegáti 20. prosince právě Adamce.", "section_level": 2}, {"title": "Po sametové revoluci.", "content": "Urbánek ještě do června 1990 vykonával funkci v čele Ústřední a revizní komise KSČ, poté politickou kariéru ukončil. Byl delší dobu nezaměstnaný, než začal podnikat a následně odešel do důchodu. Zůstal členem Komunistické strany Čech a Moravy.  Urbánkovo působení v čele KSČ kritizoval v následujících letech např. Miroslav Štěpán, který jeho zvolení označil za „československý model troubu do čela“. Někdy se uvádí, že přispěl významně k tomu, že proti sametové revoluci nezasáhla armáda, sám tvrdil, že to byla podmínka jeho nástupu do funkce. Někteří pamětníci to zpochybňují – např. Michal Malý, poslanec v letech 1990–1992.  K březnu 2016 je uváděn jako člen ZO KSČM 3023.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Urbánek (* 22. března 1941 Bojkovice) je bývalý český komunistický politik, který byl v období sametové revoluce v listopadu 1989 zvolen posledním generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.", "tgt_summary": "Karel Urbánek (born 22 March 1941 in Bojkovice, Moravia) is a retired Czech politician. He was the last leader of Communist Czechoslovakia during the Velvet Revolution.", "id": 664845}
{"src_title": "Pitbull (rapper)", "tgt_title": "Pitbull (rapper)", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Armando Pérez se narodil 15. ledna 1981 do rodiny kubánských přistěhovalců. Jeho rodiče se pár let po jeho narození rozvedli a byl tak vychováván především matkou Alyshou Acosta. Nějakou dobu ale též strávil v pěstounské rodině. Později jako své vzory citoval především Celii Cruz a Willyho Chirina, kteří ho nejvíce inspirovali.  Pečlivě si střeží své soukromí. Má šest dětí, známá jsou ale pouze jména dvou: Bryce Péreze (* 2003) a Destiny Pérez (* 2002).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Na začátku své kariéry podepsal smlouvu s nahrávacím studiem TVT Records. V roce 2001 nahrál album, které však nevydal. První album, vydal v roce 2004, a to pod názvem \"MIAMI\". V roce 2005 se zúčastnil hip-hopového turné s Eminem a 50 Cent. Jeho druhé album vyšlo v roce 2006 pod názvem \"El Mariel\". Titul odkazuje na loď, která přepravovala kubánské uprchlíky na Floridu ve filmu \"Scarface\". Album věnoval svému otci, který zemřel v květnu roku 2006 na rakovinu jater.  Jeho třetí album vyšlo v roce 2008 a jmenovalo se \"The Boatlift\". Dne 21. prosince 2007 byl Pitbull zatčen za řízení pod vlivem alkoholu, složil 1 000 dolarů na kauci a popíral vinu. Pitbull se v roce 2008, poté, co opustil TVT Records, dostal na volnou nohu. Čtvrté album vydal v roce 2009 pod názvem \"Rebelution\". Toto album obsahovalo píseň „I Know You Want Me (Calle Ocho)“, která obsadila první příčky ve světových hitparádách. Pérez také vydal několik remixů, složených z Freestyles a populární rapové hudby. 19. srpna 2009 předalo Miami Pitbullovi jako ocenění jeho činnosti „klíč k městu“. Stalo se tak po tom, co populární hit „I Know You Want Me (Calle Ocho)“ dosáhl na 2. místo v hitparádě Billboard's Hot 100 Chart.  Ve svých úspěšných stopách šel dál s nejnovějším singlem „Hotel Room Service“. Vedle těchto věcí by album jako celek nemělo zůstat pozadu. Produkci si totiž na starost vzali Play-N-Skillz, Clinton Sparks a Jim Jonsin, zatímco featuring obstarají T-Pain, Akon, Lil Jon, Trick Daddy a Slim ze 112.  Po velkých hitech přišel další singl, tentokrát „Give Me Everything“, na kterém hostují Ne-Yo, Afrojack a Nayer, který měl být ochutnávkou jeho nového alba \"Planet Pit\". Krátce po vydání nového alba vydal další singl „Rain Over Me“, na kterém zpívá i Marc Anthony. Tento singl se pohybuje nahoře v hitparádách na celém světě.  Jeho dalšími pseudonymy jsou: Mr. 305 (305 – telefonní předčíslí oblasti, kde Armando vyrostl) a Mr. Worldwide. Mnoho lidí nechápe, co znamená slovo DALE, které často používá ve svých písních. Slovo, které anglicky znamená LET'S GO.  Velkým úspěchem Pitbulla je album \"Global Warming Meltdown\" z roku 2013 se singlem „Timber“ (featuring Kesha). Timber obsadil první místo v prestižním Billboard's Hot 100 Chart. Byl na prvním místě ve více než dvaceti zemích.  Úspěšnost Pitbulla stoupá i co do počtu spolupráce s ostatními zpěváky. Mezi velice úspěšné se řadí „Dance Again“, „On The Floor“ a nový singl „Live it up“ s Jennifer Lopez. Nebo také „I Like It“ s Enrique Iglesias. Nejnovějším albem je \"Globalization\", na kterém je například píseň „Fireball“ s John Ryanem nebo „We Are One (Ole Ola) [The Official 2014 FIFA World Cup Song]“ (spolu s Jennifer Lopez & Claudia Leitte).", "section_level": 1}], "src_summary": "Armando Christian Pérez, známější pod svým uměleckým jménem Pitbull (* 15. ledna 1981 Miami, Florida), je americký rapper s kubánskými kořeny, herec, moderátor, podnikatel a producent.", "tgt_summary": "Armando Christian Pérez (born January 15, 1981), known by his stage name Pitbull, is an American rapper, singer, songwriter and record producer. Pérez began his career in the early 2000s, recording reggaeton, latin hip hop and crunk music under a multitude of labels. In 2004, he released his debut album \"M.I.A.M.I.\" under TVT Records and the executive production of Lil Jon. Pitbull later released his second album \"El Mariel\", in 2006 and his third, \"The Boatlift\", in 2007. His fourth album, \"Rebelution\" (2009), included his breakthrough hit single \"I Know You Want Me (Calle Ocho)\", which peaked at number two on the US \"Billboard\" Hot 100 and number four on the UK Singles Chart.", "id": 754883}
{"src_title": "Sára (biblická postava)", "tgt_title": "Sarah", "src_document": [{"title": "Biblický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Sáraj je označena jako dcera Teracha, Abramova otce, její matka ale nebyla totožná s matkou Abramovou. Rabínská tradice chápe označení „dcera“ ve významu \"potomek\" a ztotožňuje Sáru s Jiskou, dcerou Harana, tzn. Abramovou neteří.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Od samotného počátku manželství s Abramem byla Sára neplodná. Spolu s Abramovým otcem Terachem a Abramem opustila místo svého původního přebývání – chaldejský Ur a odešli a usídlili se v Cháranu. Spolu s Abramem a Lotem opustila později na Hospodinův pokyn i Cháran a odešli do Šekemu.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do Egypta.", "content": "Když potom v jejich působišti nastal hlad, sestoupil Abram a Sáraj do Egypta. Abram, obávající se o svůj život, se uchýlil k rozhodnutí zatajit skutečnost, že jsou se Sárají manželé, a prezentoval pouze částečnou informaci o jejich vztahu – že jsou bratr se sestrou. Jako Sárajin bratr skutečně zabit nebyl, ale jeho žena, hodnocená egyptskými dvořany jako velice krásná, byla vzata do faraonova paláce. Stala se ženou faraonovou. Hospodin však zasáhl faraona ranami. Takže se faraon na Abrama rozhněval, Sáraj mu vrátil, veškeré dary mu ponechal, avšak z Egypta je poslal pryč.", "section_level": 2}, {"title": "Potomek skrze otrokyni.", "content": "Jednoho dne Sáraj Abramovi řekla, aby vešel k její otrokyni Hagar, snad bude Sáraj mít dítě skrze otrokyni Hagar. Abram Sáraj uposlechl. Když však Hagar otěhotněla, přestala si své paní vážit. Sáraj žádala Abrama, aby to řešil. On odpověděl, že Hagar je v moci Sáraje, může to vyřešit sama. Sáraj tedy Hagar pokořovala, až Hagar utekla. Hospodinův posel ji však oslovil a přiměl k návratu a pokoření se své paní. Když bylo Abramovi osmdesát šest let, porodila mu Hagar syna, který byl pojmenován Izmael.", "section_level": 2}, {"title": "Změna jména.", "content": "Když bylo Abramovi devadesát devět let, ustanovil s ním Bůh smlouvu. V rámci této smlouvy Hospodin změnil jméno Abrahamovy manželky. Abraham už ji neměl nazývat původním jménem Sáraj (Bojovnice), ale jménem novým Sára (Kněžna).", "section_level": 2}, {"title": "Pohoštění tří mužů.", "content": "I stalo se, že se Abrahamovi ukázal Hospodin u háje Mamre, když seděl v poledním horku u vchodu do stanu. Před Abrahamovým stanem objevili tři muži. Abraham je pozval k pohoštění a řekl Sáře, aby připravila podpopelné chleby ze tří měr jemné mouky. Jeden z hostů se ptal na Sáru a potom předpověděl, že se jistě vrátí napřesrok ve stejném čase, a že Sára bude mít tou dobou syna. Sára, která rozhovor poslouchala, se v nitru zasmála, neboť v té době už ji ustal běh ženský. Hospodin se pozastavil nad Sářiným pousmáním. Je snad nějaká věc pro Hospodina nesnadná? Sára se bála a zapírala své pousmání. Hospodin však její zapírání nepřijal.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Geraru.", "content": "Když Abram pobýval v Geraru, použil znovu to, na čem byli se Sárají domluveni.. Prezentovali jeden druhého jako sourozence. Než se však Abímelek stačil k Sáře přiblížit, promluvil k němu Bůh a Abímeleka zastavil.", "section_level": 2}, {"title": "Narození Izáka.", "content": "Když bylo Abrahamovi sto let, Hospodin Sáru navštívil. Došlo ke splnění toho, co bylo zaslíbeno. Sára otěhotněla a porodila Abrahamovi v jeho stáří syna v určeném čase. Abraham mu dal jméno Izák.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnání Izmaela.", "content": "Když Sára viděla, že se syn Egypťanky Hagary posmívá, vyzvala Abrahama, aby Hagaru i se synem vyhnal, neboť syn této otrokyně nebude dědicem spolu se zaslíbeným synem Izákem.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "Sára byla živa 127 let. Zemřela v Chebrónu. Abraham požádal Chetejce, aby mu prodali do vlastnictví hrob, kde by mohl Sáru pohřbít. Chetejci jej nazvali knížetem Božím a přislíbili mu, že mu nikdo neodepře svůj hrob. Proto se jim Abraham poklonil a požádal je, aby se za něho zasadili u Efróna, syna Sócharova, aby mu prodal jeskyni na konci jeho pole v Makpele naproti Mamre za 400 šekelů stříbra.", "section_level": 2}, {"title": "Novozákonní interpretace.", "content": "Sára je v Novém zákoně prezentována jako příklad ženy se správnou vírou. Vírou přijala moc k početí potomka, mimo příhodné období věku, neboli v době, kdy její lůno bylo už \"odumřelé\"/Ř.419/. Hospodina, který jí dal slib měla za věrného. Dále je Sára příkladem ženy, která nazývá svého manžela pánem. Sára je také v Novém zákoně spojena se symbolem narození se nikoli podle těla, ale skrze zaslíbení. Křesťané jsou jako Izák dětmi zaslíbení. Tomu možno rozumět tak, že jsou znovuzrozeni na základě toho, že věří slibům, které dal Bůh ohledně vzkříšení a věčného života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sára (, ) byla podle Bible a Koránu manželkou Abraháma a matkou Izáka. Její jméno bylo původně Saraj. Přejmenování bylo součástí smlouvy s Hospodinem před početím Izáka. Biblická Sára je jedním z prvních lidí v dějinách, o němž je písemně zaznamenáno, že se smál. Jméno \"Sára\" etymologicky značí vznešenou ženu a obvykle se překládá jako \"\"kněžna\"\".", "tgt_summary": "Sarah (, \"\") is a Biblical matriarch and prophetess, a major figure in Abrahamic religions. While some discrepancies exist in how she is portrayed by the different faiths, Judaism, Christianity, and Islam all depict her character similarly, as that of a pious woman, renowned for her hospitality and beauty, the wife of Abraham, and the mother of Isaac.", "id": 889152}
{"src_title": "Fyzioterapie", "tgt_title": "Physical therapy", "src_document": [{"title": "Mezníky ve vývoji neurověd a kineziologie významné pro fyzioterapii.", "content": "Zmínky o skladbě a činnosti mozku, nervech a příznivém vlivu tělesných cvičení na lidské tělo lze číst již u Hippokrata, Platona a Aristotela. V novověku sepsal Mercurialis (1530–1606), benátský lékař, dílo, které se podrobně zabývá tělesným cvičením jako součástí medicíny. Na základě detailních pitev pořídil Leonardo da Vinci řadu anatomických obrázků se svaly.  René Descartes si představoval reflexní akci tak, že zevní podnět působí jakési otevření nervové cesty, po níž duše člověka působí na výkonný orgán, resp. sval. Následovala další díla, která mapovala stavbu mozku a rovněž díla, která tvrdila, že nervy řídí pohyby prostřednictvím duše. V 19. století rozpoznal Gall, že šedá hmota mozková sestává z buněčných těl, zatímco bílá z nervových vláken.  Obrnu lícního nervu popsal Charles Bell. Čech J.E.Purkyně popsal buňky mozečku a identifikoval neuronová jádra a jejich výběžky. Zakladatelem proslulého Královského centrálního institutu gymnastiky byl švéd P.H. Ling. Vybudoval systém, který má pomáhat harmonickému vývoji lidského těla. Během 19. a 20. století působilo v Evropě přes 20 průkopníků tělesné výchovy.  Druhá polovina 19. století se vyznačovala přibývajícími poznatky o lokalizaci senzorických a motorických funkcí v mozku. Do této skupiny neurologů a anatomů patřili Broca, Brodmann, Brown-Sequard, Duchenne, Huntington. Fotografickou analýzu pohybu zavedli koncem 19. století Muybridge a Marey. Anglický neurolog J.H. Jackson se ke konci 19. století správně domníval, že mozek řídí ucelené pohyby, nikoli izolované svaly. Je pokládán za zakladatele hierarchického principu řízení motoriky od nejnižších struktur po nejvyšší. Jedním z prvních neurofyziologických základů, o které se opírají některé fyzioterapeutické koncepty je reflexní teorie řízení motoriky, kterou sepsal Ch.S. Sherrington. Pojem „podmíněný reflex“ zavedl I.P. Pavlov. Polohovými reflexy se zabýval R. Magnus.  Rehabilitace a fyzioterapie v dnešním slova smyslu se začaly objevovat až ve 20. století. Vrátková teorie bolesti byla publikována Melzackem a Wallem v roce 1965. V 60. a 70. letech 20. století se hromadily práce, které tvrdily, že u živočichů dochází ke koordinovaným pohybům bez vyvolávajícího stimulu i bez účasti vyšších mozkových center. Výsledky Frossberga, Grillnera či Rossignola byly podnětem ke vzniku nové varianty teorie řízení motoriky tzv. motorickými programy. S.R. y Cajal dal základ pro podrobnější poznatky o plasticitě nervového systému. K.H. Pribram se řídil holistickým přístupem ve vědě a zabýval se vjemy, emocemi, pamětí a plánováním.  Lékaři Forel a Brodal popsali vlastní zkušenosti s rehabilitací po cévní mozkové příhodě, po níž byli oba dlouho plně aktivní. Na přelomu 20. a 21. století se mnoho autorů snaží srovnávacími studiemi vyhledat, která metoda je prokazatelně lepší než druhá.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo je fyzioterapeut.", "content": "Fyzioterapeutem se stává ten, kdo získá odbornou způsobilost k výkonu povolání fyzioterapeuta dle zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních. Odbornou způsobilost bylo dříve možné získat absolvováním oboru fyzioterapeut nebo rehabilitační pracovník na střední zdravotnické škole či vystudováním oboru diplomovaný fyzioterapeut na vyšší zdravotnické škole. V současnosti lze odbornou způsobilost získat pouze po absolvování vysokoškolského studia, a to buď v bakalářském nebo magisterském studiu s možností postgraduálního vzdělávání. V praxi tedy vedle sebe působí fyzioterapeuti se středoškolským, vyšším odborným i vysokoškolským vzděláním.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští představitelé moderní fyzioterapie.", "content": "O rozvoj české fyzioterapie se zasloužili především profesoři Václav Vojta, Karel Lewit, Jan Jirout, Vladimír Janda a František Véle, kteří dali základ tzv. Pražské myoskeletální škole, jež je celosvětově uznávaná. Ze současných fyzioterapeutů věnujících se rozvoji oboru je možno jmenovat prof. Pavla Koláře, který působí na 2. lékařské fakultě UK v pražské Nemocnici Motol. V norské metodě Neurac Mgr. Alici Hamáčkovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fyzioterapie je část komprehensivní rehabilitace, která se zabývá diagnostikou, léčbou a prevencí poruch pohybového systému člověka. Je mezioborově svázána s mnohými medicínskými obory jako chirurgie, ortopedie, interní lékařství, gerontologie, psychiatrie aj. Fyzioterapie využívá standardizované postupy fyzikální terapie a volí léčbu ze škály metodik jako léčebná tělesná výchova, manuální myoskeletální medicína, Měkké a mobilizační techniky, elektroterapie, balneoléčba, magnetoterapie, termoterapie, kryo terapie apod. Vychází z bohaté znalosti anatomie, fyziologie a biomechaniky popř. vývojové kineziologie a je účinnou metodou, jak předcházet závažným celospolečenským zdravotním problémům.", "tgt_summary": "Physical therapy (PT), also known as physiotherapy, is one of the allied health professions that, by using evidence-based kinesiology, electrotherapy, shockwave modality, exercise prescription, joint mobilization and health education, treats conditions such as chronic or acute pain, soft tissue injuries, cartilage damage, arthritis, gait disorders and physical impairments typically of musculoskeletal, cardiopulmonary, neurological and endocrinological origins. Physical therapy is used to improve a patient's physical functions through physical examination, diagnosis, prognosis, physical intervention, rehabilitation and patient education. It is practiced by physical therapists (known as physiotherapists in many countries).", "id": 1943226}
{"src_title": "S-hvězdy", "tgt_title": "S-type star", "src_document": [{"title": "S-stars.", "content": "Toto pojmenování vychází z prvního písmene jejich značení (např. S0-1, S0-2, S0-4, S0-8 atd.). S-stars svým spektrálním typem nezapadají do zbylé hvězdné populace. Nejsou tu žádní jasní červení či modří obři, typičtí pro oblast středu Galaxie. Jsou zde pozorovány pouze modré hvězdy hlavní posloupnosti. Podle fotometrie v oblasti infračervených paprsků a také podle spektroskopie [5] se jedná o běžné hvězdy hlavní posloupnosti (MS z angl. Main Sequence). V případě S-stars se jedná převážně o hvězdy spektrálního typu B0-B9. Nejběžnější hvězdou zde je hvězda typu B9 o hmotnosti kolem 3 hm. Slunce, poloměru 2,1 poloměru Slunce a s délkou života ~2×10 roků. Nejznámější hvězdou je zde pak S0-2. Je také nejlépe prozkoumanou hvězdou ze zde pozorovaných.", "section_level": 1}, {"title": "Určování hmotnosti centrální MBH (Massive Black Hole – černá díra ve středu galaxie).", "content": "Pro astrofyziky nejpodstatnější roli hrají S-hvězdy při určování hmotnosti centrální MBH [5] (Massive Black Hole – černá díra ve středu galaxie). Jedná se totiž o nejbližší pozorované hvězdy u MBH a z měření orbitálních elementů jejich drah se dá hmotnost MBH spočítat. Jsme schopni naměřit přímým pozorování dvě složky polohy zmíněných hvězd. Budeme-li pozorovat v čase, můžeme vypozorovat dvě složky rychlosti, třetí složku změříme dopplerovským posuvem spektra. Protože jsou tyto hvězdy dost rychlé a obíhají na malých drahách, můžeme vypozorovat i změnu rychlosti (zahýbání). Tím se získá plná informace potřebná ke spočtení dráhy pozorované hvězdy. Oblast výskytu těchto hvězd je zhruba vymezena poloměry od několika světelných hodin do 0,04 pc od centrální MBH. Původ těchto S-hvězd je nejasný, shoda panuje pouze v tom, že v těsné blízkosti MBH nemohly vzniknout standardní cestou.", "section_level": 1}, {"title": "S-Hvězdy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S0-2.", "content": "Hvězda S0-2 [5] (nebo též S2) je hvězda na nejbližší orbitě kolem centrální MBH, která byla dosud pozorována. Jedná se o hvězdu s hmotností 15 hm. Slunce s oběžnou rychlostí cca 5000km/s tedy 200 krát větší rychlostí, než s jakou obíhá Země kolem Slunce. Obíhá na eliptické dráze kolem MBH ve vzdálenosti řádově ~10–5 pc to odpovídá 100 schwarzschildů centrální MBH. Analýzou dráhy této hvězdy byla poprvé přesněji určena hmotnost MBH v roce 2002 na ≥2.7×10 hm. Slunce.", "section_level": 2}, {"title": "S0-5.", "content": "Hvězda S0-5 [5] ilustruje jeden z problémů, s kterými se pozorovatelé S-hvězd potýkají. Mají-li hvězdy velkou excentricitu (jako S0-5 – viz obrázek 1), tak se může stát, že jejich orbita zasahuje do pozorovaného výřezu oblohy jen malou částí tak, že takovou hvězdu v pozorovaném výseku během měření zrovna spatříme je pak dílem náhody. Nemáme-li navíc technické možnosti (hvězdy jsou slabé a daleko) pozorovat statisticky signifikantní počet hvězd, můžeme se jen dohadovat, kolik hvězd v těsné blízkosti centrální MBH skutečně obíhá.", "section_level": 2}], "src_summary": "S–hvězdy [2] jsou hvězdy za hranicí 0.04 pc k jádru naší Galaxie. Tyto hvězdy jsou známé spíše pod názvy jako „S-stars“ nebo „S-cluster“.", "tgt_summary": "An S-type star (or just S star) is a cool giant with approximately equal quantities of carbon and oxygen in its atmosphere. The class was originally defined in 1922 by Paul Merrill for stars with unusual absorption lines and molecular bands now known to be due to s-process elements. The bands of zirconium monoxide (ZrO) are a defining feature of the S stars.", "id": 1106270}
{"src_title": "Rockefellerovo muzeum", "tgt_title": "Rockefeller Museum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při návštěvě Palestiny v roce 1925, během svého britského mandátu zjistil James Henry Breasted, zakladatel a ředitel Orientálního ústavu University of Chicago, že Jeruzalém postrádá řádné archeologické muzeum pro správu významných regionálních nálezů.  Povzbuzen tehdejším britským vysokým komisařem lordem Plumerem požádal Breasted o podporu amerického filantropa Johna D. Rockefellera. Rockefeller souhlasil a daroval částku dvou milionů dolarů, což bylo na tu dobu poměrně značné množství peněz. Předtím nabízel vybudování archeologického muzea v egyptské Káhiře, ale byl odmítnut, pravděpodobně kvůli tlaku ze strany britské vlády, která se snažila zdržet Ameriku od založení opory v tomto regionu. Krátce po darování financí bylo vybráno místo pro stavbu na kopci Kerem el-Sheik, který se nachází těsně za severovýchodním rohem hradeb Starého Města.  Muzeum navrhl Austen St. Barbe Harrison, hlavní architekt ministerstva veřejných prací (Mandatory Department of Public Works), který vypracoval plány na stavbu z bílého vápence včetně integrace východních a západních architektonických prvků. Základní kámen nového muzea byl položen <time datetime=\"1930-06-19\">19. června 1930</time> a pro veřejnost bylo otevřeno <time datetime=\"1938-01-13\">13. ledna 1938</time>.  Oficiálně se muzeu říkalo \"Palestinské archeologické muzeum\", ale od počátku to bylo známé jako \"muzeum Rockefellerovo\". Muzeum řídila mezinárodní správní rada až do roku 1966, kdy jej znárodnil jordánský král Husajn I. Brzy poté, v roce 1967, během šestidenní války se muzeum dostalo do rukou Izraele. Během války byla budova obsazena izraelskými vojáky a hexagonální věž sloužila jako rozhledna. Konaly se zde nelítostného boje mezi izraelskou a jordánskou armádou, ve kterých izraelská vojska zvítězila a skončila jordánská okupace východního Jeruzaléma.  Od roku 1967 bylo muzeum společně spravované Izraelským muzeem a izraelským \"Ústavem pro památky a muzea\" (později přejmenovaném na Izraelský památkový úřad).", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "První kurátor muzea byl John H. Iliffe, který setřídil artefakty v chronologickém pořadí, od nejstarších dva miliony let až do roku 1700 našeho letopočtu. Mezi nejcennější sbírky patří dřevěné panely z 8. století z mešity al-Aksá a z období křížových výprav a také mramorové nadedveřní překlady z Baziliky Svatého hrobu. Kolekce je založena na nálezech archeologických vykopávek z raných let 1890-1948 v regionu. Vystaveny jsou artefakty objevené v Jeruzalémě, Megidu, Aškelonu, Lachiši, Samařsku a Jerichu.  Součástí sbírek jsou některé ze svitků od Mrtvého moře, které byly objeveny na archeologickém nalezišti Kumránu přibližně v roce 1946, a které obsahují biblické a další náboženské texty. Svitky byly Izraelem zakoupeny brzy poté co byly objeveny. Nejdříve byly uchovány v Rockefellerově muzeu a následně za války v roce 1967 přestěhovány do Svatyně knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rockefellerovo muzeum (), dříve Palestinské archeologické muzeum je archeologické muzeum ležící ve východním Jeruzalémě a obsahující velkou sbírku artefaktů objevených ve vykopávkách prováděných v Palestině na konci 19. století. V budově muzea je také sídlo Izraelského památkového úřadu.", "tgt_summary": "The Rockefeller Museum, formerly the Palestine Archaeological Museum (PAM), is an archaeology museum located in East Jerusalem that houses a large collection of artifacts unearthed in the excavations conducted in Mandatory Palestine, in the 1920s and 1930s.", "id": 790970}
{"src_title": "Neelix", "tgt_title": "Neelix", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Neelix je druhem Talaxian. Narodil se na Rinaxu, měsíci domovské planety Talax v kvadrantu delta. Jeho prapradědeček však pocházel z druhu Myleanů. Celá Neelixova rodina byla zabita ve válce s Haakoniany.  Do roku 2371 se Neelix živil různě. Když se v roce 2371 setkal s lodí \"USS Voyager\", živilo ho to, co nalezl ve vracích zničených vesmírných lodí v blízkosti Ochráncovy vesmírné stanice. Poté, co pomohl posádce \"Voyageru\" setkat se s Ocampy, mimozemským druhem které Ochránce chránil, a poté, co byla Ochráncova stanice zničena, přidal se spolu se svou ocampskou přítelkyní Kes k posádce \"Voyageru\". Stal se šéfkuchařem, diplomatem a také takzvaným důstojníkem přes morálku. Jeho znalosti okolního vesmíru byli pro posádku \"Voyageru\" velmi cenné.  Neelix považoval za svého přítele šéfa bezpečnosti Tuvoka, kterého se neustále snažil rozveselit. Během transportu Neelixe, Tuvoka a mimozemské rostliny došlo k poruše, a na čas se z těchto tří stala jedna osoba, která se nazývala \"Tuvix\". Neelix si byl také velmi blízký s Naomi Wildmanovou, i její matkou Samanthou.  Neelixův pohled na náboženství nebyl nikdy plně osvětlen, ale po většinu času jeho pobytu na Voyageru věřil v talaxianskou verzi posmrtného života. Poté co byl po nehodě několik hodin klinicky mrtvý a neměl žádné posmrtné vize, ztratil v posmrtný život víru (epizoda „Mortail Coil“).  Neelix opustil Voyager v epizodě sedmé série „Homestead“, kdy byla nalezena malá talaxianská kolonie v pásmu asteroidů. Kapitán Kathryn Janewayová jmenovala Neelixe \"oficiálním\" velvyslancem Hvězdné flotily v kvadrantu delta. Poté se Neelix objevil ještě v závěrečné epizodě „Endgame“, kdy navázal s Voyagerem dálkovou komunikaci před tím, než se loď dostala do alfa kvadrantu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neelix je fiktivní mimozemská postava ze světa Star Treku. V seriálu \"\" se v roce 2371 dostal na palubu lodě Federace \"USS Voyager\", kde vykonával post velvyslance, kuchaře a tzv. morálního důstojníka. \"Voyager\" opustil v roce 2378, když byla objevena malá kolonie jeho druhu na asteroidu. Neelixe ztvárnil herec Ethan Phillips.", "tgt_summary": "Neelix is a character in the science fiction television series \"\", played by actor Ethan Phillips since the series' inception. Neelix is an alien native to the distant far side of the galaxy, who has joined the crew of the United Federation of Planets starship USS \"Voyager\" as cook after its being captured by a mysterious shock wave to the Delta Quadrant.", "id": 477826}
{"src_title": "Vega (raketa)", "tgt_title": "Vega (rocket)", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis stupňů.", "content": "Jako první byl postaven a otestován třetí stupeň nazývaný Zefiro 9. První testovací zážeh proběhl 20. prosince 2005 na italské raketové základně Salto di Quirra a byl úspěšný. Druhý test proběhl 28. března 2007 a během zážehu došlo k poklesu tlaku ve spalovací komoře a tím ke snížení tahu a prodloužení doby hoření. Příčiny tohoto jevu nebyly zveřejněny. Další test vylepšeného stupně s novou tryskou se uskutečnil 23. října 2008 a dopadl úspěšně. Poslední test proběhl 30. dubna 2009 a stupeň byl prohlášen za odzkoušený a připravený k provozu.  Druhý stupeň zvaný Zefiro 23 byl poprvé zažehnut na základně Salto di Quirra 26. června 2006. První test byl úspěšný a 27. března 2008 byl proveden druhý úspěšný testovací zážeh, po němž byl stupeň prohlášen za způsobilý. Plášť druhého stupně je zhotoven z vinutého uhlíkového kompozitu CFRP a tryska je vyrobena z uhlík-uhlíkového laminátu.  První stupeň P80 je velmi podobné konstrukce jako Zefiro 23. Tryska je ovladatelná elektro-mechanickým systémem pro směrování tahu a řízení letu. První testovací zážeh proběhl na Guyanském kosmickém centru 30. listopadu 2006 a byl úspěšný. Druhý zážeh proběhl 4. prosince 2007 a motor pracoval 111 sekund a produkoval tah 190 tun.  Čtvrtý stupeň se nazývá AVUM (\"Attitude Vernier Upper Module\") a je složen z pohonného a avionického modulu. AVUM slouží pro konečné navedení na oběžnou dráhu. Motor pracuje na principu přetlakového cyklu a spaluje asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý (NO). Zajímavou, v dnešní době však zároveň nezbytnou funkcí je možnost návratu tohoto modulu do atmosféry, kde bezpečně shoří. Díky této funkci je prakticky eliminováno nebezpečí srážky s vesmírným smetím a tedy jeho znehodnocování a zvyšování nebezpečnosti. Funguje na podobném principu, jako např. návratové kapsle – využívá trysek studeného vzduchu (každá o tahu 50 N), uložených ve dvou oddílech po třech.", "section_level": 1}, {"title": "Dispenser.", "content": "Brněnská firma S.A.B. Aerospace vyvíjí novou plošinu pro raketu Vega, která má unést namísto dřívějších 4 satelitů 16 satelitů. Plošina se jmenuje \"\"Dispenser\"\". První let dispenzru by měl proběhnout na jaře roku 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "První start rakety Vega proběhl z kosmodromu Kourou 13. února 2012 v 10:00 GMT. Raketa vynesla devět družic – LARES (LAser RElativity Satellite) italské kosmické agentury ASI, ALMASat-1 Boloňské univerzity a sedm nanosatelitů evropských univerzit – italské e-St@r a UniCubeSat GG, rumunský Goliat, maďarský MaSat-1, polský PW-Sat, francouzský Robusta a španělský Xatcobeo. Maďarská, polská a rumunská družice se staly prvními družicemi dotyčných zemí.  11. únor 2015 vyslala Vega k testovacímu suborbitálnímu letu zařízení IXV, první prototyp evropského raketoplánu (vztlakového tělesa). Let skončil úspěšně přistáním na hladinu Tichého oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raketa Vega je evropská lehká nosná raketa pro náklady s hmotností do 2100 kilogramů. Provozovatelem je společnost Arianespace, která zajišťuje starty z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně.", "tgt_summary": "Vega (, meaning \"Advanced generation European carrier rocket\"), is an expendable launch system in use by Arianespace jointly developed by the Italian Space Agency (ISA) and the European Space Agency (ESA). Development began in 1998 and the first launch took place from the Centre Spatial Guyanais on 13 February 2012.", "id": 1832489}
{"src_title": "Beaufortové", "tgt_title": "House of Beaufort", "src_document": [{"title": "Vznik rodu.", "content": "Třetí syn krále Eduarda III., Jan z Gentu, měl kromě svých manželských dětí také čtyři děti nemanželské. Se svou milenkou Kateřinou Swynfordovou zplodil v letech 1371 až 1379 syny Jana, Jindřicha a Tomáše a dceru Janu, kteří odvozovali svůj přídomek Beaufortové od hradu Beaufort (dnes Montmorency-Beaufort ve Francii), kde se narodili. Po smrti své druhé ženy, Konstancie Kastilské, se Jan z Gentu v roce 1396 se svou dlouholetou milenkou Kateřinou Sywynfordovou oženil a dodatečně legitimizoval své děti z tohoto vztahu. Potomci byli legitimizováni i papežskou bulou jako plnoprávní dědici Jana z Gentu, ale zároveň vyloučeni z nároků na královský trůn.  Vzhledem k blízké vazbě ke královské rodině hráli Beaufortové důležitou roli v dynastických bojích v období války růží, kdy stáli na straně příbuzných Lancasterů.", "section_level": 1}, {"title": "Další historie rodu.", "content": "První hlavou rodu Beaufortů byl nejstarší syn Jana z Gentu a Kateřiny, Jan Beaufort (1371 – 1410), od roku 1397 nesoucí titul 1.hrabě ze Somersetu. Následoval jeho syn Jindřich Beaufort 2. hrabě ze Somersetu (1401 – 1418) a po jeho předčasné smrti se stal hlavou rodu Jindřichův mladší bratr Jan Beaufort 1. vévoda ze Somersetu (1404 – 1444), jehož dcera Margareta Beaufortová se stala v roce 1457 matkou budoucího krále Jindřicha VII. Tudora. Po Janově smrti přešlo dědictví na jeho mladšího bratra Edmunda Beauforta 2.vévodu ze Somersetu (1406 – 1455), který padl 22. 5. 1455 v bitvě u St Albans a tituly přešly na jeho syna Jindřicha Beauforta 3.vévodu ze Somersetu (1436 – 1464). Ten uprchl po porážce v bitvě u Towtonu do Skotska a přišel o veškerý majetek. Jeho tituly mu byly vráceny až roku 1463, ale o rok později byl po bitvě u Hexhamu zajat a popraven. Všechny jeho tituly rozhodnutím parlamentu propadly státu, ale bratr popraveného Jindřicha, Edmund Beaufort (1439 – 1471) označoval sám sebe nadále za vévodu ze Somersetu, a to až do bitvy u Tewkesbury, 4. 5. 1471, po které byl zajat a sťat, čímž rod Beaufortů vyhynul v legitimní linii. Rod však nadále pokračoval v linii nelegitimní, jelikož měl Jindřich Beaufort 3.vévoda ze Somersetu nemanželského syna Karla Somerseta 1.hraběte z Worcesteru (1450 – 1526). Potomci Karla Somerseta žijí dodnes a jsou v současné době nositeli titulu vévoda Beaufort.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly rodu.", "content": "Nejstarší syn Jana z Gentu a Kateřiny, Jan Beaufort (1371 – 1410), se stal v roce 1397 1. hrabětem ze Somersetu, následně markýzem ze Somersetu a po manželství z Margaretou Holandovou přijal titul markýze z Dorsetu. Oba tituly markýze ale už v roce 1399 zrušil král Jindřich IV. a hlavní linie Beaufortů užívala až do roku 1443 jen titulu hrabat ze Somersetu. V roce 1443 se stal Jan Beaufort (1404 – 1444) 1. vévodou ze Somersetu, v roce 1442 byl znovu obnoven titul markýzů z Dorsetu, v roce 1514 se stali hrabaty z Worcesteru, 1642 markýzi z Worcesteru a 1682 vévody z Beaufortu. Titul vévodů z Beaufortu používají dodnes. Titul markýze z Worcesteru používá nejstarší syn vévody a dědic rodu. Další příslušníci rodu používají další tituly – např. hrabě Glamorgan nebo vikomt Grosmont.  Hrabata ze Somersetu  Vévodové ze Somersetu  Hrabata z Worcesteru Markýzové z Worcesteru  Vévodové Beaufortové", "section_level": 1}], "src_summary": "Beaufortové jsou anglický šlechtický rod. Příslušníci rodu Beaufortů jsou v mužské linii potomky Plantagenetů a odvozují svůj původ od Jana z Gentu, což byl třetí syn anglického krále Eduarda III.", "tgt_summary": "The House of Beaufort is an English noble family, which originated in the fourteenth century and played an important role in the Wars of the Roses in the fifteenth century. The name Beaufort refers to Montmorency-Beaufort (France, département de l'Aube, Champagne), once the possession of John of Gaunt, 1st Duke of Lancaster, third son of King Edward III.", "id": 245434}
{"src_title": "Sleeper effect", "tgt_title": "Sleeper effect", "src_document": [{"title": "Polemika okolo existence sleeper efektu.", "content": "Jeden z významných aspektů této polemiky, zejména v průběhu raných studií, spočívá v míře obtížnosti docílení efektu (např. Capon a Hulbert, 1973 nebo Gilling a Greenwald, 1974). Po několika neúspěšných pokusech o zopakování Hovlandových experimentů se zvažovalo přijetí nulové hypotézy, a sice že sleeper efekt ve skutečnosti neexistuje (Gilling a Greenwald, 1974). Nicméně Cook ve spolupráci s Gruderem, Henniganem a Flayem v roce 1979 vysvětlili předchozí neúspěchy nesplněním základních požadavků na vznik sleeper efektu. Podle nich se sleeper efekt objeví, pouze jsou-li splněny následující podmínky, které musí být splněny současně:  Protože sleeper efekt působí zřejmě proti intuici, výzkumníci se od roku 1950 pokouší vysvětlit, jak a proč tento efekt vzniká.", "section_level": 1}, {"title": "Zapomínání a disociace.", "content": "Hovland, Lumsdaine a Sheffield (1949) jako první objevili efekt v dobře známé studii, demonstrující zpožděný dopad propagačního filmu o druhé světové válce na americké vojáky. Výzkumníci předpokládali, že zapomenutí devalvačního činitele (jímž byl v tomto případě zdroj o nízké kredibilitě) bude důvodem vzniku sleeper efektu. Tento předpoklad se ale ukázal jako nesprávný, zjistilo se, že účastnící si stále dokáží vzpomenout na zdroj informace. Následně Hovland s Weissem (1951) upravili hypotézu zapomínání na hypotézu disociace. Sleeper efekt se tedy objevuje na základě postupného zániku vazby mezi informací a znehodnocujícím činitelem v průběhu času. Vede-li poté informace ke změně postoje, není asociována se zdrojem.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišný rozpad.", "content": "V pozdějších letech Pratkanis, Greenwald, Leippe a Baumgardner (1988) přišli s další alternativní hypotézou, odlišnou od hypotéz Hovlanda. Tvrdí, že podmínky, za kterých je pravděpodobný vznik sleeper efektu, nesouvisí s disociací. Na základě 17 experimentů vytvořili teorii odlišného rozpadu (\"differential decay\"), který předpokládá, že sleeper efekt se objevuje na základě odlišné doby zániku vzpomínky (dopadu) na informaci samotnou a její zdroj. Podle nich se vzpomínka na zdroj ztrácí rychleji než dopad informace. Zde nastává změna postojů. Dále zjistili, že pro vznik sleeper efektu je lepší, když identifikace zdroje následuje po přijetí informace, spíše než aby předcházela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tzv. sleeper efekt je psychologický jev, kdy se informace, jež je určitým způsobem znehodnocena (např. nedůvěryhodný zdroj), v paměti jedince stává stále přesvědčivější v důsledku toho, že zapomíná na její původ.", "tgt_summary": "The sleeper effect is a psychological phenomenon that relates to persuasion. It is a delayed increase of the effect of a message that is accompanied by a discounting cue.", "id": 1131352}
{"src_title": "Alois Hitler", "tgt_title": "Alois Hitler", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alois Hitler se narodil v Dolním Rakousku svobodné selce Marii Anně Schicklgruberové. Byl pokřtěn v blízké vesnici Döllersheim, prostor pro otcovo jméno na křestním listu byl zanechán prázdný a kněz do něho napsal „nelegitimní“. Hitlerovým nevlastním otcem byl Johannes Schicklgruber.  Později se muž jménem Johann Georg Hiedler přestěhoval k Schicklgruberům a vzal si Aloisovu matku, když bylo malému Aloisovi pět let. Roku 1847 byl mladý Alois poslán ke svému strýci Johannu Nepomuku Hüttlerovi, který vlastnil hospodářství v blízké vesnici Spital. Alois docházel do základní školy a zároveň bral hodiny obuvnictví. Ve třinácti letech opustil Alois hospodářství a šel do Vídně jako učeň v obuvnictví, kde pracoval pět let. V roce 1855 se stal Alois pohraničníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Alois Hitler dělal kariéru v polní armádě jako celní úředník a procestoval skoro všechny hranice rakouské říše. Roku 1860 dosáhl hodnosti poddůstojníka. Roku 1864, po odborném školení a zkouškách, sloužil, tehdy ještě Schicklgruber, v Linci. V roce 1875 byl poslán za prací do Brunova, kde se později narodil jeho syn Adolf Hitler.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jako mladý celní úředník užíval Alois jméno „Schicklgruber“, ale v roce 1876 se přiznal 84letý Johann Georg Hiedler k Aloisovu otcovství. Pět let po Aloisově narození si vzal jeho matku a nyní si přál, aby se Alois jmenoval po něm. Kněz souhlasil se změnami záznamů, občanské úřady automaticky zpracovaly církevní rozhodnutí, a Alois tak získal nové jméno. Úředníci ve státním úřadu v Mistelbachu poté 6. ledna 1877 změnili Alois Schicklgruber na Alois Hitler. Není známo, kdo rozhodl o napsání \"Hitler\" namísto \"Hiedler\". Pravopis tehdy ještě nebyl standardizován. Navíc není jisté, jestli byl Johann Georg opravdovým otcem Aloise Hitlera. Je možné, že se přiznal kvůli penězům. Za druhého kandidáta na Aloisovo otcovství je považován Georgův bratr Johann Nepomuk Hüttler.  Občas je zmiňován i štýrskohradecký žid Leopold Frankenberger. Toho zmiňoval zejména Hans Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie podle Hanse Franka.", "content": "Hitlerův otec se narodil jako nemanželské dítě. Hitlerova babička Maria Anna Schicklgruberová měla údajně pracovat jako služka u židovské rodiny obchodníka Leopolda Frankenbergera v rakouském Štýrském Hradci (německy Graz). Tam měla také otěhotnět. Mladé služebné byly tehdy údajně přivedeny často do jiného stavu svými pány a následně rychle provdávány či vyplaceny, aby se na vrtochy jejich zaměstnavatelů nepřišlo. Hans Frank psal o možném otěhotnění babičky Marie s židovským obchodníkem Leopoldem. Ten měl podle Franka Marii dobře zaplatit, aby o jeho otcovství nikde nemluvila.  Historici však začali prověřovat matriky Štýrského Hradce, kde Hitlerova babička Maria měla údajně pracovat. Z úředních záznamů v matrikách se zjistily dvě zásadní okolnosti – ve Štýrském Hradci v uvedené době nežila žádná rodina jménem Frankenberger, ani žádná jiná židovská rodina. Židé byli totiž z města vyhnáni už v 15. století a povolení vstupu dostali opět až v roce 1856, tedy 19 let po narození Hitlerova otce Aloise.  Podle matričních záznamů žila Maria v době otěhotnění ve své rodné vesnici Strones, ležící severně od Vídně, v krajině Waldviertel. Zde pracovala na statku u rodiny Trummelschlagerů. Ti jsou také v tamní matrice uvedeni jako kmotr a kmotra malého Aloise.  V šířených teoriích o možném židovském dědečku se uvádí Hitlerova babička jako mladá služebná, děvče. I v tomto případě je skutečnost odlišná. Maria Anna Schicklgruberová se narodila v dubnu 1795. Alois Schicklgruber, otec Adolfa Hitlera, se narodil v roce 1837 – tedy v jejích 42 letech. Navíc, pokud se v té době narodilo dítě nezadané mladé služce, bylo okamžitě jasné, odkud vítr vane. „Řeči“ byly v tehdejší době na denním pořádku a těhotné služebné by si jistě všimla i paní domu.  Žádná svatba se však nekonala, a žena uvedla na křestním listě „otec neznámý“. I nadále žila v rodném domě a pracovala na statku u rodinných známých, kmotra a kmotry malého Aloise. Maria se vdala až pět let po jeho narození. Vzala si Johanna Georga Hiedlera, ovdovělého mlynáře z vedlejší vesnice. Ten je v současné době považován za nejpravděpodobnějšího otce malého Aloise. Podle statistik bylo v Dolních Rakousích v té době u více jak 40 % narozených dětí konstatováno „otec neznámý“. Vliv na to mohla mít, podobně jako dnes, nechuť tehdejších párů stvrdit okamžitě sňatkem své společné soužití.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatky.", "content": "Alois Schicklgruber se oženil až roku 1875, pravděpodobně pro peníze. Jeho manželka Anna Glasslová byla dcera zámožného vyššího celního úředníka.  Nedlouho po svatbě měl Alois Hitler poměr s devatenáctiletou Franziskou Matzelsbergerovou, jednou ze služek, zaměstnaných v hotelu Pommer Inn, kde si Alois najal pokoj. Když se zpráva o Aloisově nevěře dostala k jeho manželce Anně, zažádala Anna o oddělení od Aloise vzájemnou dohodou. Alois si však Franzisku vzít nemohl, poněvadž rozvod není v římskokatolickém právu povolený.  V roce 1876 si najal Alois Hitler Klaru Pölzlovou jako zaměstnankyni v domácnosti. Klara byla šestnáctiletá vnučka Aloisova strýce Johanna Nepomuka. Jestli však byl Nepomuk Aloisův otec, byla Klara Aloisova neteř. Pokud jeho otcem byl Johann Georg, byla Aloisovou neteří z druhého kolena. Franziska však ze žárlivosti požadovala, aby si Klara našla jinou práci, a Alois musel Klaru propustit.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Roku 1882 porodila Franziska Aloisovi syna Aloise, podle matky s příjmením Matzelsberger. Alois tehdy již považoval Franzisku za svou manželku. Jeho zákonná manželka těžce onemocněla a zemřela roku 1883. Téhož roku si Alois Hitler Franzisku vzal a uzákonil svého syna jako Aloise Hitlera mladšího.  V roce 1883 porodila Franziska dceru Angelu Hitlerovou. Poté se však u ní objevily problémy s plícemi a musela se léčit v Ranshofenu, malé vesnice blízko Brunova. Hitler mezitím povolal zpět Klaru Pölzlovou. Franziska nakonec v Ranshofenu v roce 1884 zemřela.  Klara brzy s Aloisem čekala dítě. Alois však nevěděl, zda si Klaru vzít, poněvadž byla jeho příbuzná. Nakonec předložil žádost pro humanitární zřeknutí se práv. Alois nakonec uspěl, a roku 1885 se konala svatba. Téhož roku porodila Klara Hitlerová syna Gustava. O rok později porodila dceru Idu. Po ní v roce 1887 následoval syn Otto, který však krátce po narození zemřel. Téhož roku zabil záškrt Gustava a Idu. V dubnu roku 1889 porodila Klara dalšího syna, budoucího německého diktátora Adolfa. Ten byl v dětství často nemocný. Alois Hitler neměl na své děti moc času. Když nebyl v práci, byl buď v hospodě, nebo se věnoval svému koníčku, včelařství. V roce 1892 se Alois Hitler přestěhoval z Brunova do Pasova. V roce 1894 byl Alois Hitler znovu povolán do Lince. Rodina s ním neodjela, protože Klara tehdy porodila syna Edmunda, a rozhodla se zůstat v Pasově.  Roku 1896 se Aloisovi narodila nejmladší dcera Paula.  Roku 1895, po 40 letech služby, odešel Alois Hitler do důchodu. Kousek od Lince si koupil hospodářství, kde chtěl zahradničit a věnovat se včelařství.  V důsledku alkoholismu býval Alois agresivní ke své ženě, později začal být hrubý i k dětem. Se svým nejstarším synem Aloisem měl velmi chladné vztahy, až Alois mladší opustil domov. Starší Alois se zapřisáhl, že mu nic neodkáže.  Syn Edmund mezitím v roce 1900 zemřel na spalničky. Ten, kdo měl zdědit celý Aloisův majetek, byl Adolf. Alois chtěl po svém synovi, aby se po vzoru otce stal celníkem, k čemuž ovšem pro synův odpor nedošlo.  S Franziskou Matzelsbergerovou:  S Klárou Pölzlovou:", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V lednu roku 1903 šel Alois Hitler do hospody jako obyčejně na ranní sklenici vína. Od hostinského si koupil noviny a objednal si víno. Když k němu po chvilce hostinský došel, nejevil Alois Hitler žádné známky života. Ani narychlo přivolaná pomoc nebyla nic platná. Příčinou úmrtí byl patrně infarkt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alois Hitler, rodným jménem Alois Schicklgruber (7. června 1837 Strones – 3. ledna 1903 Linec Rakousko-Uhersko), byl rakouským celníkem a otcem Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Alois Hitler Sr. (born Alois Schicklgruber; 7 June 1837 – 3 January 1903) was an Austrian civil servant and the father of the leader of Nazi Germany, Adolf Hitler.", "id": 791254}
{"src_title": "ReBoot", "tgt_title": "ReBoot", "src_document": [{"title": "Mainframe a popis prostředí seriálu.", "content": "Příběh se odehrává v kyberprostoru, ve světě nacházejícím se uvnitř počítačů, konkrétně v systému známém jako \"Mainframe\". Mainframe je tvořen kulatým vznášejícím se městem obklopeným energetickým mořem a svrchu částečně průhlednou oblohou, jejíž barva závisí na technickém stavu systému. Oblohou někdy prosvítá detail součástek počítače. Město je rozděleno do šesti následujících sektorů. Uprostřed Mainframu je hlavní úřadovna celého systému \"(Principal office)\", sídlo autority command.com. Je tvořena jádrem operačního systému spolu s archivy starých informací (obsah pevného disku) a válečnou místností pro časy, kdy Mainframe čelí nebezpečí. Celý komplex je vybaven nejlepší ochranou, jaká je v Mainframu k dispozici. V Mainframu kdysi existovalo ještě sesterské město \"Twin city\" jež bylo v systému propojeno obrovským mostem přes energetické moře). Po jeho zničení z něj zbyl jen chaotický ostrůvek \"Lost Angels\", obývaný nullami.  Mainframe obývají bytosti rozdělené podle formátu (rasy). Každá má svůj formát uložen v ikoně (PID) a představuje elektronická data, s nimiž počítač pracuje. Základním a nejběžnějším formátem jsou \"binomi\" v jednoduché podobě buď jedničky, nebo nuly. Pokročilejším formátem jsou humanoidní \"sprajti\", jež jsou hlavními postavami seriálu. Jsou obvykle vzácnější než binomi a jejich kód je složitější, aby mohli plnit funkce správy a obrany systému. Binomům se podobají stvoření reprezentující \"čísla\". Dalšími formáty jsou \"zvířata\", která jsou pokročilejší než binomi, ale nedosahují potřebné sprajtské inteligence. Bývají domestikována sprajty nebo binomy, zatímco jiná jsou divoká a nebezpečná (hlavně ta pocházející z webu).  Mezi zvířata se někdy počítají i tzv. \"nully\", bývalí sprajti, binomi, nebo bytosti jakéhokoliv jiného formátu, které o svůj formát přišly degradací do formy červů vysávajících energii. Z bytosti se stane nulla buď v prohrané hře nebo při mohutné explozi. Sprajti s významnou funkcí (\"strážci (antivirové), command.com, hackeři, webové vyhledávací nástroje...\") bývají často považováni za samostatný formát. Mezi \"neživé\" formáty patří \"roboti\" s umělou inteligencí, spotřebiče a velice vyspělé nástroje strážců (Key tools). Dále existují i škodlivé formáty reprezentované \"viry\", infikovanými binomy či sprajty, nebo vzácně se vyskytujícími", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna první.", "content": "Epizody z první sezóny netvořily souvislý příběh, ale sloužily k představení Mainframu, jeho obyvatel, jejich problémů, viry a jejich schopnosti a herní kostky, jejich vliv na život v Mainframu a důsledky výhry uživatele. V první epizodě se Megabajt snaží proměnit slzu v Mainframu přeměnit v portál do Superpočítače. Ve druhé epizodě se Enzo pokouší stát podnikatelem jako Dot a dělá poslíčka. Megabajt chce doručit balíček Hexadecimal, v němž je ukryt příkaz „vymazat“. Bob doručí balíček místo něj, ale je chycen do hry, kde po velké explozi musí utéci před nebezpečným nekonečným cyklem. Ve třetí epizodě se Megabajt chystá opět dostat do Superpočítače a použije na Boba jako zbraň magnet, který ale ohrozí na životě Dot. Ve čtvrté epizodě Megabajt ukradl Hexadecimal nebezpečný bug Medusa, který proměnil v kámen většinu Mainframu, kromě Boba a Hexadecimal. V páté epizodě se Dot pohádá s Bobem a Enzo se je snaží usmířit.  V šesté epizodě spolkl Frisket velice cenný Megabajtův kód a snaží se ho dostat do Silikon toru. V sedmé epizodě připlouvá do Mainframu pirát Krvavý binom se svou posádkou a lodí Saucy Mare krást", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna druhá.", "content": "Ve čtrnácté epizodě netrpělivě očekává celý systém přísun upgradu od uživatele a Megabajt se v převleku za upgrade dostává do jádra a odstartuje příkaz k vymazání. Zastaví ho až Hexadecimal. V patnácté epizodě zavítá do Mainframu Code Master Čočka, aby zde našel bývalého kolegu Talona a zabil ho. V systému páchá značné škody, když mu Phong s Bobem odmítnou sdělit informace. Enzo zjistí, že Talon je starý binom Pearson, a pokouší se ho přesvědčit, aby se utkal s Čočkou – neúspěšně. Bob naláká Čočku, aby je herní kostka anulovala oba dva, ale rozmyslí si to. Čočka vidí Talonův nový formát, shledává ho již mrtvého a opouští Mainframe. V šestnácté epizodě se Megabajt za pomoci Drtiče a Mlátiče pokouší narušit strukturu herní kostky a způsobí její zhroucení. Uživatel spouští druhou hru, která přepisuje tu první a obě hry se spojí do jedné, v níž se neplánovaně objevuje", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna třetí.", "content": "Ve dvacáté čtvrté epizodě se Enzo ujímá své nové role a s přáteli brání Principal office před Megabajtem a Hex, která neustále pálí z Hardwaru. Ze začátku je Enzo bezradný, protože je na plnění takové funkce ještě příliš malý sprajt, navíc ho tak soudí i ostatní, jen AndrAIa mu věří. Mezitím se Megabajte pohádá s Hex, když by další výstřel způsobil pád systému a jejich vymazání. Mainframe zachraňuje uživatel hrou, jež dopadá na nabitý Hardware a málem Hex vymaže. Enzo se poprvé v roli strážce utkává s uživatelem ve hře – zrovna ve 3D střílečce se zombiemi. AndrAIa ve hře nebyla, protože její zálohová ikona by ji nepustila ze hry.  Ve dvacáté páté epizodě Megabajt a jeho hlavní inženýr Herr Doctor přivádí Hex zpět k životu, aby ji mohl ovládat. Megabajtovy jednotky ABC brání Enzovi dostávat se včas do her, aby podkopal jeho už tak nízké sebevědomí a popudil proti němu obyvatele i pomocí promyšlené propagandy. Mouse s Dot ale vymyslely lest, jak z Enza udělat symbol naděje. Tentokrát s ním do hry šla i AndrAIa s novou ikonou, aby se mohla rebootovat. Ve dvacáté šesté epizodě propaganda vrcholí. Hexadecimal je již opět v plné síle a uvězněná Megabajtem. Enzo, Mouse a Dot vymyslí nápad, jak viry jednoduše odříznout od zbytku systému neprodyšnou ohnivou stěnou. V další hře Megabajt nebrání dostat se Enzovi do hry, místo toho do ní posílá své infikované pomocníky v čele se Cyrusem, aby prohrál a byl anulován. Enzo s AndrAIou ale Cyruse přesvědčí, že musí žít, a společně hru vyhrají. Mouse mezitím okolo Ghetty Prime rozmístila emitory ohnivé stěny. Jak po hře Drtič a Mlátič odvádí Cyruse, Mouse s Enzem spouští ohnivou stěnu, která odřízla Ghetty Prime od zbytku Mainframu. Megabajt byl velice rozčilený, když měl připravenou armádu na bitvu o Principal office. Hexadecimal se mu jaksepatří vysmála.  Ve dvacáté sedmé epizodě, jež je zlomová, se Megabajt neúspěšně pokouší proniknout přes ohnivou stěnu. Drtič a Mlátič mezitím \"popravují\" Cyruse, ale ušetřili ho. Také si povzdechli, že jim chybí Bob – ten vždy dokázal zabránittomu,", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna čtvrtá.", "content": "Čtvrtá sezóna se odehrává několik týdnů po tom, co uživatel obnovil Mainframe. Měly ho tvořit tři celovečerní filmy s jednou bonusovou epizodou. Vznikly nakonec jen dva filmy rozdělené do celkem osmi epizod (40 až 47). Příběh, jenž měl být dokončen ve zrušeném třetím filmu, se dostal k fanouškům seriálů ve formě komiksů. První z filmů je proložen vzpomínkami na minulost od hl. hrdinů a vysvětluje události, o kterých dosud byla jen zmínka.", "section_level": 2}, {"title": "ReBoot: Daemon Rising.", "content": "Phong, Dot, Mouse a Bob monitorují z Principal Office postup infekce sítě supervirem Daemon, před kterou v průběhu třetí sezóny varoval Matrixe šéf strážců Turbo. Daemon je zatím ukázána jako krásný ženský sprajt mluvící silně francouzským přízvukem, jak si zařídila v Superpočítači trůnní sál a jak jí infikovaní strážci věrně slouží. K tomuto účelu vytvořila i náboženství, kterému říkala „The Word (Slovo)“ a jeho prostřednictvím ospravedlňovala před infikovanými boj proti neinfikovaným. Na místo hlavního strážce dosadila místo Turba Deacona a z Turba, kterému se dařilo donedávna infekci odolávat, udělala loajálního velitele invazních sil strážců. Matrix s AndrAIou na létajících motorkách zkoumali infekci sítě zblízka, ale málem byli dopadeni strážcema. Bob na chvilku otevřel portál do sítě, ale s Matrixem i AndrAIou se do systému dostala i část jejich pronásledovatelů. Ti zničili řídící věž k připojení na síť a zbraní vypálili na oblohu systému nezabezpečenou díru do sítě, jíž bylo možné cestovat bez jakéhokoliv omezení. Tou pronikl i zbytek pronásledovatelů a na obloze Mainframu se rozhořela bitva Mainframských proti strážcům. Matrix a všichni ostatní je bez váhání mazal svou zbraní, zatímco Bob s tím měl velký problém, že to jsou jeho kolegové a většinu z nich osobně znal ze studií na akademii v Superpočítači. Uživatel spustil hru a Bob do ní zahnal Matrixe i AndrAIu, aby mohl přemýšlet o jiném způsobu, jak strážce odrazit, aniž by je vymazal. Do hry ale s nimi vlezl malý Enzo a chtěl být jako své starší já. Starší Enzo hru velmi rychle ukončil.  Během bitvy Bob zneškodňoval strážce uvězněním v bublinách pomocí sil, co zdědil od Glitche, ale brzy se velmi unavil a spadl do parku. Tam si nechal doplnit energii, ale moc to nepomohlo. Zatímco", "section_level": 3}, {"title": "ReBoot: My Two Bobs.", "content": "Začíná tam, kde skončil předchozí díl. Nyní jsou v Mainframu dva Bobové. Jeden spojený s Glitchem a téměř vymazaný a druhý v podobě, jakou měl kdysi. Postupem času si druhého Boba Mainframští oblíbili. Ten je dokázal přesvědčit, i Dot, která nyní nevěděla, kterého si vzít, že právě on je ten pravý a ten, co s nimi byl doteď jen poškozená kopie. Druhý Bob dokonce doprovázel velkého i malého Enza do her a ti s ním byli spokojeni, přestože hrát hry moc neuměl. Phong dokonce jednou šel s nimi, aby vyzkoušel zařízení schopné", "section_level": 3}, {"title": "Komiksy.", "content": "Děj seriálu zůstal nedokončený, takže se později objevilo několik komiksů dějově navazujících na poslední událost. Spolupracovali na nich i vybraní fanoušci této série. Nejsou ale oficiálně uznány za pokračování příběhu.  Zatímco Megabajte ovládl Mainframe, Turbo informoval Boba o tom, že to, co se stalo v Mainframu se děje skoro ve všech ostatních systémech a Megabajte svým celosíťovým lovem dokonce rozpoutal válku s ostatními viry. Navíc se všichni uživatelé ztratili. Přestali hrát normální hry a začali hrát MMORPG (které se načítaly bez herních kostek) a přestali se o své systémy starat. Pak se znenadání objevili Code Masteři a nabídli řešení. Vyvinuli nový typ antivirové ochrany Gnosis, schopný okamžitě eliminovat všechny viry v síti. Strážci přikývli a pomohli jim program spustit ve všech systémech v síti. Všechny viry měly tedy v síti být vymazány.  Poté, co Megabajte rozpoutal lov, byl celý Mainframe opět na pokraji zhroucení. Téměř celá populace byla infikovaná a uživatel samozřejmě nikde (hrál buď MMOG nebo nebyl dostupný). Zbylí Mainframeští Bob a Matrix osvobodili Phonga a malého Enza ze zajetí a připravovali zbytek Mainframu k evakuaci do Superpočítače. Malý Enzo zde nastoupil do akademie strážců a Turbo mu přenechal nový klíčový nástroj Sparc. Velký Enzo Matrix mohl konečně nastoupit ke studiu také, ale odmítl. Mezitím pokračuje válka virů a situace začala být nezvladatelná. Turbo obvinil Boba, že díky jeho názorům na nemazání virů se teď vymkli kontrole a oslabil", "section_level": 3}, {"title": "Filmy.", "content": "V roce 2008 byly oznámeny plány na trilogii celovečerních filmů. V roce 2012 se už s nimi nepočítalo.", "section_level": 2}], "src_summary": "ReBoot je americko-kanadský animovaný seriál natáčený v letech 1994 až 2001 kanadskou společností Mainframe Entertainment. Jedná se o vůbec první animovaný seriál, který byl kompletně vytvořen pomocí počítačové grafiky. Protože se jednalo o ještě nevyzkoušený experiment, je celá první série čítající 13 epizod a několik epizod z druhé série pojata bez příběhu. Od třetí sezóny se vylepšila grafika a děj se stal temnějším a dobrodružnějším.", "tgt_summary": "ReBoot is a Canadian computer-animated TV series that originally aired on YTV from 1994 to 2001. It was produced by Vancouver-based Mainframe Entertainment, Alliance Communications and BLT Productions. The animated series was created by Gavin Blair, Ian Pearson, Phil Mitchell, and John Grace, with the visuals designed by Brendan McCarthy after an initial attempt by Ian Gibson. It was one of the world's first CGI television series.", "id": 1583960}
{"src_title": "Othello (Verdi)", "tgt_title": "Otello", "src_document": [{"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "\"Před hradem. Krčma s přístřeškem. V pozadí terasy a moře. Je večer. Blesky, hromy, vichřice.\"  Za večerní bouře obyvatelé Kypru s úzkostí očekávají návrat nového guvernéra, Othella, z námořní bitvy s Turky (sbor, Montano, Cassio, Jago, Roderigo: \"Una vela! Un vesillo!... Dio, fulgor della bufera! \"). Chvíli se zdá, že Othellův koráb ztroskotá, k radosti jeho zrádného náměstka Jaga, ale nakonec Othello přistane bezpečně a oznamuje, že turecké loďstvo bylo rozdrceno. Kypřané mu provolávají slávu (Othello, sbor: \"Esultate! L’orgoglio musulmano sepolto è in mar... Vittoria! Vittoria!\").  Jago se nabízí mladému benátskému šlechtici Roderigovi, že mu pomůže svést Othellovu manželku Desdemonu – Jago závidí Othellovi jeho úspěchy a potají si přeje mouřenína zničit (Jago, Roderigo: \"Roderigo, ebben che pensi?... Suvvia, fa senno, aspetta\"). Mezi jeho stížnostmi je i rozhořčení nad tím, že Othello jmenoval kapitánem loďstva Cassia, ač o tuto hodnost usiloval Jago. Kyperský lid oslavuje bezpečný návrat Othella a jeho mužů zapálením slavnostních ohňů a pitkou (sbor: \"Fuoco di gioia, l’ilare vampa!\").  U stolu pijí i Jago, Cassio a Rodrigo. Jago nalévá Cassiovi stále více vína, ale Cassio již odmítá pít. Jago jej nutí a navrhuje přípitek Othellovi a Desdemoně. Cassio se nechá zlákat. Jago zpívá pijáckou píseň a přilévá Cassiovi vína (Jago, Cassio, Roderigo, sbor: \"Roderigo, beviam!... Inaffia l’ugola!\").  Vstupuje Montano a vyzývá Cassia, aby započal svou hlídku; ke svému překvapení nalézá Cassia opilého a stěží stojícího na nohou. Jago lže Montanovi řka, že takto si Cassio krátí každý večer. Roderigo se vysmívá Cassiově opilosti a Cassio ho napadne. Montano Cassia nabádá, aby se uklidnil, ale Cassio tasí meč a hrozí, že mu rozetne hlavu (Montano, Cassio, Jago, Roderigo, sbor: \"Capitano, v’attende la fazione ai baluardi\"). Cassio a Montano započnou souboj a Jago posílá Roderiga, aby vyvolal poplach. Montano je raněn a duel skončí až tím, že se objeví Othello.  Othello nařizuje Montanovi a Cassiovi složit meče. Žádá se pak „poctivého Jaga“ o vysvětlení, jak souboj začal, ale ten říká, že neví. Othello se tedy obrátí na Cassia, který v rozpacích a nenachází pro své činy omluvu. Když Othello zjistí, že Montano je zraněn, rozzlobí se. Vstoupí Desdemona, a když Othello vidí, že odpočinek jeho nevěsty byl narušen, zbavuje Cassia hodnosti kapitána (Othello, Jago, Cassio, Montano: \"Abbasso le spade\"). Poručí pak Jagovi střežit město, aby byl obnoven klid, přivolává pomoc pro Montana a nařídí všem, aby se vrátili do svých domovů.  Kypřané zanechají Othella samotného s Desdemonou. Othello a Desdemona společně vzpomínají na to, proč se do sebe zamilovali. Othello, v radostném vytržení, na sebe přivolává smrt, protože se bojí, že již nikdy nebude tak šťasten. Desdemona se modlí za to, aby jejich láska zůstala nezměněna. Políbí se, přemoženi vzájemnou láskou (Othello, Desdemona: \"Già nella notte densa s’estingue ogni clamor\").", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "\"Sala terrena u hradu. Prosklené dveře ji oddělují od velké zahrady. Balkon.\"  Jago radí Cassiovi požádat Desdemonu, aby s Othellem promluvila o jeho degradaci; Desdemona může manžela přesvědčit, aby mu odpustil (Jago, Cassio: \"Non ti crucciar\"). Je vidět Desdemonu a Emilii, jak se procházejí v zahradě. Cassio osloví Desdemonu. Jago je pozoruje z místnosti a pronáší vyznání své nihilistické víry a nenávisti k lidstvu (\"Credo in un Dio crudel che m’ha creato\").  Do místnosti vstupuje Othello; Jago předstírá, že ho nezpozoroval, a vzdychá zdánlivě pro sebe, že jej něco velmi tíží. Cassio zahlédne Othella zdálky a diskrétně se vzdálí. Othello se ptá, co se děje, ale Jago mu dává jen vyhýbavé odpovědi. Nakonec naznačí, že Cassio a Desdemona mají poměr. Othello začíná mít podezření, ale prohlašuje, že by musel mít důkaz dříve, než by uvěřil v Desdemoninu nevěru (Jago, Othello: \"Ciò m’accora... Che parli?\"). Jago varuje Othella před žárlivostí, ale současně mu radí, aby byl ostražitý.  Zástup dětí, námořníků a Kypřanů zpívají Desdemoně, chválíce její krásu a čistotu (sbor, Jago, děti, Desdemona, Othello: \"Dove guardi splendono raggi\"). Přinášejí jí dary a přejí mnoho štěstí, pak odejdou.  Desdemona hovoří k Othellovi o Cassiově žádosti. Othello jí kysele žádá, aby s touto prosbou přišla jindy, ale když žena nepřestane naléhat, odbývá ji tím, že jej bolí hlava. Desdemona mu nabízí, že mu hlavu ováže šátkem, který jí kdysi věnoval, plátěný s výšivkou jahod. Othello ho odhodí a říká, že jej nepořebuje (Desdemona, Othello: \"D'un uom che geme sotto il tuo disdegno la preghiera ti porto\"). Emilia šátek zvedne. Desdemona nerozumí obviněním, vyslovuje mu však svou oddanost a žádá jej o odpuštění (\"Se inconscia, contro te, sposo, ho peccato... La tua fanciulla io sono\"). Po straně Jago vyzývá Emilii, aby mu dala onen šátek, a když Emilia odmítne, vezme jí ho silou (\"Quel vel mi porgi ch’or hai raccolto\").  Othello všechny posílá pryč a nyní věří, že by jej Desdemona mohla podvádět (Othello: \"Tu? Indietro! fuggi!... Ora e per sempre addio sante memorie\"). Jago se vrací a žárlivý Othello vyžaduje důkaz Desdemoniny nevěry. Jago mu vypráví, že jednou, když on a Cassio spali v jedné místnosti, slyšel Cassia mluvit ze snu k Desdemoně. V tomto snu, upřesňuje Jago, říkal Cassio Desdemoně, že se musí mít na pozoru, aby svou lásku utajili (Jago: \"Era la notte, Cassio dormia\"). Jago říká, že sny nic nedokazují, ale poznamenává, že zrovna včera viděl u Cassia Desdemonin vyšívaný šátek. Otello přísahá, že se Desdemoně a Cassiovi pomstí, a Jago se k jeho přísaze připojuje (Othello, Jago: \"Sì, pel ciel marmoreo giuro\").", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "\"Velká hradní síň. Napravo rozsáhlý peristyl se sloupovím. K peristilu přiléhá síň menších rozměrů; na její vzdálenější stěně je balkon.\"  Herald oznamuje příjezd vyslanců z Benátek. Jago vysvětluje Othellovi, že sem přiláká Cassia a Othello se může ukrýt a vyslechnout jejich hovor. Odchází vyhledat Cassia (Jago: \"Qui trarrò Cassio\").  Vchází Desdemona a připomíná Othellovi Cassiovu žádost. Othello tvrdí, že se mu vrátila bolest hlavy, a žádá Desdemonu, aby mu omotala hlavu svým šátkem. Desdemona vytáhne jiný šátek, ale Othello vyžaduje ten, který jí daroval. Když jeho choť říká, že jej nemá s sebou, Othello jí varuje: byl to magický talisman, a pokud ho ztratí, čeká ji neštěstí. Desdemona je rozrušena, vyčítá však manželovi, že se snaží opomíjet Cassiovu prosbu; jak mu připomíná Cassia, vyžaduje Othello její šátek čím dále naléhavěji (Desdemona, Othello: \"Dio ti giocondi, o sposo\"). Desdemona se brání Othellovým stále tvrdším nařčením a trvá na tom, že je věrnou manželkou; Othello ji s hrozbou odvádí pryč (Desdemona, Othello: \"Esterrefatta fisso lo sguardo tuo tremendo\").  Othello běduje nad svým osudem (\"Dio! mi potevi scagliar tutti i mali\"). Když uslyší Jagovo varování, že se blíží Cassio, ukryje se a Jago s Cassiem vstoupí. Cassio říká, že zde doufal potkat Desdemonu, aby se jí zeptal, zda dosáhla u Othella úspěchu s jeho prosbou (Jago, Cassio, Othello: \"Vieni; l’aula è deserta\"). Jago odvede řeč na Cassiovu milostnou aféru s jistou Biankou, ale tak, aby nepadlo její jméno; Cassiovo bezstarostné vyprávění Othella mučí, neboť se domnívá, že stále hovoří o Desdemoně. V konverzaci Jaga s Cassiem, z níž lze slyšet jen úryvky, přejde řeč na šátek, který Cassiovi v pokoji nechala zřejmě nějaká neznámá obdivovatelka. Na Jagovo naléhání ho Cassio ukáže a Jago ho uchopí a vystaví tak, aby jej Othello mohl zahlédnout a poznat v něm šátek Desdemonin. Pak pokračuje v žertování s Cassiem, zatímco Othello ve svém úkrytu zuří (Jago, Cassio, Othello: \"Questa è una ragna dove il tuo cuor casca\").  Troubení polnic ohlašuje příjezd benátského vyslance Lodovica. Jago varuje Cassia, aby se vzdálil, nechce-li se setkat s Othellem. Cassio odchází a Othello žádá Jaga o radu, jak má zabít svou ženu. Jago Othellovi poradí, aby Desdemonu uškrtil v jejím loži – tam, kde zhřešila; o Cassia se postará sám. Othello povyšuje Jaga na kapitána.  Vstupují Lodovico, Desdemona, Emilia, Roderigo a další hodnostáři (s. Když se Lodovico podivuje Cassiově nepřítomnosti, vysvětlí mu Jago, že Cassio je v nemilosti. Desdemona Ludivocovi vyjádří svou naději, že tato nemilost brzy pomine. Othello se rozčílí, nazve ji démonem a chystá se ji udeřit, ale Lodovico jej zadrží. Othello dává přivolat Cassia (Lodovico, Othello, Desdemona, Emilia, Jago, sbor: \"Viva! Evviva! Il Doge ed il Senato salutano l’eroe trionfatore\") Ten vchází a Othello čte – s postranními urážkami Desdemony – dopis benátského dóžete, který jeho samotného povolává zpět do Benátek a kyperským guvernérem ustavuje Cassia. Rozzuřený Othello srazí Desdemonu k zemi (Othello, Roderigo, Jago, Cassio, Lodovico: \"Messeri! il Doge mi richiama a Venezia\").  Lodovico a Emilia zvedají naříkající Desdemonu (\"A terra!... sì... nel livido fango\"). Různé postavy vyjadřují své pocity: Emilia a Lodovico projevují soucit s Desdemonou, Cassio se podivuje nad náhlým zvratem svého osudu a Roderigo lituje, že Desdemona brzy odjede. Jago mezitím naléhá na Othella, aby vykonal svou pomstu co nejdříve, zatímco on si vezme na starost Cassia. Poté poradí Roderigovi, že jediným způsobem, jak zabránit Desdemonině odjezdu, je zabít nového guvernéra Cassia, a navrhne mu, aby Cassia zavraždil ještě touž noc (Emilia, Cassio, Desdemona, Roderigo, Lodovico, Jago, Othello, sbor: \"Quell’innocente un fremito d'odio non ha nè un gesto\"). V záchvatu zuřivosti přikazuje Othello všem odejít. Desdemona chce zůstat u něj a utěšit ho, ale Lodovico jí v tom zabrání a odvádí ji, zatímco Othello ji proklíná. Když ostatní odejdou, Othello jako horečně hovoří o šátku a pak omdlí. Jago cítí vítězství a položí svůj podpatek na čelo „benátského lva“, pak odchází. Venku dav Kypřanů provolává slávu Othellovi (Othello, Desdemona, Emilia, Cassio, Roderigo, Lodovico, Jago, sbor: \"Fuggite! Tutti fuggite Otello!\").", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "\"Desdemonina ložnice. Lože, klekadlo, stůl, zrcadlo, lavice. – Závěsná lampa hoří před obrazem Panny Marie, který visí nad klekadlem. Dveře napravo. Světlo zavěšené nad stolem. Je noc.\"  Desdemona si s pomocí Emile rozestýlá postel. Žádá Emilii, aby na ni rozprostřela svatební šaty, jež Desdemona měla při své svatbě, a říká jí, že pokud umře, přeje si v nich být pohřbena. Emilia Desdemoně vymlouvá takové myšlenky. Desdemona si vzpomíná, jak byla služebná její matky jménem Barbara opuštěna milencem a jak zpívávala „Píseň o vrbě“ (Desdemona: \"Piangea cantando nell’erma landa\"). Po Emiliině odchodu se Desdemona modlí (\"Ave Maria, piena di grazia\") a pak usíná.  Othello potichu vstoupí, ozbrojen mečem. Třikrát svou manželku políbí a ona procitne. Othello se jí ptá, zda se dnes večer pomodlila; musí zemřít a on nechce zatratit její duši. Desdemona prosí Boha o milost pro sebe i pro Othella. Othello ji obviňuje z hříchu a musí ji prý zabít, protože miluje Cassia. Desdemona to popírá a žádá, aby manžel přivolal Cassia, jenž by jí dosvědčil její nevinu. Othello odvětí, že Cassio je již mrtev. Zděšená Desdemona prosí o milost, ale Othello jí odpovídá, že je již pozdě, a uškrtí ji (Othello, Desdemona: \"Diceste questa sera le vostre preci\").  Na dveře buší Emilia se zprávou, že Cassio zabil Roderiga. Desdemona slabým hlasem zvolá, že byla nespravedlivě nařčena, ale vyhne se tomu, aby obvinila Othella. Umírá. Emilia nazve Othella vrahem; ten odpoví, že mu Jago dal důkaz o Desdemonině nevěře. Začíná ohrožovat Emilii a ta volá o pomoc. Vstoupí Jago, Cassio a Lodovic. Emilia vyžaduje po Jagovi, aby popřel Othellovo nařčení; ten odmítá. Podle Othella je šátek, který Desdemona dala Cassiovi, dostatečným důkazem. Emilia v hrůze vypravuje, jak jí Jago onen šátek uzmul, a Cassio potvrdí, že se šátek tajemně objevil v jeho pokoji. Vstupuje Montano a vypráví, že Roderigo těsně před smrtí odhalil Jagovu intriku. Jago tasí meč a prchá (Emilia, Othello, Desdemona, Cassio, Jago, Lodovico, Montano: \"Aprite! Aprite!\").  Když si Othello uvědomí, co se stalo, truchlí nad Desdemoninou smrtí. Poté ze svého hávu vytasí dýku a probodne se. Ostatní se jej snaží zadržet, ale je pozdě. Othello se dovleče ke své choti a líbá ji, pak zemře. Jeho tělo leží po boku Desdemonina (Othello, Cassio, Lodovico, Montano: \"Niun mi te ma s’anco armato mi vede\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Othello (italsky Otello) je opera o čtyřech jednáních od Giuseppe Verdiho. Italské libreto napsal Arrigo Boito, na základě divadelní hry Williama Shakespeare \"Othello, mouřenín benátský\". Jedná se o Verdiho předposlední operu. Premiéra proběhla 5. února 1887 v divadle Teatro alla Scala v Miláně. Bylo to více než 15 let od premiéry předcházející Verdiho opery \"Aida\".", "tgt_summary": "Otello () is an opera in four acts by Giuseppe Verdi to an Italian libretto by Arrigo Boito, based on Shakespeare's play \"Othello\". It was Verdi's penultimate opera, and was first performed at the Teatro alla Scala, Milan, on 5 February 1887.", "id": 1626262}
{"src_title": "Starožitnosti", "tgt_title": "Antique", "src_document": [{"title": "Obory.", "content": "V českých zemích, stejně jako ve světovém sběratelství, se za starožitnosti považují:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sběratelský zájem o starožitnosti se datuje do antiky. Velký rozvoj zaznamenal v období renesance jednak ve společnosti bohatých sběratelů a mecenášů na zámcích a v palácích, ale také v kruzích vzdělanců. Kabinety kuriozit a starožitností pokračovaly dále ve svém rozvoji v období baroka, a zejména v osvícenství. Během 19. století začaly vznikat vedle soukromých rovněž veřejná muzea a galerie, s rozšiřováním bezcenné průmyslové výroby obliba rukodělných starožitností stále rostla a s ní i jejich ceny. V obchodě se starožitnostmi se rozlišují předměty unikátní, nejvyšší („muzejní“ nebo „galerijní“) kvality, u nichž se kromě stylu, materiálu a technik cení také signatury či datace, dále starožitnosti s průměrnou uměleckou a historickou cenou, a konečně ostatní sběratelsky zajímavé předměty, jaké se často prodávají i ve vetešnictví nebo na bleším trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "S nejlepšími starožitnostmi se obchoduje celostátně, mezistátně, zejména na veřejných aukcích. K nejvýznamnějím aukčním síním v České republice patří European Arts, Galerie Kodl, Vltavín, Brandl, Aukční dům Sýpka, Galerie Dolmen, 1.Art Consulting Brno-Prague, Aukční dům Zezula a další. V České republice mají své zastoupení také evropské aukční síně jako Dorotheum, Christie's nebo Sotheby's, které poskytují bezplatnou službu oceňování starožitností. Některá aukce probíhají pouze on-line, také něktará starožitnictví působí pouze na internetu, například e-starožitnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "Starožitníci jsou ke své profesi školeni v Rudolfinské akademii, odborné starožitnické škole se sídlem v Praze – Vysočanech. České starožitníky a jejich obchody sdružuje Asociace starožitníků, která sběratelům poskytuje bezplatnou poradnu a pořádá pravidelně dvakrát ročně Veletrhy starožitností Antique. Posudky a finanční ocenění vzácných starožitností formou písemného znaleckého posudku s úředním razítkem provádějí k tomu příslušní soudní znalci, sdružení při soudech podle místa bydliště.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz starožitností.", "content": "Vývoz cenných starožitností je ve většině zemí světa (včetně ČR) omezen a celními zákazy a předpisy. Starožitnosti, které se smějí vyvézt do zahraničí, musí být schváleny znaleckou institucí a opatřeny vývozním povolením s fotografií a razítkem. Vývozní povolení vydávají odborné národní instituce, jako Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav (generální ředitelství) v Praze 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vojenský historistický ústav, Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně aj. Tytéž předpisy se vztahují na archeologické nálezy.", "section_level": 2}, {"title": "Krádeže starožitností.", "content": "Sbírku starožitností by si majitel měl zdokumentovat, zabezpečit proti krádeži a pojistit. Krádeže starožitností v České republice nebo jejich nelegální prodej je třeba ihned nahlásit Polici České republiky. Nezvěstné či uloupené starožitnosti lze také vyhledávat v registru ukradených starožitností.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurování a konzervace.", "content": "Starožitné předměty se odborně restaurují (obnovují) nebo konzervují. Restaurování obrazů a soch podléhá předpisům, smějí je vykonávat pouze vysokoškolsky školení restaurátoři s licencí Ministerstva kultury ČR, jsou povinni provádět všestranný průzkum, fotografickou a textovou dokumentaci, předat ji majiteli díla a archivovat. Také pro všechny obory uměleckých řemesel jsou evidováni odborně školení restaurátoři. Každý restaurátor nebo konzervátor smí provádět práce pouze v tom oboru, pro který má vystavenu licenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starožitnosti nebo antikvity (angl. antiques), někdy také mobiliář, jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů výtvarného umění, uměleckých řemesel, průmyslového designu nebo dějin techniky, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné. Obvykle bývají zhotoveny ručně, nebo vyrobené v manufakturách z přírodních materiálů, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let, vzhledem k rychlým změnám technologií a sortimentu výroby i módy se však tato hranice stále snižuje.", "tgt_summary": "A true antique (; 'old', 'ancient') is an item perceived as having value because of its aesthetic or historical significance, and often defined as at least 100 years old (or some other limit), although the term is often used loosely to describe any object that is old. An antique is usually an item that is collected or desirable because of its age, beauty, rarity, condition, utility, personal emotional connection, and/or other unique features. It is an object that represents a previous era or time period in human history. Vintage and collectible are used to describe items that are old, but do not meet the 100-year criteria.", "id": 164557}
{"src_title": "Státní znak Spojeného království", "tgt_title": "Royal coat of arms of the United Kingdom", "src_document": [{"title": "Popis státního znaku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Státní znak používaný v Anglii, Walesu a Severním Irsku.", "content": "Státní znak je čtvrcený štít – v I. a IV. poli je obsažen znak Anglie – 3 zlatí, kráčející lvi (přesněji leopardi) na červeném poli, v II. poli je znak Skotska – červený lev ve skoku na zlatém a červeně orámovaném poli a na III. poli je znak Irska – ve znaku však reprezentuje pouze Severní Irsko – zlatá harfa na modrém poli. Znak Walesu není zastoupen, protože se z hlediska práva jedná pouze o knížectví v rámci Anglie a nikoli o samostatné království. Na štítě je přílba s královskou korunou Anglie, přikrývadla zlatá a hermelínová. Štít je obtočen modrým podvazekem se zlatým heslem Podvazkového řádu: \"HONI SOIT QUI MAL Y PENSE\" – Hanba tomu, kdo ve zlém to myslí. Celý znak drží z (heraldicky) pravé strany zlatý korunovaný lev hledící k pozorovateli a z levé strany bájný jednorožec. Menší zlatý korunovaný lev hledící k pozorovateli také stojí na koruně. Oba štítonoši jsou posazeni na heraldickou stuhu s nápisem ve francouzštině, který zní \"DIEU ET MON DROIT\" – Bůh a mé právo.", "section_level": 2}, {"title": "Státní znak používaný ve Skotsku.", "content": "Státní znak používaný ve Skotsku je také čtvrcený štít – kromě v I. a IV. poli je obsažen znak Skotska, v II. poli je znak Anglie, a na III. poli je znak Irska. Štítonoši lev a jednorožec jsou v obráceném pořadí, a jsou oba korunovaní. Jednorožec drží vlajku Skotska a lev drží vlajku Anglie. Na štítě je přílba s královskou korunou Skotska. Červený korunovaný lev hledící k pozorovateli sedí na koruně, drží meč a žezlo. Kolem štítu, namísto podvazku, je obtočen skotský Řád bodláku. Nápisem na heraldické stuhu je heslo řádu v latině: \"NEMO ME IMPUNE LACESSIT\" – Nikdo mě nebude dráždit beztrestně.", "section_level": 2}, {"title": "Historie a vývoj státního znaku.", "content": "Anglická heraldika patří mezi nejstarší a nejpropracovanější v Evropě, potažmo na světě a mnoho heraldik jí bylo ovlivněno. Základ anglické heraldiky však pochází z heraldiky francouzské a to díky ovládnutí Anglie Normany, vedených Vilémem Dobyvatelem po roce 1066. První doložený znak, který tvoří základ současného znaku je erb krále Jindřicha II. z roku 1154, který byl tvořen zlatým, jednoocasým lvem ve skoku na červeném poli. Současný znak se třemi lvy (leopardy) pochází až z doby Richarda I. Lví srdce. Čtvrcení znaku se poprvé objevuje u krále Eduarda III. a to se zlatými liliemi na modrém poli jako symbol dědičného nároku na francouzský trůn. Ve Skotsku, současný znak se červený lev ve skoku na zlatém a červeně orámovaném poli pochází až z doby Viléma I. Lev (král 1165 do 1214). Současná podoba má základ v roce 1603, kdy se králem stal Jakub I. Stuart a tím bylo sjednoceno území Anglie, Skotska a Irska - Unie Korun. Dalším významným krokem bylo ustanovení sjednoceného království v roce 1801 a poslední změna znaku proběhla v roce 1837, kdy byla schválena současná verze.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj znaku.", "content": "Všechny znaky mají dvě varianty. Znaky vlevo byly užívány v Anglii, Walesu a Irsku, znaky vpravo byly užívány ve Skotsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Spojeného království (v anglickém originále \"The Royal Coat of Arms of the United Kingdom\") je oficiální znak britského monarchy – v současné době královny Alžběty II., která je zároveň nejvyšším představitelem země. Znak, s různými obměnami, je používán i britskou vládou, nebo členy královské rodiny. Tento znak vychází z historické tradice a navazuje na znaky používané již ve středověku anglickými králi a to ještě v dobách, kdy nebyly Anglie, Skotsko a Irsko sjednoceny v jeden státní útvar. Státní znak má dvě verze – jeden pro použití v Anglii, Walesu a Severním Irsku a druhý pro použití ve Skotsku.", "tgt_summary": "The royal coat of arms of the United Kingdom, or the Royal Arms for short, is the official coat of arms of the British monarch, currently Queen Elizabeth II. These arms are used by the Queen in her official capacity as monarch of the United Kingdom. Variants of the Royal Arms are used by other members of the British royal family, by the British Government in connection with the administration and government of the country, and some courts and legislatures in a number of Commonwealth realms. In Scotland, there exists a separate version of the Royal Arms, a variant of which is used by the Scotland Office and the Judiciary. The arms in banner form serve as basis for the monarch's official flag, known as the \"Royal Standard\".", "id": 39898}
{"src_title": "Jodfat", "tgt_title": "Yodfat", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 446 metrů, v zalesněné a hornaté oblasti v centrální části Dolní Galileji, ve vysočině Harej Jatvat. Východně od mošavu stojí hora Har ha-Š'avi, na jižní straně Har Acmon. Na východní straně terén klesá podél vádí Nachal Jodfat o několik set metrů do údolí Bejt Netofa. Na severozápadě se zvolna svažuje do údolí vádí Nachal Segev, které lemuje hřbet Har Šechanija.  Je situována cca 20 kilometrů východně od břehů Středozemního moře a cca 23 kilometrů na západ od Galilejského jezera, cca 95 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 25 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Jodfat obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. 4 kilometry na severovýchod leží město Sachnin, které obývají izraelští Arabové. 3 kilometry jižním směrem od Jodfatu leží arabské město Kafr Manda. Jediným větším židovským sídlem je město Karmiel 8 kilometrů severně od osady. Krajina mezi těmito městskými centry je ovšem postoupena řadou menších židovských vesnic, které zde, západně a jihozápadně od Sachninu vytvářejí souvislý blok.  Obec Jodfat je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 7955, jež sleduje severní okraj údolí Bejt Netofa.", "section_level": 1}, {"title": "Starověký Tel Jodfat (Jotapata).", "content": "Jodfat je pojmenován po městě z doby druhého chrámu, jež leží jižně od dnešního mošavu. Tel Jodfat ( Iótapata – psáno také Jotapata, Jodefat, Jodeptah, Tell Jafat, Yotvah či Jotbah) bylo starověké opevněné židovské město, jehož dobytí a zničení roku 67 popisuje Josephus Flavius (dále jen Josef) ve Válce židovské.  První archeologické nálezy jsou z pozdní doby bronzové. Podle Bible tu bylo rodiště Mešulemet, matky judského krále Amóna (Chizkijášova vnuka).  Město bylo jedno z mnoha, která Josef opevnil po svém jmenování velitelem Galileje. Jeho topografické postavení na vrcholu kopce, obklopeného ze tří stran strmými stržemi, umožňovalo přístup jen ze severu. Odsud také vedli Římané svůj útok. V čele armády stál Vespasianus, který oblehl Jodfat v létě 67 se třemi legiemi — Legio V \"Macedonica\", X \"Fretensis\" a XV \"Apollinaris\", k nimž patřily ještě pomocné síly, tedy dohromady asi 60 000 mužů. Nejdříve se pokusil Vespasianus o přímý útok, ale neúspěšně. Následné obklíčení trvalo 47 dnů. Obránci se urputně bránili, sám Vespasianus byl raněn. Josef popisuje smrt 40 tisíc Židů, navíc 1200 žen a dětí bylo prodáno do otroctví. Město bylo dobyto a zničeno 20. července (podle židovské tradice 1. tamuzu, což bylo však 30. června). Josef byl po dvou dnech ukrývání v cisterně zajat, zatímco jeho zbylí spolubojovníci se vzájemně zabili podle losu.  Desítky let po povstání bylo město obnoveno na severozápadním úpatí kopce. Po povstání Bar Kochby se tu usadila kohenská rodina Mijamin. Jodfat byla obydlena až do doby byzantské.  Roku 1999 byl při archeologických vykopávkách objeven hromadný hrob v cisterně. Jde o ostatky asi dvou set lidí, pohřbených zde zřejmě až rok po dobytí města.", "section_level": 1}, {"title": "Novověké židovské osídlení.", "content": "Novověká vesnice Jodfat byla založena v roce 1960 Šlo zpočátku o polovojenskou osadu typu Nachal, která byla součástí pásu židovských vesnic zřizovaných v pohraničních nebo odlehlých oblastech státu.  Zakladateli obce byla osadnická skupina Jovlim (יובלים) utvořená roku 1958, kterou tvořili absolventi školy Bejt ha-sefer ha-re'ali z Haify, sdružení okolo svého učitele Josefa Šechtera (Schechtera), který propagoval život v harmonii s přírodou. Později je doplnili další rodilí Izraelci a židovští přistěhovalci z USA, Kanady a Anglie.  Vznik židovské vesnice v tehdy ryze arabské a řídce osídlené centrální Galileji inicioval Josef Weitz – předák Židovského národního fondu. Do té doby zde existovalo jen sporadické osídlení arabských polokočovných Beduínů. Židovští obyvatelé se sem přestěhovali roku 1960. Byli zpočátku placeni přímo Židovským národním fondem a vykonávali v tomto regionu meliorační a přípravné práce.  Vesnice je organizována jako zemědělský mošav, ale v současnosti se nachází v procesu privatizace a přechodu k volněji řízené společné osadě (\"jišuv kehilati\"). Ekonomika Jodfat je založena na organickém zemědělství a průmyslu. Část obyvatel za prací dojíždí mimo obec. V Jodfatu je k dispozici obchod, zdravotní středisko, synagoga, plavecký bazén a sportovní areály. Fungují tu zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je ve vesnici Gilon.  Výhledově má vesnice projít další stavební expanzí. Územní plán umožňuje rozšíření na 180 rodin.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Jodfat je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili populaci v Jodfat Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě rostoucím počtem obyvatel. K 31. prosinci 2014 zde žilo 681 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 5,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jodfat ( יוֹדְפַת, v oficiálním přepisu do angličtiny Yodefat, přepisováno též Yodfat) je starověké židovské sídlo, archeologická lokalita a současná vesnice typu mošav v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Misgav.", "tgt_summary": "Yodfat (), is a moshav shitufi in northern Israel. Located in the Lower Galilee, south of Carmiel and in the vicinity of the Atzmon mountain ridge, north of the Beit Netofa Valley, it falls under the jurisdiction of Misgav Regional Council. In it had a population of.", "id": 2454962}
{"src_title": "Koktavost", "tgt_title": "Stuttering", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární projevy.", "content": "Typickými projevy koktavosti jsou opakování slabik či celých slov, jejich prodlužování a řečové bloky. Plynulost řeči se dokonce i u vážných balbutiků výrazně zvyšuje při společné recitaci, napodobování řeči někoho jiného, zpěvu, šeptání, hraní divadla či při mluvení k malým dětem, zvířecím miláčkům nebo k sobě samému. Ke zvýšené koktavosti naopak dochází při mluvení k většímu počtu lidí nebo při telefonování. Proto jsou tyto situace pro balbutiky velmi stresující.", "section_level": 2}, {"title": "Pocity a postoje.", "content": "Koktavost může mít výrazně negativní dopad na osobu koktavého. Jeden z předních vědců v tomto oboru, Joseph Sheenan, popsal koktavost pomocí známé analogie ledovce: na první pohled zřejmé projevy koktavosti (část ledovce která ční nad hladinu) představují jen malou část skutečných problémů (část ledovce která skrytá pod hladinou), kterým musí balbutik čelit. U mnoha balbutiků se objevují pocity hanby, ztrapnění, frustrace, strachu, vzteku a viny. Tyto pocity však pouze posilují napětí a úsilí a často vedou jen ke zhoršení řeči a z dlouhodobého hlediska mohou vést ke sníženému sebevědomí. Balbutik může promítnout svůj negativní pohled na sebe sama i do pohledu ostatních a dojít k závěru, že si o něm druzí myslí, že je nervózní či hloupý. Odstranění těchto negativních pocitů by proto měla být jedna z nejdůležitějších součástí jakékoli léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Typy koktavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývojová koktavost.", "content": "Typická koktavost je vývojovou poruchou, která se objevuje v raném dětství a u některých jedinců (asi 20 % ) přetrvává do dospělosti. Průměrně se koktavost objevuje kolem 30. měsíce života. Ačkoli i zde jsou rozdíly, dětská koktavost se projevuje obvykle opakováním slabik či slov; druhotným projevem je napětí. Vyhýbavé chování se však v této fázi ještě neobjevuje. Většina dětí si svého řečového problému není vědoma. U těchto dětských koktavých se mohou problémy objevovat epizodicky, kdy se střídají období koktání s obdobími relativní plynulosti řeči.  Ačkoli procento uzdravení v raném věku je velmi vysoké, koktavé dítě může postupem času přejít od „uvolněného“ koktání ke koktání doprovázenému námahou, svalovým napětím a prodlužováním hlásek. Některé reakce rodičů mohou mít vliv na vznik chronické koktavosti. Dobře míněná doporučení rodičů jako „mluv pomalu“, „pořádně se nadechni“, „řekni to znovu“ atd. mohou v dítěti vzbuzovat úzkost a strach, což vede ke stále větším řečovým problémům a dítě se dostává do nekonečného kruhu, kdy strach z koktání pouze posiluje řečovou poruchu. Později se objevují sekundární příznaky koktavosti jako mrkání očí, pohyby rtů, stejně jako vyhýbavé chování, kdy se postižený nechce stýkat s lidmi nebo utíká před situacemi, ve kterých by byl nucen komunikovat. Většina jedinců si nakonec plně uvědomí svou řečovou poruchu a identifikují se jako „koktaví“. S tímto poznáním může přijít hluboká frustrace, pocit studu a hanby.", "section_level": 2}, {"title": "Získaná koktavost.", "content": "Ve vzácných případech se může koktavost objevit až v dospělém věku jako důsledek neurologické události, jako například zranění hlavy, nádoru, mozkové mrtvice či jako důsledek užívání drog. Tato koktavost má však oproti předchozímu typu určité odlišnosti. Obvykle se omezuje jen na opakování částí slov či slabik a výskyt úzkosti a druhotných příznaků není příliš běžný. U tohoto typu koktavosti nepomáhají ani techniky známé jako „změněná zpětná sluchová vazba“ (viz dále), které mohou být prospěšné u vývojové koktavosti. Koktavost může také vzniknout jako reakce na traumatický zážitek, jako je žal nad úmrtím blízké osoby, rozpad vztahu nebo jako psychologická reakce na prožité fyzické trauma. V těchto případech jsou symptomy vzájemně velmi podobné: koktavost vznikne náhle a je spojena s významnou událostí, řečová porucha je stálá a není ovlivňována různými situacemi, ve kterých se koktavý člověk nachází. Postižený si své poruchy také není příliš vědom a nepociťuje v souvislosti s ní obavy.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nácvik plynulé řeči.", "content": "V rámci této metody, známé také jako „vázaná řeč“ nebo „prodlužovaná řeč“ se koktající učí vědomě kontrolovat dech a artikulaci (rty, čelisti i jazyk). Balbutici se učí zmenšit své řečové problémy tím, že celkově zpomalují tempo řeči přehnaným protahováním samohlásek a souhlásek. Používány jsou i jiné techniky, jako například používání měkkých slovních začátků nebo vyslovování slov při výdechu. Výsledkem je velmi pomalá, monotónní řeč, která se používá pouze v prostředí logopedických klinik. Poté co balbutik tuto techniku ovládne, je tempo řeči zrychleno a celková intonace se přiblíží normálně znějící mluvě. Následně se balbutik musí naučit používat tento nový druh mluvení i mimo umělé prostředí logopedické ordinace. Ani po úspěšně zvládnuté terapii však řeč balbutika nezní přirozeně, což je považováno za hlavní nevýhodu této metody.", "section_level": 2}, {"title": "Změna stylu koktání.", "content": "Cílem těchto metod není odstranění samotného koktání, ale jeho přeměna tak, aby balbutik koktal lehce a s menší námahou. Tato idea vychází z předpokladu, že jestliže úzkost a strach zhoršují projevy koktavosti, pak by snazší, a tedy méně stresující koktání mělo vést k celkovému zlepšení řeči. Nejznámější z těchto způsobů publikoval v roce 1973 Charles Van Riper.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronické přístroje.", "content": "Metoda změněné zpětné sluchové vazby, kdy balbutik slyší svůj pozměněný hlas, se v léčbě koktavosti používá již přes padesát let. Podobný efekt může být vytvořen při sborovém mluvení, při „vyblokování“ balbutikova hlasu (balbutik svůj hlas neslyší), nebo způsobem, kdy je balbutikovi do sluchátek pouštěna jeho řeč, která je oproti realitě lehce zpožděna. Výsledky těchto technik jsou rozporuplné, u některých balbutiků vedou k výraznému zlepšení, zatímco u jiných je změna k lepšímu malá nebo se nedostaví vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba pomocí medikamentů.", "content": "Účinnost léčby pomocí látek, jako jsou benzodiazepíny, antikonvulzíva, antidepresiva, antipsychotika, antihypertenzíva a dopamínoví antagonisté byla zkoumána mnoha studiemi, kterých se účastnili jak dospělí, tak děti. Účinnost zkoumaných látek se však ukázala jako dosti sporná. Mimoto byly zaznamenány relativně závažné vedlejší efekty, jako nárůst hmotnosti či zvýšení tlaku. Z hlediska negativních vedlejších efektů by měl být lepší nově objevený lék Pagoclone, u něhož byly pozorovány jen relativně nezávažné vedlejší efekty ve formě bolesti hlavy či únavy, a to jen u malé části testovaných osob.", "section_level": 2}, {"title": "Celostní osobní přístup.", "content": "Tento přístup se nesnaží změnit řeč samotnou, změnit dýchání, zapojit přístroje či předepisovat látky, protože tyto postupy pro naprostou většinu lidí v praxi selhávají či nedosahují uspokojivých výsledků. Celostní přístup se dívá na celého člověka - na to, jak vnímá jednotlivé situace (protože koktání je pro většinu postižených závislé na kontextu, ve kterém se mluvčí nachází), jak vnímá sebe sama a svou řeč. Tento přístup jde do hloubky podvědomí - tam, kde bloky v řeči ve skutečnosti vznikají. Na základě změny postojů a přesvědčení jedince se pak automaticky změní i jeho řeč. Tento postup koresponduje s přístupy ke koktavosti v západním světě. V České republice se tomuto přístupu věnuje projekt bezkoktani.cz a kniha Psychosomatika koktání.", "section_level": 2}, {"title": "Podpůrné skupiny.", "content": "Vedle postupů, které mají přímo odstranit či zmenšit projevy koktavosti, nabývají na popularitě různé podpůrné a svépomocné skupiny. Základní filosofie těchto podpůrných skupin je postavena na konceptu sebepřijetí, prostřednictvím kterého je možné dosáhnout kvalitnějšího osobního života. Dnes již existuje v České republice více občanských sdružení, která slouží jako platforma, kde si mohou balbutici sdělovat své problémy a pokoušet se nalézt společná řešení. V Praze se jedná o sdružení Balbutik, skládající se převážně z vysokoškoláků. Mezi nejznámější obecné diskuzní forum o balbutismu patří Balbutická komunita.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koktavost (též zejména odborně balbutismus, balbuties) je řečová porucha, při které je plynulost řeči neúmyslně přerušována opakováním jednotlivých slabik či částí slov nebo jejich nechtěným prodlužováním. Řeč je v některých případech proložena neúmyslnými pauzami, kdy koktavý člověk není schopen vydat žádný zvuk (tzv. řečové bloky).Lidé, kteří koktají, vědí, co chtějí říct. Mohli by to říct třeba stokrát, ba tisíckrát, kdyby nekoktali. Přesto navzdory všemu svému úsilí nejsou schopni plynule a bez námahy promluvit. Všeobecně vžitá představa, že koktavost se vyznačuje pouze rychlým opakováním několika slabik, není tedy pravdivá. Lidé trpící touto poruchou bývají označováni jako balbutici. Věda, která se koktavostí zabývá se nazývá balbutologie.", "tgt_summary": "Stuttering, also known as stammering and dysphemia, is a speech disorder in which the flow of speech is disrupted by involuntary repetitions and prolongations of sounds, syllables, words or phrases as well as involuntary silent pauses or blocks in which the person who stutters is unable to produce sounds. The term \"stuttering\" is most commonly associated with involuntary sound repetition, but it also encompasses the abnormal hesitation or pausing before speech, referred to by people who stutter as \"blocks\", and the prolongation of certain sounds, usually vowels or semivowels. According to Watkins et al., stuttering is a disorder of \"selection, initiation, and execution of motor sequences necessary for fluent speech production\". For many people who stutter, repetition is the main problem. The term \"stuttering\" covers a wide range of severity, encompassing barely perceptible impediments that are largely cosmetic to severe symptoms that effectively prevent oral communication. In the world, approximately four times as many men as women stutter, encompassing 70 million people worldwide, or about 1% of the world's population.", "id": 219600}
{"src_title": "Království Gwynedd", "tgt_title": "Kingdom of Gwynedd", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný středověk.", "content": "Jedním z důvodů stažení Římanů z Británie byla nutnost přesunu vojenských sil proti barbarům útočícím z východu. Mezi nimi byli Anglové a Sasové, kteří později obsadili i Anglii. Od 8. století byl Wales největším územím, kde se dochovala původní britská kultura v Británii, dalšími oblastmi byly Hen Ogledd a Cornwall.  Podle legendy vzniklo království roku 450 a jeho zakladatelem byl princ Cunedda. Jeho prvotní konsolidaci pak provedl Cadwallon Lawhir, který využil období míru po bitvě na Mons Badonicus, kde utrpěli anglosaští nájezdníci zdrcující porážku.  Země byla rozdělena na mnoho království, z nich největšími byly Gwynedd na severozápadě a Powys na východě. Roztříštěnost země byla způsobena i tím, že dědictví po panovníkovi bylo rozdělováno mezi všechny jeho syny (i nelegitimní). V období mezi 5. až 12. stoletím se království rozšířilo o ostrov Anglesey (velšsky \"Ynys Môn\") a obsáhlo tak celý severní Wales od řeky Dyfi na jihu až po řeku Dee na severovýchodě. Na severu a západě tvořilo jeho hranici Irské moře a na jihovýchodě sousedilo s královstvím Powys.  Prvním králem, který získal vládu nad větší částí země, byl v 9. století Rhodi Mawr, který rozšířil svou moc z Gwyneddu i na Powys a Ceredigion. Jeho vnuk Hywel Dda sjednotil malá království na jihu země a roku 942 ovládl většinu Walesu. Tradičně je spojen s kodifikací Velšského práva. V letech 950 až 1000 byla země terčem útoků Vikingů.  Dalším panovníkem, který byl schopen vládnout celé zemi, se stal Llywelyn ap Gruffyd. Původně byl králem Gwynnedu, ale do roku 1055 ovládl skoro celou zemi a dokonce i část Anglie v pohraničí. Roku 1063 byl ale poražen Haroldem II. a zabit vlastními muži.", "section_level": 2}, {"title": "Pod nadvládou Normanů.", "content": "V době ovládnutí Anglie Normany roku 1066 byl nejvlivnějším panovníkem země Bleddyn ap Cynfyn. Normané zpočátku dosáhli úspěchu na jihu země a v oblasti Deheubarthu. Cynfynova smrt vedla k občanské válce a to umožnilo Normanům obsadit severní část Walesu. Roku 1081 dosáhli Normané zradou uvěznění waleského panovníka a obsadili větší část Gwyneddu. Na jihu Vilém I. obsadil Dyfed a postavil hrady u St Davidsu a Cardiffu. Poté co byl Deheubarth obsazen a rozdělen mezi normanské šlechtice, zdála se nadvláda Normanů stabilizovaná.  Nicméně roku 1094 vypukla ve Walesu všeobecná vzpoura. Gruffyd ap Cynan byl schopen ovládnout Gwynned a jeho syn s Gruffydem ap Rhysem zvítězili na Normany roku 1136. I v království Powys vládl v té době silný panovník, ale po jeho smrti a po náhlé smrti jeho následníka bylo království rozděleno. Nejmladší syn Gruffyda ap Rhyse, Rhys ap Gruffyd, vládl v letech 1155 až 1197 a roku 1171 dosáhl s Jindřichem II. dohodu o tom, že bude vládcem území, které dobyl za pravidelný poplatek anglickému panovníkovi.  Jedním z nejvýraznějších panovníků té doby ve Walesu byl Llywelyn ap Iorwerth, který po roce 1200 ovládal Gwynedd a do roku 1240, kdy zemřel, panoval celému Walesu. Jeho synovi povolil Jindřich III., aby se ujal vlády v Gwyneddu, ale jeho právo na ostatní oblasti země neuznal. To vedlo k vypuknutí války. Ta pokračovala i za vlády Llywelyna ap Gruffydda. Mírová dohoda z Montgomery z roku 1267 potvrdila jeho nárok na přímou nebo nepřímou správu větší části Walesu. Tento nárok byl v rozporu se zájmy Eduarda I. a roku 1277 znovu vypukla válka. 11. prosince 1282 byl Gruffyd vylákán na hrad Builth Wells, kde byl zabit a jeho armáda byla rozprášena. Jeho bratři pokračovali v odporu až do roku 1283. Wales se tak později stal první anglickou kolonií.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta samostatnosti.", "content": "Konec nezávislosti království přinesl rok 1282 kdy zemřel jeho poslední král Llywelyn ap Gruffydd a jeho bratr byl popraven. Gwynedd, poslední oblast, která bránila Anglii v plném ovládnutí Walesu, byl připojen ke zbytku země a rozdělen na hrabství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Království Gwynedd (zastarale též Venedocie,, či ) bylo jedno ze samostatných velšských království, které vznikly poté, kdy Římané opustili Británii. Utvářelo se během 5. století v oblasti obývané britskými kmeny Ordoviků, Ganganů a Deceanglů. Jako jediné z velšských království přetrvalo do roku 1216, kdy byl Wales dobyt anglickým králem Eduardem I. a přeměněn na Anglii podřízené knížectví.", "tgt_summary": "The Kingdom of Gwynedd (Medieval Latin: \"Venedotia\" or \"Norwallia\"; Middle Welsh: \"Guynet\") was a Roman Empire successor state that emerged in sub-Roman Britain in the 5th century during the Anglo-Saxon settlement of Britain.", "id": 2451459}
{"src_title": "Jean de Brébeuf", "tgt_title": "Jean de Brébeuf", "src_document": [{"title": "Rané období.", "content": "Brébeuf se narodil v Condé-sur-Vire v Normandii ve Francii. Byl strýcem básníka Georgese de Brébeuf. Studoval v Caen a v roce 1617 se stal jezuitou. Z řádu byl téměř vyloučen, protože se nakazil tuberkulózou a nějakou dobu nemohl ani studovat ani učit. V roce 1622 byl vysvěcen na kněze a další tři roky byl řádovým správcem v Rouenu. V roce 1625 požádal o své přeložení do misie v Nové Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Misionářem u Hurónů.", "content": "V červnu 1625 dorazil do Nové Francie. Krátce po příjezdu žil několik měsíců s místními Montagnaisy v okolí Quebecu. Již v roce 1626 byl vybrán jako misionář k Hurónům, ale roku 1629 musel misii opustit, neboť Kanadu načas dobyli Angličané. Během těchto prvních 3 let se seznámil s huronskou kulturou a jazykem, přeložil do huronštiny katechismus, ale zatím neměl žádné konvertity. V červenci 1634 se opět se dvěma druhy vydal na cestu do Hurónie. Putování bylo 800 mil dlouhé (cca 1 měsíc) a přinášelo s sebou mnoho nebezpečí a strádání. Jak píše sám Brébeuf: „\"občas jsem byl tak unavený, že mi tělo vypovídalo službu\"“. Mezi Huróny a posléze i Neutrály působil bez přerušení do roku 1642, kdy se vrátil načas do Quebecu. Léta strávená u Hurónů byla velmi obtížná, Brébeuf a další misionáři byli mnohokrát fyzicky inzultováni svými hostiteli, kteří je (nutno podotknout že často oprávněně) považovali za zdroj nákaz, jež v Hurónii chronicky řádily od poloviny 30. let. V roce 1644 se k Hurónům přesto vrátil. Spolu s několika dalšmi jezuity vytvořili komunity huronských konvertitů, jejichž počet postupně narostl na mnoho stovek. (kmenový svaz Huronů čítal v 40. letech asi 10 000 lidí)", "section_level": 1}, {"title": "Mučednická smrt.", "content": "Na obzoru se však objevila nová velká hrozba. Irokézové, kteří byli do 30. let spíše v defenzívě (bobří války, smuteční války), začali provádět rozsáhlé útočné operace proti Huronům, Algonkinům a Francouzům, kterým tito nebyli schopni čelit. V roce 1648 vyvrátili hurónské vesnice (misie) Saint-Joseph a Saint-Michel. V březnu 1649 udeřilo téměř 1200 irokézských bojovníků znovu a při útoku na vesnici Saint-Louis zajali mj. Jeana Brébeufa a jeho kolegu Gabriela Lalemanta. Irokézové - jednalo se i o zajaté a posléze mezi Irokéze adoptované Hurony - poté podrobili jezuitu velmi brutálnímu mučení. Jeho osud popsal velmi sugestivně jeho pomocník (donné) Christophe Regnault: „\"Otec de Brébeuf měl své nohy a paže zbavené masa až na kost. Viděl jsem a dotknul se množství velkých puchýřů, jež měl na mnoha místech svého těla, způsobených vařící vodou, kterou na něj tito barbaři nalili, aby se vysmáli svatému křtu. Viděl jsem a dotknul se zranění způsobených pásem kůry plným smůly a pryskyřice, jež opékala celé jeho tělo. Viděl jsem a dotknul se popálenin od obojku z rozžhavených seker položených na jeho ramena a břicho. Viděl jsem a dotknul se jeho rtů, které mu uřízli, protože neustále mluvil o Bohu, když mu způsobovali utrpení. Viděl jsem a dotknul jsem se všech částí jeho těla, které obdrželo nejméně dvě stě ran od klacků. Viděl jsem a dotknul se vršku jeho skalpované hlavy. Viděl jsem a dotknul se otvoru, který mu tito barbaři udělali, aby vyrvali jeho srdce... dotknul jsem se všech ran na jeho těle, tak jak nám to divoši nařídili.\"“ Brébeufův přítel Paul Raguenau později napsal, že jezuita vydržel celé mučení se stoickým klidem. S Brébeufem byl umučen i Lalemant.  Brébeufovo tělo bylo objeveno o několik dní později. Z kostí se staly relikvie. Zbytek byl spolu s Lalemantem uložen do rakve a nyní spočívá v kostele svatého Josefa v rekonstruované misii \"Sainte-Marie among the Hurons\" poblíž Midlandu v Ontariu. V roce 1930 byl Brébeuf kanonizován, spolu s dalšími sedmi kanadskými misionáři. Jeho svátek, jakožto hlavního svatého patrona Kanady je slaven 19. října. Po Brébeufovi je pojmenováno několik škol a kolejí. Některé zdroje uvádějí, že Brébeuf je autorem pojmenování lacrosse pro známou míčovou hru severoamerických Indiánů, neboť jejich hrací hole mu připomínaly biskupskou berlu (la crosse).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jezuité měli povinnost podávat každoročně zprávu o stavu misie svému představenému (Supérieur) do Montrealu či Quebecu. Ten shromážděné relace posílal do Paříže, kde část z nich publikovali jako \"Les relations des Jésuites\". Ani Brébeuf nebyl výjimkou. Jeho zprávy jsou velmi cenným zdrojem informací o Huronech a některých okolních etnikách, především pak relace z roku 1636, která byla publikována například v Reuben G. Thwaites (ed.), \"The Jesuit Relations and Allied Documents. Travels and Explorations of Jesuit Missionares in New France, 1610-1791\", 73 sv., Cleveland 1896-1901. ( a ), jako 10. svazek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jean de Brébeuf (zvaný též Apoštol Huronů, samotnými Huróny nazývaný Echon - Léčivý strom; 25. březen 1593 – 16. březen 1649) byl jezuitským misionářem, který strávil téměř čtvrt století v Nové Francii (Kanada). Působil především u kmenového svazu Huronů a svou mučednickou smrtí si vysloužil kanonizaci. Je také jedním se svatých patronů Kanady.", "tgt_summary": "Jean de Brébeuf () (25 March 1593 16 March 1649) was a French Jesuit missionary who travelled to New France (Canada) in 1625. There he worked primarily with the Huron (Wyandot people) for the rest of his life, except for a few years in France from 1629 to 1633. He learned their language and culture, writing extensively about each to aid other missionaries.", "id": 2219772}
{"src_title": "Nemanja Matić", "tgt_title": "Nemanja Matić", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V profesionálním fotbale debutoval v srbském klubu FK Jedinstvo Ub. Po dvou letech jej zaregistroval skauting slovenského klubu MFK Košice, kam přišel v roce 2007 zadarmo. Zde podával výborné výkony a výrazně přečníval konkurenci. Vedl jej zde trenér Ján Kozák.", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea (+ hostování ve Vitesse).", "content": "V srpnu 2009 jej za 1,5 miliónu liber odkoupil anglický velkoklub Chelsea FC, s nímž hráč podepsal čtyřletou smlouvu. Za londýnský celek však odehrál jen 2 ligové zápasy, ale díky tomu se stal vítězem Premier League 2009/10. Sezonu 2010/11 strávil na hostování v nizozemském klubu Vitesse.", "section_level": 2}, {"title": "Benfica Lisabon.", "content": "V lednu 2011 odešel do Benfiky Lisabon, stal se součástí transferu za brazilského obránce Davida Luize, který šel směrem do Chelsea. Trenér Benfiky Jorge Jesus mu naordinoval změnu postu, z ofensivního na defensivního záložníka. S Benfikou Lisabon se v Evropské lize 2012/13 probojoval až do finále proti Chelsea FC. V semifinále podal velmi kvalitní výkon v odvetném zápase s tureckým Fenerbahçe SK. Benfica zvítězila 3:1, smazala prohru 0:1 z prvního zápasu v Istanbulu a postoupila do finále, kde podlehla Chelsea FC 1:2 gólem z nastaveného času. Nemanja nastoupil v základní sestavě a odehrál opět dobré utkání, nebál se obejít protihráče a zapojoval se do kombinace. Za sezonu 2012/13 byl vyhlášen nejlepším hráčem nejvyšší portugalské ligy.  27. listopadu 2013 vstřelil gól v základní skupině Ligy mistrů proti Anderlechtu Brusel, utkání skončilo výsledkem 3:2 pro Benficu. S Benficou ale nepostoupil ze základní skupiny C do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, portugalský tým v ní obsadil třetí místo.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea (návrat).", "content": "15. ledna 2014 se vrátil do Chelsea, kam přestoupil za 21 milionů £. Podepsal smlouvu na 51⁄2 roku. Obnovenou premiéru absolvoval 19. ledna v ligovém utkání proti Manchesteru United (výhra 3:1), kdy šel na hřiště v 86. minutě. 3. května 2015 tři kola před koncem sezóny 2014/15 získal s Chelsea ligový titul, v téže sezóně vyhrál i Football League Cup. Ligový titul s Chelsea získal i v sezóně 2016/17.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "31. července 2017 přestoupil do Manchesteru United, kde podepsal tříletý kontrakt. Chtěl jej trenér José Mourinho, který jej vedl dříve v Chelsea. Cena přestupu byla podle britských médií 35 milionů £ + 5 milionů £ bonusy.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "11. října 2008 debutoval v srbské reprezentaci do 21 let v zápase proti Dánsku v play-off o postup na ME U21 2009. Hrál od 88. minuty, Srbsko vyhrálo 1:0. Nastoupil i v odvetě 15. října, v ní hrál do 76. minuty. Srbsko opět vyhrálo stejným výsledkem 1:0. 19. listopadu 2008 vstřelil v přátelském zápase proti Izraeli U21 dva góly a pomohl tím k výhře 3:2.  Zúčastnil se i Mistrovství Evropy U21 2009 ve Švédsku, kde si však v prvním zápase proti Itálii (remíza 0:0) zlomil kotník a v dalších utkáních nenastoupil.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Srbska debutoval 14. prosince 2008 v přátelském utkání proti národnímu týmu Polska, který Srbsko prohrálo 0:1. Odehrál celý zápas. První reprezentační branku v A-týmu si připsal 29. 3. 2015 v kvalifikaci na EURO 2015 ve Francii proti Portugalsku (porážka 1:2). Na evropský šampionát do Francie se však srbský tým neprobojoval.  Po prohraném přátelském zápase 13. listopadu 2015 v Ostravě s Českou republikou (1:4) kritizoval přístup svých spoluhráčů a pohrozil odchodem z reprezentace.  Góly Nemanji Matiće za A-mužstvo Srbska", "section_level": 2}, {"title": "Mimo hřiště.", "content": "V srpnu/září 2016 poskytl finanční podporu svému bývalému klubu FC VSS Košice (dříve pod názvem MFK Košice), kterému hrozilo vystěhování ze stadionu Lokomotívy v Čermeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nemanja Matić (srbskou cyrilicí Немања Матић; 1. srpna 1988, Šabac) je srbský fotbalový záložník, od léta 2017 hráč klubu Manchester United. Je rovněž srbským reprezentantem, má srbské a slovenské občanství. Jeho mladší bratr Uroš Matić je také fotbalista.", "tgt_summary": "Nemanja Matić (, ; born 1 August 1988) is a Serbian professional footballer who plays as a defensive midfielder for English club Manchester United and the Serbian national team. Starting his career as an attacking midfielder, Matić shifted to a defensive midfielder during his spell at Benfica. He is known for his consistent performances on the pitch and his combative style of play.", "id": 1487245}
{"src_title": "Vietcong (počítačová hra)", "tgt_title": "Vietcong (video game)", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Hráč hraje za hlavního hrdinu Steva R. Hawkinse, narozeného 13. října 1939 ve Wilmingtonu v Severní Karolíně, který plní různé průzkumné i bojové mise. Ve hře pak velí týmu s různým kódovým označením od mise k misi. Patří do něj: Le Duy Nhut – stopař, Vietnamec, bojoval za Viet Minh, ale pak přešel na jih a dal se k LLDB, C. J. Hornster – kulometčík, Defort – radista, Crocker – týmový medik (doktor), Bronson – ženista. Tým kromě střelecké podpory přináší i další výhody, jakými jsou i například léčení, rádiové spojení a doplňování nábojů. Na začátku mise je v briefingu také nastínění povah některých členů týmu. Během misí pak v bojové vřavě pokřikují na nepřítele a spolubojovníky různé hlášky jako: „Ratata, kurva, ratatata“ – Hornster.  Pohyb po vietnamské džungli je poněkud omezen „zdmi“ na okraji map. I když má hráč k dispozici mapy, může požádat průvodce, aby ho vedl. Ten může upozornit na hrozící nebezpečí, jako jsou například pasti a hlídkující nepřátelští vojáci. Gameplay je také poněkud jiný než u ostatních FPS her z té doby. Je to způsobeno tím, že v ostatních válečných hrách bojujete proti oficiálnímu nepříteli. Ve Vietcongu bojujete guerilový boj proti Vietcongům a všem jejím trikům, jako jsou pasti nebo tunely.  Oproti ostatním hrám má hráč možnost výběru zbraní před misí, na střelnici. Může si vybrat jak americké, tak i ukořistěné zbraně. Na střelnici si může vyzkoušet jejich přesnost a účinnost na třech terčích a několika lahvích. Poté se může přesunout do osobního bunkru, kde lze poslouchat rádio s dobovou hudbou, přečíst si dokumenty o členech týmu, dokumenty o dostupných zbraních nebo svůj vlastní deník. Lokace bunkru a střelnice se v průběhu hry značně mění. Ne však radikálně, pouze „někdo“ přesune nábytek. Samotná mise se spustí přečtením dokumentu o misi na stole v bunkru.  Samotné mise se navzájem svou výplní dost liší. Jednou je tu osvobození zajatého rukojmího, podruhé prolézaní velkého podzemního města. I lokace jsou navzájem dost odlišné, ale každý druh lokací má ve hře poměrně krátkou délku. Jednou je tu kaňon s potokem, podruhé hustá džungle, potřetí obrovský kopec, rozvaliny chrámu a podzemní města. Ta jsou asi nejvíce atmosférickou lokací. Nekonečné bloudění a pomalý přesun občas vyvolává u hráčů podivné pocity sklíčenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Hra obsahuje spoustu dobové hudby, hlavně proto punk, garage rock a blues rock. Nejznámější skladba ze soundtracku je „Hey Joe“ od Jimiho Hendrixe a skladba „Pseudohendrix“ od Rudých Koster. Další je např. I Wanna Be Your Dog od Iggyho Popa a The Stooges. Dobová hudba se většinou ozývá pouze z rádia v bunkru, kde ji uvádí „Double J – Jonah Jukovsky“, kde jednotlivé skladby prokládá zprávami a vtipy. Hudba se také ozývá na začátku misí při videích.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Seznam skladeb zahrnuje:", "section_level": 2}, {"title": "Dabing.", "content": "Vietcong byl v Česku prodáván v dabované verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Engine.", "content": "Ve hře je použit původní engine od firmy Pterodon Ptero-Engine-II.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a konzolové verze.", "content": "Rozšíření původní hry, datadisk Vietcong: Fist Alpha, bylo vydáno v březnu 2004 s několika novými vylepšeními a s původním Vietcongem vyšlo jako \"Vietcong:Purple Haze\" pro PC. Vietcong: Purple Haze byl vydán také v říjnu stejného roku jako rozšířená verze pro PlayStation 2 a Xbox, vyvinuto Coyote Games. Obsahuje sedm singleplayer misí a několik nových multiplayerových map. Nové zbraně: Sten, M-14, M-14 s optikou, Děgtjarev DP, Sten MK II, Škorpión, Tokarev SVT1940, Tokarev SVT1940 s optikou. Novými postavami jsou seržant Warren Douglas (hlavní postava) a stopař Nguyen Nham.  Druhý, zato ale velmi obsahově malý datadisk ke hře Vietcong se nazývá Vietcong: Red Dawn. Nabízí pouze jednu misi, která se odehrává při západu slunce a tak je obloha až nereálně rudá (od toho název \"Red dawn\"). Mise je založena na častém boji s nepřátelskými odstřelovači.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietcong je počítačová hra vytvořená českým vývojovým studiem Pterodon a Illusion Softworks. Vyšla v březnu 2003, průměrné hodnocení v recenzích se pohybovalo okolo 70–80 %. Děj se odehrává během války ve Vietnamu v roce 1967. Hry se prodalo více než 1 milion kusů.", "tgt_summary": "Vietcong is a 2003 tactical first-person shooter video game developed by Pterodon in cooperation with Illusion Softworks and published by Gathering of Developers for Microsoft Windows. It is set during the Vietnam War in 1967.", "id": 386616}
{"src_title": "Thomas Doughty", "tgt_title": "Thomas Doughty (explorer)", "src_document": [{"title": "Plavba kolem světa.", "content": "Doughty se s Drakem seznámil během jeho vojenských akcí v Irsku. Roku 1577 vyplul Doughty s Drakem na výpravu kolem světa, kterou financovala anglická královna Alžběta I. V předvečer výpravy ho cestou z hospody domů přepadli zloději a okradli. Doughty se však vzpamatoval, chytil je a odvedl domů.  Druhý den po vyplutí 13. prosince 1577 mu Francis Drake rozkázal, aby zloděje popravil. Drake totiž nechtěl mít na palubě bandity. Jednoho vězně shodil Doughty přes palubu, ale druhému dal milost. Ten mu totiž slíbil odměnu za záchranu života (bandita se jmenoval Samuel Peters). Postupem času začal Peters našeptávat Doughtymu, že dál plout je nebezpečné, a že by se měli vrátit. Doughty se později stal velitelem zajaté portugalské lodi \"Santa Maria\", kde urážel Drakea a burcoval posádku, aby se loď vrátila do Anglie. Postupem času získal několik přívrženců, kteří se však u Doughtyho soudu obrátili proti němu. Napětí mezi Drakem a Doughtym se zhoršilo, kdy Doughty chytil Drakeova bratra Thomase při krádeži nákladu lodi. Drake převzal kontrolu lodi \"Santa Maria\" a Doughtyho přiřadil jako velitele lodi \"Pelikán\". Během dlouhé plavby napříč Atlantikem se nepřátelství Drakea a Doughtyho zvětšilo, když Drake degradoval Doughtyho na kontrolora malé zásobovací lodi \"Labuť\". Takovou urážku mu Doughty neprominul a s Petersem začal spřádat plány, jak se Drakea zbavit.", "section_level": 1}, {"title": "Soud a poprava.", "content": "Když 1. července 1578 přišla v půli cesty velká bouře, začal Doughty pociťovat větší pravděpodobnost chopit se moci nad výpravou. Peters Doughtyho vybídl, aby řekl, co si myslí, a Doughty před posádkou zakřičel: \"„Za to všechno může Drake! Kdybych já byl admirálem...“\" Jeho slova ale přerušila bouře a zvedající se vlny. Doughty musel počkat druhý den po uklidnění bouře. Když se bouře druhý den v noci skutečně uklidnila, Doughty před bouří zesláblou posádkou prohlásil: \"„Vždyť jsem vám říkal, že je to blázen! Drake nás dostane do záhuby! Přebírám velení výpravy!“\" Zatímco Doughty promlouval k posádce, několik Drakeovi věrných členů posádky obklopilo Doughtyho a zneškodnilo.  Ráno byl Doughty vyveden v poutech na příď lodi, kde se sešly všichni členové výpravy, kteří měli rozhodnout o Doughtyho osudu. Drake se postavil vedle Doughtyho a řekl: \"„Já, Francis Drake, velitel této výpravy ve jménu její výsosti, královny Alžběty Anglické prohlašuji, že původcem vzpoury je Thomas Doughty. Žádám posádku, aby vyřkla ortel...“\" Všichni členové výpravy, dokonce i ti, kteří se s Doughtym spojili, hlasovali pro trest smrti. Jediný, kdo hlasoval pro záchranu Doughtyho života, byl Samuel Peters. Doughtyho osud však byl i přesto zpečetěn. Lodě zastavili u nejbližšího ostrova, kde byl z palmy vykácen špalek, na němž pak byla Doughtymu setnuta hlava.  Samuel Peters Doughtyho přežil jen o pár měsíců, kdy při přepadu lodi indiány zahynul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Doughty (? – 2. července 1578) byl anglický šlechtic, voják, učenec a osobní ministr Christophera Hattona. Účastnil se výpravy kolem světa s Francisem Drakem. Během výpravy však byl obviněn z velezrady a popraven.", "tgt_summary": "Thomas Doughty (1545 – 2 July 1578) was an English nobleman, soldier, scholar and personal secretary of Christopher Hatton. His association with Francis Drake, on a 1577 voyage to rob Spanish treasure fleets, ended in a shipboard trial for treason and witchcraft, and Doughty's execution.", "id": 165578}
{"src_title": "Werner Mölders", "tgt_title": "Werner Mölders", "src_document": [{"title": "Dětství, vzdělání a raná kariéra.", "content": "Mölders se narodil 18. března 1913 v německém Gelsenkirchenu jako syn středoškolského učitele Victora Mölderse a jeho ženy Annemarie, rozené Riedlové. Byl v pořadí třetím dítětem, měl starší sestru jménem Annemarie, staršího bratra Hanse a mladšího bratra Victora. Jeho otec byl při svém povolání i poručíkem v záloze u 145. královského pěšího pluku a dne 2. března 1915 byl zabit v boji v Argonneském lese. Po smrti manžela se Wernerova matka Annemarie rozhodla přestěhovat i s dětmi do domu svých rodičů ve městě Brandenburg an der Havel.  V Brandenburgu spatřil malý Werner nový otcovský vzor v místním kaplanovi Erichu Klawitterovi, který v něm postupně probudil víru v Boha. Mezi lety 1919 až 1931 Mölders postupně navštěvoval základní školu a poté gymnázium. Během studií se u něj projevil značný zájem o vodní sporty, především veslování. Byl členem dvou místních veslařských klubů, nejprve \"Saldria-Brandenburg\" a poté \"Brandenburger Ruderclub\", se kterým se mu dostalo mnohých úspěchů v závodech. Stal se též členem katolického sdružení mládežníků \"Bund Neudeutschland in der katholischen Jugendbewegung\". Gymnaziální studia ukončil na jaře 1931 maturitní zkouškou a zanedlouho poté vyslovil touhu stát se důstojníkem v ozbrojených silách.  Dne 1. dubna 1931 vstoupil do Reichswehru a byl zařazen k II. praporu 2. pěšího pluku ve východopruském Allensteinu, na post důstojnického čekatele u pěchoty. Dne 1. října 1931 mu byla udělena hodnost \"Fahnenjunker-Gefreiter\" (svobodník–praporečník) a 1. dubna 1932 pak povýšil do hodnosti \"Fahnenjunker-Unteroffizier\" (desátník–praporečník). Po dokončení základního vojenského výcviku byl přijat ke", "section_level": 1}, {"title": "Legie Condor.", "content": "V roce 1936 vyslalo nacistické Německo vojenskou pomoc politickému hnutí falangistů bojujícímu ve španělské občanské válce. Součástí pomoci bylo i vyslání Legion Condor. Mölders k ní byl převelen a 14. dubna 1938 tedy připlul lodí do španělského Cádizu. Byl zařazen ke 3. Staffel Jagdgruppe 88 (3. letka 88. stíhací skupina, zkr.: J/88), které velel Adolf Galland, toho času \"Oberleutnant\". Tato Staffel, vyzbrojená dvouplošníky Heinkel He 51, měla svou základnu u řeky Ebro v Provincii Valencia. Jednotka byla později dovyzbrojena modernějšími stíhačkami Messerschmitt Bf 109 C.  Když se musel Galland dne 24. května 1938 vrátit zpět do Německa, stal se Mölders velitelem celé Staffel. 15. června dosáhl prvního sestřelu poblíž města Algar, jednalo se o dvojplošník sovětské výroby Polikarpov I-15. Do konce roku 1938 se se svými 15 sestřely stal vedoucím leteckým esem Legion Condor. Nad Španělskem mu bylo uznáno sestřelení celkem dvou Polikarpovů I-15, jedenácti Polikarpovů I-16 a jednoho Tupolev SB-2. Navíc si nárokoval sestřel jednoho I-16 ze dne 23. září 1938, který ale nebyl potvrzen.  Na základě výjimečných velitelských a bojových schopností byl Mölders 18. října 1938 povýšen na \"Hauptmanna\" (kapitána), se zpětnou účinností od 1. října. Svého čtrnáctého a zároveň posledního potvrzeného sestřelu dosáhl 3. listopadu 1938 a 5. prosince téhož roku se vrátil zpět do Německa. Od 6. prosince 1938 do března 1939 působil jako člen Inspektorátu stíhacího letectva při Říšském ministerstvu letectví v Berlíně. Jeho úkolem zde byl vývoj nových taktických příruček bojové pilotáže. V březnu 1939 byl jmenován velitelem (\"Staffelkapitän\") 1. Staffel Jagdgeschwader 133 (zkr.: 1./JG 133; ~ 1. letky stíhací eskadry 133), přičemž zde tento post převzal po \"Oberleutnantovi\" Hubertusi von Bonin. JG 133 byla později přejmenována na Jagdgeschwader 53 „Pik As“ (česky: Pikové eso).  Za své bojové zásluhy obdržel 4. května 1939 medaile \"Medalla de la Campaña\" a \"Medalla Militar\" a 6. června téhož roku získal Španělský kříž s meči a brilianty. Legion Condor se do Německa oficiálně vrátila 6. června 1939 a navrátivší se pěší jednotky slavnostně pochodovaly celým Berlínem směrem k Lustgarten, kde vzdaly poslední hold padlým vojákům. Na počest vysoce vyznamenaných vojáků ze Španělské občanské války se v mramorové galerii Říšského kancléřství konal slavnostní banket. Mölders byl usazen ke stolu č. 1 spolu s \"General der Flieger\" (generálem letectva) Hugem Sperrlem, španělským generálem Donem Antoniem Arandou, generálem Gonzalem Queipo de Llano, \"Oberstem\" Walterem Warlimontem, \"Oberleutnantem\" Donatem, \"Leutnantem\" Reinhardem Seilerem a \"Oberfeldwebelem\" (vrchním šikovatelem) Ignatzem Prestelem.", "section_level": 1}, {"title": "Taktické inovace.", "content": "Spolu s dalšími letci se Mölders, na základě zkušeností ze Španělska, podílel na vývoji taktických manuálů pro stíhací piloty Luftwaffe (\"Jagdwaffe\"). V jejich rámci byla vyvinuta taktická formace stíhaček zvaná Schwarm (česky: roj). Tato formace pilotům zajišťovala výborný rozhled, rozšířila možnosti vzájemné obrany a dále podpořila možnost iniciativy jednotlivých pilotů. Formace napodobuje uspořádání prstů na rozevřené lidské ruce. Schwarm se dělil na dvě \"Rotten\", každá \"Rotte\" sestávala ze dvou letadel: vedoucí (\"Rottenführer\"), kterého kousek", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podivná válka a bitva o Francii.", "content": "Po vypuknutí druhé světové války byla Möldersova eskadra umístěna při západní hranici Německa, za účelem ochrany regionu Mosela–Sársko–Rýnská Falc. 8. září 1939 došlo během letu k poruše Möldersova letadla, které se po dopadu převrátilo a Mölders utrpěl poranění páteře, které jej vyřadilo z boje na několik dnů. K letce se navrátil dne 19. září. Následujícího dne dosáhl svého prvního sestřelu druhé světové války, když v oblasti Vaalserberg sestřelil francouzský letoun Curtiss H75 ze stíhací letky Groupe de Chasse II/5, za což byl vyznamenán Železným křížem 2. třídy.  26. září 1939 dostala Jagdgeschwader 53 rozkaz zformovat III. Gruppe (~ III. skupinu). Mölders tedy svěřil velení letky do rukou \"Oberleutnanta\" Hans-Karla Mayera a začal formovat novou Gruppe s označením III./Jagdgeschwader 53 (zkr.: III./JG 53) na základně Wiesbaden–Erbenheim. O dva týdny později ohlásil velitel Mölders, že III. Gruppe, čítající 40 pilotů a 48 letadel, je plně připravena k boji.  Toho času se tzv. podivná válka (německy: „Sitzkrieg“, anglicky: „phoney war“, francouzsky: „la drôle de guerre“) začala pomalu chýlit ke svému konci a operace Fall Gelb (označení pro vpád do zemí dnes známých jako Benelux a dále do Francie ze", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Británii.", "content": "Po návratu do Německa byl Mölders dne 19. června 1940 povýšen na majora a 27. července téhož roku převzal velení Jagdgeschwader 51 (zkr.: JG 51; ~ stíhací eskadra 51) od Thea Osterkampa, nedávno povýšeného do hodnosti generálmajora. Mölders podnikl první operační let s Jagdgeschwader 51 dne 28. července, kdy zaútočil na Spitfiry 41. squadrony RAF, které vedl F/O (\"Flying Officer\" ~ nadporučík) A. D. J. Lovell. Podle jedné verze, s největší pravděpodobnosti ovšem nepravdivé, se měl Mölders během tohoto bojového letu nad Doverem střetnout s pilotem ze 74. squadrony RAF, konkrétně se mělo jednat o F/Lt (\"Flight Lieutenant\" ~ kapitán) Adolpha G. „Sailor“ Malana, DFC, (os. č.:37604). Adolph Malan byl stíhacím esem pocházejícím z Jihoafrické unie a bojujícím na straně britského RAF. Mölders měl při tomto souboji utrpět průstřel předloktí, kolene a levé nohy (poté nouzově přistál nedaleko francouzského Wissantu). \"Oberleutnant\" (~ nadporučík) Richard", "section_level": 2}, {"title": "Východní fronta.", "content": "V červnu 1941 byla eskadra Jagdgeschwader 51 spolu s velkou částí německých vzdušných sil převelena na východní frontu, aby se zde zúčastnila plánovaného přepadení Sovětského svazu. 22. června, v prvním dni bojových operací, sestřelil podplukovník Mölders čtyři sovětské bombardéry Tupolev SB-2, jednu I-15 \"Čajka\" (původně identifikovanou jako \"Curtiss\") a byl vyznamenán přidáním mečů k Rytířskému kříži s dubovými ratolestmi. Mölders se stal teprve druhým pilotem, kterému se dostalo takto vysokého vyznamenání. Adolf Galland totiž získal toto ocenění, k radosti své eskadry Jagdgeschwader 26 (zkr.: JG 26), o den dříve.  Vyznamenání bylo předáno Adolfem Hitlerem 3. července 1941 ve Vlčím doupěti u Rastenburgu. 30. června se Mölders po sestřelení pěti sovětských bombardérů stal nejúspěšnějším pilotem v rámci jediného válečného konfliktu a jeho", "section_level": 2}, {"title": "Vysoké velení.", "content": "Mölders byl poté opět povolán k Hitlerovi, který mu 28. září osobně připnul brilianty k rytířskému kříži. Poté Mölders do 6. srpna 1941 pracoval na Říšském ministerstvu letectví a od 7. srpna 1941 byl inspektorem stíhacího letectva (\"Inspekteur der Jagdflieger\"). Do této vysoké funkce byl jmenován ve věku 28 let; zodpovídal v ní za vytváření operačních a taktických doktrín pro strategické operace Luftwaffe.  V září 1941 byl převelen na Krym spolu s II. \"Gruppe\" Jagdgeschwader 3 (II./JG 3) \"Hauptmanna\" Gordona Galloba, svůj hlavní stan umístil na letiště v Čaplince. Odtud vyrážel svým letadlem Fieseler Fi 156 na inspekce letišť stíhacích sil a osobně koordinoval letecké bojové operace. Mölders byl pověřen, aby jakožto \"Flieger-Nahkampfführer\" (velitel přímé letecké podpory) jednou provždy skoncoval se sovětským letectvem nad Krymem, které značně znepříjemňovalo a zpomalovalo", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "22. listopadu 1941 cestoval Mölders jako pasažér na palubě Heinkelu He 111 Kampfgeschwader 27 „Boelcke“ (zkr.: KG 27, ~ bombardovací eskadra 27) z Krymu do Německa, kde se měl zúčastnit pohřbu stíhacího esa z první světové války \"Generalobersta\" Ernsta Udeta. Letoun se však v silné bouři zřítil při marném pokusu o nouzové přistání na letišti ve Vratislavi (polská Wrocław). Mölders, pilot letadla \"Oberleutnant\" Kolbe a palubní mechanik Hobbie po pádu letadla zahynuli. Major Dr. Wenzel a radista Tenz pád přežili. Dr. Wenzel", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život a charakter.", "content": "Werner Mölders byl znám pro svou sílu charakteru. Mužstvo jej nazývalo Táta (něm.: Vati), což symbolizovalo jeho otcovský přístup ke svým podřízeným a snahu o vytvoření co nejlepších podmínek v kolektivu.  Mölders byl ženatý s Luisou Baldaufovou, rozenou Thurnerovou, vdovou po jeho zemřelém kamarádovi, který byl zabit v boji 13. září 1941. Kaplan Erich Klawitter, který si Mölderse pamatoval", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz události.", "content": "Bývalá Möldersova eskadra Jagdgeschwader 51, byla 22. listopadu 1941 na jeho počest pojmenována „Mölders“, pouhých pár hodin po jeho smrti. Členové eskadry si poté na své uniformy mohli nechat našít rukávovou pásku s tímto názvem. Jeho smrt ovšem byla využita i jiným způsobem. Zakrátko totiž nechala britská rozvědka nad celým Německem z letadel rozsypat letáky s tzv. Möldersovým dopisem (\"Möldersbrief\"). Jednalo se o kopie dopisu, který pravděpodobně vlastnoručně napsal a odeslal proboštovi ze Schwerinu. Dotyčný dopis měl být po nehodě nalezen při ohledání Möldersova těla. Mölders v něm vyznává svou silnou víru v katolicismus a konstatuje, že i mnoho přesvědčených nacionálních socialistů nalézá ve víře oporu, především ve chvílích, kdy stojí tváří v tvář smrti.  Möldersovu předčasnou smrt, která navíc přišla těsně po sebevraždě Ernsta Udeta, nemohl Sefton Delmer, šéf britské antipropagandy ignorovat a nevyužít. Plánoval využít jeho velké popularity v Německu a vytvořit prostřednictvím katolické víry dojem, že byl Mölders vlastně odpůrcem nacismu. Dopis však byl napsán značně důmyslně, jelikož neobsahoval jedinou zmínku o odporu proti státu, není v něm zmíněn ani nacionální socialismus a využívá pouze metafory typu „neznabozi“ apod. Většina Němců, kteří dopis četli, však věděla, co měl metaforami na mysli.  Dopis vyvolal ve vysokých nacistických kruzích značný rozruch, zvláště poté, co byl předčítán i v kostelích z kazatelen. Šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels si do svého deníku poznamenal přesvědčení, že dopis musel uměle vyrobit a distribuovat někdo z katolických kruhů. Ani odměna 100 000 říšských marek, vyhlášená Goebbelsem, nepomohla původce dopisu odhalit. Pátráním po původu a pravosti dopisu bylo pověřeno gestapo, které mimo jiné donutilo Möldersovu matku, aby vydala oficiální vyjádření, podle nějž nebyl dopis psán Möldersovým stylem a nemohl tedy pocházet z jeho pera. Gestapo se sice snažilo vytvořit dojem, že je celý dopis pouhým podvrhem, k tomuto cíli mu však nedopomohly ani represálie a tvrdé metody při výsleších.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné pocty.", "content": "Hřbitov Invalidenfriedhof, na kterém byl Mölders pohřben, se nachází v oblasti někdejšího Východního Berlína. V roce 1975 komunistické vedení rozhodlo o zavezení celého hřbitova zeminou, hřbitov se totiž nacházel v tzv. pásmu smrti před Berlínskou zdí. Po znovusjednocení Německa byl dne 11. října 1991 Möldersův hrob obnoven díky úsilí jeho kamaráda ze školních let, Heriberta Rosala. Znovuposvěcení hrobu byli přítomni", "section_level": 2}, {"title": "Revize vyznamenání: zpráva Úřadu pro vojenskou historii a její následky.", "content": "Möldersova kariéra a dědictví nabízejí jeden z příkladů vlivů heroismu německých ozbrojených sil na poválečnou kulturu. V roce 1998, na 61. výročí vybombardování města Guernica během Španělské občanské války, rozhodl Německý spolkový sněm, že by někdejší členové Legie Condor neměli nadále užívat vojenských poct. V roce 2005 rozhodlo německé spolkové ministerstvo obrany o odebrání přízviska „Mölders“ z názvu stíhací eskadry Jagdgeschwader 74 (zkr.: JG 74). Rozhodnutí bylo potvrzeno dne 11. března 2005 spolkovým ministrem obrany Peterem Struckem, v 10.00 byly z uniforem oficiálně odebrány rukávové nášivky a odstraněno jméno z praporu eskadry. V lednu 2006 bylo jméno „Mölders“ na základě rozhodnutí Spolkového sněmu odstraněno i z názvu kasáren ve Visselhövede.  Möldersovi příznivci však rozhodnutí napadli argumentem, že k jeho vstupu do Legie Condor došlo až po vybombardování Guernicy. Poukazovali především na jeho nejednoznačný vztah vůči nacistické ideologii a naproti tomu nevyvratitelný závazek vůči katolicismu. Nejenže vstoupil do manželství s Luisou Baldaufovou prostřednictvím církevního sňatku i přes odpor politického vedení Třetí říše, ale navíc též vstoupil 1. října 1925 do katolické mládežnické organizace \"Bund Neudeutschland\", jíž byl v letech 1929 až 1931 vedoucím. Autority Třetí říše ji označovaly za závadnou; 26. ledna 1938 uvedl oficiální stranický deník Völkischer Beobachter, že organizace \"Bund Neudeutschland\" byla postavena mimo zákon z důvodu prokázané protistátní činnosti, na základě Dekretu Říšského prezidenta k ochraně lidu a státu (\"Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutz von Volk und Staat\") ze dne 28. února 1933. Navzdory různým peticím politiků a vysoce postavených aktivních či penzionovaných vojáků, k nimž patřili např. Horst Seehofer, Günther Rall a Jörg Kuebart, uvedl Úřad pro vojenskou historii (\"Militärgeschichtliches Forschungsamt\", zkr.: MGFA), že Möldersovo členství v katolické organizaci dostatečně neprokazuje jeho kritický postoj vůči nacistickému režimu. Dále uvedl pochybnosti, zda se Mölders dostatečně distancoval od nacionálního socialismu. V důsledku toho zůstalo předchozí nařízení Spolkového ministerstva obrany nezměněno.  Jiné průzkumy poukazují na Möldersův nejednoznačný vztah vůči nacionálně socialistickému zřízení. Mölders mohl být v kontaktu s biskupem Clemensem Augustem von Galen, který byl vůči režimu silně kritický. Von Galen veřejně kritizoval Gestapo pro jeho „vyšetřovací metody“ a dále pak politicky posvěcené eutanázie mentálně postižených osob. Dle zápisníku Galenova sekretáře Heinricha Portmanna, měl Mölders prohlásit, že se vzdá veškerých svých vojenských vyznamenání ukáže-li se, že jsou tvrzení o organizovaných eutanáziích pravdivá. Portmann navíc uvedl, že se Hitler během předávání briliantů k Rytířskému kříži Mölderse dotázal, zda má něco na srdci. Mölders údajně prohlásil: „Nechejte prosím biskupa z Münsteru na pokoji.“ Hitler jej měl ujistit slovy: „Ano, biskupovi z Münsteru se nic nestane.“ MGFA v roce 2005 prohlásil, že je tato historka nejspíše nepravdivá. 28. června 2007 však svůj názor přehodnotil a konstatoval, že mezi Möldersem a Galenem ke kontaktům skutečně docházelo.  Důkazy též prokazují Möldersův sklon k nadřazování kamarádských vztahů nad politiku. Dle výpovědi jeho bratra Victora Mölderse, měl Werner zachránit svého blízkého přítele Georga Kücha, který byl na základě Norimberských zákonů klasifikován jako poloviční Žid, před smrtí v koncentračním táboře. Přátelství mezi Möldersem a Küchem se datovalo do doby jejich společného studia na gymnáziu \"Saldria-Gymnasium\" v Brandenburgu an der Havel. Küchova matka Alice, rozená Siegelová, byla židovského původu. Küchův otec Richard vlastnil místní lékárnu v Brandenburgu. Sám Georg byl studentem farmacie a na základě Norimberských zákonů byl pouhé dva semestry před absolutoriem vyloučen z univerzity. V roce 1940 jeho otec onemocněl a vedení lékárny se tak pro rodinu stalo byrokratickým problémem. Georg Küch tedy uprostřed února 1941 kontaktoval svého přítele Mölderse. Ten dne 16. února Kücha kontaktoval s ujištěním, že se celé záležitosti ujme a požádal jej, aby se v žádném případě nepokoušel věc řešit sám. Když Richard Küch v červnu 1941 zemřel, bylo jeho manželce umožněno lékárnu prodat za běžnou tržní cenu. Za normálních okolností by jí, jakožto Židovce, byla lékárna zkonfiskována. Do konce roku 1943 navíc nebyla nucena nosit nášivku se žlutou Židovskou hvězdou. Poté byla transportována do Koncentračního tábora v Terezíně, kde pracovala jako kuchařka. Georg Küch, Alice Küchová i Georgova sestra Friedel holokaust přežili. Friedel Küchová později opakovaně uváděla, že za ochranu rodiny se zasadil Werner Mölders, přičemž tato pomoc byla znatelná i dlouho po jeho smrti. MGFA však tuto výpověď prohlásil za „značně spekulativní“ a blíže se jí nezabýval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Werner Mölders (18. března 1913, Gelsenkirchen – 22. listopadu 1941, Vratislav) byl stíhací pilot německé Luftwaffe, který se zúčastnil španělské občanské války a druhé světové války. Letecké eso Mölders se stal prvním pilotem v historii, který překonal hranici 100 sestřelů. Za své bojové úspěchy získal Španělský kříž ve zlatě s meči a brilianty a Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Velmi se angažoval ve vývoji nových bojových leteckých taktik. Stál například za vývojem čtyřčlenné letecké formace \"Schwarm\" (roj), během vzdušných soubojů s nepřítelem využíval jednoduchou taktiku, kterou lze charakterizovat heslem „udeř na protivníka tvrdě a z velké blízkosti“.", "tgt_summary": "Werner Mölders (18 March 1913 – 22 November 1941) was a World War II German Luftwaffe pilot, wing commander, and the leading German fighter ace in the Spanish Civil War. He became the first pilot in aviation history to claim 100 aerial victories—that is, 100 aerial combat encounters resulting in the destruction of the enemy aircraft—and was highly decorated for his achievements. Mölders was instrumental in the development of new fighter tactics that led to the finger-four formation. He died in an air crash in which he was a passenger.", "id": 1288629}
{"src_title": "Design pro všechny", "tgt_title": "Design for All (in ICT)", "src_document": [{"title": "Související pojmy.", "content": "Asistivní Technologie, (Universální) Přístupnost, Universální Design, a Inklusivní Design jsou koncepty související s Designem pro všechny ve smyslu podpory inkluze do informační společnosti.  Tradičně byly řešeny problémy s dostupností a přístupností výrobků a služeb ad-hoc úpravami a používání podpůrných výrobků – asistivními technologiemi.  Koncept univerzální přístupnosti (UP) naznačuje přístupnost a použitelnost informačních a telekomunikačních technologií (ICT) pro kohokoli a to kdekoliv a kdykoliv a zároveň možnost začlenění těchto technologií do jakékoli prostředí. Cílem UP je umožnit rovný přístup a aktivní účast potenciálně pro všechny obyvatele ve stávajících i nově vznikajících činnostech, které jsou zprostředkovány přes prostředky výpočetní techniky. Tohoto cíle má být dosaženo pomocí vývoje universálně přístupných a využitelných produktů a služeb. Tyto produkty a služby se musí umět přizpůsobit požadavkům uživatelů v různých situacích nezávisle na prostředí, použitém HW i SW. V budoucnosti se očekává, že občané budou žít v takovém prostředí, kde k řešení každodenních činností bude potřeba prostředků ICT a tyto musí být pro všechny snadno a uživatelsky příjemně ovladatelné.  Design pro všechny byl zaveden v rámci Rozhraní člověk-stroj, které se musí vyrovnat s tím, že je využíván velmi různorodou skupinou uživatelů, na jejichž požadavky musí reagovat. Pro tuto skupinu je třeba navrhnout rozhraní tak, aby byly všechny (či alespoň velká většina) požadavky vzaty do úvahy. S rozvíjejícím se vlivem ICT na každodenní život rostou i nároky stejně tak množství požadavků na jednotlivé úpravy. Klasický přístup Asistivních Technologií již není udržitelný a je třeba ho inovovat – jednou z možných cest je Design pro všechny.", "section_level": 1}, {"title": "Užitečnost konceptu a hlavní výzvy.", "content": "Sdělení Evropské komise o e-Accessibility, identifikovalo jako hlavní výzvy na poli elektronické přístupnosti v Evropě tyto body:  Pro zlepšení situace v těchto oblastech je třeba:  Další informace k výzvám a výhodám Designu pro všechny jsou uvedeny v bílé knize projektu EDeAN z roku 2005 a ve „Zprávě o vlivu technologického vývoje na eAccessibility“ of the DfA@eInclusion project.", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní a regulační předpoklady.", "content": "Současnou politiku v oblasti přístupnosti v ICT a Informační společnosti v Evropě určuje iniciativa i2010, Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost, která byla založena Evropskou komisí v rámci rámcového programu zaměřeného na změny v prostředí informační společnosti a mediálního sektoru do roku 2010. Hlavním důraz klade iniciativa na otevřenou a kompetitivní digitální ekonomiku a zdůrazňuje ICT jako hlavní prvek pro fungující inkluzivní společnost a kvalitu života.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnost a nediskriminace.", "content": "Cílem evropské strategie pro postižené (Strategy for Disability) je společnost která je otevřená a přístupná pro všechny. Bariéry je třeba identifikovat a odstranit a tato strategie se zaměřuje na tři oblasti: spolupráci mezi komisí a členskými státy, plné zapojení lidí s postižením do společnosti, a zahrnutí aspektů postižení při formulaci politiky. Ne-diskriminace je jeden z obecných principů \"Úmluvy o právech lidí s postižením \", která byla přijata valným shromážděním OSN 13. prosince 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Telekomunikace a informační společnost.", "content": "V roce 2002 přijala Evropská unie nový regulační rámec pro elektronické komunikace, sítě a služby – pokrývající všechny sítě od kabelových po bezdrátové stejně jako přenos dat a vysílání. Z pohledu Designu pro všechny je nejdůležitější Direktiva o rámcové regulaci v ICT a Direktiva o universalním poskytování služeb a právech spotřebitele ve vztahu k sítím elektronické komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné zakázky.", "content": "Veřejné zakázky jsou důležitou ekonomickou silou, a proto jsou důležitým nástrojem i pro podporu přístupnosti. Legislativní balíček směrnic o veřejných zakázkách, schválený v roce 2004 Evropský parlamentem, pomůže zjednodušit a zmodernizovat zadávání veřejných zakázek. Nové směrnice umožňují, aby bylo možno vzít v úvahu potřeby přístupnosti hned v několika fázích zadávacího procesu veřejné zakázky. Je zřejmé, že je nanejvýš vhodné odkazovat se při přípravě technických specifikací na normy. V současné době již existuje mnoho CEN, ETSI a ITU norem, které mohou být použity pro tyto účely využity. Mandátem M/376<ref name=\"M/376\">European Commission Enterprise and Industry Directorate-General (2005): Standardisation Mandate to CEN, CENELEC, and ETSI in support of European accessibility requirements for public procurement of products and services in the ICT domain, Accessed 2009-10-09.</ref> úkoluje Evropská komise Evropské standardizační organizace CEN, CENELEC a ETSI, aby přicházeli s návrhem pro standardy v oblasti Designu pro všechny.", "section_level": 2}, {"title": "Duševní vlastnictví.", "content": "V případě, že chceme vytvořit audio-knihu vytváříme kopii z originálu a je možné, že se dostaneme do konfliktu s autorským právem. Některé související problémy řeší direktiva evropske unie, která má umožnit reflexi duševního vlastnictví v neustále se měnícím technologickém prostředí, tak jak bylo definováno v rámci World Intellectual Property Organisation (WIPO) v prosinci 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana soukromí.", "content": "Vztah mezi designem a soukromím není nutně zřejmý. Nicméně moderní technologie na základě svého návrhu je schopna získat značné množství osobních informací. Uživatel má zájem aby tyto informace byly správné ale aby byly zároveň použity korektně. V roce 1995 Evropská unie přijala direktivu o zpracování osobních údajů, která ustavuje základní principy při sběru, skladování a využití osobních dat.", "section_level": 2}, {"title": "Relevantní doporučení a normy.", "content": "Ve Spojených státech, Austrálii, Japonsku a v Evropské unii přibývá legislativních aktivit jejichž cílem je nejen zajistit přístupnost a využitelnost produktů pro „standardní” uživatele, ale také pro ostatní, například pro seniory, nebo lidi s tělesným znevýhodněním. Vzhledem k tomu, že technické aspekty v zákonech rychle zastarávají, většina zákonů odkazuje k mezinárodním standardům.", "section_level": 1}, {"title": "Standardizace: obecný přehled.", "content": "Standardizace je dobrovolnou činností, která byla založena v minulosti téměř výlučně na aktivitě podniků, které věřily, že standardizace umožní snazší výměnu výrobků a zboží. To naznačuje, že velmi často je přijetí norem dobrovolné a vyvolané očekáváním obchodních výhod. Jen ve velmi omezené míře se na standardizaci podílejí zástupci spotřebitelů.  Na druhou stranu, zákony v mnoha zemích požadují přijetí několika standardů (např. pro bezpečnost, nebo ekologické aspekty). Výsledkem této nezbytnosti norem je, že jsou mnohé normalizační iniciativy stimulovány (= dotovány) veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, v Evropě to znamená přímo nebo nepřímo ze strany Evropské komise.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální vývoj v oblasti standardizace Designu pro všechny (formální standardy).", "content": "Standardizace Designu pro všechny byla explicitně zmíněna v dokumentu eEurope2002 a i2010 V akčním plánu Evropské unie, byly od té doby zakotveny čtyři hlavní strategie:  ETSI Guide", "section_level": 2}, {"title": "Design pro všechny v ICT standardech.", "content": "\"Human Factors (HF); Guidelines for ICT products and services; \"Design for All\"\".  \"Web Content Accessibility Guidelines (WCAG) 2.0\" zahrnuje celou řadu doporučení pro vytváření přístupnějšího webového obsahu. Při dodržení těchto pokynů by se měl obsah webu zpřístupnit širšímu spektru lidí se zdravotním postižením, včetně nevidomých a slabozrakých, neslyšících, lidí s poruchami učení, kognitivním omezením, s omezeným pohybem, poruchami řeči, fotosenzitivitou a jejich kombinacemi. Při dodržení těchto pokynů, je často webový obsah použitelnější i pro všechny uživatele obecně.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikační oblasti.", "content": "Aplikační oblasti Designu pro všechny v rámci ICT, zahrnují prakticky všechny oblasti týkající se informačních a komunikačních technologií.  Význam aplikačních oblastí odráží jejich roli při vytváření soudržné a sociálně přijatelné informační společnosti, ale také množství rozmanitých oblastí zasažených lidskou činností. Oblasti kritických aplikací pro Design pro všechny, lze shrnout takto:  Bílá kniha z roku 1998 “Toward an Information Society for All: An International R&D Agenda“ publikovaná mezinárodním vědeckým fórem(ISF) \"Towards an Information Society for All\" (ISF-IS4ALL), zmiňuje důležitost těchto aplikačních domén:", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Jednou z hlavních pák pro zvýšení povědomí a praxe v designu pro všechny je rozvoj vzdělávání a dalších programů odborné přípravy. Je třeba odborníků, kteří získají komplexní odborné znalosti a dovednosti v Designu pro všechny. Zároveň je třeba aby si profesionálové aktuálně v ICT pracující osvojili další znalosti a dovednosti týkající se Designu pro všechny.  V současné době neexistují vysokoškolské programy které by se specializovali na Design pro všechny (nebo Universální Design). Tento nedostatek se pokusili napravit v rámci projektu DfA@eInclusion, který navrhl osnovy několika studijních programů::  V současné chvíli je v Evropě několik málo míst, kde jsou takové studijní programy v běhu – např. na Middlesex University, v Anglii a na univerzitě v Linzu, v Rakousku. Ke klíčovým tématům studia patří pochopení principů lidských práv, vytváření norem, předpisů a právních předpisů, návrh a vývoj podpůrných technologií stejně tak i lepší přístup k běžným výrobkům a službám.  Webová přístupnost je důležitou součástí přístupu k informačním společnosti a informacím obecně. Normy pro přístupnost na webu jsou koordinovány jak z World Wide Web konsorcia Web Accessibility Initiative (WAI) zároveň existují i online tutoriály (např.: Opera's Web Standards Curriculum). Lokálně existují i normy státní např. v České republice.  Návrh na strukturu výuky Designu pro všechny pro ICT profesionály byl vytvořen v rámci projektu DfA@eInclusion. V květnu 2009 proběhl na základě výše uvedeného návrhu CEN workshop \"Curriculum for training professionals in Universal Design (UD-Prof)\" a následně probíhají další kola vylepšování daného projektu.", "section_level": 1}, {"title": "Související projekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "EDeAN - European Design for all eAccessibility Network.", "content": "Evropská síť s názvem Design for All e-Accessibility Network – EDeAN je síť více než 160 organizací ze zemí členů evropské unie. Cílem sítě je podpora přístupu všech občanů k informační společnosti. EDeAN poskytuje: Síť koordinuje EDeAN sekretariát, který rotuje každý rok mezi národními kontaktními centry.", "section_level": 2}, {"title": "EIDD - Design for All Europe.", "content": "EIDD – Design for All Europe je evropská organizace jejíž činnost pokrývá celou oblast teorie a praxe Designu pro všechny, od stavebnictví a hmotných produktů po komunikace, služby a návrh systémů. Organizace byla založena v roce 1993 jako Evropský institut pro design a zdravotní postižení (EIDD) ke zlepšení kvality života prostřednictvím designu pro všechny. EIDD – Design pro všechny šíří v Evropě informace o uplatnění designu pro všechny v oblasti podnikatelské i veřejné správy. V současné době (2009) jsou aktivními členeny organizace zástupci z 22 evropských zemích. Cílem EIDD je podpořit aktivní interakci a komunikaci mezi odborníky zúčastněnými v teorii a praxi Designu pro všechny \"a vytváření mostů mezi členy komunity EIDD a mezi komunitami ve kterých má využití Designu pro všechny přímý význam pro kvalitu života.  Podpůrný projekt pro EDeAN. Projekt se zaměřuje na vývoj vzdělávacích kurzů a online databázi znalostí týkající se Designu pro všechny Vývoj adaptivního webového rozhraní pro lidi se sníženými kognitivními schopnostmi Vývoj universálního ovladače pro ovládání přístrojů v domácnosti Vývoj doplňků pro začlenění asistivních technologií do prostředí inteligentního domu Vývoj next-gen asistivních technologií pro neslyšící. CogKnow se zaměřuje na vývoj prototypu pro kognitivní prostetické pomůcky pro pacienty s demencí, tak aby jim umožnili vykonávat každodenní aktivity. Cílem je vytvoření technické platformy, které umožňují starším a zdravotně postiženým lidem žít ve svých domovech a zůstat v jejich komunitách. Projekt se zaměřuje na vzdělávání koncových uživatelů v oblasti normalizace, a souvisejících otázek Projekt se zaměřuje na vytváření modelů a simulací podpůrných nástrojů pro optimalizaci návrhu interakce s uživatelem, ověření přístupnosti a použitelnosti validačního procesu při vývoji řešení pro asistovaného žití. Cílem projektu je dále rozvíjet, Ambient Assisted Living produkty a služby, které jsou cenově dostupné, snadno použitelné a obchodně životaschopné. Projekt rozvíjí integrované technologické platformy, které plynule navazují na vývoj různých výrobků a služeb pro sociální začlenění, na podporu aktivit v každodenním životě, včasné rozpoznání rizik pro osobní ochranu ze zdravotních a environmentálních rizik, pro podporu mobility, které by všechny měli umožnit prožít plnohodnotný život v rámci své rodiny či komunity", "section_level": 2}], "src_summary": "Ve světě existují různé definice Designu pro všechny (zkratka DfA – z anglického Design for all), např.: „Design pro všechny je takový design výrobků a prostředí, který je využitelný v co největší míře pro co nejširší skupinu uživatelů bez nutnosti úprav nebo speciálního návrhu“ Další definice říká že „Design pro všechny je takový návrh produktů, služeb a prostředí, aby je mohlo využívat co nejvíce lidí bez ohledu na jejich věk a tělesné vlastnosti (např. výška, zrakové a sluchové schopnosti, motorika rukou atp)“, a nebo podle Stephanidise : „Design pro všechny je v informační společnosti vědomé a systematické úsilí aktivně uplatňovat principy, metody a nástroje, s cílem rozvíjet výrobky a služby informačních technologií a telekomunikací (IT&T), které jsou přístupné a použitelné pro všechny občany. Tím dojde k zabránění nutnosti následné úpravy výrobku/služby, nebo vytváření specializovaného designu“. Podle Stockholmské deklarace z roku 2004 je Design pro všechny návrh pro lidskou diversitu, sociální inkluzi a rovnost. Design pro všechny by v rámci informačních a komunikačních technologií (ICT) neměl být chápán jako snaha prosazovat jednotné řešení pro každého, ale jako user-centered přístup zaměřený na poskytování produktů, které se mohou automaticky přizpůsobovat rozsahu lidských schopností, dovedností, požadavků a preferencí. V důsledku je výsledkem návrhového procesu design, který není použitelný pouze pro jeden typ uživatele, ale je naopak přizpůsobitelný pro různé uživatele na základě konkrétních vlastností uživatele a kontextu využívání.", "tgt_summary": "Design for All in the context of information and communications technology (ICT) is the conscious and systematic effort to proactively apply principles, methods and tools to promote universal design in computer-related technologies, including Internet-based technologies, thus avoiding the need for \"a posteriori\" adaptations, or specialised design (Stephanidis et al., 2001).", "id": 151662}
{"src_title": "Grenvillské vrásnění", "tgt_title": "Grenville orogeny", "src_document": [{"title": "Časová posloupnost.", "content": "Současné datování grenvillské orogeneze dle Toby Riverse se opírá o dobře zachovalou oblast grenvillské provincie, která představuje jednu z nejlépe zachovaných orogenezí. Tato klasifikace představuje klasické grenvillské pojmenování pokrývající dva oddělené orogenní cykly: rigoletský, ottawský a shawiniganský orogén tvoří dohromady grenvillský cyklus a elzevirský orogén je pojímán jakožto cyklus samostatný. Vzhledem k rozsáhlé oblasti, kde orogeneze probíhala, se místy projevují rozdíly v době události napříč pohořím. Místní odchylky od datace určené Toby Riversem jsou podrobněji popsány na obrázku.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Rekonstrukce vzniku a průběhu orogeneze je předmětem vědeckých výzkumů, ale všeobecně uznávaný názor je ten, že východní a jižní okraj Laurentie bylo aktivní konvergentní rozhraní již od počátku kontinentální kolize. Tento druh subdukce (typ B) vede k tomu, že se subdukující deska zasunuje pod druhou desku, čímž dochází ke vzniku ostrovních oblouků na svrchní desce nebo nedaleko okraje nasouvající se desky v aktivní subdukční zóně, čemuž napovídají důkazy ostrovních oblouků o stáří 1300 až 1200 miliónů let v grenvillském orogénu. V současnosti je možné podobný proces pozorovat v Andách, kde dochází k subdukci pacifické desky pod jihoamerickou desku. Před přibližně 1190 až 980 milióny let (přesné datování se liší vzhledem k rozdílným oblastem) kolidovaly s Laurentií dva rozdílné kontinentální bloky, které způsobily vyvrásnění pohoří odpovídajíce současným pochodům tvořící Himálaj. Toto období vrásnění a metamorfózy nebylo souvislé, ale bylo přerušováno poměrně klidným období, kdy došlo ke vzniku AMCG (anglická zkratka ze slov anortozit, mangerit, charnockit a granit) plutonů. To, jestli se deska subdukovala či byla svrchní, se měnilo v závislosti na oblasti a čase. Některé ostrovní oblouky byly vmístěny na Laurentii subdukcí, jiné byly připojeny až během orogeneze. Průběh těchto procesů je možné pozorovat během polních prací, ale i za pomoci analýzy pomocí iontové mikrosondy (SHRIMP) i pomocí hmotového spektrometru s ionizací z pevné fáze (TIMS).", "section_level": 1}, {"title": "Obecná geologie.", "content": "Dnes je grenvillský orogén ohraničený severozápadními pásemnými pohoří a oblastmi s vysokotlakým režimem či magmatismem spojeným s AMCGS. Metamorfóza se projevuje hlavně ve facii amfibolitové a granulitové, jenž je od středně až vysoko teplotní a tlaká. Na některých místech je možné pozorovat eklogitizované metagabra (vysokotlaké ultramafické metamorfované horniny), které představují oblasti hlouběji ponořené do kůry a/nebo oblasti nejsilnější kolize. Napříč orogénem jsou tyto oblasti vysokotlakých metamorfních hornin přerušeny intruzivními AMCG plutony, většinou interpretovány jako před či posttektonického stáří. AMCG plutony jsou obecně spojeny s astenosférickým výzdvihem pod oslabenou litosférou. Je to odvozeno od teorie, že AMCG plutony jsou řízeny olivínicko tholeitickými bazalty na podloží kontinentální kůry během tektonického roztažení.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální variace.", "content": "Pro pochopení vzniku grenvillské orogeneze je potřeba zkoumat orogenezi v menším měřítku, proto se rozděluje na čtyři hlavní oblasti: jižní část v Texasu a Mexiku, Appalačské pohoří, Adirondack Mountains a grenvillskou provincii v Kanadě. Část orogeneze se vyskytuje taktéž ve Skotsku, které bylo ale odděleno od Severní Ameriky otevřením středooceánského hřbetu a vznikem Atlantského oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Texas a Mexiko.", "content": "Texas a Mexiko představují jižní hranici Laurentie a pravděpodobně zde došlo ke kolizi s jiným kontinentem, než tím, který se podílel na východní kolizi. Zapotecánský orogénu v Mexiku vznikl společně s pozdějšími stupni grenvillské orogeneze a obecně se všechny považují za jediný společný cyklus orogeneze. Mezoproterozoické vyvřelé protolity (metamorfované z granulitové facie během orogeneze) spadají do dvou skupin v Mexiku staré asi 1235–1115 a 1035–1010 miliónů let. Horniny první skupiny mají geochemické známky vedoucí k ostrovním obloukům či zaobloukovému bazénu. Pozdější skupina hornin napovídá spojitosti s AMCG magmatismem. Tyto horniny spojené s AMCG jsou v rámci grenvillského orogénu atypické a v současnosti není známo, která orogeneze vedla k jejich vmístění. Předpokládá se, že subdukce pod okrajem Laurentie (v současnosti na území Texasu a v severní části Mexika) skončila před 1230 milióny let a následně došlo k otočení subdukce, což přeneslo kolizi kontinentu na sever.", "section_level": 2}, {"title": "Appalačské pohoří.", "content": "Appalačské pohoří obsahuje malé izolované obnažené projevy grenvillské orogeneze. Největší z nich je Shenandoah a masív French Broad tvořící oblast Blue Ridge ve Virginii. Horniny Blue Rigde jsou tvořeny hlavně rulami horní amfibolitové a granulitové facie intrudované do charnockitových a granitoidních hornin. Vyvřelé horniny byly vmístěny pravděpodobně během třech fází před přibližně 1160 až 1140, 1112 a 1080 až 1050 milióny let.", "section_level": 2}, {"title": "Adirondack Mountains.", "content": "Tato oblast se skládá z masivního dómu proterozoických hornin na newyorsko-kanadském pomezí. Obě dvě, elzevirská fáze (cca 1250 až 1190 miliónů let) a ottawská orogenní fáze, jsou zdokumentované v oblasti Adirondack Mountains v podobě vysokostupňové metamorfóze hornin. Severozápadní střižná zóna odděluje dóm od vysočiny na jihovýchodě a nížin na severozápadě. Předpokládá se, že střižná zóna (Carthage-Colton) byla hranicí během ottawské fáze orogeneze, kdy došlo k nasunutí vysočin přes nížiny.", "section_level": 2}, {"title": "Grenvillská provincie.", "content": "Grenvillská provincie je pojmenována po vesnici Grenville v Quebecu a představuje nejmladší část kanadského štítu. Vzhledem k tomu ještě oblast neprošla žádným regionálně metamorfovaným přetiskem, a proto je oblast Grenville považována za nejlepší pro studium grenvillské orogeneze a předgrenvillské historie. Z tohoto důvodu pochází většina poznatků o grenvillské orogenezi pochází z této oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grenvillské vrásnění či grenvillská orogeneze byla dlouhotrvající orogeneze probíhající v mezoproterozoiku, která byla spojena s existencí superkontinentu Rodinie. Během orogeneze vzniklo rozsáhlé pásemné pohoří, které zabíralo velkou část Severní Ameriky od ostrova Newfoundland až po Mexiko, ale jeho pozůstatky je možné vidět i ve Skotsku nebo v Hondurasu. Grenvillské vrásnění proběhla během středně pozdního mesoproterozoika před přibližně 1250 až 980 milióny lety a je možné jí v současnosti pozorovat v podstatě celosvětově, ale pouze procesy odehrávajíc se v jižní a východní části Laurentie se označují jako grenvillská. V Africe se pro tuto orogenezi používá název kibarská orogeneze, v západní Evropě dalslandská orogeneze a na Sibiři pak uralská orogeneze.", "tgt_summary": "The Grenville orogeny was a long-lived Mesoproterozoic mountain-building event associated with the assembly of the supercontinent Rodinia. Its record is a prominent orogenic belt which spans a significant portion of the North American continent, from Labrador to Mexico, as well as to Scotland.", "id": 1172294}
{"src_title": "Aerosolový rozprašovač", "tgt_title": "Aerosol spray", "src_document": [{"title": "Technologie (hnací plyny).", "content": "Pokud by byla nádobka spreje naplněna pouhým stlačeným plynem, musel by tento mít nebezpečně vysoký tlak, anebo by bylo množství plynu malé a plyn by rychle ubýval. Obvykle se tedy jako hnací plyny používají páry kapalin s bodem varu lehce pod úrovní pokojové teploty. To znamená, že v tlakové nádobce páry existují v termodynamické rovnováze s příslušnou kapalinou pod tlakem, který je vyšší než tlak atmosférický (a je schopen vytlačovat obsaženou kapalinu), není však nebezpečně vysoký. Jak plyn uniká, je ihned nahrazován vypařováním kapaliny. Protože má hnací plyn v nádobce formu kapalné fáze, měl by být mísitelný s příslušnou kapalinou nebo v ní rozpuštěný.  Dříve se často používaly freony (CFC), ovšem od účinnosti Montrealského protokolu v roce 1989 jsou téměř ve všech státech nahrazovány jinými látkami, protože mají negativní účinky na ozónovou vrstvu Země. Nejčastější náhradou jsou směsi těkavých uhlovodíků, typicky propanu, n-butanu a isobutanu. Používá se také dimethylether (DME) a methylethylether. Všechny tyto látky mají nevýhodu ve značné hořlavosti. Pro potravinářské výrobky se používají také oxid dusný (např. pro šlehačku) a oxid uhličitý (např. oleje ve spreji). Pro medicinální aerosoly, například inhalátory pro astmatiky, se používají hydrofluoralkany (HFA): buď HFA 134a (1,1,1,2-tetrafluorethan) nebo HFA 227 (1,1,1,2,3,3,3-heptafluorpropan), případně kombinace obou.", "section_level": 1}, {"title": "Právní aspekty.", "content": "V České republice jsou technické požadavky na aerosolové rozprašovače určeny nařízením vlády č. 194/2001 Sb. (v návaznosti na zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky), v souladu s právem Evropských společenství. Nařízení definuje požadavky na konstrukci aerosolových rozprašovačů, jejich označování, pracovní a zkušební tlaky apod., a určuje také zkoušky, které je třeba provést pro účely posouzení shody před uvedením na trh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aerosolový rozprašovač (často nazývaný sprej nebo spray) je druh dávkovacího systému, který tvoří aerosol kapalných částic. Používá se s plechovou nádobkou či láhví, obsahující kapalinu pod tlakem. Otevře-li se ventil, kapalina je vytlačována ven malým otvorem a vytváří aerosol (mlhu). Při expanzi hnacího plynu se vypařuje část jeho zkapalněné fáze, což udržuje v nádobce tlak. Vně nádobky se kapičky hnací látky rychle vypařují a umožňují tak velmi jemné rozptýlení vystřikované kapaliny. Mezi typické kapaliny dávkované pomocí aerosolového rozprašovače patří například insekticidy, deodoranty nebo nátěrové hmoty. Jako atomizéry se označují zařízení, která pro stejný účel používají místo stlačeného plynu mechanickou pumpu.", "tgt_summary": "Aerosol spray is a type of dispensing system which creates an aerosol mist of liquid particles. It is used with a can or bottle that contains a payload and propellant under pressure. When the container's valve is opened, the payload is forced out of a small hole and emerges as an aerosol or mist. As propellant expands to drive out the payload, only some propellant evaporates inside the can to maintain a constant pressure. Outside the can, the droplets of propellant evaporate rapidly, leaving the payload suspended as very fine particles or droplets.", "id": 117565}
{"src_title": "Franz von Hipper", "tgt_title": "Franz von Hipper", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z bavorské obchodnické rodiny; byl synem Antona Hippera a Anny Millerové. Po absolvování školy nastoupil v 18 letech v dubnu 1881 do německého císařského námořnictva. Zde začal svoji námořní kariéru jako kadet na fregatách \"Niobe\" a \"Leipzig\". Na jaře roku 1884 byl povýšen na důstojníka. Od října 1898 do září 1899 sloužil na predreadnoughtu SMS \"Kurfürst Friedrich Wilhelm\" jako navigační důstojník. Později získal pozici velitele flotily torpédovek, kterou zastával až do roku 1903. Také do roku 1903 působil jako navigační důstojník na císařské jachtě. Poté se stal velitelem I. torpédové divize. Mezi září 1906 a březnem 1908 byl velitelem pancéřového křižníku \"Friedrich Carl\". V roce 1912 byl povýšen na kontradmirála a o rok později působil ve funkci velitele Předzvědného svazu (\"Aufklärungsstreitkräfte\"), sestávajícího z německých bitevních křižníků.  Po vypuknutí první světové války vedl své bitevní křižníky do boje proti britskému Královskému námořnictvu. V prosinci podnikl výpad k britskému pobřeží s cílem ostřelovat Scarborough, Whitby a Hartlepool. Dne 24. ledna 1915 se jeho eskadra střetla s Brity v bitvě u Dogger Banku, kde ztratil pancéřový křižník \"Blücher\". V čele Předzvědného svazu se také účastnil bitvy u Jutska (1916), kde se jeho bitevní křižníky vyznamenaly. Za svůj výkon byl bavorským králem Ludvíkem III. pozvednut do rytířského stavu.  Po bitvě u Jutska se Širokomořské loďstvo (hlavní německé námořní seskupení) drželo v německých přístavech. V srpnu 1918 se, v nové hodnosti admirála, stal následníkem Reinharda Scheera ve funkci velitele Širokomořského loďstva. Přebírané loďstvo se však nacházelo ve špatném stavu. Námořníci byli špatně živeni a neměli chuť bojovat. Když se velení námořnictva rozhodlo podniknout výpad do oblasti Flander s cílem vyvolat generální bitvu s Royal Navy, která by v případě úspěchu pomohla k získání lepších podmínek příměří, nekázeň a vzpoury námořníků akci zabránily. Hipper se bezúspěšně snažil vzpouru potlačit.  Po příměří v listopadu 1918 Hipper organizoval transfer jádra Širokomořkého loďstva do internace ve Scapa Flow, poté odešel do výslužby a prožil zbytek života v Hamburku. Pohřben byl na Ohlsdorfer Friedhof. Na jeho počest vypálila 3. půlflotila torpédoborců čestnou salvu. Později byla jeho urna převezena do rodného městečka Weilheimu.  Byl po něm pojmenován těžký křižník \"Admiral Hipper\", potažmo celá třída těžkých křižníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz rytíř von Hipper (13. září 1863, Weilheim — 25. květen 1932, Othmarschen) byl německý admirál, velitel Předzvědného svazu a Širokomořského loďstva za první světové války.", "tgt_summary": "Franz Ritter von Hipper (13 September 1863 – 25 May 1932) was an admiral in the German Imperial Navy (\"Kaiserliche Marine\"). Franz von Hipper joined the German Navy in 1881 as an officer cadet. He commanded several torpedo boat units and served as watch officer aboard several warships, as well as Kaiser Wilhelm II's yacht. Hipper commanded several cruisers in the reconnaissance forces before being appointed commander of the I Scouting Group in October 1913. He held this position until 1918, when he succeeded Admiral Reinhard Scheer as commander of the High Seas Fleet.", "id": 1112937}
{"src_title": "Kesha", "tgt_title": "Kesha", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodila se 1. března 1987 v Los Angeles v USA. Její matka Pebe Sebertová je také textařka a zpěvačka, svého otce nikdy nepoznala. Má dva bratry Lagana a Louise. Rodina se v roce 1991 přestěhovala do Nashville. Kesha se věnovala zpěvu již od útlého věku a celá rodina ji v tom podporovala. Všichni Sebertovi se také v roce 2005 objevili v seriálu \"The Simple Life\" jako hostitelská rodina. Ve svých sedmnácti letech se Kesha vrátila do Los Angeles a začala pracovat na své hudební kariéře.  Mezi první producenty, kteří si jí všimli a začali s ní spolupracovat, patří Lukasz Sebastian Gottwald (bývalý kytarista \"Saturday Night Live band\", známější pod jménem Dr. Luke) a Max Martin. Kesha se potýkala s finančními problémy. Snažila se přivydělat si jako servírka nebo prodavačka v telemarketingu. Později začala nazpívávat vokály pro své známější kolegyně. Slyšet jí můžeme v \"Lace and Lather\" od Britney Spears nebo v \"This Love\" od The Veronicas. Ukázala se také ve videoklipu své dobré kamarádky Katy Perry. Její vlastní píseň \"Former Over Exposed Blond\" byla k slyšení v seriálu \"The Next Generation\".", "section_level": 2}, {"title": "Přelom.", "content": "Přelom v její kariéře přišel na začátku roku 2009, kdy se náhodou setkala se zpěvákem a producentem Flo Rida ve studiu Dr. Luka a natočili společnou píseň „Right Round“. Kesha nicméně není na mnoha verzích písně zmíněna jako spoluautor. Poté se jí podařilo získat smlouvu se společností RCA Records, kde začala ihned nahrávat svoji první desku. Debutový singl „Tik Tok“ byl dostupný již v srpnu 2009. Rádia ho začala hrát v říjnu téhož roku. Mezi tím Kesha stihla napsat píseň pro Miley Cyrus, vystoupit po boku skupiny 3OH!3 a nazpívat duet s Pitbullem a Taio Cruzem.  Singl „Tik Tok“ se na vrcholu hitparády jako první objevil na Novém Zélandu. Následovalo pokoření hitparád v dalších zemích – Kanadě, Austrálii a Norsku. Na sklonku roku 2009 se „Tik Tok“ vyhoupl na první místo i v americké hitparádě Billboard. Digitální prodej v USA dosáhl takové výše, že se stal novým rekordem pro sólovou zpěvačku. 5. ledna 2010 vyšlo v USA debutové album \"Animal\". V prvním týdnu se ho prodalo přes 150 000 kusů, což si také vysloužilo první místo v hitparádě Billboard.  18. července 2013 poprvé vystoupila v České republice v rámci svého třetího světového „Warrior Tour“.  Během tohoto období Kesha několikrát měnila své zastoupení - krátce odešla od Dr. Luka k managementu DAS Communication (zastupovali například Black Eyed Peas), aby krátce poté kontrakt ukončila a vrátila se zpátky, načež DAS v roce 2010 zahájil soud se zpěvačkou a Dr. Lukem s požadavkem finanční kompenzace ze odvedení zpěvačky od jejich managementu.", "section_level": 2}, {"title": "Soud s producentem.", "content": "Nadále byl pak Keshin producent Dr. Luke, který ji všiml díky roli v seriálu \"The Simple Life\", poslechl si její dema a podepsal s ní první smlouvu. V jejích 18 letech ji přivedl z Tennessee do Los Angeles. Krátce na to měl ale Keshu podle jejího svědectví zdrogovat v roce 2005 na večírku Nicky Hilton (sestry slavné Paris Hilton) a poté v bezvědomí sexuálně zneužít.  V roce 2013 se zvedla vlna nevole fanoušků, kteří sepsali petici za ukončení jejich pracovního vztahu a obviňovali Dr. Luka z toho, že zpěvačku \"kontroluje jako loutku\". Několik měsíců na to zpěvačka skončí v péči zdravotníků kvůli problémům s poruchami příjmu potravy. Její matka to komentovala s tím, že její producent Dr. Luke ji tlačil k hubnutí a hanlivě komentoval její váhu a vzhled. Později se Kesha účastnila osvětové kampaně proti poruchám příjmu potravy a sama uvedla: \"Nezáleží na vašem věku, pohlaví nebo etniku. Poruchy příjmu potravy si nevybírají.\"  V říjnu 2014 Kesha podala žalobu na Dr. Lukea a obviňuje jej z toho, že ji „sexuálně, fyzicky, verbálně a emocionálně zneužíval do bodu, kdy téměř přišla o život (...) aby podlomil její sebevědomí, obraz a hodnotu sebe sama tak, aby získal kompletní kontrolu nad jejím životem“. V nahrávce z roku 2011 v kauze s jejím bývalým managementem DAS Communication, ale svědčila pod přísahou, že jí Dr. Luke „nikdy neublížil“. Ve stejné kauze ovšem také vyplynulo, že již v roce 2005 měla Kesha informovat své známé a spolupracovníky o tom, že chce spolupráci s Dr. Lukem ukončit z důvodů neetického a nezákonného jednání vůči její osobě.  V únoru 2016 Manhattanský nejvyšší soud rozhodl ve prospěch producenta, že Kesha musí buď vydat dalších šest alb s Dr. Lukem nebo ukončit kariéru. V roce 2016 Dr. Luke navrhl zpěvačce dohodu, že ji propustí z vydavatelství, pokud stáhne obvinění ze znásilnění, což Kesha odmítla. Kauza se vlekla dál několik let. Kesha byla později obviněna z toho, že falešně informovala v textové zprávě zpěvačku Lady Gaga, že Dr. Luke měl znásilnit i zpěvačku Katy Perry - tento soud v roce 2020 prohrála.", "section_level": 2}, {"title": "Nový začátek.", "content": "Již během soudní kauzy v roce 2015 Kesha občasně vystupovala na univerzitních koncertech. V roce 2017 vydala nové album \"Rainbow\" pod vydavatelstvím \"Kemosabe\", které původně založil, ale již dál nevedl Dr. Luke. Hudební web iREPORT album zhodnotil velmi kladně. Velký úspěch zaznamenalo její vystoupení na Grammy v roce 2018 se singlem \"Praying\" podepřené myšlenkou podpoření rovnoprávnosti žen a jejich vzájemné solidarity. O rok později vychází singl \"Raising Hell\" z připravovaného čtvrtého alba. V roce 2020 pak vydává album \"High Road\", které spoluprodukovala, psala i mixovala.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Kesha má již více než 30 tetování včetně velké hlavy tygra na levé ruce. Jako malá se bavila jódlováním na zahradě rodinného domu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kesha Rose Sebert, známější jako Kesha nebo také Ke$ha (* 1. března 1987, Los Angeles, Kalifornie, USA) je americká zpěvačka a skladatelka. Známou se stala v roce 2009 společnou skladbou s rapperem \"Flo Rida\", později se svým debutovým albem \"Animal\".", "tgt_summary": "Kesha Rose Sebert (; born March 1, 1987) (formerly stylised as Ke$ha) is an American singer, songwriter, rapper, and actress. In 2005, at age 18, Kesha was signed to Kemosabe Records. Her first major success came in early 2009 after she was featured on American rapper Flo Rida's number-one single \"Right Round\".", "id": 801881}
{"src_title": "Saint Seija", "tgt_title": "Saint Seiya", "src_document": [{"title": "Hlavní popis děje.", "content": "Příběh pojednává o pěti mystických bojovnících zvaných \"Saintové\" (nebo „Rytíři“), kteří bojují v magické zbroji zvané \"Cloth\" (japonsky kurosu). Každá z těchto zbrojí je navržena podle jedné z hvězdných konstelací, které jsou zároveň i ochranným symbolem postavy. Tito Saintové přísahali, že budou chránit bohyni Athénu, která se každých dvě stě let reinkarnuje do lidského těla, a následují ji v bitvách proti ostatním Olympským bohům, kteří se snaží ovládnout Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Šest let před začátkem hlavní dějové linie je sto sirotků z Japonska posláno do různých, zákeřných koutů planety Země, aby se zde vytrénovali na tzv. Sainty a obdrželi zbroj konstelace (\"Cloth\"). Po úspěšném splnění tohoto úkolu se z nich stanou rytíři sloužící bohyni Athéně a každý z nich bude pod ochranou svého souhvězdí. Děj se točí zejména kolem chlapce jménem Seiya, jednoho z těchto sirotků. Místem jeho výcviku se stalo Řecko, kde ho v sídle Athény, ve „Svatyni“ (Sanctuary), cvičí dívka jménem Marin. Seiya se narodil ve znamení okřídleného koně Pegase, a proto tvrdě trénuje a nakonec se účastní turnaje, aby obdržel bronzové brnění tohoto znamení a stal se z něj \"Pegassus Saint\". Po šesti letech se vrací do Japonska za svou sestrou, ale zjišťuje, že zmizela ve stejný den, kdy Seiya odjel do Řecka. Proto mu Saori Kiddo, vnučka muže, který poslal sirotky do světa, dává návrh. Pomůže mu ztracenou sestru najít pod podmínkou, že se Seiya zúčastní turnaje jménem Galaktické války, kde budou ostatní přeživší Saintové bojovat o nejcennější ze všech existujících brnění – o zlatou zbroj Střelce. Zde potká další z hlavních postav: Dračího Sainta Shiryu, Labutího Sainta Hyogu, Sainta konstelace Andromeda Shuna a nakonec i jednoho z nejsilnějších Saintů, Fénixe Ikkiho. Seiya nabídku přijímá, v průběhu soutěže ale zjistí, že celý turnaj je jen záminkou pro přilákání \"zla\". To se snaží získat zbroj Střelce, o kterém panují různé legendy. Bitva na sebe nenechá dlouho čekat a Saintové bohyně Athény se v průběhu mangy a animovaného seriálu utkávají s jedněmi z hlavních bohů: Poseidónem, Thanatem, Hypnem, Hádem a v nové sérii i s bohyní Artemis a Chronosem.", "section_level": 1}, {"title": "Manga.", "content": "Komiks je napsán a ilustrován Masami Kurumadou. Původně vycházel v letech 1986-1991 jako seriál v časopise \"Šúkan šónen Jump\" a později byl seřazen do sbírek zvaných tankóbony. Tankóbonů je celkem 28 a další přibudou díky nové sérii Saint Seiya: Next Dimension.", "section_level": 1}, {"title": "TV seriál.", "content": "Televizní adaptace následovala po úspěchu mangy a ujalo se jí studio Tóei Animation (Dragon Ball, Učú senkan Jamato, Daft Punk – Interstella 5555). Seriál režíroval Kozo Morišita a Kazuhito Kikuči. Nezapomenutelnou orchestrální hudbu k seriálu složil Seidži Jokojama, ta byla také jedním z důvodů, proč měla seriálová adaptace takový úspěch. První série běžela v letech 1986 – 1989 a dělí se na tři ságy, které se odehrávají kolem hlavní zápletky. Ságy:", "section_level": 1}, {"title": "OVA.", "content": "OVA je určena pro přímou distribuci na digitálních nosičích či na \"pay-per-view\" programech v Japonsku, kdy si předem zaplatíte za to, co chcete sledovat (v Japonsku například kanál Animax). Animovaná adaptace vychází z původní manga předlohy. Prvních 114 dílů pokrylo jen 18 dílů mangy, poté následovala třináctiletá odmlka. Studio Tóei Animation se proto rozhodlo vydat zbývající díly, které nově natočilo, jako tři OVA mezi lety 2002 – 2008. První dvě OVA měli dvanáct a třináct dílů, poslední mělo dílů šest. OVA pojednává o souboji Athény a jejích Saintů s Hádem, bohem podsvětí, a pokrývá tak posledních deset dílů mangy. Tři OVA:", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy.", "content": "Obojí anime i manga bylo velmi populární v Japonsku i mnohých evropských zemích, například ve Francii, Itálii nebo Španělsku. Jeden z největších ohlasů série zaznamenala i v Latinské Americe. Animovaný seriál obdržel cenu Animage Anime Grand Prix v roce 1987 za nejlepší seriál roku, také byly vytvořeny čtyři filmy, které byly promítány v japonských kinech. Přesto bylo anime předčasně ukončeno v roce 1989 a nebylo dokončeno. V roce 2002 se studio Tóei Animation vrátilo k sérii, aby navázalo tam, kde předtím skončilo a dokončilo tak celý příběh.  Tyto díly však již nebyly vysílány, byly vydávány ve formě tří OVA až do roku 2008. Díky oživení a úspěchu této OVA série přišel v jejím průběhu do kin pátý film v roce 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saint Seija (), také známý jako Knights of the Zodiac (Rytíři Zodiaku), je japonská manga série napsaná a ilustrovaná Masami Kurumadou, vydávána jako seriál od roku 1986 do roku 1991 a adaptována do TV seriálu společností Tóei Animation mezi roky 1986 až 1989.", "tgt_summary": ", also known as Saint Seiya: Knights of the Zodiac or simply Knights of the Zodiac, is a Japanese manga series written and illustrated by Masami Kurumada. The story follows five mystical warriors called the Saints who fight wearing sacred sets of armor named \"Cloths\", the designs of which derive from the various constellations the characters have adopted as their destined guardian symbols, and empowered by a mystical energy called \"Cosmo\". The Saints have sworn to defend the reincarnation of the Greek goddess Athena in her battle against other Olympian gods who want to dominate Earth. It was serialized in \"Weekly Shōnen Jump\" from 1986 to 1990, with the chapters collected into 28 \"tankōbon\" volumes by Shueisha.", "id": 978179}
{"src_title": "Kostel svatého Haštala", "tgt_title": "Saint Castulus Church, Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce dnešního kostela vznikl zhruba ve stejných místech v 2. polovině 12. století jako románská trojlodní bazilika. Jeho pozůstatky odhalil archeologický průzkum prováděný v 90. letech 20. století. První písemná zpráva o něm pochází ovšem až z 21. března 1234, kdy je podle něj v listině krále Václava I. situován nově založený klášter sv. Františka (dnes sv. Anežky České). Sv. Haštal patřil mezi významné kostely románské Prahy, nacházel se při cestě vedoucí směrem na Poříčí a podací (patronátní) právo k němu měly české královny.  Ke zbudování gotické novostavby došlo v období rozkvětu středověké kultury v naší zemi ve 14. století. Začala vyrůstat na východ a jih od románského kostela, aby ten mohl dále sloužit své funkci. Podle původních záměrů se mělo jednat o klasickou trojlodní baziliku. Nejdříve vnikl polygonální chór, tři klenební pole hlavní lodi a jižní boční loď. Tato stavební fáze skončila kolem poloviny 14. století. Po určité pauze a zboření románské stavby se přistoupilo k dokončení hlavní lodi, průčelí a výstavbě severní boční lodi, u níž se uplatnil výrazně odlišný stavební styl. Namísto jednouché lodi zde vznikl dvoulodní síňový prostor, přinášející nové prostorové uspořádání v duchu architektury období vlády krále Václava IV. Na východě byla potom k chóru připojena dnešní sakristie s klenotnicí v patře, navazující právě na síňové dvoulodní. Ta sloužila původně jako samostatná kaple. Tato druhá etapa byla alespoň zčásti hotova k roku 1375, kdy je v pramenech doloženo zřízení kaple Všech svatých pány z Jenštejna ztotožněné právě s prostorou dnešní sakristie. Na ní se podíleli kameníci z okruhu pražské katedrální huti Petra Parléře, což dokládá kvalita kamenické práce, zejména realisticky propracované konzoly na obvodových stěnách boční lodi.  V době husitských bouří byl kostel poškozen a roku 1432 k němu pronikla povodeň. Částečná obnova proběhla již roku 1436. Kostel byl pak až do roku 1624 utrakvistický. Poté co přešel pod katolickou správu byl až do roku 1739 spravován z chrámu Matky Boží před Týnem. Do této farnosti se opět vrátil v roce 2009. Velká pohroma postihla kostel opět roku 1689, kdy vyhořel. Pět let trvající obnovu zahájil již následujícího roku architekt Pavel Ignác Bayer. Středověká klenba hlavní lodi a presbytáře byla nahrazena valenou s lunetami, upravena byla i jejich okna a západní průčelí. Další generální opravou prošel chrám po roce 1851 a na posledy po povodni v roce 2002, kdy do interiéru pronikla spodní voda.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Současný kostel má tvar nepravidelné čtyřlodní baziliky s věží nad západním polem jižní boční lodi a sakristií s klenotnicí v patře na severní straně presbytáře. Severní boční prostor tvoří dvoulodní síň sklenutá na tři střední sloupky. Na chór o jednom klenebním poli a polygonálním závěru, jež člení zdvojené pilastry s korintskými hlavicemi, navazuje stejně široká loď o čtyřech klenebních polích s valenou klenbou. Západní pole zabírá renesanční kruchta z roku 1611. Oba boční prostory si zachovaly původní lomená okna bez kružeb i zaklenutí. Severní dvoulodí je vyšší než jižní boční loď.  Zařízení kostela je převážně barokní z doby po roce 1730, část oltářů a soch byla pořízena při obnově interiéru po roce 1883. V této etapě byl upraven i hlavní původně vrcholně barokní oltář z roku 1731 do své dnešní novorenesanční podoby. Po stranách tabernáklu se nachází ostatky sv. Haštala včetně jeho lebky, které do Prahy přivezl a chrámu daroval Otec vlasti Karel IV. Světcův obraz potom vytvořil J. Schweiwla roku 1884. Sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého po stranách provedl zřejmě Ferdinand M. Brokoff (1731). Po stranách vítězného oblouku stojí dva protějškové barokní oltáře: sv. Anny na jižní straně s obrazem Petra Molitora (1739) a naproti Panny Marie Genesanské (1732) s obrazem Panny Marie Dobré Rady (1883). Zvláštní pozornost si zaslouží pašijové sousoší Kalvárie, Getseman, Bičování a Nesení kříže u západní stěny severního dvojlodní od Ferdinanda M. Brokoffa (1716). Nejstarší součástí zařízení je cínová křtitelnice z roku 1550. Starší pozdně gotickou mřížku obsahuje také sanktuář v presbytáři, do dnešní podoby upravený roku 1695. Varhany sem byly přemístěny z kostela sv. Vojtěcha roku 1876.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Haštala na pražském Starém Městě patřil k nejstarším farním centrům na území Prahy a je jediným chrámem v Čechách zasvěceným sv. Haštalovi, je po něm pojmenována i Haštalská ulice, kde kostel stojí.", "tgt_summary": "St. Castulus church is a Gothic church with Romanesque and Baroque elements. It is located on the Castulus square, in Old town near Convent of Saint Agnes. It is the only church in the Czech Republic consecrated to Saint Castulus.", "id": 2048119}
{"src_title": "Infekční burzitida drůbeže", "tgt_title": "Infectious bursal disease", "src_document": [{"title": "Příčiny nemoci (etiologie).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakterizace viru.", "content": "Původcem onemocnění je virus z rodu \"Avibirnavirus\" a čeledě Birnaviridae. Je to neobalený virus o průměrné velikosti 58-60 nm, s ikozaedrální symetrií kapsidy, tvořené 32kapsomerami. Gradient hustoty virových partikulí v CsCl je 1,31-1,34 g/ml, přičemž nižší hustota odpovídá nekompletním partikulím. Genom viru infekční burzitidy (IBDV) se skládá ze dvou segmentů dvouvláknové RNA. Segmentace RNA je prokazatelná elektroforeticky v polyakrylamidovém gelu (SDS-PAGE). Oba segmenty migrují stejně, ale jsou rozdíly v migraci segmentů virů odlišných sérotypů, čehož se využívá při jejich diferenciaci. Virus obsahuje 4-7 proteinů; za hlavní se považují strukturální proteiny kapsidy označované jako VP2 a VP3. Antigenní determinanty (epitopy) pro sérotypovou specifitu jsou lokalizovány na proteinu VP2. Protein VP1 pravděpodobně představuje RNA polymerázu a VP4 virovou proteázu.  IBDV nemá hemaglutinační vlastnosti; pomnožuje se v cytoplasmě infikovaných buněk. Vyznačuje se vysokou odolností k podmínkám vnějšího prostředí, což umožňuje jeho dlouhodobé přežívání v chovném prostředí navzdory mechanické očistě i používání dezinfekčních prostředků. Virus je inaktivován jodovými preparáty, 0,5% roztokem chloraminu za 10 minut, 1% roztoky formalinu, kresolu a fenolu a 0,2% kyselinou peroctovou.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní systémy.", "content": "Virus IBD se pomnožuje v kuřatech, kuřecích embryích a buněčných kulturách, např. kuřecí embryonální buňky z Fabriciovy burzy, ledvin a fibroblasty.", "section_level": 2}, {"title": "Patogenita.", "content": "V terénu se vyskytují dva sérotypy viru IBD. Jejich identifikace se provádí křížovými neutralizačními testy a křížovými čelenžními testy. Virusy sérotypu 1 jsou patogenní jen pro kura domácího, virusy sérotypu 2 se vyskytují u krůt i kura domácího a jsou apatogenní. Snyder et al. (1988) prokázali u virů IBD sérotypu 1 antigenní shift.  Patogenita izolátů IBDV se pohybuje od přirozeně apatogenních až po silně virulentní, které jsou schopny vyvolávat vysokou mortalitu kuřat s těžkým poškozením lymfatické tkáně. V posledních letech se začaly v terénu vyskytovat tzv. variantní kmeny IBDV, které se liší nejen virulencí i antigenně od izolátů klasického viru sérotypu l. Očkovací kmeny virů používané ve vakcinách se také liší virulencí. Vakcíny obsahující v různém stupni oslabené (atenuované) klasické kmeny viru typu 1 nechrání před infekcí variantami kmeny viru. Očkování sérotypem 2 nechrání před infekcí sérotypem 1.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a příčiny nemoci (epizootologie).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přirozený a experimentální hostitel.", "content": "Přirozené infekce virem IBD sérotypu 1 způsobují klinicky zjevné onemocnění IBD pouze u mladých kuřat (bez rozdílu plemen a užitkového typu). U dospívajících a dospělých slepic a kohoutů probíhá infekce subklinicky. Kur domácí, krůty, pštrosi a kachny pižmové jsou považováni za asymptomní nosiče viru IBD sérotypu 2. Protilátky proti IBDV byly prokázány také u perliček, bažantů, pštrosů, divokých kachen, husí, rybáků, papuchulků, vran a tučňáků. Předpokládá se, že divocí ptáci mohou sloužit jako rezervoár nebo vektor infekce. Z laboratorních zvířat jsou k infekci vnímavé pouze sající myši; králíci, morčata a křečci jsou refrakterní.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos.", "content": "Virus IBD je velmi nakažlivý a v hejnu vnímavé drůbeže se rychle šíří. V přirozených podmínkách se drůbež nakazí přes dutinu ústní (orálně), dutinu nosní (nazálně) či spojivku oční (konjunktiválně). Přenos se uskutečňuje horizontálně přímým kontaktem s nemocnou drůbeží nebo nepřímo stykem s kontaminovaným prostředím či předměty. Jako vektor se pravděpodobně uplatňují i členovci (obilní brouci, komáři) a potkani. Kontaminované prostředí (haly, krmivo, voda, trus) zůstává infekční nejméně 55-122 dní i po vyskladnění infikované drůbeže. Zatím neexistují důkazy o vertikálním přenosu infekce. Nelze ale vyloučit možnost kontaminace vaječné skořápky násadových vajec a tím i sekundární infekci vaječného obsahu, či zavlečení infekce do líhní kontaminovanými předměty nebo i personálem.", "section_level": 2}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Cílovými buňkami viru IBD jsou zejména nezralé prekurzorové buňky B-lymfocytů převážně ve Fabriciově burze (FB) a v menší míře také ve slezině, brzlíku a cekálních tonzilách, kde se virus pomnožuje a vyvolává zánětlivé změny. V důsledku masivní destrukce lymfatických uzlíků (folikulů) ve FB se snižuje množství zralých (imunokompetentních) B-lymfocytů a tím i produkce humorálních protilátek, takže dochází ke snížení imunity (imunosupresi). Buňkami zprostředkovaná imunita zůstává relativně nepoškozena.  Snížení obranyschopnosti je největší u kuřat infikovaných do 3. týdne věku; se stoupajícím věkem při infekci se negativní vliv viru IBD snižuje. Čím je virus virulentnější, tím je stupeň imunosuprese vyšší. Kuřata s pasivní imunitou získanou od imunních nosnic jsou chráněna v prvních 2-3 týdnech života. Někdy ani přítomnost pasivních protilátek nezabrání silně virulentnímu terénnímu viru v poškození FB a následnému snížení imunity.  U infikovaných i rekonvalescentních kuřat byla prokázána jak zvýšená vnímavost k infekcím, tak i snížená protilátková odpověď na vakcinaci proti mnoha různým chorobám. V infikovaných chovech bývá pozorován těžší průběh kokcidiózy a nižší účinnost antikokcidik.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nemoci (symptomatologie).", "content": "Onemocnění se může vyskytnout u kuřat masného i nosného typu v období mezi 3. až 15. týdnem věku; nejčastěji bývají postižena kuřata ve věku 3-6 týdnů, tj. v období po vymizení pasivních mateřských protilátek a v období vrcholící aktivity Fabriciovy burzy. U drůbeže imunní nebo starší je průběh subklinický.  Inkubační doba u vnímavých kuřat činí 2-3 dny.", "section_level": 1}, {"title": "Klinika.", "content": "Jako typický průběh v neimunních hejnech kuřat se udává náhlý vznik nemoci a k úhynům dochází již za 1-2 dny po výskytu klinických příznaků. Mortalita prudce vrcholí a opět rychle klesá. Onemocnění trvá krátce (5-8 dnů). V současné době, kdy většina rozmnožovacích chovů (RCH) kura je vakcinována a kuřata mají pasivní protilátky, není průběh nemoci tak typický. Nemocnost kuřat je různá - podle stavu jejich imunity, věku při infekci a hygienických podmínek chovu. Může dosahovat i 80-100 %. Obdobně je ovlivňována mortalita - pohybuje se od 1-30 %. Nemoc se šíří mezi halami relativně pomalu. V zamořených objektech se často vrací i po kompletním vyskladnění hejna a dezinfekci hal. Rekurentní (návratné) infekce mají obvykle lehčí průběh.  Prvním příznakem u nemocných kuřat bývá bělavý, hlenovitý nebo vodnatý průjem, který zhoršuje kvalitu podestýlky. Peří je neupravené, načepýřené a znečištěné výkaly kolem kloaky. Kuřata si často sama nebo navzájem oklovávají kloaku, která může být v různém stupni zalepená výkaly. Shlukují se pod tepelnými zdroji, jsou netečná, ospalá, posedávají se svěšenou hlavou a zavřenými očními víčky, případně kulhají nebo leží na boku a nerada se pohybují. Nepřijímají vodu ani krmivo a hynou vyčerpáním. Krátce před úhynem lze zjistit třes těla a subnormální tělesnou teplotu. Potíže s vyprazdňováním kloaky i kulhání bývají způsobeny zánětlivě zvětšenou Fabriciovou burzou, která tlačí na ledviny, střevo i nervový plexus sacralis.  U kuřat mladších 2-3 týdnů probíhá někdy infekce v subklinické formě. Lymfatická tkáň je sice postižena, ale jediným pozorovatelným znakem infekce je silně zmenšená Fabriciova burza u uhynulých kuřat. Tato forma onemocnění je velmi závažná, protože způsobuje silnou imunosupresi a chybí signální klinické příznaky.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Nález na FB je charakterizován akutním zánětem, jehož dynamika má typický (patognomický) průběh. Krátce po infekci se burza zvětšuje a její původní šedobílá barva se mění na krémově žlutou až žlutohnědou. Burza je překrvená, oteklá, s podélným žíháním na povrchu. Vzniká zánět a edém. Na sliznici a někdy i na seróze burzy se nalézají krváceniny různé velikosti i rozsahu. Dutina FB je vyplněna hlenovitým, případně krvavým a později až sýrovitým výpotkem (exsudátem). Za 3-4 dny po infekci zvětšení FB vrcholí a začíná se zmenšovat (atrofovat). Otok mizí, burza šedne a nabývá tuhé konzistence. Objevují se nekrotická ložiska a ojediněle přetrvávající krváceniny. Za 8-10 dní po infekci se velikost FB zmenší až na 1/3 své původní velikosti i hmotnosti. Atrofie burzy je obvykle trvalá. Dynamika změn je stejná i při subklinických infekcích. Silně virulentní kmeny IBDV způsobují pouze atrofii Fabriciovy burzy.  Změny na ostatních orgánech jsou druhotné a jejich výskyt není pravidelný - dehydratace, krváceniny různého rozsahu i stupně v podkoží, kosterní svalovině běháků, prsou a křídel, na serózách a sliznicích v místě přechodu svalnatého a žláznatého žaludku, perikardu a cekálních tonzilách. Ledviny mohou být zvětšené, s močovody naplněnými uráty. Slezina je někdy zvětšená, jindy naopak atrofovaná. Játra mohou být zvětšená, někdy i s ložiskovými nekrózami. Byl pozorován i zrnitý vzhled pankreatu a nedokrevnost kostní dřeně.  Mikroskopický nález ve FB odpovídá stupni postižení kuřat i pitevnímu nálezu.", "section_level": 2}, {"title": "Imunita.", "content": "Virusy obou sérotypů vlastní skupinově specifický antigen, který je prokazatelný imunofluorescencí, imunodifuzí a ELISA testy. Sérotypově specifické antigeny indukují již za 3-4 dny po infekci tvorbu neutralizačních protilátek, které přetrvávají celoživotně. Precipitační protilátky vznikají stejně rychle, ale zanikají dříve. Imunní nosnice předávají přes vejce protilátky na potomstvo, které je tak chráněno před časnou infekcí a imunosupresí. Pasivní chráněnost kuřat však může být prolomena variantními anebo virulentnějšími kmeny viru. Poločas rozpadu mateřských protilátek je 3-5 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnóza akutně probíhajícího onemocnění kuřat se stanovuje na základě náhlého vzniku nemoci v určité věkové skupině kuřat, vysoké morbidity a krátkodobé mortality charakterizované jednovrcholovou křivkou a rychlým uzdravením hejna během 5-7 dnů. Diagnózu lze podpořit pitevním vyšetřením Fabriciovy burzy, průkazem virového antigenu v burze, izolací viru nebo u rekonvalescentů sérologicky. Subklinické infekce se prokazují sérologicky nebo mikroskopickým vyšetřením Fabriciovy burzy.  Diferenciální diagnostika. Onemocnění infekční burzitidou se diagnostikuje na základě typických změn Fabriciovy burzy v průběhu akutního stadia. Atrofie burzy, ke které dochází po klinickém onemocnění nebo při subklinickém průběhu IBD, může být přítomna i u jiných onemocnění, jako jsou např. Markova nemoc, mykotoxikózy, infekční anémie kuřat nebo reovirové infekce. Mikroskopický nález v burze se však liší od změn při IBD. Vzhledem k tomu že virus IBD snižuje imunitu hostitele, je infekce považována za predispoziční faktor pro jiná onemocnění, jako jsou gangrenózní dermatitida, inkluzní hepatitida kuřat a respirační nemoci. Spoluúčast IBDV na vzniku těchto nemocí je zpravidla diagnostikována až retrospektivně zjištěním změn na Fabriciově burze nebo sérologicky.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Terapie IBD není známa. Vzhledem k vysoké odolnosti viru ve vnějším prostředí je prevence obtížná. Je nutné zabránit styku s infikovanou drůbeží i kontaminovaným prostředím. Nezbytností je striktní dodržování preventivních opatření k zabránění šíření nákaz. K dezinfekci jsou doporučovány 5% roztok formaldehydu, chloramin nebo jódové preparáty. Základem kontroly výskytu nemoci je specifická imunoprofylaxe. Používají se živé oslabené vakcíny o různém stupni virulence vakcinačního kmene viru a inaktivované olejové vakcíny. Kuřata se vakcinují po vymizení mateřských protilátek a revakcinují se před dosažením pohlavní dospělosti. Univerzální vakcinační program nelze stanovit - měl by vycházet z konkrétních podmínek odchovu, zoohygieny, stavu aktivní imunity rodičovského hejna a hladiny mateřských protilátek u kuřat. Hlavním problémem při aktivní imunizaci kuřat s pasivními protilátkami je stanovení doby vakcinace. Ta závisí na výši mateřských protilátek, způsobu vakcinace a virulence vakcinačního viru. Nejvhodnějším řešením je monitorování humorální imunity v rodičovských chovech i jejich potomstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Infekční burzitida (IBD) je hospodářsky velmi závažné virové onemocnění kura domácího. Virus IBD primárně postihuje Fabriciovu burzu a poškozuje lymfatické buňky (B-lymfocyty) odpovědné za vznik humorální imunity. U mladých kuřat dochází k přímým ztrátám úhynem, rekonvalescentní nebo subklinicky infikovaná kuřata se opožďují v růstu, mají nižší hmotnostní přírůstky, sníženou odolnost vůči oportunním infekcím a nedostatečně reagují na vakcinaci proti jiným chorobám. Onemocnění je rozšířeno celosvětově. První výskyt byl zjištěn v oblasti Gumboro ve státě Delaware v USA v roce 1957. Proto se onemocnění také často označuje jako „nemoc Gumboro\". Podle zákona o veterinární péči č. 166/1999 Sb. je IBD považována za nebezpečnou nákazu.", "tgt_summary": "Infectious bursal disease (IBD), also known as Gumboro disease, infectious bursitis and infectious avian nephrosis, is a highly contagious disease of young chickens and turkeys caused by infectious bursal disease virus (IBDV), characterized by immunosuppression and mortality generally at 3 to 6 weeks of age. The disease was first discovered in Gumboro, Delaware in 1962. It is economically important to the poultry industry worldwide due to increased susceptibility to other diseases and negative interference with effective vaccination. In recent years, very virulent strains of IBDV (vvIBDV), causing severe mortality in chicken, have emerged in Europe, Latin America, South-East Asia, Africa and the Middle East. Infection is via the oro-fecal route, with affected bird excreting high levels of the virus for approximately 2 weeks after infection. The disease is easily spread from infected chickens to healthy chickens through food, water, and physical contact.", "id": 1797933}
{"src_title": "Holub nikobarský", "tgt_title": "Nicobar pigeon", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá průměrně 33 cm. Má modro-šedé břicho, hruď a hlavu s dlouhými přiléhavými pery, jasně bílý krátký ocas, tmavě zelené a hnědé peří na hřbetě a křídlech a černé oči. Na zobáku má patrný hrbol, který je u samců mírně větší než samic. Obě pohlaví se liší také množstvím hnědého opeření na vrchní straně těla, které je u samic o něco větší a velikostí - samice jsou totiž mírně menší než samci. Mladí ptáci se pak od dospělců liší černým zbarvením ocasu.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a strava.", "content": "Zdržuje se v hejnech a požírá zejména semena, plody a pupeny. Na stromech staví jednoduché hnízdo z větví, do kterého následně klade jedno světle modré vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Holub nikobarský je chován v přibližně 80 evropských zoo, z toho nejvíce v Německu (zhruba 20 zoo). V rámci Česka se jedná o pět zařízení:  V minulosti tento druh chovaly také Zoo Chleby či Zoo Dvůr Králové. Na Slovensku tento holub chován nebyl a není.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Holub nikobarský se v pražské zoo prvně objevil roku 1969. Současný chov je datován od roku 1991. První úspěšný odchov se podařil v roce 2000 a od té doby se daří úspěšné odchovy opakovat. Ke konci roku 2017 bylo chováno sedm jedinců (čtyři samci a tři samice).  Tento druh je k vidění v dolní části zoo, konkrétně ve voliérách mezi pavilonem tučňáků a výběhem tapírů jihoamerických naproti vstupu do expozičního celku Vodní svět a opičí ostrovy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Holub nikobarský (\"Caloenas nicobarica\") je velký holub obývající lesy různého druhu na malých ostrovech a v pobřežních regionech v rozmezí od Nikobarských ostrovů východně přes Malajské souostroví až po Šalamounovy ostrovy a Palau. Je také jediným žijícím zástupcem rodu \"Caloenas\" a na základě rozborů DNA lze říci, že je blízce příbuzný vymřelého dronta mauricijského.", "tgt_summary": "The Nicobar pigeon (\"Caloenas nicobarica\", Car: \"\") is found on small islands and in coastal regions from the Andaman and Nicobar Islands, India, east through the Malay Archipelago, to the Solomons and Palau. It is the only living member of the genus \"Caloenas\" and may be the closest living relative of the extinct dodo, and the extinct Rodrigues solitaire.", "id": 1990934}
{"src_title": "Čcheng-chua", "tgt_title": "Chenghua Emperor", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí, nástup na trůn.", "content": "Čcheng-chua se narodil 9. prosince 1447, jeho vlastní jméno bylo Ču Ťien-šen, Čcheng-chua bylo jméno jeho panovnické éry. Byl nejstarším synem císaře Jing-cunga a jedné z jeho vedlejších manželek, paní Čou.  Roku 1449 byl jeho císařský otec zajat Mongoly v bitvě u Tchu-mu. Poté v čele vlády prozatímně stanul mladší bratr zajatého císaře Ču Čchi-jü a současně byl Ču Ťien-šen prohlášen následníkem trůnu. O několik dní později se Ču Čchi-jü stal císařem, znám je jako císař Ťing-tchaj. Roku 1450 Mongolové zajatého Jing-cunga vrátili Číňanům, ale Ťing-tchaj ho uvrhl do domácího vězení. Ču Ťien-šen zůstal následníkem do roku 1452, kdy byl degradován na knížete z I (). Žil oddělen od rodičů ve špatných materiálních podmínkách a pod tlakem situace začal koktat. Nový následník, jediný syn Ťing-tchaje, však zemřel už roku 1453. Nástupnická otázka zůstala otevřená a pozice Ču Ťien-šena nejistá, dokud koncem roku 1456 Ťing-tchaj neonemocněl. Nejistotu využili stoupenci Jing-cunga, kteří v únoru 1457 provedli převrat a dosadili Jing-cunga zpět na trůn.  Ču Ťien-šena 1. března 1457 otec jmenoval korunním princem. Současně mu změnil jméno z Ťien-šen na Ťien-žu, patrně protože původní jméno vybrané roku 1449 Ťing-tchajem bylo pro Jing-cunga nepřijatelné.  Ču Ťien-šen byl malíři zobrazován jako spíše robustně stavěný, s plnými tvářemi, bystrýma očima, velkými ušními lalůčky a zastřiženým knírem a bradkou. Stejné středoasijské rysy jsou vidět na portrétech jeho předků až po prapraděda. Jeho syn a nástupce, přestože také bradatý, byl drobnější a i další císaři byli jižního gracilního typu. Jako dítě Ču Ťien-šen reagoval pomalu a navíc koktal. Jing-cung měl proto pochybnosti o jeho inteligenci a schopnosti vládnout, nicméně velcí sekretáři (především Li Sien) ho přiměli k zachování nástupnictví pro nejstaršího syna.  Jing-cung zemřel 23. února 1464. Následující den byla jmenována dvanáctičlenná císařská rada, která měla projednávat vládní politiku a radit mladému císaři. V radě bylo šest úředníků: velký sekretář Li Sien, ministr státní správy Wang Ao, ministr daní Nien Fu, velký sekretář Pcheng Š’, ministr vojenství Ma Ang (1399–1476) a velký sekretář Čchen Wen (1405–1468), čtyři eunuchové: Liou Jung-čcheng, Sia Š’, Fu Kung, Niou Jü a dva vojáci: Sun Ťi-cung, markýz z Chuej-čchang, a Sun Tchang, markýz z Chuaj-ning. Na trůn Čcheng-chua usedl 28. února 1464.  Při převzetí vlády už byl pod vlivem své oblíbenkyně Wan Čen-er, původně služebné jeho babičky, císařovny Sun, a plnil jí jakákoli přání. Inteligentní a cílevědomá Wan byla zprvu jeho chůvou, později konkubínou. Při nástupu Čcheng-chuy na trůn jí bylo 34 let, dvakrát více než sedmnáctiletému císaři.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy v paláci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Excísařovny a císařovny.", "content": "Konflikty mezi ženami uvnitř Zakázaného města se nepříznivě odrazily na císařově prestiži. První incident nastal hned v den nástupu na trůn, když vzplanula diskuze nad titulem Jing-cungovy vdovy, císařovny Čchien. Podle řádů měla dostat titul císařovna vdova (\"chuang-tchaj-hou\"), ale císařova vlastní matka paní Čou si tentýž titul nárokovala také. Byla sice jen druhořadou manželkou Jing-cunga, ale nyní matkou panujícího císaře, a proto požadovala stejný status jako excísařovna Čchien. Paní Čou argumentovala též svou věrností Jing-cungovi, za kterou zaplatila strádáním s ním v domácím vězení v letech 1450–1457.  V konfliktu mezi matkou a nevlastní matkou císař nechal úředníky vyjádřit jejich mínění a tajně je k tomu povzbuzoval, otevřeně však jednal se zdánlivou neochotou. Na návrh Pcheng Š’a a Li Siena dostaly obě titul \"chuang-tchaj-hou\", ale císařovna Čchien s přidanými před ním znaky \"Cch'-i\" (, „laskavá“). Paní Čou to vnímala jako diskriminaci a soustavně tlačila na své zrovnoprávnění. Mladý císař od hádajících se císařoven utíkal k paní Wan.  Po nástupu na trůn si Čcheng-chua vzal za císařovnu paní Wu, která se však vzápětí dostala do konfliktu s paní Wan a požadovala její bičování za nezdvořilost. Měsíc po svatbě proto panovník císařovnu zavrhl a zbavil titulu. Žila pak v ústraní v Zakázaném městě ještě 45 let. Ještě téhož roku 1464 se novou císařovnou stala paní Wang, která si dávala pozor, aby paní Wan nezkřížila cestu. Zůstala bezdětná a uchránila se tak její nepřízně.  Roku 1466 paní Wan porodila císařovi syna a obdržela hodnost „urozená dáma“ (\"kuej-fej\"). Jejich syn do roka zemřel a další děti neměla, ale ostře císaře střežila a ostatní ženy nutila k potratům, aby jejich případný syn neohrozil její postavení. O několik let později měl císař syna od jiné konkubíny, jmenoval ho v prosinci 1471 následníkem, ale dítě brzy zemřelo. Historikové se všeobecně domnívají, že v jeho smrti měla prsty paní Wan.", "section_level": 2}, {"title": "Následník.", "content": "Dvůr a vláda byli hluboce znepokojeni chybějícím dědicem a vlivem paní Wan, úředníci ji v podáních císaři kritizovali, císař je však odmítal s tím, že se vměšují do jeho soukromých záležitostí. Až když si v červnu 1475 povzdechl, že v osmadvaceti letech ještě nemá dědice, přítomný eunuch ho impulsivně upozornil na existenci pětiletého syna vychovávaného excísařovnou Wu.  Císař měl totiž o několik let dříve aférku s dívkou z Kuang-si příjmením Ťi, patrně jaoskou zajatkyní přivedenou do paláce kolem roku 1467. Roku 1469 se seznámila s císařem a otěhotněla. Paní Wan těhotenství odhalila, ale eunuchové nesplnili její příkaz k podání prostředku vyvolávajícího potrat a místo toho matku skryli v komnatách excísařovny Wu, kde 30. července 1470 porodila chlapce. Následujících pět let matka i dítě žili ve skrytu u paní Wu.  Nadšený císař syna uznal, dal mu jméno Ču Jou-tchang a přemístil ho do bezpečí pod ochranu císařovny vdovy Čou. O měsíc později paní Ťi zemřela za podezřelých okolností. Císař se poté odstěhoval z paláce obývaného paní Wan a svého dědice před paní Wan chránil. Císařovna vdova Čou následníka dokonce varovala, aby při návštěvách paní Wan nic nejedl ani nepil.", "section_level": 2}, {"title": "Kamarila paní Wan.", "content": "Císař po roce 1475 evidentně žil nezávisleji na paní Wan, protože v letech 1476–1487 mu pět žen dalo jedenáct synů a šest dcer. Přestože císař s ní nadále nežil, jeho oddanost vůči ní nepolevila a snad ji podporou jejích činností chtěl kompenzovat svou nepřítomnost. V druhé polovině své vlády totiž jen zřídka omezoval její aktivity, často ilegální. Její agenti se angažovali v Jün-nanu v těžbě mědi, stříbra, zlata a drahokamů, v zahraničním obchodu, lovu perel v Kuang-tungu, výběru daní na dolním toku Jang-c’-ťiang, obchodu se solí. Roku 1483 si jeden z eunuchů při nákupu starožitností v Su-čou vedl tak arogantně, že místní úředníci a džentry skoro sáhli po zbraních. Poté, co se císař dozvěděl o jeho nepřístojnostech, nechal ho popravit. Její hlavní eunuch Liang Fang řídil císařský sklad v Pekingu, což mu dávalo možnost prodejem zboží za přemrštěné ceny zakrývat prodej úřadů organizovaný paní Wan.  Přese všechny stížnosti císař paní Wan nijak nepotrestal. Naopak trestal úředníky protestující proti jejímu zneužívání moci, nepřiměřeným výdajům a korupci, takže si podržela nemalý vliv až do své smrti roku 1487.  Jiným nechvalně známým eunuchem éry Čcheng-chua byl Wang Č’, původem Jao zajatý a vykastrovaný během protipovstaleckých tažení 60. let. Dostal se mezi služebníky paní Wan, měl však jen nevýznamné posty, dokud nebyl roku 1477 postaven do čela Západního křídla (\"Si-čchang\"), tajné policie doplňující již dlouho existující Východní křídlo. Záhy se dostal do sporu s velkým sekretářem Šang Luem a ministrem vojenství Siang Čungem a dosáhl jejich odvolání. Tehdy se ve funkcích drželi jen ti, kteří těsně spolupracovali s paní Wan, nebo ti co se stáhli a mlčeli. Wang Č’ terorizoval elitu metropole několik let, než byl roku 1482 odeslán z Pekingu na inspekci pohraničních vojsk. Roku 1483, poté, co důvěru císaře získala obvinění předložená jeho konkurentem z Východního křídla, ho císař přeložil do oddílu strážícího císařské hrobky v Nankingu.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchod, řemesla a finance.", "content": "Po desetiletích deprese se ve druhé polovině 15. století ekonomika Číny i okolních zemí začala vzpamatovávat. Bodem obratu byl růst těžby drahých kovů od 60. let. Těžba se zvedla mírně v Číně, jihovýchodní Asii, západní Africe a podstatně v Evropě. To vedlo k růstu dovozů východního zboží (pepře, koření, porcelánu) do střední Asie, na Blízký východ a do Evropy. V Číně se opětně rozběhly porcelánky v Ťing-te-čenu, obchod na jihovýchodním pobřeží vzkvétal. Mingská keramika se nejen vrátila na asijské a africké trhy, ale v 80. letech 15. století se dostala až do Evropy. Ťingtečenské výrobky éry Čcheng-chua patří designem i zdobením mezi nejlepší porcelán mingské éry. Zvláštní význam má rozvoj polychromie (\"tou-cchaj\",, doslova „soupeření barev“), v následujícím století obdivované a napodobované.  Obchod podpořilo i zrychlení dopravy, když po velkých záplavách ve střední a jižní Číně roku 1465 nastoupila vlna výstavby mostů. Rozvíjelo se hedvábnictví; v 70. a 80. letech 15. století se výroba hedvábí v Ťiang-nanu přesunula s měst na venkov, takže v okolí jezera Tchaj-chu se doslova v „každé vesnici“ tkalo hedvábí. Vzestup hospodářství přinesl hluboké změny, růst měst i obchodu, zvláště na jihu a jihovýchodě, podpořený expanzí zahraničního obchodu po roce 1470 a dovozem japonského stříbra. Hospodářský růst přinesl bezprecedentní monetizaci ekonomiky.  Od uzavření mincoven ve 30. letech 15. století trval nedostatek měďáků. Příležitosti se chopili padělatelé. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státních ražeb byly odmítány a tak sítě ilegálních mincoven prosperovaly a jejich „nové mince“ vytlačovaly staré Jung-leho (vládl 1402–1424) měďáky i z pekingských trhů. Soukromé mince byly horší kvality, s příměsí cínu nebo železa viditelně odlišné, nicméně vzácnost starých ražeb nedávala obchodníkům na výběr a používali i tyto padělky, byť je brali za 1/2 až 1/3 nominální hodnoty. Někteří však nebrali žádné mingské mince, jiní se omezili na stříbro. Dělníci vyplácení v nekvalitních mincích na to dopláceli polovičním reálným příjmem. Mince proto mizely z oběhu a stát, podobně jako dříve se státovkami, se je snažil podpořit vyžadováním plateb v nich. Od 1465 tak bylo možno platit komerční poplatky ve státovkách i mincích. Vláda současně odmítala uvolnit mince ze státních pokladnic nebo odlévat nové.  Problémy s penězi poznamenaly i zahraniční obchod. Japonské mise z let 1468, 1477 a 1483 byly poznamenány úpornou snahou Japonců o návrat ke stavu za Jung-leho, kdy měnili své zboží za měďáky ve výhodnějším kurzu než mohli dosáhnout na trhu. Naopak cílem mingských úřadů byla minimalizace plateb v mincích a jejich náhrada hedvábím a jiným zbožím; také se pokoušely přinutit Japonce akceptovat „nové mince“ v nominální hodnotě, což Japonci považovali za zlodějnu. Mince se proto do Japonska dostávaly zejména podloudným obchodem.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Přes rozvoj obchodu, řemesel a měst nebyl stav zemědělství dobrý. Počet obyvatel mingské říše byl vysoký a dále rostl, ale koncem 15. století přetrvávalo relativně chladnější klima, které rolníkům nepřálo. Důsledkem byly hladomory v různých regionech severní a střední Číny, zejména v 60. letech, a vysoké ceny potravin – začátkem 70. let stála rýže dvaapůlkrát více než ve 30. letech 15. století. Bandité se množili dokonce i v okolí metropole. Vláda se snažila obyvatelstvu pomoci, organizovala stavbu zavlažovacích kanálů, při hladomoru v pekingské metropolitní oblasti poskytla obyvatelstvu proso ze státních zásob a nabízela uprchlým rolníkům návrat do jejich domovů, případně i prozatímní ubytování, přičemž jim poskytovala setbu, hospodářská zvířata a pětileté osvobození od daní.  V éře Čcheng-chua rozloha císařských statků vzrostla z nevelké velikosti na více než 80 tisíc hektarů; do začátku 16. století se zvětšily ještě šestnáckrát. Jejich výnosy byly osobním příjmem panovníka. Osobní panství panovníka se setkalo s nevolí úředníků, jistý cenzor marně namítal, proč císař konkuruje statkářům, když mu patří celá země. Rozsáhlá panství získávaly rozhodnutím panovníka i císařovny vdovy, následník trůnu, příbuzní císařoven, eunuchové a různí oblíbenci, což stejně jako v případě císařských statků poškozovalo původní vlastníky půdy, změněné na nájemce, i státní pokladnu. Nejen císař a jeho okolí, ale i bohatí statkáři zvětšovali své pozemky na úkor ruinovaných drobných rolníků. Zejména v Ťiang-nanu tento vývoj kontrastoval s raným mingským obdobím, kdy vláda tamní velké pozemkové vlastníky omezovala a držela pod přísnou kontrolou.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Císař byl známý jako schopný kaligraf; zachoval se jeho svitkový barevný obraz mytologického bojovníka s démony Čung Kchueje nazvaný \"Suej-čao ťia-čao\" (, \"Hodně štěstí k Novému roku\") z roku 1481. Oblíbil si divadlo a hudbou a měl vlastní skupinu herců-eunuchů. Roku 1478 složil několik poém, nyní ztracených, roku 1483 napsal předmluvu k \"Wen-chua ta-šun\" (), souboru ponaučení pro následníka. Podpoře císařského paláce se těšil buddhismus – na císařův příkaz bylo roku 1473 západně od Pekingu postaveno pět pagod v indickém stylu, patrně jediné takové v pekingské oblasti.  Nicméně většina konfuciánců se k buddhismu a buddhistickým metodám kultivace osobnosti stavěla odmítavě, kupříkladu tehdejší přední neokonfuciánec Chu Ťü-žen. K významným postavám tehdejšího intelektuálního života patřil i Čchen Paj-ša, učenec z Kuang-tungu, který vychoval řadu významných učenců a úředníků.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s úředníky.", "content": "Čcheng-chua byl osobně velkorysý, neusiloval o pomstu za ústrky svého dětství. S všeobecným souhlasem rehabilitoval nespravedlivě postižené z dřívějších dob, schvaloval opatření na pomoc oblastem postiženým hladomorem. Roku 1468 císař rozkázal zbít tři chanlinské akademiky, kteří se dostali do sporu s císařovnou vdovou Čou ohledně výzdoby při svátku lampionů. Obecně však Čcheng-chua nechával hodnostáře zbít jen zřídka, na rozdíl od ostatních císařů dynastie.  Ve vojenských i civilních záležitostech dal na rady velkých sekretářů a ministrů. Cenil si přímé a schopné státníky, ale dovolil paní Wang prosazovat nevhodné muže a při celkové nerozhodnosti se ve vládních diskuzích přelétavě přidával na tu či onu stranu. Jeho smířlivost omezila frakční soupeření, když jako jediný přetrvávající rozpor zůstala rivalita mezi seveřany a jižany, císařem o něco více preferovanými. Ze tří velkých sekretářů při nástupu Čcheng-chuy na trůn byl ze severu pouze Li Sien, kdežto Čchen Wen a Pcheng Š’ pocházeli z Ťiang-si.  Po roce 1464 měl nejvlivnější postavení ve vládě velký sekretář Li Sien, který dominoval i v posledních letech života Jing-cunga. Li Sien obsadil významné posty v administrativě svými kandidáty, vesměs schopnými a respektovanými muži. Jeho moc nebyla pociťována jako nepřiměřená, neboť při rozhodování vždy preferoval diskuzi. Zejména personální otázky vždy konzultoval s ministry státní správy (v případech úředníků) a vojenství (u důstojníků).  Původní velké sekretáře postupně doplnili a nahradili brilantní učenci Liou Ting-č’ († 1469) a Šang Lu (odvolaný roku 1477). Císař však do sekretariátu jmenoval i oportunistické a bezprincipiální Wan Ana († 1489) a Liou Ťiho († 1493). V posledních letech Čcheng-chuovy vlády měli silné postavení nechvalně známí eunuchové Wang Č’ a Liang Fang. Též kamarila kolem paní Wan měla nelichotivou reputaci. Pod jejich vlivem se císař vzdálil úředníkům a jeho ministři roky čekali na osobní setkání s panovníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Růst eunušské byrokracie.", "content": "V průběhu 15. století rostl počet eunuchů císařského paláce a stále více jich sloužilo v civilních i vojenských funkcích i v provinciích. Koncem 15. století bylo eunuchů ve službě přes 10 tisíc a jejich počet se prakticky vyrovnal počtu regulérních civilních úředníků. V následujícím století ho dokonce předčil.  Eunuchové měli na starosti velký díl vojenských záležitostí, dohled nad nákupem koní v zahraničí a většinou (tributárního) zahraničního obchodu, výrobou zbraní, státní výrobou hedvábí, brokátu a porcelánu, obstarávání a dopravou potřeb dvora, spravování paláce, císařských hrobek. V neposlední řadě řídili i tajnou službu, jejíž činnost poskytovala nejvíce důvodů ke stížnostem. Protesty proti zvůli tajné služby, kvůli které žili úředníci, obchodníci i běžní obyvatelé metropole ve strachu ze zatčení a mučení, neměly úspěch. Naopak stály kariéru ministra Siang Čunga a sekretáře Šang Lua.  Výše uvedené záležitosti spravovala eunušská byrokracie nezávisle na civilních úřadech. Za Čcheng-chuy se rozšířila a upevnila a její moc začala být i formálně uznávána – příkladem bylo jmenování eunuchů do císařské rady sestavené po smrti Jing-cunga. Příkladem růstu moci eunuchů byl systém přezkumu soudních kauz. Prováděli ho „tři soudní úřady“, totiž cenzorát, ministerstvo trestů a Velký odvolací soud (\"Ta-li s’\"). Každý podzim přezkoumávaly rozsudky smrti a potvrzovaly je, zmírňovaly či vracely k došetření. Od 40. let 15. století někdy v poradách eunuši zastupovali císaře, v éře Čcheng-chua se vliv eunuchů dále zvýšil a neváhali v těchto poradách prosazovat své mínění proti velkým sekretářům a úředníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Války vnitřní i vnější.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stav armády.", "content": "Čcheng-chua měl za svůj vzor válečnické císaře Süan-teho a Jing-cunga, svého praděda a děda. Snažil se o aktivní vojenskou politiku a neváhal s odměňováním generálů (za vojenské úspěchy jmenoval devět hrabat a jednoho markýze).  V éře Čcheng-chua bylo v systému \"wej-suo\" základem mingské armády cca 500 pluků (\"wej\") složených z praporů (\"suo\") rozmístěných po říši. Teoreticky v nich mělo být na 3 miliony vojáků, reálný stav byl sotva poloviční. Spravovány byly pěti hlavními vojenskými komisemi. V Pekingu a okolí bylo posádkou přes 70 pluků císařských gard, které teoreticky měly mít dalších milion mužů, ale jejich skutečný početní stav byl mnohem nižší. Navíc mnoho jejich vojáků pracovalo jako dělníci, naopak byly jmenovány (a placeny) desetitisíce nadpočetných důstojníků. Císařské gardy nepodléhaly pětici hlavních vojenských komisí. Nepodléhalo jim také devět obranných oblastí podél severní hranice, které disponovaly cca 300 tisíci vojáků, lépe zásobených a cvičených než vnitrozemské oddíly.  V poslední třetině 15. století už byla vojenská kvalita dědičného důstojnictva mnohem nižší a jeho sepětí s trůnem slabší než počátkem století. Namísto nekompetentní druhé či třetí generace potomků kdysi úspěšných vojevůdců tak řídili vojenské záležitosti spíše civilní úředníci a eunuši věnující se vojenské kariéře. Armády nyní vedli úředníci věnující se i vojenským záležitostem, k nejpřednějším z nich patřili Chan Jung (1422–78), Wang Jüe (1426–99), Siang Čung (1421–1502) a Ma Wen-šeng (1426–1510).", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská reforma.", "content": "Čcheng-chua vzápětí po nástupu na trůn zavedl výběr důstojníků ve speciálních zkouškách. Více se však vojenské zkoušky rozšířily v 70. letech 15. století. Současně císař radikálně zreformoval vojenský výcvik pluků pekingské posádky. Dosud byli vojáci z provincií posíláni do tří velkých táborů, ve kterých probíhal výcvik pěchoty (v Táboru pěti armád), jízdy (v Táboru tří tisíc) a jednotek vyzbrojených střelnými zbraněmi (v Dělostřeleckém táboru). V květnu 1464 císař přikázal obnovit jednotný výcvikový sbor (existující už v letech 1449–1457) a rozdělit ho na dvanáct divizí po deseti tisících lidech. Vojáci sboru byli vybráni z více než 300 tisíc vojáků tří táborů, přespočetní se vrátili zpět do provincií.  Smyslem opatření bylo ve smíšených divizích naučit taktické souhře pěchotu, jízdu a jednotky vyzbrojené střelnými zbraněmi, předtím ve třech táborech cvičených samostatně. Celkové velení nad těmito divizemi měl markýz Sun Ťi-cung, fakticky po vojenské stránce divize vedl eunuch Liou Jung-čcheng, 73letý veterán Jung-leho časů. V každé divizi byl zástupcem velitele eunuch, jehož funkce se nazývala \"ťien-ťiang nej-čchen\", palácový dozorčí nad střelnými zbraněmi. Střelné zbraně byly totiž ostře hlídány císařovým nejdůvěryhodnějším personálem. Od poloviny 70. let byly (v důsledku vlivu Wang Č’a) divize kompletně pod velením eunuchů.  Nově vycvičený pekingský sbor se účastnil úspěšných kampaní na severní hranici – porážek Mongolů roku 1471, 1473 a 1480 a Džürčenů v letech 1467 a 1479. V bojích jeho vojáci získali reputaci krutých zabijáků, což v případě povstání v západním Šen-si roku 1478 vedlo k jejich uvedení do pohotovosti, ale na radu Pcheng Š’a zůstali v Pekingu; obával se totiž o civilní obyvatelstvo v případě jejich nasazení. Nicméně malé oddíly byly použity proti povstalým kmenům Jao v Kuang-si. V pozdějších letech sbor oslabil, když byl částečně využíván jako pracovní síla pro veřejné i soukromé práce, a stal se proto předmětem kritiky; v počátcích éry Čcheng-chua však byl silný a efektivní.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání a války v jihozápadním pohraničí.", "content": "Povstání Jaoů v Kuang-si v čele s kmenovým vůdcem Chou Ta-kouem nazrávalo od 50. let a vypuklo roku 1464. Současně se vzbouřili i Miaové a Čuangové. Centrum povstání bylo v horské krajině 120–160 km severozápadně od sídla prefektury Sün-čou (dnes Kuej-pching). Rebelové nepříjemně překvapili Číňany přenesením bojů z hor do hustě osídlených pobřežních oblastí Kuang-tungu. Povstání a pohyby vojsk se rozšířily i do jižního Chu-kuangu, Kuej-čou a Ťiang-si. Místní hodnostáři doufali, že Jaoy uklidní amnestií a dary. Ministr vojenství Wang Chung však rozhodl o rázné odpovědi. Jmenoval do čela expediční armády generála Čao Fua, vojsko však fakticky vedl jeho zástupce Chan Jung, nový guvernér Kuang-tungu. K dispozici měli 30 tisíc vojáků, včetně tisícovky obávaných mongolských jízdních lučištníků, a na 160 tisíc mužů místních sil. Roku 1466 Chan Jung ve dvou kolonách, které přitáhly od severu z Chu-kuangu a od západu z Kuang-tungu, zaútočil na jádro povstaleckého území a v sérii urputných bitev je dobyl. Pacifikace regionu trvala ještě několik let. Chan Jung, který zůstal na jihu do roku 1468, reorganizoval místní správu zřízením nového kraje v místě, posílením koordinace mezi úřady Kuang-tungu a Kuang-si a vtažením jaoských předáků do mingské správy.  Povstání Chou Ta-koua bylo nejsilnější vzpourou menšinových národů jihozápadu konce 15. století, ne však jedinou. Miaové se bouřili společně s Jaoy i v následujících letech různě po jihozápadní Číně. Na pomezí Kuej-čou a Chu-kuangu je opakovaně porážel generál Li Čen, který šířil mezi porobenými národy strach a hrůzu; pobil se svou armádou tisíce miaoských rebelů roku 1467 a znovu v letech 1475–1476. Na pomezí Kuej-čou a S’-čchuanu proběhlo jiné povstání v letech 1466–1468, k jeho potlačení byla vyslána armáda v čele s ministrem vojenství Čcheng Sinem. I zde se povstání opakovalo, v letech 1477–1480. Další série miaoských rebelií postihla v 60. a 70. letech jižní S’-čchuan a byla zadušena silou tamním guvernérem Čang Canem, který střídavě bojoval s Miaoy na jihu provincie a Tibeťany na severozápadu.  Bouřili se i Čuangové, kvůli používání otrávených střel obávaní bojovníci. V bojích s Chou Ta-kouem byli najati proti Jaoům, ale do konce 15. století se dvakrát postavili proti mingské vládě.", "section_level": 2}, {"title": "Ťing-siangské povstání.", "content": "Ťing-siangské povstání v letech 1465–1476 bylo největším čínským povstáním v 15. století a snad i největším sociálním otřesem mingského státu mezi občanskou válkou 1399–1402 a povstáním Li Š’-čchenga v závěrečných letech mingské doby. Jméno neslo po prefekturách Ťing-čou a Siang-jang v severozápadním rohu Chu-kuangu.  V raném mingském období byly prefektury Ťing-čou a Siang-jang prakticky pusté, ale od 30. letech 15. století se začala zalidňovat ilegálními přistěhovalci. V 60. letech severní Čínu a dolní a střední tok Jang-c’-ťiang opakovaně postihovaly hladomory. Počet uprchlíků v oblasti Ťing-siang žijících nezávisle na státu proto vzrostl na necelé dva miliony. Do čela se jim postavil Liou Cchung, který sjednotil drobné lupičské bandy, prohlásil se králem z Chan a začal vytvářet vlastní administrativu a organizovat desetitisícovou armádu. Vláda odpověděla vysláním vojsk v čele s veteránem ze severních hranic Ču Jungem, hrabětem z Fu-ning, a Paj Kuejem, ministrem prací. Ti roku 1465 shromáždili vojska z několika provincií, včetně oddílů Li Čena z Chu-kuangu, a rozdrtili povstání. Sám Liou Tchung padl do zajetí v létě 1466.  Problém se slabostí úřední správy zůstal, a když se do regionu roku 1470 kvůli hladomoru nahrnulo dalších 900 tisíc lidí, vypukla nová vzpoura. K potlačení povstání byl vyslán Siang Čung, tehdy hlavní cenzor. V provincii Chu-kuang sebral, s pomocí Li Čena, 250tisícovou armádu. S ní rebelii rozdrtil, přičemž nechal stovky lidí popravit, tisíce poslat do vyhnanství a 1,5 milionu navrátit do jejich domovin.  Lidé se však do regionu začali vracet a v létě 1476 se opět vzbouřili. Tehdy vláda vyslala do oblasti k prozkoumání sociálních a hospodářských podmínek cenzora Jüan Ťiea a v metropoli se rozvinula živá diskuze o možnostech řešení problému. Vláda se rozhodla řešit problémy pomocí sociálních a organizačních opatření v regionu a pověřila Jüan Ťiea jejich zavedením. Jüan Ťie uznal práva přistěhovalců na jimi obdělávané pozemky a zaregistroval přes 113 tisíc rodin s 438 tisíci členy. Na jeho návrh bylo zřízeno několik nových okresů a koncem roku 1476 i nová prefektura Jün-jang. V sídle nové prefektury vzniklo obranné vojenské velitelství s kompetencí i pro přilehlé okresy sousedních provincií. Za rok práce se mu podařilo zavedením řádné správy stabilizovat situaci a uklidnit region.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika a pokus o dobytí Chami.", "content": "Mingská přítomnost za hranicí vlastní Číny byla jen formální, omezovala se na udělování titulů, hodností a obchodních privilegií, bez zasahování do života dotčených útvarů. Státy a kmeny na sever a severozápad od mingské Číny měly zájem o styky a obchod s Mingy; početnost i frekvence tributních poselstev proto rostla. K nevoli Číňanů ale Mongolové neváhali s nájezdy, kterými si chtěli vynutit rozšíření obchodu a více železa, zrna, řemeslných výrobků a luxusního zboží. Mingské tituly mohly podpořit legitimnost vlády obdařených, přinášely právo na obchod ve formě tributních vztahů a mingská vláda se mohla cítit zavázána k diplomatické a vojenské pomoci dotyčným. Neplynula z nich však žádná úřední moc vůči poddaným, jako ve vlastní Číně. Ani Číňané neměli iluze o své moci v severních stepích, nepromeškali však žádnou příležitost k rozšíření svého vlivu a prestiže.  Za Čcheng-chuy se mingské zájmy ve střední Asii omezily na pokus o získání kontroly nad Chami, městem na Hedvábné cestě v dnešním Sin-ťiangu. Jeho ujgurští vládci vyznávali islám; uznávali mingskou svrchovanost a od mingských císařů obdrželi titul \"wang\" (král). Vládce Chami byl začátkem 70. let 15. století zabit knížetem přišlým z Mongolistánu, který se prohlásil sultánem Turfanu a vzápětí se dostal do války s „pohanskými“ (tj. nemuslimskými) Ojraty. Boje probíhaly na severozápadě jeho území v údolí Ili. V Pekingu zatím ministři diskutovali, zda střety a neklid v Chami vyřešit vojensky nebo diplomaticky (přerušením styků).  Roku 1473 se Mingové pokusili dosadit do Chami starou vládu. Bylo vysláno malé čínské vojsko podpořené dvěma mongolskými kmeny (největšími z mingských spojenců žijících mezi Čínou a Chami). Mongolů bylo 30 tisíc. Ale když spojenci došli k Chami, zjistili, že je nepřátelská armáda obešla, načež se Mongolové stáhli k obraně svých domovů. Osamocený čínský oddíl byl Turfanci snadno zlikvidován. Opětovně se začali Číňané do poměrů v Chami vměšovat až od začátku 90. let 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Mongoly a Džürčeny.", "content": "V Mandžusku tamní džürčenští kmenoví náčelníci, kterých bylo 384, drželi formální mingské tituly velitelů pluků (\"wej\"). Obnovení mingské vojenské moci Čcheng-chua využil k útokům na Džürčeny v letech 1465 a 1479. Tažení proběhla s pomocí korejských vojsk a uspěla, když oslabila ťienčouské džürčenské kmeny a zanechala je rozdělené až do počátku 17. století.  Vzhledem k nejasné a proměnlivé politické situaci v Mongolsku o ní měli Číňané jen mlhavé představy. Mongolové byli v druhé polovině 15. století rozděleni na Urianchajce severně a severovýchodně od pekingské oblasti, tümedské Mongoly severně od Šan-si a ordoské Mongoly v Ordosu severně od Šen-si. Obyvatelstvo dnešního Mongolska žijící za těmito skupinami Číňané označovali za Tatary. A konečně na severozápadě podél čínsko-mogolské hranice a Hedvábné stezky se rozkládala řada malých knížectví. Ze všech mongolských skupin byli Urianchajci nejstabilnější a nejtěsněji spojeni s Mingy.  Roku 1468 povstali Mongolové v Ku-jüanu, jednom z pohraničních velitelství ležícím na půl cestě mezi Si-anem a Lan-čou. Tamější Mongolové zde byli usazeni od konce 60. let 14. století a podléhali vlastním dědičným náčelníkům. V červnu 1468 z nejasných příčin povstali, opevnili se v horách severně od města a rozdrtili místní mingské oddíly. Poté vláda na místo vyslala armádu v čele se Siang Čungem a Ma Wan-šengem, tehdy hlavním cenzorem sloužícím jako guvernér Šen-si. Na podzim 1468 armáda zaútočila a během několika měsíců rebely zlikvidovala, poslední počátkem roku 1469.  Incident v Ku-jüanu u části pekingských hodnostářů vzbudil obavy z Mongolů usazených na čínském území a jejich eventuálního spojení s Mongoly za hranicí a dokonce i s Tibeťany. Současně totiž (roku 1468 i 1469) útočili nájezdníci z Mongolska na Jü-lin. Velitelé reorganizované pekingské posádky zdůrazňovali nebezpečí. Toužili totiž po boji, aby mohli vyzkoušet své oddíly a získali kořist a slávu. Proti nim se postavili velcí sekretáři Pcheng Š’ a Šang Lu, kteří namítali, že rebelie je poražena.  Vyřešení situace dostal za úkol Wang Jüe, nejschopnější ze stoupenců válečné strany spojených s eunuchy a dvořany, přeložený koncem roku 1469 do Jü-linu. Roku 1470 v sérii bitev porazil mongolské nájezdníky. Paj Kuej, oponent válečné strany a nyní ministr vojenství, poslal na místo Jü C’-ťüna jako guvernéra (v úřadě zůstal do roku 1477). Jü C’-ťün spolu s Wang Jüem stabilizoval situaci. Zatímco Wang porážel Mongoly v poli (v letech 1471 a 1473), Jü naplánoval výstavbu obranné zdi v Ordosu. Vláda v obavě z nákladů na stavbu váhala a dala svolení až po třech letech, roku 1474. Poté 40 tisíc vojáků během několika měsíců postavilo 1777 \"li\" (1000 km) dlouhou zeď vysokou 9 metrů a s množstvím věží a dalších podpůrných staveb. Zeď se osvědčila při velkém útoku v létě 1482.  Mongolské nájezdy nicméně pokračovaly i poté. Koncem 15. století mongolskou sílu částečně obnovil Batü Möngke, od roku 1483 veliký chán Mongolů. Pod jeho vedením Mongolové obnovili útoky na čínské území a mingská vítězství ze 70. let 15. století tak přišla vniveč.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a význam.", "content": "Čcheng-chua zemřel 9. září 1487. Je pohřben v mauzoleu Mao-ling (). Obdržel posmrtné jméno Čchun chuang-ti () a chrámové jméno Sien-cung (). Nastoupil po něm jeho nejstarší žijící syn Ču Jou-tchang, známý jako císař Chung-č’.  Ve vojenských i civilních záležitostech je císař hodnocen kladně za to, že následoval rady schopných politiků jako byli Li Sien a Pcheng Š’. Rozbroje mezi regionálními klikami úředníků nepřevýšily únosnou míru. Politicky a kulturně byla éra Čcheng-chua obdobím přechodu – dobou vzestupu dominance civilních úředníků nad vojáky, růstu vlivu jižanů, posunu kulturního centra z Ťiang-si na dolní tok Jang-c’-ťiang.  Císař však nemůže být zbaven odpovědnosti za prodej úřadů klikou kolem paní Wan a eunuchů, mnoho z takto jmenovaných byli jeho oblíbenci. Císařova opatrnost a flegmatičnost sice bránila jeho úplnému ovládnutí kýmkoliv, nicméně paní Wan a někteří eunuchové zneužívali jeho přízeň k osobnímu obohacování.  Přesto byla jeho vláda jedním z nejlepších období mingské historie. Excesy eunuchů byly vyváženy dlouhodobými klady, z nichž nejvýznamnějším bylo proniknutí na území kmenů Jao v Kuang-tungu a Kuang-si, což zabezpečilo údolí Západní řeky a některých jejích přítoků pro dopravu a osídlení. Podobně expedice roku 1465 proti domorodcům jižně od Lu-čou v S’-čchuanu eliminovaly hrozbu pro dopravu na Jang-c’-ťiang. Vojenské reformy posílily armádu za současného zvýšení vlivu eunuchů, kteří byli zpravidla přinejmenším druzí ve velení. V několika útocích byli oslabeni Džürčeni, kteří poté nebyli závažnou hrozbou po celé století. Vybudování 1000 km dlouhé Velké zdi v Šen-si roku 1474 zajistilo obranu proti Mongolům v ohbí Žluté řeky.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovny, potomci.", "content": "Císař Jing-cung měl celou řadu manželek, titul císařovny nosily dvě z nich z nich, po císařově smrti ho obdržely další dvě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Čcheng-chua (; 9. prosinec 1447 – 9. září 1487) vlastním jménem Ču Ťien-šen (), od roku 1457 Ču Ťien-žu () z dynastie Ming vládl v letech 1464–1487 mingské Číně. Nastoupil po svém otci, císaři Jing-cungovi. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Úplné změny“, \"Čcheng-chua\". Název éry je používán i jako jméno císaře.", "tgt_summary": "The Chenghua Emperor (; 9 December 1447 – 9 September 1487), born Zhu Jianshen, was the ninth Emperor of the Ming dynasty, reigned from 1464 to 1487. His era name \"Chenghua\" means \"accomplished change\".", "id": 2426871}
{"src_title": "Považský hrad", "tgt_title": "Považský hrad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Považském hradu pochází z roku 1316, kdy byl uváděn jako Bystrický hrad v držení Matúše Čáka Trenčianského. V roce 1458 jej král Matyáš daroval Podmanickovcům (známí jsou hlavně Ján a Rafael). Noví majitelé opravili všechny objekty a hrad rozšířili. Velký požár v roce 1543 těžce poškodil jednotlivé stavby. Při opravě byly pozměněny některé architektonické prvky a hrad byl rozšířen o podhradí. Podmanickovcům patřil hrad až do jejich vymření v roce 1558. Další majitelé, Balassovci, adaptovali starý palác a provedli další opravy ostatních budov. Navzdory opravám v roce 1631 opustili nepohodlný hrad a přestěhovali se do nového renesančního zámečku pod hradem. V roce 1684 obíhalo hrad vojsko císaře Leopolda I., když jej krátce předtím obsadila thökölyovská vojska. Z obavy, aby sa nestal sídlem povstalců jej císař nechal v roce 1698 zničit. Zdejší panství v roce 1895 koupil baron Popper.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Nejstarší částí hradu byla věž, stojící na nejvyšším bodě skalnatého vrcholu a gotický palác. Velké podhradí oválného tvaru obklopovala hradba, která chránila ze severovýchodu dvě hranolovité věže. Přístupová cesta, vedoucí na hrad ze severovýchodu, je v terénu dodnes viditelná. Vstupní bránu chránila hranolovitá věž s barbakanem.  Částečně se dochovaly zdi paláce, věží a opevnění. Na paláci jsou viditelné otvory oken, místy se zachovanými renesančními římsami. Z bývalých hospodářských budov, postavených na nádvoří, jsou viditelné pouze části zdí, případně jejich základy. V některých prostorách se nacházejí zbytky renesančních kleneb.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Přístup na hrad je možný přes Považské Podhradie, místní část Považské Bystrice, 4 km na sever od centra města, na pravém břehu Váhu pod zříceninou hradu (původně byla obec především sídlem hradního služebnictva). Jezdí sem městská hromadná doprava z autobusového nástupiště v Považské Bystrici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Považský hrad je zřícenina středověkého hradu v katastrálním území města Považská Bystrica. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1316, kdy byl v rukou Matúše Čáka Trenčianského, tzv. pána Tater a Pováží.", "tgt_summary": "Považský hrad (other names: \"Hrad Bystrica\", \"Bystrický hrad\", \"Vágbeszterce vára\", \"Waagburg\", \"Bistrizza\", \"Bestruche castrum\") is a ruin of medieval castle on the right side of the river Váh, near Považská Bystrica in Slovakia. It is thought to be the essential part of silhouette of Považie and Upper Váh region especially. It is built on a cliff 497 meters above sea level. It was one of the most important castles guarding the valley of the river Váh. At the peak of its fame it was home of around 400 people. It is famously known as an \"eagles nest\" of the important Hungarian noble family of Podmanitzky.", "id": 10833}
{"src_title": "Wolkersdorf im Weinviertel", "tgt_title": "Wolkersdorf im Weinviertel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se skládá z katastrálních území Wolkersdorf, Obersdorf, Münichsthal, Pfösing a Riedenthal. V roce 1969 byl městys Wolkersdorf povýšen na město.", "section_level": 2}, {"title": "Sousedící obce.", "content": "Na severu je Hochleithen, severovýchodně Bad Pirawarth, východně, Groß-Schweinbarth, jihovýchodně BockfließAuersthal, na jihu je GerasdorfPillichsdorf, jihozápadně Großebersdorf, západně Harmannsdorf a severozápadně Ulrichskirchen-Schleinbach.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Podle sčítání lidu žilo zde v roce 1971 4.669 obyvatel, v roce 1981 5.062, v roce 1991 mělo město 5.696 a v roce 2001 zde žilo 6.191 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "První, avšak sporná zmínka o Wolkersdorfu je z roku 1170, ta připomínala výročí místa. V darovací smlouvě z roku 1186 a v dalších desetiletích je v mnoha dokladech zmíněna existence Wolkersdorfu. Podle pověsti dostal \"Wolkersdorf\" název podle jména šlechtice jménem Wolfger, který postavil \"pevnost Wolfgersdorf\". Toto z počátku historií přijaté pojmenování je dnes velmi zpochybňováno. Pravděpodobnější se jeví, že název Wolkersdorf přinesli na stávající místo Frankové. To vysvětluje, že také pojmenovali okolní místa jmény Wolkersdorf, Mistelbach, Falkenstein, Drosendorf, Retz a Retzbach. K tomu jsou místa úzce propojená s existujícími Franky, zejména s purkrabím z Norimberku, který po delší dobu držel lénem Wolkersdorf.  Zámek (\"Pevnost Wolfgersdorf\") byl postaven jako vodní obranná věž a po staletích několikrát změnil majitele i jeho funkci. Krátkou dobu sloužil také jako lovecký zámek. Dnes je ve vlastnictví města Wolkersdorf.  Dnešní \"Kellergasse\" byla dříve součástí císařské cesty (Kaiserstraße). Po tisíciletí to byla jediná spojovací cesta mezi Baltem a Jadranem. Byla nejen koridorem mezi Pobaltím a Středozemním mořem, ale spojovala císařské hlavní město Vídeň a Čechy. V tomto úseku cesty byla důležitá přeprava pošty, doprava potřeb jako sukna, soli a lněného zboží ale především sloužila obchodu s vínem. Víno z Wolkersdorfu se dováželo až na ruský carský dvůr.  Ludwig Anzengruber napsal svou vesnickou komedii \"Der G'wissenswurm\" roku 1874 v dřívějším zdejším hostinci \"Zum goldenen Strauß\".  Revolucionář Ernst Franz Salvator von Violand žil od roku 1848 na útěku ve Wolkersdorfu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Z nádraží Wolkersdorf na východní dráze se dostaneme rychlodráhou linky S9 a S15 v intervalu 4x v hodině do Vídně. Také s linkou S2 2x v hodině do okresního města Mistelbachu a do termálních lázní Laa an der Thaya. Další nádraží na východní dráze je v katastrálním území Obersdorfu. Zde končí Stammersdorferská místní dráha. Přes nádraží v Oberdorfu jezdí také rychlodráha. S vlaky místní dráhy se dosáhne 2x v hodině do Groß-Schweinbarthu, jako i jednou za hodinu do Sulz im Weinviertelu.  Kromě toho jezdí několik autobusových linek, které spojují Vídeň o okolní obce. Do konce roku 2008 jezdil mimo to autotaxi v rámci města Wolkersdorfu.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Wolkersdorf leží přímo na brněnské silnici B7. Také je tu nájezd na severní dálnici A5 na jihu Wolkersdorfu je dosažitelný \"Ulrichskirchen\" a \"Wolkersdorf-sever.\"", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve Wolkersdorfu je průmyslová zóna \"Industriezentrum NÖ Nord\", které zahrnuje \"Wolkersdorf Ost\", \"Wolkersdorf West\" jakož i Eco Plus-prùmyslový park. Sídlí zde známé firmy \"Manner\", \"Kotányi\" nebo tu mají i svá ústředí. Další podniky tu mají své pobočky: Akkutron, Beltec, CE Services, Herz Austria, Kramess, Malik, Ölz, Papier Mettler, Regber, Schwölberger a Luwa-Dessous.  Nezemědělských pracovišť bylo v roce 2001 330. Zemědělských a lesních pracovních míst zde bylo v roce 2001 121. Počet výdělečně činných osob v bydlišti bylo podle sčítání obyvatel v roce 2001 2.888, co představuje 47,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Wolkersdorf im Weinviertel v Dolním Rakousku leží na jihu okresu Mistelbach, nedaleko spolkového hlavního města Vídně a je známo také jako brána k Weinviertelu. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Wolkersdorf im Weinviertel is a town in the district of Mistelbach in the Austrian state of Lower Austria. It is situated in the Weinviertel, about 15 km north of Vienna, on the main road from Vienna to Brno (European route E461). The municipality consists of the subdivisions Wolkersdorf, Riedenthal, Pfösing, Obersdorf and Münichsthal. It was elevated to town status in 1969.", "id": 1891913}
{"src_title": "Sladký život na moři", "tgt_title": "The Suite Life on Deck", "src_document": [{"title": "Přehled dílů.", "content": "Poznámka: Zcela první vysílání seriálu proběhlo ve Spojeném království 18. září 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Dne 4. února 2008, bylo oznámeno, že Disney Channel vytvořil nové moderní pokračování sitcomu od Disney Channel \"Sladký život Zacka & Codyho\". Oznámení provedl Gary Marsh, prezident společnosti Disney Channel. On řekl, „Naše publikum nám jasně ukázalo, že po 88 dílech, \"Sladkého života Zacka a Codyho\" zůstal jedním z jejich oblíbených situačních komedií vůbec. Tak jsme se rozhodli najít nový způsob, jak vrátit Zacka, Codyho, London a pana Mosebyho žít nový „Sladký život“ v novém prostředí - tentokrát na palubě luxusní výletní lodi.“ Původních tvůrců Danny Kallise byl vyzvána k práci na pokračování. Prvky z původního seriál zůstávají stejné, i když místo je zcela jiné.  V prosinci 2008, bylo ohlášeno, že se seriál vrátí ve třináctidílné druhé řadě. Dne 11. května 2009, Disney vydal tiskovou zprávu, že druhá řada byla rozšířena o další díly. Gary Marsh, prezident Disney Channel Worldwide řekl, „S prodloužením druhé řadě se stane obsazení a celá řada Sladkého života nejdelším seriál v historii Disney Channelu s 138 půlhodinovými díly. Jsme nadšeni za ně a za jejich brilantní produkční tým, který tento seriál umožnil.“  Od roku 2011 drží řada \"Sladký život\" rekord (162 dílů) s nejdéle vysílaným seriál a s nejdéle vysílaný seriál se stejnými postavami.", "section_level": 2}, {"title": "O seriálu.", "content": "Seriál se odehrává na palubě lodi S.S. Tipton, toho času majetku pana Tiptona. Novým manažerem lodi se stává známý Marion Moseby (Phill Lewis). Na lodi se chystá jedinečný projekt „Škola Sedmi moří“, do kterého pan Tipton přihlásí svou přihlouplou dceru London Tiptonovou (Brenda Song). Jenže také Carey Martinová (Kim Rhodes) se rozhodne, že svá patnáctiletá dítka-dvojčata Zacka (Dylan Sprouse) a Codyho (Cole Sprouse) přihlásí do stejného projektu, z čehož pan Moseby rozhodně radost nemá. Přichází také nová postava do děje Bailey Pickettová (Debby Ryanová), která se vydává nejprve za chlapce. Později se zjistí, že Bailey je dívka, a z prvního okamžiku se do ní Cody zamiluje. Hned v prvním díle také dojde k ubytování: Zack získává soukromý pokoj, Cody ke své nelibosti získává obtloustlého spolubydlícího Woodyho Finka (Matthew Timmons). London zdrcená tím, že nezískala nadstandardní kajutu nakonec přijímá jako spolubydlící Bailey. Ve druhé řadě přibude spolubydlící i Zackovi, když přijde Marcus Little (Doc Shaw).", "section_level": 2}, {"title": "S.S. Tipton.", "content": "S.S. Tipton je výletní loď patřící otci London Tipton. Loď se poprvé zmínila v díle „Let Us Entertain You“ seriále \"Sladký život Zacka a Codyho\". Na rozdíl od ostatních výletních lodí zahrnuje také školu - Škola Sedmi moří, což je běžné místo na lodi, jako je také horní paluba, lobby, chodby mimo učebny a pokoje studentů. Ve třetí řadě se ještě přidal Vodní sál, nově zrekonstruovaný prostor na lodi, což hned nahradilo hlavní palubu při setkávání studentů (i když se horní paluba dále normálně používá). Existují i další místa na \"S.S. Tipton\", které byly zmíněny, ale nikdy nebyly viděny, jako jsou další paluby, golfové hřiště, kde kapitán tráví většinu času. V crossover díle se seriálem \"Kouzelníci z Waverly\", v díle „Blízké setkání“ pan Moseby sám řekl, že loď váží přibližně 87 tisíc tun. Po událostech v díle „Maturita na lodi“ byla loď S.S. Tipton prodaná a později byla demontována.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Dne 20. září 2010, oznámil Disney Channel, že je ve výrobě film na motivy seriálů \"Sladký život Zacka a Codyho\" a \"Sladký život na moři\". Film \"The Suite Life Movie\" měl premiéru ve Spojených státech amerických a Kanadě 25. března 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Crossover.", "content": "Sladký život na moři měl jediný crossover s názvem \"Kouzelníci na moři s Hannah Montanou\", který měl v Americe premiéru 17. července 2009 na Disney Channel. Premiéru sledovalo 10,6 milionů diváků v USA. U nás měl speciální díl premiéru 22. října 2011. Premiéra zbylých dvou související dílů není známa.  Zack a Cody společně s panem Mosebym si zahráli v crossover díle se seriálem \"Jsem v kapele\" s názvem Rockeři na moři, kde se skupina Iron Weasel dostanou na loď a požádají o pomoc Zacka a Codyho, když se je snaží chytit pan Moseby.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bailey a Cody.", "content": "Od první chvíle, kdy Cody zjistí, že Bailey je dívka, se do ní zamiluje. Vytvoří tzv. šestiměsíční plán, díky kterému se do něj má Bailey zamilovat také. Na konci první řady se to konečně povede, když Cody sežene lístky na beznadějně vyprodaný koncert Hannah Montany a Bailey mu věnuje polibek. Ve druhé řadě vztah neustále překonává různé překážky: jednou to jsou „lži“, poté dolézavost Zacka, Codyho flirtovací úlety nebo jeho neschopnost. Oba ale vše překonají a s nadšením se chystají na oslavu svého ročního výročí v Paříži. Shodou špatných náhod a několika nedorozumění místo romantiky vznikne obrovská hádka a nakonec se rozejdou. V první polovině třetí řady oba trpí ze ztráty toho druhého. Bailey odjíždí do Kettlecornu, kam později odjíždí i Cody, kde se jí snaží vyznat lásku a přimět jí, aby se k němu vrátila. Nakonec se mu to povede a s Baileným „Nikdy jsem tě nepřestala milovat,\" se vrací zpět na S.S. Tipton, opět jako pár. V posledním díle seriálu se Cody dozví, že nebyl přijat na Yale, Bailey ale přijali. Ta nejprve nikam bez Codyho nechce, protože je pro ní důležitější než Yale, nakonec jí Cody přemluví, se slovy „To není sbohem,“ se rozloučí a žijí si dál svůj sladký život. V patnáctém díle třetí řady „Vánoční koleda“, kde se London dostane do budoucnosti můžeme vidět, že Cody a Bailey spolu zestárnou.", "section_level": 2}, {"title": "Zack a Maya.", "content": "Na loď přijíždí nová dívka, Maya. Zackovi se hned začne líbit, pozve jí na rande, ale ona ho odmítne. Ať chce či nechce, musí si přiznat, že se do Mayi zamiloval a na Codyho radu se stává jejím kamarádem. Pořád si ale přeje být něčím víc. Poté, co jim v Londonině ponorce dochází vzduch a zbývá jim jen pár minut života, Maya konečně přiznává, že se jí Zack líbí. Vše dobře dopadne a Zack s Mayou jsou pár. Vše vypadá skvěle, Zack je pořád naprosto zamilovaný, ale i on poprvé zjistí, jaké to je, když vám někdo zlomí srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Pan Moseby a slečna Tutweillerová.", "content": "Již od začátku je vidět, že pan Moseby má o slečnu T. zájem. Ani jeden z nich nemá v lásce příliš štěstí. Zatímco slečna si stále hledá nové partnery a vždy doufá, že je to ten pravý, Moseby už jakékoliv vztahy vzdal. Během seriálu se z nich stanou dobří přátelé. V epizodě „Myslíte, že umíte randit?“ je vidět, že v teenagerském věku oba patřili mezi „nuly“. V tomto díle také dojde k hádce, která je později ještě více sblíží. V díle „Divadelní hra“ Zack zjistí, že se Mosebymu Emma líbí snaží se mu na oko pomoci ji okouzlit, ve skutečnosti ho zesměšňuje. Na konci dílu se však pan Moseby postaví současnému příteli slečny, který jí ublíží. V poslední epizodě požádá Marion Moseby Emmu Tutweillerovou o ruku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sladký život na moři nebo též Sladký život na palubě (v anglickém originále The Suite Life on Deck) je americký televizní seriál, který vysílal Disney Channel od 26. září 2008 do 6. května 2011 v USA a od 4. října 2010 do 15. prosince 2013 byl vysílán v Česku. Je to sequel/spin-off ze seriálu z dílny Disney Channel \"Sladký život Zacka a Codyho\". Seriál sleduje život dvojčat Zacka a Codyho Martinových a hotelové dědičky London Tiptonové v novém prostředí lodě S.S. Tipton, kde navštěvují školu sedmi moří společně s Bailey Pickettovou, zatímco pan Moseby spravuje loď. Loď cestuje po celém světě se zastávkami v zemích jako je Itálie, Řecko, Indie, Švédsko, Francie a Spojené království, kde postavy zažívají různé dobrodružství a situace.", "tgt_summary": "The Suite Life on Deck is an American teen sitcom that aired on Disney Channel from September 26, 2008 to May 6, 2011. It is a sequel/spin-off of the Disney Channel Original Series \"The Suite Life of Zack & Cody\". The series follows twin brothers Zack and Cody Martin and hotel heiress London Tipton in a new setting, the SS \"Tipton\", where they attend classes at Seven Seas High School and meet Bailey Pickett while Mr. Moseby manages the ship. The ship travels around the world to nations such as Italy, France, Greece, India, Sweden and the United Kingdom where the characters experience different cultures, adventures, and situations.", "id": 884787}
{"src_title": "Ketové", "tgt_title": "Ket people", "src_document": [{"title": "Etnonymum.", "content": "V dobách imperiálního Ruska se pro celou skupinu nepříbuzných národů žijících v oblasti kolem řek Obu a Jeniseje používalo označení \"Osťáci\", turkické slovo označující cizince. Později začali být rozlišováni na \"obské Osťáky\", dnes známé jako Chanty, a \"jenisejské Osťáky\", tedy Kety. Samotné jméno \"Ket\", v ketštině prostě „člověk“, vstoupilo v oficiální platnost v 30. letech 20. století, kdy se v Sovětském svazu začala hojněji užívat autoetnonyma, tedy označení národů v jejich vlastním jazyce.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Dnešní Ketové jsou posledními přežívajícími příslušníky kdysi rozsáhlé skupiny národů obývajících rozsáhlé území na jihu střední Sibiře. Ostatní, jižněji žijící národy této skupiny byly asimilovány okolními (Rusy, Evenky, Chakasy) v průběhu 17.–19. století.  Předci Ketů doputovali do dnešního území z jižněji ležících oblastí. Legendy vypráví o dávném útěku před „horskými lidmi“ (\"Tystad\") přes vysoké pohoří na sever do tajgy; nejpravděpodobnějším místem konání této události jsou Sajany na rusko-mongolské hranici. O jižním původu svědčí také celá řada starých místních názvů na jihu Sibiře; většina hydronym (jména řek) v této oblasti pochází právě z ketského jazyka. Dalším zajímavým argumentem je tradiční ketský oděv, na rozdíl od okolních kmenů v tajze nosili Ketové volné kaftany, teprve později dodatečně přizpůsobené drsnému severskému podnebí.  Počátkem 17. století dobyli oblast ruští kozáci a uvalili na Kety povinnost platit daně. Marně se stavěli na odpor, jejich luky a šípy nemohly ruským zbraním konkurovat. Aby se okupanti pojistili proti hromadným vzpourám, proběhly rozsáhlé deportace, které narušily tradiční vysoce organizovanou strukturu společnosti.  Za každého člověka bylo nutné ročně odevzdat úřadům 5–12 sobolích, veverčích nebo jiných kožešin. Protože výše odváděných dávek závisela jen na libovůli úředníků, upadlo brzy mnoho Ketů do dluhů. Mnoho z nich zahynulo hladem, jiní na následky nemocí přivezených z Evropy (neštovice, břišní tyfus, chřipka), které se šířily formou epidemie. V 19. století byl národ natolik zdecimován, že již nebyl schopný samostatné existence nezávislé na ruském zásobování.  Příchod sovětské éry znamenal konec nomádského způsobu života. Ketové byli nuceni se usadit v trvalých sídlech budovaných po sovětském vzoru. Vznikaly zde kolchozy, kde se chovali sobi a dobytek a pěstovala zelenina; staleté stravovací návyky byly vytlačované ruskými, lidé si zvykli kupovat potraviny v obchodech. Stejně tak i ostatní ruská kultura (například odívání, hygiena) byla předkládána jako pokroková. Děti začaly chodit do škol, na nižším stupni probíhala výuka nejdříve v ketštině, od 50. let výhradně rusky. Rusifikace proběhla prakticky ve všech oblastech denního, kulturního i společenského života.  Podle sčítání lidu v roce 2002 žilo v Rusku 1494 lidí ketské národnosti (pro srovnání: v roce 1989 se ke své národnosti přihlásilo 1113 Ketů). Ketštinu jako svůj jazyk uvedlo 485 z nich, což je patrně značně nadhodnocený odhad. Sociolingivistické průzkumy probíhající v letech 1999–2005 ukazují, že ketsky mluví dohromady necelých 150 obyvatel, z toho zdaleka ne všichni plynule.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Ketština, tradiční jazyk Ketů, je posledním přežívajícím členem jenisejské jazykové rodiny, u níž byla prokázána příbuznost se severoamerickou jazykovou rodinou Na-Dené. Podle současných znalostí tak ketština zůstává jediným jazykem dokládajícím pleistocénní migraci člověka z Asie do Ameriky. Zejména v průběhu 20. století však proběhla výrazná asimilace ketského obyvatelstva Rusy a ketštinu tak dnes ovládá jen několik desítek lidí, převážně starší generace.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podobně jako u většiny domorodých sibiřských kmenů byl hlavním kmenovým náboženstvím šamanismus. Šaman zastával jak funkci kněze, tak i léčitele. Za účasti svých pomocných duchů zprostředkovával spojení světa živých se světem duchů a předků. Duch \"Es’\" představoval nebe, mužský princip a dobro, zatímco jeho žena \"Hosedam\" (\"Qosedam\") ztělesňovala zemi, ženský princip a zlo a připisoval se jí původ všech nemocí a neštěstí. Mezi Kety panoval po Sibiři rozšířený kult uctívání medvěda, kromě toho měla každá menší skupina své posvátné zvíře, které bylo zakázáno zabíjet.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční styl života.", "content": "Hlavním způsobem obživy Ketů byl lov zvěře, rybolov a obchodování s kožešinami. Svou kořist (zejména divoké kachny, veverky) lovili dřevěnými šípy s otrávenými hroty, jako jed používali zkažený rybí olej. Ve srovnání s okolními národy tajgy (zejména Samojedy) probíhal chov sobů jen v omezené míře a vždy pouze jako doplněk k primárnímu lovu a sběru.  Tradičním ketským letním obydlím byly obytné lodě s plochým dnem zvané \"ilimka\" (na obrázku) a čumy, kryté plstí nebo pláty kůry, zvané \"qus\". Zimu přečkávali v zemnicích zvaných \"banggus\"; ženy s dětmi zůstávaly uvnitř, zatímco muži chodili na lov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ketové (ketsky \"Ostygan\", rusky \"Кеты\") jsou sibiřský národ v současnosti obývající malé území v Krasnojarském kraji podél středního toku Jeniseje. Dříve než byli rozpoznáni jako samostatný národ, používalo se pro ně a některá další etnika společné označení \"Osťáci\", pro samotné Kety pak jenisejští Osťáci.", "tgt_summary": "Kets (; Ket: Ostygan) are a Yeniseian people in Siberia. In the Russian Empire, they were called Ostyaks, without differentiating them from several other Siberian peoples. Later they became known as \"Yenisey ostyaks\", because they lived in the middle and lower basin of the Yenisei River in the Krasnoyarsk Krai district of Russia. The modern Kets lived along the eastern middle stretch of the river before being assimilated politically into Russia between the 17th and 19th centuries. According to the 2010 census, there were 1,220 Kets in Russia.", "id": 2462652}
{"src_title": "Neokonfucianismus", "tgt_title": "Neo-Confucianism", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Neokonfucianismus se vyvinul z učení konfucianismu, jehož počátky sahají do 6. století př. n. l. do dob Konfucia. Po Konfuciově smrti je jeho učení dále rozvíjelo s těšilo se výsadnímu postavení u prostých obyvatel Číny i čínského císařského dvora. S příchodem mahájánového buddhismu do Číny počátkem našeho letopočtu začal konfucianismus na svém postavení ztrácet – buddhismus oproti konfucianismu totiž nabízel svým stoupencům jednak možnost příštího zrození a tudíž život po smrti, a jednak umožňoval vstup do mnišského stavu ženám a mladším synům, kteří by se jinak nemohli vymanit z pevně dané společenské hierarchie založené na Konfuciově učení. Vedle buddhismu se v prvních stoletích našeho letopočtu začal masově šířit i taoismus a konfucianismus tak na čas ustoupil do pozadí.  Proti masovému rozšíření buddhismu se však brzy začal stavět část úřednictva, která se obávala dalšího oslabování pozic konfucianismu (a tím i narušení výsadního postavení úřednického aparátu). Koncem 40. let 9. století přitom nastal vrchol těchto snah. zejména díky konfuciánskému úředníku Chan Jüovi začal být buddhismus a taoismus tvrdě potlačován. I díky tomuto silnému oslabení pozic taoismu a buddhismu byla připravena živná půda pro opětovný návrat konfucianismu k moci.", "section_level": 1}, {"title": "Ču Si.", "content": "John K. Fairbank vidí počátek neokonfuciánství v době, kdy Džurčeni svrhli Severní Sungy. V této době totiž působili a svá díla napsali jedni z hlavních učenců neokonfuciánství, kterým se však dostalo širší pozornosti a uznání v době, kdy na scénu nastupuje Ču Si. Ču Si, rodák z dnešní provincie Fu-ťien, byl za své radikální výstupy proti neschopné úřednické aparatuře několikrát trestán, mimo jiné ho stihlo i vyhnanství. Stal se významným učencem tehdejší doby, dle Josepha S. Wua byl Ču Si nejvýznamnější učenec čínského filozofického myšlení od dob Konfucia. Své učení zaznamenal do množství spisů, k nejvýznamnějším patří \"Čtyři knihy\"; tento spis obsahuje texty a rozsáhlé analytické komentáře spisů \"Velké učení\", \"Učení středu\", Konfuciových \"Hovorů\" a \"Meng-c\"'.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Ču Si ve své nauce spojil jednak různorodé proudy neokonfuciánských myšlenek a jednak k nauce tradičního konfucianismu „přidal“ některé další prvky buddhismus a taoismu. Základní princip neokonfucianismu tvoří nauka o li, čchi a tchaj-ťi. Zatímco čchi je materiální princip všech věcí (i živých bytostí), li je podstata, idea, která existenci těchto věcí provází. Zatímco čchi má každá věc jedinečné (např. každý strom je jiný – jeden větší, další menší apod.), li je pro jednotlivé druhy věcí totožné (např. li stromu bude stejné i pro další strom). Zatímco li určuje ráz, povahu věci, čchi dává každé věci jedinečnou formu. Pojem tchaj-ťi (většinou překládáno jako „nejvyšší nejzazší“) pak dotváří obraz makrokosmu – jedná se o všeprostupující princip řídící celý vesmír. Koncept tchaj-ťi je blízký konceptu tao v taoismu.  Čchi většiny lidí je natolik temné, že zastiňuje jejich li. Řečeno přeneseně, materiální a fyzické potřeby většiny lidí jsou natolik silné, že překrývají jejich inteligenční potenciál a rozvoj ducha, který je ukryt v li. Člověk se podle Ču Siho proto musí snažit odbourat své temné čchi pomocí meditací, studií a úvah o konfuciánských principech, aby tak dosáhl harmonie s přírodou, rodinou i společností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neokonfucianismus (zjednodušená čínština: 宋明理学; tradiční čínština: 宋明理學; pinyin: \"songmingLǐxué\", často zkráceno na 理學, li-süe, doslova „učení o li“) je termín používaný pro různorodé proudy konfucianismu, které se ve snaze o obrodu konfuciánské filosofie formovaly od poloviny 9. století. V první fázi dosáhly tyto snahy vrcholu v 11. století za dob Severních Sungů v podobě učení Ču Siho. Ču Siho škole konkuruje především škola Wang Jang-minga z dob dynastie Ming a škola Tai Čena z mandžuských dob.", "tgt_summary": "Neo-Confucianism (, often shortened to \"lixue\" 理學) is a moral, ethical, and metaphysical Chinese philosophy influenced by Confucianism, and originated with Han Yu and Li Ao (772–841) in the Tang Dynasty, and became prominent during the Song and Ming dynasties.", "id": 1937139}
{"src_title": "Boleslav V. Stydlivý", "tgt_title": "Bolesław V the Chaste", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Boleslav se narodil 21. června 1226 jako syn Leška Bílého Jméno dostal po svém předku Boleslavu Křivoústém.  Již 24. listopadu 1227 byl Lešek I. zavražděn na sjezdu piastovských knížat, zřejmě na rozkaz vévody Svatopluka II. Pomořského, jehož se snažil Lešek dostat pod svůj vliv. Do Malopolska se vrátil Vladislav III. Tenkonohý, který prosazoval svůj nárok na trůn v Krakově na základě dohod o vzájemném následnictví, které s Leškem Bílým podepsali v roce 1217. Lešek sice zanechal syna, ale tomu v té době byl zhruba jeden rok, takže vládu musel převzít někdo jiný. V této době se v Malopolsku objevil i Leškův mladší bratr Konrád I. Mazovský, který také vznesl své nároky na krakovský trůn.  Formální volba nového knížete-seniora proběhla 5. května 1228. Kandidatura Konráda Mazovského byla zamítnuta ve prospěch Vladislava III. V roce 1229 ale přece jen titul knížete-seniora získal Konrád. V roce 1232 se stal poručníkem krakovského knížete Boleslava V. Stydlivého a tím i polským seniorem Jindřich I. Bradatý. Teprve po smrti jeho nástupce Jindřicha II. v roce 1241 se v Krakově znovu dostal k moci Konrád Mazovský. O dva roky později se ovšem musel podvolit nárokům na krakovský trůn Boleslava V.  V roce 1253 se jako spojenec uherského krále Bély IV. v jeho boji proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. zúčastnil spolu s opolským knížetem Vladislavem I., haličským knížetem Danielem a jeho synem Lvem vpádu na Opavsko.  Města Opava a Hlubčice však odolala nepřátelskému obléhání, a tak se rusko-polská vojska spokojila s popleněním kraje a odtáhla s nepořízenou.  Během Boleslavovy vlády bylo obnoveno město Krakov, zničené v roce 1241 během mongolské invaze do Polska. Usídlili se zde v rámci \"Ostsiedlung\" především němečtí imigranti. V roce 1259 proběhl druhý tatarský vpád do Polska a Sandoměř, Krakov a další města byla plundrována. Boleslav se navíc musel vypořádat s nároky svého příbuzného Vladislava Opolského, což v roce 1273 vyústilo v ozbrojený konflikt. Vladislav byl poražen, ale prestiž titulu knížete-seniora silně utrpěla.  Boleslav neměl vlastní potomky, a tak si za nástupce zvolil Leška Černého, syna svého bratrance Kazimíra I. Kujavského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleslav V. Stydlivý (polsky \"Bolesław V Wstydliwy\"; 21. června 1226, Stary Korczyn – 7. prosince 1279, Krakov) byl kníže krakovský (od 1243) a sandoměřský (od 1232), poslední představitel malopolské linie Piastovců.", "tgt_summary": "Bolesław V the Chaste (; 21 June 1226 – 7 December 1279) was Duke of Sandomierz in Lesser Poland from 1232 and High Duke of Poland from 1243 until his death, as the last male representative of the Lesser Polish branch of Piasts.", "id": 483519}
{"src_title": "Korazim", "tgt_title": "Korazim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 179 metrů v údolí řeky Jordán v Horní Galileji. Je situována na svazích cca 3 kilometry severně od břehů Galilejského jezera.  Vesnice se nachází cca 13 kilometrů severně od města Tiberias, cca 118 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 53 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Korazim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské. Výjimkou je město Tuba-Zangarija cca 7 kilometrů severovýchodním směrem, které obývají izraelští Arabové, respektive Beduíni.  Korazim je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 90. Z ní nedaleko odtud odbočuje dálnice číslo 85 ve směru Akko. Spojení s dalšími vesnice při severním břehu jezera zajišťuje lokální silnice číslo 8277.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Korazim byl založen v roce 1983. Podle jiného pramene ale vesnice vznikla už roku 1979 jako soukromá iniciativa skupiny farmářů. Roku 1991 se obec sloučila se sousední obcí Ma'of (מעוף). Původně šlo o kolektivní vesnici typu mošav, ale po fúzi s vesnicí Ma'of se změnila na individuální společnou osadu.  Ekonomika obce je založena na turistickém ruchu (ubytování pro turisty). Velká část obyvatel dojíždí za prací mimo obec. Nedaleko od vesnice se nachází lokalita Chorazin zmiňovaná v Novém zákoně, kde byly objeveny pozůstatky synagogy z počátku letopočtu a další artefakty. Místo navštívil během své návštěvy Izraele na přelomu 20. a 21. století papež Jan Pavel II.  V obci funguje zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v komplexu Ramat Korazim poblíž vesnice Elifelet, střední školy v jiných obcí v tomto regionu. V obci je k dispozici zdravotní ordinace a sportovní areály.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Korazim je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Korazim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 371 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korazim ( כּוֹרָזִים, Korazim) je vesnice typu společná osada (tedy bez kolektivního hospodaření) v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mevo'ot ha-Chermon.", "tgt_summary": "Korazim () is a community settlement in northern Israel. Located on the Korazim plateau to the north of the Sea of Galilee, it falls under the jurisdiction of Mevo'ot HaHermon Regional Council. In it had a population of.", "id": 65972}
{"src_title": "Natalie Appleton", "tgt_title": "Natalie Appleton", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v Mississaugue kanadskému otci a britské matce. Kromě mladší sestry Nicole, která taktéž patřila do skupiny All Saints, má Natalie ještě dvě starší sestry Lori a Lee. Během dětství žila v Torontu, New Yorku a Londýně.  V roce 1990 se seznámila se svým budoucím manželem, striptérem Carlem Robinsonem. Roku 1992 mu porodila dceru Rachel a rok později se za něj v New Yorku provdala. Manželství však skončilo roku 1995 rozvodem. V roce 2002 se ve Francii provdala za Liama Howletta, člena The Prodigy a o dva roky později se jim narodil syn Ace Billy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Proslavila se jako členka skupiny All Saints, jedné z nejúspěšnějších britských popových skupin 90. let. Kromě Natalie ve skupině působila její sestra Nicole Appleton, dále Melanie Blatt a Shazney Lewis. Skupina vznikla roku 1996 a vydala dvě úspěšné desky All Saints a Saints a Sinners, než se v roce 2001 rozpadla kvůli sporům mezi Natalií a Shazney.  V roce 2002 vytvořily Natalie a Nicole duo Appleton a vydaly svůj první singl Fantasy. Deska s názvem Everything ́s Eventual následovala o rok později. K propagaci desky natočily dokument \"Appleton on Appleton\", který ukazoval soukromý život sester.  Roku 2006 skupina All Saints ohlásila comeback, vydala desku \"Studio 1\", ale o rok později se opět rozpadla.  V roce 2000 se Natalie, Nicole a Melanie objevily v krimi komedii \"Honest\", která však divácky propadla a roku 2004 účinkovala v britské verzi reality show \"I'm a Celebrity... Get Me Out of Here!\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Natalie Jane Appleton (* 14. května 1973 Mississauga, Ontario, Kanada) je kanadská zpěvačka, která se proslavila účinkováním v britské skupině All Saints.", "tgt_summary": "Natalie Jane Appleton Howlett (born 14 May 1973 in Mississauga, Ontario) is an English-Canadian singer, songwriter and actress, who is a member of the group All Saints.", "id": 644098}
{"src_title": "Swizz Beatz", "tgt_title": "Swizz Beatz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dean se narodil v části Bronxu v New Yorku. Produkci začal dělat ve svých 16 letech. Ve 20 letech prodal beat rapperovi DMXovi, z kterého vznikl track „Ruff Ryders Anthem“, jenž se stal okamžitě hitem. Začal spolupracovat s labely Ruff Ryders, Roc-A-Fella Records, Elektra Records, Epic Records, Def Jam Recordings a Bad Boy Entertainment.  V roce 2002 vydal Swizz své debutové album nazvané \"Presents G.H.E.T.T.O. Stories\", z kterého vyšly 2 singly „Guilty“ a „Bigger Business“.  Swizz Beatz má hudební vydavatelství Full Surface Records, s jeho vznikem mu pomáhal rapper Cassidy.  V současné době pracuje Swizz Beatz na albech interpretů: Cassidy, Jay-Z, 2 Much, 50 Cent, Drag-On, Papoose, Busta Rhymes, Ruff Ryders, Whitney Houston, Eve, T.I., Lil Wayne, Bow Wow, Bone Thugs-n-Harmony, Lil Jon a Ludacris. Dále pomáhá svému blízkému příteli DMXovi s jeho dvěma alby \"Walk with Me\" a \"You'll Fly with Me Later\". Bylo také potvrzeno, že bude pracovat s Jennifer Lopez.  21. srpna 2007 vydal Swizz album s názvem \"One Man Band Man\", kterého se v prvním týdnu prodalo 45 000 kusů. Z alba vyšly 2 singly „It's Me Bitches“ a „Money in the Bank“.  V roce 2009 produkoval Swizz Beatz mnoho populárních singlů např. „Nasty Girl“ od Ludacris feat. Plies, „Who's Real“ od Jadakiss feat. OJ da Juiceman, „Million Bucks“ od Maino, „Million Dollar Bill“ od Whitney Houston, „I Can Transform Ya“ od Chris Brown feat. Lil Wayne a „On to the Next One“ od Jay-Z.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dean byl ženatý s R&B zpěvačkou Mashondou, se kterou se rozvedl v roce 2009. V tomtéž roce oznámil, že se zasnoubili s Aliciou Keys.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Urban Music Awards", "section_level": 1}], "src_summary": "Kasseem Dean (* 3. srpna 1978), známější pod svým uměleckým jménem Swizz Beatz, je americký hudební producent, DJ a rapper.", "tgt_summary": "Kasseem Dean (born September 13, 1978), known professionally as Swizz Beatz, is an American hip hop recording artist, DJ, record producer, art collector, and entrepreneur from New York City. Born and raised in The Bronx, Dean began his musical career as a disc jockey (DJ). At the age of 18, he gained recognition in the hip hop industry through his friendship and work with East Coast rapper DMX and his family's Ruff Ryders Entertainment record label. Dean later found a protégé in Philadelphia-based rapper Cassidy, whose success helped the launch of his own label imprint, Full Surface Records in 1999. He went on to sign multiple artists to the label, including Eve, Mashonda, and Bone Thugs-n-Harmony. Dean also released two albums under the label; the first was a compilation, titled \"Swizz Beatz Presents G.H.E.T.T.O. Stories\", released in 2002, and later his debut studio album, \"One Man Band Man\" in 2007. In November 2018, Dean released his second studio album, \"Poison\", featuring collaborations with multiple hip hop artists.", "id": 491873}
{"src_title": "Ludvík z Montfortu", "tgt_title": "Louis de Montfort", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Ludvík se narodil ve francouzské obci Montfort-sur-Meu. Pocházel z početné rodiny a byl nejstarším dítětem, které se dožilo dospělosti. Jak jeho otec Jean-Baptiste Grignion, který byl notářem, tak jeho matka Jeanne Robert byli známí svou hlubokou katolickou vírou. Většinu svého dětství strávil Ludvik v Iffedicu několik kilometrů od Montfortu, kde jeho otec koupil statek. Ve 12 letech vstoupil na jezuitskou kolej svatého Tomáše Becketa v Rennes.  Ještě během těchto studií pocítil Ludvík povolání ke kněžství. Po zakončení řádného studia tak začal navíc studovat i filosfii a teologii – stále u sv. Tomáše v Rennes. Ovlivněn vyprávěními místního kněze Juliena Belliera o jeho potulném misionářském životě, zatoužil Ludvík podobně kázat mezi chudými. Na radu některých dalších kněží pak začal rozvíjet svou velikou úctu k Panně Marii.  Těsně před koncem roku 1693 se mu díky jednomu mecenáši naskytla příležitost jít studovat do Paříže do nově obnoveného semináře u Saint-Sulpice. Když však přijel, zjistilo se, že jeho mecenáš pro něj nezajistil dostatek peněz, a Ludvík tak byl nucen bydlet v různých ubytovnách ve velmi chudém prostředí, do semináře se dostal až o dva roky později. Mezitím navštěvoval na Sorbonně hodiny teologie. Po méně než dvou letech v tomto prostředí však vážně onemocněl a byl hospitalizován. Jak hospitalizaci samotnou, tak i pouštění žilou, které bylo součástí tehdejší léčby, však přežil.  Po propuštění z nemocnice ke svému překvapení našel rezervované místo v Saint-Sulpice, kam v červenci 1695 nastoupil. Byla mu přidělena práce knihovníka, a tak měl Ludvík vynikající příležitost prostudovat nejvýznamnější díla o spiritualitě, zejména pak té mariánské a její úloze v životě křesťana.", "section_level": 2}, {"title": "Kněz a kazatel.", "content": "Po vysvěcení na kněze v červnu 1700 byl poslán do Nantes. Jeho dopisy z této doby ukazují, že byl nešťastný z nedostatku příležitosti kázat tak, jak se k tomu cítil být povolán. Zkoušel všechno možné, dokonce se stát poustevníkem, nicméně jeho přesvědčení že byl povolán k misiím mezi chudými vzrůstalo.", "section_level": 2}, {"title": "Misionář chudých.", "content": "Zpočátku Ludvík chodil s různými misijními skupinkami a vykonával službu v chudobinci v Poitiers i v pařížském Generálním špitále. Uvažoval však o tom, zda jeho poslání nespočívá v něčem větším. Znepokojen místními biskupy, vykonal Ludvík pouť do Říma za papežem Klementem XI., aby se dotázal přímo jeho. Ten okamžitě rozpoznal jeho nadání, zamítl jeho nabídku týkající se vzdálených misií, jmenoval jej apoštolským misionářem a poslal zpět do Francie obnovit tamější církev, v které byl ve všech vrstvách hojně rozšířen jansenismus.  Ludvík se vrátil pěšky do Poitiers a započal svoji činnost. Vstoupil do třetího řádu svatého Dominika a kromě šíření modlitby růžence žádal také o svolení zakládat růžencová bratrstva. V Poitiers se také poprvé setkal s blahoslavenou Marií Louisou Trichet, což byl začátek její 34leté služby chudým. Společně taktéž založili kongregaci Dcer Moudrosti.  Ludvík vykonal v západní Francii na 200 misií a exercicií a jeho reputace jako velkého misionáře rostla. Mluvilo se o něm jako o „dobrém otci z Montfortu“. Nicméně Ludvík měl i mnoho nepřátel, a to i mezi klérem, často zastávajícím jansenistické myšlenky. V některých oblastech mu tak jeho činnost byla znemožňována, zavírali před ním dveře kostelů a far, někteří biskupové mu ve svých diecézích dokonce zakázali kázat. Některé pohoršovalo i jeho ztotožnění se s chudými a péče o ně. Ludvík nosil pouze v tašce přes rameno bibli a poznámkový blok. Když někdy na ulici našel špinavého a nemocného žebráka, vzal ho do nejbližšího řeholního domu s voláním „otevřete Ježíši Kristu“.  Ludvíkovi úspěchy se staly trnem v oku duchovenstvu prosáklému jansenismem. To mu pak kladlo v jeho činnosti všelijaké překážky. Jednou Ludvík při misii v Pontchateau spolu s tisíci lidmi postavil Kalvárii a zbývalo ji už jen nechat posvětit biskupem, aby se stala poutním místem. V den, kdy k posvěcení mělo dojít, však biskup pod vlivem jansenistů nařídil kalvárii zrušit. Tisícům lidí očekávajících posvěcení pak Ludvík řekl: „Doufali jsme, že zde budeme mít Kalvárii, vybudujme ji však ve svých srdcích! Tam bude Kristův kříž stát lépe než na kterémkoli jiném místě.“", "section_level": 3}, {"title": "Zakládání společenství.", "content": "Kromě \"Dcer Moudrosti\" založil Ludvík ještě další společenství. V roce 1713 kongregaci Misionářů Tovaryšstva Mariina, kněžskou společnost známou jako Montfortovi misionáři, z které se po Ludvíkově smrti stala Montfortská Mariina společnost (SMM). Roku 1715 pak Učitelský řád Bratří sv. Gabriela, který měl sloužit k výuce katechismu mezi chudými.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ludvík byl neustále zaměstnán kázáním a pěším obcházením misií. To se neblaze projevilo na jeho zdravotním stavu a následkem vyčerpání ve svých 43 letech vážně onemocněl. V dubnu 1716 přišel na svou poslední misii do Saint-Laurent-sur-Sèvre, kde 28. téhož měsíce zemřel.  Na jeho pohřeb se dostavilo tisíce lidí a velmi brzy se začaly šířit zprávy o zázracích dějících se u jeho hrobu. Přesně o 43 let později – 28. dubna 1759 taktéž v Saint-Laurent-sur-Sèvre zemřela i blahoslavená Marie Louise Trichet a byla pohřbena vedle Ludvíka. Za ctihodného jej roku 1838 prohlásil papež Řehoř XVI.", "section_level": 2}, {"title": "Učení.", "content": "Učení Ludvíka z Montfortu se nachází v jeho spisech, které psal během své misionářské činnosti. Jedná se zejména o díla O pravé mariánské úctě, Tajemství Marie, Tajemství růžence a stanovy společenství, která zakládal. Později se začaly vydávat i některé jeho sebrané spisy. Tak vzniklo dílo Bůh sám, což bylo zároveň Ludvíkovo heslo.  Učil o cestě \"skrze Marii k Ježíši\". Čím je duše více odevzdána Marii, tím více se taktéž odevzdává Ježíšovi. Velmi hájil mariánské pobožnosti a vyvracel protestantské námitky proti mariánské úctě.  Kromě naučných spisů skládal Ludvík ještě různé hymny, dohromady činících asi 20 000 veršů. Většina z nich byla zaměřena na jejich zpívání ve vesnických kostelech a v domovech chudých. Byly tedy zaměřeny na lid a jejich motiv byl především misionářský.", "section_level": 1}, {"title": "Papežové ovlivněni učením Ludvíka z Montfortu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lev XIII..", "content": "Papež Lev XIII. (1878–1903) ve své době čelil sekulárním pokusům o dechristianizaci společnosti. Destrukce etického řádu dle jeho názoru vedla lidstvo vstříc katastrofě a válce. Jakoukoliv rechristianizaci, která by však opomíjela Pannu Marii, viděl jako nemožnou. Sám vydal 12 encyklik o růženci a získal přízvisko \"růžencový papež\". V duchu Ludvíka z Montfortu a v návaznosti na Tomáše Akvinského také vyzdvihoval Mariinu úlohu při spáse lidstva a označoval ji tituly Prostřednice a Spoluvykupitelka.  Lev XIII. pak Ludvíku projevil zvlášť osobní úctu, neboť jej v roce 1888 beatifikoval přesně v den 50. výročí svého kněžského svěcení.", "section_level": 3}, {"title": "Pius X..", "content": "Klíčová mariánská encyklika Pia X. \"Ad diem illum\", v které dal zřetelně najevo svoji mariánskou úctu, velmi čerpá z učení Ludvíka z Montfortu, zejména z jeho díla \"O pravé mariánské úctě\". O encyklice se říká, že nebyla jen inspirována, nýbrž doslova proniknuta Ludvíkovou mariologií.  Pius X. si spisu \"O pravé mariánské úctě\" zvlášť cenil a dokonce udělil apoštolské požehnání každému, kdo ho bude číst.", "section_level": 3}, {"title": "Pius XII..", "content": "Papež Pius XII. byl ohromen knihou \"Bůh sám\" a 27. června 1947 Ludvíka prohlásil za svatého. Při té příležitosti vyzval věřící slovy: „Zůstaňte věrní vzácnému dědictví, které vám tento veliký světec zanechal.“", "section_level": 3}, {"title": "Jan Pavel II..", "content": "Papež Jan Pavel II. vzpomínal, jak jako mladý seminarista „četl stále znova a znova s velkým duchovních propěchem“ díla Ludvíka a že poté „pochopil, že nemůže vyřadit Matku Páně ze svého života bez toho, aniž by odporoval vůli Nejsvětější trojice“.  Ve svém apoštolském listě Rosarium Virginis Mariae se zmínil, že heslo svého pontifikátu \"Totus Tuus\" (tzn. Celý Tvůj) bylo inspirováno učením Ludvíka o výjimečnosti úcty k Panně Marii a úplného odevzdání se jí. Jedna z modliteb Ludvíka zni: „Jsem celý Tvůj a všechno, co mám, je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.“ Papež pak cituje přímo Ludvíka: „Celá naše dokonalost spočívá v přizpůsobení, sjednocení a zasvěcení Ježíši Kristu. Z toho důvodu nejlepším druhem zbožnosti je nepochybně ten, který nás nejdokonaleji přizpůsobuje, sjednocuje a zasvěcuje Kristu. A nyní jestliže právě Maria je to stvoření, které je nejvíce oddáno Ježíši Kristu, vyplývá z toho, že mezi všemi druhy zbožnosti ta, která nejvíce přizpůsobuje a zasvěcuje duši Pánu, je zbožnost k Marii, jeho svaté Matce. A čím více je duše zasvěcená jí, tím více bude zasvěcená i Ježíši Kristu.“  Myšlenky, spisy a příklad sv. Ludvíka z Montfortu, jako součást francouzské duchovní školy, zmínil Jan Pavel II. také v encyklice \"Redemptoris Mater\", kde je označil za význačné svědectví mariánské spirituality v katolické tradici. Čtení díla \"O pravé mariánské úctě\" označil Jan Pavel II. taktéž za jeden z rozhodujících okamžiků svého života.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky vyšlo:", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Ludvík z Montfortu, celým jménem Ludvík Maria Grignion de Montfort (31. ledna 1673–28. dubna 1716) byl francouzský katolický kněz a známý kazatel. Proslavil se taktéž svoji horlivou mariánskou úctou a svými spisy významně přispěl k rozvoji katolické mariologie. V této oblasti na něj odkazovalo mnoho papežů posledních 150 let – např. Lev XIII., svatý Pius X., Pius XII. či Jan Pavel II. Je také kandidátem na získání titulu učitel církve.", "tgt_summary": "Louis-Marie Grignion de Montfort (31 January 1673 – 28 April 1716) was a French Roman Catholic priest and Confessor. He was known in his time as a preacher and was made a missionary apostolic by Pope Clement XI.", "id": 688836}
{"src_title": "Desáté království", "tgt_title": "The 10th Kingdom", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Princ Václav je vnuk Sněhurky, který jede na pravidelnou návštěvu věznice. Mezitím se do věznice dostane pomocí uspávacího prášku král trolů, aby osvobodil své tři děti. Ve stejném vězení si odpykává trest zlá královna za vraždu otce prince Václava, krále čtvrtého království, a jeho první ženy. Zlá královna poprosí krále trolů, aby ji také osvobodil, a za odměnu mu slíbí polovinu čtvrtého království. Když princ Václav dorazí do věznice, potká se tam se svojí macechou a jejím psem. Sotva se pes dotkne prince, princ se změní v psa a pes v prince.  Princ ve své psí podobě před královnou uteče. Královna se domluví s králem trolů, který za ním pošle své tři děti. Královna pro jistotu za princem pošle ještě dalšího vězně, Vlka, který slíbí, že jí bude věrně sloužit. Princ běží do sklepa, kam za ním běží i synové krále trolů a Vlk. Když už princ nemá kam utéct, všimne si zrcadla, ve kterém se nic nezrcadlí, ale jsou v něm vidět vysoké domy. Princ tedy vběhne do zrcadla a ocitne se v New Yorku, přímo pod kolem mladé servírky Veroniky. Ta se ho ujme a vezme ho s sebou do práce, kde ho zamkne v komoře. Vzápětí se v New Yorku objeví i děti krále trolů, které ho pojmenují Desáté království, a Vlk. Princ vycítí Vlka, v komoře rozsype pytlík mouky a do něj napíše slovo Nebezpečí. Když to uvidí Veronika, i s princem uteče.  Trolové hledají Veroniku u ní doma, ale Veronice se podaří je zavřít ve výtahu. Takže se rozhodne jít raději k babičce. Když k Veronice domů dorazí i Vlk, najde tam jen jejího tatínka Tondu. Z něj vymámí adresu jeho tchyně a Veroničiny babičky za kouzelný bob dračího lejna, po jehož snězení se mu splní tři přání. Vlk jde za babičkou a podaří se mu ji přesvědčit, aby ho pustila dovnitř. Když je vevnitř, babičku sváže, ale nemůže se rozhodnout, jestli ji sní nebo pustí. Dělá u toho rámus, který vzbudí Veroniku a ta volá na babičku. Vlk se schová do babiččiny postele a babiččiným hlasem volá na Veroniku, aby přišla za ní. Když Veronika přijde do babiččiného pokoje, Vlk se na ni vrhne. Jakmile se jí ale podívá do obličeje, okamžitě se do ní zamiluje. Veronika ho ale vyhodí oknem, kde ho najde mladá psycholožka.  Vlk se psycholožce svěřuje, že neví, jestli má Veroniku sníst, protože se do ní zamiloval, a snaží se zjistit, jak to zařídit, aby se do něj Veronika také zamilovala. Dostane nějakou literaturu a psycholožka je ráda, že se ho zbavila.  Veronika mezitím utíká do parku, kde se objeví i její táta, který mezitím vyplácal pět přání, a hledá psa (prince). Protože pes vypadá, jako by chtěl něco říct, je Tondovým šestým přáním, aby mu rozuměl. Pes jim pak poví, že je princ a že ho pronásledují trolové a Vlk, a společně před nimi utečou kouzelným zrcadlem zpět do čtvrtého království, kam se za nimi vrací trolové i Vlk.  Trolové unesou Veroniku a Tonda je zavřený ve vězení s trpaslíkem Žaludem a skřetem. Správce věznice se rozhodne uklidit sklep a vězni musí vynášet věci ze sklepa a házet je do lodi. Když vynášejí zrcadlo, Tonda váhá ho do lodi hodit, aby ho nerozbil, ale nakonec je k tomu přinucen. Oddechne si, když se zrcadlo nerozbije.  V té době se zlá královna vrací na svůj hrad, nechá kopat ve sklepení, aby objevila kouzelná zrcadla.  Mezitím se Vlk snaží zachránit Veroniku z trolího zámku. Ta si všimne, že král trolů může být neviditelný díky botám. Když ji Vlk vysvobodí, vezme králi trolů jeho boty. Společně jdou do vězení zachránit jejího otce. Cestou narazí na prince a vezmou ho s sebou. Tonda s trpaslíkem a skřetem v době, kdy měli volno, zatím kopali tunel, aby se mohli dostat ven. Veronika si před vstupem do vězení nasadí boty neviditelnosti, Vlk se jí chytí a Veronika za obojek vezme prince, takže jsou neviditelní všichni tři. Tím se ale síla bot rychleji vyčerpá, takže jsou za chvíli opět viditelní, naštěstí ale najdou tunel, který vykopali Tonda, trpaslík Žalud a skřet. Trpaslík se skřetem utečou, ale Tonda se v tunelu zasekne, takže mu musí pomoci Veronika s Vlkem, kteří je mezitím doženou. Když se dostanou ven, zjistí, že trpaslík odjel na lodi, na které je naloženo kouzelné zrcadlo, bez kterého se nemohou vrátit domů. Proto se za ním vydají na druhé lodi. Na další lodi je pronásledují děti krále trolů. Vlk hodí boty neviditelnosti do vody s tím, že na nich Veronika začala být závislá.  Čtvrté království napadl král trolů, který nechce čekat, až mu zlá královna dá slíbenou polovinu. Zlá královna za Veronikou vysílá dalšího pronásledovatele, nelítostného lovce, jehož střely se zastaví, až když trefí srdce živé bytosti.  Na lodi Tonda objeví zlatou rybku, po jejímž kousnutí mu nateče prst, ale získá tím moc, že když se dotkne čehokoliv, promění se to ve zlato.  Když Veronika, Tonda, Vlk a princ vystoupí z lodi, napadnou je trolové. Tonda se jich dotkne a oni se promění ve zlaté sochy. Bohužel v okamžiku, kdy se jich dotýkal i princ, takže i z něj je část zlatého sousoší. Tonda s Vlkem prince odsekají a společně s Veronikou sledují trpaslíka do začarovaného lesa. V lese narazí na skupinu cikánů, kteří je pohostí. Cikánka Veronice a Vlkovi předpoví budoucnost. Vlkovi předpoví pasačku ovcí a hranici. Cikáni mají klece plné kouzelných ptáků, které Veronika pustí. Cikáni ji za to proklejí, takže Veronice začnou rychle růst vlasy. Na cikány narazí lovec a zastřelí je svými šípy. Veronika, Tonda, Vlk a princ už mezitím utekli. V lese pak narazí na opuštěnou chaloupku sedmi trpaslíků, kde přečkají noc. Ráno zjistí, že kvůli Veroničiným vlasům nemohou jít dál. Její dlouhé vlasy totiž nejdou ani uříznout, ani ostříhat. Jeden ze zachráněných ptáčků jim prozradí, že jediný, kdo jim může pomoct, je muž s magickou sekerou, za kterým se tedy vydají. Protože je pronásleduje lovec, Vlk schová Veroniku, Tondu a prince a sám chce lovce svést na špatnou stopu, ale Veronika v nevhodnou chvíli kýchne a protože vlasy jí brání pořádně utíkat, lovec ji chytí. Tonda ale uteče a najde Vlka. Tonda s Vlkem náhodou narazí na muže s magickou sekerou, ten jim ale sekeru nechce půjčit, dokud neuhodnou jeho jméno. Muž navíc požaduje, aby Vlk položil hlavu na špalek a pokud Tonda neuhodne jeho jméno dřív, než muž rozštípe hromadu dřeva, bude Vlk o hlavu kratší. Jak se hromada dřeva postupně zmenšuje, Vlk je víc a víc nervózní. V poslední chvíli přiletí jeden ze zachráněných kouzelných ptáčků a přečte z klobouku muže, že se jmenuje Julinka a řekne to Tondovi.  Další ptáček dovede Vlka s Tondou za Veronikou do skrýše lovce, který mezitím na příkaz zlé královny odešel zabít jednoho z princových rádců, který se vydal prince hledat. Tonda ani Vlk nemohou najít vchod do skrýše, tak poprosí Veroniku, aby stejně jako v pohádce o Rapunzel vypustila svoje vlasy, po kterých za ní mohou vyšplhat. Když utíkají, zrovna se vrací lovec. Povede se jim ho přeprat, ale Veronika zabrání Vlkovi, aby lovce zabil. Pak vyzvednou prince ze skrýše a zbaví Veroniku jejích vlasů.  Po chvíli konečně doženou Žaluda, ale zjistí, že zrcadlo už nemá – vyměnil ho v blízké vesnici za ovci. Veronika, Tonda, Vlk a princ proměněný ve zlatou sochu tedy pokračují do Beranova. Jelikož se blíží úplněk, Vlk cítí, že přichází doba, kdy za sebe neručí. Cestou do Beranova potkají skupinku pasaček ovcí, z nichž jedna se jim představí jako Soňa Pípová a flirtuje s Vlkem. Veronika ho od ní odtáhne. Když jsou ve městě, zjistí, že kouzelné cestovní zrcadlo se stalo hlavní cenou v místní soutěži. Od místního žebráka se dozvědí, že studna uprostřed náměstí je kouzelná a splní přání, když se do ní hodí mince. Tonda do ní tedy hodí minci, ale ozve se jenom zvuk, jako když mince spadne na zem. Studna je totiž vyschlá. Ubytují se tedy ve stodole jedné farmářky, protože všechny ostatní pokoje jsou obsazené. Veronika s Tondou jdou do Bé baru, kde se také přihlásí do soutěže. Veronika se vrací za Vlkem, zatímco Tonda popíjí v hospodě. Když se Tonda vrací z hospody do stodoly, uvidí rodinu Pípovu, jak zasvěcují Soňu Pípovou do jejich tajemství. Vít Pípa totiž kdysi odvedl kouzelnou vodu ze studny na náměstí do studny na svém pozemku. Tonda se vrátí za Veronikou a vezme jednu ne moc hezkou ovci s tím, že s ní bude Veronika zítra soutěžit. Propašuje se ke studni na Pípově pozemku a hodí ovci do studny, když ji vytáhne, ovce je krásně růžová.  První kolo soutěže je zazpívat písničku o ovcích. Veronika si musí nějakou rychle vymyslet, a tak začne zpívat písničku na motivy písně We will rock you. Písnička se porotě líbí, takže soudce rozhodne, že Soňa i Veronika dostávají plný počet bodů. Rozhodnout má soutěž v zahnání ovce do ohrady, jenže Veronika nemá ovčáckého psa. Tondu napadne myšlenka, že by mohlo pomoci hodit do kouzelné studny prince (psa). To se podaří a princ obživne. Soně Pípové se podaří zahnat ovci do ohrady rychle. Veronice se ze začátku moc nedaří, ale za chvíli se objeví princ, kterému se podaří zahnat ovci do zahrady ještě rychleji než Soně Pípové. Vyhrávají tak hlavní cenu, kterou je zrcadlo.  Druhý den je Soňa Pípová nalezena mrtvá a z její smrti je obviněn Vlk. Tonda, když už mají zrcadlo, se chce vrátit do New Yorku, ale Veronika chce hájit Vlka. Zrcadlo tedy schovají do vozu se slámou. Sotva Veronika vejde do soudní síně, zjistí že její snaha bude nejspíše marná, protože porotci jsou ovce, před kterými jsou dva nápisy: \"vinen\" a \"nevinen\". Před nápisem \"nevinen\" je hromada jídla, takže Vlk je uznám vinným a je odsouzen k upálení na hranici. Tonda mezitím s pomocí prince najde zkrvavenou košili Víta Pípy, takže vyjde najevo, že Soňu Pípovou zabil její vlastní dědeček poté, co zaházela kouzelnou studnu hlínou. Vlk je tím zachráněn, ale Tonda a Veronika zjistí, že zrcadlo už ve stodole není a že bylo s vozem odvezeno do Hubičkova. Tondovi, Veronice, Vlkovi a princovi nezbývá než se vydat do Hubičkova také.  V Hubičkově Tonda s princem zjistí, že zrcadlo je v dražbě a že vyvolávací cena je 10 zlaťáků. Vydají se tedy za Vlkem a Veronikou, kteří mezitím jeli na kopec se Sněhurčinou skleněnou rakví, kde na ně začne působit kouzlo Hubičkova a málem se políbí. Vyruší je ale Tonda. Když se vrátí na dražbu s Vlkem a Veronikou, zjistí, že cena zrcadla se zvýšila na 5000 zlaťáků, protože bylo odhaleno, že je kouzelné. Musí tedy nějak získat peníze. Veronika, Vlk a Tonda se vydají do kasína, protože nemají jinou možnost. Princovi na krk dají cedulku: Pes pro štěstí, když se podělíte o výhru 50:50. Veronika ve hře štěstí nemá. Vlk, protože si uvědomuje, že by Veroniku ztratil, kdyby se jí podařilo získat kouzelné zrcadlo, se snaží vše prohrát, nakonec ale vyhraje 10 000 zlaťáků, což se před Veronikou snaží utajit. Tondovi se daří. Když už mají dostatek peněz, Tonda ještě jednou vsadí, ale peníze prohraje. Výhru 10 000 zlaťáků získává jedna starší paní. Ta se o peníze rozdělí s princem, kterého měla pro štěstí, takže se podařilo získat 5 000 zlaťáků. Elf, který vyhrál v kasínu také 10 000 zlaťáků, na cestě z Hubičkova potká lovce, který ho zabije kvůli penězům.  Ten den se zlá královna schází s králem trolů v jablečném sadě. Krále trolů a jeho sluhy zabije, díky tomu, že v sadě byla dřív a otrávila všechna jablka, která v sadě byla.  Druhý den se Tonda snaží vydražit zrcadlo. Když už se zdá, že ho získali, lovec nabídne sumu 10 000 zlaťáků. Tím ho získává. Vlk, v touze získat Veroniku, celou svoji výhru utratí za kočár s hudbou, restauraci a kouzelný mluvící prsten. Když se Veronika dozví, jakou částku vyhrál a že ji celou utratil, rozzlobí se na něj a uteče. Vlk v zoufalství hodí prsten do vody, kde ho spolkne ryba. Voda zároveň slouží jako zrcadlo, které použije zlá královna, a protože je Vlk nešťastný, souhlasí, že se k ní vrátí a bude jí sloužit. Princ se mezitím Tondovi svěřuje, že ztrácí paměť a stává se čím dál víc psem. Tondovi pak přichází zpráva, že pokud chce získat zrcadlo, musí psa přivázat ke sloupu na náměstí, jinak že lovec zrcadlo rozbije. Tonda prince přiváže ke sloupu volně, aby mohl utéct a začne přemýšlet, kde by mohlo být zrcadlo ukryto. Napadne ho, že by mohlo být ukryto ve věži, kde ho skutečně najde. Když si lovec jde pro prince, ten před ním uteče. Tonda ve věži zrcadlo skutečně najde, ale jakmile se zrcadla dotkne, zjistí, že je to past a že nemůže ven. Vyleze tedy oknem a chodí po střechách, až najde jednu dostatečně nízkou, aby z ní mohl seskočit. Jenomže upadne a zrcadlo mu spadne na zem a rozbije se. Když spadne, dopadne před Veroniku. Lidé z Hubičkova Tondu, Veroniku a prince vyženou, protože Tonda má kvůli rozbitému zrcadlu sedm let smůly. Mezitím Hubičkovem projíždí zlá královna s falešným princem, který lidem ukazuje hlavu trolího krále jako důkaz, že nad ním zvítězil. Ke zlatníkovi v Hubičkově se dostane zlaté sousoší dětí trolího krále. Ten se snaží zlato roztavit, čímž pukne zlatá skořápka a děti krále trolů jsou volné. Zlá královna jim řekne, že jejich otec je mrtvý, ale namluví jim, že ho zabila Veronika, aby ji pronásledovali.  Veronika s Tondou zjistí, že zrcadlo vyrobili trpaslíci, proto se vydají do jejich skal. Do trpasličích dolů je vstup zakázán, takže trpaslíci chtějí Tondu, Veroniku a prince zabít. Princ ale objeví zrcadlo pravdy, kde se ukáže, že princ je zakletý do psa a trpaslíci mu chtějí pomoct. Dozvídají se, že existovala tři cestovní zrcadla, jedno je na dně moře, jedno Tonda rozbil a třetí má zlá královna. Kvůli smůle Tonda omylem rozbije všechna zrcadla, takže musí utéct. Tonda ale upadne tak nešťastně, že si zlomí páteř. Veronika tedy musí najít pomoc. Veronika se dostane až k místu, kde je pochována královna Sněhurka. Protože Sněhurka byla moc hodná, smí se občas objevovat jako víla. Sněhurka jí vypráví, kdo je a co se stalo, říká jí, že je po celou dobu chránila, aby je zlá královna neviděla v kouzelných zrcadlech, a nabídne jí, že jí splní jedno přání. Veronika má přání dvě, aby se Tonda uzdravil a aby přestal mít smůlu. Sněhurka jí splní obě přání a ještě dá Veronice kouzelné zrcátko. Také jí řekne, že musí najít otrávený hřeben, protože zlou královnu lze porazit jen jedem, a poradí jí, jak se dostat ze skal ven.  Veronika se vrátí za Tondou, a v poslední chvíli zabrání lovci, který je mezitím dohnal, aby mu ublížil. Najdou podle Sněhurčiny rady cestu ven. Cestou se Veronika zrcátka zeptá, kdo je v zemi nejkrásnější. Zrcátko jí ukáže zlou královnu, ve které Veronika s Tondou poznávají Veroničinu matku. Tonda zrcátko zahazuje. Zlá královna má tušení, že ji někdo sleduje. Tonda vypráví Veronice, že předtím, než jeho žena zmizela, se snažila Veroniku utopit.  Po cestě je chytí trolové, kteří se spolčili s lovcem a vezou je na hrad zlé královně. Tondovi a Veronice se podaří z vozu uprchnout, ale prince se jim nepodaří zachránit. Jdou tedy na hrad stále spoutáni pouty a pěšky, protože se blíží korunovace. Dojdou až na rozcestí, kde je rozcestník udávající dvě cesty do královského hradu, jedna je dlouhá 19 mil, druhá je dlouhá 39 mil. Rozhodnou se pro kratší cestu, která vede přes bažiny. Cestou potkají elfky, které jim radí, že chtějí-li bažinu úspěšně přejít, nesmí jíst houby, nesmí pít vodu z bažiny a nesmí v lese usnout. Také se jich ptají, jestli chtějí rozdělit. Když odpoví, že ano, elfky nejenom, že je zbaví pout, ale Tonda a Veronika se ocitají každý na jiném místě bažiny. Tonda narazí na houby, které ho přesvědčují, aby je ochutnal, zatímco on si smaží vajíčka. Pak se objeví Veronika a za chvíli si společně pochutnávají na houbách, pijí vodu z bažiny a za chvíli usnou. Během spánku se jim zdají divoké sny a ze země vyrůstají rostliny, které je postupně omotávají. V poslední chvíli se objeví Vlk, který oba zachrání. Veronika se konečně přizná, že se do Vlka zamilovala.  Veronika, Vlk a Tonda jdou na hrad lesem. Rozhodnou se, že si rozdělají oheň, a Veronika a Vlk se dohodnou, že půjdou na dříví. Vlk Veronice prozradí, že by rád, aby spolu něco provedli. Veronika očekává sex, ale Vlk si chce hrát na schovávanou. Veronika ne moc nadšeně na hru kývne. Nejprve to vypadá, že se Veronice daří úspěšně se před Vlkem schovat, ale Vlk ji nakonec najde díky svému čichu a dojde mezi nimi i k sexu. Když se vrací, Tonda se diví, že ani jeden z nich nenese dříví a všimne si, že Vlkovi kouká ocas, jako kdyby se musel rychle obléknout.  Do hradu se Veronika s Tondou a Vlkem dostávají tajnou skulinou. Dostanou se až do místa, kde nevědí jak dál. V místnosti je jenom německý nápis. Také si všimnou vyškrábaného jména Wilhelm Grimm. Malá myška jim vypráví, že Wilhelm Grimm v kouzelné zemi opravdu byl a Veronice s Tondou dochází, že pohádky bratří Grimmů jsou historií této kouzelné země. Myška jim také přečte nápis, který vykousala na přání Wilhelma Grimma: \"Kdo se chce odsud dostat, ať otočí pákou.\" Veronika s Tondou zkoušejí všechny páky, až se jim otevřou tajné dveře do hradní místnosti. V místnosti si prohlížejí kouzelná zrcadla, když se za nimi objeví zlá královna, která nechce věřit tomu, že Veronika je její dcera. Vlk se lísá do přízně zlé královny, že je konečně přivedl, za což ho zlá královna povýší. Veronice zlá královna vezme otrávenou jehlici a strčí si ji do vlasů.  Vlk dostane úkol uvařit jed. Když jde zlá královna zkontrolovat, jestli jsou s jedem hotoví, přinutí kuchaře, aby se napil. Ten se napije a za chvíli se svalí k zemi. Zlá královna jde sledovat korunovaci.  V hlavním sále královny zkouší falešného prince ze třech zkoušek, jestli je hoden stát se králem. Mezitím Vlk roznáší otrávený nápoj a dává ho každému, jenom na něj nezbude. Díky náhodě falešný princ všechny tři zkoušky zvládne a korunovace může začít. Před korunovací se všichni napijí a za chvíli padají k zemi. Lovec drží Veroniku, aby tomu nemohla zabránit. Vlk se jí snaží pomoct a pere s lovcem. Lovec vystřelí svůj šíp, který ale nakonec zasáhne jeho samotného. Zlá královna se snaží uškrtit Veroniku. Ta v poslední chvíli vytáhne otrávenou jehlici a škrábne zlou královnu po tváři. Královna za chvíli umírá a Veronice je to líto, protože to byla její matka. Za chvíli všichni hosté vstávají ze země, ukazuje se, že nápoj nebyl otrávený, že v něm byl jenom trolí uspávací prášek. Vlk přivádí prince (stále ještě v psí podobě), ten se rozběhne za falešným princem, a když se opět dotknou, opět si vymění podoby.  Princ pak udílí řády. Udělí řád Tondovi a psovi. Veronice dá poupě a Vlkovi glejt, že Vlci jsou rovnoprávní občané čtvrtého království. Na oslavě Vlk žádá o ruku Veroniky, zatímco Tonda ji nutí do jídla. Veronika si uřízne kousek ryby a objeví v něm kouzelný mluvicí prsten. Vlk Veroniku přesvědčuje, aby si ho vzala, protože jejich společné dítě bude potřebovat otce, to samé jí říká i kouzelný mluvicí prsten.  Tonda se nakonec rozhodne v kouzelné zemi ještě nějaký čas zůstat, zatímco Veronika s Vlkem se vrací do New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování příběhu.", "content": "Autor scénáře Simon Moore, stejně jako někteří diváci, by chtěli, aby bylo natočeno pokračování příběhu. Jeden z možných námětů je, že se Veronice v New Yorku narodí opravdové vlče, a zatímco Vlk bude celý rozradostněn, ona bude chtít, aby získalo lidskou podobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Desáté království (v anglickém originále The 10th Kingdom) je pětidílná americká pohádková televizní minisérie z roku 2000 režírovaná Herbertem Wisem a Davidem Carsonem.", "tgt_summary": "The 10th Kingdom is an American fairytale fantasy miniseries written by Simon Moore and produced by Britain's Carnival Films, Germany's Babelsberg Film und Fernsehen, and the US's Hallmark Entertainment. It depicts the adventures of a young woman and her father after they are transported from New York City, through a magical mirror, into a parallel world of fairy tales.", "id": 800171}
{"src_title": "Mensurální notace", "tgt_title": "Mensural notation", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Mensurální notace (\"mensura\" = míra, měření) vznikla zdokonalením starší metody chorální rytmické notace (\"nota quadrata\") v rámci opakujících se neměnných vzorců, tzv. rytmických modů, které vznikly ve Francii kolem roku 1200. Pravidla způsobu notace umožňujícího rytmický zápis hudby formuloval kolem roku 1280 ve svém traktátu \"Ars cantus mensurabilis\" Franko Kolínský. Po něm je pojmenována první charakteristika černé mensurální notace jako \"frankonská notace\".  Značně zdokonalený systém umožňující větší rozsah záznamu rytmických hodnot vznikl ve Francii v době rozvoje nového proudu Ars nova ve 14. století, zatímco italská hudba 14. století se vyvíjela vlastní, poněkud odlišnou cestou. Kolem roku 1400 se francouzský systém ujal ve zbytku Evropy a postupně se stal standardním způsobem notace renesanční hudby 15. a 16. století. Po roce 1600 se mensurální notace postupně vyvinula do moderní (taktované) notace.", "section_level": 1}, {"title": "Černá mensurální notace (asi 1230–1430).", "content": "Kolem roku 1280 Franko Kolínský formuloval pravidla tohoto notačního způsobu ve svém traktátu \"Ars cantus mensurabilis\". Po něm je pojmenována první podoba černé mensurální notace \"frankonská\" notace. S pomocí frankonské notace bylo poprvé možné poprvé jednoznačně zapsat délkové hodnoty (trvání) v hudbě. Nejdůležitějšími notovými znaménky byly \"brevis\" a \"longa\". V tehdejší době byl základní rytmus třídobý, proto má longa trvání tří breves (jedná se o tzv. \"perfektní\" longa / longa perfecta). V rámci určitého seskupování not může mít také hodnotu dvou breves (tedy \"imperfektní\" / longa imperfekta), tak např. ve sledu longa – brevis – longa – brevis..., v němž (vždy nedokonalá) longa (2 doby) a brevis (1 doba) dohromady tvoří třídobou jednotku. Rovněž tak mohou jiné notové hodnoty být dvakrát nebo třikrát tak dlouhé, než nejbližší menší notová hodnota. Následující vyobrazení představuje všechny notové hodnoty frankonské notace, počínaje největšími.", "section_level": 1}, {"title": "Notové hodnoty.", "content": "<br> Maxima čili longa duplex — longa — brevis — semibrevis Systém notových typů používaných v mensurální notaci úzce souvisí s moderním systémem. Mensurální nota \"brevis\" je předchůdcem moderní dvojcelé noty (brevis). Podobně \"semibrevis\" odpovídá celé notě (semibrevis), \"minima\" notě půlové (minima), \"semiminima\" notě čtvrťové a \"fusa\" notě osminové. Velmi zřídka používala mensurální notace menších hodnot, jako jsou \"semifusa\" (odpovídající šestnáctinové notě). Naopak zde byly dvě noty s větší hodnotou - \"longa\" (čtyřnásobek celé noty) a \"maxima\" (nebo též \"duplex longa\"), které se dnes již nepoužívají.  Přes tyto nominální shody, však měly mensurální noty podstatně kratší hodnotu trvání, než v moderní notaci. V době od 14. do 16. století autoři skladeb zaváděli nové tvary not pro stále menší rytmické hodnoty a starší noty s dlouhou hodnotou se odpovídajícím způsobem zpomalovaly. Základní metrický vztah long to a short beat shifted z longa–brevis ve 13. století, k brevis–semibrevis ve 14., a semibrevis–minima na konci 15. století a konečně ke vzorci minima–semiminima (tj., půlových a čtvrťových not, neboli minima a crotchet) v moderní notaci. Tím pádem se \"semibrevis\", původně nejkratší ze všech užívaných notových hodnot, se nyní stala celou notou, běžně užívanou nejdelší hodnotou moderního zápisu.  Původně byly všechny noty psány plné, tzn. se zcela vyplněnými hlavičkami (\"černá notace\"). V polovině 15. století začali písaři používat prázdné hlavičky not (\"bílá notace\"), přičemž černé hlavičky not se zachovaly pouze pro vyjádření nejmenších hodnot. Tato změna byla způsobena pravděpodobně přechodem z velmi drahého pergamenového podkladu na papírový, který byl jemnější, a nebyl tudíž tolik vhodný pro vyplňování větších ploch inkoustem.", "section_level": 1}, {"title": "Ligatury.", "content": "Ligatury jsou skupinky not graficky svázaných (\"ligare\" = svázat, spojit), čímž je obvykle naznačen melismatický zpěv na téže slabice na několika tónech/notách. Ligaturové tvary existují pouze pro noty s hodnotou od \"semibrevis\" výše. Jejich použití v mensurální je přesah ze staršího modálního rytmického systému, z něhož převzaly některé rytmické vlastnosti.  Rytmické hodnoty ligatur v modální notaci byly založené na metrickém základu ligaturních neum, které se dříve používaly pro záznam gregoriánského chorálu. V modální notaci ligatury představovaly pravidelné rytmické sekvence krátkých a dlouhých not, které obvykle zahrnovaly skupinky jedné či více počátečních krátkých not (tj., \"breves\") a jednu dlouhou notu finální (tj., \"longu\"). V mensurální notaci toto pravidlo zevšeobecnělo, přičemž všechny ostatní rytmické kombinace byly chápány jako odklon od tohoto základního vzorce. Ve středověké terminologii byla ligatura chápána jako \"perfectio\" (\"perfekce\"), jestliže finální nota byla longa (L), ligatura pak měla \"proprietas\" (\"cum proprietate\" - tzn. \"svou [normální] vlastnost\"), jestliže její první nota byla brevis (B).  Stejně tak dvojice not B–L \"(cum proprietate et cum perfectione)\" mohla být zapsána nejzákladnějším ligaturním tvarem, přejatým z cantu planu, totiž klesající \"clivis\" () a stoupající \"podatus\" (). Podobně skupinky tří not B–B–L mohly být zapsány některou z přejatých \"ternarií\" (neumou o třech notách), např. \"porrectus\" (, směr dolů-nahoru), \"torculus\" (, směr vzhůru a dolů), nebo \"scandicus\" (, směr vzhůru-vzhůru).  Pokud měla být výjimečně první nota \"longa\", naznačovalo se to obrácením její vizuální \"vlastnosti\", zejména užití počáteční nožičky: u kleasjící \"clivis\" se nožička směrem dolů odebrala (), přičmž se naopak jiná přidala ke stoupajícímu \"podatu\" ( nebo ).", "section_level": 2}, {"title": "Proporce a kolorace.", "content": "Jednotlivé skladby nebyly omezeny na jeden druh \"temp\" a \"prolatií\". Metra mohla být prodlužována i v průběhu skladby, buď vložením nového mensuračního znaménka, nebo užitím číselné proporce. \"3\" značí, že všechny noty se zkracují na 1/3 původní hodnoty, \"2\" znamená dvojité tempo. Zlomek \"\" značí tři ve dvou dobách atd. Proporcí 2 se obvykle rozumí stejný efekt, jako použití dělícího znaménka se svislou nožičkou ( = ).  Užití číselné proporce může být spojeno s užitím jiných základních mensur v poměrně obsáhlý systém. To vedlo k mnoha pochybnostem a kontroverzí ohledně správné interpretace těchto notačních systémů, a to jak v soudobé teorii, tak v moderní muzikologii.  Dalším způsobem změny metrické hodnoty not je \"kolorace\". Tato metoda spočívala skutečně v barevném označení rytmicky odlišných not. V raném období, kdy běžné noty byly černé, se odlišné noty zapisovaly červeně, nebo (později) s prázdnou hlavičkou. V pozdějším období, tomu bylo přesně naopak. Obyčejné noty byly prázdné, a zvláštní noty byly plné (černé). V obou případech byly \"kolorované\" noty chápány jako původní hodnoty a jsou vždy imperfektní vzhledem k jejich dalšímu menšímu dělení.  Kolorace použitá ve skupince breves (př. [a]) se nazývá \"color temporis\", ve skupince semibreves (př. [b–c]) je \"color prolationis\". Výsledný rytmický efekt, vyjádřený v moderní notaci, se poněkud liší podle toho, zda dotyčné noty byly původně perfektní nebo imperfektní vzhledem k základní mensuraci skladby. Použitá u perfektních not (př. [a–b]), vytvoří kolorace efekt hemioly: tři binární rytmické skupinky namísto obvyklých dvou \"ternarií\", avšak s nejbližšími menšími časovými jednotkami (semibreves in [a], minims in [b]) zůstaly konstantní. Při použití u not, které vzhledem ke své původní hodnotě již byly imperfektní (př. [c]), bude kolorace znít jako skupinka triol, se všemi rytmickými jednotkami zmenšenými o 2/3 hodnoty. Jiný zvláštní případ kolorace byla aplikace na skupinku jedné \"semibrevis\" následované \"minimami\", zvanými \"color minor\" (př. [d]). Ačkoli bychom logicky očekávali triolové skupinky (), naproti tomu se konvenčně ustálily jako tečkovaná skupinka shodná s tečkovanými minimami a semiminimami (všimněte si, že v kontextu bílé notace, vypadaly kolorované – tj. začerněné – verze \"minimy\" ve skupince \"color minor\" jako normální \"semiminima\", ale nominálně se jednalo o jiný typ noty.)  Kolorované noty (tehdy psané červeně) poprvé použil Philippe de Vitry, a ty se rozvinuly v tzv. ars subtilior na koci 14. století.  Příklad nahoře, šanson \"Belle, bonne, sage\" od Baude Cordiera, napsaný jako rukopis ve tvaru srdíčka, je rytmicky jednotná ukázka \"artis subtilior\". Využívá různé druhy notačních technik kvůli změnám rytmů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mensurální notace (\"mensura\" = \"míra\", tj. \"měřitelná notace\", někdy též \"frankonská notace\" podle jejího zakladatele Franka Kolínského) je systém hudebního zápisu (hudební notace), v praxi používaný v evropské vokální polyfonní hudbě od druhé poloviny 13. století do do doby kolem roku 1600.", "tgt_summary": "Mensural notation is the musical notation system used for European vocal polyphonic music from the later part of the 13th century until about 1600. The term \"mensural\" refers to the ability of this system to describe precisely measured rhythmic durations in terms of numerical proportions between note values. Its modern name is inspired by the terminology of medieval theorists, who used terms like \"musica mensurata\" (\"measured music\") or \"cantus mensurabilis\" (\"measurable song\") to refer to the rhythmically defined polyphonic music of their age, as opposed to \"musica plana\" or \"musica choralis\", i.e., Gregorian plainchant. Mensural notation was employed principally for compositions in the tradition of vocal polyphony, whereas plainchant retained its own, older system of neume notation throughout the period. Besides these, some purely instrumental music could be written in various forms of instrument-specific tablature notation.", "id": 2048402}
{"src_title": "USS New York (LPD-21)", "tgt_title": "USS New York (LPD-21)", "src_document": [{"title": "Výrobce.", "content": "Zakázku realizovala společnost Northrop Grumman Ship Systems v loděnicích Avondale Shipyard. Při stavbě lodi bylo použito 7,5 tun oceli z trosek TWC \"(Světové obchodní centrum zničené teroristickým útokem 11. 9. 2001)\".", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Loď byla spuštěna na vodu 19. prosince 2007 a 1. března 2008 pokřtěna v New Yorku, patronem lodi se stala Dotty Englandová \"(manželka Gordonuo R. Englanda)\", 21. srpna 2008 byla následně předána do služby americkému námořnictvu US Navy. Do plné služby byla nasazena koncem roku 2009. Domovským přístavem je Naval Station Norfolk.  Loď dostala do vínku motto Never forget, tj. \"Nikdy nezapomeneme\". Dalšími podobnými loděmi by měly být USS \"Somerset\" (věnovaná na památku obětem letu 89) a USS \"Arlington\" (věnované obětem útoku na Pentagon).", "section_level": 1}, {"title": "Určení a výzbroj.", "content": "Plavidlo je určeno pro rychlé výsadkové operace jako podpůrné plavidlo, čemuž odpovídá i výzbroj.  Základní výzbroj tvoří dva 30mm kanóny na přední a zadní palubě, dva raketomety RIM-116 s velkou účinností na krátkou vzdálenost. Řízené střely země-vzduch z těchto raketometů mají infračervené navádění a jsou určeny proti vzdušným cílům. Každý raketomet (hmotnost pouhých 5770 kg) je schopen vypálit během několika sekund 21 střel do vzdálenosti 7,5 km.  Ve výzbroji jsou dále 2 letouny Boeing V-22 Osprey s kolmým startem a 2 helikoptéry Sikorsky CH-53E Super Stallion nebo čtyři helikoptéry CH-46 Sea Knight, čtyři helikoptéry Bell AH-1 Cobra nebo čtyři helikoptéry Bell UH-1 Iroquois.  Detekci lodi ztěžuje použití pasivních i aktivních prvků technologie stealth. O dalším technickém vybavení lodě nejsou dostupné relevantní informace, lze však předpokládat, že loď je vybavena celou řadou špičkových technologií v oblasti konstrukce, materiálu i elektroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "Válečná loď USS New York, třídy San Antonio je dlouhá 208 m, posádku tvoří 361 námořníků, výtlak plavidla je 24 900 tun, nejvyšší rychlost 22 uzlů (41 km/h).  Loď je poháněna čtyřmi turbokompresorovými naftovými motory Kolt Pielstick.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS New York (LPD-21) je válečná loď amerického námořnictva třídy \"San Antonio\" řazená do kategorie amphibious transport dock. Loď na své palubě nese 700 vojáků americké námořní pěchoty, které může dopravit na břeh a podporovat pomocí tří základních systémů používaných americkou námořní pěchotou – výsadkovými vznášedly Landing Craft Air Cushion, vozidly Expeditionary Fighting Vehicle a letouny V-22 Osprey.", "tgt_summary": "USS \"New York\" (LPD-21) is a and the fifth ship of the United States Navy to be named after the state of New York.", "id": 1628097}
{"src_title": "Mark Farner", "tgt_title": "Mark Farner", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Mark Farner se narodil jako druhý ze čtyř sourozenců v rodině Betty a Deltona Farnerových. Svou kariéru začal ve skupině Terry Knight and The Pack (1965-1966), The Bossmen (1966), The Pack (The Fabulous Pack) (1967-1968), od roku 1969 hrál ve skupině Grand Funk Railroad (později zvané Grand Funk) kde s ním hráli Don Brewer (bicí) a Mel Schacher (baskytara). Craig Frost (klávesy) se ke skupině připojil v roce 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Grand Funk.", "content": "Farner byl kytaristou a vedoucím zpěvákem v Grand Funk Railroad a také autorem většiny jejich skladeb. Jejich nejznámější skladbou je \"I'm Your Captain (Closer to Home)\" z roku 1970.  Skladba Grand Funk \"We're An American Band\" dosáhla #1 v žebříčku Hot 100 v den Markových 25. narozenin.", "section_level": 1}, {"title": "Po Grand Funk.", "content": "Poté co se Grand Funk v roce 1976 rozpadli, Farner vydal v roce 1977 své první sólové album, v roce 1978 pak druhé, \"No Frills\" (obě u Atlantic Records). V roce 1981 Farner a Don Brewer představili novou sestavu Grand Funk a nahráli dvě alba \"Grand Funk Lives\" a \"What's Funk?\". Farner pak odešel znovu na sólovou dráhu v roce 1988 a nahrál \"Just Another Injustice\" u Frontline Records. Dalším jeho počinem u Frontline bylo v roce 1991 album \"Some Kind of Wonderful\", které představilo klasický hit Grand Funk stejného jména. Farner získal úspěch se skladbou Johna Belanda \"Isn't it Amazing\", která mu přinesla nominaci na cenu Dove Award a získal pozici #2 v žebříku Christian Contemporary charts.  V 90. letech Farner spolu s bývalým editorem \"Freedom Reader\" Steve Lisukem založil společnost Lismark Communications. Brzy poté Farner vydal své sólové album na své vlastní znače LisMark Records.  Farner cestoval od roku 1994 do 1995 s Ringo Starr's Allstars, kde též působili Randy Bachman, John Entwistle, Felix Cavaliere, Billy Preston a Ringův syn Zak Starkey.  Koncem 90. let se Farner znovu spojil s Grand Funk, ale po třech letech odešel aby se věnoval sólové kariéře. V současnosti vystupuje se svou vlastní skupinou N'rG, která hraje směs repertoáru Grand Funk a Farnerových vlastních věcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Fredrick Farner (29. září 1948, Flint, Michigan) je americký zpěvák, kytarista a skladatel, známý jako sólový zpěvák a kytarista skupiny Grand Funk Railroad, který se později věnoval soudobé křesťanské hudbě.", "tgt_summary": "Mark Fredrick Farner (born September 29, 1948) is an American singer, guitarist and songwriter, best known as the lead singer and lead guitarist for Grand Funk Railroad, and later as a contemporary Christian musician.", "id": 768803}
{"src_title": "Lindsey Vonnová", "tgt_title": "Lindsey Vonn", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Stala se první Američankou, která vyhrála olympijské hry ve sjezdu a také první, která zvítězila v celkové klasifikaci Světového poháru, a to v letech 2008, 2009, 2010 a 2012. Se čtyřmi velkými křišťálovými glóby je historicky na druhém místě za šesti trofejemi Annemarie Moserové-Pröllové. Dále také vyhrála dílčí části Světového poháru ve sjezdu, Super G a kombinaci a získala tak již patnáct malých křišťálových glóbů. Na Světovém šampionátu 2009 se stala dvojnásobnou mistryní světa ve sjezdu a Super-G.", "section_level": 1}, {"title": "Světový pohár: Rekordmanka v počtu vyhraných závodů.", "content": "Do sezóny 2018/2019 ve Světovém poháru vyhrála 82 závodů. Dne 23. ledna 2016 překonala rekordní zápis Moserové-Pröllové v počtu vítězných sjezdů, když Američanka ovládla třicátý osmý z nich.  Poté, co zvítězila v úvodním závodu sezóny 2011/2012 – obřím slalomu, stala se pátou lyžařkou historie, které se podařilo vyhrát všech pět disciplín Světového poháru – sjezd, Super G, obří slalom, slalom a superkombinaci.  V sezóně 2011 obhájila tři malé křišťálové glóby. Celkové vítězství ji však uniklo o tři body, když do posledního obřího slalomu v Lenzerheide, který byl ovšem zrušen pro teplotní podmínky, nasbírala 1 725 bodů a vítězná Maria Rieschová pak 1 728 bodů.  V podzimní části sezóny 2013 vynechala několik závodů kvůli problémům se zažíváním. Na mistrovství světa ve Schladmingu si 5. února 2013 po krkolomném pádu způsobila vážné zranění pravého kolena při úvodním závodu šampionátu Super-G, když se jí po skoku v polovině trati podlomilo koleno. Následkem pádu došlo k přetržení křížového i postranního vazu a zlomení hlavice holenní kosti. Sezóna tak pro ni předčasně skončila. Přesto v ní získala malý glóbus pro celkovou vítězku sjezdu, když byl 13. března 2013 zrušen poslední sjezd v Lenzerheide, čímž udržela náskok jediného bodu před Slovinkou Mazeovou.  Po sedmi měsíční pauze strávené rehabilitací se rozhodla vrátit do závodního procesu. Měla jediný cíl stihnout OH v Soči. Při závodech ve francouzském Val d'isere se jí při nájezdu na kompresi podlomilo koleno, obnovila si zranění a její comeback tak skončil. Musela podstoupit druhou operaci téhož kolene a rozloučit se z účastí na OH.  K závodění se vrátila 5. prosince 2014 sjezdem v kanadském Lake Louise. V prvním závodě dojela na 8. místě. Následující den v dalším sjezdovém závodě vyhrála. Poté dojela druhá v Super G. Držitelkou rekordu v počtu vítězství ve Světovém poháru byla s 62 vítězstvími Annemarie Moserová-Pröllová. Vonnové scházely k vyrovnání rekordního počtu pouze dvě prvenství.  První z nich dosáhla 20. prosince 2014 ve Val d'isere. V italské Cortině pak 18. ledna 2015 vyrovnala rekord. Následující den vyhrála Super G a překonala Rakušanku Moserovou-Pröllovou, držící rekord od 70. let 20. století. Stala se nejúspěšnější ženou v historii Světového poháru. Pouze Ingemar Stenmark dosáhl na vyšší počet 86 výher.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v minnesotském hlavním městě Saint Paul a vyrostla v nedaleké obci Burnsville, která je součástí této aglomerace. Poprvé se na lyže postavila ve dvou letech, poté se stala členkou proslulé školy Ericha Sailera v Buck Hill, ze které vzešla také slalomářka Kristina Koznicková. Její otec Alan Kildow byl juniorským mistrem Spojených států v alpském lyžování.  V deseti letech se potkala s olympijskou vítězkou v lyžování Picabo Streetovou, jež byla jejím vzorem. Setkání učinilo dojem i na Streetovou, která se později stala její lyžařskou poradkyní. Předtím než se na konci 90. let přestěhovala s rodinou do coloradského střediska Vail, dojížděla tam trénovat po řadu let.  Navštěvovala Missourskou univerzitu. Jejími přezdívkami jsou „Kildon”, „Don Don” a „The Don.“  Dne 29. září 2007 se provdala v Silver Lake Lodge v Deer Valley za bývalého amerického lyžaře a olympionika ze ZOH 2002 v Salt Lake City Thomase Vonna. Po čtyřech letech došlo k odloučení manželů a na počátku roku 2013 bylo dokončeno rozvodové řízení.  Během evropské části Světového poháru byl do roku 2009 americký tým ubytován v tyrolském Kirchbergu, následně měla také sídlo v Kaprunu.. Nejkurióznější trofejí se stala kráva Olympe z Kirchbergu, jíž získala vítězstvím ve Val D’Isère 2005. Krávu zvolila namísto peněžního šeku..  Často pobývala v domově blízké kamarádky a soupeřky Marie Rieschové v Garmisch-Partenkirchenu. K ochlazení vztahů došlo po konci sezóny 2011, kterou Němka těsně vyhrála a Američanka ji nepopřála. Vonnová pak nebyla přítomna na její svatbě v dubnu 2011. Přátelské vztahy do konce téhož roku obě znovu navázaly.  V roce 2010 nafotila sérii snímků tematicky inspirovaných rolí Sharon Stoneové ve filmu \"Základní instinkt\", na nichž pózovala ve spodním prádle. Téhož roku se také představila ve \"Sports Illustrated Swimsuit Issue\", s olympioničami z Vancouveru 2010. Podruhé se pak v plakovém vydání objevila v roce 2016, se snímky malby na tělo – bodypaintingu.  Plynně hovoří německy. Opakovaně byla hostem ve sportovních pořadech rakouské televize ORF.  V březnu 2013 zveřejnila na facebookovém profilu informaci, že udržuje partnerský vztah s golfistou Tigrem Woodsem. V květnu 2015 oznámili oba sportovci na sociálních sítích rozchod. Po vztahu s trenérem NFL Kenanem Smithem se jejím partnerem v červnu 2018 stal hokejový obránce NHL a držitel Norrisovy trofeje P.K. Subban.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství ve Světovém poháru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezonní vítězství – křišťálové glóby.", "content": "20 křišťálových glóbů (4 celkově, 8 sjezd, 5 super-G, 3 kombinace)", "section_level": 2}], "src_summary": "Lindsey Caroline Vonnová, rodným jménem Lindsey Kildow, (* 18. října 1984 Saint Paul, Minnesota) je bývalá americká reprezentantka v alpském lyžování, specializující se především na sjezd a Super–G, která ve světovém poháru závodila mezi lety 2000–2019.", "tgt_summary": "Lindsey Caroline Vonn ( ; born October 18, 1984) is an American former World Cup alpine ski racer on the US Ski Team. She won four World Cup overall championships—one of only two female skiers to do so, along with Annemarie Moser-Pröll—with three consecutive titles in 2008, 2009, and 2010, plus another in 2012. Vonn won the gold medal in downhill at the 2010 Winter Olympics, the first one for an American woman. She also won a record eight World Cup season titles in the downhill discipline (2008–2013, 2015, 2016), five titles in super-G (2009–2012, 2015), and three consecutive titles in the combined (2010–2012). In 2016, she won her 20th World Cup crystal globe title, the overall record for men or women, surpassing Ingemar Stenmark of Sweden, who won 19 globes from 1975 to 1984. She has the second highest super ranking of all skiers, men or women.", "id": 379042}
{"src_title": "Ejn Charod Ichud", "tgt_title": "Ein Harod (Ihud)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 39 metrů na pomezí intenzivně zemědělsky obdělávaného Charodského údolí a náhorní planiny Ramot Isachar, respektive vrchu Giv'at Kumi coby jejího předpolí. Dál k severu stojí vrch Micpe Zikaron, podél něhož stéká do údolí vádí Nachal Šejzafim. Jižně od obce začíná zcela rovinaté Charodské údolí.  Vesnice je situováa 23 kilometrů jihozápadně od Galilejského jezera, 16 kilometrů západně od řeky Jordán, cca 10 kilometrů severozápadně od města Bejt Še'an, cca 80 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 47 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Ejn Charod Ichud obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské. Výjimkou jsou vesnice Na'ura, Tamra a Tajbe, které obývají izraelští Arabové, ležící cca 6 kilometrů severním směrem. Společně se sousedními kibucy Ejn Charod Me'uchad a Tel Josef vytváří Ejn Charod Ichud souvislou aglomeraci s cca 1700 obyvateli.  Kibuc leží 5 kilometrů severně od Zelené linie, která odděluje Izrael od okupovaného Západního břehu Jordánu.  Ejn Charod Ichud je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 71. Jižně od ní leží, naproti kibucu, komplex úřadů Oblastní rady Gilboa. Odbočuje tu z ní k severu lokální silnice číslo 716.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ejn Charod byl založen v roce 1921 K založení došlo 22. září 1921. Vznik kibucu iniciovali osadníci napojení na pracovní oddíly Gdud ha-Avoda, kteří se přistěhovali do tehdejší mandátní Palestiny v rámci třetí aliji. Usadili se poblíž sladkovodního pramene Ma'ajan Charod. Zpočátku žili ve stanech. Okolí kibucu Ejn Charod bylo tehdy bažinatou krajinou, ve které se kromě nepočetných arabských zemědělců rozkládaly jen močály a kterou obývala stáda vodních bůvolů. Původně se nacházela vesnice o něco jižněji, cca 3 kilometry jihozápadním směrem, na úpatí masivu Gilboa přímo u zmíněného pramene. Teprve v roce 1930 se kibuc přesunul definitivně do nynější lokality.  Ejn Charod byl historicky prvním kibucem. Za první kibuc sice bývá považována Deganija založená roku 1909, ale ta byla stejně jako další nejstarší kolektivní osady jen velmi malou komunitou nazývanou oficiálně kvuca. Když počátkem 20. let 20. století do tehdejší Palestiny začali proudit početní přistěhovalci v rámci třetí alije, navrhl Šlomo Lavi - jeden ze sionistických předáků, aby byly zakládány větší kolektivní vesnice, které se měly opírat o zemědělství i průmysl, a pro ně byl použit poprvé výraz kibuc. Prvním takovým skutečným kibucem byl Ejn Charod. Zakladatelé Ejn Charod se hned zpočátku ocitli ve sporu s odborovou centrálou Histadrut. Ta chtěla v tomto regionu založit další židovské vesnice podle svých představ. Proto ji předešli a zbudovali nedaleko odtud Tel Josef jako satelitní kibuc. Kromě těchto dvou tehdy během 100 dnů vznikly v Jizre'elském údolí ještě další dvě židovské vesnice, a to nynější Kfar Jechezkel a Nahalal. V červenci 1923 došlo mezi obyvateli Ejn Charod k rozkolu. Stoupenci Gdud ha-Avoda se pak přestěhovali do nedalekého Tel Josef, zatímco zbylí obyvatelé Ejn Charod přešli pod vliv Histadrutu. Ejn Charod si během 20. a 30. let 20. století udržel významný vliv na politické směřování kibuců. V květnu 1924 se zde konala konference Achdut ha-Avoda, na které se odhlasovala strategie dalšího zakládání velkých kibuců. V srpnu 1927 pak zde byla založena nová střechová organizace části kibuců (ha-Kibuc ha-Me'uchad). Roku 1934 zde začalo pořádání zemědělských kurzů pro nové židovské přistěhovalce, kteří pak byli směřováni k zakládání vlastních osad. Před vznikem státu Izrael zde byla silná místní organizace vojenských jednotek Palmach. V srpnu 1941 Britové provedli v Ejn Charod razii, při které pátrali po zbraních. V dubnu 1927 byl Ejn Charod jednou ze zastávek československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na jeho cestě po Palestině. Šlo o první návštěvu hlavy státu v Palestině po první světové válce.  Roku 1949 měla vesnice 1120 obyvatel a rozlohu katastrálního území 14 078 dunamů (14,078 kilometrů čtverečních).  V roce 1951 došlo k ideologickému rozkolu v organizaci izraelských kibuců, který se přenesl i mezi místní obyvatele. Spor pak vedl k rozdělení kibucu Ejn Charod na dvě samostatné obce: Ejn Charod Ichud (severní polovina) a Ejn Charod Me'uchad (jižní polovina). Obě vesnice i nadále sdílely některé veřejné služby a školské instituce. Ejn Charod Ichud měl blíže k středolevicové politické straně Mapaj a byl začleněn do organizace Ichud ha-Kvucot ve-ha-Kibucim, zatímco Ejn Charod Me'uchad tíhnul k levicové straně Mapam. Ještě v lednu 1953 tu došlo mezi stoupenci Mapaj a Mapam ke dvěma násilným střetům. K administrativnímu oddělení obou části kibucu došlo roku 1952. Podle některých pramenů až roku 1955. Později se ale ideologické rozpory způsobené rozkolem v 50. letech 20. století vytrácely a dnes patří obě vesnice do stejné organizace Kibucové hnutí (ha-Tnu'a ha-Kibucit), byť administrativně si obě uchovávají samostatnost.  Ekonomika kibucu Ejn Charod Ichud je založena na zemědělství a průmyslu. V obci funguje zdravotní středisko, plavecký bazén, sportovní areály a předškolní péče o děti.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu Ejn Charod Ichud je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ejn Charod Ichud Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 543 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,6 %. \"* údaj za rok 1949 zahrnuje obyvatelstvo tehdy ještě jednotného kibucu Ejn Charod, tedy obou nynějších samostatných obcí Ejn Charod Ichud a Ejn Charod Me'uchad)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ejn Charod Ichud ( עֵין חֲרוֹד אִחוּד, Ein Harod Ihud, v oficiálním seznamu sídel En Harod Ihud) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Gilboa.", "tgt_summary": "Ein Harod (Ihud) () is a kibbutz in northern Israel. Located in the Jezreel Valley near Mount Gilboa, it falls under the jurisdiction of Gilboa Regional Council. In it had a population of.", "id": 2053884}
{"src_title": "Petr III. Portugalský", "tgt_title": "Peter III of Portugal", "src_document": [{"title": "Rodinný původ.", "content": "Infant don Pedro se narodil v Lisabonu jako syn krále Jana V. a jeho manželky doni Marie Anny Habsburské (1683-1754). Třebaže byl až třetím synem, byl favorizovaným dítětem svých rodičů. Z otcovy strany byl vnukem krále Petra II. a jeho manželky \"Marie Sofie von Pfalz-Neuburg\", z matčiny strany byl vnukem římského císaře Leopolda I. a \"Eleonory Magdaleny von Pfalz-Neuburg\", tzn. jeho babičky byly sestry. Byl bratrem krále Josefa I. Portugalského a švagr španělského krále Ferdinanda VI., manžela jeho sestry Marie Barbary.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Z dynastických důvodů se Petr 6. června 1760 oženil se svou neteří Marií I. Portugalskou. Následníkem jeho otce Jana V. se totiž stal Petrův starší bratr Josef I., který měl čtyři dcery, ale žádného mužského potomka; stál tak před volbou, zda má trůn zdědit jeho nejstarší dcera Marie, nebo jeho mladší bratr Petr. Jejich sňatek, pro který z důvodu blízké příbuznosti bylo nutno získat papežský dispens, vyloučil všechny pochybnosti o následnictví. Z jejich šesti potomků tři zemřeli v dětském věku. První syn Josef František zemřel rok po svatbě bez potomků, druhý záhy po narození a teprve třetí syn Jan se stal nástupcem své matky na portugalském trůně jako Jan VI. Portugalský.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn a poslední léta.", "content": "Petrova manželka Marie nastoupila na trůn v roce 1777 po smrti svého otce Josefa I. Vzápětí se nechal Petr také korunovat králem jako Petr III, třebaže se vládních záležitostí neúčastnil. Za vlády manželské dvojice řada antiklerikálních reforem, které za vlády jejich předchůdce Josefa I. realizoval jeho první ministr Sebastião José de Carvalho e Melo (známější spíše pod jménem \"markýz de Pombal\"), byla vzata zpět.  Petr III. zemřel v Královském paláci Ajuda v roce 1786, řadu let před napoleonskou invazí do Portugalska a exilem královské rodiny do Brazílie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr III. Portugalský (plným jménem portugalsky \"Pedro Clemente Francisco José António de Bragança\"), 5. července 1717, Lisabon - 25. května 1786), Sintra, byl portugalský infant a portugalský král v letech 1777 až 1786.", "tgt_summary": "Peter III (Portuguese: \"Pedro III\") () (5 July 1717 – 25 May 1786), nicknamed the Builder, became King of Portugal \"jure uxoris\" by the accession of his wife and niece Queen Maria I in 1777, and co-reigned alongside her until his death.", "id": 1459459}
{"src_title": "Inteligentní sítě", "tgt_title": "Smart grid", "src_document": [{"title": "Charakteristiky inteligentních sítí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plná automatizace.", "content": "Zahrnuje digitální kontrolní a řídicí systém, integrované senzory monitorující chování sítě a automatické obnovování provozu po poruše. Součástí je dostupnost informací v reálném čase o zatížení sítě, kvalitě dodávky, přerušení apod.", "section_level": 2}, {"title": "Plná integrace zákazníků.", "content": "Její podstatou je vybavení zákazníků digitálními měřidly s obousměrným tokem informací v reálném čase, která umožňuje tvorbu cenových tarifů podle aktuální situace v síti (tzv. „chytré/inteligentní elektroměry“). Umožňuje zákazníkům efektivně řídit spotřebu, např. ohřev vody, praní prádla či dobíjení baterií v době s volnou výrobní kapacitou.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace na různé způsoby výroby elektřiny.", "content": "Rozvoj inteligentních sítí začal především v období, kdy se do rozvodové soustavy začaly zapojovat menší zdroje elektřiny, které jsou těžce predikovatelné. Např. solární elektrárny a větrné elektrárny, plynové mikroturbíny a dalších decentralizované výrobní technologie, což dává příležitost zákazníkům vyrábět elektřinu z vlastních zdrojů a její přebytky prodávat do sítě. Sluneční svit nebo síla větru se dá velice složitě predikovat na všech místech, kde jsou tyto decentralizované zdroje umístěné. Díky tomu, že inteligentní sítě zasílají v pravidelných intervalech informace o spotřebě z jednotlivých odběrných míst, lze regulovat výkon například v uhelných elektrárnách.", "section_level": 2}, {"title": "Chytré sítě v České republice.", "content": "V České republice začíná s rozvojem chytrých sítí energetická společnost ČEZ. V rámci svého programu budoucího rozvoje FutureMotion vyčlenila tzv. „Smart Region“ ve kterém začne s implementací chytrých elektroměrů a postupným zaváděním inteligentních sítí. Za tento region bylo zvoleno Vrchlabí. Ten poslouží k prokázání úspor, které díky rozsáhlému využívání nízkého tarifu k topení a ohřevu v ČR nemusí být průkazné a chytré sítě mohou být naopak velmi nákladné jako v Boulderu (SmatGridCity 2008) v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inteligentní sítě (anglicky \"smart grid\") jsou silové elektrické a komunikační sítě, které umožňují regulovat výrobu a spotřebu elektrické energie v reálném čase, jak v místním, tak v globálním měřítku.", "tgt_summary": "A smart grid is an electrical grid which includes a variety of operation and energy measures including smart meters, smart appliances, renewable energy resources, and energy efficient resources. Electronic power conditioning and control of the production and distribution of electricity are important aspects of the smart grid.", "id": 1147851}
{"src_title": "Legenda o opilém Mistrovi (film)", "tgt_title": "Drunken Master II", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou je Wong Fei-Hung, který cestuje vlakem zpět domů se svým otcem, mezi lidmi váženým doktorem. Během cesty však narazí na zloděje, který se mu pokusí ukrást kořen ženšenu v domnění, že se jedná o nefritovou pečeť. Zloděj mu uteče a Fei-Hung při příjezdu domů zjišťuje záměnu. Nefritová pečeť, ale patří britskému velvyslanci, který pašuje čínské památky do Anglie. Fei-Hung musí klamat svého otce, požadujícího ženšen, který slíbil svému příteli. Pro své triky k oklamání otce Fei-Hung využívá své matky a nešikovného bratra. Mezitím se na scéně objevují komplicové britského velvyslance, kteří žádají nefritovou pečeť zpět. Fei-Hung je mistr bojového stylu \"Opilý bojovník\" a tak nemá problémy své protivníky porazit. O pár dnů později se u jeho dveří objevuje zloděj, kterého potkal ve vlaku. Ten mu vrací ženšen a žádá o vrácení pečetě. To už komplicové chystají pomstu a při boji zemře. Fei-Hung spolu se svým přítelem, taktéž mistrem bojových umění, se vydávají do domu velvyslance, aby získali pečeť zpět. Jsou však zajati a velvyslanec žádá výkupné - otcovu školu bojových umění. Otec dohodu přijímá a chlapci jsou propuštěni. Následující den se Fei-Hung a jeho přátelé vydávají zpět, aby se pomstili.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Seznam písniček chronologicky:", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film \"Legenda o opilém Mistrovi\" byl velmi úspěšný v Hongkongu, kde celkově během promítání vydělal 40 971 484 hongkongských dolarů. Úspěch byl poněkud překvapující, vzhledem ke zprávám o napětí mezi Chanem a Lau Kar Leung, který tvrdil, že v 90. letech již móda kun-fu pominula.  O šest let měl film premiéru v Jižní Americe v celkem 1 345 kinech. Film byl přejmenován na \"Legenda o opilém Mistrovi\" (původně The Drunken Master II) a během premiérového víkendu vydělal 3 845 278$ (2 865$ za kino) a celkově 11 555 43$.", "section_level": 1}], "src_summary": "Legenda o opilém Mistrovi (v originálu Drunken Master II.) je hongkongská akční komedie, kterou režíroval Chia-Liang Liu spolu s představitelem hlavní role Jackiem Chanem. Účinkují v něm Jackie Chan, Ti Lung, Anita Mui, Lau Kar-Leung, Andy Lau a Felix Wong. Film měl premiéru v Hongkongu 3. února 1994, ve Spojených státech proběhla premiéra až 20. října 2000. V Jižní Americe byl film pojmenován jako Legenda o opilém Mistrovi a tento název dostal i v České republice. Film navazuje na předchozí díl \"Mistrův syn (orig. Drunken Master)\" a dočkal se i pokračování s názvem \"Drunken Master III\", které ale mělo jiné herecké obsazení a po premiéře se stalo propadákem.", "tgt_summary": "Drunken Master II () is a 1994 Hong Kong action-comedy kung fu film directed by Lau Kar-leung and Jackie Chan, who stars as Chinese martial arts master and folk hero of Cantonese ethnicity, Wong Fei-hung. It was Chan's first traditional style martial arts film since \"The Young Master\" (1980) and \"Dragon Lord\" (1982). The film was released in North America as The Legend of Drunken Master in 2000.", "id": 2289426}
{"src_title": "Abstraktní algebra", "tgt_title": "Abstract algebra", "src_document": [{"title": "Neformální úvod.", "content": "Algebra zkoumá \"množiny s operacemi\". Například grupa je jakákoli množina s binární operací, která splňuje vztahy v definici grupy. Některé grupy jsou množiny čísel, jiné grupy jsou množiny funkcí, jiné grupy jsou množiny množin atd. Pokud však něco dokážeme pro každou grupu, nemusíme to již znovu dokazovat pro jednotlivé množiny, které jsou grupami.", "section_level": 1}, {"title": "Operace na množině.", "content": "Kromě toho, na téže množině je často možné operace definovat několika způsoby a všechny mohou být užitečné. Např. pokud na množině {0,1} uvažujeme sčítání a násobení definované obvyklým způsobem až na to, že 1+1=0, dostaneme tzv. těleso modulo 2, velmi užitečné v teorii šifrování. Pokud uvažujeme 1+1=1, dostaneme Booleovu algebru užitečnou v logice.  Uvedený příklad je nedokonalý, neboť lze argumentovat, že signatura těles či okruhů nemá nic společného se signaturou Booleových algeber (u nichž je navíc běžnější operace značit ∧ a ∨). Ovšem na množině čtvercových matic dané velikosti lze operaci násobení definovat několika způsoby: buď obvyklým maticovým násobením, nebo po prvcích, kdy součin dvou matic \"A\" a \"B\" má na pozici \"(i,j)\" součin prvků \"A\" a \"B\".  Není tedy možné se zeptat, zda okruh čtvercových matic má nějakou vlastnost (například je izomorfní s jiným okruhem), pokud neupřesníme, jak jsou na něm definovány operace.  Dalším příkladem struktury s neobvykle definovanými operacemi je svaz vyjadřující dělitelnost. Operace \"spojení\" (formula_1 ve svazu představuje \"nejmenší prvek formula_2 takový, že formula_3 a formula_4\". Jelikož však ve svazu dělitelnosti relace formula_5 představuje \"\"x\" je dělitel \"y\"\", je například formula_6, nikoli 30.  Tyto zdánlivě neobvyklé struktury se zkoumají proto, že pomocí nich lze objevit důležité matematické výsledky s mnoha aplikacemi v různých oblastech vědy i v technologické praxi.", "section_level": 2}, {"title": "Algebraické struktury.", "content": "Algebra zkoumá tzv. algebraické struktury, tedy množiny vybavené operacemi, nikoli např. relacemi.  Algebraickou operací arity \"n\" na množině \"A\" (jinými slovy: \"n\"-ární operací) se rozumí zobrazení, které uspořádané n-tici prvků z \"A\" přiřadí prvek z \"A\". Například násobení přiřadí dvojici (3,2) číslo 6.  Příklad operací:  Příklady vztahů, které nejsou algebraickými operacemi:  Příkladem struktur, které jsou v matematice často zkoumány, ale nejsou algebraickými strukturami, jsou uspořádané množiny, topologické prostory, normované vektorové prostory, grafy apod. Model predikátové teorie je algebraickou strukturou jen tehdy, pokud tato teorie neobsahuje relační symboly.", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice algebraických struktur.", "content": "Intuitivně je algebraická struktura \"množina vybavená operacemi\". Aby bylo možné s nimi exaktně pracovat, formálně se tyto struktury definují jako uspořádané n-tice, kde \"n\" je číslo o jedna větší, než počet těchto operací.  Například grupa je množina se třemi operacemi, které lze značit např. formula_9,, \"e\" (nebudeme se teď držet jiné možné definice, která si vystačí s jednou operací). Grupou je tedy každá uspořádaná čtveřice formula_10 = (formula_11, formula_9,, \"e\") taková, že  Grupa celých čísel je tedy uspořádaná čtveřice (Z, +, -, 0), kde symbol + značí množinu všech uspořádaných trojic celých čísel formula_18 takových, že formula_19.", "section_level": 2}, {"title": "Nosná množina.", "content": "Množině G v právě uvedené definici se říká \"nosná množina\". Grupa formula_10 a její nosná množina G jsou dva různé matematické objekty, ale tam, kde nehrozí nedorozumění, se označují stejným písmenem, takže je běžné psát například ačkoli \"x\" je prvkem formula_11 a nikoli formula_10", "section_level": 2}, {"title": "Přehled zkoumaných struktur.", "content": "Příklady struktur, které algebra zkoumá:", "section_level": 1}, {"title": "Grupoidy a grupy.", "content": "\"Příklad: Celá čísla se sčítáním tvoří grupu. Přirozená čísla včetně nuly se sčítáním tvoří monoid, celá kladná čísla pak pologrupu, neboť neutrálním prvkem pro sčítání je 0. Celá čísla s násobením tvoří monoid, jehož neutrální prvek je 1. Racionální čísla tvoří monoid, neboť k nule neexistuje inverzní prvek. A taky tvoří pologrupu a grupoid, protože každý monoid je zároveň pologrupa a grupoid. (Podobně v ostatních příkladech.)\"", "section_level": 2}, {"title": "Tělesa a okruhy.", "content": "Příkladem algebraické struktury jsou tělesa a lineární vektorové prostory nad nimi. Typickým příkladem tělesa je množina reálných nebo komplexních čísel, vektorový prostor nad ním je například množina vektorů v třírozměrném prostoru nebo množina všech spojitých funkcí na daném intervalu.  Obecnějším pojmem je okruh a moduly nad okruhem. V definici okruhu vyžadujeme méně podmínek, než u tělesa, takže tuto definici splňuje širší třída matematických objektů. Například množina celých čísel se sčítáním a násobením je okruh, ale nikoli těleso, neboť k většině jejích prvků neexistuje prvek inverzní vzhledem k násobení (například inverzní prvek při sčítání k číslu 2 je -2, ale inverzní prvek při násobení je 1/2 a ten se v množině celých čísel nenachází).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Dalšími algebraickými strukturami jsou například svazy a Booleovy algebry.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzální algebra.", "content": "Mezi disciplínami, které studují jednotlivé struktury (např. teorie grup) zaujímá zvláštní postavení univerzální algebra, jejíž výsledky lze aplikovat na širokou skupinu struktur. Dokážeme-li v ní, že něco platí pro každou varietu, pak to platí pro všechny grupy, všechny svazy, všechny lineární prostory apod. (nikoli však pro tělesa) a není nutné to dokazovat pro každou algebraickou strukturu zvlášť. Příkladem takových matematických výsledků jsou věty o izomorfismu nebo existence volných algeber.  Výsledky univerzální algebry lze zobecnit ještě dále v teorii kategorií, ovšem ta již není odvětvím algebry, neboť zkoumá algebraické i jiné struktury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abstraktní algebra je oblast matematiky zkoumající abstraktní algebraické struktury. Termín vznikl počátkem 20. století na odlišení oboru od elementární algebry, jež se zabývá například úpravou algebraických výrazů s reálnými a komplexními čísly. Dnes se již toto rozdělení obvykle nepoužívá.", "tgt_summary": "In algebra, which is a broad division of mathematics, abstract algebra (occasionally called modern algebra) is the study of algebraic structures. Algebraic structures include groups, rings, fields, modules, vector spaces, lattices, and algebras. The term \"abstract algebra\" was coined in the early 20th century to distinguish this area of study from the other parts of algebra.", "id": 521367}
{"src_title": "Paviánec kipunji", "tgt_title": "Kipunji", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žije pouze ve dvou místech vlhkých horských lesů v Tanzanii v nadmořské výšce 1300 až 2450 m ve dvou uzavřených populacích. Jedna, ta větší o počtu asi 1000 ks, na vyhaslém vulkánu Mount Rungwe v pohoří Udzungwa Mountains a druhá o počtu 75 až 200 jedinců v národním parku Udzungwa Mountains National Park; od sebe jsou vzdáleny asi 350 km. Jednotlivé izolované populace nejsou geneticky shodné. Zatímco mitochondriální DNA větší z populací obsahuje fragmenty DNA paviánů rodu \"Papio\" (např. pavián pláštíkový \"P. hamadryas\"), u příslušníků druhé (menší) populace se žádné takové známky někdejšího možného „křížení“ s paviány nenašly.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to necelý metr velká opice s dlouhou světlehnědou srstí, na obličeji má černou masku a konce předních končetin má také černé. Podbřišek má světlý, stejně jako zadní část ocasu. Nad čelem má chocholku dlouhých chlupů. Má poměrně krátký čenich. Vyznačuje se malou pohlavní dvojtvárností. Obývá vrcholky pralesních stromů a na zem sestupuje zcela výjimečně, je zcela vázána na pralesní způsob života. Je zajímavé, že tato opice byla vědecky popsána jen podle fotografie, její mrtvý exemplář byl získán až později.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Paviánec kipunji je podle červeného seznamu IUCN prohlášen za kriticky ohrožený druh. Je otázkou, zda tento ještě neprozkoumaný primát vzhledem k malému počtu jedinců vůbec přežije postupující odlesňování, zakládání nových domorodých políček a neustávající pytláctví.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "V době objevu byl primát považován za blízce příbuzného mangabejům, proto byl řazen do rodu \"Lophocebus\" a získal druhové jméno \"kipunji\" (jméno, kterým opici označují domorodci v Tanzanii), v překladech počeštěné do podoby mangabej horský nebo mangabej kipunji. V roce 2006 však genetická analýza prvního odchyceného jedince ukázala, že primát je spíše blíže příbuzný paviánům. Získal tedy nové vědecké jméno \"Rungwecebus kipunji\", sestávající ze jména hory, kde byl poprvé pozorován (Mount Rungwe), a latinského označení pro druh opic (cebos). V této situaci přestalo vyhovovat i dosavadní české jméno. Vědecko‐populární magazín Českého rozhlasu Meteor proto v červnu 2010 vyzval k nalezení nového českého názvu primáta. Odborná porota vybrala návrh třináctileté Kateřiny Tláskalové, která jménem paviánec kipunji zohlednila nejen biologickou příbuznost nového opičího rodu, ale i domorodé jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paviánec kipunji (\"Rungwecebus kipunji\", dříve jako \"Lophocebus kipunji\") je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití. Objeven byl v roce 2003 a stal se prvním druhem vyššího primáta popsaného v Africe v posledních 21 letech. Následné analýzy o rok později ukázaly, že jde současně i o nový rod primáta, popsaný po 79 letech. Vědci se domnívají, že jak rychle byl objeven, tak rychle zmizí, protože na světě žije velmi malé množství jedinců tohoto druhu.", "tgt_summary": "The kipunji (\"Rungwecebus kipunji\"), also known as the highland mangabey, is a species of Old World monkey that lives in the highland forests of Tanzania. The kipunji has a unique call, described as a 'honk-bark', which distinguishes it from its close relatives, the grey-cheeked mangabey and the black crested mangabey, whose calls are described as 'whoop-gobbles'. Though it was originally thought to be a member of the\" Lophocebus\" genus genetic data later placed it as its own separate genus \"Rungwecebus\". The kipunji is the first new monkey genus to be discovered since Allen's swamp monkey in 1923.", "id": 2105994}
{"src_title": "Brocchinie", "tgt_title": "Brocchinia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Brocchinie jsou bromélie rostoucí na zemi, na skalách i jako epifyty. Jsou mezi nimi velmi drobné i rozměrné druhy. Nejmenší druh měří i s květenstvím 5 cm, zatímco největší (\"Brocchinia micrantha\") až 8 metrů. Listy jsou v růžici, která je buď přízemní nebo na vrcholu stonku. Pochvy listů jsou obvykle velké, hnědočerné a lesklé. Ve středu listové růžice se u mnohých druhů zachycuje voda. Čepele listů jsou celokrajné.  Květenství jsou složená nebo řidčeji jednoduché hrozny. Listeny jsou nenápadné. Květy jsou drobné, přisedlé nebo stopkaté. Kališní i korunní lístky jsou volné. Koruna je bílá nebo zelenavá, výjimečně oranžová nebo žlutá. Nitky tyčinek jsou přirostlé ke kališním a korunním lístkům. Semeník je spodní nebo polospodní, zřídka svrchní, s málo vajíčky. Plodem je septicidní tobolka, pouze u některých zástupců tobolka za zralosti nepravidelně pukající.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje 19 druhů a vyskytuje se pouze v oblasti Guyanské vysočiny. Nejvíce (celkem 16) druhů se zastoupeno ve Venezuele, dále se rod vyskytuje ve východní Kolumbii, v Guyaně a severní Brazílii.  V Guyanské vysočině brocchinie dominují na mnohých horských stanovištích, charakteristickou složku vegetace tvoří zejména na vrcholcích stolových hor.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Brocchinie vyvinuly řadu způsobů jak ve velmi chudém prostředí získat živiny. U některých druhů (\"Brocchinia reducta\" a \"B. tatei\") byla prokázána masožravost. Druh \"B. acuminata\" je myrmekofilní. U některých populací \"B. tatei\" byla prokázána symbióza s dusík vázajícími kyanobakteriemi. Ve středu růžic některých druhů se zachycuje voda spolu s organickým materiálem a je zdrojem živin.", "section_level": 1}, {"title": "Masožravost.", "content": "Pasivní lov kořisti a vstřebávání živin byly prokázány zejména u druhu \"Brocchinia reducta\". Trubicovité kompaktní růžice této bromélie naplněné tekutinou připomínají pasti jiných masožravých rostlin, např. heliamfor. Hmyz je lákán světle zbarvenými žlutozelenými listy a nasládlým pachem. Na vnitřní straně růžice je kluzký voskový povlak. Tekutina uvnitř růžice je silně kyselá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brocchinie (\"Brocchinia\") je rod rostlin z čeledi broméliovité (\"Bromeliaceae\"). Všechny druhy jsou endemity Guayanské vysočiny v Jižní Americe. Některé druhy náleží mezi masožravé rostliny.", "tgt_summary": "Brocchinia is a genus of the botanical family Bromeliaceae, and is the sole genus of the subfamily Brocchinioideae, containing 20 species. The genus is named for Giovanni Battista Brocchi, Italian naturalist (1772–1826). \"Brocchinia\" species are native primarily to the ancient Guayana Shield in southern Venezuela and Guyana, with some species extending into Colombia and northern Brazil. Its species are generally restricted to areas of sand and sandstone of the Roraima Formation; a few occur on granite.", "id": 1594143}
{"src_title": "Archaeoraptor", "tgt_title": "Archaeoraptor", "src_document": [{"title": "Skandál.", "content": "Objev „archaeoraptora“ byl oznámen na tiskové konferenci časopisu'v říjnu roku 1999. Na stejné tiskové konferenci byla veřejnost seznámena také s plánem vrátit fosílii zpět do Číny, odkud byla nezákonně vyvezena. V listopadu 1999 uveřejnil redaktor časopisu Christopher Sloan článek o opeřených dinosaurech a původu ptáků, který zmiňoval i tuto fosílii a pojednával o ní jako o chybějícím článku mezi teropodními dinosaury a ptáky, kteří již uměli létat. Podle Sloana šlo o rychlého dvounohého masožravého teropoda, který snad již také byl schopen letu. Domněnku o schopnosti létat nebylo podle Sloana zatím možno zcela potvrdit, ale kromě peří tomu měla výrazně nasvědčovat i anatomie jeho kostry. Zkamenělinu v článku nazýval „Archaeoraptor liaoningensis“ („pradávný zloděj z Liao-ningu“) a oznamoval, že později bude takto pojmenována i formálně. Tento článek vyvolal okamžitou kritiku amerického ornitologa Storrse Olsona z Národního přírodovědného muzea ve Washingtonu, D.C., který v periodiku ', vydávaném jeho muzeem, odsoudil publikaci vědeckého jména v popularizačním časopise bez odborné recenze.  3. února 2000 vydal'tiskové prohlášení, z nějž vyplynulo, že zkamenělina by mohla být směsicí fosilních pozůstatků různých druhů, a že již bylo zahájeno vnitřní šetření. Ještě v tom samém měsíci se Bell Allen, redaktor ', vyjádřil pro časopis ', že zpráva o padělku ho naprosto rozezlila. V březnovém vydání časopisu'byl v sekci Fórum uveřejněn dopis čínského paleontologa Sü Singa, podle nějž ocas nepatřil ke zbytku těla zkameněliny. V říjnu 2000 časopis zveřejnil článek investigativního novináře Lewise M. Simmonse, který obsahoval výsledky nového zkoumání. Závěrem bylo, že se jedná o směsici různých fosílií a že se v podstatě všichni, kdo se účastnili původního zkoumání, dopustili nějakých chyb.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie případu.", "content": "Podle zprávy zveřejněné v časopise \"\" začal příběh tzv. archaeoraptora v červenci 1997 v Sia-san-ťia-c' (Xiasanjiazi) v provincii Liao-ning v severovýchodní Číně během rutinní práce místních rolníků v břidlicové šachtě. Fosílie, které zde nalezli, prodali překupníkům za pár dolarů. Ačkoliv se jednalo o nezákonný obchod, v té době zde byl běžný. Jeden z rolníků zde našel vzácnou zkamenělinu ozubeného ptáka i s otisky peří. Během vyzdvihování se fosílie rozbila na kusy. Poblíž, ve stejné šachtě, nalezl další části, včetně opeřeného ocasu a nohou. Tyto kousky pak stmelil dohromady tak, jak se domníval, že k sobě patřily. Důvodem mělo být, že fosílie tak bude vypadat kompletněji a podaří se ji prodat dráže. V červnu roku 1998 ji koupil neznámý překupník a propašoval ji do Spojených států, neboť zákonnou cestou nemohou žádné paleontologické nálezy čínské území opustit. Podle zjištění Lewise Simmonse bylo tehdy běžnou praxí, že pašerák si v nějaké vědecké instituci opatřil potvrzení, že daná fosílie je předmětem výměnného programu, a s tímto certifikátem byla převezena přes hranice. Z důvodu zvýšení ceny se různé fosilizované části také běžně skládaly a slepovaly do větších celků.  Už na podzim téhož roku se na každoročním setkání Společnosti pro paleontologii obratlovců konaném v Utahu ve Spojených státech objevily nepotvrzené zprávy o pozoruhodné fosílii primitivního ptáka, která se nachází v soukromých rukou a kterou neznámý překupník představil na výstavě drahokamů ve městě Tucson v Arizoně. V únoru 1999 zkamenělinu zakoupilo Muzeum dinosaurů v Blandingu v Utahu. Muzeum vede Stephen A. Czerkas, umělec a nadšenec zabývající se dinosaury, který však nemá univerzitní vzdělání, a jeho žena Sylvie. Stephen Czerkas přesvědčil mecenáše muzea, aby na nákup poskytli 80 000 dolarů, čímž se mělo zabránit tomu, aby zkamenělina zmizela v nějaké neveřejné soukromé sbírce, a umožnit tak její další vědecké zkoumání.  Manželé Czerkasovi kontaktovali paleontologa Phila Currieho, který se spojil se Společností. Currie souhlasil, že zkamenělinu prozkoumá, ovšem pouze za podmínky, že poté bude vrácena do Číny. Článek o fosílii měl být nejprve publikován v odborně recenzovaném vědeckém časopise \"Nature\" a okamžitě poté měla následovat tisková konference společnosti a vydání v časopisu \".  Czerkasovi původně zamýšleli, že se zkamenělina stane nejvzácnějším exponátem jejich muzea, a plánovali, že ji budou vystavovat po dobu pěti let. Redaktor Sloan však na jaře roku 1999 odletěl do Utahu, aby Stephena Czerkase přesvědčil, že fosílie se musí okamžitě po publikaci vrátit do Číny, jinak o ní nebude psát a Currie ji nebude zkoumat. Czerkas nakonec souhlasil. Currie se pak spojil s Institutem paleontologie obratlovců a paleoantropologie v Pekingu a \" pozval do Utahu jednoho z čínských expertů, Sü Singa, aby se připojil k výzkumnému týmu.  Během první prohlídky zkameněliny 6. března 1999 Currie zjistil, že levé a pravé chodidlo jsou zrcadlově prakticky identické, takže jde o složeninu z otisku a protiotisku. Také si povšiml, že mezi ocasem a zbytkem těla není žádné spojení. V červenci 1999 Currie a Czerkasovi fosílii přinesli do na Texaské univerzitě v Austinu, aby ji nechali prozkoumat pomocí počítačové tomografie. Timothy Rowe, který zkamenělinu skenoval, informoval 2. srpna manžele Czerkasovy, že nelze vyloučit možnost, že se stali obětí podvodu. Během následné diskuse Czerkasovi vyvíjeli na Rowa a Currieho nátlak, aby si své výhrady nechali pro sebe.  Na začátku září poslal Currie do Muzea dinosaurů v Blandingu svého preparátora Kevina Aulenbacka, aby fosílii připravil k dalšímu zkoumání. Aulenback došel k závěru, že zkamenělina je poskládána nejméně ze tří a možná až z pěti odlišných exemplářů, což však manželé Czerkasovi hněvivě popřeli. Aulenbeck o tom podal zprávu Curriemu, který však o problémech redaktory časopisu \"\" neinformoval.  13. srpna 1999 tým poslal do londýnské redakce časopisu'rukopis článku nazvaný'(česky: Nový ozubený pták s dromaeosauřím ocasem), pod kterým byli podepsáni Czerkas, Currie, Rowe a Sü. Autoři se v práci na několika místech zmínili, že jedna noha a ocas jsou zřejmě protiotisky hlavních otisků, a vyplývalo to i z přiloženého obrázku.  Časopis'však 20. srpna zveřejnění práce zamítl. Manželům Czerkasovým bylo naznačeno, že důvodem bylo odmítnutí redaktorů'odložit publikaci v jejich časopise, takže bylo příliš málo času na odbornou recenzi. Autoři poté článek poslali do časopisu ', který ho postoupil dále k recenzi. Recenzenti však časopis informovali, že exemplář byl propašován z Číny a stal se předmětem nelegálního obchodu a že fosílie byla v Číně upravena tak, aby byla zvýšena její tržní hodnota.'následně práci odmítl zveřejnit. Podle Sloana Czerkasovi'o podrobnostech těchto dvou odmítnutí neinformovali. V té době již bylo listopadové číslo'v přípravě k tisku, aniž by došlo k publikaci objevu tzv. archaeoraptora v nějakém odborně recenzovaném časopise.'se rozhodl pokračovat a informace zveřejnil i bez odborné recenze. 15. října 1999 byla fosílie představena veřejnosti na tiskové konferenci a v listopadu vyšel v'článek, v němž ji Christopher Sloan popisoval jako chybějící článek, který pomohl objasnit spojení mezi dinosaury a ptáky. Původní fosílie byla vystavena v prostorách Společnosti ve Washingtonu, kde čekala na svůj návrat do Číny. Ve svém článku Sloan použil název „\"Archaeoraptor liaoningensis\"“ s tím, že se zatím nejedná o pojmenování definitivní (protože jinak se za platné vědecké jméno považuje to, které bylo jako první publikováno), neboť předpokládal, že Czerkas dříve či později bude schopen publikovat popis nového druhu v recenzovaném časopise.  Poté, co článek vyšel, Storrs L. Olson, ornitolog z Národního přírodovědného muzea ve Washingtonu zveřejnil otevřený dopis, v němž poukázal na fakt, že dotyčný exemplář byl z Číny ilegálně vyvezen, a současně protestoval proti „převažujícímu dogmatu, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů“.  V říjnu roku 1999 Currie informoval paleontologa Sü Singa o zjištěných problémech s exemplářem a tento si pak všiml, že ocas tohoto údajného archaeoraptora se silně podobá v té době ještě nepojmenovanému druhu z kladu Maniraptora, kterého zrovna studoval (později nazvaného \"Microraptor zhaoianus\"). Vrátil se tedy do Číny, aby navštívil místo nálezu a kontaktoval místní obchodníky s fosíliemi. Nakonec našel poměrně kompletní zkamenělinu malého dromaeosaurida, jehož ocas odpovídal ocasu údajného archaeoraptora tak přesně, že se muselo jednat o protiotisk. Obě zkameněliny měly dokonce dvě stejné žluté oxidové skvrny. 20. prosince 1999 odeslal autorům a Sloanovi zprávu, v níž jim oznámil, že zkamenělina je podvrh. 3. února 2000 vydala Společnost tiskovou zprávu, v níž oznamovala, že fosílie údajného archaeoraptora by mohla být směsicí více exemplářů a že začalo vnitřní vyšetřování. V březnovém čísle časopisu byl v sekci Forum uveřejněn dopis Sü Singa. O měsíc později, 4. dubna 2000, Stephen Czerkas přiznal skupině paleontologů ve Washingtonu, že se on i jeho žena dopustili velké chyby. Currie, Allen i Sloan vyjádřili nad vším své politování. Rowe vyjádřil pocit zadostiučinění s tím, že skandál prokázal, že snímky počítačové tomogragie interpretoval správně. Roku 2001 pak svá zjištění publikoval v časopise \"\". V článku došel k závěru, že mimo horní části byly ke zkompletování zkameněliny použity pozůstatky několika exemplářů: z jednoho byla použita stehenní kost, z druhého holenní kosti, ze třetího obě chodidla a nejméně z jednoho dalšího ocas, který sestával z pěti samostatných částí.  V červnu 2000 byla zkamenělina vrácena do Číny. V říjnu toho roku pak časopis \"National Geographic\" zveřejnil výsledky šetření.", "section_level": 2}, {"title": "Dozvuky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Dinosaur Museum Journal\".", "content": "Archaeoraptor nebyl jediný případ, kterým manželé Czerkasovi vnesli zmatek do taxonomie dinosaurů. Roku 2002 vydali první svazek nového periodika nazvaný \"\" (česky: Opeření dinosauři a původ létání). V tomto vydání pak popsali a pojmenovali šest nových druhů, z nichž pět se u jejich kolegů stalo předmětem pochybností.  Stephen Czerkas a Sü Sing se zde mimo jiné vrátili i k fosílii tzv. Archaeoraptora a popsali znovu její horní část, kterou tentokrát přiřadili novému druhu primitivního ptáka a nazvali ho \"Archaeovolans\". Čínský paleontolog Čou Čung-che však prokázal, že patřila již dříve popsanému ptáku rodu \"Yanornis\". Stejná fosílie byla tedy postupně pojmenována na různých místech třemi různými názvy: „Archaeoraptor“, \"Archaeovolans\" a \"Yanornis\".  V tomto vydání \"Dinosaur Museum Journal\" Stephen Czerkas také zveřejnil svůj kontroverzní názor, že dinosauři z kladu Maniraptora byli druhotně nelétaví, to jest, že se jednalo o druhy, jejichž předkové již létali a potom tuto schopnost ztratili. Ve svých výkladech také kritizoval některé známé paleontology. V textu zabývajícím se rodem \"Cryptovolans\" obvinil paleontologa Marka Norella z chybné interpretace fosílie označené jako BPM 1 3-13, podle níž měl mít na nohou dlouhá pera. Později se však ukázalo, že pravdu měl zřejmě Norell, a Czerkas ve svých malířských rekonstrukcích provázejících výstavu sám tato pera na nohy příslušníkům rodu \"Cryptovolans\" umístil. Navíc paleornitolog Alan Feduccia zveřejnil studii, podle níž se ve skutečnosti jedná o dinosaura rodu \"Microraptor\", který byl popsán již dříve, mimo jiné i díky ocasu ze složené fosílie údajného archaeoraptora.  Také další dva taxony, které Czerkas a jeho spolupracovníci v publikaci pojmenovali, byly později jinými autory brány jako mladší synonyma pro již dříve pojmenované druhy. Jedním z nich je \"Scansoriopteryx\", který se zdá být totožný s rodem \"Epidendrosaurus\". V popisu dalšího nového rodu \"Omnivoropteryx\" Czerkas poznamenal, že je podobný rodu \"Sapeornis\". Pozdější nálezy, které zahrnovaly i jeho lebku, však ukázaly, že tyto dva rody jsou pravděpodobně také synonymní.  Jiný taxon, který pojmenoval jako \"Utahdactylus\", Czerkas zařadil mezi ptakoještěry. Paleontolog S. Christopher Bennett ho podrobil dalšímu zkoumání a našel několik chyb v popisu kostí a nesrovnalosti mezi Czerkasovými nákresy a jejich skutečným vzhledem. Podle Benneta patřil nalezený exemplář blíže neurčenému diapsidnímu dinosaurovi a kritizoval původní autory za to, že zveřejnili jméno nějakého druhu, aniž by na nálezu bylo možné najít nějaké znaky, které by ho umožňovaly zařadit přesněji než jen na úrovni třídy. Název \"Utahdactylus\" označil za tzv. \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Další vystavené pašované fosílie.", "content": "Jak se později ukázalo, tzv. archaeoraptor nebyl jediná fosílie v majetku manželů Czerkasových, u níž vzniklo podezření, že byla získána prostřednictvím nelegálního obchodu, a podnítil také diskusi o etických otázkách spojených se studiem fosílií ze soukromých sbírek. Roku 2001 Czerkasovi sestavili putovní výstavu nazvanou'(česky: Opeření dinosauři a původ létání), která obsahovala 34 jiných fosílií. Roku 2004 zakoupilo od Muzea dinosaurů v Blandingu právo exponáty vystavit Přírodovědné muzeum v San Diegu, ovšem po otevření výstavy se ozval čínský paleontolog Čchiang Ťi, který reportérům z časopisu'řekl, že více než deset vystavených zkamenělin opustilo Čínu nelegálním způsobem. Následně Czerkasovi a Čchiang Ťi uzavřeli dohodu, že tři nejcennější exponáty budou formálně zařazeny do sbírek Čínské akademie geologických věd, ačkoliv fakticky zůstanou v majetku manželů Czerkasových. Stephen Czerchas současně popřel tvrzení, že fosílie byly získány nelegálně. Sylvia Czerkasová řekla časopisu ', že s úředníky z čínské provincie Liao-ning uzavřeli roku 2001 dohodu o jejich zapůjčení a že roku 2007 budou navráceny zpět. V březnu 2009 však byly stále k vidění na výstavě ve Fresno Metropolitan Museum of Art and Science v Kalifornii. Podle časopisu'Czerkasovi odmítli zprostředkovat jeho reportérům interview s uvedenými úředníky z provincie Liao-ning.  Mnoho vědců považuje práci s fosíliemi, které mohly být předmětem nelegálního obchodu, za neetickou a řada z nich odmítá pracovat s jakýmikoliv exponáty ze soukromých sbírek. V soukromých rukou totiž nemusí být vědcům umožněn bezproblémový přístup k těmto exponátům a někteří paleontologové se také obávají, že soukromí sběratelé mohou fosílie poškozovat nebo dokonce padělat, a zamlžit tak jejich původ a věk. Ilegální překupníci také v některých zemích podporují vládní korupci. Objevuje se však i názor, že kdyby vědci ustoupili z těchto etických zásad a publikovali rovněž práce založené na významných nálezech nacházejících se v soukromých rukou, povzbudili by tak řadu soukromých sběratelů, aby své sbírky vědeckému bádání zpřístupnili.", "section_level": 2}, {"title": "Další historie pojmenování.", "content": "V dubnu roku 2000 publikoval Storrs Olson článek v periodiku Národního přírodovědného muzea ve Washingtonu ', v němž obhajoval své názory na vývoj ptáků a mimo jiné také znovu podrobil zkoumání a nově popsal druh „Archaeoraptor liaoningensis“, tentokrát pouze na základě ocasu původního exempláře. Protože nechtěl, aby se poskvrněný název „Archaeoraptor“ dostal do paleornitologické literatury, použil k popisu tu část původní složené kostry, o níž se mu nezdálo pravděpodobné, že by mohla být zařazena mezi ptáky. Olson se mylně domníval, že původní článek v časopise'již fosílii pojmenoval, a proto ve svém článku nezmínil výslovně, že se jedná o nový název, jak to požadují mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury, aby jméno bylo uznáno za platné. O několik měsíců později čínští paleontologové Sü, Čou a Siao-lin zveřejnili v časopise Nature další nový popis tvora a dali mu jméno \"Microraptor zhaoianus\".", "section_level": 2}, {"title": "Kreacionismus.", "content": "Skandál kolem fosílie tzv. archaeoraptora začali používat odpůrci evoluční teorie jako argument proti evoluci. Někteří kreacionisté, jako např. Kent Hovind, skandálu využili k pokusu zpochybnit teorii, že se ptáci vyvinuli z dinosaurů. Mnozí kreacionisté trvají na tom, že nebyly nalezeny žádné mezičlánky mezi ptáky a dinosaury, přičemž poukazují právě na archaeoraptora jako na důkaz nesprávného počínání vědců, kteří se podle nich jen snaží získat podporu pro evoluční teorii. Archaeoraptor bývá kreacionisty označován jako „piltdownský pták“, ačkoliv na rozdíl od piltdownského člověka nebyl úmyslnou mystifikací. Navíc autenticita archaeoraptora není pro hypotézu, že ptáci patří mezi teropody, podstatná, neboť tato je dostatečně podpořena jinými nálezy. Například u \"Microraptora\" byla prokázána existence křídel a jasné stopy po rýdovacích perech, takže se dá předpokládat, že byl schopen přinejmenším klouzavého letu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Archaeoraptor je rodové jméno, jímž byla roku 1999 v článku publikovaném v časopisu \"\" neformálně nazvána fosílie nalezená v Číně, která byla označena za chybějící článek mezi teropodními dinosaury a ptáky. Již před zveřejněním však panovaly pochybnosti o její autenticitě. Záležitost nakonec skončila skandálem, neboť dalším výzkumem se prokázalo, že se jedná o falzifikát. Ve skutečnosti byl nález kombinací několika zkamenělin pocházejících od odlišných druhů. Čínský paleontolog Čou Čung-che s kolegy zjistili, že hlava a vrchní část těla patřily primitivnímu ptáku rodu \"Yanornis\" ze spodní křídy. Ocas byl roku 2002 přisouzen malému okřídlenému dromeosauridovi rodu \"Microraptor\", který žil přibližně ve stejném období. Dolní končetiny patřily zatím neznámému živočichovi. Název archaeoraptor se tak stal neplatným (tzv. \"nomen nudum\").", "tgt_summary": "\"Archaeoraptor\" is the informal generic name for a fossil chimera from China in an article published in \"National Geographic\" magazine in 1999. The magazine claimed that the fossil was a \"missing link\" between birds and terrestrial theropod dinosaurs. Even prior to this publication there had been severe doubts about the fossil's authenticity. Further scientific study showed it to be a forgery constructed from rearranged pieces of real fossils from different species. Zhou \"et al.\" found that the head and upper body actually belong to a specimen of the primitive fossil bird \"Yanornis\". A 2002 study found that the tail belongs to a small winged dromaeosaur, \"Microraptor\", named in 2000. The legs and feet belong to an as yet unknown animal.", "id": 2280799}
{"src_title": "Tristan a Isolda", "tgt_title": "Tristan and Iseult", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává na Britských ostrovech v království Cornwall, kde vládne král Mark. Jeho sestra Blanchefleura se právě provdala za Markova přítele, krále Rivalena. Rivalen však odjíždí do země Loonnoisu a chystá se do bitvy, proto svěří svou ženu podkonímu Rohaltovi. Rivalen se však již z bitvy nevrátí, těhotná Blanchefleura mu porodí syna a sama žalem při porodu zemře. O novorozeně, Tristana, se začne starat podkoní. Tristan vyrostl a stal se správným rytířem, jeho nevlastní otec Rohalt mu však nikdy nepověděl o jeho původu a rodičích. Jednoho dne se Tristan vydal rybařit na moře, jejich loď ztroskotala a on jako jediný přežil. Vlny ho zanesly až do království Cornwall, kde jej najde lovecká družina a přivede ho ke králi Markovi. Ten si vyslechne co se stalo a přijme jej do svých služeb, aniž by věděl, že je to jeho synovec, a Tristana si oblíbí.  Po pěti letech se v Cornwallu Tristan opět shledává s Rohaltem, ten jemu i Markovi poví o Tristanově původu a žádá, aby se Tristan postavil Morganovi, který se neprávem ujal trůnu. Tristan Morgana porazí, zvykl si však na svůj život a na Marka, a tak vládu přenechává Rohaltovi a odjíždí zpátky do Cornwallu. Zde se ale objevil obr Morholt, bratr irského krále a chtěl po Cornwallu daně. Tristan jej vyzval na souboj a zvítězil. V tu dobu irský král pořádá turnaj o ruku své dcery Isoldy, kterou chce Mark za ženu. Tristan, z něhož se nyní stal nástupce Markova trůnu, se nabídne, že Isoldu pro Marka vybojuje. Odjíždí do Irska a během turnaje, kde neustále vyhrává, se do něj Isolda zamiluje. Její city se ale změní poté, co se dozví, že ji Tristan nechce pro sebe, ale pro Marka, a že je to Tristan, kdo zabil jejího strýce. Začne jeho i Marka nenávidět, dostane proto od své služebné kouzelný nápoj, který má s Markem vypít, a tak se oba do sebe zamilovat. Při cestě zpátky do Cornwallu Tristan na palubě odvážel Isoldu. Na lodi však byl nedostatek vody a nešťastnou náhodou oba vypili kouzelný lektvar a zamilovali se do sebe.  Isolda se vdá za Marka, Tristan i ona jsou však nešťastní ze své lásky, protože nemohou být spolu. Král Mark ale často odjížděl ze svého hradu Tintangel, a tak Tristan mohl navštěvovat Isoldu v její komnatě. Po několika měsících si na Tristana počíhali jeho odpůrci a řekli vše Markovi. Ten tomu nevěří, Tristan je nucen odejít z hradu, místo toho se však skryje v lesích a opět se začne tajně stýkat s Isoldou. To se však po čase opět donese Markovi, který se na radu schová ve větvích stromů a čeká, až se Tristan s Isoldou sejdou. Ti si jej všimli a předstírali, že Tristan žádá po Isoldě, aby se za něj u Marka přimluvila. Mark ho na druhý den opět přizve na hrad, kde se oba milenci opět scházejí. Rádci poradí Markovi rozsypat u dveří komnaty mouku, kde na druhý den uvidí stopy. Tristan i Isolda jsou vyhnáni z hradu, žijí spolu šťastně a skromně v malém přístřešku. Po dvou letech král na lovu zabloudí a narazí na jejich chýši, kde spí vedle sebe. Tristan si ale únavou zapomněl sundat před spaním meč, který měl podél pasu a který rozděloval jeho a Isoldu. Mark navlékl Isoldě zpátky snubní prsten a odjel.  Isolda se s Tristanem pak musela rozloučit, dala mu svůj prsten a nešťastně se vrátila zpátky k Markovi. Tristan putoval světem, až se jednou setkal s rytířem Girfeltem, jenž měl sestru, která se jmenovala stejně jako jeho láska, Isolda. Vzal si ji tedy ve víře, že zapomene na svou milovanou, tak se ale nestalo. Tristan začínal být těžce nemocný, svěřil se se vším Girfeltovi a dal mu prsten, který od své Isoldy dostal, a poslal ho pro ni. Girfelt slíbil, že ji přivede, a domluvili se, že pokud bude mít Isoldu na lodi, tak vyvěsí bílou vlajku, pokud ne, černou. Vše ale slyšela jeho sestra, která když spatřila loď s bílou vlajkou, na Tristanovu otázku, jakou má barvu, zalhala; až když Tristan naposledy vydechl, teprve pak si vše uvědomila a začala litovat. Když Isolda přišla a viděla mrtvého Tristana, políbila jej a zemřela s ním.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Na motiv \"Tristana a Isoldy\", který k nám pronikl z němčiny, vznikl v druhé polovině 14. století česky psaný rytířský epos zvaný \"Tristram a Izalda\". Na základě téže legendy zkomponoval v roce 1859 Richard Wagner operu \"Tristan a Isolda\". Bylo natočeno i několik filmů, nejnovější v roce 2006 s názvem \"Tristan a Isolda\" Kevina Reynoldse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tristan a Isolda je francouzský rytířský epos s milostnou tematikou, který vznikl zpracováním původní keltské legendy. Její nejstarší písemná verze pochází z 12. století a stala se inspirací pro mnoho děl evropské středověké literatury. Hlavním tématem je zde nenaplněná láska mezi rytířem Tristanem a irskou princeznou Isoldou (někdy také \"Izolda\", \"Iseult\", \"Isolde\" aj.).", "tgt_summary": "Tristan and Iseult, alternatively known as Tristan and Isolde, is a chivalric romance retold in numerous variations since the 12th century. The story is a tragedy about the adulterous love between the Cornish knight Tristan (Tristram, etc.) and the Irish princess Iseult (Isolde, Yseult, etc.); while the details differ from one author to another, the overall plot structure remains much the same. The narrative predates and most likely influenced the Arthurian romance of Lancelot and Guinevere, and has had a substantial impact on Western art and literature.", "id": 283696}
{"src_title": "Neuropatická dilatace proventrikulu papoušků", "tgt_title": "Proventricular dilatation disease", "src_document": [{"title": "Příčina nemoci (etiologie).", "content": "Původce tohoto onemocnění nebyl dlouhou dobu identifikován, předpokládala se ale virová etiologie. Při elektronmikroskopickém vyšetření tkání od postiženích papoušků (mozek, mícha, ledviny) byly prokázány různé virové partikule, morfologicky připomínající togaviry (původce encefalomyelitidy koní východního typu, EEE), adenoviry i paramyxoviry. Žádné z nich však nebyly potvrzeny jako etiologické agens, přestože se experimentálně podařilo vyvolat charakteristickou lymfoplasmatickou ganglioneuritidu u vnímavých dospělých papoušků tkáňovým homogenátem od postižených ptáků, který obsahoval virové partikule. Neidentifikovaný virus byl také izolován z exkrementů papoušků ara kultivací na embryonálních buňkách stejného druhu. V úvahu byla brána i možnost, že se jedná o autoimunitní chorobu a někteří autoři dokonce odmítali infekční charakter nemoci.  Podle studie z roku 2008 je dilatace proventrikulu způsobena virem rodu \"Bornavirus\", jedná se tedy o virové onemocnění. Tuto skutečnost potvrzují či s ní již pracují i další nedávné studie.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a šíření nemoci (epizootologie ).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Nemoc se vyskytuje nejméně u 50 druhů z řádu \"Psittaciformes\". Předpokládá se, že kontagiozita původce i jeho schopnost přežívat ve vnějším prostředí je malá. Onemocnění vykazuje sezónní charakter, mohou existovat i asymptomní infekce. Někdy ve stejné voliéře s ptáky dojde k náhlému výskytu několika případů najednou, jindy uhyne jen několik jedinců a za 1-2 roky další. Za možné způsoby přenosu jsou považovány přímý kontakt, nepřímo pak přenos vzduchem, krmivem i hmyzem.  U experimentálně infikovaných ptáků byla pozorována značná variabilita klinických příznaků. V některých pokusech byl pozorován náhlý výskyt příznaků ze strany CNS a GIT, následovaný úhynem během 11 dní po inokulaci, v jiných byly pozorovány pouze příznaky postižení gastrointestinálního traktu až za 3 měsíce po inokulaci. Stejné virové partikule jako v inokulu byly prokázány i v tkáních anebo exkrementech experimentálně infikovaných ptáků. Žádná z kontaktních kontrol nevykazovala klinické příznaky, z čehož se usuzuje, že původce PPDS je málo kontagiózní.", "section_level": 2}, {"title": "Patogeneze.", "content": "PPDS je obecně považována za nemoc mladých ptáků, přestože onemocnět mohou i dospělí ptáci. Poškození nervových ganglií žláznatého (proventrikulus) i svalnatého žaludku a v menší míře také sestupné kličky duodena, vysvětluje ztrátu peristaltiky a následnou obstrukci proventrikulu, atrofii stěny svalnatého žaludku a nedostatečně natrávené krmivo. Obstrukce proventrikulu také vyvolává vomitus (zvracení). Postižení autonomních ganglií srdce, míchy a mozku (zejména mozečku a prodloužené míchy), může způsobovat akutní úhyn až se 100 % mortalitou u postižených ptáků. Uvažuje se také, že nervové příznaky mohou být způsobeny autoimunitní reakcí.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nemoci (symptomatologie).", "content": "Inkubační doba, vzhledem k nejasné etiologii, nebyla zatím stanovena. Odhaduje se na 4-24 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Klinika.", "content": "Jak již bylo zmíněno, klinické příznaky jsou variabilní, podle hostitele a stupně postižení. Průběh může být akutní, projevující se příznaky ze strany CNS a GIT a zpravidla končící úhynem, nebo chronický, kdy převažuje postižení gastrointestinálního traktu a k úhynům dochází v důsledku malnutrice (podvýživa) anebo sekundárních infekcí.  Klinické příznaky obvykle zahrnují depresi, progresivní ztrátu hmotnosti (s nebo bez snížení apetitu), někdy anorexie (krátce před úhynem), trvalé nebo přerušované vyvrhování potravy, polydipsii/polyurii a v trusu jsou nacházena nestrávená semena (indikující malabsorpční nebo maldigestivní poruchy). Průjem se vyskytuje v pozdějším stadiu nemoci a obvykle je výsledkem sekundární bakteriální nebo plísňové enteritidy. Nervové příznaky, které se mohou objevovat společně s příznaky trávícího traktu nebo nezávisle na nich, zahrnují ataxie, záškuby hlavou, slabost končetin nebo parézy. Někdy je pozorován zvýšený příjem měkkého krmiva nebo návrat k juvenilnímu chování.  V krvi se zjišťuje 2-3násobné zvýšení počtu leukocytů (heterofily, monocyty a bazofily) a zvýšená aktivita kreatin fosfokinázy (CPK). Normální hodnoty CPK u papoušků se pohybují mezi 100-400 μmol/l, u nemocných byl pozorován vzestup na 800 μmol/l. Zvýšená aktivita CPK se pozoruje i u jiných neuropatií, atrofie svalů nebo při poranění měkkých tkání. Malnutrice se projevuje hypoglykémií a anémií.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Pitevně se zjišťuje vyhublost až kachexie a rozšířený, často neprůchodný proventrikulus (žláznatý žaludek), žaludek a vole. Na sliznici žláznatého žaludku může docházet v důsledku obstrukce k tlakové atrofii sliznice a dále se mohou pozorovat hemoragie, eroze a ulcerace, případně ruptury stěny proventrikulu. Svalová vrstva hypotrofického žaludku bývá bledší. Kachexie může způsobovat selhávání kardiovaskulárního systému v důsledku nedostatku energie.  Mikroskopické léze mají diagnostický význam. Jsou charakterizovány lymfoplasmocytární ganglioneuritidou, projevující se nahromaděním lymfocytů, monocytů a plasmatických buněk v gangliích a nervech, které inervují proventrikulus a další orgány jako jsou vole, žaludek a tenké střevo (sestupná klička duodena). Všechna ganglia nemusí být postižena a některá mohou být postižena jen částečně. Ve svalnatém žaludku se zjišťuje multifokální lymfocytární leiomyositida s degenerací hladkosvalových buněk a lymfocytární infiltrací nervů. Občas bývá pozorována nehnisavá myokarditida s mononukleární infiltrací v gangliích. Bez ohledu na klinické příznaky lze detekovat lymfocytární encefalitidu s perivaskulárními nahloučeninami v mozečku a prodloužené míše; v mozku jsou tyto změny vzácné. V mozkovém kmenu byly popsány glióza a pseudoneuronofagie. Nervové buňky obsahují intranukleární a intracytoplasmatické inkluze.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Předběžná diagnóza onemocnění je založena na anamnéze, klinických příznacích a radiografickém, případně endoskopickém vyšetření, průkazu dilatace a dysfunkce proventrikulu (kontrastní rtg, ultrazvuk). Ve většině případů konečná diagnóza vyžaduje kompletní mikroskopické vyšetření tkání (proventrikulus, žaludek, epikard a mozek) a průkaz charakteristických histologických změn v nervové tkáni. U některých podezřelých pacientů lze také určit diagnózu před úhynem pomocí biopsie volete. Pozitivní biopsie volete u ptáků s klinickými příznaky má diagnostickou hodnotu, ale negativní výsledek u stejných ptáků nevylučuje PPDS. Aby se zvýšila pravděpodobnost histologické detekce změn, měl by bioptát obsahovat celou stěnu volete, včetně silné krevní cévy a s ní související ganglia. Větší počet vyšetřovaných vzorků tkání zvyšuje pravděpodobnost detekce změn. Protože předpokládaný původce onemocnění se vylučuje trusem u přirozeně i exp. infikovaných ptáků, je možné používat elektronmikroskopické vyšetření exkrementů k detekci ptáků vylučujících virus. Virus je ale ve vnějším prostředí nestabilní, takže opakované vyšetření pozitivních vzorků může být negativní. Sekundární infekce mohou diagnostiku komplikovat.  Diferenciální diagnostika. Blokáda GIT může mít mnoho příčin, např. neoplasie, jizvy nebo migrující larvy mohou způsobovat podobné klinické příznaky i pitevní nálezy. Podobně se mohou projevovat i systémová onemocnění jako jsou chlamydióza, salmonelóza, tuberkulóza, plísňové infekce, endoparaziti, cizí tělesa a intoxikace. Nestrávená semena v trusu se také nacházejí při pankreatitidě, některých formách enteritid a při krmivových alergiích.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Léčba klinicky nemocných a z PPDS podezřelých ptáků je pouze symptomatická a zpravidla jen zlepšuje klinický průběh. Takoví ptáci by měli být drženi odděleně od ostatních, zejména od chovného hejna. Odstranění stagnujícího krmiva z proventrikulu, krmení snadno stravitelnou měkkou nebo tekutou vysokoenergetickou dietou a kontrola stresů a případných sekundárních infekcí, mohou ptákům prodloužit život o více než rok. Chovné ptáky je ale vhodnější co nejdříve odstranit. Protože konečnou diagnózu lze stanovit pouze patohistologickým vyšetřením nervů, nejsou zatím žádné zprávy o uzdravení nemocných ptáků. Prognóza je proto většinou nepříznivá.  Onemocnění se může vyskytovat i při optimálních chovatelských podmínkách a prováděné asanaci. Infikovaní ptáci nemusí vždy onemocnět, existuje možnost asymptomního průběhu. Proto ptáci, kteří přišli do kontaktu s nemocnými, by měli být okamžitě izolováni v karanténě, trvající minimálně 6 měsíců. Karanténa by měla být uplatňována i u nově nakoupených zvířat. Někdy ani 6měsíční karanténa nedostačuje k průkazu latentně infikovaných ptáků. V takovém případě může napomoci společné ustájení karanténovaných ptáků s kontaktními vnímavými ptáky, např. výletky korel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neuropatická dilatace proventrikulu papoušků (angl. psittacine proventricular dilatation syndrome, PPDS) je smrtelné nemocnění papoušků projevující se postižením trávicí anebo centrální nervové soustavy. Podobné příznaky byly také pozorovány u tukanů, kanárů, bernešek velkých i u volně žijících nebo v zajetí chovaných drobných pěvců. Onemocnění bylo poprvé zjištěno v Bolívii v roce 1977, od té doby se rozšířilo do Sev. Ameriky i Evropy.", "tgt_summary": "Proventricular dilatation disease (PDD) is an incurable probably viral disease of psittacine birds. It was first recognized and described in 1978 by Dr. Hannis L. Stoddard. Since the first reported cases were involving species of macaw, the condition was termed macaw wasting syndrome.", "id": 2416043}
{"src_title": "Ilanija", "tgt_title": "Ilaniya", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v oblasti s intenzivním zemědělstvím, v nadmořské výšce 241 metrů v Dolní Galileji nedaleko jihovýchodního okraje údolí Bik'at Tur'an a cca 7 kilometrů severně od hory Tavor. Východně od obce začíná odlesněná a zemědělsky využívaná planina.  Vesnice se nachází cca 12 kilometrů jihozápadně od centra města Tiberias, cca 95 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Ilaniji obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Oblasti, které obývají izraelští Arabové ale začínají jen cca 4 kilometry západním a severozápadním směrem (aglomerace Nazaretu a arabská sídla v údolí Bejt Netofa). Zhruba 4 kilometry jihovýhodně od Ilanije leží také město Kafr Kama, které obývají izraelští Čerkesové.  Ilanija je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 65. Ta se nedaleko od vesnice kříží s dálnicí číslo 77, jež spojuje aglomeraci Haify s Galilejským jezerem.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ilanija byla založena v roce 1902. Už roku 1899 zde ale vznikla experimentální židovská farma. Ta se nazývala Sedžera podle nedaleké arabské vesnice Šadžara \"Ilanija\" je pak hebrejským překladem tohoto arabského místního názvu.  Šlo o součást sítě židovských zemědělských osad zřizovaných v tehdejší turecké Palestině baronem Edmondem Jamesem de Rothschildem. Právě v této době transformoval baron Rotschild své aktivity v Palestině do profesionálnější organizace Židovské kolonizační sdružení. 11. dubna 1900 byl manažerem farmy Sedžera jmenován Chajim Kalwarijski-Margalijot, který pak odtud zahájil další osidlovací aktivity v regionu Dolní Galileji. Do roku 1904 tak vznikly v okolí židovské vesnice Bejt Gan (dnes součást obce Javne'el) a Milchamija (dnes nazývaná Menachemija). V říjnu 1902 prošla proměnou i samotná Sedžera. Vedle stávající farmy tehdy vznikla civilní vesnice. Deseti nájemcům zde byly přiděleny pozemky po 250 dunamech (25 hektarech). Šlo o privátně hospodařící zemědělskou vesnici typu mošava. Sestávala z 28 statků. Mezi její obyvatele byli vybíráni nejschopnějši absolventi práce v nedaleké cvičné farmě, ale vesnice se kvůli nedostatku vody rozvíjela poměrně pomalu.  Sedžera byla v první dekádě 20. století významným organizačním bodem moderního židovského osidlování Palestiny. V říjnu 1907 převzal na farmě Sedžera odpovědnost za její chod kolektiv zdejších zemědělských dělníků z organizace Poalej Cijon. Téhož roku sem byli posláni na výcvik členové první židovské obranné organizace Bar Giora. V lednu 1908 se strážcem vesnice stal Cvi Becker, který v této funkci nahradil dosavadní ostrahu najímanou z řad muslimských Čerkesů. Z organizace Bar Giora se roku 1909 vyvinul ha-Šomer - oficiální obranná židovská organizace. V den jejího založení (v nedalekém Kfar Tavor) ovšem Arabové zaútočili na Sedžeru a zabili dva zdejší obyvatele. Další útok Arabů na obec se odehrál v září 1912. Počátkem století tu jako zemědělský dělník krátce pracoval i budoucí izraelský premiér David ben Gurion.  Významnou roli sehrála Sedžera (Ilanija) i v roce 1948, během války za nezávislost.Představovala tehdy izolovanou výspu židovského osídlení. V sousedství kromě arabské osady Šadžara stála i velká arabská vesnice Lubija. V červnu 1948 se místní Arabové společně s Arabskou osvobozeneckou armádou Fauzí al-Kaukdžího pokusili o dobytí Ilanije. Její případný pád by totiž přerušil jediné židovské spojení mezi středem země a oblastí okolo Tiberiasu. Arabským dobrovolnickým silám se skutečně dočasně podařilo přerušit silniční spojení jižně od Ilanije, poblíž Kfar Tavor. Pak následovala bitva, při které se v boji zblízka snažili Arabové dobýt Ilaniji. To se ale nezdařilo. V následujících měsících naopak Židé dobyli celou oblast Dolní i Horní Galileji.  Během války za nezávislost také společně s porážkou Arabů skončila existence arabského osídlení v okolí Ilanije. Arabská vesnice Šadžara stála cca 1 kilometr východně od nynějšího mošavu. V křižáckých pramenech byla nazývána Seiera. V obci se nacházela základní škola. V roce 1931 zde žilo 584 obyvatel v 124 domech. Vesnice Lubija stála cca 3 kilometry severovýchodně od dnešní Ilanije (poblíž stávající vesnice Giv'at Avni). Křižáci ji označovali ve středověku jako Lubia. V obci fungovala základní škola. Roku 1931 měla 1850 obyvatel a 405 domů.  Roku 1949 měla Ilanija 260 obyvatel a rozlohu katastrálního území 17 093 dunamů (17,093 kilometrů čtverečních). Během 50. let 20. století populaci posílili četní židovští přistěhovalci. V roce 1957 se vesnice transformovala na družstevní komunitu typu mošav.  V Ilaniji fungují zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v Giv'at Avni. Střední v Tiberiasu. Ekonomika mošavu je založena na zemědělství a turistickém ruchu. Část obyvatel za prací dojíždí mimo obec. Historické jádro Ilanije je památkově chráněno a uchoval se tu soubor původních domů z počátku 20. století, včetně staré školní budovy z roku 1922.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vesnice je vyhlášená jako národní památka, mnoho domů bylo rekonstruováno do podoby z počátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo mošavu Ilanija je smíšené, tedy sekulární i nábožensky založené. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ilaniji Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s populací, která po dlouhodobé stagnaci začala po roce 2007 růst. K 31. prosinci 2014 zde žilo 488 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 0,0 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilanija ( אִילָנִיָּה, Ilaniya, v oficiálním seznamu sídel Ilaniyya) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Dolní Galilea.", "tgt_summary": "Ilaniya () is a moshav in northern Israel. Also known as Sejera, after the adjacent Arab village al-Shajara, it was the first Jewish settlement in the Lower Galilee and played an important role in the Jewish settlement of the Galilee from its early years until the 1948 Arab–Israeli War. It falls under the jurisdiction of Lower Galilee Regional Council, and had a population of in.", "id": 1772997}
{"src_title": "Olivia Lufkin", "tgt_title": "Olivia Lufkin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První krůčky.", "content": "Olivia Lufkin se narodila 9. prosince 1979 na Okinawě. V roce 1982 se přestěhovala s rodiči do San Diega, Kalifornie a poté zpátky do Japonska. Olivia se později znovu přestěhovala do USA (Severní Karolína), na dva roky, a poté opět do Japonska.  Olivia byla objevena ředitelem \"Rising Productions\" (Vision Factory) když navštěvovala Okinawa Actors' School (hereckou školu), následně začala zpívat pro Avex Trax jako část japonského dívčího tria D&D. Proslulý producent Tecuja Komuro jednoho dne Olivii zaslechl a rozhodl se, že je perfektní kandidátkou pro projekt, který plánoval spolu s Jean Michel Jarrem. Projekt měl vytvořit hymnu pro mistrovství světa ve fotbale v roce 1998, nazvanou \"Together Now\". Singl byl vydán měsíc po prvním a jediném albu D&D. Pak bylo rozhodnuto že D&D budou zrušeny a rozděleny do dvou částí: 'Olivia' jako Oliviin sólo projekt a Aya & Chika jako Aya & Chika from D&D.", "section_level": 2}, {"title": "1999-2002: Sólové začátky.", "content": "V protikladu k její práci v D&D, se její první singl \"\", nesl v říznějším pop rock zvuku. I když její první dva singly nebyly napsány přímo jí samotnou, ale jejím producentem (Tecuja Komuro), její třetí singl, Dear Angel už si napsala sama, stejně jako většinu dalších od té doby.  V roce 1999 a 2000 Olivia vydala šest singlů, všechny v pop-rock stylu. Ke konci roku 2000 vydala své první sólové album, \"Synchronicity\", obsahující všechny dosud vydané singly, pět nových a jednu bonusovou skladbu. Album dosáhlo na dvacátou příčku hitparády Oricon Charts.  Po více než roční přestávce se Olivia 12. prosince 2001 vydáním svého sedmého singlu \"Sea Me\" ujala sama kontroly své kariéry. Tento singl poznamenává její přechod k jednomu z Avex Trax podvydavatelství, Cutting Edge, kde pokračuje ve vydávání. Její nahrávky od té doby začaly být sporadičtější a vzácnější. O čtyři měsíce později vydala DVD Video Clips Collection.  Její další singl, \"Into the Stars\", byl plánován na červenec 2002 a následující album na konec roku. Nakonec bylo vydání posunuto cca o dva měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "2003-2004: Nový styl.", "content": "Rok 2003 byl ve znamení kompletní proměny Oliviina hudebního stylu a zároveň smrště minialb, vytvořených ve spolupráci s bratrem, Jeffrey Lufkinem. V této době její hudba dostává povážlivě temnější nádech, jak po stránce hudební, tak po stránce textové. Místo singlů byly vydány čtyři minialba v exkluzivní spolupráci s Tower Records Japan v Shibuya, Tokio. Byla to: Internal Bleeding Strawberry, Merry&Hell Go Round, Comatose Bunny Butcher and The Return of the Chlorophyll Bunny.  Společně s touto hudební změnou se Olivia spolu s kamarádkou Friedia Niimura (Rin Kozue) rozhodla spustit módní značku Black Daisy Ville. Tato módní řada pokračovala do léta 2004, kdy byla uvedena kolekce oděvů a doplňků. Friedia se poté přestěhovala do USA a značka zanikla.  Rok poté vydala Olivia své druhé album, \"The Lost Lolli\". Album obsahovalo zejména materiál z predchozích minialb, představilo ale také dvě nové sklaby, \"Alone in Our Castle\" and \"Fake Flowers\" a dále dvě rearanžmá. Album bylo vydáno labelem Tower Records Japan. Pro vydání byla jako promo (audio i video) použita \"SpiderSpins (Lost Lolli Mix)\". \"The Lost Lolli\" dosáhlo pouze na 111. příčku Oricon. Navzdory pouze mírnému úspěchu alba label Avex Trax vydal, v reakci na Oliviinu zvyšující se úspěšnost mimo Japonsko, zámořskou verzi, což nebylo nic obvyklého, neboť toto \"privilegium\" je vyhrazeno pouze umělcům dosahujícím vrcholky hitparád.", "section_level": 2}, {"title": "2005-2006: Pauza a návrat.", "content": "Po vydání \"The Lost Lolli\" si Olivia dopřála neoficiální pauzu, vyjma vystoupení na koncertu \"Halloween of the Living Dead\" pořádaném Hydem 30. října 2005. Meztitím však pokračovala v práci jako modelka pro módní magazíny.  V březnu 2006 byl oznámen návrat do japonského hudebního průmyslu. Olivia měla poskytnout vokály pro zpěvačku Reiru (Laylu) z fiktivní skupiny Trapnest, jako součást anime adaptace mangy Nana. Pro anime měla tvořit pod aliasem \"Olivia Inspi' Reira (Trapnest)\", spolu s další Avex zpěvačkou, Annou Tsuchiyou, která hrála roli Nany, vokalistky skupiny Black Stones (Blast).  Autorka mangy, Ai Yazawa, Olivii kontaktovala poté, co jí zaměstnanec Avexu dal k poslechu Oliviiny singly \"Sea Me\" a \"Into the Stars\". Yazawa na první poslech reagovala prohlášením - \"Jedině ona!\". \"A Little Pain\" byla první nahrávka v této roli. Píseň je \"o Reiřině osamělosti, bolesti a síle\".  Olivia k tomu prohlásila, že se její hudební cítění změnilo, vznik pauzy že byl zapříčiněn v době vydání alba The Lost Lolli, kdy se \"cítila pěkně zdeptaná\" a \"začala si uvědomovat spoustu svých chyb\" a že se její styl nyní \"stává mnohem více detailnějším\", \"potěšujícím sluch\" a \"mnohem pohodovějším\". Olivia si musela udělat hlubokou sondu do Reiřiny osobnosti, protože \"nikdy mangu opravdu nečetla\". \"A Little Pain\" je šitá na míru Reiřina pohledu na svět. Olivia k tou uvedla - \"Byla to zábava, zpívat jako jiná osoba. Jako hraní. Text jsem psala tak, jakoby ho psala Reira. Ale protože je to Reira, musí pomáhat všem kolem ní, a tak to vypadá, jako kdyby zpívala pro všechny; ve skutečnosti však zpívá sama pro sebe. S touto myšlenkou jsem A little pain psala.\"  Když byla \"A Little Pain\" poprvé vydána, okamžitě dosáhla osmé příčky Oricon hitparády, její první pozice v top ten, dvě místa pod singlem \"Rose\" Anny Tsuchiyi, který byl vydán týž den. Po dvou týdnech skladba překonala celkový počet doposud prodaných kopií jejího debutu \"\", který byl doposud největším Oliviiným prodejním úspěchem.  Během roku Olivia pokračovala s vydáváním materiálu z Nany. Další úvodní a závěrečná melodie, použité po Annině \"Rose\" a její \"A Little Pain\" byly obě skladby napsané Olivií. Single Wish/Starless Night byl vydán v říjnu a umístil se na sedmé příčce Oriconu. Po úspěšném vydání bylo oznámeno Oliviino první vystoupení v USA na prezentaci asijského zábavního průmyslu Pacific Media Expo pořádaného v Los Angeles, Kalifornie v říjnu 2006.", "section_level": 2}, {"title": "2007-současnost: Slušný úspěch.", "content": "17. ledna 2007 bylo vydáno v CD a CD+DVD formátu album \"The Cloudy Dreamer\". Album debutovalo na patnácté pozici Oriconu Weekly Charts - her highest ranking album to date. In addition to the singles previously released, the mini-album also featured the songs: \"Dream Catcher\", which was used as the ending theme for the live action television drama series of Jigoku Shōjo, \"If You Only Knew\", which was used as the main theme for the Korean drama, The Snow Queen, as well as an English version of Wish. Later in February, the compilation album \"Olivia Inspi' Reira (Trapnest)\" was released featuring the singles from the Nana and some new songs.  \"Nana Best\", další kompilace, vyšla krátce poté. Album obsahovalo hity z anime a jednu dosud nevydanou píseň. Olivia a Anna tyto skladby předvedly živě v Shibuya-AX v březnu 2007. 6. července 2007 proběhl její koncert v Paříži, Francie, na populárním místě zvaném La Locomotive, kde zazpívala písně z Olivia Inspi' Reira (Trapnest), The Lost Lolli a The Cloudy Dreamer. Také se objevila jako speciální host na Japan Expo 6. a 7. července.  Nová skladba, 'Bleeding Heart' - spolupráce s bratrem, Jeffreym, byla vydána jako součást kompilace Vision Factory. Aalbum obsahuje písně s tematikou 'květin' od různých umělců, jako jsou například Lead, Fungo, a Hiro. Bylo vydáno 19. března 2008.  17. září 2008 Olivia vydala své šesté minialbum Trinka Trinka. obsahující novou skladbu \"Rain\", použitou jako druhou závěrečnou melodii pro seriál \"K-tai Investigator 7\". Album obsahuje úplně nový materiál. Některé skladby z alba byly přejmenovány, např. hodně očekávaná \"Real Love\", která měla premiéru na koncertu v Paříži se na albu objevila jako \"Your Smile\" a stejně tak \"I'm So Excited\" byla přejmenována na Trinka Trinka. S vydáním alba Olivia uspořádala 24. října ve Shibuya Womb, kam se dostavilo přes 600 fanoušků.  30.12.2008 vystoupila Olivia společně s Inoranem ze skupiny Luna Sea, kdy interpretovala coververze pár jeho písní jako Owl's Tear a Monsoon Baby. Mluvili také o jejich spolupráci na novém singlu, který vyšel 15. dubna 2009. Jmenuje se Sailing Free a složí jako titulní melodie pro novou hru herní ságy Sengoku Basara, nazvané \"Sengoku Basara Battle Heroes\". Sailing Free je také Oliviin první singl po třech letech.  8.12.2009 Olivia v rozhovoru pro server JaME World (JaME World) prohlásila: \"v současné době pracuji na úžasné hudbě\".  11.9.2010 vystoupila Olivia v průběhu konání anime festivalu Connichi, konaném každoročně v německém Kasselu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Olivia Lufkin, často známá také jako Olivia, je dvojjazyčná japonská zpěvačka-autorka. Dcera amerického otce a okinawské matky, občas píše texty o tom, jaké je být míšencem v písních jako např. \"solarhalfbreed.\" Její sestra Caroline Lufkin je také zpěvačka.", "tgt_summary": "Olivia Lufkin (born December 9, 1979), professionally known as Olivia, is a Japanese-American bilingual singer and songwriter. She is the daughter of a Japanese mother and an American father. Her two younger siblings are Jeffrey Lufkin, a musician she regularly collaborates with, and Caroline Lufkin, an independent musician. Lufkin began her solo career after singing in the Japanese girl group, D&D. She gained mainstream success in 2006 after creating songs for the fictional band \"Trapnest\" under the alias of \"Olivia Inspi' Reira (Trapnest).\" The songs were used for the popular anime adaptation of \"Nana\".", "id": 1787699}
{"src_title": "Koma (astronomie)", "tgt_title": "Coma (cometary)", "src_document": [{"title": "Velikost.", "content": "Koma se typicky objevují a narůstají s blízkostí komety ke Slunci a mohou dorůstat i do velikosti průměru planety Jupiter a to i přes velmi nízkou hustotu. Jeden měsíc po vyvrhnutí materiálu měla na krátkou dobu v říjnu 2007 kometa 17P/Holmes obklopující plynný obal větší než je Slunce. Velká kometa z roku 1811 měla také předpokládaný průměr větší než má Slunce. I přes narůstající koma v blízkosti Slunce, se velikost plynného obalu po překročení oběžné dráhy Marsu zmenšuje (přibližně 1,5 AU od Slunce). Na tuto vzdálenost je sluneční vítr dostatečně silný, na to aby rozmetal plyn a prach z koma a tím zvýrazní ohon komety.", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenové záření.", "content": "V březnu 1996 byly zaznamenané komety, které emitují rentgenové záření. Zjištění překvapilo výzkumníky, protože rentgenové záření obvykle vydávají zdroje o vysokých teplotách. Je předpokládáno, že rentgenové záření je generováno interakcí mezi kometami a solárním větrem. Zdrojem rentgenové záření, tak má být proces při, kterém vysoce nabité ionty prolétají skrz plynný obal komety a srážejí se s molekulami a atomy komety. V průběhu se „odtrhávají“ jednotlivě, nebo i více elektronů od komety. Tento proces vede k emisi rentgenového záření a také ultrafialového záření ve formě fotonů.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Při pozorování teleskopem z povrchu Země a za využití správné techniky může být vypočítána velikost koma obklopující kometu. Konkrétní metoda, nazývána driftová, nebo také proudová („drift“ v anglickém jazyce), spočívá v nastavení teleskopu ve stálé pozici a měření času za který viditelné těleso přejde přes rám viditelného pole. Tento změřený čas se vynásobí kosinusem deklinace komety a vynásobí se.25, to by se mělo rovnat průměr komety v obloukových minutách. V případě známé vzdálenosti ke kometě může být determinována zdánlivá velikost. V roce 2015 zaznamenal přístroj na měření ALICE na sondě Rosetta od ESA přítomnost prvků vodíku, kyslíku, uhlíku a dusíku v oblasti koma u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. ALICE je spektrograf zaměřený na ultrafialové záření a napomohl zjištění, že elektrony vznikající vlivem UV záření se srážely a roztrhávaly molekuly vody a oxidu uhelnatého.", "section_level": 1}, {"title": "Halo z plynného vodíku.", "content": "Přístroj „\"Stargazer\"“, jinak také OAO-2 objevil ohromné halo vodíku obklopující některé komety. Vesmírná sonda Giotto detekovala vodíkové ionty na vzdálenost 7,8 milionů km daleko od Halleyovy komety při jejím průletu v roce 1986. Halo z plynného vodíku, bylo zaznamenáno o patnáctkrát větším průměru než má Slunce (12,5 milionů mil). Tento poznatek podpořil volbu pro zkoumání za využití sondy Pioneer od Venuše na danou kometu. Z mise bylo determinováno, že kometa vydává do okolí 12 tun vody za sekundu. Plynný vodík nebyl z emisí určen z toho důvodu, že při pozorování za využití teleskopů na povrchu Země je atmosféra Země pro tyto konkrétní vlny neprostupná. Způsob jakým jsou molekuly vody rozloženy na vodík a kyslík byl studován přístroji ALICE. Nejdříve foton UV záření ze Slunce zasáhne molekulu vody v oblasti koma a ionizuje jí, tím že vystrčí ven energetický nabitý elektron. Tento elektron dále zasáhne další molekulu vody v oblasti koma, rozloží jí tím na dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Při procesu se tyto jednotlivé atomy energeticky nabijí a emitují charakteristické UV vlnové záření detekované přístroji ALICE.  Vodíkové plynové halo třikrát větší než je Slunce, bylo také detekováno přístroji Skylab kolem Kohoutkovy komety v 70. letech 20. století. SOHO zaznamenal obal plynného vodíku větší než je 1 AU v poloměru kolem komety Hale-Bopp. Voda vycházející z komety je rozložena radiací ze Slunce a dále interakce s vodíkem emituje UV záření. Některá plynná hala komet byla naměřena i o deseti miliardách metrů na šířku (tedy 1010 větší jak Slunce). Samotné atomy vodíku jsou velmi lehké a mohou cestovat velmi velké vzdálenosti, než podlehnou ionizaci vlivem Slunce. Když podlehnou atomy vodíku ionizaci jsou obvykle rozmetány slunečním větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Výzkumná mise Rosetta nalezla přítomnost oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, amoniak, metan a metanol v oblasti koma u komety 67P, stejně tak přítomnost malého množství formaldehydu, sirovodíku a kyanovodíku, oxidu siřičitého, sulfidu uhličitého. Největší naměřené množství u plynného obalu komety 67P bylo vody, kyslíku, oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého. Poměr mezi kyslíkem a vodou vycházející z komety zůstával stejný po dobu několika měsíců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koma je plynný obal obklopující jádro komety, který se formuje při výrazně eliptickém oběhu komety konkrétně v době blízkého míjení Slunce. Když se jádro komety přiblíží k Slunci, tak se zahřeje a jednotlivé části sublimují. Tento proces zapříčiňuje „rozmazaný“ vzhled komet pozorovaných teleskopy a odlišuje je od pozorovaných hvězd. Samotné slovo koma pochází z řečtiny „kome“ (κόμη), znamenající „vlasy“ z kterého bylo později odvozeno slovo cometa (latina) v češtině zastarale vlasatice. Koma je obecně tvořeno ledem a prachovými částicemi z komety. Voda převládá téměř 90% těkavých látek, které vystupují z jádra komety v době, kdy je kometa v přibližné vzdálenosti 3 – 4 AU od Slunce. Molekuly vody (HO) jsou rozkládány především vlivem fotodisociace a v menší míře vlivem fotoionizace. Vzhledem k fotochemii, nehraje solární vítr velkou roli v destrukci vodních molekul. Větší prachové částice poměrně stabilně kopírují oběžnou dráhu komety, zatímco menší prachové částice jsou tlačeny vlivem radiačního záření do zadní části, dále od Slunce a tvoří ohon komety. Výzkumníci a astronomové vydali 11. srpna studie, ve kterých byl poprvé použit radiový teleskop ALMA, který detailně pozoroval rozložení HCN, HNC, formaldehydu a také prachu uvnitř plynných obalů komet C/2012 F6 (Lemmon) a C/2012 S1 (ISON). Druhého června 2015 oznámila NASA, že spektrograf ALICE na sondě Rosetta studující kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko determinoval přítomnost elektronů (ve vzdálenosti 1 km od jádra komety) produkovaných vlivem fotoionizace, radiací ze Slunce na molekuly vody. Původní předpoklad počítal s přítomností fotonů, degradací molekul vody a oxidu uhličitého uvolněných z jádra komety do oblasti obklopujícího koma.", "tgt_summary": "The coma is the nebulous envelope around the nucleus of a comet, formed when the comet passes close to the Sun on its highly elliptical orbit; as the comet warms, parts of it sublimate. This gives a comet a \"fuzzy\" appearance when viewed in telescopes and distinguishes it from stars. The word \"coma\" comes from the Greek \"kome\" (κόμη), which means \"hair\" and is the origin of the word \"comet\" itself.", "id": 585254}
{"src_title": "Zemědělská škola Kadoorie", "tgt_title": "Kadoorie Agricultural High School", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Dolní Galileji v nadmořské výšce 128 metrů, na rozmezí odlesněné planiny s intenzivním zemědělstvím, která se rozkládá východně od obce, a okraje pohoří Harej Nacrat (\"Nazaretské hory\") na západní straně. Zhruba 2 kilometry na jih odtud se zvedá izolovaný vrchol hory Tavor. K jihu směřují také vádí Nachal ha-Šiv'a, vedoucí podél západního okraje obce, a Nachal Kešet na východní straně. Obě se jižně od areálu Kadoorie spojují.  Obec se nachází cca 15 kilometrů jihozápadně od města Tiberias, cca 90 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Kadoorie obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Město Kafr Kama ležící cca 4 kilometry severovýchodním směrem obývají izraelští Čerkesové. Na jihovýchodní a východní straně leží též obce osídlené izraelskými Araby (například Daburija nebo města v aglomeraci Nazaretu).  Zemědělská škola Kadoorie je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 65.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Zemědělská škola Kadoorie byla založena roku 1933. Peníze na její zřízení poskytl židovský podnikatel Ellis Kadoorie, který působil v Hongkongu a který se rozhodl podpořit rozvoj tehdejší britské Palestiny dotací na zbudování dvou školských ústavů. Jeden měl být zřízen pro Araby, druhý pro Židy. Arabská škola byla postavena ve městě Tulkarm, židovská zde.  Slavnostní otevření školy se konalo 20. června 1934. Šlo o odbornou školu zemědělského zaměření, která se v následujících letech stala jedním z vzdělávacích center a jejíž absolventi se podíleli na zakládání mnoha zemědělských osad. Ústavem prošel i velitel jednotek Palmach a pozdější izraelský politik Jigal Alon nebo pozdější náčelník Generálního štábu Izraelských obranných sil a izraelský premiér Jicchak Rabin.  V současnosti původní zemědělskou školu doplnil celý komplex vzdělávací ústavů včetně vyšších ročníků základní školy a střední školy využívané obyvateli okolních vesnic a měst. Dále je zde i vyšší školství s technickým zaměřením. V roce 1997 byla původní zemědělská škola doplněna rovněž o biologické výzkumné středisko. Celkem tady studuje 1500 žáků. Část z nich zde pobývá trvale na internátu. Nový objekt internátu pro studenty byl dokončen roku 1998. Mezi žáky jsou Židé, ale i Arabové, Drúzové a Čerkesové. Součástí komplexu jsou sportovní areály včetně fotbalového stadionu a amfiteátr s 1500 místy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Zemědělské škole Kadoorie Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Šlo o ale z velké části o personál školy. K 31. prosinci 2014 zde žilo 159 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 5,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemědělská škola Kadoorie neboli Kadooriho zemědělská škola též jen Kadoorie ( בית הספר החקלאי כדורי, Kadoorie Agricultural High School, v oficiálním seznamu sídel Kadoorie) je mládežnická vesnice a vzdělávací komplex v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Dolní Galilea.", "tgt_summary": "Kadoorie Agricultural High School, often misspelled \"Kadouri\" or \"Kaduri\", is an agricultural school and youth village in Israel situated next to Mount Tabor in the Lower Galilee, two kilometers north of Kfar Tavor. Founded in 1933, it had a population of in.", "id": 833137}
{"src_title": "Edmond James de Rothschild", "tgt_title": "Edmond James de Rothschild", "src_document": [{"title": "Osobní život a rodina.", "content": "Narodil se roku 1845 v Paříži jako člen francouzské větve rodu Rothschildů. Roku 1877 se oženil s Adelaide, jež pocházela z neapolské větve rodu Rotschildů a byla dcerou Wilhelma Karla Rothschilda. Měl s ní tři děti: Jamese Armanda de Rothschilda, Maurice Edmonda Karla de Rothschilda a Miriam Caroline Alexandrine de Rothschild. Většinu života strávil ve Francii, kde zemřel roku 1934. O rok později umírá i jeho žena. Oba byli pohřbeni na pařížském hřbitově Père Lachaise. Roku 1954 byly jejich ostatky převezeny do Izraele a uloženy do hrobky v lokalitě Ramat ha-Nadiv poblíž města Zichron Ja'akov.", "section_level": 1}, {"title": "Osidlování Palestiny.", "content": "Přestože se narodil do rodiny bankéřů, věnoval se vlastnímu finančnímu podnikání jen okrajově. Jeho hlavními zájmy byla podpora umění a vědy. Koncem 19. století k tomu přibyla i podpora židovské kolonizace tehdejší osmanské Palestiny, kde baron Rothschild prováděl výkupy pozemků a zakládání zemědělských osad.  Když se židovské osady jako Rišon le-Cijon a Zichron Ja'akov zřízené v Palestině v 80. letech 19. století dostaly do ekonomických potíží, převzal je pod svou správu. Pak pomáhal roku 1883 založit novou osadu Ekron (dnes Mazkeret Batja).Síť jeho vesnic v Palestině se postupně rozrůstala. Na přelomu století už jich bylo 12.  Přesto nebyl zpočátku sionistou a neprosazoval vznik židovského státu v této zemi. 19. července 1896 přijal k audienci Theodora Herzla, který v té době začínal svou agitaci za zřízení židovského státu. Odmítl Herzlovy plány jako nerealistické („\"Člověk nemůže mít velké oči, když má malý žaludek.\"“). Zároveň naznačil, že Herzlovy plány jsou nejen nereálné, ale mohly by ohrozit i skromný pokrok, kterého baron v oblasti kolonizace Palestiny dosáhl (v té době zde měl 9 židovských vesnic). Podobný odstup si udržoval v počátku i od představitelů sionistické organizace jako byl Chajim Weizmann nebo Max Nordau. Tomu řekl ohledně svých zemědělských osad v Palestině: „\"Toto jsou moje kolonie a podniknu s nimi, co uznám za vhodné\".“  Přesto byl jeho příspěvek k první fázi novověkého osidlování Palestiny klíčový. Koncem 19. století šlo do jeho židovských vesnic 1 700 000 liber, z čehož pouze 100 000 liber nepocházelo od barona Rothschilda. Edmond James de Rothschild zároveň byl spolupodílníkem a doživotním prezidentem Židovského kolonizačního sdružení (ICA), které založil baron Maurice de Hirsch a které od roku 1891 asistovalo při zakládání zemědělských osad pro evropské Židy v zemích jako Argentina, Kanada nebo USA.  K zásadní změně došlo v roce 1899, kdy přesunul všech 12 zemědělských osad, které v Palestině doposud ryze soukromě vlastnil a provozoval pod správu Židovského kolonizačního sdružení. Obyvatelé vesnic to zpočátku nesli špatně. Jejich delegace kvůli tomu dokonce odjela vyjednávat do Evropy a například ve vesnici Metula v červnu 1901 došlo i k fyzické konfrontaci, při které vesničané zajali představitele ICA a rozbili jeho povoz. Nebylo mu dovoleno odjet, dokud nesouhlasil se změnou ekonomických podmínek podle přání obyvatel.  I pak si ale udržel zájem o rozvoj zdejších židovských vesnic, dál je sponzoroval, byť přímý administrativní dohled už vykonávalo ICA. Postupně se měnil i jeho názor na sionismus. Když se v roce 1903 konal v Zichron Ja'akov první sjezd židovských osadníků z celé Palestiny ha-Knesija ha-erecjisra'elit (הכנסייה הארצישראלית) za předsednictví Menachema Usiškina, byla jako místo konání sjezdu použita správní budova ICA v této vesnici. Po první světové válce už se přímo zapojil do aktivit sionistů v nově utvořené mandátní Palestině. Specifický vývoj židovské komunity v Palestině po vydání Balfourovy deklarace vedl k nutnosti organizační proměny aktivit ICA v této zemi, kde Židé neměli už jen být usazováni ale měli i ambici zde postupně vytvořit většinovou složku populace. Proto roku 1923 inicioval vytvoření Palestinského židovského kolonizačního sdružení (PICA), které se oddělilo do samostatné organizace, která rozvíjela osidlovací aktivity výlučně v tehdejší Britské mandátní Palestině. K založení PICA došlo v březnu 1924 a jeho předsedou se stal James Armand de Rothschild - syn barona Edmonda Jamese de Rothschilda. První osadou, kterou PICA založila, byla Binjamina (dnes součást Binjamina-Giv'at Ada) nazvaná podle jména Binjamin, které baron používal jako hebrejskou variantu.  Celkem během svého života vykoupil v Palestině pozemky v rozloze téměř 500 000 dunamů (500 kilometrů čtverečních) a přispěl ke vzniku téměř 30 osad. V roce 1929 byl pro své zásluhy o osidlování Palestiny jmenován baron Rotschild čestným předsedou Židovské agentury.  V letech 1982 až 1985 (platnost skončila až v září 1986) byly v oběhu bankovky o nominální hodnotě 500 šekelů, na jejichž aversní straně je vyobrazen Rothschildův portrét a skupina zemědělců. Na reversní straně bankovky je vyobrazen hrozen vína a název 44 izraelských osad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edmond James de Rothschild (19. srpna 1845 v Paříži - 2. listopadu 1934 v Paříži) byl francouzsko-židovský podnikatel, šlechtic a později podporovatel židovského osidlování tehdejší turecké Palestiny.", "tgt_summary": "Baron Abraham Edmond Benjamin James de Rothschild (19 August 1845 – 2 November 1934) was a French member of the Rothschild banking family. A strong supporter of Zionism, his large donations lent significant support to the movement during its early years, which helped lead to the establishment of the State of Israel.", "id": 2261593}
{"src_title": "Carlos Sainz", "tgt_title": "Carlos Sainz", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Už odmala ho otec vedl ke sportu. Hrál fotbal, squash a lyžoval. V sedmnácti se stal juniorským šampionem Španělska v squashi. Jezdit začal v roce 1980, kdy v národním šampionátu porážel i svého bratra. V začátcích kariéry mu velmi pomohl Juan Jose Lacalle. Stal se jeho manažerem, koupil první závodní Fiat Panda a stal se i jeho navigátorem. Navíc zvítězil i v poháru vozů Renault 5 Turbo. Na Katalánskou rallye mu zapůjčili vůz Opel Manta 400.", "section_level": 1}, {"title": "Ford 1987–1988.", "content": "Od roku 1987 se zúčastnil mistrovství světa s vozem Ford Sierra Cosworth a hned na sebe upozornil výbornými časy v Portugalsku. Začal v týmu Ford M-Sport, ale snažil se o angažmá u týmu Lancia Racing. Hned v první sezoně získal 7 bodů a o rok později skončil celkově jedenáctý.", "section_level": 2}, {"title": "Toyota 1989–1992.", "content": "V Mistrovství světa v rallye 1989 se stal jezdcem za tým Toyota Motorsport a startoval s vozem Toyota Celica GT-Four. Jeho týmovým kolegou byl Juha Kankkunen. O rok později byl prvním neskandinávcem, který zvítězil na finské rallye, ale svoje první vítězství získal již na Acropolis rallye 1990. V této sezoně získal svůj první titul mistra světa. V roce 1991 se snažil titul obhájit, ale měl velkého soupeře v Kankkunenovi. Před poslední soutěží měli stejně bodů, ale RAC rallye 1991 nakonec vyhrál Kankkunen a Sainz dojel třetí. V následující sezoně byl vyvinut nový vůz – Toyota Celica 4WD Turbo. O titul bojoval s triem Kankkunen, Ari Vatanen a Didier Auriol. Zvítězil na RAC rallye 1992 a získal svůj druhý titul.", "section_level": 2}, {"title": "Lancia 1993.", "content": "Pro jeden rok se stal jezdcem soukromého Jolly Clubu a startoval s vozem Lancia Delta HF Integrale. V té době však již tyto vozy nestačily konkurenci a Sainz skončil pátý, když pouze dvakrát skončil mezi prvními třemi.", "section_level": 2}, {"title": "Subaru 1994–1995.", "content": "Sainz se měl podílet na vývoji vozu Subaru Impreza WRC a jeho týmovým kolegou byl Colin McRae. Sainz skončil v obou sezonách druhý, když ho v Mistrovství světa v rallye 1994 porazil Auriol a v roce Mistrovství světa v rallye 1995 McRae. Ve stejném roce získal Subaru World Rally Team i pohár konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Ford 1996–1997.", "content": "Obě sezony řídil vůz Ford Escort a skončil třetí. Zvítězil na Indonéské rallye a skončil pětkrát na stupních vítězů. Porazili ho Tommi Mäkinen a McRae. V roce 1997 Ford vyvinul nový Escort WRC. Sainz obhájil vítězství na Indonésii a na Acropolis rallye 1997. Opět skončil třetí, když ho porazli stejní jezdci. Vyhrál ale prestižní závod Race of Champions.", "section_level": 2}, {"title": "Toyota 1998–1999.", "content": "V následujících letech se Sainz vrátil k Toyotě, aby s Auriolem pomohl při vývoji vozu Toyota Corolla WRC. Sainz zvítězil na Rallye Monte Carlo 1998 a na Rallye Nový Zéland 1998. Přesto skončil druhý za Mäkinenem. V následující sezóně dojel osmkrát mezi prvními třemi, ale nezískal žádné vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Ford 2000–2002.", "content": "V roce 2000 se vrátil k Fordu a jeho týmovým kolegou byl opět skot McRae. S vozem Ford Focus WRC vyhrál Kyperskou rallye a skončil celkově třetí. O rok později Sainz neměl tak úspěšný rok a Ford ztratil i titul mezi značkami. V Mistrovství světa v rallye 2002 vyhrál na Argentinská rallye 1999, což bylo jeho jediné vítězství. Celkově skončil třetí.", "section_level": 2}, {"title": "Citroën 2003–2005.", "content": "Sainz i s McRaem přestoupili pro Mistrovství světa v rallye 2003 do týmu Citroën Sport, který se zúčastnil své první kompletní sezony. V tomto týmu získal Sainz své poslední vítězství na Argentinská rallye 2004. Po konci Mistrovství světa v rallye 2004 Sainz ukončil svojí kariéru v rallye a chtěl se věnovat šampionátu WTCC. V roce 2005 se zúčastnil dvou soutěží jako náhradník za Francoise Duvala a skončil na třetím a čtvrtém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Volkswagen 2006–.", "content": "Od roku 2006 se stal členem týmu Volkswagen Motorsport, který se s vozy Race Touareg účastnil Dakarské rallye. V roce 2007 startoval v celém šampionátu Cross-Country. V roce 2008, kdy byl Dakar zrušen vyhrál Sainz Central European Rally. O rok později při Dakaru vedl, ale kvůli havárii musel odstoupit. V průběhu roku pak vyhrál Silk-Way Rally. Zvítězil i na Rallye Dakar 2010. Na Rallye Dakar 2011 skončil druhý a tým se rozhodl v budoucnu nestartovat. Sainz se stal ředitelem týmu Volkswagen Motorsport pro účast v Mistrovství světa v rallye 2012 s typem Volkswagen Polo R WRC. během svého angažmá také startoval s vozem Volkswagen Scirocco GTR24 na okruzích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carlos Sainz Cenamor (12. duben 1962, Madrid) je španělský rallyeový jezdec a dvojnásobný mistr světa a vítěz Rallye Dakar 2010. Má přezdívku El Matador. Je ženatý a má dvě děti, jeho syn Carlos Sainz Jr. je také závodníkem, účastní se seriálu Formule 1.", "tgt_summary": "Carlos Sainz Cenamor (born 12 April 1962 in Madrid, Spain) is a Spanish rally driver. He won the World Rally Championship drivers' title with Toyota in and, and finished runner-up four times. Constructors' world champions to have benefited from Sainz are Subaru (), Toyota () and Citroën (, and ). In the 2018 season he is one of the official drivers of the Team Peugeot Total.", "id": 1759424}
{"src_title": "Mark Blundell", "tgt_title": "Mark Blundell", "src_document": [{"title": "Kariéra před Formulí 1.", "content": "Ve čtrnácti letech se věnoval závodům v motokrosu, byl poměrně úspěšný, vyhrával mistrovství v několika hrabstvích. V roce 1983 přešel do britské Formule Ford, skončil druhý v obou juniorských šampionátech s 25 vítězstvími a 24 pole position. V následujícím roce zvítězil ve Formuli Ford i F Ford 1600, v roce 1985 přešel do lepší F Ford 2000 a hned dosáhl první příčky. Roku 1986 zvítězil v evropské sérii F Ford 2000. Logicky následujícím krokem se stala Formule 3, avšak mladý Brit ji přeskočil a vstoupil do Formule 3000, kde s takřka nekonkurenceschopným vozem zajížděl dobré výsledky a dokonce jednu velkou cenu vyhrál. V roce 1990 ukončil svou kariéru ve F30000, aby se mohl soustředit na závody sportovních vozů. Díky traťovému rekordu získal pole position v 24 hodin Le Mans a stal se tak vůbec nejmladším pilotem, který toto dokázal.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "Na začátku 90. let testoval monopost stáje Williams.  Debutoval v roce 1991 v GP USA ve Phoenixu v týmu Brabham. První bod získal v Grand Prix Belgie 1991. Pro sezonu 1992 obnovil smlouvu s Williamsem a stal se jejich testovacím pilotem, testoval i pro McLaren. V roce 1993 se vrátil zpět, tým Ligier jej jmenoval oficiálním závodním pilotem, v sezoně dvakrát dojel třetí a celkově obsadil 10. pozici. Následující rok přestoupil do týmu Tyrrell a s pomalým monopostem získal dokázal obhájit třetí místo v Grand Prix Španělska z předchozí sezony, které se stalo posledním pódiovým umístěním pro Tyrrell. Kvůli nedostatku sponzorů musel z týmu na konci roku odejít, vrátil se k testování pro McLaren a náhle se pro něj uvolnila závodní sedačka poté, co smlouvu s britským týme ukončil Nigel Mansell. Blundell tak dostal možnost závodit po boku budoucího dvojnásobného mistra světa, Miky Häkkinena. Celkově skončil desátý a nahradil jej Skot David Coulthard.", "section_level": 1}, {"title": "Mimo Formuli 1.", "content": "V roce 1992 s továrním týmem Peugeotu se účastnil závodů sportovních aut a společně s Derekem Warwickem a Yannickem Dalmasem zvítězil v 24 hodin Le Mans.  V roce 1996 odešel za oceán do americké série Champ Cars, jeho týmovým kolegou byl Mauricio Gugelmin, hned v prvním roce skončil třetí v poháru nováčků a dosáhl 6. příčky v 500 mil Indianapolis. Roku 1997 získal šesté místo v hodnocení jezdců. V sezoně 1999 utrpěl těžkou nehodu. V poslední sezoně za oceánem vyjel 18 bodů a celkově skončil na 21. příčce.  Po návratu do rodné Anglie pomáhal Darrenu Manningovi zvyknout si na vůz Champ Car, uspořádal první závod této série ve Velké Británii a svezl se při britském závodu WRC.  V roce 2003 dosáhl velkého úspěchu, když společně s Johnnym Herbertem a Davidem Brabhamem pro britskou značku Bentley vybojoval druhé místo v 24 hodin Le Mans.  Spolu s Martinem Brundlem založil 2MB Sports Management, která manažersky zaštiťuje např. Gary Paffetta či Mikea Conwaye.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Blundell (* 8. dubna 1966, Barnet, Hertfordshire) je bývalý britský automobilový závodník a pilot Formule 1. V současnosti je tento otec dvou dětí komentátorem závodů F1 pro televizi ITV.", "tgt_summary": "Mark Blundell (born 8 April 1966) is a British racing driver who competed in Formula One for four seasons, sports cars, and CART. He won the 1992 24 Hours of Le Mans. He was a Formula One presenter for the British broadcaster ITV until the end of the 2008 season when the TV broadcasting rights switched to the BBC. Blundell returned to the track in 2019, driving in the Kwik Fit British Touring Car Championship for the Trade Price Cars team.", "id": 438977}
{"src_title": "Evropský jednotný trh", "tgt_title": "European Single Market", "src_document": [{"title": "Členové.", "content": "Uvnitř Evropského jednotného trhu jsou Členské státy Evropské unie. Několika dalším státům je umožněn přístup do určité míry. Evropský jednotný trh byl rozšířen s výjimkami v některých oblastech ekonomiky pro Island, Lichtenštejnsko a Norsko skrze Evropský hospodářský prostor a pro Švýcarsko skrze jeho bilaterální smlouvy s EU.  Turecko je členem Evropské celní unie od roku 1995, což mu umožňuje volný pohyb zboží s EU.  Tři post-sovětské země: Gruzie, Moldavsko a Ukrajina mají přístup ke čtyřem svobodám vnitřního trhu EU skrze Hlubokou a komplexní zónu volného obchodu (DCFTA), avšak volný pohyb osob je pouze v podobě možnosti kratkodobých bezvízových návštěv, přičemž volný pohyb pracovníků je vyhrazen pro členské státy EU. DCFTA je příkladem integrace do jednotného trhu EU mimo Evropský hospodářský prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik jednotného (společného) trhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celní unie.", "content": "EHS směřovalo po svém vzniku k celní unii (zahrnující zrušení vzájemných obchodních omezení a společný celní sazebník). Ta představovala základní krok na cestě ke společnému trhu. Její budování bylo rozděleno do tří fází (mělo být dokončeno v roce 1969, povedlo se v roce 1968):", "section_level": 2}, {"title": "Společná obchodní politika.", "content": "Na celní unii navazoval vznik společného trhu, jehož nástrojem byla společná obchodní politika (přechodné období 12–15 let). Opatření k jeho vytvoření dohromady zahrnovala:", "section_level": 2}, {"title": "Překážky společného trhu.", "content": "Překážky v budování společného trhu představovaly především ochranářské tendence států a zájmových skupin. Mezi takto uplatňovaná (tzv. netarifní) omezení patřilo např.: V 60. letech se Společenství potýkalo s politickou krizí, která způsobila zpomalení integračních aktivit. Od 70. let pak hrál větší roli především Evropský soudní dvůr, který ve svých rozhodnutích působil ve prospěch odbourávání netarifních omezení. V tomto období se však rovněž projevila ekonomická krize, vedoucí k poklesu ekonomických ukazatelů ve Společenství. To se nadále potýkalo s problematickým financováním zemědělské politiky a otázkou britského příspěvku do rozpočtu. Toto období souhrnně označujeme jako tzv. eurosklerózu.", "section_level": 2}, {"title": "Úsilí o rozvoj společného trhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reformní iniciativy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ferrantiho iniciativa.", "content": "Ferrantiho iniciativa z roku 1980 požadovala odstranění zbývajících obchodních omezení (na níž navazovala tzv. Klokaní skupina poslanců a průmyslníků).", "section_level": 3}, {"title": "Narjesův plán.", "content": "Narjesův plán směřoval k odstranění netarifních omezení skrze tzv. nový přístup (vzájemné uznávání, tato zásada se nepřímo projevila v Bílé knize o vnitřním trhu).", "section_level": 3}, {"title": "Albert - Ballova zpráva.", "content": "Albert - Ballova zpráva z roku 1982 obsahovala analýzu ekonomické problematiky Směrem k hospodářské obnově Evropy (podle ní je nutné vytvořit vnitřní trh s volným pohybem zboží a služeb).", "section_level": 3}, {"title": "Plán Evropa 1990.", "content": "Plán Evropa 1990, vytvořený Evropskou komisí a kulatým stolem evropských průmyslníků, upozornil na zbytečné formality při přechodu zboží přes hranice, problematické mechanismy rozdělování veřejných zakázek a rozdíly v daňových koncepcích zemí. Navrhoval tedy:", "section_level": 3}, {"title": "Bílá kniha o vnitřním trhu.", "content": "Ve stejném období se rovněž rozrostly aktivity samotné Komise (předseda Jacques Delors). V roce 1985 byla vydána Bílá kniha o vnitřním trhu, která shrnula dosavadních 279 překážek obchodu ve Společenství. Tyto překážky byly rozdělené na: Opatřeními navrženými Bílou knihou byly především: Naplnění čtyř svobod mělo být dokončeno do konce roku 1992.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotný evropský akt.", "content": "Jednotný evropský akt z roku 1986 potvrdil konec roku 1992 jako moment dokončení společného trhu. Zároveň jím bylo zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou ve věcech společného trhu. V roce 1987 vznikl dokument Jednotný akt: Nová meta pro Evropu, který stanovoval podmínky pro splnění cílů JEA.", "section_level": 2}, {"title": "Cecchiniho zpráva.", "content": "Cecchiniho zpráva se pokusila o vyčíslení nákladů, jež jsou způsobeny nedokončením společného trhu (tzv. Náklady ne-Evropy).", "section_level": 2}, {"title": "Digitální jednotný trh.", "content": "V roce 2015 představila Evropská komise plán vytvořit Digitální jednotný trh, který pokryje digitální marketing, elektronické obchodování, a telekomunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Dokončování společného trhu a dnešní stav.", "content": "Na počátku 90. let se pozitivně projevil volný pohyb zboží a osob, byl zaznamenán pozitivní dopad na oblast telekomunikace, dopravy, finančních služeb (zlevnění), produktivitu a investice; toto vedlo k nárůstu eurooptimismu. Průběžné analýzy Komise však dávaly signál, že k plánovanému dokončení společného trhu v roce 1992 nedojde.", "section_level": 1}, {"title": "Sutherlandova zpráva.", "content": "Sutherlandova zpráva z roku 1992 potvrdila existenci omezení a stávajících rezerv v implementaci směrnic.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost.", "content": "Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost z roku 1993 vyzývala ke stabilizaci nezaměstnanosti a posílení principu solidarity.", "section_level": 2}, {"title": "Lisabonská strategie.", "content": "V roce 2000 byla vydána Lisabonská strategie, dle které měla EU být do 10 let nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech.", "section_level": 2}, {"title": "Kokova zpráva.", "content": "V roce 2004 pak Kokova zpráva konstatovala, že tento cíl není možné uskutečnit (a navrhovala oslabit environmentální rozměr politik).  Budování společného trhu není dodnes dokončeno. Nadále se sleduje naplňování Bílé knihy o vnitřním trhu a stejně tak postoje států k implementaci opatření. Dokončení společného trhu bylo zpomaleno mimo jiné i rozšířením EU v roce 2004 a stejně tak i skutečností, že integrační aktivity se nadále rozšiřují do čím dál tím více kontroverzních oblastí.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam čtyř svobod.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný pohyb zboží.", "content": "Zboží je možno prodávat ve všech členských státech EU. Zboží z ostatních členských zemí nemůže být znevýhodňováno oproti domácímu výrobku clem nebo speciální daní.", "section_level": 2}, {"title": "Volný pohyb osob.", "content": "Jedná se o právo občana EU volně cestovat, usazovat se a začít podnikat v ostatních zemích EU. Občan má právo v místě, kde pobývá, volit a být volen do Evropského parlamentu a do místních zastupitelstev. Cestování uvnitř Evropské unie upravuje Schengenská smlouva, která odstranila vnitřní hraniční kontroly mezi jednotlivými členskými státy. \"Občanem EU\" je každý, kdo má občanství některého ze členských států. Svoboda pobytu a usazování je jedním z nejdůležitějších práv, jež občanství unie, které bylo zřízeno Maastrichtskou smlouvou, přineslo.", "section_level": 2}, {"title": "Volný pohyb služeb.", "content": "Umožňuje podnikům nabízet své služby i v ostatních členských státech. Volným pohybem služeb se rozumí poskytování služeb přes hranice, tzn. bez toho, že by byl podnikatel ve státě, kde službu poskytuje, usazený.", "section_level": 2}, {"title": "Volný pohyb kapitálu.", "content": "Volný pohyb kapitálu je základním nástrojem jednotného trhu EU. Znamená volný pohyb finančního kapitálu i hmotného majetku po členských zemích EU. Občané Evropské unie tak mohou využívat finančních služeb v jakémkoliv jiném členském státě.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, 803 s..", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropský jednotný trh, vnitřní trh nebo společný trh v rámci Evropské unie je prostorem bez vnitřních hranic, v němž platí volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, který je definován Maastrichtskou smlouvou. Tato koncepce je východiskem dalších jednotlivých politik Evropské unie, které na společný trh navazují a mají za cíl dále naplňovat cíle čtyř svobod. Společný trh je obecně vymezen v části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie a posléze v příslušných aktech sekundárního unijního práva a dalších pramenech.", "tgt_summary": "The European Single Market, Internal Market or Common Market is a single market which seeks to guarantee the free movement of goods, capital, services, and labour – the ‘four freedoms‘ – within the European Union (EU). The market encompasses the EU's 27 member states, and has been extended, with exceptions, to Iceland, Liechtenstein and Norway through the Agreement on the European Economic Area, to Switzerland through bilateral treaties, and to the United Kingdom through the duration of its transition period as specified in the Brexit withdrawal agreement.", "id": 1383666}
{"src_title": "Sasanka pryskyřníkovitá", "tgt_title": "Anemone ranunculoides", "src_document": [{"title": "Morfologické znaky.", "content": "Oddenek je hnědý, šupinatý, s nestejně dlouhými a tlustými přírůstky. Obnovovací pupen je žlutavý.  Stonek je obvykle 10 – 25 cm dlouhý, lysý. Většinou se zde vyskytuje jeden přízemní list, nebo žádný. Přízemní list je dlouze řapíkatý, řapík je většinou lysý. Čepel je 3-5četná s lístky na bázi klínovitými, v obrysu velmi úzce kosočtverečnými.  V horní čtvrtině stonku se vyskytuje přeslen řapíkatých listenů. Čepel je 3četná s úkrojky v obrysu podlouhlými, nepravidelně zastřihovaně pilovitými až peřenolaločnými, vzácně klanými, na bázi klínovitými, na okraji krátce brvitými.  Květní stopky jsou 1–5 cm dlouhé a huňaté.  Z listového přeslenu vyrůstají dva květy, často pouze jeden.  Květy jsou sytě žluté, 1-2,5 cm široké. Okvětních lístků bývá zpravidla 5, jsou stejnotvaré – široce podlouhle eliptické. Květ je oboupohlavný. Tyčinky jsou krátké (asi třetina délky okvětních lístků) a prašníky jsou žluté.", "section_level": 1}, {"title": "Plod.", "content": "Pestíky se za plodu mění ve 4–5 mm dlouhé, krátce chlupaté nažky, zakončené krátkým, prohnutým zobánkem. Malé plody sasanky pryskyřníkovité mají výživný přívěsek, který nabízí potravu pro mravence, kteří na oplátku přispívají k rozšiřování rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sasanku pryskyřníkovitou můžeme nalézt v listnatých až smíšených lesích, vlhkých křovinách, na lesních loukách a pastvinách. S oblibou se vyskytuje na kyprých, humózních a spodní vodou provlhčených půdách. Vyskytuje se roztroušeně, avšak na místech výskytu často ve větších populacích.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Čerstvě utržená rostlina je jedovatá. Obsahuje látky protoanemonin, kyseliny anemonovou, isoanemonovou a saponiny. V oddenku je dále obsažen arginin. Hlavní jedovatou látkou je protoanemonin. Otrava se projevuje zvracením, bolestmi břicha, průjmem, zánětem ledvin. Udává se, že smrtelná dávka pro dospělého člověka je asi 30 rostlin. Nebezpečný a zároveň více pravděpodobný je přenos jedovaté šťávy do očí. Vyvolává podráždění spojivek, může dojít i k zánětu. Při kontaktu s pokožkou vyvolává opět záněty, někdy puchýře.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V České republice se sasanka vyskytuje téměř všude. Dále hlavně ve střední Evropě, střední Itálii na severu až po jižní Skandinávii, na jihu až po sever Španělska, v Německu je spíše vzácná.  Sasanka pryskyřníkovitá má menší areál rozšíření než sasanka hajní a je také vzácnější.", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Je známo asi 40 druhů sasanek. Sasance pryskyřníkovité je nejblíže příbuzná sasanka hajní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sasanka pryskyřníkovitá (\"Anemone ranunculoides\") je jedovatá rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. Latinské rodové jméno je odvozeno od řeckého slova \"anemos\" = vítr, jelikož rostlina se i při slabém větru ohýbá a její okvětní lístky snadno opadávají.", "tgt_summary": "Anemone ranunculoides, the yellow anemone, yellow wood anemone or buttercup anemone, is a species of herbaceous perennial plant that grows in forests across most of Continental Europe, and less frequently in the Mediterranean region. It's occasionally found as a garden escape.", "id": 1565618}
{"src_title": "Zoe Saldana", "tgt_title": "Zoe Saldana", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Rodným jménem je uváděna jako Zoe Yadira Zaldaña Nazario nebo Zoe Yadira Zaldana Nazario. Narodila se v americkém New Jersey portorické matce a otci pocházejícímu z Dominikánské republiky. Jejími rodnými jazyky jsou španělština a angličtina. Ve věku deseti let se rodina přestěhovala do Dominikánské republiky, kde žila dalších sedm let. Navštěvovala baletní třídu v jedné z nejprestižnějších škol na ostrově.  Ve věku sedmnácti let se vrátila do New Yorku, začala vystupovat v divadelní společnosti \" Faces theater troupe\", která měla na repertoáru hry zaměřené na osvětu teenagerů skrze témata zneužívání léčiv a pohlavního zneužití. Také účinkovala v divadle \"New York Youth Theater\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Zoe byla členkou FACES, když získala roli v epizodě seriálu \"Zákon a pořádek\" v roce 1999. První filmová role přišla o rok později s tanečním filmem \"Tanec s vášní.\". Následně se objevila ve snímku po boku Britney Spears \"Crossroads\" a v komedii \"Rozjeď to!. \"V roce 2003 získala roli Anamarie ve filmu \". \"V roce 2004 se objevila ve třech filmech \"Terminál, Ztracený ráj\" a \"Temptation\". V roce 2005 si zahrála ve filmech \"Constellation\" a \"Hádej kdo?\", po boku Ashtona Kutchera, o rok později ve filmu \"Premium.\"  V roce 2009 nastal průlom v její kariéře s filmy \"Avatar\" a \"Star Trek\" (Nyota Uhura). V roce 2010 si zahrála ve filmu \"Parchanti, Chmatáci, Horší než smrt \"a \"Burning Palms. \"V srpnu 2010 se stala tváří značky Calvin Klein. V roce 2011 zářila v kriminálním dramatu \"Colombiana\". V roce 2012 získala roli v romanticko-dramatickém filmu \"The Words.\"  V květnu 2013 měl premiéru film \"\", ve kterém si znovu zahrála roli Uhury. V roce 2014 získala roli Gamory ve filmu \"Strážci Galaxie\". V květnu 2014 získala roli v televizním mini seriálu adaptace \"Rosemary's Baby\". Roku 2016 se opět představila jako Uhura ve snímku \"\". V roce 2017 si zopakovala roli Gamory ve filmech \"Strážci Galaxie Vol. 2\", o rok později ve filmu \"\" a v roce 2019 se objeví ve filmu \"\".  Na rok 2021 je naplánovaná premiéra filmu \"Avatar 2\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V červnu 2010 se zasnoubila se svým dlouholetým přítelem hercem a vedoucím My Fashion Database Keithem Brittonem. V listopadu roku 2011 oznámili ukončení vztahu po 11 letech. Krátce nato začala chodit s hercem Bradleym Cooperem. Svůj vztah ukončili v lednu 2013.  V březnu 2013 začala chodit s italským umělcem Markem Peregou. Tajně se vzali v červnu 2013 v Londýně. V listopadu 2014 se jim narodila dvojčata: Bowie Ezio a Cy Aridio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoe Saldana (psáno též jako \"Zoë Saldaña, Zoë Saldana\" či \"Zoe Saldaña\"; * 19. června 1978, Passaic New Jersey, USA) je americká herečka. Nejvýraznější role ztvárnila ve filmech \"Rozjeď to!\" (2002), jako Anamaria v \"\" (2003), jako Nyota Uhura ve \"Star Treku\" (od 2009), jako princezna Neytiri ve druhém nejvýnosnějším snímku všech dob \"Avataru\" (2009) a jako Gamora ve filmech \"Strážci Galaxie\" (2014) a.", "tgt_summary": "Zoë Yadira Saldaña Nazario (born June 19, 1978) is an American actress. Following her performances with the theater group Faces, she was in a 1999 episode of \"Law & Order\". Her film career began a year later with \"Center Stage\" (2000) portraying a ballet dancer.", "id": 747655}
{"src_title": "Folland Gnat", "tgt_title": "Folland Gnat", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj zkonstruoval britský letecký konstruktér W. E. W. Petter. Typ konstrukčně vycházel z letounu Folland Midge. Poprvé vzlétl 18. července (jeho první let byl i premiérou lehkého proudového motoru Bristol Orpheus o tahu 14,62 kN) 1955. Původně byl navržen jako lehký stíhací letoun (Folland Gnat F.1). Ministerstvo pro zásobování branných sil objednalo v srpnu 1955 šest prototypů. Nakonec se rozhodlo, že si Royal Air Force místo Follandu Gnatu objedná upravený Hawker Hunter FGA.Mk 9 a neprojevilo o stíhací Gnaty zájem. 13 letounů však získalo Finsko, 2 Jugoslávie a 40 draků v různém stádiu rozpracovanosti obdržela Indie. V ní poté firma Hindustan Aeronautics Limited vyrobila licenčně 175 letounů pod názvem HAL Ajeet. Royal Air Force se však přece jenom zajímalo o Gnat – jako o cvičný letoun. Od roku 1957 (zabýval se tím již dříve, ale pouze soukromě) začal W. E. W. Petter pracovat na dvoumístné verzi letounu. Letoun bylo třeba značně pozměnit. Křídla byla zvětšena o 3,72 m2, takže mohla pojmout více paliva, což zmenšilo objem palivových nádrží v trupu a získal se tak prostor pro další vybavení. Přistávací rychlost měla být snížena pod 185 km/h. Do trupu letounu byl zastavěn motor Bristol Orpheus 100 o tahu 18,83 kN. Kvůli instalaci druhého sedadla byl trup prodloužen. Ocasní plochy byly zvětšeny a letoun dostal nová křidélka a vztlakové klapky. Přestože cvičná verze letounu postrádala integrované hlavňové zbraně, její výzbroj mohla být díky křídelním závěsníkům velmi pestrá. V srpnu 1957 bylo objednáno ministerstvem pro zásobování branných sil 14 letounů ověřovací série. V srpnu 1959 vzlétl první cvičný Folland Gnat (Folland Gnat T.1). Avšak k tomu, aby firma Folland získala zakázku, byla nepřímo donucena stát se součástí společnosti Hawker Siddeley Aviation, protože velkým sdružením dávala vláda přednost. Jako první dostala letouny začátkem roku 1962 Central Flying School.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Indické a nezávislé zdroje tvrdí, že Gnatům, které sloužily v Indickém letectvu, se za Indicko-pákistánské války v roce 1965 podařilo sestřelit sedm letounů Canadair Sabre (licenčně vyráběných letounů North American F-86 Sabre). Pákistánské letectvo toto číslo nepotvrzuje, ale tvrdí, že Gnaty v leteckých soubojích dosáhly pouze tří vítězství a že během války byly dva Gnaty sestřeleny. V počáteční fázi války byl jeden Gnat indického letectva pilotovaný majorem letectva Brij Pal Singh Sikandem donucen přistát na letišti v Pasruru dvěma letouny Lockheed F-104 Starfighter pákistánského letectva. Tento letoun je vystaven jako válečná kořist v leteckém muzeu v Karáčí. Po uzavření příměří 16. prosince 1965 byla jedna Cessna O-1 pákistánského letectva sestřelena Gnatem.  Gnaty byly Indickým letectvem znovu použity v další válce s Pákistánem v roce 1971. Asi nejznámější akcí je Bitva u Boyry, ve které indické Gnaty sestřelily dva Canadairy Sabre pákistánského letectva a jeden vážně poškodily. Pákistánské letectvo tvrdilo, že jednoho Gnata sestřelilo, ale prokázalo se, že to není pravda. Další známý letecký souboj se odehrál nad Srinagarským letištěm. Osamocený indický Gnat bojoval se šesti Sabry a dva z nich se mu podařilo zasáhnout, než byl sestřelen. Jeho pilot jménem Nirmal Jit Singh Sekhon byl posmrtně vyznamenán vyznamenáním Param Vir Chakra, což je nejvyšší indické vojenské vyznamenání, a byl jediným indickým letcem, kterému se zatím podařilo tohoto vyznamenání dosáhnout.  Po obou dvou válkách, v nichž Gnaty sváděly letecké souboje s Canadairy Sabre a drtivě je porážely (přestože že Canadair Sabre Mk.6 byl považován za nejlepší letadlo pro letecké souboje své éry) dostaly Gnaty v Indickém letectvu přezdívku \"Sabre Slayer\" (zabiják Sabrů). Gnaty sloužily v Indickém letectvu 20 let od roku 1958 do roku 1978.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Finskému letectvu byl první Gnat dodán 30. července 1958. 31. července 1958 s ním major Lauri Pekuri překonal rychlost zvuku. Typ Gnat F.1 z počátku v drsných finských podmínkách trpěl mnoha problémy. Finsko bylo prvním provozním uživatelem typu Gnat F.1 a letadlo mělo ještě mnoho nedořešených problémů. Všechny Gnaty byly 26. srpna 1958 na půl roku, po zničení stroje GN-102 kvůli technické konstrukční chybě v hydraulickém systému, uzemněny a letadlo se brzy stalo předmětem silné kritiky. Během nehod byly zničeny další 3 stroje, dva piloti se katapultovali a jeden zahynul. Jakmile byly počáteční problémy vyřešeny, ukázalo se, že má letoun extrémní manévrovatelnost a dobré výkony ve vzduchu, ale také je velmi náročný na údržbu. Dostupnost náhradních dílů byla vždy problémem a jeho údržba byla pro mechaniky z řad branců výzvou. Gnaty byly z aktivní služby v roce 1972 vyřazeny a nahradily je stroje Saab 35 Draken.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Ve Spojeném království Gnaty sloužily pouze jako cvičné letouny. Jejich největším uživatelem byla No. 4 Training School ve Valley. Létaly s nimi akrobatické týmy např. Yellowjacks, kteří se později reorganizovaly na Red Arrows. Red Arrows na nich létaly chvíle než je nahradily roku 1979 letouny Hawk T.1. Mnoho letounů se po svém vyřazení dostalo do rukou soukromých sběratelů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Gnat T.1", "section_level": 1}, {"title": "Výkony.", "content": "Gnat F.1", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Několik těchto letounů bylo použito pro natáčení americké komedie Žhavé výstřely (Hot Shots!) v hlavní roli s Charlie Sheenem..", "section_level": 1}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "Do dnešní doby se dochovalo mnoho Gnatů (zejména ve Velké Británii a USA) z nichž podstatná část je letuschopná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Folland Gnat byl britský cvičný a také lehký stíhací proudový podzvukový letoun s šípovitým křídlem. Byl navržen jako cenově dostupný lehký stíhač na rozdíl od většiny ostatních typických bojových letounů, které byly větší a jejich pořizovací cena byla také vyšší. Královské letectvo (RAF) ho používalo jako cvičné letadlo. U zahraničních uživatelů se vedle cvičných letů dočkal i bojového nasazení.", "tgt_summary": "The Folland Gnat is a British compact swept-wing subsonic fighter aircraft that was developed and produced by Folland Aircraft. Envisioned as an affordable light fighter in contrast to the rising cost and size of typical combat aircraft, it was procured as a trainer aircraft for the Royal Air Force (RAF) as well as by export customers, who used the Gnat in both combat and training capacities.", "id": 1755332}
{"src_title": "Abirim", "tgt_title": "Abirim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 562 metrů, v centrální části Horní Galileji, cca 17 kilometrů od břehů Středozemního moře a 7 kilometrů od libanonských hranic. Severně od obce probíhá údolí s vodním tokem Nahal Šarach. Na západní straně terén klesá do kaňonu vádí Nachal Kaziv, kam po jihovýchodní straně vesnice přitéká boční vádí Nachal Zavit.  Obec se nachází cca 2 kilometry severně od města Ma'alot-Taršicha, cca 116 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 37 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Abirim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. 2 kilometry severovýchodně odtud leží malé město Fassuta, které obývají izraelští Arabové. Na severní a západní straně převládá židovské osídlení. 5 kilometrů na jihovýchod začíná okolo masivu Har Meron oblast, kterou obývají Drúzů (město Churfejš).  Osada Abirim je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 8925, která vede do sousední obce Fassuta.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice Abirim byla založena v roce 1980. K jejímu založení došlo 25. prosince 1980. Vznikla v rámci programu ha-Micpim be-Galil (המצפים בגליל, doslova „\"Galilejské vyhlídky\"“), který v Galileji vytvářel nové vesnice, jež měly posílit židovské demografické pozice v oblastech s dosavadní převahou Arabů. Jméno obce odkazuje na místní název nedaleké křižácké pevnosti Mecad Abirim (מצד אבירים). Místní obyvatelé ale zpočátku svou obec nazývali Eder (אדר). První osadníci se zabývali lesnickými pracemi a chovem zvířat.  Výstavba vesnice Abirim byla jedním z posledních případů, kdy izraelský stát povolil výstavbu trvalých obydlí v přírodní rezervaci. Obec využívá svou polohu uprostřed lesů a ve většině zdejších domů je k dispozici turistické ubytování. V obci fungují zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v kibucu Sasa. Většina služeb se nachází v nedalekém městě Ma'alot-Taršicha.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo osady Abirim je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Abirim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 183 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abirim ( אַבִּירִים, v oficiálním přepisu do angličtiny Abbirim) je vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Ma'ale Josef.", "tgt_summary": "Abirim (, \"lit.\" Knights) is a community settlement in northern Israel. Located in the Upper Galilee, three kilometres from Ma'alot-Tarshiha, it falls under the jurisdiction of Ma'ale Yosef Regional Council. In it had a population of. It is located in the middle of a natural oak forest bordering the Nahal Kziv nature reserve.", "id": 1600142}
{"src_title": "Arrival (album, ABBA)", "tgt_title": "Arrival (ABBA album)", "src_document": [{"title": "Seznam skladeb na LP.", "content": "Všechny písně napsali a složili Benny Andersson & Björn Ulvaeus.  (P) 1976 Polar Music International AB, Stockholm, Sweden.", "section_level": 1}, {"title": "Další vydání CD a bonusové skladby.", "content": "Album Arrival bylo remasterováno a vydáno v roce 1997 s jedním bonusem:  Album Arrival bylo remasterováno a vydáno v roce 2001 s jedním bonusem:  Album Arrival bylo remasterováno a vydáno v roce 2005 jako součást box setu \"The Complete Studio Recordings\" s několika bonusy::  Vokály skladeb 13 až 15 byly nahrány v lednu 1980. Tyto tři písně jsou z alba \"Gracias Por La Música\" (Septima SRLM 1, 23. června 1980).  Album Arrival bylo znovu vydáno 16. října 2006 k 30. výročí původního vydání v rámci \"Deluxe' Edition\". Seznam skladeb je shodný s vydáním v roce 2005, navíc obsahuje píseň \"Fernando\" ve švédštině Frida (sólo) z instrumentálním ABBA základem a bonusové DVD s následujícími videoklipy:  Album Arrival bylo opět vydáno v roce 2008 jako součást box setu \"The Albums\" bez bonusových skladeb.", "section_level": 1}, {"title": "When I Kissed The Teacher.", "content": "Tato skladba nikdy nevyšla ve formě singlu, ale byla vydána jako promo video \"When I Kissed The Teacher\" (původním názvem \"Rio de Janiero\"). Roli učitele hrál švédský herec Magnus Härenstam, Agnetha pak ztvárnila studentku. Benny Andersson označil tuto píseň jako jednu ze svých nejoblíbenějších v rámci celé produkce skupiny.  Píseň byla zařazena na desku největších hitů ABBY a videoklip pak na Abba:The Definitive Collection.  When I Kissed the Teacher coververze  Další  Singly - Hitparáda singlů UK", "section_level": 1}, {"title": "Hitparády.", "content": "Singly - USA Singly - Kanada Singly - Austrálie Singly - Západní Německo Singly - Norsko", "section_level": 1}], "src_summary": "Arrival je čtvrté studiové album švédské hudební skupiny ABBA, vydané 11. října 1976 ve Švédsku. Nahráno bylo ve stockholmském Metronome and Glen studios. Na kompaktním disku poprvé vyšlo v roce 1984. Celkově pak bylo čtyřikrát digitálně remasterováno, a to v letech 1997, 2001, 2005, tehdy jako součást box setu \"The Complete Studio Recordings\" a naposledy v roce 2006 v rámci \"Deluxe Edition\". Skladba \"Fernando\", která není součástí původně vydané desky z roku 1976, byla dána do prodeje ve formě singlu téhož roku ještě před vydáním alba, a poté zařazena na australskou a novozélandskou verzi. Píseň \"Fernando\" nebyla vydána až do remasteringové verze alba v roce 1997. Hlavními hity pocházející z této desky jsou \"Dancing Queen\", \"Money, Money, Money\" a \"Knowing Me, Knowing You\".", "tgt_summary": "Arrival is the fourth studio album by the Swedish pop group ABBA. It was originally released in Sweden on 11 October 1976 by Polar Records. Recording sessions began in August 1975 and continued until September 1976 at Metronome and Glen studios in Stockholm, Sweden. It became one of ABBA's most successful albums to date, producing three of their biggest hits: \"Dancing Queen,\" \"Money, Money, Money\" and \"Knowing Me, Knowing You.\" Released as a single earlier the same year (in March 1976), the track \"Fernando\" was included on the Australian and New Zealand versions of the album. \"Arrival\" was the best-selling album of 1977 in the United Kingdom and was certified gold by the Recording Industry Association of America.", "id": 754060}
{"src_title": "Sršeň mandarínská", "tgt_title": "Asian giant hornet", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Sršeň mandarínská patří mezi 22 druhů sršní rodu \"Vespa\" (sršeň), což je jeden ze čtyř rodů podčeledi Vespinae, jedné z osmi podčeledí tvořících čeleď Vespidae (sršňovití). Druh popsal v roce 1852 britský entomolog Frederick Smith. Jiný britský vědec, specialista na sršňovité Michael Archer, zařadil v roce 1993 sršeň mandarínskou do skupiny \"tropica\" a do kladu společně se sršní \"Vespa soror\". Genetická a morfologická studie z roku 2013 toto rozdělení potvrdila. Skupinu \"tropica\" tvoří dva klady: klad skládající se ze sršní \"V. philippinensis\", \"V. tropica\" a \"V. ducalis\" a klad sršní \"V. mandarinia\" a \"V. soror\". Obě posledně jmenované sršně jsou od ostatních poměrně dobře rozeznatelné díky velké spánkové části hlavy, rýčovitě tvarovanému čelnímu štítku (clypeus), a také na základě svých velkých rozměrů (ačkoliv \"Vespa ducalis\" je jen o málo menší).", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy či formy.", "content": "Někdy se udává, že sršeň mandarínská vytváří 5 poddruhů, což mají být \"Vespa mandarinia bellona\" \"Vespa mandarinia japonica\" \"Vespa mandarinia magnifica\" \"Vespa mandarinia mandarinia\" \"Vespa mandarinia nobilis\". Nicméně například Michael Archer psal v roce 2012 jen o třech formách či poddruzích.  Taxonomický přehled sršní z roku 2020 údajné poddruhy považuje jen za barevné formy, přičemž uvádí varianty „japonica“ (nejsvětlejší, nejvíce žlutá, především na hlavě a zadečku), „magnifica“ (s výrazně převažující tmavě hnědou barvou na hrudníku a zadečku) a „nobilis“ (barevně zhruba na pomezí mezi oběma předchozími).", "section_level": 2}, {"title": "Synonyma.", "content": "V anglicky mluvících zemích se sršeň mandarínská nazývá „asijská obří sršeň“ (), což může vést ke zmatku, neboť jako „asijská sršeň“ je někdy označována i sršeň druhu \"Vespa velutina\". Totéž platí i v českém prostředí, kde obě sršně mají jako jedno z oficiálních jmen sršeň asijská a i z toho důvodu jsou občas zaměňovány. V Koreji se nazývá, což znamená „sršeň generál“, v Číně pak resp., což lze přeložit jako „včela s tygří hlavou“. V Japonsku je známá jako \"ósuzumebači\" (), neboli „obří vrabčí včela/vosa“.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Sršeň mandarínská je největším představitelem rodu \"Vespa\". Královny dosahují délky průměrně 4 až 4,5 cm, nicméně obzvláště velké exempláře mohou měřit okolo 5 cm či dokonce až 5,5 cm, při rozpětí křídel přes 7,6 cm. Hmotnost královen je 2 až 3 gramy. Dělnice a samci bývají podstatně menší. Měří 2,7 až 4 cm a váží 1 až 1,5 gramu. Celkově je sršeň mandarínská asi o 40 % větší a o 60 % těžší než sršeň obecná. Velikostí se jí blíží sršně \"Vespa ducalis\" a především \"Vespa soror\", v rámci čeledi Vespidae pak dosahuje podobných rozměrů obří vosík \"Polistes gigas\", jehož samci mohou měřit i přes 5 cm. V roce 2019 byla v čínské provincii Jün-nan (při hranici s Myanmarem) objevena sršní dělnice, jejíž rozpětí činilo 9,35 cm a délka těla byla 6 cm. Jedná se tak o největší exemplář sršně mandarínské, jaký kdy byl odchycen. Dá se usuzovat, že královna z této kolonie by byla ještě výrazně větší. Rozměry tohoto jedince jsou tak velké a v porovnání s dosavadními daty tak výjimečné, že existuje předpoklad, že jde o samostatný, nový druh sršně. Hnízda tohoto „druhu“ rovněž dosahují obří velikosti a mají v průměru přes dva metry. Královny a dělnice mají stejnou stavbu těla, rozdíl je pouze ve velikosti. Obě kasty mají funkční pohlavní orgány, avšak dělnice je zpravidla nevyužívají (výjimkou jsou situace po předčasné smrti královny). Jak královny, tak dělnice disponují žihadlem. Samec žihadlo postrádá, má kulatější konec zadečku a delší tykadla. Rozpoznávacím znakem této sršně a sršně \"Vespa soror\" je velká hlava s velmi širokými spánky (tempora) a lícemi (genae). Stavbou těla se \"Vespa mandarinia\" a \"Vespa soror\" velmi podobají, nicméně obě sršně jsou rozlišitelné na základě zbarvení, především zadečku.  Hlava je u všech barevných variant sršně mandarínské zpravidla výrazně žlutá nebo světle oranžová. Složené oči mandlovitého tvaru s vykrojením na vnitřní straně mají tmavě hnědou až černou barvu. Velikostně jsou srovnatelné s očima sršně obecné a tedy vzhledem k velikosti hlavy relativně malé. Mezi nimi jsou tři malá očka zvaná ocelli. Kusadla dorůstají značných rozměrů a jsou hnědá až černá. Hruď má tmavou barvu, výrazná je velikost štítku (scutellum). Zadeček je pruhovaný, střídají se žluto-oranžová a tmavě hnědá (někdy až téměř černá) barva, přičemž u některých forem více či méně výrazně převažuje tmavá barva, u jiných pak dominuje žlutá či oranžová. Oranžové pruhy jsou u kořene zadečku často velmi tenké a tvoří někdy i nezřetelné čárky, ve středu zadečku přerušené. Špičku zadečku (6. zadečkový článek) mají vždy žlutou nebo oranžovou, čímž je lze odlišit od sršně \"Vespa soror\", jejíž zadeček je naopak tmavý. Nohy sršně mandarínské mají hnědou barvu v různých odstínech. Křídla jsou zbarvená šedě či šedohnědě.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "Jed sršně mandarínské je směsí mnoha látek. Obsahuje mastoparany, což jsou cytolytické peptidy, které poškozují tkáň v místě a okolí vpichu žihadla a stimulují účinek dalších toxických složek jedu, zejména enzymu fosfolipázy. Tyto složky jedu způsobují krvácení a nekrózy. Na bolestivosti vpichu žihadla se podílí acetylcholin, který je přítomen v jedu ve vysoké koncentraci – asi 5 % sušiny (velkým množstvím této látky disponuje i jed dalších sršní). Nejnebezpečnější složkou jedu sršně mandarinské je peptidický neurotoxin zvaný mandarotoxin.  Místem toxického působení jedu je zejména kardiovaskulární systém. Jed zvyšuje srdeční frekvenci a změnu srdečního nervového systému vzruchů. Jed obsahuje rovněž poplašné feromony. Jakmile zachytí sršní dělnice jejich pach, okamžitě přispěchají na pomoc a vrhají se na protivníka. Vůně těchto látek vyvolává u sršní silnou defenzivní reakci, jež se dá přirovnat k zuřivosti. Protože tyto látky voní i lidem, přidávají se i do některých kosmetických přípravků. Zachytí-li sršeň mandarínská tuto pachovou stopu, působí na ni podobně jako feromon a zvýší její agresivitu.  Jedna dělnice sršně mandarínské disponuje v průměru 4,1 μl jedu, což činí asi 1,1 mg sušiny na jedince. Průměrná poloviční smrtelná dávka jedu neboli LD je 4,1 mg/kg. Ačkoliv jde v říši hmyzu o dosti silný jed, je asi 2,5× méně účinný, než jed nejjedovatější známé sršně \"Vespa luctuosa\" (1,6 mg/kg) či asi 1,5× méně účinný než jed včely medonosné (2,8 mg/kg). Jedový aparát sršně mandarínské obsahuje nicméně více jedu (a sršeň může bodnout víckrát), jedno žihadlo má poloviční smrtnou kapacitu asi 270 g a průměrná kolonie okolo 64 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sršeň mandarínská se vyskytuje v jižní, jihovýchodní a východní Asii. Konkrétně žije v (severovýchodní) Indii, Nepálu, Bhútánu, Myanmaru, Laosu, Malajsii (pevninské), Číně (zvláště jihovýchodní), Taiwanu, Jižní Koreji, Rusku (Přímoří) a Japonsku. Asi nejběžnější je v Japonsku, odkud také pocházejí nejpřesnější a nejpodrobnější studie o životě tohoto hmyzu. Typickým biotopem je kopcovitý zalesněný terén nízkých pohoří. Ve vyloženě horských oblastech téměř nežije, vzácná je též v nížinatých územích.  Všechny v poplašném duchu psané zprávy (minimálně k polovině roku 2019) o tom, že sršně mandarínské pronikly jako invazní druh i do Evropy, jsou nepravdivé a vznikly novinářskou neznalostí a záměnou sršně mandarínské za sršeň asijskou (\"Vespa velutina\").  V srpnu 2019 byli tři jedinci sršně mandarínské nalezeni ve Vancouveru. Výskyt byl následně potvrzen i na jiných místech Kanady (Britská Kolumbie) a také v USA (stát Washington).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Královny.", "content": "Oplodněné i neoplodněné samice přečkávají zimu v zevnitř uzavřené podzemní komůrce (nebo méně často v kupách slámy) v utlumeném spánkovém režimu. Z hibernace se probouzejí v mírných oblastech v dubnu (Japonsko), v teplejších oblastech to může být dříve. Během hibernace ztrácejí okolo 40 % své váhy. Zpočátku se živí téměř výhradně mízou stromů, například dubu špičatolistého. Neoplodněné samice se rovněž živí mízou, ale někdy do začátku července umírají.", "section_level": 2}, {"title": "Hnízdo.", "content": "Hnízdo sršní mandarínských zakládá vždy jedna samice – královna (nedochází ke kooperaci jako například u vosíků). Se stavbou začíná zhruba v polovině května. V naprosté většině případů buduje hnízdo pod zemí, často v norách po hlodavcích či hadech, mnohdy v kořenovém systému borovic. Někdy si pro stavbu hnízda zvolí i dutinu stromu. Místo si pečlivě vybírá, mnohdy zkoumá různé možnosti. K hnízdu vede 2 až 60 cm dlouhý přístupový otvor.  Budování začíná tím, že královna připevní stopku z rozžvýkané papíroviny na (mnohdy odumřelý) kořen stromu. Poté vystaví první plástev s buňkami a celou stavbu zakryje papírovou stříškou. Samotná královna vybuduje celkem asi 35 až 60 buněk. Po vylíhnutí prvních dělnic začínají dělnice s rozšiřováním hnízdního prostoru a následně se zvětšováním celého hnízda. Dělnice vyhazují půdu před hnízdo a mohou zde vytvořit hromádku až dva metry dlouhou. Hnízdo sršní mandarínských nemá tak precizní strukturu jako hnízda sršní žlutavých nebo sršní obecných. Spodek hnízda je vždy více otevřený než u zmiňovaných příbuzných. Plástve jsou mezi sebou spojeny jedním hlavním a 2 až 50 pomocnými sloupky. Počet pláství je nejméně 4 a nejvýše 7. Plástve mají kónický tvar s tím, že prostřední buňky jsou položeny nejvýše. Každý plást obsahuje několik desítek až mnoho stovek buněk (největší měl 1192 buněk). Velikost buněk se liší. Nejmenší jsou buňky, které postaví královna jako první. Ty měří v průměru 9,1 až 12 mm a jsou 26,7 až 35 mm hluboké. Z toho vyplývá, že první dělnice, jež se z nich vylíhnou, jsou zároveň nejmenšími dospělci. Buňky, které následně staví dělnice pro larvy a kukly dalších dělnic, měří 11,2 až 14,2 mm v průměru a jsou 31,6 až 36,6 mm hluboké. Buňky samců měří v průměru 14 až 15,3 mm a jsou hluboké 39,3 až 40,3 mm. Buňky plodných samiček a tedy potenciálních královen měří 14 až 15,5 mm v průměru a dosahují hloubky 39,2 až 43,8 mm. Hnízdo obsahuje v průměru kolem 2800 buněk (rozptyl 1326 až 4661) z toho přibližně 80 % je alespoň jednou využito. Většina buněk je využita dvakrát až třikrát.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklus hnízda.", "content": "Počet dělnic, které vychová pouze královna, bývá asi 40. Jejich vývoj trvá 34 až 45 dnů. První se objevují koncem června. Po vylíhnutí se nejprve živí trofalaxí (jsou krmeny královnou či larvami) a samovolně zpevňují svá těla. Po asi třech dnech vylétají z hnízda a zapojují se do jeho chodu. Aktivita těchto dělnic startuje obvykle začátkem července. Zároveň s tím královna začne omezovat své aktivity mimo hnízdo a nakonec ho přestane úplně opouštět (cca polovina července). Věnuje se pouze kladení vajíček a obživu jí zcela zajišťují dělnice a larvy. Dělnice žijí okolo 15 a maximálně 35 dní.  Přibližně v polovině září přestává královna klást vajíčka, z nichž se líhnou dělnice, a klade už pouze vajíčka samců a samic. Královna přežívá zhruba do konce října, kdy je buď usmrcena dělnicemi nebo zemře přirozenou smrtí. Hnízdo se poté ocitne v mírném chaosu, dělnice mezi sebou někdy bojují, ale stále většinou krmí zbývající nové královny a samce. Někdy se situace v hnízdě dočasně uklidní. Poslední zbylé larvy tou dobou chřadnou a umírají, neboť jsou do značné míry vysávány trofalaxí. Zbylé dělnice umírají většinou v listopadu, nebo nejpozději začátkem zimy.  Celkové množství jedinců v kolonii je různé. V září, kdy bývá hnízdo největší, zde průměrně žije 180 dělnic (zaznamenané maximum je 514). Každá kolonie vyprodukuje v průměru 212 samců a 205 plodných samic – potencionálních královen.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá v říjnu nebo v listopadu, nejčastěji za pěkných dní. Samci, kteří odlétají z hnízda dříve než samice, formují roje a čekají, až samice opustí hnízdo. Ke kopulaci dochází obvykle u vstupu do hnízda nebo nedaleko od něj. Samci nalétávají na letící či po zemi se pohybující samice a na zemi spolu kopulují. Akt trvá 8 až 45 sekund, což je v porovnání s jinými sršněmi krátká doba. Samci se snaží kopulovat postupně s více samicemi. Některé samice se naopak samců zbavují tím, že je setřesou, a nejsou oplodněny. Procento neoplodněných samic je poměrně velké (cca 2/3). Samci krátce po kopulaci umírají. Všechny samice se následně vydají hledat místo k přezimování, což je nejčastěji komůrka (dutina) v zemi.", "section_level": 3}, {"title": "Komunikace.", "content": "Pro orientaci za letu využívá sršeň mandarínská vizuální vjemy. Pachová stopa a feromony jí slouží například při označování hnízd své kořisti a k přípravě hromadného útoku. Larvy využívají zvukovou komunikaci. Škrábou svými kusadly o stěny buňky a vynucují si tím nakrmení. Dospělci rovněž cvakají kusadly, zřejmě tím ukazují odhodlání bránit se případnému útoku. Zvláštním druhem komunikace je tzv. královský dvůr, kdy dělnice obklíčí královnu a vytvoří jakýsi hrozen hlavami směřujíc směrem k tělu královny. Lížou a koušou jí, čímž zřejmě dostávají do těla feromony. Toto chování dělnic je častější a přechází až v mírnou agresi s tím, jak se hnízdo postupně vyvíjí a počet jeho členů roste. Předpokládá se, že za lysá těla královen může právě jejich okusování dělnicemi.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Dospělí jedinci se živí nektarem, šťávou z ovoce a mízou a zároveň jsou aktivními predátory lovícími pro své larvy různé druhy bezobratlých. Loví nejčastěji ve vzdálenosti 1 až 2 kilometry od hnízda, ve výjimečných případech až 8 kilometrů. Kořist zabíjí ve většině případů svými kusadly, žihadlo používají spíše výjimečně. Sršně mandarínské se řadí mezi semispecialisty, což znamená, že sice loví široké spektrum kořisti, ale přeci jen se zaměřují na určitý typ. V jejich případě jde o hmyz řádu Coleoptera, tedy o brouky. Dále loví různé housenky (především rodu \"Manduca\"), kudlanky a další pomalejší zástupce hmyzu. Mezi oblíbenou kořist této sršně patří i příbuzné druhy z řádu blanokřídlí, především vosy, včely a jiné druhy sršní. Své příbuzné buď napadají jednotlivě nebo na ně pořádají hromadné útoky a to téměř výhradně mezi koncem léta a polovinou podzimu, kdy si rozrostlé hnízdo právě produkující pohlavní jedince žádá masivní přísun proteinů. Zaměřují se při tom na úly včel medonosných, a dále na hnízda sršní žlutavých, sršní \"Vespa analis,\" vos \"Vespula flaviceps\" a vosíků \"Polistes testaceicolor\". Nicméně ani další sympatrické druhy sršní a vos před nimi nejsou v bezpečí (např. sršeň obecná, \"Vespa tropica\" či \"Vespa ducalis\"). Někdy napadnou i konkurenční hnízdo svého vlastního druhu. Spolu se svou příbuznou sršní \"Vespa soror\" jsou jediné druhy, které takovéto hromadné útoky provádějí. Občas se stává, že útočníci jsou obránci napadené kolonie odraženi, přičemž mohou v boji ztratit i několik desítek dělnic. Konzumace kořisti vypadá tak, že z ní odstraní hlavu, křídla, zadeček a nohy a z hrudníku vytvoří proteinovou kuličku, kterou podávají larvám. Larvy recipročně produkují tekutinu bohatou na cukry a aminokyseliny (někdy nazývanou sršní nektar), kterou se pak živí dělnice, královna i noví samečci a samičky. Tomuto způsobu obživy se říká trofalaxe.", "section_level": 2}, {"title": "Hromadné útoky na včely.", "content": "Vyhledávanou kořistí sršní mandarínských jsou včely medonosné, na něž mnohdy provádějí masové nálety. Útoky na včely se odehrávají vždy v období mezi polovinou srpna a koncem října. Sršně mají své zvědy, kteří vyhledávají včely a vnikají do jejich hnízd. V případě evropských včel medonosných (které produkují daleko více medu než japonské včely a jsou v Japonsku chovány stále častěji) průzkumná sršeň přežije první kontakt, neboť žihadla včel nedokáží proniknout jejím chitinem a včely si dosud nedokázaly najít žádnou účinnou strategii boje proti sršním. Odletí z úlu a poté se vrátí s posilou (řádově desítky jedinců), jejíž útok je pro včelstvo fatální. I poměrně malý počet útočníků (pod 50 jedinců) dokáže během několika hodin zcela zlikvidovat desetitisícovou včelí kolonii. Sršni sice zabíjí každou včelu, která jim přijde do cesty, ale jejich těla odhazují stranou. Cílem jejich útoku jsou totiž plástve. Kdyby sršně včely nevyhubily, ty by jim nedovolily dostat se k plástvím. V plástvích se nachází nevylíhlé larvy, které mají mnohem větší výživovou hodnotu než dospělé včely. Jejich šťavnatá těla se stávají potravou pro larvy sršní. Podobně postupují i vůči vosám a jiným sršním, akorát s tím rozdílem, že vybíjecí fáze trvá déle.  Včely východní (\"Apis cerana\") si proti sršním vyvinuly vlastní obrannou strategii. Na rozdíl od neúčinné obrany včel medonosných postupují tyto včely koordinovaně a navíc jsou podstatně mrštnější. Při kontaktu se sršním průzkumníkem v hnízdě vypustí specifický feromon, na základě čehož se kolem sršně vytvoří velké klubko včel, které uvnitř zvýší teplotu (až na 46 °C), množství oxidu uhličitého (o cca 4 %) a vlhkost (nad 90 %) na takovou úroveň, že sršeň zahyne. Včely totiž tolerují vyšší teplotu (50 °C oproti 46 °C, která je pro sršeň již kritická) a také vyšší množství CO než sršeň, a přežijí. A tak se sršní zvěd domů nevrátí a včelí společenství přežije. Jestliže se včelám nepodaří průzkumnici zachytit a usmrtit, používají jako náhradní obrannou variantu překrytí jejího značkovacího pachu rozmazáváním různých aromatických rostlinných materiálů u vstupu do úlu. Někdy proniknou sršně do úlu i přes tato obranná opatření a způsobí spoušť, nicméně jde spíše o výjimku. Pokud mají k dispozici jinou kořist (především úly včel medonosných), sršně mandarínské napadají včely východní jen zřídka.", "section_level": 3}, {"title": "Predátoři, paraziti, konkurenti.", "content": "Sršeň mandarínská má jen minimum přirozených nepřátel. Potvrzenými predátory sršní mandarínských jsou jiné sršně mandarínské a pak také včelojed lesní.  Parazitem sršní mandarínských je řásnokřídlý hmyz \"Xenos moutoni\", jehož samice se vyvíjejí v tělech sršních larev a dospělců. Tento parazit, který napadá přibližně 4 % samic či dělnic (údaje z jižního Japonska), způsobuje mimo jiné neplodnost.  Sršeň mandarínská dominuje nad téměř všemi druhy sršní a vos u zdrojů potravy (vývěry mízy). Jedinou výjimkou je obří vosík \"Polistes gigas\", který je sršni zjevně nadřazený a ve vzájemných soubojích ji dokáže zabíjet.", "section_level": 2}, {"title": "Lidé a sršně.", "content": "Z pohledu člověka se jedná o velice škodlivý druh, neboť způsobuje obrovské škody na včelstvech. Každoročně čelí útoku těchto sršní desítky tisíc úlů. I přesto, že je ve velkém množství huben, je v Japonsku a dalších oblastech výskytu stále hojný. Mezi metody kontroly sršní populace patří ubíjení různými plácačkami a klacky, ničení jejich hnízd, trávení pomocí návnad a chytání do lepivých pastí. Každý rok je jen v Japonsku lidmi zničeno asi 38 % hnízd. Na severozápadním pobřeží USA a v přilehlých oblastech Kanady se po zachycení sršní mandarínských (2019) chystají na co nejrychlejší a nejefektivnější zabránění tomu, aby se zde tento druh začal šířit. Hlavní metodou má být chycení královen krátce po přezimování, kdy ještě nestihly založit hnízdo, do lepivých pastí.  Dalším problémem je relativní agresivnost a poměrně účinný opakovaně použitelný jed, jímž tento hmyz disponuje. Výsledkem jsou řádově desítky mrtvých lidí ročně, především v Japonsku a v Číně.  V Číně, Thajsku, Japonsku a dalších zemích Asie bývá tato sršeň konzumována, podobně jako jiné druhy sršní. Larvy a kukly bývají připravovány podobně jako mořské plody, dospělci jsou nakládáni do alkoholu nebo medu. Věří se, že jed naložených sršní má pozitivní účinky na zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Sršní nektar.", "content": "Dělnice sršní nedokáží zpracovávat tuhou stravu, umějí to však jedinci ve stadiu larvy. Dělnice kořistí v podobě hmyzu nakrmí larvy, ty ji natráví a vyprodukují z ní tzv. sršní nektar, kterým se dělnice živí (trofalaxe). Této tekutině bohaté na cukry a aminokyseliny vděčí sršní dělnice za svoji mimořádnou vytrvalost. Rovněž na myších byla prokázána pozitivní účinnost této tekutiny na fyzickou výdrž.  Předpokládá se, že sršní nektar působí pozitivně i na člověka a zlepšuje efektivitu tukového metabolismu. Někteří vytrvalostní sportovci tak používají látky napodobující sršní nektar ke zvýšení výkonu a zlepšení regenerace, ačkoliv jeho účinnost na lidech nebyla zatím spolehlivě prokázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sršeň mandarínská (\"Vespa mandarinia\") je druh jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých a rodu \"Vespa\" (sršeň). Žije v jižní, jihovýchodní a hlavně ve východní Asii, jako invazní druh se roku 2019 objevil i v Kanadě a v USA. Pro svůj biotop preferuje lesy ve středních nadmořských výškách. Jedná se o největší známý druh sršně; dělnice dosahují délky minimálně 3 cm a královny mohou měřit až okolo 5,5 cm a mít rozpětí křídel i více než 7,6 cm. Hlava je relativně masivní a celá tmavě žlutá až oranžová (kromě očí). Žihadlo měří 6 mm a disponuje velkým množstvím poměrně silného jedu (ale slabšího než má včela).", "tgt_summary": "The Asian giant hornet (\"Vespa mandarinia\"), including the color form referred to as the \"Japanese giant hornet\", is the world's largest hornet. It is native to temperate and tropical East Asia, South Asia, Mainland Southeast Asia, and parts of the Russian Far East. It was also found in the Pacific Northwest of North America in late 2019, with three additional sightings in 2020. They prefer to live in low mountains and forests, while almost completely avoiding plains and high-altitude climates. \"V. mandarinia\" creates nests by digging, co-opting pre-existing tunnels dug by rodents, or occupying spaces near rotted pine roots. It feeds primarily on larger insects, colonies of other eusocial insects, tree sap, and honey from honey bee colonies. The hornet has a body length of, a wingspan around, and a stinger long, which injects a large amount of potent venom.", "id": 192193}
{"src_title": "Evron (Izrael)", "tgt_title": "Evron, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 25 metrů v intenzivně využívané a hustě osídlené Izraelské pobřežní planině, nedaleko západních okrajů svahů Horní Galileji, cca 1 kilometr od břehů Středozemního moře a 11 kilometrů od libanonských hranic.  Obec se nachází 1 kilometr jižně od města Naharija, s nímž tvoří souvislý urbanistický celek, cca 105 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 22 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Evron obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Na jižní straně ale s kibucem sousedí menší město Mazra'a, které obývají izraelští Arabové.  Evron je na dopravní síť napojen pomocí severojižní tepny dálnice číslo 4.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Evron byl založen v roce 1945. Jeho název odkazuje na město Ebrón připomínané zde v Bibli, Kniha Jozue 19,28  Počátky nynějšího kibucu sahají do roku 1937, kdy poblíž Naharije vznikla pracovní komunita Jekim (יקים). V roce 1945 její členové získali do trvalého užívání zemědělskou půdu a založili stálou osadu. Před vznikem státu Izrael šlo o jedno z center židovských jednotek Palmach. Obyvatele kibucu tvořili převážně noví židovští přistěhovalci ze střední Evropy, napojení na organizaci ha-Šomer ha-Ca'ir. Zpočátku šlo hlavně o Židy z Německa, později dorazili i Židé z Polska nebo Sedmihradska a nakonec i židovští přistěhovalci bulharského původu.  Ekonomika kibucu je založena na zemědělství, podnikání a průmyslu (výroba součástek pro zavlažovací systémy v podniku Bermad). Je tu knihovna, společenské centrum, plavecký bazén a sportovní areály. V Evron fungují zařízení předškolní péče. Základní škola je v nedalekém městě Naharija. Přímo v kibucu ale slouží střední škola využívaná i žáky z okolních vesnic.  Členem kibucu byla členka protinacistického odboje a izraelská politička Haika Grossman (1919–1996).", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu Evron je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Evron Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 750 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evron ( עֶבְרוֹן, v oficiálním přepisu do angličtiny Evron) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mate Ašer.", "tgt_summary": "Evron () is a kibbutz in northern Israel. Situated in the western Galilee adjacent to Nahariya on the city's southeast border, it falls under the jurisdiction of Mateh Asher Regional Council. In it had a population of.", "id": 501680}
{"src_title": "Ošrat", "tgt_title": "Oshrat", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 58 metrů na pomezí intenzivně využívané a hustě osídlené Izraelské pobřežní planiny a západních okrajů svahů Horní Galileji, cca 7 kilometrů od břehů Středozemního moře a 12 kilometrů od libanonských hranic. Jižně od vesnice začíná v mělkém údolí vádí Nachal Zoch. Na jeho protější straně stojí pahorek Tel Emek.  Obec se nachází 6 kilometrů jihovýchodně od města Naharija, cca 105 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 22 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Ošrat obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je smíšené. V pobřežní nížině převládají židovská sídla. Na východní a jihovýchodní straně od vesnice začínají oblasti, které obývají izraelští Arabové, například město Abu Sinan jen cca 2 kilometry od Ošrat.  Ošrat je na dopravní síť napojen pomocí severojižní tepny dálnice číslo 70.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ošrat byl založen v roce 1983. Zakladateli byli obyvatelé sousedního mošavu Amka, kteří se chtěli usídlit poblíž svého rodiště ale již v nezemědělské rezidenční komunitě. Jméno je odvozeno od biblického kmene Ašer, který sídlil v tomto regionu.  Ve vesnici funguje zdravotní středisko, sportovní areály a synagoga. V Ošrat jsou zařízení předškolní péče. Základní škola je ve vesnici Regba, děti z nábožensky orientovaných rodin dojíždějí do školy ve městě Naharija. Většina obyvatel z Ošrat dojíždí za prací mimo obec.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Ošrat je smíšené, tedy sekulární i nábožensky orientované. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ošrat Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 471 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 18,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ošrat nebo Ašrat ( אָשְׁרַת, v oficiálním přepisu do angličtiny Asherat, přepisováno též Oshrat) je vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mate Ašer.", "tgt_summary": "Oshrat () is a community settlement in northern Israel. Located in the Western Galilee to the south-east of Nahariya and just north of Kafr Yasif, it falls under the jurisdiction of Mateh Asher Regional Council. In it had a population of.", "id": 1856141}
{"src_title": "Jablko (Star Trek)", "tgt_title": "The Apple (Star Trek: The Original Series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 3715.3 se kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 pod vedením kapitána Jamese Tiberius Kirka dostává na orbitu planety Gamma Trianguli VI. Výsadek čítající kapitána Kirka, pana Spocka, doktora McCoye, poručíka Čechova a několik dalších členů posádky zjišťuje, že planeta má neobvykle úrodnou půdu, teplota je po celém povrchu téměř konstantních 24,5 °C. Celé prostředí se zdá být jako rajská zahrada, ale pouze do doby, než umírá první člen výsadku (Redshirt).  Záhy se zjišťuje, že planeta je spíše plná nástrah, jedovatých květin, těkavých kamenů a bouří, které bleskem zabíjejí. Po smrti dalších dvou členů výsadku se setkávají s obyvatelem planety a objevují civilizaci v podobě kmenové vesnice. Kvůli závadám šéfinženýr Scotty nemůže nikoho z výsadku transportovat na \"Enterprise\" a navíc se objevuje neznámá energie, která přitahuje nebezpečně loď k planetě. Akuta (první kontaktovaný domorodec) představuje výsadku Vaala, existenci kterou zbožňují a považují za své božstvo. Ukazuje hrůzu nahánějící vstup do jeskyně, který označuje jako Vaal. Spock zjišťuje na vlastní kůži, že jde o jakýsi vchod k neznámé energii, která patrně i stahuje \"Enterprise\" z orbity. Kolem vstupu je ovšem silné silové pole. Zajímavé také je, že doktor McCoy zjišťuje, že domorodci nestárnou a neznají nemoce, ale také nemají děti a pojem láska je Vaalem zakázaný. Kirk a Spock pozorují vesničany při zvláštním obřadu, kdy do chřtánu vytesaného draka (vchod) vhazují potraviny. Spock je však přesvědčený, že jde o stroj. Muž a žena pozorují rozrůstající vztah mezi Čechovem a pobočnicí kapitána a začínají být zvědaví. Aby Vaal tomuto trendu zabránil, nařizuje Akutovi zmobilizovat ostatní muže kmenu a zabít všechny členy výsadku. Sám Akuta si ale není jistý tím, co má udělat. Při střetu jsou ovšem vesničané přemoženi a uvězněni. Scotty zkouší zapojit do energetického pohonu vše co je možné, ale není schopen \"Enterprise\" vyprostit z energie, která je přitahuje k povrchu planety. Zbývá pouhých pár hodin.  Když domorodci chtějí jít opět nakrmit Vaala, Kirk rozkazuje aby je McCoy a Čechov drželi v chatrči a zabránili jim za každou cenu dodávat energii Vaalovi. Aby Vaal svou energii vyčerpal co nejdříve, rozkazuje Kirk \"Enterprise\" pálit ze všech phaserů. Vaal toto dlouho nevydrží a přichází o veškerou energii. Kirk vysvětluje vesničanům, že dokáží žít i bez Vaala, pěstovat ovoce a zeleninu, vzdělávat se a především opět rozvíjet a rozmnožovat. Spock se stále pře s McCoyem a zastává názor, že při srovnání s rájem jsou tentokrát členové \"Enterprise\" ti, kteří podali Adamovi a Evě jablko. Kirk se ptá, jestli ho chce stavět do role Satana a v případě, že ano, jestli náhodou neví o jiném členu posádky \"Enterprise\", který by se podobal Satanovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Jablko“ (v originále „The Apple“) je devátý díl druhé řady seriálu \"Star Trek\", později známého jako \"\". Premiéra epizody v USA proběhla 13. října 1967, v České republice 29. listopadu 2002.", "tgt_summary": "\"The Apple\" is the fifth episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Max Ehrlich and directed by Joseph Pevney, it was first broadcast on October 13, 1967.", "id": 591947}
{"src_title": "Afek (Mate Ašer)", "tgt_title": "Afek, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 25 metrů v intenzivně zemědělsky využívané Izraelské pobřežní planině, respektive v Zebulunském údolí, nedaleko západních okrajů svahů Dolní Galileji, 6 kilometrů od břehu Středozemního moře v Haifském zálivu.  Obec se nachází na cca 90 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 13 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Afek obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Pobřežní nížina a aglomerace Haify jsou převážně židovské. Na východ od kibucu začínají kopcovité oblasti Galileji, které obývají ve vyšší míře izraelští Arabové a Drúzové. Zhruba 5 kilometrů východně od kibucu leží pás arabských měst Šfar'am, Tamra a I'billin.  Afek je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 79.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Afek byl založen v roce 1939. Zakladatelská skupina se ale zformovala už v roce 1935, kdy se usadila pod jménem Plugat Chajim (פלוגת הים) poblíž Kirjat Chajim na předměstí Haify. Pracovali tehdy jako dělníci v haifském přístavu. V roce 1939 se přesunuli na pobřeží jižně od města Akko, kde založili opevněnou osadu typu Hradba a věž nazvanou Mišmar ha-Jam (משמר הים, \"Mořská stráž\"). Původně se počítalo, že zdrojem obživy nové osady bude rybaření, ale ukázalo se, že písečné duny v okolí Mišmar ha-Jam nejsou vhodné pro rybářská plavidla. Britské úřady navíc neumožnily rozšířit výměru vesnice.  V roce 1948 se proto osadníci z Mišmar ha-Jam stěhovali do třetí lokality, do blízkosti starověkého sídla v lokalitě Tel Afek v úrodném Zebulunském údolí. Po válce za nezávislost, která skončila roku 1949, získali zdejší osadníci další zemědělskou půdu konfiskovanou uprchlým Arabům z okolí. Během války byl kibuc jedním z center židovských jednotek Palmach.  Před rokem 1949 měl Mišmar ha-Jam 267 obyvatel a rozlohu katastrálního území 3 901 dunamů (3,901 kilometrů čtverečních).  Současné jméno kibucu Afek je odvozeno od stejnojmenného města připomínaného zde v Bibli, Kniha Jozue 19,30 Ekonomika kibucu Afek je založena na zemědělství a průmyslu. Poblíž se nachází přírodní rezervace Ejn Afek se zbytky původní močálovité krajiny, která zároveň obsahuje stopy starověkého osídlení (Tel Afek).  V Afek fungují zařízení předškolní péče i základní škola. K dispozici je tu plavecký bazén.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu Afek je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Afek Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 539 lidí. Během roku 2014 populace vzrostla o 3,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Afek ( אֲפֵק, v oficiálním přepisu do angličtiny Afeq) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mate Ašer.", "tgt_summary": "Afek () is a kibbutz in northern Israel. Located in the Zevulun Valley in the Western Galilee, near the archaeological site of Tel Afek and the HaKerayot agglomeration, it falls under the jurisdiction of the Mateh Asher Regional Council. In it had a population of.", "id": 17508}
{"src_title": "Jechi'am", "tgt_title": "Yehiam", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 324 metrů na západních svazích Horní Galileji, které jižně od obce spadají do hlubokého údolí, jímž protéká vádí Nachal Jechi'am, do kterého z protější strany ústí boční vádí Nachal Šlal a Nachal Alum. Severně od vesnice probíhá mělké údolí Nachal Ošrat.  Kibuc je situován nedaleko od okraje Izraelské pobřežní planiny, 12 kilometrů od břehu Středozemního moře a 10 kilometrů od libanonských hranic, 11 kilometrů východně města Naharija, cca 110 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 30 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Jechi'am obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Západním a severním směrem převládají židovská sídla, na jihu a východě začínají oblasti centrální Galileji, které obývají ve vyšší míře izraelští Arabové a Drúzové. Jižně od kibucu leží drúzské město Januch-Džat.  Jechi'am je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 8833, která vede od pobřežní nížiny do města Ma'alot-Taršicha.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jechi'am byl založen v roce 1946. Původně se nazýval ha-Se'ela (קיבוץ הסלע). Později pojmenován podle Jechi'ama Weitze, syna sionistického předáka Josefa Weitze. Jechi'am Weitz se v roce 1946 účastnil protibritských bojových operací v rámci židovských jednotek Palmach a byl při takzvané Noci mostů zabit poblíž ústí Nachal Kaziv do Středozemního moře spolu s dalšími 13 bojovníky.  První osadníci sem přišli 27. listopadu 1946. Zakladateli kibucu byli židovští přistěhovalci z Maďarska sdružení do skupiny Achad be-Maj (האחד במאי, \"První máj\") a starousedlí Židé sdružení do skupiny Nir (ניר). Zpočátku čelila nová osada nedostatku vody a nepřátelství okolních Arabů. Kvůli dopravní izolovanosti se i zprávy o založení kibucu musely přenášet pomocí heliografu do židovských osad v nížině.  Jižně od kibucu stála osada Chirbet Jiddin. Křižáci ji nazývali Judyn. Sestávala z pevnosti postavené zde křižáky ve 12. století, později pobořené Saladinem. Koncem 18. století ji opravil Daher el-Omar, lokální arabský vládce. Pak byla opět pevnost opuštěna. Do roku 1948 v prostorách zříceniny pobývali arabští Beduíni z klanu Arab al-Suvajtat.  Během války za nezávislost v roce 1948 byl kibuc Jechi'am obležen okolními Araby. 20. ledna 1948 napadlo kibuc přes 400 arabských ozbrojenců a osm obránců osady bylo zabito. Další útok se podařilo osadníkům odrazit 9. března. Padli tehdy tři Arabové. Koncem března 1948 se pokusil blokádu prolomit židovský konvoj vyslaný z pobřežní nížiny. Byl 28. března napaden Araby a 47 Židů padlo. Nakonec se ale Židům podařilo v rámci Operace Ben Ami v květnu 1948 tento region ovládnout. Během války skončilo arabské osídlení v této oblasti. Obránci Jechi'amu používali jako své útočiště křižáckou pevnost Chirbet Jiddin. Ostatní arabská zástavba byla zbořena. Pevnost nyní slouží turistickým účelům. Je zde vyhlášen Národní park Mivcar Jechi'am.  Před rokem 1949 měl Jechi'am 31 obyvatel a rozlohu katastrálního území 3 500 dunamů (3,5 kilometrů čtverečních).  Ekonomika kibucu je kromě turistického ruchu založena na zemědělství a průmyslu. Od roku 1993 zde působí potravinářská firma Ma'adanej Jechi'am (מעדני יחיעם) zaměřená na produkci masných výrobků, která zaměstnává 120 lidí. Ve vesnici funguje plavecký bazén, sportovní areály, společenské centrum, knihovna a zdravotní ordinace. V Jechi'am fungují zařízení předškolní péče. Základní škola je v obci Kabri. Roku 2001 prošel kibuc privatizací, po které jsou jeho členové odměňováni individuálně, dle vykonané práce.  Vedení obce plánuje stavební expanzi, která má sestávat ze 120 stavebních parcel nabízených privátním zájemcům.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu Jechi'am je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Jechi'am Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 542 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 22,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jechi'am ( יְחִיעָם, v oficiálním přepisu do angličtiny Yehi'am) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mate Ašer.", "tgt_summary": "Yehi'am () is a kibbutz in northern Israel. Located the western Upper Galilee, eight miles east of the coastal town of Nahariya and 14 miles south-east of the border with Lebanon it falls under the jurisdiction of Mateh Asher Regional Council. In it had a population of. It is located around 365 meters above sea level", "id": 1219944}
{"src_title": "Heslo (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": "11001001", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D přilétá k hvězdné základně 74 nad planetou Tarsus III. Loď má podstoupit sérii testů. Oprava se zaměří také na simulátor, vzhledem k jeho nedávným poruchám. Kapitán Jean-Luc Picard spolu s komandérem Rikerem přivítají na palubě komandéra Flotily Quinterose. Byl jedním z konstruktérů Enterprise a bude řídit proces lodních testů. Doprovázení ho tvorové zvláštní rasy jménem Bynarové. Ti již započali práce na vylepšování palubního počítače. Posádka si tedy může dopřát pár volných dnů.  Riker si v simulátoru nastaví program jazzového baru v New Orleansu, kde potká krásku jménem Minuet. Tuto ženu naprogramovali do simulátoru Bynarové. Riker se s ní dobře baví, Minuet ho zcela okouzlí. Picard na chvíli navštíví simulátorový program také a rovněž podlehne jejímu zvláštnímu šarmu. Dat s Geordim řeší potíže ve strojovně, kde počítač ohlásil závažnou poruchu. Vzhledem k časové tísni je nutná úplná evakuace posádky, a tak ji Dat vyhlásí. Pak přepne loď na automatické řízení a umístí ji do odděleného prostoru na stanici.  Picard s Rikerem se stále baví v simulátoru a nic netuší. Picard na chvíli opustí program a zjistí, co se stalo. Loď je již na cestě k domovské planetě Bynarů. Spolu s Rikerem se kapitán vrací do simulátoru a žádají po Minuet vysvětlení. Žena odmítne, že by měla se situací cokoli společného. Picard s Rikerem pak ve strojovně zahájí autodestrukční sekvenci. Na můstku najdou Bynary již téměř umírající. Bynarové loď unesli a přehráli všechny informace z lodního počítače na jejich vlastní počítač. Chtěli zachránit svůj domov. Jejich slunce se proměnilo na supernovu a planetě hrozí zánik. Bynarové prosí důstojníky, aby jejich počítač opět aktivovali. Chtějí do něj nahrát všechna data, uložená v lodním počítači.  Picard s Rikerem nejdříve vypnou autodestrukční program. Aktivace počítače Bynarů se pak úspěšně zdaří a Bynarové vyjadřují vděčnost. Picard se jich ptá, proč jednoduše nepožádali o pomoc. Dostane se mu odpovědi, že se báli jejich odmítnutí. Bynarové se vracejí na základnu převzít za čin odpovědnost. Riker opět vstoupí do simulátorového programu a ke svému překvapení v baru najde místo Minuet úplně jinou ženu.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Heslo“, v originále „11001001“, je jedna z epizod první sezóny seriálu \"\", která byla v České republice při své premiéře odvysílána jako šestnáctá v pořadí, zatímco ve Spojených státech jako patnáctá.", "tgt_summary": "\"11001001\" is the fifteenth episode of the of the American science fiction television series \"\". It was first broadcast on February 1, 1988, in the United States in broadcast syndication. It was written by Maurice Hurley and Robert Lewin, and directed by Paul Lynch.", "id": 1252645}
{"src_title": "TD Garden", "tgt_title": "TD Garden", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba arény.", "content": "Architekti začali rýsovat podobu nové arény na začátku devadesátých let po letech tlaku hokejových Bruins, kteří se chtěli přestěhovat z chátrající Boston Garden. TD Garden měla být umístěna trochu severněji od staré Boston Garden, když byla stavba ukončena a obě arény stály, bylo mezi nimi pouze 23 cm místa. Stavět se začalo 29. dubna 1993, což znamená, že stavba zabrala 27 měsíců, včetně sedmitýdnové přestávky kvůli sněhové kalamitě. FleetCenter byl otevřen 30. září 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Při otevření arény pro Bruins a Celtics se aréna jmenovala FleetCenter. Byla otevřena 30. září 1995.  Při průběhu stavby se nová aréna jmenovala Shawmut Center. Shawmut Bank byla jednou z hlavních bostonských bank. Nedlouho před dokončením arény se ale spojila s jejím větším rivalem Fleet Bank z Providence. Po dokončení musela být kvůli změně názvu ještě změněna barva a všechny sedačky s logem Shawmut Bank musely být odstraněny.  Další změnou měla být v roce 2004 změna při spojení bank FleetBoston Financial a Bank of America. Banka se ale vykoupila z práv na jméno arény. Delaware North tak musela práva prodat a v březnu 2005 tak učinila. Novým názvem se stal TD Banknorth Garden, protože práva zakoupila TD Banknorth z Maine, což byla americká část kanadské Toronto-Dominion Bank. Změna na název ale proběhla až na začátku července téhož roku. Společnost pojmenovala TD Banknorth Garden jako vzpomínku na starou Boston Garden. Do té doby se aréna jmenovala YourGarden (česky \"Vaše Zahrada\").  Včetně současného jména TD Garden měla aréna už 33 názvů. Hráči Celtics při svém postupu v play-off 2002 říkali aréně \"The Jungle\".  V dubnu 2008 se TD Banknorth spojila s Commerce Bancorp a vytvořila novou TD Bank. O rok později oznámila společnost Delaware North Companies, že arénu přejmenuje na TD Garden v červenci 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Renovace.", "content": "Před sezonou 2006-07 proběhla v aréně generální oprava. Nainstalována zde byla nová HD kostka. Aréna se stala vůbec první arénou s HD kostkou. Pro basketball nahradily původní rolovací panely na stěně video panely a přibyl průhledný ukazatel skóre nad košem.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sporty.", "content": "Aréna je domovem klubu ledního hokeje Boston Bruins, hrající NHL. Konala se v ní finále Stanley Cupu 2011, 2013 a 2019. Halu využívá také basketbalové družstvo Boston Celtics, hrající NBA. Mezi významné sportovní události se zařadily mistrovství Spojených států v krasobruslení 2001, All-Star Game NHL v roce 1996 a finále NBA v roce 2008. V hale se pořádají wrestlingové turnaje.  V NBA je TD Garden vedle orlandské Amway Areny jedinou arénou s parketovou podlahou. Je to tradicí, Celtics hrají na parketách již od konce druhé světové války, kdy bylo dřevo drahým a nedostatkovým zbožím.  Aréna byla vybrána za dějiště mužské týmové soutěže v tenise, Laver Cupu 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní události.", "content": "TD Garden také pořádá nesportovní události, koncerty, Disney on Ice a další. Odehrála se zde také národní konvence Demokratické strany v rámci prezidentských voleb 2004. I přes horší akustiku budovy zde několik koncertovali Bruce Springsteen či U2, se čtyřmi koncerty v řadě k nahrání DVD \"Elevation 2001: Live from Boston\". Natáčeli zde i Fleetwood Mac, The Who, Genesis a Céline Dion. Vystoupení v aréně uskutečnili také Madonna, Metallica, Green Day, Bon Jovi a Pink.", "section_level": 2}], "src_summary": "TD Garden je víceúčelová aréna v Bostonu, hlavním městě amerického unijního státu Massachusetts. Název získala po sponzoru TD Bank a její přezdívka zní The Garden nebo Boston Garden. Dříve se jmenovala FleetCenter a Shawmut Center. Před otevřením arény společnost Fleet Boston Financial koupila Shawmut Bank a proto byla aréna přejmenována. TD Bank vlastní arénu od roku 2005. TD Banknorth Garden bylo jméno arény, ale společnost TD Banknorth se v roce 2009 spojila s Commerce Bancorp a byla přejmenována na TD Bank.", "tgt_summary": "TD Garden, often called The Garden, is a multi-purpose arena in Boston, Massachusetts. It is named after its sponsor, TD Bank, a subsidiary of Canada's Toronto-Dominion Bank. It opened in 1995 as a replacement for the original Boston Garden and has been known as FleetCenter, and TD Banknorth Garden. The arena is located directly above the MBTA's North Station. It is the biggest sports and entertainment arena in New England, as nearly 3.5 million people visit the arena each year.", "id": 744040}
{"src_title": "Plnoletost (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": "Coming of Age (Star Trek: The Next Generation)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D dorazí k základně Hvězdné flotily na Relvě XII. Wesley Crusher dostal svolení k účasti na přijímacích zkouškách na Akademii. Jeho kamarád Jake Kurland ale musí na Enterprise zůstat, neprošel výběrovým testem. Na loď se transportuje admirál Gregory Quinn, Picardův starý přítel. Doprovází ho velitel Dexter Remmick z inspekčního oddělení Flotily. Quinn sdělí Picardovi o svém podezření, že na Enterprise neprobíhá vše tak jak by mělo. Remmick proto udělá detailní prověrku, při níž se vyžaduje spolupráce kapitána i ostatních důstojníků. Wesley se spřátelí s ostatními třemi studenty u zkoušek, zejména s Murdockem, příslušníkem zvláštní rasy Benzitů. Instruktor uchazečům oznámí, že je čekají velmi náročné testy a projde pouze jeden z nich. První test zvládne Wesley úspěšně.  Remmick zatím vyslýchá všechny velící důstojníky. Rikera se táže, zda kapitán někdy falšoval palubní deník. U dalších důstojníků se ptá na starší mise a pátrá po chybách v kapitánově velení. Wesley zavítá na palubu, kde se Worfovi svěřuje se svými obavami z psychotestů. Zklamaný Jake Kurland odcizí raketoplán a chystá se utéct. Nedostal totiž další šanci účastnit se testů a bere to jako své selhání. Kvůli chybám v ovládání ale ztratí nad raketoplánem kontrolu a hrozí jeho zřícení. Posádka pracuje na jeho záchraně. Podaří se to díky kapitánově zásahu: Nechá raketoplán přiblížit k planetě, na poslední chvíli prudce nastartuje motory a odrazí se od atmosféry. Jake se v pořádku vrací na palubu. Remmick na lodi vyslýchá zbývající posádku, všichni stojí za kapitánem. Picard vyhledá admirála Quinna a chce vědět, co mají výslechy posádky znamenat. Remmick Quinnovi ohlásí, že se mu nepodařilo objevit žádné známky kapitánova pochybení. Zjistil, že posádka pracuje jako sehraný tým. Remmick pak Picardovi sdělí, že jeho inspekční služba za pár měsíců končí, pak by rád sloužil na Enterprise. Kapitán z toho vůbec není nadšen.  Mezi čtyřma očima se pak Quinn svěří Picardovi o svém podezření. Dle něj se někdo pokouší poškodit Hvězdnou flotilu, může jít o rozsáhlejší spiknutí. Když nyní zjistil, že kapitánovi může důvěřovat, chtěl by jej mít po svém boku. Má se proto rozhodnout, zda opustí kapitánské křeslo. Wesley čeká na obáváný test z psychologie a náhle slyší v laboratoři výbuch. Nastane zmatek a Wesley pomáhá ostatním. Rozhodne se zachránit jednoho muže s poraněnou nohou. Druhého muže, jehož ovládl strach a zůstal v místnosti, nechá být. Náhle se objeví instruktor a celá situace se ukáže jako test. Wesley se dozvídá, že cílem bylo ověřit jeho jednání v krizové situaci. Stejnému rozhodnutí čelil před lety kapitán Picard, přitom zemřel Wesleyho otec. Později jsou vyhlášeny výsledky testů. Uspěje v nich Murdock, Wesley neprojde. Picard Wesleyho uklidňuje, že může na palubě zůstat ještě jeden rok a připravovat se na další zkoušky. Kapitán mu prozradí, že při prvním testu také sám neprošel. Pak ještě navštíví Quinna a odmítne jeho nabídku k převelení. Quinn odchází smířen. Jen si ještě posteskne, že poslední dobou už vidí spiknutí všude. Enterprise následně odlétá na další misi.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Plnoletost“, v originále „Coming of Age“, je v pořadí devatenáctá epizoda první sezóny seriálu \"\". Na její děj navazuje epizoda „Spiknutí“, kde se znovu objevují postavy důstojníků Flotily Quinna a Remmicka.", "tgt_summary": "\"Coming of Age\" is the nineteenth episode of the American science fiction television series \"\". It first aired in broadcast syndication on March 14, 1988. Sandy Fries originally wrote the episode, but Hannah Louise Shearer performed an uncredited re-write. It is the only episode of the series directed by Mike Vejar, who went on to direct episodes of \"\", \"\" and \"\".", "id": 1377988}
{"src_title": "Dwm", "tgt_title": "Dwm", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "dwm podporuje více pracovních ploch, na rozdíl od podobného správce oken ratpoison, umožňuje pohybovat a měnit velikost oken pomocí myši. Starší verze dwm zobrazovala jejich stdin (standardní vstup) do stavového řádku napříč celou obrazovkou. Současná verze používá hlavní okenní jméno, které může být změněno jakýmkoli nezávislým procesem. Tato vlastnost je velmi často používána k zobrazování informací, které se vyskytují v jiných desktopových prostředí: hodiny, systémové informace, stav baterie notebooku, stav sítě, hudební přehrávač a tak podobně. Tento stavový řádek je často doplňován s dmenu, textovým programovým menu, které vyvíjí stejní vývojáři jako okenního správce dwm. dwm používá systém focus-follows-mouse, což znamená že fokus dostane to okno nad kterým se právě nachází kurzor myši.", "section_level": 1}, {"title": "dmenu.", "content": "dmenu je klávesnicí ovládané programové menu, která je vyvíjena jako část projektu dwm. dmenu je obvykle spouštěno uživatelem definovanou klávesovou zkratkou a je obvykle zobrazováno jako horizontální příkazový řádek v horní části obrazovky. Uživatel může začít psát název programu a dmenu zúží seznam možných kandidátů pro hledaný soubor. Pro navigaci v tomto menu je také možné použít klávesové šipky a manuálně vybrat ze seznamu kandidátů pro spuštění. Pokud je vybráno jméno existujícího programu, dmenu pošle vybrané jméno programu do stdout (standardní výstup), který je spojen s shellovým spouštěčem programů.  Pomocí příkazové řádky lze v dmenu nastavit barvu a font písma nebo nastavení vyhledávání názvů case-sensitive, kdy jsou rozlišována velká a malá písmena. dmenu je svou funkcí rychlého spouštění programů z grafického rozhraní pomocí klávesnice podobné aplikačním spouštěčům jako například Katapult nebo GNOME Do pro Linux nebo LaunchBar nebo Quicksilver pro Mac OS X.", "section_level": 1}, {"title": "Větvení a patche.", "content": "dwm měl vliv na mnoho dalších správců oken, které jsou založeny na jeho zdrojových kódech. Rozsáhlý seznam projektů, které jsou odvozeny od dwm je možné nalézt na oficiálních stránkách projektu dwm. Níže je seznam několika zajímavých příkladů:", "section_level": 1}], "src_summary": "dwm je dynamický, minimalistický dlaždicový okenní správce pro X Window Systém, který ovlivnil vývojáře několika dalších okenních správců pro X. Příkladem jsou xmonad a awesome. dwm je velice podobný okennímu správci wmii, ale vnitřně je mnohem jednodušší. dwm je programován kompletně v jazyce C a pro celkové zjednodušení nepoužívá pro konfiguraci žádný konfigurační soubor. Konfigurace dwm se provádí přímou úpravou zdrojového kódu respektive hlavičkového souboru. Aby se změny v nastavení projevily, je třeba celý projekt znovu překompilovat. Jedním z hlavních pravidel projektu je nepřekročit 2000 řádků zdrojového kódu.", "tgt_summary": "dwm is a dynamic, minimalist tiling window manager for the X Window System that has influenced the development of several other X window managers, including xmonad and awesome. It is externally similar to wmii, but internally much simpler. dwm is written purely in C for performance and security in addition to simplicity, and lacks any configuration interface besides editing the source code. One of the project's guidelines is that the source code is intended to never exceed 2000 SLOC, and options meant to be user-configurable are all contained in a single header file.", "id": 2310517}
{"src_title": "Burgundská dynastie", "tgt_title": "House of Burgundy", "src_document": [{"title": "Burgundská linie.", "content": "Robert I. Burgundský syn francouzského krále Roberta II založil burgundskou dynastii tím, že se stal v roce 1032 burgundským vévodou. Vévodství obdržel jako mírové urovnání, díky spornému nástupnictví na trůn Francie se svým bratrem králem Jindřichem. Vnuk vévody Roberta I. Jindřich Burgundský se stal v roce 1093 portugalským hrabětem a založil tak portugalskou linii rodu Burgundů.  Tato linie Kapetovců vládla v Burgundsku bezproblémově a legitimně po 12 generací, než tato větev rodu vévodou Filipem I. v roce 1361 vymřela.  Burgundští vévodové z burgundské dynastie:  Po vymření této větve připadlo Burgundsko jako odumřelé léno francouzské koruně. Ale už v roce 1363 ho lehkomyslný král Jan Dobrý udělil svému synovi Filipovi Smělému. Tím se vydělila vedlejší burgundská linie dynastie Valois, za jejíž vlády dosáhlo Burgundsko vrcholu své moci a začalo usilovat o nezávislost na Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Portugalská linie (Alfonsinská dynastie).", "content": "Vnuk vévody Roberta I., Jindřich Burgundský založil v roce 1093 Portugalské hrabství, zprvu podléhající Království León. Jindřich Burgundský zemřel roku 1112 a regentkou portugalského hrabství se na příštích čtrnáct let, kdy bylo jeho synu Alfonsovi cca 16-19 let, stala královna matka Tereza Kastilská (levobočná dcera Alfonse VI. Kastilského). Mladičký hrabě Alfons roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska a po vítězné bitvě u Ourique byl vojskem provolán za krále Portugalska. Alfons I. Portugalský byl oficiálně krále uznán ze strany papeže v roce 1139.  Portugalská větev burgundské dynastie bývá také nazývána jako Alfonsinská dynastie.  Burgundští panovali v Portugalsku více než dvě století, poslední král Ferdinand I., který zemřel v roce 1383, měl však pouze dceru Beatrix, jejíž manžel kastilský král Jan I. nedokázal nárok na trůn obhájit. Trůn tak získal nemanželský syn krále Petra I., který byl zakladatelem dynastie Aviz Jan I.", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Aviz.", "content": "Nemanželský syn portugalského krále Petra I, Jan I. se stal zakladatelem vedlejší linie burgundské dynastie známé jako dynastie Aviz. Tato dynastie se po vymření hlavní linie portugalských Burgundů stala vládnoucí dynastií. Portugalsku vládla v letech 1385 až 1580.", "section_level": 2}], "src_summary": "Burgundská dynastie nebo \"Burgundští\" () byla jednou z vedlejších větví rodu Kapetovců. Zakladatelem byl Robert I. Burgundský, syn francouzského krále Roberta II. a bratr krále Jindřicha I. Burgundská dynastie vládla v Burgundském vévodství v letech 1032–1361 a v letech 1103–1383 v Portugalsku (nejdříve hrabství, od r. 1139 království). Přes vedlejší nemanželskou linii Avizů a její taktéž vedlejší nemanželskou linii Braganzů vládli Burgundové v Portugalsku teoreticky až do roku 1853.", "tgt_summary": "The House of Burgundy () was a cadet branch of the Capetian dynasty, descending from Robert I, Duke of Burgundy, a younger son of Robert II of France. The House ruled the Duchy of Burgundy from 1032–1361.", "id": 1921086}
{"src_title": "Let Air India 182", "tgt_title": "Air India Flight 182", "src_document": [{"title": "Popis letu a neštěstí.", "content": "Letadlo se jménem \"Emperor Kanishka\" právě směřovalo z kanadského Montrealu na mezipřistání v Londýně-Heathrow, přesně v 07.14:01 (UTC) s ním však řízení letového provozu v irském Corku náhle ztratilo kontakt. Podle trosek vylovených ze dna oceánu bylo zjištěno, že bomba explodovala v zavazadlovém prostoru v přední části letadla, které se v té době nacházelo ve výšce 9400 m nad Atlantským oceánem, asi 190 km jihozápadně od irského pobřeží. Na jeho palubě zahynulo všech 22 členů posádky a 307 pasažérů, včetně 84 dětí (do 12 let) a 51 mladistvých (od 13 do 18 let). 270 obětí tvořili občané Kanady, 27 pocházelo z Velké Británie a 22 z Indie, další oběti byly ze Sovětského svazu (3), Brazílie (2), USA (2), Španělska (2), Finska (1) a Argentiny (1).  Během rozsáhlých pátracích akcí, které následovaly po ztrátě kontaktu s letadlem, se z moře podařilo vylovit celkem 131 těl. Jejich pitvy prokázaly, že několik obětí nejenže přežilo explozi letadla, ale také následnou prudkou dekompresi, a jejich smrt tak nastala až po pádu do moře, kde došlo k jejich utonutí.  S katastrofou letu 182 přímo souvisí i incident, který se udál ve stejný den v terminálu letiště Narita v Tokiu. Tam jen 55 minut po ztrátě kontaktu s Air India vybuchla při překládání zavazadel z letadla letícího z Vancouveru bomba, která zabila dva pracovníky letiště, další čtyři byli vážně zraněni. Je zřejmé, že cílem útoku měl být let Air India 301 na trase Tokio–Bangkok, bomba uložená v kufru však při překládce zavazadel předčasně explodovala, což zachránilo životy 177 cestujících, kteří měli touto linkou cestovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Od počátku vyšetřování byli hlavními podezřelými z útoku členové sikhské separatistické organizace Babbar Khalsa a dalších spřízněných skupin bojujících za vytvoření nezávislého sikhské státu v neklidné indické provincii Paňdžáb. Na útoku se nejpravděpodobněji podíleli členové těchto organizací žijící v Kanadě, jejichž radikalismus se vyostřil po krvavém útoku indické armády na Zlatý chrám v Amritsaru v červnu 1984, který byl nejposvátnější sikhskou svatyní.  Konkrétní pachatelé útoku však navzdory rozsáhlému a nákladnému mezinárodnímu vyšetřování, probíhajícímu hlavně v Kanadě a Indii, zůstávají dodnes neznámí. Pozornost vyšetřovatelů se soustředila hlavně na identifikaci dvou mužů, kteří si pod jmény M. Singh a L. Singh objednali letenky na lety Air India 182 a 301 a na letišti podali svá zavazadla, přičemž ale do letadel nenastoupili. 27. října 2000, 15 let po útoku, byli zatčeni a obviněni z útoku kanadští občané sikhské původu Ripudaman Singh Malik a Ajaib Singh Bagri, oba však byli 16. března 2005 zproštěni obvinění pro nedostatek důkazů. Dostatek důkazů nebyl shromážděn ani proti dalším podezřelým z útoku, včetně lídrů sikhských separatistických skupin. Jediným pravomocně odsouzeným v tomto případě tak zůstává automechanik Inderjit Singh Reyat, který se v roce 2003 přiznal, že pomohl sestrojit bombu použitou při útoku. Nepodařilo se mu ovšem dokázat, že by měl jakékoliv bližší znalosti o chystaném atentátu. V roce 2004 ho kanadský soud odsoudil na 5 let vězení, 9. února 2008 došlo k jeho propuštění na svobodu.  Letu je věnován jeden z dílů dokumentární série \"Letecké katastrofy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Let Air India 182 byl pravidelný let indické letecké společnosti Air India operující na trase Montreal–Mirabel — Londýn–Heathrow — Dillí–Palam — Bombaj–Sahar. Letadlo typu Boeing 747-237B, používané na této lince, bylo dne 23. června 1985 nad Atlantským oceánem zničeno při bombovém útoku. Zahynulo všech 329 lidí na jeho palubě, přičemž přibližně 270 z nich tvořili občané Kanady. Tento útok je proto považován za největší masovou vraždu v kanadské historii a je také řazen k největším individuálním teroristickým útokům v historii letecké dopravy.", "tgt_summary": "Air India Flight 182 was an Air India flight operating on the Montreal–London–New Delhi route. On 23 June 1985 it was operated using Boeing 747-237B registered \"VT-EFO\". It disintegrated in midair en route from Montreal to London, at an altitude of 31,000 feet (9,400 m) over the Atlantic Ocean, as a result of the explosion from a bomb planted by Canadian Sikh terrorists. The remnants of the airliner fell into the ocean approximately 120 miles (190 km) west-southwest of the southwest tip of Ireland, killing all aboard: 329 people, including 268 Canadian citizens, 27 British citizens and 24 Indian citizens. The bombing of Air India Flight 182 is the largest mass killing in Canadian history, the deadliest aviation accident in the history of Air India and was the deadliest act of aviation terrorism until the September 11 attacks in 2001. The Babbar Khalsa terror group was implicated in the bombings.", "id": 1501642}
{"src_title": "Pivní láhev", "tgt_title": "Beer bottle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce pivních lahví lze doložit už z období kolem roku 1400 před naším letopočtem.  Za první moderní skleněnou pivní láhev je považována ta, která začala být vyráběna roku 1821 v Bristolu v Anglii. Později měly pivní lahve pákové (třmenové) uzávěry s porcelánovou zátkou a gumovým těsněním.  Před rokem 2000 se začaly na pivo používat ve větší míře i plastové lahve. Dva významné pivovary v Japonsku (Sapporo a Kirin) v roce 2000 uvedly na trh hliníkové pivní lahve, v následujících letech pronikly hliníkové lahve pro nealkoholické nápoje a pivo i do USA a v roce 2004 je začal využívat americký pivovar Anheuser-Busch i nizozemský Heineken.", "section_level": 1}, {"title": "Pivní lahve v Československu a v České republice.", "content": "V České republice v roce 2008 bylo podle evidence Českého svazu pivovarů a sladoven stočeno do sudů 48,0 % vyrobeného piva, do skleněných lahví 46,6 %, do plechovek 2,8 %, do cisteren 2,6 % a do PET lahví zaokrouhleně 0,0 %. V roce 2009 to bylo do sudů 47,2 % vyrobeného piva, do skleněných lahví 45,9 %, do plechovek 2,9 %, do cisteren 2,7 % a do PET lahví 1,2 %. V roce 2010 poprvé v historii objem piva stočeného do skleněných lahví přesáhl objem stáčený do sudů: bylo stočeno do skleněných lahví 46,0 %, do sudů 45,1 %, do plechovek 3,1 %, do cisteren 2,8 % a do PET lahví 2,8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Skleněné lahve.", "content": "Do roku 1972 se používala v Československu pivní láhev dle ČSN. V roce 1972 zde byla zavedena láhev o objemu 0,5 litru označovaná jako EURO, jejíž tvar pocházel z Francie, ale používala se v mnoha zemích Evropy. V Československu měla hnědou a později i zelenou variantu a používala se výhradně na pivo, v některých evropských zemích se ale používala i na nealkoholické nápoje a měla i variantu z čirého skla.  Majitelé velkých německých pivovarů koncem 80. let 20. století usoudili, že pro dražší druhy piv je tato láhev málo reprezentativní, a proto zavedli láhev označovanou NRW (Nord Rhein Westfal), která se štíhlým a vyšším tvarem vrátila k dřívější tradici. Láhev NRW je na patě označena ochrannou známkou varné pánve a je pro ni předepsaný určitý odstín hnědé barvy. Licenci na její výrobu získaly i české sklárny v Dubí a v Kyjově, výrobu dvakrát ročně kontroluje inspekce z berlínského Výzkumného pivovarského ústavu. Pivovary, které ji chtějí užívat, se musí za jednorázové vstupné stát členy spolku (lahvový pool) a zavázat se, že budou vyřazovat z oběhu dožité (nevzhledné) lahve. Do typu EURO se v roce 1997 v České republice stáčela už jen slabší výčepní piva, zatímco pro ležáky a speciální piva se používaly převážně lahve NRW. Plzeňský Prazdroj se vrátil ke staršímu typu ALE, který se za socialistického režimu používal pro piva určená pro Tuzex. Podle článku z roku 1997 si na pivní trh brousila zuby evropská plastiková lobby, která již ovládla trh s limonádami, ale v případě laciných vín ji předběhly kompozitní papírové obaly.  V České republice je výše zálohy za půllitrové pivní láhve stanovena nařízením vlády a navrhována odborem ekologie ministerstvem průmyslu a obchodu, a to od srpna 2010 jednotně na 3 koruny. V červnu 2010 se podle vyjádření ministerstva na trhu vyskytovalo zhruba sedm hlavních typů pivních lahví o objemu půl litru (dva typy vyobrazené ve vládním nařízení 111/2002 Sb., NRW a ALE, a dalších pět druhů, které postupně přibyly od roku 2005), přičemž zhruba 80 % trhu s pivem používalo jiné lahve než ty, které jako pivní lahve popisovalo dosavadní nařízení. To bylo novelou rozšířeno na všechny typy pivních lahví s ústím podle ČSN EN 14634 pro korunkové uzávěry, z nařízení pocházejícího z roku 2002 bylo vypuštěno dosavadní konkrétní vyobrazení dvou typů pivních lahví. Podle výkonného ředitele Českého svazu pivovarů a sladoven Jana Veselého se pivovary sice snažily už předtím dosáhnout jednotné zálohy, avšak za takovou kartelovou dohodu by mohly být trestány. Výrobci nápojů mají povinnost vykupovat v neomezeném množství lahve těch typů, které používají, bez ohledu na to, zda byly naposledy použity pro jejich nápoj (viz § 9 a § 10 zákona o obalech č. 477/2001 Sb.).  Stávající nové typy pivních lahví se naplní průměrně desetkrát, poté se buď samy rozbijí, nebo jsou z důvodu poškození hrdla a opotřebovanosti vyřazeny, přičemž dále poslouží k výrobě nových lahví. V současné době je v České republice kolem 16 druhů vratných 0,5l lahví různých výrobců.", "section_level": 2}, {"title": "Plastové lahve.", "content": "Ojediněle se pivo v ČR dodává v plastových lahvích již asi od roku 2000 (Sládkův Měšťan 1,5 litru od Staropramene, zhruba od stejného období též přerovský Zubr a pivo z Pivovaru Nová Paka). Staropramen v letech 2004–2006 neúspěšně zkoušel uspět na trhu s tvrzenými plastovými lahvemi o objemu 0,6 litru. Mnohé české pivovary zaznamenávají větší odbyt u větších plastových lahví. V roce 2009 se v České republice prodalo v plastových lahvích zhruba 280 tisíc hektolitrů piva, tedy 1,5 % české produkce, zatímco v roce 2008 to byly jen tisíce hektolitrů. Podle průzkumu AC Nielsen mezi květnem a říjnem 2009 vzrostl prodej piva v PET lahvích v ČR pětinásobně, na čemž se podílely zejména maxilahve značek Starobrno a Zlatopramen společnosti Heineken, která začala velké plastové lahve používat v dubnu 2009. Plzeňský Prazdroj se snaží držet tradičních skleněných lahví, plastové využívá jen pro laciné druhy piv, jako jsou Klasik a Primus. Prazdroj dováží PET lahve z Maďarska, Heineken ze Slovenska. Budějovický Budvar použití plastových lahví odmítá.  Pro plastové pivní lahve se užívá speciálního plastu, který má zamezovat pronikání kyslíku a oxidu uhličitého.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobní náklady.", "content": "Jan Veselý, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven, ovšem před mnoha lety desetihaléřovou cenu uvedl v jiné souvislosti: zálohovou cenu lahve 3 Kč vydělil 30, což je přibližný průměrný počet oběhu jedné lahve za dobu její životnosti, bez zakalkulování nákladů na s tím spojené čištění a logistiku. Výrobní cena kvalitní silnostěnné pivní láhve je podle Veselého kolem 15 Kč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pivní láhev je nádoba určená na dlouhodobé skladování piva. Obvykle je vyráběná z barevného skla nebo plastu (zpravidla na bázi polyethylentereftalátu, PET), některé pivovary užívají i hliníkové pivní lahve. Některé typy lahví byly navrženy speciálně pro použití na pivo, jiné se používají i na jiné nápoje či tekutiny. Existují i speciální typy lahví používané pouze jedním výrobcem nebo dokonce jen pro konkrétní značku piva. Skleněné pivní lahve jsou, stejně jako skleněné lahve pro jiné nápoje, obvykle uzavírány kovovým korunkovým uzávěrem s plastovým či korkovým těsněním, plastové lahve mívají podle typu jak korunkové, tak i šroubovací plastové uzávěry, historické skleněné lahve měly kovovo-porcelánové třmenové uzávěry, k nimž se někteří výrobci nyní u lepších piv vracejí a velmi oblíbené jsou i u minipivovarů.", "tgt_summary": "A beer bottle is a bottle designed as a container for beer. Such designs vary greatly in size and shape, but the glass commonly is brown or green to reduce spoilage from light, especially ultraviolet.", "id": 1250449}
{"src_title": "CHIPSat", "tgt_title": "CHIPSat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Družice byla tříose stabilizovaná, nepravidelného tvaru o přibližných rozměrech 1×1×0,5 metru a byla vybavena panely fotovoltaických článků, dodávajících 42 wattů elektrické energie. Jejím jediným přístrojem byl celooblohový spektrometr CHIPS (\"Cosmic Hot Interstellar Plasma Spectrometer\") se spektrálním rozsahem 9 až 26 nm a rozlišením 0,5 eV.  Hlavním úkolem družice bylo studium chování horkého plynu v okolí Sluneční soustavy do vzdálenosti 300 světelných let (100 pc). Komunikace palubního řídicího počítače s vědeckým vybavením družice i s pozemními stanicemi probíhala pomocí internetového protokolu TCP/IP. Pro záznam dat byla k dispozici palubní paměť s kapacitou 160 Mbyte. Stabilizaci s přesností ±2° zajišťoval systém 4 silových setrvačníků a 3 magnetických cívek, přičemž orientaci zjišťuje sluneční čidlo, magnetometr a 4 měřicí gyroskopy.  Řídicí středisko se nacházelo v areálu firmy SpaceDev v kalifornii, vědecké přístroje byly řízeny ze střediska v University of California v Berkeley, kde byla též hlavní pozemní sledovací stanice. Další sledovací stanice se nacházely v areálu NASA Wallops Flight Facility na Wallops Island a University of South Australia v Adelaide.  Družici postavila firma SpaceDev. Provozovatelem bylo Goddardovo kosmické středisko. Operativním provozovatelem byla University of California, která vyvinula též experimentální vybavení družice.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Start se konal 13. ledna 2003 na rampě SLC-2W na základně Vandenberg. CHIPSat byl vynesen společně s družicí ICESat pomocí rakety Delta II. Původní životnost měla být jeden rok, družice však vydržela několikanásobně déle a vypnuta byl až 11. dubna 2008. Družice stále obíhá po geocentrické oběžné dráze se sklonem 94,1° a s výškou apogea 583 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "CHIPSat byla vědecká mikrodružicedružice, jejímž hlavním úkolem bylo studium horkých plynů v mezihvězdném prostředí. Byla zatím poslední družicí programu UNEX (\"University-Class Explorers\"), což je podprogram programu Explorer zaměřený na spolupráci universit a NASA.", "tgt_summary": "CHIPSat (Cosmic Hot Interstellar Plasma Spectrometer satellite, also just CHIPS) is a now-decommissioned, but still-orbiting, microsatellite. It was launched on January 12, 2003 from Vandenberg Air Force Base aboard a Delta II with the larger ICESat, and had an intended mission duration of one year. CHIPSat was the first of NASA's University-Class Explorers (UNEX) mission class and it was also known as Explorer 82. It performed spectroscopy from 90 to 250 angstroms (9 to 26 nm), extreme ultraviolet light.", "id": 660774}
{"src_title": "Emergence", "tgt_title": "Emergence", "src_document": [{"title": "Slabá a silná emergence.", "content": "Existují dva poměrně odlišné přístupy k emergentním jevům. V případě diskuzí o emergentních jevech je třeba tyto přístupy důsledně rozlišovat, neboť rozdíly jsou zcela zásadního charakteru.  Slabá emergence předpokládá, že emergentní jevy jsou určeny vlastnostmi jednotlivých prvků systému a jejich vzájemnými vazbami. Tyto jevy však mohou být poměrně neočekávané a z hlediska obvyklého lidského očekávaní nové. Matematickým jazykem pro popis slabé emergence je teorie komplexních systémů. Slabá emergence vlastně nepředstavuje zásadní problém pro běžný přístup v přírodních vědách, totiž pro redukcionismus. Podle slabé emergence lze chování systému popsat studiem jeho prvků a vztahů mezi nimi, jevy označované jako emergentní se alespoň v principu ozřejmí během další analýzy. Z hlediska obecného vědeckého přístupu není slabá emergence vědeckou teorií o chování přírody, slabá emergence je spíše pojmenování existující třídy jevů objevujících se v komplexních systémech. Vědeckými teoriemi jsou až teorie o podstatě takových jevů jako např. teplota nebo fonony.  Silná emergence předpokládá, že alespoň některé emergentní jevy existují samy o sobě a ani v principu je nelze odvodit z pouhé znalosti chování jednotlivých částic systému a ze znalosti vazeb mezi těmito částicemi. Jinými slovy teorie silné emergence předpokládá, že alespoň některé emergentní jevy jsou entity samy o sobě. I když se k teorii silné emergence hlásí i někteří fyzici, je tento přístup obvyklý spíše mezi filozofy. Za podstatu principu silné emergence se někdy vydává tvrzení „celek je víc než souhrn jeho částí“, ale to není zcela přesné, protože toto tvrzení zanedbává fakt, že i pro konkurenční pojetí (slabá emergence) jsou klíčové nejen vlastnosti prvků systému, ale i vazby mezi nimi. Filozofický přístup k emergenci na úrovni silné emergence lze dosledovat hluboko do minulosti. Například Aristotelés mluví o složených celcích, které nemají povahu hromady a které přirovnává ke slabikám: slabika „ba“ není jen spojení dvou hlásek. Z hlediska obecného vědeckého přístupu je silná emergence sama o sobě vědecká hypotéza, navíc vědecká hypotéza v principu testovatelná.", "section_level": 1}, {"title": "Emergence vědomí.", "content": "Britský filosof G. H. Lewes († 1878) uvažoval o tom, že vědomí by se dalo vysvětlit jako emergentní jev. Filosof Samuel Alexander a zoolog C. L. Morgan vyvinuli emergentní teorii vědomí, které podle nich nelze zcela vysvětlit z fyziologických vlastností organizmů.", "section_level": 1}, {"title": "Emergence jako interdisciplinární princip.", "content": "Jednoduché příklady emergentních vlastností jsou známy z fyziky: veličiny jako tlak nebo teplota mají smysl jen pro velká množství molekul. Robert B. Laughlin, teoretický fyzik a laureát Nobelovy ceny, napsal: „Z fyzikálního hlediska je zvlášť zábavné mluvit o životě, protože představuje extrémní příklad emergence zákonitostí.“  Philip W. Anderson, rovněž fyzik a nobelista, napsal: „Svět, který vnímáme, vzniká v každém stadiu „emergencí“ – to jest procesem, v němž značné agregace hmoty mohou spontánně vyvinout vlastnosti, jež u jejich jednodušších složek nemají smysl. – „Živá buňka není ještě tygr a jednotlivý atom zlata není ani žlutý ani lesklý.“.Anderson také soudí, že princip emergence je stejně podstatnou složkou současné vědy jako redukcionismus.  Sociolog a filosof Norbert Elias († 1990) v rámci svého procesního modelu evoluce rozlišuje reverzibilní integrace, které nevytvářejí nové možnosti, a integrace ireverzibilní (nevratné), které charakterizuje dělba funkcí mezi integrovanými částmi. Takové integrace se vyznačují novými emergentními možnostmi a nedají se bez ztráty těchto možností zase rozdělit. Ireverzibilní integrace charakterizují oblast živého a dále se rozvíjejí v oblasti společenské a kulturní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emergence (z lat. \"e-mergere\", vynořovat se, vyvstávat) znamená spontánní vznik makroskopických vlastností a struktur složitých systémů, jež není snadné odvodit z vlastností jejich složek. Takové vlastnosti a struktury, jež vznikají z množství poměrně jednoduchých interakcí, se nazývají emergentní. Pojem má velký význam ve filosofii, v teorii systémů a evoluce.", "tgt_summary": "In philosophy, systems theory, science, and art, emergence occurs when an entity is observed to have properties its parts do not have on their own. These properties or behaviors emerge only when the parts interact in a wider whole. For example, smooth forward motion emerges when a bicycle and its rider interoperate, but neither part can produce the behavior on their own.", "id": 672437}
{"src_title": "François Ravaillac", "tgt_title": "François Ravaillac", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "François Ravaillac se narodil v Angoulême. Jeho dědeček byl městský žalobce. Jeho otec Jean Ravaillac byl násilník, který většinu času strávil ve vězení, zatímco jeho matka Françoise Dubreuil byla jeptiška v tamním klášteře.  Ravaillac se roku 1600 stal školním učitelem. Jako horlivý katolík hledal přijetí do mnišského řádu Feuillantů, františkánů, z různých důvodů však nebyl přijat.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda Jindřicha IV..", "content": "V roce 1609 se Ravaillacovi dostal do rukou spis od španělského jezuity Juana Mariana, v němž velebil vraha bývalého krále Jindřicha III. Jacquese Clémenta, a přiřkl lidu právo zabít nekřesťanského panovníka. Ravaillac byl spisem fascinován a odjel do Paříže, kde hledal vhodný okamžik na zabití Jindřicha IV.  Dne 14. května 1610 odjel Jindřich IV v kočáře navštívit nemocného ministra Maximiliena de Béthune, vévodu de Sully. Nedoprovázela ho téměř žádná stráž. V ulici \"de la Ferronnerie\" zatarasil královskému kočáru cestu povoz. Ravaillac, který králův kočár sledoval již od jeho vyjetí z Louvru, poté vyskočil na pravé zadní kolo kočáru a bodl Jindřicha IV. nožem dvakrát do hrudi. Než kočár dorazil zpět do Louvru, byl Jindřich IV. mrtev.  Ravaillac se nechal bez odporu zajmout. Musel být odklizen na bezpečné místo, protože zuřící dav ho chtěl na místě zlynčovat.", "section_level": 2}, {"title": "Soud.", "content": "Během soudu byl Ravaillac často mučen, aby prozradil jména svých kompliců. Ravaillac však nikoho neprozradil a prohlašoval, že celou vraždu zosnoval sám.  Soudci ho však neposlouchali, nechtěli věřit, že zatarasení cesty povozem byla náhoda. Nakonec byl Ravaillac odsouzen k trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Poprava.", "content": "Ráno 27. května 1610 odjel povoz se strážnými a Ravaillacem ke katedrále Notre-Dame, kde Ravaillac zopakoval své potupné doznání. Povoz pak odjel na Place de Grève, kde již bylo připravené popraviště.  Ravaillacova poprava patří k nejkrutějším v dějinách a dozajista se podobá popravám Petera Stumppa, Balthasara Gérarda nebo Roberta Damiense. Kat Ravaillaca uvázal na stůl ve tvaru kříže a sirným plamenem spálil Ravaillacovi pravou ruku, která zabila Jindřicha IV. Poté mu kleštěmi začal trhat prsní bradavky, paže, stehna, lýtka, dokonce se pokoušel i utrhnout hlavu. Do ran pak začal kat Ravaillacovi vlévat roztavené olovo, pryskyřici, vařící olej a síru. Jelikož mu kat nedokázal kleštěmi utrhnout nohy, musel k nim přivázat koně, které táhl každého na jinou stranu. Když i toto utrpení Ravaillac v nepopsatelných bolestech přežil, byl zbytek jeho těla upálen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean François Ravaillac (1578, Angoulême, Francie – 27. května 1610, Paříž, Francie) byl katolický atentátník, který 14. května 1610 zabil francouzského krále Jindřicha IV.", "tgt_summary": "François Ravaillac (; 1578 – 27 May 1610) was a French Catholic zealot who assassinated King Henry IV of France in 1610.", "id": 1328611}
{"src_title": "Iain Banks", "tgt_title": "Iain Banks", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Banksova matka byla profesionální krasobruslařka, jeho otec úředník u námořnictva. Rodina se původně jmenovala \"Banks Menzies\", jeho dědeček z otcovy strany změnil pořadí na \"Menzies Banks\". Ačkoli byl při narození zaregistrován jako \"Iain Banks\", již od dětských let užíval \"Menzies\" jako své prostřední jméno.  Ve čtrnácti letech se Banks rozhodl stát spisovatelem. O dva roky později dokončil svou první povídku. Do roku 1974 studoval ve Stirlingu filozofii, angličtinu a psychologii. Po vysoké škole pracoval jako vrátný v nemocnici, zaměstnanec, zahradník a technik. Všechna zaměstnání mu ponechávala dostatek času, aby se věnoval svým literárním ambicím. Poté stopem procestoval Evropu a pracoval jako technik pro firmu British Steel. V roce 1978 projel Spojené státy z Washingtonu do Los Angeles, krátce pracoval v Greenocku u IBM a v následujícím roce se vrátil do Londýna. Tam v roce 1980 napsal román Vosí továrna, který ho naráz proslavil po celém světě. Od té doby psal romány a příležitostně krátké příběhy, které se v Británii téměř všechny staly bestsellery. Od vydání své prvotiny žil se svou budoucí ženou Annie v Kentu, po dočasném rozchodu se v roce 1998 vrátil do Skotska. V roce 2007 oznámili manželé rozchod.  V červnu 2010 se zúčastnil 20. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.  V dubnu 2013 zveřejnil Banks na svém blogu oznámení, že před nějakou dobou byla u něj diagnostikována rakovina žlučníku, která se již rozšířila, a že mu zbývají jen měsíce života. Proto se stáhl z veřejných vystoupení a vzdal se závazků. Několik týdnů před smrtí se oženil se svou životní družkou Adélou Hartleyovou, poté co ji požádal, „aby mu prokázala čest a stala se jeho vdovou“. Zemřel 9. června ve věku 59 let. Pouhých jedenáct dnů po jeho smrti vyšel jeho poslední román \"The Quarry\", který popisuje duševní a tělesná zranění, která přináší onemocnění rakovinou. Banks však 90 % textu napsal dříve, než sám onemocněl.  V červnu 2013 byl po něm pojmenován asteroid \"(5099) Iainbanks\".  V lednu 2015 pokřtil Elon Musk, výkonný ředitel firmy SpaceX, na počest Iaina Bankse dvě plovoucí přistávací plošiny pro rakety jmény \"Just Read the Instructions\" („Prostě si přečti návod“) a \"Of Course I Still Love You\" („Samozřejmě, že tě stále miluju“), což jsou jména vesmírných lodí, která Banks užil v románu \"Hráč\" (\"The Player of Games\").", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Svůj první, nikdy nezveřejněný román napsal Iain Banks v roce 1970 ve věku šestnácti let. Nesl název \"The Hungarian Lift-Jet\" a byl to špionážní román ovlivněný Alisterem McLeanem. Také \"The Tashkent Rambler\" z roku 1972 nebyl nikdy zveřejněn. V následujících letech psal Banks vědeckofantastické romány, pro které hledal vydavatele teprve po uveřejnění Vosí továrny. Krátce před smrtí zdůraznil Banks, že mu jeho sci-fi romány, zejména z cyklu Kultura velmi leží na srdci. Podle jeho slov to byly „mainstreemové“ romány, které svou dobrou prodejností podpořily jeho sci-fi tvorbu, nikoli naopak. Po Vosí továrně následovaly dva romány mimo žánr sci-fi, než v roce 1987 vyšel první díl cyklu Kultura.  Banks zveřejňoval po sobě téměř střídavě sci-fi a nesci-fi romány. Čistě vědeckofantastické romány označoval užitím zkratky svého prostředního jména (vydavatelé jinojazyčných verzí to někdy nerespektovali), ale i v dílech zveřejněných pod jménem \"Iain Banks\" lze tu a tam najít fantastické prvky.  K Banksovu pohledu na svět poznamenal Alan MacGillivray (bývalý docent skotské literatury na univerzitě v Glasgow) v jednom přehledu Banksova díla, že se v jeho dílech dají stále znovu najít delší zoufalá a nihilistická vyjádření, když jeho postavy hledí do „srdce temnoty“. Vše, co proti svému zoufalství mohou dělat, je pít víc whisky, nastavit hlasitěji hudbu a šňupnout si víc kokainu – Banks podle něj zůstal do určité míry nepolepšený hippí ze sedmdesátých let. V Banksových dílech však v žádném případě nevládne naprostá temnota. MacGillivray chválí jeho „jiskřivou paletu“ humoru a hravé nápaditosti. Christopher Palmer v \"Science Fiction Studies\" poukazuje na to, že v románech \"Consider Phlebas\", \"The Player of Games\" a \"Use of Weapons\" se pokaždé vypráví konvenční, násilím a dobrodružstvími poznamenaný příběh vesmírné opery, přičemž se však tento příběh pro jednající postavy nakonec ve všech případech ukáže jako nedůležitý a nesmyslný. The Daily Telegraph v jednom z nekrologů označil za příznačné pro Banksovy romány obecně hrůzostrašný černý humor a jeho smysl pro bizarnost a hrůzu.  Sám Iain Banks za své nejlepší dílo považoval román \"The Bridge\" (\"Most\") a označil ho za „intelektuála v rodině“.  Ve vědeckofantastických románech cyklu \"Kultura\" (\"Culture\") popisuje Banks anarchistickou společnost, která netrpí materiálním nedostatkem. Život má pro obyvatele Kultury rysy ráje – její zdroje jsou prakticky neomezené a jsou každému bezvýhradně k dispozici. Díky pokročilému bioinženýrství jsou občané Kultury prakticky nesmrtelní, případně si mohou volně stanovit délku života. Tato utopie však není nenarušená – ve vícero svých románech představuje Banks problematický vztah Kultury s jinými civilizacemi a hodnotami. V galaxii proto opravdu zuří válka mezi Kulturou a Idirskou říší, ve které se mrtví se počítají na miliardy a jsou ničeny měsíce, planety i hvězdné soustavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iain Banks, píšící také jako Iain M. Banks (16. února 1954 Dunfermline, UK – 9. června 2013 Kirkcaldy, UK) byl skotský spisovatel.", "tgt_summary": "Iain Banks (16 February 1954 – 9 June 2013) was a Scottish author. He wrote mainstream fiction under the name Iain Banks and science fiction as Iain M. Banks, including the initial of his adopted middle name Menzies ().", "id": 1995247}
{"src_title": "Jáchym Fridrich Braniborský", "tgt_title": "Joachim Frederick, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Joachim Fridrich se narodil jako jediný potomek z prvního manželství braniborského markraběte (1525–1598) Jana Jiřího a jeho první manželky, piastovské princezny Žofie Lehnické (1525–1546), dcery Fridricha II. Lehnického a jeho druhé manželky Žofie Braniborsko-Ansbašské; zemřela deset dní poté, co dala život svému jedinému synovi.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Joachim Fridrich byl dvakrát ženat, v obou případech se svými sestřenicemi z bočních linií Hohenzollernů.  Poprvé se oženil 8. ledna roku 1570 v Küstrin s Kateřinou Braniborsko-Küstrinskou (1549–1602). Sňatek s ní připravil Joachima Fridricha o nárok na katolické arcibiskupství v Magdeburgu a papež Pius V. požádal císaře Maxmiliána I. o jeho sesazení.  Z manželství se narodilo jedenáct potomků (sedm synů a čtyři dcery), dvě dcery však zemřely záhy po narození.  Rok po smrti své první manželky (30. září 1602) se 2. listopadu oženil podruhé, a to s pruskou princeznou Eleonorou (1583–1607), čtvrtou z pěti dcer vévody Albrechta Fridricha Pruského. Z tohoto krátkého manželství se narodila jediná dcera; Eleonora zemřela osm dní po jejím porodu:", "section_level": 2}, {"title": "Panování.", "content": "Ještě za života svého otce, v roce 1566 se stal administrátorem arcibiskupství v Magdeburku a byl jím až do roku 1598, kdy se stal braniborským kurfiřtem. Jako takový podepsal roku 1577 Formula concordiae a roku 1580 Konkordienbuch.  Když ve věku 52 let převzal po smrti svého otce (8. ledna 1598) vládu nad kurfiřtstvím, neprovedl žádné zásadní změny, svými aktivitami však se snažil o rozkvět země. Roku 1599 nechal u Driesen na území Neumarku hledat naleziště kovových rud, avšak marně. Roku 1601 založil v Grimnitz (část Joachimsthalu) první sklářskou huť v Braniborsku, kam přišli skláři z Čech. Roku 1602 byl Driesen přebudován na pevnost. Roku 1603 vydal nařízení o stavbě Finowkanalu, umělé vodní cesty mezi Odrou a Havolou. Roku 1604 založil \"Tajnou radu v Cölln (Geheime Rat zu Cöln)\" jako nejvyšší správní úřad Braniborska-Pruska. Roku 1607 založil v Joachimsthalu gymnázium pro nadané chlapce; to bylo roku 1636 přesídleno do Berlína а roku 1912 do Templinu.  O rok později (1599) podepsal – v rozporu s otcovou závětí, požadující dělení braniborských držav – s Jiřím Fridrichem Braniborsko-Ansbašským rodovou dědickou smlouvu, jež ustavila nedělitelnost rodových držav.  V zemi se marně vzpíral požadavkům a nárokům stavů, jejichž privilegia musel roku 1602 potvrdit.  Roku 1603 Hohenzollernové podepsali rodovou smlouvu, regulující zásady dědění zemí pod jejich vládou. Braniborsko, podle ustanovení Zlaté buly císaře Karla IV. (1346), mělo být děděno na základě primogenitury. Ostatní državy, mj. franská vévodství Ansbach a Bayreuth, měly připadnout mladším liniím rodu.  Téhož roku 1603 se Joachim Fridrich stal po Jiřím Fridrichovi Braniborsko-Ansbašském opatrovníkem svého duševně chorého tchána, pruského vévody Albrechta Fridricha a regentem Pruského vévodství; 11. května roku 1605 mu polský král Zikmund III. Vasa udělil kuratelu nad Albrechtem Fridrichem. Později dostal od Polska souhlas k dědění vlády v Prusku. Kurfiřt výrazně přispěl do pruské státní pokladny a přiznal značné úlevy pruským katolíkům. Přesto mu bylo zapovězeno navštěvovat Prusko bez souhlasu polského krále, proto v Prusku nikdy nebyl, vyslav v zastoupení posly; noví poddaní však kurfiřtovy vyslance nechtěli poslouchat.  Po smrti bezdětného Jiřího Fridricha Braniborsko-Ansbašského roku 1603 dostal Joachim Fridrich darem dědičné slezské Krnovské knížectví s bytomským a bohumínským zástavním panstvím. Osobně do Slezska nepřibyl. Katoličtí Habsburkové, jako svrchovaní páni Slezska, se rozhodli protestantských Hohenzollernů zbavit. Kurfiřtovy snahy o udělení bytomského a bohumínského panství v dědičné léno nebyly úspěšné. Pravděpodobně proto roku 1606 předal Bytom, Bohumín a Krnov mladšímu synovi Janu Jiřímu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel 18. července roku 1608 zemřel cestou ze Storkowa do Berlína na mozkovou mrtvici. Jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn Jan Zikmund.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jáchym Fridrich Braniborský (27. ledna 1546 – 18. července 1608) byl braniborský kurfiřt, krnovský kníže a regent pruského vévodství (1605–1608) z rodu Hohenzollernů.", "tgt_summary": "Joachim Frederick () (27 January 1546 – 18 July 1608), of the House of Hohenzollern, was Prince-elector of the Margraviate of Brandenburg from 1598 until his death.", "id": 2386033}
{"src_title": "Šefer", "tgt_title": "Shefer", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 570 metrů, v Horní Galileji, cca 33 kilometrů východně od břehů Středozemního moře. Je situován na jihovýchodním okraji masivu Har Meron, jehož svahy spadají do údolí Chananija.  Obec se nachází cca 115 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu, cca 45 kilometrů severovýchodně od centra Haify a cca 6 kilometrů jihozápadně od Safedu. Šefer obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Tři kilometry na západ leží vesnice Ejn al-Asad, které obývají Drúzové. Oblasti, které obývají izraelští Arabové, leží dál k západu a jihozápadu.  Obec Šefer je na dopravní síť napojena pomocí místní silnice číslo 866, jež sem odbočuje z dálnice číslo 85.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Mošav Šefer byl založen v roce 1950. Zakladateli obce byla skupina židovských přistěhovalců z Jemenu. Původně se nazývala Parod Ilit (פרוד עלית). Pak místní populaci posílila další skupina židovských přistěhovalců, kteří se sem přesunuli z nedalekého provizorního ubytování v prostoru opuštěné arabské vesnice Faradija (nedaleko kibucu Parod), a Parod Ilit byl přejmenován na Šefer. V roce 1956 se obec rozdělila na dvě části. Západní si ponechala název Šefer, východní byla nazvána Amirim. Nově byl pak Šefer osídlen během 60. let 20. století židovskými přistěhovalci ze severní Afriky.  Jméno obce je odvozeno od biblického citátu, Kniha Genesis 49,21 - „\"Neftalí, laň vypuštěná, promlouvá úchvatnými slovy\"“  Ekonomika mošavu je založena na rostlinné a živočišné výrobě. V poslední době se rozvíjí turistický ruch. Západně od Šefer leží skupina zástavby zvaná Chemdat Jamim (חמדת ימים), která slouží jako turistická vesnice.  V Šefer funguje obchod a společenské centrum. Dále je tu k dispozici zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v sousední vesnici Parod nebo v obci Meron.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo mošavu Šefer je smíšené, tedy sekulární i nábožensky orientované. Podle údajů z roku 2014 tvořili populaci v Šefer Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnujícím počtem obyvatel. K 31. prosinci 2014 zde žilo 347 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šefer ( שֶׁפֶר, v oficiálním přepisu do angličtiny Shefer) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Merom ha-Galil.", "tgt_summary": "Shefer () is a moshav in northern Israel. Located near Safed, it falls under the jurisdiction of Merom HaGalil Regional Council. In it had a population of.", "id": 1915616}
{"src_title": "Metodismus", "tgt_title": "Methodism", "src_document": [{"title": "Vznik metodismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky pro vznik metodismu.", "content": "Metodismus se rozvíjí v 18. století a kořeny tohoto proudu spadají na území Anglie. Jedním z důležitých faktorů, který ovlivnil vznik tohoto proudu, byla průmyslová revoluce. Ruční výroba, která byla hlavním zdrojem průmyslu, byla upozaděna a do popředí vývoje se dostala výroba strojová. A pro malé zemědělce znamenal tento posun mnohdy nepříznivé události. Jejich práce je už nadále nemohla uživit, a tak odcházeli za novými možnostmi do měst. Co se týče sociální roviny i zde lze zaznamenat jisté změny. Z feudalismu se stal kapitalismus a chudí lidé byli závislí na svém bohatém zaměstnavateli. Lidé tedy byli vykořisťováni na úkor svého pána, čímž vznikl tzv. proletariát.  Dalším faktorem určujícím další vývoj této doby bylo osvícenství. Tedy myšlenkový proud, jenž stavěl zejména na racionalitě, logice a humanismu. Dá se říci, že vznik tohoto hnutí je reakcí na barokní religiozitu a převrací zcela myšlení panující do této doby. V Anglii se poté tento směr rozvíjel především prostřednictvím empirismu, jehož hlavním představitelem byl John Locke.  Průmyslová revoluce sebou však nesla také pocit nespravedlnosti a nedokázala poskytnout lidem v bídě pocit naplnění. Anglikánská církev tedy nebyla připravena na nový věk, jenž nadešel. V této době byl poměrně významným směrem, ke kterému se společnost uchylovala, deismus. Ale ani ten nedokázal lidem s jejich pocity pomoci. V počátku evropského novověku, jak lze tuto dobu označit, tedy vzniká nové hnutí vyvolávající další revoluci. Důraz je přitom kladen na duchovní probuzení, které zasáhlo celou Anglii. Toto hnutí se nazývá metodismus.", "section_level": 2}, {"title": "Kolébka metodismu.", "content": "Nesporně významnou osobou, která zapříčinila pozdější pohnutky Johna Wesleyho k založení nového hnutí, byla jeho matka Susanna Wesleyová. Ta vychovávala všechny své děti k poslušnosti a zbožnosti. Právě ze zvyků, které mu byly vštěpeny v dětství, John Wesley později čerpá. Otec, Samuel Wesley byl londýnským duchovním, který byl patřičně hrdý na všechny své syny, jimž se dostalo vzdělání z předních anglických škol. Roku 1720 byl John Wesley vybrán ke studiu na Oxfordu. O osm let později byl vysvěcen na faráře.  Vznik metodismu předcházel vznik spolku na oxfordské univerzitě. Bratr Johna Wesleyho, Charles zde založil malý spolek, jenž čítal tři členy. Tato stejně smýšlející skupinka začala být nazývána „nová sekta metodistů“. Později byla označována také jako reformní klub, Boží klub či svatoušci. John Wesley se ujal vedení a Svatý klub se začal scházet pravidelně každý den. Jejich činnost spočívala především ve zbožných modlitbách, dobročinnosti a také vytvořili podrobný systém sebezkušování, kterým měřili své jednání. Postupem času tento spolek začal získávat stále větší a větší ohlas.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik metodismu.", "content": "Počátky hnutí ovlivnily zejména dvě osoby, John Wesley a Goerge Whitefield. George Whitefield, blízký spolupracovník Johna Wesleyho, v jeho nepřítomnosti vykonal první modlitbu pod širým nebem. Tato modlitba se těšila velkému ohlasu a později se kázání účastnilo deset až dvacet tisíc lidí. Jako počátek hnutí je brán rok 1739, kdy došlo k velkému probuzení a to ve všech částech světa. Především v Británii, Evropě a Americe.  Raný metodismus se šířil poměrně rychle a roku 1739 byl také položen základní kámen k první metodistické kapli. Hnutí se však setkávalo i s odporem a to nejen slovním, ale také fyzickým. Hlavním úkolem bylo přivést hříšníky na správnou cestu duchovního života, k čemuž Wesley využíval shromažďování a systematické vedení těch, kteří uvěřili. Postupně také začala vznikat organizace uvnitř tohoto hnutí, která byla rozdělena později do tříd a scházela se k modlitbám a pěstování křesťanského obecenství.  Hnutím můžeme metodismus nazývat od čtyřicátých letech 18. století. Centrem metodistického hnutí byly prostory bývalé slévárny v Londýně. Vzniká působením nejen Johna Wesleye a jeho bratra Charlese, ale i dalších kazatelů a misionářů, kteří cestují po Británii a Irsku, kážou a následně zakládají náboženská společenství pro duchovní rozvoj věřících. Tato společenství existují po celé Anglii, Skotsku, Walesu a Irsku ještě předtím, než se metodismus rozšířil do dalších anglicky mluvících států a do celého světa. Roku 1743 byla poté poprvé uveřejněna tzv. Všeobecná pravidla, která jsou předkládaná přistupujícím členům dodnes. Wesley vyžaduje pouze jednu podmínku pro připojení k hnutí a to touhu po spasení.", "section_level": 2}, {"title": "Ustavení metodismu.", "content": "John Wesley vždy chápal metodismus jako misii uvnitř anglikánské církve, ale dalším významným datem v dějinách metodismu byl rok 1784, kdy nabylo Spojeného společenství, jak se hnutí oficiálně nazývalo, podobu právní osoby. Wesley nechal sepsat za pomocí právníků Deklarační listinu, jelikož vznikla nová potřeba hnutí zákonně ustanovit. Do této doby bylo hnutí dobrovolným sdružením. V deklaraci bylo také ustanoveno, že po smrti Wesleyho přechází jeho autorita na konferenci, kterou má tvořit sto kazatelů, jenž byli jmenovitě uvedeni. Tak tedy Wesley právně zajistil existenci hnutí a jeho osamostatnění, i když sám považoval metodismus jen za vnitrocírkevní oživení. John Wesley upravil roku 1784 pro potřeby amerických společenství 24 článků víry anglikánské církve, později američtí metodisté přidali 25. článek o nezávislosti nového státu a roku 1939 byl přidán ještě nečíslovaný článek o posvěcení.", "section_level": 2}, {"title": "John Wesley.", "content": "John Wesley se narodil 17. června 1703 v Epworthu v Angli. Jeho otec byl Samuel Wesley, příslušník High church, spravoval faru v Epworthu. Avšak pro svoje puritánské sklony byl z této fary vyhnán a následně mu jeho bývalí farníci zapálili dům, při čemž málem uhořel i šestiletý John. Matka, Susanna Wesley (25. dítě Dr. Samuela Annesleye) byla taktéž příslušnice anglikánské církve. Svoje děti vyučovala doma, dbala na jejich náboženskou výchovu. Pro každé ze svých dětí měla vyhrazen čas v týdnu k osobnímu hovoru. V deseti letech byl John poslán na přípravnou školu Charterhouse a v sedmnácti odchází na Christ College v Oxfordu, kde získal stipendium (rodina byla chudá).  Během svých studií na Oxfordu se Wesley spolu s přáteli rozhodl scházet k četbě nového zákona v původním jazyce. V roce 1725 se seznámil s knihou Tomáše Kempenského, díky níž se začal se věnovat osobní víře, téhož roku byl ordinován na kněze. O rok později byl zvolen učitelem na Lincoln College. Ovládal několik jazyků (latinu, řečtinu, hebrejštinu, arabštinu...) a věnoval se také filosofii, metafyzice a logice. Po dvou letech strávených s otcem v Epworthu se roku 1729 vrátil do Oxfordu.  Mezi tím jeho mladší bratr Charles (taktéž student na Christ College) založil malou skupinu, která se věnovala studiu bible a dodržování správného náboženského života. Roku 1729 se k této skupině přidal i John a stal se jejím vůdcem. Mladý Wesley horlil pro konání dobrých skutků a prohlubování zbožného života. Skupina si hned vysloužila několik nelichotivých přezdívek, mezi nimiž bylo i pozdější označení skupiny, totiž „metodisté, svatý klub, sakramentáři, bibličtí moli, blouznivci...“. Bylo tomu kvůli častému modlení (několikrát denně) a každotýdenní nedělní eucharistii, kterou v té době bylo zvykem provádět pouze třikrát do roka. Jedna z aktivit skupiny byly takzvané „skutky lásky“ (například návštěvy věznic a sirotčinců), v této době se Wesley začíná věnovat pomoci ostatním lidem.  25. dubna 1735 umírá Wesleyho otec. John je pozván generálem Oglethorpem do Georgie, kde bylo v té době založeno již 25 kolonií. V prosinci 1735 se Wesley se svým bratrem Charlesem a několika přáteli vydává na plavbu. Na lodi mimo jiné potkávají Ochranovskou skupinu pod vedením Davida Nitschmanna. V Georgii se však Wesleymu příliš nedařilo, jelikož se mu nepodařilo zaujmout tamní farníky, kteří sestávali zejména ze zločinců-dlužníků. Navíc se zde dostal do problémů Sophii Hopkeyovou, se kterou udržoval těsný vztah. Sophie se však vdala a zanevřela na náboženská cvičení, která ji Wesley učil. Následně Sophii zakázal přístup na eucharistii a roku 1738 byl jejím manželem donucen vrátit se zpátky do Anglie.  Po návratu z Georgie prochází Wesley krizí víry, komentuje to slovy „jel jsem obracet na víru indiány, kdo však obrátí mne?“, setkává se s Petrem Bröhlerem, který mu pomáhá pochopit pravou podstatu Krista. Zlom nastává 24. května 1738 ve společenství v ulici Aldersgate, kde nachází pravou víru. Během četby Lutherovy předmluvy k Epištole k Římanům, právě když předčítali oddíl, v němž popisuje změnu, kterou Bůh působí v srdci prostřednictvím Krista, dospěl Wesley k osobní víře v Krista a hlubšímu pochopení učení reformace. Po této události začíná naplno kázat. Do té doby byla jeho teologie spíš teologií dobrých skutků, od té doby teologii víry, která vyústí do činění dobrých skutků. Znamená to kompletní změnu jeho teologie, obrat v životě i nové nasměrování celého hnutí. Z počátku však byl poměrně neúspěšný, jeho nadšení se nesetkalo s velkým přijetím farníků, a proto měl povoleno kázat pouze v sedmi kostelech, většinou tak kázal ve věznicích a na různých domovních setkáních. 1739 potkává George Withefielda, který ho zve na svou bohoslužbu pod širým nebem. Toto kázaná se uskuteční 2. dubna 1739 a je označováno jako počátek nového úseku v náboženských dějinách Anglie. Wesley se tak dostává k lidem nepatřícím do anglikánské církve, kteří jsou ochotni ho poslouchat.  Wesley se krátce poté vydává přes Holandsko do Ochranova (německy \"Herrnhut\"). Zde je několik dní hostem jednoty bratrské. Podrobně si zaznamenává obsah kázání, osobní svědectví řady lidí, sborové zřízení a praxi sborového života, kterou pak v mnohém převzal pro své sbory. Během následujících kázaní, která vede, se začínají objevovat různá vytržení posluchačů (výkřiky, škubání...), proti čemuž se zvedá kritika i z důvodu toho, že Wesley nechává na svých kázáních mluvit laiky a že káže mimo kostel. Jeho kázání byla často napadána davy zejména z řad šlechticů a příslušníků anglikánské církve. Několikrát se stalo, že i sám Wesley těsně unikl smrti. V této době začíná Wesley zakládat společenství a skupiny, které se pravidelně každý týden setkávají. Tyto skupiny je možné také označit za duchovní školy pod vedením vedoucích. Začíná také vyučovat kazatele, které dělí do 12 obvodů v čele s asistenty. V roce 1766 provádí důkladnou reformu kazatelů.  Po nevydařeném vztahu s Grace Murryovou se Wesley roku 1751 oženil s paní Vazeilleovou i přes to, že jeho původní vztah k manželství nebyl kladný. Jejich manželství však nebylo šťastné.  Wesley napsal asi 233 spisů, překládal duchovní písně z němčiny, sesbíral sbírku metodistických písní a sestavil Křesťanskou knihovnu čítající 80 svazků, mezi nimiž lze nalézt i anglický slovník. Jedna z jeho prací (z roku 1774) byla například zaměřena i proti obchodu s otroky. Byl také velmi pilný, co se týče docházení za jednotlivými farníky, což preferoval jako jednu ze základních povinností kněze, denně po těchto návštěvách najezdil i několik desítek kilometrů.  Charles Wesely zemřel roku 1788, nedlouho poté 2. března 1791 umírá také John Wesley. Na smrtelné posteli prý pronesl: „To nejlepší ze všeho je, že Bůh je s námi.“ Je pohřben ve Wesley ́s Chapel v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Nauka.", "content": "Co se týká věrouky, vycházel Wesley z anglikánské církve a jeho jediným měřítkem víry a života mu byla bible. Podle něj získává člověk spravedlnost z Boží milosti Kristovou obětí, kterou lze získat jen prostřednictvím víry. On sám metodismus nepovažoval za nové učení. Zdůrazňoval hlavně viditelné znaky víry a důraz kladl také na nauku a posvěcení života, která úzce souvisela s důrazem na lásku. Podle Wesleyho ospravedlněný člověk začíná žít jako člověk posvěcený a roste v milosti. Láska je poté element, kterým se víra stává viditelná. Důležitou součástí, která utvářela metodismus, byly písně, které skládal Charles Wesley. Své pocity vyjadřoval prostřednictvím písní, ve kterých lidé nacházeli vyjádření svého hříchu a touhy po milosti. Byly to jakési aplikace kázání, které zněly v uších posluchačů ještě dlouho poté, co kazatel odešel.  Wesley se také musel vyrovnávat s myšlenkovými a náboženskými směry, které byly v této době aktuální. Potýkal se s deismem, mystikou i římským katolictvím. Největší polemiku však vedl s kalvinistickým učením o předurčení. Wesley sám byl přesvědčen, že Bůh umožňuje spasení všem lidem bez rozdílu a nikdo tedy není předem určen ke smrti. Spor vyvrcholil v roce 1770. Wesley byl vyzván, aby zrušil svá protikalvinistická usnesení a po společných modlitbách se zdálo, že spor byl zažehnán. Ve skutečnosti ale nebyl a Wesley, který byl v té době již poměrně starý, nadále pokračoval ve své evangelizační práci.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální činnost.", "content": "Další oblastí jeho zájmu byla sociální činnost. Nebyl lhostejný k bídě svých posluchačů a lze ho tak považovat za sociálního reformátora. Nevytvořil však žádnou novou teorii ani politický program, zcela respektoval daný řád. I přes to se mu však podařilo ovlivnit nově vznikající Anglii v důsledku revolučních změn. Mezi jeho hlavní zásluhy pak patří především pomoc chudým, služba pro nemocné, zprostředkovávání práce a také výuka dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Současné metodistické církve v USA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ne-episkopální metodismus.", "content": "Základem pro tento směr je protest proti episkopálnímu zřízení Methodist Episcopal Church a jejím řídícím orgánům. První, kdo tuto církev opustil, byl James O ́Kelley, který založil Republican Methodists (nyní United Church of Christ).  Roku 1920 se od této skupiny oddělila protestantská odnož, při metodisticko-protestantském schizmatu, tato církev se dále rozdělila na šest dalších skupin. Většina ze skupin, které odmítli episkopální zřízení, postavili nové církve na kongregacionalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Afroamerický metodismus.", "content": "Afroameričané byli součástí metodismu již od počátku ustanovování církví. Jedni z hlavních představitelů jsou Nathaniel Gilbert, Richard Allen (původně otrok, 1799 prvním černochem ordinovaným na jáhna, později biskup) a Harry Hoosier, tito tři byli přítomni na konferenci v Baltimoru roku 1784, když byla etablována samostatná Americká metodistická církev, nezávislá na Velké Británii.  Čím více Afroameričanů vstupovalo do církve, tím více se i v církvi začala projevovat problematika vztahu pán-otrok, což se projevilo například zřízením galerií v kostelech, oddělených bohoslužeb a později i oddělenými sbory. Zvyšoval se tak tlak na založení samostatné církve pouze pro Afroameričany. Toho se nakonec dosáhlo po občanské válce, kdy se většina Afroameričanů přidala k africkým metodistickým církvím. Metodismus je v rámci afroamerických církví druhou nejpočetnější skupinou.", "section_level": 2}, {"title": "Německý metodismus.", "content": "Metodismus se rozšířil i mezi německy mluvící obyvatelstvo USA, avšak snahy o založení samostatné církve se z počátku nedařilo naplnit, kvůli nízkému počtu německy mluvících obyvatel.  Teprve s přílivem velké migrační vlny Němců v první polovině 19. století bylo nutné církev ustanovit. Byli to dvě původní skupiny: Evangelical Association a Church of the United Brethren in Christ USA.", "section_level": 2}, {"title": "Britský metodismus.", "content": "Vývoj metodismu např. v Kanadě má zcela odlišný průběh než v USA. Metodismus byl do Kanady přinesen jak z území USA (1765 Lawrence Coughlan, 1772 William Black), tak z Velké Británie (1800 British Wesleyan Conference). Pře mezi těmito dvěma zeměmi, o to pod jakou církev bude Kanada patřit, nakonec vyústila v jednoduché řešení a sice založení samostatné Methodist Episcopal Church of Canada v roce 1824.  V roce 1884 pak došlo ke spojení skoro všech církví do Methodist Church of Canada a v roce 1925 do United Church of Canada.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam církví v rámci Kanadského metodismu.", "content": "Obě dvě již nyní patří do United Church of Canada.  Obě tyto církve operují na území USA, ale jejich původ není v počátcích amerických metodistických církví. Tyto skupiny se odvolávají na britskou Wesleyovskou metodistickou tradici. United Wesleyan Methodist Church of America byla založena na území USA v roce 1905 imigranty z Velké Británie. Oproti tomu Primitive Methodist Church vzniká ve Velké Británie v roce 1812 (původně jako the Society of the Primitive Methodists) a teprve poté migruje do USA.", "section_level": 3}, {"title": "United Methodism.", "content": "Metodistická tradice je v současnosti zastoupena hlavně United Methodist Church, která vznikla v roce 1968 spojením dalších sedmi církví (the Methodism Episcopal Church; The Methodist Episcopal Church, South; the Methodis Protestant Church, United Brethen in Christ, the Evangelical Association, dvě asociace Německého metodismu). Je to největší církev v rámci metodismu a zároveň třetí největší církev v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Metodismus v ČR.", "content": "Myšlenka metodismu se mezi Čechy začala objevovat v USA na konci 19. století, kdy sem přijíždělo mnoho imigrantů z Čech. Zpočátku se jednalo zejména o misijní činnost.  „Otcem“ českého metodismu je F. Josef Hrejsa, který 21. září 1884 založil první metodistický sbor v Chicagu z českých členů německých metodistických skupin s názvem První Česko-Bratrská Metodistická Církev. Na českém území začal jako první s wesleyánským učením Václav Pázdral, který v Kladně založil první metodistický sbor.  Současná metodistická církev vznikla již po 1. světové válce právě z misijní činnosti misionářů z Texasu, kteří viděli spojení mezi jednotou bratrskou, Johnem Wesleym a ochranovskými. V roce 1920 byly Josefem Dobešem vyjednány oficiální oblasti působení metodismu a už o rok později bylo založeno několik metodistických sborů. V současnosti na území ČR funguje Evangelická církev metodistická.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metodismus je protestantské hnutí zahrnující mnoho křesťanských denominací a organizací, k němuž se celosvětově hlásí asi sedmdesát milionů lidí. Rozvinulo se v Anglii v 18. století. Jeho vznik je spojen s Johnem Wesleym (1703–1791), jeho bratrem Charlesem Wesleym (1707–1788) a jejich přítelem Georgem Whitefieldem (1714–1770). Metodismus čerpá z pietistické tradice a je projevem probuzenectví na půdě anglikánské církve. Typickým rysem metodismu byla sociální práce (navštěvování nemocných, pomoc chudým) ale i spoléhání na Boží moc a moc modlitby.", "tgt_summary": "Methodism, also called the Methodist movement, is a group of historically related denominations of Protestant Christianity which derive their doctrine of practice and belief from the life and teachings of John Wesley. George Whitefield and John's brother Charles Wesley were also significant early leaders in the movement. It originated as a revival movement within the 18th-century Church of England and became a separate denomination after Wesley's death. The movement spread throughout the British Empire, the United States, and beyond because of vigorous missionary work, today claiming approximately 80 million adherents worldwide.", "id": 1318591}
{"src_title": "Jicchak Levy", "tgt_title": "Yitzhak Levy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Levy se narodil v marocké Casablance, jako syn Daniela Jicchaka Levyho, někdejšího poslance Knesetu za Národní náboženskou stranu. Jeho rodina imigrovala do Izraele v roce 1957. Jicchal Levy studoval v ješivě Kerem v Kvucat Javne a v ješivě Západní zdi (ha-Kotel) a poté byl ustanoven rabínem. Následně sloužil jako důstojník v Izraelských obranných silách, kde dosáhl hodnosti majora (Rav Seren). Byl členem výkonného výboru Bnej Akiva, světového sekretariátu Bnej Akiva a v letech 1986 až 1995 zastával post generálního tajemníka Národního náboženského nutí. Jicchak Levy byl rabínem na talmudické škole Bnej Akiva v Kfar Majmonu a patřil mezi zakladatele izraelské osady Elon More na Západním břehu Jordánu.  Poprvé byl zvolen poslancem Knesetu ve volbách v roce 1988 za Národní náboženskou stranu. V letech 1988 až 1996 byl členem parlamentního výboru pro bydlení a v letech 1988 až 1992 výboru pro práci a sociální věci. Rovněž tak byl předsedou etického výboru a lobby pro péči o děti, stejně tak jako parlamentní ligy pro izraelsko-argentinské přátelství. Od roku 1988 byl členem výboru pro ústavu, právo a spravedlnost.  V červnu 1996 byl jmenován ministrem dopravy ve vládě Benjamina Netanjahua. V únoru 1998 se po smrti Zevuluna Hammera stal předsedou Národní náboženské strany a až do července 1999 působil jako ministr školství. Rovněž tak působil jako ministr pro náboženské záležitosti (šlo o rotační post).  V červenci 1999 byl jmenován ministrem bydlení a výstavby. Po svém jmenování rezignoval na svůj poslanecký mandát, aby tak umožnil jinému politikovi Národní náboženské strany, Nachumu Langentalovi, se dostat do Knesetu. V červenci 2000, po summitu v Camp Davidu, rezignoval na svou ministerskou funkci.  V dubnu 2002 rezignoval během protiteroristické operace Obranný štít na funkci předsedy Národní náboženské strany, aby uvolnil místo Effimu Ejtamovi, a byl jmenován ministrem bez portfeje. Od září 2002 do února 2003 působil jako ministr turismu. V březnu 2003 byl jmenován náměstkem při úřadu premiéra. V červnu 2004 však společně s Ejtamem rezignovali na protest proti plánu premiéra Ariela Šarona na jednostranný odchod Izraele z Pásma Gazy. Společně s Ejtamem následně opustili stranu a založili novou nábožensky-sionistickou stranu Achi, jež vstoupila do aliance Národní jednota.  V prosinci 2008 Levy oznámil odchod z politiky. Své rozhodnutí zdůvodnil skutečností, že nová strana Židovský domov nepořádá tradiční stranické primárky, ale namísto toho spoléhá na internetové hlasování, jež určí kandidátní listiny pro volby do Knesetu.  Levy je ženatý, má pět dětí a žije v mošavu Kfar Majmon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Levy (: יצחק לוי, narozen 6. července 1947) je izraelský rabín a bývalý politik. V letech 1988 až 2009 byl poslancem Knesetu za Národní náboženskou stranu a Achi (frakci někdejší strany Národní jednota). V letech 1998 až 2002 byl předsedou Národní náboženské strany a během své politické kariéry zastával řadu ministerských funkcí v izraelské vládě. Šlo o post ministra dopravy, školství, energetiky a infrastruktury, bydlení a výstavby, náboženských záležitostí, turismu a ministra bez portfeje.", "tgt_summary": "Yitzhak Levy (, born 6 July 1947) is an Israeli Orthodox rabbi and politician who served as a member of the Knesset for the National Religious Party (NRP) and the Ahi faction of the National Union between 1988 and 2009. Between 1998 and 2002, he was NRP leader, and also held several ministerial portfolios.", "id": 1856200}
{"src_title": "Naši furianti", "tgt_title": "Naši furianti", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Drama se odehrává ve vesnici Honice (ve skutečnosti realistické zpodobnění Stroupežnického rodiště Cerhonic) na Písecku v roce 1869. Zápletka je prostá, obecní zastupitelé Honic mají rozhodnout, komu přidělí uvolněné místo ponocného. Na ponocného jsou dva kandidáti, vysloužilý voják Valentin Bláha a krejčí František Fiala. Pro Bláhu hlasuje starosta obce Filip Dubský a pro Fialu první radní Jakub Bušek. Dubský s Buškem jsou furianti, vždy musí prosadit svou vůli a vždy mají pravdu (i když ji nemají), nechtějí si navzájem ustoupit už jen z principu. Spor se vyhrocuje nalezením anonymního dopisu, který vyhrožuje požárem vesnice, pokud nebude zvolen Bláha. Bláha je křivě obviněn za údajné sepsání dopisu a vyhrožování paličstvím, Dubský se Bláhy zastává, Bušek ho naopak obvinil. Švec Habršperk, Bláhův přítel, porovnáním rukopisu odhalí skutečného viníka, respektive je schopen prokázat Bláhovu nevinu. Syn Dubského, Václav, se chce oženit s Verunkou Buškovou. Otcové sňatek nechtějí připustit, vedou hádky o případné věno. V závěru při volbě ponocného se odhalí skutečný autor dopisu, napsala ho Kristýna Fialová, dcera Františka Fialy, protože jí to otec nařídil, aby Bláhu zdiskreditoval; po odhalení lsti se tedy ponocným pochopitelně stává Bláha. Habršperk donutí Buška ke smíru s Dubským, a to pod pohrůžkou, že ho udá za pytláctví. Drama končí svatbou Václava a Verunky.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 1937 vznikl stejnojmenný film v režii Vladislava Vančury a Václava Kubáska. V hlavních rolích hrají: Václav Vydra starší, Antonie Nedošinská, Zdeněk Hora.", "section_level": 1}, {"title": "Operní adaptace.", "content": "Podle hry vznikly dvě opery, a to v roce 1902 opera \"Furianti\" Ludvíka Lošťáka a v roce 1949 opera \"Naši furianti\" Rudolfa Kubína\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Naši furianti je realistické drama Ladislava Stroupežnického s podtitulem „obraz života v české vesnici o čtyřech dějstvích“. Premiéra hry se uskutečnila v roce 1887 v Národním divadle. Publikum hru přivítalo s rozpaky, diváci nebyli zvyklí na „syrové“ vyobrazení venkova, očekávali spíše zidealizovanou podobu (například hry J. K. Tyla). V dialozích nechybí humor, dialogy se skládají z hovorového jazyka, prokládaného jihočeským nářečím. Hra se v různých podobách hraje dodnes.", "tgt_summary": "Naši furianti (in English: \"Our Swaggerers\") is a Czech play based on a story by Ladislav Stroupežnický, performed for the first time in 1887. In 1937 a film adaptation was made, directed by Vladislav Vančura.", "id": 1258336}
{"src_title": "Lawrence z Arábie (film)", "tgt_title": "Lawrence of Arabia (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Osmadvacetiletý archeolog a důstojník je roku 1916 vyslán z hlavního anglického stanu v Káhiře k beduínům. Spojí se s místním panovníkem Fajsalem, sjednotí znesvářené kmeny z okolních oblastí a táhne s nimi pouští. S materiální podporou anglické armády vede Lawrence arabské povstání ve stylu guerillové války. Padne ovšem – v převleku za beduína – do rukou tureckého guvernéra města Dera, který jej nechá mučit. Psychicky zlomený Lawrence přebírá až po dlouhém přemlouvání opět úlohu velitele Arabů. Před dobytím Damašku způsobí ukrutné a nesmyslné krveprolití v tureckých řadách. Jeho vize svobodné Arábie nakonec zkrachuje jednak kvůli rozporům mezi kmeny, jednak kvůli politickým zájmům Anglie a Francie. Zklamaný se vrací do své vlasti.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postava Lawrence.", "content": "Hlavní postava je přednastavena v celé své rozporuplnosti: jako melancholický Angličan, opovrhující civilizací, jako místy arogantní bojovník za svobodu ve jménu Arábie, ale také jako citlivý přítel a vůdce Arabů, který se snaží vžít do situace beduínů, ale jehož vize ztroskotá na neuskutečnitelnosti této představy. Lawrence je vylíčen jako cynicky využitý nástroj anglických politických zájmů, ale také jako samozvaný spasitel beduínů. Snímek se nevyhýbá ani zachycení homosexuálních a sadomasochistických sklonů hlavního hrdiny.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Film se natáčel převážně na skutečných místech děje, čímž zprostředkovává realistický obraz jednoho z vedlejších bojišť první světové války. Dlouhé záběry z pouště, dramaticky podbarvené hudbou Maurice Jarreho, jsou nádherné a velmi působivé.  Film vznikl v letech, kdy kinematografie reagovala na výzvu televize zavedením širokoúhlých formátů a monumentální výpravou. Při premiéře měl \"Lawrence z Arábie\" 222 minut, ovšem krátce poté byl na naléhání distributora zkrácen o 20 minut a při druhém uvedení do kin v roce 1971 o dalších 15 minut. Po dlouholeté rekonstrukci producenta Roberta A. Harrise za pomocí samotného režiséra Leana, střihačky Coatesové a některých původních herců, nezbytných pro dodatečné postsynchrony, mohl být po 27 letech uveden definitivní režisérský sestřih filmu u příležitosti zahájení festivalu v Cannes roku 1989.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lawrence z Arábie (v originále Lawrence of Arabia) je britské dobrodružné drama, které režíroval David Lean. Hlavními herci filmu jsou Peter O'Toole, Omar Sharif, Anthony Quinn, Jack Hawkins, José Ferrer, Anthony Quayle a Claude Rains. Film měl premiéru ve Velké Británii 10. prosince 1962. Film je nejen válečným žánrem, ale i subtilní studií charakterů. Zachycuje grandiózní vizi jednoho Angličana T.E. Lawrence, přicházejícího ze zcela jiného světa a kultury, jehož snaha splynout s místními syny pouště končí rovněž velkolepým ztroskotáním. Film získal celkově sedm Oscarů – Nejlepší film, Nejlepší režie, Nejlepší kamera, Nejlepší výprava, Nejlepší střih, Nejlepší zvuk a Nejlepší hudba.", "tgt_summary": "Lawrence of Arabia is a 1962 British epic historical drama film based on the life of T. E. Lawrence. It was directed by David Lean and produced by Sam Spiegel, through his British company Horizon Pictures, and distributed by Columbia Pictures. The film stars Peter O'Toole in the title role with Alec Guinness playing Prince Faisal. The screenplay was written by Robert Bolt and Michael Wilson.", "id": 1099370}
{"src_title": "Masters Tournament", "tgt_title": "Masters Tournament", "src_document": [{"title": "Vznik turnaje.", "content": "Golfový klub Augusta National založili legendární golfista Bobby Jones a investiční bankéř Clifford Roberts. Založení klubu oznámili 15. července 1931. V prosinci 1932 se na hřišti poprvé hrálo, a v lednu 1933 bylo slavnostně otevřeno. Původním záměrem bylo uspořádat na hřišti US Open, ale nakonec se zakladatelé rozhodli pro vlastní výroční turnaj. První ročník se konal v roce 1934. Členové klubu přesvědčili k účasti i Bobbyho Jonese, přestože ten v roce 1930 ukončil kariéru. Jones skončil na děleném 13. místě, a tento výsledek už při žádné z dalších 11 účastí nepřekonal.", "section_level": 1}, {"title": "Hřiště.", "content": "Hřiště tvoří osmnáct jamek. První rok se začínalo hrát na dnešní jamce číslo 10, ale od sezóny 1935 bylo pořadí devítek obráceno. Původní jamky 1-9 jsou dnes jamkami 10-18, a opačně. Každá jamka má kromě číselného označení i název podle rostliny, která je v jejím okolí vysázena (v případě jamky „Pampa“ jde o vysokou trávu). Tabulka uvádí názvy platné v dubnu 2017 (některé jamky byly v minulosti přejmenovány).  Trojice jamek 11,12 a 13 je nazývána Amen Corner - tento název jim dal v roce 1958 redaktor časopisu Sports Illustrated Herbert Warren Wind, inspirován jazzovou skladbou \"Shoutin' in That Amen Corner\". Kolem jamek protéká potok \"Rae's Creek\", který jim dodává na obtížnosti. Jamky 11 a 12 jsou druhou, resp. čtvrtou nejobtížnější jamkou hřiště. Říká se, že Masters se rozhoduje v neděli na druhé devítce, a \"Amen Corner\" je její klíčovou součástí. Toto rčení potvrdil například Rory McIlroy v roce 2011. Po třech kolech vedl o čtyři rány, a ještě po deváté jamce finále držel solidní skóre +1 na kolo. Následně ale zahrál na jamkách 10-12 celkem 6 ran nad par, a po dalším bogey na patnáctce skončil kolo s 80 ranami a propadl se na dělené patnácté místo. I Sergio García, vítěz z roku 2017, zažil na Amen Corner krizový moment finálového kola, když zahrál bogey na jamkách 10 a 11, a první ranou na třináctce skončil mezi stromy.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria účasti.", "content": "K získání pozvánky na Masters vede několik cest. Tradičně mají doživotní právo startu všichni minulí vítězové. Dalšími možnostmi zisku pozvánky jsou: Klub má také možnost udělit komukoliv divokou kartu.", "section_level": 1}, {"title": "Formát turnaje.", "content": "Masters má stejný formát, jako ostatní turnaje PGA Tour. Hrají se čtyři kola hry na rány, od čtvrtka do neděle, přičemž se hodnotí celkový součet ran. Po druhém, pátečním kole následuje, stejně jako na ostatních turnajích, tzv. \"cut\" - snížení počtu hráčů pro závěrečná kola. Pravidlo pro cut od roku 2013 zní: „do posledních dvou kol postoupí hráči, kteří jsou po druhém kole nejhůře na 50. místě (včetně dělených míst). Zároveň postoupí všichni hráči, kteří na vedoucího hráče ztrácí nejvýše 10 ran.“  Pokud není na konci čtvrtého kola rozhodnuto o vítězi, hraje se tzv. play-off na dalších jamkách. Na rozdíl od ostatních major turnajů jde (od roku 1979) o systém „náhlá smrt“, tj. jakmile některý z hráčů dosáhne na jamce horšího skóre než ostatní, je vyřazen. Play-off se hraje střídavě na jamkách č. 18 a 10. V roce 2017 rozhodla první play-off jamka o vítězství Sergia Garcíi na Justinem Rosem.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "Kromě finančních odměn získávají nejlepší hráči na Masters i věcné a symbolické odměny. Jméno vítěze a hráče na druhém místě je vyryto na podstavec stálé trofeje Masters - stříbrného modelu klubovny, která byla vyrobena v roce 1961.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší amatér.", "content": "Nejlepší z amatérských hráčů získává stříbrný pohár, ovšem pouze za podmínky, že projde cutem do víkendových kol.", "section_level": 2}], "src_summary": "Masters Tournament je jeden ze čtyř hlavních grandslamových golfových turnajů mužského okruhu. Na rozdíl od ostatních grandslamů se hraje každý rok na stejném místě, v Augusta National Golf Clubu ve městě Augusta, Georgie. Na turnaji hraje menší počet hráčů než na ostatních (v roce 2017 nastoupilo 93 hráčů). K účasti je nutné obdržet pozvánku od místního klubu.", "tgt_summary": "The Masters Tournament (usually referred to as simply The Masters, or the U.S. Masters outside of North America) is one of the four major championships in professional golf. Scheduled for the first full week of April, the Masters is the first major of the year, and unlike the others, it is always held at the same location, Augusta National Golf Club, a private course in the southeastern United States, in the city of Augusta, Georgia.", "id": 1050988}
{"src_title": "Quartier du Petit-Montrouge", "tgt_title": "Petit-Montrouge", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Čtvrť byla pojmenována podle obce Montrouge, která do těchto míst zasahovala do roku 1860. Tehdy byla její menší část uvnitř městských hradeb připojena k Paříži a zbývající větší část zůstala jako samostatné město Montrouge, které tvoří předměstí Paříže. Odtud označení \"Petit-Montrouge\" neboli \"Malý Montrouge\"). Čtvrť je také známá jako \"čtvrť Alésia\" podle ulice Alésia, která jí prochází, a stanice metra Alésia.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Střed čtvrti tvoří křižovatka Alésia, kde se křížily dvě staré cesty, které vedly do Chartres a do Orléans. Síť ostatních více či méně navzájem kolmých ulic odráží pozdní urbanizaci. Ta nastala po roce 1840, kdy se zde začalo ve velkém stavět na volných pozemcích. Zastoupena je architektura období Druhého císařství, na jihu čtvrtě, převážně v pásmu bývalého opevnění, jsou stavby ze 30. let 20. století a nacházejí se zde i stavby poválečné. Jedním z rysů čtvrti je výrazné zastoupení individuálního bydlení, které tvoří domky a vily se zahradami. Velké kancelářské nebo obytné komplexy se zde téměř nevyskytují, s výjimkou nejjižnější části sousedící s městem Montrouge.  Ve východní části čtvrtě byl uskutečněn pilotní projekt „\"zelená čtvrť\"“ (quartier vert), při kterém došlo k omezení automobilové dopravy a posílení veřejné dopravy a dále ke zvýšení veřejných zelených ploch. Tento experiment byl později aplikován i v dalších částech hlavního města (např. rozdělení uživatelů automobilů na rezidenty, automobilisty a obchodníky).  Až do 60. let 20. století tvořili obyvatelstvo čtvrtě převážně dělníci, zaměstnanci, obchodníci a příslušníci střední třídy. V současnosti se stává vyhledávanou rezidenční čtvrtí pro množství obchodů, zeleně a původní architekturu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Quartier du Petit-Montrouge (\"čtvrť Malý Montrouge\") je 55. administrativní čtvrť v Paříži, která je součástí 14. městského obvodu. Má rozlohu 134,6 ha a ohraničují ji ulice Boulevard périphérique na jihu, \"Avenue de la Porte-de-Châtillon\", \"Rue des Plantes\" a \"Rue Gassendi\" na západě, \"Rue Daguerre\", \"Place Denfert-Rochereau\" a \"Boulevard Saint-Jacques\" na severu a \"Rue de la Tombe-Issoire\" na východě.", "tgt_summary": "The quartier du Petit-Montrouge is number 55 of the 80 \"quartiers administratifs\" (administrative districts) in Paris. It lies in the 14th Arrondissement, in the south of the capital. It owes its name to the adjacent commune of Montrouge, of which it formed a part before 1860. It is familiar as the \"quartier Alésia\", from the name of a street that bisects it and from the principal Métro station that serves it, although the \"quartier Alésia\" does not exactly overlap the quartier du Petit-Montrouge.", "id": 800224}
{"src_title": "Titan Quest", "tgt_title": "Titan Quest", "src_document": [{"title": "Děj hry i s datadiskem.", "content": "Titáni měli být věčně uvězněni, ale přetrhali svá pouta a nyní plení celou zemi. Sotva hráč zvítězí na Olympu, už ho čekají další problémy – tentokrát v podsvětí. V pochmurné Hádově říši totiž povstali další nepřátelé.  Na začátku si hráč vytvoří postavu – vybere si pohlaví a barvu tuniky. Hra začíná v Řecku ve vesnici Hélos, prvním úkolem hráče je zachránit jednomu rolníkovi koně. Druhý úkol zadá starosta města. Úkol je splněn zabitím obávaného satyrského šamana.  Od druhé úrovně si hráč může vybrat mistrovství. Další si může vybrat na osmé úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Datadisky.", "content": "Immortal throne – odehrává se v podsvětí. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího.  Ragnarök – odehrává se v zemích seveřanů a Asgardských bohů. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího.  Atlantis – odehrává se v mýtickém království Atlantis. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství.", "content": "Každý hráč si pro svou postavu může vybrat dvě povolání neboli mistrovství (celkem jich je osm, devět s datadiskem).  Pokud se hráči nějaká schopnost nelíbí, může si ji kdykoli vyměnit u nehráčské postavy s modrou značkou za velké peníze.", "section_level": 1}, {"title": "Bossové.", "content": "Bossové ve všech úrovní  Na tohoto telkina narazíte za minotaurovým bludištěm v Řecku na Knóssu.  S tímto telkinem se utkáte v Egyptě v Ramsesově hrobce  Poslední telkin vám uteče do hory Wusao v Orientě.  S Tyfónem se utkáte na hoře Olymp  Pro Háda si půjdete do jeho vlastního paláce  Bossové v epické Na tyto bossy narazíte pouze na obtížnosti Epic  Na tento kolos narazíte před Mínovým palácem na Knóssu  Mantikoru objevíte v hluboké jeskyni v oáze Fayum  Na liche narazíte blízko Čanganu", "section_level": 1}, {"title": "NPC.", "content": "NPC postavy, které vám poskytují různé služby. Například prodávají léčivé lahvičky a můžete jim prodat nalezené věci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titan quest je počítačová RPG hra odehrávající se ve starověkém Řecku, Egyptě a Hedvábné stezce. Hra má jednoduché ovládání pomocí myši, případně i klávesnice.", "tgt_summary": "Titan Quest is an action role playing hack and slash video game developed by Iron Lore Entertainment for Microsoft Windows personal computers. It was published by THQ in 2006. It was released on Steam in 2007, and later ported to mobile devices by DotEmu and released in 2016; later versions were published by THQ Nordic. Versions for PlayStation 4, Xbox One and Nintendo Switch were released in 2018. The story follows a player-created protagonist as they navigate Ancient Greece, Egypt and China on a quest to defeat the Titans after they escape from their ancient prison. The gameplay is similar to the \"Diablo\" series, with player navigation being handled with a mouse-driven tile-based interface, and gameplay revolving around role-playing mechanics and real-time combat. Three expansions were released for the game: \"\" in 2007, \"\" in 2017 and \"\" in 2019.", "id": 1300626}
{"src_title": "Buck-Tick", "tgt_title": "Buck-Tick", "src_document": [{"title": "Členové.", "content": "Přes svá odlišná příjmení, Jutaka a Toll jsou bratři.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Skupina Buck-Tick byla původně založena v roce 1984 pod jménem Hinan Go-Go. Všech pět členů žilo ve městě Fudžioka, v prefektuře Gunma. Hisaši Imai přišel s nápadem na kapelu, a chtěl ji založit i přesto, že tehdy neuměl hrát na žádný hudební nástroj. Naverboval svého přítele, Jutaku Higučiho, a spolu začali cvičit - Hisaši na kytaru, U-ta na basovou kytaru. Pak se U-ta zeptal Hidehika Hošina, se kterým se přátelil od prvního ročníku na střední škole, jestli by se chtěl také připojit. Protože byl Hide vysoký a přitažlivý, U-ta ho chtěl přesvědčit, aby přijal místo zpěváka, ale Hide měl větší zájem o hru na kytaru a nechtěl stát v popředí, takže se zpěvákem stal Imaiův známý Araki. Acuši Sakurai, rebelský spolužák Imaie, se kapele nabídl jako bubeník.  Imai pojmenoval skupinu \"Hinan Go-Go\" (\"Hinan\" znamená v japonštině kritika). Jakmile měli natrénováno dost na to, aby mohli hrát, začali vystupovat na menších místních akcích. Ze začátku hráli covery písní slavné japonské punkové skupiny The Stalin. Od počátku si byli vědomi své reputace a pokoušeli se odlišit od davu. Vystupovali v oblecích s vlasy vyčesanými nahoru a brzy přidali i bílý make-up.  Jakmile Imai odmaturoval, přestěhoval se s Arakim do Tokia a začal navštěvovat návrhářskou školu. U-ta a Hide odmaturovali o rok později a také se přestěhovali do Tokia. Přesto se o víkendech vraceli domů, aby mohli zkoušet a vystupovat. Během léta 1984 se kapela přejmenovala na Buck-Tick s výslovností \"bakučiku\", což je japonské slovo pro prskavku. Také začali hrát originální písně, které psal Imai.  Acušiho rodiče mu nedovolili přestěhovat se do Tokia, takže zůstal v Gunmě jako jediný. Trávil všechen svůj čas o samotě, často navštěvoval koncerty a sledoval vystoupení skupin v televizi, a rozhodl se, že už nechce hrát na bicí. Místo toho se chtěl stát zpěvákem. U-tův bratr byl rovněž členem kapely, SP, která zrovna přišla o zpěváka, a Acuši se zeptal Tolla, jestli by ho mohl nahradit. Toll jeho žádost odmítl a SP se rozpadli.  Nicméně ve stejnou dobu ostatní členové začali cítit nechuť k Arakimu. Imaiovy schopnosti v psaní písní se zlepšovaly, ale Araki nebyl schopný zvládat melodie. Ačkoliv to pro ně bylo bolestivé, kapela se rozhodla Arakiho vyhodit a Acuši zaujal jeho místo. Buck-Tick nyní scházel bubeník, ale toto místo bylo zaplněno bratrem U-ty, Tollem Jagamim, poté, co ho U-ta přesvědčil, že to pro něj bude nejlepší způsob, jak překonat ztrátu vlastní skupiny. Tak se zformovalo složení Buck-Tick, které se od té doby nezměnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Hudba Buck-Tick se v průběhu let výrazně vyvíjela. Svá raná léta nazývají „vyloženým punkem“. Používali jednoduché rytmy a akordy, písně byly většinou v durových stupnicích a v textech často využívali angličtinu. S příchodem „Taboo“ a v průběhu „Kurutta taijó“ začali experimentovat s temnějším a dospělejším zvukem. Při „Darker Than Darkness –style 93-“ se vyvinuli do tvrdšího, hard-rockovějšího zvuku, který v jejich díle dosud přetrval, a který až do dob „Mona Lisa Overdrive“ kombinovali s elektronikou. V posledních letech u „Džúsankai wa gekkó“ vědomě přijali gotické pojetí, které zkombinovali s retro rock’n’rollem u alba „Tenši no Revolver“.  Některé elementy v jejich hudbě přetrvávají, například drnčivé kytarové akordy, výrazné basové tóny, skřípavý rámus elektronicky narušených zvuků a rozpolcené melodie, které klouzají mezi durovými a mollovými stupnicemi, stejně tak Acušiho charakteristický sytý baryton. Acuši je známý pro své dekadentní texty, které skládá převážně v japonštině, ale často naráží i na existenciální psychologická témata. Imai složil mnoho písní, které připomínají příběhy science-fiction, včetně témat jako například umělá genetické manipulace a počítačové pirátství, ale poslední dobou odbočil spíše k jednoduchým milostným písním.", "section_level": 1}, {"title": "Sólové projekty.", "content": "Acuši Sakurai a Hisaši Imai vytvořili, společně s Raymondem Wattsem, Saschou Konietzkem a Luciou Cifarelli, skupinu Schwein, se kterou vydali album \"Schweinstein\" a následně EP remix \"Son of Schweinstein\". Imai také působí v tříčlenné skupině Lucy, kde hraje na kytaru a zpívá. Skupina vydala dvě alba, „Rockarollica“ a „Rockarollica II.“ Acuši vydal pod svým jménem sólové album „Ai no wakusei“ („Planeta lásky“), pro které napsal texty a nazpíval vokály. V roce 2004 se také odehrál jeho herecký debut, ztvárnil postavu lovce upírů v krátkém filmu Longinus režiséra Rjúheie Kitamury. Toll Jagami vydal sólové album „1977/Blue Sky“ se skupinou nazvanou „Yagami Toll and the Blue Sky.“ Koncept tohoto alba se zabýval smrtí Tollova staršího bratra, který také hrál na bicí a zemřel v roce 1977. Jutaka Higuči působil v kapele „Wild Wise Apes“, ve které hrál na basovou kytaru. Skupina vydala jedno album, „3rd World“. Hidehiko Hošino v roce 2007 založil skupinu Dropz, ve které hraje na kytaru a klávesy. Začal s touto kapelou, protože chtěl experimentovat s elektronickou hudbou. Skupina vydala jedno album, „Sweet Oblivion“, ale zatím neuspořádala žádné koncerty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buck-Tick je japonská rocková skupina, která má pět členů: Acušiho Sakuraie (zpěv), Hisašiho Imaie (kytara, druhý hlas, zvuky a theremin), Hidehika Hošina (kytara a druhý hlas), Jutaku Higučiho (basová kytara) a Tolla Jagamiho (bicí). Zformovali se v roce 1984 a od té doby jsou téměř nepřetržitě aktivní. V průběhu své kariéry experimentovali s mnoha odlišnými hudebními žánry, včetně punku, post-punku, nové vlny, goth, industrial, elektronické hudby a klasického rock’n’rollu.", "tgt_summary": "Buck-Tick (stylized as BUCK-TICK) is a Japanese rock band, formed in Fujioka, Gunma in 1983. The group has consisted of lead vocalist Atsushi Sakurai, lead guitarist Hisashi Imai, rhythm guitarist Hidehiko Hoshino, bassist Yutaka Higuchi and drummer Toll Yagami since 1985. The band has experimented with many different genres of music throughout their three decade career, including punk rock, industrial rock and gothic rock. Buck-Tick are commonly credited as one of the founders of the visual kei movement. They have released 21 studio albums, nearly all reaching the top ten on the charts, of which three in the late eighties and early nineties topped them.", "id": 1066431}
{"src_title": "Ramot Menaše", "tgt_title": "Ramot Menashe", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 176 metrů, v horách Ramat Menaše, cca 13 kilometrů východně od břehů Středozemního moře. Je situována v zemědělsky využívané a jen z menší části zalesněné pahorkatině. Jižně od vesnice prochází údolím vádí Nachal Šelef, na sever od obce terén spadá do údolí vádí Nachal Menaše (s jeho přítokem Nachal Mo'ed).  Obec se nachází cca 63 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 23 kilometrů jižně od centra Haify. Ramot Menaše obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Oblast vádí Ara, kterou obývají izraelští Arabové, leží cca 7 kilometrů jižním směrem. Hřbet horského masivu Karmel, na kterém stojí drúzská sídla, se nachází 10 kilometrů severně odtud.  Obec Ramot Menaše je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 672, jež sem odbočuje z dálnice číslo 70 a vede pak k jihu, přičemž propojuje všechny vesnice v masivu Ramat Menaše.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kibuc Ramot Menaše byl založen roku 1948. Jeho zakladateli byla skupina Židů původem z Polska, kteří přežili holokaust a 18. května 1946 dorazili do tehdejší mandátní Palestiny. Utvořili kolektiv, který v následujících měsících pobýval v sousedních již etablovaných vesnicích Ejn ha-Šofet a Dalija a připravoval se na založení vlastní osady. Do nynější lokality prvních 64 osadníků dorazilo 29. července 1948, tedy ještě během války za nezávislost, ale v době, kdy již tento region byl pod kontrolou izraelských sil. V listopadu 1948 dali své nově zřízené vesnici nynější jméno. Zpočátku byl kibuc umístěn o něco dál od nynější lokality, do níž se přesunul až později, po zřízení trvalé zástavby.  Kibuc byl napojen na levicové hnutí ha-Šomer ha-Ca'ir. V roce 1950 jej posílila další osadnická skupina tvořená Židy z Uruguaye a Chile, přičemž příliv židovských přistěhovalců z Jižní Ameriky pokračoval i v následujících letech.  Místní ekonomika je založena na zemědělství, později přibyl i průmysl (ve spolupráci s kibucem Dalija). Kibuc prošel počátkem 21. století privatizací a zbavil se většiny kolektivních prvků hospodaření. Jeho členové jsou nyní odměňováni individuálně, podle odvedené práce. Ukončil rovněž některé neproduktivní aktivity (chov ovcí). V obci se rozvíjí i turistický ruch (32 pokojů pro ubytování turistů). V obci fungují zařízení předškolní péče. Základní škola je v nedaleké vesnici Ejn ha-Šofet.  Vesnice prochází stavební expanzí. Nová obytná čtvrť má plánovanou kapacitu 138 domů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu Ramot Menaše je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili populaci v Ramot Menaše Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnujícím počtem obyvatel, který ale po roce 2006 přešel v prudký růst související s masivní bytovou výstavbou rezidenčního typu. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1083 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 2,0 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramot Menaše ( רָמוֹת מְנַשֶּׁה, v oficiálním přepisu do angličtiny Ramot Menashe) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Megido.", "tgt_summary": "Ramot Menashe (, \"lit.\" Menashe Heights) is a kibbutz in northern Israel. Located on the Menashe plateau between the Carmel mountain range and the Jezreel Valley, it falls under the jurisdiction of Megiddo Regional Council. In, it had a population of.", "id": 1934292}
{"src_title": "Narození", "tgt_title": "Birth", "src_document": [{"title": "Další názvy.", "content": "Porod má více názvů podle živočišného druhu. U lidí se obecně nazývá také slehnutí, u některých savců vrh. U zvířat se označuje i zvláštními termíny pro jejich daný druh: kocení u koček, štěnění u fen, telení u krav, hřebení u klisen, prasení u prasnic nebo bahnění u ovcí.", "section_level": 1}, {"title": "Savci.", "content": "Velcí savci jako jsou primáti, skot, koně, některé antilopy, žirafy, hroši, nosorožci, slony, tuleni, velryby, delfíni a sviňuchy jsou vesměs březí s právě jediným potomkem, i když příležitostně mohou mít dvojčata nebo vícečetné porody. U těchto velkých zvířat je proces narození podobný procesu u člověka, i když většina živočišných potomků je prekocialních. To znamená, že se rodí ve vyspělejším stavu než je lidský novorozenec a jsou schopna stát, chodit a běhat (nebo plavat v případě vodních savců) krátce po narození. V případě velryb, delfínů a sviňuch se obvykle první rodí ocas, což minimalizuje riziko utopení. Matka povzbuzuje novorozené mládě, aby stoupalo na hladinu vody, kde se nadechne.  Většina menších savců má mnohočetné porody a dávají mladé ve vrzích, které mohou mít dvanáct a více potomků. U těchto zvířat je každý plod obklopen vlastním plodovým vakem a má samostatnou placentu. To se odděluje od stěny dělohy během porodu a plod postupuje směrem k porodnímu kanálu.  Velcí savce, kteří porodí dvojčata, jsou mnohem vzácnější, ale vyskytují se občas i u tak velkých savců, jako jsou sloni. V dubnu 2018 byli vidět asi osmiměsíční dvojčata slonů, která se připojili ke stádu jejich matky v národním parku Tarangire v Tanzanii, a kteří se podle odhadů narodili v srpnu 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Narození je akt nebo proces porodu nebo zrození potomků. U savců je tento proces iniciován hormony, které způsobují smršťování svalových stěn dělohy, čímž vyloučí plod ve vývojové fázi, když je připraven ke krmení a dýchání. U některých druhů je potomstvo prekociální a může se pohybovat téměř okamžitě po narození, u jiných je však altriciální a je zcela závislé na rodičích. U vačnatců se plod rodí ve velmi nezralé fázi po krátkém gestační období a rozvíjí dále ve vaku, v mateřském lůně.", "tgt_summary": "Birth is the act or process of bearing or bringing forth offspring, also referred to in technical contexts as parturition. In mammals, the process is initiated by hormones which cause the muscular walls of the uterus to contract, expelling the fetus at a developmental stage when it is ready to feed and breathe. In some species the offspring is precocial and can move around almost immediately after birth but in others it is altricial and completely dependent on parenting. In marsupials, the fetus is born at a very immature stage after a short gestational period and develops further in its mother's womb's pouch.", "id": 2198534}
{"src_title": "Sü Kuang-čchi", "tgt_title": "Xu Guangqi", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Sü Kuang-čchi používal zdvořilostní jméno C’-sien (), pseudonym Süan-chu (), pokřtěn byl Paulus (, Pavel). Za své zásluhy obdržel od císaře posmrtné jméno Wen-ting ().", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Sü Kuang-čchi se narodil v relativně chudé rodině v Šanghaji 24. dubna 1562. Jeho otec, Sü S’-čcheng (), byl v době Kuang-čchiho dětství v obtížné finanční situaci a musel živit rodinu s malého hospodářství, ale zřejmě vydělal dost, aby mohl poslat svého syna do školy ve věku šesti let. Sü obdržel u zkoušek titul odpovídající bakaláři v devatenácti, ale vyšší stupně nezískal před třicítkou, hodnost \"ťin-š’\" dosáhl roku 1604. Poté strávil většinu svého času ve vysokých vládních funkcích. Žil v období, kdy zájem o matematiku a obecněji o přírodní vědy v Číně poklesl. Spolupracoval s italskými jezuity Matteo Riccim a Sabatinem de Ursis. Společně překládali klasická díla evropské vědy do čínštiny, včetně částí Eukleidových \"Základů\" roku 1607, čímž přinesl čínským učencům možnost seznámit se z evropskou koncepcí matematiky. Současně Sü a jeho jezuitští spolupracovníci překládali čínské konfuciánské texty do latiny. Pod Ricciovým vlivem Sü konvertoval ke katolicismu. Poté se zesílila kritičnost jeho pohledu na čínskou vědu. Podporoval přejímání evropské výzbroje, zejména dělostřelectva, v zájmu obrany země před Mandžuy, ale tato myšlenka selhala, poté co Mandžuové sami rozvinuli své dělostřelectvo. Jeho potomci zůstali věrní katolické víře až do 19. století.  V letech 1607–1610 byl odvolán z úřadu a vrátil se domů do Šanghaje. Zde zkoušel evropské metody zavlažování, experimentoval i s pěstováním batátů, bavlny a stromu ptačí zob lesklý (\"Ligustrum lucidum\"). Po návratu do úřední služby dosáhl vysokých postů a byl znám prostě jako „ministr“. I v úřadě pokračoval v hledání lepších zemědělských postupů.  Poté co stoupenci Süa a Ricciho roku 1629 veřejně předpověděli zatmění slunce, byl císařem jmenován vedoucím skupiny pro reformu čínského kalendáře. Práce, která představuje první významnou společnou akci čínských a evropských vědců, byla dokončena až po jeho smrti.  Sü napsal \"Nung čeng čchüan šu\", rozsáhlé (700 000 znaků) pojednání o zemědělství, v tradici starších prací – \"Wang čen nung šu\" napsané roku 1313 Wang Čenem a \"Čch’ min jao šu\" Ťia S’-sia z roku 535. Ve svém díle se zajímal o zavlažování, zúrodňování, zmírňování hladomorů, technické plodiny a empirická pozorování. Práci nedokončil, nicméně ťiang-nanský učenec Čchen C’-lung se skupinou spolupracovníků připravil dílo k vydání roku 1639.  Zemřel 8. listopadu 1633 ve funkci asistenta velkého sekretáře, za zásluhy o stát mu císař Čchung-čen udělil posmrtné jméno Wen-ting.", "section_level": 1}, {"title": "=.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Sü Kuang-čchi (; 24. dubna 1562, Šanghaj, Čína – 8. listopadu 1633), byl čínský pozdně mingský úředník a vědec studující zemědělství, matematiku a astronomii. Spolupracoval s italskými jezuity Matteo Riccim a Sabatinem de Ursis. Překládal klasická díla evropské vědy do čínštiny, včetně částí Eukleidových \"Základů\". Byl také autorem komplexního pojednání o zemědělství \"Nung čeng čchüan šu\".", "tgt_summary": "Xu Guangqi or Hsü Kuang-ch'i (April 24, 1562– November 8, 1633), also known by his baptismal name Paul, was a Chinese agronomist, astronomer, mathematician, politician, and writer during the Ming dynasty. Xu was a colleague and collaborator of the Italian Jesuits Matteo Ricci and Sabatino de Ursis and assisted their translation of several classic Western texts into Chinese, including part of Euclid's \"Elements\". He was also the author of the \"Nong Zheng Quan Shu\", a treatise on agriculture. He was one of the \"Three Pillars of Chinese Catholicism\". His current title is Servant of God. On April 15, 2011, Vatican spokesman Federico Lombardi announced the beatification of Xu Guangqi.", "id": 1604619}
{"src_title": "Uša", "tgt_title": "Usha, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 33 metrů v intenzivně zemědělsky využívané Izraelské pobřežní planině, respektive v Zebulunském údolí, nedaleko západních okrajů svahů Dolní Galileji, 8 kilometrů od břehu Středozemního moře v Haifském zálivu.  Obec se nachází na cca 85 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 12 kilometrů východně od centra Haify. Vesnici Uša obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Pobřežní nížina a aglomerace Haify jsou převážně židovské. Na východ od kibucu začínají kopcovité oblasti Galileji, které obývají ve vyšší míře izraelští Arabové a Drúzové. Zhruba 5 kilometrů severovýchodně od kibucu leží například arabské město Šfar'am. Uša vytváří spolu s vesnicemi Ramat Jochanan a Kfar ha-Makabi souvislý blok osídlení, který je navíc na jihu napojen na zastavěné území města Kirjat Ata.  Uša je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice 7703.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Obec Uša byla založena v roce 1937. Šlo o opevněnou osadu typu Hradba a věž. Jejími zakladateli byla skupina Židů z Polska napojená na mládežnické hnutí ha-No'ar ha-cijoni. Během války za nezávislost v dubnu 1948 byla osada stejně jako sousední Ramat Jochanan a Kfar ha-Makabi napadena drúzskou jednotkou začleněnou do arabské dobrovolnické armády pod vedením Fauzího al-Kaukdžího. Útok se ale podařilo odvrátit.  Kibuc je pojmenován podle starověkého židovského sídla stejného názvu, které je zmiňováno v Talmudu a okolo roku 135 bylo sídlem Sanhedrinu. Nacházelo se cca 3 kilometry východně od nynějšího kibucu. Na jeho ruinách pak ve středověku vznikla arabská vesnice Hawsha. V roce 1931 v ní žilo 202 lidí v 53 domech. Stála tu muslimská svatyně Nabi Hušan. V roce 1948 byla vesnice během války za nezávislost dobyta židovskými silami a arabské osídlení v ní skončilo, když obyvatelé uprchli. Její zástavba pak byla zbořena.  Před rokem 1949 měl kibuc Uša rozlohu katastrálního území 1 470 dunamů (1,47 kilometru čtverečního).  Místní ekonomika je založena na zemědělství a průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Uša Židé - cca 400 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 500 osob).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 454 lidí. Během roku 2014 registrovaná populace stoupla o 0,4 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uša ( אוּשָׁה, v oficiálním přepisu do angličtiny Usha) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Haifském distriktu, v Oblastní radě Zevulun.", "tgt_summary": "Usha () is a kibbutz in the western Galilee area of Israel. Located near the city of Kiryat Atta, it falls under the jurisdiction of Zevulun Regional Council. In it had a population of.", "id": 1867079}
{"src_title": "Akční film", "tgt_title": "Action film", "src_document": [{"title": "První akční filmy.", "content": "Za první akční scénu bývá považováno přepadení vlaku lupiči ve snímku \"Velká železniční loupež\" z roku 1903. Dobrodružné příběhy plné nebezpečných akcí z různých míst a dob se staly velmi populární ve 30. letech minulého století. Za prvního akčního hrdinu je často označován Douglas Fairbanks, který ztvárnil neohrožené postavy ve filmech jako \"Zloděj z Bagdádu\", \"Zorro mstitel\" nebo \"Robin Hood\".  Během 50. a 60. let se akční prvky začaly formovat nejčastěji v prostředí kovbojek z Divokého západu, western se brzy stal samostatným důležitým žánrem, kde se kromě bezhlavých dobrodružství začaly objevovat i vážnější témata. Napínavý thriller s akčními prvky natočil také Alfred Hitchcock ve filmu \"Na sever severozápadní linkou\" nebo John Sturges ve válečném filmu \"Velký útěk\".  Velký úspěch zaznamenala hned od svého vzniku série, kde hrál hlavní roli britský špión James Bond. Zrodil se typický akční hrdina, který se vrhá do stále větších nebezpečí, je v každé situaci ochoten nasadit svůj život, stojí proti němu čím dál tím protřelejší padouch a jeho odměnou je láska krásné ženy. Filmy s Jamesem Bondem také nabídly do té doby neviděné automobilové honičky, delší bojové scény a přehlídku speciálních efektů.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup akčního filmu.", "content": "Během 70. let se začal akční film rozvíjet ve velkém hned ve dvou směrech. Prvním byly drsné americké krimi filmy, které sice vycházely z klasické zápletky kriminálního příběhu - hlavní hrdina musí odhalit vraždu či dopadnout únosce - ale obsahovaly málo klasického vyšetřování, ale za to mnohem více honiček či přestřelek. Takový byl Clint Eastwood ve filmu \"Drsný Harry\", Gene Hackman ve filmu \"Francouzská spojka\" nebo Steve McQueen ve filmu \"Bullitův případ\". Zatímco filmy s Clintem Eastwoodem obohatily žánr o drsné hlášky a fascinaci zbraněmi jako bylo jeho.357 Magnum, Bulittův případ či Francouzská spojka nabídly pečlivě propracované automobilové honičky, které jsou i dnes vzorem pro mnoho akčních filmů.  Druhým místem, kde akční filmy začaly rozvíjet, byla jihovýchodní Asie. V Hongkongu začal své první filmy natáčet bývalý mistr bojových umění Bruce Lee a úspěch jeho filmů jako \"Velký šéf\" nebo \"Příchod draka\" dosáhl i do Evropy a USA. V Japonsku byl podobně úspěšný Sonny Chiba. Hvězdami akčních filmů se poprvé stali nikoli klasičtí herci, ale především profesionální mistři bojových umění, kteří nabídli divákům kung-fu souboje s pečlivou a věrohodnou choroegrafií.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý věk akčního filmu.", "content": "Za vrchol žánru bývají považovány 80. léta minulého století. V Hollywoodu se akční film stal zcela samostatným žánrem a pronikl výrazně i do jiných. Nejslavnějšími herci té doby byli Arnold Schwarzeneger, Sylvester Stallone, Chuck Norris či Bruce Willis. Akční hrdina v jejich podání byl sice málomluvný a nekomplikovaný, ale mohl se chlubit vypracovaným tělem a obrovskou fyzickou zdatností. Náročné akční scény, zahrnující masové přestřelky, obrovské výbuchy a další efekty umocňovaly dojem téměř nadpozemského hrdiny. Za nejslavnější filmy té doby jsou považovány filmy jako \"Rambo II\", \"Komando\" nebo \"Smrtonosná past\". Výsostné znaky akčních filmů obsahovaly i dobrodružné filmy, nejlepším příkladem je série \"Indiana Jones\".  Odlišný směr nabídly akční komedie. Zatímco hrdinou výše zmínených akčních filmů byl obvykle málomluvný hrdina, který sám porazil celou armádu protivníků, akční komedie nabídly většinou dvojici hrdinů, z nichž jeden byl opět málomluvný samotář, ale měl vedle sebe komediálního herce. Přednostmi takových filmů nebyly jen akční scény, ale i hašteření ústřední dvojice a jejich postupné seznamování. Toto nejlépe zvládal Eddie Murphy ve filmech jako \"48 hodin\" nebo \"Policajt v Beverly Hills\". Za prototyp akční komedie s dvojící parťáků je považována série \"Smrtonosná zbraň\" či později \"Poslední skaut\".  Akční film výrazně pronikl do žánru akčních sci-fi, které zažilo podobný nástup popularity také v 80. letech minulého století. Honičky automobilů vystřídaly vesmírné souboje, souboje pozemských hrdinů se změnily na souboje s mimozemskými rasami a vše se odehrávalo nejen na Zemi ale i na vzdálených planetach. Zápletka mohla obsahovat i čisté sci-fi prvky jako je cestování časem nebo postapokalyptický pohled do budoucnosti. Nejlepšími příklady jsou filmy jako \"Terminátor\", \"Vetřelci\", \"Predátor\", \"Robocop, Šílený Max, Total Recall\" a v mnoha směrech i \"Star Wars\".  Kromě Hollywoodu se akčnímu filmu dále dařilo především v Hongkongu. Kromě filmů s bojovým uměním, které zrodily další herecké hvězdy jako Jackie Chan nebo Jet-Li či hvězdy choroegrafie jako Yuen Woo-Ping se na scéně objevily také velmi násilné a velmi krvavé akční filmy od režisérů jako John Woo, který natočil snímky jako \"Lepší zítřek\" nebo \"Hard Boiled\". Tento subžánr akčního filmu získal svoje označení jako heroic bloodshed, což doslova znamená \"hrdinské krveprolití\".", "section_level": 1}, {"title": "Prolnutí akčního filmu.", "content": "S nástupem 90. let se začal akční žánr rozpadat a více vnořovat do jiných žánrů, především do sci-fi. Hvězdy 80. let jako Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone ustoupily do pozadí a typický akční film s málomluvným hrdinou, který vystřílí celý ostrov, přestal bavit masové publikum a přesunul se z kin na videokazety. Herci jako Jean-Claude Van Damme, Dolph Lundgren či Steven Seagal sice zaznamenali menší úspěchy, ale většinou v Evropě, která se později stala hlavním odbytištěm jejich filmů.  Zhruba do poloviny 90. let ještě vznikaly velké akční filmy, které zaznamenaly dobrý úspěch. Buď se jednalo o pokračování úspěšných sérií (\"Smrtonosná zbraň\" nebo \"Smrtonosná past\"), a nebo o variace na klasické akční zápletky, ovšem s výrazně jiným hlavním hrdinou. Svalnatné akční hrdiny vystřídali charakterní herci jako Nicolas Cage nebo Keanu Reeves a akční scény kromě pečlivých choreografií a náročných efektů získaly i zběsilejší tempo především díky nástupu mladých režisérů (Michael Bay) ovlivněných natáčením klipů pro hudební stanici MTV. Za nejlepší příklad té doby můžeme považovat filmy jako \"Skála, Con Air\" a \"Nebezpečná rychlost\".  Kvůli obavám z blížícího se přechodu Hongkongu pod Čínu se slavní tvůrci jako John Woo na čas přesídlili do Hollywoodu a natočili zde několik filmů kombinující oba dva světové proudy akčního žánru 80. let (\"Tváři v tvář\"), ale později se vrátili zpět a začali natáčet už v čínské produkci zcela jiné tipy filmů.  Do popředí se zhruba v polovině 90. let dostaly filmy, které sice obsahovaly klasické prvky akčního filmu, ale díky prudkému nástupu počítačových efektů (CGI) mohly najednout vznikat desítky nových sci-fi filmů s různým námětem. I když tedy patří do žánru sci-fi, je vhodné je zmínit jako dobré příklady akčních filmů. Jsou to \"Den nezávislosti, Pátý element, Armageddon\" nebo \"Hvězdná pěchota\". Celé desetiletí rámují dva filmy, které dobře popisují proměnu žánru. Zatímco z roku 1991 - často považovaný za nejlepší akční (sci-fi) film všech dob - je jednoduchou a nervydrásající honičkou, \"Matrix\" z roku 1999 je komplikovanou podívanou, kde nechybí propracované akční choreografie inspirované honkgonskou akční školou, ale zároveň je to filozofické poselství o vývoji lidstva především s nástupem počítačů a internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Akční film od roku 2000 do současnosti.", "content": "Od počátku tisíciletí zůstává akční film rozstříštěný do několika hlavních oblastí.  Klasický americký akční film ve stylu 80. let zůstává víceméně jako okrajový žánr, který je paradoxně mnohem úspěšnější v Evropě, a to díky produkcím společnosti francouzského režiséra a producenta Luca Bessona - jako například \"96 hodin\". Za výjimečný úkaz je považána trilogie, ve které se v režii Sylvestera Stallona hned třikrát spojili prakticky všichni akční hrdinové z 80. a 90. let, aby v nostalgické náladě zavzpomínali na svá nejlepší léta.  Do popředí se částečně dostaly špiónské filmy v čele s \"Jamesem Bondem\". Zatímco ten byl na svém začátku neohroženým jednoduchým hrdinou, ve svých posledních dobrodružstvích v hlavní roli s Danielem Craigem už je to často temný a životem zlomený hrdina, co většinou spíše utíká než aktivní bojuje proti padouchům. V podobném stylu je natočena také série filmů s agentem \"Jasonem Bournem\", který pátrá po své minulosti. Opakem jsou dobrodružné příběhy agenta Ethana Hunta v sérii, ta sází především na úžasné kaskadérské kousky, které provádí často sám představitel hlavní role Tom Cruise.  Hongkongský akční film postupně ustoupil do pozadí, noví talenti se zrodili v dalších zemích jihovýchodní Asie. Thajský \"Ong-Bak\", jihokorejský \"Oldboy\" nebo malajský ukazují, že pečlivá choreografie bojových umění v kombinaci se zajímavými vizuálním nápady má stále ještě u diváků místo a filmy se úspěšně prosadily v celém světě.  Akční sci-fi filmy musely také ustoupit do pozadí, i když díky stále propracovanějšími trikovým technologiím mohly nabídnout čím dál tím větší ohromující zážitek. Filmy jako \"Avatar\" či \"Transformers\" sice mají velký úspěch, ale je to především díky efektům a vizuálnímu zážitku než díky propracované akci.  Největší podíl akčních sekvencí mají dnes tzv. supehrdinské filmy. Slavní komiksoví hrdinové jako Batman, Superman, Iron-Man či Captain America jsou posledních 15 let hlavními akčními hrdiny. Spektakulární souboje nadpozemsky silných jedinců na pozadí často obrovských celosvětových konflitků nabízejí sice menší úroveň akce než nejznámější akční filmy z 80. či 90. let, ale jedná se aktuálně o nejpopulárnější typ filmů, do kterého jsou investovány největší rozpočty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akční film je filmový žánr, který své hlavní postavy vrhá do neustálých nebezpečných scén jako jsou přestřelky, souboje či honičky. Ústřední postavou akčního filmu je obvykle hrdina, který se neohroženě vrhá do zdánlivě bezvýchodné situace, aby zabránil plánům padoucha ohrozit nevinné lidi.", "tgt_summary": "Action film is a film genre in which the protagonist or protagonists are thrust into a series of events that typically include violence, extended fighting, physical feats and frantic chases. Action films tend to feature a resourceful hero struggling against incredible odds, which include life-threatening situations, a villain or a pursuit which usually concludes in victory for the hero (though a small number of films in this genre \"have\" ended in the victory for the villain instead). Advancements in CGI have made it cheaper and easier to create action sequences and other visual effects that required the efforts of professional stunt crews in the past. However, reactions to action films containing significant amounts of CGI have been mixed, as films that use computer animations to create unrealistic, highly unbelievable events are often met with criticism. While action has long been a recurring component in films, the \"action film\" genre began to develop in the 1970s along with the increase of stunts and special effects. Common action scenes in films are generally, but not limited to, explosions, car chases, fistfights and shootouts.", "id": 2185719}
{"src_title": "Kračun", "tgt_title": "Koliada", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"kračun\" je vykládáno buď z praslovanštiny nebo latiny. Podle první z možností vychází z praslovanského \"kortъkъ\" „krátký“ a zesilující přípony „-un“, ve smyslu nejkratšího dne v roce, analogicky k latinskému bruma, označujícím též zimní slunovrat. K tomuto výkladu se přiklání například český archeolog Zdeněk Váňa nebo Ján Kerďo. Z latiny je kračun vykládán zpravidla pomocí slova \"creātiō\" „stvoření“, případně \"colationis\". Podle jiné hypotézy je slovo odvozeno z řeckého \"en hemera ton christougennon\". Z tohoto označení zimního slunovratu jsou odvozeny následující výrazy:  Koleda, dodnes užívaný název pro Vánoce v bulharštině a běloruštině, je všeobecně odvozováno z latinského \"calendae\", označujícího první den měsíce, zvláště prvního měsíce v roce, zimní slunovrat byl Slovany považován na počátek nového roku. Ve většině slovanských jazyků dodnes koleda či koledování označuje rituální obchůzky, včetně jejich pozdních forem, prováděné i mimo zimní období.  Nejstarší označení je pravděpodobně Hody, doložené v lužické srbštině a polabštině, ve východoslovanské \"god\" a jihoslovanské \"godina\" označuje „rok“, tedy dobu mezi dvěma zimními slunovraty.  Předkřesťanského původu může být i slovinský, chorvatský, bosenský a srbský výraz pro Vánoce který zní Božić „malý bůh, boží syn“ a souviset s představou nově zrozeného slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Písemné prameny.", "content": "Slavnosti zimního slunovratu nebo pohanské zvyky spojené s oslavou Vánoc jsou zmiňovány už nejstarších slovanských písemných pramenech. Například Euchologium sinajské, staroslověnsky psaný text z Makedonie 10. či 11. století, kritizuje ty co jako pohané chodili prvního ledna na koledu. Kračun je poprvé zmiňován v ruském textu z 12. století a různé předkřesťanské obyčeje se objevují v českým a polských textech z 15. a 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová kultura.", "content": "Typickým prvkem slovanských Vánoc s předkřesťanským původem je koledování, které spočívalo v obchůzkách s figurou dítěte symbolizující nejspíše nové slunce za doprovodu písní, říkadel a proseb o obdarování, štědrost při koledě měla zajistit bohatství v příštím roce. Koleda byla někdy personifikována, v Rusku se za ní do bílého převlékala dívka, v Bělorusku byly tyto dívky dvě, jedna představovala Koledu bohatou, druhá chudou, podle toho kterou z nich si hospodář náhodně vybral se věštilo jaký ho čeká rok.  Dalším typickým zvykem je \"ovseň\", \"useň\", \"avseň\" či \"govseň\" spočívající v obsypávání lidí zrním. Jedná se nejspíše o projev agrární magie, který měl zajistit bohatou úrodu. Tento obyčej byl také personifikován jako bytost jedoucí na šedé svini, spojení zimního slunovratu se prasetem lze nalézt i v představě zlatého prasátka a pořádání vepřových hodů. V indoevropských náboženstvích je vepř všeobecně zasvěcen slunci a spojován s jeho zrozením, příkladem je římský Saturn který během saturnálií měl přijíždět na voze taženým prasetem se zlatými štětinami.  Dalšími obyčeji které lze spojit se slovanskou oslavou zimního slunovratu jsou různé formy věštění typické pro Vánoce, maškarní průvody nebo pálení vánočního polene u Jihoslovanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kračun, Hody či Koleda je slovanský svátek zimního slunovratu. Jeho podoba je rekonstruována především ze slovanských lidových zvyků spojených s Vánocemi, které tuto slavnost nahradily, ale existují i písemné záznamy z doby těsně následující christianizaci. Během Kračunu bylo slaveno zrození nového slunce, personifikovaného pravděpodobně Dažbogem, slovanským slunečním bohem. Zároveň v období bezprostředně následujícím po slunovratu stírá hranice mezi světem a živých a mrtvých, mezi lidi tak přichází jak blahovolní předkové, tak zlovolní mrtví.", "tgt_summary": "Koliada or koleda (Cyrillic: коляда, коледа, колада, коледе) is an ancient pre-Christian Slavic winter festival. It was later incorporated into Christmas.", "id": 898800}
{"src_title": "Gadna (Izrael)", "tgt_title": "Gadna (Israel)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Program Gadna vznikl před vyhlášením izraelské nezávislosti v květnu 1948. Jeho účastníci původně zastávali nejrůznější úkoly a aktivně se zapojovali do izraelské války za nezávislost, a to především na jeruzalémské frontě.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Velitelé, seržanti a důstojníci programu Gadna nosí zelené barety pěchotní brigády Nachal, avšak bez odznaků a nárameníků této brigády. Namísto toho mají odznaky a nárameníky Sborů pro vzdělání a mládež (\"Education and Youth Corps\"). Součástí stejnokroje velitelů programu je hnědá spletená tkanice vedoucí z levého nárameníku ke klopě svrchního oděvu. Účastníkům Gadny jsou přiděleny uniformy, skládající se buď z pracovních či „B“ uniformních kalhot a trika, dále vojenský pásek, jídelní miska a polní lahev. Mimo to obdrží po příjezdu čepice, které musí nosit za všech okolností. Dívky musí mít svázané vlasy.  Během týdenního programu žijí jeho účastníci buď ve vojenských stanech či barácích a jsou organizováni do družstev. Každé družstvo má dva vůdce, které vybírá velitel základny.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Program Gadna je podřízen divizi Magen spadající pod Sbory pro vzdělání a mládež.", "section_level": 1}, {"title": "Základny.", "content": "Během let probíhal program Gadna v řadě základen. K roku 2008 však byly v provozu pouze tři následující:", "section_level": 2}, {"title": "Život v Gadně.", "content": "Během týdenního programu procházejí zahraniční i izraelští účastníci Gadny přibližně stejným výcvikovým programem. Program izraelské mládeže je však v některých ohledech delší a náročnější, a to v rámci přípravy na službu u IOS. Účastníci programu vstávají v časných ranních hodinách a chodí spát pozdě večer. Během výcviku se u čí o zbraních a naučí se rozebrat, vyčistit a zacházet s útočnou puškou M16. Rovněž procházejí fyzickým tréninkem a základním vštěpováním názorů (indoktrinace). Učí se o historii izraelské armády a o jejích velkých bitvách a hrdinských činech. Účastníci programu se rovněž podílejí na provozu základny, včetně například čištění podlah a prací v kuchyni. Naučí se také střílet ze své zbraně a jdou na krátký „nucený“ pochod (nucené pochody v plné výzbroji jsou běžné u všech pěších jednotek IOS).", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Přestože byl program Gadna některými izraelskými pedagogy a profesory kritizován jako „přílišně militaristický,“ Sbory pro vzdělání a mládež připravily program, založený na militarističtějších a bojovějších hodnotách zařazených do průběhu programu, u kterého bude naopak kladen menší důraz na fyzický aspekt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gadna (: גדנ\"ע, zkrácenina Gdudej No'ar, : גדודי נוער) je izraelský vojenský program, který připravuje mládež na povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách (IOS). Týdenní program, který připravuje mládež v oblasti disciplíny a základního výcviku, vedou vojáci z pěchotní brigády Nachal. Každoročně se jej zúčastní na 19 tisíc mladých Izraelců a řada mladých lidí ze zahraničí.", "tgt_summary": "Gadna () is an Israeli military program that prepares young people for military service in the Israel Defense Forces. It was established before the foundation of the State of Israel and was anchored in law in 1949. Today it is a one-week program of discipline and military training usually under commanders serving with the Nahal infantry brigade. Gadna hosts an estimated 19,000 Israeli youth annually, as well as numerous foreign youths.", "id": 1064239}
{"src_title": "Hlavičkový soubor", "tgt_title": "Include directive", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavičkové soubory běžně obsahují dopředné deklarace tříd, funkcí, proměnných a jiných identifikátorů. Programátor, který potřebuje deklarovat typový identifikátor ve více než jednom zdrojovém souboru, může identifikátor umístit do hlavičkového souboru. Na soubor je pak možné se odkazovat ze zdrojových souborů pomocí direktivy preprocesoru (codice_1).", "section_level": 1}, {"title": "Motivace.", "content": "Nejmodernější programovací jazyky umožňují rozdělit programy do menších částí (jako jsou třídy a metody) a ty rozdělit do více překladových úloh (typicky ve formě zdrojových souborů), které lze poté kompilovat odděleně. Jakmile je potřeba použít metodu na jiném místě, než kde je definována, musí existovat způsob, jak se na ni odkázat. Například funkce definovaná tímto způsobem v jednom zdrojovém souboru: int secti(int a, int b)  může být deklarována (jako prototyp funkce) a následně použita v druhém zdrojovém souboru následovně: int secti(int, int);  int obvodCtverce(int x)  Nevýhodou tohoto postupu je, že prototyp funkce musí být přítomen ve všech souborech, které funkci používají. Další nevýhodu představuje fakt, že pokud dojde ke změně typu návratové hodnoty nebo argumentů dané funkce, musí být všechny prototypy funkce také upraveny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití hlavičkového souboru.", "content": "Tento postup lze automatizovat použitím preprocesoru jazyka C, takže při použití prototypu je vždy použit ten nejnovější. Například v následujícím kódu je ve zvláštním souboru deklarována funkce (kompilátor nevyužívá názvy parametrů, ty jsou ale užitečné pro programátora): int secti(int a, int b); Tento soubor používá tzv. include guard, aby se zabránilo vícenásobné definici stejné funkce. Následující kód ukazuje, jak se hlavičkové soubory používají:  int obvodCtverce(int x)  Vždy když je tento kód zkompilován, dojde k vložení aktuálních prototypů funkcí, které jsou deklarovány v add.h. Tím se zabrání vzniku potenciálních kritických chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění hlavičkových souborů.", "content": "Aby nebylo nutné ve zdrojovém kódu vždy uvádět celou cestu k hlavičkovému souboru, lze překladači sdělit, že se nacházejí na standardním umístění. V tom případě je nutné uzavřít jméno souboru do znaků menší codice_2 a větší codice_3 a použít relativní cestu ke standardnímu umístění: Pokud chceme použít vlastní hlavičkové soubory, uzavírá se jméno souboru do uvozovek a relativní cesta se vztahuje k aktuálním adresáři:", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Hlavičkové soubory jsou v unixových systémech umístěny podle standardu FHS v adresáři codice_4.  V Linuxu a některých dalších systémech mohou být hlavičkové soubory i v codice_5. V případě stejně pojmenovaných hlavičkových souborů v codice_5 a codice_4 se použije hlavičkový soubor v codice_5. V adresáři codice_5 je zpravidla umístěno jen několik málo hlavičkových souborů, které překrývají jinou verzi téhož hlavičkového souboru ze základní instalace systému umístěné v codice_4.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "Hlavičkové soubory jsou umístěny v adresáři, kde je nainstalováno Microsoft Windows SDK. Případně mohou být součástí instalace vývojového prostředí (například Microsoft Visual Studio).", "section_level": 2}, {"title": "Předkompilované hlavičky.", "content": "Předkompilované hlavičky () jsou technika, kterou používají některé překladače jazyků C a C++, aby snížily čas potřebný ke kompilaci, jelikož hlavičkové soubory mohou obsahovat velké množství zdrojového kódu (například hlavičkový soubor codice_11). Výsledkem kompilace hlavičkových souborů jsou většinou soubory s příponou.pch nebo.gch.  Podobnou funkci zastávají prefixové hlavičky, které jsou většinou také předkompilovány a jsou připojeny ke všem zdrojovým souborům bez nutnosti explicitní deklarace.", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchý příklad.", "content": "Máme hlavičkový soubor header.hpp psaný v jazyce C++:  A ten je inkludován souborem source.cpp:  Při prvním překladu souboru source.cpp jsou vytvořeny a uloženy do souboru codice_12 předkompilované hlavičky. Při dalším spuštění kompilátoru již nedochází k novému zkompilování codice_13, namísto toho je použit přímo codice_12.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Některé novější programovací jazyky (jako Java) používají místo hlavičkových souborů systém jmenných schémat, které překladači dovolují najít zdrojové soubory asociované s implementací rozhraní a tříd. V tomto případě je ovšem omezena svoboda při pojmenovávání souborů. Tyto jazyky uchovávají informace o funkcích v object kódu a dovolují tak linkeru ověřit, že jsou funkce použity korektně.  COBOL a RPG IV používají způsob inkludování souborů nazývaný copybook. Copybook je vložen do zdrojového souboru podobným způsobem jako hlavičkový soubor a navíc umožňuje nahrazení určitého textu uvnitř něho jiným textem. COBOL používá pro připojení klíčové slovo codice_15 a pro nahrazení klauzuli codice_16.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavičkový soubor () je v informatice speciální soubor, který se používá v některých programovacích jazycích (např. C a C++). Umožňuje vyčlenit některé části zdrojového kódu programu do zvláštních souborů, které lze opakovaně používat. Standardní knihovna jazyka C a standardní knihovna jazyka C++ tradičně deklarují své funkce v hlavičkových souborech.", "tgt_summary": "Many programming languages and other computer files have a directive, often called codice_1 (as well as codice_2 and codice_3), that causes the contents of a second file to be inserted into the original file. These included files are called copybooks or s. They are often used to define the physical layout of program data, pieces of procedural code and/or forward declarations while promoting encapsulation and the reuse of code.", "id": 2075800}
{"src_title": "Hasan al-Banná", "tgt_title": "Hassan al-Banna", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jeho otec Ahmad ʿAbd al-Rahmán al-Banná byl hodinářem, muezinem, učitelem a hanbalovským imámem. Hasan byl jeho nejstarším synem. Rodina byla vzdělaná a vedla velmi přísný islámský způsob života. Hasan al-Banná znal již ve svém útlém věku zpaměti Korán a v šestnácti letech byl přijat na islámskou akademii Dár al-ʿulúm díky obrovským znalostem a inteligenci. Vystudoval pedagogiku a v roce 1927 se stal učitelem na státní škole.  Jako dítě se orientoval na extremistické aspekty islámu, které byly nepřátelské k Západu a k systému práva. V útlém věku se často setkával s diskusemi o situaci na Blízkém východě a bědováním nad úpadkem islámu. Setkával se s pocitem úzkosti nad zhroucením Osmanské říše, koncem muslimského chalífátu, britskou okupací Egypta a vztahem arabské společnosti k západním hodnotám. Hasan al-Banná, stejně jako mnoho dalších muslimů, z rozpadu chalífátu obviňoval nemuslimský Západ. Rozklad posledního chalífátu vnímal jako svatokrádež proti islámu. Své myšlenky pak vtělil do hnutí, které nazval Muslimské bratrstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Muslimské bratrstvo vzniklo v egyptském městě Ismá'ílíja roku 1928. Zpočátku se jednalo pouze o náboženské, politické a sociální hnutí pro mládež s krédem: „Alláh je náš cíl, Korán je naší ústavou, Prorok je náš vůdce, džihád naše cesta a smrt pro Alláha je naší nejvyšší aspirací.“ Hasan al-Banná nabádal k návratu k „původnímu“ islámu, ke starým tradičním islámským hodnotám. Podle Hasana současný islám ztratil sociální dominanci, protože většina muslimské populace byla ovlivněna západními vlivy, ke kterým sdílel antipatie. V pozdějších letech výrazně narůstal počet členů a Muslimské bratrstvo se snažilo vybudovat další základny Bratrstva v Libanonu, Sýrii a dalších zemích. Sídlo Muslimských bratří bylo přemístěno z Ismá'ílíje do Káhiry.  Bratři se věnovali rozsáhlé charitativní činnosti (budování sirotčinců, přístřeší pro chudé a nemocnic). Tato charitativní činnost měla i svou silnou stránku na politické dimenzi a byla často provázena propagačními kampaněmi. Její politický rozměr se postupem času rozvíjel do větších rozměrů. Muslimské bratrstvo mělo v Egyptě více než padesát poboček, na konci druhé světové války mělo již přes půl milionu aktivních členů a zhruba dvakrát tolik příznivců.  V této Hasanově organizaci má velice důležité místo sociální učení, které, jak odkazuje islám, učí správnému zacházení s majetkem. Tvrdí, že lidé jsou pouze uživateli majetku a že vše patří Bohu, včetně nich samých. Dále tvrdí, že islámský stát má právo v případě potřeby přimět bohaté, aby se postarali o chudé. Hasan al-Banná vypracoval ideál socialistického islámského státu, kde jsou vztahy mezi lidmi založeny na učení Koránu, nikoli jmění. Dále se zabýval problémovými otázkami kolonialismu, veřejného zdraví, vzdělávací politiky, řízení přírodních zdrojů, sociální nerovnosti, arabského kolonialismu, slabosti islámského světa a narůstajícímu konfliktu v Palestině. Řešení těchto problémů nalézal především ve fašismu.  Bratrstvo rozšířilo své aktivity i mimo své původní náboženské obrození. Hasan al-Banná začal snít muslimský sen o obnovení chalífátu. Tohoto snu chtěl dosáhnout pomocí džihádu mečem, aby později získal srdce a myšlenky jeho následovníků. Obnovu chalífátu zdůvodňoval tím, že je potřeba dosáhnout těch nejčistějších náboženských kořenů a pokračovat svatou válkou proti Západu.", "section_level": 1}, {"title": "Zavraždění.", "content": "Roku 1948 se Hasan al-Banná setkal s britským velvyslancem a diskutovali o budoucnosti Egypta. Hasan vyřkl, že čas Britů v Egyptě se chýlí ke konci. Al-Banná byl vyhoštěn do Horního Egypta a následně byla organizace zakázána a rozpuštěna vládou. Krátce nato byl zabit předseda vlády a vina byla okamžitě připsána Bratrstvu. Majetek organizace byl zajištěn a mnoho členů posláno do vězení. Dne 12. února 1949 byl na trhu v Káhiře zabit sám Hasan al-Banná nájemným vrahem nebo vládním agentem. Z vraždy nebyl nikdo obviněn. V den, kdy zemřel Hasan al-Banná se mu narodila dcera, kterou matka pojmenovala Estešhád (arabsky mučednice).  Muslimské bratrstvo přežilo všechny pokusy potlačení, ba naopak nabralo ještě většího vlivu nejen v Egyptě, ale ve všech arabských zemích. Islámská obnova dnes v arabském světě vděčí za svůj původ Muslimskému bratrstvu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hasan Ahmad ʿAbdurrahmán al-Banná (arabsky ; 14. října 1906 Mahmúdíja u Káhiry – 12. února 1949 Káhira, Egypt) byl jedním z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století a zakladatelem Muslimského bratrstva. Z jeho idejí vycházejí četní zastánci současného islamismu.", "tgt_summary": "Sheikh Hassan Ahmed Abdel Rahman Muhammed al-Banna (; 14 October 1906 – 12 February 1949), known as Hassan al-Banna (), was an Egyptian schoolteacher and imam, best known for founding the Muslim Brotherhood, one of the largest and most influential Islamic revivalist organizations.", "id": 306004}
{"src_title": "Danubius Hotels Group", "tgt_title": "Danubius Hotels Group", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Danubius Hotels Gorup byla založena v roce 1972 tehdejším Ministerstvem zahraničního obchodu Maďarska s cílem rozvinou lázeňství. Společnost vlastněná státem v té době vlastnila Grand Hotel Margitsziget a Hotel Helion v Keszthely, později došlo k výstavbě Hotelu Hilton v Budapešti. Společnost se v roce 1991 stala akciovou společností a v roce 1992 byly zavedeny akcie na Budapešťské burze cenných papírů. V roce 1996 Danubius Hotels Group úspěšně požádala o 85 % vlastnického práva na Hungar Hotels a 100 % vlastnického práva byla získána v roce 2004. Danubius Hotels Group se začalo šířit do zahraničí v listopadu 1999. Prvním krokem byl nákup Hotelu Villa Buterfly v Mariánských Lázních, o rok později pak následoval nákup 65 % vlastnického práva na Léčebné Lázně Mariánské Lázně a.s. včetně 31 nemovitostí, 4 lázeňských center a 40 pramenitých zdrojů. V roce 2001 Danubius Hotels Group získal 82 % v rumunské akciové společnosti v privatizačním řízení s 1 000 hotelovými pokoji a léčebné zařízení v Sovata (Rumunsko). V roce 2002 nákupem 67 % akcií získalo Danubius Hotels Group podíl ve společnosti Slovenské Liecebne Kúpele. Od jara 2004 se Danubius Hotels Group stal spolumajitelem světově proslulého Gundel restaurants připojením podniků Bagolyvár, Wine Public House, Vinařství v Mad a Eger.", "section_level": 1}, {"title": "Hotely.", "content": "Momentálně Dabubius Hotels Group provozuje 56 hotelů v Maďarsku, Velké Británii, České republice, na Slovensku a v Rumunsku.", "section_level": 1}, {"title": "Značky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Danubius Health Spa Resorts.", "content": "\"Danubius Health Spa Resort\" hotely se nacházejí v Maďarsku, České republice, Slovensku a v Rumunsku. Většinou jde o 4 hvězdičkové lázeňské a wellness hotely. Služby zahrnují lázeňské a wellness procedury, kosmetiku a fitness. Materiály použité pro ošetření jsou přírodní (bláto, rašelina, přírodní pramenitá voda). V roce 2019 se Danubius Hotels Group proměnil ve společnost Ensana. Nová značka spojuje 26 lázeňských hotelů - oficiální web značky Ensana.", "section_level": 2}, {"title": "Danubius Hotels.", "content": "\"Danubius Hotels\" jsou nejčastěji 4 hvězdičkové městské hotely, které lze nalézt například v Budapešti a v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Spa hotel.", "content": "\"Spa hotel\" jsou nejčastěji 3 hvězdičkové lázeňské hotely, které nabízejí lázeňské a wellness pobyty.", "section_level": 2}, {"title": "Classic Collection.", "content": "\"Classic Collection\" jsou umístěny v historických budovách, které mají sofistikovaný design interiéru a eleganci připomínající atmosféru minulého století.", "section_level": 2}, {"title": "Další členové Danubius Hotels Group.", "content": "Ostatní 3, 4 a 5 hvězdičkové hotely v \"Danubius Hotels Group\" mají různé nabídky. Mezi nimi, v Budapešti lze nalézt \"Hilton\", \"Radisson SAS\" a \"Best Western\" hotely. Jsou provozovány franchisovým systémem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Danubius Hotels Group je jedna z největších sítí provozujících hotely ve střední Evropě specializující se na lázeňství. Danubius Hotels Group podle časopisu HOTELS Magazine's s 56 hotely nacházejícími se v Maďarsku, Velké Británii, České republice, Slovensku a Rumunsku zaujímá 103. místo na světě z 300 největších hotelových operátorů.", "tgt_summary": "Danubius Hotels and Spas Group is the largest hotel group in Hungary, with 56 hotels located in Hungary, Great Britain, Czech Republic, Slovakia, and Romania.", "id": 712316}
{"src_title": "T.I.", "tgt_title": "T.I.", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Clifford Joseph Harris se narodil v roce 1980 ve městě Atlanta. Jeho rodiči jsou Clifford \"Buddy\" Harris a Violeta Morgan. V dětství žil u svých prarodičů, jelikož jeho otec bydlel v New Yorku. S rapováním započal v roce 1989, v devíti letech. Ze střední školy odešel a věnoval se prodávání drog, ve čtrnácti byl poprvé uvězněn, tehdy získal přezdívku Tip. V roce 2001 si ho všimli u Arista Records, kde s ním podepsali smlouvu TIP si pozměnil pseudonym na T.I. z respektu k jinému členu labelu, který se jmenoval Q-Tip.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra a problémy se zákonem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I'm Serious (2001–2002).", "content": "Ještě během roku 2001 T.I. zveřejnil svůj debut \"I'm Serious\". Album však u posluchačů i kritiků propadlo a to i přesto, že na albu hostovala spousta známých jmen, jako jsou: Pharrell Williams, Lil Jon nebo Pastor Troy. Naproti tomu ho Pharrell označil za \"Jay-Zýho jihu\", ale i přesto byl T.I. za svůj neúspěch vyhozen z Arista Records. T.I. reaguje založením vlastního labelu Grand Hustle Records, na kterém vydá několik mixtapů ve spoluprási s DJ Drama. Mixtapy mu opět obnoví potenciál a T.I. je upsán i se svým labelem pod Atlantic Records.", "section_level": 2}, {"title": "Trap Muzik a Urban Legend (2003–2005).", "content": "Jeho druhé album \"Trap Muzik\" (2003) zaznamenalo mnohem větší úspěch než debut. Prodalo se ho přes milion kusů a stalo se platinovým. V roce 2004 T.I. porušil podmínku trvající od roku 1998, kterou dostal za držení drog. Byl odsouzen na tři roky ve vězení, ale po jednom měsíci byl propuštěn do \"domácího vězení\", aby tak mohl pokračovat ve své práci. Ke konci roku 2004 vyšlo jeho třetí album \"Urban Legend\". Album obsahuje singl \"U Don't Know Me\", který byl nominován cenu Grammy. Stejné nominace se dočkal i za spolupráci s Destiny's Child a Lil Waynem na písni \"Soldier\". Ve stejném roce získá i dalších šest ocenění v \"Billboard Awards\" a \"BET Awards\". Album \"Urban Legend\" se stalo také platinovým.", "section_level": 2}, {"title": "King a T.I. vs. T.I.P. (2006–2007).", "content": "Album \"King\" (2006) bylo jeho prvním albem, které debutovalo jako #1 na žebříčku Billboard 200. Za singl \"What You Know\" konečně získal cenu Grammy. Prodeje zvýšil i první film, ve kterém T.I. hrál, nazvaný ATL (2006). Ve stejném roce spolupracoval i na písni od DJ Khaleda \"We Takin' Over\". O rok později vydal nové album \"T.I. vs. T.I.P.\", které zaznamenalo podobný úspěch, jako album předchozí. Na tomto albu spolupracují s T.I. hvězdy jako jsou: Nelly, Eminem, Jay-Z nebo Busta Rhymes. \"T.I. vs. T.I.P.\" se stejně jako \"King\" stalo platinovým.  V roce 2007 byl zadržen za pokus o koupi nelegální polo-automatické zbraně od nastrčeného agenta FBI. Při prohlídce jeho vozidla policie nalezla další tři neregistrované samopaly a dva tlumiče. Soudce mu zabavil jmění v hodnotě tří milionů amerických dolarů v akciích, 2 milionů v hotovosti a jednoho milionu v majetku. T.I. byl až do vynesení rozsudku, po zaplacení kauce, v domácím vězení, které mohl opustit jen z lékařský důvodů a na soudní přelíčení. V domě se mohla pohybovat jen T.I. rodina. Rozsudek měl být vynesen v únoru 2008. Byl odsouzen k roku \"domácího vězení\" a k 1 500 hodin obecně prospěšných prací. Vynesení délky pobytu ve vězení bylo odloženo na březen 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Paper Trail (2008–2009).", "content": "Během svého \"domácího vězení\", při kterém byl T.I. neustále monitorován, nahrál své další album \"Paper Trail\", vedoucím singlem z alba, je jeho doposud nejúspěšnější singl \"Whatever You Like\". Na albu spolupracovali: Rihanna, Kanye West, Lil Wayne, Jay-Z nebo například Justin Timberlake. Píseň \"Swagga Like Us\" získala cenu Grammy, celé album je zatím nejprodávanějším T.I. počinem, je 2× platinové. O něco později vyšel i re-release k albu, ale jen v digitální podobě s několika novými písněmi.  V květnu 2009 nastoupil svůj trest - rok a jeden den ve vězení v Arkansasu a zaplacení pokuty 100 000 amerických dolarů. Původně T.I. hrozilo deset let a pokuta 250 000. Avšak již po deseti měsících byl propuštěn do \"Domu na půl cesty\", kde strávil zbylé dva měsíce. Po propuštění je T.I. nucen podstupovat neohlášené testy DNA a domovní prohlídky. Byl propuštěn na tříletou podmínku.", "section_level": 2}, {"title": "No Mercy (2010).", "content": "Roku 2010 se chystal vydat album \"King Uncaged\", ke kterému vydal promo singl \"I'm Back\". V květnu vydal také promo singl ke svému novému filmu \"Takers (Gangsteři)\", singl s názvem \"Yeah Ya Know (Takers)\" měl být jak na soundtracku k filmu, tak i na albu. V červnu vydal první oficiální singl k albu, ten se jmenuje \"Got Your Back\" a hostuje na něm zpěvačka Keri Hilson. Nyní je ovšem vydání alba odloženo, jelikož v září 2010 porušil svou tříletou podmínku tím, že u něho byla nalezena Extáze a po testech krve mu byl zjištěn Kodein v krvi. 15. října 2010 byl soudem odsouzen k jedenácti měsícům ve vězení za porušení podmínky, a to i přesto, že jeho šestičlenný právnický tým navrhoval léčení na protidrogové klinice. V prosinci 2010 vydal nové album přejmenované na \"No Mercy\", ke kterému výše zmíněné písně byly vydány jen jako bonusový materiál. Album získalo ocenění zlatá deska.", "section_level": 2}, {"title": "Trouble Man: Heavy Is The Head (2011–2012).", "content": "Začátkem podzimu roku 2011 byl propuštěn z vězení. V listopadu 2011 oznámil nahrávání svého osmého alba s plánovaným názvem \"Trouble Man\", které mělo být vydáno 4. září 2012. Nakonec bylo vydáno 18. prosince 2012 pod názvem \"\". K propagaci alba byly vydány singly \"Love This Life\" a \"Go Get It\", které se umístily v druhé polovině US žebříčku Billboard Hot 100. Prvním oficiálním singlem byla píseň \"Ball\" (ft. Lil Wayne), která debutovala na 50. příčce. V první týden prodeje alba se v USA prodalo 179 000 kusů, čím debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200. Vydáním alba splnil podmínky smlouvy u Atlantic Records, a tím s nimi ukončil spolupráci. Celkem se v USA prodalo 502 000 kusů alba a album získalo certifikaci zlatá deska.", "section_level": 2}, {"title": "Paperwork (2013–2014).", "content": "V roce 2013 vydal kompilační mixtape svého labelu Grand Hustle Records s názvem \"Grand Hustle Presents: Hustle Gang\", singl \"Memories Back Then\" se umístil na 88. příčce v USA. Rok 2013 byl také původně plánován pro vydání jeho devátého studiového alba \"Trouble Man II: He Who Wears the Crown\". První singl z alba byl vydán v červnu 2013 a nesl název \"Wit Me\" (ft. Lil Wayne) a umístil se na 80. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Z přípravy tohoto alba ale nakonec sešlo. V roce 2013 také hostoval na velmi úspěšném singlu \"Blurred Lines\" od Robina Thicka.  V listopadu 2013 podepsal smlouvu u Columbia Records. Zde začal přehrávat své deváté studiové album, které nově nese název \"Paperwork\". Výkonným producentem alba je Pharrell Williams. Prvním singlem byla zvolena píseň \"About the Money\" (ft. Young Thug); umístil se na 42. příčce v žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl \"No Mediocre\" (ft. Iggy Azalea) se umístil na 33. příčce. Album bylo vydáno 21. října 2014. V první týden prodeje v USA se ho prodalo 80 000 kusů a umístilo se tím na 2. příčce žebříčku Billboard 200.", "section_level": 2}, {"title": "Us or Else a Dime Trap (2015–...).", "content": "V roce 2015 podepsal distribuční a partnerskou smlouvu se společností Roc Nation, kterou vede rapper Jay-Z. V září vydal na streamovací službě Tidal EP s názvem \"Us or Else\". EP bylo vydáno na podporu hnutí Black Lives Matter. EP, které bylo vydáno pouze digitálně, se umístilo na 175. příčce žebříčku Billboard 200. V prosinci 2016 bylo EP následováno vydáním prodloužené verze \"\". Singly \"We Will Not\", \"Warzone\", \"Black Man\" a \"Switchin' Lanes\" byly vydávány nejdříve exkluzivně přes Tidal, ovšem v hitparádách nezabodovaly.  V říjnu 2018 vydal své desáté studiové album s názvem \"Dime Trap\". Album debutovalo na 13. příčce žebříčku Billboard 200 se 32 000 prodanými kusy (po započítání streamů). Z alba bylo vydáno několik singlů, žádný ovšem v hitparádách neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšné singly.", "content": "Singly, které se umístily do 50. příčky amerického žebříčku Billboard Hot 100:", "section_level": 2}], "src_summary": "Clifford Joseph Harris Jr., spíše známý jako T.I. (* 25. září 1980 Atlanta, Georgie) je americký rapper, hudební producent a herec. Je třínásobným držitelem ocenění Grammy. Také je zakladatelem hudebního labelu Grand Hustle Records.", "tgt_summary": "Clifford Joseph Harris Jr. (born September 25, 1980), better known by his stage names T.I. and Tip (often stylized as TIP or T.I.P.), is an American rapper, singer, actor, songwriter, producer, entrepreneur, record executive, and author. Harris signed his first major-label record deal in 1999 with Arista subsidiary LaFace. In 2001, Harris formed the Southern hip hop group P$C, alongside his longtime friends and fellow Atlanta-based rappers Big Kuntry King, Mac Boney, and C-Rod. Upon being released from Arista, Harris signed to Atlantic and subsequently became the co-chief executive officer (CEO) of his own label imprint, Grand Hustle Records, which he launched in 2003. Harris is also known as one of the artists who popularized the hip hop subgenre trap music, along with Jeezy and Gucci Mane.", "id": 551838}
{"src_title": "Stanisław Wojciechowski", "tgt_title": "Stanisław Wojciechowski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Stanisław Wojciechowski se narodil do šlechtické rodiny. V letech 1888–1891 studoval na Varšavské univerzitě matematiku a fyziku. Tam se také stal členem ilegální organizace \"„Zet“\". Wojciechowski byl v roce 1891 zatčen za protesty pro nezávislost na Ruském impériu. Poté, co byl propuštěn, odešel do Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "Exil.", "content": "V roce 1893 vstoupil Wojciechowski do Sociálně demokratické strany Polska, kde působil např. Karl Radek. Téhož roku se setkal a spřátelil s Józefem Piłsudským. Roku 1895 byl z Francie vyhnán. Nicméně v ní ilegálně zůstal až do roku 1899. Téhož roku se Wojciechowski odstěhoval do Londýna, kde vydával polsky psaný časopis \"Przedswit\".  V roce 1905 začal spolu s Piłsudským publikovat časopis \"Robotnik\". Roku 1906 se Wojciechowski vrátil do Ruska. Po návratu vystoupil ze Sociálně demokratické strany Polska a působil v časopisu \"Spolem\".", "section_level": 2}, {"title": "Politik.", "content": "Wojciechowski věděl, že první světová válka představovala pro Rusko nebezpečí. Roku 1918 byl přinucen opustit Moskvu pod hrozbou zatčení.  Do prezidentských voleb zastával funkci ministra vnitra ve dvou vládách (ve vláda Ignacyho Jana Paderewského a vládě Leopolda Skulského). Roku 1922 byl zvolen do Sejmu za Polskou rolnickou stranu. Téhož roku se účastnil prezidentských voleb.  Ve druhém kole bojoval Wojciechowski proti kandidátovi za lidovou stranu Gabrieli Narutowiczowi a kandidátovi seskupení národnostních menšin Janu Baudouinu de Courtenay. Wojciechowski nakonec kandidaturu vzdal. Prezidentem se stal až po násilné smrti Narutowicze a po prozatímní vládě Macieje Rataje.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Během vykonávání funkce se Wojciechowski pro své autoritářské přesvědčení dostával do konfliktů s vládou. Jeho dávný přítel Piłsudski zinscenoval povstání (tzv. Květnový převrat). Ačkoli na Wojciechowského straně stáli premiér Wincenty Witos, ministr války generál Juliusz Tarnawa-Malczewski či generálporučík Władysław Anders, byl Wojciechowski nucen odstoupit z funkce.  Stanisław Wojciechowski dožil polozapomenutý v Golobkách v roce 1953.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stanisław Wojciechowski (15. března 1869, Kalisch, Prusko – 9. dubna 1953, Golobky, Polská lidová republika) byl polský politik, roku 1922 se stal druhým prezidentem druhé Polské republiky.", "tgt_summary": "Stanisław Wojciechowski (; 15 March 1869 – 9 April 1953) was a Polish politician, scholar, and activist in the cooperative movement. In 1922 he was elected the second President of the Republic of Poland following the assassination of Gabriel Narutowicz. He was ousted by the May Coup d'État of 1926.", "id": 2280498}
{"src_title": "Mengistu Haile Mariam", "tgt_title": "Mengistu Haile Mariam", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Mengistu Haile Mariam se narodil v roce 1937 na jihu Etiopie, v kraji Walajita (provincie Sidamo). Pocházel ze skromných poměrů. Mengistuova matka byla dcerou služky tehdejší etiopské císařovny Zawditu I. a jejího majordoma, \"dedžazmače\" (důstojníka, dvorského hodnostáře) Kebede Tesemy. Z otcovy strany je synem bývalého otroka, který se později stal vojákem v etiopské armádě.  Jako dítě se často stěhoval. V Addis Abebě jeho otec získal hodnost desátníka v armádě císaře Haile Selassieho. Později se přestěhovali do města Džima v provincii Kaffa, kde vychodil 6 tříd, než jeho otce přeložili zpět do hlavního města. V 8 letech mu zemřela matka. V dospívání se Mengistu přestěhoval ke svému dědečkovi K. Tesemmovi do provincie Godžam.  Mengistu šel ve stopách svého otce. Začal studovat vojenskou školu, kde prodělal výcvik v radiokomunikaci a připojil se k armádě. Přilákal k sobě pozornost generála Amana Mikaela Andoma, který mu dal doporučení na prestižní Vojenskou akademii Holetta, kde v roce 1957 získal hodnost poručíka. Poté byl povýšen na velitele Třetí divize a na 6 měsíců byl poslán na výcvik ve zbraňových systémech do Spojených států.  Už v mládí Mengistu často slýchával posměšné poznámky o svém vzhledu, jelikož po svém otci podědil negroidní rysy. Právě tato zkušenost s rasismem vedla k silnému protiamerickému postoji, sympatizujícímu s tamním černošským nacionalistickým hnutím. Jeho odpor k světlým Etiopanům se projevil i po převzetí moci na setkání členů Dergu v Addis Abebě, kde emotivně prohlásil: „V této zemi některé šlechtické rodiny automaticky zařazují osoby s tmavou pletí, silnými rty a kudrnatými vlasy jako \"barias\" („otrok“), nechť je všem jasné, že brzy přinutím tyto hlupáky ohnout záda a mlít kukuřici.“ Ve Spojených státech se také zformovala jeho stalinistická ideologie.  Po návratu ze Spojených států byl převelen do vojenského skladu Třetí divize ve strategicky důležitém městě Harar. V roce 1974 získal hodnost majora. Projevily se u něj skvělé vůdcovské schopnosti, díky kterým se stal velmi populární mezi nižšími důstojníky a v mužstvu Třetí divize. Tyto okolnosti přispěly k jeho vzestupu v etiopské vládě během nadcházející revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a růst politické moci.", "content": "Ekonomické, sociální, politické i národnostní rozpory spolu se suchem, neúrodou, hladomorem a energetickou krizí vyústily počátkem roku 1974 v revoluci namířenou proti feudalismu. Do čela protimonarchistické opozice se postavily ozbrojené síly. K sesazení císaře došlo 12. září 1974 a veškerou moc převzala Prozatímní vojenská správní rada (Derg).  Zpočátku byl Mengistu jedním z méně významných členů, ale během krátké doby vzrostlo jeho postavení, když se pod jeho velením začala vytvářet krajně levicová frakce. Nechal zřídit Zvláštní vojenský soud, který odsoudil k trestu smrti 59 bývalých hodnostářů státu obviněných ze zneužívání moci a korupce. Tímto se Mengistu 17. listopadu 1974 dostal do čela Dergu. Během několika dnů ho však vystřídal Tafari Benete, ale Mengistu si i přesto udržel výkonnou moc v pozici místopředsedy.  25. srpna 1975 náhle zemřel sesazený císař Haile Selassie I. Spekulovalo se, že ho Mengistu nechal uškrtit pomocí povlaku na polštář, ale Mengistu toto tvrzení rázně odmítl. Každopádně spekulace o císařově nejasném úmrtí byly posíleny tajným pohřbem. (Po pádu režimu se nakonec ukázalo, že císařovo tělo bylo pohřbeno do jámy pod podlahu Mengistuovy pracovny.)  Mezitím došlo ke zrušení všech monarchistických a feudálních titulů, byly provedeny reformy, které směřovaly k socializaci Etiopie. 27. dubna 1976 byla vydána Deklarace o přechodu etiopského socialismu na marxistické pozice, což vedlo k vytváření protirežimních hnutí. Někteří členové Dergu byli obviněni z kontrarevoluce kvůli svému nerozhodnému postoji. K jejich masové popravě společně s předsedou Dergu a dalšími vysoce postavenými důstojníky došlo 3. února 1977. Mengistu Haile Mariam, který se na popravách údajně aktivně podílel, se takto dostal podruhé a již definitivně do čela Dergu.", "section_level": 2}, {"title": "„Rudý teror“.", "content": "V letech 1977–78 rostl odpor proti dergu, o který se zasloužila především Etiopská lidová revoluční strana (EPRP), která zpočátku podporovala etiopskou revoluci, ale později se dostala do ideologického konfliktu s Mengistuovým režimem. Toto období likvidování opozice je známé jako \"Kej šibbir\" („Rudý teror“). Rolníky, dělníky i studenty loajální k jeho režimu vyzbrojil zbraněmi, aby mu pomohli zničit nepřátele revoluce. Ve svých projevech vykřikoval hesla: „Smrt kontrarevolucionářům! Smrt EPRP!“, která doplnil rozbitím lahví s tekutinou připomínající krev, aby ukázal, co je revoluce schopna udělat s nepřáteli.  Během dvou let se na ulicích objevily tisíce mrtvých těl. Svědkové prohlásili, že rodinní příslušníci, kteří šli sbírat těla svých milovaných, museli zaplatit za kulky, které je zabily. Do důkazních materiálů se dostaly i videa s jejich mučením. Mengistu Haile Mariam byl v tomto období zodpovědný za desítky tisíc mrtvých Etiopanů.", "section_level": 2}, {"title": "Etiopsko-somálský konflikt (1977–78).", "content": "Pohraniční konflikt Etiopie a Somálska o oblast Ogadenu (na jihovýchodě Etiopie), osídlenou Somálci, sahá až do 19. století. Somálsko doufalo, že v době politických zvratů Mengistuova režimu nebude Etiopie schopna odolat vojenskému tažení, které zahájilo 23. července 1977.  Střetly se zde dva levicové režimy podporované Sovětským svazem, avšak pro Sovětský svaz byla Etiopie výhodnějším spojencem, především díky jednoznačné orientaci režimu na marxisticko-leninskou ideologii. Proto Etiopie dostala masivní vojenskou pomoc ze strany Sovětského svazu a Kuby. Somálské jednotky tak byly vytlačeny z etiopského území. Do konce 70. let Mengistu velel jedné z největších armád subsaharské Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Orientace na SSSR.", "content": "Přítomností vojsk Kuby a SSSR se Etiopie dostala do sovětské sféry vlivu. 12. září 1984 došlo k vytvoření politické stany s názvem Dělnická strana Etiopie. O dva roky později byla údajně 81 % voličů schválena nová ústava, která přesně kopírovala ústavu sovětskou.  I přes opakovanou neúrodu, sucho, kolaps ekonomiky a růst vlivu odbojových a separatistických organizací, zejména v Eritreji, byla v září 1987 vyhlášena Etiopská lidově demokratická republika. Nová ústava přeměnila dosavadní vojenský stát na stát civilní. Derg se transformoval na parlament (\"šengo\") a jeho funkcionáři znovu získali své funkce pod jiným názvem. Mengistu Haile Mariam byl zvolen prezidentem země a současně se stal i generálním tajemníkem komunistické strany.  Mengistu v letech 1977–1984 několikrát navštívil Sovětský svaz stejně jako své další politické spojence – Kubu, Libyi, Jižní Jemen a Mosambik. V období od 6. června 1983 do 12. listopadu 1984 stál v čele Organizace africké jednoty (OAJ).  Pozvolný rozpad SSSR způsobil ochlazení sovětsko-etiopských vztahů. Snížení vojenské pomoci ohrozilo Mengistův diktátorský režim. Díky těmto okolnostem došlo k posílení odboje. Etiopská vláda za této kritické situace musela souhlasit s rozhovory s odbojovými hnutími o nalezení řešení. Než se tak stalo, k hlavnímu městu se přiblížily jejich armády a současně moc v Eritreji přešla do rukou povstalců. Diktátor byl nucen 21. května 1991 uprchnout ze země, aniž by informoval své podřízené a předal velení.", "section_level": 2}, {"title": "Exil v Zimbabwe.", "content": "Mengistu Haile Mariam našel útočiště v Zimbabwe. Od té doby zde žije v luxusu jako host zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho. Jeho jediná cesta za hranice byla v roce 1999 do Jižní Afriky kvůli lékařské péči. Okamžitě se objevily požadavky na jeho vydání, avšak Mengistu se rychle vrátil zpět na zimbabwskou půdu.  V roce 2007 byl bývalý diktátor Mengistu Haile Mariam shledán vinným z tisíce vražd během 17leté vlády, která zahrnovala hladomor, válku a Rudý teror. Etiopský Nejvyšší soud však shledal jeho doživotní trest za genocidu nedostatečným a 10. července 2008 ho odsoudil k trestu smrti. Je však nepravděpodobné, že by čelil trestu, jelikož by nejdříve musel zimbabwský prezident ztratit své postavení a moc v zemi, což se stalo v roce 2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mengistu Haile Mariam (* 21. května 1937) je bývalý předseda Prozatímní vojenské správy (dergu), která vládla Etiopii v letech 1974-1987, a prezident Etiopské lidově demokratické republiky v letech 1987-1991. Dohlížel na Rudý teror v letech 1977-1978, který měl za úkol likvidaci opozice. Mengistu utekl do Zimbabwe v roce 1991. Etiopský Nejvyšší soud ho shledal vinným z genocidy.", "tgt_summary": "Mengistu Haile Mariam (, pronounced ; born 21 May 1937) is an Ethiopian soldier and politician who was the leader of Ethiopia from 1977 to 1991 and General Secretary of the Workers' Party of Ethiopia from 1984 to 1991. He was the chairman of the Derg, the socialist military junta that governed Ethiopia, from 1977–87, and the President of the People's Democratic Republic of Ethiopia (PDRE) from 1987–91. Considered to be one of the most notorious African leaders of the 20th century, Mariam's reign was infamous for its brutality, autocracy and economic mismanagement.", "id": 1719356}
{"src_title": "Adéla Francouzská (1160)", "tgt_title": "Alys of France, Countess of Vexin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Královna Konstancie zemřela při Adélině porodu a král Ludvík toužící po synovi, se již pět týdnů po královnině smrti potřetí oženil s mladou Adélou ze Champagne.  Adélina starší sestra Markéta byla již jako nemluvně roku 1158 zasnoubena s anglickým následníkem trůnu Jindřichem. Jako nevěstino věno bylo určeno strategicky důležité hrabství Vexin, které leželo mezi anglickou Normandií a Ile-de-France, výsostným územím francouzských králů. V lednu 1169 se Ludvík VII. dohodl s anglickým králem Jindřichem II. o zásnubách mladší dcery Adély s Richardem Lví srdce. Poté byla Adéla odeslána na anglický dvůr, kde se postupem času údajně stala milenkou svého potenciálního tchána krále Jindřicha a plánovaná svatba s Richardem se ani na naléhání Ludvíka VII. nekonala.  V červnu 1187 bylo uzavřeno francouzsko-anglické příměří a Jindřich se brzy poté rozhodl převést Richardovu Akvitánii na mladšího syna Jana, pokud uzavře sňatek s Adélou. Rozzlobený Richard se proti otci spřáhl s mladým francouzským králem Filipem II. a koncem roku 1188 na setkání v Bonmoulis předložili Jindřichovi soubor podmínek, v nichž byla zahrnuta i Adéla, která se měla konečně provdat za Richarda a ten by získal vládu nad provinciemi a byl by vazaly uznán za následníka anglického trůnu. Jindřich s návrhem nesouhlasil a Richard vzdal Filipovi lenní hold za všechny své francouzské državy. Na jaře roku 1189 začala další válka, jež se stala starému králi osudnou. Zemřel 6. července 1189 v osamění s vědomím, že se dočkal zrady od obou synů.  Richard Lví srdce dosedl na anglický trůn a záhy se chystal společně s Filipem II. na křížovou výpravu. Při přezimování na Sicílii se Filip pokoušel Richarda přesvědčit, aby konečně naplnil slib a s Adélou se oženil. Za zprostředkování flanderského hraběte se nakonec oba panovníci dohodli. Richard přislíbil, že vyplatí v Adélin prospěch 10 tisíc hřiven stříbra a Filip jej za to zprostil manželského slibu. Richard se však neměl k jakémukoli sňatku a tak záležitost vzala do svých rukou jeho matka Eleonora Akvitánská. Místo Adély všeobecně považované za souložnici mrtvého Jindřicha II. přivezla synovi na Sicílii novou nevěstu - navarrskou princeznu Berengarii. Francouzský král během obléhání Akkonu vážně onemocněl a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Již v lednu 1192 pozval Jana Bezzemka do Paříže, nabídl mu Adélinu ruku a přislíbil mu být nápomocný při získání Richardova trůnu. Janovi v cestě na francouzský dvůr zabránila královna Eleonora společně s regenty. Po Richardově zajetí v Rakousku se Jan skutečně do Paříže rozjel, složil Filipovi lenní přísahu za všechny kontinentální državy Plantagenetů a přestože byl ženatý, požádal o ruku Adély. Opět zasáhla Eleonora a společně s regenty ostrovního království se jí podařilo donutit Jana ke stažení se na své statky.  Adéla se po mnoha letech čekání sňatku nakonec dočkala. Roku 1195 se vrátila zpět do Francie a bratr Filip ji provdal 20. srpna za poněkud mladšího hraběte Viléma Talvase. Naposledy je Adéla společně s manželem písemně doložena v lednu 1213 v listině pro kostel Sainte-Marie v Clairvaux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adéla Francouzská (\" Adèle, Adélaïde, Alix de France\", 4. října 1160 – po lednu 1213) byla dcerou francouzského krále Ludvíka VII. a jeho druhé manželky Konstancie, dcery kastilského krále Alfonse VII. Do dějin se zapsala jako milenka anglického krále Jindřicha II.", "tgt_summary": "Alys of France, (or Alice) Countess of Vexin (4 October 1160 – c. 1220) was the daughter of Louis VII, King of France and his second wife, Constance of Castile.", "id": 2463036}
{"src_title": "Masajové", "tgt_title": "Maasai people", "src_document": [{"title": "Bydlení.", "content": "Masajská vesnice, neboli Boma, má kruhovitý tvar. Je obehnána bohatým hutným „plotem“ postaveným z větví. Tento plot tvoří vnější kruh vesnice. Uvnitř vesnice je další široká kruhovitá ohrada, kde se na noc schovávají zvířata před divokou zvěří. Tahle ohrada tvoří jádro vesnice. Chatrče staví výhradně ženy a to původní technologií. Materiál obstará příroda. Kostru chatrče tvoří dřevěné tyče upevněné v zemi protkané tyčemi drobnějšími. Na nich se připlácá směs bahna, trávy, moči, hnoje a popela, to vše vysuší slunce. Chatrč je poměrně malá, průměrně 3x5 m a výškou nepřesáhne 1,5 metru – dospělý muž se v ní nepostaví. Uvnitř můžeme naleznout domácí kuchyni, je zde sklad potravin a rodinného majetku. Masajové tady spí i jedí, jsou tu i malá zvířata. Uprostřed se nachází ohniště, ačkoli v chatrči není ani komín či okna. Vchod vede do chatrče nepřímo – což je jakési bezpečnostní opatření proti nezvaným nočním návštěvám a přes noc se ještě zakrývá různými látkami a klacky. Chatrč zajišťuje nejen chlad, ale uvnitř nenajdeme dokonce ani mouchy.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Bůh Enkai seslal na Zemi krávy, když se obloha a země rozdělily. Krávy jsou dědictví Enkaie. Celý život Masaje se točí kolem krav, které jsou navíc jeho hlavní obživou. Kráva se živí trávou, tráva je spojena se Zemí, proto Masajové zemi nijak nekultivují - tohle by bylo pod jejich důstojnost a cítili by se vinni. Masajové zemi neobdělávají, nekopou studny- raději pijí z potůčků i když studny jsou, dokonce ani nepohřbívají mrtvé – nechají je napospas divokým zvířatům, někdy ji pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí znamenalo by to že je něco v nepořádku a vedlo k sociální hanbě. Zemi nemůže vlastnit jedinec ani rodina, bohatství Masajů tkví v něčem jiném. U Masajů platí, že muž smí mít více manželek. Čím více má Masai dobytka a dětí tím je bohatší. Žena musí být věrná jen jednomu muži. Postavení ženy znázorňuje postavení její chatrče vůči chatrči muže.  Oblečení Masaje se liší podle věku, pohlaví a místa. Nosí jednoduché sandály dnes vyráběné z plastu nebo pneumatik. Kolem ramene Masai zavěšuje kus bavlněné látky, většinou červené nebo modré barvy, převažují kostkované nebo pruhované vzory. Dříve nosili ovčí nebo telecí kůží. Ženy i muži zdobí svá těla různými malbami. Nosí různé šperky – korálky, dřevěné náramky a mají typicky vytahané uši od zavěšených ozdob. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem nebo máslem. Masajský muž má oštěp. Rytmické tance a hudba jsou velice typickými a tradičními pro Masaje, období ceremonie válečníků může znamenat jejich až desetidenní trvání. Masajové jsou známi jako děti krve a mléka. Tohle plyne z jejich zvyků pití čerstvé krve. Nařezávají zvířatům krční tepny a „pouštějí jim žilou“. Na každé zvíře přijde řada jednou za 4 dny. Také piji teplé mléko anebo směs krve a mléka známou jako \"Saroi\". Živí se masem z vlastních stád.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost Masaje.", "content": "Masajové jsou lidé hnědé pleti se značnou příměsí hamitské a snad i semitské krve. Vysocí se štíhlou a hbitou postavou. Ostře řezaný obličej s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Přes den je velice obtížné potkat ve vesnici muže. Ti výhradně pasou krávy či hlídají vesnici. Ženy se naopak starají o vesnici, o děti a vodu – je-li nějaká. Vody je v této suché oblasti nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí (pijí směs mléka a krve).", "section_level": 1}, {"title": "Obřady a rituály.", "content": "Jsou výrazem kultury Masajů a sebeurčením. Každý obřad znamená začínající nový život. Všichni Masajové touží projít těmito životně důležitými fázemi svého života. V masajské společnosti existuje mnoho obřadů, za ty nejdůležitější jsou považovány tyto: Enkipaata (obřad před obřízkou), Emuratta (Obřízka), Enkiama (Manželství), Eunoto (přechod válečníka na vyššího bojovníka), Eokoto e-kule (obřad, kdy Masaj smí pít mléko aniž by ho žena viděla), Enkang oo-nkiri (obřad, kdy žena připraví vybrané maso a bojovníci ho jedí), Orngesherr (Junior starší obřad), atd. Existují také obřady pro mladší chlapce a dívky a to včetně Eudoto / Enkigerunoto oo-inkiyiaa (propíchnutí ušních lalůčků), a Ilkipirat. Muži hrají v kmeni důležitou roli (Patriarchát). Zařazení muže do kmene je věku kolem 14 let. Vstupní podmínkou je obřízka. Po tomto slavnostním obřadu, který se koná každých několik let (kněz vždy určí datum), odcházejí mladí chlapci do Manaytta(vesnice bez ohrady). Zde postaví svou chatrč a žijí až několik let. Učí se tradicím a zvykům svých otců – tance, písně a bojové prvky. Učí se bránit zemi a dobytek. Po ukončení jejich přípravy kněz oznámí, že je na obřízku připravena další skupina chlapců. Mladí chlapci, kteří opustí Manaytta se stávají mladšími válečníky. Mladší válečníci se stávají staršími válečníky, ti zase mladší stařešinou, a pokud se Masaj dožije takového věku, stane se z něj senior stařešiny. Mladí muži, kteří opustí Manaytta se mohou plným právem zúčastnit shromáždění a přispívat svými názory do života kmene. Dále se přislibuje dodržovat normy, které se týkají například způsobu jídla a pití- žena nikdy nesmí vidět muže jíst maso. Je zakázáno pít alkohol, žvýkat tabák a spát s dívkami. Po dovršení 30 let se Masajský muž žení, přestává být bojovníkem (stává se mladším stařešinou). Jeho bohatstvím je dobytek, který střádal v období válečníka. Tímto bohatstvím si platí nevěstu.  Masajové si i přes vnější vliv moderního světa uchovali tradiční životní styl. Dnes se ale musí také vyrovnávat s přílivem turistů, kteří je obohacují i obírají. Masajské ženy prodávají turistům různé suvenýry. Dnes se tradice Masajů střetávají se snahami vlád o ochranu přírody. Pro každého Masaje válečníka je velikou trofejí ulovit lva, ale dnes si rozmyslí, zda mu zabití lva stojí za případné potíže s policií. A právě dobytek způsobuje Masajům další potíže se snahou vlád o ochranu přírody. Masajská stáda jsou velice rozsáhlá, to způsobuje ohromné spásání savany a následné ničení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masajové jsou africká černošská etnická skupina nilotského původu. Po dlouhém stěhování v minulosti (podle jejich tradice z Egypta) se usadili mezi Kilimandžárem a horou Mount Kenya (jejíž domorodý název se dá přeložit jako Blízko nebe), tedy v dnešní severní Tanzanii a jihozápadní Keni. Počet Masajů je odhadován na 250 tisíc a jejich pověst nespoutaných bojovníků i zachování si původního způsobu života jsou v dnešním moderním světě obdivuhodné. Mluví jazykem Maa, což je Nilo-Saharská jazyková skupina. U Masajů vládne patriarchální charakter společnosti.", "tgt_summary": "The Maasai () are a Nilotic ethnic group inhabiting northern, central and southern Kenya and northern Tanzania. They are among the best known local populations internationally due to their residence near the many game parks of the African Great Lakes, and their distinctive customs and dress. The Maasai speak the Maa language (ɔl Maa), a member of the Nilotic language family that is related to the Dinka, Kalenjin and Nuer languages. Except for some elders living in rural areas, most Maasai people speak the official languages of Kenya and Tanzania, Swahili and English. The Maasai population has been reported as numbering 1,189,522 in Kenya in the 2019 census, compared to 377,089 in the 1989 census.", "id": 2159682}
{"src_title": "Sláva Omegy", "tgt_title": "The Omega Glory", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdná loď USS Enterprise NCC-1701 pod vedením kapitána Jamese Tiberius Kirka nachází poblíž planety Omega IV a další federační loď \"USS Exeter\". Loď neodpovídá na Uhuřino vysílání a výsadek kapitána Kirka spolu s panem Spockem, Dr. McCoyem a členy ostrahy (redshirt) nachází na lodi pouze uniformy plné zvláštních krystalů. McCoy zjišťuje, že jde o posádku, která byla zbavena veškeré tělesné vody a pouze toto zbylo. Z posledního záznamu lodního deníku je patrné, že šlo o nějakou infekci, která byla přinesena výsadkem z planety a každý, kdo vkročí na loď je infikovaný.  Na povrchu se výsadek nalézá tibetskou vesnici Kohmů, které velí kapitán \"USS Exter\", Ron Tracey. Tracey zpočátku působí jako klasický trosečník, ale když výsadek objevuje, že porušil základní směrnici a chce ho zatknout, napadne a zabije phaserem jednoho člena ochranky. Tracey zkouší Kirka přemluvit, že na planetě se nachází sérum dlouhověkosti, které by bylo zapotřebí izolovat a získat pro sebe. Důkazem je jeden z obyvatel, který je přes 200 let starý a jeho otec přes 1000 let. Kirk toto spojenectví odmítá a je uvězněn. Ve vězení se Kirk a Spock setkávají s dvojicí barbarů, kteří jsou označování za Yangy. Vynikají svou zuřivostí a primitivním stupněm vývoje, ale později se ukazuje, že umí mluvit. Kirk jim pomůže utéct, ale Yang jej omráčí a uteče se svou družkou sám. Když Kirk přichází k sobě, utíkají za McCoyem, který je donucen zkoumat sérum. Ten zjišťuje, že sérum neexistuje a extrémní dlouhověkost je prostě vlastnost zdejších obyvatel a nemoc přinesená na loď se projeví pouze po krátkém pobytu na povrchu planety. Do místnosti doráží pološílený Tracey, který dává za vinu pád vesnice a napadení ze strany Yangů Kirkově pomoci při útěku z vězení.  Záhy se všichni dostávají do zajetí Yangů a je patrné, že nejde o tak primitivní skupinu. Vše nasvědčuje tomu, že planeta prošla technologickými válkami a vlastně Kohmové jsou původní komunisté a Yangové zase Yankeeové. Vše potvrzuje roztrhaná americká vlajka. Když vůdce Yangů začne odříkávat nesrozumitelná slova z uctívaných listin, Kirk rozpozná a odříká začátek ústavy spojených států, což Yangy zaskočí. Celou situaci komplikuje Tracey, který je přesvědčuje, že Kirk je ten špatný a Spock je vlastně ďábel, který je přišel zničit. Nakonec je Kirk přemluví, že ve svaté knize stojí pravidlo „Dobro vždy porazí a zničí zlo“. Společně s Traceym jsou svázáni k sobě jednou rukou a ten, který přežije bude uznán jako dobrý. Zatím Spock přiměje jednu Yangskou ženu, aby zapnula komunikátor, který uslyší \"Enterprise\".  Když Kirk vyhraje souboj, nechává Traceyho zatknout a Yangům vysvětluje, že ústava byla napsána pro celý lid a nikoliv pouze pro vůdce kmenů a že musí platit pro Yangy i Khomy. Yangové se nad tím pozastavují, ale souhlasí, že to splní. Kirk ještě před transportem na loď si prohlédne vlajku a odchází.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Sláva Omegy“ (v originále „The Omega Glory“) je pětadvacátý díl druhé řady seriálu Star Trek, později známého jako \"Star Trek (seriál)\". Premiéra epizody v USA proběhla 1. března 1968, v České republice 21. března 2003.", "tgt_summary": "\"The Omega Glory\" is the twenty-third episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Gene Roddenberry and directed by Vincent McEveety, it was first broadcast March 1, 1968.", "id": 1485619}
{"src_title": "Avi'el", "tgt_title": "Aviel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 56 metrů na pomezí pahorkatiny Ramat Menaše a pobřežní nížiny, respektive jejího výběžku - údolí Bik'at ha-Nadiv. Severně od obce probíhá vádí Nachal Taninim, do kterého zde od severu ústí vádí Nachal Snunit, od východu Nachal Alona. Na východním okraji obce terén stoupá do návrší Giv'at Cefi. Jižně od vesnice probohá vádí Nachal Ada.  Obec se nachází 8 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 54 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu, cca 30 kilometrů jižně od centra Haify a 5 kilometrů jihovýchodně od Zichron Ja'akov. Avi'el obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Oblast Vádí Ara osídlená ve vyšší míře izraelskými Araby začíná až 6 kilometrů jihovýchodně odtud.  Avi'el je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 6533.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Avi'el byl založen v roce 1949. Jeho zakladateli byla skupina židovských imigrantů z Rumunska, Maďarska a Jemenu.  Obyvatelé mošavu byli napojení na pravicové politické hnutí Betar a vojenskou organizaci Irgun. Vesnice vznikla v rámci osidlovacího programu Miškej Cherut Betar. Politická orientace vesnice souvisí i s tím, že toto území během války za nezávislost v roce 1948 dobyly pravicové židovské jednotky Irgun a ty pak ovlivňovaly i zdejší židovské osidlování.  Původně se mošav nazýval Jad ha-Jod Daled (יד ה-14), současný název odkazuje na Israele Epsteina - člena Irgunu, který používal jméno Gondor Avi'el a byl zabit v Itálii v roce 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Avi'el Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě výrazně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 781 lidí. Během roku 2014 registrovaná populace stoupla o 0,1 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avi'el ( אֲבִיאֵל, v oficiálním přepisu do angličtiny Avi'el) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Haifském distriktu, v Oblastní radě Alona.", "tgt_summary": "Aviel () is a small and pastoral moshav in northern Israel. It is located south of Haifa within Alona Regional Council, near Zikhron Yaakov and Binyamina-Giv'at Ada. It had a population of in.", "id": 281354}
{"src_title": "Přemyslovci", "tgt_title": "Přemyslid dynasty", "src_document": [{"title": "Původ dynastie.", "content": "Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově \"Kronice Čechů\", byl zakladatelem rodu Přemyslovců Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (v té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky byli dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem údajně byl první historicky doložený český kníže Bořivoj I., u nějž se dodnes spekuluje o původu. K původu rodu se vyjadřuje také tzv. Kristiánova legenda z konce 10. století a autor svatováclavské legendy \"Diffundente sole\". V obou těchto starších pramenech se hovoří o Přemyslu Oráči, příběh ale není zdaleka tak rozvinutý jako v Kosmově „literárnějším\" podání. Spekuluje se také o moravském původu Přemyslovců, tedy že Bořivoj byl synem velkomoravského knížete Rostislava.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní teorie původu.", "content": "Existují i jiné teorie původu dynastie Přemyslovců. Jednou z možností je jejich moravský původ. Podle teorie historika Lubomíra E. Havlíka, podporované J. Zástěrou a částečně také L. Galuškou, byl kníže Bořivoj synem moravského knížete Rostislava, přičemž tamní dynastie (Mojmírovci) mohla pocházet až od prvního slovanského vladaře Sáma, který je ztotožňován někdy také s Přemyslem jako zakladatelem státu.  Podle další teorie muzikologa V. Karbusického pocházejí jména dvanácti bájných knížat, potomků Přemysla a Libuše, z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu-poselství Čechů k Frankům v 9. století. Nejspíše je to varování před válkou a zároveň nabídka míru, v souvislosti s významnou bitvou z roku 849. V tomto textu údajně bylo psáno: \"Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit\", což vykládá jako: \"Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme\".", "section_level": 2}, {"title": "Biologický původ.", "content": "Z kostí knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Název rodu „Přemyslovci“ vymyslel a rozšířil až v 19. století obrozenec a historik František Palacký. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani tak ve své době nazýváni nebyli.", "section_level": 1}, {"title": "Období vlády.", "content": "První historicky doložený Přemyslovec a jeho potomci v Čechách vládli více než 430 let – do roku 1306. Na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z toho sedm králů.  Ke konci 10. století svedli Přemyslovci rozhodující boj o vrchní vládu nad Čechami s mocným rodem Slavníkovců, který skončil vyvražděním Slavníkovců na Libici 28. září 995. Otázka vztahů těchto dvou rodů je dodnes diskutovaná, Slavníkovci možná pro Přemyslovce nepředstavovali mocenskou hrozbu. Existují i alternativní teorie o tom, že Slavníkovci byli pouze jednou z větví Přemyslovců a tudíž šlo o mocenský boj v rámci rodu.  Po úspěších za vlády Boleslava I. a Boleslava II. nastal za vlády tří synů knížete Boleslava II. v 10. století velký úpadek českého knížectví v souvislosti s bratrovražednými boji mezi Přemyslovci a vzestupem okolních zemí – především pak Uher a Polska. Tato krize byla překonána až za vlády Břetislava I., který, poučen z těchto problémů, zavedl seniorátní řád, tj. dědictví nejstaršího člena přemyslovského rodu a rozdělil tím vládu svým pěti synům, z nichž nejstarší Spytihněv II. vládl jako kníže a jeho tři mladší bratři obdrželi vládu nad moravskými úděly – olomouckým, brněnským a znojemským – a poslední syn Jaromír (Gebhart) se věnoval církevní dráze. Ze synů Břetislava I. odvozovali svůj původ také moravští Přemyslovci, kteří vymřeli až za vlády krále Přemysla Otakara I., který se snažil eliminovat moc vedlejších větví rodu a soustředit ji do hlavní, pražské linie.  V roce 1085 získal jako první z Přemyslovců královský titul Vratislav II. V roce 1158 se totéž podařilo i jeho vnukovi Vladislavovi II. Oba Přemyslovci královský titul získali jako poctu a odměnu od císaře. Navíc i v tomto období se v přemyslovském rodě projevovaly velké rozpory mezi jednotlivými rodovými liniemi.  Od 11. století sahala moc Přemyslovců trvale také na Moravu, kterou spravovala jejich moravská větev jako údělná knížata olomoucká, brněnská a znojemská. Znojemská větev vymřela jako první – její poslední představitel Konrád II. Ota se stal českým knížetem, zemřel ovšem už v roce 1191. Brněnská větev skončila s bratry údělníky Spytihněvem a Svatoplukem na přelomu 12. a 13. století. Spytihněv žil velkou část svého života uvězněný na hradě Přimda. Posledním představitelem olomouckých Přemyslovců byl kaplan Sifrid, který zemřel v roce 1227. Poslední zprávy o vedlejší linii rodu, Děpolticích, byly v roce 1247.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední Přemyslovci.", "content": "Po státní krizi v poslední čtvrtině dvanáctého století na trůn usedl Přemysl Otakar I. a skončila tak řada rychle se střídajících knížat (sám Přemysl byl ostatně jedním z nich). Roku 1212 Přemysl I., dokonale využívající situace v říši, zajistil pro své potomky dědičný královský titul. V době vlády jeho syna Václava I. se česká zahraniční politika změnila z dosavadního víceméně defenzivního postoje na ofenzivní.  V osobě krále Přemysla Otakara II., syna Václava I., se v roce 1253 počet mužských členů rodu omezil jen na jednoho. Přemysl měl jen jednoho legitimního syna, Václava II. a ten také jen jednoho přeživšího mužského dědice, Václava III. Královská linie rodu Přemyslovců, k němuž se váží počátky české státnosti, skončila nečekaně zavražděním mladého Václava III. v Olomouci dne 4. srpna 1306.  Přemyslovská linie poté ještě pokračovala po přeslici v dalších královských dynastiích, což byli Lucemburkové (1310–1436), Habsburkové (1436–1457), Jagellonci (1471–1526) a opět Habsburkové (1526–1740), posléze Habsbursko-Lotrinská dynastie (1740–1918). Žili také ještě královští levobočkové a hlavně představitelé významné, ale tentokrát už opravdu poslední vedlejší linie rodu – opavští Přemyslovci, potomci Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu.", "section_level": 1}, {"title": "Tělesná charakteristika.", "content": "Podle zachovalých kosterních pozůstatků (studie E. Vlčka z vykopávek na Pražském hradě) je známo, že přemyslovská knížata měřila více než 170 cm, králové necelých 170 cm, byli štíhlí, ale svalnatí.  Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink s mečem. Zuby měli králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní (předkus). Svalové úpony jsou na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, chybí.  Přemyslovci, i když se mohli chlubit svalnatou atletickou postavou, nebyli žádní mohutní válečníci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Vlasy a vousy měli hnědé nebo kaštanové. Jedinečnou galerii nejstarších příslušníků přemyslovské dynastie (do roku 1134) představují nástěnné malby ve znojemské rotundě svaté Kateřiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (\"tzv. odnepaměti\" až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Rakouských zemích (1251–1278), Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli (po meči) až roku 1521.", "tgt_summary": "The Přemyslid dynasty or House of Přemyslid (,, ) was a Czech royal dynasty which reigned in the Duchy of Bohemia and later Kingdom of Bohemia and Margraviate of Moravia (9th century–1306), as well as in parts of Poland (including Silesia), Hungary, and Austria.", "id": 388581}
{"src_title": "RegioJet", "tgt_title": "RegioJet", "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "Do obchodního rejstříku byla RegioJet a.s. zapsána 20. března 2009 s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ a od 6. října 2009 byl zapsán předmět činnosti „provozování dráhy a drážní dopravy“. Předsedou dvoučlenného představenstva je Radim Jančura, druhým členem je obchodní ředitel Jiří Schmidt.  Provozní ředitel a člen představenstva Jan Paroubek dal ve firmě RegioJet čtyři dny po zahájení provozu výpověď (podle MF", "section_level": 1}, {"title": "Rané záměry Student Agency.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Praha–Ostrava a další záměry.", "content": "V roce 2006 vyjádřil Radim Jančura v několika rozhovorech záměr, že by se Student Agency v horizontu zhruba tří let stala i železničním dopravcem. Prvním záměrem bylo provozování dopravy na trase Praha–Ostrava, která by konkurovala vlakům EC/IC a SC Pendolino Českých drah, výhledově naznačil i možnou účast na dotované regionální dopravě nebo na mezinárodní dopravě v trase Berlín–Praha–Vídeň.  V červnu 2007 Radim Jančura oznámil, že již probíhá výběrové řízení na výrobce vlaku pro trať Praha–Ostrava.", "section_level": 2}, {"title": "Jednání s Keolisem.", "content": "Dne 13. května 2008 Jančura oznámil, že jedná o vytvoření společného podniku s třetím největším", "section_level": 2}, {"title": "Výběrové řízení Libereckého kraje.", "content": "Keolis Deutschland společně se Student Agency se ucházely ve výběrovém řízení o zakázku na provozování zhruba 35 % železniční dopravy (označované též Jizerskohorská železnice) objednávané Libereckým krajem na 15 let od prosince 2011, vyhlášeném na podzim roku 2008, avšak poté, co společně se třemi dalšími zájemci (České dráhy, Viamont a Arriva) z původních pěti postoupily do druhého kola, začátkem června ještě před podáním závazných nabídek ze soutěže odstoupily s odůvodněním, že jsou „poslední dva týdny", "section_level": 2}, {"title": "Nabídka Jihomoravskému kraji.", "content": "Společnost Student Agency se na jednání s Jihomoravským krajem 3. února 2009 dohodla, že vypracuje nabídky na provozování jihomoravských linek S2, S3, S4 a S9.  V březnu 2009 kraj oznámil záměr vyhlásit výběrové řízení na provozování železniční dopravy v kraji v reakci na to, že mu finanční požadavky Českých drah připadaly neúměrné. Na jednání 8. září 2009, kde dopravce vystupoval již pod hlavičkou RegioJet, bylo dohodnuto omezení nabídky na linky S2 a S3, aby byla srovnatelná s obdobnou nabídkou Českých drah.  Dosavadní smlouva s Českými drahami však byla v prosinci 2009 prodloužena do roku 2019, aby kraj zajistil podmínky čerpání státní dotace na základě Memoranda o zajištění stability, s tím, že od prosince 2016 může být až 55 % objemu ze smlouvy vyjmuto. Situace, že kraj bez výběrového řízení prodloužil smlouvu dosavadnímu dopravci, ačkoliv věděl o zájmu jiné společnosti dopravu provozovat, a distancoval se od závěrů dosavadních jednání na půdě krajského úřadu a odmítl s tímto dopravcem i Sdružením", "section_level": 2}, {"title": "Záměry a propagační akce od vzniku RegioJetu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka rychlíkové dopravy.", "content": "V červnu 2009, krátce po odstoupení z výběrového řízení Libereckého kraje, Student Agency oznámila, že 15. června podá ministerstvu dopravy nabídku provozování rychlíkové dopravy. Přitom uvedla, že podle evropského práva by po podání takové nabídky muselo ministerstvo vypsat výběrové řízení, a že bude schopna nabídnout cenu až o 40 % nižší, než jsou náklady účtované na těchto trasách Českými drahami (cca 120 Kč/km). Dceřiná společnost RegioJet pak podala nabídku provozování rychlíkové dopravy na 15 linkách, rozdělených do 3 souborů, od roku 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Plzeňský kraj 2009.", "content": "Plzeňský kraj vyhlásil v roce 2009 výběrové řízení na provozování dopravy na třech neelektrizovaných tratích (Plzeň–Blatno, Plzeň–Domažlice a Nýřany – Heřmanova Huť) od prosince 2011 do prosince 2026. Nabídky měly být otevírány 29. a 30. října a výsledky vyhlášeny v polovině listopadu. Zadávací podmínky si vyzvedlo 8 firem, do soutěže se přihlásily České dráhy, Viamont, ČSAD Jablonec a RegioJet.", "section_level": 2}, {"title": "Žluté jaro na železnici.", "content": "V dubnu 2010 RegioJet oznámil reklamní provoz soupravy Siemens Desiro vypůjčené od leasingové firmy. Souprava ve žluté barvě a pod značkou RegioJet o víkendech 24. a 25. dubna a 1. a 2. května 2010 jezdila za symbolické jízdné na trati 132 mezi Děčínem a Krupkou, první vlak vyjel 24. dubna 2010 v 9:00 hodin z Děčína hl. n. Ve všedních dnech od 26. dubna do 7. května souprava jezdila mezi Ústím nad Labem a", "section_level": 2}, {"title": "Jihočeský kraj.", "content": "Na jaře 2010 Jihočeský kraj a koordinátor veřejné dopravy JIKORD připustily možnost vyhlášení výběrového řízení až na 25 % objemu železniční dopravy v kraji, které umožňuje desetiletá smlouva s Českými drahami a.s., na provozování regionální železniční dopravy v závazku veřejné služby v prostoru západně od Českých Budějovic a jižně od Strakonic, na tratích 194 České Budějovice – Černý Kříž, 197 Číčenice – Volary – Nové Údolí", "section_level": 2}, {"title": "Plzeň–Domažlice.", "content": "V červnu 2010 společnost oznámila, že nejdříve od jara 2011 chce provozovat dopravu na trati Plzeň–Domažlice (současně ke stejnému datu ohlásila i záměr ohledně trasy Praha–Olomouc–Ostrava", "section_level": 2}, {"title": "Praha–Ostrava–Žilina (–Košice).", "content": "V červnu 2010 společnost oznámila, že nejdříve od jara 2011 chce provozovat dopravu na trati Praha–Olomouc–Ostrava (–Žilina). Podle článku ze 20. září 2010 jí SŽDC kapacitu dopravní cesty přidělila. Na přelomu let 2010 a 2011 se firma připravovala spustit od poloviny roku 2011 expresní dopravu vlaky IC na trase Praha–Ostrava–Čadca–Žilina. 11. dubna 2011 směřoval dopravce přípravy na spuštění dopravy na začátku léta 2011. 26. září 2011 byl pak skutečně zahájen provoz mezi Prahou a Havířovem a od prosince 2011 byl", "section_level": 2}, {"title": "Praha–Brno–Břeclav.", "content": "Dne 29. září 2011 proběhla médii zpráva, že Radim Jančura chce navrhnout Ministerstvu dopravy převzetí současných vlaků Českých drah na trase Praha–Břeclav (se zachováním stávajícího jízdního řádu, ale bez potřeby dotací).  Začátkem ledna 2013 Brněnský deník napsal, že Radim Jančura chce ministra dopravy Zbyňka Stanjuru přesvědčit, aby mohl na této trati jezdit bez výběrového řízení, bez dotací", "section_level": 2}, {"title": "Společný projekt s Deutsche Bahn.", "content": "Dne 29. září 2011 proběhla médii zpráva, že Radim Jančura vyjednává s Deutsche Bahn o společném provozování mezinárodních spojů do Berlína či Hamburku.  Koncem dubna 2012 DB oznámily, že se ještě nedohodly na budoucí spolupráci na provozování vlaků na trase Praha–Drážďany–Berlín–Hamburk s žádným dopravcem, ale rozhodly se, že budou dále jednat exkluzivně již jen se Student Agency. Dozorčí rada Českých drah na základě této informace schválila zrušení smlouvy na chystaný nákup souprav Railjet, které byly určeny pro tuto trasu. Společnosti DB i RegioJet", "section_level": 2}, {"title": "Ostrava–Opava–Krnov–Olomouc.", "content": "27. března 2012 vypsalo ministerstvo dopravy výběrové řízení na provozování rychlíkové dopravy na trase Ostrava–Opava–Krnov–Olomouc s požadovaným zahájením provozu 14. prosince 2014, na dobu 15 let, tj. do konce platnosti jízdního řádu pro období 2028/2029. Z 10 zájemců, kteří si vyzvedli zadávací dokumentaci, nabídku nakonec podali 16. října 2012 jen dva zájemci, a to konsorcium dvou společností skupiny Arriva a společnost RegioJet. Arriva vlaky v nabídce požadovala kompenzaci (dotaci) 189 Kč na vlakokilometr, RegioJet 188 Kč. RegioJet nabídl dopravu novými vlaky, Arriva nabídla tři varianty, počítající s využitím nových nebo nově rekonstruovaných vlaků.  České dráhy, a.s. údajně jako jediné musely při zadávání objednávky na nové soupravy postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek. PESA Bydgoszcz pak s toutéž nabídkou, kterou", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelný provoz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Praha – Havířov – Žilina.", "content": "Od 26. září 2011 provozovala společnost na podnikatelské riziko provozovatele s financováním ING Lease a Société Générale Equipment Finance pravidelnou vlakovou dopravu, a to bez objednávky Ministerstva dopravy, pouze s kompenzacemi žákovských, studentských a důchodcovských slev z veřejných prostředků.  Společnost začala se třemi páry spojů mezi Prahou a Havířovem, od 31. října 2011 v souvislosti s přidáním třetí soupravy přibyl čtvrtý pár spojů. Výhledově mělo trasu obsluhovat 6 souprav 9 páry spojů denně. Od prosince 2011 jezdí vlaky v pravidelném dvouhodinovém intervalu a i do dalších stanic Ostravska (Český Těšín, Třinec), jeden pár spojů začal zajíždět až do Žiliny. Od prosince 2012 se odjezdy směrem na Prahu posunuly o 1 hodinu zpět a z Prahy vlaky vyjíždějí 12 minut po celé hodině.  Stanice linky RegioJet od zahájení provozu: Praha hlavní nádraží – Praha-Libeň – Pardubice hlavní nádraží – Ústí nad Orlicí – Zábřeh na Moravě – Olomouc hlavní nádraží – Hranice na Moravě – Ostrava-Svinov – Ostrava hlavní nádraží – Ostrava-Stodolní – Havířov – Český Těšín – Třinec –", "section_level": 2}, {"title": "Bratislava – Dunajská Streda – Komárno.", "content": "27. prosince 2010 RegioJet získal devítiletou smlouvu se slovenským ministerstvem dopravy na dotovanou vlakovou dopravu na trati z Bratislavy do Komárna přes Dunajskou Stredu od 4. března 2012. Objem smlouvy činí cca 1,25 mil. vlkm ročně při nákladech (reálné ceně) 5,7 € za vlkm. Po přičtení zisku a odečtení výnosů bude úhrada činit 4,52 € za vlkm bez přičtení propláceného poplatku za dopravní cestu (odhad 1,45 € za vlkm) a bez započtení inflace. Roční dotace má být asi 7,1 miliónu eur, což je o 1,3 miliónu méně, než byla dosavadní dotace státnímu dopravci. Zakázku získala společnost v rámci veřejné soutěže MDVRR SR vypsané ministrem dopravy Lubomírem Vážným za účelem přímého zadání výkonů ZSSK a získání dotací z Operačního programu doprava (OPD).  Provoz měl RegioJet zajišťovat moderními dieselovými klimatizovanými jednotkami Bombardier Talent, které by umožnily zkrátit jízdní doby v úseku", "section_level": 2}, {"title": "Bratislava – Košice.", "content": "V dubnu 2014 RegioJet oznámil zahájení příprav na vstup na trasu Bratislava – Žilina – Košice až čtyřmi páry spojů od změny jízdního řádu v prosinci 2014. Stávající spoj Praha – Žilina měl být také prodloužen do Košic. 14. prosince 2014 byl provoz zahájen třemi páry spojů s dobou jízdy necelých 5 hodin v šestihodinovém intervalu, 28. listopadu 2014 byl zahájen prodej jízdenek. Vlaky zastavovaly ve stanicích Bratislava, Trnava, Trenčín, Považská Bystrica, Žilina, Vrútky, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Poprad, Kysak, Košice.  V dubnu 2015 RegioJet žádal od slovenské vlády, aby stát proplácel kompenzace na slevy sociálním skupinám rovnoprávně všem dopravcům a nikoli pouze vybranému státnímu dopravci, protože prý za", "section_level": 2}, {"title": "Praha – Košice.", "content": "Od poloviny října 2014 zavedl Regiojet denní pár spojů v trase Praha – Košice (se stanicemi Praha hlavní nádraží, Olomouc hlavní nádraží, Ostrava-Svinov, Čadca, Žilina, Vrútky, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Štrba, Poprad, Kysak, Košice).  14. června 2015 zavedl RegioJet noční vlaky v trase Praha – Košice a zpět, a to v rozsahu tří párů spojů týdně (ve čtvrtek, v pátek a v neděli).", "section_level": 2}, {"title": "Praha – Zvolen.", "content": "Zahájení provozu na trase Praha – Žilina", "section_level": 2}, {"title": "Staré Město – Praha.", "content": "Jeden pár spojů denně v trase Staré Město – Otrokovice – Hulín – Přerov – Olomouc", "section_level": 2}, {"title": "Praha - Brno - Bratislava.", "content": "Celkem tři páry spojů začal dopravce provozovat od 11. prosince 2016 mezi Brnem a Prahou. Všechny tři spoje dále pokračovaly, z toho dva spoje jely dále do Bratislavy, jeden spoj jel přes Břeclav do Starého Města. Dopravce tyto spoje chtěl získat místo Českých drah. Správa železniční dopravní cesty nakonec 30. listopadu rozhodla s ohledem na to, že počet žádostí přesáhl kapacitu dráhy, musela postupovat podle zásad procesu koordinace žádostí a prioritních kritérií. V případě trasy Praha – Brno – Bratislava s odjezdem z Prahy hl. n. v 15:19 a v opačném směru z Brna v 7:09", "section_level": 2}, {"title": "Praha - Brno - Vídeň.", "content": "Od prosince 2017 začal dopravce ve spolupráci s Graz-Köflacher Bahn und Busbetrieb provozovat čtyři páry vlaků z Prahy", "section_level": 2}, {"title": "R8 Brno - Přerov - Bohumín.", "content": "Ministerstvo dopravy přidělilo dopravci RegioJet od 15. prosince 2019 do roku 2027 rychlíkovou linku", "section_level": 2}, {"title": "Regionální doprava v Ústeckém kraji.", "content": "RegioJet v roce 2018 vyhrál poptávkové řízení na provoz regionálních vlaků v Ústeckém kraji (Regiotakt). RegioJet bude své jednotky provozovat na šesti tratích v Ústeckém kraji s elektrickým provozem. Smlouva platí", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Slovenské společnosti RegioJet udělil 13. ledna 2015 Banskobystrický samosprávný kraj licenci k provozování nedotované autobusové linky Banská Bystrica – Nitra – Bratislava. RegioJet zahájí provoz v pondělí 2. února 2015. Na linku budou nasazeny zcela nové autokary Irizar na podvozku Volvo s výbavou FUN & RELAX ve žlutém provedení.  Na 18. listopadu 2015 oznámil RegioJet zahájení provozu autobusové linky Bratislava – Vídeň, kde tak bude konkurovat autobusovému dopravci Slovak Lines. Rozsah provozu má být 16", "section_level": 1}, {"title": "Prodej jízdenek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodejní místa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První pobočky.", "content": "14. dubna 2011 otevřel RegioJet na pražském hlavním nádraží vlevo od ČD centra svou první prodejní kancelář. Do zahájení předprodeje pro vlaky RegioJet sloužila pro prodej mezinárodních železničních jízdenek z prodejního a rezervačního systému DB Bahn (které nabízí i sousední kancelář ČD Travel), prodej autobusových jízdenek Student Agency express a prodej doplňkových služeb, například", "section_level": 3}, {"title": "Aktuální stav.", "content": "V srpnu 2014 se ustálil počet oficiálních prodejních míst na 33, 4 z nich jsou na Slovensku (2x Bratislava, 1x Košice a 1x Žilina). Jízdenku dále lze zakoupit u tzv. provizních prodejců, kterých je daleko více a jsou jak v České republice, tak na Slovensku. Zaměřují se především na místa, kde nejsou oficiální prodejní místa.", "section_level": 3}, {"title": "Vzájemné prodávání jízdenek mezi dopravci.", "content": "RegioJet žádal České dráhy, aby mu poskytovaly provizní prodej jízdenek, protože je zákonná povinnost prodat jízdenku na danou trasu bez ohledu na to, kolik dopravců se na přepravě podílí, ale České dráhy o tom odmítly jednat. Rovněž odmítly uzavřít provizní smlouvu, aby RegioJet mohl prodávat jízdenky pro vlaky Českých drah. RegioJet proto čekal na", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnanci.", "content": "Dopravce se slovenskému státu zavázal, že zaměstná slovenské železničáře. 15. března 2011 vydal tiskovou zprávu, že na Slovensku zahájil nábor 80 zaměstnanců na pozice manažerů, strojvedoucích, vlakvedoucích – stevardů i", "section_level": 1}, {"title": "Vozidlový park.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neuskutečněné záměry.", "content": "V červnu 2007 Radim Jančura oznámil, že již probíhá výběrové řízení na pět souprav v typické žluté firemní barvě (v prosinci 2007 upřesnil, že půjde dohromady o šest souprav, z toho jednu rezervní) pro trať Praha–Ostrava. Výběrového řízení se účastnily firmy Siemens a Stadler, design vlaku se měl blížit vlakům ICE 3,", "section_level": 2}, {"title": "Dieselové jednotky.", "content": "Na jaře 2010 RegioJet pořádal v České republice propagační jízdy jednotkami Siemens Desiro vypůjčenými od leasingové firmy.  Na slovenské lince měl RegioJet zajišťovat dopravu moderními dieselovými klimatizovanými jednotkami Bombardier Talent. Pro zkušební a prezentační jízdy na slovenské trase od 26. do 28. dubna 2011 si zapůjčil od německého dopravce Eurobahn ze skupiny Keolis soupravu v bílé barvě, která v", "section_level": 2}, {"title": "Lokomotivy.", "content": "V květnu 2010 byl oznámen nákup devíti elektrických lokomotiv řady E 630, které v roce 1991 jako ř. 163 vyrobila Škoda Plzeň pod výrobními čísly 8853 až 8861. V polovině devadesátých let byly upraveny pro italské poměry a prodány italské společnosti Ferrovie Nord Milano, podle RegioJetu však jejich opotřebení „odpovídá zhruba tříletému provozu“ a mají dohromady hodnotu „téměř půl miliardy korun“. Kupní cena nebyla zveřejněna. Údaj ČTK o celkové ceně za nákup 400 milionů Kč RegioJet rezolutně popřel jako nesprávný. Lokomotivy byly upraveny pro provoz v ČR (tj. byla odstraněna většina úprav pro FNM) a byl změněn převodový poměr pro zvýšení maximální rychlosti ze 120 km/h na 140 km/h. Stanoviště strojvůdce je přemístěno zpět z levé strany zpět na pravou, je odstraněno ovládání z řídícího vozu, kondenzátory filtru jsou přemístěny zpod rámu zpět do strojovny, která je tím pádem opět", "section_level": 2}, {"title": "Vozy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vozy od ÖBB.", "content": "Počátkem června 2011 RegioJet oznámil, že již v Česku má od Rakouských spolkových drah 14 ojetých osobních vozů, vyrobených v letech 1978–1982, které již v minulosti byly rekonstruovány pro rychlost 200 km/h a mají klimatizaci, vakuové toalety a elektrické zásuvky. V rámci úprav pro RegioJet mají získat například nový lak, nové koberce apod. Lakování do korporátních barev realizuje OLPAS Moravia v Krnově, opravy a úpravy v interiéru pak METRANS DYKO Rail Repair Shop v Kolíně. Dalších 14 vozů 1. třídy a kombinovaných vozů 1. plus 2. třídy bylo od ÖBB dodáno 26. července 2011.  Celkově bylo od ÖBB dodáno 12 kusů řady ABmz 30-90, 8 kusů řady Ampz 18-91 a 8", "section_level": 3}, {"title": "Nové rumunské vozy.", "content": "V létě 2010 RegioJet vyhlásil výběrové řízení na 50 nových vozů za 50 mil. €, což je považováno za velmi nízkou cenu.  Valer Blidar, majitel rumunské společnosti ASTRA Vagoane Călători, sdělil v září 2010 rumunskému ekonomickému listu Ziarul Financiar Daily, že do konce roku 2011 má nejmenovanému odběrateli dodat 50 osobních vozů, které mají být používány v České republice, a že smlouva je těsně před podpisem. Rumunský server Financiarul.ro zprávu podal tak, že společnost zakázku na 50 vozů od nejmenované české firmy již získala. Radim Jančura však 20. září 2010 v reakci na tuto zprávu popřel, že by již bylo výběrové řízení uzavřeno a že by smlouva již byla uzavřena, že by AVC zakázku získala nebo že by bylo „před podepsáním smlouvy“, dále však odmítl záležitost komentovat s tím, výsledek výběrového řízení oznámí v říjnu či v listopadu 2010. V lednu 2011 Jančura v rozhovoru pro MF Dnes oznámil, že na trase Praha–Ostrava–Žilina bude v přechodném období užívat z menší části též operativně pronajaté vozy, protože nestihne do zahájení provozu získat dostatek vlastních vozů. Na podzim 2011 už by měly být hotové všechny vlastní vozy, avšak", "section_level": 3}, {"title": "Vozy od SBB.", "content": "1. května 2012 oznámily Švýcarské spolkové dráhy (SBB), že od nich společnost RegioJet na začátku dubna koupila 12 vozů první třídy. Má jít o vozy typového označení Am61 o maximální rychlosti 200 km/h. Prodejní cenu ani jedna ze stran nezveřejnila. Mají být v druhé polovině roku (resp. nejpozději do konce roku) nasazeny na linku z Prahy do Ostravy. Mluvčí RegioJetu uvedl, že před nasazením do provozu bude kompletně rekonstruován interiér vozů. Nové vozy by měly pomoci zvýšit dosavadní počet 7 párů spojů na všech 9 uvedených v jízdním řádu.", "section_level": 3}, {"title": "Vzhled vozidel.", "content": "Všechna vozidla mají korporátní žlutočerný vnější nátěr, výjimkou jsou vozidla opatřená pouze polepy, kterým zůstala červená střecha od ÖBB. Oproti vozidlům jiných dopravců je velmi nenápadné typové a registrační", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní třídy.", "content": "Zpočátku dopravce cestovní třídy nerozlišoval, později zavedl na komerčních linkových spojích čtyři třídy: Kromě", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické soupravy.", "content": "7. března 2019 podepsal RegioJet smlouvu na nákup sedmi nových nízkopodlažních elektrických souprav od společnosti Pesa Bydgoszcz pro provoz v Ústeckém kraji. Mají být dodány v druhé polovině roku 2021 a do provozu nasazeny v prosinci 2021. V poptávkovém řízení pro tratě Ústí nad Labem – Štětí, Děčín – Ústí nad Labem-Střekov, Most", "section_level": 2}, {"title": "Přehled.", "content": "Tabulka vybraných", "section_level": 2}], "src_summary": "RegioJet a.s. (VKM: RJ) je provozovatel osobní železniční a autobusové dopravy v Česku, sídlící v Brně. Stoprocentním vlastníkem je Student Agency vlastněná Radimem Jančurou, na některých nabídkách spolupracoval s německou pobočkou francouzské firmy Keolis. Příležitostnou veřejnou železniční osobní dopravu společnost poprvé prováděla 24. dubna 2010, provoz první linky pravidelné osobní dopravy byl spuštěn 26. září 2011. V roce 2011 měla společnost ztrátu 59 mil. Kč, v roce 2012 ztrátu prohloubila na 76 mil. Kč při tržbách 267 mil. Kč a v roce 2013 očekávala obdobnou.", "tgt_summary": "RegioJet a.s. (VKM: RJ) is a private Czech provider of passenger rail and bus transport. The company Student Agency, owned by Radim Jančura, is the 100% owner. The company's registered office is in Brno.", "id": 1565731}
{"src_title": "Ezoterický programovací jazyk", "tgt_title": "Esoteric programming language", "src_document": [{"title": "Některé ezoterické programovací jazyky.", "content": "Nejzajímavější ezoterické programovací jazyky a jejich specifika. U některých je uvedena ukázka kódu, většinou programem Hello world.", "section_level": 1}, {"title": "INTERCAL.", "content": "INTERCAL je nejstarší ezoterický jazyk, navržený v roce 1972 Done Woodsem a Jamesem M. Lyonem, s jasným úmyslem odlišovat se od ostatních. Obsahuje například klíčové slovo „PLEASE“, které se mohlo vložit před jakýkoli příkaz a které v původní verzi ovlivňovalo „tón“, jímž interpreter oznamoval případné chybové hlášky. Vzdáleně připomíná jazyk symbolických instrukcí.", "section_level": 2}, {"title": "Brainfuck.", "content": "Brainfuck je programovací jazyk tvořený toliko 8 příkazy bez parametrů, jimž je přiřazeno 8 nealfanumerických znaků. Programy v Brainfucku tak vypadají jako změť náhodných znaků.", "section_level": 2}, {"title": "FALSE.", "content": "FALSE je další z ezoterických jazyků, založených na zásobníku a operacích s ním, velmi redukované instrukční sadě, obfuskaci kódu. Zajímavé je též, že má patrně nejmenší kompilátor – do 1024 bajtů.  Příklad na vypsání prvočísel do 100:", "section_level": 2}, {"title": "Befunge.", "content": "Befunge je ezoterický jazyk mající vzdálenou podobnost s Brainfuckem a podobnými. Stejně jako ony je vybaven zásobníkem a příkazy pro práci s ním. Jeho specifikem je to, že běh programu může zdrojovým kódem „cestovat“ podle šipek být navigován.", "section_level": 2}, {"title": "Whitespace.", "content": "Whitespace je jazyk, jehož programy jsou zapisovány s použitím pouze tří znaků, z nichž ani jeden není v textu vidět.", "section_level": 2}, {"title": "LOLCODE.", "content": "LOLCODE je jazyk vytvořený jako parodie k internetovému fenoménu „Lolcatz“. Vzdáleně připomíná jazyk C, ale jeho příkazy a klíčová slova jsou často zkomolená. HAI CAN HAS STDIO? VISIBLE \"HAI WORLD!\" KTHXBYE", "section_level": 2}, {"title": "Thue.", "content": "Thue je ezoterický jazyk s pouhým jedním příkazem se dvěma operandy. Přesto je turingovsky úplný, ba navíc může být použit k rozeznání a definici jazyků úrovně Type-0 Chomského hierarchie.", "section_level": 2}, {"title": "Piet.", "content": "Piet je programovací jazyk, jehož programy jsou čteny/zakódovávány do obrázků o 20 základních barvách. V tomto případě se obor programovacích jazyků snoubí s disciplínou steganografie.", "section_level": 2}, {"title": "Velato.", "content": "Velato bere vstup svých programů z rozhraní MIDI, kde pauza mezi nimi určuje každý další příkaz.", "section_level": 2}, {"title": "Chef.", "content": "Programy v jazyku Chef (anglicky šéfkuchař) připomínají kuchařské recepty (s tímto úmyslem byl také navržen). Opět zde figuruje zásobník, který je v tomto případě ztělesněn mixérem. Například, vylití jeho obsahu do pekařské formy znamená výňatek obsahu zásobníku a poslání ho na systémový výstup.", "section_level": 2}, {"title": "Shakespeare.", "content": "V Shakespeare jsou programy kamuflovány do divadelních her. Scénické poznámky (např. když někdo vstupuje na scénu nebo z ní odchází) slouží jako příkazy nebo direktivy; jiná data jsou pak skryta v použitých slovech (Rozlišuje se například, jsou-li citově neutrální, pozitivní nebo negativní).", "section_level": 2}, {"title": "Taxi.", "content": "Programy v ezoterickém jazyku Taxi (podobně jako v Chefu či Shakespearovi) konvenční zdrojový kód nepřipomínají a místo toho vypadají jako kniha jízd či popis instrukcí taxikáře. Jednotlivá místa, kam má zajet, znamenají jednotlivé operace, které má taxikář (běh programu) provést (například pošta znamená standardní vstup/výstup, zajet po práci do garáže znamená ukončit program). Jednotliví cestující, kteří využijí jeho služeb, jsou ve skutečnosti prvky v zásobníku (jejich naložení a vyložení tak představuje operace codice_2 a codice_3). Jména lokací a jim odpovídající příkazy jsou uvedeny v mapě Townsville.  Příklad na vynásobení dvou čísel uživatelským vstupem:  codice_4  Co je pro Taxi zcela specifické, je to, že programátor musí myslet i na benzín, který musí čas od času tankovat. Pokud tak nebude dělat, program skončí neúspěchem. Tato koncepce je podobná hardwarovému řešení zvanému Watchdog timer, jen v poetičtější podobě.", "section_level": 2}, {"title": "OstraJAVA.", "content": "OSTRAJava má za cíl pozvednout kvalitu (nejen ostravského) programování. Na rozdíl od Javy vychází OSTRAJava přímo z mluveného jazyka (ostravského nářečí), tedy z něčeho čemu obyčejní lidé rozumějí. Typický ostravský horník pak nebude mít problém přejít od těžby rudy ke klávesnici. Jazyk tak mimo jiné řeší i problém nezaměstnanosti na moravsko-slezsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ezoterický programovací jazyk (zkratka \"esolang\") je takový programovací jazyk, který byl navržen, aby otestoval hranice a možnosti disciplíny programovacích jazyků, důkaz toho, že takový návrh je vůbec možný; nebo jako žert či parodii. Přídomek \"ezoterický\" tyto jazyky nosí jako znak toho, že jejich účelem ani záměrem není snaha o jeho široké uplatnění v praxi. To a často i nesrozumitelnost až obtížnost psaní byť i jednoduchých programů je odlišuje od konvenčních programovacích jazyků, jež se krom jiného soustředí i na přehlednost a užitnou hodnotu. Autoři většiny ezoterických programovacích jazyků se nicméně ve svých návrzích snaží o to, aby jejich výtvory byly turingovsky úplné.", "tgt_summary": "An esoteric programming language (sometimes shortened to esolang) is a programming language designed to test the boundaries of computer programming language design, as a proof of concept, as software art, as a hacking interface to another language (particularly functional programming or procedural programming languages), or as a joke. The use of \"esoteric\" distinguishes these languages from programming languages that working developers use to write software. Usually, an esolang's creators do not intend the language to be used for mainstream programming, although some esoteric features, such as visuospatial syntax, have inspired practical applications in the arts. Such languages are often popular among hackers and hobbyists.", "id": 469161}
{"src_title": "Cyklopřívěs", "tgt_title": "Bicycle trailer", "src_document": [{"title": "Druhy vozíků.", "content": "S ohledem nejen na typ nákladu, ale i povahu trasy, jsou navrhovány a vyráběny různorodé cyklovozíky.", "section_level": 1}, {"title": "Podle počtu kol.", "content": "Cyklovozíky mají pro tažení většinou jen jedno nebo dvě kola. Zvláště u dětských vozíků je ale časté, že je možné je použít i jako kočárek. V takovém režimu pak používají další jedno nebo dvě často snímatelná kolečka.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklopřívěsy v legislativě.", "content": "§ 58 zákona 361/2000 Sb. říká: „Za jízdní kolo se smí připojit přívěsný vozík, který není širší než 800 mm, má na zádi dvě červené odrazky netrojúhelníkového tvaru umístěné co nejblíže k bočním obrysům vozíku a je spojen s jízdním kolem pevným spojovacím zařízením. Zakrývá-li přívěsný vozík nebo jeho náklad za snížené viditelnosti zadní obrysové červené světlo jízdního kola, musí být přívěsný vozík opatřen vlevo na zádi červeným neoslňujícím světlem.“  V roce 2011 vznikl výkladový spor o to, zda se zákaz přepravovat osoby v přívěsech (§ 48 odst. 5 zákona 361/2000 Sb.: „V jiném přípojném vozidle, než které je určeno pro přepravu osob, je přeprava osob, s výjimkou případů podle § 51, zakázána.“) vztahuje i na tyto přívěsy (použitý termín odkazuje k odstavci 2, který začíná: „V motorovém nebo jeho přípojném vozidle, které je určeno pro přepravu osob...“). Podle webu Nakole.cz bylo v Česku provozováno více než 12 000 těchto vozidel.  České ministerstvo dopravy navíc v roce 2011 tvrdilo, že žádné přívěsné vozíky za kolo nejsou v tuto chvíli v Česku homologovány pro provoz na pozemních komunikacích a tedy nesmí do provozu, ačkoliv prováděcí předpis v té době říkal, že technická způsobilost jízdních kol se neschvaluje.  Poslanci Václav Cempírek a Jana Kaslová v roce 2011 podali návrh novely zákona, která upravuje provoz přívěsných vozíků za kola na českých silnicích a cyklostezkách. Návrh připravili ve spoluprací s komisí ministerstva dopravy pro začlenění rozvoje cyklistické dopravy do silniční legislativy. Vláda 21. září 2011 s návrhem vyjádřila souhlas. Poslanec Jiří Petrů předložil pozměňovací návrh, který zakazuje provoz vozíků na silnicích I. a II. tříd.  V Německu jsou povoleny vozíky o maximálních rozměrech 1×2×1,4 m (š x d x v) a hmotnosti v případě vozíku bez brzdy 40 kg, u vozíku s brzdou 80 kg. Ve vozíku mohou jet maximálně 2 děti do 7 let, zdravotně postižené děti i starší. Cyklopřívěs může vézt pouze cyklista starší 16 let.  Rakouské předpisy požadují osvětlení nezávislé na kolu a také přední, zadní i postranní odrazky na kole. Děti musejí být ve vozíku připoutány a vybaveny přilbou a řidič musí zajistit, aby se dítě při jízdě nevyklánělo a nedosáhlo na dráty v kole. Věková omezení jsou shodná jako v Německu. Šířka vozíku není omezena, pouze u vozíku o šířce větší než 60 cm jsou požadována dodatečná světla.  Polská legislativa s přepravou dětí ve vozících v roce 2011 nepočítala. Slovenská legislativa používání přívěsných vozíků pro děti vysloveně nezakazuje, ale ani vozík pro přepravu osob speciálně nezmiňovala, což však později bylo řešeno novelou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyklopřívěs nebo cyklovozík je označení vozíku, který se připevňuje za jízdní kolo obvykle za účelem rozšíření možností převozu nákladu. Na větších cyklovozících je možné převážet náklad až o rozměrech třech metrů krychlových a váze půl tuny.", "tgt_summary": "A bicycle trailer is a motorless wheeled frame with a hitch system for transporting cargo by bicycle. It can greatly increase a bike's cargo capacity, allowing point-to-point haulage of objects up to 4 cubic yards (3 cubic metres) in volume that weigh as much as half a ton.", "id": 1143189}
{"src_title": "Raketové palivo", "tgt_title": "Rocket propellant", "src_document": [{"title": "Chemické pohonné látky.", "content": "V raketách se používá množství druhů chemických pohonných látek, které jsou rozdělené do více kategorií a podle kombinace těchto pohonných látek potom rozeznáváme několik druhů raketových pohonů. Chemické pohonné látky se většinou skládají z okysličovadla a paliva. Při chemické reakci zvané hoření, se uvolňuje značné množství energie, které se v trysce raketového motoru mění na pohybovou energii vytékajících zplodin.  Základní rozdělení chemických pohonných látek je podle jejich skupenství:", "section_level": 1}, {"title": "Tuhé pohonné látky.", "content": "Tuhé pohonné látky bývají z větší části jednosložkové (okysličovadlo je obsažené už v pohonné látce). Podle tvaru a velikosti zrn je možno \"nastavit\" hoření podle požadavků. Jejich výhodou je snadná skladovatelnost, i když se musí udržet vždy určité podmínky.  Lze je rozdělit na dvě skupiny:  Tuhé pohonné hmoty se používají například ve startovacích motorech raketoplánů Solid Rocket Booster.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní pohonné látky.", "content": "U hybridních pohonných látek je jedna složka v tekutém stavu a druhá v pevném. Takové pohonné látky mají jisté výhody proti klasickým tuhým palivům a to hlavně možnost přerušení činnosti motoru, která u čistě tuhých látek chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné pohonné látky.", "content": "Jejich nevýhodou je skladování, kdy musíme zajistit, aby nezmrzly anebo naopak se neodpařovaly. Podle skladovatelnosti je dělíme na:  Dlouhodobě skladovatelné pohonné látky mají několik nevýhod. Z větší části jde o toxické látky, které hoří samovolně už při samotném styku paliva a okysličovadla (hypergolická paliva). Také mají menší specifický impuls než kryogenní pohonné látky. Pro případ poruchy se u raket s tímto palivem používá ještě nultý startovací stupeň, který nejprve dopraví celý nosič do bezpečné výšky a až tam dochází k zážehu motorů prvního stupně (raketa Titan). Na rozdíl od kryogenických motorů jsou motory na hypergolická paliva jednodušší, protože doprava pohonných hmot do spalovací komory se děje přetlakem inertního plynu v nádržích. Kromě toho mají i vyšší spolehlivost. Některé z těchto látek jsou používané jako jednosložkové pohonné látky (hydrazin).  Jako kryogenní pohonné látky se nejčastěji používá vodík a kyslík. Jde o běžně dostupné látky, které ale pro potřeby raketové techniky nejsou v normálním stavu použitelné. Jejich hoření totiž probíhá za značně vysokých teplot a tlaků, a pro jejich dopravu do spalovací komory nestačí jen přetlak v nádržích. Proto se zkapalňují, což ale přináší snížení jejich teploty hluboko pod bod mrazu (při normálním atmosférickém tlaku). Odtud pochází i jejich název kryogenické. Pro jejich dopravu do spalovací komory se pak používají velmi výkonná turbočerpadla.  Vznikly i hybridní kryogenní pohony, které používají tekutý kyslík a ropné produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Adiabatické pohonné látky.", "content": "Tato kategorie pohonných látek je nejprimitivnější. Jsou to v podstatě stlačené plyny a nebo generované plyny (například vodní pára generovaná varem vody), které po otevření přívodního ventilu expandují do volného prostoru. V tomto případě probíhá adiabatický děj, při kterém se snižuje tlak plynu v zásobníku až na tlak vnějšího prostoru a plyn zabírá pokaždé větší objem, ale mimo zásobník plynu.  Připomíná to klasické chemické raketové pohony, ale mezi oběma skupinami pohonných látek jsou rozdíly. Při chemickém pohonu dochází k zisku energie prostřednictvím chemické reakce. U adiabatických pohonných látek dochází jen k přeměně vnitřní energie plynu uzavřeného pod tlakem v zásobníku na pohybovou.  Tyto pohonné látky nemají praktický význam, pouze pro ukázkové účely ve školách (\"raketový balon\"), kde by hydrazinový motor udělal velké škody.", "section_level": 1}, {"title": "Plazmové pohonné látky.", "content": "I když by se zdálo, že mezi iontovými a jadernými pohonnými látkami je velký rozdíl, není tomu tak. Přestože způsob generování energie k uvedení pracovní látky do plazmatického stavu je jiný, v obou případech by mělo jít o lehké a nejlépe inertní plyny. Čím je plyn lehčí tím vyšší efektivity motor může dosáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Pohonné látky pro iontové raketové motory.", "content": "V současnosti se používá výlučně xenon a to bez ohledu na konstrukci motoru. Kromě xenonu je možné použít i neon, ale jeho využití, kvůli technickým problémům motorů využívajících tento plyn, je zatím sporné.  Plazma se získává ionizací plynu, který je následně směrován a urychlován soustavou elektrod a magnetů, podobně jako elektrony v trubicích klasické obrazovky. Na rozdíl od obrazovek je pracovní plazmatický plyn vyvrhovaný do prostoru a tím je získávána pohybová energie.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné látky pro jaderné raketové motory.", "content": "Vzhledem k tomu, že vývoj těchto motorů byl (po)zastaven (např. projekt NERVA), je těžké polemizovat jaké pohonné látky by se měly používat. Jsou navrženy motory používající vodu a nebo čistý vodík. Jaderné motory pracují na principu odvodu tepla z jádra u klasického jaderného reaktoru) a jeho přenosem na pohonnou látku (ta přejde do plazmatického stavu) a nebo na principu generování plazmatické pohonné látky ve speciálním reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Raketové palivo budoucnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Termonukleární fúze.", "content": "Jednou z možností pohonu raket je termonukleární fúze. Experimentuje se s laserovým impulsem, kdy je ve spalovací komoře laserovým pulsem zahřáto malé množství 3He na teplotu potřebnou ke spuštění termonukleární fúze. Vysokoenergetické částice produkované při této reakci by procházely tryskou tvořenou magnetickým polem a dodaly by raketě potřebnou pohybovou energii. Pokud by k z zapálení fúze docházelo rychle za sebou, vedlo by to takřka ke spojitému proudu částic z trysky a spojitému pohonu.", "section_level": 2}, {"title": "Anihilace.", "content": "Pohon by byl založen na reakci hmoty a antihmoty, při které se uvolňuje obrovské množství energie ve formě záření gama. To by opouštělo spalovací komoru tryskou.  Největším problémem tohoto pohonu je v současné době výroba a skladování antihmoty. Pro let k Marsu tam a zpět by ale stačilo pouze asi 0,1 gramů antihmoty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raketové palivo je pracovní látka a směs, která proudí z raketového motoru a na principu akce a reakce a zákona zachování hybnosti předává raketě pohybovou energii.", "tgt_summary": "Rocket propellant is the reaction mass of a rocket. This reaction mass is ejected at the highest achievable velocity from a rocket engine to produce thrust. The energy required can either come from the propellants themselves, as with a chemical rocket, or from an external source, as with ion engines.", "id": 1363110}
{"src_title": "Proton-protonový cyklus", "tgt_title": "Proton–proton chain reaction", "src_document": [{"title": "Podrobný průběh p-p reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. krok.", "content": "Na začátku této jaderné reakce dochází ke spojení dvou jader vodíku H za vzniku deuteria H. Uvolňuje se pozitron e a neutrino formula_1. Tento první krok je velmi pomalý, protože protony musí využít tunelového jevu, aby prošly Coulombovou bariérou a protože zde působí slabá interakce.  formula_2..... (0,42 MeV)  Uvolněný pozitron vzápětí anihiluje s nějakým elektronem, nacházejícím se ve slunečním jádru. Při této reakci se uvolní energie ve formě dvou gama fotonů. formula_3..... (1,02 MeV)  Celkem se tedy v tomto prvním kroku uvolní +1,44 MeV energie.", "section_level": 2}, {"title": "2. krok.", "content": "Vzniklé deuterium se může spojit s dalším jádrem vodíku H za vzniku izotopu helia He:  formula_4..... (+5,494 MeV)", "section_level": 2}, {"title": "3. krok.", "content": "Nyní jsou čtyři možné postupy, které vedou ke vzniku izotopu helia He. V reakci pp I vzniká helium He spojením dvou jader helia He, v reakci pp II a pp III se spojí jádro He s již existujícím jádrem He za vzniku jádra berylia. Při poslední možnosti, pp IV, se slučuje jádro He s jádrem vodíku H za vzniku jádra He. Tato poslední reakce nastává velmi zřídka. Ve Slunci je pravděpodobnost, že nastane reakce pp I 86%, reakce pp II 14%, reakce pp III 0.11% a reakce pp IV kolem 0,3 ppm.", "section_level": 2}, {"title": "3a. - reakce pp I.", "content": "formula_5..... (+12,859 MeV)  Tato reakce převládá při teplotách od 10 do 14 milionů Kelvinů (MK).", "section_level": 3}, {"title": "3b. - reakce pp II (spalování lithia).", "content": "formula_6..... (+1,59 MeV) formula_7..... (+0,86 MeV nebo +0,383 MeV) formula_8..... (+17,35 MeV)  Tato reakce převažuje při teplotách od 14 do 23 MK.  90% neutrin vzniklých při reakci jádra berylia Be s elektronem e si odnáší energii 0,861 MeV, zbývajících 10% vzniklých neutrin si odnáší energii 0,383 MeV (závisí na tom, zda je vzniklé jádro lithia Li v základním stavu nebo excitovaném).", "section_level": 3}, {"title": "3c. - reakce pp III.", "content": "formula_9..... (+0,13 MeV) formula_10..... (+17,98 MeV) formula_11..... (+0,09 MeV)  Reakce pp III převažuje při teplotách překračujících 23 MK. Tato reakce není hlavním zdrojem energie na Slunci, ale byla důležitá pro vznik problému slunečních neutrin, protože při ní dochází k produkci vysokoenergetických neutrin (jejich energie dosahuje 14.06 MeV).", "section_level": 3}, {"title": "3d. - reakce pp IV (Hep reakce).", "content": "Tato reakce může teoreticky probíhat, ale je velmi vzácná (na Slunci probíhá asi s pravděpodobností 0,3 ppm). Při této reakci se spojí jádro helia He přímo s protonem za přímého vzniku helia He, uvolní se pozitron a elektronové neutrino s velmi vysokou energií (kolem 18,8 MeV).  formula_12..... (+18,8 MeV)  Tato reakce se někdy nazývá Hep reakce (slučuje se heliové jádro a proton)", "section_level": 3}, {"title": "Zdroj tepelné a zářivé energie.", "content": "Srovnáním hmotnosti vzniklého jádra helia He a hmotností čtyřech protonů, které jsou zapotřebí k jeho vzniku, dojdeme k závěru, že 0,7% původních protonů se přeměnilo na energii. Tuto energii (celkem 26,73 MeV) si odnáší vzniklé fotony gama záření a vzniklá neutrina.  Pouze energie vzniklého gama záření interaguje s elektrony a protony uvnitř Slunce a zahřívá jeho vnitřní části. Toto zahřívání zabraňuje gravitačnímu kolapsu Slunce.  Neutrina nereagují nijak významně s látkou a proto nemají vliv na zahřívání vnitřních částí Slunce. Neutrina vzniklá při reakcích pp I, pp II a pp III odnášejí pryč 2,0%, 4,0% a 28,3% energie, která vzniká při těchto reakcích.", "section_level": 3}, {"title": "pep reakce.", "content": "Deuterium, kromě prvního kroku pp reakce, může také vzniknout velmi vzácnou pep (proton–elektron–proton) reakcí: formula_13..... (+1,44 MeV)  Ve Slunci je poměr počtu pep reakcí k počtu pp reakcí 1:400. Neutrina uvolněná při této reakci jsou mnohem energetičtější. Zatímco neutrina vzniklá v prvním kroku pp reakce mají energii do 0,42 MeV, neutrina vzniklá při pep reakci jsou vysokoenergetická s energií kolem 1,44 MeV.  Obě reakce, pep a pp reakce, mohou být považovány jako dvě různé Feynmanovy reprezentace stejné základní interakce, kde elektron vystupuje na pravé straně zápisu reakce jako antielektron (pozitron). Další průběh reakcí je stejný, jako v krocích 2 – 4 pp reakce.  Přímý průkaz, že pep reakce se podílí na fúzních reakcích na Slunci, podala analýza výsledků experimentu Borexino z r. 2012, ve které byla zaznamenána neutrina v energetickém pásmu 1,0 MeV až 1,5 MeV. Ve spojení se standardním modelem Slunce to znamená i omezení možnosti, že na Slunci probíhá CNO cyklus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Proton-protonový cyklus (proton-protonová reakce, p-p cyklus, p-p reakce, pp reakce, p-p řetězec apod.) je cyklus jaderných reakcí, při kterých se v konečném důsledku přemění jádra vodíku H na jádra hélia He. Proton-protonový cyklus je základním zdrojem zářivé energie ve hvězdách hlavní posloupnosti, jejichž hmotnost příliš nepřesahuje hmotnost Slunce.", "tgt_summary": "The proton–proton chain reaction is one of two known sets of nuclear fusion reactions by which stars convert hydrogen to helium. It dominates in stars with masses less than or equal to that of the Sun, whereas the CNO cycle, the other known reaction, is suggested by theoretical models to dominate in stars with masses greater than about 1.3 times that of the Sun.", "id": 1684919}
{"src_title": "Domácí drůbež", "tgt_title": "Poultry", "src_document": [{"title": "Hrabavá drůbež.", "content": "Mezi hrabavou drůbež je tradičně zařazován kur domácí a krůty, i když zoologicky do řádu \"Galliformes\" (hrabaví) patří i další druhy ptáků, včetně perliček, pávů, bažantů a dalších okrasných a jiných druhů ptáků.  Členové řádu \"Galliformes\" jsou ptáci od velikosti křepelky do velikosti krocana. Zobák mají silný, krátký a jen mírně zahnutý. Nohy jsou silné, uzpůsobené k hrabání; drápy jsou tupé. Mají vole, silný svalnatý žaludek, dlouhá slepá střeva, krátká křídla a samec má často na běháku ostruhu. Živí se hlavně semeny, méně zelenými částmi rostlin nebo hmyzem a jeho larvami. Neplavou a nekoupou se, zato se často popelí (popelová lázeň). Peří je tuhé, prachové peří chybí. Vyznačují se výrazným pohlavním dimorfismem. Jsou to ptáci nekrmiví. Mláďata jsou po opuštění hnízda velmi samostatná a sama se živí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní drůbež.", "content": "Pro člověka významné druhy vodní drůbeže (kachna domácí, kachna husí, husa domácí) patří zoologicky do řádu \"Anseriformes\" (vrubozobí).  U vrubozobých vytvářejí kraje obou dílů zploštělého zobáku kulisovitě postavené rohovité lamely nebo zoubky, kterými svírají potravu jako kleštěmi nebo přecezují bahno vodou a obsah polykají. Vrubozobí mají proto v dutině zobáku četná smyslová tělíska. Přední 3 prsty běháku jsou spojeny plovací blanou. Tělo je přizpůsobeno k životu na vodě. Je hustě pokryto obrysovým peřím, které nepropouští vodu. Pod ním je na celé ploše těla vrstva prachového peří. Kostrční žláza je velká a vytváří hojně olejovitého sekretu, jímž si ptáci zobákem promašťují peří. Jsou to ptáci nekrmiví, jejich mláďata jsou schopna samostatné výživy. Po vylíhnutí jsou hustě pokryta pápěřím a po uschnutí jsou schopna chůze i plavání. Mají již vysoce vyvinutou regulaci tělesné teploty. Výměna peří je buď jednou v roce (husy) nebo dvakrát do roka (kachny). Samci mají částečně vyvinutý penis.", "section_level": 1}, {"title": "Domestikace domácí drůbeže.", "content": "Názory na původ a historii vzniku hlavních druhů domácí drůbeže nejsou jednotné. Na rozdíl od domácích savců nečiní u domácí drůbeže obtíže jejich odvození od divokých druhů, ale mnohem méně je známa doba, kdy k domestikaci došlo.", "section_level": 1}, {"title": "Kur domácí.", "content": "Příslušníci rodu \"Gallus\" (kur) se vyskytují se v několika druzích, případně poddruzích či varietách (názvosloví i systematické členění příslušníku rodu se podle různých autorů různí).  Počátky domestikace kura domácího sahají asi až do 5.-4. tisíciletí př.K. a za kolébku domestikace se zřejmě může považovat Přední Indie, zvláště pak povodí řeky Indus, dále Indočína, Malajsko a Indonésie. Odtud se kur domácí poměrně rychle šířil do sousedních zemí, tedy i na západ do Íránu, Mezopotámie aj. Ve 14.-15. století př.K. jej chovali již v Egyptě, a to zprvu jako posvátného ptáka, později, několik století př. K., již jako hospodářské zvíře (umělé líhnutí kuřat). V 6.-8. století př.K. jej znají již Řekové jako „perského“ nebo „medijského“ ptáka, což zřejmě souvisí s cestami, jimiž se kur domácí dostával na západ již před politickým panstvím Peršanů. V 5. století př.K. byl kur domácí rozšířen po celém Středomoří a národy střední Evropy se s ním seznámily na počátku doby železné. V 1. století př. K. jej znali již Keltové. Jeho široké uplatnění je dílem Římanů, např. římský letopisec Collumela vydal spis, který obsahuje zásady chovu a krmení domácích ptáků. Středověk podtrhl ještě více význam kura domácího jako zdroje postních jídel. Značný význam pro domestikaci měla nenáročnost kura domácího a přizpůsobivost primitivním podmínkám tehdejších chovů a to, že část potravy si kur obstarával sám z přírody a dále i možnost jej všestranně zužitkovat (peří, vejce, maso).", "section_level": 2}, {"title": "Krůty.", "content": "Krůta domácí - \"Meleagris gallopavo\" f. \"domestica\" (Linné, 1758) - byla domestikován již indiánskými kmeny (Aztéky) dávno před příchodem Evropanů z mexické formy krůty divoké, která žije dodnes volně v málo obydlených oblastech Severní a Střední Ameriky. Do Evropy byla dovezena Španěly r. 1523-24, a to nejdříve samci; ještě v r. 1530 nebyly v Evropě známy samice. V letech 1550-60 se však už uplatňuje ve Španělsku pro chutné maso a dostává se i do Francie a Anglie, kde se stal tradičním oblíbeným jídlem o vánocích. K nám se dostala až o 100 let později.", "section_level": 2}, {"title": "Perličky.", "content": "Perlička domácí - \"Numida meleagris\" f. \"domestica\" (Linné, 1758) byla zdomácněna již před naším letopočtem. Východiskem k domestikaci byla pravděpodobně perlička kropenatá - \"N. meleagris\" (Linné, 1758), která se vyznačuje typickou přilbou (kostěný výrůstek na lebce) a žije dodnes divoce v celé řadě variet v severozápadní Africe. Pohlavní dimorfismus je malý.  Do Evropy byla dovezena pravděpodobně nadvakrát. Poprvé její domestikovanou formu získali od Féničanů Řekové kolem 5. století př.K., pro které byla posvátným ptákem, používaným k liturgickým obřadům. Kolem počátku naší éry ji znali i Římané, kteří se cenili zvláště jejího chutného masa a vajec, ale její chov upadl do zapomenutí. Podruhé byla dovezena do Evropy kolem 16. století, kdy byly do Španělska dovezeny ze západní Afriky (Guinea) již polodomestikované perličky a odtud se dostala do Latinské Ameriky. Zde částečně zdivočela a částečně byla úplně domestikována. Odtud se zpětně rozšířila do Evropy. Tím se vysvětluje, proč se perlička nechovala ve středověku v Evropě jako domácí zvíře a proč je vlastně nejmladší naše domestikované zvíře. Chová se hlavně pro vynikající maso a vejce, která skladovaná za obvyklých podmínek si dlouho podržují charakter čerstvých vajec. Její chov nikdy nedosáhl významu kura domácího. Domestikací se perličky také mnoho nezměnily od svých divokých předků - jsou plaché, bojovné, toulají se a nesnášejí se s ostatní drůbeží. Pronikavý hlas perliček je často příčinou i jejich menšího rozšíření.", "section_level": 2}, {"title": "Kachny.", "content": "Mají zobák na konci vždy plochý, zakončený malým nehtem. Na jeho okraji jsou vyvinuty rohovité lamely. Běhák je z boku stlačen a vpředu pokryt příčnými rohovitými štítky. Ryby neloví, takže rybničnímu hospodářství spíše prospívají. Účastní se převodu živin ze souše do vody hnojením rybníků svým trusem. Toho se dříve využívalo v tzv. kaprokachním hospodářství (ryby požírají i ne zcela strávené části potravy obsažené v trusu a trus napomáhá rozvoji planktonu a bentosu).", "section_level": 2}, {"title": "Pižmovky.", "content": "Mají na hlavě holá červená místa páchnoucí pižmem. Pocházejí většinou z tropických zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Husy.", "content": "Husy mají poměrně vysoký zobák ukončený nehtem, který kryje celou plochu konce zobáku. Běháky jsou pokryty štítky tvaru šestiúhelníků a jsou poměrně vysoké a silné. Husy jsou býložravci; vedou denní způsob života. Proces domestikace není přesně znám. Usuzuje se, že ve střední a severní Evropě se husa domácí odchovala z husy velké, v jižní Evropě a severní Africe z divoké husy nilské a v Číně a Japonsku z divoké husy labutí.  Domestikací se pozměnily některé původní vlastnosti divokého předka - z monogamního ptáka se stal pták polygamní, zvýšila se snáška (původně 4-7 vajec ročně), na vejcích sedí jen husa, stěhovací instinkt byl silně potlačen a uspíšilo se pohlavní dospívání.", "section_level": 2}], "src_summary": "U domácí drůbeže se tradičně rozlišuje hrabavá drůbež (kur domácí, krůty) a vodní drůbež (kachny a husy). Fylogeneticky tvoří drůbež (tedy klady vrubozobí a hrabaví) dobře podloženou monofyletickou skupinu na samé bázi žijících létavých ptáků (\"Neognathae\"), zvanou \"Galloanserae\"", "tgt_summary": "Poultry () are domesticated birds kept by humans for their eggs, their meat or their feathers. These birds are most typically members of the superorder Galloanserae (fowl), especially the order Galliformes (which includes chickens, quails, and turkeys).", "id": 2384144}
{"src_title": "Rozšířená realita", "tgt_title": "Augmented reality", "src_document": [{"title": "Jak to funguje.", "content": "Kamera, která je připojená k počítači či kamera v mobilním telefonu, snímá obraz reality. Speciální aplikace detekuje snímanou scénu, eventuálně (zejména v případě mobilního telefonu) umístění a orientaci kamery v prostoru. Na základě této detekce umístí (renderuje) do obrazu projektovaném na displej počítače či telefonu doplňující informace (text, 2D či 3D objekty - i animované, obrázky, filmové klipy či zvuky) anebo může vyvolat naprogramovanou akci. Vše se navíc děje v reálném čase!", "section_level": 1}, {"title": "Na počítači.", "content": "V případě kamery připojené k počítači se nejčastěji využívá tzv. marker, což je speciální obrázek, na který je aplikace \"naučená\". Aplikace se pak snaží marker ve scéně rozpoznat a určit jeho polohu a orientaci v prostoru snímané scény. Na základě těchto informací pak dokáže doplnit např. 3D model do zobrazené scény správně umístěný a orientovaný. Aplikace se též může \"naučit\" detekovat např. gesta provedená markerem, gesta provedená rukou a dokonce se experimentuje s rozpoznáváním obličeje. Tato gesta mohou pak sloužit ke spuštění naprogramované akce a tedy k jakémusi ovládání aplikace.  Úspěšnost správného rozpoznání markeru závisí na kvalitě a rozlišení kamery, dále na správném osvětlení scény a zejména markeru, ale také na vlastním vzhledu markeru. Velice často se proto jedná o jednoduché černobílé piktogramy (symboly, QR kódy, apod.).", "section_level": 2}, {"title": "V mobilním telefonu.", "content": "Kromě funkcionality uvedené v kapitole \"Na počítači\", lze v případě snímání kamerou chytrého telefonu využít jeho dalších funkcí. Nejčastěji se jedná o využití GPS, digitálního kompasu a připojení k internetu. Aplikace pak \"ví\", kde se uživatel s telefonem nachází a na co se přes kameru telefonu dívá. Na základě toho pak doplní do obrazu další informace, které jsou umístěné v databázi dostupné přes internet (nejčastěji přes Wikipedii).", "section_level": 2}, {"title": "Technické řešení.", "content": "Existuje několik možností jak AR ke koncovému uživateli dostat", "section_level": 1}, {"title": "Prezentace.", "content": "AR je předváděna jako součást prezentace. Prezentátor má na svém počítači nainstalovanou AR aplikaci, nebo může být AR aplikace přímo součástí PowerPointové prezentace jako samostatný snímek. Prezentátor pak sám AR ovládá pomocí markerů, gest apod. Výhodou je pak, že se dá využít nejširších možností AR. Navíc je vše zpravidla prezentované na velkém projekčním plátně", "section_level": 2}, {"title": "Kiosek.", "content": "Na veřejném místě je nainstalovaný počítač s připojenou kamerou a jedním či více displeji. Jsou zde k dispozici markery, které mohou být pro jednodušší manipulaci nalepeny na pevných podložkách. AR Aplikace je nainstalovaná přímo na počítači. Výhodou je, že je veškerá technika i software pod kontrolou provozovatele. Nevýhodou je, že se AR dostane k omezenému množství koncových uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Na vlastním počítači offline.", "content": "K počítači musí být připojena kamera. Uživatel si musí spustit či nainstalovat a spustit AR aplikaci. Aplikaci si může stáhnout z internetu nebo ji obdržet např. na CD. Marker může být vytištěný jako součást inzerce, katalogu nebo na obalu výrobku. Nebo může být k dispozici na internetu nejčastěji ve formátu PDF. AR aplikace by měla být jednodušší s intuitivním ovládáním nebo opatřena návodem. Výhodou je potenciálně velké množství koncových uživatelů. Nevýhodou může být technické vybavení (méně kvalitní web kamera) a podmínky vytvořené na straně uživatele (špatné osvětlení, nekvalitní marker), které způsobují špatnou detekci markeru a tím zhoršenou funkcionalitu AR)", "section_level": 2}, {"title": "Na vlastním počítači online.", "content": "K počítači musí být připojena kamera a počítač musí být připojen k internetu. AR je součástí webové stránky ve formátu Flash. Marker může být vytištěný jako součást inzerce, katalogu nebo na obalu výrobku. Nebo může být k dispozici na internetu nejčastěji ve formátu PDF. AR aplikace by měla být jednodušší s intuitivním ovládáním nebo opatřena návodem. Výhodou je potenciálně velké množství koncových uživatelů. Nevýhodou může být technické vybavení (méně kvalitní webkamera) a podmínky vytvořené na straně uživatele (špatné osvětlení, nekvalitní marker), které způsobují špatnou detekci markeru a tím zhoršenou funkcionalitu AR).", "section_level": 2}, {"title": "Na chytrém mobilním telefonu.", "content": "Pro některé aplikace je třeba, aby byl chytrý telefon vybaven funkcemi GPS a digitálním kompasem. Uživatel si pak musí do telefonu stáhnout a nainstalovat AR aplikaci. Výhodou je možnost využití AR aplikací, které využívají informací o poloze telefonu. Nevýhodou je poměrně velká spotřeba baterie (zároveň zapnutá kamera, displej, GPS, popř. WiFi)", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Vzhledem k tomu, že se jedná zatím o relativně mladou a dynamicky vyvíjející se technologii, tak se očekává, že množství nejrozmanitějších aplikací bude stále větší a větší.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Tištěné učebnice mohou být doplněny markery, které promění statickou publikaci v zábavnou interaktivní pomůcku. Heslo J. A. Komenského \"Škola hrou\" tak dostává další nový rozměr.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "AR se dá využít jako přímá součást reklamní kampaně, kdy je marker otisknut v časopise jako součást inzerce. V roce 2010 v České republice realizoval takovouto kampaň např. výrobce automobilů (RR hra) a výrobce fotoaparátů (vyobrazení 3D modelu).", "section_level": 2}, {"title": "Marketing a podpora prodeje.", "content": "RR markery se mohou objevit na obalech produktů, v tištěných katalozích. RR kiosky mohou být nainstalované na prodejnách, v předváděcích místnostech, na výstavách a veletrzích. Díky 3D animaci se takto dá prezentovat nejen vzhled produktu, ale třeba i ukázka řezem produktu a jeho funkcionalita. V reálném prostředí lze prezentovat i například rendrované 3D CAD modely.", "section_level": 2}, {"title": "E-shopy.", "content": "RR se dá využít i zde - na markeru ve své ruce si můžete prohlížet 3D modely telefonů ze všech stran. RR aplikace může být i mnohem sofistikovanější. RR marker z e-shopu na oblečení si nalepíte na hruď, postavíte se před svoji web kameru a už si můžete zkoušet trička. Pomocí gest pak střídáte jedno tričko za druhým. To které si vyberete pak můžete gestem vložit do košíku anebo se v něm \"vyfotit\" a obrázek rovnou publikovat na Facebooku...", "section_level": 2}, {"title": "Hry a zábava.", "content": "Marker může klidně posloužit jako ovladač pro počítačovou RR hru - namíříte ho na kameru a máte volant nebo letecký knipl na ovládání auta či letadla. Marker nalepený na čelo vám přičaruje zvířecí hlavu. Více markerů se promění ve 3D pexeso. Na dlani se vám bude pást 3D model dinosaura...  S chytrým telefonem lze pomocí RR zpestřit geocachingové hry anebo si zahrát jednodušší RPG střílečku ve skutečném prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Další aplikace.", "content": "budou stále přibývat. Některé jsou ve fázi vývoje a dnes mohou vypadat jako sci-fi.  Alespoň jedna za všechny: Uživatel má na hlavě připevněnou kameru a projektor a na očích počítačové brýle namísto displeje. Ukazováčky a palce na obou rukou má přelepené barevnou lepicí páskou. RR aplikace v připojeném tabletu nedetekuje klasický marker, ale právě ony barevné prsty a jejich gesta. Když vytvoří z prstů okénko, tak si scénu vyfotografuje a uloží na tablet. Pak přejde k bílé stěně, zapne projektor a nafocené obrázky si prohlíží na stěně. Pomocí barevných prstů fotkami virtuálně listuje, otáčí a zvětšuje přímo na stěně, podobně jako to jde na dotykové obrazovce tabletu...", "section_level": 2}, {"title": "Závěrem.", "content": "Jaká přidaná hodnota pro zákazníky a firmy to může být? Kromě hůře měřitelných faktorů, jakými jsou posílení image značky, silný potenciál šeptandy, odlišení se od konkurence, jsou zde i účinky silnější. Projekt může přímo přivádět značkám nové zákazníky, šetřit náklady za transport a výstavní plochu u rozměrných či těžkých nákladů. RR umožňuje získat dodatečné informace, provést virtuální prohlídky produktů či staveb. Pro technologické firmy je RR ideální nástroj, jak složité procesy názorně vizualizovat vskutku na dlani. Pokud prozatím e-shopům chyběl nástroj, který by lépe zákazníkům představil nabízené produkty, nyní je tu. Vynikající příležitost využití augmented reality je vložení markerů do tištěných katalogů. Listujete katalogem před kamerou a získáváte 3. rozměr – přičemž máte i další, tištěné informace stále po ruce.  Velmi zajímavé je využití RR pro méně technologickou a více sociální komunikaci. Je klidně možné, že ta bude lidi nakonec bavit ze všeho nejvíce. Jste například na nádraží, namíříte váš telefon na pokladnu a ve vzduchu visí RR vzkaz od jiného cestujícího – „odpoledne zde prodává lístky nejlepší kost z celého Masarykova nádraží“. Nad záchodky zase třeba něco jiného: „Konečně vytřeno“. Obchody mohou informovat o slevách nebo speciálních akcích. Virtuální realita to ještě není, ale sci-fi už ano.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozšířená realita (zkratkou AR) (angl. augmented reality) je označení používané pro reálný obraz světa doplněný počítačem vytvořenými objekty. Jinak řečeno jde o zobrazení reality (např. budovy nasnímané fotoaparátem v mobilním telefonu) a následné přidání digitálních prvků (třeba informací o daném objektu).", "tgt_summary": "Augmented reality (AR) is an interactive experience of a real-world environment where the objects that reside in the real world are enhanced by computer-generated perceptual information, sometimes across multiple sensory modalities, including visual, auditory, haptic, somatosensory and olfactory. AR can be defined as a system that fulfills three basic features: a combination of real and virtual worlds, real-time interaction, and accurate 3D registration of virtual and real objects. The overlaid sensory information can be constructive (i.e. additive to the natural environment), or destructive (i.e. masking of the natural environment). This experience is seamlessly interwoven with the physical world such that it is perceived as an immersive aspect of the real environment. In this way, augmented reality alters one's ongoing perception of a real-world environment, whereas virtual reality completely replaces the user's real-world environment with a simulated one. Augmented reality is related to two largely synonymous terms: mixed reality and computer-mediated reality.", "id": 1657045}
{"src_title": "OpenCL", "tgt_title": "OpenCL", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro mnohé moderní hardwarové architektury se paralelismus stává jedinou cestou k vyšším výkonům. Tváři v tvář fyzikálním limitům, nejčastěji v podobě teplotních omezení, se různé platformy vydaly jednotnou cestou navyšování počtů exekučních jednotek umožňujících paralelní zpracování čím dál většího množství dat. Zároveň s tím dochází k rychlému nárůstu výkonu a schopnosti i těch nejmenších mobilních zařízení. Množství nosných architektur pro náročné aplikace tak roste poměrně rychlým tempem. Potřeba snadného, efektivního a jednotného zacházení s takovým množstvím hardwarových platforem znamenala vysokou poptávku po nových softwarových pomocnících. Nabídka nástrojů, které jsou schopné jednoduše zprostředkovávat programátorům tento nový způsob myšlení a práce, byla dlouho neuspokojivá. Dosavadní prostředí, která se tuto situaci pokoušejí řešit, trpí závažnými nedostatky. Mnohá proprietární řešení jsou totiž vázaná na konkrétní hardware (CUDA) či software (DirectCompute). Další nástroje sice umožňují jistý stupeň přenositelnosti, avšak za cenu znatelně pomalejšího běhu aplikací na nich postavených.  Tento neutěšený stav má za cíl řešit průmyslový standard OpenCL, jehož prvotní návrh lze vystopovat až k firmě Apple, která dosud drží práva k názvu OpenCL jakožto obchodní značce. V polovině roku 2008 přešel vývoj tohoto návrhu do rukou průmyslového konsorcia Khronos, které za tímto účelem vytvořilo pracovní skupinu Khronos Compute Working Group. Tato skupina zahrnovala členské zastoupení nejvýznamnějších firem v oboru jakými jsou AMD, IBM, Intel a nVidia. V rekordně krátkém čase 5 měsíců byl návrh prodiskutován a propracován do konečné podoby verze 1.0. Po schválení standardu všemi členy konsorcia došlo dne 8. prosince, 2008 k jeho uveřejnění.", "section_level": 1}, {"title": "Hardwarová a softwarová podpora.", "content": "OpenCL definuje abstraktní hardwarové zařízení a k němu ovládací softwarové rozhraní, pomocí kterého aplikace přistupují ke konkrétním výpočetním možnostem různých hardwarových platforem. Jednoduchost modelu abstraktního zařízení usnadňuje jeho implementaci na široké škále existujících i plánovaných hardwarových platforem. Tyto platformy zahrnují klasické procesory (všechny procesory x86 s podporou instrukcí SSE3), grafické procesory (nVidia GeForce řady 8xxx a vyšší, ATI Radeon HD řady 4xxx a vyšší), signálové procesory (DSP), některé novější mobilní čipy, procesory typu Cell a další.  Ani softwarové rozhraní standardu není závislé na softwarové platformě, což znamená, že nepotřebuje ke svému chodu žádný konkrétní operační systém. Hlavní výrobci grafických čipů již zahrnuli implementaci OpenCL do grafických ovladačů nabízených pro nejrozšířenější operační systémy jakými jsou různé verze Windows (XP, Vista, 7) či hlavní distribuce Linuxu (Ubuntu, OpenSUSE, Fedora). Podpora samozřejmě nechybí ani v produktech Apple (MacOS X 10.6, prostředí iPhone) a je dokonce dostupná i v některých virtuálních strojích (např. od VMware).", "section_level": 1}, {"title": "Standard OpenCL.", "content": "Standard OpenCL obsahuje několik hlavních části:", "section_level": 1}, {"title": "Modely OpenCL.", "content": "Modely OpenCL jsou abstraktním vyjádřením vlastností a chování platforem a zařízení, jenž odpovídají standardu OpenCL. Jsou to:", "section_level": 2}, {"title": "Model platformy.", "content": "Model definuje heterogenní paralelní stroj jako počítačový systém schopný nabízet služby OpenCL. Tento heterogenní stroj obsahuje hostitelský systém (dále jen hostitel) a jedno či více zařízení OpenCL (dále jen zařízení), kterými hostitel disponuje. Model platformy navíc předpokládá, že se zařízení skládá z výpočetních jednotek, které jsou dále dělené do procesních elementů.", "section_level": 3}, {"title": "Exekuční model.", "content": "Běh softwarového systému využívající OpenCL probíhá na dvou úrovních heterogenního paralelního stroje. Klasická aplikační část (dále jen aplikace) je vykonávaná v rámci hostitele. Tato aplikace odpovídá kromě jiného za komunikaci mezi hostitelem a zařízeními stejně jako za spuštění a koordinaci výpočtů na těchto zařízeních. Samotné zařízení zpracovává tu část aplikace, jež byla vyjádřena jazykem OpenCL C (dále jen program). Program má formu jednoho či více výpočtových vláken, které jsou zpracovávané v rámci procesních elementů daného zařízení. Tato vlákna jsou instancemi funkčního objektu, který se nazývá kernel. Při spuštění výpočtu specifikuje aplikace jedno až třírozměrný indexový prostor, celkový počet instancí kernelu a (nepovinně) velikost skupin do kterých se budou tyto instance sdružovat. Z těchto informací OpenCL následně určí počet skupin a každé instanci kernelu přiřadí globální index, lokální index a skupinový index. Lokální respektive globální index identifikuje instanci kernelu v rámci skupiny respektive v rámci všech instancí. Skupinový index je identifikátor skupiny do nichž instance kernelu patři.", "section_level": 3}, {"title": "Kontexty a příkazové fronty.", "content": "V rámci exekučního modelu si aplikace vytváří kontexty. V kontextu jsou zahrnuté informace o zařízeních, množinách kernelů a programech OpenCL v němž jsou kernely uložené, paměťových objektech které kernely budou zpracovávat a další údaje. Pro ovládaní zařízení, jejich synchronizaci, přesun dat a spouštění kernelů slouží příkazové fronty. Tyto příkazové fronty jsou schopné zpracovávat příkazy „in order“ (jak jdou za sebou) nebo „out of order“ (nezávislé na pořadí). Každý příkaz při zařazeni do fronty generuje událost. Vzhledem k tomu, že většinu příkazu je možné vykonávat asynchronně lze tyto události využívat pro sledování stavu příkazů a jejích vzájemnou synchronizaci.", "section_level": 4}, {"title": "Paměťový model.", "content": "Tento model slouží k definici paměťové hierarchie, která zahrnuje různé paměťové oblasti zařízeni. Specifikuje typy paměti, druhy přístupu a její alokaci, kdo je za tyto operace odpovědný a jak. Způsoby alokace paměti v jednotlivých paměťových oblastech:  Druhy přístupu k paměťovým oblastem:  Přesuny dat mezi hostitelem a touto hierarchií paměti se provádí zasláním příslušných příkazů (čtení, zápis nebo kopírování) na příkazovou frontu.", "section_level": 3}, {"title": "Programovací model.", "content": "Z exekučního modelu vyplývá, že OpenCL podporuje úlohově paralelní a datově paralelní programovací modely (čí kombinaci obou). Standard OpenCL se soustřeďuje hlavně na datově paralelní programovací model.", "section_level": 3}, {"title": "Datově paralelní programovací model.", "content": "Tento model definuje výpočet jako souběh instancí kernelu zpracovávajících datové složky vstupní datové struktury. V rámci indexového prostoru exekučního modelu jsou tyto instance a způsob jejích mapování na tyto datové složky definovaný jednoznačně. V nejjednodušším případě připadá jedna instance kernelu na jednu datovou složku, neplatí to však vždy.", "section_level": 4}, {"title": "Úlohově paralelní programovací model (multitasking).", "content": "Tento model umožňuje souběžně spouštět několik instancí různých kernelů. V tomto modelu není však možné vyžadovat těsný souběh několika instancí stejného kernelu. To je hlavní rozdíl oproti datově paralelnímu programovacímu modelu, kdy se v jednu chvíli spouští mnoho instancí jednoho kernelu, které mohou spolu úzce komunikovat.", "section_level": 4}, {"title": "OpenCL Framework.", "content": "OpenCL Framework poskytuje aplikacím možnost využívat hostitelský systém a jeho zařízení v souladu s modely OpenCL jako heterogenní paralelní stroj. Framework obsahuje následující komponenty:", "section_level": 3}, {"title": "Jazyk OpenCL C.", "content": "Programovací jazyk OpenCL C je založen na normě „ISO/IEC 9899:1999 - Specifikace jazyka C“ (dále C99). Oproti C99 se OpenCL C liší množstvím rozšíření, která zahrnují: Na druhou stranu OpenCL C zavádí několik omezení:", "section_level": 2}, {"title": "Profil „embedded“.", "content": "Kromě výchozího profilu standardu je k dispozici též profil pro mobilní či vestavěná zařízení, která jsou schopná podporovat modely architektury OpenCL, ale nedisponují dostatečným výkonem pro zajištění plného rozsahu funkčnosti. V tomto „lehkém“ profilu jsou některé části standardu nepovinné (podpora 3D obrazu) či odstraněné úplně (striktní konformita s IEEE-754, 64bitové číselné typy).", "section_level": 2}, {"title": "Standard OpenCL 2.0.", "content": "Standard OpenCL 2.0 rozšiřuje možnosti OpenCL tak že: Dne 24.9.2014 AMD uvolnila OpenCL 2.0 ovladač pro 64-bitový Linux a 64-bitový Windows 8.1. Aktuální seznam podporovaných procesorů a grafik. V současné době jsou podporovány grafické čipy firmy AMD s architekturou GCN, konkrétně AMD Radeon HD 7000 a výše (s výjimkou OEM verzí).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření OpenCL.", "content": "Dosavadní rozšíření například specifikují spolupráci OpenCL API s grafickými API (OpenGL, DirectX) a také odstraňují některá omezení jazyka OpenCL C.", "section_level": 1}], "src_summary": "OpenCL (Open Computing Language) je průmyslový standard pro paralelní programování heterogenních počítačových systémů, jako jsou například osobní počítače vybavené CPU, APU, GPU (grafickým procesorem), případně DSP (audio procesorem).", "tgt_summary": "OpenCL (Open Computing Language) is a framework for writing programs that execute across heterogeneous platforms consisting of central processing units (CPUs), graphics processing units (GPUs), digital signal processors (DSPs), field-programmable gate arrays (FPGAs) and other processors or hardware accelerators. OpenCL specifies programming languages (based on C99 and C++11) for programming these devices and application programming interfaces (APIs) to control the platform and execute programs on the compute devices. OpenCL provides a standard interface for parallel computing using task- and data-based parallelism.", "id": 1001158}
{"src_title": "Omec (Izrael)", "tgt_title": "Ometz, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 34 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině respektive v Šaronské planině, nedaleko od kopcovitých oblastí podél Zelené linie oddělující vlastní Izrael v mezinárodně uznávaných hranicích od okupovaného Západního břehu Jordánu. Jižně od vesnice prochází vádí Nachal Omec. Jihovýchodně od obce leží umělá vodní nádrž Ma'agar ha-Mizrachi.  Obec se nachází 12 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 38 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu, cca 48 kilometrů jižně od centra Haify a 10 kilometrů jihovýchodně od města Chadera. Omec obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Na východ a jihovýchod od mošavu začíná téměř souvislý pás měst a vesnic obývaných izraelskými Araby - takzvaný Trojúhelník (nejblíže je to město Zemer 3 kilometry odtud). Západním směrem v pobřežní nížině je osídlení ryze židovské.  Omec je na dopravní síť napojen pomocí místní silnice číslo 5803. Východně od mošavu probíhá také dálnice číslo 6 (Transizraelská dálnice).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Omec byl založen v roce 1949. Zakladateli vesnice byli bývalí židovští vojáci, kteří se účastnili války za nezávislost a rozhodli se pro zřízení vlastní zemědělské vesnice. Šlo zejména Židy původem z Rumunska a Maďarska.  Osadníci se nastěhovali do prostoru vysídlené arabské vesnice Kakun (někdy též Tel Kakun). Křižácké prameny ji ve středověku nazývaly Quaquo. Ve vesnici se nacházela chlapecká základní škola, mešita a zbytky křižácké i mamlúcké architektury. V roce 1931 v ní žilo 1367 lidí v 260 domech. V červnu 1948 během války za nezávislost byl Kakun ovládnut izraelskými silami a arabské osídlení tu skončilo. Většina zástavby arabské vesnice pak byla zbořena, s výjimkou bývalé školy. Židovští zakladatelé mošavu Omec nejprve pobývali přímo v opuštěných domech arabské vesnice, teprve později došlo k výstavbě nových obydlí.  Jméno mošavu je odvozeno od biblického citátu „\"kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější\"“, z Knihy Jób 17,9 Zároveň jde o akronym organizace veteránů (ארגון משוחררי צה\"ל) Irgun Mešuchrarej Cahal - odkaz na zakladatele vesnice: demobilizované vojáky izraelské armády.  Místní ekonomika je založena na zemědělství, ale většina obyvatel již pracuje v jiných oborech, mimo obec. Vesnice má pod svou správou území cca 2800 dunamů (2,8 kilometru čtverního) a sestává z 62 rodinných hospodářství. V roce 1992 došlo k stavební expanzi o cca 40 domů obývaných již rezidenty bez vazby na zemědělství. Další rozšíření vesnice začalo roku 2002 a šlo o cca 32 stavebních pozemků. V plánu je výstavba dalších 36 domů.  Ve vesnici funguje zařízení předškolní péče o děti, plavecký bazén, synagoga, knihovna, obchod a sportovní areály.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Omec Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 757 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 0,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omec ( אֹמֶץ, doslova „\"Odvaha\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Omez, přepisováno též Ometz) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Emek Chefer.", "tgt_summary": "Ometz (, \"lit.\" Courage) is a moshav in central Israel. Located in the coastal plain near Zemer, it falls under the jurisdiction of Hefer Valley Regional Council. In it had a population of.", "id": 1287425}
{"src_title": "Data (informatika)", "tgt_title": "Data (computing)", "src_document": [{"title": "Kódování dat, formát dat a metadata.", "content": "Reprezentace dat v digitálních počítačích je obvykle binární: data (např. čísla, texty, obrázky, zvukové záznamy) jsou reprezentována sérií binárních číslic (bitů). Z praktických důvodů se osm bitů seskupuje do jednoho bajtu.  Data se čtou a zapisují jako posloupnosti bajtů, ale lidsky přívětivější je uvažovat na vyšší úrovni abstrakce, například: tento soubor je obrázek, který je zaznamenán v nějakém formátu. Každá informace, má-li být korektně zpracována, musí být zobrazena v určitém kódu a dodržovat určitý formát. Kód a formát dat jsou velmi blízké pojmy.  Na elementární úrovni obvykle mluvíme o \"kódu\", například o kódování češtiny, obecněji o znakové sadě (reprezentaci znaků nějaké abecedy čísly). Jiným příkladem je endianita, způsob uložení čísel v operační paměti počítače, který definuje, v jakém pořadí se uloží jednotlivé bajty číselného datového typu.  Strukturu vyšší úrovně označujeme jako \"formát\". Příkladem může být značkovací jazyk HTML nebo formáty dokumentů (formát textového procesoru Microsoft Word, OpenDocument, Office Open XML), grafické formáty.  Formát dat je obvykle standardizován, aby počítače a programy různých výrobců byly schopny spolupracovat. Znalost formátu je nezbytná k většině manipulací s daty. Neveřejné (většinou binární) formáty nutí uživatele používat programy určitého výrobce. Otevřené formáty, často textové, odstraňují do určité míry tuto nepříjemnost.  Pod formátem dat se nejčastěji rozumí formát souboru; formát ovšem vstupuje do hry pokaždé, kdy jsou ukládána nebo předávána data, tedy například u komunikačních protokolů, archivu na magnetické pásce, nebo uložení dat v paměti počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Metadata.", "content": "K datům (sekvencím bajtů) taktéž potřebujeme informaci, co reprezentují; prostředkem k tomu jsou metadata. Metadata jsou data, která poskytují informaci o jiných datech. Metadata slouží k vyhledání nebo zpracování popisovaných dat. Dávají návod k jejich interpretaci, při počítačovém zpracování lze podle metadat automaticky přiřadit k popisovaným datům algoritmus (program), který je data správně interpretuje a zobrazí. Příkladem metadat je přípona souboru nebo hlavička souboru nebo MIME, ale i papírový katalogizační lístek v neautomatizované knihovně.  Pokud jsou data výrazně redundantní, může někdy expert pohledem do nich odhadnout, v jakém jsou formátu. Ale pokud jde např. o komprimovaný soubor nebo o uzavřený binární formát nebo o málo rozšířený formát, bez metadat se může stát, že stojíme nad sekvencí bajtů a nevíme, jak ji číst.", "section_level": 2}, {"title": "Konverze dat.", "content": "Konverze je převod dat mezi různými kódy a formáty. Ačkoli se kódy i formáty standardizují, užívá se jich celá řada, takže konverze patří mezi velmi časté operace. Při konverzi může dojít ke ztrátě informace; buď proto, že výstupní formát určité typy záznamů nepodporuje, nebo proto, že je konverzní algoritmus neumí převést.  Data, s nimiž se operuje v programovacích jazycích, mají přiřazený datový typ. Datový typ určuje, jak se kódují data do bitů (nebo bajtů) a tedy jak se mají chápat bajty dat. Data uložená v paměti se pro uschovávání nebo přenášení serializují do posloupnosti.  Komprese dat je speciální případ konverze počítačových dat, jejímž cílem zmenšit jejich objem (v bitech). Při ztrátové kompresi jsou některé informace nenávratně ztraceny a nelze je zpět zrekonstruovat; používá se tam, kde je možné ztrátu části informací tolerovat. Bezeztrátová komprese obvykle nedosahuje takové úrovně komprese jako ztrátová komprese dat, ale komprimovaný soubor lze opačným postupem rekonstruovat přesně do původní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Textová a binární data.", "content": "Tradičně se data dělí na textová (obsahují pouze bajty o hodnotě 0–127) a binární (bez omezení, tj. 0–255). Toto dělení dnes už není zcela platné (nástup UTF-8).  V užším pojetí se za data někdy považují jen binární soubory, které nejsou snadno lidmi čitelné, na rozdíl od lidmi čitelných textových souborů. Standardizované značkovací jazyky jako SGML, XML a JSON dovolují zachycovat data ve (více či méně) lidsky čitelné podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Data a instrukce.", "content": "Data i strojové instrukce jsou v počítačové paměti uloženy jako sekvence bajtů.  Ve von Neumannově architektuře není zásadní rozdíl mezi způsobem uložení dat a instrukcí. Kompilátor generuje budoucí spustitelný kód jako data a počítač jej pak interpretuje jako posloupnost instrukcí určenou ke spuštění. Obvykle se data měnit mohou, kdežto program se nemění. Oddělení programu a dat (na nízké úrovni) je pragmatický přístup, který slouží i jako ochrana proti chybám softwaru a před úmyslnou snahou program narušit.  Naproti tomu harvardská architektura počítače fyzicky odděluje paměť dat a instrukcí. Není potřeba mít paměť stejných parametrů a vlastností pro data a pro program.", "section_level": 2}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Data jsou uložena např. v operační paměti počítače nebo na datovém médiu (pevný disk, CD, paměťová karta aj.). Operační systém počítače pracuje se soubory prostřednictvím souborového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Databáze.", "content": "Databáze je nástroj pro uchovávání a zpracovávání velkého množství dat. Databáze v užším smyslu je uspořádaná množina informací, uložená na paměťovém médiu. Systém řízení báze dat je program pro uchovávání a zpracovávání těchto dat.", "section_level": 2}, {"title": "Adresování.", "content": "Operační paměť počítače je elektronická paměť umožňující čtení i zápis používaná pro dočasné ukládání zpracovávaných dat a spouštěných programů. Přístup k operační paměti je mnohem rychlejší než k vnější paměti; procesor pomocí adresy přímo vybírá požadovanou buňku operační paměti.", "section_level": 2}, {"title": "Předzpracování dat.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seřazení dat.", "content": "Data mají některé výhodné vlastnosti, pokud jsou seřazena podle klíče. Hodnoty podmnožin, které mají stejný klíč, jsou zobrazeny tak, že při sekvenčním zpracování následují po sobě. To usnadňuje agregaci dat na podmnožinách klíče.", "section_level": 2}, {"title": "Indexy.", "content": "Vybrání podmnožiny z velkého množství dat vyžaduje prohledávání celého objemu dat. To může být velmi časově náročné. Indexy jsou odvozené, dodatečné struktury, které obsahují hodnoty klíčů a adresy dat (v některých případech přímo hodnoty dat). Při vyhledávání podle klíče zvoleného při indexaci pak indexy výrazně zrychlují vyhledávání dat. Indexy mohou být ukládány například pomocí B-stromů nebo hašovacích tabulek. Speciálními typy indexů jsou například trie a sufixový strom.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana dat.", "content": "Kontrolní součet je dodatečná informace, která se předává spolu s původními daty a slouží k ověření, zda při přenosu dat nedošlo k chybě. Kontrolní součet je výsledkem přesně určené operace, provedené s původními daty. Příjemce informace má možnost sám znovu spočítat kontrolní součet. Pokud vypočtený kontrolní součet nesouhlasí s předaným kontrolním součtem, znamená to, že během přenosu došlo k poškození zprávy nebo k poškození kontrolního součtu.  Šifrování dat se používá jako ochrana proti jejich přečtení neautorizovanou osobou. Při steganografii je zpráva v datech ukryta tak, aby si pozorovatel neuvědomil, že komunikace vůbec probíhá.  Principem zálohování dat je uložení záložní kopie dat na jiném datovém nosiči (a pokud možno i v jiné budově). Záložní data jsou využívána v případě ztráty, poškození nebo jiné potřeby práce s daty uloženými v minulosti. Systematickým zajištěním dlouhodobé použitelnosti dat se zabývá obor ochrana digitálních dokumentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data jsou v informatice údaje zaznamenané v digitální (číselné) podobě určené k počítačovému zpracování. Data (např. číslo, text, obrázek, zvuk) jsou zapsána (kódována) v podobě posloupností čísel (bajtů) a uložena např. v operační paměti počítače nebo na záznamovém médiu (pevný disk, CD, paměťová karta apod.). Stejným způsobem je v paměti vedle dat uložen i sled instrukcí tvořící počítačový program, který určuje, jak má počítač data zpracovávat.", "tgt_summary": "Data (treated as singular, plural, or as a mass noun) is any sequence of one or more symbols given meaning by specific act(s) of interpretation.", "id": 87636}
{"src_title": "Bejt Cherut", "tgt_title": "Beit Herut", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 18 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině respektive Šaronské planině. Severním směrem nedaleko od vesnice protéká vodní tok Nachal Alexander.  Obec se nachází 1 kilometr od břehu Středozemního moře, cca 34 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu, cca 49 kilometrů jihojihozápadně od centra Haify a 8 kilometrů jihozápadně od města Chadera. Bejt Cherut obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Vesnice vytváří společně s okolními obcemi Kfar Vitkin, Chofit a Bejt Janaj jeden souvislý urbanistický celek.  Bejt Cherut je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 5710 a dalších místních komunikací v rámci zdejší aglomerace zemědělských vesnic. Na západním okraji obec míjí dálnice číslo 2.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Bejt Cherut byl založen v roce 1933. Zakladateli obce byla skupina Židů u USA, stoupenců hnutí Cherut. Tato skupina se zformovala roku 1932 a téhož roku zakoupila pozemky v tomto regionu. Vesnice se postupně zaměřovala výlučně na zemědělství a spolupracovala se sousední osadou Kfar Vitkin.  Původně se vesnice nazývala Cherut Amerika Bet (חרות אמריקה ב). Současný název byl zaveden od roku 1958. Vesnice sestává ze 75 původních zemědělských usedlostí a desítek dalších domů, které vyrostly dodatečně.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Bejt Cherut Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 877 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 2,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Cherut ( בֵּית חֵרוּת, doslova „\"Dům svobody\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Bet Herut, přepisováno též Beit Herut) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Emek Chefer.", "tgt_summary": "Beit Herut (, \"lit.\" House of Freedom) is a moshav in central Israel. Located in the Sharon plain between Hadera and Netanya, it falls under the jurisdiction of Hefer Valley Regional Council. In it had a population of.", "id": 10338}
{"src_title": "Provincie Cádiz", "tgt_title": "Province of Cádiz", "src_document": [{"title": "Administrativní dělení.", "content": "Provincie je od změny v roce 2003 rozdělena na 6 comarek:", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Jako v řadě jiných případů ve v Andalusii i jinde ve Španělsku (\"Almería, Ciudad Real, Palencia aj\".) je znak provincie Cádiz tvořen znaky významných měst. Od roku 2003 již neodpovídá rozdělení provincie na comarky. Tvoří jej 12 polí ve čtyřech řadách po třech. Namísto štítonošů jsou zde stejně jako u státního znaku Herkulovy sloupy (zde nekorunované).  Popis znaku: Štít o 12 polích ve čtyřech řadách v následujícím pořadí: 1) zlatý hrad v červeném s červenými okny nad stříbrnými a modrými vlnami, provázený dvěma zlatými palmovými ratolestmi (Algeciras); 2) zlatý most o třech obloucích v modrém, uprostřed pobořený, nad stříbrnými a modrými vlnami, na něm dva stříbrné sloupy, spojené stuhou, z níž visí zlatý klíč a nese také nápis „\"1820 Unión y Fuerza 1810“\", a v hlavě je zlatý trojhran s paprsky stejného kovu, v němž je vepsáno lidské oko (San Fernando); 3) v červeném poli stříbrná stavba černě zděná se dvěma oblouky v přízemí a se třemi v patře, střed je zvýšený, vše nad stříbrnými a modrými vlnami (Arcos de la Frontera); 4) v červeném je zlatá věž s věžičkami, černě spárovaná, provázená dvěma zelenými olivovými větvemi se sb. nití a zl. bordura s nápisem „\"De mí sale la paz“\" (Olivera); 5) ve stříbře přirozený Herkules, oděný lví kůží mezi dvěma jinými lvy, kteří se vzpínají, s černým kyjem a se zlatým lemem pole s opisem „\"Hércules Fundador Gadium Dominatorque“\" (Cádiz); 6) ve stříbře červený hrad, z nějž visí zlatý řetěz s klíčem z téhož kovu do červené paty pole (San Roque – \"převzatý znak Gibraltaru\"); 7) ve zlatě Sv. Jakub apoštol, jedoucí do boje na vzpínajícím se koni na pažitu, vše svých barev (Medina-Sidonia); 8) stříbrné a modré vlnité pruhy, lem kouskovaný kastilsko-leonský (Jerez de la Frontera); 9) v modrém zlatý hrad nad modrými a sb. vlnami, převýšeno obrazem Panny Marie \"de los Milagros\" ve sb. hávu se zl. korunou ve zl. paprscích (Puerto de Santa María); 10) v modrém zlatá věž s čv. okny na kopci svých barev nad m. a sb. vlnami, střežená dvěma zlatými vzpínajícími se lvy (Chiclana); 11) ve stříbře přirozený okřídlený býk na zl. evangeliu, jež pluje po vlnách (m. a sb.). Z býka roste věž svých barev a nad ní je zlatá hvězda (Sanlúcar de Barrameda); a 12) polceno, a) ve stříbře červený lev se zl. korunou; b) ve zlatě čtyři čv. kůly a kolem je modrý lem s osmi zlatými štítky s modrými břevny (Grazalema). Klenot: uzavřená královská koruna, štítonoši – Herkulovy sloupy s nápisem „Plus Ultra“.  Znak byl přijat provinční deputací na plenárním zasedání 2. ledna 1886, pozměněn byl 1927.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo a sídla.", "content": "Provincie patří ve Španělsku mezi hustěji osídlené, rozložení obyvatelstva je však nerovnoměrné: polovina obyvatel (přes 600 000) žije v metropolitní oblasti kolem měst Cádiz a Jerez de la Frontera, zatímco venkovský střed a východ provincie jsou osídlené řídce. V Cádizu, který se pro své umístění na výběžku nemůže dále rozrůstat, v současnosti ubývá obyvatel, zatímco město Jerez se během 20. století stalo největším městem provincie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Cádiz je jednou z osmi provincií Andalusie, autonomního společenství na jihu Španělska; zahrnuje vůbec nejjižnější pevninská území Španělska. Leží při pobřeží Atlantského oceánu (na západě, Gibraltarské úžiny na jihu a při pobřeží Středozemního moře na jihovýchodě. Na severozápadě se nachází ústí řeky Guadalquivir. Sousedí s provinciemi Huelva, Sevilla a Málaga a s britským zámořským územím Gibraltar. Žije zde přes 1 200 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Cádiz is a province of southern Spain, in the southwestern part of the autonomous community of Andalusia. It is the southernmost part of mainland Spain, as well as the southernmost part of continental Europe.", "id": 725797}
{"src_title": "Giv'at Chajim Me'uchad", "tgt_title": "Givat Haim (Meuhad)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 21 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině respektive Šaronské planině.  Obec se nachází 6 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 38 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu, cca 47 kilometrů jižně od centra Haify a 5 kilometrů jihovýchodně od města Chadera. Giv'at Chajim Me'uchad obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Vesnice vytváří společně s okolními obcemi Ge'ulej Tejman, Bejt Chazon, Eljašiv, Kfar ha-Ro'e, Chibat Cijon, Ejn ha-Choreš, Cherev le-Et, Giv'at Chajim Ichud a Chogla téměř souvislou aglomeraci zemědělských osad. Tento urbanistický celek je navíc na severu napojen na město Eljachin.  Giv'at Chajim Me'uchad je na dopravní síť napojen pomocí místní silnice číslo 581 a dalších místních komunikací v rámci zdejší aglomerace zemědělských vesnic. Na západě tuto aglomeraci míjí dálnice číslo 4.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Giv'at Chajim Me'uchad byl založen v roce 1932. Respektive toho roku došlo k založení jeho předchůdce - kibucu Giv'at Chajim. Pojmenovaný byl podle sionistického aktivisty Chajima Arlozorova, který byl v době založení této vesnice zavražděn. Zakladateli byli mladí Židé ze střední a východní Evropy. Šlo o židovské přistěhovalce z Rumunska, Československa, Rakouska, Polska, Německa a Maďarska. Byli napojeni na levicovou organizaci ha-Šomer ha-Ca'ir. Na místě se usadili 14. července 1932. V roce 1942 byl kibuc terčem razie britské armády, která zde pátrala po zbraních. Další podobná razie se tu odehrála v listopadu 1945. Šlo o součást širšího britského zátahu proti židovským silám a skladům zbraní, který postihl paralelně několik dalších vesnic a při kterém zemřelo devět Židů.  Nynější kibuc vznikl roku 1952 rozdělením vesnice Giv'at Chajim na dvě části Giv'at Chajim Ichud (nově zbudována na sever od stávajícího kibucu) a Giv'at Chajim Me'uchad (původní kibuc) v důsledku ideologických rozporů mezi jeho obyvateli. Šlo o širší trend v tehdejší izraelské veřejnosti (podobně se rozdělil například kibuc Ejn Charod), ovlivněný rozdílným hodnocením politiky SSSR a míry potřebné socializace společnosti. K formální odluce vesnic došlo 23. května 1952. Do Giv'at Chajim Ichud se ze stávajícího kibucu přestěhovali lidé ideologicky orientovaní na středolevicovou politickou stranu Mapaj, zatímco v Giv'at Chajim Me'uchad zůstali stoupenci výrazněji levicové strany Mapam.  Před rokem 1949 měl tehdy ještě jednotný kibuc Giv'at Chajim rozlohu katastrálního území 1282 dunamů (1,282 kilometru čtverečního). V současnosti dosahuje správní území vesnice cca 4300 dunamů (4,3 kilometru čtverečního).  Místní ekonomika je založena na zemědělství (hlavně pěstování citrusů, avokáda, bavlny a chov drůbeže). Funguje tu rovněž průmysl. V roce 2002 prošel kibuc privatizací a zbavil se většiny prvků kolektivismu ve svém hospodaření.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Giv'at Chajim Me'uchad Židé - cca 900 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 1000 osob).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 957 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,1 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giv'at Chajim Me'uchad ( גבעת חיים מאוחד, doslova,„\"Chajimův vrch\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Giv'at Hayyim Me'uhad, přepisováno též Giv'at Haim Me'uhad) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Emek Chefer.", "tgt_summary": "Givat Haim (Meuhad) (, lit. \"Haim Hill (United)\") is a kibbutz near Hadera in Israel. It falls under the jurisdiction Hefer Valley Regional Council. In it had a population of.", "id": 1116203}
{"src_title": "D-dimer", "tgt_title": "D-dimer", "src_document": [{"title": "Princip testu.", "content": "Koncentrace D-dimerů se nejčastěji vyšetřuje v krevní plazmě. Žilní krev se odebere do zkumavky obsahující citrát (3,8% citrát sodný, poměr citrátu a krve - 1:9), který zabrání srážení, protože váže vápník z odebrané krve. Nesrážlivá a dekalcifikovaná krev je poté promíchána, centrifugována, aby se oddělila vrstva plazmy, ze které se provede vyšetření. Poměr citrátu a krve by měl být vždy dodržen, aby naměřené výsledky byly přesné. Citrátová plazma se vyšetřuje pomocí kvantitativní latexaglutinační metody. Analyzátor pipetuje do kyvety vzorek plazmy a k němu pak přidá latexovou reagencii (na latexových částicích je navázána monoklonální protilátka, která váže D-dimery za vzniku imunokomplexů). Pokud imunokomplexy vzniknou, zesílí se zákal směsi v kyvetě a zeslabí se tak intenzita světla procházejícího kyvetou (turbidimetrie). Na základě zeslabení procházejícího světla analyzátor z kalibrační křivky odečte koncentraci D-dimerů.  Použitá monoklonální protilátka rozpoznává epitop na D podjednotce D-dimeru. Tento epitop (vazebné místo) je pouze na D podjednotce, jejíž prostorové uspořádání je změněno vytvořením příčné vazby. Proto monoklonální protilátka nereaguje s \"degradačními produkty fibrinogenu\" ani s \"fibrinovými fragmenty\", kde nedošlo k příčnému spojení dvou D podjednotek.  Pro stanovení D-dimerů byla vyvinuta řada vyšetřovacích souprav - každá s jinou monoklonální protilátkou. Ve studiích prováděných s částečně nebo s plně rozloženými fibrinovými sraženinami bylo zjištěno, že protilátky reagují jinak s vysoko- a nízkomolekulárními fragmenty fibrinu. Kalibrátory těchto souprav by proto měly obsahovat D-dimery ve fragmentech s různou velikostí, aby se tak napodobilo složení analyzovaných vzorků lidské plazmy.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky.", "content": "Koncentrace D-dimerů se udává v DDU jednotkách (z anglického D-dimer units, D-dimer jednotky) ng/ml DDU nebo mg/L DDU, označení DDU se obvykle vynechává). Nebo se používají FEU jednotky (fibrinogen ekvivalentní jednotky, ng/ml FEU nebo mg/L FEU, označení FEU se musí uvádět). Použití jednotek závisí na druhu diagnostické soupravy.  Přepočet jednotek: 1 mg/L DDU = 2 mg/L FEU", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení výsledků.", "content": "Výsledek testu se považuje za negativní, pokud je koncentrace D-dimerů nižší než 0,25 mg/L nebo 0,5 mg/L FEU. Tyto hraniční hodnoty může doporučit výrobce testu nebo si je mírně upraví sama laboratoř podle místních podmínek.  Negativní výsledek vyšetření D-dimerů (koncentrace nižší nebo rovna hraniční hodnotě) prakticky vylučuje hlubokou žilní trombózu a plicní embolii. Negativní výsledek znamená, že v těle se ve zvýšené míře nevytváří a neodbourávají krevní sraženiny.  Naopak pozitivní výsledek už není pro trombózu tak specifický a vyšetření D-dimerů pak jen přispívá k potvrzení diagnózy těchto onemocnění. Pozitivní výsledek znamená, že se vytvořily významné fibrinové sraženiny a ty se nyní odbourávají. Už ale není jasné, kde se vytvořily a co bylo příčinou. Důvody vedoucí ke zvýšení koncentrace D-dimerů jsou např.: nedávný chirurgický zákrok, těhotenství, jaterní onemocnění, vysoká koncentrace reumatoidního faktoru (revmatoidní artritida), zánět, nádorové onemocnění, trauma, vyšší věk.  Zvýšené/vysoké koncentrace D-dimerů jsou zjištěny i při akutním infarktu myokardu, nestabilní angině pectoris a u diseminované intravaskulární koagulace (DIC). V případě DIC se D-dimery vyšetřují společně s protrombinovým časem, aPTT, koncentrací fibrinogenu, počtem trombocytů a vyšetření se pravidelně opakuje pro zjištění vývoje a úspěšnosti léčby onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnotící systémy.", "content": "Existuje řada hodnotících systémů pro určení pravděpodobnosti výskytu hluboké žilní trombózy nebo plicní embolie; nejlepší z nich uvedl Wells a kol. (2003).  Pokud je pravděpodobnost vysoká, vyšetření D-dimerů nemá velký význam, a antikoagulační léčba se zahajuje bez ohledu na výsledky testu. Může se provést další testování na hlubokou žilní trombózu a plicní embolii.  Pokud je pravděpodobnost mírná nebo nízká: Negativní výsledek testu na D-dimery prakticky vylučuje trombózu (při použití dostupných testů na D-dimery je tím pravděpodobnost tromboembolického onemocnění snížena na 1%).  Pokud je naopak koncentrace D-dimerů vysoká, musí následovat další vyšetření (ultrazvukové vyšetření cév v nohách, plicní scintigrafie nebo CT vyšetření), aby se potvrdila přítomnost trombu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti testu.", "content": "\"Senzitivita\": 93% pro trombózu  \"Specifita\": 25% pro trombózu  \"Negativní prediktivní hodnota\": 99,5% pro plicní embolii Falešně pozitivní výsledek D-dimerů může být způsoben: nedávný chirurgický zákrok, těhotenství, jaterní onemocnění, revmatoidní artritida, zánět, nádorové onemocnění, trauma, vyšší věk  Falešně negativní výsledek může být způsoben odběrem vzorku příliš brzy po vytvoření trombu nebo pokud testování není provedeno do stanovené doby po odběru. Dále může být příčinou podání antikoagulancií, která brání narůstání trombu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "D-dimery byly poprvé popsány v 70.letech a prakticky byly využity v diagnostice od 90.let 20.století.", "section_level": 1}], "src_summary": "D-dimer je fragment proteinu, který vzniká, když enzym plazmin odbourává fibrinovou sraženinu stabilizovanou příčnými vazbami (vytvořenými působením faktoru XIII). Tento proces se nazývá fibrinolýza a opakovaným působením plazminu se vysokomolekulární polymery fibrinu štěpí na fibrinové fragmenty různé velikosti (fibrin degradační produkty). Konečný produkt odbourávání, D-dimer je složen z jedné proteinové podjednotky E a ze dvou D podjednotek spojených příčnou vazbou (plazmin neštěpí tyto příčné vazby). Právě kvůli obsahu dvou D podjednotek se označuje produkt jako D-dimer.", "tgt_summary": "D-dimer (or D dimer) is a fibrin degradation product (or FDP), a small protein fragment present in the blood after a blood clot is degraded by fibrinolysis. It is so named because it contains two D fragments of the fibrin protein joined by a cross-link.", "id": 2214717}
{"src_title": "Ša'ar Efrajim", "tgt_title": "Sha'ar Efraim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 42 metrů na pomezí hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížiny, respektive Šaronské planiny, a kopcovitých oblastí podél Zelené linie oddělujících vlastní Izrael v mezinárodně uznávaných hranicích od okupovaného Západního břehu Jordánu. Severně od obce protéká vádí Nachal Te'enim.  Obec se nachází 15 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 32 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu, cca 56 kilometrů jihojihovýchodně od centra Haify a 15 kilometrů východně od města Netanja. Ša'ar Efrajim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Západním směrem v pobřežní nížině je osídlení ryze židovské. Na jih a jihozápad od mošavu ovšem leží téměř souvislý pás měst a vesnic obývaných izraelskými Araby - takzvaný Trojúhelník (nejblíže jsou to města Kalansuva a Tajbe). 1 kilometr od vesnice probíhá Zelená linie a za ní stojí arabské (palestinské město) Tulkarm.  Ša'ar Efrajim je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 5614. Východně od mošavu probíhá severojižním směrem dálnice číslo 6 (Transizraelská dálnice).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ša'ar Efrajim byl založen v roce 1953. K založení došlo v srpnu 1953. Prvními osadníky zde byla skupina židovských přistěhovalců z Jemenu, kteří se do Izraele dostali v rámci Operace Létající koberec. Vesnice je pojmenována podle biblického kmene Efraim.  Správní území obce dosahuje 2250 dunamů (2,25 kilometrů čtverečních). Místní ekonomika je založena na zemědělství (pěstování citrusů a květin, chov drůbeže).", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ša'ar Efrajim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě výrazně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1704 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 2,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ša'ar Efrajim ( שַׁעַר אֶפְרַיִם, doslova „\"Brána Efrajimu\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Sha'ar Efrayim, přepisováno též Sha'ar Efraim) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Lev ha-Šaron.", "tgt_summary": "Sha'ar Efraim (, \"lit.\" Efraim Gate) is a moshav in central Israel. Located in the Sharon plain, it falls under the jurisdiction of Lev HaSharon Regional Council. In it had a population of.", "id": 1680716}
{"src_title": "Jinanotvaré", "tgt_title": "Ginkgoales", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle stratigrafického zkoumání jsou nejstarší prehistorické stopy po rostlinách, které by mohly být prapředky řádu jinanotvaré (např. \"Polyspermophyllum\" a \"Trichopitys\"), z geologického období rozhraní karbonu a permu v prvohorách, tj. z období asi před 300 až 270 miliony let.  Z druhohorních období triasu, jury a křídy (před 270 až 70 miliony let) pocházejí fosilní nálezy rodů \"Baiera\", \"Erethmophyllum\" a \"Sphenobaiera\", které jsou z největší pravděpodobností vymřelí příslušníci řádu jinanotvarých a tehdejší současníci rodu jinan.  Jinanotvaré rostliny se vyvinuly v éře před kvetoucími rostlinami, kdy zcela dominovaly ze známých rostlin keřovité kapradiny a cykasy. Svým vysokým vzrůstem, širokou korunou a nenáročností na půdní podmínky byly rovnocenným partnerem ostatním tehdejším rostlinám, takže nebyly nuceny se dále přirozeným výběrem vyvíjet. Až s nástupem modernějších krytosemenných rostlin byly najednou se svými typickými vlastnostmi – dlouhověkostí, pomalým růstem, pozdní reprodukční zralostí, dozráváním i neplodných semen a extrémní ekologickým konzervatizmem v defenzívě a postupně byly adaptabilnějšími rostlinami zatlačovány do kouta. Z jižní polokoule vymizely zcela, odtud je i minimum fosilních nálezů, na severní se uchytily jen v severovýchodní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "S nástupem nového systému třídění rostlinných taxonů APG III sestaveného podle monofyletického hlediska došlo i ke změně v zařazení řádu. Ten nyní společně s řády borovicotvaré, cykasotvaré a liánovcotvaré tvoří třídu jehličnany.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to druhotně tloustnoucí dřeviny s hustým (pyknoxylickým) dřevem, u nichž se projevuje druhotné zmenšování opadavých listů, které jsou ploché, dlanitě dělené až celistvé s nezávisle dělenou žilnatinou, v pletivech mají sekreční buňky. Jsou jednodomé, samčí rozmnožovací orgány jsou jednoduché šištice podobné jehnědám s jednoduchými tyčinkami s dvěma prašníky s nejstarším monosulkátním typem pylových zrn. Samičí orgány (vajíčka, semena) jsou zavěšena jednotlivě nebo ve skupinách na krátkých větvičkách. Vajíčka jsou s jedním obalem, opylení probíhá pomoci polinační kapky, oplození zajišťují spermatozoidy. Kulovité semeno má na povrchu dužnatou sarkotestu obklopující sklerotestu. Embryo se dvěma dělohami je uloženo ve škrobnatém endospermu, vyvíjí se až po opadu semene.  Vajíčka jinanů připomínají např. ringle nebo špendlíky, ve skutečnosti však zdužnatělý obal vzniká u jinanů z osemení, zatímco u plodů krytosemenných rostlin (jako je slivoň) je osemení ukryto až uvnitř (např. v podobě pecky) a vnější zdužnatělý útvar je v jejich případě tvořen z pletiva pestíku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití recentního druhu.", "content": "Kromě oblíbeného používání v sadovnictví a částečného využití v asijské kuchyni nachází uplatnění v lékařství. Extraktů z listů se užívá pro udržení a zlepšení zdravotního stavu už po staletí, ale do evropské medicíny se dostal až koncem 20. století. Dnes je jedním z nejpopulárnějších rostlinných produktů na světě. Tekutý či suchý extrakt nebo mletá sušená droga je součástí mnoha jednoduchých i vícekomponentních léků.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Nejbližšími recentními příbuznými řádu jinanotvarých je řád cykasotvaré. Jednak podobnost dosvědčují fosilní nálezy a hlavně jedině u těchto dvou řádů (mimo mechorostů a kapradin) probíhá oplození za pomoci mnohobičíkových spermatozoidů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jinanotvaré (\"Ginkgoales\") je řád nahosemenných rostlin ze třídy jehličnanů. Je to řád jen s jednou čeledi jinanovité vytvořenou pro jediný současný žijící rod jinan (\"Ginkgo\"), který obsahuje pouze jeden recentní druh jinan dvoulaločný nazývaný „živoucí fosílií“. Mimo to existuje množství vyhynulých jinanů.", "tgt_summary": "Ginkgoales is a gymnosperm order containing only one extant species: \"Ginkgo biloba\", the ginkgo tree. It is monotypic, (the only taxon) within the class Ginkgoopsida, which itself is monotypic within the division Ginkgophyta. The order includes five families, of which only Ginkgoaceae remains extant.", "id": 313420}
{"src_title": "Cur Moše", "tgt_title": "Tzur Moshe", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 56 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině, respektive Šaronské planině, na jižním okraji města Pardesija.  Obec se nachází 7 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 27 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu, cca 57 kilometrů jižně od centra Haify a 6 kilometrů jihovýchodně od města Netanja. Cur Moše obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské.  Cur Moše je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 5613, jež západně od vesnice ústí do severojižní dálnice číslo 4.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Cur Moše byl založen v roce 1937. K zřízení vesnice došlo 13. září 1937. Šlo o opevněnou osadu typu Hradba a věž. Pojmenována byla podle sionistického politika a organizátora z Řecka Mošeho Kofinase. Slovo „Cur“ v názvu vesnice odkazuje na starověké židovské sídlo Coran.  Zakladateli mošavu byla skupina Židů z Řecka. Původně jim Židovský národní fond přislíbil pozemky poblíž města Bejt Še'an, ale nakonec jim bylo vyhlédnuto místo v nynější lokalitě. Zpočátku byly podmínky k životu v osadě mimořádně těžké, Chyběl zdroj vody. K zřízení studny došlo až roku 1939. V první fázi nepřekračoval počet osadníků 25. Roku 1940 místní populaci posílila skupina Židů z Bulharska.  Před koncem 40. let 20. století měl mošav rozlohu 1280 dunamů (1,28 kilometru čtverečního). Správní území obce dosahuje v současnosti 3245 dunamů (3,245 kilometru čtverečního). Místní ekonomika je orientována na zemědělství (chov drůbeže, pěstování květin a citrusů). V obci funguje oblastní základní škola a regionální knihovna.  Vesnice prošla zejména od počátku 21. století výraznou stavební expanzí. Vyrostly zde zcela nové obytné čtvrti Giv'at Moše (גבעת משה) a Bustan ha-Kfar (בוסתן הכפר), které původní zemědělské sídlo územně propojily se sousedním městem Pardesija a změnily na rezidenční obec.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Cur Moše Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo, které se ale mění z vesnického na městský typ osídlení, s dlouhodobě výrazně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 3086 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 6,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cur Moše ( צוּר מֹשֶׁה, doslova „\"Mošeho skála\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Zur Moshe, přepisováno též Tzur Moshe) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Lev ha-Šaron.", "tgt_summary": "Tzur Moshe (, \"lit.\" Rock of Moses) is a moshav in central Israel, in the Central district. Located in the Sharon plain near Netanya, it falls under the jurisdiction of Lev HaSharon Regional Council. In it had a population of.", "id": 1779303}
{"src_title": "Giv'at Chen", "tgt_title": "Givat Hen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 65 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině, respektive Šaronské planině.  Obec se nachází 7 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 14 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 71 kilometrů jihojihozápadně od centra Haify. Leží v silně urbanizované krajině, ve které na sebe plynule navazují okolní města Kfar Saba, Ra'anana, Herzlija a Hod ha-Šaron, která pak tvoří součást aglomerace Tel Avivu (takzvaný Guš Dan). Mošav tvoří jakousi enklávu na pomezí všech výše uvedených měst, s torzovitě zachovanou zemědělskou krajinou. Giv'at Chen obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské.  Giv'at Chen je na dopravní síť napojen pomocí místních komunikací v rámci okolní aglomerace.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Giv'at Chen byl založen v roce 1933. Jeho název je akronymem jména hebrejského básníka Chajima Nachmana Bialika - Chajim Nachman. Zakladateli mošavu byla skupina Židů z východní Evropy.  Mošav byl založen jako součást širšího programu Hitjašvut ha-Elef (התיישבות האלף), který měl za cíl urychlit zřizování menších zemědělských osad, které by pomohly utvořit územně kompaktní bloky židovského osídlení v tehdejší mandátní Palestině. Zpočátku se zde usadilo 41 rodin. Mnoho prvních osadníků ale brzy vesnici opustilo kvůli těžkým hospodářským poměrům. Pokračoval ale příliv nových obyvatel z řad židovských přistěhovalců z Ruska, Litvy a Polska, později sem dorazili i Židé z Německa. V době arabského povstání po roce 1936 byli obyvatelé nuceni svou vesnici trvale hlídat.  Před rokem 1949 měl Giv'at Chen rozlohu katastrálního území 684 dunamů (0,684 kilometru čtverečního). Správní území obce v současnosti dosahuje 1300 dunamů (1,300 kilometru čtverečního). Místní ekonomika je stále zčásti založena na zemědělství (pěstování citrusů a květin).", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Giv'at Chen Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 373 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 2,1 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giv'at Chen ( גִּבְעַת חֵ\"ן, v oficiálním přepisu do angličtiny Giv'at Hen) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Drom ha-Šaron.", "tgt_summary": "Givat Hen (, \"lit.\" HN Hill) is a moshav in central Israel. Located near Ra'anana, it falls under the jurisdiction of Drom HaSharon Regional Council. In it had a population of.", "id": 2010960}
{"src_title": "Mistrovství světa ve volejbale mužů 1966", "tgt_title": "1966 FIVB Volleyball Men's World Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Československo - 3:1 (15:8, 11:15, 18:16, 15:13)  30. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  30. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  30. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  31. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  31. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  31. srpna 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  1. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  1. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  1. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  2. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  2. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  2. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  3. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  3. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)  3. září 1966 (15:00) - Praha (Sportovní hala)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "SSSR - USA 3:1 (13:15, 15:8, 15:6, 15:9)  30. srpna 1966 (15:00) - Nitra  30. srpna 1966 (18:00) - Nitra  30. srpna 1966 (18:00) - Nitra  31. srpna 1966 (15:00) - Nitra  31. srpna 1966 (18:00) - Nitra  31. srpna 1966 (18:00) - Nitra  1. září 1966 (15:00) - Nitra  1. září 1966 (18:00) - Nitra  1. září 1966 (18:00) - Nitra  2. září 1966 (15:00) - Nitra  2. září 1966 (18:00) - Nitra  2. září 1966 (18:00) - Nitra  3. září 1966 (15:00) - Nitra  3. září 1966 (18:00) - Nitra  3. září 1966 (18:00) - Nitra  - 3:0 (15:9, 15:13, 15:11)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "30. srpna 1966 (18:00) - České Budějovice  30. srpna 1966 (18:00) - České Budějovice  31. srpna 1966 (18:00) - České Budějovice  31. srpna 1966 (18:00) - České Budějovice  1. září 1966 (18:00) - České Budějovice  1. září 1966 (18:00) - České Budějovice  2. září 1966 (18:00) - České Budějovice  2. září 1966 (18:00) - České Budějovice  3. září 1966 (18:00) - České Budějovice  3. září 1966 (18:00) - České Budějovice  Bulharsko - Brazílie 3:0 (15:13, 15:13, 15:7)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "30. srpna 1966 (18:00) - Jihlava  30. srpna 1966 (18:00) - Jihlava  31. srpna 1966 (18:00) - Jihlava  31. srpna 1966 (18:00) - Jihlava  1. září 1966 (18:00) - Jihlava  1. září 1966 (18:00) - Jihlava  2. září 1966 (18:00) - Jihlava  2. září 1966 (18:00) - Jihlava  3. září 1966 (18:00) - Jihlava  3. září 1966 (18:00) - Jihlava  - 3:2 (15:12, 8:15, 15:5, 6:15, 15:13)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "5. září 1966 - Praha (Sportovní hala)  5. září 1966 - Praha (Sportovní hala)  5. září 1966 (19:30) - Praha (Sportovní hala) Rozhodčí: Fukuhara (JPN), Mezsáros (HUN)  ČSSR: Musil, Kop, Golián, Schenk, Koudelka, Šmídl - střídali: Perušič, Mózr, Petlák, Grössl, Labuda.  SSSR: Pojarkov, Kravčenko, Lapinskij, Voskobojnikov, Bugajenkov, Vengerovskij - střídali: Sauranbajev, Burobin, Ivanov.  5. září 1966 - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (19:00) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (13:30) - Praha (Sportovní hala)  - 3:1 (13:15, 15:5, 15:6, 15:13)", "section_level": 2}, {"title": "O 9. - 16. místo.", "content": "5. září 1966 - Pardubice  5. září 1966 - Pardubice  5. září 1966 - Pardubice  5. září 1966 - Pardubice  6. září 1966 (13:30) - Pardubice  6. září 1966 (13:30) - Pardubice  6. září 1966 (19:00) - Pardubice  6. září 1966 (19:00) - Pardubice  7. září 1966 (13:30) - Pardubice  7. září 1966 (13:30) - Pardubice  7. září 1966 (19:00) - Pardubice  7. září 1966 (19:00) - Pardubice  9. září 1966 (13:30) - Pardubice  9. září 1966 (13:30) - Pardubice  9. září 1966 (19:00) - Pardubice  9. září 1966 (19:00) - Pardubice  10. září 1966 (13:30) - Pardubice  10. září 1966 (13:30) - Pardubice  10. září 1966 (19:00) - Pardubice  10. září 1966 (19:00) - Pardubice  11. září 1966 (9:00) - Pardubice  11. září 1966 (9:00) - Pardubice  11. září 1966 (13:00) - Pardubice  11. září 1966 (13:00) - Pardubice  - SRN 3:0 (15:6, 15:9, 15:5)", "section_level": 2}, {"title": "O 17. - 22. místo.", "content": "5. září 1966 - Praha (Sportovní hala)  5. září 1966 - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (9:30) - Praha (Sportovní hala)  6. září 1966 (9:30) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  7. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (10:30) - Praha (Sportovní hala)  9. září 1966 (10:30) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  10. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)  11. září 1966 (8:30) - Praha (Sportovní hala)", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Československo  Trenér: Václav Matiášek.  2. Rumunsko 3. SSSR  Trenér: J. Kleščev.", "section_level": 1}], "src_summary": "6. mistrovství světa ve volejbale mužů proběhlo ve dnech 30. srpna – 11. září 1966 v Československu. Turnaje se mělo zúčastnit 24 družstev rozdělených do čtyř šestičlenných skupin. Po odřeknutí účasti Argentiny a KLDR byly skupiny C a D pětičlenné. První dva týmy z každé skupiny postoupily do finále, kde se hrálo o titul mistra světa, družstva na 3. a 4. místě hrála ve skupině o 9. - 16. místo a družstva na 5. a 6. místě hrála ve skupině o 17. - 22. místo. Mistrem světa se stalo družstvo Československa.", "tgt_summary": "The 1966 FIVB Volleyball Men's World Championship was the sixth edition of the tournament, organised by the world's governing body, the FIVB. It was held in Prague, Czechoslovakia from August 30 to September 11, 1966.", "id": 1377160}
{"src_title": "Panna Maria Sněžná", "tgt_title": "Dedication of the Basilica of Saint Mary Major", "src_document": [{"title": "Legenda o zázraku Panny Marie Sněžné.", "content": "\"„V době papeže Liberia se římský patricij Jan a jeho vznešená manželka, kterým se nedostalo dědiců, rozhodli věnovat své statky Panně Marii. Ustavičně ji žádali a prosili, aby jim nějakým způsobem sdělila, jaké zbožné dílo mají svými penězi podpořit. Jejich usilovná přání i modlitby blahoslavená Panna Maria blahosklonně vyslyšela a ukázala to zázračně. O nonách srpnových [=5. srpna], když v Římě bývají ta největší horka, pokryl sníh v noci část pahorku Eskvilinu. Téže noci Matka Boží ve snu vyzvala jak Jana, tak jeho ženu, aby na tom místě, které uvidí pokryto sněhem, postavili kostel a zasvětili jej Panně Marii. Tak se chtěla stát jejich dědičkou. To sdělil Jan i papeži Liberiovi, který měl téže noci stejný sen. Ten pak na prosby kněží i lidu přišel k pahorku pokrytému sněhem a nakreslil na něj místo kostela, který byl postaven za peníze Jana a jeho manželky a později opraven papežem Sixtem III.“\" (překlad čtení II. nokturnu Římského breviáře).  Legenda je velmi pozdní, nezmiňuje ji ani slavný nápis papeže Sixta III., který se nacházel na fasádě baziliky a připomínal její obnovu za pontifikátu tohoto papeže v 5. století.", "section_level": 1}, {"title": "Liturgické slavení.", "content": "Od 13. století se v bazilice začal slavit svátek \"„Festum nivis“\", který se ve 14. století rozšířil v celém Římě. Papež Pius V. jej zavedl jako celocírkevní pod názvem \"„S. Mariae ad nives“\" a do římského breviáře se dostalo výše citované legendární vyprávění. Při reformě breviáře za papeže Benedikta XIV. se jednalo o vypuštění legendárního vyprávění, ale nedošlo k němu, i když o něm pochybovala většina kněží. Kardinál Capalti řekl v 19. století archeologovi de Rossimu, že když se kanovníci baziliky odebírali z chóru, kde se četla při liturgii legenda do sakristie, jeden z nich řekl: \"„V tomto čtení je pravdivá pouze věta: O nonách srpnových, když v Římě bývají ta největší horka...“\" Breviářové čtení bylo vypuštěno až v roce 1969, svátek je dnes slaven jako \"„Posvěcení římské baziliky Panny Marie“\" 5. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazení v křesťanské ikonografii.", "content": "První vyobrazení legendy se objevují na sklonku 13. století, velké obliby došla legenda ve století 17. i v prostředí středoevropském. Zobrazovány jsou většinou dva momenty, sen patricije Jana anebo papež Liberius, který do sněhu kreslí půdorys kostela (většinou svou berlou). V ikonografických programech kostelů zasvěcených Panně Marii Sněžné (u nás např. jezuitský kostel v Olomouci) se objevuje i další motiv zázraku Panny Marie, který je svázán s mariánským obrazem \"„Salus populi romani“\" uchovávaným v římské bazilice Panny Marie Sněžné. Legenda praví, že roku 590, kdy v Římě propukla morová epidemie, papež Řehoř Veliký uspořádal procesí k bazilice a vyzvedl tam tento mariánský obraz. V tomto okamžiku se nad Andělským hradem objevil anděl, který zastrčil meč do pochvy a morová rána ustala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panna Maria Sněžná je jméno, pod nímž je vzývána Panna Maria v katolické liturgii. Podle legendy, doložené pravděpodobně až ve 13. století, se v době papeže Liberia v noci ze 4. na 5. srpna roku 352 odehrál zázrak, na jehož základě byla postavena římská bazilika Panny Marie Sněžné.", "tgt_summary": "The Dedication of the Basilica of St Mary Major (\"In Dedicatione basilicae S. Mariae\") is a feast day in the General Roman Calendar, optionally celebrated annually on 5 August with the rank of memorial.", "id": 2336591}
{"src_title": "Radim Fiala (politik)", "tgt_title": "Radim Fiala", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval Střední veterinární školu v Kroměříži a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Zaměstnán byl v Agrostroji Prostějov, od roku 1993 samostatně podnikal v oblasti ostrahy a ochrany osob i majetku. Od roku 2009 působí jako jednatel bezpečnostní firmy \"IF KINGS Security\" a typografické firmy \"Studio PN Prostějov\".  V komunálních volbách roku 2002 byl zvolen do zastupitelstva města Prostějov za ODS. V komunálních volbách roku 2006 také kandidoval, avšak neúspěšně a opětovně byl do tamního zastupitelstva zvolen v komunálních volbách roku 2010. Profesně se k roku 2002 uvádí jako podnikatel, následně k roku 2006 a 2010 coby poslanec. Byl i členem městské rady Prostějova a předsedou finančního výboru města. V roce 2009 ho Mladá fronta DNES označila za zdatného lobbistu, protože při takzvaném porcování medvěda prosadil milionové dotace pro Sportcentrum v Prostějově a na opravu Husovy školy v tomto městě.  Ve volbách v roce 2006 byl zvolen do poslanecké sněmovny za ODS (volební obvod Olomoucký kraj). Byl členem sněmovního rozpočtového výboru a výboru pro životní prostředí. Poslanecký mandát obhájil ve volbách roku 2010. Byl členem výboru pro životní prostředí a do prosince 2012 i rozpočtového výboru. Do 7. listopadu 2012 byl členem poslaneckého klubu ODS, pak zasedal ve sněmovně jako nezařazený poslanec.  V letech 1998–2012 byl členem ODS. Z ODS ovšem vystoupil 31. října 2012 kvůli nesouhlasu se zvyšováním daní, které prosazovala vláda Petra Nečase. Premiér Petr Nečas Fialův krok označil za „\"útěk od vlastní politické odpovědnosti\"“. Kvůli odchodu Fialy z ODS totiž vláda ve sněmovně ztratila velmi křehkou většinu 101 hlasu, kterou do té doby byla schopna hájit díky stovce poslanců ODS, TOP 09 a LIDEM, a dále hlasu Milana Šťovíčka ze strany Věci veřejné. Při hlasování o nedůvěře vládě v lednu 2013 se zdržel hlasování a aktivně se tak nepřipojil k opozičním stranám požadujícím pád Nečasova kabinetu. Hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka v srpnu 2013 se nezúčastnil.  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Olomouckém kraji jako lídr Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury a byl zvolen poslancem. Dostal 1 622 preferenčních hlasů, tj. 6,00 % z hlasů pro stranu.  Na začátku listopadu 2013 byl zvolen předsedou Poslaneckého klubu hnutí Úsvit přímé demokracie. Funkci vykonával do ledna 2015, kdy jej z ní poslanecký klub většinou jednoho hlasu odvolal. Důvodem mělo být podle některých členů klubu Fialovo jednání a uzavírání dohod bez vědomí poslanců, účast na jednání rozpočtového výboru či příklon ke sloučení se Stranou práv občanů. Dne 24. března 2015 byl po dlouhodobých sporech vyloučen spolu s Okamurou z Poslaneckého klubu hnutí Úsvit přímé demokracie. Členem hnutí zůstal až do 5. května, kdy společně s Tomiem Okamurou oznámili, že z něj odešli a zakládají novou politickou stranu Svoboda a přímá demokracie, později se stal jejím místopředsedou.  V komunálních volbách v roce 2014 se pokoušel za hnutí Úsvit přímé demokracie obhájit post zastupitele města Prostějova, ale neuspěl.  V krajských volbách 2016 kandidoval na post hejtmana jako lídr společné kandidátky SPD a SPO v Olomouckém kraji. Byl zvolen krajským zastupitelem. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem hnutí SPD v Olomouckém kraji. Získal 2 929 preferenčních hlasů a obhájil tak mandát poslance. Dne 26. října 2017 byl zvolen předsedou Poslaneckého klubu SPD.  V červenci 2018 obhájil na sjezdu hnutí SPD v Praze post místopředsedy hnutí, získal 149 ze 152 hlasů. V komunálních volbách v roce 2018 se po čtyřleté pauze stal opět zastupitelem města Prostějova, když úspěšně kandidoval za hnutí SPD. V listopadu 2018 však na mandát rezignoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radim Fiala (* 24. července 1969 Prostějov) je český podnikatel a politik, v letech 2006 až 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR zvolený za ODS (od listopadu 2012 do srpna 2013 nezařazený poslanec); ve volbách do sněmovny v roce 2013 byl zvolen poslancem za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Ve volbách v roce 2017 mandát poslance obhájil za SPD a stal se i předsedou poslaneckého klubu hnutí.", "tgt_summary": "Radim Fiala (born 29 July 1969) is a Czech politician and businessman from Prostějov. From 2006 to 2013 he was a member of the Chamber of Deputies of the Czech Republic, elected as a candidate of the Civic Democratic Party (ODS). He left ODS in 2012 and then joined Dawn of Direct Democracy. He left Dawn in 2013 and co-founded Freedom and Direct Democracy.", "id": 800830}
{"src_title": "Tomáš Mičola", "tgt_title": "Tomáš Mičola", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v Opavě, odkud v průběhu mládeže zamířil do Baníku Ostrava. V roce 2006 se propracoval do prvního mužstva. V létě 2010 zamířil do francouzského klubu Stade Brestois, který se pro něj stal prvním zahraničním angažmá. Ve Francii se však neprosadil a před návratem do Baníku Ostrava dal přednost konkurenční SK Slavia Praha.", "section_level": 1}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "V srpnu 2012 odešel do Slavie Praha, kde podepsal dvouletý kontrakt s následnou opcí. 22. května 2013 vstřelil hattrick v ligovém utkání proti Dynamu České Budějovice a zařídil tak výhru pražského celku 3:0. I tento výkon mu pomohl k zisku ocenění „Hráč měsíce Gambrinus ligy“ za květen 2013. V následujícím roce jej však provázela zranění a objevoval se na hřišti jen sporadicky. Začátkem září 2015 kvůli svým častým zdravotním problémům ve Slavii skončil.", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava (návrat).", "content": "V září 2015 se po pěti letech vrátil do FC Baník Ostrava. V červnu 2018 mu zde skončila smlouva.", "section_level": 2}, {"title": "FC Zbrojovka Brno.", "content": "Po konci v Baníku Ostrava zkoušel štěstí v druholigové Zbrojovce Brno. Na testech ovšem ze zdravotních důvodů neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "SK Dětmarovice.", "content": "Od září 2018 působí v divizním týmu SK Dětmarovice.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Tomáš Mičola reprezentoval Českou republiku v mládežnických výběrech od kategorie do 16 let.  Byl součástí mládežnického reprezentačního týmu ČR do 20 let, který na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2007 konaného v Kanadě získal stříbrné medaile, když ve finále podlehl Argentině 1:2. Tomáš se gólově prosadil v semifinále proti Rakousku, kde ve 4. minutě otevíral skóre utkání (skončilo vítězstvím českého celku 2:0).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "Góly Tomáše Mičoly v české reprezentaci do 21 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Tomáš Mičola (* 26. září 1988 Opava) je český fotbalový záložník či útočník a bývalý mládežnický reprezentant, od září 2018 působící v klubu SK Dětmarovice. Mimo Česko působil na klubové úrovni ve Francii.", "tgt_summary": "Tomáš Mičola (born 26 September 1988) is a Czech football player who currently plays for FC Baník Ostrava in the Czech First league.", "id": 405077}
{"src_title": "Jitka Chalánková", "tgt_title": "Jitka Chalánková", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 23. března 1957 v Bruntále v rodině lékaře (MUDr. Miroslav Tomšů). Dětství prožila v Náměšti na Hané. Absolvovala Gymnázium v Olomouci-Hejčíně. V roce 1982 promovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého – obor všeobecné lékařství.  Jitka Chalánková pracovala jako dětská lékařka v Prostějově. Je společnicí ProMedica, spol. s r.o., provozovatele nestátního zdravotnického zařízení – diagnostika a odborné ambulance.  Jitka Chalánková je vdaná, má čtyři děti. Choť Jitky Chalánkové Tomáš Chalánek je členem Olomouckého krajského předsednictva TOP 09 a řídí regionální organizaci v Prostějově.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V komunálních volbách v roce 2014 kandidovala jako členka TOP 09 do Zastupitelstva města Prostějova na kandidátce subjektu „TOP 09 a nezávislí Prostějované“, ale neuspěla.  V letech 2004 až 2008 působila jako náměstkyně hejtmana Olomouckého kraje (za KDU-ČSL) pro oblast sociálních věcí, životního prostředí a rozvoje venkova. V letech 2010–2013 byla poslankyní Parlamentu České republiky za TOP 09. Dále byla členkou Zastupitelstva Olomouckého kraje (2012–2014), členkou Komise Rady Olomouckého kraje pro prevenci kriminality a členkou správní rady Univerzity Palackého v Olomouci. V krajských volbách v roce 2016 byla lídryní kandidátky TOP 09 v Olomouckém kraji, ale neuspěla a do zastupitelstva se nedostala.  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala v Olomouckém kraji jako lídryně TOP 09 a STAN a byla znovu zvolena poslankyní. Od 31. 10. 2013 je místopředsedkyní poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Na 4. celostátním sněmu strany v listopadu 2015 v Praze byla zvolena místopředsedkyní strany. Od delegátů obdržela 135 hlasů (tj. 78 %).  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 již nekandidovala, skončila také jako místopředsedkyně strany. V červnu 2018 z TOP 09 vystoupila, dle jejích slov se strana odklonila od konzervativních hodnot.  Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 kandidovala jako nezávislá (s podporou Konzervativní strany a Koruny České) v obvodu č. 62 – Prostějov. Původně chtěla kandidovat za TOP 09, předsednictvo strany ale její kandidaturu neschválilo (ze strany následně vystoupila). Se ziskem 12,68 % hlasů skončila v prvním kole voleb na 2. místě a ve druhém kole se utkala se sociální demokratkou Boženou Sekaninovou. Tu nakonec porazila poměrem hlasů 59,85 % : 40,14 % a stala se senátorkou. V lednu 2020 vstoupila do Senátorského klubu ODS.", "section_level": 1}, {"title": "Kauza rodiny Michalákových.", "content": "Aktivně se angažuje v kauze rodiny Michalákových, kde dva čeští chlapci byli odebráni matce norským úřadem pro ochranu dětí Barnevernet. V květnu kvůli tomu interpelovala na půdě sněmovny ministry zahraničí, spravedlnosti a práce a sociálních věcí nebo kvůli tomu jednala s norskou velvyslankyní v Česku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jitka Chalánková (* 23. března 1957 Bruntál) je česká lékařka a politička, v letech 2015 až 2017 místopředsedkyně TOP 09, od roku 2018 nezávislá senátorka za obvod č. 62 – Prostějov, v letech 2010 až 2017 poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2004 až 2014 zastupitelka Olomouckého kraje.", "tgt_summary": "Jitka Chalánková (born 23 March 1957 in Bruntál) is a Czech politician, doctor, former member of Chamber of Deputies for Olomouc region and former Chairwoman of TOP 09 party. Since 2018 she is a member of the Senate where as a member of the Civic Democratic Party caucus.", "id": 2177962}
{"src_title": "Vicente Yáñez Pinzón", "tgt_title": "Vicente Yáñez Pinzón", "src_document": [{"title": "Objevitelské cesty.", "content": "Po Kolumbově plavbě se v roce 1499 pod jeho velením vydala flotila čtyř lodí ze Španělska na jih, pátrat po nových zemích v jižním Atlantiku. Přes Kanárské a Kapverské ostrovy plul na jihozápad. Jako první Španěl překročil rovník a 26. ledna 1500 tedy o tři měsíce dříve než Pedro Álvares Cabral, objevil brazilské pobřeží u mysu Augustin na 6° jižní šířky, kde také vystoupil na břeh. Byl prvním Evropanem na půdě jihoamerického kontinentu. Odtud pokračoval na severozápad, kde objevil ústí Amazonky největší řeky světa, které nazval \"Mar Dulce (Sladké moře)\" a ústí řeky Pará, které je jižním ramenem delty Amazonky. Současně s Alonso de Hojedou objevil ústí řeky Orinoko a na severu ostrov Tobago. Při své cestě se soustředil na hledání zlata, které nenalezl a proto se věnoval lovu otroků. Objevil a zmapoval 3000 kilometrů jihoamerického pobřeží a přes Haiti se vrátil do Španělska.  V roce 1504 se vratil do zemi v Karibském moři a prozkoumal Honduraský záliv. V roce 1508 byl vypraven s Juanem de Solísem, aby pátral po průjezdu na západ. Ze Santa Dominga pluli nejprve do Honduraského zálivu a dále sledovali pobřeží na sever, obepluli Yucatánský poloostrov a podél jižního pobřeží Jamajky se vrátili. Při této plavbě zakreslili do map značnou část pobřeží Střední Ameriky.  V roce 1509 znovu pátrali po průjezdu na západ, tentokrát podél pobřeží Jižní Ameriky. Dospěli až k ústí řeky La Plata a protože jejich úsilí nebylo korunováno úspěchem, upadl Pinsón po návratu do nemilosti a dalších výprav se nezúčastnil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vicente Yáñez Pinzón (1462 Palos de la Frontera, Andalusie – 1514 Triana, Sevilla) byl španělský mořeplavec a cestovatel. V roce 1492 se zúčastnil první plavby Kryštofa Kolumba, jako kapitán lodi Niňa.", "tgt_summary": "Vicente Yáñez Pinzón (; Palos de la Frontera, Spain, c. 1462 – after 1514) was a Spanish navigator, explorer, and \"conquistador\", the youngest of the Pinzón brothers. Along with his older brother, Martín Alonso Pinzón (\"c.\" 1441 – \"c.\" 1493), who captained the \"Pinta\", he sailed with Christopher Columbus on the first voyage to the New World, in 1492, as captain of the \"Niña\".", "id": 650754}
{"src_title": "Java Message Service", "tgt_title": "Java Message Service", "src_document": [{"title": "Message vs email.", "content": "JMS není emailové API, přestože funguje na podobném principu. Základem komunikace mezi klienty v rámci JMS jsou asynchronně posílané zprávy (požadavky, události, odpovědi atd.). Tyto zprávy jsou vytvářeny a užívány aplikacemi a obsahují informace, díky kterým tyto aplikace fungují, nastavují se a koordinují svou činnost v rámci celku. Emaily jsou posílány také mezi klienty, ale výsledným cílem je uživatel – člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Message system type.", "content": "V oblasti MOM se běžně používají dva modely a to peer-to-peer (také point-to-point, dále P2P) a publish-subscribe (dále PS). Tyto dva modely se liší nejen počtem poskytovatelů a odběratelů zpráv, ale také způsobem jakým si odběratelé své zprávy vyzvedávají a jakým způsobem jsou zprávy publikovány. JMS dokáže pokrýt funkcionalitu obou modelů.  P2P je založen na frontách. Každá zpráva je přiřazena do určité fronty a klienti získávají z těchto front své zprávy. Není však přesně určeno kdy si klient má zprávu vyzvednout, třeba může nastat i případ, že si ji vůbec nevyzvedne. Tedy se v jedné frontě hromadí zprávy a mnoho uživatelů si je vyzvedává (one-to-many).  Oproti tomu PS model přiřazuje své zprávy určitému uzlu v kontextové hierarchii, ke kterému se odběratelé i publikovatelé přihlašují a odhlašují v průběhu doby trvání (many-to-many). Systém se stará o doručení zpráv od různých publikovatelů k mnoha různým odběratelům a systém také zajišťuje kdy a jak se zpráva odběrateli doručí.", "section_level": 1}, {"title": "Providers, Messages, Domains.", "content": "Provider je entita, která implementuje MOM pro příslušný systém či aplikace. Provider může být implementován tak, jak ho definuje JMS (tedy Java implementace) a nebo je za providera považován adaptér na non-Java MOM, tedy lze zajistit i kompatibilitu Java aplikací s non-Java providerem.  Messages jsou hlavní podstatou MOM, tedy zprávy, kterými se zabývá provider a následně poskytovatel i konzument. Samotný JMS definuje soubor rozhraní pro zprávy, takže programátoři pracují s konzistentním API a můžou vytvářet a posílat zprávy nezávisle na druhu providera.  Domains(také Destinations) jsou buď point-to-point nebo publish-subscribe. Tyto domény byly vytvořeny jako reflexe dvou základních modelů MOM. JMS definuje různá rozhraní pro každou doménu a tím sice obtížně, ale přesto umožňuje propojení i různých modelů MOM najednou. Pro použití JMS není potřeba mít implementovány obě domény, stačí pouze jedna.", "section_level": 1}, {"title": "JMS neobsahuje.", "content": "JMS neobsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "JMS a Java API.", "content": "JMS a Java API:", "section_level": 1}, {"title": "Části aplikací.", "content": "Typicky se JMS aplikace skládá z několika částí: JMS Clients, Non-JMS Clients, Messages, JMS Provider, Administered Objects.  Popis objektů JMS:  Souběžný přístup k objektům je v rámci JMS podporován pouze pro Destination, ConnectionFactory a Connection, tedy pro ty objekty, které přirozeně musí obsluhovat mnoho přístupů současně. Ostatní objekty jsou navrženy pro použití jen jedním logickým vláknem v určený čas. V případě Session je toto omezení uplatněno hlavně proto, že je velmi těžké implementovat mnohovláknové transakce a přineslo by to více škody než užitku. Pro složitější aplikace, které potřebují tuto funkcionalitu, je možné použít více Session najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Messages - zprávy.", "content": "Prostředkem komunikace v messaging systémech jsou samozřejmě zprávy a v mnoha messaging systémech se forma i obsah zpráv dost liší. JMS poskytuje způsoby jak jednotně přistupovat ke zprávám a tedy jakou mají mít formu a druhy obsahu. Zpráva v JMS se skládá ze tří částí:", "section_level": 1}, {"title": "TextMessages.", "content": "Takto se označují zprávy, které obsahují jednoduchý String a předpokládá se pouze posílání textu. Téměř ideální pro posílání zpráv pomocí XML, což je v podstatě pouhý text.  Používá se typ objektu TextMessage a s pomocí Session se vytvoří skrze createMessage(). Na vytvořené zprávě pak stačí zavolat metodu setText() do které se předá příslušný String. Dále už je zpráva hotova a může být předána messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "ObjectMessages.", "content": "Tyto zprávy slouží k posílání entit typu Object, ale pouze serializovatelných. JMS umožňuje posílat i Collection objekt (např. List, Set), tedy soubor více serializovatelných objektů v jedné zprávě.  Používá se pro to typ objektu ObjectMessage a na Session je třeba zavolat metodu createObjectMessage(). Před odesláním je už jen třeba pomocí metody setObject(), zavolané na vytvořené ObjectMessage zprávě, nastavit požadovaný objekt k odeslání. Následně lze zprávu předat messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad použití.", "content": "Podstatou komunikace v MOM je asynchronní zpracování a posílání dat či informací mezi různými komponentami ve formě zpráv. Nejde ale pouze o textové řetězce, jak by napovídal název zpráva, ale lze posílat i celé objekty různých typů a také i kolekce objektů.  Příkladem použití asynchronních zpráv je komunikace mezi aplikacemi, sloužící k vytváření návrhů smluv. Tedy pracovník vytvoří smlouvu, připraví podklady a odešle ji ke schválení (tedy je publikovatelem – publisher). Technologicky se odešle v systému objekt Smlouva s určitými parametry ve zprávě typu ObjectMessage. Zde přichází ke slovu JMS a dle použitého modelu se Provider postará o doručení, publikování atd. O několik dní později, na jiném pracovišti, klidně i v jiném státě, si pracovník odpovědný za schvalování smluv příslušný návrh vyzvedne (jako odběratel – subscriber). Po schválení se ještě může nastavit jako další odběratel příslušný nadřízený kontroly kvality práce. Výsledkem je, že se zpráva (Smlouva) dostane na místo určení a i kdyby se původní místo odeslání odpojilo od sítě či internetu, tak stále, pokud bude provider v pořádku fungovat, je ta zpráva k dispozici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Java Messaging Services se řadí do skupiny Message Oriented Middleware (dále MOM), jiným názvem také Enterprise Messaging System. MOM produkty se staly nedílnou součástí firemního software pro zajištění integrace aplikací. Umožňují různým byznys komponentám fungovat dohromady a tvořit tak ucelený, spolehlivý a pružný systém. Přestože se často jedná o naprosto odlišné komponenty, tak díky prostředníkovi (MOM) mohou tyto aplikace spolu komunikovat prostřednictvím zpráv. Jedním z možných řešení je právě JMS, které poskytuje kompletní API pro vývojáře a poskytuje tím možnost, jak psát programy v Javě, které dokáží vytvářet, posílat, přijímat a číst zprávy posílané mezi aplikacemi. Soubor rozhraní a přidružené logiky definuje jak v rámci JMS přistupuje klient k prostředkům MOM. Cílem JMS je poskytnout co nejvíce konceptů a rozhraní v takové podobě, aby se minimalizoval počet konceptů, které musí programátor Javy umět, aby mohl pracovat s MOM a zprávami. Programátor se díky JMS nemusí starat o technické pozadí za koloběhem zpráv.", "tgt_summary": "The Java Message Service (JMS) API is a Java message-oriented middleware API for sending messages between two or more clients. It is an implementation to handle the producer–consumer problem. JMS is a part of the Java Platform, Enterprise Edition (Java EE), and was defined by a specification developed at Sun Microsystems, but which has since been guided by the Java Community Process. It is a messaging standard that allows application components based on Java EE to create, send, receive, and read messages. It allows the communication between different components of a distributed application to be loosely coupled, reliable, and asynchronous.", "id": 547552}
{"src_title": "Alonso de Hojeda", "tgt_title": "Alonso de Ojeda", "src_document": [{"title": "Výprava s Kryštofem Kolumbem.", "content": "Hojeda se narodil okolo roku 1470 v Cuence. Pocházel z chudé šlechtické rodiny, ale měl štěstí že brzy získal přízeň Juana Rodrígueze de Fonsecy, biskupa Burgoského a později patriarchy Indie, který měl styky u krále a umožnil Alonsu de Hojedovi v roce 1493 doprovázet Kryštofa Kolumba na jeho druhé cestě do Nového světa. Hojeda vynikal svou odvahou v boji s domorodci, ale často byl příliš krutý a mstivý.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava do Nového světa.", "content": "Při plavbě na Haiti objevil zlatonosná pole u Cibao a znovu proslul krutostí při podrobování a vyvražďování místních Indiánů. V roce 1499 byl velitelem výpravy, které se zúčastnil také Juan de la Cosa jako navigátor a kartograf. Účastníkem výpravy byl též florentský mořeplavec Amerigo Vespucci, podle něhož byl nazván nový kontinent Amerikou. Výprava objevila pobřeží Guayany nazvané podle indiánského kmene Guanna a pobřeží, které Hojeda nazval Venezuela (Malé Benátky). Dále objevil současně s Pinzónem deltu Orinoka, přistál na ostrově Trinidad a Tobago a poté na Curaçau. Objevil záliv u dnešního Maracaiba a dostal se až k mysu La Vela v Kolumbii. Odtud se vrátil na Haiti, kde se zúčastnil spiknutí proti Kolumbovi. Poté se vrátil domů do Španělska. Proplul podél neznámých břehu celkem více než 3000 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí výprava do Nového světa.", "content": "V letech 1508 až 1510 se ještě několikrát vrátil k tomuto pobřeží, které nazýval Nueva Andalusia (Nová Andalusie), zde také založil San Sebastian první španělskou osadu na americké pevnině. Z ní provozoval lov na otroky a loupežení, hlavně perly. Odtud také vedl vyhlazovací boj proti Indiánum.  Ke konci života upadl v nemilost a zemřel v bídě a zapomnění na území, kde je dnes hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alonso de Hojeda (1466 nebo 1470 Cuenca, Španělsko - 1515 nebo 1516 Santo Domingo, Dominikánská republika) nazývaný též Ojeda byl španělský mořeplavec a conquistador. V roce 1493 - 1496 se účastnil druhé výpravy Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa.", "tgt_summary": "Alonso de Ojeda (; c. 1466 – c. 1515) was a Spanish explorer, governor and conquistador. He travelled through Guyana, Venezuela, Trinidad, Tobago, Curaçao, Aruba and Colombia. He navigated with Amerigo Vespucci who is famous for having named \"Venezuela\", which he explored during his first two expeditions, for having been the first European to visit Guyana, Curaçao, Colombia, and Lake Maracaibo, and later for founding Santa Cruz (La Guairita).", "id": 2147851}
{"src_title": "District Line (linka metra v Londýně)", "tgt_title": "District line", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "District Line má dlouhou historii. Postavili ji jako součást Metropolitan District Railway a byla otevřena po částech v letech 1868 až 1905. První úsek tratě otevřely mezi stanicemi South Kensington a Westminster v 24. prosince 1868.  V roce 1869 byl zahájen provoz na úseku mezi Gloucester Road a West Brompton. Následující rok společnost postavila svou vlastní trať, paralelní s tratí Metropolitan Railways, mezi stanicemi Gloucester Road a South Kensington. Později se začalo s budováním spojení ze stanice Earl's Court do stanic Kensington (Olympia) a High Street Kensington. V roce 1874 trať dosáhla Hammersmith, v roce 1877 Richmond ao dva roky později Ealing Broadway.  S rozšiřováním provozu se pokračovalo dále, prodloužení do Putney Bridge otevřeli v roce 1880 a další prodloužení do Wimbledon u následovalo v roce 1889. V roce 1883 začaly vlaky Metropolitan District Ralway jezdit z Ealing Broadway až do Windsor u po trati Great Western Railway. Tento spoj byl zrušen v roce 1885.  Metropolitan District Railway byla prodloužena ze stanice Westminster, přičemž v roce 1884 byl dostavěna poslední úsek dnešní Circle Line. Tento úsek zahrnoval další prodloužení linky přes stanici Aldgate East do Whitechapel. V roce 1902 začala Whitechapel & Bow Railway provozovat spojení do stanice Upminster.  Další větve do Hounslow (otevřená 1884) a Uxbridge (1910) byly převedeny na Piccadilly Line v letech 1964 a 1933. Metropolitan District Railways provozovala mnohé spojení ve spolupráci s jinými dopravci a do roku 1939 jezdila do přímořského města Southend a Shoeburyness.  Metropolitan District Railway byla po Metropolitan Railway druhou společností, která provozovala podzemní železnici v Londýně. Později ji odkoupil americký podnikatel Charles Yerkes, který se zasloužil o formování londýnského metra, až do znárodnění jeho společnosti Underground Electric Railways of London Company Ltd. v 30. letech. Tehdy vstoupila svůj současný název – District Line.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Větší část trasy obsluhují podpovrchové soupravy typu D. Výjimkou je větev Wimbledon – Edgware Road, kde jezdí soupravy typu C, které sdílí společně se Circle a Hammersmith & City Line. Soupravy typu D jsou aktuální čerstvě po rekonstrukci, během níž obdrželi standardní barvy londýnského metra – červená, bílá a modrá překryly tehdejší nelakovaný hliník, který byl často terčem vandalů. Soupravy mají také zcela zrekonstruovaný interiér a jsou vybaveny novým orientačním systémem.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Poznámka: Za názvem stanice se nachází její případný původní název nebo názvy, datum otevření, případně i datum jejího uzavření. Uzavřené stanice jsou vyznačeny kurzívou.  \"Směr: od západu na východ\"", "section_level": 1}, {"title": "Větev Ealing.", "content": "Větve Richmond a Eealing se spojují na západním konci stanice Turnham Green.", "section_level": 2}, {"title": "Větev Kensington (Olympia).", "content": "Větev Kensington (Olympia) se připojuje k hlavní větvi na západním konci Earl's Court a vlaky normálně pokračují směr High Street Kensington. Větev Wimbledon se připojuje k hlavní větvi na západním konci Earl's Court.", "section_level": 2}, {"title": "Větev Edgware Road.", "content": "Větev Edgware Road odbočuje z hlavní větve na východě stanice Earl's Court.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální obsluha.", "content": "Intervaly souprav na District Line mimo špičku:", "section_level": 1}, {"title": "Integrace.", "content": "C2C zastavuje na stanicích Upminster, Barking, West Ham a Fenchurch Street, kde je plně integrován do systému Oyster Card.", "section_level": 1}], "src_summary": "District Line je jedna z linek londýnského metra. Jde o linku podpovrchovou, která prochází centrem města v mělkých odkrytých a následně znovu krytých tunelech. Na mapách je vyznačena zelenou barvou. District Line je nejvytíženější podpovrchovou linkou a zároveň čtvrtou nejvytíženější linkou vůbec. Dá se z ní přestoupit na všechny ostatní linky metra s výjimkou Metropolitan Line, se kterou se míjí cca o 20 m poblíž Aldgate.", "tgt_summary": "The District line is a London Underground line that runs from in the east to in west London, where it splits into a number of branches. One branch runs to in south-west London and one runs north to Edgware Road. A short branch said to be weekends only runs for one stop to, although in fact there are some very limited weekday services, two in the evening out and a number of early morning journeys which commence out of service from Lillie Bridge Depot. The main route continues west from Earl's Court to after which it divides again into two western branches, to Richmond and.", "id": 924492}
{"src_title": "Zbyněk Stanjura", "tgt_title": "Zbyněk Stanjura", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Vystudoval gymnázium v Opavě, dále pokračoval na elektrotechnické fakultě VUT Brno, obor elektronické počítače. Většinu svého dětství prožil v opavské městské části Malé Hoštice.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 2002–2010 byl primátorem Opavy. Od roku 2000 do roku 2011 byl zastupitelem Moravskoslezského kraje a v letech 2000–2008 byl členem rady kraje. V uvedených letech také předsedal klubu krajských zastupitelů zvolených za ODS. Je členem Výkonné rady ODS z titulu funkce předsedy poslaneckého klubu. V letech 2000 - 2017 byl předsedou Regionálního sdružení ODS Moravskoslezského kraje. V roce 2017 již v rámci primárek kandidoval pouze na místopředsednický post, který v březnu 2017 na regionálním sněmu také získal. Byl místopředsedou Svazu měst a obcí České republiky a také předsedou Euroregionu Silesia.  Do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl zvolen ve volbách 2010 v Moravskoslezském kraji ze čtvrtého místa kandidátky. V komunálních volbách v říjnu 2010 ODS v Opavě pod Stanjurovým vedením získala jen 9 mandátů v pětačtyřicetičlenném zastupitelstvu a po letech ve vedení města skončila v opozici. Dne 11. května 2011 byl zvolen předsedou poslaneckého klubu ODS. Po parlamentních volbách v roce 2013 a 2017 funkci obhájil.  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Moravskoslezském kraji jako lídr ODS a byl zvolen poslancem. Na začátku listopadu 2013 pak byl zvolen předsedou Poslaneckého klubu ODS.  V komunálních volbách v roce 2014 se pokoušel obhájit za ODS post zastupitele města Opavy, ale neuspěl (stal se pouze prvním náhradníkem).  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem ODS v Moravskoslezském kraji a šéfem (předsedou volebního štábu) volební kampaně občanských demokratů. Získal 3 648 preferenčních hlasů a obhájil mandát poslance. Dne 24. října 2017 se stal staronovým předsedou Poslaneckého klubu ODS.  Na 29. kongresu ODS v Praze v lednu 2020 byl zvolen 1. místopředsedou strany. Získal 322 z 500 odevzdaných hlasů. Jeho předchůdkyní ve funkci byla Alexandra Udženija.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Do roku 2007, tedy i v době kdy byl radním a později primátorem Opavy, vlastnil třetinový podíl ve firmě Eskon, i když tvrdil, že jej prodal již v roce 2002. Firma získávala zakázky i od města Opavy. Od roku 2007 je jedinou vlastnicí Eskonu Stanjurova manželka Hana Malurová. Server Aktualne.cz dává prodej podílu ve firmě manželce do souvislosti s tehdy schváleným zákonem o majetkovém přiznání, který nařizoval primátorům zveřejňovat své majetkové poměry. Eskon v minulosti nezveřejňoval informace v obchodním rejstříku, nesplnění povinnosti zdůvodňoval administrativním nedopatřením. Výroční zprávy byly v roce 2011 dodatečně zveřejněny. V době Stanjurova působení v čele opavského magistrátu byl jeho tehdy jedenasedmdesátiletý otec Vilibald Stanjura jednatelem městské firmy Technické služby. Jako jednatel působil ve společnosti od roku 1995, tedy již 3 roky před tím, než se stal Zbyněk Stanjura zastupitelem města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zbyněk Stanjura (* 15. února 1964 Opava) je český politik, do roku 2010 primátor Opavy, od května 2010 do srpna 2013 a od října 2013 poslanec za stranu Občanskou demokratickou stranu a od 12. prosince 2012 do 10. července 2013 ministr dopravy ve vládě Petra Nečase. V letech 2011 až 2012 a opět od listopadu 2013 zastává funkci předsedy poslaneckého klubu ODS. V lednu 2020 byl zvolen prvním místopředsedou strany.", "tgt_summary": "Zbyněk Stanjura (born 15 February 1964) is a Czech politician, who served as Minister of Transport of the Czech Republic from December 2012 to July 2013. He was appointed to Petr Nečas's Cabinet on 12 December 2012. He has been a member of the Chamber of Deputies since 2010.", "id": 813484}
{"src_title": "Vranka pruhoploutvá", "tgt_title": "Alpine bullhead", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "V podstatě platí, že vranka pruhoploutvá osídluje nejhořejší, pramenné části toků, směrem po proudu jí ubývá a je nahrazována vrankou obecnou. Úsek společného výskytu obou druhů je však obvykle krátký. Je to proudomilný druh, žijící v horských a podhorských potocích s chladnou, čistou vodou, kde obsah kyslíku neklesá pod 8 mg/l, a s kamenitým či štěrkovitým dnem. Optimální teplota vody pro její život je 5–20 °C. Žije pod kameny, v proudech a peřejích. Vranka pruhoploutvá je velmi citlivá na znečištění vody a náročná na obsah kyslíku. Proto patří k nejcitlivějším živým ukazatelům (bioindikátorům) čistoty vody z našich ryb. Tam, kde se s nimi setkáme, můžeme říci, že voda neobsahuje žádné jedovaté průmyslové, zemědělské nebo městské odpady a že je nasycena kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Dorůstá délky 100–150 mm, někdy i více. Vranka pruhoploutvá je ryba s velkou, širokou a shora zploštělou hlavou. Ústa vranky jsou široká, prostorná, čelisti mají spousty drobných zoubků. Přední i zadní skřelová kost vybíhá v trn. Oko je velké, vysoko posazené na vystouplém čele. Nozdry vyčnívají do tvaru trubičky. Dojde-li k podrážení, výhrůžně rozevře skřele a naježí ploutve. Jako u všech vranek, i této chybí plynový měchýř, a proto její plavání připomíná spíše skoky. Na hřbetě sedí v těsné blízkosti za sebou dvojice hřebenitých ploutví. Přední ploutev je kratší a ostnitá. Zadní ploutev je delší s měkkými paprsky. Ocasní ploutev je vějířovitá, řitní dlouhá. Břišní ploutve jsou dlouhé, které dosahují až za řitní otvor. Tyto ploutve jsou zdobené pruhy, které jsou pravidelné, tmavé, příčné a skládají se z velkého počtu drobných tmavých skvrnek.  U vranky pruhoploutvé je délka břišního paprsku kratší než u vranky obecné, měří nejvýše 2/5 délky nejdelšího paprsku. Postranní čára je neúplná, často přerušovaná a téměř vždy končí před kořenem ocasní ploutve. Zbarvení těla vranky odpovídá jejímu životu u dnaː je šedá nebo nazelenalá, na břišní straně našedlá nebo bílá, se světlejšími párovými ploutvemi.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně larvami dvoukřídlého hmyzu, pošvatek, chrostíků a jepic. Občas pozře i špatně vyvinutý pstruží plůdek. Dokáže i ulovit nemocného nebo v pohybu omezeného několikacentimetrového pstruha. Pstruh a vranka žijí často spolu. Je mezi nimi vytvořená rovnováha. Často je však vranka prohlášena za škůdce pstruha. Podobně jako rak, je vranka pruhoploutvá jakousi zdravotní hlídkou, protože někdy pozře neoplozenou či zaplísněnou pstruží jikru. Tím životu ve vodě jistě prospívá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vranka pruhoploutvá se tře v březnu, v dubnu a v květnu. Vyhledává si vhodné místo mezi kameny, které pak samice pečlivě očistí. Jikrnačka má asi sto dvoumilimetrových, žlutých jiker. Jikry vranky jsou poměrně velké, měří průměrně přes 2 mm. Při tření je přilepuje na spodek plochého kamene, někdy je uloží na dno do jamky v písku. Sameček mlíčák jikry bedlivě hlídá tak dlouho, dokud vykulený plůdek není odplaven vodou a nezačne samostatný život. Brání je nejen proti jiným rybám, ale dokonce i proti člověku. Mlíčák vranky přihání k jikrám ploutvemi čerstvou vodu bohatou na kyslík a zároveň odstraňuje nánosy kalu, které jsou zřetelné zejména v jarních přívalech. Plůdek se z jiker stane asi po 3 týdnech.", "section_level": 1}, {"title": "Vývin.", "content": "Dorůstá délky až 150 mm a maximálně se dožije věku 10 let. Průměrně se však dožije 6 let. V 1. roce dorůstá do délky 25 – 45 mm, ve 4. roce 60 – 90 mm, v 5. roce 80 – 100 mm, v 6. roce 90 – 120 mm. Pohlavně dospívá ve 2. roce svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vyšší hospodářský význam nemá. Jako citlivý indikátor čistoty vody je důležitou složkou rybího osídlení pramenných částí toků v horské a podhorské krajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vranka pruhoploutvá (\"Cottus poecilopus\") je ryba žijící v Evropě ve vhodných vodách patřících do povodí Severního ledového oceánu a Baltského moře, vyskytuje se však také v povodí Dunaje a Dněstru. Proto tento druh žije pouze v tocích na území Moravy, v Čechách se nevyskytuje. Na Moravě je hojná zejména v povodí Odry a levostranných přítocích řeky Moravy.", "tgt_summary": "The alpine bullhead or Siberian bullhead (\"Cottus poecilopus\") is a species of freshwater fish in the family Cottidae of sculpins. It is found in China, the Czech Republic, Denmark, Finland, Germany, North Korea, Moldova, Norway, Poland, Romania, Russia, Slovakia, Sweden, and Ukraine. This fish is listed as being of \"Least Concern\" by the IUCN.", "id": 2093882}
{"src_title": "Na'an", "tgt_title": "Na'an", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 90 metrů na pomezí hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížiny a regionu Šefela, na jihovýchodním okraji aglomerace Tel Avivu.  Obec se nachází 16 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 22 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 37 kilometrů severozápadně od historického jádra Jeruzalému a 3 kilometry od východního okraje města Rechovot. Na'an obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Pouze ve městech Lod a Ramla severně odtud žije cca dvacetiprocentní menšina izraelských Arabů.  Na'an je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 40. Východně od kibucu zároveň probíhá dálnice číslo 6, podél níž vede i železniční trať z Lodu do Beerševy.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Na'an byl založen v roce 1930. Zakladateli kibucu byla skupina židovské mládeže z organizace ha-Noar ha-Oved ve-ha-Lomed. 42 členů této skupiny se nejprve živilo prací v sadech u nedalekého města Rechovot, pak odkoupili od Židovského národního fondu prvních 42 hektarů pozemků pro novou vesnici. Zpočátku obývali tři provizorní příbytky. Před vznikem státu Izrael sloužila vesnice jako jeden z opěrných bodů židovských jednotek Palmach včetně ilegálních dílen na výrobu zbraní. Během války za nezávislost v roce 1948 pak tvořil Na'an jeden z nástupních prostorů židovských sil při opakovaných bojích o strategický Latrun. 23. května 1948 byla právě zde soustředěna Brigáda Ecioni.  Po roce 1948 získal kibuc i část pozemků vysídlené arabské vesnice al-Na'ani, jež stávala až do války za nezávislost cca 1,5 kilometru východně od Na'an. Stávaly v ní dvě mešity a chlapecká základní škola založená roku 1923. Poblíž vesnice se rozkládala lokalita Chirbet Tal Malat, se stavebními pozůstatky identifikovanými jako biblický Gibton (nezaměňovat s nynější židovskou vesnicí Gibton cca 7 kilometrů západně odtud). Roku 1931 měla al-Na'ani 1142 obyvatel a 300 domů. Počátkem války byla tato oblast v květnu 1948 ovládnuta židovskými silami a arabské osídlení zde skončilo. Zástavba vesnice pak byla 10. června 1948 zbořena s výjimkou objektu železniční stanice a několika domů.  Koncem 40. let 20. století měl kibuc rozlohu 1582 dunamů (1,582 kilometru čtverečního). Místní ekonomika je založena na zemědělství a průmyslu (výroba zavlažovacích zařízení). V obci funguje plavecký bazén, mateřská škola, muzeum židovského osidlování a společná jídelna. Správní území obce měří v současnosti 7500 dunamů (7,5 kilometrů čtverečních), z toho je 6500 dunamů využíváno pro zemědělství.  Narodil se zde politik Gadi Jaciv.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Na'an Židé osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1484 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Na'an ( נַעַן, v oficiálním přepisu do angličtiny Na'an) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Gezer.", "tgt_summary": "Na'an () is a kibbutz near the city of Rehovot in Israel. Located within the Central District, it falls under the jurisdiction of Gezer Regional Council and borders the villages of Ganei Hadar, Ramot Meir and Sitria. Founded in 1930, it is the first kibbutz established by Jews born in Eretz Israel. Kibbutz Naan is the largest kibbutz in Israel in terms of population.", "id": 1597043}
{"src_title": "BAC 111", "tgt_title": "BAC One-Eleven", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Projekt letounu zahájila společnost Hunting Percival Aircraft Ltd. V květnu 1956 uveřejnila informace o svém projektu lehkého dopravního letounu H-107 pro 48 cestujících s doletem 1600 km. Při realizaci konstrukčních podkladů bylo pro firmu Hunting důležitou skutečností, že od ledna 1958 společně s firmami De Havilland Aircraft Company a Fairey Aviation spolupracovala ve sdružení Airco při realizaci třímotorového letounu Hawker Siddeley Trident. Hunting získal od společnosti De Havilland četné praktické poznatky, které uplatnil při práci na H-107.  Během reorganizace britského leteckého průmyslu koncem 50. let 20. století vstoupil Hunting v roce 1960 do koncernu British Aircraft Corporation. V této nové organizaci byl projektem H-107 pověřen další člen koncernu Vickers. Při zpracování podkladů nového BAC-107 Vickers vycházel ze zkušeností s konstrukcí turbovrtulových letounů Viscount, které měl nový letoun nahradit v provozu. Projektovaný letoun byl zvětšen pro 59 až 69 pasažérů a za pohonné jednotky byla vybrána dvojice dvouproudových Rolls-Royce Spey umístěných na zádi trupu.  Prototyp nového letounu označený BAC-111 (G-ASGH) poprvé vzlétl 20. srpna 1963, avšak již v říjnu havaroval a jeho sedmičlenná posádka zahynula. Letoun se dostal do silně přetažené polohy se sklonem osy trupu 35°, v níž byly vodorovné ocasní plochy v úplavu křídla a motorových gondol, přičemž kormidla přestala reagovat.  Upravené sériové provedení \"BAC-111-200\" poháněly dva motory Rolls-Royce Spey 506-14 po 47,1 kN. Oproti prototypu byla rekonstruována náběžná hrana křídla, zvětšila se jeho hloubka u trupu a dodatečně byly namontovány aerodynamické plůtky. Současně byla do řízení zavedena automatika, zabraňující přetažení. Na každé polovině křídla byl umístěn detektor úhlu náběhu, který po překročení stanovené meze ve spolupráci s pneumatickým pracovním válcem automaticky sklonil knipl, aby se podélná osa letounu navrátila do normálu. Vstup do kabiny cestujících byl sklopnými dveřmi se schodištěm pod zádí trupu a dveřmi na levém boku přídě trupu, v nichž mohly být na přání zákazníka instalovány sklopné schůdky. Křídlo bylo vybaveno velkými Fowlerovými vztlakovými klapkami. Posádka byla obvykle dvoučlenná plus palubní průvodčí.  Na produkci „dvoustovky“ navázala verze \"BAC-111-300\" se zvýšenou vzletovou hmotností a větším doletem, které se však prodalo jen 9 kusů (British Eagle, Channel Airways a Laker).  Amerikanizované obměně \"BAC-111-400\", jejíž prototyp (G-ASYD) poprvé vzlétl 13. července 1965, se na trhu dařilo lépe. Do nové verze bylo zabudováno nucené vypouštění palivových nádrží za letu, nouzové kyslíkové dýchací přístroje pro cestující a černá skříňka. Třicet kusů odebrala společnost American Airlines, která s nimi začala létat od března 1966. Letouny poháněly motory Spey 510-14, nebo 511-14 se statickým tahem po 51 kN. Celkem bylo prodáno 69 strojů -400.  Výroba pokračovala sérií \"BAC-111-500\" pro 119 cestujících, jejíž prototyp (G-ASYD) byl zalétán 30. června 1967. Trup byl prodloužen o 2,54 m před a 1,57 m za křídlem, jehož plocha byla zvětšena. Motory Spey 512 DW se statickým tahem 55,8 kN každý dokázaly zvládnout vzletovou hmotnost až 47 400 kg. První sériový stroj -500 (G-AVMH) absolvoval první let 7. února 1968.  \"BAC-111-475\" byl určen pro provoz na vysoko položených letištích a v horkých klimatických zónách. Pohyb na nezpevněné VPD usnadňovaly pneumatiky se širší dosedací plochou. Jako prototyp opět posloužil 27. srpna 1970 letoun imatrikulace G-ASYD upravený na nový standard. Ten spočíval v instalaci křídla verze -500 v kombinaci s kratším trupem a motory Spey 512DW. Následujícího roku v dubnu vzlétl první sériový stroj, v červenci přišla první dodávka dvou kusů peruánské společnosti Fawcett.  V květnu 1977 uzavřela britská strana s rumunským podnikem IAR dohodu o licenční výrobě dvaaosmdesáti letounů BAC-111-475 a -500. První trup BAC-111-500 byl do RSR dodán letecky strojem Super Guppy na jaře 1980, který následoval druhý trup varianty -500 a jeden -457. Rumunská výroba licenčních letounů \"Rombac-111\" byla ukončena v roce 1989.  V létě 1978 poprvé vzlétla specializovaná varianta \"BAC-111-670\" (opět přepracovaný G-ASYD) s upraveným křídlem, které umožňovalo stroji vzlétat z dráhy dlouhé 1220 m.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Prvních devět sériových letounů odebral britský svaz dopravních společností British United Airways, dále irský Aer Lingus, Central African Airways, Bavaria a Kuwait Airways. Velkým obchodním úspěchem byl prodej šesti, pozdeji pak dalších osmi letounů letecké společnosti Braniff v říjnu 1961. O rok později odebral přepravce Mohawk 4 stroje.  Braniff uvedl dodané BAC-111-200 na své linky v dubnu 1965 a Mohawk v březnu příštího roku. Jeho letouny dopravovaly cestující z menších měst v okolí do New Yorku. Celkem se prodalo 56 exemplářů verze 200.  Prvním zákazníkem BAC-111-500 se stala společnost British Airways, která první kus převzala v srpnu roku 1968. Následoval přepravce Caledonian (4 kusy), TAROM (5) a dva stroje putovaly k Cyprus Airways.", "section_level": 1}], "src_summary": "British Aircraft Corporation One-Eleven (někdy také BAC-111 nebo BAC-1-11) byl britský dvoumotorový proudový dopravní letoun s ocasními plochami do T z 60. a 70. let určený pro krátké tratě. Šlo o druhé letadlo na krátké vzdálenosti, které vstoupilo do služby po francouzské Sud Aviation Caravelle. Jeho výroba probíhala na základě licence během 80. let i v Rumunsku jako Rombac One-Eleven.", "tgt_summary": "The British Aircraft Corporation One-Eleven, also known as the BAC-111 or BAC 1-11, was a British short-range jet airliner widely used from the 1960s to the 1990s. It was the second short-haul jet airliner to enter service, following the French Sud Aviation Caravelle. The aircraft was also produced under licence in Romania during the 1980s as the Rombac One-Eleven.", "id": 2151781}
{"src_title": "Anatolij Ivanišin", "tgt_title": "Anatoli Ivanishin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Anatolij Ivanišin pochází ze sibiřského Irkutsku, po střední škole nebyl přijat na Černigovskou vojenskou vysokou leteckou školu (), proto vzal zavděk Irkutským polytechnických institutem. Do Černigova se dostal už následující rok, absolvoval roku 1991 se zlatou medailí.  Po studiu sloužil v jednotkách ruského vojenského letectva ve Voroněžské oblasti, roku 1992 byl přeložen do Karélie, létal na MiGu-29 a Su-27. V době příchodu do oddílu kosmonautů měl nálet 507 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Roku 1997 se přihlásil k výběru kosmonautů, ale lékaři ho vyřadili, byl o několik centimetrů vyšší než povolovaly předpisy. Při dalším náboru už prošel a 29. května 2003 získal doporučení Státní meziresortní komise k zařazení do oddílu kosmonautů CPK. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 5. července 2005 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). V červenci 2008 byl včleněn do záložní posádky Expedice 25 (start v září 2010), v dubnu 2009 však z posádky vypadl. V říjnu 2008 byl vybrán do záložní posádky Expedice 27, v červenci 2009 však byl zařazen do zálohy pro Expedici 26. Konečně v lednu 2010 nahradil Sergeje Revina v hlavní posádce Expedice 29, jejíž start v Sojuzu TMA-22 byl plánován na září 2011. Po havárii Progressu M-12M byl let Sojuzu TMA-22 odložen na 14. listopadu.  Ke svému prvému vesmírnému letu odstartoval v lodi Sojuz TMA-22 z kosmodromu Bajkonur 14. listopadu 2011 ve 4:14 UTC ve funkci palubního inženýra lodi společně s Antonem Škaplerovem a Danielem Burbankem. Po dvoudenním letu se 16. listopadu Sojuz spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Po pěti měsících práce na ISS trojice 27. dubna 2012 přistála v Kazachstánu. Jejich let trval 165 dní, 7 hodin, 31 minut a 31 sekund.  Koncem roku 2014 byl jmenován členem Expedice 48/49 se startem v květnu 2016 v Sojuzu TMA-20M (v listopadu 2015 zaměněným za Sojuz MS-01) a náhradníkem pro Expedici 46/47. Tříčlennou posádku Sojuzu TMA-20M spolu s ním tvořili Takuja Óniši a Kathleen Rubinsová. Na oběžnou dráhu Země odstartovali v lodi Sojuz MS-01 z kosmodromu Bajkonur 7. července 2016. Po spojení s ISS se zapojili do práce posádky stanice ve funkci palubních inženýrů, Ivanišin od začátku září jako velitel Expedice 49. Po téměř čtyřech měsících života na ISS se 30. října 2016 vrátili na Zem. Jejich let trval 115 dní, 2 hodiny, 21 minut a 19 sekund.  V létě 2018 s Ivanem Vagnerem měl být členem záložní posádky pro Sojuz MS-15 (start v říjnu 2019, Expedice 61/62), nicméně později byli nahrazeni. V dubnu 2019 byli zařazeni jako záloha pro Sojuz MS-16 (start v dubnu 2020, Expedice 63/64) a v srpnu 2019 se připravovali jako hlavní posádka Sojuzu MS-17 (start konec roku 2020, Expedice 65/66). Dne 19. února 2020 agentura Roskosmos oznámila změnu sestavy hlavní posádky lodi Sojuz MS-16. Původní ruská posádka Nikolaj Tichonov a Andrej Babkin musela být ze zdravotních důvodů nahrazena záložní dvojicí Anatolij Ivanišin a Ivan Vagner. Americký astronaut Christopher Cassidy nadále zůstal členem posádky. Start proběhl 9. dubna 2020 z kosmodromu Bajkonur a o 6 hodin později se spojili s ISS.  Anatolij Ivanišin je ženatý, má jednoho syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anatolij Alexejevič Ivanišin (, * 15. ledna 1969 v Irkutsku, RSFSR, SSSR) byl původně pilot ruského vojenského letectva, od května 2003 je ruským kosmonautem, členem oddílu kosmonautů CPK. Od roku 2010 se připravoval na svůj první kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), jako palubní inženýr Expedice 29/30. Do vesmíru vzlétl 14. listopadu 2011 v lodi Sojuz TMA-22, přistál 27. dubna 2012. Podruhé byl na ISS od 7. července 2016 do 29. října 2016 jako palubní inženýr Expedice 48 a velitel Expedice 49. V současnosti je na ISS v rámci Expedice 62 a 63.", "tgt_summary": "Anatoli Alekseyevich Ivanishin (; born 15 January 1969) is a Russian cosmonaut. His first visit to space was to the International Space Station on board the Soyuz TMA-22 spacecraft as an Expedition 29 / Expedition 30 crew member, launching in November 2011 and returning in April 2012. Ivanishin was the Commander of the International Space Station for Expedition 49.", "id": 1742849}
{"src_title": "Francisco Vásquez de Coronado", "tgt_title": "Francisco Vázquez de Coronado", "src_document": [{"title": "Výprava z Mexika na sever.", "content": "Od roku 1538 byl Coronado guvernérem provincie \"Nueva Galicia\" (severozápadní Mexiko). Na základě přehnaných zpráv o bohatství \"\"Sedmi měst\"\" na území dnešní Arizony, které přinesli Cabeza de Vaca a mnich Marcos de Niza, dostal Coronado od mexického místokrále příkaz k dobyvatelské výpravě do těchto končin. Expedice vyšla roku 1540 z \"Culiacánu\" a dosáhla stejnou cestou jako Marcos de Niza \"Sedmi měst\", mezi nimi i \"Cíboly\", avšak ukázalo se, že jsou to jen malá tržiště v pueblech kmene Zuniů, a nikterak neoplývají zlatem a bohatstvím. Poté zkoumal území indiánů \"Pueblo\" a vyslal na různé strany menší oddíly, mezi nimiž jeden oddíl vedl García López de Cárdenas. Po dvaceti dnech oddíl García Lópeze de Cárdenase objevil Grand Canyon, ostatní oddíly nedosáhly významných objevů. V naději, že dále na severovýchodě a východě nalezne bohaté země, pronikl Coronado jako první z Evropanů do prérijní oblasti, dosáhl území \"Quivira\", tedy oblast indiánského kmene Vičitů v dnešním Kansasu a dospěl asi k 40° severní šířky. Dotkl se tak oblasti, do níž se dostal Hernando de Soto, který v téže době postupoval od východu. V \"Quiviře\" byl donucen vyčerpaným mužstvem a také zraněním k návratu. Po jednom z nejdelších pochodů v dějinách španělského dobývání Ameriky se vrátila výprava roku 1542 zpět do Mexika. Protože Coronado nenalezl očekávaná bohatství, upadl v nemilost a zemřel v zapomnění. Jeho výprava měla objevitelský význam, neboť pronikla hluboko do nitra severoamerického kontinentu. Touto výpravou však také skončily velké španělské pokusy o postup do vnitrozemí Severní Ameriky. Jeho dopisy byly uveřejněny u Ramusia \"Viaggi...\" sv.2., Venezia 1556.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisco Vásquez de Coronado (1510 Salamanca – 22. září 1554 Ciudad de México) byl španělský conquistador. V letech 1540–1542 pronikla jeho výprava hluboko do nitra Severní Ameriky a zjistila, že rozloha tohoto světadílu je mnohem větší než se předpokládalo.", "tgt_summary": "Francisco Vázquez de Coronado y Luján (; 1510 – 22 September 1554) was a Spanish conquistador and explorer who led a large expedition from Mexico to present-day Kansas through parts of the southwestern United States between 1540 and 1542. Vázquez de Coronado had hoped to reach the Cities of Cíbola, often referred to now as the mythical Seven Cities of Gold, which is a term not invented until American gold-rush days in the 1800s. His expedition marked the first European sightings of the Grand Canyon and the Colorado River, among other landmarks. His name is often Anglicized as \"Vasquez de Coronado\" or just \"Coronado\".", "id": 1385829}
{"src_title": "Jad Rambam", "tgt_title": "Yad Rambam", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 88 metrů na pomezí hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížiny a regionu Šefela. Severovýchodně od vesnice protéká Nachal Gezer a dál k severovýchodu paralelně s ním i Nachal Ajalon.  Obec se nachází 19 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 22 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu a cca 34 kilometrů severozápadně od historického jádra Jeruzalému. Jad Rambam obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Pouze ve městech Lod a Ramla severovýchodně odtud žije cca dvacetiprocentní menšina izraelských Arabů.  Jad Rambam je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 424. Severozápadně od obce se kříží dálnice číslo 44, dálnice číslo 6 a silnice dálničního typu číslo 431 dobudovaná počátkem 21. století. Podél dálnice číslo 6 vede rovněž železniční trať z Lodu do Beerševy.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jad Rambam byl založen v roce 1955. K založení došlo 6. listopadu 1955. Většina prvních obyvatel byli Židé z Maroka, z města Fès. Vesnice je pojmenována podle židovského středověkého učence Maimonida nazývaného hebrejsky Rambam.  Místní ekonomika je založena na zemědělství, velká část obyvatel ale pracuje i v jiných oborech.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Jad Rambam Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1040 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jad Rambam ( יַד רַמְבַּ\"ם, doslova „\"Rambamův památník\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Yad Rambam) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Gezer.", "tgt_summary": "Yad Rambam (, \"lit.\" Rambam Memorial) is a moshav in central Israel. Located in the Shephelah near Ramle, it falls under the jurisdiction of Gezer Regional Council. In it had a population of.", "id": 1032900}
{"src_title": "Deutschfeistritz", "tgt_title": "Deutschfeistritz", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografická poloha.", "content": "Deutschfeistritz leží asi 15 km severně od zemského hlavního města Štýrského Hradce v ústí Übelbachu do řeky Mur. Je domněnka, že se místo jmenuje podle řeky Feistritz. Městys je od sousední obce Peggau oddělený jen řekou.", "section_level": 2}, {"title": "Členění obce.", "content": "Městys sestává z katastrálních území", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Obec sousedí s obcemi (od severu ve směru hodinových ručiček):", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "V Deutschfeistritzu je důlní závod na těžbu zejména olova a zinku. Rok 1765 byl úspěšným rokem při těžbě 116 kg stříbra, asi 22 tun olova a asi 104 tun „olovnatého glejtu“. Hornická činnost byla zastavena na počátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Deutschfeistritz leží na „Pyhrnské dálnici (A9)“ a na „Bruckerské rychlostní silnici (S 35)“. Nejbližší připojené je v uzlu Peggau-Deutschfeistritz (165), 3 km vzdáleném. Pyhrnská dálnice je také dosažitelná v Übelbachu (157) vzdáleném 7 km. „Grazerská silnice (B 67)“, je souběžná s Pyhrnskou dálnicí přímo do Štýrského Hradce a je dosažitelná také na křižovatce Peggau-Deutschfeistritz.", "section_level": 3}, {"title": "Železnice.", "content": "Deutschfeistritz má zastávku na místní dráze Peggau-Übelbach, provozované Štýrskou zemskou dráhou. Místní části Zitoll, čtvrtí Prenning, Prenning, Waldstein a Himberg mají také své zastávky.  Železniční stanice Peggau-Deutschfeistritz na Jižní dráze s hodinovými intervaly rychlodráhy (S1) se nachází v sousední obci Peggau asi 1 kilometr vzdálené. V obecní části Kleinstübing má také svou železniční stanici.", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Letiště Štýrský Hradec je vzdálené asi 30 kilometrů.", "section_level": 3}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Obecní zastupitelstvo.", "content": "Obecní zastupitelstvo má 19 křesel a podle posledních voleb v roce 2010 jsou podle získaných mandátů křesla rozdělena takto", "section_level": 2}, {"title": "Starosta.", "content": "Starostou je od roku 1995 Ing. Hubert Platzer (ÖVP). 1. zástupce je Friedrich Hiebler (ÖVP) a 2. zástupkyní starosty je Sylvia Rinner (SPÖ).", "section_level": 2}], "src_summary": "Deutschfeistritz je městys v okrese Štýrský Hradec-okolí v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Leží v severní části okresu na řece Muře.", "tgt_summary": "Deutschfeistritz is a municipality in the district of Graz-Umgebung in the Austrian state of Styria. It is the site of Schloss Waldstein, one of the homes of the Princes of Liechtenstein.", "id": 1514328}
{"src_title": "Rossi X-ray Timing Explorer", "tgt_title": "Rossi X-ray Timing Explorer", "src_document": [{"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "All-Sky Monitor (ASM).", "content": "ASM je určen ke sledování celé oblohy v rentgenové části spektra. Slouží jako detektor náhlých rentgenových záblesků i pro dlouhodobé sledování.", "section_level": 2}, {"title": "Proportional Counter Array (PCA).", "content": "PCA je pole proporcionálních počítačů s celkovou sběrnou plochou 6500 cm2.", "section_level": 2}, {"title": "The High Energy X-ray Timing Experiment (HEXTE).", "content": "HEXTE je pole scintilačních detektorů pro zaznamenávání tvrdých rentgenových paprsků.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikační systém a ostatní vybavení.", "content": "RXTE byl oproti předchozím družicím programu Explorer vybaven pokročilou 1 Gigabitovou polovodičovou pamětí, což umožňuje uchovat výsledky měření po dobu až čtyř oběhů. Je také vybaven dvěma vysoko-ziskovými anténami pro přenos telemetrie přes systém TDRS. Pro přenos dat je využit systém CCSDS paketů (standard využívaný NASA pro komunikaci v hlubokém vesmíru). Přesné zaměření v prostoru obstarávají dva detektory hvězd, postavené na základě moderní technologie CCD. Dodávky elektrické energie zajišťují nastavitelné solární panely, které mají výkon 800 Wattů.", "section_level": 2}, {"title": "Objevy a pozorování.", "content": "červen 1996 - RXTE pozoroval pulsar GRO J1744-28, který byl objeven v roce 1995 Comptonovou gama observatoří. Pulsar postupně slábl a v polovině května 1996 se zcela vytratil. RXTE pokračoval se sledování a na počátku června opět zaznamenal rentgenové záblesky, přičemž některé z nich trvaly přes 100 sekund. Byly to do té doby nejsilnější pozorované rentgenové záblesky.  červenec 1996 - Byl zaznamenán rentgenový záblesk v binárním systému XY Arietis.  srpen 1996 - Objevena neutronová hvězda s dosud nejvyšší frekvencí rentgenových pulsu. Hvězda 4U1728-34 vysílá pulsy s frekvencí přibližně 1000 hertzů. Frekvence záblesků není konstantní, ale lehce proměnlivá, astronomové pro tento jev používají termín kvazi-periodické oscilace.  říjen 1996 - Zaznamenán rtg záblesk trpasličí novy SS Cygni v Souhvězdí Labutě.  1997 - RXTE společně s IUE pozorovaly galaxii NGC 7469. Bylo to první koordinované sledování v ultrafialové a rentgenové části elektromagnetického spektra.  listopad 1997 - Během pozorování rotující černé díry GRO J1655-40 bylo zjištěno, že nejspodnější část jejího akrečního disku obíhá mnohem blíže než je minimální stabilní dráha pro nerotační černé díry. Podle teorie relativity byla vypočtena rotace černé díry a určena frekvence měkkého rentgenového záření vnitřní části jejího akrečního disku. Tato vypočtená hodnota se shodovala se skutečnými údaji, získanými RXTE. Stejné měření bylo následně provedeno u rotující černé díry GRS 1915+105 a výsledkem byla opět shoda teoretických a naměřených údajů. RXTE tak podal důkaz existence Lens-Thirringova jevu a platnosti obecné teorie relativity Černá díra prozradila svou rotaci.  únor 1998 - V pozůstatcích supernovy N157B byl objeven doposud nejrychleji rotující mladý pulsar.  duben 1998 - Objeven pulsar vyzařující rentgenové pulsy o délce 2,5 ms.  červen 1998 - Neutronová hvězda SGR 1806-2 byla identifikována jako rentgenový pulsar s extrémně silným magnetickým polem o intenzitě 10 G.  leden 2004 - Byla pozorována první přeměna pulzaru na magnetar. Nově vzniklý magnetar dostal označení \"XTE J1810-197\"  únor 2006 - Pomocí mapy rentgenového pozadí naší galaxie, pořízené RXTE, byly objeveny miliony dosud neznámých objektů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rossi X-ray Timing Explorer neboli RXTE je rentgenový teleskop určený k mapování časové struktury kosmických zdrojů rentgenového záření, jako jsou černé díry, neutronové hvězdy, rentgenové pulsary a rentgenové dvojhvězdy.", "tgt_summary": "The Rossi X-ray Timing Explorer (RXTE) was a satellite that observed the time variation of astronomical X-ray sources, named after physicist Bruno Rossi. The RXTE had three instruments—an All Sky Monitor, the Proportional Counter Array, and the High-Energy X-ray Timing Experiment (HEXTE). The RXTE observed X-rays from black holes, neutron stars, X-ray pulsars and X-ray bursts. It was funded as part of the Explorer program, and is sometimes also called Explorer 69.", "id": 480746}
{"src_title": "KeyBank Center", "tgt_title": "KeyBank Center", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Aréna byla otevřena 21. září 1996 jako náhrada za Buffalo Memorial Auditorium. V době stavby nesla název Crossroads Arena.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Práva na jméno arény byla prodána bance Marine Midland Bank, která byla součástí bankovní skupiny HSBC a aréna byla přejmenována na Marine Midland Arena ještě před prvním zápasem. V roce 1999 skupina HSBC v rámci mezinárodního omlazovacího projektu změnila jméno na HSBC Arena. A v roce 2011 finanční skupina First Niagara Financial Group koupila všechny pobočky banky HSBC ve státě New York a v létě toho roku dosáhli sponzor, město, klub a stadion dohodu o novém názvu, First Niagara Center. Dohoda je platná na období 15 let. Novinářská lóže je pojmenována po bývalém komentátorovi pro Buffalo Sabres, členovi Hokejové síně slávy, Tedu Darlingovi.", "section_level": 2}, {"title": "Ukazatel skóre.", "content": "16. listopadu 1996, pouze pár minut po odchodu hráčů z tréninku a pár hodin před začátkem zápasu mezi Sabres a Boston Bruins, kostka nad ledem spadla dolů, když byla dálkově přemísťována. Nikdo nebyl zraněn, zápas s Bruins ale musel být odložen. Nový ukazatel skóre byl instalován později v průběhu sezóny.  V sezoně 2007–08 byl nainstalován nový ukazatel skóre, od firmy Daktronics. Navíc byly zrekonstruovány a přidány dvě nové řady reproduktorů. Nový ukazatel skóre je vytvořen ze čtyř obrazovek vysílajících ve vysokém rozlišení obklíčených dvěma LED třistašedesátistupňovými kruhovými lištami. Na spodním konci ukazatele je obrovské logo Sabres (bizon) a dvě obří překřížené šavle. Rukojeti šavlí jsou vybaveny svítícími LED diodami. Při každé výhře Sabres nebo vstřeleném gólu se kouří z nozder obřích bizonů.  Poslední důležité úpravy byly provedeny v roce 2008. Poblíž hlavního vchodu do arény byly nainstalovány nové nástěnné malby s obrázky z Winter Classic 2008, které se hrálo na buffalském fotbalovém stadionu.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Hlavní týmy hrající ve KeyBank Center jsou hokejoví Buffalo Sabres z NHL a lakrosoví Buffalo Bandits z NLL. Dříve se tu hrál i americký fotbal v podání Buffalo Destroyers, fotbal zde hráli Buffalo Blizzard a hráli zde také in-line hokejoví Buffalo Wings.  V aréně se hrál třetí, čtvrtý a šestý zápas finále Stanley Cupu v roce 1999. Nejvíce se vzpomíná na šestý zápas, kdy ve třetím prodloužení rozhodl o vítězství Dallas Stars kontroverzním gólem Brett Hull.  Stadion je také pravidelně místem konání univerzitních sportovních událostí a koncertů. Finále mužských basketballových univerzitních lig NCAA a MAAC se zde hrálo už čtyřikrát. V roce 2003 se zde odehrálo NCAA Frozen Four, finále hokejové NCAA. Navíc se zde konalo hodně wrestlingových utkání. V sezoně 2010–11 se zde odehrálo Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji.", "section_level": 1}, {"title": "Sezení.", "content": "Na sportovních událostech může v aréně sedět až 18 690 diváků. Při koncertech a basketbalu číslo povyroste, protože pro ně není potřeba tolik místa. Arénu obsluhuje stanice metra Special Events.", "section_level": 2}], "src_summary": "KeyBank Center (dříve HSBC Arena a First Niagara Center) je multifunkční aréna v centru města Buffalo ve státě New York.", "tgt_summary": "KeyBank Center, formerly known as Marine Midland Arena, HSBC Arena and First Niagara Center, is a multipurpose indoor arena located in downtown Buffalo, New York. It is the largest indoor arena in Western New York, seating 19,070 fans in its normal configuration, and was constructed primarily for the Buffalo Sabres of the National Hockey League (NHL), who have called the arena home since 1996, when it replaced the now-demolished Memorial Auditorium. The arena was renamed as KeyBank Center starting with the 2016–2017 NHL season. It is owned by Erie County and operated by Pegula Sports and Entertainment (as Hockey Western New York, LLC).", "id": 1715829}
{"src_title": "Spockův mozek", "tgt_title": "Spock's Brain", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 5431.4 hvězdná loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem Kirkem objevuje ve vesmíru neznámé plavidlo využívající pokročilý iontový pohon. Ještě než stihnout plavidlo důkladněji prozkoumat, objevuje se na můstku cizí žena, která ovladačem na zápěstí omráčí posádku celé lodi. Při probuzení volá Dr. McCoy kapitána Kirka na ošetřovnu, protože zde leží pan Spock. Doktor konstatuje, že mu byl vyoperován mozek a kapitán má 24 hodin, aby jej znovu získal, jinak jeho tělo zemře.  Při sledování iontové stopy pan Sulu přivede loď k systému šesti planet, které mají vhodnou atmosféru pro život a jsou obydlené. Kapitán vybírá nejzaostalejší nacházející se v úrovni doby ledové, kde byl zachycen zvláštní zdroj energie, protože všechny planety systému nejsou na dostatečné technologické úrovni pro vytvoření předvedené techniky. Při transportu na povrch je výsadek napaden barbarským kmenem. Když je výsadek zastraší phasery, jeden upadne a nestihne utéct. Kirk od něj zjišťuje, že na planetě kromě nich žijí ještě „ti druzí“, kteří barbarským mužům dávají bolest a rozkoš. Opodál výsadek objevuje past, kterou nastražili ti druzí na barbary, aby jich několik polapili. Kirk přivolává Dr. McCoye, který ovládá Spockovo tělo dálkovým ovládáním a spolu s vrchním inženýrem Scottem se vydávají do pasti, zatímco poručík Čechov zůstává s dalšími muži na povrchu. Past je výtah, který zaveze kapitána s doprovodem do útrob planety, kde na ně čeká mladá žena. Než stihne použít náramek, Kirk jí omráčí phaserem. McCoy trikordérem zjišťuje, že její mysl je asi na úrovni malého dítěte a není schopna zodpovědět jejich otázky. Záhy je celý výsadek zajat.  Při probuzení stojí před komisí složenou z žen využívající barbarských mužů jako otroků. Kirk poznává ženu, která byla na \"Enterprise\", ale ta si tento incident vůbec nepamatuje a McCoy opět zjišťuje, že není ve stavu vývoje, aby dokázala provést operaci vulkánského mozku, neb ani neví, co to mozek je. Později se jim daří uniknout z vazby a přes komunikátor nachází místnost se Spockovým mozkem, který ženy využívají jako správce, který řídí jejich podzemní komplex a zajišťuje jim přežití. Tam je ovšem hlavní kněžka, která opět všechny srazí na zem pomocí přístroje na zápěstí. Za použití dálkového ovládání Kirk přiměje Spockovo tělo, aby jim vypnulo opasky působící bolest. Kapitán a jeho muži se pak dozvídají, že zdejší rasa silně degradovala, namísto aby se vyvíjela a když potřebují nějakou vyšší znalost, použití učitele – helmu poskytující znalost předků po dobu tří hodin. Kněžka však odmítne naučit se znalost operace mozku a vrátit Spockovi, co mu patří, protože by obyvatelé komplexu bez něj nepřežili. Nakonec se pro toto rozhoduje Dr. McCoy. Po použití učitele mu přijde zákrok jako banalita a pouští se do operace. Znalost mu však nevydrží dostatečně dlouho a začíná zapommínat. Konec operace musí dokončit za instrukcí pana Spocka, který již může, prostřednictvím svého těla, mluvit.  Po skončení operace Spock sáhodlouze objasňuje, že předchozí civilizace ukryla ženy do podzemí před dobou ledovou a muži zůstali na povrchu. Později vznikl rozkol a tak celá populace začala degradovat. Když jeho proslov nezná konce, doktor pronese, že mu neměl připojovat k mozku ústa. Společně pak planetu opouští.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Spockův mozek“ (v originále „Spock's Brain“) je šestý díl třetí řady seriálu Star Trek, později známého jako \"The Original Series\" (česky: \"původní série\"). Premiéra epizody v USA proběhla 20. září 1968, v České republice 9. května 2003.", "tgt_summary": "\"Spock's Brain\" is the premiere episode of the American science fiction television series \"\". Written by Gene L. Coon (under the pseudonym \"Lee Cronin\") and directed by Marc Daniels, it was first broadcast on September 20, 1968.", "id": 1671808}
{"src_title": "Dračinec", "tgt_title": "Dracaena (plant)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dračince jsou stromy (často pachykaulní, s tlustým a málo větveným kmenem), dorůstající výšky až 40 metrů, nebo více či méně dřevnaté keře. Většina druhů má typicky oranžové kořeny. Listy jsou tuhé, přisedlé nebo řapíkaté, čárkovité, kopinaté nebo podlouhlé, celokrajné, hladké, uspořádané ve spirále a často nahloučené v růžicích na koncích větví. Čepel je často různě skvrnitá či zdobená (variegátní). Květy jsou bílé, zelenavé nebo purpurově naběhlé, vonné. Otevírají se na noc. Jsou uspořádány v rozměrných latovitých květenstvích. Okvětí je členěné na 6 laloků, ve spodní části trubkovité. Tyčinek je 6, s tenkými nebo ztlustlými nitkami. Semeník je svrchní, přisedlý a obsahuje 3 až 10 komůrek. Plodem je kulovitá, dužnatá bobule obsahující 1 až 3 semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod dračinec zahrnuje (v současném taxonomickém pojetí) asi 116 druhů. Je rozšířen v Africe, Madagaskaru, tropické Asii, Arábii, Makaronézii, a v malé míře i tropické Americe, Tichomoří (Havajské ostrovy) a Austrálii. Největší počet druhů se vyskytuje ve středozápadní části tropické Afriky a v jihovýchodní Asii. Areál v Asii sahá od Indie a jižní Číny přes Indočínu a jihovýchodní Asii po Novou Guineu, v Africe sahá od Egypta přes subsaharskou tropickou Afriku až po Kapsko. V Americe rostou pouze 2 druhy. Dračinec \"Dracaena americana\" je rozšířen od Mexika po Kolumbijské Andy, zatímco druh \"Dracaena cubensis\" je endemit Kuby. Na australské pevnině roste jediný druh, \"Dracaena angustifolia\" (syn. \"Pleomele angustifolia\"), který je svým výskytem omezen na severní a severovýchodní část kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhotné tloustnutí.", "content": "U dracén je vyvinuto anomální druhotné tloustnutí stonku. Je to jev v rámci jednoděložných poměrně řídký, mimo dračinců jej lze nalézt např. u rodů dračinka (\"Cordyline\"), aloe (\"Aloe\"), agáve (\"Agave\") a juka (\"Yucca\"). Na rozdíl od druhotného tloustnutí dvouděložných rostlin se v kmeni jednoděložných dřevin nevytvářejí celistvé letokruhy, ale cévní svazky jsou roztroušené v parenchymatickém pletivu. V jádru těchto cévních svazků je floém, který je obklopený cévicemi. Sklerenchymatická pochva chybí. Druhotné tloustnutí probíhá prostřednictvím zvláštního kambia, které se nazývá meristém druhotného tloustnutí nebo též zhušťovací vrstva. Je uložen při povrchu stonku na rozhraní kůry a dřeně kmene. Směrem dovnitř se z tohoto meristému zakládají roztroušené cévní svazky a parenchymatické pletivo, směrem ven produkuje slabou vrstvu sekundárního parenchymu, který tvoří nové vrstvy kůry.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Fosílie druhu †\"Dracaena saportae\" jsou známy z Českého masívu z uloženin miocénního stáří.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Bledě zbarvené a silně vonné květy dračinců jsou opylovány zejména různými můrami. Dračinec dračí a skupina blízce příbuzných druhů mají květy s velmi krátkou korunní trubkou a opylují je včely. Plody druhu \"Dracaena americana\" se živí ptáci, hlodavci a přežvýkavci. Dračince jsou živnými rostlinami soumračníkovitých motýlů rodu \"Pirdana\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Dračince jsou více či méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou steroidní saponiny a glykosidy. Prozkoumanost těchto rostlin je z toxikologického hlediska poměrně nízká. Jako běžné pokojové rostliny jsou dračince občas okusovány domácími zvířaty, zejména kočkami. Otrava se projevuje zvracením (někdy krvavým), sliněním, slabostí, depresí a poruchou koordinace pohybů (ataxie). Prognóza bývá příznivá a lékařské ošetření zpravidla není nutné. Rostlinu je však nutno odstranit z dosahu zvířete. Hlavní složkou červeného barviva získávaného z některých druhů je drakorubin, někdy též nazývaný drakokarmin.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomie rodu \"Dracaena\" a příbuzných rodů (\"Sansevieria\", \"Pleomele\") má složitou historii. Jen v rámci rodu \"Dracaena\" bylo popsáno okolo 1600 různých druhových jmen. Trochu světla přinesly do taxonomie dané skupiny výsledky molekulárních analýz. Ukázalo se, že druhy rodu \"Pleomele\" jsou rozptýleny na několika různých místech vývojového stromu rodu \"Dracaena\" a proto byly oba rody spojeny do rodu \"Dracaena\". Výjimkou je skupina 6 havajských druhů rodu \"Pleomele\", která tvoří monofyletickou větev na bázi vývojového stromu zmíněných rodů. Tato skupina byla v roce 2014 zařazena do nového rodu \"Chrysodracon\", rod však není všeobecně přijímán. Rod \"Sansevieria\" sice představuje jako takový monofyletickou skupinu, ta je však situována uvnitř vývojového stromu rodu \"Dracaena\" a činí jej proto parafyletickým, v budoucnosti bude proto se vší pravděpodobností vřazen do rodu \"Dracaena\". Taxonomická revize rodu \"Sansevieria\" (resp. \"Dracaena\"), zohledňující výsledky tohoto výzkumu, však nebyla dosud publikována.  V roce 2013 byl v Thajsku objeven nový druh dračince a pojmenován \"Dracaena kaweesakii\". Odborný výzkum zkoumající tento nový druh byl publikován 2. října 2013 mezinárodním týmem vědců v časopise Phytokeys.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Dračince jsou známé a široce rozšířené okrasné rostliny. Zvláštní oblibu mají pestrolisté kultivary. Dračinec vroubený (\"Dracaena reflexa\" var. \"angustifolia\", syn. \"D. marginata\") je jednou z nejběžněji pěstovaných pokojových rostlin. Je to pomalu rostoucí stromek, dorůstající výšky 3 až 5 metrů. Oblíbený je např. kultivar 'Tricolor' se široce červeně vroubenými listy. Na trhu jsou také často nabízeny řízky dračince pruhovaného (\"Dracaena sanderiana\"), nejčastěji pod poněkud zavádějícím názvem \"happy bamboo\". Existují též pestrolisté kultivary tohoto druhu. Z dalších druhů dračince se pěstuje zejména stromovitý dračinec vonný (\"Dracaena fragrans\") a blízce příbuzný druh \"Dracaena deremensis\". V tropech a subtropech se jako okrasné dřeviny vysazují též dračinec dračí (\"Dracaena draco\"), \"Dracaena americana\" a \"Dracaena reflexa\". Zcela jiný charakter než výše zmíněné druhy má africký dračinec \"Dracaena surculosa\" (syn. \"D. godseffiana\"). Je to nízký keř se širokými listy, který dračinec příliš nepřipomíná. I u něj byla vypěstována celá řada pestrolistých kultivarů.  Dračince se pěstují na výsluní nebo v polostínu a sázejí se do dobře propustné půdy. Zálivka by měla být přiměřená (přemokření rostlinám neprospívá), v zimních měsících je třeba ji výrazně omezit. Přestárlé rostliny lze zmladit řezem provedeným téměř až u povrchu substrátu. Množí se buď výsevem na jaře nebo letními řízky.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Celá řada afrických i asijských druhů je používána v tradiční medicíně. Pryskyřice některých dračinců (dračinec rumělkový, \"Dracaena aletriformis\" aj.) je pro výrazně svíravý účinek používána při zastavování krvácení. Z afrických druhů má poměrně široké využití zejména druh \"Dracaena mannii\", který je používán i k léčení pohlavních chorob a jako analgetikum. Také listy druhu \"Dracaena arborea\" mají analgetické působení, které je využíváno zejména při bolestech hlavy, zánětu středního ucha a zánětech mandlí. Plody a listy dračince vonného mají antiseptické a protizánětlivé účinky a slouží při léčení horečnatých onemocnění. V Asijské medicíně má význam zejména \"Dracaena angustifolia\" a \"Dracaena elliptica\". Gumovitá pryskyřice z kořenů dračince rumělkového slouží po rozpuštění ve vodě ke kloktání jako stimulant, astringens a také jako zubní pasta. Kořeny se používají při revmatismu, listy jako karminativum. Některé druhy mají význam i ve veterinární medicíně, m.j. \"Dracaena afromontana\" a \"Dracaena steudneri\".", "section_level": 2}, {"title": "Pryskyřice.", "content": "Některé druhy dračinců roní červeně zbarvenou pryskyřici, která je známa jako \"dračí krev\". Náleží mezi ně zejména dračinec rumělkový (\"Dracaena cinnabari\"), rostoucí na Sokotře, dračinec dračí (\"Dracaena draco\") z Makaronézie a arabský druh \"Dracaena schizantha\". Dračí krev představovala v minulosti nejvýznamnější exportní artikl Sokotry, ve velkém se vyvážela i z Kanárských ostrovů. Pryskyřice je získávána buď přímo z nařízlého kmene nebo šetrněji pražením rozmělněných plodů. Je tmavě červená, bez pachu a téměř bez chuti, na omak zrnitá, téměř beze zbytku rozpustná v alkoholu. Dračí krev má význam zejména při barvení laků a politur. Používala se např. i při výrobě proslulých Stradivariho houslí. Dále se využívá v tiskařství a při zhotovování lavírovaných leptů jako ochrana zinkových desek před kyselinovou lázní. Pryskyřici obdobných vlastností i složení poskytují také palmy rodu čertovec (\"Daemonorops\").", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Plody celé řady druhů, včetně pěstovaného dračince vonného, jsou jedlé. Plody \"Dracaena mannii\" se v Africe používají jako jed k lovu ryb (tzv. barbasko).", "section_level": 2}], "src_summary": "Dračinec (\"Dracaena\"), česky též dracéna, je rod rostlin z čeledi chřestovité. Jsou to keře a stromy s tuhými střídavými listy, často nahloučenými na koncích větví. Květy jsou bílé nebo zelenavé, v rozměrných latách. Plodem je kulovitá bobule. Rod zahrnuje asi 116 druhů. Je rozšířen zejména v subsaharské Africe a tropické Asii, vyskytuje se také v Arábii, Egyptě, Makaronézii, Madagaskaru a v malé míře i tropické Americe, Tichomoří a Austrálii.", "tgt_summary": "Dracaena () is a genus of about 120 species of trees and succulent shrubs. In the APG IV classification system, it is placed in the family Asparagaceae, subfamily Nolinoideae (formerly the family Ruscaceae). It has also formerly been separated (sometimes with \"Cordyline\") into the family Dracaenaceae or placed in the Agavaceae (now Agavoideae).", "id": 906053}
{"src_title": "Kněžna Libuše (film)", "tgt_title": "The Pagan Queen", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Samotné natáčení probíhalo na podzim roku 2007 (začalo 10. září) v českých exteriérech: lesy v Brdech, kolem Dobříše a Berounky; pro obydlí byly využity slovanské skanzeny se zrekonstruovanými stavbami. Původní název zněl \"Koruna Vyšehradu\", později autoři přešli k názvu \"Pohanská královna\" (anglicky \"The Pagan Queen\"), zatímco v Česku byl film distribuován pod jménem \"Kněžna Libuše\". Rozpočet snímku byl 1,3 milionu eur. V roce 2008 probíhala postprodukce, poprvé byl film promítán 8. září 2009 ve Španělsku, světová premiéra proběhla v českých kinech 15. října téhož roku. Na amerických plátnech byl snímek uveden 29. června 2010.  Americko-německý režisér Constantin Werner, jehož předkové pocházejí z Ústí nad Labem, vycházel jak z divadelních her Franze Grillparzera (\"Libussa\") a Clemense Brentana (\"Založení Prahy\"), tak i z díla Aloise Jiráska (\"Staré pověsti české\"). Do hlavní role Libuše byla obsazena americká herečka s českými kořeny Winter Ave Zoliová, Přemysla hraje Maďar Csaba Lucás. Film byl natočen v anglickém znění.  Snímek byl kritiky hodnocen veskrze negativně. Je srovnáván s nepovedeným domácím videem nebo italským soft-pornem 80. let 20. století, je kritizován za smíšení historického filmu s ekologicko-feministickými poselstvími, levnou výpravu, špatnou kameru, chabé herecké výkony či špatnou angličtinu některých herců. Některé recenze naopak zmiňují povedenou hudbu s motivy ze Smetanovy \"Mé vlasti\". Ale ani mezi běžnými diváky nebyl snímek přijat příliš dobře: např. na serveru ČSFD se s hodnocením 14 % (maximum 100 %, minimum 0 %) nachází na 68. místě nejhorších filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Po smrti vladyky Kroka kolem roku 700 převzala vládu nad Vyšehradem a okolními zeměmi jeho nejmladší dcera Libuše (její matka byla lesní žínka). Ta se mezitím seznámila s mladým oráčem, jenž ji našel v bezvědomí na kamenech u řeky a zachránil ji. Libuše měla vzácný dar vidět do budoucnosti; jejími dvěma sestrami byly léčitelka Kazi a kněžka Teta. Libuše moudře vládla a pomáhala lidem a o rok později se znovu setkala s oním oráčem, který ji tentokrát přišel ze Stadic darovat svého koně.  Domaslav a Vršovec naléhali na Libuši, že je nejvyšší čas najít si manžela, což ona odmítla. Nicméně tito dva muži dále přesvědčovali obyvatele, že lid potřebuje vůdce, neboť hladoví a rada se rozhoduje pro válku pomalu. Kněžna po rozhovoru se svojí kamarádkou Vlastou, kterou pověřila velením ženské armády, odjela za Přemyslem do Stadic, protože zjistila, že jej miluje.  V dalších viděních spatřila Libuše nerostné bohatství země a také velké město (Prahu), které vyroste kolem řeky; proto nechala začít těžit kovy. Kněžna nadále o nocích s úplňkem přijížděla za Přemyslem. Později se však intervaly mezi těmito návštěvami prodlužovaly. Libuše vyprávěla Přemyslovi o problémech v zemi, kvůli nimž za ním nemůže jezdit častěji, jejich vztah ale postupně vychládal. Oráč se proto blíže seznámil s Vlastou.  Na další naléhání od Domaslava a Vršovce ohledně manžela a panovníka, nechala Libuše přivést delegaci svým koněm do Stadic za Přemyslem. Ten nakonec svolil ke svatbě s kněžnou, protože neměl na vybranou (měli příkaz ho přivést i násilím). Přemysl byl skutečně korunován a jako Libušin manžel vládl železnou pěstí. Měl na srdci mír a prosperitu země, jeho tvrdá vláda se ale nelíbila části lidu. Domaslav proto přišel za Vlastou, o které si myslel, že je zhrzená Přemyslovým návratem k Libuši, s nabídkou k sňatku a útoku ženské armády na Vyšehrad. Vlasta jej však nechala oslepit.  Nicméně Vlasta (s lesbickými sklony) vyhlásila válku všem mužům, neboť jí uzmuli přítelkyni a kamarádku Libuši a její korunu. Tím započala dívčí válka; kněžna, jíž se právě narodil syn Nezamysl, se to Vlastě snažila neúspěšně rozmluvit. Přemysl nejprve zkusil poslat Ctirada s nabídkou míru. Když se na Vyšehrad vrátil pouze jeho jazyk, vytáhl s vojskem proti Vlastě, kterou v boji zabil. Libuše brzo na to, po spatření Morany (staroslovanské Smrtky), skočila do vod Vltavy.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Film získal mezi diváky na největších filmových databázích spíše velmi negativní hodnocení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kněžna Libuše (v anglickém originále \"The Pagan Queen\") je americko-český historický film s prvky fantasy z roku 2009. Netradičním způsobem popisuje události kolem bájné české kněžny Libuše, které byly zachyceny v českých pověstech od Kosmovy \"Kroniky české\" po Jiráskovy \"Staré pověsti české\".", "tgt_summary": "The Pagan Queen is a 2009 historical drama film directed by German director Constantin Werner. The film combines realism with fantasy elements and is based on the legend of Libuše, the Czech tribal queen of 8th century Bohemia who envisioned the city of Prague and founded the first Czech dynasty with a farmer called Přemysl, the Ploughman.", "id": 595758}
{"src_title": "Bi'ina", "tgt_title": "Bi'ina", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 260 metrů v údolí Bejt ha-Kerem na pomezí Dolní a Horní Galileji. Město se rozkládá na úpatí prudkého terénního zlomu Matlul Curim, který z dna údolí stoupá o několik set metrů na náhorní planiny Horní Galileji. Je odvodňováno tokem Nachal Šagor.  Nachází se cca 18 kilometrů východně od města Akko, cca 105 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 28 kilometrů severovýchodně od centra Haify, v hustě zalidněném pásu. Osídlení v tomto regionu je smíšené. Vlastní město Bi'ina společně se sousedními městy Madžd al-Krum a Dejr al-Asad je osídleno izraelskými Araby, stejně jako mnohá sídla v okolí. Na jihovýchod odtud leží ale větší židovské město Karmiel. Další menší židovská sídla vesnického typu (Tuval, Kišor nebo Lavon) jsou rozptýlená na návrších severně od Bi'ina.  Bi'ina je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 85, která ve východozápadním směru propojuje Akko a oblast okolo Galilejského jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Byla založena patrně v raném novověku poté, co sultán Sulejman I. vyhnal ze sousední vesnice Dejr al-Asad křesťany. Jejich potomci se pak usadili poblíž svého starého domova a založili zde novou vesnici. Německý cestovatel zde roku 1806 uvádí i drúzské památky. Rovněž francouzský cestovatel Victor Guérin zde koncem 19. století uvádí mezi obyvateli Drúzy a arabské křesťany.  Během první arabsko-izraelské války byla tato oblast koncem října 1948 dobyta v rámci Operace Chiram izraelskou armádou, stejně jako celý přilehlý region centrální a severní Galileje. Místní arabská populace zde ale byla ponechána. Po roce 1948 se Bi'ina rozrůstala a roku 1976 (podle jiných zdrojů roku 1975) získala status místní rady (menšího města).  V Bi'ině fungují dvě mešity, dále katolický a ortodoxní kostel. Působí zde zařízení předškolní péče o děti, dvě základní školy a střední škola.  V roce 2003 v rámci reformy samosprávy došlo k sloučení místních rad Madžd al-Krum, Dejr al-Asad a Bi'ina do jedné obce, pro kterou byl zvolen název Šagor. Ta byla v roce 2005 povýšena na město. Unie se ovšem neosvědčila a sloučené město se potýkalo s ekonomickými potížemi. Radnici chyběl profesionální úřednický sbor, jednotlivé městské části se vzájemně obviňovaly z neúměrného preferování jedné či druhé, nedařilo se vybírat komunální daně. Zhroutil se systém odvozu komunálního odpadu a kanalizace. Splašky tak po dlouhou dobu znečišťovaly vádí poblíž města. Kvůli dluhu u vodárenské společnosti Mekorot byla do Šagor opakovaně přerušena dodávka pitné vody. V roce 2008 bylo proto rozhodnuto, že dojde k opětovnému osamostatnění všech tří původních obcí, ve kterých měly v srpnu 2009 proběhnout komunální volby.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Bi'ina je město s ryze arabskou populací. Muslimové tvoří cca 75 % a křesťané cca 25 % populace. Jde o menší obec městského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo 8100 lidí. \"* údaje za roky 2000, 2002 a 2012 zaokrouhleny na stovky\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bi'ina ( בִּעְנָה, بعنة, v oficiálním přepisu do angličtiny Bi'ne) je místní rada (malé město) v Izraeli, v Severním distriktu, které bylo v letech 2003–2009 součástí města Šagor.", "tgt_summary": "Bi'ina or al-Bi'na (also el-Baneh) is an Arab town in the Northern District of Israel. It is located east of Akko. In 2003, Bi'ina merged with Majd al-Krum and Deir al-Asad to form the city of Shaghur, but was reinstated as a local council in 2008 after Shaghur was dissolved. Bi'ina has a mostly Muslim population (92%) with a small Christian minority (8%); in its population was.", "id": 196073}
{"src_title": "Gizo (Izrael)", "tgt_title": "Gizo, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 198 metrů v zemědělsky využívané pahorkatině Šefela, nedaleko od západního okraje zalesněných svahů Judských hor.  Obec se nachází 26 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 34 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu a cca 28 kilometrů západně od historického jádra Jeruzalému. Gizo obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Vesnice je situována 4 kilometry od Zelené linie, která odděluje Izrael v jeho mezinárodně uznávaných hranicích a Západní břeh Jordánu, respektive od nárazníkové zóny v prostoru Latrunu. Počátkem 21. století byla ale plocha Latrunského výběžku s demografickou dominancí Židů fakticky anektována k Izraeli pomocí bezpečnostní bariéry a dále k severovýchodu ležící arabské (palestinské) oblasti Západního břehu fyzicky odděleny.  Gizo je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 44.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Gizo byl založen v roce 1968. Jménem odkazuje na starověké sídlo zmiňované v tomto regionu v Bibli. Na něj pak ve středověku navázala arabská vesnice Bajt Džiz, jež stála cca 2 kilometry severovýchodně odtud, blíže k nynější židovské vesnici Har'el.  Nynější vesnice byla zřízena roku 1968 a koncipována jako osada pro ubytování místních učitelů a dalších státních zaměstnanců. Přímo v obci působí státní základní škola s náboženskou orientací.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Gizo Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 192 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gizo ( גִּיזוֹ, v oficiálním přepisu do angličtiny Gizo) je vesnice v Izraeli, v Jeruzalémském distriktu, v Oblastní radě Mate Jehuda.", "tgt_summary": "Gizo () is a community settlement in central Israel, northwest of Beit Shemesh, under the jurisdiction of the Mateh Yehuda Regional Council. In it had a population of.", "id": 1648520}
{"src_title": "Alois Josef Krakovský z Kolovrat", "tgt_title": "Alois Josef Krakovský z Kolovrat", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze staré české šlechtické rodiny Kolowratů. Narodil se jako dvanácté ze čtrnácti dětí Prokopu hraběti Krakowskému z Kolowrat (1718-1774) a jeho druhé manželce hraběnce Marii Anně Markétě, roz. Ogilvy (1725-1810). Po studiích na pražském jezuitském gymnáziu studoval teologii v Praze a 7. dubna 1775 přijal nižší svěcení. V letech 1776–1781 studoval teologii v Římě, kde získal kněžské svěcení i doktorát z teologie.  Celý život se věnoval duchovní dráze, které byl rodiči předurčen. Zemřel 28. března 1833 v Praze a byl pohřben do hrobky staré arcibiskupské (Pernštejnské, Kinských) kaple v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní kariéra.", "content": "Roku 1783 se stal proboštem kroměřížské kapituly, ale již roku 1786 byl přijat za sídelního kanovníka olomouckého (nesídelním byl již od roku 1785, znovu se jím stal po jmenování biskupem královéhradeckým). Arcibiskup Colloredo jej ustanovil generálním vikářem arcidiecéze, roku 1800 direktorem kněžského semináře v Olomouci.", "section_level": 1}, {"title": "Pomocný biskup olomoucký.", "content": "Dne 1. března 1801 byl papežem Piem VII. jmenován titulárním biskupem sareptským a téhož roku byl i konsekrován svým metropolitou v katedrále sv. Václava. Stal se sufragánem 1. olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777–1811). Císař František I. jmenoval biskupa Kolowrata i skutečným císařským tajným radou.", "section_level": 2}, {"title": "Biskup královéhradecký.", "content": "Císař František I. jej 6. ledna 1812 jmenoval biskupem královéhradeckým (papežem potvrzen až 1815). Jako biskup rozhodl roku 1816, aby se přednášky z českého jazyka a literatury staly na královéhradeckém semináři povinnými pro všechny čtyři ročníky studia a byla pro ně zřízena profesura. V roce 1830 se jeho přispěním královéhradecký kněžský seminář osamostatnil. Že měl k Hradci Králové vřelý vztah, nasvědčuje i fakt, že biskupské knihovně odkázal 332 děl v 795 svazcích.", "section_level": 2}, {"title": "Arcibiskup pražský.", "content": "Po smrti arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk a z Chlumčan byl 31. srpna 1830 jmenován císařem Františkem I. jeho nástupcem ve funkci pražského arcibiskupa, k jeho intronizaci došlo v katedrále sv. Víta dne 17. dubna 1831. Arcidiecézi z důvodu těžkých nemocí spravoval prostřednictvím pomocného biskupa pražského Františka de Paula Pištěka.  Kolowratův episkopát byl poznamenán rozsáhlými epidemiemi cholery, které zasáhly celé území Čech. Tehdy byla řada klášterů proměněna v provizorní nemocnice a pražské arcibiskupství organizovalo účinnou pomoc postiženým, a to zejména v roce 1831.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alois Josef Jáchym Ignác František z Pauly Michal Alexander Sauli Josef Kalasanský Sebastian Kajetán Antonín Paduánský hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda (21. ledna 1759 Praha – 28. března 1833 Praha) byl příslušník krakowské větve šlechtického rodu Kolowratů, římskokatolický duchovní, kanovník a prelát olomoucké kapituly, olomoucký světící biskup, později 16. biskup královéhradecký a 24. arcibiskup pražský.", "tgt_summary": "Alois Josef hrabě Krakovský z Kolovrat or Krakowský z Kolowrat () (21 January 1759 – 28 March 1833) was the Roman Catholic archbishop of Prague from 1831 to 1833.", "id": 2047300}
{"src_title": "Charles Starkweather", "tgt_title": "Charles Starkweather", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vraždami.", "content": "Narodil se v chudé části Lincolnu do rodiny tesaře a servírky. Ve škole byl šikanován a sám tak trávil přestávky často na chodbě před třídou. Později chodil do posilovny a začal se mstít na těch, kteří se mu dřív smáli. Jednou např. bezdůvodně kopl fyzicky slabého spolužáka do břicha, začal ho mlátit kladivem a házel s ním o tabuli. Rapidně se zhoršil jeho prospěch ve škole.  V pubertě si Starkweather oblíbil herce Jamese Deana a začal se podobně upravovat. V roce 1956 se seznámil s Caril Ann Fugateovou, do které se zamiloval. Odešel ze školy a začal pracovat jako popelář, aby se s ní mohl vidět každý den před školou.  Později si našel podnájem, protože ho však neuměl splácet, musel brzy odejít. Nocoval často ve svém autě, kde četl akční komiksy, které ho prý později inspirovaly k vraždám.", "section_level": 2}, {"title": "Vraždy.", "content": "Dne 30. listopadu 1957 přijel Starkweather na místní benzínovou pumpu, kde hodlal zakoupit pro svou přítelkyni Caril Ann Fugateovou dárek k vánocům. Nicméně zjistil, že na něj nemá peníze a tak žádal obsluhu, mladičkého Roberta Colverta o možnost koupě dárku na splátky. Colvertovo odmítnutí jej rozzuřilo a tak se během noci ještě několikrát vrátil pod záminkou koupěl drobných předmětů (žvýkačky, cigarety) až nakonec vzal svou brokovnici a přinutil Colverta, aby mu dal z pokladny 100 dolarů. Poté požadoval číselnou kombinaci k trezoru. Tu však pracovník pumpy Colvert neznal. Starkweather ho vzal do auta, odvezl ho na opuštěné místo a zastřelil ho jednou ranou do hlavy. Poté se přiznal své dívce Fugateové, ta mu však neuvěřila.  Dne 21. ledna 1958 přijel Starkweather na návštěvu k dívčiným rodičům. Její nevlastní otec Marion Bartlett ho však neměl v lásce a velmi zuřivě se pohádali. Starkweather po hádce střelil Bartletta do hlavy. Carilina matka Velda i její nevlastní sestra Betty Jean začali křičet a tak matku střelil do obličeje a její nevlastní sestru, 2,5 roku starou Betty Jean bodl do krku a umlátil pažbou pušky. Těla pak ukryl různě za domem. U výslechu Starkweather uvedl, že Caril Ann byla u všech vražd a u bití své nevlastní sestry dokonce vydatně pomáhala. Ta to však popřela s tím, že když přišla domů, Starkweather jí hrozil zbraní a její rodina byla jeho rukojmí. Soud však shledal její verzi za nevěrohodnou. V domě poté pobyli Starkweather a Fugateová několik dní.  Poté odjeli do sousedního města Benda, kde se uchýlili na farmu rodinného přítele Augusta Meyera. Starkweather ho střelil do hlavy (později uvedl, že si na něho Meyer už nepamatoval a vytáhl zbraň). Museli na farmě chvíli zůstat, protože se jim porouchalo auto.  Nakonec šli stopovat. Zastavilo jim auto Roberta Jensena a Carol Kingové. Starkweather je po chvilce přinutil, aby zahnuli k domu, kde je odvedl do sklepa a zastřelil. Starkweather prý chtěl nechat Kingovou žít, ale Caril Ann se rozčílila a zastřelila ji sama a poté ji pobodala v oblasti genitálií. Vzali si jejich auto a pokračovali v cestě.  Poté se rozhodli, že uprchnou z Nebrasky, ale kvůli Starkweatherově rýmě se museli vrátit do Lincolnu. Přijeli do bohaté čtvrti, kde si vyhlédli dům místního průmyslníka. V domě nalezli průmyslníkovu manželku a její služku, které ubodali. Poté Starkweather zastřelil i průmyslníka, který se vrátil domů. Vzali si jejich peníze a auto, se kterým měli v úmyslu odjet do Wyomingu.  Nakonec se Starkweather rozhodl zbavit průmyslníkova auta a vzal si auto Merla Collisona, kterého zastřelil. Ke Starkweatherově smůle ho viděl zástupce šerifa, který se k nim vydal. Starkweather stačil naskočil do auta a ujet, jeho dívka Caril Ann však byla zatčena. Po hodině zběsilé honičky byl Starkweather zraněn a nakonec se vzdal. Jeho řádění trvalo tři měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Charles Starkweather se přiznal ke všem jedenácti vraždám a byl odsouzen k trestu smrti. Poprava se konala 25. června 1959 na elektrickém křesle. Jeho poslední slova byla: \"\"Mrtví lidé jsou si všichni rovni\"\". Caril Ann Fugate byla odsouzena na doživotí. V roce 1976 však byla podmínečně propuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Charles Starkweather v kultuře.", "content": "Norská aggrotech kapela Combichrist jmenuje ve své písni „God Bless“ (česky „Bůh žehnej“) celou řadu sériových vrahů a teroristů, mezi nimi je i Charles Starkweather. Případ inspiroval film Badlands – Zapadákov z roku 1973. Přestože je děj značně upraven, film vcelku věrně zachycuje psychologii vrahů a jejich zločiny. Filmu obsahuje i prohlášení autorů, že nemá se skutečností nic společného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Raymond Starkweather (24. listopadu 1938, Lincoln, Nebraska, USA – 25. června 1959 tamtéž) byl americký sériový vrah působící v Nebrasce.", "tgt_summary": "Charles Raymond \"Charlie\" Starkweather (November 24, 1938 – June 25, 1959) was an American spree killer who murdered eleven people in Nebraska and Wyoming between December 1957 and January 1958, when he was 19 years old. He killed ten of his victims between January 21 and January 29, 1958, the date of his arrest. During his spree in 1958, Starkweather was accompanied by his 14-year-old girlfriend, Caril Ann Fugate.", "id": 952321}
{"src_title": "Neve Micha'el", "tgt_title": "Neve Michael", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 351 metrů v zemědělsky využívané pahorkatině Šefela, nedaleko od západního okraje zalesněných svahů Judských hor, v údolí potoku Nachal ha-Ela, do kterého severně od vesnice přitékají z bočního údolí i vádí Nachal Eciona a Nachal Sansan.  Obec se nachází 38 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 50 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 25 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 8 kilometrů jižně od Bejt Šemeš. Neve Micha'el obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Mošav je situován 2 kilometry od Zelené linie, která odděluje Izrael v jeho mezinárodně uznávaných hranicích od území Západního břehu Jordánu. Počátkem 21. století byly přilehlé arabské (palestinské) oblastí Západního břehu od Izraele odděleny pomocí bezpečnostní bariéry. Za Zelenou linií se ale v přilehlé části Západního břehu nachází i kompaktní blok židovských osad Guš Ecion včetně velkého města Bejtar Ilit.  Neve Micha'el je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 367.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Neve Micha'el byl založen v roce 1958. Novověké židovské osidlování tohoto regionu začalo po válce za nezávislost tedy po roce 1948, kdy Jeruzalémský koridor ovládla izraelská armáda a kdy došlo k vysídlení většiny zdejší arabské populace.  Mošav byl zřízen 29. července 1958. Jeho zakladateli byla skupina Židů z Íránu a Kurdistánu. Původně zde vznikly těsně vedle sebe dvě vesnice: kromě Neve Micha'el ještě Roglit (: רוֹגְלִית). Později byly sloučeny do jedné administrativní obce. Neve Micha'el byl zpočátku koncipován jako středisková obec pro okolní zemědělské vesnice, ale potřeba existence takového centra kvůli založení několika jiných měst v okolním regionu pominula.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Neve Micha'el Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 619 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 4,7 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neve Micha'el ( נְוֵה מִיכָאֵל, doslova „\"Micha'elova oáza\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Newe Mikha'el) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jeruzalémském distriktu, v Oblastní radě Mate Jehuda.", "tgt_summary": "Neve Michael (, \"lit.\" Michael's Haven) also known as Roglit, is a moshav in central Israel. Located in the Adullam region and built upon an eminence in the far south-east end of the Elah Valley, close to where the historic fight between David and Goliath took place, it falls under the jurisdiction of Mateh Yehuda Regional Council. In it had a population of.", "id": 1958353}
{"src_title": "Giv'at Ješa'jahu", "tgt_title": "Givat Yeshayahu", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 289 metrů na pomezí zemědělsky využívané pahorkatiny Šefela a západního okraje zalesněných svahů Judských hor. Severně od obce terén spadá do údolí potoku Nachal ha-Ela. Jižním směrem leží rozsáhlý lesní komplex.  Obec se nachází 32 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 47 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 30 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 10 kilometrů jihozápadně od Bejt Šemeš. Giv'at Ješa'jahu obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Mošav je situován 6 kilometrů od Zelené linie, která odděluje Izrael v jeho mezinárodně uznávaných hranicích od území Západního břehu Jordánu. Počátkem 21. století byly přilehlé arabské (palestinské) oblasti Západního břehu od Izraele odděleny pomocí bezpečnostní bariéry.  Giv'at Ješa'jahu je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 38, ze které tu k východu odbočuje lokální silnice číslo 3544.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Giv'at Ješa'jahu byl založen v roce 1958. Novověké židovské osidlování tohoto regionu začalo po válce za nezávislost tedy po roce 1948, kdy Jeruzalémský koridor ovládla izraelská armáda a kdy došlo k vysídlení většiny zdejší arabské populace. V bezprostředním okolí nynějšího mošavu se ale do té doby nerozkládalo arabské osídlení. Šlo o téměř neobydlenou kopcovitou krajinu.  Po vzniku státu Izrael byl tento region plánovitě osidlován v rámci bloku Chevel Adulam. Ke zřízení vesnice došlo 21. dubna 1958. Pojmenována byla podle vědce Ješa'jahu Presse (1874–1955). Zakladateli osady byla skupina židovských přistěhovalců z Maďarska. Na vzniku osady se podíleli členové mládežnického hnutí ha-No'ar ha-cijoni. Na přelomu 20. a 21. století prošla vesnice stavebním rozšířením.  Do roku 1967 šlo o hraniční osadu. V říjnu 1965 zde skupina arabských ozbrojenců napojených na hnutí Fatah provedla sabotážní akci, při které vyhodila do povětří jeden zdejší dům.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Giv'at Ješa'jahu Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 771 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 1,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giv'at Ješa'jahu ( גִּבְעַת יְשַׁעְיָהוּ, doslova „\"Ješa'jahův vrch\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Giv'at Yesha'yahu) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jeruzalémském distriktu, v Oblastní radě Mate Jehuda.", "tgt_summary": "Givat Yeshayahu (, \"lit.\" Yeshayahu Hill) is a moshav in central Israel. Located in the Valley of Elah around ten kilometres south of Beit Shemesh, it falls under the jurisdiction of Mateh Yehuda Regional Council. In it had a population of.", "id": 2475204}
{"src_title": "Alan Hinkes", "tgt_title": "Alan Hinkes", "src_document": [{"title": "Zpochybňovaný výstup na Čo Oju.", "content": "Hinkes mnohdy nebývá uváděn v seznamu lidí, kteří dobyli všech 14 osmitisícovek, protože jeho výstup na šestou nejvyšší horu světa Čo Oju bývá zpochybňován. Hinkes tento výstup uskutečnil se skupinou L'Espirit D'Equipe, jejímž členem byl i Josef Rakoncaj, který výstup popisuje v knize \"Na hrotech zeměkoule\" (spoluautor Miloš Jasanský, vydal Magnet-Press, 1993. Rakoncaj uvádí, že všech sedm horolezců (Alan Hinkes, Josef Rakoncaj, Benoît Chamoux, Yves Detry, Fred Valet, Mauro Rossi a Pierre Royer) stanulo na vrcholu. Hinkes prý na tom byl velmi špatně a museli ho doslova donutit se doplazit až na vrchol. Ale podle Rakoncaje Hinkes na vrcholu jako první brit Čo Oju byl. Žádal prý Rakoncaje, aby ho vyfotografoval s fotkou své dcery. A Rakoncaj uvádí také vrcholovou fotografii, na níž je všech sedm lezců pohromadě. Tato fotografie se dobře shoduje s ostatními vrcholovými fotografiemi z této hory. Rozhodně nevypadá tak, že by byla pořízena na hřebeni, ať už co do okolí tak ani do reakcí lezců. Všichni na ní vypadají uvolněně a šťastně.  Některé zdroje uvádějí (podle Detry a Valet), že lezci došli pouze na hřeben a odtud se vrátili pro špatné počasí. Hinkes naopak tvrdí, že ještě hodinu pátral v mlze, aby se ujisttil, že byl opravdu na vrcholu.  Je zvláštní, že je zpochybňován výstup pouze u Hinkese, ale ne už u Chamouxe nebo Rakoncaje, kteří byli na vrcholu spolu s ním. U nich je výstup uváděn jako platný a nezpochybňovaný. Rakoncajova verze o tom, že všech sedm mužů bylo na vrcholu je tedy pravděpodopně věrohodnější než verze, která říká, že se Hinkes (a tím pádem i ostatní) na vrchol nedostal.  Zdeněk Hrubý ve 4. dílu seriálu České televize \"České himálajské dobrodružství\" komentuje výstup na Čo Oju následovně: „... vylezete stěnu a pak je dlouhá pláň... na vršek, která z pohledu... užití si výstupu nemá žádný smysl, protože je to daleko a vůbec nestoupáte. Takže otázka je, kolik z těch registrovaných výstupů je skutečně na ten vršek – na ten poslední dvoumetrový sněhový hrb, z něhož teprve vidíte Everest a podle toho poznáte, že jste na vršku – a kolik skončilo na tom prvním výrazném předvrcholu...“  Pro dokreslení marginálnosti celého problému je vhodné uvést, že po výborné aklimatizaci z Čo Oju za dalších 12 dní všichni členové L'Espirit D'Equipe stanuli na vrcholu Šiša Pangmy, přičemž vykonali prvovýstup severní stěnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Hinkes (* 26. dubna 1954) je britský horolezec. Jako patnáctý muž a první brit dokázal vystoupit na všech 14 hor vyšších než 8000 metrů. Některé zdroje však zpochybňují jeho výstup na Čo Oju v roce 1990. Narodil se ve městě Northallerton v hrabství Severní Yorkshire v anglii. Bylo mu uděleno čestné členství na univerzitě v Sunderlandu v roce 1999 a o osm let později získal čestný doktorát na univerzitě v Yorku. Jeho první osmitisícovkou se stala roku 1987 Šiša Pangma na kterou vystoupil novou trasou. O rok později zdolal Manáslu jako člen francouzské organizace L'Espirit D'Equipe, vedené Benoîtem Chamouxem a která měla za cíl zdolání všech 14 osmitisícovek. Hinkes byl do této organizace přijat po odchodu Steva Boyera, jediného britského člena. V roce 1990 následoval slavný, kontroverzní a zpochybňovaný první britský výstup na Čo Oju. O 4 roky později pak K2 a o další rok později nejvyšší hora světa Mount Everest, na které točil dokumentární film \"Summit Fever\" a oba Gašerbrumy. V roce 2005 zdolal svůj poslední osmitisícový vrchol, třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu. Prvním pokusu o výstup na tuto horu podnikl již v roce 2000, ale musel výstup pro špatné počasí vzdát a při sestupu si zlomil ruku.", "tgt_summary": "Alan Hinkes OBE (born 26 April 1954) is an English Himalayan high-altitude mountaineer from Northallerton in North Yorkshire. He is the first and remains the only, British mountaineer to claim all 14 Himalayan eight-thousanders (mountains above 8,000m in height), which he did on 30 May 2005.", "id": 1360734}
{"src_title": "Strážci míru", "tgt_title": "The Peacekeepers", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Místem děje celého TV seriálu i navazujících knih je kosmická loď Enterprise cestující vesmírem v 24.století. Na její palubě žije tisíc lidí. Kapitánem lodi je Jean-Luc Picard, pomáhají mu na velitelském můstku první důstojník William Riker, android Dat, lodní poradkyně Deanna Troi, slepý poručík šéfinženýr Georgi La Forge, šéf bezpečnosti Worf z Klingonu.  Enterprise se při přesunu k nejbližší hvězdné základně v souhvězdí Orionu setká s neznámou kosmickou lodí bez posádky. Její automatické systémy však fungují, spouští destrukční programy. Výsadkový tým vedený Rikerem se musí vrátit, ale když nebezpečí pomine, průzkum neznámé lodě obnoví. Dat a La Forge jsou nechtěně přeneseni z lodi mnoho světelných let na cizí vesmírnou stanici, obíhající Zemi podobnou planetu. Planeta je sice zdánlivě beze zbraní na nízké technické úrovni (oproti Zemi té doby), ovšem vrcholí zde vnitřní konflikt mezi skupinami. Kdysi zde cizí vyspělá civilizace Stavitelů zanechala technické vynálezy i vesmírnou stanici a pro zfanatizované vládce vedené Šar-Lonem se stali polobohy. Udělali z planety nesvobodné místo bez zbraní, pro jiné vězení bez možnosti pokroku a vybudovali proto organizaci Strážci míru. Proti ní vznikne podzemní hnutí. Po příchodu pozemšťanů se všichni domnívají, že i oni jsou polobohy. Výsadek z Enterprise (která časem své ztracené druhy našla) váhá, na kterou stranu konfliktu se připojit. Nakonec si na boha od Stavitelů zahraje hrozivý Worf a svým výstupem konfliktní situaci hrozící celoplanetární válkou uklidní, znepřátelené skupiny se smíří a Enterprise odlétá zpět.", "section_level": 1}, {"title": "České vydání knihy.", "content": "Do češtiny knihu přeložil Oldřich Vaněček v roce 2000 podle vydání z roku 1991 a vydalo ji nakladatelství Laser-books s.r.o z Plzně téhož roku. Je očíslována č.2, velikost publikace i grafická úprava jsou shodné u celé číslované řady Laseru. Drobná knížka má 212 stran vč.reklam a je opatřena barevnou obálkou s portréty Worfa, Pikarda a Deanny Troi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strážci míru je český název knihy, kterou napsal roku 1988 americký spisovatel Gene DeWeese. Patří do série knih o fiktivním světu Star Trek, navazuje na TV seriál, žánrově je tedy literaturou sci-fi. V anglickém originále se kniha jmenuje \"The Peacekeepers\" a vydána byla poprvé v USA roku 1988. Není zařazena do kánonu Star Treku.", "tgt_summary": "The Peacekeepers is a 1988 \"\" novel by Gene DeWeese. It is set at an undetermined point during the series' first season, prior to Tasha Yar's death in the episode \"Skin of Evil\".", "id": 2076369}
{"src_title": "Jam session", "tgt_title": "Jam session", "src_document": [{"title": "Jazz.", "content": "Newyorská jazzová scéna během 2. světové války byla proslavená svými jam sessiony po zavírací hodině. Jednou z nejslavnějších byl pravidelný „after-hours“ jam v Minton's Playhouse v New York City, který fungoval od roku 1940 až do počátku 50. let. Jam sessiony v Minton's byly úrodným místem setkání a také půdou, na které se prosadili jak zavedení sólisté jako Ben Webster a Lester Young, a mladší jazzoví muzikanti, kteří se brzy měli stát vedoucími exponenty hnutí bebop, včetně Theloniouse Monka (pianista v Minton's house), Charlieho Parkera a Dizzyho Gillespieho. Jamy v Minton's byly legendární svými vysoce soutěživými „cutting contesty\" (soutěž „kdo s koho“), při kterých se sólisté snažili udržet se s domácí kapelou a překonat jeden druhého ve schopnosti improvizace.", "section_level": 1}, {"title": "Rock.", "content": "Jak se instrumentální dovednosti popových a rockových muzikantů zlepšovaly v šedesátých a na počátku sedmdesátých let, stalo se jamování na pódiu také pravidelným rysem rockové hudby; kapely jako Pink Floyd, Cream, The Jimi Hendrix Experience, Deep Purple, The Grateful Dead, Led Zeppelin, Santana a Allman Brothers Band zařazovali živou improvizaci klidně i v délce nad patnáct minut.  Některé znamenité nahrané jamy v oblasti rocku:", "section_level": 1}, {"title": "Jam bandy.", "content": "Poslední dobou se jam band stal vlastním svébytným žánrem; ve stopách tvůrců jam bandu, Grateful Dead, představení skupin včetně Phish, moe., Umphreys Mcgee, a Widespread Panic obsahují výživné improvizační sessiony. Další kapely, jako Red Hot Chili Peppers také pravidelně zařazují živé jam sessiony. Progresivní rockové kapely Coheed and Cambria často končí svá show jam sessionem na motivy jejich songu „The Final Cut“ s různými nástroji.", "section_level": 2}, {"title": "Bluegrass.", "content": "Bluegrassová hudba také zahrnuje jamy do své tradice. Bluegrassové jamy se „dějí“ na parkovištích a v kempech bluegrassových festivalů, v obchodech s hudebninami, barech a restauracích a na pódiích. Bluegrassové jamy bývají rozděleny podle úrovní hráčských dovedností. Pomalé jamy (slow jams) pro začátečníky jsou vstupní branou. Otevřené bluegrassové jamy (open bluegrass jams) jsou otevřeny všem příchozím, avšak od hráčů na otevřeném jamu se očekává určitá úroveň dovedností. Schopnost slyšet pořadí akordů a dodržovat rytmus jsou základními předpoklady; schopnost hrát improvizovaná sóla, která obsahují alespoň náznak melodie, jsou žádoucí. Jamy, které vyžadují pokročilou muzikální dovednost jsou obecně soukromé (uzavřené), je potřeba pozvánky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jam session je hudební činnost, kdy muzikanti hrají (tj. „jamují“) pomocí improvizace, bez náležité přípravy nebo předem definované aranže. Jam sessiony se často využívají pro účely tvorby nového materiálu, nalezení vhodných aranží, anebo jednoduše jako sociální setkání anebo společné procvičení. Jam sessiony mohou být založeny na existujících písních nebo skladbách, mohou být volně založeny na dohodnutých akordových postupech anebo schématu navržených jedním z účastníků, anebo mohou být naprosto improvizační. Jam sessiony jsou různého druhu, od velmi volných setkání amatérů až po sofistikované improvizované nahrávací sessiony, jejichž cílem je po editaci vydání v určité formě pro veřejnost.", "tgt_summary": "A jam session is a relatively informal musical event, process, or activity where musicians, typically instrumentalists, play improvised solos and vamp on tunes, songs and chord progressions. To \"jam\" is to improvise music without extensive preparation or predefined arrangements, except for when the group is playing well-known jazz standards or covers of existing popular songs. Original jam sessions, also 'free flow sessions', are often used by musicians to develop new material (music) and find suitable arrangements. Both styles can be used simply as a social gathering and communal practice session. Jam sessions may be based upon existing songs or forms, may be loosely based on an agreed chord progression or chart suggested by one participant, or may be wholly improvisational. Jam sessions can range from very loose gatherings of amateurs to evenings where a jam session coordinator or host acts as a \"gatekeeper\" to ensure that only appropriate-level performers take the stage, to sophisticated improvised recording sessions by professionals which are intended to be broadcast live on radio or TV or edited and released to the public.", "id": 1096365}
{"src_title": "Mistrovství světa v basketbalu žen 1994", "tgt_title": "1994 FIBA World Championship for Women", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Španělsko - Nový Zéland 117:54 (56:29)  2. června 1994  2. června 1994  3. června 1994  3. června 1994  4. června 1994  4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Kuba - Francie 71:68 (39:42)  2. června 1994  2. června 1994  3. června 1994  3. června 1994  4. června 1994  4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Slovensko - Polsko 94:52 (47:27)  2. června 1994  2. června 1994  3. června 1994  3. června 1994  4. června 1994  4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Austrálie - Japonsko 60:58 (32:34)  2. června 1994  2. června 1994  3. června 1994  3. června 1994  4. června 1994  4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "USA - Austrálie 88:70 (41:35)  7. června 1994  7. června 1994  8. června 1994  8. června 1994  9. června 1994  9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Brazílie - Kuba 111:91 (61:48)  7. června 1994  7. června 1994  8. června 1994  8. června 1994  9. června 1994  9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Semifinále.", "content": "Brazílie - USA 110:107 (57:54)  11. června 1994  11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Brazílie - Čína 96:87 (51:42)  12. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "USA - Austrálie 100:95 (48:53)  12. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Slovensko - Španělsko 90:69 (42:28)  11. června 1994  11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Slovensko - Kuba 92:81 (47:43)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Kanada - Španělsko 70:65 (39:34)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 9. - 16. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Japonsko - Jižní Korea 83:63 (41:31)  7. června 1994  7. června 1994  8. června 1994  8. června 1994  9. června 1994  9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Francie - Tchaj-wan 89:68 (42:37)  7. června 1994  7. června 1994  8. června 1994  8. června 1994  9. června 1994  9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 9. - 12. místo.", "content": "Francie - Japonsko 82:81 (43:53, 75:75)  11. června 1994  11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Francie - Jižní Korea 89:79 (45:37)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Itálie - Japonsko 90:75 (47:39)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 13. - 16. místo.", "content": "Polsko - Nový Zéland 79:70 (48:37)  11. června 1994  11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Polsko - Tchaj-wan 84:69 (41:33)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Nový Zéland - Keňa 93:76 (51:37)  12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Brazílie  2. Čína  3. USA  4. Austrálie  5. Slovensko  6. Kuba  7. Kanada  8. Španělsko  9. Francie  10. Jižní Korea  11. Itálie  12. Japonsko  13. Polsko  14. Tchaj-wan  15. Nový Zéland  16. Keňa", "section_level": 2}], "src_summary": "12. mistrovství světa v basketbalu žen proběhlo ve dnech 2. – 12. června v Austrálii. Na turnaji startovalo šestnáct účastníků, rozdělených do čtyř čtyřčlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupily do dvou čtvrtfinálových skupin. Týmy z prvního a druhého místa postoupily do semifinále, Třetí a čtvrtý tým hrál o 5. - 8. místo. Družstva která v základní skupině skončila na třetím a čtvrtém místě hrála o ve dvou čtyřčlenných skupinách o 9. - 16. místo, týmy pak hrály podle pořadí ve skupině, vyřazovacím systémem o další umístění. Mistrem světa se stalo družstvo Brazílie.", "tgt_summary": "The 1994 FIBA Women's World Championship was hosted by the Sydney Entertainment Centre in Sydney, Australia from 2 to 12 June, 1994. Brazil won the tournament, defeating China 96–87 in the final.", "id": 1284372}
{"src_title": "Dragon Age: Prameny", "tgt_title": "Dragon Age: Origins", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Hra zahrnuje \"prameny\" (origins) pro každou zvolenou postavu a povolání. Např. trpasličí šlechtic začíná hru jako součást královské rodiny v jednom z trpasličích měst, zatímco trpasličí chudák začíná příběh v ulicích města. Původ postavy určuje pozadí a původ hráčova charakteru před hlavním příběhem ve hře, formující úvod do světa, jenž zahrnuje jednu hodinu hraní. Postavy, které hráč potká během úvodu příběhu, se můžou znovu objevit později ve hře.  Ve hře neexistuje morální ukazatel, jako v předchozích hrách od BioWare, ale morální volby, jenž můžou mít dopad v příběhu ve hře. Hráč může dosáhnout cíle bez ohledu na volbu dobra nebo zla, ale rozhodnutí, jenž hráč udělá změní určitým způsobem svět - např. rozhodnutím, kdo se stane králem, ovlivní státy, národy a jejich místo ve světě. Tato rozhodnutí mají také vliv na rozhovory s NPC charaktery, můžou také způsobit odchod NPC charakteru z hráčovy skupiny a útok na hráče, jestli bude silně nesouhlasit s jeho názory.  Hra bývá označována jako duchovní nástupce Baldur's Gate od BioWare co-CEO Ray Muzyka. Hráči jsou schopni vydávat příkazy společníkům v hráčově skupině v reálném čase, ale pozastavením hry můžou zadávat příkazy, jako například kouzla nebo speciální útoky. Tento způsob hraní je ze série Baldur's Gate, nicméně často bývá srovnáván s Planescape: Torment.  Ve hře je navíc výběr ze tří povolání: válečník, mág a lotr. Tyto povolání můžou být vylepšena do specializovanějších povolání jako např. berserk nebo templář pro válečníka, léčitel nebo tajemný bojovník pro mága a bard nebo hraničář pro lotra. Hra používá systém skupiny podobný jako je v, jiné RPG hře od BioWare, obsahující skupinu s hlavní postavou a dalšími třemi členy skupiny.  Hra má stupeň interaktivity mezi kouzly, např. čaroděj zmrazí nepřítele, kterého potom rozbije na kousky bojovník štítem. Hra obsahuje mnoho kombinací, jenž můžou být objeveny hráčem během soubojů.", "section_level": 1}, {"title": "Změny pohledu.", "content": "Hráč může změnit herní pohled kdykoliv ve hře, zazoomováním a odzoomováním. Odzoomování, do izometrického pohledu, poskytuje hráči detailní přehled nad momentální situací. V odzoomovaném pohledu může hráč otáčet a posunovat kamerou, ale nejsou vidět detaily. V zazoomovaném, pohledu z třetí osoby, je kamera umístěna kousek nad ovládanou postavou. V konzolové verzi hráč nemůže odzoomovat tak daleko jako v PC verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Nástin příběhu hry.", "content": "Hra začíná šesti rozdílnými úvody v závislosti na postavě, kterou si hráč pro svou hru zvolí. Všechny počátky (\"prameny\") končí dramatickou událostí, hráčově postavě většinou hrozí smrt, události z úvodu hráče provází celou hrou.  Po úvodu hráčovu postavu zachrání šedý strážce Duncan a z postavy se stává rekrut šedých strážců a jeho cílem se stává boj s Nákazou, odchází společně do Ostagaru, kde se hráč setká s králem Cailanem a jeho přítelem a rádcem Loghainem. Do hráčovy družiny se přidá šedý strážce Alistair. Hráč projde přijímáním šedých strážců (pitím krve zplozenců, které některý z rekrutů nepřežije). Zplozenci zaútočí na Ostagar, hráč a Alistair mají za úkol zapálit signální oheň na věži Ishal, ze zdánlivě bezpečné operace se vyklube tvrdý boj. Po zapálení ohně Loghain šedé strážce zradí, Duncan, Cailan a většina šedých strážců zemře. Hráčova postava a Alistair jsou jedinými Fereldenskými šedými strážci, oba zachránila Flemeth, neboli čarodějka z pustiny a do hráčovy družiny se přidala její dcera Morrigan, v této chvíli se k hráči může přidat i pes Mabari (pokud ho už jako lidský šlechtic nemá, nebo pokud splnil patřičný úkol).  Hráč odchází do městečka Lothering, ve kterém se nachází mnoho utečenců z Ostagaru i z jiných míst, hráč zde může přibrat do své družiny bardku Lelianu a Stena. Družina pokračuje v poslání šedých strážců a společně se budou snažit uplatnit dávné smlouvy, které spojence šedých strážců (tedy elfy, trpaslíky, templáře, mágy a armádu Arla z Rudoskalí) zavazují k pomoci v boji s nákazou. Hra umožňuje hráči značnou volnost a není důležité, v jakém pořadí se rozhodne plnit následující povinné úkoly.  V Rudoskalí Hráč zjistí, že Alistair je levobočkem krále Marica a vychoval ho Arl Eamon. Hráč se poté může ujmout obrany města a pak se v Rudoskalském hradě setká s krvavým mágem Jowanem, který se přizná, že přiotrávil Arla Eamana na Loghainův rozkaz. Původně ho najala Isolda, aby učil jejího syna Connora magii. Connora ale posedl démon a je možné ho přes Únik vymítat, přičemž je použita krvavá magie a Isolda se obětuje a pro syna zemře, nebo je možné bojovat s démonem přímo a zabít tak Connora, případně vyhledat pomoc u mágů (pokud je dokončen úkol věž mágů, s tím, že se hráč přidal na stranu mágů). Arl je na smrt nemocen a pomoci mu může jen posvátný Andrastin popel.  Orzammar je město trpaslíků a zuří v něm občanská válka, hráč musí pomoci s výběrem krále (kandidáti Lord Harrowmont a princ Bhelen), porazit zločineckou skupinu v čele s Jarvií a také se vypořádat s kovadlinou nicoty, přičemž může kovadlinu sloužící k výrobě golemů zničit, a přidat se tak ke golemovi Caridinovi, nebo ji zachránit a přidat se tak k Brance, bývalé manželce Oghrena (další postava, kterou je možné přijmout do družiny). Po úspěšném splnění úkolu získává hráč spojence trpaslíky, případně i golemy. V kruhu mágů hráčovi templář Greagoir poví, že věž napadli Ohavnosti, věž je zapečetěna. Hráč může zabít i stále přežívající mágy a získat tak jako spojence templáře, nebo může přeživší mágy zachránit. Do družiny je možné přibrat Wynne (přidání se na stranu mágů). Finální fáze ve Věži mágů se odehrává v Úniku. Ať už se hráč přidá k mágům, nebo templářům, tak musí nakonec porazit krvavé mágy v čele s Uldredem. Po úspěšném splnění úkolu získává hráč spojence, a sice mágy, nebo templáře.  Posledními spojenci jsou Dálští elfové, žijící v Bereciliánském lese, jejich archivář Zathrian bude chtít zničit vlkodlaka Tesáka. Později se ukáže, že vlkodlačí kletbu vyvolal sám Zathrian a je tedy možné ho zabít, čímž kletba pomine, nebo zabít Tesáka (neboli Paní lesa), je možné i společně s vlkodlaky zničit elfy, čímž se hráčovými spojenci stanou vlkodlaci, jinak budou spojenci elfové.  Loghain vyslal vraha, aby hráčovu postavu zabil, Zevran neuspěje, je možné ho zabít, přibrat do družiny, nebo ho nechat jít.  Ve vesnici Útočiště je nutné získat posvátný popel, je možné vzít jen špetku a zachránit tak Arla Eamona, nebo ho znesvětit dračí krví (v tom případě hráčovu družinu může opustit Leliana a Wynne). Posvátný popel skutečně Arla zachrání. V hlavním městě Denerinu se vyskytuje mnoho, většinou nepovinných, úkolů; po záchraně Arla hráč musí osvobodit Loghainovu dceru Anoru (při čemž hráč zabije Arla Howea, Loghainova pomocníka, pokud hráč hraje za lidského šlechtice, tak právě tento člověk zabil jeho rodiče) a vyřešit situaci s otrokáři v elfí odluce. Následuje sněm. Na sněmu se volí král, je možné zabít Loghaina (pokud mu hráč udělí milost, tak se stane šedým strážcem a přidá se do hráčovy družiny, ale hráčovu družinu opustí Alistair, neodpustí mu zradu šedých strážců). Za krále je možné zvolit Alistaira (Anora skončí ve vězení), Anoru (Alistair může být popraven, nebo vyhoštěn. Pokud Loghain dostal milost, tak Alistair opustí hráčovu družinu). Králem a královnou se můžou stát i Anora s Alistairem (Loghain ale v tom případě nemůže být zabit Alistairem, ale jiným členem hráčovy družiny), nebo Alistair s hráčovou postavou (pokud hráč hraje za lidskou šlechtičnu), případně Anora s hráčovou postavou (pokud hráč hraje za lidského šlechtice).  Poslední bitva se má odehrát v Rudoskalí, ale nakonec došlo k mýlce a zplozenci táhnou na Denerin. V Rudoskalí šedý strážce Riordan sdělí hráčově postavě a Alistairovi (případně Loghainovi), že k zabití Arcidémona,a tedy k zažehnání Nákazy, je nutná smrt šedého strážce, zemře ten, kdo zasadí Arcidémonovi smrtelnou ránu, souvisí to s rituálem přijímání. Morrigan ale zná jiné řešení, obřad od Flemeth: pokud bude v předvečer bitvy počnuto Morriganino dítě (buď s hráčovou postavou, nebo s Alistairem, případně s Loghainem) tak duše arcidémona splyne s nenarozeným dítětem a ne s šedým strážcem. Dítě si chce Morrigan vychovat sama. Jestliže hráč nabídku odmítne, tak na konci hry hráčova postava zemře (nezemře pouze v případě, když bude souhlasit s obětí Alistirovou či Loghainovou) a Morrigan hráčovu družinu opustí.  Následuje finální bitva, ve které hráčovi pomohou všichni spojenci a Arcidémon (který vypadá jako drak) je poražen, nemnoho přeživších zplozenců se stáhne. Hráčova postava, pokud přežila, se stává hrdin(k)ou Fereldenu. Následující závěrečná animace dokončuje všechny dějové linky, které se odvíjejí od hráčových rozhodnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Dragon Age: Prameny byl oznámen během E3 2004 jako Dragon Age. 10. července 2008 byl název změněn na Dragon Age: Origins (v ČR Dragon Age: Prameny). Verze pro PlayStation 3 měla být původně vydána se zpožděním. Nicméně BioWare později odvolal toto prohlášení a oznámil, že v Severní Americe tato verze vyjde ve stejný den jako ostatní verze.  The Dragon Age Character Creator (vytváření postav) byl vydán 13. října 2009 umožňující hráčům vytvořit si svoji postavu a importovat si ji do plné hry po vydání. BioWare také vydalo \"developer-grade\" toolset umožňující rozsáhlé modifikace hry. Toolset je dostupný pouze pro PC verzi hry díky technickým omezením konzolí.  Maloobchodní PC verze Dragon Age: Prameny nepoužívá SecuROM copy protection (ochrana proti nelegálnímu kopírování), které je použito u ostatních her, vydávaných firmou EA, místo standardní kontroly disku.  Vývojáři oznamovali, že hra bude \"realistická\" fantasy fikce, jako například kniha od Georga R. R. Martina Píseň ledu a ohně a fantasy maleb od umělců jako Frank Frazetta, které jsou inspirace pro hru. Soundtrack pro hru obsahuje skladbu \"This Is War\" od 30 Seconds to Mars a původní soundtrack složil skladatel Inon Zur. Ve vývoji světel hry, Bioware používali Turtle, renderovací a žhavý plugin pro Autodesk Maya používanou pro osvětlování a vyrábění obsahu, vyrobenou v Illuminate Labs.  BioWare odstartovali \"velmi dobře\" běh hry na Windows 7 a Mac OS X. Tyto verze byly vydány 21. prosince 2009 jako download, používající TransGaming's Cider Portability Engine.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Hra obsahuje soundtack se zpěveckým sborem, použitý jak ve hře, tak i v cutscenes. Zvukové stopy jsou složeny skladatelem Inonem Zurem a nahráno Severozápadní Symfonií (Northwest Symfonia). Skladba \"I Am the One\" z Dragon Age: Prameny vyhrála \"Best Original Song\" v sekci videoher v Hollywood Music in MediaTM Awards. Byl složen Inonem Zurem a Aubreym Ashburnem. Dragon Age: Prameny také vyhrály cenu \"Outstanding Music Supervision\" v Hollywood Music in MediaTM Awards. Cena byla předána ve jménu Simona Presseye, ředitele zvuku v BioWare.  Výňatky ze soundtracku byly ve sběratelské edici (Collector's Edition of the game) a v soundtracku vydaného ve formě MP3 7. prosince 2009. Nicméně, soundtrack ze Collector's Edition obsahuje šest skladeb a neobsahuje \"plné\" vydání.", "section_level": 1}, {"title": "Dabing.", "content": "Hra obsahuje velké množství dabingu. V dabérech se vyskytuje Tim Curry, Steve Valentine, Kate Mulgrew, Stephane Cornicard a Claudia Black. Ve hře je také značné množství okolních dialogů mezi obyčejnými NPC, kteří nejsou v hráčově partě, kteří spolu mluví o aktuálních událostech a drbech, jenž reflektují aktuální dění ve hře. Rozhovory hlavního charakteru jsou komplexní, složité a mají významný vliv na gameplay. Překlady a předabování bylo vyrobeno pro Angličtinu a několik ostatních jazyků (v Česku prodávané verzi je přeložen pouze text - dabing zůstává anglický). Automatické synchronizace rtů a dabingu (automatic lip-syncing algorithm) byl použit pro všechny dialogy.", "section_level": 1}, {"title": "Dodatečně vydaný obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stahovatelný obsah.", "content": "BioWare oznámilo 8. října 2009, že dva kusy stahovatelného obsahu (downloadable content - DLC) bude možno stáhnout už při vydání hry: Stone Prisoner a Warden's Keep. BioWare 12. listopadu 2009 oznámilo že prodeje DLC přinesli přes jeden milion dolarů na zisku.", "section_level": 2}, {"title": "The Stone Prisoner - Kamenný vězeň.", "content": "The Stone Prisoner přidá do hry postavu kamenného golema Shalea, kterého může hráč naverbovat do hráčovy skupiny. Shale je silná a mocná postava, jenž má pozadí nadabování a unikátní kvest. Nové kopie hry obsahují propagační kód, platný do 30. dubna 2010, se kterým si hráč může toto DLC stáhnout zdarma. Kód ale stále funguje pro ty kdo nepoužily hru před 30. dubnem 2010.", "section_level": 3}, {"title": "Warden's Keep - Pevnost strážců.", "content": "Warden's Keep přidává pevnost Vojenského pahorku do Dragon Age: Prameny, hráč může obnovit chod Šedé tvrze, DCL navíc poskytuje doplnění příběhu, hráč zjistí proč byli Šedí Strážci vyhoštěni z Fereldenu. Hráč může vytvořit operační základnu s obchodníky a odkladištěm přebytečného vybavení. Toto DLC také přidává nové talenty, kouzla, trofeje/achievementy a předměty.", "section_level": 3}, {"title": "Blood Dragon Armor - Krvavé dračí brnění.", "content": "Blood Dragon Armor přidává celý set (brnění, boty, rukavice a helma) těžkého brnění, které může být zakoupeno. Kromě toho, použitím kódu ke stáhnutí tohoto DLC si může hráč následně stáhnout podobnou sadu brnění i pro Mass Effect 2 a Dragon Age 2.", "section_level": 3}, {"title": "Return to Ostagar - Návrat do ostagaru.", "content": "Return to Ostagar byl oznámen 19. listopadu 2009 a byl plánované vydání bylo okolo vánoc 2009. Poté byl odložený až na 5. ledna 2010, kdy byl odložen na neurčito. Nakonec vyšel na Xboxu 360 13. ledna 2010, ale byl stažen kvůli chybám. Byl znovu-vydán 29. ledna 2010, ačkoliv pouze pro Xbox 360 a PC. Datum vydání verze pro PS3 bylo 11. března 2010. 14. března 2010 byl nahlášen komunitou jako běžící na platformě Mac, což je přesně naopak než tvrdilo EA. Obsahuje návrat na první bitevní pole u Ostagaru, kde byli Šedí strážci téměř vyhlazeni zplozeneckou hordou. DLC umožňuje hráči objevit brnění mrtvého krále Cailana a zbraně posledního Šedého strážce Duncana a stanovit jinou příležitost naverbovat psa. Obsahuje také jeden achievement a nové předměty.", "section_level": 3}, {"title": "Feastday gifts and pranks.", "content": "1. dubna 2010 BioWare vydalo set DLC předmětů na počest fiktivních svátků, které se v Dragon Age univerzu nazývají \"Feastday\", jenž ze duchovně zakládá na April Fools' Day (den vtípků). Kompletní set obsahuje 10 unikátních darů a 10 unikátních žertovných předmětů, které může dát hráč specifickým společníkům a pozitivně nebo negativně ovlivnit jejich vztah k hráči, stejně jako udělení speciálních in-game bonusů a postihů. Žerty a dárky můžou být nakoupeny zvlášť za 160 BioWare bodů každý nebo 240 bodů dohromady.", "section_level": 3}, {"title": "Darkspawn Chronicles - Kronika zplozenců.", "content": "5. května 2010 oficiální stránka hry oznámila že Kronika zplozenců má vyjít v průběhu měsíce. Stručný obsah oznamoval že DLC, označený jako mód, umožní hráčům znovu vybojovat bitvu o Denerim, nyní jako člen Zplozenecké armády. Alternativní příběh předkládá že hráčův Šedý strážce nepřežije tzv. Přijímání, a tak místo něho vede Fereldenskou armádu Alistair. Dokončením módu odblokuje Zplozenecké předměty (meč Nákazy), které můžou být použity ve standardním Dragon Age: Prameny nebo datadisku. Toto nové DLC bylo vydáno 18. května 2010 za cenu 400 Microsoft nebo BioWare bodů.", "section_level": 3}, {"title": "Leliana's Song - Lelianina Píseň.", "content": "Vydáno 6. července 2010. Toto DLC je samostatně stojící (standalone) kampaň, která se odehrává několik let před událostmi v hlavní kampani. Hráč se ujme role Leliany v době, kdy ještě byla orlesianskou bardkou, a prožije s ní události, které ji dovedly k Oltáři. Rozšíření obsahuje plně nadabovaný zvuk a transformovatelné odměny (Zbroj Provokatérů) pro Dragon Age: Prameny a datadisk.", "section_level": 3}, {"title": "Golems of Amgarrak - Golemové Amgarraku.", "content": "Vydáno 10. srpna 2010. V tomto DLC je určenou pouze pro postavy na maximální úrovni, protože toto DLC má být neuvěřitelně těžké. Celé DLC má být přímočaře zaměřené spíše na boj, než na příběh. Do DCL je možné importovat hráčovu dřívější postavu (z Pramenů i z Procitnutí), nebo vytvořit novou na vyšší úrovni, hráč pomáhá trpaslíkovi Jerrikovi, který pátrá po svém bratrovi Broganovi.", "section_level": 3}, {"title": "Witch Hunt - Hon na Čarodějnice.", "content": "Celý příběh Dragon Age: Origins (Prameny) uzavírá DLC Witch Hunt, které vyšlo 7. září 2010. V tomto DLC se hráč opět setká s tajemnou Morrigan. Na vývoj příběhu a finálního rozhovoru s Morrigan mají velký vliv hráčova rozhodnutí, hlavně to ohledně Morriganina rituálu v Pramenech (Origins). I přesto je ale možné vytvořit zcela novou postavu nebo importovat postavu z Procitnutí, což taktéž pochopitelně ovlivní závěrečný rozhovor s Morrigan. V závěru je dokonce možné, za určitých podmínek, Morrigan zabít.", "section_level": 3}, {"title": "Dragon Age: Prameny - Procitnutí (Dragon Age: Origins – Awakening).", "content": "Datadisk (expansion pack) byl vydán 16. března 2010. Datadisk nabídl novou kampaň příběhově umístěnou za Dragon Age: Prameny a je umístěn do království Amaranthine. Hráč má možnost importovat postavu a savy vytvořené v dohraném Dragon Age: Prameny (postavy z nedohraného Dragon Age: Prameny nefungují, a taky postava musí Prameny přežít) nebo vytvořit kompletně nový charakter. Dějová linka rozšiřuje příběh Dragon Age: Prameny o ustupující Zplozence a tajemnou přítomností entity známou jako \"Architect\". Datadisk také přinesl nové členy hrdinovy skupiny, nové schopnosti, nové třídy specializací, vzrostl maximální level a přinesl nové předměty.", "section_level": 3}, {"title": "Pokračování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dragon Age II.", "content": "8. července 2010 BioWare oficiálně oznámilo, že Dragon Age 2 je v produkci a asi vyjde v březnu 2011. Druhý díl byl vydán 1. března 2011 (8. března 2011 v Česku, ale bez české lokalizace). Druhý díl byl značně zjednodušen a je mnohem méně komplexní, ale na druhou stranu je akčnější a přístupnější širšímu hráčskému publiku. Hra obsahuje jen jeden začátek pro hrdinu/hrdinku Hawke, což nezmění ani uložené pozice z Pramenů, které lze do hry naimportovat. Příběhová návaznost na Prameny je minimální.", "section_level": 2}, {"title": "Dragon Age III.", "content": "Neoficiálně byl oznámen vývoj Dragon Age III na Penny Arcade Expo 2011. Třetí díl by měl rozvinout motiv z Dragon Age II, herním stylem by hra měla být na rozhraní Pramenů a Dragon Age II, herní svět by měl být větší. Vývoj (Vyšetřování, Výslech), byl oficiálně potvrzen. Hra poběží na novém engine, který bude postaven na základech Frostbite 2 a pracuje na něm tým složený převážně z tvůrců Dragon Age: Prameny. Příběh by měl navázat na konflikt mezi mágy a templáři, odehrával by se, asi, hlavně v císařství Orlais, kde by měla zuřit občanská válka. Dragon Age Inquisition bylo představeno na veletrhu E3 v roce 2013, hra by měla vyjít na podzim roku 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Edice hry.", "content": "Ke hře byly vydány tři maloobchodní edice Dragon Age: Origins pro prodej.", "section_level": 1}, {"title": "Regular.", "content": "Regular edice hry je možno zakoupit pro všechny platformy, v obchodě Wal-Mart, Amazon.com a Best Buy. Uživatelé windows mohli také získat Regular verzi skrz download servisy Steam a Direct2Drive. Standardní verze hry obsahuje kód na jedno použití, který koupí DLC Stone Prisoner a Blood Dragon Armor zdarma.", "section_level": 2}, {"title": "Collectors' Edition.", "content": "Collectors' Edition nebo také sběratelská edice byla vydána pro Windows, Mac, Playstation 3 a Xbox 360 ale pouze v krabicové verzi ne jako download. Tato verze je ukrytá v steelbooku (obal hry, který je železný), který má odlišnou kresbu na rozdíl od Regular verze. Jako Regular verze obsahuje kód na jedno použití, který koupí DLC Stone Prisoner a Blood Dragon Armor zdarma, ale přidá exkluzivní in-game předměty. V této edici je bonusový disc, který obsahuje making-of dokument, concept arty, trailery, originální soundtrack a tkanou mapu Fereldenu.", "section_level": 2}, {"title": "Digital Deluxe.", "content": "Digital Deluxe verze hry je možno stáhnout na Windows a Mac OS. Digital Deluxe edition obsahuje originální soundtrack, tapety na plochu v digitální podobě, stejně jako zdarma DLC, k tomu ještě kód na stáhnutí Warden's Keep DLC zdarma.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Sacred Ashes\" trailer.", "content": "Čtyř minutový trailer byl vydán v říjnu 2009 firmou Electronic Art, aby podpořil významnost hry Dragon Age: Prameny. Trailer pojmenovaný \"Sacred Ashes\" byl vyroben ve studiu Blur pomocí upravené CGI animace. Ve videu je použita instrumentální verze skladby \"This Is War\" od skupiny 30 Seconds to Mars, a předtím Claudia Black a Corinne Kempa mluví spolu v dialogu za svoje postavy.  Trailer ukázal lidského mužského Šedého strážce, který vedl Morrigan, Stena, a Lelianu na horu proti ledovému větru a sněhu. Strážce říká že hrobku, kterou hledají, je před nimi, ale jsou přepadeni Zplozeneckou armádou. Po porážení Zplozenců, se objeví velký drak a Strážcův tým začne spolupracovat dohromady. Trailer je možné zhlédnout na YouTube.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dragon Age: Prameny (anglicky: \"Dragon Age: Origins\") je single-playerová RPG videohra vyvinutá firmou BioWare Edmonton a vydaná firmou Electronic Arts. Hra byla vydaná pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360 v listopadu 2009 a pro Mac OS X 21. prosince 2009.", "tgt_summary": "Dragon Age: Origins is a role-playing game developed by BioWare and published by Electronic Arts. It is the first game in the \"Dragon Age\" franchise, and was released for Microsoft Windows, PlayStation 3, and Xbox 360 in November 2009, and for Mac OS X in December 2009. Set in the fictional kingdom of Ferelden during a period of civil strife, the game puts the player in the role of a warrior, mage, or rogue coming from an elven, human, or dwarven background. The player character is recruited into the Grey Wardens, an ancient order that stands against bestial forces known as \"Darkspawn\", and is tasked with defeating the Archdemon that commands them and ending their invasion. The game is played from a third-person perspective that can be shifted to a top-down perspective. Throughout the game, players encounter various companions, who play major roles in the game's plot and gameplay.", "id": 1933428}
{"src_title": "To (kniha)", "tgt_title": "It (novel)", "src_document": [{"title": "Kompozice knihy.", "content": "Kniha je rozdělena na pět částí, které jsou rozděleny na 23 kapitol, každá část končí mezihrou a celá kniha je zakončena epilogem. Příběh se odehrává ve fiktivním americkém městě Derry ve státě Maine v letech 1957,1958, 1984 a 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1957–1958.", "content": "Bratři, mladí kluci, Bill a George Denbroughové, spolu vyrábějí lodičku z papíru. Když ji George jde pustit na vodu, potká klauna Pennywise, který Georgovi nabízí nafukovací balónek, George si bere balónek a klaun ho zavraždí. Koktající Bill se stále obviňuje z bratrovy smrti, poté se stává vůdcem klubu „Smolařů\", jenž má sedm členů (Bill, astmatik Eddie, černoch Mike, ukecaný Richie, tlustý Ben, žid Stanley a dívka z chudé rodiny Beverly), jde o klub „nezapadajících“ dětí, které často šikanuje Henry Bowers a jeho kumpáni Krkavec a Viktor. Henry velmi surově zbil a pořezal Bena Hanscoma, protože mu neumožnil opsat školní test. Objevují se opět neobjasněné vraždy převážně malých dětí. Tento cyklus se opakuje každých sedmadvacet let a vražda George byla začátkem nového cyklu.  To se objevuje v různých svých podobách (klaun Pennywise, malomocný, krev). Bill je přesvědčen, že To zabilo George a myslí si, že objevil úkryt, ve kterém se To skrývá (dům číslo 29 na Neibolt Street). Kamarádi dojdou do koupelny, vidí To v podobě vlkodlaka. Beverly má však prak a stříbrné kulky. Podaří se jim To zranit a To poprvé cítí bolest a strach. Beverly později napadne její otec, ale posléze si uvědomuje, že nejde o jejího otce, ale o To. Podaří se jí utéci. Potkává ostatní členy klubu a všichni jdou do Lad. Tam na ně čeká Henry a začíná je pronásledovat. Smolaři běží k přečerpávací stanici, přes kterou se dostanou do kanálů pod Derry, kde žije To.  To zabilo Viktora a Krkavce. Smolaři se dostanou až do obrovské místnosti a uvidí To v podobě Pavouka. Bill použije rituál Chüd, který ho přenese do vesmíru, odkud To pochází. K Billovi nyní mluví Želva, která mu pomůže přemoci To. Bill ale musí překonat sám sebe, musí říct jazykolam (\"Tlačí pěstmi na ty sloupy a přesto tvrdí, že vidí duchy\"). To je přemoženo, Bill se vrací zpět do místnosti a To mizí. Není ale mrtvé, proto \"Smolaři\" skládají přísahu, pokud by se cokoliv stalo, tak To zabijí. V Derry zůstává jen Mike, aby sledoval situaci, ostatní odjíždějí z města, zapomínají na Derry a také na To.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1984–1985.", "content": "Mike je znepokojen sérií nevysvětlených vražd, které se začínají v Derry objevovat, zavolá tedy své přátele, aby se vrátili, protože se vrátilo i To. Členové klubu „Smolařů“ žili svůj život, na To téměř zapomněli. Richard Tozier pracuje jako moderátor v rádiu. Z Bena Hanscoma se stal slavný architekt, který rád a poměrně hodně pije. Beverly Marshová (nyní Beverly Roganová) se vdala za Toma Rogana, který ji často bije. Bill Denbrough se stal spisovatelem a scenáristou hororů, v jeho sedmnácti mu zemřel otec, na rakovinu plic, později se oženil s mladou herečkou Audrou a žijí spolu v Portlandu.  Na Mikeovo zavolání se sejdou téměř všichni až na Stana, který se bál vrátit nebo porušit přísahu, takže si ve vaně podřezal žíly a zemřel. To je volá zpět, aby se s nimi mohlo znovu setkat. Smolaři se sejdou u Mika v knihovně, kde vzpomínají. Poté všichni kromě Mikea odcházejí do hotelu. Mike si píše deník a náhle spatří Henryho Bowerse, kterému To pomohlo dostat se z léčebny duševně chorých. Henry na Mikea zaútočí nožem a prořízne Mikovi stehenní tepnu. Následuje souboj, po kterém Henry prchá a Mike je donucen zavolat si sanitku a poté upadá do bezvědomí.  Henry je pod vlivem To a „musí“ zabít i ostatní členy klubu Smolařů. Jeho první obětí má být Eddie, ten ale Henryho zabije a spolu s ostatními jde do kanálu zabít To. Ve stoce nalezne Bill kabelku své ženy Audry. Ve velké místnosti vidí Pavouka. Bill začíná s rituálem Chüd. Želva je však mrtvá a Bill padá hluboko do vesmíru. Richie se tedy též zapojí do rituálu Chüd. Eddie v místnosti zaútočí svým respirátorem na Pavouka. Bill a Richie se vrátí, ale Pavouk Eddiemu ukousne celou paži a Eddie zemře. Pavouk prchá, Bill, Richie a Ben ho pronásledují. Nalézají pavoučí vajíčka. Ben zůstává, aby mohl vajíčka zničit. Bill a Richie pokračují dál, Billovi se podaří Pavouka zabít. Městské centrum v Derry se propadá do země. Smolaři nacházejí v brlohu Audru a dostávají se na zemský povrch, vracejí se do hotelu. Audra je odvezena do nemocnice. Po fyzické stránce je zdráva, ale duševně je stále mimo náš svět. Bill ji vezme na zběsilou projížďku na kole, Audra se posléze zotavuje a po dlouhé době na Billa promluví.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 1990 byl natočen americko-kanadský televizní film \"To\" (: \"It\") v režii Tommyho Lee Wallace, v hlavní rolích hráli: Richard Masur, Annette O'Toole, Tim Reid, John Ritter. Další adaptace se kniha dočkala v roce 2017, stejnojmenný film natočil argentinský režisér Andy Muschietti.", "section_level": 1}], "src_summary": "To (: \"It\") je hororový román od Stephena Kinga, na kterém Stephen King pracoval čtyři roky (od roku 1981 až do roku 1985), do češtiny přeložil Gabriel Gössel. Dílo získalo v roce 1987 Cenu Augusta Derletha.", "tgt_summary": "It is a 1986 horror novel by American author Stephen King. \"It\" was his 22nd book, and his 17th novel written under his own name. The story follows the experiences of seven children as they are terrorized by an evil entity that exploits the fears of its victims to disguise itself while hunting its prey. \"It\" primarily appears in the form of Pennywise the Dancing Clown to attract its preferred prey of young children.", "id": 556297}
{"src_title": "SBB (hudební skupina)", "tgt_title": "SBB (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Skupina zpočátku hrála jako trio doprovázející Czesława Niemena (v letech 1971–1973). Spolupráce ovšem dlouho nevydržela, a to kvůli silným uměleckým osobnostem Skrzeka a Niemena. I když se cesty obou umělců rozešly, zůstali přáteli až do Niemenovy smrti.  První album s názvem \"\"SBB\"\", jež bylo nahráno v roce 1974, se bleskurychle rozprodalo. Bluesovo-jazzrocková hudba svým zněním navazovala na Jimiho Hendrixe nebo na skupinu Cream se silným zněním fortepiana a basové kytary. Další deska \"\"Nowy Horyzont\"\" již přináší znění progresivního rocku, který charakterizuje kapelu dodnes. Příkladem je rocková suita \"Wolność z nami\", v níž slyšíme partie fortepiana a lehké znění minimoogu, jenž se stal vizitkou skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "Po desce \"\"Nowy Horyzont\"\" přišla dvě následující alba – \"\"Pamięć\"\" (1976) a \"\"Ze słowem biegnę do ciebie\"\" (1977). Alba jsou postupnými přechody ve směru promyšlených progresivních kompozic, ve kterých slyšíme Hammondovy varhany, Moogův syntezátor – zejména minimoog, jejž Józef Skrzek dokonale ovládl.  V sedmdesátých letech kapela SBB dobyla velkých úspěchů, a to nejen v Polsku, ale rovněž v zahraničí. Koncertovali zejména v Československu, Německu, Švýcarsku, Holandsku, Rakousku, Finsku, Švédsku, Dánsku nebo v Maďarsku. Skupina se rozpadla v roce 1980 po nahrání desky \"\"Memento z banalnym tryptykiem\"\". Příčinou rozpadu byla vyčerpanost z neustálé 10leté aktivity na scéně.  Po rozpuštění kapely Józef Skrzek pokračoval v sólové kariéře a v roce 1980 nahrál sólové album \"\"Józefina\"\". Apostolis Anthimos odjel do Řecka, kde pracoval jako muzikant. Do Polska se vracel pouze na vystoupení a nahrávání s Tomaszem Stańko. Jerzy Piotrowski spolupracoval s různými interprety, mimo jiné s polskou kapelou Kombi.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení.", "content": "Skupina se v devadesátých letech několikrát vrátila – postupně v letech 1991, 1993, 1998. Příležitostí k návratu byl mimo jiné koncert, který organizoval Franciszek Walicki s názvem \"\"Trzy dekady rocka w Polsce\"\".  V devadesátých letech nevzniklo žádné nové studiové album, nicméně kapela vydala několik koncertních desek. Nejvíce se odlišovalo album \"\"SBB w filharmonii\"\", které Józef Skrzek naplánoval již dávno. Projekt se symfonickým orchestrem měl vzniknout již při příležitosti alba \"\"Ze słowem biegnę do ciebie\"\", ale tehdejší vydavatel (Polskie Nagrania) nezískal patřičné prostředky.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Rok 2000 znamenal další návrat kapely na rockovou scénu. V roce 2004 podnik Metal Mind Productions vydal reedice všech desek, obohacených o bonusy. Tentokrát kapela změnila hudební formy (suity) na rockové skladby. Nadále užívali minimoog, ale znění se stalo ostřejší, o čemž svědčí skladba \"Skała\" z alba \"\"The Rock\"\". Na přátelství Józefa Skrzeka s Czesławem Niemenem navazovala skladba \"Pielgrzym\" na základě básně Cypriana Kamila Norwida. Na albu \"\"New Century\"\" kapela vzpomíná na Boba Mooga, a to kompozicí \"Duch Pokoleń\", která je holdem jak Bobu Moogovi, tak jeho nástrojům. Ve skladbě \"Zug a zene mindenhol\" z alba \"\"The Rock\"\" vystoupil vokalista maďarské kapely Locomotiv GT Tamás Somló.", "section_level": 2}], "src_summary": "SBB (nejprve \"Silesian Blues Band\", později \"Szukaj, Burz, Buduj\" – \"Search, Break, Build\" neboli \"Hledej, boř, buduj\") je polská rocková skupina, kterou v roce 1971 založil Józef Skrzek, multiinstrumentalista a vokalista skupiny. Skupina SBB v období své činnosti rozvíjela několik hudebních stylů: blues-rock, jazz-rock nebo progresivní rock.", "tgt_summary": "SBB (first known as \"Silesian Blues Band\", later as \"Szukaj, Burz, Buduj\" – Polish for \"Search, Break up, Build\") is a Polish progressive rock band formed in 1971 in Siemianowice, Upper Silesia. It consisted of multi-instrumentalist and vocalist Józef Skrzek, a young guitar player Apostolis Anthimos, the drummer Jerzy Piotrowski and sound engineer Grzegorz Maniecki. It was one of the most popular super-groups in Poland and Europe in the 1970s. From 1971 until late 1973, SBB performed as Niemen supporting Czesław Wydrzycki. As group Niemen they performed at the, organized by Joachim-Ernst Berendt \"Rock & Jazz Now!\" opening show for the Olympic Games in Munich (next to Charles Mingus, John McLaughlin & Mahavishnu Orchestra and subsequently toured accompanying Jack Bruce. In Munich they recorded two LP's for CBS Records International, which started a long lasting friendship and cooperation with Reinhold Mack. Reinhold's son Julian Mack performed in 2005 on SBB's album \"New Century\". SBB's cooperation with Niemen is presented on 5 albums.", "id": 2271357}
{"src_title": "Třída Lupo", "tgt_title": "Lupo-class frigate", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednotky třídy \"Lupo\" / \"Artigliere\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavňovou výzbroj tvoří jeden 127mm kanón (délka hlavně 54 ráží) v dělové věži na přídi a dva dvojhlavňové 40mm kanóny Bofors (délka hlavně 70 ráží) systému DARDO ve věžích po stranách hangáru. Osm protilodních střel Otomat Mk 2 je umístěno po stranách nástavby a hangáru. Na střeše hangáru je navíc osminásobné vypouštěcí zařízení protiletadlových střel RIM-7 Sea Sparrow. Protiponorkovou výzbroj představují dva tříhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety. Na palubě je přistávací plocha a hangár pro jeden vrtulník, obvykle typu AB-204 či AB-212. Pokud je hangár složený, může být na palubě ještě druhý vrtulník.  Pohonný systém je koncepce CODOG. Při běžné plavbě lodě pohání dva diesely GMT 230-20M, díky kterým mohou plout rychlostí až 20 uzlů. V bojové situaci lodě pohání pouze dvě plynové turbíny General Electric LM2500. Nejvyšší rychlost je v takovém případě 35 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Itálie.", "content": "Italské námořnictvo nejprve v letech 1977–1980 zařadilo do služby čtyři fregaty – \"Lupo\", \"Sagittario\", \"Perseo\" a \"Orsa\". Tyto fregaty byly na počátku 90. let modernizovány a po roce 2000 vyřazeny a prodány do Peru. Druhá čtveřice fregat – \"Artigliere\", \"Aviere\", \"Bersagliere\" a \"Granatiere\", byla původně stavěna pro Irácké námořnictvo. Jelikož však vypukla Íránsko-irácká válka a na dovoz zbraní do těchto zemí bylo uvaleno embargo, fregaty téměř 10 let marně čekaly na jiného kupce a nakonec je do roku 1996 převzali Italové jako třídu \"Artigliere\". Všechny byly upraveny pro potřeby nového vlastníka, například byla odstraněna jejich protiponorková výzbroj a střely RIM-7 Sea Sparrow nahradil typ Aspide.", "section_level": 2}, {"title": "Peru.", "content": "Peruánské námořnictvo zakoupilo fregaty \"Carvajal\", \"Villavisencio\", \"Montero\" a \"Mariátegui\". První dvě byly postaveny v Itálii a dokončeny v roce 1979, zatímco druhý pár stavělo Peru v licenci v přístavu Callao a dokončilo je mezi lety 1984–1987. Lišily se například použitými radary a střelami Aspide namísto typu Sea Sparrow. V letech 2004–2006 k nim Peru přikoupilo vyřazené italské fregaty \"Aguirre\", \"Palacios\", \"Bolognesi\" a \"Quiñones\", téže třídy.", "section_level": 2}, {"title": "Venezuela.", "content": "Venezuela v letech 1980–1982 zařadila do svého námořnictva šest fregat této třídy, pojmenovaných \"Mariscal Sucre\" (F 21), \"Almirante Brión\" (F 22), \"General Urdaneta\" (F 23), \"General Soublette\" (F 24), \"General Salóm\" (F 25) a \"Almirante García\" (F 26).  V letech 1998–2002 byly první dvě fregaty modernizovány americkou loděnicí Ingalls Shipbuilding. Modernizace dalších plavidel byla zastavena po převzetí vlády Hugem Chávezem. Menší opravy fregaty \"General Soublette\" byly provedeny ve Venezuele, avšak další provoz třídy výrazně zkomplikovalo embargo na dovoz náhradních dílů z roku 2006. Fregaty \"General Urdaneta\", \"General Salóm\" a \"Almirante García\" proto byly od roku 2004 odstaveny v loděnici DIANCA. V roce 2015 bylo oznámeno, že opravu a modernizaci fregaty \"General Soublette\" zajistí kubánská loděnice Astillero Empesa Militar Industrial Gramna. Ta však s opravou západních plavidel nemá zkušenosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Lupo je třída víceúčelových fregat, stavěných pro italské námořnictvo loděnicí Cantieri Navali Riuniti (CNR). Celkem bylo postaveno 18 lodí této třídy. Mimo Itálii měly dva zahraniční uživatele – námořnictva Peru a Venezuely. Čtyři fregaty postavené pro Irák mu nebyly předány kvůli zbrojnímu embargu. Fregaty této třídy jsou stále v aktivní službě.", "tgt_summary": "The \"Lupo\" class is a class of frigates built by \"Cantieri Navali Riuniti\" (CNR) for the Italian Navy. Designed as multipurpose warships with emphasis on anti-surface warfare (ASuW), they have enjoyed some success in the export market, being acquired by the navies of Peru and Venezuela. A small run of a slightly updated version is known as the Soldati class.", "id": 439353}
{"src_title": "Mistrovství světa ve volejbale mužů 1974", "tgt_title": "1974 FIVB Volleyball Men's World Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "NDR - 3:0 (15:2, 15:3, 15:7)  13. října 1974 - Guadalajara  13. října 1974 - Guadalajara  14. října 1974 - Guadalajara  14. října 1974 - Guadalajara  15. října 1974 - Guadalajara  15. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "- 3:0 (15:2, 15:2, 15:10)  12. října 1974 - Mexico City  13. října 1974 - Mexico City  14. října 1974 - Mexico City  14. října 1974 - Mexico City  15. října 1974 - Mexico City  15. října 1974 - Mexico City", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Bulharsko - 3:0 (15:0, 15:1, 15:2)  13. října 1974 - Monterrey  13. října 1974 - Monterrey  14. října 1974 - Monterrey  14. října 1974 - Monterrey  15. října 1974 - Monterrey  15. října 1974 - Monterrey", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "- 3:1 (15:5, 15:10, 8:15, 15:12)  13. října 1974 - Tijuana  13. října 1974 - Tijuana  14. října 1974 - Tijuana  14. října 1974 - Tijuana  15. října 1974 - Tijuana  15. října 1974 - Tijuana", "section_level": 2}, {"title": "Skupina E.", "content": "Rumunsko - Korejská republika 3:0  13. října 1974 - Puebla  13. října 1974 - Puebla  14. října 1974 - Puebla  14. října 1974 - Puebla  15. října 1974 - Puebla  16. října 1974 - Puebla", "section_level": 2}, {"title": "Skupina F.", "content": "SSSR - USA 3:0 (15:6, 15:2, 15:13)  13. října 1974 - Toluca  13. října 1974 - Toluca  14. října 1974 - Toluca  14. října 1974 - Toluca  15. října 1974 - Toluca  15. října 1974 - Toluca", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "- Brazílie 3:0 (15:9, 15:13, 15:6)  18. října 1974 - Puebla  18. října 1974 - Puebla  19. října 1974 - Puebla  19. října 1974 - Puebla  20. října 1974 - Puebla  20. října 1974 - Puebla", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "- NDR 3:0 (15:4, 15:6, 15:2)  18. října 1974 - Mexico City  18. října 1974 - Mexico City  19. října 1974 - Mexico City  19. října 1974 - Mexico City  20. října 1974 - Mexico City  20. října 1974 - Mexico City", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "- 3:0 (15:6, 15:3, 15:4)  18. října 1974 - Toluca  18. října 1974 - Toluca  19. října 1974 - Toluca  19. října 1974 - Toluca  20. října 1974 - Toluca  20. října 1974 - Toluca", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "NDR - Československo 3:2 (14:16, 15:10, 15:10, 11:15, 15:7)  22. října 1974 - Mexico City  22. října 1974 - Mexico City  22. října 1974 - Mexico City  23. října 1974 - Mexico City  23. října 1974 - Mexico City  23. října 1974 - Mexico City  24. října 1974 - Mexico City  24. října 1974 - Mexico City  24. října 1974 - Mexico City  26. října 1974 - Mexico City  26. října 1974 - Mexico City  26. října 1974 - Mexico City  27. října 1974 - Mexico City  27. října 1974 - Mexico City  28. října 1974 - Mexico City", "section_level": 2}, {"title": "O 7. - 12. místo.", "content": "- 3:1 (15:9, 15:17, 15:2, 15:7)  22. října 1974 - Toluca  22. října 1974 - Toluca  22. října 1974 - Toluca  23. října 1974 - Toluca  23. října 1974 - Toluca  23. října 1974 - Toluca  24. října 1974 - Toluca  24. října 1974 - Toluca  24. října 1974 - Toluca  26. října 1974 - Toluca  26. října 1974 - Toluca  26. října 1974 - Toluca  27. října 1974 - Toluca  27. října 1974 - Toluca  27. října 1974 - Toluca", "section_level": 2}, {"title": "O 13. - 24. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "- 3:2 (15:10, 11:15, 13:15, 15:13, 15:11)  18. října 1974 - Guadalajara  18. října 1974 - Guadalajara  19. října 1974 - Guadalajara  19. října 1974 - Guadalajara  20. října 1974 - Guadalajara  20. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "- 3:0 (15:4, 15:2, 15:12)  18. října 1974 - Monterrey  18. října 1974 - Monterrey  19. října 1974 - Monterrey  19. října 1974 - Monterrey  20. října 1974 - Monterrey  20. října 1974 - Monterrey", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "- 3:0 (15:1, 15:7, 15:3)  18. října 1974  18. října 1974  19. října 1974  19. října 1974  20. října 1974  20. října 1974", "section_level": 3}, {"title": "O 13. - 18. místo.", "content": "- 3:1  22. října 1974 - Tijuana  22. října 1974 - Tijuana  22. října 1974 - Tijuana  23. října 1974 - Tijuana  23. října 1974 - Tijuana  23. října 1974 - Tijuana  24. října 1974 - Tijuana  24. října 1974 - Tijuana  24. října 1974 - Tijuana  26. října 1974 - Tijuana  26. října 1974 - Tijuana  26. října 1974 - Tijuana  27. října 1974 - Tijuana  27. října 1974 - Tijuana  27. října 1974 - Tijuana", "section_level": 2}, {"title": "O 19. - 24. místo.", "content": "22. října 1974 - Guadalajara  22. října 1974 - Guadalajara  22. října 1974 - Guadalajara  23. října 1974 - Guadalajara  23. října 1974 - Guadalajara  23. října 1974 - Guadalajara  24. října 1974 - Guadalajara  24. října 1974 - Guadalajara  24. října 1974 - Guadalajara  26. října 1974 - Guadalajara  26. října 1974 - Guadalajara  26. října 1974 - Guadalajara  27. října 1974 - Guadalajara  27. října 1974 - Guadalajara  27. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Polsko 2. SSSR  3. Japonsko  5. Československo", "section_level": 1}], "src_summary": "8. mistrovství světa ve volejbale mužů proběhlo v dnech 11. – 26. října v Mexiku. Turnaje se zúčastnilo 24 mužstev, rozdělených do šesti čtyřčlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupily do tří čtvrtfinálových skupin, týmy z prvního a druhého místa postoupily do finálové skupiny kde se hrálo o medaile. Družstva, která skončila ve čtvrtfinále na třetím a čtvrtém místě hrála ve skupině o 7. - 12. místo. Týmy, které skončily v základní skupině na třetím a čtvrtém místě, hrály o 13. - 24. místo. Mistrem světa se stalo družstvo Polska.", "tgt_summary": "The 1974 FIVB Volleyball Men's World Championship was the eighth edition of the tournament, organised by the world's governing body, the FIVB. It was held in Mexico City, Mexico from October 12 to October 28, 1974.", "id": 1400144}
{"src_title": "Blue Train (vlak)", "tgt_title": "Blue Train (South Africa)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Počátky kvalitního vlakového spojení pro cestující na trase z Johannesburgu do Kapského města k lodím odplouvajícím z tamního přístavu jsou u vlaků společností Union Limited a Union Express, které začaly provoz v roce 1923. Union Express zavedla luxusní služby jako jídelní vůz v roce 1933 a klimatizované vagony v roce 1939.  Po druhé světové válce byl provoz obnoven v roce 1946. Tehdy vlak převzal přezdívku \"modrý vlak\", pocházející ze zbarvení vagonů, zavedeného v roce 1937, jako své oficiální jméno.  V roce 1997, tři roky po pádu apartheidu, byl vlak zrekonstruován a znovu uveden do provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Do roku 2002 Blue Train obsluhoval čtyři trasy:  Do roku 2004 byly poslední dvě jmenované trasy opuštěny. V roce 2007 pokračoval provoz pravidelně už jen na trati z Pretorie do Kapského Města, na objednávku ale také provozovatel nabízel trasy do Durbanu nebo do Bakubung Game Lodge, možné bylo také na zvláštní vyžádání vypravit vlak na libovolné místo v Jihoafrické republice, pokud tomu odpovídaly technické parametry trati.  Na trase z Kapského Města do Pretorie a zpět jezdí také jednou denně civilní osobní vlaky společnosti Shosholoza Meyl, dceřiné společnosti Passenger Rail Agency of South Africa (PRASA).", "section_level": 1}, {"title": "Provoz v současnosti.", "content": "Blue Train je nyní v majetku státní železniční společnosti pro přepravu cestujících (PRASA). V provozu jsou dva modré vlaky, a tak každý den odjíždí jeden z Kapského Města a druhý opačným směrem z Pretorie. V prvním vlaku je 37 oddílů pro 74 cestujících, ve druhém je 29 oddílů pro 58 cestujících, vyhlídkový vůz, který může sloužit též jako konferenční sál.  Cestovní rychlost vlaků Blue Train je 90 kilometrů za hodinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blue Train (: Modrý vlak) je luxusní osobní vlak, který projíždí zhruba 1600 kilometrů dlouhou trasu v Jihoafrické republice mezi městy Pretoria a Kapské Město. Cestující ve vlaku obsluhují stevardi, k dispozici jsou dva restaurační vozy (kuřácký a nekuřácký), vyhlídkový vůz a osobní vozy. Jednotlivá kupé jsou vzduchotěsná, mají své sociální zařízení (některá s běžnou vanou). Reklama provozovatelů o službě tvrdí, že jde o „velkolepý pojízdný pětihvězdičkový hotel“. Provozovatelé též upozorňují na množství králů nebo prezidentů, kteří vlakem cestovali.", "tgt_summary": "The Blue Train travels an approximately journey in South Africa between Pretoria and Cape Town. It is one of the most luxurious train journeys in the world. It boasts butler service, two lounge cars (smoking and non-smoking), an observation car, and carriages with gold-tinted picture windows, in soundproofed, fully carpeted compartments, each featuring its own en-suite (many of which are equipped with a full-sized bathtub). The service is promoted as a \"magnificent moving five-star hotel\" by its operators, who note that kings and presidents have travelled on it.", "id": 285297}
{"src_title": "Avihu Ben Nun", "tgt_title": "Avihu Ben-Nun", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Do Izraelského vojenského letectva nastoupil v roce 1957 a stal se bojovým pilotem. V roce 1963 začal létat na strojích Dassault Mirage III a v předvečer šestidenní války v roce 1967 se stal zástupcem velitele 116. eskadry letounů Dassault Mystère IV známé jako „obránci jihu.“ Po válce mu bylo svěřeno velení 119. eskadry, která v té době sídlila na letecké základně Tel Nof. V červenci 1967 Ben Nun sestřelil nad Suezským průplavem egyptský MiG-21 a další v říjnu téhož roku.  V březnu 1969 začal létat na letounu F-4 Phantom II. V září 1969 se stal velitelem 69. eskadry, které velel během opotřebovací války, v níž se mimo jiné účastnil operace Rimon 20. V průběhu války sestřelil další egyptský MiG-21 a syrský Suchoj Su-7. Během jomkipurské války v roce 1973 měl na starosti velení ofenzivních leteckých operací.  V roce 1975 byl jmenován velitelem taktických operací při velitelství izraelského letectva. V letech 1977 až 1982 velel leteckým základnám Chacor a Tel Nof. V roce 1982 velel operačnímu oddělení letectva. O rok později dostal na starost plánování operací letectva. V roce 1985 stanul v čele plánovacího oddělení letectva a byl povýšen do hodnosti generálmajora (\"aluf\"). O dva roky později se stal velitelem letectva, když nahradil Amose Lapidota.  Během jeho působení v této funkci začalo letectvo využívat bojové vrtulníky AH-64 Apache a převzalo další dodávku amerických letounů F-16 Fighting Falcon. Pod jeho velením provedlo letectvo na 500 operací proti teroristickým skupinám v Libanonu. V roce 1992 předal velení letectva Herzlu Bodingerovi a odešel z armády.  V roce 1995 mu byla diagnostikována Parkinsonova nemoc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avihu Ben Nun (: אביהו בן נון; narozen 24. prosince 1939) je penzionovaný generál Izraelských obranných sil. V letech 1987 až 1992 působil jako v pořadí jedenáctý velitel Izraelského vojenského letectva.", "tgt_summary": "Avihu Ben-Nun (; born 24 December 1939) was the 11th commander of the Israeli Air Force between 1987 and 1992.", "id": 1512700}
{"src_title": "Thomas Müller (fotbalista)", "tgt_title": "Thomas Müller", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svou dosavadní profesionální kariéru má Müller spojenou pouze s Bayernem Mnichov. Předtím hrál jen za TSV Pähl, a to v dětském věku. V Bayernu se postupně probojoval do základní sestavy. Po Mistrovství světa 2010, kdy jeho tržní cena mnohonásobně vzrostla, utnul spekulace ohledně odchodu a uzavřel s klubem kontrakt na pět let.  S klubem slavil zisk ligového titulu sezóny 2012/13 již 6 kol před koncem soutěže, ve 28. kole německé Bundesligy. 11. května 2013 ve 33. kole přispěl jedním gólem k vítězství 3:0 nad Augsburgem.  5. prosince 2012 v základní skupině F Ligy mistrů 2012/13 pomohl svým gólem k výhře 4:1 nad BATE Borisov. Bayern oplatil běloruskému soupeři prohru 1:3 z prvního vzájemného zápasu ve skupině. 2. dubna 2013 již vsítil gól během čtvrtfinálového klání s Juventusem Turín, zápas skončil výhrou Bayernu 2:0. Stejným výsledkem dopadla i odveta v Turíně a německý klub postoupil se skóre 4:0 dál. V prvním zápase semifinále 23. dubna 2013 byl u výhry 4:0 nad Barcelonou, která byla dosud poměrně suverénní. Müller odehrál stejně jako jeho spoluhráči velmi dobré utkání, sám dal dva góly a na jeden přihrál. Bayern si zajistil výbornou pozici do odvety. Thomas se trefil jednou i v odvetě 1. května, Bayern zvítězil na Camp Nou 3:0 a suverénním způsobem postoupil do finále. Po zisku titulu ve finále LM nad Borussií Dortmund (výhra 2:1) se mohl radovat i z vítězství v DFB-Pokalu. Ve finále 1. června 2013 porazil Bayern VfB Stuttgart 3:2 a získal tak treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii. Müller v zápase jednou skóroval.  S Bayernem vyhrál v prosinci 2013 i Mistrovství světa klubů v Maroku, kde Bayern porazil ve finále domácí tým Raja Casablanca 2:0, a v březnu 2014 s předstihem (7 kol před koncem) další bundesligový titul, v květnu i prvenství v DFB-Pokalu. V Lize mistrů 2013/14 skončila pouť Bayernu v semifinále proti Realu Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Zahrál si v několika mládežnických týmech Německa a následně byl nominován do seniorského týmu. Zazářil na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, kde se stal nejlepším střelcem s pěti brankami a nejlepším mladým hráčem.  22. března 2013 nastoupil v kvalifikačním zápase v Astaně proti domácímu Kazachstánu, který skončil vítězstvím Německa 3:0. Müller vstřelil třetí gól střetnutí. 10. září 2013 se jedním gólem v kvalifikačním utkání proti domácím Faerským ostrovům podílel na výhře 3:0, Německo se přiblížilo konečnému prvnímu místu v tabulce základní skupiny C a tím pádem jistotě přímého postupu na Mistrovství světa 2014 v Brazílii.  Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 s USA. V prvním zápase proti Portugalsku vstřelil Müller hattrick, výrazně tak přispěl k výhře 4:0. Byl to první hattrick na tomto šampionátu. V zápase proti USA zařídil vítězným gólem výhru 1:0. V semifinále proti Brazílii Němci znemožnili domácí tým historickým debaklem 7:1, kdy do 29. minuty dali pět gólů. Thomas vstřelil jeden, celkově pátý na šampionátu a vyrovnal tak svou gólovou porci na předchozím mistrovství světa 2010. S týmem získal zlaté medaile po finálové výhře 1:0 proti Argentině. Stal se na šampionátu druhým nejlepším střelcem za vítězným šestigólovým Jamesem Rodríguezem z Kolumbie.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je ženatý, jeho žena se jmenuje Lisa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Müller (13. září 1989, Weilheim in Oberbayern, Západní Německo) je německý fotbalista nastupující v dresu Bayernu Mnichov a německého reprezentačního mužstva. Mistr světa z roku 2014. Müller je obounohý fotbalista a univerzální ofenzivní hráč – může nastoupit jako ofenzivní záložník, jindy zase na pozici krajního útočníka.", "tgt_summary": "Thomas Müller (; born 13 September 1989) is a German professional footballer who plays for and vice-captains Bayern Munich, and has made 100 appearances for the German national team. A versatile player, Müller plays as a midfielder or forward, and has been deployed in a variety of attacking roles – as an attacking midfielder, second striker, centre forward and on either wing. He has been praised for his positioning, teamwork and stamina, work-rate, and has shown consistency in both scoring and creating goals.", "id": 2261293}
{"src_title": "Joachim Löw", "tgt_title": "Joachim Löw", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V roce 1978 začal hrát fotbal v klubu SC Freiburg. Později hrál též za Stuttgart, Eintracht Frankfurt nebo Karlsruher, do Freiburgu se pak ještě dvakrát vrátil.  Za německou reprezentaci hráčů do 21 let odehrál čtyři zápasy.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V srpnu 2004 se Joachim Löw stal asistentem Jürgena Klinsmanna, který po krachu na mistrovství Evropy 2004 převzal trénování národního mužstva. Práci obou dvou měl doplňoval manažer a další bývalý fotbalista Oliver Bierhoff.  Klinsmann dovedl Německo na domácím světovém šampionátu v roce 2006 ke třetímu místu.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2008.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "První zápas v roli hlavního kouče zvládl, když 16. srpna 2006 v přátelském klání proti Švédsku dovedl mužstvo k výhře 3:0. Záhy započala kvalifikace na EURO 2008. Německo se ve skupině mělo střetnout s Českem, Slovenskem, Irskem, Walesem, Kyprem a San Marinem.  Úvodní utkání proti 2. září 2006 Irsku na domácí půdě skončilo vítězně, o což se jediným gólem zasadil Lukas Podolski. O pět dní později v San Marinu vyhrálo Německo vysoko 13:0. První kvalifikační porážku utrpěl tým až v říjnu 2007 doma proti Česku (0:3), ale to už Německo mělo postup zajištěn, navíc dříve než ostatní evropské týmy. Nakonec se umístilo druhé za Českem.", "section_level": 3}, {"title": "Závěrečný turnaj.", "content": "EURO 2008 pro Německo začalo zápasem proti Polsku. Vítězství 2:0 zařídil dvěma góly 23letý útočník polského původu Lukas Podolski. Pro reprezentaci Německa šlo o vůbec první výhru na evropském šampionátu od finále EURO 1996 proti Česku, neboť na turnajích v letech 2000 a 2004 tři body nezískalo. Druhý zápas skupiny „B“ proti Chorvatsku byli Löwovi svěřenci poraženi 2:1, navíc oslabili o vykartovaného Bastiana Schweinsteigera. Byla to teprve druhá soutěžní porážka Löwa v národním mužstvu. Přímý kop Michaela Ballacka proměněný v gól rozhodl proti Rakousku o postupu do čtvrtfinále na úkor soupeře a spolupořadatele turnaje. Proti Portugalsku zařídili vítězství 3:2 navrátivší se Schweinsteiger, Klose a Ballack. Dramatické semifinále proti Turecku dopadlo výsledkem 3:2 pro Německo znovu hrající v rozestavení 4–5–1. Soupeř Löwa, trenér Fatih Terim, neměl možnost užít služeb několika hvězd včetně útočníka Nihata Kahveciho. Navzdory tomu otevřeli skóre Turci a vyrovnávat musel Schweinsteiger. Klose ve druhé půli upravil stav na 2:1, ale na jeho trefu gólově zareagoval Semih Şentürk. Semifinále rozhodl v 89. minutě vítězným gólem Philipp Lahm. Ve finále se Španělskem tahalo Německo za kratší konec a po gólu Torrese prohrálo 0:1.", "section_level": 3}, {"title": "MS 2010.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Reprezentace prošla kvalifikací bez prohry z první příčky před Ruskem. V únoru 2009 dal Löw v přátelském utkání příležitost mladému 20letému Mesutu Özilovi, jedné z bodoucích opor reprezentace. Před turnajem se zranil Michael Ballack, jehož v roli kapitána nahradil krajní obránce Philipp Lahm.", "section_level": 3}, {"title": "Závěrečný turnaj.", "content": "V prvním utkání mistrovství světa v Jihoafrické republice se Německo postavilo Austrálii, kterou „smetlo“ výsledkem 4:0. Ve druhém utkání skupiny „D“ ale Löw narazil na Srbsko. V prvním poločase byl vyloučen Klose a branka Jovanoviće přisoudila výhru Srbům. Reprezentace tak poprvé od roku 1986 prohrála ve skupině světového turnaje. Proti Ghaně zajistil postup jediným gólem utkání Özil.  Osmifinálový střet s Anglií poznamenala kontroverze, když případný vyrovnávací gól Anglie na 2:2 rozhodčí neuznali. Přesto byl tým Joachima Löwa tím lepším a na úvodní dvě branky Kloseho a Podolskiho ve druhém poločase navázal dvěma brankami Müller. Německo vyhrálo 4:1. Ve čtvrtfinále proti Argentině se \"Die Mannschaft\" potřetí na turnaji blýskl čtyřmi góly a vyprovodil jihoamerické mužstvo trénované Diegem Maradonou výsledkem 4:0. To mělo navzdory přítomnosti Lionela Messiho potíže vypracovat si šance, naopak bylo ohrožováno rychlými německými protiútoky. Při svém stém zápase vstřelil dvě branky Klose, tým ale pro semifinále zaznamenal ztrátu v podobě vykartovaného Müllera. Po semifinále se však radovali svěřenci Vicente del Bosqueho, kteří v zápase dominovali a vyhráli 1:0 díky hlavičce Carlese Puyola ve druhé půli. Náplastí byla bronzová medaile po výhře 3:2 nad Uruguayí, byť přímý kop Diega Forlána v nastaveném čase orazítkoval břevno Neuerovy branky.  V tomto období Löw praktikoval zejména rozestavení 4–2–3–1, kdy Kloseho na hrotu útoku podporovali ze stran Podolski (zleva) a Müller (zprava). Uprostřed působil Özil, za kterým se pohybovali dva středopolaři.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2012.", "content": "EURO 2012 pořádali společně Polsko s Ukrajinou. Na úvod skupiny „B“ čelil tým Portugalsku a navzdory herní převaze se trápil se vstřelením gólu. V základní sestavě nastoupilo sedm fotbalistů Bayernu Mnichov. Až 20 minut před koncem to napravil útočník Mario Gómez a Německo tak získalo výhrou 1:0 cenné tři body. Další výhra 2:1 nad Nizozemskem proměnila případný postup v jistotu a opět se o to zasloužil tentokráte dvougólový Mario Gómez. Závěr skupiny proti Dánsku skončil vítězně a německý tým poprvé opanoval skupinovou fázi bez porážky.  Joachim Löw překvapil volbou v útoku a posadil útočnou trojici Podolski–Gómez–Müller. Proti Řecku startovali Marco Reus a André Schürrle se zkušeným Miroslavem Klosem na hrotu útoku. Německo porazilo Řecko 4:2 a vstoupilo do semifinále. Itálie trénovaná Cesarem Prandellim se prezentovala kvalitním výkonem opírajícím se o záložní trojici Andrea Pirlo–Riccardo Montolivo–Daniele De Rossi. Löwův záměr bránit Pirla záložníkem Tonim Kroosem neuspěl. Startující Gómez a Podolski se nebyli schopni prosadit a na jejich místa nastoupili Klose a Reus. O vítězství 2:1 nad Němci se postaral dvougólový Mario Balotelli. Po závěrečném hvizdu se tak Německo muselo smířit se třetím místem na turnaji.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2014.", "content": "Německo vedl i na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde s týmem mohl slavit zisk zlatých medailí po finálové výhře 1:0 proti Argentině. Německo získalo čtvrtý titul (první od roku 1990) a zároveň se stalo prvním evropským týmem, který ho vyhrál na jihoamerickém kontinentu. Po mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice zůstal v pozici německého trenéra na další dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Mistrovství Evropy 2016 pořádané Francií začal německý tým vítězstvím 2:0 nad Ukrajinou, které se však nerodilo snadno. Střed pole kontroloval Toni Kroos a Bastian Schweinsteiger, jehož herní praxe byla limitována zraněními. Nepovedeným výkonem se předvedl Mario Gómez, který byl na hrotu odříznutý od ostatních. Do druhého skupinového utkání s Polskem nasadil Joachim Löw Maria Götzeho namísto Gómeze, ale utkání skončilo nerozhodně 0:0, což oba týmy posunulo blíže vyřazovacím bojům. Do středu obrany se vrátil Mats Hummels, po jehož boku se dobrým výkonem předvedl Jérôme Boateng. Ve třetím utkání Německo jediným gólem Gómeze překonalo Severní Irsko. Němci v utkání dominovali a statisticky drželi balón 79% herního času.  Do osmifinálového utkání se Slovenskem vstoupili Němci v rozestavení 4-2-3-1 s Draxlerem nalevo, Özilem uprostřed a Müllerem napravo. Na hrotu se opět ukázal Gómez. Počtvrté na šampionátu udržel tým čisté konto a vyhrál 3:0. Ve čtvrtfinále na Německo čekala Itálie, tedy soupeř, kterého Německo na velkém turnaji do té doby nikdy neporazilo. Utkání nerozhodlo ani prodloužení, což do hry vneslo penaltový rozstřel, ve kterém po výsledku 6:5 uspěli Němci. Semifinále proti domácí Francii však skončilo vítězstvím 2:0 pro Francouze.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Ocenění a řády:", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Celkem má tři sourozence, tři bratry. V 17 letech dokončil školu a poznal se s budoucí manželkou Danielou. Roku 1986 vstoupili do manželství, které ukončili rozvodem v roce 2016, po 30 letech.  V roce 2003 zdolal horu Kilimandžáro v Tanzanii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim Löw (* 3. února 1960, Schönau, Západní Německo) je trenér německé fotbalové reprezentace a bývalý fotbalový záložník. U reprezentace Německa působí jako hlavní trenér od roku 2006, předtím byl od roku 2004 asistentem trenéra Jürgena Klinsmanna.", "tgt_summary": "Joachim Löw (; born 3 February 1960) is a German football coach and former player. He is the head coach of the Germany national team, which he led to victory at the 2014 FIFA World Cup in Brazil and the 2017 FIFA Confederations Cup in Russia.", "id": 131008}
{"src_title": "Alan Greenspan", "tgt_title": "Alan Greenspan", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Narodil se roku 1926 v New Yorku do židovské rodiny Herberta Greenspana a Rose Goldsmithové. Má rumunsko-maďarské kořeny. Ve 40. letech se učil hře na klarinet a později vystupoval v jazzové skupině; po válce začal studovat na New York University, kde v roce 1948 získal bakalářský, v roce 1950 postgraduální a v roce 1977 doktorandský titul z ekonomie. Jedním z jeho profesorů byl jeho předchůdce v pozici šéfa „Fedu“ Arthur Burns.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V letech 1955 až 1987 byl prezidentem Townsend-Greenspan & Co., Inc., konzultantské firmy v oblasti ekonomiky. V letech 1974–1977 vykonával funkci předsedy Sněmu ekonomických poradců (Council of Economic Advisors). Od 70. let začal též postupně zasedat v představenstvech významných finančních a obchodních společností, včetně např. JP Morgan & Co. Inc. či Mobil Corporation. Působil i v think-tancích jako Konferenční komise (The Conference Board), zaměřeném na průmysl a finance (1948–1953), v kontroverzním Sněmu zahraničních styků (Council of Foreign Relations) v letech 1982–1988; nebo v roce 1984 v poradním tělesu Skupina třiceti (The Group of Thirty).  Funkci předsedy guvernérů Federálního rezervního systému vykonával od 11. srpna 1987 až do 31. ledna 2006. Nastoupil po Paulu Volkerovi na návrh Ronalda Reagana a v této funkci sloužil celkem pod 4 prezidenty.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Greenspan se oženil v roce 1952 s umělkyní Joan Mitchellovou, ale jejich manželství bylo během necelého roku anulováno. V 70. letech měl aféru se zpravodajkyní Barbarou Waltersovou. V roce 1984 začal svůj vztah s o 20 let mladší Andreou Mitchellovou. Vzali se v roce 1997.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Greenspan (* 6. března 1926) je americký ekonom. V letech 1987 až 2006 zastával funkci předsedy Federálního rezervního systému Spojených států amerických.", "tgt_summary": "Alan Greenspan (; born March 6, 1926) is an American economist who served as Chair of the Federal Reserve of the United States from 1987 to 2006. He works as a private adviser and provides consulting for firms through his company, Greenspan Associates LLC. First appointed Federal Reserve chairman by President Ronald Reagan in August 1987, he was reappointed at successive four-year intervals until retiring on January 31, 2006, after the second-longest tenure in the position (behind William McChesney Martin).", "id": 1582052}
{"src_title": "Brazilské jiu-jitsu", "tgt_title": "Brazilian jiu-jitsu", "src_document": [{"title": "Základní filosofie.", "content": "Brazilské jiu-jitsu vychází z japonské školy bojových umění Kodokanu. Je založena na výcvikové metodice sestavené Džigoró Kanóem. Brazilské jiu-jitsu však postrádá charakteristické rysy japonských bojových umění (budó), které vycházejí z několika filosofických směrů – konfucianismus, zen, šintoismus. V brazilském jiu-jitsu se objevují prvky známé z capoeiry jako,malícia\" nebo,malandragem\". Tedy základní filosofie brazilského jiu-jitsu má původ v Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie Brazilské jiu-jitsu začíná na začátku 20. století. V tomto období začali do Brazílie proudit imigranti z Japonska. Jedním z imigrantů byl v roce 1914 Japonec Micuo „Otávio“ Maeda přezdívaný Conde Koma (hrabě Koma), který během svých školských let v Japonsku zápasil v sumó a studoval bojová umění v Kodokanu. Maeda měl zkušenosti s výukou juda a také si vydělával zápasením v klubech a cirkusech. Jedním z jeho žáků byl v Belému Carlos Gracie.  Carlos Gracie v roce 1925 zakládá společně se svými bratry v Rio de Janeiru akademii jiu-jitsu. V každém větším brazilském městě postupně zakládali nové akademie jiu-jitsu a začali narážet na jiné výukové systémy japonských bojových umění džúdžucu – například škola Gea Omoriho v São Paulu na něhož se odkazuje současná brazilská judistická federace. Rodina Graciů a další instruktoři japonských bojových stylů v Brazílii začínají soupeřit se zápasníky z jiných bojových stylů. Zvláště v období velká hospodářská krize po roce 1929. Tyto souboje se nazývaly vale tudo a jsou předchůdcem dnešních zápasů v MMA.  Ve třicátých letech dvacátého století se k moci dostává autoritářský prezident Getúlio Vargas. Ten v průběhu druhé světové války zavírá japonské školy a představitele japonské elity v Brazílii posílá do vězení. Vargas dále zakázal příliv nových imigrantů z Japonska. Zákaz byl zrušen až v padesátých letech. Rodina Graciů se přizpůsobila době a prakticky svůj bojový styl jiu-jitsu z Japonska vykořenila tj. vznikla předpona „brazilské“.", "section_level": 1}, {"title": "Brazilské jiu-jitsu v USA.", "content": "V sedmdesátých letech dvacátého století se část rodiny Graciů odstěhovala do Spojených států konkrétně do Kalifornie. Rorion Gracie se prosadil jako choreograf bojových scén v Hollywoodu a tím se dostalo brazilské jiu-jitsu do povědomí široké veřejnosti. V roce 1993 rodina Graciů stála u vzniku Ultimate Fighting Championship (UFC). Profesionální soutěž UFC se začala vysílat do celého světa a dala popularitu bojovému fenoménu Mixed martial arts. Techniky v boji na zemi z brazilského jiu-jitsu vyučuje armáda Spojených států.  Obrovský úspěch brazilského jiu-jitsu ve Spojených státech a celosvětově vedl k registraci značky „Gracie jiu-jitsu“ (franšízing).", "section_level": 2}, {"title": "Styl boje.", "content": "Brazilské jiu-Jitsu se zaměřuje na boj na zemi a využití donucovacích technik páčení a škrcení. BJJ umožňuje širokou škálu technik uchopení, škrcení, páčení a hodů. Základní filozofií je, že většina z výhod většího, silnějšího soupeře pochází z dosahu paží a silnějších úderů, které po uchopení a následném škrcení, páčení nebo znehybnění značně zeslábnou. Umění tak podporuje zásadu, že menší, slabší člověk se může úspěšně bránit proti většímu, silnějšímu útočníkovi pomocí správné techniky, především uplatňováním páčení a škrcení.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní brazilské jiu-jitsu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální.", "content": "V roce 2002 zakládá Carlos Gracie junior Mezinárodní federaci brazilského jiu-jitsu (IBJJF), která je řídícím orgánem brazilského jiu-jitsu.", "section_level": 2}, {"title": "Amatérské.", "content": "V roce 2007 Mezinárodní zápasnická federace zařadila mezi své disciplíny i zápas v „Gi“, jenž vychází z pravidel brazilského jiu-jitsu.", "section_level": 2}, {"title": "Technické stupně.", "content": "Pro rozlišení zkušeností a pro motivaci cvičenců existuje v BJJ systém páskování, který má původ v Judu. Nejdříve je 5 druhů barevných pásků a pak následují černé pásky s celkem 10 stupni. Na rozdíl od většiny bojových sportů se nový stupeň neuděluje zkouškami, ale rozhoduje o tom trenér na základě zkušeností jedince. V úvahu se také bere, jak dlouho daný člověk cvičí a jak často, jeho dovednosti a celkové nasazení. Nový technický stupeň udělují jen černé pásky. Některé školy navíc pro větší rozlišení rozdávají bílé proužky, které značí, jak blízko je cvičenec k vyššímu stupni. V každém technickém stupni je možno dostat až 4 bílé proužky, které se připevní na konec pásku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brazilské jiu-jitsu (BJJ) (ve Spojených státech často zjednodušeně Jiu-jitsu, též v českém přepisu Brazilské džiu-džitsu) je brazilské bojové umění a úpolový sport, který se vyvinul z juda, jenž se samo vyvinulo z japonského jiu-jitsu (v anglofonním světě dnes známo ve své sportovní verzi jako \"ju-jitsu\" – \"Ju-Jitsu International Federation\", v případě tradičních japonských stylů jako \"jujutsu\", český přepis: \"džúdžucu\"). Pojmenování se odvijí z dob, kdy bylo ještě judo pokládáno jako jedna ze škol jiu-jitsu a proto japonští vyslanci zakladatele juda, Džigora Kana, byli tehdy v Brazílii známí jako učitelé \"Kano-ryu jiu-jitsu\". Učení japonských mistrů se postupně v Brazílii pod vlivem místních poměrů, především častého vzájemného poměřování stylů, uzpůsobovalo a rozvijelo, což dalo vznik brazilskému jiu-jitsu jako samostatnému bojovému umění a sportu.", "tgt_summary": "Brazilian Jiu-Jitsu (BJJ) (; ;,, ; \"jiu-jitsu brasileiro\") is a self-defense martial art and combat sport based on grappling, ground fighting and submission holds. It focuses on the skill of controlling one's opponent, gaining a dominant position and using a number of techniques to force them in to submission via joint locks or chokeholds (Newaza)", "id": 2053167}
{"src_title": "Školní družina", "tgt_title": "After-school activity", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Útulky pro školní děti z chudých rodin vznikaly na území Československa už v posledních dvou desetiletích 19. století. Zřizovaly je různé dobročinné organizace a spolky, později i městské samosprávy. Vzorem se jim staly obdobné instituce ve velkých německých městech, které byly v Německu zakládány od 70. let 19. století. V meziválečném období se objevilo i označení „družiny pro školní mládež“, ve kterých působily jako vychovatelky ženy s pedagogickým vzděláním, čímž se od sociálních útulků měnily na instituce s výchovných posláním. V poválečných letech byly krátce na základě výnosu ministerstva školství č. 88/1948 zřizovány tzv. \"klubovny mládeže\" pro starší žáky (ze škol II. a III. stupně), kde volnočasové aktivity zajišťovali učitelé.", "section_level": 1}, {"title": "Mimoškolní zařízení k indoktrinaci mládeže v totalitních režimech.", "content": "K ideologické indoktrinaci (národním socialismem a marxismem-leninismem) mládeže docházelo prostřednictvím mládežnických organizací a mimoškolních zařízení už od první poloviny dvacátého století v totalitních režimech nacistického Německa (Hitlerjugend/ Hitlerova mládež, Bund deutscher Mädel / Svaz německých dívek, Kinderlandverschickung) a komunistického Sovětského svazu (Komsomol, Všesvazová pionýrská organizace V. I. Lenina, pionýrské tábory - Artěk, paláce pionýrů, koncept dětských pionýrských republik s dětskými železnicemi, trolejbusy, poštami, tiskárnami, družstevními statky, dílnami, laboratořemi a vysílacími stanicemi). V protektorátních podmínkách se jednalo o Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které v roce 1944 rozšířilo povinnou službu mládeže v tzv. „Díle domovů mládeže”, které zahrnovalo: 1. domoviny mládeže, 2. zotavovací domovy mládeže a 3. ubytovací domovy mládeže, jejichž koncept vycházel z říšského projektu Kinderlandverschickung.  K budování sítě komunistických zařízení československé mimoškolní výchovy pro děti od 6 do 15 let docházelo po únoru 1948 postupně. Jejím základem se staly školy (jako vzdělávací a výchovné instituce), zařízení «družin mládeže», školou placení odborní pracovníci, aktiv rodičů SRPŠ a Pionýrská organizace ČSM (s domy pionýrů) v těsné spolupráci s kulturně-osvětovými zařízeními národních výborů a Revolučního odborového hnutí (pionýrské a dětské tábory).", "section_level": 2}, {"title": "Školní družiny a kluby v 50. a 60. letech.", "content": "Zákon o základní úpravě jednotného školství z 21. dubna 1948 stanovil, že mimoškolními zařízeními sloužícími výchovným a sociálním účelům jsou také družiny a domovy mládeže. Podrobnější pokyny pro zřizování, organizaci a uplatňování výchovných principů v družinách obsahovaly prováděcí vyhlášky ministerstva školství, věd a umění (MŠVU). První ministerské výnosy č. 87 a 129 byly publikovány v roce 1950 a platily spolu s dalšími dílčími předpisy až do září 1957. Prováděcím výnosem MŠVU z 12. srpna 1950 byl účel družin mládeže přesně vymezen: V roce 1957 vydalo ministerstvo školství instrukce č. 48/1957 s novými organizačními směrnicemi k provedení školského zákona z roku 1953, které byly platné až do roku 1965, kdy je nahradila směrnice č. 59/1965 jako součást školského zákona z roku 1960. Směrnice současně zavedla nový název „školní družina“ a „školní klub” (pro starší žáky). Ta byla nahrazena teprve až zákonem České národní rady č. 76/1978 Sb. o školních zařízeních s dobou účinnosti až do roku 2004.  Na základě výnosu ze srpna 1950 mohli být do družiny přijímání žáci, jejichž matky „jsou zaměstnány mimo domácnost, popř. jsou zaměstnány kromě obstarávání domácnosti i jinými pracemi“ a žáci, „u nichž vzdálenost domova od školní budovy, neschůdnost cesty nebo dopravní poměry vylučují dvojí denní docházku nebo ji činí nežádoucí“. O jejich přijetí rozhodoval ředitel školy. Docházka takto přijatých dětí byla vždy povinná a bezplatná, přičemž rodiče svým dětem hradili osobní potřeby, jízdné, vstupné na společné akce. Škola mohla výdaje na družinu uhradit z výtěžku sběru léčivých bylin, ze sběru odpadových surovin, darů závodů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Výchovný personál.", "content": "Zřizovatelem družin byl okresní národní výbor (ONV), který musel sledovat plán krajského národního výboru a reagovat na žádosti místních národních výborů. Družiny ONV zřizoval zpravidla při národních a středních školách (od r. 1960 Základních devítiletých školách) a v případě, že se v obci nacházelo více škol, mohl zřídit společnou družinu. Nacházely se přímo ve školních budovách nebo v jejich blízkém okolí. Navenek družinu zastupoval ředitel školy, takže družiny neměly vlastní razítko a nesly označení „Družina mládeže při... škole“. Od roku 1950 platilo, že mohla být založena, pokud se do ní přihlásilo alespoň 20 žáků, u zvláštních škol 10 žáků (ve výjimečných případech mohl být počet žáků snížen na 15). Od roku 1965 platilo minimum 15 žáků. Při počtu více jak 30 žáků mohlo být zřízeno další oddělení.  Vyhlášky MŠVU hovořily o výchovné práci družinového vychovatele, ale v praxi se vždy jednalo o vychovatelky, jejíž pracovní náplň sestávala z výchovné činnosti, drobných technických prací (výrobky, nástěnky, výzdoba, atd.) a pedagogické administrativy s metodickými výkazy. Na školách s více odděleními byla jmenována k jejich řízení vedoucí vychovatelka. Prováděcí výnos z roku 1950 uváděl, že vychovatelky ustanovuje KNV především z osob s pedagogickým vzděláním, popř. z řad absolventek výchovné větve vyšších sociálně zdravotních škol, ale z důvodů nedostatku kvalifikovaného personálu připouštěl na přechodnou dobu ustanovit vychovatelkou i „jiné způsobilé ženy“, zpravidla na doporučení místní odbočky Československého svazu žen.  Z důvodů nedostatku kvalifikovaných vychovatelů ve školních družinách, dětských domovech a domovech mládeže a se zaváděním školních klubů pro starší žáky (6. až 9. ročníku) vydalo ministerstvo školství instrukci č. 53/1959 pro vzdělávání vychovatelů v mimoškolních zařízeních. Výchovný personál mohl absolvovat dvouletý vzdělávací kurz bez přerušení zaměstnání a po jeho ukončení přiznalo ministerstvo absolventům plnou kvalifikaci a současně nárok na zařazení z platové skupiny B do skupiny A.  Zásady platového zařazení pro vychovatele družin aktualizoval výnos ministra školství č. 8/1959 s účinností od 1. ledna 1959, kdy zařazení do platové skupiny A vyžadovalo vzdělání pro učitele 1. až 5. ročníku (1100 – 1540 Kčs/měsíc), do platové skupiny B nekvalifikovaní vychovatelé (890 – 1230 Kčs/měsíc). Vedoucí vychovatelé měli nárok na funkční přídavky a ministr školství mohl na návrh KNV pro zvlášť vynikající vychovatele přiznat i osobní plat. Konečnou úpravu pro vzdělávání vychovatelek školních družin a klubů přinesla směrnice č. 59/1965 z července 1965, která výslovně zakázala přestup neosvědčených učitelů z 1. až 5. ročníku do družin a klubů. Další úpravu přinesla směrnice o kvalifikaci výchovných pracovníků na školách a výchovných zařízeních ze dne 22. srpna 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Výchovný program a denní režim družin.", "content": "Tehdejší pedagogické i politické autority považovaly mimoškolní výchovu za řízený a plánovitý proces, inspirovaný pedagogickou praxí v sovětském školství. Ten byl neodmyslitelně spjatý s programovým ateismem. Významnou součástí mimoškolní výchovy (mimotřídní činnosti) byla příprava na vyučování a napomáhání postupnému zlepšení prospěchu slabších žáků. V rámci školních družin připadla tato úloha vychovatelům, kteří současně zajišťovali během pobytu žáků v družině (později i školního klubu) vypracování domácích úkolů. Těm byla vymezena maximální doba dvou vyučovacích hodin.  Směrnice z roku 1957 vychovatelům zakazovala „ukládat žákům domácí úkoly”. Kontrolu nad prospěchem a chování žáka jim zprostředkovávala Žákovská knížka. Vedle toho měli také dbát na přímý styk s rodiči žáků. Propagované „sepětí výchovného působení školy a družin” ilustroval požadavek na účast vychovatelů při třídních schůzkách (popř. i členských schůzí SRPŠ). Tělesné tresty výslovně zakazovala ještě směrnice z roku 1957. Trestem mohlo být přechodné vyloučení ze zájmového kroužku (výnos č. 5/1951) nebo oblíbené hry, za špatné chování i vyloučení z družiny. Pochvaly se udělovaly před kolektivem žáků v družině, před třídním kolektivem, na pionýrských shromážděních, zápisem do žákovské knížky nebo formou zasloužené návštěvy kulturního podniku.  Směrnice MŠVU z roku 1950 kladly v družinách sice důraz na odlišné aktivity (potřebu podchycovat spontánní dětskou aktivitu), ale v důsledku dalších výchovných požadavků na ně již tolik času nezbývalo. Ve vzorových materiálech měla dužina podporovat vydávání školního časopisu, psaní družebních dopisů a řízenou povinnou školní a mimoškolní četbu (tu také v intencích socialistické pedagogiky interpretovat, popřípadě vymýtit čtení tajné a brakové literatury). Četba samozřejmě musela odpovídat ideovým požadavkům KSČ. Celá řada družinových aktivit měla žáky podněcovat ke vstupu do Pionýrské organizace ČSM. Do výchovného programu spadaly dále besedy (besedy s pionýry, pracujícími, pamětníky, umělci) a vyprávění vychovatelek, jejichž cílem bylo „prohlubování politické a mravní výchovy žáků“. Nechyběla ani výzdoba nástěnek, jelikož jak směrnice udávala: „Dobře řízené zpravodajství vychovává žáky k vzájemné kritice a sebekritice.“  V prvních letech nabízely družiny také zájmové kroužky, což v roce 1957 směrnice upravily a zřizování kroužků spadalo nadále do kompetence školy, Pionýrské organizace ČSM a domů pionýrů a mládeže. Prohlubování žákovských zájmových aktivit přinášely také exkurze do různých podniků a zemědělských družstev. Výchovný program kladl samozřejmě důraz na kolektivní zaměstnání žáků (ranní rozcvičky, různé formy sportovních aktivit, pobyt venku, míčové hry, sportovní soutěže, nácvik lidových tanců, atp.), takže prostor pro individuální hru s hračkami, stolními a společenskými hrami měl být využíván zejména kolem poledne (kdy děti odcházely na oběd nebo do družiny přicházely) a pozdě odpoledne (kdy si děti rodiče vyzvedávali nebo samostatně odcházely domů). První výraznější změny v pohledu na výchovnou práci v družině přinesla instrukce ministerstva školství č. 61/1959, která také zaváděla ve dvaceti vybraných základních devítiletých školách tzv. školní kluby, které se měly zaměřit na práci se staršími žáky (současně též zavádění škol s celodenní péčí - internáty).  Ve školní družině pro mladší žáky bylo stanoveno dodržování poledního klidu, přičemž u starších žáků I. stupně mohla vychovatelka dětem předčítat, vyprávět (popř. pustit rozhlas); po poledním klidu následoval pobyt venku, potom svačina a příprava na vyučování. Ústní úkoly mohly děti procvičovat společně ještě během pobytu v přírodě. Po přípravě na školu se mohly děti věnovat zájmové činnosti, která probíhala částečně organizovaně (v kroužcích) a částečně individuálně. U starších žáků II. stupně, kteří do družiny přicházeli po skončení dopoledního vyučování, instrukce netrvala na striktním dodržování klidového režimu, ale naopak na dvouhodinovém pobytu venku.  Směrnice č. 59/1965 zařazovala školní družinu a školní klub mezi výchovně vzdělávací zařízení, která jsou součástí ZDŠ a jejichž výchovná práce s dětmi se odehrává v odděleních. V každém oddělení vedla vychovatelka „Přehled výchovně vzdělávací práce“ s docházkou (se stejným dokumentačním významem jako měla třídní kniha). Od poloviny 60. let byl kladen větší důraz na spontánní dětské aktivity a přílišná organizace denního režimu ustupovala do pozadí (zejména v případě ČSM). Z prováděného průzkumu v letech 1962 až 1964 vyplynulo, že děti oceňovaly „pěkné prostředí klubů, možnost připravit si domácí úkoly a také nabídku zájmové činnosti”.", "section_level": 2}], "src_summary": "Školní družina je školské zařízení pro výchovu mimo vyučování. Její navštěvování není povinné a rodiče se mohou rozhodnout, zda své děti do zařízení umístí, či nikoliv. Jedná se o placenou službu. K budování široké sítě socialistických zařízení pro mimoškolní výchovu docházelo v Československu po únoru 1948. Upřesnění pokynů pro zřizování, organizaci a uplatňování výchovných principů v družinách obsahovaly prováděcí vyhlášky ministerstva školství, věd a umění (MŠVU) z roku 1950.", "tgt_summary": "After-school programs started in the early 1900s mainly just as supervision of students after the final school bell. Today, after-school programs do much more. There is a focus on helping students with school work but can be beneficial to students in other ways. An after-school program, today, will not limit its focus on academics but with a holistic sense of helping the student population. An after-school activity is any organized program that youth voluntary can participate in outside of the traditional school day. Some programs are run by a primary or secondary school, while others are run by externally funded non-profit or commercial organizations. After-school youth programs can occur inside a school building or elsewhere in the community, for instance at a community center, church, library, or park. After-school activities are a cornerstone of concerted cultivation, which is a style of parenting that emphasizes children gaining leadership experience and social skills through participating in organized activities. Such children are believed by proponents to be more successful in later life, while others consider too many activities to indicate overparenting. While some research has shown that structured after-school programs can lead to better test scores, improved homework completion, and higher grades, further research has questioned the effectiveness of after-school programs at improving youth outcomes such as externalizing behavior and school attendance. Additionally, certain activities or programs have made strides in closing the achievement gap, or the gap in academic performance between white students and students of color as measured by standardized tests. Though the existence of after-school activities is relatively universal, different countries implement after-school activities differently, causing after-school activities to vary on a global scale.", "id": 262924}
{"src_title": "Nahrazování žárovek", "tgt_title": "Phase-out of incandescent light bulbs", "src_document": [{"title": "Náhrady.", "content": "Původní žárovky měly běžně účinnost výkonové přeměny příkon-výkon 13,5 lm/W (lepší u žárovek vyšších výkonů), což např. pro 100 W znamená 1 350 lm světelného výkonu. Běžnou praxí výrobců kompaktních zářivek (jakožto náhrad za žárovky) je uvádění popisu, že „tato úsporná zářivka svítí jako 100 wattová žárovka“. Takový popis spotřebitel vítá, protože laická veřejnost běžně nemá měřítko porovnání. Ovšem výrobci takto označují i trubice, na které i sami zároveň uvádějí hodnoty běžně pod 1 000 lm, čímž se ale sami usvědčují z klamání zákazníků. V rámci zamezení tomuto klamání spotřebitele vydala Evropská Unie v Nařízení komise ES 244/2009 tabulku, která určuje, jaký světelný výkon mohou výrobci prohlašovat jako náhradu klasické žárovky: Pro orientační přepočet příkonu mezi klasickou žárovkou a úspornou zářivkou lze použít následující tabulku:  Nyní se ovšem na trhu objevují světelné zdroje na bázi vysoce svítivých LED diod – ty mají oproti kompaktním zářivkám mnohem delší životnost, větší mechanickou odolnost a přinejmenším srovnatelnou energetickou účinnost.", "section_level": 1}, {"title": "Kanada, Austrálie, Kuba.", "content": "V dubnu 2007 kanadská vláda oznámila, že do roku 2012 hodlá zakázat klasické žárovky a tím přispět k snížení emisí oxidu uhličitého. První krok pak v tomto směru učinila Austrálie, když v květnu 2007 schválila zákaz prodeje žárovek, který vstoupil v platnost v roce 2009. Prvním státem, kde byly žárovky skutečně zakázány, je však Kuba, kde se od roku 2007 už nesmí používat.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská unie.", "content": "V Evropské unii bylo schváleno nařízení EK (založené na směrnici Evropského parlamentu o ekodesignu výrobků), která zakáže žárovky (přesněji světelné zdroje s horší než definovanou energetickou třídou) ve schváleném časovém harmonogramu, začínajícím v září 2009 - v prosinci 2008 se na tom shodli národní experti Evropské komise a proti návrhu se nepostavil ani Evropský parlament, který na to měl lhůtu do 15. března 2009. Dne 17. února 2009 bylo hlasováno ve Výboru pro životní prostředí o pozastavení návrhu, to nebylo výborem schváleno (14 hlasů pro, 44 proti). Nařízení se týká pouze všesměrových žárovek pro běžné použití; na žárovky směrové (reflektorové apod.) se má vztahovat samostatný předpis, žárovky pro speciální účely zatím zakázány nebudou. Eurokomisař Andris Piebalgs, v té době zodpovídající za energetickou politiku EU, proslul výrokem na adresu zákazu žárovky: „Evropským domácnostem zůstane stejná kvalita osvětlení, přitom ale ušetří energii, oxid uhličitý i peníze.“ Jeho mluvčí Ferran Tarradellas situaci okolo zákazu žárovek komentoval německým novinářům tak, že při svých cestách s komisařem po Evropě nikde žádné demonstrace za původní žárovky neviděl: „Kameny po nás taky ještě nikdo neházel. Evropané stojí za námi.“.", "section_level": 1}, {"title": "Časový harmonogram.", "content": "Nařízení definuje následující časový harmonogram zákazu prodeje:", "section_level": 2}, {"title": "Ústup od žárovek.", "content": "V březnu 2009 přijala Evropská komise doporučení o regulaci světelných zdrojů, které se používají v domácnostech. Od roku 2009 do roku 2012 budou postupně staženy klasické žárovky a budou nahrazovány efektivnějšími halogenovými žárovkami a kompaktními zářivkami. Byť je technologie nových světelných zdrojů již plně vyvinuta a prozkoušena, v nezávislém testu nejlepší kompaktní zářivka získala známku pouze chvalitebně (2,1) a plného svitu dosáhla po 6 minutách.  V září 2009 byla zahájena regulace světelných zdrojů, které se používají v domácnostech. Začne tak postupná výměna, která se nejvíce dotkne klasických žárovek.  Od tohoto data není již možné v EU vyrábět či do EU dovážet žádné matné (neprůhledné) světelné zdroje s horší energetickou třídou než A. Dovoz menšího množství žárovek pro osobní potřebu z Ruska či Ukrajiny zůstává nezakázán. Zákazník si jinak může vybrat ze široké řady nabízených kompaktních zářivek (laicky označovaných jako úsporné žárovky/zářivky)jež jsou efektivnější než klasické žárovky. Kompaktní zářivky se vyrábějí v mnoha provedeních: klasické trubicové, s matnou baňkou či svíčkové (tzv. miňonkové se závitem E14).  Také halogenových žárovek se týká směrnice o ekodesignu a související nařízení Evropské komise. Od září 2009 má být zakázán prodej halogenových žárovek s příkonem nad 80 W, pokud nebudou mít energetickou třídu alespoň C. U dnes prodávaných halogenových žárovek je běžně energetická třída D.  Nicméně i v roce 2016 jsou žárovky s čirým sklem v českých obchodech zcela běžně dostupné, pouze jsou označené jako otřesuvzdorné, pro průmyslové použití, nebo nedokonalá topná tělesa (část příkonu se přeměňuje na světlo).", "section_level": 2}], "src_summary": "V řadě států byla schválena určitá podoba zákazu prodeje běžných žárovek. Jeho cílem je nahradit žárovky účinnějším zdroji světla, například zářivkami a zdroji využívajícími LED. Brazílie a Venezuela začaly s odstraňováním žárovek z trhu v roce 2005, Evropská unie, Švýcarsko a Austrálie v roce 2009; zákaz plánují i další státy: Argentina, Rusko a Kanada v roce 2012, USA mezi roky 2012 a 2014.", "tgt_summary": "Governments around the world have passed measures to phase out incandescent light bulbs for general lighting in favor of more energy-efficient lighting alternatives. Phase-out regulations effectively ban the manufacture, importation, or sale of incandescent light bulbs for general lighting. Use of existing bulbs, which have a relatively short lifespan, is usually unregulated. The regulations are based on efficiency, rather than use of incandescent technology.", "id": 399864}
{"src_title": "Architektura počítače", "tgt_title": "Computer architecture", "src_document": [{"title": "Struktura počítače.", "content": "Základní strukturu počítače lze dobře popsat na příkladu von Neumannovy architektury.", "section_level": 1}, {"title": "Von Neumannova architektura.", "content": "Podle von Neumannova schématu se počítač skládá z řadiče, aritmeticko-logické jednotky, (vnitřní) paměti, vstupních a výstupních zařízení a vnější paměti. Ve vnitřní paměti jsou uložena data i program. Program se skládá z jednotlivých strojových instrukcí. Činnost von Neumannova počítače je přísně sekvenční a je řízena řadičem. Řadič načítá jednu instrukci po druhé, dekóduje je a postupně je provádí. Každou instrukci lze rozdělit na jednodušší operace. Způsob, jak je instrukční sada implementována nazýváme mikroarchitektura.", "section_level": 2}, {"title": "Sběrnice.", "content": "Sběrnice () je sada vodičů propojujících jednotlivé části počítače. Sběrnici lze rozdělit na tři části:", "section_level": 2}, {"title": "Jednotka přístupu k paměti.", "content": "Jednotku přístupu k paměti () používají vyspělejší procesory pro převod logické (virtuální) adresy na adresu fyzickou. MMU umožňuje používat pokročilé metody správy paměti jako je stránkování, segmentace a stránkování na žádost. Někdy se jedná o samostatný obvod, v některých procesorech je vestavěna.", "section_level": 2}, {"title": "Aritmeticko-logická jednotka.", "content": "Aritmeticko-logická jednotka je schopna zpracovávat data omezené velikosti – tak zvané slovo. Moderní počítače pracují s daty ve dvojkové soustavě o velikosti od několika bitů po desítky bitů, některé starší počítače pracovaly v desítkové soustavě a rychlost práce s desítkovými daty závisela na počtu desítkových řádů operandů.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální procesorová jednotka.", "content": "Řadič, aritmeticko-logická jednotka a velmi rychlá paměť malého rozsahu (několik bytů až stovky bytů) někdy nazývaná zápisníková paměť, častěji sada registrů, zpravidla tvoří jeden celek nazývaný centrální procesorová jednotka (), krátce procesor. Architektura procesoru je významně ovlivňuje architekturu celého počítače. Jedná se především o následující parametry:", "section_level": 2}, {"title": "Harvardská architektura.", "content": "Současné počítače se od von Neumannovy architektury v mnoha směrech odchylují. Jednou z odchylek je harvardská architektura, která používá oddělenou paměť pro program a pro data. Tím se jednak odstraní úzké místo, které tvoří přístup procesoru k paměti, jednak zabrání přepsání a přečtení programu. Harvardská architektura se často používá u jednočipových mikropočítačů.", "section_level": 2}, {"title": "Přímý přístup k paměti.", "content": "Přímý přístup k paměti (, též ) je metoda urychlení přenosu dat mezi pamětí a vstupně/výstupními zařízeními, kdy přenos neřídí procesor, ale jiná část počítače. Mohou ji používat řadiče disků (příp. magnetických pásek), síťové adaptéry, videoadaptéry a zvukové karty. Při přímém přístupu k paměti buď řadič na určitou dobu převezme řízení sběrnice od procesoru nebo využívá hodinové cykly, při kterých procesor nepřistupuje k paměti (tzv. kradení cyklů,, díky pipeliningu není použitelné na moderních procesorech).", "section_level": 2}, {"title": "Víceprocesorové architektury.", "content": "Pro zvýšení výkonu počítače se používají počítače s více procesory. Může se jednat o univerzální (CPU) nebo specializované procesory (např. numerický procesor, vstupně/výstupní procesor, grafický procesor apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Instrukční sada.", "content": "Řadič načítá instrukci po instrukci, každou instrukci dekóduje a poté vykoná.  Instrukce lze rozdělit do několika skupin:", "section_level": 2}], "src_summary": "Architektura počítačů je technický obor zaměřený na návrh a konstrukci zařízení na zpracování dat. Zahrnuje stanovení vnitřní reprezentace dat, operací, které se s nimi budou provádět, specifikaci funkčních bloků počítače a jejich propojení, formát strojových instrukcí. Přitom se zabývá především způsobem, jak pracuje CPU a jakým způsobem přistupuje k paměti.", "tgt_summary": "In computer engineering, computer architecture is a set of rules and methods that describe the functionality, organization, and implementation of computer systems. Some definitions of architecture define it as describing the capabilities and programming model of a computer but not a particular implementation. In other definitions computer architecture involves instruction set architecture design, microarchitecture design, logic design, and implementation.", "id": 2352697}
{"src_title": "Komemijut", "tgt_title": "Komemiyut", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 76 metrů v pobřežní nížině, v regionu Šefela. Západně od osady protéká vodní tok Lachiš, do kterého tu zprava ústí vádí Nachal Komem.  Obec se nachází 14 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 46 kilometrů jižně od centra Tel Avivu, cca 49 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 7 kilometrů jižně od města Kirjat Mal'achi. Komemijut obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské.  Komemijut je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 3533, která pak dál na východ od vesnice ústí do dálnice číslo 40.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Komemijut byl založen v roce 1950. Novověké židovské osidlování tohoto regionu začalo po válce za nezávislost tedy po roce 1948, kdy oblast ovládla izraelská armáda.  Zakladatelem mošavu byli ultraortodoxní Židé chasidského směru. Místní ekonomika je založena na zemědělství (rostlinná výroba, chov drůbeže a dobytka, produkce macesů). Obec prochází stavební expanzí (60 nových bytových jednotek). Pojmenována je podle biblického citátu z Knihy Leviticus 26,13: „\"Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abyste tam nebyli otroky. Rozlámal jsem břevna vašeho jha, abyste mohli chodit zpříma\"“  V květnu roku 1962 byl zatčen Binjamin Mendelson, rabín z vesnice Komemijut. Byl podezřelý z toho, že pomáhal při únosu Joseleho Schumachera - chlapce, který se stal předmětem ostré kontroverze mezi ultraortodoxními a sekulárními Izraelci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Komemijut Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě klesající populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 511 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 22,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komemijut ( קוֹמְמִיּוּת, v oficiálním přepisu do angličtiny Qomemiyyut, přepisováno též Komemiyut) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Šafir.", "tgt_summary": "Komemiyut () is an Hasidic moshav in south-central Israel. Located in the southern Shephelah near Kiryat Gat, it falls under the jurisdiction of Shafir Regional Council. In it had a population of.", "id": 1359590}
{"src_title": "Drake (umělec)", "tgt_title": "Drake (musician)", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "So Far Gone (2009).", "content": "13. února 2009 vydal svůj mixtape nazvaný \"So Far Gone\", který obsahoval úspěšné písně \"Best I Ever Had\" a \"Successful\" (ft. Trey Songz & Lil Wayne). Tento mixtape ho proslavil i v USA, kde ho pod svůj label Young Money Entertainment upsal rapper Lil Wayne. V září 2009 byl mixtape s drobnými úpravami vydán jako krátké EP. To debutovalo na šesté pozici žebříčku Billboard 200 s 73 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Celkem se v USA EP prodalo okolo 500 000 kusů a získalo certifikaci zlatá deska. Po úspěchu EP začal Drake nahrávat své debutové album.  V prosinci 2009 bylo vydáno první kompilační album vydavatelství Young Money Entertainment s názvem \"We Are Young Money\"; v USA se ho prodalo okolo 500 000 kusů, a tím se stalo zlatým. Drake byl přítomen na obou singlech: \"Every Girl\" a \"BedRock\"; ale i na dalších písních \"Pass the Dutch\", \"Fuck da Bullshit\" a \"Finale\".", "section_level": 2}, {"title": "Thank Me Later (2010).", "content": "Album \"Thank Me Later\" bylo vydáno v červnu 2010. Debutovalo na prvním místě žebříčku Billboard 200 s 447 000 prodanými kusy v první týden prodeje. V Kanadě také obsadilo první pozici s 31 000 prodanými kusy. Celkem se v USA prodalo 1 551 000 kusů alba, v Kanadě 80 000 kusů. Album se tak stalo platinovým v USA i v Kanadě. Prvním singlem byla píseň \"Over\", která se umístila na 14. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a na 17. v Kanadě. Druhý singl \"Find Your Love\" se umístil na 5. příčce v USA a na 10. v Kanadě. Třetí singl \"Miss Me\" (ft. Lil Wayne) obsadil 15. příčku v USA a 73. v Kanadě. Čtvrtý a poslední singl \"Fancy\" (ft. T.I. a Swizz Beatz) se vyšplhal na 25. příčku v USA a na 54. v Kanadě. Po vydání se v hitparádě Billboard Hot 100 umístily ještě tři písně z alba, a to \"Up All Night\" (ft. Nicki Minaj) (49. příčka), \"9AM in Dallas\" (57. příčka) a \"Fireworks\" (ft. Alicia Keys) (71. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "Take Care (2011–2012).", "content": "Druhé studiové album nazvané \"Take Care\" bylo vydáno v listopadu 2011. Album debutovalo na první příčce v Billboard 200 s 631 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. V prosinci 2011 se prodej v USA přehoupl přes milion kusů. Na první místo dosáhlo i v Kanadě. V USA se celkem prodalo 2 003 000 kusů alba. Tím album získalo certifikaci 2× platinová deska v USA. V Kanadě se prodalo 160 000 kusů alba (2× platinová deska) a ve Spojeném království 100 000 kusů (zlatá deska). Prvním singlem k albu byla píseň \"Headlines\", která se umístila na 13. pozici v Billboard Hot 100 a na 18. v Kanadě. Druhým singlem byla píseň \"Make Me Proud\" (ft. Nicki Minaj) ta se umístila na 9. pozici v USA a na 25. v Kanadě. Třetí singl \"The Motto\" (ft. Lil Wayne) se umístil na 18. příčce. Čtvrtý singl \"Take Care\" (ft. Rihanna) dosáhl 9. příčky. Mimo singly se v hitparádách umístily i další písně z alba: \"Marvins Room\" (21. příčka), \"Hate Sleeping Alone\" (67. příčka), \"We'll Be Fine\" (89. příčka), \"HYFR\" (ft. Lil Wayne) (92. příčka) a \"Shot for Me\" (100. příčka). Na 55. předávání cen Grammy v únoru 2013 za toto album získal svou první cenu Grammy, a to v kategorii nejlepší rapové album roku. V únoru 2016 RIAA změnila pravidla udělování certifikací a nově do celkového prodeje započítávala i audio a video streamy. Díky tomu album získalo certifikaci 4x platinová deska.", "section_level": 2}, {"title": "Nothing Was The Same (2013).", "content": "V únoru 2013 oznámil název svého třetího alba \"Nothing Was The Same\". Také vydal první singl s názvem \"Started From The Bottom\", který se vyšplhal na 6. příčku. Druhý singl \"Hold On, We're Going Home\" (ft. Majid Jordan) se umístil na 4. příčce. Album mělo být vydáno 17. září 2013, ale v srpnu bylo odloženo o týden na 24. září. V první týden prodeje se v USA prodalo 659 000 kusů alba, a tím album debutovalo na první příčce amerického žebříčku. V listopadu 2013 album získalo certifikaci platinová deska za překročení prodeje milionu kusů. Celkem se v USA prodalo 1 624 000 kusů. Toto album získalo díky změnám pravidel RIAA z února 2016 certifikaci 3× platinová deska.  Po vydání alba byly vydány další dva singly, a to písně \"All Me\" (ft. Big Sean a 2 Chainz) (20. příčka v Billboard Hot 100) a \"Pound Cake\" (ft. Jay-Z) (65. příčka). Mimo nich se v žebříčku Billboard Hot 100 umístilo ještě deset písní z alba: \"Wu-Tang Forever\" (52. příčka), \"The Language\" (51. příčka), \"Furthest Thing\" (56. příčka), \"Too Much\" (64. příčka), \"Paris Morton Music 2\" (65. příčka), \"From Time\" (67. příčka), \"Own It\" (78. příčka), \"Tuscan Leather\" (81. příčka), \"Come Thru\" (87. příčka) a \"Worst Behavior\" (89. příčka). V žebříčku tím nezabodovaly jen dvě písně z alba.", "section_level": 2}, {"title": "Rise of an Empire a plán čtvrtého alba (2014).", "content": "V roce 2014 přispěl písní \"Trophies\" na kompilační album nahrávací společnosti Young Money Entertainment s názvem \"\". Zmíněná píseň byla jeho jediným příspěvkem na albu. Píseň byla vydána i jako singl a umístila se na 50. příčce v žebříčku Billboard Hot 100.  Od začátku srpna do konce září 2014 vystupoval s rapperem Lil Waynem na společném turné s názvem Drake vs. Lil Wayne Tour. Během turné zahráli ve 31 městech po celých USA. Dvojice poté přislíbila budoucí opakování společného turné.  Již v červenci 2014 oznámil název svého čtvrtého alba, a to \"Views from the 6\", současně však přiznal, že na albu ještě nezačal pracoval.  V červenci 2014 také vydal promo singl s názvem \"0 to 100 / The Catch Up\". Píseň se umístila 35. příčce. V říjnu 2014 vydal tři nové písně, a to \"6 God\", \"Heat Of The Moment\" a \"How Bout Now\". Drake uvedl, že tyto písně předčasně vydal zdarma kvůli tomu, že se k nim dostali hackeři, kteří je plánovali zveřejnit.", "section_level": 2}, {"title": "If You’re Reading This It’s Too Late (2015).", "content": "Dne 12. února 2015 zveřejnil krátkometrážní film s názvem \"Jungle\", ve kterém se objevily části nových písní. Téhož dne v noci překvapivě vydal na iTunes svou novou mixtape s názvem \"If You’re Reading This It’s Too Late\", tím že ji dal k prodeji místo zdarma ke streamu, je původně plánovaná mixtape počítána jako čtvrté studiové album. Spekuluje se, že tak učinil, aby splnil smlouvu na čtyři alba se společností Cash Money Records. Z mixtape/alba byly předem známy jen dvě písně, a to \"6 God\" a \"Used To\" (ft. Lil Wayne). Vydáním alba ustanovil nové dva rekordy ve streamování na placené službě Spotify: za první týden album zaznamenalo rekordních 17 milionů streamů a navíc v nejúspěšnější den zaznamenalo rekordních 6,8 milionů streamů. Současně, první odhady mluvily o 500 000 prodaných kusech za první týden. Nakonec se bez jakékoli dřívější marketingové propagace v první týden v USA prodalo 494 746 kusů. Album tím získalo certifikaci zlatá deska. Ve druhý týden se prodalo dalších 129 118 kusů, ve třetí týden dalších 58 640 kusů; a celkový prodej v USA se tak vyhoupl na 682 504 kusů. Do dubna 2015 se v USA prodalo 793 000 kusů alba. Dne 21. 4. 2015 začaly být prodávány i fyzické kopie alba na CD, do té doby šlo pouze o digitální release. V srpnu 2015 se stalo platinovým. Do začátku listopadu 2015 se v USA prodalo 1 055 000 kusů alba. Toto album získalo díky změnám pravidel RIAA z února 2016 certifikaci 2× platinová deska.  Ačkoliv do vydání alba nebyl vydán žádný singl, po uvedení do prodeje se v žebříčku Billboard Hot 100 umístilo celkem pět písní, a to \"Energy\" (26. příčka), \"Preach\" (ft. PartyNextDoor) (82.), \"Legend\" (52.), \"10 Bands\" (58.) a \"Used To\" (ft. Lil Wayne) (84.). Po vydání alba, v únoru 2015, také vyrovnal rekord v počtu současně umístěných písní v žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs, bylo jich 14. V druhý týden vstoupilo do žebříčku Billboard Hot 100 dalších pět písní, a to \"Know Yourself\" (70. příčka), \"No Tellin'\" (81.), \"6 God\" (83.), \"Now & Forever\" (95.) a \"6 Man\" (97.). Také stanovil nový rekord v počtu současně umístěných písní v žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs, když jich tam měl 21, tj. 42 % žebříčku tvořil on sám. Na začátku března vyrovnal rekord The Beatles z roku 1964 v počtu současně místěných písní v žebříčku Billboard Hot 100, a to 14.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Meek Millem.", "content": "V červenci 2015 vypukl spor (beef) mezi Drakem a rapperem Meek Millem. Ten na Twitteru napsal, že si Drake nepíše vlastní texty. Jedním z tzv. ghostwriterů by měl být Quentin Miller. Brzy poté Drake nahrál píseň (disstrack) s názvem \"Charged Up\", ve které se vysmíval rapperům, jímž pomáhal k proslavení se skrze společné písně. Drake v minulosti hostoval na dvou Meek Millových singlech - \"Amen\" a \"R.I.C.O.\", což jsou jeho dvě ze tří nejúspěšnějších písní. Meek Mill na disstrack reagoval znovu pouze na Twitteru. Drake poté nahrál druhý diss s názvem \"Back to Back\". Tím vyprovokoval Meek Milla k vydání vlastního disstracku s názvem \"Wanna Know\". Drakeovy písně se dostaly i do žebříčku Billboard Hot 100. \"Charged Up\" se umístila na 78. příčce a \"Back to Back\" na 21.", "section_level": 3}, {"title": "What A Time To Be Alive (2015).", "content": "V září 2015 vydal společný projekt s rapperem Future s názvem \"What A Time To Be Alive\". Album opět nemělo příliš propagace a Drake ho podobně, jako svůj předchozí sólo projekt \"If You’re Reading This It’s Too Late\" označil za mixtape. I přesto ji umístil na iTunes a Apple Music k prodeji. Projekt obsahuje jedenáct písní, z nichž je devět společných a poté dvě sólové. Projektu se za prvních pět dní prodeje v USA prodalo 334 000 kusů, čím debutoval na první příčce žebříčku Billboard 200, současně byl 35 milionkrát streamován. Před vydáním projektu nebyl vydán žádný singl. V první týden po vydání se přesto v žebříčku Billboard Hot 100 umístilo osm písní z projektu. V žebříčku Billboard Hot R&B/Hip-Hop Songs dokonce všech jedenáct. Nejúspěšní byla píseň \"Jumpman\" (12. příčka). V druhý týden do žebříčku Billboard Hot 100 vstoupily i zbylé tři písně z projektu. Do začátku listopadu 2015 se v USA prodalo 459 000 kusů projektu. Toto album získalo díky změnám pravidel RIAA z února 2016 certifikaci platinová deska.  Drake na konci září 2015 teprve jako čtvrtý umělec v historii překonal hranici sta písní (sólových i jako hostující umělec) umístěných v americkém žebříčku Billboard Hot 100. Milníku dosáhl za pouhých šest let tvorby. Dopomohly k tomu i dvě nezařazené písně \"Hotline Bling\" a \"Right Hand\", které se obě umístily v žebříčku. \"Hotline Bling\" se umístila na druhé příčce a získala zlatou certifikaci. V roce 2015 byl nejvíce streamovaným umělcem na službě Spotify, kde dosáhl 1,8 miliardy streamů od 46 milionů uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Views (2016).", "content": "Na konci ledna 2016 vydal nový singl s názvem „Summer Sixteen“, píseň debutovala na 6. příčce v žebříčku Billboard Hot 100, když se jí za první týden prodeje prodalo přes 200 000 kusů. Současně oznámil, že album \"Views from the 6\" vyjde v dubnu 2016 na jeho labelu OVO Sound. Na začátku dubna 2016 vydal další dva singly „One Dance“ (ft. Wizkid a Kyla) (jeho první 1. příčka) a „Pop Style“ (ft. Jay-Z a Kanye West) (16. příčka). Datum vydání alba bylo stanoveno na 29. dubna. Těsně před vydáním se název alba zkrátil na \"Views\". Bylo vydáno 29. dubna nejdříve na iTunes a Apple Music ke streamingu a digitálnímu prodeji. Finální verze alba neobsahovala singl „Summer Sixteen“, ale naopak zahrnula dřívější velmi úspěšný singl „Hotline Bling“ (2. příčka). Za první týden prodeje se v USA prodalo 851 000 kusů alba. Jednalo se o Drakeův dosud nejúspěšnější startovací týden a největší prodej mezi zpěváky od roku 2013. Po započítání 245 milionů streamů se konečná suma za první týden ustálila na milionu prodaných kusů.  V prvním týdnu po vydání alba stanovil nový rekord, když v žebříčku Billboard Hot 100 měl současně 20 písní, čímž sám tvořil pětinu žebříčku. Z alba \"Views\" se v žebříčku umístilo 18 písní. V žebříčku se tak z alba neumístila pouze minutová skladba \"Summers Over Interlude\". Do června 2016 obsah alba zaznamenal 1 miliardu streamů. Album se na první příčce žebříčku Billboard 200 udrželo dvanáct týdnů, čehož naposledy dosáhl zpěvák Billy Ray Cyrus v roce 1992. Singl „One Dance“ se v USA udržel na první příčce deset týdnů a ve Spojeném království dokonce patnáct týdnů. K 30. červnu 2016 se v USA prodalo 1 313 000 ks alba (po započítání streamů 2 609 000 ks) a 1 442 000 ks singlu „One Dance“ (po započítání streamů 3 351 000 ks). V prosinci 2016 se album, díky streamům, stalo v USA 4× platinovým. Za rok 2016 obhájil titul nejvíce streamovaného umělce na službě Spotify, když zaznamenal 4,7 miliardy streamů. V prosinci 2016 singl \"One Dance\" dosáhl na Spotify miliardy streamů, tím se Drake stal prvním umělcem, který toho dosáhl. V prosinci rovněž vyrovnal rekord svého kolegy z nahrávacích společností Cash Money Rec. / Young Money Ent. Lil Waynea, když zaznamenal svůj 132. singl v žebříčku Billboard Hot 100, přičemž 62 % z nich tvořily jeho vlastní singly, zbytek byly singly, na kterých Drake hostoval.  V únoru 2016 mu starosta John Tory předal symbolický klíč od města Toronto. Drake rovněž trénoval tým Kanady v Celebrity All-Star Game v rámci NBA's 2016 All-Star Game Weekend.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Joem Buddenem.", "content": "V dubnu 2016 rapper Joe Budden ze skupiny Slaughterhouse o albu \"Views\" prohlásil, že se jedná o průměrné album, na kterém Drake zní naprosto bez inspirace. Drake následně odpověděl v písni „4PM in Calabasas“. Budden následně nahrál disstracky „Making A Murderer (Part 1)“ a „Wake“. Drake mu odpověděl až v písni rappera Frenche Montany „No Shopping“, na které hostoval. Budden okamžitě zareagoval písní „Afraid“, která využívá beat Drakeovy písně „The Resistance“ z alba \"Thank Me Later\". Na konci července Drake Buddena urážel během svého turné Summer Sixteen Tour; na koncertu v Dallasu. Do 24 hodin mu Budden odpověděl dalším disstrackem „Just Because“.", "section_level": 3}, {"title": "More Life (2017).", "content": "V říjnu 2016 vydal singl \"Fake Love\", který se umístil na 8. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Při příležitosti vydání singlu oznámil, že do konce roku vydá projekt s názvem \"More Life\". Projekt je označen jako „playlist původních skladeb“ a nikoli jako album či mixtape. Playlist \"More Life\" měl být původně vydán v listopadu a poté v prosinci 2016, následně byl odložen na leden 2017, nicméně byl vydán až 18. března 2017. Před vydáním byly zveřejněny další dvě písně \"Sneakin'\" (ft. 21 Savage) (28. příčka) a \"Two Birds, One Stone\" (73. příčka), ty se ovšem na konečné verzi projektu neobjevily. Projekt zaznamenal několik rekordů. Během prvního dne vydání byl obsah projektu streamován na Spotify 61,3 milionkrát a na Apple Music dokonce 89,9 milionkrát, obě hodnoty jsou rekordní. V první týden prodeje se v USA prodalo 505 000 ks alba (226 000 ks v přímém prodeji a 380 milionů streamů), album tím debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200. Z alba byly postupně vydány tři singly: \"Passionfruit\" (8. příčka), \"Free Smoke\" (18. příčka) a \"Portland\" (featuring Quavo a Travis Scott) (9. příčka). K červenci 2016 se playlistu prodalo 1 693 000 ks (po započítání streamů). Album je velmi inspirováno britskou kulturou a hudbou a žánrem zvaný grime.  Na konci roku 2017 se umístilo na 4. místě nejprodávanějších alb roku. Celkem se ho prodalo 363 000 ks (2 227 000 ks po započítání streamů).", "section_level": 2}, {"title": "Scary Hours, Scorpion a Care Package (2018 a 2019).", "content": "V lednu 2018 vydal mini-EP s názvem \"Scary Hours\". Sedmiminutové mini-EP tvoří pouze dva singly - \"God's Plan\" a \"Diplomatic Immunity\". Singl \"God's Plan\" debutoval na první příčce žebříčku Billboard Hot 100, jako Drakeův první singl a jako teprve 29. singl v historii žebříčku. Singl po svém zveřejnění zlomil dva rekordy streamovacích služeb Spotify a Apple Music, v obou případech počet streamů během prvních 24 hodin. Na Apple Music byl singl během prvního dne streamován 14milionkrát. Druhý singl \"Diplomatic Immunity\" se umístil na 7. příčce žebříčku. Drake tak je teprve druhým umělcem historie, jehož dva singly najednou debutovaly v Top 10 písních žebříčku Billboard Hot 100.  V dubnu 2018 oznámil červnové vydání svého dalšího studiová alba s názvem \"Scorpion\". Oznámení doprovázelo vydání singlu \"Nice for What\", který debutoval na 1. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Singl na prvním místě žebříčku vystřídal Drakeův předchozí singl \"God's Plan\", který se na špici žebříčku držel 11 týdnů. Album bylo vydáno 29. června 2018 jako dvojalbum o 25 písních s celkovou délkou téměř 90 minut. Drake albem překonal vlastní rekordy v počtu streamů během prvního dne. Album na hudební službě Apple Music během prvního dne zaznamenalo 170 milionů streamů, na Spotify dalších 132 milionů streamů. Album zlomilo rekord v počtu celosvětových streamů za první týden, který poprvé v historii překročil hranici miliardy streamů. V USA debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 se 731 000 prodanými kusy během prvního týdne (159 000 ks v čistém prodeji + 746 milionů streamů). Po zveřejěnní alba se v Top 10 písních žebříčku Billboard Hot 100 umístilo sedm písní, čímž Drake vytvořil nový rekord, když překonal padesát let starý rekord skupiny The Beatles. Těmito písněmi byly: \"Nice for What\", která se vrátila na první příčku, dále \"Nonstop\" (2. příčka), \"God's Plan\" (4. příčka), \"In My Feelings\" (6. příčka), \"I'm Upset\" (7. příčka), \"Emotionless\" (8. příčka) a \"Don't Matter to Me\" (ft. Michael Jackson) (9. příčka). V žebříčku Billboard Hot 100 se také umístily i všechny ostatní písně z alba, a to všechny v Top 60 písních. Drake tedy sám tvořil 25 z Top 60 písní. Se dvěma dalšími spoluprácemi měl Drake v žebříčku současně 27 písní, čímž překonal svůj dřívější rekord. Ve druhém týdnu po vydání alba se píseň \"In My Feelings\" virálně vyhoupla na 1. příčku žebříčku, jako již třetí z alba. Písně \"God's Plan\", \"Nice For What\" a \"In My Feelings\" přinesly Drakeovy za pouhých sedm měsíců tři number-one hity. Celkově jich za svou kariéru zaznamenal již šest, kdy první dva získal na spolupracích s Rihannou a třetí v roce 2016 svým singlem \"One Dance\". Mezi hip-hopovými umělci je prvním, kdo získal šest number-one hitů a zlomil tak předchozí rekord. Do konce roku 2018 se alba prodalo celkem 3 380 000 ks (276 000 ks v přímém prodeji + 4,2 miliardy streamů). Drake v roce 2018 překonal další rekord skupiny Beatles, když se mu během jednoho roku podařilo mít 12 Top 10 hitů v žebříčku Billboard Hot 100.  V červenci 2018 se stal prvním hudebním umělcem, který překonal hranici deseti miliard streamů na streamovací službě Apple Music.  V červnu 2019 hostoval na singlu Chrise Browna s názvem \"No Guidance\" (9. příčka). Brzy poté vydal dva nové singly \"Omertà\" (35. příčka) a \"Money in the Grave\" (ft. Rick Ross) (7. příčka). Písně tvořily krátké EP \"The Best in the World Pack\". V srpnu 2019 vydal své první kompilační album, které sestávalo z dříve nahraných ale nedostupných písní. Kompilační album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 se 109 000 prodanými kusy (po započítání streamů). Jednalo se už o jeho deváté number-one album. Z alba se umístilo sedm písní v žebříčku Billboard Hot 100, nejlépe: \"Trust Issues\" (58. příčka), \"How Bout Now\" (60. příčka) a \"The Motion\" (61. příčka). Drake tím jako první zpěvák v historii překročil milník 200 písní umístěných v žebříčku Billboard Hot 100.", "section_level": 2}, {"title": "Dark Lane Demo Tapes (2020).", "content": "V lednu 2020 vydal společný singl s rapperem Futurem „Life Is Good“, který se umístil na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a vedl ke spekulacím o pokračování jejich spolčeného projektu z roku 2015 \"What a Time to Be Alive\". Nakonec ale skladba skončila na dalším Futureho sólo projektu.  V dubnu 2020 vydal nový singl „Toosie Slide“, který doprovodil videoklipem, ve kterém nosí ochranné pomůcky z důvodu pandemie covidu-19 a představil nový „Toosie Slide“ taneček. Píseň i díky virálnímu potenciálu debutovala na první příčce žebříčku Billboard Hot 100. Drakeovi se to podařilo již potřetí v kariéře, což zatím žádný jiný hudební umělec nedokázal. O několik dní později vydal bez předchozí propagace prodejní mixtape \"Dark Lane Demo Tapes\". Mixtape debutoval na 2. příčce žebříčku Billboard 200 s 223 000 poradnými kusy (po započítání streamů) v prvním týdnu prodeje. Bylo to poprvé po deseti letech, kdy Drakeúv projekt nedebutoval na první příčce hitparády prodejnosti alb. Po vydání se v žebříčku Billboard Hot 100 umístilo všech čtrnáct písní z mixtapu. Nejlépe se umístila píseň „Pain 1993“ (s Playboi Carti) a to na 7. příčce. Šlo už o jeho 38. počin v top desítce písní žebříčku. Drake tím vyrovnal rekord Madonny, která ho držela od roku 2002, kdy překonala The Beatles. Vedle této se dále nejvýše umístily „Chicago Freestyle“ (ft. Giveon) (14. příčka) a „D4L“ (s Future a Young Thug) (19. příčka).", "section_level": 2}], "src_summary": "Aubrey Drake Graham (* 24. října 1986, Toronto, Kanada), spíše známý jako Drake, je kanadský herec, zpěvák a rapper, v současnosti nahrávající v USA pod labelem Young Money Entertainment. Původně proslul jako herec v seriálu \"Degrassi: The Next Generation\", v kterém účinkoval osm let od roku 2001. V USA se stal slavným až se svou hudební kariérou, a to díky Lil Wayneovi a jeho labelu Young Money Ent. V roce 2010 vydal svůj platinový debut \"Thank Me Later\", který dosáhl na první místo v amerických, kanadských a britských hitparádách. Alba se prodalo přes 1,4 milionu kusů v USA. Je držitelem několika hudebních rekordů (počet současně umístěných písní, počet streamů alba apod.). Jako první zpěvák v historii překročil milník 200 písní umístěných v žebříčku Billboard Hot 100.", "tgt_summary": "Aubrey Drake Graham (born October 24, 1986) is a Canadian rapper, singer, songwriter, executive producer, actor, and entrepreneur. A prominent figure in popular music, Drake is widely credited for popularizing the to the music industry and leading the \"Canadian Invasion\" of the American music industry. He initially gained recognition as an actor on the teen drama television series \"\" in the 2000s; intent on pursuing a career in music, he left the series in 2007 after releasing his debut mixtape \"Room for Improvement\". He released two further independent projects, \"Comeback Season\" and \"So Far Gone\", before signing to Young Money Entertainment in June 2009.", "id": 1574821}
{"src_title": "Shaquille O'Neal", "tgt_title": "Shaquille O'Neal", "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Před startem v NBA hrál za LSU (\"Louisiana State University\"). Draftován byl v roce 1992 týmem Orlando Magic jako celkově první volba draftu. Prakticky okamžitě se stal jedním z nejlepších pivotů v lize a tak si na konci sezóny odnesl trofej pro nováčka roku. V sezóně 1994–1995 prokázal své schopnosti a dovedl svůj tým do finále, kde však jeho tým podlehl Houstonu.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k vrcholu.", "content": "Po čtyřech sezónách v Orlandu podepsal jako volný hráč smlouvu s Los Angeles Lakers. V tomto týmu vznikla jedna z nejlepší souher své doby. Kobe Bryant a Shaquille O ́Neal (Kobe a Shaq) vytvořili neporazitelnou dvojici, která dovedla Lakers ke třem titulům v řadě v letech 2000-2002. V roce 2000 O ́Neal získal MVP award (cena pro nejužitečnějšího hráče sezony) a v mistrovských letech byl pokaždé vyhlášen Finals MVP (nejužitečnější hráč ve finálové sérii). Po této úspěšné éře se O ́Neal rozhodl odejít z Lakers a přestoupil do týmu Miami Heat. S tímto týmem získal v roce 2006 prsten pro vítěze NBA, jeho už čtvrtý.", "section_level": 1}, {"title": "Zpět k normálu.", "content": "Od mistrovského titulu v roce 2006 už O ́Neal nehrál jako dřív a tak byl rok a půl po titulu s Miami vyměněn do Phoenixu Suns. Po roce a půl u Suns byl O ́Neal znovu vyměněn do Clevelandu Cavaliers k Lebronu Jamesovi. Tito dva měli Cavaliers dotáhnout k titulu, ale to se jim nepodařilo, a tak vedení Cavs neprojevilo o O ́Neala zájem, a tak s ním podepsali jako s volným hráčem Boston Celtics, se kterými chtěl konečně získat svůj pátý prsten. Ani v Bostonu se však nevrátil do bývalé formy a po nepříliš podařené sezóně, sužován mnoha zraněními, se Shaquille rozhodl 2. června 2011 ukončit profesionální kariéru. Tímto dnem neskončila jen obrovská sportovní hvězda, ale také člověk, který NBA posunul na úplně jinou úroveň a díky svému osobitému vystupování přitahoval fanoušky jako magnet.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a ocenění.", "content": "Shaquillova dlouhá kariéra zahrnuje 99-00 MVP award, 92-93 rookie award (nováček roku), 15 účastí v All-Star game, 3 All-Star game MVP award (nejlepší hráč All-Star game) 00-02 finals MVP award (nejlepší hráč ve finále). O ́Neal je mezi třemi hráči, kteří kdy dokázali v jedné sezoně získat MVP, Finals MVP a All-Star game MVP. Dalšími dvěma byli Michael Jordan a Willis Reed.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shaquille Rashaun O’Neal (* 6. března 1972, Newark, New Jersey, USA) přezdívaný Shaq nebo Diesel je bývalý americký basketbalista. Měří 216 cm a váží 147 kg. S touto váhou byl jedním z nejtěžších hráčů celé NBA. Za celou svou kariéru své dispozice využíval při hře pod košem. Po odchodu Linsdeyho Huntera (5. května 2010) se stal nejstarším aktivním hráčem v NBA. 2. června 2011 oznámil ukončení své 19leté profesionální kariéry v NBA.", "tgt_summary": "Shaquille Rashaun \"Shaq\" O'Neal ( ; ; born March 6, 1972) is an American former professional basketball player who is a sports analyst on the television program \"Inside the NBA\" on TNT. He is considered one of the greatest players in National Basketball Association (NBA) history. At tall and, he was one of the tallest and heaviest players ever. O'Neal played for six teams over his 19-year career.", "id": 1336342}
{"src_title": "Nějak se to komplikuje", "tgt_title": "It's Complicated (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Jane Adlerová je samostatná rozvedená žena, která vlastní úspěšné pekařství v Santa Barbaře. Po 10 letech oddělení a poté, co její 3 děti dospějí, má konečně dobrý vztah se svým exmanželem Jakem, úspěšným právníkem, jenž se znovu oženil s o mnoho let mladší Agness.  Jane a Jake navštíví promoci svého syna Lukea v New Yorku. Společná večeře vyústí v poměr, který z Jane dělá \"tu druhou ženu\". Část Jane ví, že je to špatné, protože Jake je stále ženatý s Agness, s níž se pokouší o dítě, druhá část si ale postavení \"druhé ženy\" užívá a pokračuje v poměru s Jakem i v Santa Barbaře. Jake si pouze užívá tajný sex, ale zároveň cítí nostalgii po životě, který žil s Jane – její vaření a to, že byl nablízku svým dětem. Přemýšlí, zda by nebylo lepší zestárnout s Jane a ne zakládat novou rodinu s Agness.  Místo jedné z pravidelných návštěv kliniky kvůli vyšetření své plodnosti, které mu naplánovala Agness, jde Jake raději na oběd s Jane. Jdou společně do hotelu a tam je spatří Harley, snoubenec jejich dcery Lauren. Ten zůstane diskrétní, a tak se Janiny a Jakeovy děti nic o jejich vztahu nedozví. Nic neví také Agness, protože Jake s ní má stále sex, pokud o něj sama požádá, její pětiletý syn Pedro ale Jakea podezírá poté, co ho přistihne, jak telefonuje z koupelny.  Komplikací pro Jakea, aby znovu získal Jane, je Adam Schaffer, architekt, kterého Jane najala, aby přestavil její dům, a který se rovněž do Jane zamiloval. Jane Adama pozve na Lukeovu party na oslavu promoce poté, co Jake nepřijde na domluvenou večeři. Než ji vyzvedne, začne Jane kouřit jointa, kterého předtím dostala od Jakea. Na party ho kouří i Adam. Jake začne žárlit, když je vidí v dobré náladě, ale pak kouří marihuanu taky. Agness potom vidí Jane a Jakea, jak spolu tancují a začne být podezíravá. Když z party odcházejí, Adam má hlad, a tak jedou do Janiny pekárny, kde upečou čokoládové croissanty.  Jake v noci opustí Agness a přijede k Jane. Ta ho odmítá, ale na naléhání dětí jej nechá chvíli přebývat ve svém domě. Shodou náhod zjistí Adam přes webovou kameru pravdu o vztahu Jane a Jakea a raději se s Jane rozejde, aby si nezlomil srdce. Vše zjistí také děti Jane a Jakea. Nejsou z toho šťastné, protože se stále vzpamatovávají z jejich rozvodu. Jane jim ale řekne, že se k sobě nevracejí. Jake potom odjede, stejně jako děti, ty odjedou do domu Harleyho a Lauren. Jane se s nimi potom usmíří. Když se Jane vrátí domů, je tam Jake. Promluví si spolu a přátelsky se rozejdou.  Film končí, když se Adam vrací do Janina domu kvůli jeho přestavbě. Na úplném konci společně se smíchem vcházejí do Janina domu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "V květnu 2008 Nancy Meyersová souhlasila s projektem Universal Studios, který napíše, zrežíruje a spolu se Scottem Rudinem bude produkovat. Obsazování rolí začalo v roce 2008, jednání s Meryl Streep a Alecem Baldwinem začalo v srpnu, Steve Martin se přidal v říjnu. Další herci byli do snímku obsazeni během roku 2009.  Natáčení snímku probíhalo od dubna do srpna 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Snímek se od filmové kritiky dočkal smíšených reakcí. Server \"Rotten Tomatoes\" na základě 164 kritických hodnocení uvedl, že 57 % z nich je kladných. Server \"Metacritic\" na základě 30 hodnocení uvádí rovněž 57 %.  Snímek získal tři nominace na Zlatý glóbus a to v kategoriích nejlepší herečka ve filmovém muzikálu nebo komedii (Meryl Streep), nejlepší filmový muzikál nebo komedie a nejlepší scénář. Alec Baldwin byl zase nominován v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli na cenu BAFTA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nějak se to komplikuje (v anglickém originále It's Complicated) je americká filmová romantická komedie napsaná a režírovaná Nancy Meyersovou v hlavních rolích s Meryl Streepovou, Alecem Baldwinem a Stevem Martinem.", "tgt_summary": "It's Complicated is a 2009 American romantic comedy film written and directed by Nancy Meyers. It stars Meryl Streep as a successful bakery owner and single mother of three who starts a secret affair with her ex-husband, played by Alec Baldwin, ten years after their divorce – only to find herself drawn to another man: her architect Adam (portrayed by Steve Martin). The film also features supporting performances by Lake Bell, Hunter Parrish, Zoe Kazan, John Krasinski, Mary Kay Place, Robert Curtis Brown and Rita Wilson, among others.", "id": 98897}
{"src_title": "Amacja", "tgt_title": "Amatzia, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 363 metrů v zalesněné krajině na pomezí pahorkatiny Šefela a Judských hor. Severně od obce protéká vodní tok Nachal Lachiš. Jižně od vesnice je to vádí Nachal Adorajim.  Obec se nachází 37 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 62 kilometrů jihojihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 41 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 16 kilometrů jihovýchodně od města Kirjat Gat. Amacji obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Vesnice leží ovšem jen necelé 3 kilometry od Zelené linie, která odděluje Izrael v jeho mezinárodně uznávaných hranicích od Západního břehu Jordánu s převážně arabskou (palestinskou populací). Počátkem 21. století byly ovšem tyto arabské oblasti fyzicky odděleny pomocí bezpečnostní bariéry.  Amacja je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 3415.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice je pojmenována podle biblické postavy Amasjáše zmiňovaného například v Druhé knize kronik 25,1 Ten měl podle Bible zemřít právě v regionu Lachiš.  Byla založena v roce 1955. Šlo o součást jednotně koncipované sídelní sítě budované v regionu Chevel Lachiš po vzniku státu Izrael. Zakladateli mošavu byli členové polovojenských osadnických oddílů Nachal, kteří se zde usadili nedaleko místa, kde do roku 1948 stávala vesnice al-Davajima, která byla během války za nezávislost vysídlena. Roku 1957 se osada proměnila na ryze civilní sídlo, jehož rozvoj zajišťovala organizace Miškej Cherut Betar. Do roku 1967 šlo o pohraniční osadu, jejímž úkolem bylo posílit židovské osídlení poblíž Zelené linie a zamezit arabské přeshraniční infiltraci z prostoru města Hebron. Součástí obce je provizorní tábor pro ubytování židovských rodin evakuovaných v rámci plánu jednostranného stažení roku 2005 z pásma Gazy. Tábořiště má kapacitu 65 bytových jednotek. Obec plánuje stavební expanzi o 140 domů. Příslušné plány ještě ale nebyly definitivně schváleny. Místní ekonomika je založena na zemědělství (pěstování polních plodin a révy, chov dobytka) a turistickém ruchu. V osadě funguje společenské středisko a sportovní areály.  Počátkem roku 2012 začalo na severozápadním okraji vesnice budování zcela nové obce Karmej Katif, do které se mají přestěhovat vysídlenci z Gazy, pobývající dosud v provizorní čtvrti v Amacji. Zároveň byla uzavřena dohoda mezi státem a představiteli Amacji, na jejíchž pozemcích Karmej Katif vyrůstá. Příslušná lokalita byla obcí Amacja vrácena státu, který jí za to poskytl jiné pozemky a zároveň umazal část obecních dluhů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Amacji Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s populací, která po dlouhodobé stagnaci začala po roce 2005 v souvislosti s příchodem rodin vysídlených z Gazy prudce narůstat. K 31. prosinci 2014 zde žilo 536 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,7 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amacja ( אֲמַצְיָה, v oficiálním přepisu do angličtiny Amazya, přepisováno též Amatzia) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Lachiš.", "tgt_summary": "Amatzia () is a moshav in south-central Israel. Located around 8 km southeast of Lakhish, it falls under the jurisdiction of Lakhish Regional Council. The population is a mix of religious and secular Israelis, and was in.", "id": 2456539}
{"src_title": "Bitva u Baltimu", "tgt_title": "Battle of Baltim", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V třetí den jomkipurské války, 8. října, zahájila izraelská armáda protiútok na Sinajském poloostrově, při pokusu zatlačit egyptskou armádu zpět za Suezský průplav. Velení izraelského námořnictva očekávalo, že pozemní tlak na přístav Port Said způsobí stažení egyptských námořních aktivit z místních přístavů do Alexandrie, která se nachází zhruba 177 kilometrů západně. Flotile izraelských raketových člunů proto bylo nařízeno plout k přístavu Port Said. Lodě, které se zrovna vrátily do Haify po bitvě u Latakie, však ještě nebyly kompletně natankované. Navzdory tomu plulo již po dvaceti pěti minutách osm lodí rychlostí 30 uzlů jižním směrem. O pět hodin později dorazily k Port Saidu, kde se setkaly s velitelem Michaelem Barkajem, který již na místě vyčkával se dvěma čluny. Mezi tím se však izraelský protiútok na Sinaji nezdařil a egyptské lodě přístav neopustily.  Barkaj a velitel námořnictva, admirál Benjamin Telem, se rozhodli vylákat Egypťany ostřelováním cílů na pobřeží nilské delty. Když v 21.00 začali s ostřelováním, detekovali cíle západním směrem. Izraelské čluny proto zvýšily rychlost na 40 uzlů, avšak po zhruba třiceti minutách se ukázalo, že pronásledují elektronické stíny. Barkaj pozastavil přeskupení a dotázal se svých lodí na stav paliva a munice. Loď, na které se nacházel, INS \"Miznak\" a další tři lodě měly velmi malé zásoby paliva. Zvažoval návrat do Haify, ale nakonec se rozhodl poslat zpět čtyři lodě potýkající se s nedostatkem paliva a sám zůstal se zbylými. Když se přemisťoval z \"Miznaku\" na INS \"Herev\", izraelské lodě detekovaly čtyři moderní sovětské raketové čluny \"Osa I\" vyplouvající z Alexandrie směrem na východ. Poté, co se Barkaj nalodil na \"Herev\", nařídil flotile šesti lodí plout směrem k Alexandrii.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek.", "content": "Barkajova flotila čítala dva raketové čluny třídy \"Sa'ar 4\" (INS \"Rešef\" a INS \"Kešet\"), dva raketové čluny třídy \"Sa'ar 3\" (INS \"Soufa\" a INS \"Herev\"), jeden raketový člun třídy \"Sa'ar 2\" (INS \"Ejlat\", pojmenovaný po lodi INS \"Ejlat\" potopené před šesti lety) a jeden raketový člun třídy \"Sa'ar 1\" (INS \"Misgav\"), který však nenesl žádné střely. Ve 23.00 Barkaj zformoval flotilu do tří dvojic, které pluly vedle sebe přes širokou frontu. Severní dvojici tvořili \"Rešef\" a \"Kešet\", prostřední dvojici \"Ejlat\" a \"Misgav\" a jižní dvojici \"Herev\" a \"Soufa\". V tomto okamžiku se egyptské raketové čluny nezobrazovaly na radaru nebo dálkových elektronických senzorech a nebylo tak jasné, zda se pohybují směrem k izraelským lodím. Když se blížila půlnoc, nařídil Barkaj jižní dvojici ostřelovat cíle v Damiettě na pobřeží. Když se lodě chystaly ke střelbě, jejich elektronické podpůrné opatření (ESM) detekovalo něco západně od Baltimu. Barkaj nařídil severní dvojici rozptýlit dálkové klamné cíle severně od její pozice, aby zjistil, zda zpozorovaný objekt zahájí palbu. Po chvíli byl oblak klamných cílů zasažen střelou letící ze západního směru. Čluny tříd \"Sa'ar\" spustily svá elektronická protiopatření a vyrazily plnou rychlostí směrem k egyptským lodím, zatímco Barkaj se rozhodl nevolat na pomoc izraelské letectvo.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Izraelská bitevní linie měla banánovitý tvar a severní dvojice lodí se nacházela více vpředu než zbytek lodí. Dvě dvojice egyptských raketových člunů \"Osa I\" pluly směrem k izraelské flotile, ale byly stále mimo 45kilometrový dostřel egyptských střel Styx. Dostřel izraelských střel Gabriel byl 25 kilometrů, což představovalo 20kilometrovou mezeru, kterou Izraelci chtěli bezpečně překlenout díky systémům elektronického boje, které střelám Styx nabídly mnohem více cílů, než doopravdy bylo. V 00.15 zaznamenaly senzory odpálení egyptských střel ze vzdálenosti 48 kilometrů. Po dvou minutách střely explodovaly na moři, aniž by způsobily jakékoliv škody. Egypťané pokračovali dále v kurzu a po deseti minutách vypálili další tři salvy. Jejich střely směřovaly převážně na oblak klamných cílů, rozptýlený severní dvojicí izraelských lodí. Po vypálení posledních střel ze vzdálenosti 30 kilometrů se egyptské čluny otočily a rychle se vracely zpět do Alexandrie. Izraelské čluny je pronásledovaly a jejich velitelé byli Barkajem upozorněni, aby nestříleli ze vzdálenosti větší než 17 kilometrů. Podle jeho výpočtů měli Izraelci dostihnout pomalejší egyptské čluny ještě před přístavem.  Po 25minutovém pronásledování se INS \"Kešet\" dostal do 17kilometrové zóny a vypálil střelu, která zasáhla egyptský člun. V té chvíli začala strojovna \"Kešetu\" nabírat vodu z prasklé trubky. Po odpálení další střely se \"Kešet\" zastavil dva kilometry od zničeného egyptského člunu, zatímco INS \"Misgav\" se k přiblížil a zasáhl člun palbou z děla. Mezitím INS \"Rešef\" vypálil a zasáhl druhý egyptský člun a INS \"Ejlat\" rovněž vypálil střelu. \"Rešef\" se poté přiblížil k zničenému egyptskému člunu a potopil jej výstřelem z děla. Jižní dvojice egyptských člunů se rozdělila a jeden z nich byl zasažen a zůstal stát, ale nepotopil se. \"Herev\" a \"Soufa\" na člun vypálily desítky granátů, než zjistily, že ve skutečnosti najel na mělčinu. Poslední zbývající egyptský člun plul západně k Alexandrii a dostal se mimo dostřel. Nejblíže byl \"Rešef\", který se pustil do pronásledování. Zbraňový důstojník ale nahlásil elektrickou poruchu, která bránila odpálení střel. \"Rešef\" i navzdory tomu egyptský člun sledoval v naději, že se dostane na dostřel lodního kanónu, avšak Barkaj si všiml, že se izraelský člun odděluje od zbytku flotily, a že se dostává nebezpečně blízko pobřeží. V obavě ze zranitelnosti při případném leteckém útoku se nařídil stáhnout. Velitel \"Rešefu\" požádal o několik dalších minut, ale nakonec se připojil zpět k flotile.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Když Telem zaznamenal, že se jedna z lodní příliš blíží k Alexandrii, nařídil Barkajovi zastavit pronásledování. V 01.30 se již izraelská flotila vracela do Haify. Čtvrtý egyptský člun dorazil do Alexandrie. Egypt tvrdil, že potopil čtyři izraelské „cíle,“ z čehož tři měly být motorové torpédové čluny a jeden měl být raketový člun. Roky po proběhlé bitvě se setkal velitel \"Rešefu\" s egyptským námořním důstojníkem, jenž velel jednomu z egyptských člunů, na americké Naval War College. Egypťan uvedl, že on a dva nebo tři členové posádky přežili explozi a povedlo se jim doplavat na pobřeží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Baltimu, někdy též uváděna jako bitva u Damietty, byla námořní bitva mezi izraelským a egyptským námořnictvem, ve dnech 8. až 9. října 1973, během jomkipurské války. Odehrála se v deltě Nilu, mezi městy Baltim a Damietta. Bitva vypukla, když šest izraelských raketových člunů tříd \"Sa'ar\" plujících směrem k Port Saidu narazilo na čtyři egyptské raketové čluny projektu 205 (kódové označení NATO: \"Osa I\"), plujících z Alexandrie. Celá potyčka trvala zhruba čtyřicet minut. Čluny třídy Osa vypálily střely Styx, minuly a začaly se stahovat do Alexandrie, pronásledovány Izraelci. Dva egyptské čluny byly potopeny střelami Gabriel během deseti minut a třetí člun byl potopen o dvacet pět minut později. Čtvrtému se podařilo vrátit se na základnu.", "tgt_summary": "The Battle of Baltim (also Battle of Damietta, Battle of Baltim–Damietta, Battle of Damietta–Baltim or Battle of Damietta – El Burelos) was fought between the Israeli Navy and the Egyptian Navy on October 8–9, 1973, during the Yom Kippur War. It took place off the Nile delta, between Baltim and Damietta. The battle erupted when six Israeli Sa'ar class missile boats heading toward Port Said were engaged by four Egyptian Osa class missile boats coming from Alexandria. It lasted about forty minutes. The Osas fired Styx missiles, missed, and begun withdrawing back to Alexandria when the Israelis began to give chase. Two Osas were sunk by Gabriel missiles within a span of 10 minutes, and a third was sunk twenty-five minutes later. The fourth made it back to base.", "id": 1771377}
{"src_title": "Mavki'im", "tgt_title": "Mavki'im", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 55 metrů v pobřežní nížině, v regionu Šefela. Východně od obce teče vádí Nachal Ge'a, jež jihovýchodně od mošavu ústí do vádí Nachal Oved.  Obec se nachází 5 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 53 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 64 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 5 kilometrů jihovýchodně od města Aškelon. Mavki'im obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské.  Mavki'im je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 4. Podél východní strany vesnice jsou dochovány zbytky železničního tělesa z dob mandátní Palestiny, kdy tudy vedla mezinárodní trať z Haify do Egypta. Používá se jako průmyslová vlečka s odbočkou k jihozápadu do elektrárny Rutenberg. K východu tu odbočuje železniční trať Kirjat Gat-Aškelon rovněž využívána pouze jako průmyslová vlečka. Ve výstavbě je ovšem železniční trať Aškelon-Beerševa pro osobní přepravu, která by měla navázat jižním směrem na zbytky britské železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Mavki'im byl založen v roce 1949. Novověké židovské osidlování tohoto regionu začalo po válce za nezávislost tedy po roce 1948, kdy oblast ovládla izraelská armáda. Zakladateli mošavu byli Židé z Maďarska, kteří se předtím v řadách izraelské armády účastnili bojů. Na vzniku osady se podíleli členové mládežnického hnutí ha-No'ar ha-cijoni.  Funguje tu obchod se smíšeným zbožím, zdravotní středisko a sportovní areály. Do vesnice se přistěhovalo 25 židovských rodin evakuovaných v rámci plánu jednostranného stažení roku 2005 z osady Pe'at Sade z pásma Gazy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Mavki'im Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 378 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 2,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mavki'im ( מַבְקִיעִים, v oficiálním přepisu do angličtiny Mavqi'im) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chof Aškelon.", "tgt_summary": "Mavki'im (, \"lit.\" Breakthroughs) is a moshav in southern Israel. Located near Ashkelon, it falls under the jurisdiction of Hof Ashkelon Regional Council. In it had a population of.", "id": 1922674}
{"src_title": "Lekce neslušného chování", "tgt_title": "Easy Virtue (2008 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Larita, okouzlující americká vdova a úspěšná automobilová závodnice, potká v Monaku mladého Angličana Johna Whittakera. Vezmou se a John ji odveze s sebou domů, aby potkala jeho rodinu a seznámila se s jejich panstvím, kde hospodařilo sedm generací rodiny Whittakerů. Tam Larita potká svou ledově chladnou tchyni Veronicu a rozcuchaného tchána se smutnýma očima Jima.  Veronica, předem rozhodnutá nemít ráda svoji snachu, je ještě více rozčílená, když zjistí, že se jedná o drzou Američanku, která, stejně jako Jim, mluví plynně francouzsky. Larita se rovněž seznámí s Johnovou bývalou přítelkyní Sarah Hurstovou, která má k Johnovu manželství dobrý vztah. Larita zůstává i přes pohrdání své tchyně klidná a dokonce prozradí, že již byla vdaná. Veronica cítí, že se John brzy svou manželkou unaví a manželství skončí rozvodem. Snaží se, aby byla Larita nešťastná, zatímco John souhlasil s tím, že zůstane doma.  John se k Laritině znechucení nehodlá opustit rodinné panství. Larita se na venkově nudí a odmítá se účastnit krvavých sportů jako lovení. Čte román Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, což šokuje ženské příbuzné jejího manžela. Odmítá hrát tenis a nelíbí se jí Veroničino staré zařízení domu, prudérní přátelé i jídlo. Navíc trpí sennou rýmou. Pokouší se s Veronicou vyjít, ale ta veškeré pokusy odmítá.  Larita udělá několik neúmyslných faux pas. Omylem zabije rodinnou čivavu, když si na ni sedne, a dává různé rady manželově mladší sestře Hildě, které vyústí v to, že jí nenávidí i manželovy sestry. Veronica se svými hosty na lovu pak objeví Laritu a Johna při souloži v domku na poli. Veronica tak nenávidí Laritu ještě víc. Ta je izolovaná a jejími jedinými přáteli jsou Jim a služebnictvo, se kterým nakládá mnohem lépe než Veronica. Larita pomůže Jimovi pracovat na jeho motocyklu. Ten se stále cítí špatně kvůli tomu, že všichni jeho spolubojovníci z války zemřeli, a ztratil zájem o dění doma, mezi ním a manželkou již není žádná láska.  Když John zjistí, že finanční situace jeho rodiny je velmi špatná, začne se více přiklánět k rodině a, k Veroničině radosti, začnou jeho city k Laritě ochabovat. Hilda pak získá novinový článek odhalující Laritino skandální tajemství. Larita pomohla svému prvnímu manželi zemřít, když trpěl na nevyléčitelnou rakovinu. Dala mu na jeho přání smrtelnou injekci. Byla kvůli tomu souzena, ale soud skončil jejím osvobozením. John Laritu odmítá, zatímco Jim obviňuje své dcery z krutosti. Na další Veroničině party odmítá John s Laritou tančit, a tak s ní tančí Jim. Larita je rozhodnuta své manželství opustit a při odchodu z domu se omlouvá Saře, že přerušila její vztah s Johnem. Když Larita odjíždí, Jim se k ní přidá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lekce neslušného chování (orig. \"Easy Virtue\") je britsko-kanadská filmová komedie založená na hře Noëla Cowarda \"Easy Virtue\". Režie se ujal Stephan Elliott a v hlavních rolích se objevují Jessica Biel, Colin Firth, Kristin Scott Thomas a Ben Barnes. Příběh pojednává o americké vdově Laritě, která se zbrkle vdala za mladého Angličana Johna Whittakera. Když se společně objeví u něj doma, jeho matka ji začne nenávidět, zatímco otci je sympatická.", "tgt_summary": "Easy Virtue is a 2008 British romantic comedy film based on Noël Coward's play of the same name. The play was previously made into the silent movie \"Easy Virtue\" (1928) by Alfred Hitchcock. This adaptation is directed by Stephan Elliott, written by Elliott and Sheridan Jobbins, and stars Jessica Biel, Ben Barnes, Colin Firth and Kristin Scott Thomas. The score contains many Coward and jazz-age songs, some of which are sung or partially sung by the cast.", "id": 2166461}
{"src_title": "Or ha-Ner", "tgt_title": "Or HaNer", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 60 metrů v pobřežní nížině, v regionu Šefela, nedaleko severního okraje pouště Negev. Severně od vesnice se nachází soutok potoků Nachal Bror a Nachal Šikma. Jihovýchodně od obce dále do Nachal Šikma přitéká vádí Nachal Hoga s přítokem Nachal Nir'am. Západně od kibucu do Nachal Šikma od jihu ještě ústí u pahorku Tel Ma'arat Aza krátká vádí Nachal Ner a Nachal Mardim. Od severu sem přitéká Nachal Sumsum.  Obec se nachází 11 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 60 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 65 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 4 kilometry severně od města Sderot. Or ha-Ner obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. 4 kilometry jihozápadním směrem ale začíná pásmo Gazy s početnou arabskou (palestinskou) populací.  Or ha-Ner je na dopravní síť napojen na východní straně pomocí lokální silnice číslo 232, na západní straně pak pomocí dálnice číslo 34.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Or ha-Ner byl založen v roce 1957. Zakladateli kibucu byla skupina Židů z jižní Ameriky (Argentina a Uruguay) napojená na sionistické hnutí ha-Bonim Dror. Do Izraele se přistěhovali v roce 1952 a několik let pak provizorně pobývali v Giv'ot Zaid (poblíž dnešního Kirjat Tiv'on) v severním Izraeli. Připojila se k nim i skupina Židů původem z Turecka, kteří v Izraeli žili od roku 1949. V nynější lokalitě se usadili krátce po Suezské krizi, na základě výzvy tehdejšího izraelského předsedy vlády Davida Ben Guriona. Na místě se k nim přidalo dalších 30 židovských přistěhovalců z Argentiny. Kibuc Or ha-Ner zbudovali na svátky sukot roku 1957.  Během války za nezávislost v roce 1948 zanikla arabská vesnice Nadžd, jež do té doby stála nedaleko dnešního kibucu. Jméno kibucu odkazuje na tradici zapalování světel zmiňovanou v Talmudu.  Zpočátku byla místní ekonomika orientována zcela na zemědělství. Od 70. let 20. století přibyl průmyslový podnik Orinet na zpracování kovů, který je nyní hlavním zdrojem příjmů kibucu. Zemědělství nadále zůstává významným odvětvím místního hospodářství (pěstování brambor, polních plodin či bavlny, produkce mléka). V kibucu funguje zařízení předškolní péče o děti. Dále je tu k dispozici plavecký bazén a sportovní areály.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Or ha-Ner Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 687 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Or ha-Ner ( אוֹר הַנֵּר, doslova „\"Světlo svíčky\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Or HaNer) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Ša'ar ha-Negev.", "tgt_summary": "Or HaNer (, \"lit.\" Light of the Candle) is a kibbutz in southern Israel. Located near Sderot, it fall under the jurisdiction of Sha'ar HaNegev Regional Council. In it had a population of.", "id": 167890}
{"src_title": "Dorot", "tgt_title": "Dorot", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 105 metrů na pomezí severního okraje pouště Negev a jižního okraje zemědělsky obdělávané pobřežní nížiny (Šefela). Západně od vesnice probíhá vádí Nachal Hoga, do kterého podél východní a severní strany vesnice ústí Nachal Dorot s přítoky Nachal Dov a Nachal Ruchama. Východně od kibucu se nachází pahorek Tel Šega. Jihozápadně od vesnice leží uměle vysázený les Ja'ar Dorot.  Obec se nachází 18 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 64 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 64 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 4 kilometry východně od města Sderot. Dorot obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. 9 kilometrů západním směrem ale začíná pásmo Gazy s početnou arabskou (palestinskou) populací.  Dorot je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 334.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Dorot byl založen v roce 1941. Šlo o jednu z pěti nových židovských osad, jež během toho roku vznikly v tehdejší mandátní Palestině. Jméno kibucu je akronymem jmen Dov, Rivka a Tirca. Dov Hoz, sionistický aktivista angažovaný v odborovém hnutí Histadrut, zemřel roku 1940 při dopravní nehodě spolu s ženou Rivkou a dcerou Tircou. Zakladateli kibucu byla skupina Židů z Německa, ke které se připojili Židé z Československa a Lotyšska. Usadili se zde 2. prosince 1941 během svátků chanuka. Roku 1942 proběhlo navrtání studny, které osadě zajistilo přívod pitné vody. V roce 1944 proběhla výstavba zemědělských objektů a také věžovitého vodojemu.  28. srpna 1947 provedla britská armáda rozsáhlou pětidenní razii v kibucech Dorot a Ruchama. Jejím cílem byly nelegální židovské sklady zbraní využívané v ozbrojených akcích proti britské správě. Během války za nezávislost v roce 1948 byl kibuc vystaven útokům egyptské armády. Děti a ženy musely být evakuovány. Koncem 40. let měl kibuc rozlohu katastrálního území 5 715 dunamů (5,715 kilometrů čtverečních).  Místní ekonomika je založena na zemědělství (polní plodiny, brambory, česnek, sadovnictví, produkce mléka) a průmyslu (zejména potravinářský průmysl). V roce 1978 zde bylo otevřeno kulturní středisko, roku 1985 přibyl plavecký bazén. Od roku 2000 v obci funguje malé muzeum s expozicí regionálních archeologických nálezů. V kibucu jsou k dispozici zařízení předškolní péče o děti.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Dorot Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací, která ale od roku 2008 narůstá. K 31. prosinci 2014 zde žilo 725 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dorot ( דּוֹרוֹת, doslova „\"Pokolení\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Dorot) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Ša'ar ha-Negev.", "tgt_summary": "Dorot (, \"lit.\" Generations) is a kibbutz in southern Israel. Located on Route 334 near Sderot, it falls under the municipal jurisdiction of the Sha'ar HaNegev Regional Council. In it had a population of.", "id": 2397248}
{"src_title": "Gevim", "tgt_title": "Gevim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 122 metrů na pomezí severního okraje pouště Negev a jižního okraje zemědělsky obdělávané pobřežní nížiny (Šefela). Východně od vesnice míří k severu vádí Nachal Azur, podél západní strany kibucu je to vádí Nachal Nir'am. Na jižní straně protéká Nachal Mefalsim.  Obec se nachází 14 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 65 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 67 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 2 kilometry jižně od města Sderot. Gevim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. 5 kilometrů západním směrem ale začíná pásmo Gazy s početnou arabskou (palestinskou) populací.  Gevim je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 232, jež severozápadně od vesnice ústí do dálnice číslo 34.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Gevim byl založen v roce 1947. Zakladateli kibucu byla skupina členů jednotek Palmach, kteří se zde usadili 28. srpna 1947. Šlo o krok, který měl posílit židovské pozice na severním okraji Negevu před klíčovým rozhodnutím OSN o rozdělení tehdejší mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. Během války za nezávislost v roce 1948 nebyl kibuc na rozdíl od jiných židovských osad v tomto regionu vystaven útokům egyptské armády. Coby vesnice vzniklá jen nedlouho předtím totiž nefigurovala na egyptských vojenských mapách.  Koncem 40. let měl kibuc rozlohu katastrálního území 1 000 dunamů (1 kilometr čtvereční). V současnosti dosahuje správní území vesnice 10 000 dunamů (10 kilometrů čtverečních). V 50. letech 20. století kibuc procházel sociální a ekonomickou krizí a mnoho jeho zakládajících členů jej opustilo. Populace musela být opakovaně posilována příchodem nových osadnických skupin.  Místní ekonomika byla zpočátku založena na zemědělství. V současnosti je většina příjmů kibucu vytvářena podnikem Poleg, který zpracovává plasty. Zemědělská výroba se orientuje na pěstování avokáda, sadovnictví a chov drůbeže). Poblíž kibucu funguje vysoká škola Sapir Academic College. V obci je k dispozici společná jídelna a zdravotní středisko. K dispozici je tu i plavecký bazén.  Jméno vesnice je odvozeno od proláklin ve skále, ve kterých se shromažďuje dešťová voda. Zpočátku se ale kibuc nazýval Sde Akiva (שדה עקיבא), podle zemědělského odborníka Akivy Ettingera.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Gevim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 464 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 15,4 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gevim ( גֵּבִים, doslova „\"Nádrže\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Gevim) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Ša'ar ha-Negev.", "tgt_summary": "Gevim (, \"lit.\" Cisterns) is a kibbutz in southern Israel. Located in the northwestern Negev desert near Sderot, it falls under the jurisdiction of Sha'ar HaNegev Regional Council. In it had a population of.", "id": 1731365}
{"src_title": "The Spoils", "tgt_title": "The Spoils (card game)", "src_document": [{"title": "Uvedení do děje a světa The Spoils.", "content": "Jak samotní autoři hry uvádějí, The Spoils je mj. také unikátní pohled na fantastický svět, který se odebírá příšerně špatným směrem. Stavebním kamenem hry je někdy komický, ve větší míře bizarní, černý až ošklivý humor, který hru dělá půvabnou, zábavnou a nezapomenutelnou. Hra se odehrává ve fantastickém světě, který se s tím naším příliš nepodobá. První edice hry je zasazena do období \"150 let po pádu impéria Marmothoan\". Následné rozšíření hry edicí nazvanou Seed Cycle se odehrává 150 let před první edicí. Pravděpodobně tedy do období průběhu pádu impéria. Další plánované herní rozšíření se mají vrátit do časového úseku první edice The Spoils. Hra The Spoils je mj. známa svými vtipnými popisky karet a originálním stylem zpracování obrázků karet.", "section_level": 1}, {"title": "Pět cechů světa The Spoils.", "content": "Karty, které tvoří hru, obsahují rozmanitou škálu postav, nastavení a objektů. Každá herní karta patří do jednoho z pěti cechů: Arcanist, Banker, Gearsmith, Rogue nebo Warlord. Jednotlivé cechy mají svůj unikátní vzhled a také strategie.", "section_level": 2}, {"title": "Arcanist.", "content": "Přízračný cech čarodějů (viz Arcanist) věnující se nadrealitě a posedlým rituálům k vyvolání prapůvodních sil k manipulaci reality samotné. Cech čarodějů zdobí největší počet postav, které mají vlastnost utajení (viz Covert). Základním zdrojem pro čaroděje je posedlost (viz Obsession). Dokáží své protivníky donutit zahazovat karty, stejně tak jako dokáží vytvářet tokeny, které lze použít u jistých typů karet k vrácení protivníkových karet do ruky, např. karta Quotidian Ejector. Výsledkem temných rituálů čarodějů může být i manipulace s balíčkem karet pro získání konkrétních typů karet. Příkladem budiž karta Servile Centipede, která umožňuje najít si v balíku karet taktiku a tu si vzít do ruky.", "section_level": 3}, {"title": "Banker.", "content": "Bankéři jsou nelítostný cech drtící své nepřátele zkorumpovaností, podplácením, byrokracií a pomocí soudů skrze najímané hlupáky. Zdrojem pro bankéře je chamtivost (viz Greed). Bankéři jsou cechem, který hodně mění vliv. Díky postavám se schopností utajení jsou ostatními téměř nezpozorováni (např. karta Concealed Goon). Bankéři také rádi lízají mnoho karet a mají karty, které dokážou přímo vyřadit protivníkovu postavu ze hry.", "section_level": 3}, {"title": "Gearsmith.", "content": "Dalším z cechů světa Spoils jsou rozpustilí Gearsmithové, pro které je typické vynalézání různých vychytávek. Své nepřátele lehce překvapí arzenálem svých vynálezů všeho druhu. Základním zdrojem pro Gearsmithy je elitářství (viz Elitism). Ve hře se snaží různými cestičkami redukovat cenu tak, aby získali náskok a připravili si tak cestu k vítězství. V tomto jim napomáhá mnoho karet, příkladem může být taktika 1337! (leet!). Ovládají selektivní učení (lízání konkrétního typu karet), mají nejvyšší počet věcí (viz Item), \"Micromagic token\" karty s parametry 1/1/3. Vlastní také karty s uzly (Node), které jsou sice zranitelné, ale mohou být i velice silné.", "section_level": 3}, {"title": "Rogue.", "content": "Cech podvodníků, který se díky svým vybroušeným smyslům pro etiku snaží uspět mnohdy i na hraně zákona. Zdrojem pro podvodníky je klamání (viz Deception). Podvodníci se snaží využívat protivníkovi odložené hromádky karet. Příkladem může být postava Pluck, která popadne protivníkovy odložené postavy, věci nebo oblasti, a použije je ve hře jako své karty. Tímto ale vlastnosti tohoto cechu nejsou zdaleka vyčerpány. Podvodníci dokážou ovládat karty, které dosud ovládal protihráč, dalším rysem jsou velice rychlé postavy, ovládání rychlosti, a příkladem krásného podvodu může být kompletní výměna karet s protihráčem pomocí karty Emergency Obfuscation.", "section_level": 3}, {"title": "Warlord.", "content": "Posledním z cechů je cech krvežíznivých a brutálních Válečníků. Tento cech nezůstává svému jménu nic dlužný a své protivníky drtí obrovskou silou a zastrašováním. Základním zdrojem pro válečníky je hněv (viz Rage). Válečníci disponují silou, která ze všech cechů ve hře způsobuje největší poškození protivníkům. Vlastní také jednu z nejsilnějších karet ve hře a tou je Dragon Tank, který dokáže v každém tahu zničit jednu postavu protivníka. O tom, jak je tank silný svědčí i jeho parametry 10/10/4.", "section_level": 3}, {"title": "The Spoils Tournament Experience.", "content": "Od 1. srpna 2006 do října roku 2006 v průběhu uvádění \"The Spoils\" na trh firmou Tenacious Games podpořila uvedení limitovanou edicí tzv. Open Beta karet. Nástup na trh byl doprovázen více než tisícem otevřených turnajů s cenami za více jak 60 000 dolarů.  V roce 2007 bylo schválené hraní na turnajích oficiálně pojmenováno jako The Spoils Tournament Experience. Celkové ceny překonaly hranici jednoho miliónu amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Edice a cykly.", "content": "Do dnes jsou známé tyto edice a rozšíření hry. Beta byla limitovaná edice která byla předchůdcem pro první edici. První edice a druhá část první edice jsou později označovány jako základní množina karet, nebo také souhrnně druhá edice. Dalším navazujícím rozšířením jsou sety nazývané Seed. První ze \"Seedů\" má podtitul Children of the Lingamorph. Zatím posledním rozšíření hry je pojmenováno Seed II: Gloamspike's Revenge. Seed II rozšíření bylo uvedeno na trh 20. září 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Spoils je sběratelská karetní hra vytvořená firmou Tenacious Games. Od ledna 2009 spadá do vlastnicví firmy Arcane Tinmen. Hra byla poprvé vypuštěna jako open beta v srpnu 2006. Oficiální uvedení do prodeje se dočkala v listopadu 2006. \"The Spoils\" byla vyvíjena od roku 2001 do roku 2006. Tým návrhářů vedl Josh Lytle, který je také známý jako návrhář sběratelské karetní hry Magi-Nation Duel. Výborný hráč hry Jon Finkel byl v roce 2002 přizván do týmu návrhářů hry jako hlavní poradce.", "tgt_summary": "The Spoils is a collectible card game created by Tenacious Games and owned by Arcane Tinmen since January 2009. It launched with a free open beta in August 2006, and officially released for sale in November 2006. \"The Spoils\" was in development from 2001 to 2006. The design team is headed up by Josh Lytle, who also designed the collectible card game Magi-Nation Duel. Jon Finkel, a prominent player in's, aided the development team as an advisor since 2002. The Spoils Card Game, while under the design direction of Ken Pilcher, won the Fan Favorite Origins Award for Best Collectible Card Game at the 2015 Origins Game Fair, beating other contenders including Legend of the Five Rings and Magic: The Gathering.", "id": 145784}
{"src_title": "Lichtenštejnský parlament", "tgt_title": "Landtag of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Lichtenštejnské knížectví je podle ústavy „konstituční dědičná monarchie na demokratickém a parlamentárním základě“. Landtag je zastoupení a je „orgánem“ národa a jako takový je povolán, aby jej zastupoval a vnímal jeho práva a zájmy. Sestává z 25 poslanců a je v mezinárodním srovnání poměrně malým parlamentem. Předseda a místopředseda parlamentu pro nastávající rok jsou voleni vždy při zahajovacím zasedání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozložení sil.", "content": "Po volbách z února 2001 dosáhly Pokroková občanská strana v Lichtenštejnsku (Fortschrittliche Bürgerpartei in Liechtenstein - FBP) třináct, Vlastenecká unie (Vaterländische Union / VU) jedenáct a strana Freie Liste (FL) jedno křeslo.  Po volbách do zemského sněmu 6. a 8. února 2009 ztratila Pokoroková občanská strana (FBP) svoji většinu a disponuje jen 11 mandáty (dosud 12). Vaterländische Union (VU) naproti tomu získala 13 mandátů (dosud 10) a navrhla tudíž svého nového šéfa vlády. Poraženou voleb byla strana Freie Liste (FL), která ze svých dosavadních 3 poslaneckých křesel získala v Landtagu pouze jediné. FBP a VU tvoří i přes absolutní většinu VU velkou koalici.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky voleb.", "content": "Jednotlivé výsledky voleb  Jako právní podklad slouží články 46 a 36 až 63, LGBI. 1973 č. 50 lichtenštejnské ústavy.  Lichtenštejnský Landtag se během jednoho roku shromažďuje na osm až deset sněmovních zasedání, která podle množství projednávaných bodů trvají jeden až tři dny. Zasedání jsou zpravidla veřejná a jsou přenášena v plné délce (audiopřenos se statický obrazem na státním televizním kanále). Konají se také neveřejná zasedání, při nichž se projednávají interní záležitosti sněmu nebo osobní záležitosti, nebo když zástupci vlády předávají důvěrné informace.  Zákony a finanční předlohy a návrhy musejí být projednávány a uzavírány na veřejných zasedáních. Nejdůležitější funkce Landtagu jsou vymezeny v článku 62 ústavy. Vedle společného projednávání zákonů je to především také kontrola vlády a výše nákladů parlamentu zvláštního významu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Lichtenštejnský Landtag vznikl jako instituce na základě absolutistické ústavy z roku 1818. Oba stavy, duchovenstvo a obce, obdržely právo zastoupení skrze „poslance“. Duchovenstvo volilo do sněmu tři faráře. Obce byly zastupovány jedenácti starosty a pokladníky (tzn. strážce obecní pokladny). Stavovský sněm byl jednou do roka knížetem svoláván k zasedání. Stavovský sněm neměl žádnou výkonnou moc, jeho funkce spočívala výhradně v ročním vyjádřit „vděk“ za potřebu daní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lichtenštejnský parlament resp. Zemský sněm Lichtenštejnského knížectví (německy Lichtensteinische Landtag, či Landtag des Fürstentums Liechtenstein) je zákonodárný orgán Lichtenštejnské knížectví.", "tgt_summary": "The Landtag of the Principality of Liechtenstein (), commonly referred to as the Landtag of Liechtenstein (), is the legislative branch of the government of Liechtenstein. It has 25 members, elected for a four-year term by open list proportional representation from two constituencies, Oberland with 15 seats and Unterland with 10 seats. The electoral threshold is 8%.", "id": 99310}
{"src_title": "Magen", "tgt_title": "Magen, Israel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 126 metrů na severozápadním okraji pouště Negev; v oblasti která byla od 2. poloviny 20. století intenzivně zúrodňována a zavlažována a ztratila charakter pouštní krajiny. Jde o zemědělsky obdělávaný pás přiléhající k pásmu Gazy a navazující na pobřežní nížinu.  Obec se nachází 15 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 91 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 94 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 36 kilometrů západně od města Beerševa. Magen obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. 5 kilometrů západním směrem ale začíná pásmo Gazy s početnou arabskou (palestinskou) populací.  Magen je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice 2410 a lokální silnice 232, jež se kříží severovýchodně od vesnice.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Magen byl založen v roce 1949. Jeho zakladateli byli Židé z Rumunska. Šlo o skupinu napojenou na mládežnické sionistické hnutí ha-Šomer ha-Ca'ir. Do Izraele přišli během války za nezávislost v roce 1948 z internačních táborů na Kypru a prodělávali pak výcvik v kibucech Jad Mordechaj a Gat. Pak se 16. srpna 1949 usadili zde, poblíž místa označovaného v arabském místopisu jako Šejk Nuran. Stojí tu dodnes zbytky stavby s hrobkou šejka Nurana z 19. století. Lokalita během války za nezávislost v roce 1948 sloužila jako opěrný bod egyptské armády. Zpočátku se osadníci v novém kibucu potýkali s těžkou situací. Elektřinu zajišťoval generátor, chybělo silniční spojení a voda musela být dovážena v cisterně.  Kibuc stále ještě (podle údajů k roku 2010) operuje podle tradičního modelu, s vysokou mírou kolektivního hospodaření. Místní ekonomika je založena na zemědělství (rostlinná výroba, produkce mléka) a průmyslu (firma Plastic Magen - nový název Star Eco Energy, s cca 90 zaměstnanci). Polnosti kibucu se rozkládají na ploše cca 20 000 dunamů (20 kilometrů čtverečních). Zhruba 60 obyvatel za prací dojíždí mimo obec (například jako učitelé). V obci funguje zařízení předškolní péče o děti, zdravotní středisko, plavecký bazén, sportovní areály, obchod se smíšeným zbožím a společná jídelna. Dále je tu i zoologická zahrada.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Magen Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 538 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,3 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magen ( מָגֵן, doslova „\"Štít\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Magen) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Eškol.", "tgt_summary": "Magen (, \"lit.\" Shield) is a kibbutz in southern Israel. Located in the north-western Negev desert and covering 8,500 dunams, it falls under the jurisdiction of Eshkol Regional Council. In it had a population of.", "id": 2239136}
{"src_title": "Den míru", "tgt_title": "Day of the Dove", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 5630.3 a USS Enterprise NCC-1701, vlajková loď Spojené federace planet pod vedením kapitána Jamese T. Kirka, doráží na místo, kde stála lidská kolonie Beta XII-A, odkud byl vyslán nouzový signál. Po příletu výsadek nenachází ani stopu po stovce kolonistů. Na orbitě se objevuje klingonská loď, která je ovšem značně poškozená. V tu chvíli je výsadek napaden klingony. Ti berou Kirka a ostatní členy výsadku za rukojmí a obviňují je z poškození klingonského plavidla. Po celou dobu je jakoby pozoruje neznámý blikající objekt.  Kang, vůdce klingonů, donutí Kirka, aby všechny přenesl na \"Enterprise\", kterou hodlá zabrat. Spock však vyrozumí situaci a zatímco transportuje v pořádku členy \"Enterprise\", nechává klingony ještě v paměti transportéru. Takto zajmou klingony z povrchu i z jejich rozpadající se lodi, ale rovněž i neznámou bytost. Každá strana podezírá tu druhou z prvního útoku. Navíc mezi členy posádky \"Enterprise\" se rozmáhá pocit nenávisti vůči klingonům a Pavel Čechov je dokonce přesvědčen, že klingoni mohou za smrt jeho bratra, ačkoliv pan Sulu jej zná natolik dobře, aby věděl, že Čechov je jedináček. Dalším prapodivný jev nastává, když klingonům se najednou objeví v rukou meče a zrovna tak členům \"Enterprise\", což vede v částečné obsazení \"Enterprise\" klingony.  Kapitán Kirk už tuší, že něco není v pořádku a opravdu posléze Spock senzory objevuje na palubě lodi ještě jednu neznámou bytost. Situace několikrát vrcholí ve prospěch jedné, či druhé strany, ale náhlý zvrat vždy síly vyrovná. Kirkovi a Spockovi se podaří zaujmout Kangovu ženu, ale při snaze vyjednávat jí Kang je ochoten obětovat. Ačkoliv sama světélkující bytost viděla, stále je přesvědčena, že za vše může Hvězdná flotila. \"Enterprise\" je unášena nekontrolovatelně hlubokým vesmírem a po čase i Kangova žena chce neustálé boje ukončit. Kirk se s ní transportuje na místo, kde jsou klingoni. Kang však nechce věřit, že jde o nějakou bytost živenou násilnými emocemi. Začíná boj s meči a později se připojuje i zbytek posádky. Teprve když Kang vidí, že opravdu nikdo nemůže zemřít, začíná být zmaten. Kapitán mu objasňuje, že toto nemá mít konce a už vůbec ne vítěze.  Když boje ustanou, je zřejmé, že cizí objekt byl oslaben. Spock doporučuje ještě trochu dobré nálady a tak lidé společně s klingony vyhání neznámého tvora a hlasitě se u toho smějí. Světélkující objekt pak skutečně opouští \"Enterprise\" a mizí v hlubokém vesmíru.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Den míru“ (v originále „Day of the Dove“) je jedenáctý díl třetí řady seriálu Star Trek, později známého jako \"The Original Series\" (česky: \"původní série\"). Premiéra epizody v USA proběhla 1. listopadu 1968, v České republice 13. června 2003.", "tgt_summary": "\"Day of the Dove\" is the seventh episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Jerome Bixby and directed by Marvin Chomsky, it was first broadcast November 1, 1968.", "id": 2280273}
{"src_title": "Platónovy nevlastní děti", "tgt_title": "Plato's Stepchildren", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 5784.2 a USS Enterprise NCC-1701, vlajková loď Spojené federace planet, pod vedením kapitána Jamese T. Kirka doráží na planetu odkud vychází nouzové hlášení, ale která by podle pana Spocka měla být naprosto neobydlená.  Po příletu se kapitán Kirk, pan Spock a Dr. Leonard McCoy setkávají s liliputem Alexandrem, který slouží 36 členné civilizaci platóňanů. Jde o rasu, která unikla ze své planety, když se jejich slunce změnilo v novu. Tehdy přistáli na Zemi do doby antiky, kde po nějaký čas žili. Tuto dobu si zamilovali a proto i po odchodu na novou planetu si okolní svět přizpůsobili ve stejném stylu a právě podle Platóna se nazývají Platónovými dětmi. 35 obyvatel získalo telekinetické schopnosti, až na Alexandra. Ovšem nyní se jejich vůdce Parmen poranil a protože se už po tisíce let jejich tělo nemuselo namáhat, je obyčejné škrábnutí hrozbou smrti. Doktor McCoy Parmena vyléčí, ale při snaze transportovat se zpět na loď Scotty oznamuje, že nic nefunguje a přenos není možný. Parmen se netají s tím, že loď drží na orbitě on a při kapitánových protestech jej nechá si nafackovat. Později si chce kapitána udobřit a všechny členy výsadku nechá obdarovat vzácnými relikviemi, ale požaduje aby s nimi zůstal Dr. McCoy, coby schopný lékař. To všichni samozřejmě odmítají, ale Parmen je svými schopnostmi nechává hrát divadlo a mučí je.  Spock později přemítá, proč zrovna Alexander jako jediný nemá schopnosti telekineze a kde je ostatní vzali. Alexander je znechucený svými lidmi a obdivuje trojici z \"Enterprise\" pro jejich vzdor vůči platóňanům. Potvrzuje také, že telekinetické schopnosti přišli až na této planetě a to teprve až poté co došly zásoby vlastního jídla. Spock s McCoyem z toho dedukují, že každý jedinec má jiné předlohy pro získání moci a proto Alexander nemá de facto žádné a Parmen naopak nejsilnější. Může za to látka zvaná kironid. McCoy připraví výtažek, který zvýší hladinu této látky v krvi. Spock si ale není jistý, po jaké době získají schopnosti. V ten moment se do místnosti nechtěně transportují Uhura a sestra Christine Chapelová, které jsou myšlenkami platóňanů přinuceny kamsi odejít. Večer se všichni setkávají oblečeni v antických kostýmech a jsou platóňany nuceni hrát divadelní představení při kterém Spock musí políbit Chapelovou a Kirk Uhuru. Situace se stává dramatičtější, když do místnosti přijedou zbraně. Kirk s bičem a Spock s rozžhaveným pohrabáčem se nebezpečně blíží k Uhuře a Christine. Alexander tomu chce zabránit, ale když s nožem přiblíží k Parmenovi, ten jej chce přinutit, aby se sám probodl. Na poslední moment to ale neudělá a Parmen se rozhořčeně ptá, kdo to udělal. Kirk si uvědomuje, že již látka zabrala a díky silnější dávce snadno Parmena přemůže, ale nedovolí Alexanderovi, aby vykonal svou pomstu.  Parmen slibuje, že své chování zlepší a uvítá jakoukoliv výpravu, která jejich planetu navštíví. Kirk ani Spock tomu nevěří a varují Parmena, že rozhlásí po Federaci, kterak silnější schopnosti na planetě získat během několika hodin. Parmen musí souhlasit. Všichni se pak i s Alexandrem transportují zpět na \"Enterprise\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Platónovy nevlastní děti“ (v originále „Plato's Stepchildren“) je dvanáctý díl třetí řady seriálu Star Trek, později známého jako \"The Original Series\" (česky: \"původní série\"). Premiéra epizody v USA proběhla 22. listopadu 1968, v České republice 20. června 2003.", "tgt_summary": "\"Plato's Stepchildren\" is the tenth episode of the of the American science fiction television series \"\". Written by Meyer Dolinsky and directed by David Alexander, it was first broadcast November 22, 1968.", "id": 1019564}
{"src_title": "Human Accomplishment", "tgt_title": "Human Accomplishment", "src_document": [{"title": "Role menšin.", "content": "V kapitole 12 nazvané \"\"...and of dead white males\"\" se autor zabývá především rolí těch, kdo nespadají do skupiny bílých mužů (tedy téže skupiny, která vykazuje drtivý podíl nejvýznamnějších osobností). Do této kategorie spadají ženy a Židé a jiné menšiny. Rozebírá se zde jejich role v souvislosti s jejich vynálezy a příspěvky lidstvu.", "section_level": 1}, {"title": "Ženy.", "content": "Autor nejprve analyzuje podíl žen na vědeckých objevech, které přispěly k rozvoji společnosti (\"\"accomplishments\"\"). Podle jeho zjištění mají ženy na takovýchto objevech jen velmi malý podíl. Podle autorova vlastního historiometrického výzkumu tvořily ženy celkem 2.2% všech významných světových osobností mezi 800 př.-1950. Mezi lety 1900 a 1950 ženy tvořily pouze 5% z celkového počtu osobností činných v exaktních vědách (\"\"hard sciences\"\"), 3 procenta v matematice, 7 % v medicíně a 0 % v technologiích. Po roce 1950 se situace příliš nezměnila. Zastoupení žen – laureátek Nobelovy ceny činilo v letech 1900-1950 4 % a v letech 1951-2000 pouze 3 %.Polem, kde jsou ženy nejvíce činné, je literatura, kde se také poslední dobou nejvíce zvyšuje jejich procentuální zastoupení. Nejvíce jsou zastoupeny v japonské literatuře s 8 % významných jmen; nejslavnější spisovatelkou japonské literatury je Murasaki Šikibu (autorka knihy Příběh prince Gendžiho), která se v Murrayově žebříčku japonské litereatury umístila třetí.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Autor si klade otázku: když Židé po začátku osvícenství a emancipace byli schopni dosáhnout takového úspěchu, proč totéž neudělaly i ženy? Odpovídá si těmito způsoby:", "section_level": 3}, {"title": "Židé.", "content": "Zastoupení Židů ve všech oblastech vědeckého poznání a umění je extrémně disproporční vzhledem k jejich počtu. Před počátkem 19. století však jejich zastoupení bylo mnohem slabší. Murray uvádí citaci Raphaela Pataie: „\"Náhlost, se kterou se Židé začali objevovat... je naprosto ohromující. Vypadalo to, jakoby se velký rezervoár židovského talentu, dosud uvězněný za zdí talmudského učení, náhle rozlil do všech oblastí nežidovské kulturní činnosti.\"“  Mezi lety 1830 – 1870 se objevilo 16 židovských významných osobností, v letech 1870 – 1910 jich už bylo 40 a v období 1910-1950, které zahrnuje i dobu 2.světové války, se jejich množství téměř ztrojnásobilo na 114.  V letech 1870-1950 byli Židé nadpočetně zastoupeni ve všech oblastech, např. ve filosofii byl poměr zastoupení významných osobností k jejich očekávanému počtu 14:1, v matematice 12:1 a ve fyzice 9:1. Dále, Židé v letech 1901 – 1950 získali 14 % všech Nobelových cen, v letech 1951-2000 to už bylo 29%., 18 ze 46 laureátů Nobelovy ceny za ekonomii (39%) jsou také Židé.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek Evropy.", "content": "V letech 1850 – 1950 měl \"accomplishment\" tendenci klesat – což je zajímavé, přihlédneme-li k obrovskému rozšíření vzdělání v této době. Snižování množství vědeckých vynálezů se podle knihy postupem času stává nevyhnutelné, protože vzrůstající komplexita vědeckého poznání nedovoluje učinit tolik nových vynálezů, které by nevyžadovaly předchozí znalosti. Murray věří, že v umění ke zpomalení rozvoje došlo v důsledku ztráty víry ve smysl života a důležitost jednotlivce, a to zejména v post-freudovské době.  Murray očekává, že za 200 let si lidé nebudou pamatovat téměř žádné umění z druhé poloviny 20. století. Evropa, vlast géniů, se zhroutila do pohodlné kulturní stáze připomínající Řím v 2. století n.l. Kromě filosofického vysvětlení se nabízí také vysvětlení praktická, jako je genocida Židů v průběhu 2. světové války (Židé byli dlouhodobě nejúspěnější etnickou skupinou, od roku 1870 měli šestkrát větší šanci stát se významnými osobnostmi a tudíž být zahrnuti v Murrayově seznamu), vzestup anti-elitářské ideologie, a úpadek nacionalismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Human Accomplishment: The Pursuit of Excellence in the Arts and Sciences, 800 BC to 1950 je kniha vydaná v roce 2003, jejímž autorem je Charles Murray.", "tgt_summary": "Human Accomplishment: The Pursuit of Excellence in the Arts and Sciences, 800 B.C. to 1950 is a 2003 book by the political scientist Charles Murray. Surveying outstanding contributions to the arts and sciences from ancient times to the mid-twentieth century, Murray attempts to quantify and explain human accomplishment worldwide in the fields of arts and sciences by calculating the amount of space allocated to them in reference works, an area of research sometimes referred to as historiometry.", "id": 1277441}
{"src_title": "1. FC Kaiserslautern", "tgt_title": "1. FC Kaiserslautern", "src_document": [{"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen 2. června 1900 22 mladými muži pod názvem FC Kaiserslautern. Úspěšná éra započala na pomezí 40. a 50. let s příchodem reprezentačního fotbalisty Fritze Waltera, jehož příznivci klubu vnímají jako „otce zakladatele“. Walter, jeden ze strůjců zázraku v Bernu, přispěl k zisku mistrovského titulu v letech 1951 a 1953. V tom mu asistovali Horst Eckel, Werner Kohlmeyer, Werner Liebrich i jeho bratr Ottmar Walter.  Po válce se v roce 1947 opět začaly hrát fotbalové soutěže. Fritz a Ottmar v první sezóně nastříleli 46 branek, jenže titul v jihozápadní regionální lize vybojoval Norimberk. Ve finále v roce 1951 už Kaiserslautern porazil 2:1 Preußen Münster zásluhou dvou branek Ottmara Waltera.  Roku 1963 náležel Kaiserslautern mezi zakládající kluby nové nejvyšší ligové soutěže v Západním Německu, Bundesligy. Tu hrál pravidelně do roku 1996.  V říjnu 1973 se týmu povedl obrat proti Bayernu Mnichov, když otočil stav 1:4 na konečné vítězství 7:4.  V ročníku Poháru UEFA 1981/82 se Kaiserslautern probojoval do čtvrtfinále, kde 17. března 1982 výhrou 5:0 v odvetě vyprovodil ze soutěže španělský Real Madrid. Následný konec v semifinále je i ve 21. století nejúspěšnějším představením na evropské scéně.  Nepřetržité působení v 1. Bundeslize skončilo s ročníkem 1995/96, ale po roce ve druhé lize se Kaiserslautern mezi elitní týmy vrátil. V ročníku 1997/98 se doslova přepisovala historie, když se falcký klub stal vůbec prvním nováčkem, jenž dokázal hned po postupu vyhrát mistrovský titul. Vítězné mužstvo zahrnovalo mistra světa z roku 1990 Andrease Brehmeho, Ciriaca Sforzu a Michaela Ballacka. V dalším roce se tým vměstnal mezi nejlepší osmičku v Lize mistrů.  Velkou posilu zaznamenal tým v roce 1999, když ulovil nadějného Youriho Djorkaeffa. Ten v premiérové sezóně vstřelil 11 branek. Dalším zvučným jménem do ofenzívy byl německý reprezentant Mario Basler.  V ročníku 1999/00 Poháru UEFA vyřadil tým zásluhou Djorkaeffa Tottenham, jenže ve 3. kole podlehl RC Lens.  V roce 2000 se Brehme stal trenérem a dovedl klub do semifinále Poháru UEFA. Objevem se stal útočník Miroslav Klose, který se postupem času propracoval do reprezentace Německa. Naopak Djorkaeff upadl v nemilost trenéra Brehmeho a v roce 2002 mužstvo opustil.  V roce 2003 se naplno ukázala finanční situace klubu, který v ten rok dlužil už 50 milionů €. V ročníku 2005/06 sestoupil klub do druhé Bundesligy.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "1. FC Kaiserslautern II.", "content": "1. FC Kaiserslautern II, dříve znám také pod názvem 1. FC Kaiserslautern Amateure, je rezervním týmem Kaiserslauternu. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 1979/80, kdy se v Oberlize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 2. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "1. FC Kaiserslautern (celým názvem: 1. Fußball-Club Kaiserslautern e. V. ) je německý sportovní klub, který sídlí ve městě Kaiserslautern ve spolkové zemi Porýní-Falc. Založen byl 2. července 1900 pod názvem FC 1900 Kaiserslautern po fúzi klubů FC Germania 1896 a FG Kaiserslautern 1899. Svůj současný název nese od roku 1931. V sezóně 1997/98 se stal mistrem německé Bundesligy jakožto nováček (tým, jenž postoupil na konci předchozí sezóny z nižší ligy). Od sezóny 2018/19 působí ve 3. lize, třetí německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy hraje na Fritz-Walter-Stadion o kapacitě téměř 50 000 míst.", "tgt_summary": "1. Fußball-Club Kaiserslautern e. V., also known as 1. FCK, FCK or 1. FC Kaiserslautern (), is a sports club based in Kaiserslautern, Rhineland-Palatinate. In addition to football, the club also operates in several other sports.", "id": 2185203}
{"src_title": "Pomorie", "tgt_title": "Pomorie", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pomorie bylo založeno starověkými Řeky pod jménem \"Anchialos\" (). Tento název byl odvozen od starořeckého „anchi-“ („blízko“) a „als-“ (může znamenat „sůl“ nebo poetické neobvyklé slovo pro „moře“). Do latiny bylo překládáno jako \"Anchialus\". Protobulhaři jej nazývali \"Tuthom\", ačkoliv se v bulharštině častěji nazývalo „Анхиало“ (\"Anhialo\") odvozené od řeckého základu. Za osmanské nadvlády bylo město nazýváno \"Ahyolu\". V roce 1934 bylo přejmenováno na Pomorie z bulharského „po-“ (v tomto smyslu „blízko“) a „more“ („moře“) v souvislosti s jedním ze dvou originálních řeckých významů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starořecká kolonie a římské centrum.", "content": "Sídlo nazývané Anchialos bylo pravděpodobně založeno v 5. nebo 4. století př. n. l. jako kolonie města Apolonia (dnes Sozopol). Zmínku o něm lze jako o malém městě nalézt ve Strabónově spise \"Geographica\". Ve 2. století př. n. l. bylo nakrátko obsazeno městem Messembria (Nesebar), ale bylo dobyto Apolonií zpět. Jeho hradby byly zničeny.  Západní pobřeží Černého moře bylo nakonec dobyto Římany pod vedením generála a politika jménem Marcus Licinius Crassus v letech 29 – 28 př. n. l. Stalo se tak po nepřetržitých vojenských taženích v oblasti od let 72 – 71 př. n. l. Hradby byly mezitím znovu vystavěny, jak dokazuje Publius Ovidius Naso v roce 9 n. l. na své cestě do Tomis. V 1. století n. l. byl Anchialos součástí Odrysianského království. Podle raně byzantského historika Prokopia zde žila v 6. století n. l. thrácká populace. Nezávislost Odrysianského království skončila v roce 45 n. l., kdy se Anchialos stal součástí římské provincie Thrákie a byl formálně prohlášen městem císaře Trajána. V té době byla městem kontrolována velká území od měst Augusta Trajana (Stara Zagora) po Tundza mezi východem a západem a Messenbria a Burgasko ezero mezi severem a jihem. Anchialos si osvojil vzhled římských měst a mezi 2. a 3. stoletím za severovské dynastie dosáhl značné prosperity.", "section_level": 2}, {"title": "Raná byzantská vláda.", "content": "Nicméně invaze barbarských kmenů ze severu ve 3. století znamenala konec prosperity. Gótové Anchialos zakrátko okolo roku 270 dobyli. 28. – 30. října 294 stanul ve městě Dioklecián. Jeho reformy společně s reformami Konstantina I. Velikého na chvíli obnovily prosperitu města. Z důvodu blízkosti hlavního města Konstantinopol učinili Anchialos klíčovým potravinovým zásobovacím centrem.  Theodorich Veliký projel městem v roce 476 na cestě do Adrianople. Byzantský generál Vitalián vzbudil v regionu v roce 513 povstání a za krátko převzal kontrolu nad městem Anchialos a městy sousedícími, aby jejich síly mohl vzápětí použít na útok proti Konstantinopoli, dokud nebyl v roce 515 poražen. V 5. – 6. století se stalo sídlem arcibiskupa.  Invaze Avarů a Slovanů v roce 584 způsobila dobytí Anchialu a zničení jeho opevnění. Avar Bajan I. učinil město na několik měsíců svou rezidencí a s Byzanci zacházel mírumilovně. V předvečer svých kampaní navštívil město Maurikios, aby se podíval, jak probíhá jeho rekonstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantská a bulharská vláda.", "content": "Po roce 681 po vzniku První bulharské říše na severu hrál Anchialos důležitou roli v mnoha konfliktech mezi oběma říšemi. Roku 708 byly síly Justiniána II. zcela poraženy bulharským chánem Tervelem. 30. června 763 byli Bulhaři pod vedením chána jménem Telec poraženi byzantskou armádou Konstantina V.  V květnu 783 podnikla Irena demonstrativní vojenské tažení přes Thákii a obnovila zničené opevnění města Anchialos. Město bylo nejprve roku 812 dobyto Bulharskou říší pod vedením chána Kruma. Byzantská říše obnovila kontrolu nad městem v roce 864.  Bitva u Anchiala, která se uskutečnila 20. srpna 917, byla jedním z nejlepších vojenských úspěchů cara Symeona I. Jeho armáda rozdrtila početně mnohem silnější byzantské síly vedené generálem jménem Leo Phokas. Bulharsko si udrželo město až do roku 971, kdy jej Byzantská říše znovu dobyla a držela po dvě století, protože Bulharsko bylo podrobeno. Po obnovení Bulharského státu změnilo Anchialos ruce ještě několikrát, dokud nebylo v říjnu 1366 obsazeno benátskými rytíři vedenými Amadeem VI. Savojským.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská nadvláda.", "content": "Po osmanské invazi na Balkán ve 14. století zůstal Anchialos byzantským valem, dokud nebyl dobyt v roce 1453 společně s Konstantinopolí. Jako součást osmanských administrativních celků se stalo centrem kazy zahrnující oblast kolem města Sozopol pod jménem Ahyolu. Bylo centrem eparchie Konstantinopolského patriarchátu a nadále sloužilo jako kulturní, náboženské, ekonomické a administrativní centrum regionu až do začátku 19. století, protože se zde po roce 1453 usadilo mnoho byzantských rodin. Pocházejí odsud dva konstantinopolští patriarchové: Michael III. Anchialský (1170 – 1178) a Jeremiáš II. Tranos (1572 – 1579, 1580 – 1584, 1587 – 1595).  Během Rusko-turecké války v letech 1828 – 1829 byl Anchialos obsazen 11. července 1829 ruskými silami a držen po jeden rok. V té době byl převážně osídlen Řeky a Bulhary. Žilo zde 5000 – 6000 obyvatel a bylo tu šest ortodoxních kostelů a mešita. Když se ruská vojska stáhla, celá oblast dnešního východního Bulharska se postupně vylidňovala, protože mnoho lidí prchalo do křesťanských zemí na severu. V roce 1856 byl založen klášter sv. Jiří. Město bylo centrem kazy v sandžaku İslimye v Edirneské provincii (před rokem 1878 jako Ahyolu).", "section_level": 2}, {"title": "Svobodné Bulharsko.", "content": "Anchialos byl osvobozen z osmanské nadvlády 27. ledna 1878 a stal se součástí Východní Rumélie jako centrum kazy v Burgaském sandžaku, dokud se Bulharsko roku 1886 nesjednotilo. Během 19. a 20. století město postupně ztrácelo na významu z důvodu rychle se vyvíjejícího Burgasu. Stalo se centrem produkce vína a soli. Roku 1934 bylo přejmenováno na Pomorie. Domov zde našlo mnoho emigrantů z Východní Thrákie, především z oblasti okolo Kırklareli po první světové válce. Nahradili tak Řeky, kteří emigrovali v první dekádě 20. století a v roce 1906 založili v Řecku město Nea Anchialos.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pomorie () je město a přímořské letovisko na jihovýchodě Bulharska, které se nachází na úzkém skalnatém poloostrově v Burgaském zálivu na bulharském černomořském pobřeží. Leží v Burgaské oblasti 20 km od Burgasu a 18 km od Slunečního pobřeží. V bezprostřední blízkosti lze nalézt extrémně slané Pomorijské jezero, nejsevernější z Burgaských jezer.", "tgt_summary": "Pomorie () is a town and seaside resort in southeastern Bulgaria, located on a narrow rocky peninsula in Burgas Bay on the southern Bulgarian Black Sea Coast.", "id": 364359}
{"src_title": "Démétrios (Mysliveček 1773)", "tgt_title": "Demetrio (1773)", "src_document": [{"title": "Vznik a historie díla.", "content": "Myslivečkův první \"Démétrios\" měl premiéru v divadle Teatro Nuovo v Pavii dne 24. května 1773. Zakázka zněla na slavnostní operu k zahájení provoz v nově zbudovaném městském divadle a bylo považováno za velkou čest prokázanou Myslivečkovi, že inaugurační opera byla objednána právě u něj. Pořadatelům se však podařilo zajistit jen jednu významnou pěveckou osobnost, sopranistku Lucrezii Aguiariovou, jejíž jméno dřívější literatura mylně spojovala s Myslivečkovým v romantickém vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Král Sýrie (Seleukovské říše) Démétrios I. Sótér byl svržen Alexandrem Balem a byl nucen uprchnout na Krétu, která mu zůstala věrná, a zanechat svého stejnojmenného syna v péči dvořana Fénikia. I po smrti Démétria staršího nechal Fénikios vychovávat mladého prince kvůli bezpečnosti v anonymitě mezi pastýři pod jménem Alkéstes. Později jej však přivedl ke dvoru, kde se Alkéstes díky svým schopnostem dostal postupně na přední místo ve velení vojsk. Zvěst o tom, že syn bývalého krále žije, podnítila povstání a v boji proti němu Alexandr Balós padl. Alkéstes se přitom bojů účastnil jako generál po jeho boku a od té doby je nezvěstný. Po Alexandrově smrti řada pretendentů z řad velmožů usilovala o syrský trůn a jako přechodné opatření byla královnou učiněna Alexandrova dcera Kleoniké, která je do Alkésta dávno zamilována. Fénikios stále doufá v dosazení Démétria (=Alkésta) na trůn, i proti zájmům svého syna Olinta.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "Olintos přesvědčuje Kleoniké, aby si mezi velmoži konečně vybrala manžela, který by říši dal stabilní vládu, a to nejlépe jeho samotného. Kleoniké se své důvěrnici Barsénis svěřuje, že stále doufá v Alkéstův návrat, ale ona i dvořan Mitranés potvrzují, že Alkéstes je s největší pravděpodobností mrtev. Fénikios vysvětluje Mitranovi svůj dlouhodobý úmysl dosadit na trůn Alkésta.  V trůnním sále část velmožů v čele s Olintem naléhají na královnu, aby si konečně vybrala ženicha, část v čele s Fénikiem jí hodlá dát ještě čas na rozmyšlenou. Kleoniké se tedy rozhoduje, že již nebude s výběrem otálet, když se právě vrací Alkéstes. Kleoniké ho radostně vítá; jako manžela si jej však pro jeho nízký původ zvolit zřejmě nemůže. Kleoniké by se raději sama vzdala trůnu, podvolí se ale mínění rady velmožů. Olintes mezitím nenachází podporu pro svou kandidaturu u svého otce, který zjevně preferuje Alkésta.  Rada přiznala Kleoniké svobodnou volbu manžela, Kleoniké však vidí, že by povýšení prostého Alkésta znamenalo začátek nových vnitřních rozbrojů, a hodlá ve prospěch své země na Alkésta rezignovat. Proto mu oznamuje, že si jej vzít nemůže. Alkéstes nechápe.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Alkéstes se snaží o schůzku s Kleoniké, ta mu však zakázala přístup a i svým dvořanům zakázala o něm mluvit. Olintos mu předává předstíraný příkaz královny, aby odjel ze Sýrie. Sám sice miluje Barsénis, ale sňatek s Kleoniké by mu dopomohl k trůnu. Barsénis truchlící Kleoniké utěšuje (sama je zamilována do Alkésta a rovněž vidí situaci příznivě pro sebe). Fénikios, kterému vypovězení Alkésta maří plány, přesvědčí Kleoniké k poslední schůzce s Alkéstem, která podle jeho názoru nemůže než vést k jejich usmíření. Při ní nejprve zahrne Alkéstes královnu urážkami, ale ta ho přesvědčí jak o své pevné lásce, tak o smysluplnosti oběti. Alkéstes svolí k trvalému odchodu. Zatímco Barsénis královnu za výsledek rozhovoru chválí, Fénikios jí spílá.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Alkéstes se chystá odplout, popoháněn Olintem. Zadržuje jej ale Kleoniké, která bez něj nemůže žít, a navrhuje mu, že odpluje s ním a Sýrii přenechá svému osudu. To ovšem zase odmítá Alkéstes. Rozzlobená Kleoniké mu tedy přikazuje, že musí u dvora zůstat alespoň jako svědek jejího svatebního obřadu. Olintos si dělá nové naděje. Do přístavu přijíždějí krétské lodě; to je signál pro Fénikia, že je vhodný čas k nastolení Démétriova dědice.  K Fénikiovi přichází Alkéstes s překvapivou zprávou: Kleoniké si zvolila za manžela právě Fénikia. Ten však Alkéstovi prozradí jeho skutečnou totožnost jako dědice seleukovského trůnu. Alkéstes hrubě odmítne milostné vyznání Barsénis, je však na rozpacích, jak prosazovat svá dědičná práva proti svému pěstounovi a milované Kleoniké.  V chrámu, kde se má slavit svatba Fénikia a Kleoniké, se už rozšířila zvěst o Alkéstovi=Démétriovi. Olintes přichází s dokumenty přivezenými Kréťany, které mají prokázat falešnost Alkéstových nároků, ve skutečnost jej však jednoznačně potvrdí jako syna Démétria Sótéra. Fénikios se vzdává královniny ruky a místo toho k usmíření všech frakcí vede k oltáři Démétria a Kleoniké.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Nahrávka celé opery neexistuje, předehru však nahrála rakouská dirigentka Michi Gaiggová a L'Orfeo Baroque Orchestra, vydal CPO Records.", "section_level": 1}], "src_summary": "Démétrios (v italském originále Demetrio) je italská opera ve třech dějstvích českého skladatele Josefa Myslivečka. Bylo to skladatelovo první zhudebnění libreta italského básníka Pietra Metastasia, které bylo poprvé uvedeno roku 1731 s hudbou Antonia Caldary a v Myslivečkově době bylo jedním z nejpopulárnějších Metastasiových libret. K libretu se ještě jednou vrátil roku 1779 ve stejnojmenné opeře komponované pro neapolské Teatro San Carlo. Lze předpokládat, že Mysliveček libreto zkrátil a upravil tak, aby vyhovovalo soudobému opernímu vkusu, tyto úpravy však nelze s určitostí identifikovat. Tato opera (a všechny ostatní Myslivečkovy opery) náleží k žánru vážné opery nazývanému v italštině opera seria.", "tgt_summary": "Demetrio is an eighteenth-century Italian opera in 3 acts by the Czech composer Josef Mysliveček. It was the composer's first setting of a libretto by the Italian poet Metastasio that was first performed in 1731, one of the most popular of the Metastasian librettos in Mysliveček's day. For a performance in the 1770s, it would only be expected that a libretto of such age would be abbreviated and altered to suit contemporary operatic taste. The cuts and changes in the text made for the 1773 performance of Mysliveček's opera are not attributable. All of Mysliveček's operas are of the serious type in Italian language referred to as opera seria.", "id": 2028043}
{"src_title": "Keiko (kosatka)", "tgt_title": "Keiko (killer whale)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Keiko byl chycen nedaleko Islandu v roce 1979 a prodán do islandského akvária v Hafnarfjörður. O tři roky později byl prodán do zábavního parku v Ontariu, kde začal poprvé vystupovat před publikem a vyvinuly se mu také kožní léze, svědčící o špatném zdraví. V roce 1985 byl prodán do zábavního parku v Ciudad de México. V roce 1993 hrál ve filmu \"Zachraňte Willyho!\".  Sláva plynoucí z účinkování filmu vedla k úsilí studia Warner Bros. najít kosatce lepší domov. Byla založena nadace a s její pomocí a s pomocí darů milionů školních dětí akvárium v Newportu v Oregonu utratilo 7 milionů dolarů, aby mohlo Keika vyléčit a vypustit ho zpět do volné přírody.  Plán vrátit ho zpět do volné přírody se stal kontroverzním. Někteří považovali vzhledem k jeho letům v zajetí takový přesun za nemožný. Pozdější studie jim daly zapravdu. Norský politik zasazující se o lov velryb Steinar Bastesen prohlásil, že by Keiko měl být místo toho zabit a jeho maso by mělo být posláno do Afriky v rámci zahraniční pomoci. Proces přípravy přesunu Keika do volné přírody začal v září 1998, kdy byl převezen do Vestmannaeyjaru na Islandu. Při přistávání došlo k nehodě, ale Keiko nebyl zraněný. Keiko se podroboval tréninku pro život na svobodě, který zahrnoval také plavání ve volném oceánu.  V červenci 2002 během jednoho tohoto plavání jeho trenéři ztratili jeho trasu a nebyli schopni ho lokalizovat pomocí zařízení pro satelitní zaměřování, které bylo umístěné na hřbetní ploutvi kosatky. Nakonec byl nalezen 1 400 kilometrů od pobřeží Norska. V září následoval rybářskou loď do Halsy v Norsku, kde dovolil svým fanouškům si s ním hrát. Během svého pobytu v severním Atlantiku ale vyhladověl a ztratil váhu. Chovatelé se ho snažili odradit od kontaktů s lidmi a doufali, že se ho ujme nějaká skupina kosatek a dovede ho zpět na volný oceán. Ta se ale nikdy neobjevila, a tak ho nadále krmili jeho trenéři.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Keiko zemřel 12. prosince 2003 ve fjordu Taknes v Norsku ve věku 26 let. Jako příčina smrti byl později uveden zápal plic. Po žádostech fanoušků uspořádalo 20. února 2004 oregonské akvárium, kde Keiko dříve pobýval, vzpomínkovou bohoslužbu, které se účastnilo 700 lidí.  V Halse Keikovi místní postavili památník. Norské děti na místě, kde je pohřben, postavily mohylu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keiko (1977 – 12. prosince 2003) byl samec kosatky dravé známý svým účinkováním v prvních třech filmech ze série \"Zachraňte Willyho!\".", "tgt_summary": "Keiko (earlier Siggi and Kago; 1976 – December 12, 2003) was a male orca who portrayed Willy in the 1993 film \"Free Willy\". He was eventually freed in Iceland, in July 2002, but did not fully adapt to the wilderness and died in December 2003 in Norway.", "id": 1097354}
{"src_title": "PSR B1620-26 b", "tgt_title": "PSR B1620−26 b", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Označení PSR B1620-26 b není užíváno v žádné z vědeckých prací, ale pod tímto názvem v je databázi SIMBAD. V populárních článcích se často nazývá PSR B1620-26 c, pravděpodobně proto, že \"a\" a \"b\" se týká označení obou hvězd. Toto se nepoužívá v odborné literatuře, ani v databázi SIMBAD. Od listopadu 2008 je známa další planeta obíhající zákrytovou proměnnou hvězdou HW Virginis, nicméně článek o objevu se vyhýbá označení planety. Tato exoplaneta je jediná, která nese biblické jméno - Metuzalém. Dále existují ještě dvě extrasolární planety, které nesou jména mytologických postav - Osiris a Bellerophont.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení.", "content": "PSR B1620 26b byla objevena jako většina exoplanet díky Dopplerovu posunu. Tým astronomů vedený Donaldem Beckerem studoval chování pulsaru a bílého trpaslíka v roce 1990. Došli k závěru, že třetí objekt je příliš lehký na to, aby mohl být hvězdou. V roce 1993 oznámil Stephen Thorsett a jeho sekretářka, že třetí těleso je planeta.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "PSR B1620 26b obíhá kolem dvojhvězdy, jimiž jsou neutronová hvězda (pulsar), která se otáčí kolem své osy 100krát za sekundu a bílý trpaslík o hmotnosti 0,34 hmotnosti našeho Slunce. Jejich vzájemná vzdálenost je 1 AU. Exoplaneta PSR B1620 26b kolem vícenásobné hvězdy obíhá ve vzdálenosti 23 AU (3400 milionů km). Je 2,5krát těžší než Jupiter a její orbita trvá zhruba 100 let.  Trojitý systém se nachází těsně mimo jádro kulové hvězdokupy Messier 4. Všechny hvězdy v tomto shluku vznikly zhruba před 12,7 miliardami let. Z toho vyplývá, že i extrasolární planeta PSR B1620 26b má stejné stáří, a tudíž je o celých 8 miliard let starší než naše Země a přináší nám důkaz o brzkém vývoji planet již v počátcích vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vědci předpokládají,že exoplaneta PSR B1620 26B dříve patřila do hvězdného systém hvězdy WD B1620 26,z které se později vyvinul bílý trpaslík.Je velmi nepravděpodobné,že by extrasolární planeta pocházela od neutronové hvězdy,protože výbuch supernovy(stádium hvězdy) by ji zničil,takže si tento solární systém,přitáhl\" svou gravitací pulsar. Tento jev není v Mléčné dráze příliš častý,ale muže se to stát v kulové hvězdokupě,jako je Messier 4.", "section_level": 1}], "src_summary": "PSR B1620-26b je exoplaneta, vzdálená 12 400 světelných let od Země v souhvězdí Štíra v kulové hvězdokupě Messier 4. Má neoficiální přezdívku \"Metuzalém\" či \"planeta Genesis\" díky svému extrémnímu věku 12,7 miliardy let a několika populárních zdrojích má tento objekt pojmenování \"PSR B1620-26 c\" (viz dále v diskusi). Obíhá okolo dvojhvězdy PSR B1620-26, jejíž složkami je pulsar PSR B1620-26A a bílý trpaslík WD B1620-26.", "tgt_summary": "PSR B1620-26 b is an exoplanet located approximately 12,400 light-years from Earth in the constellation of Scorpius. It bears the unofficial nicknames \"Methuselah\" and \"the Genesis planet\" due to its extreme age and a few popular sources refer to this object as \"PSR B1620-26 c\" (see below for discussion). The planet is in a circumbinary orbit around the two stars of PSR B1620-26 (which are a pulsar (PSR B1620-26 A) and a white dwarf (WD B1620-26)) and is the first circumbinary planet ever confirmed. It is also the first planet found in a globular cluster. The planet is one of the oldest known extrasolar planets, believed to be about 12.7 billion years old.", "id": 2294475}
{"src_title": "Parejnok elektrický", "tgt_title": "Marbled electric ray", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Žije hlavně ve východních oblastech Atlantského oceánu, na severu je jeho výskyt ohraničen Severním mořem (kde žije jen v létě) a na jihu jižním cípem Afriky, obývá také Středozemní moře. Nejčastěji se vyskytuje blízko u dna, ať bahnitého či písčitého, v hloubkách od 10 do 30 m, jsou zaznamenány jeho ponory i do hloubky až 370 m. Vyhýbá se teplé vodě nad 20 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to paryba se silně zploštělým, diskovitým tělem pokrytým hladkou kůži bez šupin. Horní stranu těla má tmavě hnědou se světlými skvrnami (je proto snadno přehlédnutelný), spodní stranu má krémově bílou. Průměrně dorůstá do délky 60 až 80 cm, ojediněle až 1 m a jeho váha se pohybuje od 2 do 5 kg. Jeho prsní ploutve jsou zhruba stejně dlouhé jako široké. Má silný ocas nesoucí blízko u sebe dvě velikostně přibližně stejné trojúhelníkovité hřbetní ploutve. Stříkací otvory, kterými se zbavuje vody spolykané s potravou, se nacházejí za očima a jsou olemovány sedmi niťovitými výrůstky zahnutými dovnitř otvorů. Malá ústa obsahují řadu drobných ostrých zubů. V přední části trupu má párový orgán ve kterém vzniká elektrické napětí 220 V vyvedené do prsních ploutví.  Aktivní je hlavně v noci a za soumraku, ve dne leží částečně zahrabán u dna, nezakryty zůstávají jen oči a dýchací otvory. Loví menší ryby které ploutvemi obejme a po omráčení je polyká celé, živí se také korýši a dalšími bentickými bezobratlými živočichy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tyto paryby jsou vejcoživorodé, doba březosti trvá 9 až 10 měsíců. Pět až třicet potomků o velikosti 10 až 14 cm se rodí v listopadu a prosinci, ihned po narození jsou schopni dávat elektrické rány a samostatně se živit.  Ve vodách Atlantského oceánu nemají významnějších nepřátel. Dožívají se 15 až 20 let, samice obvykle žijí déle.", "section_level": 1}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "Pro lidskou populaci je bez hospodářského významu, jeho maso není považováno za potravinu. Svým elektrickým výbojem může ohrozit neopatrné potápěče, způsobit jim bolest a úlek.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Parejnok elektrický nepatří mezi chráněné živočichy. Nebývá chován v zajetí a žije poměrně skrytým životem, proto jsou informace o jeho životě omezené stejně jako povědomí o počtu žijících jedinců. Červeným seznamem IUCN je hodnocen jako druh o němž není dostatek informací (DD).", "section_level": 1}], "src_summary": "Parejnok elektrický (\"Torpedo marmorata\") je jedním z elektrických parejnoků žijících ve vodách v blízkosti Evropy. Má schopnost vytvářet elektrický proud, kterého používá při své obraně i lovu.", "tgt_summary": "The marbled electric ray (\"Torpedo marmorata\") is a species of electric ray in the family Torpedinidae found in the coastal waters of the eastern Atlantic Ocean from the North Sea to South Africa. This benthic fish inhabits rocky reefs, seagrass beds, and sandy and muddy flats in shallow to moderately deep waters. It can survive in environments with very little dissolved oxygen, such as tidal pools. The marbled electric ray has a nearly circular pectoral fin disc and a muscular tail that bears two dorsal fins of nearly equal size and a large caudal fin. It can be identified by the long, finger-like projections on the rims of its spiracles, as well as by its dark brown mottled color pattern, though some individuals are plain-colored. Males and females typically reach and long respectively.", "id": 942643}
{"src_title": "Lví král 2: Simbův příběh", "tgt_title": "The Lion King II: Simba's Pride", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Simbovi a Nale se narodila neposedná a svéhlavá dcera Kiara. Simba ji přehnaně chrání před nebezpečím; proto pověří své dva přátele, surikatu Timona a prase Pumbu, aby ji hlídali. Přesto se Kiaře jednoho dne podaří utéci až za hranice Lví říše, kde žijí Vyhnanci – příznivci krutovládce Scara, který zemřel v prvním dílu. Zde se seznámí s malým Kovu, synem Ziry. Kovu je velmi samostatný a milý, když společně utečou divokým krokodýlům, spřátelí se spolu.  Kiaru však hledají její rodiče a Kovua jeho matka Zira, vůdkyně Vyhnanců, jež nahradila Scara a jež je plná nenávisti k Simbovi, kterou stále vštěpuje i Kovuovi. Při vzájemném setkání Simbovi s výhrůžkami vyčítá, že její smečku vyhnal mimo Lví říši.  Když Kiara vyroste, vydává se na svůj první lov. Simba slíbí své dceři, že to nechá jen na ní, ale slib poruší a Kiara, aby dokázala, že to dokáže, uteče do země vyhnanců lovit. Když Zira zjistí, že Kiara je v zemi vyhnanců, vymyslí záludný plán: pověří Kovuovy sourozence Nuku a Vitani, aby zapálili savanu. Kiara je uvězněna v ohnivém kruhu a nelze ji zachránit. Protože Kovua učili, aby nenáviděl a jednou i zabil Simbu, mladý lev Kiaru zachrání a tím si získá Simbovu důvěru.  Plán Ziry na zabití Simby Kovuem však dostane trhlinu, když se Kiara a Kovu do sebe zamilují. To Kovua promění a chce říci Simbovi o Ziřině lsti, ovšem jakmile se spolu vzdálí od Lví skály, Zira se svou smečkou na Simbu zaútočí se slovy „Výborně, Kovu, přesně jak jsme to plánovali“. Při útoku je Simba zraněn a Nuka zemře. Kovu se odvrátí od své manipulující matky a ta se rozhodne Simbovu smečku, aby využila jeho zranění, napadnout.  Simba věří, že jej Kovu zradil, a proto jej vykáže ze Lví říše. Kiara se otce snaží přesvědčit. Ten ale chce být jako svůj otec, ale Kiara uteče se slovy: „Nikdy nebudeš jako Mufasa.“ Kovua přesvědčí, aby se vrátil a požádal Simbu o přijetí. Společně přijdou ve chvíli, kdy spolu obě smečky bojují. Kiara však Simbovi domluví, že jsou všichni stejní a měli by žít v míru, jelikož když byla malá, řekl jí, že jsou všichni jedna rodina. Simbovu nabídku smíru přijme nejprve Vitani a poté všechny ostatní lvice na Ziřině straně. Ziru to rozzuří a vrhne se na Simbu, před kterého ale skočí Kiara. Obě lvice se pak zřítí na útes nad rozvodněnou řekou. Zira odtud spadne a zemře, protože odmítne Kiařinu pomoc. Nakonec se Kiara a Kovu vezmou.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu ve filmu napsal skladatel Nick Glennie-Smith. Ve snímku dále zaznělo šest písní, jejichž autory jsou další skladatelé a textaři:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lví král 2: Simbův příběh (v anglickém originále The Lion King II: Simba's Pride) je americký animovaný film z roku 1998, který natočil režisér Darrell Rooney. Snímek je volným pokračováním filmu \"Lví král\" z roku 1994.", "tgt_summary": "The Lion King II: Simba's Pride (later retitled The Lion King 2: Simba's Pride) is a 1998 American animated direct-to-video romantic musical film and a sequel to Disney's 1994 animated feature film, \"The Lion King\". The story takes place in a kingdom of lions in Africa and was influenced by William Shakespeare's \"Romeo and Juliet\". According to co-director Darrell Rooney, the final draft gradually became a variation of \"Romeo and Juliet\".", "id": 1797220}
{"src_title": "Melbourne Park", "tgt_title": "Melbourne Park", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Melbourne Park byl postaven v roce 1988 vedle železničního překladiště a železničních tratí Jolimont Yards jako nové domovské sportoviště pro Australian Open, protože bývalé nedostačovalo rozlohou. Původní název do roku 1996 zněl National Tennis Centre ve Flinders Parku. Poté victorijský premiér Jeff Kennett rozhodl areál přejmenovat na Melbourne Park, aby učinil celosvětovou reklamu městu, pokud se bude jeho název díky grandslamu objevovat v médiích. To se ovšem v první fázi setkalo s ostrou kritikou.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Přestože je park nejvíce znám díky tenisovému turnaji, odehrává se v něm řada dalších sportovních událostí a hudebních koncertů. Účinkovali zde Aerosmith, Cher, Phil Collins, Neil Diamond, Céline Dion, Dixie Chicks, Bob Dylan, Fall Out Boy, Janet Jackson, KISS, Madonna, Metallica, Kylie Minogue, Mötley Crüe, My Chemical Romance, Pearl Jam, Pink Floyd, Red Hot Chili Peppers, Sting, Shania Twain a další.  Každoročně je zde pořádána taneční soutěž Two Tribes dance festival.", "section_level": 1}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Rod Laver Arena pojmenovaná po tenisové legendě Rodu Laverovi, dříve známá jen jako centrální dvorec, má kapacitu 14 820 diváků a je vybavena zatahovací střechou.  Druhým největším kurtem je Melbourne Arena, dříve známá jako Hisense Arena a Vodafone Arena, postavená roku 2000. Během Her Commonwealthu 2006 byl stadion přechodně multifunkčním sportovištěm. Dvorec má kapacitu 10 500 diváků a je také opatřen zatahovací střechou.  Park obsahuje další tři velké kurty, bývalý dvorec č. 1 nese jméno Margaret Court Arena po australské tenistce Margaret Courtové. Od roku 2015, kdy byla dokončena jeho rekonstrukce včetně instalace zatahovací střechy, jeho kapacita činí 7 500 návštěvníků. V letech 1988–2007 se turnaj hrál na povrchu Rebound Ace, v období 2008–2019 jej nahradil Plexicushion a od roku 2020 byl na dvorce celé Australian Open Series položen GreenSet.  Melbourne Park leží v sousedství Melbourne Cricket Ground v parku Yarra, nachází se v něm několik lávek pro chodce křižující dvě oddělené železniční trati. Nachází se pět minut chůze od železničních stanic Richmond a Jolimon a pět minut cesty tramvají z centra linkou č. 70.  K roku 2017 měl Melbourne Park 26 dvorců, z toho dvacet dva z nich otevřených (outdoorových) a zbylé čtyři halové (indoorové). Sedmnáct kurtů sloužilo k soutěžím na Australian Open a osm bylo tréninkových.", "section_level": 1}], "src_summary": "Melbourne Park je sportovní centrum ležící v Melbourne Sports and Entertainment Precinct (Středisku melbournského sportu a zábavy) v Melbourne, v australském spolkovém státě Victoria. Od roku 1988 je dějištěm úvodního tenisového grandslamu sezóny Australian Open, hraného na přelomu ledna a února. Dříve zde měl domovskou halu basketbalový tým Melbourne Tigers a po úpravě plocha sloužila k bruslení, koncertům, cyklistice, stejně jako k plavání či motorsportu.", "tgt_summary": "Melbourne Park is a sports venue in the Melbourne Sports and Entertainment Precinct in Melbourne, Victoria, Australia. Since 1988, Australia's bicentenary, Melbourne Park has been home of the Australian Open Grand Slam tennis tournament, which is played annually in January. The park has facilities capable of hosting basketball, netball, music concerts and other events. In the past Melbourne Park has hosted ice skating, cycling, international swimming and motorsport events.", "id": 1185405}
{"src_title": "Edward Said", "tgt_title": "Edward Said", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Edward Said se narodil 1. 11. 1935 v Jeruzalémě do prosperující rodiny. Rodiče ho pojmenovali po anglickém korunním princi Edwardovi, zároveň však měl arabské příjmení Said, což později zapříčinilo jeho pocity vykořeněnosti a nepatřičnosti, které ho provázely celé dětství a dospívání. V roce 1937 se s rodiči přestěhoval do egyptské Káhiry, do luxusní čtvrti Zamálek obývané především bohatšími imigranty a do roku 1947 také nepravidelně pobývali v Palestině, kde se setkávali s příbuznými.  Saidův otec Wadí Said pocházel z Jeruzaléma, ke kterému měl negativní postoj. V dospělosti emigroval do Spojených států, kde sloužil za 1. světové války v armádě a stal se americkým občanem. Po devíti letech se na naléhání své matky vrátil do Palestiny. Matka Edwarda Saida, Hilda Saidová, se narodila v Nazaretu, ačkoli její matka pocházela z Libanonu a ona sama v této zemi studovala. Edward si byl s otcem celý život cizí, k matce měl velmi blízko. Jak sám autor píše ve své autobiografii Nikam jsem nepatřil, ani tento vztah nebyl bezproblémový, protože Hilda Saidová byla velmi rozporuplná žena a její láska k dětem se střídala s krutou kritikou. Matka na Edwarda mluvila arabsky i anglicky, vyrůstal tak jako bilingvní dítě a nikdy nedokázal určit, který jazyk ovládal jako první. Celá rodina praktikovala protestantské křesťanství, Saidův dědeček byl baptistickým kazatelem v Nazaretu.  Said byl i politickým aktivistou, angažoval se ve věci práva Palestinců na sebeurčení. Prosazoval jejich rovnoprávnost v rámci Izraele.  Často též kritizoval americkou zahraniční politiku, zejména v souvislosti s válkou v Iráku. Edward Said byl také jedním z vůdčích literárních kritiků poslední čtvrtiny 20. století.  Byl považován za vyčnívajícího představitele poststrukturalistů.  Said se v roce 1962 oženil s Maire Jaanus, ale o pět let později se nechal rozvést. Jeho druhou ženou byla Mariam Cortas, kterou si vzal v roce 1970 a se kterou měl dvě děti.  Během svého života získal 20 čestných doktorátů a několik prestižních ocenění. V roce 1998 se stal prvním americkým nositelem Al Owais Award, ceny za úspěchy na poli arabské kultury a umění, mimo to mu bylo udělena například cena Lannan Literary Award za celoživotní dílo nebo Bowdoin Award udílená Harvardovou univerzitou.  Edward Said zemřel 25. září 2003 v New Yorku na následky leukémie.  Jeho nejznámější prací je kniha Orientalismus, ve které se inspiroval Foucaultovou teorií diskurzu. Prohlásil, že \"Východ\" je diskurzivní konstrukt Západu, jehož cílem je udržet západní hegemonii. Ve skutečnosti podle Saida žádný soudržný celek Východu nikdy neexistoval, ani kulturně, ani politicky, a každá oblast reagovala na kolonialismus a imperialismus zcela osobitě. Podle Saida kolonialismus nebyl jednosměrný, kolonizovaná území také silně ovlivnila kulturu kolonizátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Školní docházku zahájil Edward Said v Káhiře v britské prestižní přípravné škole a v roce 1946 nastoupil do Káhirské školy pro americké děti. Během pobytu rodiny v Palestině navštěvoval školu sv. Jiří v Jeruzalémě, kde studoval mimo jiné také jeho otec a většina rodiny. Jako žák byl Edward velmi zvídavý a bystrý, ale měl však problém s pravidly, a proto pro něj otec vytvořil přísný režim mimoškolního vzdělání. Díky otcově důkladnosti ovládal i řadu sportů, mimo jiné tenis, box, kriket, fotbal a plachtění. Také se naučil hrát na klavír a po celý život ho provázela vášeň pro hudbu a operu. V roce 1949 nastoupil v Egyptě na chlapeckou Victoria College, odkud byl však vyloučen a studium dokončil na americké internátní škole Mount Hermon v Nové Anglii. Bakalářské studium absolvoval na Princetonu v roce 1957, magisterský i doktorský titul získal Said na Harvardu v letech 1960 a 1964.  Až do konce svého života posléze pracoval na Kolumbijské univerzitě, nejprve jako učitel angličtiny a poté jako profesor anglické a komparativní literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Said a Palestina.", "content": "Transformace politického smýšlení Edwarda Saida nastala v roce 1967 důsledkem vítězství Izraele v arabsko-izraelské válce. Jedna z příčin Saidova palestinského sebeuvědomění byla také samotná domácí a zahraniční politika Spojených států a neustálý rasismus vůči Arabům, muslimům a Palestincům. Said kritizuje západní žurnalistiku, která se nevyjádřila k problematice sionistického teroru vůči Palestincům. V roce 1977, kdy jen málo Palestinců bylo schopno připustit, že Židé měli na Palestinu historické nároky, řekl: \"„Nezpochybňuji jejich tvrzení, ale jejich tvrzení vždy znamená palestinské vyvlastnění.“\" Jako jeden z mála palestinských spisovatelů zdůvodnil svoji kritiku Izraele, vysvětlil jeho složitý problematický charakter při pronásledování evropských Židů a ohromný dopad sionistické myšlenky na evropské svědomí. V samém roce byl zvolen do Palestinské národní rady, kde odmítal politiku ozbrojeného boje, a kvůli odkazu na holocaust začal uznávat existenci dvou států, tedy Izraele a Palestiny. Tato politika byla přijata na zasedání PNC v Alžíru v roce 1988.  V roce 1989 řekl v interview s magazínem New York, že \"„situace Palestinců je situace obětí“\". Said odmítá terorismus jakékoliv podoby, a to jak ten palestinský, tak i izraelský.  Edward Said byl zároveň kritikem samotného politického stavu Blízkého Východu, konkrétně jeho nedostatku demokracie a zkorumpovanosti tamních vlád. Zároveň usiloval o interakci s Izraelci, což se později projevilo v hluboké přátelství s izraelsko-argentinským pianistou Danielem Barenboinem.", "section_level": 1}, {"title": "Orientalismus.", "content": "V roce 1978 vydal knihu Orientalismus. \"„Smyslem orientalismu není \"pravdivé\" či \"objektivní\" poznání života v Orientu, ale konstrukce mýtů a stereotypů o tomto životě, které měly ukázat jeho odlišnost od života na Západě. Orientalismus je tak konstrukcí Orientu stejně jako představ Západu o sobě samém.\"\" V knize uvádí, že počátky studií orientalismu jsou odhadovány na začátku 18. století. Zároveň Said zmiňuje, že se samotné dílo snaží poukázat na to, že \"„evropská kultura získala sílu a identitu tím, že se vydala proti Orientu...“.\" Vychází z Foucaultových děl Archeologie vědění a Dohlížet a trestat. Prezentuje myšlenku, že orientalismus je postup, kterým Západ Východu vládne, spravuje ho a přetváří. Evropa sílila právě díky svému vymezení vůči Orientu. Přiznává, že při psaní knihy si však uvědomoval, že on sám je „orientálcem” a během dětství stráveného v britských koloniích se i tak cítil.  Jedním z faktorů, který ovlivnil Orientalismus, byl politický pohled a předsudky vůči arabskému obyvatelstvu a islámu.  Orientalismus je také považován za akademickou disciplínu, kdy se pomocí \"„-ism ve slově orientalism liší od každé akademické disciplíny...\"\". Said zároveň považoval různé výzkumy orientalismu částečně jako proces získávání určitého množství znalostí, které západní civilizaci postupně umožnilo rozvoj svého vlivu na Blízkém Východu.  Orientalismem rozumí hlavně britské a francouzské kulturní aktivity, které v sobě nesly vždy nádech západní převahy. S tímto je spojena i Napoleonova výprava do Egypta, kam byli převezeni odborníci, kteří tento kontinent zkoumali. Podle britského státníka a diplomata Evelyna Baringa, známý také jako Lord Cromer, byli lidé z Orientu či Arabové vnímáni jako \"„naivní zvířata“\" a \"„vynalézaví lháři“\", kteří se nemohou rovnat evropské civilizaci. Ve 20. století se objevuje i tendence americké nadvlády. Said zmiňuje, jak orientalistické názory jsou v dnešním světě běžné. V díle autor naznačil i budoucí vnímání islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Post-koloniální teorie.", "content": "Post-koloniální teorie studují dopad evropského dobývání na kolonizované země, zabývají se jejich reakcemi vůči koloniálnímu utlačování jejich původní kultury. Teorie se dále zaměřují na to, jaký měla kolonizace vliv např. na jazyk, místní politiku, literaturu apod. Edward Said zdůraznil důležitost zeměpisné role v rámci koloniálních debat, kdy říká, že geografie a místo jsou důležitými znaky nejen pro samotnou kulturu, ale také pro formování identity jedince. Said zmiňuje, že skrze umění a poezii se obyvatelé kolonizovaných zemí snaží ukázat svoji touhu po svobodě. V rámci post-koloniálních teorií přispěl analýzou koloniálního diskurzu, konceptem tzv. světoznalosti, sekulární kritikou, ametérismem a kontrapuntální analýzou.  Kontrapuntální analýzu Said využívá v rámci interpretace koloniálních textů z pohledu kolonizátora a kolonizované země. Pomocí kontrapuntální interpretace zobrazuje texty z různých úhlů pohledů, zároveň korespondují s historickými a biografickými texty. Směřuje k perspektivě imperialismu a vzdoru vůči němu.  Pomocí konceptu světoznalosti se snaží Said podat náhled na roli intelektuálního jedince v současné společnosti. Said dále říká, že je „lidská historie tvořena lidskými bytostmi“. Hlavní myšlenkou Saidovy světoznalosti je schopnost intelektuálních jedinců říct cokoliv, co je pro jejich svět důležité, protože jejich intelekt nemůže být osvobozen od skutečného světa, ve kterém žijí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Wadie Said (1. listopadu 1935, Jeruzalém – 25. září 2003, New York) byl palestinsko-americký představitel kulturálních studií, v nichž rozvíjel to, čemu se říká \"postkoloniální teorie\".", "tgt_summary": "Edward Wadie Said (;, \"\"; 1 November 1935 – 24 September 2003) was a professor of literature at Columbia University, a public intellectual, and a founder of the academic field of postcolonial studies. A Palestinian American born in Mandatory Palestine, he was a citizen of the United States by way of his father, a U.S. Army veteran.", "id": 1125950}
{"src_title": "Kmehin", "tgt_title": "Kmehin", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 223 metrů v centrální části pouště Negev. Jde o aridní oblast, ve které jsou jen drobné enklávy zemědělsky využívané půdy v bezprostředním okolí vesnice. Severně a východně od vesnice začíná zcela suchá oblast písečných dun Cholot Chaluca. Zdejší krajina má mírně zvlněný terén, který člení četná vádí. Na západním okraji obce je to vádí Nachal Nicana.  Obec se nachází 48 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 133 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 123 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 50 kilometrů jihozápadně od města Beerševa. Kmehin obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské.  Kmehin je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice 211, která tu směřuje k hraničnímu přechodu Nicana.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kmehin byl založen v roce 1988. Je součástí bloku zemědělských sídel v regionu okolo osady Nicana, nedaleko izraelsko-egyptské hranice. Vesnice vznikla v létě roku 1988 z iniciativy čtyř skupin polovojenských jednotek Nachal. Roku 1992 se organizačně změnila na mošav ovdim (do té doby šlo o těsnější kombinaci mošavu a kolektivistického kibucu - takzvaný מושבוץ -„\"mošbuc\"“).  Místní ekonomika je založena na zemědělství (zejména pěstování květin a zeleniny - především rajčat, ve skleníkových komplexech). Mošav rozvíjí technologii využívání brakických podzemních vod pro zemědělské účely. Část obyvatel pracuje v sektoru služeb včetně turistického ruchu. V obci funguje knihovna, synagoga a společenské centrum. Další občanská vybavenost je v nedaleké vesnici Nicana. Jižně od vesnice se rozkládá rozsáhlý komplex věznice Keci'ot (קציעות) využívané izraelskou armádou.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo mošavu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Kmehin Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 151 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 4,1 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kmehin ( כְּמֵהִין, doslova „\"Lanýž\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Kemehin) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Ramat ha-Negev.", "tgt_summary": "Kmehin (, lit. \"Truffle\") is a secular moshav in the western Negev desert in Israel. Located near Nitzana, it falls under the jurisdiction of Ramat HaNegev Regional Council. In it had a population of.", "id": 586125}
{"src_title": "Boltzmannova rovnice", "tgt_title": "Boltzmann equation", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Boltzmannova rovnice je rovnice pro časový (t) vývoj rozdělovací funkce f(x, p, \"t\") v jednočásticovém fázovém prostoru, kde x je poloha a p je hybnost. Rozdělení je definováno tak, že  je počet částic, které se v čase \"t\" nacházejí v prostorovém elementu formula_2 v okolí x a jejich hybnost je v intervalu formula_3 v okolí p.  Působí-li na částice popsané \"f\" vnější síla F, musí \"f\", za předpokladu neexistence srážek, splňovat  což znamená, že mají-li nějaké částice v čase \"t\" souřadnici x a hybnost p, v čase formula_5 budou (všechny) v formula_6, s hybností formula_7.  Protože však ke srážkám dochází, tak se hustota částic v elementu fázového prostoru \"dx \"dp mění.  Vydělením rovnice \"dx \"dp \"dt\" vznikne v limitě Boltzmannova rovnice  F(x, \"t\") je síla působící mezi částicemi v tekutině a \"m\" je hmotnost částic. Člen na pravé straně rovnice popisuje efekt srážek mezi částicemi; je-li roven nule, částice se nesrážejí. Bezsrážková Boltzmannova rovnice je často chybně nazývána Liouvillova rovnice (Liouvillova rovnice je N-částicová rovnice).", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární chaos a srážkový člen (Stosszahl Ansatz).", "content": "Výše uvedená Boltzmannova rovnice nemá velký praktický význam, neboť nechává srážkový člen nespecifikovaný. Klíčová myšlenka použitá Boltzmannem byla určit srážkový člen výhradně ze srážek dvou částic, o kterých se předpokládá, že před srážkou jsou nekorelované. Tento předpoklad byl Boltzmannem nazýván 'Stosszahl Ansatz', a je také znám jako předpoklad molekulárního chaosu. Za tohoto předpokladu lze srážkový člen psát jako integrál v hybnostním prostoru přes součin jednočásticových rozdělovacích funkcí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boltzmannova rovnice, známá také jako Boltzmannova transportní rovnice, zavedená Ludwigem Boltzmannem, popisuje statistické rozdělení jedné částice v tekutině. Je to důležitá rovnice nerovnovážné statistické mechaniky, oblasti statistické mechaniky, která se zabývá systémy, které jsou daleko od termodynamické rovnováhy; např. v přítomnosti teplotního gradientu nebo elektrického pole. Boltzmannova rovnice se používá ke studiu schopnosti tekutiny transportovat fyzikální veličiny jako teplo a náboj, a tedy k odvození transportních vlastností, např. elektrické vodivosti, Hallovy vodivosti, viskozity a tepelné vodivosti.", "tgt_summary": "The Boltzmann equation or Boltzmann transport equation (BTE) describes the statistical behaviour of a thermodynamic system not in a state of equilibrium, devised by Ludwig Boltzmann in 1872. The classic example of such a system is a fluid with temperature gradients in space causing heat to flow from hotter regions to colder ones, by the random but biased transport of the particles making up that fluid. In the modern literature the term Boltzmann equation is often used in a more general sense, referring to any kinetic equation that describes the change of a macroscopic quantity in a thermodynamic system, such as energy, charge or particle number.", "id": 901684}
{"src_title": "Ejn Gedi (kibuc)", "tgt_title": "Ein Gedi (kibbutz)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 300 metrů pod úrovní moře na západním břehu Mrtvého moře. Západně od obce se prudce zvedá aridní oblast na pomezí severovýchodní části pouště Negev a východního okraje Judské pouště. Samotný kibuc využívá pramenů v lokalitě Ejn Gedi, konkrétně Nachal Arugot a Nachal David a má tak ráz zavlažované oázy uprostřed pouště.  Obec se nachází 80 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 90 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 40 kilometrů jihovýchodně od historického jádra Jeruzalému a 60 kilometrů severovýchodně od města Beerševa. Ejn Gedi obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Kibuc leží jen 2 kilometry od Zelené linie oddělující Izrael v jeho mezinárodně uznávaných hranicích od Západního břehu Jordánu s převážně arabskou (palestinskou) populací. V přiléhající pouštní části Západního břehu se ale žádné trvalé osídlení nenachází. Počátkem 21. století nebyl tento úsek Zelené linie zahrnut do projektu Izraelské bezpečnostní bariéry a nedošlo zde tedy k fyzickému oddělení.  Ejn Gedi je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 90, která sleduje západní břeh Mrtvého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ejn Gedi byl založen v roce 1953. Zpočátku šlo o polovojenskou osadu typu Nachal, které tehdy byly budovány v pohraničních a periferních regionech státu Izrael, zřízenou 26. února 1953 jako pátá osada tohoto typu v Izraeli. Nejdříve se nazývala Nachal Ašer. Její obyvatelstvo tvořilo asi 70 členů oddílů Nachal z měst Kfar Saba, Kirjat Chajim, Chadera a absolventů zemědělské školy Kadoorie. V roce 1956 byla proměněna na ryze civilní sídlo. Jde o nejstarší novodobé židovské sídlo v této oblasti. V prvních letech šlo o jednu z nejizolovanějších sídel v Izraeli. Silniční spojení zajišťovala nezpevněná cesta. Do Beerševy trvala jízda tři hodiny. Rozvoj turistického potenciálu kibucu začal po roce 1967, kdy se spolu s okupací Západního břehu Jordánu otevřelo silniční spojení severním směrem, do Jeruzalému.  Místní ekonomika se zaměřuje na zemědělství (datlové palmy) a zejména na turistický ruch a služby. V obci funguje rozsáhlý ubytovací komplex pro turisty, společná jídelna, regionální střední škola, zdravotní středisko, obchod se smíšeným zbožím, plavecký bazén a sportovní areály. Vesnice provozuje lázeňský komplex na břehu Mrtvého moře. Poblíž se nachází i veřejná pláž. V rámci kibucu byla cíleně vysazována pouštní a tropická flóra, která tvoří botanickou zahradu. Kibuc rovněž provozuje továrnu na plasty. V okolí obce se nacházejí stavební pozůstatky starověkého osídlení. \"En-gédi\" je zmiňováno jako sídlo v Bibli, například v Knize Jozue 15,62", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ejn Gedi Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 552 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 5,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ejn Gedi ( עֵין גֶּדִי, doslova „\"Kozí pramen\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny En Gedi, přepisováno též Ein Gedi) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Tamar.", "tgt_summary": "Ein Gedi (, \"lit.\" Kid Spring) is a kibbutz on the western shore of the Dead Sea in Israel. Located on the edge of the Judean desert at the site of historic Ein Gedi, it falls under the jurisdiction of Tamar Regional Council. In it had a population of.", "id": 2103234}
{"src_title": "Si-ning", "tgt_title": "Xining", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Si-ning leží v pohraničí tradinčních tibetských oblastí, které se v Čching-chaji nazývají Amdo. Město leží na severovýchodním konci Tibetské náhorní plošiny v nadmořské výšce 2200 metrů. Ze západu na východ Siningem protéká řeka Chuang-šuej. 100 kilometrů západně od města leží největší čínské jezero Kukunor.  Podle měření WHO z roku 2011 má Si-ning nejhorší kvalitu ovzduší z 11 velkých západních měst Číny. Průměrná hodnota PM10 je 141ug/m3, čímž se v celostátním průměru řadí dokonce až za Peking (121). Tyto hodnoty město dosahuje díky poloze v údolí mezi horami, suchému podnebí, ale také díky rostoucímu počtu továren.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Ve městské prefektuře bydlí 2 267 600 obyvatel, což je téměř polovina z celkového počtu obyvatel provincie Čching-chaj (5 800 tis.). Ve městě samotném žije 1 537 400 obyvatel, v přilehlých okresech 730 tisíc obyvatel. 588 100 (25%) obyvatel prefektury představují čínské národnostní menšiny - především Chuejové (368 700, 16%) a Tibeťané (124 500, 5,5%), dále Monguoři (58 600, 2,6%), Salarové (8 505) a další.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP v roce 2008 bylo ¥19 494, tím se Si-ning řadí na 382. místo z 659 cínských měst. Město se rychle rozrůstá, především směrem na západ, kde během posledních 10 let vznikla nová sídliště pro až 1 milion obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Sining leží 200 kilometrů západně od města Lan-čou, které bylo jedním z uzlů Hedvábné stezky, dnes jsou města spojeny dálnicemi. Dnes hlavním městem provincie prochází čínské dálnice G109 (Peking - Lhasa), G214 (Si-ning - \"Meng-chaj\", Jün-nan), G227 (Si-ning - Čang-jie) a G315 (Si-ning - Kašgar).  Od roku 1959 také Sining se zbytkem ČLR spojuje železnice. V roce 1979 byla trať prodloužena do města Golmud. V roce 2006 byla otevřena nová trať vedoucí ze Siningu skrz Golmud do tibetského hlavního města Lhasy. Ve výstavbě je řada kratších úseků železničních tratí, které budou spojovat Si-ning s menšími městy provincie. 20 kilometrů východně od města bylo vybudováno, a v roce 1958 uvedeno do provozu, letiště Cchao-ťia-pao.  Ve městě jezdí MHD za ¥1, do kláštera Kumbum jezdí linka za ¥3, do přilehlých okresů stojí autobusy ¥5-¥6.", "section_level": 1}], "src_summary": "Si-ning (tibetsky: ཟི་ལིང་། Siling; čínsky: 西宁, pinyin: Xīníng) je městská prefektura a hlavní město provincie Čching-chaj na severozápadě Čínské lidové republiky. V minulosti bylo město důležitým obchodním uzlem, skrz vedla jedna z cest Hedvábné stezky. Ve městě je silné zastoupení národnostních menšin, především Chuejů a Tibeťanů.", "tgt_summary": "Xining is the capital of Qinghai province in western China, and the largest city on the Tibetan Plateau. It has 2,208,708 inhabitants at the 2010 census of whom 1,198,304 live in the built up area made of 4 urban districts.", "id": 1829767}
{"src_title": "Navažština", "tgt_title": "Navajo language", "src_document": [{"title": "Tóny.", "content": "Navažština má celkem čtyři tóny: Pozn. Klesavý a stoupavý tón se vždy čte dlouze, ostatní buď krátce, nebo dlouze vzhledem k dané slabice.", "section_level": 1}, {"title": "Nosové samohlásky.", "content": "V navažštině existují nosové samohlásky, které se značí ogonkem pod samohláskou: ą, ę, į...", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slovesa.", "content": "Navažská gramatika je typická především složitou slovesnou morfologií. Slovesné tvary jsou tvořeny zejména prefixy, které označují osobu a číslo podmětu, osobu a číslo předmětu nebo mohou spolu s konkrétním slovesným kmenem vymezovat či blíže určovat celkový význam. Jednotlivé prefixy pak na sebe \"reagují\" a dochází k četným morfofonologickým změnám (např.: na + iid + l = neiil, ale: na + oh + l = naał apod.) Slovesné tvary mohou díky různým prefixům a v některých případech také odlišnými slovesnými kmeny (tzv. supletivní kmeny vyskytující se především u pohybových a lokativních sloves) rozlišit 4 osoby a 3 čísla, ukončenost, průběh, započetí akce, progresivitu děje, přání, budoucnost apod. Například:  Zajímavá jsou dále například tzv. klasifikační slovesa, tedy slovesa, která svými supletivními kmeny vyjadřují třídu argumentů. Mezi typická klasifikační slovesa v navažštině patří lokativní slovesa (slovesa vyjadřující polohu předmětů) a slovesa manipulace (např. zvednout, podat apod.). Kmeny těchto sloves se liší podle tvaru, velikosti, charakteru, počtu aj. daného předmětu, dané látky. Například české \"zvedám\" lze přeložit těmito způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "U podstatných jmen (resp. slovesných tvarů, které jejich funkci plní) jsou zajímavé např. posesivní (přivlastňovací) prefixy a pádové sufixy.  Například:  U těchto prefixů často dochází ke změnám samohlásek podle samohlásky v první slabice podstatného jména, například:", "section_level": 2}, {"title": "Vzorový text – všeobecná deklarace lidských práv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Navažsky.", "content": "Bilaʼashdaʼii tʼáá ałtsoh yiníkʼehgo bidizhchįh dóó aheełtʼeego ílį́į́go bee baahóchįʼ. Eíí háníʼ dóó hánítshakees hwiihdaasyaʼ eíí binahjį́ʼ ahidiníłnáhgo álíleekʼehgo kʼé bee ahił niidlį́.", "section_level": 2}, {"title": "Česky.", "content": "Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Navažština (navažsky: \"Diné bizaad\", dosl. lidé jejich-jazyk) je jazyk používaný asi 180 000 Navahy v Severní Americe. Řadí se do athabaskické (athabaské) skupiny dené-jenisejské jazykové rodiny, tzn. že je blízce příbuzná apačským jazykům a trochu vzdáleněji aljašským a kanadským jazykům patřícím do athabaskické jazykové skupiny (např. jazyky Ahtna, Dena’ina, Tanana, Gwich’in, Tsuut’ina, čipevajština a mnohé další), vzdáleně pak také sibiřským jenisejským jazykům (dnes jediným živým jazykem ketština). Navažština je poměrně složitý jazyk z hlediska výslovnosti i gramatiky. Jde o tonální jazyk – stejně jako některé další athabaskické jazyky (čipevajština, Tanacross, apačské jazyky aj.). Tímto jazykem se také inspirovali tvůrci populární hry The Sims.", "tgt_summary": "Navajo or Navaho (; Navajo: or ) is a Southern Athabaskan language of the Na-Dené family, through which it is related to languages spoken across the western areas of North America. Navajo is spoken primarily in the Southwestern United States, especially in the Navajo Nation. It is one of the most widely spoken Native American languages and is the most widely spoken north of the Mexico–United States border, with almost 170,000 Americans speaking Navajo at home as of 2011. The language has struggled to keep a healthy speaker base, although this problem has been alleviated to some extent by extensive education programs in the Navajo Nation.", "id": 2316306}
{"src_title": "Grofit", "tgt_title": "Grofit", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 140 metrů v jižní části údolí vádí al-Araba, na pahorku cca 118 kilometrů od jižního břehu Mrtvého moře. Západně od obce se prudce zvedá aridní oblast pouště Negev.  Obec se nachází 170 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 238 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 204 kilometrů jižně od historického jádra Jeruzalému a 44 kilometrů severoseverovýchodně od města Ejlat. Grofit obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Obec je jen 2 kilometry vzdálena od mezinárodní hranice mezi Izraelem a Jordánskem.  Grofit je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 90.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Grofit byl založen v roce 1963. Vznikl v listopadu 1963. Původně šlo o polovojenské sídlo typu Nachal. 24. listopadu 1966 byl proměněn na ryze civilní sídlo. Jeho obyvateli byla skupina mladých aktivistů napojených na sionistické hnutí ha-No'ar ha-Oved ve-ha-Lomed. Jméno kibucu odkazuje na název nedalekého vádí.  Místní ekonomika je založena na zemědělství (pěstování květin, zeleniny, palmové háje, produkce mléka), průmyslu (firma Psagor na produkci plastů) a službách, zejména v sektoru školství. Funguje tu plavecký bazén, mateřská škola, terapeutická koňská farma a zubní ordinace. Nachází se zde ubytování pro turisty. Dále je tu veřejná knihovna, společenské středisko a sportovní areály. Kibuc prošel privatizací a zbavil se prvků kolektivismu ve svém hospodaření.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Grofit Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství).  Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 271 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,4 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grofit ( גְּרוֹפִית, doslova „\"Výhonek olivovníku\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Gerofit) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chevel Ejlot.", "tgt_summary": "Grofit (, \"lit.\" Shoot (of a plant)) is a kibbutz in southern Israel. Located near Eilat in the Arabah region, it falls under the jurisdiction of Hevel Eilot Regional Council. In it had a population of.", "id": 169479}
{"src_title": "Hongkongská hokejová reprezentace", "tgt_title": "Hong Kong men's national ice hockey team", "src_document": [{"title": "Mezistátní utkání Hongkongu.", "content": "13. 3. 1987 Tchaj-wan 2:2 Hongkong  13. 3. 1987 Austrálie 37:0 Hongkong  14. 3. 1987 Jižní Korea 44:0 Hongkong  15. 3. 1987 Nový Zéland 19:0 Hongkong  17. 3. 1987 Austrálie 42:0 Hongkong  18. 3. 1987 Jižní Korea 24:1 Hongkong  19. 3. 1987 Nový Zéland 19:0 Hongkong  8. 1. 2003 Hongkong 30:1 Macao  8. 3. 2005 Hongkong 6:2 Tchaj-wan  10. 3. 2005 Hongkong 5:3 Thajsko  7. 1. 2007 Hongkong 8:0 Macao  26. 1. 2007 Malajsie 7:3 Hongkong  27. 1. 2007 Jižní Korea 11:0 Hongkong  2. 2. 2007 Thajsko 4:3 Hongkong  8. 3. 2007 Macao 4:4 Hongkong  9. 3. 2007 Hongkong 5:2 Macao  11. 7. 2007 Hongkong 5:2 Macao  25. 1. 2008 Hongkong 5:1 Macao  29. 3. 2008 Hongkong 7:1 Macao  24. 4. 2008 Malajsie 4:2 Hongkong  24. 4. 2008 Hongkong 2:1 Tchaj-wan  25. 4. 2008 Hongkong 6:2 Macao  26. 4. 2008 Thajsko 4:2 Hongkong  26. 4. 2008 Hongkong 1:0 Singapur  13. 7. 2008 Hongkong 6:0 Macao  27. 9. 2008 Macao 4:4 Hongkong  15. 3. 2009 Singapur 1:1 Hongkong  16. 3. 2009 Hongkong 11:0 Macao  17. 3. 2009 Spojené arabské emiráty 5:1 Hongkong  19. 3. 2009 Thajsko 6:4 Hongkong  20. 3. 2009 Malajsie 4:3 Hongkong  25. 4. 2009 Macao 8:3 Hongkong  28. 6. 2009 Hongkong 3:1 Macao  29. 6. 2009 Macao 7:3 Hongkong  20. 3. 2010 Macao 8:7 Hongkong  31. 3. 2010 Tchaj-wan 3:1 Hongkong  1. 4. 2010 Spojené arabské emiráty 0:0 Hongkong  2. 4. 2010 Hongkong 2:1 Mongolsko  3. 4. 2010 Hongkong 2:0 Macao  4. 4. 2010 Hongkong 5:2 Mongolsko  5. 9. 2010 Macao 6:4 Hongkong  7. 11. 2010 Hongkong 3:2 Macao  25. 4. 2011 Hongkong 5:4 Spojené arabské emiráty  26. 4. 2011 Hongkong 7:5 Thajsko  27. 4. 2011 Hongkong 15:0 Indie  29. 4. 2011 Hongkong 13:0 Macao  30. 4. 2011 Hongkong 6:1 Kuvajt  29. 5. 2011 Hongkong 4:3 Macao  12. 1. 2012 Hongkong 7:0 Macao  14. 10. 2012 Macao 9:4 Hongkong  29. 12. 2012 Macao 1:1 Hongkong  17. 3. 2013 Hongkong 10:0 Singapur  18. 3. 2013 Hongkong 21:0 Indie  20. 3. 2013 Hongkong 9:0 Macao  21. 3. 2013 Hongkong 7:3 Mongolsko  22. 3. 2013 Hongkong 6:3 Spojené arabské emiráty  23. 3. 2013 Hongkong 4:3 Mongolsko  24. 3. 2013 Tchaj-wan 4:2 Hongkong  3. 8. 2013 Hongkong 8:0 Macao  13. 10. 2013 Macao 5:5 Hongkong  1. 12. 2013 Macao 4:2 Hongkong  16. 3. 2014 Thajsko 2:1 Hongkong  17. 3. 2014 Mongolsko 9:2 Hongkong  19. 3. 2014 Spojené arabské emiráty 5:1 Hongkong  20. 3. 2014 Hongkong 6:0 Kuvajt  22. 3. 2014 Tchaj-wan 7:1 Hongkong  6. 4. 2014 Hongkong 2:1 Spojené arabské emiráty  7. 4. 2014 Hongkong 12:0 Gruzie  9. 4. 2014 KLDR 12:2 Hongkong  11. 4. 2014 Bulharsko 6:1 Hongkong  12. 4. 2014 Lucembursko 8:0 Hongkong  30. 8. 2014 Hongkong 7:0 Macao  30. 11. 2014 Hongkong 4:1 Macao  28. 12. 2014 Hongkong 3:2 Macao  3. 4. 2015 Hongkong 8:3 Spojené arabské emiráty  6. 4. 2015 Hongkong 8:0 Bosna a Hercegovina  7. 4. 2015 Hongkong 11:3 Gruzie  9. 4. 2015 Turecko 11:1 Hongkong  10. 4. 2015 KLDR 9:0 Hongkong  12. 4. 2015 Lucembursko 5:2 Hongkong  29. 8. 2015 Hongkong 6:1 Macao  11. 10. 2015 Macao 2:2 Hongkong  22. 11. 2015 Hongkong 6:0 Macao  31. 3. 2016 Bosna a Hercegovina 5:4 Hongkong  1. 4. 2016 JAR 9:1 Hongkong  3. 4. 2016 Lucembursko 7:1 Hongkong  4. 4. 2016 Turecko 5:1 Hongkong  6. 4. 2016 Gruzie 14:3 Hongkong  \"Hongkong vyhrál kontumačně 5:0.\"  23. 10. 2016 Macao 8:6 Hongkong  18. 2. 2017 Hongkong 12:1 Singapur  20. 2. 2017 Tchaj-wan 5:4 Hongkong  21. 2. 2017 Thajsko 8:2 Hongkong  23. 2. 2017 Mongolsko 8:6 Hongkong  25. 2. 2017 Hongkong 5:3 Spojené arabské emiráty  10. 4. 2017 Hongkong 5:0 Bosna a Hercegovina  \"Hongkong vyhrál kontumačně 5:0.\"  11. 4. 2017 Bulharsko 10:3 Hongkong  13. 4. 2017 Hongkong 5:2 Tchaj-wan  15. 4. 2017 Lucembursko 8:1 Hongkong  16. 4. 2017 Gruzie 14:3 Hongkong", "section_level": 1}], "src_summary": "Hongkongská hokejová reprezentace je národní hokejové mužstvo Hongkongu. Hokejový svaz byl založen 8. srpna 1980, sdružuje 1536 registrovaných hráčů (z toho 530 seniorů), majících k dispozici pět hal s umělou ledovou plochou. Hongkong je členem Mezinárodní federace ledního hokeje od 30. dubna 1983. Hokejisté Hongkongu jsou účastníci divize III mistrovství světa 1987 a divize III MS 2014, 2015, 2016 a 2017.", "tgt_summary": "The Hong Kong national ice hockey team is the national men's ice hockey team of Hong Kong and a member of the International Ice Hockey Federation (IIHF). Hong Kong is currently ranked 44th in the IIHF World Rankings and competes in Division III of the IIHF World Championships.", "id": 1745656}
{"src_title": "Kanabinoid", "tgt_title": "Cannabinoid", "src_document": [{"title": "Syntéza a dekarboxylace.", "content": "Prvním kanabinoidem, který rostlina konopí produkuje je kyselina kanabigerolová (CBGa), ze které jsou syntetizovány karboxylové kyseliny THCa, CBDa, CBCa a z nich dekarboxylací vznikají THC, CBD, CBC. Z CBGa také dekarboxylací vzniká CBG. Dekarboxylace probíhá časem přirozeně nebo je možné proces urychlit použitím teplot kolem 100 °C. THC dále za přístupu kyslíku časem degraduje a mění se v CBN.", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce endokanabinoidního systému.", "content": "V našem těle existuje vitálně důležitý systém, v jehož rámci působí účinné látky, které si náš organismus vyrábí přirozenou cestou a které je možno nahradit látkami obsaženými v konopí.  Tělo si vyrábí látky zvané endokanabinoidy, které se vážou na kanabinoidní receptory a jejich prostřednictvím působí na organismus. Tyto receptory nacházíme v různých orgánech i v kůži, ale především jsou koncentrované v mozku, ovšem mimo těch oblastí mozku, které jsou zodpovědné za respirační a kardiovaskulární funkce. Proto u léků na bázi kanabinoidů nehrozí riziko respiračních a kardiovaskulárních poruch, které jsou u řady jiných léků běžným vedlejším účinkem.  Jednou z látek, které se na výše zmíněné receptory vážou, je endokanabinoid anandamid. Anandamid poprvé izoloval Doc. RNDr. Lumír Ondřej Hanuš, DrSc. (nar. 1947), když působil na Hebrejské universitě v Jeruzalémě v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Proč je endokanabinoidní systém tak důležitý?", "content": "Výsledky funkce kanabinoidních receptorů s léčebným přínosem zahrnují analgezii, uvolňování svalů a spazmů, imunosupresi, protizánětlivý účinek, protialergický účinek, zlepšení nálady, stimulaci chuti k jídlu, antiemetický účinek, snížení nitroočního tlaku, bronchodilataci, neuroprotektivní a antineoplastický (protinádorový) účinek.  Endokanabinoidy mají ve srovnání s fytokanabinoidy získanými z konopí rozdílné chemické složení, ale působí podobně. Proto je možné vyrovnávat nedostatek těchto látek vyráběných přirozenou cestou v našem těle dodáním kanabinoidů z konopí. To také zjednodušeným způsobem vysvětluje léčebné působení konopí na celou řadu nemocí.  Endokanabinoidy zajišťují celou řadu životně důležitých funkcí včetně imunitního systému a regulují příjem potravy. Napomáhají organismu vyrovnávat se s fyziologickým, biochemickým i psychickým stresem, kterému je člověk vystavován okolím. Mají pozitivní vliv na schopnost člověka učit se novým poznatkům a vyrovnávat se s nimi. Endokanabinoidy podobně jako imunitní systém chrání organismus proti útokům na bázi proteinů.  Tyto látky nás také chrání proti nadměrné protizánětlivé reakci organismu způsobené akumulací volných radikálů v průběhu života, což je příčinou vzniku mnohých tzv. civilizačních nemocí postihujících především stárnoucí populaci. Hladinu endokanabinoidů v organismu můžeme stimulovat zvýšeným příjmem esenciálních mastných kyselin (omega 3 a 6), které najdeme v ideálním poměru pro lidský organismus např. v konopném oleji. Pokud je deficit již příliš velký, je možné pokusit se nahradit chybějící endokanabinoidy jejich přírodní obdobou z konopí. Synteticky vyráběné kanabinoidy se příliš neosvědčují, protože kanabinoidy na organismus působí v synergii (všechny společně) a pouze v rostlině je najdeme v přirozené kombinaci potřebné k tomu, aby se projevil jejich plný léčebný účinek.  Vědci z německého Institutu molekulární psychiatrie při Bonnské univerzitě přišli na konci roku 2012 s vysvětlením, podle kterého aktivace endokanabinoidního systému dokáže v mozku spustit jakousi antioxidační \"čistku\", která nejen odstraňuje poškozené a nemocné buňky, ale je též zodpovědná za určitý stimul při produkci buněk nových. Bylo také dokázáno, že kanabinoidy pozitivně stimulují organely zvané mitochondrie, které vyrábí energii a jsou nezbytné pro fungování takřka všech tělesných buněk. Vyskytují se nejvíce v místech s velkým energetickým nárokem – tedy i v mozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanabinoidy (z lat. \"Cannabis\"–konopí) jsou látky, vyskytující se v přírodě nejen v rostlinách konopí (\"Cannabis\"), byly zjištěny i v mateřském mléce savců, včetně člověka. Zatím jich bylo objeveno přes 100 druhů. Mezi nejvýznamnější patří tetrahydrokanabinol (THC), kanabidiol (CBD), kanabinol (CBN) a kanabichromen (CBC).", "tgt_summary": "Cannabinoids are chemicals found in cannabis. The most notable cannabinoid is the phytocannabinoid tetrahydrocannabinol (THC) (Delta9-THC or Delta8-THC), the primary psychoactive compound in cannabis. Cannabidiol (CBD) is another major constituent of the plant. There are at least 113 different cannabinoids isolated from cannabis, exhibiting varied effects.", "id": 1574765}
{"src_title": "B'ir Hadádž", "tgt_title": "Bir Hadaj", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce cca 280 metrů v centrální části pouště Negev. Poblíž osady protéká vádí Nachal Besor. Západně odtud začíná zcela aridní oblast písečných dun Cholot Chaluca.  Obec se nachází 55 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 115 kilometrů jižně od centra Tel Avivu a cca 27 kilometrů jihojihozápadně od Beerševy.  B'ir Hadádž obývají Arabové, respektive polokočovní arabští Beduíni, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Ve okolní řídce osídlené krajině se rozkládají židovské zemědělské vesnice jako Revivim, Retamim a Ašalim.  B'ir Hadádž je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice 222. Východně od osady probíhá dálnice číslo 40.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "B'ir Hadádž je vesnice, která byla v roce 2003 oficiálně uznána izraelskou vládou za samostatnou obec. Osídlení v této lokalitě je ovšem staršího původu. Jde o shluk rozptýlené beduínské zástavby zahrnující kmen al-Azazama. V roce 1996 se jeho členové přestěhovali z prostoru poblíž průmyslového areálu Ramat Chovav, kde již nebylo z ekologických a hygienických důvodů možné pokračovat v osídlení, do nynější lokality. O výběru náhradního bydliště vyjednávali členové kmene s tehdejším ministrem Benjaminem Ben Eliezerem. Zpočátku šlo o provizorní lokalitu, ale postupně se změnila v trvalé osídlení.  O oficiální uznání obce usilovali její obyvatelé i úřady oblastní rady Ramat ha-Negev, jejíž členské obce toto beduínské sídlo obklopují.  Správní území obce měří 6500 dunamů (6,5 kilometrů čtverečních). Funguje zde základní a střední škola, sportovní areál, ve výstavbě je společenské středisko, probíhá budování inženýrských sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo v B'ir Hadádž tvoří Arabové. Jde o lidnatou obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo 5300 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "B'ir Hadádž ( ביר הדאג׳,, v oficiálním přepisu do angličtiny Bir Hadage, přepisováno též Bir Hadaj) je vesnice v Izraeli, v Jižním distriktu, v oblastní radě Neve midbar.", "tgt_summary": "Bir Hadaj (; ) is a Bedouin agricultural town located in the Negev desert, near Revivim, Israel. In its population was.", "id": 1567034}
{"src_title": "Chevel Lachiš", "tgt_title": "Hevel Lakhish", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Vladimir Puriškevič se narodil v rodině chudého šlechtice v Besarábii Mitrofana Puriškeviče. Studoval filozofii na Oděské univerzitě.", "section_level": 2}, {"title": "Politik.", "content": "Puriškevič coby ultrapravicově smýšlející jedinec spoluzaložil v roce 1905 Svaz ruského lidu a stal se jeho místopředsedou. Později po rozštěpení této organizace se v roce 1908 stal předsedou Svazu archanděla Michaela.  Během revoluce roku 1905 Puriškevič inspiroval vznik hnutí černosotněnců, kteří pomáhali policii v boji proti levicovým extrémistům a bolševikům, a kteří se účastnili pogromů.  Puriškevič byl zvolen jak do 2. a 3., tak do 4. státní Dumy, kde se stal notoricky známým vůdcem radikálních monarchistů. Slávu a uznání si získal díky emocionálním projevům, násilnému chování, vzhledem (vyholená hlava a hustá bradka) a monarchistickým a antisemitským názorům, po kterých mnozí jeho oponenti znechuceně opouštěli jednací sál. Jednou měl údajně hodit sklenici vody po konstitučním demokratovi Pavlu Miljukovovi. Během první světové války opustil Puriškevič politiku a stal se zdravotníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda Rasputina.", "content": "Dne 17. prosince (30. prosince podle gregoriánského kalendáře) 1916 se společně s knížetem Felixem Jusupovem, synovcem cara Dmitrijem Pavlovičem, lékařem Stanislavem Lazavertem a několika dalšími rozhodli spáchat atentát na mystika a šarlatána Rasputina, který měl údajně negativní vliv na cara Mikuláše II. a zatímco car byl ve válce, Rasputin byl prostřednictvím carevny de facto skrytý vládce Rusi. Dohodli se na tom, že Jusupov a Puriškevič budou uvnitř domu a ostatní budou sedět v autě.  Toho dne pozval Jusupov Rasputina k sobě domů. Po dlouhé debatě nabídl Jusupov Rasputinovi zákusky a víno, které Puriškevič předtím otrávil kyanidem. Rasputin ho vypil, kyanid však nefungoval. Jusupov tedy vytáhl pistoli a vystřelil dvě rány.  Rasputin však s klidem a úsměvem odkráčel pryč z budovy. Začali se divit, jestli opravdu není svatý muž, jak sám o sobě stále prohlašoval. Jusupov však na nic nečekal, vytáhl pistoli a vypálil další dvě rány do oblasti srdce. To už se Rasputin konečně sesul k zemi.  Z nedaleko stojícího auta vystoupili Dimitrij Pavlovič s Lazovertem, Rasputina naložili do kufru, odjeli k řece Něvě, do které poté hodili tělo. I tehdy byl Rasputin stále naživu, protože v jeho plicích se našla voda.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život a smrt.", "content": "Po únorové revoluci v roce 1917 volal Puriškevič pro likvidaci sovětů a burcoval proti prozatímní vládě, za což se několikrát dostal do vězení. Po nástupu bolševiků k moci zorganizoval v Petrohradu Výbor pro záchranu vlasti a byl spojen s řadou důstojníků, armádních kadetů atd.  V listopadu byl Puriškevič zatčen Rudými gardami pro jeho účast na kontrarevoluční konspiraci. Byl totiž objeven dopis, adresovaný Alexeji Kaledinovi a psaný Puriškevičem, ve kterém naléhal na kozáckého vůdce, aby přišel do Petrohradu a obnovil zde pořádek. Puriškevič se stal první osobu, která stála před revolučním tribunálem. V té době měl Puriškevič falešný pas na příjmení Jevreinov.  Nakonec byl odsouzen ke čtyřem letům vězení a nucených prací, ale 1. května 1918 byl propuštěn pod podmínkou, že se zdrží politických aktivit.  Po svém propuštění se Puriškevič přesunul do jižního Ruska, ovládaného bělogvardějci. Tam publikoval monarchistický žurnál \"\"Blagovest\"\" a spolupracoval s Děnikinem. Dne 1. února 1920 Vladimir Puriškevič zemřel v Novorossijsku na břišní tyfus.  Ruský spisovatel Semjon Reznik nazval Puriškeviče „vůdcem raného ruského fašismu“.  Puriškevič krátce před smrtí sepsal své paměti z atentátu na Rasputina, které po jeho smrti vyšly pod názvem \"Jak jsem zabil Rasputina\". Touto knihou se později nechal inspirovat francouzský film \"Zabil jsem Rasputina\", kde Puriškeviče ztvárnil Roger Pigaut.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chevel Lachiš (: חבל לכיש, doslova „\"Oblast Lachiš\"“) je blok plánovitě zřizovaných zemědělských vesnic včetně města Kirjat Gat v Izraeli. Je pojmenován podle starověkého města Lachiš, jehož zbytky se tu dodnes dochovaly.", "tgt_summary": "Hevel Lakhish (, lit. \"Lakhish Region\") is an area of south-central Israel. Part of the southern Shephelah, it is located between the Judean Mountains and the Mediterranean Sea and is named after the Biblical city of Lachish.", "id": 106507}
{"src_title": "Volby prezidenta USA 1980", "tgt_title": "1980 United States presidential election", "src_document": [{"title": "Kampaň.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ronalda Regana.", "content": "V roce 1980 získal Reagan nominaci Republikánské strany na post prezidenta, poté co vyhrál většinu primárek, ačkoliv na začátku kampaně prohrál v Iowě. Během kongresu navrhl Reagan na viceprezidenta Geralda Forda, ale ten se jím nakonec nestal. Místo toho si nakonec vybral svého oponenta z primárek, George H. W. Bushe, který měl značné mezinárodní zkušenosti.  Dne 4. srpna 1980 pronesl jako kandidát na prezidenta projev poblíž Philadelphie v Mississippi na výroční pouti Neshoba Country. Reagan nadchl dav, když řekl: \"Věřím v práva států. Věřím, že jsme zdeformovali vyvážení mocí, když jsme dali federální vládě pravomoci, které jí podle ústavy neměly náležet.\" Pokračoval a slíbil, že \"vrátí státům a místním vládám pravomoci, které jim náleží.\" V Philadelphii byli 21. června 1964 zavražděni tři aktivisté za lidská práva, James Chaney, Andrew Goodman a Michael Schwerner a Reaganovi kritici se domnívali, že Reagan vyslal publiku rasistický vzkaz. Řeč byla pronesena v souladu s jeho filosofií omezené vlády, ale kritici se domnívali, že si místo vybral tak, aby apeloval na bílé jižanské voliče. V biografii, kterou o Reaganovi napsal Edmund Morris stojí, že Reagan pevně podporoval nadvládu federální vlády. Reagan si myslel, že mnoho zákonů o občanských právech, které byly přijaty v 60. letech je zbytečných, protože je již chrání ústava. Reagan byl přesto zranitelný obviněními, nebo alespoň necitlivostí týkající se občanských práv černochů. Podle knihy \"Running on Race: Racial Politics in Presidential Campaigns\" se Carter pokusil obvinit Reagana z rasismu, ale obrátilo se to brzy proti Carterovi samotnému, když se jeden z nejvýznamnějších Carterových černých stoupenců, bývalý velvyslanec u OSN, Andrew Young pokusil vyburcovat černou opozici proti Reaganovi tvrzením, že pokud bude zvolen, bude \"normální zabíjet negry\". Tento ostrý výpad pravděpodobně ztratil Carterovi více bělochů, než získal černochů.  Prezidentská kampaň, kterou řídil William J. Casey, byla vedena ve stínu íránské krize s rukojmími a média každý den přinášela zprávy o neúspěšných Carterových snahách osvobodit rukojmí. Většina analytiků se shoduje, že tímto byla oslabena Carterova pozice a Reagan měl možnost zaútočit na jeho neefektivitu. Na druhou stranu, Carterova neschopnost si poradit s dvoucifernou inflací a nezaměstnaností, nevýrazným ekonomickým růstem, nestabilitou trhu s ropou vedoucí k dlouhým frontám před benzínovými stanicemi a slabost americké obrany možná měly na voliče ještě větší dopad. Během kampaně v roce 1976 přišel Carter s \"indexem strádání\", který zahrnoval nezaměstnanost a inflaci. Tento \"index strádání\" se během jeho volebního období neustále zhoršoval a Reagan toho v kampani využil. S respektem k ekonomii, řekl Reagan: \"Bylo mi řečeno, že nemám používat slovo deprese. Dobře, řeknu vám definici. Recese je když váš soused ztratí práci, deprese je, když vy ztratíte práci. Obnova je, když Jimmy Carter ztratí svou práci.\"  Reaganovo vystupování v televizních debatách rozproudilo jeho kampaň. Zdál se být v pohodě, kritice z Carterovy strany se bránil poznámkami jako \"a je to tu zase\". Jeho nejvlivnější poznámkou ale byla závěrečná otázka k publiku v době raketově rostoucích cen a vysokých úrokových sazeb, \"Máte se lépe než před čtyřmi lety?\" Stejnou frázi poté používal i v kampani v roce 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Nejtěsnější procentuální výsledky.", "content": "Červené – vítězství Reagana, modré – vítězství Cartera:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezidentské volby v USA v roce 1980 se konaly 4. listopadu 1980. Hlavními kandidáty byli Jimmy Carter a Ronald Reagan. Zvítězil Ronald Reagan, který získal 50,7% hlasů (Jimmy Carter 41,0%) a 489 z 538 volitelů (Jimmy Carter jich získal 49).", "tgt_summary": "The 1980 United States presidential election was the 49th quadrennial presidential election. It was held on Tuesday, November 4, 1980. Republican nominee Ronald Reagan defeated incumbent Democrat Jimmy Carter. Carter was the second incumbent president to be denied a second term since Herbert Hoover in 1932. Due to the rise of conservatism following Reagan's victory, some historians consider the election to be a realigning election that marked the start of the Reagan Era.", "id": 1059117}
{"src_title": "Nic než pravda", "tgt_title": "Nothing but the Truth (2008 American film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Rachel Armstrongová je ambiciózní reportérkou novin Capital Sun-Times. Když se dozví, že fotbalová máma Erica Van Dorenová pracuje pro CIA jako tajná agentka, která se nedávno vrátila z Venezuely, kde vyšetřovala pokus o atentát na prezidenta USA, zeptá se jí na to a chce potvrzení. Erica odmítá s ní spolupracovat, ale Rachel nemá pochyby o tom, že je to pravda a její článek se dostane s podporou vydavatelky Bonnie Benjaminové a novinového právníka Avrila Aaronsona na titulní stranu.  Protože odhalení identity agenta je pokládáno za zradu a osoba, která to Rachel prozradila je potenciální hrozbou pro národní bezpečnost, Rachelina případu se ujme federální vyšetřovatel Patton Dubois, který svolá velkou porotu a požaduje, aby Rachel prozradila jméno svého zdroje. Ta ho odmítá prozradit. Věhlasný obhájce Albert Burnside, kterého noviny najmou, aby Rachel obhajoval, je přesvědčen, že jeho přátelství se soudcem Hallem usnadní Rachelino osvobození, a tak je šokován, když je jeho klientka uvězněna pro pohrdání soudem. Utíkají dny, týdny a měsíce a Rachel stále odmítá prozradit jméno svého zdroje, což zhorší její vztahy s manželem Rayem a synem Timmym a stojí její noviny stovky tisíc dolarů. Rachel je zasažena, když člen pravicové extrémistické skupiny zavraždí Van Dorenovou, protože považuje její zprávu, která označuje Venezuelu za nevinnou, za postrádající patriotismus. Rachel i přesto odmítá prolomit tajemství. Burnside Rachel obhajuje dokonce před Nejvyšším soudem, ale ten rozhodne proti ní v poměru 5:4 a odůvodňuje to národní bezpečností.  Nakonec se ale soudce Hall rozhodne Rachel osvobodit, protože si uvědomí, že novinářka i přes další věznění svůj zdroj neprozradí. V den jejího propuštění ji nechá Dubois zatknout pro maření spravedlnosti a přesvědčí ji k dohodě o zkrácení trestu místo toho, aby šla k soudu. Rachel souhlasí s dvouletým trestem s tím, že může být propuštěna dříve za dobré chování. Když jede do vězení, vzpomíná na svůj zdroj: dcera Van Dorenové prozradila Rachel na školním výletě, že její matka pracuje pro vládu a nedávno odjela kvůli práci do Venezuely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nic než pravda (v anglickém originále Nothing But the Truth) je americký dramatický film režiséra Roda Lurieho z roku 2008. Lurie uvedl v komentáři na DVD, že ho k napsání scénáře inspiroval případ novinářky Judith Miller, která byla v roce 2005 uvězněna za pohrdání soudem, která odmítla vypovídat před porotou, která vyšetřovala únik označující Valerie Plame za agentku CIA. To bylo ale jen výchozím bodem pro jinak smyšlený příběh.", "tgt_summary": "Nothing but the Truth is a 2008 American drama film written and directed by Rod Lurie. According to comments made by Lurie in \"The Truth Hurts\", a bonus feature on the DVD release, his inspiration for the screenplay was the case of journalist Judith Miller, who in July 2005 was jailed for contempt of court for refusing to testify before a federal give grand jury investigating a leak naming Valerie Plame as a covert CIA operative, but this was merely a starting point for what is primarily a fictional story. In an April 2009 interview, Lurie stressed: \"I should say that the film is about neither of these women although certainly their stories as reported in the press went into the creation of their characters and the situation they find themselves in.\" The film premiered at the Toronto International Film Festival on September 8, 2008. It was scheduled to open in New York City and Los Angeles on December 19, but because distributor Yari Film Group filed for Chapter 11 protection, it was never given a theatrical release.", "id": 628325}
{"src_title": "Ulrich Graf", "tgt_title": "Ulrich Graf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a raná léta ve straně.", "content": "Vyučil se mlynářem a v roce 1896 vstoupil do armády. Šlo zároveň o amatérského zápasníka a řezníka. V roce 1904 odešel z armády. Odešel do Mnichova, kde pracoval jako úředník a poté jako zaměstnanec potravinové banky.  Po první světové válce vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), v níž byl i neznámý vysloužilý desátník Adolf Hitler. Ten se poté vyšvihl v hierarchii strany, až se stal jejím předsedou. V roce 1921 vstoupil do nově vzniklé NSDAP (měl legitimační číslo 2882). Od té doby byl stálým společníkem a ochráncem Adolfa Hitlera.", "section_level": 2}, {"title": "Pivní puč.", "content": "Dne 9. listopadu 1923 se účastnil Pivního puče. Když se na pochodu Mnichovem objevily policisté a vytáhli pušky, začal na ně Graf křičet: „Nestřílejte, jeho excelence Ludendorff se blíží!“ Policisté však vytáhli zbraně a začali střílet. Vrhl se před Hitlera a sám schytal kulku do hrudi. Těžké zranění však dokázal přežít. Kdyby zůstal stát na místě, pravděpodobně by byl Hitler zastřelen.  Díky svému zranění se vyhnul trestnímu stíhání a následnému vězení. V prosinci 1924 působil v Mnichovské městské radě. Roku 1925 se stal jedním ze zakladatelů Schutzstaffelu (SS).  V roce 1935 se stal radním Mnichova a roku 1936 se stal členem Reichstagu. Na Hitlerovy narozeniny 20. dubna 1943 se stal SS-Brigadeführerem. Od Heinricha Himmlera dostal knihu \"Dlouhý vlak na východ\" s poděkováním za záchranu Hitlerova života před 20 lety.  Druhou světovou válku přežil. V roce 1948 byl odsouzen k pěti letům nucených prací. Propuštěn měl být roku 1953, ale zemřel v roce 1950 ve věku 72 let.  údaje použity z: ruská Wikipedie-Граф, Ульрих", "section_level": 2}], "src_summary": "Ulrich Graf (6. července 1878, Bachhagel, Německé císařství – 3. března 1950, Mnichov, SRN) byl německý nacistický politik a jeden ze zakladatelů Schutzstaffel (SS).", "tgt_summary": "Ulrich Graf (6 July 1878 – 3 March 1950) was an early member of the Nazi Party and one of Adolf Hitler's inner circle. In 1923, he served in a bodyguard unit for Hitler and in 1936 was elected to the Reichstag. After the war ended, Graf was sentenced to five years of hard labor and died in 1950.", "id": 1747793}
{"src_title": "Zlatý glóbus za nejlepší scénář", "tgt_title": "Golden Globe Award for Best Screenplay", "src_document": [{"title": "Vítězové a nominovaní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1947 – 1950.", "content": "\"'1947: \"Zázrak v New Yorku\" – George Seaton*  \"'1948: \"Poznamenaní\" – Richard Schweizer, David Wechsler  \"'1949: \"Bojiště\" – Robert Pirosh*  \"'1950: \"Vše o Evě\" – Joseph L. Mankiewicz*", "section_level": 2}, {"title": "1951 – 1954.", "content": "\"'1951: \"Bright Victory\" – Robert Buckner  \"'1952: \"5 Fingers\" – Michael Wilson  \"'1953: \"Lili\" – Helen Deutsch \"'1954: \"Sabrina\" – Ernest Lehman, Samuel Taylor, Billy Wilder", "section_level": 2}, {"title": "1965 – 1970.", "content": "\"'1965: \"Doktor Živago\" – Robert Bolt*  \"'1966: \"Člověk pro každé počasí\" – Robert Bolt*  \"'1967: \"V žáru noci\" – Sterling Silliphant*  \"'1968: \"Charly\" – Stirling Silliphant  \"'1969: \"Tisíc dnů s Annou\" – Bridget Boland, John Hale, Richard Sokolove  \"'1970: \"Love Story\" – Erich Segal", "section_level": 2}, {"title": "1971 – 1980.", "content": "\"'1971: \"Nemocnice\" – Paddy Chayefsky*  \"'1972: \"Kmotr\" – Francis Ford Coppola, Mario Puzo*  \"'1973: \"Vymítač ďábla\" – William Peter Blatty*  \"'1974: \"Čínská čtvrť\" – Robert Towne*  \"'1975: \"Přelet nad kukaččím hnízdem\" – Lawrence Hauben, Bo Goldman* \"'1976: \"Network\" – Paddy Chayefsky*  \"'1977: \"Loučím se, děvče\" – Neil Simon  \"'1978: \"Půlnoční expres\" – Oliver Stone*  \"'1979: \"Kramerová versus Kramer\" – Robert Benton*  \"'1980: \"The Ninth Configuration\" – William Peter Blatty", "section_level": 2}, {"title": "1981 – 1990.", "content": "\"'1981: \"Na Zlatém jezeře\" – Ernest Thompson*  \"'1982: \"Gándhí\" – John Briley*  \"'1983: \"Cena za něžnost\" – James L. Brooks*  \"'1984: \"Amadeus\" – Peter Shaffer*  \"'1985: \"Purpurová růže z Káhiry\" – Woody Allen  \"'1986: \"Mise\" – Robert Bolt  \"'1987: \"Poslední císař\" – Bernardo Bertolucci, Mark Peploe, Enzo Ungari* \"'1988: \"Čas zastavit se\" – Naomi Foner  \"'1989: \"Narozen 4. července\" – Oliver Stone, Ron Kovic  \"'1990: \"Tanec s vlky\" – Michael Blake*", "section_level": 2}, {"title": "1991 – 2000.", "content": "\"'1991: \"Thelma a Louise\" – Callie Khouri*  \"'1992: \"Vůně ženy\" – Bo Goldman  \"'1993: \"Schindlerův seznam\" – Steven Zaillian* \"'1994: \"\" – Quentin Tarantino*  \"'1995: \"Rozum a cit\" – Emma Thompson*  \"'1996: \"Lid versus Larry Flynt\" – Scott Alexander, Larry Karaszewski  \"'1997: \"Dobrý Will Hunting\" – Ben Affleck, Matt Damon*  \"'1998: \"Zamilovaný Shakespeare\" – Marc Norman, Tom Stoppard*  \"'1999: \"Americká krása\" – Alan Ball*  \"'2000: \"Traffic – nadvláda gangů\" – Stephen Gaghan*", "section_level": 2}, {"title": "2001 – 2010.", "content": "\"'2001: \"Čistá duše\" – Akiva Goldsman*  \"'2002: \"O Schmidtovi\" – Alexander Payne, Jim Taylor \"'2003: \"Ztraceno v překladu\" – Sofia Coppola*  \"'2004: \"Bokovka\" – Alexander Payne, Jim Taylor*  \"'2005: \"Zkrocená hora\" – Larry McMurtry, Diana Ossana*  \"'2006: \"Královna\" – Peter Morgan  \"'2007: \"Tahle země není pro starý\" – Ethan a Joel Coenové*  \"'2008: \"Milionář z chatrče\" – Simon Beaufoy*  \"'2009: \"Lítám v tom\" – Jason Reitman, Sheldon Turner  \"'2010: \"The Social Network\" – Aaron Sorkin*", "section_level": 2}, {"title": "2011 – 2020.", "content": "2011: \"Půlnoc v Paříži\" – Woody Allen*  2012: \"Nespoutaný Django\" – Quentin Tarantino*  2013: \"Ona – Spike Jonze*\"  2014: \"Birdman\" – Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris, Jr.*  2015: \"Steve Jobs – Aaron Sorkin\"  2016: \"La La Land – Damien Chazelle\"  2017: \"Tři billboardy kousek za Ebbingem – Martin McDonagh\" 2018: \"Green Book – Brian Hayes Currie, Peter Farrelly a Nick Vallelonga\" \"'2019:\"Tenkrát v Hollywoodu\" – Quentin Tarantino", "section_level": 2}, {"title": "Poznámky.", "content": "Hvězdička označuje tvůrce oceněného Oscarem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý glóbus za nejlepší scénář je jedno z ocenění Zlatých glóbů každoročně udílených Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu (angl. Hollywood Foreign Press Association, zkratka HFPA). Prvním nositelem teto ceny byl George Seaton, který ji získal v roce 1948 za scénář k filmu \"Zázrak v New Yorku\". Rekordmanem je anglický spisovatel a držitel dvou Oscarů Robert Bolt, který byl na Glóbus nominován třikrát a podařilo se mu je všechny proměnit ve výhru. Woody Allen drží rekord v počtu nominací (šest), vyhrál dvakrát. Na cenu za nejlepší scénář byli navrženi například herec Sylvester Stallone, Alan Alda a také nositel Nobelovy cenu za literaturu Harold Pinter. Glóbus si v teto kategorii odnesl i autor bessellerů Erich Segal anebo herečka Emma Thompson.", "tgt_summary": "The Golden Globe Award for Best Screenplay – Motion Picture is one of the annual awards given by the Hollywood Foreign Press Association.", "id": 144753}
{"src_title": "Purkersdorf", "tgt_title": "Purkersdorf", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 8. století před naším letopočtem byla oblast Purkersdorfu nepřetržitě osídlena, Ilyry v období halštatské kultury a potom Kelty v období laténská kultury. Také nálezy z římské doby to potvrzují. Osada Purkersdorf byla založena kolem roku 1000 a rozkládala se v lesích. Prokazatelně byl uváděn název \"Purchartesdorf\", když jeho majitel Albero de Purchartesdorf v roce 1133 je uváděn v různých písemnostech jako svědek kláštera Klosterneuburgu. Už v té době mohl vzniknout hrad. Babenberkové nepochybně vlastnili velkou část Vídeňského lesu, s Purkersdorfem uprostřed a ochranný les byl vyvolený k honitbě. V polovině 12. století je doložený zámek (\"castrum Purchartsdorf\"), tehdy rozlehlý vodní hrad.  Místo a hrad změnil několikrát majitele, až Reinprecht (Páni z Wallsee) roku 1333 prodal majetek Habsburkům. Vévoda Albrecht Moudrý (1298–1358) přesídlil v letech 1348/1349 do \"Purchartzdorfu\", aby se vyhnul nebezpečí moru. Roku 1284 získal německý řád rozsáhlé lesy (část obce \"Deutschwald\"). Teprve roku 1766 byl tento \"Burckersdorffer Waldungen\" (purkersdorfské polesí) prodán lesnímu úřadu. V roce 1452 patřilo místo Uhersku. Během tureckého obléhání Vídně 1529 a 1683 byl Turky Purkersdorf jako celé vídeňské okolí zpustošeno.  Lesní oblast zemského knížete byla od roku 1500 až do 1848/1849 administrativně spravována „císařským lesním úřadem“, který místo svými zástupci ovládal. Lesní úřad měl své sídlo až do roku 1776 v Purkersdorfském zámku. Nebylo to jen odborné správní středisko, ale i vrchnostenský zemský knížecí dozorčí úřad a měl i soudní pravomoc. Důležitým pro místo byla jeho poloha na \"Říšské cestě\", kterou byla historická „Římská cesta“ přes Riederberg. Od roku 1558 je \"Burkherdorffer\" (purkersdorfská) poštovní stanice (která byla jistě ještě starší). Byla první a proto velmi výnosná zastávka na cestě Vídeň-Linec. V letech 1796–1797 byla nově postavena poštovní stanice v raně klasicistním slohu. Fasáda je vyzdobena zdobným reliéfem, který je ještě dnes vidět.  V období protestantismu byla římskokatolická církev a farnost rozpuštěna a teprve roku 1570 byla znovu založena císařem Maxmiliánem II. V roce 1713 byla obec postižena morem, který byl zavlečen z Vídně. Téměř polovina z 250 obyvatel zemřela následkem moru. Roku 1805 byli Napoleonovy (1769–1821) zajatci, snad v počtu 3000, vězněni v obecním kostele, kde z důvodu zimy spálili veškerý inventář. V srpnu 1842 došlo k velkému požáru, který z důvodu suchého počasí a silného větru se rozšířil z poštovní budovy na kostel, zámek a školu a vyhořelo dalších 13 domů.  Teprve roku 1849 se Purkersdorf stal samostatnou obcí. V letech 1856–1858 byla postavena část „c. a k. dráha císařovny Alžběty“, dnešní „Západní dráhy“ a Purkersdorf byl připojen na moderní dopravní síť. Zemská hraběnka měla však měnit vedení tratě s železniční stanicí, vzdálenou kilometr od středu obce. Roku 1905 byl zahájen provoz Sanatoria Purkersdorf podle plánů Josefa Hoffmanna (1870–1956) jako léčebný a vodoléčebný ústav. V meziválečném období byla obec v roce 1929 povýšena na městys. Krátce nato po anšlusu Rakouska do Německé říše (1933–1945), byla obec dne 15. října 1938 začleněna do nově vytvořeného 14. okresu Penzing v rámci „Velké Vídně“.  Dne 5. dubna 1945 přišla Rudá armáda bez větších bojových akcí od Vídeňského lesa. Přes šedesát obyvatel, přesvědčených národních socialistů spáchalo sebevraždu. Od 12. dubna 1945 byla v obci umístěna sovětská posádka. Posádka byla v obci do roku 1947, obecní velitelství bylo zrušeno v roce 1949.  Purkersdorf byl od 1. září 1954 oddělen od Vídně a byl zase samostatný městys. V roce 1966 byl podle zákona oficiálně povýšen na město. Došlo opět k povodni, když se řeka Wien vylila z břehů, naposledy 1940, 1997 a 2002. V roce 2002 se Rakouské spolkové lesy se usídlily v novém sídle ve vícepodlažní dřevěné stavbě v zámeckém parku.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostou města je od roku 2000 Karl Schlögl, vedoucí kanceláře Burkhard Humpel. Po volbách konaných 14. března 2010 bylo 33 křesel v zastupitelstvu obce rozděleno podle získaných mandátů takto:", "section_level": 1}, {"title": "Deutschwald.", "content": "Deutschwald je obecní částí na jihu Purkersdorfu. Název pochází od řádu německých rytířů, kterým patřily zdejší pozemky.  Deutschwald je obklopen třemi horami:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "U Purkersdorfu začíná Západní dálnice A 1 (Vídeň – hraniční přechod Walserberg u Salzburgu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Purkersdorf leží ve Vídeňském lese, přímo na hranici Vídně v nadmořské výšce 248 metrů, v okrese Sankt Pölten-venkov v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Purkersdorf is a municipality in the district of Sankt Pölten-Land District, in the Austrian state of Lower Austria. The Sandstein-Wienerwald natural park, a part of the Vienna Woods, is situated on its territory. The municipality belonged to Wien-Umgebung District which was dissolved at the end of 2016.", "id": 718956}
{"src_title": "Rudolf I. z Vermandois", "tgt_title": "Ralph I, Count of Vermandois", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl synem Huga z Vermandois (bratra francouzského krále Filipa I.) a Adély, dcery a dědičky hraběte Herberta z Vermandois. Po otcově smrti ve Svaté zemi roku 1101 převzal hraběcí titul, ale skutečné vlády se dočkal až roku 1117. Roku 1128 přišel při obléhání hradu Livry o oko a jeho královský bratranec Ludvík VI. utrpěl zranění na noze. Těžce zraněného Rudolfa jmenoval po Štěpánovi z Garlande francouzským senešalem. Úřadu se však fakticky ujal až o tři roky později, v roce 1131.  Okolo roku 1138 byl Rudolf krátce v opozici vůči mladému Ludvíkovi VII. a podporoval královnu vdovu Adélu Savojskou. O rok později došlo mezi hrabětem a králem k usmíření. Život si opět zkomplikoval roku 1142 zapuzením své ženy Eleonory kvůli Petronile, sestře královny Eleonory. Příbuzenství, tak potřebné pro rozluku s první manželkou, mu odsvědčili tři vysoce postavení biskupové.  Zapuzená žena byla sestrou, ne neteří hraběte ze Champagne a na její stranu se postavil i Bernard z Clairvaux. Následoval koncil v Lagny, který potvrdil platnost Rudolfova prvního manželství, suspendoval tři provinilé biskupy a nad jeho hrabstvím vyhlásil interdikt. Král Ludvík vojensky podpořil svého senešala a pak se celý život trápil výčitkami nad tisíci ubožáky, kteří uhořeli v kostele ve Vitry. Roku 1143 strany uzavřely ve Vitry mír. Exkomunikovaný Rudolf zůstal s Petronilou.  Roku 1146 král přijal kříž a o rok později jmenoval švagra Rudolfa společně s opatem Sugerem a remešským arcibiskupem Samsonem regenty království. V době královy nepřítomnosti se Rudolfovi podařilo vyřešit nepříjemnou záležitost se svou první ženou. Roku 1148 v Remeši došlo k konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem.  Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, \"jehož duše jí byla uloupena\", již nechce a manželství bylo rozvedeno za podmínky, že bude opuštěné ženě vráceno věno. Tehdy vyšlo najevo, že k vrácení věna již došlo a hrabě Theobald již odškodnění za sestřinu pohanu dostal. Přítomní muži církve byli pohoršeni a předpověděli hraběti Rudolfovi \"za dlouhodobé zostuzování církve\" chmurný konec. Bernardova předpověď se vyplnila. Petronila časně zemřela. Hrabě Rudolf se roku 1152 znovu oženil a již krátce po svatbě onemocněl. Lékař senešalovi zakázal milostné obcování, vášnivý muž jej však neposlechl a za tři dny zemřel. Byl pohřben v opatství Saint-Arnoul v Crépy-en-Valois. Syn Rudolf onemocněl malomocenstvím, dcery byly výhodně provdány, ale zemřely bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf I. z Vermandois ( \"Raoul le Vaillant \" nebo \"Raul le Borgne\", 1094 – 13. října 1152) byl hrabě z Amiens, Vermandois a Valois, francouzský senešal a regent království z dynastie Kapetovců. Během svého života byl jedním z nejvlivnějších velmožů na královském dvoře, svým manželským životem si přivodil vyobcování z náruče církve svaté.", "tgt_summary": "Ralph I of Vermandois (French: \"Raoul I \"le Vaillant\"\") (d. 14 October 1152) was Count of Vermandois. He was a son of Hugh, Count of Vermandois and his wife, Adelaide, Countess of Vermandois. By his father, he was a grandson of Henry I of France, while his mother had been the heiress to Herbert IV, Count of Vermandois.", "id": 2207035}
{"src_title": "Karolina z Ansbachu", "tgt_title": "Caroline of Ansbach", "src_document": [{"title": "Manželství a potomci.", "content": "Když však měla příležitost stát se španělskou královnou, odmítla, neboť se nechtěla vzdát své protestantské víry. O něco později poznala hannoverského prince Jiřího Augusta, pozdějšího britského krále Jiřího II., za něhož se 22. srpna roku 1705 na zámku Herrenhausen v Hannoveru provdala. Z manželství vzešlo 9 potomků, jeden chlapec se však narodil mrtvý a další zemřel ve třech měsících věku.  Když se v roce 1714 stal Karolinin tchán britským králem jako Jiří I., stal se její manžel Jiří August nejdříve \"vévodou cornwalským\" a posléze princem Waleským, Karolina se tedy stala princeznou waleskou. Manželé přesídlili do Anglie; zde se chovali dost provokativně, bez zábran hovořili o záležitostech sexu, čímž popouzeli britské politiky. Na rozdíl od svého otce se Jiří August sice naučil anglicky, mluvil však s mizerným německým přízvukem, pro což byl Brity vysmíván.  Protože byl Jiří I. již řadu let se svou manželkou Žofií Doroteou z Celle rozveden, neměl anglický dvůr královnu a Karolina se stala nejdůležitější ženou u dvora. Záhy vzniklo silné přátelství mezi ní a premiérem Robertem Walpolem a díky jejímu vlivu mohli oba manželé udržet svůj způsob života i poté, co se Jiří August se svým otcem ve zlém rozešel.  Výjimečná inteligence Karolinina brzy začala dráždit jejího manžela. Například v mládí vedla korespondenci s vědcem a filosofem Gottfriedem Leibnizem, intelektuálním velikánem na hannoverském dvoře. Přesto však jejich manželství bylo svým způsobem zdařilé a šťastné, přes řadu Jiřího milenek.", "section_level": 1}, {"title": "Královna.", "content": "Karolina se stala královnou po smrti svého tchána v roce 1727. Následující roky byly ve znamení bojů s jejich nejstarším synem Frederikem Ludvíkem, princem waleským, jehož zanechali v Německu, když přesídlili do Velké Británie a na nějž se přijeli podívat až v roce 1720, když byl již dospělý a získal mnoho špatných vlastností. Třenice mezi Frederikem a jeho rodiči, především matkou, byly setrvalé a projevovaly se různými způsoby. Princ waleský se stavěl do opozice k politice svého otce. Když se oženil, požádal parlament o zvýšení své renty, což mu otec zamítl. Třebaže mu manželku (Augusta Sasko-Gothajská) vybrala matka osobně, manželství se zdálo šťastným. Když měla Augusta v roce 1736 porodit, odvezl ji Frederik potají ze St James's Palace do Hampton Courtu, aby si byl jist, že jeho nenáviděná matka nebude porodu přítomna.  Podobné šarvátky Frederika s rodiči pokračovaly i po narození první Frederikovy dcery a v době po Karolinině smrti došlo k jeho úplnému odcizení s otcem.  Královna Karolina držela řadu důležitých pozic: byla jmenována \"\"Strážcem království Velké Británie a místodržící Jeho veličenstva během nepřítomnosti krále\"\", což jí umožnilo být regentkou, když její manžel dlel na svých cestách do Hannoveru.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřela v St James's Palace 20. listopadu roku 1737, ve svých 54 letech. Pochována byla ve Westminsterském opatství.  Její manžel nechal vyrobit pár rakví, které měly jednu ze stran odstranitelnou, aby mohli ležet vedle sebe, až ji bude následovat na onen svět; k tomu došlo 23 roky po smrti Karolinině.  U příležitosti královniny smrti zkomponoval Georg Friedrich Händel slavnostní hymnus – pohřební žalm \"The ways of Zion do mourn\", který byl proveden 17. prosince roku 1737 v kapli Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolina z Ansbachu (německy \"Wilhelmina Charlotte Caroline von Brandenburg-Ansbach\", 1. března 1683, Ansbach, Bavorsko – 20. listopadu 1737, Londýn, Velká Británie) byla rodem bavorská princezna a jako manželka britského krále Jiřího II. královna Velké Británie.", "tgt_summary": "Caroline of Brandenburg-Ansbach (Wilhelmina Charlotte Caroline; 1 March 1683 – 20 November 1737) was Queen consort of Great Britain as the wife of King George II.", "id": 986972}
{"src_title": "TESCAN", "tgt_title": "TESCAN", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie společnosti TESCAN ORSAY HOLDING a.s. je úzce spjata s národní společností Tesla Brno a Českou akademií věd - Ústav přístrojové techniky Brno - zkráceně ISI Brno. Tesla Brno ve spolupráci s ISI Brno vyvíjela a vyráběla elektronové mikroskopy v době Československa. Jeden z prvních velmi úspěšných mikroskopů byl model Tesla BS 242, který získal zlatou medaili na výstavě EXPO 1958. Tesla vyrobila více než 3000 mikroskopů různých modelů za dobu 30leté existence a exportovala do více než 20 zemí. Po sametové revoluci se Tesla rozpadla na několik malých společností. Mnoho z nich se stále zabývalo podnikáním v oblasti elektronových mikroskopů. Jednou z takových společností byla i firma TESCAN s.r.o., která byla založena vývojovými a servisními pracovníky firmy Tesla. Jméno TESCAN je odvozeno od slov TEsla a SCANning (skenování - rastrování). Původně malá firma vyrábějící programovatelné řídící jednotky, digitizéry pro starší analogové rastrovací elektronové mikroskopy a drobné příslušenství se dnes, díky vlastnímu výzkumu a kvalitním výrobkům, řadí mezi světové výrobce SEM.  Vývoj společnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Produkty TESCAN.", "content": "Je několik způsobů, jak dělit rastrovací elektronové mikroskopy (SEM) značky TESCAN.", "section_level": 1}, {"title": "3. Klasické x Kombinované.", "content": "Klasické SEM Klasické rastrovací elektronové mikroskopy disponují pouze FEG tubusem nebo pracují s termoemisními elektronovými zdroji (wolframová vlákna nebo vlákna LaB). Nemají tedy FIB tubus. Kombinované SEM Kombinované SEM, tedy mikroskopy s kombinací iontových a elektronových svazků, lze pak dále rozdělit na základě druhu FIB (soustředěný iontový svazek). Existují dva základní FEG tubusy a dva typy FIB tubusů. Jejich kombinací získáme čtyři různé kombinace iontových a elektronových svazků.", "section_level": 2}, {"title": "4. Nízké vakuum x Vysoké vakuum.", "content": "Pro provoz elektronového mikroskopu je klíčové vakuum, protože případné molekuly plynu uvnitř komory by způsobily rozptyl primárního elektronového paprsku. Na druhou stranu nevodivé vzorky a vzorky obsahující větší množství vody může vyžadovat snížení vakua v komoře. V takových případech je komora naplněna inertním plynem, který pomáhá odklánět náboj nahromaděný na povrchu nevodivých vzorků. Vakuový systém mikroskopu musí být pro tyto účely speciálně určen. Rozlišení mikroskopu pracujícího pod nízkým vakuem je horší, než u mikroskopu pracujícího pod vysokým vakuem. Mikroskopy značky TESCAN, které jsou schopny pracovat v režimu nízkého vakua jsou označeny \"U\" (např. MIRA3 LMU) a naopak mikroskopy operující ve vysokém vakuu jsou označeny \"H\" (např. MIRA3 LMH).", "section_level": 2}], "src_summary": "Značka TESCAN je spojena s českou akciovou společností TESCAN ORSAY HOLDING a.s. založenou v roce 1991 několika vývojovými a servisními pracovníky ze zaniklé společnosti Tesla (podnik) Brno. Sídlo vedení společnosti je v Brně, které je tradičním výzkumným centrem elektronové mikroskopie.", "tgt_summary": "TESCAN is one of the world's leading manufacturers of Scanning Electron Microscopes (SEM) and Focused Ion Beam-Scanning Electron Microscopes (FIB-SEM). TESCAN is located in Brno (Czech Republic), which is considered to be the cradle of electron microscopy in Europe.", "id": 2250188}
{"src_title": "Nesmrtelný Vulkánec", "tgt_title": "The Infinite Vulcan", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 5554.4 a USS Enterprise NCC-1701, vlajková loď Spojené federace planet, pod vedením kapitána Jamese T. Kirka byla pověřena průzkumem nedávno objevené planety \"Pylos\", jež se nachází na okraji galaxie.  Při průzkumu na povrchu planety pan Sulu objevuje prapodivného tvora připomínající spíše květinu, který se pohybuje. Když se jej dotkne, tak se píchne o trn a upadá do bezvědomí. Dr. McCoy si s tímto typem jedu neví rady, ale objevují se obyvatelé planety, kteří jsou schopni poručíkovi pomoci. Pana Spocka fascinuje, že jde bytosti botanického původu, tedy spíše humanoidní květiny. \"Agmar\", vůdce obyvatel poskytne protijed, který okamžitě poručíkovi Sulu pomůže a vrací jeho hodnoty do normálu. Agmar vysvětluje, že se nechtěli ihned ukazovat, protože jsou mírumilovnou rasou a nedůvěřují cizincům.  Kapitána Kirka zajímá, kde je zbytek obyvatelstva, když v celém městě jsou jenom asi 3 jedinci této rasy. Agmar všechny bere do krytu, kde jsou seřazeni ostatní v jakémsi spánku. Spock trikordérem zjišťuje, že jsou schopni využít svůj mozek na 70%. Agmar vypráví, že člověk již tuto planetu navštívil a přinesl také nemoci, kterým obyvatele nedokázali odolat. Záhy je výsadek napaden lítajícími tvory, kteří unesou pana Spocka. Kirk se dále dozvídá, že byl vybrán pro zajištění pokročilé rasy, která nebude sužována hrozbou jakýchkoliv nemocí. Ostatní z výsadku se setkávají s \"Dr. Kenicliem V.\", pozemšťanem, který se na Pylosu ukryl po eugenických válkách se svou touhou po vytvoření dokonalé rasy. Ten všechny ostatní vykazuje z planety.  Zpět na lodi se z počítače dozvídají, že Dr. Keniclius byl vyhoštěn ze Země a nejsou známy informace o jeho smrti. Navíc se jedinec představil jako Keniclius V., což nasvědčuje, že jde o klon a původní doktor dávno nežije. Kirk, Sulu a McCoy se vrací na planetu. Pylosiané vypadají, jakoby se připravovali na opuštění planety. Když výsadek zajme Agmara, ten je dovede ke Spockovi, ale vše nasvědčuje tomu, že umírá. Objevuje se Keniclius a představuje Spocka II., tedy stejného klona obřích rozměrů.  Spockův obří klon zatím pobírá informace přejímané z původního Spocka, ale zatím není schopen všechny vědomosti použít a zpočátku nedokáže ani mluvit. Mezitím se Uhuře daří spojit s výsadkem a sděluje jim zjištěnou informaci, že Dr. Keniclius chtěl získat nadřazenou rasu pro získání nadvlády v galaxii. Kirk se oba velké klony snaží přesvědčit, že války dávno skončily a není nic takového zapotřebí. Spockův klon vulkánským splynutím myslí přivádí původního Spocka zpět k životu.  Sám klon pak navrhuje, aby namísto snahy o nadřazenou rasu doktor usiloval o obnovení rasy Pylosianů. Dr. Keniclius V. s tímto souhlasí a i kapitán Kirk dodává, že Federace s tímto bude souhlasit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nesmrtelný Vulkánec je sedmý díl první řady animovaného seriálu \"Star Trek\". Premiéra epizody v USA proběhla 20. října 1973, v České republice 5. října 1997.", "tgt_summary": "\"The Infinite Vulcan\" is the seventh episode of the first season of the American animated science fiction television series \"\". It first aired on NBC on October 20, 1973, and was written by \"\" cast member Walter Koenig. It was the actor's only involvement in the series, as he had not been hired to voice Pavel Chekov in the animated version due to budgetary limitations. With \"The Infinite Vulcan\", Koenig became the first member of the \"Star Trek\" cast to write an episode for the franchise. As with the rest of the first season, the episode was directed by Hal Sutherland.", "id": 276693}
{"src_title": "Doprava v Paříži", "tgt_title": "Transport in Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První veřejnou dopravu v Paříži představovaly v roce 1828 omnibusy, vozy tažené koňmi. První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje se objevily v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými tramvajemi. První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a Le Pecq. V následujících letech bylo v Paříži vystavěno mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture.  Výstavba dnešního metra byla zahájena v roce 1896. První úsek byl zprovozněn mezi stanicemi Porte de Vincennes a Porte Maillot v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy.  Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy bylo zprovozněno letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly.  Od 30. let 20. století byly postupně tramvaje nahrazovány autobusy. Poslední tramvaj v Paříži vyjela v roce 1937.  V 60. letech se rozšiřovala pařížská aglomerace. Pro lepší spojení centra s předměstími byl proto vytvořen systém příměstských linek RER. Ten je od roku 1999 doplněn sítí Transilien. V roce 1974 bylo otevřeno třetí a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla.  V roce 2006 byla v Paříži obnovena tramvajová doprava a v roce 2008 říční doprava na Seině (linka Voguéo).", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní společnosti.", "content": "Hlavními provozovateli veřejné dopravy jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France a rovněž poskytuje finanční prostředky pro zajištění dopravy. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metro.", "content": "Pařížské metro je plně v režii dopravního podniku RATP a představuje hlavní dopravní síť v Paříži, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek). Je charakteristické svými poměrně úzkými podzemními chodbami (2,40 m) a hustou sítí stanic (vzdálenost mezi stanicemi je v průměru 548 m).  Od svého uvedení do provozu v červenci 1900 se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 obsahovalo šestnáct linek, z nichž dvě linky (7 a 13) byly rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka 14 byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizována. Do roku 2012 by se síť metra měla rozšířit na pěti místech, což znamená její prodloužení asi o 15 km.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech byla tramvajová doprava považována za zastaralou a proto byla postupně nahrazována autobusy. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937, v regionu poslední tramvaje během 50. let. Od roku 1992 jsou tramvaje opět postupně zaváděny a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede na území Paříže po jejím jižním okraji. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusy.", "content": "Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně. RATP provozuje linky v Paříži a v přilehlých předměstích, což je jen necelá čtvrtina z celkového množství. Zbývající linky v pařížské aglomeraci jsou provozovány nezávislými soukromými subjekty, seskupenými v asociaci Optile.", "section_level": 2}, {"title": "Další typy dopravy.", "content": "Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi:", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová doprava.", "content": "Silniční síť čítá v regionu Île-de-France přibližně 800 km dálnic. Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách (přes počítač i mobilní telefon) a na světelných silničních ukazatelích.  Parkovacích míst bylo v Paříži evidováno v roce 2007 asi 755 000. Z nich bylo 165 000 míst na veřejných komunikacích, zejména podél ulic (22%), 80 000 míst v placených garážích (10%), 70 000 míst na koncesovaných parkovištích (9%) a 440 000 míst v soukromých garážích a na dvorech domů (59%). Placeným parkováním na ulicích město podporuje alternativní druhy přepravy (jízda na kole), navíc dochází ke snižování počtu povolených míst a instalaci platebních automatů i v ulicích, kde ještě nebyly. Tarify jsou rozděleny do tří zón od 3 € za hodinu v centru až po 1 € v okrajových čtvrtích. Od roku 2002 není možné platit parkování mincemi, ale předplacenou kartou. Parkovné se platí od pondělí do soboty od 9h do 19h. Pro obyvatele města jsou k dispozici rezidenční parkovací povolení k parkování na ulici za zvýhodněnou sazbu. Podle pravidel silničního provozu však auto nesmí na jednom místě stát více než sedm po sobě následujících dní.", "section_level": 1}, {"title": "Taxi.", "content": "Na počátku roku 2007 bylo v Paříži 15 500 vozů taxislužby. Stanoviště taxi jsou rozdělena do tří kategorií: 28 velkých stanic je umístěno v blízkosti hlavních turistických atrakcí nebo velkých náměstí, kde stojí taxíky 24 hodin denně, 90 stanic je umístěno v blízkosti hlavních dopravních tras a 316 se nachází v blízkosti veřejných budov (nemocnice, hotely, divadla apod.). Taxi je volné, pokud je rozsvícené bílé světlo na střeše vozidla. V roce 2010 obsazený taxík - červená barva, volný - zelená barva. Pařížské taxíky vykonají denně v průměru 200 000 jízd.", "section_level": 1}, {"title": "Cyklistika.", "content": "Paříž má od konce 90. let síť cyklostezek, která se nestále rozšiřuje. Koncem roku 2006 jich bylo 371 km včetně pruhů pro autobusy. Po městech Rennes a Lyon také Paříž zahájila 15. červenec 2007 systém veřejné půjčovny jízdních kol, tzv. Vélib', který spravuje firma JCDecaux. Tento systém má za cíl nahradit používání automobilů ve městě na krátké trasy.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V Paříži je šest velkých železničních stanic: Gare du Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l'Est, Gare Montparnasse, Gare de Lyon a Gare d'Austerlitz, které slouží pro hlavní tratě i příměstskou železnici. Železniční doprava (asi 50 milionů cestujících v roce 2004) výrazně vzrostla s otevřením TGV v roce 1981, které zajíždí na nádraží Gare de Lyon, Gare Montparnasse, Gare du Nord a od roku 2007 i na Gare de l'Est. Gare Saint-Lazare je nádraží s největším počtem vypravených vlaků, zatímco Gare du Nord je první co do počtu přepravených pasažérů.", "section_level": 1}, {"title": "RER.", "content": "RER je příměstská železnice, která spojuje Paříž a její předměstí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy byly propojeny stávající příměstské železniční linky do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E byla otevřena v roce 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí.", "section_level": 2}, {"title": "Transilien.", "content": "Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje provozuje SNCF v regionu Île-de-France. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien neprotínají Paříž, ale mají konečnou vždy na jedné z hlavních železničních stanic (Gare du Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l'Est, Gare de Montparnasse a Gare de Lyon) a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 měl Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region. Poslední linka sítě Transilien z roku 1995 spojuje dvě významná ekonomická centra v západní části pařížské aglomerace La Verrière a La Défense.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Paříž disponuje třemi letišti, která se nacházejí mimo území města a jedním heliportem, který leží na jeho hranicích. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Nejstarší letiště Le Bourget bylo otevřeno v roce 1919. Od roku 1932 je v provozu Letiště Orly a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla bylo otevřeno v roce 1974. Heliport Paříž - Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doprava v Paříži představuje mnoho odlišných způsobů veřejné dopravy v Paříži a přilehlé aglomeraci, kterou zajišťují různé dopravní společnosti. Páteřní dopravní sítí je zdejší metro, které je doplněno městskými autobusy. Spojení s předměstími poskytují linky RER a Transilien, které vytvářejí hustou železniční síť. Od 90. let je postupně obnovována i tramvajová doprava. K raritám patří lanovka a jedna linka říční dopravy.", "tgt_summary": "Paris is the centre of a national, and with air travel, international, complex transport system. The modern system has been superimposed on a complex map of streets and wide boulevards that were set in their current routes in the 19th century. On a national level, it is the centre of a web of road and railway, and at a more local level, it is covered with a dense mesh of bus, tram and metro service networks. In 2016, the broader mass transit system of Paris has been ranked as the best public transport system in the world by the ITDP with all Parisians having an easy access to rapid transport, ahead of 26 other international cities, including London and New York City.", "id": 2254526}
{"src_title": "Ohnivé léto", "tgt_title": "Fiery Summer", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Julio (Václav Sova) se po letech studií vrací do rodného domu, aby se zde opět setkal se svou starou chůvou (Antonie Nedošínská), přítelem z dětství Petrem a krásnou sestřenkou Rosou (Lída Baarová), která ho svým koketním jednáním přitahuje i děsí zároveň. Rosa tak ve skutečnosti jedná na protest proti své matce - Juliově tetě -, jež svou odtažitostí a chladem trápí své nejbližší. Rosa i Julio mají přísný zákaz setkávat se s obyčejnými lidmi z vesnice, což je odsuzuje k životu v osamělosti. Julio však zákaz rychle poruší, když se seznámí s Petrovou milou, přezdívanou Červená Klárka (Zorka Janů), do níž se tajně zamiluje. Zvrat přichází ve chvíli, kdy se do vesnice za bouřky dostane zraněný mladík Šimon (Svatopluk Beneš). Během konvalescence se sblíží s Petrem, Juliem a Klárkou, a ta se do něj beznadějně zamiluje. Šimon v ní však vidí jen malé devčáko - sám je fascinován Rosou, kterou jednoho dne náhodně překvapí při koupeli, a se kterou sdílí lásku pro hudbu i vychování. Rosa jeho city opětuje a chystá se odejít od matky. Červená Klárka se však o jejich lásce dozví a v beznaději se vrhá z útesu do vody. Petr se pokouší ji zachránit - sám ale utone v hlubinách. Klárku nakonec zachrání Julio. Šimon se cítí vinen z celého neštěstí a odchází. Zůstává však s Rosou, když se dozví, že s ním čeká dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V tomto filmu si Lída Baarová zahrála po boku své vlastní sestry, teprve sedmnáctileté Zorky Janů. Ve filmu zazní nĕkolik písní, z toho píseň \"Milujem to, co ztrácíme\" zpívá sama Baarová.  Film také proslul scénou, ve které Lída Baarová při koupání nechtĕnĕ odhalí ňadra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ohnivé léto je český film režiséra Františka Čápa a Václava Kršky z roku 1939. Film vznikl na námět Krškova románu Odcházeti s podzimem.", "tgt_summary": "Fiery Summer () is a 1939 Czech drama film directed by František Čáp and Václav Krška based on a novel by Krška.", "id": 318115}
{"src_title": "Li Š’-čen", "tgt_title": "Li Shizhen", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Li Š’-čen používal zdvořilostní jméno Tung-pi () a přezdívku Pin-chu-šan-žen ().", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Pocházel z Čchi-čou v Che-nanu. Jeho otec byl lékařem a vynikajícím znalcem léčivých rostlin. Li Š ́-čen měl křehké zdraví a jako dítě byl často nemocný. Rodinné prostředí i vlastní zdravotní obtíže v něm vzbudily zájem o zkoumání příčin vzniku nemocí i způsoby jejich léčení. Otec si však přál, aby syn získal významnější úřední postavení, než bylo v té době povolání lékaře a bránil mu v jeho záměru věnovat se medicíně. Ve čtrnácti letech složil státní zkoušky pro úředníky na okresní úrovni, ale v celostátních zkouškách již neuspěl. Přesvědčil otce, aby mu umožnil studovat lékařskou vědu. Ve dvaceti dvou letech začal pod otcovým vedením vykonávat lékařskou praxi. Li Š ́-čen postupně získával vlastní zkušenosti, nebál se experimentovat s novými léčebnými postupy a používat různé metody. Získal dobrou pověst díky úspěchům v léčbě a mezi jeho pacienty patřili i příslušníci nejvyšších kruhů. Li Š ́-čen byl doporučen do Císařské akademie, která sdružovala nejproslulejší lékaře z celé země. V Akademii získal přístup k velkému množství odborné literatury i léčiv, což mu umožnilo rozšířit jeho lékařské výzkumy. Jeho hlavním cílem bylo shromáždit co nejvíce poznatků o léčivech, prověřit je a sestavit kompletní soupis léků. V klasických lékařských knihách nacházel řadu nedostatků a snažil se o jejich nápravu. Jeho přístup vyvolal nevoli císařských úředníkům, kteří v něm viděli neúctu k tradicím. Li Š ́-čen koncem druhého roku (1561) z Akademie odešel zpět do rodné provincie.  Vedle lékařské praxe stále více času věnoval ověřování teoretických poznatků lékařských spisů. Procestoval několik provincií, kde se setkával s lékaři, zkoumal místní léčivé rostliny a lidové způsoby léčení. Po dvaceti sedmi letech praxe a výzkumů a prostudování asi osmi set farmakologických spisů začal pracovat na soupisu léčiv. V roce 1578 dokončil první verzi svého rukopisu, ale celý text upřesňoval a prověřoval ještě několik dalších let.  Jeho životní dílo, encyklopedie \"Pen-cchao kang-mu\" (, Soupis stromů a bylin), má 52 svazků a tematicky je rozděleno na 16 hlavních oddílů a 62 poddodílů. Kniha obsahuje detailní popis 1982 léků čínské medicíny, z toho je 1195 léčivých rostlin, 357 minerálů a 340 druhů živočišných surovin. Všechny léky mají standardní popis: hlavní název, případně další pojmenování, podrobný popis místa výskytu, způsob sběru nebo pěstování a získávání léčebných látek. Dílo obsahuje celkem 11 916 receptů s popisem účinků jednotlivých léčiv a jednotlivých léčebných postupů. Text je doplněn více než tisícem ilustrací. Tiskem bylo dílo vydáno až tři roky po Li Š ́-čenově smrti a brzy se rozšířilo po celé zemi. Později bylo přeloženo do mnoha jazyků a je klasickou prací ve svém oboru.  Li Š ́-čen napsal řadu dalších lékařských spisů ( např. \"Studium pulsu z Pin chu, Sbírka lékařských předpisů, Atlas patero vnitřností\"), které se však nezachovaly a jsou známy jen z ukázek v jiných spisech. Zabýval se také poezií.  V jeho rodném městě byl po vzniku Čínské lidové republiky vybudován Li Š ́-čenův památník obklopený stromy a květinami. Poblíž jeho sochy se nachází hrobka Li Š ́-čena a jeho manželky, paní Wu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Li Š’-čen (; 3. června 1518 – 1593) byl jeden z nejvýznamnějších lékařů a farmakologů čínské historie. Je také považován za významného přírodovědce, který věnoval velkou pozornost klasifikaci a zařazení rostlin.", "tgt_summary": "Li Shizhen (July 3, 1518 – 1593), courtesy name Dongbi, was a Chinese acupuncturist, herbalist, naturalist, pharmacologist, physician, and writer of the Ming dynasty. His major contribution to clinical medicine was his 27-year work, which is found in his scientific book \"Compendium of Materia Medica\". He is also considered to be the greatest scientific naturalist of China, and developed many innovative methods for the proper classification of herb components and medications to be used for treating diseases.", "id": 1840127}
{"src_title": "Assassin's Creed II", "tgt_title": "Assassin's Creed II", "src_document": [{"title": "O hře.", "content": "Na rozdíl od Altaïra má Ezio mnohem lepší výbavu: dvě skryté čepele (hidden blades), díky nimž může zabít dva nepřátele najednou. Další zbraní je poniard - rychlý, šikovný, smrtící. V boji zblízka byl poniard často nejužitečnější zbraní. Může být také použit pro rychlý, kradmý atentát. Další nám známou zbraní jsou vrhací nože, kterými je možné zabíjet na dálku. Následuje skrytá pistole, miniaturní a na svou dobu vysoce moderní střelná zbraň umístěná na zápěstí. Ezio též může využít meč, případně bojovou palici či kladivo. Pak jsou zde těžké zbraně - kopí, halapartny, palcáty, sekery a kladiva, které nelze vlastnit, jen je dočasně odcizit nepřátelům v boji. Po boji je Ezio odhodí, protože jsou natolik velké, že by ho omezovaly v pohybu. Ezio také pozná létající stroj, který mu vyrobil známý vynálezce Leonardo da Vinci. Tento stroj budete moci použít v průběhu jedné mise. Nutno podotknout, že Leonardo má ve hře podstatně velkou roli jako Eziův rádce a přítel. Leonardo taktéž pro Ezia luští stránky Assassínského kodexu - svitků, jenž napsal Eziův předek Altaïr s přístupem k znalostem Kousku ráje (podle reálií v druhém díle lze soudit, že artefakt nejenom že dokáže klamat lidskou mysl, ale zároveň obsahuje širokou databázi). Tyto svitky obsahují nejen informace o Assassínech, ale také plány spousty pokročilých zbraní (miniaturní pistole atd.) a Leonardo tyto vynálezy pak pro Ezia staví. Titul nabízí více než 16 sekvencí, které hráč musí dokončit. Jelikož se životnost dobíjí pouze do určitého stupně, je variabilita a množství sekvencí pro každého hráče velkou výzvou. K dispozici jsou navíc rozsáhlé možnosti výběru zabijáckých metod tak, aby byla zajištěna nekončící akce skrze celou hru.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává na konci prvního dílu, kdy Lucy donutí Desmonda, aby si vlezl do Animu. Je celá od krve a Desmond netuší, co se děje. V Animu se Desmondovi zjeví vzpomínka na narození Ezia Auditore da Firenze. Poté se Lucy a Desmondovi podaří utéct na neznámé místo v Itálii. Tam se Desmond seznámí se svými novými kolegy Shaunem Hastingsem a Rebeccou Crayovou a následně se napojí do Animu. Nepokračuje ale v průzkumu života Altaira Ibn-la' Aháda, ale Ezia Auditore da Firenze. Ezio je mladý, sedmnáctiletý florentský syn bohatého bankéře Giovanniho Auditore. Jednoho rána uspořádá Ezio rvačku s Vierim de Pazzim, nepřítelem Eziovi rodiny. Po rvačce měl Ezio menší románek s Cristinou Vespucci (tehdejší nejkrásnější žena). Následujícího rána dostane Ezio pár úkolů od svého otce. Má roznést několik dopisů. Prostřednictvím své matky se taky setká s Leonardem da Vinci. Když se jednoho dne Ezio vrátí domů, najde svou sestru a matku schovávající se uvnitř. Jeho otec a oba bratři jsou zatčeni a odvedeni do Palazzo Vechcio. Eziovi se k nim podaří dostat, ale na záchranu už není čas. Giovanni řekne Eziovi, aby u nich doma našel dveře vedoucí do tajné místnosti. Tam Ezio najde starou asasínskou róbu, meč, zlomenou skrytou čepel a dopis, který byl adresován příteli Eziovy rodiny, Ubertu Albertovi. Uberto slíbil, že jeho rodina bude do rána osvobozena z vězení. Během toho si všiml také tajemného muže s kápí. Jenže když Ezio přijde na náměstí, jeho otec a bratři jsou falešně obviněni ze zrady a nakonec jsou před jeho očima oběšeni. Ezio tomu chce zabránit, ale je nucen utéct. Následujícího dne jde navštívit svou matku a sestru, které se ukrývají v nevěstinci. Tamní vedoucí, Paola, je bývalá asasínka, která naučí Ezia, jak splynout z davem nebo jak krást. Poté si zajde za Leonardem opravit svou zlomenou čepel. O den později dostane šanci zabít Uberta Albertiho. To se mu podaří a získá od něj dopis, v němž je seznam všech, kteří se podíleli na smrti jeho otce a bratrů.  Poté Ezio odjede i s rodinou za svým strýcem Mariem do Monteriggioni. Při cestě jsou přepadeni oddílem vojáků vedeným Vierim de Pazzi. Vieri se Ezia pokusí zabít, ale na poslední chvíli mu přijde na pomoc Márius se svými žoldnéři. Ti pobijí vojáky, ale Vierimu se podaří utéct. Mário poté přivítá Ezia ve své vile, kde jej naučí bojovat, protože Mário plánuje zabít Vieriho, ale Ezio chce odplout do Španělska.Tím naštve Mária, který za ním přijede do San Gimignano. Tam Ezio najde Vieriho, zavraždí ho a najde u něj kodexovou stránku. Po jeho smrti se Ezio vrátí do Monteriggioni. Tam mu Mário vysvětlí, jaký význam mají tyto kodexové stránky a obeznámí ho s legendární Altairovu zbrojí. Aby k ní získal přístup, potřebuje 6 klíčů, které jsou rozprostřeny po celé Itálii. Poté Ezio odjede do Florencie, kde se sejde s Leonardem, který mu pomocí kodexu vyrobí ještě jednu skrytou čepel a naučí nové techniky jako vzdušné zabití či zabití z úkrytu. Později jde Ezio na Leonardovu radu na tržiště, kde chce najít La Volpa (Lišáka), jelikož ví o tajném templářském setkání pod Santa Maria Novella. Ezio se dostane do katakomb, kde tajně odposlechne jejich rozhovor a dozví se, že templáři plánují atentát na Lorenza di Medici, vládce Florencie. Následující ráno (26. dubna 1478) se na náměstí u Duomo koná slavnostní průvod. Ezio se tam snaží najít templáře. To bohužel nestihne a Lorenzova bratra mezitím zabijí. V následujícím souboji musí Ezio ochránit Lorenza. Lorenzo utrpí zranění, ale s Eziovou pomocí se dostane do bezpečí. Tam mu Lorenze nařídí, aby zabil Francesca de Pazziho, otce Vieriho de Pazzi. Eziovi se jej podaří zabít a o pár dnů později se Ezio sejde zase Lorenzem. Tam předá Eziovi další kodexovou stránku a zadá mu těžký úkol. Musí najít všechny, kteří se podíleli na smrti jeho bratra. Ti se všichni schovávají v San Gimignanu. Jsou to: Bernardo Baronceli, Antonio Maffei, Francesco Salviatti, Stefano da Bagnone a Jacopo de Pazzi, otec Francesca a praotec Vieriho. Ezio jede do San Gimignana, kde je všechny zlikviduje. Na závěr se doslechne o tajném setkání Jacopa a dalších přívrženců templářů. Tam se dozví o dalších cílech a setká se s velmistrem řádu Rodrigem Borgiou, svým největším nepřítelem. Jeho novým cílem je Emilio Barbarigo. Ezio musí nakonec odjet do Benátek. Při cestě ho doprovází Leonardo. Jejich vůz byl však napaden Rodrigovými muži. Nakonec se jim podaří přežít a dostanou se do Forlí, odkud odplují do Benátek.  Po příjezdu do Benátek se Ezio rozhodne, že prozkoumá Emiliovu vilu. Přitom si všimne, jak se skupina zlodějů snaží dostat do palazza. Jedna z nich, Rosa, je zraněna šípem a Ezio ji eskortuje s dalšími zloději do bezpečí. V úkrytu se Ezio seznámí s jejich vůdcem Antoniem. Antonio už nějakou dobu plánuje, jak se dostat do vily Emilia a zabít jej, ale protože byla spusta jeho druhů uvězněna, Ezio je musí vysvobodit. Nakonec se mu to podaří a Emilio je zavražděn. Krátce předtím jej viděl Ezio hovořit s neznámým mužem, jak se později dozví, s Carlem Grimaldim, Monacký knížetem. Zloději nakonec zaberou Emiliovu vilu. O pár dnů později mají mít templáři setkání na náměstí svatého Marka. Ezio tam sleduje Carla se Silviem Barbarigem,bratrem Emilia.Tam se setkají s ostatními Templáři, kteří se právě doslechnou o Emiliově smrti. Je mezi nimi i Rodrigo Borgia.Tam vymyslí plán. Carlo Grimaldi má otrávit dožete Giovanni Moceniga. Na jeho místo nastoupí Marco Barbarigo, jeden z dalších Emiliových bratrů. A Silvio s jeho nohsledem Dantem se mají postarat o jakýkoliv odpor. Ezio se proto sejde s Antoniem a proberou plán jak se dostat do Palazzo Ducale, sídla Benátského dožete. Po několika pokusech se jim tam stále nedaří dostat a chtějí to vzdát, ale Ezio si vzpomene, jak mu Leonardo ukazoval jeho prototyp létajícího stroje. Ezio stroj otestuje, ale zřítí se s ním. Leonardo nakonec přijde na to, jak stroj udržet ve vzduchu. Vždycky, když stroj prolétne nad ohněm, zvýší se jeho rychlost i výška. Ezio proto musí nastavit po celých Benátkách ohně. Nakonec se mu podaří vzlétnout a dostat se až do Palazza. Ezio chce na poslední chvíli zachránit dožete, ale je příliš pozdě a Mocenigo umírá na otravu. Mezitím se Eziovi podaří zabít Carla, u nějž najde další kodexovou stránku a uteče. O pár měsíců později je v Benátkách slavný Carnevalle. Ezio je v té době nehledanějším mužem v Benátkach. Znovu se sejde s Leonardem a ukáže mu novou kodexovou stránku. V ní je návod na sestrojení malé primitivní pistole. Ezio se s ní rychle naučí zacházet a pak se sejde s Antoniem v nevěstinci. Tam se také seznámí se sestrou Teodorou, s níž naplánuje, jak zabít Marca Barbariga. V den vyvrcholení oslav plánuje Marco udělat velký bál, na nějž se může dostat držitel tzv.Zlaté masky, která se dá vyhrát splněním 3 úkolů na karnevalu. Eziovi se podaří všechny úkoly splnit, ale Silvio podplatí organizátora akce a nakonec dostane masku Dante, jeho bodyguard. Ezio mu ji ukradne a odejde na bál. Marco se nachází na lodi, takže jej Ezio zastřelí pomocí své malé pistole. O pár dnů později se setká Ezio znovu s Antoniem a budoucím dožetem, Agostinem Barbarigem, bratrem Marka. Spolu vymyslí, jak eliminovat Silvia a Danta, kteří se ukrývají ve Vojenské čtvrti. K jejich vylákání však potřebují pomoc, a proto osvobodí kondotiéra (vůdce žoldnéřských vojsk) Bartolomea da Alviana z vězení. Spolu pak osvobodí i jeho zajaté vojáky a nakonec se utkají se Silviovými a Dantovi vojáky. Silivo a Dante chtějí utéct na Kypr, ale Ezio je při útěku na poslední chvíli zabije. Když se jich Ezio zeptá proč na Kypr, řeknou mu, že chtěli přivést záhadný artefakt. O pár měsíců později se Ezio dozví, že Rodrigo Borgia přijel do Benátek se záhadným artefaktem. V přístavu vysleduje jeho posla, který jej má ukrýt na jedno tajné místo. Ezio se tam dostane, zabije posla, získá jeho oblek a v převlečení odnese artefakt k Rodrigovi. Ezio se ale prozradí a je nucen s Rodrigem bojovat. Na poslední chvíli ho ale zachrání jeho přátelé Bartolomeo, Antonio, strýc Mário, La Volpe, Paola a Teodora. Ti následně pobijí Rodrigovy muže a podaří se jim utéct. Ezio netuší, že všichni jeho přátelé jsou také asasíni a ještě ten den je Ezio přijmut do řádu. Záhadný artefakt (úlomek ráje) je nakonec v Eziově držení. O 10 let později se mu podaří získat zbytek kodexových stránek. Pomocí Orlího pohledu uvidí mapu s tajnými kryptami. Jedna z nich je i v Římě. Navíc se Rodrigo stal papežem Alexandrem VI. Ezio se s ním utká ve finálním souboji, při kterém je Rodrigo poražen, Ezio jej ale nechá žít. Nakonec pod Sixtinskou kaplí objeví tajemnou kryptu, kde uvidí bohyni Minervu, která jej varuje před katastrofou, která hrozí lidstvu. Ezio to ale nepochopí. Nakonec se Desmond probere v pravou chvíli. Jejich úkryt byl nalezen a závěrečném souboji se utká Desmond s Warrenem Vidicem, jeho únoscem. Nakonec ale uteče, stejně jako Desmond s ostatními.  Ve hře se objevují i skutečné historické postavy, např. Leonardo da Vinci, Niccolò Machiavelli, Cristina Vespucci, Caterina Sforza i papež Alexandr VI.", "section_level": 1}, {"title": "DLC, Updaty a Bonusy.", "content": "K dispozici pro PS3 a X360 verzi je i stahovatelný obsah, a to ve 2 pokračováních (PC verze jej obsahuje od začátku):", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Forlì.", "content": "Příběh zapojuje šlechtice Niccola Machiavelliho a Caterinu Sforza, bojující po boku Ezia, aby ochránili posvátný „Piece of Eden“ před nájezdy bratrů Orsiů a templářů. Hra zahrnuje nové mise, včetně speciální vzpomínky, kdy Ezio může znovu použít létající zařízení od Leonarda da Vinci. Nové mise: 1. Vřelé přijetí; 2. Bodyguard; 3. Udržení pevnosti; 4. Kmotr; 5. Checcomate; 6. Daleko od stromu.", "section_level": 2}, {"title": "Ohňostroj marnosti.", "content": "Tento obsah se opírá o skutečné historické události. Ezio spolupracuje se samotným Machiavellim, aby Florencii zbavil kněze Savonaroly, který se snaží ovládnout město a získat nové příznivce.", "section_level": 2}, {"title": "Edice.", "content": "Kromě samotné hry jsou k mání tři edice:", "section_level": 2}], "src_summary": "Assassin's Creed II je historická hra vydaná v roce 2009 firmou Ubisoft. Děj se odehrává v Itálii, především ve Florencii a v Benátkách. Hlavní postavou tohoto pokračování je Ezio Auditore da Firenze.", "tgt_summary": "Assassin's Creed II is a 2009 action-adventure video game developed by Ubisoft Montreal and published by Ubisoft. It is the second major installment in the \"Assassin's Creed\" series, a sequel to 2007's \"Assassin's Creed\". The game was first released on the PlayStation 3 and Xbox 360 in November 2009, and was later made available on Microsoft Windows in March 2010 and OS X in October 2010. Several minor game related features could be redeemed on Uplay and three downloadable expansion packs were released on Xbox Live.", "id": 1957584}
{"src_title": "Mlynská dolina", "tgt_title": "Mlynská dolina", "src_document": [{"title": "Důležité objekty.", "content": "V Mlynské dolině se nachází sídlo Slovenské televize a je to jedna z nejvyšších budov na Slovensku s výškou 108 m. Naproti Slovenské televizi se nalézá hřbitov Slávičie údolie, jeden z největších hřbitovů v Bratislavě. V Mlynské dolině se také nacházejí dvě fakulty Slovenské technické univerzity - Fakulta elektrotechniky a informatiky a Fakulta informatiky a informačních technologií Slovenské technické univerzity (přičemž obě dvě fakulty sídlí v jedné budově v Ilkovičově ulici) a dvě fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě - Přírodovědecká fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě a Fakulta matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Koleje a internáty.", "content": "Mlynská dolina také tvoří největší komplex studentských kolejí a internátů ve střední Evropě, protože počet ubytovaných studentů v tomto komplexu představuje každoročně okolo 10 000 - 15 000 studentů z celého Slovenska i ze zahraničí, čímž připomíná menší město.  Komplex studentských kolejí se skládá z mnoha samostatných komplexů a budov, nejznámějším komplexem jsou Studentské domovy a jídelny Ľudovíta Štúra a Studentský domov Mladost.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní objekty.", "content": "V Mlynské dolině, v blízkosti budovy Slovenské televize, se nachází i jediná bratislavská zoologická zahrada.  V bezprostřední blízkosti Mlynské doliny prochází úsek dálnice D2, což je nejnovější úsek této důležité dálnice evropského významu, který byl dokončen v červnu 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Firmy a jiné instituce.", "content": "Přímo v komplexu studentských domovů u manželských internátů a internátu Mladost má sídlo vícero firem, sídlí zde i státní instituce Ústav informací a prognóz ve školství, což je podřízená organizace Ministerstva školství Slovenské republiky. V téže budově pak sídlí í slovenská Státní školní inspekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlynská dolina je část (jeden z 9 sektorů) bratislavské městské části Karlova Ves v okrese Bratislava IV.. Zahrnuje čtvrť Slávičie údolie. Byla pojmenována podle devíti mlýnů, které stály na břehu potoka Vydrice. Byly používány až do 60. let 19. století, počátkem 20. století už stály pouze budovy mlýnů. První mlýn přestavěl Enea Lanfranconi na vilu, která připomínala zámek.", "tgt_summary": "Mlynská dolina (literally: Mill valley; before 1894, ) is a neighborhood of Karlova Ves borough of Bratislava, the capital of Slovakia. It is located in the Bratislava IV district. Geographically and historically it constitutes a much larger area of the entire valley of the river Vydrica, including its upper part located in the Little Carpathians mountains and the area of Patrónka.", "id": 2283060}
{"src_title": "Eastern Washington University", "tgt_title": "Eastern Washington University", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Univerzita byla založena roku 1882 díky grantu na 10 tisíc dolarů od podnikatele Benjamina Pierce Cheneyho, který měl podíl ve firmách American Express nebo Wells Fargo. Původní jméno znělo Benjamin P. Cheney Academy, ale v roce 1889 byla škola přejmenována na State Normal School a v roce 1937 získala název Eastern Washington College of Education. Po druhé světové válce se začal její kampus rychle rozrůstat a jméno bylo opět změněno, na Eastern Washington State College. V roce 1977 jméno změnila legislativa státu Washington na Eastern Washington University.", "section_level": 1}, {"title": "Kampusy.", "content": "Hlavní kampus univerzity se nachází ve městečku Cheney, ale má také pobočku ve Spokanu, známou jako Riverpoint Campus, který sdílí s Washington State University. Univerzita nabízí programy také ve městech Bellevue, Everett, Kent, Seattle, Shoreline, Tacoma, Vancouver a Yakima.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Souhrn.", "content": "Univerzita nabízí více než sto studijních oborů, 10 titulů magistra, 7 diplomů, 55 kvalifikačních oborů a doktorát z fyzikální terapie. V Everettu, Vancouveru a Yakimě nabízí titul magistra sociálních věd a v Kentu titul magistra pedagogie. Ve Spokanu jsou v nabídce programy na magistra umění, mezioborová studia, komunikační studia, sociální práce, žurnalistiky, studia alkoholu a drog a poradenství a vývojové psychologie.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "Organizace Carnegie Foundation for the Advancement of Teaching řadí univerzitu do kategorie všeobecných, jelikož přijala 82 procent těch, co se přihlásili do prvního ročníku v roce 2010. Průměrný nováček na univerzitě měl v testu SAT skóre 970 a středoškolský průměr 3,17. 86 procent nováčků pocházelo ze státu Washington.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Magazín \"Consumers Digest\" zařadil univerzitu mezi padesát nejužitečnějších univerzit a škola se objevila třikrát za sebou také v žebříčku 201 nejlepších vysokých škol pro opravdový svět.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkumné instituty a centra.", "content": "Univerzita je domovem několika unikátních výzkumných center a institutů, mezi které patří:", "section_level": 2}, {"title": "Život studentů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Budova Pence Union (PUB).", "content": "Budova slouží jako komunitní centrum univerzity, jejíž cílem je poskytovat na studenty zaměřená zázemí a služby, které vyžaduje univerzitní komunita. Budova má tři patra, na kterých se nachází mj. studentská knihovna, kanceláře studentské asociace, jídelna, kancelář studentského života, několik konferenčních sálů a multifunkční sál, který se využívá pro různé velké prezentace a události.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitní rekreační centrum (URC).", "content": "URC je třípatrové rekreační zázemí, které se nachází na kampusu a bylo otevřeno roku 2008. Budova byla postavena v moderní architektuře a může se pyšnit velkou multifunkční arénou, ve které může být ledová plocha nebo tělocvična a také se v ní nachází vnitřní lezecká stěna s jedenácti cestami, kryté parkoviště se čtyřiceti místy, fitness centrum, jídelna a běžecká dráha.  Cena stavby centra byla 26,3 milionu dolarů, které poskytla univerzita i její studenti. Univerzita také pokrývá provozní ceny centra.  Univerzita dostala zlatý certifikát LEED za to, že je budova šetrná k životnímu prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Ubytování na kampusu.", "content": "Univerzita provozuje několik rezidenčních hal na nebo blízko kampusu. Každá rezidenční hala je zásobována pro různý počet studentů a každá nabízí odlišné zkušenosti z kampusu. Univerzita nepožaduje po studentech, aby bydleli na kampusu, ale doporučuje to pro alespoň jejich první rok na škole.  Hala Louise Anderson, známá také jako LA Hall, se nachází přímo naproti budově Pence Union na Elm Street. V roce 1999 byla přestavěna a obsahuje spoustu vybavení, které nikde jinde na kampusu nejsou. Obvyklí studenti v této hale pochází z rodin vyšší třídy, ale vítáni jsou studenti všech sociálních kategorií.  Brewsterova hala byla postavena v roce 2002 a poskytuje domov studentům, kterým je 19 let a více. Nachází se v centru města takže studentům nabízí větší přístup k místní komunitě a obchodům. Na hlavním patře se nachází také kavárna Tully's Coffee.  Dresslerova hala pochází z roku 1966 a nachází se za budovou Pence Union a také je nejbližší halou ke sportovnímu centru. Většinu obyvatel tvoří nováčci a jejím nejoblíbenějším obyvatelským programem je basketbal ve třech proti třem.  Drydenova hala byla postavena roku 1965 a nachází se jeden blok od budovy Pence Union. Je určena pro dospělejší studenty od 21 let.  Morrisonova hala byla postavena v roce 1970 a nachází se jeden blok od středu kampusu. Jedná se o druhou největší halu na kampusu a nachází se v nich centra vzdělávacích komunit.  Pearcova hala pochází z roku 1964 a je největší rezidenční halou kampusu. Bydlí v ní především nováčci.  Streeterova hala byla postavena roku 1968 a nachází se na severní straně kampusu, asi jeden blok od budovy Pence Union. Nachází se v ní také oblíbený potravinový obchod Morris Street Market.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Easterner\".", "content": "\"The Easterner\" jsou noviny studentů EWU. Kromě nejnovějších zpráv z kampusu informují také o sportech a názorech studentů, profesorů, absolventů a okolní komunity. Všechen obsah buď vytvořili nebo vybrali z jiných zdrojů studenti EWU. Noviny vycházejí každý týden a jsou distribuovány v tištěné formě na cheneyském kampusu, v centru města Cheney, ve spokaneském univerzitním centru, na spokaneském Riverpoint Campusu a v různých spokaneských podnicích. Týdeník je dostupný také na internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Studentské organizace a řecký systém.", "content": "Úřad studentských aktivit dohlíží na více než sto studentských klubů a organizací, které na kampusu a existují a které se oddávají různým zájmům a aktivitám.  EWU je jedinou regionální univerzitou ve státě, která má zavedený řecký systém bratrství a sesterství.  Dvanáct univerzitních mužských a ženských týmů soutěží v Big Sky Conference, která patří do nejvyšší divize asociace NCAA. Mezin nejdůležitější sportovní zázemí patří fotbalový stadion Roos Field, multifunkční arena Reese Court a Jim Thorpe Fieldhouse na basketbal a atletiku. Třikrát se univerzitním týmům podařilo vyhrát národní mistrovství, v roce 2011 ve fotbale, v roce 1977 v zápase a v roce 1982 v mužském přespolním běhu.", "section_level": 2}, {"title": "Sporty.", "content": "Tým NFL Seattle Seahawks pořádá většinu svých letních tréninkových kempů na univerzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eastern Washington University je státní univerzita s hlavním kampusem v Cheney, ve státě Washington. Další velký kampus má také v nedalekém Spokanu. Na podzim 2009 ji navštěvovalo 10 504 studentů.", "tgt_summary": "Eastern Washington University (EWU) is a public university in Cheney, Washington, with programs offered at campuses in Cheney, EWU Spokane at the Riverpoint Campus and at multiple campus locations throughout the state.", "id": 647016}
{"src_title": "Patrick Rothfuss", "tgt_title": "Patrick Rothfuss", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Madisonu ve Wisconsinu a kvůli nevlídnému počasí a nepřítomnosti kabelové televize vyrůstal jako vášnivý čtenář. V roce 1991 se zapsal na University of Wisconsin–Stevens Point. Původně plánoval vystudovat jako chemický inženýr, pak se ale rozhodl pro klinickou psychologii a nakonec si po třech letech, kdy studoval každý pro něj zajímavý předmět, nezvolil žádný hlavní obor. Během té doby pracoval na nesmírně dlouhém fantasy románu s názvem \"The Song of Flame and Thunder\" (česky doslova \"Píseň plamene a hromu\").  V roce 1999 absolvoval s bakalářským titulem z angličtiny. Dva roky po získání titulu MA (Master of Arts) na Washington State University se vrátil učit na Stevens Poin. Po dokončení \"The Song of Flame and Thunder\" poslal tento román několika nakladatelům, ale byl odmítnut. V roce 2002 vyhrál soutěž Writers of the Future s výňatkem z knihy. Poté prodal práva na knihu společnost DAW Books. \"The Song of Flame and Thunder\" se rozdělila na trilogii a byla přejmenována na Kronika Královraha. První díl s názvem \"Jméno větru\" byl publikován v dubnu roku 2007. Kniha vyhrála Quill Award a dostala se na seznam bestsellerů deníku \"The New York Times\".", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Trilogie byla původně zamýšlená jako jeden dlouhý příběh s pracovním názvem \"The Song of Flame and Thunder\" (česky doslova \"Píseň plamene a hromu\"). Byl rozdělen na tři části kvůli své délce a jméno bylo změněno, aby se nepletlo s \"Píseň ledu a ohně\" (v originále \"A Song of Ice and Fire\") spisovatele George R. R. Martina. Série je v podstatě autobiografií známého hudebníka, sympatika, studenta Univerzity a dobrodruha Kvotha, kterému zabijí matku a otce, když cestují se skupinou kočovných umělců, ve které oba pracují. Poté, co se stane všeobecně známým, zmizí z očí veřejnosti a nakonec je vystopován do zapadlého hostince Kronikářem, který ho přesvědčí, aby mu řekl svůj životní příběh. Vyprávění příběhu je občas přerušeno a během těchto přestávek se dovídáme, že Kvotha někdo hledá a jeho učeň Bast nechce nechat Kronikáře později vyprávět celý Kvothův příběh. Děj tedy probíhá na dvou úrovních, v jedné části se dovídáme, jak se Kvothe stal takovým mužem, jakým je, a v druhé se začíná rozvíjet další příběh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patrick James Rothfuss (* 6. června 1973) je americký spisovatel fantasy a přednášející na vysoké škole. Je autorem předpokládané trilogie \"Kronika Královraha\", která byla odmítnuta několika nakladatelstvími před tím, než první knihu série, \"Jméno větru\", vydala v roce 2007 společnost DAW/Penguin. Kniha získala kladný ohlas kritiků a dostala se na seznam bestsellerů deníku \"The New York Times\".", "tgt_summary": "Patrick James Rothfuss (born June 6, 1973) is an American writer of epic fantasy. He is best known for his ongoing trilogy \"The Kingkiller Chronicle\", which won him several awards, including the 2007 Quill Award for his debut novel, \"The Name of the Wind\". Its sequel, \"The Wise Man's Fear\", topped \"The New York Times\" Best Seller list.", "id": 2091320}
{"src_title": "Avro Canada CF-103", "tgt_title": "Avro Canada CF-103", "src_document": [{"title": "Konstrukce a vývoj.", "content": "Dokonce ještě předtím než vzlétl prototyp CF-100, společnost Avro Canada prováděla studie potenciálních variant letounu, protože RCAF hledalo přepadový stíhač v vyšší rychlostí. Vzhledem k tomu, že byly zřejmé omezení letounu CF-100 s původními „tlustými“ rovnými křídly, hlavní konstruktér John Frost navrhl řadu úprav, které zahrnovaly tenčí zkosená křídla. V prosinci 1950 rozhodla konstrukční kancelář společnosti Avro Aircraft pokračovat v úpravách letounu, hlavně v použití trupu letounu z prvních sérií letounu CF-100 ve spojení s novými zkosenými křídly a ocasními plochami. Tato konstrukční studie měla označení C-100S.  Konstruktér Frost považoval nový návrh za mezistupeň mezi letounem CF-100 a více pokročilým projektem C-104. Charakteristickou změnou byla šikmá a tenčí křídla, s náběžnou hranou pod úhlem 42°, která vytvářela téměř delta křídlo. Zadní křidélka byla rovněž zkosena dozadu. Jeden návrh letounu měl mít dvě přídavné palivové nádrže na náběžné hraně křídla, zhruba ve třech čtvrtinách jeho délky. Navzdory použití silnějších motorů, přepracovaná konstrukce nabízela velice malé zlepšení výkonů, s plánovaným zvýšením rychlosti při střemhlavém letu na Mach 0.95, což bylo jen o trochu lepší než maximální rychlost Mach 0.85 u sériově vyráběného letounu CF-100 Mk 2 a Mk 3. Vedení společnosti Avro, když uznalo že společnost již utrpěla škodu zdlouhavým vývojem letounu CF-100, rozhodlo, že Frostova revidovaná verze by mohla být pojistkou proti skutečnosti, že se nepodařilo uzavřít dlouhodobé kontrakty na dodávky letounů CF-100.  V roce 1951, kanadské ministerstvo průmyslu a obchodu vystavilo objednávku na dva prototypy a drak letounu pro statické zkoušky, projekt byl označen CF-103. Vše potřebné a podrobné technické výkresy byly připraveny do června 1951. Testování v aerodynamickém tunelu, které bylo prováděno v Cornell University, bylo dokončeno v listopadu 1951. Ačkoliv byla postavena dřevěná maketa letounu CF-103, společně s kokpitem a s částečně zabudovanou pohonnou jednotkou, maketa nebyla vybavena podvozkovou částí ani vnitřním vybavením. Byly rovněž připraveny dva různé provizorní návrhy ocasních ploch, zatímco definitivní ocasní plochy měly mít mnohem zkosenější vzhled. Technické a instalační požadavky pro předpokládaný proudový motor Orenda 17 pro CF-103 nebyly ukončeny, jako zkušební „hybrid“ byly použity části motoru Orenda 8 a Orenda 11, vývoj nebyl nikdy dokončen.", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení projektu.", "content": "Během roku 1951, letecké zkoušky, které prováděl hlavní zkušební pilotem společnosti Avro Janusz Żurakowski a ostatní členové skupiny zkušebních pilotů, odhalily skrytý potenciál letounu CF-100, který překračoval plánované výkony letounu CF-103, zatímco Frost a konstrukční kancelář byli stále zaujati novými vylepšenými návrhy letounu, který by mohl být potenciálním nástupcem CF-100. Práce na CF-103 byly zastaveny, první let byl z původně plánovaného léta 1952 přeložen na polovinu roku 1953. Pod tlakem událostí Studené války, kanadská vláda požadovala, aby výroba stíhaček CF-100 a vývoj pokročilejších verzí CF-100, měly prioritu. To vedlo společnost Avro, aby v prosinci 1951 zastavilo skomírající projekt CF-103.  Ačkoliv maketa letounu zůstala ve zkušební hale společnosti, následující události zmařily jakoukoliv snahu o oživení projektu. 18. prosince 1952, z výšky 33 000 stop (10 000 m), zkušební pilot Żurakowski provedl střemhlavý let prototypem letounu CF-100 Mk 4 (RCAF sériové číslo 18112) rychlostí Mach 1.06. Tento jeho „nepovolený“ zkušební let vedl ke konečné likvidaci modelu letounu CF-103.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Data pocházejí z publikace \"Avro Arrow: The Story of the Avro Arrow from its Evolution to its Extinction\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Avro Canada CF-103 byl plánovaný kanadský přepadový stíhač, navržený společností Avro Canada na začátku 50.let 20.století, jako potenciální nástupce stejnou společností vyráběného letounu CF-100 Canuck, z kterého byl vyvinut, a který právě vstupoval do služby u Kanadského královského letectva (RCAF) Ačkoliv se plánovalo, že bude schopen létat nadzvukovou rychlostí, CF-103 nabízel jen mírný nárůst rychlosti a dalších schopností v porovnání s CF-100; následkem toho se letoun nikdy nedostal z fáze modelu v plné velikosti.", "tgt_summary": "The Avro Canada CF-103 was a proposed Canadian interceptor, designed by Avro Canada in the early 1950s as a development, and possible replacement of the company's CF-100 Canuck, that was entering service at the time with the Royal Canadian Air Force (RCAF). Although intended to be capable of flying at transonic speeds, the CF-103 only offered a moderate increase in performance and capability over the CF-100; subsequently, the aircraft never progressed beyond the mock-up stage.", "id": 990290}
{"src_title": "Richard Rogers", "tgt_title": "Richard Rogers", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Rogers se narodil ve Florencii v roce 1933, chodil na Architectural Association School of Architecture v Londýně a nakonec v roce 1962 vystudoval Yaleovu univerzitu s magisterským diplomem z architektury. Na Yaleu potkal svého budoucího kolegu a známého architekta Normana Fostera. Když se vrátil do Anglie, založil s Fosterem společnost Team 4, která si brzy získala jméno díky architektuře, kterou později média pojmenovala hi-tech.  V roce 1967 se dvojice Foster/Rogers rozpadla. Nedlouho poté se Rogers spojil s italským architektem Renzem Pianem, s kterým v červenci 1971 vyhrál architektonickou soutěž na stavbu Centre Georges Pompidou. Tato budova je dnes významným objektem Paříže, i když při svém otevření roku 1977 nebyla zrovna populární.  Po skončení spolupráce s Pianem založil v roce 1977 spolu s Marcem Goldschmiedem, Mikem Daviesem a Johnem Youngem společnost Richard Rogers Partnership, z které se v roce 2007 stala Rogers Stirk Harbour + Partners. Firma má kancelář v Londýně, Barceloně, Madridu a Tokiu. V roce 1978 obdržel od Mezinárodní unie architektů (UIA) prestižní Cenu Augusta Perreta.  Velkou část své pozdější kariéry věnoval širším problémům točících se okolo architektury, např. urbanismu a způsobu, jakým fungují města. V roce 1998 byl požádán vládou Spojeného království, aby našel příčiny poklesu urbanismu a ustanovil novou vizi pro britská města. Tato práce vyústila v bílou knihu \"Towards an Urban Renaissance\" s více než stovkou rad pro budoucí návrháře měst. Od roku 2001 do roku 2008 pracoval jako vrchní poradce ohledně architektury pro londýnského starostu Kena Livingstona; poté byl požádán o to samé jeho nástupcem Borisem Johnsonem, ale v říjnu 2009 z této funkce odstoupil.  V květnu 2006 byl zvolen architektem mrakodrapu 175 Greenwich Tower, který bude součástí nové výstavby Světového obchodního centra, jež bylo zničeno teroristickými útoky 11. září 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Rogers, celým jménem Richard George Rogers, Baron Rogers of Riverside (* 23. července 1933) je britský architekt známý především svými modernistickými a funkcionalistickými budovami.", "tgt_summary": "Richard George Rogers, Baron Rogers of Riverside (born 23 July 1933) is an Italian-British architect noted for his modernist and functionalist designs in high-tech architecture.", "id": 823976}
{"src_title": "Irina Bělovová", "tgt_title": "Irina Belova (heptathlete)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Na Mistrovství Evropy v atletice 1990 ve Splitu dokončila sedmiboj na 4. místě. Na třetím ročníku MS v atletice 1991 v Tokiu vybojovala výkonem 6 448 bodů bronzovou medaili. Po šesti disciplínách přitom figurovala na 6. místě. K zisku medaile ji nakonec pomohlo vítězství v závěrečném běhu na 800 metrů. Trať zaběhla v čase 2:05,23, za což získala 1 036 bodů. Mistryní světa se stala Němka Sabine Braunová.", "section_level": 1}, {"title": "Halový světový rekord.", "content": "Dne 15. února 1992 v Berlíně vytvořila výkonem 4 991 bodů nový halový světový rekord v pětiboji (60 m přek. – 8,22 s, skok do výšky – 1,93 m, vrh koulí – 13,25 m, skok daleký – 6,67 m, běh na 800 m – 2:10,26), když tehdejší světové maximum Rumunky Liliany Năstase z 26. ledna 1992 vylepšila o plných 265 bodů.  Její rekord překonala až o více než 20 let později Ukrajinka Natalija Dobrynská, která na halovém MS 2012 v tureckém Istanbulu rekord vylepšila o 22 bodů a zároveň se stala první ženou v historii, která pokořila hranici pěti tisíc bodů (5 013).  V roce 1992 též reprezentovala na letních olympijských hrách v Barceloně, kde si vytvořila výkonem 6 845 bodů nový osobní rekord v sedmiboji a získala stříbrnou medaili. Za olympijskou vítězkou, Američankou Jackie Joyner-Kerseeovou zaostala o 199 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Trest a návrat.", "content": "O rok později se stala vítězkou pětiboje na halovém MS v Torontu. Následně však neprošla dopingovou zkouškou a byla potrestána čtyřletým trestem.  Po návratu vybojovala v roce 1998 stříbrnou medaili na halovém ME ve Valencii, kde byla lepší jen Polka Urszula Włodarczyková. V témže roce se stala vítězkou prestižního vícebojařského mítinku v rakouském Götzisu a obsadila páté místo na evropském šampionátu v Budapešti.  V roce 1999 získala stříbro také na halovém MS v japonském Maebaši. V letní sezóně na světovém šampionátu v Seville však závod nedokončila. Atletickou kariéru ukončila po MS v atletice 2001 v Edmontonu, kde skončila na 8. místě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Irina Nikolajevna Bělovová (; * 27. března 1968, Angarsk, Irkutská oblast) je bývalá ruská atletka, stříbrná olympijská medailistka v sedmiboji.", "tgt_summary": "Irina Nikolaevna Belova (; née Ilyichova born 27 March 1968 in Angarsk) is a retired heptathlete from Russia. In her early career she represented USSR, with a fourth place at the 1990 European Championships and a bronze medal at the 1991 World Championships. Her career highlight came in 1992 as she won an Olympic silver medal. In February the same year she set the world record in indoor pentathlon with 4991 points. She originally won the pentathlon at the 1993 World Indoor Championships, but failed a drug test and received a four-year suspension. Upon returning she won two silver medals at the European and World Indoor Championships respectively. She retired after the 2001 season.", "id": 1814914}
{"src_title": "Latorica", "tgt_title": "Latorica", "src_document": [{"title": "Pramen a tok na Ukrajině.", "content": "Pramení na Ukrajině pod názvem Latorycja, ve Východních Karpatech, v geomorfologickém celku Polonyns'kyj chrebet. Od pramene teče převážně severojižním směrem až k městu Dolyna, odtud po Mukačevo pokračuje na jihozápad a dále až ke slovenské státní hranici na západ přes Zakarpatskou nížinu (Zakarpats'ka nyzovyna).", "section_level": 1}, {"title": "Tok na Slovensku.", "content": "Na území Slovenska vstupuje na Východoslovenské rovině na rozhraní katastrálních území obcí Ptrukša a Boťany. Nejprve teče severozápadním směrem, jižně od obce Čičarovce se stáčí na západ a přibližně od soutoku s Laborcem (95,0 m n. m.) pokračuje na jihozápad. S Ondavou se spojuje severoseverovýchodně od obce Zemplín (94,5 m n. m.) a dále pokračuje jako řeka Bodrog.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Na slovenském území je typicky nížinnou řekou, vytváří velké množství meandrů, slepých ramen i říčních ostrovů. Na slovenském území protéká přes CHKO Latorica, územím lužních lesů a podmáčených luk.  Nejvýznamnějšími přítoky jsou na Ukrajině zleva Viča a zprava Mala Latorycja a Slatyna, na Slovensku pak pravostranný Udoč a Laborec. Na slovenské straně řeka neprotéká přes žádnou obec, avšak její koryto křižuje několik vodních kanálů (např. Ptrukšianský kanál zprava, Leleský kanál zleva a jiné). Koryto Latorice zároveň tvoří hranici mezi slovenskými okresy Michalovce a Trebišov.  Latorica protéká Východoslovenskou nížinou vyzdvihnutým agradačním valem a po obou stranách vytvořila mohutnou říční nivu. Na jih od ní se nachází Latorická rovina, severně pak Kapušianske pláňavy. V prostoru mezi řekami Laborec, Latorica a Ondava se rozkládá Malčická tabule.  Její říční koryto bylo v minulosti upravováno bagrováním a budováním ochranných hrází a poldrů, čímž bylo zčásti vytvořeno nové koryto. V oblasti Ptrukše a Veľkých Kapušan se v současnosti těží zemní plyn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Latorica ( / Latoryc’ja,, ) je řeka na západní Ukrajině a na jihovýchodním Slovensku. Spolu s Ondavou vytváří řeku Bodrog. Má celkovou délku 188 kilometrů, odvodňuje území s plochou 7700 km2, přičemž na území Slovenska měří 38 km a plocha jejího povodí činí 2486 km2. Dlouhodobý průměrný průtok činí 32 m3/s (nedaleko města Veľké Kapušany) a 86,8 m3/s v oblasti soutoku s Ondavou.", "tgt_summary": "Latorica (;, pronounced: \"Latoritsa\";, translit.: \"Latorytsia\") is a river in the watershed of the Danube. Its source is in the Ukrainian Carpathians (Eastern Carpathian Mountains), near the village Latorka. It flows from Ukraine (156.6 km) to Slovakia (31.4 km), 188 km in total and west through the towns Svaliava, Mukacheve, Solomonovo, Chop and Velke Kapusany. Its basin size is. Its confluence with the Ondava, in Zemplín, gives rise to the Bodrog river, itself a tributary of the Tisza.", "id": 2055570}
{"src_title": "Lupino Lane", "tgt_title": "Lupino Lane", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "„Malý rtuťovitý komik, jedinečně mrštný, obratný, nezvládnutelný“ tak takto charakterizoval filmový historik a publicista Myrtil Frída tohoto britského varietního, kabaretního a později také filmového komika, herce, zpěváka, tanečníka, ale také divadelního ředitele. Lupino Lane – jak zní jeho umělecké jméno – je dalším z dlouhé řady dnes již takřka neznámých představitelů „zlatého věku“ filmové veselohry, kdy se jako komik objevil v cca 40 hollywoodských filmech. K tomuto osudu jej předurčil fakt, že většina jeho snímků z tohoto období byla na počátku zvukové éry filmu zničena nebo se ztratila.  Lupino Lane (vlastním jménem Henry William George Lupino) se narodil v roce 1892 v londýnské čtvrti Hackeney do rozvětvené a prastaré rodiny varietních umělců. Díky svému původu získal již v dětství dokonalou tělesnou průpravu, kterou později dokonale uplatnil při akrobatických a artistických výstupech ve svých filmech. Ač britského původu, těžištěm jeho uměleckého působení se stala Amerika, respektive Hollywood, kam se na počátku dvacátých let společně se svým bratrem Wallacem přestěhoval. Ještě než dorazil do Ameriky, byl však již známým varietním a kabaretním komikem v rodném Londýně, kde v nejrůznějších skečích, pantomimách, burleskách a operetách vystupoval od svých dětských let.  Svou filmovou kariéru započal rovněž ještě před příchodem do Ameriky; již v roce 1915 se objevil v sérii krátkých britských filmů. Po několika krátkých filmech natočených v letech 1922 – 1924 pro společnost Fox, se Lupino Lane objevil ve snímku režiséra D. W. Griffitha \"Není život krásný?\" (Isn’t Life Wonderful?; 1924). Poté již následovala úspěšná série krátkých – zpravidla dvoucívkových – komedií natočených pro společnost Educational films, z nichž některé rovněž sám režíroval, a které se vyznačovaly prudkým tempem, velkým množstvím gagů, zběsilých honiček a akrobatických výstupů. Svá početná filmová dobrodružství prožíval mezi lidojedy, kovboji, piráty, na vojně, u gladiátorů, v blázinci, na prámu uprostřed širého oceánu, u hasičů, ve spárech svůdnice a samozřejmě také na Divokém západě. Tomu odpovídaly i české názvy, pod kterými byly jeho filmy uváděny v našich kinech – za všechny připomeňme názvy některých z nich: \"Lupino novomanželem aneb když se tchyně vydaří\", \"Lupino a svůdce\", \"Lupino na vojně\", \"Lupino v sanatoriu\", \"Lupino gladiátorem\", \"Lupino trosečníkem\", \"Lupino pirátem\", \"Lupino v Maroku\", \"Lupino hasičem\" aj. Ve všech těchto filmech byl jeho protivníkem, soupeřem či partnerem jeho bratr Wallace (1898 – 1961). S příchodem zvuku se Lupino Lane díky své vaudevillové průpravě uplatnil v několika hudebních filmech, mimo jiné v Lubitschově rané zvukové veselohře \"Přehlídka lásky\" (The Love Parade; 1929).  Jeho další umělecké aktivity jsou již spojeny s jeho rodnou Anglií, kam se vrátil na počátku třicátých let, a především s prkny, jenž znamenají svět. Na filmové plátno se vrací již jen sporadicky. V roce 1938 si v Londýně otevřel vlastní divadlo pojmenované Victoria, které se stalo jeho uměleckým působištěm po následujících dvacet let. Největšího úspěchu dosáhl s hudební komedií \"Já a moje děvče\" (Me And My Girl), v níž nejenom hrál, ale kterou také režíroval. Komedie byla na repertoáru divadla až do roku 1945, kdy se 29. listopadu konala pětitisící repríza a Lupino Lane nechyběl ani při jednom z těch pěti tisíc představení. Píseň Lambeth Walk z této hry se stala v jeho podání celosvětových hitem a nesmrtelným evergreenem.  Ačkoliv slavil Lupino Lane úspěch na divadelních prknech ve své rodné Anglii, jeho filmový odkaz z dvacátých let byl již zapomenut. Většina dvoudílných grotesek z doby jeho vrcholného období, které natočil pro filmovou společnost Educational films, byla na počátku zvukové éry označena jako nepotřebná a jako taková i zničena. Velkou zásluhu na znovuobjevení tohoto komika si mohou přičíst čeští potulní kinaři, kteří až do konce války uchovávali vzácné cívky z dob, kdy komedie byla králem a stále je promítaly lačnému publiku. V roce 1945 se tyto cívky staly součástí nově založeného Československého filmového archivu. Mezi mini byly samozřejmě i snímky, které natočil Lupino Lane. A tak i díky nim zůstala část jeho filmového odkazu zachována pro budoucí generace filmových diváků a Amerika tak znovu mohla objevit tohoto svérázného komika.  Lupino Lane byl od roku 1917 ženatý s herečkou Violet Blytheovou. Jejich jediný syn Lauri Lupino Lane (1921 – 1986) se rovněž vydal ve stopách svých rodičů a stal se hercem. Kromě Lupinova bratra, o kterém již byla zmínka výše, se hereckému povolání věnovala i jejich sestřenice Ida Lupino, která se stala nejznámějším členem tohoto rozsáhlého hereckého klanu. Své herecké zkušenosti a poznatky shrnul v publikaci-příručce \"Jak se stát komikem\" (How to become a comedian; 1945). Ještě za jeho života vyšla kniha mapující jeho životní a uměleckou dráhu \"Born to Star: The Lupino Lane Story\", jejímž autorem byl Jamese Dillon White. Lupino Lane zemřel v Londýně 10. listopadu 1959 ve věku 67 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lupino Lane (16. června 1892 – 10. listopadu 1959) byl britský herec, zpěvák, tanečník, ale také divadelní ředitel, který ve 20. letech 20. století proslul v amerických groteskách.", "tgt_summary": "Lupino Lane (16 June 1892 – 10 November 1959) was an English actor and theatre manager, and a member of the famous Lupino family, which eventually included his cousin, the screenwriter/director/actress Ida Lupino. Lane started out as a child performer, known as 'Little Nipper', and went on to appear in a wide range of theatrical, music hall and film performances. Increasingly celebrated for his silent comedy short subjects, he is best known in the United Kingdom for playing Bill Snibson in the play and film \"Me and My Girl\", which popularized the song and dance routine \"The Lambeth Walk\".", "id": 2023072}
{"src_title": "Pugetův záliv", "tgt_title": "Puget Sound", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Existují různá vysvětlení, kde se rozkládá a kam až sahá Pugetův záliv.  V roce 1792 dal George Vancouver jméno „Puget Sound“ vodám, nacházejícím se jižně od Tacomské úžiny. Pojmenoval ho po Peteru Pugetovi, členovi Britského královského námořnictva, který ho provázel na jeho pětileté cestě po Severozápadě USA. Později se jméno přeneslo i na vody severně od úžiny.  USGS definuje záliv jako všechny vody jižně od tří míst. Jedním je Úžina Admiralty mezi Olympijským poloostrovem a Whidbeyho ostrovem. Dalším je Klamný průliv mezi Whidbeyho ostrovem a Fidalgovým ostrovem. Posledním je jižní konec Swinomišského kanálu, který spojuje Skagitský záliv a Padillův záliv. Podle této definice sem patří tedy také Hoodův kanál, Záliv Possession a Saratožský průliv. Nepatří sem tedy Bellinghamův záliv, Padillův záliv, ani vody kolem ostrovů svatého Jana.  Záliv je jinak definován Národním úřadem pro oceán a atmosféru, který jej rozděluje do pěti částí. První čtyři se nachází v oblasti, kterou jako Pugetův záliv definuje USGS, ta pátá, zvaná „Severní Pugetův záliv“ ale ne. Ta je ohraničena na severu hranicí s Kanadou a na západě vzdušnou čarou mezi hranicí s Kanadou a ústím řeky Sekiu do moře. Podle této definice do zálivu patří tedy i velké části Georgijské úžiny a úžiny Juana de Fucy. Podle Arthura Kruckeberga z University of Washington se termín „Pugetův záliv“ pro vody severně od definice USGS občas používá, raději ale používá termín „Pugetův záliv a přilehlé vody“.  Alternativní termín pro Pugetův záliv mají původní obyvatelé, kteří ho nazývají Whulge, což znamená „slaná voda“. Od roku 2009 také oficiálně platí termín Sališské moře, který je používán pro Pugetův záliv a obě úžiny (Juana de Fucy a Georgijskou) dohromady. Termín „Pugetův záliv a přilehlé vody“ se také často používá pro oblast Bellinghamova zálivu a okolí souostroví svatého Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "George Vancouver objevil záliv v roce 1792. 4. června téhož roku ho prohlásil britským územím a pojmenoval ho po Peteru Pugetovi z Britského královského námořnictva. Původně ho spravovala britská Společnost Hudsonova zálivu z pevnosti Fort Vancouver. V roce 1846 se po podepsání Oregonské dohody stal záliv částí amerických teritorií.  Prvním osídlením Evropany v oblasti Pugetova zálivu byla pevnost Fort Nisqually, která byla postavena v roce 1833. Jednalo se o zemědělskou usedlost a obchodní středisko společnosti Puget Sound Agricultural Company, která patřila pod Společnost Hudsonova zálivu.  Díky Oregonské stezce se mnoho osadníků rozhodlo osídlit oblast dnešního Washingtonu. V roce 1846 zde vzniklo první americké osídlení, když vzniklo město New Market, nyní známé jako Tumwater. V roce 1888 propojila oblast Pugetova zálivu s východem USA železnice Northern Pacific Railway.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrologie.", "content": "USGS definuje záliv jako záliv s mnohými kanály a zátokami. Ve skutečnosti se tedy jedná o fjordový systém zaplavených glaciálních údolí. Tento systém sestává ze čtyř hlubokých kotlin, které jsou propojeny mnohem mělčími vodami. Patří mezi ně Hoodův kanál západně od Kitsapova poloostrova, Whidbeyova kotlina, východně od Whidbeyova ostrova, Jižní záliv, jižně od Tacomské úžiny a Hlavní kotlina, která se dále dělí na Úžinu Admiralty a Centrální kotlinu. Mělké části jsou termální morény a propojují nejen všechny čtyři kotliny, ale také oddělují Pugetův záliv od Úžiny Juana de Fucy.  Pugetův záliv je také obecně brán jako začátek Vnitřní pasáže.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Kontinentální ledovce se opakovaně rozšiřovaly a zase ustupovaly z území Pugetova zálivu. Poslední glaciace, zvaná Fraserova, měla tři pasáže. Při té třetí, která se nazývala Vashonova, se část Kordillerského ledovce rozšířila až na území Pugetova zálivu. Před patnácti tisíci lety pokrývala území okolo Seattlu 910 metrů tlustá vrstva ledovce, zatímco na nynějších hranicích s Kanadou dosahoval ledovec šířky (\"spíš tloušťky\") až 1 800 metrů. Protože každé nové posunutí ledů zahlazuje důkazy těch dřívějších, Vashonova glaciace zanechala na území největší známky. Nejdále se ledovec dostal až na jih od města Olympie, k městu Tenino a pokrýval nížiny mezi Olympijským a Kaskádovým pohořím. Před čtrnácti tisíci lety začal led ustupovat a o tři tisíce let později opustil území státu.  Vashonova glaciace změnila povrch okolí a vytvořila četné drumliny a drumlinová pole. Ledovcovým způsobem vzniklo například Washingtonovo a Sammamishské jezero, Hoodův kanál i hlavní kotlina Pugetova zálivu. Když ledovec ustupoval, v oblasti zálivu bylo uloženo velké množství ledovcového tillu. Půdy, které se vyskytují v regionu jsou méně než deset tisíc let staré, jsou považovány za nezralé.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Unikátní státní systém trajektové dopravy Washington State Ferries umožňuje autům a lidem pohybovat se po celém regionu, spojuje větší ostrovy v zálivu s pevninou.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Odhaduje se, že kolem milionu exemplářů měkkýše \"Panopea generosa\" se skrývá v usazených horninách zálivu. Tyto měkkýši jsou nejpopulárnější v Asii, kde jsou oblíbenou pochutinou. Vypadají jako dlouhé tlusté žížaly. Velkou turistickou atrakcí v zálivu jsou kosatky dravé. Mnoho zdejších mořských živočichů využívá jako zdroj potravy také lososy. Mezi zdejší ploutvonožce patří tuleň obecný, lachtan ušatý a lachtan kalifornský, občasně se zde vyskytují také rypouši severní. Kromě kosatek zdejší vody obývají také plejtvák malý, keporkak a plejtvákovec šedý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pugetův záliv (výsl. „pjůdžit“) je záliv v americkém státě Washington. Jedná se o komplex estuárů, který obsahuje propojené průlivy a zátoky s jednou hlavní a jednou vedlejší cestou k úžině Juana de Fucy. Tou hlavní je úžina Admiralty a tou vedlejší je Klamný průliv. V Klamném průlivu proudí pouze asi 2 procenta vody, která proudí mezi zálivem a úžinou. Záliv je 160 km dlouhý mezi Klamným průlivem a Olympií. Průměrná hloubka je 62 metrů a největší hloubka je 280 metrů u Point Jeffersonu mezi městy Indianola a Kingston.", "tgt_summary": "Puget Sound () is a sound of the Pacific Northwest, an inlet of the Pacific Ocean, and part of the Salish Sea. It is located along the northwestern coast of the U.S. state of Washington. It is a complex estuarine system of interconnected marine waterways and basins, with one major and two minor connections to the open Pacific Ocean via the Strait of Juan de Fuca—Admiralty Inlet being the major connection and Deception Pass and Swinomish Channel being the minor.", "id": 1346766}
{"src_title": "Kristina Saská", "tgt_title": "Christina of Saxony", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Kristina byla nejstarší z dětí \"Ernsta Saského\" a jeho manželky \"Isabely Bavorské\". Jejím bratrem byl Fridrich III. Saský. Dne 6. září roku 1478 se Kristina provdala za dánského korunního prince, třetího syna krále Kristiána I., pozdějšího krále Jana I. Dánskou královnou byla korunována v Kodani v roce 1483, současně měla i titul švédské královny, ale kvůli opozici Stena Sture staršího ho fakticky získala až v roce 1497 a teprve roku 1499 byla korunována v Uppsale.  V této době procházela Kalmarská unie značnými turbulencemi. V roce 1500 se královský dvůr přesunul do Odense před morem, který vypukl v Kodani. 1501 Švédové povstali proti Janovi, který prchl ze Stockholmu a nechal Kristinu na stockholmském hradě, který oblehly Sturovy jednotky. Kristina statečně odolávala 8 měsíců, ale 9. května 1502, tři dny předtím, než se král vrátil z Dánska s pomocnou flotilou, se musela vzdát. Z 1000 mužů posádky zůstalo pouze 70 naživu, z toho 60 raněných. Královně měl být zaručen volný pohyb, ale přesto musela rok strávit v klášteře ve Vadsteně, dokud nebyla manželem osvobozena. Po návratu do Dánska v říjnu roku 1503 žila odděleně od svého manžela s vlastním dvorem v Næsbyhovedu v Odense.  Kristina byla žena velmi zbožná, se silným vztahem ke katolické víře. Založila dva ženské kláštery, jeden v Kodani a druhý v Odense. Byla podporovatelkou literatury a sakrálního umění.  Po smrti krále Jana v roce 1513 žila královna Kristina na zámku Næsbyhovet v Odense. Zde také 8. prosince roku 1521 v 59 letech věku zemřela a byla pochována v místní katedrále sv. Knuta po boku svého manžela, pod okázalým náhrobkem s jejich vyobrazením, který nechala vybudovat.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a potomci.", "content": "Z manželství královny Kristiny a krále Jana vzešlo šest potomků – pět synů a dcera, z nichž však pouze třetí syn – následník trůnu a dcera se dožili dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristina Saská (24. září 1461, Torgau – 8. prosince 1521, Odense) – jako manželka krále Jana I. Dánského královna Kalmarské unie, jež spojovala Dánsko, Norsko a Švédsko.", "tgt_summary": "Christina of Saxony (b. Torgau, 25 December 1461 – d. Odense, 8 December 1521), was queen of Denmark, Norway and Sweden as the wife of King John.", "id": 2341144}
{"src_title": "Wołów", "tgt_title": "Wołów", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast kolem města Volov byla osídlena již od pravěkých dob. K roku 1157 je zmiňován dřevěný hrad, založený polským seniorem Vladislavem II. K hradu přináležely i dvě vesnice, z nichž jedna se nazývala Wołowo. Pravděpodobně v druhé polovině 13. století bylo založeno dnešní město poblíž vísky Wołowo, snad částečně na území druhé vsi. Německé městské právo získalo snad kolem roku 1285; fojt je zmiňován k roku 1288.  V tomto období náležel Volov k Hlohovskému knížectví, po roce 1312 pak k Olešnickému knížectví. Spolu s knížectvím se roku 1328 stalo součástí českých zemí. Vydělením Volovska z roku 1413 se stalo sídlem volovských knížat. Vymřením zdejší linie knížat získal město český král Vladislav Jagellonský, který ho roku 1495 předal i s celým knížectvím do ruk Poděbradovcům. K roku 1473 je kladena nejstarší známá volovská pečeť, na které je vyobrazen vůl (\"\"). Roku 1517 získal město Jan Thurzo a již roku 1523 měnil Volov opět svého majitele; spočinul v rukách lehnických knížat, kteří ho drželi až do vymření své rodové linie v roce 1675. Poté připadlo jako odúmrť českým králům z dynastie Habsburků.  Protestantská reformace dorazila do města v roce 1522 osobou knížete Fridricha II. Po získání knížectví habsburským domem byl roku 1682 místní protestantský farní kostel odevzdán katolíkům. Město se opět stalo protestantským na základě Altranstädtské dohody roku 1707. V roce 1742 byl Volov (a s ním větší část Slezska) postoupen Prusku. Knížectví bylo rozděleno na dva okresy a Volov se stal sídlem jednoho z nich. V roce 1945 se pak stal součástí Polska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wołów (česky \"Volov\", německy \"Wohlau\") je slezské město v Dolnoslezském vojvodství v jihozápadním Polsku. Je střediskem stejnojmenné gminy a okresu. Leží přibližně 38 kilometrů severozápadně od slezské metropole Wrocławi.", "tgt_summary": "Wołów (, ) is a town in Lower Silesian Voivodeship in south-western Poland. It is the seat of Wołów County and Gmina Wołów. It lies approximately north-west of the regional capital Wrocław., the town has a population of 12,373.", "id": 1385133}
{"src_title": "Bratr rádce", "tgt_title": "Den Brother", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Alex Pearson (Hutch Dano) je vášnivým hokejistou Lemon Oaks High School, který se snaží získat pozornost Matisse Burrows (Kelsey Chow), neatraktivnější dívky ve škole. Alex chce super auto, ale jeho otec mu ho nechce koupit, dokud se nepolepší. Alex ho ale moc nevnímá. Když má Alex hokejový zápas, nepříjde včas. Rozhodčí říká, že jestli sem nepříjde, tak družtvo vyloučí. Najednou zhasnou světla, a před vchod postaví plakát Lemon Oaks High School a plakát se roztrhne a z něj vyletí Alex Pearson a dál se vytahuje (přilepí si na hokejový dres obrázky květin). Ale to už trohu přehnal. Rozhodčí donutí vedoucího hokejového klubu Alexe z klubu vyhodit. Pokud chce Alex auto, bude muset plnit úkoly co mu táta řekne a starat se o svou sestru Emily (G.Hannelius), která je v týmu skautek včeliček. Jednou, když si Alex přišel do týmu včeliček pro Emily, dozvěděl se, že tým včeliček už nemá vedoucí, protože se odstěhovala. Alex tedy musí zaskočit a dělat vedoucí. Když mají včeličky první schůzku s Alexem, tak se mu snaží vysvětlit všechny pravidla včeliček. Alex si je ale trochu pozmění. Když nastane další schůzka, koná se u Emily doma. Ale včeličky nevědí co by měly dělat. Tak zajdou za Alexem. Ten je tam z počátku nechce, ale pek toho využije. Dá jim na práci úkoly co dal táta jemu. Emily to nechce dělat, ale jak se Alex zmíní že jsou to úkoly včeliček a jsou za odznáčky, tak se Emily s včeličkami dají do úkolů. Zatím co včeličky dělají práci za Alexe, Alex jim kreslí ty slíbené odznáčky. Než se tatínek vrátil domů úkoly byly perfektně hotovy. A Alex dal holkám odznáčky. I když přesto opravdovou odměnu dostal Alex od táty. Druhý den ráno říká táta Alexovi nové úkoly, a k tomu: „Když to bude tak perfektní jak včera, tak Ti dám auto.“ Alex má jako vůdce skautek přezdívku, Bumble Bee, Emily má přezdívku paní Zamboni. Skautky roznáší sušenky i na Alexově zápase. Původně odznaky jsou tvořeny Alexem pro dělání jeho práce, ale poté, co se dostane jim diskvalifikován, Alex shromažďuje to, co potřebují, a pomáhá jim získat reálný odznaky. Ve stejné době, Alex stojí také pro ostatní matky Den na Dina, Den matek, který je velmi controllingu a tlačí opakovaně, jak se zbavit svého vojska, a pomáhá jim postavit se k ní kontrolu. Bumble Bees a Alex, maskující se jako paní Zamboni, vydělají dost, aby se zúčastnili akce. Alex náhodně odhalí sebe, když během cupcake prodej na velké hokejové hry, on dá sebe, stále se tváří jako paní Zamboni, aby se vyhrát zápas poté, co trenér říká, že by zrušení pozastavení kdyby tam byl. Pokud tak učiníte, diskvalifikuje jeho vojska, odcizuje jeho nejlepší přítel a zklame své sestry a otce, který skutečně ukázalo se na hru. Poté, Emily odmítá mluvit s Alex a jeho otec odmítne ho potrestat, protože věděl, že Alex bude trestat sebe více. Po návratu jeho souseda psem, Alex se dozví, že ona byla Bumble Bee sama, a tak byla její dcera a vnučka, a že jeho matka byla v její dcery vojska, ale Alex matka zemřela před dvěma lety. Na učení, že Alex je zabývat se jí na pomoc v okolí domu výměnou za své bytí nový Den matek. Po zavedení ji do vojska, ona přesvědčí je, aby odpustil Alex, který jde do finále pro jeho hokejový zápas. Tam se omlouvá do jeho týmu a nabízí kapitán Husa, který odmítne řekl, že chce, Alexovi, aby se ještě kapitán, ale musí být skutečný kapitán. Během hry, Alex chová jako rozptýlení místo urvat pro sebe puk, který umožňuje jeho tým k vítězství. Alex i oběti vítězný výstřel Husa způsobuje husí dostat All-Star místě Alex chtěl. Bumble Bees show s tátou Alex, kteří jsou přesvědčeni, přijít do hry (on je obvykle příliš zaneprázdněn) a Matisse, kdo odpouští Alex a dá mu pusu na tvář a odhalí, že chtějí Alex, aby se jejich skutečné Den matek, a ne sousedem a Alex souhlasí. Na Camporee, Alex, nyní Den Matka všech rodičů o přijetí, je nucen obléci si uniformu Bumble Bee, aby byl Den matek. Dina, jeho soupeř, pošle svého manžela, aby zastavil, co dělá, ale místo toho, je muž, který byl také rozhodčí, který přinutil Alex zavěšení na prvním místě a All Star trenér, zaujatý Alex a nabízí mu místo na All Star tymu. Alex přijímá tak dlouho, jak to funguje kolem jeho skautek rozvrh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratr rádce (v anglickém originále \"Den Brother\") je film z dílny Disney Channel. V hlavních rolích se blýskli ostřílení profesionálové od Disney, Hutch Dano ze \"Zeke & Luther\" a G. Hannelius ze Sonny ve velkém světě. Film měl v zámoří premiéru 13. srpna 2010. V Česku je premiéra plánována na sobotu 27. listopadu 2010 ve 12.30 hod. na českém Disney Channel.", "tgt_summary": "Den Brother is a 2010 Disney Channel Original Movie starring Hutch Dano and G Hannelius. The film premiered on August 13, 2010 on Disney Channel.", "id": 481211}
{"src_title": "Wisconsinský test třídění karet", "tgt_title": "Wisconsin Card Sorting Test", "src_document": [{"title": "Exekutivní funkce.", "content": "Exekutivita je flexibilní reaktivita na novou, neznámou situaci. Exekutivní funkce pak umožňují jedinci nezávislé, smysluplné a na vlastní prospěch zaměřené jednání.  Mezi schopnosti, které jsou potřeba pro úspěšné zvládnutí testu, patří například organizované hledání, využití zpětné vazby či plánování strategie a regulace impulzivních odpovědí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Test, který vznikl ve 40. letech minulého století původně měřil schopnosti abstraktního myšlení a schopnost přesouvat kognitivní (poznávací) strategie v reakci na nepředvídané změny v prostředí. Standardizace testu proběhla díky Heatonovi (1993), což vedlo k jeho rozšíření do klinické praxe.", "section_level": 1}, {"title": "Popis testu.", "content": "Test sestává z karet, na kterých jsou vyobrazeny různé kombinace barev, tvarů a počtu symbolů. 4 z karet jsou karty klíčové a k nim přísluší 2 odpověďové balíčky po 64 kartách. Testující uvede test tak, že má testovaný z odpověďových karet brát karty a přiřadit je vždy pod klíčovou kartu, kam patří. Nic víc mu není sděleno, jen při každém položení karty se dozví, zda ji položil správně či špatně. Pokud se mu podaří položit řadu 10 karet za sebou správně, dojde náhle ke změně strategie. Test končí poté, co jsou vybrány všechny karty z odpověďových balíčků či naplněno 6 kategorií. Výstupem testu je 16 normativních proměnných. Z nich jsou klinicky nejvýznamnější počet naplněných kategorií a perseverativní odpovědi (= odpovědi, kdy klient setrvá u pravidla třídění co není správné a díky tomu jsou odpovědi nahodile správné či nesprávné, je dodržován perseverativní princip - ulpívání na myšlence, tématu či představě).", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumané oblasti mozku.", "content": "Wisconsinský test je sensitivní k poškození mozku v oblasti frontálních laloků a používá se pro výzkum schizofrenie, deprese a obsedantně kompulzivních poruch. U schizofrenie dochází ke studiu fyziologických korelátů onemocnění, poruch kognitivních funkcí a motivačního deficitu. Test je senzitivní k poškození frontálních laloků, ale měří jen některé jeho funkce a zároveň neměří pouze funkce z této oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické nálezy.", "content": "Zobrazovací metody ukazují zapojení různých částí mozku. Mezi nejčastější patří fMRI (funkční magnetická rezonance) a PET (pozitronová emisní tomografie).  v roce 1995 zkoumal Barman pomocí PET 40 zdravých mužů a žen a ukázal, že při testu dochází k nejvyšší aktivitě pravého a levého prefrontálního kortexu, parientálních laloků a inferolaterálního kortexu. Neviděl příliš velký rozdíl mezi instruovanými a neinstruovanými osobami, z čehož plyne, že test zatěžuje hlavně pracovní paměť. fMRI výsledky potvrdilo a i SPECT (jednofotoná emisní tomografie) ukázala větší průtok krve v prefrontálním kortexu vlevo. Na vzniku perseverativních chyb se podílí hlavně striatum (bazální ganglia), neperseverativní chyby způsobuje evokace vyšších frontálních vln P2. Při intradimenzionálním přesunu pozornosti (=v rámci jedné kategorie - červená → modrá) se zvýší aktivita prefrontální kůry. Při extradimenzionálním přesunu pozornosti dochází k zapojení i dalších oblastí subkortikálních struktur.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v psychiatrii.", "content": "V psychiatrii je test využíván převážně pro studium nedostatku kognitivních funkcí při schizofrenii. Díky testu vznikla hypotéza, že při schizofrenii dochází k narušení prefrontálně-subkortikálních okruhů, pozorujeme menší aktivitu v dorsolaterálním prefrontálním kortexu než u zdravých jedinců. Narušení volního jednání a motivace u schizofreniků pak podporuje sledování, že je-li test příliš dlouhý, vzdají ho předem a dosáhnou mnohem horších výsledků. Finanční odměna se projeví pozitivně, ale stoupá-li, pak se výkon znovu snižuje (bylo to vysvětleno tím, že odměně přisuzujeme význam, pokud je adekvátní - je-li příliš velká, již nás nemotivuje). Kromě toho mohou být testy použity i pro studium exekutivní dysfunkce u pacientů s depresí, kteří podávají horší výkon díky problému se zaměřením pozornosti či slabší funkci epizodické paměti. Pomocí testu se také zkoumají fyziologické koreláty kompulzivně-obsesivní poruchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wisconsinský test třídění karet představuje důležitý neuropsychologický nástroj k měření exekutivních funkcí a je používaný při diagnostice schizofrenie a jiných poruch.", "tgt_summary": "The Wisconsin Card Sorting Test (WCST) is a neuropsychological test of \"set-shifting\", i.e. the ability to display flexibility in the face of changing schedules of reinforcement. The WCST was written by David A. Grant and Esta A. Berg. \"The Professional Manual for the WCST\" was written by Robert K. Heaton, Gordon J. Chelune, Jack L. Talley, Gary G. Kay, and Glenn Curtiss.", "id": 378792}
{"src_title": "Ras Ali", "tgt_title": "Ras Ali", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Dolní Galileji, v nadmořské výšce 86 metrů na výrazném pahorku Giv'at Alil, který je ze tří stran ohraničen meandrem vádí Nachal Cipori, nedaleko jeho vtoku do Zebulunského údolí. Na sever od vesnice se terén zvedá k zalesněnému návrší Har Charbi.  Obec se nachází cca 10 kilometrů od břehů Haifského zálivu, cca 83 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 15 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Ras Ali obývají izraelští Arabové, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Západně odtud v Zebulunském údolí a v aglomeraci Haify převládají Židé (rovněž na jihu vyrostlo koncem 20. století židovské sídlo Nofit), v pahorcích na východ a severovýchod od vesnice je výrazné zastoupení dalších arabských sídel (například město Šfar'am 4 kilometry odtud).  Ras Ali je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 70, ze které sem vychází přes sousední obec Chavalid místní komunikace.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice vznikla roku 1927. Tehdy se sem přesunula skupina arabských vesničanů, kteří museli uvolnit své dosavadní pronajaté pozemky v Zebulunském údolí, v prostoru nynějšího města Kirjat Ata, které přešly do židovského vlastnictví.  Většina obyvatel se zabývá zemědělstvím a dojížďkou za prací mimo obec. Základní škola je provozována společně se sousední vesnici Chavalid. Vádí Nachal Cipori je turisticky využíváno. Nacházejí se tu v něm pozůstatky starých vodních mlýnů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ras Ali Arabové, konkrétně arabští muslimové. Jde o menší sídlo vesnického typu ale s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 555 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ras Ali ( ראס עלי, رأس علي, v oficiálním přepisu do angličtiny Ras Ali) je vesnice v Izraeli, v Haifském distriktu, v Oblastní radě Zevulun.", "tgt_summary": "Ras Ali (, ) is an Arab village in northern Israel. Located to the south of Shefa-'Amr, it falls under the jurisdiction of Zevulun Regional Council. In it had a population of.", "id": 1648885}
{"src_title": "Pamodřín líbezný", "tgt_title": "Pseudolarix", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Nejstarší fosilní nálezy pamodřínu pocházejí z oblastí východní a západní Sibiře z doby svrchní křídy (asi před 95 mil. lety) a z období paleocénu (asi před 60 mil. lety) ze Špicberků, Evropy a Střední Asie.  Jeho místem současného výskytu je jihovýchodní Čína, kde se dosud přirozeně vyskytuje v provinciích Fu-ťien, Če-ťiang, Chu-nan a Ťiang-si, v oblastech s mírným až teplým, vlhkým klimatem bez období sucha. Nachází se v nadmořských výškách 100 až 1000 m, výjimečně i 1500 m. Je součástí stálezelených nebo opadavých smíšených lesů. Evropa byla o pamodřínu informována až v roce 1853 skotským botanikem Robertem Fortune, který ho popsal jako strom až 40 m vysoký s průměrem kmene okolo 150 cm. V České republice se pamodřín pěstuje vzácně jako okrasná dřevina či v arboretech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to opadavé stromy vysoké až 40 m a jejich rovný, štíhlý kmen mívá výčetní tloušťku okolo 150 cm. Drsná, šupinatá šedohnědá kůra se u starších jedinců odlupuje. Kónická nebo kupolovitá otevřená koruna je široce klenutá a často nepravidelná. Větvičky jsou dvoutvaré. Dlouhé větvičky rostou až 2 roky a mají paprskovitě odstávající jehlice seřazené do spirál, krátké se vyvíjejí s axiálních pupenů na dlouhých větvičkách a jehlice na jejich koncích jsou uspořádané ve zdánlivých přeslenech po 10 až 30. Většina krátkých větviček nedorůstá do délky větší než 3,5 cm. Zploštělé, mírně zakřivené ohebné jehlice jsou zelené, před opadem získají zlatožlutou barvu. Tvar mají úzce čárkovitý, obkopinatý, dlouhé bývají 2,5 až 5,5 cm a široké 2 až 4 mm. Jsou rozděleny středním žebrem (cévním svazkem), po okrajích mají většinou 2 nebo 3 pryskyřičné kanálky.  Rozmnožovací šištice vyrůstají na koncích krátkých větviček. Samčí šištice jsou sdruženy v okolíkatých svazcích po 10 až 25. Samičí jsou vejčitě kulovité, barvy zelené nebo purpurově zelené, vyrůstají na krátkých stopkách jednotlivě, vzpřímeně. Bývají vysoké od 5 do 7,5 cm a široké od 4 do 5 cm. Semenné šupiny jsou vejčitě kopinaté, deltoidní nebo vejčité, tlusté a dřevnaté, mají po 2 vajíčkách. Vyvíjejí se a dozrávají v jednom roce, při dozrávání semen získávají šišky barvu červenohnědou a postupně se rozpadávají. Semena jsou bílá, vejčitá, asi 2,5 cm dlouhá se žlutavým blanitým křidélkem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V minulosti se využívalo rovné, pevné dřevo pamodřínu na stavby mostů, chrámů, lodí a zhotovoval se z něho nábytek. V současnosti je jeho průmyslové využití ukončeno a dřevina má čistě vědecký a estetický význam. Je to nádherný okrasný strom s atraktivní korunou a hlavně se zlatou barvou na podzim. V Číně se snaží v lesních školkách vypěstovat dostatek sazenic a vysazují je do původních vytěžených prostorů.  Japonští vědci zjistili, že pamodřín mj. obsahuje léčivé látky s antibakterálními účinky a látky zvlhčující pokožku. Doporučují využít jeho léčebných vlastností k léčbě nemoci kůže, hlavně atopické dermatitidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pamodřín líbezný (\"Pseudolarix amabilis\") je čínský opadavý jehličnan. Patří do monotypického rodu pamodřín, který je zařazen do podčeledě jedlových (\"Abietoideae\") v čeledi borovicovitých.", "tgt_summary": "Pseudolarix is a monotypic genus of coniferous trees in the pine family Pinaceae. The sole species, Pseudolarix amabilis, is commonly known as the golden larch, though it is not a true larch (\"Larix\"), being more closely related to \"Keteleeria\", \"Abies\" and \"Cedrus\". It is native to eastern China, occurring in small areas in the mountains of southern Anhui, Zhejiang, Fujian, Jiangxi, Hunan, Hubei and eastern Sichuan, at altitudes of. Golden larch is sometimes known under an old scientific name \"Pseudolarix kaempferi\", but this may cause confusion with \"Larix kaempferi\", the Japanese larch.", "id": 1821284}
{"src_title": "Prstnatec májový", "tgt_title": "Dactylorhiza majalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Obvykle je 20 až 60 cm vysoký s lysou lodyhou, která je v dolní části šupinatá. Prstnatec májový má mezi 4–6 listy, které jsou vejčitého až kopinatého tvaru, které na sobě mají skvrnky (to není pravidlem u všech rostlin, ale asi u 70 % populace). Květenství je bohaté, válcovité, je dlouhé mezi 4–17 cm a nese na sobě až 50 jednotlivých květů. Barva květů je nachová, ale vzácně se vyskytují i růžové a bílé formy. Prstnatec májový kvete v květnu a v červnu, plodem jsou zelené tobolky, které obsahují velké množství semen.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště, rozšíření.", "content": "Roste v nížinách i na horách, typicky na mokrých až bažinatých loukách, případně slatinách, vřesovištích a rašeliništích. Prstnatec májový preferuje živinami bohaté půdy a spíše nevápnité. Prstnatec májový je rozšířen v Evropě v pásu mezi Velkou Británií, Francií, severní Itálií, jižní Skandinávií a evropskou částí Ruska, ale jsou udávány nálezy i ze střední Sibiře). Roste roztroušeně na celém území, v některých oblastech chybí (např. Lounské středohoří). Dříve byl hojnější, výrazně ustoupil především v nižších a středních polohách, přesto patří k nejhojnějším našim vstavačovitým.. Mnoho lokalit jeho výskytu je státem chráněno. Prstnatec májový je chráněn zákonem jako ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik druhu.", "content": "Prstnatec májový vznikl pravděpodobně křížením několika druhů (a to na více lokalitách současně) – prstnatec Fuchsův (\"Dactylorhiza fuchsii\"), prstnatec plamatý (\"D. maculata\") a prstnatec pleťový (\"D. incarnata\"). Díky tomu se tento druh typický svou variabilitou ve počtu i tvaru listů, výšce rostlin a počtu a barvě květů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prstnatec májový (\"Dactylorhiza majalis\") je ohrožený druh vstavačovitých rostlin patřící mezi byliny rostoucí na území Česka. Mimo Česko roste na území velké části Evropy.", "tgt_summary": "The broad-leaved marsh orchid (\"Dactylorhiza majalis\") is a terrestrial Eurasian orchid. Sub-species include: western marsh orchid (\"Dactylorhiza majalis\" subsp. \"occidentalis\"), southern marsh orchid (\"Dactylorhiza majalis\" subsp. \"praetermissa\"), Hebridean marsh orchid (\"Dactylorhiza majalis\" subsp. \"ebudensis\"), and narrow-leaved marsh orchid (\"Dactylorhiza majalis\" subsp. \"traunsteinerioides\").", "id": 1082799}
{"src_title": "Valivé ložisko", "tgt_title": "Rolling-element bearing", "src_document": [{"title": "Druhy valivých ložisek.", "content": "Druh použitých valivých elementů pak definuje druh ložiska. Mezi nejpoužívanější druhy valivých ložisek patří:  Radiální ložisko zachycuje tlaky kolmé na osu otáčení, kdežto axiální ložisko zachycuje tlaky rovnoběžné s osou otáčení. Kuličková ložiska se vyrábějí v obou variantách, kdežto kuželíková ložiska mohou obojí funkci kombinovat. Válečková, soudečková i jehlová ložiska jsou vždy radiální.", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Při otáčení hřídele v pouzdře vzniká smykové tření. Valivá ložiska nahrazují smykové tření valivým třením valivých elementů (kuliček, válečků atd.) Valivé elementy se pohybují mezi vnitřním a vnějším kroužkem, v nichž je u většiny ložisek vybroušena odpovídající vodicí drážka. U většiny ložisek jsou valivé elementy vsazeny do věnce, který mezi nimi udržuje pravidelné odstupy, aby se netřely o sebe navzájem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie valivých ložisek.", "content": "Z archeologických záznamů není jasné, zda bylo objeveno dříve kolo či ložisko (kolo či hřídel vyžaduje na spoji vždy takové uložení - například kluzné ložisko). Historii valivých ložisek můžeme rozdělit do několika etap:", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Výhody valivého tření byly známy už ve starém Egyptě. Egypťané používali dřevěné kůly k tomu, aby mohli dopravit balvany z lomů k místu, kde se stavěly různé stavby, např. pyramidy. Kuličková ložiska byla nalezena na římských lodích, které byly potopeny v jezeře Nemi.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V 15. století popsal Leonardo da Vinci válečkové ložisko. Na konci středověku technici znali výhody valivého tření, ale nebyli schopni vyrobit valivé ložisko, protože jejich technika nebyla dostatečně vyspělá. Valivá ložiska totiž nutně vyžadují velmi vysokou přesnost zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Na přelomu 18. a 19. století se používaly koule vyrobené z litiny a bronzu, které se valily ve speciálních žlabech. Tato technika se používala pro přemístění těžkých věcí na malé vzdálenosti. V roce 1820 bylo patentováno valivé ložisko pro jízdní kola a o 3 roky později byl založen v Evropě první závod na kuličková ložiska.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V dnešní době je valivé ložisko nezbytné ve strojním, automobilovém a jiném průmyslu. Existují stovky druhů valivých ložisek, jejich výroba se neustále zdokonaluje. Tím stoupá i nosnost ložisek. Na celém světě se vyrábí více než půl milionu valivých ložisek denně. Byla už vyrobena valivá ložiska např. pro 120 000 ot. /min (u vřetena brusky), ložisko s vnějším průměrem 1 mm (do kapesních hodinek) nebo radiální ložisko o průměru 2075 mm (pro soustruh).", "section_level": 2}, {"title": "Značení ložisek.", "content": "Každé ložisko má označení, podle kterého jde jednoznačně identifikovat např. pro výměnu. Ložiska si značí každý výrobce podle vlastní normy, existuje ale univerzální značení doporučené ČSN ISO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valivá ložiska jsou ložiska, která pomocí valivých rotačních elementů mezi vnějším a vnitřním kroužkem ložiska snižují tření mezi hřídelí a součástí, ve které je hřídel uložena.", "tgt_summary": "A rolling-element bearing, also known as a rolling bearing, is a bearing which carries a load by placing rolling elements (such as balls or rollers) between two bearing rings called races. The relative motion of the races causes the rolling elements to roll with very little rolling resistance and with little sliding.", "id": 1844146}
{"src_title": "Německý evangelický kostel v Paříži", "tgt_title": "Christuskirche (Paris)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky německé evangelické obce v Paříži jsou spojeny s působením švédského velvyslanectví. Pod jeho ochranou a s povolením krále Ludvíka XIII. Jonas Hambraeus založil v roce 1626 luteránskou farnost pro protestantské diplomaty, šlechtu, obchodníky a studenty ze Švédska a německých zemí. Druhou protestantskou obcí, kde se od 18. století střetávali němečtí protestanté, bylo dánské velvyslanectví.  Za vlády Napoleona I. sice švédská farnost zanikla, ale od roku 1802 byla zaručena náboženská svoboda a luteránství bylo uznáno jako státní církev. Francouzští luteráni, převážně původem z Alsaska získali bývalý klášterní kostel Billettes ve čtvrti Marais, který využívají dodnes. V 19. století probíhalo pozvolné oddělování německé části od této francouzské luteránské církve, které zesílilo po prusko-francouzské válce v letech 1870/71. V letech 1893-1894 si němečtí protestanté vystavěli vlastní kostel bez francouzské účasti, nicméně formálně zůstávali součástí francouzské církve. V roce 1905 došlo k oddělení církve od státu a německá luteránská církev se vydělila jako čistě německá církev.  Vypuknutí první světové války v roce 1914 znamenalo konec církevní obce. Byla rozpuštěna a její majetek zkonfiskován. Většina členů uprchla do Německa. Teprve v roce 1927 se ji podařilo znovu obnovit.  Stejný osud potkal obec po skončení druhé světové války, kdy byly zrušeny a zkonfiskovány všechny německé spolky a organizace. V církevním domě v ulici Rue Blanche sídlily tři instituce: francouzská evangelická podpora pro uprchlíky CIMADE, švédská izraelská mise a francouzská duchovní péče o evangelické cizince, takže budova nebyla zabavena. Teprve 1. září 1954 byla německá obec oficiálně obnovena. Se zlepšením německo-francouzských vztahů se církev rozvíjela a stala se členem Svazu evangelických církví ve Francii (Fédération protestante de France). V roce 1984 se obec stala opět majitelkou církevní budovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý evangelický kostel v Paříži (německy \"Deutsche evangelische Christuskirche\", francouzsky \"Église évangélique allemande de Paris\") je protestanský farní kostel v Paříži v 9. obvodu v ulici Rue Blanche. Byl postaven v letech 1893-1894.", "tgt_summary": "The \"Christuskirche\" is the church of the German Protestant Parish in Paris (25 rue Blanche, 9th arrondissement). Initially founded as a Lutheran church is it today a united church.", "id": 2149051}
{"src_title": "Alena Peterková", "tgt_title": "Alena Peterková", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "V dětství se nejprve věnovala gymnastice. S atletikou začínala v roce 1973 ve Vítkovicích. V začátcích se věnovala skoku do výšky a krátkým překážkovým běhům. Kvůli zdravotním potížím s nožní klenbou, které ji znemožnily běhat rychle, se začala specializovat na delší tratě. První maraton v kariéře okusila v roce 1988 v Košicích. Ze závodu oficiálně odstoupila, nakonec jej však s nachlazením dokončila v čase 3.02:00. O několik týdnů později v Praze dokončila maraton v čase 2.47:10. 1. října 1989 se stala vítězkou košického mezinárodního maratonu míru. Trať dokončila v čase 2.31:28 a v celkovém pořadí obsadila 27. místo. Tento traťový rekord překonala až o 20 let později Ukrajinka Olena Burkovská časem 2.30:50. V roce 1990 na ME v atletice ve Splitu maraton nedokončila.  V roce 1992 reprezentovala na Letních olympijských hrách v Barceloně, kde ve velkém horku doběhla maratonskou trať v čase 2.53:30 na 24. místě. 18. dubna 1994 v Bostonu zaběhla jako první česká běžkyně maraton pod hranici 150 minut. Trať dlouhou 42,195 km zaběhla v čase 2.25:19 a celkově obsadila mezi ženami 4. místo. V červnu roku 1995 se stala vítězkou prvého ročníku Pražského mezinárodního maratonu. Dopingová kontrola však v její moči odhalila zakázanou látku nandrolon a za pozitivní nález byla potrestána čtyřletým zákazem startů. Vítězkou se nakonec stala v pořadí druhá Ukrajinka Světlana Tkačová. Později se začala specializovat na duatlon. V roce 1998 se stala v polském městě Puławy mistryní Evropy v krátkém duatlonu (běh 10 km - kolo 40 km - běh 5 km). O rok později se ve švýcarském Zofingenu účastnila MS v dlouhém duatlonu (běh 8,5 km - kolo 150 km - běh 30 km), kde vybojovala stříbrnou medaili. Stříbro získala také na evropském šampionátu v rakouském Bad Blumau.  V roce 2000 (ve 40 letech) zaběhla na mistrovství republiky v Plzni nový český rekord v běhu na 10 000 metrů, jehož hodnota je 32:27,68. Tímto výkonem splnila limit pro olympijské hry. Vinou nešťastného zranění však do australského Sydney neodcestovala, když doma upadla na schodech a poranila si meniskus, naštípla žebro a narazila zápěstí. V roce 2001 se znovu zúčastnila Pražského maratonu a mezi ženami doběhla v čase 2.37:07 na 3. místě, čímž zároveň vybojovala titul mistryně republiky.  Je držitelkou českého rekordu v maratonu časem 2:25:19 (Boston 1994), tímto výkonem se zařadila do první světové desítky za rok 1994. Ve stejném roce se v Oslo stala držitelkou českého rekordu také v půlmaratonu, tento rekord držela 24 let. Stala se také úspěšnou trenérkou, její svěřenkyně Petra Pastorová dosáhla v roce 2013 maratonského výkonu 2:36:44.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alena Peterková (rozená \"Pavlíková\"; * 13. listopadu 1960, Ostrava) je bývalá československá a později česká atletka, běžkyně, která se specializovala na střední a především dlouhé tratě. Je držitelkou dvou českých rekordů (10 000 m a maraton).", "tgt_summary": "Alena Peterková (born 13 November 1960) is a Czech long-distance runner. She competed for Czechoslovakia in the women's marathon at the 1992 Summer Olympics.", "id": 1641286}
{"src_title": "Naražení na kůl", "tgt_title": "Impalement", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Odsouzený je svlečen a svázán. Pak je mu do řitního otvoru zaveden zaostřený dřevěný kůl a ten je i s odsouzencem svisle postaven. Odsouzený se pak vlastní vahou pomalu nabodává na hrot a nakonec zemře vykrvácením, což může trvat dosti dlouho. Někdy býval odsouzenec na kůl doslova navlečen tak, že mu k nohám přivázali pár koní nebo jiných zvířat a nechali je jít s tělem proti kůlu. V některých případech se používal kůl s tupou špičkou, který odsouzence usmrtil pomaleji a celý trest byl tedy ještě krutější. Uvádí se, že agónie mohla trvat v extrémních případech i tři dny, zpravidla však \"jen\" několik hodin. Někdy býval tento trest kombinován s upálením nebo zastřelením šípy, což utrpení poněkud zkrátilo.", "section_level": 1}, {"title": "Historické užití.", "content": "Ve střední, západní a severní Evropě se tento trest sice neužíval, ale ve východní Evropě, na Balkáně a v celé Asii byl velmi rozšířený po celý středověk, a v Asii i ve starověku.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Z evropských zemí se narážení nejvíce používalo v průběhu středověku a raného novověku v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně. Patrně se sem rozšířilo druhotně z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. V Rusku bylo narážení na kůl legální formou trestu smrti za vlády cara Ivana Hrozného, který tak trestal především své politické odpůrce. V dnešním Rumunsku byla tato forma trestu smrti velmi rozšířena v 15. století za vlády knížete Vlada Draculy, který proto získal přízvisko \"Țepeș\", což rumunsky znamená \"Napichovač\". Podobně jako Ivan Hrozný také on používal tento trest jako nástroj zastrašování a politického teroru. Také Uhry a Polsko tento trest používaly po většinu středověku a raného novověku hlavně pro zrádce, povstalce a dezertéry. Tento trest používala při pronásledování Židů i španělská inkvizice v 15. a 16. století, a také španělští conquistadoři při trestání vzbouřených Indiánů, jako byl Caupolícán, náčelník Mapučů, popravený roku 1558. Po bitvě u Plášťovců mezi císařskými a tureckými vojsky v roce 1554 byl Turky naražen na kůl zajatý císařský velitel Erasmus von Teufel.  V Českých zemích se tento trest pokoušel pod uherským vlivem zavést král Vladislav II. Jagellonský, ale zde se setkal s odporem a byl použit jen výjimečně. Například v roce 1517 byli lámáni kolem a naraženi na kůl druhové loupeživého rytíře Jindřicha Bohnického, který vyhlásil nepřátelství Starému Městu pražskému. Podle letopisce jeden z odsouzenců naražený na kůl \"prosil kata, aby ho zabil, pak se snažil kývat kůlem, aby se s ním vyvrátil a spadl, že by tak snad rychleji umřel\". Roku 1570 byl v Ivančicích nabodnut na kůl loupežník Paul Wasansky (Pavel Vašanský), což je poslední známý případ tohoto způsobu popravy v českých zemích.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Narážení na kůl bylo naposledy masivně používáno osmanskými vojáky za arménské genocidy na počátku 20. století. Jugoslávští partyzáni za II. světové války údajně naráželi na kůly zajaté ustašovce. Podle maďarského historika Tibora Cserese byl ještě roku 1946 tímto způsobem v Novém Sadu popraven maďarský válečný zločinec generál Ferenc Szombathelyi, což by byl poslední známý případ popravy naražením na kůl v Evropě, ovšem srbské zdroje uvádějí, že Szombathelyi byl zastřelen popravčí četou. Podle některých neověrených zpráv používali naráźení na kůl za 2. světové války Japonci v Jihovýchodní Asii a údajně i vietnamští vojáci, kteří se takto měli zbavovat zajatých Francouzů během Indočínské války, a později amerických vojáků za Války ve Vietnamu, důkazy o tom však chybějí.", "section_level": 2}, {"title": "Fikce.", "content": "Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem líčí, jak polští vojáci v 17. století narazili na kůl zajatého kozáka Doňce. V jeho dalším románu Pan Wolodyjowski i v jeho zfilmované verzi je naražením na kůl potrestán zrádný Azja, syn Tuhaj Bejův.  V různých hororech je probodení kůlem prostředkem k ničení upírů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naražení na kůl je pomalý a velmi bolestivý způsob vykonání trestu smrti, používaný v minulosti pro potrestání těch nejzávažnějších zločinů.", "tgt_summary": "Impalement, as a method of torture and execution, is the penetration of a human by an object such as a stake, pole, spear, or hook, often by the complete or partial perforation of the torso. It was particularly used in response to \"crimes against the state\" and regarded across a number of cultures as a very harsh form of capital punishment and recorded in myth and art. Impalement was also used during times of war to suppress rebellions, punish traitors or collaborators, and punish breaches of military discipline.", "id": 2110661}
{"src_title": "Todd Kerns", "tgt_title": "Todd Kerns", "src_document": [{"title": "Hudební začátky.", "content": "Vyrůstal spolu s bratry Johnem a Ryanem v městečku Lanigan (Saskatchewan, Kanada). V osmdesátých letech začal hrát s kapelou The Wicked Infants, hráli převážně covery, ale také několik vlastních věcí. Poté hrál v další kapele jménem Bladerunner. V roce 1989 Kerns přesídlil do Calgary (Alberta) a začal skládat písničky. Spolu s bratrem Johnem se dali dohromady se dvěma jinými bratry, Kurtem a Ryanem Dahlovými a vznikla skupina Electric, která původně hrála převážně covery z glamrockové éry Los Angeles. Při koncertech prodávali kazetu s pěti vlastními písněmi nazvanou „Electric“ a album jménem „The Latest Plague“ vydané pod křídly vydavatelství Gods Teeth Ethel!. Později změnili název kapely na Age of Electric.", "section_level": 1}, {"title": "Age of Electric: 1989–1999.", "content": "Komerční průlom nastal s nezávislým EP „Ugly“ (1993), které připravilo půdu pro album „The Age of Electric“ v roce 1995. V roce 1996 bratři Dahlovi vydali jako boční projekt album „Limblifter“, které se v Kanadě také zařadilo mezi úspěšné. Skupina se poté ale dala znovu dohromady a v roce 1997 vydala album „Make a Pest a Pet“. Album mimo jiné představilo i singl a rozhlasový hit „Remote Control“. Jakkoliv úspěšné bylo toto album, napětí mezi členy kapely vedlo k jejímu rozpadu po turné v roce 1998, které absolvovali jako předkapela pro Our Lady Peace. Age of Electric je dodnes v paměti jako jedna z nejúspěšnějších kanadských alternativních kapel devadesátých let. Byli také v roce 1998 nominováni na Juno jako nejlepší nová skupina.  V roce 1997 si Todd zahrál jednu z hlavních postav v nezávislém kanadském filmu „Horsey“. Ztvárnil zde na heroinu závislého umělce a rockera jménem Ryland Yale. K tomuto filmu také složil a nahrál píseň „Selfless“.", "section_level": 1}, {"title": "Static in Stereo – 2006.", "content": "Po rozpadu Age of Electric Todd založil skupinu Static in Stereo s bratry Johnem a Ryanem a s bubeníkem Scottem MacCargarem. Vydali jediné, stejnojmenné album v roce 2002. Na desce jsou cítit různé hudební styly každého ze členů skupiny. Přinášejí prvky punku, glamrocku, country a rock n ́rollu, a jsou patrné v aranžích písní, jednotlivých nástrojů i ve vokálech. Je to čestný pokus jak se odpíchnout a posunout dál od jejich hudební minulosti. Kapela byla ve stejném roce nominována na Canadian Radio Music Award „Best New Group“.  Začátkem roku 2003 se Todd zúčastnil konkursu na místo zpěváka v tehdy nové skupině Velvet Revolver. Uvádí: „ Věděl jsem, že Scott Weiland byl ten, koho chtěli. Ale oni potřebovali někoho, na koho by se obrátili, kdyby to s ním nevyšlo.“ V květnu téhož roku se však stal zpěvákem Velvet Revolver Scott Weiland.  V roce 2004 vyšlo první Toddovo sólové album „Go Time“. Kolekce původních songů nezapře vliv hudby, která je jeho srdci nejbližší, mj. T – Rex, David Bowie, The Stooges. Byl to návrat k opravdovému rock n ́rollu.  Kerns se věnuje také spolupráci s různými kapelami a je uznáván jako jeden z nejspolehlivějších kanadských rockových zpěváků. V průběhu své kariéry se věnuje i své další vášni – produkci a psaní písní s ostatními muzikanty. V tomto směru spolupracoval se spoustou umělců a pokračuje ve sdílení věcí kolem muziky s lidmi, ve které věří.", "section_level": 1}, {"title": "The Sin City Sinners – současnost.", "content": "V roce 2007 jej záležitosti kolem produkce přivedly do Las Vegas, kde se zformovala skupina The Sin City Sinners, kapela složená ze zkušených muzikantů – Todd Kerns zpěv a kytara, Brent Muscat (ex Faster Pussycat) kytara, Rob Cournoyer (Raging Slab) bicí a Michael Ellis (Jimmy Crespo Project) baskytara. Kapela při svých koncertech pravidelně uvádí hosty z řad známých muzikantů a různých celebrit. Jejich debutové album „Exile on Freemont Street“, které Kerns produkoval, vyšlo začátkem roku 2010 a setkalo se s nadšenými ohlasy. Skupina se stala nejoblíbenější a nejuznávanější rockovou kapelou v resortu Las Vegas a okolí.  7. prosince 2010 vyšlo album nazvané „Broken Record“. Jedná se o několik písní Sinners v akustické verzi a dvě nové, dosud nevydané – „Broken Record \" & „Hey Hey Rock N Roll“. V současné době kapela pracuje na Vánočním albu.  V roce 2010 Kerns přijal dle svých slov jedinečnou příležitost v životě kytaristy. Na pozici baskytaristy a doprovodného vokalisty Slash Tour Band ve složení Slash (sólová kytara), Myles Kennedy (zpěv), Bobby Schneck (kytara), Brent Fitz (bicí), se účastnil světové tour k podpoře Slashova sólového alba. Během americké části turné se Kerns představil i jako sólový zpěvák a to v písních „Doctor Alibi“ (orig. Ian „Lemmy“ Kilmister) a „We're All Gonna Die“ (orig. Iggy Pop). Basovými party a doprovodným zpěvem se podílel i na živém albu „Live in Manchester“, které vzniklo během turné. V roce 2011 Slash Tour pokračovala koncerty v USA, Latinské Americe, Austrálii, Asii a Evropě. Při vzniku dalšího alba „Apocalyptic Love“ – tentokrát autorsky z pera Slash/Myles Kennedy – se Todd Kerns podílel basovými party a doprovodnými vokály. Také název kapely se změnil. Tour probíhá pod názvem Slash ft Myles Kennedy & The Conspirators. Bobbyho Schnecka nahradil na postu doprovodného kytaristy Frank Sidoris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Todd Kerns (* 5. prosince 1967 Estevan, Saskatchewan, Kanada) je kanadský rockový multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel a producent, nejvíce známý jako frontman skupiny Age of Electric. Spolupracoval a spolupracuje však s mnoha dalšími, nejen kanadskými skupinami i jednotlivými muzikanty. V současné době působí jako kytarista a zpěvák kapely The Sin City Sinners a jako baskytarista a doprovodný vokalista Slash Tour Band 2010/2011, od vydání alba Apocalyptic Love vystupující pod jménem „The Conspirators“", "tgt_summary": "Todd \"Dammit\" Kerns (born December 5, 1969) is a Canadian musician who has worked with several Canadian bands, most notably The Age of Electric. Kerns is currently the bass guitarist and back up vocalist for Slash. in the band Slash featuring Myles Kennedy and the Conspirators.", "id": 1092759}
{"src_title": "Albertina", "tgt_title": "Albertina", "src_document": [{"title": "Historie budovy.", "content": "Od poloviny 18. století sloužil palác jako residence místodržícího rakouského Nizozemska, dnešní Belgie. V roce 1794 daroval císař František II. palác vévodovi Albertovi Sasko-Těšínskému, který byl jako místodržící z Belgie Francouzi vypuzen. Palác je pojmenován podle něho. Albert se sňatkem přiženil do habsburského rodu. Až do roku 1919 byla pak Albertina majetkem některého z Habsburků. Roku 1802 byla dokončena přístavba nového reprezentačního křídla, vybaveného nábytkem, který měl Albert ve svém belgickém sídle. Druhá velká adaptace proběhla v letech 1822–1825 za spolupráce architekta Josefa Kornhäusela a sochaře Josefa Kliebera. Část prostor byla vybavena v duchu klasicismu. Při další větší úpravě v poslední třetině 19. století získala Albertina fasádu, která odpovídá historizujícímu slohu sousední Ringstraße. Roku 1919 byl palác jeho majiteli, arcivévodovi Bedřichu Rakousko-Těšínskému, jako příslušníkovi habsburského rodu i se sbírkami vyvlastněn. Arcivévodovi však bylo povoleno odvézt si do exilu v Maďarsku, kde mu byl majetek ponechán, všechno cenné vybavení. V březnu roku 1945 byla Albertina vážně zasažena bombardováním.  Počátkem 90. let 20. století byla Albertina v důsledku velké rekonstrukce uzavřena, zpřístupněna veřejnosti byla opět v roce 2003. Během rekonstrukce se podařilo zakoupit zpět většinu původního vybavení, odvezeného počátkem 50. let. Rozšířila se výstavní plocha a vybudovaly se nové moderní depozitáře.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny sbírky.", "content": "Za počátek sbírky je považováno datum 4. červenec 1776, shodou okolností stejný den, kdy americký kongres schválil Prohlášení nezávislosti. Toho dne převzali vévoda Albert a jeho manželka, arcivévodkyně Marie Kristina, v Benátkách od tamního rakouského vyslance pro císařskou sbírku přes tisíc mědirytin. Albert sbírku postupně rozšiřoval o kresby Leonarda, Raffaela, Poussina či Lorraina. Roku 1796 získal výměnou z císařské dvorní knihovny díla Albrechta Dürera. Odtud přešly do budoucí Albertiny i práce Rubensovy, Rembrandtovy a van Dycka, které se před tím, v roce 1738, do knihovny dostaly ze sbírky Evžena Savojského. Kolem roku 1800 získal vévoda Albert pro galerii sbírku holandského malíře a sběratele umění Cornelise Ploose van Amstela, která Albertinu obohatila o cenný soubor nizozemské kresby. Základ grafických a kresebných sbírek tím byl dokončen, další přírůstky do roku 1919 inventář už jen doplňovaly.  Počátkem roku 1919 budova galerie i její sbírky přešly z majetku Habsburků do vlastnictví Rakouské republiky. V roce 1920 byla sbírka rytin spojena se sbírkou staré dvorní knihovny (\"Hofbibliothek\"). Oficiální jméno \"Albertina\" dostala galerie v roce 1921. V té době řídil Albertinu rodák ze Zlovědic v Čechách Joseph Meder.  V meziválečném období se tehdejší ředitel Alfred Stix rozhodl prodat některé duplikáty z grafické sbírky. Tím získal prostředky na zacelení mezer zejména v oblasti francouzské kresby 19. století. Ze sbírky Simona Mellera tak do Albertiny mohly být zakoupeny kresby a akvarely Ingrese, Corota, Delacroixe, Maneta, Degase, Renoira a Cézanna. Po druhé světové válce byla galerie obohacována také o rakouské autory, mj. Klimta a Schieleho. Celkem 1300 díly je v Albertině zastoupen Oskar Kokoschka, a to díky daru jeho manželky Oldy. Pozornost je věnována i modernímu americkému umění, a to nákupem prací např. Andy Warhola, Jacksona Pollocka či Roye Lichtensteina.  Na podzim 2007 obohatil Albertinu jeden z nejvýznamnějších darů v její historii. Manželé Herbert a Rita Batlinerovi předali galerii svou sbírku 200 olejomaleb autorů evropské moderny od Moneta, Cézanna, Picassa, Miróa, Chagalla, Maleviče, Bacona, Klea a mnoha dalších malířů. Sbírka manželů Batlinerových tvoří část stálé expozice Albertiny. Galerie se tak ve své moderní podobě přestala orientovat výhradně na grafiku a kresby tak jako v minulosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albertina je galerie umění založená v roce 1776 ve Vídni vévodou Albertem Sasko-Těšínským a jeho ženou Marií Kristinou (rakouskou arcivévodkyní, čtvrtou dcerou císařovny Marie Terezie). Galerie je umístěna ve stejnojmenném paláci, který tvoří jihovýchodní konec císařského zámku (Hofburg) a obsahuje jednu z největších světových sbírek grafiky.", "tgt_summary": "The Albertina is a museum in the Innere Stadt (First District) of Vienna, Austria. It houses one of the largest and most important print rooms in the world with approximately 65,000 drawings and approximately 1 million old master prints, as well as more modern graphic works, photographs and architectural drawings. Apart from the graphics collection the museum has recently acquired on permanent loan two significant collections of Impressionist and early 20th-century art, some of which will be on permanent display. The museum also houses temporary exhibitions.", "id": 159186}
{"src_title": "SFX", "tgt_title": "SFX (software)", "src_document": [{"title": "Služby SFX.", "content": "SFX má význam jak pro knihovníky, tak pro samotné uživatele knihovny. Pomocí SFX se dá zjistit, zda je dokument dostupný on-line (jako plný text či abstrakt), jestli je volně dostupný nebo zda ho lze objednat pomocí Služby dodávání dokumentů. Dále odkazuje na katalogy knihoven obsahující daný dokument, tudíž lze zjistit jeho aktuální výpůjční status. To usnadňuje práci jak knihovníka (Meziknihovní výpůjční služba, Mezinárodní meziknihovní výpůjční služba), tak i uživatele, který zjistí, kde se daný dokument nachází a jak postupovat při jeho získání.  Součástí je link na citace.com, kde se automaticky předvyplní formulář pro generování citace daného dokumentu. SFX odkazuje i na Google Book Search a Google Scholar, které umí vyhledat dokumenty s tematicky podobným zadáním nebo např. stejným autorem. Zajímavou službou je linkování na recenze dokumentů v internetových knihkupectvích (např. Amazon.com, Vltava.cz) nebo encyklopedické informace o autorech.", "section_level": 1}, {"title": "Jak SFX pracuje.", "content": "V souvislosti s SFX mluvíme o SFX serveru, SFX zdroji a SFX cíli. Zdrojem je zde databáze nebo jiné informační prameny (např. katalog), v nichž uživatel vyhledává a cílem databáze, na které SFX odkazuje (např. plnotextové báze dat, elektronické knihy, informace o dostupnosti dokumentu, zhotovení citace...). SFX zdroj posílá metadata ve formátu OpenURL SFX serveru, ten je zpracovává a na pokyn uživatele otevírá okna k SFX cíli. Základem je rozsáhlá a propracovaná Centrální znalostní databáze (Central Knowledge Base).  SFX zdroj → SFX Server → SFX cíl", "section_level": 1}, {"title": "Instituce používající SFX.", "content": "Instalace SFX proběhla v následujících databázích: Zadejte hledaný dokument, klikněte na záznam → vpravo v horní části se ukáže ikona SFX.", "section_level": 1}], "src_summary": "SFX (Special Effects) je link server firmy ExLibris založený na standardu OpenURL. Vynálezcem tohoto nástroje je knihovník z Univerzity v Gentu Herbert Van de Sompel. SFX je účinnou pomůckou pro práci s elektronickými informačními zdroji (tzn. snadné vyhledávání a zjišťování informací o databázích, elektronických časopisech, elektronických knihách). Má přibližně 1700 instalací ve 40 zemích světa.", "tgt_summary": "SFX was the first OpenURL link resolver or link server. It remains the most widely used OpenURL resolver, being used by over 2,400 libraries.", "id": 1090634}
{"src_title": "AFC North", "tgt_title": "AFC North", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Všechny tři tituly získávají Browns, nicméně St. Louis Cardinals jsou důstojnými protivníky. Browns se v letech 1968 a 1969 dostávají až do finále NFL, ale obě utkání jednoznačně prohrávají. New York Giants a New Orleans Saints si každý rok mění příslušnost mezi touto divizí a Capitol Division.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "V roce 1970 se divize stěhuje pod AFC i s Browns a Steelers, a je přejmenována AFC Central, zatímco ostatní tři týmy NFL Century zůstávají v NFC. Giants a Cardinals jsou umístěni do NFL Capitol (která se nyní jmenuje NFC East), zatímco Saints putují do NFL Coastal Division (nyní NFC West). Cardinals po přestěhování do Arizony hrají NFC West, Saints NFC South.  Ačkoliv první divizní titul získávají Bengals, sedmdesátým letům dominují Steelers, včetně vítězství ve čtyřech Super Bowlech.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "V roce 1980 Cleveland ukončuje šestiletou nadvládu Steelers, ale ve druhém kole play-off prohrává s Oakland Raiders 12-14. Během této dekády pouze Bengals reprezentují divizi v Super Bowlu, ale v letech 1981 i 1988 prohrávají se stejným soupeřem, San Francisco 49ers.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Steelers se od roku 1992 znovu stávají dominantním týmem a pětkrát během šesti let získávají divizní titul, včetně prohraného Super Bowlu XXX s Dallas Cowboys v roce 1995.  V roce 1992 se Oilers podílí na jednou z nejslavnějších zápasů v historii NFL. Ve hře známé jako „The Comeback“ likvidují ztrátu 32 bodů proti Buffalo Bills, ale prohrávají v prodloužení 38-41. Jedná se o největší dorovnaný deficit v historii NFL.  Roku 1995 doplňují řady AFC Central Jacksonville Jaguars, což je první změna v divizi od jejího založení. O rok později stěhuje Art Modell Browns z Clevelandu do Baltimore a Ravens nahrazují Browns. V roce 1997 se Oilers stěhují do Tennessee, ale zůstávají ve své divizi (o dva roky později mění název na Titans). Poslední změnou je návrat Cleveland Browns v roce 1999, takže během let 1999 – 2001 má AFC Central šest stálých členů.  Kromě již zmíněné účasti Steelers v Super Bowlu XXX byli jediným dalším týmem v Super Bowlu Titans v roce 1999, kteří zůstali jediný yard od touchdownu a prodloužení. St. Louis Rams vedení Kurtem Warnerem vítězí 16-23.", "section_level": 2}, {"title": "Nové století.", "content": "Dekáda začíná ke zděšení fanoušků Browns vítězstvím Ravens v Super Bowlu XXXV. Obrana týmu vedená linebackerem Rayem Lewisem je jednou z nejlepších v historii hry.  V roce 2002 se NFL přeskupuje do osmi divizí po čtyřech týmech a z AFC Central se stává AFC North, Jaguars a Titans jsou přemístěni do nově vzniklé AFC South. V tomto desetiletí získávají Steelers divizní titul čtyřikrát, Ravens a Bengals dvakrát. Přestože v roce 2005 končí Steelers na druhém místě divize za Bengals, stávají se šampiony Super Bowlu jako první tým v historii, který je do play-off nasazen až ze šesté pozice. V roce 2008 obhajují divizní titul, poprvé v historii nové divize a na konci sezóny rovněž získávají rekordní šestý Super Bowl.", "section_level": 2}, {"title": "Složení divize.", "content": "1967 - Východní konference je rozdělena divize Capitol a Century.  1968 – Giants a Saints poprvé mění divize.  1969 - Giants a Saints podruhé mění divize.  1970 - 1994 - New York Giants a St. Louis se stěhují do Capitol Division (přejmenované na NFC East), Century Division mění název na AFC Central. Z AFL přibývají Bengals a Oilers.  1995 – Objevuje se nový tým Jacksonville Jaguars.  1996 – Cleveland Browns jsou „deaktivováni“, licence, hráči, vybavení atd. přechází na Baltimore Ravens.  1997 - 1998 – Oilers se stěhují do Memphisu a mění název na Tennessee Oilers.  1999 - 2001 – Tennessee Oilers se stěhují do Nashvillu a přejmenovávají se na Tennessee Titans, Cleveland Browns jsou reaktivováni.  2002 - současnost – Jaguars a Titans odchází do AFC South, AFC Central se mění na AFC North.", "section_level": 1}, {"title": "Rivality.", "content": "Přestože mezi všemi kluby panuje rivalita, existují hlavní čtyři: „Bitva o Ohio“ mezi Browns a Bengals, a Pittsburgh versus ostatní tři týmy. Ravens, Bengals i Browns označují Steelers za svého největšího rivala, naproti tomu oni sami tak označují pouze Ravens. Ravens díky relativně krátké historii berou Browns a Bengals jako čistě divizní rivaly. Browns nemají Ravens rádi od Modellova přesunu, ale v pořadí nepřátelství jsou až na třetím místě za Steelers a Bengals. Bengals rovněž pohlíží na Ravens jako běžného divizního rivala.", "section_level": 1}, {"title": "Šampióni divize.", "content": "+ Stávka hráčů zredukovala sezónu na 9 zápasů, z toho důvodu vedení ligy zorganizovalo speciální „turnaj“ pouze pro tento rok. Pořadí v divizi nebylo formálně uznáno, i když každá divize musela vyslat alespoň jeden tým do play-off.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka s jiným týmem z divize AFC Central/AFC Nort.", "content": "", "section_level": 0}, {"title": "Porážka s jiným týmem z divize AFC Central/AFC Nort.", "content": "", "section_level": 0}], "src_summary": "AFC North je divize American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Byla vytvořena jako Century Division v roce 1967, kdy se NFL rozdělila na čtyři divize. Po sloučení AFL a NFL v roce 1970 se z ní stala AFC Central. Své aktuální jméno přijala v roce 2002, kdy se liga rozšířila na 32 týmů.", "tgt_summary": "The American Football Conference – Northern Division or AFC North is one of the four divisions of the American Football Conference (AFC) in the National Football League (NFL). The division was adopted after the restructuring of the 2002 NFL season, when the league realigned divisions after expanding to 32 teams. This is the only division in the NFL that no team has hosted a Super Bowl in their stadiums.", "id": 2067219}
{"src_title": "Libor Michálek", "tgt_title": "Libor Michálek", "src_document": [{"title": "Vzdělání, profese a rodina.", "content": "Maturitu složil na gymnáziu v Přerově. Je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a manažerského programu na Masarykově univerzitě. Dříve pracoval jako makléř ve Fondu národního majetku, v dohledu nad kapitálovým trhem na ministerstvu financí, v Komisi pro cenné papíry jako ředitel odboru kolektivního investování. Působil též jako expert dohledu nad finančním trhem v České národní bance. Jako konzultant pro licenční standardy pracoval ve Světové bance. V srpnu 2010 se stal ředitelem Státního fondu životního prostředí.  Libor Michálek se zabýval také publikační a osvětovou činností v oblasti nemovitostních fondů a kolektivního investování. Získal certifikát Optimalizace práce manažera na Úřadu vlády ČR a certifikát Management a technika vedení lidí u firmy Hewlett-Packard.  Libor Michálek je ženatý a praktikující křesťan, člen charismatického evangelikálního společenství International Christian Fellowship v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Boj proti korupci.", "content": "V roce 1996, kdy pracoval ve Fondu národního majetku, kritizoval pomalou privatizaci bank a únik peněz (tunelování) z privatizačních fondů. Michálek tehdy okamžitě přišel o místo. Obrátil se na soud a ten mu nakonec (tj. cca po 6 měsících) dal za pravdu. Později se angažoval v odškodňování investorů postižených finanční kriminalitou.  Poté, co Libor Michálek podal 13. prosince 2010 trestní oznámení kvůli podezření z trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (jednalo se o zakázku na čističku odpadních vod, jejíž cena měla být předražena o 3 miliardy Kč a vítězná firma z této ceny měla vracet úplatky ve výši 1,5 miliardy Kč do těch \"správných rukou\" hochů \"co spolu mluví\"... Bohužel, jediný následek této aféry pro její aktéry bylo Klausovo prohlášení, že \"Drobil si nadrobil\"...), byl následujícího dne ministrem Pavlem Drobilem odvolán z funkce ředitele Státního fondu životního prostředí. Ministr zároveň poslal na nucenou dovolenou náměstka ředitele SFŽP Dušana Fibingra a s okamžitou platností ukončil poradenskou smlouvu s Martinem Knetigem. Důvodem těchto opatření podle Drobila bylo, že členové vrcholového vedení Fondu včetně ministrova poradce naprosto ztratili schopnost komunikovat, nahrávali se skrytými mikrofony a navzájem na sebe podali trestní oznámení.", "section_level": 1}, {"title": "Senát.", "content": "Na konci července 2012 Libor Michálek oznámil, že bude ve volebním obvodu č. 26 kandidovat do Senátu ve volbách v roce 2012 za koalici Pirátů, Strany zelených a KDU-ČSL. Ve volebním programu má např. posílení přímé demokracie, boj proti korupci, podporu rodinné a sociální politiky, ochranu veřejného zájmu a životního prostředí.  V prvním kole senátních voleb se umístil na prvním místě, když získal 24,3 % hlasů. Ve druhém kole byl zvolen senátorem ziskem 74,4 % hlasů.  Po senátních volbách v roce 2014 byl zvolen místopředsedou nově vzniklého senátorského klubu Zelení – nezávislí. Michálek z něj ale v listopadu zase vystoupil, čímž přestal klub existovat, protože neměl dostatečný počet členů. Michálkovi vadily autoritářské prvky řízení klubu. On sám podle svého stanoviska byl naopak nařčen z toho, že si klade ultimativní požadavky.  Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 obhajoval svůj mandát za Piráty v obvodu č. 26 – Praha 2 a 3. Se ziskem 15,57 % hlasů skončil v prvním kole voleb na 2. místě a ve druhém kole se utkal s bývalým prezidentským kandidátem Markem Hilšerem. V něm však prohrál poměrem hlasů 20,24 % : 79,75 % a mandát senátora tak neobhájil.  V polovině října 2018 se stal prvním předsedou hnutí VIZE pro Česko (zkratka VIZE), za něž neúspěšně kandidoval v doplňovacích volbách do Senátu PČR v dubnu 2019 v obvodu č. 24 – Praha 9. Získal 5,87 % hlasů a skončil tak na 6. místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Libor Michálek (* 14. prosince 1968 Náchod) je český ekonom, politik, úředník a whistleblower známý kritikou a odhalováním korupčních praktik. V letech 2012 až 2018 byl senátorem za obvod č. 26 – Praha 2, od října 2018 je předsedou hnutí VIZE pro Česko.", "tgt_summary": "Libor Michálek (born 1968) is a Czech economist, politician, and whistleblower. He led successful corruption cases against the Czech National Property Fund and the Environment Ministry as former employees of both. He is the first Pirate Party candidate to be elected to office in a national legislature. His senatorial term is 2012–2018.", "id": 2006597}
{"src_title": "Elixír lásky (Star Trek)", "tgt_title": "Mudd's Passion", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 4978.5. Hvězdná loď USS Enterprise NCC-1701 pod velením kapitána Jamese Kirka doráží do hvězdného systému \"Arcadia\", kde pátrá po \"Harry Muddovi\". Na planetě skutečně nachází Mudda, který se snaží okrádat horníky prodejem elixíru lásky. Na Zlaté hroudě zákony Federace neplatí, ale když Spock ukáže horníkům trik, kterým je Mudd balamutí, podvodník rád přijímá pozvání na Enterprise.  Vysvětluje, jak se dostal z planety androidů a následně se dostal ke krystalům lásky. Po výslechu si všímá, že sestra Chapelová chová náklonnost k prvnímu důstojníkovi. Vnucuje svůj krystal a nakonec jej nechá Chapelové jako vzorek.  Při návratu Enterprise objevuje dvojhvězdu s planetou třídy M, tedy s převažujícím dusíkem, avšak dostatečným kyslíkem v atmosféře.  Krystal lásky nemá při kontaktu velký účinek a když Chapelová nachází celu prázdnou, dochází jí, že byla pouze Muddem využita k jeho útěku. Když jej dostihne v hangáru, způsobí, že Muddovi vypadnou zbylé krystaly, které nasaje rozvod vzduchu lodi. Daří se mu uniknout v raketoplánu směrem k planetě.  Na můstku zatím dolehly účinky krystalu na pana Spocka. Uvažuje silně emocionálně a chce Chapelovou zachránit. Kapitán si bere Spocka a vyráží za Muddem a nařizuje McCoyovi začít s rozborem zbylých krystalů. Díky účinku rozvodu vzduchu se začnou podivně chovat další členové posádky, včetně pana Scotta, M'Ress a Arexe.  Výsadek brzy nachází Mudda i vrchní sestru, ale také zjišťují, že planetu obývají obrovská monstra, která doposud spala a připomínala skaliska. Když Kirk žádá o nouzový přesun, obsluha transportéru se kvůli vlivu krystalů věnuje něčemu jinému než povinnostem. Kapitán proto musí vymyslet nouzový plán. Vhazuje zbylé krystaly do tlamy jednoho z tvorů, který se do něj zamiluje a začne bojovat se svým vlastním druhem.  Zpět na lodi všichni zjišťují, že krystaly lásky mají zvláštní druh kocoviny, konkrétně několikahodinovou nenávist vůči původně milované osobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elixír lásky je desátá epizoda první řady animovaného seriálu \"Star Trek\". Premiéra epizody v USA proběhla 10. listopadu 1973, v České republice 16. listopadu 1997.", "tgt_summary": "\"Mudd's Passion\" is the tenth episode of the first season of the American animated science fiction television series \"\". It first aired in the NBC Saturday morning lineup on November 10, 1973, and was written by Stephen Kandel who wrote the previous \"Mudd\" episode, \"\"s \"I, Mudd\", as well as the teleplay for Gene Roddenberry's first \"Mudd\" episode, \"Mudd's Women\".", "id": 1758030}
{"src_title": "Niels Stensen", "tgt_title": "Nicolas Steno", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Niels Stensen se narodil 11. ledna 1638 v Kodani jako syn Stena Pedersena, zlatníka pocházejícího z dnešního švédského regionu Skane, a Anny Nielsdatter, pocházející z dánského ostrova Fyn. Předkové jeho otce byli luteránští pastoři, ale Sten Pedersen se vyučil zlatníkem a odešel do Kodaně. Mnoho svých prací, z nichž některé se dochovaly dodnes, také dodal na dvůr dánského krále Kristiána IV. Kromě Nielse měli jeho rodiče dceru Annu, která se narodila v roce 1636. Jejich sídlo v kodaňské ulici Klareboderne bylo bohaté a prostorné, i když vzhledem k okolním sídlům místních aristokratů bylo menší.  Od tří do šesti let prodělal Niels Stensen těžkou nemoc. Ta způsobila, že místo hraní si s vrstevníky spíše poslouchal rozhovory dospělých, jejichž tématem bylo často náboženství. Z jeho deníků víme, že v otcově dílně dělal své první optické i chemické pokusy a vyráběl si i příslušná zařízení (mikroskop, optickou lavici). V roce 1644 zemřel Nielsův otec a o rok později si jeho matka vzala zlatníka jménem Peter Lesle. Ten však za další dva roky zemřel také. Stensenova matka si pak po roce vzala dalšího zlatníka Johanna Stichmanna. Od svých deseti let studoval na proslavené škole \"Vor Frue Skole\", dnes \"Gefion Gymnasium\"), gymnáziu, kde získal humanitní, matematické a jazykové vzdělání. Mezi lety 1654 a 1655 řádil v Kodani mor, na nějž zemřelo asi 8 000 obyvatel Kodaně, mezi nimi i přes 200 žáků z Vor Frue Skole. Roku 1656 Stensen ukončil studium na gymnáziu zkouškou a začal studovat medicínu na Kodaňské univerzitě. Za dva roky však začali Švédové obléhat Kodaň, univerzita musela být zavřena a studenti byli povoláni na obranu města. Hned po vyhlášení míru roku 1660 se Stensen vydal na studijní cestu a většinu života strávil v cizině.  První zastávkou byl Rostock, brzy potom však Stensen pokračoval dále do Nizozemska. V březnu 1660 přijel do Amsterodamu, kde si pod profesorem Gerhardem Bläesem rozšířil své znalosti anatomie. Brzy učinil svůj první objev. Při pitvě ovčí hlavy objevil příušní vývod, který byl po něm pojmenován Stensenův vývod (latinsky: \"ductus Stenonianus\"). Bläes si však objev přivlastnil a Stensen po sporu s ním odešel na Leidenskou univerzitu. I nadále zkoumal žlázy v hlavě a výsledky poté publikoval ve vědecké práci \"Anatomická pozorování ústních žláz a nově objevených vývodů\". Tuto práci obhájil na Leidenské univerzitě na začátku července 1661 a 6. prosince téhož roku dokončil další práci – rukopis \"Observationes Anatomicae\" (česky \"Anatomická pozorování\").  Po smrti svého otčíma roku 1663 se musel vrátit do Kodaně, kde se marně ucházel o místo v anatomickém ústavu. Po smrti své matky se vydal do Paříže už jako známý vědec a ubytoval se u královského knihovníka Thévenota. Setkal se s mnoha významnými učenci a v přednášce o anatomii mozku zpochybnil některé Descartovy hypotézy. Roku 1665 se vydal na cestu po Francii, v Montpellier se setkal s anglickými učenci a přes Pisu dorazil do Říma. V Římě se spřátelil s lékařem a histologem Marcello Malpighim, s optiky Divinim a Campanim a s matematikem Michelangelem Ricci, pozdějším kardinálem. Navštívil také jezuitu a polyhistora Athanasia Kirchera (1601-1680).  Ze Říma odcestoval do Florencie, kde mu vévoda Ferdinand II. poskytl byt v \"Palazzo vecchio\" a uložil mu, aby založil kabinet kuriozit. Stensen pracoval i v nemocnici P. Marie a přednášel pro studenty lékařství. V roce 1667 přestoupil na katolické vyznání, snad pod vlivem řeholnice a nemocniční lékárnice Marie Flavie, hodně cestoval a věnoval se geologii. V prosinci toho roku obdržel pozvání dánského krále Frederika III., aby se stal královským anatomem, protože jako katolík nemohl učit na univerzitě. Odjezd se nicméně odložil až do roku 1672. Stensen pak bydlel v rodném domě a věnoval se geologii i anatomii, jeho zájem se však pozvolna přesouval k teologii, takže roku 1674 králi poděkoval a odcestoval přes Hannover do Florencie, kde se stal vychovatelem dvanáctiletého knížecího syna, pozdějšího Ferdinanda III.  Roku 1675 se rozhodl stát knězem a s papežským dispensem mohl být téhož roku vysvěcen. Roku 1676 ho pozval hanoverský vévoda Johann Friedrich, bratr dánské královny.který přestoupil na katolictví, aby se stal v Hannoveru katolickým biskupem. Udělal to patrně z podnětu filosofa G. W. Leibnize, který byl jeho knihovníkem a Stensena osobně znal. Stensen tedy odjel do Říma, kde ho papež Inocenc XI. vysvětil na biskupa, a přes Florencii a Frankfurt odcestoval do Hannoveru. Své činnosti se zde věnoval s mimořádným úsilím, zejména v péči o chudé. Jeho pověst se donesla k arcibiskupovi v Paderbornu, Ferdinandovi z Fürstenbergu, který právě hledal biskupa pro diecézi Münster, a roku 1680 papež ustanovil Stensena biskupem. V náboženských otázkách byl Stensen až překvapivě konzervativní a zastával myšlenky protireformace. Roku 1683 však Stensen na místo resignoval, odešel do Hamburku a o dva roky později na knížecí pozvání do Schwerinu, kde působil jako biskup a farář až do své smrti v důsledku akutního žlučníkového záchvatu.  Jeho ostatky dal florentský kníže Cosimo III. převézt do Florencie, kde je pohřben v kostele San Lorenzo. Ve svém posledním působišti byl pokládán za svatého hned po své smrti. Roku 1938 začal v Římě proces jeho kanonizace a roku 1988 ho papež Jan Pavel II. vyhlásil za blahoslaveného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Niels Stensen (11. ledna / 1. ledna 1638, Kodaň - 5. prosince / 25. listopadu 1686, Schwerin), latinsky Nicolaus Steno či Stenonis, byl dánský přírodovědec, průkopník v oblasti anatomie, geologie a paleontologie, později katolický kněz a biskup. Je považován za jednoho z největších vědců své doby. Většinu života strávil mimo Dánsko, hlavně v Itálii, Německu a Nizozemsku, během svých cest poznal mnoho evropských vědců a filozofů.", "tgt_summary": "Nicolas Steno (; Latinized to \"Nicolaus Steno\" or \"Nicolaus Stenonius\"; 1 January 1638 – 25 November 1686 ) was a Danish scientist, a pioneer in both anatomy and geology who became a Catholic bishop in his later years. Steno was trained in the classical texts on science; however, by 1659 he seriously questioned accepted knowledge of the natural world. Importantly he questioned explanations for tear production, the idea that fossils grew in the ground and explanations of rock formation. His investigations and his subsequent conclusions on fossils and rock formation have led scholars to consider him one of the founders of modern stratigraphy and modern geology. The importance of Steno's foundational contributions to geology may be gauged from the fact that half of the twenty papers in a recent miscellany volume on \"The Revolution in Geology from the Renaissance to the Enlightenment\" focus on Steno, the \"preeminent Baroque polymath and founder of modern geologic thought\".", "id": 797905}
{"src_title": "Mágové Megas Tu", "tgt_title": "The Magicks of Megas-tu", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 1254,4. Hvězdná loď USS Enterprise (NCC-1701) pod velením kapitána Jamese Kirka míří do středu naší galaxie, kde má ověřit teorii, že dodnes od velkého třesku v tomto místě vzniká hmota. Tamní prostředí připomíná spíše kombinaci bouřek a hurikánů.  Když lodi hrozí rozlomení trupu, pan Spock navrhuje dostat se do středu jevu, protože existuje naděje na oko hurikánu. Uvnitř bouře skutečně panuje klid, ale všechny systémy lodi začnou kolabovat a to i podpora života. Na poslední moment, před ztrátou vědomí se na můstku objevuje svalnatý muž s rohy a kopyty místo chodidel.  Muž připomínající ďábla posádce pomáhá a představuje se jako Lucien. Záhy přenáší kapitána, Dr. McCoye a pana Spocka pryč z lodi. Dostávají se do Megas Tu. Město Megas Tu je domovem civilizace mágů, zvaných Megané. Vysvětluje také, že již byli i na Zemi, kde jejich přirozená moc byla označována za kouzla. Náhle Lucien rozhovor ukončil a rychle poslal všechny zpět na Enterprise.  Spock na lodi zkouší svou teorii, jestli schopnosti jsou darem jenom Meganů nebo je to vliv prostředí a může jí ovládat také. Skutečně po krátkém psychickém cvičení dokáže většina posádky základní \"kouzla\". Když se vrací Lucien, objevují Enterprise i ostatní Megané a chtějí posádku soudit za svou krutost a zlou povahu.  Posádka se objevuje v pranýřích. Spock poznává, že jde o iluzi města Salem ve státě Massachusetts, kde roku 1691 proběhl salemský čarodějnický případ. Asmodeus, představený Meganů zahajuje soud a objasňuje posádce, že při jejich návštěvě Země byli posléze pronásledováni a upalováni inkvizicí. Z jeho řeči je patrné, že Megané mají obavu, že lidé přišli na Megas Tu pro dokonání hrůzného stíhání.  Role obhájce se ujímá pan Spock, protože sám nepatří k lidskému druhu. Daří se mu přesvědčit, že posádka Enterprise je skutečně nevinná a lidstvo se od dob Salemu změnilo. Ovšem Asmodeus chce uvěznit Luciena. Tomu chce Kirk zabránit za každou cenu i při použití nově nabytých schopností. Asmodeus Kirka upozorňuje, že jeho další jméno je třeba pokušitel nebo také Lucifer, ale Kirk trvá na svém.  Jeho snaha je Asmodeem oceněna jako důkaz jejich záměrů a vysvětluje, že šlo pouze o test, zdali opravdu jsou jejich úmysly čisté. Zpět na Enterprise se McCoy ptá, jestli mohlo jít o pravého Lucifera. Spock dodává, že pokud ano, tak to bylo podruhé, co byl zavržen, ale také tento den Kirkem spasen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mágové Megas Tu je osmá epizoda první řady animovaného seriálu \"Star Trek\". Premiéra epizody v USA proběhla 27. října 1973, v České republice 23. listopadu 1997.", "tgt_summary": "\"The Magicks of Megas-tu\" is the eighth episode of the first season of the American animated science fiction television series \"\". It first aired on NBC on October 27, 1973, and was written by Larry Brody, who had originally pitched the idea for the of \"\". However, according to Brody the dialogue was mostly re-written by series creator Gene Roddenberry.", "id": 1887200}
{"src_title": "Bernie Federko", "tgt_title": "Bernie Federko", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S hokejem začínal v rodném městě v týmu Foam Lake Flyers, později hrál tři roky v Saskatoon Blades ve Western Hockey League, kde v posledním roce svého působení zvítězil v bodování celé ligy i počtu asistencí v základní části i play-off. Zaujal tak skauty a v po sezóně, v roce 1976, byl draftován týmem NHL St. Louis Blues z celkově 7. místa a také vybrán v draktu konkurenční ligy WHA do Edmonton Oilers. Podepsal smlouvu se St. Louis Blues. Ve své první sezóně 1976/1977 zahájil v Kansas City Blues v Central Hockey League, kde vedl bodování ligy a byl uprostřed sezóny povolán do prvního týmu St. Louis. Ihned se prosadil i v NHL, ve zbývajících 31 utkáních dal třikrát hattrick. Hvězdou NHL se stal od sezóny 1978/1979, kdy zaznamenal 95 bodů a i v dalších 7 sezónách se jeho bodový zisk pohyboval kolem stovky, celkem čtyřikrát stobodovou hranici překonal. Byl zejména výborným nahrávačem, který dokázal připravit skvělé gólové pozice. Jako první hráč historie NHL zaznamenal 50 a více asistencí v 10 po sobě jdoucích sezónách. Bylo to však v době, kdy lize vládl Wayne Gretzky a Federkovy výkony tak byly zastíněny. V roce 1986 časopis GOAL označil Federka za nejvíce přehlížený hokejový talent. V St. Louis hrával až do roku 1989 a překonal zde hranici tisíce kanadských bodů. Před sezónou 1989/1990 byl vyměněn do Detroitu, součástí výměny byla další budoucí hvězda NHL Adam Oates. V Detroitu za Stevem Yzermanem nedostával tolik příležitostí a po sezóně v roce 1990 ukončil aktivní kariéru. V NHL odehrál přesně 1000 utkání a zaznamenal 1130 bodů.  <br>", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "Klubové rekordy St. Louis Blues", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernard Allan Federko (* 12. května 1956 Foam Lake, Saskatchewan, Kanada) je bývalý kanadský hokejový útočník. Téměř celou svou kariéru v NHL spojil s týmem St. Louis Blues.", "tgt_summary": "Bernard Allan \"Bernie\" Federko (born May 12, 1956) is a Canadian retired professional ice hockey centre of Ukrainian ancestry who played fourteen seasons in the National Hockey League from 1976 through 1990.", "id": 1904524}
{"src_title": "Žralok malohlavý", "tgt_title": "Greenland shark", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Vědecké jméno tohoto žraloka v překladu znamená „malohlavý spáč“. V minulosti mu bylo přiděleno celkem 11 dalších vědeckých synonym: \"Squalus squatina\" (non Linnaeus, 1758), \"Squalus carcharis\" (Gunnerus, 1776), \"Squalus microcephalus\" (Bloch & Schneider, 1801), \"Somniosus brevipinna \"(Lesueur, 1818), \"Squalus borealis\" (Scoresby, 1820), \"Squalus norvegianus\" (Blainville, 1825), \"Scymnus gunneri\" (Thienemann, 1828), \"Scymnus glacialis\" (Faber, 1829), \"Scymnus micropterus\" (Valenciennes, 1832), \"Leiodon echinatum \"(Wood, 1846), and \"Somniosus antarcticus\" (Whitley, 1939).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Žralok grónský žije severněji než jakýkoliv jiný druh žraloka. Obývá vody Severního ledového oceánu a Severního Atlantiku, vyskytuje se především nedaleko pobřeží. Nejjižněji byl zaznamenán ve vodách okolo Francie, Portugalska, v zálivu sv. Vavřince a u mysu Cod. Je možno ho nalézt ve vodách s teplotou do 12 °C, vydrží však i teplotu nižší než 0 °C (cca – 1 °C). Žije v hloubkách 0 až 1200 metrů (v teplejších měsících hlouběji než v zimních), jeden exemplář byl vyloven z 2200 metrů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jde o jeden z největších druhů žraloků, který běžně dorůstá velikosti 2,5–4,3 metru, ale byl zaznamenán i 6,4 metru dlouhý jedinec a předpokládá se, že může dorůst 7,3 metru nebo možná až okolo 8 metrů. Dosahuje váhy nejčastěji mezi 150 až 1000 kg. Nejtěžší zvážený jedinec měl 1023 kg. Jeho zbarvení je šedo-hnědo-zelené s množstvím světlých skvrn či pruhů. Hřbetní ploutev dosahuje jen malé velikosti a ocasní ploutev má jakoby useknutou či urvanou horní špičku. Zuby horní a dolní čelisti se liší svým tvarem, horní jsou úzké a špičaté, dolní mají hranatý tvar. Kůže žraloka je pokryta ostrými zahnutými výběžky (\"denticles\"), které připomínají malé zoubky. Ty zlepšují hydrodynamiku plavání.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Žralok malohlavý je potravní oportunista – predátor i mrchožrout zároveň. V žaludcích mnoha jedinců bylo nalezeno velké množství různých druhů živočichů. Předpokládá se, že se živí především mršinami, ale požírá i různé druhy ryb, paryby a některé bezobratlé (chobotnice, mlže, kraby, medúzy aj.). Napadá také ve vodě spící tuleně, na něž se doslova přisaje a při tom vykousne z jejich těla velký kus masa. Konzumuje i jiné savce, včetně kytovců. Neví se však, zda je aktivně loví nebo hoduje na jejich mršinách. Druhá varianta se zdá pravděpodobnější. Požírá zřejmě také ptáky plavající na hladině.  O jeho rozmnožování existuje jen minimum informací. Jedná se o vejcoživorodý druh, počet mláďat při narození se pohybuje okolo 10 a jejich velikost dosahuje minimálně 37 cm a maximálně 100 cm. Žralok každoročně přirůstá o 0,5 až 1 cm. Pohlavní zralosti dosahuje po více než 150 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhověkost.", "content": "Jde o mimořádně dlouhověký druh, který se běžně dožívá přes 200 let. Maximální určený věk ze vzorku 28 zkoumaných jedinců byl odhadnut na 392 let (± 120 let), což ho činí nejdéle žijícím obratlovcem na Zemi. Jednalo se o samici dlouhou mírně přes 5 metrů. U jedinců měřících více než 6 metrů je předpoklad, že mohou žít i přes 500 let. Na dlouhověkosti se podílí to, že žijí v chladu, pohybují se velmi pomalu (zjištěná maximální rychlost je 2,7 km/h) a mají extrémně pomalý metabolismus.", "section_level": 2}, {"title": "Paraziti, predátoři.", "content": "Oči žraloka malohlavého často napadají parazitičtí klanonožci druhu \"Omnatokoita elongata\", kteří mu vyžírají rohovku a postupně mu výrazně zhorší schopnost vidět (nakonec dokáže vnímat jen světlo a na krátkou vzdálenost hrubé obrysy) či ho přímo oslepí. Některé populace jsou infikovány tímto parazitem prakticky celé, jiné jen v malé míře (např. žraloci žijící v zálivu sv. Vavřince).  Jediným zjištěným predátorem žraloka malohlavého je vorvaň obrovský. Konkrétně šlo o samce vorvaně jménem Tryphon (zabit roku 2009), jenž se s velkou pravděpodobností živil žraloky minimálně několik let, což naznačoval jeho chrup značně obroušený o drsnou kůži svých obětí. Předpokládá se i možná predace ze strany kosatek dravých.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení, vztah s lidmi.", "content": "V minulosti byl hojně loven severskými národy kvůli svým játrům bohatým na oleje. V desátých letech 20. století bylo jen při pobřeží Grónska každoročně chyceno asi 32 000 jedinců. Komerční lov po roce 1960 výrazně poklesl a začátkem 21. století byla paryba lovena především jako tzv. \"bycatch\" (omylem do sítí určených na lov jiných druhů). V současnosti (2012) loví žraloka grónského cíleně jen rybáři z Islandu. Druh vedený normami IUCN jako téměř ohrožený je zranitelný především kvůli svému pomalému vývoji a předpokládané ne příliš rychlé reprodukci.  Databáze ISAF Floridského muzea eviduje pouze jeden případ předpokládaného útoku tohoto druhu na člověka. V roce 1859 byl v Kanadě uloven žralok malohlavý s lidskou nohou v žaludku. Případ však nebyl vědecky prozkoumán.", "section_level": 1}, {"title": "Jako jídlo.", "content": "Maso žraloka malohlavého je považované za toxické, protože obsahuje oxidy trimethylaminu. Když je konzumováno za syrova či nedostatečně upravené, uvolní se tato látka do těla a může způsobit stavy podobné extrémní opilosti. Svalovina má navíc v sobě velké množství močoviny. Obě zmíněné chemikálie pomáhají parybě snášet velmi chladné prostředí. Pokud se maso několikrát převaří, prokvasí (dříve pod zemí, nyní ve speciálních nádobách) a suší po dobu několika měsíců, dá se z něj udělat islandský silně aromatický pokrm jménem hákarl. Některé zdroje však údajnou toxicitu žraločího masa zpochybňují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žralok malohlavý, též žralok grónský (\"Somniosus microcephalus\") je velký druh žraloka z čeledi světlounovití. Vyskytuje se ve vodách severního Atlantského oceánu a Severního ledového oceánu, především kolem Grónska a Islandu. Dosahuje délky 2,5 až 6,4 metru a hmotnosti až okolo 1000 kg. Jde o potravního oportunistu, jenž se živí převážně mršinami, rybami a rozličnými bezobratlými. Někdy napadá i ve vodě spící ploutvonožce, především tuleně. Pohybuje se velmi pomalu a jeho pomalý metabolismus je přizpůsoben chladným podmínkám. Jedná se o obratlovce s nejdelší prokázanou dobou života. Je potvrzeno, že se dožívá okolo 400 let a předpokládá se, že to může být i více. Jeho maso, pokud není dostatečně upravené, je zřejmě toxické, nicméně se z něj připravuje zvláštní, velmi aromatický pokrm zvaný hákarl. Mezinárodní svaz ochrany přírody vyhodnocuje žraloka malohlavého jako téměř ohrožený druh.", "tgt_summary": "The Greenland shark (\"Somniosus microcephalus\"), also known as the gurry shark, grey shark, or by the Kalaallisut name eqalussuaq, is a large shark of the family Somniosidae (\"sleeper sharks\"), closely related to the Pacific and southern sleeper sharks. The distribution of this species is mostly restricted to the waters of the North Atlantic Ocean and Arctic Ocean.", "id": 1425014}
{"src_title": "Boril", "tgt_title": "Boril of Bulgaria", "src_document": [{"title": "Bulharsko za prvních Asenovců.", "content": "Boril se narodil neznámo kdy jako nejspíše starší syn jedné ze dvou sester bulharských carů Theodora – Petra, Asena I. a Kalojana a patřil tedy do vládnoucí dynastie Asenovců, která roku 1185 obnovila na úkor Byzance bulharskou říši a Theodor se prohlásil jako Petr II. (někdy se uvádí IV.) carem. Roku 1187 či 1190 však abdikoval ve prospěch bratra (Ivana) Asena I. (1187/90–1196), který byl však roku 1196 zavražděn. Petra II., který se znovu ujal vlády, potkal stejný osud (1197). Vlády se tehdy ujal rázný Kalojan, který zdvojnásobil rodové državy, většinou na úkor Byzantské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Boril se ujímá moci a vládne.", "content": "Roku 1207 byl však Kalojan zavražděn při obléhání Soluně velitelem pomocného sboru Kumánů, se kterým byl patrně spolčen i Boril. Ten využil strýcova zavraždění a oženil se s jeho vdovou kumánského původu, která zřejmě také byla zasvěcena do vraždy mocného cara. Sňatkem získal Boril nárok na trůn a postavil se proti svénu bratranci, synovi cara Asena I. Ivanovi, legitimnímu dědici trůnu. Boril trůn uzorpoval a donutil Ivana i jeho bratra Alexandra uprchnout do exilu (na Haličskou Rus). Boril měl však i tak problémy: jeho bratranec Alexij Slav a bratr Strez vedli proti carovi povstání a ujímali se vlády v různých dílčích oblastech bulharského státu. Boril také, podobně jako Kalojan, válčil s Latinským císařstvím, proti kterému se spojil s nikajským císařem Theodorem I. Laskaridem, avšak latinský císař Jindřich Flanderský spojence roku 1208 porazil. Boril nepokračoval v úspěšné vládě svých strýců – Jindřich na Borilův úkor získal Thrákii a přijal Alexije Slava za svého vazala. Roku 1211 proti Borilovi vypuklo povstání ve Vidinsku, kterého se zřejmě zúčastnili i Asenovcům oddaní sektářští bogomilové. S pomocí uherského krále Ondřeje II. bylo povstání potlačeno. V zimě r. 1211 svolal Boril protibogomilské shromáždění s hojnou účastí, které sám řídil. Bogomilové prezentovali své učení, ale nehodlali ho odvolat. Car proto začal bogomily pronásledovat, věznit a zabíjet. V této době se také Boril rozešel s Nikaiou a naopak uzavřel spojenectví s Jindřichem Flanderským (1213), který i nadále upevňoval svoji moc. Boril se tehdy téměř stal vazalem konstantinopolského panovníka. Naštěstí pro Bulharsko ale Jindřich roku 1216 zemřel a Boril byl na diplomatickém poli osamocen. Rozvratu a anarchie země využili carovi bratranci, Ivan a Alexandr, kteří se vrátili se svými spojenci, mezi které se řadili i Borilem pronásledovaní bogomilové, do vlasti a oblehli hlavní město Tarnovo, které nakonec padlo. Zoufalý Boril se pokusil o útěk, ale byl jat a oslepen. O jeho dalším osudu není nic známo. Novým carem se stal starší ze synů Asena I. Ivan jako Ivan Asen II.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Borilovo panování bylo pro Bulharsko nešťastné – za jeho vlády byla (ne však definitivně) ztracena část Kalojanových výbojů. Ani v domácí politice nebyl Boril úspěšný – zapříčinil téměř úplný rozvrat země, který zastavilo až Borilovo sesazení bratrancem Ivanem (Asenem II.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Boril (bulharsky \"Борил\", datum narození neznámé, † po 1218), pocházející po přeslici z Bulharského vládnoucího rodu Asenovců, byl nejdříve bojar, a v letech 1207 – 1218 bulharský car.", "tgt_summary": "Boril () was the emperor (tsar) of Bulgaria from 1207 to 1218. He was the son of an unnamed sister of his predecessor, Kaloyan and Kaloyan's brothers, Peter II and Ivan Asen I, who had restored the independent Bulgarian state. After Kaloyan died unexpectedly in October 1207, Boril married his widow, a Cuman princess and seized the throne. His cousin, Ivan Asen, fled from Bulgaria, enabling Boril to strengthen his position. His other kinsmen, Strez and Alexius Slav, refused to acknowledge him as the lawful monarch. Strez took possession of the land between the Struma and Vardar rivers with the support of Stefan Nemanjić of Serbia. Alexius Slav secured his rule in the Rhodope Mountains with the assistance of Henry, the Latin Emperor of Constantinople.", "id": 2470061}
{"src_title": "Efrajim Sne", "tgt_title": "Efraim Sneh", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Tel Avivu za dob britské mandátní Palestiny. Jeho otec Moše Sne byl jedním z velitelů Hagany a po vzniku Izraele zhruba po dvacet let izraelským poslancem (nejprve za stranu Mapam a následně za Maki).  V letech 1962 až 1964 sloužil v pěchotním praporu brigády Nachal. Poté vystudoval medicínu na Telavivské univerzitě a jako specializaci si zvolil interní medicínu. Po dokončení studií se vrátil do armády, kde se stal lékařem pluku a posléze brigády; konkrétně Výsadkářské brigády. Během jomkipurské války v říjnu 1973 velel zdravotnické jednotce Výsadkářské brigády při bitvě o Čínskou farmu a v bitvách západně od Suezského průplavu. Dále též velel zdravotnické jednotce během operace Entebbe v roce 1976 a působil jako velitel elitní jednotky 669 a velitel bezpečnostní zóny v jižním Libanonu. Jeho poslední armádní pozicí byl velitel civilní administrativy na Západním břehu Jordánu.  V prosinci 1987 odešel z armády a vstoupil do Ma'arachu. V letech 1988 až 1994 byl členem řady delegací, které jednaly zejména s palestinskými představiteli. Ve volbách v roce 1992 byl zvolen poslancem Knesetu a byl jmenován ministrem zdravotnictví v Rabinově a Peresově vládě. V roce 1999 byl jmenován náměstkem ministra obrany a v roce 2001 ministrem dopravy.  Vyjadřoval své námitky proti izraelskému stažení z jižního Libanonu, avšak nakonec rozhodnutí tehdejšího premiéra Ehuda Baraka přijal. Obecně je však Sne v rámci Strany práce pokládán za „jestřába“. Opakovaně vyjadřoval své obavy nad íránským jaderným programem. V roce 2006 si Írán stěžoval u Rady bezpečnosti OSN na Snehovy výroky, že Izrael musí být připraven zabránit íránskému jadernému programu „za každou cenu.“  V koaličních jednání, vedoucí k vytvoření 31. vlády pod vedením Ehuda Olmerta, existovaly spekulace, že by byl Sne jmenován náměstkem ministra obrany. I když se tak zpočátku nestalo, 30. října 2006 byl nakonec náměstkem jmenován a působil tak pod Amirem Perecem, který byl rovněž členem Strany práce. Perecovo nahrazení Barakem po druhé libanonské válce v létě 2007 vedlo nakonec i ke změně v pozici ministrova náměstka. Sne funkci opustil 18. června 2007 a nahradil jej v ní Matan Vilna'i.  Dne 28. května 2008 oznámil, že opustí Stranu práce a založí novou stranu – Jisra'el Chazaka. O tři dny později rezignoval na svůj poslanecký mandát a v jeho poslaneckém křesle jej vystřídal Šakíb Šanán.  Žije v Herzlije, je ženatý a má dvě děti.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Snehovy články:", "section_level": 2}], "src_summary": "Efrajim Sne (:, v anglickém přepisu Efraim Sneh; * 19. září 1944, Tel Aviv) je izraelský politik a lékař. V letech 1992 až 2008 byl poslancem Knesetu za Stranu práce a během své politické kariéry zastával post ministra zdravotnictví a dopravy v izraelské vládě. Je předsedou strany Jisra'el Chazaka, kterou založil v květnu 2008.", "tgt_summary": "Efraim Sneh (, born 19 September 1944) is an Israeli politician, physician, and a retired Brigadier General in the Israel Defense Forces. He was a member of the Knesset for the Labor Party between 1992 and 2008 and served in several ministerial posts. He currently heads the Yisrael Hazaka party, which he established in May 2008.", "id": 1144420}
{"src_title": "Mordechaj Namir", "tgt_title": "Mordechai Namir", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Bratolinbovce v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) a jako dítě studoval v chederu a na sekulární střední škole. Poté vystudoval právo a ekonomii na Oděské univerzitě. V roce 1924 byl pro své sionistické aktivity zatčen sovětskými úřady a po svém propuštění podnikl téhož roku aliju do britské mandátní Palestiny, kde pracoval pro deník \"Davar\".  V roce 1926 se stal tajemníkem strany Achdut ha-Avoda a v této pozici setrval až do roku 1930. V letech 1929 až 1935 též působil jako vedoucí statistického oddělení odborového svazu Histadrut. Od roku 1935 byl členem telavivské městské rady a o rok později se stal tajemníkem telavivského dělnického svazu. Nadto byl členem velitelství Hagany pro Tel Aviv a později pro celou mandátní Palestinu.  Po vzniku Izraele byl členem diplomatických misí v Československu, Bulharsku a Rumunsku a poté působil jako konzul v Moskvě. O těchto zážitcích později v roce 1971 napsal knihu \"A Mission in Moscow: A Honeymoon and Years of Wrath\".  V letech 1950 až 1956 byl generálním tajemníkem (předsedou) odborového svazu Histadrut. Ve volbách v roce 1951 byl zvolen poslancem za stranu Mapaj a v poslanecké lavici působil až do roku 1969. Během svého funkčního období byl ředitelem státní stavební společnosti Amidar (1959) a ministrem práce (1956–1959).  Kromě svého působení v Knesetu byl v letech 1960 až 1969 starostou Tel Avivu, kde na jeho počest nese řada míst jeho jméno. Jde například o část městské dálnice 2 (někdy také označovaná jako \"Derech Namir\") a náměstí. Během svého působení v čele telavivské radnice se zasadil o extenzivní modernizaci a rozvoj města.  Byl ženatý a jeho manželka je bývalá poslankyně a ministryně Ora Namir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mordechaj Namir (: מרדכי נמיר, rodným jménem Mordechaj Nemirovsky; 23. února 1897 – 22. února 1975 byl izraelský politik a poslanec Knesetu, který v druhé polovině 50. let 20. století zastával post ministra práce v izraelské vládě. V témže období byl mimo to rovněž předsedou odborového svazu Histadrut a 60. letech pak starostou Tel Avivu.", "tgt_summary": "Mordechai Namir (, born Mordechai Nemirovsky; 23 February 1897 – 22 February 1975) was an Israeli politician, who served as the mayor of Tel Aviv (1959–1969), a Knesset member and government minister, as well as being one of the heads of the Labour Zionist movement.", "id": 624363}
{"src_title": "Charles Lyell", "tgt_title": "Charles Lyell", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny a byl nejstarší z deseti dětí. Jeho otec, který se jmenoval také Charles, byl botanikem a podporoval svého syna v zájmu o přírodní vědy.  Vystudoval na Exeter College v Oxfordu nejprve právo, ale na podnět Wiliama Bucklanda se věnoval také geologii. Po skončení studií se roku 1819 usadil v Londýně a začal pracovat jako právník. Roku 1822 publikoval svoji první práci \"On a Recent Formation of Freshwater Limestone in Forfarshire\" a o rok později se stal sekretářem Geologické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1827 zanechal práva natrvalo a začal se věnovat na plno své práci geologa. Pomáhal především prosazovat myšlenky Jamese Huttona a spolu s ním se stal zakladatelem moderní geologie.  Jeho nejdůležitější práce byly v oblasti stratigrafie. Od roku 1828 cestoval po jihu Francie a navštívil také Ameriku, kde studoval tamější geologické poměry. Na základě výzkumu a pozorování položil základy stratigrafie třetihor, které rozdělil na pliocén, miocén a eocén. Postupně se tak prosadil názor na geologické stáří, který odporoval tvrzením Bible.  V mnohém také ovlivnil svého přítele Charlese Darwina.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1852 objevil John William Dawson na proslulých útesech Joggins v Kanadě vyhynulý druh plazů, který pojmenoval \"Hylonomus lyelli\". Druhový přívlastek \"lyelli\" zvolil na počest svého přítele.  V roce 1935 byl Lyellovým jménem pojmenován kráter na Měsíci Lyell, v roce 1973 pak stejnojmenný kráter na Marsu. Jeho jméno nese i ledovec na ostrově Jižní Georgie a hora Mount Lyell v Tasmánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Lyell (14. listopad 1797 Skotsko – 22. únor 1875 Londýn) byl skotský právník a geolog. Je považován za \"otce moderní geologie\".", "tgt_summary": "Sir Charles Lyell, 1st Baronet, (14 November 1797 – 22 February 1875) was a Scottish geologist who demonstrated the power of known natural causes in explaining Earth's history. He is best known as the author of \"Principles of Geology\" (1830–33), which presented to a wide public audience the idea that Earth was shaped by the same natural processes still in operation today, operating at similar intensities. The philosopher William Whewell termed this gradualistic view \"uniformitarianism\" and contrasted it with catastrophism, which had been championed by Georges Cuvier and was better accepted in Europe. The combination of evidence and eloquence in \"Principles\" convinced a wide range of readers of the significance of \"deep time\" for understanding the Earth and environment.", "id": 1475970}
{"src_title": "Tučňák bělopásý", "tgt_title": "White-flippered penguin", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žije ve větších skupinách pouze na dvou místech: na ostrově Motuna u východního pobřeží Severního ostrova a na Banksově poloostrově na východním pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Nejčastěji hnízdí na písčitých nebo skalnatých plážích, kde je snadný přístup do moře.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento pták měří asi 40 cm a váží 1,5 až 2 kg. Od tučňáka nejmenšího se kromě mírně větší velikosti dále odlišuje ještě bílým olemováním okrajů ploutvovitých křídel. Svůj další vzhled, chování i způsob rozmnožování má s tučňákem nejmenším (\"Eudyptula minor\") úplně shodný.  Má tmavý \"šat\" na hlavě, zádech a křídlech s modravý nádechem, obličej a krk světle šedé, spodní část těla i ploutvovitých křídel bílé. Oči má stříbřitě šedé. Živí se převážně rybami (velkými 10 až 35 mm), malými hlavonožci a občas korýši. Potápí se průměrně do hloubky 30 m, pod vodou zůstává asi 25 sekund, plave rychlostí až 6 km/hod, potravu polyká pod vodou. Neloví ve skupinách, zdržuje se od pobřeží ve vzdálenosti do 25 km. Jeho průměrná délka života je 6,5 roků. V porovnání s ostatními druhy má pomalý metabolismus.  Jsou zvláštní svým rodinným životem v podzemní, v norách. Mimo období hloubení nor jsou ke spatření pouze v noci, kdy se vracejí nebo odcházejí do moře nebo se páří. V průběhu dne jsou na lovu nebo spí v noře. Ochraňují takto svá vejce, mláďata i sami sebe před většinou predátorů a nejsou při hnízdění vystaveni zvýšeným teplotám s nástupem léta na jižní polokouli.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Doba hnízdění je v kolonii dlouhá, začíná v červenci až srpnu a trvá až do února příštího roku. Při nočním návratu do hnízdiště se původní partneři většinou poznávají a vytvoří opět pár. Staré páry obvykle zabírají místa, kde hnízdily již v předešlých létech. Dochází také k soubojům o místo, ptáci na sebe syčí, hrozí si zobákem i klovají se. Opravují nebo vyhrabávají nové nory v písku, pod hustou vegetací, někdy používají nory po buřňácích úzkozobých (\"Puffinus tenuirostris\"). Mnohdy si založí hnízdo i jen ve skalní rozsedlině, přestože je obtížný přístup přes skaliska.  Uvnitř nory, kde probíhá veškerý rodinný život, vybudují prostrannou komůrku s hnízdem vystlaným trávou a větvičkami, které nanosí oba partneři. Všechny páry nezačínají hnízdit ve stejnou dobu, různě dlouho jim trvá oprava nebo vystavění nového hnízda. Mnohdy jsou hned z počátku některá hnízda zničena nebo vyplaven za bouře a proto jsou ptáci za jedno hnízdní období nuceni i ke třem snůškám vajec.  Po dohotovení hnízda dochází v nočních hodinách k toku, který probíhá mimo hnízdo. Pár si vzájemně čistí peří, oštipují si jemně konce zobáků, samec troubí s hlavou vztyčenou vzhůru, přičemž mává křídly a samice se postupně připojí. Další námluvy pokračují v noře, kde samec vydávaje tikavé zvuky přitlačuje samici ke stěně nory. Až mu samice začne odpovídat, uchopí ji zobákem za peří v týle, samice se položí a následuje vlastní páření, které se několikrát opakuje. Po spáření si navzájem upraví peří a společně v noře opět troubí. Někdy se spolu v nočních hodinách páří i na povrchu. Samice snese průměrně 2 vejce, při sezení se oba střídají, ke střídaní dochází v noci. Inkubační doba trvá 33 až 37 dnů, rozptyl je způsoben tím, že nezasedají na vejce ihned po snesení.  Mládě se z vejce líhne dlouho, 24 i více hodin. Vylíhlá mláďata jsou slepá a jsou pokryta hustým šedým prachovým peřím. Po týdnu se toto peří vymění za tmavší a po 4 týdnech začíná narůstat definitivní, které zcela doroste až v 8 až 10 týdnech. Mláďata začínají vidět asi za týden, po dvou týdnech se plazí po břiše a za 4 týdny dovedou chodit v předklonu. Vzpřímené chůze jsou schopna až jim narostou ocasní péra, asi po 8 týdnech.  Prvé tři týdny je rodiče zahřívají a stráží, střídají se v ochraně i v přinášení potravy, vždy v noci. Po této době čekají mláďata osamocena v noře na večerní příchod obou rodičů s potravou. Postupně sami opouštějí noru na dva až tři dny a teprve po 50 až 60 dnech odplouvají trvale. V této době již dosahují 90 % konečné hmotnosti. Sexuální zralosti dosahují po třech létech.  Rodiče se po měsíční vykrmovací kúře v moři opět vracejí do svých nor, kde se ve skrytu přepeřují. Za 14 až 18 dnů jim naroste nové peří a odcházejí z hnízdišť na moře, aby se opět cca za půl roku vrátili. Mladí si pro své prvé zahnízdění z poloviny vybírají jiná místa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák bělopásý, přesněji tučňák nejmenší bělopásý (\"Eudyptula minor albosignata\"), je považován za poddruh tučňáka nejmenšího. Patří do rodu „nočních“ tučňáků, kteří přes den jsou buď na moři nebo v podzemních hnízdech, ze kterých vycházejí nebo se do nich vracejí až za soumraku.", "tgt_summary": "The white-flippered penguin (\"Eudyptula minor albosignata\") is a small penguin about tall and weighing. It gains its name from the white markings on its flippers, unique to the subspecies. It nests only on Banks Peninsula and Motunau Island, near Christchurch, New Zealand, with only around 3,750 breeding pairs.", "id": 1309974}
{"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2000", "tgt_title": "2000 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Úroveň A.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zápas s desetiminutovým prodloužením.", "content": "\" Ukrajina sestoupila do I. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 3}, {"title": "Brankáři.", "content": "\"Minimálně 40% z celkového herního času týmu.\"", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky nejlepších mužstev.", "content": "Česko  Tomáš Duba, Zdeněk Šmíd, Petr Svoboda, David Hájek, Zdeněk Kutlák, Martin Holý, Josef Jindra, Jan Boháč, Angel Krstev, Jiří David, Jaroslav Kristek, Milan Kraft, Michal Sivek, Jaroslav Svoboda, Josef Vašíček, Martin Havlát, Libor Pivko, Václav Nedorost, Zbyněk Irgl, Tomáš Horna, Jan Sochor, Vladimír Novák  Ilja Bryzgalov (B), Alexej Volkov (B), Michail Balandin, Denis Denisov, Pavel Duma, Andrei Esipov, Aleksandr Lyubimov, Artem Maryams, Alexandr Rjazancev, Kirill Safronov, Igor Schadilov, Dmitrij Afanasenkov, Ale Anton, Jevgenij Fedorov, Valeri Khlebnikov, Jevgenij Lapin, Evgeni Muratov, Denis Shvidki, Oleg Smirnov, Alexej Tereschenko, Aleksandr Zevakhin, Sergej Zinověv  Maxim Ouellet (B), Brian Finley (B), Brandon Reid, Jamie Lundmark, Matt Pettinger, Dany Heatley, Michael Ryder, Chris Nielsen, Eric Chouinard, Tyler Bouck, Mark Bell, Brad Richards, Manny Malhotra, Jason Spezza, Steve McCarthy, Mike Ribeiro, Barret Jackman, Kyle Rossiter, Mathieu Biron, Joe Rullier, Jay Bouwmeester, Matt Kinch", "section_level": 1}, {"title": "Úroveň B.", "content": "Tato skupina byla hrána v Minsku, v Bělorusku od 13. do 19. prosince 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\" Dánsko sestoupilo do II. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 2}, {"title": "Finálové kolo.", "content": "\" Bělorusko postoupilo do I. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 2}, {"title": "Úroveň C.", "content": "Tato skupina byla hrána od 30. prosince 1999 do 3. ledna 2000 v Naganu, v Japonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Finálové kolo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "\" Jugoslávie sestoupila do III. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 3}, {"title": "O 1. místo.", "content": "\" Rakousko postoupilo do I. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 3}, {"title": "Úroveň D.", "content": "Tato skupina byla hrána od 9. do 15. ledna 2000 v Mexiku City, v Mexiku.", "section_level": 2}, {"title": "Finálové kolo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "O umístění od 1. do 3. místa.", "content": "\" Chorvatsko postoupilo do II. divize na MSJ 2001.\"", "section_level": 3}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2000 bylo 24. ročníkem Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji. Konalo se ve švédských městech Skellefteå a Umeå od 25. prosince 1999 do 4. ledna 2000.", "tgt_summary": "The 2000 World Junior Hockey Championships (\"2000 WJHC\"), was the 24th edition of the Ice Hockey World Junior Championship. The tournament was hosted in Skellefteå and Umeå, Sweden from December 25, 1999, to January 4, 2000. The Czech Republic won the gold medal with a 1–0 shootout victory over Russia in the championship game, while Canada won the bronze medal with a 4–3 shootout victory over the United States. This still remains as the only tournament to where both medal games have been decided in a shootout.", "id": 1977572}
{"src_title": "Nico", "tgt_title": "Nico", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátky kariéry (1938−1955).", "content": "Nico se narodila jako Christa Päffgen dne 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem. Jejím otcem byl Wilhelm Päffgen a matka se jmenovala Grete (přesněji Margarete). Žila s matkou, otec bojoval ve válce a v roce 1942 zahynul. Její matka pocházela z osmi dětí. Když byly Christě tři roky, odjela s matkou za prarodiči na místo poblíž Berlína. V roce 1944 začala chodit do školy, kterou v roce 1952 ukončila. Christina rodina na tom nebyla finančně moc dobře a Christa musela začít pracovat v obchodě. U této práce však vydržela pouhý jediný den – dělala všechno pro to, aby skončila. Když podávala z žebříku krabice s oblečením, několik jich upustila a byla vyhozena.  Poté začala vyčkávat u obchodu Kaufhaus des Westens (KaDeWe) s tím, že si jí někdo všimne a ona se stane slavnou. V obchodě měl salón i módní návrhář Heinz Oestergaard. Jeden ze zaměstnanců si Christy před obchodem všiml a ona začala s Oestergaardem spolupracovat. Zde se seznámila s fotografem Herbertem Tobiasem. Její fotografie byly použity v několika časopisech.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Německa (1955−1965).", "content": "Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala používat jméno Nico, podle režiséra Nica Papatakise. Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias zajistil smlouvu s časopisem \"Elle\" a fotografem Willym Maywaldem. Po většinu času zde pracovala jako fotomodelka, ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla. Mimo fotografování ve studiích pracovala i mimo něj, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i na Ibize. Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala. Na Ibizu se v té době za Nico přestěhovala i její matka.  Poté, co se objevila v několika televizních reklamách, obdržela v roce 1958 malou roli ve filmu \"Gardový seržant\" režiséra Alberta Lattuady. V následujícím roce pak další menší roli ve filmu \"For the First Time\" režiséra Rudolpha Matého. Její první významnější rolí byl film \"Sladký život\" italského režiséra Federica Felliniho.  V roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu. Roku 1962 se jí narodil syn Ari, jehož otcem byl režisér Alain Delon. Během různých období Ari žil u Delonových rodičů a někdy také s Nico v New Yorku. V roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla. V roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba \"Moon Beams\" jazzového pianisty Billa Evanse. Rovněž si zahrála ve filmu Jacquesa Poitrenauda nazvaném \"Strip-tease\". V následujícím období se několikrát objevila v televizních reklamách a občas její fotografie byly publikovány v různých časopisech. V březnu 1965 se v Londýně setkala s členy skupiny The Rolling Stones včetně jejich manažera Andrewa Looga Oldhama, který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od Gordona Lightfoota a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná Jimmym Pagem.", "section_level": 2}, {"title": "New York (1965−1967).", "content": "V listopadu 1965 ji Brian Jones, kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem Andym Warholem do jeho uměleckého ateliéru The Factory. Hned první den zde natočila svůj první screen test a následně ji Warhol obsadil do svého filmu \"The Closet\", ve kterém byla spolu s Randym Borcheidtem zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film. V průběhu její spolupráce s Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů. Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník Paul Morrissey do Factory přivedli rockovou skupinu The Velvet Underground a protože se jim nezamlouval hlas jejího zpěváka Lou Reeda, Morrisseyho napadlo, aby se k nim Nico přidala jako zpěvačka. Mimo zpěvu Nico občas hrála na tamburínu. Reedovi se přibrání zpěvačky do kapely nezamlouvalo, ale nakonec to unesl. Také byl proti tomu, aby se zpěvačka stala členkou skupiny; proto bylo později na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“. V druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s názvem \"\". Ve filmu se objevil i tříletý syn Ari.  Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s Nico stali součástí Warholovy nové show s názvem Exploding Plastic Inevitable (EPI). Po celý duben s EPI vystupovali v klubu The Dom a při jejich koncertu byly v pozadí promítány filmy \"Sleep\", \"Kiss\", \"Emperor\", \"Blow Job\", \"Vinyl\" a \"Couch\". Role tanečníků se ujali Gerard Malanga, Ingrid Superstar, Mary Woronov, Ronnie Cutrone a Eric Emerson. V témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v newyorském studiu Scepter Studios. Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal Norman Dolph. Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v losnageleském studiu TTG Studios, přičemž produkce se tentokrát ujal Tom Wilson. V červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v Mayfair Studios a producentem jim byl opět Wilson. Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „Sunday Morning“ a původně ji měla nazpívat Nico, která na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály. V prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A byla skladba „Sunday Morning“ a na straně B „Femme Fatale“. V březnu 1967 vyšlo debutové album skupiny, pojmenované \"The Velvet Underground & Nico\". Nico zpívala hlavní vokály v písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Ještě přibližně v červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i s Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak Edie Sedgwick.  Hrála v celkem osmi Warholových nebo Morriseyho experimentálních filmech. V roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film \"Chelsea Girls\", kde si mimo ni zahrál také Ari. Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátna, jeho délka se zkrátila na polovinu. V roce 1967 hrála ve filmu \"****\" (nebo také \"Four Stars\"). Celý film trval pětadvacet hodin a byl rozdělen do několika částí. Jednou z jeho částí byl například i \"Imitation of Christ\", který byl promítán i samostatně. Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu \"Sunset\".", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra (1967−1970).", "content": "Ještě když Nico zpívala s Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara. Později se k ní přidali i další hudebníci, například Reed, John Cale, Sterling Morrison, Jackson Browne nebo Tim Buckley. Členové Velvet Underground (v tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o koncerty s Nico střídali; ani jeden totiž neměl o hraní s ní zájem. S jejich výraznou pomocí Nico zahájila nahrávání svého prvního alba \"Chelsea Girl\"; na albu hrál ještě Jackson Browne a produkce se opět ujal Wilson. Album nakonec vyšlo v říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i toto vydala společnost Verve Records. Léto roku 1967 označované za „léto lásky“ Nico strávila s Jimem Morrisonem, zpěvákem skupiny The Doors. Protože nikdy nevěděla, jak má složit nějakou píseň, zeptala se jeho. Od té doby si většinu písní na svá alba skládala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.  Počátkem září 1968 Nico začala v Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorkou všech skladeb výhradně ona. O produkci se staral Frazier Mohawk a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama. Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z nich je „Ari's Song“, kterou Nico věnovala svému synovi. Album nakonec vyšlo v květnu 1969 na značce Elektra Records.  Když Cale produkoval album skupiny The Stooges, Nico za ním přišla a byla spolu s ním v producentské kabině. Zde se poprvé setkala s Iggym Popem, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v Michiganu. Na album \"The Stooges\" Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“. Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v ní hraje na violu. Její matka zemřela v únoru 1970. Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu. V následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o to, aby postupně přešla od heroinu na metadon. Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert. V sedmdesátých letech žila s Garrelem a v pozdní části vztahu k němu přibrala ještě Ulbricha.  Od května do července 1970 Nico nahrávala své třetí album nazvané \"Desertshore\". Dělo se tak v newyorském studiu Vanguard Studios a o produkci se staral Joe Boyd spolu s Calem. Cale je opět jediným hudebníkem, který na albu hrál a sám tedy obstaral všechny nástroje mimo harmonia. Je rovněž aranžérem všech skladeb a ve skladbě „My Only Child“ zpívá doprovodné vokály. Doprovodné vokály zde zpívá rovněž Adam Miller a v písni „Le Petit Chevalier“ zpíval syn Nico Ari. První z osmi písní je „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese, který v červenci 1969 zemřel. Na druhém místě je „The Falconer“, kterou Nico napsala poté, co byl Andy Warhol v červnu 1968 postřelen. Nico původně plánovala, že tuto píseň nikde nevydá. Tento názor však později změnila a vydala ji na svém třetím albu a v roce 1972 byla spolu s několika dalšími použita ve filmu \"La Cicatrice intérieure\". Album vyšlo v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records. Ještě před vydáním alba Nico odehrála krátké turné po Evropě se zastávkami v Amsterdamu, Paříži, Londýně a několika dalších městech.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Garrelem a album The End... (1971−1974).", "content": "V polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v sále Roundhouse v Londýně. Dalším umělcem, který na koncertu hrál, byla Nico; i tu Cale při jejím setu také doprovodil. Koncem ledna 1972 pak Nico společně s Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v sále Le Bataclan v Paříži. V roce 2004 vyšel záznam z tohoto koncertu na albu \"Le Bataclan '72\". V roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s francouzským režisérem Philippem Garrelem nazvaný \"La Cicatrice intérieure\". Děj filmu se odehrává na různých místech po celém světě: v Novém Mexiku, v Itálii a Egyptě. Ve stejném roce Nico spolu s Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film \"Athanor\".  Během roku 1973 Nico v londýnském studiu Sound Techniques nahrála své další album. Krom Calea, který album produkoval a hrál zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i hráč na syntezátory Brian Eno a kytarista Phil Manzanera, oba ze skupiny Roxy Music. Ty ještě doplnily dvě dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v roce 1974 u vydavatelství Island Records, což Nico umožnil Cale, který s vydavatelstvím měl také smlouvu. Album dostalo název \"The End...\" podle písně „The End“, která je na albu sedmá v pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina The Doors v roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace německé hymny, kterou složili Hoffmann von Fallersleben a Joseph Haydn. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počest teroristy Andrease Baadera. První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o Briana Eno a Kevina Ayerse odehráli společný koncert v londýnském Rainbow Theatre. Záznam z koncertu později 28. června 1974 vyšel pod názvem \"June 1, 1974\". Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i když při koncertě hrála i „Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu \"The Confessions of Dr. Dream and Other Stories\". Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.  V roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i v dalším Garrelově filmu \"Les Hautes solitudes\". V prosinci 1974 odehrála koncert v remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina Tangerine Dream, která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně. Přibližně ve stejné době začala známost s kytaristou Lutzem Ulbrichem ze skupiny Agitation Free, se kterým se poprvé setkala již v roce 1972 po uvedení filmu \"La Cicatrice intérieure\". Roku 1975 hrála v dalším Garrelově filmu \"Un ange passe\" a o rok později následoval \"Le Berceau de cristal\". Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s Garrelem, nesly názvy \"Voyage au jardin des morts\" (1978) a \"Le Bleu des origines\" (1979).", "section_level": 2}, {"title": "Posledních deset let (1978−1988).", "content": "V roce 1978 měla odehrát turné po Spojeném království jako předskokan různých punkových skupin, jako například The Killjoys, The Adverts nebo Siouxsie and the Banshees. Několik koncertů skutečně proběhlo, ale nakonec kvůli špatnému chování návštěvníků, kteří přišli na punkové kapely, ostatní zrušila. Ve stejném roce se seznámila s fotografem Antoinem Giacomonim a baskytaristou Philippem Quilichinim. Prvním jmenovaný vytvořil několik jejích fotografií před zrcadlem a druhý se s ní rozhodl natočit album. Album \"Drama of Exile\" je jediným jejím albem, na kterém se nijak nepodílel John Cale. V té době však Nico nemohla sehnat smlouvu s žádným vydavatelstvím, protože zaprvé brala drogy a zadruhé její předchozí alba neměla žádný úspěch. První příležitost jí dala společnost Aura Records, ale jí se smlouva nelíbila a nepodepsala ji. Nakonec však album u této společnosti opravdu vyšlo a to pouze v Nizozemsku. Nico svá práva této společnosti prodala bez souhlasu ostatních. Kvůli tomu, že práva na album měla Aura, nikdo jiný nemohl toto album vydat. Quilichini se tedy rozhodl, že jej Nico bude muset natočit znovu a vyšlo v roce 1981 u vydavatelství Invisible Records.  V roce 1979 se Nico spolu s Ulbrichem, kterého znovu potkala v Berlíně, přesunula zpět do New Yorku. Zde se setkala s Caleovou manažerkou Jane Friedman a ta jí zajistila koncert v klubu CBGB. Dne 19. února 1979 Nico, Ulbrich a Cale odehráli dva koncerty v CBGB. Během osmdesátých let odehrála přibližně 1 200 koncertů. Roku 1982 absolvovala krátké turné s kapelou The Blue Orchids. V následujících letech ji doprovázeli jak Blue Orchids, tak i The Bedlamites a The Faction. Jejím tehdejším manažerem byl Alan Wise, který jí v roce 1985 zprostředkoval smlouvu s vydavatelstvím Beggars Banquet Records. Ještě předtím, než začala pracovat na svém dalším albu, nahrála spolu s Peterem Murphym píseň „I'm Waiting for the Man“. Na nahrávání dalšího alba Wise sehnal, po deseti letech od jeho poslední spolupráce s Nico, opět Johna Calea, který se ujal produkce. Hudební doprovod zde nahrála skupina The Faction (klávesista James Young a perkusionista Graham Dids), ve dvou skladbách hrál na trubku Ian Carr a v jedné zpíval Cale. Vedle sedmi vlastních skladeb (jednu z nich napsala spolu s Calem, Youngem a Didsemem) album obsahuje i dvě převzaté písně: „My Funny Valentine“ od Richarda Rodgerse a Lorenze Harta a druhou „Das Lied vom einsamen Mädchen“ od Roberta Gilberta a Wernera Richarda Heymanna.  Dne 24. března 1988 vystupoval Cale v Bruselu a Nico se k němu v písni „Child's Christmas in Wales“ připojila. V červnu 1988 Ulbrich pořádal v Berlíně festival nazvaný Fata Morgana. Šlo o její vůbec poslední koncert. Záznam z něj vyšel pod názvem \"\" v roce 2000.  Dne 17. července 1988 během dovolené se synem na ostrově Ibiza prodělala menší infarkt při jízdě na kole a když z kola spadla, udeřila se do hlavy. V tu dobu okolo projížděl taxikář a ve špatném stavu se ji snažil odvézt do místní nemocnice. První tři nemocnice, kam ji zkusil odvézt, ji nepřijaly. V té poslední ji přijali a jako diagnózu zdravotní sestra určila sluneční úpal. Druhý den ráno její stav kontroloval lékař, který jí chtěl dát injekci, ale nenašel žádnou žílu. V osm hodin večer dne 18. července 1988 zde zemřela. Později bylo zjištěno, že krvácela do mozku. Pohřbena byla v Berlíně. Jedním z mála lidí, kteří přišli na její pohřeb, byl Phillipe Garrel. Krátce před smrtí zpívala v písni „Your Kisses Burn“ z alba \"The Stars We Are\" britského zpěváka Marca Almonda; album vyšlo až po její smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Nico v Československu (1985).", "content": "V tehdejší socialistické republice nebyla zahraniční rocková hudba výrazně podporována a zahraniční hudebníci zde prakticky vystupovali jenom na Bratislavské Lyře. Přesto se v říjnu 1985 podařilo neoficiálně do Československa pozvat Nico s doprovodnou skupinou The Faction, aby zde odehrála dva tajné koncerty; první 3. října v Brně a druhý o den později v Praze. Koncerty proběhly díky tomu, že její turné skončilo dřív kvůli zrušenému koncertu v Maďarsku. Hlavním pořadatelem koncertů byl Miloš Čuřík, pořadatelkou brněnského koncertu Lenka Zogatová. Brněnský koncert se konal v hospodském sále v Kníničkách na okrajové části Brna. Jako zástěrka pro oficiální orgány bylo řečeno, že zde vystoupí kapela z Jihlavy s anglicky zpívající zpěvačkou.  Druhý koncert Čuřík zajistil v Kulturním středisku na Opatově, kde mu s tím pomohl hudební publicista Vojtěch Lindaur, který zde v té době pracoval jako dramaturg. Jelikož zde se jednalo o větší kulturní dům, na rozdíl od Brna, kde hrála Nico v hospodě, muselo se zde zajistit oficiální povolení. Čuřík v té době provozoval poslechový program nazvaný \"Labyrint\" a oficiálně se tedy i zde mělo jednat o poslech hudby Velvet Underground se speciálním hostem, což bylo povoleno. Během koncertu bylo zjištěno, že jsou v sále příslušníci StB, kteří Lindaura a později i Čuříka zatkli. Vojtěch Lindaur byl okamžitě vyhozen z práce. Nico s kapelou však koncert dohrála do konce a následně z Československa odjela.  Záznam z brněnského koncertu vyšel v roce 2012 na LP desce.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jako své datum narození v šedesátých letech uváděla 8. srpen 1942. V různých obdobích pak o sobě tvrdila, že se narodila v roce 1938 v Polsku, 1942 v Kolíně, 1943 v Berlíně nebo 1944 v Budapešti. I svým původem občas klamala: někdy uváděla, že má německé kořeny, někdy ruské, turecké a jindy polské.  Byla vegetariánka a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá. Kromě své rodné němčiny mluvila čtyřmi jazyky: anglicky, italsky, španělsky a francouzsky.  Často při běžném mluvení protahovala slova a někdy jí také déle trvalo, než na něco odpověděla. Cale o ní řekl: \"„Trvalo jí hrozně dlouho, než se vymáčkla. Zeptal jsem se jí na nějakou blbost, třeba ‚Jak se vede‘ a ona na mě koukala celý věky. Někdy sis musel na odpověď počkat i deset minut, když najednou řekla ‚Jo, fajn‘ a teď jsi najednou nevěděl, co je vlastně fajn.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Již v sedmdesátých letech ji za svůj vzor označily zpěvačky Patti Smith a Siouxsie Sioux. Televizní stanice VH1 ji zařadila na sedmaosmdesáté místo v žebříčku největší žen v rock and rollu. V roce 1995 o ní německá režisérka Susanne Ofteringer natočila dokumentární film nazvaný \"Nico Icon\". Své vzpomínky na Nico zde sdělili například Jonas Mekas, Sterling Morrison, Nikos Papatakis, Billy Name, Paul Morrissey, John Cale a řada dalších. Ve filmu \"The Doors\" z roku 1991 ji ztvárnila Christina Fulton a ve filmu \"Warholka\" (2006) pak Meredith Ostrom. V divadelní hře \"Nico: Sphinx aus Eis\" Wernera Fritscha ji hrála Soap&Skin. Nizozemský choreograf Ed Wubbe v roce 1997 připravil balet \"Dance Music\" pojednávající o Nico; hudbu k němu složil John Cale.  John Cale v roce 2008 uspořádal v londýnském sále Royal Festival Hall koncert Life Along the Borderline: A Tribute to Nico u příležitosti jejích nedožitých sedmdesátých narozenin. Na prvním ročníku vedle jiných vystoupili například James Dean Bradfield, Mark Lanegan nebo Peter Murphy. Celý koncert otevřel Cale se svou verzí skladby „Frozen Warnings“ a následovali jej ostatní hudebníci, kteří představili coververze jejích skladeb. Druhý ročník se konal v květnu 2009 v italské Ferraře, kde vystoupili mimo jiné Lisa Gerrard, Mercury Rev a Soap&Skin a opět byl otevřen „Frozen Warnings“ v Caleově podání. V březnu 2010 se koncert opakoval v polské Vratislavi a v dubnu pak v Římě. Po necelých třech letech se konal poprvé mimo Evropu − v New Yorku, kde vystoupili mimo účastníky dřívějších ročníků i noví hudebníci, vedle jiných to byly Kim Gordon, Meshell Ndegeocello a Sharon Van Etten.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nico (občanským jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem, Německo – 18. července 1988 Ibiza, Španělsko) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Díky modelingu se dostala do dalších evropských zemí, například do Švýcarska, Španělska a Rakouska. Ze všech míst si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla postava Nico Otzak ve filmu \"Sladký život\" italského režiséra Federica Felliniho. V šedesátých letech hrála v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippa Garrela.", "tgt_summary": "Christa Päffgen (16 October 1938 – 18 July 1988), known by her stage name Nico, was a German singer, songwriter, musician, model, and actress. She had roles in several films, including Federico Fellini's \"La Dolce Vita\" (1960) and Andy Warhol's \"Chelsea Girls\" (1966).", "id": 1987739}
{"src_title": "Pauley Perrette", "tgt_title": "Pauley Perrette", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v New Orleansu. V dětství se rodina mnohokrát stěhovala kvůli zaměstnání otce. V rozhovoru pro irskou TV talk show \"The Late Late Show\" prozradila, že žila v Georgii, Alabamě, Tennessee, Severní a Jižní Karolíně, New Yorku, New Jersey a v Kalifornii. V mládí prý chtěla být ošetřovatelkou zvířat, hrát v rockové skupině nebo pracovat jako agentka FBI. Studovala trestní soudnictví na Valdosta State University ve Valdostě v Georgii. Později se přestěhovala do New Yorku, kde pokračovala ve studiích na John Jay College of Criminal Justice. V New Yorku vyzkoušela řadu zaměstnání, mimo jiné byla i kuchařkou na výletní lodi obeplouvající Manhattan a barmankou.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "V době, kdy v New Yorku střídala různá zaměstnání, ji přítelkyně seznámila s režisérem, který pracoval v reklamě. Tak začala natáčet reklamní spoty. K tomu se přidala i práce v dabingu, natáčení videoklipů a krátkých filmů. To mělo za následek stěhování do Los Angeles, načež následovaly první drobné role ve filmu.  Pauley Perrette si zahrála v seriálu \"Vražda prvního stupně\" (\"Murder one\"). Objevila se v \"Show Drewa Careyho\", v seriálu \"Jesse\", dále hostovala v sitcomu \"Frasierovi\", v \"Early Edition\" a \"Moloney\". Z jejích filmů lze zmínit \"Romy and Michelle ́s High School Reunion\", \"The Cowboy Way\" nebo nezávislý snímek \"The Price of Kissing\". Roku 2001 se opakovaně objevila ve sci-fi seriálu \"Special Unit 2\", kde hrála „píárku“ Alici Cramerovou.  V roce 2003 se poprvé objevila v roli excentrické kriminoložky Abby Sciutové ve dvou epizodách TV seriálu JAG, které sloužily jako pilotní epizody pro seriál \"NCIS: Námořní vyšetřovací služba\". Postava Abby je dosud její nejúspěšnější rolí.", "section_level": 1}, {"title": "Zpěvačka.", "content": "V Los Angeles začala Pauley Perrette vystupovat pod jménem „Pauley P.“ jako zpěvačka dívčí kapely Lo-Ball. Její patrně nejznámější písničkou se stal hit, který se objevil ve filmu \"Pravá blondýnka\" – \"Can ́t get me down\".  V 6. sérii NCIS zazněla její píseň \"Fear\", jejímž spoluautorem je Tom Polce, a kterou původně nahrála pod názvem \"Stop Making Friends\".  Perrette se objevila i v klipu \"The Unnamed Feeling\" z alba \"St. Anger\" metalové skupiny Metallica.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pauley Perrette (* 27. března 1969, New Orleans, USA) je americká herečka, známá svojí rolí Abby v seriálu \"Námořní vyšetřovací služba\". Je také publikovanou spisovatelkou, zpěvačkou a obhájkyní občanských práv.", "tgt_summary": "Pauley Perrette (born March 27, 1969) is an American actress, writer, singer, and civil rights advocate. She is best known for playing Abby Sciuto in the television series \"NCIS\" from 2003 to 2018.", "id": 2284424}
{"src_title": "Hollywood (román)", "tgt_title": "Hollywood (Bukowski novel)", "src_document": [{"title": "Postavy a názvy děl.", "content": "Kapitola 1  Kapitola 2  Kapitola 3  Kapitola 4  Kapitola 5  Kapitola 6  Kapitola 7  Kapitola 8  Kapitola 9  Kapitola 10  Kapitola 13  Kapitola 14  Kapitola 18  Kapitola 19  Kapitola 20  Kapitola 21  Kapitola 22  Kapitola 25  Kapitola 26  Kapitola 28  Kapitola 30  Kapitola 32  Kapitola 35  Kapitola 36  Kapitola 37  Kapitola 38  Kapitola 39  Kapitola 41  Kapitola 45  Kapitola 46", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Jon Pinchot, dobrý přítel Henryho Chinaskiho, chce po něm napsat scénář pro svůj film. Chinaskimu se to nepozdává, nechce mít s filmem nic společného a ani neví, o čem by měl scénář být. Jon pozve Henryho a jeho ženu Sarah na promítání svého filmu \"Usměvavá bestie\". Je o jednom africkém samozvaném krutovládci Lido Maminovi (v reálu o Idi Aminovi přezdívanému \"řezník z Kampaly\" – dokument se jmenuje Idi Amin Dada). Chinaski uznává, že je to podařený dokument. Pinchot má rád podivíny a proto si vybral i Chinaskiho. Poté posedávají se svými přáteli a Francoisem Racinem a popíjejí víno. Chinaski si vezme 10 000 dolarů zálohu na scénář a zároveň mu německý překladatel Vossner posílá 45 000 dolarů za práva v Evropě. Už ví, o čem bude psát, o sobě - o svých divokých letech zamlada, kdy vysedával po barech, rval se a hladověl. Pustí se do psaní. Jon zatím shání finance na film a jakmile je scénář dopsaný, nabízí ho filmovým studiím a producentům. Ohlasy nejsou negativní, nicméně jej nikde nepřijmou, protože by se pro něj údajně nenašlo publikum. Jon je však skálopevně přesvědčený, že film natočí. Bude se jmenovat \"Tanec Jima Beama\". Chinaski se Sarah si mezitím koupí černé BMW a shání i nové bydlení. Doporučil jim to daňový poradce. Jonovi se podařilo domluvit natáčení s Firepower, ale situace se komplikuje. Škrty, nekalé praktiky a tahanice o práva způsobí několikeré odložení natáčení. Mezitím se při pauzách v natáčení vyprávějí pikantní historky. Chinaski musí průběžně přepisovat některé pasáže scénáře, ať již kvůli příliš dlouhým dialogům, či pro různé specifické požadavky herců. Herci vůbec jsou podivná sorta lidí. Berou až sedmsetkrát větší gáži než autor a mají své manýry. Chinaski se snaží jim porozumět a vysvětlit si jejich způsoby. Nechápe veškeré dění kolem natáčení, vidí, kolik se zbytečně promrhá času a jak to všechno nafukuje rozpočet.  Uplyne měsíc, film je hotov a jde do střižny. Konají se večírky, kde se vždy sejde spousta lidí, kteří chtějí být vidět a držet se na výsluní. Pro Henryho to jsou jen prázdné tváře a ztracené duše. Probíhají interview s herci, filmaři a ani spisovatel nezůstává stranou. Chinaskimu se však nelíbí zájem o jeho osobu a tak na pobídky k rozhovoru reaguje požadavkem – tisíc dolarů. Snímek je hotov a jde do kin. Chinaskiho začínají poznávat lidé na dostizích, je mu to nepříjemné. Spolu se svou ženou Sarah si zajede na jedno z posledních promítání. Je s filmem spokojen, věrohodně reflektuje dávno zašlé časy. Rozhodne se, že o tom napíše román. Bude se jmenovat Hollywood.  \"Stála tam skupinka s kazetovými magnetofony. Některé blesky přestaly. Nevěděl jsem, co jsou zač. Začali mi dávat otázky:\" \"„Myslíte si, že pití zaslouží glorifikovat?“\" \"„O nic víc než cokoli jiného...“\" \"„Není snad alkoholismus nemoc?“\" \"„Dýchat je nemoc.“\" \"„Myslíte si, že jsou opilci nesnesitelní?“\" \"„Ano, většina z nich. Stejně tak většina abstinentů.“\" \"„Ale koho zajímá život opilce?“\" \"„Jiného opilce.“\" \"„Považujete nadměrné pití za společensky přijatelné?“\" \"„V Beverly Hills ano. V chudinské čtvrti nikoli.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Hollywood je autobiografický román amerického spisovatele Charlese Bukowského, který vyšel v roce 1989. Přibližuje složité okolnosti vzniku filmu \"Štamgast\" (anglicky \"Barfly\"), k němuž autor napsal scénář. Původně neměl v úmyslu nic takového jako scénář napsat, ale jeho přítel, francouzsko-švýcarský režisér a producent Barbet Schroeder ho k tomu přemluvil.", "tgt_summary": "Hollywood is a 1989 novel by Charles Bukowski which fictionalizes his experiences writing the screenplay for the film \"Barfly\" and taking part in its tumultuous journey to the silver screen. It is narrated in the first person.", "id": 680526}
{"src_title": "Italský fašismus", "tgt_title": "Italian Fascism", "src_document": [{"title": "Politický fašismus.", "content": "Prvním politikem, kterému se podařilo aplikovat fašismus ve státní praxi, byl Benito Mussolini, který roku 1919 založil organizaci. Roku 1921 se tato organizace přeměnila ve fašistickou stranu nazvanou Národní fašistická strana (). Mussolini uchopil moc v Itálii 28. října 1922 při takzvaném \"Pochodu na Řím\". Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským předsedou.  Období do roku 1926 je označováno jako \"období zákonné diktatury\". V první Mussoliniho vládě dokonce převažovali nefašističtí ministři. Během tohoto období, konkrétně 10. června 1924, byl zavražděn socialistický poslanec Giacomo Matteotti, ostrý kritik fašistického hnutí a Mussoliniho osoby zvlášť, přičemž Mussolini vraždu odsouhlasil. Proti tomuto „legálnímu zločinu“ se zvedla vlna odporu. Část poslanců dokonce odmítla zasedat, navíc někteří fašisté opustili stranu. Benito Mussolini nakonec 3. ledna 1925 přiznal odpovědnost za vraždu a roku 1926 vyhlásil fašistickou diktaturu s vládou jedné strany.", "section_level": 1}, {"title": "Válečný fašismus.", "content": "Fašismus brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a zčásti dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala spojencem nacistického Německa. Do války oficiálně vstoupila 10. června 1940, ale ještě 7. dubna 1939 uskutečnila další agresi, a to napadení Albánie.  Na rozdíl od nacistického Německa a jeho spojenců se ve fašistické Itálii neuplatnil antisemitismus v takovém rozsahu. Bylo to dáno nepřítomností antisemitismu ve fašistické ideologii. Mussolini sice na nátlak Hitlera přijal rasové zákony po vzoru norimberských zákonů, k výstavbě koncentračních táborů či deportacím Židů do Německa však nikdy nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Konec fašistického režimu.", "content": "Italský fašistický režim padl 25. července 1943. Mussolini byl odvolán a uvězněn. Nový italský premiér Badoglio se rozhodl se spojenci spolupracovat. 3. září podepsal kapitulaci, která byla zveřejněna 8. září. Ve stejném měsíci Benito Mussolini za pomoci německých výsadkářů uprchl z vězení a na severu Itálie, okupovaném německými vojsky, stanul v čele Italské sociální republiky s vládou v Salò. Mussolini a jeho milenka byli zavražděni na útěku dne 28. dubna 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Italský fašismus, často označovaný jen fašismus, byla ideologie, politické hnutí a státní forma v meziválečné Itálii, jež dala jméno ideologii fašismu.", "tgt_summary": "Italian Fascism (), also known as Classical Fascism or simply Fascism, is the original fascist ideology as developed in Italy by Giovanni Gentile and Benito Mussolini. The ideology is associated with a series of three political parties led by Benito Mussolini; the Revolutionary Fascist Party (PFR) founded in 1915, the National Fascist Party (PNF), which ruled the Kingdom of Italy from 1922 until 1943, and the Republican Fascist Party that ruled the Italian Social Republic from 1943 to 1945. Italian Fascism is also associated with the post-war Italian Social Movement and subsequent Italian neo-fascist movements.", "id": 1512347}
{"src_title": "Kenneth G. Wilson", "tgt_title": "Kenneth G. Wilson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 8. června 1936 ve státě Massachusetts, oba jeho rodiče byli vědci, otec chemik a matka fyzička. V mládí navštěvoval řadu škol, včetně Magdalen College School a Oxfordu, nakonec ale zůstal na George School v Pensylvánii. Ve věku 16 let nastoupil na Harvardovu Univerzitu, kde studoval matematiku. Brzy se zařadil mezi nejlepší studenty, když skončil mezi pěti nejúspěšnějšími v matematické soutěži. Dařilo se mu ale i ve sportu, zvláště v atletice, když úspěšně běhal střední tratě. V rámci volného času se podílel i na výzkumu v oceánografickém institutu ve Wood Hole. K doktorskému studiu nastoupil na California Institute of Technology - Caltech, kde byl jeho vedoucím Murray Gell-Mann. Po zisku doktorátu roku 1961 přešel zpět na Harvard, podílel se ovšem také na výzkumu v u.  Krátce nato opustil Harvard a získal místo na Cornell University. Zde získal v roce 1970 titul profesora. V této době se podílel i na experimentech na urychlovači SLAC National Accelerator Laboratory.  Roku 1975 byl jmenován členem National Academy of Sciences. V roce 1980 získal Wolfovu cenu v oblasti fyziky spolu s Leo Kadanoffem a Michaelem Fisherem za teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody. O dva roky později za tentýž výzkum získal Nobelovu cenu, tentokrát ovšem jako jediný laureát. Později byl jmenován i členem American Philosophical Society. Jeho práce v oblasti kvantové mechaniky zahrnovala především formulace komplexní teorie škálování a formulaci výpočtů fázových přechodů. Rovněž kvantově popsal Kondův efekt. Později tyto poznatky rozšířil na kvantovou teorii pole. Zabýval se i výzkumem kvarků, tedy částic z nichž se skládají mimo jiné protony a neutrony. Další Wilsonovou zásluhou je průkopnická práce ve využití počítačů k řešení fyzikálních problémů. Řešil takto zejména otázku chirálních symetrií v částicové fyzice.  Roku 1985 byl Wilson jmenován ředitelem Cornell Theory Center, jednoho z pěti superpočítačových center v USA vytvořených z podpory National Science Foundation (NSF). O tři roky později přijal místo na Ohio State University. Proslavil se i jako úspěšný vedoucí doktorských prací. I po odchodu do penze v roce 2008 se podílel na výzkumu a snažil se o zapojení studentů do vědy a matematiky.  Jeho manželka Alison je významnou odbornicí na počítače. Jeho bratr David je profesorem biologie a genetiky.  Kenneth G. Wilson zemřel 15. června 2013 ve věku 77 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Geddes Wilson (8. června 1936 Waltham, Massachusetts − 15. června 2013 Saco, Maine) byl americký teoretický fyzik. Vystudoval Harvardovu univerzitu a titul Ph.D. získal v roce 1961 na Caltechu. V roce 1963 začal pracovat v oddělení fyziky na Cornell University a v roce 1970 se tam stal profesorem. V roce 1980 získal Wolfovu cenu za fyziku a v roce 1982 pak Nobelovu cenu za fyziku za „teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody“.", "tgt_summary": "Kenneth Geddes \"Ken\" Wilson (June 8, 1936 – June 15, 2013) was an American theoretical physicist and a pioneer in leveraging computers for studying particle physics. He was awarded the 1982 Nobel Prize in Physics for his work on phase transitions—illuminating the subtle essence of phenomena like melting ice and emerging magnetism. It was embodied in his fundamental work on the renormalization group.", "id": 1053026}
{"src_title": "Pojazdy Szynowe Pesa Bydgoszcz", "tgt_title": "Pesa SA", "src_document": [{"title": "Výrobky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dieselové motorové vozy a jednotky.", "content": "V roce 2001 firma začala dodávat motorový vůz Partner (Pesa 214M), vyráběný ve variantách 214M (SA106), 214Ma (SA103), 214Mb (SA135). Vyrobeno bylo 48 kusů. Dvoučlánková jednotka obdobného vzhledu byla dodávána od roku 2004 pod označením Pesa 218M. Jednomotorový prototyp SA131-001 pro firmu Arriva RP nesl typové označení 218M bez rozlišovacího písmene, další jednotky již byly dvoumotorové a byly dodávány jako podtypy 218Ma a 218Mb (obojí SA132), 218Mc (SA133) a 218Md (první kus označen jako SA132-016, poté přeznačen na SA134, jak byly značeny i další vozy tohoto podtypu). Celkem bylo vyrobeno 61 jednotek. Tříčlánková jednotka mírně odlišného vzhledu začala být vyráběna roku 2007 či 2008 pod typovým označením Pesa 219M a obchodní značkou Atribo, v Polsku dostala sériové označení SA136 a v Itálii ATR220. Většina dodávek byla pro polské dopravce, jednotky do Itálie byly dodány z propagačních důvodů.  Od roku 2012 nabízí výrobce novou typovou rodinu pod označením Link. O tu projevily zájem mimo jiné České dráhy, pro něž také byla vyrobena první zakázka. Výrobce nabízí řadu Pesa Link v jednovozové variantě (Pesa Link I, motorový vůz), jako dvoudílnou jednotku Pesa Link II a jako trojdílnou jednotku Pesa Link III. Dvoudílná jednotka s obchodním označením Pesa Link II dostala od výrobce typové označení Pesa 223M, v České republice pak od Drážního úřadu řadové označení 844 a u Českých drah obchodní označení RegioShark. Celkem 31 jednotek si objednaly České dráhy, 2 dvojdílné jednotky si objednalo Západopomořanské vojvodství v Polsku a 12 dvojdílných jednotek si objednal německý dopravce Regentalbahn. Samostatný motorový vůz uspěl ve výběrovém řízení ČD pro Pardubický kraj, ale z finančních důvodů nebyla nakonec zakázka uzavřena. Trojdílnou jednotku si zatím nikdo neobjednal a nebyly vyrobeny ani prototypy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojazdy Szynowe Pesa Bydgoszcz Spółka Akcyjna Holding (zkráceně Pesa Bydgoszcz SA) je nejstarší polský výrobce kolejových vozidel. Byl založen 27. července 1851 a sídlí v Bydhošti v blízkosti místního hlavního nádraží. Původně sloužil jako servisní podnik Pruské východní dráhy.", "tgt_summary": "Pesa (Pojazdy Szynowe Pesa Bydgoszcz) is a Polish company manufacturing railway vehicles based in Bydgoszcz. The name 'Pesa' derives from the initials PS which stand for \"Pojazdy Szynowe,\" 'railway vehicles' in Polish. Pesa is a successor to the Bydgoszcz repair shops of PKP \"Polskie Koleje Państwowe,\" Polish State Railways. From the 1950s until 1998 the repair shops operated under the name ZNTK Bydgoszcz, \"Zakłady Naprawcze Taboru Kolejowego,\" 'Repair Shop for Railway Rolling Stock' in Bydgoszcz.", "id": 679418}
{"src_title": "Jednotka správy paměti", "tgt_title": "Memory management unit", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "MMU jednotky rozdělují virtuální adresní prostor na stránky. Velikost každé stránky se rovná mocnině čísla 2, obvykle několika KiB, nicméně může být i mnohem větší. Dolních n bitů z adresy (ofset bez čísla stránky) zůstává beze změny. Horní bity z adresy označují číslo virtuální stránky. MMU překládá číslo virtuální stránky na fyzickou stránku nejprve pomocí asociativní cache paměti, nazývané TLB (Translation Lookaside Buffer). Pokud se požadovaná stránka v TLB nevyskytuje, je spuštěn pomalejší mechanismus, vyhledávání v tabulce stránek (EAT). Fyzické číslo stránky je zkombinováno s číslem rámce stránky (hodnota v tabulce stránek), což vytvoří kompletní fyzickou adresu. Položka v tabulce stránek, nebo TLB může také obsahovat informaci, zdali je na vybrané stránce zapsána nějaká informace, doba posledního použití, či přístupová oprávnění (uživatelský, nebo privilegovaný mód). Tyto informace mohou být využity mechanismem pro plánování procesů.  Občas položka TLB, nebo tabulka stránek neumožní přístup na virtuální stránku. To může být způsobeno tím, že na zvolené virtuální stránce není adresována žádná fyzická paměť (což bývá často důsledek softwarové chyby), anebo proto, že je požadovaná stránka odsunuta na disku. V tom případě vyšle MMU řadiči zprávu o výpadku stránky. Operační systém poté vykoná patřičnou obsluhu přerušení. Pokud ještě je v operační paměti volné místo, provede se přemapování a použité virtuální číslo stránky je nastaveno na novou fyzickou adresu. Pokud již volné místo v operační pamětí není, je pro účel přemapování zvolena „nahrazovacím“ algoritmem existující stránka s tím, že původní data jsou uložena na pevný disk.  Výhodná vlastnost MMU je také eliminace problému s fragmentovanou pamětí. Souvislý blok virtuálních adres může totiž být namapován na více bloků fyzické paměti, které nemusí být uloženy vcelku. Kromě toho může být každému procesu přidělen virtuální adresní prostor, do kterého nemají přístup ostatní procesy.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos.", "content": "V některých případech může být chyba stránky využita pro detekci chyby v programu. Klíčovým přínosem MMU je ochrana paměti: jádro operačního systému může použít MMU k ochraně proti chybám v programech, když detekuje (či znemožní) přístup do paměti, která danému procesu nepatří. Znamená to, že OS přiděluje každému programu svůj vlastní adresový prostor. MMU také zmírňuje problém fragmentace paměti. Potom co byly přiděleny bloky paměti a následně uvolněny, volná paměť může začít s fragmentací (přerušovanou) tak, že největší souvislý blok volné paměti může být mnohem menší než celková velikost uvolněné paměti. Souvislý rozsah adres virtuální paměti, může být mapován na několik nesousedících bloků fyzické paměti. U prvních návrhů mikroprocesorů se správa paměti prováděla v samostatném integrovaném obvodu, jako je VLSI VI475 (1986), Motorola 68851 (1984). Později mikroprocesory (Motorola 68030 a Zilog Z280) umístily MMU spolu s CPU na stejný integrovaný obvod, stejně jako Intel 80286 a později x86 mikroprocesory.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Většina moderních systémů rozdělí paměť na stránky, které jsou 4–64 KiB velké, často s možností využití velké stránky od 2 MiB do 512 MiB. Stránka překladů je uložena v tzv. Translation Lookaside Buffer (TLB). Některé systémy, zejména starší RISC, byly v pasti, když nemohly najít stránku s překladem v TLB. Většina systémů povoluje vypnutí MMU.", "section_level": 1}, {"title": "VAX.", "content": "Stránky VAX jsou velké 512 B, jsou tedy velmi malé. OS tak může zacházet s více stránkami, jako s jednou velkou. Například Linux má VAX skupiny po osmi stránkách. To znamená, že systém pracuje se 4 KiB stránkou. VAX rozděluje paměť na čtyři pevně určené oblasti, každá o velikosti 1 GiB. Jsou to:  Tabulky stránek jsou velké lineární pole. Za normálních okolností by to bylo velmi nehospodárné, pokud jsou třeba adresy na obou stranách možného rozsahu. Ovšem tabulka stránek pro aplikace je sama o sobě uložena v paměti stránkového linuxového jádra. Zde je dvouúrovňový strom, umožňující aplikacím použít rozložení paměti bez plýtvání místa na nevyužité položky stránkovací tabulky. VAX MMU se vyznačuje absencí přístupového bitu. Operační systémy, které implementují stránkování musí najít nějaký způsob, jak emulovat (napodobit) přístupový bit, jestliže má fungovat efektivně. OS nebude pravidelně mapovat stránky tak, že je stránka bez přítomnosti poruchy a OS ji může použít aby nastavil přístupový bit.", "section_level": 2}, {"title": "MIPS.", "content": "MIPS architektura podporuje až 64 záznamů v TLB. Počet záznamů je konfigurovatelný v konfiguraci CPU před syntézou. TLB záznamy jsou dvojí. Každá položka TLB mapuje číslo virtuální stránky (VPN2) do jednoho ze dvou rámců (PFN0 nebo PFN1), v závislosti na nejmenším významovém bitu virtuální adresy. Tento bit a bitová maska stránky nejsou uloženy v VPN2. Každá položka má vlastní velikost stránky, která může být libovolně velká od 1 KiB do 256 MiB v násobcích po 4. Každý PFN v TLB záznamu má atribut cache a status bit. VPN2 má globální status bit a OS přiřazené ID, které je součástí záznamu do TLB v případě že je tento bit v nule.", "section_level": 2}, {"title": "X86-64.", "content": "Architektura x86-64 je 64bitové rozšíření x86, které téměř úplně odstranilo segmentaci. Je to použito téměř ve všech operačních systémech pro procesory 386 nebo novější. V dlouhodobém režimu jsou všechny segmentové posuny ignorovány s výjimkou částí FS a GS. Při použití 4 KiB stránek má tabulkový strom čtyři úrovně místo tří. Virtuální adresy jsou rozděleny takto: 16 bitů nepoužité, 9 bitů pro každou ze čtyř úrovní stromu (celkem 36) a 12 nejnižších bitů se přímo zkopíruje do výsledků. Při použití 2 MiB stránek má tabulkový strom pouze tři úrovně pro celkově 27 bitů. Některé novější CPU podporují 1 GB stránky s dvěma úrovněmi pro 30 bitů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Memory management unit (MMU) je v informatice součást mikroprocesoru umožňující přístup do virtuální paměti (dříve samostatná hardwarová součást mimo procesor). Zajišťuje překlad virtuální adresy na fyzickou adresu, ochranu paměti, kontrolu koherence cache, arbitraci paměťové sběrnice a v závislosti na architektuře také přepínání mezi paměťovými bankami.", "tgt_summary": "A memory management unit (MMU), sometimes called paged memory management unit (PMMU), is a computer hardware unit having all memory references passed through itself, primarily performing the translation of virtual memory addresses to physical addresses.", "id": 1682969}
{"src_title": "Nickyho rodina", "tgt_title": "Nicky's Family", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Film se začal natáčet v roce 2006. Během natáčení na Slovensku, v České republice, Kambodži, Kanadě, Izraeli, Dánsku a Maďarsku vzniklo 450 hodin filmového materiálu. Ve střižně a zvukovýrobě se film zpracovával 4000 hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na festivalech.", "content": "Film získal diváckou cenu na MFF v Karlových Varech 2011 a byl oceněn porotou na MFF v Jeruzalémě, kde získal cenu „Fóra pro zachování audiovizuální paměti“. Film byl uveden i na MFF v Montrealu, kde získal cenu diváků za nejlepší dokument. V roce 2012 se zúčastnil Prix Italia.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení v zahraničí.", "content": "V lednu 2013 byl film uveden v americké distribuci. Slavnostního uvedení se chtěl účastnit sám Winton, ale jeho rodina mu to pro jeho pokročilý věk nedovolila. Do USA přicestoval jeho syn Nick Winton.  • Divácká cena Práva – MFF Karlovy Vary 2011 • Cena Fóra pro zachování audio-vizuální paměti – Jerusalem Film Festival 2011 • Cena za nejlepší dokumentární film – Montreal World Film Festival 2011 • Cena primátora města Piešťany – MFF Piešťany – Cinematik – 2011 • Cena Oty Hofmana Dětského filmového festivalu a televizního festivalu v Ostrově – 2001 • Zvláštní cena poroty za dílo s nejvýraznějším morálním akcentem • Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana – Ostrov – 2001 • Grand Prix režisérovi Mateji Mináčovi za objevné a lidsky hluboké téma filmu Nickyho rodina – 52. MFF filmů pro děti a mládež Zlín – Česká republika • Cena – Davidova Camera za nejlepší hudbu – Warsaw Jewish Film Festival, Polsko • Shoreshova divácká cena – UK Jewish Film Festival, London, Velká Británie • Divácká cena – Palm Beach Jewish Film festival – USA • Divácká cena – Best Documentary Feature Film 2012 – Sedona Int ́l Film Festival – USA • Divácka cena – Best Documentary Feature 2012 – Atlanta Jewish Film Festival – USA • Divácká cena – Best Film 2012 – Charlotte Jewish Film Festival – USA • Divácká cena – Best Documentary 2012 – Denver Jewish Film Festival – USA • Divácká cena – Best Documentary Film 2012 – AJC Seattle Jewish Film Festival – USA • Divácká cena – Best Film 2012 – Houston Jewish Film Festival – USA • Divácka cena – Best Documentary Film -Hartford Jewish Film Festival • Divácka cena – Best Documentary 2012 – Pittsburgh Jewish Film Festival • Divácka cena – Best Film 2012 – Rockland Int ́l Jewish Film Festival, USA • Cena slovenské filmové kritiky – v kategorii slovenský celovečerní a středometrážní dokumentární film s premiérou v roce 2011, Slovenská republika • Tvorivá prémia za filmovú a dokumentárnu tvorbu – Výročné národné tvorivé ceny Slovenského filmového zväzu, Únie slovenských televíznych tvorcov a • Literárneho fondu, Slovenská republika • Divácká cena za nejlepší dokument – Zagreb Jewish Film Festival 2012, Chorvatsko • Cena za nejlepší režii za mistrovské využití narativních technik, kdy se filmový příběh představuje prostřednictvím osobního nazírání režiséra – • MECEFF festival – Rumunsko • Cena SIGNIS světové katolické asociace pro komunikaci, sdružující 140 zemí, za propagaci a šíření lidských hodnot – 64. ročník PRIX ITALIA – Turín • Cena FIAT/IFTA (Achievement Award) za nejlepší použití archivů – Britský filmový institut, Londýn 2012 • Divácká cena – Best Film 2012, Scottsdale International Film Festival, USA • GRAND PRIX – Nejlepší film festivalu, XVII International TV Festival Bar, Montenegro • Nejlepší kolekce filmů – Cena pro ČT, součástí kolekce je Nickyho rodina, XVII International TV Festival Bar, Montenegro • Audience Award – Best Film, Three Rivers Film Festival 2012, USA • Cena unie ruských kritiků – Jalta – 2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Nickyho rodina (2011) je další ze série filmů Mateje Mináče o záchraně židovských dětí Nicholasem Wintonem těsně před vypuknutím druhé světové války. Jde o dokumentární film s hranými rekonstrukcemi.", "tgt_summary": "Nicky's Family () is a 2011 Czech docudrama directed by Matej Mináč. It is based on the work of Nicholas Winton prior to the outbreak of World War II.", "id": 1932265}
{"src_title": "NURBS", "tgt_title": "Non-uniform rational B-spline", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj NURBS začal v padesátých letech 20. století kvůli potřebě matematicky přesně reprezentovat volné tvary jako trupy lodí, vnější povrchy letadel, aeroplánů, a karoserie automobilů, které by mohly být přesně reprodukovány, kdykoliv je to technicky nutné. Předchozí reprezentace takovýchto druhů povrchů existovaly jen jako fyzikální modely vytvořené designéry.  Průkopníky tohoto vývoje byli Pierre Bézier, který pracoval jako inženýr pro Renault, a Paul de Casteljau, který pracoval pro Citroën, oba ve Francii. Bézier pracoval téměř paralelně s de Castejauem, aniž by o sobě navzájem věděli. Ale jelikož Bézier publikoval výsledky své práce, tak dnešní běžný uživatel počítačové grafiky zná křivky – které jsou reprezentovány body ležícími na křivce samotné – jako Bézierovy křivky, zatímco de Casteljauovo jméno je známé a používané jen pro algoritmy, které vyvinul pro vyhodnocování parametrických povrchů. V 60. letech 20. století vyšlo najevo, že NURBS jsou zobecněné Bézierovy křivky, které lze považovat za neuniformní racionální B-spline křivky.  Z počátku byli NURBS používány pouze v CAD programech v automobilových společnostech. Později se staly součástí běžných počítačových grafických programů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "NURBS jsou běžně používané v computer-aided design (CAD), manufacturing (CAM), a engineering (CAE), a jsou také součástí mnoha průmyslových široce používaných standardů jako IGES, STEP, ACIS a PHIGS. Nástroj NURBS nalezneme také v různých 3D modelovacích a animačních programech jako Blender, Maya, Rhino3D, Cinema4D, Cobalt, form•Z a Solid Modeling Solutions. Existují ještě jiné programy než tyto, specializované přímo na NURBS modelování jako Autodesk Alias Surface a solidThinking.  NURBS umožňují reprezentaci geometrických tvarů v kompaktní formě. Mohou být efektivně ovládány počítačovými programy a přitom umožňují snadnou lidskou interakci. NURBS povrchy jsou funkce dvou parametrů mapovaných na povrch v třírozměrném prostoru. Tvar povrchu je dán kontrolními body.  Nástroje využívající výhody a vlastnosti NURBS mohou vytvořit povrchy s různou úrovní geometrické návaznosti:", "section_level": 1}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "Křivka NURBS je definována svým pořadím, skupinou kontrolních bodů s různou váhou a uzlovými vektory. NURBS křivky a povrchy se vytvářejí zevšeobecňováním obou B-spline i Bézierových křivek a ploch. Hlavním rozdílem je, že kontrolnímu bodu byla dána váha, to dělá NURBS křivky racionální (neracionální B-spline křivky jsou speciálním případem racionálních B-spline křivek). Vyhodnocením funkcí křivek NURBS s různými hodnotami parametrů, můžeme křivku prezentovat ve dvourozměrné nebo třírozměrné kartézské soustavě souřadnic. Stejně tak vyhodnocením funkcí povrchů NURBS s různými hodnotami parametrů, může být povrch prezentován v kartézské soustavě souřadnic.  Křivky a povrchy NURBS jsou užitečné z mnoha důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace s NURBS objekty.", "content": "Mnoho transformací může být použito na NURBS objekty. Například, pokud je nějaká křivka definována určitým stupněm a \"n\" kontrolními body, tak stejná křivka stejného stupně může být vyjádřena za pomoci \"n+1\" kontrolních bodů. Při této operaci změní kontrolní body svoji pozici a je vložen uzel do uzlového vektoru. Když přidáme kontrolní bod, tvar křivky by měl zůstat stejný, což tvoří výchozí bod pro další úpravy. Některé z těchto operací jsou popsány níže.", "section_level": 1}, {"title": "Vložení uzlu.", "content": "Jak už název napovídá, \"vložení uzlu\" vloží uzel do uzlového vektoru. Pokud je stupeň křivky \"n\", tak \"n−1\" kontrolních bodů je nahrazeno \"n\" novými. Tvar křivky zůstane stejný.  Uzel může být vložen vícekrát až do maximální násobnosti uzlu. To je někdy považováno za hladkost uzlu a může toho být dosaženo algoritmem který je více efektivní než opakované vkládání uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Odstranění uzlu.", "content": "Účelem je odstranit uzel a přemístit kontrolní body tak aby tvar zůstal pokud možno stejný a bylo dosaženo kompaktnější prezentace křivky. Je zřejmé, že toto není vždy proveditelné při zachování stejného tvaru křivky. V praxi je definována míra přesnosti, která je použita pro zjištění zda může být uzel odstraněn nebo ne. Tento proces se používá k čištění po interaktivním modelování kde mohly být uzly vloženy ručně, po importování křivky z jiných souborů kde jednoduchý převod může vést k nadbytečnému počtu kontrolních bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Zvýšení stupně křivky.", "content": "Křivka NURBS určitého stupně může být vždy vyjádřena jinou křivkou NURBS vyššího stupně. Toto je často používáno při kombinování oddělených NURBS křivek, např. při tvorbě NURBS povrchu interpolací mezi sadou NURBS křivek nebo při sjednocování sousedních křivek. Při tomto procesu by měly být křivky různých stupňů sjednoceny na stejný stupeň, obvykle na nejvyšší stupeň jedné ze sady křivek.", "section_level": 2}, {"title": "Křivost.", "content": "Nejdůležitější vlastností v diferenciální geometrii je křivost κ. To popisuje místní vlastnosti (hrany, rohy, atd.) a vztahy mezi první a druhou derivací a tím i přesný tvar křivky. Křivost lze za pomoci derivací snadno vypočítat formula_1 nebo zaokrouhlením z druhé derivace můžeme vypočítat délku oblouku formula_2. Přímý výpočet křivosti křivky κ za pomoci těchto rovnic je velkou výhodou parametrických křivek oproti jejich polygonálnímu vyjádření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Non-uniform rational basis spline (NURBS) je matematický model běžně používaný v počítačové grafice pro generování a reprezentování křivek a ploch, které nabízejí velkou flexibilitu a přesnost při manipulaci jak s analytickými tak s volnými tvary.", "tgt_summary": "Non-uniform rational basis spline (NURBS) is a mathematical model commonly used in computer graphics for generating and representing curves and surfaces. It offers great flexibility and precision for handling both analytic (surfaces defined by common mathematical formulae) and modeled shapes. NURBS are commonly used in computer-aided design (CAD), manufacturing (CAM), and engineering (CAE) and are part of numerous industry wide standards, such as IGES, STEP, ACIS, and PHIGS. NURBS tools are also found in various 3D modeling and animation software packages.", "id": 532184}
{"src_title": "Observatoř Chajnantor", "tgt_title": "Llano de Chajnantor Observatory", "src_document": [{"title": "Zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ALMA.", "content": "Toto zařízení, \"Atacama Large Millimeter / submillimeter Array\" (ALMA) se skládá z 50 stabilních a 4 pohyblivých antén APEX s průměrem antény 12 m a dále ze 12 pohyblivých antén s průměrem 7 m. Tyto antény mohou pokrývat pole od 150 m do 16 km (podle jiných informací jen do 10 km). Předpokládá se až 10násobná citlivost ve srovnání s obdobným americkým zařízením Very Large Array nebo s Hubblovým vesmírným dalekohledem. Výstavbu tohoto zařízení již nefinancuje pouze Evropská jižní observatoř, ale podílejí se na něm i vědecké astronomické organizace USA, Kanady, Japonska a Tchaj-wanu.  Částečný provoz zařízení začal v roce 2011. Osazení a zprovoznění všech 66 antén bylo původně plánováno do konce roku 2010.. Silné povodně, které přes minimální obsah vodní páry v ovzduší zasahují oblast přibližně jednou za 10 let, však poškodily přístupové cesty a komunikační kabely. Provoz byl slavnostně spuštěn 13. března 2013.  Od zařízení se očekávají zásadní objevy zejména v oblasti chladných hvězd a chladného vesmíru obecně.", "section_level": 2}, {"title": "APEX.", "content": "Observatoř dále provozuje radioteleskop \"Atacama Pathfinder Experiment\" (APEX), pracující na milimetrových a submilimetrových vlnových délkách – od infračerveného světla po rádiové vlny. Průměr jeho antény (zrcadla) je 12 m, což bylo v době jeho spuštění nejvíce na jižní polokouli. K dispozici má mj. bolometrickou kameru LABOCA využívající velmi citlivých teploměrů. Aby tyto teploměry zaregistrovaly co nejmenší změnu teploty způsobenou zářením, jsou ochlazeny na teplotu okolo 0,3 stupně nad absolutní nulu (-272,85 °C).  Tento radioteleskop vznikl v roce 2005 jako prototyp pro vývoj zařízení ALMA. Nadále však provádí samostatná měření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Observatoř Chajnantor je třetím pozorovacím stanovištěm Evropské jižní observatoře (ESO) na severu Chile u hranic s Bolívií. Nachází se v nadmořské výšce 5104 m na pusté planině Llano de Chajnantor v poušti Atacama. Je vzdálena 40 km od městečka San Pedro de Atacama a 275 km východně od tichomořského přístavu Antofagasta.", "tgt_summary": "Llano de Chajnantor Observatory is the name for a group of astronomical observatories located at an altitude of over 4,800 m (15,700 ft) in the Atacama Desert of northern Chile. The site is in the Antofagasta Region approximately 50 kilometres (31 mi) east of the town of San Pedro de Atacama. The exceptionally arid climate of the area is inhospitable to humans, but creates an excellent location for millimeter, submillimeter, and mid-infrared astronomy. This is because water vapour absorbs and attenuates submillimetre radiation. Llano de Chajnantor is home to the largest and most expensive astronomical telescope project in the world, the Atacama Large Millimeter Array (ALMA). Llano de Chajnantor and the surrounding area has been designated as the Chajnantor Science Reserve (Spanish: \"Reserva Científica de Chajnantor\") by the government of Chile.", "id": 1448512}
{"src_title": "Observatoř Paranal", "tgt_title": "Paranal Observatory", "src_document": [{"title": "Zařízení.", "content": "Vědecký potenciál observatoře je značný, hlavně díky zařízením, která byla vyvinuta a instalována v poslední době.  Hlavní dalekohledy o průměru 8,2 m jsou umístěny v kompaktních, tepelně řízených budovách, které se otáčejí synchronně s dalekohledy. Tak jsou minimalizovány jakékoliv nepříznivé účinky na činnost zařízení. Původní názvy těchto velkých dalekohledů UT1 až UT4 byly změněny na Antu (Slunce), Kueyen (Měsíc), Melipal (Jižní kříž) a Jepun (Večernice) v jazyce mapuche, řeči místního indiánského národa.", "section_level": 1}, {"title": "Další teleskopy.", "content": "Na observatoři jsou umístěny i další přístroje národních a nadnárodních projektů, které nejsou pod správou ESO.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémně velký dalekohled.", "content": "Na hoře Cerro Armazones, vzdálené 22 km západně, staví Evropská jižní observatoř Extrémně velký dalekohled (ELT) – největší připravovaný dalekohled na světě o průměru zrcadla 39 m. Tento dalekohled bude částečně využívat zázemí na observatoři Paranal.", "section_level": 3}, {"title": "Technické a personální zabezpečení.", "content": "Observatoř Paranal se nachází v pustém a odlehlém místě, kde není k dispozici ani voda. Ta se musí dovážet několikráte týdně cisternami z 120 km vzdáleného města Antofagasta. Denně se zde spotřebuje 60 000 litrů vody.  Dříve se podobně dovážela i nafta do dieselagregátu pro výrobu elektřiny, ale od roku 2017 je observatoř napojena, společně s blízkým Extrémně velkým dalekohledem, na Chilskou národní elektrickou síť.  Hlavní dominantou observatoře, odevšad viditelnou, jsou 4 hlavní dalekohledy (VLT). Budova pro ubytování personálu je naopak zanořena do terénu a je téměř přehlédnutelná. V observatoři je zaměstnáno okolo 200 lidí, asi 60 pracuje ve vědeckém provozu, 60 v technickém a zbytek ve službách (ostraha, stravování, údržba).  Technici a vědci sem přijíždějí na týdenní turnusy, na denní nebo noční směny. Vědci se podle smlouvy věnují po určitou dobu svému vlastnímu výzkumu a po zbytek času jiným, společným projektům. Podle kritérií vyvinutých na hodnocení efektivity vědecké práce je zdejší observatoř nejproduktivnější na světě. Očekává se, že množství překvapujících výsledků ještě přibude.", "section_level": 2}, {"title": "ESO Hotel.", "content": "Pro ubytování vědců a dalšího personálu slouží tzv. ESO Hotel, místně označovaný jako The Residentia.", "section_level": 2}], "src_summary": "Observatoř Paranal je pozorovacím stanovištěm Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile. Nachází se na vrcholu hory Cerro Paranal (dříve Paranal Hill) vysoké 2635 m v severní části země. Je situována asi 120 km jižně od města Antofagasta (asi 1 tisíc km od hlavního města Santiaga de Chile) a 12 km od pobřeží Tichého oceánu.", "tgt_summary": "Paranal Observatory is an astronomical observatory operated by the European Southern Observatory (ESO). It is located in the Atacama Desert of northern Chile on Cerro Paranal at altitude, south of Antofagasta. By total light-collecting area, it is the largest optical-infrared observatory in the Southern Hemisphere; worldwide, it is second to the Mauna Kea Observatory on Hawaii.", "id": 2078643}
{"src_title": "Svatý Bavo", "tgt_title": "Bavo of Ghent", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Bavo se narodil koncem 6. nebo počátkem 7. století poblíž Lutychu v dnešní Belgii. Jmenoval se původně \"Allowin van Haspengouw\" a pocházel ze šlechtické rodiny, podle legendy byl synem Pipina I. Staršího a blahoslavené Idy z Nivelles (kromě Bavona byla matkou sv. Gertrudy a sv. Beggy).  V mládí byl krutý a prodával své služebníky jiným místním šlechticům. Byl vojákem a vedl nevázaný život. Uzavřel sňatek s dcerou \"Adilia\", merovejského hraběte, s níž měl dceru \"Adeltrudis\". Nedlouho po smrti své mladé manželky, pod vlivem své zbožné dcery a kázání svatého Amanda se rozhodl svůj život změnit a obrátil se; rozdal svůj majetek chudým a klášteru sv. Amanda. Spolu se sv. Amandem hlásal slovo Boží na řadě evangelizačních cest po Francii a Flandrách, poté se vrátil do Gentu a po svolení sv. Amanda vedl po dobu tří let život jako poustevník a asketa v cele, kterou si postavil na velkém stromě v lese; jako způsob umrtvování nosil s sebou každodenně cestou na mši velký kámen. Nakonec se stal mnichem a vstoupil do kláštera sv. Amanda v Maubeuge ve Francii, který posléze přijal jeho jméno a napříště byl znám jako klášter sv. Bavona. Zde 1. října roku 654 nebo 655 zemřel a byl pochován. Při jeho pohřbu se měl stát zázrak - ďáblem posedlá žena se dotkla jeho těla a uzdravila se. V současnosti jsou jeho ostatky uloženy v katedrále v Gentu a v benediktinském klášteře v Nesle-la-Reposte, kam je odnesli mniši prchající v letech 882-883 před normanskou invazí.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Svatý Bavo nebo \"Svatý Baaf\" je velmi oblíbeným světcem v širší oblasti svého původu, ve Flandrech (v Belgii a Nizozemí), je např. patron a ochránce měst Gentu a Lauwe v Belgii a Haarlemu v Nizozemí (Haarlem měl zachránit při obléhání v roce 1268, kdy se zjevil na nebi se štítem v levé a se sokolem na pravé ruce; vyděšení oblehatelé prchli). Je mu zasvěceno několik desítek církevních staveb především v Belgii, mezi nejznámější náleží dva kostely z období gotiky – katedrála v Gentu a kostel v Haarlemu – a římskokatolická katedrála z konce 19. a počátku 20. století v Haarlemu. Jméno sv. Bavona má v názvu vesnice Sint-Baafs-Vijve v Západních Flandrech s kostelem z 11. století, jeho jméno v sobě údajně nese název města Bamberk (původně \"Bavonberg = Bavonova hora\"). V ikonografii je zpodobňován jako rytíř s mečem, štítem či malými váhami a sokolem. K tomuto atributu se váže následující legenda: Bavo byl jednou obviněn z krádeže cvičeného bílého sokola, za což byl v té době trest smrti oběšením; když už měl být trest vykonán, přiletěl oživlý sokol, posadil se na šibenici a jako symbol nevinnosti dosvědčil Bavonovu nevinu. Bevo je uctíván jako patron sokolníků a ochránce proti černému kašli. Svátek sv. Bavona se slaví v Gentu 1. října a 1. srpna; v Haarlemu však 9. srpna a 1. května.  Jeho obraz je na znaku Wilrijku (původně samostatného města, od 1. ledna 1983 čtvrti Antverp, druhého největšího města Belgie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Bavo, známý též jako \"Allowin, Bavonius, Baaf\" († kolem roku 655), je světec 7. století uctívaný ve Flandrech a především v Gentu. Dochovaly se čtyři texty o jeho životě, většinou legendy; nejstarší pochází patrně z doby \"opata Eginarda\", zemřelého v roce 844.", "tgt_summary": "Saint Bavo of Ghent (also known as Bavon, Allowin, Bavonius, and Baaf) (622–659) was a Roman Catholic and Eastern Orthodox saint. He was the son of Pepin of Landen and the brother of saints Begga and Gertrude of Nivelles.", "id": 2223868}
{"src_title": "Pohyblivá řádová čárka", "tgt_title": "Floating-point arithmetic", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Reprezentace čísel specifikuje způsob uložení čísla tak, aby mohlo být zakódováno jako řetězec číslic. Aritmetika je definována jako sada operací nad touto reprezentací, která simuluje klasické matematické operace.  Je několik mechanismů, kterými může řetězec číslic reprezentovat čísla. V běžné matematické notaci může být řetězec libovolně dlouhý a umístění desetinné čárky je explicitně označeno vložením čárky (resp. tečky). Je-li vynechána, předpokládá se, že leží přímo napravo od poslední (nejméně významné) číslice. V systémech s pevnou desetinnou čárkou je pozice desetinné čárky pevně dána konvencí, například říká-li konvence, že desetinná čárka leží uprostřed osmiciferného zápisu, zápis „00012345“ by vyjadřoval hodnotu 1,2345.  Ve vědecké notaci se čísla vyjadřují dvěma složkami: mantisou a exponentem. Hodnota zápisu X×10 je pak X krát deset na Y. Mantisa se obvykle volí tak, aby ležela mezi 1 a 10. Například perioda otáčení Io, měsíce Jupitera, je 152 853,5047 sekund. Tato doba je ve vědecké notaci vyjádřena jako 1,528535047×10 sekund.  Reprezentace v plovoucí desetinné čárce je podobná konceptu vědecké notace. Číslo s plovoucí desetinnou čárkou je rozděleno na:  Mantisa je vynásobena základem soustavy umocněným na exponent, což odpovídá posunutí desetinné čárky z její původní pozice v mantise o počet míst odpovídající hodnotě exponentu: doprava, je-li exponent kladný, doleva, je-li záporný.  V soustavě o základu 10 (obvyklé desítkové soustavě) uvedeme tento příklad: Číslo 152853,5047, které má deset desítkových cifer přesnosti, je reprezentováno s mantisou 1528535047 a exponentem 5 (s předpokládanou původní polohou desetinné čárky hned za nejvýznamnější číslicí mantisy, zde 1). K získání původní hodnoty se umístí desetinná čárka za nejvýznamnější číslici mantisy a výsledek se vynásobí 10, z čehož se získá 1,528535047×10, neboli 152853,5047. Není potřeba ukládat základ soustavy (10), protože bude shodný pro všechna použitá čísla. Někdy se také používá zápis 1.528535047 E 5, kde E znamená „krát deset na“.  Zapsáno v symbolech je výsledná hodnota  kde \"m\" je mantisa (včetně jejího předpokládaného umístění des. čárky), \"z\" je základ soustavy a \"e\" exponent.  Toto odpovídá kde \"m\" je hodnota mantisy bez předpokládané desetinné čárky a \"p\" je přesnost – množství cifer v mantise.  Historicky se používaly různé základy čísel s plovoucí desetinnou čárkou, přičemž nejčastější je 2 (dvojková soustava), dále 10 (desítková soustava) a různé další, méně časté varianty (například 16 – šestnáctková soustava). Čísla s plovoucí desetinnou čárkou jsou racionální, protože mohou být vyjádřeny jako podíl dvou celých čísel, avšak základ soustavy určuje reprezentovatelné zlomky – například 1/5 nemůže být přesně vyjádřena jako číslo s plovoucí des. čárkou se základem 2, ale může být tak vyjádřeno se základem 10.  Způsob, jakým jsou mantisa, exponent a znaménkový bit uloženy v počítači, je závislý na implementaci. Obvyklé IEEE formáty jsou detailně popsány dále a jinde, ale například binární číslo s jednotlivou přesností (32-bit) je \"p\" rovno 24, proto je mantisa řetězec 24 bitů (jedniček nebo nul). Například prvních 33 bitů čísla pí je 11001001 00001111 11011010 10100010 0. Zaokrouhlení na 24 bitů znamená přiřazení hodnoty 25. bitu do 24. bitu, tedy 11001001 00001111 11011011. Při uložení v kódování IEEE 754 se z tohoto stane mantisa \"m\" s \"e\" = 1 (při \"e\" = 0 se předpokládá, že \"m\" má desetinnou čárku hned za první číslicí – zde 1). Protože první bit binární mantisy je vždy jedna, není nutné jej ukládat a může se uvolněné místo použít pro extra bit přesnosti. K výpočtu pí z této reprezentace lze použít: , kde n je n-tý zleva normalizovaný bit mantisy. Normalizace, která je obrácena když se vrací zpět odebraná 1, může být brána jako forma komprese: umožňuje kompresi binární mantisy do o 1 bit menšího prostoru za cenu větší výpočetní náročnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby ukládání čísel v plovoucí desetinné čárce.", "content": "V počítačových systémech se využívá toho, že vybraná podmnožina reálných čísel může být vyjádřena jako V různých počítačových systémech se používají různé báze, a různé reprezentace mantisy a exponentu:<ref name=\"Interní reprezentace numerických hodnot: od skutečného počítačového pravěku po IEEE 754–2008/Root\"></ref> V počítačích IBM 704 je číslo uloženo jako  Počítače řady BM 1400 ukládají čísla v BCD kódu, kdy jsou jednotlivé číslice ukládány v bytu ve tvaru kdy bity 8 - 1 nesou vlastní hodnotu číslice, bity A a B sloužící pro rozšíření množství dat jsou nulové, C je paritní bit (používá se lichá parita) a M označuje zda se jedná o poslední číslici čísla. Ruský počítač Strela umožňue ukládat čísla jak binárním formátu, tak v BCD formátu. Při použití binárního formátu je přesnost čísla 10 - 11 desítkových číslic, BCD formátu pouze 9 desítkových číslic.  V počítačích Cray-1 je číslo uloženo jako Osmibitové počítače Atari ukládají čísla do šesti bajtů: Datový typ real Turbo Pascalu pro čísla používá šest bytů:", "section_level": 1}, {"title": "Jiné počítačové reprezentace necelých čísel.", "content": "Reprezentace pomocí plovoucí desetinné čárky, obzvláště ve standardním formátu IEEE, je zdaleka nejobvyklejší způsob ukládání přibližných hodnot reálných čísel v počítačích, protože většina počítačových procesorů s ním dokáže efektivně pracovat. Existují ale tyto alternativy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ve výpočetní technice se pohyblivou řádovou čárkou nebo plovoucí řádovou čárkou rozumí způsob reprezentace čísel, která by byla moc malá nebo velká pro vyjádření v pevné řádové čárce. Čísla jsou obecně uložena jako určité množství platných číslic vynásobený exponentem. Základem exponentu bývá většinou 2, 10 nebo 16 (což odpovídá dvojkové, desítkové a šestnáctkové soustavě). Čísla, která mohou být v pohyblivé řádové čárce vyjádřena přesně, jsou ve tvaru:", "tgt_summary": "In computing, floating-point arithmetic (FP) is arithmetic using formulaic representation of real numbers as an approximation to support a trade-off between range and precision. For this reason, floating-point computation is often found in systems which include very small and very large real numbers, which require fast processing times. A number is, in general, represented approximately to a fixed number of significant digits (the significand) and scaled using an exponent in some fixed base; the base for the scaling is normally two, ten, or sixteen. A number that can be represented exactly is of the following form: where significand is an integer, base is an integer greater than or equal to two, and exponent is also an integer. For example:", "id": 786969}
{"src_title": "Frederika Dorotea Bádenská", "tgt_title": "Frederica of Baden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bádenská princezna.", "content": "Frederika byla čtvrtým ze sedmi dětí bádenského knížete Karla Ludvíka a jeho ženy Amálie Frederiky von Hessen-Darmstadt. Princezna byla vychovávána v izolaci od vnějšího světa, vyrůstala ve vřelém a intimním rodinném prostředí. Její starší sestra Karolína se stala bavorskou královnou, další Luisa ruskou carevnou \"Jelizavetou Alexejevnou\", mladší sestra Vilemína hesenskou velkovévodkyní. Frederika měla teprve deset let, když se rozhodovalo o její budoucnosti: v té době Kateřina Veliká, ruská carevna, hledala nevěstu pro svého nejstaršího vnuka Alexandra, budoucího ruského cara, a svou pozornost obrátila na dvě bádenské princezny. Když o nich od svého emisara hraběte Rumjanceva, který dva roky princezny v Karlsruhe pozoroval, dostala pozitivní informace, pozvala Frederiku a její starší sestru Luisu do Ruska. V roce 1792 obě sestry přibyly do Petrohradu, zde volba nakonec padla na Luisu.", "section_level": 2}, {"title": "Švédská královna.", "content": "V roce 1797 se v Lipsku zasnoubila se švédským králem Gustavem IV. Adolfem, sňatek byl uzavřen 31. října téhož roku ve Stockholmu. Švédskou královnou byla Frederika Dorotea korunována roku 1800. Manželství bylo šťastné a král, na rozdíl od svého otce, se plně věnoval manželskému životu. Společně uskutečnili dlouhou cestu do zahraničí v letech 1803 - 1805. Z manželství vzešlo pět dětí:  Život vně manželství se však šťastně neodvíjel. Jejich osudy byly - jako ostatně osudy celé Evropy - těžce zasaženy napoleonskými válkami. V roce 1809 po porážce ve finské válce ztratilo Švédsko Finsko, což vážně poškodilo královu popularitu: když se Rusko stalo spojencem Napoleona, mělo se i Švédsko zavázat přerušit vztahy s Anglií a připojit se ke kontinentální blokádě. Gustav IV. Adolf však byl zapřisáhlým odpůrcem Napoleona a k Rusku se nepřipojil. Nato v únoru roku 1809 ruská vojska vtrhla do Finska, v březnu válku vyhlásily též Dánsko a Prusko. Válka skončila naprostou porážkou Švédska, které v září 1809 bylo nuceno uzavřít Fredrikshamnský mír, po němž muselo odstoupit Rusku celé Finsko. V průběhu války Gustav Adolf, nehledě na neúspěchy, úporně odmítal uzavření míru a svolání riksdagu (parlamentu). Osobně vedl nepopulární válečnou daň a k tomu urazil na 120 gardových důstojníků z významných rodin, když je za zbabělost v boji degradoval na armádní důstojníky. V okolí krále dozrávala myšlenka zbavit ho vlády.  V zimě na přelomu let 1808-1809 opoziční skupiny začaly vypracovávat plán na svržení Gustava Adolfa, který byl realizován 13. března 1809, kdy byl král zajat a uvězněn. Král chtěl udržet korunu pro syna, proto se 29. března vzdal trůnu, 10. května však Riksdag vyhlásil, že on i všichni jeho potomci pozbývají práva usednout na švédský trůn. Byl mu ponechán jeho osobní majetek a stanovena doživotní renta. Na trůn nastoupil jeho strýc - bratr jeho otce Karel XIII., místo něhož však fakticky vládl napoleonský generál Jean-Baptiste Bernadotte, který se po Karlově smrti stal švédským králem (Karel XIV.), založiv tak dodnes panující dynastii Bernadotte.", "section_level": 2}, {"title": "Život po ztrátě trůnu.", "content": "V prosinci 1809 královská rodina odjela s krátkou zastávkou v Kodani do Bádenska, Frederičiny rodné země. Zde vztahy mezi manžely ochladly a v roce 1810 se rozešli; oficiální rozvod se uskutečnil v roce 1812.  Po rozvodu Frederika Dorotea odcestovala do Stockholmu, kde se měla uzavřít tajný sňatek s vychovatelem svégho syna, baronem \"J.N.G de Polier-Vernlandem\". Hodně cestovala, a to pod jménem \"hraběnka Itterburg\". Zemřela v důsledku srdečně-cévního onemocnění cestou do Itálie v Lausanne 25. září roku 1826. K poslednímu odpočinku byla uložena do rodinné hrobky bádenské dynastie v kolegiátním kostele v Pforzheimu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Na počest královny Frederiky Dorotey byly nazvány laponské obce na severozápadě Švédska - Fredrika, Dorotea a Vilhelmina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederika Dorotea (německy \"Friederike Dorothea Prinzessin von Baden\") (12. března 1781, Karlsruhe – 25. září 1826, Lausanne) byla rodem bádenská princezna a jako manželka švédského krále Gustava IV. Adolfa švédská královna.", "tgt_summary": "Frederica Dorothea Wilhelmina of Baden (12 March 1781 – 25 September 1826) was Queen of Sweden from 1797 to 1809 as the consort of King Gustav IV Adolf.", "id": 1618335}
{"src_title": "Bellingham (Washington)", "tgt_title": "Bellingham, Washington", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno města je odvozeno od zálivu, na kterém se nachází a který v roce 1792 pojmenoval George Vancouver po Siru Williamu Bellinghamovi, který měl na starost část ekonomiky britského námořnictva.  Před evropským osídlením oblasti zde pobýval indiánský kmen Lummijů a jejich sousedi, kteří všichni patřili mezi Pobřežní Sališe. První bílí osadníci přišli do oblasti v roce 1854 a o čtyři roky později vypukla Zlatá horečka ve Fraserově kaňonu, která přiměla mnoho zlatokopů a obchodníků směřovat na sever od Kalifornie. Nynější část města, Whatcom, rostl z mlynářského města v prosperující námořní přístav, který se nacházel na začátku Whatcomské stezky, jež byla mnohými používána při cestě za zlatem.  Uhlí se těžilo v okolí Bellinghamu od pradávných dob až do roku 1964. Jako první z bělochů ho objevil na severovýchodním pobřeží Bellinghamova zálivu Henry Roeder. V roce 1854 založila skupina podnikatelů ze San Francisca Uhelnou společnost Bellinghamova zálivu (\"angl. Bellingham Bay Coal Company\"). Důl se stal velmi hlubokým a nacházely se v něm stovky mil tunelů. Směřoval jihozápadně k zálivu, po obou březích potoku Squalicum Creek. Pracovalo v něm na 250 horníků, kteří při nejlepších letech ve dvacátých letech minulého století vytěžili až 200 tisíc tun ročně. V roce 1955 byl tento důl uzavřen.  Bellingham se stal oficiálně začleněným městem v roce 1903 kvůli vzrůstajícímu sjednocení čtyř měst, které na začátku dvacátého století obklopovala Bellinghamův záliv. \"Whatcom\" je nyní oblast „Starého města“ a byl založen v roce 1852. \"Sehome\" stálo na místě dnešního centra a bylo založeno v roce 1854. \"Bellingham\" ležel jižněji od obou měst a byl založen v roce 1853, stejně jako \"Fairhaven\", které bylo obchodním centrem a mělo svůj vlastní přístav.  V roce 1890 koupili Bellingham vývojáři z Fairhavenu. Whatcom a Sehome byla sousední města a chtěla se spojit, což se také stalo za vytvoření \"New Whatcomu\". V roce 1903 muselo být slovo „New“ z názvu vypuštěno, protože to zakázala státní legislatura (ve Washingtonu proto nejsou žádná města začínající na „New“). První pokusy o sloučení Whatcomu s Fairhavenem selhaly, navíc tu byly problémy se jménem plánovaného města. Obyvatelé Whatcomu nechtěli jméno \"Fairhaven\", zatímco obyvatelé Fairhavenu nechtěli jméno \"Whatcom\". Nakonec bylo rozhodnuto, že se sloučené město bude jmenovat \"Bellingham\", což zůstalo dodnes. Druhé hlasování tedy už sloučení povolilo, 2 163 obyvatel bylo pro, zatímco pouze 596 proti. Hlasování proběhlo bez žen, které měly ve Spojených státech právo volby až od roku 1920.  Na konci devatenáctého století bylo město spojeno třemi železničními tratěmi s většími obchodními městy Spojených států. Lesy kolem města byly vykáceny po zemětřesení, které se v roce 1906 odehrálo v San Franciscu, čímž město pomohlo město opět postavit.  V roce 1889 založil Pierre Cornwall společně se skupinou investorů společnost BBIC (\"Bellingham Bay Improvement Company\" – \"Společnost zlepšení Bellinghamova zálivu\"). BBIC investovala do různých oborů, mezi nimiž byly i námořní doprava, těžba uhlí, výstavba železnic nebo realitní kanceláře. Přestože sen společnosti o tom, že se Bellingham stane metropolí Severozápadu USA, se nikdy neproměnil ve skutečnost, její činnost byla velice důležitá pro rozvoj města do dnešní podoby.  BBIC ale nebyla jedinou společností, která měla zájem o město. Společnost \"General Electric Company of New York\" v roce 1897 koupila dvě tramvajové linky v Bellinghamu. O rok později se linky staly součástí železnice Northern Railway, což přimělo společnost \"Electric Corporation of Boston\" vstoupit na bellinghamský trh.  Díky blízkosti Bellinghamu k úžině Juana de Fucy, která městu zajišťovala dobré námořní spojení s Aljaškou, zde byl rozvinut také konzervárenský průmysl. Mnoho aljašských rybích produktů bylo přepravováno zpět do pevninských Spojených států v konzervách z Bellinghamu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "Průměrná roční mzda bellinghamských námezdních pracovníků činí 37 990 amerických dolarů, což je pod průměrem státu, který činí 44 710 amerických dolarů.  Mzdy v Bellinghamu a okrese Whatcom se snižují už třicet let, protože přibývá terciérních prací a zbytek (těžba, výroba, stavba) už nemá takový podíl na zaměstnanosti obyvatelstva. Terciér nyní zastupuje až 77% nezemědělského zaměstnání v okrese Whatcom.  Mezi lety 1989 a 1999 se zvedly příjmy průměrné domácnosti v okrese o 41%, zatímco cena ubytování o 108%. V letech 1998–2000 nestačila průměrná mzda na pronájem dvoulůžkového ubytování.  V roce 2005 byla průměrná cena prodaných domů v okrese 259 000 amerických dolarů, zatímco v oblasti Bellinghamu byla o deset tisíc vyšší. Průměrná cena prodaných domů v celém státě Washington byla 260 900 amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město má celkovou rozlohu 82 km2, z čehož 66 km2 je souš a 16 km2 je voda. Nejnižší nadmořská výška je na pobřeží Pacifiku. Jedním z nejvyšších bodů města je Alabama Hill, který dosahuje výšky 150 metrů nad mořem. Severně od jezera Padden a nedaleko hory North Lookout Mountain se nachází až 240 metrů vysoké kopce. Za hranicemi města se nacházejí vyšší předhůří, která stoupají okresem Whatcom až k hoře Mount Baker, kde dosahují svého vrcholu a která se při vzdálenosti jen něco málo přes 50 km od moře vypíná do výšky 3 285 metrů. Mount Baker je největší sopka v oblasti a její ledovce jsou viditelné z většiny částí města. Whatcomské jezero tvoří východní hranici města a v okolí se nachází další četná malá jezírka a mokřiny. Bellingham se nachází 80 kilometrů jižně od Vancouveru.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí města je celkově mírné s průměrnými ročními teplotami 15 °C ve dne a 6,7 °C v noci. Přestože sezona dešťů může trvat až osm měsíců, většinou se zastaví na šesti. Pak je zde k vidění malebné pozdní jaro a mírné příjemné léto. Přestože průměrné roční srážky činí 885 mm, zatažené a krátké dny v zimě jsou obvyklé.  Západ okresu Whatcom se nachází ve vlhkém oceánském podnebí a v období od října do dubna zde průměrně napadne 99 mm deště.  Nicméně, léta jsou v Bellinghamu poměrně suchá. V červenci a srpnu zde prší průměrně jen v 5,7 dnech, což je v porovnání s deseti deštivými dny ve Phoenixu málo. Nedostatek vody zde není obvyklý, v některých velmi suchých létech ale vyschnou i některé velmi spolehlivé studny. Přesto bývá zdejší úroda častěji zničena přebytkem vody.  Umístění a geografie často Bellingham podrobí nezvykle krutému počasí, když chladný arktický vzduch proudí do oblasti z kanadského vnitrozemí, nejčastěji přes Fraserův kaňon. Hromada tohoto chladného vzduchu pak naráží do studené fronty z Aljašského zálivu a tvoří silné větry, led, sníh a těžké deště. Teploty pak mohou klesnout až na −18 °C, což se stalo v listopadu 2006.  Dalším meteorologickým jevem je vítr Chinook, který se objevuje na podzim. Po většinu dne proudí nezvykle teplý, stálý vítr z jihu, který dosahuje sil vichřice. Nejsilnější je tento vítr v období od prosince do ledna. V kombinaci se severozápadním větrem může způsobit tání sněhu, které pak působí problémy kanalizačním systémům.  Město má nejnižší průměrnou dobu slunečného svitu ze všech měst ve Spojených států.  Nejvyšší oficiálně měřená teplota padla v červenci 2009, kdy bylo naměřeno 36 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 žilo v Bellinghamu 80 885 obyvatel. Nejčastější rasou jsou běloši s 85 procenty, poté Asiaté s pěti procenty a původní obyvatelé a Afroameričané s jedním procentem. Sedm procent obyvatel jsou Hispánci.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Bellingham je domovem několika vzdělávacích institucí, mezi něž patří Whatcom Community College, Bellingham Technical College, Northwest Indian College a části Trinity Western University a Western Washington University. Mezi veřejné vysoké školy ve městě patří Bellingham High School, Sehome High School a Squalicum High School.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V Bellinghamu je typ vlády, ve kterém má větší slovo starosta než městská rada. Starosta jez volen přímým způsobem a volební období trvá čtyři roky. Šest ze sedmi členů rady je vybráno městským wardem, jejich volební období trvá také čtyři roky. Ten sedmý člen městské rady je volen všeobecně a jeho volební období je dva roky. Volební období vrchního městského soudce je čtyři roky.  Město má svou vlastní policii a hasiče a jeho záchranná služba patří k záchranné službě Seattlu a okresu King.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní atrakce.", "content": "Přestože Bellingham je menší než sousední metropolitní oblasti, které jsou soustředěné kolem Seattlu a Vancouveru, město stále nabízí mnoho atrakcí, které jsou populární jak mezi místními, tak mezi turisty. Whatcomské muzeum historie a umění vystavuje exponáty malířství a sochařství, zaměřuje se na místní historii, koná exkurze po místních historických budovách, nabízí hodiny historie a umění místním školám a také historické plavby po Bellinghamově zálivu. Bellinghamské železniční muzeum ukazuje historii železnice v okrese Whatcom, obsahuje modelovou železnici a simulátor nákladní železniční dopravy. Americké muzeum rádia a elektřiny je unikátní místní muzeum, které obsahuje předměty z let mezi šestnáctým a dvacátým stoletím a poskytuje vzdělávací zdroje o historii elektřiny a rádiového vysílání. Muzeum také provozuje rádio KMRE-LP, které vysílá množství pořadů, které byly populární před desítkami let.  \"Bellinghamský farmářský trh\" je otevřen každou sobotu od začátku dubna do konce prosince. Poprvé byl otevřen v roce 1993 a nyní obsahuje až padesát prodejců, hudbu a komunitní události. Společnost také provozuje menší trh, který se koná každou středu nedaleko Fairhavenu.  Obyvatelé i turisté oceňují malebnost Bellinghamu i celého okresu Whatcom. Whatcom Falls Park je ani ne 1 km2 velký veřejný park, který obklopuje roklinu potoka Whatcom Creek a leží tak přímo v srdci města. Nachází se zde čtyři vodopády, několik mílí turistických stezek a je hlavní outdoorovou atrakcí města, která spojuje a odděluje jeho části. Mezi populární aktivity při teplejším počasí patří plavání, rybaření a turistika. Asi 50 kilometru východně od Bellinghamu se nachází lyžařské středisko Mount Baker, které je domovem mnoha světových snowboardingových šampionů a drží světový rekord pro množství sněhu, které napadlo za jedinou zimu (1998–99). Většinou se hloubka sněhu vyšplhá až na necelé čtyři metry, kvůli čemuž bývá středisko uzavřeno ještě před koncem zimy.  Jižně od města vede silnice Washington State Route 11 (také \"Chuckanutská silnice\"), která nabízí pěkný výhled na souostroví svatého Jana, Chuckanutské hory a malebné zálivy při pobřeží Sališského moře. V jižní části okresu Whatcom, pouze několik mil od Bellinghamu leží místa populární mezi outdoorovými nadšenci. Larrabeeův státní park je populární mezi turisty a jezero Padden mezi plavci, rybáři a golfisty. Také se zde nachází Samišské jezero. Na východě Bellinghamu leží překrásné Whatcomské jezero, které poskytuje zdroj pitné vody pro město a je zdrojem pro potok Whatcom Creek. V okolí jezer se nachází předhůří Kaskádového pohoří, do kterého patří i hora North Lookout Mountain.  Vody Georgijské úžiny a Sališského moře, které Bellingham omývají, nabízí možnost sledování velryb. Kosatka dravá je nejčastějším druhem, který se zde vyskytuje a může být často viděn jak plave nebo loví ve vodách zdejších zálivů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Bellinghamské mezinárodní letiště nabízí pravidelné lety do Seattlu a Friday Harboru a také tryskové letouny do Los Angeles, San Diega, Oaklandu, Palm Springs, Las Vegas, Rena a Phoenixu. V roce 2010 začala společnost Alaska Airlines provozovat pravidelné lety na Havaj. Letiště také využívá Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických, kvůli střežení nedalekých hranic s Kanadou.  Železnice Amtrak Cascades vede městem a poskytuje denní pravidelný provoz mezi Eugene, Portlandem, Seattlem a Vancouverem. Bellinghamská stanice se nachází ve čtvrti Fairhaven. Whatcom Transportation Authority je dopravní podnik, který nabízí pravidelné autobusové spoje v celém okrese a spojuje Bellingham např. s Mount Vernonem.  Čtvrť Fairhaven je jižním koncem Aljašské námořní dálnice. Trajekty spojují zdejší přístav s městy jako Ketchikan, Juneau a Haines. Společnost San Juan Cruises poskytuje sezónní trajektové spojení mezi Bellinghamem a městem Friday Harbor na souostroví svatého Jana.", "section_level": 2}, {"title": "Místní hudební scéna.", "content": "Jelikož se Bellingham nachází na hlavní mezistátní dálnici a mezi dvěma velkými městy, má tak lehkou úlohu při lákání hudebníků různých žánrů. Také velký počet obyvatel v univerzitním věku přispěl k rozvoji místní hudební scény, z Bellinghamu pocházejí takové kapely, jako Death Cab for Cutie.", "section_level": 2}, {"title": "Zmínky v literatuře.", "content": "Román Roberta Jamese Wallera \"Madisonské mosty\" vypráví o fotografovi společnosti National Geographic, který pochází z Bellinghamu. Známější film stejného jména od Clinta Eastwooda, který byl stvořen na bázi románu, však tento bod vynechává.", "section_level": 2}, {"title": "Místní divadelní scéna.", "content": "Historické divadlo Mount Baker Theatre bylo postaveno v roce 1927 a je učebnicovým příkladem maurské architektury. Jedná se o největší budovu hereckých umění severně od Seattlu a je zařazeno do národního rejstříku historických míst.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí vývoj.", "content": "V březnu 2005 byl Bellingham magazínem \"Kiplinger's Personal Finance\" vyhlášen jedním z nejlepších měst pro důchodce v USA.  Bellingham zažívá obnovu realitního vývoje poté, co se zvedly ceny domů. Mohou za to zčásti také noví obyvatelé města. Aby růst počtu obyvatel stoupal, nové domy se začaly stavět po celém městě. Město zdůraznilo, že se chce podílet na vývoji možností bydlení pro všechny ekonomické skupiny lidí a zároveň zachovat bezúhonnost nynějších obyvatel. Anexe přilehlé zemědělské půdy nebo chráněných území byla snížena na minimum kvůli veřejnému zájmu o ochranu životního prostředí, stále ale bylo vyvoláno mnoho kontroverzí kvůli rozhodnutí města postavit v centru výškové budovy a rozvinout předtím nerozvinutou půdu a také kvůli nedostatku veřejných parků.  O budoucím vývoji pobřeží města si můžete přečíst zde.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Bellingham Bells jsou zástupci baseballové scény Bellinghamu, který reprezentují v lize \"West Coast Collegiate Baseball League\" a hrají svá utkání na stadionu Joe Martin Field. Basketballoví \"Bellingham Slam\" reprezentují město v nižší soutěži \"International Basketball League\". Její domácí arénou je Whatcom Pavilion. \"Bellingham Bulldogs\" hrají americký fotbal v lize \"Evergreen Football League\" na stadionu Civic Field, kde hraje rovněž fotbalový tým Bellingham United FC působící v Pacific Coast Soccer League. \"Chuckanut Bay Geoducks\" jsou ragbyovým týmem Bellinghamu. \"Whatcom Warriors\" je tým mládežnického ledního hokeje, který hraje svá domácí utkání na stadionu Bellingham Sportsplex. Dříve zde hráli baseball také Bellingham Mariners, kteří hráli nižší \"Northwest League\". Počátky své kariéry v tomto týmu zažíval i legendární center-fielder Ken Griffey Jr., který před rokem ukončil svou skvělou kariéru v dresu Seattle Mariners v MLB.  Obyvatelé Bellinghamu si rádi užívají různých amatérských sportů, v zimě díky blízkému lyžařském středisku Mount Baker lyžování a snowboardingu a v létě jízdu na kole nebo plavbu na kajaku. Příděl sněhu, které lyžařský areál Mount Baker zažil v zimě 1998–99 je světovým rekordem (29 tisíc mm).  Western Washington University je úspěšným členem divize II asociace NCAA v šermu. \"Lady Vikings\" jak se zdejší tým jmenuje vyhrál celou ligu pokaždé mezi lety 2005 a 2009. Univerzita také provozuje úspěšný cyklistický program, který se v roce 2006 umístil v první pětce v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tisk.", "content": "\"The Bellingham Herald\" je deník vycházející v Bellinghamu. Mezi další noviny patří \"The Cascadia Weekly\", \"The Western Front\", \"Whatcom Watch\", \"AS Review\" a \"The Bellingham Business Journal\".", "section_level": 2}, {"title": "Televize.", "content": "Bellingham okres Whatcom patří do seattleského televizního trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Sesterská města.", "content": "V květnu 2011 město aktivně pracovalo na zahájení sesterské spolupráce s mongolským městem Cecerleg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bellingham (\"výsl. „Bellinhem“\") je největší město a sídlo okresu Whatcom, ve státě Washington. Je to dvanácté největší město státu a nachází se na břehu Bellinghamova zálivu, ve kterém leží ostrovy Lummi a Portage a který ústí do Georgijské úžiny. Leží západně od hory Mount Baker a Whatcomského jezera, které je jeho zdrojem pitné vody a severně od Chuckanutských hor a Skagitského údolí. Centrem centra proudí potok Whatcom Creek.", "tgt_summary": "Bellingham ( ) is the county seat and most populous city of Whatcom County in the U.S. state of Washington. Located southeast of Vancouver, British Columbia, north of Seattle, and south of the U.S.–Canada border, Bellingham is in between two major metropolitan areas, Seattle and Vancouver, British Columbia. The city had a population of 80,885 as of the 2010 census and is estimated to have 92,314 in 2019.", "id": 936769}
{"src_title": "Teorie sociální směny", "tgt_title": "Social exchange theory", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odměny.", "content": "Odměny („\"rewards, gratification, satisfiers\"“) jsou pozitivní prvky, které pro jedince plynou ze vztahu. Pro některé jedince není problém poskytnout druhému ve vztahu odměnu, kterou by druhý jedinec jinak dosáhl jen velmi ztěžka. Jedinci hledají vztahy, kde odměny převyšují nad výdaji. Snaží se maximalizovat počet odměn a minimalizovat počet výdajů. Odměny jsou např. smysl pro psychickou podporu, předání zkušeností, nebo peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Výdaje.", "content": "Výdaje („\"cosi, dissatisfers\"“) jsou negativní prvky, které pro jedince plynou ze vztahu. Každý jedinec se snaží ve vztahu minimalizovat počet výdajů, pokud výdaje převyšují nad odměnami, je vztah negativní a pro jedince nevýhodný. Výdaje jsou např. úsilí v daném vztahu, čas, nebo peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek.", "content": "Vztahy („\"outcome\"“) hodnotíme jako pozitivní, pokud je pro nás více odměn, než výdajů. V opačném případě hodnotíme vztahy jako negativní. Platí zde jednoduchá rovnice: odměny – výdaje = hodnota vztahu. Pozitivní vztahy mají lidé tendenci udržovat, jsou pro ně přínosné. Pokud daný vztah vyhodnotí obě strany jako pozitivní, vzniká vztah vzájemně vyrovnaný, jedinci si zde poskytují odměny za výdaje pro ně zanedbatelné. Takové vztahy bývají stabilní. Naopak pokud je vztah negativní, lidé takové vztahy ukončují.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnávací úroveň.", "content": "Srovnávací úroveň („\"comparison level\"“) je určena podle potřeb a nároků jedinců. Srovnávací úrovní rozumíme minimum, které jedinec jedinec od vztahu očekává, jde o představu počtu odměn, které jedinec ze vztahu získá a nákladů, které jedinec do vztahu vloží. Srovnávací úroveň může být považována za standard, se kterým by byl jedinec ve vztahu spokojen. Srovnávací úroveň je ještě s výsledkem vztahu rozhodující pro držení nebo zavrhnutí daného vztahu.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnávací úroveň pro alternativy.", "content": "Podlé této teorie jedinec zvažuje další alternativní výnosy a odměny mimo vztah, který právě trvá. Srovnávací úroveň pro alternativy je spíše měřítko pro stabilitu, než pro uspokojení. Pokud lidé nemají žádný alternativní vztah a nechtějí být sami, zůstávají í ve vztazích pro ně nepřínosných.", "section_level": 2}, {"title": "Principy teorie výměny.", "content": "Lidé se zapojují do různých skupin a vztahů proto, aby dosáhli svého cíle. Když se do těchto skupin zapojí, jsou v určité míře závislí na druhém jedinci, nebo na skupině. Toto chování vede k sociální výměně, pokud se jedinec orientuje na cíle, kterých lze dosáhnout pouze interakcí s jinými jedinci a pokud přizpůsobuje své prostředky k dosažení těchto cílů.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy závislosti a výkonu.", "content": "Nejznámější teorií výměny je vztah závislosti a výkonu. Podle této teorie vztah mezi dvěma jednotlivci tvoří závislost jednoho na druhém a jelikož bývá jeden jedinec ve vztahu vždy silnější, než druhý, má nad ním i moc. Stejně jako nadřazenost jednoho jedince nad druhým pozorujeme i nerovnosti mezi členy větších skupin určené mocí, což ovlivňuje sociální struktury.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Směna je zřejmě základem mnoha vztahů, ale neposkytuje plné vysvětlení. Lidé často zůstávají v nevyvážených vztazích – teorii směny je tedy třeba modifikovat, aby dokázala vysvětlit i takové jevy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podle teorie sociální směny (teorie výměny, \"social exchange theory\") je sociální chování výsledkem implicitních sociálních konstruktů, které zahrnují smlouvání o co nejvýhodnější podmínky. Sociální interakce tedy mají zajistit co nejvyšší interpersonální „zisk“ a minimalizovat interpersonální „ztráty“. Zisky a ztráty ve vztahu poměřujeme a podle toho se rozhodujeme, zda do nich vstoupit či z nich vystoupit.", "tgt_summary": "Social exchange theory is a sociological and psychological theory that studies the social behavior in the interaction of two parties that implement a cost-benefit analysis to determine risks and benefits. Also, the theory involves economic relationships, it occurs when each party have goods that the other parties value. Social exchange theory suggests that these calculations occur in romantic relationships, friendships, professional relationships and ephemeral relationships as simple as exchanging words with a customer at the cash register. Social exchange theory says that if the costs of the relationship are higher than the rewards, such as a lot of effort or money put into a relationship and not reciprocated, this could lead to problems.", "id": 1846424}
{"src_title": "Terminate and Stay Resident", "tgt_title": "Terminate and stay resident program", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "Operačním systém DOS je na rozdíl od pokročilejších systémů Microsoft Windows nebo Linux pouze jednoúlohový, takže v každém okamžiku je možné spustit nejvýše jeden počítačový program. Tato vlastnost umožnila snadné naprogramování jádra DOSu (též MS-DOS, FreeDOS atd.), které nemuselo být reentrantní a nemuselo obsahovat subsystém pro plánování procesů (tzv ). Absence systémové podpory více programů zároveň ze strany jádra DOSu byla pro uživatele omezující, a proto programátoři často využívali mechanizmu TSR, který mohl vyvolat zdání současného běhu více úloh (tzv. multitasking), který podporují až pokročilejší operační systémy (Microsoft Windows, Linux, Mac OS X a další).  Systém DOS využívá pro komunikaci s uživatelem příkazový řádek (se shellem COMMAND.COM). Po spuštění programu je výzva shellu () deaktivována a řízení je předáno spuštěnému programu. Teprve po ukončení programu je po návratu do DOSu (resp. do interpretu COMMAND.COM) výzva znovu aktivována. Systémové volání TSR spuštěný program ukončí, ale ponechá ho v paměti a zároveň je operační paměť alokovaná programem označena jako obsazená. Program fakticky dále nepokračuje, ale zůstává v RAM (označujeme ho jako rezidentní program).  Rezidentní program (též TSR program) musí sám zajistit, že bude vhodným způsobem aktivován (typicky modifikací tabulky přerušení), a zároveň že neporuší omezení samotného jádra DOSu. Rezidentní program nesmí volat systémové služby jádra DOSu, pokud tuto službu volá jiný program. Zároveň musí sám ošetřit své případné výstupy na obrazovku a zajistit, aby jimi nezpůsobil havárii (například zaseknutí grafické karty tím, že do ní bude nesprávně zapisovat, protože není v grafickém, ale textovém režimu).  Rezidentní programy se používaly velmi často jako ovladače počítačové myši, kdy byly aktivovány přerušením přicházejícím od myši přes sériový port. Také se využívaly jako podpora české mapy klávesnice (umožňovaly psaní českých znaků), které byly aktivovány přerušením od klávesnice a vystupovaly jako rozšíření její obsluhy (tzv. obsluha přerušení, též ISR). Stejný princip zneužívaly i počítačové viry, které například „rozšířily“ schopnosti systémových volání pro zápis na pevný disk nebo disketu, čímž si zajistily schopnost vlastního šíření.", "section_level": 1}, {"title": "Použití TSR.", "content": "Původní volání, INT 27h, se nazývá \"terminate but stay resident\", proto jméno \"TSR\". Použitím tohoto volání, může program vytvořit 64KB jeho rezidentní paměti. MS-DOS verze 2.0 představil vylepšené volání INT 31H 21H - function 'Keep Process', které odstranilo omezení předchozí verze a nechá program vrátit návratový kód. Před provedením tohoto volání, může program nainstalovat do sebe jeden nebo více přerušovacích manipulátorů, takže může být znovu zavoláno. Instalace hardwarového vektoru přerušení umožňuje tomuto programu reagovat na hardwarové události. Instalace softwarového vektoru přerušení umožňuje zavolání v současné době běžícím programem. Instalace obsluhy přerušení časovače umožňuje TSR pravidelné spouštění (viz ISA) programovatelného intervalového časovače, a to zejména v sekci \"IBM PC compatible\").  Typický způsob využití vektoru přerušení zahrnuje čtení jeho současné hodnoty (adresu), ukládání do paměťového prostoru TSR, a instalaci ukazatele na svůj vlastní kód. Uložené adresy se volají po tom, co TSR obdržel přerušení a dokončil jeho zpracování. Ve skutečnosti tvoří jednotlivě spojený seznam manipulátorů přerušení, také nazývaný 'interrupt service routines', nebo ISR. Tento postup instalace ISR se nazývá řetězení, hákování přerušení nebo vektor přerušení.  Řetězením vektorů přerušení TSR mohou programy získat úplnou kontrolu nad počítačem. TSR může mít jeden ze dvou módů:  'Terminate and stay resident' metoda byla použita ve většině MS-DOS virů, které mohou buď převzít kontrolu nad počítačem nebo zůstat v pozadí. Viry mohou reagovat na I/O disku nebo nakazit spustitelné soubory (.EXE nebo.COM), které jsou spuštěny a datové soubory, které jsou otevřeny.  Části DOS, a to zejména ve verzích DOS 5.0 a novější, které používají tuto stejnou techniku u vykonávání užitečných funkcí, jako je například DOSKEY editor příkazové řádky a různé další instalovatelné pomůcky, lze nainstalovat a provozovat je na příkazovém řádku (ručně nebo z AUTOEXEC.BAT), a nikoli jako drivery přes CONFIG.SYS.  Program TSR lze nahrát kdykoliv. Někdy je načten okamžitě poté, co se operační systém nabootuje, tím, že je doslova uložený v AUTOEXEC.BAT dávkovém programu, případně na žádost uživatele (například Borland SideKick a Turbo Debugger nebo Quicken je QuickPay). Tyto programy budou, jak 'TSR' znamená, zůstávat v paměti, zatímco ostatní programy jsou spuštěné. Většina z nich nemá možnost vytažení sebe z paměti, takže volání TSR znamená, že program zůstane v paměti, do restartu. Nicméně vytažení z paměti je možné externě, za použití pomůcek jako MARK.EXE / RELEASE.EXE kombinovaných s TurboPower Software nebo softwarového restartu TSR. Tyto pomůcky chytí specifické kombinace kláves a propustil všechny TSR uložené po nich. Tak jako je řetězec ISR jednotlivě spojen, neexistuje žádné ustanovení jak objevit předchozí manipulátor adresy, nebo informovat své předchůdce, že je třeba aktualizovat jeho \"další adresu, na kterou skočit\", aby neodkazovaly na TSR, jenž si přejeme odstranit. Toto dalo vzniknout TSR spolupracujícím rámcům, například TesSeRact a AMIS.", "section_level": 1}, {"title": "Sdílení přerušení.", "content": "K řešení problému s mnoha TSR programy, které mají stejné přerušení, byla Ralfem Brownem navržena metoda tzv. Alternate Multiplex Interrupt Specification (AMIS) zlepšující dříve používané služby, nabízené prostřednictvím INT 2Fh. AMIS poskytuje způsoby, jak sdílet softwarové přerušení kontrolovaným způsobem. Byla vytvořena podle IBM Interrupt Sharing Protocol, původně vyvinutý pro sdílení hardwarového přerušení na procesoru x86.  AMIS služby jsou k dispozici prostřednictvím Int 2Dh.  Návrh ve své době nikdy nezískal širokou podporu mezi programátory. Existoval zároveň s několika jinými konkurenčními specifikacemi různé složitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Závady.", "content": "Přes svoji užitečnost způsobovaly TSR programy problémy. Každý rezidentní program zabírá paměť, a kvůli vlastnostem systému DOS musí být i na počítačích s velkým množstvím fyzické paměti RAM uložen do prvních 640 KB RAM (konvenční paměti), čímž ubírá místo aplikačním programům. Proto bylo vyváření TSR výzvou k minimalizaci obsazené paměti, což byl kvůli požadavkům kompatibility s mnoha softwarovými produkty od různých dodavatelů často velmi frustrující úkol. Vzájemné interakce programů, které využívaly služby operačního systému nedokumentovaným nebo nebezpečným způsobem, mohly způsobovat zaseknutí počítače nebo zhroucení systému. Mechanismus TSR využívaly počítačové viry, které jsou záměrně rušivé.  Okolo roku 1990 přesahovaly paměťové nároky mnoha aplikací, především her, na platformě PC 500 KB, takže při obsazení paměti několika TSR – i těmi základními, jako je ovladač CD-ROM – nebylo možné tyto aplikace spustit, a uspořádání programů tak, aby byl dostatek volné RAM, připomínalo černou magii. Mnoho hráčů používalo několik zaváděcích disků, každý s jinou konfigurací pro jinou hru. Pozdější verze MS-DOSu dovolovaly výběr konfigurace pomocí \"boot menu\", což umožňovalo použití jediného \"boot disku\". Ke konci devadesátých letech, když mnoho her bylo ještě psáno pro DOS, byl limit 640 kB nakonec překonán díky používání procesorů Intel 80286 nebo lepších ukládáním částí dat nebo i programového kódu nad prvním 1 MB paměti, čímž se snížil tlak na obsazení prvních 640K paměti. Pro úsporu paměti byl kód organizován jako překryvné moduly. Protože programování s mnoha překryvy je výzva sama o sobě, jakmile byl program příliš velký, aby se úplně vešel do 512 KB, využití rozšířené paměti bylo téměř vždy provedeno pomocí třídílného DOS extenderu podle standardu VCPI nebo DPMI. Pro zpřístupnění paměti nad hranicí 1 MB musí být procesor přepnut z reálného režimu do chráněného režimu. Protože však DOS, TSR, ovladače zařízení a většina programů pro DOS běží v reálném režimu, musí DPMI nebo VCPI přepínat mezi chráněným režimem a reálným režimem, což přináší časové ztráty.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat.", "content": "S nástupem desek rozšířené paměti a zejména procesorů Intel 80386 v druhé polovině osmdesátých let, přichází možné použití paměti nad 640 kB k načtení TSR. To vyžadovalo komplexní softwarové řešení s názvem Expanded memory managers, což zajistilo nějaký další volný prostor na několik let. K nejznámějším správcům paměti patřily QRAM a QEMM firmy Quarterdeck, 386Max firmy Qualitas, CEMM firmy Compaq a později EMM386 firmy Microsoft. Oblasti paměti nad adresou 640 kB využitelné pro načítání TSR, se nazývají \"upper memory blocks\" (UMB) a načítání programů do nich se anglicky nazývá loading high. Programy pro správu paměti začaly později používat programy, které se pokoušely automaticky zjistit, jak nejlépe rozdělit TSR mezi low a high hodnotou paměti (Optimize firmy Quarterdeck nebo MemMaker firmy Microsoft) s cílem maximalizovat dostupný prostor v prvních 640 KB paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "S vývojem her a programů využívajících DOS extendery (např. Doom), které obcházely 640 KB bariéru, mnoho problémů s TSR zmizelo, s rozšířením Microsoft Windows, a zejména Windows 95 (následuje Windows 98) - který měl mnoho TSR zbytečných a některé TRS neslučitelné - TSR zastaralé, ale aplikace Win16 mohly dělat triky TSR - jako jsou úpravy tabulky vektorů přerušení, protože reálný režim Windows to dovoloval. TSR nyní zmizely téměř úplně, multitasking operačních systémů jako Windows XP, Windows Vista, Windows 95, Mac OS X, Linux slouží jako zázemí pro více programů a driverů zařízení,které se mohou provozovat současně bez potřeby speciálních programovacích triků, a moderní pojetí chráněné paměti činí jádro a jeho moduly výhradně odpovědné za změnu přerušovací tabulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terminate and Stay Resident (TSR) česky \"ukončit a ponechat v paměti\" je v operačním systému DOS označení pro techniku umožňující vytvářet rezidentní programy, které po svém spuštění provedou určitou inicializační činnost, pak předají řízení operačnímu systému, ale zůstanou v paměti RAM počítače a mohou vykonávat různé funkce. Tyto programy často plní stejnou úlohu jako instalovatelné ovladače zařízení – zpřístupňují zařízení, které standardní DOS nepodporuje – myši, CD mechaniky, síťové a zvukové karty a další hardware. Dalšími skupinami byly programy pro tisk na pozadí, síťové ovladače (např. pro přístup k síti NetWare nebo jádro pro komunikaci protokoly TCP/IP), programy pro podporu národního prostředí (např. česká mapa klávesnice a zavaděč národních fontů), a programy, které přímo komunikovaly s uživatelem, od programu pro zadávání semigrafických znaků, přes program pro interaktivní správu rezidentních programů po programy typu Personal Information Manager jako Borland Sidekick, které v jednoúlohovém systému DOS vyvolávaly zdání funkčního multitaskingu. Mechanismus TSR využívalo i množství počítačových virů, aby mohly ovlivňovat činnost počítače kdykoli, nejen v okamžiku spuštění infikovaného programu.", "tgt_summary": "Regarding computers, a terminate-and-stay-resident program (commonly referred to by the initialism TSR) is a computer program that uses a system call in DOS to return control of the computer to the operating system, as though the program has quit, but stays resident in computer memory so it can be reactivated by a hardware or software interrupt. This technique partially overcame DOS's limitation of executing only one program, or task, at a time. TSR is unique to DOS and not used in Windows.", "id": 762854}
{"src_title": "Las Vegas Wranglers", "tgt_title": "Las Vegas Wranglers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrat ledního hokeje na poušť.", "content": "V Las Vegas působil tým Las Vegas Thunder, který hrál ligu International Hockey League, ovšem svá práva na ligu prodali před sezónou 1998/99. Liga West Coast Hockey League zveřejnila svůj záměr, poskytnout práva při rozšíření v roce 1999 právě do Las Vegas. Plán byl, že tým začne fungovat od sezóny 2000/01. Název Wranglers a logo bylo představeno krátce před tím, než měl v roce 2000 začít tým fungovat. Poté, ale musel být vstup týmu do soutěže pozastaven o 3 roky, protože neměli vhodnou arénu. V říjnu 2002 klub oznámil, že plánují hrát v Las Vegas Events Center a sdílet tak stadion s Community College of Southern Nevada s basketbalovými týmy mužů a žen. Events Center byla provozována neziskovými organizacemi a byla podporována starostou Oscarem Goodmanem.  Když nedosáhli žádného pokroku v jednáních týkajících se Events Center rozhodlo vedení o hraní domácích zápasů v Orleans Areně, která byla ve výstavbě poblíž Orleans Hotelu a Casina. Wranglers by tak mohli začít hrát ve WCHL od sezóny 2003/04. Když se v roce 2002 uskutečnilo spojení lig WCHL a ECHL (nově pojmenovaná liga měla název ECHL), bylo mezi přijatými týmy i Las Vegas Wranglers a mohli se tak od sezóny 2003/04 připojit k ECHL.", "section_level": 2}, {"title": "Raná léta.", "content": "29. května 2003 představil v sídle majitele týmu Karla Davenporta IV., herec Ricky Schroder bývalého hráče a trenéra týmu Fresno Falcons Glena Gulutzana jako prvního trenéra a hlavního manažera týmu Wranglers. Během 4 měsíců se Guluthan dohodl na spolupráci s generálním manažerem týmu Calgary Flames Darrylem Sutterem. Wranglers se tak stali farmářským týmem Calgary Flames a Lowelu Lock Monsters. První 2 hráči, kteří s Guluthanem podepsali smlouvu byli bývalí hráči NHL a bratři Jason a Mike McBain a další, kdo podepsal byl veterán ECHL brankář Marc Magliarditi. Gulutzan jmenoval Jasona McBaina prvním kapitánem týmu. Wranglers ukončili svojí první sezónu s následujícími výsledky: 43 vítězství, 7 remíz a 22 porážek za což získali 93 bodů a vyhráli Pacifickou divizi. V playoff byli poraženi v prvním kole týmem Idaho Steelheads v pěti-zápasové sérii.  Následující sezóna 2004/05 byla pro Wranglers nejhorší v prozatímní historii, přestože média očekávala vzhledem ke stávce NHL posílení týmu o hráče z Calgary Flames. Tým nakonec posílil pouze nadějný brankář Sébastien Centomo. Wranglers trpěli nedisciplinovaností a jejich útočník Adam Huxley byl lídrem mezi nejtrestanějšími hráči ligy a Centomo se projevoval spíše bitkami než zastavováním puků. Fanoušci při zápasech pobízeli trenéra Gulutzana k rezignaci. Wranglers dokončili sezónu se zklamáním a výsledky: 31 vítězství, 8 remíz a 33 porážek (70 bodů).", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup.", "content": "Před sezónou 2005/06 oznámil kapitán Jason McBain svůj odchod do důchodu a kapitánská funkce byla předána jeho bratrovi Miku McBainovi. Wranglers tuto sezónu začali v raketovém tempu a v prvních třech měsících sezóny byli poraženi pouze ve 4 zápasech. To znamenalo rekordní šňůru vítězných domácích zápasů, když nebyli doma poraženi až do 3. ledna 2006, kdy je porazil tým Reading Royals, což znamenalo 14 zápasovou domácí neporazitelnost. Se šňůrou 10 neprohraných zápasů venku vytvořili ligový rekord. Několik hráčů vytvořilo týmové rekordy včetně brankáře Marca Magliarditiho, který odchytal nejvíce zápasů (51) a připsal si nejvíce vítězných zápasů (34). Střední útočník Matt Dzieduszycki vytvořil rekord v produktivitě se 78 kanadskými body a Dan Tudin vytvořil rekord v nejvyšším +/- bodování s +38 body, také ve střelbě s 256 pokusy a se 7 góly v oslabení.  V celkovém součtu základní části skončili druzí o jeden bod za Aljaškou Aces. Získali Brabham Cup. 53 vítězství bylo nejvíce v historii týmu a trenér Glen Gulutzan vyhrál John Brobhy Award pro nejlepšího trenéra ligy. V playoff zvítězili v prvním kole nad týmem Idaho Stealheads, ale ve finále Západní konference prohráli s Aljaškou Aces.  Po přeskupení ligy byli opět umístěni do Pacifické divize, kde už ovšem neměli těžké soupeře jako Aljašku Aces a nebo Idaho Stealheads a tak měli větší šance na lepší umístění. Wranglers začali sezónu bez opor brankáře Marca Magliarditiho a Mika McBaina. Přesto dokázali bodovat v každém z jejich prvních 8 utkání (3 vítězství a 5 remíz). Wranglers se v době, kdy postrádali většinu veteránů, spoléhali na brankáře Mika McKennu a vrátivší se hvězdy Shawna Limprighta a Marca Pelusa. Marc Magliarditi ukončil kariéru v polovině sezóny. V té sezóně vyhráli opět Brabham Cup.  Wranglers ukončili sezónu 2006/07 s těmito výsledky: 46 vítězství, 14 remíz a 12 porážek (106 bodů) a vytvořili ligový rekord s nejméně porážkami \"venku\" s 5 porážkami. Nováček Mike McKenna skončil druhý při vyhlašování ceny Reebok Goeltender of the Year za Adamem Berkhoelem z Daytonu Bombers a stanovil rekordy s 5 vychytanými nulami a s nejnižším průměrem inkasovaných gólů (2,21). Do playoff vstoupili dobře, když porazili Phoenix RoadRunners, ale poté byli poraženi týmem Idaho Stealheads.", "section_level": 2}, {"title": "5 let v Las Vegas a finále Kelly Cupu.", "content": "V týmu Wranglers se před jejich pátou sezónou událo mnoho změn. Po odchodu brankáře Marca Migliarditiho odešel i brankář Mike Mckenna, který podepsal smlouvu s klubem Portland Pirates v AHL a Mike McBain ukončil kariéru. Gulutzan podepsal smlouvy s brankáři-nováčky Danielem Manzatem a Kevinem LaLandem. Poté podepsal i s bývalými hráči NHL, dvojčaty Chrisem a Peterem Ferrarem. Peter Ferraro byl jmenován nástupcem Mika McBaina ve funkci kapitána týmu. Přesto, že měl tým dva nezkušené brankáře a ani jednoho hokejistu z počáteční sezóny, tak se na začátku sezóny Wranglerům velmi dařilo, když měli v prvních 17 zápasech bilanci 15 vítězství a 2 porážky. V polovině sezóny Wranglers vedli pohodlně Pacifickou divizi a trenér Gulutzan byl nominován k vedení Národní konference ve třetím ECHL All-Star Game v řadě a je tak mezi trenéry v tomto ohledu rekordmanem. Wranglers si zajistili druhé vítězství v Pacifické divizi v řadě a současně byli prvním týmem ECHL, který ve třech sezónách po sobě dosáhl minimálně 100 bodů.  Wranglers dokončili základní část s tímto stavem: 46 vítězství, 12 remíz a 13 porážek (106 bodů) a byli tak do playoff nasazeni na prvním místě v Národní konferenci. Pravé křídlo Peter Ferraro vytvořil střelecký rekord týmu, když vstřelil 36 gólů. Wranglers ve čtvrtfinále Národní konference vyhráli v šesti-zápasové sérii nad Stocktonem Thunder, kteří byli posíleni o hráče Springfieldu Falcons a Edmontonu Oilers. V semifinále Národní konference porazili Aljašku Aces a ve finále konference zvítězili nad Utahem Grizzlies a po vítězství v konferenci získali svoji první Bruce Taylor Trophy. Ve finále o Kelly Cup ovšem podlehli týmu Cincinnati Cyclones.  Po úspěšné sezóně 2007/08 byli Wranglers nuceni opět přebudovat tým, když přišli o 9 hráčů ze sestavy. Bývalý hráč Las Vegas Mike McBain byl jmenován asistentem trenéra a vystřídal tak na tomto postu Brenta Bilodeaua, který opustil tým po třech letech, aby se mohl stát hlavním trenérem týmu Wichita Thunder v Central Hockey League. V sezóně 2008/09 byl tým ochromen zraněními a nezkušeností hráčů. I přes toto a přes sloučení divize s konkurenčním týmem Fresno Falcons měli Wranglers konkurenceschopný tým, který skončil druhý v divizi za Ontariem Reign. Na konci sezóny se stal incident: poté co narazil Aljašský hráč Matt Stefanishion Chrise Ferrara a zlomil mu nohu, tak se rozzuřený Peter Ferraro (dvojče postiženého) rozhodl napadnout Tima Spencera. Za tento incident byl vedením ligy potrestán na zbytek sezóny a nakonec byl vyhozen i z týmu. Funkci kapitána za něj převzal Shawn Limpright.  Wranglers vstoupili do playoff jako druzí nasazení v konferenci a nastoupili proti Bakersfieldu Condors, které porazili a dále nastoupili proti Stocktonu Thunder, které také porazili. Ve finále konference ovšem prohráli s Aljaškou Aces.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod Gulutzana a příchod Mougenela.", "content": "Po nepovedeném finále konference se Gulutzan rozhodl odejít do Texasu Stars hrajícím v AHL, kde se stal hlavním trenérem. Majitel Charles Davenport byl poprvé po sedmi letech nucen hledat nového trenéra. Gulutzan dal Davenportovi několik návrhů na nového trenéra. Davenport jmenoval nového trenéra 25. června 2009, kterým byl Ryan Mougenel do té doby asistent trenéra ve Stocktonu Thunder.  15. července 2009 byl jmenován ředitelem hráčského rozvoje a asistentem generálního manažera bývalý hráč NHL Keith Primeau.  Sezóna 2009/10 byla pro Wranglers jako horská dráha. Většina zkušených hráčů opustilo tým v reakci na snížení mezd, které bylo uskutečněno jako reakce na finanční krizi. Meugenel vedl mladý tým plný hráčů, kteří měli jen málo a nebo vůbec žádné zkušenosti. Tým měl nejnižší platový rozpočet v lize, když hráčům platil 10 300 dolarů týdně (asi 200 000 kč), přičemž platový strop byl 11 800 dolarů (asi 230 000 kč).  Na konci roku 2009 prodal Davenport většinu akcií Jonathanu Fleisigovi, který tak získal moc nad klubem. Po špatném začátku, kdy se tým držel na dně Pacifické divize se postupně dostal až na 2. místo v této divizi. Hned ve čtvrtfinále konference ovšem tým prohrál s Utahem Grizzlies. Tým vypadl už v prvním kole poprvé od své první sezóny.  V polovině dubna 2010 prodal Felisig Wranglers neznámým kupujícím, kteří se zavázali, že tým ponechají v Las Vegas. V polovině června 2010 dala rada ECHL jednomyslný souhlas k převodu práv na Wranglers Hockey LLC, který vede Gary Jacobs, realitní developer ze San Diega.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Las Vegas Wranglers byl profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlil v nevadské metropolitní oblasti Las Vegas. V letech 2003–2014 působil v profesionální soutěži East Coast Hockey League. Wranglers ve své poslední sezóně v ECHL skončily v osmifinále play-off. Své domácí zápasy odehrával v hale Orleans Arena s kapacitou 7 773 diváků. Klubové barvy byly červená, černá, bílá a stříbrná.", "tgt_summary": "The Las Vegas Wranglers were a professional ice hockey team based in Las Vegas Valley. The Wranglers were members of the Pacific Division of the Western Conference of the ECHL (formerly the East Coast Hockey League). The Wranglers were founded as an expansion franchise in 2003 following the ECHL's takeover of the West Coast Hockey League.", "id": 2065639}
{"src_title": "Reservation Road", "tgt_title": "Reservation Road", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dwight Arno je právní zástupce rozvedený s Ruth, která má v poručnictví jejich syna Lucase. Dwight ho může navštěvovat. Dwight jede s Lucasem z baseballového zápasu, když mu zavolá Ruth a oznámí mu, že má zpoždění. Dwight proto potom spěchá, protože má strach, že ztratí právo Lucase navštěvovat. V jednu chvíli ztratí kontrolu nad vozidlem a srazí malého chlapce Joshe Learnera, který stál u silnice. Přestože je si srážky vědom, odjede. Lucasovi, který má lehké zranění, otec tvrdí, že narazili do kmene stromu. Dwight se později ve zprávách dozví, že chlapec zemřel. Snaží se potom zahladit důkazy, které by ho mohly usvědčit.  Po počátečním šoku z nehody se Joshova matka Grace snaží najít způsob jak pokračovat v životě, zatímco její manžel Ethan je posedlý nalezením viníka a je naštvaný na policii kvůli tomu, že nepokročila ve vyšetřování. Ethan se nakonec rozhodne najmout právníka. Ukáže se, že tímto právníkem je Dwight. Oba se pak potkají také v soukromém životě - Ethanova dcera Ruth chodí na hodiny klavíru k Dwightově bývalé manželce Ruth.  Ethan časem přijde na to, že pachatelem je Dwight. Aby se mu pomstil a z obavy z toho, že Dwight bude odsouzen pouze na krátkou dobu, si Ethan koupí zbraň a jede ke Dwightovi domů, aby ho zabil. Ethan na Dwighta zamíří a ten, aby ochránil Lucase, který je zrovna u něj, prosí, aby šli ven. Ethan naloží Dwighta do kufru u auta a odveze ho na vzdálené místo, kde ho chce zastřelit. Díky Ethanově emocionálnímu stavu a váhání se podaří Dwightovi zbraně zmocnit a zamíří jí na Ethana, pak jí ale míří na sebe. Ethan vidí, že Dwight cítí kvůli nehodě zármutek, a rozhodne se ho tam nechat osamotě. Film končí, když se Lucas dívá na nahrávku, kde se Dwight přiznává k tomu, co udělal a vše synovi vysvětluje. Dwight měl v plánu se udat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reservation Road je americký film z roku 2007 režiséra Terryho George natočený podle stejnojmenné knihy Johna Burnhama Schwartze, který ji spolu s Georgem adaptoval do podoby filmového scénáře. Hlavní postavy v podání Joaquina Phoenixe a Marka Ruffala se ve filmu vyrovnávají s následky autonehody, při které vinou jednoho zemřel syn druhého.", "tgt_summary": "Reservation Road is a 2007 American drama film directed by Terry George and based on the book of the same title by John Burnham Schwartz, who, along with George, adapted the novel for the screenplay. The film, starring Joaquin Phoenix and Mark Ruffalo, deals with the aftermath of a fatal car crash. It was released to theaters on October 19, 2007.", "id": 1776198}
{"src_title": "Valentin Vodnik", "tgt_title": "Valentin Vodnik", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve vsi Zgornja Šiška, která dnes tvoří součást Lublaně. V Lublani absolvoval základní i střední školu. Následně se ve františkánských klášterech připravoval na kněžské povolání. Jako kněz působil od roku 1784 v Soře, v letech 1785 až 1788 v Bledu, poté do roku 1792 v Ribnici, kde se setkal s Žigou Zoisem, jenž mu pomohl vrátit se do Lublaně, kde od podzimu 1798 zastával funkci profesora gymnázia.  Pod vlivem Pohlina se začal zajímat o svůj mateřský jazyk a kolem roku 1775 začal psát básně ve slovinštině. Jeho první básně –'a'– byly publikovány právě ve sbírce Marka Pohlina '. V roce 1806 vydal Vodnik první sbírku slovinských básní – ', jež byla zanedlouho následována sbírkou '. Vodnikova tvorba byla jednoduchá a nekomplikovaná s vlasteneckým a satirickým nádechem. Vodnik také v letech 1797 až 1800 vydával první noviny ve slovinštině – '.  Po ustavení Ilyrských provincií se Vodnik stal poradcem francouzských úřadů a své sympatie k Francouzům vyjádřil v roce 1809 i v patetické básni \" (Vzkříšená Ilyrie). Jeho postoj posléze umožnil dostat slovinštinu do kraňských škol.  V roce 1811 pak vydal první slovinskou gramatiku ve slovinštině – \", předchozí díla byla psána latinsky nebo německy.  Jakmile došlo k obnovení rakouského panství nad bývalými Ilyrskými provinciemi, byl Vodnik předčasně penzionován a odstraněn z veřejného života. Zemřel v Lublani ve stejném roce jako jeho podporovatel Žiga Zois, do jehož kroužku intelektuálů patřil.  Kromě první gramatiky ve slovinštině (1811) byl autorem díla'(1812), kuchařky'(1799) či příručky pro porodní asistentky \"\" (1818).  U příležitosti 250. výročí narození v roce 2008 vydala Banka Slovenije pamětní zlatou minci v hodnotě sto euro a stříbrnou minci v hodnotě třicet euro.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valentin Vodnik (3. února 1758, Zgornja Šiška – 8. ledna 1819, Lublaň) byl slovinský básník a publicista, jenž se zasloužil o zavedení slovinského jazyka do všech typů kraňských škol.", "tgt_summary": "Valentin Vodnik (3 February 1758 – 8 January 1819) was a Carniolan priest, journalist and poet of Slovene descent. He was active in the late Enlightenment period.", "id": 2287811}
{"src_title": "Patrick Thoresen", "tgt_title": "Patrick Thoresen", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Vyrůstal v Hamaru, kde také působil v klubu Storhamar Dragons v nejvyšší norské hokejové soutěži. V roce 2001 přesídlil do Severní Ameriky, kde hrával v juniorské QMJHL za týmy Moncton Wildcats a Baie-Comeau Drakkar. Ve druhém roce svého působení v Kanadě dosáhl výborné statistiky, když zaznamenal 108 bodů v 71 utkáních a byl druhý v klubovém bodování. Do NHL však nebyl draftován a vrátil se do Evropy. Ve švédské Elitserien nastupoval za Djurgårdens IF. První sezónu odehrál převážně v záložním týmu, v dalších dvou se prosadil v nejvyšší soutěži. Před sezónou 2006/2007 podepsal jako volný agent jednoletý kontrakt s Edmonton Oilers. Prosadil se do prvního týmu, v NHL odehrál v sezóně 68 utkání a stal se pátým Norem, který v NHL nastoupil. V sezóně zaznamenal 4 góly a 12 asistencí. Následující ročník se mu příliš nevydařil, Edmonton jej zařadil na listinu volných hráčů, odkud přestoupil do Philadelphia Flyers 11. dubna 2008 po kontaktu s Mikem Greenem utrpěl zranění, vrátil se ale v playoff a stal tak prvním Norem, který do bojů o Stanley Cup nastoupil. Po této sezóně se opět vrátil do Evropy a jeden rok hrál ve švýcarské lize za HC Lugano. Se 63 body skončil třetí v bodování ligy. V květnu 2009 podepsal dvouletý kontrakt s ruským rýmem Salavat Julajev Ufa hrajícím Kontinentální hokejovou ligu. V sezóně 2009/2010 byl s 57 body šestým nejproduktivnějším hráčem KHL, v +/− bodování byl dokonce nejlepší v celé lize. V sezóně 2010/2011 pokračoval v Ufě s výbornou produktivitou, skončil v rámci celé KHL druhý v kanadském bodování i v počtu vstřelených gólů a třetí v počtu asistencí. Obhájil nejlepší pozici v bodování +/-. S Ufou vyhrál jako první Nor playoff KHL a získal Gagarinův pohár. Sezónu 2011/2012 odehrál za tým SKA Petrohrad.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V letech 2000 a 2001 reprezentoval Norsko na mistrovství světa do 18 let, v letech 2001 a 2002 na mistrovství světa juniorů do 20 let. V seniorské reprezentaci Norska hrál na mistrovství světa poprvé v roce 2004 – v divizi 1 a v roce 2006 poprvé v elitní kategorii MS. V roce 2010 na Zimních olympijských hrách 2010 zaznamenal pět asistencí ve čtyřech utkáních, na mistrovství světa ve stejném roce šest bodů v šesti utkáních. Na mistrovství světa 2012 přispěl k dobrým výkonům norského týmu, který postoupil do čtvrtfinále, kde podlehl budoucím mistrům světa z Ruska. Thoresen skončil s 18 body a sedmi vstřelnými góly druhý v obou statistikách za Jevgenijem Malkinem a byl jmenován do All-star týmu turnaje.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Týmové  Individuální", "section_level": 1}], "src_summary": "Patrick Thoresen (* 7. listopadu 1983) je norský profesionální lední hokejista, hrající v Kontinentální hokejové lize, norský reprezentant. Jeho bratr Steffen také hraje hokej profesionálně a jejich otec Petter Thoresen je rovněž bývalým ledním hokejistou, který reprezentoval Norsko na pěti Zimních olympijských hrách.", "tgt_summary": "Patrick Thoresen (born 7 November 1983) is a Norwegian professional ice hockey left winger who is currently playing for the Storhamar Dragons in the GET-ligaen. He resides in Hamar, Norway, where he grew up, during the off season. He has a younger brother, Steffen who's also an ice hockey player. His father Petter was one of Norway's most notable players who played at five Olympic Winter Games (1980–1994). Thoresen would follow in his father's footsteps and play in the Winter Olympics in Vancouver 2010 and Sochi 2014.", "id": 2109060}
{"src_title": "Josef Labický", "tgt_title": "Joseph Labitzky", "src_document": [{"title": "Hudebník.", "content": "Narodil se 4. července 1802 v Krásnu. Roku 1803 se ještě jako kojenec přestěhoval se svými rodiči do Bečova nad Teplou, kde žil dlouhá léta v domě č. p. 205. V mládi studoval u kantora Karla Veita hru na violu a klavír, avšak živil se jako postřihač.  Od svých čtrnácti let hrál Labický s různými kočovnými kapelami a v roce 1820 dostal místo v orchestru v Mariánských Lázních. V letech 1823–1824 působil v Mnichově a poté cestoval Německem jako koncertní houslista. V roce 1825 dal dohromady svůj vlastní orchestr, se kterým měl turné ve Vídni a ve Varšavě. V roce 1835 založil v Karlových Varech lázeňský orchestr, který řídil až do roku 1852. Labického taneční kousky se staly populárními v celé Evropě, včetně Anglie (kde byl ale zapletený do soudního procesu „Cocks vs Purday“, což byl britský soudní případ v záležitosti autorských práv).  Labický komponoval především taneční skladby; i když později byla jeho sláva zastíněna Johannem Straussem mladším, avšak mnozí (např. Václav Jan Křtitel Tomášek) oceňují Labického talent výše, zejména při skladbě kvapíku. Ale známý je Labický především tím, že v letech 1837–1839 vydal tři taneční směsky národních písní – ovšem mnoho z nich převzal z předcházející Rittersberkovy sbírky z roku 1825. Takové směsky nejen později posloužily jako vzor např. Ferdinandu Hellerovi při komposici České besedy, ale měly velký buditelský význam v celém národním obrození.  Kromě taneční hudby byl i autorem vážné a duchovní hudby. Celkový počet jeho děl se odhaduje na 300 kousků.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1824 se Labický oženil s Antonií Hergetovou, dcerou bečovského starosty. V Bečově se narodily i jeho děti: Eduard (architekt), August (hudebník), Wilhelm (houslista) a Antonie (operní pěvkyně). V roce 1849 dva z jeho synů absolvovali konzervatoř a časem sestavili i vlastní orchestr. Mladší z nich, August Labický (Labitzky), později nastoupil do otcova orchestru jako houslista a 1869 byl jmenován jeho kapelníkem; stal se přítelem Antonína Dvořáka, jehož skladby zařadil do stálého repertoáru svého orchestru, ale přesto nedosáhl popularity svého otce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Labický (4. července 1802 Krásno na Sokolovsku – 19. srpna 1881 Karlovy Vary) byl český houslista a dirigent, který se proslavil zejména jako skladatel tehdejší populární taneční hudby (polky, valčíky, kvapíky, čtverylky). Psal se také Labotzki, v matrice Lawitzky, v cizojazyčné literatuře a na svých dílech uváděn jako autor Joseph Labitzky.", "tgt_summary": "Joseph Labitzky (; 4 July 1802 in Krásno – 18 August 1881 in Karlovy Vary) was a Bohemian composer, violinist, and conductor. He studied with Karl Veit in his youth. Labitzky joined a traveling orchestra at age 14, and in 1820 took a position in an orchestra in Marienbad. In 1823-24 he was in Munich, and following this he toured Germany as a concert violinist. He put together his own orchestra in 1825, touring Vienna and Warsaw. He took a conducting position in Karlsbad in 1835, and his dance pieces became quite popular throughout Europe, including England. He was involved in \"Cocks vs Purday\", a British court case concerning copyright. He was the father of August Labitzky. Labitzky composed 300 dance pieces.", "id": 2334086}
{"src_title": "Tamaulipas", "tgt_title": "Tamaulipas", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název státu pochází z huasteckého výrazu \"Tamaholipa\", což znamená „místo vysokých hor“ nebo podle jiného výkladu „místo modliteb“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původními obyvateli Tamaulipas byli Olmékové, Čičimékové a Huastekové. V polovině patnáctého století se oblast stala vazalem Aztécké říše. Po příchodu španělských kolonizátorů v Tamaulipas působili františkánští misionáři, byla vytvořena provincie Nuevo Santander. V sedmnáctém a osmnáctém století do kraje vpadl ze severu apačský kmen Lipanové, jehož příslušníci postupně splynuli se starousedlíky. V roce 1824 se Tamaulipas stal jedním ze zakládajících států nezávislého Mexika. V roce 1845, kdy se od Mexika odtrhl Texas, přišel i Tamaulipas o část svého území ležící na sever od Rio Grande. V době francouzské intervence zde byly sváděny tuhé boje zejména o strategický přístav Tampico.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Pobřeží Mexického zálivu je rovinaté, ve vnitrozemí leží pohoří Sierra Madre Oriental dosahující v nejvyšším bodě 3280 metrů nad mořem. Podnebí je subtropické a převážně semiaridní, typickou rostlinou jsou kaktusy. Žije zde řada vzácných zvířat, jako puma americká nebo ocelot velký. Lokalita El Cielo v jižní části státu je biosférickou rezervací UNESCO, chránící původní mlžný les. Územím státu prochází obratník Kozoroha.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Tamaulipas se podílí na HDP Mexika 3,3 procenty. Základem ekonomiky je pěstování kukuřice, rajčat a citrusových plodů, rozšířeno je i pastevectví dobytka a rybolov. Pobřeží na jihu okolo měst Tampico a Altamira je mexickým střediskem těžby a zpracování ropy. Rozvíjí se také turistika, vyhledávané jsou zejména pláže okolo města La Pesca. Vzhledem k blízkosti americké hranice je v Tamaulipas mnoho montoven vlastněných zahraničním kapitálem, zvaných maquiladoras. V hlavním městě sídlí vysoká škola Universidad Autónoma de Tamaulipas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tamaulipas, oficiálně \"Estado Libre y Soberano de Tamaulipas\" (do češtiny volně přeloženo jako \"Svobodný a suverénní stát Tamaulipas\") je jeden ze 31 států, které spolu s jedním federálním distriktem tvoří federativní republiku Mexiko. Na severu sousedí s americkým státem Texas, na východě od něj leží Mexický záliv, na jihu Veracruz, na jihozápadě San Luis Potosí a na západě Nuevo León. Hlavním městem je Ciudad Victoria, pojmenované po prvním prezidentovi nezávislého Mexika Guadalupe Victoriovi, ale největším je Reynosa ležící na hranici USA, která má s aglomerací přes půl milionu obyvatel. Dalšími významnými sídly jsou přístav Tampico na jižní hranici státu a Nuevo Laredo v severozápadním výběžku na břehu Rio Grande.", "tgt_summary": "Tamaulipas (), officially the Estado Libre y Soberano de Tamaulipas (), is one of the 32 states which comprise the Federal Entities of Mexico. It is divided into 43 municipalities and its capital city is Ciudad Victoria.", "id": 2241202}
{"src_title": "Konfigurační soubor", "tgt_title": "Configuration file", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Konfigurační soubor slouží k nastavení variabilních vlastností počítačových programů (nastavení aplikace, ale i operačního systému). Konfigurační soubory jsou většinou řádkově orientované, dají se považovat za jednoduché databáze. V konfiguračním souboru jsou typicky dvojice názvu příslušného nastavení a jeho hodnoty. Formát není nijak standardizován, avšak existují dobře známé formy, například soubor passwd, ve kterém jsou definováni uživatelé v unixových systémech nebo konfigurační soubor Apache HTTP Serveru. Pro zpracování (parsování) konfiguračních souborů existují různé knihovny, které programátorům zjednodušují jejich používání.", "section_level": 1}, {"title": "Správa konfiguračních souborů.", "content": "Konfigurační soubory jsou určeny k tomu, aby je uživatel nebo správce počítače mohl přímo měnit pomocí jakéhokoliv textového editoru, který pracuje s prostým textem. Obtížněji se s nimi pracuje pomocí programu, protože je nutné je netriviálně parsovat a zachovat nastavení, která do něj zapsal člověk (textový soubor není příliš vhodný ke strojovému zpracování). Přesto existují programy, které mají textové nebo grafické uživatelské rozhraní, pomocí kterého zjednodušují uživateli změnu konfiguračních souborů. Typicky je však přímou editací konfiguračního souboru k dispozici více možností nastavení programu, než pomocí použití grafického nástroje. Některé distribuce Linuxu se vymezují právě tím, že poskytují sofistikovaný konfigurační nástroj (např. Yast v SUSE nebo debconf pro Debian).", "section_level": 1}, {"title": "Načítání konfiguračního souboru.", "content": "Počítačový program čte konfigurační soubor při svém startu. Pro změnu jeho nastavení je pak nutné po úpravě konfiguračního souboru program ukončit a znovu spustit. Někdy je však vhodné, aby program uměl změnit své nastavení i za běhu bez přerušení svého běhu, což se hodí zejména pro různé démony, které běží na pozadí (bez přímé komunikace s uživatelem). Program proto může umožňovat znovunačtení konfiguračního souboru, ke kterému dojde typicky až po upozornění od uživatele (typicky pomocí signálu).", "section_level": 2}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "V unixových operačních systémech existují stovky variant formátu zápisu konfiguračního souboru. Každá aplikace nebo služba může mít unikátní formát konfiguračního souboru. S vývojem programu se může formát konfiguračního souboru měnit, avšak nestává se to často. Konfigurační soubory jsou tradičně popsány v manuálových stránkách nebo jinou vhodnou formou (info, soubory README a podobně). V mnoha případech jsou s programem dodávány konfigurační soubory s výchozím nastavením důležitých voleb a obsahují rozsáhlou vnitřní dokumentaci ve formě komentářů přímo v konfiguračním souboru.  Programy v unixových systémech mají typicky globální konfigurační soubor v adresáři codice_1 (viz SUS, LSB apod.) a umožňují zároveň vytvořit uživatelskou konfiguraci v konfiguračním souboru umístěném v domácím adresáři uživatelů (typicky tzv. skrytý soubor začínající tečkou).", "section_level": 1}, {"title": "DOS.", "content": "Systém DOS používal ke konfiguraci především dva soubory s názvem CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT, které byly využívány i v systémech Microsoft Windows pro DOS.", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "Od systému Windows 95 včetně celé řady Windows NT (tj. včetně Windows XP, Windows 7 atd.) je firmou Microsoft preferováno ukládání nastavení do binární datové struktury registru systému Windows uspořádané do stromu. Dřívější verze (Windows 3.0, Windows 3.1x) však používaly též textové konfigurační soubory (s příponou souboru codice_2 jako \"inicializace\"), které kvůli zpětné kompatibilitě přetrvaly až do současných verzí Windows.", "section_level": 1}, {"title": "IBM OS/2.", "content": "IBM OS/2 používá binární formát také s příponou codice_2, ale liší se od verzí Microsoft Windows. Obsahuje seznam seznamů netypovaných dvojic klíč-hodnota. Dva konfigurační soubory jsou určeny pro kontrolní nastavení (codice_4 a codice_5). Vývojáři aplikací si mohou vybrat, zda chtějí použít nebo vytvořit zvláštní konfigurační soubor pro své aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurační jazyky.", "content": "Pro konkretní popis zápisu konfiguračních souborů bylo vytvořeno mnoho jazykových specifikací. Např. skriptovací jazyk Lua, který je používán jako konfigurační jazyk v jiných programech. Dále pak všechny značkovací jazyky. Trend XML a YAML pro použití jako formát konfiguračního souboru lze částečně přičíst ke zvýšené popularitě Open source software a softwarových aplikací a knihoven nezávislých na platformě. Specifikace popisující tyto formáty jsou běžně k dispozici veřejnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konfigurační soubor je v informatice označení pro menší textový soubor, v němž je pomocí prostého textu zapsána konfigurace (tj. nastavení) počítačového programu. Struktura souboru a formát zápisu jednotlivých nastavení není nijak standardizován, záleží na tvůrci programu, který konfigurační soubor používá. Používá se však typicky angličtina a znaková sada ASCII (v dnešních unixových systémech často UTF-8).", "tgt_summary": "In computing, configuration files (commonly known simply as config files) are files used to configure the parameters and initial settings for some computer programs. They are used for user applications, server processes and operating system settings.", "id": 2046549}
{"src_title": "Náš vůdce", "tgt_title": "The Wave (2008 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Učitel na střední škole Rainer Wenger má během projektového týdne probírat se studenty autokracii. Studenti nevěří, že v moderním Německu se může prosadit diktatura, a tak se Wenger rozhodne začít experiment, který má ukázat, jak snadno mohou být masy manipulovány. Úvod filmu ukazuje Wengera jako anarchistu a na projektový týden se snaží získat i téma anarchie, ale ředitel ho odmítne. I tak se ale svého tématu chopí s nadšením a získá plnou pozornost studentů.  Wenger začne požadovat, aby ho všichni studenti oslovovali \"pane Wengere\" místo obvyklého \"Rainere\", změní zasedací pořádek tak, aby všichni byli čelem k tabuli a posadí studenty s horšími známkami vedle studentů s lepšími známkami, aby se tak od sebe učili a jako celek byli lepší. Když chce některý student říci něco nahlas, musí se přihlásit a postavit se. Jejich odpovědi musí být krátké a předem promyšlené. Wenger studentům ukáže efekt společného pochodování ve stejném rytmu. Motivuje je tím, že tak mohou opravdu naštvat třídu, která je pod nimi (třída zabývající se anarchií).  Dalším krokem je název. Třída se rozhodne pro \"Vlna\" (v originále \"Die Welle\"). Všichni členové skupiny musí nosit bílé košile a džíny, aby se tak odstranila rozdílnost a individualita. Skupina si také vytvoří společný pozdrav. Dvě dívky Karo a Mona proti činnosti skupiny začnou protestovat. Tři chlapci předtím třídu opustili, ale dva z nich se pak vrátili. Ze třídy pak odejde také Mona, která je znechucená tím, jak její spolužáci přijímají fašismus. Členové Vlny pak začnou sprejovat jejich logo na budovy po městě, mají party, kam mohou pouze členové Vlny a začnou ostrakizovat a trápit ty, co nejsou v jejich skupině.  Student Tim začne být skupině velmi oddaný, protože se konečně stal přijímaným členem školní studentské komunity. Po diskuzi o tom, jak velké nadnárodní korporace nemají zodpovědnost za své činy, zničí své značkové oblečení. Tim se pak ukáže u Wengerova domu a nabízí mu, že se stane jeho bodyguardem. Wenger ho pozve dál na večeři, ale ochranu odmítá. To přinese další zátěž do vztahu Wengera s jeho ženou, která se domnívá, že experiment zašel již příliš daleko. Wenger nakonec Tima ze svého domu vyhodí, ale ráno zjistí, že student spal u jeho dveří.  Karo pokračuje ve svých snahách odhalit akce Vlny, čímž vyvolá odpor u mnoha členů Vlny, kteří požadují, aby s tím její přítel Marco něco udělal. Během jejich konfrontace se Marco rozčílí a Karo udeří, což Marca přesvědčí, že experiment se vymkl kontrole. Marco požádá Wengera, aby experiment ukončil. Wenger mu řekne, aby to nechal na něm, a svolá setkání všech členů Vlny do auditoria.  Na setkání nechá Wenger zamknout dveře a začne rozvášňovat studenty, říká, že ovládnou Německo a věci změní, aby byly takové, jaké mají být. Všichni studenti jásají a tleskají. Marco vstane a mluví proti akcím Vlny, a tak ho Wenger označí za zrádce a chce, aby ho ostatní dovedli na pódium. Když čtyři chlapci Marca na pódium přivedou, učitel je konfrontuje s jejich činy. Zeptá se jich, jak daleko by byli schopni zajít, jestli by byli schopni chlapce zabít. Připomene studentům jejich tvrzení, které stálo na začátku Vlny - že diktatura není v moderním Německu možná. Většina studentů vypadá, že cítí hanbu a lítost, když si uvědomí, že se účastnili na něčem takovém. Tim ale věří, že Vlna je vše, co má, a tak nechce dopustit její konec. Než se sám zastřelí, střelí jednoho studenta.  Film končí, když je Wenger vzat policií do vazby a dívá se na trápení, které jeho experiment přinesl.", "section_level": 1}, {"title": "Předloha.", "content": "Film byl inspirován sociálním experimentem nazvaným \"\"Třetí vlna\"\", který v roce 1967 provedl na střední škole v kalifornském Palo Altu pětatřicetiletý učitel dějepisu Ron Jones. Na rozdíl od filmu neskončil experiment střelbou a zásahem policie. Ron Jones byl ze školy vyloučen. V roce 1981 experiment popsal Morton Rhue v knize \"Vlna\". Roku 1984 vyšla v Německu, kde se prodalo 2,5 milionu výtisků. Kniha se stala povinnou četbou na některých amerických školách, v Německu a v Izraeli. Byla předlouhou i k tomuto filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Incident v Rakousku.", "content": "Film \"Náš vůdce\" byl rakouským ministerstvem školství doporučen jako pedagogická pomůcka pro výuku o totalitarismu. V roce 2018 došlo na střední škole v burgenlandském městě Zurndorf k incidentu, kdy po promítání filmu někteří žáci napodobovali společenství \"Vlny\" a případ musela řešit policie. Promítání na školách v Burgenlandu bylo zastaveno.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze.", "content": "Film byl hodnocen nadprůměrně, v dubnu 2020 získal v Česko-slovenské filmové databázi 82 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náš vůdce (v německém originále Die Welle) je německý film z roku 2008 režiséra Dennise Gansela založený na knize \"The Wave\", která byla inspirovaná sociálním experimentem The Third Wave.", "tgt_summary": "Die Welle (The Wave) is a 2008 German socio-political thriller film directed by Dennis Gansel and starring Jürgen Vogel, Frederick Lau, Jennifer Ulrich and Max Riemelt in the leads. It is based on Ron Jones' social experiment The Third Wave and Todd Strasser's novel, \"The Wave\". The film was produced by Christian Becker for Rat Pack Filmproduktion. It was successful in German cinemas, and after ten weeks, 2.3 million people had watched it.", "id": 1048605}
{"src_title": "Ludvík I. Portugalský", "tgt_title": "Luís I of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Ludvík se narodil jako druhý syn z jedenácti dětí portugalské královny Marie II. a jejího manžela Ferdinanda II. Podobně jako ostatním dětem královského páru se mu dostalo vynikajícího vzdělání, byl nadaným básníkem a chtěl se věnovat vědě. Neměl žádné politické ambice, což se však změnilo, když jeho starší bratr, portugalský král Petr V. roku 1861 zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Petr V. v roce 1861 podnikl cestu po Portugalsku, zasaženém epidemií horečnaté nemoci; král a dva jeho mladší bratři, infant Jan a infant Ferdinand, během cesty onemocněli. Nejdříve – 6. listopadu – zemřel Ferdinand, o pět dní později, 11. listopadu, ho následoval sám král ve a šest týdnů po něm, 27. prosince, podlehl nemoci i třetí bratr Jan.  Protože se Pedro V. po smrti své předčasně zesnulé manželky Stefanie znovu neoženil a neměl potomků, na trůn po něm nastoupil jeho následník, mladší bratr Ludvík.  Ludvíkovo panování je charakterizováno sérií změn vlád, tvořených buď liberály nebo konzervativci. Portugalsko v té době ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, především s Británií, zaostávalo po stránce stability, ekonomiky, edukace, technického vývoje aj. Co se týče zahraničních záležitostí, roku 1875 v důsledku belgických aktivit pozbylo Portugalsko území dnešní Angoly a Mosambikem.  Ludvík byl ovšem především člověk oddaný vědě. Jeho největším zájmem byla oceánografie. Velkou část svého majetku věnoval na financování výzkumných lodí určených k poznávání bohatství živočišných druhů světových oceánů. Byl iniciátorem vzniku jednoho z prvních světových akvárií v Lisabonu, jež bylo otevřeno i veřejnosti (byla v něm umístěna i desetimetrová krakatice). Byl jediným portugalským králem, který velel válečné lodi. Jeho vášeň pro lodě a moře vyústila v založení \"Muzea námořnictví\" v Lisabonu. Svou vášeň pro vědy a nové poznatky přenesl i na své dva syny.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "6. října roku 1862 se oženil s italskou princeznou Marií Piou Savojskou (1847–1911), dcerou italského krále Viktora Emanuela II. a jeho manželky Adelheid Rakouské. Z manželství se narodili dva synové:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ludvík I. Portugalský (31. říjen 1838 – 19. říjen 1889, Lisabon; celým jménem \"Luís Filipe Maria Fernando Pedro de Alcântara António Miguel Rafael Gabriel Gonzaga Xavier Francisco de Assis João Augusto Júlio Valfando de Saxe-Coburgo-Gotha e Bragança\"), zvaný \"Dobrý\" nebo \"Populární\" byl v letech 1861 až 1889 králem Portugalska. Pocházel z dynastie Braganza-Sasko-Koburské.", "tgt_summary": "Dom Luís I (31 October 1838 in Lisbon – 19 October 1889 in Cascais), known as The Popular (Portuguese: O Popular) was a member of the ruling House of Braganza, and King of Portugal from 1861 to 1889. The second son of Queen Maria II and her consort, King Ferdinand, he acceded to the throne upon the death of his elder brother King Pedro V.", "id": 14543}
{"src_title": "French Open 2011", "tgt_title": "2011 French Open", "src_document": [{"title": "Vítězové.", "content": "Vítězem mužské dvouhry se stal první nasazený Rafael Nadal, který ve finále přehrál Federera ve čtyřech setech, čímž si udržel pozici světové jedničky o 45 bodů před Djokovićem. Vyrovnal tak Borgův rekord šesti titulů v otevřené éře tenisu. Předchozích titulů dosáhl v letech 2005–2008 a 2010.  Vítězkou ženské dvouhry se stala Číňanka a šestá nasazená Li Na, která ve finále porazila obhájkyni titulu Francescu Schiavoneovou ve dvou setech 6–3, 7–6. Stala se tak historicky vůbec prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu.  Vítězem mužské čtyřhry se stal druhý nasazený bělorusko-kanadský pár Max Mirnyj a Daniel Nestor, který ve třech finálových setech porazil nenasazenou kolumbijsko-argentinskou dvojici Juan Sebastián Cabal a Eduardo Schwank. Nestor tak obhájil titul a získal třetí vítězství (předchozí výhry 2007, 2010), stejně tak pro Mirného se jednalo o třetí trofej (předchozí výhry 2005, 2006).  Vítězem ženské čtyřhry se stal český nenasazený pár Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká, který ve finále porazil sedmou nasazenou indicko-ruskou dvojici Sania Mirzaová a Jelena Vesninová po setech 6–3, 6–4. Obě hráčky tak získaly první grandslamový titul.  Vítězem smíšené čtyřhry se stal australsko-americký nenasazený pár Casey Dellacquová a Scott Lipsky, který ve finále přehrál první nasazenou slovinsko-srbskou dvojici Katarina Srebotniková a Nenad Zimonjić po setech 6–7, 6–4 a v rozhodujícím vítězném supertiebreaku 10–7. Pro oba tenisty je to první grandslamový titul v seniorské kategorii.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští tenisté.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výkony.", "content": "Do soutěží dvouher nastoupili čtyři muži a deset žen z České republiky.  Nasazená šestka Tomáš Berdych podlehl již v prvním kole francouzskému kvalifikantovi a 140. hráči světa Stéphanu Robertovi, když vedl dva nula na sety a v pátém měl mečbol. Nezopakoval tak loňské semifinále a ztrátou bodů klesl po turnaji na sedmé místo žebříčku ATP. V mužském singlu se nejdále probojoval kvalifikant Lukáš Rosol, který ve druhém kole přešel po pěti sadách přes světovou osmičku Jürgena Melzera. Ve třetím pak nestačil na Argentince Juana Ignacia Chelu.  Mezi ženami do druhého kola postoupily tři hráčky z deseti, a to nasazená devítka Petra Kvitová, Lucie Šafářová a Lucie Hradecká. V něm byla úspěšná pouze Kvitová, která porazila Číňanku Ťie Čengovou. Její cesta skončila v osmifinále na raketě krajanky Čengové, když prohrála s turnajovou šestkou a vítězkou tohoto grandslamu Li Na, přestože v rozhodující sadě vedla 3:0, ale následně ztratila šest gamů v řadě.  V mužské čtyřhře nejdále do třetího kola došla čtrnáctá nsazená česko-slovenská dvojice František Čermák a Filip Polášek.  Nejlepšího výsledku na turnaji dosáhl nenasazený pár v ženské čtyřhře Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká, který soutěž vyhrál. V celém turnaji dvojice neztratila ani jeden set. V úvodním kole přešla přes turnajové osmičky Benešovou a Záhlavovou-Strýcovou, ve čtvrtfinále zdolala druhý nasazený pár Peschkeová a Srebotniková, v semifinále pak trojky Kingovou se Švedovovou a ve finále dominovala nad sedmičkami turnaje Mirzaovou a Vesninovou, když zvítězila po setech 6–4, 6–3. V deblovém žebříčku WTA se posunuly obě hráčky na své maximum, když 6. června Hlaváčková figurovala na 18. a Hradecká pak na 20. místě.  Ve smíšené čtyřhře se do čtvrtfinále probojoval sedmý nasazený česko-indický pár Iveta Benešová a Leander Paes, v němž nestačil na jedničky Srebotniková a Zimonjić.", "section_level": 2}, {"title": "Další finále soutěží.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Junioři.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhra juniorů.", "content": "Bjorn Fratangelo – Dominic Thiem, 3–6, 6–3, [10–8]", "section_level": 3}, {"title": "Dvouhra juniorek.", "content": "Ons Jabeurová – Mónica Puigová, 7–6, 6–1", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra juniorů.", "content": "Andrés Artuñedo / Roberto Carballes – Mitchell Krueger / Shane Vinsant, 5–7, 7–6, [10–5]", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra juniorek.", "content": "Irina Chromačevová / Marina Zaněvská – Viktoria Kanová / Demi Schuursová, 6–4, 7–5", "section_level": 3}, {"title": "Vozíčkáři.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mužská dvouhra vozíčkářů.", "content": "Maikel Scheffers – Nicolas Peifer, 7–6, 6–3", "section_level": 3}, {"title": "Ženská dvouhra vozíčkářek.", "content": "Esther Vergeerová – Marjolein Buisová, 6–0, 6–2", "section_level": 3}, {"title": "Mužská čtyřhra vozíčkářů.", "content": "Shingo Kunieda / Nicolas Peifer – Robin Ammerlaan / Stefan Olsson, 6–2, 6–3", "section_level": 3}, {"title": "Ženská čtyřhra vozíčkářů.", "content": "Esther Vergeerová / Sharon Walravenová – Jiske Griffioenová / Aniek van Kootová, 5–7, 6–4, [10–5]", "section_level": 3}, {"title": "Legendy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřhra mužských legend pod 45 let.", "content": "Fabrice Santoro / Todd Woodbridge – Arnaud Boetsch / Cédric Pioline, 6–2, 6–4", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra mužských legend nad 45 let.", "content": "Guy Forget / Henri Leconte – Andrés Gómez / John McEnroe, 6–3, 5–7, [10–8]", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra ženských legend.", "content": "Lindsay Davenportová / Martina Hingisová – Martina Navrátilová / Jana Novotná, 6–1, 6–2", "section_level": 3}, {"title": "Prize money.", "content": "Celkový rozpočet grandslamu činí 17 520 000 €. Částky ve čtyřhrách jsou uváděny na pár.", "section_level": 2}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující hráči obdrželi od organizátorů divoké karty do hlavní soutěže:", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Následující hráči si zajistili účast v hlavní soutěži z kvalifikace:", "section_level": 1}, {"title": "Mužská dvouhra.", "content": "Následující hráči postoupili jako tzv. šťastní poražení (LL; Lucky losers):", "section_level": 2}, {"title": "Ženská dvouhra.", "content": "Následující hráčka postoupila jako tzv. šťastná poražená (LL; lucky loser):", "section_level": 2}], "src_summary": "French Open 2011 byl 110. ročník významného tenisového turnaje, který se konal ve dnech 22. května až 5. června, kvalifikace byla hrána od 17. května. Šlo o druhý grandslamový tenisový turnaj sezóny, jediný hraný na antuce. Uskutečnil se tradičně na dvorcích Rolanda Garosse v Paříži.", "tgt_summary": "The 2011 French Open was a tennis tournament played on outdoor clay courts. It was the 115th edition of the French Open, and the second Grand Slam event of the year. It took place at the Stade Roland Garros in Paris, France, from 22 May to 5 June 2011.", "id": 1057270}
{"src_title": "Mazda 121", "tgt_title": "Mazda 121", "src_document": [{"title": "121 DA.", "content": "Mazda 121 byla v Evropě představena roku 1987, vůz byl ale vyráběn již od roku 1985 jihokorejskou automobilkou Kia jako Ford Festiva, Mazda Festiva nebo Kia Pride. Jeho výroba byla ukončena roku 1991.  Vybavení Mazdy 121 bylo poměrně chudé (nebyl posilovač řízení či elektrické ovládání oken), zákazníky si však získal kvůli dobře navrženému prostoru uvnitř vozu. Přes své kompaktní rozměry bylo dost místa i na zadních sedadlech. Toho bylo dosaženo díky posuvným zadním sedadlům, které se uzpůsobovaly velikosti cestujících i velikosti zavazadlového prostoru.  Mazda 121 DA byla k dispozici i se skládací plátěnou střechou.", "section_level": 1}, {"title": "121 DB.", "content": "Mazda 121 DB, která byla vyráběna od roku 1991 do roku 1996, byla vyvíjena v Mazdě. Nebyl to hatchback, jako ostatní generace tohoto vozu, ale sedan. Pro kulatou karoserii se vozu přezdívalo „vejce“ nebo „bubble car“ („bublinové auto“). Podle projektu neměl mít žádné hrany, což se nakonec z velké části podařilo.  Na rozdíl od předchozí generace, výbava byla mnohem lepší. Existovaly verze s elektrickým stahováním oken, s klimatizací a s centrálním zamykáním. Ve výrobě byl i vůz s plátěnou střechou, stejně jako dříve.", "section_level": 1}, {"title": "121 JASM/121 JBSM.", "content": "Od roku 1996 Mazda vyráběla model 121 JASM (pětidveřový) nebo 121 JBSM (třídveřový), jednalo se opět o společný vývoj s Fordem. Byl to de facto Ford Fiesta čtvrté generace. Jedinými rozdíly bylo logo automobilky, mřížka chladiče a ozdobná plastová lišta na zadní části vozu. Technicky jsou vozy zcela identické.  Roku 2001 prošla Mazda 121 faceliftem ale změny nebyly moc výrazné.  Oproti Fiestě nezaznamenala příliš velký obchodní úspěch, nakonec ji roku 2003 nahradila Mazda2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mazda 121 byl malý osobní automobil vyráběný japonskou automobilkou Mazda mezi lety 1988 a 2003. Jednalo se o různé modely automobilů exportované do Evropy pod tímto jménem.", "tgt_summary": "The Mazda 121 name has been used on a variety of Mazda automobiles for various export markets from 1975 until 2002:", "id": 158878}
{"src_title": "Port-aux-Français", "tgt_title": "Port-aux-Français", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Keguelenovy ostrovy se nacházejí v jižním cípu Indického oceánu, téměř až na hranici s Jižním oceánem. Jsou tvořeny asi 300 ostrovy, z nichž největší, Grande Terre má rozlohu 6675 km2, čímž zabírá asi 92 % plochy celého souostroví. Nejbližší světadílem je Antarktida vzdálená přibližně 2000 km, Austrálie je pak ve vzdálenosti 4800 km. Nejbližším místem od Kerguelenových ostrovů jsou neobydlené ostrovy Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy ležící ve vzdálenosti 440 km. Tyto neobydlené ostrovy jsou již australským územím.  Na jihovýchodním pobřeží ostrova Grande Terre v zátoce Morbihan (Golfe du Morbihan), která je sice rozlehlá, ale plná několika větších a mnoha menších ostrůvků, je umístěna vědecká základna s názvem Port-aux-Français. Bližší umístění udávají koordináty 49° 21\" jižní zeměpisné šířky a 70° 13\" východní zeměpisné délky.  Přestože stanice se nachází v oblasti kde ještě oceán nezamrzá a v okolí neplují ledové kry, projevuje se zde blízkost antarktické konvergence, v nichž dochází v Západním příhonu k míšení studených vod Jižního moře s teplejšími vodami Indického oceánu. Průměrná letní teplota v blízkosti mořské hladiny je +7 a zimní +2 °C. Na celém ostrově bývá větrno, běžně zde vítr dosahuje rychlostí 50 km/h a při častých vichřicích 150 až 200 km/h. Mořská hladina je často rozbouřená. Téměř po 300 dnů v roce zde prší, padá sníh s deštěm nebo sněží, průměrná vlhkost vzduchu je zde dosahuje okolo 80%.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před závěrem druhé světové války vznesli spojenci návrh na zřízení meteorologické stanice pro monitorování zdejšího počasí, jako předpoklad jeho úspěšného předpovídání. Po konferenci Mezinárodní meteorologické organizace (IMO) v roce 1947 Francie přislíbila vytvořit zde trvalé pozorovací stanice, chtěla takto opět potvrdit svou svrchovanost nad touto oblastí.  Dne 11. prosince 1949 dorazila do zátoky Morbihan u poloostrova Courbet prvá průzkumná mise, které velel Pierre Sicaud. Začal pozemní průzkum, který měl za úkol vybrat vhodné místo na zřízení stanice. Ta měla být pokud možno chráněna před větry, s přístavištěm i s výhledem na zřízení letiště. Dne 16. prosince 1949 bylo rozhodnuto o místě pro budoucí tábor, který dostal jméno Port-aux-Français. V pondělí 19. prosince začalá stavba stanů a chat, včetně stěhování rozhlasové a meteorologické stanice. Obě stanice byly v provozu od 1. ledna 1950 do 8. dubna 1950, kdy obsluha stanic dočasně odplula do Francie. Dne 3. ledna 1951 se Pierre Sicaud do Port-aux-Français vratil s novou posádkou. Od té doby je stanice v provozu nepřetržitě.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "Zatěžkávací zkoušku stanice zažila při Mezinárodním geofyzikálním roku (IGY) v létech 1957 až 1958, kdy se plně zapojila do spolupráce vědeckých ústavů z více než 60 zemí. V současnosti zde probíhají mj. tyto základní výzkumné programy:  Základna se od svého vzniku soustavně rozšiřuje a modernizuje. Plocha vědecké základny zabírá okolo 9000 m2. Kromě vlastních laboratoří, hvězdárny a technického zázemí je na stanici i kaple, nemocnice, sociální zázemí i sportovní centrum. Veškerá energie se získává z dieselagregátů. Na základně pobývá od 60 v zimě po 120 dobrovolných vědeckých i obslužných pracovníků v létě. Základna je zásobována 4x ročně víceúčelovou vědeckou lodí Marion Dufresne zajišťující spojení s Francii, dováží potraviny, novou techniku, jediný zdroj energie – naftu a zajišťuje i střídání posádek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Port-aux-Français je francouzská vědecká základna na ostrově Grande Terre v distriktu Kerguelenovy ostrovy, které jsou součástí Francouzského jižního a antarktického území (TAAF).", "tgt_summary": "Port-aux-Français is the capital settlement of the Kerguelen Islands, French Southern and Antarctic Lands, in the south Indian Ocean. The port station is located on the Gulf of Morbihan. The station has about 45 inhabitants in winter; the population can rise to more than 120 in summer. It is the nearest landfall to the majority of the mainland United States of America in an antipode world map.", "id": 1865992}
{"src_title": "McDonnell Douglas/BAe T-45 Goshawk", "tgt_title": "McDonnell Douglas T-45 Goshawk", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "T-45 Goshawk je verzí letounu Hawk Mk.60, která je plně schopná operovat z letadlových lodí. Letoun byl vyvinut pro americké námořnictvo (US Navy) a námořní pěchotu (USMC) jako proudový cvičný letoun.  Původ letounu Goshawk sahá až do 70. let 20. století, kdy se US Navy začalo rozhlížet po náhradě za cvičné letouny T-2 Buckeye a TA-4. Program zavedení nového cvičného letounu zahájilo námořnictvo v roce 1978. Společnosti British Aerospace a McDonnell Douglas předložili verzi letounu Hawk. Tento návrh nakonec zvítězil a kontrakt na letouny T-45 byl uzavřen v roce 1981.  Letoun Hawk však nebyl navržen pro působení na letadlových lodích, a proto bylo nutné provést velké množství změn, aby bylo možné vyhovět požadavkům námořnictva. To zahrnovalo zlepšení ovladatelnosti letounu při nízkých rychlostech a snížení přistávací rychlosti. Další změny se týkaly zesílení trupu, pevnějšího a širšího podvozku s možností startu pomocí katapultu a přistávacího háku. Přední podvozek měl dvě kola.  Letoun T-45 je dolnoplošník s jednoduchými ocasními plochami. Křidélka, vodorovné ocasní plochy a vztlakové klapky jsou ovládány hydraulicky. Všechny hlavní systémy jsou zdvojeny. Kabina posádky je přetlaková a je vybavena vystřelovacími sedadly Martin Baker 10LH s parametry \"nula-nula\". Zadní sedadlo, určené pro instruktora, je umístěno výš než přední pro jeho lepší výhled. Kryt kabiny se odklápí na pravou stranu. Původní brzdící štít, který je u letounu Hawk umístěn ve spodní zadní části letounu, je nahrazen dvěma štíty na bocích letounu, protože v místě původního štítu se nachází přistávací hák. Před ním je umístěna kýlová plocha, která zlepšuje stabilitu letounu při vyšších rychlostech.  Letoun Goshawk poprvé vzlétnul v roce 1988 a do operační služby vstoupil v roce 1991. První letouny byly dodány již v říjnu 1990 zkušebnímu centru US Navy v Patuxent River. BAE Systems vyrábí zadní část trupu, vstupy vzduchu a vertikální stabilizátor v Samlesbury a křídla v Brough v Anglii. Boeing, který se v roce 1997 sloučil se společností McDonnell Douglas, vyrábí zbytek letounu a kompletuje jej v St. Louis, stát Missouri.  16. března 2007 US Navy obdrželo dvoustý stroj. Požadavek zní na 223 letounů, a plánuje se, že budou sloužit nejméně do roku 2035.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Letouny T-45 jsou používány k středně pokročilému a pokročilému výcviku v rámci Prvního cvičného leteckého křídla (Training Air Wing One) na námořní letecké základně Meridian, stát Mississippi a Druhého cvičného leteckého křídla (Training Air Wing Two) na námořní letecké základně Kingsville v Texasu. Od roku 2008 začal letoun operovat i v rámci Šestého cvičného leteckého křídla (Training Air Wing Six) na námořní letecké základně Pensacola na Floridě.  Námořnictvo používá letouny T-45A a T-45C. Letouny T-45A, které vstoupily do operační služby v roce 1991, mají klasický analogový kokpit, zatímco novější T-45C, které jsou dodávány od prosince 1997 mají již kokpit s digitálními přístroji. Všechny letouny T-45A budou časem přestavěny na variantu T-45C v rámci programu „\"T-45 Required Avionics Modernization Program\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "T-45A  T-45B  T-45C", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (T-45A).", "content": "\"Data pocházejí z „The International Directory of Military Aircraft“ a „Navy fact file“. \"", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell Douglas (dnes Boeing) T-45 Goshawk je podstatně upravená verze cvičného proudového letounu působícího na pozemních základnách BAE Hawk. Letoun vyráběly společnosti McDonnell Douglas (v současnosti Boeing) a British Aerospace (v současnosti BAE Systems) a je používán americkým námořnictvem (US Navy) s možností působit na letadlových lodích.", "tgt_summary": "The McDonnell Douglas (now Boeing) T-45 Goshawk is a highly modified version of the British BAE Systems Hawk land-based training jet aircraft. Manufactured by McDonnell Douglas (now Boeing) and British Aerospace (now BAE Systems), the T-45 is used by the United States Navy as an aircraft carrier-capable trainer.", "id": 1264380}
{"src_title": "Gottfried Finger", "tgt_title": "Gottfried Finger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O rodišti Gottfrieda Fingera vypovídá nadpis jeho Opusu č. 1, který je uchováván v Londýně, 1688): „Authore Godefrido Finger, Olmutio Moravo“. Pravděpodobně se narodil někdy v první polovině padesátých let sedmnáctého století, protože se jeho skladby objevují v rukopisech již na začátku sedmdesátých let. Nejranější Fingerova díla se zachovala v arcibiskupské hudební sbírce v Kroměříži. Byl tehdy zřejmě hráčem na violu da gamba v kapele biskupa Liechtensteina-Castelcorna.  V polovině osmdesátých let přijel do Londýna. V roce 1687 se stal členem královské kapely (Chapel Royal) a jeho příznivcem a ochráncem se stal sám král Jakub II. V roce 1688 musel sice král Jakub II. odejít do exilu, ale Finger se rozhodl zůstat v Londýně a stát se nezávislým umělcem. Zde komponoval především hudbu pro divadlo (opery, sbory, dialogy), ale i hudbu instrumentální. V roce 1690 vydal tiskem \"Six Sonatas or Solos (Šest sonát aneb sól, tři pro housle a tři pro zobcovou flétnu)\", které představují vůbec první sbírku skladeb pro sólový nástroj a basso continuo vydanou v Británii. Zřejmě byl blízkým přítelem nejvýznamnějšího britského skladatele té doby, Henryho Purcella. Když Purcell v roce 1695 zemřel, zkomponoval ódu \"Weep ye Muses (Plačte múzy)\" věnovanou jeho památce.  Pobyt v Anglii ukončila uražená ješitnost. V roce 1701 byla vypsána soutěž \"Prize Musick\". Úkolem bylo zhudebnit předepsané libreto na téma Paridova soudu a vítěz měl být vyhlášen nejlepším operním skladatelem Anglie. Vítězem se stal devatenáctiletý John Weldon a Finger se neumístil ani mezi prvními třemi. Znechucen odjel do Vídně, nějakou dobu se snažil pokračovat v samostatné operní kariéře, ale v roce 1702 vstoupil do služeb pruské královny Sofie Šarloty Hanoverské, manželky krále Fridricha I. Od roku 1706 byl ve Vratislavi (Wrocław) ve službách vévody Karla Philippa z Neubergu. Byl členem innsbrucké Hofkapelle a od roku 1708 jejím koncertním mistrem. Orchestr následoval dvůr nejprve do Neuburgu na Dunaji, do Heidelbergu, až konečně do Mannheimu, kde setrval až do konce svého života. I díky Fingerovu vedení byla Mannheimská kapela připravena na vznik nadcházející slavné Mannheimské školy. Fingerovo jméno se naposledy objevuje v záznamech Mannheimského dvora v roce 1723; pochován byl 31. srpna 1730. Pozoruhodné je, že z posledních dvaceti let života skladatele se dochovalo nejméně skladeb, ačkoliv spotřeba hudby v šlechtické kapele byla jistě velmi vysoká.  Finger proslul zejména skladbami pro violu da gamba. Jeho hudba pro tento nástroj je představuje takzvaný rakousko-český styl. Skladby tohoto typu jsou komponovány tak, konec jednoho tématu přechází do začátku následující části. Úvodní věta je charakteristická rychlými pasážemi pro sólový nástroj nad basovou prodlevou. Říkalo se tomu také \"stylus phantasticus\".  Finger nikdy nevydal svá díla pro sólovou violu da gamba tiskem. Zřejmě je šetřil pro vlastní koncerty. V jeho skladbách se objevují i lidové taneční nápěvy z jeho rodné Moravy. Konečně jedním z jeho pseudonymů bylo \"„Msr Hannak“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Finger (Gotfrey, Godefrido, v české podobě Bohumír, pseudonym 'Msr Hannak') (Olomouc před rokem 1660 – pohřben 31. srpna 1730 Mannheim) byl český gambista a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Gottfried Finger (ca. 1655-6 – buried 31 August 1730), also Godfrey Finger, was a Moravian Baroque composer. He was also a virtuoso on the viol, and many of his compositions were for the instrument. He also wrote operas. Finger was born in Olomouc, modern-day Czech Republic, and worked for the court of James II of England before becoming a freelance composer. The fact that Finger owned a copy of the musical score of the work \"Chelys\" by the Flemish composer Carolus Hacquart suggests that the two composers may have worked together in England.", "id": 203507}
{"src_title": "Andrew Joudrey", "tgt_title": "Andrew Joudrey", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S profesionálním hokejem začínal v týmu Bedford Blues, kde hrával v lize NSBHL v sezóně 1999/00. V následující sezóně 2000/01 hrával v týmu Dartmouth Subways který hrával ligu NSMHL kde odehrál 82 zápasů ve kterých nasbíral 121 bodů. Po úspěšné sezóně opět změnil tým a ligu kde odehrál dvě sezóny v lize SJHL v týmu Notre Dame Hounds kde celkem odehrál 110 zápasů ve kterých nasbíral 78 bodů. V roce 2003 byl draftován týmem Washington Capitals v 8. kole (celkově 249.).  Po draftu odešel do ligy NCAA do týmu University Of Wisconsin kde odehrál 4 sezóny ve kterých celkem odehrál 158 zápasů ve kterých nasbíral 93 bodů a v sezóně 2005/06 pomohl vyhrál NCAA ligu. Na závěr sezóny 2006/07 měl debut v AHL v týmu Hershey Bears proti týmu Binghamton Senators kde si také vstřelil svůj první gól a v následujícím zápase si připsal první asistenci. Sezónu dohrál v Hershey Bears kde se tým dostal až do finále playoff kde prohráli s týmem Hamilton Bulldogs 1:4 na zápasy.  V Hershey Bears hraje svou pátou sezónu ve kterých pomohl vybojovat v sezónách 2008/2009 a 2009/2010 Calderův pohár a od sezóny 2010/2011 byl zvolen kapitánem týmu. Po skončení smlouvy v sezóně 2010/11 se stal neomezeným hráčem. 2. července 2011 podepsal dvouletou dvoucestnou smlouvu s klubem Columbus Blue Jackets. Do základního kádru Blue Jackets se nedostal a byl tak poslán do farmářského celku v Springfield Falcons. V klubu Springfield Falcons byl zvolen alternativním hráčem. 1. února 2012 debutoval v NHL proti týmu Los Angeles Kings, v zápase odehrál devět minut a šestnáct sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V sezóně 2003/2004 hrával v lize NCAA, kde odehrál 42 zápasů, dostal jenom dvě trestné minuty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrew Joudrey (* 15. července 1984 v Halifaxu, Nové Skotsko) je bývalý kanadský hokejový útočník. Momentálně pracuje jako prezident juniorského klubu Madison Capitols působící v USHL.", "tgt_summary": "Andrew David Joudrey (born July 15, 1984) is a former Canadian professional ice hockey forward who most recently played for the Adler Mannheim in the Deutsche Eishockey Liga (DEL). Joudrey was selected by the Washington Capitals in the 8th round (249th overall) of the 2003 NHL Entry Draft.", "id": 350415}
{"src_title": "Občanská válka v Libyi (2011)", "tgt_title": "Libyan Civil War (2011)", "src_document": [{"title": "Reakce ve světě.", "content": "Ibrahim Dabáší, velvyslanec Libye při OSN, v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra mimo jiné prohlásil, že se „jedná o genocidu“ a že „je to konec režimu Muammara Kaddáfího“. Vlivný egyptský duchovní Jusúf al-Karadáví vydal na Muammara Kaddáfího fatvu a vyzval k jeho fyzické likvidaci.  Na stranu povstalců se krátce po vypuknutí povstání přidala řada členů diplomatické reprezentace Libye v zahraničí, včetně Libyjské mise v Praze. Vztahy s Tripolisem rovněž přerušila velvyslanectví ve Spojených státech, Austrálii, Indii, Malajsii. K těmto velvyslanectvím se rovněž připojili vyslanci k Lize arabských států.  Většina zemí Evropské unie násilí odsoudila a volala po dialogu. Podle deníku EUobserver jsou výjimkou pouze Itálie a Česko: článek cituje Silvia Berlusconiho, který v rozhovoru s novináři tvrdí, že „se situace vyvíjí a on nechce nikoho rušit“. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podle článku mluvil o možnosti pádu Kaddáfího jako o katastrofě. Ministr však později tato slova popřel a označil citaci jako „blbost“ s tím, že za slovy o tom, že by se EU neměla do situace příliš vměšovat, stojí. Nicméně jednotlivé země EU začaly z Libye evakuovat své občany. Česká republika nakonec vyzvala všechny své občany k opuštění země, v neděli 27. února uzavřela své velvyslanectví a evakuovala jeho pracovníky.  Rada bezpečnosti OSN dne 26. února jednala o sankcích proti Libyi a rozhodla o zablokování Kaddáfího účtů, o úplném zbrojním embargu a dokonce i o tom, že Mezinárodní trestní soud v Haagu bude vyšetřovat Kaddáfího masakry. Spojené státy již také uvalily ekonomické sankce a nevyloučily ani použití síly, naproti tomu Evropská unie zatím o sankcích jedná a vojensky zakročit neplánuje. Ruský prezident Medvěděv pak označil použití vojenské síly proti vlastnímu národu za nepřijatelné a označil Kaddáfího za politickou mrtvolu, která musí odejít. Rusko by však i přes to vojenský zásah zemí NATO považovalo za porušení mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Dne 17. března 2011 byla Radou bezpečnosti OSN poměrem hlasů 10:0 (při absenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie – a dvou ze stálých členů RB, Ruska a Číny) schválena rezoluce RB OSN č. 1973/2011, zakazující všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních, a povolující členským státům použití síly, mimo okupace, k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území Libyjské arabské džamáhíríje před je ohrožujícími útoky. Při porovnání průběhu aliančního vojenského angažmá s mandátem RB OSN: 1. NATO nemělo mandát /Aliance není regionální organizací ve smyslu Charty OSN/, 2. NATO svojí politikou sledovalo změnu režimu a k tomu rezoluce RB nedávají žádné zmocnění, 3. došlo k porušení rezolucí RB OSN dodávkami zbraní a poskytnutím vojenského výcviku povstalcům, 4. nebyl dodržen princip nestrannosti při vynucování přijaté rezoluce RB. Ochrana civilistů byla zajišťována systematickým ničením ozbrojených mezinárodně uznávané vlády. Případ Libye je posuzován, že nejde o nelegální vojenskou intervenci, ale o velmi výrazné překročení mandátu RB OSN. Aliančnímu zásahu dne 19. 3. 2011 předcházely zásahy jiných zemí. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, údajně v součinnosti se spojenci. Tato součinnost měla podobu neformálního rozhovoru francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s americkou ministryní zahraničních věcí Hillary Clintonovou. Francie zahájila letecké útoky na vládní síly, prý v koordinaci s britským premiérem Davidem Cameronem na konferenci v Paříži, na které jim bylo dáno na vědomí, že francouzská vojenská akce již začala. Okolnosti nasvědčují tomu, že Francie své spojence překvapila a postavila je před hotovou věc, protože se snažila být vůdčí zemí v těchto událostech. Ještě téhož dne si svoji politiku Francie nechala v Paříži posvětit lídry arabských států. Americký postoj ke krizi se vyvíjel pozvolna. Americký prezident Barack Obama už od konce roku prosazoval zásadu, že Muammar Kaddáffí by se měl vzdát moci a v souvislosti s tím Spojené státy uvalily na Libyi sankce a pracovaly na mezinárodní koalici, která by krizi řešila. Zpočátku bylo také NATO proti tomu, že se Aliance jako organizace zúčastní vojenské intervence v Libyi. V počáteční fázi se Aliance soustředila na evakuaci cizích státních příslušníků ze země a poskytnutí humanitární pomoci.Na přelomu února a března 2011, kdy síly věrné Kaddáffímu začaly mít nad povstáním převahu, se politika NATO změnila a Aliance začala zdůrazňovat potřebu vojenského zásahu  V odpoledních hodinách 18. března 2011 vyhlásil Muammar Kaddáfí pod tlakem rezoluce okamžité příměří a zastavení vojenských operací na území Libye. Přes toto prohlášení 19. března pokračovaly dělostřelecké a letecké útoky na Benghází, a svědci hlásili, že byl pozorován vstup Kaddáfího pozemních jednotek do města. Kaddáfího vláda popřela pokračování bojových akcí a útoky připsala povstalcům, údajně ve snaze vyprovokovat zahraniční intervenci v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní intervence.", "content": "S odůvodněním, že vyhlášené příměří nebylo dodržováno, byla dne 19. března 2011 zahájena intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil, jejímž deklarovaným cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů a ochrana civilního obyvatelstva.  Ačkoliv rezoluce RB OSN č. 1973/2011 hovoří pouze o ochraně civilního obyvatelstva, vyjádření i kroky koalice států OSN, které se angažovaly v Libyi, fakticky vedly k podpoře povstalců proti vládě Muammara Kaddáfího. Tato podpora pak byla zdůvodňována, zejména ke konci války, nebezpečím, které měl dle některých předních osobností koalice režim představovat vůči civilistům.. Kritici pak tvrdí, že tímto přístupem mezinárodní koalice přesáhla daný právní mandát.  1.7. Francie otevřeně přiznala, že vyzbrojila povstalce zbraněmi shazovanými z letadel. Tento krok byl kritizován některými státy, zejména Ruskem a Čínou, jakožto porušování embarga OSN na dovoz zbraní do Libye. Francie na kritiku odpověděla s tím, že tyto dodávky byly nutné, neboť měly sloužit civilnímu obyvatelstvu k sebeobraně.  26. 10. Katar přiznal, že jeho armáda během občanské války v Libyi bojovala na straně rebelů.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na situaci v Mali.", "content": "Občanské války se účastnili i Tuaregové, což přispělo k jejich militarizaci. Po skončení války založili hnutí MNLA, které mělo bojovat za emancipaci Tuarégů na území Mali. Složitá vnitropolitická situace v jižních částech Mali, která zaneprázdnila malijskou národní armádu a přísun množství zbraní z libyjské občanské války způsobilo triumfální úspěch MNLA, která 6. dubna 2012 jednostranně vyhlásila nezávislý stát Azavad. V červenci 2012 ale byli Tuaregové vytlačeni radikálními islamisty, což podnítilo další vojenskou intervenci Západu, tentokrát vedenou Francií (\"Operace Serval\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská válka v Libyi začala demonstracemi a protesty v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích. Libyjci protestovali od 13. ledna 2011 hlavně proti vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim reagoval střílením do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel k potlačení protestů. Počty mrtvých se různí, samotná Libye 23. února přiznávala 300, Itálie odhadovala až tisíc. Demonstrovalo se především v největších městech (Tripolis, Benghází, Al Bayda), ale i jinde. Demonstrující podpalovali policejní stanice, dostaly se jim do rukou i vojenské zbraně a situace dospěla až k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil. Režim pak postupně přišel o celý východ Libye, libyjsko-egyptskou hranici začali hlídat vzbouřenci.", "tgt_summary": "The First Libyan Civil War was an armed conflict in 2011 in the North African country of Libya fought between forces loyal to Colonel Muammar Gaddafi and foreign supported groups seeking to oust his government. It erupted with the Libyan Revolution, also known as the 17 February Revolution. The war was preceded by protests in Zawiya on 8 August 2009 and finally ignited by protests in Benghazi beginning on Tuesday, 15 February 2011, which led to clashes with security forces that fired on the crowd. The protests escalated into a rebellion that spread across the country, with the forces opposing Gaddafi establishing an interim governing body, the National Transitional Council.", "id": 914355}
{"src_title": "Yoani Sánchezová", "tgt_title": "Yoani Sánchez", "src_document": [{"title": "Potíže s režimem.", "content": "Dne 4. října 2012 byla zadržena, zřejmě proto, aby nemohla sledovat proces s konzervativním španělským politikem Ángelem Carromerem, který je odsouzen za zabití kubánského disidenta Oswalda Payá při dopravní nehodě v červenci 2012. Blogerka byla zadržena spolu se svým manželem Reinaldo Escobarem, propuštěni byli následujícího dne.  Po pěti letech a dvaceti zamítnutích žádostí Yoani Sánchezové o vydání výjezdní doložky ji v roce 2012 Kuba novinářce nakonec vydala. V únoru 2013 se tak mohla vydat na více než tříměsíční cestu po zemích Ameriky a Evropy. Na Kubu se vrátila 30. května 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěva ČR.", "content": "V závěru února 2013 přijela na pozvání humanitární organizace Člověk v tísni do Prahy. Přijal ji zde ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Zajímal se o dopad reforem z roku 2012 na kubánské obyvatelstvo; podle ní změnily politické klima na Kubě naprosto minimálně. Schwarzenberg uvedl, že nesdílí nadšení některých zemí v tomto ohledu, jeho paměť mu totiž nedovoluje zapomenout na reformy přijímané v době komunismu, \"„které nic nezměnily, ale na západě vypadaly úžasně“\".  Byla hostem festivalu Jeden svět, v jehož rámci se promítal film \"Zakázané hlasy: Jak zahájit revoluci laptopem\" švýcarské režisérky Barbary Millerové. Film představuje tři ženy – jednou z nich je právě Yoani Sánchezová – které pomocí blogů a sociálních sítí šíří do světa informace ze svých zemí ovládaných autoritářskými režimy, a bojují tak za práva žen či lidská práva obecně.  Sánchezová se dále zúčastnila diskuse na téma nezávislé žurnalistiky na Kubě, která se konala na Fakultě sociálních věd UK. Jedním z témat diskuse byly způsoby, jakými totalitní režim brání šíření nezávislých informací. Kdo by si chtěl např. založit svůj časopis, nemůže využít státních tiskáren. Osobní tiskárny jsou již sice na ostrově asi 3 roky dostupné, nicméně se prodávají za ceny odpovídající ročnímu platu, uvedla Yoani Sánchezová.  Hovořila také o rozšíření nabídky televizního vysílání na Kubě. Po desítkách let, kdy Kubánci měli k dispozici pouze národní kanály, mohou od ledna 2013 sledovat po 13 hodin denně také vysílání venezuelské satelitní televize TeleSUR, vysílající pro řadu latinskoamerických zemí. Ačkoli je i toto vysílání často silně ideologicky podbarvené, v kubánských podmínkách znamená podle blogerky přece jen „svěží vítr\".", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajský server 14ymedio.", "content": "Když 21. května 2014 Yoani spustila zpravodajský server \"14ymedio\", během minut byly jeho stránky zablokovány a jejich návštěvníci přesměrováni na web obsahující kritiku její osoby. Později byl provoz webu obnoven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yoani Maria Sánchezová Corderová (* 4. září 1975) je kubánská blogerka, která dosáhla mezinárodního uznání a řady světových cen za své texty a kritické psaní o současném životě na ostrově a jeho vládě. Její blog je vzhledem k dlouhodobému zákazu na Kubě hostován v zahraničí.", "tgt_summary": "Yoani María Sánchez Cordero (born September 4, 1975) is a Cuban blogger who has achieved international fame and multiple international awards for her critical portrayal of life in Cuba under its current government.", "id": 1496125}
{"src_title": "Nino Niederreiter", "tgt_title": "Nino Niederreiter", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Dvakrát si zahrál na mistrovství světa hráčů do 18 let – v roce 2008 v Rusku a 2009 v USA, v obou případech skončili Švýcaři osmí.  Na mistrovství světa do 20 let 2010 v Kanadě byl oporou švýcarské juniorské reprezentace, když mužstvu pomohl k překvapivému čtvrtému místu a sám byl zařazen do All star týmu turnaje. O rok později při světovém šampionátu juniorů v USA zastával funkci kapitána týmu, který skončil na turnaji pátý. Vzhledem k ročníku narození byl způsobilý hrát i na juniorském mistrovství světa 2012, Islanders nevyvrátili možnost, že jej uvolní, ale deklarovali jeho zdravotní problémy v průběhu podzimu. Jeho jméno figurovalo v širší nominaci, kterou Švýcaři nahlásili, v konečné nominaci se ale neobjevil.  Na jaře 2010 si v dresu A-týmu švýcarské reprezentace zahrál na mistrovství světa v Německu, kde byl švýcarský tým vyřazen ve čtvrtfinále a skončil pátý. Byl jednou ze tří posil Švýcarska z NHL na mistrovství světa 2012, kde jeho tým nepostoupil ze skupiny. Byl účastníkem mistrovství světa 2013, kde dal 3. května svůj premiérový gól na MS proti domácímu Švédsku (Švýcaři vyhráli 3:2). Se svým týmem získal stříbrné medaile.  Byl účastníkem na olympijských hrách v Soči 2014 (9. místo). Posílil reprezentaci na MS 2016 v Rusku (11. místo). 2018 v Dánsku (stříbro), a 2019 na Slovensku (7. místo).  Odehrál světový pohár 2016 za Výběr Evropy (finále).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Odchovanec EHC Chur od roku 2006 působil v mládežnických celcích HC Davos. V jeho dresu si zahrál i nejvyšší švýcarskou soutěž mužů, když nastoupil třikrát v playoff sezony 2008/09 – Davos celou soutěž vyhrál. Od roku 2009 působil Niedereiter v Portland Winterhawks v kanadské juniorské WHL. V roce 2010 jej na celkově páté pozici draftoval klub NHL New York Islanders. V dresu tohoto týmu nastoupil během sezony 2010/11 k devíti utkáním, ve kterých si připsal jednu branku a tím se stal nejmladším střelcem v historii Islanders (věk 18 let a 35 dní). Sezonu dokončil v Portlandu, s kterým došel až do finále WHL, kde se spoluhráči nestačili na mužstvo Kootenay Ice.  Již před draftem byl považován za největší talent švýcarského hokeje. Před sezonou 2011/12 nastupoval v přípravném kempu za Islanders, ale pro zranění třísel zmeškal úvod sezony. Po doléčení šestkrát nastoupil za farmu v AHL – Bridgeport Sound Tigers, než byl povolán zpět do hlavního celku. V ročníku sbíral zkušenosti většinou ve čtvrté útočné formaci. V době výluky NHL v úvodu ročníku 2012/13 hrál AHL za Sound Tigers, svými výkony si vysloužil nominaci do utkání hvězd této soutěže. Díky hlasování fanoušků nastoupil dokonce v úvodní formaci Východní konference. Za Sound Tigers nakonec hrál i po rozjetí ročníku NHL.  Během léta 2013 byl vyměněn z Islanders do Minnesota Wild poté, co sám zažádal o výměnu a odmítl nastoupit do tréninkového kempu newyorského klubu. V dresu Minnesoty si poprvé zahrál play off NHL a v 1. kole si připsal v rozhodujícím 7. utkání proti Colorado Avalanche premiérové dvě branky, druhou v prodloužení rozhodl celou sérii.  V sezoně 2014/2015 vstřelil svůj první hattrick v NHL, když 14.11.2014 vstřelil tři góly na ledě Buffalo Sabres a přispěl tak k výhře Wild 6:3.  V létě 2017 podepsal s Wild pětiletou smlouvu.  V průběhu sezony 2018/2019 byl Minnesotou 17. ledna 2019 vyměněn do týmu Carolina Hurricanes za středního útočníka Victora Raska.  \"Držel pozici nejmladšího Evropana, co dal branku v NHL, byl překonán v sezoně 2013/14, když skóroval Aleksander Barkov ve věku 18 let a 31 dní\"", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "AHL  WHL  MS 20", "section_level": 1}], "src_summary": "Nino Niederreiter (* 8. září 1992 v Churu, Švýcarsko) je švýcarský hokejový útočník, který nastupuje za klub Carolina Hurricanes v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Nino Niederreiter (born 8 September 1992) is a Swiss professional ice hockey winger for the Carolina Hurricanes of the National Hockey League (NHL). He was selected fifth overall by the New York Islanders in the 2010 NHL Entry Draft, making him the highest-drafted Swiss hockey player in NHL history at the time (until Nico Hischier was drafted first overall in 2017). Niederreiter made his NHL debut with the Islanders early in the 2010–11 season before being returned to his junior club, the Portland Winterhawks of the Western Hockey League (WHL). Prior to coming to North America, Niederreiter had played in the junior system of the Swiss team HC Davos and appeared in three playoff games for the senior club in 2010.", "id": 733229}
{"src_title": "Jisra'el Me'ir Lau", "tgt_title": "Yisrael Meir Lau", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v polském městě Piotrków Trybunalski do rodiny rabína. Jeho otec, Moše Chajim Lau, byl posledním vrchním rabínem městě Piotrków Trybunalski a zemřel ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Sám Lau byl v roce 1945, v necelých osmi letech, osvobozen americkou armádou v koncentračním táboře Buchenwald. Během holocaustu zahynula celá jeho rodina, s výjimkou staršího bratra Naftali Lau-Lavie, polovičního bratra Jehošuy Lau-Hagera a strýce, který žil v mandátní Palestině.  V červenci 1945 imigroval do britské mandátní Palestiny, kde studoval ve státní náboženské škole a následně v ješivách Kol Tora, Ponevež a Knese Chizkijahu. V roce 1961 se stal rabínem a později se oženil s dcerou bývalého telavivského vrchního rabína. V letech 1978 až 1988 působil jako vrchní rabín Netanji. Je ženatý a má osm dětí. Jeho syn David Lau působil jako vrchní rabín Modi'inu a od r. 2013 je vrchním aškenázským rabínem Izraele. Jeho synovci jsou Binjamin Lau, pedagog a aktivista hnutí náboženského sionismu, a Amichaj Lau-Lavie, zakladatel a umělecký ředitel židovského divadelního souboru Storahtelling.  V roce 1993 se setkal s papežem Janem Pavlem II. v Římě. Šlo o první setkání papeže s izraelským vrchním rabínem od vzniku Izraele v roce 1948. Od 9. června 2005 je vrchním rabínem Tel Avivu. Tento post zastával již v minulosti, a to od roku 1985 do roku 1993, kdy byl jmenován aškenázským vrchním rabínem Izraele, kterým byl až do roku 2003. Na jaře 2006 se v izraelském tisku objevily spekulace, že by rabi Lau mohl být zvažován jako kandidát na izraelského prezidenta. Dne 9. listopadu 2008 byl izraelskou vládou jmenován ředitelem památníku Jad vašem. 13. dubna 2011 mu francouzský prezident Nicolas Sarkozy udělil nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie za podporu dialogu mezi vírami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jisra'el Me'ir Lau (:, narozen 1. června 1937) je předseda památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě, vrchní rabín Tel Avivu a bývalý aškenázský vrchní rabín Izraele (1993–2003). V roce 2005 mu byla udělena Izraelská cena za jeho celoživotní přínos izraelské společnosti a státu.", "tgt_summary": "Yisrael Meir Lau (; born 1 June 1937) served as the Chief Rabbi of Tel Aviv, Israel, and Chairman of Yad Vashem. He previously served as the Ashkenazi Chief Rabbi of Israel from 1993 to 2003.", "id": 450945}
{"src_title": "Apple Remote Desktop", "tgt_title": "Apple Remote Desktop", "src_document": [{"title": "Verze.", "content": "Prapůvodní verze 1, která používala protokol UDP na portu 3283, umožňovala dálkově ovládat a sledovat počítače (běžící na Mac OS 8.1 nebo novějším) z počítače se systémem Mac OS X. Také umožňovala ovládané počítače vypnout či restartovat, zamknout pracovní plochu či probudit ze spánku. To vše dálkově. Mimo to obsahovala jednoduchý souborový manažer umožňující správcům instalovat dálkově jednoduché aplikace. Aplikace, které nešly dálkově přímo instalovat, bylo možno nejprve na cílový počítač nakopírovat a poté pomocí vzdáleného ovládání nainstalovat, jako by to udělal uživatel sedící před počítačem.  Verze 1.1 (vydaná 20. srpna 2002) představila vzdálený plánovač úloh.  Verze 1.2 (vydaná 2. dubna 2003) přidala funkce pro snadnou správu velkého množství počítačů. Software mohl být nyní instalován na velké množství počítačů současně, a to bez nutnosti používat u toho interface klienta. Systém mohl být nabootován z NetBoot serveru a poté mohl být na disk přesunut celý obraz disku. To umožnilo kompletní obnovu systému včetně konfigurace za velmi krátký čas a navíc opět vzdáleně. V neposlední řadě klient ARD umožňoval vzdálenou aktualizaci sebe sama v případě vydání nové verze.  Apple 16. prosince 2003 vydal menší aktualizaci, která ARD posunula na verzi 1.2.4. Tato aktualizace se soustředila na lepší zabezpečení, výkon a spolehlivost.  21. června 2004 Apple oznámil vydání ARD 2 (vydáno v červenci), jenž byl koncipován pro využití VNC namísto původně použitého protokolu ARD. To umožnilo sledovat a ovládat veškeré počítače, na kterých běžel serverový software kompatibilní s VNC (takže i Windows či unixové systémy). Naopak zase šel softwarem kompatibilním s VNC ovládat kterýkoliv Mac s běžícím ARD 2. Od této verze se také používá TCP protokol pro většinu funkcí (na portech 5900 a 5988) namísto méně spolehlivého protokolu UDP, který byl použit v ARD 1. Další významný přínos ARD 2 byl seznam úloh (Task List), který umožňoval vzdálené úlohy řadit do fronty a hlavně sledovat jejich stav (jestli byly úspěšné, či nikoliv). Tato verze ukončila podporu starších Mas OS, od teď vyžaduje Mac OS X 10.2.8 nebo novější.  11. října 2004 Apple uvolnil verzi 2.1, která zlepšila mnoho již existujících vlastností přidáním možnosti zobrazit vzdáleně plochu počítače v režimu celé obrazovky, a to i počítače s více než jedním monitorem. Rovněž přidala podporu pravého tlačítka myši a rolovacího kolečka.  29. dubna 2005 Apple uvolnil verzi 2.2. Ta přišla s podporou Mac OS X 10.4, několika opravami chyb a zlepšením stability.  11. dubna 2006 Apple vydal novou verzi 3.0, která je již Universal Binary a přináší vylepšené funkce aktualizace softwaru, vyhledávání pomocí Spotlight, podporu Automatoru a zrychlení propustnosti a šifrování v přenosu souborů.  16. listopadu 2006 Apple uvolnil verzi 3.1 s podporou Xserve Lights Out Management, což je utilita na vzdálené sledování serverů založených na Intelu. resp. měření jejich napětí, teploty, otáček ventilátorů a podobně.  18. října 2007 Apple uvolnil verzi 3.2 s podporou Mac OS X Leopard a kompatibilitou VNC softwaru třetích stran.  20. srpna 2009 vydal Apple verzi 3.3, která řeší mnoho chyb a přináší možnost na vzdálený počítač poslat kombinaci stisknutých kláves.  Aktuální verze 3.4 přináší kompatibilitu s Mac App Store. Ten je dostupný v Mac OS X 10.6.6 a novějších.", "section_level": 1}, {"title": "Šifrování.", "content": "Do verze 3 ARD šifroval pouze hesla, pohyby myši a stisky kláves. Přenášená grafika ani přenosy souborů šifrované nebyly. Apple proto doporučoval použít VPN, pokud přenos probíhá přes veřejnou část sítě. Předchází to možnosti odposlouchávání ARD přenosu.  ARD 3.0 již podporuje použití 128b AES šifrování celkového provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple Remote Desktop (ARD) je aplikace pro Macintosh vydaná společností Apple Inc. První verze vyšla 14. března 2002 a nahradila podobný produkt \"Apple Network Assistant\". Je zaměřená na správce počítačů a učitele, kteří zodpovídají za velké množství počítačů. Mohou tak přes síť vzdáleně sledovat nebo řídit ostatní počítače a pomoci jednotlivci nebo provádět skupinové demonstrace.", "tgt_summary": "Apple Remote Desktop (ARD) is a Macintosh application produced by Apple Inc., first released on March 14, 2002, that replaced a similar product called \"Apple Network Assistant\". Aimed at computer administrators responsible for large numbers of computers and teachers who need to assist individuals or perform group demonstrations, Apple Remote Desktop allows users to remotely control or monitor other computers over a network.", "id": 3442}
{"src_title": "Frank Hurley", "tgt_title": "Frank Hurley", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se jako třetí z pěti dětí rodičům Edwardu a Margaretě Hurleyovým a vyrostl v australském předměstí Sydney Glebe, New South Wales. Z domova utekl ve třinácti letech a šel pracovat do ocelárny Lithgow, domů se vrátil o dva roky později, studoval na místní odborné škole a účastnil se přednášek na univerzitě v Sydney. Když mu bylo 17 let, koupil si svůj první fotoaparát Kodak Brownie za 15 šilinků, které splácel jeden šilink za týden.  Umění fotografie se učil sám, sám se také uchytil v podnikání s pohlednicemi. Během fotografování úžasných snímků nebezpečně riskoval, například při zachycení blížícího se vlaku.", "section_level": 1}, {"title": "Expedice do Antarktidy.", "content": "Ve svých 23. letech, v roce 1908, se Hurley dozvěděl o plánované expedici do Antarktidy australského cestovatele Douglase Mawsona. Jeho kolega Henri Mallard doporučil v roce 1911 Hurleyho na pozici oficiálního fotografa na Mawsonově australsko-asijské antarktické expedice (angl. \"Australasian Antarctic Expedition\") místo sebe! Expedice trvala od roku 1911 až do roku 1914.  Hurley byl také oficiálním fotografem na expedici Imperial Trans-Antarctic Expedition Ernesta Shackletona, která se uskutečnila v roce 1914 a trvala až do srpna 1916. Na ní Hurley pořídil celou řadu průkopnických barevných fotografií s využitím procesu paget. Později zkompiloval své záznamy v dokumentárním filmu \"Jih\" (angl. \"South\") v roce 1919. Jeho záznam byl také použit v roce 2001 ve filmu \"Shackleton's Antarctic Adventure\".", "section_level": 1}, {"title": "Válečná fotografie.", "content": "V roce 1917 se Hurley připojil k Australské Imperial Force (AIF) jako čestný kapitán a zachytil mnoho scén bojiště během bitvu u Passchendaele. V souladu s jeho dobrodružným duchem podstupoval při práci značná rizika. Jeho spolupráce s AIF skončila v březnu 1918. Hurley také sloužil jako válečný fotograf během druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Hurleyho fotografie z Antarktidy jsou v majetku řady institucí. Jsou obsaženy ve sbírkách jako například: Australian War Memorial, Canberra, Národní australská knihovna, Canberra, Scott Polar Research Institute, Cambridge, Royal Geographical Society, Londýn a South Australian Museum, Adelaide.  Národní australská knihovna Sbírka obsahuje 10 999 skleněných negativů, plastové negativy, barevné diapozitivy a stereofotografie, které byly plně katalogizovány a digitalizovány. Jsou v ní fotografie cest Hurleyho do Antarktidy, pak díla kdy pracoval jako oficiální fotograf během první světové války 1914–1918, později cestoval na Blízký východ a Egypt, jako oficiální fotograf během druhé světové války 1939–1945, Papua Nová Guinea, australské scenérie, průmysl a společenský život a zvyky.  Související fotografické tisky lze nalézt ve sbírce \"Hurley Collection of Photographic Prints\". Sbírka obsahuje 1000 fotografických tisků, 44 z nich bylo katalogizováno a digitalizováno. Toto fotografické album obsahuje 60 Hurleyho bromostříbrných fotografií, z nichž všechny byly katalogizovány a digitalizovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Francis „Frank“ Hurley, OBE (15. října 1885 – 16. ledna 1962) byl australský fotograf a dobrodruh. Podílel se na řadě expedic do Antarktidy a sloužil jako oficiální fotograf australských vojenských sil během obou světových válek. Jeho umělecký styl se zapsal do mnoha nezapomenutelných obrazů, v některých případech scény aranžoval a manipuloval, za což byl kritizován z důvodu, že se zmenšila dokumentární hodnota jeho díla.", "tgt_summary": "James Francis \"Frank\" Hurley (15 October 1885 – 16 January 1962) was an Australian photographer and adventurer. He participated in a number of expeditions to Antarctica and served as an official photographer with Australian forces during both world wars.", "id": 2477168}
{"src_title": "Bláznivý život Charlese Bukowského", "tgt_title": "Charles Bukowski: Locked in the Arms of a Crazy Life", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Autorova poznámka (str. 7) Prolog (str. 9) Historka o tom, jak dokázal Bukowski vyvádět, když se opil.  1. Kruté dětství (str. 15) Bukowského rodiče a jeho odpor k nim, přestěhování do Los Angeles, nelehké dětství a dospívání.  2. Léta na barové stoličce (str. 27) Záliba ve čtení, opozice ve škole ve snaze šokovat, první cesty po USA, první zaměstnání a nesmělé literární krůčky. Seznámení s Jane Cooney Bakerovou a společný opilecký život.  3. Smrt volá po další smrti (str. 47) Manželství a rozvod s Barbarou Frye, úmrtí rodičů, Bukowského vztah k penězům, první vydané básnické sbírky, truchlení nad smrtí Jane Cooney Bakerové.  4. Rozhovory v laciných cimrách (str. 64) Spory se sousedy v podnájmu, práce na poště, společný život s FrancEyE.  5. Rodinný život na DeLongpre Avenue (str. 77) Stěhování do domku na DeLongpre Avenue, domácí neshody, narození Mariny Louise Bukowski, rozchod s FrancEyE.  6. Black Sparrow a šedesátá léta (str. 90) Seznámení se a následná spolupráce s Johnem Martinem, operace hemoroidů, zážitky s hippies, setkání s Nealem Cassadym, psaní sloupku pro undergroundový časopis Johna Bryana \"Open City\", vzpomínky Harolda Norseho.  7. Poštovní úřad (str. 115) Odchod z pošty, román \"Poštovní úřad\", první čtení poezie.  8. Láska, samá láska (str. 126) Vztah s Lindou Kingovou.  9. Ženy (str. 137) Vztah s Lizou Williamsovou, vzpomínky Mariny Louise Bukowski na otce, ostré spory s Lindou Kingovou, úsměvná historka ze záchytky, Bukowského podíl na smrti Williama Wantlinga.  10. Rostoucí sláva (str. 155) Večírky, známosti, recitace poezie, druhý román \"Faktótum\", povídky pro pornografické časopisy, rozchod s Lindou Kingovou, setkání s Bobem Lindem.  11. Nádherné holky s hárem rudým jak vražedně krvavý západ slunce (str. 173) Vyznání lásky k Pamele Millerové a jejich vztah, setkání s Amber O ́Nealovou.  12. Matička Evropa (str. 190) Cesty do Evropy, kde byly Bukowského knihy velmi populární, čtení poezie v Markthalle v Hamburku, návštěva rodného města Andernach, trapas ve francouzském pořadu \"Apostrofy\".  13. Chinaski na předměstí (str. 203) Setkání s Johnem Fantem, historka z koupě nového BMW, přestěhování se do San Pedra, scénář k filmu \"Štamgast\", vztah s Lindou Lee Beighle, čtvrtý román \"Šunkový nářez\".  14. Hollywood (str. 221) Dostihy, svatba s Lindou Lee, přátelství s filmovými celebritami.  15. Poslední dostih (str. 238) Zdravotní problémy v pokročilém věku, výměna psacího stroje za počítač, pozdní tvorba, literární uznání.  16. Konec noci (str. 255) Poslední román \"Škvár\", čekání na smrt, pohřeb.  Poděkování (str. 269) Prameny (str. 273) Vybraná bibliografie (str. 308)", "section_level": 1}], "src_summary": "Bláznivý život Charlese Bukowského (anglicky \"Charles Bukowski: Locked in the Arms of Crazy Life\") je životopisná kniha Howarda Sounese, britského novináře a životopisce o americkém spisovateli Charlesi Bukowském. Kniha vyšla v roce 1998 a její anglický název je převzat z Bukowského básně „\"Báseň pro čističe bot\"“ (angl. „\"One For the Shoeshine Man\"“ obsažené ve sbírce \"\").", "tgt_summary": "Locked in the Arms of a Crazy Life, a book by Howard Sounes, published in 1998 by Grove Press, is a biography of American writer Charles Bukowski.", "id": 1007413}
{"src_title": "Alberto Gilardino", "tgt_title": "Alberto Gilardino", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Začátky Gilardinovy kariéry jsou spjaty s kluby Piacenza Calcio 1919 a Hellas Verona FC. V roce 2002 přestoupil do Parmy, kde byl svou první sezónu 2002/03 v konkurenci Brazilce Adriana a rumunského útočníka Adriana Mutua pouze náhradníkem. Po odchodu Brazilce Adriana do Interu se stal hlavním střelcem v týmu a v obou dalších sezónách v Parmě nastřílel vždy přes 20 ligových branek. V závěru jeho působení v Parmě o něj projevily zájem takové kluby jako Chelsea, AC Milan a Real Madrid.  V červenci 2005 se stal posilou milánského AC, během 34 ligových klání vstřelil 17 branek. V další sezóně si připsal 12 gólů v lize, s Milánem rovněž vyhrál Ligu mistrů 2006/07.  Ve 33. kole Serie A sezóny 2012/13 20. dubna 2013 zařídil svým gólem remízu 1:1 se Sampdoriíí Janov.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 2004 se účastnil ME do 21 let v Německu. Se čtyřmi góly se stal společně se Švédem Johanem Elmanderem nejlepším střelcem šampionátu a sám též vůbec nejlepším hráčem tohoto turnaje. Ve finále proti reprezentaci Srbska a Černé Hory se prosadil v 86. minutě, kdy zvyšoval na 3:0.  Výkony ve dresu AC Milán vynesly Gilardinovi pozvánku do italského národního týmu vedeného Italem Marcellem Lippim, a to pro mistrovství světa 2006 konaném v Německu. Ve druhém zápase skupiny proti reprezentaci USA se zapsal na listinu střelců, když ve 22. minutě vstřelil hlavou svůj první gól na šampionátu, a to po přihrávce Andrei Pirla.  S italskou reprezentací zvítězil na mistrovství světa 2006 v Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alberto Gilardino (* 5. července 1982, Biella, Itálie) je bývalý italský fotbalista – útočník, který hrál za několik italských týmů včetně Fiorentiny a AC Milán a též za italskou reprezentaci, se kterou vyhrál MS 2006 v Německu.", "tgt_summary": "Alberto Gilardino (; born 5 July 1982) is an Italian professional football manager and a former player who played as a striker, currently head coach of Serie C club Pro Vercelli.", "id": 972963}
{"src_title": "Mušelín", "tgt_title": "Muslin", "src_document": [{"title": "Druhy mušelínu.", "content": "Mušelín je nejběžnější jako nebělená, nebo bílá látka, vyráběná z mykané bavlněné příze. Často se používá při výrobě vzorů pro oděvy, nebo záclony a opony, ovšem dá se použít i v čalounictví. Mušelín je prodyšný a je dobrou volbou pro oděvy v horkém, suchém klimatu.  Z dřívější výroby (asi do konce 20. století) byl známý také:  Bavlněný tzv. „mako-mušelín“ byl mercerovaný batist z velmi jemné česané příze (7-8 tex). Používal se na dámské spodní a noční prádlo., V Indii se koncem 18. století měly vyrábět mušelíny z ručně předené bavlněné příze s jemností pod 2,5 tex.  Vlněný mušelín tkaný z česané příze, obvykle v jemnosti 28 tex, výrobky z jemnějších přízí se nazývaly „monsseline cachemire“. Vlněný mušelín se používá na šaty a halenky.  Mušelín z přírodního hedvábí vyráběný jako jednobarevná nebo potištěná tkanina. Obvykle se žehlil nebo kalandroval, tkanina se používala na společenské šaty a halenky..", "section_level": 1}, {"title": "Původ slova.", "content": "S oděvy z mušelínu obchodovali už staří Řekové s východoindickým přístavním městem Machilipatnam, v dobách antiky známého jako Maisolos (Masalia). Někteří lidé věří, že slovo mušelín (anglicky muslin) pochází ze jména Maisolos. Marco Polo, slavný cestovatel, navštívil království Kakatiya, ve kterém se nacházelo město Machilipatnam a chválil tamní mušelíny. Jiný pohled na původ slova je ten, že látka získala své jméno podle města, kde se s ní Evropané poprvé setkali, v Mosulu, dnešním Iráku, ale látka vlastně pochází z města Dháka, dnešního hlavního města Bangladéše. (V únoru 2016 se konal v Dháce Festival mušelinů, který měl pomoct oživit bengálskou tradiční výrobu jemných mušelínů – viz snímek vpravo) V roce 1298 popsal mušelín Marco Polo ve své knize Milion. Říká, že se vyrábí v iráckém Mosulu, a dále jej prodávají kupci zvaní „Musolini.“", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výroba šatů a šití.", "content": "Během prošívání může krejčí použitím levných mušelínových látek zkoušet kvalitu oděvu, dříve než začne stříhat drahé látky, čímž se vyhne potenciálním nákladným chybám. Mušelínové oděvy se často nazývají mušelín. S dostupností levných syntetických látek, které se podobají drahým přírodním látkám, se může nazývat mušelín i zkoušení nebo úprava látky, která je vyrobená ze syntetických látek, protože slovo se stalo širším termínem. Mušelín se také často používá jako lemování prošívaných dek, a proto může být často nalezen v širokém výběru materiálu na pokrývky v obchodech s látkou.", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářství.", "content": "Mušelín se často využívá i jako filtr:  Mušelín je materiál pro tradiční látku, která se používá k zabalení Vánočního pudingu (puding, který se v USA tradičně podává 25. prosince, původem ze středověké Anglie). Mušelín obvykle používají včelaři k filtrování v čištění rozteklého včelího vosku.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo a fotografie.", "content": "V divadle se mušelín často používá k přestrojení pozadí a kulis. Dobře přijímá látku a je možné je průsvitné. Velmi dobře drží barvy. Často se proto používá k vytvoření nočních scén, protože když je nabarvený, vypadá zvlněný s lehce se měnící barvou barvou, která se podobá noční obloze. Po nabarvení se mušelín srazí. Při promítání videa může být mušelín použit jako levné zelené, nebo modré plátno, buď předbarvené, nebo nabarvené latexovou barvou (zředěnou vodou). Mušelín obvykle používají fotografové jako pozadí pro portréty. Často je nabarvený, většinou abstraktními skvrnitými vzory. V dobách němého filmu, od roku 1910, neměla filmová studia propracované osvětlení, potřebné k osvětlení interiérů, takže se mnohdy při interiérových scén stavěly kulisy v přírodě, za použití velkých kusů mušelínu, který rozptyloval světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Mušelínové obvazy našly uplatnění při neurologických operacích mozku. Prstencovitě se jím omotávají výduti, nebo intrakraniální cévy, kde hrozí krvácení. Záměrem je, aby obvaz posílil cévy a pomáhal předcházet protržení. Často je takto využíván u výdutí, které kvůli své velikosti nebo tvaru nelze mikroskopicky vyříznout nebo svinout.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mušelín (angl.: \"muslin\", něm.: \"Mousselin\") je typ volně tkané bavlněné látky, původem ze Středního východu, který se v Evropě poprvé objevil v 17. století. Na konci 18. století se stal velmi populární ve Francii.", "tgt_summary": "Muslin (), is a cotton fabric of plain weave. It is made in a wide range of weights from delicate sheers to coarse sheeting. It gets its name from the city of Mosul, Iraq which the Europeans believed to be its place of origin. However, its origins are now thought to have been farther east — in particular Dhaka in Bangladesh.", "id": 2142022}
{"src_title": "Myra Albert Wiggins", "tgt_title": "Myra Albert Wiggins", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí (1869-1889).", "content": "Wigginsová, rozená Myra Jane Albert, se narodila 15. prosince 1869 ve městě Salem v Oregonu jako druhá ze čtyř dětí narozených Johnu Henrymu Albertovi a Mary Elizabeth Holmanovým. Její otec pracoval nejdříve jako účetní v místní společnosti na lněný olej, později se stal prezidentem národní banky v Salemu.  Již v raném věku se u ní projevil přirozený umělecký talent, absolvovala hodiny kreslení a malování ve svém domě a v oblasti kolem Salemu. Její rodiče ji povzbuzovali, nejen kvůli jejímu talentu, ale také kvůli tomu, že v té době se u žen vyšší třídy očekávala kulturní vzdělanost v umění. Když jí bylo 17 let, vyhrála první z mnoha ocenění za malbu na Oregonském státním veletrhu, mezi lety 1886 a 1907 získala celkem 94 ocenění za svá umělecká díla.  V roce 1888 se seznámila se svým budoucím manželem, Frederickem Arthurem Wigginsem, který byl majitelem místního obchodu, ve kterém jako v jednom z prvních nabízel řadu produktů pod jednou střechou. Poprvé se setkala s fotografií v okamžiku, kdy její bratr chtěl zpodobnit svou milou, ale neměl k dispozici fotoaparát. Ten proto oběma koupil její otec. V roce 1889 získala velkoformátovou deskovou kameru na skleněné desky a stativ, a brzy kameru používala mnohem víc než její bratr. Některé své první fotografie pořídila na rodinné cestě na pobřeží Oregonu.  Během dvou let získala nový fotoaparát za první místo v amatérské soutěži pořádané časopisem \"West Shore Magazine\", mnoho fotografií poslaných do soutěží vystavila v roce 1890 na průmyslové výstavě North Pacific Industrial Exposition v Portlandu.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká kariéra (1890-1899).", "content": "Stejně jako mnoho progresivních žen z období konce 19. století, byla poslána studovat do New Yorku. V letech 1891-1894 studovala na Art Students League of New York, v ročníku společně s Williamem Merrittem Chasem a Johnem Twachtmanem. Chase ovlivnil zejména její myšlení o umění a když mu přinesla ukázat své fotografie, doporučil jí někdy psát komentáře na jejich zadní stranu. Chaseho zachytila na slavné fotografii během výuky a obklopeného studentkami z roku 1891.  Zatímco studovala v New Yorku, do Salema se vracela pouze v průběhu léta, v roce 1892 oznámila své zasnoubení s Fredem Wigginsem. Když se pak vrátila do New Yorku, stala se jednou z prvních členek New York Camera Clubu. Využívala klubovou temnou fotografickou komoru, při čemž se setkala s Josephem Keileyem, vlivným fotografem, spisovatelem a blízkým přítelem Alfreda Stieglitze.  Se svým snoubencem byli oddáni 24. listopadu 1894 v Salemu a o dva roky později spolu měli jedinou dceru Mildredu.", "section_level": 2}, {"title": "Mistryně fotografie (1900-1929).", "content": "V roce 1900 byla mezi prvními dvěma ženami, které měly samostatnou výstavu fotografií v Chicago Art Institute. V té době se již setkávala a dopisovala s nejdůležitějším fotografem té doby Alfredem Stieglitzem, který ji v roce 1903 přijal za členku nově vytvořeného spolku Fotosecese.  Na podzim roku 1903, byla jedna její fotografie vystavena na jubilejní výstavě v německém Hamburku a také na londýnském salónu pořádém společností Linked Ring. Recenze druhé výstavy se o této fotografii vyjadřovala chvalozpěvně: \"... považujeme snímek paní Wigginsové nazvaný 'Leštění mosazi' ('Polishing Brass') za jeden z nejlepších v celé místnosti. Zajisté je nejvíce piktorialistický, je přesně jako grafika Chodowieckého, a to jak svým subjektem, tak i pocitem. Žena sedí u stolu s kovovým nádobím kuriózní a zajímavé formy. Celá záležitost je klidná, vzhledná a velmi dobře navržená - příklad pro stovky.\"  V roce 1904 byla Wigginsová jedním z pěti vybraných delegátů z Oregonu, aby se zúčastnila \"Cruise of the Christians\" v Jeruzalémě na světové události \"Fourth Sunday School Convention\". Dokumentovala scény a dění na lodi, a když přišla, často vyvolávala film ve svém pokoji do pozdní noci. Na zpáteční cestě se zastavila v Paříži a v Londýně, kde zhlédla výstavy velkých fotografických salonů té doby. Později téhož roku vydala \"Dopisy od poutníka\" (Salem: Statesman Publishing), fotograficky ilustrovaný popis své cesty na Blízký východ.  Tentýž rok Stieglitz poslal 200 fotografií představující nejlepší umělce Fotosecese na Mezinárodní fotografickou výstavu v Haagu. Mezi umělce zařadil jako Wigginsovou, tak i její oregonskou kolegyni Sarah Oregon Laddovou. Wigginsová své fotografie taktéž publikovala v několika významných časopisech, včetně například \"Photo-Era\", \"The Photo Miniature\", \"Photograms of the Year\" a \"Die Kunst in Der Photographie\" (vysoce kvalitní německý čtvrtletník podobný \"Camera Work\").  Její matka zemřela v roce 1905 po autonehodě. Řídil její otec, který nebyl sice zraněn, ale v následujících letech velmi trpěl pocitem viny a úzkosti.  V roce 1906 se podílela na výstavě \"Díla amerických fotografek\" (The Work of Women Photographers of America) v prostorách Camera Clubu, Hartford, Connecticut. Wigginsová byla jednou z 26 žen, které byly na výstavě představeny. Později v témže roce byly dvě její fotografie vystaveny na výroční členské výstavě ve Stieglitzově Galerii 291 v New Yorku.  Od roku 1907 se celá rodina přestěhovala kvůli obchodním aktivitám Freda Wigginse do města Toppenish uprostřed státu Washington. Wigginsová se snažila pomáhat manželovi finančně otevřením uměleckého studia a školy. Nové místo však bylo mnohem více venkovské a nerozvinuté než Salem, a příroda v okolí města byla suchá a prašná. Prach působil Wigginsové zdravotní problémy a trvalo několik let, než začala mít z malby pravidelný příjem.  Pokračovala ve fotografii, jak jí zdraví dovolovalo, opět vystavovala v Galerii 291 v New Yorku a na výstavě umění a řemesel v San Francisku. Její kolegyně ze spolku Fotosecese Anne Brigmanová okomentovala její díla z pozdější doby, že se v nich \"\"trvale naplňuje její práce s atmosférou procítěného smutku.\"\"  V další dekádě se fotografie Wigginsové objevily na mnoha důležitých výstavách, včetně Mezinárodní výstavy piktorialistické fotografie v New Yorku (1909), výroční Pictorial Photography Invitation in Seattle, Washington (1910) a mezinárodní výstavě International Exhibition of Pictorial Photography (1910) v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu v New Yorku. Povzbuzena zájmem o její práce jinými fotografy v Seattlu, začala Wigginsová v tomto městě trávit více času.  Od první dekády do pozdních 20. let 20. století střídavě pomáhala svému manželovi s jeho obchodem a fotografováním v Seattlu, když měla dostatek peněz na cestování. Během této doby projevila také zájem přednášet o své práci, ostatních fotografech a o umění obecně.  V roce 1928 společnost Seattle Fine Arts Society uspořádala Wigginsové její poslední samostatnou výstavu.", "section_level": 2}, {"title": "Malba (1930-1956).", "content": "V roce 1930 Wigginsová spoluzaložila organizaci Women Painters of Washington, jednu z nejstarších uměleckých organizací. Wigginsová zemřela 13. ledna 1956 na mrtvici. Aktivně malovala až své smrti. Její manžel zemřel při nehodě o čtyři měsíce později.  Její práce jsou ve stálých sbírkách několika významných institucí, včetně například Portland Art Museum, Getty Museum a National Museum of American Art při Smithsonian Institution.", "section_level": 2}], "src_summary": "Myra Albert Wiggins (15. prosince 1869 Salem, Oregon – 13. ledna 1956) byla americká malířka a fotografka, členka společnosti \"Fotosecese\" — významného hnutí z počátku 20. století.", "tgt_summary": "Myra Albert Wiggins (1869–1956) was an American painter and pictorial photographer who became a member of the important early 20th century Photo-Secession movement.", "id": 584456}
{"src_title": "Jisra'el Kargman", "tgt_title": "Yisrael Kargman", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve městě Berdyčiv v tehdejší Ruské říši (dnes Ukrajina). V roce 1929 přesídlil do dnešního Izraele. Získal náboženské i civilní vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "V mládí se v Jemenu angažoval v sionistickém hnutí he-Chaluc, které bylo nuceno za Sovětského svazu pracovat v ilegalitě. Pracoval v přípravné židovské skupině na Krymu. V letech 1925–1929 byl ve vyhnanství na Sibiři. Po přesídlení do dnešního Izraele pracoval jako předseda zaměstnanecké rady v textilní továrně Ata.  V izraelském parlamentu zasedl poprvé po volbách v roce 1955, do nichž šel za Mapaj. Mandát ale získal až dodatečně, v říjnu 1956, jako náhradník. Byl členem parlamentního výboru práce a výboru finančního. Předsedal podvýboru pro textilní průmysl, podvýboru pro penze úředníků v soudnictví a podvýboru pro kompenzaci z reparačního fondu pro zdravotně postižené přeživší holokaustu. Na kandidátce Mapaj pronikl do Knesetu i po volbách v roce 1959, po nichž zastával funkci člena výboru finančního. Uspěl i ve volbách v roce 1961, opět za Mapaj. Držel funkci člena parlamentního výboru práce a výboru finančního. Předsedal podvýboru pro revizi rozpočtu elektrického podniku. Po volbách v roce 1965 v Knesetu zasedl za formaci Ma'arach. V průběhu funkčního období sice dočasně přešel do poslaneckého klubu Strany práce, ale nakonec se vrátil pod střechovou platformu Ma'arach. Byl předsedou finančního výboru. Znovu byl za Ma'arach zvolen ve volbách v roce 1969. Zůstal předsedou finančního výboru. Opětovně byl zvolen poslancem i po volbách v roce 1973, do nichž šel znovu na kandidátce Ma'arach. Stále byl předsedou finančního výboru, navíc byl členem výboru pro státní kontrolu. Ve volbách v roce 1977 mandát neobhájil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jisra'el Kargman (: ישראל קרגמן, žil 23. prosince 1906 – 17. listopadu 1987) byl izraelský politik a poslanec Knesetu za strany Mapaj, Ma'arach, Izraelská strana práce a Ma'arach.", "tgt_summary": "Yisrael Kargman (, born 23 December 1906, died 17 November 1987) was an Israeli politician who served as a member of the Knesset for Mapai and its successors between 1957 and 1977.", "id": 1889382}
{"src_title": "Vědecký časopis", "tgt_title": "Scientific journal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Věda se v 16. a 17. století významným způsobem proměnila a tento vývoj se odrazil mimo jiné v její institucionalizaci. Prvním důležitým krokem byl vznik vědeckých společností jako Accademia dei Lincei či nejstarší učené společnosti na půdě Habsburské monarchie Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis založené v Olomouci. Druhou fází bylo zakládání vědeckých periodik. Dvě nejstarší vznikla v 17. století v Anglii a ve Francii: Philosophical Transactions of the Royal Society a Journal des sçavans, obě začaly vycházet v roce 1665. Nejstarším stále vycházejícím vědeckým periodikem v českém jazyce je Časopis Národního muzea, jehož první číslo vyšlo v roce 1827.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná definice.", "content": "Akademický výzkum se neobejde bez sdílení informací a zprostředkovávání výsledků dalším vědcům a odborné i laické veřejnosti. Významná část vědecké práce je zakončena publikací v následujících formách:  Vědecké časopisy se od ostatních časopisů v některých oblastech liší. Prvořadým typickým rysem je nějaká forma hodnocení kvality textů navrhovaných autory k publikaci, většinou formou tzv. „peer review“ (do češtiny někdy překládáno jako recenze nebo recenzní řízení), což znamená v ideálním případě anonymní hodnocení několika posuzovateli se takovou odborností, jaká odpovídá tématu článku předloženého k publikaci. Vlastní recenzní řízení trvá poměrně dlouhou dobu, není výjimkou ani recenzní řízení probíhající rok. Výsledkem recenzního řízení je rozhodnutí, zda článek bude přijat k publikaci. V některých vědeckých časopisech se autor dozví pouze výsledek (tj. přijat/nepřijat), ve většině vědeckých časopisů je ale redakce vstřícnější a v případě, že článek není přijat, je autor informován o připomínkách recenzentů a o tom, zda může být článek po vhodných úpravách přijat k publikaci.  Vědecké časopisy mohou být provozovány např. univerzitami jako neziskové aktivity, většina vědeckých časopisů je ale provozována za účelem tvorby zisku. V zásadě existují dva způsoby, jak nakladatel dosahuje zisku. Klasický model je založen na tom, že autoři zasílají své články redakci, a ta je, pokud projdou recenzním řízením, publikuje jako klasický papírový časopis, případně jako elektronický časopis s placeným přístupem. Zdrojem zisku jsou pak platby za papírové výtisky a platby za přístup k elektronickým výtiskům. Autor obvykle neplatí nic, i když u některých časopisů je požadována finanční spoluúčast autora např. na tisku barevných fotografií nebo na tisku stran přesahujících povolený stranový rozsah. Model Open Access je založen na tom, že články v elektronické podobě jsou volně k dispozici čtenářům; to nevylučuje dostupnost placené tištěné verze. Náklady spojené s publikací, tj. provoz redakce, provoz internetových stránek, odměny recenzentům atd., nese obvykle autor, méně často instituce sponzorující chod daného časopisu. Některé časopisy nabízejí hybridní model, tedy autor sám si zvolí, zda chce publikovat v klasickém modelu, nebo zda chce publikovat v modelu Open Access.", "section_level": 1}, {"title": "Článek ve vědeckém časopise.", "content": "Ve vědeckém časopise se mohou objevit různé typy článků podle oboru časopisu, zejména:  Vedle těchto typů článků se mohou v menším měřítku objevit i další články, které již nemají charakter vědeckého výstupu, zejména jde o editoriály (\"Editorial\"), recenze knihy (\"Book Review\") nebo o společenská oznámení týkající se dané vědecké komunity (životní jubilea, úmrtí, oznámení o chystané konferenci, atd.).  Vědecký článek popisující výstup výzkumu má vžitou strukturu, která se sice mezi jednotlivými obory může lišit, ale obvykle pouze nepatrně:  Zejména u kratších forem článků mohou být některé sekce spojeny (obvykle Conclusion and Discussion). U papírově vycházejících časopisů se dbá na to, aby byl text stručný, takže někdy je text jen obtížně srozumitelný i odborníkovi a nemusí být na první pohled zřejmé, zda není v textu ukryto několik hrubých chyb. Elektronické publikování limitaci počtem stránek vesměs odstranilo a autoři jsou často povzbuzování k co nejpodrobnějšímu popisu použitých metod a k publikaci dalších dokumentů (\"Supplementary Material\"), např. obsáhlých tabulek surových dat, pořízených videonahrávek nebo virtuálních histologických preparátů. PLOS ONE dokonce, i když s malým úspěchem, povzbuzuje autory k tomu, aby jako přílohu k článku publikovali překlad článku do národního jazyka autorů.  Přehledové články mají strukturu odpovídající spíše kapitole v učebnici. Jejich cílem je seznámit čtenáře-odborníka s pokroky v úzké oblasti, kterou se bezprostředně nezabývá.  Často se používají i označení zdůrazňující, že při tvorbě byly použity metody medicíny založené na důkazech. Jedná se zejména o sumarizaci předešlých výsledků provedenou sofistikovaným způsobem. Metaanalýza (\"Meta-Analysis]] statistickými nástroji sumarizuje výsledky předešlých vědeckých článků, zejm. klinických studií. Měla by být provedena tak, aby byly zahrnuty všechny výsledky. Systematický přehled (\"Systemic Review\") je do značné míry podobný metaanalýze, liší se především tím, že všechny předchozí výsledky jsou analyzovány spíše z hlediska odbornosti autora.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení významu periodik.", "content": "Publikace výsledků výzkumu v různých periodikách má různý dopad na vědeckou komunitu. Zatímco v některých významných mezioborových časopisech je dopad mimořádně široký (Nature, Science), publikace v jiných časopisech znamená, že výsledek prakticky zapadne. Toto striktní dělení mělo mnohem větší význam v minulosti, kdy se vědec mohl dostat jen k těm výtiskům, které měl fyzicky v knihovně, případně si mohl různě složitě obstarávat samostatný výtisk/kopii článku (tzv. separát), dnes je díky snadné elektronické dostupnosti časopisů situace mnohem snazší, protože vědec si může článek stáhnout z internetu – klasický článek za poplatek, článek publikovaný formou Open Access zdarma.  I tak má ovšem hodnocení významu časopisu velký význam. V časopisech hodnocených jako horší je větší pravděpodobnost, že budou publikovány výsledky, které jsou nepřínosným opakováním známého nebo metodicky natolik chybné, že je výsledek špatný. Neexistuje univerzální způsob hodnocení kvality vědeckého časopisu, protože různé vědecké obory mají různé publikační zvyklosti. Tak například publikace v národním jazyce je pokládána za nevhodnou v přírodních vědách a v biomedicíně, v některých společenských vědách s lokálním významem je zcela normální regionálně zajímavý poznatek publikovat v regionálně významném jazyce, protože se očekává, že odborníci, kteří se podobnou problematikou zabývají, příslušný jazyk dobře ovládají.  V přírodních vědách vč. biomedicíny a v technických vědách je velmi často používaným ukazatelem kvality časopisu impakt faktor (IF), tedy průměrná citovanost článků za poslední dva roky. Pro svoji jednoduchost a snadnou dostupnost je široce používaný v řadě scientometrických aplikací, zejm. při administrativním hodnocení kvality výzkumu (v ČR známý „kafemlejnek“). Hlavní výhodou IF je to, že je snadno dostupný a snadno srovnatelný. Vedle toho má IF i řadu nevýhod a slabin. Zásadní nevýhodnou je to, že v různých i poměrně blízkých oborech panují různé citační zvyklosti. Hodnota IF je tak odvislá od oboru, např. pro časopisy v oboru Patologie má nejvyšší IF časopis \"Annual Review of Pathology: Mechanisms of Disease\" (25,794), pro časopisy v oboru Lesnictví má nejvyšší IF časopis \"Agricultural and Forest Meteorology\" (3,421).  Protože IF nemají všechny vědecké časopisy, zejm. ne začínající, používají se pro orientační hodnocení kvality takových časopisů např. podíl přijatých článků (\"Acceptance Rate\"). Časopisy, které mají tento podíl příliš vysoký, jsou spíše málo kvalitní. I zde ovšem existují výjimky. Tak například některé významné a vysoce impaktové přehledové časopisy (např. Physiological Review) publikují pouze vyžádané přehledové články, takže k tisku jsou, i když ne nezbytně bez požadavků dalších úprav, přijaty téměř všechny rukopisy. Podobně časopisy PLOS mají poměrně vysoký podíl přijatých článků, protože jasně deklarovanou politikou redakce je, že recenze bude zaměřena jen na hrubé chyby a na hrubé posouzení vědecké hodnoty, vlastní hodnocení kvality je na čtenáři; dokonce jsou články doplněny prostorem pro komentáře registrovaných čtenářů.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Protože došlo k propojení vědy a politiky, jsou vědci nuceni k publikování, i když nemají co říci, a kvůli získání grantů se málokdy najde článek, jehož závěrem je, že daný problém není nutné dále zkoumat. Ve světě existuje okolo 28000 vědeckých časopisů. Až 50 % vydaných článků ale kromě autora a recenzentů nikdo nečte.", "section_level": 1}, {"title": "Selhání recenzního řízení.", "content": "Několik vědeckých afér bylo spjato s tím, že recenzent byl ve skutečnosti zainteresován na výsledku nějaké studie, takže mu při hodnocení nevadily ani zcela zásadní nedostatky, které by měly znamenat odmítnutí textu. Některé seriózní časopisy proto přistupují k tomu, že recenzent je sice anonymní v okamžiku recenze, ale pokud je článek přijat k publikaci, je součástí článku i jméno recenzenta (recenzentů) a délka recenzního řízení. Nápadně rychlé recenzní řízení nebo např. nedávná společná publikace recenzenta a autora je známkou selhání.", "section_level": 2}, {"title": "Platba za publikaci.", "content": "Hybridní model tvorby zisku pro vydavatele může být rizikem, pokud autor již při odesílání deklaruje dobrovolný úmysl platit za článek (např. časopisy vydavatelství SAGE) nebo za rychlejší publikaci (např. časopis Radioengineering). Vyvstává zde riziko, že na recenzenta bude vyvíjen tlak, aby neodmítal článek, ze kterého plyne vyšší zisk.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace mimo odbornost.", "content": "Někdy bývají kontroverzní nálezy publikovány v časopisech, které se zabývají zcela jiným oborem, např. výsledek epidemiologického šetření je publikován v časopise zabývajícím se biochemií. Problémem je, že takový časopis obvykle nedisponuje recenzentem z adekvátního oboru, takže mohou být přehlédnuty i zcela zásadní metodologické chyby, které výsledek zcela znehodnocují.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace s IF.", "content": "Protože je IF časopisu, ve kterém byly publikovány výsledky, základním nástrojem určení „hodnoty“ výzkumu a tedy i nástrojem řízení finančního toku, jsou vědci motivováni publikovat v časopisech s co nejvyšším IF. Snaha zvýšit IF může být korektní (propagace časopisu např. zasíláním ukázkových čísel) nebo nekorektní. Mezi nekorektní metody patří zejména zásahy editorů, kteří do publikovaných článků přidávají odkazy na související publikace v daném časopise. Někdy je k tomuto vyzýván autor (např. v časopise Česko-Slovenská patologie). Mezi nekorektní metody na straně autorů, ovšem metody vyžadující spolupráci redakce, patří excesivní autocitace a existence citačních bratrstev. V prvním případě autor ve svých textech nadměrně cituje vlastní články, ve druhém případě jde o vzájemné citace i nepříliš souvisejících článků.  Firma Thomson Reuters, která spravuje databázi Web of Knowledge a uděluje IF, po těchto aktivitách cíleně pátrá a v případě zjištění pochybení časopisu IF odebere. Něco takového potkalo např. \"The Scientific World Journal\" (drobné pochybení, IF odebrán pouze na rok) nebo český \"Agricultural Economics\", dříve \"Zemědělská ekonomika\" (rozsáhlé nekorektní aktivity, IF odebrán dlouhodobě).", "section_level": 2}, {"title": "Falešné vědecké časopisy.", "content": "Struktura vědeckého časopisu bývá někdy napodobována za účelem publikace myšlenek, které jsou vědeckou komunitou pokládány za vyvrácené nebo nesmyslné. Cílem je jednak vzájemné přesvědčování se členů skupiny o správnosti a jednak přesvědčování laiků, kteří nedokáží rozeznat, že nejde o vědecký časopis a tak prezentovaným tvrzením přikládají mnohem vyšší váhu. Společným rysem obvykle je absence nebo jen formální recenzní řízení. Takové časopisy pochopitelně nebývají indexovány v žádné databázi.  Dalším častým případem nápodoby struktury časopisu je agresivní obchodní model zneužívající Open Access: Je založen časopis, často napodobující i jméno již existujícího časopisu, a agresivně láká vědce všech oborů, zejm. začínající a druhořadé, na rychlou a poměrně levnou publikaci.  Tzv. „predátorské časopisy“ však využívají i prestižní instituce a nejsou doménou nízkopříjmových zemí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vědecký časopis je nejčastějším místem publikace výsledků výzkumu ve vědě, zejména v přírodních vědách a v biomedicíně. Oproti běžnému časopisu se liší tím, že články by měly procházet přísnou kontrolou kvality, tedy zejména metodologické správnosti. Autoři samozřejmě za své publikace nedostávají autorské honoráře. Články ve vědeckém časopise mívají obvykle podobnou strukturu, i když jsou časopisy obvykle poměrně úzce specializované. Ve vědeckém časopise se mohou objevit i jiné typy článků, ale měly by představovat menší část obsahu časopisu.", "tgt_summary": "In academic publishing, a scientific journal is a periodical publication intended to further the progress of science, usually by reporting new research.", "id": 720110}
{"src_title": "The Evergreen State College", "tgt_title": "Evergreen State College", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1964 zažádala prezidentská rada státu Washington o další státní vysokou školu, aby se geograficky vyrovnalo rozdělení státních institucí vyššího vzdělání. V roce 1965 byla tedy vytvořena dočasná rada, která se zabývala zjišťováním potřeby a nejlepšího umístění nové školy. Radě pomáhala společnost Nelson Associates z New Yorku.  Ještě ve stejném školním roce rada vydala oznámení, že by měla být nová vysoká škola otevřena v co nejrychlejším čase a měla by se vyskytovat na předměstích v okresu Thurston, zhruba do 16 kilometrů od města Olympia.  Bylo rozhodnuto, že kampus nové školy musí mít alespoň 240 hektarů, tudíž se jednalo o největší kampus ve státě. Navíc byla vysoká škola první ve státě, která vznikla ve 20. století jako čtyřletá vzdělávací instituce.  V lednu 1968 bylo ze 31 možností vylosováno jméno \"The Evergreen State College\". V listopadu téhož roku se prvním prezidentem školy stal Charles J. McCann, který společně se zakládacím učitelským sborem odstartoval výuku 4. října 1971 s celkovým počtem 1 178 studentů. McCann zůstal ve své pozici až do června 1977, kdy ho nahradil bývalý guvernér Daniel J. Evans, který, když byl v čele státu, schválil založení nové vysoké školy. Evans náhle opustil své místo v roce 1983, kdy byl jmenován do amerického senátu jako náhrada za zesnulého senátora Henryho M. Jacksona. Největší budova na kampusu, Knihovna Daniela J. Evanse, byla pojmenována po bývalém guvernérovi a senátorovi. Vstup na kampus zase nese jméno McCanna, jmenuje se Charles J. McCann Plaza. V roce 2004 byla dokončena 16 000 m2 rozlehlá budova Seminar II a nyní je dokončena i významná renovace Evansovy knihovny.  V roce 1999 byl usvědčený zločinec Mumia Abu-Jamal pozván k doručení a nahrání projevu pro absolventskou třídu, za což bylo vedení školy velice kritizováno.  Na kampusu se rovněž nachází velká plocha nezastavěné půdy na břehu Pugetova zálivu. Velká část plochy je druhotný stálezelený les, který slouží studentům a učitelskému sboru jako výzkumné přírodní území. Celý kampus má výměru 408 hektarů, z čehož většina je zalesněná. Do kampusu patří rovněž 11 hektarů wattových pobřeží jižního Pugetova zálivu. Mimo hlavní kampus se v Tacomě nachází městský kampus a organická farma.  V roce 2008 se škola stala jednou ze zhruba třiceti amerických vysokých škol a univerzit, kde při ubytování nezáleží na pohlaví. Znamená to také, že je zde příznivé prostředí i pro homosexuální, bisexuální, transgenderové i heterosexuální jedince a páry.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Vysoká škola nasbírala už mnoho akademických vyznamenání. Podle magazínu \"U.S. News & World Report\" se ve školním roce 09/10 umístila na prvním místě na západě USA v oboru pregraduální výuky a na pátém místě mezi všemi státními vysokými školami na západě USA, čímž je myšleno území od Texasu po Pacifik. Celkově se umístila na 29. místě na západě, tedy výše než Central Washington University nebo Eastern Washington University, i výše než některé státní školy v okolních státech. Co se týče prvního roku vzdělávání, patří škola mezi nejlepší v celé zemi. Spisovatel a bývalý redaktor v oboru vzdělávání pro \"The New York Times\", Loren Pope, zařadil školu do své publikace \"Colleges That Change Lives\" (vysoké školy, které mění životy), kam se dostala jako jedna ze dvou státních škol v zemi. Společnost The Princeton Review rovněž zařadila školu mezi nejlepší na západě země pro školní rok 09/10.", "section_level": 1}, {"title": "Sporty.", "content": "Škola soutěží v lize NAIA, konkrétně v její Kaskádové konferenci. Týmy nesou jméno Geoducks, po druhu mlžů, který žije ve vodách Pugetova zálivu.  Pravděpodobně nejúspěšnějším sportovcem, který navštěvoval univerzitu, je fotbalista Joey Gjertsen, jenž poté odešel do North American Soccer League a nyní hraje za San Jose Earthquakes v Major League Soccer.", "section_level": 1}, {"title": "Centra veřejných služeb.", "content": "Škola je domovem Vzdělávacího a kulturního centra Longhouse, které poskytuje služby a stravování studentům a okolním indiánským komunitám. Design centra odpovídá indiánské filozofii pohostinství a hlavním účelem je poskytování shromažďovacího místa pro kulturní ceremoniály, přednášky, konference, vystoupení, umělecké výstavy a komunitní události. Centrum rovněž nabízí porozumění mezi místními indiány a návštěvníky z různých kultur. Cílem centra je propagace indiánského umění a kultury, ochrana kultury a ekonomický rozvoj.  Škola je rovněž domovem Centra indiánského aplikovaného výzkumu (NIARI). Také má osvědčenou historii co se týče vzdělávání okolních indiánských kmenů. Skrz rozvoj NIARI se škola dostala ve službách indiánským kmenům v Západním Washingtonu o krok dále. Instituce zvyšuje počet služeb, které škola může kmenům poskytnout, například jim pomoci dosáhnout ekonomických, správních a prostředkových cílů. Mezitím také nabízí studentům školy přídavné vzdělávací možnosti.  Ve škole sídlí správa Státního institutu veřejné politiky, jehož snahou je praktický, nestranný výzkum důležitých záležitostí státu Washington. Institut má své vlastní politické a ekonomické analytiky, používá rovněž specialisty z univerzit a konzultanty. Zaměstnanci institutu pracují se státním zákonodárným sborem a dalšími orgány, dále také s experty, kteří mají na starost ověřit relevanci výzkumů.  Dalšími významnými centry veřejných služeb na kampusu jsou Washingtonské centrum pro zlepšení pregraduálních studií a Centrum komunitního vzdělávání.", "section_level": 1}, {"title": "Organická farma.", "content": "Každoročně obdělávané území má rozlohu 3 500 m2, víceleté rostliny se však pěstují jinde. Plodiny se pak prodávají společnosti Aramark, ve stáních na Rudém náměstí každé úterý a čtvrtek mezi jedenáctou a patnáctou hodinou, avšak pouze ve vegetační době. Všechen přebytek pak putuje do Potravinové banky okresu Thurston a místních charit, nebo do kompostu.  Výdělek z prodeje plodin se používá k financování farmářských projektů a koupi semen a vybavení. Mezi projekty, které byly zaplaceny z těchto výdělků patří dva skleníky, chladírna, sklad kompostu, oplocení farmy a sad. Dalším využitím výdělků je zaplacení studentských projektů, které ve většině případů zkoumají zahradnické aspekty různých potravinových plodin.  Farma je rozdělena tak, aby byly od sebe odděleny různé typy úrody. Farma praktikuje přísnou pětiletou rotaci úrody, která vytváří časovou různorodost místo místní. Rotace obsahuje čtyři kategorie, z nichž každá má svůj prostor pro jednu vegetační dobu.  Rotace je pouze jednou metodou, kterou farma využívá k zachování diverzity. Další používanou metodou je užití zasetých krytů půdy a obdělávání několika typů zeleniny dohromady. Diverzita pole je jedním ze základních kamenů pevného zemědělství a poskytuje netoxickou a trvalou ochranu úrody proti nemocím a škodlivému hmyzu.  Na farmě se rovněž nachází velký kompost, který kompostuje vše, co jde zkompostovat z kampusu. Dále se zde nachází výrobna biodieselu, komunitní zahrada a velký statek, který byl postaven především studenty.", "section_level": 1}, {"title": "Rezervace a pláž.", "content": "Škola má území 400 hektarů, z nichž většinu pokrývá druhotný porost. Celý kampus je tak využíván jako přírodní laboratoř pro vědecké výzkumy a také poskytuje inspiraci pro tvůrčí práce. Na kampusu se nachází množství stezek, které vedou na různá místa a také na Vždyzelenou pláž. Pobřežní prostředí charakterizují příkré útesy, štěrkové pláže s množstvím vyplavených klád a mořskou příbřežní zónu, která je při odlivu dlouhá až 46 metrů k Eldově zátoce. Částí kampusu je až kilometr netknuté pláže, kterou studenti používají k vědeckým výzkumům a k odpočinku. K pláži vede několik stezek a malá cesta rovněž vede k jediné budově na pláži a k malé lodní rampě. Útesy mají výšku 5 až 20 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna Daniela J. Evanse.", "content": "Knihovna Daniela J. Evanse je hlavní knihovnou na kampusu a jméno nese po bývalém guvernérovi, který schválil založení školy a později se stal jejím druhým prezidentem. V knihovně se nachází více než 750 tisíc tištěných i mediálních položek a rovněž také žurnály. Dále knihovna udržuje kolekci vzácných knih, archivního materiálu a vládních dokumentů. Také se zde nachází několik malých promítacích síní a v přízemí se nachází centrum věd zvané Centrum kvantitativního a symbolického uvažování. Knihovna samotná se nachází v křídle informační technologie budovy, kde rovněž sídlí mediální služby a velké akademické počítačové centrum.", "section_level": 1}, {"title": "Pregraduální programy.", "content": "Škola má unikátní systém, kde si každý student vybere jeden 16kreditový program na jedno čtvrtletí místo několika programů najednou. Studenti navíc mají svobodu vybírání programů po celou dobu studia. Škola má tedy zavedený tzv. čtvrtletní systém. Programy mohou trvat jedno, dvě nebo tři čtvrtletí, s tím, že tři čtvrtletí trvají od září do června.  Na konci programu profesor napíše jednostránkovou reportáž o studentově aktivitě místo zapsání známky a s každým studentem má malou vyhodnocovací konferenci. Profesor rovněž rozhoduje o tom, kolik kreditů student za čtvrtletí dostane, nebo o kolik přijde.  Aby student dostal titul bakaláře umění, musí získat 180 kreditů. Pro titul bakaláře věd je to rovněž 180 kreditů, z nichž však 72 musí pocházet z vědeckých programů, z nichž 48 musí pocházet z programů vyšší vědy. Toho může student dosáhnout jednoletým studiem vyšších věd.  Obory studií jsou estetika, afroamerická studia, zemědělství, americká studia, antropologie, architektura, historie umění, astronomie, biochemie, biologie, botanika, podnikání a management, chemie, komunikace, komunitní studia, informatika, studia vědomí, kulturní studia, tanec, ekologie, ekonomika, vzdělávání, environmentální studia, polní studia, genderová studia, geografie, geologie, vláda, zdraví, historie, hydrologie, mezinárodní studia, jazyková studia, právní a vládní politika, právní a veřejná politika, vedoucí studia, lingvistika, literatura, námořní věda, námořní studia, matematika, mediální studia, film, hudba, indiánská studia, přírodní historie, venkovní vedení a vzdělávání, filozofie, vědecká filozofie, fyzika, fyziologie, politologie, psychologie, homosexuální studia, náboženská studia, sociologie, somatická studia, studia udržitelnosti, divadlo, vizuální umění, psaní a zoologie.", "section_level": 1}, {"title": "Postgraduální programy.", "content": "Na rozdíl od pregraduálních programů je u postgraduálních nutno, aby student měl za sebou určitý pokus pregraduálních kurzů. Škola nabízí postgraduální programy na magistra environmentálních studií, magistra vyučování a magistra veřejné správy.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Evergreen State College je státní škola svobodných umění v Olympii, ve státě Washington. Byla založena v roce 1967 jako experimentální a netradiční vysoká škola. V roce 2009 ji navštěvovalo více než 4,5 tisíce studentů. Škola má velký vliv na kulturu a ekonomiku hlavního města státu, Olympie.", "tgt_summary": "The Evergreen State College is a public liberal arts college in Olympia, Washington. Founded in 1967, it offers a non-traditional undergraduate curriculum in which students have the option to design their own study toward a degree or follow a pre-determined path of study. Full-time students can enroll in interdisciplinary academic programs, in addition to stand-alone classes. Programs typically offer students the opportunity to study several disciplines in a coordinated manner. Faculty write substantive narrative evaluations of students' work in place of issuing simple grades.", "id": 1126358}
{"src_title": "Uhličitan barnatý", "tgt_title": "Barium carbonate", "src_document": [{"title": "Krystalické modifikace.", "content": "Uhličitan barnatý krystalizuje ve 3 rozdílných krystalických modifikacích, které se označují jako modifikace α, modifikace β a modifikace γ. Modifikace α je nejstabilnější a za vyšší teploty na ni přechází zbývající 2. Má krychlovou (\"kubickou\") strukturu. Modifikace β je méně stabilní než α, ale stabilnější než γ. Krystaly v ní mají šesterečné (\"hexagonální\") uspořádání. Modifikace γ krystalizuje v kosočtverečném (\"orthorhombickém\") systému. Krystaly jsou neměnně zdvojeny do skupin po třech, takže tvoří pseudošestistěn, který trochu připomíná bipyramidální krystaly křemene. Čela jsou obvykle hrubá a vodorovně brázděná. V této modifikaci krystaluje minerál witherit a je nejméně stabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Minerál witherit je pojmenován po Williamu Witheringovi, který ho v roce 1784 chemicky odlišil od barytů. Vyskytuje se v žilách olověné rudy u Hexhamu v Northumberlandu, Alstonu v Cumbrii, Anglezarku, poblíž Chorley v Lancashire a na několika dalších místech. Witherit lze snadno převést na síran barnatý působením vody s obsahem síranu vápenatého, proto jsou krystaly witheritu často pokryty krustou barytu. Witherit je hlavním zdrojem barnatých solí a ve významnějších množstvích se těží v Northumberlandu.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Uhličitan barnatý se komerčně vyrábí ze sulfidu barnatého, buď pomocí uhličitanu sodného při 60 až 70 °C nebo průchodem oxidu uhličitého při 40 až 90 °C.  V prvním procesu (sodném) se tuhý nebo rozpuštěný uhličitan sodný přidává do roztoku, sraženina uhličitanu barnatého se odfiltruje, propere a vysuší.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Uhličitan barnatý reaguje s kyselinami, například kyselinou chlorovodíkovou, za vzniku oxidu uhličitého, vody a rozpustných solí barya, například chloridu barnatého:  Reakce s kyselinou sírovou je však slabá, protože síran barnatý je prakticky nerozpustný.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Uhličitan barnatý se široce používá v keramickém průmyslu jako součást glazur. Působí jako tavidlo, zmatňující a krystalizační činidlo, s některými barevnými oxidy také tvoří unikátní barvy, které nelze snadno získat jiným způsobem. Takové použití je poněkud kontroverzní, protože existují názory, že se může z glazur vyplavovat do jídel a nápojů. Pro bezpečnější použití se často využívá fritovaná forma BaO.  U cihel, dlaždic a v průmyslu kameniny a keramiky se uhličitan barnatý přidává do hlíny s cílem vysrážet rozpustné soli (síran vápenatý a hořečnatý) a způsobit eflorescenci.  Uhličitan barnatý se používá jako rodenticid, při výrobě skla a porcelánu, dříve také při rafinaci cukru. Využívá se i pro ovládání poměru chromanu k síranu v lázních pro elektrochemické chromování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uhličitan barnatý je anorganická sloučenina se vzorcem BaCO, barnatá sůl kyseliny uhličité. V přírodě se vyskytuje v podobě nerostu witheritu. Používá se jako rodenticid, do cihel, keramických glazur a cementů.", "tgt_summary": "Barium carbonate (BaCO), also known as witherite, is a chemical compound used in rat poison, bricks, ceramic glazes and cement.", "id": 1548575}
{"src_title": "Ochrana paměti", "tgt_title": "Memory protection", "src_document": [{"title": "Metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Segmentace.", "content": "Segmentace paměti spočívá v rozdělování paměti počítače do částí. Odkaz na místo v paměti pak tedy obsahuje hodnotu, která určuje konkrétní segment a odsazení v rámci tohoto segmentu.  Architektura x86 má vícero vlastností, které usnadňují práci se segmentovanou pamětí. Mezi tyto vlastnosti se řadí přítomnost tabulek Global Descriptor Table a Local Descriptor Table, které lze použít k odkazování na segmenty v paměti. Dále je možné uložení odkazů přímo do segmentových registrů procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "Stránkovaná virtuální paměť.", "content": "Při stránkování je paměťový adresní prostor rozdělen na malé, stejně velké, části, nazývané stránky. Následným zapojením mechanismu virtuální paměti je pak možné umístit každou stránku do kteréhokoliv místa ve fyzické paměti, či stránku označit jako chráněnou. Libovolné umístění stránek tak umožňuje zachovat lineární adresní prostor v rámci bloku, který je ve fyzické paměti složen z fragmentů.  Většina počítačových architektur založených na stránkování používá stránkování jako způsob ochrany paměti.  Tabulka stránek je použita k mapování virtuální paměti do fyzické. Tato tabulka je pro proces obvykle neviditelná. Tabulka stránek ulehčuje alokování nové paměti, protože každá nová stránka může být alokována z libovolného místa ve fyzické paměti.  Tímto způsobem je tak pro aplikaci nemožné přistoupit na stránku, která pro ni nebyla explicitně alokována a to proto, že žádná paměťová adresa, dokonce ani kompletně náhodná, kterou se aplikace pokusí použít, buď odkáže na stránku alokovanou pro tuto aplikaci, nebo dojde k vygenerování stavu page fault (PF). Nealokované stránky a stránky alokované pro jiné aplikace jednoduše nemají z pohledu dané aplikace žádnou adresu.  Jako poznámku na okraj lze doplnit, že PF nemusí končit jako fatální chyba. Operační systém může tuto událost zachytit a pokusit se načíst paměťovou stránku, která byla dříve swapována na disk a následně obnovit chod aplikace, která způsobila vyvolání poruchy stránky. Tímto způsobem aplikace obdrží paměťové stránky jak vyžaduje. Toto schéma, známé jako swapování, umožňuje, aby data v paměti, která nejsou aktuálně používána, bylo možné přesouvat na disk a zpět, aniž by o tom aplikace věděly, a zvýšit tak celkovou kapacitu paměti.  Na některých systémech je PF mechanismus použit také pro ochranu spustitelné oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Ochranné klíče.", "content": "Mechanismus ochranných klíčů rozděluje fyzickou paměť do bloků specifické velikosti (např. 4 KiB), kde každý z těchto bloků má přidělenou číselnou hodnotu nazývanou ochranný klíč. Stejně tak je každému procesu přiřazena hodnota ochranného klíče. Při vstupu do paměti pak hardware kontroluje, zda ochranný klíč přistupujícího procesu je shodný s hodnotou klíče pro tento paměťový blok; pokud se hodnoty klíčů neshodují, nastane výjimka. Tento mechanismus byl poprvé použit v architektuře mainframů IBM (System/360).  Systém ochranných klíčů pro System/360 popsaný výše pracuje s fyzickými adresami. Tím se odlišuje od systému použitém u řad procesorů jako Intel Itanium či Hewlett-Packard Precision Architecture, kde se pracuje s virtuálními adresami a kde je umožněno asociovat proces s více klíči.  V procesorových architekturách Itanium a PA, mají překlady v TLB k sobě asociovány klíče (Itanium) či přístupová id (PA). Běžící proces má několik registrů s ochrannými klíči (16 v případě Itanium, 4 u PA). Klíč překladu vybraného virtuální adresou je porovnán s každým záznamem v registrech ochranných klíčů. Pokud je daná hodnota klíče nalezena v jednom z registrů (plus další možná ověření), přístup je povolen. Pokud daná hodnota klíče nalezena není, dojde k vygenerování chyby či výjimky. Softwarový obsluhovač chyb může, pokud je to vyžadováno, zkontrolovat přítomnost nenalezeného klíče ve větším seznamu klíčů spravovaném softwarově; čímž lze s registry ochranných klíčů uvnitř procesoru zacházet jako se softwarově řízenou cache obsahující klíče asociované s procesem.  V PA má klíč 15–18 bitů; Itanium vyžaduje nejméně 18. Klíče jsou většinou asociovány s tzv. \"ochrannými doménami\", jako například knihovny, moduly, apod.", "section_level": 2}, {"title": "Simulovaná segmentace.", "content": "Simulace je používání monitorovacího programu k interpretaci strojového kódu počítače. Takový simulátor může poskytovat ochranu paměti použitím schéma segmentovaného charakteru, kdy se v reálném čase ověřuje cílová adresa a délka instrukce před tím, než dojde k jejímu vykonání. Simulátor musí přepočítat cílovou adresu a délku a porovnat tyto hodnoty se seznamem platných adresových rozsahů, které si udržuje v rámci kontextu vlákna a kam patří například dynamické bloky paměti získané v průběhu života vlákna či jakékoliv validní sdílené statické paměťové sloty. Význam slova „validní“ se může v průběhu života vlákna měnit v závislosti na situaci. Občas může být umožněno měnit statický blok úložného prostoru a občas ne, což se odvíjí od aktuálního módu spouštění, který může a nemusí záviset na klíči úložného prostoru či stavu kontroléru.  Všeobecně není vhodné používat tuto metodu ochrany paměti tam, kde jsou přítomné na procesoru jiné, avšak kvalitou adekvátní, metody, protože je tento způsob výpočetně náročný. Metoda nachází uplatnění zejména v kontextu vývoje a testování, kde poskytuje lepší informace v případech, kdy dochází k porušování přístupu k úložnému prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Adresace založená na způsobilosti.", "content": "V této metodě ochrany paměti jsou ukazatele nahrazené chráněnými objekty (nazývanými \"způsobilosti\"), které mohou být vytvořené pouze za použití privilegovaných instrukcí, které může vykonávat pouze jádro, případně proces k tomu autorizovaný. Toto efektivně umožňuje jádru řídit, které procesy mohou přistupovat k jakým objektům v paměti, aniž by k tomu bylo nutné použít oddělený adresní prostor či přepínání kontextu. Způsobilosti nejsou v komerčním hardwaru takřka používané, avšak jsou velmi rozšířené ve vědeckých systémech jako KeyKOS. Koncept způsobilostí je také základem pro některé virtuální stroje, například Smalltalk či Java.", "section_level": 2}, {"title": "Určení úrovně ochrany.", "content": "Úroveň ochrany konkrétní implementace lze určit dle toho, do jaké míry dodržuje princip nejnižších privilegií.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana paměti v rozličných operačních systémech.", "content": "Způsoby rozdělování a ochrany paměti se napříč operačními systémy liší. Skutečné rozdělování paměti bylo v domácích počítačích používáno až od vydání OS/2 v roce 1987. Na starších systémech byla tato vlastnost nechráněné paměti využívána jako forma komunikace mezi procesy. V rodině systémů Windows 9x je možné povolení přístupu procesům do systémové paměti.  Některé systémy, které implementují ochranu paměti:  V unixových systémech se k řízení ochrany paměti používá systémové volání mprotect.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ochrana paměti je v informatice způsob řízení práv přístupu k paměti počítače a je součástí většiny moderních operačních systémů. Hlavním účelem této ochrany je zabránit procesu v přístupu k paměti, která pro něj nebyla alokována. Předchází se tak scénáři, kde chyba uvnitř jednoho procesu ovlivní běh dalších procesů či samotného operačního systému. Z pohledu počítačové bezpečnosti patří k ochraně paměti také techniky jako randomizace uspořádání adresního prostoru (ASLR) a ochrana spustitelné oblasti.", "tgt_summary": "Memory protection is a way to control memory access rights on a computer, and is a part of most modern instruction set architectures and operating systems. The main purpose of memory protection is to prevent a process from accessing memory that has not been allocated to it. This prevents a bug or malware within a process from affecting other processes, or the operating system itself. Protection may encompass all accesses to a specified area of memory, write accesses, or attempts to execute the contents of the area. An attempt to access unauthorized memory results in a hardware fault, e.g., a segmentation fault, storage violation exception, generally causing abnormal termination of the offending process. Memory protection for computer security includes additional techniques such as address space layout randomization and executable space protection.", "id": 787489}
{"src_title": "Frunzeho ústřední letiště v Moskvě", "tgt_title": "Khodynka Aerodrome", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Existence letiště se počítá od 17. června 1910, kdy Společnost vzduchoplavby oznámila o souhlasu štábu Moskevského vojenského okruhu s vyčleněním Chodynského pole pro letiště. byla postavena vzletová a přistávací dráha a šest nevelkých hangárů a 3. října 1910 bylo letiště slavnostně otevřeno.  Dne 3. května 1922 byla otevřena první mezinárodní letecká linka v historii ruského letectví na trase Moskva–Königsberg–Berlín. Od 15. července 1923 z letiště fungovala i první vnitrostátní letecká linka, a to mezi Moskvou a Nižním Novgorodem. Roku 1926 dostalo Ústřední letiště jméno zemřelého Michaila Frunzeho. V letech 1920–1932 na letišti sídlil Vědecko-zkušební institut vojenského letectva (do roku 1926 vědecko-zkušební letiště vojenského letectva). V listopadu 1931 byla otevřena odbavovací hala pro cestující, roku 1936 letiště prošlo rekonstrukcí, roku 1938 bylo k letišti dovedeno metro – stanice Aeroport. Během 30. let se letecká doprava mohutně rozvíjela a v okolí Moskvy bylo postaveno několik nových letišť – Bykovo (1933), Tušino (1935) a Vnukovo (1941).  Nedaleko letiště vznikly letecké továrny – sídlily zde konstrukční kanceláře Suchoje, Mikojana, Iljušina a Jakovleva. V letech 1947–1948 byla většina letecké dopravy z Frunzeho letiště převedena do Bykova a Vnukova, od té doby bylo letiště využíváno pro zkušební lety prototypů místních leteckých závodů. Zkoušely se zde Iljušin Il-12, Il-14, Il-28, Il-18, Il-20, Il-22, Il-38. V 70. letech Il-76 a Il-86. Od konce 70. let se intenzita využívání letiště, nyní uprostřed města, snižovala, nicméně létali odtud první Il-96-300 a Il-114.  Poslední let proběhl 3. července 2003, poté bylo letiště uzavřeno. Vlastníkem plochy zůstává ministerstvo obrany. Plánuje se zde založení muzea letectví, letadla umístěná na ploše zatím chátrají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frunzeho ústřední letiště () je bývalé letiště v Moskvě, hlavním městě Ruska. Bylo prvním moskevským letištěm, později se využívalo se jako zkušební a vojenské letiště. Leží na Chodynském poli v severozápadní části města.", "tgt_summary": "Khodynka Aerodrome (, \"Khodynskiy aerodrom\"), officially Frunze Central Aerodrome, often referred to as Tsentralny Aerodrome (), was an airport in Moscow, Russia located northwest of the centre of the city.", "id": 746894}
{"src_title": "Přezka", "tgt_title": "Buckle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V Evropě jsou přezky poprvé doloženy v antice. Ve středověku už běžně najdeme přezky na opascích mužů i žen. Někteří si dopřáli přezky vykládané polodrahokamy, na jiných přezkách je možné najít zdobení smaltem nebo drahými kovy. V 17. a 18. století už byly přezky používány k zapínání bot, nejrůznějších kusů oděvu i náhrdelníků a často byly bohatě zdobené. Nejčastěji byla funkční část zhotovena z železa a na ni byl připevněn ozdobný díl z cínu, stříbra nebo i zlata.  Dnes jsou přezky hlavně součástí opasků a některé obuvi, hlavně sandálů. Mimo to slouží k uzavírání tašek, batohů, různých postrojů nebo řemínků třeba náramkových hodinek. Velké množství přezek se dá najít také na výbavě pro BDSM.", "section_level": 1}, {"title": "Přezkář.", "content": "Osoba provozující dnes již v podstatě zaniklé řemeslo, ve kterém vyrábí tzv. přezky, což je zapínací prvek pro spojení konců řemenů, se označovala jako přezkář (někdy také přeskař, kroužkař nebo kroužkovač). Kromě výroby přezek se živili i vyráběním kroužkům k nejrůznějším účelům. Etymologicky je slovo \"přezkář\" odvozeno právě od slova přezka.", "section_level": 2}, {"title": "Přezka jako součást sportovního vybavení a ochranných pomůcek.", "content": "Součástí mnoha druhů sportovní výbavy jsou spojovací prvky, tradičně označované také jako přezky. Zčásti jde o účelově konstruované spojovací prvky, které jsou připevněny na nějaký pás, řemen, popruh. Příkladem mohou být pásky pro upevnění přileb, vyvažovací opasky potápěčů nebo úvazy horolezců. Ještě dále jsou přezky vyrobené jako součást složitějšího předmětu. Ty mají s původní přezkou společné jen to, že se do nich jako protikus zasouvá pásek. Často pásek z plastu nebo gumy. Příkladem mohou být upevňovací pásky různých ochranných brýlí (plaveckých, lyžařských), případně potápěčských nebo plynových masek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přezka je zapínací prvek pro spojení konců řemenů. Nejčastěji je základem třmen (oko) s pohyblivým trnem nebo více trny, upevněný na řemenu. Okem je protažen konec řemenu s otvory ať už jiného řemenu, nebo opačný konec stejného řemenu. Trn (trny) se prostrčí otvorem na konci řemenu a tahem jsou oba konce řemenu pevně spojeny. Třmen i trn jsou většinou kovové, výjimečně plastové. Z estetických důvodů bývají přezky provedené s krytem, často zdobným.", "tgt_summary": "The buckle or clasp is a device used for fastening two loose ends, with one end attached to it and the other held by a catch in a secure but adjustable manner. Often taken for granted, the invention of the buckle was indispensable in securing two ends before the invention of the zipper. The basic buckle frame comes in a variety of shapes and sizes depending on the intended use and fashion of the era. Buckles are as much in use today as they have been in the past: used for much more than just securing ones belt, instead they are one of the most dependable devices in securing a range of items.", "id": 1406718}
{"src_title": "V opačném čase", "tgt_title": "The Counter-Clock Incident", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 6063.4 federační loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem T. Kirkem míří k planetě Babel, kam veze velvyslance Roberta Aprila, který byl vůbec prvním kapitánem této Enterprise. Pasažérem je také Sarah Aprilová, která tehdy působila ve funkci hlavního zdravotnického důstojníka. Když loď míjí supernovu Beta-Niobe, objevuje se neznámé plavidlo letící enormní rychlostí, jež Spock odhaduje na warp 36. Loď míří přímo do středu supernovy.  Kapitán Kirk se snaží cizí loď varovat, ale když neodpovídá, rozhodne se zachytit jí tažným paprskem. Loď sice zpomalí, ale také začne táhnout Enterprise. Na obrazovce se objevuje mladá žena, která promlouvá k posádce cizím jazykem. Uhura zjišťuje, že nejde o cizí jazyk, ale že mluví pouze pozpátku. Mluví o důležité misi a žádá o zrušení paprsku, jinak bude splnění její mise znemožněno. Cizí plavidlo stále směřuje do středu smrtící supernovy a Kirk se tak rozhoduje uvolnit paprsek. Ten ale nelze zrušit a Enterprise tak překonává dokonce warp 20 a směřuje s lodí do supernovy.  Obě lodě se objevují v místě, které by šlo označit jako druhá strana. Zdejší vesmír je bílý a září v něm černé hvězdy, Enterprise couvá a vše běží pozpátku. Na obrazovce se znovu objevuje cizí žena a vysvětluje, že se potřebovala vrátit do svého vesmíru a Kirkův zásah jí to málem znemožnil. Spock dedukuje, že v tomto vesmíru běží čas pozpátku a proto i všichni členové Enterprise budou mládnout. Žena se představuje jako \"Carla 5\" a nabízí Enterprise, aby letěli za ní s tím, že jejich vědci by mohli pomoci.  Původní cesta zpět již není možná, protože v tomto vesmíru se Beta-Niobe stala ze supernovy normální hvězdou. Na galaktické mapě Spock ukazuje hvězdy, které mají v obou vesmírech stejnou pozici, ale žádná z nich není supernovou. April navrhuje, že jestli se zde hvězdy rodí jako vyhaslé, bylo by možné některou z nich předčasně zažehnout. Je potřeba navíc loď Carly, protože Enterprise není schopná letět takovou rychlostí, aby nebyla spálena vlivem supernovy. Vliv zdejšího vesmíru má na posádku Enterprise účinek, že mládnou mnohem rychleji a mladší členové postupně přichází o své schopnosti.  Spock, coby Vulkánec je z posádky schopen fungovat nejdéle, ale i on mládne příliš rychle. Velení se tak ujímá komodor April, který spolu se Sarah zůstal jako jediný dospělý. Když se podaří lodi projít supernovou, z funkční posádky jsou kojenci. April navrhuje použít data transportéru pro navrácení původního věku všem na lodi. Sarah napadne tento proces nepoužít na ně dva s tím, že by mohli prožít znovu své životy a April by mohl opět velet flotile. Ten to však odmítá, protože svůj život naplnil a nemá potřebu jej prožívat znovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "V opačném čase je šestý díl druhé řady animovaného seriálu \"Star Trek\". Premiéra závěrečné epizody seriálu proběhla v USA 12. říjen 1974, v České republice 22. února 1998.", "tgt_summary": "\"The Counter-Clock Incident\" is the series finale of the American animated science fiction television series \"\", the 22nd episode overall. This episode was the sixth and final episode of the second season. It first aired in the NBC Saturday morning lineup on October 12, 1974, and was written by Fred Bronson under the pen name \"John Culver\". Bronson used a pen name because he was NBC's publicist at the time and was concerned that it would look improper to get a screen credit. Bronson would eventually work on two \"\" episodes (\"Ménage à Troi\" and \"\").", "id": 726714}
{"src_title": "Návrat do budoucnosti III", "tgt_title": "Back to the Future Part III", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Z konce posledního dílu Marty zjistí, doktor Emmet je v roce 1885 uvězněn, a tak poslal Martymu zprávu, že žije v pořádku a stal se kovářem. Zároveň mu v dopise sdělí, že DeLorean je ukryt v jedné jeskyni. Ale Marty zjistí, že doktor má náhrobek a je zabit předkem Biffa Tannena pro 80 dolarů.  A tak se Marty rozhodne vrátit do roku 1885 a zachránit doktora, kde ihned po přesunu v čase (vjezdu mezi bojovníky indiánů na koních) je mu zničena nádrž, a tak musí najít možnost, jak se vrátit. Schová auto do jeskyně a dostane se k svým pra-pra-rodičům.  Zamaskuje svoji totožnost a dává si jméno Clint Eastwood, které používá, když se setká s Tannenovým gangem. Tannen se snaží oběsit Martyho, ale Martyho zachrání doktor. Spolu s doktorem začnou vymýšlet, jak se vrátít do roku 1985, a tak vymyslí, že jim pomůže lokomotiva, která DeLoreana zrychlí na potřebnou rychlost.  Při zjišťování stavu věci na železnici se doktor zamiluje do cestující v dostavníku, které se splašili koně. Její jméno je Clara Claytonová. Pro prohlížení fotky náhrobku doktora Browna zjišťuje, že jméno zmizelo a že je možné, že na náhrobku bude Marty,ne doktor.  Doktor se přizná Clare, že je z budoucnosti, ale ta mu neuvěří a rozejde se s ním. Doktor se opije jediným lokem whisky a Marty se střetne s Tannenem, ale díky tomu, že jej zachrání dvířka od kamen, která použije jako neprůstřelnou vestu, se s Tannenem popere v pěstním souboji a vyhraje a Tannen je zatčen a budoucnost je zachráněna, když je zničen i náhrobek.  Po probuzení z opilosti se Emmet s Martym rozhodnou ukrást lokomotivu, ukradnou ji. Clara zjistí, že doktora miluje, a jde za nimi, aby doktorovi přiznala, že ho opravdu miluje. Nakonec do budoucnosti odjede pouze Marty, který se vrátí do roku 1985, kde je DeLorean zničen.  Zjistí, že Jennifer, kterou nechal na verandě v předchozím dílu, stále spí. Po čase se vrátí ke troskám DeLoreana a najednou se tam objeví doktor s Clarou a jejich syny Julesem (Eratosthenesem) Brownem (* 1886) a Vernem (Newtonem) Brownem (* 28. října 1888) ve svém časo-vlaku a poví Martymu, že budoucnost není ještě napsána. To si taky Marty ověří, kdy otevře dopis z minulého dílu, že byl vyhozen. Nápis mu zmizí, protože se nenechal vyprovokovat k závodu na semaforech. Doktor Brown znovu odletí do neznámé doby a nechá Martyho v budoucnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Návrat do budoucnosti III (v anglickém originále \"Back to the Future III\") je americká sci-fi komedie režiséra Roberta Zemeckise z roku 1990. Film je poslední částí trilogie dějově navazující na \"předchozí díl\", se kterým byl také současně natáčen. Děj se odehrává na divokém západě, kam doktora Browna přemístil blesk a Marty se ho vydal zachránit.", "tgt_summary": "Back to the Future Part III is a 1990 American science-fiction film and the final installment of the \"Back to the Future\" trilogy. The film was directed by Robert Zemeckis, and stars Michael J. Fox, Christopher Lloyd, Mary Steenburgen, Thomas F. Wilson and Lea Thompson. The film continues immediately following \"Back to the Future Part II\" (1989); while stranded in 1955 during his time travel adventures, Marty McFly (Fox) discovers that his friend Dr. Emmett \"Doc\" Brown (Lloyd), trapped in 1885, was killed by Buford \"Mad Dog\" Tannen (Wilson), Biff's great-grandfather. Marty travels to 1885 to rescue Doc and return once again to 1985, but matters are complicated when Doc falls in love with Clara Clayton (Steenburgen).", "id": 1433259}
{"src_title": "Suburbanizace", "tgt_title": "Suburbanization", "src_document": [{"title": "Příčiny a důvody.", "content": "Jedná se o velmi složitý proces, který je ovlivněn mnoha faktory, především je to rostoucí bohatství střední třídy. Obyvatelé si mohou dovolit koupit vlastní dům v suburbánní zóně, tedy na předměstí. A z těchto předměstí se pak dopravují vlastními vozy či vozy městské i příměstské dopravy do měst za prací nebo za nákupy a kulturou, což má vliv na rostoucí dopravu a zhoršené životní prostředí. Také zde se nacházejí dostupnější a levnější pozemky než v centru města.  Lidé se z centra stěhují z několika důvodů. Vysoké náklady na bydlení a neustále zvyšování cen nemovitostí. Centra se stále více stávají rizikovými oblastmi, jsou zde environmentální a sociální problémy, kdežto suburbanní zóna je většinou mnohem bezpečnější a poskytuje zdravější prostředí. Je to ideální propojení bydlení na venkově a zároveň ve městě. Také je sem žene touha vymanit se z šedi panelákových sídlišť.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody suburbanizace.", "content": "Lidé jsou často závislí na svých automobilech či příměstské veřejné dopravě, která není provozovaná v dostatečné míře jako v centru města. Také se zde vytvářejí rozdíly mezi původními obyvateli příměstských obcí a nově příchozími obyvateli. Migranti z města jsou výrazně mladší a většinou mají středoškolské a vysokoškolské vzdělání, čímž spadají obecně do skupiny s vysokým sociálním statusem. V příměstských obcích dnes proto dochází k relativně výrazné polarizaci sociálně prostorové struktury. Dále je to obrovská ekologická zátěž na území, vysoké náklady na infrastrukturu, monotónnost. Nevýhodou je i degradace a vylidnění širších městských center a vlivem degradace se odstěhovávají i ti lidé, kteří o tom původně neuvažovali. Suburbanizace částečně odlehčuje přeplněným městským centrům, vytváří iluzi soukromí a venkovského života a uvolňují se byty v centrech pro sociálně slabší, děje se tak například v USA. K dalším pozitivům suburbanizace může také patřit nárůst nových pracovních příležitostí, či zvyšovaní finančních příjmů do rozpočtů obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Suburbanizace v Česku.", "content": "Suburbanizace není v Česku poměrně novým pojmem. Některé prvky suburbanizačního procesu můžeme spatřovat již v období průmyslové revoluce, v druhé polovině devatenáctého století, kdy vznikaly na našem území kolonie domků, které byly obvykle situovány za městem u hlavních komunikací. V období mezi první a druhou světovou válkou docházelo k další vlně suburbanizace a to vzhledem k bytové politice, která v té době směřovala k podpoře výstavby rodinných domů. Po změně režimu došlo k zastavení a rozvíjení suburbanizačního procesu. Výstavba domů byla nahrazena hromadnou výstavbou převážně v panelových sídlištích s vysokou hustotou bytů a obyvatel. Nejmasivnější vlnu suburbanizace můžeme sledovat od počátku devadesátých let dvacátého století.  Současný rozvoj suburbanizace je výsledkem celé řady společenských, ekonomických a územně technických podmínek.  Příklady nynější vlny suburbanizace můžeme naleznout po celé republice, hlavně kolem velkých měst. Nejvyšší nárůst obyvatel můžeme spatřovat ve Středočeském, Plzeňském, Jihomoravském a Jihočeském kraji.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly suburbanizace mezi Českem a ostatními zeměmi.", "content": "Mezi suburbanizací u nás a v Spojených státech amerických můžeme spatřit jeden hlavní rozdíl. Na rozdíl od zámořské velmoci se v Česku téměř nedá hovořit o stavbách na „zelené louce“, nýbrž je zde určitá návaznost na dřívější vlnu osídlení. Jednou z typických českých urbanizačních charakteristik je tzv. sídelní kaše. Jedná se o nežádoucí zásah zpravidla komerčního a ekonomického, ale také sociálního rázu do krajiny.", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "V USA došlo k největšímu rozmachu suburbanizace v době hnutí za občanská práva, kdy skončila nucená rasová segregace. Nastal bílý útěk, který souvisí s rozsudkem nejvyššího soudu v případu Brown v. školní rada Topeky v roce 1954, kdy bylo zrušeno segregované školství a kdy se běloši přesunuli do bezpečnějších předměstí s lepší kvalitou vzdělání. Černošští obyvatelé a další skupiny se naopak přesunuli do center měst a vytvořili v nich ghetta (tzv. inner cities). Tento trend pokračuje dodnes, či spíše je ještě posílen čím dál větším rozšiřováním gated communities. V amerických městech je proto nutné počítat s dlouhými dojížděcími časy, které jsou výrazně delší než je zvykem v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suburbanizace je termín používaný k popisu růstu oblastí, tzv. suburbií, na okrajích velkých měst. Jde o jednu z mnoha příčin nárůstu měst. Město se geograficky rozšiřuje a z příměstských obcí se stávají nové geografické části města. Počátek silné suburbanizační fáze se datuje do 20. let 20. století.", "tgt_summary": "Suburbanization is a population shift from central urban areas into suburbs, resulting in the formation of (sub)urban sprawl. As a consequence of the movement of households and businesses out of the city centers, low-density, peripheral urban areas grow. (Sub-urbanization is inversely related to urbanization, which denotes a population shift from rural areas into urban centres.)", "id": 2056863}
{"src_title": "Bella Thorne", "tgt_title": "Bella Thorne", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Pembroke Pines na Floridě. Je dcerou Tamary a Delancey Reinaldo Thorne. Má tři sourozence (sestry Kali a Dani a bratra Remyho). Její otec má kubánské kořeny a Bella prozradila, že má také italské a irské předky. Kariéru zahájila jako dětská modelka. Její otec zemřel v roce 2007 při nehodě na motorce.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2003-2009: \"Dirty Sexy Money\" a \"My Own Worst Enemy\".", "content": "První filmová role přišla v roce 2003 ve filmu \"Bratři jak se patří\", kde si zahrála fanynku\".\" Dále se objevila v projektech jako \"Vincentův svět\" nebo \"The O.C.\".V roce 2007 získala vedlejší roli v druhé řadě seriálu \"Dirty Sexy Money\", která se stala její první velkou rolí v televizi. V roce 2008 se objevila po boku Taylora Lautnera v dramatickém seriálu \"My Own Worst Enemy,\" za roli získala cenu Young Artist Award. Jako Wendy se objevila o rok později v internetovém seriálu \"Little Mon\"k\".\" V roce 2009 si také zahrála v hororovém filmu \"Forget Me Not\", vedlejší roli v rodinném dramatu \"Kouzelné maliny.\"", "section_level": 2}, {"title": "2010-13: \"Velká láska\" a \"Na parket!\".", "content": "V roce 2010 nahradila Jolean Wejbe v roli Tancy Henrickson v seriálu stanice HBO \"Velká láska\". Zlom v kariéře nastal se získáním hlavní role v seriálu stanice Disney Channel \"Na parket!\". Bella hraje CeCe Jones, tanečnici s velkými ambicemi, která touží po kariéře v záři reflektorů, přesto že má dyslexii. Po jejím boku hraje Zendaya. Produkce seriálu začala v červenci 2010 a premiérová epizoda se vysílala 7. listopadu 2010. Před tím, než byla do role obsazena neměla žádné zkušenosti s tancem, až poté co byla obsazena do role v říjnu 2009 začala docházet každý večer na taneční lekce.  Její první singl „Watch Me“ byl vydán 21. června 2011 a umístil se na 86. místě žebříčku Billboard Hot 100. V roce 2012 se objevila v originálním filmu stanice Disney Channel \"Ne/přátelé\" jako Avalon Greene. Další singl „TTYLXOX“ byl vydán 6. března 2012 a umístil se 97. místě žebříčku Billboard Hot 100. K květnu 2013 Bella potvrdila, že podepsala nahrávací smlouvu s Hollywood Records. V červenci stanice Disney oznámila zrušení seriálu \"Na parket!\" po třech řadách.", "section_level": 2}, {"title": "2014–dosud: Filmy a \"Vzhůru ke hvězdám\".", "content": "V roce 2014 si zahrála v komediálním filmu \"Dovolená za trest\", po boku Adama Sandlera a Drew Barrymore. Také si zahrála ve filmu \"Alexandr a jeho opravdu hodně špatný a příšerně blbý den\". O rok později se objevila ve filmu \"The Duff\".  30. července byla obsazena do patnácté řady seriálu Kriminálka Las Vegas. Díl „The Book of Shadows“, ve které si zahrála měla premiéru 19. října 2014. Objevila se v sequelu filmu \"Mostly Ghostly 2: Have You Met My Ghoulfriend\" jako Cammy Cahill. Film byl vysílaný jako Halloweenský speciál v říjnu 2014. 17. listopadu vydala EP \"Jersey\".  Bylo oznámeno, že získala smlouvu na napsání série knih, začínající s první novelou \"Autumn Falls\". S Kyrou Sedgwick podepsala smlouvu na hlavní role thrilleru \"Big Sky\". V prosinci 2014 byla obsazena do seriálu stanice MTV \"Scream\". V roce 2015 propůjčila hlas pro film \"The Frog Kingdom\". 1. června byla oznámeno, že si zahraje roli Kate ve filmu \"Showel Buddies\". Bella podepsala smlouvu, že se objeví v americké adaptaci filmu \"Midnight Sun,\" inspirováném japonským filmem Midnight Sun z roku 2006. Roli Ashley si zahrála ve filmu \"\". V roce 2016 získala hlavní roli v seriálu stanice Freeform \"Vzhůru ke hvězdám\". V roce 2017 si zahrála v netflixovém filmu \"You Get Me\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Během let 2015–2016 chodila s hercem Greggem Sulkinem. 23. srpna 2016 na svém twitterovém účtu zveřejnila, že je bisexuálka. Později ovšem pro média uvedla, že její sexualita se spíše blíží k pansexualitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annabella Avery Thorne (* 8. října 1997, Pembroke Pines, Florida, USA) je americká herečka, zpěvačka a modelka. Nejvíce se proslavila rolemi jako Ruthy Spivey v seriálu \"My Own Worst Enemy\", Tacky Henrickson ve čtvrté sérii \"\"Velká láska\"\", Cece Jones v seriálu stanice Disney Channel \"Na parket!\". Také se objevila jako Hilary ve filmu \"Dovolená za trest\", jako Celia v \"Alexandr a jeho opravdu hodně špatný a příšerně blbý den\". V roce 2015 si zahrála Madison ve filmu \"The Duff\" a Amandu ve filmu \"Perfect High\". V roce 2016 získala hlavní roli v seriálu stanice Freeform \"Vzhůru ke hvězdám\".", "tgt_summary": "Annabella Avery Thorne (born October 8, 1997) is an American actress, director, singer, and model. She played Ruthy Spivey in the television series \"My Own Worst Enemy\" (2008) and Tancy Henrickson in the fourth season of \"Big Love\" (2010), before gaining prominence for her role as CeCe Jones on the Disney Channel series \"Shake It Up\" (2010–2013). She also portrayed Paige Townsen in the Freeform drama series \"Famous in Love\" (2017–2018) and has appeared in several films, including \"Blended\" (2014), \"The DUFF\" (2015), \"\" (2015), \"You Get Me\" (2017), \"\" (2017), \"The Babysitter\" (2017), \"Midnight Sun\" (2018), \"Assassination Nation\" (2018), and \"Infamous\" (2020).", "id": 1801635}
{"src_title": "Cosima Wagnerová", "tgt_title": "Cosima Wagner", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se v hotelu dell'Angelo v obci Bellagio na břehu Komského jezera (\"Lago di Como\") v dnešní Itálii, a to jako druhá nemanželská dcera francouzské hraběnky Marie d'Agoult a Franze Liszta. Narodila se 24. prosince (jak prokazuje křestní záznam v archivech Comské katedrály), ale narozeniny zpravidla oslavovala 25. prosince, což vedlo k mnoha omylům u jejích životopisců. Pojmenována byla po patronovi města sv. Kosmovi, na jehož svátek (26. září) slavívala i jmeniny.  Cosimini rodiče spolu nežili již od roku 1839 a definitivně se rozešli v květnu 1844. Cosima se sestrou Blandine a bratrem Danielem byli ponecháni v Paříži v péči Lisztovy matky Anny. Když však Liszt začal roku 1847 žít s kněžnou Carolyne zu Sayn-Wittgenstein, předala kněžna děti do péče své vlastní 72leté guvernantky, Madame Patersi de Fossombroni. Cosima pak svou matku Marii d'Agoult, která zahájila literární kariéru pod pseudonymem Daniel Stern, vídala jen zřídka, zatímco Liszt neustále cestoval po Evropě jako uctívaný klavírní virtuóz. Cosima a její sourozenci tak byli vychováni téměř jako sirotci: jednu dobu Liszt neviděl své děti po celých devět let. Uvažuje se o tom, že kněžna zu Sayn-Wittgenstein a Madame de Fossombroni značně ovlivnily vývoj Cosiminy osobnosti a vtiskly jí kázeň, poddajnost, zdrženlivost a představu života jako oběti. V říjnu 1853 – tehdy jí bylo necelých 16 let – se Cosima při jedné z Lisztových zastávek v Paříži poprvé setkala s Richardem Wagnerem. Marie von Hohenlohe, dcera kněžny Sayn-Wittgensteinové v Cosimině věku, ji tehdy popsala takto: \"„Nebohá Cosima [...] byla v nejhorším stadiu dospívání - vysoká a hranatá, bledá, se širokými ústy a dlouhým nosem, věrný obraz svého otce. Jen její dlouhé zlaté vlasy měly vzácný lesk a neobyčejnou krásu. A její ubohé dětské srdce překypovalo vší zuřivostí sopky. Temná vášeň a bezmezná marnivost jí proudily žilami.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Hansem Bülowem.", "content": "V roce 1855 Liszt rozhodl o povolání Cosimy z Paříže do Berlína, kde Cosima bydlela u rodiny von Bülow a začala mít hodiny hry na klavír s klavírním virtuózem, učitelem a dirigentem Hansem von Bülow, který byl jedním z Lisztových žáků od roku 1851. Když von Bülow omdlel po dirigování předehry k opeře \"Tannhäuser\" před nepřátelsky naladěným publikem v říjnu 1855, byla to Cosima, která jej ošetřovala. Po tomto zážitku oznámili své zasnoubení. Dne 18. srpna 1857 se Cosima vdala za Hanse Bülowa: jí bylo 20 let, jemu 27. Během svatební cesty po Evropě se zastavili v Curychu u Wagnera, který právě pracoval na \"Tristanovi a Isoldě\". Wagner byl o 24 starší než Cosima a v té době dosud ženat s Minnou Planerovou. Tehdy se stali von Bülowovi svědky zhoršujících se vztahů Wagnera s jeho první ženou v důsledku skladatelova poměru s Mathildou Wesendonckovou.  V začátcích svého manželství s Hansem, v letech 1858 až 1862, si Cosima doma zřídila písárnu a přispívala do pařížské \"Revue germanique\", což dokládá její literární ctižádost a poukazuje na její pozdější úlohu Wagnerovy písařky. Stala se také součástí berlínské vyšší společnosti, když organizovala večírky pro novináře, umělce a politiky, zatímco Hans byl po většinu roku na turné po Evropě.  Cosimino manželství nebylo šťastné. Hans byl uzavřená osobnost, oddanější jejímu otci Lisztovi než manželce samotné. Navíc musela Cosima řešit Hansovy deprese, úzkosti a chabé zdraví. V srpnu 1858 požádala syna jednoho z Wagnerových mecenášů, Karla Rittera (který byl sám uvězněn v manželství bez lásky), aby jí pomohl spáchat sebevraždu. Vyjeli na loďce na Ženevské jezero, kde Cosima prohlásila úmysl utopit se a ustoupila od něho, až když Ritter pohrozil, že ji bude následovat. Cosima byla také velmi zdrcena, když její mladší bratr Daniel zemřel na tuberkulózu v roce 1859 ve věku dvaceti let: ošetřovala ho během poslední fáze jeho nemoci, když se Cosimě brzy poté narodilo první dítě, pojmenovala je na jeho památku Daniela. Podobně i své druhé dítě, narozené roku 1863, pojmenovala po své nedlouho předtím zemřelé sestře Blandine.", "section_level": 1}, {"title": "Richard Wagner.", "content": "V listopadu 1863 navštívil Wagner Bülowa a Cosimu v Berlíně, kde měl Hans koncert. Zatímco byl von Bülow na zkoušce, Wagner a Cosima se vydali na projížďku Berlínem. Podle Wagnerovy autobiografie \"Mein Leben\" (kterou později nadiktoval Cosimě) si přitom vyznali lásku: \"„Ztichli jsme a žerty ustaly. Hleděli jsme si mlčky do očí a naléhavá touha po plném doznání pravdy nás donutila k vyznání, jež si nežádalo slov, nezměrného neštětí, jež nás drtilo. Slzami a vzdechy jsem zpečetili slib patřit pouze jeden druhému.“\"  Znovu se však setkali až v červnu 1864, kdy král Ludvík II. urovnal všechny Wagnerovy dluhy a přislíbil mu sponzorovat jeho další díla. Wagner vymohl pro von Bülowa angažmá v Mnichově a pozval jej i s rodinou k sobě (tehdy bydlel v Pelletově vile poblíž Starnberského jezera). Nejprve přijela Cosima s dětmi. Když o týden později přijel Hans, byli Wagner s Cosimou milenci. Cosima téměř okamžitě otěhotněla a její první dítě s Wagnerem, dcera Isolde, se narodila 10. dubna 1865 (pojmenována byla po hrdince Wagnerovy opery \"Tristan a Isolda\", které měla premiéru téhož roku). Když se Wagner v říjnu 1864 odstěhoval do Mnichova, stala se Cosima jeho „sekretářkou“. Von Bülow a děti se ubytovali v blízkém domě, ale ona trávila většinu času u Wagnera. To vyvolalo skandál, který spolu s Wagnerovými neobratnými pokusy o zásahy do bavorské politiky vedly k Wagnerovu nedobrovolnému odjezdu z Mnichova.  V roce 1866 se Wagner usídlil ve vile v osadě Tribschen ve Švýcarsku na pobřeží Lucernského jezera, financované králem Ludvíkem. Wagnerova první žena Minna, se kterou skladatel již roky nežil, zemřela na srdeční nemoc v lednu 1866. Cosima následovala Wagnera do Tribschenu v dubnu téhož roku, což vyvolalo v mnichovském tisku obnovené spekulace o povaze jejich vztahu, zvláště když Cosima v létě znovu otěhotněla. Wagner a Cosima dokonce přiměli Ludvíka, aby v tisku uveřejnil prohlášení vyvracející pověsti o jejich vztahu jako pomluvy. Cosimina další dcera Eva (podle postavy z tehdy dokončených \"Mistrů pěvců norimberských\") se narodila v únoru 1867 a v dubnu téhož roku se Cosima vrátila do Mnichova k von Bülowovi. Po premiéře \"Mistrů pěvců norimberských\" v červnu 1868, dirigovaných von Bülowem, odjeli Wagner a Cosima v září z Mnichova na dovolenou do Itálie. Během italského pobytu požádala Cosima von Bülowa o rozvod. Byla nyní znovu těhotná a Wagnerovým třetím dítětem a jediným synem, Siegfriedem Wagnerem. (Jeho jméno je i jménem hrdiny z \"Prstenu Nibelungova\", na kterém tehdy Wagner pracoval.) Siegfried byl jediné dítě, které Wagner úředně uznal za své; Isolde a Eva zůstaly oficiálně dětmi Hanse von Bülow. V listopadu 1868 se Cosima s Wagnerem trvale přestěhovali do Tribschenu i se svými dětmi, Isoldou a Evou. Ačkoli měla často výčitky svědomí kvůli tomu, co Hansi Bülowovi učinila, nikdy se k němu nevrátila a zůstala Wagnerovou družkou až do jeho smrti roku 1883.  V červnu 1869 Cosima porodila Siegfrieda a von Bülow už nemohl předstírat, že jeho manželství může být zachráněno. Napsal Wagnerovi \"„Tak tomu musí být.“\" Avšak Cosimino příslušenství k římskokatolické církvi bylo závažnou překážkou rozvodu a nového manželství. Její otec Franz Liszt, který v této době přijal nižší kněžské svěcení, byl nyní v církvi velmi angažován. Teprve poté, co Cosima konvertovala k protestantismu, mohlo být její manželství s Bülowem rozvedeno dne 18. července 1870. Cosima a Wagner byly konečně oddáni 25. srpna 1870 v Lucernu.  Dne 25. prosince 1870, kdy slavila své narozeniny, Cosimu probudila hudba. Zapsala si tuto událost do deníku: \"„Když jsem procitla, slyšela jsem zvuk, čím dále hlasitější, už jsem se nemohla domnívat, že sním, hrála hudba, a jaká hudba! Poté, co utichla, přišel ke mně Richard se všemi pěti dětmi a položil mi do rukou partituru své „symfonické narozeninové zdravice“.\" Tonula jsem v slzách, ale nejen já, ale celá domácnost; Richard rozestavil orchestr na schodech a tím vysvětili náš Tribschen navždy! \"Tribschenská idyla\" - tak se ta skladba jmenuje!“ To bylo památné první provedení komorní skladby později nazvané \"Siegfried-Idyll\".  V letech 1869 až 1883 vedla Cosima podrobný deník každodenního života s Wagnerem. Nebyl určen k tisku, ale nebyl ani ryze osobní; měl sloužit jako památka a také jako výchovný vzor Cosiminým dětem. Zveřejněn byl až v letech 1976-77. Vedle toho pomáhala Cosima Wagnerovi napsat jeho vlastní životopis \"Mein Leben\" (Můj život), který jí skladatel nadiktoval. Cosimin deník často odhaluje míru oddanosti, kterou pociťovala k Wagnerovi, a odstup, se kterým se dívala na své rodiče. Také ale ukazují, že sdílela, a to v koncentrované podobě, antisemitismus svého manžela.  Po Wagnerově boku zažila výstavbu Festivalového divadla v Bayreuthu i jejich společného domova, vily Wahnfried, založení Hudebních slavností v Bayreuthu, první představení celého \"Prstenu Nibelungova\" a nakonec slavnosti roku 1882 s premiérou \"Parsifala\". Během tohoto období se Wagnerovo zdraví postupně zhoršovalo, zejména se množily jeho srdeční problémy, a Cosima jej musela často ošetřovat. Měli spolu ovšem často spory. Ze zdravotních důvodů trávili většinu doby mimo Bayreuth, zejména v Itálii. Dne 13. února 1883 Wagner podlehl infarktu myokardu v době pobytu v Benátkách. Jsou zprávy, že se tak stalo po manželské hádce. Jejich syn Siegfried později vzpomínal na okolnosti Wagnerovy smrti a Cosiminu reakci: „Komorní přinesla zprávu, že se otci udělalo nevolno. Nikdy nezapomenu pohled na matku, jak se vyřítila dveřmi. Vyjadřoval sílu nejvášnivější úzkosti, a ona vrazila do pootevřených dveří tak prudce, že je téměř rozlomila.“ Poslední záznam v Cosimině deníku je datován večer před Wagnerovou smrtí, poté v záznamech nepokračovala. Cosima seděla u Wagnerova mrtvého těla po 25 hodin, poté odmítala jíst po čtyři dny. Vzmužil ji teprve telegram Hanse Bülowa: \"„Soeur, il faut vivre.“\" („Sestro, je třeba žíti.“) Cosima se nechala ostříhat a své vlasy vložila do polštáře, který položila na Wagnerovo tělo. Po pohřbu se Cosima vrhla na rakev do otevřeného hrobu a zůstala na ní ležet, dokud ji Siegfried nevyzvedl.", "section_level": 1}, {"title": "První dáma Bayreuthu.", "content": "I přes Wagnerovu smrt pokračovaly Hudební slavnosti v Bayreuthu v létě roku 1883 dvanácti představeními \"Parsifala\" se stejným obsazením a připravenými stejnými spolupracovníky jako o rok dříve; ale bez jediné autoritativní osobnosti nastaly brzy obtíže. V roce 1884 se Cosima vynořila ze svého dobrovolného odloučení a začala řídit zkoušky, nejprve prostě pomocí písemných poznámek, které zasílala umělcům, od další sezóny pak již přímo. Přes mnoho nedůvěry a námitek proti její údajné nezpůsobilosti k tomuto úkolu řídila festival pevnou rukou po dalších 23 let a nepochybně zachránila Wagnerovu festivalovou vizi před nebezpečím, že upadne v zapomnění.  Cosima řídila Hudební slavnosti v Bayreuthu do sezóny 1906; v prosinci uvedeného roku po sérii srdečních záchvatů (Adamsův-Stokesův záchvat) a na doporučení lékaře odešla na odpočinek. Během jejího vedení se konalo celkově 15 hudebních slavností. Vedle dalšího provádění \"Parsifala\" postupně uvedla na jeviště ostatních devět Wagnerových zralých oper, které nyní tvoří tzv. bayreuthský kánon (\"Bludný Holanďan\", \"Tannhäuser\", \"Lohengrin\", \"Tristan a Isolda\", \"Mistři pěvci norimberští\" a \"Prsten Nibelungův\") a zvýšila počet představení v průběhu každé sezóny na 20. Po dobu své činnosti trvala na zachování inscenací \"Prstenu Nibelungova\" a \"Parsifala\" do podrobností tak, jak byly provedeny o své bayreuthské premiéře, a i u ostatních oper se snažila pokud možno rekonstruovat ideální představu samotného Wagnera. Její syn Siegfried, který v roce 1907 vedení festivalu převzal, v tomto tuhém „bayreuthském stylu“ pokračoval až do začátku první světové války, kdy byly slavnosti pozastaveny. Po znovuotevření roku 1924 pokračovaly pod vedením Siegfrieda v mírně modernizujícím duchu do jeho a Cosiminy smrti roku 1930.  Cosima zemřela 1. dubna 1930 ve věku 92 let v Bayreuthu ve vile Wahnfried. Její tělo bylo pohřbeno vedle těla Richarda Wagnera na zahradě vily.", "section_level": 1}, {"title": "Bayreuthské hudební slavnosti za Cosimy.", "content": "Cosiminy inscenace pokračovaly v naturalistickém duchu poloviny 19. století, ale výsledkem doslovného dodržování všech skladatelových jevištních pokynů, používání plochých malovaných kulis a jen malého počtu rekvizit byl jevištní realismus, který v důsledku pomíjel vnitřní smysl a univerzalismus dramat. V roce 1889 ji Bernard Shaw nazval „hlavním upomínatelem“ („chief remembrancer“). Symboličtější nebo abstraktnější výpravu navrhovanou Adolphem Appiou Cosima odmítala v přesvědčení, že Wagnerovy vlastní produkce neponechávaly prostor k nalézání nového ve výpravě a režii, jen je třeba zdokonalit detaily. Mylnost tohoto pohledu se stala patrnější se zavedením plného elektrického osvětlení před slavnostmi v roce 1888. (Elektřina byla využívána i dříve, ale jen jako bodové světlo, například u jízdy valkýr a pro Grál.) Dříve byla scéna osvětlena tisíci malými plynovými lampami, jejichž mihotání mohlo kulisám dodat zdání pohybu a života. Nové elektrické osvětlení sice umožňovalo dosud nevídané světelné efekty, bezprostřední účinek však mělo jiný: odhalilo opotřebovanost a umělost ploché scénické výpravy. Je však třeba uznat, že v prvních letech po Wagnerově smrti, kdy prodej vstupenek vázl a divadlo bývalo poloprázdné, by avantgardní výprava pravděpodobně ohrozila finanční životaschopnost festivalu. Teprve od roku 1891 byla místa pravidelně vyprodána a slavnosti získaly pevné místo v evropském kulturním kalendáři.  Kladnou stránkou Cosiminy režie bylo, že díla byla inscenována bez škrtů a po důkladné přípravě a dosud převládající histriónství vlastní operním pěvcům bylo nahrazeno skutečným herectvím a úsporností gest. Zpěváci už nesměli zpívat své árie z rampy k publiku; naopak měli se chovat vždy tak, jak by se na daném místě chovala reálná postava, např. zpívat ke svým partnerům v dialogu. Cosima rovněž (ve Wagnerově duchu) trvala na zřetelné výslovnosti a co největším dramatickém výrazu zpívaného slova, dokonce po zpěvácích požadovala, aby při přípravných zkouškách text namísto zpěvu recitovali. Partiturou předepsané délky not a dynamika byly důsledně dodržovány, ale přirozené vibrato, portamento a legato se při zpěvu staly vedlejší věcí, což vedlo k tzv. „bayreuthskému štěkotu“; melodie byla podřízena dramatu, spontánnost metodě. Tvrdě vyslovované samohlásky, výrazné v němčině (a zvláště v aliterovaném libretu \"Prstenu Nibelungova\"), byly zdůrazňovány na úkor samohlásek nesoucích melodii. Dobré i špatné příklady pěveckého stylu za Cosiminy éry si lze poslechnout na dobových nahrávkách.  Řada známých osobností hudebního světa zavítala za Cosiminy éry do Bayreuthu, hlavně aby viděly \"Parsifala\", na nějž tehdy mělo Festivalové divadlo výhradní právo (alespoň v Evropě), a nasály zdejší kvazináboženské ovzduší: Bartók, Bruckner, Busoni, Chabrier, Cortot, Debussy, Delius, Dukas, Elgar, Fauré, Humperdinck, Mahler, Massenet, Puccini, Rachmaninov, Reger, Rimskij-Korsakov, Sibelius, Richard Strauss, Sullivan, Vaughan Williams, Webern a Wolf.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cosima Wagnerová (Wagner), rozená Francesca Gaetana Cosima de Flavigny, od roku 1844 Cosima Liszt(ová), později Cosima von Bülow (24. prosince 1837, Bellagio – 1. dubna 1930 Bayreuth) byla nemanželská dcera proslulého klavírního virtuóza a hudebního skladatele Franze Liszta a francouzské šlechtičny Marie d'Agoult. Nejprve byla provdána za klavíristu a dirigenta Hanse von Bülowa, ale později se stala slavnou jako druhá žena německého skladatele Richarda Wagnera, po jehož smrti vedla 32 let (do roku 1906) Hudební slavnosti v Bayreuthu.", "tgt_summary": "Cosima Wagner (born Francesca Gaetana Cosima Liszt; 24 December 1837 – 1 April 1930) was the illegitimate daughter of the Hungarian pianist and composer Franz Liszt and Marie d'Agoult. She became the second wife of the German composer Richard Wagner, and with him founded the Bayreuth Festival as a showcase for his stage works; after his death she devoted the rest of her life to the promotion of his music and philosophy. Commentators have recognised Cosima as the principal inspiration for Wagner's later works, particularly \"Parsifal\".", "id": 2468578}
{"src_title": "Guatemalská občanská válka", "tgt_title": "Guatemalan Civil War", "src_document": [{"title": "Příčiny a předehra k válce.", "content": "Guatemala jako samostatný stát vznikla v roce 1839 vystoupením z Federativní středoamerické republiky. Od doby nezávislosti jsou dějiny Guatemaly typické politickou nestabilitou a převraty. Nezávislý guatemalský stát pokračoval po celé 19. století v politice vyloučení domorodého obyvatelstva indiánského původu z politického života podobně jako tomu bylo v době španělské koloniální nadvlády. Hluboké společenské nerovnosti a sociální vyloučení jsou považovány za jedny z dlouhodobých příčin vedoucích ke guatemalské občanské válce. Ke konci 19. století začala v Guatemale podnikat společnost United Fruit Company, orientující se především na produkci banánů a popř. dalšího tropického ovoce a z Guatemaly se postupně stávala tzv. banánová republika. Většinu zemědělské půdy v Guatemale vlastnila úzká skupina bohatých rodin, katolické církve a soukromých společností. Sama United Fruit Company vlastnila ve čtyřicátých letech celkem 566 0000 akrů půdy a zaměstnávala kolem 15 000 lidí, což z ní činilo nejen největšího soukromého vlastníka půdy v zemi ale i největšího zaměstnavatele. Společnost dále pomocí subsidií vlastnila International Railways of Central America, čímž bylo v jejím držení celkem 690 mil z celkem 719 mil dlouhé železniční sítě v Guatemale a dávala práci dalším 5 tisíc lidí. Konečně měla také pod kontrolou dva ze tří guatemalských přístavů. Podle P.J. Dosala byla United Fruit Company schopna vybudovat si toto privilegované postavení také díky své schopnosti vytvářet výhodné politické aliance s guatemalskými diktátory jako byli Manuel Estrada Cabrera (1898-1920) a především Jorge Ubico (1931-1944). Autoritářský režim J. Ubica skončil v roce 1944 pod tlakem veřejných manifestací a Guatemala směřovala k reformistické politice. Samotný konec režimu a rezignace Ubica ale nepředstavovaly pro United Fruit Company žádnou větší výzvu a ani neznamenaly významnou proměnu státního aparátu. Ve stejné době (července až říjen 1944) se ale začali mobilizoval guatemalští plantážní a železniční dělníci a proměňovat nejprve reformní politické hnutí v revoluční frontu, jejímž cílem byla konečná likvidace monopolu United Fruit Company v Guatemale.. V roce 1951 nastoupil do prezidentského úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán. Jeho vláda se pokusila o uskutečnění dlouho očekávané pozemkové reformy, která by vedla ke znárodnění půdy největších latifundistů a podniků včetně United Fruit Company a k nové redistribuci půdy ve prospěch širších vrstev obyvatelstva. Reformě oponovaly vedle United Fruit Company také velcí vlastníci půdy a katolická církev. Vedle pozemkové reformy Árbenz Guzmán a jeho vláda podpořili stavbu nové dálnice vedoucí k atlantskému pobřeží a dále výstavbu nového karibského přístavu. V roce 1953 potom guatemalská vláda vyvlastnila celkem 400 000 akrů neobdělávané půdy vlastněné United Fruit Company, přičemž stát nabídl společnosti finanční vyrovnání.  Na pozadí Studené války, mocenského soupeření mezi USA a SSSR a také pod dojmem událostí na Kubě byla taková politika chápána jako pokus o zavedení komunismu v oblasti západní hemisféry. V roce 1954 guatemalské opoziční síly s pomocí CIA a United Fruit Company provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Puč byl realizován v rámci operace CIA s názvem PBSUCCESS a jedním u podnětů k jejímu realizování byla dodávka československých zbraní do Guatemaly. Novým prezidentem se stal představitel vojenské junty Carlos Castillo Armas, který byl po 3 letech vlády v červnu 1957 zavražděn členem své ochranky. Většina následujících vládních kabinetů (až do roku 1986) vznikala v rámci vojenské junty a hlásila se k antikomunismu, za což je podporovaly Spojené státy americké, které si nepřály další komunistický režim (po Kubě, později i Nikaragui) blízko svých hranic.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1960 – 1980.", "content": "V roce 1960 proběhlo v Guatemale povstání mladých důstojníků vojenské akademie proti vojenské juntě. Povstání bylo tvrdě potlačeno, přeživší důstojníci následně tvořili jádro povstaleckých skupin působících v horách a založili \"Moviemiento Revolucionario 13 Noviembre\" (MR-13). Někteří z nich odešli na Kubu, odkud se snažili podporovat vznikající guatemalské guerillové jednotky. V 60. a 70. letech největší povstalecká organizace (\"Fuerzas Armadas Rebeldes\" - zkratka FAR), která vznikla sloučením MR-13 a povstaleckých skupin kolem Guatemalské strany práce (Partido Guatemalteco del Trabajo-PGT), uskutečňovala útoky proti vojenské juntě a jejím podporovatelům FAR operovala především ve východních oblastech Guatemaly obývaných \"ladino\" obyvatelstvem..V roce 1968 povstalci zavraždili v Ciudad de Guatemala velvyslance USA Johna Gordona Meina. V průběhu 70. let vzniklo několik dalších povstaleckých skupin, nejvýznamnější z nich byly \"Ejército Guerillero de los Pobres\" (EGP), \"Organización del Pueblo en Armas\" (ORPA) a \"Partido Guatemalteco del Trabajo\" (PGT). Všechny tyto skupiny mezi sebou spolupracovaly.  Guatemalská armáda jako hlavní opora vojenské junty, která v zemi vládla podnikala s podporou USA od začátku proti povstalcům tvrdé kroky a od 70. let zintenzivnila represi také vůči civilnímu obyvatelstvu. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv. eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a \"zmizení\" politických odpůrců režimu. I přes tyto události měl konflikt v 60. a 70. letech poměrně nízkou intenzitu oproti dění v 80. letech. Nicméně již od roku 1973 lze sledovat nárůst represí junty vůči civilnímu mayskému obyvatelstvu na venkově. To znamenalo, že mayská populace se stávala stále častěji obětí represe ale aktivním aktérem guerillové války proti juntě. Občanská válka v Guatemale tak začala mít od 70. let také otevřeně etnickou dimenzi.", "section_level": 2}, {"title": "1980 – 1996.", "content": "31. ledna 1980 skupina indiánů z departementu El Quiché chtěla upozornit na mizení a vraždy příslušníků svých kmenů. Uspořádali demonstraci na velvyslanectví Španělska v Ciudad de Guatemala. Armáda i přes nesouhlas španělské vlády uskutečnila proti demonstrantům brutální zákrok, který skončil požárem ambasády a smrtí 39 protestujících. Tento incident vyprovokoval nárůst aktivity jak armády, tak i guerilly.  První polovina 80. let byla vrcholným obdobím bojů. Největší kulminace bojů nastala v letech 1981, 1982 a 1983, kdy armáda vedla cílenou kampaň nejen proti partyzánům, ale i proti indiánským společenstvím, která byla považována za sympatizující se vzbouřenci. V letech 1981 a 1982 uprchlo do sousedního Mexika na 200 000 Guatemalců. Dále bylo mezi lety 1980 až 1985 zabito asi 100 000 civilistů, 450 vesnic bylo zničeno, 60 000 domorodých obyvatel Guatemaly bylo nuceně přesídleno a několik tisíc lidí zmizelo. Během občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 400 vesnic, které byly vypáleny a obyvatelé zabiti. V důsledku těchto událostí se guerillové hnutí snažilo spojit své síly a 7. února 1982 vznikla Guatemalská revoluční národní jednota (Unidad Revolucionaria Nacional Guatemalteca - UNRG), která byla spojením 4 nejvýznamnějších guerillových skupin (FAR, EGP, ORPA, PGT).  Intenzívní protiguerillová kampaň vojenské junty, která stále zvyšovala nároky na rekruty a důstojníky (generál Benedicto Lucas García požadoval ztrojnásobení počtu vojáků) nakonec vyvolala opoziční reakce v rámci samotné armády. Nuceným odchodem generála Lucase Garcíi a jeho bratra prezidenta Romea Lucase Garcíi (1982) došlo na straně junty ke změně taktiky, která nyní zahrnovala vyjednávání a nabídku amnestie. Několik měsíců relativního klidu potom na počátku roku 1983 vystřídala nová vojenská ofenzíva proti guerillovému hnutí. Junta přitom využívala také nevojenské metody boje jako byla nabídka různých rozvojových programů, dodávky jídla nebo ochrana spojeneckých vesničanů, které by zlepšili pozici armády v regionech ovládaných guerillovou válkou. Režim také posílil počet vojáků v armádě a nechal zřídit polovojenské tzv. \"Patrullas de Autodefensa Civil\" (PAC), do kterých bylo rekrutována na 900 tisíc Guatemalanů. Potravinová a další pomoc státu pak byla často vázána na členství v těchto jednotkách. Tato nová strategie je často označována jako \"Fusilles y Frijoles\" (zbraně a fazole). V důsledku této strategie se ale guerillová strana dostávala stále více do defenzívy a guerillový konflikt se v Guatemale postupně zklidňoval.  Ve volbách konaných v roce 1985 zvítězil civilní kandidát Vinicio Cerezo, jehož politickým cílem bylo zahájit jednání s UNRG o uzavření míru. Cerezova vláda byla oficiálně civilní, nicméně skutečnou rozhodující politickou sílu představovala stále armáda. V roce 1987 proběhly první, leč neúspěšné mírové rozhovory. Pod dozorem a za podpory OSN byla v roce 1994 podepsána smlouva o lidských právech mezi vládou a povstalci. V roce 1996 se prezidentem stal Álvaro Arzú Irigoyen, který odvolal mnoho zkorumpovaných důstojníků a začal jednat s povstalci. V březnu 1996 guerilly vyhlásily dočasný klid zbraní, 29. prosince téhož roku byla v norském Oslu podepsána mírová smlouva mezi vládou a UNRG. V první polovině roku 1997 proběhla v zemi mírová operace OSN nazvaná MINUGUA.", "section_level": 2}, {"title": "Odpovědnost za konflikt.", "content": "Podle analýzy Guatemalské komise pro pravdu a smíření zveřejněné v roce 1999 má 93 % obětí na svědomí armáda, bezpečnostní složky a eskadry smrti, zatímco povstalci usmrtili 3 % z celkem 200 000 obětí konfliktu; 83 % všech obětí bylo mayského původu. Nejpostiženějšími regiony státu byly El Quiché, Huehuetenango a Alta Verapaz.  I přes závažnost guatemalské občanské války jí dlouho byla věnována jen velmi malá mezinárodní pozornost a publicita. Je prokázáno, že na tom měla výraznou zásluhu vláda USA, obzvláště za administrativy prezidenta Ronalda Reagana. Představitelé USA porušování lidských práv v Guatemale marginalizovali, zamlčovali či dokonce přímo popírali, i když z odtajněných zpráv z tohoto období je zřejmé, že o něm byli obšírně informováni. USA totiž vojenskou diktaturu výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli v USA přímo vycvičeni. Prezident Bill Clinton po zveřejnění zprávy komise OSN připustil, že „podporování Guatemaly v tom čase bylo nesprávné“.  Výraznou zásluhu na rozšiřování mezinárodního povědomí o konfliktu v Guatemale má indiánská aktivistka Rigoberta Menchú, která byla v roce 1992 za svoji aktivitu oceněna Nobelovou cenou míru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guatemalská občanská válka byla ozbrojeným vnitrostátním konfliktem, který s různým stupněm intenzity probíhal v Guatemale mezi roky 1960 a 1996. Konflikt probíhal mezi několika levicově orientovanými guerillovými skupinami na jedné straně a guatemalskými vojenskými diktaturami na straně druhé, přičemž nejvyšší eskalace násilí dosáhl v první polovině 80. let 20. století. Nejvíce zasaženou skupinou bylo domorodé civilní obyvatelstvo (především mayského původu), válka si vyžádala na 200 000 zabitých či nezvěstných osob.", "tgt_summary": "The Guatemalan Civil War was a civil war in Guatemala fought from 1960 to 1996 between the government of Guatemala and various leftist rebel groups. These were supported initially by ethnic Maya indigenous peoples and Ladino peasants, who together make up the rural poor. The government forces have been condemned for committing genocide against the Maya population of Guatemala during the civil war and for widespread human rights violations against civilians. The context of the struggle was based on longstanding issues of unfair land distribution; European-descended residents and foreign companies, such as the American United Fruit Company, had dominated with control over much of the land, conflicting with the rural poor.", "id": 1842773}
{"src_title": "Mike Smith", "tgt_title": "Mike Smith (ice hockey, born 1982)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorský hokej.", "content": "Smith začal svojí juniorskou kariéru v roce 1999 v rodném Kingstonu, kde hrál za tamější Frontenacs v lize Ontario Hockey League. V první sezóně odchytal 15 zápasů a v týmu zastával roli náhradníka Andrewa Raycrofta. Po začátku sezóny 2000-01 se Smith přestěhoval do týmu Sudbury Wolves ve stejné lize, kde odchytal 43 zápasů. S Wolves se dostal do druhého kola playoff. Smith se stal prvním brankářem historie, který dokázal v jednom zápase vychytat čisté konto, vstřelit gól a zúčastnit se rvačky.", "section_level": 2}, {"title": "National Hockey league.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dallas Stars.", "content": "V roce 2001 byl Smith vybrán v pátém kole vstupního draftu NHL, na celkově 161. místě Dallasem Stars. Přesto Smith pokračoval v juniorské lize a s Wolves postoupili v sezóně 2001-02 do playoff, kde vypadli v prvním zápase s Barrie Colts poměrem 1:4 na zápasy. Před další sezónou odešel hrát profesionální hokej a sezónu 2002-03 strávil v týmech Lexington Men O'War a Utah Grizzlies v ligách ECHL respektive American Hockey League. V elitnějším z klubů to jest v Utahu odchytal 11 zápasů z pozice náhradníka Jasona Bacashihuy a Coreyho Hirsche. Před sezónou 2003-04 přišel do Utahu Dan Ellis, se kterým se Smith střídal v roli náhradníka za Bacashishuou. Před sezónou 2004-05 odešel Smith do Houstonu Aeros, kde se o odchytané zápasy dělil s Joshem Hardingem. Smith se připojil k týmu Iowa Stars v jejich premiérové sezóně v AHL v sezóně 2005-06. Smith pomohl Iowě do playoff, ve kterém vypadli v prvním kole s Milwaukee Admirals. V létě roku 2006 podstoupil Smith operaci ramene, které si zranil během sezóny. Na předsezónním tréninkovém kempu Dallasu Stars si vydobyl pozici náhradního brankáře Martyho Turca. Ve svém prvním celém zápasu NHL 21. října 2006 pochytal všech 22 střel Phoenixu Coyotes a vychytal tak současně své první čité konto. 4. ledna 2007 Smith utrpěl otřes mozku poté co jej zasáhla prudká střela do hlavy a byl nucen vynechat několik týdnů. Po svém návratu vychytal dvě vítězství po sobě v zápasech, ve kterých vystřídal Turca a 10. února 2007 vychytal čisté konto proti Anaheimu Ducks. 14. června 2007 byl Smith jmenován do NHL All-Rookie týmu.", "section_level": 3}, {"title": "Tampa Bay Lightning.", "content": "26. února 2008 byl Smith společně s Jussim Jokinenem, Jeffem Halpernem a výběrem ve 4. kole draftu NHL 2009 (ve kterém si pozdější majitelé výběru Edmonton Oilers vybrali Kylea Bigose) vyměněn do Tampy Bay Lightning za Brada Richardse a Johana Holmqvista. Smith debutoval za Lightning hned následující den po výměně při porážce 2:3 proti Minnesotě Wild. 15. března 2009 vychytal čisté konto proti New York Rangers. Smith se tak stal teprve třetím brankářem se statusem nováčka, který vychytal v jedné sezóně čisté konto ve dvou různých klubech a byl prvním po 79 letech. Smith v sezóně 2008-09 vychytal 14 vítězných zápasů v dresu Lightning před tím, než utrpěl otřes mozku, což jej do konce sezóny vyřadilo ze hry. 2. února 2011 byl zapsán na Waiver list, aby mohl být odeslán do nižší ligy AHL, do týmu Norfolk Admirals. Z waiver listu si jej nikdo nestáhl.", "section_level": 3}, {"title": "Phoenix Coyotes.", "content": "Prvního července 2011 podepsal Smith dvouletý kontrakt na 2 miliony dolarů s Phoenixem Coyotes. Stanovil nový rekord NHL v počtu zákroků při vítězství s čistým kontem v základní hrací době, když nepustil za svá záda ani jednu z 54 střel, kterým čelil v zápase s Columbus Blue Jackets 3. dubna 2012. Phoenix zvítězil 2:0. Tento rekordní zápis překonal brankář Edmontonu Ben Scrivens, když Oilers porazili 29. ledna 2014 San Jose Sharks poměrem 3:0 a Scrivens zastavil všech 59 střel soupeře. Smith v první sezoně v dresu Coyotes dosáhl 38 vítězství, Phoenix se díky potřetí za sebou probojoval do play-off a Smith se umístil na pátém místě v hlasování o Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL.  Ve vyřazovacích bojích sezony 2011-2012 dovedl Smith Phoenix k první vítězné sérii od roku 1987, když porazili Chicago Blackhawks 4:2 na zápasy. Po vítězství v druhém kole poměrem 4:1 nad Nashvillem postoupil Phoenix do finále západní konference, kde podlehli pozdějšímu vítězi Stanley Cupu Los Angeles Kings 1:4 na zápasy. Smith se v playoff prezentoval skvělým průměrem 1,99 branky na zápas a 94,4% procentní úspěšností zásahu a patřil statisticky mezi nejlepší brankáře playoff 2012.  5. července 2013 podepsal Smith novou šestiletou smlouvu s Coyotes na 34 milionů dolarů.  Téhož roku, 19. října 2013, se stal sedmým brankářem v historii, kterému se podařilo vystřelit puk do prázdné branky soupeře a skórovat (čtyřem dalším brankářům byla branka připsána po vlastních brankách soupeřů). Smith vstřelil branku v čase, kdy zbývala 0,1 sekundy v základní hrací době, do prázdné branky Detroitu Red Wings.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní úspěchy.", "content": "Mike Smith získal zlatou olympijskou medaili na zimních hrách v ruském Soči, kde byl součástí vítězného kanadského výběru jako třetí brankář.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mike Smith (* 22. března 1982, Kingston, Ontario, Kanada) je kanadský hokejový brankář hrající v týmu Edmonton Oilers v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Mike Smith (born March 22, 1982) is a Canadian professional ice hockey goaltender currently playing for the Edmonton Oilers of the National Hockey League (NHL). He has previously played for the Dallas Stars, Tampa Bay Lightning, Arizona Coyotes, and the Calgary Flames. He is the 11th goaltender in NHL history to score a goal, which he did in the 2013–14 season against the Detroit Red Wings in Phoenix. A two-time NHL All-Star (2017, 2018), he was named to the 2014 Canadian Olympic Hockey Team, winning a gold medal at the 2014 Winter Olympics.", "id": 718419}
{"src_title": "Washingtonská univerzita", "tgt_title": "University of Washington", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Seattle bylo jedním z osídlení, která se v druhé polovině 19. století pokoušela převzít převahu v nově vytvořeném teritoriu Washington. V roce 1854 navrhl teritoriální guvernér Isaac Stevens založení univerzity ve Washingtonu. Několik důležitých osadníků v oblasti dnešního Seattlu, které vedl metodistický kněz Daniel Bagley, spatřilo postavení univerzity v Seattlu jako vhodnou pomůcku k získání větší prestiže. Nakonec se jim podařilo přesvědčit jednoho ze zakladatelů Seattlu a tehdejšího člena teritoriální legislativy Arthura Dennyho o tom, jak je univerzita pro Seattle důležitá. Legislativa nakonec založila dvě univerzity, z nichž jedna byla právě v Seattlu a druhá v okrese Lewis. Později však toto rozhodnutí změnila a rozhodla, že jediná univerzita se bude nacházet v okrese Lewis. Tam však později nemohla legislativa najít vhodné místo pro univerzitu, a tak roku 1858 navrátila školu Seattlu.  V roce 1861 začalo hledání 4 hektarů na území Seattlu, které by byly vhodné jako kampus nové univerzity. Denny a jeho společníci, Edward Lander a Charlie Terry, darovali univerzitě území známé jako Dennyho pahorek zhruba v centru Seattlu. Kampus pak ohraničovaly 4th a 6th Avenue a Union a Seneca Street.  Univerzita byla oficiálně otevřena 4. listopadu 1861 jako Territorial University of Washington. V následujícím roce legislativa formálně schválila založení univerzity a vytvořila její dozorčí radu. Zpočátku se nové škole nedařilo a musela být třikrát uzavřena. Roku 1863 to bylo kvůli nedostatku studentů a v letech 1867 a 1876 kvůli nedostatku financí. I tak ji roku 1876 absolvoval první student, konkrétně studentka Clara Antoinette McCarty Wilt, která dostala bakalářský diplom v oboru vědy. Roku 1889, kdy se Washington stal státem Unie, už probíhal soustavný růst jak města, tak univerzity. Počet studentů se zvýšil z počátečních třiceti na tři sta a poměrná izolace kampusu od zbytku města položila základy pro invazivní rozvoj. Tudíž byla vytvořena speciální legislativní komise vedená absolventem univerzity Edmondem S. Meanym. jejímž úkolem bylo najít nové místo pro univerzitní kampus. Komise vybrala místo na pobřeží Unijního zálivu, severovýchodně od centra Seattlu. Legislativa státu pak zajistila finance pro zakoupení pozemku a výstavbu kampusu.  Na nový kampus se univerzita přestěhovala roku 1895 a její hlavní budovou se stala Dennyho hala. Dozorčí rada se pak snažila prodat starý kampus, což se jí však nepovedlo, a tak se nakonec smířila s tím, že pozemek pouze pronajme. Univerzita pozemek v centru města, známý jako Metropolitan Tract, stále vlastní. Nachází se totiž v samém srdci města a představuje jednu z nejcennějších parcel celého města, čímž univerzitě každý rok získává miliony dolarů.  V roce 1908 byla zbořena původní budova univerzity, na jejímž místě nyní stojí Fairmont Olympic Hotel. Zůstaly po ní pouze čtyři 7 metrů vysoké sloupy z ručně upraveného cedrového dřeva. O jejich záchranu se zasloužil Edmond S. Meany, jeden z prvních absolventů univerzity a bývalý šéf jejího dějepisného oddělení. Společně se svým kolegou, děkanem Herbertem T. Condonem jim dal jména Loajalita, Průmysl, Víra a Výkonnost (anglicky Loyalty, Industry, Faith, Efficiency, a proto souhrnně LIFE - život). Nyní sloupy stojí v divadle Sylvan Grove.  Organizátoři světové výstavy \"Alaska-Yukon-Pacific Exposition\" dlouho uvažovali o tom, že ještě nepříliš zastavený kampus univerzity použijí jako hlavní dějiště události. Nakonec se ohledně toho dohodli s dozorčí radou univerzity, která na oplátku mohla využít budov, které organizátoři výstavy postaví, i po jejím konci. Plán výstavy připravil John Charles Olmsted a byl později použit jako plán pro dodatečnou výstavbu univerzitního kampusu.  Obě světové války přivedly na kampus armádu a některé zázemí bylo dočasně pronajato federální vládě. Po každé válce zažila univerzita velký růst, především v době meziválečné zaznamenal horní kampus velikou expanzi. Mezi lety 1916 a 1939 bylo postaveno čtvercové nádvoří svobodných umění, které studenti znají pod pojmem \"The Quad\" (ze slova quadrangle - čtyřúhelník). První dvě křídla Suzzallovy knihovny, která je považována za architektonický skvost univerzity, byla postavena v letech 1926 a 1935. Další růst přišel s koncem 2. světové války a schválením zákona o vojácích, který veteránům umožňoval různé výhody, včetně vzdělávání. Jedním z nejvýznamnějších pokroků této doby bylo otevření zdravotnické školy v roce 1946. Nyní je z něj fakultní nemocnice University of Washington Medical Center, která podle časopisu \"U.S. News & World Report\" patří mezi deset nejlepších nemocnic v zemi. Ve stejné době muselo univerzitu opustit mnoho studentů s japonskými kořeny, kteří byli posláni do internačních táborů poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Kvůli tomu mnoho nadějných japonských studentů nezískalo své doktoráty a nebylo odměněno za své úspěchy na univerzitě až do slavnostního obřadu \"The Long Journey Home\" (angl. dlouhá cesta domů), který se odehrál v květnu 2008.  Na začátku 50. let minulého století byla vytvořena univerzitní policie, která má pravomoc na kampusu univerzity a na všech univerzitou vlastněných rezidencích, kromě apartmánů Radford Court ve čtvrti Sand Point. 60. a 70. léta jsou známá jako zlatá éra univerzity, především díky jejímu obrovskému rozmachu co se počtu studentů, výstavby zázemí, provozního rozpočtu a prestiže týče. Obrovskou měrou se o to zasloužil Charles Odegaard, prezident univerzity mezi lety 1958 a 1973. Počet studentů se v době jeho působení téměř zdvojnásobil na 34 tisíc, částečně také díky tomu, že po 2. světové válce nastala éra baby boomu ve Spojených státech. Toto období, podobně jako na dalších amerických univerzitách, poznamenaly vysoké úrovně studentského aktivismu, který se zaměřil především proti Válce ve Vietnamu. Odegaard šel při svém prezidentství na univerzitě za cílem vytvořit komunitu učenců, čímž přesvědčoval státní legislativu k dalším a dalším dotacím univerzitě. Také ji pomohli senátoři Henry M. Jackson a Warren Magnuson, kteří své politické prestiže využili k přispění škole federálními dotacemi. I dnes je University of Washington jednou z univerzit, které čerpají nejvíce peněz z federálních výzkumných fondů. Rozpočet univerzity se tedy zvýšil ze 37 milionů dolarů v roce 1958 na více než 400 milionů dolarů v roce 1973. Díky tomu bylo postaveno 35 nových budov a podlažní plocha univerzity byla zdvojnásobena.  V roce 1990 univerzita otevřela oba své vedlejší kampusy v Tacomě a Bothellu, ve kterých původně nabízela bakalářské vzdělání pro ty, co za sebou již mají alespoň dva roky vysokého vzdělávání. Později byly kampusy přeměněny na čtyřleté školy, první prváci nastoupili do studia na podzim roku 2006. Nyní kampusy nabízí i magisterské programy. V roce 2009 univerzita otevřela pobočku ve španělském městě León, kde spolupracuje s místní univerzitou.", "section_level": 1}, {"title": "Kampus.", "content": "Seattleský kampus univerzity se nachází na pobřeží Unijního zálivu a zálivu Portage a nabízí malebné výhledy na Kaskádové pohoří na východě a Olympijské pohoří na západě. Hlavní kampus ohraničují ulice 15th Avenue Northeast na západě, Northeast 45th Street na severu, Montlake Boulevard Northeast na východě a Northeast Pacific Street na jihu. Východní kampus se rozprostírá na východ od ulice Mountlake Boulevard, směrem ke čtvrti Laurelhurst, a zabírají jej především močály a sportovní zázemí. Jižní kampus zabírá místo na jih od Pacific Avenue až k průplavu Lake Washington Ship Canal a původně se na něm nacházelo golfové hřiště, které ustoupilo budovám zdravotních věd, oceánografie, rybářství a nemocnici University of Washington Medical Center. Západní kampus je ze všech nejméně oddělený od zbytku města a mnoho z jeho budov se nachází na ulicích Seattlu. Rozprostírá se na území ohraničeném 15th Avenue na východě, průplavem na jihu, mezistátní dálnicí Interstate 5 na západě a ulicí Northeast 41st Street na severu. Nedaleko se nachází ulice University Avenue, studenty nazývaná The Ave, která je střediskem životů studentů univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a administrace.", "content": "Nynějším prezidentem univerzity je Ana Mari Cauce. Prvním prezidentem univerzity byl Asa Shinn Mercer a dalšími známými prezidenty byli Thomas Milton Gatch, Charles Odegaard, Richard Levis McCormick nebo Mark Emmert.  Univerzitu řídí deset dozorců, z nichž jeden je z řad studentů. Pravděpodobně nejvýznamnějším nynějším dozorcem je William H. Gates, Sr., otec Billa Gatese. Bakalářskému studiu vládne Asociace studentů University of Washington a navazujícímu Senát profesionálních studentů.  Univerzita má 140 oddělení, která nabízí bakalářské, magisterské i doktorské tituly a jsou shromážděna do několika fakult, mezi které patří Fakulta umění a věd, Fakulta architektury a městského plánování, Škola obchodu Michaela G. Fostera, Škola stomatologie, Škola techniky, Škola informačních věd, Škola práv, Škola zdravotnictví, Škola veřejných záležitostí Daniela J. Evanse nebo Škola veřejného zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Učení a výzkum.", "content": "V roce 2006 rozpočet univerzity poprvé překročil 1 miliardu dolarů a dlouhodobě ji řadí mezi nejlépe dotované univerzity v celých Spojených státech. Také je největším příjemcem federálních fondů mezi státními univerzitami a druhým největším celkově. Tuto pozici drží již od roku 1974. Univerzita je také zvoleným členem Asociace amerických univerzit.  Mezi studenty univerzity patří 136 stipendistů Fulbright, 35 stipendistů Rhodes, 7 stipendistů Marshall a 4 stipendisté Gates Cambridge. Na podzim 2011 univerzita přijala 56 procent žadatelů o přijetí na studium. Ve stejném semestru univerzitu navštěvovalo 42 428 studentů, což je nejvíce ze všech univerzit na západním pobřeží Spojených států. V roce 2011 bylo průměrné skóre GPA přijatého studenta 3,78 (zhruba 95 %) a skóre SAT 1795. Zhruba 33 procent bakalářských studentů patří mezi populační menšiny.  Svůj personál a profesory univerzita angažuje ze všech zemí světa. Mezi profesory se nachází 151 členů Americké asociace pro rozvoj vědy, 68 členů Národní akademie věd, 67 členů Americké akademie umění a věd, 53 členů Institutu zdravotnictví, 21 členů Národní akademie inženýrství, 6 držitelů Nobelovy ceny, 2 držitelé Pulitzerovy ceny, 1 držitel Fieldsovy medaile, 29 držitelů Prezidentské ceny pro nadějné vědce a inženýry, 15 vyšetřovatelů Zdravotnického institutu Howarda Hughese, 15 držitelů McArthurovy ceny, 9 držitelů Mezinárodní ceny Gairdnerova fondu, 5 držitelů Národního vyznamenání za vědu, 5 držitelů ceny Alberta Laskera a Michaela E. DeBakeyho, 4 členové Americké filozofické společnosti, 2 držitelé National Book Award, 2 držitelé Národní medaile za umění, a mnoho dalších.  Univerzita provozuje systém knihoven, který je 14. největší mezi všemi americkými univerzitami, s obsahem více než 7,5 milionu výtisků. Asociace výzkumu knihoven umístila systém na svém žebříčku mezi pátým a patnáctým místem v několika kategoriích.  Dále univerzita provozuje Research Channel, jediný americký televizní program, který se věnuje pouze šíření výzkumů z akademických institucí a výzkumných organizací. Momentálně se na programu podílí 36 univerzit, 15 výzkumných organizací, 2 výzkumná centra a mnoho dalších firem. Univerzita rozšiřuje výzkumy také pomocí své vlastní univerzitní televizní stanice a na svých internetových stránkách.  K podpoře rovných možností vzdělávání univerzita spustila roku 2006 program \"Husky Promise\", který se soustředí především na studenty s nedostatkem financí. Rodiny, jejichž příjem dosahuje 65 % státního průměru či méně nebo rodiny, jejichž příjem je řadí na 235 % federální chudoby, se mohou do programu přihlásit. Programu může využít až 30 procent bakalářských studentů. Úroveň, kterou nesmí rodinné finance dosahovat, aby mohlo být programu využito, jsou na University of Washington nejvyšší v zemi, a tak může jejích služeb využít co nejvíce lidí. Tehdejší prezident univerzity, Mark Emmert, po vyhlášení programu prohlásil, že univerzita nemá elitářskou identitu.  Od roku 1977 provozuje univerzita program TS/EEP, který provozuje Robinsonovo centrum a jedná se o jeden z nejprestižnějších programů v zemi, který zajišťuje předběžnou možnost studia na univerzitě pro šestnáct pečlivě vybraných, velice schopných studentů mladších patnácti let. Podle zákona státu Washington musí mít studenti za sebou šest let základní školy, než budou moci nastoupit do tohoto programu. Robinsonovo centrum dále provozuje Akademii mladých učenců, který nahrazuje střední školu a každý rok přijímá 35 akademicky vyspělých a vysoce motivovaných studentů. Studenti se mohou k tomuto programu přihlásit při prvním ročníku na střední škole a pokud jsou přijati, místo druhého ročníku se stanou prváky na univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Žebříčky.", "content": "V roce 2011 se univerzita umístila na 16. místě v žebříčku 500 univerzit zvaném Šanghajský žebříček, který vydává Centrum univerzit světové třídy pod univerzitou Jiao Tong v Šanghaji. Na šestnáctém místě se drží již od roku 2007, svou pozici ani před tím nijak výrazněji neměnila.  V roce 2010 seřadilo Centrum univerzit světové třídy univerzity Jiao Tong v Šanghaji také 100 nejlepších univerzit podle kvality vzdělávání v určitých oborech. University of Washington se umístila na čtvrtých místech v klinické medicině a farmacii a životních a zemědělských vědách. Také se umístila na 25. místě v přírodních vědách a matematice, na 28. místě ve společenských vědách a 29. v inženýrství/technologii a informatice.  V žebříčku vědeckého výkonu, který vydává Rada hodnocení vysokého vzdělávání Taiwanu, se univerzita umístila na čtvrté pozici z 500 nejlepších univerzit světa.  Pro školní rok 2011/12 se univerzita umístila na 13. místě z 500 nejlepších univerzit světa na žebříčku nizozemské Universiteit Leiden.  V roce 2011 se univerzita umístila na 8. příčce žebříčku 2 000 světových univerzit seřazených podle akademického výkonu, který vydává turecká Technická univerzita Středního východu.  Renomovaný britský týdeník \"Times Higher Education\" ji ve školním roce 2010/11 umístil na 23. místě mezi 500 nejlepšími univerzitami světa, o rok později University of Washington klesla na 25. příčku. Zároveň ji týdeník umístil v roce 2011 na 26. místo podle reputace v žebříčku 100 světových univerzit.  V roce 2012 se univerzita umístila na 9. místě žebříčku 200 nejlepších univerzit a vysokých škol světa, které společně vydávají 4 mezinárodní vysoké školy a univerzity.  Ve stejném roce univerzitu umístila Španělská rada národního výzkumu na 11. místo mezi 20 tisíci nejlepšími univerzitami světa.  Nejlepší americké výzkumné univerzity umístily univerzitu na 11. místo z 50 nejlepších amerických univerzit. Žebříček publikuje Arizona State University.  Roku 2012 měsíčník \"U.S. News & World Report\" umístil její bakalářský program na 42. místo mezi americkými univerzitami a 10. místo mezi americkými státními univerzitami. Mezi navazujícími programy se univerzita umístila na prvním místě v ošetřovatelství, třetím v sociální práci, čtvrtém v knihovních a informačních vědách, pátém v lékárnictví, šestém ve veřejném zdraví, sedmém v informatice a pedagogice, devátém ve zdravotnictví, 20. v právu a 21. v inženýrství. Univerzitní škola ošetřovatelství se umisťuje na 1. místě v tomto žebříčku už od jeho prvního vydání v roce 1993.  Dvouměsíčník \"Washington Monthly\" umístil univerzitu na 23. místě v roce 2011, což je mírný pád oproti dřívějším letem, kdy se umisťovala kolem 15. místa.  Ekonomický magazín \"Kiplinger\" srovnával ceny univerzit v poměru ku kvalitě vzdělání. University of Washington se umístila na 14. místě pro studenty ze státu Washington a na 18. místě pro studenty z ostatních států.  V roce 2011 se univerzita umístila na druhém místě v počtu bakalářských absolventů nyní sloužících mezi dobrovolnými mírovými sbory, se 110. V minulosti se umisťovala i na samé špičce žebříčku.  Roku 2012 seřadila společnost Global Language Monitor univerzity podle jejich aktivity na internetu, University of Washington obsadila 12. příčku.", "section_level": 1}, {"title": "Život studenta.", "content": "Studenti univerzity vydávají svůj vlastní deník pod názvem \"The Daily of the University of Washington\", kterému říkají zkráceně \"The Daily\". Jedná se o druhý největší deník v Seattlu a vychází každý den, kdy se učí, v létě pak vychází jako týdeník. Na televizní stanici UWTV pak v roce 2010 deník spustil vlastní půlhodinový program \"The Daily's Double Shot\", který je vysílán každý týden.  V roce 1968 bylo postaveno centrum vnitřních sportů zvané IMA Center. Jeho rekonstrukce začala roku 2001, stála 41 milionů dolarů a byla dokončena na podzim 2003. Zatímco původně mělo centrum rozlohu 3 700 m2, po rekonstrukci toto číslo dosáhlo 12 500 m2. Projekt sice na sever od centra zrušil tři z devíti venkovních tenisových kurtů, původní vnitřní hřiště však dostalo nový povrch zvaný \"FieldTurf\".", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Univerzita se nachází v metropolitní oblasti Seattle, kterou obývá 3,4 milionu lidí. Procento obyvatel Seattlu s bakalářským titulem dosahuje dvojnásobku národního průměru, který čítá 27 %. 92 % obyvatel Seattlu pak má středoškolské vzdělání, což je rovněž více než národní průměr činící 85 %. Sčítání obyvatel dokázalo, že Seattle je nejvzdělanějším důležitým městem Spojených států podle procenta absolventu univerzit nebo vysokých škol. Jeho oficiální přezdívkou je \"Emerald City\", tedy Smaragdové město. Zvolena byla roku 1981 a poukazuje na bujné vždyzelené lesy, které se v oblasti vyskytují. Mezi další přezdívky patří Deštivé město nebo Tryskové město, což souvisí s výrobcem tryskových letadel Boeing, který má nedaleko odsud svou hlavní továrnu.  Seattleské klima je často charakterizováno jako oceanické nebo mírné přímořské, s mírnými a mokrými zimami a suchými a teplými léty. Podobně jako většina Severozápadu USA patří podle Köppenovy klasifikace klimatu do oblastí s chladnými a mírně mokrými zimami, suchými subtropickými léty a středomořským charakterem. Nejníže teplota v Seattlu klesá na 2,2 °C v zimní noci, nejvýše pak pouze 24,2 °C při letním dni. 944 milimetrů ročních srážek řadí Seattle mezi sušší místa, než například New York City.  Ekonomiku města řídí několik starších průmyslových společností a novější internetové a technologické korporace. Hrubý metropolitní produkt dosáhl roku 2010 231 miliardy dolarů, což řadí Seattle na 12. místo mezi metropolitními oblastmi Spojených států. Obchodní krajině Seattlu dominují obrovské společnosti, z nichž tři se roku 2008 dostali na žebříček Fortune 500 největších amerických firem, a to internetový obchod amazon.com, řetězec kaváren Starbucks a obchodní dům Nordstrom. Dalšími velkými společnostmi z oblasti jsou řetězec velkoobchodů Costco, největší zdravotnický systém a pátý největší zaměstnavatel ve státě, Providence Health & Services, dále Microsoft, americká odnož Nintenda, dřevozpracující společnost Weyerhaeuser, výrobce nákladních automobilů Paccar, americká odnož společnosti T-Mobile a výrobce letadel Boeing. Město má také reputaci pro vysokou spotřebu kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Studenti univerzity, její sportovní týmy i absolventi si říkají Washington Huskies, neformálně pak „Montlake“, jelikož hlavní kampus se nachází na ulici Montlake Boulevard Northeast (avšak tradiční rozšíření městské čtvrti Montlake nezahrnuje kampus, který se nachází severně od Montlakeského průlivu). Husky by zvolen školním maskotem studentskou komisí v roce 1922 a nahradil „Sun Dodgera“, který poukazoval na zdejší podnebí. Na všech sportovních a speciálních událostech je tak k vidění maskot Harry the Husky, fotbalový tým pak k zápasu vede živý aljašský malamut zvaný Dubs. Školní barvy, fialová a zlatá, byly zvoleny roku 1892. Volbu inspirovala báseň z \"Hebrejských melodií\" Lorda Byrona.  Sportovní týmy univerzity patří do asociace NCAA, kde soutěží v elitní divizi, v konferenci Pacific-12. Mezi sportovní zázemí na kampusu patří fotbalový a atletický Husky Stadium, basketbalová, volejbalová a gymnastická Alaska Airlines Arena at Hec Edmundson Pavilion, baseballový Husky Ballpark, softbalový Husky Softball Stadium, Tenisový stadion Billa Quilliana, Tenisové centrum Nordstrom, Dempseyho vnitřní centrum a Conibear Shellhouse pro šerm. Golfový tým hraje na Washingtonově národním golfovém hřišti a plavecký tým považuje za svůj domov Akvatické centrum Weyerhaeuser a univerzitní bazén.  Fotbalový tým University of Washington patří tradičně ke kvalitním celkům a vyhrál národní mistrovství v letech 1960 a 1991. Osmkrát pak vyhrál turnaj Rose Bowl a jednou také Orange Bowl. Mezi lety 1910 a 1917 nenašel fotbalový tým přemožitele v 63 zápasech za sebou, což je stále platný rekord NCAA. Už od roku 1920, kdy byl univerzitní fotbalový stadion postaven na břehu Washingtonova jezera, se při fotbalových zápasech tradičně konají tzv. „tailgate party“, při kterých se pije alkohol a griluje u otevřeného kufru auta, v tomto případě však lodi. Od roku 1900 hraje fotbalový tým o Jablečný pohár, na jehož výhru stačí porazit v jediném zápase svého státního rivala, Washington State University. Huskies mají pozitivní historickou bilanci s 65 výhrami, 31 porážkami a 6 remízami. Nynějším koučem týmu je Steve Sarkisian, bývalý quarterback týmu Saskatchewan Roughriders v Canadian Football League.  Mužský basketbalový tým je úspěšný pouze přechodně, poslední dobou však slaví četné úspěchy pod koučem Lorenzem Romarem, který má pětileté zkušenosti z NBA. Pod jeho vedením se tým dostal do šesti národních mistrovství v posledních 10 letech, dvakrát mezi 16 nejlepších týmů ligy a jednou postoupil na mistrovství z prvního místa. 23. prosince 2005 vyhrál tým svůj 800. zápas v nynější aréně, což z ní dělá nejúspěšnější arénu současné basketbalové ligy NCAA.  Dlouhodobou tradici, datující se zpět do roku 1901, má na univerzitě šerm. Mezinárodní slávu si šermíři z University of Washington získali na olympiádě roku 1936, když v Berlíně vyhráli zlatou medaili po porážce německého a italského týmu, což vedlo ke zlobě přítomného Adolfa Hitlera. V roce 1958 tým svou slávu ještě zvýšil šokující porážkou petrohradského týmu novin Trud, který byl světovým šampionem. Stalo se tak v Moskvě a jednalo se o první americkou sportovní výhru na sovětské půdě a první případ, kdy ruské publikum ocenilo americký tým potleskem vestoje, během studené války. Šermíři University of Washington zaznamenali ve své historii 15 titulů z národních šampionátů, 15 zlatých, dvě stříbrné a pět bronzových medailí z Olympijských her. Poslední národní mistrovství vyhráli roku 2011.  Kromě šermířského týmu, který vyhrál národní mistrovství v letech 2007, 2009 a 2011, patří mezi nedávno úspěšné univerzitní týmy také softbalový tým, jenž se stal národním mistrem roku 2009. Další úspěchy slavily ženské týmy, v roce 2005 ten volejbalový a roku 2008 tým přespolního běhu. K tomu Scott Roth vyhrál v letech 2010 a 2011 tři národní mistrovství ve skoku o tyči, dvě z toho ve vnitřní soutěži. V roce 2005 zaznamenala univerzita národní šampionát v golfu, který vyhrál James Lepp. Ryan Brown, běžec na 800 metrů a Amy Lia, běžkyně na 1 500 metrů, ovládli své disciplíny na atletickém národním mistrovství roku 2006. Brad Walker vyhrál v roce 2005 národní mistrovství ve skoku o tyči jak venku, tak uvnitř. Ve všech případech se jedná o šampionáty pořádané asociací univerzitního sportu NCAA.  Husky Stadium patří mezi místa, která se dají označovat jako rodiště mexické vlny. Ta byla vynalezena v říjnu 1981 absolventem univerzity Robbem Wellerem a dirigentem univerzitního sboru Billem Bisselem. V tu noc byla soupeřem Huskies Stanfordova univerzita.  V květnu 2009 muselo sportovní oddělení univerzity rozpustit jak mužský, tak ženský plavecký tým. Důvodem bylo snížení rozpočtu.", "section_level": 1}, {"title": "Husky Stadium.", "content": "Husky Stadium je hlavním zdrojem příjmů kompletně rekonstruovaného sportovního obvodu univerzitního kampusu. Celková rekonstrukce sportovní vesnice potrvá několik desetiletí a bude se konat ve stejný čas jako masivní projekt státního ministerstva dopravy, který bude předělávat okolní mosty a dálnice. V roce 2013 čeká stadion další rekonstrukce, která bude zahrnovat výstavbu nové haly, podzemní stanice rychlodrážní tramvaje, zastřešení západní strany stadionu, nahrazení laviček sedačkami, zboření atletické dráhy a ukazatele skóre, výstavbu nového boxu pro novináře, skyboxů, snížení úrovně hřiště, přidání nových stánků a toalet a celkové vylepšení vybavení stadionu. Společně s rekonstrukcí stadionu proběhne výstavba nové parkovací garáže.  Stadion za dobu své existence zažil mnoho problémů, které způsobilo mimo jiné i vlhké seattleské podnebí. Renovační plány začaly v listopadu 2011, celou renovaci schválila univerzitní dozorčí rada o rok dříve a uvolnila na ni 250 milionů dolarů z rozpočtu. Na rekonstrukci pracuje společnost architektů Populous.", "section_level": 2}, {"title": "Služby pro studenty.", "content": "Pro své studenty i absolventy poskytuje univerzita mnoho služeb, v některých případech nadstandardních v porovnání s ostatními univerzitami. Pro tento účel má 16 oddělení, která se starají o to, aby byl život studenta na univerzitě co nejpříjemnější. Patří mezi ně například kampusová policie, oddělení rekreačních sportů nebo různé studentské spolky. Na některá z nich dohlíží viceprezident a viceprovost univerzity Eric Godfrey.", "section_level": 1}, {"title": "Ubytování studentů.", "content": "Stavby nových rezidenčních budov a rekonstrukce těch stávajících mají proběhnout okolo roku 2020. Plán zahrnuje výstavbu tří šestipatrových rezidenčních hal a dvou bytových komplexů v západní části kampusu v první fázi. Druhá fáze přinese rekonstrukci šesti stávajících rezidenčních hal a třetí fáze dodatečnou výstavbu. Díky projektu přibude ubytování pro 2 400 studentů.  Kromě ubytování na univerzitním kampusu nabízí asociace studentů také bezplatnou pomoc a poradenství studentům, profesorům a ostatním zaměstnancům školy, kteří chtějí bydlet mimo kampus. Asociace na internetu zprovoznila vyhledávací engine hledající místní reality a je ochotna pomoci těm, kteří poprvé kupují nemovitost.", "section_level": 2}, {"title": "Studentské organizace.", "content": "Mnoho změn, které pomohly vylepšit život na kampusu vzniklo díky studentskému aktivismu, jehož nejvýznamnějšími představiteli teď jsou studentské organizace, které se soustředí především na životní prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Pomoc handicapovaným studentům.", "content": "Univerzita provozuje program DO-IT, který pomáhá vzdělávacím institucím s plnou integrací studentů do studentského života, především handicapovaných studentů. Program zahrnuje například návod na univerzální design školy, který obsahuje co nejméně bariér omezujících výkon studentů.", "section_level": 2}, {"title": "Píseň.", "content": "Školní kapela vystupuje na mnoha kulturních a sportovních akcích univerzity, včetně všech fotbalových utkání. Byla založena roku 1929 a nyní je základem studentského ducha univerzity. Podobně jako kapely ostatních univerzit, i tato měla za své působení několik oficiálních bojových písní a kromě sportovních akcí vystupuje i na maturitních ceremoniálech.", "section_level": 2}, {"title": "Maskot.", "content": "Maskotem univerzity je od roku 1995 Harry the Husky. Dalším maskotem je živý aljašský malamut, nyní už třináctý v historii školy, se jménem Dubs. Původně tradici s malamuty zavedl jistý profesor Cross, po jehož smrti ji uchovává studentský spolek Sigma Alfa Epsilon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Washingtonská univerzita, anglicky University of Washington, obvykle zkracováno na UW, Washington nebo neformálně UDub, je veřejná výzkumná univerzita v Seattlu, v americkém státě Washington. Byla založena roku 1861, a tak patří k nejstarším univerzitám na západním pobřeží Spojených států. Také je jednou z prvotřídních výzkumných univerzit celého světa. Z 500 nejlepších světových univerzit se na žebříčku \"Performance Ranking of Scientific Papers\" zařadila na 4. místo, v \"Šanghajském žebříčku\" se umístila na 16. pozici a v žebříčku tisku \"Times Higher Education\" obsadila 25. příčku.", "tgt_summary": "The University of Washington (UW, simply Washington, or informally U-Dub) is a public research university in Seattle, Washington. Founded in 1861, Washington was first established in downtown Seattle approximately a decade after the city's founding to aid its economic development. Today, the university's 703-acre main Seattle campus is in the University District above the Montlake Cut, within the urban Puget Sound region of the Pacific Northwest. The university has additional campuses in Tacoma and Bothell. Overall, UW encompasses over 500 buildings and over 20 million gross square footage of space, including one of the largest library systems in the world with over 26 university libraries, as well as the UW Tower, lecture halls, art centers, museums, laboratories, stadiums, and conference centers. The university offers bachelor's, master's, and doctoral degrees through 140 departments in various colleges and schools, sees about 46,000 in total student enrollment every year, and functions on a quarter system.", "id": 1716402}
{"src_title": "Mathieu Garon", "tgt_title": "Mathieu Garon", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Garon strávil juniorskou kariéru v týmu Victoriaville Tigres v lize Quebec Major Junior Hockey League. Ve třech sezónách v Tigres vychytal 74 vítězných, 5 remízových a 63 prohraných zápasů. Za poslední sezónu v juniorském hokeji (1997-98) získal Jacques Plante Memorial Trophy jako nejlepší brankář ligy QMJHL a byl jmenován do 1. šestky ideální sestavy ročníku ligy. Současně získal cenu CHL Goaltender of the Year pro nejlepšího brankáře juniorských kanadských lig a byl jmenován do ideální sestavy Canadian Hockey League. V roce 1998 byl Garon nominován do kanadské reprezentace dvacetiletých na Mistrovství světa juniorů ve Finsku.  Poté co byl v roce 1996 draftován Montrealem Canadiens, tak hrál následujících pět sezón převážně v nižší lize American Hockey League ve farmářských celcích Frederictonu Canadiens, Quebecu Citadelles a v Hamiltonu Bulldogs. Občasně byl povoláván do ligy National Hockey League, kde chytal za Canadiens a v sezóně 2003-04 se stal pevným členem sestavy Montrealu na pozici náhradního brankáře Josého Théodora. Po sezóně 2003-04 byl Garon vyměněn společně s výběrem ve 3. kole draftu NHL 2004 do Los Angeles Kings za Radka Bonka a Cristobala Hueta. Během výluky NHL v sezóně 2004-05 hrál na farmě Kings za Manchester Monarchs, kde předváděl kvalitní výkon, díky čemuž dostal v následující sezóně 2005-06 šanci chytat v týmu Kings, kde hrál v roli prvního brankáře. Nicméně v sezóně 2006-07 o pozici prvního brankáře přišel a byl postupně zařazen do role náhradníka. Po sezóně se stal Garon volným hráčem a 3. července 2007 podepsal dvouletou smlouvu na 2 milióny USD (asi 40 miliónů Kč) s Edmontonem Oilers. V sezóně 2007-08 se dělil o odchytané zápasy Oilers s Dwaynem Rolosonem. Garon byl nominován do kanadské reprezentace na Mistrovství světa 2008 v kanadském Québecu a Halifaxu, ale jako druhý náhradník nechytal ani v jednom zápase, když přednost dostal Cam Ward a Pascal Leclaire, přesto obdržel stříbrnou medaili. Poté co se Roloson v sezóně 2008-09 vrátil do role prvního brankáře týmu, byl Garon během sezóny vyměněn do Pittsburghu Penguins za Ryana Stonea, Danyho Sabourina a výběr ve 4. kole draftu NHL 2011. V Pittsburghu byl Garon pasován do role náhradníka Marca-André Fleuryho, který dovedl Penguins až k vítězství ve Stanley Cupu. Garon nastoupil pouze v pátém zápase finále po vystřídáni Fleuryho. 1. července 2009 se stal Garon volným hráčem a následně podepsal dvouletou smlouvu s Columbusem Blue Jackets na 1,2 miliónu USD (asi 24 miliónů kč). V Columbusu hrál v pozici náhradníka Steveho Masona. Garon podepsal dvouletou / 2.600.000 dolarů /smlouvu s Tampa Bay Lightning dne 1. července 2011. To je druhý tým, ve kterém Garon a kolega brankář Dwayne Roloson hráli ve stejném týmu (první byl Edmonton).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mathieu Garon (* 9. ledna 1978, Chandler, Québec, Kanada) je kanadský hokejový brankář hrající v týmu Avangard Omsk Region v ruské Kontinentální lize KHL.", "tgt_summary": "Mathieu Carol Garon (born January 9, 1978) is a Canadian former professional ice hockey goaltender who most recently played for Avangard Omsk in the Kontinental Hockey League (KHL). Garon also played in the National Hockey League (NHL) for the Los Angeles Kings, Edmonton Oilers, Montreal Canadiens, Pittsburgh Penguins, Columbus Blue Jackets and Tampa Bay Lightning.", "id": 829083}
{"src_title": "Leptis Magna", "tgt_title": "Leptis Magna", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leželo v místě přírodního přístavu chráněného ostrovy podél severoafrického pobřeží na pobřeží Středozemního moře v regionu Al Khums nedaleko současného města Al Khums.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik města.", "content": "Od 7. stol. př. n. l. se území Libye postupně dostávalo do intenzivnějšího kontaktu se středomořským světem díky tehdy nejvyspělejším koloniálním národnostem - Řekům a Kartágincům. Kartáginci byli potomci přistěhovalců z Fénicie (dnešní Libanon). Féničané již od 12. stol. př. n. l. zakládali po celém středozemním moři obchodní přístavy. V 7. stol. př. n. l. založili Kartáginci na pobřeží dnešní Libye tři města: nejvýchodnější Leptis Magnu, Sabrátu a Oeu. Podle počtu tři dostala severoafrická oblast řecký název Tripolis.  V průběhu 6. stol. př. n. l. se dominantní fénickou kolonií stalo Kartágo a postupně ovládlo ostatní fénická území v Severní Africe včetně Leptisu. Římané vedli od 3. století př. n. l. tři tzv. punské války proti Kartágu. Roku 146 př. n. l. Římané porazili Kartágo ve třetí punské válce a desetitisíce žen a dětí byly prodány do otroctví, Kartágo bylo srovnáno se zemí a prokleto, aby již nikdy nebylo osídleno. Území bylo zoráno a zasoleno. Podobně jako jiná kartaginská města požádalo i Leptis Magna Řím o přátelství a spojenectví, v čemž mu bylo ihned vyhověno. Ve městě se usídlily římské posádky.  V době občanské války mezi Caesarem a Pompeiem po bitvě u Thapasu, kde Caesar roku 46 př. n. l. porazil Pompeiova vojska, se město stalo součástí římské provincie Nová Afrika. Během římského období bylo město Leptis středomořským vyústěním obchodní trasy skrze Saharu do nitra Afriky – bylo tedy jedním z největších římských měst té doby. Ekonomika města byla založena na zemědělství (např. olivy se staly velmi výhodným zbožím) a obchodu se zlatem, slonovinou, ebenem, otroky a divokými zvířaty určenými pro gladiátorské hry. Různé nápisy a dobové literární zdroje potvrzují bohatství městské elity, která podporovala pokračující růst města.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkvět města.", "content": "Ve velmi brzkém čase se tedy město stalo hlavním obchodním centrem oblasti a jedním z významných měst říše Kartága. Od roku 146 př. n. l. patřilo město Římanům. V té době bylo město jedinečné svými impozantními stavbami, honosnými domy, divadlem z roku 1, rozlehlým přístavem a obrovským tržištěm z roku 8 př. n. l., zajímavým nejen svojí velikostí, ale i významem (jednalo se o jedno z nejdůležitějších tržišť mezi Evropou a Afrikou své doby).  Roku 109 udělil císař Traján městu titul \"colonia\" a udělal z něj římskou kolonii s římskými občanskými právy pro všechno městské obyvatelstvo. Žilo zde až 80 000 obyvatel. Roku 120 lidé z Leptisu vybudovali akvadukt a tím získali dostatek pitné vody. V letech 126–127 byly také dokončeny luxusní Hadriánovy lázně, které byly druhé největší po veřejných lázních v Římě, velký circus, závodiště a mnoho dalších veřejných staveb.  Největší rozkvět zažilo Leptis Magna v polovině druhého století našeho letopočtu za vlády císaře Lucia Septimia Severa. Narodil se v Leptisu, byl poslán do Říma na studia a roku 193 se stal císařem. Své rodné město za jeho vlády financoval a na jeho počest získalo titul Magna. Císař se rozhodl pro radikální reorganizaci obrany Tripolska: přestavba začala roku 203, pokračovala i za vlády jeho syna Caracally a byla dokončena až za císaře Alexandra Severa. Leptis pak sloužil spíše jako komunikační linie než pro obranu proti berberským kmenům. Císař Lucius Septimius Severus zvelebil Leptis podle římských vzorů architektury.  Hlavní ulici tvořila impozantní kolonáda široká 20 metrů, která vycházela od Hadriánových lázní a končila v přístavu. Vítězný oblouk nesoucí císařovo jméno obklopovaly čtyři fontány zdobené sloupy s basreliéfy. Elegantní nymphaeum a vznik rozlehlého fóra, obehnaného sloupy zdobených hlavami medúzy. Nejhonosnější stavba byla Servinská bazilika (dokončená jeho synem) zdobená mramorovými sochami a působivými reliéfy a motivy nymf, akanty, zvířecími hlavami a mytologickými náměty. Z architektonického vzhledu je patrný císařův vkus. Měl v oblibě apsidy, niky a sloupořadí, v nichž je hra světla a stínu, navíc zdůrazněna různými typy použitých materiálů. Leptis Magna během římské vlády disponovalo neobvyklým stupněm autonomie. Oproti jiným africkým městům neztratilo žádné pozemky, ani nebylo nuceno přijímat římské osadníky. Aglomerace prosperovala díky tomu, že Římané zastavili v okolí rabování banditů a drželi na uzdě nepokoje mezi místními domorodými kmeny. Původně bylo město opevněno pouze valem zeminy. Až později, v letech 230-350 bylo postaveno obranné kamenné opevnění, tzv. pozdní římská zeď, jejíž dnešní zbytky naznačují tehdejší rozlohu města.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik města.", "content": "Po pádu Severovy dynastie v roce 235 začal význam Leptis Magny upadat a přes dočasné oživení za vlády císařů Diokleciana a Konstantina rychlý úpadek pokračoval. V průběhu 4. století pouštní kmeny severní Afriky výrazně zesílily a začaly s nájezdy na okolí Leptis Magna. Zprvu město chránily před vyrabováním jeho opevněné hradby. Římská moc v severní Africe však slábla. Roku 365 bylo město vážně poškozeno zemětřesením, avšak největší rána pro prosperitu města přišla s invazí germánského kmene Vandalů roku 455.  Roku 533 se město stalo součástí Byzantské říše a jeho význam poklesl. Během této doby byla většina města z důvodu zasypání pískem opuštěna a byzantinská zeď chránila již jen přístav a Staré a Nové Severovo fórum. V době, kdy oblast přešla roku 642 pod kontrolu Arabů, bylo město téměř prázdné. V 7. století po častých nájezdech barbarů bylo město silně poničeno Araby a v 11. století opuštěno a již nikdy nebylo osídleno. Po opuštění, kdy město Leptis Magna nebylo nadále udržováno, jej postupně zavál písek z pouště. Díky tomu se také do dnešní doby dochovaly z velké části ruiny města v zachovalém stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební materiál města.", "content": "Převážně se používal vápenec a pískovec. Vápencem, který je tvrdší a dekorativnější se obkládaly a zdobily stěny významných budov a prostranství. Pískovec se uplatňoval především na místech s menší důležitostí. Oba stavební materiály se těžily nedaleko Leptis Magny. Ve druhém století se začíná více požívat k dekorativnějším účelům barevný mramor. Dovážel se z východního Středomoří. Mramorové bloky se opracovávaly na místě a dovážely se v téměř hotovém stavu kvůli přepravní váze. Cihly a beton byly v Leptis Magně vzácné, na rozdíl od tehdejšího Říma odkud byl stavební styl přejímán, výjimkou jsou Lovecké lázně.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuobjevení města.", "content": "První zmínky o Leptis Magna z moderní doby se dochovaly v cestopise neznámého francouzského cestovatele, kterého zajali arabští piráti a který byl v letech 1668–1676 v Tripolisu (na místě dnešní Libye) uvězněn. Po úspěšném návratu do své vlasti napsal o svém putování cestopis a zmínil se také o návštěvě trosek velkého města. Zbytky tehdy úplně zavátého Leptis Magna prozkoumalo několik učenců a z hlediska historie začala zkáza města. Mnoho sloupů a skvostů tehdejšího Leptis Magna bylo rozebráno a odvezeno do tehdejších center Egypta; některé části byly dokonce odváženy do Paříže nebo Londýna, kde zdobily veřejné i soukromé stavby. Tento stav skončil rokem 1913, kdy Libyi začala okupovat Itálie a Leptis Magna se dostalo do rukou italských archeologů a začaly zde výzkumné práce. Písek, který Leptis Magna zavál, byl postupně z místa odvážen co nejdále, protože jinak by za velmi krátkou dobu navál zpět.  Mezi rokem 1920 a druhou světovou válkou, kdy byla Libye italskou kolonií, započali italští vědci s vykopávkami. Po válce v práci pokračovali Britové a od té doby odkryli velký počet velmi dobře zachovalých římských památek. Archeologické vykopávky odkryly několik ruin, které ukazují několik rozdílných období osídlení města. Můžeme zde vidět zbytky velkého divadla postaveného v 1. století n. l., pod jehož zbytky je hřbitov datovaný pravděpodobně do 4. nebo 3. století př. n. l. Obzvláště dobře uchovány jsou stavby ze 2. a 3. století obsahující Hadriánovy lázně, Lovecké lázně ze 3.století (pojmenované podle krásné fresky) jsou také v pozoruhodném stavu. Mezi nálezy z poslední doby je pak např. římský dům s důmyslným podzemním rozvodem vody, který přináší nové pohledy na každodenní život obyvatel v Leptis Magna.  Zásadní vývoj v objevování tajů Leptis Magna nastal v roce 1951, kdy Libye získala nezávislost a do výzkumu se mohli zapojit odborníci z celého světa. Do dnešní doby se zachovaly z římského období obytné bloky, přístav, sklady, trh, chrámy Venuše a Roma, fórum Septima Severa a Caracally, cirkus a amfiteátr. Angličtí odborníci díky pokročilým metodám modelování budov zjistili, že se Leptis Magna svým uspořádáním a vyspělostí značně podobal tehdejšímu Římu.  Od roku 1982 jsou ruiny historického města Leptis Magna zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leptis Magna (nebo také Lepcis Magna) jsou zachovalé ruiny starověkého města v Libyi. Díky navátému písku z pouště zůstalo město po dlouhou dobu zakonzervováno, a proto se dochovalo v relativně zachovalém stavu.", "tgt_summary": "Leptis or Lepcis Magna, also known by other names in antiquity, was a prominent city of the Carthaginian Empire and Roman Libya at the mouth of the Wadi Lebdam in the Mediterranean.", "id": 1993153}
{"src_title": "Chlup (zoologie)", "tgt_title": "Hair", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Na rozdíl od ptačího peří nevznikl chlup přeměnou plazích šupin.  Vzniká z pokožkových buněk a má typickou stavbu. Všechny kožní deriváty se zakládají tím způsobem, že od povrchové pokožky (epidermis) se odstupuje epitelový pruh, který směřuje do škárového vaziva. Proti tomuto epitelovému pruhu se v případě vývoje chlupu zorganizuje mezenchym, tedy vazivo škáry, a vytvoří tzv. chlupovou papilu. Chlupová papila se vtlačí do trámce epitelových buněk a celý trámec epitelových buněk papilu obklopí. Z terminálního okrsku epitelového pruhu se vytvoří chlupová cibulka (chlupová matrix) – bublus pili, která slouží pro výživu chlupu. Z bulbus pili vyrůstá vlastní chlup a vrstvy chlupového folikulu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Zvířecí srst je složena z mnoha milionů chlupů, které vyrůstají z vrstvy kůže zvané “epidermis”. Chlupy rostou v chomáčcích z hluboko uložených papil známých jako folikuly, jejich hloubka uložení je různá v závislosti na velikosti chlupu a umístění na těle. Srst a chlupy různých savců jsou často velmi odlišné. Stavba i vzhled jsou charakteristické pro jednotlivé druhy; odlišují se i podle pohlaví, věku a roční doby. Každý chlup je zakotven ve škáře ve váčku (folikulu), ze kterého vyrůstá. Folikul i pochva vznikly vchlípením pokožky proti škáře. Každý folikul žije a umírá v určitém cyklu, jehož délka se liší od jedince k jedinci. Do pochvy ústí mazová žlázka. Každý chlup je spojený s drobným svalem – vzpřimovačem chlupu, který ho svým stahem nezávislým na vůli „zvedá“. Tento proces je významný při termoregulaci, protože vzpřímené chlupy v srsti brání většímu pohybu vzduchu okolo pokožky a brání tak vyšším tepelným ztrátám.  Zvířata bez srsti se někdy označují jako “nahá” (například některé speciálně vyšlechtěné rasy psů a koček).  Srst savců se skládá ze svrchní vrstvy zvané ochranný chlup neboli pesík, a spodní vrstvy neboli podsady.", "section_level": 1}, {"title": "Podsada a pesíky.", "content": "Podsada je jemná, hustá, většinou nevýrazně zbarvená a slouží jako izolační vrstva. Podsada se skládá z jemných, hustě rostlých, krátkých chloupků. U některých chovaných zvířat (ovce, lama, velbloud, králík atd.) vytvářející typickou strukturu zvanou vlna. Hlavní funkcí podsady je tepelná izolace: chrání před nadměrným chladem v zimě a teplem v létě.  Pesík je dlouhý, hrubý, rovný chlup, jenž podsadu přečnívá a má ochrannou funkci. Pesíky jsou různě dlouhé a silné a jsou nositeli celkového zbarvení. Někdy jsou pesíky přeměněné v ostny, bodliny nebo šupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Sinusové chlupy.", "content": "Jsou zvláštní druh chlupů savců, přesahující ostatní srst. Jejich chlupový váček je opatřen krevními rozšířeninami, které umožňují upevnění chlupů v určité poloze. Mají hmatovou funkci. Vyrůstají na čenichu, před uchem, nad okem, na přední končetině a předloktí; u Damanů dokonce po celém těle. U člověka nejsou vyvinuté.  Vlastní chlup je tvořen neživými buňkami, pro které je typický vysoký obsah rohoviny (keratinu). Kromě keratinu je chlup většinou složen z velmi malého množství minerálních látek. Volná část chlupu nad pokožkou se označuje jako supradermální. Uvnitř chlupu se nachází kanálek, obvykle vyplněný dření, někdy je však dutý (například u medvědů ledních nebo různých druhů ovcí). Pak chlup funguje jako duté vlákno, které má velmi dobré tepelně izolační vlastnosti. Dřeň chlupu je obklopena kůrou, což je vlastně válec z pokožkových buněk.Chlup se skládá z dřeně (medulla), kůry (kortex) a kutikuly.", "section_level": 2}, {"title": "Dřeň.", "content": "Dřeň je tvořena úzkými, volně loženými buňkami nepravidelného tvaru, která spolu se vzduchovými mezerami či vakuolami tvoří centrální osu chlupu. Tato osa může mít různou strukturu: Může být souvislým pásem buněk, v jiných případech je různou měrou fragmentována,nebo může zcela chybět.", "section_level": 2}, {"title": "Kůra.", "content": "Kortex vyplňuje prostor mezi dření a kutikulou a jeho šířka je závislá na šířce medully", "section_level": 2}, {"title": "Kutikula.", "content": "Kutikula je svrchní vrstva chlupu složená z tenkých šupinek, sloužící jako vrstva zpevňující kortex a chránící vlastní chlup proti mechanickým poškozením. U jednotlivého chlupu se tvar šupin mění podél chlupu.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení.", "content": "To, co určuje barvu srsti chlupů savců, je pigment zvaný melanin, který se nachází v kůře chlupu. Šedé zbarvení je kromě toho dáno uzavřením vzduchu do dřeně chlupu.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Má funkci ochrannou, zejména jako termoizolační ochrana před vlivy počasí i klimatu. Barva srsti má funkci maskovací, ale někdy též signální.", "section_level": 1}, {"title": "Izolační funkce.", "content": "Kůže a její srst jsou komplexní systém, který má mnoho úloh. Kůže odděluje vnitřní prostředí od vnějšího, čímž chrání organismus před fyzikálním a chemickým poškozením. Srst tvoří izolující bariéru proti teplotě a jiným klimatickým extrémům. U mnoha druhů savců existují rozdíly v hustotě a zbarvení u letní a zimní srsti.  Suchozemští savci žijící v nejchladnějších oblastech světa si udržují stálou tělesnou teplotu především díky vrstvám vzduchu v srsti. Většina arktických savců má hustou, zpravidla bílou srst tvořenou dutými chlupy. V těchto chlupech se nachází vzduch, který působí jako tepelný izolátor. V létě je srst většiny arktických zvířat podstatně řidší než v zimě.  Medvěd lední má žlutobílou srst po celý rok. Když svítí slunce, bílé chlupy usměrňují jeho paprsky až k černě pigmentované kůži, kterou prohřívají. Mnoho horských savců musí mít stejně hustou srst jako arktické druhy.  Zimní srst u koní se skládá z husté, vlnité, krátké podsady a z vrchní vrstvy dlouhých, tuhých krycích chlupů. V suchém počasí stojí obě dvě vrstvy skoro kolmo na kůži, takže se v nich zadržuje vzduch, který izoluje tělo. Při dešti se mastné krycí chlupy formují do malých trojúhelníků, otočených špičkou dolů, z nichž odkapává voda, aniž by pronikla do vlnité podsady. Důmyslně uspořádané chlupy odvádějí vodu úspěšně i z míst, která jsou méně osrstěné (oči, tlama a nos, pohlavní orgány, okolí řitního otvoru). Srst jižních plemen koní žijících v suchém pouštním klimatu je hladce přiléhající, jemná, sametová a lesklá – má za úkol odrážet sluneční paprsky.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné funkce.", "content": "U některých druhů savců je srst pozměněna tak, aby vyhověla jejich zvláštnímu způsobu života. Například tuleni mají špatně vyvinutou podsadu, přičemž tepelnou izolaci zajišťuje podkožní tuk. Podobně jako u vyder a bobrů je jejich srst vodotěsná.  U hrubosrstých plemen psů chovaných pro práci v terénu, např. u loveckých teriérů, byla vyšlechtěna srst, která musela být voděodolná a která by psy chránila před nepřízní počasí i před úrazy. Srst medvěda ledního se skládá z husté podsady a delších krycích chlupů – pesíků, které tvoří vodotěsnou vrstvu, takže ani při plavání v ledové vodě se vlastní kůže nikdy nenamočí.  Kůže a srst fungují také jako orgán ke vnímání teploty nebo změn fyzikálního tlaku.  Jedním z nejdůležitějších úkolů kůže a srsti je, že slouží jako prostředek komunikace. Kůže vydává pachy, které řídí sexuální chování a pomáhají zvířatům identifikovat každé jiné zvíře a jejich teritorium. Srst hraje extrémně důležitou komunikační roli nejen ve vztazích mezi zvířaty, ale i s jejich lidskými majiteli. Každého člověka potěší kontakt s hebkou a zdravou srstí svého psa, a také psi rádi komunikují prostřednictvím dotyků se svým pánem.  Řada druhů svou srst každoročně obměňuje a můžeme u nich rozlišit řidší letní srst a hustší zimní srst. Schopnost měnit srst nazýváme línání. Má vliv na termoregulaci i na maskování (např. zajíc polární).", "section_level": 2}, {"title": "Línání.", "content": "Při línání chlupů je podněcována, nebo potencována výživa chlupové cibulky. Pokud je počet narůstajících chlupů menší než počet vypadávajících chlupů, vznikají na těle holá místa, tzv. lysiny.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické línání.", "content": "Mnozí savci si pravidelně mění srst, stávající srst vypadá, narůstá současně nová. To může být provázeno změnou barvy srsti (např. liška polární, sob polární, lasice hranostaj). Fyziologické línání nastupuje sezónně a je ovlivněno především délkou světelného dne a nepatrně i teplotou. V klimatických podmínkách mírného pásma probíhá línání dvakrát za rok. Na zimu savcům narůstá silný a hřejivý kožich, kdežto na jaře zvířata po línání nosí lehkou jarní a letní srst.  K vytvoření nové srsti potřebují zvířata mnoho živin,takže je nutné po dobu línání zvířata zvláště vydatně krmit. Srst se nevyměňuje však stejnoměrně, jelikož nové chlupy nenarůstají tak rychle, jako vypadávají staré. Tím narůstá riziko podchlazení v chladnějším období a při změně počasí. Línání v mírné formě probíhá celoročně, souvisí to s růstovým cyklem chlupů jehož fyziologická délka trvá přibližně 1 měsíc. Zvířata celoročně žijící v bytě mívají sezónní línání méně výrazné,ale ve zvýšené míře línají průběžně celý rok.  U některých plemen domácích zvířat vznikají problémy spojené s línáním. Pokud se srst mechanicky neodstraní může způsobit zdravotní obtíže. Existují ale například plemena psů, u kterých k línání nedochází vůbec – např. u českých teriérů, kerry blue teriérů nebo pudlů. U nich však hrozí nebezpečí plstnatění srsti.", "section_level": 2}, {"title": "Patologické línání.", "content": "Za patologické línání se považuje takové línání, které vede k tvorbě lysin. Pokud nadměrné línání trvá déle než 1 měsíc, je na místě nechat vyšetřit funkci štítné žlázy.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní důsledky nedostatečné péče o kůži a srst.", "content": "Pod zplstnatělou nebo pod neodstraněnou odumřelou nevylínalou srstí snadno dochází k otlakům a zapařeninám, které se lehce infikují nečistotami a může být napadeno cizopasníky.", "section_level": 1}, {"title": "Co zhoršuje kondici srsti.", "content": "Kromě období línání ovlivňují kvalitu srsti další vnější i vnitřní faktory. nevhodná strava. Nemoci srsti a kůže mohou způsobit infekční onemocnění bakteriálního, virového, plísňového nebo parazitárního původu, také fyzikální nebo chemická traumata nebo hormonální a metabolické poruchy. Poruchy srsti mohou souviset s civilizačními vlivy – znečištěný anebo suchý vzduch, přehřáté místnosti, koberce z umělých vláken, pesticidy.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Chlupy kožešinových zvířat jsou podstatnou částí kožešin. Největší průmyslový význam mají chlupy ovčí a velbloudí.  Srst je také domovem celé řady ektoparazitů, kteří jsou více či méně dokonale přizpůsobeni životu v srsti hostitele. Primárním problémem, před který je parazit postaven, je se v srsti udržet. Hustota osrstění je další velmi významnou vlastností ovlivňující vztah parazit – hostitel (například v souvislosti s velikostí parazita).", "section_level": 1}, {"title": "Kreacionismus.", "content": "Kreacionisté (zastánci vzniku života zásahem superinteligentní bytosti) namítají, že dosud nebyl nalezen žádný důkaz zachycující evoluci srsti v jejím průběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost keratinů u plazů.", "content": "Typ alfa keratinů, které se nacházejí v chlupech a obsahují aminokyselinu cystein, se pokládal za výhradně savčí znak. Studie rakouských vědců při zkoumání genomu kuřat a plazů anolisů rudokrkých nalezla několika dosud neidentifikovaných genů pro keratiny bohaté na cystein. Nyní se vědci domnívají, že geny pro alfa keratiny byly společné už pro předky savců, plazů i ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Psi používají asi 25% svého denní příjmu proteinů právě k růstu srsti.  Nejstarší otisky srsti, které pocházejí z Číny, jsou staré asi 160 milionů let. Nový nález z jihozápadu Francie je zatím nejstarším skutečným chlupem a dokazuje savčí chlupy byly už před 100 miliony lety natolik dokonalé a funkční, že se během evoluce už nemusely dále vyvíjet, říkají vědci z Renneské univerzity.  V pokožce k ústí chlupu mazová žláza. Produkt mazové žlázy – serum cutaneum je odváděn k chlupovému váčku a vzlíná na povrch kůže. Serum cutaneum je velmi významná protektivní vrstva na kůži, má antibakteriální účinky. Tato přirozená bariéra je velmi často likvidována agresivními prostředky nebo parfémovanými mýdly a sprchovými gely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlup u živočichů je součást tělního pokryvu (ochlupení). Srst je typicky savčím znakem. Stavbou a vznikem se chlup liší od chlupů rostlin (trichom) nebo výrůstků jednoduchých živočichů (pilus), jako jsou bakterie a bezobratlí. Chlupy se zakládají po celém povrchu těla, jejich počty se potom můžou v různých fázích vývoje redukovat nebo zmnožovat. Chlup není stálá struktura, ale vlivem biorytmů může opadávat.", "tgt_summary": "Hair is a protein filament that grows from follicles found in the dermis. Hair is one of the defining characteristics of mammals. The human body, apart from areas of glabrous skin, is covered in follicles which produce thick terminal and fine vellus hair. Most common interest in hair is focused on hair growth, hair types, and hair care, but hair is also an important biomaterial primarily composed of protein, notably alpha-keratin.", "id": 1077758}
{"src_title": "Josep Guardiola", "tgt_title": "Pep Guardiola", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Pep Guardiola se narodil matce Dolors a otci Valentí. Má 2 starší sestry, Francescu a Olgu, a mladšího bratra Pera, agenta uruguayského útočníka Luise Suáreze. Guardiola má ženu Cristinu Serru, kterou poprvé potkal v obchodě s oblečením když mu bylo 18. Pár má 3 děti: Màrius se narodil v roce 2001, Maria 28. prosince 2003 a Valentina 5. května 2008. Po přerušení trenérské kariéry v roce 2012 se Guardiola na rok přesunul do USA do Manhattanu v New Yorku, kde se rozhodoval o své budoucnosti. V květnu 2014 se Josep Guardiola se svou životní partnerkou Christinou oženil v kapli Matadepera u Barcelony.  V srpnu 2014 se začala ve Španělsku prodávat biografická kniha \"Herr Pep\", kterou sepsal novinář Martin Perarnau během 200 dní po boku Pepa Guardioly.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Působil v katalánském velkoklubu FC Barcelona, kde prožil i většinu své hráčské kariéry. Jako trenér zde vyhrál všechny možné trofeje. V roce 2012 se po neúspěchu ve španělské lize a Lize mistrů UEFA rozhodl z Barcelony odejít.  V červnu 2013 převzal německý bundesligový klub FC Bayern Mnichov, kde podepsal tříletou smlouvu. První porážku si připsal 27. července 2013 v utkání DFL-Supercupu, když jeho mužstvo podlehlo Borussii Dortmund na stadionu Signal Iduna Park 2:4. První trofej získal 30. srpna 2013, kdy Bayern porazil v Superpoháru UEFA londýnskou Chelsea FC 5:4 v penaltovém rozstřelu (po prodloužení byl stav 2:2). Vyhrál s týmem i MS klubů (finálová výhra 2:0 nad marockým týmem Raja Casablanca) a v březnu 2014 slavil zisk bundesligového titulu (v rekordně krátkém čase - 7 kol před koncem). V sezoně 2014/15 dokázal německý ligový titul obhájit, v Lize mistrů ale klub vypadl opět v semifinále s Barcelonou. Mnichovský tým opustil v červnu 2016, kdy ho nahradil Carlo Ancelotti. Od července 2016 působí jako hlavní trenér anglického Manchesteru City.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trenér.", "content": "Aktualizováno: 24. června 2012", "section_level": 2}], "src_summary": "Josep Guardiola i Sala (* 18. ledna 1971, Santpedor) je bývalý španělský fotbalista a fotbalový trenér, který působí v anglickém klubu Manchester City FC.", "tgt_summary": "Josep \"Pep\" Guardiola Sala (; born 18 January 1971) is a Spanish professional football manager and former player, who is the current manager of club Manchester City. He is considered to be one of the greatest managers of all time. He holds the record for the most consecutive league games won in La Liga, the Bundesliga and the Premier League.", "id": 1291809}
{"src_title": "Vražda ze cti", "tgt_title": "Honor killing", "src_document": [{"title": "Situace v Německu.", "content": "V Německu to v mnoha případech vyvolalo a vyvolává debatu o tom, jak dalece se daří integrovat muslimy do německé společnosti. V některých případech mnoho politiků naznačuje neúspěch této snahy o začlenění komunity s jiným žebříčkem hodnot do německé společnosti. Turecká ženská organizace \"Papatja\" zaznamenala v Německu od roku 1996 40 případů vražd ze cti.", "section_level": 1}, {"title": "Situace ve Francii.", "content": "Ve Francii situace nahrává s mnoha dalšími věcmi stranám z politického okraje jako je třeba Národní fronta. A je zde opět jedním z hnacích motorů diskuze o úspěšnosti začlenění do většinové společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Právní stránka věci.", "content": "Západní právo se na tento akt dívá jako na každou jinou vraždu, i se všemi právními důsledky z toho plynoucími. Podle islámského práva šaría je vražda ze cti také neodůvodnitelnou vraždou. V některých kulturách se jedná o místní zvyky (Albánie, Turecko) praktikovanými bez ohledu na názor islámského, nebo světského trestního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné jevy.", "content": "Kromě vraždy, tedy usmrcení (domněle) provinilého, se praktikují i jiné způsoby trestu, například oslepení či jiné zmrzačení.  Podobným typem vraždy je krevní msta, při níž příbuzní poškozeného pociťují čestný závazek odplatit újmu, která byla na jejich rodině či klanu spáchána jeho nečlenem. Krevní msta se ještě v 19. století běžně vyskytovala v Itálii jako takzvaná vendeta a byla spojena s vlivem klanů a klanovým společenským zřízením. V Itálii se tento způsob msty vykonával dlouho a dokonce se z části přenesl italskými přistěhovalci do USA kde se projevoval v prvé polovině 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako vražda ze cti se označuje záměrné usmrcení člena sociální skupiny (například rodiny nebo kmene), který svým jednáním poškodil podle názoru ostatních čest této skupiny. V dnešní době je vražda ze cti nejčastěji praktikována lidmi vyznávajícími islám. Na Západě jsou v současnosti případy vražd ze cti hlášeny především z USA, z Velké Británie a rovněž z Německa s početnou muslimskou menšinou, pocházející hlavně z Turecka.", "tgt_summary": "An honor killing or shame killing is the murder of a member of a family, due to the perpetrators' belief that the victim has brought shame or dishonor upon the family, or has violated the principles of a community or a religion with an honor culture. Typical reasons include divorcing or separating from their spouse, refusing to enter an arranged, child or forced marriage, being in a relationship or having associations with social groups outside the family that is strongly disapproved by one's family, having premarital or extramarital sex, becoming the victim of rape or sexual assault, dressing in clothing, jewelry and accessories which are deemed inappropriate, engaging in non-heterosexual relations or renouncing a faith.", "id": 1347820}
{"src_title": "Harvey Mandel", "tgt_title": "Harvey Mandel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Přestože se narodil v Detroitu, své dětství strávil ve vesnici Morton Grove v Illinois. Svou kariéru zahájil v polovině šedesátých let a vůbec první nahrávkou, na níž se podílel, bylo album \"Stand Back! Here Comes Charley Musselwhite's Southside Band\" bluesového harmonikáře Charlieho Musselwhitea z roku 1966. Později se přestěhoval do oblasti San Francisco Bay Area, kde vystupoval s různými hudebníky. Zde také získal nahrávací smlouvu s hudebním vydavatelstvím Philips Records a roku 1968 vydal své první sólové album nazvané \"Cristo Redentor\"; též vydavatelství vydalo i jeho dvě následující nahrávky.  Když roku 1969 odešel Henry Vestine ze skupiny Canned Heat, jeho místo zaujal právě Harvey Mandel; jeho třetím vystoupením se skupinou byl koncert na hudebním festivalu Woodstock v srpnu toho roku. Se skupinou nahrál alba \"Future Blues\" (1970) a \"Historical Figures and Ancient Heads\" (1971). Brzy poté ze skupiny s baskytaristou Larrym Taylorem odešel a oba se stali členy skupiny Bluesbreakers anglického bluesového hudebníka Johna Mayalla hrál na jeho albech \"USA Union\" (1970) a \"Back to the Roots\" (1971).  Od Mayalla odešel v roce 1972, tedy po dvou letech svého angažmá, a s několika dalšími hudebníky založil skupinu Pure Food & Drug Act. Když v roce 1974 ze skupiny The Rolling Stones odešel kytarista Mick Taylor, byl Mandel osloven jako možný náhradník; se skupinou však nakonec nahrál pouze dvě písně: „Hot Stuff“ a „Memory Motel“ z alba \"Black and Blue\". Paralelně s působením v techto skupinách nadále rozvíjel i svou sólovou kariéru (během sedmdesátých let vydal dalších šest alb) a hrál s mnoha dalšími hudebníky, mezi něž patří například Barry Goldberg, Dewey Terry, Kenny Burrell či Ron Carter.  Počátkem devadesátých let opět krátce vystupoval s Canned Heat, přičemž podobně se skupinou hrál i v letech 1996 až 1999. Roku 2010 se skupinou začal opět vystupovat, ale kvůli svému zdravotnímu stavu opět odešel. V roce 2013 mu byla diagnostikována vzácná forma rakoviny, která se nachází v nosu. Za účelem získání financí na léčbu byla uspořádána aukce, v níž se dražily jeho kytary, ale i podepsané kytary od jeho přátel, jako například od Carlose Santany či Keitha Richardse.  V roce 2011 vystoupil po boku písničkáře Boba Dylana na předávání cen Grammy. Roku 1996 se představil jako herec ve filmu \"Chalk\" režiséra Roba Nilssona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harvey Mandel (* 11. března 1945, Detroit, Michigan, USA) je americký kytarista, který byl členem bluesové skupiny Canned Heat a vystupoval rovněž s anglickým hudebníkem Johnem Mayallem. Během své kariéry spolupracoval i s dalšími hudebníky, mezi které patří například Charlie Musselwhite či skupina The Rolling Stones. Je označován za jednoho z prvních rockových kytaristů, kteří využívali obouruční tapping na pražcích.", "tgt_summary": "Harvey Mandel (born March 11, 1945, in Detroit, Michigan, United States) is an American guitarist known for his innovative approach to electric guitar playing. A professional at twenty, he played with Charlie Musselwhite, Canned Heat, the Rolling Stones, and John Mayall as well as starting a solo career. Mandel is one of the first rock guitarists to use two-handed fretboard tapping.", "id": 1944057}
{"src_title": "Rose Clark", "tgt_title": "Rose Clark", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Harriet Candace \"Rose\" Clark se narodila v roce 1852 ve městě La Port, Indiana. Věnovala se malování a kreslení, které učila v 80. letech 19. století na škole Saint Margaret v Buffalu, New York. Jednou z jejích studentek byla například patronka umění Mabel Dodge Luhan, pro kterou později projektovala úpravy její vily v italské Florencii.  Začátkem 90. let začala být aktivní jako fotografka a pracovala samostatně až do roku 1898. Někdy na konci 90.let se setkala s Wadeovou a jejich spolupráce trvala dvanáct let. Kolem roku 1900 si začala dopisovat s Alfredem Stieglitzem, který ji povzbuzoval a dával jí cenné rady z oblasti umění. Stieglitz ji v roce 1902 zařadil ve svém článku v časopise \"Century Magazine\", spolu s Gertrudou Käsebierovou, Evou Watson-Schützeovou nebo Mary Devensovou, mezi deset nejvýznamnějších amerických piktorialistických fotografek tehdejší doby.  Clarková se zřejmě naučila fotografické umění od Käsebierové, později v životě řekla, že Käsebierové vděčí „\"za své úspěchy s fotoaparátem\"“.  V roce 1920 se přestěhovala z Buffala do New Yorku, kde nabízela portréty a další malby za značné sumy (až 2 000 dolarů za celkový portrét). Do Buffala se vrátila v roce 1926.  Clarková se nikdy nevdala a o jejím soukromém životě je toho známo jen velmi málo. Zemřela v Buffalu 28. listopadu 1942 a byla pohřbena v La Porte. Nekrolog byl zaměřen na její práci jako malířka a neuvádí nic o fotografii.", "section_level": 1}, {"title": "Slečny Clark a Wade.", "content": "Z důvodů, které nebyly nikdy vysvětleny, začaly v roce 1899 Clark a Wade vystavovat a publikovat fotografie pod svými společnými jmény. Po mnoho let se předpokládalo, že Clarková byla umělec, která komponovala a snímala všechny fotografie a Wade měla na starosti technickou stránku věci jako vyvolání a tisk.  Clarková se o tomto zmínila v dopise Stieglitzovi v roce 1900: \"\"Paní Wade je velmi váhavá - a ve snaze dostat fotografie, které jste chtěl... Budu ji muset nabádat každý den.\"\" Nicméně v dopise Frances Benjamin Johnstonové ve stejném roce Clarková psala: \"\"Jak slečna Wadeová tak já používáme fotoaparáty možná více než deset let, ale teprve před dvěma lety jsme začali portrétovat komerčně.\"\"  Koncepce umělec/technik v jejich partnerství také mohl vyplývat ze skutečnosti, že Clarková měla několik samostatných výstav, zatímco Wadeová vystavovala pod svým vlastním jménem jen velmi málo. Existují však náznaky, že se Wadeová podílela nejen na technické stránce věci, ale prováděla také řadu estetických rozhodnutí. Zjevně se zajímala také o estetiku, napsala několik vlastních článků, ve kterých se věnovala poradenství v oblasti uměleckého směru. Řadu článků napsaly autorky společně.  Clarková a Wadeová vystavovaly poprvé v roce 1899 pod společným jménem na výstavách v umělecké společnosti \"Buffalo Society of Artists\" a \"New York Camera Club\". V příštích deseti letech jejich fotografie získávaly ocenění na velkých výstavách po celém světě, včetně Art Institute of Chicago, Pennsylvania Academy of Fine Arts, Photo Club de Paris, Pan-American Exposition, Corcoran Gallery of Art nebo Louisiana Purchase Exposition.  V roce 1902 Stieglitz zařadil snímek Clarkové a Wadeové do druhé série národního portfolia \"Americké piktorialistické fotografie\". Portfolio bylo vytištěno v limitované edici 150 kopií a myšlenkou bylo ukázat jen ty nejlepší fotografie vybírané náročným Stieglitzem.  Jejich spolupráce skončila zřejmě kolem roku 1910. Důvod zrušení jejich společného úsilí není znám, i když to mohlo být způsobeno zhoršením zdravotního stavu Wadeové, která zemřela o pět let později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rose Clark (1852 La Port, Indiana – 28. listopadu 1942 Buffalo, New York) byla americká piktorialistická malířka a fotografka aktivní na počátku 20. století. Je nejznámější svými fotografiemi, které vystavovala s Elizabeth Flint Wadeovou pod společnými jmény, buď jako „Rose Clark a Elizabeth Flint Wade“ nebo jako „Slečny Clark a Wade“ (Misses Clark and Wade).", "tgt_summary": "Rose Clark (1852–1942) was an early 20th-century American painter and pictorial photographer. She is best known for the photographs she exhibited with Elizabeth Flint Wade under their joint names, either as \"Rose Clark and Elizabeth Flint Wade\" or as \"Misses Clark and Wade\".", "id": 656551}
{"src_title": "Playfairova šifra", "tgt_title": "Playfair cipher", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Navzdory tomu, že ji vymyslel Charles Wheatstone, je tato šifra známá jako Playfairova. Pojmenovaná je po baronovi Lyonu Playfairovi, který prosazoval její používání. První zaznamenaný popis Playfairovy šifry je dokument podepsaný Wheatstonem, který pochází z 26. března 1854.  Britské ministerstvo zahraničí ji ale odmítlo s tím, že je příliš složitá. Když poté Wheatstone ministerstvu nabídl, že její jednoduchost demonstruje tím, že se jí tři ze čtyř dětí z blízké školy naučí během 15 minut, ministerstvo odpovědělo: „To je velmi pravděpodobné, ale naše diplomaty ji nenaučíte nikdy.“  Z taktických důvodů ji Britové používali ve druhé búrské válce a první světové válce a také Australany a Němci ve druhé světové válce. Bylo to proto, že se šifra dá rychle naučit a nevyžaduje žádné speciální zařízení. Typickým účelem bylo chránit důležité, ale ne kritické tajné informace. Poté, co by se ji podařilo nepřátelským kryptoanalytikům prolomit, by už informace byla nepoužitelná.  Dnes se Playfairova šifra už v armádě nepoužívá kvůli novým digitálním kódovacím systémům. Je považována za málo bezpečnou, protože by ji mohly moderní počítačové systémy prolomit během sekund.  První publikované prolomení Playfairovy šifry je devatenáctistránkový spis poručíka Josepha Mauborgna z roku 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Popis systému.", "content": "Text k zašifrování se napíše bez diakritiky velkými písmeny, jedno písmeno z abecedy, které se málo vyskytuje, zaměníme za jiné (v češtině například Q za K). Poté text rozdělíme do dvojic, tzv. bigramů. Pokud se v bigramu objeví dvě stejná písmena, je nutné je oddělit jinými písmeny (např. X nebo Z). Pokud má text lichý počet písmen, doplní se na konci opět písmeny X nebo Z.  Odesílatel a příjemce se domluví na hesle, jehož délka by měla být aspoň 5 znaků, přičemž se žádné neopakuje (kratší by bylo snáze rozluštitelné). Poté se sestaví čtverec o délce strany 5x5 znaků, vytvořený z hesla a zbylých písmen abecedy. Pokud se v heslu některá písmena opakují, napíší se jen jednou. Vynechá se také písmeno Q. Protože máme ve čtverci 25 znaků, počet možných hesel je 15 511 210 043 330 985 984 000 000.  V šifrování je základní skutečnost, že písmena z každého z bigramů se mohou ve čtverci vyskytnout ve třech pozicích: na stejném řádku, na stejném sloupci nebo na jiném řádku a sloupci. Samotné šifrování probíhá podle tří pravidel:  Výsledný zašifrovaný text se pak rozdělí do skupin po pěti písmenech. Pokud je poslední pětice neúplná, doplní se bezvýznamovými dvojicemi (např. XX).  Dešifrování probíhá opačně oproti šifrování. Zašifrovaný text se rozdělí na bigramy a v tabulce se hledají písmena původního textu. Nakonec se podle významu vloží zpět původní Q, která byla zaměněna za K.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad zašifrování.", "content": "Wikipedie, otevřená encyklopedie", "section_level": 1}, {"title": "Dešifrování.", "content": "Podobně jako jiné starší klasické šifry může být i tato poměrně snadno prolomena, pokud je k dispozici dostatečně dlouhý text. Klíč lze jednoduše získat, pokud známe původní i zašifrovaný text. Je-li znám pouze zašifrovaný text, tzv. útok hrubou silou spočívá ve zkoumání četnosti výskytu bigramů a získávání klíče z nich při znalosti četnosti výskytu bigramů v předpokládaném jazyce zprávy.  V angličtině je možné hledat dvojice bigramů s navzájem přehozenými písmeny, protože existuje mnoho slov začínajících RE a končících ER, stejně tak DE a ED, např. REstrictER nebo DEfeatED. Po identifikování takových slov je snazší sestavit předpokládaný text a odhalit tak šifrový klíč.  Jinou možnou metodou je gradientní algoritmus, spočívající v náhodných záměnách např. nějakého bigramu za jiný bigram a následném zkoumání, je-li nový text smysluplnější. Ručně by se jednalo o zdlouhavou práci, nicméně počítačové systémy mohou touto metodou prolomit i poměrně krátké texty.  Playfairovu šifru odlišuje od jiných podobných šifer skutečnost, že se v žádném bigramu nevyskytují dvě stejná písmena. Pokud dostatečně dlouhý zašifrovaný text neobsahuje žádnou dvojici stejných písmen, je pravděpodobně zakódován touto šifrou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Playfairova šifra je polyalfabetická šifra, kterou navrhl v roce 1854 britský vědec Charles Wheatstone. Pojmenovaná je podle největšího propagátora a britského poslance Lyona Playfaira. Byla používána jako vojenská polní šifra v omezené míře i za druhé světové války.", "tgt_summary": "The Playfair cipher or Playfair square or Wheatstone-Playfair cipher is a manual symmetric encryption technique and was the first literal digram substitution cipher. The scheme was invented in 1854 by Charles Wheatstone, but bears the name of Lord Playfair for promoting its use.", "id": 2158267}
{"src_title": "Tabulka symbolů", "tgt_title": "Symbol table", "src_document": [{"title": "Implementace.", "content": "Jednou z možností konstrukce tabulky je využití metod podobných prohledávání databází (tvorba indexů pro záznamy). Tvorbu ovlivňuje potřeba dvou základních operací a to vkládání a vyhledávání. Shodným znakem při implementaci tabulky symbolů je většinou použití hashovací tabulky. Překladač může využít jednu velkou tabulku pro všechny symboly nebo několik menších hierarchicky uspořádaných tabulek pro různé části zdrojového kódu. Konkrétní implementace se liší podle toho, zda se tabulka vytváří pro jazyk bez blokové struktury (např. BASIC) nebo jazyk s blokovou strukturou programu (Pascal atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky bez blokové struktury.", "content": "U těchto jazyků se využívají tři způsoby implementace: neseřazené tabulky, seřazené tabulky a uložení obsahu tabulky do stromové struktury. Neseřazené i seřazené tabulky mají poměrně neefektivní vyhledávání i zápis (lineární složitost). V třetím případně je složitost vkládání i vyhledávání zredukována, ale za cenu větší paměťové náročnosti a složitostí implementace.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky s blokovou strukturou.", "content": "U těchto jazyků je situace složitější o nutnost zachovat blokovou strukturu zápisu programu, tzn. umožnit používání lokálních proměnných, procedur a funkcí. Toho lze docílit vytvořením několika tabulek (pro každý blok jedna), které jsou uspořádány do stromové struktury, přičemž při hledání záznamu se postupuje ve stromu pouze vzhůru (ke kořeni). Může být využito též zásobníku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Tabulka symbolů se využívá při sémantické analýze, po které by měla obsahovat všechny nalezené identifikátory jako například proměnné, konstanty, procedury, funkce a informace o nich. Ukládané informace se odvíjí od objektu, který je do tabulky ukládán. Ukládání provádí ve většině případů lexikální analyzátor. Informací se využívá nejen ke kontrole, ale následně i v dalších částech překladače (například při alokaci paměti).", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Zde je uveden jednoduchý příklad několika položek v tabulce symbolů, který obsahuje pouze proměnné. První sloupec obsahuje adresu do paměti, kde je proměnná uložena. Ukládání provádí interpret a může mít absolutní, nebo relativní podobu. Druhý sloupec popisuje typ symbolu, zde se jedná o typ použité proměnné. Pokud by se jednalo o funkci, bylo by zde uvedeno více údajů (např. typ jednotlivých parametrů, typ návratové hodnoty atd.). Ve třetím sloupci je uveden název symbolu. Čtvrtý sloupec obsahuje délku, nebo také velikost, ta může být závislá na použité platformě a je také dána definicí v konkrétním jazyce.  Jak je možné vidět v uvedené tabulce, proměnná indexDoPole nebyla deklarována, ale byla použita. Pokud bychom používali jazyk, který umí používat pouze deklarované proměnné, jednalo by se o sémantickou chybu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabulka symbolů je v informatice označení pro datovou strukturu, kterou používá překladač nebo interpret pro uložení všech identifikátorů nalezených ve zdrojovém kódu programu, které jsou doplněny o další informace. Tabulku symbolů může používat většina částí překladače. Vzhledem k tomu, že je zde uvedena i informace o velikosti objektu, často se toho využívá při statické nebo dynamické alokaci paměti.", "tgt_summary": "In computer science, a symbol table is a data structure used by a language translator such as a compiler or interpreter, where each identifier (a.k.a. symbol) in a program's source code is associated with information relating to its declaration or appearance in the source. In other words, the entries of a symbol table store the information related to the entry's corresponding symbol.", "id": 1428475}
{"src_title": "Václav Kašlík", "tgt_title": "Václav Kašlík", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1936 maturoval na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí, v letech 1930–1940 studoval na pražské konzervatoři. Dirigování studoval u M. Doležila a P. Dědečka, skladbu u R. Karla a Aloise Háby. Na mistrovské škole konzervatoře byl v letech 1939–1942 žákem Václava Talicha. Operní režii studoval u Ferdinanda Pujmana. Současně s konzervatoří studoval na Universitě Karlově v Praze v letech 1936–1939 hudební vědu a estetiku.  V letech 1940–1941 byl dirigentem v Divadle E. F. Buriana, v letech 1941–1943 byl asistentem režie v Národním divadle a v sezóně 1943/1944 byl dirigentem a režisérem opery ve Státní divadle v Brně. V roce 1945 spoluzakládal s Antonínem Kuršem a Aloisem Hábou Divadlo 5. května a v letech 1945–1948 zde vedl operu jako šéf, režisér a dirigent. Po sloučení divadla s Národním divadlem v roce 1948 se stal režisérem a dirigentem Národního divadla. V sezóně 1951/1952 byl členem tříčlenného vedení opery, v letech 1958–1960 byl zástupcem šéfa opery pro Smetanovo divadlo. V letech 1962–1965 byl současně i režisérem Laterny magiky.  V Národním divadle působil v letech 1948–1989. Po dobu svého působení úzce spolupracoval s výtvarníky Františkem Tröstrem a Josefem Svobodou. Ve svých inscenacích používal úspěšně filmové prostředky a projekce.  Pohostinsky režíroval v La Scale v Miláně, v Royal Opera House v Londýně, v Teatro La Fenice v Benátkách, ve Staatsoper a Volksoper ve Vídni, v Deutsche Oper v Berlíně a rovněž na operních scénách v Mnichově, Drážďanech, Curychu, Kodani a dalších městech.  Byl autorem několika baletů, instrumentálních skladeb, dvou oper a dvou zpěvoher. V 60. a 70. letech 20. století natočil mnoho operních a baletních inscenací pro televizi a film. V roce 1987 vyšla jeho kniha pamětí \"Jak jsem dělal operu\" (vydal Panton Praha).  Je pohřben v Příbrami na Městském hřbitově \"na Panské louce\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Kašlík (28. září 1917 Poličná – 4. června 1989 Praha) byl český dirigent, hudební a operní skladatel a režisér opery.", "tgt_summary": "Václav Kašlík (28 September 1917 – 4 June 1989) was a Czech composer, opera director and conductor, known for his operas, both on the stage and on television.", "id": 1568061}
{"src_title": "Akademik", "tgt_title": "Academician", "src_document": [{"title": "Člen korespondent.", "content": "Souvisejícím titulem, který rovněž existuje v některých zemích, je člen korespondent (,, \"člen-korresponděnt\"), tím je významná a uznávaná osoba vědeckých objevů a vědomostí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historicky význam titulu \"akademik\" (\"academician\") navazuje na tradice dvou nejúspěšnějších raných vědeckých společností, buďto (Spojené království), kde šlo o \"čestné uznání\" nezávislým orgánem vzájemných recenzentů, hodnotitelů, a bylo míněno jako odlišení osoby, které dávalo relativně malou formální moc navíc, nebo na model (Francie), kde šlo o mnohem užší integraci s vládou, poskytovalo více státních financí jakožto organizaci a kde \"titul\" akademika znamenal mnohem víc práv, pokud šlo o rozhodování. Zatímco oba přístupy jsou do určité míry politické, obvykle jsou \"vědecké akademie\" tvořeny po Britském modelu, povaha zapojení politiků při stání se \"akademikem\" je více zakořeněna ve vědecké argumentaci, pokud je organizace tvořena dle Francouzského modelu, zapojuje typicky mnohem více partikulárních zájmů a čistě politických důvodů, které nemají s vědou nic společného.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Historicky byl krom uvedeného jako \"akademik\" označován student obchodní akademie, případně i vojenské akademie, jakož i absolvent těchto institucí. Uvedené označení se rovněž užívalo pro posluchače vysoké školy, tedy pro vysokoškolského studenta. Z 19. století je rovněž doloženo užívání pro člena univerzity. Historické prameny dokládají též požívání označení \"akademik\" pro studenty či žáky malířské akademie, přičemž je také užívání uváděno pro umělce – představitele akademismu. V některých pramenech je též možné nalézt tohoto užívání i pro akademické malíře, což byl v minulosti udělovaný akademický titul.", "section_level": 1}, {"title": "Řádný člen.", "content": "Akademik jakožto synonymum pro řádného člena akademie věd (bez významu vědeckého nebo čestného titulu) se jako termín využíval v zemích bývalého Rakousko-Uherska a Německého císařství (); v rámci Českých zemí souvisel s Českou akademií věd a umění císaře Františka Josefa I. (1888–1918) a Českou akademií věd a umění (od roku 1918).", "section_level": 2}, {"title": "Akademická hodnost.", "content": "V Československu se titul \"akademik\" (často zkracováno jako \"akad.\") uděloval jako nejvyšší akademická hodnost, která mohla být udělována v letech 1953–1992 po dobu existence Československé akademie věd, ČSAV (resp. Slovenské akademie věd, SAV). Udělení titulu spočívalo ve jmenování řádným členem akademie věd a znamenalo nejvyšší možnou poctu pro československé vědce. Akademici byli jmenováni vládou ČSSR (SSR) zpravidla na základě volby valným shromážděním členů akademie, příp. na návrh jejího prezidia (první akademici byli jmenováni prezidentem na návrh vlády). Titul byl obvykle udělován vynikajícím vědcům za celoživotní práci ve svém oboru.  Na rozdíl od ostatních akademických titulů se tento titul uváděl před jménem nositele a nahradil všechny ostatní tituly před i za jménem, kombinace nebyla přípustná. Jako pocta pro akademika existoval zvláštní příplatek ke standardnímu platu, v určité době i služební auto a nárok na státní pohřeb. Nižší členství ČSAV byl tzv. \"člen korespondent\". Shromáždění akademiků a korespondentů čítalo zhruba 200–300 osob. Roku 1988 vzrostl počet akademiků ze 72 na 112 a počet korespondentů ze 161 na 201.  Jako nejvyšší vědecká hodnost (podobně jako třeba doktor nebo profesor) se nadále používá v následujících zemích (zejména bývalého Východního bloku): Arménie, Ázerbájdžán, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Čína, Estonsko, Gruzie, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Moldavsko, Mongolsko, Rumunsko, Rusko, Severní Makedonie, Slovinsko, Srbsko, Tádžikistán, Turecko a Ukrajina. Po určitých reformách spojených s rozpadem Sovětského svazu bylo též umožněno, aby se začaly formovat nové akademie, které již nejsou spjaty pouze s výsadním monopolem státu. Zatímco některé z těchto následně nově utvořených akademií provedly zlepšení relativně rigidní struktury, prestiž a význam tohoto titulu byla podstatným způsobem narušena a titul \"akademik\" (\"academician\") tak mohl být udělován pseudovědeckými asociacemi, nebo organizacemi, které tento titul užívají pouze za účelem získávání peněz. Proto se stalo zvykem či téměř povinností uvádět také onu instituci – tedy akademii se kterou je dotyčný spjat.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušník akademické obce.", "content": "Československá akademie věd (ČSAV) fungovala do roku 1992, od té doby tedy již členy tato instituce mít nemůže, přičemž následně vzniká – již v České republice – Akademie věd České republiky (AV ČR), tato instituce již systém členství neužívá, od roku 1993 do současnosti se tedy v ČR již o nejvyšší akademickou hodnost (titul) nejedná. V současné době tak některé české prameny chybně označují příslušníky akademické obce.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čestný titul.", "content": "V několika zemích se termín využívá jako čestný titul – typicky se jedná o Finsko. Ve Finsku (,, ) jej uděluje prezident, a to maximálně 12 akademikům za přínos ve vědě a školství a 8 akademikům za literaturu a umění.", "section_level": 2}, {"title": "Německo, Nizozemí.", "content": "Dnes se v Německu namísto termínu \"akademik\" používá prosté označení \"člen akademie\" (), podobně tak i v Holandsku ().", "section_level": 1}, {"title": "Spojené království.", "content": "Ve Spojeném království se pro označení členů učených společností používá zcela odlišného systému oproti kontinentální Evropě, užívá se tam výraz \"člen\", tedy (např., zkratka \"FRS\"), například též, což může být považováno za přibližný ekvivalent. (\"Fellowship of the Academy of Social Sciences\") byl znám jako, a to až do července roku 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Kanada.", "content": "V Kanadě je srovnatelně udělováno.", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Ve Spojených státech se ekvivalentně označuje osoba, která pracuje jako učitel nebo výzkumník na univerzitě případně jiné vysoké škole, přičemž je dotyčný zpravidla držitelem vyššího stupně vzdělání (např. D.Sc.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Akademik (zkratka akad.) je označení či titul obvykle související s členstvím v akademii věd (AV), přičemž konkrétní význam se v průběhu času měnil a stejně tak se liší i v rámci jednotlivých zemí světa. V mnoha zemích (včetně Československa) byl udělován jako titul značící nejvyšší akademickou hodnost – řádného člena akademie věd. V rámci některých zemí bývalého Východního bloku se podle vzoru Akademie věd SSSR užívá dodnes. Oproti tomu současná Akademie věd České republiky (AV ČR) systém řádného a mimořádného členství nevyužívá, titul již neuděluje a nepoužívá ani prostého označení \"akademik\" u stávajících zaměstnanců. V rámci některých zemí bývalého Západního bloku je též užíváno ekvivalentní označení „akademik“ (nikoli titul) pro pracovníky univerzit nebo jiných vysokých škol.", "tgt_summary": "An academician is a full member of an artistic, literary, engineering, or scientific academy. In many countries, it is an honorific title used to denote a full member of an academy that has a strong influence on national scientific life. In systems such as the Academy of Sciences of the USSR, the title grants privileges and administrative responsibilities for funding allocation and research priorities.", "id": 1816978}
{"src_title": "Elektronický mailing list", "tgt_title": "Electronic mailing list", "src_document": [{"title": "Jak elektronický mailing list funguje.", "content": "E-mailové konference jsou obvykle plně nebo částečně automatizované pomocí speciálního softwaru pro správu mailing listů a hlavní adresy, které jsou nainstalovány na serveru schopném přijímat e-mail. Příchozí zprávy odeslané na hlavní adresu jsou zpracovány softwarem, a v závislosti na svém obsahu, jsou zpracovány interně (v případě zpráv obsahujících příkazy určené pro samotný software), nebo jsou distribuovány na všechny e-mailové adresy přihlášené do seznamu adresátů. V závislosti na software, mohou existovat další adresy určené za účelem zasílání příkazů.  E-mailové zprávy zaslané z e-mailové adresy člena konference na určitou e-mailovou adresu jsou automaticky rozesílány všem členům (abonentům), kteří jsou registrování v příslušné diskusní skupině, tj. fakticky přidání do mailing listu. Je-li konference nastavena jako moderovaná, osoba nebo osoby s právem moderátora mohou rozhodovat o přijímání (registraci) členů konference a o jejich vylučování, popřípadě může být rozesílání jednotlivých zpráv podmíněno jejich souhlasem. Někdy lze pomocí e-mailů i měnit některá nastavení systému. V některých systémech je možné například slučovat všechny zprávy z jednoho dne do jedné zprávy, dočasně zastavit či trvale odhlásit odběr zpráv atd. V typické e-mailové konferenci je seznam oprávněných odesílatelů shodný se seznamem adresátů, ale i toto může být nastaveno odlišně.  Mnohé servery pro poštovní konference mají speciální e-mailovou adresu, na kterou účastníci (nebo ti, kteří chtějí být účastníky) mohou posílat příkazy na server, které plní následující funkce: přihlášení, odhlašování, dočasné zastavení odesílání zpráv se na ně, nebo mění dostupné preference. Společný formát pro zasílání těchto příkazů je poslat e-mail, který obsahuje pouze příkaz následovaný jménem mailing listu. Příklady: \"subscribe anylist\" nebo \"subscribe anylist Jan Novák\". Některé servery umožňují uživatelům vykonávat tyto funkce přes webové uživatelské rozhraní.  Většinu mailing list serverů je možné nastavit, aby předávaly zprávy účastníkům konkrétní poštovní konference buď jednotlivě v pořadí jak jsou doručeny serveru nebo ve formě přehledu, v níž všechny zprávy přijaté za konkrétní den jsou sloučeny do jednoho e-mailu, který je odeslán účastníkům jednou denně. Některé e-mailové konference umožní jednotlivým účastníkům se rozhodnout, jak upřednostňují dostávat zprávy ze seznamu serveru (jednotlivě nebo ve formě přehledu).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oznamovací – newsletter.", "content": "Jedním typem mailing listu je oznamovací mailing list, který se používá především jako jednosměrný zdroj informací a zpráva na něj může být odeslána jen některými účastníky. Často se tento typ nazývá newsletter. Newslettery a propagační mailing listy jsou používané v různých odvětvích, jako součást přímých marketingových kampaní.", "section_level": 2}, {"title": "Diskuzní – e-mailová konference.", "content": "Dalším typem elektronického seznamu adres je diskusní list (e-mailová konference), do kterého může přispívat každý účastník. Účastník používá diskuzní mailing list, aby posílal zprávy všem ostatním účastníkům, kteří mohou odpovědět podobným způsobem. Tímto se uskutečňuje diskuse a výměna informací. E-mailové konference tohoto typu mají obvykle určené téma (například politika, vědecké diskuse, soutěže o nejlepší vtip), a téma může sahat od extrémně úzkého až po velmi široké. V tomto jsou diskuzní mailing listy podobné jako Usenet diskuzní skupiny a sdílejí stejný odpor ke zprávám, které jsou mimo téma (anglicky \"offtopic\"). Termín diskusní skupina zahrnuje jak tyto typy mailing listů, tak i Usenet diskusní skupiny.  Výhodou e-mailové konference oproti webovým prostředím, jako je chat nebo diskusní fórum, je širší dosah (jsou uživatelé, například v zaměstnaneckých sítích, kteří mohou používat elektronickou poštu, ale nemají přístup k internetovým webovým stránkám). Další výhodou mohou být specifické možnosti archivace (snadnější možnosti třídit, řadit, promazávat či přeposílat došlé zprávy), snadnější možnost automatizovaného stahování atd. Doručené zprávy může mít příjemce ve své moci více než na webové diskusi, kde technicky připadá v úvahu dodatečná změna, smazání nebo skrytí vložených příspěvků nebo může časem celý archiv zaniknout. Základní funkci rozesílání zpráv podle zadaných pravidel však dnes zvládne prakticky každý poštovní server i poštovní klient pomocí nastavení pravidel pro zpracování zpráv. Specializované weby však mohou užívání usnadnit, propojit výhody e-mailových konferencí s výhodami webového prostředí a nabízet například webový katalog konferencí či možnost prohlížet si příspěvky, zaregistrovat se či přispívat do konference prostřednictvím webu. Provozovatel často získává finance na provoz, případně i na zisk pomocí reklam připojovaných ke zprávám, podobně jako free-mailové služby.  Nejznámějším českým webem specializovaným na e-mailové konference byla Pandora.cz, kterou v roce 1999 spustil jako Mobil server s. r. o. (Patrick Zandl a Petr Mitošinka) jako službu, která do té doby na českém internetu chyběla, na přelomu let 2000 a 2001 byl podnik s celým portfoliem úspěšných projektů prodán dceřiné společnosti MAFRA a. s. Provoz serveru Pandora.cz byl nenávratně ukončen 1. prosince 2013. Ze světově známých stojí za zmínku například Google Groups nebo Yahoo! Groups.", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečení mailing listů.", "content": "Ve všech typech mailing listů je potřeba mít opatření proti spamu. Diskuzní listy často vyžadují, aby každá zpráva byla schválena moderátorem, předtím než je odeslána zbytku přihlášených uživatelů. Společnosti, které posílají reklamní newslettery, spolupracují s distributory mailů, kteří jsou na whitelistu a souhlasí se standardy a vysokými pokutami do poskytovatelů internetových služeb v případě opt-in stížností uživatelů. Výměnou za jejich dodržovaní a souhlas s pokutami nejsou e-maily poslané whitelisted společnostmi blokovány spamovými filtry, které mohou často zastavit legitimní e-maily.  Některé mailing listy jsou otevřené pro všechny, kteří se k nim chtějí připojit. Jiné vyžadují schválení vlastníkem mailing listu, aby bylo možné se k mailing listu připojit. Připojení k mailing listu se nazývá „přihlášení“ a jeho opuštění se nazývá „odhlášení“.", "section_level": 1}, {"title": "Archívy.", "content": "Archív mailing listu je sbírka starých zpráv z jedné nebo více elektronických konferencí. Takové archívy často zahrnují vyhledávání a indexovací funkce. Mnohé archívy jsou přímo spojené s mailing listem, ale některé organizace, jako je Gmane, shromažďují archívy z více e-mailových konferencí hostované v různých organizacích, a tak jedna zpráva odeslána do jednoho populární mailing listu může skončit v mnoha různých archívech. Gmane mělo archívy více než 9000 e-mailových konferencí (informace z 16. ledna 2007). Některé známé freewarové programy pro shromažďování archivy konferencí jsou Hypermail, MHonArc a FUDforum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronický mailing list je speciální použití elektronické pošty, které umožňuje šíření informací mnoha uživatelům internetu. Je podobný tradičnímu mailing listu (seznamu jmen s adresami), který mohou používat organizace pro zasílání publikací svým členům nebo zákazníkům, ale většinou se tím myslí čtyři věci: seznam e-mailových adres, lidé (přihlášení uživatelé), kteří přijímají zprávy na těchto adresách, informace (e-mailové zprávy), které se na tyto adresy posílají, a adresa mailing listu, což je jedna e-mailová adresa, která v případě, že na ni přijde zpráva od některého z oprávněných odesílatelů, přepošle kopie této zprávy všem přihlášeným uživatelům mailing listu.", "tgt_summary": "An electronic mailing list or email list is a special use of email that allows for widespread distribution of information to many Internet users. It is similar to a traditional mailing list – a list of names and addresses – as might be kept by an organization for sending publications to its members or customers, but typically refers to four things:", "id": 624514}
{"src_title": "Dance Extravaganza", "tgt_title": "Dance Extravaganza", "src_document": [{"title": "Koncept.", "content": "Forma a především délka pořadu se během jeho existence několikrát změnila. V době největší slávy byla vysílána v sobotu od 22.00 do 4.00. Pořad uváděl Marek Řeřicha, který zároveň působil jako Dj a moderátor. Nedílnou součástí se staly živé rozhovory ve studiu i po telefonu, pozvánky na aktuální akce, soutěže a hudba namíchaná přímo ve studiu. Hosty pořadu byli především přední čeští a slovenští djové a producenti, např. Michael Burian, Dj Richard Reynolds, Dj Akvamen, Mejsi, Dj Roxtar, Michael c, Dj Flux, Matamar, Dj Brian, Joe Lafayete, Dafonic, Ondray, Adriana Hanacova a nově taky Patrik Junior. Jedinečná byla také nabídka setů od mezinárodně uznávaných hudebníků jakými jsou např. Carl Cox, Tom Middleton, Groove Armada, Armin van Buuren, Eric Morillo, The Chemical Brothers, Eric Prydz atd.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dance Extravaganza se poprvé vysílala 10. června 1997. Původně byl pořad zaměřený na komerční hudbu, postupně se však přeorientoval na méně známé styly jako je progressive house a tím napomohl jejich zpopularizování. Dance Extravaganza odvysílala i několik speciálních dílu, jako byl např. přímý přenos z festivalu Summer of Love 2005 či vystoupení Paul van Dyka v pražské T-Mobile aréně. Pořad několikrát získal ocenění Czech Dance Award. I přes značnou popularitu byl po 9 letech zrušen kvůli nespecifikovaným problémům s moderátorem Řeřichou. Poslední epizoda se vysílala 24. června 2006. Po zrušení původního pořadu a časové prodlevě se Evropa 2 rozhodla pro jeho obnovení s pozměněným názvem Dance Exxtravaganza. Původní vysílací čas se změnil a došlo i k nahrazení moderátora ve studiu předtočeným obsahem.", "section_level": 1}, {"title": "Archiv pořadu.", "content": "Odklon Dance Exxtravaganzy od původního schema zklamal mnohé fanoušky, kteří se rozhodli pro vytvoření nekomerční stránky, která obsahuje odkazy na stažení záznamů původního pořadu z let 1997 - 2006, informace o skladbách, hudebních stylech atd. Cílem je vytvořit ze soukromých archivů co nejkompletnější kolekci pořadu, jelikož Evropa 2 původní záznamy nezpřístupnila.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "26.2.2012 se poprvé za celých 6 let od ukončení vysílání původní show objevil náznak možného návratu hlavního aktéra Marka Řeřichy s jeho muzikou (zaznamenanou z dřívějších let i ze současnosti) k jeho věrným fanouškům. Řeřicha sám odmítá jakékoliv působení v rámci médií, či na klubové scéně, místo toho nastiňuje svoji představu o projektu založeném na online streamu. Všechna tato aktivita se rodí v diskuzi pod článkem z roku 2009, jež se stručně ohlížel za celým pořadem, kam sám Marek občas přispívá a kde zmínil své záměry. Následně diskuzi zahlcují kladné ohlasy volající po realizaci zmíněného projektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dance Extravaganza byl rozhlasový pořad zaměřený na elektronickou a taneční hudbu, který vysílala rozhlasová stanice Evropa 2 v letech 1997. Ve své době šlo rozsahem (6 hodin živého vysílání) a zaměřením o jedinečný koncept. Pořad získal kultovní status a pomohl v České republice zpopularizovat tehdy okrajové hudební styly spadající do žánrů tzv. elektronické taneční hudby.", "tgt_summary": "Dance Extravaganza was a highly influential radio programme broadcast by Czech radio station Evropa 2 from 1997 to 2006. The show was focused on electronic and dance music. It significantly contributed to the popularity of electronic music in the Czech Republic.", "id": 324199}
{"src_title": "Legendy z Dogtownu", "tgt_title": "Lords of Dogtown", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v dogtownské části Venice Beach v raných 70. letech kde surfaři Tony Alva (Victor Rasuk), Stacy Peralta (John Robinson) a Jay Adams (Emile Hirsch) žijí šťastný život plný skateboardingu, surfingu s majitelem skateshopu a designerem skateboardů Skipem Engblomem (Heath Ledger) a ostatními surfery. Skipovi jednoho dne do jeho Zephyr skateshopu dojdou polyurethanová kolečka a kamarád Z-Boys Sid pozve Jaye, Stacyho a Tonyho, aby si zkusili dát polyurethanová kolečka na skateboardy: Potom co Skip uvidí, co kluci na skateboardech dokážou, rozhodne se založit vlastní skateboardový tým. Tým se ukáže být jako skvělá volba, vzhledem k vítězství v hodně soutěžích se Jay, Tony a Stacy stávají velice populárními po celé Venice Beach.  Suchá období neposkytovala dostatek vln k surfování ale zároveň neposkytovala dostatek vody k napuštění bazénů, čehož si všimla parta kolem Z-boys velice rychle, začali se pokoušet o ježdění v bazénech, které ovšem nebyly jejich, mezitím se stále účastnili soutěží, které vyhrával. Tím se dostávali do skejtových magazínů a velice sport proslavili. Na oslavu jednoho článku Skip, který kluky sponzoroval, uspořádá párty, na kterou se dostaví trošku výstřední Topper Burks (Johnny Knoxville), a nabídne sponzoring Tonymu Alvovi. Ten ze začátku váhá, protože Skipy mu ze začátku velmi pomohl, ale když vidí výhody spojené se skejtováním za Toppera, rychle se nakloní na jeho stranu. Po něm Skipův tým opustí Jay, který doufá, že mimo něj vydělá víc peněz pro svou mámu, poslední tým opustí Stacy.  Tony a Stacy se stanou velice rychle slavnými a uznávanými skateboardisty, s výstupy v televizi, vlastními prkny a Stacy se dokonce objeví v Charlieho andílcích. Jay se mezitím připojí ke gangu. Jejich životy se velice změní, už nejsou nejlepšími přáteli, ale rivaly – toto je patrné zejména mezi Stacym a Tonym. Na mistrovství světa ve skateboardingu se Tony dostane do potyčky s jiným skateboardistou a málem přijde o oko, Jay se naštve na svoje sponzory, protože nedělají prkna aby se na nich dalo jezdit, ale aby vydělali, a Stacy vyhraje soutěž. Po mistrovství klukům zavolá jejich kamarád Sid a pozve je k němu domů, oznámí klukům že má nádor na mozku a pozve je k poježdění v jeho bazénu.  V titulkách se dozvídáme, že z Tonyho se stal skvělý skateboardista který se pořád lidem vloupává do dvorků a jezdí v jejich vypuštěných bazénech. Stacy otevře vlastní firmu, za kterou jednu dobu jezdí tehdy 14letý Tony Hawk. Jay je pořád považován za jednoho z lidí co zažehli jiskru sportu. Sid nakonec na nádor na mozku zemře a jeho otec nechá v bazénu jezdit všechny skejtry z okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Legendy z Dogtownu je biografický film z roku 2005 režírovaný Catherine Hardwicke, se scénářem napsaným Stacym Peraltou. Film pojednává o příběhu Z-Boys, partě lidí kteří stáli u zrodu skateboardingu. Film je věnován památce komika Mitche Herberga, který se ve filmu objevil, ale zemřel dříve než byl film uveden do kin. Je to také první film na kterém spolupracovali TriStar Pictures a Columbia Pictures což jsou obě obchodní značky Sony Pictures Entertaiment.", "tgt_summary": "Lords of Dogtown is a 2005 American biographical drama film directed by Catherine Hardwicke and written by Stacy Peralta. The film follows a group of young skateboarders in Santa Monica, California during the mid–1970s. This is the first (and so far only) production made by both Columbia Pictures and TriStar Pictures.", "id": 1614194}
{"src_title": "FNRS (balon)", "tgt_title": "FNRS-1", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Balón byl sestrojen pro výzkum kosmického záření ve vysokých vrstvách zemské atmosféry. Podle návrhu profesora Piccarda jej postavila švýcarská firma Riedinger a ve Švýcarsku byl také registrován. Skládal se z pláště z lehké (100 g/m2) pogumované tkaniny o objemu 14000 m a kulové gondoly. Byl plněn vodíkem. Při startu byl obal plněn jen zhruba do 1/5 objemu (2800 m3), teprve výstupem náplň expandovala a balón dosáhl kulovitého tvaru.  Gondola byla vyrobena z hliníkového plechu o tloušťce stěn 3 mm a měla průměr 2,1 m. Byla vybavena osmi okny a dvěma hermetickými průlezy. Okna byla dvojitá, aby se zabránilo omrzání. Polovina gondoly byla zvenku natřena černě a polovina bíle, což mělo usnadnit termoregulaci. Kvůli poruše ovládání balónu byl ale tento systém během rekordního letu nefunkční.", "section_level": 1}, {"title": "Lety.", "content": "K prvnímu vzletu byl balón připraven 14. září 1930. Kvůli špatnému počasí byl ale let zrušen. Ke skutečnému startu proto došlo až 27. května 1931. Balón vystartoval ve 3.57 ráno z Bernu. Kvůli větru byl balón na zemi zajištěn nadbytečným lanem, které však po startu zablokovalo ovládání výpustního ventilu, což posádce velmi zkomplikovalo přistání. Let proto trval až do večera, kdy po západu slunce plyn vychladl a balón klesl. Dosáhl výšky přibližně 16 km. Jako rekord byl pak uznán další let ze 17. srpna 1932, kdy balón dosáhl výšky 16 201 m (podle IAF) či 16 940 m (podle Švýcarského topografického úřadu). Další a poslední let (s jinou posádkou) byl proveden 18. srpna 1934. O několik let později obal balónu shořel při pokusu profesora Piccarda o využití zvetšelého obalu pro teplovzdušný balón.", "section_level": 1}], "src_summary": "FNRS (též FNRS-1) byl stratosférický balon, v němž jeho konstruktér Auguste Piccard v roce 1931 dosáhl světového výškového rekordu. Označení je zkratkou belgického fondu pro vědecký výzkum (\"Fonds National Belge de la Recherche Scientique\"), který stavbu financoval. Stejně pak byly pojmenovány i dva batyskafy: FNRS-2 a FNRS-3.", "tgt_summary": "The FNRS-1 was a balloon, built by Auguste Piccard, that set a world altitude record. It was named after the Belgian Fonds National de la Recherche Scientifique, which funded the balloon.", "id": 1744159}
{"src_title": "Geising", "tgt_title": "Geising", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Původ názvu místa není dodnes přesně vysvětlen. Je možné, že byl odvozen od zdejší hory Geisingberg. Německé \"gießen\" (či ve středověké němčině \"geußen\") totiž znamená v češtině \"lít\" nebo \"zalévat\". Odtud byl odvozen i název hory, která byla díky vydatným srážkám neustále \"přelévána vodou\". Další vysvětlení nabízí i mohutný rozvoj hornictví v dané lokalitě. Název mohl být totiž odvozen i od místních úpraven cínu, místa, kde byl \"sléván\" cín.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínka pochází z roku 1375, kdy se v oblasti již nalézaly těžební jámy. Kovárna byla zmíněna v roce 1449, v době bouřlivého rozvoje těžby cínu v sousedním Altenbergu. Kovárna se nalézala spolu s hamry a dalšími dílnami na západní straně Geisingského potoka. Rozvíjecí se osídlení okolo zpracovatelských dílen obdrželo jako Starý Geising (Altgeising) roku 1453 městské právo. Roku 1462 byl na východním břehu založen Nový Geising (Neugeising), který městské právo obdržel okamžitě. Roku 1857 se oba celky sloučily v Geising.", "section_level": 1}, {"title": "Začlenění do města Altenberg.", "content": "Roku 2010 odhlasovala městská rada začlenění města do Altenbergu, které se uskutečnilo 1. ledna 2011. Geising tak 557 let od propůjčení městského práva Starému Geisingu ztratil samostatnost. K začlenění došlo především kvůli kritické finanční situaci. V roce 2010 totiž město nebylo schopno předložit vyrovnaný rozpočet a jeho dluhy dosahovaly 4,8 milionu eur.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Střed Geisingu je památkově chráněnou zónou. Bývalé město zůstalo v minulosti ušetřeno velkých požárů a jeho historický ráz je proto dobře zachován (městský půdorys zůstal od 16. století v podstatě nezměněn). V městské části se nachází mnoho hrázděných domů. Budova radnice byla vystavěna roku 1908 a je rovněž památkově chráněna. Městský kostel byl vystavěn roku 1698 a nachází se v něm velice cenný hornický oltář.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geising je městská část německého města Altenberg, které se nachází ve spolkovém státě Sasko. Leží v Krušných horách, blízko u hranic s Českou republikou, 13 km od města Teplice a 32 km jižně od Drážďan. Geising byl původně samostatné město, družební město Krupky. 1. ledna 2011 se stal Geising částí města Altenberg. K 31. prosince 2015 bylo v Geisingu registrováno 1 279 obyvatel.", "tgt_summary": "Geising is a municipal subdivision of Altenberg in the Sächsische Schweiz-Osterzgebirge district, in the Free State of Saxony, Germany. It is situated in the Ore Mountains, close to the border with the Czech Republic, north of Teplice, and south of Dresden. Since 1 January 2011, it is part of the town Altenberg.", "id": 2289990}
{"src_title": "Bike (píseň)", "tgt_title": "Bike (song)", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "V textu písně se Syd Barrett vrátil do dětství. Skladba vypráví o chlapci, který ukazují dívce své kolo (které si však půjčil; anglicky \"bike\"), plášť, myš bez domova, již pojmenoval Gerald, a skupinku perníkových panáčků, protože ona „patří do jeho světa“. Ke konci písně jí nabídne, že ji vezme do „místnosti hudebních melodií“. Po posledním verši následuje coda – instrumentální sekce, kterou lze označit jako musique concrète. Jedná se o hlučnou koláž oscilátorů, hodin, gongů, zvonů, zvuku houslí a dalších efektů. Konec skladby tvoří zvuk silně zrychleného smíchu. Syd Barrett napsal píseň „Bike“ pro svoji tehdejší přítelkyni Jenny Spiresovou.", "section_level": 1}, {"title": "Živé a alternativní verze.", "content": "Není doloženo žádné živé vystoupení Pink Floyd, kde by byla na repertoáru píseň „Bike“. Dne 10. května 2007 se konal v londýnském Barbican Centre koncert Madcap's Last Laugh na počet Syda Barretta, kterého se zúčastnili i Roger Waters a Pink Floyd ve složení David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason. Jako závěrečná píseň zde zazněla právě „Bike“, kterou zahráli a zazpívali všichni tamní účinkující s výjimkou Rogera Waterse. V roce 2018 byla píseň zařazena na program debutového turné skupiny Nick Mason's Saucerful of Secrets.  Nahrávání skladby začalo 21. května 1967, tehdy byla ještě označována jako „The Bike Song“. Píseň vyšla 4. srpna 1967 na albu \"The Piper at the Gates of Dawn\" a má délku 3 minuty a 21 sekund. Byla zařazena na kompilacích \"Relics\" (1971) a \"\" (2001), vyšla též v box setech, ve kterých bylo obsaženo celé album \"The Piper at the Gates of Dawn\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Bike“ je skladba britské rockové skupiny Pink Floyd, napsaná jejich kytaristou a zpěvákem Sydem Barrettem. Poprvé vyšla na debutovém albu kapely s názvem \"The Piper at the Gates of Dawn\" v srpnu 1967, kde byla zařazena jako poslední, jedenáctá píseň.", "tgt_summary": "\"Bike\" is a song by British rock band Pink Floyd, which is the final track featured on their 1967 debut album, \"The Piper at the Gates of Dawn\".", "id": 1137612}
{"src_title": "Victoria Justice", "tgt_title": "Victoria Justice", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v roce 1993 na Floridě, její matka Serena pochází z Portorika, její otec Zack je irského, německého a anglického původu. Má mladší sestru Madison. V dětství hrála v reklamách, roku 2003 se rodina přestěhovala do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V 10 letech začala svojí hereckou kariéru ser seriálem \"Gilmorova děvčata. \"Následující rok se objevila v epizodě seriálu stanice Disney Channel \"Sladký život Zacka a Codyho\". V roce 2005 získala roli ve filmu \"Marie. \"Film měl premiéru na Filmovém festivalu ve Venice. Během roku získala angažmá v seriálu \"Zoey 101. \"Menší role získala ve filmech \"When do We Eat?\" a \"Silver Bells\". V roce 2006 se objevila v jedné epizodě seriálu \"Everwood\".  V roce 2009 získala roli v muzikálovém filmu stanice Nickelodeon \"Spectacular!\", po boku Nolana Geralda Funka. Film měl premiéru 16. února 2009 a stal se nejpopulárnějším filmem stanice, se sledovaností 3.7 milionů diváků. Objevila se v seriálech \"The Naked Brothers Band, iCarly, True Jacksonová \"a\" Rota.\"", "section_level": 1}, {"title": "2010-13: V jako Victoria.", "content": "V roce 2010 získala hlavní roli v muzikálovém seriálu \"V jako Victoria\". Pilotní epizoda měla premiéru 27. března 2010 a sledovalo ji 5,7 milionů diváků. Pro seriál nazpívala titulní píseň s názvem \"Make It Shine\". Svůj hlas propůjčila animovanému seriálu \"Tučnáci z Madagaskaru\". V roce 2010 si zahrála v televizním filmu \"Wolfsbergská bestie. \"Na iTunes umístila 18. února 2012 písničku \"Countdown\" ze seriálu. Následoval další singl \"Take a Hint\". V říjnu 2012 oznámila, že plánuje v roce 2013 vydat své album. 26. října 2012 měl premiéru film \"Kde je Albert?\", ve kterém získala hlavní roli.", "section_level": 2}, {"title": "2013–dosud: \"Eye Candy\" a \"Gold\".", "content": "Její debutový singl nazvaný \"Gold\" byl zveřejněn 18. června 2014. 11. října 2013 bylo oznámeno, že získala hlavní roli Lindy Sampson v připravovaném seriálu stanice MTV \"Nebezpečný flirt\"\".\" V srpnu 2014 bylo oznámeno, že opouští Columbia Records. V roce 2016 si zahrála hlavní roli v televizním filmu stanice Fox \"\". V roce 2017 měl premiéru film \"The Outcast\", ve kterém si zahrála roli Jodie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Victoria Dawn Justice (* 19. února 1993, Hollywood, Florida, USA) je americká zpěvačka a herečka. Proslavila se díky seriálům \"Zoey 101\" (2005–2008) a \"V jako Victoria\" (2010–2013), které vysílala stanice Nickelodeon. Také si zahrála ve filmech \"Wolfsbergská bestie\" (2010), \"Kde je Albert?\" (2012), \"The First Time\" (2012) a \"Naomi and Ely's No Kiss List\" (2015). V roce 2015 hrála hlavní roli v seriálu stanice MTV \"Nebezpečný flirt.\"", "tgt_summary": "Victoria Dawn Justice (born February 19, 1993) is an American actress and singer. She rose to fame on Nickelodeon in the 2000s, starring as Lola Martinez on \"Zoey 101\" (2005–2008) and later as Tori Vega on \"Victorious\" (2010–2013). Justice has also appeared in the films \"The Boy Who Cried Werewolf\" (2010), \"Fun Size\" (2012), \"The First Time\" (2012) and \"Naomi and Ely's No Kiss List\" (2015). In 2015, she starred in the lead role as Lindy Sampson on the MTV television series \"Eye Candy\". In music, Justice has recorded several songs for the soundtracks of her acting projects, including \"Victorious\" and the Nickelodeon musical \"Spectacular!\".", "id": 1877965}
{"src_title": "Prase savanové", "tgt_title": "Common warthog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Prase savanové dorůstá délky 1,3 - 1,7 m, ocas měří mezi až 50 cm. Výška v kohoutku dosahuje 70 - 85 cm, hmotnost se pohybuje v rozmezí 120-150 kg. Bachyně je asi o 20% menší než kanec a má také slabší tesáky. Prase bradavičnaté má šedé až hnědočervené zbarvení, většina těla je lysá, nebo porostlá jen řídkými štětinami. Na hřbetě jsou štětiny dlouhé a vytvářejí zřetelnou hřívu. Hlava je velká, má široký rypák, velmi dlouhé, vzhůru zahnuté tesáky, dorůstající u kanců délky až 60 cm a po stranách hlavy dva páry výrůstků, podobných bradavicím. Ty slouží patrně k tlumení nárazů při vzájemných soubojích kanců a chrání lebku před poškozením. Ocas je velmi dlouhý, ale tenký, bičovitý a zvířata ho často nosí strnule vzhůru, zvláště při útěku. Ze smyslů je nejlepší čich. Od příbuzného prasete bradavičnatého se prase savanové odlišuje větší velikostí, delšími, více rozevřenými tesáky a výrazně konvexním profilem hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Prase savanové obývá téměř celou subsaharskou Afriku kromě pralesních oblastí, hor Etiopie, Kapska a Afrického rohu. Na Africkém rohu ho zastupuje pravé prase bradavičnaté, které žilo dříve i v Kapsku, kde však bylo vyhubeno. Preferuje sice otevřené travnaté savany, ale najdeme ho i v polopouštích, v křovinaté buši a místy i v horách, až do výše 3000 metrů nad mořem. Podmínkou jejich výskytu je alespoň sezónní dostatek vody, i když je schopné dočasně krýt spotřebu vody potravou (z dužnatých hlíz a oddenků). Obvykle je stálé, nemigruje.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně různými travinami (vousatka, troskut), a to jak jejich nadzemními částmi, tak i oddenky a kořeny, ale také plody, kořeny a hlízami jiných rostlin. Při vyrývání podzemních částí rostlin si pomáhá silnými kly. Příležitostně požírá i bezobratlé živočichy (např. velké mnohonožky), drobné obratlovce a nepohrdne ani mršinami a trusem různých živočichů. Při rytí často klečí na kolenou předních končetin, opatřených tvrdými mozoly, což působí poněkud komicky. Prase savanové má rádo dostatek vody, válí se rádo v bahně a také se koupe, ale je schopné delší dobu přežít i bez vody. Její spotřebu mu může krýt potrava (oddenky, hlízy, kořeny).", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Prasata savanová nejsou příliš společenská zvířata. Rodinné skupiny tvoří samice s mláďaty, kanci jsou samotářští. Aktivní jsou za soumraku a v noci, ve dne většinou odpočívají v noře. Nora může být velmi hluboká, prase si ji buďto vyhrabe samo, nebo pro sebe rozšíří noru jiného zvířete (hrabáč, dikobraz, hyena), může být hluboká až 10 m. V noře prase odpočívá, samice zde rodí selata a prasata se zde také ukrývají před predátory. V případě ohrožení prchají do nory, kam zalézají pozadu a brání se masivní hlavou s ostrými kly. Dospělí se ozývají funěním, nechrochtají, selata kvičí. Pokud jsou selata v ohrožení, často nehnutě zalehnou a předstírají smrt, pokud se jich však člověk nebo jiný predátor dotkne, zakvičí a přivolají tím matčinu pomoc. Loví je především lvi, levharti a psi hyenovití, prase se jim však často dokáže ubránit. Postřelené prase savanové mnohdy napadne i člověka a dokáže ho svými tesáky smrtelně zranit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní zralosti dosahují prasata ve věku 18-24 měsíců. Samci se však do páření zapojují až ve věku 4 let. Říje probíhá většinou ve čtvrtém nebo pátém měsíci od začátku období dešťů. Kanci v této době bojují dlouhými kly nebo se přetlačují hlavami. Díky silné kůži a \"bradavicím\", které slouží jako chrániče, však většinou nedochází k vážným zraněním. Samice se většinou páří s více kanci. Březost trvá šest měsíců, někdy i déle, což je nejdéle ze všech druhů prasat (kromě p. bradavičnatého). Samice rodí v noře 3-4, výjimečně až 8 dobře vyvinutých selat. Ta po narození váží asi 0,5 kg. Selata prožijí prvních 7 týdnů života v noře a ještě další dva měsíce je matka vodí a kojí. Selata jsou velmi náchylná k přehřátí i prochladnutí. Samec se o mláďata nestará. Dospělosti se dožívá méně než polovina mláďat. Prasata savanová se v přírodě dožívají i více než patnáct let, v zajetí i více než dvacet.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Vědci rozeznávají čtyři poddruhy prasete savanového, které se však liší jen velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "V románu Henryka Sienkiewicze Pouští a pralesem je zmíněn divoký kanec \"ngiri\", který smrtelně zranil švýcarského cestovatele Lindeho. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrál v dnešní Ugandě, mělo by se jednat o prase savanové. Prasetem savanovým je rovněž dobrácký pašík Pumba, populární postavička z animovaného filmu Lví král.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prase savanové (\"Phacochoerus africanus\") je nepřežvýkavý sudokopytník z čeledi prasatovitých. Žije v savanách a lesích subsaharské Afriky. Dříve bylo uváděno pouze jako poddruh prasete bradavičnatého (\"P. aethiopicus\"), ale dnes se obě pokládají za samostatné druhy. Zatímco prase bradavičnaté žije v severní Keni, Somálsku a východní Etiopii, prase savanové obývá velkou oblast střední, jižní a východní Afriky od Eritrey po Jihoafrickou republiku.", "tgt_summary": "The common warthog (\"Phacochoerus africanus\") is a wild member of the pig family (Suidae) found in grassland, savanna, and woodland in sub-Saharan Africa. In the past, it was commonly treated as a subspecies of \"P. aethiopicus\", but today that scientific name is restricted to the desert warthog of northern Kenya, Somalia, and eastern Ethiopia.", "id": 198188}
{"src_title": "Směšné lásky", "tgt_title": "Laughable Loves", "src_document": [{"title": "Povídky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nikdo se nebude smát.", "content": "Povídka pojednává o mladém vysokoškolském asistentovi, který má napsat recenzi na článek. Tento článek mu připadá naprosto hrozný, ale když se setká s autorem (pan Záturecký), nemá to srdce mu to naplno říct. Proto mu pořád slibuje, že recenzi co nejdříve napíše. Poté se začne před ním schovávat. Nejprve si vymyslí, že odjíždí do zahraničí, když se má vrátit, tak najednou nečekaně onemocní. Dokonce si pak všechny své přednášky přeloží na jiné dny. Pan Záturecký se ale nenechá odradit. Zjistí si asistentovu adresu a jednoho dne se tam vydá. Nalezne tam jen jeho polonahou přítelkyni. To se ovšem asistentovi hodí, protože obviní pana Zátureckého z toho, že jeho dívku obtěžoval. Manželka pana Zátureckého si to nechce nechat líbit. Udá asistenta a ten musí před komisí prozradit, jak to všechno bylo. Poté se paní Záturecká se svým manželem vydávají do zdejší firmy, kde má pak Záturecký najít asistentovu přítelkyni. Bohužel si už nepamatuje, jak vypadá. Vše skončí tím, že asistent všechno paní Záturecké řekne a myslí, že má konečně klid. Mezitím si jeho přítelkyně našla novou známost a s ním se rozchází. Jeho to ale vůbec nemrzí, protože stejně ví, že s ním byla jen kvůli tomu, aby z ní udělal modelku.", "section_level": 2}, {"title": "Zlaté jablko věčné touhy.", "content": "Dva hlavní hrdinové, muži středního věku. Hlavní hrdina obdivuje svého kamaráda Martina, který provádí \"registráž\" a \"kontaktáž\" žen, aby je následně mohl sbalit, přestože má doma manželku, kterou miluje. To nejlepší již mají za sebou, ale stále se snaží. V příběhu je vylíčena cesta za dobrodružstvím a ženami, která je ve výsledku úplně neúspěšná a možná ani nikdo nechtěl, aby byla úspěšná. Závěr je, že hlavní je naděje, kterou jim tohle „dovádění“ dává. Něco si tím dokazují.", "section_level": 2}, {"title": "Falešný autostop.", "content": "Nepojmenovaní hrdinové. Stydlivá dívka a její zkušený starší přítel jedou na dovolenou. Během cesty začnu hrát hru na stopařku a řidiče. Dívka se do role vžije a začne se chovat prostopášně. Tím se příteli zhnusí. Zastaví v hotelu, kde pijí a nakonec ji muž systematicky ponižuje, právě kvůli tom, že se začala chovat tak, jako ženy, které míval. Miloval ji právě proto, že byla jiná. Dívka je zhrzena.", "section_level": 2}, {"title": "Symposion.", "content": "Povídka připomíná divadelní hru. Samotný název povídky navozuje starořeckou pitku. Pět postav – primář, doktorka, se kterou tajně chodí, Flajšman, Havel a Alžběta – popíjí víno v inspekčním pokoji během noční služby v nemocnici. Alžběta má zájem o doktora Havla, ale on, byť je velkým sukničkářem, ji neustále odmítá. Večírek málem skončí neštěstím. O tom, co k neštěstí vedlo, má však každá z postav jinou teorii.", "section_level": 2}, {"title": "Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým.", "content": "Žena, které umře manžel přijíždí do města na dušičky. Zjistí, že díky její chybě zrušili jeho hrob. Při návštěvě potká starého známého, kterého 15 let neviděla. Je o dost starší než on. Dříve spolu spali. Jdou k němu na kávu. Pro oba je to příjemné posezení, během času se konverzace stačí k jednomu cíli. Žena parafrázuje název povídky. Myslí si, že vzhledem jejímu věku je sex nepatřičný, zvláště kvůli jejímu synovi, jehož obličej se ji stále zjevuje. Oba jsou již zestarlejší, žena nechce sex i kvůli zachování památky v mužovĕ hlavě. Muž chce, bere to jako svůj úspěch, s ohledem na svou minulost i přítomnost. Nakonec povolí. Sociální role ženy je zde primárně matka.", "section_level": 2}, {"title": "Doktor Havel po dvaceti letech.", "content": "Doktor Havel je nemocný, potřebuje odjet do lázní, jeho mladší krásná žena na něj žárlí. V lázních potkává redaktora lázeňského zpravodaje, který na něj pohlíží s velkým obdivem. To se Havlovi líbí, je skleslý, že na něj pohlíží již méně žen se zájmem. Byl jako Casanova. Má redaktorovi kolaudovat dívku, vyžívá se v tom. Využívá příjezdu své ženy, po které se mu v nepříjemném prostředí začne stýskat. Žena je známá herečka, najednou se doktorovi díky ní dostává kýžené pozornosti. Je znovu spokojen.", "section_level": 2}, {"title": "Eduard a Bůh.", "content": "Povídka o mladém Eduardovi, který právě dostudoval vysokou školu a stal se učitelem v jednom malém českém městě. Brzy si najde známost, Alici, jež je zarputilou křesťankou, a to jaksi na protest vůči komunismu. Její víra však vlastně spočívá v jediné ideji: chce za každou cenu dodržet šesté (respektive sedmé) přikázání a vyhnout se mimomanželskému sexu. Eduard by rád svůj vztah s Alicí posunul na fyzickou úroveň, ale Alice veškerým jeho pokusům odolává. Když se ho pak zeptá, zda věří v Boha, Eduard nechtěje Alici odradit zalže, že ano, a začne s ní chodit do kostela. To se však donese do školy, kde je Eduard zaměstnán, a způsobí mu to velké problémy. Stane se jakýmsi mučedníkem a Alice díky tomu poleví. Eduard si však později uvědomí, že měl Alici raději, když byla neústupná, a že v jeho mysli ztratila tvář.", "section_level": 2}], "src_summary": "Směšné lásky je sbírka povídek spisovatele Milana Kundery. Toto dílo bylo vydáno jako soubor z tří předchozích povídkových knih: \"Směšné lásky (tři melancholické anekdoty)\" (1963), \"Druhý sešit směšných lásek\" (1965) a \"Třetí sešit směšných lásek\" (1968). Sbírka povídek vyšla poprvé slovensky, v roce 1967 v nakladatelství Smena, měla 179 stran, překladatelem byl Slavo Marušiak, autorem obálky Milan Bočkay. V roce 1970 vyšla kniha v češtině. Z původních deseti povídek bylo vybráno osm:Já truchlivý Bůh, Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po deseti letech a Eduard a Bůh.", "tgt_summary": "Laughable Loves () is a collection of seven short stories written by Milan Kundera in which he presents his characteristic savage humour by mixing the extremes of tragedy with comic situations in (mostly romantic) relationships.", "id": 2081345}
{"src_title": "Eilika Oldenburská", "tgt_title": "Duchess Eilika of Oldenburg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 22. srpna 1972 v německém Bad Segebergu jako dcera vévody Jana Oldenburského a jeho manželky hraběnky Ilky Ortenburské. Byla pokřtěna jako \"Eilika Helena Jutta Clementina vévodkyně Oldenburská.\" Díky svému původu z oldenburské panovnické dynastie byla Eilika v době narození 794. osobou v pořadí následnictví britského královského trůnu, a to až do doby, kdy se vdala v římskokatolickém kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek.", "content": "Svého budoucího chotě Jiřího Habsbursko-Lotrinského poznala v roce 1995 při horské túře u příležitosti setkání aristokratické mládeže v Bavorském v Allgäu.", "section_level": 1}, {"title": "Obřad.", "content": "18. října 1997 se Eilika vdala za Jiřího Habsbursko-Lotrinského. Svatba se konala v bazilice sv. Štěpána v Budapešti. Jiří Habsbursko-Lotrinský je nejmladší potomek Oty Habsbursko-Lotrinského (1912-2011), který byl nejstarší syn posledního českého krále, blahoslaveného Karla I.) a jeho ženy princezny Reginy.  Mezi svatebními hosty byli například také tehdejší následník španělského trůnu, a současný španělský král Filip VI. Španělský, stejně jako tehdejší monacký korunní princ, současný kníže Albert II., nebo tehdejší marocký král Hasan II. Tehdejší papež Jan Pavel II. poslal novomanželům své osobní blahopřání a požehnání. Rovněž velvyslanci mnoha států, včetně USA, se účastnili obřadu. 25letá Eilika byla oděna v bílé šaty s vysokým límcem a měla závoj, který při svatbě v roce 1896 měla její prababička vévodkyně Alžběta Alexandrina Mecklenbursko-Zvěřínská. Obřad živě přenášela maďarská televize. Přibližně 2000 maďarských občanů a turistů se shromáždilo před chrámem, aby přihlíželi svatbě.  Jejich sňatek byl prvním historickým svazkem mezi tradičně katolickým rodem habsbursko-lotrinským a luteránskými Oldenburky. Je to také teprve druhý případ, kdy se člen habsburské panovnické dynastie oženil v Maďarsku po pádu komunismu roku 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Pár má tři děti:", "section_level": 2}, {"title": "Následnictví a soukromý život.", "content": "Podle rodinných pravidel habsbursko-lotrinského rodu je Jiří jediným členem, který je v rovnorodém dynastickém svazku. Kdyby jeho otec Otto nebyl uznal sňatek jeho staršího bratra Karla s baronkou Františkou von Thyssen-Bornemisza, která by tak byla považována za morganatický svazek, Jiří by byl následníkem svého otce v pořadí hned po svém starším bratrovi, stejně jako tomu bylo v případě následníka rakousko-uherského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda vůči císaři Františku Josefovi I.  Eilika a Jiří s dětmi žijí v blízkosti vesničky Šoškút v maďarské župě Pest. Jejich nejstarší dcera byla první z rodu habsburského, která se po více než padesáti letech narodila v Uhrách. Zatímco Jiří je římský katolík, Eilika se rozhodla zůstat u luteránského vyznání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eilika Rakouská též Eilika Oldenburská (německy \"Eilika von Oldenburg\") rozená Eilika Helena Jutta Clementina vévodkyně Oldenburská; * 22. srpna 1972 Bad Segeberg, Německo) je manželka Jiřího Habsbursko-Lotrinského, člena habsbursko-lotrinské dynastie.", "tgt_summary": "Duchess Eilika of Oldenburg (née Duchess Eilika Helene Jutta Clementine of Oldenburg; born 22 August 1972) is the wife of Georg von Habsburg, the second in the line of succession to the former Austro-Hungarian throne. She is a daughter of Duke Johann of Oldenburg and his wife Countess Ilka of Ortenburg. Her father is a younger son of Nikolaus, Hereditary Grand Duke of Oldenburg and his wife Princess Helena of Waldeck and Pyrmont.", "id": 927168}
{"src_title": "Veltlínské zelené", "tgt_title": "Grüner Veltliner", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Veltlínské zelené\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Včelka je výrazně bíle ochlupená, bělavě zelená. Vrcholek letorostů je otevřený, silně bělavě vlnatě ochmýřený a štětinkatě chloupkatý, slabě pigmentovaný antokyaniny, s jemným karmínovým lemováním lístků. Internodia a nodia jsou převážně zelená, na osluněné straně někdy s červenohnědými proužky, pupeny jsou středně silně pigmentovaný antokyaniny. Apikální mladé lístky jsou zelené, průměrně silně bíle vlnatě ochmýřené, slabě pigmentované antokyaniny, s načervenalými okraji. Olistění keře je středně husté. Jednoleté réví je světlejší, šedohnědé až žlutavě hnědé, hladké, s výraznými tečkami, kruhového průřezu, vyzrává dobře. Zimní pupeny jsou středně velké, zahrocené.  List středně velký až velký, okrouhlý až pentagonální, pětilaločnatý s hlubokými výkroji. Čepel listu má slabě zvlněný, lehce vrásčitý povrch, spodní strana je jemně plstnatá. Řapíkový výkroj je buď uzavřený s průsvitem, s ostrým dnem, nebo otevřený, klínovitý. Řapík je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, jemně narůžovělý, žilnatina je takřka bez antokyaninové pigmentace.  Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je středně velká (15 mm, 1,7 g), kulatá bobule, která je zelenožlutá až žlutavá, s hnědými tečkami. Bobule jsou nejednotné velikosti. Slupka je středně silná, pevná, průměrně ojíněná, dužnina šťavnatá, chuť sladce kořenitá, někdy až jemně muškátová. Semeno je poměrně velké, lahvicovitého tvaru, hnědé, zobáček je dlouhý. Stopečka bobule je středně dlouhá, lehce oddělitelná. Hrozen středně velký až velký (150 mm, 140-180 g), válcovitě-kuželovitý, křídlatý (často s dvěma křidélky), hustý až průměrně hustý, s krátkou až průměrně dlouhou, středně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Veltlínské zelené\" je stará moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"). Některé indicie nasvědčují, že byla pěstována již v dobách Římské kolonizace země, ale v literatuře je o ni první, ne zcela jistá zmínka až roku 1766 (Sprenger 1766, Grünen Muskateller, Oedenburg). Autochtonní odrůda, pocházející z regionu Dolní Rakousko, z oblasti vrchoviny Manhartsberg, patrně z okolí města Retz, vznikla samovolným křížením odrůd \"Tramín\" a \"St. Georgen\".  Tradiční oblastí pěstování odrůdy je Rakousko, kde byla roku 2009 vysazena na 36 % plochy vinic, tedy na 17.478 hektarech, převážně ve vinařských regionech Weinviertel, Kamptal, Kremstal, Donauland a Wachau. Odrůdě bylo roku 2003 přiděleno první rakouské označení původu (obdoba našeho VOC), Weinviertel DAC, roku 2006 druhé, Traisental DAC, a roku 2007 třetí, Kremstal DAC. Nejlepší pověst má u nás rakouský „veltlín“ z Wachau.  Mnoho vína z odrůdy \"Veltlínské zelené\" se v Rakousku vypije ve formě ještě kalného, mladého vína „Heuriger“ ve stejnojmenných šencích, které najdeme převážně ve východním Rakousku a ve Vídni. Název je odvozen od slova „heurig“ v překladu „letošní“. Jedná se o obdobu našeho svatomartinského, které se začíná nalévat vždy od 11. listopadu.  Mimo Rakousko se odrůda pěstuje ještě na Slovensku (roku 2007 na 2 766 ha, 18,3 % plochy vinic), v Maďarsku, na Balkánském poloostrově, v Německu (roku 2008 na 6 ha), na malých plochách ji najdeme též v Austrálii, na Novém Zélandu (40 ha roku 2007), v USA (hlavně Oregon a Maryland), celkově byla roku 2002 vysazena na cca 25 000 ha.  Z Rakouska odrůda pronikla na jižní Moravu a do malokarpatské vinařské oblasti, kde poskytuje prvotřídní vína. Na Moravě bylo dříve pro VZ užíváno názvu \"Bělošpičák\" nebo \"Muškatel\". Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od roku 1987 je povoleno pět klonů, VP-3/6, VP-4/10, VP-6/2, ZN-1/49 a ZN-10/45. Na Slovensku je registrováno 7 klonů této odrůdy. Udržovateli odrůdy jsou u nás Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský a ŠSV Velké Pavlovice.  V Čechách se tato odrůda pěstuje na Mostecku, v Chrámcích, Mělníku, Žernosekách i v Roudnici, na Moravě je nadprůměrně zastoupená ve Znojemské a Velkopavlovické oblasti, na Mikulovsku (nejlepší jižní expozice) a v oblasti Podluží. Podíl vinic v ČR roku 1999 byl 18 %, roku 2010 již pouze 9,8 %, i tak je druhou nejpěstovanější odrůdou po odrůdě Müller Thurgau. Průměrné stáří vinic bylo roku 2010 asi 27 let.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Dnešní název odrůdy je relativně mladý, byl poprvé použit roku 1874 v díle „Babo-Mach Sortenampelographie“. Ještě v 18. století byla odrůda nazývána \"Weißgipfler\", její druhý název, \"Grünmuskateller\" pak přetrval místy až do roku 1930, první název je odvozen od bělavých vrcholků letorostů, pro odlišení od další rakouské autochtonní odrůdy \"Rotgipfler\" s červenavými vrcholky letorostů, pro zajímavost, oběma odrůdám je otcovskou odrůdou \"Tramín\". Kdysi užívaný název \"Mouhartsrebe\" dosvědčuje místo původu, vrchovinu Manhartsberg.  Název \"Veltlínské zelené\" mylně vychází z dřívějšího předpokladu, že je odrůda jednou z mnoha mutací odrůdy \"Veltlínské červené\" a byl použit pro odlišení od další mutace, \"Veltliner braun\", tedy \"Veltlínské hnědé\", která má hnědozeleně zbarvené bobule.  Samotný název „Veltlínské“ je odvozen od názvu alpského údolí Valtellina v Lombardii, v severní Itálii. Zde je třeba si uvědomit, že, pokud byla v literatuře zmíněna odrůda \"Veltlínské\" před 19. stoletím, vždy byla míněna odrůda \"Roten Veltliner\" (\"Veltlínské červené\"), nebo \"Großen Braunen Veltliner\" (\"Veltlínské hnědé\"), první jmenovaná odrůda pravděpodobně z oblasti Valtellina pochází. Jinou etymologii názvu \"Veltliner\" uvádí Franz Schams (1834), který píše, že v Rakousku tehdy velmi rozšířený \"Červený muškatel\" je totožný s německým Veltlínským červeným, jemuž se říká Weltlinger neboli Feldlinger (Feld - pole, linger - pobývající), protože se většinou pěstuje na rovinách, které by byly vhodnější pro polní hospodaření.  Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Veltlínské zelené\" jsou : \"Bělošpičák, Cima Bianca, Dreimänner, Feherhegüe, Feldlinger, Greamuschkatöla\" (St. Georgen, Eisenstadt), \"Green Veltliner\" (USA), \"Grüne Manhardsrebe, Grüner Muskateler, Grünmuskateller\" (Dolní Rakousko), \"G. Veltliner\" (Rakousko, Kanada, Chile), \"G. Weissgipfler, Grünmuskateller, Manhardsrebe, Manhardtraube\" (Německo, Francie), \"Mouhartsrebe\" (Rakousko), \"Muškatel Zelený, Nemes Veltelini, Plinia Austriaca\" (Burger 1837), \"Ranfol Bianco\" (Itálie), \"R. Bijeli, R. Weisser, Rdeci Veltlinec, Reifler Weiss, Ryvola Bílá, Tarant Bílý, Valtelin Blanc, Valtelina Vert, Valtelin Vert, Valteliner Gruner\" (Řecko), \"V. Vert, Veltliner, V. Verde, V. Vert, Veltlinac Zeleni, Veltlinec\" (Slovinsko), \"Veltlini, Weisser Reifler, W. Valteliner, W. Veltliner Vert\" (Francie), \"Weissgipfler\" (Rakousko), \"White Veltliner\" (USA), \"Yesil Veltliner, Zleni Veltinač, Zöld Veltelini\" (Maďarsko), \"Zöld Muskotály\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace odrůdy.", "content": "Mutací VZ vznikla odrůda \"Modrý Janek\". Ve Slovinsku se pěstuje pod názvem \"Ranfol Beli\" v oblasti Haloze, v regionu Podravje, autochtonní odrůda, jejíž vzhled i synonymika by mohly napovídat o blízké příbuznosti s VZ. Užívá se zde mimo jiné k výrobě cuvée s názvem „Haložan“.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné a zaměňované odrůdy.", "content": "Odrůda \"Veltlínské zelené\" není blíže příbuzná s rodinou odrůd „Veltlínské“. Dřívější názor, že jde o mutaci odrůdy \"Veltlínské červené\" se nepotvrdil.  \"Veltlínské červené\" je historicky důležitým partnerem při spontánním křížení nových odrůd (Neuburské, Veltlínské červené rané, Veltlínské červenobílé, Rotgipfler, Zierfandler), mutací této odrůdy též vznikla odrůda \"Veltlínské hnědé\" a pravděpodobně i odrůda \"Veltlínské šedé\". Další, v katalogu VIVC uvedená odrůda \"Veltliner Weiss\" se zdá být identická s odrůdou \"Veltlínské červenobílé\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Proti zimním mrazům je odrůda středně odolná, je citlivější na jarní mrazíky. Vyhovuje jí střední i vysoké vedení se zatížením 6-7 oček na m2 a s řezem na kratší tažně. Na dlouhých tažních není zabezpečena výživa a vývin hroznů. Podnož má vliv na sprchávání. Na hlubších půdách na středním vedení jsou vhodné podnože T 5C a SO-4, na horších půdách K 5BB nebo Cr 2, na málo vápenitých půdách LE-K/1. Výnosy jsou střední až vysoké, (10) 12-15 (21) t/ha při cukernatosti 17-20 °NM a obsahu kyselin 7,5-10,5 g/l. Pravidelnost plodnosti závisí na sprchávání květů, poškození jarními mrazíky a selekci klonů. Vyšší výnosy v běžném roce způsobují silně snížené zakládání květenství pro příští rok a oslabují růst. Současným trendem je redukce hroznů a zvyšování kvality. Ponecháme-li na letorostu jen jeden hrozen, dosáhneme zvýšení extraktu.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Pozdní moštová odrůda. Rašení nastává koncem dubna, je středně pozdní, odrůda kvete v polovině června, v nepříznivých letech květy opadávají. Zaměkání hroznů nastává v srpnu, dozrávají začátkem až v první polovině října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je středně odolná vůči padlí révovému (\"Uncinula necator\"), náchylná na plíseň révovou (\"Plasmopara viticola\"), hlavně na hroznech, rovněž na červenou spálu (\"Pseudopeziza tracheiphila\") a černou skvrnitost (\"Phomopsis viticola\"). Netrpí vadnutím třapiny. Z virových chorob je silně napadána svinutkou (až 80 % keřů). Má běžnou odolnost vůči škůdcům révy bez zvláštních výkyvů.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda vyžaduje výborné polohy. Nejvhodnější jsou slunečné, vzdušné a teplé polohy a mírné svahy. Vzhledem k vysoké plodnosti je náročná na půdu. Vyžaduje hluboké, výživné půdy. Je málo odolná vůči suchu, a proto se vysazuje na vazčích půdách. Dobře reaguje na závlahu. Nesnáší příliš vlhké a vápenité půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Veltlín se léta používá do cuvée známkových vín a také jako surovina pro výrobu šumivých vín (s odrůdami \"Ryzlink vlašský\" a \"Chardonnay\"). Předchozí roky nás navíc utvrzují v tom, že je vhodnou odrůdou i pro přípravu přívlastkových, slámových a ledových vín. V Rakousku a setkáme většinou s jakostními víny, která se konzumují k běžné stravě anebo se pijí „pod víchem“ v družné zábavě jako „heuriges“, letošní mladé víno.  Mladé víno je svěží, s jemnou pepřnatostí a někdy i s lehkou vůní doutníku. Barevnost veltlínu je věcí technologie zpracování, za jeho buket je zodpovědná půda. Veltlíny ze sprašového podloží voní medem a lipovým květem a jsou kořenité, veltlíny z kamenitých půd zavoní lehkým oparem cigaretového kouře. V chuti je Veltlínské zelené plné aroma zelených mandlí a příjemně uhlazených kyselin. Z vinic na hlinitých půdách se objevuje vůně lipového květu, na půdách prvohorních hořkomandlová. Při zrání na lahvi se nejprve objevují zesílené kořenitě pepřnaté tóny, které posléze zanikají a kraluje mandlová chuť, zjemněná u přívlastkových vín vyšších stupňů sametovou plností.  Nejlepší vína VZ pocházejí z oblasti Wachau, jsou tělnatá, suchá, s výraznou kořenitou příchutí, vhodná ke zrání. Typický VZ má světle zelenou až zelenožlutou barvu, svěží, pronikavou vůni, střední tělo, svěží, vyváženou chuť s ovocnými tóny a s vyšším obsahem příjemných kyselin. Ve vůni a chuti můžeme hledat lipový květ, jemně hořké mandle, muškátové tóny, pepř, chřest, zelený hrášek, u vyzrálých vín exotické ovoce. Jen u výjimečných ročníků najdeme střední potenciál zrání na láhvi, víno je nejlepší pít jako mladé.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína VZ jsou vhodná pro denní stolování. Ředěna vodou jako vinný střik tiší žízeň. Lze je kombinovat se širší škálou pokrmů. Mladá jsou vhodná ke studeným masům, omáčkám a slaným předkrmům, vyzrálá k hovězímu, filé z mořských ryb a k neutrálním omáčkám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Veltlínské zelené (zkratka VZ, název dle VIVC \"Veltliner Grün\") je stará odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín. Autochtonní odrůda, pocházející z regionu Dolní Rakousko, z oblasti vrchoviny Manhartsberg, patrně z okolí města Retz, vznikla samovolným křížením odrůd \"Tramín\" a \"St. Georgen\".", "tgt_summary": "Grüner Veltliner (Green Veltliner) is a white wine grape variety grown primarily in Austria, Hungary, Slovakia, and the Czech Republic. The leaves of the grape vine are five-lobed with bunches that are long but compact, and deep green grapes that ripen in mid-late October in the Northern Hemisphere.", "id": 2327661}
{"src_title": "Kdo pozoruje pozorovatele?", "tgt_title": "Who Watches the Watchers", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D dorazí k planetě Mintaka III, aby doplnila zásoby a pomohla s opravami na stanovišti Federace, které má za úkol studovat kulturní vývoj Mintakanů – protovulkánské rasy na úrovni doby bronzové. Nehoda však způsobí, že holografická kamufláž této malé stanice se vytratí a spatří ji Mintakan jménem Liko. Vydá se směrem ke stanovišti a je zasažen elektrickým výbojem. Doktorka Crusherová jej transportuje na Enterprise za účelem léčby, ačkoliv to má za následek porušení Základní směrnice. Je vyléčen a po vymazání vzpomínek na tuto událost vrácen na planetu. Posádka jej dále sleduje, a zjistí, že výmaz paměti nefungoval tak, jak by měl. Liko si pamatuje na Picarda, a přesvědčil ostatní Mintakany, že kapitán Picard je jejich bůh.  Riker navrhne, že se společně s poradkyní Troi přestrojí za Mintakany a pokusí se rozptýlit mýtus o Picardovi, stejně jako najít pohřešovaného člena stanoviště, který po nehodě někam zmizel. Podaří se jim chybějícího průzkumníka najít, ale jsou chyceni Likem a dalšími Mintakany. Zatímco Rikerovi se podaří se zraněným členem uprchnout, Troi hlídají. Picard je nucen podniknout kroky k nápravě situace bez dalšího porušování Základní směrnice. Transportuje Nurii, vůdkyni vesnice, kde drží Troi, na Enterprise, a pokusí se jí ukázat, že on ani zbytek posádky nejsou žádní nesmrtelní bohové. Dokazuje to tím, že jí nechá být svědkem smrti člena posádky na ošetřovně. Pak se s ní vrací na povrch, kde zrovna zuří bouře, kterou Liko považuje za projev hněvu Picarda. Nuria se mu snaží vysvětlit pravdu, ale on si trvá na svém a myslí si, že Picard je nesmrtelný. A aby o tom všechny přesvědčil, namíří na něj luk a šíp. Picard řekne, že pokud je to jediný důkaz, který bude Liko akceptovat, tak ať tedy vystřelí. On tedy skutečně vystřelí, ale jeho dcera jej popostrčí, takže Picard je jen zraněn. Nuria ukáže Likovi Picardovu krev, a on s ostatními uzná, že není bůh. Picard a Troi se vrátí na Enterprise, a když je vyléčen, vrátí se ještě jednou naposledy na planetu. Tam vysvětlí Mintakanům, že stanoviště Federace bude odstraněno, aby se mohli vyvíjet podle svého. Než odejde, Nuria mu věnuje jako dárek šerpu.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Kdo pozoruje pozorovatele?“, v originále „Who Watches the Watchers?“, je v pořadí čtvrtá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". Točí se okolo problematiky Základní směrnice.", "tgt_summary": "\"Who Watches the Watchers\" is the fourth episode of the of the American science fiction television series \"\", the 52nd episode overall, first broadcast on October 16, 1989.", "id": 1753241}
{"src_title": "Drusus mladší", "tgt_title": "Drusus Julius Caesar", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se patrně 7. října roku 13 př. n. l., přičemž obdržel jméno po bratrovi svého otce Tiberia, slavném vojevůdci Neronovi Claudiovi Drusovi. Oba jeho prarodiče z otcovy strany pocházeli ze starobylého republikánského rodu Claudiů. Drusův děd Tiberius Claudius Nero náležel mezi stoupence Julia Caesara, nicméně po jeho zavraždění se přiklonil k republikánům. Jeho babička Livie Drusilla se po rozvodu s Neronem provdala za pozdějšího prvního římského císaře Augusta. Drusova matka Vipsanie Agrippina byla dcerou Augustova předního vojevůdce a spojence Marka Vipsania Agrippy.  V době Tiberiova návratu z Rhodu oblékl Drusus mužskou togu. V roce 4 se oženil se svojí sestřenicí Livillou, která posléze přivedla na svět jejich dceru Julii. Drusovu veřejnou dráhu ovlivnila Augustova adopce jeho otce, k níž došlo v témže roce. V důsledku tohoto aktu se stal Augustovým vnukem a nadále nesl jméno Drusus Julius Caesar. Tiberius musel ještě předtím adoptovat bratrova syna Germanika, jehož měl na základě Augustových instrukcí upřednostnit v případě nástupnictví před Drusem. Poté, co Tiberius úspěšně zdolal povstání v Panonii a Ilýrii, směl Drusus zasedat v senátu a v roce 11 zastával úřad quaestora. Dva roky nato Augustus urychlil jeho politický vzestup předběžným příslibem konzulátu, ačkoli neabsolvoval praeturu. Když Augustus v srpnu roku 14 zemřel, pronesl Drusus během pohřbu oslavnou řeč na zesnulého císaře. Tiberius ho zanedlouho vyslal do Panonie, aby zpacifikoval tamější neklidné legie. Jeho doprovod sestával z početného oddílu pretoriánské gardy, jemuž velel pretoriánský prefekt Lucius Aelius Seianus. Drusovi se podařilo vzpouru brzy potlačit vlivem nastalého zatmění měsíce a uplatněním rázných a tvrdých opatření vůči jejím původcům, jež nechal popravit. Následně se vydal zpět do Říma, kde v dalším roce vykonal svůj první konzulát.  Roku 17 se Tiberius rozhodl odvrátit Drusa od požitků a rozmařilosti v hlavním městě a určil ho za velitele v Ilýrii, aby tam slovy Tacita „zvykal vojenské službě.“ Podobně jako Tiberius projevoval i Drusus silnou náklonnost k vínu, avšak na rozdíl od svého otce nacházel zalíbení rovněž v gladiátorských zápasech a divadelních představeních. Jeho kariéra v armádě začala poněkud opožděně, což mohlo souviset s jeho zřejmě nepříliš pevným zdravím. V Ilýrii navštívil Drusa jeho adoptovaný bratr Germanicus, s nímž ho pojil velmi přátelský vztah, nijak nezkalený intrikami jejich příbuzných ani soupeřením manželek. Někdy v této době se v Germánii střetli markomanský král Marobud, někdejší nepřítel Římanů, jehož si Tiberius kdysi zamýšlel podrobit, a Arminius, náčelník Cherusků a vítěz v bitvě v Teutoburském lese. Marobud v boji s Arminiem podlehl a požádal Římany o pomoc. Drusus ho ale odmítl podpořit a naopak svými zásahy přispěl k úplnému zhroucení Marobudovy moci. Poraženému králi nezbylo než se vydat pod ochranu Tiberia, jenž mu poskytl azyl v Ravenně. Pravděpodobně na jaře 19 senát odhlasoval Drusovi za tento diplomatický úspěch ovaci (\"ovatio\") a na jeho počest byl postaven vítězný oblouk.  Ke konci téhož roku se v Drusově životě přihodily dvě zásadní rodinné události: jeho bratr Germanicus v Sýrii nenadále zemřel a Drusova choť Livilla porodila dvojčata pojmenovaná Tiberius Gemellus a Germanicus Gemellus. Vrátil se proto do Itálie a tam se připojil ke smutečnímu průvodu nesoucímu bratrovo tělo do Říma. Germanikovým úmrtím následnictví fakticky přešlo na Drusa, neboť žádný z Germanikových synů nebyl dosud dostatečně starý na to, aby se v případě Tiberiova skonu mohl ujmout vlády. Drusovým eventuálním nástupem na trůn by nezanikl nárok Germanikových potomků, z nichž nejstarší měl přijít na řadu po svém strýci. Třebaže Drusus měl vlastní syny, takovému postupu by se patrně nijak neprotivil, jelikož ke svým synovcům zaujímal příznivý postoj. Vzhledem k možnému poměru Livilly a Seiana vyvstaly navíc později určité pochybnosti o Drusově otcovství dvojčat.  V prvních třech měsících roku 21 působil Drusus podruhé jako konzul, přičemž jeho kolegou v úřadu byl jeho otec. Tiberius opustil Řím a vydal se do Kampánie, takže řízení státu ponechal zcela v rukou Drusa. Ten se sice na rozdíl od svého mimořádně populárního bratra netěšil valné oblibě lidu, každopádně za svého druhého konzulátu prokázal politický talent. Ve stejném roce Drusus vážně onemocněl, načež měl jistý římský jezdec, odměněný dříve za žalozpěv na Germanikovu smrt, sepsat obdobně laděnou báseň věnovanou císařovu synovi. Autor veršů byl vzápětí senátem odsouzen k trestu smrti, což je vnímáno jako jeden z dokladů Drusovy krutosti. V roce 22 Tiberius přednesl senátu dopisem svoji žádost, aby Drusovi byla přiznána tribunská pravomoc (\"tribunitia potestas\"), tvořící jeden ze stěžejních atributů císařské moci. Senátoři vyhověli císařovu přání za nesmírných projevů patolízalství a jeden z nich dokonce neúspěšně navrhl, aby příslušné usnesení bylo v radnici vyryto zlatými písmeny. Drusus, pobývající mezitím se svým otcem v Kampánii, vyvolal nevoli tím, že se o tuto poctu neucházel osobně.  Ačkoli Drusus dosáhl formálního uznání pozice následníka trůnu, jeho vliv se nevyrovnal rostoucí moci pretoriánského prefekta Seiana, s nímž Tiberius zacházel jako se svým nejbližším spolupracovníkem. Přirozeně vznětlivý a impulzivní Drusus se těžko smiřoval se soupeřem a svoji zášť k Seianovi nijak nezastíral. Při jednom incidentu nedokázal potlačit hněv a udeřil prefekta do tváře. Svým násilnickým počínáním si prý vysloužil přezdívku Castor, odkazující na tehdejšího proslulého gladiátora. Tiberius, unavený stářím a znechucený politickými poměry, stále více ztrácel zájem o veřejné záležitosti, z čehož někteří dnešní historikové vyvozují, že snad uvažoval o úplném odchodu do ústraní a přenechání vlády synovi. Seianus se mohl oprávněně strachovat nejen o svoji kariéru, nýbrž i o svůj osud, pokud by se Drusus stal císařem. Prefektovy obavy však pominuly Drusovou smrtí 14. září 23.  Antické prameny se shodují, že Drusovu záhubu přivodily úklady jeho manželky Livilly a jejího milence Seiana, kteří ho měli nechat otrávit. Do spiknutí měl být zasvěcen také Eudemus, lékař Livilly, zatímco Seianem vybraný jed podal Drusovi jeho ochutnávač, eunuch Lygdus. V říjnu 31 odeslala Seianova zapuzená manželka Apicata krátce před svojí sebevraždou Tiberiovi dopis, v němž vylíčila okolnosti údajného Drusova zavraždění. Vznesená obvinění následně na mučidlech potvrdili Eudemus a Lygdus. Současní badatelé předkládají ovšem řadu argumentů, jimiž silně zpochybňují toto objasnění Drusova úmrtí. Za jeho příčinu byl až do roku 31 považován Drusův špatný zdravotní stav a nestřídmost. Do té doby neexistovalo nejmenší podezření, že by podlehl jedu. Nadto Seianus a Livilla by stěží ponechali svědky svého zločinu naživu. Drusus zřejmě zemřel přirozeným způsobem, historikové přesto připouštějí, že příroda nejspíše pouze předešla Seiana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drusus Julius Caesar (rodným jménem \"Nero Claudius Drusus\"; kolem 13 př. n. l. – 14. září 23), známý rovněž jako Drusus mladší, byl jediný syn římského císaře Tiberia a jeho první manželky Vipsanie Agrippiny. Po smrti svého bratrance a adoptovaného bratra Germanika v roce 19 se stal potenciálním nástupcem svého otce na císařském trůnu, což bylo formálně stvrzeno udělením tribunské moci v roce 22.", "tgt_summary": "Drusus Julius Caesar (14 BC – 14 September AD 23), was the son of Emperor Tiberius, and heir to the Roman Empire following the death of his adoptive brother Germanicus in AD 19.", "id": 2323957}
{"src_title": "Theodore Kaczynski", "tgt_title": "Ted Kaczynski", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Theodore Kaczynski se narodil 22. května 1942 v Chicagu, Illinois, do polské rodiny Wandy a Theodora Richarda Kaczynských. Kaczynski byl zázračné dítě. Jeho IQ mělo hodnotu 167, tudíž mu bylo dovoleno přeskočit šestou třídu a zapsat se do sedmé. Se spolužáky příliš nevycházel. Ve škole se mu vysmívali, a proto většinu času trávil osamocený, zahloubený do svých myšlenek. Po jeho zatčení v dospělosti mu bylo naměřeno IQ 136 (WAIS-R) (99. percentil) s VIQ 138 a PIQ 124 (95. percentil). Tato diskrepance (hodnota v mládí v oblasti geniality - přibližně 1 ze 100 000 a pouze 99. percentil v dospělosti) se vysvětluje snížením inteligence v důsledku paranoidní schizofrenie.  V 16 letech se dostal na Harvard University. Byl posedlý matematikou, ve svém pokoji rád počítal diferenciální rovnice. V mnohém předčil své spolužáky, někdy dokonce i svého profesora, kterým byl logik Willard Van Orman Quine. Mezi lety 1959 a 1962 se na Harvardu dobrovolně účastnil několika eticky pochybných experimentů tajného programu MKULTRA.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Kaczynski dostudoval Harvard v roce 1962 a následně se zapsal na University of Michigan, kde získal titul PhD. v matematice. Kaczynského doménou byla odnož komplexní analýzy známá jako geometrická teorie funkcí. Jeho profesoři v Michiganu byli zaujati jeho intelektem a motivací. Jeho disertační práce se nazývala \"Hranice funkce\".  V roce 1967 se Kaczynski stal odborným asistentem matematiky na University of California, Berkeley, historicky nejmladším v této akademické hodnosti na univerzitě. Studentům se zdál nepříjemný, během přednášek často koktal a mumlal, byl často nervózní a nápady studentů zavrhoval jako \"blbosti\".  Podle některých analytiků se na pozdějších Kaczynského atentátech podepisuje jeho účast na pokusech psychologa Henryho Murraye. V nich studenti vedli tajné dlouhé debaty o svých postojích a hodnotách. Tyto rozhovory byly přitom tajně nahrávány, poté byly studentům připoutaným k židli puštěny a zesměšňovány Murrayem a Kaczynským. Před tímto riskantním pokusem, kdy hrozí ataky schizofrenických stavů, byl Kaczynski stabilní osobností. Poté to již neplatilo. Bez vysvětlení z univerzity následující rok odešel.", "section_level": 2}, {"title": "Život v Montaně.", "content": "V polovině roku 1971 se Kaczynski přestěhoval k rodičům do Lombardu, Illinois. O dva roky později se přestěhoval do Lincolnu v Montaně, kde vedl jednoduchý život za velmi málo peněz, bez elektřiny a tekoucí vody. Získával finanční podporu od své rodiny, prostředky později použil na zakoupení materiálů do bomb. V roce 1978 pracoval krátce s otcem a bratrem v továrně na gumu.  Kaczynski chtěl svým odtrhnutím od civilizace dokázat, že i moderní člověk dokáže být soběstačný. I do jeho krajiny však začal zasahovat průmysl. Na jednom z jeho oblíbených míst v lese chtěly úřady vystavět silnici. Začal číst knihy o sociologii a politické filozofii, jako například díla Jacquese Ellula. Nakonec dospěl k závěru, že jen násilnými útoky lze upozornit lidstvo na problém vyspělé civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Bomby.", "content": "Kaczynski začal rozesílat bomby v roce 1978, první bomby byly velice primitivní. Během příštích 17 let si začal počínat obratněji a sestrojil bomby, které zabily tři lidi a zranily 23 dalších.  První bomba byla zaslána poštou na konci května 1978 na Northwestern University. Policista Terry Marker balíček otevřel a ten vzápětí explodoval. Marker utrpěl jen povrchová zranění. Jelikož další útoky se odehrávaly často na školách či u aerolinek, dostal zatím neznámý útočník přezdívku Unabomber (University and Airline bomber).  Během 17 let zabil Unabomber tři osoby. Majitele obchodu s počítači Hugha Scruttona, vedoucího reklamní agentury Thomase Mossera a prezidenta lesnické asociace Gilberta Murraye.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání a zatčení.", "content": "Roku 1995 poslal Unabomber FBI dopis, známý jako Unabomberův manifest, v němž píše, že zanechá svých útoků. Manifest či jeho úryvky otiskly po dohodě s FBI takové časopisy a noviny, jako jsou Penthouse, The New York Times či The Washington Post. FBI před uveřejněním manifestu prosila veřejnost o pomoc při určování pachatele. Dospěla k závěru, že útočník pochází z Chicaga a je nadprůměrně inteligentní. Manifest si přečetl i David Kaczynski. Poznal některá spojení a zděsil se, že Spojené státy přes 17 let terorizoval jeho vlastní bratr. Nakonec šel na FBI.  Theodore Kaczynski byl zatčen 3. dubna 1996 ve své chatrči v Lincolnu. Našli rozdělané bomby, dopisy adresované FBI a článek, který odpovídal Unabomberovu manifestu.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní řízení.", "content": "Kaczynského právníci prohlásili během soudu, že jejich klient trpí duševní chorobou, to však Kaczynski rázně odmítl. Soudní psychiatr konstatoval, že Kaczynski sice trpí paranoidní schizofrenií, ale že je způsobilý trestu. Ve své knize \"Technologické otroctví\" Kaczynski vzpomíná na dva vězeňské psychology, Dr. Jamese Wattersona a Dr. Michaela Morrisona, kteří jej navštěvovali téměř každý den po dobu čtyř let. Žádný náznak duševní poruchy na něm nezaznamenali a obvinili soudního psychologa z podjatosti.  Dne 7. ledna 1998 se Kaczynski pokusil o sebevraždu oběšením. David Kaczynski se dohodl s vyšetřovateli a soudem, že budou vůči Unabomberovi shovívaví a nenavrhnou trest smrti, jak požadoval státní zástupce. V květnu 1998 byl Theodore Kaczynski odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se Kaczynski nachází ve věznici ADX Florence v Coloradu. Píše odtud recenze na vědecké publikace do New York Times a roku 2010 nechal vydat svou výše zmíněnou knihu \"Technologické otroctví\". Někteří anarchističtí spisovatelé, jako např. John Zerzan či John Moore přijali Kaczynského ideje za své.  Jistou dobu byl Kaczynski i podezřelým v případu sériového vraha Zodiaka. V době Zodiakových vražd bydlel v oblasti San Francisca. Mezi Zodiakem, jeho oběťmi a Kaczynským však nebylo žádné spojení. To, že by byl Zodiakem, téměř vylučuje i znalecké zkoumání jeho písma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Theodore John „Ted“ Kaczynski (* 22. května 1942), znám také jako Unabomber, je americký matematik, sociální kritik, anarchista a neoluddista, který rozesílal po USA podomácku zhotovené bomby, které dohromady zabily tři osoby a 23 dalších zranily. Jako motiv uvedl boj proti technickému pokroku.", "tgt_summary": "Theodore John Kaczynski (; born May 22, 1942), also known as the Unabomber (), is an American domestic terrorist, anarchist, and former mathematics professor. He was a mathematics prodigy, but he abandoned his academic career in 1969 to pursue a more primitive lifestyle. Between 1978 and 1995, he killed three people and injured 23 others in an attempt to start a revolution by conducting a nationwide bombing campaign targeting people involved with modern technology. In conjunction with this effort, he issued a social critique opposing industrialization while advocating a nature-centered form of anarchism.", "id": 588985}
{"src_title": "Koniklec otevřený", "tgt_title": "Pulsatilla patens", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve Střední a Východní Evropě, v Pobaltí i na jihu Skandinávie. Rozšířen je i na severozápadě Severní Ameriky. Tomuto termofytu a xerofytu nejlépe vyhovují slunné travnaté stráně, skalní louky a stepi, skalky s pískovcovým podložím, skalní štěrbiny a okraje i mýtiny řídkých prosluněných lesů. Osídluje dobře propustné humózní půdy bohaté na živiny.  V České republice je nejčastěji k nalezení v českém termofytiku v severozápadních Čechách v CHKO České středohoří (NPP Borečský vrch, PR Holý vrch, Tobiášův vrch, Hradiště), v Doupovských horách (VVP Hradiště) a v okolí Mimoně (Hradčanské stěny). Vyskytuje se ve společenstvu svazu \"Koelerio-Phleion phleoidis\". České rostliny tvoří západní hranici evropské populace.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ze silného, vystoupavého vícehlavého oddenku již v březnu raší přímý huňatý stvol vysoký až 15 cm. Na jeho vrcholu v přeslenu vyrůstají tři listeny, vytvořené 14 až 20 úkrojky o šíři asi 1 mm, z kterých vyrůstá na stopce jediný květ. Po jeho rozkvětu se teprve počnou vyvíjet listy, ty dorostou do plné velikosti až s uzráním semen. Z přízemní růžice vyrůstá do 5 listů které jsou v mládí chlupaté a později lysé. Spodní listy, široké 5 až 12 mm, jsou děleny do 17 až 30 laloků. Ostatní listy s dlouhými odstálými řapíky mají trojsečnou nebo trojčetnou čepel stejně širokou jako dlouhou. Lístky složených čepelí jsou přisedlé, dlanitodílné nebo dlanitosečné, bývají dlouhé okolo 8 mm a jsou rozděleny od 15 do 30 úkrojků širokých asi 7 mm. Stopka květu až do doby dozrání plodů stále přirůstá směrem vzhůru, takže stonek s květem dosahuje výšky i 40 cm. Tím se listeny, které byly původně v horní části stonku, při odkvětu nacházejí v jeho spodní části. Přes zimu listy usychají. Koniklec otevřený je diploidní druh, 2n=16.  V dubnu nebo květnu počínají květy koniklece otevřeného rozkvétat, za slunečného počasí jsou otevřené a za soumraku nebo deště se uzavírají a sklápějí. Oboupohlavné květy mají průměrně 6 podlouhlých nesrostlých kališních plátků dlouhých 24 až 36 mm a širokých 8 až 12 mm, na vrcholu zakončených tupě nebo špičatě. Rozevřený květ mívá v průměru od 5,5 do 8,5 cm a jeho barva je modro fialová nebo zřídka růžová či bílá. Ve květu je 100 a více ve spirále uspořádaných tyčinek se zářivě žlutými prašníky okolo nižších pestíků s fialovými bliznami. Krajní patyčinky jsou zdrojem nektaru. Tyčinky mívají jen třetinovou délku okvětních lístků. Květy jsou protogynické, 2 až 3 mm dlouhé blizny jsou schopné opylení o několik dnů dřív než je zralý pyl v prašnících, tím se zmenšuje pravděpodobnost samoopylení, kvetou asi 2 týdny. Plody jsou nažky s chmýrovitým přívěškem dlouhým 3 až 4,5 cm.  Koniklec otevřený je rostlina dlouholetá, v příznivých podmínkách se na jednom místě dožívá i 50 let a v trsu o průměru 30 cm může být i 50 květů. Nejčastěji se množí semeny, vykvétá prvně průměrně třetím rokem až po vytvoření hlubokého kořene zajišťující přežití na suchém stanovišti.  Listy i kořen obsahují stejně jako u ostatních druhů koniklece jedovatý glykosid ranunkulin, který působí škodlivě po požití i při styku s pokožkou. Sušením se jeho účinky vytrácejí.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Koniklec otevřený patří podle \"Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR\" mezi rostliny kriticky ohrožené C1 (CR). Ve volné přírodě jsou místa výskytu ochraňována, jsou klučeny náletové dřeviny a přerůstající travní porosty jsou koseny, nebo optimálně spásány ovcemi a kozami. Přesazování rostliny je téměř nemožné, jeho dlouhé kořeny se poničí. Citlivost na změnu prostředí je u tohoto koniklece natolik výrazná, že by přemístění těžko přežil i v případě, kdyby se jej podařilo získat i s kompletním kořenem. Tato vlastnost znemožňuje jeho případnou záchranu přenesení sazenic z jiné lokality.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh koniklec otevřený se dělí do tří poddruhů, v České republice se vyskytuje pouze nominální poddruh \"patens\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Koniklec otevřený (\"Pulsatilla patens\") je vytrvalá, chlupatá rostlina nejčastěji s modrofialovými květy. V České republice je řazen mezi kriticky ohrožené druhy.", "tgt_summary": "Pulsatilla patens is a species of flowering plant in the family Ranunculaceae, native to Europe, Russia, Mongolia, and China. Common names include Eastern pasqueflower and cutleaf anemone.", "id": 1885362}
{"src_title": "Nevěsta messinská (Fibich)", "tgt_title": "The Bride of Messina (opera)", "src_document": [{"title": "Vznik a historie díla.", "content": "Brzy po dokončení opery \"Blaník\" (1877, inscenováno 1881) uvažoval Fibich o nové opeře. Podnětem mu byly spisy Richarda Wagnera o teorii hudebního dramatu a zejména teoretické diskuse vedené na téma Wagnera a Smetany s přítelem Otakarem Hostinským, hudebním teoretikem a kritikem, jenž od roku 1877 působil jako docent estetiky na Karlově univerzitě a s Fibichem spolupracoval mj. na cyklu historických koncertů. Ten ve svém bádání rozvíjel a propagoval Wagnerovy myšlenky o vztahu dramatu a hudby a pokoušel se o aplikaci jeho zásad na české podmínky. V tomto kontextu se Hostinský zabýval vedle Wagnerových teorií také zásadami české deklamace, ke kterým vydal v roce 1882 studii v časopise \"Dalibor\", ze které vznikla kniha \"O české deklamaci hudební\" (1886), jakož i starším úsilím Ch. W. Glucka o reformu opery (kniha \"Krištof Vilibald Gluck\", 1884).  Fibich se s Hostinským shodoval v názoru, že opera je především drama, proto požádal Hostinského o libreto, na němž by mohly být tyto teorie potvrzeny v praxi a vytvořena opera nového typu, slovy Hostinského „bez všech koncesí operní tradici“. Hostinský již se skladatelem dříve literárně spolupracoval, upravil před uvedením libreto Fibichovy prvotiny \"Bukovín\" (1874), ale nepovažoval se za spisovatele. Proto se zrodil nápad napsat libreto v podstatě na hotový text tragédie německého dramatika Friedricha Schillera \"Nevěsta messinská\". Ta Fibicha přitahovala již dříve a v roce 1873 nejprve žádal Elišku Krásnohorskou o libreto na toto téma, než se rozhodli pro \"Blaník\". Hostinského zpracování, spočívající především v překladu a nejnutnější dramatické úpravě původního činoherního dramatu, činí z Fibichovy \"Nevěsty messinské\" prvního zástupce typu „literární opery“ v české hudbě a jednu z prvních takových oper vůbec.  Práce na opeře trvala skladateli něco přes rok; podle vlastních záznamů ji zahájil na Nový rok 1882 a instrumentace byla dokončena v únoru 1883. Fibich zadal operu do soutěže Sboru pro postavení Národního divadla, konané ke druhému otevření Národního divadla po požáru roku 1881. Získal první cenu v hodnotě 1000 zlatých v oboru vážné opery (v oboru komické opery zvítězil Bendlův \"Karel Škréta\" a Kovařovicovi \"Ženichové\") a záruku uvedení opery. Premiéra opery konaná dne 28. března 1884 byla slibná, ohlas u obecenstva byl velmi příznivý. Zato kritický ohlas byl smíšený a intenzitou v něm převažovaly odsudky díla jako „wagneriánského“ a „germánského“. Podle názoru některých kritiků „pro samou deklamaci se zapomnělo na zpěv“, důsledný tragický tón působil jako „šedá kresba na černém pozadí“. Prakticky jen Emanuel Chvála považoval \"Nevěstu messinskou\" za zásadní umělecký čin. Opera se stala terčem nevybíravé satiry: \"Šotek\", příloha časopisu \"Paleček\", ji označoval jako „Malér messinský“ a publikum ji posměšně nazývalo „Mosazná nevěsta“ (z německého Messing = mosaz).  Pod vlivem těchto polemik opera nakonec propadla. V pozdější hudební historii se tímto neúspěchem dokládal obraz Fibicha jako nepochopeného reformátora, jehož „nekompromisně pokroková orientace narazila na vkus rozhodující buržoazní skupiny“, v kontextu skladatelova díla se však jednalo o ojedinělý případ. \"Nevěsta messinská\" byla v podstatě jediné jeho významnější dílo, která za jeho života nebylo přijato příznivě. V sezóně 1884/85 se konalo celkem pět představení, k tomu přistupují dvě pak v říjnu 1885 a ojedinělé představení v roce 1888, což nebylo mnoho vzhledem k tomu, za jak vážný umělecký čin \"Nevěstu messinskou\" její autoři považovali. Fibich se snažil vyvodit teoretické poučení z jejího neúspěchu a v cestě za osvobozením slova v hudebním dramatu od konvenčních zpěvních požadavků došel až k melodramu v trilogii \"Hippodamie\" (1889-91), aby se pak v devadesátých letech 19. století obrátil k lyričtější opeře s nadvládou melodie, avšak se zachováním poučení o dramatické deklamací získaných v \"Nevěstě messinské\".  Klavírní výtah s textem vydala Hudební matice roku 1884, celou partituru s hlasy později Dilia.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Schillerova „truchlohra se sbory“ vznikla v letech 1802-03. Byl to z básníkovy strany pokus o návrat k formám i látkám antického dramatu, čehož nejvýraznějším dokladem bylo zapojení chóru komentujícího děj; rovněž téma bezohledného a drtícího osudu lze nalézt u antických tragédů. Mezi Schillerovými dramatickými pracemi nebyla \"Nevěsta messinská\" řazena k nejpovedenějším, rozsáhlé monology, dramatická stavba i zapojení chóru ji však činí vhodnou pro operní zpracování. Před Fibichem zhudebnil \"Nevěstu messinskou\" jen italský skladatel Nicola Vaccai roku 1839 (\"La sposa di Messina\"). Jeden z Fibichových raných idolů, Robert Schumann, napsal ke hře stejnojmennou ouverturu, Op. 100 (1850-51).  Otakar Hostinský tragédii přeložil na svou dobu dosti moderním a neliterárním jazykem. Přitom v souladu se svými zásadami přeložil většinu veršů nerýmovaně, aby tím uvolnil prostor pro nepravidelné, přirozené řečové úseky. Jen ve vypjatě lyrických momentech rým ponechal. Při zpracování činohry provedl nutné dramaturgické zásahy spočívající především v krácení. Méně důležité výstupy byly vypuštěny, děj zpřehledněn, obě poslední dějství byla spojena do jednoho a většina jejich textu (630 veršů z 807) byla vyškrtnuta s cílem urychlit spád děje. Zásahy do stavby děje i charakteristik postav vede toho směřovaly k větší lyrizaci díla. Důležitá byla změna úlohy sboru (jehož text podlehl značné redukci) z pouhého komentátora podle antické tradice na aktivního činitele děje.  Zdeněk Fibich se při práci důsledně držel Hostinského teoretických východisek: v opeře není zjevný rozdíl mezi árií a recitativem, ale plynulá oscilace mezi těmito dvěma póly, celkové zhudebnění odpovídá wagnerovskému požadavku plynulého proudu hudby, avšak oproti přísnému wagnerianismu se nevyhýbá sborům a ansámblům. Proklamovaným vzorem obou autorů byl ostatně Gluckův doprovázený recitativ. Jak lyričtější monology, tak plynulé dialogy se však vyznačují bezchybnou českou deklamací, jaká byla u českých skladatelů výjimkou; i sám Fibich v předchozích operách proti jejím zásadám zhusta hřešil. Fibich si však údajně stěžoval na to, že při kompozici v sobě musel potlačovat „ducha hudebního“, který chtěl „prolomit pouta slohu chladně deklamatorního“. Přesto některá místa partitury vynikají a bývají interpretována i samostatně: Manuelovo vyznání \"Bílé lani vzápětí\", árie Beatrice \"Ó, proč jsem opustila celu svou\", milostný zpěv dona Césara \"Kde dlela jsi tak dlouho v úkrytu\", tercet \"Ó, lásko božská, všemohoucí\", Isabelino uvítání dcery \"Mé sladké dítě! Mám tě opět, mám\", tragický sbor \"V roucho smutku\" a ovšem nejznámější úsek partitury, smuteční pochod za dona Manuela ze III. jednání, funkčně upomínající na Siegfriedův smuteční pochod ze \"Soumraku bohů\".  Fibich po vzoru Wagnera bohatě pracuje s příznačnými motivy, které mají jak jednotlivé postavy (Isabela, Beatrice, Manuel, César, Diego), tak i charakteristické dějové momenty (láska, lov, smíření).(Jiránek57) Fibicha však navracející se motivy používá více pro účely hudební stavby a méně jako pamětné. Zvláštní význam má téma osudu. Jeho interpretace není jednotná: zatímco jedni považují osud v \"Nevěstě messinské\" nikoli za nadpřirozenou moc, ale za výslednici dějů, tedy logické vyústění okolností a povah aktérů, podle jiných v této opeře „člověk je pouhou hříčkou vyšší moci, zmítaje se bezbranně v jejích osidlech“.  Zda je \"Nevěsta messinská\" celkově mezi Fibichovými operami „nejwagnerovštější“ (tuto dobovou charakteristiku přebírá např. Kaminsky), je pochybné; spíše nejlépe specifické Hostinského interpretaci Wagnera. Již pro Jiránka je skladatelova „jistě nejwagnerovštější opera“ \"Šárka\", která byla v dobovém kontextu konce 19. století naopak považována za „nejčeštější“.  Cílem obou autorů byla „velká tragická opera“, jež by velikostí a vznešeností námětu kontrastovala s malostí a ubohostí současných jedinců, zejména soudobých politických dějů. S tím souvisejí hlavní charakteristiky díla, stylová přísnost a strohá stavba. V oboru tragické opery má \"Nevěsta messinská\" v české hudbě nepopiratelné (a ani ve své době nepopírané) prvenství a stejně tak přetrvává přesvědčení, že se jedná o mezník českého operního divadla. Tato důsledná forma „tragedie bez katarze“, která nepřipouští „žádné světlo, žádný svit“, vzbuzovala u jedněch obdiv pro „uměleckou nesmlouvavost a neohroženost v boji o vysoké cíle“, jiní \"Nevěstě messinské\" naopak „jednostrunnou tragičnost“ vyčítali a obecenstvo jim obvykle dávalo za pravdu. Podle Jiřího Kopeckého „\"Nevěstu messinskou\" publikum dodnes nepřijalo“, Piotr Kaminski se naopak domnívá, že „její tragická moc s léty nic neztratila a dílo na scéně obdivuhodně funguje“. Platnost obou výroků je v době, kdy od posledního nastudování uplynulo třicet let, obtížné posoudit.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie opery.", "content": "Hudebně náročná \"Nevěsta messinská\" se nikdy netěšila zvláštní přízni obecenstva, přesto bývala uváděna poměrně hojně z důvodu svého historického významu pro vývoj české opery. Pěstovalo ji zejména domovské pražské Národní divadlo. Po premiéře a šesti reprízách roku 1884 následovalo ojedinělé představení v roce 1888. Zásadní význam pro docenění a další šíření díla měla inscenace Karla Kovařovice v roce 1909. Další premiéry na této scéně proběhly v letech 1920, 1938, 1945, 1963 a naposledy roku 1979.  Ostatní české operní scény ji uvedly až po první světové válce (Brno 1919 a 1937, Moravská Ostrava 1921 a 1930, Olomouc 1929...) Ani v poválečném období nebyla \"Nevěsta messinská\" inscenována často. Vedle Národního divadla ji uvedlo Severočeské divadlo v Liberci roku 1950, Státní divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě a Státní divadlo Brno roku 1960, Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc roku 1971, Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň roku 1976 a Státní divadlo Ostrava roku 1981.  Na dlouhou dobu jedinou inscenací \"Nevěsty messinské\" mimo české země byla inscenace Slovenského národního divadla v Bratislavě roku 1928 (premiéra 4. února). Dne 15. března 2015 operu v německé premiéře uvedlo divadlo v Magdeburgu; jedná se též o první nastudování \"Nevěsty messinské\" po 34 letech po dosud poslední (ostravské) inscenaci.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Prostranná síň v paláci knížecím) Obklopena messinskými staršími vysvětluje kněžna Isabela, proč opustila vdovské ústraní (árie \"S tichým vdovy útulkem rozloučila jsem se již\"). Od smrti jejího manžela, knížete messinského, uplynuly tři měsíce a její synové, starší don Manuel a mladší don César, je strávili ve vzájemných sporech a šarvátkách; i otcovský palác již byl poskvrněn krví. Isabela je proto oba pozvala k sobě a chce je usmířit. Po straně pak vybízí starého sluhu Diega, aby pospíchal do kláštera a přinesl jí odtud „poklad nejdražší“, jejž tam dala do úschovy.  U vchodu do síně se střetnou družiny obou znepřátelených knížat, Manuelova vedená Kajetánem a Césarova vedená Bohemundem (sborová scéna \"Vítej mi, pyšná ty síni knížecí\"). Po chvíli rozpaků uzavírají prozatímní příměří – pokud se pánům líbí mír, budou v míru i oni, pokud osud bude chtít jinak, zůstávají připraveni k boji. Obě družiny vítají Isabelu (sbor \"Sláva tobě, vznešená matko\") přicházející s Manuelem a Césarem. Isabel přesvědčuje bratry ke smíru a shromážděné oddíly jí přitakají (árie \"Ó shlédni na mne, nebes královno\"), ale zaražená knížata stojí beze slov a bez pohnutí, vyhýbajíce se vzájemnému pohledu. Zklamaná Isabela odchází. Bratři rozpačitě začínají hovor a postupně se smíří a obejmou (duet – scéna smíru \"Ty starší jsi, nuž promluv směle dřív!... Nevýslovné kouzlo duši náhle jímá\").  Panoš přináší Césarovi zprávu, že neznámí, kterou jeho pán hledal, byla vypátrána. César se kvapně loučí s Manuelem a odchází za galantním dobrodružstvím. Kajetán se vyptává Manuela na příčinu jeho nezvyklé roztržitosti a mírnosti. Manuel vypráví o tom, jak se před pěti měsíci při lovu setkal s krásnou jeptiškou a ihned se zamiloval (árie – Manuelovo vyprávění \"Pět měsíců již tomu\"). Naštěstí ona dívka nesložila řeholní sliby, pouze byla v klášteře vychovávána a neví nic o svých rodičích. Nedávno však dostala zprávu, že se má brzy vrátit do rodičovského domu. Manuel se bál, že by tím o ni přišel, a dal ji unést. Dívka je prozatím v úkrytu v Messině a neví nic o svém únosci, ale Manuel dává připravit slavnostní průvod, který ji má uvítat jako novou messinskou kněžnu.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Zahrada v Messině u domu, ve kterém přebývá Beatrice) Beatrice neklidná a rozechvělá čeká na svého únosce, o němž zná jen jeho jméno – Manuel. Trápí ji výčitky, že svolila opustit klášter, a svou nepřítomnou a téměř neznámou matku prosí o odpuštění, že „svou kráčí cestou“ (árie \"Zda on to? Slyš! – Ach, opět pouhý klam!\"). Vzpomene si též na cizího muže, který na ni vášnivě pohlížel, když ji potkal na pohřbu starého knížete. Tehdy se jí zmocnila neblahá předtucha...  Beatrice slyší kroky a běží domnělému Manuelovi vstříc. Zarazí se však leknutím, když namísto něj vidí onoho neznámého mladíka. Je to don César, který si pro ni přišel se svou družinou. Don César dívce vypravuje, jak se do ní nad rakví knížete zamiloval (árie \"V chrámu Páně staroslavném\") a jak se mu ji podařilo vypátrat. Beatricino zděšení a nemluvnost si vykládá jako pouhý panenský stud a oznamuje jí, že pro ni brzy přijde slavnostní průvod a odvede ji jako nevěstu mladšího messinského knížete. Beatrice si o samotě zoufá, že upadla do moci rodu, „na němž spočívá kletba zášti bratrské“.  (Proměna. Komnata v paláci před ložnicí kněžninou) Kněžna Isabela blahořečí smíření svých synů (arioso \"Již nadešel mi krásný, slavný den\"). Vypráví jim, že jim brzy přivede i sestru, která dosud vyrůstala v ústraní a o niž bratři nevěděli. Messinskému knížeti se totiž kdysi zdál sen, podle kterého měla být dcera záhubou obou svých bratrů, a kázal ji zahubit. Ale králově se zdál naopak sen, ve kterém tato dcera spojila srdce obou bratrů v horoucí lásce, a proto ji jen ukryla v klášteře svaté Cecílie (vyprávění Isabely \"Dvé ratolestí laurových\"). Nyní, když je její manžel mrtev a oba synové jsou smířeni, může ji povolat zpět. Don Manuel se připojuje s tím, že ještě dnes přivede matce představit svou nevěstu, a don César slibuje totéž. Isabela je nadšena představou, že náhle získá hned tři dcery (tercet \"Ó, lásko božská, všemohoucí\").  Avšak přichází Diego a vypráví, že ona dívka – Beatrice – byla z kláštera unesena „maurskou lodí“. Zoufalá kněžna Isabela vysílá syny, aby co nejrychleji vyrazili najít a přivést zpět znovu ztracenou sestru. Don Manuel je zaražen shodou jména i okolností a spěchá nejdříve za svou nevěstou. Rovněž don César odchází nejprve ke své nevěstě, kterou hodlá na dobu své nepřítomnosti svěřit matčině péči, a pak se vydá zachránit svou sestru.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Zahrada jako ve 2. dějství) Před domem, kde pobývá Beatrice, narazí Kajetánova družina dona Manuela na Bohemundovu družinu, kterou tam zanechal na stráži don César. Nevraživost mezi nimi brzy přeroste v bitku, kterou zastaví až don Manuel. Jen s váháním a neochotně ustupují Césarovi muži rozkazu knížete a pouštějí ho dovnitř.  Beatrice běží Manuelovi vstříc a zapřísahá jej, aby ihned uprchli před hrozícím nebezpečím. Don Manuel se jí dává poznat jako messinský kníže. Beatrice je zděšena. Manuel se jí vyptává na podrobnosti a jejím původu a potvrzuje se jeho podezření, že milovaná dívka je jeho sestra. Ale v průběhu jejich rozhovoru se objeví don César. Rozezlen tím, že vidí svou nevěstu v bratrově náručí, dona Manuela probodne. Omdlelou Beatrici dává odnést do domu své matky. (Následuje smuteční pochod.)  (Proměna. Síň jako v 1. dějství) Isabela a Diego netrpělivě čekají na zprávy o unesené princezně. Tu jim přináší Césarova družina polomrtvou Beatrici v nosítkách. Beatrice se probere a poznává svou matku; současně v ní nalézá matku obou mužů, kteří se o ni ucházeli. Není žalem schopna slova, z jejího chování však Isabela vytuší nejhorší. Smuteční průvod přináší mrtvolu dona Manuela (smuteční scéna \"V roucho smutku, Messino, se hal\"). Zoufalá kněžna se obrací na vcházejícího dona Césara a zapřísahá jej, aby bratrovu smrt pomstil „touž rukou statnou, která vrátila mi drahou dceru“. Teď se teprve don César dozvídá, že milovaná žena je jeho sestra a že bratra zabil bez důvodu. Plní tedy matčinu neuváženě vyřčenou žádost – přes prosby všech včetně Beatrice – a vlastní rukou ztrestá na životě Manuelova vraha, tedy sebe sama.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nevěsta messinská (též hráno jako Messinská nevěsta, Op. 18) je tragická opera (zpěvohra) o třech jednáních českého skladatele Zdeňka Fibicha na libreto českého spisovatele a hudebního kritika Otakara Hostinského, napsané na námět stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. Poprvé byla provedena dne 28. března 1884 v Národním divadle v Praze.", "tgt_summary": "The Bride of Messina (Czech: \"Nevěsta messinská\") is a tragic opera in three acts, op. 18, by composer Zdeněk Fibich. The Czech language libretto by Otakar Hostinský is based on Friedrich Schiller's play \"Die Braut von Messina\". Fibich’s most Wagnerian opera, he composed the work between 1882–1883 for the purposes of submitting it in an opera competition sponsored by the National Theatre in Prague. The opera won first prize in the 1883 competition and it premiered at the National Theatre on 28 March 1884. At its first presentation music critics responded with high praise to the work and it is now considered to be Fibich's masterpiece. However, the opera's morose story, melancholy scoring and astringent style have hindered it from gaining wide popularity.", "id": 1468218}
{"src_title": "Seznam dílů seriálu Akta X", "tgt_title": "List of The X-Files episodes", "src_document": [{"title": "Přehled řad.", "content": "<onlyinclude>", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "Díly označené symbolem ‡ měly naplánovaný začátek vysílání okolo 23:30, konec dílu se tedy protáhl do následujícího dne.  Díl označeny symbolem ± měl naplánovaný začátek vysílání v 23:55, je možné že nastalo zpoždění a začátek měl až po 0:00 následujícího dne.  Díly označené symbolem † byly uveřejněny v TV programu uvedeného dne, ovšem naplánovaný začátek měly až v prvních hodinách následujícího dne.  Názvy označené (DVD) pocházejí z krabičky DVD vydání. Názvy (TV) jsou přímo řečené po znělce v dílu, což se začalo dělat až od 5. řady. Názvy (alt) pochází z internetových seznamů sms.cz a serialzone.cz, sestavených nejspíš podle tiskových informací při repríze na TV Prima, použito pro 1.–4. řadu. Názvy bez rozlišení jsou shodné pro DVD i TV uvedení.", "section_level": 1}, {"title": "Speciály.", "content": "Seriál má i speciální střihové epizody. První tři speciály byly v ČR vysílány v televizi s dabingem; na DVD vydání jsou jako bonus u 9. série, ale bez dabingu.", "section_level": 1}, {"title": "VHS edice.", "content": "Seriál vycházel na VHS ve speciálním vydání. Vybrané epizody, většinou vícedílné a většinou tzv. mytologické, byly pro uvedení na videokazetě přestříhány do souvislého filmu. V Česku byly dokonce k dispozici ve videopůjčovnách a v prodeji dříve, než se objevily v televizi. Byly proto také v předstihu nadabovány. Pro následné televizní vysílání se použil VHS dabing, ale s výjimkou dílů z páté, sedmé a osmé série, které byly nadabovány podruhé. Ve světě se Akta X dočkala i jiných výběrových edic - uvedena je pouze ta nejdelší, která vycházela i v Česku, která ale nebyla vydána v češtině celá, zřejmě kvůli upadajícímu zájmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toto je seznam dílů seriálu \"Akta X\". Americký televizní seriál \"Akta X\" byl poprvé vysílán 10. září 1993 a skončil po devíti řadách dne 19. května 2002. Byly natočeny i dva celovečerní filmy: \"Akta X\" (1998), dějově zasazený mezi 5. a 6. řadu a \"\" (2008), který je pokračováním celého seriálu. V roce 2016 se \"Akta X\" vrátila s šestidílnou minisérií a v roce 2018 ještě jednou s deseti novými díly.", "tgt_summary": "\"The X-Files\" is an American science fiction–supernatural television series that originally aired on the Fox network for 9 seasons from September 10, 1993, to May 19, 2002. The series centers on FBI special agents Fox Mulder (David Duchovny) and Dana Scully (Gillian Anderson), who work on cases linked to the paranormal, called X-Files. Mulder, an FBI profiler, is a believer in the paranormal, and the skeptical Scully, a medical doctor, is assigned to make scientific analyses of Mulder's discoveries which could ultimately be used to discredit his work. Throughout the series the two develop a close friendship. During the eighth and ninth seasons of the series, Duchovny's role was reduced from lead actor to an intermittent lead role.", "id": 1506831}
{"src_title": "Projekt 20380", "tgt_title": "Steregushchiy-class corvette", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Od poloviny 80. let zvažovalo sovětské námořnictvo různé varianty náhrady dosavadních tříd protiponorkových a úderných korvet. Původně měly protiponorkové lodě nahradit plavidla Projektu 11661 Gepard (nyní stavěny pro Kaspickou flotilu a pro export) a úderná plavidla nerealizovaného Projektu 12440 Grom. Nedostatek finančních prostředků vedl k tomu, že bylo brzy upřednostněno nahrazení obou kategorií jediným typem větších univerzálních fregat Projektu 12441. První jednotka sice byla rozestavěna, mezitím se však změnila ruská námořní doktrína a bylo rozhodnuto provést obnovu flotily pomocí většího počtu korvet pro pobřežní operace, doplněných menším počtem fregat pro oceánské operace (vybrány byly fregaty Projektu 22350, protože se však jejich vývoj opozdil, doplní je ve službě několik fregat Projektu 11356).  Ve výběrovém řízení na korvety, které by nahradily plavidla Projektů 1124, 1234, 133 a 1135, v roce 2001 zvítězila konstrukční kancelář CMKB Almaz, která korvety staví v loděnici Severnaya Verf v Petrohradu (pouze korvety určené pro Kaspickou flotilu se staví v Zelenodolsku). Stavba prototypové jednotky Projektu 20380, která dostala tradiční jméno \"Stěreguščij\", byla zahájena v roce 2001. Toto plavidlo mělo protiletadlovou obranu provizorně řešenou instalací hybridního systému bodové obrany. Následujících devět sériových korvet Projektu 20380 (dle některých pramenů 20381) se liší právě především složením protiletadlové výzbroje.  Další modernizací celé konstrukce je Projekt 20385, jehož stavba byla zahájena roku 2012 v podobě korvety \"Gremjaščij\". Ta se liší především prodlouženým trupem a zesílenou výzbrojí. Verze projekt 20385 byla kritizována kvůli vysoké ceně a příliš silné výzbroji. Největší potíže ale patrně způsobilo užití západních dieselových motorů MTU, jejichž dodávky byly přerušeny kvůli sankcím uvaleným na Rusko v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Diesely MTU musely být nahrazeny ruskými DDA12000. Rozestavěny byly celkem čtyři korvety verze Projekt 20385. Prototypová korveta \"Gremjaščij\" zahájila zkoušky v prosinci 2019.  Jednotky této třídy:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce (Projekt 20380).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Plavidla mají modulární konstrukci, v níž jsou široce uplatněna opatření na redukci radiolokační odrazové plochy plavidel (viz stealth). Povrch nástaveb a stožárů je tvořen velkými rovinnými plochami odkloněnými od kolmice a velká část trupu je navíc pokryta materiálem pohlcujícím radarové vlny. Korvety mají tradičně ocelový trup, nástavby jsou z velké části kompozitové (především se jedná o třívrstvý sendvič s pěnovým jádrem a vnějšími vrstvami z polyesterového sklolaminátu). Ušetřená hmotnost je využita pro lepší elektroniku a výzbroj. Použití kompozitů rovněž snižuje magnetickou signaturu plavidel.  Trup je rozdělen do devíti vodotěsných oddělení, přičemž v boji mohou být zatopeny dvě z nich. Charakteristická je pro tato plavidla jejich široce vykrojená tzv. atlantická příď a principiálně nové tvarování podhladinové části trupu, které snižuje jeho hydrodynamický odpor. Pod přídí je umístěna rozměrná hruška sonaru, díky které má korveta ponor plných 7,95 metru. Nautické vlastnosti zlepšuje pár aktivních ploutvových stabilizátorů a pevné stabilizační kýly.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "Na vrcholu integrovaného stožáru je, v kulovém pouzdru, umístěn 3D radar Furke-2 s dosahem 150 km. Pod ním umístěn systém Monument-A sloužící k navádění protilodních střel, detekci hladinových cílů a radiotechnický průzkum. K řízení palby kanónů slouží systém 5P10 Puma-02 a na palubě jsou též tři navigační radary. V příďové hrušce je sonar Zarja-2 a dvě antény sonaru Paket-A, využívaného systémem Paket-NK (viz výzbroj). Ze zádě korvety je spouštěn vlečný sonar Minotaur-M. Palubní bojový řídící systém je typu Sigma 20380.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavňovou výzbroj představuje 100mm kanón Arsenal A-190 umístěný ve speciálně tvarované věži na přídi. Kanón má kadenci 80 ran/min a dostřel 21 km. Za dělovou věží se nachází jeden hybridní obranný systém Kortik-M (v kódu NATO CADS-N-1), jehož modul tvoří blok senzorů, dva 30mm kanóny a řízené střely 9M311 s doletem 10 km. Zásoba munice systému Kortik je 3 000 nábojů a 32 řízených střel. Protivzdušnou obranu doplňují dva hlavňové systémy AK-630M s dosahem 5 km, umístěné po stranách komínu. Každý disponuje 3 000 náboji.  Raketovou údernou výzbroj korvet tvoří dva čtyřnásobné odpalovací kontejnery 3S-24 pro protilodní střely Ch-35 Uran (v kódu NATO SS-N-25) s dosahem 120 km. Kontejnery jsou umístěny mezi hlavní nástavbou a komínem. Obdélníkové kryty po stranách hangáru kryjí dva otočné čtyřnásobné 330mm torpédomety SM-588 systému Paket-NK, sloužícího k ničení ponorek i jejich útočících torpéd (pomocí antitorpéd). Posádka má palubě i nějaké ruční zbraně, včetně osmi z ramene vypouštěných protiletadlových raketových kompletů 9K38 Igla. Na zádi je přistávací plocha a hangár pro jeden průzkumný a protiponorkový vrtulník Ka-27PL.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonný systém.", "content": "Zdrojem elektrické energie pro palubní systémy jsou čtyři dieselgenerátory 22-26DG, každý o výkonu 630 kW. Pohonný systém je koncepce CODAD. Tvoří ho dvě jednotky DDA-12000, z nichž každá roztáčí pětilistý lodní šroub. Každou jednotku tvoří dva diesely typu 16D49, každý o výkonu 4 285 kW a převodové ústrojí. Spaliny jsou odváděny jedním komínem, vybaveným zařízením pro jejich ochlazování. Nejvyšší rychlost korvet dosahuje 27 uzlů. Dosah je 3 500 námořních mil při ekonomické rychlosti 14 uzlů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 20380, jinak též třída Stěreguščij, je třída víceúčelových korvet ruského námořnictva. Třída tvoří, společně s fregatami Projektů 22350 a 11356, jádro programu obnovy ruské floty. Hlavním posláním korvet této třídy je pobřežní hlídkování, ničení ponorek a obrana konvojů. Napadat mohou hladinové, vzdušné a pozemní cíle i ponorky. Na prototypovou jednotku navazuje devět vylepšených korvet nesoucích lepší protiletadlovou výzbroj, které některé prameny označují jako Projekt 20381. Dalším vývojem korvet vznikla výrazněji upravená zvětšená varianta Projekt 20385, objednaná ve čtyřech kusech. Exportní varianta nese označení Projekt 20382 Tigr, přičemž první dva exempláře v červnu 2011 objednalo Alžírské námořnictvo.", "tgt_summary": "The \"Steregushchiy\" class (), Russian designation Project 20380, is the newest class of corvettes being built for the Russian Navy. Designed by the Almaz Central Marine Design Bureau, subsequent vessels were built to an improved design (Project 20381), incorporating the Poliment-Redut SAM system. The ship full displacement and dimensions are large for a corvette, thus it is designated as a frigate by NATO. The Steregushchiy class has been further developed into the (Project 20385) and Project 20386 subclasses. The export variant is known as Project 20382 \"Tigr\".", "id": 380042}
{"src_title": "Bitva u Custozy (1866)", "tgt_title": "Battle of Custoza (1866)", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Zhoršující se vztahy mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím směřovaly k válce. Mladé Italské království se rozhodlo využít případného konfliktu k útoku na Rakousko. Italové si dělali nárok rakouská území Benátsko, Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Terst a Dalmácii. 8. dubna 1866 podepsala Itálie a Prusko vojenský pakt. Ovšem už v březnu nařídil král Viktor Emanuel II. v Itálii skrytou mobilizaci. V květnu a začátkem června probíhaly přípravy plánů pro nadcházející tažení. Plánování se účastnili i pruští vojenští poradci, kteří měli dohlédnout na synchronizaci akcí na severním a jižním bojišti. Rakousko si dobře uvědomovalo reálnou hrozbu boje na dvou frontách a pokusilo se tomu zabránit. 12. června podepsali ve Vídni zmocněnci císaře Františka Josefa I. a císaře Napoleona III. dohodu, podle které předá Rakousko Benátsko do správy Francie a Napoleon III. je následně postoupí Itálii. Rakousko doufalo, že tímto krokem učiní italskou účast ve válce zbytečnou. Ovšem Itálie se nehodlala spokojit se ziskem „pouhého“ Benátska a navíc považovala válku s Rakouskem za věc osobní cti.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Italské.", "content": "Italskému velení se v nabízely dvě možnosti jak zaútočit a Italové si poněkud nešťastně vybrali obě. Jejich armáda o celkové síle asi 220 000 mužů byla rozdělena na dvě samostatná vojska. První tzv. Mincijskou armádu vedl náčelník generálního štábu Alfonso Ferraro La Marmora. Měla asi 120 000 mužů a doprovázel ji král Victor Emanuel II.. Plán pro nasazení počítal s jejím soustředěním v oblasti Piacenza, Cremona, Lodi. Skládala se ze tří armádních sborů (\"I.\", \"II.\" a \"III.\") a Řadové jezdecké divize. Byl jí přisouzen hlavní operační směr, kdy měla překročit řeku Mincio, vstoupit do rakouského pevnostního čtyřúhelníku (Quadrilatero) a někde na řece Adiži svést bitvu s rakouskou Jižní armádou. Zbytek italských sil byl soustředěn v samostatném Cialdiniho \"IV. sboru\", který byl soustředěn v prostoru Bologna - Ferrara a měl po zahájení nepřátelství překročit dolní tok Pádu, obejít zleva rakouské pevnosti a přerušit spojení Rakušanů s Tyrolskem. Rozdělení armády a vytyčení dvou rozdílných směrů patrně pramenilo ze vzájemné nevraživosti velících italských generálů. U pruských poradců byla tato strategie vnímána se silnými rozpaky.  20. června bylo Rakušanům doručeno vyhlášení války (respektive vypovězení příměří, protože po válce 1859 nebyla podepsána mírová smlouva) s tím, že nepřátelství vypukne za tři dny. 23. června ráno začaly italské sbory hlavní armády překračovat řeku Mincio.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouské.", "content": "Rakouská strana shromáždila v Benátsku asi 75 000 mužů rozdělených do tří armádních sborů (\"V.\", \"VII.\" a \"IX.\"). Císařská dvorní rada počítala s tím, že Jižní armáda zaujme obranu v pevnostním čtyřúhelníku a bude blokovat postup Italů na Tyrolsko. Do čela armády byl postaven arcivévoda Albrecht a jako náčelník štábu mu byl přidělen generálmajor Franz von John. Tato dvojice rychle opustila defenzivní strategii a naopak se rozhodla při prvním pohybu italských vojsk zaútočit. Albrecht vycházel ze zpráv svých agentů a správně předpokládal, že úder provede Mincijská armáda a svoji strategii tomu přizpůsobil.  Už 14. června se Jižní armáda soustředila za řekou Adiží, což Italy jenom utvrdilo v tom, že protivník vyklízí prostor mezi řekami Mincio a Adiže. Ovšem ústup za Adiži byl jenom klamným manévrem. Ihned po vyhlášení nepřátelství byly rakouským sborovým velitelům vydány rozkazy k pochodu na budoucí bojiště. Albrechtův plán počítal s tím, že 22. června vyrazí celá armáda na pochod, projde Veronou, 23. června zaujme postavení severně od Italů překračujících řeku Mincio a 24. června jim vpadne do levého boku. Utajený přesun se i přes úmorné vedro italského léta zdařil až překvapivě snadno a většina jednotek Jižní armády dosáhla nástupního prostoru pro bitvu už 23. června dopoledne.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Italské jednotky začaly překračovat Mincio už 23. června a za rozbřesku příštího dne v něm pokračovaly. Sestava byla zleva doprava následující: \"I. sbor\" generála Duranda (pěší divize 1, 2, 3 a 5), \"II. sbor\" generála Cuchiariho (pěší divize 4, 6, 10 a 19) a \"III. sbor\" generála Della Rocca (pěší divize 7, 8, 9 a 16 a Řadová jezdecká divize). Přechod probíhal v pohodové náladě, protože si italské velení stále nedokázalo představit, že by se někde poblíž nacházel nepřítel, navíc chystající se zaútočit.  Rakouská vojska soustředěná paralelně s Italy s mírně přesahujícím pravým křídlem byla připravena zaútočit podle arcivévodova plánu. Ten spočíval v tom, že ve středu jeho sestavy stojící \"VII. sbor\" podmaršálka Maročiče na sebe bude vázat střed italské sestavy, vlevo od něj stojící \"IX. sbor\" podmašálka Hartunga bude na začátku bitvy v záloze a posléze se stane čepem kolem kterého se bude točit rakouská sestava. Úplně na levém křídle se nacházelo rakouské Záložní jezdectvo, které mělo znepokojovat italský \"III. sbor\" a snažit se ho vylákat co možná nejdále na východ. K rozhodujícímu útoku byl určen \"V. sbor\" generála Rodicha a Záložní pěší divize generála Rupprechta na pravém křídle. \"V. sbor\" měl napadnout italské levé křídlo a zároveň měla Záložní pěší divize zaútočit přímo na jih mezi italský \"I. sbor\" a Mincio a ovládnout strategické mosty přes řeku. V tu chvíli by byla italská armáda zbavena možnosti ústupu a následný pohyb rakouské sestavy se Záložní pěší divizí na řece Mincio a čepem otáčení u \"IX. sboru\" by ji tlačil na východ a po částech ničil.", "section_level": 1}, {"title": "Jezdecký útok.", "content": "Bitva začala ve čtvrt na osm a to na místě, kde to arcivévoda rozhodně nečekal a hlavně nechtěl. Italský \"III. sbor\" přešel po půlnoci řeku Mincio a bez obtíží obsadil vesnici Villafranca. Dále kupředu poslal generál Della Rocca jen pár eskadron jezdeckého pluku Alessandria. Italští jezdci brzy narazili na předvoj rakouského Záložního jezdectva plukovníka Pulzeho. Jezdecké šarvátky se vyvíjely lépe pro Rakušany, ale Italové vždy dokázali ustoupit pod ochranu pěších divizí a dělostřelectva, což rakouské jezdce značně iritovalo. Když pak dal plukovník Pulz rozkaz plukovníku Rodakowskému, aby s jednou eskadronou hulánského pluku Trani č. 13 provedl průzkum, stalo se to čím bylo rakouské jezdectvo proslulé. Rodakowski seřadil celý pluk a vedl ho do útoku přímo na nejbližší čtverec italské pěchoty z brigády Parma. Útokem hulánů se nechal strhnout i císařův husarský pluk č. 1. a vyrazil také. Jezdcům se ve vražedné palbě podařilo rozbít několik čtverců 16. divize korunního prince Umberta a na několika místech proniknout až do italského týlu, kde vyvolali paniku. Následně se museli stáhnout a znovu projet mezi italskou pěchotou. Tento sebevražedný a zcela nesmyslný útok přežilo necelých 200 z 550 jezdců pluku Trani.", "section_level": 2}, {"title": "Boje u Oliosi.", "content": "Během jezdeckých bojů na levém křídle se rozhořel i netrpělivě očekávaný boj na opačné straně bojiště. Jednotky \"V. sboru\" a Záložní pěší divize konečně dorazily do výchozích prostor a zahájily svůj pokus odříznout Italy od možnosti ústupu. Ovšem brzy po zahájení útoku nastaly komplikace. Ukázalo se, že rakouská Záložní pěší divize je pro splnění svého úkolu příliš slabá, a to jak početně, tak kvalitou. Divize byla postavena narychlo a ne zrovna z prvořadých jednotek (pěší pluky Hohenlohe č. 17 a Degenfeld č. 36, hraničářský pluk Deutche-Banat, doplňovací prapory pluků IR 7 a IR 76 a myslivecké prapory č. 36 a 37). Při postupu k jihu narazila divize u vesnice Oliosi na postupující jednotky italského \"I. sboru\". Rozhořel se poněkud chaotický střetný boj, ve kterém se rychle projevila početní převaha Italů, navíc neustále posilovaných novými silami přicházejícími přes řeku. Jednalo se především o jednotky 5. divize generála Sirtoriho. Rakouská brigáda Benko byla rychle přečíslena a zatlačena až na hřeben hory Monte Cricol, kde se musela bránit zuřivým útokům jak jednotek 5. divize, tak časem i brigád Pisa a Forli od 1. divize.  Veliteli \"V. sboru\" generálu Rodichovi, jehož jednotky zatím do boje příliš nezasáhly, začalo být jasné, že se u jeho souseda bitva na pravé straně nevyvíjí dobře. Pochopil, že Rupprechtova divize, místo aby postupovala na mosty přes Mincio, ustupuje. Rodich neváhal ani okamžik, brigádu Mörig si ponechal v záloze a zbylé dvě brigády vyslal na sever do pravého boku útočících Italů. V několik hodin trvajících krvavých bojích se jednotkám brigády Piret podařilo dobýt strategickou ves Oliosi. Když potom Bauerova brigáda odrazila na výšinách Feniletta protiútok brigád Brescia a Valtellina od 5. divize, byla situace na rakouském pravém křídle zachráněna. Minula bezprostřední hrozba, že bude Záložní pěší divize na Monte Cricol obklíčena, ale na nějaký její ofenzivní postup už nemohlo být ani pomyšlení.", "section_level": 2}, {"title": "Custoza.", "content": "V době, kdy Záložní pěší divize bojovala o přežití na Monte Cricol, stál celý střed rakouské sestavy v klidu v okolí osady Sommacampagna. \"VII.\" a \"IX. sbor\" čekaly, až se Záložní pěší divize probije k Minciu a začne celý plánovaný pohyb rakouské sestavy na jihovýchod. V té době italský vrchní velitel La Marmora, překvapený tím, že obě jeho křídla narazila na nepřítele, přikázal granátnickým brigádám Brignoneho 3. divize obsadit výšiny nad Custozou a zajistit tak spojení mezi \"I. sborem\" vlevo a \"III. sborem\" vpravo. Podle tohoto rozkazu začali sardinští granátníci generála di Treville a lombardští granátníci prince Amadea obsazovat Monte Croce a Monte Torre. Tento pohyb zneklidnil podmaršálka Hartunga natolik, že neváhal porušit arcivévodovy rozkazy a na vlastní odpovědnost vyslal brigády Wecbeker a Böcker ze svého \"IX. sboru\" proti granátníkům. V těžkém terénu na úpatí Monte Croce a Torre se tak rozhořel urputný zápas, ve kterém měli navrch italští granátníci. Vojáci \"IX. sboru\" je nebyli schopni vytlačit z jejich obranných pozic a když už se tak stalo, byli granátníci připraveni dobýt ztracený prostor nazpět bodákovou ztečí.  Když dal podmašálek Hartung rozkaz k útoku svého sboru, stála severně od něj na Monte Godi jedna brigáda detašovaná od \"VII. sboru\". Její velitel generál Scudier pochopil, že \"IX. sbor\" začíná útočit na Monte Croce a považoval za svoji povinnost postoupit vpřed a tím jednak podpořit jeho útok a jednak vykrýt jeho obnažený týl. Sotva ale jeho jednotky postoupily dál na západ na Monte Molimenti pochopil, že narazil na díru v italské obraně. Nezaváhal ani okamžik a hnal svoje muže stále dál přes řídkou clonu italských jednotek. Rakušané prorazili na Monte Arabica, na strmých svazích Monte Belvedere pobrali více než 350 zajatců a nakonec dvě roty pěšího pluku korunního prince Rudolfa vytlačily po tvrdém boji italské jednotky z Custozy a ves obsadily. Scudier se tak dostal hluboko do sestavy nepřítele a ovládl klíčové postavení celého bojiště. To už se ovšem kolem Custozy stahovaly italské posily. Odloučené jednotky sardinských a lombardských granátníků, zálohy Della Roccova \"III. sboru\" a 9. divize, kterou tam poslal osobně král. Generál Scudier naznal, že proti takové přesile nemá šanci vesnici udržet, navíc do jeho mužů neustále bily baterie z Monte Torre, a proto se rozhodl ustoupit bez boje. Přes Monte Molimenty se brigáda vrátila tam, odkud vyšla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozuzlení.", "content": "Kolem poledního se bitva vyvíjela jednoznačně lépe pro Italy. Generál Durando zastavil útočící rakouské pravé křídlo a zahnal ho do defenzivy. Granátníci úspěšně drželi Monte Croce i Toree a strategická Custoza byla dobyta zpět 9. divizí. Z Della Roccova \"III. sboru\" zatím do bojů zasáhla jen část jednotek a čerstvý \"II. sbor\" teprve překračoval řeku. V tu chvíli ale prokázal arcivévoda Albrecht nebývalou pružnost. Po konzultaci s Rodichem pochopil, že pravé křídlo nemá dost sil rozhodnout bitvu, opustil tedy nerealizovatelný plán a rozhodl se pro jiný. Cílem už nebylo italskou sestavu obejít, ale rozštípnout vedví. Vyčerpaní vojáci Záložní pěší divize a brigády Piret se vrhli do dalšího útoku, ale tentokrát jen proto aby umožnili \"V. sboru\" odpoutat se od nepřítele. Generál Rodich přeskupil svoje brigády do útočných kolon, ale tentokrát s nimi nevyrazil na západ k Minciu, ale na jih k výšinám Santa Lucia a Monte Belvedere nad Custozou. Generál Hartung dostal rozkaz aby se dál snažil dobýt Monte Croce a Monte Torre.  Ve stejnou dobu vyrazila spojka i k podmaršálkovi Maročičovi s rozkazem, aby do útoku na Custozu nasadil i poslední rakouské zálohy – brigády Töply a Welserheimb svého \"VII. sboru\". Tento rozkaz byl prakticky zbytečný, protože podmaršálek, sotva zpozoroval, že \"V. sbor\" mění směr útoku a řadí se proti Santa Lucii, pochopil kolik uhodilo a na vlastní odpovědnost nechal své brigády zaútočit směrem na Custozu. Když posel s rozkazem od arcivévody dorazil, útočily už Maročičovy jednotky na svahy Monte Arabica. Jednotky 9. italské divize, a to především 35. a 51 pluk a 34. pluk bersaglierů na Monte Belvedere, kladly statečný odpor, ale po celodenním boji už byli Italové vyčerpaní a náraz čerstvých Maročičových sil nevydrželi. Rakušané ovládli výšiny a po krátkém odpočinku, kolem půl páté, mohl začít společný útok \"V.\" a \"VII. sboru\" přímo proti Custoze. Italové se ve vesnici drželi statečně, ale když se v jejich týle objevil III. prapor pluku arcivévody Leopolda od \"V. sboru\" (který zabloudil během útoku na Monte Belvedere a teď šel za hlasem děl) rozhodli se zahájit ústup za řeku Mincio.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Jakmile se zhroutil italský střed, začalo kvapně ustupovat i levé křídlo a zanedlouho zahájil ústup za Mincio i \"III. sbor\" od Villafranky. Arcivévoda Albrecht původně uvažoval o pronásledování Italů, ale po konzultaci se sborovými veliteli od toho upustil, protože rakouští vojáci byli po celodenní bitvě v úmorném vedru zcela vyčerpaní. Navíc arcivévoda nechtěl dál riskovat svoje síly, protože správně předpokládal, že jich bude zapotřebí proti Prusku.  Italské velení konsternované nenadálou porážkou ustoupilo až za hranice Benátska. La Marmora k sobě povolal od Pádu Cialdiniho sbor, ale přistoupit k jakékoliv ofenzivní akci se už neodvážil. Italská armáda postoupila do Benátska až poté, co se 5. července v pařížském \"Le Moniteur\" objevila zpráva, že František Josef I. podstoupil Benátsko Napoleonovi III. Ve stejnou dobu obdržel arcivévoda Albrecht zprávu o porážce rakouské armády u Hradce Králové a nikým neobtěžován zahájil přesun dvou svých sborů na obranu Vídně. V Itálii, tak zůstal pouze \"VII. sbor\", aby zabránil případnému postupu Italské armády do jižního Tyrolska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Custozy byla rozhodující pozemní střetnutí Třetí italské války za nezávislost. 24. června 1866 v pahorkatině u severoitalské Custozy porazila rakouská Jižní armáda arcivévody Albrechta Rakousko-Těšínského italskou Mincijskou armádu, které velel generál Alfonso Ferrero La Marmora.", "tgt_summary": "The Battle of Custoza took place on the 24 June 1866 during the Third Italian War of Independence in the Italian unification process.", "id": 949138}
{"src_title": "Marie Portugalská (1521)", "tgt_title": "Maria of Portugal, Duchess of Viseu", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se jako nejmladší ze všech dětí Manuela I. z jeho třetího manželství se španělskou infantkou Eleonorou Habsburskou. Byla pověstná mimořádnou krásou, \"umocněnou bělostí pleti a nebeskou modří očí\"; to byly typické znaky členů rodu Trastámarů, potomků Petra I. Kastilského.  Vyrůstala bez otce, který zemřel půl roku po jejím narození (13. prosince 1521), i bez matky, která byla figurkou politických zájmů svého bratra Karla I. Španělského. Ten Eleonoru po smrti Manuela I. přiměl opustit portugalský dvůr a v roce 1530 po uzavření míru v Cambrai provdat se za francouzského krále Františka I., třebaže na francouzském dvoře nesehrála žádnou důležitou roli a neměla žádný vliv. V roce 1547 znovu ovdověla. Po dlouhá léta se Eleonora snažila (za pomoci svého bratra Karla) získat svolení portugalského krále (Manuelova syna Jana III.) k tomu, aby Marie žila s ní, ten ale vydal souhlas teprve v roce 1555. Doba odloučení však byla příliš dlouhá - když se po Eleonořině návratu do Španělska v roce 1557 matka s dcerou ve španělském Badajozu konečně setkaly, Marie odmítla žít s matkou a po třech týdnech se vrátila do Portugalska. Pro Eleonoru to byla velká rána, která zřejmě uspíšila její smrt; zemřela při návratu z Badajozu 25. února 1558.  Marie se měla stát manželkou svého bratrance Filipa, pozdějšího španělského krále Filipa II. Když jednání o svatbě byla téměř před uzavřením smlouvy, zemřel anglický král Eduard VI. a Filip uzavřel manželství s jeho starší nevlastní sestrou a následnicí Marií Tudorovnou.  Třebaže byla jednou z nejbohatších a nejvíce žádoucích princezen Evropy té doby, zemřela Marie v Lisabonu 10. října roku 1577 neprovdána a tedy i bezdětná. Pohřbena byla v chrámu Panny Marie v Carnide v Lisabonu, který pomohla obnovit.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Marie byla velmi vzdělaná a podporovala vydatně umění a vědy, což jí umožňoval velký majetek, jenž zdědila po matce. Od roku 1557 financovala opravy starého kostela Panny Marie v Carnide v Lisabonu. Práce byly skončeny v roce 1594.  Vyobrazení infantky Marie bylo použito na portugalské bankovce v hodnotě padesáti escudo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Portugalská, vévodkyně z Viseu, také María de Avis (8. června 1521 – 10. října 1577, Lisabon) byla jako dcera portugalského krále Manuela I. portugalská infantka a vévodkyně z Viseu.", "tgt_summary": "Maria of Portugal, Duchess of Viseu (18 June 1521 – 10 October 1577 in Lisbon; ) was an Infanta of Portugal, the only daughter of King Manuel I of Portugal and Eleanor of Austria. A noted patron of the arts, Maria's personal wealth rivaled that of the king, her brother (John III of Portugal), making her the richest woman in Portugal and one of the richest in Europe.", "id": 815962}
{"src_title": "Volha (automobil)", "tgt_title": "GAZ Volga", "src_document": [{"title": "GAZ-21 \"Volga\".", "content": "Prvním modelem s názvem \"Volha\" byl GAZ-21 \"Volga\". Začal se vyrábět koncem roku 1956 v závodě v sovětském městě Gorkij a jeho produkce byla ukončena až v roce 1970. Během této doby prošel model několika úpravami konstrukce, karoserie i vnitřního vybavení. Za 14 let bylo celkem vyrobeno téměř 639 tisíc kusů těchto automobilů. Sovětští designéři v tomto modelu spojili evropskou a americkou konstrukční školu, což oceňovali mnozí odborníci. Např. britský časopis \"The Autocar\" v roce 1960 po testování Volhy GAZ-21K popsal tento vůz jako čistě sovětský originál, který je stylovou směsí současných amerických a evropských vlivů ( \"\"... the Volga is entirely of Russian origin... styling of the Volga is a blend of recent American and European influences...\"\"). Šlo o jeden z prvních sovětských automobilů masově vyvážených do zahraničí. V r. 1958 získala Volga GAZ-21 spolu s dalším automobilem GAZ-13 cenu Grand Prix na výstavě Expo v Bruselu. Dodnes patří mezi legendy sovětských automobilů uznávané nejen v Rusku, ale i ve světě.  Maximální rychlost Volhy GAZ-21 byla 130 km/h, rychlost z nuly na 100 km/h dosáhla za 34 sekund. Kromě standardního provedení se vyráběly i modifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jen menší část produkce se užívala jako soukromé osobní vozy, většina sloužila v mnoha podnicích a státních organizacích. Velká část produkce byla vyrobena jako \"vozidla taxislužby\", která se používala především v největších městech SSSR - Moskva, Leningrad, Kyjev.. Volhy se však často užívaly jako vozidla taxislužby i v zahraničí. Kromě \"socialistického bloku\" velké množství těchto vozidel jezdilo v Řecku, Nizozemsku, Belgii, Finsku i Norsku. Podle údajů stránky home.no byla v Norsku koncem 50. a v první polovině 60. let 20. století Volha absolutním lídrem na trhu automobilů pro taxislužby, dokonce v roce 1958 byl každý čtvrtý taxík v Norsku právě Volha. Sovětský výrobce však nedokázal udržet krok s modernizačními trendy a stoupajícími nároky \"západního světa\" a své pozice v západní Evropě přenechal svým západním konkurentům.  Volhy patřily i do autoparku silových resortů SSSR - milice, dopravní policie, KGB a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Volga Jurije Gagarina.", "content": "První člověk ve vesmíru, sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, dostal své první auto jako dar od vlády Sovětského svazu v roce 1961. Byla to Volga GAZ-21 (typ 3) černé barvy s modrým interiérem a evidenčním číslem \"78-78 MOD\".", "section_level": 3}, {"title": "GAZ-24 \"Volha\".", "content": "Úspěšná Volga GAZ-21 začala již počátkem šedesátých let 20. století zastarávat. Design byl nemoderní a technické parametry nedostatečné. Pod vedením hlavního konstruktéra A. M. Nevzorova a designérů L. I. Cikolenka a N. I. Kirejeva vznikl nový model, který měl být náhradou za Volhu GAZ-21. GAZ-24 \"Volga\" byl nový model osobního automobilu vyšší střední třídy; v SSSR se toto auto s oblibou označovalo přezdívkou \"Dvadcaťčetvjorka\" (podle čísla modelu). Volga GAZ-24 se vyznačovala čistotou forem, velikostí, prostorností, byla znakem prestiže. Masová výroba tohoto modelu byla spuštěna v roce 1970 a ukončena v roce 1986. Po výrazné modifikaci, která se promítla do modelu GAZ-24-10 \"Volga\" byla výroba definitivně ukončena v roce 1992. Volga GAZ-24 je jedním z nejdéle vyráběných aut v socialistickém bloku.  I tento model získal při svém uvedení několik mezinárodních ocenění, vzpomeňme zlaté medaile na mezinárodních veletrzích v Plovdivu (r. 1969) a v Lipsku (r. 1970).  Volha GAZ-24 měla motor o výkonu 98 koní, maximální rychlost 140 km/h a zrychlení z nuly na 100 km/h dosáhla za 23 sekund. Ve srovnání s předchozí Volhou byla nejpodstatnějším technickým vylepšením čtyřstupňová plně synchronizovaná převodovka.", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace.", "content": "Volga GAZ-24 byla v průběhu let vyráběna v různých modifikacích, které se od sebe odlišovaly některými technickými parametry, nebo celkovou úpravou vzezření. Stručný přehled a charakteristika jednotlivých modifikací:", "section_level": 2}, {"title": "GAZ-3102 \"Volga\".", "content": "V pořadí dalším modelem fabriky GAZ s názvem \"Volha\" byl model GAZ 3102 \"Volha\", který se vyráběl od r. 1982 do r. 2009. Tento model odrážel potřebu modernizovat v sedmdesátých letech pomalu překonanou Volhu GAZ-24.", "section_level": 1}, {"title": "GAZ-3105 \"Volga\".", "content": "GAZ 3105 \"Volga\" byl vyráběn v malé sérii jako automobil pro reprezentační účely představitelů státu a Komunistické strany Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Volga Siber.", "content": "Posledním modelem s názvem Volha byla Volga Siber, která byla veřejnosti oficiálně představena 29. srpna 2007 na autosalonu \"Interavto-2007\" v Moskvě. Šlo o osobní automobil střední třídy s karoserií typu sedan. Výroba byla koncem roku 2010 kvůli slabému prodeji ukončena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volga () byla značka automobilů vyráběna ruskou (dříve sovětskou) firmou GAZ. Název je odvozen od ruské řeky Volga. Pod značkou \"Volga\" bylo vyrobeno několik modelů. Posledním modelem Volgy byla \"Volga - Siber\" představena 29. srpna 2007 na autosalonu \"Interavto-2007\" v Moskvě. Výroba skočila v roce 2010", "tgt_summary": "Volga () is an Executive car that originated in the Soviet Union to replace the venerated GAZ Pobeda in 1956. Their role in serving the Soviet nomenklatura made them a contemporary cultural icon. Several generations of the car have been produced.", "id": 2469712}
{"src_title": "Guerrillero Heroico", "tgt_title": "Guerrillero Heroico", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Alberto Korda 5. března 1960 fotografoval pro kubánské noviny \"Revolución\" v kubánském hlavním městě Havana během shromáždění na poctu obětí sabotáže způsobené výbuchem lodi \"La Coubre\", při kterém zahynula stovka Kubánců. Che Guevarovi bylo v době fotografování 31 let a shromáždění se zúčastnil i s Fidelem Castrem. Snímek zachycuje charismatickou tvář Che Guevary v černém baretu s pěticípou hvězdou. Díky této fotografii se kontroverzní osobnost tohoto lídra stala koncem 60. let 20. století kulturní ikonou.  Korda prohlásil, že se během snímání soustředil na Guevarův výraz obličeje, který byl v té chvíli podle jeho názoru vyobrazením jeho absolutní nesmiřitelnosti i zlosti a bolesti. Po letech Korda připustil, že fotografie zobrazuje Che Guevaru jako odhodlaného a stoického člověka.  Obraz je přirozený, nestrojený a srozumitelný pro širokou veřejnost a podle vyjádření institutu na vysoké umělecké škole v Marylandu je jedním ze symbolů 20. století a zároveň nejslavnější a nejznámější fotografií světa. Z této fotografie vznikl nespočet výtvarně zpracovaných verzí: vznikly z ní malby, plakáty, výšivky, aplikace na hedvábí, je běžným motivem pro tetování, podle této fotografie vznikla sochařská díla, tato fotografie byla reprodukována snad na každém povrchu jaký si lze představit. Podle vyjádření muzea \"Victoria and Albert Museum\" v Anglii je tato fotografie nejreprodukovanějším fotografickým dílem na světě. Jonathan Green z Kalifornského muzea fotografie poznamenal, že „Kordův obrázek je vnímaný v národech různých jazyků po celém světě jako alfanumerický symbol, či hieroglyf. Záhadně se objevuje vždy, když někde vznikne konflikt. Z historie umění se jednoznačně nic jiného neidentifikuje podobným způsobem.“  Kultovní obraz Che Guevary se stal celosvětovým symbolem revoluce a povstání. Korda za své fotografie nikdy nedostal žádné licenční poplatky, protože Castro neuznával Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl. Fotografie Che Guevary je jednou z nejčastěji reprodukovaných v historii. V roce 2000 Korda zažaloval společnost Smirnoff za použití jeho obrázku v inzerátu. V komentáři řekl: \"„Jako zastánce ideálů, pro které Che Guevara zemřel, nejsem proti jeho šíření těmi, kteří chtějí propagovat památku a příčiny sociální spravedlnosti na celém světě, ale jsem kategoricky proti zneužívání obrazu Che k propagaci produktů, jako jsou alkohol, nebo pro jakýkoliv účel ponižující pověst Che“.\" Jeho mimosoudní vyrovnání 50 000 amerických dolarů bylo věnováno na kubánské zdravotnictví. Korda řekl: \"„Kdyby byl Che ještě naživu, udělal by jistě totéž.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Historie obrázku a jeho celosvětový vliv se také v tomto století stal inspirací několika dokumentů současnosti jako je například film \"Chevolution\" (\"Chevoluce\", režie Trisha Ziff) z roku 2008, nebo kniha \"Che's Afterlife: The Legacy of an Image\" (autor: Michael Casey, 2009).", "section_level": 1}], "src_summary": "Guerrillero Heroico (česky Hrdinný partyzán) je fotografie, která je nejznámějším portrétem původně argentinského lékaře a marxistického revolucionáře Ernesta (Che) Guevary. Autorem snímku je kubánský fotograf Alberto Korda.", "tgt_summary": "Guerrillero Heroico () is an iconic photograph of Marxist revolutionary Che Guevara taken by Alberto Korda. It was captured on March 5, 1960, in Havana, Cuba, at a memorial service for victims of the \"La Coubre\" explosion. By the end of the 1960s, the image, in conjunction with Guevara's subsequent actions and eventual execution, helped solidify the leader as a cultural icon. Korda has said that at the moment he shot the picture, he was drawn to Guevara's facial expression, which showed \"absolute implacability\" as well as anger and pain. Years later, Korda would say that the photograph showed Che's firm and stoic character. Guevara was 31 years old at the time the photograph was taken.", "id": 2040976}
{"src_title": "Migraš ha-Rusim", "tgt_title": "Russian Compound", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce necelých 800 metrů, vně severozápadního okraje Starého Města. Na západě s ní sousedí čtvrť Nachalat Šiv'a, na severu Me'a Še'arim, na východě Musrara. Leží nedaleko dotyku se Zelenou linií, která do roku 1967 rozdělovala Jeruzalém. Přibližně v trase Zelené linie probíhá silnice číslo 60 (\"Sderot Chejim ha-Handasa\"). V roce 2011 byla podél ní na jižním okraji čtvrti dobudována tramvajová trať Populace čtvrti je židovská.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Byla postavena v letech 1860–1864 jako komplex pro ruské pravoslavné poutníky, kteří tehdy byli v Jeruzalému početnější než zástupci jiných křesťanských církví. Před rokem 1914 jich sem v průměru ročně dorazilo 14 000. Veškerý stavební materiál včetně zařízení vnitřních prostor byl dovezen z Ruska lodní přepravní firmou, založenou speciálně pro tento účel. Iniciátorem výstavby byla \"Imperiální pravoslavná palestinská společnost\" se sídlem v Petrohradu. Projekt komplexu vypracoval architekt Martin Ivanovič Eppinger. Slohově je odvozen od ruských a byzantských vzorů. Sestával z katedrály Svaté Trojice, rezidencí pro pravoslavné misionáře, nemocnice, ubytoven pro poutníky s 2000 lůžky. V roce 1889 byl dokončen \"Sergejův imperiální hospic\" s 25 luxusními pokoji pro ubytování šlechty. Kromě toho se v komplexu nacházely stáje, skladiště, drůbeží farma, studny a prádelna.  Během mandátní Palestiny zde sídlily britské správní úřady. V jedné z budov ale až do roku 1967 působila ruská pravoslavná misijní služba. Britové zde koncem 40. let 20. století vytvořili opevněný okrsek nazývaný neformálně Bevingrad (podle tehdejšího britského premiéra Ernesta Bevina). Během války za nezávislost v roce 1948 zde probíhaly těžké boje. Izraelci areál ovládli v rámci Operace Kilšon. Díky pevnosti zdejších staveb, ale komplex přežil i těžké ostřelování. V 60. letech 20. století komplex vykoupila izraelská vláda a sídlily tu některé centrální úřady jako ministerstvo zemědělství nebo soudní instituce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruský dvůr (: Русское подворье, : מגרש הרוסים – \"Migraš ha-Rusim\", : المسكوبية, \"al-Muskubija\", : Russian Compound) je městská čtvrť v centrální části Jeruzaléma v Izraeli.", "tgt_summary": "The Russian Compound (, \"Migraš ha-Rusim\",, \"al-Muskubīya\") is one of the oldest districts in central Jerusalem, featuring a large Russian Orthodox church and several former pilgrim hostels, some of which are used as Israeli government buildings (such as the Moscovia Detention Centre) and for the Museum of Underground Prisoners. The compound was built between 1860 and 1890, with the addition in 1903 of the Nikolai Pilgrims Hospice. It was one of the first structures to be built outside the Old City of Jerusalem, the others being Kerem Avraham, the Schneller Orphanage, Bishop Gobat school and the Mishkenot Sha'ananim,", "id": 172915}
{"src_title": "Christian Clavier", "tgt_title": "Christian Clavier", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jeho bratr je režisér Stéphane Clavier. Mezi jeho dobré přátele patří bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, se kterým se poznal na střední škole. S herečkou Marie-Anne Chazel má dceru Margot, narozenou v roce 1983.  Svou kariéru začal v komediální divadelní skupině Splendid, kde vystupoval i jeho strýc Yves Rousset-Rouard. Spolu se skupinou se objevil i v mnoha filmech, například v \"Dovolené po francouzsku\" nebo v \"Le Père Noël est une ordure\", kde hrál roli depresivního transvestity Katiy. Do vědomí široké veřejnosti se dostal v roce 1993 dvojrolí ve snímku \"Návštěvníci\".  Stal se hercem, u něhož již samotné jméno stačí k tomu, aby se vědělo, že jde o značku úspěchu. Mezi jeho další úspěšné filmy patří například \"Strážní andělé\", \"\", \"\", \"Asterix a Obelix\", \"\", \"Bídníci\" a \"Napoleon\".  Ve své rozmanité kariéře hrál v komediálních duech, nejčastěji s dvěma herci. První z nich je Jean Reno, se kterým se objevil například ve filmech Operace Corned-Beef, trilogii \"Návštěvníci\", \"Korsický případ\" a \"On ne choisit pas sa famille\". Druhým je Gérard Depardieu, který byl jeho společníkem ve filmu \"Strážní andělé\" a v prvních dvou filmech série \"Asterix a Obelix\".  Clavier je také producentem, má svou společnost Ouille Productions, která je pojmenovaná po jeho nejznámější roli.  V roce 2006 byl zrušen projekt \"Astérix et Obélix en Hispanie\", a tak Clavier obnovil postavy z komedie \"Dovolená po francouzsku\" a vzniklo již třetí pokračování s názvem \"Dovolená po francouzsku 3\". Následně v roce 2008 bylo zahájeno natáčení třetího filmového zpracování o Asterixovi a Obelixovi, pod názvem \"Asterix a Olympijské hry\", ovšem neměl nic společného s dříve zrušeným projektem. Gérard Depardieu v roli Obelixe zůstal, ale Clavier odmítl opakovat roli Asterixe a jeho roli později ztvárnil Clovis Cornillac.  V roce 2014 hrál hlavní roli ve velice úspěšné komedii s názvem \"Co jsme komu udělali?\", která ve Francii trhala rekordy na pokladnách kin. V roce 2019 si tuto roli zopakoval v pokračování filmu, s názvem \"Co jsme komu zase udělali?\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Dne 21. května 2008 získal Řád čestné legie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Jean-Marie Clavier (* 6. května 1952, Paříž) je francouzský herec. Je obsazován převážně do komediálních rolí. Známým se stal v roce 1993 po natočení filmu Návštěvníci. Výrazná byla i jeho role \"Asterixe\" ve filmech Asterix a Obelix a.", "tgt_summary": "Christian Jean-Marie Clavier (; born 6 May 1952) is a French actor, screenwriter, film producer and director. He became widely popular after starring in two hit comedy series: Patrice Leconte's \"Les Bronzés\" and \"Les Visiteurs\" directed by Jean-Marie Poiré. He furthered his popularity by taking a role of Asterix in the screen adaptations of the comic books by Albert Uderzo and René Goscinny.", "id": 593162}
{"src_title": "Jehuda Cvi Blum", "tgt_title": "Yehuda Zvi Blum", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Bratislavě v Československu a bar micva podstoupil v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Po druhé světové válce emigroval roku 1945 do britské mandátní Palestiny. Vystudoval právo na Londýnské univerzitě a v roce 1965 začal přednášet na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Po zahájení akademické kariéry působil jako hostující profesor na řadě amerických právnických školách. V roce 1968 se stal odborným asistentem UNESCO (UNESCO Fellow) na univerzitě v Sydney. Téhož roku se stal členem právní rady OSN. V roce 1973 byl součástí izraelské delegace na 3. Konferenci OSN o námořním právu. O tři roky později byl členem izraelské delegace při 31. zasedání Valného shromáždění OSN. V letech 1978 až 1984 pak působil jako stálý izraelský zástupce při OSN.  Z pozice stálého zástupce při OSN byl Blum k této organizaci často kritický a například prohlásil, že se z OSN, která by měla podporovat mír „stala aréna násilné rétoriky, která rozdmíchává plameny blízkovýchodního konfliktu.“ Americký deník \"The New York Times\" jej dále cituje: „Podstata blízkovýchodního konfliktu vždy byla a je přetrvávající nepřátelství arabských států proti židovskému národnímu obrození.“ Během svého působení v této funkci též podle titulku stejného deníku „vyhuboval“ skupině 133 amerických židovských studentů práva, kteří protestovali proti izraelské invazi do Libanonu a proti židovskému osadnictví na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Ve své reakci zpochybnil jak faktografickou, tak morální pozici názoru studentů, když mimo jiné prohlásil, že studenti „nemají sebemenší náznak ochoty nést jakékoli osobní důsledky své povýšenosti a náhodných rad.“  Blum byl rovněž členem izraelského vyjednávacího týmu, který dojednal mírovou smlouvu s Egyptem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jehuda Cvi Blum (: יהודה צבי בלום, narozený 1932) je izraelský profesor práva a diplomat. V letech 1978 až 1984 působil jako izraelský stálý zástupce při Organizaci spojených národů (OSN)", "tgt_summary": "Yehuda Zvi Blum (; born 2 October 1931) is an Israeli professor of law and diplomat. In 1978–1984, Blum served as Israel Ambassador to the United Nations.", "id": 2427663}
{"src_title": "Josef Tekoa", "tgt_title": "Yosef Tekoah", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Lvovicích v Polsku (dnešní Rusko) a v pěti letech emigroval s rodinou do Charbinu v Mandžusku a následně do Šanghaje, kde se jeho rodina aktivní v oblasti mezinárodního obchodu. Vystudoval právo na Université l'Aurore v Šanghaji a poté pokračoval ve studiu na Harvard University, kde v roce 1948 získal magisterský titul v oboru mezinárodních vztahů. Následně podnikl aliju do Izraele, kde se v roce 1949 stal právním poradcem na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1953 stál v čele izraelské delegace, která dojednávala podmínky příměří s Egyptem, Jordánskem, Sýrií a Libanonem a tuto pozici zastával po dalších pět let.  V roce 1958 se stal členem izraelské delegace při Organizaci spojených národů. Následovaly velvyslanecké pozice v Brazílii (1960–1962) a v Sovětském svazu (1962–1965). Další dva roky působil v pozici náměstka generálního ředitele na ministerstvu zahraničních věcí a v roce 1968 se stal stálým zástupcem Izraele při OSN, kde působil až do roku 1975. V době jeho působení v této pozici byl Izrael napaden v jomkipurské válce (1973) a Tekoa při této příležitosti na půdě OSN pronášel tvrdé proslovy.  Po svém návratu do Izraele byl zvolen prezidentem Ben Gurionovy univerzity v Negevu, kterým byl až do roku 1981, kdy byl zvolen kancléřem univerzity. Tento post pak zastával až do své smrti v roce 1991. Poslední rok svého života žil v New Yorku, kde pracoval na rozvojových projektech univerzity. Zemřel na infarkt myokardu.  Byl ženatý a se svou ženou Rut (v letech 1984 až 1991 byla předsedkyní izraelské pobočky Mezinárodní ženské sionistické organizace) měli tři děti, dceru Michel a syny Gilada a Jorama. Mluvil plynně několika jazyky, včetně angličtiny, francouzštiny, hebrejštiny a ruštiny. Ve městě Beerševa je na jeho počest pojmenována jedna z ulic.  Tehdejší izraelský velvyslanec ve Spojených státech Zalman Šoval o něm po jeho smrti prohlásil: „Byl bezesporu jedním z našich nejskvělejších a nejenergetičtějších mluvčí v OSN a bude sloužit jako vzor pro mnoho našich velvyslanců ve stejných pozicích. Popíral stereotyp diplomata, který se vyhýbá projevu v běžném jazyce a konfrontaci kdykoli to je možné. Jeho styl projevu byl energetický, možná i agresivní.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Tekoa (: יוסף תקוע, rodným jménem Josef Tokc'inski, : יוסף טוקצ'ינסקי; žil 4. března 1925 – 14. dubna 1991) byl izraelský diplomat, který v letech 1968 až 1975 zastával post stálého zástupce Izraele při Organizaci spojených národů (OSN), a prezident a následně kancléř Ben Gurionovy univerzity v Negevu (1975–1981, respektive 1981–1991).", "tgt_summary": "Yosef Tekoah (, 4 March 1925 – 14 April 1991) was a senior Israeli diplomat and the President of the Ben-Gurion University of the Negev (1975–1981). He was instrumental in the Israeli settlement in disputed DMZ territories with Syria, serving as one of David Ben-Gurion's favorite diplomats.", "id": 1727761}
{"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství Evropy ve fotbale 1964", "tgt_title": "1964 European Nations' Cup qualifying", "src_document": [{"title": "Předkolo.", "content": "\" vyhrálo celkovým skóre 3:1 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 9:2 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 5:3 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrála celkovým skóre 6:3 a postoupila do osmifinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 4:0 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 7:3 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrála celkovým skóre 4:2 a postoupila do osmifinále.\"  \"Skóre po dvou zápasech bylo 4:4, a tak musel rozhodnout zápas na neutrální půdě.\" \" vyhrálo celkovým skóre 5:4 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 4:2 a postoupilo do osmifinále.\"  \" zvítězilo celkovým skóre 4:2 a postoupilo do osmifinále.\"  \" vyhrála celkovým skóre 3:2 a postoupila do osmifinále\"  \" vyhrála celkovým skóre 7:0 a postoupila do osmifinále.\"", "section_level": 1}, {"title": "Osmifinále.", "content": "\" vyhrálo celkovým skóre 2:1 a postoupilo do čtvrtfinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 3:2 a postoupilo do čtvrtfinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 4:1 a postoupilo do čtvrtfinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 3:2 a postoupilo do čtvrtfinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 3:2 a postoupilo do čtvrtfinále.\" Bulgaria vs France  \" vyhrála celkovým skóre 3:2 a postoupila do čtvrtfinále.\"  \" vyhrál celkovým skóre 3:1 a postoupil do čtvrtfinále.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 5:4 a postoupilo do čtvrtfinále.\"", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "\"Skóre po dvou zápasech bylo 5:5, a tak musel rozhodnout zápas na neutrální půdě.\" \" vyhrálo celkovým skóre 6:5 a postoupilo na závěrečný turnaj.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 7:1 a postoupilo na závěrečný turnaj.\"  \" vyhrálo celkovým skóre 5:2 a postoupilo na závěrečný turnaj.\"  \" vyhrál celkovým skóre 4:2 a postoupil na závěrečný turnaj.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství Evropy ve fotbale 1964 probíhala od června 1962 do května 1964. Zúčastnilo se jí 29 fotbalových reprezentací, které se o čtyři místenky na závěrečném turnaji utkaly vyřazovacím systémem doma - venku.", "tgt_summary": "The 1964 European Nations' Cup qualifying tournament was a football competition that was played from June 1962 to April 1964 to determine the four UEFA member men's national teams which would participate in the 1964 European Nations' Cup final tournament.", "id": 1227502}
{"src_title": "Nepřítel (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": "The Enemy (Star Trek: The Next Generation)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D zachytí nouzové volání vycházející z planety, na které panují mimořádně nepříznivé podmínky. William Riker, Worf a Geordi La Forge se tam transportují. Worf zjišťuje, že z důvodu elektromagnetického rušení jim nefungují komunikátory a trikordéry mají dosah jen 5 metrů. Naleznou ztroskotanou romulanskou loď a zraněného Romulana. Mezitím La Forge během průzkumu spadne do nějaké díry či prohlubně. Když se Riker a Worf spolu s Romulanem dostaví na návratové souřadnice, La Forge tam nenajdou.  La Forge využije svůj phaser, aby se dostal ven. To už jsou ale ostatní z výsadku dávno na Enterprise.  Na ošetřovně se doktorka Crusherová snaží Romulana léčit, přičemž zjistí, že potřebuje transplantaci ribozomů. Kapitán Picard přemýšlí, jak dostat Geordiho La Forge zpět. Wesley navrhne poslat na planetu sondu schopnou vysílat neutrina, které dokáže La Forge vidět svým vizorem (zařízení umožňující slepému vidět, někdy i lépe, než vidícím).  Dat zachytí vysílání romulanského komandéra Tomalaka, který odpovídá na původní tísňové volání a oznamuje svým druhům, že právě vstupuje do neutrální zóny oddělící území Federace a Romulanského impéria. Picard odpoví na jeho volání. Tomalak očekává, že se s ním setká na federačním okraji neutrální zóny. Na ošetřovně zatím zraněný Romulan nereaguje na léčbu.  La Forge spatří signál z neutrin, avšak je postřelen druhým Romulanem, kterého předtím neobjevili. Když se probere, zjistí, že mu stále Romulan hrozí disruptorem.  Doktorka Crusherová řekne Worfovi, že je jediná osoba na lodi, který má kompatibilní ribozomy pro Romulana, ale ten mu je odmítá dát, přestože mu doktorka říká, že v tom případě Romulan zemře. Worf odpoví: „Tak tedy zemře.“  Zpět na planetě se druhý Romulan představí jako Bochra. La Forge začne mít problémy s vizorem, protože okolní prostředí na něj má škodlivý vliv.  Picard obdrží volání od Tomalaka, který se ptá, proč Enterprise nečeká na okraji neutrální zóny. Ten mu odpoví, že se mu dosud nepodařilo dostat z planety všechny své lidi.  La Forgeův vizor mezitím přestane už úplně pracovat a není již schopen vést je oba k neutroniovému majáku.  Tomalakův válečný pták, jak se třída těchto lodí nazývá, vstoupí do prostoru Federace. Picard přikáže přejít na červený poplach. Worf se konečně uvolí, že dá zraněnému Romulanovi, co potřebuje. Ale ten řekne, že by raději zemřel, než aby byl „zneuctěn klingonskou špínou.“  La Forge a Bochra jsou nuceni spolupracovat. Bochra navrhne, aby propojili vizor s trikordérem. La Forge odpoví, že tyto dva nástroje nepoužívají tentýž komunikační protokol, aby mohly spolupracovat. Ale zjistí, že Romulanova myšlenka má něco do sebe. Protože bez vizoru nic nevidí, není schopen tuto práci udělat sám, ale Bochra mu asistuje.  Picard si zavolá Worfa a řekne mu, že romulanský důstojník je cennější živý, než mrtvý. Naléhavě jej žádá, aby se k transfúzi uvolil, ale ten stále jen odmítá. Pacient nakonec zemře.  Bochra dokončí modifikace vizoru a trikordéru. Jedná se o vůbec první romulanskou a federační spolupráci.  Tomalakův válečný pták dorazí a požaduje navrácení svého důstojníka. Picard odpoví, že je mrtvý. Tomalak se chce kvůli tomu s Enterprise bít a začne se připravovat na bitvu, když tu La Forge s Bochrou dorazí k neutrinovému majáku a dají o sobě vědět změnou proudu neutrin a Dat je zachytí. Picard znovu volá Tomalaka, že detekují na planetě druhého Romulana a že hodlá sklopit štíty, aby je mohl transportovat na palubu. Miles O'Brien je přenese přímo na můstek.  Tento risk se Picardovi vyplatí a Tomalak mu přestane hrozit svými zbraněmi. Bochra je vrácen svým lidem a Enterprise eskortuje romulanskou loď zpět do neutrální zóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Nepřítel“, v originále „The Enemy“, je v pořadí sedmá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". Šéfinženýr USS Enterprise D Geordi La Forge v této epizodě uvízne společně s jedním Romulanem na planetě s nevyhovujícími životními podmínkami. Aby přežili, jsou tito dva protivníci nuceni spolupracovat. Mezitím se na palubě Enterprise Worf dostává do konfliktu se svými povinnostmi důstojníka Hvězdné flotily a svými předsudky vůči Romulanům.", "tgt_summary": "\"The Enemy\" is the seventh episode of the of the syndicated American science fiction television series \"\", the 55th episode overall, first broadcast on November 6, 1989.", "id": 919578}
{"src_title": "Uri Sagi", "tgt_title": "Uri Sagi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v mošavu Kfar Bialik na severu Izraele do rodiny sabrů, která žije v Izraeli již po několik generací. Během šestidenní války byl velitelem 51. čety. Postupně stoupal v armádní hierarchii až na velitele brigády Golani. Během první libanonské války v roce 1982 stál v čele operačního velení při izraelském Generálním štábu. V roce 1983 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován velitelem severního velitelství. V letech 1986 až 1991 stál v čele izraelských pozemních sil a v letech 1991 až 1995 byl náčelníkem vojenské zpravodajské služby. V roce 1995 rezignoval na své vojenské funkce v důsledku konfliktu s náčelníkem Generálního štábu.  V roce 1996 vstoupil do Strany práce, avšak během primárek, které se toho roku konaly, se mu nepodařilo obsadit dostatečně vysoké místo na kandidátní listině pro nastávající parlamentní volby. V prosinci 1999 jej tehdejší premiér Ehud Barak jmenoval do čela vyjednávacího týmu, který měl dojednat mírovou smlouvu se Sýrií. Vyjednávání však zkrachovala poté, co Sýrie odmítla vstoupit do přímých jednání, aniž by se Izrael předem stáhl z Golanských výšin. V letech 2000 až 2003 působil jako ředitel izraelské národní vodárenské společnosti Mekorot.  V roce 2012 se stal krátce jedním z kandidátů Strany práce do předčasných parlamentních voleb, které se uskuteční koncem ledna 2013. Počátkem listopadu však Sagi svou kandidaturu stáhnul s odvoláním na zdravotní důvody. Deník \"Jedi'ot achronot\" však přinesl informaci, že podle zdroje ze Strany práce bylo pravým důvodem nařčení ze sexuálního obtěžování, kterého se měl Sagi údajně dopustit během svého působení v armádě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uri Sagi (: אורי שגיא, narozen 5. srpna 1943) je bývalý izraelský generál, který zastával řadu předních vojenských postů v Izraelských obranných silách, včetně velitele brigády Golani, velitele severního velitelství a náčelníka vojenské zpravodajské služby Aman.", "tgt_summary": "Uri Sagi (; born 5 August 1943) is an Israeli retired general who held several prominent posts including commander of the Golani Brigade and chief of the IDF's Military Intelligence Directorate.", "id": 664857}
{"src_title": "Letiště Sde Dov", "tgt_title": "Sde Dov Airport", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží na severním okraji Tel Avivu, na pobřeží Středozemního moře, severně od ústí řeky Jarkon, v nadmořské výšce okolo 10 metrů. Na východě sousedí se obytnými čtvrtěmi jako Lamed, Ramat Aviv ha-Chadaša či ha-Guš ha-Gadol. U řeky Jarkon s letištěm sousedí Elektrárna Reading a za ústím řeky Jarkon leží Telavivský přístav. Dál k jihu pak centrální část Tel Avivu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis letiště.", "content": "Slouží převážně pro vnitrostátní izraelské lety společností Israir, zejména mezi Tel Avivem a Ejlatem. Využívají ho také izraelské obranné síly. Spravuje ho Izraelská správa letišť. Od roku 1997 má status mezinárodního letiště pro soukromé lety. Ředitelem letiště je Moše Talmor. V roce 2010 zde bylo odbaveno 31 985 letadel na domácích a 1005 na mezinárodních letech. V témže roce letištěm prošlo 652 119 cestujících na domácích a 3653 na mezinárodních linkách. Celkem tedy 655 772 osob.  Vzniklo ve 30. letech 20. století jako soukromý přistávací pruh situovaný poblíž elektrárny Reading. Během války v roce 1948 šlo o první letiště využívané nově vzniklým izraelským vojenským letectvem. Nese jméno politika Dov Hoze, který i s rodinou zemřel roku 1940 při automobilové nehodě. Vzhledem k blízkosti obytným okrskům a ubývajícím volným plochám v Tel Avivu se počátkem 21. století uvažovalo o postupném zrušení letiště a parcelaci jeho plochy. Mělo tak vzniknout 12 000 bytových jednotek. Za tím účelem byla založena i odborná komise. V lednu 2011 ale oznámil starosta Tel Avivu Ron Chuldaj, že letiště zůstane zachováno minimálně do roku 2018 a že plán se odkládá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Sde Dov (:, \"Nemal ha-te'ufa Sde Dov\", nazýváno též oficiálně Letiště Dov Hoz,, \"Nemal ha-te'ufa Dov Hoz\") je letiště ve městě Tel Aviv v Izraeli.", "tgt_summary": "Sde Dov Airport (, \"lit.\" Dov Field, ), also known as Dov Hoz Airport (, \"Nemal HaTe'ufa Dov Hoz\", ) was an airport in Tel Aviv, Israel that mainly handled scheduled domestic flights to Eilat, northern Israel (Haifa and the Galilee), and the Golan Heights, as well as having served as a base for the Israeli Air Force (IAF). It was the largest airport in Tel Aviv proper, and the second largest in the area, after Ben Gurion Airport on the outskirts of Lod. The airport opened in 1938 and was named after Dov Hoz, one of the pioneers of Jewish aviation. It ceased operations on 30 June 2019 after a controversial, long-delayed plan came into effect to close the airport in order to build high-end residential apartments on its valuable beachfront property. Commercial flights were moved to Ben Gurion Airport and military flights were moved to other IAF bases. The airport was a focus city for Arkia Israel Airlines and Israir Airlines.", "id": 1257447}
{"src_title": "Osmibitové počítače Atari", "tgt_title": "Atari 8-bit family", "src_document": [{"title": "Hardware.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CPU.", "content": "Jako CPU byl využíván procesor MOS 6502. Taktovací kmitočet byl 1,79 MHz v NTSC verzi a 1,77 MHz ve verzi PAL.", "section_level": 2}, {"title": "Paměť.", "content": "Paměť RAM prvních modelů byla 48KB. Nejvíce rozšířené modely 800XL a 800XE měly 64KB RAM a model 130XE měl 128KB RAM. Dodatečných 64KB ležících mimo adresovou oblast CPU bylo dostupných přes banky (podobný systém byl u prvních počítačů PC znám jako EMS). Dále existovala amatérská rozšíření RAM až na 1MB.  Všechny modely obsahovaly 16KB paměť ROM s operačním systémem. Modely XL a XE navíc měly vestavěnou 8KB ROM s Atari Basicem. Obě ROM bylo možno programově odpojit.  V hlavní paměti se nachází i videopaměť počítače, která kromě vlastních obrazových dat obsahuje i krátký program (\"display list\") pro čip ANTIC. Oblast paměti mezi adresami 512 a 553 slouží pro uložení vektorů přerušení.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika.", "content": "Tvorba obrazu byla poměrně sofistikovaná. Základem byl zákaznický chip ANTIC (AlphaNumeric Television Interface Controller), který pracoval ve 14 videomódech. 6 z těchto módů bylo textových a 8 grafických. V případě textu i grafiky bylo možno volit mezi větším rozlišením a menším počtem barev nebo menším rozlišením a větším počtem barev. V žádném z videorežimů nebyly barvy pevně dané, ale bylo je možno volit z palety 128 barev. Základním textovým režimem byl režim se 24 textovými řádky po 40 znacích umožňujícím zobrazení ve 2 barvách (barva písma a barva pozadí). Znakový generátor používal 128 znaků v rastru 8x8 bodů. Bylo možné využívat jednak některou ze 2 znakových sad v paměti ROM, nebo bylo možno vytvořit znakovou sadu vlastní v paměti RAM. Dále byly k dispozici 2 módy, které umožňovaly zobrazení znaků ve 4 barvách + barva pozadí za cenu toho, že na řádku bylo možno zobrazit maximálně 20 znaků a bylo možno využívat pouze 64 znaků. Další dva režimy umožňovaly používat 4 různé barvy v rámci jednom znaku (s určitými omezeními 5 barev), opět bylo k dispozici 128 znaků, ovšem v rastru 4x8. S ohledem na nízký rastr se tyto režimy příliš nepoužívaly pro tvorbu textu, ale byly velmi využívané pro tvorbu grafiky ve hrách. Ve znakovém generátoru byly definovány všechny možné tvary segmentů, ze kterých se skládala scéna a scéna byla definovaná pouze těmito segmenty, což znamenalo úsporu RAM a rychlejší zobrazování.  V grafických režimech bylo k dispozici rozlišení až 320x192 ovšem pouze ve dvou barvách. Další grafické módy využívaly 2 nebo 4 barvy při rozlišení maximálně 160x192. Největší zvláštností obvodu ANTIC byla možnost kombinovat jednotlivé režimy. ANTIC sám měl v paměti krátký program zvaný display list, který definoval, který obrazový řádek bude ve kterém režimu. Ve všech videorežimech bylo možno volit adresu framebufferu kamkoliv do RAM, dokonce se mohly lišit adresy framebufferů jednotlivých obrazových řádků. Rolování scény ve hrách tak bylo možno provádět pouhou změnou adresy framebufferu. Titulek s body, počtem životů atd. přitom měl svůj pevný framebuffer jinde v RAM. ANTIC navíc v malém rozsahu umožňoval jemné posuvy obrazu aniž by se měnil obsah framebufferu nebo jeho adresa. Dále bylo možno definovat volání interruptu (tzv. DLI - display list interrupt) mezi obrazovými řádky. Toho se typicky využívalo pro změnu barevné palety během interruptu a ač se zdají být limity na počet současně zobrazitelných barev malé, tyto interrupty byly jedním z hlavních nástrojů, kterým bylo možno vytvořit programy, které barvami doslova hýřily.  Obraz vytvořený obvodem ANTIC se dále zpracovával jiným zákaznickým chipem zvaným GTIA (Graphics Television Interface Adapter), ve starších verzích CTIA (Color Television Interface Adapter). Tento obvod jednak umožňoval do obrazu vkládat další objekty zvané sprites a barvy těchto objektů bylo možno nastavit nezávisle na barvách základního obrazu. GTIA (CTIA) též umožňoval detekci kolizí mezi sprity i detekci kolizí spritů s objekty v základním obraze, což bylo hojně využíváno ve hrách. GTIA navíc umožnil reinterpretaci obrazových bodů přidat další tři grafické režimy se 192 řádky 80 obrazovými elementy na řádku. V tomto případě nebyl obrazový element zván pixel, ale nibble. Bylo možno pracovat jednak s jedním barevným tónem v 16 stupních jasu nebo se 16 barevnými tóny o stejném jasu nebo s 9 barvami s nezávisle nastavitelným barevným tónem i jasem. I zde bylo možno pomocí DLI počet barev dále navyšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Zvuk.", "content": "Tvorbu zvuku zajišťoval zákaznický čip zvaný POKEY (POtentiometers and KEYboard), přes který byla současně připojena klávesnice a ovladače paddle (viz periferie). Obvod POKEY měl 4 monofonní zvukové kanály a umožňoval tvořit zvuk syntézou i přehrávat digitalizované zvuky, byť pouze ve 4-bitovém rozlišení (digitalizované výkřiky proslavily např. hru International Karate). Amatérsky se do počítačů Atari někdy přidával druhý obvod POKEY, čímž se získal stereo zvuk.", "section_level": 2}, {"title": "Software.", "content": "Kromě vestavěného BASICu bylo možno používat další software v ROM, tzv cartridžích. V této podobě se prodával programovací systém MAC/65 s editorem, kompilátorem a debuggerem Assembleru a jiné programovací jazyky i užitkové programy. Pro osmibitové počítače Atari byly k dispozici i další programovací jazyky - Pascal, C, Forth a další. Existovaly poměrně vyspělé textové editory PaperClip, Speedscript, tabulkový procesor VisiCalc, SynCalc, databázový systém SynFile+. Pro český jazyk byl na bázi SpeedScriptu vyvinut textový procesor Čapek, který dokázal ve zvláštním režimu zobrazovat náhled textu s 80 znaky na řádku. Největší slávu si však osmibitové Atari vydobyly na poli her, kterých existovalo velké množství. Z nejúspěšnějších jmenujme například Boulder Dash, Montezuma's Revenge, Eidolon, International karate, Alley Cat.", "section_level": 1}, {"title": "Periferní zařízení.", "content": "Škála dostupných periferních zařízení byla široká. Základní periferií byla kazetopásková jednotka pro běžné audiokazety (k počítači bohužel nebylo možné přímo připojit běžný magnetofon, ale bylo možno k tomu zhotovit interface). Dále byly k dispozici disketové jednotky pro 5.25\" a později i 3.5\" diskety. Existovala znaková i maticová jehličková tiskárna. Pro hry bylo možno jednak připojit joystick, rozhraní pro joystick bylo stejné jako měla většina tehdejších mikropočítačů a nebylo tedy nutné používat originální joysticky Atari. Dále existoval analogový herní ovladač paddle, který však podporovalo pouze několik programů. Bylo možno připojit i myš od počítačů Atari ST. Myš pro počítače Amiga bylo možno připojit po úpravě zapojení konektoru. K dispozici byl i modem. Jako externí periferie bylo dostupné standardní sériové rozhraní RS232 i paralelní rozhraní centronics. Většina periferií se připojovala přes sériovou sběrnici SIO (Serial Input/Output), v některých ohledech připomínající dnešní USB. Počítač Atari měl sice jediný SIO konektor, všechny periferie (kromě kazetové jednotky) však obsahovaly krom konektoru pro připojení k Atari ještě konektor pro připojení další periferie. Takto bylo v řadě možné připojit téměř libovolný počet periferií. Jediný limit plynul ze skutečnosti, že každá periferie používala jedno velké písmeno jako svoje jméno (například C byla kazetová jednotka, P tiskárna, D disketová jednotka). Počet periferií tedy byl teoreticky omezen počtem písmen abecedy, prakticky se však takto vysoký počet periferií nevyskytoval. Periferie stejného typu se rozlišovaly číslem - bylo možno např. mít připojené dvě tiskárny označené P1 a P2 a 4 disketové jednotky D1 až D4. Samotné písmeno bez čísla se odkazovalo na první jednotku. Existuje miniaturní náhrada disketové jednotky Atari 810 založená MicroSD kartě, která emuluje až 8 disketových mechanik.", "section_level": 1}, {"title": "Emulace.", "content": "Dnes si lze osmibitové počítače Atari pouštět přes emulátory, které jsou většinou open source.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmibitové počítače Atari je řada domácích počítačů, zavedených společností Atari v roce 1979. První modely byly Atari 400/800. Vybaveny byly procesorem MOS 6502. Jako displej se používal monitor nebo televizor. Z periferních zařízení se nejvíce používaly páskové kazety, ale také disketové jednotky. Připojeny mohly být až čtyři joysticky, málokteré hry však tuto vlastnost využívaly. Po modelu 400/800 následovaly modely 1200XL, 600/800XL, 65XE/130XE, 800XE, která disponovaly větší pamětí RAM a inovovaným designem. Model XEGS byl v podstatě 65XE předělaný do domácí herní konzole. Operační systém a vestavěný programovací jazyk BASIC byly uloženy v ROM a bylo možno užívat i paměť RAM ve sdíleném adresovém prostoru.", "tgt_summary": "The Atari 8-bit family is a series of 8-bit home computers introduced by Atari, Inc. in 1979 as the Atari 400 and Atari 800 and manufactured until 1992. All of the machines in the family are technically similar and differ primarily in packaging. They are based on the MOS Technology 6502 CPU running at 1.79 MHz, and were the first home computers designed with custom coprocessor chips. This architecture enabled graphics and sound capabilities more advanced than contemporary machines, and gaming on the platform was a major draw. The first-person space combat simulator \"Star Raiders\" is considered the platform's killer app. The systems launched with a series of plug and play peripherals that used the Atari SIO serial bus system, an early analog of USB.", "id": 924960}
{"src_title": "Clarence Gilyard", "tgt_title": "Clarence Gilyard", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Do povědomí diváků se poprvé dostal v letech 1989 až 1993, kdy hrál roli McMasterse v televizním seriálu \"Matlock\". Od roku 1993 vystupoval jako parťák Texase Rangera James Trivette v kriminálním seriálu \"Walker, Texas Ranger\", kde setrval dvanáct sezón. V roce 2005 účinkoval v TV filmu \"\", který navazoval na seriál.  Jeho asi nejznámější rolí se stal Theo, teroristický počítačový expert v akčním filmu \"Smrtonosná past\" (1988). Roku 1986 hrál menší roli pilota \"Sundown\" v \"Top Gun\" a vojáka v \"Karate Kid 2\".", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v chudé rodině v Moses Lake důstojníkovi amerického letectva Clarenci Gilyardovi st. Jeho rodina byla původně z New Orleans. Vyrůstal na letecké základně na Havaji, v Texasu a Floridě. V roce 1990 se stal katolíkem.  Později se s rodinou přestěhoval do San Bernardina, kde navštěvoval střední školu Eisenhower High School. Byl vynikajícím studentem a roku 1974 ji úspěšně absolvoval. Jeden rok strávil jako kadet v Americké letecké akademii.  Clarence má pět sourozenců. Mladší bratr vystudoval roku 1985 Americkou leteckou akademii. Další bratr, Milton, trpí mírnou vývojovou poruchou a bydlí v domě s pečovatelskou službou.  Zatímco žil s rodiči v jejich novém domě během svých studií na střední škole, stal se Clarence posedlý ženami a občas bral i drogy. Z tohoto důvodu ho rodiče přinutili, aby se odstěhoval. Přestěhoval se s kamarádem na Long Beach v Kalifornii. Zde navštěvoval California State University, obor herectví. Mezitím co studoval, přivydělával si jako číšník v restauraci. Univerzitu úspěšně absolvoval a získal bakalářský titul.  Jeho první prací se stal obchod s oblečením, kde pracoval společně se spolubydlícím. Brzy na to byl Clarence povýšen na managera. I když byl úspěšný, práci opustil a živil se prodejem průmyslových chemikálií. Přiznal, že v tomto odvětví nikterak nevynikal.  Roku 2003 se vrátil zpět na vysokou školu, kde získal magisterský titul. V současné době je docentem na Vysoké škole výtvarných umění v Las Vegas.  Clarence je jednou rozvedený a má čtyři děti. Podruhé se oženil s Elenou roku 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clarence Darnell Gilyard Jr. (* 24. prosince 1955, Moses Lake, Washington, USA) je americký herec a v současně době vysokoškolský profesor, někdy uváděn pod fiktivním jménem Clarence A. Gilyard.", "tgt_summary": "Clarence Alfred Gilyard Jr. (born December 24, 1955) is an American actor, college professor, and author who has been featured in movies, television and regional theatre since 1980. He is sometimes credited as Clarence A. Gilyard.", "id": 51412}
{"src_title": "Desuetudo", "tgt_title": "Desuetude", "src_document": [{"title": "Názory české právní vědy.", "content": "Podle Pavla Holländera, který odkazuje na stanovisko Oty Weinbergera, je desuetudo součástí obsolence a derogace jeho prostřednictvím je možná jen tehdy, jestliže je aplikujícímu orgánu dána výslovná kompetence nepovažovat právní předpisy neodpovídající aktuálnímu stavu za platné a jestliže je obsoletnost součástí derogujícího obyčejového práva. Potom se na základě tohoto obyčeje ne-aplikace a obecně panujícího přesvědčení, že dosud formálně platné pravidlo již není po právu, vytvoří právní norma, která jej zruší. Jako příklad uvádí např. nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/1994, který řešil platnost dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a ve kterém dospěl k závěru, že „již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy“, takže nelze zkoumat jeho rozpor s ústavním pořádkem, protože „takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci“.  Jiří Malenovský v oboru mezinárodního práva veřejného soudí, že právní normy se nejen často nepozorovaně rodí (právní obyčeje), ale i nepozorovaně mizí tím, že se jich subjekty práva nedrží. „Desuetudo se tak představuje jako jakási „černá díra“ mezinárodněprávní reality. Reálně existuje, avšak nikdo neví, jak vypadá“. Je to jakási „antihmota“, která ruší závaznost dosud platných norem. Pokud by šlo jen o vyjití z užívání, mohla by být definována jako tacitní dohoda o zániku práva, takže by měla smluvní povahu. Takové pojetí však lze zpochybnit díky tomu, že zánik normy je pozvolný a především živelný. Proto podle něj není desuetudo smluvní povahy, ale povahy obyčejové, je jakýmsi „obyčejem obráceným naruby“. Na podporu tohoto názoru tvrdí, že desuetudo má svůj materiální prvek, spočívající v opakovaném, jednotném, nepřetržitém, rozšířeném, reprezentativním a dostatečně dlouhodobém neuplatňování určité právní normy v situacích, kdy by uplatňována být měla \"()\", a subjektivní prvek, což je přesvědčení subjektů práva o dovolenosti neuplatňování daného práva \"()\". Tím je způsoben platný zánik právního pravidla, podle jeho názoru ve sféře mezinárodněprávní nejen obyčejového, ale i smluvního, jestliže je v daném konkrétním případě prokázána schopnost narušení zásady \"\" (smlouvy se mají dodržovat). K tomu může dojít tehdy, pokud jedna ze stran nedodrží mezinárodní smlouvu, ostatní strany to tolerují a tento případ se dlouhodobě opakuje, až je pocit závaznosti dané smlouvy oslaben natolik, že desuetudo převáží.  Jako faktický právní obyčej desuetudo chápe také Radim Polčák. Ať už jde o normy práva mezinárodního nebo vnitrostátního, pokud jsou fakticky neužívány, zastarají nebo se vyčerpají, přestávají podle jeho názoru platit. Nejde ale o klasický právní obyčej, jde spíše o faktické zapomnění právního pravidla. V každém případě je však navíc nutné uznání desuetudinis státní mocí, tedy jen tehdy, pokud státní orgány odmítnou danou právní normu aplikovat. V úvahu připadají nejvíce právní řády těch zemí, které prošly procesy náhlých právních změn, jako je např. český právní řád, do kterého bylo přebráno vícero „plevelných“ rakouských či federálních právních předpisů. Na rozdíl od Holländera je u něj obsolence zvláštním typem desuetudinis, což vyplývá i z římskoprávní zásady \"\" (sejde-li ze smyslu zákona, sejde ze zákona jako takového).  Polčákovo konstatování, že velmi rezervovaně se k desuetudo staví především právní pozitivisté, protože nechtějí státním orgánům přiznat pravomoc libovolně se rozhodnout neaplikovat formálně platná právní pravidla, potvrzuje Viktor Knapp. Ten zastává jednoznačný názor, že „právo trvá“. Právní norma podle něj nezaniká samovolně, dlouhodobým neužíváním, odpadnutím společenského důvodu, pro který byla přijata a už vůbec ne tím, že by se vytvořila společenská praxe od ní odchylná. Z požadavku právní jistoty vyvozuje, že právní předpis může být zrušen jen formálně, a to zrušením jiným právním předpisem, zánikem státu, který jej vydal, nebyl-li převzat jiným, a uplynutím času pouze tehdy, pokud byla doba jeho účinnosti takto při jeho přijetí stanovena. Toto pojetí může potvrzovat jiná právní zásada: \"\" (někdy zákony odpočívají, nikdy však neumírají).", "section_level": 1}, {"title": "Desuetudo v rámci common law.", "content": "Desuetudo v této právní kultuře označuje doktrínu, která způsobuje, že zákony, podobné právní předpisy nebo právní zásady přestávají být účinnými a stávají se nevymahatelnými, a to díky dlouhodobému nevykonávání nebo uplynutí času. Právo tedy není úplně zrušeno, ale stane se spíše obsoletním, zastaralým. Pokud jsou do ústavy a Listiny základních práv (jako je tomu v Kanadě od roku 1982) nebo do zákonů a od zákonů odvozených právních předpisů (stejně jako v Austrálii od roku 1990) vkládána ustanovení o skončení platnosti, je to považováno za zákonnou kodifikaci této doktríny v rámci common law. Nicméně v dosahu anglického práva nemá desuetudo díky převažujícímu významu soudních precedentů a díky postupným změnám či zrušení původně středověkých zákonů skoro žádný význam.  Co se týče amerického práva, zásadně se nevztahuje na porušení Ústavy USA, což potvrdil americký Nejvyšší soud roku 1970 v případu Walz vs. Daňová komise města New York, kdy rozhodl, že: \"Je samozřejmá pravda, že nikdo nezíská propůjčené nebo chráněné právo jeho dlouhodobým užíváním v rozporu s Ústavou, a to i když se tento časový úsek týká celé naší národní existence nebo ji dokonce předchází.\" Může však mít svůj význam jako obhajoba v trestním stíhání. Např. Nejvyšší odvolací soud státu Západní Virginie v případu Výbor pro právní etiku vs. Printz roku 1992 konstatoval, že trestní zákony mohou být podle doktríny desuetudo neplatné, pokud:", "section_level": 1}], "src_summary": "Desuetudo (latinsky, česky „odvyknutí“, „vyjití z užívání“) označuje v teorii práva stav, kdy právní norma není dlouhodobě využívána a přestane být díky tomu platná. Tudíž nejenže už nikoho nezavazuje, ale z právního hlediska zcela zaniká. Takto ovšem zanikají pouze právní normy obsažené v právních předpisech, normativních smlouvách, precedentech či právních obyčejích, pojmově vyloučeno je to u rozhodnutí, které obecné právní normy neobsahují. Existence desuetudo je ale sporná, někteří právní teoretici takovou možnost zániku právní normy zcela popírají, jiní ji víceméně uznávají a hledají podmínky, za kterých by mohla objektivně fungovat.", "tgt_summary": "In law, desuetude (;, ) is a doctrine that causes statutes, similar legislation, or legal principles to lapse and become unenforceable by a long habit of non-enforcement or lapse of time. It is what happens to laws that are not repealed when they become obsolete. It is the legal doctrine that long and continued non-use of a law renders it invalid, at least in the sense that courts will no longer tolerate punishing its transgressors.", "id": 677640}
{"src_title": "Grünes Gewölbe", "tgt_title": "Green Vault", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešní prostory klenotnice vznikly výstavbou západního křídla zámku v polovině 16. století. Prostor pro vznikající sbírku byl vyhrazen v přízemí pod kamennou klenbou, kde měly být cenné předměty a dokumenty bezpečně uloženy a ochráněny před případným požárem. Cílem tehdy ještě nebylo zpřístupnění sbírek pro veřejnost.  Teprve saský kurfiřt a polský král August Silný se rozhodl potenciál sbírek využít a nechal proto stavebně upravit 9 místností, kde byla zřízena veřejně přístupná klenotnice (dnešní Historická zelená klenba). Barokní přestavbou byl tehdy pověřen architekt Matthäus Daniel Pöppelmann, jenž projektoval i nedaleký Zwinger.  Až do 20. století zůstala klenotnice v nezměněné podobě. Osudnou se stala noc 13. února 1945, kdy se uskutečnil velký nálet na město, při kterém byly 3 z 9 výstavních prostor zničeny. Sbírky zasaženy nebyly, jelikož byly již několik let předtím uschovány v pevnosti Königstein v Saském Švýcarsku. Na konci 2. světové války byly sbírky převezeny do Sovětského svazu, odkud byly roku 1958 odvezeny zpět do východního Německa.  Od roku 1959 do počátku roku 2004 byly exponáty klenotnice přechodně k vidění v drážďanském Albertinu. Dne 7. září 2004 byla v západním křídle zámku otevřena Nová zelená klenba s 10 místnostmi.  Historická zelená klenba byla 1. září 2006 kompletně zrekonstruována a znovu otevřena. Rekonstrukce byla provedena na základě dochovaného inventáře z roku 1733 a snahou bylo co nejvíce zachovat původní podobu z doby Augusta Silného. Více než 3000 objektů se tak mohlo vrátit na své původní místo. Rekonstrukce historických prostor stála spolkovou zemi Sasko 13 milionů eur. Celkově investovalo Sasko do Zelené klenby 45 milionů eur.  V roce 2009 byl v Historické zelené klenbě kancléřkou Angelou Merkelovou přijat americký prezident Barack Obama.", "section_level": 1}, {"title": "Krádež šperků 25. listopadu 2019.", "content": "V pondělí 25. listopadu 2019 brzy ráno došlo ke vloupání do historické části Grünes Gewölbe. Během několika minut pachatelé ukradli jedenáct úplných a asi tucet kusů drahých diamantových šperků a diamanty z vitríny v klenotnici. Pachatelé uprchli v autě, které později zapálili v podzemním parkovišti v Drážďanech-Mickten. Vyšetřování je založeno na čtyřech pachatelích, kteří byli do vloupání zapojeni. Policie a státní zástupce v Drážďanech nabídli odměnu vedoucí k dopadení pachatele celkem 500 000 eur.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnosti akce.", "content": "Krátce před pátou hodinou ráno byla v katakombách pod Augustovým mostem záměrně zapálena elektrická skříň, což způsobilo, že selhalo pouliční osvětlení na náměstí Theaterplatz. Pak zloději úhlovou bruskou oddělili osm vzpěr litinové okenní mříže v \"Historickém Grünes Gewölbe\". Dva pachatelé vnikli žebříkem rohovým oknem do \"Sálu s klenoty\". Odtud kráčeli ve tmě s ručními světlomety přes \"Wappenzimmer\" do \"Klenotnické místnosti\". Tam sekerou rozbili vitríny, jak se později ukázalo na videu sledovacích kamer. Z toho ukradli části tří sad z 18. století. \"Růžovou diamantovou\" \"sadu,\" \"soupravu briliantů\" a \"šperky královen\". Pak prostor postříkali suchým hasicím práškem. Faktickou výši škody je obtížné vyčíslit, ale historické škody jsou kvůli jedinečnosti předmětů obrovské.  Dva bezpečnostní strážci sledovali zločin na obrazovkách, ale z bezpečnostních důvodů jim nebylo povoleno zasahovat osobně, pouze informovali policii. První policejní vůz byl povolán do budovy ve 4:59 hodin ráno a dorazil o pět minut později, ale do té doby podezřelí uprchli. Policie připravila zátarasy na výjezdech z Drážďan ve snaze zabránit podezřelým k útěku. Podle policie však blízkost muzea k dálnici pravděpodobně pomohla uprchlíkům uniknout. Hledání nebylo omezeno jen na městskou část Drážďany, zapojena byla také policie v Görlitz, v Saské Kamenici a v sousedních státech. Ještě stejný den ráno bylo v podzemním parkovišti na Kötzschenbroder Straße v Drážďanech-Mickten objeveno shořelé Audi A6 Avant, které bylo odhlášeno v roce 2017.  V důsledku událostí vytvořilo policejní ředitelství Drážďany zvláštní komisi nazvanou „Epaulette“. Za stopy, které povedou k vyšetření trestného činu nebo zatčení pachatelů nebo k jejich odhalení, policie po dohodě se státním zástupcem Drážďan stanovila odměnu ve výši 500 000 euro. Existuje obava, že zloději ukradená díla modifikují, aby je prodali na černém trhu. Úředníci muzea zloděje požádali, aby zlaté části netavili, ani jinak artefakty nepoškozovali. Generální ředitel drážďanských státních uměleckých sbírek řekl novinářům, že odcizené šperky nelze na trhu s uměním legálně prodat, protože jsou sběratelům příliš dobře známé.", "section_level": 2}, {"title": "Ukradené šperky.", "content": "Ukradeno bylo jedenáct předmětů, části dvou dalších a několik knoflíků zdobených diamanty.  \"Ze šperků královen\":  \"Z růžové diamantové sady:\"  Z \"briliantové sady\":", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní sbírka.", "content": "Sbírka saských kurfiřtů a králů zahrnuje přes 4 000 uměleckých předmětů. Z důvodů omezené kapacity nebylo ale možné všechny předměty vystavit. Bylo proto přistoupeno k selekci a v Rezidenčním zámku lze vidět ty nejcennější exponáty.  V Nové zelené klenbě je k vidění na 1 100 různých objektů, v Historické zelené klenbě přibližně 3 000. Nová zelená klenba zaujme především svými exponáty, zatímco Historická zelená klenba okouzlí návštěvníka i barokní výzdobou svých prostor.  Nová zelená klenba je přístupná kdykoliv. Do Historické zelené klenby se lze dostat jen s lístkem z předprodeje. Každé ráno je ještě dodatečně k dispozici omezené množství volných vstupenek. Počet návštěvníků je tak kvůli ochraně exponátů před vlhkostí a nečistotami regulován.", "section_level": 1}, {"title": "Historická zelená klenba.", "content": "Historická zelená klenba (Historisches Grünes Gewölbe) se nalézá v přízemí Rezidenčního zámku a skládá se z devíti výstavních místností a předklenby, takzvané Vorgewölbe. Nalézají se zde vzácná díla šperkařského a zlatnického umění, která nashromáždil August Silný a jeho syn.", "section_level": 1}, {"title": "Nová zelená klenba.", "content": "Nová zelená klenba (Neues Grünes Gewölbe) se nalézá v prvním patře Rezidenčního zámku a ve srovnání s Historickou zelenou klenbou je muzejní klenotnicí. Nalézá se ve 12 jednoduše zařízených sálech bez dekorací. Ve dvou stech vitrínách je zde k vidění na 1100 exponátů. Vedle děl dvorního sochaře Baltazara Permosera jsou zde vystavena i díla dvorního zlatníka Johanna Melchiora Dinglingera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grünes Gewölbe (česky doslova \"Zelená klenba\", ve smyslu „zelené zaklenuté prostory“; německé slovo znamená jak „klenba“, tak i „klenuté sklepení či místnost“) je historická muzejní sbírka, která byla původně klenotnicí saských kurfiřtů a králů z rodu Wettinů. Jsou zde shromážděny předměty z období renesance až po klasicismus. Jméno Zelená klenba bylo odvozeno od původního malachitového nátěru stěn a stropů v historických prostorách klenotnice. Již od roku 1724 jsou sbírky přístupné veřejnosti.", "tgt_summary": "The Green Vault () is a museum located in Dresden, Germany, which contains the largest treasure collection in Europe. The museum was founded in 1723 by Augustus the Strong of Poland and Saxony, and it features a variety of exhibits in styles from Baroque to Classicism. The Green Vault is named after the formerly malachite green painted column bases and capitals of the initial rooms. It has some claim to be the oldest museum in the world; it is older than the British Museum, opened in 1759, but the Vatican Museums date their foundation to the public display of the newly excavated \"Laocoön group\" in 1506.", "id": 1043418}
{"src_title": "Offenbach am Main", "tgt_title": "Offenbach am Main", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy dokládají existenci osídlení již v době římské. Současný Offenbach vznikl jako malá vesnice patrně ve druhé polovině 6. století. Původ názvu není zcela objasněn.  Rozvoj Offenbachu započal po roce 1466, kdy jej získal rod hrabat z Issenburgu. Ti zde v 16. století vybudovali renesanční zámek, který se stal jejich rezidencí. V 16. století zde byla zavedena reformace. Po ediktu nantském přijali Issenburgové do Offenbachu velké množství francouzských hugenotů, což přineslo rozvoj řemesel. Také sem přesunulo svá řemesla mnoho řemeslníků z Frankfurtu, kde platila přísná cechovní omezení. Issenburská rezidence také žila kulturním děním, častokrát sem zavítal Johann Wolfgang Goethe, který se zde zamiloval do Lili Schönemannové. Také tu byli hosty Wolfgang Amadeus Mozart a Niccolò Paganini, žila zde Sophie von La Roche. Okolo roku 1800 zde pobýval Alois Senefelder, který tu vynalezl litografii.  V roce 1815 ztratil Karel z Isenburgu pro svoji blízkost k Napoleonovi vládu nad Offenbachem. Podle Vídeňského kongresu připadl rakouskému císařství, to jej však záhy postoupilo Hesensko-darmstadtskému velkovévodství. To zavedlo v roce 1828 celní unii s Pruskem, což pro Offenbach znamenalo konkurenční výhodu oproti Frankfurtu. V 19. století se rozvíjela především výroba koženého zboží.  V roce 1888 byl zde navrtán pramen minerální vody pojmenovaný na počest 99 dní vládnoucího císaře Fridricha III., tato voda pro svoji slanost však dnes již není využívána. Roku 1917 byla dokončena budova vysoké školy užitých umění, která je dodnes významným centrem designu.  Na Velký pátek roku 1919 se zdejší komunisté pokoušeli provést převrat a obsadit kasárna, přičemž bylo zabito 17 osob. Roku 1920 byl Offenbach po dobu jednoho měsíce obsazen francouzskými vojsky.  Za druhé světové války bylo zničeno 36 % staveb ve městě, řada dalších historických domů byla zbořena při přestavbě města v 50. letech 20. století. Roku 1954 překročil Offenbach hranici 100 000 obyvatel. V 70. letech musel Offenbach jako jedno z prvních měst čelit strukturální proměně průmyslu, když zde zanikla kožedělná výroba. Offenbach těžil především z blízkosti Frankfurtu, v 90. letech byl napojen na síť jeho S-Bahnu.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Offenbach má 403 chráněných památek, z toho 29 se týká větších památkových celků. Celkem je zde tak na 1 600 chráněných staveb.  Obraz města byl výrazně ovlivněn hugenotským prvkem, řada domů v městském centru má typické francouzské mansardové střechy.  Největší památkou ve městě je Issenburský zámek, je považován za jeden z nejvýznamnějších renesančních komplexů na sever od Alp, byť byl několikrát přestavěn. V současnosti je ve vlastnictví hesenské země a sídlí zde zmíněná vysoká škola užitých umění.  Druhý zámek ve městě se nachází ve čtvrti Rumpenheim. Jeho počátky sahají do 17. století, hlavní stavební aktivita zde probíhala na konci 18. století. Rumpenheim již nepatřil Issenburgům, zdejší zámek byl rezidencí hrabat z Hanau a posléze hesensko-kaselských hrabat.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Před reformací příslušel Offenbach k mohučské arcidiecézi. V 16. století byla zde nejprve zavedena luterská reformace, pak se však Issenburgové přiklonili ke kalvinismu. Teprve v roce 1634 bylo luteránům opět umožněno působit ve městě a od roku 1798 se zde mohly konat i katolické bohoslužby. V roce 1848 byly obě protestantské konfese sloučeny do hesensko-nassauské evangelické církve.  V roce 1845 zde vzniklo německo-katolické hnutí, které se později proměnilo v obec svobodného náboženství. Z křesťanských církví zde působí ještě řecká pravoslavná církev (největší její obec v Německu), starokatolická církev či novoapoštolská církev.  V 19. století zde byla tisícičlenná židovská komunita, z níž do roku 1939 zbylo přes 500 členů, většina z nich nepřežila druhou světovou válku, přesto byla po válce obnovena a nyní má již opět 1 000 členů.  Nejnověji se zde také ustanovilo několik muslimských komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím města prochází dálnice A3, která se zde kříží s dálnicí A 661.  První železnice byla zprovozněna v roce 1848 z Frankfurtu do Offenbachu. Poté, co roku 1873 byla zprovozněna železniční trať z Frankfurtu do Bebry, zůstala původní trať pouze místní drahou a roku 1955 byla zrušena. Na trati do Bebry vzniklo hlavní nádraží, tehdy docela daleko od města a později několik dalších stanic a zastávek. Nyní v Offenbachu nestaví téměř žádné dálkové vlaky. S-Bahn má na území města vlastní trať, která prochází centrum města tunelem zprovozněným v roce 1995 (částečně sleduje průběh zrušené místní dráhy) s několika podzemními stanicemi.  Offenbach měl jeden z nejstarších tramvajových provozů na světě, již roku 1884 zde zahájila provoz elektrická tramvaj s metrovým rozchodem. Později byla přestavěna na normální rozchod a spojena s frankfurtskou tramvajovou sítí. Tramvajový provoz ve městě byl zrušen roku 1967, od té doby končí tramvaje na hranicích města, kde se přestupuje na autobusy.  Ačkoliv po Mohanu prochází jedna z hlavních evropských vodních cest, zdejší přístav má jen malý význam a uvažuje se o jeho zrušení.", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita mezi Offenbachem a Frankfurtem.", "content": "Tak jako mezi jinými sousedními městy, panuje i mezi Offenbachem a Frankfurtem rivalita. V tomto případě je i historicky podmíněná. Zatímco Offenbach byl kalvinistický, Frankfurt byl luteránský. V 18. a na počátku 19. století se v Offenbachu rozvíjely manufaktury, zatímco Frankfurt se orientoval na velkoobchod. Teprve po pruské anexi Frankfurtu (1866) se i ten stal průmyslovým městem a začal se prudce rozvíjet, na začátku 20. století se mohly do něj začlenit sousední pruské obce. Teprve od roku 1945 není hranice mezi oběma městy současně také zemskou hranicí.  Ve sportu byla tato rivalita vyjádřena především fotbalovými derby mezi kluby Kickers Offenbach a Eintracht Frankfurt, ovšem od roku 1984, kdy Offenbach sestoupil z Bundesligy (nyní je až v Regionallize, tj. čtvrté lize) už k nim nedochází tak často.", "section_level": 1}], "src_summary": "Offenbach je se 120 000 obyvateli pátým největším městem v Hesensku a na 65. místě v Německu. Offenbach byl v minulosti významným kožedělným střediskem, nyní je především centrem průmyslového designu. Sídlí zde také Německá meteorologická služba.", "tgt_summary": "Offenbach am Main () is a city in Hesse, Germany, on the left bank of the river Main. It borders Frankfurt and is part of the Frankfurt urban area and the larger Frankfurt Rhein-Main urban area. It has a population of 138,335 (December 2018).", "id": 700315}
{"src_title": "Taylor Hall", "tgt_title": "Taylor Hall", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Hrát hokej začal v rodném Calgary. Když mu bylo 13 let, jeho rodina se přestěhovala do Kingstonu v Ontariu. Tam začal hrát za tým Greater Kingston Predators, kde svou hrou upoutal natolik, že si ho v roce 2007 vybral tým Windsor Spitfires. Ačkoliv to byla jeho první sezóna tak se v juniorské lize OHL rozhodně neztratil a nastřílel v 63 utkáních 45 gólů. Spolu se 39 asistencemi je to dohromady 84 bodů. Neztratil se ani v playoff a v pěti zápasech vstřelil 2 branky a přidal 3 asistence. Za tyto překvapivé výkony obdržel cenu pro nejlepšího nováčka sezóny. V následující sezóně (2008/2009) stihl za 63 zápasů nasbírat 90 bodů za 38 branek a 52 asistencí. Ve 20 utkáních playoff dokázal nastřílet 16 branek a k tomu přidat 20 asistencí, za což mu byla udělena cena pro nejlepšího hráče Memorial Cupu, který jeho tým hlavně díky němu získal. Poslední sezónou v OHL (2009/2010) opět rozhodně ostudu neudělal. Odehrál 57 zápasů a připsal si 106 bodů za 40 gólů a 66 asistencí. V 19 zápasech playoff získal dalších 35 bodů za 17 branek a 18 asistencí. Spitfires díky tomu opět obhájily Memorial Cup a Hall byl zvolen znovu nejužitečnějším hráčem. Těmito výkony se zařadil mezi velké favority draftu. Skauti ho dokonce řadili na první příčku, tedy nejlepšího hráče draftu. Jejich tip vyšel a nejhorší tým uplynulé sezóny Edmonton Oilers si ho vybral jako jedničku. Klub a fanoušci od něj hodně očekávali, a vzhledem k nepříliš kvalitnímu mužstvu začal Hall sezónu v dresu Oilers. Kvůli tlaku ze strany klubu i fanoušků se mu podařilo v průběhu sedmi utkání připsat pouze jediný bod, za asistenci. V osmém zápase s Columbusem už ale prokletí prolomil a připsal si první branku, navíc na další nahrál Shawnu Horcoffovi. Tím mu stouplo sebevědomí a své přednosti začal uplatňovat i v NHL, kde se ihned zařadil mezi opory Oilers. V roce 2016 byl vyměněn z Edmontonu do New Jersey za obránce New Jersey Adama Larssona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taylor Strba Hall (* 14. listopadu 1991 v Calgary, Alberta, Kanada) je profesionální kanadský hokejový útočník hrající v týmu Arizona Coyotes v severoamerické NHL. Profesionální kariéru začal roku 2010, hraje na levém křídle.", "tgt_summary": "Taylor Strba Hall (born November 14, 1991) is a Canadian professional ice hockey left winger for the Arizona Coyotes of the National Hockey League (NHL). He was the first overall pick in the 2010 NHL Entry Draft selected by the Edmonton Oilers.", "id": 1098242}
{"src_title": "Portorož", "tgt_title": "Portorož", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle oficiálních údajů z roku 2002 žilo v místě 2849 obyvatel. Sídlo je oficiálně dvojjazyčné, slovinsko-italské.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je mírné přímořské. Jelikož Portorož není tak dobře chráněná před bórou, je tu v zimě překvapivě vysoký počet dnů s teplotami pod bodem mrazu. Teplota je také asi o 2 °C nižší než v okolí, zvláště noci jsou chladné. Naproti tomu léto je zde teplejší a sušší, s průměrným počtem 2443 hodin slunečního svitu. Srpnová průměrná teplota se pohybuje okolo 23 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy prokazují, že místo bylo osídlené už v dobách Římské říše. Po jejím pádu náleželo v letech 538 až 589 k Byzantské říši. Od roku 568 však trpělo nájezdy Langobardů, Germánů a Slovanů, takže se celá oblast v 7. století vylidnila. Nové osídlení nastalo v době raného feudalismu. Město se stalo součástí Benátské republiky. Do 19. století byla Portorož malou vesnicí, kterou obývali hlavně rybáři a těžaři soli. V roce 1891 byly založeny první lázně. Do Portorože se na sklonku života uchýlil český režisér František Čáp, donucený po roce 1948 k emigraci. Zde také roku 1972 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Město žije především v létě turismem. Vybudováno bylo jako lázeňské sídlo, dnes těží ze své polohy na pobřeží. Jsou zde herny, kasina a hotely, mořská pláž, přístav a mnohá sportovní zařízení.  V nedalekém Sečovlje je mezinárodní letiště Portorož.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a kultura.", "content": "Portorož je sídlem mezinárodní Středomořské univerzity (\"Evro-sredozemska univerza\"), založené v červnu 2008. Jedná se o jedinou soukromou mezinárodní univerzitu ve Slovinsku.  Portorož hostí každoročně Festival slovinského filmu (\"Festival slovenskega filma\"). Od roku 1961 hostí též bienále současného umění, kdy umělci tvoří svá díla před publikem. Stálá výstava Forma viva pod širým nebem je v blízkém místě Seča.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(část Historie)", "section_level": 1}], "src_summary": "Portorož (italsky Portorose) je slovinské sídlo městského typu na pobřeží Jaderského moře. Je administrativní součástí Piranu. Název místa doslovně znamená \"Přístav růží\".", "tgt_summary": "Portorož (;, literally \"Port of Roses\") is a Slovenian Adriatic seaside resort and spa town located in the Municipality of Piran in southwestern Slovenia. Its modern development began in the late 19th century with the vogue for the first health resorts. In the early 20th century Portorož became one of the grandest seaside resorts in Adriatic, along with Abbazia, Lido and Grado, then as part of the Austrian Littoral. It is now one of Slovenia's major tourist areas. Located in the centre is the Hotel Palace, once one of the most important resorts for the Austro-Hungarian monarchy, and currently one of the finest hotels between Venice and Dubrovnik.", "id": 2229717}
{"src_title": "Třída Barracuda", "tgt_title": "Barracuda-class submarine (France)", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Potřeba stavby nové třídy jaderných útočných ponorek vyvstala na sklonku 90. let, přičemž samotné projekční práce byly zahájeny v roce 2002. Stavba první jednotky, s opcí na dalších pět, byla u konsircia DCNS/Areva-TA (dodavatel jaderné technologie) objednána v roce 2006. Druhý kus byl objednán v roce 2009 a třetí v roce 2011. Pro ponorky jsou plánována tradiční jména \"Suffren\", \"Duguay-Trouin\" a \"Tourville\". Práce na první jednotce začaly v roce 2007 v loděnici DCNS v Cherbourgu. Dodávky ponorek byly plánovány na roky 2017–2027, následně však došlo ke zdržením. Francie tak poněkud zaostává za svými konkurenty, které tuto generaci ponorek již provozují v podobě tříd \"Virginia\" a \"Astute\".  Prototypová jednotka \"Suffren\" v dubnu 2020 zahájila zkoušky svým prvním statickým ponorem. Zkoušky přitom musely být o několik týdnů posunuty kvůli pandemii němoci Covid-19. Její reaktor byl spuštěn v prosinci 2019.  Jednotky třídy \"Barracuda\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorky budou výrazně větší než předchozí třída \"Rubis\". Budou u nich použity technologie stealth snižující jejich hlučnost, magnetickou stopu a znesnadňující jejich zachycení radarem. Výrazně lepší budou i jejich manévrovací schopnosti. Díky vysokému stupni automatizace budou dvě posádky ponorky čítat úhrnem pouhých 60 mužů (dále mohou nést 12 příslušníků speciálních jednotek). Budou vybaveny bojovým řídícím systémem SYCOBS. Sonar dodá společnost Thales Underwater Systems.  Trup bude skrývat dvě paluby pro posádku. I díky tomu se výrazně sníží provozní náklady ponorek. Nejvyšší hloubka ponoru bude dosahovat 350 metrů. Výzbroj ponorek budou tvořit čtyři 533mm torpédomety. Na palubě bude neseno až 18 dlouhých zbraní. Mohou to být například těžká torpéda F21, protilodní střely SM.39 Exocet s dosahem 50 km či protizemní střely MdCN s dosahem 1000 km (střely ponesou i nové fregaty třídy \"FREMM\").  Jádrem pohonného systému bude jeden tlakovodní reaktor K15. Výměna paliva bude nutná každých 10 let. Ponorky nebudou mít lodní šroub, nýbrž vodní trysky. Nejvyšší rychlost pod hladinou bude 25 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Barracuda je třída útočných ponorek francouzského námořnictva s jaderným pohonem, stavěná loděnicí DCNS. Plánována je dodávka celkem šesti jednotek. Ve službě mají nahradit stejný počet ponorek třídy \"Rubis\" z 80. a počátku 90. let. Ponorky budou schopné plnit široké spektrum úkolů od ničení lodí, ponorek a pozemních cílů, průzkum či speciální operace. Do služby měly být zařazovány v letech 2017–2027. Zařazení prototypu ale bylo posunuto na rok 2020.", "tgt_summary": "The Barracuda class (or \"Suffren\" class) is a nuclear attack submarine, designed by the French shipbuilder Naval Group (formerly known as DCNS and DCN) for the French Navy. It is intended to replace the s. Construction began in 2007 and the first unit will be commissioned in 2020.", "id": 2461626}
{"src_title": "Side", "tgt_title": "Side, Turkey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historické prameny udávají, že město bylo založeno v 7. století př. n.l. Tím, že město mělo přístav, stalo se jedním z nejvýznamnějších měst Pamfýlie, ale také významným centrem obchodu. Řečtí zakladatelé města postupně přejali jazyk místního obyvatelstva. Samo jméno Side zřejmě pochází z místního jazyka, řecky znamená granátové jablko. Místní mince zabrazovaly hlavu bohyně Pallas Athény. V dalších století bylo město pod nadvládou Lýdie a Persie.  V roce 333 př.n.l. se města zmocnil Alexandr Makedonský. Za jeho vlády byla zavedena helénistická kultura, která trvala až do 1. století n.l. Side po Alexandrově smrti spravoval jedem z Alexandrových generálů Ptolemaios I Sótér. V dalších dvou stoletích došlo k několika dalším změnám v držení města, až v roce 78 př. n.l. přešlo město do rukou Římanů. Za císaře Augusta v roce 25 př. n. l. se Pamfýlie i se Side se staly součástí provincie Galacie. Side se stalo centrem obchodu s otroky ve Středomoří. Velká část dochovaných antických památek pochází právě z tohoto období prosperity. Po rozpadu římské říše se Side stalo součástí byzantské říše.  Od 4. století začalo období postupného poklesu Ani silné hradby neodolaly ničivým nájezdům kočovníků. Další války mezi křesťany a Araby i ničivé změtřesení způsobily, že místo bylo v 10. století opuštěno a obyvatelé se odstěhovali do Antalye. Nakrátko, ale ne definitivně, město bylo obnoveno ještě ve 12. století. Po dobytí seldžuckými Turky ve 13. století bylo město definitivně opuštěno.  Nová historie Side začala v 19 století, kdy se zde usadili Turci, kteří opustili Krétu v souvislosti s jejím přičleněním k Řecku. Osada později získala jméno zaniklého antického města, Side.  Po polovině 20. století v souvislosti s nárůstem cestovního ruchu v oblasti Antalye, střediska Turecké riviéry, se následně i Side stalo centrem letní rekreace. Nové hotely vznikly na pobřežním pásu a nezasáhly výrazněji do původního osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Památky Side se nacházejí na výběžku pevniny, kde byl původně i antický přístav. Tento poloostrov je cca 1 km dlouhý a 400 m široký. Antické město chránilo proti útokům z pevniny rozsáhlé opevnění, které se zčásti dodnes zachovalo. Do těchto míst míří místní doprava, odkud je možno zahájit prohlídku města. Nejbližší památkou, ještě před hradbami starověkého města, je Nymfeum, původně velká fontána. U Nymfea za hradbami města se cesty rozdvojují. Obě sledují původní antickou trasu a byly vyzdobeny sloupořadím. Levá cesta vedla k části antického fóra (agora), kde byly veřejné instituce. V blízkosti této cesty se nachází stavba z byzantského období, jejíž účel není příliš jasný, pravděpodobně šlo o hospitál/nemocnici. Pravý, přímý směr směřuje k nejvýznamnějším dochovaným památkám. Po obou stranách ulice jsou zbytky původních obydlí. Na levé straně se pak nachází komerční část agory se zbytky chrámů. Nad fórem se vypíná dobře zachovaný amfiteátr z 2. století, který je jediným amfiteátrem ve východním Středomoří, jehož hlediště nebylo vyhloubeno ve svahu, ale vystavěno do výšky z kamene (obdobně jako Kolosseum v Římě). Důvodem tohoto řešení bylo to, že Side se nachází na rovině. Na opačné straně amfiteátru se nacházejí zbytky městských lázní, v nichž je po rekonstrukci umístěno muzeum antických památek. Na špičce poloostrova se nacházejí sloupy Apollónova chrámu a zbytky Afroditina chrámu jakož i zříceniny antických lázní a křesťanské baziliky z byzantského období. V blízkosti těchto staveb se nacházel antický přístav. Místo dnes slouží jako přístaviště jachet", "section_level": 1}, {"title": "Počasí.", "content": "Side je velmi specifickou oblastí co do počasí. Denní teploty se zde pohybují okolo 35 °C, což v kombinaci s přímořským klimatem činí ideální počasí. Nejteplejší měsíce v roce jsou červenec a srpen. Výjimkou nejsou ani teploty nad 40 °C.  Dlouhodobé statistiky uvádí, že přes léto zde sprchne maximálně jednou do měsíce. V zimním období obvykle proprší polovina měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Side (řecky Σίδη, Sidé) je město antického původu v jihoturecké provincii Antalya v okrese Manavgat ležící najižním pobřeží pobřeží Turecka u Středozemního moře asi 75 km východně od Antalye.", "tgt_summary": "Side is a city on the southern Mediterranean coast of Turkey. It includes the modern resort town and the ruins of the ancient city of Side, one of the best-known classical sites in the country. It lies near Manavgat and the village of Selimiye, 78 km from Antalya in the province of Antalya.", "id": 1893687}
{"src_title": "Mistrovství světa v plavání 2005", "tgt_title": "2005 World Aquatics Championships", "src_document": [{"title": "Plavání muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 200 m volný způsob.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "17. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "20. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "23. července", "section_level": 3}, {"title": "Plavání ženy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 200 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "17. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "20. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "23. července", "section_level": 3}, {"title": "Synchronizované plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sólo.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Týmy.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 20. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v plavání v roce 2005 bylo v pořadí jedenáctým světovým šampionátem v plaveckých sportech. Konalo se ve dnech 16. až 31. července 2005 v kanadském Montrealu. Účastnilo se jej 1784 plavců, kteří si rozdělili 61 zemí. Nejúspěšnější zemí v medailovém pořadí se staly Spojené státy americké.", "tgt_summary": "The 2005 World Aquatics Championships () or the XI FINA World Championships were held in Montreal, Quebec, Canada from July 16 to July 31, 2005. They took place in Parc Jean-Drapeau on Saint Helen's Island.", "id": 2100983}
{"src_title": "Bryce Dallas Howardová", "tgt_title": "Bryce Dallas Howard", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Prostřední jméno jí bylo dáno podle texaského Dallasu, kde ji rodiče počali. Narodila se 2. března 1981 v kalifornském Los Angeles do rodiny spisovatelky Cheryl Howardové, rozené Alleyové a filmového herce a režiséra Rona Howarda, který natočil filmy Apollo 13 a Šifru mistra Leonarda. Její prarodiče z otcovy strany jsou herci Rance Howard a zesnulá Jean Speegle Howardová; strýc Clint Howard stejně jako kmotr Henry Winkler jsou také herci, kteří spolupracovali s otcem na sitcomu \"Happy Days\". Má dvě mladší sestry – dvojčata Jocelyn Carlyle Howardovou a Paige Carlyle Howardovou (nar. 1985) a mladšího bratra Reeda Crosse Howarda (nar. 1987). Prostřední jména sourozenci získali také po místě jejich početí. Všichni jsou aktivní ve světě showbyznysu.  Vyrostla v newyorském Westchesteru a na farmě v Greenwichi v Connecticutu.  Spolu s Natalií Portmanovou navštěvovala divadelní tábor Stagedoor Manor na severu státu New York. Po ukončení střední školy pokračovala na Tisch School of the Arts New York University. Během vysokoškolského studia zakončeného bakalářským diplomem v oboru drama roku 2003, také navštěvovala experimentální obor konzervatoře Stelly Adlerové a účastnila se pobytu na katedře mezinárodního herectví v Amsterdamu. Je absolventkou Steppenwolf Theatre Company's School ve Steppenwolfu v Chicagu a Hereckého centra (The Actors Center) v New Yorku. Během života v tomto městě byla členkou hereckého souboru Theater Mitu. V období, kdy studovala herectví nepoužívala příjmení, aby se vyhnula možnému protekčnímu zacházení. Spojení prvních dvou jmen ji znělo jako jméno pornohvězdy.  17. června 2006 se vdala za herce Setha Gabela, se kterým žije v Hollywoodu. Poznali se během studií na New York University a před svatbou udržovali vztah pět let. Rodičovství plánovali po třicítce, ovšem týden po svatbě herečka zjistila, že je těhotná. 16. února 2007 se narodil syn Theodore Norman Howard Gabel, přezdívaný Theo. Jeho kmotrem se stal Josh Gad. V roce 2012 se jim narodila dcera Beatrice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bryce Dallas Howardová, nepřechýleně Bryce Dallas Howard (* 2. března 1981, Los Angeles, Kalifornie) je americká herečka a dcera režiséra Rona Howarda. Filmový debut zaznamenala v roce 1989, kdy se objevila v otcově snímku \"Rodičovství\". Během dalšího období několik let ztvárňovala vedlejší postavy. Současně studovala na Tisch School of the Arts New York University. Po ukončení školy s titulem bakalář umění \"(Bachelor of Fine Arts, BFA)\", pokračovala studiem dramatického umění. První výraznou rolí získala v roce 2004 v mysteróizním filmu Nighta Shyamalana s názvem \"Vesnice\". Stejný režisér ji o dva roky později obsadil do fantasy \"Žena ve vodě\", jenž neuspěl u kritiky ani u diváků. Výkon ve snímku \"As You Like It\" (2006) jí v roce 2008 vynesl nominaci na cenu Zlatý glóbus.", "tgt_summary": "Bryce Dallas Howard (born March 2, 1981) is an American actress and filmmaker. She is the eldest daughter of actor and filmmaker Ron Howard. She attended New York University's Tisch School of the Arts, but left before graduating to take on roles on Broadway. In May 2020, she announced that she had graduated, more than two decades after she originally enrolled in 1999.", "id": 1329781}
{"src_title": "Dusičnan vápenatý", "tgt_title": "Calcium nitrate", "src_document": [{"title": "Výroba a reaktivita.", "content": "Dusičnan vápenatý byl prvním syntetickým dusíkatým hnojivem, které bylo vyrobeno. Výroba započala v Notoddenu (Norsko) v roce 1905 Birkeland–Eydeho procesem. Většina dusičnanu vápenatého na světě se nyní vyrábí v Porsgrunnu.  Vyrábí se reakcí kyseliny dusičné s uhličitanem vápenatým (vápencem), s následnou neutralizací amoniakem:  Je též vedlejším produktem nitrofosfátového procesu (Odda procesu) extrakce fosforečnanu vápenatého, což je právě případ výroby v Porsgrunnu:  Může být připraven také z vodného roztoku dusičnanu amonného a hydroxidu vápenatého:  Podobně jako příbuzné dusičnany (např. LiNO) se dusičnan vápenatý při zahřívání rozkládá za uvolňování oxidu dusičitého:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hnojivo.", "content": "Hnojivo s dusičnanem vápenatým (15,5-0-0 + 19 % Ca) je populární pro použití ve sklenících a v hydroponii. Obsahuje také dusičnan amonný a vodu, a to v podobě „podvojné soli“ 5Ca(NO).NHNO10HO. Existují také hnojivé přípravky bez obsahu amoniaku: Ca(NO).4HO (11.9-0-0 + 16.9%Ca) nebo tekuté hnojivo (9-0-0 + 11% Ca). Bezvodý, na vzduchu stabilní, je komplex s močovinou Ca(NO)4[OC(NH)].", "section_level": 2}, {"title": "Technické aplikace.", "content": "Dusičnan vápenatý se používá v různých technických aplikacích. Nejdůležitějšími z nich jsou přípravné ošetření odpadních vod (pro prevenci uvolňování zápachu) a urychlovače tvrdnutí betonu.  Ošetření odpadních vod je založeno na vytvoření vhodného biologického prostředí. Za přítomnosti dusičnanů se metabolismus síranů zastavuje. Výsledkem je, že se netvoří páchnoucí a toxický sulfan.. Navíc se spotřebuje snadno odbouratelná organická hmota, která by jinak způsobovala v dalším toku anaerobní podmínky a uvolňování zápachu. Koncept je aplikovatelný také pro ošetření kalu.  Použití dusičnanu vápenatého do betonu nebo malty využívá dvou účinků. Vápenatý iont vede k rychlejší tvorbě hydroxidu vápenatého a proto tuhnutí a tvrdnutí probíhá rychleji.. To se využívá také v činidlech používaných za chladného počasí a v některých kombinovaných plastifikátorech Dusičnanový iont navíc vyvolává tvorbu hydroxidu železnatého. Tyto ochranné vrstvy snižují korozi ocelového armování v železobetonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dusičnan vápenatý, zvaný též norský ledek ( \"Norgessalpeter\"), je anorganická sloučenina se vzorcem Ca(NO). Tato bezbarvá sůl pohlcuje vlhkost ze vzduchu a běžně se vyskytuje jako tetrahydrát. Existuje též v podobě komplexních solí, například dusičnanu amonno-vápenatého (dekahydrát) nebo dusičnanu draselno-vápenatého (též dekahydrát). Používá se hlavně jako hnojivo, má ale i technické aplikace. V přírodě se vyskytuje jako minerál nitrokalcit, který tvoří výkvěty (eflorescence) v místech, kde je hnůj v kontaktu s betonem nebo vápencem v suchém prostředí, například v chlévech nebo v jeskyních.", "tgt_summary": "Calcium nitrate, also called \"Norgessalpeter\" (Norwegian saltpeter), is an inorganic compound with the formula Ca(NO). This colourless salt absorbs moisture from the air and is commonly found as a tetrahydrate. It is mainly used as a component in fertilizers but has other applications. Nitrocalcite is the name for a mineral which is a hydrated calcium nitrate that forms as an efflorescence where manure contacts concrete or limestone in a dry environment as in stables or caverns. A variety of related salts are known including calcium ammonium nitrate decahydrate and calcium potassium nitrate decahydrate.", "id": 95348}
{"src_title": "Ázád Hind", "tgt_title": "Azad Hind", "src_document": [{"title": "Vojenské aktivity INA a indických jednotek v Německu a Itálii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Indický legion.", "content": "Indický legion byl založen Bósem v srpnu 1942 v Německu pod hlavičkou Wehrmachtu z válečných zajatců, posbíraných většinou v Severní Africe. Kromě menších sabotáží v Íránu a v Indii, obrany Atlantického valu a bojů proti partyzánům v Severní Itálii se neúčastnil žádných větších akcí. Malý kontingent kolem Bóse se připojil k INA v Jihovýchodní Asii. V roce 1945, po neúspěšných plánech dostat se do Švýcarska, byla většina členů zajata spojenci a repatriována do Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Battaglione Azad Hindoustan.", "content": "Jedná se o jednotku založenou v Itálii v červenci 1942. Její členové byli většinou cvičeni jako parašutisté. Jejich hlavou byl Mohammed Ikbál Šedaj.", "section_level": 2}, {"title": "Indická národní armáda (INA).", "content": "Ve východní Asii byla již v roce 1942 ustanovena tzv. Indická národní armáda (INA, \"Ázád Hind Faudž\") vyzbrojená japonskými zbraněmi a obrněnými automobily a s leteckou jednotkou. V roce 1945 měla INA kolem 40 000 bojovníků. V jejích řadách hojně bojovaly i ženy. INA prováděla hlavně partyzánské akce v součinnosti s Japonci v Barmě. Jmenovitě se INA účastnila např. bitvy o Imphál nebo bitvy o Kohimu.", "section_level": 2}, {"title": "Civilní aktivity.", "content": "Roku 1943 byly nové vládě svěřeny Japonskem do správy Andamany a Nikobary (spíše symbolicky) a území dobyté Japonci v Indii. Ázád Hind je přejmenoval na \"Šahíd\" a \"Swarádž\". Jako svrchovanou vládu Indie Ázád Hind uznalo nejdříve Japonsko a jeho vazalové Mandžukuo, Menjiang, Wang Ťing-Wejova vláda v Nankingu, Filipíny a Nezávislý stát Barma. Přidalo se také Německo, Thajsko, Itálie a Nezávislý stát Chorvatsko. Naopak Vichistická Francie nikdy Ázád Hind neuznala. Irský prezident Eamon de Valera poslal Bósovi gratulaci.", "section_level": 1}, {"title": "Konec exilové vlády.", "content": "Po porážce Japonců v Barmě v roce 1945 byla vláda přestěhována nejdříve do Rangúnu, Singapuru a později zanikla úplně. Subháš Čandra Bós zemřel při letecké havárii poblíž Formosy (ostrova Tchaj-wan) dne 18. srpna 1945. Jedna z konspiračních teorií (obzvláště oblíbená mezi Indy ) tvrdí, že Bós tam nezemřel, nýbrž uprchl do SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Kontroverze okolo celého tohoto aspektu indických moderních dějin spočívá v tom, že někteří lidé, obzvláště západní historici, tvrdí, že Bós, a tudíž i celý Ázád Hind přímo kolaboroval jak s Němci, tak s Japonci.  Mnozí Indové, například také současný premiér Indie Narendra Modi a jeho strana BJP (Indická lidová strana) naopak Bóse považují za národního hrdinu, hned vedle Mahátmy Gándhího, který s Němci i Japonci sympatizoval spíše podle zásady „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Faktem zůstává, že vláda Ázád Hind spolupracovala s Japonci i Němci. Faktem je, že Subhaš Čandra Bós má v Indii daleko více památníků než Mahátma Gándhí. Bósova dcera Anita Bose Pfaff, kterou měl se svou rakouskou manželkou Emilií Schenkl, je německá ekonomka a sociálnědemokratická politička, členka SPD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázád Hind, přesněji Árezí Hukúmat-e Ázád Hind (hindsky:आर्ज़ी हुक़ूमत-ए-आज़ाद हिन्द), čili Prozatímní vláda Svobodné Indie byla exilová vláda indických nacionalistů spolupracujících se zeměmi Osy za druhé světové války.", "tgt_summary": "The Provisional Government of Free India (\"Arzi Hakumat-e-Azad Hind\") or, more simply, Azad Hind, was an Indian provisional government established in Japanese occupied Singapore during World War II. It was created in October 1943 and supported by–as well as largely dependent on–the Empire of Japan.", "id": 1065152}
{"src_title": "Světlo ve fotografii", "tgt_title": "Photographic lighting", "src_document": [{"title": "Praxe.", "content": "Poklesem celkové intenzity osvětlení se mění poměr mezi jasem světla a stínu: světlo klesá rychleji než tmavnou stíny. To je způsobené tím, že některé stíny jsou osvícené rozptýleným světlem. Znamená to, že poklesem celkového světla se sníží kontrast scény. Kontrast na poledním ostrém slunci je tedy větší než kontrast při zatažené ranní obloze.  Osvětlení je \"jednoduché\" v případě kdy má světlo stejný směr nebo \"složené\", pokud jde z více směrů, ze dvou či více zdrojů.  Osvětlení bude \"tvrdé\", když bude zdrojem světla elektrický oblouk nebo žárovka bez výztuže anebo \"mírné\" pokud se zatemní průsvitkou (vyrobené z papíru, matného skla, plátna nebo tkaniny) a \"měkké\" když prochází širokým reflektorem z průsvitného plátna.  Druh osvětlení má vliv na povahu stínu a charakter reliéfu. Při tvrdém světle jsou hranice stínu velmi přesně a ostře definovány a reliéf objektu je zvýrazněn – všechny nerovnosti se zdají hlubší. Mírné osvětlení rozostří kontury stínů a znevýrazní povrchový reliéf objektů. Měkké osvětlení tento účinek ještě zmenší.  Je-li světelný zdroj blízko k osvětlenému objektu, jsou stíny kónické a přesně definované. Jestliže světlo pochází ze dvou světelných zdrojů a navzájem se kříží, ve výsledku dávají stín a polostín, které kontrast obrazu zmírní.  Paprsky dopadající na povrchu objektu v úhlu větším než 45° dávají \"přímé\" osvětlení, světlo dopadající pod menším úhlem je \"šikmé\".  Šikmé osvětlení zdůrazňuje tvar a formu objektů a dobře zdůrazní jejich detaily. Jedním typem je svícení, jehož úhel dopadu na povrch objektu se blíží nule stupňů. Takové světlo jasně odhaluje strukturu objektu. Pro zjemnění kontrastu se v tomto případě přidává další osvětlení – přímé osvětlení předmětu, ale ze slabšího zdroje světla než je zdroj šikmého osvětlení.  Při svícení umělým světlem (portrétů, zátiší atd.) se používají následující typy osvětlení:", "section_level": 1}, {"title": "Umělé světlo.", "content": "Umělé světlo ve fotografii je označení pro osvětlení, které vykazuje stálou hodnotu teploty chromatičnosti. Mezi zdroje umělého osvětlení patří například fotografický blesk, halogenová nebo obyčejná žárovka nebo různé zářivky. Pro určení teploty světelného zdroje se používá kelvinometr a měří se v kelvinech.  V tradiční černobílé fotografii se osvětlení skládá ze tří světel: hlavního, doplňkového (fill-in) a zadního. Hlavní světlo odhaluje kontury objektu, doplňkové prokresluje stíny a tím snižuje kontrast, zatímco zadní zdůrazňuje pozadí. Jako čtvrté může být použito ještě protisvětlo.", "section_level": 1}, {"title": "Studiové osvětlení.", "content": "Studiové osvětlení je výkonné osvětlení namontované na speciálním fotografickém stojanu, který může být libovolně přesunován bez ohledu na fotoaparát. Může být napájen z elektrické sítě nebo ze silného akumulátoru. Využívá se ve fotografickém ateliéru nebo exteriéru. Fotografové používají dva typy osvětlení. Pulzní a konstantní světlo. Praktický rozdíl spočívá v tom, že pulzní světlo svítí velmi krátkou dobu – setiny sekundy, zatímco konstantní světlo vydává nepřetržitý zdroj světla. Oba typy jsou takzvané umělé světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Přirozené světlo.", "content": "Za přirozené světlo se považuje denní sluneční světlo.  Uprostřed dne může příliš jasné horní Slunce vytvořit příliš světlé jasy nebo velmi tmavé stíny. Do jaké míry může nastat přeexponování se liší podle druhu fotografického filmu a digitálních fotoaparátů a jejich různých dynamických rozsahů. Tento „krutý“ a nepříjemný světelný problém je zvláště důležitý v portrétní fotografii, kde se pro jeho zmírnění používá doplňkový blesk, jelikož je často nutné vyvážit osvětlení detailu obličeje nebo těla, vyplněním ostrých kontrastních stínů, které jsou obvykle považovány za nežádoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Vliv různého denního světla a počasí na atmosféru snímku.", "section_level": 2}, {"title": "Modrá hodina.", "content": "Modrá hodina označuje dobu svítání a soumraku každé ráno a večer, kdy není ani úplné denní světlo, ani úplná tma. Tato doba je zvláštní kvalitou svého světla, během ní má obloha modrou barvu a přibližně stejný jas jako umělé osvětlení budov a pouličního osvětlení. Nebeská modř má však jinou fyzikální podstatu než během dne a tudíž má i jiné spektrální složení. Využívá se pro pořizování snímků za dostupného světla v žánru noční fotografie. Ve srovnání s fotografováním za úplné tmy je osvětlení prostředí dostatečné, je tedy více vidět, kontrasty mezi světlými a tmavými místy jsou zmírněny a snímky mají zajímavou atmosféru. Využití najde v široké škále fotografických žánrů, především ve fotografii architektury. Skutečnost, že umělé osvětlení budov má přibližně stejný jas a barevný kontrast poskytuje vyrovnaný fotografický motiv. Využitím rozptýleného světla odražené od oblohy se jako výsledek získají rovnoměrně osvětlené předměty s měkkými konturami, barvami a jemnými pastelovými tóny. Různé teploty barev (modrá obloha, oranžové světlo, modrobílé žárovky, tyrkysové zářivky) poskytují nezvykle barevné fotografie. Tento efekt se ještě více zesílí delší expoziční dobou. V portrétní fotografii poskytuje příjemné rozptýlené světlo v tomto čase rovnoměrně osvětlenou pokožku s měkkou kresbou a jemnými pastelovými tóny.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá hodina.", "content": "Ve fotografii je zlatá hodina (někdy známá jako magická hodina) první a poslední hodina slunečního denního svitu, kdy je dosaženo specifického fotografického efektu díky kvalitě světla. Platí, že osvětlení je v tomto čase měkčí (více difúzní), teplejší v barevných odstínech a vržené stíny jsou delší. Když je Slunce nízko nad horizontem, sluneční světlo prochází větší vrstvou atmosféry, sníží se intenzita přímého světla a větší část osvětlení pochází z odraženého nepřímého světlo od nebe, což snižuje kontrast (poměr) osvětlení. Modré světlo je rozptýlené a světlo ze Slunce se jeví více rudé až zlaté.  Vzhledem k tomu že během zlaté hodiny je jasový kontrast scény menší, stíny jsou méně temné a je méně pravděpodobné, že scéna bude přeexponovaná. Během fotografování krajin poskytuje nízké Slunce teplé barvy a je často považováno za žádoucí posílení barevnosti scény.", "section_level": 2}, {"title": "Černé světlo.", "content": "Černé světlo je světlo ve fotografii, u kterého je nebe tmavší než fyzické objekty před ním. Objevuje se obvykle před bouřkou a nejlépe vyzní v přímém slunečním světle. Na snímku působí tento druh světla velmi dramaticky a neobvykle. Vzniká v kombinaci přímého slunečního světla a tmavé oblačnosti. Ještě více vynikne, pokud se opírá do světlých objektů, které sluneční světlo ještě více zdůrazní a vznikne tak větší kontrast mezi světlým popředím a tmavým pozadím. Pokud je světlo šikmé, například ráno nebo v podvečer, je efekt ještě více zesílen. Při této kombinaci světel, tedy Slunce v zádech a tmavé bouřkové mraky se srážkami v popředí, se občas objeví na obloze duha.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy světla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Low key.", "content": "V případě low key a high key se jedná o snímky s převahou stínů nebo s převahou světel. Jak pro low key tak i high key je žádoucí provádět korekce expozice.  Low key osvětlení je styl nasvícení fotografické scény, vyznačující se převahou tmavých tónů a vysokým kontrastem mezi světlem a stínem. Podobá se šerosvitu v malbě, vysoký kontrast činí snímky dramatičtější: zdůrazňuje jas slunce na poušti, lidské obličeje činí drsnější a starší, izoluje předměty od tmavšího okolí. U low key je toto žádoucí, proto se v něm doplňkové světlo používá zřídka. Poměr jasu světel a stínů zde dosahuje i 8:1, což je výrazně více než u osvětlení high key, kde se poměr může blížit 1:1.", "section_level": 2}, {"title": "High key.", "content": "High key osvětlení (\"světlá tonalita\", \"vysoký klíč\") je styl nasvícení fotografické scény, vyznačující se převahou světlých tónů a malým kontrastem mezi světlem a stínem. Výsledný obraz je bez tmavých částí, s výjimkou drobných detailů. Malý kontrast dělá snímky poetičtější. Poměr jasu světel a stínů je u této metody 1:1, což je mnohem méně než u osvětlení low key, kde je poměr až 8:1. Osvětlení by mělo být velmi měkké, nekontrastní, avšak nikoli ploché. Pro fotografie vytvořené touto technikou jsou vhodné například blondýnky nebo modely se světlou pletí.  Pro techniku high key je specifické, že neklade důraz na modelování tvarů a forem (ačkoli toho zkušený fotograf může také dosáhnout), ale má za cíl mírným zkreslením skutečnosti potlačit ty nejmenší detaily a vady pleti v portrétní fotografii. Technika je též vhodná pro reklamní a módní fotografie, ve které je často žádoucí představovat člověka jako typ.  Jak pro low key tak i high key je žádoucí provádět korekce expozice.", "section_level": 2}, {"title": "Protisvětlo.", "content": "Protisvětlo (\"kontrasvětlo\", francouzsky \"contre-jour\") označuje světelný zdroj, který se nachází přímo ve fotografovaném objektu nebo poblíž a směruje proti objektivu fotoaparátu. Tento efekt obvykle skrývá detaily, způsobuje silnější kontrast mezi světlem a tmou, vytváří siluety a zdůrazňuje linie a tvary. Slunce, nebo jiný zdroj světla, je často zobrazen jako jeden světlý bod, nebo jako silné osvětlení za objektem. Jako doplňkové světlo může být použito k umělému osvětlení zadní strany předmětu směrem k fotoaparátu. Silueta nastane, když je poměr osvětlení 16:1 nebo více, při nižších poměrech, například 8:1, je výsledkem spíše low-key.", "section_level": 2}, {"title": "Směrované světlo.", "content": "Směrované světlo (kontrastní světlo, tvrdé světlo) ve fotografii je světlo, které objekt výrazně osvětluje. Směr světla je důležitý pro modulaci tvaru, tvorbu stínů a pro zobrazení struktury povrchu. V místech kam světlo nedopadá, je stín. V některých případech tvoří v osvětlených místech přeexponovaná místa („přepaly“) a ve tmavých podexponované plochy. Směrové světlo osvětluje pouze místa, která jsou směrem ke světelnému zdroji, zbytek jeho povrchu je ve stínu. Směr světla se určí podle směru stínu, který je na opačné straně předmětu. Směrované světlo je jedním ze dvou základních druhů světla, přičemž to druhé je světlo rozptýlené. V porovnání s rozptýleným světlem vytváří tvrdší kontrastní stíny.", "section_level": 2}, {"title": "Rozptýlené světlo.", "content": "Rozptýlené světlo, cizím slovem difúzní světlo, je světlo, které přichází ze všech směrů a stejnoměrně osvětluje povrch celého objektu, takže nevznikají žádné tvrdé stíny, odrazy nebo reflexy. U denního světla je to světlo při zcela zatažené obloze („Slunce v mléku“). V ateliéru je to světlo získané velkoplošnými svítidly, pomocí rozptylovačů nebo odrazem od velkých ploch (nepřímé světlo) nebo rozptylovačů. Směr světla je zachován, ale stíny jsou velmi měkké, světlé a bez ostrého rozhraní. Dokonale rozptýlené světlo lze získat ve světelném boxu. Je jedním ze dvou základních druhů světla, přičemž to druhé je světlo směrované.  Tímto osvětlením se získají na snímku odpovídající tvary a barvy objektu. Vzhledem k nedostatku stínů a polostínů se objekt na snímku zdá být téměř plochý.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní světlo.", "content": "Hlavní světlo je první a obvykle nejdůležitější světlo, které využívá fotograf jako tvůrce obrazové scény. Je to světlo nejsilnější a může se jednat o umělé nebo přirozené světlo. Hlavní světlo směřuje na snímaný objekt nebo na jeho důležitou součást a jeho úkolem je vytvoření hlavního světelného efektu, zdůraznit jeho formu a rozměr. Toto světlo by ve srovnání s obecným osvětlením scény mělo poskytovat nejvíce světla na osvětlené ploše objektu. Hlavní světlo se používá jen zřídka samostatně, protože je příliš kontrastní, na rozdíl od doplňkového osvětlení, které prokresluje stíny nebo nevypaluje světla. Vynechání hlavního světla má za následek efekt siluety. Ve scéně může být použito více hlavních světel, které osvětlují jednotlivé objekty v rámu nebo se rozsvěcují ve vhodném okamžiku, aby osvětlily pohybující se objekt.  V tradiční černobílé fotografii se osvětlení skládá ze tří světel: hlavního, doplňkového (fill-in) a zadního. Hlavní světlo odhaluje kontury objektu, doplňkové prokresluje stíny a tím snižuje kontrast, zatímco zadní zdůrazňuje pozadí. Jako čtvrté může být použito ještě protisvětlo.", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové světlo.", "content": "Doplňkové světlo (anglicky \"fill light\", \"fill-in\" nebo zkráceně \"fill\") je světlo, které doplňuje světlo hlavní, redukuje kontrast scény a prokresluje stíny. Je často měkčí a samozřejmě také méně intenzivní než hlavní světlo. Poměr mezi světlem a stínem závisí na požadovaném efektu.  Například doplňkové světlo je zastoupeno pouze v malém množství v případě, kdy hlavní světlo dává scéně velký kontrast, jako je to například při technice low-key. Naopak bude využito velmi (poměr bude poloviční a více) při osvětlení technikou high-key, kdy je potřeba malý kontrast.  Alternativou k použití přímého zdroje světla je možné odrážet hlavní světlo pomocí odrazné desky.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinované osvětlení.", "content": "Kombinované osvětlení (kombinované světlo, různorodé osvětlení) je kombinace umělého (směrového) a přirozeného (rozptýleného) světla (například světelné zdroje různých barevných teplot). Pod stejným pojmem se může rozumět také kombinace více světel ve fotografickém ateliéru (například přední a boční světlo).", "section_level": 2}, {"title": "Boční světlo.", "content": "Boční světlo nebo šikmé světlo je světlo, které na povrch objektu dopadá ze strany. Může to být jako měkké rozptýlené světlo nebo ostřejší směrované světlo, které pak vytváří tvrdé kontrastní stíny. Kromě přirozeného slunečního světla se používá uměle ve fotografickém ateliéru k nasvícení scény.", "section_level": 2}, {"title": "Dostupné světlo.", "content": "Dostupné světlo (anglicky \"available light\") znamená, že i přes nepříznivé světelné podmínky (například za soumraku nebo ve špatně osvětlených interiérech) je postačující situace pro obrazový záznam pouze s tím světlem, které poskytuje stávající osvětlení na místě. Fotografovat za dostupného osvětlení znamená, že nebude využito další přídavné osvětlení, jako je blesk nebo lampa. Obecně vzato se rozumí, že se jedná o jakýkoli zdroj světla, který není explicitně dodáván fotografem za účelem fotografování. Odkazuje se na zdroje světla, které jsou již k dispozici přirozeně (např. Slunce, Měsíc, veřejné osvětlení), nebo uměle (například světlo v místnosti, žárovka, zářivka).", "section_level": 2}, {"title": "Měření světla.", "content": "Měření světla je proces zjištění množství světla dopadajícího na film nebo senzor za určitý čas. Používají se čtyři základní typy měřidel světla – „expozimetrů“: pro dopadající světlo, odražené světlo, bodové světlo a záblesk. Přesněji řečeno, bodového světlo patří mezi světla odražená a blesk může též patřit mezi světla dopadající nebo odražená (podle způsobu měření). Hodnota expozice je nezbytná pro správné nastavení clony a času expozice (rychlosti závěrky) fotoaparátu.  K určení jasu \"odraženého\" světla od zobrazované scény se používá expozimetr. Moderní přístroje mají většinou expozimetr integrovaný. Expozimetry odraženého světla měří intenzitu světla, které se od předmětu snímku odráží. Jejich údaje se čtou s měřidlem u fotopřístroje, nasměrovaném na snímaný předmět.  Expozimetry incidentního světla měří intenzitu světla \"dopadajícího\" na předmět, většinou tzv. flashmetery. K získání údaje incidentního světla se flashmetr umístí podél předmětu tak, aby mířil na fotoaparát nebo ke zdroji světla, podle způsobu měření. Většina měřičů incidentního světla může též být upravena na funkci expozimetrů světla odraženého.  Expozimetry bodového světla – jasoměry (spotmetry) měří odražené světlo pod úhlem jen asi 1°, zatímco výše zmíněné typy pokrývají mnohem širší úhel – od 30° do 50° u expozimetrů odraženého světla a až 180° u expozimetrů incidentního světla. Expozimetry blesku (flashmetery) jsou navrženy pro měření záblesků světla trvající zlomek sekundy, uvolněných bleskovými jednotkami. Expozimetry kombinovaných typů světla jsou navrženy se schopností měřit záblesky, incidentní i odražená světla.  Nejjednodušší expozimetry obsahují fotoelektrickou buňku, která – pokud je vystavena světlu – generuje slabý elektrický proud a indikuje ručičkou na ciferníku. Expozimetr je vybaven nastavitelným kalkulátorem, jenž ukazuje citlivost filmu. Když je ciferník zaaretován podle ukazatele, expozimetr ukazuje různé kombinace rychlostí závěrky a clonových čísel, která zajistí ekvivalentní expozice a podle kterých může být nastaven fotoaparát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světlo ve fotografii nebo fotografické osvětlení může být směrové, difúzní nebo kombinované. Toto může být z přirozeného slunečního světla nebo z umělého zdroje.", "tgt_summary": "Photographic lighting is the illumination of scenes to be photographed. A photograph simply records patterns of light, color, and shade; lighting is all-important in controlling the image. In many cases even illumination is desired to give an accurate rendition of the scene. In other cases the direction, brightness, and color of light are manipulated for effect. Lighting is particularly important for monochrome photography, where there is no color information, only the interplay of highlights and shadows. Lighting and exposure are used to create effects such as low-key and high-key.", "id": 940304}
{"src_title": "Síran draselno-hlinitý", "tgt_title": "Potassium alum", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Síran draselno-hlinitý krystalizuje v osmistěnech se zploštělými vrcholy. Je velmi dobře rozpustný ve vodě. Roztok způsobuje zčervenání lakmusu (je mírně kyselý) a má adstringenční účinky. Při zahřívání do téměř červeného žáru tvoří porézní, drobivou hmotu známou jako „pálený kamenec“. Při 92 °C taje (respektive se rozpouští) ve vlastní krystalové vodě. „Neutrální kamenec“ vznikne přidáním takového množství uhličitanu sodného do roztoku, až se začne vylučovat oxid hlinitý. Síran draselno-hlinitý nachází uplatnění jako mořidlo, při přípravě lázně pro ručně vyráběný papír a pro čiření zakalených kapalin.", "section_level": 1}, {"title": "Minerální forma a výskyt.", "content": "Síran draselno-hlinitý se vyskytuje v přírodě, kde typicky tvoří enkrustace na skalách v místech zvětrávání a oxidace sulfidových a draselných minerálů. Dříve se získával z alunitu, nerostu těženého ze sirných sopečných sedimentů. Alunit se často přidružuje ke zdrojům draslíku a hliníku. Byl hlášen na Vesuvu (Itálie), na východě Springsure (Queensland), v Alum Cave (Tennessee), Alum Gulch (Arizona) v USA a na ostrově Cebu (Filipíny), kde je znám jako tawas. Příbuznými minerály jsou kalunit (kamenná forma) a kalinit, vláknitý minerál se vzorcem KAl(SO)·11(HO).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Síran draselno-hlinitý má adstringenční a antiseptické účinky. Proto ho lze používat jako přírodní deodorant, který inhibuje růst bakterií odpovědných za tělesný pach. Takové použití nezabraňuje pocení. Adstrigenční vlastnosti se často využívají po holení a proti krvácení z malých ran a odřenin, při krvácení z nosu a z hemoroidů. Často se používá zevně i vnitřně v tradičních lékařstvích, například ájurvédském, kde se nazývá \"phitkarí\" nebo \"sauraštrí\", a v čínském, kde se mu říká 明礬 \"míngfán\". Používá se také pro vytvrzování fotografických emulzí (na filmech a papírech), obvykle jako součást ustalovače; moderní materiály jsou však již z výroby dostatečně vytvrzeny a proto tento postup již není běžný.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Síran draselno-hlinitý je slabě dráždivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síran draselno-hlinitý (též síran hlinito-draselný, kamenec draselno-hlinitý, případně jen kamenec) je podvojná sůl kyseliny sírové s chemickým vzorcem KAl(SO). Běžně se vyskytuje jako dodekahydrát KAl(SO)·12(HO). Používá se při čištění vody, činění koží a střívek, v ohnivzdorném textilu, v kypřicích prášcích a jako antiperspirant a adstringens po holení.", "tgt_summary": "Potassium alum, potash alum, or potassium aluminium sulfate is a chemical compound: the double sulfate of potassium and aluminium, with chemical formula KAl(SO). It is commonly encountered as the dodecahydrate, KAl(SO)·12HO. It crystallizes in cubic structure with space group P a -3 and lattice parameter of 12.18 Å. The compound is the most important member of the generic class of compounds called alums, and is often called simply alum.", "id": 2484963}
{"src_title": "Romelu Lukaku", "tgt_title": "Romelu Lukaku", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anderlecht Brusel.", "content": "Prošel mládežnickými kategoriemi Lierse SK a RSC Anderlecht. Před sezónou 2009/10, tedy jako šestnáctiletý, podepsal profesionální kontrakt s Anderlechtem. Krátce nato 24. května 2009 debutoval v mistrovském playoff zápase proti Standardu Lutych (Standard i Anderlecht získaly v sezóně shodně 77 bodů, o titulu rozhodovaly 2 dodatečné playoff zápasy), v 69. minutě střídal obránce Víctora Bernárdeze. Anderlecht tento zápas prohrál 0:1 a protože v prvním zápase se zrodila remíza 1:1, titul získal Standard.  Lukaku se brzy prosadil do základní sestavy na pozici útočníka. Má pro tento post vhodné fyzické parametry (výška 193 cm), jeho hra se vedle průbojnosti vyznačuje i značnou rychlostí. Ve své první sezóně (2009/10) vstřelil ve 25 utkáních 15 branek a stal se králem střelců belgické ligy. Výrazně tak napomohl Anderlechtu k zisku domácího mistrovského titulu a v roce 2011 získal ocenění „Ebonová kopačka“, která se uděluje nejlepšímu hráči afrického původu v belgické lize.  V utkání Evropské ligy proti Ajaxu Amsterdam vstřelil svůj první gól v evropských pohárech.  V sezóně 2010/11 vstřelil 16 branek a začaly se o něj vážně zajímat evropské velkokluby jako Chelsea FC, Real Madrid, Inter Milano, Arsenal FC či Bayern Mnichov. Sezónu 2011/12 začal sice v belgické lize, 6. srpna 2011 však Anderlecht oznámil, že se dohodl na přestupu s Chelsea FC, kam Lukaku odcestoval na zdravotní testy. Podrobnosti smlouvy nebyly zveřejněny, přestupní částka se odhaduje na 18 milionů liber.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "Lukaku podepsal v létě 2011 5letý kontrakt s Chelsea a dostal dres číslo 18 (toto číslo dříve nosil Jurij Žirkov). Debutoval v zápase proti týmu Norwich City FC, který Chelsea vyhrála 3:1, přišel na hřiště v 83. minutě za Fernanda Torrese. Druhý start si připsal při porážce 1:3 s Manchesterem United.  Nicméně od února 2012 nedostával v prvním týmu Chelsea příležitost a hrál za rezervu. Na konci své první sezóny v Anglii 2011/12 vyjádřil frustraci ze svého nízkého zápasového vytížení mj. tím, že odmítl převzít trofej pro vítěze Ligy mistrů (kterou Chelsea v sezóně vyhrála), protože necítil, že by byl důležitou součástí vítězného týmu. 18. června 2012 vstřelil Romelu Lukaku 2 góly v přípravném utkání proti týmu americké Major League Soccer (MLS) Seattle Sounders FC, které Chelsea vyhrála 4:2.  V Superpoháru UEFA 2013 proti FC Bayern Mnichov kopl v závěrečném penaltovém rozstřelu svoji penaltu velmi laxně a trofej tak získal soupeř. Trenér José Mourinho okamžitě zareagoval a další den ho poslal na hostování do Everton FC.  Po sezoně 203/14 (hostoval v Evertonu) se chtěl dobře uvést na Mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii, kam se Belgie suverénně kvalifikovala, aby mohl změnit klub a opustit Chelsea.", "section_level": 2}, {"title": "West Bromwich Albion FC (hostování).", "content": "10. srpna 2012 odešel Lukaku na hostování do anglického klubu West Bromwich Albion FC. Debutoval v úvodním kole Premier League 2012/2013 proti Liverpoolu a podílel se na jeho porážce, když v 77. minutě vstřelil gól na 3:0 pro WBA a stanovil tak konečné skóre. Svým vystoupením přesvědčil trenéra Steva Clarka, aby mu dával v klubu více příležitostí. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 se podílel hattrickem na divoké remíze 5:5 v zápase proti Manchesteru United (po němž se mj. rozloučil s trenérskou kariérou sir Alex Ferguson). WBA skončil se ziskem 49 bodů na solidním osmém místě tabulky. Po úspěšné sezóně měl Lukaku nabídku z Liverpoolu, který ji musel předložit i Chelsea FC.", "section_level": 2}, {"title": "Everton FC.", "content": "Začátkem září 2013 před koncem letního přestupového okna souhlasil s ročním hostováním v klubu Everton FC. První gól v novém působišti vstřelil při svém debutu 21. září proti domácímu West Hamu United, kdy zařídil vítěznou branku na konečných 3:2. 30. září na domácím hřišti proti Newcastle United vstřelil dva góly a výrazně přispěl k vítězství 3:2.  Dne 30. července 2014 natrvalo přestoupil za 28 milionů britských liber (35 milionů eur) z Chelsea do Evertonu, kde podepsal pětiletou smlouvu. Stal se tak nejdražším hráčem v historii tohoto celku z Liverpoolu, překonal nákup krajana Marouane Fellainiho z roku 2008. Společně s brazilským útočníkem Alanem z FC Red Bull Salzburg se stal v dresu Evertonu s 8 góly nejlepším kanonýrem Evropské ligy 2014/15.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United FC.", "content": "V červenci 2017 přestoupil z Evertonu za bezmála 2,2 miliardy Kč do Manchesteru United, kde se opět sešel s trenérem José Mourinhem. Měl nahradit útočníky Zlatana Ibrahimoviće a Wayna Rooneyho.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V belgické seniorské reprezentaci debutoval 3. března 2010 stále jako šestnáctiletý v přátelském utkání proti Chorvatsku (domácí prohra 0:1). 17. listopadu 2010 v přátelském utkání proti Rusku ve Voroněži vstřelil oba góly Belgie při vítězství 2:0. Potřetí se prosadil v domácím přátelském zápase 15. srpna 2012 proti sousednímu Nizozemí, když zvyšoval na průběžných 3:2, fotbalový duel skončil vítězstvím Belgie 4:2.  6. února 2013 nastoupil v Bruggách v přátelském zápase proti hostujícímu Slovensku, Belgie zvítězila 2:1 gólem Driese Mertense z 90. minuty. 11. října 2013 zařídil 2 góly výhru 2:1 v kvalifikaci na MS 2014 proti domácímu Chorvatsku, čímž si Belgie definitivně zajistila postup na Mistrovství světa. 26. května 2014 v přípravném utkání před MS 2014 vstřelil hattrick Lucembursku, Belgie rozdrtila svého souseda 5:1. Nicméně FIFA tento zápas přehodnotila jako neoficiální, neboť belgický trenér Marc Wilmots chyboval, poslal při střídání na hřiště 7 nových hráčů, přičemž v přátelských zápasech je povoleno jednomu týmu vystřídat pouze šestkrát.  Marc Wilmots jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kam Belgie suverénně postoupila z prvního místa evropské kvalifikační skupiny A. V prvních dvou zápasech (proti Alžírsku výhra 2:1, proti Rusku výhra 1:0) se nedokázal prosadit a byl střídán, Belgie skórovala vždy až po jeho odchodu. Navíc své vystřídání v utkání s Ruskem nevstřebal, kouči Wilmotsovi nepodal ruku. V osmifinále proti USA vyhrála Belgie poměrem 2:1 po prodloužení, Lukaku šel na hřiště na začátku prodloužení, vstřelil v něm vítězný gól a na další branku přihrál. Se šampionátem se Belgie rozloučila čtvrtfinálovou porážkou 0:1 s Argentinou.  Trenér Marc Wilmots jej nominoval na EURO 2016 ve Francii, kde byli Belgičané vyřazeni ve čtvrtfinále Walesem po porážce 1:3. Nastoupil ve všech pěti zápasech svého mužstva na šampionátu a dvakrát skóroval (v utkání základní skupiny proti Irsku).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "Góly Romela Lukaka v A-mužstvu Belgie:", "section_level": 2}], "src_summary": "Romelu Menama Lukaku (* 13. května 1993, Antverpy ) je belgický fotbalový útočník a reprezentant, od srpna 2019 hráč italského klubu Inter Milan.", "tgt_summary": "Romelu Menama Lukaku Bolingoli (; born 13 May 1993) is a Belgian professional footballer who plays as a striker for Serie A club Inter Milan and the Belgium national team.", "id": 625712}
{"src_title": "Mísa Venus Rosewater", "tgt_title": "Venus Rosewater Dish", "src_document": [{"title": "Parametry a historie mísy.", "content": "Korpus předmětu byl vyroben v roce 1864 z mincovního stříbra a byl galvanicky pokovován ryzím zlatem ve firmě Messrs Elkington and Co. Ltd v anglickém Birminghamu, jeho cena odpovídala tehdejší hodnotě 50 zlatých britských guineí. Jde o kopii původní cínové jídelní nádoby z 16. století, která se nachází v muzeu ve francouzském Louvre. Původní mísa vůbec nijak nesouvisela se sportem, byla ozdobena mytologickými výjevy.  Mísa má přesně 18 a 3/4 palce v průměru a zůstává trvale uložena v muzeu londýnského All England Lawn Tennis and Croquet Clubu.  Vítězkám turnaje je tato originální mísa předávána pouze symbolicky ihned po skončení finálového zápasu prezidentem klubu, jímž je tradičně vévoda z Kentu, v současné době Jeho královská výsost Princ Edward, vévoda z Kentu, bratranec královny Alžběty II.  Vítězky s originální trofejí každý rok absolvují tradiční kolečko před tribunami centrálního wimbledonského dvorce, kdy pózují před diváky, novináři, fotografy a televizními kamerami.  Vítězka si tedy originální trofej neodnáší domů, ta zůstává trvale uložena v muzeu v All-England Clubu. V letech 1949–2006 všechny wimbledonské mistryně obdržely repliku trofeje o průměru 8 palců, od roku 2007 všechny vítězky získávají tříčtvrteční repliku trofeje s vyrytými jmény všech dosavadních vítězek (průměr jejich repliky činí 14 palců).  Zdobení mísy vůbec nijak nesouvisí se sportem, její refiéfy představují výjevy s motivy pocházejícími z klasické starověké řecké mytologie.  Centrální reliéf uprostřed zobrazuje stylizovanou postavu, jež představuje filosoficko-mýtický pojem Sófrosyné, která představuje střídmost a umírněnost. Postava drží v jedné ruce lampu a v druhé ruce nádobu (džbánek), okolo ní se pak nacházejí další předměty běžné denní potřeby, které zde mají další symbolický význam.  Na okraji mísy je zobrazena starověká bohyně Minerva jak předsedá sedmi svobodným uměním, jimiž jsou astronomie, geometrie, aritmetika, hudba, rétorika, dialektika a gramatika, každé z nich je zde vyobrazeno s příslušným symbolem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mísa Venus Rosewater (; oficiálním názvem Ladies' Singles Trophy) je sportovní cena určená pro vítězky ženské dvouhry ve Wimbledonu. Ocenění bylo pro tento účel poprvé použito v roce 1886. Cena představuje umělecky zdobenou mísu – velký talíř, zdobný tác.", "tgt_summary": "The Venus Rosewater Dish is the Ladies' Singles Trophy awarded at The Championships, Wimbledon, and was first presented to the Champion in 1886.", "id": 113071}
{"src_title": "Hrubé národní štěstí", "tgt_title": "Gross National Happiness", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "HNŠ se od hrubého domácího produktu odlišuje hodnocením kolektivního štěstí jako vládního cíle. Zaměřuje se na tradiční hodnoty a harmonii s přírodou, tak jak je to popsáno v 9 oblastech štěstí a 4 pilířích HNŠ.  Tyto 4 pilíře jsou: 1. udržitelný a spravedlivý sociálně-ekonomický rozvoj2. ochrana životního prostředí3. zachování a šíření tradiční kultury4. dobrá vládaMezi 9 oblastí HNŠ patří duševní pohoda, dobré zdraví, správné využití času, vzdělání, kulturní různorodost, dobrá vláda, vitalita komunity, ekologická diverzita a životní standard. Každá oblast se skládá ze subjektivních a objektivních indikátorů. Všechny oblasti mají stejnou váhu, ale jednotlivé indikátory v rámci konkrétních oblastí mají váhu různou.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace HNŠ v Bhútánu.", "content": "Komise pro hrubé národní štěstí (dále jen Komise HNŠ) je pravidelně pověřena realizací konceptu HNŠ v Bhútánu. Skládá se z tajemníků každého ministerstva, předsedy vlády a tajemníka Komise HNŠ. Úkoly této komise zahrnují vypracování a realizování pětiletého národního plánu a vyhlašování nové politiky. Index HNŠ se používá k měření štěstí a blahobytu obyvatel Bhútánu. „GNH Policy Screening Tool” a „GNH Project Screening Tool” jsou ukazatele, kterých využívá Komise HNŠ k rozhodnutí, zda je třeba nějaká změna v oblasti politiky nebo zda realizovat různé projekty. „GNH Screening Tools” (monitorovací nástroje HNŠ; pozn. autora) jsou používány bhútánskou komisí pro předvídání dopadu politických iniciativ na úroveň hrubého národního štěstí v Bhútánu.  V roce 2008 byl proveden první průzkum HNŠ. V roce 2010 následoval druhý. Třetí celostátní průzkum byl proveden v roce 2015. Průzkum HNŠ zahrnuje všech dvacet okresů (Dzonkhag) a jeho výsledky se liší demografickými faktory, jako je pohlaví, věk, bydliště a povolání. První průzkumy se skládaly z dlouhých dotazníků, které se ptaly občanů na otázky ohledně životních podmínek (živobytí) a náboženského chování, včetně otázek kolikrát a kdy se přes den modlí a také na záležitosti týkající se karmy. Vyplnění jednoho dotazníku mohlo trvat i několik hodin. Pozdější průzkumy HNŠ byly zkráceny, ale otázky o náboženském chování byly zachovány.  Bhútánský index HNŠ byl vytvořen Centrem pro studium Bhútánu za pomoci výzkumníků z Oxfordské univerzity, aby pomohl měřit pokrok bhútánské společnosti. Existují však i jiné nástroje schopné měřit společenský pokrok. Například „Gross National Well-being” (hrubé národní blaho; pozn. autora) z roku 2005, „OECD Better Life Index” (index lepšího života; pozn. autora) z roku 2011 a „SPI Social Progress Index” (index sociálního pokroku; pozn. autora) z roku 2013. Jeden odlišující rys bhútánského indexu HNŠ však je, že ostatní modely jsou určeny pro světské vlády a nezahrnují do sebe náboženské chování.  Výsledná data se používají ke srovnání štěstí mezi různými skupinami občanů a ke zjištění změn v průběhu času.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření HNŠ mimo Bhútán.", "content": "Ve kanadské Victorii ležíčí v provincii Britská Kolumbie byla využita kratší verze bhútánského průzkumu HNŠ. Místní vlády, nadace a vládní agentury pod vedením Marthy a Michaela Pennocka ho použily ke zhodnocení populace ve Victorii.  Ve městě São Paulo v Brazílii použila Susan Andrews prostřednictvím její organizace Future Vision Ecological Park v některých oblastech koncept bhútánského HNŠ na úrovni menších občanských komunit.  V Seattlu ve Spojených státech byla také využita verze indexu HNŠ. Rada města a nezisková organizace Sustainable Seattle s její pomocí zhodnotily štěstí a blaho obyvatelstva v oblasti Seattlu. Další města a oblasti v Severní Americe, včetně Eau Claire ve Wisconsinu, Crestonu v Britské Kolumbii a amerického státu Vermont, také využily nějakou verzi indexu HNŠ.  Na univerzitě v Oregonu ve Spojených státech vypracoval Adam Kramer model chování HNŠ, založený na používání pozitivních a negativních slov na sociálních sítích.  V roce 2016 bylo v Thajsku založeno Centrum hrubého národního štěstí. Bývalý král Thajska Bhumibol Adulyadej byl totiž blízkým přítelem jeho bhútánského protějšku Jigmeho Singyeho Wangchucka a pojal obdobnou filozofii týkající se „Sufficiency Economy” - udržitelného hospodářství.  Na Filipínách byl koncept HNŠ podporován různými osobnostmi, zejména filipínským senátorem Lorenem Legardem a bývalou ministryní životního prostředí Ginou Lopezovou. Návrh zákona na podporu hrubého národního štěstí byl dokonce podán ve filipínském senátu a sněmovně reprezentantů.  Mnoho dalších měst, vlád a organizací se po setkání na High Level Meeting v roce 2012 pokouší změřit úroveň štěstí a blahobytu jejich občanů ukazatelem zvaným „Beyond GDP”, který je v mnoha ohledech podobný bhútánskému HNŠ. Patří k nim např. Úřad národních statistik Spojeného království, vláda ve Spojených arabských emirátech a města Somerville ve státě Massachusetts, Bristol a také celá řada společností, které se zabývají metodami udržitelného rozvoje a využívají k tomu některé postupy HNŠ.  Hrubé národní štěstí je také propagováno ve Spojených státech organizací GNHUSA - „Gross National Happiness USA”. Společnost GNHUSA se sídlem ve Vermontu je neziskovou organizací, která si klade za cíl zvýšit úroveň osobního štěstí a kolektivního blahobytu tím, že změní způsob, jak Spojené státy měří svůj pokrok a úspěch. Společnost vznikla poté, co se Linda Wheatleyová z Montpelier ve Vermontu zúčastnila „Annual Gross National Happiness Research Conference” - výroční konference o ročním národním štěstí v roce 2008 v Thimphu v Bhútánu. Wheatley se vrátila do Vermontu odhodlaná představit podrobnosti o HNŠ pro širokou veřejnost v USA. Po založení neziskové organizace na jaře 2009 se její představitelé zúčastnili páté mezinárodní výzkumné konference o HNŠ v Brazílii v listopadu 2009 a v červnu 2010 uspořádali první konferenci o hrubém národním štěstí a dalších alternativních ukazatelích v Champlain, na univerzitě v Burlingtonu ve Vermontu. V květnu roku 2012 zorganizovala GNHUSA společně se sponzory konferenci Measure What Matters (Měřit to, co má smysl; pozn. autora), budující spolupráci s datovými experty ve Vermontu. Guvernér Vermontu prohlásil den 13. dubna (na narozeniny prezidenta Jeffersona) za „Pursuit of Happiness Day” (Den honby za štěstím; pozn. autora) a stal se prvním státem v USA, který přijal legislativu umožňující vývoj alternativních ukazatelů a nabídl pomoc při vytváření této nové politiky. GNHUSA spolupracuje s Vermont Data Center a provádí pravidelné výzkumy o blahu ve státě, jako vzor pro jiné státy a obce. Organizace také úzce spolupracuje se společností Happiness Alliance na shromažďování online dat HNŠ, sbíraných podle bhútánského HNŠ. V roce 2017 společně začaly vytvářet pobočky ve všech 50 státech, aby spolupracovaly s místními samosprávami a institucemi v oblasti zkvalitnění životních podmínek, počínaje Wisconsinem a Severní Karolínou. Organizace také pravidelně oslavuje Mezinárodní den štěstí, který byl Spojeným královstvím vyhlášen na 20. března, jako příležitost k diskusi o koncepcích blahobytu s ostatními na „Happiness Dinners” (večeřích štěstí; pozn. autora) po celé zemi.  Od 25. srpna 2012 společnost Gross National Happiness USA nárazově provádí celostátní výzkumný projekt The Happiness Walk (pochod štěstí; pozn. autora), kterého se účastní členové správní rady GNHUSA a její stoupenci. Na první etapě dva členové rady GNHUSA ušli 594 mil, od Vermontu až do Washingtonu D.C. Pochod byl obnoven 1. března 2018 a vedl pěšky z Petaluma v Kalifornii do Seattlu ve státě Washington. Zúčastnění lidé po cestě dělali rozhovory, shromažďovali odpovědi do průzkumů a představovali koncept HNŠ. GNHUSA rovněž vyhlašuje a prosazuje „Charter for Happiness” (charta štěstí; pozn. autora), která k 7. květnu 2018 měla 469 signatářů.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Hrubé národní štěstí bylo kritiky několikrát označeno za nástroj propagandy, který využívá bhútánská vláda, aby odvedla pozornost od porušování lidských práv a snahy o vyhnání etnických Nepálců ze země.  První bhútánská vláda byla demokraticky zvolena v roce 2008. Předtím probíhalo „očištění” Bhútánu od hinduistických Nepálců a všeobecně od nebuddhistického obyvatelstva z důvodu kulturního zachování HNŠ. Podle nevládní organizace Human Rights Watch, která zdokumentovala situaci v Bhútánu, bylo ze země vyhnáno více než 100 000 osob nepálského původu a hinduistického vyznání, což představuje 1/6 populace tohoto státu, z důvodu neschopnosti integrace do bhútánské buddhistické kultury. Organizace Refugee Council of Australia uvedla, že: „Je zvláštní a šokující, že jeden stát může vyhnat šestinu své populace a jeho reputace zůstane nedotčená. Bhútánská vláda by neměla být známá pro hrubé národní štěstí, ale pro hrubé národní pokrytectví”.  Někteří výzkumníci uvedli, že bhútánská filozofie HNŠ se stala za poslední dekádu přispěním západních a demokratických vlivů víc demokratická a otevřenější. Proto by bylo mnohem více historicky přesné, kdyby se právě tato změna označila za klíčovou událost v chápání HNŠ, protože současné chápání HNŠ se liší od filozofie, kterou prosazoval tehdejší bhútánský král. Další pohledy na HNŠ tvrdí, že je to postup rozvoje a vzdělávání a ne cíl nebo konečné stádium společnosti, a že Bhútán sa snaží zvednout úroveň štěstí jeho obyvatel a HNŠ slouží jako nástroj měření této snahy.  Další kritika sa zaměřuje na životní standard v Bhútánu. Článek uveřejněný v roce 2004 v magazínu The Economist tvrdí, že: „Bhútánské království není místo jako z pohádek. Je to místo ve kterém žije přibližně 900 000 obyvatel, z nichž většina v chudobě.” Jiná kritika se zmiňuje o zvýšení míry korupce, šíření chorob jako je AIDS nebo tuberkulóza, gangových násilností, násilností vůči ženám a menšinám, nedostatku jídla a léků a dalších ekonomických problémů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrubé národní štěstí (HNŠ, anglicky ', ') je koncept, který se snaží vyjádřit míru kvality lidského života a rozvoje společnosti pomocí obecnějšího ukazatele, než jakým je hrubý domácí produkt.", "tgt_summary": "Gross National Happiness (also known by the acronym: GNH) is a philosophy that guides the government of Bhutan. It includes an index which is used to measure the collective happiness and well-being of a population. Gross National Happiness is instituted as the goal of the government of Bhutan in the Constitution of Bhutan, enacted on 18 July 2008.", "id": 456351}
{"src_title": "Boza", "tgt_title": "Boza", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bozu začali původně připravovat Turci ve střední Asii v 10. století. Později se rozšířila na Kavkaz a na Balkán. Boza slavila svůj zlatý věk v době Osmanské říše a stala se dokonce jednou z hlavních obchodních komodit ve městech. Až do 16. století se boza pila všude volně, ale domácky připravovaná tzv. „tyranská boza“ s malým množstvím opia vyvolala hněv úřadů, až byla za sultána Selima II (1566–1574) zakázána.  V 17. století sultán Mehmed IV (1648–1687) zakázal alkoholické nápoje, kam zahrnul i bozu, a zavřel také všechny obchody s bozou. Turecký cestovatel z 17. století Evlija Čelebi popisuje, že boza byla v této době velmi rozšířená, že jen v samotném Istanbulu bylo 300 obchodů s bozou, které zaměstnávaly 1005 lidí. V tomto období byla boza velmi rozšířená v armádě mezi janičáry. Boza obsahovala jen málo alkoholu, takže byla dlouho tolerována jako posilující a teplý nápoj pro vojáky. Jak popisuje Evlija Čelebi: „V armádě je spousta výrobců bozy. Pít tolik bozy, aby to způsobilo intoxikaci, je hříšné, ale jde-li o malé množství, není to - na rozdíl od vína - odsuzováno.“ V 19. století se stal populárnější sladký a nealkoholický albánský typ bozy preferovaný v Osmanském paláci, zatímco kyselý a alkoholický typ, který obvykle vyráběli Arméni, vyšel z módy. V roce 1876 založili bratři Haci Ibrahim a Haci Sadik obchod s bozou v Istanbulu v okrese Vefa, v blízkosti centra zábavy Direklerarası. Tato boza, která má hustou konzistenci a chuť dortu, se stala známou po celém městě, a tento obchod je jediným obchodem s bozou z té doby, který funguje dodnes. Firmu nyní vedenou Haci Sadikovi a Haci Ibrahimovi prapravnuci.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální verze.", "content": "„Vefa“ obchod, který se nachází v Istanbulu okrese Vefa, je nyní menší turistická atrakce. Ömür Bozacısı z Bursy, Karakedi Bozacısı z Eskişehiru Akman Boza salon v Ankaře a Soydan z Pazarcık, Bilecik jsou méně známí, ale také dobří výrobci v Turecku. Vefa Boza, jak ji známe, je vyrobena pouze z loupaného prosa, které je vařené ve vodě a které se pak nalije do široké mělké pánve. Když se ochlazená směs proseje, přidá se voda a cukr.  Nejslavnější albánská značka bozy v Tiraně je Pacara Boza, vyráběná a prodávaná albánskou firmou s dlouhou tradicí Shyqyri Pacara.  Nejslavnější obchod s bozou v Makedonii je „Apche“, který se nachází ve Skopje v oblasti Debar Maalo, poblíž univerzitní haly. Obchod byl založen Ismanem Kadrim v roce 1934. Lidé mu říkali Apche (pilulky), v legraci tak prohlašovali, že jeho boza je lék na všechny nemoci. V roce 1940 svůj obchod přejmenoval. Jiná slavná místa s bozou ve Skopje jsou „Palma“ (Палма) a „Šeherezada“ (Шехерезада). Vedle etnických Albánců má tradici příprava bozy i mezi etnickými Makedonci. Makedonská boza je mnohem řidší, je lehčí a má sladší chuť.  V Kyrgyzstánu se boza vyrábí z drcené pšenice, na Krymu s pšeničnou moukou a v Turkmenistánu s nahrubo mletou rýžovou drtí.  V Turecku se podává se skořicí a praženou cizrnou (Leblebi v turečtině) a je konzumována především v zimních měsících. Osmanská říše byla známá tím, že krmila svoji armádu bozou, protože je bohatá na sacharidy a vitamíny.  V Bulharsku je součástí tradiční snídaně „banice s bozou“. I když je boza populárním nápojem, tak je jméno používáno na popis něčeho (film, hudební skladby, apod.), co má být nezajímavé, nudné a málo kvalitní. V Albánii je většinou vyráběna a prodávána v severní části; lze ji snadno najít v cukrárnách hlavního města Tirany.  V Srbsku je boza vyráběna a prodávána v orientálních obchodech s cukrovinkami v obchodech zdravé výživy. Obvykle je vyrobená z vody, pšeničné mouky, kukuřičné mouky, droždí a cukru.  V Kyrgyzstánu je pšeničná verze bozy široce dostupné pouličními prodavači, většinou v letních měsících. Je nejznámější pod obchodním jménem „Šoro“ (Шоро), ale také se prodává jako Tan a další značky. Často se míchá s nápojem podobným kefíru, aby se získala verze poněkud světlejší a ostřejší chuti.  Varianta z Rumunska se nazývá bragă. Je sladší než v Turecku a Bulharsku, ale zase silnější a tmavší než v Severní Makedonii.  Ve Spojených státech amerických byla komerční výroba zahájena v lednu 2009 ve Skokie, ve státě Illinois.  V Albánii se boza vyrábí z kukuřičné a pšeničné mouky, cukru a vody. Má chuť od sladké po kyselou. To ji liší od jiných druhů: je lehčí a obvykle je konzumována jako osvěžující nápoj v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a skladování.", "content": "Boza se vyrábí na Balkáně, a většině z turkických regionů, ale ne vždy se používá proso. Chuť se liší podle obilovin, které se používají. Při vědeckém studiu bozy provedené Tureckým vědeckým a technologickým institutem pro Vefa Bozacisi bylo zjištěno, že nápoj je velmi zdravý a výživný. Boza obsahuje vitamíny A, C a E a čtyři druhy vitamínu B.  Boza se zkazí, není-li uchovávána v chladu. Boza se proto dříve v Turecku neprodávala v letních měsících, namísto ní se prodávaly jiné nápoje, jako jsou hroznové šťávy nebo limonády. Nicméně nyní je už vzhledem k poptávce a dostupnosti chlazení k dispozici i v letním období. V Bulharsku, Albánii a Makedonii se boza vyrábí jako osvěžující nápoj po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné nápoje.", "content": "Mezi další nápoje z celého světa, které mají nízký obsah alkoholu a jsou produkty mléčného kvašení, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boza (česky i bóza) () je fermentovaný nápoj, který je populární v Kazachstánu, Turecku, Kyrgyzstánu, Albánii, Bulharsku, Černé Hoře, Severní Makedonii, Bosně a Hercegovině, části Rumunska, Srbska, a Ukrajiny. Jedná se o sladový nápoj, vyrobený z kukuřice (a pšenice v Albánii, fermentované pšenice v Turecku a pšenice nebo prosa v Bulharsku a Rumunsku). Má hustou konzistenci a nízký obsah alkoholu (obvykle kolem 1 %) a lehce nakyslou sladkou chuť.", "tgt_summary": "Boza, also bosa, bozo is a fermented beverage popularly made in parts of North Africa, Central and Western, Caucasus and Southeast Europe. It is a malt drink made by fermenting various grains: maize (corn) and wheat in Turkey, wheat or millet in Bulgaria and Romania, and barley in Egypt. It has a thick consistency, a low alcohol content (around 1%), and a slightly acidic sweet flavor.", "id": 1461062}
{"src_title": "Andrew Planche", "tgt_title": "Andrew Planche", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "André Blanchet se narodil 11. března 1727 nebo 1728 Marii Ann Fournierové a Paulu Blanchetovi, jenž byl tehdy obchodníkem s kávou. André byl pokřtěn v Ryder Court's Chapel v Soho. 30. června 1740 byl najat jako učeň Edwardem Mountenayem, zlatníkem sídlícím na Foster Lane blízko \"Worshipful Company of Goldsmiths\" v Londýně. Využil možnosti změnit si jméno z André Blanchet na Andrew Planche. 22. září 1747, na konci svého sedmiletého učňovství, se v Kostele sv. Pankráce oženil se Sarah Jonesovou.  Modelování a výrobu porcelánu se naučil od svého otce, který pracoval v Míšni. Možná existuje také spojení mezi Marií Ann Fournierovou, Planchetovou matkou, a Louisem Fournierem, modelářem, jenž pracoval ve Vincenneské a později Chantillské porcelánce. Už ve svých sedmnácti letech mladý Planche v Derby tvořil malé porcelánové výrobky. V roce 1749 pracoval pro Williama Littlera v Longton Hall. Planche může být ztotožňován s Flanchetem, který byl studentem Jean-Clauda Chambellana Duplessise a stal se známým díky své práci v porcelánce Chelsea.  Detaily Planchetova života nejsou vždy zaznamenané, ale narození jeho synů v letech 1751, 1754 a dvou roku 1756 jsou jasná fakta. Jeho první syn, kterého měl se svou ženou Sarah, byl pokřtěn jménem Paul. Druhý dostal jméno James, ale zemřel už v prosinci 1754, žil pouhé dva měsíce. Paul i James byli pokřtěni v derbském Kostele sv. Alchmunda. Roku 1756 byli zaregistrováni další dva synové, a sice James, nemanželský potomek, kterého měl Planche s Margaret Burroughdovou, a William, kterého měl se svou ženou.  Dohoda z 1. ledna 1756 potvrzuje Planchetovo spojení spolu s Johnem Heathem a Williamem Duesburym v nové továrně na porcelán, založené na Nottingham Road, z níž se později stala Royal Crown Derby Porcelain Company. Tři společníci se dohodli ke \"„spolupráci jak v umělecké výrobě anglického porcelánu, tak v nákupu a prodeji všech druhů zboží souvisejícího s uměním výroby porcelánu“\".  Avšak na konci stejného roku Planche opustil Derby a vrátil se do Londýna, aby přijal svou bývalou práci klenotníka ve strýcově společnosti Anthony Planche & Co ve Westminsteru. V roce 1764 si změnil příjmení na Floor, čímž chtěl začít novou kariéru jako komediant v divadelní společnosti v Yorku. S touto společností procestoval v létě Severní Anglii. Roku 1768 se stal suflérem v Old Orchard Street Theatre ve městě Bath, kde zůstal celých 41 let. Zemřel v lednu 1809 v Bath a byl pohřben v Kostele sv. Jakuba tamtéž.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Andrého bratr Jacques byl hodinář vyškolený v Ženevě. Stal se asistentem Benjamina Vulliamyho, který využíval derbský porcelán do některých svých hodin. Jacquesův syn James Planché se stal dramatikem a od londýnské College of Arms získal titul Somerset Herald.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Porcelánové figuríny vytvořené Planchetem jsou výjimečné. Muzeum a umělecká galerie města Derby vlastní figurínu Číňana a malého chlapce z roku 1752. Tento model pochází z období zvaného \"dry edge\" (česky \"suchý okraj\", 1750–1756), jež získalo svůj název podle nenaglazované podstavy.  Výjimečná kvalita porcelánu vytvořeného ve francouzském stylu byla základem pro rozvoj výroby derbského porcelánu. I když je dnes provedení figurín se \"suchým okrajem\" připisováno spíše Agostinovi Carlinimu, je Planchetův příspěvek derbskému porcelánu významný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrew Planche nebo také André Planchè, rozený André Blanchet, (asi 1727–1809) byl klenotník, hrnčíř a divadelník. Byl synem francouzských hugenotských uprchlíků. Žil v Derby, kde měl nejméně čtyři děti (Paul, James, James Burrows - nemanželské dítě - a William).", "tgt_summary": "André or Andrew Planché, or Planchè (as written by William Bemrose in 1898) (c. 1727-1805), was a jeweller, potter and theatre person, son of French Huguenot refugees. He lived in Derby, where he had at least four children (Paul, James, James Burrows - bastard - and William).", "id": 159281}
{"src_title": "Markéta Skotská (1261–1283)", "tgt_title": "Margaret of Scotland, Queen of Norway", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodila se jako nejstarší potomek a jediná dcera skotského krále Alexandra III. Skotského a jeho první manželky Markéty Anglické, dcery anglického krále Jindřicha III.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Dne 25. července roku 1281 byl v Roxburghu uzavřen sňatek v zastoupení mezi ní a norským králem Erikem II., o rok později odjela dvacetiletá princezna do Norska a byla s třináctiletým králem oddána a korunována norskou královnou. Šlo o politicky motivované manželství - sňatek měl zmírnit napětí mezi Skotskem a Norskem, které vzniklo po uzavření mírové smlouvy mezi oběma zeměmi v Perthu 2. července 1266, v jejímž důsledku muselo Norsko odstoupit Skotsku Hebridy a ostrov Man. Norská strana byla zainteresovaná na obsazení Orknejí a Shettland.  Svatební smlouva zahrnovala rovněž věno 14.000 liber šterlinků, ve čtyřech splátkách v letech 1281–1284. Polovina měla být vyrovnána z příjmů z majetků ve Skotsku. Tyto příjmy byly později předmětem sporu mezi Norskem a Skotskem, neboť placení bylo v roce 1289 zastaveno.  Kromě majetkových záležitostí byla ve smlouvě detailně vypracována i ustanovení o následnických právech dětí z tohoto manželství na skotský trůn v případě, že by král Alexander III. nezanechal žádných právoplatných dědiců a následníků. Tato situace, v roce 1281 pouze hypotetická, skutečně nastala v roce 1286, kdy Alexander zemřel; král Erik II. vznesl jménem své a Markétiny dcery Markéty nárok na skotský trůn a ta byla skutečně v roce 1289 uznána skotskou královnou jako Markéta I. Skotská.  Manželství Markéty a Erika nebylo snadné. Dvacetiletá mladá žena byla provdána za třináctiletého chlapce a na královském dvoře panovala její tchyně Ingeborg Dánská. Podle jedné skotské kroniky se Ingeborg stavěla proti Markétině korunovaci. Jiná skotská kronika líčí, jak se Markéta snažila svého manžela kultivovat a učila ho krom angličtiny a francouzštiny třeba i způsobům stolování.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství Markéty a Erika se narodilo jediné dítě, dcera:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Markéta zemřela v městě Tønsberg roku 1283, s největší pravděpodobností záhy po narození jejího jediného dítěte, dcery Markéty. Datum její smrti nelze přesně stanovit – kronika \"Gesta Annalia\" ji klade k datu 9. dubna, zatímco \"Lanercostova kronika\" uvádí, že se tak stalo mezi 27. a 28. únorem. Rovněž příčina smrti není zcela jasná, předpokládá se, že mohla zemřít na komplikace spojené s porodem, stejně jako na tehdy v Norsku rozšířený mor. Pohřbena byla v katedrále v Bergenu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Spolu s Erikem je známa v norské lidové slovesnosti z romantické pověsti \"„Kong Eirik og Hugaljod“\" o 38 strofách. jež pochází pravděpodobně již ze 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markéta Skotská (28. února 1261, Windsor, Anglie – 9. dubna 1283, Tønsberg, Norsko) byla skotská princezna a jako manželka norského krále Erika II. norská královna v letech 1281–1283.", "tgt_summary": "Margaret of Scotland (Old Norse: \"Margrét Alexandersdóttir\"; Norwegian: \"Margrete Alexandersdotter\"; Scottish Gaelic: \"Maighread Nic Rìgh Alasdair\"; 28 February 1261 – 9 April 1283) was Queen of Norway as the wife of King Eric II. She is sometimes known as the Maid of Scotland to distinguish her from her daughter, Margaret, Maid of Norway, who succeeded to the throne of Scotland.", "id": 986231}
{"src_title": "Virginia Hallová", "tgt_title": "Virginia Hall", "src_document": [{"title": "Mládí a práce pro ministerstvo zahraničí USA.", "content": "Narodila se v americkém Baltimore 6. dubna 1906. Jejím otcem byl bankéř a majitel kin Edwin Lee Hall a matkou jeho sekretářka Barbara Virginia Hammelová. Studovala na exkluzivní baltimorské škole Royal Park Country Day School, dále na Radcliffe College a Bernard College. Byla editorkou univerzitních novin a předsedkyní třídy. Později studovala v Evropě, konkrétně v Paříži, Vídni, Štrasburku, Grenoble a Toulouse, kde se výborně naučila německy, italsky a francouzsky. Ve studiu francouzštiny pokračovala i po návratu do USA v roce 1929. V červenci 1931 nastoupila jako úřednice amerického velvyslanectví ve Varšavě, dále sloužila v Tallinu, Vídni a tureckém İzmiru, kde při nehodě na lovu přišla o podkolenní část levé nohy. Od té doby nosila dřevěnou protézu a silně kulhala, což jí v tehdejším ovzduší limitovalo v další kariéře pod křídly ministerstva zahraničí. Hallová rezignovala v květnu 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro SOE.", "content": "Začátek války jí zastihl v Paříži a Hallová nastoupila jako pomocná síla k francouzské ambulantní službě. Po pádu Francie se přes Španělsko dostala do Anglie, kde z počátku pracovala jako kódová pracovnice vojenského atašé na velvyslanectví USA. V té době jí naverbovala a vycvičila britská SOE. Pod krytím novinářky spolupracující s New York Post založila v srpnu 1941 odbojovou síť ve Vichistické Francii. USA byly v té době ještě neutrální zemí. Informovala o životních poměrech a útlaku židů, navázala kontakt s pařížským odbojem, rekrutovala místní obyvatele, spoluorganizovala shozy materiálu a pomáhala při návratu válečných zajatců a sestřelených letců. Po vstupu USA do války musela jednat ještě skrytěji, přesto ve Vichistické Francii úspěšně pracovala ještě dalších čtrnáct měsíců. Ukončení mise způsobilo spojenecké vylodění v severní Africe a příchod Němců. Přes Pyreneje přešla opět do Španělska, kde byla zatčena a uvězněna. Díky dopisu poslaném na americký konzulát po propouštěné spoluvězenkyni byla rovněž propuštěna. Během následujícího krátkého pobytu ve Španělsku vyhledávala bezpečné úkryty pro agenty SOE. Po čtyřech měsících požádala o návrat do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro OSS.", "content": "V listopadu 1943 se Hallová vrátila do Anglie a přihlásila se do kurzu pro bezdrátové operátory. V té době se rozhodla přejít k americké OSS, kde dostala hodnost nadporučíka. Za pomoci malé lodě, protože díky chybějící noze nemohla skákat padákem, se vrátila do Francie a navázala staré kontakty z dob práce v SOE. Její podoba stejně jako její zdravotní handicap byla gestapu známa ze skic dodaných dvojitými agenty. Hallová se ale pohybovala po venkově jako schýlená prostá žena a kromě soustřeďování informací, jejich vysílání, organizování shozů pro odboj a sestavování nových gerilových jednotek pracovala jako kuchařka, pasačka dobytka apod. Pro odboj byla známa jako \"Kulhající dáma\". V závěru své mise prakticky velela malé odbojové armádě, která napadala ustupující Němce, prováděla destrukční a zpravodajskou činnost. Nakonec jí u švýcarských hranic převzala 1. armáda Svobodné Francie.  Poslední mise Virginie Hallové měla proběhnout v oblasti Innsbrucku, kde se předpokládal odpor zbytků německých jednotek, ale díky rychlejšímu průběhu událostí byla mise zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro CIA.", "content": "Po skončení války pracovala Hallová dále ve zpravodajství v Evropě. Do USA se vrátila v roce 1948, v roce 1950 se vdala za Paula Gastona Goillota, amerického francouze, se kterým pracovala na území obsazené Francie. V prosinci 1951 začala její práce pro CIA coby zpravodajského důstojníka a kariérně postupovala. Její odpovědností byly země západní Evropy a příprava odbojových a sabotážních akcí pro případ obsazení prostoru Sovětským svazem. Díky nespecifikovanému sporu s nadřízeným strávila posledních devět let své kariéry kancelářskou prací, byť dobře honorovanou. Do důchodu odešla v roce 1966. Dalších šestnáct let žila na farmě v Marylandu. Zemřela v roce 1982.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virginia Hallová, MBE (krycí jméno Diane) byla agentkou britské Special Operations Executive (SOE) a americké Office of Strategic Services (OSS, předchůdce CIA) v období druhé světové války.", "tgt_summary": "Virginia Hall Goillot DSC Croix de Guerre (April 6, 1906 – July 8, 1982), code named Marie and Diane, was an American who worked with the United Kingdom's clandestine Special Operations Executive (SOE) in World War II and later with the American Office of Strategic Services (OSS).", "id": 165356}
{"src_title": "Šifrovací mřížka", "tgt_title": "Grille (cryptography)", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Transpoziční šifrování.", "content": "Mřížka umožňuje přepsat tajnou zprávu do čtvercové tabulky. Po přiložení mřížky na tabulku a vyplnění všech okének se mřížka otoči o 90°. Mřížka musí tedy být navržena tak, aby po otočení bylo ve všech okénkách prázdné místo. Obvyklý způsob použití předpokládá, že mřížka je takto otočena celkem třikrát (postupně tedy vystřídá čtyři pozice). Má-li zpráva více znaků, než kolik se vejde do tabulky, je nutné ji rozdělit do více tabulek. Není-li délka zprávy dělitelná počtem polí tabulky, doplňují se zpravidla na konec zprávy náhodné znaky. (Obecně lze použít i jiné tvary tabulky než čtverec – například šestiúhelník se šestiúhelníkovými políčky, který se otáčí vždy o 60°.)", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Mřížku lze rovněž využít pro transformaci zadaného textu na pseudonáhodný text.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známý popis šifrovací mřížky pochází od italského matematika a filosofa Gerolama Cardana. Podobnou šifru využíval anglický státník Francis Walsingham, tajemník královny Alžběty. Jeho mřížka měla podobu šachovnice a otáčela se pouze jednou.  V 19. století šifrovací mřížku zpopularizoval Jules Verne, když ji použil ve svém románu \"Matyáš Sandorf\" (1885).  Šifrovací mřížku ve svých dílech zmiňuje též německý publicista Johann Ludwig Klüber (\"Kryptographik – Lehrbuch der Geheimschreibekunst\", 1809) a rakouský důstojník Edouard Fleissner von Wostrowitz (\"Handbuch der Kryptographie\", 1881). Fleissnerovu variantu pak použila německá armáda za první světové války. Italský generál Luigi Sacco ve své knize \"Nozzioni di crittografia\" (1925) poznamenává, že síla šifrovací mřížky by mohla být umocněna kombinací s dalším šifrovacím systémem, např. digrafovou šifrou \"Four Square\".  \"American Cryptogram Association\" vydala v roce 1939 knihu \"Elementary Cryptanalysis\", která se mj. zabývá postupy luštění zprávy bez znalosti použité mřížky. Knihu sestavila Helen Fouché Gainesová (píšící pod jménem \"PICCOLA\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Šifrovací mřížka (též transpoziční mřížka) je kryptografická pomůcka určená pro steganografii či transpoziční šifrování. Nejčastěji je tvořena papírovou kartou, do níž jsou proraženy otvory (okénka). Po přiložení mřížky na list papíru se do těchto okének zapisuje text zprávy, a to po písmenech, slabikách či celých slovech.", "tgt_summary": "In the history of cryptography, a grille cipher was a technique for encrypting a plaintext by writing it onto a sheet of paper through a pierced sheet (of paper or cardboard or similar). The earliest known description is due to the polymath Girolamo Cardano in 1550. His proposal was for a rectangular stencil allowing single letters, syllables, or words to be written, then later read, through its various apertures. The written fragments of the plaintext could be further disguised by filling the gaps between the fragments with anodyne words or letters. This variant is also an example of steganography, as are many of the grille ciphers.", "id": 2208247}
{"src_title": "Experiment na ptáku ve vývěvě", "tgt_title": "An Experiment on a Bird in the Air Pump", "src_document": [{"title": "Malba.", "content": "V porovnání s předchozím obrazem \"Filosof předvádí tellurium\" (anglicky \"A Philosopher giving a Lecture on the Orrery\"), dnes vystaveným v Derbském muzeu, má Experiment na ptáku ve vývěvě značný emocionální náboj. Malba, vysoká 183 a široká 244 centimetrů, ukazuje bílého kakadua, který se chvěje v panice, jak je vzduch z nádoby postupně odsáván. Přihlížející představují různé emoce: jedna z dívek úzkostně sleduje smrt ptáka, zatímco druhá se ani nedívá a je uklidňována svým otcem; dva muži (z nichž jeden měří čas) a chlapec sledují pokus se zájmem, zatímco dva milenci nalevo si ho ani nevšímají. Sám učenec se dívá z obrazu a vypadá, jako by se diváka ptal, zda má pokračovat a zabít ptáka nebo má vzduch napustit zpět a zachránit jej. Kromě dětí ptákovi nikdo sympatie nevěnuje. David Solkin předpokládá, že předmětem malby je ukázat věcný odstup vyvíjející se vědecké společnosti. Úzkost kakadua ve vývěvě vyvolává jen pečlivé prostudování. Byla objevena také skica od Josepha Wrighta, kde je scéna poněkud odlišná: učenec uklidňuje dívky a je zřejmé, že pták přežije. Kompozice zde postrádá sílu finální verze obrazu.  Kakadu byl v časech Josepha Wrighta vzácným druhem a „jeho život by ve skutečnosti nikdo pro takový experiment neriskoval“. Výběrem tohoto vzácného druhu jako vědecké oběti Wright nejen vytvořil dramatičtější subjekt, ale také chtěl možná vypovědět o hodnotách v tehdejší osvícenské společnosti. Kakaduovo bílé opeření navíc v tmavé místnosti vyniká.  Na stole je k vidění i další vybavení, které učenec pro pokus využil: teploměr, nástroj na zhasnutí svíčky, zátka a dvě Magdeburské polokoule. Samotná vývěva je vykreslená do jemných detailů a je tak věrným záznamem toho, jak tento nástroj vypadal ve Wrightově době.  Silný centrální zdroj světla vytváří šerosvit. Osvětlení scény je popisováno jako „tak zářivé, že může jít pouze o světlo odhalení“. Zdroj světla je skryt za nádobou na stole, vedle níž je k vidění náznak lampového skla, ale David Hockney předpokládá, že samotná nádoba může obsahovat síru a být tak silnějším zdrojem světla než svíčka či plynová lampa, i když v dřívější Wrightově studii obrazu je viditelný svícen a plamen zrcadlící se v nádobě. Zajímavé na malbě je i to, že jsou na ní zobrazené archetypy lidí, nikoliv specifické osoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Experiment na ptáku ve vývěvě (anglicky: \"An Experiment on a Bird in the Air Pump\") je olejomalba Josepha Wrighta z roku 1768. Je jedním z řady Wrightových obrazů, kde je scéna nasvícena jediným malý zdrojem světla v centru obrazu (tento efekt se nazývá šerosvit). Malba se od tehdejších zvyklostí liší tím, že zobrazuje vědecký objekt namísto obvyklé scény historického či duchovního významu. Wright zobrazoval průmyslovou revoluci a vědecké pokroky osvícenství a i když jeho současníci označovali obrazy za mimořádné, jeho provinční status a výběr tématu zajistily, že tento styl malby nebyl nikdy rozsáhle napodobován. Od roku 1863 se obraz nachází v londýnské Národní galerii a stále je považován za mistrovské dílo britského umění.", "tgt_summary": "An Experiment on a Bird in the Air Pump is a 1768 oil-on-canvas painting by Joseph Wright of Derby, one of a number of candlelit scenes that Wright painted during the 1760s. The painting departed from convention of the time by depicting a scientific subject in the reverential manner formerly reserved for scenes of historical or religious significance. Wright was intimately involved in depicting the Industrial Revolution and the scientific advances of the Enlightenment. While his paintings were recognized as exceptional by his contemporaries, his provincial status and choice of subjects meant the style was never widely imitated. The picture has been owned by the National Gallery, London, since 1863 and is still regarded as a masterpiece of British art.", "id": 740547}
{"src_title": "Syntaktická analýza shora dolů", "tgt_title": "Top-down parsing", "src_document": [{"title": "Postup analýzy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Slovo \"aabbcc\" odvozené v gramatice s pravidly:  Použijeme levou derivaci:  Začínáme startovacím symbolem S (pravidlo 1), kde se na pravé straně vyskytují neterminály AB. Podle levé derivace a přepisovacího pravidla 2 přepíšeme na aAbB. Dále aplikujeme pravidlo 3, přičemž se výstup změní na aabbB a dále pokračujeme s aplikací pravidel až do doby, kdy zbudou jen terminální symboly.  Tento příklad můžeme také popsat pomocí levého rozkladu věty v gramatice, což je posloupnost čísel pravidel použitých v levé derivaci této věty v gramatice. Pro výstupní slovo aabbcc z příkladu vypadá následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Uvedení levého rozkladu na pravou míru.", "content": "Je vhodné podotknout, že LL analýza se týká bezkontextových jazyků. Pro regulární jazyky jde o zbytečně komplikované řešení. Pro obecnější jazyky (kontextové a pod.) nemáme derivační strom, ale něco obecnějšího.  Konkurenční způsob je syntaktická analýza zdola nahoru, zvaná taky LR. Ke stromu vydává pravý rozklad pozpátku. Je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti z výsledků analýzy, tj. posloupnosti, stavíme derivační strom.", "section_level": 1}, {"title": "Výstup.", "content": "Co se týče výstupu, tak nejen \"příklad uvedený výše\" se dá popsat pomocí levého rozkladu, ale každá věta z jazyka. Je to standardní způsob výstupu.", "section_level": 2}, {"title": "Nedeterminismus a programovací jazyky.", "content": "Je vhodné rozlišit přirozené jazyky a umělé počítačové jazyky. Ve skutečnosti se v přirozených jazycích vyskytují jevy, které nelze popsat bezkontextovou gramatikou. Když se omezíme na bezkontextovou gramatiku, tak se v ní vyskytuje nedeterminismus. Proto potřebujeme při zpracování obecně \"pokusy a omyly\", jak bylo vzpomenuto výše.  Počítačové jazyky jsou navrženy člověkem a tak je může navrhnout a navrhuje deterministicky. To má kromě rychlejší a jednodušší analýzy tu \"nezanedbatelnou\" výhodu, že jedné syntaktické větě (přesněji jejímu stromu) odpovídá jeden sémanticky význam - jinak by stejný program mohl počítat více věcí.  Pro deterministické rozhodování, které pravidlo použít, se používá výhled na \"k\" symbolů dopředu, pak se mluví o LL(k) analyzátorech. Při dobrém návrhu jazyka stačí LL(1).", "section_level": 2}], "src_summary": "Syntaktická analýza shora dolů je jednou z metod syntaktické analýzy. Syntaktická analýza se snaží zkonstruovat derivační strom pro danou větu (vstup syntaktického analyzátoru, posloupnost symbolů). Metoda shora dolů (Top-Down) se nejprve zabývá nejvyšší úrovní derivačního stromu a postupně prochází derivační strom dolů s využitím formálních pravidel gramatiky. To znamená, že derivační strom věty konstruujeme od kořene (je ohodnocen startovacím symbolem gramatiky) směrem dolů k listům, zleva doprava, podle levé derivace. Syntaktickou analýzu shora dolů používají pro svou práci LL syntaktické analyzátory.", "tgt_summary": "Top-down parsing in computer science is a parsing strategy where one first looks at the highest level of the parse tree and works down the parse tree by using the rewriting rules of a formal grammar. LL parsers are a type of parser that uses a top-down parsing strategy.", "id": 1433191}
{"src_title": "Ted Arison", "tgt_title": "Ted Arison", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Tel Avivu ještě za dob britské mandátní Palestiny a do rodiny rumunských Židů, kteří v zemi izraelské žili již třetí generací. Jeho otec Me'ir Arison byl multimilionářský magnát, vlastnící největší lodní společnost v mandátní Palestině. V šestnácti letech nastoupil ke studiu inženýrství na Americké univerzitě v Bejrútu, avšak během druhé světové války studium přerušil a bojoval v řadách Židovské brigády v britské armádě, a to v Itálii a Německu, přičemž dosáhl hodnosti podpraporčíka. Po válce převzal po smrti otce rodinnou rejdařskou společnost \"M. Dizengoff and Co.\", kde působil v letech 1946 až 1951. Během izraelské války za nezávislost sloužil jako komunikační důstojník 7. brigády izraelské armády. V roce 1948 se oženil s Minou Wassermanovou a o rok později se jim narodil syn Micky. V roce 1952 ukončil své podnikatelské aktivity v Izraeli a přestěhoval se do Spojených států. Důvodem imigrace bylo dle jeho slov bránění svobodného podnikání ze strany izraelské vlády. Po svém příjezdu se věnoval zkraje lodní nákladní přepravě, ale prodělal v důsledku Korejské války. V roce 1957 s mu narodila dcera Šari a dva roky na to založil nákladní leteckou společnost \"Tran-Air\". Tu však nakonec roku 1966 prodal a přestěhoval se z New Yorku do Miami. Rozvedl se s manželkou a v roce 1968 se oženil s Marylin B. Hersh Linovou, se kterou měl syna Michaela.  Po příchodu na Floridu založil společnost \"Arison Shipping Company\" a v roce 1972 pak společně s Mešulamem Riklisem společnost Carnival Cruise Lines, která se specializovala na výletní plavby. Z počátku však příliš úspěšný nebyl. V roce 1974 odkoupil Riklisův podíl ve firmě a počátkem 80. let vykazoval již zisky v milionech dolarů. Tehdy začal diverzifikovat své portfolio a vedení ve firmě předal roku 1980 nejstaršímu synovi Mickymu. Mimo jiné začal provozovat kasíno a hotely na Bahamách, ve Spojeném království založil společnost specializující se na přepravu těžkých nákladů a začal podnikat i v oblasti bankovnictví. Koupil newyorskou bankovní instituci Ensign Bank s cílem jejího sloučení s dalšími menšími bankovními instituty. V této oblasti se mu však nedařilo, a nakonec v září 1990 byla americká federální vláda nucena převzít kontrolu nad bankou v důsledku velkých finančních ztrát.  V roce 1988 stál u založení basketbalového klubu Miami Heat, který dnes vlastní jeho syn Micky. V roce 1991 odešel z Carnivalu a vedení společnosti předal Mickymu. Začal se věnovat filantropii; v Izraeli a Spojených státech založil nadaci Arison Foundation a věnoval finanční prostředky na výzkum, vzdělání, kulturu a zdravotnictví.  V roce 1990 zažádal o izraelské občanství a po návratu do Izraele založil společnost Arison Investments a zaměřoval se na skupování a zakládání společností v oblasti hi-tech průmyslu, komunikací, nemovitostí a stavebního průmyslu. V roce 1992 časopis \"Forbes\" odhadl jeho majetek na 6 až 10 miliard dolarů a zařadil jej mezi 400 nejbohatších lidí světa. V následujících letech se již do žebříčku nezařadil, neboť své jmění rozdělil mezi své děti. V roce 1994 zakoupil v privatizaci od Histadrutu většinový podíl ve stavební společnosti Šikun Ufitua. V roce 1997 vedl konsorcium, které v privatizaci zakoupilo kontrolní podíl v největší izraelské bance ha-Po'alim za 1,1 miliardu dolarů.  Dlouhá léta bojoval s rakovinou krku. Zemřel ve svém domě v Tel Avivu ve věku 75 let na infarkt myokardu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor „Ted“ Arison (: תאודור \"תד\" אריסון, žil 24. února 1924 – 1. října 1999) byl izraelsko-americký podnikatel a filantrop. Podnikat začal ve Spojených státech v oblasti provozovatele zámořských a výletních lodí a postupně přebudoval svoji společnost Carnival Cruise Lines na Carnival Corporation & plc, která je dnes největším světovým provozovatelem zámořských lodí. Kromě toho byl předsedou Arison Holdings, který je majoritním vlastníkem největší izraelské banky ha-Po'alim, a majoritním vlastníkem či investorem desítek dalších společností.", "tgt_summary": "Ted Arison (; 24 February 1924 – 1 October 1999) was an Israeli businessman who co-founded Norwegian Cruise Lines in 1966 with Knut Kloster and soon left to form Carnival Cruise Lines in 1972.", "id": 1893356}
{"src_title": "Brwinów", "tgt_title": "Brwinów", "src_document": [{"title": "Položení.", "content": "Město Brwinów leží v gmině Brwinów. Do roku 1954 patřil Brwinów do gminy Helenów a v letech 1927–1949 také do gminy Letnisko-Brwinów. V letech 1975-1998 město administrativně náleželo do Varšavského vojvodství.  Město leží na Łowiczsko-błoňské planině.  Podle informací k 31. lednu 2008 zde žije 12 131 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na místě současného Brwinówa žili lidé již okolo roku 8000 př. n. l. Byly zde nalezeny stopy jednoho z největších center hutnictví v tehdejší Evropě, opírající se o značné zásoby rudy.  Název „Brwinów“ se vyskytuje již v 15. století. V roce 1406 se objevuje jako „Brwinowo“, v roce 1429 jako „Brwynowo“. Podle historiků se za jménem města skrývá staropolské slovo „birzwo“ – prkno, laťka, trám, dřevo, lávka. Podle etymologie opřené o místní tradici by se měl název odvozovat od vyjádření „borowy nów“.  Nejstarší zmínka o Brwinówě pochází z roku 1406. Poznaňský biskup, zvolený téhož roku, připomíná mezi jinými vesnici „Brwinowo“. V 18. a 19. století se tu křížily dvě cesty: tzv. královská cesta vedoucí z Varšavy do Piotrkówa Tribunalského, místa shromáždění šlechticů, a místní cesta z hlavního města do Grodziska Mazowieckého.  Dne 14. června 1845 projel Brwinówem první vlak Varšavsko-vídeňské dráhy. Rozvoj železnice se stal mezníkem v dějinách Brwinówa jak ekonomicky tak společensky. V letech před 1. světovou válkou měl Brwinów více než 2000 obyvatel. V roce 1927 získal Brwinów status letoviska. Vytvořila se místní správa a byl jmenován zástupce starosty (wójt). V roce 1929 hostil Brwinów polského prezidenta Ignacy Moścického. Městečko se rozvíjelo, stavěly se vily a rezidence. Usadili se tu mj. Jarosław Iwaszkiewicz, Zygmunt Bartkiewicz, Stefan Kiedrzyński.  V září roku 1939 se u Brwinówa odehrála bitva 36. pluku pěchoty Akademické legie s německými vojsky. Díky této bitvě byl pozdržen postup Němců na Varšavu.  Městská práva získal Brwinów v roce 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Charakteristickým rysem města Brwinów je vilová a palácová zástavba pocházející z přelomu 19. a 20. století a meziválečných let.  Zde je seznam nejdůležitějších památek:  Na hřbitově v Brwinówě se nacházejí mj. hroby Anny a Jarosława Iwaszkiewiczů, herce Wacława Kowalskeho, archeologa a egyptologa Kazimierza Michałowskeho a historika Jaremy Maciszewskeho.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Mezi církevní památky patří kaplička na brwinówském hřbitově z poloviny 19. století.  V Brwinówě sídlí farnost sv. Floriana. Na náměstí se nachází kostel sv. Floriana, jehož stavba začala v roce 1927 a který zůstal vysvěcen 13. června 1967 primasem Stefanem Wyszyńským. Kostel byl postaven na místě předchozího dřevěného kostela. První zmínka o farnosti sv. Floriana pochází z roku 1423. Od roku 1993 je Brwinów sídlem brwinówského děkanství. V Brwinówě je činná skupina Adventistů sedmého dne.", "section_level": 1}, {"title": "Osoby spojené s Brwinówem.", "content": "Od roku 2006 je v Brwinówě uchováván literární archiv spisovatele, novináře a reportéra Lucjana Wolanowského (1920-2006).", "section_level": 1}, {"title": "Družební obce.", "content": "Okres Brwinów od roku 2003 udržuje přátelské vztahy s italskou obcí Torre Cajetani, a od roku 2008 také z obcí Trzebiatów v Západopomořanském vojvodství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brwinów je město v Mazovském vojvodství, v okrese Pruszków, 25 km od centra Varšavy. Město je součástí varšavské aglomerace. Místní obchodní středisko; drobný průmysl mj. nábytkářský. Fakulta zootechniky Vysoké školy zemědělské ve Varšavě byla v roce 2002 přenesena zpět do Varšavy. Zrušené bylo Sdružení zemědělsko-ekonomických škol. Městem vede železniční trať Varšava – Katovice a dvě vojvodské silnice: vojvodská silnice č. 720 (Błonie – Nadarzyn) a vojvodská silnice č. 719 (Varšava – Żyrardów).", "tgt_summary": "Brwinów is a town in Pruszków County, Masovian Voivodeship, Poland, about 25 km from the centre of Warsaw; according to the 2014 records Brwinów has approximately 13,178 inhabitants.", "id": 884874}
{"src_title": "Dřín květnatý", "tgt_title": "Cornus florida", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "dřínovec květnatý, \"Cynoxylon floridum\", \"Benthamia florida\", \"Benthamidia florida\"", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dřín květnatý je rozkladitý keř nebo nevelký strom dorůstající výšky až 12 metrů. Borka na starších kmenech je tmavě šedohnědá a drobně kostkovitě rozpukaná. Listy jsou jednoduché, vstřícně postavené, na okraji nezřetelně oddáleně vroubkované. Čepel je eliptická, široce vejčitá nebo obvejčitá, obvykle 5 až 10 cm dlouhá a 2 až 6 cm široká, obvykle s 5 až 7 páry postranních žilek. Na líci jsou listy sytě zelené a roztroušeně chlupaté, na rubu bělavé a roztroušeně přitiskle chlupaté. Květenství se rozvíjejí v době rašení listů, mají 10 až 15 mm v průměru a jsou podepřena velkými listeny. Listeny jsou bílé nebo narůžovělé, podlouhle obsrdčité, na vrcholu vykrojené až uťaté, až 6 cm dlouhé. Plodem jsou červené přisedlé elipsoidní peckovice. Z jednoho květenství se vyvíjí obvykle jen 3 až 4 plody.  Dřín květnatý je přirozeně rozšířen ve východních oblastech USA a zasahuje i do jihovýchodní Kanady. V severovýchodním Mexiku roste izolovaný poddruh \"Cornus florida\" ssp. \"urbiniana\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Je to jeden z nejkrásnějších dřínů. Do kultury byl zaveden již v roce 1730. V Čechách byl poprvé vysazen roku 1835 v pražské Královské oboře. Okrasných kultivarů je dnes již velké množství.  Dřevo dřínu květnatého je velmi pevné a tvrdé a je používáno na soustružnické práce. Kůra kořenů a větví má stimulující a povzbuzující účinky a je v Americe používána jako náhražka chininu.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dřín květnatý vyžaduje výživné humózní půdy s přídavkem rašeliny. Kultivary se množí vegetativně očkováním na mladé semenáče stejného druhu. Semenáčky rostou pomalu a jsou choulostivé. Nejlépe klíčí osivo získané z nepřezrálých plodů a ihned vyseté. Přesušené osivo je nutno dlouze stratifikovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřín květnatý (\"Cornus florida\") opadavý keř s jednoduchými vstřícnými listy, pocházející ze Severní Ameriky. V České republice je pěstován jako v době květu velmi dekorativní okrasný keř.", "tgt_summary": "Cornus florida, the flowering dogwood, is a species of flowering tree in the family Cornaceae native to eastern North America and northern Mexico. An endemic population once spanned from southernmost coastal Maine south to northern Florida and west to the Mississippi River. The tree is commonly planted as an ornamental in residential and public areas because of its showy bracts and interesting bark structure.", "id": 1364716}
{"src_title": "Tha Carter IV", "tgt_title": "Tha Carter IV", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "Materiál pro album vznikal od roku 2008, kdy bylo vydáno velmi úspěšné album \"Tha Carter III\". Prvním plánovaným termínem vydání byl konec roku 2010, ale po odkladech se termín posunul na srpen 2011. Odklad proběhl i kvůli Wayneovu pobytu ve vězení v roce 2010, kdy vydal alba \"Rebirth\" a \"I Am Not a Human Being\".  O produkci se postarali odborníci jako Polow da Don, Cool & Dre, Bangladesh a Detail. Avšak album obsahuje i méně známé producenty jako je Willy Will, Young Fyre, Young Ladd, T-Minus nebo StreetRunner.  Základní verze alba má dvanáct hostů, mezi nimiž ční jména jako John Legend, Drake, Rick Ross, Nas, Busta Rhymes, Jadakiss nebo T-Pain.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Prvním singlem byla píseň \"6 Foot 7 Foot\" (ft. Cory Gunz), která se umístila na 9. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a získala certifikaci 2x platinový singl od společnosti RIAA za prolomení dvou milionového prodeje singlu.  Druhý singl \"John\" (ft. Rick Ross) obsadil 22. příčku žebříčku, prodalo se ho v USA přes 500 000 kusů, a tak získal certifikaci zlatý singl. Následoval třetí singl popovější píseň \"How to Love\". Ta se vyšplhala na 5. příčku žebříčku a získala platinovou certifikaci.  Čtvrtým singlem je píseň \"She Will\" (ft. Drake). Debutovala na 3. příčce žebříčku, jako nejúspěšnější singl z alba.  Pátý singl byl vydán 13. září 2011. Šlo o píseň \"Mirror\", ten se umístil na 16. pozici.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "Album debutovalo na první příčce žebříčků Billboard 200, US Top R&B/Hip-Hop Albums, US Top Rap Albums a Canadian Albums Chart. V první týden prodeje v USA se prodalo 965 000 kusů. Z toho se 300 000 kusů prodalo digitálně, což zlomilo rekord v prodejnosti alb na iTunes v první týden prodeje, který předtím drželo album \"Watch the Throne\". O druhý týden se v USA prodalo 219 000 kusů, což albu přineslo certifikaci platinová deska již v druhém prodejním týdnu. V Kanadě se o první týden prodalo 31 000 kusů, čímž album obsadilo první místo žebříčku Canadian Albums Chart. Po vydání alba bylo v žebříčku Billboard Hot 100 současně jedenáct písní z alba, více již měli jen The Beatles v roce 1964. Celkem se v USA prodalo 2 144 000 kusů alba. Album obdrželo certifikaci 2x platinová deska od společnosti RIAA. K únoru 2012 se alba celosvětově prodalo 3,5 milionů kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tha Carter IV je deváté studiové album amerického rappera Lil Waynea. Album je pokračováním série \"Tha Carter\". Bylo vydáno 29. srpna 2011 společnostmi Young Money Entertainment, Cash Money Records a Universal Republic Records.", "tgt_summary": "Tha Carter IV is the ninth studio album by American rapper Lil Wayne, released on August 29, 2011, through Young Money Entertainment, Cash Money Records and Universal Republic Records. Recording sessions for the album began in late 2008, shortly after Lil Wayne's sixth studio album, \"Tha Carter III\" (2008) was released to strong sales and critical acclaim: however, the sessions were put on hold, as Lil Wayne claimed he did not want to follow an album he held in high regard so quickly with another, potentially inferior release. In the interim, Lil Wayne released his two other albums in 2010: the largely rock-themed \"Rebirth\", and \"I Am Not a Human Being\". The latter was reportedly composed from unreleased material from the original \"Tha Carter IV\" sessions, as the album was released whilst Wayne served a prison sentence at Rikers Island prison for illegal possession of a weapon, and was thus unable to record any new material: this also meant \"Tha Carter IV\"'s recording sessions were once more put on hold.", "id": 1975474}
{"src_title": "Jakub Podaný", "tgt_title": "Jakub Podaný", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal ve Zličíně, odkud v žákovském věku přestoupil do AC Sparta Praha. Ze Sparty hostoval v SK Motorlet Praha (podzim 2002), FK Meteor Praha VIII (podzim 2003), SK Kladno (2005/06).", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V roce 2008 se propracoval do prvního mužstva Sparty. Po hostování v FK Bohemians Praha a FK Senica se začal prosazovat do A-týmu, kde odehrál v ročníku 2010/11 v základní sestavě celou skupinu Evropské ligy, kdy se Sparta kvalifikovala do jarní fáze Evropské ligy. V osmifinále nakonec vypadla s celkem Liverpool FC po výsledcích 0:0 a 0:1. Na jaře 2012 hostoval v Olomouci, v průběhu sezony 2012/13 odešel na hostování do Teplic a v ročníku 2013/14 hostoval v AEL Kallonis. Po konci indické Superligy se v lednu 2015 zapojil do přípravy svého mateřského klubu AC Sparta Praha. Ve Spartě na jaře 2015 zůstal, ale po skončení ročníku klub definitivně opustil.", "section_level": 2}, {"title": "FK Bohemians Praha (hostování).", "content": "V létě 2009 odešel na hostování do střížkovských Bohemians Praha, kde působil půl roku a během této doby nastoupil k pěti zápasům, v nichž se střelecky neprosadil.", "section_level": 2}, {"title": "FK Senica (hostování).", "content": "Před jarní částí sezony 2009/10 odešel hostovat do slovenského klubu FK Senica, která se pro hráče stala prvním zahraničním angažmá. Za slovenské mužstvo odehrál dohromady devět střetnutí, ve kterých gól nevstřelil.", "section_level": 2}, {"title": "SK Sigma Olomouc (hostování).", "content": "V lednu 2012 odešel na hostování do Sigmy Olomouc, stal se součástí výměny za trenéra Václava Jílka. V Olomouci vyhrál český fotbalový pohár, když ve finále porazili Spartu 1:0. Během svého angažmá vsítil dvě branky v 11 utkáních.", "section_level": 2}, {"title": "FK Teplice (hostování).", "content": "V srpnu 2012 odešel na další hostování do konce ročníku 2012/13 do klubu FK Teplice, za které během celého svého angažmá ve 20 zápasech vstřelil dvě branky.", "section_level": 2}, {"title": "AEL Kallonis (hostování).", "content": "V létě 2013 zamířil opět hostovat, tentokrát do Řecka, do mužstva nováčka řecké nejvyšší ligy AEL Kallonis. Nastoupil k 34 zápasům, ve kterých dal jeden gól. V celé sezoně nechyběl v základní sestavě ani jeden zápas a stal se nejvytíženějším hráčem soutěže.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético de Kolkata (hostování).", "content": "V srpnu 2014 Spartu opustil a odešel na hostování do nově zformované indické ligy Indian Super League (ISL), kde byl draftován klubem Atlético de Kolkata. Stal se prvním českým hráčem v ISL, který skóroval, událo se to 16. října 2014 v zápase proti NorthEast United FC, kde v nastaveném čase zvyšoval na konečných 2:0. S Kalkatou slavil 20. prosince 2014 historicky první titul v ISL.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Před ročníkem 2015/16 zamířil do slovenského týmu ŠK Slovan Bratislava, kde podepsal dvouletý kontrakt. V létě 2016 uplatnil klauzuli o uvolnění ze smlouvy a ze Slovanu odešel.", "section_level": 2}, {"title": "FK Dukla Praha.", "content": "V červenci 2016 se vrátil do České republiky, kde se domluvil na smlouvě na dva roky s Duklou Praha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakub Podaný (* 15. června 1987, Přerov) je český ofenzivní levý fotbalový záložník či obránce, od července 2016 působící v týmu FK Dukla Praha. Mimo ČR hrál na klubové úrovni na Slovensku, v Řecku a v Indii. Jeho strýc Petr Podaný byl rovněž prvoligovým fotbalistou.", "tgt_summary": "Jakub Podaný (born 15 June 1987) is a Czech football player who currently plays for Bohemians 1905 on loan from Dukla Prague. In 2014, he was signed by Indian Super League team Atlético de Kolkata. He played 11 matches and scored two goals.", "id": 1135442}
{"src_title": "Robin Scherbatská", "tgt_title": "Robin Scherbatsky", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Robin se narodila 23. července 1980 Robinovi Charlesovi Scherbatsky seniorovi, který chtěl mít syna; proto byla Robin vychovávána jako chlapec. Skončilo to v jejích čtrnácti letech, když ji její otec nachytal, jak se líbá s klukem z hokejového týmu a uvědomil si, že má vlastně dceru. Poté se Robin přestěhovala za svou matkou a stala se kanadskou teenagerskou popstar a pod pseudonymem \"Robin Sparkles\" nahrála kanadský hit \"\"Let's Go To The Mall\"\" (česky „Pojďme do obchoďáku!“). Po nahrání videoklipu a ročním turné po obchodních domech je Robin začne nenávidět. Na \"Let's Go To The Mall\" navázala písničkou \"\"Sandcastles in the Sand\"\" (česky Hrady v písku). V tomto videoklipu se objeví s kanadským hercem Alanem Thickem, jejím přítelem (hrál ho James Van Der Beek) a zpěvačkou Tifanny. Tady se také neúspěšně pokusila o založení show s Thickem. Sparkles se také objevila spolu se svou tehdy nejlepší kamarádkou Jessicou Glitter v kanadském naučném pořadu pro děti, \"Space Teens\", kde dvě dívky cestují vesmírem a řeší matematické problémy. V tomto pořadu také zazněl Robinin třetí hit, který zpívala s Jessicou, \"„Two Beavers Are Better Than One“\" (Dva bobři jsou lepší než jeden).  Jako dospělá se Robin za svou teenagerskou popovou kariéru stydí a připadá jí trapná a přestože odsuzuje metody, kterými ji vychovával otec, má ráda cigarety, frisbee, hokej, skotskou, zbraně a často říká 'eh'.", "section_level": 1}, {"title": "Historie postavy.", "content": "Robin je zpravodajkou pro newyorskou kabelovou televizi Metro News 1 a stala se moderátorkou její vlastní ranní talkshow, která se vysílá ve čtyři ráno. Dříve bydlela v areálu Park Slope v Brooklynu, až jí její tehdejší nezaměstnanost donutila přestěhovat se ke svému expříteli a hlavní postavě seriálu, Tedovi. Pouze na chvíli bydlela u Dona, jejího bývalého spolupracovníka a později i přítele (vrátila se k Tedovi, když se s Donem rozešli a Don se přestěhoval do Chicaga). Stejně jako Smulders, tak i Robin pochází z Vancouveru a má mladší dospívající sestru Katie, která se objevila v epizodě \"First Time in New York\". Pracovala jak reportérka pro stanici Metro News 1, na chvíli také vzala práci ve zpravodajství v Japonsku, pak se vrátila zpět do New Yorku a s pomocí Barneyho Stinsona uvádí vlastní talk show.  V televizi také předvedla několik ponižujících sázek za peníze od Barneyho: ve vysílání řekla slovo „bradavky“, sama se bouchala a houkala na svá vlastní prsa. V epizodě \"Mary the Paralegal\", získala cenu LAMA (česky Místní Mediální Ceny) za její reportáž o zpívajícím psovi Pickles. Na vyhlášení, kam šla celá parta, přišla Robin s reportérem Sandy Riversem, aby přinutila Teda žárlit.  Původně byla Robin myšlena jako jediná postava, která kouří cigarety za střízliva (když Marshall přiznal Lily, že kouřil a k tomu pil v jejich svatební den), ale v epizodě \"Last Cigarette Ever\" bylo ukázáno, že z party kouřil každý, ale všichni toho nechali. V epizodě \"Moving Day\" se Ted Robin ptá, jestli kouří a Robin mu odpoví, že ne, ale později je v epizodě ukázáno, jak kouří v horké vaně ve svém bytě. Robin má hluboké znalosti o cigaretách a doutnících, předvedla to v epizodách \"Zip, Zip, Zip s Barneym a se skleničkou whisky v cigaretovém baru, v Marshallově autě s Lily v epizodě \"Arrivederci, Fiero\", ve flashbacku v noci předtím, co měl Marshall právnickou zkoušku v epizodě \"Dowisetrepla\" a s Barneym v Tedově novém autě v epizodě \"The Chain of Screaming\".  Robin někdy ukazuje svou přitažlivost k mužům, kteří přišli ke zraněním ve rvačkách, zvláště k modřinám a jizvám, které získali z rvaček nebo sportu. V epizodě \"The Fight\" ukazuje dočasný velký zájem o Barneyho, když uvěří, že byl ve rvačce. Má ve velké oblibě zbraně a je majitelkou Desert Eagle (i přes to, že jen pár občanů z New Yorku má povolení jí vlastnit), také má předplatné časopisu Guns & Ammo a po Marshallově rozchodu s Lily se ho snažila pomocí zbraní přivést na jiné myšlenky, což se jí povedlo. Říká až příliš často slovo „Literally“ (česky doslovně), jak upozornil Ted v epizodě \"Spoiler Alert\". Má také tendenci často říkat během rozhovorů \"but um\" (česky ale ehm) s hosty její talk show, čehož využijí Tedovi studenti v alkoholové hře v epizodě \"Jenkins\". Podle Teda nemůže říct pravdu bez zachichotání, ale mnohokrát bylo během seriálu ukázáno, jak Robin lže s vážnou tváří.  V epizodě \"The Goat\" je ukázáno, že v době Tedových 31. narozenin bude žít v jeho bytě. To se stane v epizodě \"Not a Father's Day\", když se Robin přestěhuje do Tedova bytu, když se vrátí z Japonska a v epizodě \"Doppelgangers\", když Robin, která žila se svým tehdejším přítelem Donem ho opustí. Budoucí Ted prozradil, že Robin cestovala po světě a navštívila mnoho různých zemí.  Robin chodila s Tedem Mosbym a Barneym Stinsonem. S oběma má přátelský vztah, a protože má s Tedem silné přátelství, z toho vyplývá, že nikdy nenechala Barneyho odejít. Přestože v epizodě \"Challenge Accepted\" strávila většinu času s Barneym, aby mu společně vysvětlili, aby se nevracel k Zoey, tak si Robin uvědomila, že k Barneymu pořád něco cítí. Když si spolu povídají, najednou potkají Noru, Barneyho bývalou přítelkyni. Když Barney pozve Noru na kávu, Robin se ze začátku usmívá, poté však vidíme, že vypadá smutně.  V první epizodě sedmé série \"The Best Man\" ji Lily konfrontuje ohledně jejích citů k Barneymu a radí ji, aby si s ním promluvila a přiznala mu to. Během tance s Barneym se na to už chystá, ale později ji přeruší Norin telefonát Barneymu. Barney žádá Robin o pomoc, co říct Noře do telefonu, Robin mu tedy řekne, co by měl říct, ale to byly její skutečné pocity k Barneymu. V \"The Stinson Missile Crisis\" ji vidíme jako útočnou ženu, která chce zničit Barneyho vztah s Norou. Je poslána na terapii a s terapeutem Kevinem (Kal Penn) začne po krátké době chodit, ale pořád nepřestane myslet na Barneyho. V epizodě \"Disaster Avarted\" je ukázáno, že se s Barneym téměř políbili po hurikánu Irene. Na konci epizody o tom spolu mluví a najednou se začnou líbat v taxíku. Po společné noci se v následující epizodě \"Tick Tick Tick\" rozhodnou rozejít se se svými nynějšími partnery, aby se dali opět dohromady. Barney se s Norou rozejde, ale když Robin mluví s Kevinem, nemůže se s ním rozejít a tak zůstanou prozatím spolu.  Epizoda \"Symphony of Illumination\" představuje Robin, která má syna a dceru (podobně jako Budoucí Ted), která jim vypráví příběh, jak řekla \"jejich otci\", že je těhotná. Později v epizodě Robin zjistí nejenom, že není těhotná, ale také, že nemůže mít děti. Děti, kterým příběh vyprávěla, byly imaginární a ve skutečnosti mluvila sama se sebou. Přestože nikdy neplánovala mít děti, je zdrcená, že děti mít nemůže, vzlyká a Ted ji uklidňuje. Tedovi ani ostatním přátelům pravý důvod svého smutku neřekne, místo toho použije výmluvu, že kanadský olympijský výbor ji shledal příliš vysokou, aby se mohla stát skokankou o tyči, což jí všichni uvěří.  V epizodě \"Tailgate\" je Robin dána důvěra, aby moderovala odpočet do Nového roku. Sandy Rivers je původní moderátor, ale před vysíláním se zhroutí, protože se s ním rozešla jeho přítelkyně. Živě ve vysílání se opije a Robin je donucena nahradit ho těsně před půlnocí a říká: \"Když dopadne koule, my všichni zažijeme nový začátek a já nevím jak vy, ale já bych ho opravdu potřebovala\". (To odkazuje na všechny události, které se dříve v sérii staly, jako podvádění Kevina a zjištění, že je neplodná).  V epizodě \"The Drunk Train\" jedou Robin a Kevin s Marshallem a Lily jako páry na chatu na den sv. Valentýna. Tady ji Kevin požádá o ruku a ona neví, co říct. Odhalí Marshallovi a Lily, že nemůže mít děti a zeptá se je na to, co by si mohl Kevin myslet. Řeknou ji, že pokud ji Kevin opravdu miluje, nebude mu to vadit. Když mu to Robin řekne, požádá ji Kevin znovu o ruku a ona to šťastně přijímá. Ale jakmile se vrátí z pobytu, Kevin diskutuje o možnosti založit rodinu, na což Robin odpoví, že nejen, že nemůže mít děti, ale že děti také nechce. To jí zavede k tomu opět se zeptat Kevina, zda mu nebude vadit, když nebude mít žádné děti a ne, že se \"vzbudí za dva, deset nebo padesát let a bude litovat svého rozhodnutí\". Kevin se poté rozhodne, že má Robin pravdu, zruší své zasnoubení a rozejdou se. Brzo poté ji Ted najde, když sama kouří na střeše bytového domu a vysvětlí mu, co se stalo. Ted si poté uvědomí, že se ve vztahu s Robin nepohnuli do žádného vážnějšího vztahu, od té doby, co spolu chodili a tak ji sdělí, že ji miluje. Nicméně, Robin je nejistá o tom, co si má myslet a po tom, co se vrátí z pracovní cesty z Moskvy, Tedovi řekne, že ho nemiluje a že se stěhuje z jeho bytu, aby žila v bytě z jednou ze svých kolegyň. Barneyho přítelkyně, Quinn se nastěhuje k Barneymu a nechá Teda a Robin zápasit o její byt. Ted žil v univerzitním bydlení a Robin zase se svou \"přehnaně mateřskou\" spolupracovnicí. Povýší ji jako spolumoderátorku a zvýší ji plat, takže byt přenechá Tedovi. Ve finálové epizodě je prozrazeno, že právě ona bude nevěstou na Barneyho svatbě.  V poslední epizodě Ted dovypráví dětem příběh a tím zjistí, že Robin miluje, proto se za ní vypraví i s modrým lesním rohem. Tím naráží na jednu z již odvysílaných epizod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robin Charles Scherbatská junior je fiktivní postava z amerického seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\", kterou vytvořili Carter Bays a Craig Thomas. Robin hraje kanadská herečka Cobie Smulders.", "tgt_summary": "Robin Charles Scherbatsky Jr. is a fictional character created by Carter Bays and Craig Thomas for the CBS television series \"How I Met Your Mother\", portrayed by actress Cobie Smulders. Robin is the on-again, off-again love interest of Barney Stinson (Neil Patrick Harris) and Ted Mosby (Josh Radnor), and a close friend to Lily Aldrin (Alyson Hannigan) and Marshall Eriksen (Jason Segel).", "id": 1932705}
{"src_title": "Żółwin (Mazovské vojvodství)", "tgt_title": "Żółwin, Masovian Voivodeship", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vesnice Żółwin existovala již na konci 18. století (zaznačená na mapě z roku 1794 pod názvem Zulwin). Přibližně v polovině 19. století byl postaven venkovský panský dvůr pro hraběnku Michalinu z Radziwiłłů Rzyszczewskou. Tento dvůr velmi často měnil majitele. Patřil Eustachu Marylskému, potom rodině Zielińských, a později Szellerům. Od roku 1930 byl majitelem Michał Natanson. V roce 1940 jej koupil Henryk Witaczek, spojený s Centrální experimentální stanicí hedvábí v Milanówku. V oblasti se začal pěstovat morušovník, a nakonec vznikly velké plantáže, sloužící dlouho výzkumným a experimentálním účelům. Dvůr se stal útočištěm mnoha utečenců z východních částí II. Polské republiky. Po potlačení Varšavského povstání se stal útočištěm pro obyvatele Varšavy. Mezi hosty rodiny Witaczků patřilo mnoho známých osobností mj. Maria Dąbrowska, Ewa Szelburg-Zarembina, Ferdynand Ossendowski. Po válce dvůr patřil Institutu přírodních vláken v Poznani – Výzkumný ústav přírodního hedvábí v Żółwině. Dvůr a jeho okolí byly ale během let stále více zanedbávány. V současné době patří dvůr rodině Prokopowiczů a restauruje se.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Vesnice Żółwin má v současnosti více než 1000 obyvatel a je jedním z 15 starostenství patřících do gminy Brwinów.  Vesnice ztrácí vesnický charakter, velká část obyvatel pracuje v továrnách a firmách na území Varšavy a Mazovského vojvodství. Na území vesnice funguje několik desítek obchodních firem, které se věnují převážně službám.  Na území vesnice se nachází oblasti zástavby a rekreační oblasti - pozemky pro rodinné domy, chalupy a hospodářskou činnost. Postupně se buduje infrastruktura – kanalizační síť, vodovod, plynovod, telefony, a také síť silnic gminy. Ve vesnici se nachází první a druhý stupeň základní školy tvořící sdružení škol a také Lidový sportovní klub, „Wolta”, který nabízí jízdu na koni pro začátečníky i pokročilé. Kromě toho existuje ve vesnici Sbor dobrovolných hasičů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Żółwin je vesnice v Polsku nacházející se v Mazovském vojvodství, v okrese Pruszków, v gmině Brwinów. V letech 1975-1998 vesnice náležela administrativně do Varšavského vojvodství.", "tgt_summary": "Żółwin is a village in the administrative district of Gmina Brwinów, within Pruszków County, Masovian Voivodeship, in east-central Poland. It lies approximately south of Brwinów, south-west of Pruszków, and south-west of Warsaw.", "id": 1289285}
{"src_title": "Podkowa Leśna", "tgt_title": "Podkowa Leśna", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období meziválečné a válečné.", "content": "Území, na kterém leží Podkowa Leśna náleželo kdysi do Stanisława Lilpopa, předválečného průmyslníka a myslivce. Za počátek města se počítá rok 1925, kdy členové správní rady Město Zahrada \"Podkowa Leśna\" (J. Redziński, T. Baniewicz a právě Lilpop) podepsali smlouvu dávající pokyn k prodeji území Podkowy. Vytvoření města je svázáno bezprostředně s tzv. \"Elektrickou příjezdovou železnicí\" (pl. Elektryczna Kolej Dojazdowa) (obecně Warszawska Kolej Dojazdowa), postavenou v 20. letech 20. století. Díky tomu vznikl specifický urbanistický plán postavený na koncentraci ulic - alejí kolem železničního nádraží (projekt A. Jawornického). V roce 1981 byla Podkowa Leśna zapsána do rejstříku památek.  Během druhé světové války zde našlo pomoc i úkryt (mj. na Stawisku) mnoho Židů, kteří se odmítli ubytovat ve Varšavském ghettu (mezi nimi např. rodina známého varšavského advokáta Henryka Kona, který se ukrýval v Podkowě Leśné se svým synem, pozdějším novinářem a cestovatelem Lucjanem Wolanowským). Po Varšavském povstání osady ležící na linii železnice EKD, mezi nimi také Podkowa Leśna, přijaly deseti tisíce utečenců z Varšavy. Poněvadž se tam nalézala také značná část vedení AK, byla Podkowa nazývána \"Malým Londýnem\". V Podkowě byla umístěna mj. jediná radiostanice, kterou se podařilo zachránit z povstání ve Varšavě, operovaná přes Zofii a Stefana Korbońských.", "section_level": 2}, {"title": "Období poválečné.", "content": "V letech 1948 -1954 byla obec sídlem vesnické gminy Podkowa Leśna. 1. ledna 1957 získala Podkowa Leśna práva sídla městského typu, a 31. prosince 1968 městská práva. Po válce byl důležitou postavou v dějinách Podkowy kněz Leon Kantorski, probošt farnosti pw. Sv. Kryštofa v letech 1964 - 1991. V jeho kostele se v roce 1965 odbyla první tzv. mše beatové (rockové). V 80. letech byla farnost významným centrem odporu, iniciující různé společenské aktivity (politické a dobročinné). Např. se zde uskutečnilo několik hladovek na obranu politických vězňů, vypravené byly \"mše za vlast\", organizováno \"setkání s autorem\", do kterého byli pozváni významní představitelé opozice, historici apod.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na území města rostou staré stromy a jsou zde také tři přírodní rezervace (Sojčí úvoz, rezervace Bolesława Hryniewieckého, Zaborów Witolda Tyrakowského) a mnoho přírodních památek. Podkowa byla koncipována jako rezidenční lokalita pro vyšší úředníky a inteligenci. Také dnes v ní bydlí mnoho známých osobností.  V současnosti je Podkowa Leśna cílem výletů a procházek obyvatel Varšavy, vzhledem k lesnímu charakteru a také značnému počtu pěkných předválečných vil. Stojí za to si prohlédnout mj. Lipovou alej, mající téměř 100 lip (přírodní památka), lovecký zámeček „Lilpopa“, vilu „Aida“ a předválečnou vilu „Kasyno Obywatelskie“ (v překladu „Občanské kasino“). Vilu „Kasyno“ se doporučuje navštívit zvláště během každoročního Festivalu otevřené zahrady. Zajímavý je také kostel postavený před válkou v modernistickém slohu, později mnohokrát přestavěný. Nachází se v něm zajímavé příklady předválečného i současného církevního umění (fresky, sochy, vitráže), a kolem kostela je rozlehlá, pečlivě navržená zahrada.  V Podkowě Leśné ve vile „Stawisko“, náležící dříve Jarosławu Iwaszkiewiczovi, se nachází Muzeum Anny a Jarosława Iwaszkiewiczových. V obci se nachází jediná vyšší škola, jmenovitě Vyšší škola teologicko-humanitní, vedená Adventisty sedmého dne.  V roce 2010 se uskutečnily volby na starostu Podkowy Leśné. V druhém kole vyhrála Małgorzata Stępień-Przygoda (dříve zastávala funkci místostarostky), která porazila Marcina Olejnika. V úřadě starosty nahradila Andrzeje Kościelného.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura území.", "content": "Podle dat z roku 2002 má Podkowa Leśna rozlohu 10,1 km2, z toho:  Město představuje 2,75% povrchu okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Data z 31. prosince 2007: Podle dat z roku 2002 průměrný plat obyvatele činí 2772,63 zł.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Na území Podkowy Leśné pastorační činnost provádí následující kostely:", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Mezi památky zapsané do seznamu památek patří::", "section_level": 1}, {"title": "Administrace.", "content": "Podkowa Leśna je členem sdružení Unie polských městeček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podkowa Leśna (užívající titul \"Zahradní město\") je město a gmina v Polsku nacházející se v Mazovském vojvodství, v okrese Grodzisk. Město je součástí varšavské aglomerace. V letech 1975-1998 město administrativně náleželo do Varšavského vojvodství.", "tgt_summary": "Podkowa Leśna (literal meaning - \"Horseshoe Grove\", in full: \"Miasto-ogród Podkowa Leśna\" - \"Garden-City Podkowa Leśna\") is a town in Grodzisk Mazowiecki County (Masovian Voivodeship) of Poland and located within the territory of the Młochowskie Forests. City status - since January 1, 1969. The city also has the status of gmina, meaning \"commune\". Population - ca. 4000. Founded in 1925. On September 1, 1939 bombs fell on Podkowa Leśna that the Luftwaffe had intended for Warsaw. On January 17, 1945 the Soviets entered Podkowa Leśna.", "id": 554529}
{"src_title": "Rogério Dutra da Silva", "tgt_title": "Rogério Dutra Silva", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval da Silva v listopadu 2001, když na turnaji v Campinasu obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl svému krajanovi Júliu Silvovi. Premiérový singlový titul v této úrovni vybojoval v červnu 2006 na brazilské události v Chapecu po finálové výhře nad Uruguaycem Martinem Vilarrubim. Na challengerech ATP poprvé triumfoval na říjnovém BH Tennis Open International Cup 2010 v Belo Horizonte, kde v závěrečném duelu zvítězil nad argentinským hráčem Facundem Argüellem.  Premiérové čtvrtfinále na okruhu ATP World Tour si zahrál na červencovém Bet-at-home Cup Kitzbühel 2012 po skreči Jana Hájka a zdolání sedmého nasazeného Lotyše Ernestsa Gulbise. Mezi poslední osmičkou jej zastavil Ital Filippo Volandri. Bodový zisk mu po turnaji poprvé v kariéře zajistil průnik do elitní světové stovky, když 30. července 2011 v žebříčku figuroval na 95. místě.  Ve finále okruhu ATP Tour debutoval na antukovém International German Open 2012, hraném v Hamburku v kategorii ATP 500, kde v závěrečném duelu čtyřhry se Španělem Danielem Muñozem de la Nava nestačili na španělský pár David Marrero a Fernando Verdasco. Na turnaji startovali z pozice náhradníků.  V kvalifikaci Internazionali BNL d'Italia 2013 utrpěl poranění vazů hlezna. S nedoléčenou distorzí odehrál kvalifikační turnaj v Nice a po challengeru v Braunschweigu byl přinucen přerušit sezónu na sedm týdnů. Vrátil se newyorským US Open 2013 bez jediné výhry na okruhu v probíhajícím roce. Po zvládnuté kvalifikaci odehrál 27. srpna první kolo proti Kanaďanu Vasekovi Pospisilovi. V pětisetovém boji odvrátil sedm mečbolů a poprvé v kariéře otočil utkání ze stavu 0–2 na sety. Vítězný tiebreak v páté sadě vyhrál poměrem míčů 12:10. Ve druhé fázi odebral světové dvojce a pozdějšímu vítězi Rafaelu Nadalovi jen tři gamy.  Ve světové klasifikaci se propadl až na 533. místo, které mu patřilo 8. června 2015. Rok poté, v červnu 2016, vystoupal po čtvrtfinále pražského challengeru na dosavadní kariérní maximum, 82. příčku.  Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužské dvouhře US Open 2011, do níž prošel jako šťastný poražený z kvalifikace. V úvodním kole vyřadil irského kvalifikanta Louka Sorensena, jenž ve čtvrté sadě zápas skrečoval. Následně odešel poražen od Američana Alexe Bogomolova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rogério Dutra da Silva (* 3. února 1984 São Paulo) je brazilský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál jeden deblový turnaj. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do prosince 2017 devatenáct titulů ve dvouhře a třináct ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Rogério Dutra da Silva (; born February 3, 1984) is a Brazilian professional tennis player. Dutra Silva has a career high ATP singles ranking of 63 achieved on July 24, 2017 and a career high ATP doubles ranking of 84 achieved on February 26, 2018. He has won one ATP Doubles Title and 11 ATP Challenger Singles Titles.", "id": 493562}
{"src_title": "Ingeborg, vévodkyně z Västergötlandu", "tgt_title": "Princess Ingeborg of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Princezna Ingeborg se narodila 2. srpna roku 1878 v paláci Charlottenlund v Kodani, jako páté dítě/druhá dcera dánského tehdy ještě korunního prince, pozdějšího krále Frederika VIII. a jeho manželky, švédské princezny Luisy.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "27. srpna roku 1897, ve věku 21 let, se provdala za švédského prince Karla, vévodu z Västergötlandu, třetího ze čtyř synů švédského krále Oskara II. a jeho manželky Žofie Nassavské. Ingeboržina matka Luisa byla Karlovou sestřenicí.  Na svatební cestu jel novomanželský pár do Německa, poté se usadil ve švédském hlavním městě Stockholmu.  Princezna byla ve Švédsku velmi populární jako vnučka švédského krále Karla XV. Říkalo se o ní, že role švédské královny by slušela nejlépe jí. V letech 1897–1907 se královna Žofie málo ukazovala ve společnosti a korunní princezna Viktorie trávila většinu svého času v zahraničí, takže princezna Ingeborg hrála roli první dámy Švédska. Byla však oblíbená především pro své dobré charakterové vlastnosti, klidnou a veselou povahu. Velmi milovala automobily a sport, především jízdu na koni.  Ze šťastného manželství Ingeborg a Karla vzešly čtyři děti:  Roku 1905 Norské národní shromáždění vybralo prince Karla, Ingeboržina manžela, jako prvního, jemuž byl nabídnut trůn Norska, dříve nezávislé země, jež si po dlouhé době opět zvolila nezávislost na Švédsku. Princ nabídku s ulehčením odmítl kvůli odporu svého otce, krále Oskara II., vůči nezávislosti Norska.  Ingeborg zemřela ve Stockholmu 11. března roku 1958 ve věku 79 let, sedm let poté, co ovdověla. Byla svědkem smrti nejen svého manžela, ale i dvou svých dcer: Astrid zahynula v roce 1935 jako oběť automobilové nehody ve Švýcarsku, Marta pak v roce 1954 na rakovinu. Ingeborg byla pohřbena na Královském hřbitově v Haagském parku ve Stockholmu.  Díky sňatkům svých tří dcer se stala pramáti řady evropských monarchů, mezi něž patří norský král Harald V. či belgičtí králové Baudouin I. a Albert II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ingeborg Dánská, plným jménem \"Ingeborg Charlotta Carolina Frederikke Louise\" (2. srpna 1878, Kodaň – 11. března 1958, Stockholm) byla rodem dánská princezna a sňatkem princezna švédská s titulem vévodkyně z Västergötlandu.", "tgt_summary": "Princess Ingeborg of Denmark (Ingeborg Charlotte Caroline Frederikke Louise; 2 August 1878 – 12 March 1958), was a Princess of Sweden by marriage to Prince Carl, Duke of Västergötland. She was the daughter of Frederick VIII of Denmark, and the maternal grandmother of Harald V of Norway, Baudouin and Albert II of Belgium, the matrilineal great grandmother of Henri, Grand Duke of Luxembourg, and the paternal great-grandaunt of Carl XVI Gustaf of Sweden.", "id": 2301359}
{"src_title": "Linda Evangelista", "tgt_title": "Linda Evangelista", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v roce 1965 ve městě St. Catharines v ontarijské provincii, původně italským rodičům, kteří emigrovali do Kanady. Vyrostla v dělnické a tradiční římskokatolicky orientované rodině. V místě narození vystudovala střední školu Denis Morris Catholic High School. Pro svět modelingu ji objevil agent na soutěži krásy \"Miss Teen Niagara 1978\".", "section_level": 1}, {"title": "Modelingová kariéra.", "content": "Poté, co se přestěhovala do New Yorku, podepsala smlouvu s agenturou Elite Model Management. Část kariéry strávila prací v Paříži, kam se přestěhovala roku 1984. Objevila se také v několika videoklipech hudebníka George Michaela.  Známou se stala citátem z roku 1990, když během rozhovoru s Jonathanem van Meterem pro časopis \"Vogue\" uvedla: \"„Nevzbudíme se za méně než 10 000 dolarů na den.“\" Věta je často nesprávně citována jako \"„nevylézáme z postele za méně než...,“\" či \"„nevstávám z postele za méně než....“\"  Na konci 80. let si nechala ostříhat vlasy. Krátký chlapecký sestřih pro ni danou sezónu znamenal okamžité vypovězení nasmlouvaných módních přehlídek. Přesto se objevila na mnoha obálkách časopisů a ženy její účes napodobovaly. V následujících letech pak vícekrát prošla výraznou změnou stylu účesu.  V roce 2007 podepsala několikaletou exkluzivní smlouvu s kosmetickou firmou L'Oreal Paris. Další profesionální kontrakty uzavřela s módními agenturami DNA Model Management v New Yorku a Models 1 v Londýně.  V červnu 2010 deník \"New York Post\" přinesl informaci, že se stane novou tváří maloobchodní společnosti Talbots, zaměřující se na oblečení, obuv a módní doplňky.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Ve dvaceti dvou letech se vdala za o řadu let staršího výkonného ředitele agentury Elite Model Management Geralda Marieho.. Manželství trvalo v letech 1987–1993. Po rozvodu navázala šestiletý partnerský vztah s hercem Kylem MacLachlanem.  Od roku 1998 byl jejím přítelem francouzský fotbalový brankář Fabien Barthez, se kterým následující rok otěhotněla. V šestém měsíci gravidity potratila, pár se rozešel a modelka se na další tři roky vzdala profesní kariéry.  11. října 2006 přivedla na svět syna Augustina Jamese, ovšem jméno biologického otce sdělit odmítla. V době těhotenství se objevila v srpnovém vydání magazínu \"Vogue\".  Poté navázala poměr s Peterem Mortonem. Dvojice se rozešla v druhé polovině roku 2010.  V červenci 2011 periodikum \"The New York Post\" uvedlo, že otcem jejího dítěte je francouzský miliardář François-Henri Pinault, manžel herečky Salmy Hayekové. O měsíc později, 1. srpna 2011, po něm modelka u newyorského soudu nárokovala měsíční výživné na syna ve výši 46 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linda Evangelista (* 10. května 1965, St. Catharines) je kanadská supermodelka, jež se objevila na více než šesti stech titulních stranách časopisů a během modelingové kariéry pracovala pro řadu společností.", "tgt_summary": "Linda Evangelista (; born May 10, 1965) is a Canadian fashion model and one of the top supermodels from the 1990s. She is regarded as one of the most accomplished and influential models of all time, and has been featured on over 700 magazine covers. Evangelista is primarily known for being the longtime \"muse\" of photographer Steven Meisel, as well as for coining the phrase \"We don't wake up for less than $10,000 a day.\" She holds the record for her multiple appearances on the cover of \"Vogue Italia\", all of which were photographed by Meisel.", "id": 917335}
{"src_title": "Vlk arabský", "tgt_title": "Arabian wolf", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Vlk arabský, trinomickým jménem \"Canis lupus arabs\", je uznávaným poddruhem vlka obecného, jehož vědecky zařadil Reginald Innes Pocock v roce 1934. V arabštině se nazývá \"theeb\", hebrejsky pak \"ze ́ev Aravi,\" anglicky se mu někdy říká \"desert wolf\". Možným problémem statusu této subspecie je předpokládaný genetický mix se psem domácím.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Arabský vlk je malý, štíhlý, pouštní vlk. Na délku měří 70 až 80 cm a výšku v kohoutku má 40 až 65 centimetrů. Ocas je 30 až 34 cm dlouhý a má černou špičku. Dospělci váží v průměru 18 až 20 kg. Pohlavní dimorfismus není nijak zásadní. Samci odchycení v Negevské poušti vážili mezi 17,4 a 22,5 kg, samice mezi 15,7 a 18,9 kg. Jeho uši jsou v poměru k velikosti těla ve srovnání s jinými poddruhy větší, přizpůsobené k rozptýlení tělesného tepla. V létě má krátkou, řídkou srst, ale delší chlupy na zádech mu dlouho zůstávají. Pravděpodobně jde o adaptaci zlepšující ochranu před slunečním zářením. Zimní srst je dlouhá, ale je kratší, než u „severních” vlků. Zbarvení srsti kolísá od světle hnědé po šedožlutou. Srst na tvářích má obvykle bílou barvu. Většina jedinců má žluté oči, ale někteří mají oči hnědé, zřejmě v důsledku křížení se zdivočelými psy. Arabští vlci se liší od jiných vlků tím, že prostřední dva prsty jejich tlapek jsou srostlé. V porovnání s vlkem indickým má světlejší srst, je v průměru o něco menší a má úměrně menší hlavu.  Celkově je vlk arabský štíhlé tělesné konstituce, což je dáno teplým prostředím a prakticky neustálým aktivním sháněním potravy, která je v pouštních a polopouštních oblastech poměrně vzácná.  U vlka arabského byl zaznamenán i melanismus. Černí vlci se vyskytují především v západní části Saúdské Arábie, zvláště ve vlhčích oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Arabští vlci se obvykle nesdružují do velkých smeček. Žijí buď osamoceně, v párech nebo ve skupinách čítajících tři až čtyři zvířata. Do větších smeček se sdružují jen, když je dostatek potravy. Největší zaznamenaná skupina čítala 17 jedinců. Jsou zvláštní tím, že vyjí jen zcela výjimečně. Jsou výrazně teritoriální jen v období, kdy vychovávají mláďata. To si rodičovský pár nárokuje území o velikosti 11 až 33 km. Nedokáží přežít delší období bez příjmu tekutin (na rozdíl od mnoha jiných pouštních zvířat), proto nezacházejí příliš daleko do vyprahlých pouštních oblastí bez zdrojů vody. Jsou aktivní především za soumraku a v noci. Během dne zůstávají v úkrytech, které jim poskytují stín. Hloubí si poměrně hluboká doupata, v nichž přečkávají nejteplejší části dne.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vlk arabský loví většinou sám a v noci. Jeho kořistí se stávají malá a středně velká zvířata, jako jsou hlodavci, zajíci, lišky, menší antilopy a gazely (gazela dorkas, \"Gazella marica\", gazela arabská, gazela obecná), divoké druhy koz (například kozorožec horský), plazi, ptáci a hmyz. Živí se také mršinami, v některých částech výskytu může jít o hlavní část jeho potravy. Jídelníček doplňuje ovocem a rostlinami. V některých oblastech, například v jižním Izraeli, tvoří významnou část potravy odpadky.  Útočí též na hospodářská zvířata, může napadnout jakékoliv domácí zvíře až do velikosti kozy. V důsledku toho ho zemědělci bez váhání střílejí, tráví jedem nebo chytají do pastí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, vývoj.", "content": "Rozmnožování probíhá mezi říjnem a prosincem. Březost trvá 63 až 65 dní, následně samice porodí obvykle 2 až 3 mláďata. Někdy to může být i více a zaznamenaný rekord je 12 vlčat. Mláďata se rodí slepá a jsou matkou kojena 6 až 8 týdnů. Pak přecházejí na tuhou stravu, což je zpočátku rodiči natrávené a vyvržené maso ulovených zvířat. Pohlavně dospělí se mladí jedinci stávají přibližně ve dvou letech. Délka života se pohybuje okolo 10 let.", "section_level": 2}, {"title": "Populace.", "content": "Obecně platí, že populace vlků je vysoká tam, kde je nízká hustota lidského osídlení. V Ománu se populace vlků výrazně zvýšila od té doby, co byl zakázán jejich lov. Je velmi pravděpodobné, že se výskyt na určitých místech regionu v blízké budoucnosti přirozeně obnoví. V Izraeli žije asi 100 až 150 arabských vlků v Negevské poušti a v Aravském údolí. V Jordánsku žije asi 200 jedinců. V Saúdské Arábii se vyskytuje několik stovek vlků, odhady z přelomu tisíciletí hovořily o 500 až 700 kusech. Celková populace dosahuje zřejmě 1000 až 2000 zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Hrozby, ochrana.", "content": "Tento poddruh vlka má neoficiální status (samostatně není hodnocen IUCN) kriticky ohrožený. Hlavní hrozbou pro něj je konflikt s lidmi, kteří šelmy tradičně a dlouhodobě považují za škůdce a snaží se je všemi možnými způsoby zabíjet. Dalším problémem je křížení s potulnými domácími psy. Předpokládá se, že hybridi psů a vlků jsou hůře adaptovaní na pouštní život a můžou vykazovat agresivnější chování vůči dobytku. Ztráta biotopu může být rovněž příčinou úbytku vlčí populace. V Ománu trpí vlci vzteklinou.  V Ománu, Izraeli a některých oblastech Saúdské Arábie je vlk arabský chráněn. V Egyptě a Spojených arabských emirátech existuje chovný program.", "section_level": 1}, {"title": "Vlk v kultuře.", "content": "Vlk je často zmiňován v Bibli jako nepřítel, symbol zrady a dravosti a krvežíznivosti (Sírachovec 13:17 – \"Jak může být vlk ve spolku s beránkem?\", Matouš 7:15 – \"Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.\"). Pokolení Benjamín, vzhledem ke svému bojovnému charakteru, bylo často přirovnáváno k vlku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlk arabský (\"Canis lupus arabs\") je nejmenší poddruh vlka obecného. Dříve obýval celý Arabský poloostrov, ale nyní žije jen v malé části jižního Izraele, v Kuvajtu, Ománu, Jemenu, Jordánsku, Saúdské Arábii a pravděpodobně v některých místech na Sinajském poloostrově v Egyptě. Výskyt v Iráku a Sýrii je nejistý, respektive není zřejmé, zda v případě místních vlků nejde výhradně o poddruh \"Canis lupus pallipes.\" Ve Spojených arabských emirátech nebyl ve volné přírodě spatřen od 80. let 20. století.", "tgt_summary": "The Arabian wolf (\"Canis lupus arabs\") is a subspecies of gray wolf which lives on the Arabian peninsula. It is the smallest-sized wolf known. It is a desert-adapted wolf that normally lives in small groups and is omnivorous, eating carrion and garbage as well as small to medium-sized prey.", "id": 547886}
{"src_title": "Ušlechtilé důvody", "tgt_title": "The High Ground (Star Trek: The Next Generation)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Posádka USS Enterprise D dopravila zdravotnický materiál na planetu Rutia IV, která není součástí Federace, když tu náhle exploduje na veřejném prostranství bomba a zraní mnoho kolemjdoucích. Doktorka Crusherová se snaží pomáhat raněným, a to i přes rozkaz kapitána Picarda, aby se vrátila na loď, ale její snaha je přerušena, když je unesena nějakým mužem za použití neznámé technologie transportu. Kapitán a jeho posádka se dozví od šéfky rutijské policie Alesany Devos, že bomba a únos doktorky Crusherové byly dílem teroristické organizace Ansata, kteří usilují o nezávislost na rutijské vládě, a doktorku zřejmě využijí jako rukojmí. Po zamítnutí vyřešení konfliktu mezi vládou a teroristy za použití zbraní Enterprise Devos přikáže tvrdé výslechy všech, kteří sympatizují s Ansatou. Tento akt shledá posádka Enterprise za nemorální a začne zkoumat jejich transportní technologii. Zjistí, že používají dimenzionální posun, který jim umožňuje překonat silová pole a že pokud budou jejich transport sledovat, podaří se jim určit umístění základny teroristů. Wesley se na této analýze aktivně podílí, aby pomohl zachránit svou matku.  Na základně Ansaty se doktorka Crusherová dozvídá, kdo je jejím únoscem. Jde o vůdce celé organizace jménem Kyril Finn. Crusherová se řídí předpisy Hvězdné flotily a zaujme postoj, kdy odmítá jíst či jakkoliv s Finnem spolupracovat. Po několika hodinách ji přestane omezovat a žádá po ní, aby pomohla s léčbou jejich raněných. Ona přijde na to, že použití jejich transportní technologie způsobuje nezvratné poškození DNA a že mnoho z nich je nemocných právě kvůli jejímu nadměrnému používání. Finn připustí, že tato technologie je jejich jediná zbraň proti rutijské vládě. Po uplynutí dalších několika hodin se Finn domnívá, že Federace spolupracuje s rutijsou vládou, a zahájí útok na Enterprise. A to i přes požadavek Crusherové, aby se nic nestalo jejímu synovi. Ansatě se podaří umístit bombu na warp jádro. Tuto La Forge urychleně transportuje do volného prostoru, ale odvedení pozornosti je dostatečně silné na to, aby se teroristům povedlo proniknout na můstek a unést kapitána Picarda. Později se s kapitánem Finn na Enterprise vrátí, přenese se s ním k poradkyni Troi a přednese své požadavky: Aby Federace vstoupila do rozepře mezi nimi a vládou a působila jako mediátor. Stihne se s kapitánem vrátit na planetu ještě, než dorazí členové bezpečnosti. Doktorka Picardovi objasní svoji situaci a ten jí řekne, aby pokračovala v získávání Finnovy důvěry a že se snad podaří vyřešit tento problém mírovou cestou.  Po Finnově transportu jsou Dat a Wesley schopni lokalizovat, kde má Ansata svou základnu. Riker a Devos shromáždí své síly. Po transportu na základnu jsou schopny tyto spojené jednotky rychle potlačit odpor teroristů. Finn se na poslední chvíli pokusí popravit Picarda, ale Devos jej zabije. Věří, že kdyby zůstal naživu, jeho uvěznění by mohlo zažehnout ještě větší odpor, zatímco smrt v bitvě z něj udělá mučedníka a násilí poklesne. Když se mladý člen Ansaty chce pomstít na Devos, doktorce se podaří jej přesvědčit, aby sklonil zbraň, na což Riker poznamená, že je to náznak, že budoucí diskuse na vyřešení tohoto problému mohou být úspěšnější. Členové posádky Enterprise se vrátí na svou loď a doktorka Crusherová se znovu setká se svým synem, kterému děkuje za snahu při její záchraně.", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura.", "content": "Ve své studii o terorismu Dat poznamená, že Irsko bylo sjednoceno po úspěšné teroristické kampani v roce 2024. Výsledkem toho bylo, že tato epizoda nebyla ve Spojeném království řadu let odvysílána žádnou nekódovaně (zdarma) vysílající televizní stanicí. V Irsku byla epizoda odvysílána celá, pouze s upozorněním, že obsah a narážky byly pouze fiktivní. Na satelitním kanále Sky1 byla epizoda v premiérovém vysílání upravena. Neupravená tam byla vysílána v květnu 2006 a konečně na BBC Two během reprízy epizod třetí sezóny po půlnoci v září 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Ušlechtilé důvody“, v originále „The High Ground“, je v pořadí dvanáctá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". V této epizodě se členka lodi Hvězdné flotily USS Enterprise D stane rukojmím teroristů, kteří doufají, že zapojením Spojené federace planet do svých plánů se jim podaří dosáhnout svých cílů.", "tgt_summary": "\"The High Ground\" is the 12th episode of the of the American science fiction television series \"\", the 60th episode of the series. Set in the 24th century, the series follows the adventures of the Starfleet crew of the Federation starship Enterprise-D. In this episode, a crew member of the Federation Starfleet starship USS \"Enterprise\"-D is taken hostage by terrorists who hope Federation involvement will help them win concessions for their cause.", "id": 629540}
{"src_title": "Pyotraumatická dermatitida", "tgt_title": "Pyotraumatic dermatitis", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Toto onemocnění je způsobeno autotraumatizací, kdy se pacient škrábe, kouše nebo odírá místa v důsledku lokální bolestivosti nebo pocitu svědění. Mezi vyvolávající příčiny těchto nepříjemných pocitů patří alergie na bleší kousnutí, reakce na jiný bodavý hmyz, zevní parazité jako např. klíšťata, problémy s paraanálními váčky, cizí tělesa (trny, osiny, semena...), povrchová poranění (pokousání), zplstnatělá srst, drobné nečistoty, povrchová poranění, zánět zevního zvukovodu, kontaktní dráždivé látky apod. V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé. Takové „horké místo“ se nachází zpravidla v blízkosti prvotního problému.  Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním jako např. svatobernardský pes, novofundlanský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler). Onemocnění většinou vzniká v teplém a vlhkém letním počasí, kdy nedochází ke správné ventilaci kůže. Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může šířit i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji.", "section_level": 1}, {"title": "Symptomatologie a diagnostika.", "content": "Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Nacházíme zpravidla pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku a poblíž uší.  Onemocnění diagnostikujeme na základě anamnézy, klinických příznaků a souvislosti s primární příčinou.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Léčba bývá úspěšná, ale musíme s ní začít včas. Okolí mokvavého procesu odmastíme, ostříháme a lézi vyčistíme jemným dezinfekčním roztokem (chlorhexidin, etyllaktát). Někdy je zapotřebí před vlastním ošetřením pacienta sedovat kvůli enormní bolestivosti. Následující léčba spočívá v aplikaci adstringentních roztoků. V současnosti doporučujeme použití veterinárních šamponů s potřebnými účinky (antiseptický, adstringeční, s lokálními anestetiky...). U vysoce zánětlivých a bolestivých stavů, kdy je nutné přerušit bludný kruh svědivosti (pruritu), bolesti a traumatizace, je možné podávat kortikoidy 5–7 dní. Použití límce zabrání automutilaci. Nejdůležitějším terapeutickým zásahem je odstranění vyvolávající příčiny. Pokud se vyvine stav pyotraumatické folikulitidy je většinou potřeba nasadit celkově i antibiotickou léčbu.  Pro prevenci se doporučuje pravidelná péče o srst, čištění uší, kontrola naplněnosti análních váčků a dodržování antiparazitární program (protibleší program a boj proti klíšťatům).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyotraumatická dermatitida, akutní mokvavá dermatitida (\"dermatitis pyotraumatica\", \"acute moist dermatitis\") nebo také „horké místo“ (\"Hot spot\") je onemocnění kůže postihující nejčastěji psy.", "tgt_summary": "Pyotraumatic dermatitis, also known as a hot spot or acute moist dermatitis, is a common infection of the skin surface of dogs, particularly those with thick or long coats. It occurs following self-inflicted trauma of the skin. Pyotraumatic dermatitis rarely affects cats.", "id": 489750}
{"src_title": "Provincie v Číně", "tgt_title": "Provinces of China", "src_document": [{"title": "Provincie říše Jüan.", "content": "Dělení Číny na provincie poprvé zavedla mongolská vláda říše Jüan. Východní část severní Číny spravovala přímo ústřední vláda, zbytek říše (Čínu, Mongolsko a Koreu) rozdělila na 11 regionů zvaných \"sing-šeng\" (). Spravovány byly regionálními zastupitelstvími ústředního sekretariátu (\"sing čung-šu-šeng\", ). Jejich hranice však byly podstatně odlišné od pozdějších provincií.  V říši Jüan existovaly provincie Kan-su (kromě dnešní provincie Kan-su zahrnovala i Ning-sia), Che-nan-ťiang-pej (dnešní Che-nan, severní Chu-pej, severní Ťiang-su, severní An-chuej), Chu-kuang (dnešní Chu-nan, západní Kuang-tung, Kuang-si, Kuej-čou a Chaj-nan), Ťiang-si (včetně východního Kuang-tungu), Ťiang-če (dnešní Če-ťiang, jižní Ťiang-su, jižní An-chuej, Fu-ťien), Liao-jang (Mandžusko), Ling-pej (dnešní Mongolsko a sever Vnitřního Mongolska), Šen-si, S’-čchuan (východní a střední S’-čchuan), Jün-nan a zvláštní postavení měla Korea (jako oblast Čen-tung).  Provincie se dělily na obvody \"tao\" (道, na vyšší úrovni) a fiskální oblasti \"lu\" (路, na nižší úrovni), které se skládaly z krajů \"čou\", speciálních krajů \"ťün\", prefektur \"fu\" a výrobních prefektur \"ťien\".", "section_level": 1}, {"title": "Provincie říše Ming.", "content": "Jüanské Mongoly z Číny vyhnaly armády říše Ming. Správa říše Ming byla také založena na rozdělení země do provincií (\"šeng\", ). Od konce 20. let 15. století se jejich počet ustálil na třinácti. Z dělení říše na provincie bylo vyjmuto metropolitní území (Č’-li) kolem hlavního města Pekingu, které přímo podléhalo ústřední vládě, a analogicky široké okolí Nankingu (Nan č’-li) spravovaly tamní úřady, jejichž struktura odpovídala ne provinční, ale centrální vládě.  V mingské Číně existovaly od roku 1368 metropolitní oblast Č’-li (okolí Nankingu) a provincie Če-ťiang, Ťiang-si, Chu-kuang, Fu-ťien, Kuang-tung, Kuang-si, Che-nan, Šan-tung, Šan-si a Pej-pching (roku 1403 reorganizovaná v severní metropolitní oblast – Pej č’-li). Roku 1369 byla na územích připojených k říši založena provincie Šen-si (zahrnovala i dnešní provincie Kan-su a Ning-sia), roku 1371 S’-čchuan, roku 1382 Jün-nan. Roku 1413 byla z částí Chu-kuangu, Jün-nanu a S’-čchuanu utvořena provincie Kuej-čou. V letech 1407–1428 existovala na území severního Vietnamu provincie Ťiao-č’.  Provincie spravovaly tři úřady – provinční administrativní úřad (v čele s jedním nebo dvěma vedoucími \"pu-čeng š’\") řídil civilní správu, regionální vojenská komise velela místním vojenským jednotkám a kontrolní úřad (v čele s vedoucím \"an-čcha-š’\") dozíral na všechno dění. Provinční kontrolní úřad se postupem doby soustředil na soudní agendu. S vojenskými i civilními úkoly byli do provincií vysíláni velcí koordinátoři \"sün-fu\" a výše postavení nejvyšší velitelé \"cung-tu\". Mívali tituly ministra nebo náměstka ministra a nejvyššího kontrolora, což je stavělo nad běžné provinční úředníky.  Provincie se členily na prefektury \"fu\", případně i kraje \"čou\".", "section_level": 1}, {"title": "Provincie říše Čching.", "content": "Mandžuská říše Čching, která roku 1644 nahradila Mingy, provinční rozdělení země převzala. Postupně provedla několik změn. Z jižní metropolitní oblasti kolem Nankingu vznikla provincie Ťiang-nan, roku 1666 rozdělená na An-chuej a Ťiang-su. Roku 1664 byl Chu-kuang rozdělen na provincie Chu-pej a Chu-nan. Od Šen-si se odtrhla provincie Kan-su.  K dalším změnám došlo až koncem 19. století. Roku 1884 vznikla provincie Sin-ťiang, roku 1885 získal status provincie ostrov Tchaj-wan, o deset let později dobytý Japonskem. Od roku 1907 fungovala provincie Feng-tchien (dnešní Liao-ning), zbytek Mandžuska byl rozdělen mezi provincie Ťi-lin a Chej-lung-ťiang.  V čele čchingských provincií stál provinční guvernér \"sün-fu\", kterému podléhal zástupce guvernéra či provinciální správce \"pu-čeng-š’\", stojící v čele civilní správy provincie, a o stupeň níže stojící provinční soudce \"an-čcha-š’\". Na jednu nebo více provincií dohlížel generální guvernér \"cung-tu\", který měl převážně vojenské úkoly a byl nadřízený provinčním guvernérům.", "section_level": 1}, {"title": "Provincie Čínské republiky.", "content": "Po vzniku Čínské republiky došlo k vícero změnám. Na východě vznikly provincie Si-kchang (části Tibetu a S’-čchuanu) a Čching-chaj, na severu Ning-sia, na místě dnešního Vnitřního Mongolska existovaly provincie tři a devět v Mandžusku.", "section_level": 1}, {"title": "Provincie Čínské lidové republiky.", "content": "Čínská lidová republika je rozčleněna na 34 celků první (neboli provinční) úrovně. Provincií je formálně 23, fakticky však pouze 22, jelikož Tchaj-wan je pod kontrolou Čínské republiky. Dále existuje 5 autonomních oblastí, 4 přímo spravovaná města a 2 zvláštní správní oblastí.  Provincie se člení na celky druhé (prefekturní) úrovně, městské prefektury, prefektury, autonomní prefektury; výjimečně obsahují též celky postavené výše než prefektury – subprovinční města, subprovinční autonomní prefekturu a subprovinční nové obvody.  V čele provincie stojí provinční vláda vedená guvernérem. Fakticky je zodpovědná provinčnímu výboru Komunistické strany Číny v čele s tajemníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie () je označení pro správní jednotku v Čínské lidové republice a některých předešlých čínských státech. V Číně provincie vznikly ve 13. století, v říši Jüan, jako regionální správní útvary nejvyšší úrovně. V následujících říších Ming a Čching byly jejich hranice měněny a postupně se blížily k dnešnímu stavu. V systému členění Čínské lidové republiky patří mezi správní jednotky první (neboli provinční) úrovně, vedle autonomních oblastí, přímo spravovaných měst a zvláštních správních oblastí.", "tgt_summary": "Provincial-level administrative divisions () or first-level administrative divisions (), are the highest-level Chinese administrative divisions. There are 34 such divisions claimed by the People's Republic of China, classified as 23 provinces (), four municipalities, five autonomous regions, and two Special Administrative Regions. The political status of Taiwan Province and a small fraction of Fujian Province are in dispute, which are under separate rule by the Republic of China.", "id": 1623853}
{"src_title": "Joshua Lederberg", "tgt_title": "Joshua Lederberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joshua Lederberg se narodil rabínu Zvi Hirsch Lederbergovi (1903–1969) a jeho ženě Esther Goldenbaumové. Oba rodiče byli Židé, kteří z Palestiny dva roky před narozením Joshui emigrovali do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Studia a kariéra.", "content": "Joshua Lederberg vystudoval zoologii na Kolumbijské universitě, kde obdržel titul bakalář již ve svých 19 letech. V r. 1944 přestoupil na Yaleovu universitu, kde r. 1947 obdržel doktorát. Stejného roku přechází na univerzitu ve Wisconsinu, kde pokračuje ve výzkumu genetiky bakterií.  Joshua Lederberg byl velice aktivním člověkem. Podílel se na výzkumu virálních protilátek ve spolupráci s laureátem Nobelovy ceny Frankem M. Burnetem, studoval umělou inteligenci, či se zabýval studiem možného mimozemského života (jako první použil termín exobiologie a spolupracoval s Carlem Saganem na ustanovení exobiologie jako vědeckého oboru a jeho prosazení při výzkumech vesmíru). V 60. letech mu mezinárodní pozornost vyneslo upozorňování na fakt, že navrátivší se astronauti z Měsíce by měli strávit určitou dobu v karanténě z důvodu možného přenosu mimozemských mikrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Joshua Lederberg se poprvé oženil r. 1946 s Esther M. Zimmerovou, jež byla objevitelkou transdukce u lambda fága, také poprvé popsala proces lysogenie; roku 1966 se rozvedli. Jeho druhá žena, Marguerita Stein Lederbergová, byla psychiatričkou a profesorkou na Cornellově universitě. Měli spolu dceru Anne.  Roku 2008 Joshua Lederberg zemřel na pneumonii ve věku 82 let.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konjugace bakterií.", "content": "V době, kdy Joshua Lederberg končil svá doktorská studia, vědci zastávali názor, že se bakterie rozmnožují asexuálně dělením tj. na dvě geneticky totožné poloviny. Avšak Dr. Lederberg byl jiného názoru. Pozoroval, že bakterie \"Escherichia coli\" si určitým způsobem genetickou informaci vyměňují tj. obdobě rekombinace vyšších živočichů. Tento děj r. 1946 nazval konjugací. Nobelovu cenu za tento objev obdržel r. 1958 společně s Georgem Beadllem a Edwardem Tatumem.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Joshua Lederberg je autorem několika knih:", "section_level": 2}], "src_summary": "Joshua Lederberg (23. května 1925, Montclair, New Jersey — 2. února 2008, New York) byl americký molekulární biolog, jenž se stal nositelem Nobelovy ceny za objev a popis konjugace u bakterií.", "tgt_summary": "Joshua Lederberg, ForMemRS (May 23, 1925 – February 2, 2008) was an American molecular biologist known for his work in microbial genetics, artificial intelligence, and the United States space program. He was 33 years old when he won the 1958 Nobel Prize in Physiology or Medicine for discovering that bacteria can mate and exchange genes (bacterial conjugation). He shared the prize with Edward Tatum and George Beadle, who won for their work with genetics.", "id": 2463203}
{"src_title": "Markéta Rumunská", "tgt_title": "Margareta of Romania", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Margareta se dne 21. září 1996 vdala za rumunského herce Radu Dudu. Je bezdětná. V době studií na univerzitě v Edinburghu měla poměr s Gordonem Brownem, ministerským předsedou Velké Británie v letech 2007-2010.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po absolvování univerzity Margareta pracovala na několika britských univerzitách a zabývala se sociologií medicíny. Později působila v projektech koordinovaných Světovou zdravotnickou organizací a dále pracovala pro OSN v rámci Organizace pro výživu a zemědělství. Od roku 1989 se zabývá charitativní prací zaměřenou na Rumunsko. V roce 1990 založila Fond Princezny Margarety věnující se podpoře občanské společnosti v Rumunsku", "section_level": 1}, {"title": "Narůstající vliv.", "content": "Po smrti Michala I. se stala hlavou Rumunské královské rodiny a k rumunskému lidu přistoupila se slibem, že naváže na odkaz svého zesnulého otce. Při této příležitosti vystoupila následující pondělí i na půdě poslanecké sněmovny, kde se vyjádřila k budoucnosti Rumunska. Vůbec poprvé od roku 1946 zde na počest jejího otce zazněla monarchistická hymna.  Sled těchto událostí zahájil v parlamentu debatu o tom, zda by mělo Rumunsko uspořádat referendum o změně státního zřízení na parlamentní monarchii. Tento proces iniciovali bývalý místopředseda sociálních demokratů Niculae Bădălău a předseda senátu Călin Popescu-Tăriceanu, který se dokonce otevřeně přiznal k monarchismu. Již v lednu 2018 Rumunsko změnilo svůj státní znak přidáním Ocelové koruny.  Na konci března v poslanecké sněmovně podpořila rozsáhlé demonstrace unionistů ke 100. výročí sjednocení tehdejšího Rumunského království a Moldavské demokratické republiky. Stejný postoj zaujal současný předseda poslanecké sněmovny Liviu Dragnea. Svědkem tohoto vystoupení byl mimo jiné i předseda moldavského parlamentu Andrian Candu.  Za rok 2018 byla princezna Markéta Rumunská magazínem Romanian Forbes Woman oceněna titulem \"nejvlivnější žena Rumunska\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna Markéta (Margareta) Rumunská, princezna z Hohenzollernu (\"rumunsky Principesa Margareta a României, Prințesă de Hohenzollern\", * 26. března 1949 Lausanne) je nejstarší dcerou krále Michala I. a jeho ženy, královny Anny. I přes znění ústavy z roku 1923 neumožňující ženám nástup na trůn, jmenoval exkrál Mihai (Michal) princeznu Margaretu dědičnou princeznou a správkyní rumunské koruny \"(Principesa Moștenitoare și Custode al Coroanei României)\" 30. prosince 2007, čímž stanovil nově platná Základní pravidla. Je současnou hlavou rumunské královské rodiny.", "tgt_summary": "Margareta, Custodian of the Crown of Romania (born 26 March 1949) is the eldest daughter of King Michael I and Queen Anne of Romania. She assumed her father's duties in March 2016, upon his retirement, and has claimed the headship of the House of Romania since his death on 5 December 2017. She also heads the Princess Margareta of Romania Foundation.", "id": 1929683}
{"src_title": "Osud (Star Trek: Stanice Deep Space Nine)", "tgt_title": "Destiny (Star Trek: Deep Space Nine)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Na stanici Deep Space Nine má přiletět skupinka cardassijských vědkyň, jejichž úkolem je ve spolupráci s Federací zřídit subprostorový vysílač, který má poprvé umožnit komunikaci s Gamma kvadrantem skrz bajorskou červí díru. Vede Yarka však přijde říct komandéru Siskovi, že prastaré Trakorovo třetí proroctví varuje, že spolupráce s Cardassiany přinese pouze katastrofu. Proroctví říká: „Až procitne řeka zas plynoucí k městu Janir, tři zmije se navrátí do hnízda na obloze. Až zmije zkusí nahlédnout do chrámových bran, na obloze se zjeví hvězdný meč, chrám lehne popelem a brány se úderem rozletí.“  Sisko je k vedekovu výkladu 3000 let starého textu skeptický a oznámí, že komunikace s Gamma kvadrantem je až příliš důležitá na to, aby byl projekt zastaven. Navíc mají přiletět pouze dvě Cardassianky, nikoliv „tři zmije“, jak bylo předpovězeno. Jenže po příletu vědkyně oznámí, že se k nim brzy připojí ještě jedna kolegyně. Siska to z míry nevyvede, ale major Kira se začne obávat. Následně objeví kometu – podle Kiry onen „hvězdný meč“. Nicméně vysílač je spuštěn a začne jeho testování.  Při druhé zkoušce nastanou problémy. Gravitace červí díry se trojnásobně zvýší, čímž k sobě přitáhne kometu. Pokud by vstoupila do díry, silithium v jejím jádru by mohlo způsobit řetězovou reakci, což by červí díru, bajorský nebeský chrám, navždy zničilo. Zdá se tak, že Trakorovo proroctví se stává skutečností.  Sisko použije modifikované phasery \"Defiantu\" k palbě na kometu v pokusu, že ji zničí. Ta se však pouze rozpadne na tři kusy, přičemž všechny stále míří k červí díře. Jednu z cardassijských vědkyň napadne vytvořit suprostorové pole, které by obklopilo fragmenty komety a izolovalo tak silithium uvnitř díry. Plán vyjde, trocha silithia však v červí díře stejně unikne. Výsledek tohoto úniku je ale nakonec překvapivý. Silithiové subprostorové vlákno skrz celou červí dírou vytvořilo komunikační spojení s vysílačem v Gamma kvadrantu.  Kira si uvědomí, že celé proroctví se naplnilo. Tři zmije byly ve skutečnosti tři fragmenty komety, nikoliv Cardassianky. Silithium donutilo červí díru nechat otevřené spojení pro subprostorové zprávy, brány chrámu tak se již nikdy zcela nezavřou. Sisko konečně souhlasí: Trakor toto vše zapsal, neboť to viděl ve zjeveních. Zpátky na stanici vedek Yarka částečně odhaluje Siskovi Trakorovo čtvrté proroctví, ve kterém se říká, že „Vyslanec bude čelit kruté ohnivé zkoušce“ a které by se mělo brzy vyplnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Osud“ (v originále „Destiny“) je v pořadí patnáctá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". Společná federačně-cardassijská mise ke zřízení komunikačního vysílače na druhé straně červí díry je komplikována prastarým bajorským proroctvím o zkáze.", "tgt_summary": "\"Destiny\" is the 61st episode of the science fiction television series \"\", the 15th episode of the. A joint Federation–Cardassian mission to establish a communications relay on the other side of the wormhole is complicated by an ancient Bajoran prophecy of doom.", "id": 1334578}
{"src_title": "Sub olea pacis et palma virtutis", "tgt_title": "Sub olea pacis et palma virtutis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozsáhlý opus zkomponoval Zelenka k příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem. Skladba byla objednána v roce 1722 pražskými jezuity (bývalými Zelenkovými učiteli), kteří byli pověření přípravou slavnostního programu události, uskutečněné v jejich sídle, pražském Klementinu. Skladatel posléze dílo nacvičil a dirigoval. Byla to jeho jediná návštěva Česka po odchodu do Drážďan a pravděpodobně též jeho jediný obrovský pódiový úspěch, kterého se za svého života v Sasku nedočkal. Skladba byla provedena za přítomnosti královského páru 12. září 1723. Byla pojata grandiózně - kromě osmi vokalistů a orchestru na provedení hry participovalo 142 osob, včetně tanečníků a herců.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika skladby.", "content": "Skladba je monumentálním alegorickým dílem, kombinujícím prvky melodramu, oratoria, činohry a soudobé opery, oslavující památku největšího českého světce a patrona země, knížete Václava, jednoho ze zakladatelů českého státu.  Libreto napsal Matouš Zill, člen řádu Tovaryšstva Ježíšova v Praze. Dramatické zpracování začíná bojem mezi princem Václavem a knížetem kouřimským, ve kterém Václav zvítězí aniž by použil meče. Mnoho postav ve hře má alegorický charakter a není koncipována jako příběh.  Skládá se ze tří základních částí, jimž předchází orchestrální předehra \"Sinfonia\", napsaná pro tři skupiny hudebníků: dvě trubky s tympány, dva hoboje s fagotem a smyčcový orchestr, doplněný continuem. Dílo disponuje jak principy soudobých koncertantních skladeb, tak nezbytné polyfonie, avšak v mnoha částech nacházíme celou řadu inovativních prvků, kterými jsou např. užití cella jako sólového nástroje (v části 28 - \"Huc coeli Principes\"), sólový part flétny (v části 33 - \"En duplo sole Czechia\") či závěrečná část č.36 (\"Vos Oriens adoret\"), kde jsou ve fuze kombinovány sbor s bohatou instrumentací orchestru. Ceremoniální charakter skladby je zdůrazněn na mnoha místech četnými fanfárami a bicími nástroji.  Dílo reprezentuje nejen vrcholné období barokní éry, ale přesahuje ji svou nápaditostí a novátorskými postupy, jak je pro Zelenkovu tvorbu typické i v mnoha jiných skladbách.", "section_level": 1}, {"title": "Orchestrace skladby.", "content": "Obsazení orchestru je třeba chápat jako původní barokní nástrojové verze: 17 houslí, 7 viol, 5 violoncell 3 kontrabasy, 4 hoboje, 3 flétny, 2 fagoty, 2 přímé flétny, 2 trubky, 1 chalumeau a theorbo, tympány, cembalo a varhanní pozitiv. Vokální obsazení: soprány, 2 tenory, kontratenor, bas a chlapecký sbor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao (\"Pod olivovníkem míru a palmou ctnosti Koruna česká nádherně září celému světu – melodram o sv.Václavovi\", ZWV 175 (opus č.), je rozsáhlá skladba, napsaná českým barokním skladatelem Janem Dismasem Zelenkou v roce 1723.", "tgt_summary": "Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona: Melodrama de Sancto Wenceslao (\"Under the Olive Tree of Peace and the Palm Tree of Virtue the Crown of Bohemia Splendidly Shines Before the Whole World: Melodrama to Saint Wenceslaus\"), ZWV 175, is an extensive composition, written in 1723 by Czech baroque composer Jan Dismas Zelenka.", "id": 1039747}
{"src_title": "Horský Badachšán", "tgt_title": "Gorno-Badakhshan Autonomous Region", "src_document": [{"title": "Subregiony.", "content": "Samotný Horský Badachšán lze rozdělit na tři subregiony:", "section_level": 1}, {"title": "Popis oblasti.", "content": "Kvůli absenci jakékoliv komunikační sítě se Horský Badachšán skládá z mnoha izolovaných údolí, jejichž obyvatelé mají autonomistické sklony, tudíž se nedá hovořit o tom, že by Horský Badachšán disponoval nějakou centrální vládou. Etnicky se obyvatelstvo skládá z mnoha národností hovořících několika íránskými jazyky. A tak jediným jednotícím prvkem, který zároveň stojí v opozici ke zbytku Tádžikistánu, je vyznávání specifické formy islámu – ší'itského směru ismá'ílíja.", "section_level": 1}, {"title": "Život obyvatel.", "content": "Přestože obyvatelé Horského Badachšánu v tádžické občanské válce převážně podporovali Islámskou stranu obrody, sami netíhnou k extremismu nebo fundamentalismu. Avšak existuje mezi nimi antagonismus vůči sousedním afgánským Paštunům a naopak pocit spřízněnosti s tádžickou minoritou v Afghánistánu.  Za sovětské éry došlo ke zvýšení životní úrovně a rozvoji infrastruktury. Stalo se zvykem, že obyvatelé odcházeli do centrálních oblastí Tádžikistánu či do Ruska a vraceli se jako kvalifikovaní a vzdělaní lidé. Proto lze i dnes mluvit o vysokém potenciálu tamního vzdělaného obyvatelstva a inteligence s orientací převážně na Rusko. Kromě toho se tu i nachází zásoby uhlí, zlata a barevných kovů.  I přes mírné zlepšení situace v oblasti zůstává katastrofální a Horský Badachšán je závislý na humanitární pomoci, která proudí z kyrgyzského Oš. Nejčastějším dárcem pomoci jsou islámské humanitární organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod s drogami.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu životní úroveň rapidně poklesla. Lidé se začali zapojovat do obchodu s narkotiky, která pocházejí z afghánských makových polí. Skrz Horský Badachšán vznikla jedna z hlavních cest na západní trhy.  Přes propustnou, obtížně kontrolovatelnou hranici se drogy pašují do města Chorog, pak po Pamírské dálnici do kyrgyzského Oš a poté dále do Moskvy. Toto pašování mělo za důsledek vzestup narkomafií a někteří politologové hovoří o tomto regionu jako o \"středoasijské Sicílii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Horský Badachšán (tádžicky Вилояти Мухтори Кӯҳистони Бадахшон, rusky Горно-Бадахшанская автономная область) je autonomní oblast v pohoří Pamír na východě Tádžikistánu.", "tgt_summary": "The Kuhistani Badakhshan Autonomous Region (, \"Viloyati Muxtori Köhistoni Badaxshon\"; also known as Gorno-Badakhshan,, after, abbrev. GBAO) is an autonomous region in Eastern Tajikistan. Located in the Pamir Mountains, it makes up 45% of the land area of the country but only 3% of its population.", "id": 501027}
{"src_title": "Purány", "tgt_title": "Puranas", "src_document": [{"title": "Autorita purán.", "content": "Z hlediska klasifikace indických posvátných pramenů patří purány mezi tzv. písma \"smriti\" (paměti, \"to, co bylo zapamatováno\"). Do této kategorie spolu s puránami patří také historické spisy zvané \"itihásy\" (sem spadají indické hrdinské eposy Mahábhárata a Rámájana). Purány a itihásy tedy tvoří kategorii \"smriti\". Naproti tomu existuje skupina písem zvaných \"šruti\" (\"to, co bylo vyslyšeno\"). Do kategorie \"šruti\" patří původní védské sbírky, sútry a upanišady. Za autoritativní \"zjevené spisy\" jsou obvykle považovány pouze písma kategorie \"šruti\", purány a historické příběhy nikoliv. Otázkou je, zda toto přesvědčení odpovídá skutečnosti, nebo zda se nejedná o chybně obecně přijimaný fakt, jelikož spisy na mnoha místech dokládají, že purány a stejně tak historické spisy se nazývají tzv. pátou védou, tedy, že jsou stejně tak autoritativní a \"zjevené\" jako původní Védy. Přestože purány a mnohé spisy obsahují výroky o své autenticitě, nemohou být tyto pasáže považovány za důkazy, které podporují autoritu purán, a to zkrátka proto, že tato písma nejsou považována za \"védská\". Na úrovni argumentace musíme tedy použít důkazy (\"šabda-pramána\") z písem kategorie \"šruti\" (upanišady, áranjaky atd.). Tyto výroky zde budou nyní uvedeny:  V \"Brihadáranjaka Upanišadě\" (2.4.10) se nachází pasáž, která je evidentně klíčovým důkazem zjevených písem podporující autoritu purán a \"itihás\" (pro větší autentičnost bude nejprve uveden původní text v sanskrtu a následně jeho překlad):\"eva vā are'sya mahato bhūtasya niḥśvasitam etad yad ṛgvedo yajurvedaḥ sāmavedo 'tharvāṅgirasa itihāsaḥ purāṇaṃ vidyā upaniṣadaḥ ślokāḥ sūtrāṇy anuvyākhyānāni vyākhyānani | asyaivaitāni niśvasitāni ||\"\"Rg Véda, Jadžur Véda, Sáma Véda, Atharva Véda, Itihásy, Purány, Upanišady, šlóky, sútry, různá umění, vysvětlení a komentáře — všechny pocházejí z dechu Nejvyšší Osoby.\"Důležitost tohoto výroku je podpořena skutečností, že je v tomto spise výrok uveden hned dvakrát. Kromě výše citované pasáže z II. kapitoly také ve IV. kapitole (4.5.11).  V \"Čhandógja Upanišadě\" (7.1.2) je uvedeno:\"ṛgvedaṁ bhagava ‘dhyemi yajurvedaṁ | sāmavedamātharvanaṁ caturthamitihāsapurāṇam pañcamam vedānāṁ ||\" \"Ó pane, studoval jsem Rg Védu, Jadžur Védu, Sáma Védu a Atharva Védu – čtyři Védy, a purány a historické příběhy (\"itihásy\") jako pátou védu.\"  O kousek dál v Čhandógja Upanišadě je obdobný výrok (7.1.4):\"nāma vā ṛgvedo yajurvedaḥ sāmaveda ātharvanaścaturtha itihāsa-purāṇaḥ pañcamo vedānāṁ\"\"Rg Véda, Jadžur Véda, Sáma Véda a Atharva Véda jsou známy jako čtyři Védy, purány a itihásy jako pátá Véda.\"  \"Taittiríja-Áranjaka\" (2.9) říká:... \"yad brāhmaṇānītihāsa purāṇāni\" – „ [...] \"bráhmany\", \"itihásy\" a \"purány\" slouží jako texty, které předepisují postupy obřadů (yajña).“ V této části písmo dává \"purány\" a \"itihásy\" do stejné kategorie spolu s \"bráhmany\", což jsou spisy kategorie \"šruti\", stejně jako \"áranjaky\". Jde o to, že kdyby nebyly \"purány\" a \"itihásy\" považovány za stejně důležité a autoritativní v oblasti rituálu jako \"šruti\", nebylo by to ve výše zmíněné pasáži uvedeno. Tímto tedy tato pasáž nepřímo potvrzuje, že \"purány\" a \"itihásy\" jsou stejně důležité a zjevené, jako \"šruti\" písma.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení purán.", "content": "Základních purán, napsaných v epických sanskrtských dvojverších (slokách), je osmnáct a jsou také označovány jako mahápurány (velké purány). Ty se dělí na tři skupiny:  Kromě mahápurán existuje ještě osmnáct méně významných vedlejších purán (tzv. upapurány), jejichž seznam je možno nalézt v \"Kúrmapuráně\" a které obsahují doplňující texty. Dalším druhem purán jsou i v novoindických jazycích psané místní purány (sthalapurány), týkající se vzniku a tradic různých chrámů a svatyň, a kulapurány, zabývající se mytologickým vznikem kastovního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Purány (v sanskrtu पुराण, doslova \"stará vyprávění\") jsou hinduistické sbírky starých příběhů. Svými kořeny sahají sice hluboko do minulosti, ale nejstarší z nich získaly svou dnešní podobu na počátku našeho letopočtu a některé dokonce až kolem roku 900 n. l.", "tgt_summary": "The word Purana (;, \"\") literally means \"ancient, old\", and it is a vast genre of Indian literature about a wide range of topics, particularly legends and other traditional lore. The Puranas are known for the intricate layers of symbolism depicted within their stories. Composed primarily in Sanskrit, but also in Tamil and other Indian languages, several of these texts are named after major Hindu deities such as Vishnu, Shiva, Brahma and Shakti. The Puranic genre of literature is found in both Hinduism and Jainism.", "id": 2420539}
{"src_title": "Gravitino", "tgt_title": "Gravitino", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro μ = 1 by se dostal do negativního standardního stavu, jako všechny nehmotné částice se spinem 1 nebo větším. Tyto stavy nejsou fyzikální, a pro soudržnost tu musí být kalibrační invariance, která tyto stavy zruší: δψ = ∂ε kde ε(x) je spinorová funkce časoprostoru. Tato kalibrační invariance je lokální supersymetrická transformace a výsledná teorie je teorie supergravitace.  Gravitino je fermion zprostředkující interakci supergravitace, stejně jako foton zprostředkující elektromagnetismus a pravděpodobně graviton zprostředkující gravitaci. Kdykoliv je supersymetrie narušena teorií supergravitace, získává hmotu, která je určena na stupnici, nakolik je supersymetrie narušena. Je to velmi rozdílné pro jednotlivé odlišné modely supersymetrického narušení, ale pokud je supersymetrie řešením hierarchického problému standardního modelu, tak by gravitino nemělo být těžší než 1TeV.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologický problém gravitina.", "content": "Pokud má gravitino opravdu hmotnost v řádu TeV, tak to vytváří problém ve standardním modelu kosmologie, alespoň naivně.  Jednou z možností je, že gravitino je stabilní. To by bylo v případě, že gravitino je nejlehčí supersymetrická částice a R-parita se zachovává (nebo téměř). V tomto případě je gravitino kandidátem na temnou hmotu; gravitina jako taková by měla být vytvořena ve velmi raném vesmíru. Nicméně, někdo může spočítat hustotu gravitina a ukáže se, že je mnohem vyšší, než pozorovaná hustota temné hmoty.  Jiná možnost je, že je gravitino nestabilní. Výše uvedená gravitina by se rozpadla a nepřispěla k pozorování hustoty temné hmoty. Ale, protože se rozkládají pouze gravitací, jejich doba života je velmi dlouhá, v řádu M/m v přirozených jednotkách, kde Mpl je Planckova hmotnost a m hmotnost gravitina. Pro gravitino s hmotností v řádech TeV by to bylo 105 sekund, což je déle než éra jaderné syntézy. Alespoň jeden z možných způsobů rozkladu musí zahrnovat jeden foton, nabitý lepton nebo mezon, z nichž každý by byl energeticky aktivní, aby zničil jádro, pokud jej zasáhne. Může se ukázat, že energetické částice vzniklé rozpadem mají dostatečnou energii na zničení většiny jader v éře jaderné syntézy, v rozporu s pozorováními. Ve skutečnosti by v takovém případě mohl být vesmír tvořen pouze z vodíku a vytvoření hvězd by bylo pravděpodobně nemožné.  Jedním z možných řešení kosmologického problému gravitina je rozdělení supersymetrického modelu, kde by mělo gravitino o hodně větší hmotnost v měřítku TeV, ale ostatní fermionové supersymetrické částice standardního modelu, se již objevují v tomto měřítku.  Dalším řešením je, že R-parita je lehce porušena a gravitino je nejlehčí supersymetrickou částicí. To způsobí, že téměř všechny supersymetrické částice v raném vesmíru se rozpadají na částice standardního modelu porušením interakce R-paritou s dostatečným předstihem před syntézou prvotních jader, malá část se však rozpadá na gravitina, jejichž doba života je řádově vyšší, než je věk vesmíru v důsledku potlačení rychlosti v Planckových jednotkách a malé porušení spojení R-parity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravitino (symbol G͂) je superpartner gravitonu, jak předpokládá teorie kombinující obecnou relativitu a supersymetrii; tj. teorie supergravitace. Pokud existuje, je to fermion se spinem 3/2, je tedy řízen Rarito-Schwingerovou rovnicí.", "tgt_summary": "In supergravity theories combining general relativity and supersymmetry, the gravitino () is the gauge fermion supersymmetric partner of the hypothesized graviton. It has been suggested as a candidate for dark matter.", "id": 592679}
{"src_title": "4. základní expedice (Mir)", "tgt_title": "Mir EO-4", "src_document": [{"title": "Průběh expedice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sestavení posádky a zahájení expedice.", "content": "Příprava kosmonautů ke čtvrtému dlouhodobému letu na stanici Mir začala v lednu 1988, kdy byli jmenováni do hlavní posádky Alexandr Volkov (velitel) a Alexandr Kaleri (palubní inženýr), zálohu tvořili Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov. V březnu 1988 Kaleriho, odstraněného z přípravy ze zdravotních důvodů, nahradil Sergej Krikaljov. Třetí, rezervní, posádka byla jmenována v září 1988 a sestávala z Anatolije Solovjova a Alexandra Balandina.  Expedice začala startem kosmické lodi Sojuz TM-7 z kosmodromu Bajkonur 26. listopadu 1988 v 15.49:34 UTC, se stanicí Mir se loď spojila 28. listopadu v 17.16 UTC. Kromě dvojice Volkov, Krikaljov byl třetím členem posádky Sojuzu (a jediným kosmonautem 5. návštěvní expedice) Jean-Loup Chrétien z francouzské kosmické agentury CNES, kterému třítýdenní cestu do vesmíru v rámci programu Aragatz umožnila francouzsko-sovětská dohoda.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po spojení se stanicí se kosmonauti přivítali s Vladimirem Titovem a Musou Manarovem ze 3. základní expedice. Během následujících dní od nich přebírali stanici, současně Chrétien se sovětskými kolegy prováděl experimenty programu Agaratz. Od 1. prosince se Volkov a Chrétien připravovali na výstup do vesmíru, který proběhl 7. prosince. Při něm vynesli na povrch stanice zařízení a nářadí pro experimenty \"ERA\" a \"Obrazcy\". Na kuželovou část přechodového úseku instalovali nosnou plošinu a na ni připevnili soupravu \"ERA\". Jde o skládací konstrukci vyrobenou firmou Aérospatiale z tyčí z uhlíkového laminátu o délce 1 m s kovovými kloubovými spoji. Konstrukce v rozloženém stavu měla tvar šestibokého hranolu o průměru 3,8 m a výšce 1 m. Průběh rozkládání byl sledován televizní kamerou a mikroakcelerometry, které zjišťovaly také vibrace rozložené konstrukce. Po ukončení měření se konstrukce oddělila od stanice. Kosmonauti také upevnili na povrch stanice vzorky nátěrů a plastických hmot k sledování jejich degradace působením atomárního kyslíku a slunečního ultrafialového záření a detektor mikrometeoritů. Výstup trval 6 hodin.  Titov, Manarov a Chrétien 21. prosince odletěli na Zem v Sojuzu TM-6. O několik dní později (27. prosince se ke stanici připojil nákladní Progress 39, další dny Volkov a Krikaljov strávili vykládkou lodi.  V novém roce se dvojice kosmonautů věnovala fotografování a pozorování Sibiře a Dálného východu. Pozorovali hvězdy, galaxie a mlhoviny na bulharském zařízení \"Zagorka\" a ultrafialovým dalekohledem \"Glazar\", také měřili optické vlastnosti atmosféry Země. Observatoř Rentgen v modulu Kvant využili ke sledování souhvězdí Plachet (Vela) a Malého Magellanova mračna. Poljakov pravidelně lékařsky vyšetřoval posádku.  Od poloviny ledna se připravovali k dalšímu výstupu do vesmíru, ten však byl 1. února zrušen. Poté pokračovali v astronomických a lékařsko-biologických pozorováních a experimentu Jantar (na umělohmotný film nanášeli stříbro-palladiový a hliníko-wolframový povlak).  Dne 7. února se Progress 39 odpojil od Miru a shořel v atmosféře Země. Další zásobovací Progress – už čtyřicátý – přiletěl 12. února a zůstal připojen ke stanici do 3. března. Dalekohledem Glasar kosmonauti pozorovali souhvězdí Býka (Taurus), měřili radiaci spektrometrem Marija, pozorovali centrální části naší Galaxie v souhvězdí Střelce (Sagittarius), měřili spektra atmosféry Země. Od 18. března do 21. dubna byl k Miru připojen Progress 41. Po vyložení Progressu se věnovali pozorování a fotografování Země, astronomickým pozorováním a opravám elektrických rozvodů stanice. V očekávání přistání začali cvičit v podtlakových oblecích Čibis.  Sojuz, kterým měla přiletět střídající posádka, byl během přípravných prací na kosmodromu Bajkonur poškozen. Kosmonauti proto museli stanici připravit na automatický režim letu. Podle plánu letu měli Volkov a Krikaljov přijmout nový modul stanice – Kvant-2. Modul byl určen pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou hmotnost nemohlo být umístěno v základním bloku. Jeho výroba se však zdržela a proto byl vypuštěn až v listopadu 1989. Odklad startu modulu posloužil jako oficiální zdůvodnění převedení Miru do bezpilotního režimu letu.  V posledních dnech expedice kosmonauti dokončili biologické experimenty – výzkum růstu pšenice (Triticum aestivum L.) a tkáňové kultury huseníčku rolního (Arabidopsis thaliana Heynh.) a též syntézu polyakrylamidového gelu pro čištěni biologicky aktivních látek.  Dne 26. dubna ve 23.28 UTC odletěli z Miru s lodí Sojuz TM-7. Přistáli ve 2.58 UTC jižně od obce Tikenekty asi 140 km severovýchodně od Džezkazganu. Při přistávacím manévru se Krikaljov lehce zranil na noze.", "section_level": 2}], "src_summary": "4. základní expedice, zkráceně EO-4 (), na Mir byla trvalou (celkově osmou) expedicí vyslanou Sovětským svazem na jeho vesmírnou stanici Mir. Expedice byla zahájena 26. listopadu 1988 startem kosmické lodi Sojuz TM-7 a trvala do přistání téže lodi 27. dubna 1989. Výprava byla tříčlenná a skládala se z velitele Alexandra Volkova, palubního inženýra Sergeje Krikaljova a lékaře-výzkumníka Valerij Poljakov, který do expedice přešel z předešlé 3. základní posádky.", "tgt_summary": "Mir EO-4 (also called Principal Expedition 4) was the fourth long-duration expedition to the Soviet space station Mir. The expedition began in November 1988, when crew members Commander Aleksandr Volkov and Flight Engineer Sergei Krikalev arrived at the station via the spacecraft Soyuz TM-7. The third crew member of EO-4, Valeri Polyakov, was already aboard Mir, having arrived in August 1988 part way through the previous expedition, Mir EO-3.", "id": 2251908}
{"src_title": "Vrcholová kniha", "tgt_title": "Summit register", "src_document": [{"title": "Zápis do vrcholové knihy.", "content": "Do vrcholové knihy se píše datum, název cest(y) a obtížnost, jména horolezců v pořadí jak na vrchol vystoupili a název horolezeckého oddílu, čitelně a úsporně. Pokud leze dvojice jen jednu cestu, zápis podtrhne tužkou podle víčka krabičky. Pokud se na věž chystá více družstev různými cestami, nepodtrhávají každý zápis. Knížka nebo sešit se uloží do vrcholové schránky, tužka se vloží vedle knihy, aby se nelámala vazba a schránka se zavře víčkem. Vrcholová krabička se nasadí na vrcholovou tyčku, vloží do škvíry ve skále, nebo zatíží kamenem víčkem vzhůru tak, aby do ní nenapršelo.", "section_level": 1}, {"title": "Hore zdar.", "content": "Hore zdar, (z německého Berg Heil!) zapíše do vrcholové knihy první návštěvník v kalendářním roce. Někteří horolezci sbírají \"horezdary\" a každoročně soutěží v jejich počtu. Horolezci pak mezi sebou na počátku každého roku soupeří v získávání \"horezdarů\" na nejdostupnější i nejvýznamnější věže. Cenné, předávané nebo utajované jsou potom informace o vrcholových knihách na skalních věžích již odlovených. Lovení \"horezdarů\" může být také společenská událost, nebo oddílová akce. Velkou tradici má lovení \"horezdarů\" v pískovcových oblastech v Sasku a Severních Čechách, v Dubských skalách, v Českém ráji, v Broumovsku, ale i v Jizerských horách.", "section_level": 2}, {"title": "Jubilejní výstupy.", "content": "I tato tradice se do Česka přenesla ze saských pískovcových oblastí a i zde je legendou v jejich sbírání mezi jinými severočeský horolezec a pískovcový lezec Karel Bělina. Významná jsou zejména opakování výstupů na skalní věže po sto letech. Někteří horolezci se vydávají čekat a hlídat pod skalní věže již večer a vystupují na ně v noci, nebo časně z rána, další příchozí pak mají smůlu, nebo mohou utvořit vrcholové družstvo společně.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice číslování výstupů.", "content": "Zejména v saských pískovcích jsou u jednotlivých cest číslované jejich opakování od 1 do 100, v Česku spíše jen u významných věží či nejtěžších cest.", "section_level": 2}, {"title": "Archivy vrcholových knih.", "content": "Popsané vrcholové knihy jsou po výměně restaurovány a digitalizovány, poté se uloží do archivů. Výměnu vrcholových knih zajišťují podle možností příslušní správci oblastní vrcholové komise Českého horolezeckého svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrcholová kniha je nepopsaná kniha nebo sešit, který je umístěný na horském nebo skalním vrcholu, horolezecké věži či ve skalní stěně a slouží coby návštěvní kniha k evidenci výstupů a poznámkám návštěvníků. Dále se zapisují nové výstupy a poznámky u údržbě jištění či varování před nebezpečím. Sešit je zpravidla uschován v bezpečné schránce, aby ho nezničilo počasí. Vrcholové knihy na turistických vrcholech jsou přístupnější.", "tgt_summary": "A summit book or summit register is a record of visitors to the summit of a mountain. It is usually enclosed in a weatherproof, animalproof metal canister. Some books are maintained in an informal manner by an individual or small group, while others are maintained by a club. Well known and often climbed peaks, such as those on peak bagging lists, are more likely to have summit books. On the other hand, mountains which are very heavily climbed or have popular trails up, such as Mount Whitney or Ben Nevis, may not have registers, or may have a daily log book that is changed out often.", "id": 1849638}
{"src_title": "Polyfázový spánek", "tgt_title": "Biphasic and polyphasic sleep", "src_document": [{"title": "Nappování (šlofíky) během extrémních situací.", "content": "Během krizí a jiných extrémních situací, lidé ne vždy mají možnost spát doporučených 8 hodin denně. Systematické nappování může být v těchto případech nezbytné.  Dr. Claudio Stampi díky svému zájmu v závodění lodí na dlouhé vzdálenosti studoval systematické časování krátkých nappů jako prostředek k dosažení optimálního výkonu v situacích, kde je extrémní spánková deprivace nevyhnutelná, ale neobhajuje krátké napování jako životní styl. Televizní stanice \"Scientific American Frontiers\" (PBS) uvedla případ Stampiho 49denního experimentu, kdy mladík nappoval v celkové délce 3 hodin za den. Všechna stádia spánku byla údajně zahrnuta. Stampi napsal o svém výzkumu knihu \"\" (1992).  V roce 1989 publikoval výsledky studie v časopise \"Work & Stress\" se závěrem, že \"strategie polyfázového spánku zlepšují prodloužený trvalý výkon\" v situacích s trvalým pracovním nasazením.", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené síly Spojených států.", "content": "Americké ozbrojené síly studovaly opatření proti únavě. Letecké složky uvádějí:", "section_level": 2}, {"title": "Kanadští armádní piloti.", "content": "I ti podobně ve výsledné příručce uvádějí:", "section_level": 2}, {"title": "NASA.", "content": "NASA ve spolupráci s National Space Biomedical Research Institute financoval výzkum napování. Navzdory doporučení NASA, že spánek astronautů by měl být při pobytu ve vesmíru 8 hodin denně, je obvykle pro astronauty problematické naspat 8 hodin v kuse, agentura tedy potřebovala vědět více o optimální délce, načasování a délce napů. Profesor David Dinges z University of Pennsylvania School of Medicine vedl výzkum v laboratorních podmínkách, kdy spánkové rozvrhy kombinovaly různá množství \"ukotvujícího spánku\", od 4 do 8 hodin, s napy v celkové délce až 2,5 hodiny nebo bez nich. Bylo zjištěno, že delší napy jsou lepší, jelikož přinášejí lepší kognitivní funkce. Na bdělost a čilost měly minimální vliv, zatímco na pracovní paměť velký. Napy realizované během biologického dne zkoumaných osob působily dobře, avšak napy během jejich nočního času byly následovány mnohem větší spánkovou setrvačností, která trvala až hodinu.", "section_level": 2}, {"title": "Italské letecké síly.", "content": "Italské letecké síly (Aeronautica Militare Italiana) také provedly experimenty pro své piloty. Polyfázový spánek byl studován v režimu zahrnujícím noční směny a rozdělení povinností během dne. Zkoumané osoby musely být 4 hodiny aktivní a poté dostaly 2hodinový odpočinek (s možností spát), toto bylo opakováno 4krát během 24 hodin. Navzdory povolenému spánku, zkoumané osoby se na první možnost odpočinku během dne adaptovaly na režim bez spánku. AMI uvedla zjištění, že \"\"celkový spánek byl ve srovnání s běžným 7–8hodinovým monofázovým nočním spánkem značně omezen\" a to při \"zachování dobré úrovně bdělosti, udávané virtuální absencí EEG mikrospánků.\"\" EEG mikrospánky jsou měřitelné a obvykle nepostřehnutelné vpády spánku do mozku, zatímco se zkoumaná osoba jeví být vzhůru. Lidé, kteří v noci špatně spí, mohou být během dne těžce bombardováni mikrospánky, které omezují jejich soustředění a pozornost.", "section_level": 2}, {"title": "Bifázový spánek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historicky.", "content": "Před příchodem elektrického osvětlení do Evropy se spící lidé během noci probouzeli z jejich \"prvního\" spánku na hodinu či více. Poté se vrátili ke svému \"druhému\" spánku.", "section_level": 2}, {"title": "Studie.", "content": "Jedna studie naznačuje, že během dnů s krátkým denním světlem (cca 10 hodin, např. v zimě), se lidé adaptují na bifázový spánek. Jiná studie uvádí, že se toto stává kdykoliv je lidem odebráno umělé světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Systematické napování za účelem získání více času během dne.", "content": "Na počátku zmínek o systematickém napování jako životním stylu za účelem získání více času během dne, Buckminster Fuller údajně obhajoval režim složený z 30minutových napů každých 6 hodin. Krátký článek o jeho spánkovém režimu v časopisu \"Time\" z roku 1943, který tento režim označuje jako \"občasný spánek\", říká, že jej provozoval po 2 roky. Dále uvádí, že: Avšak není zcela jasné, kdy Fuller praktikoval tento režim a zda se držel striktních period jako je uváděno v článku; také bylo řečeno, že skončil kvůli námitkám své ženy. Mimoto, Fuller je jediná známá osoba, která prohlašovala úspěšný \"dymaxion\" spánek. Tudíž není příliš jistá udržitelnost tohoto režimu.  Kritici jako například psycholog a softwarový podnikatel Piotr Woźniak považují teorii, která stojí za silnou redukcí celkového spánku metodou krátkých napů, za nezdravou.  Tvrdí, že neexistuje žádný ovládající mechanismus mozku, který by umožnil adaptovat se na systém \"více napů\". Tvrdí, že tělo bude mít tendenci upevnit spánek aspoň v jeden pevný blok, a vyjadřuje znepokojení nad tím, že způsoby, ve kterých se napující lidé snaží snížit celkovou délku spánku a které omezují čas strávený v různých fázích spánkového cyklu a narušují jejich cirkadiánní rytmus, nakonec zapříčiní stejné negativní dopady jako spánková deprivace nebo porucha cirkadiánních rytmů – snížená duševní a fyzická schopnost, zvýšený stres a úzkostnost, a oslabí imunní systém. Woźniak dále tvrdí, že prohlížel blogy polyfázových spáčů a zjistil, že se musí udržovat v bdělosti opakujícími se \"poutavými aktivitami\" a že polyfázový spánek nezlepšuje schopnosti učení či kreativitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyfázový spánek je termín formulovaný psychologem J. S. Szymaskim na počátku 20. století. Označuje způsob spaní, kdy člověk spí vícekrát během 24 hodin – obvykle více než dvakrát ve srovnání s bifázovým spánkem (dvakrát za den) nebo monofázovým spánkem (jednou za den). Termín neoznačuje žádný konkrétní rozvrh spánku. Porucha cirkadiánního rytmu známá jako syndrom nepravidelného probouzení je příkladem polyfázového spánku u lidí. Polyfázový spánek je běžný u mnoha zvířat a věří se, že jde o původní způsob spánku.", "tgt_summary": "Biphasic sleep (or diphasic, bimodal or bifurcated sleep) is the practice of sleeping during two periods over the course of 24 hours, while polyphasic sleep refers to sleeping multiple times – usually more than two. Each of these is in contrast to monophasic sleep, which is one period of sleep within 24 hours. Segmented sleep and divided sleep may refer to polyphasic or biphasic sleep, but may also refer to interrupted sleep, where the sleep has one or several shorter periods of wakefulness. A common form of biphasic or polyphasic sleep includes a nap, which is a short period of sleep, typically taken between the hours of 9 am and 9 pm as an adjunct to the usual nocturnal sleep period. Nowadays, the definition of polyphasic sleep is any sleep schedule with at least two sleeps per day, to distinguish it from monophasic sleep, which only has one sleep per day.", "id": 627540}
{"src_title": "Kyo", "tgt_title": "Kyo (band)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Kapela vznikla během toho, co všechny zakládající členové studovali vysokou školu. Tehdy dva bratři Fabien a Florian společně se svými kamarády Benoîtem a Nicolasem zjistili, že mají stejnou vášeň pro hudbu. Zjistili, že se jim líbí kapely jako Pearl Jam, Nirvana, Rage Against the Machine a Soundgarden. V roce 1997 se setkali s manažerem, který se přesvědčil o jejich talentu a následně získal pro kapelu smlouvu od nahrávacího studia Sony. Od té doby Kyo vydali tři alba a jedno DVD nesoucí název Kyosphere. Po rychlém úspěchu se prodalo 1.5 milionu kopií alba Le Chemin. Jejich další album 300 Lésions se stalo zlatým hned po 4 dnech prodeje. Skladba Le Chemin byla použita na konci druhé epizody animé OVA Strait Jacket a píseň Contact byl součástí soundtracku pro hru FIFA 06.  V roce 2006 utichá jejich aktivita, kdy přestávají koncertovat. Přestávají nahrávat a dokonce i jejich webové stránky jsou nečinné. Kapela se však nikdy oficiálně nerozpadla. V červnu 2013 Kyo oznámili, že chystají opět návrat a zároveň potvrzují, že nahrávají nový materiál. Ten je poprvé představen v lednu roku 2014. Vycházejí singly \"Le Graal\" a \"L'équilibre\" z plánovaného alba, které bylo vydáno koncem téhož měsíce. Součástí tohoto návratu jsou aktualizované oficiální stránka kapely. Na facebookové stránce a na kanále Youtube se také objevuje aktivita. Kapela potvrzuje nové koncerty na území Francie, které kapela zasvěcuje nové desce.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "MTV Europe Music Awards.", "content": "Francouzská kapela roku(2003)  World Music Awards  Světově nejlépe prodávající se francouzská kapela (2004)", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyo je francouzská rocková skupina, která vznikla v roce 1994. Známá je tím, že kapelu tvoří dva bratři Fabien a Florian Dubosovi.", "tgt_summary": "Kyo is a French rock band with lead by Benoît Poher. The band was active from 1997 to 2005 with three albums \"Kyo\" (2000), \"Le Chemin\" (2003) and \"300 Lésions\" (2004) and a string of singles. It announced a hiatus in 2005 without a definite break-up. In 2006, Kyo was involved in launching \"L'Or de nos vies\" written by Kyo and its lead singer Benoît Poher for the Fighting AIDS charity in 2006. Kyo had a comeback in 2013 with the album \"L'équilibre\".", "id": 1972891}
{"src_title": "Hamburg Hauptbahnhof", "tgt_title": "Hamburg Hauptbahnhof", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešnímu hlavnímu nádraží předcházelo několik menších stanic umístěných v okolí centra města. První železniční trať mezi Hamburkem a Bergedorf, byla otevřena dne 5. května 1842.  Po rozhodnutí zacelit mezeru mezi jednotlivými stanicemi byla uspořádána v roce 1900 návrhová soutěž na nové hlavní nádraží. Hamburg Hauptbahnhof postavený v letech 1902–1906, byl navržen architekty Georg Heinrich a Reinhardt Süßenguth. Stanice byla otevřena za přítomnosti císaře Viléma II. dne 4. prosince 1906. První vlak přijel následující den. Pravidelně vlaky začaly jezdit od 6. prosince 1906. Během druhé světové války bylo hlavní nádraží velice poškozeno bombardováním. Například v roce 1943, byla jedna z věží s hodinami zcela zničena. Od roku 1985 do roku 1991 bylo nádraží rekonstruováno.", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Budova nádraží je 206 m dlouhá, 135 m široká a dosahuje do výše 37 m. Má 8 200 m2 pronajímatelných ploch, celkovou rozlohu 27 810 m2. Věž s hodinami dosahuje do výše 45 m, hodiny mají průměr 2,2 m. Přilehlá hala je postavena z oceli a skla, pokrývá hlavní část nástupišť a dvě dráhy S-Bahn. Dvě další dráhy S-Bahn a U-Bahn jsou připojené systémem tunelů.", "section_level": 1}, {"title": "Wandelhalle.", "content": "Wandelhalle – promenádní hala v nádražní budově obsahuje malé obchodní centrum s prodlouženou otevírací dobou. Bylo postaveno v roce 1991 při obnově nádraží, respektive obnově nosníku konstrukce. Nachází se na severním můstku, zahrnuje restaurace, květinářství, kiosky, lékárny a další. Horní patro má také galerii.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Dálkové spoje: Hlavní nádraží je jedno z největších nádraží v severním Německu. Obsluhuje pravidelné spoje InterCityExpress zkráceně ICE jedoucí do Berlína, Frankfurtu, Stuttgartu, Mnichova a Brém, ale také do Kolína nad Rýnem. Na sever spoje ICE spojují Aarhus a Kodaň v Dánsku, Kiel v Šlesvicku-Holštýnsko. Obsluhuje také několik spojů InterCity, EuroCity. Stanice je hlavním uzlem pro cesty do zahraničí.  Přehled spojů Intercity-Express (ICE)  Regionální spoje: Četné jsou především spoje Regional-Express a RegionalBahn spojující Šlesvicko-Holštýnsko a Dolní Sasko.  Přehled spojů Regional-Express – RE, Regionalbahn – RB  Meziměstské spoje: Hlavní nádraží je také centrální křižovatkou dvou ze tří rychlých dopravních systémů ve městě a to S-Bahn příměstské železnice U-Bahn metra. Dráhy S-Bahn jsou umístěné uvnitř stanice nástupiště 3 a 4, které vedou na východ do Barmbek, Harburg a Bergedorf a v samostatném tunelu, vedle výpravní budovy nástupiště 1 a 2, které vedou na západ k Altona, Wedel a Eidelstedt. Dráhy U-Bahn jsou rozděleny na dvě stanice, Hauptbahnhof Süd (jih) slouží linkám U1 a U3, Hauptbahnhof Nord (sever) slouží linkám U2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamburg Hauptbahnhof, zkráceně Hamburg Hbf, je hlavní nádraží v německém Hamburku, které bylo otevřeno v roce 1906. S průměrným počtem 550 000 cestujících denně (2018) je nejfrekventovanější nádraží Deutsche Bahn v Německu a po nádraží Paris-Nord „nejfrekventovanější nádraží v Evropě“.", "tgt_summary": "Hamburg Hauptbahnhof (abbrev. \"Hamburg Hbf\") is the main railway station of the city of Hamburg, Germany and is classed by Deutsche Bahn as a category 1 railway station. Opened in 1906 to replace 4 separate terminal stations, today Hamburg Hauptbahnhof is operated by DB Station&Service AG. With an average of 550,000 passengers a day, it is Germany's busiest railway station and the second-busiest in Europe after the Gare du Nord in Paris.", "id": 141895}
{"src_title": "Harry Shum mladší", "tgt_title": "Harry Shum Jr.", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 28. dubna 1982 v Puerto Limón na Kostarice. Jeho matka je původem z Hongkongu a jeho otec z Kantonu v Číně. Jeho rodiče se přestěhovali do Kostariky, kde byli Shum a jeho dvě starší sestry narozeni. Když mu bylo šest let, přestěhovali se s rodinou do San Franciska (Kalifornie). Říká: „Cítím se, že mám to nejlepší z mnoha světů. Mluvím čínsky a španělsky. Španělština je vlastně můj první jazyk, než jsem se naučil čínštinu a angličtinu. V jednom rozhovoru řekl, že jeho nejčasnější motivací k tanci byli Ginuwine, Dru Hill a Usher, předtím, než na něj přenesli vliv ikoničtí tanečníci jako Gene Kelly a Michael Jackson.  Maturoval v roce 2000. Potom začal tančit se skupinou ze své střední školy a pokračoval ve své kariéře v San Francisku v několika různých tanečních studiích. Zde se naučil také mnoho nových tanečních technik. Byl přijat na Sanfranciskou státní univerzitu, zůstal zde ale jen tři měsíce, protože se poté rozhodl pokračovat ve své taneční kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji kariéru zahájil jako jediný tanečník na BET Comic View v roce 2002 a jeho kariéra od tohoto momentu pokračovala. Byl jeden z hlavních tanečníků hvězd jako jsou Beyoncé, Mariah Carey, Jennifer Lopez a Jessica Simpson. Byl silouetou známých reklam na iPod. V současné době hraje v televizním seriálu \"Glee\" roli Mika Changa, tanečníka, který se připojí ke sboru. V první sérii byl v seriálu známý jen jako \"ten druhý Asiat\" a měl ve scénáři jen pár vět, ve druhé sérii ale byla jeho postava značně rozšířena, zejména tím, že jeho postava začala chodit se sboristkou Tinou Cohen-Chang (Jenna Ushkowitz). V seriálu zpíval písně \"Make 'Em Laugh\" v epizodě \"Suplentka\", \"Sing\" z muzikálu Chorus Line v epizodě \"Duety\", \"Valerie\" v epizodě \"Kurtova válka\" a v prvním tanečním sólu v seriálu v epizodě \"A Night of Neglect\". Z hostujícího herce byl v třetí sérii povýšen na hlavní roli, když je Mike v posledním ročníku střední školy. Velkého prostoru se mu dostalo ve třetí epizodě s názvem \"Asian F\", kde i zpíval \"Cool\" z West Side Story, což byla jeho první sólová píseň v seriálu.  Objevil se v mnoha inscenacích Wong Fu Productions.  V roce 2010 se objevil ve filmu \"Let's Dance 3D\", 3D verzi street dance v New Yorku. Také je tanečníkem a choreografem seriálu \"Legion of Extraordinary Dancers\". V roce 2014 si zahrál v krimi dramatu \"Revenge of the Green Dragons\".  V roce 2015 se připojil k obsazení seriálu \"\". V roce 2018 byl obsazen do role Charlieho Wua ve filmu \"Šíleně bohatí Asiati\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2007 začal chodit s herečkou a tanečnic Shelby Rabarou. Dvojice se zasnoubila v roce 2014 a vzali se 22. listopadu 2015 v Kostarice. V listopadu oznámili, že očekávají první dítě, dívku. 29. března 2019 se jim narodila dcera Xia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Shum Jr. (* 28. dubna 1982, San José, Kostarika) je americký tanečník, herec a choreograf. Jeho nejznámější role je Mike Chang v hudebním seriálu \"Glee\". Objevil se v tanečních filmech jako \"Divoký Stomp\", \"Nakládačka\", \"Let's Dance 2\" a \"Let's Dance 3D\". Také hraje roli Elliota Hoo v seriálu \"The Legion of Extraordinary Dancer\"s. V roce 2015 se připojil k obsazení seriálu \"\".", "tgt_summary": "Harry Shum Jr. (Chinese: 岑勇康; Cantonese Yale: \"Sàhm Yúhnghōng\"; born April 28, 1982) is a Costa Rican-American actor, singer, dancer, and choreographer. He is best known for his roles as Mike Chang on the Fox television series \"Glee\" (2009–2015) and as Magnus Bane on the Freeform television series \"Shadowhunters\" (2016–2019). He was nominated for four Screen Actors Guild Awards for his performance in \"Glee\", winning once and he won the award for The Male TV Star of 2018 in the E! People's Choice Awards for \"Shadowhunters\".", "id": 2010486}
{"src_title": "Scott Ian", "tgt_title": "Scott Ian", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Scott Ian Rosenfeld (ze jména si později nechal odebrat příjmení) se narodil do židovské rodiny v Queens, jednom z obvodů New Yorku. Navštěvoval Bayside High School, kde byli mj. jeho spolužáky (a budoucími členy Anthrax) Dan Lilker a Neil Turbin.  V roce 1977 byl na koncertě skupiny Kiss v Madison Square Garden, což velmi ovlivnilo jeho další vývoj (sám se později objevil v jedné z epizod \"Gene Simmons Family Jewels\", kde navštívil Simmonsův dům a mluvil o vlivu, který na něj skupina měla). Dále se mu zalíbila punkrocková skupiny The Ramones a heavymetalové skupiny jako Black Sabbath, Iron Maiden, Motörhead či Judas Priest. Jeho psaní textů a styl hudby značně ovlivnila německá metalová skupina Accept. Z pozice doprovodného kytaristy uvedl jako své největší vzory Malcolma Younga, Rudolfa Schenkera a Johnnyho Ramoneho.", "section_level": 2}, {"title": "Anthrax.", "content": "Jako jeden ze dvou zakládajících členů Anthrax (skupina vznikla 18. července 1981) pomohl Ian v polovině 80. let spolu s kapelami Metallica, Megadeth a Slayer vytvořit nový metalový žánr − thrash metal. Tyto čtyři skupiny jsou označovány jako „velká čtyřka“ thrash metalu.  Přišel s nápadem spolupracovat s rapovou skupinou Public Enemy; v roce 1991 Anthrax nahráli coververzi písně „Bring the Noise“. V roce 2005 Iana pozval Chuck D, zpěvák skupiny, aby s nimi zahrál právě skladbu „Bring the Noise“ jako část jejich uvedení do Hiphopové síně slávy americké hudební televizní stanice VH1. Ian se skupinou také hrál v roce 2007 na turné s názvem \"Rock the Bells\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní projekty.", "content": "V roce 2001 zahájil Ian spolupráci s hudební televizní stanicí VH1, když byl pozván, aby moderoval pořad s názvem \"Rock Show\". Během 48 epizod, které moderoval, dělal rozhovor s hosty jako Ozzy Osbourne, Rob Halford, Megadeth, 3 Doors Down či Sevendust. Pracoval také jako komentátor mnoha dalších pořadů, např. sérii \"I Love the...\", \"100 Most Metal Moment\"s, \"Awesomely Bad Number One Songs\" nebo \"When Metallica Ruled the World\".  Se svou ženou, zpěvačkou Pearl Aday, hraje ve skupině Pearl. V lednu 2010 vyšlo jejich debutové album pod vydavatelstvím Megaforce Records.  Ian napsal svoji autobiografii, vyšla 24. listopadu 2015 pod názvem \"I'm The Man: The Story of That Guy from Anthrax\". O dva roky později, 12. prosince 2017, vyšlo pokračování − \"Access All Areas: Stories from a Hard Rock Life\". Popisuje zážitky nejen se skupinou Anthrax, ale i s různými dalšími hudebníky a umělci (např. Madonna, David Lee Roth). Reakce byly vesměs pozitivní, ačkoli se někteří kritici cítili podvedeni, že si musí koupit dvě knihy, aby se dozvěděli celý příběh.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Ian byl ženatý se svou přítelkyní ze střední školy, Marge Ginsburgovou, se kterou se později rozešel. V roce 2011 si vzal zpěvačku Pearl Aday, adoptovanou dceru zpěváka známého pod přezdívkou Meat Loaf. Mají spolu jedno dítě. Je fanoušek New York Yankees a profesionální hráč online pokeru; na světové sérii v roce 2009 vyhrál přes 20 000 dolarů.  V Las Vegas dříve s Jerrym Cantrellem ze skupiny Alice in Chains spoluvlastnil hardrockový bar s názvem Dead Man's Hand.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scott Ian Rosenfeld (* 31. prosince 1963, New York, USA) je americký hudebník, nejvíce známý jako kytarista a zakládající člen skupiny Anthrax. Je autorem většiny textů skupiny. Je také zakladatelem crossoverthrashové kapely Stormtroopers of Death, kde působí jako kytarista a textař. Působí jako doprovodný kytarista v metalové skupině the Damned Things. V minulosti uváděl na VH1 \"The Rock Show\" a objevil se i v mnoha dalších pořadech.", "tgt_summary": "Scott Ian (born Scott Ian Rosenfeld; December 31, 1963) is an American musician, author and spoken word storyteller best known as the rhythm guitarist, backing and additional lead vocalist, and the only original remaining member of the thrash metal band Anthrax. He writes the lyrics on all their albums. Ian is the guitarist and a founding member of the crossover thrash band Stormtroopers of Death for which he is also the lyricist. He has hosted \"The Rock Show\" on VH1 and has appeared on VH1's \"I Love the...\" series, \"\", and \"SuperGroup\". Ian is also the rhythm guitarist for the metal band the Damned Things, and played with experimental band Mr. Bungle for seven reunion shows in 2020.", "id": 902738}
{"src_title": "Paris 1919", "tgt_title": "Paris 1919 (album)", "src_document": [{"title": "Před vydáním.", "content": "Když John Cale v roce 1972 uslyšel koncertní album \"Live in Concert with the Edmonton Symphony Orchestra\" anglické progresivní rockové skupiny Procol Harum, udělalo na něj dojem. Nedlouho poté kontaktoval Chrise Thomase, producenta tohoto alba, s dotazem, zda by nechtěl produkovat jeho nové album. Thomas nabídku přijal, a tak koncem roku 1972 John Cale s Thomasem začal za doprovodu členů skupiny Little Feat (skupinu navrhl producent Ted Templeman, který s Calem v té době produkoval album \"Chunky, Novi & Ernie\" stejnojmenné skupiny), baskytaristy Wiltona Feldera a symfonického orchestru pracovat na svém třetím sólovém albu; nahrávalo se ve studiu Sunwest Studios v Los Angeles. O zvuk se při nahrávání staral Phil Sheer, který dříve působil jako manažer při turné skupiny The Velvet Underground.  Přestože Cale po zkušenostech s předchozím albem \"The Academy in Peril\" nechtěl na \"Paris 1919\" využít orchestr, nakonec tak na Thomasův podnět učinil. John Cale později přiznal, že písně pro většinu svých alb píše přímo až v nahrávacím studiu, ale u \"Paris 1919\" tomu bylo jinak: do studia šel s kompletně připravenými písněmi. Později také řekl, že si nemohl dovolit použít klasický orchestr a tak do nahrávání zapojil studenský orchestr.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Album \"Paris 1919\" vyšlo 1. března roku 1973 v hudebním vydavatelství Reprise Records. Obal alba zdobí Caleova fotografie. Jeho název odkazuje na Pařížskou mírovou konferenci, kterou v roce 1919 pořádaly vítězné strany první světové války. Ve stejný rok vydal Lou Reed, Caleův bývalý spoluhráč ze skupiny The Velvet Underground, album \"Berlin\", které je také zaměřené na evropská témata. Píseň „Paris 1919“ ještě toho roku vyšla na propagačním albu \"Appetizers\" společnosti Warner Bros. Records. Na CD bylo album publikováno již v roce 1993; o remastering se postaral Lee Herschberg. V roce 2006 vyšlo album v reedici doplněné o dvanáct dříve nevydaných nahrávek; jde převážně o alternativní verze písní z původního alba, ale nachází se zde také „Burned Out Affair“, která nikdy dříve nevyšla.", "section_level": 1}, {"title": "Skladby.", "content": "Album otevírá bezmála tříapůlminutová píseň „Child's Christmas in Wales“, inspirovaná sbírkou prózy Dylana Thomase nazvanou \"A Child's Christmas in Wales\". Právě podle části textu této písně bylo pojmenováno Caleovo kompilační album \"Seducing Down the Door\". Jde o píseň v uptempové náladě s výrazným klavírem a varhanami doplněnými slide kytarou, ve které Cale vzpomíná na své dětství ve Walesu. Následuje krátká baladická píseň „Hanky Panky Nohow“ s výraznými orchestrálními aranžemi a akustickou kytarou; naopak málo je zde perkusních nástrojů. Na třetí pozici je umístěna „The Endless Plain of Fortune“, kterou otevírá Caleova hra na klavír a později je opět výrazně využit orchestr. Následuje další balada v podobě písně „Andalucia“. Poslední pozici na první straně původní gramofonové desky vyplňuje tříminutová píseň „Macbeth“; jde o svižnou píseň v boogie stylu.  Na první pozici druhé strany desky je obsazena píseň „Paris 1919“. Její stopáž šesti sekundami přesahuje čtyři minuty a provází ji výrazný klavír. Tříminutová píseň „Graham Greene“, pojmenovaná podle stejnojmenného anglického spisovatele, je hrána v téměř funkovém stylu a má výrazně surrealistický text. Předposlední místo zaujímá další balada; její název zní „Half Past France“ a výraznými nástroji jsou v ní elektrická kytara a varhany. V závěrečné písni „Antarctica Starts Here“ Cale šeptem vypráví o filmové královně a o filmu \"Sunset Boulevard\" režiséra Billyho Wildera. V písni je Caleův hlas doprovázen elektrickým pianem a akustickou kytarou. Tato píseň později v alternativní verzi vyšla také na Caleovo albu \"Antártida\" z roku 1995, které je soundtrackem ke stejnojmennému filmu. Stejná píseň také inspirovala britského hudebníka Roberta Hampsona k napsání písně „Antarctica Ends Here“ v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Album jako celek bývá všeobecně často označováno za nejlepší či jedno z nejlepších sólových alb Johna Calea. Publicista Stephen Holden album v dobové recenzi alba \"Paris 1919\" pro časopis \"Rolling Stone\" označil za „mistrovské dílo popu“. V časopise \"Billboard\" bylo album popsáno jako „mimořádně odvážný set kombinující rockové rytmy a Caleovy chytré texty za zvuků symfonického orchestru UCLA.“ Jason Ankeny, který ve své recenzi pro server Allmusic album ohodnotil čtyřmi a půl z pěti možných hvězdiček a označil je za jedno z nejlepších Caleových děl, o němž napsal, že obsahuje bohatě poetické písně. Matthew Murphy o albu na portále Pitchfork Media napsal, že se z něj i přes různé výstřednosti, jako jsou například historické a literární narážky a nesrozumitelná lyričnost, stalo Caleovo nejpřístupnější album. Dave Simpson z deníku \"The Guardian\" o albu řekl, že zní svěže a je ideálním bodem pro nové lidi, kteří se s Calem chtějí hudebně seznámit. Publicista Robert Christgau kritizoval, že je na albu až příliš půvabných věcí, utěšující melodie, melodický zpěv a jednoduché rýmy jako například „Andalucia“ a „“. Německý kritik Diedrich Diederichsen o albu řekl, že jde o nejlepší písňový cyklus od \"Zimní cesty\" skladatele Franze Schuberta.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Album je jediným Caleovým albem, které je zařazeno v knize \"1001 alb, která musíte slyšet, než umřete\". Úvodní píseň „Child's Christmas in Wales“ je pak zařazena v podobné knize věnující se písním: \"1001 písní, která musíte slyšet, než umřete\". Magazín \"Uncut\" desku v únorovém čísle roku 2016 zařadil na 99. příčku v žebříčku 200 nejlepších alb všech dob. Písně z alba nahrála řada hudebníků, mezi které patří mimo jiné Owen Pallett („Paris 1919“), David J („Antarctica Starts Here“) nebo skupiny Manic Street Preachers („The Endless Plain of Fortune“), Superchunk („Child's Christmas in Wales“) a Yo La Tengo („Hanky Panky Nohow“ a „Andalucia“). Americký zpěvák Mark Lanegan album zařadil mezi svá vůbec nejoblíbenější alba. Rovněž řekl, že je to jedna z desek, které bude poslouchat navždy. Za oblíbenou nahrávku album označil rovněž Jeff Tweedy, leader skupiny Wilco. Hudebník Peter Hook, člen kapel Joy Division a New Order, desku označil za „impozantní dílo“.", "section_level": 1}, {"title": "Koncertní program.", "content": "Přestože John Cale plánoval odehrát turné na podporu alba již v roce 1973, nakonec se tak nestalo. Nakonec jej při koncertech v celém svém rozsahu několikrát představil až v letech 2009 až 2014 pod titulem „“. O orchestrální aranžmá všech písní z alba se postaral Randall Woolf, který s Calem již v minulosti spolupracoval například na hudbě k filmu \"Americké psycho\" a dalších projektech. Poprvé se tak stalo 21. listopadu 2009 v Cardiffu v Caleově rodném Walesu; vedle tříčlenné doprovodné skupiny (kytara, baskytara, bicí) jej zde doprovodil devatenáctičlenný orchestr. Celá akce se opakovala dne 5. března 2010 v Londýně, kde jej vedle kapely doprovodil orchestr Heritage Orchestra. Stejný orchestr jej doprovodil také o devět dní později v Norwich. Za hranicemi Spojeného království s tímto programem vystoupil poprvé 5. září 2010, a to v Paříži, kde jej doprovodil orchestr Orchestre d'Île-de-France. Dne 11. září téhož roku pak vystoupil v italském městě Brescia, kde se o doprovod postaral Orchestra da Camera di Brescia.  Později se z Evropy přesunul do Ameriky, kde program představil v sále Royce Hall v kampusu Kalifornské univerzity v Los Angeles; při tomto koncertě se jako hosté představili Mark Lanegan a Ben Gibbard. Následoval další přesun na jiný kontinent − tentokrát do Austrálie, kde Cale vystoupil 16. října 2010 v Melbourne za doprovodu orchestru Orchestra Victoria. Po delší odmlce album v koncertní verzi představil dne 28. května 2011 na festivalu Primavera Sound ve španělské Barceloně. Po několikaměsíční přestávce pak 6. října 2011 vystoupil v německém Essenu; zde jej doprovodil orchestr Bochumer Symphoniker. 21. listopadu toho roku vystoupil v operním domě ve švédském Malmö za doprovodu orchestru Malmö Operaorkester. Stejný program naposledy představil za doprovodu orchestru Wordless Music Orchestra po dva večery v lednu 2013 v New Yorku. Celé album přehrál znovu dne 20. prosince 2014 v nejmenší belgické obci Mesen. Písně však byly upraveny do nové podoby, hrálo zde menší množství hudebníků. Doprovázelo jej pět hráčů na smyčcové nástroje, pět na dechové, tři vokalistky a Caleova tříčlenná doprovodná skupina. V nové verzi byly výrazněji použity elektronické prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Autorem všech skladeb je John Cale.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem \"The Academy in Peril\" vydaným v předchozím roce jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa. Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album \"Paris 1919\" bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty, producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.", "tgt_summary": "Paris 1919 is the third solo studio album by Welsh musician John Cale. It was released on 25 February 1973 by Reprise Records. Musicians such as Lowell George and Wilton Felder worked with Cale on the release. Its title is a reference to the 1919 Paris Peace Conference, and song contents explore various aspects of early 20th century Western Europe culture and history.", "id": 857418}
{"src_title": "Mathieu Flamini", "tgt_title": "Mathieu Flamini", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Mathieu Flamini se narodil italské matce a francouzskému otci ve městě Marseille. Zde také začal hrát za místní velkoklub Olympique Marseille. Svůj debut odehrál 23. 12. 2003 proti Toulouse (1:0) a rovněž v této sezoně debutoval v Evropské lize.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal FC.", "content": "V Marseille se nedohodl na smlouvě a tak odešel do Anglie hrát za tým Arsenal. Též jako u hráče Philippa Mexese se mateřský klub obrátil na UEFU, aby přestup nevyšel. Jenže UEFA poznámku odmítla a přestup byl platný. Debutoval v lize 15. srpna 2004 proti Evertonu (4:1). V sezóně 2005/06 hrál na křídle obrany a s týmem postoupil do finále Ligy Mistrů, kde prohrává ve finále 1:2 se španělskou Barcelonou.  Sezóna 2006/07 byla co se týče gólů nejlepší a na konci sezony měl pohovor u trenéra Wengera, aby mu poskytoval více času v zápasech, jinak odejde. Nakonec setrval a novou sezonu zahájil ve středu zálohy. Smlouva mu končila v létě, byl rozhodnout, že novou už nepodepíše.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "Dne 5. 5. 2008 se v AC Milán představil jako nová posila, přišel zadarmo a podepsal smlouvu do roku 2012. Debut v Serii A se nepodařil, 31. srpna 2008 Miláno podlehlo Bologni 1:2. 13. ledna 2009 vstřelil první gól v poháru proti Novaře (2:1).  V roce 2011 získává s týmem titul a je skvěle připraven na novou sezonu, jenže při turnaji si přetrhl přední zkřížený vaz. Svůj první zápas sezony odehrál až v jejím závěru.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal FC (návrat).", "content": "V létě roku 2013 Flamini odmítl prodloužení smlouvy s AC Milán a na konci srpna podepsal smlouvu s Arsenalem, kde během léta nabíral kondici.", "section_level": 2}, {"title": "Crystal Palace FC.", "content": "Poslední den letních přestupů v roce 2016 (31. srpna) podepsal jako volný hráč roční smlouvu s anglickým mužstvem Crystal Palace FC.", "section_level": 2}, {"title": "Getafe.", "content": "V únoru 2018 podepsal smlouvu do konce sezóny se španělským klubem Getafe.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "S reprezentací do 21 let se zúčastnil také Mistrovství Evropy U21 2006 v Portugalsku. V základní skupině A porazila Francie postupně Portugalsko 1:0, Německo 3:0 a Srbsko a Černou Horu 2:0. S 9 body postoupila z prvního místa do semifinále. V semifinále byla Francie vyřazena pozdějším vítězem Nizozemskem 2:3 po prodloužení.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Za francouzský reprezentační A-tým nastoupil poprvé 16. listopadu 2007 v přátelském utkání proti Maroku (remíza 2:2).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mathieu Flamini (* 7. března 1984) je francouzský fotbalový záložník a bývalý reprezentant Francie, od léta 2019 bez angažmá. Většinou své kariéry strávil v anglickém klubu Arsenal FC.", "tgt_summary": "Mathieu Pierre Flamini (born 7 March 1984) is a French professional footballer and environmental entrepreneur. A midfielder, he has played for French side Marseille, English sides Arsenal and Crystal Palace, Italian side Milan and Spanish side Getafe. At international level, he has been capped by the France national team on three occasions.", "id": 282845}
{"src_title": "AmigaOne X1000", "tgt_title": "AmigaOne X1000", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Eon-Technology je soukromá společnost vytvořená Trevorem Dickinsonem, Anthony Moorleyem a Benem Hermansem v roce 2009 výhradně za účelem vývoje nového hardwaru pro AmigaOS, konkrétně pro verzi 4 a následující. Firma se zaměřila na hi-end s cílem vytvořit v rámci projektu X1000 počítač, který bude pokračovat v původním odkazu Amigy.  Partnerství s Hyperion Entertainment bylo zpočátku navázáno kvůli konzultacím s klíčovými vývojáři AmigaOS 4. Bylo potřeba zjistit, co by měla nová generace Amiga počítače obnášet, aby co nejvíce vyhovovala nárokům AmigaOS 4. Jedním z důležitých rozhodnutí bylo, že by měl být výsledný počítač postaven na míru včetně nově navržené základní desky, skříně i periferií. Tím se tento počítač vyčlenil z původní strategie počítačů AmigaOne.  Ještě před dojednáním výsledné konfigurace byla jako partner vybrána společnost Varisys s ohledem na její zkušenosti s architekturou PowerPC a oblastí paralelních výpočtů. Navázání tohoto partnerství mělo za následek, že se do architektury počítače AmigaOne X1000 dostal čip XMOS XCore. Firma A-EON tento čip označuje jako koprocesor „Xena“.  První prototyp byl vyroben v polovině roku 2009 a na konci roku 2009 začal Hyperion Entertainment s portováním AmigaOS na X1000. V červnu roku 2010 již bootoval počítač AmiguOS z pevného disku. Debutoval na Vintage Computer festivalu v Bletchley Park 19. a 20. června 2010 při společné prezentaci Hyperion Entertainment, A-EON Technology a Varisys, které zde oznámili své partnerství.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení na trh.", "content": "Původní záměr byl, aby byl počítač k dispozici do léta 2010, ale A-EON Technology oznámila na Vintage Computer festivalu, že uvedení bude odloženo. V srpnu 2011 začal Varisys s výrobou první série revize 2.1 základní desky určené pro betatestování. V lednu 2012 A-Eon oznámil, že AmigaKit.com začne zákazníkům prodávat AmigaOne X1000 s AmigaOS4.1 Update 5 a součástí by měla být licence na stažení AmigaOS4.2 do budoucna, až vyjde.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Specifikace ze stránek A-EON Technology:", "section_level": 1}, {"title": "Koprocesor Xena.", "content": "Xena je novinkou řady AmigaOne. Xena je označení pro čip XMOS XCore XS1-L2 124, který je na desce X1000 připojen přes slot Xorro, upravený slot PCI-Express. XCore XS1 je architektura řízená událostmi škálovatelná spojeními mezi jádry s nízkou odezvou a spojeními mezi vlákny jednotlivých jader s nulovou odezvou. Xena, jednojádrový XS1, má osm hardwarových jader, které společně poskytují výkon maximálně 500 MIPS.  Zhruba jedna čtvrtina I/O linek Xena je přímo připojena k CPU místní sběrnicí, zatímco zbývající tři čtvrtiny jsou připojeny k slotu Xorro. Tyto I/O linky na slot Xorro jsou softwarově konfigurovatelné pomocí \"XC\", což je sada rozšíření programovacího jazyka C. Poskytují nízkou latenci připojení jak do hlavního systému, tak do jakékoliv Xorro extenze, jako je vzorkování dat nebo vlastní hardwarová kontrola nad Xorro. Proto je také možné spojit další XCore čipy Xena přes Xorro, a tím dále rozšiřovat výkon koprocesoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "AmigaOne X1000 je PowerPC počítač navržený jako špičková platforma pro AmigaOS 4. Vývoj počítače byl oznámen společností A-EON Technology, která jej vyvíjí ve spolupráci s Hyperion Entertainment a uvedení na trh se očekává koncem roku 2011. Jméno počítače vychází ze jména počítače Amiga 1000, který vyrobila firma Commodore v roce 1985.", "tgt_summary": "AmigaOne X1000 is a PowerPC-based personal computer intended as a high-end platform for AmigaOS 4. It was announced by A-Eon Technology CVBA in partnership with Hyperion Entertainment. Its name pays homage to the Amiga 1000 released by Commodore in 1985. It is, however, not hardware compatible with the original Commodore Amiga system.", "id": 1668389}
{"src_title": "Violeta Szekely", "tgt_title": "Violeta Szekely", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Poprvé se na velkém šampionátu představila v roce 1987 v Indianapolisu, kde na halovém MS zkoušela uspět v závodě na 800 metrů. Ve druhém rozběhu obsadila třetí místo a do finále nepostoupila, když skončila jako první nepostupující. O dva roky později na halovém světovém šampionátu v Budapešti doběhla ve finále těsně pod stupni vítězů, na 4. místě. V roce 1990 vybojovala na halovém ME ve skotském Glasgowě bronzovou medaili v běhu na 1500 metrů.  Stříbrnou medaili z běhu na 800 metrů si odvezla z halového MS 1991, které se konalo ve španělské Seville. V cílové rovince nestačila jen na německou běžkyni Christine Wachtelovou, která byla o 24 setin sekundy rychlejší. Stříbro získala také na následujícím halovém MS 1993 v Torontu, kde uspěla na patnáctistovce. Halovou mistryní světa se tehdy stala Ruska Jekatěrina Podkopajevová, která v cíli byla o 12 setin rychleji než Rumunka.  V roce 1994 na halovém ME v Paříži skončila v běhu na 1500 metrů na 4. místě. Na evropském šampionátu v Helsinkách nepostoupila z rozběhu, když v něm obsadila poslední místo. V halové sezóně roku 1995 měla pozitivní dopingový nález na anabolika a následně dostala tříletý zákaz startů, který začal platit 15. února.  Hned po svém návratu vybojovala v březnu roku 1998 bronzovou medaili na halovém ME ve Valencii. V témže roce se zúčastnila také evropského šampionátu v Budapešti, kde postoupila do finále, v němž se umístila na 5. místě. V roce 1999 získala stříbro na halovém mistrovství světa v japonském Maebaši. Ve finále běhu na 1500 metrů si vytvořila výkonem 4:03,53 nový osobní rekord a prohrála jen s krajankou Gabrielou Szabóovou, která cílem proběhla o 30 setin dříve. Těsně pod stupni vítězů, čtvrtá doběhla na MS v atletice 1999 v Seville.  Jedny z nejúspěšnějších sezón zažívá na začátku nového tisíciletí. V roce 2000 se stává v belgickém Gentu halovou mistryní Evropy v běhu na 1500 metrů. Titul získává v čase 4:12,82. V témže roce reprezentuje na letních olympijských hrách v Sydney. Do finále patnáctistovky se probojovala z prvních míst, které obsadila v rozběhu i v semifinále. V něm o pět setin sekundy prohrála s alžírskou běžkyní Mérah-Benidaovou a získala stříbrnou olympijskou medaili. Sezónu završila první místem ve Finále Grand Prix v katarském Dauhá.  V roce 2001 získala stříbrné medaile na halovém MS v Lisabonu i na světovém šampionátu v Edmontonu. Stala se také celkovou vítězkou 17. ročníku atletické Grand Prix a byla jednou z deseti nominovaných atletek v anketě Atlet světa.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "\"Hala\"  \"Dráha\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Violeta Szekely, rozená Violeta Beclea (* 26. března 1965, Dolhești, Suceava), je bývalá rumunská atletka, běžkyně, která se specializovala na střední tratě. Její hlavní disciplínou byl běh na 1500 metrů.", "tgt_summary": "Violeta Szekely, née Beclea (born 26 March 1965, in Dolheştii Mari, Suceava County) is a Romanian former middle distance runner who competed mainly in the 1500 metres. She competed in two Olympic Games, in 1992 and 2000.", "id": 1427136}
{"src_title": "Obec (Francie)", "tgt_title": "Communes of France", "src_document": [{"title": "Teritoriální členění.", "content": "Samospráva obcí je nezávislá na vyšších územních celcích – regionech a departementech – a na administrativním členění departementů na arrondissementy a kantony. Zvláštní postavení má pouze hlavní město Paříž, které je zároveň obcí i departementem.  Všechny obce ve Francii tvoří vždy část regionu, departementu (kromě Paříže) a arrondissementu. Hranice kantonů se oproti tomu mohou někdy krýt s hranicemi obcí. Menší obce tvoří část kantonu, větší obce tvoří naopak celý samostatný kanton, který může zahrnovat i sousedící menší obce.  Obce Paříž, Lyon a Marseille jsou rozděleny do městských obvodů (\"arrondissement\"), které však mají zcela jinou funkci než arrondissementy, na které se dělí departementy.  Kromě kontinentální Francie a pěti zámořských departementů je i většina zámořských společenství rozdělena na obce. Výjimku tvoří Wallis a Futuna, které se člení na tři místní tradiční království, která mají 36 vesnic, dále Saint-Barthélemy a Saint-Martin a rovněž území bez stálých obyvatel (Francouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov), které žádné místní orgány nemají.  K 1. lednu 2009 existovalo 36 782 obcí, z čehož se 36 570 nacházelo v evropské Francii, 112 v zámořských departementech a 100 v ostatních zámořských společenstvích. Počet samostatných obcí ve Francii je ve srovnání s jinými zeměmi výrazně vyšší, neboť za posledních 200 let neproběhla žádná systematická územně správní reforma.  V rámci některých obcí se nacházejí tzv. přidružené obce (\"communes associées\"), kterých bylo v roce 2006 kolem 730. Jedná se o bývalé samostatné obce, které si udržují omezenou samostatnost v rámci současných obcí.  Podle statistického územního členění Eurostatu odpovídají francouzské obce (stejně jaké české obce) úrovni LAU 2. Každá obec má dále statistický identifikační kód, který jí přidělil INSEE.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obce vznikly ze statusů měst a farních obvodů bývalého Francouzského království a byly během Velké francouzské revoluce právně ukotveny. V roce 1884 obdržely zákonem o volbách do obecní rady (\"conseil municipal\") rozsáhlou autonomii.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány obce.", "content": "Každá obec si volí v přímých volbách vlastní obecní radu. Radě předsedá starosta (\"maire\"), který má své zástupce, tzv. přidělence (\"adjoints\"). Starosta má v rámci obce výkonnou moc, zastupuje obec navenek a je zodpovědný za obecní rozpočet.", "section_level": 1}, {"title": "Svazky obcí.", "content": "Sousedící obce mohou společně vytvořit svazek obcí, který se ve Francii podle velikosti a statusu nazývá \"métropole\", \"communauté urbaine\", \"communauté d'agglomération\" nebo \"communauté de communes\". V roce 2012 bylo ve Francii 15 communauté urbaine se 7,2 milióny obyvatel, 213 communauté d'agglomération (25,5 miliónů obyvatel) a 2581 communauté de communes (téměř 27,5 miliónů obyvatel). Svazek métropole vytvořilo pouze město Nice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec (francouzsky \"commune\") je ve Francii po regionech a departementech nejnižší územní správní jednotkou (\"collectivité territoriale\"), která je srovnatelná s obcí v České republice. Celkem se na celém území francouzského státu (včetně zámořských území) nachází 36 782 obcí (stav k 1. lednu 2009).", "tgt_summary": "The () is a level of administrative division in the French Republic. French communes are analogous to civil townships and incorporated municipalities in the United States and Canada, \"Gemeinden\" in Germany, \"comuni\" in Italy or \"municipio\" in Spain. The United Kingdom has no exact equivalent, as communes resemble districts in urban areas, but are closer to parishes in rural areas where UK districts are much larger. Communes are based on historical geographic communities or villages and are vested with significant powers to manage the populations and land of the geographic area covered. The communes are the fourth-level administrative divisions of France.", "id": 1851659}
{"src_title": "Projekt 670", "tgt_title": "Charlie-class submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem bylo ve dvou skupinách postaveno 17 ponorek této třídy. Všechny postavila loděnice v Gorkém. Ponorky první verze Projekt 670A Skat (\"Charlie I\") byly do služby zařazeny v letech 1967–1973 v počtu 11 kusů. Na první sérii navázalo šest ponorek Projektu 670M Čajka (\"Charlie II\") nesoucích modernější protilodní střely. Do služby byly zařazeny v letech 19673–1982. Všechny byly vyřazeny do poloviny 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Oproti třídě \"Echo\" měly tyto ponorky mnohem elegantněji tvarovaný trup. Jejich hlavní zbraň, v podobě protilodních střel, se přitom přesunula do přídě, odkud byly střely vypouštěny přímo z šachet v trupu ponorek. Novinkou byla také schopnost ponorek vypouštět tyto střely při plavbě pod hladinou. Ponorky verze \"Charlie I\" byly vyzbrojeny osmy protilodními střelami typu P-70 Ametist (v kódu NATO SS-N-7 Starbright) s dosahem cca 60 km. Pozdější verze \"Charlie II\" nesla stejný počet modernějších střel P-120 Malachit (v kódu NATO SS-N-9 Siren) s dosahem cca 120 km. Ponorky rovněž měly čtyři 533mm torpédomety pro klasická torpéda a dva 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonavedením. Podle odhadů ponorky nesly celkem 12 torpéd či řízených střel RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish).  Pohonný systém tvořil jeden vodou chlazený reaktor VM-4 a dvě turbíny, roztáčející jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost byla 12 uzlů na hladině a 26 uzlů pod hladinou, u verze \"Charlie II\" to bylo 15 uzlů na hladině a 24 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "V letech 1988–1991 byla ponorka \"K-43\" verze \"Charlie I\" zapůjčena Indii, kde sloužila jako INS \"Čakra\" (S71). Indické námořnictvo má stále zájem o získání ponorek s jaderným pohonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 670 (v kódu NATO třída Charlie) byla třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Jednalo se o nosiče protilodních střel, určené zejména k napadání hladinových lodí, především těch letadlových. Jako první sovětské ponorky mohly své střely odpalovat pod hladinou. Všech 17 postavených ponorek již bylo vyřazeno ze služby.", "tgt_summary": "The Project 670 \"Skat\" submarine (NATO classification Charlie class) was a nuclear-powered cruise missile submarine built for the Soviet Navy and later operated by the Russian Navy. All Charlie I/II-class submarines are decommissioned. One Charlie-class submarine was used for testing an Oniks missile. Charlie I and its successor Charlie II-class submarines are designed by the Lazurit Central Design Bureau of Gorky.", "id": 1041782}
{"src_title": "Mukilteo", "tgt_title": "Mukilteo, Washington", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přestože název města je obecně překládán jako \"dobré tábořiště\", spolehlivá internetová stránka HistoryLink.org prohlašuje, že ve Snohomišském dialektu slovo znamená \"úzká pasáž\". Město bylo oficiálně začleněno až v květnu 1947, přesto má historický význam pro rozvoj oblasti Pugetova zálivu. Právě v Mukilteu totiž v lednu 1855 guvernér Isaac Stevens podepsal s dvaadvaceti náčelníky indiánských kmenů, obývajících pobřeží zálivu, Point Elliottskou smlouvu.  Smlouva vyměnila půdu od mysu jižně od Seattlu až hranicím s Kanadou na severu za širokou škálu výhod, mezi které patřilo vzdělávání, zdravotní péče a právo na lov a rybaření. Podpisu smlouvy přihlíželo více než dva a půl tisíce původních obyvatel.  Podle městského historického spolku bylo území Mukiltea poprvé obydleno Evropany roku 1858 a od roku 1861 bylo sídlem okresu Snohomish. Tehdy byl okres vykrojen z okresu Island, v roce 1867 se však sídlem okresu stalo město Snohomish. Původně se osada jmenovala Point Elliott, jak bylo místo nazváno už při Wilkesově expedici roku 1841.  Ve svých prvních letech bylo Mukilteo rybářskou vesnicí, obchodním místem a celním přístavem. Okolní kopce pokryté douglaskami, cedry a jedlovci podporovali zdejší pilu a město mělo také konzervárnu, pivovar a továrnu na střelný prach. Stopy po této továrně zůstávají v podobě jména rokle Powder Mill Gulch, která se nachází jednu míli za hranicemi s Everettem. Japonská rokle pak poskytuje železniční přístup z pobřeží Pugetova zálivu k Boeing Everett Factory a Painovu letišti.  V roce 1900 ve městě žilo pouhých 300 obyvatel, o rok později se ale federální majákový výbor rozhodl postavit na zdejší mys maják a mlhový zvon. Maják, Mukilteo Light, zde stojí dodnes a byl postaven roku 1906.  V roce 1947, téměř sto let po podpisu Point Elliottské smlouvy, populace města čítala pouhých 775 obyvatel. To už zde existoval provoz trajektu na Whidbeyho ostrov, stál zde sklad paliva Letectva Spojených států a pobřežím vedla trať Great Northern Railway.  První větší vzrůst města přišel s anexí roku 1980, kdy bylo přidáno 3,1 km2 jižně od Washington State Route 525, a populace vzrostla na 4 130. V roce 1991 bylo do města přidáno území Harbour Pointe, čímž se rozloha obce zdvojnásobila na 16,2 km2 a populace vzrostla přes 10 tisíc. Pak se město změnilo ze starého obchodního městečka okolo trajektového terminálu v nové obchodní a bankovní město.  Důležitým městským parkem je bývalý státní park u majáku, vedle trajektového terminálu. V roce 1954 stát zakoupil 69 tisíc m2 okolo majáku a přeměnil je ve státní park, ve kterém se nacházela také oblíbená lodní rampa. V roce 2003 stát čelil ekonomickým problémům a nabídl prodej parku městu, které nabídku přijalo. Město přejmenovalo park na Mukilteo Lighthouse Park a plánuje přestavbu, jejíž náklady budou dosahovat 6 milionů dolarů.  Další rozvoj je očekáván na pobřeží v dalších pěti až deseti letech. Východně od nynějšího terminálu stát plánuje výstavbu nového doku. Dva trajekty Washington State Ferries na lince mezi Mukilteem a Clintonem ročně obslouží až 3 miliony cestujících.  V roce 1992 se správa města postavila proti rozšíření Painova letiště a tehdejší starosta Brian Sullivan uvedl, že nechce, aby se město stalo SeaTacem severu. Město tak podpořilo smlouvu mezi správou okresu Snohomish a obyvateli okolo letiště z roku 1978.  Město je dopravním uzlem, což podpořily události roku 2008, kdy se federální vláda zbavila půdy starých palivových doků. V červnu 2008 byla na ní postavena 18 milionů dolarů drahá železniční stanice příměstských vlaků Sounder na trase mezi Everettem a Seattlem. Město pak ve spolupráci s everettským přístavem plánuje přeměnit zbytek opuštěné půdy na půdu s veřejným i soukromým využitím.", "section_level": 1}, {"title": "Harbour Pointe.", "content": "Harbour Pointe je čtvrť Mukiltea se smíšeným využitím, která se nachází na půdě dříve patřící společnosti Port Gamble Lumber Company. Nachází se zde střední škola Kamiak High School a prostřední škola Harbour Pointe Middle School. Po vykácení dřeva z oblasti půdu společnost ve třicátých letech minulého století prodala kalifornské společnosti Standard Oil, která zde chtěla postavit rafinerii.  Po rozvoji aljašských ropných polí v šedesátých letech společnost zjistila, že ji postačí kapacita rafinerie v Anacortes, a tak zrušila stavbu rafinerie v Harbour Pointe. Podle místní knihy \"Picnic Point Pathways\" od Sandyho Sandborga bylo toto rozhodnutí pravděpodobně ovlivněno environmentálním bojem, který zažila konkurenční Richfield Oil Company na Kayak Pointu, severně od Everettu.  V roce 1970 byla okresu Snohomish pronajata 1,9 km2 rozlehlá parcela, ze které se stal Picnic Point Park. O sedm let později se společnost Standard Oil rozhodla darovat ji okresu a společnosti Harbour Pointe Limited Partnership prodala dalších 10 km2 půdy. Ta měla později smíšené využití a v roce 1989 na ní bylo otevřeno golfové hřiště Harbour Pointe Golf Club.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Mukiltejský školní obvod zahrnuje kromě města Mukilteo také části měst Everett, Lynnwood a Edmonds, takže celkově obsluhuje 68 tisíc obyvatel oblasti. Ve školním roce 2004/05 měl více než 14 tisíc studentů a rozpočet přes 100 milionů dolarů. Jeho částí jsou dvě střední školy, čtyři prostřední školy, dvanáct základních škol a jedna alternativní střední škola.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Mukilteo má rozlohu 24,4 km2, z čehož 33 % je voda.  V roce 1996 bylo zjištěno, že město protíná zlom South Whidbey Island.  Většina území východně od města je nezačleněna. Ze západu a severu obec obklopuje Pugetův záliv a zbytek hranic tvoří Everett a opět nezačleněné území spadající pod okres Snohomish.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2010 zde žilo 20 254 lidí, z čehož 87 % byli běloši, 7 % Asiaté a 1 % Afroameričané. 4 % obyvatelstva byla hispánského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Město bylo oficiálně začleněno v květnu 1947 a vládne v něm starosta s městskou radou. Všichni tito představitelé jsou nestraníky a slouží ve čtyřletých volebních obdobích. Nynějším starostou je Joe Marine, zatímco členy městské rady jsou Kevin Stoltz, Richard Emery, Randy Lord, Howard Tinsley, Emily Vanderwielen, Linda Grafer a Jennifer Gregerson.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Mukilteo leží na pobřeží Pugetova zálivu, důležitého vodního tělesa v Tichém oceánu, které odděluje Olympijský poloostrov od pevniny. Většina obce leží na kopci nad pobřežím, který směřuje na Whidbeyho ostrov.  Přestože rybaření a jízda na lodi jsou ve městě populární formou rekreace, existuje zde jediná loděnice, dva sezónní doky, ale žádné přístaviště. V jedné době se ve městě nacházely dvě loděnice, které byly ovšem zbořeny a nahradily je rezidenční budova, respektive hotel. Okolí majáku a pilíře nedaleko trajektového terminálu jsou oblíbenými místy pro zdejší potápěče, a to díky rozmanitému podmořskému životu a výskytu chobotnic. Na každé straně zdejší restaurace s mořskými plody se nachází veřejná mola pro rybaření.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Z Mukiltea vede trasa trajektu do Clintonu na Whidbeyho ostrově.  Od června 2008 staví ve městě příměstský vlak Sounder. Ve všedních dnech zde v září 2009 jezdily čtyři spoje ráno a čtyři odpoledne.  Městem prochází dvě státní dálnice, Washington State Route 525 a Washington State Route 526. Prvně jmenovaná silnice má svou podpůrnou alternativu, na kterou je odkloňována doprava směřující do Boeing Everett Factory, aby neproudila do centra města a neúčastnila se stejného provozu jako doprava směřující na Whidbeyho ostrov.  Autobusy Community Transit číslo 113 a 190 projíždějí městem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mukilteo (v překl. \"dobré tábořiště\") je město v okrese Snohomish, v americkém státě Washington. V roce 2010 zde žilo 20 254 obyvatel. Město leží na pobřeží Pugetova zálivu a je místem terminálu Washington State Ferries, odkud vyplouvají lodě do Clintonu na Whidbeyho ostrově.", "tgt_summary": "Mukilteo ( ) is a city in Snohomish County, Washington, United States. It is located on the Puget Sound between Edmonds and Everett, approximately north of Seattle. The city had a population of 20,254 at the 2010 census and an estimated 2019 population of 21,441.", "id": 1462444}
{"src_title": "Projekt 627", "tgt_title": "November-class submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Informace špionáže o amerických přípravách na stavbu ponorek s jaderným pohonem (jejich prvním produktem byla ponorka USS \"Nautilus\") vedly roku 1952 Stalina k urychlení vlastního programu vývoje ponorek této kategorie. Jejich šéfkonstruktérem byl jmenován Vladimír N. Peregudov. Podle původní koncepce se přitom nemělo jednat o klasické útočné ponorky, nýbrž o ponorky, které měly napadat nepřátelská pobřežní města a přístavy pomocí obrovského, 28 metrů dlouhého, torpéda ráže 1500 mm s jadernou hlavicí. Ovšem brzy byl nepraktický projekt upraven na klasičtěji pojaté ponorky vybavené torpédy či minami, určené k napadání hladinových lodí.  Celkem bylo loděnicí v Severodvinsku postaveno 13 ponorek základních modelů Projekt 627 a 627A. Práce na prvním kusu začaly v roce 1954, do služby byly zařazeny v letech 1958–1963. V roce 1963 byla do služby zařazena rovněž modifikovaná experimentální ponorka K-27 Projektu 645, která se od klasické třídy \"Listopad\" lišila svým pohonem, tvořeným dvěma reaktory chlazenými kapalným kovem. K-27 byla vyřazena roku 1968 po havárii reaktoru.  Na základě projektu 627 byly dále postaveny první sovětské raketonosné ponorky s jaderným pohonem projektu 658 (v kódu NATO \"třída Hotel\").", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorky měly dvojitý trup rozdělený na devět vodotěsných oddělení. Od počátku byly koncipovány pro podhladinovou plavbu vysokou rychlostí. Byly však výrazně hlučné, což způsoboval jak tvar jejich trupu a množství otvorů v něm, tak i použité reaktory. Největší hloubka ponoru dosahovala 300 metrů. Ponorky měly osm torpédometů ráže 533 mm, pro která nesly 14–20 torpéd s konvenční či jadernou hlavicí. Alternativou byly námořní miny. Pohonný systém tvořily dva tlakovodní jaderné reaktory a dvě turbíny, roztáčející dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost byla 15 uzlů na hladině a 28 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "K-3 Leninskij Komsomol 17. června 1962 jako první sovětská ponorka poprvé dosáhla pod vedením kapitána Lva Žilcova severního pólu, kde se i vynořila (primát v tomto ohledu – vynoření na severním pólu získala o necelé tři roky dříve americká USS \"Skate\"). Na mnoha ponorkách došlo během služby k různým incidentům. Například na K-8 vypukl 8. dubna 1970 požár při hlídkové plavbě v Biskajském zálivu. Ponorka se potopila 12. dubna a dnes leží na dně v hloubce cca 4700 metrů. Zahynulo tehdy 52 námořníků. Požáru se nevyhla ani K-3 Leninskij Komsomol.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt 645.", "content": "Na experimentální K-27 došlo roku 1968, při jedné ze středomořských hlídek, k úniku radioaktivity z reaktoru. Tím skončila její operační služba, K-27 zakotvena na poloostrově Kola a její reaktory byly chlazeny a používány k experimentům až do roku 1981.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 627 (v kódu NATO třída Listopad) byla první třída útočných ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Mimo 13 útočných ponorek základního modelu byla postavena ještě experimentální ponorka K-27 s reaktory chlazenými kapalným kovem. Konstrukce třídy \"November\" navíc posloužila jako základ pro konstrukci první sovětských raketonosných ponorek s jaderným pohonem Projektu 658 (v kódu NATO \"třída Hotel\"). Všechny postavené ponorky třídy \"Listopad\" již byly vyřazeny.", "tgt_summary": "The November class, Soviet designation Project 627 Kit (, NATO reporting name November) was the Soviet Union's first class of nuclear-powered attack submarines, which were in service from 1958 through 1990. All but one have been disposed of, with the K-3, the first nuclear-powered submarine built for the Soviet Navy, being preserved as a memorial ship in Saint Petersburg.", "id": 1190911}
{"src_title": "Cyrilská jednota", "tgt_title": "Cecilian Movement", "src_document": [{"title": "Důvody reformy.", "content": "Na začátku 19. století se prakticky setřel rozdíl mezi vokální hudbou chrámovou a italskou operou. To začalo vadit zastáncům čisté církevní hudby. Vznikla proto snaha o reformu církevní hudby, která by hudbě provozované v chrámech navrátila je duchovní poslání.  Výsledkem těchto snah byl vznik společnosti \"Allgemeiner Caecilienverein für Deutschland, Österreich und Schweiz\", kterou roku 1868 založil v Regensburgu hudební skladatel a kněz Franz Xaver Witt. Podle této společnosti dostala tato reforma název – ceciliánská reforma.  Z podobných pohnutek vznikla již v roce 1826 \"Jednota ku zvelebení kostelní hudby v Čechách\". Výsledkem její činnosti bylo např. založení pražské varhanické školy v roce 1830. Jakýmsi patronem těchto snah se stal renesanční skladatel Giovani Pierluigi da Palestrina (asi 1525–1594), který byl už v 16. století, během trvání Tridentského koncilu, pověřen provedením obdobné očisty církevních vokálních skladeb.", "section_level": 1}, {"title": "Reforma v Čechách.", "content": "29. září 1873 se den po provedení Palestrinovy mše \"Christus natus est\" konala schůzka českých zastánců ceciliánské reformy, kterou svolal kaplan kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně Ferdinand Josef Lehner. Účastníci se dohodli založit po vzoru německé \"Allgemeiner Caecilienverein\" obdobnou společnost působící v českých zemích – Ceciliánskou jednotu. Nicméně rakouským úřadům se takový spolek zdál podezřelý a byl výnosem místodržitelství č. 20 811 z 29. 12. 1873 zakázán.  Lehner se nevzdal. V roce 1874 začal vlastním nákladem vydávat časopis \"Cecilie\", který podporoval tyto snahy a o rok později založil \"Křesťanskou akademii\" se samostatným hudebním odborem. Té se již podařilo zlomit odpor úřadů a nové stanovy Jednoty byly nakonec v roce 1879 schváleny. Ústředním listem spolku se stal časopis \"Cecilie\", který byl od 7. čísla ročníku 1879 přejmenován na časopis \"Cyril\" a \"Ceciliánská jednota\" na \"Jednotu cyrilskou\". Hnutí se velice rychle šířilo. Na Moravě byla první Cyrilská jednota ustavena v Hodoníně v roce 1880. Nejvýznamnější moravské cyrilské jednoty působily u sv. Michala v Brně (Josef Martínek), v Olomouci, v Prostějově (Ezechiel Ambros, Karel Bezdíček) a ve Slavkově u Brna (František Franc). V roce 1898 bylo v českých zemích již 110 farních cyrilských jednot. Poslední cyrilské jednoty vznikaly ve čtyřicátých letech 20. století. V současnosti má na repertoáru skladby cyrilistů Zdeněk Hatina, ředitel kůru v Brně-Zábrdovicích.  Dirigent Antonín Apt založil v rámci Cyrilské jednoty pěvecké těleso, k němuž byl později připojen i orchestr. V letech 1887–1889 v něm hrál na violu i Antonín Dvořák. Koncerty se konaly převážně na Žofíně a na programu byla díla od renesance až po současnost. V rozporu s původními úmysly německých zakladatelů se v Praze hrály i světské skladby a dokonce i části oper.  Cyrilské jednoty měly velký význam pro zvýšení úrovně chrámové hudby i pro šíření hudebního vzdělání do nejmenších obcí. Na druhé straně svým úzkým pojetím často bránily umělecké volnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obecná jednota cyrilská byla společnost pro očistu chrámové hudby založená roku 1879 v Praze Ferdinandem Josefem Lehnerem. Zabývala se českou variantou ceciliánské reformy církevní hudby.", "tgt_summary": "The Cecilian Movement for church music reform began in Germany in the second half of the 1800s as a reaction to the liberalization of the Enlightenment.", "id": 56514}
{"src_title": "SU-100Y", "tgt_title": "SU-100Y Self-Propelled Gun", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V prosinci 1939 nařídilo severozápadní velitelství Rudé armády 185.továrně vývoj vozidla, založeného na T-100. Vozidlo mělo operovat nejen jako samohybné dělo, k dispozici měly být i varianty pro stavbu mostů, převoz munice a odtahování tanků, zničených či poškozených na bojišti. Během vývoje bylo navrženo osadit T-100 dělem ráže 152 mm, aby tak bylo schopno ničit bunkry a jiná opevnění. Ředitel 185. továrny však navrhl použití 100 a 130 mm námořních děl. Tento návrh byl schválen a dokončené plány T-100X byly 8.1.1940 odeslány do továrny Izhorskij. T-100X měl kvádrovou nástavbu osazenou 130 mm námořním dělem typ B-13. V podvozku bylo použito nápravy s torzní tyčí, tak jak to bylo obvyklé u dobových tanků. Během vývoje prototypu byl nicméně pozměněn tvar nástavby, což mělo zrychlit nakládání munice. Nový prototyp byl označen SU-100Y a jeho plány byly odeslány továrně Izhorskij 24.2.1940. Jeho výroba začala 1.3., poprvé byl testován 14.3. Do konce Zimní války však již nestihl být bojově nasazen.  Během zimní války byla navržena modernizovaná verze T-100, osazená silným 152 mm dělem M-10, schopným ničit betonové objekty (jako například tzv. dračí zuby, běžnou součást evropského opevnění během 2. světové války). V březnu 1940 pak byla vyvinuta nová věž, určená k lafetaci 152 mm kanónu, projekt nesl označení T-100Z. K jeho realizaci však nedošlo kvůli upřednostnění výroby tanků KV-1 a KV-2, používajících právě 152 mm děla. V dubnu 1940 navrhla 185.továrna samohybné dělo pro obranu pobřeží, vybavené 130 mm námořním kanónem B-13 a třemi kulomety ráže 7.62 mm v otočné věži. Tento návrh byl označen jako Prototyp 103, zůstal však pouze na papíře.  Po ukončení prací na projektu T-100 byl prototyp SU-100Y přesunut do Kubinky. V listopadu 1941, v nejkritičtější části bojů o předměstí Moskvy byl SU-100Y nasazen spolu s prototypy SU-14 a SU−14-1, osazenými 152 mm dělem, jako součást Nezávislé dělostřelecké divize pro zvláštní nasazení. Další záznamy o bojovém nasazení nejsou známy. Prototyp SU-100Y se dočkal konce války a stal se součástí sbírky Muzea tanků v Kubince.", "section_level": 1}], "src_summary": "SU-100Y byl prototyp sovětského samohybného děla vyvinutého z prototypu tanku T-100. Vzniklo během Zimní války s Finskem jako zbraň ráže 130 mm, která by mohla ničit betonové obranné struktury jako jsou bunkry a protitankové překážky. Do konce zimní války se služby nedočkala, ale nakonec se účastnila obrany Moskvy.", "tgt_summary": "The SU-100Y was a Soviet prototype self-propelled gun, developed from the prototype T-100 tank. It was developed during the Winter War with Finland to include a 130 mm gun to destroy concrete defensive structures like bunkers and anti-tank obstacles. It did not see production, but the prototype was brought into use in the Second World War in defence of Moscow.", "id": 1986869}
{"src_title": "Winchester College", "tgt_title": "Winchester College", "src_document": [{"title": "Pověst.", "content": "Podle každoročně vydávaného „Průvodce dobrých škol“ (\"Good Schools Guide\") má škola „pravděpodobně nejlepší tradice vzdělanosti ze všech škol ve Spojeném království“ a poskytuje „akademicky a společensky privilegované dětství, kterého si absolventi váží po celý život“. Kulturní časopis \"Tatler\" udělil Winchester College v roce 2010 cenu „Škola roku“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Škola byla založena v roce 1382 winchesterským biskupem Williamem Wykehamem. Prvních 70 chudých učenců vstoupilo do školy v roce 1394. V polovině 19. století byla naplánována stavba čtyř kolejí (dokončeny však byly jen tři: A, B a C). Účelem bylo rozšíření počtu studentů o 100. Později byly dostavěny koleje D, E, G a H. Nyní existuje deset kolejí a celkový počet žáků přesahuje 700.", "section_level": 1}, {"title": "Koleje.", "content": "Každý student náleží k určité koleji, kterou reprezentuje ve sportovních soutěžích a v dalších aktivitách. Každá kolej má své oficiální jméno, obvykle příjmení prvního správce koleje, jež se používá hlavně jako poštovní adresa. Koleje mají také neformální jména, která jsou obvykle používána v hovorové řeči (často přezdívka současného správce koleje). Mají též přiřazené písmeno, jež značí pořadí jejich založení, a svoji vlastní sadu barev.  Koleje:", "section_level": 1}, {"title": "Školné.", "content": "Winchester má vlastní přijímací zkoušky a nepoužívá všeobecné srovnávací zkoušky. Po náročných zkouškách mohou úspěšní kandidáti získat podle své výkonnosti stipendium.  Školné:", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní spolupráce.", "content": "Winchester College aktivně spolupracuje se zahraničními školami a nabízí jejich studentům tříměsíční až roční stipendia po vykonání výběrového řízení. Mezi české střední školy spolupracující s Winchester College patří Gymnázium Jana Keplera, PORG a Open Gate.", "section_level": 1}], "src_summary": "Winchester College je soukromá škola pro chlapce, která se nachází v bývalém hlavním městě Anglie Winchesteru v hrabství Hampshire. Založil ji winchesterský biskup William Wykeham v roce 1382. Jedná se o nejstarší z původních devíti anglických soukromých škol schválených zákonem o soukromých školách z roku 1868, mezi něž patří také Eton, Harrow, Charterhouse a Shrewsbury.", "tgt_summary": "Winchester College is an independent boarding school for boys in the British public school tradition, situated in Winchester, Hampshire. It has existed in its present location for over 600 years. It is the oldest of the original nine English public schools defined by the Clarendon Commission, seven of which were regulated by the Public Schools Act 1868.", "id": 2028464}
{"src_title": "Hydrogensiřičitan sodný", "tgt_title": "Sodium bisulfite", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Již zmíněná výroba je založena na vzniku kyseliny siřičité (HSO), která reaguje s uhličitanem sodným za vzniku oxidu uhličitého: HO + SO → HSO NaCO + HSO → NaSO + CO + HO Vzniklý siřičitan sodný (NaSO) reaguje s vodou a oxidem siřičitým za vzniku hydrogensiřičitanu sodného: NaSO + SO + HO ↔ 2 NaHSO Tato reakce probíhá i zpětně, po čase se tato látka opět rozpadá, ve vodném roztoku probíhá rychleji než na suchu. Na vzduchu tento proces urychluje vzdušná vlhkost. Vzniká oxid siřičitý, který se používal zejména na bělení prádla. Na výrobu je možno použít místo uhličitanu sodného zejména i hydroxid sodný. Další možností přípravy je opatrná hydrolýza disiřičitanu sodného ve vodném prostředí:", "section_level": 1}, {"title": "Použití v chemických reakcích.", "content": "V organické chemii má několikeré použití: tvoří hydrosiřičitanové addukty s aldehydy a určitými cyklickými ketony za vzniku příslušných sulfonátů (které mohou dále sloužit k zavedení kyano skupiny). Tato reakce má omezený význam pro syntézy, ale používá se při čištění produktů v chemickém průmyslu. Aldehydy, které znečišťují produkt jsou vysráženy hydrogensiřičitanem a odfiltrovány. Pro reakce v opačném směru se používá zásadité prostředí s obsahem hydrogenuhličitanu nebo hydroxidu sodného a vzniklý hydrogensiřičitan je uvolněn jako oxid siřičitý.  Další hlavní použití je při odbarvování a při odstraňování často barevných nečistot, vzniklých při organické syntéze, jakožto jemné redukční činidlo. Také může, podobně jako hydrogenuhličitan sodný a uhličitan sodný, efektivně odstraňovat přebytky chloru, bromu, jodu a chlornanů, osmičelanových esterů, oxidu chromového a manganistanu draselného.  Také se používá při Buchererově reakci - záměně fenolického hydroxylu za aromatickou aminoskupinu. Tato reakce je reverzibilní.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v potravinářství.", "content": "Zatímco podobná sloučenina disiřičitan sodný se používá při výrobě většiny komerčních vín (mimo jiné) k zábraně oxidace a ochraně buketu, hydrogensiřičitan sodný používají k podobným účelům spíše pro výrobu vína podomácku. Používá se k zábraně hnědnutí (způsobovaného oxidací) a k ničení nežádoucích mikrobů ještě před začátkem fermentace. Hydrogensiřičitan ve styku s vodou - zejména v kyselém prostředí - uvolní oxid siřičitý a po přibližně 24 hodinách vyprchá. Potom je již možno přidat čerstvé kvasinky.  Hydrogensiřičitan sodný se také přidává do salátů v barech s obsahem listově zeleně zabarvené zeleniny a i mnohde jinde k udržení čerstvého vzhledu (názvy přípravků například \"LeafGreen\" a j.) Použitá koncentrace někdy bývá dostatečná k vyvolání těžké alergické reakce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydrogensiřičitan sodný je rozpustná, sodná sůl kyseliny siřičité, jejíž chemický vzorec je NaHSO. Vodný roztok této látky je kyselý. Hydrogensiřičitan sodný je potravinářská přídatná látka E222. Tato hydrogensiřičitanová sůl může být připravena probubláváním vodného roztoku sody oxidem siřičitým (SO). Hydrogensiřičitan sodný v kontaktu s chlorovým bělidlem (přípravky, obsahující chlornan sodný) uvolňuje nebezpečné výpary (kombinace chloru, oxidu siřičitého a dalších kyselých a dráždivých sloučenin), nebezpečné zejména pro astmatiky, ale jedovaté i pro ostatní. Tyto výpary se uvolňují v neočekávaně velkém množství.", "tgt_summary": "Sodium bisulfite (or sodium bisulphite, sodium hydrogen sulfite) is a chemical mixture with the approximate chemical formula NaHSO. Sodium bisulfite in fact is not a real compound, but a mixture of salts that dissolve in water to give solutions composed of sodium and bisulfite ions. It is a white solid with an odor of sulfur dioxide. Regardless of its ill-defined nature, \"sodium bisulfite\" is a food additive with E number E222.", "id": 1266373}
{"src_title": "Dysnomia (měsíc)", "tgt_title": "Dysnomia (moon)", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Během roku 2005 pozorovali astronomové Keckovy observatoře na Havaji za pomocí nově instalovaného systému adaptivní optiky čtyři nejjasnější transneptunická tělesa (Pluto, Makemake, Haumeu a Eris). 10. září toho roku pak objevili na oběžné dráze Eris měsíc, který dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB) 1. Protože Eris v té době také neměla ještě definitivní jméno, astronomové ji běžně nazývali přezdívkou „Xena“, podle válečnice z oblíbeného televizního seriálu. Ve shodě s tím pak objevitelé nový měsíc označovali přezdívkou „Gabrielle“, podle její seriálové společnice.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Podle některých měření je Dysnomia o 4,43 magnitudy slabší než Eris, čemuž by odpovídal průměr 350 až 490 km, ovšem Michael Brown se domnívá, že její jasnost je ještě nižší a průměr odhaduje na 100–250 km. Astronomové po objevu satelit pozorovali nejen Keckovými dalekohledy, ale též za pomoci Hubbleova vesmírného dalekohledu, a svá pozorování obíhajícího tělesa využili jak k odhadu charakteristik jeho oběžné dráhy, tak také k výpočtu hmotnosti Eris (1,67×10 kg, asi 1,27krát více než Pluto). Dysmonia se kolem Eris pohybuje po kruhové oběžné dráze o poloměru 37 350 ± 140 km.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Astronomové nalezli satelity na oběžných dráhách třech ze čtyř nejjasnějších transneptunických těles. U méně jasných členů této oblasti však zatím byly satelity nalezeny jen v 10 % případů. Důvodem tohoto nepoměru by mohly být kolize mezi velkými tělesy, které bývaly v dávné minulosti poměrně časté. Srážky těles o průměru přesahujícím 1000 km vedly k vymrštění velkého objemu materiálu, který se následně shlukl v měsíc. Jde o stejný mechanismus, jakým pravděpodobně v rané historii sluneční soustavy vznikl i Měsíc obíhající Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Michael Brown, objevitel měsíce, vybral jméno Dysnomia z několika důvodů. Podle obecně přijatého zvyku se měsíce pojmenovávají po méně významných bozích spojených s bohy, jejichž jméno nese mateřské těleso, přičemž řecká bohyně Dysnomia je mýtickou dcerou bohyně Eris, po níž byla pojmenována trpasličí planeta, kolem níž měsíc obíhá. Michael Brown se však vyjádřil, že název má i další skryté významy. Řecký výraz „dysnomia“ (), do češtiny překládaný jako „anarchie“, lze vykládat jako nedostatek řádu, tj. anglicky „lawlessness“. Původní neoficiální přezdívka mateřského tělesa Eris byla „Xena“ po známé seriálové bojovnici, a nové jméno má být současně poctou pro americkou herečku Lucy Lawlessovou, která její postavu ztvárnila. Brown rovněž poznamenal, že svou roli hrál i fakt, že jméno Dysnomia začíná stejným písmenem, jako křestní jméno jeho ženy Diane (podobně jako první písmena Pluta odpovídají iniciálám Pervicala Lowella, zakladatele observatoře, kde pracoval její objevitel Clyde Tombaugh, či jako první písmena Charona odpovídají začátku křestního jména Charlene, jména manželky jeho objevitele Jamese Christyho).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dysnomia, celým názvem (136199) Eris I Dysnomia, je jediný známý přirozený satelit trpasličí planety Eris (zatím nejhmotnější známá trpasličí planeta ve sluneční soustavě). Objeven byl roku 2005 týmem vedeným americkým astronomem Michaelem Brownem na W. M. Keck Observatory na Havaji. Předtím, než obě tělesa dostala svůj definitivní název, nesla Dysnomia předběžné označení S/2005 (2003 UB) 1. Eris byla nakonec pojmenována po řecké bohyni sváru a Dysnomia po její dceři, bohyni anarchie.", "tgt_summary": "Dysnomia (formally (136199) Eris I Dysnomia) is the only known moon of the dwarf planet Eris (the most massive known dwarf planet in the Solar System) and very probably the second-largest known moon of a dwarf planet, after Pluto I Charon. It was discovered in 2005 by Mike Brown and the laser guide star adaptive optics team at the W. M. Keck Observatory, and carried the provisional designation of until officially named \"Dysnomia\" (from the Ancient Greek word meaning anarchy/lawlessness) after the daughter of the Greek goddess Eris.", "id": 1724223}
{"src_title": "Dominik Kubalík", "tgt_title": "Dominik Kubalík", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská kariéra.", "content": "Je odchovancem plzeňského hokeje, kde patřil mezi nejproduktivnější hráče ve všech věkových kategoriích a především nejlepší střelce. V sezoně 2009-10 v mladším dorostu nastřílel 39 branek v 33 zápasech a se 63 body byl 2. nejproduktivnějším hráčem Plzně, která se stala Mistrem v kategorii mladšího dorostu. O rok později nasbíral ve starším dorostu 59 bodů (38+21) ve 42 zápasech a opět dělil se o první místo v produktivitě Plzně. V sezoně 2011-12 dostal v 16 letech šanci zahrát si 8 zápasů v extralize dospělých za Plzeň, ve kterých vstřelil 1 gól. Zbytek sezony strávil napůl v dorostu a napůl v juniorech. Sezony 2012-13 a 2013-14 strávil v zámoří v juniorské OHL. V nováčkovské sezoně si připsal 34 bodů (17+14) v 67 zápasech za Sudbury a dalších 6 bodů (3+3) přidal v 9 zápasech playoff. Následující ročník zahájil v Sudbury, kde do ledna nasbíral 23 bodů (13+10) v 36 utkáních, a pak byl vyměněn do Kitcheneru za dalšího Čecha Radka Faksu. V Kitchenru, který skončil jako 2. nejhorší tým OHL, pak zaznamenal jen 6 bodů (5+1) v 23 utkáních.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "I když mohl zůstat v juniorské OHL, rozhodl se před sezonou 2014–15 pro návrat do České republiky zpět do Plzně. Většinu sezony strávil mezi dospělými v extralize, kde nastoupil do 35 zápasů a připsal si 7 bodů (3+4). V předkole playoff přidal ve 4 zápasech 2 body, ale Plzeň vypadla s Mladou Boleslaví 1:3 na zápasy. Mezi dospělými nastoupil ještě na 4 zápasy za Havlíčkův Brod v 1. lize a na 2 zápasy ve 2. lize za Klatovy. Za juniorku Plzně pak ještě zvládl 16 zápasů, v nichž nastřílel 18 gólů a přidal 9 asistencí.  V sezoně 2015–16 se zařadil se mezi nejlepší útočníky extraligy. I díky výtečné spolupráci s Jaroslavem Kracíkem a Miroslavem Indrákem byl s 25 góly v základní části nejlepším střelcem hokejové extraligy. Ve 48 utkáních s celkovými 40 body se dělil o místo nejproduktivnějšího hráče Plzně s Jaroslavem Kracíkem a v rámci extraligy to stačilo na dělené 9. místo v kanadském bodování. Byl nejlepší v extralize se 176 střeleckými pokusy a rovněž se dělil o první místo v počtu gólů v přesilovce (11). V playoff ho ovšem střelecké štěstí opustilo, když se ujala v 11 zápasech pouze jedna z jeho 44 střel (4. nejvyšší počet v celém playoff), a Plzeň vypadla v semifinále se Spartou 2:4 na zápasy.  V sezoně 2016–17 střeleckou trofej obhájil, když dokázal nastřádat dokonce 29 gólů. K tomu přidal 19 asistencí a s celkem 48 body se umístil na 2. místě kanadského bodování celé ligy. Kromě 1 zápasu odehrál všechna utkání základní části. Opět vedl extraligu v počtu střel (221) a dělil se o 1. místo v počtu gólů v přesilovce (11). V playoff si v 11 zápasech připsal 5 bodů (3+2) a Plzeň vypadla ve čtvrtfinále 2:4 na zápasy s Libercem.  V květnu 2017 podepsal smlouvu s Ufou z KHL, která jej v roce 2016 draftovala v 1. kole draftu KHL. Do sestavy se ovšem kvůli omezení, že na soupisce může být maximálně 5 cizinců nedostal, takže se v srpnu dohodl na rozvázání smlouvy a podepsal 3letou smlouvu s týmem Ambri-Piotta ze švýcarské ligy. Sezonu ovšem zahájil na hostování v Plzni, protože i Ambri-Piotta již měla naplněný limit cizinců. Do poloviny listopadu zvládl za Plzeň odehrát 20 utkání, ve kterých nastřílel 16 branek a celkem nasbíral 24 bodů. Extraligu opouštěl jako nejlepší střelec a druhý nejproduktivnější hráč. Ve zbytku sezony pak ve švýcarské lize nasbíral 27 bodů (10+17) v 25 utkáních. V bojích o udržení si pak připsal dalších 7 bodů v 10 utkáních a pomohl týmu Ambri-Piotta k udržení v elitní švýcarské soutěži.  V sezoně 2018–19, v první celé sezoně v Ambri Piotta, se stal nejproduktivnějším hráčem švýcarské ligy, když v 50 zápasech nasbíral 57 bodů (25+32). V počtu asistencí byl 2. v lize a v počtu gólů pak 3. V playoff přidal 6 bodů (1+5) v 5 utkáních. Po sezoně byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem vedením švýcarské ligy i médii, která ho rovněž zvolila nejlepším útočníkem a zařadila ho do All-Star týmu.  Dne 29. května 2019 podepsal s Blackhawks roční nováčkovskou smlouvu a během přípravného kempu Blackhawks na sezonu 2019-20 si vybojoval místo v sestavě Blackhawks, takže mohl nastoupit v rámci NHL Global Series ke svému prvnímu utkání NHL v Praze 4. října 2019 proti Philadelphii. První gól a bod v NHL pak zaznamenal v následujícím utkání 10. října 2019 již v Chicagu proti San Jose, když překonal brankáře Aarona Della. A v dalším utkání 12. října proti Winnipegu si připsal i první asistenci v NHL. Za leden 2020 byl vyhlášen nováčkem měsíce NHL, když v 10 utkáních nastřílel stejný počet gólů a přidal 4 asistence. Vyrovnal tak klubový rekord v počtu gólů vstřelených nováčkem v 1 měsíci. V únoru pak přidal 12 bodů (8+4) ve 14 utkáních a 27. února v Tampě Bay vstřelil svůj první hattrick v NHL. Stal prvním nováčkem v historii Chicaga, jenž dokázal vstřelit ve 3 ze 4 zápasů dva nebo více gólů. Dále dokázal jako 6. nováček historie Chicaga vstřelit 20 gólů během méně než 50 utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Českou republiku reprezentoval v roce 2013 na Mistrovství světa hráčů do 18 let v Rusku, kde se v týmu sešel s dalším hráčem Blackhawks Davidem Kämpfem. V 5 utkáních si připsal 5 asistencí a dělil se o 1. místo v produktivitě národního týmu. Na Mistrovství světa juniorů 2015 v Kanadě byl kapitánem týmu a znovu se v týmu sešel s Kämpfem.  Do seniorské reprezentace se poprvé podíval v sezoně 2015-16, když odehrál 8 utkání v rámci Euro Hockey Tour. První velkou reprezentační akcí pro něj byly Zimní olympijské hry 2018 v Pchjongčchangu, kde v 5 utkáních vstřelil 2 góly. Na MS 2018 pak nasbíral 8 bodů (3+5) v 8 utkáních a byl nejproduktivnějším hráčem národního týmu. Zároveň byl vyhlášen jedním ze 3 nejlepších hráčů České republiky na turnaji. O rok později na Slovensku se zlepšil na 12 bodů (6+6) v 10 utkáních a dělil se o 3. místo v produktivitě národního týmu. Češi v utkání o bronz podlehli Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominik Kubalík (* 21. srpna 1995, Plzeň) je český lední hokejista hrající v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize (NHL).", "tgt_summary": "Dominik Kubalík (born 21 August 1995) is a Czech professional ice hockey player for the Chicago Blackhawks of the National Hockey League (NHL). He was selected in the seventh round (191st overall) by the Los Angeles Kings during the 2013 NHL Entry Draft.", "id": 2363436}
{"src_title": "Kryptografie nad eliptickými křivkami", "tgt_title": "Elliptic-curve cryptography", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Kryptografie veřejných klíčů je založena na neznalosti rychlých algoritmů pro některé matematické problémy. Nejstarší systémy kryptografie veřejných klíčů jsou bezpečné za předpokladu, že je obtížné rozdělit na prvočísla velké přirozené číslo, které je součinem dvou a více velkých prvočísel. Pro systémy na bázi eliptických křivek se naproti tomu předpokládá, že nalezení diskrétního logaritmu náhodného bodu eliptické křivky s ohledem na známý základní bod je nemožné. Velikost eliptické křivky určuje složitost problému. Předpokládá se, že stejné úrovně zabezpečení, jakou nabízejí RSA systémy s velkým modulem, lze dosáhnout s podstatně menší skupinou eliptických křivek. Použití malé skupiny eliptických křivek znamená snížení nároků na přenos i místo.  Pro současné kryptografické účely se používá rovinná křivka, která se skládá z bodů vyhovujících rovnici  lišící se nevlastním bodem, označujeme ∞. (Souřadnice jsou zde vybírány z pevného konečného tělesa neobsahujícího 2 a 3, jinak by křivka byla poněkud komplikovanější).  Toto tvoří společně se skupinou operací nad teorií množin eliptických křivek Abelovu grupu s bodem v nekonečnu jako neutrálním prvkem. Struktura grupy se dědí z množiny dělitele ze základních algebraických variet.  Stejně jako pro ostatní populární šifrovací metody založené na veřejném klíči není publikován žádný matematický důkaz o matematické bezpečnosti ECC. Avšak Americká Národní bezpečnostní agentura schválila ECC včetně schémat na něm založených ve své sadě kryptografických algoritmů Suite B a povolila jejich použití k šifrování informací označených jako přísně tajné 384bitovými klíči. Zatímco patent RSA vypršel v roce 2000, jsou zde v platnosti patenty týkající se určitých aspektů ECC technologie, i když někteří tvrdí, že Protokol digitálního podpisu s využitím eliptických křivek (ECDSA; NIST FIPS 186-3) a některé praktické programy pro výměnu veřejných klíčů na bázi ECC (včetně ECDH) mohou být implementovány bez jejich porušení. Navíc standardizovaný generátor náhodných čísel (od NIST a NSA) může vytvářet \"zadní vrátka\", známá jen tvůrcům algoritmu generátoru.  Pak i Diffieho-Hellmanova výměna klíčů je napadnutelná.  Roku 2015 oznámila NSA ústup od používání ECC, kterou má nahradit postkvantová kryptografie. Spoluautor ECC spekuluje o důvodech k tomuto kroku.", "section_level": 1}, {"title": "Kryptografické algoritmy.", "content": "Několik algoritmů založených na výpočtu diskrétního logaritmu bylo přizpůsobeno pro použití eliptických křivek nahrazením grupy formula_2 grupou bodů nad eliptickou křivkou, tyto algoritmy pak mají anglickou zkratku s předponou \"EC\": Na RSA konferenci v roce 2005 představila Národní bezpečnostní agentura balíček nazvaný Suite B, který pro generování digitálního podpisu a výměnu veřejných klíčů používá výhradně technologii ECC. Tento balíček je určen k ochraně jak klasifikovaných, tak i neklasifikovaných národních bezpečnostních systémů a informací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryptografie eliptických křivek (ECC) je metoda šifrování veřejných klíčů založená na algebraických strukturách eliptických křivek nad konečnými tělesy. Použití eliptických křivek v kryptografii navrhli nezávisle na sobě Neal Koblitz a Victor S. Miller v roce 1985.", "tgt_summary": "Elliptic-curve cryptography (ECC) is an approach to public-key cryptography based on the algebraic structure of elliptic curves over finite fields. ECC allows smaller keys compared to non-EC cryptography (based on plain Galois fields) to provide equivalent security.", "id": 1851831}
{"src_title": "Třtina křovištní", "tgt_title": "Calamagrostis epigejos", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalou trsnatou trávu, dosahující výšky nejčastěji 60−150 cm. Celá rostlina je víceméně sivozelená, oddenky jsou silné a plazivé s dlouhými tenkými výběžky. Stébla mají 2−4 kolénka, pod latou jsou silně drsná. Listy jsou střídavé s listovými pochvami, které jsou drsné, dolní chlupaté. Čepele jsou čárkovité, asi 4−10 (vzácně až 20 mm) široké, na líci drsné, ploché nebo slabě svinuté. Jazýček je 4–12 mm dlouhý, špičatý, později dřípený. Květenstvím je lata, která se skládá z mnoha klásků, celá lata je víceméně přímá, není ohnutá, hustá s drsnými větévkami, asi 15–30 cm dlouhá a 3–6 cm široká. Klásky jsou jednokvěté, stříbřitě hnědé až hnědě nachové, plevy jsou víceméně stejné, 5–8 mm dlouhé, na kýlu drsné, chlupy bazálního věnečku jsou asi stejně dlouhé jako plevy. Plucha je kratší než pleva, je dvouklaná, trojžilná, osina je nasazená asi v půli pluchy a je o málo delší než plucha, přesahuje pluchu nejvýše o 2 mm. Pluška dosahuje asi 2/3 délky pluchy. Tyčinky jsou 3, prašníky jsou asi 1,5 mm dlouhé, žluté až žlutooranžové barvy. Plodem je obilka. Počet chromozómů je 2n=28.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Třtina křovištní je přirozeně rozšířena na většině území Evropy, kromě severu Skandinávie a severu evropské části Ruska, málo se vyskytuje také na Pyrenejském poloostrově. Dále je rozšířena v jihozápadní Asii a odtud přes střední Asii, jižní Sibiř až na Dálný Východ, včetně Číny, Koreje a Japonska. Zavlečena byla i jinam, např, na východ USA.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR je to na celém území běžná rostlina, vyskytuje se od nížin do hor. Téměř chybí jen ve vyšších horských polohách. Jedná se o výrazný expanzívní druh, který roste na loukách, pasekách a ruderálních stanovištích. Dokáže vytvářet velké množství stařiny, což je konkurenční výhoda oproti ostatním rostlinám tehdy, když se na louce neprovádí kosení nebo pastva. Často pak vytváří téměř monocenózy na rozsáhlých plochách. Expanze tohoto druhu představuje vážný problém v některých rezervacích a biologicky cenných mezických a sušších loukách, kde ustalo pravidelné obhospodařování.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Třtina křovištní (\"Calamagrostis epigejos\") je druh rostliny z čeledi lipnicovité (\"Poaceae\"). Někdy se můžeme setkat i s pravopisnou variantou jména \"Calamagrostis epigeios\".", "tgt_summary": "Calamagrostis epigejos, common names wood small-reed or bushgrass, is a species of grass in the family Poaceae which is native to Eurasia and Africa. It is found from average moisture locales to salt marsh and wet habitats.", "id": 812163}
{"src_title": "Seznam partnerských měst v Česku", "tgt_title": "List of twin towns and sister cities in the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Jihočeský kraj.", "content": "Blatná České Budějovice Český Krumlov Dačice Hluboká nad Vltavou Jindřichův Hradec Kaplice  Kardašova Řečice  Kovářov  Milevsko  Nová Bystřice  Novosedly nad Nežárkou  Písek Prachatice Sezimovo Ústí  Slavonice Soběslav  Strakonice Suchdol nad Lužnicí  Tábor Třeboň Veselí nad Lužnicí Vimperk  Vodňany", "section_level": 1}, {"title": "Jihomoravský kraj.", "content": "Blansko Boskovice Brno Břeclav Bučovice  Bzenec Hodonín Hustopeče Ivančice Kanice  Kuřim Kyjov Lanžhot  Letovice Lužice  Mikulov Podolí Ratíškovice  Rosice Slavkov u Brna  Střelice Suchohrdly  Šlapanice  Tišnov Velké Pavlovice Veselí nad Moravou Vyškov Znojmo Židlochovice", "section_level": 1}, {"title": "Karlovarský kraj.", "content": "Aš Bochov  Františkovy Lázně Cheb Chodov Karlovy Vary Kraslice  Loket  Mariánské Lázně Nejdek  Ostrov  Sokolov", "section_level": 1}, {"title": "Královéhradecký kraj.", "content": "Broumov Červený Kostelec Česká Skalice Dobruška Dvůr Králové nad Labem Hradec Králové Hronov Jaroměř Jičín Kostelec nad Orlicí Libčany Náchod Nové Město nad Metují Nový Bydžov Trutnov Týniště nad Orlicí  Vrchlabí", "section_level": 1}, {"title": "Liberecký kraj.", "content": "Česká Lípa Doksy Frýdlant Hrádek nad Nisou Chrastava Jablonec nad Nisou Liberec Mimoň Nový Bor Semily Sloup v Čechách  Tanvald Turnov Všeň  Železný Brod", "section_level": 1}, {"title": "Moravskoslezský kraj.", "content": "Andělská Hora  Bílovec Bolatice Bruntál Bystřice Český Těšín Frenštát pod Radhoštěm Frýdek-Místek Frýdlant nad Ostravicí Fulnek Havířov Hlučín Jablunkov Karviná Kopřivnice Kravaře Krnov Město Albrechtice Nový Jičín Odry Opava Orlová Osoblaha  Ostrava Rýmařov Třinec Vendryně", "section_level": 1}, {"title": "Olomoucký kraj.", "content": "Hranice Jeseník Lipník nad Bečvou  Litovel Mikulovice Náměšť na Hané Olomouc Prostějov Přerov Šternberk Šumperk Uničov Zábřeh Zlaté Hory", "section_level": 1}, {"title": "Pardubický kraj.", "content": "Česká Třebová Hlinsko Holice Chrudim Kunvald  Lanškroun Letohrad Litomyšl Moravská Třebová Pardubice Polička Sezemice  Svitavy Ústí nad Orlicí Vysoké Mýto Žamberk", "section_level": 1}, {"title": "Plzeňský kraj.", "content": "Blovice Bor Černošín  Dobřany Domažlice Horní Bříza  Horšovský Týn Klatovy Klenčí pod Čerchovem Mýto  Nepomuk Nýřany  Plzeň Přeštice Rokycany Stříbro Sušice je členem Douzelage, asociace partnerských měst, sdružující města v rámci celé Evropské unie. Sušice má kromě toho další tři partnerská města: Aarhus, Wenzenbach and Uetendorf.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní město Praha.", "content": "Praha Praha 1 Praha 5 Praha 6 Praha 7 Praha 8  Praha 9  Praha 10 Praha 15 Praha 16 – Radotín  Praha 18 – Letňany  Praha 20 – Horní Počernice", "section_level": 1}, {"title": "Středočeský kraj.", "content": "Bělá pod Bezdězem Benátky nad Jizerou Benešov Beroun Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Buštěhrad  Čáslav  Černošice Dobřichovice  Dobříš Doksy  Hořovice  Hradištko  Chyňava  Karlštejn Kladno Kolín Kostelec nad Černými lesy  Kralupy nad Vltavou Kutná Hora Lidice  Lysá nad Labem Mělník Milín  Mladá Boleslav Mnichovo Hradiště Neratovice  Nový Knín  Nymburk Poděbrady Příbram Ptice  Rakovník Roztoky  Říčany Sedlčany Slaný Štěchovice", "section_level": 1}, {"title": "Ústecký kraj.", "content": "Benešov nad Ploučnicí  Bílina Česká Kamenice  Děčín Duchcov Chomutov Jirkov Kadaň Klášterec nad Ohří  Krupka  Litoměřice Litvínov Lovosice  Louny Most Podbořany Roudnice nad Labem Rumburk  Terezín Ústí nad Labem Žatec", "section_level": 1}, {"title": "Kraj Vysočina.", "content": "Bystřice nad Pernštejnem Havlíčkův Brod Chotěboř Jemnice Jihlava Jimramov  Moravské Budějovice Pelhřimov Telč Třebíč Třešť Velké Meziříčí Žďár nad Sázavou Ždírec nad Doubravou", "section_level": 1}, {"title": "Zlínský kraj.", "content": "Bystřice pod Hostýnem Holešov Kašava Kroměříž Luhačovice Napajedla Otrokovice Rožnov pod Radhoštěm Slavičín Staré Město Strání  Uherské Hradiště Uherský Brod Valašské Meziříčí Vsetín Zlín Zubří", "section_level": 1}], "src_summary": "Toto je neúplný seznam českých měst a obcí, které udržují trvalé vztahy s městy a obcemi v jiných zemích, tudíž jsou partnerská.", "tgt_summary": "This is a list of municipalities in the Czech Republic having standing links to local communities in other countries. In most cases, the association, especially when formalised by local government, is known as \"town twinning\" (though other terms, such as \"partner towns\" \"(partnerská města)\" or \"sister cities\" are sometimes used instead), and while most of the places included are towns, the list also comprises villages, cities, districts, counties, etc. with similar links.", "id": 137069}
{"src_title": "Paul Gilbert", "tgt_title": "Paul Gilbert", "src_document": [{"title": "Racer X.", "content": "Racer X je skupina založená v Los Angeles v roce 1985. Zakládajícími členy byli Paul Gilbert (kytara), Juan Alderete (basová kytara), Harry Gschoesser (bicí) a Jeff Martin (vokály). Byli silně ovlivněni skupinou Judas Priest a Gilbertova hra velmi připomínala rychlá sóla Yngwie Malmsteena s extrémní technikou hraní. Gschoessera v roce 1986 nahradil Scott Travis, který hrál později se skupinou Judas Priest a Bruce Bouillet se stal druhým kytaristou, který, jako velmi zručný kytarista, hrál spolu s Gilbertem jeho náročné kytarové pasáže.  Paul Gilbert se stal známým jako jeden z nejrychlejších kytaristů na světě díky neuvěřitelným technickým kouskům jako jsou \"Frenzy\", \"Scarified\", \"YRO\" a \"Scit Scat Wah\". Gilbert z Racer X odešel v roce 1988, ale v roce 1999 se povedlo skupinu znovu oživit.", "section_level": 1}, {"title": "Mr. Big.", "content": "Když Billy Sheehan v roce 1988 odešel ze skupiny Davida Lee Rotha, přidal se k Paulovi Gilbertovi, který rovněž odešel ze své předchozí skupiny Racer X. Oba, společně s Patem Torpey na bicích a se zpěvákem Ericem Martinem založili skupinu Mr. Big. V roce 1991 měla skupina obrovský úspěch v Japonsku. Stala se slavnou díky jejich druhému alba Lean Into It a baladou \"To Be With You\", která měla v médiích obrovskou hranost. Skladba dosáhla #1 v hitparádě Billboard Hot 100. Paul Gilbert hrál ve skupině až do konce 90. let. Skupinu opustil v roce 1997 a nyní se věnuje sólové kariéře. Paula nahradil Richie Kotzen. Skupina Mr. Big se rozpadla v roce 2002, nicméně od roku 2009 znovu účinkuje i s Paulem Gilbertem.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty.", "content": "V květnu 2003 hrál na pouze dvakrát opakovaném projektu nazvaném \"Yellow Matter Custard\"'. Šlo o skupinu hrající coververze Beatles, sestávající z Mika Portnoye (Dream Theater), Neala Morseho (ex-Spock's Beard) a Matta Bissonetta. Z obou vystoupení jsou k dispozici CD a DVD. Jméno skupiny převzali ze skladby \"I Am the Walrus\": \"Yellow matter custard, dripping from a dead dog's eye\".  V roce 2004 Paul, Mike Portnoy, Dave LaRue a Daniel Gildenlöw založili projekt nazvaný \"Led Zeppelin tribute\" s názvem skupiny \"Hammer of the Gods\". V září 2005 spolu s Mikem Portnoyem, Seanem Malonym a Jasonem McMasterem založil projekt \"The Rush tribute\". Skupina se jmenovala \"Cygnus and the Sea Monsters\". V květnu 2006 se sešli zase Paul, Mike Portnoy, Gary Cherone a Billy Sheehan, jak\" Amazing Journey: A Tribute to The Who\". Odehráli tři vystoupení. Skupina na počest The Who po koncertě zcela rozbila svůj aparát.  Paul byl také přizván jako hostující kytarista na sólovém albu Neala Morseho – \"Sola Scriptura\".  V roce 2007 Paul Gilbert koncertoval s Bruce Bouilletem, kvůli svému prvnímu instrumentální alba \"Get Out of My Yard\", které vyšlo v roce 2006.  Gilbertovy nové instrumentální CD' 'Silence Followed by a Deafening Roar\" vyšlo v Japonsku 23. ledna 2008, v Evropě to bylo 31. března 2008 a USA 8. dubna 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Co se týče Paulova ovlivnění zmiňuje spoustu různých umělců. Byli to především Jimmy Page, Robin Trower, Judas Priest, Yngwie Malmsteen, Akira Takasaki, Jimi Hendrix, Kiss, Van Halen, Randy Rhoads a The Ramones. Je také velkým fanouškem skupin The Beach Boys a The Beatles. Na Live DVD Space Ship poukazuje na to, že George Harrison je jeden z jeho oblíbených kytaristů. Časopis Guitar World jej řadí mezi jednoho z 50. nejrychlejších kytaristů všech dob. Spolu s ním jsou to kromě jiných i Buckethead, Eddie Van Halen a Yngwie Malmsteen.  Paul Gilbert skládá hudbu různých stylů, jakými jsou např. pop, rock, metal, blues, jazz, funky a klasická hudba.", "section_level": 1}, {"title": "Instruktor.", "content": "Paul Gilbert měl svou vlastní rubriku v anglickém kytarovém časopise \"Total Guitar\", ve kterém předváděl kytarové techniky na stránkách i na přiloženém CD. Koncem 80. a začátkem 90. let psal instruktážní kytarové články pro časopis Guitar Player, pod názvem \"Terrifying Guitar 101\". Jeho období spolupráce s časopisem Total Guitar zahrnuje 31 částí a to až do listopadu 2006. Paul rovněž pravidelně vyučuje na \"Guitar Institute of Technology\" (GIT) a je i \"placeným děkanem\" pobočky GIT v Japonsku.  Před přestěhováním do Los Angeles v Japonsku žil. Tam se učil mluvit japonsky, jakož i jeho kolega z vydavatelství Shrapnel, Marty Friedman, který stále v Japonsku žije a mluví plynně japonsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Brandon Gilbert (* 6. listopadu, 1966 v Carbondale, stát Illinois, USA) je americký kytarista. Je velmi známý díky svému účinkování v kapelách Racer X a Mr. Big, stejně jako díky časté spolupráci s dalšími známými muzikanty.", "tgt_summary": "Paul Brandon Gilbert is an American hard rock and heavy metal guitarist. He is best known for being the co-founder of the band Mr. Big. He was also a member of Racer X, with whom he released several albums. In 1996, Gilbert launched a solo career, for which he has released numerous solo albums, and featured in numerous collaborations and guest appearances on other musicians' albums.", "id": 386091}
{"src_title": "Plíseň sněžná", "tgt_title": "Snow mold", "src_document": [{"title": "Patogenní působení u obilnin.", "content": "Tato houba může způsobit špatné klíčení osiva a vzcházení rostlin, při kterém dochází k hnědnutí kořenů a bází rostlin (mezi kořeny a prvním listem), vzniku skvrnitostí na listech, šroubovitému kroucení klíčků. Příznaky se objevují na kořenech a hypokotylech, které postupně hnědnou, zahnívají a dále tmavnou. Tmavě hnědé skvrny postupují vzhůru po rostlině. Následně dochází k zasychání a odumírání rostliny, případně celé skupiny rostlin, důsledkem je mezerovitý a prořídlý porost. Příznaky plíseň sněžné na rostlinách je později v průběhu roku velmi obtížné, často nemožné, odlišit od poškození vyvolávaných houbami rodu \"Fusarium\". Především na ozimých ječmenech bývá výskyt této choroby doprovázen i výskytem palušky (Typhula ssp.), případně \"Pseudocercosporella herpotrichoides\".  Riziko napadení obilnin podporuje chladné, deštivé počasí na podzim a v jarních měsících, nepříliš mrazivá zima. Nejčastěji se onemocnění vyskytuje ve vyšších polohách, především v letech, kdy na pozemcích dlouho zůstává ležet sníh, avšak při vhodných klimatických podmínkách se patogen projevuje na celém území. Riziko napadení rostlin zvyšuje nevhodný osevní postup (častější pěstování obilnin na stejném pozemku), nedostatečná agrotechnická opatření (pomalý rozklad posklizňových zbytků). Jarní obilniny prakticky nejsou napadány.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Preventivním opatřením jsou vhodné osevní plány a agrotechnika, mořené osivo, jako prevenci v případě očekávaného výskytu lze použít agrochemikálie, riziko dále snižuje vhodně zvolená (tolerantní až rezistentní) odrůda. Z fungicidních přípravků je proti plísni sněžné doporučován například Topsin M 70 WP.", "section_level": 2}, {"title": "Patogenní působení v okrasném zahradnictví.", "content": "Plíseň sněžná je považována za jedno z větších a nepříjemnějších rizik pro trávník. Její vliv je nejzřetelnější na jaře, kdy se na trávníku objeví někdy okrouhlé skvrny odumřelého porostu, které jsou hnědé, později bělavé barvy. Na podzim může způsobit deformace rostlin na listech se tvoří narůžovělý povlak mycelia. Vhodnými podmínkami pro přemnožení patogena jsou teploty nad nulou do deseti stupňů, sníh, zanechání neposekané vysoké trávy na zimu, neodklizená organická hmota, přehnané, hnojení dusíkem (zejména na konci vegetace), nedostatečná výživa, velké množství stínu, vyšší vlhkost půdy a zvlhčené listy. Příčinou výskytu choroby je také velmi nízko sečený trávník při němž je více odkryt povrch půdy. Pravidelně se plíseň sněžná vyskytuje ve stinných polohách, v polohách s vysokou hladinou spodní vody. Trávník poškozený plísní sněžnou velmi špatně regeneruje. Poškození plísní sněžnou je možné zaměnit s poškozením způsobeným některými herbicidy.", "section_level": 1}, {"title": "Doporučená ochrana.", "content": "Doporučeným zásahem při výskytu choroby je odstranění od zbytků zaschlých rostlin a nový výsev trávníku na postižených místech, dodržování agrotechnických opatření. Vliv prostředí a přehnojení dusíkem výrazně ovlivňuje výskyt patogena. V případě silného napadení je doporučeno fungicidní ošetření.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická ochrana.", "content": "Heritage – byl jako fungicid registrován v České republice proti plísni sněžné. Aby se předešlo možnému vzniku rezistence, přípravek Heritage je povoleno použít v trávnících maximálně dvakrát v jednom roce.  V České republice od roku 2010 není zaregistrován žádný přípravek proti plísni sněžné pro použití v trávníku. Nicméně jsou v ČR prodávány přípravky obsahující některé účinné látky, jenž lze s různým úspěchem použít – Ortiva, Amistar, Quadris, Discus, Tango super, Rovral flo, Novozir, Dithane.  Někdy je k použití pro zahrádkáře doporučován jako účinný širokospektrální fungicid s kurativním a protektivním účinkem Baycor 25 WP (bitertanol - 25 %).", "section_level": 2}], "src_summary": "Plíseň sněžná (\"Monographella nivalis\", \"Monographella nivalis var. nivalis\") je choroba způsobovaná houbou rážovka sněžná (synonymum hlívenka sněžná) z rodu \"Monographella\". Plíseň sněžná byla poprvé identifikována a popsána v první polovině dvacátého století díky výskytu na golfových trávnících. Plíseň sněžná se vyskytuje plošně na celém území ČR, větší hospodářský význam má zejména u obilnin ve vyšších polohách, kde jsou její výskyty častější. Hlavním obdobím nástupu epidemie je však zima a počátek jara, především pod sněhovou pokrývkou a na nezmrzlé půdě. Rozsáhlejší poškození nastává právě na těch lokalitách nebo jejich částech, kde dlouho leží sněhová pokrývka. Houba je přenosná osivem a saprofyticky přežívá na nedokonale rozložených organických zbytcích rostlin. Původce přečkává nepříznivé podmínky ve formě mycelia a konidií na infikovaných rostlinách a odumřelé hmotě hostitelské rostliny. Primární infekce pochází z půdy a z osiva. Základním ochranným opatřením proti plísni sněžné je výsev uznaného, kvalitně mořeného osiva. Více bývají poškozeny husté porosty rostlin (husté trávníky) a vyšší výskyty tohoto onemocnění byly zaznamenány také na hodně utužených půdách.", "tgt_summary": "Snow mold is a type of fungus and a turf disease that damages or kills grass after snow melts, typically in late winter. Its damage is usually concentrated in circles three to twelve inches in diameter, although yards may have many of these circles, sometimes to the point at which it becomes hard to differentiate between different circles. Snow mold comes in two varieties: pink or gray. While it can affect all types of grasses, Kentucky bluegrass and fescue lawns are least affected by snow mold.", "id": 2405498}
{"src_title": "Valtellina", "tgt_title": "Valtellina", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nejdůležitějším střediskem údolí je Sondrio, mezi další důležitá centra patří Aprica, Morbegno, Tirano, Bormio a Livigno. Ačkoliv Livigno je na severní straně alpského rozvodí, považuje se za součást Valtellina, protože patří do provincie Sondrio.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politický vývoj.", "content": "Během 16., 17. a 18. století Valtellina patřilo do Graubündenu a členila se na Hrabství Bormio, Hrabství Chiavennu a Hrabství Valtellinu. Graubünden, tvořící tehdy Republiku tří spolků, měl se Švýcarskem spojeneckou smlouvu a měl tím pádem status spojeneckého území (Zugewandter Ort). V současnosti je Graubünden nejvýchodnějším šýcarským kantonem. Graubünden je oblastí, kde se mluví německy, rétorománsky, lombardsky a italsky, a proto během 16. století za vlády Graubünden tato oblast vešla ve známost jako \"Veltlin\", \"Westtirol\" (Západní Tyrolsko) a \"Welsche Vogteien\" (\"Vlašská fojtství\").  Během Třicetileté války bylo údolí místem intenzivních vojenských a diplomatických bojů mezi Francií, Habsburky a místní vládou. V sázce byla kontrola cest vedoucích skrz Valtellinskou oblast do průsmyků mezi Lombardií a rozvodím Dunaje. Protihabsburské síly v Republice tří spolků vytvořily soud, který mezi lety 1618 a 1620 odsoudil mnoho katolíků (často v nepřítomnosti) žijících v Graubündenu a ve Valtellině. Tyto tvrdé rozsudky vedly ke spiknutí, které mělo za cíl vyhnat z údolí všechny protestanty. Vůdce spiknutí, Giacomo Robustelli z rodu Planta, měl vazby na Madrid, Řím a Paříž. Večer 18. července 1620 valtellinští rebelové podporovaní rakouským a italským vojskem vpochodovali do Tirana a začali zabíjet protestanty. Po Tiranu pak pokračovali Teglia, Sondria a dál do údolí a zabíjeli každého protestanta, na kterého narazili. Během tohoto dne a následujících čtyř bylo zabito mezi 500 a 600 lidmi. Tento útok vyhnal téměř všechny protestanty, zamezil jejich dalšímu pronikání do údolí a způsobil odchod Valtellina z \"Drei Bünde\".  V únoru 1623 Francie, Savojsko a Benátská republika podepsaly Pařížskou dohodu, kde se zavázaly obnovit Valtellinské území tak, že se pokusí odstranit španělské vojsko, které tam bylo rozmístěno.  V roce 1797 rostoucí síla První Francouzské republiky vedla k vytvoření Cisalpinské republiky v severní Itálii. 10. října 1797 Francie podpořila revoltu ve Valtellinu proti Graubündenu. To vedlo k připojení Valtelliny k Cisalpinské republice.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Tato oblast je známá v průmyslu tím, že jako první zavedla napájecí soustavu na železnici. Elektrifikace vlaků ve Valtellinu proběhla v roce 1902 pomocí třífázového proudu 3600 V v nejvyšší rychlosti 70km/h. Celý systém byl navržen geniálním maďarským inženýrem Kálmánem Kandó.", "section_level": 2}, {"title": "Vína.", "content": "Vína ve Valtellině jsou vyráběna převážně z odrůdy \"Chiavennasca \"(místní název pro odrůdu Nebbiolo) a obsahuje také různé pododrůdy, jako je třeba Rossola nera. Pro získání jednotlivých italských kvalitativních označení je maximální obsah pododrůd 20% pro obdržení Denominazione di origine controllata (DOC) a 10% pro Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOGC). Množství sklizených hroznů je omezeno na 12 tun/ha. Hotové víno musí alespoň 2 roky zrát před uvedením na trh (3 roky pokud se jedná o Rezervu) a musí mít minimální obsah alkoholu 11%. Velikost sklizně je dále omezena pro DOGC na nejvýše 8 tun/ha. Přestože požadavky na zrání vína jsou stejné jako pro DOC, víno s označením DOGC musí mít obsah alkoholu alespoň 12%.  Vesnice nejznámější pro červené víno jsou: Grumello del Monte, Sassella, Inferno, Valgella a Marrogia. Jména vesnic jsou obvykle uvedena na etiketě. Dále je tu také víno ve stylu Amarone, které se nazývá Sforzato (Sfursat) a patří pod označení DOGC.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Narození ve Valtellině:", "section_level": 1}], "src_summary": "Valtellina (lombardsky: \"Valtulina\", italsky: \"Valtellina\", německy: \"Veltlin\", rétorománsky: \"Vuclina\", anglicky: \"Valtellina\") je údolí v Lombardii na severu Itálie, u hranic se Švýcarskem, o rozloze 3212 km2, jehož osu tvoří řeka Adda. Nejdůležitějšími sídly jsou Sondrio, Chiavenna a Bormio. Hlavním zdrojem příjmů v oblasti je turistika, jsou zde významná lyžařská střediska, dále výroba sýrů (proslulý Bitto) a vinařství. V oblasti bylo vyšlechtěno veltlínské červené rané, dnes převládají modré hrozny odrůdy Nebbiolo. Významná je zdejší elektrifikovaná horská železnice z roku 1902. V létě 1987 postihly údolí katastrofální záplavy. Nejslavnějšími rodáky jsou matematik Giuseppe Piazzi a lyžařka Deborah Compagnoniová, trojnásobná olympijská vítězka.", "tgt_summary": "Valtellina or the Valtelline (occasionally spelled as two words in English: Val Telline; ; or ; ; ) is a valley in the Lombardy region of northern Italy, bordering Switzerland. Today it is known for its ski center, hot spring spas, bresaola, cheeses (in particular Bitto, named after the river Bitto) and wines. In past centuries it was a key alpine pass between northern Italy and Germany and control of the Valtellina was much sought after, particularly during the Thirty Years' War.", "id": 2209047}
{"src_title": "Nanarchie", "tgt_title": "Nanarchy", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Poté, co Dave Lister přišel v minulém dílu („Epidém“) o ruku, nemůže se s tím stále srovnat. Kryton jej servilně obsluhuje, což se nelíbí Kochanské, která by ráda viděla Davida samostatnějšího. Dostane nápad, jak mu vrátit ruku. Postarat by se o to mohli Krytonovi mikroskopičtí roboti - nanoboti. Problém je v tom, že Kryton už je nemá, zmizeli pryč. Bude potřeba je najít.", "section_level": 1}, {"title": "Děj epizody.", "content": "David Lister hraje společně s Krytonem na kytaru. Ačkoli se mu snaží android zvednout náladu, nedaří se mu to, Lister je po amputaci ruky stále ve špatném rozpoložení. Je pasívní a nechá se Krytonem obsluhovat. Kristina Kochanská apeluje na Krytona, aby se mu tolik nepodbízel, protože mu tak znemožňuje docílit samostatnosti. Navrhne mu, aby Davidovi vyrobil umělou ruku.  Když se robot konečně vyváže z utírací pohotovosti, sestrojí umělou končetinu a společně s Listerem ji testují. První výsledky nejsou moc povzbudivé a tak Kryton trochu upraví citlivost. Podvědomé reakce Listera zapříčiní, že ruka několikrát nečekaně udeří Krytona do obličeje. Raději další pokusy vzdají.  Kocour navrhne použít některé Krytonovi součástky, ten oponuje, že jsou pro Listera příliš těžké. Nápadu se chytne Kochanská a navrhne využít androidův samoopravovací systém řízený nanoboty - mikroskopickými roboty. To není vůbec špatná myšlenka až na to, že Kryton nanoboty už nějakou dobu postrádá. Naposledy je měl, když se posádka střetla s olihní beznaděje (epizoda „Návrat do reality“). Lister posílený nadějí zmobilizuje Krytona, aby nastavil kurs směrem ke kosmické lodi Esperanto.  Počítač je probudí ze stáze dříve, než bylo naplánováno. Před nimi je planetka, o níž přístroje tvrdí, že je to těžařská loď Červený trpaslík. Po přistání na planetce objeví několik předmětů z Trpaslíka. Nanoboti přeměnili kosmickou loď na písečnou planetku.  Mezi posbíranými věcmi jsou i hodinky s Hollym - počítačem s někdejším IQ 6000, které však již pozbyl, jak demonstruje několika hloupými otázkami. Lister ironicky poznamená: Holly však neztratil celou svou inteligenci, neboť přijde na to, že nanoboti by mohli být na palubě Kosmiku a proto je skenery nemohly zachytit, jsou nastavené na pročesávání pouze venkovního prostoru. Ukáže se, že je to pravda, nanoboti jsou nalezeni v koši s Listerovým špinavým prádlem. Kryton jim přikáže, aby obnovili ohromnou těžařskou loď a také Listerovu ruku.  Po aplikaci mikroskopických robotů se Kryton, Kocour a Kochanská přichází podívat do ošetřovny na výsledek. Listera zatím drží kovová konstrukce, takže se nemůže přesvědčit. Nanoboti mu sice vyrobili novou ruku, ale zároveň z něj udělali nadopovaného kulturistu. Lister se konečně může podívat na své tělo a místností se rozlehne jeho řev.  Když Kocour pilotuje Kosmika směrem k obnovenému Červenému trpaslíkovi, chválí nanoboty, jací jsou machři. Když se více přiblíží, zjistí, že něco není v pořádku. Červená těžařská loď je mnohem větší než dříve a Kosmik s posádkou je v porovnání se zrekonstruovaným Kosmikem uvnitř hangáru miniaturní.  POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Závěrečný díl sedmé série „Nanarchie“ se potýkal s problémy. James Hendrie nebyl k dispozici, aby svůj scénář upravil a tak byl o korekce požádán Paul Alexander předtím, než Doug Naylor učinil závěrečné doladění. Je to jediná epizoda seriálu, na jejímž napsání se podíleli tři scenáristé.  Poprvé od epizody „Paralelní vesmír“ se zde objevuje herec Norman Lovett v roli lodního počítače Hollyho. Roli počítače Červeného trpaslíka mezitím hrála Hattie Hayridgeová, naposledy v posledním dílu páté série „Návrat do reality“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nanarchie (anglicky \"Nanarchy\") je osmá epizoda sedmé série (a celkově čtyřicátá čtvrtá v rámci seriálu) britského kultovního sci-fi seriálu / sitcomu \"Červený trpaslík\".", "tgt_summary": "\"Nanarchy\" is the eighth, and final, episode of science fiction sitcom \"Red Dwarf\" Series VII and the 44th in the series run. It was first broadcast on the British television channel BBC2 on 7 March 1997. The episode was written by Paul Alexander, James Hendrie & Doug Naylor and directed by Ed Bye. After two series of tracking their ship, the crew of Starbug finally discover the location of their missing mining ship \"Red Dwarf\" and its computer Holly.", "id": 432266}
{"src_title": "Martin Lecián", "tgt_title": "Martin Lecián", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 31. října 1900 v Uherském Ostrohu a do svých osmnácti let byl vychováván v polepšovně. Okamžitě po svém propuštění se začal věnovat trestné činnosti a byl tehdejším krajským soudem v Uherském Hradišti dvakrát trestán. Během vojenské služby pětkrát zběhl. Po svém posledním zběhnutí se seznámil s Marií Křenovskou a společně se začali věnovat vykrádání pokladen po celé Moravě. Ty otevíral tak, že po obnažení 4 – 5 mm silného pláště pokladny ničil zámkový mechanizmus a poté již otevíral pokladnu, aniž by musel překonávat dusaný popel, který byl umístěn až za zámkem. Tento postup používal, aby nemusel jako mnoho jiných kasařů vdechovat dusaný popílek z mezistěn kasy, protože trpěl tuberkulózou.  V Prostějově však byl Lecián s Křenovskou zadržen a převezen do nemocnice v Olomouci. Odtud 10. prosince 1926 utekl spolu s nebezpečným zločincem Szekelyem. Zranili přitom i dva strážné. Poté se společně dopustili řady krádeží, ale 21. prosince se v Bučovicích rozešli. Lecián zůstal na Moravě a Szekely odešel na Slovensko. Po obou bylo vyhlášeno okresním četnickým velitelstvím ve Vyškově pátrání.  19. ledna 1927 se Lecián dopustil své první vraždy. Ve Slavkově u Brna čtyřmi výstřely zabil obecního strážníka Rudolfa Hanáka, který jej vyrušil při vloupání. Další den se při krádeži v obchodě pokusil zabít jeho majitele a četnického strážmistra Poledňáka. O měsíc později zavraždil v jihlavském podniku Grafona hlídače Františka Marčíka. V polovině února byl při cestě vlakem poznán četníkem Šilhavým. Lecián po něm několikrát vystřelil, a nakonec vyskočil z jedoucího vlaku. Bylo po něm vyhlášeno pátrání s odměnou 10.000 korun za dopadení. Lecián se začal maskovat a v kriminální činnosti pokračoval. Veřejnost oslavovala jeho odvahu a vznikaly o něm kramářské písně, které ho popisovaly jako galantního kasaře, který okrádá bohaté.  Jeho obliba skončila 8. března, kdy dvěma ranami zastřelil ve Veselí nad Moravou četnického strážmistra Antonína Stuchlého, který měl krátce po svatbě a očekával narození potomka. Krátce nato postřelil na nádraží vojenského rotmistra Chvalovského, protože si ho spletl s četníkem. Následně bylo zalarmováno četnictvo a armáda. Došlo k několika přestřelkám. Při jedné z nich, u obce Polešovice, byl Lecián zraněn, ale přesto policii stále unikal. Teprve 23. dubna byl zadržen v Novém Bohumíně civilními policisty Halířem a Kalužou. Následovalo čtyřměsíční vyšetřování a následně i šestidenní proces. 3. září 1927 byl odsouzen k vyloučení z armády, propadnutí zbraní, ztrátě volebního práva a k trestu smrti oběšením. Avšak 25. září se, spolu s dezertérem Kašpaříkem, pokusil o útěk. Povedlo se jim zmocnit zbraně a zabít strážného Ferencze Kisse, ale nakonec byli po přestřelce dopadeni. Díky tomu byla prezidentem republiky zamítnuta jeho žádost o milost. Lecián byl popraven na dvoře olomoucké vojenské věznice 6. října 1927 v 6:00. Popravil jej Leopold Wohlschlager, který tak zakončil svou službu státního popravčího pro Čechy a Moravu.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupci.", "content": "Šest let po Leciánově popravě se jej pokusil František Ondráš překonat. Sám sebe označoval za jeho \"dědice\" a ještě za Leciánova života tvrdil, že bude horší než on. Ondráš zabil dva četníky, ale sám byl ze strachu zavražděn dvěma ze svých kompliců, bratry Gerspitzery. Ti byli odsouzeni k trestu smrti.  Po několika letech se další osobou, která se snažila Leciána napodobit, stal kasař Jozef Prekop z Červeného Kameňa u Púchova. Ten však byl brzy zraněn při přestřelce a zatčen ve Vinohradské nemocnici, kde žádal o ošetření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Lecián (31. října 1900 Ostrožské Předměstí – 6. října 1927 Olomouc) byl český zločinec a sériový vrah opředený řadou pověstí. Byl odsouzen k trestu smrti, ale při pokusu o útěk zabil jednoho ze strážců. Jeho případ byl velmi proslulý, objevilo se dokonce i několik článků v novinách, které jej glorifikovaly a vyzdvihovaly jeho odvahu. Byl znám také jako Postrach Moravy.", "tgt_summary": "Martin Lecián (October 31, 1900 – October 6, 1927) was a Czech serial killer who murdered 3 policemen and a prison officer, trying to kill 7 other policemen. He was executed on October 6, 1927. His case was very famous, with even several articles appearing in newspapers that glorified his actions.", "id": 507424}
{"src_title": "Philips", "tgt_title": "Philips", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Philips byl založen v roce 1891 Gerardem Philipsem a jeho otcem Frederikem jako rodinná firma. Frederik Philips, bankéř v Zaltbommel, financoval stavbu továrny v Eindhovenu, kde Philips začal s produkcí lamp a jiných elektronických produktů. V roce 1923 začala vyrábět i jiné produkty, například vakuové elektronky Miniwatt. Po několika letech Philips začal vyrábět i hudební nástroje na elektřinu (např elektrické klávesy). V roce 1939 představila společnost elektrický holicí strojek Philishave.", "section_level": 1}, {"title": "Rádio Philips.", "content": "11. března 1927 začal Philips vysílat na krátkovlnné rádiové stanici PCJJ (později PCJ), ke které se v roce 1929 přidala sesterská stanice PHOHI. PHOHI vysílala v nizozemštině na území Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie), zatímco PCJJ vysílala v angličtině, španělštině a němčině pro zbytek světa.  Mezinárodní nedělní program začal vysílat v roce 1928 s moderátorem Eddiem Sratzem uvádějícím pořad Happy Station, který se stal světově nejdéle vysílaným pořadem na krátkých vlnách. Vysílání z Nizozemska bylo přerušeno německou invazí v květnu 1940. Německo zabralo vysílače v Huizenu pro šíření nacistické propagandy.  Rádio Philips bylo pohlceno krátce po osvobození, kdy obě stanice byly znárodněny v roce 1947 a přejmenovány na Radio Netherlands Worldwide. Některé pořady z PCJ, jako třeba Happy Station, pokračovaly na nové stanici.", "section_level": 2}, {"title": "Stirlingův motor.", "content": "Philips byl klíčový pro vzkříšení Stirlingova motoru, když se management společnosti na začátku 30. let 20. století rozhodl, že nízko-energetický přenosný generátor by mohl pomoci zvýšení prodejů rádií do částí světa, kde byla nedostupná elektřina a kde zásobování bateriemi bylo nejisté. Vědci ve výzkumných laboratořích společnosti provedli systematické srovnání různých zdrojů energie a zjistili, že téměř zapomenutý Stirlingův motor je nejvíce vhodný díky tichému chodu a možnosti fungovat na širokou škálu tepelných zdrojů (lampový olej – „levný a všude dostupný“ – byl nejvíce oblíbený). Výzkumníci si také byli vědomi toho, že na rozdíl od parního motoru a spalovacích motorů na Stirlingově motoru nebyly po dlouhá léta provedeny žádné podstatné vylepšení a využitím moderních materiálů by mělo být možné dosáhnout významného zlepšení.", "section_level": 2}, {"title": "Holicí strojky.", "content": "První holicí strojek byl představen v 30. letech 20. století a byl pojmenován jednoduše „Philishave“. V USA nesl jméno „Norelco“, toto označení se používá pro produktovou řadu holicích strojků dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "9. května 1940 se vedoucí pracovníci společnosti Philips dozvěděli o německé invazi do Nizozemska, která se měla odehrát následujícího dne. Díky tomu, že byli připraveni, Anthon Philips a jeho zeť Frans Otten, společně s dalšími členy Philipsovi rodiny, unikly do USA. Ve Spojených státech se jim pod názvem North American Philips Company podařilo pokračovat ve fungování firmy během války.  6. prosince vedla britská RAF letecký útok na továrnu Philips v Eindhovenu, továrna byla těžce poničena. Továrna v Eindhovenu byla znovu bombardována RAF 30. března 1943.  Frits Philips, syn Antona, byl jediným členem Philipsovi rodiny, který zůstal v Nizozemsku. Zachránil 382 židovských pracovníků tím, že přesvědčil nacisty, že jsou nepostradatelní pro zachování produkce společnosti. Za jeho zásluhy na záchraně několika stovek Židů dostal v roce 1995 ocenění Spravedlivý mezi národy.", "section_level": 2}, {"title": "1945 až současnost.", "content": "Po válce se společnost přesunula zpět do Nizozemí, s ústředím v Eindhovenu. V roce 1949 začala společnost prodávat televize. V roce 1950 byla založena nahrávací společnost Philips Records, která se později stala součástí PolyGram.  Philips v roce 1963 představil audiokazetu, která byla velmi úspěšná. Kazety se používaly do diktafonů a používaly jej stenografové a profesionální novináři. Jakmile se zvýšila jejich kvalita, tak se kazety začaly využívat k prodeji hudebních nahrávek po boku gramofonových desek.  Philips představil první kombinaci přenosného rádia s kazetovým rekordérem, kterému se začalo přezdívat boom box. Kazety se později začaly využívat do telefonních záznamníků. Kazety se také používaly jako první druh média pro masový záznam u prvních počítačů v 70. a 80. letech.  V roce 1972 Philips uvedl ve Velké Británii první rekordér na video kazety na světě – N1500. Poměrně objemné kazety mohly nahrávat 30 až 45 minut záznamu. Později byly nabízeny kazety s hodinovou kapacitou záznamu. S nástupem konkurence představil Philips rekordér N1700, který jako první nabízel kapacitu 2 hodin záznamu a tím pádem se mohl na jednu kazetu vejít celý film.  Philips také vyvinul LaserDisc jako platformu pro prodej filmů, ale oddálil jeho uvedení, aby nekonkuroval prodejům video rekordérů. V roce 1982 Philips společně se Sony uvedl Compact Disc, formát který se později vyvinul v CD-R, CD-RW, DVD a později v Blu-ray, které Philips společně se Sony uvedli v letech 1997 a 2006.  V roce 2016 prodala společnost Philips 25 % akcií v divizi Lighting.", "section_level": 2}, {"title": "Produkty.", "content": "Hlavními produkty společnosti Philips je elektronika pro koncové zákazníky a elektrické produkty, včetně drobných domácích přístrojů, holicích strojků, přístrojů pro zkrášlování, produktů pro péči pro matky a děti, elektrických kartáčků na zuby a kávovarů (přístroje jako chytré mobilní telefony a další chytrá zařízení, audio vybavení, DVD a Blu-ray přehrávače, počítačové příslušenství a televize jsou licencovány) a produktů pro péči o zdraví (včetně CT scannerů, vybavení pro EKG, mamografů, monitorovacích zařízení, MRI scannerů, výbavy pro resuscitaci, ultrazvuk a rentgen).  a další", "section_level": 1}], "src_summary": "Koninklijke Philips Electronics N.V., běžně označovaná pouze jako Philips, je nizozemská firma pro výrobu elektroniky a elektrotechniky. Firma byla vytvořena ve městě Eindhoven v roce 1891 Gerardem Philipsem a jeho otcem Frederikem. Jedná se o jednu z největších elektronických firem na světě, v roce 2010 prodala výrobky v ceně 25,42 miliard euro. Firma zaměstnává 105000 zaměstnanců ve více než 60 zemích. Společnost je organizována do tří hlavních divizí: Philips Consumer Lifestyle, Philips Healthcare a Philips Lightning.", "tgt_summary": "Koninklijke Philips N.V. (literally \"Royal Philips\", stylized as PHILIPS) is a Dutch multinational conglomerate corporation headquartered in Amsterdam, formerly one of the largest electronics companies in the world, currently focused in the area of health technology, with other divisions being successfully divested. It was founded in Eindhoven in 1891 by Gerard Philips and his father Frederik, with their first products being light bulbs. It was once one of the largest electronic conglomerates in the world and currently employs around 74,000 people across 100 countries. The company gained its royal honorary title in 1998 and dropped the \"Electronics\" in its name in 2013, due to its refocusing from consumer electronics to healthcare technology.", "id": 123143}
{"src_title": "Ashleigh Bartyová", "tgt_title": "Ashleigh Barty", "src_document": [{"title": "Týmové soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fed Cup.", "content": "V australském fedcupovém týmu debutovala v roce 2013 ostravským čtvrtfinále Světové skupiny proti České republice, v němž s Casey Dellacquovou nestačily ve čtyřhře na pár Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká. Australanky odešly poraženy 0:4 na zápasy. V brisbanském semifinále Světové skupiny Fed Cupu 2014 proti Německu získaly s Dellacquovou jediný bod domácích, když vyhrály debla nad dvojicí Julia Görgesová a Anna-Lena Grönefeldová. Němky postoupily do finále po vítězství 3:1 na zápasy.  V roce 2019 dovedla jako jednička Australanky do finále, když ve čtvrtfinále Světové skupiny proti Spojeným státům i v semifinále proti Bělorusku vyhrála vždy obě dvouhry i čtyřhru. V perthském boji o titul proti Francii zaznamenala jednu singlovou výhru i prohru. Z rozhodující čtyřhry odešly se Stosurovou poraženy.  Do roku 2020 v soutěži nastoupila k jedenácti mezistátním utkáním s bilancí 11–2 ve dvouhře a 7–2 ve čtyřhře.", "section_level": 2}, {"title": "Hopman Cup.", "content": "Austrálii reprezentovala spolu s Bernardem Tomicem na Hopmanově poháru 2013. V základní skupině zdolala Němku Andreu Petkovicovou, která po prvním setu utkání skrečovala, poté nestačila na Srbku Anu Ivanovićovou a na závěr porazila Italku Francescu Schiavoneovou. Družstvo obsadilo konečné druhé místo za Srbskem a do finále nepostoupilo.", "section_level": 2}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "V červenci zvítězila na dívčí juniorce Wimbledonu, když ve finále porazila Irinu Chromačevovou. V prosinci se utkala s dalšími krajany o přidělení divoké karty na Australian Open 2012. Přestože byla nejmladším účastníkem, turnaj vyhrála, když mimo jiné porazila Casey Dellacquovou, Arina Rodionovovou a Olivii Rogowskou.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Na základě výsledků z předchozí sezóny obdržela divokou kartu do kvalifikace turnaje v Brisbane z kategorie Premier. V prvním kole kvalifikace podlehla nejvýše nasazené Kanie Kingové. Spolu s krajankou Casey Dellacquovu také nastoupily do čtyřhry, v níž se probojovaly až do semifinále, kde nestačily na pár Spearsová a Kopsová-Jonesová.  Další divokou kartu získala do hlavní soutěže turnaje v Hobartu, kde podlehla v úvodním kole Američance Bethanie Mattekové-Sandsové V první fázi grandslamu Australian Open nepřešla přes Gruzínku Annu Tatišviliovou. Spolu s britskou juniorkou Laurou Robsonovou se zúčastnila také ženské čtyřhry.", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "I ze čtvrtého grandslamového finále ženské čtyřhry odešla po boku Dellacquové poražena poté, co na French Open hladce podlehly prvnímu světovému páru Bethanie Matteková-Sandsová a Lucie Šafářová, když uhrály jen tři gamy.  Poprvé si finále dvouhry i čtyřhry během jediného turnaje zahrála na travnatém Birmingham Classic, kde v závěrečném duelu singlové soutěže trvajícím 1.47 hodin ztratila vedení 1–0 na sety proti Petře Kvitové, vracející se po zranění na okruh. Během turnaje jí patřila 77. příčka žebříčku. Po porážce z dvouhry vybojovala trofej ve čtyřhře se stabilní partnerkou Casey Dellacquovou vítězstvím nad dvojicí Čan Chao-čching a Čang Šuaj. Australanky tak získaly pátou společnou trofej.", "section_level": 2}, {"title": "2018.", "content": "První singovou trofej z trávy si odvezla z Nature Valley Open, probíhajícím v Nottinghamu, po finálovém vítězství nad Britkou Johannou Kontaovou. Na tzv. malém Turnaji mistryň, WTA Elite Trophy v čínské Ču-chaji, vyhrála základní orchideovou skupinu, v níž zdolala Caroline Garciaovou a podlehla Aryně Sabalenkové. V semifinále vyřadila obhájkyni trofeje Julii Görgesovou a ve finálovém duelu přehrála čínskou turnajovou jedenáctku Wang Čchiang po dvousetovém průběhu. Třetí titul na túře pro ni znamenal posun na nové kariérní maximum, 15. místo žebříčku WTA.", "section_level": 2}, {"title": "2019: Vítězka French Open, Turnaje mistryň a světová jednička.", "content": "Sezónu otevřela druhý rok v řadě finálovou účastí na Sydney International, kde na úvod vyřadila světovou jedničku Simonu Halepovou a mezi poslední čtveřicí sedmou nasazenou Kiki Bertensovou. V boji o titul však nestačila na turnajovou pětku Petru Kvitovou po třísetovém průběhu. Na Australian Open dohrála v osmifinále opět na raketě Kvitové.  Na březnovém Miami Open z kategorie Premier Mandatory porazila na cestě do finále také členky první světové desítky, Nizozemku Kiki Bertensovou a ve čtvrtfinále Petru Kvitovou. V boji o titul přehrála další Češku a světovou sedmičku Karolínu Plíškovou, čímž vylepšila bilanci vzájemných zápasů na 3–2. Čtvrtý kariérní trofej pro ni znamenala premiérový posun do první světové desítky, na 9. místo.  Premiérový grandslamový titul ve dvouhře vybojovala na antukovém French Open, kam přijela jako světová osmička. V úvodních kolech vyřadila Američanky Jessicu Pegulaovou a Danielle Collinsovou, rovněž tak i Němku Andreu Petkovicovou. První set ztratila až ve čtvrté fázi se Sofií Keninovou. Čtvrtfinálová výhra nad čtrnáctou nasazenou Američankou Madison Keysovou jí zajistila karierní posun do elitní světové pětky, jakožto první Australance od Sam Stosurové ze srpna 2012. Semifinále proti 17leté Američance ruského původu Amandě Anisimovové přineslo řadu zvratů. Dominantním vstupem si nejdříve vypracovala vedení 5–0 na gamy, ale za stavu 40:15 nevyužila dva setboly. Americká teenagerka však průběh šňůrou šesti her otočila a úvodní sadu získala v tiebreaku. Na vítězné vlně pokračovala do stavu her 3–0, než iniciativu převzala opět Australanka, která sérii šesti gamů vyhrála druhé dějství. Přestože v rozhodující sadě jako první ztratila podání, vzápětí si je vzala zpět a po dalším prolomeném servisu Američanky si udržovala náskok. Duel ukončila šestým mečbolem. Stala se tak první australskou finalistkou Roland-Garros od Samanthy Stosurové v roce 2010. Ve finále turnaje potřetí v kariéře zdolala 19letou Češku ze čtvrté světové desítky Markétu Vondroušovou, když ztratila jen čtyři hry. Pařížský grandslam ovládla jako první australská šampionka od Margaret Courtové z roku 1973. Na žebříčku WTA se posunula na 2. místo. Travnatou sezónu zahájila šestým kariérním titulem z birminghamského Nature Valley Classic, svou první singlovou trofejí v kategorii WTA Premier. V průběhu turnaje neztratila žádný set. Až ve finále proti osmé nasazené Němce Julii Görgesové čelila setbolu, který odvrátila. Bodový zisk ji katapultoval na 1. místo světového žebříčku, jakožto první Australanku od Evonne Goolagongové z roku 1976, která mu vévodila dva týdny. Na vrcholu klasifikace vystřídala Japonku Naomi Ósakaovou. Ve Wimbledonu prohrála v osmifinále s nenasazenou Američankou Alison Riskeovou. Skončila tak její 15zápasová neporazitelnost.  Letní US Open Series otevřela prohrou ve druhém kole torontského Rogers Cupu s Ameičankou Sofií Keninovou. Po turnaji se Ósakaová vrátila do čela světové klasifikace, kde Bartyová setrvala sedm týdnů. Zlepšení formy přišlo na Western & Southern Open v Cincinnati. Na její raketě postupně dohrály Maria Šarapovová, Anett Kontaveitová, jíž uštědřila první porážku, a Řekyně Maria Sakkariová. Po vyřazení Ósakaové s Plíškovou se mohla postupem do finále vrátit na vrchol žebříčku. V semifinále však podlehla ruské veteránce Světlaně Kuzněcovové, figurující až na 153. příčce.  Na newyorský grandslam US Open přijela v roli turnajové dvojky. Po výhrách nad Zarinou Dijasovou, Lauren Davisovou a Sakkariovou čtvrtým kolem zopakovala výkon z předchozího ročníku. Před branami čtvrtfinále ji zastavila Číńanka z druhé světové desítky Wang Čchiang. Po dohrání majoru zahájila druhé období na vrcholu žebříčku WTA.  Podzimní asijskou část zahájila na Wuhan Open, kde po volném losu ve třech setech vyřadila Caroline Garciaovou. Přes Keninovou a Petru Martićovou prošla do semifinále, v němž nezvládla koncovky obou sad s obhájkyní trofeje Arynou Sabalenkovou. Během utkání si nechala ošetřit lýtko. Navazující týden vstoupila volným losem do pekingského China Open. Ve druhém kole přehrála Kazašku Julii Putincevovou a následně vyšla vítězně ze tří třísetových duelů proti Čeng Saj-saj, Kvitové a Kiki Bertensové. Druhé sezónní finále v kategorii Premier Mandatory však nezvládla, když ji zastavila čtvrtá nasazená Japonka Naomi Ósakaová. Poměr vzájemných duelů tím srovnala na 2–2.  V roli světové jedničky přijela na Turnaj mistryň, WTA Finals, do Šen-čenu. V červené základní skupině porazila Kvitovou i Belindu Bencicovou a podlehla náhradnici Bertensové. Z první příčky postoupila do semifinále, v němž zvládla těsný třísetový duel s Plíškovou. V boji o titul pak zdolala ukrajinskou obhájkyni trofeje Elinu Svitolinovou po dvousetovém průběhu. Po šňůře pěti porážek tak Ukrajinku premiérově porazila. Turnaj vyhrála jako první Australanka od Evonne Goolagongové Cawleyové z roku 1976. Zároveň se stala pátou šampionkou, která triumfovala již při svém debutovém startu. Jako první od Sereny Williamsové z roku 2014 v dané sezóně rovněž ovládla grandslam. Na odměnách si připsala 4,42 milionů dolarů, nejvyšší částku v předchozí historii tenisu.  Z Číny odletěla do Perthu, kde v RAC Areně proběhlo finále Fed Cupu mezi Austrálií a Francií. V sobotní dvouhře uštědřila dva „kanáry“ Garciaové, aby v neděli nezvládla utkání proti Kristině Mladenovicové. O šampionkách rozhodla až závěrečná čtyřhra, z níž se Stosurovou odešly poraženy od páru Garciaová a Mladenovicová. Australanky podlehly 2:3 na zápasy. Sezónu uzavřela jako konečná jednička světové klasifikace.", "section_level": 2}, {"title": "Kriketová kariéra.", "content": "V září 2014 přerušila tenisovou kariéru a v roce 2015 začala hrát kriket, když podepsala smlouvu s ženským týmem Brisbane Heat pro premiérovou sezónu australské ligové soutěže Women's Big Bash League. V soutěži debutovala 4. prosince 2015 v zápase proti Melbourne Stars. K tenisu se vrátila během února 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1996 v queenslandském Ipswichi do rodiny Josie a Roberta Bartyových. Otec, profesí vládní úředník, patří mezi domorodé obyvatele australského kontintentu, aboridžince ze skupiny Ngarigo. Matka je rentgenoložka a dcera britských imigrantů. Bartyová vyrůstala na ipswichském předměstí ve Springfieldu, kde absolvovala školu Woodcrest College. Má dvě starší sestry Saru a Ali. V dětství hrála také netball, ale rozhodla se věnovat pouze tenisu, když „\"si uvědomila, že [netball] je jen dívčí sport\",“ a sestry ji v něm převyšovaly. Během dospívání nikdy nehrála kriket.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ashleigh Bartyová (* 24. dubna 1996 Ipswich, Queensland) je australská profesionální tenistka a bývalá kriketistka, patřící k původním obyvatelům Austrálie aboridžincům. Od září 2019 je podruhé světovou jedničkou ve dvouhře žen, jíž se stala jako druhá Australanka po Goolagongové z roku 1976 a celkově dvacátá sedmá od zavedení klasifikace v roce 1975. Na čele klasifikace figurovala již v létě 2019 sedm týdnů.", "tgt_summary": "Ashleigh Barty (born 24 April 1996) is an Australian professional tennis player and former cricketer. She is ranked No. 1 in the world in singles by the Women's Tennis Association (WTA) and is the second Australian WTA singles No. 1 after Evonne Goolagong Cawley. She is also a top 20 player in doubles, having achieved a career-high ranking of No. 5 in the world. Barty has won eight singles titles and ten doubles titles on the WTA Tour, including one Grand Slam singles title at the 2019 French Open and one Grand Slam doubles title at the 2018 US Open with partner CoCo Vandeweghe. She is also the reigning champion in singles at the WTA Finals.", "id": 800548}
{"src_title": "Textilní průmysl", "tgt_title": "Textile industry", "src_document": [{"title": "Členění textilních podniků.", "content": "Výroba textilií probíhá obvykle v několika stupních, každý stupeň představuje uzavřený celek se zvláštní strukturou. Textilní průmysl se dá z tohoto hlediska rozdělit na podniky nebo provozy se zaměřením na", "section_level": 1}, {"title": "Velikost výrobních jednotek.", "content": "Výroba v textilní továrně se může zakládat na zpracovávání materiálu na jediném druhu strojů, obvykle se však výroba organizuje v linkách, které sestávají v podstatě z řady strojů s často velmi rozdílným výkonem.  (Extrémní příklady: Materiál při výrobě česané vlněné příze nebo manšestrové tkaniny prochází více než 20 pasážemi strojů). Kapacita jedné výrobní linky určuje zpravidla technické minimum velikosti provozu.  V podnicích se často spojují nebo kombinují dva výrobní stupně (např. výroba a zušlechťování příze, stuhárna se splétáním šňůr, pletárna s konfekcí úpletů apod.). Jen ojediněle se podniky zabývají celým řetězem výroby od vlákenné suroviny až po ušitý oděv „pod jednou střechou“.  Vedle technických parametrů je velikost podniku závislá na řadě ekonomických nebo i politických faktorů. Textilní průmysl zaměstnával do 80. let minulého století v jednotlivých státních podnicích ve východní Evropě a (před globalizací) i v západoevropských akciových společnostech často 2000-4000 pracovníků. V první dekádě 21. století však např. zbyla v českém textilu jen asi pětina podniků s více než 1000 zaměstnanci a v Německu průměrný podnik zaměstnával asi 105 pracovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Z historie.", "content": "Textilní průmysl se vyvinul z manufakturní výroby. Rozhodující pro přechod na průmyslovou výrobu bylo zavedení pohonu většího počtu strojů nezávislého na lidské práci. Za první průmyslový závod v textilním oboru se považuje továrna na výrobu hedvábné příze v anglickém Derby se stroji poháněnými vodním kolem, která byla v roce 1722 uvedena do provozu. Do té doby byly známé jen menší dílny se stroji poháněnými částečně žentourem.  Nejstarším průmyslovým textilním podnikem v českých zemích byla pravděpodobně \"Offermannova továrna na sukno\" v Brně, která vznikla asi v 90. letech 18. století přestavbou z manufaktury.  Koncem 18. století byl v Anglii vynalezen spřádací stroj a mechanický tkací stroj, které značně přispěly ke zprůmyslnění textilní výroby, manufaktury však byly stále ještě důležitou součástí ekonomiky. V roce 1785 byl pro přádelnu v Papplewicku (u Nottinghamu) instalován první parní stroj v textilním průmyslu s úkolem pumpovat vodu na vodní kolo, aby se zajistil nepřetržitý běh. Teprve asi od roku 1790 poháněl parní stroj (přes transmise) textilní stroje.  V 19. století se textilní průmysl rozšířil z Anglie do západní a střední Evropy a do USA. Vlivem nesčetných vynálezů, zvětšování výrobních jednotek, zlepšení organizace práce atd. se snížil ve stoletém období podíl lidské práce např. na výrobu 1 kg příze z 20 na 0,5 hodiny a na 100 m tkaniny ze 150 na 10 hodin.  Ve 20. století byla zmechanizována výroba prakticky všech druhů textilií, stroje z konce století jsou z velké části napojeny na počítač, část manuálních prací byla automatizována.", "section_level": 1}, {"title": "Textilní průmysl v 21. století.", "content": "Světový textilní průmysl zpracovával na začátku 21. století ročně cca 80 milionů tun surovin (jen nepatrné množství surovin se používalo k manuální výrobě). Velká většina textilií se vyrábí v Asii, přesnější údaje o produkci jednotlivých států se však dají sotva získat. Např. každoroční podrobné analýzy čínského textilního průmyslu jsou k dostání za 2800 US$.  O indickém textilu je známo, že v roce 2016 produkoval (při totálně zastaralých strukturách) s cca 120 miliony pracovníků zboží za cca 120 miliard US$.  V 27 státech Evropské unie vyrobili v roce 2009 dva miliony pracovníků textilie a oděvy za cca 172 miliard €.  Z toho v některých státech EU např.:  V roce 2010 se v EU (včetně Turecka) podílelo pět největších výrobců na celkovém obchodním obratu asi třemi procenty:", "section_level": 1}, {"title": "Odbyt výrobků textilního průmyslu.", "content": "Na konci 20. století zaplatili spotřebitelé na celém světě ročně za textilie (včetně oděvů) 1,5 bilionu US$.  V roce 2009 exportoval textilní průmysl výrobky za 528 miliard US$, na kterých se podílela Čína (včetně Hongkongu) se 45%, ostatní asijské státy 13, Itálie 6, Německo 5,7 a USA 4%.  Poznámky:  V roce 2015 byl zaznamenán celosvětový výnos z prodeje (ve výrobních cenách):  Do roku 2020 se měl zvýšit výnos u textilní výroby o 7 % a u výroby oděvů o 5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Negativní účinky textilní výroby.", "content": "V roce 2017 vydala nadace \"Ellen MacArtur Foundation\" studii o podmínkách výroby a spotřeby oděvních textilií s kritikou jejich negativního vlivu zejména na životní prostředí. Pod názvem A New Textiles Economy předkládá návrhy na změny v systému využívání zdrojů a organizaci výroby i spotřeby.  Na studii pracovalo několik desítek odborníků, nadaci podpořila řada významých obchodních firem a několik výrobců vláken a oděvních textilií.  Studie vychází ze skutečnosti, že ve 2. dekádě 21. století se ve světě zabývá více než 300 milionů lidí výrobou oděvních textilií (od zpracování vláken až po hotové oděvy) v roční hodnotě 1,3 bilionů USD. Při výrobě se spotřebuje ročně 93 miliard m3 vody, 98 milionů tun nafty, chemikálie za 21 miliard USD (škody na lidském zdraví budou v budoucnu stát asi 8 miliard ročně). Při výrobě 1 tuny textilií se vylučuje do ovzduší 17 tun CO. Z 53 milionů tun surovin zpracovávaných na oděvní textilie se odplavuje při praní 0,5 milionů tun škodlivých mikrovláken do mořské vody.  Hotové textilie se (v celosvětovém průměru) oblékali v roce 2002 asi 200 x, do roku 2016 se snížila četnost použití na 130. Odhozené, neporušené oděvy představují roční ztrátu na hodnotě téměř 0,5 bilionu USD. Jen asi 1 % použitých oděvů se recykluje k výrobě nových textilií. Studie navrhuje řadu opatření zejména s cílem zaměřit systém prodeje a výroby na textilie  Studie poukazuje na aktivity, které mají pomoct při realizaci projektu (politické kampaně, prodejní psychologie apod.). Autoři neudávají časové limity uskutečnění a nezmiňují se o vlivu projektu na omezování výroby a na počet pracovních příležitostí v textilním oboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Textilní průmysl je odvětví ekonomiky, které zahrnuje všechna zařízení sloužící k výrobě textilií a oděvů průmyslovým způsobem. Výroba je většinou organizována ve formě podniku, jehož součástí jsou vedle vlastní tovární (tj. strojové) výroby zpravidla také nevýrobní činnosti, zejména nákup surovin, technická a ekonomická příprava výroby a prodej hotového zboží.", "tgt_summary": "The textile industry is primarily concerned with the design, production and distribution of yarn, cloth and clothing. The raw material may be natural, or synthetic using products of the chemical industry.", "id": 1947432}
{"src_title": "Burberry", "tgt_title": "Burberry", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky společnosti.", "content": "Burberry byl založen roku 1856 tehdy 21letým Thomasem Burberrym. Do roku 1870 se vyprofiloval jako firma zaměřená na venkovní oblečení. Do roku 1880 Burberry představil gabardén pevnou, voděodolnou tkaninu přesto paropropustnou. Toho bylo dosaženo voděodolnou úpravou tkaniny ještě před spředením. Původní název Burberry se brzy změnil na Burberrys poté, co mnoho lidí produkty nazývalo Burberrys of London. Toto staré označení se dá spatřit na starších výrobcích firmy. Roku 1891 společnost otevřela obchod v ulici Haymarket v Londýně. Ten stále existuje a do nedávné doby byl dokonce sídlem společnosti. To se nyní nachází v Horsferry House přímo za budovou Parlamentu(Londýn).", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V roce 1901 bylo představeno logo Burberry s rytířem na koni obsahující latinské slovo \"Prorsum\" znamenající vpřed. V roce 1911 dodával Burberry oblečení Roaldu Amundsenovi, prvnímu muži, který dosáhl jižního pólu a Ernestu Shackletonovi, který roku 1914 vedl expedici napříč Antarktidou. Bundu z gabardénu od Burberryho měl na sobě George Mallory na svém nešťastném pokusu o zdolání Mount Everestu roku 1924. Roku 1914 byl Burberry pověřen Ministerstvem války přepracováním důstojnického kabátce pro potřeby válečného prostředí. Výsledkem se stal legendární trenčkot. Po válce se trenčkoty rozšířily i mezi civilní obyvatelstvo. Ikonická kostka byla vytvořena roku 1920 a byla použita pro podšívku.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "V 70. letech se značka stala součástí britské ležérní módy. Což vedlo ke spojení s členy fotbalových fanklubů a britskou mládeží v devadesátých letech. Společnost tak prodělala změnu v klientele, kdy se z firmy pro bohatší klientelu stala značka oblíbená dělnickou třídou. Burberry se reklamní kampaní v časopisech GQ, Esquire, Vogue, Tatler, Harper ́s Bazaar pokusil změnit vnímání u klientů. Společnost je také známá zapojováním britských celebrit do kampaní: modelky Kate Moss, Agyness Deyn, Jourdan Dunn a Lily Donaldson; zpěvák George Craig; herečka Emma Watson.", "section_level": 2}, {"title": "Obchody.", "content": "Burberry operuje ve 473 obchodech v 48 zemích", "section_level": 1}], "src_summary": "Burberry je britský luxusní módní dům vyrábějící oblečení, parfémy a doplňkový sortiment. Pro Burberry typický tartanový vzorek je nejčastěji kopírovaným znakem této firmy. Burberry je nejznámější pro své ikonické trenčkoty (Trench coat), jež byly vynalezeny zakladatelem firmy Thomasem Burberrym. Královna Alžběta II a Princ Charles udělily firmě Královské oprávnění (Royal Warrant of appointment).", "tgt_summary": "Burberry Group plc is a British luxury fashion house headquartered in London, England. Its main fashion house focuses on and distributes trench coats (for which it is most famous), ready-to-wear outerwear, fashion accessories, fragrances, sunglasses, and cosmetics.", "id": 2143151}
{"src_title": "The Voice Česko Slovensko", "tgt_title": "The Voice Česko Slovensko", "src_document": [{"title": "Koncept.", "content": "První informace o vzniku česko-slovenské verze nizozemské pěvecké soutěže \"The Voice\" přišli na konci srpna roku 2011. TV Nova si registrovala několik možných názvů, případně pouze i pro českou verzi. Výherce soutěže získává finanční odměnu 100 000 euro (sezóna 1), 80 000 euro (sezóna 2) a exkluzivní smlouvu s Universal Music. Ve druhé sezóně také zájezd do Egypta od cestovní kanceláře Blue Style.", "section_level": 1}, {"title": "Formát a proces výběru.", "content": "Každý ročník začíná \"„\"výběry naslepo,\"“\" kde si koučové sestavují svůj tým zpěváků (14 v prvním ročníků, 12 v druhém, 12-13 ve třetím), se kterým budou pracovat během soutěže. Kouč je při vystupování v křesle otočený k soutěžícímu zády, pokud se koučovi vystoupení líbí, stlačí tlačítko \"„\"chci tě\"“\" a křeslo se hned otočí čelem k soutěžícímu se svítícím nápisem chci tě. Po dozpívání je soutěžící přiřazen automaticky do týmu kouče, který si ho vybral. Pokud se otočilo více koučů, vybere si zpívající sám, do jakého týmu půjde.  Další částí soutěže jsou \"„\"souboje.\"“\" Každý kouč utvoří ve svém týmu dvojice, které se spolu utkají v souboji a zazpívají jednu společnou píseň. Kouč se poté rozhodne koho si ponechá ve svém týmu. V prvním ročníku si koučové přizvali na pomoc svého mentora, který jim pomáhal v rozhodování (Linda Finková, Vašo Patejdl, Tonya Graves a Tomi Popovič). Od druhého ročníku byl zaveden nový prvek krádež, kdy si mohl vyřazeného soutěžícího vzít do týmu jiný kouč a zachránit ho tak před vypadnutím. Ve třetí řadě došlo k soubojům až po K.O. fázi, koučové s lichým počtem soutěžících v týmu vytvořili jednu trojici, ze které rovněž mohl postoupit pouze jeden zpěvák. Krádeže v této fázi nebyly možné.  Součástí druhé a třetí řady byla \"„\"K.O.\"“\" fáze. Ve druhé řadě soutěžící z týmů byli opět rozděleni do dvojic, ale každý zpíval individuálně svojí píseň. Kouč se poté rozhodl, koho pošle dál a kdo v soutěži skončí. Ve třetí řadě byla každá epizoda věnována jednomu koučovi a soutěžící zpívali písně, které si vybrali. Kouč následně rozhodl, zda zpěvák postoupí nebo v soutěži skončí. Novinkou poté byla zóna ohrožení, do které kouč poslal ty soutěžící, o jejichž osudu ještě nebyl rozhodnut. Pouze tyto vybrané zpěváky si mohli ukradnout ostatní koučové.  Poslední fází soutěže jsou živé přenosy, soutěžící zpívají každý týden jiné písně, a co týden opouští soutěž nějaký soutěžící, dokud se nedojde k vyhlášení vítěze soutěže. O jejich osudu rozhodují diváci pomocí SMS hlasů. Soutěž opouští soutěžící s nejmenším počtem hlasů z každého týmu. V prvním ročníku byl každý týden věnován pouze dvěma týmům zvlášť, takže po 14 dnech opustil soutěž vždy jeden soutěžící z každého týmu. Čtrnáct dní před finálem vystupovali každý týden soutěžící z každého týmu. O postupu do finále postoupil soutěžící s největším počtem bodů, které mohl získat podle počtu hlasů a bodů od kouče. V každém týmu byl počet hlasů od diváků převeden na procenta, a ty poté na body, k nim se přičetly body od kouče, který jich měl celkem 100 a měl je rozdělit mezi dva soutěžící ze svého týmu. V druhém ročníku již tento princip využit nebyl, čtyři týmy vystupovaly každý týden a o jejich postupu rozhodovali pouze diváci.", "section_level": 1}, {"title": "Koučové a moderátoři.", "content": "Michal David byl prvním koučem, který podepsal s televizemi smlouvu. Pokračovali Josef Vojtek, hlavní zpěvák skupiny Kabát, a slovenská zpěvačka Dara Rolins. Posledním oznámeným koučem byl slovenský rapper Patrik Vrbovský alias Rytmus. V možnost upadali také Vojtěch Dyk, Helena Vondráčková či Miro Žbirka. Dne 28. prosince 2011 bylo oficiálně potvrzené složení koučů pro první ročník \"Hlasu Česko Slovenska\": Dara Rolins, Michal David, Josef Vojtek a Rytmus. Při přípravách druhé řady \"Hlasu\" byl oznámen návrat Pepy Vojtka, Michala Davida a naposled i Dary Rolins. Novými kouči byli oznámeni dcera Petra Jandy Marta Jandová a slovenský rapper Majk Spirit. Celkový počet koučů tedy došel na číslo pět. Následně na to však bylo oznámeno, že Rolins a Jandová v soutěži usednou do dvojkřesla, které již využili v jiných zemích, kde se \"The Voice\" vysílal.  Pro třetí řadu zůstal na svém místě pouze Josef Vojtek, ostatní koučové se do křesel posadili poprvé. Čtveřici tak kromě něho tvořili Vojtěch Dyk, Kali a Jana Kirscher.  Moderátory \"Hlasu\" byli v prvním ročníků osvědčená dvojice z druhé řady \"Česko Slovenské SuperStar\" Leoš Mareš a slovenská zpěvačka Tina, kteří se vrátili i v druhé řadě. Třetí řadu moderovaly Tereza Kerndlová a Mária ČÍrová.", "section_level": 1}, {"title": "Finalisté koučů.", "content": "V první řadě pomáhali koučům při soubojích v rozhodování speciálně pozvaní mentoři: Vojtkovi Linda Finková, Rolins Tonya Graves, Davidovi Vašo Patejdl a Rytmusovi Tomi Popovič. Ve druhé řadě tato možnost nebyla využita.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled řad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. řada.", "content": "První ročník soutěže \"Hlas Česko Slovenska\" měl premiéru 12. února 2012 a skončil stejného roku 6. června. Kouči byli frontman kapely Kabát Pepa Vojtek, hitmaker Michal David, slovenská zpěvačka Dara Rolins a slovenský rapper Rytmus. Moderátory byli Leoš Mareš a zpěvačka Tina. Castingy se konaly v České i Slovenské republice během prosince 2011. Premiéru \"Hlasu\" sledovalo 1,543 milionů diváků a finále 944 tisíc diváků. Prvním Hlasem Česko Slovenska se stala Ivanna Bagová z týmu Michala Davida.", "section_level": 2}, {"title": "2. řada.", "content": "Druhý ročník začal 5. března 2014 a skončil 18. června 2014. Vysílal se pravidelně ve středečním prime time nikoliv nedělním jako v případě prvního ročníku. Do křesel koučů se vrátili Pepa Vojtek, Michal David a Dara Rolins. Nově se přidali Marta Jandová a slovenský rapper Majk Spirit. Jandová a Rolins spolu zasedli do dvojkřesla a tvořily jeden tým. Moderátoři zůstali stejní: Leoš Mareš a Tina. Castingy se konaly v Praze, Brně, Ostravě, Bratislavě, Košicích a Banské Bystrici. V druhém ročníku se představily nové prvky: krádež, kdy může kouč z jiného týmu zachránit vypadlého soutěžícího při soubojích a K.O., kde se soutěžící utkají v souboji, ale každý zpívá individuálně. Celkově měl druhý ročník pouze čtyři živé přenosy, jelikož se v této části show podobá \"SuperStar\" a televize chtěly tyto soutěže od sebe více odlišit. Vítězem se stala Lenka Hrůzová z týmu Pepy Vojtka.", "section_level": 2}, {"title": "3. řada.", "content": "Třetí ročník byl oznámen v červnu 2018. TV Nova potvrdila změnu názvu, z Hlasu Česko Slovenska se stal The Voice Česko Slovensko. Soutěž odstartovala na obrazovkách televize Nova a Markíza v neděli 10. února 2019. Do porotcovských křesel opět usedl frontman české skupiny Kabát Josef Vojtek, dále také slovenská zpěvačka Jana Kirschner, český zpěvák Vojtěch Dyk a slovenský rapper Kali. Moderování se poprvé nezhostila smíšená dvojice, ale dvě ženy, a to česká zpěvačka Tereza Kerndlová a slovenská zpěvačka Mária Čírová. Vítězem se stala Annamária D’Almeida z Kaliho tým.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Seznam ocenění, které získali soutěžící \"Hlasu Česko Slovenska\":", "section_level": 1}], "src_summary": "The Voice Česko Slovensko (dříve Hlas Česko Slovenska) je česko-slovenská pěvecká soutěž vysílaná na kanálech TV Nova a TV Markíza odvozená z originálu \"The Voice of Holland\". Koncept soutěže spočívá ve vyhledávání pěveckých talentů (od druhé řady i duetů) starších 16 let na veřejných castinzích. Vítěz je později určen na základě diváckého hlasování pomocí SMS zpráv, který získá finanční odměnu a možnost nahrát vlastní album. Dosavadními vítězi jsou Ivanna Bagová a Lenka Hrůzová.", "tgt_summary": "The Voice Česko Slovensko (Czech and Slovak for \"The Czech / Slovak Voice\", literally \"The Voice of Czecho Slovakia\", previously Hlas Česko Slovenska) is a reality singing competition and version of The Voice of Holland for Czech Republic and Slovakia. It is broadcast on TV Nova in Czech Republic and TV Markíza in Slovakia, both stations are owned by CME. It is derived from the original The Voice of Holland. The concept of the competition consists of searching for singer talents (from the second row and duets) over 16 years of age in public casting. The winner is later determined on the basis of a voting vote by SMS, which receives financial rewards and the ability to upload his own album.", "id": 2230057}
{"src_title": "Warwick", "tgt_title": "Warwick", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "První osídlení na území města sahá až do doby neolitu. Podle Anglosaské kroniky zde nechala v roce 914 Ethelfleda, královna Mercie a dcera Alfréda Velikého, postavit opevněné hradiště, jenž se stalo jedním z deseti opevněných hradišť postavených na ochranu Mercie proti Dánům. O stavbě opevnění právě na území Warwicku rozhodla především jeho blízkost k významné římské silnici Fosse Way a Avoně.  Na počátku 10. století bylo zřízeno nové hrabství, jehož administrativním centrem se stal právě Warwick. Jméno Warwick znamená v překladu „obydlí u splavu“. V roce 1050 vpadli do Mercie Dánové a vypálili velkou část města včetně ženského kláštera, který stál na místě dnešního kostela St Nicholas.  V roce 1068 se Vilém Dobyvatel rozhodl uvnitř tohoto velkého anglosaského hradiště postavit hrad Warwick. K jeho stavbě bylo potřeba strhnout několik domů.  Ve středověku městu vládla hrabata z Warwicku, jež pocházela z rodiny Beauchampů. V tomto období bylo město obehnáno hradbami. Jedinými pozůstatky hradeb jsou dnes východní a západní strážní domky. V roce 1142 bylo na místě dnešního Priory Park založeno převorství a v roce 1545 se Warwick stal výsadním městem.  Během anglické občanské války byly město i hrad obsazeny parlamentaristy, kteří zde odolali dvoutýdennímu obléhaní roajalistických oddílů. Vojenské záznamy uvádí, že zde letech 1644 – 1646 pobývalo až 350 členů vojenské posádky.  V polovině 17. století byl ve městě postaven baptistický kostel Castle Hill Baptist Church, který patří k vůbec nejstarším baptistickým kostelům na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Požár.", "content": "V roce 1694 ve městě vypukl požár, který zničil velkou část středověkých staveb. Shořel například kostel St Mary. Zachovalo se z něj pouze kněžiště a jedna z kaplí. Několik středověkých hrázděných domů, které se nacházely na okraji města, ovšem zůstalo požárem nepoškozeno. Požár je také důvodem, proč většina staveb v centru města pochází až z konce 17. a počátku 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Městská správa.", "content": "Díky populačnímu růstu se Warwick spojil se sousedním městem Leamington Spa, se kterým tvoří souměstí. Obě města jsou, stejně jako města Kenilworth a Whitnash, součástí nemetropolitního distriktu Warwick, jehož centrum se nachází právě v Leamington Spa. Každé z měst má svoji vlastní městskou radu. Ve Warwicku sídlí také rada hrabství Warwickshire.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 měl Warwick 23 350 obyvatel. Hustota zalidnění je 3 414/km2.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Stejně jako jinde na Britských ostrovech převládá ve Warwicku přímořské podnebí, které je charakteristické malými výkyvy teplot, mírnými zimami a chladnými léty. Nejvyšší teplotní maximum 36,1 °C bylo naměřeno v srpnu roku 1990. Nejnižší teplotní maximum −17,8 °C bylo naměřeno v lednu roku 1982. Průměrný srážkový úhrn dosahuje 608 mm za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Městská výstavba.", "content": "Městskou výstavbu ovlivnily dvě významné okolnosti. Zaprvé to byl požár v roce 1694, který zničil většinu města. Následná obnova proběhla v jednotném architektonickém stylu. Zadruhé to byla nízká úroveň industrializace. Průmyslová revoluce v 19. století ve velké míře přispěla k růstu měst. Tento trend se ovšem Warwicku obloukem vyhnul. Důvodem, proč se Warwick nestal centrem průmyslu, by mohl být fakt, že se v jeho blízkosti nenacházely žádné důležité dopravní cesty a také fakt, že Avona nebyla na území města splavná.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Partnerskými městy Warwicku jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Warwick je anglické město nacházející se v hrabství Warwickshire. Leží na řece Avoně přibližně 18 kilometrů na jih od města Coventry. Výsledky sčítání lidu z roku 2001 uvádí, že ve městě žije přibližně 23 350 obyvatel.", "tgt_summary": "Warwick ( ) is a market town and county town of Warwickshire, England. It lies near the River Avon, south of Coventry and west of Leamington Spa and Whitnash. Its population was 31,345 in 2011. Signs of Neolithic activity precede unbroken habitation to the 6th century AD. It was a Saxon burh in the 9th century; Warwick Castle was built during the Norman conquest of England. Warwick School claims to be the country's oldest boys' school. The earldom of Warwick, created in 1088, controlled the town and built its walls, of which Eastgate and Westgate survive. The castle became a fortress, then a mansion. The Great Fire of Warwick in 1694 destroyed much of the town. Warwick missed industrialisation, but the population has grown almost sixfold since 1801.", "id": 2040214}
{"src_title": "Chow Ching Lie", "tgt_title": "Chow Ching Lie", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Šanghaji v r. 1936 jako druhé z pěti dětí do nepříliš majetné rodiny. Její otec byl učitel a matka byla dcerou chudého muže z venkova. Otec jejího tatínka byl v mládí velmi chudý a se skupinou herců, kteří předváděli tradiční čínskou operu, putoval po vesnicích a malých městech s velkým nákladem divadelních kostýmů. Když se oženil, odstěhoval se se svojí ženou k příbuzným do Šanghaje, kde se usadil a vlastní pílí a šikovností získal peníze na koupi malého obchodu se smíšeným zbožím. Spolu se svoji ženou tvrdě pracoval, aby mohl zajistit vzdělání pro své syny. Jejímu otci se tak dostalo výborného vzdělání na prestižní vysoké škole v Šanghaji. Dědeček byl velmi důležitým člověkem v jejím životě, hodně se jí věnoval a probouzel její dětskou zvídavost a představivost vyprávěním příběhů ze svého putování s čínskou operou. I její otec, jako učitel, se snažil zajistit pro své děti dobré vzdělání. Ona i její mladší sestra navštěvovaly čínsko-západní školu Mac Intyre (l'École sino-occidentale Mac Intyre) amerického typu, kde se vyučovala, kromě jiného, i angličtina. Učitel angličtiny také poevropštil její čínské křestní jméno a on i spolužáci jí říkali Julie. Velmi brzy se u ní začal projevovat hudební talent a tak otec, když našetřil nějaké peníze, jí koupil piano a zaplatil hodiny klavíru. Za to požadoval, aby ona vyučovala hře na klavír svoji mladší sestru. Na školní slavnosti pak přednesla svůj první klavírní recitál, když jí bylo šest let. Ve škole začala též navštěvovat v rámci náboženské výuky hodiny protestanství, což je jeden z hlavních směrů křesťanství. Tuto skutečnost však před rodiči přísně tajila, protože matka byla horlivá buddhistka. Obě tato náboženství, buddhismus a křesťanství tak měla vliv na formování její osobnosti. Dlouho váhala, ke kterému z nich se přikloní natrvalo. Nakonec, zcela přirozeně, zvítězil buddhismus, vzhledem k dlouhověké tradici Buddhova učení v její rodné zemi Číně.  Když jí bylo třináct let, rodiče ji proti její vůli zasnoubili a brzy potom donutili se provdat za syna a dědice jedné z nejbohatších rodin v Číně. Rodina Liu si ji vybrala jako nevěstu pro svého syna, nejen pro její výjimečnou krásu, ale též pro dobré způsoby a vzdělání, kterého se jí dostávalo. Její rodiče doufali, že jí tak zajistí bezstarostnou budoucnost a sami pak získají sňatkem své dcery výhody spojené se zlepšením společenského postavení. Uvnitř čínské rodiny však panovaly ještě v druhé polovině 20. století zvyky a mravy z dob feudálního zřízení a manželka syna, snacha, byla vydána na milost a nemilost jeho matce, která v jejím případě, uplatňovala tvrdě všechna svá práva. Od začátku jí ztrpčovala život různými zákazy a příkazy a vyžadovala z její strany naprostou poslušnost. Přestože se její muž časem projevil jako velmi pozorný a laskavý manžel, nedokázal všemu příkoří, kterému byla vystavena, zabránit. V manželství se narodily dvě děti, brzy po svatbě syn a za pět let po něm dcera. Stejně jako v případě jejich matky i oběma dětem říkali evropskými jmény, synovi Paul a dceři Juliette. Zdravotní stav jejího manžela nebyl dobrý, neboť trpěl vrozenou srdeční chorobou, která se časem zhoršovala. Svoji revoltu proti tchyni se proto před ním snažila co nejvíce potlačovat, ale touha po důstojném životě a samostatnosti v ní zůstávala. To vše se odehrávalo na pozadí bouřlivých událostí novodobé čínské historie. Po skončení druhé čínsko-japonské války spolu s koncem 2. světové války, vypukla v zemi občanská válka, která vyústila k nástupu Mao Ce-tunga k moci se všemi hrozivými následky pro budoucnost země. S tím byly spojené i další události jako Velký skok vpřed, kampaň Sta květů nebo později Kulturní revoluce. Paradoxem bylo, že mezi prvními zákony, které Mao Ce-tung vyhlásil byl zákaz obchodování s dětmi, zákaz nucených svateb a omezení pravomoci tchyní uvnitř čínské rodiny. Po staletí zakořeněné zvyky však nebylo možno změnit ihned jedním zákonem.  Na konci r. 1959 se manželova nemoc zhoršila natolik, že se odjel léčit do Hongkongu. Přes veškerou péči, které se mu dostávalo, se jeho zdravotní stav nezlepšil a v říjnu r. 1962 zemřel. Za dva roky po jeho smrti se jí podařilo s pomocí přátel získat místo v kursech známé pianistky Marguerite Long v Paříži a tak v r. 1964 odjela do Francie, kde zasvětila svůj život hudbě a později i literární činnosti. Zpočátku byla nucena dávat hodiny klavíru, protože podporu ze strany manželových rodičů nemohla očekávat. Vlastní pílí a díky velkému hudebnímu nadání se jí podařilo vypracovat mezi uznávané interpretky klasického klavírního repertoáru, se kterým vystupovala na koncertních pódiích celého světa. Po celou dobu se starala o své dvě děti a podporovala své rodiče v Číně. Z politických důvodů se nesměli navštěvovat a trvalo mnoho let, než se mohla v Paříži setkat se svým otcem.  Žije v Paříži déle než 40 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V deseti letech nastoupila na druhý stupeň čínsko-západní školy Mac Intyre a stala se vynikající žákyní hudební výchovy. Na ročním koncertě školy zahrála \"\"l'Alouette\"\" od Michaila Ivanoviče Glinky. O rok později se zúčastnila konkursu na přijetí do kursu hry na klavír Mac Intyre. Zúčastnili se ho uchazeči ze všech škol v Šanghaji před porotou složenou z profesorů konzervatoře. Obdržela druhou cena za přednes Chopinova \"Impromptu\" a Beethovenovy sonáty č. 14 \"Sonate au clair de lune\". Její profesorka hry na klavír pak poradila jejímu otci, aby ji dal zapsat na konzervatoř. Její matka se však postavila proti tomuto návrhu. Ale manžel, který ji velmi obdivoval, jí povolil, aby pokračovala ve studiu hudby. Zdokonalovala se pod vedením profesorů hudby a svůj první koncert před publikem převedla v bytě jednoho z nich za účasti ředitele šanghajské konzervatoře. Zahrála jeden z Rachmaninovových koncertů a jeho přednes jí otevřel dveře na konzervatoř. Vstoupila na ni ve věku osmnácti let. Profesor Chen rozpoznal její talent, vzal ji pod svou ochranu a dodával jí jistotu, kterou potřebovala. Připravil s ní koncert od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a to byl začátek jejího úspěchu jako sólistky.  Dva roky po smrti manžela, v r. 1964, se rozhodla svoji přípravu na dráhu klavírní sólistky dokončit v kurzu Marguerite Long v Paříži. Tam také jako umělkyně a virtuóska poznala, že se před ní otevírá celý hudební svět. Po skončení kursu se vrátila do Číny, aby se shledala se svými dětmi, které bydlely zatím u manželových rodičů v Hongkongu a odvezla je sebou do Paříže. V roce 1973 zahrála v Divadle Champs Elysées \"koncert pro klavír a orchestr\" zvaný \"Žlutá řeka\" čínského skladatele Shi Shin Hai. Bylo to za účasti velvyslance lidové Číny ve Francii. V roce 1976, když jí bylo čtyřicet let, se rozhodla pro profesionální hudební dráhu. Vedle koncertních aktivit se věnovala i výchově mladých pianistů a pianistek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chow Ching Lie (周勤丽, Čou Čchin Li, * 26. srpna 1936 Šanghaj) je čínská spisovatelka a klavíristka. Známou se stala díky životopisnému románu \"Le Palanquin des Larmes\", (\"Palanquin slz\", 1975), který podle jejího vyprávění sepsal francouzský spisovatel Georges Walter.", "tgt_summary": "Chow Ching Lie (; born 1936 in Shanghai) is a Chinese-French writer and a classical pianist. The French film \"Le Palanquin des Larmes\", based on her biography written by Georges Walter (translated into English as \"Journey in Tears\") describes her early life as the child of a wealthy family, the difficulties she suffered after her arranged marriage at age 13, and her ultimate success as a musician. She has lived in France for 40 years.", "id": 1116255}
{"src_title": "Éter (fyzika)", "tgt_title": "Luminiferous aether", "src_document": [{"title": "Éter ve starověku a středověku.", "content": "Prostor za orbitou Měsíce byl podle starověkých řeckých filosofů zaplněn jemnou tekutinou, kterou Aristoteles nazval éterem. Tato tekutina se skládala z částeček schopných reagovat na proměnné mechanické síly. Éter byl nevažitelný, pružný a nezničitelný. Éter mohl ovlivnit pohyb hvězd, které se v něm pohybovaly. Protože síly působící mezi lokalizovanými hmotnými objekty byly chápány jako přímočaré, byl zaveden pojem „akce na dálku“.", "section_level": 1}, {"title": "Světlo a éter.", "content": "Před postulováním teorie relativity bylo známo, že světlo je vlnění. Hledala se proto substance, jíž by se světlo šířilo tak, jako se mechanické vlnění šíří běžnou hmotou.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy s éterem.", "content": "Soustavné experimenty se šířením světla v pohybujícím se prostředí prováděl přibližně od poloviny 19. století Hippolyte Fizeau. Jeho měření světla, šířícího se proudící vodou, bylo možno vysvětlit jako strhávání éteru hmotou. Naproti tomu astronomická měření aberace hvězd svědčila o nehybném éteru. Michelsonův–Morleyův experiment existenci éteru (myšleného dle Huygensova výkladu) nepotvrdil. Z jeho výsledků vyplývalo, že takový éter buď neexistuje, nebo je zcela strháván pohybujícími se tělesy, nebo že si Země sama „vleče“ jakýsi obal éteru, který cestuje s ní, ale nerotuje se Zemí (což předpokládal Michelson). Podle jistých teorií by tento obal okolo Země měl být udržován jejím elektrickým polem.", "section_level": 1}, {"title": "Různá pojetí éteru.", "content": "V průběhu historie se zrodilo mnoho pohledů na podstatu, strukturu a formu éteru. Například éter jako kvazikapalina, jako elektromagnetický éter či houbovitý (pěnovitý) kvantový éter.", "section_level": 1}, {"title": "Éter podle Nikoly Tesly.", "content": "Nikola Tesla byl velkým zastáncem teorie éteru a značným odpůrcem relativistů a teorie relativity. Měl však vlastní model pojetí éteru, než ostatní éterem se zabývající. Éter dle Tesly je velmi hustá tekutina s extrémní pružností, která umožňuje materiálním věcem projít téměř volně skrz. Elektromagnetické vlnění považoval právě za vlnění éteru. Elektrostatické, gravitační a magnetické síly si také vysvětloval jako vzniklé vlivem éteru. Avšak byli vědci (H. Lorentz), kteří teorii relativity utvářeli nezávisle na Einsteinovi a přitom uznávali existenci étheru a teoreticky ho zpracovali.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobá pojetí éteru.", "content": "Ačkoliv během 20. století fyzikové od uvažování fyzikálních modelů s éterem upustili, stále ještě existuje minorita zastánců této teorie, kteří vytvářejí různé novodobé hypotézy éteru.", "section_level": 1}, {"title": "Éter a moderní technologie.", "content": "Určitá část lidí se nikdy nespokojila s tím, že by svět měl fungovat podle teorie relativity a stále věří v intuitivnější éter. Nejčastější argumenty ohledně jeho neúspěšného hledání poukazují na to, že veškerá interferenční měření, která éter neprokázala, se uskutečnila v nízkých nadmořských výškách a navíc uvnitř budov. Okolní hmota má éter strhávat, takže se vůči ní nepohybuje. Jediným známým měřením, které z tohoto uspořádání vybočuje, provedl Dayton Miller začátkem 20. století a dospěl k závěru, že detekoval éter a dokonce určil směr jeho pohybu vůči Sluneční soustavě. Jeho závěry byly ale odborníky zpochybněny.  Éteristé se často odvolávají právě na jeho měření. Dále uvádějí, že éter se v okolí Země chová turbulentně, což měření ještě znesnadňuje. Jenže si neuvědomují, že v průběhu posledních desetiletí nastal boom satelitních technologií a situace je nyní zcela jiná.  Kdyby existoval éter, měl by ohromný vliv zejména na satelitní navigační technologie. Satelity GPS, GLONASS a Galileo se pohybují ve výšce kolem 20 Mm. To je cca trojnásobek poloměru Země 6,4 Mm. Čínský systém Beidou používá dokonce geostacionárních satelitů, které jsou přibližně 2x výše. Navigační systémy tedy dokonale splňují požadavky éteristů.  Prvním důsledkem existence éteru by byl vliv oběhu Země kolem Slunce. Oběžná rychlost Země je cca 30 km/s, tedy desetitisícina rychlosti světla. Pokud by éter existoval, vykazovaly by navigační systémy chybu na úrovni až do desetitisíciny vzdálenosti od satelitů. To je v případě GPS asi 2 km. Podle toho, kde se na Zemi vůči aktuálnímu směru oběhu pozorovatel zrovna nachází, bude jeho poloha posunutá buď výškově (navigace by ukazovala, že se nachází až 2 km vysoko, nebo naopak pod zemí) a ve stejné době by o 90° jinde lidé pozorovali, že navigace ukazuje polohu posunutou vodorovně. Tento jev by se teoreticky dal kompenzovat, takže protiargumentem je konspirační teorie, že navigační systémy tuto chybu tajně kompenzují. Jenže za dob, kdy nebyly navigační systémy běžně dostupné, si je někteří lidé (nejčastěji radioamatéři) konstruovali sami a sami si naprogramovali i všechny výpočty. Ze zveřejněných konstrukcí plyne, že žádnou jinou, než relativistickou kompenzaci nepotřebovali.  Kdyby navíc éter vykazoval turbulentní chování okolo Země, vznikaly by v navigacích nepravidelné a tudíž těžko kompenzovatelné chyby.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "https://web.archive.org/web/20100511090434/http://www.alternativnivedasetox.cz/inpage/historicke-pohledy-na-eter/ http://neviditelnypes.lidovky.cz/veda-vyznam-eteru-pro-soucasnou-fyziku-fc7-/p_veda.asp?c=A071226_204822_p_veda_wag http://www.zapocet.kvalitne.cz/fyzika/index.html http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/665-problem-eteru http://petrik.bigbloger.lidovky.cz/c/110946/Eter-a-evolucni-teorie-3-fyzikalni-model-evoluce.html http://peswiki.com/index.php/PowerPedia:Tesla's_Dynamic_Theory_of_Gravity", "section_level": 1}], "src_summary": "Éter je fyzikální pojem označující hypotetickou všudypřítomnou substanci, v níž se šíří elektromagnetické záření. Počátkem 20. století se hlavní proud fyzikálních teorií vydal cestou Einsteinovy teorie relativity, jež předpoklad existence éteru nezahrnuje. Éter zůstal uznáván pouze malými skupinami mimo hlavní proud fyziky.", "tgt_summary": "Luminiferous aether or ether (\"luminiferous\", meaning \"light-bearing\") was the postulated medium for the propagation of light. It was invoked to explain the ability of the apparently wave-based light to propagate through empty space, something that waves should not be able to do. The assumption of a spatial plenum of luminiferous aether, rather than a spatial vacuum, provided the theoretical medium that was required by wave theories of light.", "id": 2037721}
{"src_title": "Římské silnice", "tgt_title": "Roman roads", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První cesty vznikly již v 4. století př. n. l. Vedly do sousedních měst v Latiu a Etrurii – byly to mezi jiným cesta vedoucí do Ostie – Via Ostiensis, do Laurenta – Via Laurentina a Via Ardeatina, po níž bylo možné dopravit se do Ardey. Byly to stále ještě původní cesty, jež respektovaly původní terén a jejichž povrch tvořila udusaná zemina.  První římskou silnici v podobě, v jaké je známe později, nechal vybudovat v roce 312 př. n. l. římský cenzor Appius Claudius Caecus – je to známá Via Appia, spojující Řím s Kapuou. Silnice byla vytyčena tak, aby se vzdálenost zkrátila na minimum, takže celé kilometry vede v přímé linii nad údolím Arriccia přes viadukt. V dalších stoletích byla tato snaha zkrátit vzdálenost na minimum pro římské silniční stavitelství charakteristická. Nutila stavitele k budování různých mostů (např. granitový most přes řeku Tajo v Alcántaře ve Španělsku nebo most přes Dunaj v délce 1127 m nedaleko Drobety v Rumunsku), viaduktů, náspů, příkopu a tunelů. Via Appia byla precedentem pro pojmenovávání římských silnic, jež nadále dostávaly jméno po úředníkovi, jenž nařídil jejich stavbu (tento obyčej se stal pravidlem zhruba po stu letech od započetí stavby cesty do Kapuy).  Časem se z římských silnic stal mohutný komunikační systém, který spolu s námořními cestami spojoval impérium rozkládající se na tisících kilometrech na třech kontinentech. Do konce 2. století n. l., tj. za dobu pěti století, vybudovali římští inženýři na 48 500 římských mil (71,7 tisíc km) silnic. Zhruba o sto let později inventarizace císaře Diokleciána zjistila na území impéria 372 silnic o celkové délce 53 000 římských mil (více než 78,3 tisíc km).  Systém cest na Apeninském poloostrov vedl ke vzniku přísloví \"„Všechny cesty vedou do Říma“ (Mille viae ducunt hominem per saecula Roman\".) Oficiálně rčení stvrdil Augustus, který nechal na Forum Romanum umístit zlatý mílový kámen (\"milliarium aureum\") v podobě sloupu pokrytého zlatým plechem. Tento milník stál v místě, kde se křižovaly Via Aurelia, Ostiensis, Flaminia, Salaria a Appia, spojující Řím se všemi provinciemi impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Konstrukce římské silnice je podobná jako u současných komunikací. Cesta byla tvořena třemi vrstvami: podkladem, nosnou vrstvou a povrchem.  Techniku stavby cest přijali Římané od Etrusků a dále ji zdokonalili. Terén byl nejprve vyčištěn od rostlinného pokryvu a vyrovnán a byl proveden výkop. Podél silnice byly vybudovány příkopy odvádějící vodu a cesta samotná byla vyprofilovaná tak, aby voda z jejího povrchu odtékala. V případě stavby podmáčeným terénem byly dospod kladeny rošty z dřevěných kůlů, zafixované do země zatlučenými pilotami. Stavba silnic byla spojena s řadou inženýrských výzev, jako např. stavby mostů nebo překonání horských pásem.  Konstrukce silnice sestávala z několika vrstev. Do vykopaného lože byla uložena vrstva kamení spojeného maltou. Na takto připravený podklad byla uložena druhá vrstva menších kamení, rovněž spojeného maltou, a na ni štěrk s maltou. Na samém povrchu byla cesta vyrovnána vrstvou štěrku promíchaného s pískem. Místo malty byly rovněž využíváno sopečného popela (pucolánu). V pozdějším období byl povrch silnic dlážděn plochými kameny.  K budování silnic se obyčejně využíval materiál dostupný v nejbližším okolí stavby.  Podél silnic byly usazovány milníky (římská míle měřila 1478,5 m), které informovaly pocestné o vzdálenosti do konkrétních míst, v podstatě to byly dnešní informační tabule. Na křižovatkách stály malé svatyně zasvěcené lárům a vznikala při nich často obchodní centra, podél silnic pak byly budovány poštovní stanice a zájezdní hostince.", "section_level": 1}, {"title": "Typy římských cest.", "content": "Římské cesty byly různorodé, od jednoduché cesty až po výše uvedené zpevněné silnice používající pevného podkladu ze zpevněného štěrku, který zabezpečoval odvedení dešťové vody, takže se zabránilo vzniku bláta a silnice zůstala suchá a sjízdná. Podle Domitia Ulpiana existovaly tři druhy cest:  V závislosti na jejich významu měly římské cesty i různou šířku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Římské silnice byly cesty budované v období starověkého Říma a byly určeny pro rychlou dopravu dobytka, vozů, přesuny vojsk, obchod a přenos zpráv. Byly základem pro rozvoj římské říše.", "tgt_summary": "Roman roads ( ; singular: ; meaning \"Roman way\") were physical infrastructure vital to the maintenance and development of the Roman state, and were built from about 300 BC through the expansion and consolidation of the Roman Republic and the Roman Empire. They provided efficient means for the overland movement of armies, officials, civilians, inland carriage of official communications, and trade goods. Roman roads were of several kinds, ranging from small local roads to broad, long-distance highways built to connect cities, major towns and military bases. These major roads were often stone-paved and metaled, cambered for drainage, and were flanked by footpaths, bridleways and drainage ditches. They were laid along accurately surveyed courses, and some were cut through hills, or conducted over rivers and ravines on bridgework. Sections could be supported over marshy ground on rafted or piled foundations.", "id": 30738}
{"src_title": "Adolf Dassler", "tgt_title": "Adolf Dassler", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky podnikání.", "content": "Byl synem obuvníka Christopha Dasslera a jeho ženy Pauliny. Po vyučení pekařem a po návratu z 1. světové války si splnil svůj dávný sen a v prádelně své matky vytvořil z plátna ve 20 letech svoji první sportovní obuv. V roce 1920 převzal podnik svého otce, který se do té doby specializoval na výrobu filcových pantoflů. Od té doby vyráběl sportovní obuv, což jeho otec podporoval. Soustředil se zejména na výrobu lehkoatletické obuvi.  Ve 20. letech začal experimentovat se špičkami. V roce 1924 se do podniku zapojil i jeho bratr Rudolf Dassler a podnik byl přejmenován na „Gebrüder Dassler“ (tj. Bratři Dasslerové). V roce 1925 uvedli na trh první obuv na fotbal a běžecké boty s tretrami.  Atleti nosili speciální obuv z jejich dílny poprvé na Olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928. Ve 30. letech vyráběli téměř 30 odlišných druhů obuvi pro 11 sportů a zaměstnával 100 zaměstnanců. Na Olympijských hrách v Berlíně roce 1936 nosilo modely od Adolfa Dasslera už mnohem více atletů, mimo jiné i Jesse Owens.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka a konflikt mezi bratry.", "content": "Adolf Dassler se stal příznivcem nacismu, proto se stejně jako jeho bratr Rudolf od května 1933 stal členem NSDAP. Na začátku 2. světové války nastoupil do Wehrmachtu, ale už po roce se směl vrátit ke své firmě. Po skončení války byl vyslýchán americkými jednotkami údajně z důvodu zásobování amerických sportovců sportovním vybavením na Olympijských hrách v roce 1936. Jeho bratr Rudolf byl po jednoletém věznění americkou armádou rovněž nakonec propuštěn. Od tohoto okamžiku začala nevraživost mezi bratry. Rudolf se ve vězení dozvěděl, že byl udán někým ze svého blízkého okolí. Měl podezření, že udavačem byl jeho bratr Adolf, aby mohl získat firmu. K tomu se přidalo i napětí a spory kolem majetkového vypořádání, k čemuž přispěly i jejich manželky. Podle výpovědi Adolfa to naopak byl Rudolf, kdo Adolfa udal vojenským úřadům. Nebylo možné rozhodnout, kdo lže a kdo mluví pravdu, proto byli oba nakonec propuštěni.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a budování Adidas.", "content": "Po vzájemném oslabení důvěry se bratři rozhodli firmu rozdělit. A tak se stalo, že vznikly společnosti dvou z největších výrobců sportovního vybavení na světě a sídlí jen kousek od sebe. Zatímco Adolf si svoji společnost pojmenoval Adidas, Rudolf svůj podnik pojmenoval \"Puma\".  Po 2. světové válce tedy Adolf začal budovat novou společnost. V roce 1947 se s 47 zaměstnanci pustil znovu do výroby - vyráběl první poválečnou sportovní obuv ze stanoviny a gumy z amerických vojenských zásob. V roce 1948 uvedl Adidas jako název společnosti – jakož kombinaci zkratek jeho jména a příjmení. Rok poté si nechal zaregistrovat jako obchodní značku \"tři proužky\", které jsou pro Adidas charakteristické dodnes.  Postupně Adolf Dassler vyvinul obuv pro skoro každý sport. Spolu se synem Horstem vytvořil mezinárodní společnost, která byla a stále je přítomna na všech světových sportovních událostech.  Dassler zemřel ve věku nedožitých 78 let v roce 1978. Po jeho smrti společnost převzali manželka Käthe a syn Horst. Pod jeho vedením se Adidas stal světovým lídrem v sektoru inovací ve sportovním marketingu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adolf Dassler, přezdívaný Adi Dassler (3. listopadu 1900, Herzogenaurach – 6. září 1978, Herzogenaurach), byl německý podnikatel, zakladatel společnosti Adidas. Je považován za jednoho z nejlepších světových designérů sportovní obuvi.", "tgt_summary": "Adolf \"Adi\" Dassler (3 November 1900 – 6 December 1978) was a German cobbler, inventor and entrepreneur who founded the German sportswear company Adidas. He was also the younger brother of Rudolf Dassler, founder of Puma. Dassler was an innovator in athletic shoe design and one of the early promoters who obtained endorsements from athletes to drive sale of his products. As a result of his concepts, Adi Dassler built the largest manufacturer of sportswear and equipment. At the time of his death Adidas had 17 factories and annual sales of one billion marks.", "id": 2138783}
{"src_title": "SMS Karlsruhe (1912)", "tgt_title": "SMS Karlsruhe", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidlo postavila loděnice Germaniawerft v Kielu. Kýl křižníku byl založen v září roku 1911 a v roce následujícím byl jeho trup spuštěn na vodu. Do služby \"Karlsruhe\" vstoupil 15. ledna 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Posádka zahrnovala 373 mužů. Výzbroj plavidla tvořilo dvanáct kanónů, pro německé lehké křižníky té doby obvyklé, ráže 105 mm. Nesl také dva 500mm torpédomety. Bok křižníku kryl až 100mm silný pancéřový pás, stejnou sílu měl i pancíř chránící velitelskou věž a pancéřová paluba měla sílu 50 mm. Křižník poháněla dvě turbínová soustrojí. Mohl dosáhnout rychlosti až 27,6 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Osud.", "content": "Na začátku první světové války byl \"Karlsruhe\" dislokován v Západní Indii. Dne 6. srpna 1914 se západně od Baham setkal s německou pasažérskou lodí \"Kronprinz Wilhelm\" a začali ji vyzbrojoval, aby mohla sloužit jako pomocný křižník. Při této akci byli Němci zaskočeni britským pancéřovým křižníkem HMS \"Suffolk\", ale díky své rychlosti jim \"Karlsruhe\" unikl. Dostal se přitom do přestřelky s britským lehkým křižníkem HMS \"Bristol\", kterému ale rovněž unikl díky své větší rychlosti.  \"Karlsruhe\" se 9. srpna přesunul do San Juanu, ovšem již 11. srpna ho opustil a vydal se na Curaçao, aby tam doplnil uhlí. Potopil přitom britský parník \"Bowes Castle\". Potkal se s německou zásobovací lodí \"Patagonia\", od které získal 2000 tun uhlí. Poté se \"Karlsruhe\" zmocnil britské obchodní lodě \"Strathroy\" s nákladem 6000 tun uhlí. Dne 3. září potopil obchodní lodě \"Maple Branch\" a \"Highland Hope\". Dne 17. září \"Karlsruhe\" zajal velký britský parník \"Indrani\" vezoucí 6000 tun uhlí a potom též nizozemskou obchodní loď \"Maria\", britskou \"Cornish city\" a dále též \"Rio Igassu\". Dne 5. října Němci zajali \"Farn\" se 700 tun uhlí a zařadili ho jako pomocnou jednotku. V říjnu \"Karlsruhe\" potopil následující lodě: \"Nicetode Larrinaga\", \"Lynrowan\", \"Cervantes\", \"Pruth\", \"Condor\", \"Glanton\" a \"Hurstdale\". Problém nastal, když Němci zajali pasažérskou loď \"Van Dyck\", na níž bylo 210 cestujících, většinou občanů USA. Němci nalodili posádku na loď \"Asuncion\".  Dne 4. listopadu 1914 došlo na \"Karlsruhe\", operujícímu v oblasti Malých Antil, k obrovskému výbuchu, který zcela zničil jeho příď a křižník se potopil. Zahynulo 263 mužů včetně korvetního kapitána Köhlera. Křižník během své krátké bojové činnosti potopil 72213 BRT a stal se tak nejúspěšnějším lehkým křižníkem první světové války. Britové se o zkáze křižníku \"Karlsruhe\" dozvěděli až 19. března 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Karlsruhe byl lehký křižník Kaiserliche Marine stejnojmenné třídy, kterou mimo něj tvořila ještě sesterská jednotka \"Rostock\". \"Karlsruhe\" se za první světové války aktivně zapojil do křižníkové války na oceánech.", "tgt_summary": "SMS \"Karlsruhe\" was a light cruiser of the built by the German \"Kaiserliche Marine\" (Imperial Navy). She had one sister ship, ; the ships were very similar to the previous s. The ship was laid down in 1911, launched in November 1912, and completed by January 1914. Armed with twelve 10.5 cm SK L/45 guns, \"Karlsruhe\" had a top speed of, which allowed her to escape from British cruisers during her career.", "id": 344426}
{"src_title": "Siri", "tgt_title": "Siri", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Siri je odrazem od mezinárodního uměleckého zpravodajského centra SRI a je projektu CALO financovaného z DARPA. Zakladatelé byli Dag Kittlaus, Harry Saddler, Adam Cheyer a Tom Gruber ze SRI.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Technologii rozpoznávání řeči Siri poskytuje společnost pro řečovou technologii Nuance Communications.To nebylo oficiálně uznáváno společností Apple ani Nuance již léta, dokud CEO společnosti Nuance Paul Ricci nepotvrdil informace na konferenci o technologii v roce 2011. Systém rozpoznávání řeči využívá sofistikované techniky učení, včetně konvolučních neuronových sítí a dlouhé krátkodobé paměti.  První myšlenka společnosti Apple o digitálním osobním asistentům byla původně koncepčním videem v roce 1987 nazvaným \"Navigátor znalostí\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudební herci.", "content": "Původní americký hlas Siri poskytnula Susan Bennett v červenci 2005, britský mužský hlas poskytl Jon Briggs, bývalý technologický novinář a australský hlas poskytla Karen Jacobsen, hlasatelka známá v Austrálii za její práci jako \"dívka GPS\".", "section_level": 3}, {"title": "Integrace iOS.", "content": "Siri byl původně vydán jako samostatná aplikace pro operační systém iOS v únoru 2010 a v té době vývojáři také hodlali uvolnit Siri pro zařízení Android a BlackBerry. O dva měsíce později Apple získal Siri. Dne 4. října 2011 představila společnost Apple iPhone 4S s implementací beta verze Siri. Po oznámení společnost Apple odstranila stávající samostatnou aplikaci Siri z App Storu. V průběhu let společnost Apple rozšířila řadu oficiálně podporovaných produktů, včetně novějších modelů iPhone, stejně jako podporu iPadu v červnu 2012, podpora iPod Touch v září 2012, Apple TV podpora a samostatný Siri Remote v září 2015, podpora Macu v září 2016 a podpora HomePodu v červnu 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Lokalizace.", "content": "V roce 2017 Siri mluvila 21 jazyky s lokalizací pro 36 zemí. V porovnání s konkurencí: osobní asistent Cortana z dílny Microsoftu umí 8 jazyků, Google Assistant 4 jazyky a Alexa společnosti Amazon hovoří dvěma jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce a možnosti.", "content": "Siri nabízí širokou škálu hlasových příkazů (příkazy v češtině nejsou podporovány) například: Siri také nabízí řadu předprogramovaných odpovědí na zábavné otázky. Takové otázky obsahují: „Jaký je smysl života?“, Na který Siri může odpovědět: „Všechny důkazy doposud naznačují, že je to čokoláda“; „Proč jsem tady?“, na které může odpovědět „Nevím“.  Zpočátku byl hlas omezen pouze na ženu, Apple oznámil v červnu 2013, že Siri bude obsahovat rodovou možnost, přidáním hlasu mužského hlasu.  V září 2014 Apple přidal možnost, aby uživatelé mohli mluvit „Hey Siri“, aby umožnili asistenci bez požadavku na fyzickou manipulaci se zařízením.  V září 2015 byla funkce „Hey Siri“ aktualizována tak, aby zahrnovala individuální rozpoznávání hlasu, předpokládanou snahu zabránit aktivaci jiných uživatelů než vlastníka.  S oznámením iOS 10 v červnu 2016 společnost Apple otevřela omezený přístup vývojářům třetích stran k Siri prostřednictvím specializovaného aplikačního programovacího rozhraní (API). Rozhraní API omezuje používání aplikace Siri na komunikaci s aplikacemi třetích stran pro zasílání zpráv, platebními aplikacemi, aplikacemi pro sdílení jízd a aplikacemi pro internetové volání.  V červnu 2017 pro společnost iOS 11 společnost Apple oznámila, že společnost Siri bude podporovat jasnější lidské hlasy, a bude schopna zvládnout odpovědět na složitější otázky, dále bude podporovat jazykový překlad a otevře se více akcí třetích stran, včetně správy úkolů. Navíc uživatelé budou schopni psát na Siri a nová technika učení na zařízení zlepší návrhy Siri.", "section_level": 1}, {"title": "Zranitelnost.", "content": "Siri lze zneužít pomocí ultrazvuku bez vědomí uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Siri v kultuře.", "content": "Siri se proslavila v seriálu \"Teorie velkého třesku\", kdy si Raj koupil iPhone 4S a zkoušel si se Siri povídat. V tomto seriálu se také Siri ukázala jako osoba.", "section_level": 1}, {"title": "Konkurence.", "content": "Siri byla představena v říjnu 2011, a v květnu 2012 představil Samsung svůj Samsung Galaxy S3, který má funkci \"S Voice\". Avšak S voice není úplně jako Siri, např. nedokáže reagovat úplně dobře na nějaké otázky. V dubnu roku 2014 na konferenci BUILD 2014 v San Franciscu představil Microsoft svého hlasového asistenta – Cortanu. Google má svého virtuálního asistenta Google Assistant, Amazon asistenta Alexu a Facebook asistenta jménem M.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siri je virtuální asistent. Je součástí operačních systémů iOS, watchOS, macOS, iPadOS společnosti Apple Inc. Asistent používá hlasové dotazy a uživatelské rozhraní pro zodpovězení na otázky. Tento software se přizpůsobuje uživatelským jazykům, vyhledáváním a preferencím.", "tgt_summary": "Siri (pronounced ) is a virtual assistant that is part of Apple Inc.'s iOS, iPadOS, watchOS, macOS, and tvOS operating systems. The assistant uses voice queries and a natural-language user interface to answer questions, make recommendations, and perform actions by delegating requests to a set of Internet services. The software adapts to users' individual language usages, searches, and preferences, with continuing use. Returned results are individualized.", "id": 1082158}
{"src_title": "Volba prezidenta České republiky 2013", "tgt_title": "2013 Czech presidential election", "src_document": [{"title": "Legislativní podmínky.", "content": "Po dlouhých diskusích zavedl přímou volbu ústavní zákon č. 71/2012 Sb., schválený na přelomu let 2011–2012. Dodatečně byl v srpnu 2012 přijat prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, který stanoví podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. října 2012. Kandidáti musejí splňovat podmínky pro výkon funkce, které jsou obdobné jako do Senátu PČR, tedy občanství ČR a věk nejméně 40 let, musí mít plnou způsobilost k právním úkonům a nesmí jít o stávajícího (posledního) prezidenta, pokud je ve funkci již druhé volební období po sobě.  Navrhnout kandidáta může každý občan České republiky starší 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 tisíci takovými občany. Navrhovat kandidáta je také oprávněno nejméně 20 poslanců nebo nejméně 10 senátorů. Kandidátní listinu je nutné podat ministerstvu vnitra nejpozději 66 dnů přede dnem volby. Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu a kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině. Navrhující poslanci nebo senátoři musí určit svého zmocněnce, navrhující občan ho může určit. Kandidát na prezidenta nesmí být zmocněncem svých navrhovatelů/-e ani navrhovatelů/-e jiného kandidáta, kandidát však může jako občan sám navrhovat kandidaturu svoji nebo jiného kandidáta. Občan však může peticí podpořit i více kandidátů. Ke kandidátní listině musí být přiloženo prohlášení kandidáta, že souhlasí se svou kandidaturou a že mu není známa překážka volitelnosti nebo že tato překážka pomine ke dni volby prezidenta, že nedal souhlas k tomu, aby byl uveden na jiné kandidátní listině, a že údaje o jeho osobě, volebním výboru a členech volebního výboru jsou pravdivé. Ministerstvo kandidátní listinu přezkoumá a zaregistruje ji, splňuje-li všechny zákonné náležitosti. Kandidát se může vzdát své kandidatury do 24 hodin před zahájením volby, a to osobně nebo prohlášením s vlastním podpisem. Pokud kandidát pozbude volitelnosti, tuto informaci ministerstvu doručuje zmocněnec navrhovatelů či navrhovatele nebo navrhující občan.  Povinností registrovaného kandidáta je ke dni podání kandidátní listiny sestavit 3–5 členný volební výbor. Ten odpovídá za financování volební kampaně, rozhoduje jednomyslně a zastupuje jej písemně pověřený člen. Členem volebního výboru nesmí být kandidát na prezidenta republiky. Nejpozději v den podání kandidátní listiny také musí kandidát zřídit účet u banky v České republice a údaje o původu prostředků zveřejňovat (§ 24 zákona); většinou se to řeší tzv. transparentním účtem. Přes něj musí jít veškeré financovaní kampaně a pokud je účet zřízen již za probíhající kampaně, musejí být všechny transakce zpětně doplněny. Limit vynaložených prostředků je 40 milionů Kč a dalších 10 milionů pro účastníky druhého kola (§ 37 zákona).  Vedení voličských seznamů, vyhlašování voleb starosty a zastupitelskými úřady a stanovení volebních okrsků a volebních místností se provádí obdobně jako u parlamentních voleb.  Volba se koná 60 až 30 dnů před koncem funkčního období úřadujícího prezidenta tajným hlasováním občanů starších 18 let. Volí se jako v ostatních volbách v pátek od 14 do 22 hodin a v sobotu od 8 do 14 hodin. Když žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu platných hlasů, koná se za čtrnáct dní druhé kolo, kam postupují dva nejúspěšnější kandidáti.", "section_level": 1}, {"title": "Předvolební období.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení voleb.", "content": "Předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) hned v první den účinnosti zákonů o přímé volbě, 1. října 2012, vyhlásil první kolo volby na nejdřívější možný termín 11. a 12. ledna 2013 s odůvodněním, že pozdější 2. kolo by mohly komplikovat jarní prázdniny.", "section_level": 2}, {"title": "Zahájení kampaní a sběr podpisů.", "content": "Strana Práv Občanů ZEMANOVCI 21. března 2012 zahájila petiční kampaň pro sběr podpisů pro Miloše Zemana. Volební kampaň a sběr podpisů mítinky v Ústeckém kraji zahájil 30. března Tomáš Vandas (DSSS). Rovněž Hnutí Pro život ČR a další organizace zahájily sběr podpisů na podporu Jiřího Karase. Petiční archy a žádost o podporu publikovali na webových stránkách Jana Bobošíková a Petr Cibulka. 3. srpna zahájil kandidaturu v Lánech Jiří Dienstbier (ČSSD). 19. července zahájil kandidaturu během ve Stromovce Vladimír Dlouhý. 20. června uvedl Miloš Zeman, že získal potřebných 50 tisíc podpisů. Již v květnu mu přitom vyjádřilo podporu potřebných 10 senátorů. Stejného dne Tomáš Vandas oznámil, že shromáždil něco přes čtyři tisíce podpisů. 19. července zahájila sběr podpisů Zuzana Roithová (KDU-ČSL). 27. srpna nasbíral 50 tisíc podpisů také Jan Fischer. Téhož dne odstartoval kampaň Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09.", "section_level": 2}, {"title": "Nominace a registrace kandidátů.", "content": "Ministerstvo vnitra České republiky dostalo celkem 20 kandidátních listin, z nichž k 9 nebyla přiložena petice s nejméně 50 tisíci podpisů ani návrh senátorů či poslanců a mnohé nevyhověly dalším formálním podmínkám. Jeden z kandidátů se vzdal kandidatury, 8 kandidátům ministerstvo registraci zamítlo bez ověřování podpisů pro jejich nedostatečný počet a další tři kandidáty ministerstvo odmítlo zaregistrovat po kontrole podpisů, při které počet uznaných klesl pod 50 000. Devět z jedenácti zamítnutých uchazečů se obrátilo se stížností na Nejvyšší správní soud České republiky. Ten rozhodl, že MV použilo k odpočtu nesprávný vzorec a musí dodatečně zaregistrovat Janu Bobošíkovou, ostatní návrhy na změny rozhodnutí zamítl. Pět ze zamítnutých kandidátů a dvě další osoby se obrátily se stížnostmi týkajícími se ústavnosti zákonné úpravy a registračního procesu; výraznější pozornost věnoval ústavní soud a média jen stížnosti Tomia Okamury, kvůli níž se vážně spekulovalo o možnosti odložení voleb. Ústavní soud však žádnému návrhu stěžovatelů nevyhověl a pouze obiter dicti poznamenal, že zákon o volbě prezidenta republiky obsahuje mezeru, která by mohla být hodnocena jako protiústavní.  14. prosince 2012 vylosovala Státní volební komise, zastoupená Václavem Henychem a Ivou Ritschelovou, čísla pro devět zaregistrovaných kandidátů:", "section_level": 2}, {"title": "Debaty kandidátů.", "content": "Veřejné debaty většího počtu kandidátů pořádala řada organizací, včetně významných médií.  Již 7. srpna 2012 uspořádalo sdružení Prague Pride debatu v Knihovně Václava Havla o LGBT tématech, menšinách, občanské společnost ad. za účasti Jiřího Dienstbiera, Jana Fischera, a Miloše Zemana. Pražský institut pro globální politiku (Glopolis) hostil 19. září v Kaiserštejnském paláci Jiřího Dienstbiera, Karla Schwarzenberga, Přemysla Sobotku a Miloše Zemana, zejména k tématům zahraniční politiky. Akce D.O.S.T. pozvala 18. října Janu Bobošíkovou, Ladislava Jakla, Jiřího Karase a Přemysla Sobotku k debatě o státní suverenitě a tradičních hodnotách. Nová scéna Národního divadla v Praze a Aktuálně.cz uspořádaly Interpelace s prezidentskými kandidáty a Tomášem Sedláčkem 1. a 22. listopadu. Asociace pro mezinárodní otázky a český Google pozvaly pětici kandidátů 6. listopadu k debatě o české zahraniční politice.  Občanské sdružení Evropské hodnoty spolu s iDNES.cz pořádalo dvě debaty o evropských otázkách ve dnech 8. listopadu a 12. prosince. Akademický spolek Čs. unie studentů politických věd v Plzni diskutoval s pěti uchazeči o hospodářství, mezinárodním obchodu a diplomacii 21. listopadu. Mladí konzervativci 21. listopadu v aule VŠE v Praze vedli debatu s Vladimírem Franzem a Přemyslem Sobotkou. Dne 28. listopadu proběhla na Právnické fakultě Univerzity Karlovy debata o ústavních limitech prezidentských pravomocí Spolku českých právníků Všehrd a týž den v Karolinu debata o zahraniční politice Pražského institutu bezpečnostních studií.  Hospodářské noviny a iHNed.cz uspořádaly debatu s přímým přenosem online 3. prosince v divadle La Fabrika za účasti všech tehdy předpokládaných kandidátů kromě Franze a Okamury, kteří pozvání nepřijali. Koncepčně šlo o prezentaci programu v sedmi minutách. Centrum pro sociální a ekonomické strategie znovu pozvalo kandidáty do Karolina, a to 5. prosince k diskusi o bezpečnosti a obraně státu. Na 13. prosince pozvalo Spojenectví práce a solidarity (SPaS) spíše levicové kandidáty Dienstbiera, Fischerovou a Zemana do Domu odborových svazů. Dne 8. ledna odvysílal online server iDNES.cz debatu všech devíti kandidátů z Ballingova sálu NTK, pořádanou spolu s MF DNES.  Česká televize připravovala pořady „Interview – prezidentská volba“, „Hyde park – prezidentský speciál“, „Prezidentské debaty“ z Ostravy, Brna a Prahy vždy po třech kandidátech a finální kolektivní „Prezidentskou superdebatu“ všech kandidátů vysílanou z Kongresového centra 10. ledna 2013. TV Nova vysílala pravidelný speciální pořad „Cesta na Hrad“. Dne 4. ledna 2013 nabídla Prima family v živém přenosu z RockOpery předvolební prezidentský duel dvou, v předvolebních průzkumech preferovaných, kandidátů Jana Fischera a Miloše Zemana.  Projekt Demagog.cz, komentující pravdivost faktických tvrzení politiků v televizních debatách, 7. ledna ohodnotil vystoupení kandidátů v předvolebních pořadech Hyde Park České televize. Nejlépe ze srovnání vyšel Jiří Dienstbier s 20 pravdivými tvrzeními a žádným nepravdivým, zavádějícím ani neověřitelným. Za ním byli Jan Fischer (11 pravdivých tvrzení, dvě neověřitelná) a Karel Schwarzeberg (14 pravdivých tvrzení, 1 zavádějící). Nejhorší byl Miloš Zeman, u nějž bylo 8 odpovědí vyhodnoceno jako pravdivé, 5 jako nepravdivé, 2 zavádějící a 3 neověřitelné. U nikoho z dalších kandidátů se neobjevilo více než jedno nepravdivé tvrzení. Projekt dále obdobně hodnotil i některé televizní a rozhlasové debaty a duely.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné výzvy.", "content": "V průzkumech volebních preferencí dlouhodobě dominovali Jan Fischer a Miloš Zeman.  V průběhu předvolebního období se zejména na internetu objevila řada výzev směřovaných na kandidáty, kteří se v průzkumech preferencí objevovali na nižších příčkách, aby někteří z nich odstoupili a omezili tak tříštění voličské přízně. 20. prosince 2012 například zveřejnil Martin C. Putna „Vánoční výzvu prezidentským kandidátům, jichž si lze vážit“, adresovanou šesti z osmi v té době registrovaných kandidátů, aby se mezi sebou dohodli a alespoň někteří odstoupili ve prospěch jednoho silného kandidáta, a zabránili tak „oné zoufalé nevolbě mezi Zemanem a Fischerem“. Žádný z kandidátů však podobné výzvy nevyslyšel. Táňa Fisherová a Vladimír Franz v tzv. prezidentské superdebatě České televize vyjádřili pohoršení nad šířícími se výzvami k odstoupení, když byli dotázáni na fauly v předvolební kampani. Franzův mluvčí Jakub Hussar i Zuzana Roithová a Táňa Fischerová si v lednu 2013 postěžovali na nátlak Schwarzenbergových příznivců.  Mezi významnější události volební kampaně patřila též Výzva tříkrálová podporující volbu Karla Schwarzenberga. Byla zveřejněna 2. ledna 2013 se 131 podpisy převážně známých osobností, 6. ledna se pak počet zveřejněných podpisů zvýšil na 172. Mezi prvními podepsanými byli sociologové Ivan Gabal a Fedor Gál, politici Michael Kocáb a Jan Ruml, Ivan a Dáša Havlovi či novinář Jan Urban. 16. ledna 2013, před druhým kolem volby, pak obdobný okruh osob vydal tzv. Druhou výzvu tříkrálovou s obdobným obsahem a cílem.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkumy volebních preferencí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Centrum pro výzkum veřejného mínění AV ČR.", "content": "Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) proběhl 12.–19. 11. 2012 při kvótním výběru na 1053 respondentech starších 15 let (kvóty: kraj – oblasti NUTS 3, velikost místa bydliště, pohlaví, věk, vzdělání). Sběr dat probíhal formou rozhovoru se standardizovaným dotazníkem.  Na otázku, zda půjdou v prvním kole volit, odpovědělo z oslovených 1053 respondentů kladně 72 % dotázaných s volebním právem („rozhodně ano“ 40 % a „spíše ano“ 32 %). Údaje v tabulce odpovídají odpovědi na otázku „Kterého kandidáta budete volit?“ daných 72 % (N=724), kteří počítali s účastí u voleb. Ti, kteří vyjádřili podporu některému z kandidátů (N=658) byli dále tázáni na pevnost svého rozhodnutí. Z dotázaných 42 % uvedlo, že svou volbu už určitě nezmění. Dalších 55 % z dotázaných uvedlo, že se může stát, že svou volbu ještě změní. Zbylá 3 % dotázaných uvedla, že pravděpodobně svou volbu ještě změní.  Identickou metodu použilo CVVM i při průzkumu, který proběhl 3.–10. 12. 2012 na 1047 respondentech. Preference se v tomto případě odvozovaly od 72 % respondentů, kteří zamýšleli účast u voleb (N=723). Z respondentů, kteří se vyjádřili ve prospěch určitého kandidáta (N=625) pak 41 % uvedlo, že svou volbu již nezmění, podle 55 % se může stát, že svou volbu ještě změní, 3 % pravděpodobně svou volbu ještě změní a 1 % neví.", "section_level": 2}, {"title": "PPM Factum.", "content": "Dlouhodobý a kontinuální průzkum agentury Factum Invenio (od srpna 2012 pod názvem PPM Factum). Průzkumy byly prováděny s různými reprezentativními vzorky občanů ČR nad 18 let, získanými kvótním výběrem. Počet respondentů se pohyboval od 928 do 971. Poslední průzkum byl proveden mezi 1. a 6. lednem 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Median.", "content": "Dlouhodobý a kontinuální průzkum agentury Median. Průzkumy byly prováděny s různými reprezentativními vzorky občanů ČR nad 18 let, získanými stratifikovaným náhodným adresním výběrem. Počet respondentů se pohyboval od 901 do 1 062. Poslední průzkum byl proveden mezi 17. listopadem a 16. prosincem 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Sanep.", "content": "Občasný průzkum agentury Sanep. Průzkumy byly prováděny na internetu s různými vzorky dobrovolníků ve věku od 18 do 69 let, převáženými kvótním výběrem. Počet respondentů se pohyboval od 7 000 do 21 000. Poslední průzkum byl proveden mezi 2. a 6. lednem 2013, průzkum obsahoval i kategorii nerozhodnutých voličů, kterých k prvnímu týdnu ledna 2013 bylo 11 %.", "section_level": 2}, {"title": "Analýzy a agregovaný model.", "content": "Sociolog Daniel Prokop, analytik společnosti Median, zveřejnil 7. ledna 2013 v deníku Insider agregovaný model vycházející z váženého průměru výsledků výzkumů společností Factum, MEDIAN, CVVM a Sanep. Zmiňuje, že se ve veřejné diskusi objevuje teze, že Miloš Zeman a Jan Fischer jsou v médiích a průzkumech v rámci manipulace voleb upřednostňováni a nadhodnocováni. V agregovaném modelu využívajícím data z posledních kol výzkumů čtyř agentur vychází jako první Miloš Zeman (26,0 %), následují Jan Fischer (22,5 %), Jiří Dienstbier (12,5 %), Karel Schwarzenberg (11,5 %), Vladimír Franz (8,0 %), Přemysl Sobotka (6,0 %), Zuzana Roithová (5,0 %), Jana Bobošíková (4,0 %), Táňa Fischerová (3,5 %). Z porovnání s listopadovými daty Zeman má setrvalé preference, Fischer silně ztrácí a následujících 5 kandidátů své pozice posiluje. Podle zkušenosti, jaká s posunem volební podpory v posledních volebních dnech a týdnech je například z českých sněmovních voleb, není první kolo volby rozhodnutý boj. Podle Daniela Prokopa se výsledky voleb od výsledků průzkumů mohou lišit ještě výrazněji než u jiných typů voleb, protože pevnost rozhodnutí voličů je menší a rozhodnutí vychází spíše z proměnlivých sympatií více než z trvalých socio-ekonomických podmínek voličů, kampaň a debaty se koncentrují do posledních dnů a nevypočítatelné je rozhodnutí sympatizantů dosud méně podporovaných kandidátů.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální ankety.", "content": "V anketě webu Blesk.cz, jíž se účastnilo téměř 70 000 hlasujících, se 11. srpna 2012 umístil na prvním místě Jan Fischer (27 %), na druhém Miloš Zeman (21 %) a na třetím s 13 % Vladimír Franz.  V anketě na webu Aktuálně.cz z 18. října 2012 se uvažovaní kandidáti umístili v pořadí Zuzana Roithová (31,54 %), Jiří Karas (30,13 %), Tomio Okamura (11,78 %), Vladimír Franz (6,78 %), Táňa Fischerová (5,48 %), Miloš Zeman (3,08 %), Jiří Dienstbier (2,43 %), Jan Fischer (2,21 %), Karel Schwarzenberg (1,87 %), Vladimír Dlouhý (1,24 %), Karel Randák (1,03 %), Klára Samková (0,93 %), Jana Bobošíková (0,68 %), Přemysl Sobotka (0,44 %), Ladislav Jakl (0,25 %), Pavel Kořán (0,12 %).  V anketě na webu Aktuálně.cz z 6. listopadu 2012 se kandidáti umístili v pořadí Vladimír Franz (10 108 hlasů), Tomio Okamura (7 001 hlasů), Jan Fischer (4 880), Karel Schwarzenberg (4 614), Miloš Zeman (4 526), Táňa Fischerová (2 767), Zuzana Roithová (1 378), Jiří Dienstbier (1 328), Jana Bobošíková (1 042), Přemysl Sobotka (647) a jako poslední Vladimír Dlouhý (531 hlasů).  V dvoukolové anketě internetové verze týdeníku Reflex ve dnech 6. a 7. listopadu 2012 získal z celkových 7 416 hlasů v prvním kole Vladimír Franz 35 %, Karel Schwarzenberg 30 %, Tomio Okamura získal 9 %, Miloš Zeman získal 7 %, Jan Fischer 6 %, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová překročily hranici 200 hlasů, nejméně (1 % hlasů) získala Jana Bobošíková. Ve druhém kole získal Vladimír Franz 7720 hlasů, tedy 68 % z více než 11 tisíc.  Ve dvoukolové anketě portálu iDNES.cz se 14. listopadu 2012 ve vyhodnocení prvního kola umístil na prvním místě Vladimír Franz s 16 725 (26,1 %) z 64 031 hlasů, následoval ho Karel Schwarzenberg s 16,3 % a společně postoupili do druhého kola ankety. Na dalších místech byli Miloš Zeman (11,70 %), Tomio Okamura (11,67 %), Jan Fischer (11,16 %), Táňa Fischerová (6,69 %), Přemysl Sobotka (4,19 %), Zuzana Roithová (4,07 %), Jiří Dienstbier (3,75 %), Vladimír Dlouhý (3,2 %) a poslední Jana Bobošíková (1,13 %). Ve druhém kole ankety 18. listopadu 2012 zvítězil Vladimír Franz s 55,7 % (18 895) hlasů.  Server Tn.cz uveřejnil 2. prosince 2012 mezivýsledek průběžné ankety. Podle něj více než 40 % čtenářů hlasovalo pro Tomia Okamuru. 7. ledna byl stav hlasů v průběžné anketě, která zahrnovala i vyřazené kandidáty Dlouhého a Okamuru: Miloš Zeman (37 %), Tomio Okamura (28 %), Vladimír Franz (13 %), Jan Fischer (9 %), Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg (po 4 %), Táňa Fischerová (2 %), Jana Bobošíková, Zuzana Roithová a Přemysl Sobotka (po 1 %) a poslední Vladimír Dlouhý (0 %).  V anketě na zpravodajském serveru Novinky.cz, která byla ukončena 7. ledna 2013 o půlnoci, byly výsledky následující: 1. Miloš Zeman (39,3 %), 2. Karel Schwarzenberg (21,8%), 3. Vladimír Franz (10,9 %), 4. Jan Fischer (9,5 %), 5. Jiří Dienstbier ml. (8,8 %), 6. Zuzana Roithová (2,1 %), 7. Táňa Fischerová (1,7 %), 8. Přemysl Sobotka (1,6 %) a 9. Jana Bobošíková (1,1 %). Ankety se celkem účastnilo 101 400 uživatelů internetu.  Server Reflex.cz pořádal 7. a 8. ledna 2013 dvoukolovou anketu, v které v prvním kole získal nejvíce virtuálních hlasů Karel Schwarzenberg (3 077), následovali ho Vladimír Franz (1 621), Miloš Zeman (915), Jiří Dienstbier (433), Táňa Fischerová (304), Přemysl Sobotka (267), Zuzana Roithová (224), Jan Fischer (193) a Jana Bobošíková (99). Druhé kolo ankety se konalo 8. ledna a celkovým vítězem se stal s 57 % hlasů Vladimír Franz (7 953 hlasů), Karel Schwarzenberg obdržel 5 957 hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Studentské volby.", "content": "V takzvaných studentských volbách, které se ve dnech 11. a 12. prosince 2012 konaly v rámci výchovy k občanství a v rámci programu Jeden svět organizace Člověk v tísni na 400 středních školách, které se k projektu připojily, a zúčastnilo se jich 61 499 studentů starších 15 let, se na prvním místě umístil Vladimír Franz (40,7 %), na druhém místě Jan Fischer (19,4 %), a dále Karel Schwarzenberg (14,6 %), Miloš Zeman (9,4 %), Táňa Fischerová (5,0 %), Zuzana Roithová (4,4 %), Přemysl Sobotka (3,2 %) a Jiří Dienstbier (3,2 %). Nebylo možno hlasovat pro kandidáty Bobošíkovou, Okamuru a Dlouhého, kteří v té době pro skutečné volby nebyli zaregistrováni a o jejich stížnostech dosud nebylo rozhodnuto. Vladimír Franz a Miloš Zeman měli větší podporu na učilištích a středních odborných školách než na gymnáziích, Jan Fischer či Karel Schwarzenberg byli zase úspěšnější na gymnáziích, ovšem i na nich byl Franz s 32,1 % jasným vítězem. Franz zvítězil ve všech krajích, největší podporu měl v Karlovarském (49,1 %), nejmenší v Pardubickém (35,8 %).", "section_level": 2}, {"title": "Průzkum mezi podnikateli.", "content": "Redakce Hospodářských novin si v prosinci 2012, prostřednictvím agentury Datank, nechala vytvořit průzkum k volbě prezidenta mezi 262 byznysmeny. První kolo volby by mezi nimi vyhrál Jan Fischer se 17 %, dále by se umístili Miloš Zeman s necelými 14 % a Karel Schwarzenberg s 10 %. Pětina dotázaných nebyla pevně rozhodnutá komu dát hlas.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza on-line médií.", "content": "Společnost Semantic Visions, zabývající se automatickým porozuměním textů a analýzami sentimentu, v lednu 2013 představila výsledky své dlouhodobé analýzy on-line médií (probíhající od 1. října 2012 do 1. ledna 2013). Společnost své tvrzení zakládá na tezi, že veřejné mínění reflektuje obraz, který představují veřejná média. Analýza zahrnula 375 880 článků z 1 760 zdrojů a 62 332 postů a komentářů na sociálních sítích. Dle výsledků by do druhého kola nejspíš mohli postoupit kandidáti Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Za nimi poté následují Jan Fischer, Jiří Dienstbier a Vladimír Franz. Šance ostatních kandidátů analýza odhaduje jako minimální.", "section_level": 2}, {"title": "Hlasování a výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. kolo.", "content": "První kolo voleb se konalo 11. a 12. ledna. Volební účast v prvním kole dosáhla 61,31 %. Toto jsou výsledky:  V prvním kole získal nejvíce platných hlasů Miloš Zeman, druhý nejvyšší počet hlasů získal Karel Schwarzenberg; tito kandidáti se zúčastnili druhého kola 25. a 26. ledna. Agenturní průzkumy dlouhodobě vycházely tak, že do druhého kola postoupí Miloš Zeman a Jan Fischer, Jan Fischer však se ziskem 16,4 % do dalšího kola nepostoupil. Čtvrtý nejvyšší počet hlasů získal kandidát navržený senátory ČSSD Jiří Dientsbier mladší, když získal 16,1 % hlasů. Volby proběhly i ve věznicích, kde volební účast činila 62%. Vyhrál v nich Karel Schwarzenberg, kterému v některých nápravných zařízeních dali hlas téměř všichni vězni. V zahraničních okrscích získal celkově výrazně nejvíce (3019, tedy 54,31 % hlasů) ministr zahraničí Karel Schwarzenberg; Miloš Zeman získal převahu v Afghánistánu (celkem 122 hlasů) a ve Vatikánu (9 hlasů), odlišné výsledky byly i v některých okrscích s málo voliči (například v Gruzii zvítězil 4 hlasy z 12 Vladimír Franz, v Íránu společně zvítězili Jan Fischer a Zuzana Roithová ziskem po 2 hlasech, v Maroku 5 hlasy z 8 zvítězil Jiří Dienstbier, Zuzana Roithová 5 hlasy z 8 v Ghaně atd.).", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň před 2. kolem.", "content": "Klíčovými tématy před druhým kolem volby se stal zejména vztah Karla Schwarzenberga k vládě Petra Nečase, k Miroslavu Kalouskovi a k Benešovým dekretům a údajná nacistická minulost Schwarzenbergova tchána, z druhé strany pak údajné spolčení Miloše Zemana s Václavem Klausem, dokládané někdejší opoziční smlouvou a aktuální podporou rodiny Václava Klause Miloši Zemanovi, či vazby na osoby z korupčních kauz. V komentářích byl často Miloš Zeman označován za pokračovatele Václava Klause a Karel Schwarzenberg za pokračovatele Václava Havla.  V dvoutýdenním mezidobí uspořádala některá média živě vysílané duely obou postupujících kandidátů. Ve dnech 17. a 24. ledna to byly debaty České televize z Paláce Hybernia, 18. ledna přenos Prima Family, 23. ledna pokračování speciálu TV Nova Cesta na Hrad. Už 16. ledna a pak znovu 23. ledna se Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman potkali také v živém přenosu Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu.", "section_level": 2}, {"title": "Analýzy a ohlasy v průběhu voleb.", "content": "Krátce před 1. kolem i v mezidobí před 2. kolem volby nového českého prezidenta se objevilo několik sociologických či politologických analýz, ohlasů na české prezidentské volby v zahraničí a různé demografické studie. Na výsledky 1. kola též reagovaly osobnosti společenského, kulturního života, politikové, umělci a celebrity. Jednotlivé politické strany daly voličům návrh na zvážení, koho strany, více či méně jednoznačně, podporují v 2. kole, s tím, že rozhodnutí je pochopitelně zcela ve svobodné volbě občanů. Také zvlášť se vyjádřila většina ze sedmi nepostupujících kandidátů, kdo je pro ně více přijatelnější, viz Volba menšího zla (politologický fenomén v demokracii). Analýzy též předpovídají jaký vliv by zvolení toho kterého kandidáta prezidentem ČR mohlo mít na jednotlivé politické strany, na celou veřejnost, na zahraniční vztahy státu či schopnost prezidenta rozdělovat, sjednocovat, styl projevu, apod.", "section_level": 2}, {"title": "2. kolo.", "content": "Druhé kolo voleb se konalo 25. a 26. ledna 2013. Vítězem se stal Miloš Zeman. Dle komentáře Josefa Kopeckého měl být souboj kandidátů velmi obtížný a předem se dalo velmi těžko odhadnout, kdo zvítězí.  Volební účast 59,1 % oprávněných voličů jen o dva celé a dvě desetiny procentního bodu nedosáhla na údaj z prvního kola volby (při které bylo odevzdáno 5 168 161 hlasů a z toho 5 143 966 bylo platných). Podle sdělení Státní volební komise z celkových 8 424 235 oprávněných voličů odevzdalo celkem 4 983 481 úřední obálku a z toho bylo 4 958 576 platných hlasů. Pro Miloše Zemana hlasovalo téměř o půl milionu více voličů a získal tak necelých 55 % oproti více než 45 %, které získal Karel Schwarzenberg.", "section_level": 2}, {"title": "Fenomén volby a její historický význam.", "content": "Již v době těsně po skončení druhého kola začala vznikat díla zkoumají tuto volbu jako kulturní a společenský fenomén, který ukazuje dalekosáhlé změny v české společnosti. Počátkem března 2013 byla vydána kniha \"Proč právě Zeman?\" zkoumající příčiny vítězství Miloše Zemana. Na 21. března byla naplánována premiéra dokumentárního filmu \"Hledá se prezident\", který se detailním způsobem snaží prozkoumat první přímou volbu prezidenta České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volba prezidenta České republiky v roce 2013 byla vyhlášena na pátek a sobotu 11. a 12. ledna, druhé kolo o dva týdny později na 25. a 26. ledna 2013. Šlo o první přímou volbu prezidenta, dosud byl volen nepřímo Parlamentem ČR. Vítězem prezidentských voleb se stal Miloš Zeman. Ten také 8. března 2013, den po skončení druhého volebního období Václava Klause, složil ve Vladislavském sálu Pražského hradu slavnostní slib a svým podpisem pod slibem se stal třetím prezidentem České republiky.", "tgt_summary": "Presidential elections were held in the Czech Republic in January 2013, the country's first direct election for the presidency. No candidate received a majority of the votes in the first round on 11–12 January, so a second round runoff election was held on 25–26 January. Nine individuals secured enough signatures or support of parliamentarians to become official candidates for the office. Miloš Zeman of the Party of Civic Rights (SPOZ) and Karel Schwarzenberg of TOP 09 qualified for the second round, which was won by Zeman with 54.8% of the vote, compared to Schwarzenberg's 45.2%. Zeman assumed office in March 2013 after being sworn in.", "id": 1412190}
{"src_title": "Marie Eleonora z Lichtenštejna", "tgt_title": "Eleonore of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodila se dne 7. července 1745 v hraběcí rodině z Oettingen-Spielbergu. V mládí často pobývala jak ve Švábsku, kde měli Oettingenové své rodové hrabství, tak i ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V patnácti letech si ji císařovna Marie Terezie vybrala jako svou dvorní dámu. Jelikož byla jednou z dam u dvora rakouské panovnice, byl její život řízen přísným dvorním protokolem. Tento protokol se týkal také sňatků, přičemž ty domlouvaly příslušní lidé na císařském dvoře nebo sama císařovna. Jako manžel byl Marii Eleonoře vybrán kníže Karel Boromej Josef z Lichtenštejna, s nímž se podle všeho znala od vidění. Svatba se konala dne 30. března 1761 ve Vídni a Eleonora si tím upevnila svoje postavení u dvora. V té době totiž Lichtenštejnové patřili k důležitým osobnostem rakouské politiky, přičemž na přelomu 16. a 17. století bylo jejich postavení tak silné, že roku 1608 byli povýšeni do knížecího stavu. Karel Boromej navíc patřil k nejdůležitějším osobám u dvora Josefa II.  Manželé poté střídavě pobývali ve Vídni a v Moravském Krumlově. Spolu měli sedm potomků, z nichž šest se dožilo dospělosti. Ti se stali zakladateli sekundogenitury Lichtenštejnů, která si za své sídlo zvolila právě zámek v Moravském Krumlově. Marie Eleonora v Krumlově iniciovala řadu přestaveb. Nejprve nechala upravit zámek tak, aby mohl sloužit jako sídlo sekundogenitury, a poté následovaly úpravy okolí – zasypání příkopů u zámku, opravení cesty k pivovaru, zpřístupnění zámecké kaple poddaným. Kromě toho nechala u kostela Všech svatých založit rodovou hrobku (hlavní větev Lichtejštejnů měla svou hrobku ve Vranově u Brna). Ta byla vystavěna v době smrti Karla Boromejského a u vstupu se nachází dvojice erbů – na levé straně erb Lichtenštejnů a na pravé straně erb Oettingen-Spielbergů. Hrobka byla využívána až do roku 1908, kdy zemřel poslední příslušník moravskokrumlovské větve Lichtenštejnů.  V 60. letech 18. století měla kněžna milostný románek s generálem jízdy hrabětem Karlem O'Donnellem, původem z Irska. Marie Eleonora byla v té době nejspíše velmi vyčerpána každodenním životem. Svého milence prý navštěvovala i na jeho panstvích na Moravě. V roce 1771 však O'Donnell zemřel a kněžna se znovu začala více věnovat dětem.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k císaři Josefu II..", "content": "Marie Eleonora také patřila mezi pětici kněžen, se kterým udržoval císař Josef II. přátelské kontakty. Ty se často scházely na zámku Schönbrunn či na Hofburgu. Zde s nimi často večeřel císař, který s nimi i rád debatoval. Dne 17. srpna 1762 císař při své cestě do Ruska navštívil Moravský Krumlov, což byla pro knížecí rodinu i pro měšťanstvo velká pocta. Po smrti své matky Marie Terezie se císař do Marie Eleonory zamiloval. Ta tím byla vyvedena z míry a odcestovala z Vídně do Krumlova. Císař jí sice posílal milostné dopisy, ale kněžna se rozhodla návrhy císaře odmítat. Její manžel Karel Boromej z Lichtenštejna zemřel roku 1789 a roku 1790 umírá také císař Josef II.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Marie Eleonora zbytek života žila střídavě v Krumlově a ve Vídni, kde také dne 26. listopadu 1812 zemřela. Pochována po boku svého manžela v rodové hrobce v Moravském Krumlově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Eleonora z Lichtenštejna, roz. hraběnka z Oettingen-Spielbergu (7. července 1745 – 26. listopadu 1812, Vídeň) byla česká šlechtična německého původu, manželka knížete Karla Boromejského z Lichtenštejna.", "tgt_summary": "Maria Eleonore of Liechtenstein née Oettingen-Oettingen and Oettingen-Spielberg (Oettingen, 7 July 1745 – Vienna, 26 November 1812) was a princess of Liechtenstein by marriage to Prince Karl Borromäus of Liechtenstein, and a politically influential Austrian salonist. Between 1768 and 1790, she acted as the political adviser of Emperor Joseph II through her salon or discussion circle.", "id": 325999}
{"src_title": "Třetí nádvoří Pražského hradu", "tgt_title": "Third courtyard of Prague Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již asi z 9. století je doložena přítomnost vládnoucí elity okolo tehdy vyvýšeném středu nádvoří. Význam prostoru nádvoří se obnovuje v 10. století, kdy zde v rámci opevněného hradiště vyrůstá hlavní knížecí kostel, rotunda svatého Václava, a později i sídlo biskupa. V 2. polovině 11. století je rotunda nahrazena trojlodní bazilikou. V 1. polovině 12. století souběžně s opevněním hradbami vzniká jižní brána do nádvoří a kamenný knížecí palác. Ve 14. století je palác přebudován a bazilika nahrazena nedokončenou katedrálou, sídlo (arci)biskupa se definitivně stěhuje mimo areál hradu. V 15. a 1. polovině 16. století se ukončuje stavební vývoj starého paláce a katedrály a uvolňuje do té doby zastavěný prostor nádvoří. Za prvních Habsburků (1526-1657) se budují nové palácové budovy podél jižní a západní strany nádvoří. Všechny tři palácové průčelí byly do dnešní podoby sjednoceny přestavbou za Marie Terezie. V letech 1873-1929 probíhá dostavba katedrály. Po roce 1918 Jože Plečnik srovnal plochu nádvoří do jedné roviny a zakomponoval nové prvky, např. Obelisk, novou fontánu sv. Jiří a Býčí schodiště.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší období.", "content": "Původní podoba prostoru dnes rovného nádvoří byla značně odlišná. Od západu se táhla vyvýšenina, jejíž posledním zbytek se dochoval pod budovou Starého proboštství. Tato vyvýšenina bývá některými historiky či archeology ztotožňována s posvátným pahorkem Žiži, zminěným v Kosmově kronice. Směrem na jih se území svažovalo. Východní část nádvoří přetínala rokle s na jih tekoucím potokem, oddělující východní část ostrohu.  Předpokládané pravěké osídlení není vzhledem k pozdější intenzivní stavební činnosti příliš objasněno. Doloženo je až přechodné vymezení území III. nádvoří a východní části ostrohu příkopem snad v 1. polovině 9. století a následné rozšíření areálu sídliště až k Hradčanskému náměstí. Z té doby pochází nález původně mohylového pohřebiště s pohanskými pohřebními prvky, v oblasti bývalé vyvýšeniny ztotožňované s vrcholkem Žiži (v okolí Obelisku a Starého proboštství). Na tomto pohřebišti (těsně jihozápadně od dnešního Obelisku) byl nalezen významným hrob bojovníka (meč, sekera, dýka ad.). Pohřebiště dokládá přítomnost elity obklopené zázemím, které zajišťovala sídliště v oblasti Hradčan a Malé Strany. Zhruba po roce 880 se přítomnost elity projevuje mimo prostor nádvoří, prvním kostelem Panny Marie v západní části hradního areálu a velkomoravskými šperky v hrobech v Lumbeho zahradě za Jelením příkopem.", "section_level": 2}, {"title": "Přemyslovské hradiště.", "content": "V době Spytihněva I. (895-915) bylo hradiště opevněno valem, který na západní straně nádvoří odděloval západní předhradí. Za knížete Václava I. byl, snad r. 929, zbudován na nádvoří třetí hradní kostel sv. Víta. Nejspíše se jednalo o jednoapsidovou rotundu, ke které asi byla pro uložení Václavových ostatků přistavěna jižní apsida. Kolem poloviny 11. století byla snad přistavěna severní apsida pro ostatky svatého Vojtěcha (přenesené z Hnězdna 1039) a v místě Starého proboštství kamenný biskupský palác na východě s kaplí sv. Mořice. V letech 1060-1096 byla na místě rotundy postavena monumentální trojlodní bazilika. Poslední sakrální stavba tohoto období je kostelík neznámého zasvěcení před dnešním jižním vstupem do katedrály, obdélný s apsidou a se spojovací chodbou do baziliky, tradičně nazývaný sv. Bartoloměje. Ze světských staveb z 10. – 12. století jsou archeologicky doložené jen dřevěné srubové stavby. Ty mimo jiné lemovaly cestu vedoucí od vstupu do vnitřního hradiště v jihozápadním koutě nádvoří můstkem přes rokli a kolem chrámu sv. Víta k Jiřskému klášteru a dále na východní okraj hradiště u pozdější Černé věže. Během tohoto období se také valové opevnění v jižní části nádvoří dvakrát posouvalo směrem po svahu a tím zvětšovalo ohrazené území.", "section_level": 2}, {"title": "Středověký hrad.", "content": "Za Soběslava I. od r. 1135 začíná přestavba hradiště na románský hrad. Nová kamenná hradba na místě valového opevnění ohradila dnešní nádvoří na západě, kde v jižní části vedle brány zbudována Bílá věž, a na jihu, kde směrem na východ zbudována samostatně stojící věž s bránou a o kousek dál kamenný knížecí palác (falc), oboje přiléhající k hradbě. Věž i spodní část paláce jsou dnes zachovány uvnitř starého královského paláce. V prostoru nádvoří byl zasypán zbytek rokle, která původně oddělovala jeho západní část od východní s chrámem a palácem. V té době jsou na nádvoří, s výjimkou kláštera sv. Jiří, soustředěny oba zbylé nejdůležitější samostatně ohrazené okrsky, knížecí palác a biskupský kostel s palácem a kostelíkem. Během 13. století však význam biskupského paláce postupně klesá v souvislosti se stěhováním biskupa do biskupského dvora u Karlova mostu. Zřejmě z 13. století je archeologicky doložená další zděná zástavba nádvoří, kamenné domy v JZ části a východně od kostelíka „sv. Bartoloměje“.  Za Lucemburků ve 14. století byl postaven nový královský palác, na spodních patrech požárem v r. 1303 poničeného původního. Nový palác byl rozšířen západním směrem, kde pohltil jižní věž, jižní vstup do nádvoří byl již dříve z této věže posunut na západ. Vyvíjí se i další světská zástavba v prostoru nádvoří, doložené jsou mj. dva gotické domy při jižní románské hradbě. Ovšem nejvelkolepější a nejlépe dochovanou stavbou 14. století je nově budovaná katedrála na místě románské baziliky. Do nádvoří se obrací chór s kaplemi a slavnostní jižní vstup (Zlatá brána), postavené Petrem Parléřem, a věž (bez pozdějšího zakončení), dokončená Parléřovými syny.  Za Vladislava Jagelonského na konci 15. století bylo prodlouženo západní křídlo královského paláce směrem ke katedrále (nad průjezdem) a zbudována navazující chodba, která vedla na nově vybudovanou královskou oratoř. Vývoj královského paláce se dovršuje skvostným Vladislavským sálem. Během stavby katedrály zanikly stavby (včetně kostelíka) jižně od chrámu a během 15. století začíná vznikat volné prostranství nádvoří. Úsilí o pokračování ve stavbě katedrály bylo zmařeno požárem hradu a Malé Strany r. 1541.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance a rané baroko.", "content": "Nádvoří se značně proměňuje za vlády prvních Habsburků v 16. a v 1. polovině 17. století. Vývoj starého královského paláce, s výjimkou úprav po požáru r. 1541, je již uzavřen a činnost se soustřeďuje na výstavbu nových palácových budov, od starého paláce západně podél hradeb. Podoba a přesné rozmístění palácových staveb není zcela objasněno. Víme ale, že za Rudolfa II. sloužily suterény a přízemí provozním účelům (kuchyně ad.), první patro císařovně a druhé císaři, odkud měl krásný výhled na Prahu. Na začátku Rudolfovy vlády byla postavena kaple svatého Vojtěcha, na místě zchátralé Parléřovy kaple postavené uprostřed plánované lodi katedrály. V 1. polovině 17. století za Ferdinanda III. jsou vybudovány nové císařovniny pokoje v 2. patře vedle císařských a na západní straně nádvoří, na místě starších domů před románskou hrabou, vystavěn třípatrový jednotně řešený fraucimor (pokoje dvora a služebnictva císařovny). V té době byl také proražen nový průjezd na II. nádvoří a v jihozápadní části nádvoří postavena kaple sv. Kříže (pův. asi Václava). V r. 1663 umisťuje Francesco Caratti do JV koutu nádvoří na novou kašnu gotickou sochu sv. Jiří, přemístěnou sem od nedalekého kostela sv. Jiří. Poté se stavební ruch na nádvoří na téměř sto let uklidňuje.", "section_level": 2}, {"title": "18. a 19. století.", "content": "Za Marie Terezie došlo podle návrhu Nicolo Pacassiho k úpravě palácových staveb do dnešní podoby. Zejména dostaly všechny tři strany nádvoří novou jednotnou fasádu, která překryla starší stavby. Například Bílá věž byla kvůli jednotnému vzhledu snížena na úroveň okolní zástavby. V jižním traktu došlo k přemístění panovnických obytných místností z 2. do 1. patra (piano nobile), které bylo také opatřeno balkonem pro hold panovníkovi, na místě pavlače stejného účelu. Dále byla zrušena kaple sv. Kříže, nahrazená novostavbou na II. nádvoří a přemístěna socha sv. Jiří (s původní kašnou) na dnešní místo.  V roce 1873 ožívá nádvoří pracemi na dostavbě katedrály, která je dokončena až v roce 1929, k (tehdy předpokládanému) tisícímu výročí úmrtí svatého Václava. Během dostavby byly odstraněny některé drobné stavby, zejména renesanční kaple sv. Vojtěcha. Kvůli lepšímu vyniknutí katedrály se uvažovalo také o odstranění můstku ze Starého paláce, Strarého proboštství a dokonce středního palácového křídla (propojení II. a III. nádvoří).", "section_level": 2}, {"title": "Republika.", "content": "Samotný prostor nádvoří se významně proměňuje po vzniku republiky za vedení architekta Josipa Plečnika. V té době vedla kolem jižní strany proboštství a katedrály cesta oddělená po obou stranách zdí, která terasově členila původně svažitý terén nádvoří. Po provedení archeologického průzkumu byly odkryté vykopávky překryty betonovým skeletem a provedeno sjednocení plochy nádvoří s žulovou dlažbou a nové schodiště do katedrály. Část Carattiho fontány pod sochou sv. Jiří, která byla umístěna u zmíněné jižní terasové zdi, nahradil Plečnik novým soklem s fontánou a zábradlím zohledňujícími nové umístění v ploše nádvoří. Druhou část Carattiho kašny využil architekt v Orlí kašně při vstupu do starého paláce. V jihovýchodním koutě nádvoří zbudoval Plečnik Býčí schodiště, spojující nádvoří se zahradou Na Valech. Původně neplánovaným, dnes charakteristickým prvkem nádvoří je monolit, určený nejdříve pro schodiště Rajské zahrady. Práce na nádvoří probíhaly v letech 1925-1932, částečně i později.  Od počátku dvacátých let byly upravovány také palácové interiéry. Středověký hradní vstup v jihozápadním koutě nádvoří byl upraven na průjezd s přístupem do nově projektovaného presidentského bytu. V jižním křídle dále Plečnik adaptoval prostory pro presidentskou kancelář včetně např. Masarykovy knihovny. Další úpravy interiérů prováděli Pavel Janák a Otto Rothmayer v okolí Bílé věže, později, v poválečném období v křídle na západní straně nádvoří Jaroslav Fragner.", "section_level": 2}, {"title": "Budovy a objekty.", "content": "Severní straně nádvoří dominuje katedrála, ostatní jsou tvořeny palácovými křídly s jednotnou fasádou Nicolo Pacassiho z doby Marie Terezie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí nádvoří Pražského hradu je hlavní a největší ze čtyř nádvoří na Pražském hradě. Ze všech nádvoří je situováno nejvýchodněji, ve střední části Hradu, která je již přes tisíc let mocenským a (katolickým) církevním centrem státu. Na západní straně se na něj vstupuje průchodem ze II. nádvoří, na severu plynule přechází do Vikářské ulice a na východní straně je mezi katedrálou a Starým královským palácem průchod na náměstí U Svatého Jiří. Po Býčím schodišti na jižní straně nádvoří je možné vstoupit do zahrady Na Valech.", "tgt_summary": "The third courtyard is one of four at Prague Castle, in Prague, Czech Republic. It features an obelisk and statue of Saint George.", "id": 152479}
{"src_title": "Ingeborg Norská", "tgt_title": "Ingeborg of Norway", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ingeborg se narodila jako dcera norského krále Haakona V. Norského a jeho manželky Eufémie z Rujány. Byla jejich jediným potomkem.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Erikem Magnussonem.", "content": "Již jako dítě byla Ingeborg zasnoubená s Magnusem Birgerssonem, synem švédského krále Birgera. Zasnoubení však brzy bylo z politických důvodů zrušeno a v roce 1305 byla zasnoubená s Erikem Magnussonem.  V roce 1312 se v Oslu konala dvojitá svatba. Ingeborg se provdala za Erika, zatímco její sestřenice Ingeborg Eriksdottir, dcera Erika II., se vdala za jeho bratra Valdemara. V roce 1316 měli Erik a Ingeborg syna, budoucího Magnuse IV., a v roce 1317 dceru Eufémii, matku Albrechta Meklenburského.  Do roku 1315 se Erikovi a Valdemarovi podařilo na úkor jejich bratra, krále Birgera, ovládnout velkou část švédského království. Politickou kariéru obou bratrů Birger drasticky ukončil. Během oslav Vánoc v roce 1317 na hradě Nyköping Birger bratry zajal a pravděpodobně nechal vyhladovět k smrti. Manželky obou bratrů se zasazovaly o propuštění svých manželů. 16. dubna 1318 obě vévodkyně uzavřely v Kalmaru dohodu s dánským vévodou Kryštofem ze Hallandu-Samsö a arcibiskupem Esgarem z Lund, podle které neměl být uzavřen mír s králi Švédska a Dánska, dokud nebudou jejich manželé propuštěni. Během roku 1318 se potvrdilo, že oba zemřeli.", "section_level": 1}, {"title": "Regentství.", "content": "Její syn Magnus byl zvolen švédským králem ve svých třech letech 8. července 1319, po svržení Birgera. V srpnu toho roku byl také uznán dědičným norským králem (po smrti Ingeboržina otce). Ingeborg se stala jeho regentkou, její pozici je však těžké určit. Mats Kettilumndsson předsedal regentské radě společně s dvěma \"vévodyněmi Ingeborg\"; Ingeborg Håkansdotter a její sestřenice Ingeborg Eriksdottir.  Ingeborg byla kritizována za vedení vlastní politiky mimo švédskou a norskou radu a užívání královské pečeti svého syna k uskutečňování vlastních cílů. 1. října 1320 osvobodila Rigu od jejích dluhů. Byla známá štědrými dary určenými jejím podporovatelům. Knut Porse, jeden z podporovatelů jejího manžela, byl jmenován guvernérem Varbergu, kde měla Ingeborg svůj dvůr. Ingeborg se obklopovala mladými cizinci a byl dokonce vytvořen zákon, který cizincům zakazoval být členy švédské rady.  V roce 1322 vznikl mezi Ingeborg a švédskou regentskou radou otevřený konflikt. Rada odsouhlasila, že rozkazy vydávané Ingeborg nebudou platné bez souhlasu celé rady. V roce 1323 byla Ingeborg donucena tuto podmínku přijmout a vzdát se několika strategických hradů a lén. 20. února 1323 se proti ní vzbouřila i norská regentská rada a Ingeborg byla zbavena pozice hlavy této rady. 14. února 1326 výměnou za zaplacení jejích dluhů byla nucena vzdát se dalších lén, poslat Knuta Porseho do exilu a byla ve švédské regentské radě zbavena politického vlivu. V norské radě však byl její podpis stále třeba na mírové smlouvě mezi Norskem a Sönderjyllandem z 14. června 1327.  V roce 1327 se Ingeborg vdala za svého milence Knuta Porseho. Tento sňatek byl dalším důvodem, proč Švédové a stále více také Norové nedovolovali v obou zemích Ingeborg užívat politickou moc. Knut Porse se stal vévodou z Estonska v roce 1329, ale o rok později zemřel. Ingeborg poté znovu hrála určitou roli v životě svého nejstaršího syna, ale je těžké určit, jaký měla vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "\"S Erikem Magnussonem:\"  \"S Knutem Porsem, vévodou z Hallandu a Estonska\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ingeborg Hákonardóttir Norská (švédsky: \" Ingeborg Håkansdotter\") (1301 – asi 1361) byla norská princezna, díky sňatku s Erikem Magnussonem švédská princezna. Byla také regentkou Švédska (1319-1326) a Norska (1319-1327).", "tgt_summary": "Ingeborg of Norway (Old Norse \"Ingibjörg Hákonardóttir\", Swedish \"Ingeborg Håkansdotter\", Norwegian \"Ingebjørg Håkonsdatter\"; 1301 – 17 June 1361), was a Norwegian princess and by marriage a Swedish royal duchess with a position in the regency governments in Norway (1319–27) and Sweden (1319–26) during the minority of her son, King Magnus of Norway and Sweden. In 1318–1319, she was Sweden's \"de facto\" ruler, and from 1319 until 1326, she was Sweden's first \"de jure\" female regent.", "id": 2417528}
{"src_title": "Kdo přežije: Austrálie", "tgt_title": "Survivor: The Australian Outback", "src_document": [{"title": "Poloha natáčení.", "content": "Série se odehrává v australském státě Queensland na severu a severozápadě tohoto světadílu. 16 trosečníků je na 42", "section_level": 1}, {"title": "O sérii.", "content": "Série měla velký úspěch hlavně pro nezapomenutelné momenty, ale i pro skvělé soutěžící. Navíc pět hráčů z této série se objeví v osmé a první hvězdné řadě, kde se Tina Wesson, Colby Donaldson, Jerri Manthey a Alicia Calaway umístí na 18., 12., 10. a 7. místě přesně v tomto pořadí. Soutěžící Amber Brkich se stane, díky své skvělé hře, vítězem All stars série, když porazí ve finále svého budoucího manžela Roba", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžící.", "content": "Opět bylo vysazeno 16 trosečníků, byli rozděleni do dvou kmenů Ogakor a Kucha a začali jedno z největších dobrodružství svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Epizoda 1: \"Stranded\".", "content": "Soutěž o odměnu/imunitu: Soutěž o odměnu nebyla. V soutěži o imunitu kmeny musí s kmenovou pochodní přejít přes rozbitý most pomocí dvou prken, dále přeběhnout ke svému voru a dát svou pochodeň do držáku na něm. Poté vor dopraví na ostrov, kde jsou dvě sady příček k žebříku, ty musí každý kmen vzít a jít k dalšímu voru. Pak se přitahováním za lano musí dostat na jiný ostrov, kde z příček složí žebřík, vyšplhají po něm a kmenovou pochodní zapálí oheň.  16 trosečníků přistálo v australském vnitrozemí, aby začali dobrodružství na celý život. Po příjezdu měl každý kmen 5 minut na to, aby posbíral vše potřebné a okamžitě vyrazili na vyčerpávající 5 mílový pochod, na jehož konci naleznou svůj tábor. Z kmene Kucha měl Nick na starost kompas, ale i tak se kmen ztratil. Debb převzala kontrolu, což lezlo některým členům kmene na nervy. Jeff začal mít pocit nevolnosti, za což", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 2: \"Suspicion\".", "content": "Soutěž o odměnu: Každý člen kmene musí skočit z malého útesu a plavat k plovoucí bedně. Jakmile se člen kmene dotkne bedny, může skočit do vody další. Jakmile jsou všichni členové kmene u bedny, musí se někdo z kmene potopit a pod vodou bednu odpojit. Pak s ní plavou na břeh a umístí ji na podlážku. Kmen, který bednu položí jako první, vyhrává odměnu.  Odměna: Deky.  Soutěž o Imunitu: Jeff Probst roztočí kolo, na kterém jsou různá jídla - jsou to většinou speciality místních domorodců. Ale jestli bude mít někdo štěstí, tak na něj vyjde něco příjemnějšího (jablko nebo čokoládová tyčinka). Vždy dva soutěžící, každý z jiného kmene, jedí stejné jídlo a každý musí jíst alespoň jednou. Bod získává pouze tým, jehož člen jídlo sní a soupeř to nedokáže v limitu nebo odmítne jídlo sníst.  V kmeni Kucha Michael dal vařit rýži, aniž by se někoho zeptal. Nakonec byla rozvařená a nechutnala dobře, což všechny naštvalo. V kmeni Ogakorů se Kel se snažil chytit nějakou rybu. Colby o něm pak prohlásil, že neumí chytit ani gumovou kačenku ve vaně. Jakmile dostali Kucha zprávu o soutěži o odměnu,", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 3: \"Trust No One\".", "content": "Soutěž o odměnu: Každý kmen vybral jednoho člena který držel na ramenech tyč, a ty, kteří budou zavěšovat na tyč kbelíky s vodou. Zbývající členové kmene projdou přes kladinu s tyčí na svých ramenech a s jedním kbelíkem na obou stranách a pověsit kbelíky na tyč nepřátelského kmene.  Odměna: Rybářské náčiní.  Soutěž o Imunitu: Každý kmen bude uvázán dohromady a bude závodit prostřednictvím protokolu listu do písku a přes řeku, lézt přes překážky a nakonec sprintovat až do cíle.  Michael z kmene Kucha se rozhodl chytit divoké prase. Zbytek tábora začal být skeptický, že by dokázal chytit prase a že tráví příliš času řešení blbostí a plýtvání materiálu. Ogakor vybral Colbyho a Kucha Michaela, aby", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 4: \"The Killing Fields\".", "content": "Soutěž o odměnu: Každý kmen musí vyřešit puzzle, které jim dalo mapu k jejich odměně.  Odměna: Tři slepice a kohout  Soutěž o Imunitu: Dotazník s otázkami o přežití z příručky, které soutěžící obdrželi před odjezdem do Austrálie. K dispozici je šest míst za každý kmen. Každá správná odpověď posune kmen blíž a blíž k imunitě.  Tina a Keith měli obavy ohledně jejich postavení v kmeni po předchozí noci, kdy na kmenové radě Jerri řekla, že je kamarádka se všemi v táboře kromě nich. Kimmi dovedla kmen Kucha k vítězství v soutěži o odměnu. V táboře byla dobrá nálada, když si všichni uvědomili, že to natřeli Ogakorům a navíc mají před nimi náskok. Michael chtěl kuřata sníst co nejdříve, aby zase mohl kmeni poskytovat jídlo, díky čemuž má v kmeni lepší postavení. Nick mu ale řekl, že závisí na rozhodnutí celého kmene. Lesní požár se dostával", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 5: \"The Gloves Come Off\".", "content": "Soutěž o odměnu: Každý kmen musel postavit nosítka. Na výzvě musí být dvě skupiny (dva záchranáři) musí jít zachránit zbývající tři členy (oběti), kteří jsou rozmístěni po jednom a přivést je zpátky. Jakmile je oběť zpátky na startu, stává se z něj záchranář a spolu s ostatními běží pro další oběť.  Odměna: Dvě položky vybrané z katalogu Survivor každým kmenem, plus zubní pasty, zubní kartáčky, deodorant a šampon.  Soutěž o Imunitu: Každý labyrint má dva totemy s připojeným medailonem. Jako celek, musí manévrovat bludištěm a sbírat medailonky v pořadí, a pak najít cestu k cíli. Kmen, který bude v cíli se všemi svými medailony vyhrává imunitu.  Pláž Ogakor byla pohlcena kouřem s blížícího se lesního požáru. Kucha přestěhovali svůj oheň poté, co měli popel v jejich přístřešku, dokonce byla spálená jedna Jeffova košile. Nicméně, přenášení ohně dělalo spaní mnohem horší. Michael řekl Kimmi, ať s kuřaty nenavazuje", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 6: \"Trial By Fire\".", "content": "Soutěž o odměnu: Každý kmen si vybere jeden pár očí, to bude jejich kmenový vůdce. Ostatní členové budou mít zavázané oči a vůdce je bude navigovat. K vítězství je zapotřebí dobrá spolupráce. Ogakor vybral za svého vůdce Jerri a Kucha Nicka, ti musí navigovat svá slepá družstva při plnění úkolů. Kmen, který bude mít všechny úkoly splněné jako první vyhrává.  Odměna: Piknik, Doritos a Mountain Dew nápoj  Po strašném lijáku, Michael řekl, že jeho pohled na život se za těch 16 dní tady změnil. Myslel si, že je to bylo úžasné, že \"lidé z města\" by mohli přijít a žít tímto způsobem. V Kucha se myslelo na sloučení, chtějí mít početní převahu 6-4 a věděli, že další imunita by pro ně mohla být klíčová. V Ogakor Jerri a Amber neustále mluví o čokoládě, jídlo a sexu, což už začalo štvát Colbyho, který už chce sloučení. Kucha zkusili využít k jídlu krmení pro slepice, po vaření si uvědomili, že to je vlastně popcorn a že byl vlastně velmi dobrý. V Ogakor, Keith a Jerri se znovu hádali, tentokrát o rajčatech. Keith je chtěl nechat dozrát, zatímco Jerri chtěla smažená zelená rajčata. Poté se začali hádat o rýži až do", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 7: \"The Merge\".", "content": "Soutěž o Imunitu: Soutěž vytrvalosti. Každý soutěžící bude stát na dřevěném sloupu ve vodě. Kdo zůstane stát na sloupu jako poslední vyhrává imunitu a zaručené místo ve finálové devítce.  Kucha přemýšleli o strategii, o sloučení. Chtěli se zbavit Jerri a Colbyho jako první. Nick, Alicia a Elisabeth si mysleli, že by se parta měla zaměřit hlavně na ně samé. Vzhledem k tomu, že Kimmi a Debb hlasovaly pro Jeffa když byly vyloučené, se všichni obávají, že Ogakor bude hlasovat pro Jeffa a i když bude remíza, tak by jel Jeff nejspíš domů, protože v tomto případě odchází osoba s nejvíce obdrženými hlasy na minulých kmenových radách. Nevědí ale, že v Ogakor jsou zranitelní Keith a Jerri. V Ogakor čekali na informace ohledně nehody, která se stala v táboře Kucha. Jerri zmínila, že by to mohlo mít něco společného s Rodgerem. Ve stromové poště Ogakorů stálo, že mají jít muži do druhého tábora, v Kucha zase stálo ženy. Zatímco si oba kmeny myslely, že dostaly tu samou poštu, smáli se, když zjistily, že byly vlastně odděleni podle pohlaví. Muži z obou kmenů byli v táboře Kucha a užívali si kuře a všechno s tím spojené, zatímco ženy byly v táboře Ogakorů, kde neměly moc jídla. Jerri udělala své slavné tortily s rajčaty v konzervě. Alicia a Elisabeth vyprávěly ženám o Michaelově nehodě. Všechny byly šokované, ale ulevilo se jim když zjistily, že Michael není v ohrožení života. V kmeni Kucha si chlapi užívali.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 8: \"Friends?\".", "content": "Soutěž o odměnu: Soutěžící se postaví do bílého kruhu a budou házet bumerangem, nejoblíbenější australskou zbraní. Čí bumerang bude nejblíže červené vlajce, ten vyhrává odměnu.  Odměna: Menu, skládající se z uzeného lososa a krevet, grilovaného kuřecího masa, těstovin, řeckého salátu, rohlíků a dezertu  Soutěž o Imunitu: Bylo vytvořeno pole z provazů a sloupů, cílem soutěže je spojit provazem sloupy a vytvořit co největší množství čtverců. Pokud soutěžící uzavře čtverec, hodí do něho disk se svým jménem. Kdo bude mít na konci nejvíce čtverců, vyhrává.  Rodger měl pocit, že byl kmen Kucha přechytračen kmenem Ogakor a že teď je Kucha ten vymírající kmen, i když tomu bylo ze začátku naopak. Ve vlastním zájmy zajistit si lepší pozici začal chytat ryby s domněnkou, že by Ogakor nehlasovali pro někoho, kdo jim zajišťuje jídlo. Jerri cítila, že je tak vzdálená zbytku svého kmene, z čehož byla paranoidní. Elisabeth začala zjišťovat trhliny v", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 9: \"Honeymoon or Not?\".", "content": "Soutěž o odměnu: Překážková dráha, kterou budou soutěžící must zdolat ve dvojicích, na odměnu pak pojedou oba.  Odměna: Jízda vrtulníkem ke Great Barrier Reef, šnorchlování a oběd.  Soutěž o Imunitu: Soutěžící budou stát na věžích ve vodě a s protivníkem budou držet provaz. Musí zbavit protivníka rovnováhy pomocí provazu, který nesmí pustit, a shodit ho do vody. Ve druhém kole budou stát na pohyblivém trámu a jen za pomocí nohou se budou pokoušet shodit protivníka dolů a sám přitom nespadnout. Ve finálovém kole se finalisté utkají na dvojici vratkých plošin opět s provazem s úkolem shodit toho druhého do vody.  Obdob dešťů v australském vnitrozemí nebylo nic příjemného. Nadměrné vlhko způsobilo, že všude je bláto. Navíc se trosečníkům ztratily už všechny rybářské háčky. Nedostatek ryb nutil kmen jíst více rýže, která ale pomalu docházela. Když přišla zpráva o soutěži o odměnu a říkala, že je potřeba soutěžit v párech, Jerri si chtěla vybrat svého partnera", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 10: \"Let's Make a Deal\".", "content": "Soutěž o odměnu: Aukce. Každý soutěžící dostal 500 australských dolarů.  Soutěž o Imunitu: Každý člověk musí vytvořit oheň v požární kbelíku, poté přidávat do kbelíku na druhé straně vodu. Kbelík je ale děravý, proto se musí neustále doplňovat voda a zároveň hlídat oheň. Musí v něm být tolik vody, aby její váha zvedla požární kbelík s ohněm nahoru a oheň zapálil pojistku. Člověk, který bude mít v kbelíku nejvíce vody, aby zvedla požární kbelík, který zapálí pojistku, vyhrává odměnu a má zaručené místo ve finálové šestce.  Amber se cítila velmi osamocená, když se Ogakor rozhodl vyloučit Jerri a nic jí o tom neřekl. V táboře docházela rýže a trosečníci ztráceli energii. Po dražbě se lidé necítili moc dobře po všem tom jídle, které do sebe naházeli. Všichni se ale shodli na tom, že i když je jim špatně, stálo to zato. Druhý den ráno se kmen probudil všiml si,", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 11: \"No Longer Just a Game\".", "content": "Soutěž o odměnu: Provazové bludiště. Soutěžící na dráze šekají čtyři kontrolní body. Na každé kontrole je několik provazů, které vedou k další kontrole. Soutěžící má dvě karabiny. První karabinou musí být neustále připevněný k prvnímu provazu. Druhá karabina je na výměnu. Kdo první projde všemi kontrolami vyhrává odměnu.  Odměna: Projížďka na koni s Honáky, australskými kovboji a přenocování v jejich táboře s večeří, snídaní a postelí na spaní.  Soutěž o Imunitu: Každý soutěžící má 3 talíře připevněné na lanech a prak. Cílem je rozbít soupeřovy talíře dřív, než on rozbije vaše. Komu žádný nezbude, je vyřazený. Ten, kdo jako poslední zůstane alespoň s jedním neporušeným talířem, vyhrává imunitu a má jisté místo ve finálové pětce.  Amber byla hodně ve vedení v soutěži o odměnu,", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 12: \"Enough Is Enough\".", "content": "Soutěž o odměnu: Soutěžící budou mluvit se svými blízkými a zároveň jim budou klást otázky ohledně Austrálie. Vítězem se stává ten, jehož rodina bude mít nejvíce správných odpovědí.  Odměna: 30minutový chat se svými blízkými, navíc kreditní karta, aby jim mohl soutěžící něco koupit přes internet.  Soutěž o Imunitu: Soutěžící budou spoutaní. Jeff jim bude vyprávět příběh o Australských trestancích, poté musí využít informace ke svému vysvobození. Budou postupovat opuštěnou dobytkářskou stanicí, kde je 8 otázek vztahujících se k příběhu, který právě slyšeli. Za každou správnou odpověď získá soutěžící klíč, který odemyká jeden z jeho pěti zámků. Ten kdo se první vrátí volný se všemi zámky a pouty, vyhrává imunitu a jisté místo ve finálové čtyřce.  Zbývající trosečníci byli nadšeni z příchodu stromové pošty, ve které stálo, že se jejich blízcí budou zapojeni do hry. Když každý trosečník poslal svému blízkému správu, dostal navíc kávu. Tina si psala se svým manželem a dětmi, Elisabeth s rodinou, Rodger se svou manželkou,", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 13: \"The Final Four\".", "content": "Soutěž o odměnu: Soutěž kombinuje prvky předchozích soutěží: Provazová trať se zavázanýma očima a pouty, poté hlavolam. Po jeho rozluštění získá soutěžící klíč. Ten odemkne jeho pouta, poté postupuje k třetí části. Ve třetí části musí naplnit vědro, přejít po úzké kladině až k ohnivé váze. Musí naplnit kbelík vodou dokud nezačne vytékat voda z jeho otvoru. Na druhé straně váhy musí rozdělat oheň, který přepálí lano. Poté se požární kbelík zvedne. Až oheň přepálí šňůru, soutěžící vyhrává odměnu.  Odměna: automobil Pontiac Aztek, klidný spánek, jídlo a teplá sprcha.  Soutěž o Imunitu: Soutěž vyžaduje dobrou paměť. Na ploše je rozmístěno 36 stříšek a pod nimi zakrytý předmět. Každý je na ploše dvakrát, to znamená, že tam je celkem 18 dvojic. Cílem je odkrýt co nejvíce párů.  S blížícím se koncem, zbývající soutěžící mluvili o tom, jak jim chybí jejich rodiny. Na výzvě o odměnu měli soutěžící možnost poučit se z minulých soutěžích. Každý byl spoután se zavázanýma očima a postupovat po provazové dráze se svou karabinou s cílem dostat se ven. Poté přešel na", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda 14: \"The Most Deserving\".", "content": "Soutěž o Imunitu: Zbývající tři hráči odpovídali na 12 otázek o soutěžících, kteří tvořili kmen Barramundi  Ve stromové poště v den 40 stálo, že každý musí vymalovat svůj totem, který nakonec hodí do řeky jako dar zemi. Na cestě na soutěž, prošla finálová trojka pochodně těch, kteří byli vyloučeni a kdysi hráli tuto hru. Na konci, našli klidné místo na zamyšlení nad česem, který strávili ve vnitrozemí po dobu, co hráli hru. Keith řekl, že to není jen hra o penězích. Odsud by si měl člověk odnášet něco velmi cennějšího. Tina řekla, že pro ni hodně znamená rodina. Colby řekl, že dělat malovat totem ho obohatilo ale pořád si pamatuje, proč je tady. Poslední soutěž o imunitu proběhla na kmenové radě. Colby se ujal vedení po 7 otázkách, ale vedla si dobře i Tina. Po 11 otázkách byli vyrovnaní. Poslední otázku odpověděl správně Colby a tím vyhrál svou čtvrtou a finálovou imunitu, což znamená, že se musí rozhodnout, koho s sebou vezme do finálové dvojky. Rozhodl se vzít s sebou Tinu a vyloučil Keitha a učinil z něho posledního člena poroty 1-0. Den 42, Tina a Colby uklidili tábor a uzavřeli dohodu, že vítěz dostane vlajku. Poté se odebrali na finálovou kmenovou rady a uvažovali nad svými šancemi na milion dolarů. Tina požádala porotu, aby nehlasovali jenom podle osobních záští. Colby řekl, že nejspíš neporazí Tinu ve strategii, ale že všechno ostatní dělal dobře. Rodger měl otázku, jestli někdy při hře lhali a pokud si myslí, že to bylo v danou chvíli nezbytné. Tina řekla, že lhala Amber ohledně jejího vyloučení a ano, bylo to nutné pro postup ve hře. Colby řekl, že lhal Amber a Jerri ohledně finálové trojky. Amber se zeptala na tři", "section_level": 2}], "src_summary": "Kdo přežije: Austrálie (v anglickém originále Survivor: The Australian Outback či jednoduše Survivor: Australia) je v pořadí druhá sezóna americké reality show Kdo přežije. Natáčela se na konci roku 2000 a na českých obrazovkách jsme si tuto řadu mohli vychutnávat v roce 2003 na TV Nova. V říjnu 2012 začala tuto sérii reprízovat stanice Prima Cool.", "tgt_summary": "Survivor: The Australian Outback (also referred to as Survivor: Australia) is the second season of the American CBS competitive reality television series \"Survivor\". Filming took place at Goshen Station, on the bank of the Herbert River (approximately 3 hours south-west of Cairns) in northern Queensland from October 23, 2000, through December 3, 2000, eventually premiering on January 28, 2001. Hosted by Jeff Probst, instead of the normal 39 days it consisted of 42 days of gameplay with 16 competitors.", "id": 178486}
{"src_title": "Harry Styles", "tgt_title": "Harry Styles", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pochází z Redditche, vyrůstal ve vesnici Holmes Chapel v Cheshire v Anglii. Jeho matkou je Anne Cox a jeho otcem je Des Styles, má starší sestru Gemmu. Po rozvodu rodičů se jeho matka znovu vdala. Už jako dítě měl rád zpěv, vyrůstal na The Beatles a nejvíce na něj zapůsobil Elvis Presley. K jeho oblíbeným interpretům patří i skupiny Coldplay, Kings of Leon nebo Foster the People. Během studia na střední škole zpíval v místní skupině White Eskimo.", "section_level": 1}, {"title": "2010–2016: One Direction.", "content": "Na jaře 2010 se v pouhých šestnácti letech přihlásil do sedmé řady pěvecké televizní soutěže \"The X Factor\". Na konkurzu zpíval písničku „Isn't She Lovely?“ od Stevieho Wondera, ovšem neuspěl. Porotkyně Nicole Scherzinger navrhla, aby se čtyřmi dalšími účastníky (Niall Horan, Louis Tomlinson, Liam Payne a Zayn Malik) pořadu vytvořil dohromady chlapeckou kapelu, která se kvalifikovala do kategorie skupin a pro kterou Styles vymyslel jméno One Direction. Kapela se překvapivě umístila na třetím místě, i když byla považována za jasného favorita soutěže. To však byl pouhý začátek veleúspěšné kariéry. Simon Cowell a jeho nahrávací společnost SYCO Music podepsala na začátku roku 2011 s kapelou smlouvu a jejich debutový singl „\"What makes you beautiful\"“ se stal velmi rychle celosvětovým hitem. Umístil se na první příčce hudebních žebříčků v několika zemích. Dnes má na YouTube již přes miliardu přehrání.  Během pěti let vydala kapela celkem 5 studiových alb: Up All Night (album, One Direction), Take Me Home (album, One Direction), Midnight Memories, Four (album, One Direction) a Made in the A.M.. Jejich první 4 alba se po vydání umístily na prvním místě žebříčku v USA, čímž se stali první britskou kapelou, které se to povedlo.  Kapela také absolvovala 4 světová turné, která se vždy vyprodala během několika sekund, a získala mnoho ocenění, včetně BRIT Awards, MTV Video Music Awards, American Music Awards, Billboard Music Awards a další.  V roce 2013 vyšel film. Film byl natáčen během světového turné Take Me Home, nabízí pohledy do zákulisí, rozhovory s jednotlivými členy, fanouškovské šílenství i jednotlivá vystoupení z koncertu v Londýně. V březnu 2015 oznámil Zayn Malik odchod z kapely, zbývající členové se ale rozhodli pokračovat a natočili poslední společnou desku Made in the A.M., která je považována za jednu z nejlepších, kterou 1D nahráli. V srpnu roku 2015 oznámili One Direction přerušení činnosti od roku 2016 na dobu neurčitou. Původně měla pauza trvat 18 měsíců, ale každý z členů se pustil do práce na své sólové kariéře a obnovení kapely nevypadá v nejbližší době moc reálně.", "section_level": 2}, {"title": "2016–současnost.", "content": "Právě Harry Styles je považován za nejúspěšnějšího člena kapely. V roce 2016 podepsal nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Columbia Records. V dubnu roku 2017 vydal svůj debutový singl „Sign of the Times“, který sklidil velmi pozitivní kritiky a na YouTube má jít přes 600 milionů zhlédnutí. V květnu téhož roku vydal své debutové album s názvem \"Harry Styles\". Album obsahuje 10 songů včetně singlů „Two Ghosts“ a „Kiwi“'. V září 2017 vyrazil na turné s názvem Harry Styles: Live on Tour propagovat své album. Toto turné mělo 89 zastávek po celém světě a bylo velmi rychle vyprodáno. Album bylo kritiky velmi dobře přijato. Styles se vydal více rockovým směrem a odlišil se tak od stylu One Direction, inspiroval se skupinami jako jsou The Beatles, Pink Floyd nebo The Rolling Stones.  13. prosince roku 2019 vydal své druhé album s názvem \"Fine Line\". Již v říjnu 2019 byl vydán první singl z tohoto alba „Lights Up“ a 6. prosince byl vydán druhý singl „Adore you“, který se stal jedním z nejvíce přehrávaných songů konce roku 2019 a začátku roku 2020. Tento singl i celé album, které bylo kriticky přijato ještě lépe než předchozí, se dlouho drželo vysoko v žebříčku Billboard Hot 100. V únoru 2020 byl vydán již třetí singl z tohoto alba a to balada „Falling“. Album obsahuje 12 písní. Jako čtvrtý singl byla 18. května 2020 vydána píseň „Watermelon Sugar“ včetně videoklipu, který zaznamenal velký úspěch. Během 24 hodin ho vidělo 10 miliónů lidí. V listopadu 2019 bylo oznámeno světové turné \"Love on Tour\", které mělo začínat v polovině dubna 2020 v Birminghamu a čítat na 85 koncertů v Americe, Evropě, Asii i Austrálii. Vůbec poprvé se měl Styles představit také českému publiku a vystoupit 11. května v Praze. Evropské turné však muselo být odsunuto na začátek roku 2021 z důvodu pandemie covid-19. Styles by tak měl v Česku vystoupit 23. února 2021 v pražské O2 aréně.  Již dvakrát během své sólové kariéry vystoupil v americké show Saturday Night Live. V dubnu roku 2017 pouze jako hudební host vystoupil s písněmi „Sign of the Times“ a „Ever Since New York“ z jeho prvního alba. Na podzim roku 2019 se zhostil také úlohy moderovat tuto show. Vystoupil s písněmi „Lights Up“ a „Watermelon Sugar“, sám hrál v několika scénkách. Moderování večerní talkshow si nevyzkoušel poprvé. Již dvakrát zaskakoval za svého dobrého kamaráda James Cordena při moderování jeho show Late Late Show with James Corden.  V únoru roku 2020 vystupoval na předávání cen BRITS Awards se svou písní „Falling“. Byl také nominován na 2 tyto ceny v kategoriích Britský sólo umělec roku a Britské album roku. V roce 2018 již tuto cenu získal za nejlepší videoklip od britského umělce k písni „Sign of the Times“. V roce 2017 se také zúčastnil předávání australských hudebních cen ARIA awards a získal cenu za nejlepšího mezinárodního umělce.  Harry Styles je považován za módní ikonu. Několikrát se objevil jako tvář kampaně pro módní značku Gucci. S touto společností dlouhodobě spolupracuje a jeho zajímavé i někdy výstřední outfity pochází právě z dílny této italské značky. V roce 2019 dokonce spolumoderoval prestižní The MET Gala, které se koná každoročně první květnové pondělí v New Yorku. Tato velice prestižní událost je považována za největší svátek módy a je pořádána časopisem Vouge. V roce 2017 vystupoval na Victoria ́s Secret Fashion Show v Sanghai, kde zahrál své písně „Kiwi“ a „Only Angel“.  Styles si vyzkoušel také herectví, když si v roce 2016 odskočil od psaní svého prvního alba k hraní ve válečném filmu Christophera Nolana \"Dunkerk\". Zde hraje mladého vojáka Alexe, který se snaží dostat z Francie zpět do rodné Anglie. Média začala spekulovat o tom, že se Styles vydá i na hereckou kariéru. Sám zpěvák ale říká, že hudba je pro něj na prvním místě a zatím další film neplánuje. V roce 2019 mu byla nabídnuta role prince Erika v připravované pohádce Malá mořská víla. Tuto roli však odmítl z časových důvodů.", "section_level": 3}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od listopadu 2011 do ledna 2012 měl vztah s moderátorkou Caroline Flack; jejich 14letý věkový rozdíl vyvolal v médiích kritiku. V roce 2012 chodil se zpěvačkou Taylor Swift a následně, do roku 2018, s modelkou Camille Rowe. Právě rozchod s touto přítelkyní byl inspirací pro většinu písní z jeho druhého alba \"Fine Line\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Harry Edward Styles (* 1. února 1994 Redditch, Anglie) je anglický zpěvák, skladatel a herec, od roku 2010 člen skupiny One Direction. Od roku 2017 se věnuje sólové kariéře, vydal 2 studiová alba, stal se tváří značky Gucci a objevil se ve válečném filmu \"Dunkerk\".", "tgt_summary": "Harry Edward Styles (born 1 February 1994) is an English singer, songwriter and actor, who rose to fame as a member of the boy band One Direction. After the band's indefinite hiatus in 2016, Styles continued as a solo artist.", "id": 821652}
{"src_title": "Obchod s lidmi", "tgt_title": "Human trafficking", "src_document": [{"title": "Příčiny obchodování s lidmi.", "content": "Mezi příčiny obchodu s lidmi se řadí především chudoba. Z důvodu chudoby je člověk schopen přijmout pochybnou práci (třeba i v cizině). V chudých zemích je malá informovanost o této problematice a lidi nevědí o možných nebezpečích. Další příčinou je také nízké vzdělání a negramotnost. Aby se zabránilo obchodu s lidmi, vznikají vzdělávací a informační programy zaměřené na potenciální oběti.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence obchodu s lidmi v Česku.", "content": "Jen zřídka se stává, že sama oběť vyhledá orgány činné v trestném řízení. Častější variantou je, že oběti jsou omezeny na svobodě, hlídány. Bývá také běžné vyhrožování celé rodině, aby byl navýšen strach a nebyla trestná činnost nahlášena úřadům, policii. V těchto situacích je těžké oběti identifikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Program podpory a ochrany obětí.", "content": "V rámci \"Národní strategie boje proti obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice\" byl vládou schválen i „Model podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování v České republice“.  Cílem programu je poskytnout obětem podporu a ochranu prostřednictvím pracovníků Ministerstva vnitra České republiky. Oběti poté budou moci podat bezpečně svědeckou výpověď a tím pomoci orgánům činných v trestném řízení při stíhání, odhalování a usvědčení pachatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Právní úprava.", "content": "První deklarace o odsouzení otroctví jako nehumánního a nemorálního prostředku se objevila již v roce 1815 v rámci Vídeňského kongresu. V průběhu devatenáctého století na tuto deklaraci navázala řada mezinárodních smluv, jejichž cílem bylo vymizení otroctví a obchodu s otroky, především na moři. V průběhu 20. století vznikly další úmluvy, které se zaměřovaly na sexuální zneužívání žen a dětí.  Na tyto dokumenty reagovala a navázala \"Úmluva o potlačení a zrušení obchodu s lidmi a prostituce a využívání prostituce druhých osob\" (v roce 1949) a v roce 2005 přijala Rada Evropy speciální úmluvu věnovanou obchodování s lidmi \"(The Council of Europe Convention on Action against Trafficking in Human Beings).\" Tato úmluva se zaměřuje jak na zabránění obchodu s lidmi, tak k ochraně obětí. Je platná mezinárodně.", "section_level": 1}, {"title": "Trestní zákoník ČR.", "content": "Obchodováním s lidmi je uvedeno v trestním zákoníku České republiky (zákon č. 40/2009 Sb.), konkrétně je skutková podstata trestného činu \"Obchodování s lidmi\" zakotvena v jeho § 168. Jako obchodování s lidmi se bere obchod za účelem otroctví, nevolnictví, nucených prací či za účelem sexuálního zneužívání. Dalšími nelegálními účely tohoto obchodování je získání tkání, buněk či lidských orgánů. Takové obchodování s lidmi je v České republice trestáno odnětím svobody od 2 až do 18 let.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodněprávní úprava.", "content": "V boji proti obchodování s lidmi se používá několik metod. Vše směřuje k eliminování problematiky obchodování s lidmi bez ohledu na jeho účelu.  - Trestnoprávní represe, postavení oběti obchodu s lidmi, zajištění bezpečnosti  Česká republika vyhlásila a přijala několik smluv, které souvisí s problematikou.", "section_level": 2}, {"title": "Dokumenty Rady Evropy.", "content": "Základní dokument je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z Říma roku 1950. Až v roce 2000 byli zapojeny členské státy EU do boje prtoti obchodu s lidmi. Státy musí zajistit díky této umluvě a jejím dodatkům legislativu. Státy nesou odpovědost za to, že budou stíhat, trestat a zatýkat všchny podezřelé a odpovědné za obchpdování s lidmi.", "section_level": 2}, {"title": "Dokumenty Evropské unie.", "content": "Základem jsou Schengenské dohody. Tyto dohody chrání vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek členských států.  Dále také Charta základních práv občanů Evropské unie z roku 2000, ve které se píše, že obchod s lidmi je zakázán.  Na začátku 20. století byla jak vnitrostátní, tak i mezinárodní právní úprava obchodování s lidmi ještě nedostatečná. Obchod s lidmi se naopak rozvíjel a využívalo se i nových dopravních možností. Z tohoto důvodu se začínal rozšiřovat názor na sjednocení zemí zainteresovaných do obchodu s lidmi na spolupráci. Proto se začaly konat jedny z prvních konferencích zaměřené na obchodování s lidmi a začali se vytvářet první mezinárodní dokumenty zaměřené na boj proti obchodování s lidmi.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy obchodů s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální vykořisťování.", "content": "Tato forma obchodu s lidmi je jeho nejviditelnější a nejdiskutovanější součástí. V roce 2009 bylo podle Úřadu pro drogy a kriminalitu OSN (UNODC) 79 % všech obětí obchodováno právě za účelem sexuálního vykořisťování. Ovšem je zde možnost, že statistika může být zkreslená, jelikož taková činnost je těžce odhalitelná.", "section_level": 2}, {"title": "Obchod s lidskými orgány a tkáněmi.", "content": "Obchod s lidskými orgány je poměrně častý a rozrůstá se na černém trhu. Je zjištěno, že nejčastější orgán k obchodu je ledvina. Jako obchod s lidmi je tato praktika braná pouze v případě, kdy „dárce“ nesvolil k dobrovolnému odběru, ale byl k tomu donucen.", "section_level": 2}, {"title": "Nelegální adopce.", "content": "Nelegální adopce spadá do kategorie „obchodu s lidmi“ v případě, kdy je díte zakoupeno s úmyslem, aby bylo zneužito, ať už formou otroctví či sexuálně.", "section_level": 2}, {"title": "Nucené práce.", "content": "Vykořisťování lidí k nucené práci je druhým nejčastějším účelem obchodu s lidmi. V roce 2009 jej tvořilo 17 % celkového obchodu s lidmi, ovšem i toto číslo může být zkresleno. Sem spadají především práce v zemědělství, ale také třeba pašování drog.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obchod s lidmi (někdy také nazývané novodobé otroctví) je nelegální činnost v mnoha zemích světa, která je v současnosti také trestná. V minulosti se jednalo i o klasické otrokářství (rovníková Afrika), dnes může jít i například o obchod s dětmi, obchod se ženami (obvykle za účelem prostituce či natáčení pornografie), případně o obchod s lidskými tělesnými orgány, tedy s částmi živých nebo mrtvých lidí. Tyto praktiky jsou v převážné většině zemí světa nelegální a obvykle jsou zde také pokládány za závažný trestný čin. Tato trestná činnost bývá často navázána na další formy a typy trestné činnosti, například na pašeráctví nebo ilegální obchod s drogami, zbraněmi apod.", "tgt_summary": "Human trafficking is the trade of humans for the purpose of forced labour, sexual slavery, or commercial sexual exploitation for the trafficker or others. This may encompass providing a spouse in the context of forced marriage, or the extraction of organs or tissues, including for surrogacy and ova removal. Human trafficking can occur within a country or trans-nationally. Human trafficking is a crime against the person because of the violation of the victim's rights of movement through coercion and because of their commercial exploitation. Human trafficking is the trade in people, especially women and children, and does not necessarily involve the movement of the person from one place to another.", "id": 1965433}
{"src_title": "Louis Tomlinson", "tgt_title": "Louis Tomlinson", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pochází z Doncasteru v Jižním Yorkshiru v Anglii. Jeho matka Johannah Poulstonová (zemřela 7. prosince 2016) a otec Troy Austin se rozvedli, když byl ještě malý, a tak převzal příjmení po svém nevlastním otci Marku Tomlinsonovi. Má sedm mladších polorodých sourozenců: sestry Georgii, Charlotte (neboli Lottie), Félicité (Fizzy), dvojčata Daisy a Phoebe a dvojčata Ernesta a Doris. Studoval na škole Hall Cross School. Ve školní produkci muzikálu \"Pomáda\" získal roli Dannyho Zuka. Jako herec se po roce 2000 objevil v malých rolích v seriálech \"Fat Friends\" a \"Waterloo Road\" a ve filmu \"If I Had You\".  Jeho sestra Félicité zemřela na srdeční zástavu 13. března 2019 ve věku 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Na jaře roku 2010 se přihlásil do sedmé řady pěvecké televizní soutěže \"The X Factor\". Na konkurzu zpíval písničku „Hey There Delilah“ od Plain White T's, ovšem neuspěl. Porotkyně Nicole Scherzinger navrhla, aby se čtyřmi dalšími účastníky pořadu vytvořil dohromady chlapeckou kapelu, která se kvalifikovala do kategorie skupin a pro kterou Harry Styles vymyslel jméno One Direction. Od té doby s ní vydal pět studiových alb, absolvoval několik turné a získal mnoho ocenění, včetně BRIT Awards a MTV Video Music Awards. Jejich první singl „What Makes You Beautiful“ se v hitparádě UK Singles Chart umístil na první příčce a od té doby se jej prodalo po celém světě více než 5 miliónů kopií, což ho řadí mezi nejprodávanější singly všech dob.  Roku 2013 se připojil k fotbalovému klubu Doncaster Rovers FC, za jehož rezervní tým nastoupil na postu obránce v charitativním zápase proti Rotherham United FC.  V srpnu roku 2015 oznámili One Direction přerušení činnosti kapely od roku 2016 do doby neurčité.  V prosinci roku 2016 vydal svůj debutový singl s názvem „Just Hold On“ ve spolupráci s americkým DJ Stevem Aokim. S písní společně vystoupili ve finále soutěže The X Factor a Tomlinson toto vystoupení věnoval své krátce zesnulé matce. V červenci 2017 vydal společnou píseň \"Back To You\" se zpěvačkou Bebe Rexhou a později bylo oznámeno, že podepsal nahrávací smlouvu se společností Epic Records. V roce 2017 vydal také singly \"Just Like You\" a „Miss You“. O dva roky později, v roce 2019, vydal singl „Two Of Us“, který věnoval své zesnulé matce. V září 2019 vydal singl „Kill My Mind“, jenž byl v prosinci 2019 následován singlem „Don't Let It Break Your Heart“. Všechny tři písně pochází z Tomlinsonova debutového alba \"Walls\", které bylo vydáno 31. ledna 2020.  V roce 2018 se stal členem poroty patnácté řady televizní soutěže The X Factor a byla mu přidělena kategorie mužů. Soutěž vyhrál jeho svěřenec Dalton Harris.  V říjnu roku 2019 ohlásil své první turné \"Louis Tomlinson World Tour\". Turné začalo 9. března 2020 v Barceloně, ale muselo být přeloženo kvůli pandemii covid-19.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "S Brianou Jungwirth má syna Freddieho Reigna, který se narodil 21. ledna 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis William Tomlinson (* 24. prosince 1991 Doncaster, Anglie), rodným jménem Louis Troy Austin, je anglický zpěvák, skladatel, od roku 2010 člen skupiny One Direction. V roce 2020 vydal svoji první sólovou desku s názvem \"Walls\".", "tgt_summary": "Louis William Tomlinson (; né Austin; 24 December 1991) is an English singer, songwriter and television personality. He rose to fame as a member of the boy band One Direction after beginning his career as an actor, appearing as an extra in ITV drama film \"If I Had You\" and the BBC drama \"Waterloo Road\". In 2010, he auditioned as a solo contestant on the British music competition series \"The X Factor\". He was eliminated as a solo performer before he was put into a group with four other contestants, forming One Direction. The band has released five albums, embarked on four world tours, and won nearly 200 awards.", "id": 2176671}
{"src_title": "Russell Brand", "tgt_title": "Russell Brand", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Brandovo dětství bylo problematické. Narodil se do rodiny milující matky Barbary Elizabeth a otce fotografa Ronalda Henryho Branda, a to jako jediné dítě. Když mu bylo půl roku, jeho rodiče se rozvedli, což mělo na jeho následující život značný negativní vliv. Byl vychováván pouze matkou, v izolaci a depresivním prostředí. V 7 letech byl sexuálně zneužíván vychovatelem. Jeho matka v průběhu následujících 5 let prodělala mnoho nádorových onemocnění (např. rakovina dělohy, prsou), kvůli čemuž byl Russell odsouzen k dlouhodobému pobytu u příbuzných. V 16 letech odešel z domova kvůli problémům s matčiným novým přítelem. Během studií účinkoval v několika divadelních představeních a studoval na několika divadelních školách, ale velmi špatně nesl kritiku ze strany lektorů a kvůli značné problémovosti v povaze byl mnohokrát vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Brand začínal jako video-žurnalista na kanálu MTV. Po roce byl však propuštěn kvůli provokativnímu výstřelku po 11. září 2001, kdy se oblékl jako Osama bin Ladin a následně si do pořadu přivedl svého drogového dealera. Poté se podílel na tvorbě několika TV show (Big Brother ́s Big Mouth), účinkoval také v rádiu. I odtamtud byl ale vyhozen za to, že během živého vysílání četl v éteru pornografické materiály, nechával na telefonním záznamníku nevhodné vzkazy známým celebritám atp. Při práci v hudebním průmyslu přezpíval několik písniček od The Beatles, vytvořil několik soundtracků k filmům kde účinkoval. Dnes se nejvíce věnuje herectví, zúčastňuje se různých charitativních akcí (pomoc Haiti) a abstinuje. Propadl józe, je o něm známo, že je velkým fanouškem hnutí Hare Kršna a zajímá se o spirituální rozměr života. Jako aktivista propaguje sociální rovnost a snaží se rozkrývat mediální manipulace ve své denní show na Youtube - The Trews. Je vegan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Russell Edward Brand (* 4. června 1975 Grays, Essex, Anglie) je britský komediální herec a aktivista. Ve filmech nicméně figuruje i jako zpěvák. Jeho kariéra byla doprovázena drogovou závislostí, promiskuitou a alkoholismem. Je též známý svou sexuální závislostí a četnými pobyty ve vězení - Brand byl 12x zadržen policií. V roce 2010 si vzal americkou popovou zpěvačku Katy Perry, se kterou se v roce 2012 rozvedl. Známým se stal díky filmu \"Holky z naší školy\" (\"St Trinian's\"). Hrál také ve filmu \"Kopačky\" (\"Forgetting Sarah Marshall\") a následně v navazujícím \"Dostaň ho tam\" (\"Get Him to the Greek\"). Na základě těchto filmů se Brand stal úspěšný i v Americe, následovala popularita celosvětová. Do zmíněných filmů si ho vyhlédl známý herec, režisér a producent Adam Sandler, kterého Brand zaujal coby moderátor vlastní kontroverzní talkshow na britské MTV a navázal s ním spolupráci.", "tgt_summary": "Russell Edward Brand (born 4 June 1975) is an English comedian, actor, radio host, writer, and activist. After beginning his career as a comedian and later becoming an MTV presenter, Brand first achieved renown in 2004 as the host of \"Big Brother's Big Mouth\", a \"Big Brother\" spin-off. In 2007, he had his first major film role in \"St Trinian's\", and the following year he landed a major role in the romantic comedy-drama \"Forgetting Sarah Marshall\"; the film led to him starring in a spin off, the rock comedy \"Get Him to the Greek\", alongside Jonah Hill in 2010. He also worked as a voice actor in the animated films \"Despicable Me\" in 2010, \"Hop\" in 2011, and \"Despicable Me 2\" in 2013, and played the title character of the 2011 remake of the romantic comedy \"Arthur\". In 2013, he released the successful stand-up special \"Messiah Complex\".", "id": 312614}
{"src_title": "Extrémně velký dalekohled", "tgt_title": "Extremely Large Telescope", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Systém bude určen k pozorování v oblastech od viditelného světla po střední infračervené vlnové délky. Plánovaná životnost zařízení je nejméně 30 let.  Dalekohled bude ovládán z řídící místnosti z vedlejší observatoře Paranal, kde bude působit také vědecký personál. Obě observatoře budou propojeny optickými kabely. Na observatoři Cerro Amazones bude především technický personál dalekohledu, zařízení pro pokovování zrcadel, místní dílny, ostraha apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zrcadla dalekohledu.", "content": "Dalekohled bude využívat novou optickou koncepci s celkem pěti zrcadly. Tento počet zrcadel (současné velké dalekohledy mají obvykle tři zrcadla) byl zvolen především kvůli zkrácení celkové délky dalekohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Lasery.", "content": "Pro systém adaptivní optiky bude mít dalekohled k dispozici šest laserů, které budou ve výšce asi 90 km vytvářet umělé sodíkové hvězdy, podle jejichž obrazu bude korigován tvar čtvrtého zrcadla. Půjde o lasery produkující žluté světlo o vlnové délce 589 nm. Pro funkci dalekohledu jsou nutné čtyři z nich, další dva jsou potřebné pro některé vědecké přístroje.", "section_level": 3}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní nosná konstrukce dalekohledu by měla vážit asi 2 800 tun. Kupole dalekohledu bude mít průměr 86 m a výšku 74 m. Bude polokulovitá s dvěma zakřivenými, bočně otevíranými dveřmi. Je navržena tak, aby byl dalekohled schopen pozorovat objekty od výšky 20° nad horizontem až k zenitu. Celá stavba zabírá plochu odpovídající fotbalovému hřišti.  Při návrhu konstrukce přístroje byla věnována pozornost i ochraně přístroje proti zemětřesení. Místo stavby leží – podobně jako většina území Chile – nedaleko místa styku dvou tektonických desek: Jihoamerické desky a desky Nazca. Proto jsou zde zemětřesení častá.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje.", "content": "V ohniscích dalekohledu bude k dispozici několik přístrojů k zaznamenávání obrazu nebo k měření vlastních vědeckých dat. Další přístroje – např. spektrograf s vysokým rozlišením HIRES nebo víceobjektový spektrograf MOSAIC – se v roce 2017 nacházely v prvních etapách přípravy (Phase A).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání.", "content": "ELT soustředí 100milionkrát více světla než lidské oko, 8milionkrát více než Galileův dalekohled a 26krát více než jeden dalekohled VLT na observatoři Paranal. Získá také více světla než všechny existující 8 až 10 metrové dalekohledy na světě dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Cíle pozorování.", "content": "Vzhledem k velikosti dalekohledu se od něj očekávají objevy ve většině odvětví astronomie. Primární by mělo být  Podle představ z roku 2015 by – i vzhledem k blízké geografické vzdálenosti – měla být výzkumná činnost dalekohledu ELT koordinována s dalekohledy ESO na Observatoři Paranal, především s VLT/VLTI a VISTA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dalekohled vyvíjí od roku 2005 Evropská jižní observatoř. Stalo se tak na základě rozhodnutí rady této organizace, aby „zachovala vůdčí roli evropské astronomie v období mimořádně velkých dalekohledů“. Pro přístroj bylo hledáno několik míst: Uvažováno bylo i několik další míst, např. v Antarktidě na vrcholu „Dome C“ (3223 m n. m.).  Na jednotlivých místech byly sledovány meteorologické podmínky: zejména síla a směr větru, relativní vlhkost vzduchu a množství aerosolů v ovzduší. Dále byla zkoumána turbulence atmosféry, jas oblohy, seismická pevnost podloží nebo např. to, v jaké míře se zde vyskytují kondenzační stopy po tryskových letadlech. Týmy, které zkoumaly vhodná místa, si vzájemně sdílely informace se skupinou, která hledala umístění pro Třicetimetrový dalekohled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extrémně velký dalekohled ( – ELT, dříve Evropský extrémně velký dalekohled) je připravovaný největší dalekohled na světě. Na hoře Cerro Armazones v severní Chile jej staví Evropská jižní observatoř (ESO). Jeho základní kámen byl položen v květnu 2017; s uvedením do provozu se počítá po roce 2025.", "tgt_summary": "The Extremely Large Telescope (ELT) is an astronomical observatory currently under construction. When completed, it is planned to be the world's largest optical/near-infrared extremely large telescope. Part of the European Southern Observatory (ESO) agency, it is located on top of Cerro Armazones in the Atacama Desert of northern Chile. The design consists of a reflecting telescope with a segmented primary mirror and a diameter secondary mirror, and will be supported by adaptive optics, eight laser guide star units and multiple large science instruments. The observatory aims to gather 100 million times more light than the human eye, 13 times more light than the largest optical telescopes existing in 2014, and be able to correct for atmospheric distortion. It has around 256 times the light gathering area of the Hubble Space Telescope and, according to the ELT's specifications, would provide images 16 times sharper than those from Hubble. The project was originally called the European Extremely Large Telescope (E-ELT), but the name was shortened in 2017.", "id": 535469}
{"src_title": "Claude Nicollier", "tgt_title": "Claude Nicollier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Claude Nicollier se narodil v švýcarském Vevey v kantonu Vaud. Roku 1962 absolvoval gymnázium v Lausanne, od roku 1966 byl pilotem švýcarského vojenského letectva. Roku 1970 ziskem titulu bakaláře dokončil studium fyziky na Univerzitě v Lausanne (Universite de Lausanne). Poté tři roky pracoval v Institutu astronomie () při univerzitě. Absolvoval leteckou školu () a od roku 1974 ve společnosti Swissair létal s DC-9. Současně studoval na Ženevské univerzitě () astrofyziku, titul magistra získal roku 1975 a podílel se na výzkumech v Ženevské observatoři ().  Od roku 1976 pracoval ve výzkumném a technologickém středisku ESA v Noordwijku (), mimo jiné spolupracoval na vývoji vybavení pro modul Spacelab.  Roku 1977 se přihlásil do prvního náboru astronautů Evropské kosmické agentury (ESA), uspěl a v květnu 1978 byl zařazen do trojice prvních astronautů ESA (s Wubbo Ockelsem, Ulfem Merboldem). Budoucí astronauti zahájili výcvik v Evropě i Spojených státech, společnou přípravu s astronauty 9. náboru NASA v letech 1980–1981 Nicollier završil získáním kvalifikace letového specialisty.  Od roku 1981 pracoval v různých funkcích v Johnsonovu vesmírném středisku NASA v Houstonu. Koncem roku 1983 se dostal do posádky mise STS-51-H plánované na červen 1985. Oficiálně bylo jeho jmenování oznámeno v květnu 1984. Začátkem roku 1985 byl však let zrušen. V květnu 1985 (oficiální oznámení přišlo v září 1985) byl jmenován do posádky mise STS-61-K připravované na říjen 1986. Po havárii Challengeru v lednu 1986 byl let zrušen.  Do vesmíru se dostal poprvé při misi STS-46 raketoplánu Atlantis 31. července – 8. srpna 1992, při které se podílel se na vypuštění družice Eureca. Ve dnech 2. – 13. prosince 1993 pobýval na oběžné dráze podruhé, tentokrát jako letový specialista mise STS-61 raketoplánu Endeavour, prvního servisního letu k Hubbleovu dalekohledu. Ke třetímu kosmickému letu odstartoval v raketoplánu Columbia 22. února 1996. Mise STS-75 měla za úkol vypuštění družice TSS na 20 km kabelu (ten však po odvinutí 19,7 km praskl) a experimenty v mikrogravitaci. Raketoplán přistál 9. března 1996.  V letech 1996–1998 v Johnsonově středisku vedl oddělení robotiky (). K poslednímu, osmidennímu, letu nastoupil 19. prosince 1999. Cílem mise STS-103 v raketoplánu Discovery byla údržba Hubbleova vesmírného dalekohledu. Astronauti podnikli tři výstupy do vesmíru, druhého se účastnil Nicollier a Michael Foale. Během něj dvojice vyměnila hlavní počítač teleskopu a jeden ze tří senzorů FGS (), které jsou nezbytné pro zaměření dalekohledu na cíle. Výstup trval 8 hodin a 10 minut.  Po letech zůstal v Houstonu, pracoval v oddělení výstupů do vesmíru (). Současně od roku 2004 přednášel v Polytechnické škole v Lausanne (). Roku 2007 odešel z Johnsonova střediska i z ESA a stal se řádným profesorem lausannské školy. Téhož roku byl zvolen do čela švýcarské společnosti. V létě 2010 vedl program zkušebních letů letounu SolarImpulse stejnojmenné společnosti.  Claude Nicollier je ženatý, má dvě dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Nicollier (* 2. září 1944 Vevey, kanton Vaud, Švýcarsko) je švýcarský fyzik, pilot, manažer a bývalý astronaut. Dosud (k počátku roku 2012) je jediným Švýcarem, který vzlétl do vesmíru. V letech 1978–2007 působil v řadách oddílu astronautů Evropské kosmické agentury (ESA), přičemž se v letech 1992–1999 zúčastnil se čtyř kosmických letu, misí STS-46, STS-61, STS-75, STS-103 amerických raketoplánů Space Shuttle. Po odchodu z ESA přednášel na Polytechnické škole v Lausanne a zaujímal vedoucí pozice v různých společnostech (, SolarImpulse SA).", "tgt_summary": "Claude Nicollier (born 2 September 1944 in Vevey, Switzerland) is the first astronaut from Switzerland. He has flown on four Space Shuttle missions. His first spaceflight (STS-46) was in 1992, and his final spaceflight (STS-103) was in 1999. He took part in two servicing missions to the Hubble Space Telescope (called STS-61 and STS-103). During his final spaceflight he participated in a spacewalk, becoming the first European Space Agency astronaut to do so during a Space Shuttle mission (previous ESA astronauts conducted spacewalks aboard \"Mir\", see List of spacewalks and moonwalks 1965–1999). In 2000 he was assigned to the Astronaut Office Extravehicular Activity Branch, while maintaining a position as Lead ESA Astronaut in Houston. Nicollier retired from ESA in April 2007.", "id": 394492}
{"src_title": "Jean-Jacques Favier", "tgt_title": "Jean-Jacques Favier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean-Jacques Favier se narodil 13. dubna 1949 v německém městě Kehl, na francouzsko-německé hranici. Na střední školu chodil ve Štrasburku, poté studoval na polytechnickém institutu v Grenoblu elektrochemii a elektrometalurgii, institut absolvoval roku 1971. Postgraduální studium završil roku 1977 ziskem dvou doktorátů – ze strojírenství na Hornické škole v Paříži () a z fyziky a metalurgie na Univerzitě v Grenoblu. Už od roku 1976 pracoval v Komisariátu pro atomovou energii (). Zabýval se krystalizací a růstem krystalů, naposledy jako vedoucí oddělení.  Roku 1984 se přihlásil do druhého náboru astronautů francouzské kosmické agentury CNES, uspěl a v září 1985 se stal jedním ze sedmi nových astronautů. Do roku 1993 pracoval v CEA, poté přešel do CNES, zde se opět věnoval zkoumání růstu krystalů. V programu MEPHISTO, který vedl, ve spolupráci s NASA připravoval kosmické experimenty zaměřené na krystalizaci. Neúspěšně se roku 1990 účastnil náboru astronautů Evropské kosmické agentury.  V říjnu 1992 byl určen náhradníkem Čiaki Naitó-Mukaiové, jmenované specialistou pro užitečné zatížení v misi STS-65, která proběhla v červenci 1994. V květnu 1995 byl jmenován specialistou pro užitečné zatížení pro let STS-78.  Do vesmíru odstartoval 20. června 1996 v raketoplánu Columbia. Let trval 15 dní, 18 hodin a 23 minut. Úkolem astronautů mise STS-78 bylo sledování jejich zdravotního stavu a technologické experimenty v laboratoři Spacelab umístěné v nákladovém prostoru raketoplánu.  Po letu se stal zástupcem ředitele Centra pro studium a výzkum materiálů () při Komisariátu pro atomovou energii. O tři roky později přešel na místo zástupce ředitele CNES pro kosmické technologie.  Jean-Jacques Favier je ženatý, má čtyři děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Jacques Favier ( * 13. dubna 1949 Kehl, Bádensko-Württembersko, Německo) je bývalý francouzský kosmonaut, původním povoláním metalurg. Mezi kosmonauty francouzské kosmické agentury CNES se dostal roku 1985, do vesmíru vzlétl roku 1996 v raketoplánu Columbia při misi STS-78. Po roce 1996 pracoval ve vedoucích funkcích v Centru pro studium a výzkum materiálů a CNES.", "tgt_summary": "Jean-Jacques Favier (Born April 13, 1949) is a French engineer and a former CNES astronaut who flew aboard the STS-78 NASA Space Shuttle mission. Favier was due to fly aboard the destroyed \"Columbia\" mission in 2003, but later signed out of the mission. Jean-Jacques Favier has been Deputy Director for Space Technology and Deputy Director for Advanced Concepts and Strategy at CNES, Director of the Solidification Laboratory at the French Atomic Energy Commission and Research Program Director at the International Space University.", "id": 2072377}
{"src_title": "Ill Bethisad", "tgt_title": "Ill Bethisad", "src_document": [{"title": "Umělé jazyky v Ill Bethisad.", "content": "Umělé jazyky hrají v Ill Bethisad velkou roli a celý tento projekt poskytuje mnoha autorům umělých jazyků potřebnou platformu a \"místo setkání\".  Příkladem takového vykonstruovaného jazyka může být brithenig, jenž je románským jazykem se silným velšským vlivem. Z tohoto jazyka také pochází název celého projektu: Ill Bethisad znamená brithenigsky \"vesmír\", jakožto kalk z velšského \"bydysawd\" (původně latinské \"baptizatum\").  Dalším významným hráčem je slavo-románský jazyk wenedyk. Dalmatština je románským jazykem obyvatel Dalmácie podobný rumunštině a ovlivněný silně slovanskými jazyky. Jako základ posloužila autorům vyhynulá reálná forma dalmatského jazyka. Xlipónština je dalším románským jazykem, jenž je hodně provázaný s albánštinou a mluví se s ním jižně od Albánie v oblasti Epiru.  Na severu a severovýchodě Evropy se vyskytuje zcela nově zkonstruovaná větev severoslovanských jazyků, na kterých jsou patrné mnohé ugrofinské vlivy. Používají se v Karélii a v oblastech severně a východně od Petrohradu. Mezi ně patří například našština, skuodština a vozgičtina.  Pro českou veřejnost by nejzajímavějším projektem mohl být jazyk bémáčtina (\"Ta Pémišna\"), což je v podstatě rakouská němčina pod silným vlivem češtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Skutečné jazyky v Ill Bethisad.", "content": "Kromě umělých jazyků je v Ill Bethisadu dán prostor reálným jazykům z našeho světa, ačkoliv se neobešly beze změn, neboť by se dalo očekávat, že budou výskytem mnoha dalších jazyků ovlivněny. Ruština, italština, němčina, japonština a další jsou v projektu ponechány téměř beze změn, např. ruština si zachovala předrevoluční pravopis. Angličtina, španělština, ale třeba i čeština doznaly změn výraznějších, týkajících se např. pravopisu a podoby abecedy, vzhledem k událostem, jež je v souvislosti s existencí dalších jazyků ovlivnily. Jiné jazyky jako např. chorvatština doznaly dost dramatických změn. V Ill Bethisadu vůbec neexistuje a figuruje jen jako umělý jazyk s tím, že se velmi podobá češtině a s reálnou chorvatštinou nemá skoro nic společného.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnosti dějin.", "content": "V tomto projektu se počítá s mnoha odchylkami v běhu dějin (tzv. body zvratu), jež vedly mimo jiné ke vzniku nebo změnám výše jmenovaných jazyků. Nejvýraznějším rozdílem oproti reálnému světu je silnější pozice a vliv starověké Římské říše na dění na sever od Dunaje a východ od Rýna. Dále je v Ill Bethisadu kladen větší důraz na pozice menšin a politický konzervatismus spočívající v preferenci monarchií nad republikovými zřízeními.  Celý svět je méně technicky vyspělý. Počítače nevynalezli v anglicky mluvících zemích, ale v Irsku. Technologie počítačů je oproti naší realitě značně zaostalá. Jako létající prostředek se užívají hodně vzducholodě a téměř každý větší národ je vyzbrojen nukleárními zbraněmi. Každý národ a státy v projektu dále mají mnoho různých vlastních rozdílností oproti reálné dějové linii. Zde jsou některé z nich:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnost českých dějin a českého národa.", "content": "České země se až do doby Jana Husa vyvíjely přibližně stejně jako v naší realitě. Jan Hus ovšem v Ill Bethisadu úspěšně obhájil své učení v Kostnici a vydláždil tím cestu k postupné úplné germanizaci českého národa. V Čechách tedy nikdy nevypukly husitské války a sváry mezi katolíky a utrakvisty byly spíše jen myšlenkové. Po nástupu Habsburků vypukla série válek v celoevropském měřítku, které by se daly přirovnat k třicetileté válce, zde ovšem byl trochu jiný průběh. Válka vedla k rozdělení habsburského rodu na českou větev a na rakouskou. Proto později nikdy nevzniklo Rakousko-Uhersko, ale dva státy Země Koruny české a Rakousko-Dalmatsko.  Po těchto válkách přišly mnohé další, jež ohrožovaly celistvost území Zemí Koruny české a Habsburkové zanevřeli na německy mluvící sousedy, kteří byli hlavními agresory, proto začala opadat popularita němčiny, ale zároveň i prestiž češtiny. Z těchto důvodů se vyvinul z obou jazyků jediný: silně počeštěná němčina - bémáčtina (\"Ta Pémišna\") a vznikl nový národ - Bémáci (\"Ti Pémišäri\"). Čeština téměř vymizela nejen z měst, ale i z venkova (udržela se jen v Polabí). V době národního obrození se ti samí učenci (Dobrovský, Jungmann) jako v naší realitě pokusili obnovit prestiž českého jazyka, ale v Bémáckém království neuspěli. Jazyk se podařilo zachránit díky velkému, většinou ekonomicky, ale i společensky podmíněnému exodu zbylých několik set tisíc Čechů za hranice do Volyňska a další odešli až do Kazachstánu. Zároveň si čeština ponechala spřežkový pravopis, aby se alespoň pravopisem odlišila od bémáčtiny, užívající diakritiku. Na území Čech zůstalo roztroušeně jen několik českých vesnic podobně jako Lužičtí Srbové v Lužici, jež zůstala součástí Českého království, moderně přejmenovaného na Bémácké království (\"Ten Pémiš Kénikrejch\").  Češi v emigraci Bémákům nikdy nezapomněli, že jim ukradli zemi i národní identitu, národní hrdiny i národní symboly. Češi vytvořili výrazně radikální společnost se silnou vazbou na slovanské národy. Bojovali na straně Rusů jak proti bolševikům (Česká bílá legie), tak i v době Druhé velké války (Svatoboleslavská legie). Ta byla zvláště Němci obávaná pro své drsné metody boje. SNOR dokonce počítal s etnickým vyčištěním a důkladnou čechizací Bémáckého království, jež chtěli přeměnit na další pro-SNORistickou baštu, Čechoslávii, pod vedením generála Ludvíka Svobody. Snoristé dokonce pro Čechy založili v Kazachstánu \"Český autonomní okruh\", aby si je naklonili na svou stranu. Po Druhé velké válce pak v \"Republice dvou korun\" jedinou českou a zároveň pro-SNORistickou politickou stranu, \"Svatoboleslavskou orlici\", napojenou na Rusy a emigranty v Litvě zakázali. Od roku 1950 hájí zájmy Čechů v Litvě strana \"Česká cesta\".  Samotný český jazyk ve světě Ill Bethisad se nakonec zachránil a vybojoval si se svým víc než půl milionem příslušníků, žijících převážně na Volyni, svou pozici na kulturním i vědeckém poli, i když ne na politickém. Spisovatel \"Jaroslav Sajfrt\" získal dokonce Nobelovu cenu za literaturu. Ze západoslovanských jazyků se ve světě Ill Bethisad mimo češtinu dochovaly až do začátku 21. století lužická srbština, polabština a pomořština.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ill Bethisad je rozsáhlý mezinárodní projekt nadšenců, který má za cíl vytvořit alternativní dějiny lidstva. Projektu se v současné době účastní přes 70 lidí a započal ho v roce 1997 Andrew Smith z Nového Zélandu pod původním názvem \"Brithenig Project\". Ill Bethisad se od té doby z lingvistického projektu rozrostl na jakýsi obraz alternativní Země, kde se mluví mnoha různými umělými jazyky v mnoha fiktivních zemích, jež mají svou vlastní historii, vlajky, znaky, národnostní složení a podobně.", "tgt_summary": "Ill Bethisad is an ongoing, collaborative alternate history project which currently has over 70 participants. Originally created by Andrew Smith from New Zealand, it was initiated in 1997 as the \"Brithenig Project\". It can be characterized as an instance of the subgenre of steampunk, and is known as one of the oldest and most elaborate alternate histories still functioning on the internet. Ill Bethisad has a largely encyclopedic character, consisting of constructed languages, written histories, timelines, news items, maps, flags and other images, short movies, descriptions of cultures, religions and technologies, as well as short stories.", "id": 1638079}
{"src_title": "Sergej Avdějev", "tgt_title": "Sergei Avdeyev", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sergej Avdějev pochází z města Čapajevsk v Kujbyševské (dnes Samarské) oblasti Ruska, narodil se v dělnické rodině, je ruské národnosti. Roku 1973 absolvoval střední školu v Kujbyševu (se zaměřením na fyziku a matematiku). Roku 1979 dokončil studium oboru experimentální jaderná fyzika na Moskevském inženýrsko-fyzikálním institutu (). Poté pracoval ve společnosti RKK Eněrgija. Současně v letech 1979–1981 studoval na Univerzitě marxismu-leninismu moskevského výboru KSSS.  Roku 1986 získal vědeckou hodnost kandidát fyzikálně-matematických věd.  V polovině osmdesátých let se přihlásil k kosmonautickému výcviku, prošel lékařskými prohlídkami a 2. února 1987 získal souhlas Hlavní lékařské komise k přípravě. Státní meziresortní komise jej 26. března 1987 doporučila do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija, formálně zařazen v Eněrgiji na pozici kandidáta na kosmonauta byl 3. července 1987. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů v hvězdném městečku a 21. července 1989 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mir, utvořil dvojici s Anatolijem Arcebarským. Jak bylo pro kosmonauty oddílu Eněrgije obvyklé, v posádkách zaujímal pozici palubního inženýra. Od prosince 1990 s Alexandrem Viktorenkem tvořil rezervní (tedy třetí) posádku pro 9. základní expedici na Mir. Po startu výpravy v květnu 1991 se Viktorenko s Avdějevem stali záložní posádkou pro 10. základní expedici na Mir, která měla startovat v Sojuzu TM-13 společně s rakouským kosmoanutem. Cvičil s nimi i Rakušan Clemens Lothaller. V červenci však byl do posádky Sojuzu Tm-13 zařazen kazašský kosmonaut a v záloze Avdějeva nahradil Kazach Talgat Musabajev.  Od října 1991 byl s Anatolijem Solovjovem zařazen do záložní posádky 11. základní expedice na Mir. Záloha 11. expedice byla určena pro 12. expedici. Do vesmíru odstartovali z Bajkonuru 27. července 1992 na palubě Sojuzu TM-15. Na stanici Mir dvojice Solovjov (velitel), Avdějev (palubní inženýr) vystřídala Alexandra Viktorenka a Alexandra Kaleri a setrvala na stanici do 1. února 1993. V průběhu letu kosmonauti uskutečnili čtyři výstupy do otevřeného vesmíru o celkové délce 18 hodin a 21 minut. Let trval 188 dní, 21 hodin a 41 minut.  V březnu 1994 utvořil dvojici s Jurijem Gidzenkem, připravovali se jako záloha 17. základní expedice na Mir. Po jejím startu se stali hlavní posádkou 20. expedice, v dubnu 1995 se k nim připojil astronaut ESA Thomas Reiter.  Ke svému druhému letu Avdějev vzlétl, zase ve funkci palubního inženýra, dne 3. září 1995 v Sojuzu TM-22 s Gidzenkem (velitel) a Reiterem. Trojice převzala stanici od dosavadní posádky, která po týdnu přistála se Sojuzem TM-21. V listopadu přijali návštěvu raketoplánu Atlantis (let STS-74, který přivezl zásoby a vybavení pro kosmonauty a zejména stykový modul. Během letu Avdějev na 5 hodin a 16 minut vystoupil do vesmíru, navíc 29 minut pracoval v rozhermetizovaném přechodovém úseku Miru. V únoru 1996 kosmonauti předali stanici následníkům z 21. expedice a 29. února 1996 přistáli na Zemi po letu trvajícím 179 dní, 1 hodinu a 42 minut.  Od září 1996 tvořil s Gennadijem Padalkou zálohu 24. základní expedice na Mir. Po jejím startu se stali hlavní posádkou 26. expedice, v březnu 1998 se k nim připojil Jurij Baturin.  Potřetí Avdějev vzlétl na stanici Mir 13. srpna 1998 v Sojuzu TM-28 s Padalkou (velitel) a Baturinem. Baturin se po týdnu vrátil s dosavadní posádkou stanice (25. expedice). Padalka s Avdějevem pracovali na Miru do února 1999, kdy stanici převzali Viktor Afanasjev a Jean-Pierre Haigneré, Avdějev zůstal na Miru s nimi. Všichni tři přistáli 28. srpna 1999, přičemž Avdějev strávil ve vesmíru 379 dní, 14 hodin a 51 minut. Během letu třikrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 17 hodin a 23 minut, navíc 30 minut pracoval v rozhermetizovaném modulu Spektr.  Z oddílu kosmonautů i Eněrgije odešel na penzi 14. února 2003. V prosinci 2008 byl zvolen předsedou společenské organizace „Za zdraví ve vzdělání“ () V červnu 2011 se podílel na založení Společnosti přátelství, kulturních a vědeckých svazků se Španělskem ()", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Vasiljevič Avdějev (, * 1. ledna 1956 Čapajevsk, Kujbyševská oblast, RSFSR, SSSR) je bývalý sovětský (resp. po rozpadu SSSR ruský) kosmonaut, v letech 1987–2003 člen oddílu kosmonautů RKK Eněrgija. Podnikl tři kosmické lety, vždy šlo o dlouhodobé pobyty na vesmírné stanici Mir. Celkem strávil ve vesmíru 747 dní, 14 hodin a 14 minut.", "tgt_summary": "Sergei Vasilyevich Avdeyev (Сергей Васильевич Авдеев; born 1 January 1956) is a Russian engineer and cosmonaut. Avdeyev was born in Chapayevsk, Samara Oblast (formerly Kuybyshev Oblast), Russian SFSR. He graduated from Moscow Engineering Physics Institute in 1979 as an engineer-physicist. From 1979 to 1987 he worked as an engineer for NPO Energiya. He was selected as a cosmonaut as part of the Energia Engineer Group 9 on 26 March 1987. His basic cosmonaut training was from December 1987 through to July 1989. He retired as a cosmonaut on 14 February 2003.", "id": 1311833}
{"src_title": "Christian Vieri", "tgt_title": "Christian Vieri", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turín (1991–1992).", "content": "Za FC Turín Vieri debutoval v zápase domácího poháru. Jako nevyužitý náhradník přihlížel porážce proti Ajaxu ve finále Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Další kluby (1992–1996).", "content": "Později strávil po jedné sezóně v týmech italské druhé ligy. Nejprve hrál za AC Pisa 1909, poté za Ravenna FC 1913 a pak za Benátky FC. V ročníku 1995/96 si zahrál nejvyšší soutěž za Atalantu.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus (1996–1997).", "content": "Turínský Juventus si pořídil Vieriho jako náhradu za odcházejícího Fabrizia Ravanelliho. Trenér Marcello Lippi utvořil útočnou vozbu ve složení Vieri-Bokšić podporovanou Del Pierem, která Juventusu v ročníku 1996/1997 vystřílela \"Scudetto\" (mistrovský titul). Ve finále Lize mistrů ale tým nestačil na Borussii Dortmund.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético Madrid (1997–1998).", "content": "Během léta v roce 1997 překvapil fotbalový svět přestupem do Atlética Madrid, které měl trénovat Radomir Antić. Prezident Atlética Jesús Gil za posily utratil částku celkem 45 milionů liber (£) a do týmu tak kromě Vieriho přibyl například Juninho Paulista. Debutoval 30. srpna 1997 proti Realu Madrid v 1. kole ligy, zápas skončil nerozhodně 1:1. První trefa přišla v Poháru UEFA proti Leicesteru, když Vieri proměnil kontroverzní penaltu a přispěl k výhře 2:1. Koncem září se dostal do formy a zaznamenal sedm branek za čtveřici zápasů bez porážky včetně hattricku proti Realu Zaragoza při výhře 5:1. Proti řeckému PAOK Soluň v pohárové Evropě také vstřelil hattrick včetně povedené branky takřka z nulového úhlu. V listopadu proti UD Compostela si přivodil zranění a návrat se konal až začátkem nového roku.  Začátkem března vsítil proti Aston Ville v Poháru UEFA jediný gól tohoto klání. Atlético po prohře 1:2 v odvetě postoupilo do semifinále, kde nestačilo na Lazio. Na domácí scéně Atleti zaznamenali pokles formy, který způsobilo též zranění Juninha, přesto Vieri mužstvo gólově táhl. Proti Salamance dal rovnou čtyři branky, celek z Madridu ale na soupeře nestačil a prohrál 4:5. V předposledním kole pomohl dvěma trefami k vítězství 5:2 nad Barcelonou, jeho góly ale nakonec nestačily na více než sedmé místo.  Celkově v La Lize zaznamenal 24 branek za 24 zápasů. Náležela mu tak Trofeo Pichichi pro nejlepšího střelce. Na konci roku 1997 se objevil v závěrečné nominaci na Zlatý míč a skončil na děleném devátém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Lazio Řím (1998–1999).", "content": "Vieri se dobře uvedl na světovém šampionátu ve Francii, což vyvolalo zájem velkoklubů. Jeho služby si nakonec zajistilo římské SS Lazio, které Atléticu zaplatilo částku 17,5 milionů liber (£). Nastoupil do 22 zápasů italské Serie A – obvykle po boku Marcela Salase – v nichž vstřelil 12 branek. Trenér Sven-Göran Eriksson dovedl Lazio do finále posledního ročníku Poháru vítězů pohárů, ve kterém italský celek zdolal Mallorcu 2:1. Na střelecké listině stála jména Vieri, Dani a Nedvěd. V italské lize skončilo Lazio druhé.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán (1999–2005).", "content": "Inter Milán vykoupil Vieriho léta 1999 za částku 28 milionů liber (£) a učinil z něj nejdražší přestup historie. Prezident Interu Massimo Moratti tak získal útočného partnera pro Brazilce Ronalda. Vieri se zde znovu setkal s trenérem Lippim. Vieri se hned v prvním kole blýskl hattrickem proti Hellasu Verona. V průběhu září přispěl gólem k výhře 5:1 nad Parmou a jediným gólem zápasu pomohl překonat jeho bývalý tým FC Turin. Vzhledem k Ronaldovým zraněním se Vieri v útoku spoléhal na Zamorana, Recobu či Baggia. Stal se nejlepším střelcem svého týmu v italské lize, celkově dal 13 gólů. Sezónu tým zakončil na čtvrtém místě, zajistil si však účast v předkole Ligy mistrů. Trofej Lippiho mužstvo nevybojovalo.  Následující rok se \"Nerazzurri\" museli obejít zcela bez zraněného Ronalda. Vieri v Serii A zaznamenal 18 branek za 27 utkání, ale tým se nevzmohl na více než páté místo. Sezóna 2001/2002 přinesla zlepšení a nového trenéra Héctora Cúpera. Inter měl ještě v posledním kole naději na první titul od roku 1989. Milánští podlehli přes góly Vieriho a Di Biagia 2:4, titul tak získal Juventus.  Byl to Vieri, kdo v ročníku 2002/2003 ukořistil korunu pro nejlepšího střelce Serie A. V rámci Ligy mistrů gólově pomohl postupu do čtvrtfinále přes španělskou Valencii. Kvůli zranění neovlivnil semifinále proti AC Milán, který nakonec soutěž opanoval.  Letní měsíce v roce 2003 s sebou přinesly zájem londýnské Chelsea, jejíž údajnou nabídku 22 milionů liber Inter odmítl, sám Vieri navíc žádal až příliš vysoký plat. Chelsea nakonec koupila Vieriho partnera v útoku, Hernána Crespa. Vieriho novou konkurencí do útoku se stali Júlio Cruz a Obafemi Martins. Koncem září na domácí půdě zařídil vítězství 2:1 proti Dynamu Kyjev ve skupině v Lize mistrů, když se vrátil na hřiště po zranění kotníku a prosadil se po přímém kopu Kily Gonzáleze v poslední třicetiminutovce. Na podzim dostal vyhazov trenér Cúper a na jeho místo přišel Alberto Zaccheroni, se kterým neměl Vieri nejlepší vztahy. Vieri za sezónu nastřílel 13 ligových branek za 22 zápasů, ale ambiciózní Inter skončil až čtvrtý a znovu bez trofeje.  Tým převzal Roberto Mancini, jenž v útoku plánoval spárovat Vieriho s Adrianem, do toho ovšem záhy promlouval nadějný Obafemi Martins. Inter v Lize mistrů postoupil ze skupiny, ve které Vieri zaznamenal branku v zápase s Valencií při výhře 5:1. Během osmifinálového dvojzápasu proti Portu si připsal pár minut, neboť kouč Mancini vsadil především na Adriana, jenž se hattrickem zasloužil o postup. Ve čtvrtfinále ale \"Černobílí\" nestačili na milánského rivala, AC po výsledcích 0:2 a 0:3. Vieri odehrál jen 35 minut prvního klání, přednost před ním opět dostali jiní (Cruz, Martins, Adriano). V lednu 2005 proti Sampdorii pomohl otočit domácí utkání v samotném závěru, kdy ještě v 87. minutě Inter prohrával 0:2. Po gólu Martinse mu právě tento nigerijský mladík lobem nahrál na vyrovnávací gól na 2:2 už v nastaveném čase a dílo dokonal Álvaro Recoba ve třetí minutě nastavení. Ve 35. kole ligy na hřišti Brescie Vieri pojistil vedení 3:0 po dvou gólech Martinse, což Interu zajistilo konečnou příčku číslo tři. Za 27 zápasů se trefil ve 12 případech v Serii A. Ve své poslední sezóně za Inter patřila Vierimu čtvrtá příčka v žebříčku nejlépe placených fotbalistů s ročním platem 8,2 milionů liber (£). Před ním byli pouze David Beckham, Ronaldo a Zinédine Zidane, všichni z Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán (2005–2006).", "content": "Začátkem července 2005 se upsal týmu AC Milán, a to na dva roky, poté co se dohodl na rozvázání smlouvy s Interem. Jeho konkurencí se měli stát Andrij Ševčenko, Filippo Inzaghi, Alberto Gilardino a Jon Dahl Tomasson. V mužstvu se neprosadil, v italské lize dal gól pouze Empoli při říjnové výhře 3:1. Jeden gól přidal v domácím poháru.", "section_level": 2}, {"title": "AS Monaco (2006).", "content": "V lednu 2006 přestoupil do AS Monaco, se kterým podepsal smlouvu na rok a půl. Zájem měly projevit také anglické kluby Tottenham a Newcastle.  Během zápasu v Ligue 1 26. března proti PSG si po souboji s Bernardem Mendym přivodil zranění kolena. To mu znemožnilo dokončit sezónu a také odcestovat na mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Atalanta (2006–2007).", "content": "Vieri se léta 2006 vrátil do Atalanty, kde podepsal jednoroční kontrakt s měsíčním platem 1 500 eur. Za každý gól ale měl inkasovat 100 000 eur. Nováček soutěže se umístil na osmém místě. Vieri během v pořadí druhého angažmá v Atalantě odehrál jen sedm ligových zápasů a dal dva góly.", "section_level": 2}, {"title": "Fiorentina (2007–2008).", "content": "Mezi roky 2007 a 2008 působil ve Fiorentině, které se přezdívá \"La Viola\". S tou 34letý Vieri jako volný hráč podepsal jednoroční kontrakt a měl se pro trenéra Cesare Prandelliho stát náhradou za odcházejícího Lucu Toniho. Za Fiorentinu si zahrál 26 ligových zápasů, ve kterých se trefil šestkrát. Během čtyř skupinových zápasů Poháru UEFA mířil třikrát přesně a jako střídající zaznamenal gól i proti Mladé Boleslavi v tom posledním, čtvrtém. Semifinále proti Rangers došlo do penaltového rozstřelu, ve kterém Vieri neproměnil tu svoji a Fiorentina byla vyřazena. Ve druhém zápase měl jako čerstvý hráč z lavičky několik příležitostí, ale gól nevstřelil.", "section_level": 2}, {"title": "Atalanta (2008–2009).", "content": "V roce 2008 už potřetí působil v Atalantě. Zranění mu ovšem dovolila zahrát si v pouze pěti podzimních zápasech Serie A, i tak stihl dát alespoň dva góly, proti Udinese a Juventusu. Koncem roku 2008 byl na rádiové stanici Rai Radio 2 zvolen druhým největším zklamáním v italské lize, první skončil Quaresma. Poté co mu fanoušci dali najevo nespokojenost s jeho výkony, opustil během dubna tým z Lombardie, přestože měl klub zájem na jeho setrvání. Přes námluvy s anglickým Blackburnem a brazilským Botafogem bylo angažmá v Atalantě Vieriho posledním.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Vieri za reprezentaci debutoval 29. března 1997 v kvalifikačním zápase proti Moldavsku. Trenér Cesare Maldini jej nasadil do základu a Vieri se mu odvděčil gólem v 50. minutě. Itálie nakonec zvítězila 3:0. Jeho gól byl 1000. gólem italské reprezentace v její historii. Gólově se prosadil také v baráži o „MS“ proti Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "MS 1998.", "content": "Vieri se vměstnal do nominace Cesare Maldiniho na mistrovství světa 1998, které se konalo ve Francii. Do úvodního utkání s Chile nastoupil od začátku a v 10. minutě otevřel po nahrávce Baggia skóre. Zápas skončil nerozhodně 2:2. Proti Kamerunu se trefil dvakrát při výhře 3:0, hlavičkou pak pomohl k výhře 2:1 nad Rakouskem ve třetím skupinovém zápase. Sám jediným gólem rozhodl osmifinále proti Norsku, když pronikl obranou soupeře s balónem od Di Biagiaa placírkou zakončil. Proti Francii nepadl gól ze hry, došlo tak na penaltový rozstřel, v němž uspěli Francouzi. Vieri svoji penaltu proměnil.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2002.", "content": "V prvním utkání skupiny mistrovství světa v roce 2002 proti Ekvádoru sám dvěma góly zařídil výhru 2:0. Jeho další trefa proti Chorvatsku neodvrátila porážku 1:2, po remíze 1:1 s Mexikem ale Italové přeci jenom postoupili do osmifinále. Nechvalně proslulé utkání proti domácí Jižní Koreji odehrál Vieri celé a v 18. minutě se prosadil hlavičkou vzdor těsné obraně Jihokorejců. Soupeř ale v závěru vyrovnal a v prodloužení si tzv. zlatým gólem zajistil postup do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Trenér Giovanni Trapattoni povolal Vieriho na jeho první Mistrovství Evropy, které se konalo v Portugalsku v roce 2004. Jeho výkony na Euru byly ovšem zklamáním, na turnaji Vieri nevstřelil branku. V úvodu proti Dánsku byl po celé utkání podporován Tottim a Del Pierem a Camoranesim ze stran. Ve druhém poločase jeho hlavičku vykryl gólman Sørensen, zápas nakonec dopadl nerozhodně 0:0. Proti Švédsku Itálie opět remizovala, tentokráte 1:1. Suspendovaného Tottiho zastoupil Antonio Cassano, který Vierimu připravil několik příležitostí a sám gól dal. Vieri ale před koncem zápasu neuhlídal Zlatana Ibrahimoviće, který Vieriho ve vzduchu překonal a hlavou přesně zacílil. Ve třetím zápase skupiny „C“ dostal v základní jedenáctce přednost Bernardo Corradi, Vieri se tak do zápasu dostal až v jeho průběhu, a to v 53. minutě právě za Corradiho. Ani on ale neodvrátil vyřazení přes konečné vítězství 2:1 nad Bulharskem.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2006.", "content": "Zranění kolena Vierimu odepřelo možnost odcestovat na mistrovství světa v roce 2006, kde Itálie konečně získala kýžené zlato.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vieri ve volném čase rád hraje kriket.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Vieri (* 12. červenca 1973, Bologna, Itálie) je bývalý italský reprezentační fotbalista. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "Christian \"Bobo\" Vieri (; born 12 July 1973) is an Italian former professional footballer who played as a centre forward.", "id": 782108}
{"src_title": "Ameloblast", "tgt_title": "Ameloblast", "src_document": [{"title": "Popis a funkce.", "content": "Ameloblasty jsou vysoké cylindrické buňky ektodermálního původu s velkým množstvím mitochondrií. V průměru mají přibližně 4 μm a 40 μm na délku a mají hexagonální krystalické uspořádání. Každý ameloblast je opatřen apikálním výběžkem známým jako Tomesův výběžek obsahující sekreční granula s proteiny enamelinem a amelogeninem vytvářející sklovinu, nejtvrdší látku v lidském těle.", "section_level": 1}, {"title": "Stručně vznik zubu.", "content": "Koncem 5. týdne těhotenství dochází ke spojení maxilárních, mediálních nasálních a mandibulárních výběžků, rovněž se propojí epitelová tkáň za vzniku souvislého odontogenního epitelu pro horní a dolní čelist. Ze zevní části epitelu poté vzniká vestibulární lišta (\"lamina vestibularis\"), z vnitřní části zubní lišta (\"lamina dentalis\") – epitelový základ dentice. Obě části epitelu, které již rozložením odpovídají tvaru čelistí, se proti sobě zvedají a tvoří val, mezi který se vmezeřuje ektomezenchym.  Zubní lišta se posléze mění v tzv. sklovinný orgán, jmenovitě ve stádiích: pupen, pohárek a zvonek. Ve stádiu pupenu (8. týden těhotenství) se lišty rozdělují do 10 samostatných ostrůvků, tvoří základ ektodermové části zubu. Zubní pupeny se v průběhu 9. týdne těhotenství zanořují do mezenchymu čelisti a vytváří stádium pohárku. V tomto stádiu dochází k rozestoupení stěny a vzniku zevní a vnitřní vrstvy buněk, mezi nimiž se vytváří tzv. hvězdicovité retikulum. Tuto strukturu nazýváme sklovinný orgán; mezenchym se vyklenuje do zubního pohárku a vytváří zubní papilu (\"papilla densalis\"). Kolem 12. týdne těhotenství začínají do papily vrůstat cévy a nervy, pohárek se mění ve stádium zvonku.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ameloblastů.", "content": "Na zubní liště (\"lamina dentalis\")se zhruba v 6. týdnu těhotenství tvoří v desíti (u mléčného chrupu), resp. dvaceti (u stálého chrupu) ohniscích ektodermové čepičky. Mezenchym se diferencuje na buňky vytvářející cement, povrchová ektodermová vrstva vytváří zevní a vnitřní sklovinný epitel. Ze zevního sklovinného epitelu se diferencují odontoblasty nasedající ze spodní strany na bazální laminu, z vnitřního sklovinného epitelu pak ameloblasty nasedající na bazální laminu shora.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace tvorby ameloblastů.", "content": "Ameloblasty jsou plně funkční, až když je první vrstva zuboviny přeměněna na odontoblasty. Ještě před vlastní produkcí skloviny ovlivňují ameloblasty povrchovou vrstvu buněk zubní papily, jež přemění na odontoblasty. Odontoblasty poté začnou vylučovat predentin, který stimuluje ameloblasty k sekreci skloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba skloviny.", "content": "Ameloblasty jsou epitelovými buňkami sekretující ze spodní strany svého povrchu, která je přivrácena k bazální lamině (\"lamina basalis\"), nikoli ze strany vrchní, jak tomu běžně u epiteliálních buněk bývá. Ameloblasty odbourávají bazální laminu, ke které přisedají, a Tomesovy výběžky sekretují na oblast odontoblastů a zuboviny sklovinu. Poté dochází k mineralizaci, u které ale není úloha ameloblastů zcela objasněna.  Jelikož sekretují ameloblasty sklovinu \"pod sebe\", jsou jí postupně vytlačovány do hvězdicovitého retikula. Poté, co dosáhne sklovina patřičné tloušťky, mění se ameloblasty na povrchové kubické buňky, které se při prořezávání zubu sdírají.  K morfogenezi zubů dochází mezi ději tvořícími epitel obličeje a neurální lištou mezenchymálního původu. Přestože se předpokládá, že diferenciace ameloblastů a počátek ukládání sklovinné matrix se děje až po dokončení morfogeneze korunky, objevuje se stále více důkazů o tom, že k oddělení linie ameloblastových buněk může docházet mnohem dříve. Příkladem je detekce receptoru Notch, který je v jiných vývojových systémech spojen s determinací buněk, v zubním epitelu byl pozorován ještě před stádiem zubního pupenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ameloblasty jsou buňky objevující se a fungující jen při vývoji zubu u obratlovců jako ložisko zubní skloviny, tvrdé vnější vrstvy zubu, která formuje kousací povrch.", "tgt_summary": "Ameloblasts are cells present only during tooth development that deposit tooth enamel, which is the hard outermost layer of the tooth forming the surface of the crown.", "id": 334343}
{"src_title": "Herbert Tobias", "tgt_title": "Herbert Tobias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Herbert Tobias, syn puškaře z Dessau, byl autodidakt a naučil se ve věku deseti let fotografovat a později i vyvolávat. Původně se chtěl stát hercem, ale tomu zabránila časná smrt jeho otce roku 1936. Pracoval jako zeměměřič, pak byl roku 1942 povolán do wehrmachtu a poslán na východní frontu, kde vznikly jeho první významné snímky. Krátce před koncem války dezertoval, dostal se do amerického zajetí, odkud byl propuštěn koncem roku 1945.  Pak krátce pracoval jako herec u kočovné společnosti. V roce 1948 se seznámil s civilním zaměstnancem americké armády a zamiloval se do něj. Odešli spolu do Paříže. Ve francouzském hlavním městě potkal Tobias známého německého fotografa Willyho Maywalda, pro kterého pracoval jako retušér, a ten mu poskytl první kontakty do světa módy. Roku 1953 vyšly první Tobiasovy práce v časopisu Vogue. Ve stejném roce vystoupil proti razii v pařížské homosexuální scéně, byl vykázán z Francie a vrátil se do Heidelbergu. Od října 1953 vycházely jeho snímky v německých časopisech a o měsíc později vyhrál mezi 18000 účastníky první místo v soutěži o titulní snímek \"Frankfurter Illustrierten Zeitung\".  Přestěhoval se do Berlína a tam se také konala v listopadu 1954 jeho první samostatná výstava. Díky zveřejňování svých snímků v mnoha renomovaných časopisech se stal od roku 1956 známým v německé módní branži. Jeho kontakty do světa módy a filmu vedly v dalších letech ke vzniku mnoha portrétů, např. Hildegard Knef, Zarah Leander, Valeska Gert, Amanda Lear, Klaus Kinski, Tatjana Gsovsky, Jean-Pierre Ponnelle, Andreas Baader nebo Nico. Od roku 1960 se stále obtížněji podřizoval disciplíně módního světa, a proto vznikalo stále méně prací. Roku 1966 se opět přiklonil k herectví a vytvořil role v divadle i ve filmu.  V roce 1969 se přestěhoval do Hamburku a jen díky finanční podpoře svých přátel a několika zakázkám, kdy vytvořil obálky gramofonových desek, se mohl „držet nad vodou“.  Od roku 1972 vycházely jeho práce v časopisech pro homosexuály, nejvíce v časopise him applaus. V roce 1981 se konaly v Amsterdamu a Berlíně velmi respektované výstavy jeho díla. Toto pozdní uznání a plánování vydání fotografické publikace ho podnítily k systematickému utřídění a popsání starých negativů. V únoru 1982 těžce onemocněl a 17. srpna téhož roku zemřel jako jedna z prvních obětí AIDS v Německu. Jeho hrob na hamburském hlavním hřbitově byl prohlášen roku 2007 hamburským senátem čestným hrobem.  Svou fotografickou pozůstalost odkázal Berlínské galerii (Landesmuseum für moderne Kunst, Fotografie und Architektur).", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Tobias (14. prosince 1924 v Dessau - 17. srpna 1982 v Hamburku) byl německý fotograf, v padesátých letech se proslavil jako módní fotograf. Zvlášť umělecky cenné jsou jeho portréty, ruské snímky z druhé světové války a jeho fotografie mužů s homosexuální tematikou.", "tgt_summary": "Herbert Tobias (14 December 1924 – 17 August 1982) was a German photographer who first became well known for his fashion photography during the 1950s. His portrait studies, his photographs of Russia during World War II and his homoerotic pictures of men are all of artistic value. He was one of the first well-known people in Germany to die from AIDS.", "id": 1399081}
{"src_title": "Slov-Air", "tgt_title": "Slov-Air", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přímým předchůdcem státního podniku Slov-Air byl útvar Agrolet (jako součást Československých aerolinií), který vznikl v roce 1961 k provádění leteckých prací v zemědělství a lesnictví. V roce 1969 formálně Agrolet zanikl a vznikl státní letecký podnik Slov-Air. Za prvotního předchůdce Slov-Airu lze však považovat společnost Baťa, která mimo jiné provozovala od roku 1924 také vlastní leteckou dopravu. Firma Baťa byla v roce 1945 znárodněna (Baťa, n.p.), nicméně její letecké oddělení zůstalo zachováno. Od 1. ledna 1949 firma existovala pod názvem Svit, n.p. Letecké oddělení firmy pak působilo pod obchodní značkou Svitlet, avšak během téhož roku stalo přidruženou součástí Československých aerolinií, které ho jako oddíl pro aerotaxi definitivně pohltily v roce 1951. Tento původní oddíl (v souvislosti se změněným předmětem své činnosti /letecké zemědělské práce/ od poloviny 50. let 20. stol.) byl v roce 1961 reorganizován do specializovaného útvaru ČSA nazvaného Agrolet. Ten pak tvořil v souvislosti s federalizací Československa základ nové firmy (s celostátní působností) pod názvem Slov-Air, podnik pre leteckú činnosť. Útvar Agrolet měl sídlo na Letišti Praha-Ruzyně, nově vzniklý podnik Slov-Air sídlil od vzniku na Letišti Bratislava-Ivánka. Po roce 1992, kdy Slov-Air již neprovozoval leteckou záchrannou službu, se postupně snižoval počet jeho úkolů a v roce 2001 Slov-Air ukončil činnost.  K 1. lednu 1991 byl v rámci faktické federalizace Československa na základě kompetenčního zákona a delimitačního protokolu převeden na Slov-Air majetek Československých aerolinií na území Slovenska, přičemž Československé aerolinie se staly českým podnikem a Slov-Air se stal slovenským podnikem. Již v roce 1992 však Slovensko začalo projevovat s tímto rozdělením nespokojenost s tím, že dělení probíhalo v podmínkách, kdy se ještě nevědělo o zániku Československa, a že na takové dělení by dnes nemohli přistoupit. K dohodě o převodu dalšího podílu ČSA Slovensku však již nikdy nedošlo a slovenskému ultimativnímu požadavku, aby ČSA vypustily ze svého názvu Slovensko, bylo vyhověno až po dalších třech letech.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "Slov-Air využíval zpočátku dva vrtulníky Mil Mi-4, jeden stroj Mil Mi-1 a také vojenský vrtulník Mil Mi-8. Středně těžké vrtulníky Mil Mi-8 byly většinou využívány ke stavebně montážním pracím. Vzhledem k tomu, že vojenské stroje nebyly často k dispozici, měl Slov-Air v letech 1971 až 1973 vrtulník Mil Mi-8 pronajatý od východoněmeckého Interflugu. Od dubna 1970 slouží u Slov-Airu také jeden vrtulník PZL SM-2. Kvůli nedostatku letecké techniky nakupoval Slov-Air od roku 1973 nové vrtulníky. V roce 1973 se tak ve službě objevují první vrtulníky Mil Mi-8 a od roku 1974 také nové lehké stroje Mil Mi-2. Vrtulníky byly používány pro stavebně montážní práce, geofyzikální průzkum, vztyčování stožárů vysokého napětí a pro další činnosti, ale největší význam vrtulníků Slov-Airu se projevil se vznikem letecké záchranné služby v Československu v roce 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Letecká záchranná služba.", "content": "O vybudování systému organizované letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky se začalo uvažovat teprve v roce 1977. Federální ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví a Ústav národního zdraví začali shromažďovat informace o provozu letecké záchranné služby v ostatních evropských zemích. Pozornost byla soustředěna především na počet a zaměření letů, ale sbíraly se informace také o stanovištích a vrtulnících letecké záchranné služby.  Letecká záchranná služba zahájila na území Československa činnost oficiálně 1. dubna 1987 v 7:15. Jednalo se o zkušební provoz pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Pražský Ústav národního zdraví vyčlenil pro leteckou záchrannou službu zdravotnický personál, Letecká správa Federálního ministerstva vnitra poskytla vrtulníky a Československá státní pojišťovna zajistila finanční krytí projektu. První etapa zkušebního provozu probíhala do 30. května 1987 a zjišťovala ji Letecká správa Federálního ministerstva vnitra, druhá etapa probíhala od 15. července do 30. září 1987 a chod letecké záchranné služby zajišťoval státní podnik Slov-Air.  Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992. Státní podnik Slov-Air zajišťoval svými vrtulníky provoz letecké záchranné služby na téměř všech stanicích letecké záchranné služby. Výjimku tvořily pouze stanice Kryštof 06 v Hradci Králové, Kryštof 13 v Českých Budějovicích, Kryštof 16 v Trenčíně, Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě a Kryštof 18 v Liberci, kde sloužily vrtulníky jiných subjektů. Po roce 1992 převzaly provoz na všech stanicích soukromé společnosti nebo jiné státní subjekty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slov-Air, podnik pre leteckú činnosť (někdy také Slov Air či SlovAir) byl státní podnik existující od roku 1969 do roku 2001 na území Československa a později Slovenska. Vrtulníky byly používány pro stavebně montážní práce, geofyzikální průzkum, vztyčování stožárů vysokého napětí a pro další činnosti, ale největší význam vrtulníků Slov-Airu se projevil se vznikem letecké záchranné služby v Československu v roce 1987. V roce 1991 přešla na Slov-Air slovenská část majetku Československých aerolinií.", "tgt_summary": "Slov-Air (also styled Slov Air or Slovair) was an airline from Czechoslovakia (respectively Slovakia following the dissolution), which provided services for agriculture, civil engineering, helicopter emergency medical service and the industry.", "id": 928272}
{"src_title": "LOMO LC-A", "tgt_title": "Lomo LC-A", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotoaparát sa začal vyrábět v roce 1984 jako sovětská kopie japonského fotoaparátu Cosina CX-2 uvedeného na trh o čtyři roky dříve. První masová výroba LOMO LC-A fotoaparátů začala v roce 1984. Měsíční produkce 1100 ks putovala výhradně na ruský trh. Po období počáteční výroby a následném zvýšení produkční kapacity, které trvalo asi půl roku, byla produkce LOMO LC-A v plném proudu. Na výrobě tohoto fotoaparátu se podílelo asi 1200 lidí, z toho 500 lidí pracovalo na kompletaci dílů.  V roce 2005 byla ukončena produkce originálního přístroje LOMO LC-A. Jeho nástupce LC-A+ byl představen v roce 2006 a výroba byla přesunuta do Číny. LC-A+ obsahoval stejný objektiv jako LC-A vyrobený společností LOMO plc v Rusku. To se změnilo v roce 2007 a objektivy na následující modely byly vyráběny v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Expozice je jediná automatická funkce, kterou LC-A poskytuje. Vkládání, navíjení, přetáčení a zaostřování je manuální. Clona může být také nastavena manuálně. Rychlost spouště je pevně nastavena na 1/60s (tato vlastnost byla později odstraněna z LC-A+).  Expozice je automatická při nastavení páčky do polohy A. Rychlost spouště je proměnlivá v intervalu od 2 minut po 1/500 sekundy. Rozsah clony je od f/2.8 do f/16. Automatický systém expozice reguluje množství dopadeného světla zvyšováním nebo snižováním délky expozice po dobu, co je závěrka otevřená. Tato funkce spolu se způsobem synchronizace blesku produkuje zajímavé efekty při použití blesku při slabých světelných podmínkách.  Zaostřování objektivu se nastavuje výběrem jedné ze 4 zón (0.8m, 1.5m, 3m a formula_1). Starší verze fotoaparátu obsahují uvnitř hledáčku obrázky, které zobrazují právě vybranou zónu zaostření. Tato vlastnost u starších modelů nebyla.  Funkce kontroly baterie používá LED světlo umístěné uvnitř hledáčku. Pokud je v bateriích dostatek energie, rozsvítí se toto světlo při každém stisknutí spouště. Druhé LED světlo v hledáčku se rozsvítí vždy, když je zvolená rychlost uzávěrky kratší než 1/30s.", "section_level": 1}, {"title": "Tělo.", "content": "Velikost a tvar aparátu je velmi podobný fotoaparátu Cosina CX-2, hlavní rozdíl je pevně osazený objektiv (na rozdíl od rotujícího v Cosině CX-2). Napájení je zajištěno třemi plochými bateriemi Silver Oxide 1,5 (S76, LR44).", "section_level": 1}, {"title": "Lomografie.", "content": "Lomografie označuje fotografování kompaktním fotoaparátem LOMO LC-A. Je to registrovaná obchodní známka společnosti \"Lomographic Society International\" se sídlem v Rakousku. Je licencovaná od ruské společnosti LOMO PLC. Tento fotoaparát se stal na začátku 90. let legendou, především v Rakousku – existují umělci, kteří se dobrovolně omezují na jednoduché technické možnosti tohoto aparátu a pokoušejí se o uměleckou fotografii oproštěnou od technických aspektů. Jeho popularita je tak vysoká, že se začaly vyrábět nové verze staré značky. Snímky pořízené tímto přístrojem se pro svou specifičnost někdy nazývají \"lomografie\", proces jejich pořizování je \"lomografování\" či \"lomení\".", "section_level": 1}, {"title": "Kniha.", "content": "V roce 2009 byla na počest 25. výročí začátku výroby fotoaparátu vydána kniha \"LOMO LC-A Big Book\". Na 664 stranách se nachází 3 000 fotografií zachycených tímto fotoaparátem.", "section_level": 1}], "src_summary": "LOMO LC-A (\"Lomo Kompakt Automat\" LK-A nebo LC-A) je kompaktní fotoaparát na kinofilm s pevným 35 mm objektivem vyráběný továrnou Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije. Fotoaparát má plastové tělo s uzavíratelnou kovovou krytkou objektivu a hledáčkem. Fotoaparát je vybaven automatickou elektronickou závěrkou a elektronickým řízením expozice.", "tgt_summary": "The LOMO LC-A (Lomo Kompakt Automat) is a fixed lens, 35 mm film, leaf shutter, zone focus, compact camera introduced in 1984. Its design is based on the Cosina CX-2, with the difference being that it lacks a swiveling front and self-timer. It was built in Soviet-era Leningrad by Leningrad Optics and Mechanics Association (LOMO).", "id": 1314852}
{"src_title": "Jiří Vacek", "tgt_title": "Jiří Vacek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jiří Vacek se narodil v roce 1931 ve Slaném a o duchovní život se začal zajímat již v roce 1945. Jeho první knihou s duchovní tematikou byl \"Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická\" od Karla Weinfurtera, podle kterého začal provádět mystická cvičení, především tzv. písmenková cvičení a soustředění na duchovní srdce.  Od počátku byl přitahován osobou Ramany Mahárišiho, duchovního učitele a mudrce z 19. až 20. století, jehož átmavičáru (stezku poznání sebe) od konce padesátých let i praktikoval. Jeho dalšími duchovními mistry, se kterými byl osobně v kontaktu, pak byli Jarka Kočí z Ostravy a Míla Tomášová. Za komunistického režimu byl Jiří Vacek pro své duchovní zájmy vyslýchán Státní bezpečností a dokonce i odsouzen za narušování socialistického soužití a následně i několikrát vyhozen ze zaměstnání. Bez ohledu na to však již v té době šířil své práce a překlady a to ve formě samizdatů.  Po roce 1989 začal veřejně působit a vydávat překlady duchovních knih, především díla s naukou Ramany Mahárišiho, knihy pojednávající o nedvojném poznání – advaitě, ale i překlady děl z křesťanství či zenbuddhismu. Jeho vlastních praktických děl, která dosud vydal, je více než 100 a překladů více než 30.  Ve volném čase se věnuje veřejným meditacím.", "section_level": 1}, {"title": "Tresť učení.", "content": "Duchovní nauka prezentovaná Jiřím Vackem vychází především z učení Ramany Mahárišiho. Stejně jako on učí Jiří Vacek, že základem duchovního života je nalezení naší pravé existence v sebe si vědomém vědomí neboli realizace (což je uvědomění) si našeho pravého Já. Nejjednodušším způsobem jak si naše pravé Já uvědomit je „stopa“ pozorovatele, jelikož k tomu, abychom mohli cokoliv pozorovat, musíme zde být my – vědomí, které vše pozoruje neboli si uvědomuje. Ve vědomí pozorovatele se neustále rozlišujeme od všech pozorovaných předmětů, kterými jsou naše tělo, výtvory naší mysli včetně našich citů a okolní svět. Současně si přímo a beze slov či myšlení uvědomujeme, že jsme nehmotným vědomím, které si tyto pozorované předměty uvědomuje. Tento nejpodstatnější prvek duchovní praxe můžeme a máme provádět neustále, a to i při všech běžných denních činnostech. Vědomím sebe si vědomého pozorovatele vnášíme do našeho každodenního života život božský, nerozdělujeme jej na světský a duchovní, a navíc naše činnosti v takovémto opření se o Boha provádíme lépe a kvalitněji. Tato praxe nám umožňuje realizovat i druhý nosný prvek duchovní praxe jímž je rozpouštění vásán, sklonů naší mysli zaměřených na naše tělo a do našeho od Boha odpadlého světa. Tuto praxi zaměřenou převážně na statický aspekt Skutečnosti doplnil Jiří Vacek o nedílný prvek, kterým je vnitřní pránajáma. Tato meditace zaměřená na božskou tvůrčí sílu doplňuje jeho nauku o praxi duchovního života tak, aby byly rozvíjeny současně oba aspekty Skutečnosti – statický i dynamický.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled díla.", "content": "Vlastní práce Jiřího Vacka doposud tvoří přes 100 titulů s nejrůznějšími tématy z oblasti jógy a mystiky a k tomu se druží ještě přes 30 překladů z různých duchovních směrů. O jeho práci se často opírají i autoři jiných děl, např. Vojtěch Steiner v \"Dějinách jógy\" či editoři ruského vydání \"Hovorů s Ramanou Mahárišim\" a další.  Základní dílo J. Vacka tvoří knihy \"Základy jógy a mystiky\", \"Královská jóga\" a \"Učebnice átmavičáry\", kde jsou objasněny základní principy duchovního života.  \"Řada nejvyšší jóga a mystika\" objasňuje teorii a praxi nejrůznějších druhů jóg, jako je džňána jóga, bhakti jóga, karma jóga a další a tím nabízí celkový, syntetický pohled, a odkrývá zákonitosti, kterými se naše duchovní úsilí řídí.  V titulech jako je například \"Život božský\" nebo \"Chození s Bohem\" nalezne čtenář popis stavu sjednocení s Bohem a jeho podmínky, jejichž dodržování jej udrží. Obsahují i řadu praktických návodů a postupů, které tento stav prohlubují.  Kniha \"Život a učení Ramany Maháriših\"o líčí život a nauku velkého duchovního učitele 19. až 20. století, Ramany Mahárišiho. V díle \"Kdo jsem já\" pak nalezneme Maharišiho učení přímé stezky. Třídílné \"Rozhovory s Ramanou Mahárišim\" zachycují rozhovory, které vedli s mudrcem význační spisovatelé a filosofové jako např. Paul Brunton, Jógananda, Evans Wentz, prof. S. Radhakrishnan, pozdější indický prezident i prostí tazatelé. V odpovědích Ramany Mahárišiho je zachycena moudrost a síla, které obrací pozornost tazatele zpět na samotný zdroj naší existence, na naše pravé Já. Bohatým zdrojem této literatury je Ramanašrám.  Překlady sanskrtských spisů seznamují čtenáře se základními díly nedvojné filozofie – advaity. Například \"Jóga Vašišta\" je v celé Indii považována za vrcholné dílo o józe vůbec. Je připisována védskému mudrci Válmíkimu a podává návod k dosažení nirvány formou rozmluvy mudrce a Rámy, božského avatára.  Díla z oblasti křesťanské mystiky jsou svým obsahem zaměřena na vnitřní význam křesťanství, jakožto základní principy všech pravých, vnitřních náboženství. Je zde podán podrobný výklad bible z hlediska vnitřního, duchovního života. Mimo jiné sem patří překlady významných děl křesťanských světců. Například \"Poutník vypráví o své cestě k Bohu\" je vyprávěním ruského pravoslavného poutníka z 19. století o tom, jak hledal nepřetržitou modlitbu Srdce, ke které nás nabízí Nový zákon. Nalezl ji v opakování Ježíšovy modlitby.  Ve svých pamětech pod názvem \"Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe\" Jiří Vacek podrobně a rozsáhle líčí svůj životopis zahrnující oblasti jak „běžného“ tak i duchovního života.  Svými překlady Jiří Vacek objevil a zpřístupnil českému čtenáři takové duchovní mistry, jako je např. Svámí Ramdas, Nisargadatta Maharádž, Svámí Muktánanda, zenový mistr Hui-Hai, Sai Baba ze Širdí a další.  Audio CD a Video DVD obsahují autentické záznamy z promluv o duchovní praxi a ze společných meditací a seminářů.  Ve svých dílech se Jiří Vacek vyjadřuje i k současným společenským tématům, např. v knihách \"Odhalená tvář Němců\", \"Vraždění po německu\" a souvisejících článcích.  Některé z autorových prací byly přeloženy do cizích jazyků jako například \"Džňána Gíta\" do německého, holandského a anglického. Některé anglické texty a články o meditaci a spirituální praxi byly zkompilovány v knize \"Handful of Gems\".", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné působení.", "content": "Praxi duchovního života učí Jiří Vacek na veřejných meditacích, které probíhají v Praze, Brně, Olomouci a Hradci Králové (dříve i po celém Slovensku) a na týdenních meditačních seminářích pořádaných v České i Slovenské republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Vacek (* 25. května 1931, Slaný) je český mystik, spisovatel a překladatel duchovní literatury. Působí jako učitel jógy, mystiky a nedvojné filozofie – advaity v Čechách i v zahraničí. Ve své praxi vychází z učení Šrí Ramany Mahárišiho, tamilského mudrce z Arunáčaly. Je autorem encyklopedie z oblasti jógy a mystiky s názvem \"Řada nejvyšší jóga a mystika\". Jeho články byly publikovány v mnoha časopisech tuzemských i zahraničních. Je též autorem mnoha CD a DVD s duchovní tematikou. Do českého jazyka přeložil díla z nejrůznějších oblastí duchovní literatury, především učení Ramany Mahárišiho, ale i mnoha dalších. Jako popularizátor jógy a mystiky značně ovlivnil a stále ovlivňuje současnou duchovní scénu.", "tgt_summary": "Ing. Jiří Vacek (born May 25, 1931, Slaný, Czech Republic) is a Czech mystic, writer and translator of spiritual literature.", "id": 1955941}
{"src_title": "Hulk (komiks)", "tgt_title": "Hulk", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. a 70. léta.", "content": "Tvůrčí spisovatel Stan Lee se při tvorbě Hulka nechal inspirovat monstry z románů Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda a Frankenstein, mimo nich také židovskou mýtickou postavou Golema. Vizuální podobu dodali výtvarníci Jack Kirby a Paul Reinman. První číslo komiksu \"The Incredible Hulk\" bylo vydáno v USA v květnu 1962. Zpočátku měl Hulk šedou barvu, jakožto neutrální k etnickým skupinám. Ve druhém čísle se jeho barva změnila na tradiční zelenou. V březnu 1963, po vydání šestého čísla, bylo vydávání zrušeno. Postava Hulka se poté objevovala pouze v jiných komiksech, jako jsou \"The Avengers\", \"The Amazing Spider-Man\" nebo \"Fantastic Four\". Mezitím si příběh vytvořil fanoušky mezi vysokoškolskými studenty, a tak v říjnu 1964 Hulkovy příběhy pokračovaly v sešitech \"Tales to Astonish\", kde se o prostor dělil s příběhy Giant-Mana. Tyto vydání kreslili výtvarníci Steve Ditko a George Roussos. Během šedesátých let se na projektu podíleli ještě výtvarníci Gil Kane, Bill Everett a John Buscema. Právě v \"Tales to Astonish\" se Hulk setkal se svými úhlavními nepřáteli, kterými jsou Leader a Abomination.  V 70. letech 20. století začala být vydávána druhá série nazvaná \"The Incredible Hulk vol. 2\". Na této sérii se podíleli spisovatelé Archie Goodwin, Chris Claremont, Tony Isabella, Herb Trimpe a Sal Buscema.", "section_level": 2}, {"title": "80. a 90. léta.", "content": "Během 80. let se na příbězích podíleli hlavně tvůrci Roger Stern, Bill Mantlo a Greg Pak. Roku 1987 po tvůrčích neshodách celou sérii převzal spisovatel Peter David, který u Hulka zůstal dvanáct let. Jeho posledním číslem bylo 467. v srpnu 1998, důvodem odchodu byly opět tvůrčí neshody se společností Marvel. Po Davidově odchodu příběhy psal Joe Casey, jeho tvorba však nebyla přijata nejlépe. I proto byl roku 2000 nahrazem duem, které tvořili Erik Larsen a Jerry Ordway, jejich příběhy byly vydány v nové sérii \"The Incredible Hulk vol. 3\". Do jejich týmu se brzy přidal i Paul Jenkins. Během této doby do série přibylo dalších 150. čísel a celá Hulkova historie tak čítala již přes 600 čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Hulkovy příběhy pokračovaly v minisériích \"Planet Hulk\" a \"World War Hulk\". Od října 2011 do prosince 2012 byla vydávána série \"The Incredible Hulk vol. 4\", kterou vytvářeli Jason Aaron a Marc Silvestri. Po relaunchi Marvel univerza známém jako Marvel NOW! začala být vydávána série \"Indestructible Hulk\", kterou vytvářeli Mark Waid a Leinil Yu, série byla v roce 2014 nahrazena novou sérií s názvem \"Hulk vol. 3\", autorem zůstal Mark Waid. Sérii později převzal Gerry Duggan, ale stejně byla na konci roku 2015 ukončena číslem 16. V prosinci 2015 byla nahrazena sérií \"Totally Awesome Hulk Vol. 1\", ve které byl místo Bruce Bannera Hulkem Amadeus Cho. Sérii psal Greg Pak a kreslil Frank Cho a později například Alan Davis. Série byla vydávána až do září 2017, kdy se v rámci eventu Marvel Legacy přečíslovaly série Marvelu. Po čísle 23 tak začala být vydávána série \"Incredible Hulk Vol. 1\" s číslem 709. Sérii dále psal Greg Pak a nedošlo k narušení dějové kontinuity. Série bude ukončena číslem 717, kdy bude v červnu 2018 spuštěna nová série \"Immortal Hulk Vol. 1\", kterou bude psát Al Ewing a kreslit Joe Bennett.", "section_level": 2}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bruce Banner.", "content": "Robert Bruce Banner byl v dětství traumatizován svým alkoholickým otcem, který ho nenáviděl. Jeho otec byl jaderným fyzikem a pokoušel se vyvinout čistou jadernou energii. Bruce ho však již v dětství předčil v inteligenci, čím otce pouze více rozčiloval. Při jedné rodinné roztržce, když se Bruce zastala jeho matka, ji otec zabil. I přesto, že se bál synova udání přihlásil se do psychiatrického ústavu.  Již v dětství se u Bruce objevovala rozdvojená osobnost jako následek traumatu. Jen stěží si dokázal najít kamarády a vyhledával soukromí. Ve škole byl často šikanován. To vše ho dovedlo k plánu sestavit pod školou bombu, za co byl i vyloučen, avšak armáda si povšimla jeho génia, a poté co získal doktorát z jaderné fyziky s nimi začal spolupracovat.  Poté pracoval na utajovaném vývoji gamma bomby pro americkou vládu v tajné základně v Novém Mexiku. Při nehodě byl vystaven smrtelné dávce gamma záření. Přežil, ale toto záření způsobilo, že se začal proměňovat v obrovské, svalnaté a nekontrolovatelné monstrum - Hulka. Hulkova obrovská síla je násobena jeho hněvem.", "section_level": 2}, {"title": "Hulk.", "content": "Nejdříve se v Hulka, ještě s šedou barvou kůže, proměňoval pouze po západu slunce. Brzy poté se však v Hulka, nyní již se zelenou barvou kůže, začal proměňovat kdykoli, kdy mu stoupla hladina adrenalinu. Jelikož Hulka hnal hněv a Banner ho nemohl příliš ovládat, stal se nebezpečným pro společnost. Proto na něj byli nasazeni lovci, které vede generál Thaddeus \"Thunderbolt\" Ross. Postupně Banner dokázal částečně ovládat Hulkovu mysl, a tak pomohl světu v boji proti mimozemšťanu jménem Metal Master. Tím získal prezidentskou milost za své ničení.  Poté, co ho oklamal Thorův bratr Loki, se z Hulka stal týmový hráč. Brzy spolupracoval s řadou superhrdinů světa Marvel. Hulkovou největší slabinou je jeho rozum, který je ovládán hněvem, a tak je snadno manipulovatelný. Hulk je také členem týmů superhrdinů Avengers či Ultimates.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hulk je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím Marvel Comics. Poprvé se objevil ve vlastní komiksové knize \"The Incredible Hulk #1\" roku 1962. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Stan Lee a Jack Kirby. Jeho postava je inspirována romány Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda a Frankenstein.", "tgt_summary": "The Hulk is a fictional superhero appearing in publications by the American publisher Marvel Comics. Created by writer Stan Lee and artist Jack Kirby, the character first appeared in the debut issue of \"The Incredible Hulk\" (May 1962). In his comic book appearances, the character is both the Hulk, a green-skinned, hulking and muscular humanoid possessing a vast degree of physical strength, and his alter ego Dr. Robert Bruce Banner, a physically weak, socially withdrawn, and emotionally reserved physicist, the two existing as independent personalities and resenting of the other.", "id": 2362238}
{"src_title": "Kruštík širolistý pravý", "tgt_title": "Epipactis helleborine", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, vzpřímená rostlina dosahující výšky 20 až 100 centimetrů. Oddenek má většinou krátký, vodorovný až kolmo vystoupavý, silný s četnými kořeny.  Lodyha je zelená nebo hnědočervená, na vrchu krátce ochlupená, zpravidla přímá v horní části zprohýbaná, až pod květenství olistěná.  Listy jsou široce vejčité nebo až kopinaté. Dlouhé kolem 7,5 cm nebo až dvakrát delší než lodyžní články, dolní listeny dva až třikrát delší než květy. Mají tmavě zelenou barvu s výraznou žilnatinou a zespodu jsou drsně chlupaté.  Květenství je prodloužené, dlouhé až 40 cm, mnohokvěté (13–75 mírně převislých květů). Semeník je šestihranný, holý či místy chlupatý. Květy rovnovážně odstálé, mající zelenou, žlutou či až nachovou barvu. Zevní okvětní lístky dlouhé 8-12 mm, na vnější straně holé či místy chlupaté; vnitřní okvětní lístky jsou o něco menší. Pysk je kratší než okvětní lístky. Hypochil uvnitř olivový až nachově hnědý. Epichil je srdčitý nebo vejčitý.  Plodem jsou oválné zelené tobolky, které obsahují velký počet semen.  Doba květu: červen až září", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a výskyt.", "content": "Tento poddruh se vyskytuje od nížin až po hory, na čerstvých, živných a bohatých půdách. Typickými stanovišti jsou lesy a křoviny. Dalšími možnými stanovišti jsou okraje cest, haldy, bývalé lomy.  V České republice je rozmístěn po celém území zcela roztroušeně, místy i hojně. V Evropě se nalézá téměř na celém území (kromě severního Norska a Kréty). Dále se území rozšíření rozprostírá směrem na východ přes Malou a Střední Asii až do Japonska. A směrem na jih do severní Afriky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruštík širolistý pravý (\"Epipactis helleborine subsp. helleborine\"), poddruh kruštíku širolistého, je vytrvalá bylina z rodu kruštík (\"Epipactis\"). Tato orchidej není v České republice významně ohrožená. Jde o poměrně přizpůsobivý druh, který se poměrně dobře šíří i na druhotná stanoviště", "tgt_summary": "Epipactis helleborine, the broad-leaved helleborine, is a terrestrial species of orchid with a broad distribution. Its nodding flowers vary from greenish pink to purple. It prefers shaded woodland environments.", "id": 2114578}
{"src_title": "Bencijon Netanjahu", "tgt_title": "Benzion Netanyahu", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Varšavě do rodiny Sáry (Lurie) a Natana Mileikowských. Jeho otec byl spisovatel, rabín a sionistický aktivista, který v Evropě a Spojených státech obhajoval sionismus. V roce 1920 podnikl s rodiči a bratrem Elišou (později matematik a děkan přírodovědecké fakulty na Technionu) aliju do britské mandátní Palestiny. Tam s rodinou žil po nějaký čas v Jaffě, Tel Avivu a Safedu, než se nakonec trvale usídlili v Jeruzalémě. Vystudoval učitelský seminář Davida Jelina a Hebrejskou univerzitu (1933). Jeho otec Natan publikoval články, z nichž některé podepisoval jménem \"Netanjahu\", což je hebrejský překlad jeho rodného jména Natan (doslova znamená „Hospodinův dar“). Mezi Židy v zemi izraelské šlo o běžnou praxi hebraizace příjmení a toto příjmení následně přejal i jeho synové Bencijon a Eliša.  V roce 1944 se Bencijon oženil s Cilou Segalovou, s níž měl tři syny. Nejstarší Jonatan (* 1946) byl velitelem elitní úderné jednotky Sajeret Matkal, který byl v roce 1976 zabit v boji během záchranné operace Entebbe v Ugandě. Jejich druhý syn Benjamin (* 1949) je politik a izraelský ministerský předseda. Nejmladší syn Ido (* 1952) je lékař, spisovatel a dramatik. V roce 2000 ovdověl, když jeho manželka Cila zemřela ve věku 87 let. Sám Bencijon Netanjahu zemřel 30. dubna 2012 ve svém jeruzalémském domě ve věku 102 let. Téhož dne byl pohřben na hřbitově Har ha-Menuchot v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Sionistický aktivismus.", "content": "Během studií se stal aktivním v kruzích revizionistických sionistů a blízkým přítelem ideologa tohoto hnutí Abby Achime'ira. V letech 1933 až 1934 byl spolueditorem revizionistického měsíčníku \"Bejtar\" a následně v letech 1934 až 1935 editorem revizionistického deníku \"ha-Jarden\". Posléze v letech 1935 až 1940 působil jako editor sionistické politické knihovny v Jeruzalémě a Tel Avivu. Poté odcestoval do New Yorku, kde se stal v roce 1940 tajemníkem Ze'eva Žabotinského. Po Žabotinského smrti v srpnu téhož roku zůstal v New Yorku a pokračoval ve svých revizionistických aktivitách. V letech 1940 až 1948 byl výkonným ředitelem New Zionist Organization of America, jež byla politickým rivalem Zionist Organization of America. Během druhé světové války byl jedním z vůdců revizionistického hnutí ve Spojených státech. Ve stejném období získal doktorát (Ph.D.) na Dropsie College ve Filadelfii (1947), kde sepsal disertační práci o jednom z posledních středověkých židovských filosofů Jicchaku Abravanelovi.  Netanjahu věřil v myšlenku Velkého Izraele. Když byl v listopadu 1947 schválen plán OSN na rozdělení Palestiny, podepsal se pod petici namířené proti tomuto plánu, která byla zveřejněna v deníku \"The New York Times\". O dva roky později se vrátil již do nově vzniklého Izraele, kde se pokusil neúspěšně vstoupit do politiky.  V dubnu 2009 přinesl izraelský deník \"Ma'ariv\" rozhovor s Netanjahuem, který se v něm kriticky vyjádřil vůči Arabům:", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "Po svém návratu ze Spojených státu do Izraele pokračoval v akademické činnosti. Z řady různých důvodů se mu nepodařilo integrovat mezi akademický sbor Hebrejské univerzity. Jeho mentor, Josef Klausner, mu doporučil, aby se stal jedním z redaktorů \"Hebrejské encyklopedie\" a po Klausnerově smrti stanul dokonce v pozici jejího hlavního redaktora.  Vrátil se na Dropsie College ve Filadelfii, nejprve jako profesor hebrejštiny a hebrejské literatury, posléze jako vedoucí katedry (1957–1966) a nakonec jako profesor židovských středověkých dějin a hebrejské literatury (1966–1968). Působil však i na jiných pozicích v rámci různých amerických institucí. Nejprve na University of Denver jako profesor hebraistiky (1968–1971), následně jako redaktor Židovské encyklopedie a nakonec jako profesor židovských studií a vedoucí katedry semitských jazyků a literatury na Cornell University (1971–1975). Po smrti syna Jonatana, během záchranné operace v ugandském Entebbe v roce 1976, se s rodinou vrátil do Izraele. V té době působil jako docent na Academy for Jewish Research, byl členem Akademie výtvarných umění a emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě Cornell University.  Specializoval se na zlatý věk španělského židovstva a je znám pro své dílo \"Origins of the Inquisition in Fifteenth Century Spain\" (doslova „Příčiny inkvizice ve Španělsku 15. století“. Netanjahu se jím dostal do vědecké pře s Jicchakem Baerem. Baer, v souladu s existujícím názorem, považoval donucené konvertity ke křesťanství (\"anusim\") za případ \"kiduš ha-Šem\" (posvěcení Hospodinova jména – tj. zemřít či riskovat život k zachování Hospodinova jména). Podle Baera proto konvertité riskovali, zvolili si dvojí život, přičemž udržovali svou původní víru (judaismus). Netanjahu naproti tomu zpochybnil představu, že obvinění inkvizicí byla pravdivá a považoval většinu konvertitů za \"mitbolelim\" (kulturní asimilanty) a dobrovolné konvertity ke křesťanství. Malá část donucených konvertitů, která nepřilnula k novému náboženství a tajně udržovala své původní vyznání, podle něj byla využita inkvizicí k propagandistickým účelům. Podle Netanjahua křesťanská společnost nové konvertity nikdy nepřijala, a to z důvodů ekonomické a rasové zášti.  Bencijon Netanjahu byl členem American Academy for Jewish Research, Institute for Advanced Religious Studies a American Zionist Emergency Council.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Bencijon Netanjahu (: בנציון נתניהו, rodným jménem Bencijon Mileikowsky; 25. března 1910 – 30. dubna 2012) byl izraelský historik, specializující se na dějiny španělských Židů. Mezi jeho syny patří izraelský premiér Benjamin Netanjahu a izraelský národní hrdina a padlý velitel operace Entebbe, Jonatan Netanjahu.", "tgt_summary": "Benzion Netanyahu (, ; born Benzion Mileikowsky; March 25, 1910 – April 30, 2012) was an Israeli historian. He served as Professor of History at Cornell University. A scholar of Judaic history, he was also an activist in the Revisionist Zionism movement, who lobbied in the United States to support the creation of the Jewish state. His field of expertise was the history of the Jews in Spain. He was an editor of the \"Hebrew Encyclopedia\" and Ze'ev Jabotinsky's personal secretary. Netanyahu was the father of current Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu and Yonatan Netanyahu, ex-commander of Sayeret Matkal, as well as Iddo Netanyahu, a physician, author and playwright.", "id": 2007712}
{"src_title": "Pericyt", "tgt_title": "Pericyte", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "V centrálním nervovém systému pericyty obalují endoteliální buňky, které přiléhají na vnější stranu kapilár. Tyto dva buněčné typy jsou od sebe snadno rozlišitelné díky odlišným jádrům - nápadné kulaté jádro pericytu oproti plochému podlouhlému jádru endoteliální buňky. Pericyty tvoří také prstovité výběžky okolo kapilárních stěn, které jim umožňují regulaci průtoku krve. Pericyty i endoteliální buňky sdílejí bazální membránu, která zprostředkovává nejrůznější intercelulární spoje. Komunikaci mezi pericyty a endoteliálními buňkami zprostředkovávají integriny. Pericyty mohou také vytvářet přímé spojení se sousedícími buňkami formováním struktury podobné kloubnímu spojení - pomyslná hlavice a jamka (tzv. \"peg-and-socket joint\"), kde se části buněk vzájemně proplétají. Na těchto místech styku se mohou také vytvořit vodivé spoje \"(gap junctions)\", pericyty si tedy se sousedícími buňkami mohou vyměňovat ionty a malé molekuly. Důležitými molekulami v této výměně zahrnují N-kadherin, fibronektin, konexin a nejrůznější integriny. V některých částech bazální membrány se mohou vyskytovat malé vrstvy fibronektinu, které usnadňují spojení s cytoskeletárním systém z aktinových filament, plasmatickou membránou pericytů a endoteliálních buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Pericyty mají mnoho funkcí - regulují průtok krve kapilárami, odstraňují a fagocytují rozpadlé buněčné struktury, regulují propustnost hematoencefalické bariéry. Pericyty také pomáhají stabilizovat a monitorovat zrání endoteliálních buněk díky přímé komunikaci mezi buněčnými membránami nebo pomocí parakrinní signalizace.  V nedávných studiích bylo prokázáno, že nedostatek pericytů v CNS může způsobit poruchu hematoencefalické bariéry a může vést k jiným degenerativním změnám v mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Hematoencefalická bariéra.", "content": "Pericyty hrají klíčovou roli ve formování a správné funkci přechodu mezi cévním systémem a centrálním nervovým systémem. Tento přechod je výběrově propustný a nazývá se hematoencefalická bariéra. Tato bariéra, tvořená především vrstvou pevně spojených endoteliálních buněk, zajišťuje ochranu a funkčnost CNS a mozku. Za její postnatální utváření jsou zodpovědné právě pericyty, které také stojí za formací těsných spojů \"(tight junctions)\" a umožňují přenos membránových váčků mezi endoteliálními buňkami. Buňky imunitního systému v mozku by mohly formování hematoencefalické bariéry zničit, proto pericyty inhibují jejich činnost redukcí exprese těch molekul, které zvyšují cévní propustnost.", "section_level": 2}, {"title": "Angiogeneze a životnost endoteliálních buněk.", "content": "Pericyty jsou spojovány také s diferenciací endoteliálních buněk, jejich dělením, utvářením cévní sítě (angiogeneze), přežitím apoptických signálů a cestováním celým tělem. Určité pericyty, známé jako mikrovaskulární, se vyvíjejí okolo kapilárních stěch a pomáhají správné funkci těchto endoteliálních buněk. Mikrovaskulární pericyty nejsou kontraktilní buňky, protože postrádají alfa-aktinové izoformy - struktury běžné mezi jinými kontraktilními buňkami. Tyto buňky komunikují s endoteliálními buňkami skrz vodivé spoje a dávají jim signály k proliferaci nebo způsobují jejich selektivní inhibici. Bez tohoto procesu nastává hyperplazie a abnormálním cévní morfogeneze. Tyto typy pericytů dokáží také fagocytovat exogenní proteiny, což napovídá jejich přeměně z mikroglií.  Pericyty se starají hlavně o plasticitu a dokáží diferencovat do několika dalších buněčných typů jako buňky hladké svaloviny, fibroblasty a další mezenchymální kmenové buňky. Taková všestrannost je velmi užitečná pro aktivní remodelaci cévní sítě po celém těle, pericyty pak mohou homogenně splynout s lokálními tkáněmi. Kromě vytváření a remodelaci cévní sítě pericyty také chrání endoteliální buňky před apoptickou smrtí a cytotoxickými elementy. Pericyty studované in vivo produkovaly hormon amimopeptidasa N/pAPN, který pomáhá zvýšit angiogenezi. Když byl tento hormon smíchán s mozkovými endoteliálními buňkami nebo astrocyty, pericyty se začaly shlukovat do struktur připomínajících kapiláry. Při stejném pokusu, kdy byly ale pericyty vynechány, endoteliální buňky podstoupily apoptózu. Na základě těchto pokusů bylo zjištěno, že ke správnému fungování endoteliálních buněk jsou pericyty nezbytné, stejně jako přítomnost astrocytů, které zajišťují jejich setrvání v kontaktu. Pokud tomu tak není, nemůže angiogeneze správně proběhnout.  Pericyty se také podílejí na přežití endoteliálních buněk tím, že sekretují protein Bcl-w během tzv. \"crosstalk\"u (kdy jedna nebo více komponent signální dráhy ovlivní další signální dráhy). Bcl-w je základní protein při aktivaci exprese VEGF-A a blokování apoptózy.  VEGF-A je zodpovědný za modulaci apoptických signálních kaskád a inhibici aktivace apoptózy vyvoláním sekrece enzymů.", "section_level": 2}, {"title": "Zjizvení.", "content": "Po zranění v CNS se objevuje zjizvení \"(scarring)\" pro zachování soudržnosti přilehlých buněk. Obvykle jsou s tímto procesem spojovány astrocyty, jizvám se potom říká gliové jizvy. V jizvě je ale také stromální a negliová komponenta a byla dokázána klíčová role perivaskulárních perycitů v asistenci formování jizvy. Zjizvení je vysoce kompartmentalizováno. Pericyty tvoří jádro jizvy, ependymální buňky formují druhou vrstvu a třetí vrstvu tvoří astrocyty, které vznikly dělením.", "section_level": 2}, {"title": "Patologické jevy.", "content": "Pericyty mají klíčovou roli v udržování a regulaci endoteliálních buněčných struktur a krevního řečiště, v jejich fungování je známo také mnoho patologií. Mohou být přítomny v přebytku, vedoucí k onemocněním jako hypertenze a nádorové bujení, nebo v nedostatku, vedoucí k neurodegenerativním poruchám.", "section_level": 1}, {"title": "Hemangiopericytom.", "content": "Hemangiopericytoma je vzácný cévní novotvar nebo abnormální růst, který může být benigní nebo maligní. V případě maligní formy se tvoří metastáze v plících, játrech a mozku. Nejvíce se vytváří ve stehenní a holenní kosti jako kostní nádor, který se obvykle projevuje až ve starším věku, ačkoliv jsou známé případy i u dětí. Hemangiopericytoma je způsobena navyšujícími se vrstvami pericytů okolo nedokonale vytvořených krevních větví. Diagnostika tohoto nádoru je složitá kvůli obtížnému rozeznání pericytů od jiných buněk při použití světelné mikroskopie. Léčba může vyžadovat chirurgický zákrok a radiologické ozařování s přihlédnutím na pokročilost penetrace kosti a stadiu vývoje nádoru.", "section_level": 2}, {"title": "Diabetická retinopatie.", "content": "Sítnice u diabetiků často vykazuje ztrátu pericytů a tato ztráta je charakteristickým faktorem raných stadií diabetické retinopatie. Pericyty jsou u diabetiků nutné pro protekci endoteliálních buněk od retinálních kapilár. Bez pericytů se v kapilárách formuje mikroaneurisma. V odpovědi na to sítnice buď zvýší svou cévní propustnost, což vede k zvětšení oka kvůli edému žluté skvrny, nebo vytváří nové cévní větve, které se rozšiřují do membrány sklivce v oku. Každopádně se zhorší nebo ztratí zrak.", "section_level": 2}, {"title": "Neurodegenerativní onemocnění.", "content": "Ztráta pericytů v dospělém nebo starším věku vede k narušení správného mozkového prokrvení a udržování hematoencefalické bariéry, způsobující neurodegeneraci a neuroinflamentaci. Apoptóza pericytů ve stárnoucím mozku může být důsledek chybné komunikace mezi faktory růstu a receptory na pericytech. Růstový faktor B odvozený od krevních destiček (PDGF-B) je vysílán endoteliálními buňkami v mozkových cévách a váže se na receptor PDGFR-Beta na pericytech, iniciuje jejich proliferaci a migraci důležitou pro správné cévní zásobení. Když je tato signalizace porušena, pericyty podstupují apoptózu, vedoucí k mnoha neurodegenerativním onemocněním jako Alzheimerova choroba a roztroušená skleróza.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pericyt neboli Rougetova buňka je buněčný typ nacházející se v centrálním nervovém systému (CNS). Pericyty obklopují vrstvy endoteliálních buněk v kapilární síti mozku. Mají důležitou roli v udržování hematoencefalické bariéry stejně jako v několika dalších homeostatických a hemostatických funkcích mozku.", "tgt_summary": "Pericytes (previously known as Rouget cells) are multi-functional mural cells of the microcirculation that wrap around the endothelial cells that line the capillaries and venules throughout the body. Pericytes are embedded in basement membrane, where they communicate with endothelial cells of the body's smallest blood vessels by means of both direct physical contact and paracrine signaling. Pericytes help to maintain homeostatic and hemostatic functions in the brain and also sustain the blood–brain barrier. These cells are also a key component of the \"neurovascular unit\", which includes endothelial cells, astrocytes, and neurons. Pericytes regulate capillary blood flow, the clearance and phagocytosis of cellular debris, and the permeability of the blood–brain barrier. Pericytes stabilize and monitor the maturation of endothelial cells by means of direct communication between the cell membrane as well as through paracrine signaling. A deficiency of pericytes in the central nervous system can cause the blood–brain barrier to break down.", "id": 2166251}
{"src_title": "Júnis Al Ajnáví", "tgt_title": "Younes El Aynaoui", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Profesionálem se stal v roce 1990, ve věku osmnácti let, a to po prvním týdnu stráveném v americkém Brandetonu, kde začal trénovat v Tenisové akademii Nicka Bollettieriho. V ní strávil další dva roky přípravy.  Jeho kariéra byla opakovaně přerušována zraněními. Po fraktuře pravého hlezna podstoupil v listopadu 1996 operační zákrok. Nehrál dalších sedm měsíců, aby po potížích absolvoval druhou operaci v únoru 1998. Na dvorce se vrátil v létě sezóny 1998. Následně dokázal vyhrát pět challengerů a probojovat se do finále události z kategorie ATP International Series v chilském Santiagu. Ze 444. místa žebříčku ATP tak postoupil až na 49. příčku na konci sezóny a ATP Tour tento výkon vyhlásila Návratem roku.  Další dlouhé absence pro zranění prožil mezi lety 2004–2007, kdy vynechal tři sezóny, a poté opět od září 2008 do ledna 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdelší pátý set historie Grand Slamu.", "content": "Do historických tenisových tabulek se zapsal čtvrtfinálovým zápasem ve dvouhře na Australian Open 2003. Do tohoto utkání postoupil po osmifinálové výhře nad světovou jedničkou Australanem Lleytonem Hewittem, když jej zdolal výsledkem 6–7, 7–6, 7–6, 6–4.  Čtvrtfinále odehrál s Američanem Andy Roddickem. Oba aktéři vytvořili rekord nejvyššího počtu odehraných gamů v jediném zápase od zavedení tiebreaku, když absolvovali 83 her. Zápas vyhrál Roddick poměrem setů 4–6, 7–6(5), 4–6, 6–4 a 21–19 v rozhodující sadě, když oba předtím odvrátili mečbol. V pátém setu tak navíc zaznamenali nejvyšší počet gamů v grandslamové historii, a to 40 her. Tyto rekordy pak překonal nejdelší zápas historie tenisu, který v úvodním kole Wimbledonu 2010 odehráli Američan John Isner a Francouz Nicolas Mahut).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Od marockého krále Muhammada VI. obdržel zlatou medaili, nejvyšší státní ocenění pro sportovce. V anketě marockého deníku \"L'Economiste\" z roku 2003 jej čtenáři zvolili na prvním místě v otázce nejvhodnějšího vzoru pro společnost, a to před premiérem a atletem Hišámem El Gerušem.  Centrální dvorec tenisového areálu Royal Tennis Club v Marrákeši nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Júnis Al Ajnáví ( \"Younès El Aynaoui\"; narozený 12. září 1971 Rabat) je bývalý marocký profesionální tenista, jenž na mužském okruhu hrál v letech 1990–2010. Ve své kariéře vyhrál na ATP Tour pět turnajů ve dvouhře. Na challengerech ATP získal patnáct titulů ve dvouhře a na okruhu Futures pak dvě singlové výhry.", "tgt_summary": "Younes El Aynaoui () (born 12 September 1971) is a professional tennis player from Morocco. He is a five-time singles winner on the ATP Tour and reached his career-high singles ranking of world No. 14 in March 2003, at the age of 31. His long career has been plagued by injuries and he did not play competitive tennis between September 2008 and January 2010. However, in December 2009 he scheduled to play at the ATP Champions Tour tournament in London, where he made his debut at the senior tour.", "id": 1249625}
{"src_title": "Maxine", "tgt_title": "Catrina (wrestler)", "src_document": [{"title": "World Wrestling Entertaiment / WWE.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Florida Championship Wrestling (2009-současnost).", "content": "V roce 2009 podepsala Karlee vývojovou smlouvu s WWE a později byla přidělena do FCW. Tam debutovala pod jménem Candy Girl ve týmovém handicap zápase kde se spojila k vítěznému týmu s Aliciou Fox a Rosou Mendes proti Tiffany a Angele. Později si změnila ringové na Liviana a stala se manažerkou Sweet Papi Sanchez. Účastnila se i zápasu kde musela porazit 8 dalších wrestlerek aby se stala FCW Divas šampionkou. Byla ale eliminována od Naomi už v prvním kole. Po návratu do FCW pod jménem Maxine se stala úřadující všeobecnou manažerkou a vytvořila tým s Aksanou, Lucky Cannon a Damien Sandow. V jedné epizodě Naomi porazila Aksanu a získala titul FCW královny. Za to ji Maxine chtěla napadnout, v tom jí ale zabránila AJ. Dne 11. března 2012 byla Maxine ze svého místa manažerky vyhozena a nahrazena Summer Rae.", "section_level": 2}, {"title": "NXT (2010-2012).", "content": "31. srpna v epizodě NXT bylo oznámeno, že Maxine bude soutěžit v třetí sezóně NXT pod jménem Maxine a Alicia Fox bude její manažerka. 7. září se v této show účastnila soutěží \"Taneční battle\" a \"Získej vlajku\". V nich ale skončila neúspěšně a také společně s Aliciou Fox byly poraženy Kelly Kelly a Naomi. V další soutěži, \"Ukaž svůj talent\", upekla koláč jako omluvu pro Hornswoggle, ten ale skončil v jejím obličeji. 2. listopadu prohrála \"Líbací soutěž\" a později ten večer byla ze soutěže vyřazena. O měsíc později se vrátila ale s Aliciou Fox prohrála proti AJ a Bella Twins.  O rok později od vyřazení se Maxine vrátila jako přítelkyně Derricka Batemana a byla zapojena do feudu proti AJ a Titus O`Neil. Později začal být tento pár známý jako \"BateMax\". Svůj per-pay-view debut udělala Maxine na Survivor Series 2011 jako jedna z divas okolo ringu při lumberjillním zápase o Divas šampionát mezi Nikki Bellou a Beth Phoenix, který Nikki vyhrála.  28. června 2012 bylo oznámeno, že Karlee tuto společnost opustila. Karlee řekla že se nechystá zapojit se do další wrestlingové organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Karlee je španělského, kubánského, italského, čínského a havajského původu. 14. června 2009 byla v Tampě na Floridě zatčena kvůli podezření z řízení pod vlivem alkoholu. K zatčení došlo v jednu hodinu ráno. Po zaplacení pokuty byla propuštěna.", "section_level": 1}, {"title": "Ve wrestlingu.", "content": "Zakončovací chvaty  Manažeři  Jako manažerka  Přezdívky  Theme songy", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlee Leilani Perez (* 19. dubna 1986) je americká modelka a profesionální wrestlerka. Nejvíce známa je pro svoje působení ve WWE v rosteru v NXT v minulosti pod ringovým jménem Maxine.", "tgt_summary": "Karlee Perez (born April 19, 1986) is an American actress, model, professional wrestler and valet, best known for her work in Lucha Underground under the ring name Catrina. She is also known for her appearances with WWE under the ring name Maxine between 2009 and 2012.", "id": 1942802}
{"src_title": "Branko Mikulić", "tgt_title": "Branko Mikulić", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mikulić se narodil poblíž města Gornji Vakuf v Bosně a Hercegovině v roce 1928 do chorvatské rodiny. Jeho otec byl bohatým sedlákem, člen HSS. Mikulić vystudoval gymnázium v Bugojnu a v roce 1943 se přidal k partyzánům. Jeho otec byl zástupcem na zemském antifašistickém zasedání Bosny a Hercegoviny (ZAVNOBiH). Po skončení války pokračoval Mikulić ve studiu ekonomie na záhřebské univerzitě.  Po dokončení studií se vrátil zpět do Bosny, kde se chtěl věnovat politice. Působil nejprve v Bugojnu. V roce 1965 se stal sekretářem Ústředního výboru bosenských komunistů. Za jeho předsedu byl zvolen hned příští rok. Mikulić byl představitelem stejné generace politiků, jako např. Hamdija Pozderac, či Džemal Bijedić.  V letech 1967–1969 byl předsedou bosenské Výkonné rady, de facto předsedou republikové vlády.  Mikulić se stal členem předsednictva (a později jeho předsedou) Bosny a Hercegoviny v době, kdy se v Sarajevu konaly olympijské hry. 80. léta byla právě pro celou Bosnu obdobím ekonomického růstu a rozvoje, ačkoliv vyplynula na povrch také i celá řada skandálů (Neum, Kecmanović, Agrokomerc).  Mezi lety 1986 až 1989 byl předsedou Svazové výkonné rady (de facto vlády). Do funkce se dostal v době, kdy bylo jugoslávské hospodářství na sestupné tendenci a bylo nezbytné provést řadu kroků, které by ekonomiku restrukturovalizovaly. V zemi se rovněž postupně zhoršovaly mezietnické vztahy. Přestože byl Mikulić očekáván jako svazový premiér s velkými nadějemi, měl i nemálo kritiků, především ve Slovinsku. Mikulićova ekonomická politika nakonec nebyla úspěšná; za jeho vlády klesla kupní síla dináru a rovněž se dramaticky zvýšil zahraniční dluh (až na 21 miliard USD). Jeho vláda byla jedinou v dějinách SFRJ, která byla donucena k rezignaci. V březnu 1989 tak Mikuliće nahradil ve funkci neortodoxní ekonom Ante Marković.  Zemřel v roce 1994 během obléhání Sarajeva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Branko Mikulić (v srbské cyrilici Бранко Микулић, 10. června 1928, Bugojno – 12. dubna 1994, Sarajevo) byl jugoslávský komunistický politik původem z Bosny a Hercegoviny. Mezi lety 1986 až 1989 byl předsedou Svazové výkonné rady (de facto vlády). Kromě toho zastával celou řadu jiných (převážně republikových) funkcí; byl například členem Předsednictva SFRJ.", "tgt_summary": "Branko Mikulić (10 June 1928 – 12 April 1994) was a Yugoslavian statesman. Mikulić was one of the leading communist politicians in Bosnia and Herzegovina during the communist rule in the former Yugoslavia.", "id": 1212739}
{"src_title": "Směsná lymfocytární reakce", "tgt_title": "Mixed lymphocyte reaction", "src_document": [{"title": "Obousměrná lymfocytární reakce.", "content": "Z periferní krve dvou jedinců se izolují lymfocyty. Oba izoláty se navzájem smíchají a nasadí ke kultivaci do média obsahujícího radioaktivní H-thymidin. Rozpoznají-li některé z buněk na povrchu buněk od druhého jedince cizí antigeny, začnou se množit. Během syntézy DNA se do nově vznikajících buněk zabudovává radioaktivní H-thymidin. Množství H-thymidinu zabudovaného do DNA se měří po několika dnech, nepřímo úměrně odráží vzájemnou imunologickou snášenlivost jedinců navzájem.", "section_level": 1}, {"title": "Jednosměrná směsná lymfocytární reakce.", "content": "Užívá se v klinické praxi v rámci před-transplantačních vyšetření. Při ní jsou lymfocyty jednoho či směsi více jedinců ozářeny nebo vystaveny mitomycinu c, čímž ztratí schopnost proliferace. Poté jsou smíchány s lymfocyty jiného jedince (zvažovaného příjemce). Testuje se tak aloreaktivita T-lymfocytů příjemce vůči cizím antigenům (obecně či konkrétního dárce), opačná reakce proti antigenům příjemce je potlačena. S pozitivitou testu (proliferací buněk příjemce) stoupá pravděpodobnost odhojení (rejekce) transplantátu příjemcem.", "section_level": 1}, {"title": "Směsná leukocytární reakce.", "content": "Při směsné leukocytární reakci (angl. mixed leucocyte reaction; MLR) se ke kultivaci nasazují mononukleární buňky (směs buněk lymfocytární a monocyto-makrofágové řady). V experimentech na pokusných zvířatech se užívá suspenze buněk ze sleziny nebo lymfatických uzlin. Testuje se tak reaktivita po přímém i nepřímém rozpoznání antigenů (po prezentaci antigenu antigen prezentující buňkou). Rozdíly mezi pojmy směsná lymfocytární reakce a směsná leukocytární reakce se v literatuře často zanedbávají.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "První zmínky o směsné leukocytární/lymfocytární reakci lze zaznamenat v literatuře ze šedesátých let. Kromě rychlé aplikace zkoušky v medicíně umožnila popis nových objevů – například s leukémií spojených antigenů. Ty byly popsány při fenotypizaci buněk, které se namnožily při jednosměrné leukocytární reakci buněk pacienta s akutní leukémií. Jako s leukémií spojené antigeny byly označeny antigeny, které byly ve srovnání s analogicky indukovanými buňkami zdravých jedinců či jedinců v remisi jedinečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Směsná lymfocytární reakce (angl. mixed lymphocyte reaction; MLR) je označení pro laboratorní imunologickou zkoušku. Testuje aloreaktivitu T-lymfocytů dvou jedinců vůči svým antigenům navzájem po jejich přímém rozpoznání, především antigenům hlavního histokompatibilního komplexu (MHC, z angl. major histocompatibility complex. Zkouška bývá součástí rutinních vyšetření v transplantační medicíně.", "tgt_summary": "Mixed lymphocyte reaction (MLR) is a test used by pharmaceutical and biotech organizations to show the safety of a drug or implantable material. It is commonly used as part of the FDA clearance process. Put simply, it is mixing populations of T-lymphocytes (category of white blood cells) together, and measuring the reaction that occurs. Technically, it is an ex-vivo cellular immune assay that occurs between two allogeneic lymphocyte populations (same species but genetically distinct). In a one-way MLR, only one lymphocyte population can respond or proliferate. In a two-way MLR, both populations can proliferate. MLR’s are performed to assess how T-cells react to external stimuli. T cells are a type of white blood cell that scans for cellular abnormalities and infections. They are essential to human immunity.", "id": 749641}
{"src_title": "Volby prezidenta Francie 2012", "tgt_title": "2012 French presidential election", "src_document": [{"title": "Primární volby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parti socialiste.", "content": "Primární volby v Socialistické straně (Parti socialiste) byly prvními otevřenými primárkami (\"primaires citoyennes\"), které společně uspořádali Socialisté a členové Radikální strany levice (Parti radical de gauche) s cílem výběru prezidentského kandidáta. Voliči museli učinit dar v minimální výši jednoho eura a podepsat slib k příklonu hodnot levice. Nominace mohly být podávány do 13. července 2011. Následně se v prvním kole utkalo šest kandidátů, a to 9. října, kdy žádný z nich nepřekročil hranici 50 %. Dva nejúspěšní pretendenti na zisk nominace tak podstoupili druhé kolo 16. října. V něm zvítězil François Hollande, jenž porazil předsedkyni strany a starostku Lille Martine Aubryovou.  Původním stranickým favoritem na prezidentský úřad byl generální ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn, který ovšem po sexuálním skandálu z boje odstoupil. 14. května 2011 byl v New Yorku zatčen v souvislosti s obviněním ze sexuálního obtěžování pokojské Nafissaty Diallové v hotelu. Na funkci ředitele MMF rezignoval 18. května. Na konci dubna 2012 pak aféru označil za uměle vytvořenou jeho politickými nepřáteli z okruhu Nicolase Sarkozyho.", "section_level": 2}, {"title": "Europe Écologie – Les Verts.", "content": "Evropa Ekologie – Zelení (Europe Écologie – Les Verts) uspořádala také primární volby. Volit ze čtyř kandidátů mohli všichni členové strany a příslušníci Nezávislého ekologického hnutí. První kolo proběhlo 29. června 2011. Členka strany Eva Jolyová obdržela 49,75 % platných hlasů a spolu s nezávislým environmentálním aktivistou Nicolasem Hulotem, jehož zisk činil 40,22 %, postoupili do druhé fáze. Zbývající nominanti Henri Stoll a Stéphane Lhomme si připsali 5,02 %, respektive druhý 4,44 % hlasů. Druhé kolo se konalo 12. července a vítězně z něj vyšla Jolyová poté, co jí voliči odevzdali 13 223 hlasů (58,16 %), zatímco Hulotovi 9 399 hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "První kolo.", "content": "Pro zisk kandidatury na úřad prezidenta musel uchazeč získat alespoň 500 podpisů zvolených zastupitelů státu z celkového počtu více než 47 000 francouzských zástupců lidu. Do této skupiny se řadili zastupitelé místní a regionální samosprávy, poslanci, senátoři a europoslanci. Do prezidentských voleb se kvalifikovalo deset kandidátů:", "section_level": 1}, {"title": "Druhé kolo.", "content": "Do druhého kola postoupil z prvního místa socialista Hollande následován úřadujícím pravicovým prezidentem Sarkozym. Ten žádal o tři televizní debaty, které Hollande odmítl, a proto se uskutečnila jediná plánovaná ve středu 2. května. Vysílaly ji stanice TF1 a France 2. V rolích moderátorů se představili Laurence Ferrariová a David Pujadas. Během debaty došlo k několika vzájemným střetům. Levicový kandidát obvinil soupeře z rozdělování Francouzů a prohlásil, že by byl prezidentem zachovávajícím sociální spravedlnost, usilujícím o hospodářskou obnovu a jednotu národa. Sarkozy napadl naopak protikandidáta v otázce exekutivní praxe, když řekl, že Hollandovým nedostatkem je chybějící zkušenost s vedením vlády, což jej diskvalifikuje pro řízení páté největší světové ekonomiky v době krize.  Od zisku prezidentské nominace v říjnu 2011 Hollande dlouhodobě vedl předvolební průzkumy. Přesto na konci března 2012 průzkumy vykázaly těsné vedení Nicolase Sarkozyho.  V pořadí třetí po prvním kole Marine Le Penová nepodpořila ani jednoho z kandidátů, když vyjádřila touhu odevzdat prázdný lístek a vyzvala své voliče, aby se rozhodli podle vlastního uvážení. Další neúspěšný uchazeč François Bayrou pak 3. května sdělil, že by volil Hollanda. Pravicově orientovaná německá spolková kancléřka Angela Merkelová pronesla, že na Hollandovi neviděla nic „normálního“, navzdory jeho snahám se tak prezentovat, a podpořila kandidaturu Sarkozyho. Oficiální část kampaně byla ukončena v pátek 4. května a druhé kolo proběhlo v neděli 6. května, respektive v zámořských regionech již 5. května.  Belgická média a Agence France-Presse v podvečer 6. května 2012 oznámila, že vítězem voleb by se měl podle prvních oficiálních výsledků stát socialista François Hollande se ziskem 52,6 % hlasů. Ve večerních hodinách byl zisk vítěze upřesněn na 51,67 % hlasů.  Hollande učinil první povolební projev ve svém volebním obvodě, v městě Tulle, kde zastával sedm let úřad starosty. Sarkozy následně oznámil, že přijímá porážku s plnou odpovědností a Unii pro lidové hnutí nepovede jako lídr do červnových parlamentních voleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby prezidenta Francie 2012 (francouzsky \"L'élection présidentielle française de 2012\") se uskutečnily ve dvoukolové formě. Výsledkem bylo zvolení nejvyššího ústavního činitele Francie – prezidenta republiky, na pětileté funkční období 2012–2017.", "tgt_summary": "A presidential election was held in France on 22 April 2012 (or 21 April in some overseas departments and territories), with a second round run-off held on 6 May (or 5 May for those same territories) to elect the President of France (who is also \"ex officio\" one of the two joint heads of state of Andorra, a sovereign state). The incumbent Nicolas Sarkozy was running for a second successive and, under the terms of the constitution, final term in the election.", "id": 1348068}
{"src_title": "Theodosius starší", "tgt_title": "Count Theodosius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Flavius Theodosius pocházel z malého města Cauca (dnešní Coca), nacházejícího se v hispánské provincii Gallaecia. Jeho otec se pravděpodobně jmenoval Honorius a se svojí manželkou Thermantií měl syny Honoria a Theodosia. Theodosius starší vyznával křesťanství a patřil k vyšším vrstvám místního obyvatelstva.  Císař Valentinianus I. ho v roce 368 poslal do Sasy a Pikty ohrožované Británie, kde jako \"comes Britanniarum\" odrazil útoky barbarů, reorganizoval místní správu a vojsko a urovnal neklidné poměry na ostrově. Na této výpravě ho doprovázel jeho syn Theodosius a zřejmě také pozdější uzurpátor Magnus Maximus. Po návratu do Galie Theodosius povýšil do hodnosti generála jezdectva (\"magister equitum\"). V roce 370 se vypravil proti Alamanům, nad nimiž dosáhl vítězství a získal četné zajatce.  Roku 373 byl vyslán do severní Afriky potlačit povstání maurského náčelníka Firma. Theodosius krátce po svém příchodu sesadil mocného a zkorumpovaného velitele Romana a po dvou letech bojů, během nichž si krutostí zjednal autoritu, zdolal kmeny v Mauretánii. Nedlouho po tomto úspěchu byl však zadržen, uvězněn v Kartágu a počátkem roku 376 popraven. Důvody jeho popravy nejsou známy, nicméně předpokládá se, že souvisely se soupeřením mocenských skupin v Itálii vyvolaném Valentinianovou náhlou smrtí v listopadu 375.  Jeho syn Theodosius se musel odebrat na rodinné statky v Gallaecii. Ale již o dva roky později, po římské porážce v bitvě u Adrianopole, ho císař Gratianus pověřil velením v Illyriku a v lednu 379 ho učinil svým spoluvládcem. Poté, co se mladší Theodosius domohl vlády, postaral se o očištění otcovy památky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Theodosius († 376), případně Theodosius starší, byl vysoce postavený římský velitel a otec císaře Theodosia I. Z pověření Valentiniana I. vedl tažení v Británii a později bojoval s Alamany a v Mauretánii.", "tgt_summary": "Count Theodosius (, died 376) was a senior military officer serving Emperor Valentinian I and the Western Roman Empire. He is also known as Flavius Theodosius and as Theodosius the Elder to distinguishing him from his son, Emperor Theodosius I. He was granted the title of \"Comes Rei Militaris per Britanniarum\" (Commander of the Troops of the Diocese of the Britains) by the Emperor Valentinian for his work there; putting down the Great Conspiracy (367–368). After restoring order in Britain he returned to mainland Europe and fought against the Alemanni; as Valentinian's Magister Equitum (Master of Horse) he successfully invaded Alamannic territory (371 or 370). In 372 Theodosius led a successful campaign against the Sarmatians. In the same year Firmus, a Mauritanian prince, rebelled against Roman rule. Theodosius was sent to Africa and in two hard-fought campaigns (373–374) put down the insurrection. In 376, after the death of emperor Valentinian, he was arrested and executed, presumably as he was seen as a threat to the new western emperors Gratian and Valentinian II.", "id": 2211229}
{"src_title": "Second hand", "tgt_title": "Used good", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První obchod v Anglii byl založen na Broad Street v Oxfordu a začala ho provozovat charitativní organizace Oxfam v prosinci roku 1947. Nicméně jako nekomerčně výdělečný byl ve skutečnosti první Červený kříž, který zahájil charitativní prodej v 17 obchodech Old Bond Street v Londýně již v roce 1941. Příčinou byla 2. světová válka a s tím související hmotná nouze obyvatel. Po dobu trvání války provozoval Červený kříž 200 stálých charitativních obchodů a asi 150 obchůdků dočasných. Licence vydané Board of Trade zaručovaly, že veškeré zboží nabízené k prodeji v těchto prvních second handech byly dary. Nákup pro zpětný prodej byl zakázán. Celý výtěžek z prodeje musel být předán vévodou z Gloucesteru Červenému kříži a St. John fondu. Prostory pro tyto obchůdky bývaly obvykle zapůjčeny bez nájemného a v některých případech majitelé hradili náklady na vytápění a osvětlení.  Dnes putuje oblečení věnované na charitativní účely nebo sebrané v rámci recyklace textilií do specializovaných třídíren, tam je dezinfikováno a poté prodáváno v rámci četných velkoobchodů. V mnoha případech tak jeho prodej ztrácí svou charitativní funkci a jedná se o běžný výdělečný prodej. Mezi největší exportéry použitých oděvů v roce 2016 patřily USA, Velká Británie a Německo. Z těchto zemí pochází i většina oblečení prodáváného v českých second handech. Podle studie z roku 2014 stoupá i popularita second handů ve světě a většina zákaznic vnímá oblečení ze second handu jako identické nebo nijak horší kvality než oblečení nové.", "section_level": 1}, {"title": "Second hand obchody ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglie.", "content": "V Anglii jsou stále oblíbené kamenné obchody. Oxfam, jako provozovatel second hand obchodů tak jak je dnes známe, je zde nejpopulárnější. V síti Velké Británii má více než 700 obchodů.  Mnoho těchto obchodů také prodává knihy. Organizace Oxfam nyní provozuje více než 70 specializovaných knihkupectví Oxfam, což ji dělá také největším prodejcem použitých knih v Británii. Mezi další charitativní organizace se silným zastoupením v Británii patří YMCA a British Heart Foundation, Barnardos a Roy Castle Lung Cancer Foundation, Save the Children a Sue Ryder Care. Mnoho místních hospiců provozuje také charitativní obchody, a tím získávají další finanční prostředky na svůj provoz. Ve Velké Británii a Irsku existuje více než 9000 dobročinných obchodů.  „Standardní“ charitativní obchody prodávají kromě oblečení i knihy, hudbu a cetky (jako příbory a ozdoby). Některé obchody se specializují na určité zboží – např. vintage oblečení, nábytek, elektrické spotřebiče nebo CD a DVD nosiče. Second handy v České republice jsou zaměřené převážně na prodej použitých textilií z velkoskladů a třídíren Anglie. Ceny nejkvalitnějších textilií (tzv. cream), které je možno v Anglii zakoupit, atakují hranici až 10 GBP za kilogram. Téměř všechny charitativní obchody v Anglii neprodané oblečení (tj. nemoderní, znečištěné, poškozené) prodávají k dalšímu zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "V USA jsou obchody s použitým zbožím široce rozšířeny a odkazy na ně je možné najít po roce 2000 často i v pop-kultuře (například sitcom 2 socky nebo hudební interpret Macklemore). Běžně jsou označovány jako \"trift store\" a prodává se v nich často i použitý nábytek nebo knihy za zlomek původní ceny.  Nejznámější charitativní organizací zaměřenou na prodej použitého zboží je Goodwill. Organizace vznikla roku 1902 v Bostonu. Její zakladatel reverend E. J. Helms začal sbírat poškozené oblečení a domácí potřeby v bohatších částech města, poté je předával chudým občanům, kteří je za mzdu opravovali a zboží bylo následně darováno právě těmto lidem nebo přeprodáno. Dnes Goodwill přesahuje hranice USA a Kanady, jeho cílem je především umožnit zaměstnání a rozvoj různě znevýhodněným lidem - do roku 2017 se jich společnosti podařilo zaměstnat přes 288 tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "V Nizozemsku operuje početná skupina obchodů s použitým zbožím pro domácnost (včetně elektroniky či ošacení). Všechny tyto obchody mají v názvu \"Kringloop\" neboli v překladu uzavřený kruh. Strategie těchto obchodníků spočívá v bezplatném odvozu použitých produktů od dárců, aby je pak nabídli ve svých prodejních prostorách za rozumné ceny zájemcům jak z řad nemajetných občanů, tak i sběratelům starožitností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Second hand v překladu z angličtiny znamená „z druhé ruky“. V českých podmínkách však toto slovní spojení zdomácnělo v jeho původní anglické verzi a označují se jím především obchody s použitým ošacením, jinak též přezdívané „sekáče“. Trend levného oblečení z druhé ruky do ČR přišel počátkem devadesátých let 20. století, kdy přebývající použité ošacení určené původně pro charitativní účely v západních evropských státech bylo zištně prodáváno v českých zemích. V současnosti se již neomezují jen na kamenné prodejny, objevují se i second hand eshopy, některé firmy vytvářejí i second handové řetězce.", "tgt_summary": "A secondhand or used good is a piece of personal property that is being purchased by or otherwise transferred to a second or later end user. A \"used\" good can also simply mean it is no longer in the same condition as it was when transferred to the current owner. When the term \"used\" means that an item has expended its purpose (such as a used diaper), it is typically called garbage, instead.", "id": 66444}
{"src_title": "Tanycyt", "tgt_title": "Tanycyte", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tanycyty jsou bipolární protáhlé buňky. Jejich apikální konec, který se dotýká mozkomíšního moku, je obalen množstvím mikroklků, různé cytoplazmatické výběžky a jednu nebo dvě cílie. Golgiho aparát je také protáhlý, cytoplazma obsahuje málo ribozomů, prakticky postrádá hrubé endoplazmatické retikulum a obsahuje několik tukových kapének. Dobře detekovatelné jsou jejich výběžky, které jsou plné mikrotubulů, intermediálních filament a množstvím podlouhlých mitochondrií.  Klasické ependymální buňky jsou propojeny vodivými spoji (gap junctions), tanycyty mezi sebou komunikují skrz těsné spoje (tight junctions).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Tanycyty hrají důležitou roli v usnadnění přenosu hormonů a jiných substancí v mozku. Jejich dlouhé výběžky jim umožňují přenos hormonů přímo ze III. komory do specifické části neurohypofýzy zvané eminentia mediana. Hormony syntetizované neurosekrečními buňkami (rozkládajícími se od hypothalamu až do neurohypofýzy) jsou skrze tanycyty transportovány do mozkomíšního moku III. mozkové komory.  β tanycyty jsou polarizované transportní buňky zodpovědné za pohyb molekul z mozkomíšního moku do portálního oběhu. Absorpce molekul v tanycytech je zprostředkována klathrin-dependentní a kaveolin-dependentní endocytózou. Klathrin je přítomný na pólech buněk mozkové komory a prakticky chybí na pólech bazálních buněk (což polaritu buněk dokazuje). Tanycyty jsou spojeny s mnoha neuroendokrinními mechanismy tím, že jsou schopny produkovat také enzymy. V mozkomíšním moku nacházíme mnoho enzymů zodpovědných za syntézu steroidních sloučenin.  V krysím modelu byla nalezena 5a-reduktáza, která je zodpovědná za konverzi testosteronu a progesteronu na dihydrotestosteron a dihydroprogesteron. Enzymy tyroxin-jodid-peroxidasa (deiodinasa) typu I a II je schopna změnit konformaci T3 (trijodtyronin) na T4 (tyroxin) a tak aktivovat tento hormon brzlíku. Jodid-peroxidasa typu II má v CNS převahu a nachází se ve všech typech tanycytů, v cytoplazmě. Výzkumy naznačují, že jodid-peroxidasa typu II má důležitou roli v lokálním přístupu T3 do hypothalamu a dalších částí CNS přes mozkomíšní mok.  Při laboratorních testech byly v potkanech tanycyty transplantovány do jejich poškozené míchy a prokázala se jejich podpora regenerace poškozených axonů.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tanycyty mají některé stejné vlastnosti jako gliové buňky a astrocyty. Jejich tvar a poloha naznačovala, že jde o radiální gliové buňky, které zůstávají v hypothalamu po celý život. Díky některým vlastnostem se ale tanycyty dají od radiálních gliových buněk odlišit. Tanycyty v potkanech se začínají vyvíjet v posledních dvou dnech březosti a pokračují ve vývoji ještě jeden měsíc po porodu, kdy se plně diferencují. Naproti tomu radiální gliové buňky jsou klíčovou komponentou v embryotickém mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Typy tanycytů.", "content": "Rozlišujeme 4 výrazně se odlišující subtypy tanycytů (v modelu potkana), každý má jinou charakteristiku jako poloha, prostorová orientace, morfologie, cytochemie, ultrastruktura a určité funkce. Tyto subtypy se označují jako α1, α2, β1 a β2. α tanycyty se nachází na spodní a zevní stěně třetí komory, zatímco β tanycyty jsou na její bázi v úzkém spojení s eminentia mediana.  α tanycyty tedy vyplňují mezeru mezi lumen třetí komory s cévami středního hypothalamu, β tanycyty představují anatomické spojení mezi komorovým mozkomíšním mokem a portální krví. β2 tanycyty vytvářejí bariéru mezi mozkomíšním mokem a neuropily (spojovací výběžky neuronů) v eminentia mediana. Jiná funkční odlišnost je v tom, že oba α tanycyty i β1 tanycyty obsahují glukosa-1 přenašeče, zatímco β2 tanycyty ne. β1 tanycyty také produkují vazebný protein pro růstový faktor podobný inzulínu, β2 tanycyty nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tanycyty (z řeckého \"tanus\" – protáhlý) jsou morfologicky specializované ependymální buňky nacházející se na bázi III. mozkové komory. Od ostatních ependymálních buněk se liší dlouhými výběžky a výraznými synaptickými částmi, kterými propojují mozkové kapiláry s neurony více vzdálenými od III. mozkové komory. Tanycyty také nemají cílie a jsou mezi sebou propojeny pomocí těsných spojů (tight junctions).", "tgt_summary": "Tanycytes are special ependymal cells found in the third ventricle of the brain, and on the floor of the fourth ventricle and have processes extending deep into the hypothalamus. It is possible that their function is to transfer chemical signals from the cerebrospinal fluid to the central nervous system.", "id": 663740}
{"src_title": "Picada", "tgt_title": "Picada", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Často příprava směsi začíná základní omáčkou, jakou je například sofrito a končí finálním přidáním picada několik minut před ukončením přípravy jídla. Picada se užívá jako příměs nebo pro zahuštění a dává znamenitou finální chuť velkému množství receptů z masa, ryb, rýže, polévek, luštěnin či zeleniny. Existuje mnoho variant přísad. Nejběžnějšími jsou česnek (považovaný za téměř základní), šafrán (považovaný za základní mnoha kuchaři) a (nebo) petržel. Další možné přísady jako skořice, vařená játra (kuřecí nebo králičí), čokoláda, kmín, byliny a další koření jsou užívány zřídka. Picada se připravuje v moždíři a musí obsahovat základní triádu: mandle, chléb a kapalinu. Mandle jsou opražené a lze je nahradit ořechy (lískovými, piniovými, vlašskými) či kombinovat s jinými ořechy. Tvrdý, suchý chléb je rozdrcen v moždíři, může být opražený nebo okoralý či to mohou být chlebové kůrky, lze ho osmažit na pánvi na oleji či dokonce použít sladké sušenky nebo koláčky. Jako kapalina se obvykle používá horký masový vývar nebo jen horká voda.", "section_level": 1}, {"title": "Recept.", "content": "Typická příprava picada: Dejte do moždíře trochu soli, předejdete prokluzování, a čtyři stroužky česneku. Rozdrťte česnek a přidejte tucet pražených mandlí, tucet piniových oříšků, krajíc opraženého chleba a trochu šafránu. Vše rozdrťte dohromady, až vznikne \"těsto\". Můžete také přidat několik snítek petržele. Když je těsto homogenní, přidejte několik lžiček šťávy, která zbyla po vaření masa a promíchejte, až vznikne hustá omáčka. Asi deset minut před dokončením vaření vlijte omáčku rovnoměrně po celém povrchu pokrmu a nechte ji, až se spojí za nízké teploty s připravovaným pokrmem.", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Historicky je picada z mandlí doložena v katalánské kuchyni již od jejího útlého počátku. Objevuje se v nejstarších středověkých pojednáních. Sousední středomořské kuchyně, jako okcitánská nebo italská mají v podstatě podobné omáčky, například pesto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Picada je jednou z charakteristických omáček a kulinářských technik v katalánské kuchyni. Není to samostatná omáčka jako majonéza nebo romesco, ale přidává se do jídla během vaření na dochucení.", "tgt_summary": "Picada () is one of the characteristic sauces and culinary techniques essential to Spanish cuisine. The technique is typically found in the Spanish region of Catalonia and Valencia and subsequently Catalan cuisine and Valencian cuisine. It is not an autonomous sauce like mayonnaise or romesco, but it is added as a seasoning during the cooking of a recipe.", "id": 2408795}
{"src_title": "Kapitán Price", "tgt_title": "Captain Price", "src_document": [{"title": "John Price (Modern Warfare).", "content": "V roce 1995 se dal k SAS jako jejich 141. člen. O rok později, v hodnosti poručíka, mu byla svěřena důležitá akce s kapitánem MacMillanem a to zabít v Černobylu obchodníka a teroristu Imrana Zakhaeva. Akce nebyla úspěšná a Price Zakhaevovi ustřelil ruku. MacMillan byl zraněn a Price ho odvedl do bezpečí. Ze Zakhaeva se potom stal muž s téměř neomezenou mocí. Price si proto dal Zakhaevovu smrt za svůj úkol. O několik let později mu byl svěřen voják John,Soap\" MacTavish. Podnikli spolu několik důležitých akcí až skončili u toho že Soap zabil Zakhaeva. Jejich cesty se rozešly a do roku 2016 o Priceovi nikdo neslyšel. Price byl umístěn do vězení v Petropavlovsku odkud ho zachránila jednotka Task Force 141. Poté, co byli členové této jednotky zabiti v akci zrádcem generálem Sheperdem, složil Price novou ve které byl on, Soap a ruský zabiják Yuri. Společně se snažili dostat teroristu Makarova, který nastoupil na místo zabitého Zakhaeva. Jenže Soap zemře kvůli tomu, že byli s Yurim v budově, do které dal Makarov bombu a oni o tom nevěděli. Vyskočili z budovy a spadli asi z 30 nebo 20 metrové výšky a otevřou se mu staré rány, které mu udělal např. Sheperd a tak John „Soap“ MacTavish zemřel. John Price se na Makarova neuvěřitelně rozhněval. Udržuje spojení s americkými Delta Force. Když s Yurim a Pricem zaútočí na Makarova tak Yuri umírá. Price z posledních sil Makarovovi omotá kolem krku lano a pustí ho do nižšího patra. Makarovovi to zlomí vaz. Price si dává zasloužený doutník jako po každé akci.", "section_level": 1}, {"title": "Cpt. Price (Call of Duty).", "content": "Cpt. Price je dědeček Johna Price. Dělí je od sebe 70 let. Nejdříve byl v 6. výsadkové divizi britské armády. Poté se přidal k SAS. Nejvýznamnější byly ale jeho počiny v 7.obrněné divizi britské armády, kterou vedl. Důležité byly jeho mise u El-Alamienu. Bojoval také v Normandii. Umírá 27. října 1944 při útoku na německou bitevní loď Tirpitz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitán John Price a Kapitán Price jsou 2 fiktivní postavy z herní série Call of Duty. Postava Johna byla vytvořena podle vojáka Johna McAleese, postava Kapitána pravděpodobně také. Znakem Johna Price z MW jsou vousy a jungle klobouk (v Call of Duty 1 a 2 to byl knír a baret). John Price byl dabován Barry Sloanem. Cpt. Price byl dabován Michaelem Goughem. Postava Johna se objevila i ve francouzské úpravě Black Ops.", "tgt_summary": "Captain John Price is a fictional character in the \"Call of Duty\" series. He is the main protagonist of the \"Modern Warfare\" sub-series being one of two characters to be featured in all of the games in the sub-series, the other being Nikolai. Price first ranked as a lieutenant, and served as a sniper under the orders of Captain MacMillan, participating in a mission to assassinate Ultranationalist Leader Imran Zakhaev in Pripyat, Ukraine in 1996. He was then promoted to a Captain and took charge of a Special Air Service squad, codenamed \"Bravo Team\", which included Captain John \"Soap\" MacTavish, before being held prisoner in a Russian gulag after \"\". After being rescued by Task Force 141 from the gulag, he was then assigned to Task Force 141 but was considered a war criminal after he and Captain MacTavish killed General Shepherd. He then participated in a joint operation with Delta Force's Team Metal, rescuing Alena Vorshevsky, and her father, the Russian President, after they had been kidnapped by Makarov and his forces, before tracking down and killing Makarov in a hotel.", "id": 2108185}
{"src_title": "Avraham Tehomi", "tgt_title": "Avraham Tehomi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Oděse v carském Rusku a podnikl aliju do britské mandátní Palestiny, kde pracoval na stavbě silnic. Stal se členem Hagany, jejíž důstojnický kurz zakončil s vyznamenáním. V červnu 1924 údajně spáchal atentát na ultraortodoxního židovského vůdce Jacoba Israële de Haana, který měl v plánu ve spolupráci s arabskými státy rozvrátit židovské společenství v mandátní Palestině a chystal se britské vládě navrhnout, aby židovská ortodoxní společenství v Palestině nebyla podřízena autoritě světských židovských institucí. Vražda, kterou měl údajně v řadách Hagany provést Tehomi z rozkazu Jicchaka Ben Cviho, šokovala Evropu, ale vrah nebyl odhalen. O šedesát let později se novinářům podařilo dopátrat Tehomiho, který se ke svému činu veřejně přiznal v rozhovoru pro izraelskou televizní stanici.  V roce 1925 byl v rámci Hagany jmenován zástupcem velitele Jeruzalémského distriktu a v letech 1929 až 1931 působil jako velitel tohoto distriktu. Nepokoje z roku 1929, při nichž byly židovské osady napadány Araby, vedly v Haganě k rozbrojům, neboť část jejich příslušníků nesouhlasila s pasivním defenzivním postojem a žádala možnost odvetných akcí. To v důsledku vedlo k tomu, že Tehomi v roce 1931 z Hagany odešel, založil podzemní vojenskou organizaci revizionistického hnutí, známou jako Hagana Bet (dnes též Irgun či Ecel), a stal se jejím prvním velitelem. V roce 1937 se pokusil tyto dvě organizace opět sjednotit a spolu s částí stoupenců z Irgunu přešel zpět do Hagany, nicméně ne všichni následovali jeho příklad. Irgun posléze podnikal útoky jak proti Arabům, tak proti Britům.  Ke konci svého života žil ve Spojených státech a v Hongkongu. Zemřel v roce 1991 v Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avraham Tehomi (: אברהם תהומי, rodným jménem Avraham Zilberg; 1903 – 1991) byl první velitel revizionistické podzemní vojenské organizace Irgun a údajný vrah Jacoba Israële de Haana.", "tgt_summary": "Avraham Tehomi (1903–1990), also Avraham T'homi, was a Jewish militant who served as a Haganah commander, and was one of the founders and first commander of the Irgun. He is best known for the assassination of Jacob Israël de Haan.", "id": 1705852}
{"src_title": "Maja e Jezercës", "tgt_title": "Maja Jezercë", "src_document": [{"title": "První výstup.", "content": "Ještě na počátku 20. století byla za nejvyšší vrchol Prokletje (albánsky \"Bjeshkët e Nemuna\") považována hora Shqelzen (Maja Shqelzen, 2400 m n. m.). Teprve až maďarský geolog F. Nopcsa, který v roce 1905 navštívil centrální část pohoří Prokletje, vyslovil názor, že nejvyšším vrcholem oblasti je Jezercë, ležící mezi průsmyky Qafa Pejes a Shtegu Denvet severně od vrcholu Radohima (albánsky \"Maja e Radohimës\", 2568 m n. m.). Měření, které F. Nopsca provedl v roce 1907 tuto domněnku potvrdilo.  Prvním, kdo vystoupil na vrchol a zanechal tam viditelné stopy, byli italští zeměměřiči v roce 1929. Když následně vystoupili na vrchol 26. července 1929 britští horolezci C. M. Sleeman, W. T. Elmslie a L. A. Ellwood, nalezli zde nedávno vybudovanou mohylu.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Na vrchol Maja e Jazercës lze vystoupit buď z jihovýchodu od vesnice Theti nebo ze severu, z Černé Hory kolem jezer ležích pod Maja e Jezercës. Výstupové cesty jsou technicky nenáročné, místy však poměrně exponované. Jsou řídce značeny červenými značkami či kamennými mužiky.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Samotná hora Jezercë se nevyznačuje mimořádným bohatstvím rostlinných a živočišných druhů - na rozdíl od celého pohoří Prokletje, kde se vyskytuje například na 2000 druhů rostlin, z nichž jsou více než dvě desítky endemické. Jedná se také o nejbohatší oblast z celé Evropy, pokud jde o počet druhů zde žijících motýlů. Existují proto snahy vytvořit přeshraniční národní park a zařadit pohoří Prokletje na seznam Světového přírodního dědictví UNESCO. Jižně od Jezercë se rozkládá Národní park Theth a východně pak Národní park Údolí Valbony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maja e Jezercës ( v překladu z albánštiny \"Hora Jezerce\", ) je nejvyšší hora pohoří Prokletije i celých Dinárských Alp. Dosahuje výšky 2694 m n. m. Jedná se o skalnatý vrchol tvořený dolomitickými vápenci. V období starších čtvrtohor bylo celé pohoří intenzivně zaledněno, což výrazně ovlivnilo tvářnost hory. Úbočí jsou tvořena karovými stěnami, pod severním úbočím je několik ledovcových jezer. Od nich také pochází název hory v srbštině - Jezerski vrh. Dnes už je pohoří zcela odledněno, je zde pouze několik malých sněžníků. Oblast patří ke srážkově nejbohatším v Evropě, a proto zde v zimě bývá vysoká sněhová pokrývka a četné laviny.", "tgt_summary": "Jezerca Peak () is the highest peak in the entire Dinaric Alps, the second highest in Albania and the sixth highest in the Balkans, standing at above sea level. It is one of the toughest if not one the most dangerous climbs in the Albanian Alps. However, Maja Jezercë is the 28th most prominent mountain peak in the European continent.", "id": 2396525}
{"src_title": "Večírek (film, 1980)", "tgt_title": "La Boum", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Vic je 13 let a právě se přistěhovala s rodiči z Versailles do Paříže, kde začíná navštěvovat Lyceum Jindřicha IV. Její rodiče, otec François zubař a matka Françoise, kreslířka komiksů mají starosti především se svými zaměstnáními a posléze i se svým vztahem a nemají čas hovořit se svou dcerou o jejich problémech. Pro Vic se stává její nejlepší rádkyní její prababička přezdívaná Boubelka, která má pro mladou generaci pochopení. Po mnohém přemlouvání dovolí rodiče Vic, aby šla na večírek pořádaný spolužákem Raoulem. Zde se seznámí s o rok starším Mathieu, který studuje na stejném lyceu a zamilují se do sebe.  U Françoise se v ordinaci objeví jeho bývalá milenka Vanessa a chce od něj poslední noc na rozloučenou. François se vymluví na přednášku o anestezii a Vanessa, aby mohl zůstat celou noc, zavolá jeho ženě, že má zlomenou nohu a zůstane přes noc v nemocnici. François musí předstírat frakturu nohy. Když François vidí, jak se o něj Françoise stará, řekne jí pravdu o své bývalé milence. Ta mu nechce odpustit a proto se dohodnou na odděleném bydlení. Françoise se blíže seznámí s Éricem Lehmanem, profesorem němčiny na lyceu. Pénélope, nejlepší kamarádka Vic, jí řekne, že viděla Mathieu se starší dívkou Lydií. Jednou večer zjistí François, že se Françoise stýká s Éricem, který ji doprovodil domů. Na prázdniny Vic doprovází prababičku na cestě do Bruselu. Mathieu je na prázdninách v Cabourgu. Vic s prababičkou se tedy ubytují v hotelu v Deauville a Vic se setká s Mathieu a ptá se ho na dívku Lydii. Pak se vrátí do hotelu. Ráno si objednají na pokoj snídani, kterou jim donese Mathieu, který zde pracuje na brigádě.  François najde za dveřmi svého bytu kreslený vzkaz, že je jeho žena těhotná. Myslí si ale, že Françoise čeká dítě s Éricem, což ji rozzlobí. Rozhodne se strávit dovolenou s Éricem v Agadiru.  François, aby ji udobřil, koupí dvě letenky na výlet do Benátek. Doma ji potká, jak se balí na cestu do Afriky. Odveze ji tedy na letiště a řekne jí, že pro ně má letenky do Itálie. Françoise nakonec s Éricem neodletí, ale vrátí se do města a usmíří se.  V tu dobu Vic pořádá večírek na oslavu svých 14. narozenin a doufá, že přijde i Mathieu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Večírek (\"La Boum\") je francouzský hraný film z roku 1980, který režíroval Claude Pinoteau podle vlastního scénáře. Film popisuje osudy dospívající dívky ve Francii na počátku 80. let.", "tgt_summary": "La Boum (English title: \"The Party\" or \"Ready for Love\") is a 1980 French comedy film directed by Claude Pinoteau and starring Sophie Marceau, appearing in her film début. Written by Danièle Thompson and Claude Pinoteau, the film is about a thirteen-year-old French girl finding her way at a new high school and coping with domestic problems. The film was an international box-office hit, earning 4,378,500 admissions in France. The music was written by Vladimir Cosma, with Richard Sanderson singing the song \"Reality\". A sequel movie, \"La Boum 2\", was released in 1982.", "id": 744836}
{"src_title": "Apple TV", "tgt_title": "Apple TV", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Apple TV nebylo první zařízení od Applu s myšlenkou televizního přijímače. Už v roce 1993 se pokusil Apple integrovat televizi do počítače. Nazval to Macintosh TV a vypadal jako Mac se 14\" CRT monitorem. Tento projekt se ale netěšil velkému úspěchu a prodalo se jen 10 tisíc kusů. A to hlavně kvůli špatnému výkonu grafiky.  Dalším posunem k současné Apple TV byl Apple Interactive Television Box z roku 1994. Jednalo se o set-top box, který se dostal do fáze prototypu, ale těsně před dokončením byl vývoj zastaven a z neznámých důvodů ukončen.  To vše vedlo k první generaci Apple TV. Toto zařízení bylo odhaleno na tiskové konferenci Applu 8. ledna 2007 samotným Stevem Jobsem a pojmenováno iTV. Což ale vedlo ke sporům s jistou britskou televizní společností, která si tento název nárokovala a hrozila, že na Apple podá žalobu. Došlo k přejmenování na Apple TV a 21. března začaly být rozváženy první kusy. Nejprve ve verzi 40 GB a zanedlouho poté také v rozšířenější 160 GB verzi. Nicméně důležitost Apple TV byla zveličována.  2. generace toho přístroje byla odhalena na tiskové konferenci Applu 1. září 2010. Nová verze zmenšuje svoji velikost na čtvrtinu, přináší výkonnější procesor a nahrazuje Mac OS za mobilní operační systém iOS.  Při představování iPadu 3 7. března 2012 Apple CEO Tim Cook představil 3. generaci Apple TV. Nová generace je od pohledu identická, ale v sobě ukrývá výkonnější procesor a podporu Full HD videa.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Současná Apple TV umožňuje spotřebitelům používat svoji HDTV k prohlížení fotografií, videa a přehrávání hudby za pomocí dostupných internetových medií nebo místní sítě. Mezi podporovaná internetová média patří:  iTunes – přístup k této aplikaci zaručuje půjčování nebo zakoupení filmů a seriálů ve standardním nebo vysokém 1080p rozlišení, ceny jsou 2,99 až 3,99 $ za půjčení na 48 hodin a kolem 10 $ za zakoupení. Dále kupování a přehrávání písniček nebo celých alb ve vysoké kvalitě.  Apple TV umožňuje přehrávání z internetového serveru Youtube a Vimeo. Zobrazování fotek ze služeb Flickr a MobileMe.  Nabízí také sledování zpravodajství, sportovních přenosů a dokonce i zpravodajství ze sportu. To vše můžete zastavit, přetočit zpět nebo uložit do archivu a zhlédnout později. Ale abyste měli k tomu přístup, musíte mít předplatné MLB.TV. Ze zpravodajských služeb je dostupné Wall Street Journal Live, což je americké zpravodajství.  Pro majitele iPhone 4s nebo tabletu iPad je tu připravena funkce Airplay Mirroring, která umožňuje promítnout obraz z vašeho zařízení na televizi a v reálném čase hrát hry, sledovat video, upravovat fotografie nebo pouštět hudbu.  Ovládání je vyřešeno jednoduchým dálkovým IR ovladačem Apple Remote Control. U 4. generace je v balení přibalen Bluetooth ovladač a pro iOS zařízení je možnost stáhnout z App Store aplikaci Apple TV Remote pro ovládání Apple TV z této aplikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple TV je digitální mediální přijímač nebo také set-top box od společnosti zvané Apple Inc. Přehrávač je určen pro přehrávání obsahu z iTunes, Youtube, Flickr, iCloud, k přenosu obrazu z počítačů nebo tabletů se systémem macOS, iOS nebo Windows. Má tvar menšího čtverce se zaoblenými rohy, povrch z černého plastu s logem společnosti a zkratkou TV. Jeho první verze byla představena dne 8. ledna 2007.", "tgt_summary": "Apple TV is a digital media player and microconsole developed and sold by Apple Inc. It is a small network appliance and entertainment device that can receive digital data for visual and audio content such as music, video, video games, or the screen display of certain other devices, and play it on a connected television set or other video display.", "id": 738113}
{"src_title": "Francisco Román Alarcón", "tgt_title": "Isco", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V A-týmu Valencie debutoval 11. listopadu 2010 proti UD Logroñés v pohárové soutěži Copa del Rey. Valencia hrála doma a on se trefil dvakrát (výhra domácích 4:1, celkové skóre 7:1). Před debutem strávil jednu sezónu v rezervě týmu, která hrála třetí nejvyšší španělskou soutěž Segunda División B. Trefil se jednou v 25 zápasech, rezervní tým Valencie nakonec sestoupil o soutěž níž.  Svůj první zápas v La Lize odehrál 14. listopadu 2010. Hrál 20 minut po střídaní svého spoluhráče Aritze Adurize v domácím vítězství 2:0 proti Getafe CF. V polovině července 2011, poté, co pomohl B-týmu 15 vstřelenými góly k návratu do třetí nejvyšší španělské soutěže, podepsal pětiletou smlouvu s Málagou. Málaga za tento přestup musela zaplatit 6 milionů eur. První gól za Málagu vstřelil 21. listopadu 2011 proti Racing de Santander při vítězství venku 3:1. Následující týden přidal další gól proti Villarrealu v domácím vítězství 2:1.  V červnu 2013 nabídl velkoklub Real Madrid Málaze za tohoto mladého talentovaného hráče 24 milionů eur. Prezident Realu Florentino Pérez potvrdil 26. června 2013 jeho příchod do klubu. Ligový titul v sezóně 2013/14 sice nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale stal se vítězem Ligy mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid. Rovněž vyhrál s Realem Copa del Rey 2013/14 (španělský pohár).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Se španělskou reprezentací do 17 let vyhrál v roce 2009 třetí místo na Mistrovství světa, kde skóroval dohromady třikrát. Se španělskou reprezentací do 20 let se zúčastnil Mistrovství světa hráčů do 20 let 2011 v Kolumbii, kde byl jeho tým vyřazen ve čtvrtfinále Brazílií v penaltovém rozstřelu.  Byl nominován na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2013 konané v Izraeli. Ve třetím zápase Španělska na šampionátu proti Nizozemsku (oba soupeři si již zajistili postup, šlo pouze o první místo ve skupině) vstřelil druhý gól a Španělsko vyhrálo 3:0, stejný výsledek se zrodil i v semifinálovém střetnutí proti Norsku, ke kterému také přispěl jednou brankou. Trefil se i ve finále 18. června proti Itálii, Španělsko vyhrálo 4:2 a slavilo titul.  28. února 2012 byl povolán do španělské reprezentace do 23 let na přátelský zápas proti Egyptu, ale zůstal pouze na lavičce. V létě 2012 byl uveden na soupisce pro Letní olympijské hry 2012 v Londýně. Španělsko zde bylo po vítězství na Euru 2012 největším favoritem, ale po dvou prohrách 0:1 (s Japonskem a Hondurasem) a jedné remíze s Marokem (0:0) vypadlo překvapivě již v základní skupině D. Isco odehrál všechna tři utkání svého týmu.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "15. května 2012 byl poprvé vybrán do A-týmu pro přátelské zápasy se Srbskem a Jižní Korejí, ale opět nenastoupil. 1. února 2013 byl nominován k nadcházejícímu přátelskému utkání proti Uruguayi. 6. února 2013 si v tomto zápase zaknihoval svůj debut v A-mužstvu Španělska, když odehrál kompletní počet minut. Španělé porazili v katarském Dauhá jihoamerického soupeře 3:1. Trenér Španělska Vicente del Bosque vyjádřil po zápase s jeho výkonem spokojenost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francisco Román Alarcón Suárez (* 21. dubna 1992, Benalmádena, Španělsko), známější pod přezdívkou Isco, je španělský fotbalista, který v současnosti hraje za španělský klub Real Madrid na postu ofenzivního záložníka. V prosinci 2012 zvítězil v anketě Golden Boy.", "tgt_summary": "Francisco Román Alarcón Suárez (; born 21 April 1992), commonly known as Isco (), is a Spanish professional footballer who plays as an attacking midfielder for Real Madrid and the Spanish national team. In 2017, he was selected as one of the 30 best players in the world for that season.", "id": 1676926}
{"src_title": "Dutina stromu", "tgt_title": "Tree hollow", "src_document": [{"title": "Ekologický význam.", "content": "Dutiny stromů a rozložené dřevo mohou fungovat jako útočiště řady živočichů. Fungují jako hnízdiště ptactva a drobných savců (netopýři, veverka obecná). Mrtvé a rozkládající se dřevo je klíčové pro populace některých brouků, živí se jím například larvy tesaříka obrovského, roháče obecného, páchníka hnědého a další xylofágních a saprofytické druhy. Brtě jsou přirozeným domovem včel (včelaři původně stavěli úly z dutých kmenů). Během dlouhodobého procesu vzniku dutiny a rozpadu dřeva může strom osídlit velmi široké spektrum hmyzu od zlatohlávků, tesaříků, kovaříků, potemníků, drabčíků a řady dalších až po obyvatele druhotně vázané na jiné hmyzí zástupce (vosy, sršně, mravence) jako jsou kožojedi, hlodáči nebo lesknáčci.  Vlivem preventivního kácení dutých a odumírajících stromů dochází k ohrožení živočišných druhů vázaných na dutiny a tlející dřevo.", "section_level": 1}, {"title": "Arboristika.", "content": "Vznik dutin je jedním z přirozených projevů stárnutí stromu. V případě výjimečně cenných stromů (například památné a významné stromy) bylo prioritní jejich zachování. Zejména na přelomu 18. a 19. století došlo k výraznému rozvoji v ošetřování dutin ve snaze prodloužení životnosti stromů výjimečného věku, vzrůstu nebo historie.  Některé z původních postupů ale nebyly pro stromy příznivé, příkladem může být plombování a výplně dutin (cihlovou vyzdívkou, betonem a podobně), které vedly k omezení ventilace a urychlení rozpadu dřeva, případně omezovaly regeneraci (znemožňovaly závaly a spouštění adventivních kořenů typickému zejména pro lípy). Krom toho takový materiál strom nadměrně zatěžuje, může způsobit praskání dřeva nebo se protlačovat do kořenů. Za nevhodné takové postupy označil již Jan Frič v 50. letech 20. století. Tímto postupem (vyzdívkami a výplněmi) byly v minulosti ošetřené například Tři bratři, Cisterciácká lípa, Jemčinská lípa, Opalický dub a řada dalších.  Dutiny bývají během ošetření vyčištěny od trouchu (tlející listí, rozložené dřevo a podobně), narušené dřevo je z kmene odstraněno až na nepoškozenou mrtvou vrstvu a ta impregnována tzv. penetračním nátěrem, který mívá zpravidla fungicidní (případně i insekticidní) účinky (brání houbám v dalšímu rozkladu stromu). K impregnaci se používá a používala řada látek, například lněný olej, lněná fermež, vodný roztok modré skalice, chloridu zinečnatého, boraxu. Dále latex, luxol nebo speciální nátěrové přípravky jako \"boralco\" a \"ibefungin\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dutiny stromů byly v historii využívané pro řadu účelů. Obecně k chovu včel, v konkrétních případech i specifičtěji. Jako chlévy (např. Sudslavická lípa, Tisíciletá lípa v Kotli), jako kůlny Husova lípa v Chlístově, Vejdova lípa, pro úkryt potravin a cenností za války nebo jako sklad zboží pašerákům (Lípa nad Lešišovem). Z dutiny mohla vzniknout zvonice (Praskoleská lípa), kaple (lípa v Zádubu).  Mnohé přisuzovaly dutinám i pověsti, v Popovickém dubu měla být roku 1866 umístěna polní kuchyně, Velký javor ve Věstoňovicích si jako své sídlo vybrala lesní víla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dutina stromu neboli brť je prostor v kmeni (případně kosterních větvích). Vzniká většinou přirozenou cestou - rozkladem starého dřeva za přispění dřevokazných hub a vlivů počasí. Dutiny lze dělit na otevřené (viditelné) a skryté (zvenku nejsou patrné, strom je zcela uzavírá). Se vznikem dutin může souviset tzv. dendrotelma, což je přirozená prohlubeň zachycující dešťovou vodu (zpravidla v rozsoše větví). Dlouhodobým působením vlhka dochází k rychlejšímu tlení a šíření dřevokazných hub.", "tgt_summary": "A tree hollow or tree hole is a semi-enclosed cavity which has naturally formed in the trunk or branch of a tree. They are found mainly in old trees, whether living or not. Hollows form in many species of trees, and are a prominent feature of natural forests and woodlands, and act as a resource or habitat for a number of vertebrate and invertebrate animals.", "id": 215417}
{"src_title": "Regenerace (Star Trek: Enterprise)", "tgt_title": "Regeneration (Star Trek: Enterprise)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Při průzkumu neznámých trosek v Arktidě objeví vyprošťovací tým zmrzlé mrtvoly, které nepatří lidem. Mají různé genetické profily a navíc byla jejich tkáň nahrazena množstvím technologických vylepšení. Postupem času vyjde najevo, že jejich krev obsahuje miniaturní zařízení, která opravují živou tkáň i poškozené součástky. Krátce poté jsou výzkumníci napadeni plně funkčním Borgem.  Protože se vyprošťovací tým nehlásí, podnikne admirál Forrest inspekční cestu do Arktidy. Na místě nikoho nenajde a transportní loď chybí. O celé události informuje kapitána Archera, protože Enterprise leží blízko předpokládané trasy uprchlíků. Hoshi zachytí nouzové vysílání tarkaleanského transportu a Archer se rozhodne jim pomoci. Po příletu na místo je tarkaleanská loď znehybněna a její posádka se podrobuje asimilaci. Na Archerovy výzvy odpoví Borgové palbou, takže jim Enterprise vyřadí zbraně. Z posádky transportu se nakonec podaří zachránit dva Tarkaleany, které Phlox důkladně analyzuje: některé jejich vnitřní orgány byly nahrazeny přístroji a nanosondy dále pokračují v přeměně těl na kyborgy. Stíhání Borgů dále pokračuje a mezitím si Archer projde staré záznamy. Podle jeho teorie se o těchto cizincích poprvé zmínil Zefram Cochrane ve svém projevu v Princetonu. Cochrane hovořil o kybernetických tvorech z budoucnosti, kteří se pokusili mu překazit první let warpem. T'Pol namítne, že Zefram byl známý svými smyšlenými příběhy a sklony k alkoholismu. Dva Tarkaleané na ošetřovně se proberou a napadnou Phloxe i strážného, a přitom vpíchnou doktorovi do těla nanosondy. Vzápětí utečou a začnou v útrobách Enterprise pracovat na zařízení neznámého účelu.  Trip analyzuje borgskou loď a objeví slabé místo, které by se dalo využít. Malcolm s bezpečnostním týmem najde Borgy, ale palba ze zbraní jim neublíží. Malcolm se stáhne a Archer nechá celou sekci uzavřít a dekomprimovat, čímž oba Borgy vypustí do vesmíru a tím je zabije. Phlox sám na sobě zkusí drastickou léčbu: vystaví se silné omikronové radiaci, která vadí mikroprocesorům uvnitř nanobotů. Enterprise dostihne borgskou loď, ale v tu chvíli začne fungovat tajemné zařízení na palubě a vyřadí pohon i zbraně. Archer s Reeedem se přenesou na nepřátelské plavidlo a probojují si cestu k EPS rozdělovači, aby zde umístili nálože. Poté se transportují zpátky na Enterprise, nálože odpálí a těžce poškozenou borgskou loď rozstřílí torpédy. Phloxova léčba je úspěšná, takže jediným neúspěchem mise je fakt, že se Borgům podařilo odvysílat souřadnice Země kamsi do Delta kvadrantu...", "section_level": 1}], "src_summary": "Regenerace (v originále Regeneration) je epizoda seriálu \"\". Jde o dvacátý třetí díl druhé řady pátého seriálu ze světa Star Treku.", "tgt_summary": "\"Regeneration\" is the forty-ninth episode of the American science fiction television series \"\", the twenty-third episode of the second season. It first aired on May 7, 2003 on the UPN network in the United States. The episode was written by Mike Sussman and Phyllis Strong, and was directed by David Livingston. It was a follow-up to the feature film \"\".", "id": 1132097}
{"src_title": "Kostel svatého Vavřince (Paříž)", "tgt_title": "Saint-Laurent, Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První kostel svatého Vavřince zde byl založen již v 6. století společně s klášterem. Stavby se nacházely mimo městské hradby a v roce 885 byly zničeny Normany. Nový farní kostel stejného zasvěcení je zmiňován v roce 1180. Tento kostel byl jako příliš malý zbořen a na počátku 15. století nahrazen větším kostelem – dnešní stavbou ve stylu plaménkové gotiky. Chór byl vysvěcen 14. června 1429.  Ještě v 17. století nebyl kostel dokončen. Chybělo uzavřít loď a postavit průčelí. Při dokončení se nabízela možnost pokračovat v původní gotice nebo použít v té době oblíbený styl klasicismus, který zvítězil. Přesto byla v roce 1655 loď a transept zaklenuty gotickým žebrovím, jehož svorníky jsou datovány 1657 a 1659. Jedná se tak o poslední budovu v Paříži postavenou ve stylu plaménkové gotiky, jeden a půl století po konci 15. století. Tato volba byla pragmatická – jednalo se o způsob, jak se vyhnout zbourání a opětovnému vystavění toho, co již existovalo. V roce 1621 byl položen základní kámen průčelí, které bylo vytvořeno v klasicistním stylu obdobně jako kostel svaté Alžběty Uherské nebo kaple Sorbonny.  V roce 1654 pod vedením Antoina Le Pautre byl chór nově vyzdoben. Arkády apsidy byly ozdobeny kamennými korintskými sloupy, frontony a kartušemi. Za oltářem byl vytvořen monumentální oltářní obraz ve tvaru triumfálního oblouku ozdobený basreliéfem (dnes zaniklým). Architekt François Blondel vyzdobil kapli Tří Marií, zničenou v roce 1712 a nahrazenou současnou kaplí Panny Marie.  Kostel byl během Velké francouzské revoluce přeměněn na chrám svazku a věrnosti (\"Temple de l'Hymen et de la Fidélité\").  Během Druhého císařství byly proraženy bulváry Magenta a Strasbourg. Kostel svatého Vavřince musel být zkrácen zvůli vyrovnání bulváru Strasbourg. Proto byla stržena fasáda ze 17. století a v letech 1863-1867 architekt Simon-Claude Constant-Dufeux vytvořil nové novogotické průčelí zdobené plastikami a frontonem.  Varhany vyrobil v roce 1685 François Ducastel se svým synem Hippolytem, v letech 1725-1732 je opravil Nicolas Collar a v roce 1767 je zvětšil a přebudoval François-Henri Clicquot. Znovu upraveny byly Josephem Merklinem v letech 1864-1867. V roce 1942 a 1993 byly restaurovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Vavřince (fr. \"Église Saint-Laurent\") je katolický farní kostel v 10. obvodu v Paříži mezi ulicemi \"Rue du Faubourg-Saint-Martin\", \"Boulevard de Strasbourg\" a \"Boulevard de Magenta\". Kostel je od roku 1945 chráněn jako historická památka.", "tgt_summary": "Saint-Laurent () is a church in the 10th arrondissement of Paris (119, rue du Faubourg-Saint-Martin, 68, boulevard de Strasbourg or 68, boulevard de Magenta). It is built on Paris's north-south axis, linking Senlis and Orléans, as laid out by the Romans in the course of the mid 1st century BC, now marked by the rue du Faubourg-Saint-Martin, rue Saint-Martin, rue Saint-Jacques and rue du Faubourg-Saint-Jacques). It has been listed since 2016 as a \"monument historique\" by the French Ministry of Culture.", "id": 996545}
{"src_title": "Kostel svatého Apolináře (Praha)", "tgt_title": "Church of St. Apollinaire, Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel byl založen Karlem IV. v roce 1362. Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348. Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Apolináře, čímž dal podnět k výstavbě kostela. Jednolodní gotická stavba s užším presbytářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360–1390. Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí, před postavením kostela sv. Apolináře by starší stavba musela být odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu. Archeologický průzkum v podlaze kostela se neprováděl.", "section_level": 1}, {"title": "Budování kostela.", "content": "Budování kostela probíhalo ve dvou etapách. Během první etapy, přibližně v letech 1360–1376, byla postavena podélná sálová loď s pěti klenebními poli. Na její sedlové střeše se nacházela sanktusová věžička. Loď tak mohla provizorně fungovat jako samostatný kostel, ačkoliv ještě neměla presbytář. O několik let později byla také započata stavba věže na jižní straně kostela. Ve druhé etapě výstavby byl dostavěn presbytář. Dokončení celé stavby se datuje již k roku 1390.", "section_level": 2}, {"title": "Průřez historií.", "content": "Původní kapitula u sv. Apolináře sestávala z probošta a osmi kanovníků a kapitulní dům byl připojen ke kostelu vstupem přímo na tribunu kostela na jeho západní straně. Kolem roku 1419 kapitula chrám opustila až na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen. Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 1414–1418.  V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům. Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské.  V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu. Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628. Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon. V roce 1628 přikázal ovšem císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské.  Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusovou věžičku, čímž se poškodily i krovy. Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí. Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd. Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671). V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním. V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Barokizace (1671 a 1757–1768).", "content": "První vlna barokizace proběhla v souvislosti s opravou kostela v roce 1671. Důvodem opravy bylo poškození kostela vichřicí v roce 1670, které značně postihlo sanktusní vížku, krovy a zasklení oken. Nová sanktusní vížka s cibulovou bání a barokizace interiéru byly nejspíš dílem stavitele Daniela Rynda. V tomto období také zvonař Mikuláš Loewe přelil velký zvon z roku 1620. Dále byl řízen i oltář Matky Boří Staroboleslavské v lodi kostela.  Druhá vlna souvisela s obsazením kostela pruským vojskem v roce 1757. Boje o kostel a zkoušení paliva zapříčinily poškození zdiva a omítky. Opravy v tomto případě postihly zejména interiér. Byly osazeny obnovené oltáře. Pro kostelní věž byly Janem Jiřím Kuehnerem odlity dva nové zvony, větší Apolinář a menší Anna. Významným zásahem bylo v roce 1768 osazení nových varhan s plastikami sv. Václava a dvou andělů na starou gotickou tribunu v západní části lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Regotizace (1893–1898).", "content": "V 19. století se na kostele objevily statické trhliny, proto bylo rozhodnuto o jeho opravě a regotizaci. Přestavbu provedel architekt Josef Mocker. V západní části strhl starou gotickou tribunu a nahradil ji replikou. V oknech lodi i presbytáře vyměnil poškozené kružby za nové. Změnami prošly i oba portály. Hlavní portál má původní ostění, menší lomený portálek byl Mockerem vyměněn za nový pseudogotický. Do obou portálů byly osazeny nové dveře podle Mockerových návrhů. Západní štít lodi byl stržen a nahrazen jeho obdobou. Celá stavba byla opatřena novým krovem. Na exteriéru byly vyměněny zvětralé kvádry a kostel byl nově omítnut. Pseudogotická je i korunní římsa.V interiéru Mocker znovu odhalil původní gotické nástěnné malby a nejspíš i původní polychromii klenebních žeber a svorníků. V jižní zdi presbytáře prorazil nový portál do nově přistavené pseudogotické sakristie. Ta byla s chórem spojena zděnou chodbou. Upravil vstup z podkruchtí do věže. Ve věži pak opravil vnitřní schodiště.  Po roce 1950 byly postupně odstraněny oltář Čtrnácti svatých pomocníků, obrazy visící na stěnách lodi, po roce 1990 proběhlo restaurování oltářních obrazů, v letech 2016–2017 proběhla rekonstrukce budovy fary.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Půdorys kostela je tvořen jednou lodí s užším pětibokým presbytářem a boční věží u jihozápadního nároží. Ze severní strany je k presbytáři připojena kvadratická sakristie s předsíňkou, sklenutá jedním polem křížové klenby.", "section_level": 1}, {"title": "Loď.", "content": "Jednolodní prostor je sklenut pěti poli křížových žebrových kleneb, žebra mají hruškový profil a vybíhají z přípor na konzolách s listovým dekorem. Svorníky kleneb mají válcovou krycí desku, druhotně prosekanou pro vedení drátů elektrického osvětlení. Exteriér lodi je poměrně strohý, rytmizovaný deseti mohutnými jednou odstupněnými opěrnými pilíři. Ty jsou armované pískovcovými kvádry a přepásané v dolní třetině podokenní profilovanou římsou. Opěráky završuje kombinace pultových a sedlových stříšek. Nárožní opěrné pilíře jsou postaveny diagonálně. Velká lomená okna lodi poskytují bohaté osvětlení. Široce prožlabené kamenné ostění je původní. Dochovaly se na nich některé kamenické značky. Na západní stěně kostela bylo okno, zazděné v 16. století a nyní zcela skryté pod omítkami. Na západě i východě je loď zakončena strmými trojúhelnými štíty. Západní štít je členěn třemi lomenými vpadlými nikami. Do lodi vedou dva vstupní portály ze severu: hlavní je umístěn osově, vedlejší v severozápadním nároží.  Pseudogotická kamenná kruchta na západě lodi je tvořena dvěma lomenými profilovanými arkádami se středním pilířem, vrcholícími poprsnicí zdobenou lichými kružbamio. Ke střednímu pilíři se druží polopilíř, nesoucí profilovanou podnož arkýře, který byl původně určen pro tribunový oltář. Varhanní stroj i skříň na kruchtě jsou z konce 19. století, barokní sošky andílků pocházejí z oltáře.", "section_level": 2}, {"title": "Presbytář.", "content": "Půdorys tvoří dvě obdélná příčná pole a hluboký pětiboký závěr. Presbytář je posazen na stejném soklu jako loď. Podepřený je osmi opěrnými pilíři, které jsou podobné opěrákům v lodi, jsou však mnohem drobnější.  Okna v presbytáři jsou užší než okna v lodi a vyplňují je jen dvoudílné kružby. Stejně jako v lodi nasedají okna parapetem na podokenní profilovanou římsu. Ta se ovšem na rozdíl od lodi opakuje i uvnitř presbytáře, kde z římsy stoupají útlé oblé dříky přípor klenby. Konzoly přípor mají zdobené hlavice a polygonem profilované krycí desky, z nichž vybíhají štíhlá hrušková žebra. Ta jsou ve vrcholech upevněna do terčových svorníků. Příčná žebra, opisují půlkruh, spoluvytváří dojem rozložitosti klenby.  Presbytář je spojen s lodí kamenným lomeným triumfálním obloukem na profilovaném soklu s oboustranně okoseným, hluboce prožlabeným ostěním. Presbytář i loď mají dlážbu z pískovcových desek.", "section_level": 2}, {"title": "Věž.", "content": "Hranolová věž je připojena k lodi v jihozápadním nároží a vyrovnává soklem sklon terénu stejně jako kostel. Pískovcové a místy opukové lomové zdivo je omítnuto, kvádříkové armování na nárožích je dílem Mockerových úprav. Konstrukce se dá pomyslně rozdělit na dvě části. První, dolní část je ještě horizontálně rozdělena na tři další oddíly. Stěny dolního oddílu jsou hladké, neprolomené žádnými okny. Střední, zároveň i nejvyšší oddíl, už prolamují dvě obdélná okna na jihu a jedno na východě. Na horním oddílu se nachází tři velká lomená okna vedoucí na jih, východ a západ. Na sever pak ústí obdélné, štěrbinové okénko.  Horní část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou členěny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním, se strmou jehlancovou střechou. Slouží jako zvonice, po válečných rekvizicích se ze tří zvonů dochoval jen jeden: zvon sv. Apolinář s reliéfem sv. Apolináře mezi ornamenty a s latinským nápisem s chronogramem 1767, autor Johann Georg Kühner.  Podvěží až do Mockerovy úpravy sloužilo jako sakristie. Během regotizace byla prolomena jeho křížová klenba zde i v prvním podlaží a kamenné schodiště mezi čtyřmi pilíři propojeno celou věží. Druhé podlaží si po úpravě z 19. století zachovalo jednotný prostor s cihlovou podlahou a novým trámovým stropem.", "section_level": 2}, {"title": "Zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Loď.", "content": "Při vítězném oblouku, který odděluje loď od presbytáře, stojí  Gotické fresky jsou stylově jednotné, z období tzv. krásného slohu kolem roku 1390 původně pokrývaly všechny stěny.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle hypotézy Viléma Lorence poloha Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří latinský kříž s kostelem sv. Apolináře uprostřed. Severo-jižní břevno by měla tvořit spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Věže kostelů Panny Marie Na Trávníčku, Apolináře, Kateřiny stojí v jedné linii a mají také stejnou architektonickou charakteristiku. Toto vede k domněnce, že lokace těchto kostelů byla plánována již v původním návrhu města, ačkoliv samotné církevní stavby byly zakládány v této oblasti Nového Města až postupně (Slovany 1347, Karlov 1352, sv. Kateřina 1355, Na Trávníčku 1360, sv. Apolinář 1362). Kříž staveb ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu. Svislé břevno prodlouženo k jihu má svou patku na Vyšehradě u chrámu postaveného v ose kostela sv. Petra a Pavla.  Ke vzniku kapituly v Sadské se váže novodobá legenda: „Bořivoj II. ve sporu s bratrem Vladislavem byl zatčen od císaře Jindřicha a odvlečen do Němec. Tam v pevnosti Hameršteinu na Rýně šest let byl ve vazbě, až prý císař jej chtěl popravit. Konečně Bořivoji zjevil se sv. Apolinář, učedník sv. Petra apoštola a mučedník. I ptal se ho: ‚Chceš-li se vrátiti do Čech?‘ A v té chvíli milostivý svatý jej přenesl do vlasti blízko nynějšího města Sadské, což bylo oblíbené sídlo knížat pražských při rozsáhlých lesích druhdy Slavníkovců. Proto tam kníže založil roku 1118 kostel a kolegiátní kapitulu, a od té doby v Čechách byl ctěn sv. Apolinář (svátek 23. července)“. Byla publikována Františkem Ruthem, ovšem bez uvedení jakéhokoliv zdroje. Původ legendy je proto velmi sporný.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V blízkém okolí kostela se nachází botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, geologická a biologická sekce Přírodovědecké fakulty UK, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Ústav patologie 1. LF UK a VFN či nemocnice sv. Alžběty. Za zmínku stojí i dva blízké kostely, Kostel Panny Marie Sedmibolestné (u alžbětinek) s kaplí svaté Tekly a kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově.  Kostel dal jméno celé ulici, ze západu přiléhající budově někdejšího nalezince a porodnice (nyní alkoholická léčebna) a později nedaleké porodnici u Apolináře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Apolináře je římskokatolický farní kostel vystavěný v gotickém slohu ve druhé polovině 14. století z iniciativy krále Karla IV. Nachází se v Apolinářské ulici na návrší zvaném Větrov na Novém Městě v Praze. V současnosti je kostel sídlem římskokatolické farnosti, kterou do roku 2012 spravovala komunita Chemin Neuf. Od roku 2012 farnost je svěřená komunitě Misionářů svatého Karla Boromejského. Budova je chráněna jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": "The Church of St. Apollinaire is located in New Town in Prague in the street Apolinarska on the hill called Vetrov. This Gothic church was built approximately between years 1360–1390. The church was established by Charles IV in 1362. Nowadays Roman Catholic Church is located here but it was administrated also by the Chemin Neuf community. The church is protected as a cultural heritage since 1958.", "id": 1832969}
{"src_title": "Arsenopyrit", "tgt_title": "Arsenopyrite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vyskytuje se v řadě minerálních asociací, převážně však vzniklá za vyšších teplotních podmínek. Vzácně je znám jako primární součást magmatitů, hojný je v pegmatitech, skarnech a greisenech. Hydrotermální na žilách Sn-W, Sn-Cu, kyzové žíly Pb-Zn, křemenné žíly se zlatem. Též metamorfní - kyzová stratiformní ložiska, mramory, metamorfované břidlice, ruly.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří ploché tabulkovité krystaly, rýhované rovnoběžně s {001}, dlouze či krátce sloupcovité krystaly, též stébelnatý, zrnitý, celistvý. Dvojčatí podle {100} a {001}, na kontaktech či jako penetrační dvojčatí dle {101}, nebo dle {012} vytváří trojčata tvaru hvězdy nebo dvojčata tvaru kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "Monoklinický minerál, dříve řazen jako ortogonální, bodová grupa 2/m, prostorová grupa P2/c, a=5,744, b=5,675, c=5,785, ß = 112,17°, Z=4, V=174,82.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Tvrdost 5,5-6, hustota průměrná 6,07, lom nerovný, nepravidelný, je křehký, štěpnost je zřetelná dle {101}, ojediněle {010}. Po zahřátí je magnetický. Není radioaktivní.", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Barva ocelově, cínově šedá, v odraženém světle téměř bílý do žluta. Lesk kovový, je opakní. Vryp je šedočerný až černý. Je silně anizotropní (červeno-fialová), slabě pleochroický, luminiscence chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Procentuální zastoupení prvků:", "section_level": 2}, {"title": "Podobné minerály.", "content": "Ze skupiny arsenopyritu je to gudmundit, osarsit, ruarsit.", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "Běžně s scheelitem, kasiteritem, pyrrhotinem, pyritem, chalkopyritem, zlatem, křemenem, fluoritem, wolframitem, sideritem.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Jako vedlejší produkt těžby žil Sn-W, Sn-Cu (Cornwall - největší těžba As na konci 19. století) či kyzových ložisek.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ruda arsenu a zlata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arsenopyrit je sulfid železa a arsenu. Vzorec je FeAsS. Jako první jej popsal Agricola v roce 1546. Starší český název je kyz arzénový. Jméno je odvozeno od chemického složení minerálu a jeho podobnosti s pyritem. Poprvé bylo použito roku 1847 Ernstem Friedrichem Glockerem. Systematické zařazení podle Strunze je 2/D.22-10, dle Nickel-Strunze 2.EB.20.", "tgt_summary": "Arsenopyrite is an iron arsenic sulfide (FeAsS). It is a hard (Mohs 5.5-6) metallic, opaque, steel grey to silver white mineral with a relatively high specific gravity of 6.1. When dissolved in nitric acid, it releases elemental sulfur. When arsenopyrite is heated, it produces poisonous sulfur and arsenic fumes which can be fatal if inhaled in large quantities. With 46% arsenic content, arsenopyrite, along with orpiment, is a principal ore of arsenic. When deposits of arsenopyrite become exposed to the atmosphere, the mineral will slowly oxidize, converting the arsenopyrite into an iron arsenate, a relatively stable compound. Arsenopyrite is generally an acid consuming sulfide mineral unlike iron pyrite which can lead to acid mine drainage.", "id": 584812}
{"src_title": "Anna Karolína Schmiedlová", "tgt_title": "Anna Karolína Schmiedlová", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011–2012.", "content": "V roce 2011 vyhrála turnaj ITF v arménském Jerevanu. Následující sezónu 2012 přidala dva dubnové tituly z turecké Antalye, když si v obou finále poradila s Němkou Annou-Lenou Friedsamovou.  V dubnové baráži Světové skupiny Fed Cupu odehrála první mezistátní zápas za slovenskou reprezentaci proti španělskému družstvu v Marbelle, když nastoupila s Magdalénou Rybárikovou do čtyřhry proti páru Nuria Llagosteraová Vivesová a Arantxa Parraová Santonjaová. Slovenská dvojice utkání prohrála ve třech sadách, ale přesto Slovenky celkově vyhrály 3:2 na zápasy.  V květnu 2012 triumfovala na další události ITF v Bad Saarow. Ve stejném měsíci získala další vítězství na okruhu ITF v Brescii, když ve finálovém utkání prodloužila sérii dvaceti dvou výher v řadě.  V červnu 2012 se poprvé v kariéře probojovala do finále juniorky grandslamu, když na pařížském French Open 2012 v boji o singlový titul podlehla Němce Annice Beckové.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "V sezóně se poprvé kvalifikovala do hlavní soutěže Grand Slamu, když se účastnila French Open. Na úvod si překvapivě poradila s belgickou hráčkou Yaninou Wickmayerovou, aby ji ve druhé fázi zastavila Američanka Jamie Hamptonová.  O necelý měsíc později si zahrála wimbledonskou kvalifikaci. Po dvou výhrách nad Annou Smithovou a Švýcarkou Timeou Bacsinszkou, skončila před branami hlavní soutěže porážkou od Evy Birnerové v kvalifikačním kole. Přesto si 1. kolo turnaje zahrála, když postoupila dodatečně jako šťastná poražená. V něm však byla nad její síly favorizovaná Australanka Samantha Stosurová, jíž podlehla ve dvou setech.  Po Wimbledonu se probojovala do finále turnaje ITF s dotací 100 000 dolarů v Biarritzu, v němž nestačila na lichtenštejnskou olympioničku Stephanie Vogtovou po třísetovém průběhu. Přesto jí bodový zisk z francouzské události poprvé v kariéře posunul do elitní stovky žebříčku WTA, když po turnaji figurovala na 97. příčce. Následně se objevila na rakouském Bad Gastein, kde na úvod prohrála s Jihoafričankou Chanelle Scheepersovou.  V letní sezóně vynechala několik turnajů hraných na tvrdém povrchu pro zranění. Na události US Open Series – New Haven Open, se kvalifikovala do hlavní soutěže, kde ji však v prvním kole zastavila americká hráčka elitní dvacítky Sloane Stephensová.  Na newoyrském US Open dokázala vyhrát první utkání na Grand Slamu, když přešla přes Stefanie Vögeleovou, aby ji ve druhém kole zastavila Estonka Kaia Kanepiová.", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Na melbournském Australian Open vypadla po výhře nad Tímeou Babosovou ve druhém kole se Španělkou Garbiñe Muguruzaovou. V prvním květnovém týdnu si připsala devátý singlový titul z události ITF, dotované 75 000 dolary, když triumfovala na trnavském Empire Slovak Open. Ve finále zdolala obhájkyni titulu Barboru Záhlavovou-Strýcovou ve dvou setech. Následující týden prošla opět do finálového duelu na Sparta Prague Open, turnaji v nejvyšší etáži okruhu ITF – s dotací 100 000 dolarů + Hospitality. V závěrečném boji však nenašla recept na Britku Heather Watsonovou.  Grandslamové maximum v dosavadní kariéře zaznamenala na antukovém French Open, kde se probojovala po třísetových dramatech nad čínskou tenistkou Čeng Ťie a 29. nasazenou Venus Williamsovou do třetího kola. V něm byla nad její síly Španělka Garbiñe Muguruzaová, která o kolo dříve vyřadila světovou jedničku Serenu Williamsovou.  Travnatý Wimbledon znamenal porážku v úvodním kole s dvacátou pátou nasazenou Alizé Cornetovou, přestože získala úvodní set zápasu. Na US Open vypadla také v první fázi grandslamu po porážce od běloruské hráčky Aljaksandry Sasnovičové.", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "Do Australian Open vstoupila vítězstvím nad Jihoafričankou Chanelle Scheepersovou, aby následně podlehla kazašské tenistce Zarině Dijasové ve třech setech. Premiérové finále na okruhu WTA Tour si zahrála na antuce únorového Rio Open v Rio de Janeiro, v němž nestačila na favorizovanou Italku Saru Erraniovou po dvousetovém průběhu.  Debutovou trofej vybojovala v dubnu na tvrdém povrchu BNP Paribas Katowice Open, konaného v katovické hale Spodek, kde startovala jako osmá nasazená. Na úvod svědla dva třísetové zápasy a po výhře nad Kateřinou Siniakovou narazila ve čtvrtfinále na turnajovou dvojku Alizé Cornetovou. Francouzka dokázala uhrát jen dva gamy. Mezi poslední čtveřicí tenistek zdolala Belgičanku Alison Van Uytvanckovou. Ve finále si ve dvou sadách poradila s třetí nasazenou italskou tenistkou Camilou Giorgiovou. O dva týdny později, v pondělním vydání žebříčku WTA ze 4. května 2015, dosáhla na kariérní maximum, když jí patřilo 43. místo.  Druhou singlovou trofej přidala na červencovém BRD Bucharest Open, konaném na antukových dvorcích v Bukurešti. Z pozice sedmé nasazené prošla do finále přes Slovinku Polonu Hercogovou. V boji o titul zdolala světovou devatenáctku a italskou antukářku Saru Erraniovou po dvousetovém průběhu 7–6 a 6–3. Na US Open byla poprvé v kariéře nasazená na grandslamu, jako poslední třicátá druhá. Premiérově také na newyorském majoru prošla do třetího kola přes Julii Görgesovou a černohorskou tenistku Danku Kovinićovou. Ve třetí fázi uhrála pouze tři gamy na světovou čtyřku Petru Kvitovou.  Na zářijovém Wuhan Open porazila poprvé hráčku elitní světové desítky, Dánku Caroline Wozniackou, když ve druhém kole otočila průběh po prohraném úvodním setu a ztrátě podání ve druhém. Ve čtvrtfinále dohrála na raketě Španělky Garbiñe Muguruzaové poté, co ji odebrala pouze čtyři gamy. Po návratu do Evropy se odhlásila z Generali Ladies Linz pro virózu a startovala až na moskevském Kremlin Cupu. V roli osmé nasazené skončila ve druhém kole s Ukrajinkou Lesjou Curenkovou.  Na premiérovém ročníku závěrečného a zvaného turnaje sezóny WTA Elite Trophy v Ču-chaji nahradila v jeho průběhu Wozniackou. V základní skupině pak deklasovala Italku Robertu Vinciovou, která na ni uhrála jediný game. Na bratislavské exhibici Tennis Champions porazila 1. prosince Kvitovou v jednosetovém duelu 7–5.  Sezónu zakončila poprvé v elitní třicítce, když jí na žebříčku WTA patřilo 26. místo.", "section_level": 2}, {"title": "2018.", "content": "Na lednovém Australian Open prošla tříkolovou kvalifikací a v úvodním kole singlové soutěže ji vyřadila Ruska Darja Kasatkinová.  Třetí kariérní titul z dvouhry okruhu WTA Tour vybojovala na dubnovém Copa Colsanitas 2018, probíhajícím na bogotské antuce. Po semifinálové výhře nad Rumunkou Anou Bogdanovou přehrála ve finále španělskou turnajovou pětku Laru Arruabarrenovou po dvousetovém průběhu. Před kolumbijským turnajem přitom rok a půl nevyhrála žádný zápas na túře WTA, když utržila 16 porážek v řadě, a ještě o rok déle čekala na postup do čtvrtfinále. Bodový zisk ji na žebříčku WTA posunul ze 132. na 84. příčku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anna Karolína Schmiedlová (* 13. září 1994 Košice) je slovenská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála tři singlové turnaje, když triumfovala na Katowice Open 2015, BRD Bucharest Open 2015 a Copa Colsanitas 2018. V rámci okruhu ITF získala dvanáct titulů ve dvouhře.", "tgt_summary": "Anna Karolína Schmiedlová (; born 13 September 1994) is a tennis player from Slovakia. Schmiedlová has won three singles titles on the WTA Tour as well as 12 singles titles on the ITF Women's Circuit. On 12 October 2015, she reached her best singles ranking of world No. 26.", "id": 856770}
{"src_title": "Natalja Sazanovičová", "tgt_title": "Natallia Sazanovich", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1991 se stala v Soluni juniorskou mistryní Evropy v sedmiboji. O rok později získala zlatou medaili také na juniorskou mistryní světa v jihokorejském Soulu.  Jeden ze svých největších úspěchů zaznamenala v roce 1996 na letních olympijských hrách v Atlantě, kde vybojovala stříbrnou medaili. K celkovému umístění na stupni vítězů ji dopomohly vítězství ve čtvrté (běh na 200 m) a páté disciplíně (skok daleký) a třetí místo ve vrhu koulí. Dohromady získala 6 563 bodů, čímž si vytvořila osobní rekord, který si již později nevylepšila.  Nejblíže se k osobnímu maximu dostala na MS v atletice 2001 v Edmontonu, kde získala stříbrnou medaili (6 539 bodů). Hranici 6 500 bodů překonala také na letních olympijských hrách v Sydney v roce 2000 a na světovém šampionátu v Paříži v roce 2003, kde shodně získala bronzové medaile. Dva bronzy vybojovala rovněž na evropských šampionátech. V Budapešti v roce 1998 a o čtyři roky později na ME v atletice v Mnichově.  V roce 2004 reprezentovala také na letní olympiádě v Athénách, kde však po prvních dvou disciplínách ze sedmiboje odstoupila.", "section_level": 1}, {"title": "Halové MS 2001.", "content": "V roce 2001 se stala v Lisabonu halovou mistryní světa v pětiboji (60 m přek. – 8,25 s, skok do výšky – 1,80 m, vrh koulí – 16,31 m, skok daleký – 6,69 m, běh na 800 m – 2:23,20). V závodě si vytvořila nový osobní rekord 4 850 bodů, čímž tehdy vytvořila třetí nejlepší výkon všech dob. Výše tenkrát byly jen Rusky Světlana Moskalecová (4 866 bodů) a Irina Bělovová (4 991 bodů). Její bodový součet mohl být tehdy mnohem větší. Závěrečnou osmistovku zaběhla v čase 2:23,20 (osobní maximum), za což získala 781 bodů. V roce 2012 překonala Ukrajinka Natalija Dobrynská na halovém MS jako první vícebojařka hranici pěti tisíc bodů, když v Istanbulu nasbírala celkově 5 013 bodů. Za závěrečný běh na 800 metrů získala 948 bodů (2:11,15). Kdyby stejný čas zaběhla Sazanovičová v Portugalsku, světový rekord v pětiboji by držela výkonem 5 017 bodů ona.", "section_level": 2}], "src_summary": "Natalja Vjačeslovna Sazanovičová (; * 15. srpna 1973, Baranavičy, Brestská oblast) je bývalá běloruská atletka, jejíž specializací byl sedmiboj a halový pětiboj.", "tgt_summary": "Natallia Sazanovich (; born August 15, 1973 in Baranavičy) is a former Belarusian heptathlete. She won two Olympic medals, and achieved her personal best score of 6563 points at the 1996 Olympics. Sazanovich is also the 2001 World Indoor champion. She also competed at the 2004 Olympics, but withdrew after two events.", "id": 1807335}
{"src_title": "Světová antidopingová agentura", "tgt_title": "World Anti-Doping Agency", "src_document": [{"title": "Dopingový skandál ruské atletiky.", "content": "WADA v prosinci 2014 zřídila tříčlennou komisi pro vyšetření dopingu v Rusku, která v rámci vyšetřování odvezla z Moskvy přes 3000 vzorků. Tato komise vydala 9. listopadu 2015 zprávu, v níž doporučila vyloučit Všeruskou federaci lehké atletiky z Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF). Zpráva také doporučila udělit doživotní zákaz činnosti pěti sportovcům a pěti trenérům či funkcionářům, zrušení moskevské antidopingové laboratoře a suspendaci jejího ředitele Grigorije Rodčenkova. Za dopující sportovce byly označeny Marija Savinovová, Jekatěrina Poistogovová, Kristina Ugarovová, Anastasija Bazdyrevová a Taťjana Mjazinová.", "section_level": 1}, {"title": "Systematický doping v ruském sportu.", "content": "V červenci 2016 zveřejnila WADA svou vyšetřovací zprávu, podle které ruské státní orgány systematicky kryly doping ruských olympioniků téměř ve všech sportech. Podle WADA ruský dopingový program řídilo, kontrolovalo a monitorovalo ministerstvo sportu vedené Vitalijem Mutkem ve spolupráci s tajnou službou FSB, středisky vrcholového sportu a laboratořemi v Moskvě a Soči. Systém byl zaveden po olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010 a pokračoval přes MS v atletice v Moskvě v roce 2013 až do zimních olympijských her v Soči 2014. Během olympiády v Soči umožňoval systém manipulaci se vzorky ruských sportovců, přičemž součástí dopingového programu bylo přes 20 ruských olympioniků v Soči, včetně 15 medailistů.  WADA doporučila Mezinárodnímu olympijskému výboru, aby zvážil vyloučení ruských sportovců z olympiády v Riu, kde už měli zakázáno startovat ruští atleti a vzpěrači.  Vyšetřování, jednání, odvolání a tresty pokračovaly s tím, že nedostatky a podvody pokračovaly. 9. prosince 2019 Výkonný výbor Světové antidopingové agentury WADA rozhodl a oznámil, že Rusko bylo kvůli dopingu na čtyři roky vyloučeno z OH a mistrovství světa a také že znovu suspendoval agenturu RUSADA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová antidopingová agentura (, odtud zkratka WADA,, odtud zkratka AMA) je mezinárodní nezávislá organizace zaměřená na boj proti dopingu. Byla založena 10. listopadu 1999 v Lausanne ve Švýcarsku a jejím hlavním iniciátorem a sponzorem byl Mezinárodní olympijský výbor, který dodnes zajišťuje zhruba polovinu jejích příjmů. Na základě rozhodnutí z roku 2001 se v roce 2002 ústředí organizace přestěhovala do Montrealu v Kanadě.", "tgt_summary": "The World Anti-Doping Agency (WADA;, AMA) is a foundation initiated by the International Olympic Committee based in Canada to promote, coordinate and monitor the fight against drugs in sports. The agency's key activities include scientific research, education, development of anti-doping capacities, and monitoring of the World Anti-Doping Code, whose provisions are enforced by the UNESCO International Convention against Doping in Sport. The aims of the Council of Europe Anti-Doping Convention and the United States Anti-Doping Agency are also closely aligned with those of WADA.", "id": 2134499}
{"src_title": "Mistrovství Evropy v atletice 2012", "tgt_title": "2012 European Athletics Championships", "src_document": [{"title": "Přípravy a program.", "content": "O pořadatelství rozhodla dne 9. listopadu 2009 na svém zasedání evropská atletická asociace v Barceloně. Dalším kandidátským městem byl německý Norimberk, kde atletické disciplíny měly probíhat na stadionu fotbalového týmu 1. FC Norimberk (EasyCredit-Stadion).  Limity pro účast na ME 2012 mohli atleti plnit od 1. března 2012 do 17. června. Na programu bylo celkově 42 disciplín (21 mužských a 21 ženských), kterých se zúčastnilo celkově 1342 atletů, z toho 738 mužů a 604 žen z 50 členských zemí. Součástí programu tentokráte nebyl maraton a chodecké disciplíny (Chůze na 20 a 50 km). Ty se budou konat jen v neolympijských letech. Nově se totiž šampionát koná v pravidelných dvouletých cyklech. Následný ročník bude hostit švýcarský Curych již v roce 2014. Od roku 1974–2010 se ME konalo jednou za čtyři roky.  Zajímavostí byla snaha o propojení moderních technologií s designem. Jedním z příkladů byl maskot nazvaný Appy, který se podobal počítačové ikoně a jenž měl za úkol plnit nejen tradiční roli baviče na ploše stadionu, ale zprostředkovávat divákům i živé výsledky a další informace do mobilních telefonů, pro něž byl také optimalizován web ME. Slavnostní ceremoniál, při kterém nejlepší tři z každé disciplíny obdrželi medaile se poprvé nekonal přímo na stadionu, ale v Helsinkách tomu tak bylo v tzv. Event Parku (Park vítězů), který je součástí areálu. Vítězové dostali na stadionu jen kytici a diváci se následně dozvěděli informaci, kdy bude konkrétní atlet dekorován v Event Parku.", "section_level": 1}, {"title": "Absence.", "content": "Evropského šampionátu se nezúčastnila řada předních atletů, kteří dali přednost přípravě na letní olympijské hry v Londýně. Nejpočetnější výpravou byli Britové, jejich soupiska čítala 109 jmen. V ruské výpravě, která čítala 69 jmen mj. chyběli výškaři Ivan Uchov, Anna Čičerovová a Světlana Školinová, vícebojařka Taťána Černovová, oštěpařka Marija Abakumovová, kladivářka Taťjana Lysenková, mistryně Evropy v běhu na 400 metrů překážek Natalja Anťuchová či mistryně světa (2011) v běhu na 800 metrů Marija Savinovová. Z Běloruska do Helsinek neodcestovali kladiváři Ivan Tichon (trojnásobný mistr světa) a olympijská vítězka Oksana Miankovová. Ve vrhačském sektoru nenastoupila Nadzeja Astapčuková. Sedmiboje žen se nezúčastnila Britka Jessica Ennisová, která výkonem 6 906 bodů vedla tabulky aktuální sezóny. Titul vicemistra Evropy z předchozího šampionátu v Barceloně neobhajil německý oštěpař Matthias de Zordo, kterého sužuvalo zranění lokte a bulharská sprinterka Vanja Stambolovová (400 m přek.).", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast.", "content": "Evropského šampionátu se zúčastnilo 43 českých atletů (25 mužů a 18 žen). Jedna z největších adeptek na medaili, oštěpařka Barbora Špotáková nakonec na kontinentální šampionát neodcestovala. Společně se svým trenérem Janem Železným se rozhodli dát přednost tréninku a přípravě na hlavní vrchol sezóny, olympijské hry v Londýně. Podobně se rozhodla také další oštěpařka Jarmila Klimešová. Chyběl také překážkář Petr Svoboda, který byl nucen kvůli vleklému zranění s achillovkou vynechat celou sezónu.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "\"(v závorkách uvedeny počty vyslaných sportovců)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "21. mistrovství Evropy v atletice se konalo ve dnech 27. června – 1. července 2012 na olympijském stadionu ve finských Helsinkách. Na tomto stadionu se uskutečnil evropský šampionát již v roce 1971 a 1994. Dvakrát se zde konalo také MS v atletice. První ročník v roce 1983 a X. ročník v roce 2005.", "tgt_summary": "The 2012 European Athletics Championships were held in Helsinki, Finland between 27 June and 1 July 2012. This edition marks the beginning of a new two-year cycle of the European Athletics Championships which were previously held every four years.", "id": 1365862}
{"src_title": "Thomas Wyatt", "tgt_title": "Thomas Wyatt the Younger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Thomas Wyatt byl synem sira Thomase Wyatta, což byl známý anglický básník a diplomat, prý první milenec druhé ženy Jindřicha VIII. Anny Boleynové. V 15 letech přišel ke dvoru a v roce 1547 bojoval s Jindřichem VIII. proti Francouzům. Později doprovázel svého otce do Španělska, kde se stal svědkem chování španělské inkvizice. Tyto zkušenosti z něj udělaly zapřisáhlého nepřítele Španělska. Po smrti svého otce roku 1542 zdědil Allingtonský zámek a Boxleyské opatství. Během dospívání byl několikrát zadržen za výtržnosti v opilém stavu, a jednou ho a jeho společníky zavřeli i do Toweru.", "section_level": 1}, {"title": "Wyattovo povstání.", "content": "Až do roku 1553 žil poklidně na svém panství. Pak ale zemřel Eduard VI. a situace v Anglii se začala komplikovat. Po smrti Eduarda se Wyatt přidal k neúspěšnému pokusu dosadit na anglický trůn Lady Jane Grey místo Marie I. I když tento pokus selhal, Wyatt unikl trestu. Až do zasnoubení Marie s Filipem II. Španělským se nijak neangažoval v politice, ale po vyhlášení zásnub se přidal ke spiknutí, které mělo za úkol zabránit tomuto sňatku. Naplánovali společné povstání, ale Wyatt dohodu nedodržel a povstal mnohem dříve než byli ostatní připraveni. Přitáhl do Londýna s třemi tisíci muži a prohlásil: \"\"Nechceme činit újmu královně, chceme však lepší radu a rádce.\"\" Ačkoliv královně byla nabízena možnost utéci do Windsoru, zůstala v Londýně s tím, že se Wyattovi postaví. Nakonec to nebylo nutné, Wyatt sám udělal osudovou chybu a odtáhl s vojskem do Kingstonu, kde ho porazila královská armáda. Nedlouho po porážce bylo popraveno sto rebelů, včetně Thomase Wyatta. Ostatní plánované vzpoury vyšly naprázdno. Wyattova vdova a pět dětí měli být podle dobových zvyků vyhnáni na ulici, královna Marie jim však udělila malou penzi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thomas Wyatt [\"vajat\"] (10. září 1521 – 11. dubna 1554) byl anglický povstalec za vlády Marie Tudorovny. Jeho povstání dostalo název \"Wyatt's rebellion\" (Wyattovo povstání).", "tgt_summary": "Sir Thomas Wyatt the Younger (1521 – 11 April 1554) was an English politician and rebel leader during the reign of Queen Mary I; his rising is traditionally called \"Wyatt's rebellion\". He was the son of the English poet and ambassador Sir Thomas Wyatt.", "id": 600682}
{"src_title": "Klokočovité", "tgt_title": "Staphyleaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klokočovité jsou stromy a keře se vstřícnými složenými listy. Listy jsou nejčastěji lichozpeřené, řidčeji trojčetné. Čepel listů je na okraji pilovitá, se zpeřenou žilnatinou. Květy jsou pravidelné, pětičetné. Kališní i korunní lístky jsou volné nebo do různé míry srostlé. Tyčinek je 5. Semeník je svrchní, srostlý nejčastěji ze 2 až 3 plodolistů. Plodem je tenkostěnná tobolka připomínající měchýřek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 45 druhů ve 2 až 4 rodech v závislosti na taxonomickém pojetí. Je rozšířena především v severním mírném pásu, v některých oblastech však přesahuje i do tropů. Roste v Evropě, Asii od Himálají a Číny po Japonsko a jihovýchodní Asii, v Severní Americe, v Karibiku a v horách Střední a Jižní Ameriky. V evropské květeně jsou klokočovité zastoupeny jediným druhem, kterým je klokoč zpeřený (\"Staphylea pinnata\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď klokočovité byla v klasických systémech řazena jako jedna z bazálních čeledí do řádu mýdelníkotvaré (\"Sapindales\"). Za znaky shodné s mýdelníkovitými (\"Sapindaceae\") byly považovány zejména pětičetný kalich a koruna, nektáriový disk v květech, zpeřené listy a měchýřkovité plody. Molekulární analýzou rbcL však bylo prokázáno, že zde není přímá vazba a naopak byla zjištěna příbuznost s čeledí \"Crossosomataceae\".  Pojetí čeledi prošlo několika změnami a její rodové rozčlenění není dosud zcela vyřešeno. Rody \"Huertea\" a \"Tapiscia\" byly s nástupem molekulárního systému přeřazeny do čeledi \"Tapisciaceae\" v rámci řádu \"Huerteales\". V klasickém pojetí zahrnovala čeleď \"Staphyleaceae\" 3 rody: \"Staphylea\", \"Turpinia\" a \"Euscaphis\". Později byl na základě výsledků molekulárních studií rod \"Euscaphis\" a americké druhy rodu \"Turpinia\" vřazen do široce pojatého rodu \"Staphylea\", zatímco druhy \"Turpinia\" ze Sterého světa byly vyčleněny do rodu \"Dalrympelea\". Podrobnější molekulární studie, vydaná v roce 2017, toto rozdělení zpochybňuje. Druhy čeledi \"Staphyleaceae\" jsou v ní uspořádány do celkem 5 kladů: 1. americké druhy \"Turpinia\", druhy \"Turpinia\" ze Starého světa, druhy \"Staphylea\" výhradně ze Starého světa, druhy \"Staphylea\" z Ameriky a část asijských druhů tohoto rodu a \"Euscaphis\". Taxonomická revize celé čeledi nebyla dosud vydána.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy klokoče (\"Staphylea\") jsou občas pěstovány jako okrasné dřeviny. Ze semen našeho domácího klokoče zpeřeného se dříve dělaly růžence.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Dalrympelea\", \"Euscaphis\", \"Staphylea\", \"Turpinia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokočovité (\"Staphyleaceae\") je nevelká čeleď vyšších dvouděložných rostlin řazená dnes do řádu \"Crossosomatales\". Jsou to dřeviny se vstřícnými složenými listy a pětičetnými květy. Čeleď zahrnuje asi 45 druhů ve 2 až 4 rodech. V Evropě roste pouze klokoč zpeřený, některé další druhy klokočů se zřídka vysazují jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Staphyleaceae is a small family of flowering plants in the order Crossosomatales, native to the Northern Hemisphere and also in South America. The largest genus \"Staphylea\", which gives the family its name, contains the \"bladdernut\" trees. The family includes two genera with ca 45 known species.", "id": 1181393}
{"src_title": "Liberální demokracie", "tgt_title": "Liberal democracy", "src_document": [{"title": "Myšlenka.", "content": "Liberální demokracie zásadně prosazuje volební právo bez ohledu na rasu, pohlaví či majetek jednotlivce. Dříve bylo v zemích, které byly považované za liberální demokracie, volební právo omezenější. Existoval také zákon přikazující registraci voličů před tím, než půjdou volit.  Ústava liberálně demokratického státu určuje jeho charakter. Stanovuje dobu vlády zvolených stran, klade důraz na jejich pravomoci, na nezávislé soudnictví a na kontrolu vládních zastupitelstev. Vládní orgán může započít činnost pouze v souladu s přijatými písemnými zákony a v souladu se schváleným postupem. Hodně demokratických států je orientováno federativně za účelem zabránit zneužívání pravomocí a rozdělení pravomocí vlád v daném městě, kraji nebo v národních vládách. (př. Německo)", "section_level": 1}, {"title": "Občanská práva a svobody.", "content": "I přesto, že by měli demokratické státy chránit práva jednotlivců, objevují se určitá omezení konkrétních svobod. Různá právní omezení, jako jsou například autorská práva, zákony proti pomluvě nebo omezení kritiky demokracie a podpory terorismu, jsou často nezbytná pro zajištění existence demokracie.  Stále existuje mnoho vlád, které jsou lidmi považovány za demokratické, i přesto, že potlačují svobodu projevu. Tato omezení svobody se vyskytují například ve formě omezení možnosti získat pracovní místo, zákazu přistoupit k volbám nebo jako diskriminace rasy či náboženství, které jedinec uznává.  Některá práva, která prosazuje demokracie v dané zemi, můžou být pro jiné demokratické země zcela neznámá. Například zákony Kanady, Indie, Izraele, Mexika a USA zaručují ochranu před dvojitým potrestáním za tentýž trestný čin (angl. \"double jeopardy\", ekvivalent českého \"ne bis in idem\"), což je právo, které ostatní demokratické státy nezaručují. Mnoho Američanů pokládá za důležité právo na vlastnictví zbraně, kdežto jiné země tohle právo nestanovují.", "section_level": 2}, {"title": "<nowiki>Předpoklady", "content": "iki>. Vlády, které jsou součástí systému, slibují ekonomické svobody, vedou k prosperující občanské společnosti a k vytvoření významné střední třídy. Jedná se o vlády liberálních demokracií. V autokratických nedemokratických zemích, kde chybí velký počet jedinců, kteří stojí o demokracii, někdy stačí málo k demokratickému převratu a zavedení svobodných voleb. Posun v politické kultuře a postupné dosažení k vytvoření demokratických vlád jsou zcela potřebné. Existují příklady jako v Latinské Americe, kde se povedlo demokracii udržet jen dočasně nebo v omezené době až do širších kulturních změn, které ustanovily podmínky, za kterých je možno, aby zde demokracie rozkvétala.  Jedním z klíčových bodů demokratické kultury je představa o \"„loajální opozici“\". Tento kulturní posun je ale obtížný uskutečnit v zemích, kde došlo k demokratickému převratu násilnou cestou. Znamená to, že všechny strany odlišného názoru o demokracii budou sdílet společný závazek k jejich základním hodnotám. Političtí konkurenti mohou nesouhlasit, ale musí respektovat jeden druhého a uznávat legitimní a důležité role, kterou každý jedinec hraje. Základní pravidla o společnosti musí podporovat toleranci a zdvořilost ve veřejné debatě. V takovéto společnosti musí poražená strana ve volebních výsledcích přijmout svou porážku a pokojně předat moc vítězné straně. Poražení by měli žít v uspokojení a s vědomím, že jejich život a svoboda nekončí a že se mohou podílet na vládě. Nemusí být loajální vůči politice vítězné vlády, ale vůči základní legitimitě státu a demokratických procesů.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika liberální demokracie.", "content": "Pojem liberální demokracie je těžké definovat vzhledem k míře jeho využívání v různých kontextech, zejména je problematické jeho vymezení, resp. odlišení od klasické demokracie. Není proto jasné, co přesně znamená. Na začátku 21. století je stále častější užívání tohoto pojmu určitými zájmovými skupinami. Kritika proto upozorňuje na uzurpování pojmu liberální demokracie v rámci politického boje, resp. jeho zneužití a naplnění obsahem, který nemá s klasickým liberalismem ani s demokracií mnoho společného.", "section_level": 1}, {"title": "Liberálně demokratické státy.", "content": "Několik organizací a vědců tvoří seznam svobodných a nesvobodných států na světě, a to jak v současnosti, tak i o pár století zpět. Asi nejznámější seznam těchto údajů (Polity Data Set) je vyráběný organizací Freedom House.  Existuje také shoda mezi několika vědci a organizacemi (jako např. již zmiňovaná Freedom House), že státy Evropské Unie, Norsko, Island, Švýcarsko, Japonsko, Argentina, Brazílie, Chile, Jižní Korea, Taiwan, USA, Indie, Kanada, Izrael, Mexiko, JAR, Austrálie a Nový Zéland jsou liberální demokracie, však s Kanadou, která má největší rozlohu a Indií, která je svou demokracií na světě nejlidnatější.  Freedom House se domnívá, že mnoho oficiálních demokratických vlád v Africe a bývalém Sovětském svazu je nedemokratických, obvykle proto, že vláda, která je u moci, má silný vliv na volební výsledky.  Oficiálně jsou nedemokratické diktátorské státy s vládou jedné strany, obvyklé ve východní Asii, na Středním východě a severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poměrný × většinový volební systém.", "content": "Většinový volební systém přiděluje křesla v závislosti na regionální většině. Vítězný kandidát či politická strana obsazuje křeslo, které představuje daný region. Existují i jiné demokratické volební systémy, jako jsou například různé formy poměrného zastoupení, které přiděluje křeslo podle podílu jednotlivých hlasů, které strana obdržela celostátně nebo v určitém regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentský × parlamentní systém.", "content": "Prezidentský systém je systém republiky, ve které legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů. Parlamentní systém se vyznačuje výkonem vlády, která je závislá na přímé či nepřímé podpoře parlamentu, většinou vyjádřením důvěry. Legislativa tak má legitimitu odvozenu od občanů, zatímco vláda získává legitimitu nepřímo od parlamentu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Liberální demokracie, dnes často označovaná jen jako demokracie, je politický režim, který vládne demokraticky, který oficiálně uznává a chrání práva jednotlivců a který je právním státem, tedy omezuje výkonnou moc zákonem. Podobný význam mají pojmy ústavní demokracie (s důrazem na to, že moc státu je limitována zákonem) a moderní západní demokracie (s odkazem na to, že vznikla a nyní převládá v západních zemích). To ovšem neznamená, že by demokratické státy musely mít psanou ústavu (nemá ji např. Velká Británie) anebo že by musely patřit k západnímu kulturnímu okruhu (nepatří tam např. Japonsko).", "tgt_summary": "Liberal democracy is a liberal political ideology and a form of government in which representative democracy operates under the principles of classical liberalism. Also referred to as Western democracy, it is characterised by elections between multiple distinct political parties, a separation of powers into different branches of government, the rule of law in everyday life as part of an open society, a market economy with private property, and the equal protection of human rights, civil rights, civil liberties and political freedoms for all people. To define the system in practice, liberal democracies often draw upon a constitution, either codified, (such as in the United States of America), or uncodified, (such as in the United Kingdom) to delineate the powers of government and enshrine the social contract. After a period of sustained expansion throughout the 20th century, liberal democracy became the predominant political system in the world.", "id": 193844}
{"src_title": "Hvězdnice zlatovlásek", "tgt_title": "Galatella linosyris", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tato hvězdnice se vyskytuje téměř v celé Evropě, severní hranice probíhá jihem Skandinávie a Britských ostrovů. Dále její areál pokračuje do evropské části Ruska, Malé Asie, na Kavkaz a také se objevuje na severozápadě Afriky. Vyrůstá ve stepních oblastech, na teplých výslunných pastvinách a vápencových skalách, vyžaduje zásaditou vysychavou půdu a dostatek slunečního svitu.  V České republice je rozšířena ve středních a východních Čechách a na jižní Moravě, téměř výhradně v oblasti termofytika. Vyrůstá nejčastěji v nížinách, v pahorkatinách ji spatříme jen zřídka. Je součásti teplomilné vegetace společenstev svazů \"Bromion erecti\", \"Festucion valesiaceae\" a teplomilných křovin svazu \"Geranion sanguinei\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá trsnatá rostlina s lodyhou obvykle přímou, někdy krátce vystoupavou, vyrůstající z krátkého dřevnatějícího oddenku. Tuhá lodyha, teprve v horní části se větvící, dorůstá do výšky 10 až 50 cm a je hustě olistěná střídavě postavenými listy. Ty jsou přisedlé, čárkovitě kopinaté, celokrajné, z obou stran lysé, po okraji drsné a mají zřetelnou střední žilku. Bývají dlouhé 3 až 4 cm a široké jen 1 až 2 mm, v době kvetení listy od spodu postupně usychají. Rostlina má obnovovací pupeny u země (hemikryptofyt).  Květenství, sestavené do chocholičnaté laty, se skládá z četných úborů velkých asi 1,5 cm které mají zelené zákrovní listeny. Žluté květy úborů mají pěticípou korunu a jsou trubkovité, jen vzácně se vyskytující jazykovité jsou bílé nebo nafialovělé. Vykvétá až v druhé polovině léta, v srpnu a září. Plodem jsou podlouhlé, smáčknuté chlupaté nažky s pérovitým chmýrem jen o málo delším než jsou samy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Hvězdnice zlatovlásek je v České republice klasifikována jako rostlina sice s pomalým, přesto trvalým ústupem. Je proto vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. a \"Černým a červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2000\" prohlášena za ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pro své výrazně žluté, pozdně rozkvétající květy a nenáročnost při pěstování se hvězdnice zlatovlásek vysazuje do ozdobných skalek a sušších záhonů s trvalkami na slunných stanovištích. Okrasná zahradnictví tuto chráněnou rostlinu množí řízkováním ze zahradnických kultur, v malém množství ji lze také rozmnožit dělením trsů v předjaří.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hvězdnice zlatovlásek (\"Aster linosyris\") je vzhledově poměrně odlišný druh rodu hvězdnice, o problémech s jeho taxonomickým zařazením svědčí i počet synonym kterými je mnohde dosud nazýván.", "tgt_summary": "Galatella linosyris (also called goldilocks aster, and often known by the synonyms Aster linosyris and \"Crinitaria linosyris\") is a species of perennial plant from family Asteraceae found in Eastern, Central and Southern Europe. It can also be found in Great Britain, the southern part of Scandinavia and in Asia Minor. The flowers are yellow coloured. The species have stems up to, with leaves that are lanceolate. The plant does not have ray flowers, only disk florets. It blooms from July to September. The fruits are achenes. The species is under protection in the Czech Republic.", "id": 1670608}
{"src_title": "John Kendrew", "tgt_title": "John Kendrew", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Oxfordu jako syn Wilforda George Kendrewa, který přednášel klimatologii na tamní univerzitě, a Evelyn May Graham Sandburgové, historičky umění. Po přípravce na \"Dragon School\" v Oxfordu studoval na \"Clifton College\" v Bristolu v letech 1930–1936. Pokračoval na Trinity College v Cambridge v roce 1936, kde promoval v oboru chemie v roce 1939. První měsíce druhé světové války strávil výzkumem reakční kinetiky a poté se stal členem Air Ministry Research Establishment, kde pracoval na výzkumu radaru. V roce 1940 byl zaměstnán operačním výzkumem na velitelství Royal Air Force a obdržel čestnou hodnost podplukovníka letectva. Během dalších let války se začal stále více zajímat o biochemické problémy a rozhodl se pracovat na struktuře proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "V roce 1945 začal spolupracovat s Dr. Maxem Perutzem v Cavendishově laboratoři v Cambridge. Podle návrhu fyziologa Josepha Barcrofta začal pracovat na srovnávací studii krystalografie proteinů dospělého člověka a fetálního hemoglobinu ovcí.  V roce 1947 se stal členem \"Fellow of Peterhouse\" a \"Medical Research Council\" (MRC) odsouhlasila vytvoření výzkumného oddělení pro studium molekulární struktury biologických systémů na pokyn sira Lawrence Bragga. V roce 1954 se stal profesorem Davy-Faradayových laboratoří při \"Royal Institution\" v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Krystalová struktura myoglobinu.", "content": "V roce 1962 získal společně s Maxem Perutzem Nobelovu cenu za chemii za určení prvních struktur atomů proteinů za použití rentgenové krystalografie. Pracovali v místech, kde se nyní nacházejí MRC laboratoře molekulární biologie v Cambridge. Kendrew určil strukturu proteinu myoglobinu, který váže kyslík ve svalových buňkách.  V roce 1947 MRC souhlasila s vytvořením výzkumného oddělení pro studium molekulárních struktur biologických systémů. Původní studie probíhala na struktuře hemoglobinu u ovcí, ale s postupem práce a jakmile byly k dispozice dosažitelné zdroje, začal se Kendrew věnovat studiu myoglobinu, jehož molekula dosahuje jen čtvrtinu velikosti molekuly hemoglobinu. Počátečním zdrojem materiálu bylo koňské srdce, ale takto získané krystaly byly příliš malé pro rtg analýzu. Uvědomil si, že lepší vyhlídku by mohla nabízet tkáň zachovávající kyslík u savců, kteří se potápějí pod vodu a náhodou se mu podařilo získat velkou část velrybího masa z Peru. Velrybí myoglobin mu poskytl velké krystaly s čistými rentgenovými difrakčními obrazci. Nicméně stále zůstával problém nepřekonán, až v roce 1953 Max Perutz objevil, že problematická fáze analýzy difrakčních obrazců by mohla být vyřešena vícenásobným izomorfním nahrazením - porovnáním zákonitostí z několika krystalů; jednoho z nativního proteinu, a dalšího, který by byl naložen v roztoku těžkých kovů a měl ionty kovů dosazeny na různých, přesně stanovených pozicích. Poté byla v roce 1957 získána mapa elektronů s hustotou rozlišení 6 angströmů (0,6 nanometru) a do roku 1959 mohl být vytvořen atomový model o rozlišení 2 angströmy (0,2 nm).", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "V roce 1963 se stal jedním ze zakladatelů \"European Molecular Biology Organization\" a také byl po mnoho let šéfredaktorem časopisu \"Journal of Molecular Biology\". Stal se členem \"American Society of Biological Chemists\", v roce 1967 čestným členem Mezinárodní akademie věd. V roce 1974 se mu podařilo přesvědčit vlády, aby založily \"European Molecular Biology Laboratory\" v Heidelbergu a stal se jejich prvním ředitelem. Od roku 1974 do roku 1979 byl kurátorem Britského muzea, od roku 1974 do roku 1988 byl postupně generálním tajemníkem, poté viceprezidentem a nakonec prezidentem \"International Council of Scientific Unions\". Po jeho odchodu do důchodu z European Molecular Biology Laboratory se stal prezidentem St. John ́s College na univerzitě v Oxfordu a tento post zastával od roku 1981 do roku 1987. Jeho záznam v seznamu Who ́s Who obsahuje desítky dalších důležitých národních a mezinárodních výborů, jejichž byl buď členem nebo jim předsedal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Cowdery Kendrew (24. března 1917 – 23. srpna 1997) byl anglický biochemik a krystalograf, nositel Nobelovy ceny za chemii společně s Maxem Perutzem, jejich skupina v Cavendishově laboratoři v Cambridge jako první zjistila strukturu některých proteinů.", "tgt_summary": "Sir John Cowdery Kendrew, (24 March 1917 – 23 August 1997) was an English biochemist, crystallographer, and science administrator. Kendrew shared the 1962 Nobel Prize in Chemistry with Max Perutz, for their work at the Cavendish Laboratory to investigate the structure of heme-containing proteins.", "id": 1170044}
{"src_title": "Boj o Filipíny (1944–1945)", "tgt_title": "Philippines campaign (1944–1945)", "src_document": [{"title": "Boj o Filipíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První fáze - Bitva o Leyte.", "content": "První boje o Filipíny začaly 20. října 1944 vyloděním americké 6. armády pod velením generála Waltera Kruegera na ostrově Leyte. Z obavy ze ztráty Filipín a z odříznutí Nizozemské východní Indie od Japonska, jež byla nesmírně důležitá díky svým drahocenným surovinám, poslalo japonské velení k ostrovu Leyte vše co zbylo z japonského císařského námořnictva. Následující bitva u Leyte byla největší námořní bitvou druhé světové války a jedna z největších námořních bitev vůbec. Japonsko zde i přes své plné nasazení utrpělo zničující porážku. Ostrov Leyte se však i přesto podařilo obsadit až po dvou měsících bojů.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o Luzon.", "content": "Hlavní část bitvy začala 9. ledna 1945 vyloděním na hlavním ostrově Luzon. Zprvu MacArthurovy jednotky postupovaly rychle. Brzy však narazily na odpor japonské 14. armády rozdělené do tří hlavních skupin: Šobu, Kembu a Šimbu. Těmto jednotkám velel japonský generál Tomojuki Jamašita.  Prvním cílem MacArthurových mužů na Luzonu bylo dobytí hlavního města Filipín Manily. Tu však bránilo více než 14 000 japonských vojáků a námořníků. Ti se i přes Jamašitův rozkaz rozhodli bránit město do posledního muže. O výsledek tažení na Luzonu se nakonec mělo rozhodnout v bitvě o Manilu, jež trvala od 3. února do 3. března 1945. Byla to vůbec nejkrvavější bitva během celého filipínského tažení. Během měsíce bojů byla Manila téměř naprosto zničena. Z celé japonské posádky bránící Manilu nezbyl jediný muž.  Kruegerova 6. armáda se po obsazení Manily zaměřila na Jamašitovo uskupení Šobu na severu Luzonu. To se však nepodařilo do konce války zlikvidovat.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o jižní ostrovy a Mindanao.", "content": "Boje dále probíhaly na všech ostatních ostrovech, kde však byl japonský odpor většinou jen symbolický. Výjimku představoval ostrov Mindanao. Proti japonské 35. armádě generála Suzukiho musela 8. armáda generála Eichelbergera mezi únorem a červencem 1945 provést více než 50 obojživelných operací. Nakonec se americké 8. armádě podařilo japonskou 35. armádu rozdělit na dvě skupiny. Ty se však do konce války udržely.", "section_level": 2}], "src_summary": "Znovudobytí Filipín bylo vůbec nejrozsáhlejší americké tažení během války v Tichomoří. Jeho cílem bylo osvobození hlavních filipínských ostrovů Leyte, Luzon a Mindanao a posléze osvobození celého filipínského souostroví od japonských okupantů.", "tgt_summary": "The Philippines campaign, Operation Musketeer, Battle of the Philippines or the Liberation of the Philippines (Filipino: \"Kampanya sa Pilipinas\", \"Labanan sa Pilipinas\" & \"Liberasyon ng Pilipinas\"), (Operation Musketeer I, II, and III) (Filipino: Operasyon \"Mosketero I\", \"II\", \"at\" \"III\"), was the American and Filipino campaign to defeat and expel the Imperial Japanese forces occupying the Philippines during World War II. The Japanese Army overran all of the Philippines during the first half of 1942. The liberation of the Philippines commenced with amphibious landings on the eastern Philippine island of Leyte on October 20, 1944. United States and Philippine Commonwealth military forces were progressing in liberating territory and islands when the Japanese forces in the Philippines were ordered to surrender by Tokyo on August 15, 1945, after the dropping of the atomic bombs on mainland Japan and the Soviet invasion of Manchuria.", "id": 2438447}
{"src_title": "Brigita Schmögnerová", "tgt_title": "Brigita Schmögnerová", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V letech 1966–1971 studovala na VŠE v Bratislavě, kde následně v letech 1971–1976 působila jako odborná asistentka na Katedře ekonomicko-matematických metod Fakulty řízení, pak v roce 1976 v rámci postgraduálního studia absolvovala obor matematická statistika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. V letech 1976–1979 získala na VŠE v Bratislavě titul kandidáta ekonomických věd. Pracovala potom coby vedoucí odboru pro makroekonomii v Ekonomickém ústavu Slovenské akademie věd.  Po sametové revoluci se politicky angažovala. V letech 1990–1992 jako poradkyně místopředsedy vlády a odborná poradkyně v komisích Ministerstva průmyslu Slovenské republiky. V období březen–prosinec 1994 zastávala post místopředsedkyně vlády Jozefa Moravčíka pro hospodářství.  V slovenských parlamentních volbách roku 1994 byla zvolena do Národní rady SR za SDĽ, respektive za levicovou koalici Spoločná voľba. V SDĽ od roku 1995 zastávala funkci místopředsedkyně, nejdříve pro ekonomickou a sociální politiku, pak pro hospodářství. Na jaře 1998 ji navrhli poslanci SDĽ na funkci prezidentky Slovenské republiky do třetího kola prezidentských voleb. Poslanecký mandát za SDĽ obhájila v parlamentních volbách roku 1998. V období říjen 1998 – leden 2002 působila na postu ministryně financí SR v první vládě Mikuláše Dzurindy. Počátkem roku 2002 byla pro neshody s vedením SDĽ vytlačena z postu ministryně financí. Stranu opustila a spolu s dalšími odpadlíky (například Peter Weiss) založila formaci Sociálnodemokratická alternatíva, která se prezentovala jako moderní nepopulistická strana sociálně demokratického typu.  V následujících letech ale aktivní politiku opustila. V roce 2002 se stala výkonnou tajemnicí Evropské hospodářské komise při OSN a od 1. září 2005 nastoupila na pozici členky senior managementu Evropské banky pro obnovu a rozvoj, kde zastávala až do roku 2010 post viceprezidentky.  Je vdaná a má syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Brigita Schmögnerová CSc. (* 17. listopadu 1947 Bratislava) je slovenská ekonomka, úřednice Evropské banky pro obnovu a rozvoj, bývalá politička, v roce 1994 místopředsedkyně vlády Jozefa Moravčíka, v letech 1998–2002 ministryně financí Slovenska v první vládě Mikuláše Dzurindy za SDĽ, poslankyně Národní rady SR za SDĽ, později za odštěpeneckou formaci Sociálnodemokratická alternatíva.", "tgt_summary": "Brigita Schmögnerová (born 17 November 1947) is a Slovak economist and politician. She was the Finance Minister of Slovakia from 1998 to 2002 under Prime Minister Mikuláš Dzurinda. She was appointed Executive Secretary of the United Nations Economic Commission for Europe in 2002.", "id": 752923}
{"src_title": "Užice", "tgt_title": "Užice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemný dokument připomíná Užice pod současným názvem v roce 1329. Jednalo se tehdy o malé, nicméně strategicky významné město, které strážilo obchodní trasy z Panonské nížiny směrem k jaderskému přímoří. Roku 1359 je poprvé zmiňován nedaleký hrad, resp. pevnost. V roce 1463 obsadila město Osmanská říše, která jej držela po několik století. Zatímco podle prvních tureckých záznamů zde žily v roce 1476 jen čtyři muslimské rodiny, roku 1525 to byla již většina. Formování města z původní malé osady se uskutečnilo během turecké nadvlády. V závěru 18. století žilo v Užici již okolo 12 tisíc lidí.  Město bylo součástí Smederevského sandžaku.  Na počátku 19. století jej během prvního srbského povstání obsadili vzbouřenci z řad místního pravoslavného obyvatelstva. Nejprve obsadili město samotné (1805) a o dva roky později získali i pevnost Stari Grad. Jejich úspěch však byl časově omezen; již roku 1813 bylo město opět obsazeno tureckými vojsky. V letech 1805 a 1862 poničily město dva požáry.  K Srbsku bylo město připojeno roku 1862. Turecké, resp. muslimské obyvatelstvo bylo vystěhováno do Bosny a Hercegoviny, což vedlo k poklesu počtu obyvatel. Do té doby zde žilo cca 3-5 tisíc obyvatel islámské víry. V závěru 19. století žilo v Užici cca 3000 obyvatel.  Roku 1871 získalo město první územní plán. Následoval jeho rychlý rozvoj, vznikaly banky a malé továrny (první v roce 1868). Roku 1885 zde byla vybudována první moderní tiskárna a v roce 1900 byla v blízkosti města vybudována malá vodní elektrárna na řece Đetinja podle návrhu Nikoly Tesly. Její výstavba trvala pouhý rok. V roce 1900 získalo město právě díky hydroelektrárně i elektrické osvětlení. Dodnes je elektrárna dochována jako technická památka.  Roku 1922 získalo Užice vlastní nemocnici, jejíž výstavbu dlouhodobě plánovalo a neustále odkládalo. Hned roku 1945 byla nemocnice rozšířena.  Nemalý význam mělo město v počátcích druhé světové války na Balkáně. Po několik letních a podzimních měsíců roku 1941 bylo centrem tzv. užické republiky, tedy území osvobozeného od německých okupačních sil. V poválečné době bylo pojmenováno po Josipu Brozu Titu (získalo přídomek \"Titovo\" Užice). Do rozvoje města se vynakládaly nemalé prostředky. Infrastruktura Užice strádala během jara 1999, kdy byly při bombardování NATO poškozeny některé mosty a budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město bylo v socialistické Jugoslávii známé díky textilnímu, kožedělnému, strojírenskému a metalurgickému průmyslu. Díky dobrému silničnímu a později i železničnímu spojení se oblast mezi Užicí a nedalekou Požegou stala vhodným místem pro výstavbu různých továren a dalších průmyslových podniků. V roce 1928 zde byla založena továrna na výrobu střeliva, která sem byla přesunuta ze Slovinska a po druhé světové válce nesla název \"Prvi partizan\". V blízkosti města se nachází také i letiště.  V roce 1981 mělo město 157 % průměru jugoslávského HDP a nacházelo se i nad celosrbským průměrem co do životní úrovně.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Užici se nachází 6 mateřských škol, 11 základních škol, 6 středních škol a 1 vyšší odborná škola. Z vysokých škol se v Užici nachází odborně-technická škola a pedagogická fakulta univerzity, která sídlí mimo Užice. Celkem jednotlivé školy na všech stupních navštěvuje okolo 15 000 studentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Užice (v srbské cyrilici Ужице, do roku 1992 Titovo Užice/Титово Ужице) je město v jihozápadním Srbsku (nedaleko pohoří Zlatibor). V roce 2002 mělo 54 717 obyvatel. Rozkládá se v údolí řeky Đetinja a je hlavním městem Zlatiborského okruhu. Městem prochází železniční trať z Bělehradu do Baru.", "tgt_summary": "Užice (, ) is a city and the administrative centre of the Zlatibor District in western Serbia. It is located on the banks of the river Đetinja. According to the 2011 census, the city proper has a population of 59,747, while its administrative area comprises a total of 78,040 inhabitants.", "id": 1825408}
{"src_title": "Molluginaceae", "tgt_title": "Molluginaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "\"Molluginaceae\" jsou mírně sukulentní, často jednoleté byliny, výjimečně keře nebo polokeře se střídavými, vstřícnými nebo zdánlivě přeslenitými jednoduchými listy s celokrajnou celistvou čepelí, s opadavými palisty nebo bez palistů.  Květy jsou drobné, pravidelné, jednotlivé nebo ve vrcholících. Kalich je z 5 volných lístků, výjimečně je 4-četný (\"Polpoda\") nebo s lístky na bázi srostlými (\"Coelanthum\"). Koruna je pětičetná, často redukovaná nebo zcela chybí, korunní lístky jsou volné. Tyčinek je nejčastěji 5 až 10. Semeník je svrchní, srostlý nejčastěji ze 2 až 5 plodolistů a se stejným počtem komůrek nebo monomerický, tvořený jediným plodolistem. Plodem je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď \"Molluginaceae\" zahrnuje v dnešním pojetí asi 87 druhů v 9 rodech. Největší rody jsou \"Mollugo\" (35 druhů) a \"Pharnaceum\" (20 druhů). Je zastoupena na všech kontinentech. Nejvíce druhů se vyskytuje v jižní Africe.  V Evropě se vyskytují pouze 2 druhy této čeledi: \"Glinus lotoides\" a \"Mollugo cerviana\". Rostou v teplých oblastech jižní Evropy a k nám nezasahují. V některých oblastech jižní Evropy je zavlečen druh \"Mollugo verticillata\", pocházející z tropické Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasických systémech byla čeleď \"Molluginaceae\" vesměs zastoupena a byla řazena stejně jako dnes po řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Podle kladogramů APG tvoří čeleď \"Molluginaceae\" bazální větev monofyletické skupiny řádu hvozdíkotvaré, zahrnující čeledi kaktusovité (\"Cactaceae\"), šruchovité (\"Portulacaceae\") baselkovité (\"Basellaceae\"), zdrojovkovité (\"Montiaceae\") aj.  Některé rody byly na základě molekulárních studií přeřazeny do jiných čeledí. Rody drobnokvět (\"Corrigiola\") a \"Telephium\" tvoří dnes bazální větev čeledi hvozdíkovité (\"Caryophyllaceae\") jako podčeleď \"Corrigioleae\". Rod \"Corbichonia\" byl přeřazen do čeledi \"Lophiocarpaceae\" a rod \"Limeum\" do \"Limeaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Adenogramma\", \"Coelanthum\", \"Glinus\", \"Glischrothamnus\", \"Hypertelis\", \"Mollugo\", \"Pharnaceum\" (včetně rodu \"Suessenguthiella\"), \"Polpoda\", \"Psammotropha\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Molluginaceae je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Jsou to mírně sukulentní málo nápadné byliny, rozšířené na všech kontinentech. Dva druhy rostou i v jižní Evropě.", "tgt_summary": "Molluginaceae are a family of flowering plants recognized by several taxonomists. It was previously included in the larger family Aizoaceae. The APG III system of 2009 made no change in the status of the family as compared to the APG II system of 2003 and the APG system of 1998, apart from a reassignment of several genera, such as the placement of \"Corrigiola\" and \"Telephium\" into Caryophyllaceae, \"Corbichonia\" in Lophiocarpaceae, \"Microtea\" into Microteaceae and \"Limeum\" in Limeaceae, because the family was found to be widely polyphyletic in Caryophyllales. In addition \"Macarthuria\" was found not to be related to \"Limeum\" as previously thought and thus it was placed in Macarthuriaceae, and similarly species formerly placed in \"Hypertelis\", apart from type species \"Hypertelis spergulacea\", a true Molluginaceae, were found to belong elsewhere and were described as \"Kewa\" in the family Kewaceae, named for the Royal Botanic Gardens Kew. Molluginaceae is still assigned to the order Caryophyllales in the clade core eudicots, although the generic circumscription is difficult because \"Mollugo\" is not monophyletic.", "id": 538754}
{"src_title": "Dr. Horrible's Sing-Along Blog", "tgt_title": "Dr. Horrible's Sing-Along Blog", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj minisérie je rozdělen do tří aktů, z nichž každý má délku přibližně 14 minut. V závorce jsou uvedeny názvy písní, které postavy zpívají a posouvají jimi děj.", "section_level": 1}, {"title": "Akt 1.", "content": "Dr. Horrible (volně přeloženo \"Dr. Hrůzný\") natáčí příspěvek pro svůj video blog, ve kterém informuje o svých plánech a také odpovídá na nejrůznější emailové dotazy diváků. Jeden dotaz se týká „jí“, dívky, již často ve svých vstupech zmiňuje. Vzpomíná tedy na Penny, kterou zná z veřejné prádelny a do níž se zamiloval. („My Freeze Ray“)  Píseň je přerušena příchodem jeho společníka Moista (volně přeloženo \"Vlhoně\"), který mu předá dopis od Bad Horse (volně přeloženo \"Zlého Koně\"), vůdce Evil League of Evil (volně přeloženo \"Zlého spolku zla\"). Ten ve své odpovědi informuje Dr. Horribla, že jeho žádost o vstup do spolku bude zvážena a že budou sledovat jeho další odporný zločin. („Bad Horse Chorus“)  Další den se Horrible připravuje na krádež kufříku s wonderfloniem (volně přeloženo \"divufloniem\"), který potřebuje pro svůj mrazicí paprsek, jenž má zastavovat čas. Pomocí dálkového ovládání převezme kontrolu na dodávkou, kterou je wonderflonium přepravováno. V té samé ulici se však náhodou vyskytuje i Penny, která zde sbírá podpisy na petici, požadující po městské radě, aby postavila útulek pro bezdomovce. („Caring Hands“) O podpis požádá i Dr. Horribla, který je ale zaměstnán vlastními záležitostmi a nevnímá ji. Dívka si myslí, že ho téma nezajímá, proto od něj odchází. Toho si Horrible již všimne, svůj vnitřní konflikt ale po chvíli vyřeší a soustředí se na krádež wonderflonia. („A Man's Gotta Do“)  Když Horrible řídí pomocí dálkového ovládání dodávku, objeví se Captain Hammer (volně přeloženo \"Kapitán Kladivo\"), který převezme padouchovu píseň, odstraní přijímač ovládání z auta a neúmyslně jej stočí směrem k Penny. Stačí ji však odstrčit z cesty (do pytlů s odpadky), Horrible následně dokáže opět získat kontrolu nad dodávkou a nakonec ji zastaví těsně před Hammerem, takže to vypadá, jako by ji zastavil superhrdina svýma holýma rukama. Oba dva protivníci se střetnou, v tu chvíli se však vzpamatuje Penny a Hammerovi děkuje za domnělou záchranu života. Captain zapomene na Doctora, věnuje se dívce se kterou nacházejí vzájemné zalíbení. Horrible ve vzteku a zahanbení odchází pryč s wonderfloniem.", "section_level": 2}, {"title": "Akt 2.", "content": "Dr. Horrible tajně sleduje Penny a Captaina Hammera na jejich schůzkách, přitom zpívá o utrpení lidského pokolení. Penny naopak zpívá o naději a možnosti vykoupení. („My Eyes“) Penny se následně s Horriblem, který se jí představil jako Billy, začne přátelsky bavit.  Horrible na svém blogu prozradí, že dokončil svůj mrazicí paprsek a že ho plánuje použít následující den. V dalším příspěvku však odhalí, že pokus nevyšel, protože Hammer a losangeleská policie sledují jeho blog, takže na něj byli připraveni. Zavolá mu Bad Horse, který mu vyčiní a řekne mu, že nyní je jeho jedinou možností pro přijetí do spolku spáchání vraždy. („Bad Horse Chorus (Reprise)“) Horrible si není jistý, nemůže se rozhodnout pro oběť a ani sám neví, jestli vůbec chce takový čin spáchat, i když by to znamenalo zamítnutí jeho žádosti pro vstup do spolku.  Jako Billy si v prádelně povídá s Penny, společně jí mražený jogurt a baví se o jeho problémech. („Penny's Song“) Když se dostávají blíž k sobě, Penny se zmíní o Captainu Hammerovi, který se zde plánuje stavit. Billy zpanikaří a snaží se rychle odejít, avšak vběhne přímo do Hammerovy náruče. Oba předstírají, že se neznají, když je ale Penny nechá o samotě, Hammer si dobírá Horribla, že je zamilovaný do Penny a že právě on sám získal to, po čem Dr. Horrible nejvíce touží. Je zřejmé, že Hammerovi na Penny příliš nezáleží, chce se s ní však vyspat, aby ještě více Horribla zranil. Doctor se tedy rozhodne zabít Captaina, což má být onen odporný zločin nutný pro vstup do Evil League of Evil. („Brand New Day“)", "section_level": 2}, {"title": "Akt 3.", "content": "Město je poblázněno snahou Captaina Hammera pomoci bezdomovcům, je tak považován za nového městského hrdinu. Penny zvažuje svůj vztah se Hammerem, v prádelně čeká s mraženým jogurtem na Billyho, ten však nepřichází. Dr. Horrible se mezitím stáhl do ústraní a posedle pracuje na smrtícím paprsku, kterým by zničil Captaina Hammera jednou provždy. („So They Say“)  Při otevření nového útulku pro bezdomovce, kde má být odhalena také nová Hammerova socha, začne Captain pronášet projev o podpoře lidí bez domova. Jeho řeč se však stočí na jeho osobu, povýšeně začne vychvalovat svoje kvality a svůj vztah s Penny. („Everyone's a Hero“) Rozčarovaná a ponížená Penny se snaží ze sálu v tichosti odejít; dav se přidá do zpěvu Hammerovy písně, je však přerušen příchodem Dr. Horribla. Ten použije mrazicí paprsek, kterým utne píseň. Horrible se vysměje davu, že nejsou schopni poznat, že Hammerova image je jen přetvářka, a odhalí svoji druhou, laserovou zbraň – smrtící paprsek. („Slipping“)  Horrible zamíří svoji zbraň na zmraženého Hammera, ale zaváhá. V tom okamžiku přestane působit mrazicí paprsek, Captain Hammer udeří svého protivníka tak, že Horrible proletí celou místností a smrtící paprsek mu vypadne z rukou a poškodí se. Hammer pozvedne smrtící paprsek, namíří ho na Horribla a triumfálně dokončí svoji píseň. I přes Doctorova varování zmáčkne spoušť, poškozená zbraň selže a exploduje v Hammerových rukách. Zraní jej, Captain Hammer zřejmě poprvé ve svém životě cítí bolest. Utíká pryč, naříká a volá po své mamince. Dr. Horrible si uvědomí, že přemohl svého úhlavního nepřítele, nicméně stále nespáchal vraždu, díky které by byl oprávněn vstoupit do spolku. Zjistí však, že Penny, opřená o zeď, byla zasažena střepinou z výbuchu. Zraněná dívka blouzní, že ji zachrání Captain Hammer a zemře Horriblovi v náručí. Doctor je zaskočen a zdrcen svým Pyrrhovým vítězstvím, její smrt je však ironicky tou vraždou, kterou sám chtěl. Stane se veřejně známým, zároveň však může páchat další zločiny, neboť zhroucený Captain Hammer se léčí u psychiatra. Horrible je přijat do Evil League of Evil, na oslavnou párty dorazí i Moist.  Dr. Horrible, který nyní nosí nové oblečení (červený kabát, černé rukavice a ochranné brýle na očích), převezme své místo ve spolku, který sestává ze superpadouchů, jimiž jsou Tie-Die, Snake Bite, Professor Normal, Dead Bowie (volně přeloženo \"Mrtvý Bowie\"), Fake Thomas Jefferson (volně přeloženo \"Falešný Thomas Jefferson\"), Fury Leika a Bad Horse (představovaný skutečným koněm). Při příchodu do místnosti spolku oznámí, že „nyní je noční můra skutečná“ a že „donutí celý svět pokleknout“ s tím, že „[on] nebude cítit vůbec...“. Větu dokončí ve svém posledním blogovém příspěvku jako strnule vypadající Billy, bez převleku, ztracený ve své laboratoři: „... nic“. („Everything You Ever“)", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení.", "content": "Simon Helberg se představil ve vedlejší roli Moista. Je to kamarád a parťák Dr. Horribla, který ho oslovuje „můj ďábelský vlhký příteli“. Má zvláštní schopnost vlhčit věci, ze které však není příliš nadšený. V minisérii se v cameo rolích také objevili spolupracovníci Josse Whedona. Marti Noxon, výkonná producentka \"Buffy, přemožitelky upírů\", a David Fury, scenárista \"Buffy\" a \"Angela\", zde hráli moderátory televizních zpráv. Doug Petrie a Drew Goddard, scenáristé obou zmíněných seriálů, ztvárnili superpadouchy Professora Normala a Fake Thomase Jeffersona. Rovněž i samotní autoři se představili před kamerou či za mikrofonem. Všichni tři bratři Whedonovi zpívali jako sbor Bad Horse skladby „Bad Horse Chorus“ a „Bad Horse Chorus (Reprise)“. Zack Whedon také toho hrál muže, který odvážel lůžko s mrtvou Penny, Jed Whedon se představil jako superpadouch Dead Bowie a Maurissa Tancharoen, kromě nazpívaných vokálů v písni „Everything You Ever“, jako Hammerova a později Horriblova fanynka.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Scénář vznikl během stávky amerických scenáristů na přelomu let 2007 a 2008. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit něco malého a levného, avšak profesionálně ztvárněného, způsobem, který by obešel problémy, proti kterým autoři protestovali.  Joss Whedon financoval celý projekt sám (počáteční náklady dosáhly 200 tisíc dolarů, celkový rozpočet přibližně 450 tisíc dolarů), produkoval jej ve své společnosti Mutant Enemy a užíval si nezávislost na studiích. Uvedl: „Svoboda je úžasná. Faktem je, že jsem měl velmi dobré vztahy se studii a že jsem pracoval s mnoha chytrými členy vedení. Ale je to rozdíl, když můžete prostě jen jít vpřed a něco vytvořit.“ Pro formát webové minisérie bylo také mnohem méně omezení – Whedon měl „svobodu prostě nechat sám příběh, aby si nadiktoval potřebnou délku. Nemuseli jsme tam nacpat všechno. Je tam toho hodně, ale dali jsme tam takové množství příběhu, které jsme chtěli, a nechali jsme ho, aby si sám vyjádřil potřebný čas. Cílem bylo 30 minut, skončili jsme na 42 minutách a není to žádný problém.“", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Minisérie byla natáčena na jaře 2008 v Los Angeles, filmování trvalo šest dní, z čehož jeden den štáb využil kulisy ulice studií Universal, ve kterých natočil scény s krádeží dodávky a s obřím doktorem Horriblem zašlapávajícím lidi. Samotný třicetičlenný štáb byl z velké části tvořen lidmi, kteří s Whedonem již spolupracovali na jeho předchozích projektech, včetně návrhářky kostýmů Shawny Trpcic nebo střihačky Lisy Lassek.  Pěvecké party byly nahrávány v malém studiu vytvořeném v loftu Josse Whedona mezi 1. a 5. březnem 2008, hudba byla natočena v losangeleských Burnside Studios.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu pro minisérii napsal Joss Whedon se svým bratrem Jedem. Částečně byla ovlivněná stylem Stephena Sondheima. Autory textů jsou Joss a Jed Whedonovi a Maurissa Tancharoen. Celý muzikál zahrnuje 14 skladeb včetně jedné reprízy a hudby k titulkům. Soundtrack o délce 26 minut byl vydán digitálně na iTunes Store 2. září 2008, na fyzickém CD potom 15. prosince 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání a vydávání.", "content": "Záměrem Josse Whedona bylo najít takovou distribuční cestu, která by pokryla náklady na výrobu. Pokud by vydání minisérie na internetu bylo dostatečně úspěšné, plánoval realizaci DVD s různými bonusy. Teaser byl zveřejněn 25. června 2008, všechny tři akty byly zveřejněny na oficiálních stránkách muzikálu (hostovány na Hulu) postupně ve dnech 15., 17. a 19. července, odkud však byly již 20. července 2008 plánovaně staženy. V podobě celého 42 minut dlouhého snímku se \"Dr. Horrible\" na Hulu vrátil 28. července toho roku, přičemž jak v případě první, tak i druhé edice byl přístupný mezinárodně. Později však byl přístup omezen pouze pro obyvatele USA. V dalších letech byl muzikál zveřejněn také na dalších službách, včetně iTunes, Amazon Video On Demand či Netflixu.  Na DVD byla minisérie vydána 19. prosince 2008 exkluzivně na Amazon.com, standardní edice vyšla 2. června 2009 u New Video Group. BD verze byla vydána 25. května 2010 (New Video Group). V televizi měl celý muzikál premiéru na stanici The CW dne 9. října 2012.  Všechny edice DVD a BD obsahovaly kromě samotného muzikálu také bonusy v podobě pohledů do zákulisí, fanouškovských videí na téma vstupu do Evil League of Evil a také \"Commentary! The Musical\" – speciální stopu zpívaných komentářů autorů a herců k celé minisérii, která vlastně vytváří zcela nový muzikál. Samotný \"Commentary! The Musical\" byl vydán 13. prosince 2009 na iTunes, k dispozici byl od 8. ledna 2010.  V rozhovoru z května 2012 uvedl Joss Whedon, že „filmem, soundtrackem a vším ostatním, co jsme udělali, jsme vydělali přes 3 miliony dolarů“.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Mike Hale z \"The New York Times\" ve své recenzi uvedl, že „[minisérie] obsahuje skutečné herecké výkony“ a jak můžeme od Josse Whedona očekávat, „svými nepřímými narážkami a svým cynismem se jedná o zábavnou show, zejména co se týče textů písní“, které „jsou melodické, vtipné, softpopové, méně náročné než hymny pana Whedona pro epizodu „Ještě jednou a s citem“, známý muzikálový díl \"Buffy\"“.  Fanoušci hudebníka a performera Doctora Steela si povšimli některých podobností mezi ním a Dr. Horriblem, což přitáhlo i pozornost médií. Spoluautorka Dr. Horribla Maurissa Tancharoen uvedla: „Vše, co k tomuto tématu můžeme říct, je, že jsme nikdy předtím o Dr. Steelovi neslyšeli... Je tu prostor pro oba.“", "section_level": 2}, {"title": "Nominace a ocenění.", "content": "\"Dr. Horrible\" získal za rok 2008 cenu Hugo v kategorii Nejlepší dramatická prezentace, krátká forma, cenu People's Choice Awards (Oblíbená online senzace), cenu Emmy (Nejlepší speciální krátkometrážní zábavný program) a šest cen Streamy Awards (Nejlepší herec v komediálním internetovém seriálu – Neil Patrick Harris, Nejlepší režie komediálního internetového seriálu, Nejlepší scénář komediálního internetového seriálu, Nejlepší střih internetového seriálu, Nejlepší kamera internetového seriálu, Nejlepší původní hudba v internetovém seriálu).  Kromě získaných ocenění byl \"Dr. Horrible\" nominován na dalších pět cen Streamy Awards a dvě ceny Constellation Awards (Nejlepší science fiction film, TV film nebo minisérie a Nejlepší mužský herecký výkon v science fiction filmu, TV filmu nebo minisérii – Neil Patrick Harris).  Během vysílání slavnostního předávání cen Emmy 20. září 2009, které uváděl Neil Patrick Harris, byl proslov reprezentantů firmy Ernst & Young přerušen novým skečem Dr. Horribla a Captaina Hammera.", "section_level": 2}, {"title": "Merchandising.", "content": "Na začátku července 2008 zveřejnilo v elektronické podobě vydavatelství Dark Horse Comics v rámci série \"Dark Horse Presents\" krátký komiks \"Captain Hammer: Be Like Me!\" (kresba Eric Canete), na což navázaly další komiksy: v prosinci 2008 \"Moist: Humidity Rising\" (kresba Farel Dalrymple) a v červnu 2009 \"Penny: Keep Your Head Up\" (kresba Jim Rugg). V listopadu 2009 potom vyšel u stejného vydavatelství jednosešitový komiks s prostým názvem \"Dr. Horrible\" (kresba Joelle Jones). Všechny komiksy, jejichž autorem je Zack Whedon, popisují původ hlavních postav. V září 2010 vyšlo souborné album \"Dr. Horrible and Other Horrible Stories\", které kromě čtyř výše uvedených děl obsahuje navíc i příběh o spolku Evil League of Evil.  Soundtrack muzikálu byl společností Mutant Enemy vydán 2. září 2008 (digitálně), resp. 15. prosince 2008 (na CD). Dne 13. prosince 2009 vyšla digitálně i muzikálová stopa komentářů \"Commentary! The Musical\".  V březnu 2011 byl v nakladatelství Titan Books vydán oficiální knižní průvodce \"Dr. Horrible’s Sing-Along Blog: The Book\", který, mimo jiné, obsahuje příspěvky Josse Whedona a všech čtyř představitelů hlavních rolí, kompletní scénář muzikálu, scénář pro \"Commentary! The Musical\" a klavírní a vokální notový zápis muzikálu.", "section_level": 2}, {"title": "Možné pokračování.", "content": "Již na konci července 2008 potvrdil Joss Whedon, že tvůrci mají v plánu pokračování muzikálu. Roku 2009 oznámil, že se na sequelu pracuje, přičemž mohla by to být buď další internetová série nebo přímo celovečerní film. Podle oznámení z roku 2011 měli autoři několik písní téměř hotových a měli představu o struktuře díla. Vzhledem ke své práci pro Marvel Studios Whedon v roce 2013 uvedl, že výroba pokračování \"Dr. Horribla\" by měla být posunuta zřejmě do roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. Horrible's Sing-Along Blog je muzikálová tragikomická internetová minisérie ve třech aktech režiséra a scenáristy Josse Whedona z roku 2008, vyrobená v produkční společnosti Mutant Enemy. Na tvorbě minisérie se autorsky podíleli i Jossovi bratři Zack a Jed Whedonovi a také Jedova tehdejší snoubenka Maurissa Tancharoen.", "tgt_summary": "Dr. Horrible's Sing-Along Blog is a 2008 musical comedy-drama miniseries in three acts, produced exclusively for Internet distribution. Filmed and set in Los Angeles, the show tells the story of Dr. Horrible (played by Neil Patrick Harris), an aspiring supervillain; Captain Hammer (Nathan Fillion), his superheroic nemesis; and Penny (Felicia Day), a charity worker and their shared love interest.", "id": 1911969}
{"src_title": "Spinové echo", "tgt_title": "Spin echo", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Spinové echo bylo vysvětleno Erwinem Hahnem v jeho publikaci z roku 1950, dál bylo rozvinuto Carrem a Purcellem, kteří ukázali výhody využití 180° refokusačního pulsu.  Pro lepší pochopení rozdělíme celý děj do několika kroků:  Sekvence spinového echa. A) Vertikální červená šipka znázorňuje průměrný magnetický moment skupiny spinů, např. protonů. Všechny směřují vertikálně ve směru magnetického pole a rotují podél delší osy, zobrazeny jsou v rotující souřadné soustavě, takže jsou stacionární. B) 90° puls sklopí spiny do horizontální (x-y) roviny. C) Vlivem nehomogenit lokálního magnetického pole (změny magnetického pole v různých částech vzorku) dojde ke zpomalení precese některých spinů, zatímco jiné zrychlí. To způsobuje vyhasínání signálu. D) Po aplikaci 180° pulsu dojde k obrácení pořadí. Pomalejší spiny se dostanou před rychlejší. E) Postupně dochází k tomu, že rychlejší spiny se začnou přibližovat k pomalejším. F) Kompletní refokusace nastane v čase T2. Návrat spinů do vertikálního směru (není zobrazeno) nastane v čase formula_4. 180° puls se často označuje jako formula_5-puls.  V animaci je několik zjednodušení: není uvažována dekoherence a na každý spin působí ideální puls a jeho okolí neovlivňuje vývoj magnetizace systému. V animaci je zobrazeno šest spinů, kterým není umožněno výraznější rozfázování. Technika spinového echa je velmi užitečná, v případě kdy dochází k výraznějšímu rozfázování jak je ukázáno v animaci dole.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhasínání spinového echa.", "content": "Měření vyhasínání Hahnova echa lze využít k měření spin-spinového relaxačního času, jak je ukázáno v animaci dole. Velikost echa je měřena pro různé prodlevy mezi pulsy, tím získáme dekoherenci, která není refokusována formula_5-pulsem. V nejjednodušším případě pozorujeme exponenciální vyhasínání, které je dáno časem formula_3.", "section_level": 1}, {"title": "Stimulované echo.", "content": "V Hahnově publikaci z roku 1950 je ukázána další metoda, jak generovat spinové echo pomocí tří následujících 90° pulsů. Po prvním pulsu dojde ke sklopení magnetizace do roviny x-y, stejně jako v prvním případě. Po pulsu dochází k postupnému rozjíždění spinů a vzniku tzv koláče. Ten je druhým pulsem sklopen do roviny x-z. Po časové prodlevě formula_8 je pomocí třetího pulsu získáno stimulované echo v čase formula_9 po posledním pulsu.", "section_level": 1}, {"title": "Fotonové echo.", "content": "Hahnovo echo lze také pozorovat v optice, když působíme rezonančním světlem na materiál s nehomogenně rozšířenou absorpční rezonancí. Místo dvou spinových stavů v magnetickém poli, využívá fotonové echo dvě energetické hladiny materiálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spinové echo je, v magnetické rezonanci, pulsní sekvence tvořená dvěma radiofrekvenčními pulsy s fází 90° a 180°. Účelem této sekvence je refokusace spinové magnetizace. Tuto sekvenci využívá jak NMR spektroskopie, tak i MRI.", "tgt_summary": "In magnetic resonance, a spin echo is the refocusing of spin magnetisation by a pulse of resonant electromagnetic radiation. Modern nuclear magnetic resonance (NMR) and magnetic resonance imaging (MRI) make use of this effect.", "id": 1310074}
{"src_title": "Hunger Games (film)", "tgt_title": "The Hunger Games (film)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Hlavní postavy Katniss a Peeta patří do dvanáctého a Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hladových her – zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována a nabídne svou účast dobrovolně. Do her je také vylosován Peeta Mellark, pekařův syn, který kdysi zachránil Katnissinu rodinu před hladem. Jako jejich mentor je zvolen Haymitch z dvanáctého kraje, bývalý vítěz her, který však časem ztrpkl a stal se z něj alkoholik.  Katniss a Peeta se dostávají do Kapitolu, kde se potkávají se svými protivníky. Před tím, než vstoupí do arény a reality show začne, jsou její účastníci veřejně představeni publiku. V přímém přenosu se tu Peeta přizná k dlouholeté, neopětované lásce ke Katniss. Katniss je přesvědčena, že Peeta se tak snaží získat přízeň u publika, která může být pro přežití rozhodující, neboť publikum může svým favoritům posílat dary.  Katniss v aréně přežívá díky umění lovu a orientace v terénu. Počet protihráčů se stále snižuje, Katniss a Peeta ale zůstávají naživu. Díky zamilovanému obrazu Katniss a Peety se mění pravidla a uprostřed her je oznámeno, že vítězem může být i pár ze stejného kraje. Katniss se vydá Peetu hledat, společně čelí nástrahám svých protivníků i tvůrců reality show. Katniss a Peeta využijí toho, že působí jako zamilovaný pár, aby získali větší popularitu a tím také přízeň sponzorů.  Konce reality show se skutečně oba dočkají. Kapitol však chce opět měnit pravidla a snaží se Katniss a Peetu přinutit, aby ve velkém finále usilovali jeden druhému o život, neboť vítěz může být jen jeden. Oba následně pohrozí sebevraždou v naději, že Kapitol bude mít přece jen raději dva vítěze než žádného, a tato lest jim skutečně vyjde. Katniss a Peeta jsou tedy prohlášeni za vítěze 74. ročníku Hladových her.  Haymitch varuje Katniss, že si s jejím zobrazením vzdoru vytvořila mocné nepřátele. Prezident Snow se dívá na záznamy o triumfálním návratu vítězů domů a zvažuje situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Dne 8. srpna 2011, stále během natáčení filmu, studio Lionsgate oznámilo, že filmová adaptace druhé knihy z trilogie Hunger Games, s názvem \"\", bude v kinech od 22. listopadu 2013. V listopadu 2011 Lionsgate začala jednat se scenáristou Simonem Beaufoyem aby přizpůsobil novelu pro film, protože Ross a Collins od druhého dílu odstoupili kvůli vytížení. Výroba filmu začala v létě 2012 a Garyho Rosse na režisérské židli vystřídal Francis Lawrence. Dne 6. května 2012 bylo hlášeno, že Michael Arndt bude přepisovat scénář pro \"Vražednou pomstu\". Arndt byl oficiálně ohlášen jako nový scenárista dne 24. května 2012.  V červenci 2012 byly ohlášeny data vydání pro dva filmy, které jsou založeny na poslední knize Mockingjay. První část s názvem \"\" měla premiéru 21. listopadu 2014 a \"\" dne 20. listopadu 2015. Lawrence, Hutcherson, Hemsworth a Harrelson podepsali smlouvy na všechny filmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hunger Games je americký dobrodružný film natočený v roce 2012 podle knihy Aréna smrti. K roku 2013 celosvětově utržil přes 691 milionů dolarů a stal se nejvýdělečnějším filmem studia Lionsgate. Hlavní postavu Katniss Everdenovou ztvárnila Jennifer Lawrence, dalšími obsazenými herci byli Liam Hemsworth a Josh Hutcherson.", "tgt_summary": "The Hunger Games is a 2012 American dystopian science fiction-adventure film directed by Gary Ross and based on Suzanne Collins’s 2008 novel of the same name. It is the first installment in \"The Hunger Games\" film series and was produced by Nina Jacobson and Jon Kilik, with a screenplay by Ross, Collins, and Billy Ray. The film stars Jennifer Lawrence, Josh Hutcherson, Liam Hemsworth, Woody Harrelson, Elizabeth Banks, Lenny Kravitz, Stanley Tucci, and Donald Sutherland. The story takes place in a dystopian post-apocalyptic future in the nation of Panem, where a boy and a girl from each of the nation's 12 Districts are chosen annually as \"tributes\" and forced to compete in The Hunger Games, an elaborate televised fight to the death. Katniss Everdeen (Jennifer Lawrence) volunteers to take her younger sister's place, and with her district's male tribute, Peeta Mellark (Josh Hutcherson), travels to the Capitol to train and compete in the games.", "id": 163547}
{"src_title": "Alina Talajová", "tgt_title": "Alina Talay", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První velký úspěch zaznamenala v roce 2008 na juniorském mistrovství světa v Bydhošti, kde ve finále běhu na 100 metrů překážek skončila těsně pod stupni vítězů, na 4. místě jako nejlepší z Evropanek. Bronz vybojovala v čase 13,49 s Kubánka Belkis Milanésová, která byla o pouhou jednu setinu sekundy rychlejší. Stříbro získala Jamajčanka Shermaine Williamsová a zlato Američanka Teona Rodgersová.  V roce 2009 vybojovala v litevském Kaunasu bronzovou medaili na evropském šampionátu do 23 let. Na halovém MS 2010 v katarském Dauhá i na ME v atletice 2010 v Barceloně postoupila z úvodních rozběhů do semifinále. Do finále se však neprobojovala. V roce 2011 na halovém ME v Paříži doběhla ve finále závodu na 60 metrů překážek v čase 7,98 s na 5. místě. V témže roce se stala v Ostravě mistryní Evropy do 23 let. Ve finále se jako jediná dokázala dostat pod 13 sekund a titul získala v čase 12,91 s. Od rekordu šampionátu Švédky Susanny Kallurové z roku 2003 ji dělily tři setiny.  V roce 2012 uspěla na halovém MS v Istanbulu, kde si doběhla v čase 7,97 s pro bronzovou medaili v závodě na 60 metrů překážek. O tři setiny byla rychlejší jen Britka Tiffany Porterová a halovou mistryní světa se stala Sally Pearsonová z Austrálie, která předvedla nejrychlejší časy také v rozběhu a semifinále. Další cenný kov získala také na evropském šampionátu v Helsinkách, kde ve finále nestačila jen na Nevin Yanıtovou z Turecka a brala stříbro. Bronz vybojovala její krajanka Jekatěrina Poplavská.  Jejím trenérem je halový mistr Evropy z roku 1976 v běhu na 60 metrů překážek a stříbrný medailista z halového ME 1977 Viktor Mjasnikov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alina Talajová (; * 14. května 1989, Orša, Vitebská oblast) je běloruská atletka, sprinterka, která se věnuje krátkým překážkovým běhům. V roce 2015 vybojovala v Praze titul halové mistryně Evropy v běhu na 60 metrů překážek.", "tgt_summary": "Alina Henadzeuna Talay (; born 14 May 1989) is a Belarusian track and field athlete who specialises in the 100 metres hurdles.", "id": 367011}
{"src_title": "Adam de la Halle", "tgt_title": "Adam de la Halle", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z Arrasu, kde byl jeho otec, Henri de la Halle, váženým měšťanem. Adam studoval teologii, gramatiku a hudbu v cisterciáckém klášteře ve Vaucelles poblíž Cambrai. Kvůli neshodám v Arrasu museli on i jeho otec odejít do Douai. Adam měl vstoupit do kláštera, ale vzepřel se a oženil se s jistou Marií (která figuruje v mnoha jeho dílech). Od roku 1262 studoval na Pařížské univerzitě a v roce 1271 vstoupil do služeb Roberta II. z Artois, kterého doprovázel do Neapole a představil svá díla u královského dvora.  Po nástupu krále Karla I. z Anjou na Neapolský trůn napsal Adam své nejslavnější dílo, \"Jeu de Robin et Marion\" (Robin a Marion). Bylo provedeno v Neapoli buď v roce 1275 nebo 1285. Tato hra se zpěvy a dialogy bývá nazývána první komickou operou v dějinách evropské hudby. Není známo, zda písně ve hře jsou lidové melodie nebo zda byly komponovány autorem hry. Rovněž není zřejmé, zda byly písně doprovázeny nějakými hudebními nástroji.  O úctě, které se ve své době de la Halle těšil, že jeho díla byla prakticky prvními hudebními díly, která byla sbírána a vydávána. Fakt, že tyto sbírky obsahují nejen písně, ale také tříhlasá rondeaux a moteta, svědčí o tom, že de la Halle nebyl pouhým truvérem, ale studoval základy polyfonní kompozice. Byl jedním z mála skladatelů 13. století, kteří použili polyfonní techniku na světské skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě výše uvedené hry Robin a Marion se dochovala ještě jeho druhá hra, \"Le jeu Adan\" neboli \"Le jeu de la Feuillee\" (Hra pod loubím), pojednávající satiricky o obyvatelích Arrasu. Jeho hudební dílo obsahuje:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam de la Halle (před rokem 1237 Arras – mezi roky 1285 a 1288) byl francouzský truvér, básník a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Adam de la Halle, also known as Adam le Bossu (Adam the Hunchback) (1240–1287) was a French-born trouvère, poet and musician. Adam's literary and musical works include chansons and jeux-partis (poetic debates) in the style of the trouvères; polyphonic rondel and motets in the style of early liturgical polyphony; and a musical play, \"Jeu de Robin et Marion\" (c. 1282–83), which is considered the earliest surviving secular French play with music. He was a member of the Confrérie des jongleurs et bourgeois d'Arras.", "id": 2326665}
{"src_title": "Lukáš Krpálek", "tgt_title": "Lukáš Krpálek", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Studoval Střední školu technickou v Praze 4 (ulice Zelený pruh), obor truhlář. V roce 2013 si dodělal maturitní zkoušku na střední podnikatelské škole (1. KŠPA) a následně byl přijat na vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Je zaměstnacem Vysokoškolského sportovního centra při MŠMT. Je vášnivým sběratelem motorek a nejraději relaxuje u vody lovem ryb.  Starší bratr Michal Krpálek mu v začátcích jeho sportovní kariéry vytvářel zázemí pro vrcholový sport – na olympijských hrách v Londýně byl členem české výpravy jako sparingpartner a v roce 2012, kdy přebýval ve sportovní hale na Folimance, mu vařil.  V sobotu 13. června 2015 před polednem se na zámku v Bechyni oženil se svou přítelkyní Evou Kaderkovou. Jeho tchánem se tak stal prezident Českého tenisového svazu Ivo Kaderka. S manželkou Evou má syna Antonína (*červenec 2016) a dceru Marianu (*květen 2018).", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začínal v 6 letech v rodné Jihlavě pod vedením Josefa Šimáčka a později Pavla Šimáčka. Jeho první trenér ho v jednom z dílů olympijského magazínu České televize popisoval jako dítě velmi vysoké, hubené, ale po pohybové, gymnastické stránce nenadané. V roce 2005 si ho začínající trenér Jaroslav Švec stáhl do Brna do Institutu tradičního karate a juda (SCM Brno), kde se stal v roce 2005 členem dorostenecké reprezentace vedené Václavem Červínem. V roce 2006 dosáhl svého prvního mezinárodního úspěchu, když na mistrovství Evropy dorostenců získal stříbrnou medaili. V juniorské reprezentaci tehdy vedené Petrem Lacinou se pohyboval od roku 2007 a od téhož roku přestoupil z Brna do Prahy. Od roku 2008 je členem klubu USK Praha na Folimance.  Mezi juniory na sebe poprvé výrazně upozornil na mistrovství Evropy juniorů konaného v Praze, když jako jediný český juniorský reprezentant (prvním rokem junior) dokázal proniknout do bojů o medaile a obsadit pěkné 5. místo. V roce 2008 již potvrzoval náležitost mezi juniorskou světovou špičku v polotěžké váze a na podzim téhož roku získal ceněný double, titul mistra Evropy a světa mezi juniory, na čemž má podíl i tehdejší trenér juniorské reprezentace Petr Smolík.  Od roku 2009 přešel s trenérem Lacinou mezi seniory, ale na svůj první velký turnaj mistrovství Evropy seniorů v Tbilisi ze zdravotních důvodů neodcestoval. Dne 6. června dosáhl svého prvního úspěchu ve světovém poháru, když vyhrál turnaj v rumunské Bukurešti. Koncem srpna startoval na svém prvním mistrovství světa seniorů v Rotterdamu, ale vypadl v prvním kole s Francouzem Cyrillem Maretem. Od podzimu 2009 se datuje jeho rivalita s Ázerbájdžáncem Elmarem Gasimovem, který ho dokázal porazit ve finále mistrovství Evropy juniorů. Náladu si spravil po měsíci na mistrovství světa juniorů v Paříži, kde obhájil titul juniorského mistra světa.  Ve své první seniorské sezóně 2010 postupně pronikal mezi užší světovou špičku v polotěžké váze. Jeho největším soupeřem v roce 2010 byl Japonec Takamasa Anai. V únoru s Anaijem prohrál ve finále německého grand prix v Düsseldorfu a v srpnu na mistrovství světa v Tokiu ve třetím kole. V roce 2011 poprvé útočil na velkou seniorskou medaili na mistrovství Evropy v Istanbulu, ale nestačil na dva gruzínské reprezentanty a obsadil 5. místo. V červnu však následovala série tří po sobě jdoucích vyhraných turnajů světového poháru, korunovaná první mužskou medailí z mistrovství světa v Paříži v éře samostatnosti Česka.", "section_level": 1}, {"title": "Londýn 2012.", "content": "Do olympijského roku 2012 vstupoval s vidinou jisté účasti na olympijských hrách v Londýně. Začátkem roku mu však přípravu zkomplikovalo zranění zad (vyhřezlá ploténka), které si přivodil na jednom z tréninků. Měsíc netrénoval, i přesto dokázal vyhrát koncem února světový pohár v Praze. Na mistrovství Evropy v Kazani však nečekaně vypadl ve druhém kole s Rusem Zafarem Machmadovem. Na olympijské hry v Londýně se kvalifikoval přímo jako světová jedenáctka. Přípravu na olympijské hry mu zkomplikovala jeho vášeň pro motorky. Při opravě motocyklu si týden před hrami obnovil zranění zad, které však dokázal rychle vyřešit s pomocí fyzioterapeuta.  Dne 2. srpna startoval v polotěžké váze na olympijských hrách v Londýně. V prvním kole měl volný los, ale ve druhém kole proti němu stál Japonec Takamasa Anai. Ten ovšem pouze vzpomínal na slávu z roku 2010 a stal se jeho relativně snadnou kořistí. V zápase si hlídal jeho šikovné nohy a v polovině zápasu ho dostal na zem a do držení. Po 25 sekundách držení zvítězil na ippon. Ve čtvrtfinále se utkal s úřadujícím mistrem světa Tagirem Chajbulajevem z Ruska. V zápase se ujal vedení po o-uči-gari na yuko a tento náskok se snažil v poslední minutě udržet v boji na zemi (ne-waze). Chajbulajevovi se však podařilo vysmeknout z téměř neřešitelné situace a nasadit mu držení. Po 25 sekundách bylo rozhodnuto a po porážce Krpálek putoval do oprav. V opravách v cestě za bronzovou olympijskou medailí mu však cestu zkřížil zkušený Nizozemec Henk Grol. Nizozemec v opravách ukázal větší vůli po bronzové medaili, v úvodu zápasu jej chytil a nádhernou uči-matou ho poslal k zemi na ippon. Obsadil konečné sedmé místo, a byť se tehdy jednalo o mimořádný úspěch českého juda, jeho samotného čtvrtfinálová prohra provázela v myšlenkách do dalších sezon.", "section_level": 2}, {"title": "2013–2015.", "content": "Do nového olympijského cyklu vstoupil vítězstvím na Judo Grand Slam Paris, který patří společně s Kano Cupem mezi dva nejprestižnější turnaje světa. Za vítězství obdržel 500 bodů do žebříčku IJF a dne 13. února 2013 se poprvé ve své kariéře stal světovou jedničkou. Na mistrovství Evropy v Budapešti potvrdil roli favorita a vybojoval zlatou medaili. Kvůli maturitám vynechal koncem května prestižní turnaj mistrů a přišel tím o místo světové jedničky. Díky maturitě a následnému přijetí na vysokou školu však dostal možnost startovat na letní univerziádě v Kazani. Na univerzitních hrách v neděli 7. července získal zlatou medaili, když ve finále vrátil porážku z mistrovství Evropy 2012 Rusu Machmadovovi. Za tři dny potvrdil, že má výkonnost porážet váhově těžší soupeře. Pavoukem prošel v kategorii bez rozdílu vah až do finále. Ve finále dlouho prohrával s Japoncem Momosem. Ten se však v poslední minutě vyčerpal a Krpálek ho nátlakem donutil ke čtvrté chybě (varování). To znamenalo hansoku-make (diskvalifikaci) a druhou zlatou medaili z jednoho turnaje pro Krpálka. Na mistrovství světa v Riu de Janeiru bojoval s bolavým loktem. Své první dva soupeře porazil na zemi. Mezi nimi svého přemožitele z mistrovství světa v roce 2011 Kazachstánce Rakova. Ve čtvrtfinále svedl tvrdý boj s Uzbekem Sajidovem a vyhrál na menší počet penalizací. V semifinále mu však vrátil prohru z finále mistrovství Evropy Nizozemec Grol, v závěru technikou uči-mata-gaeši na ippon. V boji o třetí místo porazil Krpálek Japonce Ona a vybojoval bronzovou medaili. V prosinci pak vyhrál prestižní turnaj Kano Cup v Tokiu.  V roce 2014 na prestižním pařížském turnaji prohrál až smolně ve finále s domácím Maretem. Následně ovšem utrpěl několik menších zranění – natržený sval v rameni nebo zranění kolene při domácím světovém poháru v zápase s Maďarem Borem – která mu znemožnila optimální přípravu na mistrovství Evropy. Koncem dubna tedy na mistrovství Evropy nestartoval v optimální formě. Hned v prvním zápase musel dohánět bodovou ztrátu (wazari), ale nakonec zkušenostmi a svým tradičně silným ne-waza obhájil titul mistra Evropy. Na mistrovství světa v srpnu se ukázal ve velmi dobré formě. Nejtěžší zápas ho čekal v semifinále proti Tagiru Chajbulajevovi, jemuž vrátil porážku z olympijských her na šido. Jeho finálový soupeř José Armenteros z Kuby byl překvapením turnaje a s vědomím jisté medaile i odevzdaným soupeřem. V druhé polovině ho Krpálek dostal na zem a do držení. Stal se poprvé mistrem světa mezi seniory. Do konce roku už se však na tatami neobjevil. Vynechal i prosincový Kano Cup kvůli problémům s kolenem.  V první čtvrtině roku 2015 rehabilitoval zraněné koleno a na tatami se vrátil v dubnu na světovém poháru v Záhřebu. V Záhřebu obsadil třetí místo. V květnu skončil druhý na prestižním turnaji mistrů. Koncem června odjížděl jako obhájce titulu na Evropské hry v Baku, které bylo zároveň mistrovstvím Evropy. Po výborném výkonu se dostal do finále, kde nestačil na svého velkého soupeře Nizozemce Henka Grola. Grol ho kontroval v polovině zápasu výpadem o-uči-gari za juko a bodový náskok udržel do konce. Na mistrovství světa v Astaně odjel s ambicemi obhájit loňský titul mistra světa. V samotný soutěžní den se však nepotkal s formou a po dvou porážkách od německých soupeřů nakonec obsadil pěkné 5. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Rio 2016.", "content": "V olympijském roce 2016 startoval v únoru na pařížském Grand Slamu a vypadl ve druhém kole s Japoncem Aaronem Wolfem. Na konci měsíce února vyhrál před domácím publikem pražský Noris Cup. Na mistrovství Evropy v Kazani odjížděl s myšlenkami do turnaje nenastoupit kvůli bolevému ramenu. Po konzultaci s fyzioterapeutem do turnaje nastoupil, ale prohrál s prvním soupeřem Estoncem Grigorijem Minaškinem na body (wazari) po technice uki-waza.  Na olympijské hry v Riu se kvalifikoval přímo jako světová trojka. Před zahájením Her ho čeští sportovci zvolili vlajkonošem české výpravy. Dne 11. srpna záhajil své vystoupení na olympiádě v polotěžké váze proti Portugalci Jorgemu Fonsecovi a koncem druhé minuty prohrával na yuko. Podsaditý Portugalec mu svými pažními technikami dělal vážné problémy. Fonseca však s přibývajícími minutami začal jevit známky únavy a v poslední minutě Krpálek strhem sumi-gaeši za wazari otočil zápas ve svůj prospěch. Druhého soupeře Maxima Rakova z Kazachstánu si držel po celý zápas od těla a zvítězil na dvě šida (napomenutí). Ve čtvrtfinále se utkal s úřadujícím mistrem světa Japoncem Rjúnosukem Hagou, po výborném taktickém výkonu dokázal eliminovat jeho nejsilnější zbraň levou uči-matu a zvítězil nejmenším možným rozdílem na šido. V semifinále proti němu stál Francouz Cyrille Maret, proti kterému se mu v posledních zápasech na turnajích světového poháru nedařilo. V zápase s ním začal aktivně a v půlce se ujal vedení na šido, minutu před koncem nastoupil do své osobní techniky sumi-gaeši, z níž následně nasadil Maretovi držení (osae-komi) a udržel ho potřebných dvacet sekund na ippon. Ve finále se utkal s Ázerbájdžáncem Elmarem Gasimovem, s nímž od úvodu sváděl krásný otevřený souboj s několika nástupy do technik bez bodového ohodnocení. Finále rozhodla jeho lepší fyzická kondice, kdy v poslední minutě razantním nástupem do techniky ouči-gari poslal unaveného Gasimova na ippon. Získal zlatou olympijskou medaili a během vyhlašování vítězů připomněl památku nedávno zesnulého judisty Alexandra Jurečky. Po olympijských hrách avizoval záměr startovat do nového olympijské cyklu ve vyšší těžké váze nad 100 kg.", "section_level": 2}, {"title": "2017–2019.", "content": "V únoru 2017 se poprvé po olympijských hrách objevil na soutěžním turnaji. Na velké ceně v Düsseldorfu obsadil v nejvyšší váhové kategorii 5. místo. Dva týdny před mistrovstvím Evropy startoval v dubnu na velké ceně Turecka v Antalyi a vybojoval druhé vítězství po třech letech ve světovém poháru v nejtěžší váhové kategorii. Na mistrovství Evropy ve Varšavě ve čtvrtfinále nezachytil levé o-soto-gari Gruzínce Gurama Tušišviliho a spadl do oprav. Z oprav postoupil do boje o třetí místo, ve kterém porazil na ippon technikou o-soto-otoši domácího Poláka Macieje Sarnackiho a obsadil třetí místo. V srpnu dva týdny před mistrovstvím světa si v tréninku přetrhal vazy v levém kotníku a z mistrovství světa v Budapěšti byl nucen se odhlásit. V prosinci se poprvé od zranění objevil na prestižním Kano Cupu a obsadil konečné druhé místo. Rok 2018 zahájil v únoru třetím místem na pařížském grand slamu. V březnu na pražském světovém poháru obsadil třetí místo. Na mistrovstí Evropy v izraelském Tel Avivu koncem dubna startoval jako nasazená dvojka. Ve čtvrtfinále porazil v prodloužení svého tradičního soupeře z polotěžké váhy Nizozemce Henka Grola. Později ve finále dostal do osaekomi Tamerlana Bašajeva z Ruska a vybojoval svůj první titul mistra Evropy v těžké váze nad 100 kg. V září startoval na mistrovství světa v Baku jako třetí nasazený. V přípravě ho netrápila žádná zranění, ale po silové stránce se necítil v pořádku. Do turnajem nastupoval se sníženou váhou 111 kg. V úvodním kole otočil ve svůj prospěch v závěrečné minutě zápas s Nizozemcem Henkem Grolem. V dalším kole porazil Mongola Tüvšinbajara, ve čtvrtfinále však takticky nezvládl zápas s domácím Ušangim Kokaurim. Po dvou wazari od Koukauriho spadl do oprav, ze kterých postoupil do boje o třetí místo proti Mongolu Dűrenbajarovi. Od úvodu zápasu si držel silovějšího Mongola levým úchopem od těla, ale v prodloužení chyboval a nechal se strhnout kontratechnikou na ippon. Obsadil dělené 5. místo. V říjnu si spravil náladu vítězstvím na Grand Prix v mexickém Cancúnu. Závěr sezóny se mu však nevydařil, když na prosincovém turnaji mistrů vypadl poprvé ve váze nad 100 kg v úvodním kole. Zimní turnaje nového roku 2019 vynechal a do programu světové tour naskočil začátkem dubna třetím místem na Grand Prix v turecké Antalyi. Na Evropské hry koncem června odjížděl v dobrém rozpoložení, ale v samotný soutěžní den se nepotkal s formou. Ve čtvrtfinále nestačil dobře připraveného ruského Oseta Inala Tasojeva a v souboji o třetí místo prohrál s Nizozemcem Henkem Grolem na wazari awasete ippon. V červenci se poprvé utkal s největší judistickou osobností Francouzem Teddy Rinerem, kterému po výborném výkonu podlehl až v prodloužení technikou harai-goši. Mezinárodní judistická federace jejich vzájemný zápas zveřejnila na svém YouTube kanále, což obvykle nedělá. Na mistrovství světa v japonském Tokiu odjížděl v srpnu s ambicemi do 5. místa. Mistrovství světa vynechal Francouz Teddy Riner, který se od své památné prohry s Daiki Kamiwavou v roce 2010 před japonským publikem na žádném mezinárodním turnaji neukázal. 31. srpna nastoupil v těžké váze na tatami v hale Nippon Budókan. V prvních dvou kolech porazil své soupeře svým typickým způsobem po boji na zemi držením. Ve čtvrtfinále mu dlouho vzdoroval dobře připravený Nizozemec Roy Meyer, kterého vybodoval v prodloužení třetím trestem šido. V semifinále dostal v prodloužení do držení unaveného jižního Korejce Kim Min-čonga a postoupil do finále proti domácímu Hisajoši Harasawovi. Taktikou svázené finále dostálo grády v prodloužení, kdy oba soupeři měli na svém kontě po dvou trestech. Harasawa začal ve třetí minutě prodloužení jevit známky únavy čehož využil a svým tlakem donutil rozhodčího k udělení třetího rozhodujícího trestu pro svého soupeře. Po bezchybném taktickém výkonu získal svůj první titul mistra světa v nejprestižnější těžké váze nad 100 kg. Na konci roku startoval na turnaji mistrů s cílem obsadit post světové jedničky. V semifinálovém souboji s Brazilcem Mourou se naplno projevily jeho bolesti zad, kvůli kterým nenastoupil do finálového zápasu proti Hisajošimu Harasawovi, získal tak stříbrnou medaili. I přesto se mu post světové jedničky obsadit podařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob boje.", "content": "Trenér Lacina mu v jeho začátcích říkal „inteligentní monstrum“, což velmi dobře vystihuje jeho způsob boje na tatami. V zápase si dokáže i při vypjatých situacích zachovat chladnou hlavu. Soupeři dokáže vnutit své tempo boje a jen málo protivníků jej v tomto směru dokáže přemoci (přechytračit) – např. Henk Grol, Elmar Gasimov. V dětství nepatřil mezi pohybově nadané jedince – jeho první trenér Šimáček v jednom z rozhovorů uvedl, že měl problém naučit ho obyčejný kotoul. I přes tento handicap svoji juniorskou přípravu zaměřil na boj na zemi, ve kterém se postupně vypracoval mezi absolutní světovou špičku. Trenér Lacina odůvodnil soustředění se na boj na zemi obavou z nižších soupeřů, kteří se svými technikami snadno dostávali pod jeho výše umístěné těžistě. Mezi seniory však řada jeho soupeřů obranu v boji na zemi zvládá na špičkové úrovni, například na olympijských hrách v Londýně ho v tomto směru nachytal Tagir Chajbulajev. Od roku 2013 jej proto trenér Lacina nutil do technik v postoji. V tomto období výrazně zlepšíl svojí kumikatu, ve které dominuje svým ostrým levým úchopem. Jeho charakteristickou technikou se stalo o-soto-gari v kombinaci s harai-goši nebo uči-mata, kterými jeden čas předčil i své tokui-waza (osobní technika) sumi-gaeši.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry a mistrovství světa.", "content": "! colspan=\"8\"| Olympijské hry a mistrovství světa! Kolo! Výsledek! Bilance! Soupeř! Skóre! Datum! Turnaj! Místo! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy / Evropské hry.", "content": "! colspan=\"8\"| Mistrovství Evropy / Evropské hry! Kolo! Výsledek! Bilance! Soupeř! Skóre! Datum! Turnaj! Místo! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |! style=background:white colspan=8 |", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "! colspan=\"7\"| Světový pohár! Výsledek! Bilance! Soupeř! Skóre! Datum! Turnaj! Místo! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |! style=background:white colspan=7 |", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní mezinárodní turnaje.", "content": "Turnaje, které se nepočítají do rankingu (žebříčku) IJF (před rokem 2009 do EJU) – turnaje bez rozdílu vah, různé mezinárodní turnaje (evropský pohár apod.), kontinentální hry, mládežnické turnaje (mistrovství světa a Evropy) a turnaje, které nespadají do kompetencí IJF (resp. MOV) – univerzitní, armádní, policejní, hasičské atd. turnaje. Mezi ostatní turnaje nejsou zahrnuty mládežnické turnaje (všechny turnaje mimo mistrovství světa a Evropy), soutěže týmů (ligové soutěže apod.) a exhibice (Judo Show Cup apod.).! colspan=\"7\"| Mezinárodní turnaje! Výsledek! Soupeř! Datum! Turnaj! Místo! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |! style=background:white colspan=5 |", "section_level": 2}], "src_summary": "Lukáš Krpálek (* 15. listopadu 1990 Jihlava) je český zápasník-judista, olympijský vítěz z roku 2016, mistr světa z roků 2014 a 2019 a trojnásobný mistr Evropy mezi seniory. V roce 2016 se stal vítězem ankety Sportovec roku o nejlepšího sportovce České republiky a v roce 2019 toto vítězství zopakoval. V roce 2016 získal ocenění v kategorii sportovní výkon roku v anketě Sportovec Kraje Vysočina.", "tgt_summary": "Lukáš Krpálek (born 15 November 1990) is a Czech heavyweight judoka. He is the current world champion (2019), former European champion (2014) and current Olympic Champion (2016). He is the most successful judoka in Czech and Czechoslovakian history, and was named Czech Judoka of the Year eight times between 2008 and 2015.", "id": 1156888}
{"src_title": "Iron Sky", "tgt_title": "Iron Sky", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "V hlavních rolích se objevili:", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "V roce 2018 přistává na odvrácené straně Měsíce modul z americké kosmické lodi Liberty. Na palubě jsou 2 astronauté, Sanders a Washington. Druhý jmenovaný je černošský model, jehož zařazení do kosmického programu má zvednout volební preference americké prezidentky Sarah Palinové. Po přistání dvojice objeví nacistickou základnu, která je zde od roku 1945. Sanders je zastřelen a Washington se stane rukojmím.  Vědec dr. Richter, otec Renaty Richterové je povolán k vyšetření Washingtona a objeví jeho smartphone. I když je zpočátku skeptický, odhalí vysoké technologické možnosti telefonu a propojí jej s Götterdämmerungem, nacistickou kosmickou bitevní lodí. Hodlá svůj úspěch demonstrovat před nadřízenými a před samotným vůdcem Wolfgangem Kortzfleischem. Naneštěstí pro Richtera, při předváděcí akci se telefonu vybije baterie a stroje se zastaví. Velitel Klaus Adler (jenž se má z rasových důvodů stát manželem dcery dr. Richtera Renate - odbornice na Zemi) žádá o povolení letět na Zemi a získat více chytrých telefonů. James Washington udělá dojem na Renate, která mu poradí, aby předstíral, že se stal nacistou, což mu má zachránit život. Je totiž „árizován“ pomocí albinizéru, jeho pokožka vybledne. Washington sehraje svou roli a připojí se k misi na Zemi. Po přistání Adler zjistí, že na palubě byla i Renate.  Mezitím v USA řeší prezidentka problém, jak zvednout své volební preference v blížících se volbách. Plán s vysláním mise na Měsíc selhal, nyní potřebuje nějaký zázrak. Její poradkyně Vivian Wagnerová jí představí Adlera a Richterovou, kteří vytvoří prezidentskou kampaň v nacistickém stylu. Renate žije stále v iluzi, nevěří, že Adler chce svrhnout vůdce Kortzfleische a zničit Spojené státy.  Po třech měsících vyšle Führer Kortzfleisch armádu (bez své vlajkové lodi Götterdämmerung) na orbitu Země. Svému veliteli nedůvěřoval, tušil, že chce převzít jeho pozici. Adler jej zabije a skutečně se stane novým vůdcem. Vrátí se Kortzfleischovým létajícím talířem na oběžnou dráhu Země. Ve stejné chvíli potká Renate na ulici Washingtona, ze kterého se stal bezdomovec a teprve nyní prozře z iluze.  Sejde se Rada OSN, aby projednala nacistickou hrozbu. Prezidentka je nadšená, válka je tím pravým stimulem pro znovuzvolení a určí svou poradkyni Vivian Wagnerovou za velitelku kosmoplánu s jadernými zbraněmi USS George W. Bush. Jak vyjde najevo, i další národy vyzbrojily tajně své vesmírné stanice zbraněmi či vytvořily kosmické vojenské síly (jedinou zemí, která tak neučinila je Finsko, jak nesměle přizná její vyslanec). Společně se vrhnou do boje proti invazním silám nacistů.  Renate Richterová přesvědčí Washingtona, aby letěl s ní na Měsíc zastavit Adlera. Odletí Adlerovým létajícím talířem na bitevní loď Götterdämmerung, kde se Washington odloučí, aby vyřadil z činnosti motory, zatímco Renate pátrá po Adlerovi. Adler hodlá vypálit z energetických děl na Zemi, ale je upozorněn, že se planeta nachází pod měsíčním horizontem. To pro něj není překážka, Götterdämmerung jednoduše kus měsíce ustřelí. Na palubě zatím zápasí Washington s dr. Richterem, přemůže jej a odpojí tablet napojený na ovládání lodi. Renate v souběžném zápase usmrtí Adlera botou. Obrovská bitevní loď se zřítí na povrch Měsíce.  Prezidentka gratuluje v přímém přenosu ze zasedání OSN Wagnerové k úspěchu. Vivian zmíní velké tanky na helium 3, které zahlédla na Měsíci. Tento materiál umožní Spojeným státům energetickou nezávislost na tisíciletí. Tímto vyjde najevo, že Američané lhali, že na pozemském satelitu nemají žádné své kapacity. V OSN se do sebe pustí všichni členové a ve vesmíru se napadnou dříve spolupracující kosmické lodě a stanice, výsledkem je vzájemné zničení.  Renate se setká s Washingtonem (opět tmavé pleti) v poničené nacistické základně ve tvaru svastiky, kde se políbí před ostatními. Richterová poznamená, že „bude potřeba ještě hodně udělat“. Na Zemi vypukla jaderná válka, jednotlivé exploze jsou viditelné z kosmu. V samotném závěru filmu (po titulcích) je záběr na planetu Mars, kolem níž krouží neznámý satelit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iron Sky je finsko-německo-australská filmová sci-fi komedie z roku 2012, kterou natočil finský režisér Timo Vuorensola. Autory scénáře jsou Johanna Sinisalo a Michael Kalesniko. Film je o německých nacistech, kteří po porážce v roce 1945 odletěli na Měsíc, kde vybudovali kosmickou flotilu, aby se v roce 2018 vrátili a dobyli Zemi.", "tgt_summary": "Iron Sky is a 2012 Finnish-German-Australian comic-science-fiction action film directed by Timo Vuorensola and written by Johanna Sinisalo and Michael Kalesniko. It tells the story of a group of Nazi Germans who, having been defeated in 1945, fled to the Moon, where they built a space fleet to return in 2018 and conquer Earth. \"Iron Sky\" is one of the most expensive Finnish films.", "id": 1673450}
{"src_title": "The Afghan Whigs", "tgt_title": "The Afghan Whigs", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky a období u vydavatelství Sub Pop (1986-1992).", "content": "Skupinu The Afghan Whigs založili na konci roku 1986 v Cincinnati Greg Dulli (zpěv, rytmická kytara), Rick McCollum (sólová kytara), John Curley (basová kytara) a Steve Earle (bicí). Vznikla jako nástupkyně Dulliho předchozí kapely The Black Republicans, jejímž členem byl v pozdějším období také Curley. Ten Dulliho seznámil se svým častým spoluhráčem McCollumem, který byl na lokální scéně známý inovativním používáním efektových pedálů. McCollum a Dulli se sblížili díky společné oblibě R&B a první písní, kterou skupina zkoušela, byla předělávka songu Psychedelic Shack od The Temptations. Dulli později řekl, že Afghan Whigs chtěli být něco jako kříženec skupin the Band, the Temptations a Crazy Horse Neila Younga.\"  Po rozpadu skupiny The Black Republicans odjel Dulli do Arizony, kde složil polovinu materiálu, ze kterého později vznikl debut Afghan Whigs Big Top Halloween (1988), jež si skupina vydala sama na svém labelu Ultrasuede. I když vydali pouhých 1000 kopií, jedna z nich se dostala do rukou spoluzakladatele vlivného, v Seattlu působícího vydavatelství Sub Pop Jonathana Ponemana, a ten s Afghan Whigs v roce 1989 podepsal smlouvu. Původně zněla na jeden singl, což se však brzy změnilo na plnohodnotný nahrávací kontrakt.  Pro Sub Pop vydali Afghan Whigs alba Up in It (1990), Congregation (1992) a minialbum předělávek soulových písní Uptown Avondale.  Na nich se skupina posunula k novému zvuku – směsi soulu, psychedelie a punkového přístupu – který se pro ni stal typickým. Kritika si povšimla, že v tvorbě kapely se projevuje novátorská kombinace vlivů vydavatelství Stax a Motown s indie rockem. Stejně tak skupině získaly ohlas předělávky soulových písní z EP Uptown Avondale, zvláště její schopnost zesoučasnit hity soulových legend jako např. The Supremes.", "section_level": 2}, {"title": "Album Gentlemen (1993).", "content": "Na základě ohlasu, který zaznamenalo album Congregation, podepsali Afghan Whigs smlouvu s velkým vydavatelstvím Elektra Records. Jejich debut na této značce, Gentlemen, nahráli v legendárním memphiském studiu Ardent, kde vznikla alba takových interpretů jako Bob Dylan, skupin Big Star, Led Zeppelin nebo ZZ Top.  Album Gentlemen je považováno za opravdu klasickou nahrávku Afghan Whigs. Stalo se jedním z nejoceňovanějších alb roku 1993, podle takových časopisů jako např. Rolling Stone. Kritika vyzdvihovala jeho neústupné, sebemrskačské texty a rozhodný stylový odklon od grungeového zvuku ztělesňovaného skupinami jako Nirvana nebo Mudhoney. S odstupem času je deska Gentlemen považována za jedno z nejlepších alb éry 90.let. Bylo také komerčně nejúspěšnějším titulem skupiny, skladby Debonair a Gentlemen pravidelně hrála MTV, americká studentská rádia (v Čechách pak pražské Rádio 1) a jeden z klíčových songů Fountain and Fairfax byl použit v televizním seriálu My So-Called Life z roku 1994. Dalším silným momentem byla píseň My Curse, kterou nazpívala Marcy Mays ze skupiny Scrawl, údajně proto, že text skladby byl pro Dulliho příliš osobní na to, aby ho zpíval sám.", "section_level": 2}, {"title": "Období kolem alba Black Love (1996).", "content": "Po skončení propagace alba Gentlemen se Greg Dulli a Afghan Whigs podíleli na soundtracku k filmu Teda Demmeho \"Nádherný holky\" (1996). Na sountrack přispěli předělávkami dvou písní, „Be For Real“ od Fredericka Knighta a „Can't Get Enough of Your Love, Babe“ od Barryho Whitea a ve filmu si také zahráli barovou kapelu v cameo roli. Dulli je také kromě Davea Grohla jediným hudebníkem, který se objevil na debutovém albu Grohlovy skupiny Foo Fighters.  Od dubna 1995 skupina začala pracovat na pátém studiovém počinu vydaném v roce 1996 pod názvem Black Love. Nahrávání proběhlo ve studiích v Seattlu a Memphisu, s novým členem Paulem Buchignanim, který na místě bubeníka nahradil Stevea Earleho.[39] Ambiciózní album obsahuje klasické písně Afghan Whigs jako např. hymnickou skladbu Faded[40] a jako celek je ovlivněné temnými tématy filmů noir.  Ačkoli i předchozí alba se zabývala alkoholem prosáklými obsesemi, tajemstvími a strádáním, Black Love vkročilo do ještě temnějších, omšelejších a složitějších částí Dulliho osobnosti. Jeho obsese týkající se témat jako vražeda a paranoia je tu s nasazením dotažena do logického konce. Sám Dulli poznamenal, že písně tvoří konceptuální rámec podobný struktuře filmu a že byl ovlivněn dílem noirového spisovatele Jamese Ellroye či neo-noirovými filmy jako Blood Simple od bratří Coenů. Mezi dalšími vlivy byly kromě různých „pulp fiction“ románů např. osudy zpěváka skupiny the Temptations Davida Ruffina (v písni Blame, Inc.). Úvodní skladba Crime Scene Part One pak byla údajně ovlivněna příběhem v té době ještě nezfilmovaného scénáře k filmu The Million Dollar Hotel.  Komerčně se albu příliš nedařilo, dostalo se nejvýše na 79. místo žebříčku Billboard Top 200. Kritika ocenila, že se nahrávce konečně podařilo studiově zachytit sílu živých vystoupení skupiny, bohaté a zároveň funkem prodchnuté aranže si vysloužily přirovnání k Rolling Stones v jejich nejlepším období v 70.letech a znovu byla také vyzdvihována odlišnost kapely od jejích současníků a její obliba postupů používaných v černošské hudbě. Na podporu alba Black Love skupina rozsáhle koncertovala, mimo jiné jako předkapela Neila Younga.", "section_level": 2}, {"title": "Neshody s vydavatelskou společností a album 1965.", "content": "Komerční neúspěch alba Black Love přinesl neshody s vydavatelskou společností Elektra a následné ukončení spolupráce a podepsání smlouvy na další album se společností Sony/Columbia. Album 1965, pojmenované podle roku, v němž se Dulli i Curley narodili, bylo nahráno po roční pauze v New Orleans[57], ve slavném studiu Daniela Lanoise.[58] Stalo se tak po roční pauze, ve které se Dulli věnoval svému novému projektu The Twilight Singers.[51] I toto album bylo ovlivněno filmem noir a např. také drsnými slovními hříčkami rapperů jako Nas[59]. Recenzenti přijali nahrávku pozitivně,[60] vyzdvihujíc zvláště trvající oblibu kapely ve směšování rocku a soulu.[61] Kromě vlastního turné vystupovali Afghan Whigs také jako předkapela Aerosmith.[52] Po jednom z koncertů, v texaskémAustinu, se Dulli dostal do fyzického střetu s ochrankou a utrpěl frakturu lebeční kosti. Naštěstí se však rychle zotavil a za dva měsíce se Afghan Whigs na turné vrátili. V jeho rámci navštívili i Prahu, 30. března 1999 hráli v Paláci Akropolis.", "section_level": 2}, {"title": "Rozchod.", "content": "V roce 2001 se skupina rozešla. Tiskové prohlášení zmiňovalo geografickou vzdálenost členů a rodinné povinnosti, které členům znemožňovaly tvořit další materiál. V následných rozhovorech Dulli upřesnil, že kapela ukončila činnost v přátelském duchu, a že nemusí nutně jít o „oficiální rozchod.“", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení činnosti.", "content": "V roce 2006 nahráli dvě nové písně (I’m A Soldier a Magazine) na retrospektivní album Unbreakable: A Retrospective 1990–2006, vydané v červnu 2007.[65][6] V prosinci 2011 pak pořadatelé festivalu All Tomorrows Parties oznámili, že Afghan Whigs se znovu dají dohromady a v květnu 2012 zahrají na jejich akcích v Londýně a v září pak v Ashbury Parku v New Jersey.[66] Zanedlouho pak byla oznámena i účast na festivalech Primavera[67] a Lollapalooza[68][69] a také velké samostatné turné kapely, na němž nechybí ani srpnová zastávka v Pražském Lucerna Music Baru.  První koncert obnovených Afghan Whigs se uskutečnil v květnu 2012 v newyorském klubu Bowery Ballroom. Vzbudil nadšené reakce. Recenzent časopisu Spin pak napsal „spíše než jako nekomplikovaný nostalgický výlet tento jejich první koncert od rozchodu působil jako připomenutí problémů, které si už – snad selektivně – nepamatujeme.... Od prvních tónů písně Crime Scene, Part One bylo přítomno staré známé drama, napětí, emocionální zraněnost a selhání, a to velmi citelně, až fyzicky, a stejně hmatatelná byla i úleva z toho, že žádný z nás už dnes v tak mizerném stavu není.“", "section_level": 2}, {"title": "Témata textů.", "content": "Už od prvního alba skupiny je z tvorby Grega Dulliho patrná opakující se přítomnost určitých témat, např. mísení černého humoru a temných námětů, jako jsou závislost na drogách, jejich užívání či sebevražedné myšlenky. Časté používání první osoby pak texty činí ještě osobnějšími a provokativnějšími. Klasické písně Afghan Whigs se také často zabývají rozborem soubojů o moc, ke kterým dochází ve vztazích. Zvláště album Gentlemen bývá zmiňováno pro své upřímné a znepokojivé zkoumání mužských stereotypů a očekávání, včetně témat jako jsou sadomasochismus a odcizení.  Písně Afghan Whigs také prozrazují Dulliho fascinaci zápornými hrdiny a soucit s nimi, což on sám připisuje mimo jiné důležitému rozhovoru, který v dětství vedl se svým dědečkem. Řekl: „pamatuji si, jak jsem se jako dítě díval na jeden film o indiánech a kovbojích a držel jsem palce kovbojům... Děda se mě zeptal proč a já odpověděl, „protože oni jsou ti dobří.“ A on mi vysvětlil, že indiáni bojovali za svou zem, kterou se jim kovbojové snažili ukrást. Potom řekl něco, co jsem nikdy nezapomněl: „dobří lidé nejsou pořád dobří a špatní lidé nejsou pořád špatní.“ A téhle šedé zóně jsem od té doby nepřestal věnovat pozornost, myšlence, že i svatí mohou poklesnout a hříšníci mohou dosáhnout transcendence.“", "section_level": 2}, {"title": "Předělávky písní.", "content": "Coververze, které Afghan Whigs nahráli, jsou skoro stejně dobře známé jako jejich původní materiál. Zvláště pak jejich volné interpretace soulových a R&B písní, které znali ze svého mládí. Avšak písně jejichž coververze natočili, nebyly nikdy žánrově omezeny a už od svých začátků hrávali na koncertech songy jako Cocksucker Blues od Rolling Stones či Like A Hurricane od Neila Younga[92] stejně jako slavné písně od The Supremes,[47] Prince,[93] PJ Harvey, The Fugees nebo TLC.[94] Na albu Congregation po svém předělali skladbu The Temple z muzikálu Jesus Christ Superstar[95] a na živo také odehráli kompletní album The Wall od Pink Floyd.[96][97] Po svém znovuobnovení v roce 2012 nahráli předělávku písně soulové zpěvačky Marie „Queenie“ Lyons z roku 1970 See and Don’t See[98] nebo coververzi písně Love Crimes od současného interpreta R&B vystupujícího pod jménem Frank Ocean.[99]", "section_level": 2}], "src_summary": "The Afghan Whigs (česky: \"Afgánští chrti\") jsou americká rocková hudební skupina, která vznikla ve městě Cincinnati (stát Ohio, USA). Byla aktivní v letech 1986 – 2001, avšak v roce 2011 ohlásila obnovení činnosti. Klíčovými členy byli - a opět jsou - zpěvák a kytarista Greg Dulli, sólový kytarista Rick McCollum a John Curley (basová kytara). Mezi bubeníky se vystřídali např. Steve Earle či Michael Horrigan. Na svém vrcholu byli Afghan Whigs jednou z vůdčích kapel alternativního rocku 90. let. Stali se známými v době rozkvětu grunge rocku, ale časem se z něho vymanili. Ze skupiny hrající garážový punk rock, ve stylu kapel The Replacements, Dinosaur Jr. nebo Mudhoney, se vyvinuli v post punkovou, soulem ovlivněnou kapelu, aby se nakonec stali jednou z nejoceňovanějších skupin alternativního rocku začátku 90.let. Byli také jedněmi z prvních interpretů pocházejících z amerického indie-rockového undergroundu, kterým se dostalo podpory velkého vydavatelství.", "tgt_summary": "The Afghan Whigs are an American rock band from Cincinnati, Ohio, United States. Originally active from 1986 to 2001, they have since reformed. The group – with core members Greg Dulli (vocals, rhythm guitar), Rick McCollum (lead guitar), and John Curley (bass) – rose up around the grunge movement, evolving from a garage band in the vein of the Replacements to incorporate more R&B and soul influences into their sound and image. After releasing their first album independently in 1988, the band signed to the Seattle-based label Sub Pop. They released their major-label debut and fourth album, \"Gentlemen\", in 1993. \"Pitchfork\" described them as \"one of the few alt-bands to flourish on a major label\" in the 1990s.", "id": 455326}
{"src_title": "North American AJ Savage", "tgt_title": "North American AJ Savage", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "Po skončení 2. světové války, US Navy cítilo potřebu získat prostředky pro úder jadernými zbraněmi, aby si udrželo svůj politický vliv. V krátkodobém horizontu bylo ideálním řešením vytvořit nosič jaderných zbraní z letounu působícího z letadlové lodi. Jaderná výzbroj té doby byla však velice objemná a velká, a proto vyžadovala velké letouny. Námořnictvo zatím zvolilo provizorní řešení, které spočívalo v úpravě hlídkových letounů Lockheed P2V Neptune pro starty z letadlové lodě pomocí přídavných raketových motorů (JATO), přičemž první test proběhl v roce 1948. Nevýhodou bylo, že Neptune nemohl zpátky přistát na palubě letadlové lodi, takže posádka by musela po úderu vyhledat přátelské pozemní letiště nebo sednout na mořskou hladinu poblíž plavidla US Navy. AJ Savage byl velký palubní útočný bombardér se smíšeným pohonem, který byl navržen k bombardování jadernými zbraněmi. Sloužil také jako letoun pro fotografický průzkum a později i jako tankovací letoun pro doplňování paliva ve vzduchu. Letouny North American AJ-1/2 a AJ-1/2P Savage sloužily u řady složených těžkých útočných letek námořnictva Spojených států mezi roky 1948–1956. Také sloužily u několika letek námořnictva pro fotografický průzkum. Verze letounů sloužících u těžkých útočných letek byly prvními bombardéry s jadernou výzbrojí, které byly schopny nejen startovat, ale i přistávat na palubě letadlové lodi.  Návrh letounu vznikal v době, kdy námořnictvo si chtělo pořídit stroje, které by poháněly v té době vznikající proudové motory, přesto se muselo ale spoléhat na jednoduché, ale osvědčené pístové motory. Proudové motory té doby byly nespolehlivé a měly velkou spotřebu paliva. Na druhou stranu, bylo jasné, že mohou poskytovat výkon, který pístový motor nebude moci nikdy poskytnout. Kompromisem bylo vybavit letoun Savage dvojicí pístových hvězdicových motorů Pratt & Whitney R-2800 s velkým dmychadlem, které byly umístěny v motorových gondolách na křídlech letounu. Navíc byl na zádi letounu umístěn jeden proudový motor Allison J33. Zajímavé bylo, že oba typy motorů používaly stejný druh paliva. Tento smíšený pohon přidával letounu na výkonu při vzletu a v boji. Ve velkých výškách dosahoval tento na první pohled trochu neohrabaný letoun (avšak aerodynamicky velice čistý) pozoruhodných rychlostí. Často přes 740 km/h (460 mph), přičemž soudobé proudové stíhačky nebyly o mnoho rychlejší. První sériový Savage poprvé vzlétnul v květnu 1949 a první přistání na letadlové lodi USS \"Coral Sea\" (CV-43) se uskutečnilo 31. srpna 1950.  První verze letounu AJ-1 byla později přestavěna na letouny pro doplňování paliva ve vzduchu, přičemž veškeré potřebné vybavení bylo umístěno v pumovnici letounu. Toto vybavení zahrnovalo hadice, palivová čerpadla, zdroj elektrické energie a další. Zásoba paliva byla zvětšena pomocí přídavných nádrží na koncích křídel. Tankovací letouny AJ-1 byly použity při doplňování paliva během pokusu o transkontinentální rychlostní rekord (\"Projekt Bullet\"), který provedl John Glenn na stroji F8U Crusader.  Verze AJ-2 poprvé vzlétla 19. února 1953. Tato verze měla vylepšené motory, větší svislou ocasní plochu a vodorovné ocasní plochy bez vzepětí na rozdíl od předchozí verze, která měla tyto plochy skloněné směrem nahoru.  Další verze s označením AJ-2P sloužila pro fotografický průzkum. Tato verze nesla i osvětlovací bomby pro noční fotografování. Letoun nesl 18 kamer, přičemž většina z nich pracovala zcela automaticky. Letoun byl schopen průzkumu v noci a v malých výškách. I verze AJ-2P měla zvětšenou zásobu paliva.  Letoun Savage nezůstal ve službě příliš dlouho. Letectví v té době prodělávalo bouřlivý rozvoj a sám letoun byl považován za provizorní řešení. V době kdy letoun prodělával svůj první let, americké námořnictvo již zadalo práci na mnohem lepším nástupci, kterým byl plně proudový stroj Douglas A-3 Skywarrior.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "Do dnešních dnů se zachoval pouze jediný exemplář stroje. Jedná se o letoun A-2B Savage, BuNo \"130418\", který je vystaven v Národním muzeu námořního letectví (\"National Museum of Naval Aviation\") na námořní letecké základně Pensacola na Floridě. Nicméně, je známo, že vrak tohoto letounu (BuNo \"134060\") se nachází i v pobřežních vodách Filipín, kam se potopil po selhání motoru v lednu 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "XAJ-1 AJ-1 (A-2A) AJ-2 (A-2B) AJ-2P", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (AJ-1).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z oficiálních „Standard Aircraft Characteristics AJ-1 \"SAVAGE\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Spojené státy americké", "section_level": 1}], "src_summary": "North American AJ Savage (později A-2 Savage) byl palubní bombardovací letoun postavený pro námořnictvo Spojených států (US Navy) společností North American Aviation. Kontrakt na dodání letounů byl uzavřen v červnu 1946, letoun poprvé vzlétnul 3. července 1948 a vstoupil do služby v druhé polovině roku 1949.", "tgt_summary": "The North American AJ Savage (later A-2 Savage) was a carrier-based medium bomber built for the United States Navy by North American Aviation. The aircraft was designed shortly after World War II to carry atomic bombs and this meant that the bomber was the heaviest aircraft thus far designed to operate from an aircraft carrier. It was powered by two piston engines and a turbojet buried in the rear fuselage. The AJ-1 first became operational in 1950 and several were based in South Korea during 1953 as a deterrent against the Communists. Of the 140 built, plus three prototypes, 30 were reconnaissance aircraft. Inflight-refueling equipment was deployed on the Savage in the mid-1950s. The bomber was replaced by the Douglas A3D Skywarrior beginning in 1957.", "id": 2016415}
{"src_title": "Jacques Plante", "tgt_title": "Jacques Plante", "src_document": [{"title": "Brzký život.", "content": "Plante se narodil na farmě nedaleko Notre-Dame-du-Mont-Karmel u města Québec v Kanadě jako první z 11 děti. Jeho rodina byla časem nucena se přestěhovat do Shawinigan Falls, kde jeho otec pracoval jako továrník v místní továrně. V roce 1932 začal Plante hrát hokej s tenisovým míčkem. Když mu bylo pět, spadl ze žebříku a zlomil si ruku. Zlomenina se nikdy nepodařila doléčit. To hodně ovlivnilo jeho styl chytání. Plante trpěl v dětství astmatem, to mu zabránilo v delším pobytu na bruslích a proto se přiklonil ke hře na brankářském postu.  Plante vstoupil do organizovaného hokeje ve 12 letech. Dostal se do školního týmu, ale vlastně hrál jen proto, že nebyl dostupný žádný jiný brankář.  V roce 1947 dokončil střední školu. Po dokončení studia vzal práci jako úředník v továrně Shawinigan. O několik týdnů později mu nabídl tým Quebec Citadelles $ 85 za týden aby hrál pro ně, to byl začátek jeho profesionální kariéry. Jeho přezdívka byla Snake (had).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Menší ligy.", "content": "Plante se připojil ke Quebec Citadelles v roce 1947. Od začátku sezóny chytal svým stylem, který byl účinný a navíc uchvátil fanoušky. Právě díky němu ještě téhož roku prorazily Citadelles do finále Montreal Junior Canadiens ligy. Po sezóně byl Plante vyhlášen nejužitečnějším hráčem svého týmu.  Generální manažér Frank J. Selke si nadaného brankáře všimnul a 17. srpna mu nabídl smlouvu s organizací Canadiens. Plante samozřejmě přijal. Vydělal si 4500 dolarů za sezónu a 500 dolarů za cvičení s Canadiens.  V roce 1949 se oženil s Jacqueline Gagne, měli dva syny, Michela a Richarda.", "section_level": 2}, {"title": "Montreal Canadiens.", "content": "V lednu 1953 byl Plante povolán hrál za Montreal Canadiens, protože Gerry McNeil, tehdejší brankář, odešel kvůli zlomené čelisti.  Později v průběhu sezóny 1952-1953 hrál Plante v play-off proti Chicago Black Hawks. Vyhrál svoje první playoff, Montreal získal tuto sérii a nakonec i Stanley Cup. Planteho jméno bylo tedy vyryto na poháru poprvé. Na začátku roku 1953 se vrátil Gerry McNeil, ale byl předělen do Buffala. Na jaře roku 1954 se Plante podrobil operaci levé ruky. Operace byla úspěšná.  Plante hrál v Montrealu až do roku 1963 během tohoto období vyhrál Stanley Cup ještě pětkrát.", "section_level": 2}, {"title": "Opravdový odchod z hokeje.", "content": "Plante odešel poprvé z profesionálního hokeje v roce 1965 a podruhé se k hokeji vrátil v roce 1968. Doopravdy z hokeje odešel během sezóny 1974-75. Během let 1968 a 1975 vystřídal kluby: New York Rangers, St. Louis Blues, Toronto Maple Leafs, Boston Bruins, Edmonton Oilers a kluby z nižších lig. Plante odešel kvůli smrti svého mladšího syna a zdravotním problémům.", "section_level": 1}, {"title": "Odchod do důchodu a smrt.", "content": "Plante po ukončení aktivní hokejové kariéry trénoval brankáře a konzultanty v několika týmů NHL, včetně týmů Oakland Seals, Philadelphia Flyers, Montreal Canadiens a St. Louis Blues. Poté, co přestal trénovat, odstěhoval se Plante do Švýcarska se svou druhou manželkou Raymonde Udrisardovou. Roku 1978 byl Jacques Plante slavnostně uveden do hokejové síně slávy. Na podzim roku 1985 mu byla diagnostikována rakovinou žaludku, na kterou v Ženevě v nemocnici 29. února 1986 zemřel.  Po jeho smrti byla založena Jacques Plante Memorial Trophy v Americe a Jacques Plante Trophy ve Švýcarsku, také hlavní hokejová aréna ve Shawiniganu (městě kde vyrůstal) byla pojmenována po něm – Aréna Jacques Plante. Plante se hlavně zasloužil o rozvoj hokejové masky, kterou vlastně vymyslel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Jacques Plante (17. ledna 1929, Notre-Dame-du-Mont-Karmel, Kanada – 27. února 1986, Ženeva, Švýcarsko) byl kanadský profesionální hokejový brankář. Během své kariéry, trvající od roku 1947 do roku 1975 byl považován za jednoho z největších hokejových inovátorů. V letech 1953 až 1963 hrál Plante za Montreal Canadiens, během tohoto období vyhrál Stanleyův pohár šestkrát, včetně pěti po sobě jdoucích vítězství.", "tgt_summary": "Joseph Jacques Omer Plante (; January 17, 1929 – February 27, 1986) was a Canadian professional ice hockey goaltender. During a career lasting from 1947 to 1975, he was considered to be one of the most important innovators in hockey. He played for the Montreal Canadiens from 1953 to 1963; during his tenure, the team won the Stanley Cup six times, including five consecutive wins. In 2017 Plante was named one of the \"100 Greatest NHL Players\" in history.", "id": 1006908}
{"src_title": "Bitva na řece Allia a vyplenění Říma", "tgt_title": "Battle of the Allia", "src_document": [{"title": "Datum bitvy.", "content": "Datum 390 př. n. l. je založené na popisu bitvy římským historikem Liviem a římském datovacím systému Varroniánské chronologie. Starověký řecký historik Polybius, který používal řecký datovací systém, odvodil datum bitvy mezi roky 387 a 386 př. n. l. Plútarchos napsal, že bitva proběhla těsně po letním slunovratu, když byl měsíc téměř v úplňku, o něco více než 360 let od založení Říma. To by bylo krátce po roce 393 př. n. l. Tacitus napsal, že bitva proběhla před 15. srpnem římské datace, což odpovídá 18. červenci.", "section_level": 1}, {"title": "Předehra.", "content": "Galské kmeny Senonů a Arvernů následovaly příklad několika dalších galských kmenů a z přelidněné Galie se odebraly do pádské nížiny, kde dříve dominovali Etruskové, v té době již oslabení římskými výboji. Protože levobřežní Padánie byla již obsazena jejich galskými předchůdci, přešli Senoni s Arverny a dalšími kmeny řeku Pád a následně postupovali na jih a oblehli město Clusium (dnes Chiusi). Clusijané požádali o pomoc Řím. Římané vyslali ke Galům vyslance. Podle Tita Livia byli římskými vyslanci tři synové Marka Fabia Ambusta z mocné patricijské rodiny. Ti byli spíše stateční než moudří. Vyzvali Galy, aby jejich spojence a přátele nechali být, jinak by došlo na válečné akce. Galové, dosud Římanů neznalí, by nebyli proti, pokud by jim byla přenechána půda, kterou Galové potřebují a kterou Klusijští neobdělávají. Římští vyslanci to odmítli a vášně poněkud vzkypěly. Následné bitky se zúčastnili i Fabiové a Quintus Fabius dokonce probodl jednoho z galských náčelníků, což bylo a je hrubé porušení přirozeného zvykového práva - chování vyslanců, a tedy „\"casus belli\"“.  Po tomto incidentu došlo k diplomatickému jednání mezi Římem a Galy, kteří žádali nápravu. Římský senát jejich požadavky odmítl. Mnoho Římanů s tím nesouhlasilo: požadovali při věhlasném římském smyslu pro dodržování práva vydání provinilého vyslance Galům. Ono odmítnutí vyprovokovalo trestnou výpravu Galů vedenou Brennem.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na řece Allia.", "content": "Nejednota v názoru na spravedlnost války, rychlá reakce Galů a římská nepřipravenost vedla k tomu, že nastoupilo šest neúplných legií - tehdy jen milicí (neprofesionálních nepříliš dobře vycvičených vojáků). Bitva proběhla 18. července, který potom vstoupil do římských dějin jako „\"dies ater\"“ (černý den), na břehu řeky Allia, nedaleko jejího ústí do Tibery (asi 16 a 1/4 km od Říma). Vojenští tribuni nevybrali předem umístění tábora a ani nezbudovali násep, za nějž by vojáci mohli v případě potřeby ustoupit. Rovněž opomněli zpytovat vůli bohů a obětovat jim.  Galů byla přesila. Vojenští tribuni roztáhli formaci, aby nemohli být obklíčeni. Zálohu umístili na vyvýšeninu vpravo. Brennus se napřed vrhl na římskou zálohu a přestože měla výhodu terénu, bylo jí to málo platné. Lehce vystrojená a vyzbrojená křídla byla zahnána. Skoro celé levé křídlo, které se dalo na rychlý útěk, bylo na břehu Tibery nepřítelem pobito nebo se utopilo. Přeživší Římané - a bylo jich hodně - uprchli hlavně do Veii, ale ani nedali vědět v jakém stavu jsou a kde.", "section_level": 1}, {"title": "Zmatek po bitvě.", "content": "Jen zbytek pravého křídla armády se v panice vrátil do Říma, kde jeho vojáci ani nezavřeli brány a utekli na opevněný Capitol (jeden z římských pahorků) - 45 m nad mořem. V jeho severní části byl hrad (citadela - tvrz - pevnost) 48 m nad mořem (kdežto Řím jen 20 m nad mořem) rozloha onoho hradu byla jen asi hektar. Tam se také stáhla část z bojeschopných mužů, kteří v Římě zrovna byli, i s rodinami a zásobami, a vedení státu. Většina ostatních se zachránila ve městech v okolí, hlavně v Caere (dnes Cerveteri), kam byla dopravena i většina bohoslužebných předmětů, které nebyly na Capitolu. Galové ještě večer přitáhli k městu a zmateně se před ním utábořili. Následujícího jitra do něj vtáhli.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení Říma, obležení Capitolu a vyplenění Říma.", "content": "Město vypadalo opuštěně. Tenkrát ještě neexistoval pojem \"Otevřené město\" a Galové nevěděli co dělat: staří Římané zůstali ve svých domech a oblékli se do svátečního. Řada starých patriciů se tak odebrala do chrámů. Hádka v něm mezi Marcem Papiriem a galským válečníkem, který mu sahal na vousy, byla podnětem k vraždění a začátku plenění Říma: co mělo nějakou cenu a šlo odnést Galové odnesli, co šlo zkonsumovat zkonsumovali - zbytek zničili a postupně pálili, což v tehdy převážně dřevěném městě znamenalo jeho úplnou zkázu, aby obležené na Capitolu demoralisovali a přiměli je ke kapitulaci. Při jednom kontaktu Římanů, kteří se začali organizovat v okolních městech, se senátem, si asi obléhatelé všimli, že se na strmý Capitol dá vylézt, a tak to jedné noci zkusili také. Stráže ani psi si ničeho nevšimli. Jen Junoniny posvátné husy daly vědět a vzburcovaly obránce. Galům se už okupace Říma zajídala, prostředí a klima jim nesvědčilo - vypukly mezi nimi nemoci. Při shánění potravy mívali ztráty.", "section_level": 1}, {"title": "Vae victis.", "content": "Galové nabídli, že za výkupné Řím vyklidí. Vyhladovělí Římané souhlasili. Cena byla sjednána na tisíc liber zlata. Galové při vážení použili těžší závaží. Když proti tomu vojenský tribun Quintus Sulpicius protestoval, přihodil galský náčelník Brennus k závažím ještě svůj meč se slovy \"Vae victis\", což znamená \"„běda poraženým“\".", "section_level": 1}, {"title": "Konsolidace.", "content": "Ještě v době obležení Capitolu byl ustanoven diktátorem Marcus Furius Camillus. Organizoval obranu, přemluvil Římany, aby se neodstěhovali do Veii a celkově se přičinil, až na urbanistickou chaotičnost, o obnovu Říma - města i moci státu. Byl potom zván „druhým zakladatelem města”.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Často se pochybuje, že by se obránci Capitolu nevzdali a že by Camillus zabránil zaplacení výkupného a pobil z Říma odešlé Galy a sebral jim jejich kořist. Domněnkou potom je, že buď Livius nebo jeho zdroje si trochu historii přikrášlili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva na řece Allia se odehrála zřejmě roku 390 př. n. l. mezi galským kmeny Senony, Arverny aj. a Římskou republikou u soutoku řek Tibera a Allia, 11 římských mil (16 km) severně od Říma. Římané byli poraženi a Senoni následně vyplenili Řím.", "tgt_summary": "The Battle of the Allia was a battle fought between the Senones (a Gallic tribe who had invaded northern Italy) and the Roman Republic. The battle was fought at the confluence of the Tiber and Allia rivers, 11 Roman miles (16 km, 10 mi) north of Rome. The Romans were routed and Rome was subsequently sacked by the Senones.", "id": 230477}
{"src_title": "Peter Schoening", "tgt_title": "Pete Schoening", "src_document": [{"title": "Expedice na K2 roku 1953.", "content": "Schoening patřil do sedmičlenného družstva vedeného Charlesem Houstonem, které se pokoušelo o prvovýstup na Čhogori (K2), druhou nejvyšší horu světa. Když zůstali uvězněni v bouři na Abruzziho pilíři ve výšce 7620 m (tj. ještě asi 1000 výškových metrů pod vrcholem), jeden z členů expedice Arthur Gilkey onemocněl žilní trombózou a pro záchranu jeho života bylo nezbytné ho okamžitě dopravit dolů. Zbytek výpravy ho začal v obtížných podmínkách spouštět zabaleného ve spacím pytli, ale v jednu chvíli jeden z členů uklouzl a strhl s sebou ostatní, navázané na lana. Před smrtelným pádem zachránil celou výpravu Schoening, který díky pohotovosti, síle a šikovnosti stihl zarazit svůj cepín do zledovatělé skály a udržel se tam tak dlouho, než se ostatní opět zajistili.  Záchrana Gilkeyho se však přesto nezdařila, protože při následném bivakování se z nejasných příčin uvolnil ze svého zajištění a zřítil se do hlubiny. Houston a ostatní spekulovali, že po prožitém dramatu se Gilkey sám odvázal nebo odřízl a obětoval svůj život, aby zachránil kamarády před dalším riskováním.  Schoeningovo zajištění („The Belay“) je každopádně považováno za jeden z nejslavnějších výkonů v dějinách horolezectví. Bezesporu jím zachránil svých pět kolegů před smrtí. Jeho dotyčný cepín je nyní k vidění v horolezeckém muzeu v Goldenu v Coloradu.", "section_level": 1}, {"title": "Další život.", "content": "V rámci americké výpravy vedené N. B. Clinchem Schoening 5. července 1958 spolu s Andy Kauffmanem jako první vystoupil na Gašerbrum I, jedenáctou nejvyšší horu světa. V prosinci 1966 se opět pod Clinchovým vedením zúčastnil prvovýstupu na nejvyšší horu Antarktidy Mount Vinson.  V roce 1996 se ještě, bezmála 70letý, v doprovodu svého synovce Kleva snažil vystoupit na Mount Everest, ale musel se zastavit v táboře III, když se u něj objevil nepravidelný srdeční rytmus. V kontextu právě probíhajících událostí (Tragédie na Mount Everestu) však mohl ještě hovořit o štěstí.  Pete Schoening, jeden z hrdinů horolezeckého nového zlatého věku, zemřel roku 2004 na rakovinu kostí ve svém domově v Kenmore nedaleko Seattlu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Roku 2006, po 53 letech od „zajištění“, se setkalo 28 potomků (dětí a vnuků) členů památné výpravy – lidé, kteří by se nikdy nenarodili nebýt Schoeningova hrdinského činu. Pojmenovali se „Children of the Belay“.  Po Schoeningovi je nazván Schoening Peak ve Vinson Massifu a také Putrid Pete's Peak ve státě Washington.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Kittilsby „Pete“ Schoening (30. července 1927 – 22. září 2004) byl americký horolezec, který se proslavil svým mimořádným hrdinstvím při pokusu o prvovýstup na K2 roku 1953. V roce 1958 se pak stal jedním z prvních dvou lidí, kteří dokázali zdolat osmitisícovku Gašerbrum I, a roku 1966 byl členem skupiny, která poprvé vystoupila nejvyšší horu Antarktidy Vinson Massif.", "tgt_summary": "Peter Kittilsby Schoening (July 30, 1927 – September 22, 2004) was an American mountaineer. Schoening was one of two Americans to first successfully climb the Pakistani peak Gasherbrum I in 1958, and was one of the first to summit Mount Vinson in Antarctica in 1966.", "id": 465524}
{"src_title": "Šílenství (film, 1995)", "tgt_title": "In the Mouth of Madness", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dr. Wrenn navštíví Johna Trenta, bývalého pojišťovacího detektiva a nyní pacienta v psychiatrickém zařízení a táže se jej, jak se zde octl. Trent mu vypráví svůj příběh.  Po úspěšném odhalení pojišťovacího podvodu obědvá John Trent se svým kolegou v restauraci, ten mu sdělí, že jej potřebuje pro případ zmizení známého hororového spisovatele Suttera Canea. Trent je napaden zdánlivě nepříčetným mužem se sekerou, jenž se jej zeptá, zdá čte Suttera Canea. Než mu muž stihne utnout hlavu, je zastřelen policistou.  Trent se později setká s ředitelem newyorského nakladatelství Arcane Publishing Jacksonem Harglowem, jenž mu vysvětlí, že Sutter Cane záhadně zmizel před 2 měsíci a policie nezjistila nic významného. Nakladatelství prodalo filmová práva na jeho novou knihu a překlad do 18 jazyků, ale nemá kompletní knihu. Cane poslal pouze několik kapitol svému agentovi. Oním agentem byl muž se sekerou, který se pokusil zabít v restauraci Trenta. V pátrání po spisovateli a jeho poslední knize bude Johna Trenta doprovázet redaktorka Linda Stylesová.  Trent začne tím, že se pustí do četby autorových knih. Poté má nepříjemný zážitek, noční můru, v níž vidí monstra a navzájem se vraždící lidi se sekerami. Linda mu sdělí, že Caneovy knihy způsobují „méně stabilním čtenářům“ dezorientaci, ztrátu paměti a paranoiu. Vyšetřovatel zůstává skeptický, bere to jako nějakou masovou hysterii či zvrhlou módní záležitost. Povšimne si červených linií na obálkách knih a rozstříhá je. Je přesvědčen, že po jejich správném sestavení vznikne mapa New Hampshire s vyznačením tajemného města zvaného Hobb's End, prostředí mnoha autorových románů.  Dvojice se vydá pátrat po fiktivním městě. Linda během řízení automobilu zažije bizarní situaci, když dvakrát předjede a potřetí srazí chlapce se stejným kolem, chlapec má pokaždé jinou vizáž. Když v noci přejíždí po starém rezivějícím mostě, má zvláštní vidiny. Vykřikne a zastaví automobil, což vzbudí dosud spícího Trenta. Auto stojí ve dne na ulici Hobb's Endu a John ji pochválí, že město našla. Společně jej pak propátrávají a setkávají se s postavami z Caneových příběhů včetně hoteliérky paní Pickmanové (v jejímž hotelu se ubytují). Najdou kostel, který je v knihách zdrojem zla zamořujícího celé město. Trent a Linda jsou svědky scény, v níž se skupina ozbrojených místních lidí dožaduje u kostela po Caneovi vrácení pohřešovaného chlapce Johnyho. Cane stojí ve dveřích a zpoza rohu vyběhne mnoho dobrmanů, kteří zaútočí na skupinku lidí. John Trent stále věří, že je vše jen umně zinscenováno, aby jeho role zvýšila prodej knih. Linda připouští, že se částečně jednalo o tuto taktiku, nakladatelství se domluvilo se Sutterem Canem, aby se načas ukryl, jenže ten se pak už neozval. Nicméně nově objevené skutečnosti včetně nalezení přesné kopie Hobb's Endu součástí plánu nebyly.  Trent se hodlá vrátit zpět, aby se setkal s ředitelem Harglowem, ale Linda jej předejde a vezme klíče od automobilu. Má namířeno do kostela, kde se střetne s autorem Canem, načež zešílí. Trenta varuje v místním baru otec Johnyho, aby raději zmizel, než jej zlo nakazí, jako to udělalo s obyvateli Hobb's Endu. Trent se jej snaží odradit od sebevraždy, ale muž tvrdí, že ji musí spáchat, protože to Sutter Cane takhle napsal. Detektiv začíná pochybovat, už si není tak jist. Neví, kde končí realita a kde začíná něco mimo chápání.  Venku na ulici se mezitím shromáždili zmutovaní obyvatelé se zbraněmi a pochodněmi. Trent zjistí, že i paní Pickmanová (která mučila a zabila svého manžela) a Linda se změnily v monstra. Pokouší se odjet automobilem z města, přičemž se musí zbavit po čtyřech lezoucí Lindy s převrácenou hlavou. Únik z města se nepodaří, ať se vydá jakýmkoli směrem, vždy dojede zpět do centra města, kde blokují ulici postávající nebezpečně vyhlížející občané. Nakonec se rozhodne jimi projet a havaruje.  Procitne ve zpovědnici, kde mu Sutter Cane objasňuje podstatu jeho díla, ve které věří více lidí než v Bibli. Ujišťuje jej, že jeho poslední kniha dosáhne obrovského úspěchu a zotročí další čtenáře, čímž umožní návrat pradávného zla, které ovládne Zemi. Samotný Trent sehraje předem určenou roli, a sice vrátí rukopis knihy do nakladatelství Arcane Publishing a uvede tak do pohybu nezvratný proces konce lidstva.  Sutter Cane předá Trentovi rukopis a pak si roztrhá tvář a tělo jako stránky papíru. Zatímco detektiv nahlíží do vzniklé trhliny, Linda čte z rukopisu, co se bude odehrávat v nejbližších momentech. Tvorové z jiných světů začnou pronásledovat Trenta, který utíká chodbou pryč.  Probudí se v realitě a pokusí se zničit rukopis, ale to se mu nikdy nepodaří, vždy se znovu nějakým způsobem objeví. V nakladatelství sdělí řediteli Harglowovi, že mu rukopis nemůže předat, znamenalo by to zkázu všeho současného. Harglow jej informuje, že Linda nikdy neexistovala a Trent již rukopis doručil před měsícem. Kniha je již v prodeji a filmová adaptace má brzy vyjít. Příběh způsobil masovou reakci, jde o nejprodávanější bestseller všech dob. Společností se šíří vlna násilí a schizofrenie vyvolaná knihou. Trent zabije sekerou čtenáře s novým titulem Na pokraji šílenství v ruce, předtím mu položí otázku, zda se mu kniha líbí. Je umístěn do psychiatrické léčebny.  Dr. Wrenn usoudí, že Trentovo vyprávění je k ničemu a odchází z místnosti. Té noci vidí internovaný John Trent za výbojů blesků stíny navzájem se vraždících osob a slyší lidské i nelidské výkřiky.  Ráno zjistí, že dveře cely jsou odemčené a na chodbách ústavu jsou stopy ničení a násilí. Rádio vysílá zprávu o obrovské pandemii, která zachvátila svět. Lidé se vraždí nebo mění v mutanty. Trent vychází ven a dojde před kino, kde je titulek filmu Na pokraji šílenství s jeho osobou v hlavní roli. Sedne si do křesla a sleduje film, de facto předchozí události a propadá hysterickému smíchu.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Film je inspirován dílem mistra hororového žánru H. P. Lovecrafta. Název filmu vychází ze dvou Lovecraftových příběhů \"The Shadow Over Innsmouth\" a \"At the Mountains of Madness\", šílenství hraje významnou roli jak ve filmu, tak v Lovecraftově fikci. Úvodní scéna odhaluje Trentovu internaci v psychiatrické léčebně, většina samotného příběhu je vyprávěna v retrospektivě, což je běžná Lovecraftova metoda psaní. Všechny knihy Suttera Canea mají podobný název jako tvorba H. P. Lovecrafta, např. \"The Hobb's End Horror\" je podobné názvu povídky \"The Dunwich Horror\".  Film rovněž odkazuje na tvorbu jiného amerického hororového spisovatele, jenž své příběhy umístil do prostředí Nové Anglie – Stephena Kinga. Jeho jméno je dokonce zmíněno na začátku filmu, kdy Linda vysvětluje Johnu Trentovi, že dílo Suttera Canea je děsivější než dílo Stephena Kinga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílenství (jinými názvy Na pokraji šílenství a Ve spárech šílenství, anglicky \"In the Mouth of Madness\") je americký filmový lovecraftovský horor z roku 1995.", "tgt_summary": "In the Mouth of Madness is a 1994 American horror film directed and scored by John Carpenter and written by Michael De Luca. It stars Sam Neill, Julie Carmen, Jürgen Prochnow, David Warner and Charlton Heston. Informally, the film is the third installment in Carpenter's \"Apocalypse Trilogy\", preceded by \"The Thing\" and \"Prince of Darkness\".", "id": 1201966}
{"src_title": "Teddy Riner", "tgt_title": "Teddy Riner", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začínal v 5 letech v pařížské čtvrti Quartier de la Chapelle. Do svých 15 let se připravoval v klubu Bolivar pod vedením Alaina Perriota. V mládí se věnoval několika kolektivním sportům, především basketbalu. Kvůli individuálnímu zaměření však zvolil judo. Vrcholově se začal judu věnovat v pařížském tréninkovém centru mládeže INSEP. Členem širší francouzské reprezentace se stal v roce 2006. V roce 2007 přestoupil do profesionálního klubu Lagardère Paris Racing, kde se připravoval pod trenérskou dvojicí Patrick Rosso, Stéphane Frémont a dosáhl prvních mezinárodních úspěchů. Po olympijských hrách v Pekingu přestoupil do klubu v Levallois-Perret, kde se připravuje pod vedením trenérské dvojice Christian Chaumont, Benoît Campargue.  Se svými rozměry (výška 204 cm, váha mírně pod 130 kg) poutal od dorosteneckých let pozornost trenérů. Jeho mimořádné silové dispozice byly podpořeny i schopností na sobě tvrdě pracovat a vůlí vítězit. Rinerovo judo se vyznačuje taktickým pojetím boje. Kritika na toto často poukazuje, že ve srovnání s fenomenálními japonskými judisty Jamašitou a Inouem je jeho judo divácky neatraktivní až nudné. Po zisku zlaté olympijské medaile na olympijských hrách v Londýně v roce 2012 však své pojetí boje zatraktivnil. Především po technické stránce vyspěl a svým dominantním pravým úchopem soupeře hází technikami uči-mata a o-soto-gari. V roce 2016 obhájil zlatou olympijskou medaili na olympijských hrách v Riu. Své soupeře si tradičně hlídal v úchopu a zaváhal pouze jednou, když se pod něj dostal v semifinále Izraelec Ori Sason technikou sode-curikomi-goši.  Rinerova fyzická, taktická a v současné době i technická vyspělost je zárukou pravidelného přísunu zlatých medailí pro francouzské judo. Riner v těžké váze neprohrál od olympijských her v Pekingu v roce 2008, kde psychicky nezvládl taktický duel s Uzbekem Tangrievem na šido. V soutěžním zápase prohrál naposledy 13. září 2010 v neolympijské a dnes již sporadicky vypisované soutěži bez rozdílu vah s Japoncem Daiki Kamikawou. Vyrovnaný zápas tehdy rozhodli sudí praporky při hantei v Kamikawův prospěch 2:1. Riner nesl prohru těžce a jako křivdu.  Největším omezením pro Rinera jsou zranění, kvůli kterým musel několikrát vynechat turnaj mistrovství Evropy. Své starty na turnajích si pečlivě vybírá. Turnaje světového poháru pravidelně vynechává. V roce 2019 se vrátil na tatami po dvacetiměsíční pauze a absolvoval turnaje v Montrealu a Brasílii, které vyhrál. Mistrovství světa v Tokiu však vynechal. Na grandslamu v Paříži 9. února 2020 po více než devíti letech a 154 zápasech skončila jeho vítězná série bez porážky. V osmifinále prohrál v prodloužení s Japoncem Kokoro Kageurou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teddy Riner (7. dubna 1989 Les Abymes, Guadeloupe) je francouzský zápasník – judista afro-karibského původu. Je majitelem zlatých olympijských medailí z let 2012 a 2016. Je osminásobným mistrem světa v těžké váze. V letech 2010 – 2020 nepřetržitě neprohrál ve 154 soutěžních zápasech.", "tgt_summary": "Teddy Pierre-Marie Riner (, ; born 7 April 1989) is a French judoka. He has won ten World Championships gold medals, the first and only judoka (male or female) to do so, and two Olympic gold medals. He has also won five gold medals at the European Championships. He was a member of the Levallois Sporting Club before joining Paris Saint-Germain in August 2017.", "id": 2039694}
{"src_title": "Moucha II", "tgt_title": "The Fly II", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V úvodu filmu se pod dohledem pana Bartoka narodí Veronice syn Martin, kterého měla se Sethem Brundlem, geniálním vědcem z předešlého filmu \"Moucha\", jenž dělal pokusy s teleportací. Pan Bartok jeho výzkum financoval a má zájem na převedení technologie do praxe. Veronica při porodu umírá. Malý Martin se stává pokusným králíkem, jeho zdravotní stav je pečlivě kontrolován vědci z laboratoří. Oni i Bartok ví, co se bude s Martinem dít, ale záměrně to před ním drží v tajnosti. Bartok se snaží působit v roli otce, jednou Martinovi ukáže trik a řekne mu, že si musí vymyslet heslo, aby udržel tajemství, které se nesmí nikdo dozvědět. Martin díky svým specifickým genům rychle roste a je velmi inteligentní. Ve věku 5 let dosáhne prahu dospělosti. Pan Bartok mu věnuje vlastní byt, kde bude mít soukromí a nikdo mu do něj nebude zasahovat. Nabídne mu práci - může pokračovat ve výzkumu svého otce. Vědci totiž nedokáží přijít na správný způsob teleportace, výsledky jsou vždy špatné. Martin souhlasí a nabídku přijímá.  Martin je plachý, přesto se seznámí s Beth Loganovou, sympatickou dívkou, která pracuje na noční směně v laboratoři. Postupně se mu daří proniknout do tajů teleportace a podaří se mu zdárně teleportovat živé kotě. Také zjišťuje, že Bartok nemluví vždy pravdu. Objeví totiž svého oblíbeného psa z dětství, jenž při pokusech utrpěl značné deformace. Bartok tvrdil, že pes už nežije, ale Martin jej objeví v zóně, kam pronikne i přes zákaz vstupu. Postupně přestane svému patronovi důvěřovat, jakmile zjistí jeho pravé motivy (profit z Martinovy genetické výjimečnosti). Odhalí rovněž metodu, jak zvrátit svou hmyzí podstatu. Musel by se teleportovat společně s živým člověkem, proces by očistil jeho geny a z druhé teleportované osoby by udělal nepodařenou mutaci.  Postupem času se začnou ozývat Martinovy geny, nastává jeho přeměna. Když tedy zjistí pravé motivy Bartoka, jenž čeká na jeho přeměnu v obrovský hmyz, rozhodne se společně s Beth utéci. Bartok nemůže používat Martinem opravený a již správně fungující program, neboť ten zahesloval počítač. Na útěku Martin s Beth kontaktují Stathise Boranse, jenž mu potvrdí správnost jeho úvahy - jedinou jeho šancí, jak zastavit rostoucí přeměnu je použití telepodů. Věnuje jim svůj džíp, aby mohli svým pronásledovatelům ztížit pátrání. V noci zastaví v motelu, kde se Martin dostane do pokročilé fáze přeměny a vyděšená Beth zavolá Bartokovi. Martin se zamotá do kokonu a je dopraven do laboratoří. Ještě předtím odmítne prozradit Bartokovi heslo. Ten jej poté vyžaduje po Beth Loganové, ale ani ona jej nezná.  Martin, respektive hmyzí kreatura, ve kterou se proměnil se osvobodí ze zámotku a začne se mstít za léta pokusů a přetvářky. Zabije doktorku Jainwayovou a doktora Simmse. Ačkoli se nezdráhá nelítostně odstranit členy ochranky vyslané na jeho zadržení (pozvracení obličeje leptavými tekutinami apod.), zůstalo v něm něco z lidské podstaty. To se projeví, když ušetří rottweilera, který jej má vystopovat. Nakonec zabije i odporného velitele ochranky Scorbyho a dostane se do laboratoře s telepody, kde se Bartok zabarikádoval s Beth.  Chytne Bartoka a jeho rukou zadá do počítače tajné heslo, které znělo „Dad“ („táta“). Vtáhne Bartoka do telepodu č. 1 a dá signál Beth Loganové, aby spustila sekvenci. Po přenosu je obnovena Martinova lidská podoba a Bartok se promění ve zmutovanou kreaturu. Konec filmu vyznívá ironicky, Bartok je držen při životě, v závěrečné scéně se plazí k misce s kašovitou stravou v kotci, kde dříve končily oběti nepodařených pokusů. Na okraji misky sedí moucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moucha II (v původním anglickém znění \"The Fly II\") je americký filmový horor s prvky sci-fi z roku 1989, který režíroval Chris Walas, autor masek v prvním dílu \"Moucha\".", "tgt_summary": "The Fly II is a 1989 American science fiction horror film directed by Chris Walas. The film stars Eric Stoltz and Daphne Zuniga, and is a sequel to the 1986 film \"The Fly\", itself a remake of the 1958 film of the same name. Stoltz's character in this sequel is the adult son of Veronica Quaife and Seth Brundle, a scientist who became a human-fly hybrid as a result of an experiment gone awry, played by Jeff Goldblum in the 1986 remake. With the exception of stock footage of Goldblum from the first film, John Getz was the only actor to reprise his role, with another actress filling the Geena Davis role as Quaife in the opening birth scene.", "id": 160782}
{"src_title": "BMP 7", "tgt_title": "Bone morphogenetic protein 7", "src_document": [{"title": "Signální dráha.", "content": "BMP 7 po navázání na příslušný receptor aktivuje (fosforyluje) SMAD 1 a SMAD 5 v cytoplazmě, ty se následně váží na SMAD 4 a vytváří tak komplex transkripčních faktorů přecházejících do jádra, kde ovlivňují transkripci cílových genů.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osteogeneze.", "content": "BMP všeobecně indukují osteogenickou transformaci buněk tzn. že způsobují změny, které vedou k přetváření původní pluripotentní buňky v osteocyt. Působí jak na pluripotentní, tak na mezenchymální (progenitorové) buňky i na osteoblast. Z pozorovatelných změn dochází ke zvýšení aktivity alkalické fosfatázy, tvorby osteocalcinu a mineralizované matrix.", "section_level": 2}, {"title": "Formování autopodia.", "content": "Během vývoje se na končetině nachází několik nekrotických zón: interdigitální, která rozděluje prsty, interiorní rozdělující radius a ulnu a anteriorní a posteriorní dále formující končetinu. Navzdory názvu zde probíhá apoptóza buněk. Slovo nekrotické je pouze historický artefakt. Apoptóza buněk je způsobena zejména působením BMP 2,4 a 7, které jsou exprimovány v interdigitálním mezenchymu. Vlivem Nogginu vytvářeném ve vyvíjejících se prstech a v perichondrálních buňkách, které je obklopují, dochází v těchto místech k blokování účinku BMP signalizace, což vede k prevenci apoptózy. Dále má BMP 7 a 2 důležitou úlohu při formování kloubních spojení.", "section_level": 2}, {"title": "Adipogeneze.", "content": "Na rozdíl od ostatních členů BMP rodiny, kteří se podílejí na diferenciaci bílých adipocytů se BMP 7 uplatňuje ve hnědé vývojové řadě. Hnědá tuková tkáň se liší od bílé zvýšeným množstvím mitochonrií, menší aktivitou ATP syntáz, což vede k tomu, že vznikající energie se z buňky uvolňuje ve formě tepla (termogeneze) na rozdíl od bílé tukové tkáně, kde se většina energie uskladňuje ve formě ATP. Experimentálně uskutečněná exprese BMP7 zprostředkovaná adenovirem vedla k nárůstu hnědé tukové tkáně na úkor bílé, čímž došlo k nárůstu energetického výdeje a snížení hmotnosti. Tato studie dává příslib novému terapeutického přístupu v léčbě obezity.", "section_level": 2}, {"title": "Genový knockout.", "content": "Při knock out experimentu u myší došlo k vývoji embrya, které postrádalo oči a mělo velmi nepatrně vyvinuté ledviny. BMP 7 v těchto místech brání předčasné apoptóze buněk v oční plakodě a nefrogennímu mezenchymu.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické využití.", "content": "V dnešní době se BMP 7 (stejně jako i jiní členové BMP rodiny) používá v klinických studiích k léčbě komplikovaných zlomenin, které nereagují na předchozí léčbu. U lidí dochází k používání rekombinantního lidského BMP7 například v kolagenové pastě, která se aplikuje na poškozené místo. Úspěšnost v některých studiích dosahuje přes 90 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMP 7 neboli bone morphogenetic protein 7 (obchodní název OP-1) je protein patřící do TGF-β superfamily tzn. skupiny signálních molekul – parakrinních faktorů uplatňujících se během embryonálního vývoje. Je členem BMP rodiny, jejíž uplatnění nastává zejména během transformace mezenchymálních buněk do chrupavky a kosti. BMP 7 se také podílí na vývoji neurální lišty, zubů, očí a ledvin. Mezi hlavní inhibitory patří Chordin, Noggin a Folistatin.", "tgt_summary": "Bone morphogenetic protein 7 or BMP7 (also known as osteogenic protein-1 or OP-1) is a protein that in humans is encoded by the \"BMP7\" gene.", "id": 2250855}
{"src_title": "Peleta", "tgt_title": "Pellet fuel", "src_document": [{"title": "Dřevěné pelety.", "content": "Dřevěné pelety se vyrábějí lisováním dřevěných pilin a hoblin jako vedlejší produkt při zpracování dřeva. Vyznačují se extrémní hustotou a nízkým obsahem vody. Používají se jako kvalitní ekologické palivo. Obsah vody je důležitým parametrem pro výhřevnost paliva i dlouhodobé opotřebení kotlů, proto by vstupní materiál měl být před vlastní peletizací vhodně dosušován v sušárnách.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Pelety se vyrábějí v peletárnách lisováním vstupního materiálu na tvarovacích lisech, jde o tzv peletizaci. Materiál je při peletizaci pod vysokým tlakem protlačován skrz malé kruhové otvory ocelové matrice, přičemž se zahřívá na teplotu okolo 100 °C. Celulóza, která se nachází ve dřevě, vlivem teploty měkne a stává se lepivou. To umožní lisovat dřevěné piliny do tvaru pelety bez přidávání jakýchkoliv přísad. Po vychladnutí jsou pelety pevné a zachovávají si svůj válcovitý tvar.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Pelety se používají jako náhrada fosilních paliv v kotlích, domácích kamnech a krbech. Protože jsou sypké, mohou se používat i v kotelnách s automatickým provozem. Pomocí dopravníku je možné přesně a plynule regulovat přísun paliva a tím regulovat tepelný výkon kotle. Vytápění tímto palivem je značně rozšířeno ve skandinávských zemích a v Itálii.  Pelety se z těchto důvodů dělí na pelety určené pro domácnosti a pelety určené pro průmyslové vytápění a ohřevy (například teplárny, elektrárny).  Pelety určené pro průmysl bývají zpravidla horší jakosti, mívají větší obsah příměsí, nižší výhřevnost a vyšší obsah popelovin resp. nespalitelných látek, pro domácí kotelny obvykle nejsou vhodné.  U pelet určených pro domácnost je také výhodné, pokud jsou vyrobeny ze dřeva pocházejícího z jednoho druhu stromů (smrk, borovice, modřín apod.).  V pivovarnictví při procesu chmelovaru jsou velkými pivovary používány chmelové pelety či granuláty.", "section_level": 2}, {"title": "Agropelety.", "content": "Agropelety nebo také alternativní pelety jsou vyráběny z přebytků zemědělské výroby jako je sláma, seno, odpady vznikající při čistění obilí, olejnin a luštěnin. Oproti dřevěným peletám mají obvykle vyšší obsah popela (5 %). Agropelety jsou významným zdrojem obnovitelné energie a představují značný potenciál pro ekonomický rozvoj venkova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peleta je obvykle malý, slisovaný kousek libovolné hmoty nejčastěji válcovitého tvaru. Pelety ze dřeva se používají jako náhrada fosilních paliv. Pelety se používají také v potravinářském průmyslu. Většina velkých pivovarů tak místo klasického hlávkového chmele, používá chmel peletovaný/granulovaný, který se lépe skladuje i přepravuje. Pelety všech druhů potom poskytují velkou výhodu svou vhodností k přepravě, skladování či dávkování, čímž umožňují snazší nebo hlubší automatizaci. Typicky se manipulují pomocí šnekových či vzduchových dopravníků.", "tgt_summary": "Pellet fuels (or pellets) are biofuels made from compressed organic matter or biomass. Pellets can be made from any one of five general categories of biomass: industrial waste and co-products, food waste, agricultural residues, energy crops, and virgin lumber. Wood pellets are the most common type of pellet fuel and are generally made from compacted sawdust and related industrial wastes from the milling of lumber, manufacture of wood products and furniture, and construction. Other industrial waste sources include empty fruit bunches, palm kernel shells, coconut shells, and tree tops and branches discarded during logging operations. So-called \"black pellets\" are made of biomass, refined to resemble hard coal and were developed to be used in existing coal-fired power plants. Pellets are categorized by their heating value, moisture and ash content, and dimensions. They can be used as fuels for power generation, commercial or residential heating, and cooking. Pellets are extremely dense and can be produced with a low moisture content (below 10%) that allows them to be burned with a very high combustion efficiency.", "id": 2351642}
{"src_title": "Bitva o Guam (1944)", "tgt_title": "Battle of Guam (1944)", "src_document": [{"title": "Přípravy k vylodění.", "content": "Původně mělo k vylodění dojít 18. června, ale nasazení 27. pěší divize na Saipanu, která byla určena jako záloha pro vylodění na Gumau, si vyžádalo její nahrazení v podobě 77. divize. Navíc byly všechny invazní lodě staženy kvůli hrozícímu nebezpečí ze strany japonských lodí o kterých si Američané mysleli že se v prostoru nachází. Proto bylo jako den D pro Guam stanoveno datum 21. červenec. Japonci tento čas plně využili a začali ostrov horečně opevňovat. Dne 8. července zahájil velitel Jižního útočného svazu kontradmirál Conolly systematické námořní odstřelování ostrova, které nemělo do té doby ve válce obdoby. Usoudil že 50 % všech postavení pří pobřeží bylo zničeno. Od 28. června pravidelně útočily i letouny 58. operačního svazu viceadmirála Mitschera a zasáhly i oblast, kterou námořní dělostřelba ušetřila. Američané také vycvičili indiány z kmene Navajo jako obsluhy radiostanic. Tím pádem nebylo nutno zašifrovávat zprávy a poté je zase rozšifrovávat, neboť to, že by nějaký Japonec uměl navažsky, bylo zcela vyloučeno.", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění.", "content": "V 5:30 21. července zahájila děla bitevní lodi USS \"Pennsylvania\" a dalších křížníků a torpédoborců palbu na vyloďovací pláže a jejich okolí. V 6:15 přiletěly první letouny a o hodinu později provedlo 85 stíhaček a 115 palubních bombardérů nálet. V 7 hodin se první oddíly 3. divize námořní pěchoty a 1. prozatímní brigáda nalodily na obojživelné traktory a vyrazily k plážím. Před osmou hodinou se na severních plážích vylodily 3., 29. a 9. pluk 3. divize, které se setkaly s tuhým odporem. Situace se uklidnila až odpoledne, kdy už byly na plážích tanky a polní děla, s nimiž se mariňákům podařilo dobýt hřeben nad vyloďovací pláží a postoupit dále do vnitrozemí. Na jižních plážích čelila 1. prozatímní brigáda méně náročnému terénu než 3. divize na severu, o to zuřivější byl odpor Japonců. Nakonec se Američanům podařilo postoupit až 1 km do vnitrozemí a dobýt vesnici Agat. Odpoledne se vylodil 305. pluk 77. pěší divize jako podpora, avšak na jihu vázlo zásobování municí všeho druhu kvůli velkým ztrátám vyloďovacích plavidel. Po usilovné celonoční práci byl tento problém vyřešen. V noci na povel generálporučíka Takašiny zaútočil japonský 38. pluk společně s tanky a děly na americké pozice. Ti však útok čekali a po několika hodinách jej za cenu 50 padlých a 100 zraněných odrazili. To byla poslední akce 38. pluku, protože po této akci byl zcela rozprášen.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o ostrov.", "content": "22. a 23. července Američané využívající své velké palebné převahy postupně zatlačovali Japonce dále do vnitrozemí. 23. července začal generálporučík Takašina shromažďovat síly k poslednímu útoku, který byl zahájen v noci z 25. na 26. července. Tento útok byl odražen. Japonci při něm ztratili 3 200 mužů a nedosáhli žádných významnějších úspěchů. Jeden z důvodů, proč se útok nezdařil, byl, že japonské tanky zabloudily v džungli a k útoku se vůbec nedostavily. Na jihu začala 1. prozatímní brigáda obsazovat poloostrov Orote. 24. července na něm obklíčila 2 500 japonských vojáků, kteří posilnění alkoholem provedli sebevražedný útok, který skončil jejich masakrem. 29. července byla na orotském letišti vztyčena americká vlajka, stržená Japonci 10. prosince 1941. Tou dobou 77. divize rozšiřovala předmostí a 27. července se spojila s 3. divizí postupující ze severu a od té doby kladli Japonci výraznější odpor pouze v severní části ostrova. 28. července americké shermany zabily generálporučíka Takašinu a velení převzal generálporučík Obata. 31. července po krátkém oddechu vstoupil 3. pluk 3. divize do Agany, hlavního města ostrova. po celý tento den se Američané setkávali se slabým odporem, problém však byly stovky min, které Japonci nastražili po všech cestách vedoucí na sever. To vedlo ke zpomalení postupu a to se nelíbilo generálmajorovi Giegerovi, který stále pobízel velitele obou divizí k rychlejšímu postupu, protože nechtěl dát Japoncům čas opevnit se kolem hory Santa Rosa. I přes veškerou snahu byl postup pomalý. 2. srpna bylo obsazeno letiště Tijan, 8. srpna dosáhly americké síly výběžku Ritidian (nejsevernější bod ostrova) a 10. srpna prohlásil generálmajor Geiger ostrov za dobytý.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Prohlášení Geigrera bylo jako obvykle předčasné. Ještě 10. srpna objevila americká hlídka silné nepřátelské postavení u hory Mataguac. Bylo to velitelské stanoviště Obaty, které bylo následujícího dne 11. srpna dobyto po důkladné minometné palbě. I poté se však na ostrově nacházelo asi 10 000 japonských vojáků, kteří ze začátku vedli gerilovou válku, pak museli bojovat s hladem a nemocemi. Hodně jich padlo a v roce 1945 po kapitulaci Japonska se jich 1 130 vzdalo. Někteří ale nevěřili, že Japonsko kapitulovalo a bojovali dál. V následujících letech zbylí umřeli hlady nebo se nakonec přece jen vzdali. Bitvou o Guam skončila operace Forager a skončila také japonská nadvláda nad Marianami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá bitva o Guam byla bitva mezi Spojenými státy americkými a Japonským císařstvím. Byla součásti Operace Forager a jejím cílem bylo dobytí ostrova Guam, nejjižnějšího z Mariánských ostrovů. Bitva skončila vítězstvím Američanů a vyhnáním Japonců z ostrova. Ten byl Američany přebudován na leteckou základnu, z níž mohly americké dálkové bombardéry B-29 bombardovat Japonsko. Také se jednalo o první znovudobyté území, které před válkou patřilo Spojeným státům.", "tgt_summary": "The Second Battle of Guam (21 July – 10 August 1944) was the American recapture of the Japanese-held island of Guam, a U.S. territory in the Mariana Islands captured by the Japanese from the U.S. in the 1941 First Battle of Guam during the Pacific campaign of World War II.", "id": 2412718}
{"src_title": "Iggy Azalea", "tgt_title": "Iggy Azalea", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Iggy Azalea se narodila v Sydney v Austrálii, poté se s rodinou přestěhovali do Mullumbimby v Novém Jižním Walesu. Její otec Brendan Kelly byl malíř a matka Tanya Kelly uklízečka v hotelu. Azalea prohlásila, že ji umění jejího otce ovlivnilo v její práci. Iggy začala rapovat už ve 14 letech a založila si kapelu spolu se dvěma holkami ze sousedství. Navštěvovala střední školu a ve volném čase si s matkou vydělávala uklízením hotelů. Ve svých 16 letech utekla z domu na Floridu do USA, kde chtěla prorazit jako hip hopová umělkyně. Rodičům řekla, že s kamarádkou jedou na dovolenou, přitom byla rozhodnuta, že pokud chce prorazit v hip hopu musí se přestěhovat do země, kde tento hudební styl vznikl.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2010-11: Začátek kariéry.", "content": "Své umělecké jméno si vytvořila spojením jména jejího psa \"Iggy\" a ulice, ve které vyrůstala \"Azalea\". O něco později poznala pár lidí z Interscope Records, kteří ji nabídli, aby se přestěhovala do Los Angeles a podepsala s nimi smlouvu. V roce 2011 začala nahrávat své videa na YouTube. První video, kterým na sebe upozornila se jmenovalo \"Pussy\". 27. září 2011 vydala svůj první mixtape nazvaný \"Ignorant Art\", na kterém se nacházely například písně \"Pussy\", \"My World\" a \"The Last Song\". Ke konci roku 2011 oznámila, že by příští rok ráda vydala své první studiové album The New Classic.", "section_level": 2}, {"title": "2012: Problémy se společností a Glory.", "content": "Azalea se spojila s raperem T.I., který měl být výkonným producentem jejího prvního alba The New Classic. Album mělo vyjít v červnu 2012, ale společnost Intescope s účastí rapera T.I. nesouhlasila a album nepovolila. Proto podepsala smlouvu s Grand Hustle Records, která též trvala na odložení vydání alba. 26. března 2012 vydala duet s T.I. \"Murda Bizness\", který měl plnit funkci pilotního singlu z nadcházejícího alba. V dubnu 2012 oznámila, že vydá EP Glory. Kvůli dalším problémům s nahrávacím společností se podepsala pod Def Jam. 31. května 2012 byla vydána píseň Steva Aoki a Angger Dimase, \"Beat Down\", na které se objevila i Iggy. 24. června 2012 vydala druhý singl \"Millionaire Misfits\" a 30. července 2012 celé EP Glory. 11. října 2012 vydala svůj druhý mixtape \"TrapGold\", na kterém pracovala s Diplo. Na jeho podporu vydala píseň \"Bac 2 Tha Future (My Time)\".", "section_level": 2}, {"title": "2013-2014: The New Classic a Reclassified.", "content": "V lednu a únoru 2013 účinkovala jako předskokan na Radiactive Tour Rity Ory ve Spojeném království. Podepsala se pod nahrávací společnost Mercury Records a 11. února vydala pilotní singl pro The New Classic, Work. 13. března vydala k této písni videoklip, který režírovaly Jonas & François. Poté následovala rapera Nas na jeho turné Life Is Good Tour po Evropě. V dubnu 2013 se podepsala pod nahrávací společnost Island Def Jam. 26. dubna 2013 vydala druhý singl Bounce. V červenci 2013 podvrdila, že bude dělat předskokana pro Beyoncé a její turné Mrs. Carter Show World Tour po Austrálii. 19. srpna 2013 vydala třetí singl, duet s T.I., Change Your Life Společnost ji kvůli nabitému programu zakázala vydat album dříve než v březnu 2014. 6. února 2014 vydala čtvrtý singl, duet s Charlie XCX, Fancy. Video k této písni vyšlo 4. března 2014. Tento singl se stal globálním mega hitem a dostal se na vrchol například v USA. Její první studiové album The New Classic konečně vyšlo 21. dubna 2014 a setkalo se s docela velkým úspěchem. 28. dubna vyšel mega hit \"Problem\" od Ariany Grande, na které se objevila i Iggy. Také se objevila na albu A.K.A. od Jennifer Lopez. 24. června 2014 vydala pátý singl z alba Black Widow, na kterém se objevila i Rita Ora. Singl navazoval na úspěchy jeho předchůdce Fancy. Objevila se i na singlu \"Booty\" od Jennifer Lopez a \"No Mediocre\" od T.I. V listopadu 2014 vyšla reedice alba The New Classic s názvem Reclassified, která obsahovala pět nových písní, z toho dva singly Beg For It a Trouble.", "section_level": 2}, {"title": "2015-současnost: The Great Escape Tour a druhé album.", "content": "V prosinci 2014 oznámila, že v roce 2015 vyjede na The Great Escape Tour, které bude propagovat její druhé studiové album, ale v březnu 2015 bylo turné přesunuto na podzim téhož roku. V lednu 2015 prozradila, že již pracuje na svém novém albu. 4. května 2015 vydala svou dlouho očekávanou spolupráci s Britney Spears, Pretty Girls.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Iggy byla od útlého věku velmi ovlivněna raperem Tupac Shakur. Mezi další její vzory, kteří ji poté ovlivnili také patří Missy Elliott, Grace Kelly, Lil' Kim, Gwen Stefani, Spice Girls, Victoria Beckham a Fran Drescher.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Koncem roku 2011 začala Iggy Azalea chodit s americkým raperem ASAP Rockym. Po jejich rozchodu začala chodit s basketbalistou Nicken Youngem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amethyst Amelia Kelly známa pod uměleckým jménem Iggy Azalea je australská raperka. Celosvětově se proslavila hlavně díky svému mega hitu Fancy a Black Widow.", "tgt_summary": "Amethyst Amelia Kelly (born 7 June 1990), better known by her stage name Iggy Azalea (), is an Australian rapper, singer, songwriter, model and music video director. At the age of 16, Azalea moved to the United States to pursue a career in music. Azalea earned public recognition after releasing the viral music videos for her songs \"Pussy\" and \"Two Times\" on YouTube. Azalea signed a recording contract with American rapper T.I.'s label Grand Hustle shortly afterwards and released her debut mixtape, \"Ignorant Art\" (2011).", "id": 515262}
{"src_title": "Short Payment Descriptor", "tgt_title": "Short Payment Descriptor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na formátu začala v květnu 2012 pracovat společnost Raiffeisenbank a.s. ve spolupráci s technologickou společností Inmite s.r.o. v rámci vývoje aplikace mobilního bankovnictví. Formát měl původně usnadnit sdílení platebních informací přes QR kódy mezi uživateli mobilní aplikace, ale následně byl zobecněn pro širší spektrum použití.  Formát byl odpočátku tvořen jako otevřený a dostupný pod Apache 2.0 licencí. Nejedná se tedy o řešení či produkt, který má svého dodavatele, ale o otevřenou specifikaci, která je určená ke svobodné implementaci libovolným subjektem. Proto jej velmi brzy začaly přijímat i ostatní banky a výstavci faktur v ČR. Velmi aktivní byla při vytváření formátu společnost ČSOB (spolu se společností Zentity s.r.o.), která měla zkušenosti z nasazení podobného typu aplikace na Slovensku (proprietární řešení) a mimo jiné pomohla navrhnout brandový název pro komunikaci formátu směrem k uživatelům.  V polovině srpna 2012 byl formát předložen Českou bankovní asociací českým bankám k připomínkování a k doplnění. Stal se tak základem pro obecně uznávaný formát pro ČR pro tyto účely a dne 14. 11. 2012 byl následně jako standard ČBA vydán.", "section_level": 1}, {"title": "Informace o formátu.", "content": "Formát řetězce ShortPaymentDescriptor vychází ideově z formátů vCard (strukturou) a MultiCash (popisem a významem polí). Je navržen tak, aby byl maximálně kompaktní co se velikosti obsažených dat týče. Výhodou navrženého formátu je relativně dobrá lidská čitelnost a potenciální rozšiřitelnost o specifické proprietární atributy.  Možnosti použití formátu jsou např. následující:  Příklad řetězce ShortPaymentDescriptor:  codice_1  Přípona souboru pro uložení řetězce je:  codice_2.  MIME type formátu je:  codice_3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Short Payment Descriptor je kompaktní formát pro snadné sdílení platebních informací elektronickou cestou. Formát je použitelný v rámci Evropské unie – rozšíření do zemí mimo EU brání fixace formátu na prvky bankovního styku, které jsou specifické pro EU (např. reprezentace čísla účtu pomocí IBAN). Prakticky dochází k nasazování formátu na území ČR a SR.", "tgt_summary": "Short Payment Descriptor (SPAYD, SPD) is a compact data format for an easy exchange of a payment information using modern electronic channels, such as smart phones or NFC devices. Practically, the format is being deployed in the Czech Republic (where the format is an accepted unique standard for QR code payments) and the Slovak Republic, but format can be technically used with any bank using IBAN account numbers. That includes currently most of European countries, some in the Middle East and few other ones.", "id": 2093861}
{"src_title": "Owen Barfield", "tgt_title": "Owen Barfield", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Owen Barfield se narodil v Londýně v rodině právníka jako poslední ze čtyř sourozenců. Po středoškolském studiu na Londýnské \"Highgate School\" musel roku 1917 narukovat. Válku prožil jako spojař. Mezi koncem války a demobilizací pracoval sedm měsíců jako lektor všeobecného vzdělávání pro starší vojáky; po přípravném lektorském kurzu na univerzitě v Oxfordu v něm dozrálo rozhodnutí pustit se přes odpor otce do studia filologie. Na studiích se spřátelil se spolustudentem C. S. Lewisem a posléze též s mladým profesorem J. R. R. Tolkienem. Tato přátelství pak doprovázela celý jeho život a stala se též zárodkem volného literárního a filosofického sdružení Inklings.  Po dosažení titulu B. Litt. musel Owen Barfield zanechat akademické dráhy a převzít otcovu právnickou firmu v Londýně. Filologii a filosofii na odborné úrovni se však věnoval dál a rovněž pravidelně dojížděl do Oxfordu na schůzky s přáteli ze sdružení Inklings. Roku 1923 se oženil s choreografkou a scénografkou Maud Douie. Po marném čekání na vlastní potomstvo adoptovali manželé Barfieldovi postupně tři děti — Alexandra (1929), Lucy (1935) a Geoffreyho (1945).  V roce 1965 se mu konečně podařilo definitivně předat svou právnickou firmu následovníkům, takže se mohl plně věnovat literární a vědecké práci. V letech 1963–1978 přednášel jako hostující profesor na řadě amerických univerzit.  Po smrti manželky v roce 1980 začíná Owen Barfield pomýšlet na odchod do ústraní, který však uskuteční teprve v roce 1986, kdy se odstěhuje do domova důchodců ve Forest Row ve Východním Sussexu. V následujících letech ještě dokončuje svá poslední díla a poskytuje rozhovory o životě svém i ostatních Inklingů. 14. prosince 1997 ve svém bytě ve Forest Row umírá.", "section_level": 1}, {"title": "Názorový vývoj.", "content": "Owen Barfield byl vychován v duchu pragmatického racionalismu. Jeho otec byl selfmademan přesvědčený o potřebě účelného a cílevědomého jednání a naopak zbytečnosti nehmotných zájmů. Jako dvanáctiletý však malý Owen při hodinách latiny poznává krásy básnických metafor a k neradosti svého otce se začíná intenzivně zajímat o poezii a filologii.", "section_level": 1}, {"title": "První a poslední Inkling.", "content": "Již krátce po zahájení studia na Oxfordské univerzitě se Owen Barfield seznámil se stejně starým C. S. Lewisem. Společný zájem o severské ságy je vedl k založení volného sdružení \"Kolbítar\", scházejícího se na čtení staroislandské poezie a na rozpravy o ní, do něhož se později zapojil též J. R. R. Tolkien. Témata rozprav se postupně rozšiřovala na poezii a mytologii v obecném slova smyslu, účastníci schůzek skupiny též začali diskutovat o své vlastní literární tvorbě, a tak se původní sdružení přetransformovalo natolik, že se koncem 20. let jeho členové rozhodli změnit jeho jméno na \"Inklings\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Owen Barfield (9. listopadu 1898 – 14. prosince 1997) byl britský jazykovědec, filosof a spisovatel. V odborných kruzích je znám především pro svou teorii vývoje vědomí a významu, v širší veřejnosti jako přítel a inspirátor C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena.", "tgt_summary": "Arthur Owen Barfield (9 November 1898 – 14 December 1997) was a British philosopher, author, poet, critic, and member of the Inklings.", "id": 1572131}
{"src_title": "Platykaryje", "tgt_title": "Platycarya", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Platykaryje jsou opadavé jednodomé stromy nebo řidčeji i keře se střídavými lichozpeřenými nebo výjimečně i jednoduchými listy. Vrcholové pupeny jsou vejcovité až téměř kulovité, kryté širokými a překrývajícími se šupinami. Větvičky mají plnou dřeň. Lístky složených listů mají pilovitý okraj a zpeřenou žilnatinu. Květenství se vyvíjejí na vrcholu mladých olistěných větévek a jsou to laty tvořené jednopohlavnými i oboupohlavnými klasy připomínajícími šištice. Samčí květy jsou bezobalné, podepřené listenem, se 4 až 15 tyčinkami. Samičí květy jsou podepřeny 1 volným listenem a 2 listenci přirostlými k semeníku, mají 2 okvětní lístky a semeník s přisedlou dvoulaločnou bliznou. Plodem jsou drobné ploché úzce 2-křídlé oříšky, uspořádané v krátkém šišticovitém plodenství a podepřené vytrvalými listeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh \"Platycarya strobilacea\" je rozšířen v Číně, Japonsku, Koreji a Vietnamu. Roste ve smíšených lesích na horských svazích v nadmořských výškách obvykle 400 až 1400 metrů. \"Platycarya longzhouensis\" byla nalezena v jižní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V současné době jsou nejčastěji rozlišovány 2 druhy rodu platykaryje: \"Platycarya strobilacea\" a \"Platycarya longzhouensis\". Druh \"Platycarya longzhouensis\" byl nalezen v roce 1979 při expedici do jižní Číny v provincii Kuang-si a popsán v roce 1999. V roce 1990 byl popsán druh \"Platycarya simplicifolia\" z čínské provincie Kuang-si, vyznačující se jednoduchými listy, dnes je však považován za ojedinělou mutaci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Platykaryje šišticovitá je v Česku vzácně pěstována jako zajímavá dřevina zejména v botanických zahradách a arboretech. Je uváděna z Průhonického parku a ze sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji, vzrostlý exemplář je možno vidět i v Botanické zahradě a arboretu MU v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Platykaryje (\"Platycarya\") je rod rostlin náležející do čeledi ořešákovité. Zahrnuje 2 druhy opadavých dřevin se zpeřenými listy a je zastoupen v Číně, Japonsku, Koreji a Vietnamu. Od příbuzných dřevin z čeledi ořešákovité se odlišuje zejména šišticovitými květenstvími. V Česku je vzácně pěstován druh platykaryje šišticovitá (\"Platycarya strobilacea\").", "tgt_summary": "Platycarya is a genus of flowering plants in the family Juglandaceae, usually treated as comprising a single species Platycarya strobilacea, though one to two additional species are accepted by some authors. It is native to eastern Asia in China, Korea, and Japan.", "id": 1882865}
{"src_title": "Všichni hrajeme divadlo", "tgt_title": "The Presentation of Self in Everyday Life", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Role (úloha).", "content": "Role je předem stanovený vzorec jednání, který je předváděn během představení a který může být prezentován či odehrán i při jiných příležitostech. Jednotlivé herecké výkony se liší. Goffman podle přesvědčení o roli, kterou člověk hraje, rozděluje jedince na \"„upřímné“\" a \"„cyniky“\". Upřímný herec se se svým výkonem zcela ztotožňuje. Cynik je oproti tomu účinkující, který se se svou rolí vůbec neztotožňuje. Většina skutečných výkonů se pohybuje na škále mezi těmito extrémy.", "section_level": 2}, {"title": "Diskrepantní role.", "content": "Označení pro postavy, které se přímo nepodílí na výkonu herců, ale mají o něm větší množství informací než obyčejné obecenstvo. Goffman do této skupiny zařazuje kupříkladu specialisty, důvěrníky, poslíčky či prostředníky. Tito lidé vidí účinkujícím „pod pokličku“, byť se nepodílí na představení jako takovém. Mají informace, kterými by mohli případně zdiskreditovat účinkující nebo ohrozit celé představení.", "section_level": 2}, {"title": "Fasáda.", "content": "Fasáda je standardní výrazové vybavení, které jednotlivec záměrně či mimoděk užívá během svého výkonu. Je to ta část jednotlivcova představení, která slouží obecným a ustáleným způsobem k výkladu situace pro ty, kdo představení sledují. Skládá se ze dvou částí:", "section_level": 2}, {"title": "Tým.", "content": "Tým je soubor jednotlivců, kteří spolupracují na realizaci jedné úlohy. Vyznačují se určitým tajemstvím, které mají před nečleny, důvěrnou spoluprací a familiárností. Členové týmu během představení stojí při sobě a prezentují jednotné stanovisko týmu. Cílem účinkujícího je zachovat určitý výklad situace, který je vlastně jeho tvrzením o tom, co je podle něj skutečnost. Tým, který ovládá dějiště interakce, nazýváme jako \"účinkující\". Tým sledující výkon je \"obecenstvo\". \"Režisérem\" je pak člověk, který řídí interakci jako dramatické představení. Stará se, aby vše proběhlo tak, jak má (usměrňuje neukázněné aktéry, přiděluje role, povzbuzuje atp.).", "section_level": 2}, {"title": "Region.", "content": "Region je místo do určitého stupně ohraničené bariérami vnímání (vizuálními, zvukovými a časovými). Goffman hovoří o předním a zadním regionu. Do předního regionu se dává to, co má být viděno, a do zadního to, co viděno být nemusí, ale pro správný chod předního regionu je nezbytné.", "section_level": 2}, {"title": "Management dojmů.", "content": "Jedinec prezentující sám sebe v sociální interakci kontroluje dojem, který si o něm obecenstvo utváří, management dojmů tedy volně označuje \"umění řídit dojmy\". V této situaci se všichni přítomní (účinkující i obecenstvo) snaží nějakým způsobem situaci vyložit, definovat. Tak se podle Goffmana vytváří jakýsi interakční \"modus vivendi\", neboli pracovní konsensus o povaze situace. Účastníci interakce přitom docházejí k jednomu společnému výkladu toho, co se právě děje. Interakce tak může proběhnout hladce a bezkonfliktně.  Když je jednotlivec ve společnosti druhých, snaží se ostatní získat o něm informace, které jim pomohou vyložit nastalou situaci. Obecenstvo posuzuje výkon jedince podle verbálních i neverbálních projevů. Verbální sdělení může člověk lépe kontrolovat, publikum však přihlíží k celkovému dojmu, který v nich druhý vyvolává. Berou v úvahu tedy i neverbálním informace, které účinkující vyjadřuje prostřednictvím mimiky, gestikulace či tělesného postoje. Jedna část sdělení také často slouží jako ověření pro druhou část (\"říká, že mluví pravdu, ale vyplývá to i z jeho vzezření?\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi prvním a druhým vydáním knihy.", "content": "Kromě kosmetických změn obsahuje novější verze knihy i zásadní změny oproti prvnímu vydání. Setkáme se v ní s důležitými doplňky, novou částí v úvodní kapitole a rozšířením závěru. Manning se domnívá, že tyto dodatky převrací i hlavní argument knihy a mění celkový směr Goffmanovy práce jakožto celku. Ve druhém vydání si Goffman uvědomuje zřejmé nedostatky svého původního modelu. Stejně tak v začátku své pozdější knihy \"Frame Analysis\" uvádí, že nikdy nezamýšlel, že by dramaturgická metafora měla být brána doslovně, jak bývá někdy vykládáno, spíše má sloužit jako koncepční rámec pro analýzu interakcí. Píše, že celý svět rozhodně není jevištěm.  Ve druhém vydání je zřetelné metodologické omezení divadelní metafory a podstatné omezení dramaturgického předpokladu, že jsme všichni (jen) cynickými manipulátory. Jedním z klíčových rozdílů mezi oběma vydáními je, že \"první pojímá divadelní analogii optimisticky\", zatímco \"druhé\" spíše \"pesimisticky\". K tomu podle Manninga dochází ze dvou důvodů. Zaprvé, protože divadelní interpretace počítá s cynickým jedincem jakožto vlastníkem \"two selves\" (dvou identit – manipulativního a performativního já), a za druhé, protože Goffman začal svou divadelní analogii chápat spíše metonymicky, jako vystižení jen malé oblasti celé společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Problém divadelní metafory.", "content": "Goffman využívá analogii divadelního představení k popsání a vysvětlení zákonitosti lidské sociální interakce. Vtipnou a srozumitelnou formou ve své práci analyzuje každodenní život lidí, takže se kniha těší velké popularitě u odborníků i laické veřejnosti. Bývá proti ní však několik výhrad. Divadelnímu příměru bývá vytýkáno přílišné zjednodušení, sociální skutečnost je přitom mnohem složitější. Teorie také nenabízí žádné praktické postupy při řešení konfliktu rolí a celkově má v oblasti metodologie značná omezení.  Goffman narušil představu, že lidé svým jednáním vyjadřují svou identitu. Podle jeho pojetí komunikujeme skrze masky, kterými své já z větší či menší míry zastíráme. Nedostatkem jeho divadelní metafory je ale neúplnost jeho vysvětlení, nedozvídáme se, kde a jak takové masky vznikají. P. Manning poznamenává, že dramaturgická metafora je užitečným vodítkem pro chování na veřejných prostranstvích, ale není to ideální způsob, jak analyzovat působení pravidel v každodenním životě.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V reakci na Goffmanovu knihu zaznívaly především dvě kritiky. Zaprvé to byly stížnosti na přílišnou cyničnost, zdůrazňování intrik, jednoduše příliš mnoho funkcí vlastní vůle člověka a cíleného ovlivňování vlastního chování. Druhou výtkou byla ignorace struktur moci, postavení a třídních nerovností. Zaznívaly i otázky morálního charakteru, hodnot nebo byla přetřásána souvislost s utilitarizmem.  Goffmanovo pojetí bylo vychvalováno, že dobře odráží nový svět marketingu a propagace, ale na druhou stranu byla Goffmanova teorie také obviněna z toho, že se pesimisticky dívá na povahu člověka i společnost jako celek. Johnson Williams tvrdí, že Goffman může být někdy nepopulární, protože se zaměřuje na negativní sféru společnosti a přesto nenabízí žádná doporučení, jak s tím dále naložit. Phil Manning Goffmanovu práci ale brání a vidí na tomto přístupu i pozitivum. Na rozdíl od tradičního antropologa, který rozšiřuje naše obzory tím, že nás informuje o jiných společnostech, Goffman nám ukazuje složitost naší vlastní. Na to pak mohou volně navazovat další práce rozvíjející téma a nabízet další řešení.  Alvin Gouldner uvádí, že dramaturgický model nám ukazuje situačnost života jako kousek celku vyříznutý z času, historie i společnosti, spíše než by se pokoušel vysvětlit fungování společnosti jako celku. Než by tedy nabízel jiný pohled na svět jako takový, tak nám nový model nabízí nové pojetí dílčí části složitějšího celku. Gouldnerovi ale vadí, že Goffman nevysvětluje, proč člověk dá přednost jedné identitě před jinou a proč ostatní přijímají nebo odmítají prezentaci jeho vybraného já. Ani neobjasňuje, jestli moc a bohatství mají vliv na schopnost úspěšně promítat zvolené \"self\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Všichni hrajeme divadlo ( \"The Presentation of Self in Everyday Life\") je dílo Ervinga Goffmana z roku 1959, v němž zkoumá společenský život za pomoci analogie divadelního představení. Ukazuje, jak člověk v obvyklých pracovních situacích prezentuje sám sebe a svou činnost před ostatními, jak řídí a kontroluje dojem, který si o něm okolí vytvoří. Popisuje, jak už z názvu vyplývá, naši sebeprezentaci v každodenním životě a techniky udržení dojmu. Na základě této knihy vzniklo i celé odvětví interpretativní sociologie označované jako dramaturgická sociologie.", "tgt_summary": "The Presentation of Self in Everyday Life is a 1956 sociology book by Erving Goffman, in which the author uses the imagery of the theatre in order to portray the importance of human social interaction; this would become known as Goffman's dramaturgical analysis approach.", "id": 271630}
{"src_title": "Temná Hvězda", "tgt_title": "Dark Star (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ve 22. století technologická úroveň lidské civilizace umožňuje kolonizaci vzdálených koutů vesmíru. Posádka průzkumné lodi \"Temná Hvězda\" již 20 let plní svou misi - ničit nestabilní planety, které by mohly ohrozit budoucí kolonizaci.  Členové posádky jsou poručík Doolittle, seržant Pinback, Boiler a Talby. Velitelem na lodi býval Powell, toho zabil zkrat v panelu zadního sedadla. Powell byl uveden do stavu hlubokého zmrazení. Na lodi panuje nuda a lhostejnost a jednotliví členové se snaží občas narušit únavný stereotyp. Doolittle, dříve vášnivý surfař, si sestrojil z lahví hudební nástroj, Boiler mimo kouření cigaret trénuje střelbu z laserové pušky. Talby se straní ostatních a většinu času tráví v prosklené kupoli, kde pozoruje okolní vesmír. Pinback rád dělá vtípky na účet ostatních a do videodeníku si stěžuje na dusnou atmosféru na lodi a na nepochopení ostatních. Také uvádí, že je ve skutečnosti palivovým specialistou Billem Fruggem, jenž se dostal na místo Pinbacka poté, co ten spáchal sebevraždu.  Pinback také na loď přivedl „maskota“, mimozemšťana ve tvaru nafukovacího míče, kterého chodí krmit. Jednou mu škodolibý mimozemšťan uteče z kotce a když se jej Pinback snaží chytit, brání se a dělá mu naschvály (odstraní např. žebřík z výtahové šachty, Pinback má pak dost práce dostat se ven).  Palubní počítač se sladkým ženským hlasem posádce oznámí, že se blíží pole asteroidů vázané magnetickou bouří. Při průletu se poškodí zařízení pro odpalování inteligentních bomb, následkem čehož se bomba #20 vysune z pumovnice. Počítač jí oznámí, že se jedná o poruchu a přikáže jí vrátit se zpět do lodi. Bomba s nevolí poslechne. Na lodi se začíná projevovat více poruch a posádka nejeví snahu s tím něco udělat. Jediným aktivním mužem je Talby, který později komunikační poruchu identifikuje a vydá se ji odstranit.  Boiler najde nestabilní planetu v Závojové mlhovině a Doolittle mění kurs. Pak si zajde popovídat do kupole za Talbym a sdělí mu nový cíl. Talby poznamená, že v Závojové mlhovině by mohli narazit na „fénixovy asteroidy“ - skupinu zářících asteroidů obíhajících vesmírem jednou za 12 300 000 000 000 000 000 let (12,3 trilionu).  Když se Pinbackovi konečně podaří zneškodnit uprchlého mimozemšťana, vypráví to ostatním, ale ti neprojevují valný zájem. Jsou raději, když je zticha. Nereagují ani na varovná hlášení počítače upozorňující na různé poruchy. Talby se dostane do zadní sekce lodi a pokouší se opravit komunikační laser, přičemž je oslepen. \"Temná Hvězda\" již dorazila k cílové planetě a chystá se odpálit bombu #20. Ta se však neoddělila od držáku a hrozí, že vybuchne i s lodí. Doolittle jí přikazuje, aby se deaktivovala a vrátila se zpět do pumovnice, což bomba tvrdošíjně odmítá. Nevěří, že došlo k selhání systému a nehodlá přerušit detonační odpočet. Doolittle se vydává do kryogenní sekce, aby se poradil se zesnulým velitelem Powellem (tato část se podobá příběhu v románu Philipa K. Dicka \"Ubik\"), ten mu doporučí, aby šel na bombu s fenomenologií. Dolittle se pak vydá ve skafandru do kosmického prostoru a filozofuje s bombou o důkazech existence ve snaze přimět ji k deaktivaci. Záměr vyjde, bomba #20 se deaktivuje a vrátí se do pumovnice, aby mohla v klidu přemítat o své existenci. Zdá se, že nebezpečí je zažehnáno. Doolittle se chce vrátit na palubu jinou přechodovou komorou, tou, ve které se nachází Talby. Ten je po jejím otevření vymrštěn do kosmického prostoru a bezmocně se vzdaluje od lodi. Doolittle informuje Pinbacka, že letí Talbyho zachránit.  Pinback sděluje bombě #20, aby se připravila na nový rozkaz. Ta to po předchozí konverzaci odmítá s vysvětlením, že nebude reagovat na nesprávná data. Pasuje se do role boha a se slovy „\"budiž světlo\"“ exploduje. \"Temná Hvězda\" je rozmetána, Pinback a Boiler jsou okamžitě mrtvi. Doolittle a Talby spolu ještě chvíli komunikují, i když šance na jejich záchranu neexistuje. Talby letí přímo do tolik obdivovaných „fénixových asteroidů“, zatímco Doolittle se řítí směrem k planetě, kterou měla posádka původně zničit. Zachytí rovnou část trosky z lodi a „surfuje“ na ní do atmosféry planety, kde vzplane jako pochodeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Temná Hvězda (anglicky \"Dark Star\") je americký sci-fi film s prvky satiry a černého humoru z roku 1974. Režii, scénář, hudbu a produkci obstaral John Carpenter, na scénáři se podílel i Dan O'Bannon, který ve filmu hrál jednu z hlavních rolí (seržanta Pinbacka).", "tgt_summary": "Dark Star is a 1974 American science fiction comedy film directed by John Carpenter and co-written with Dan O'Bannon. It follows the crew of the deteriorating starship \"Dark Star\", twenty years into their mission to destroy unstable planets that might threaten future colonization of other planets.", "id": 2032941}
{"src_title": "Josef Kodíček", "tgt_title": "Josef Kodíček", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po maturitě pokračoval v Praze ve studiu práv. Již v době studií se stal spoluzakladatelem literární revue \"Scéna\" (1912) a v následujících dvou letech byl jejím redaktorem. V roce 1915 byl nasazen v 1.světové válce na Balkáně. Po návratu se věnoval kulturní publicistice a v letech 1919–1927 byl vedoucím redaktorem divadelní rubriky deníku \"Tribuna\". Publikoval rovněž v dalších periodikách, např. \"Scéna\", \"Přítomnost\", \"Lidové noviny\", \"České slovo\". Používal rovněž pseudonymy \"J. Albert\" a \"E. V. Prokop\" a šifru \"K-ček\". Jako divadelní kritik byl spolu s M. Ruttem a K. H. Hilarem obhájcem směru „civilismus“, oceňující všední záležitosti jedince a jeho vnitřní soukromí. Byl významným představitelem české meziválečné kultury, patřil k blízkým přátelům bratří Čapků, Eduarda Basse a Františka Langera, byl členem kruhu „pátečníků“.  V letech 1927–1930 pracoval jako dramaturg a příležitostně i jako režisér Divadla na Vinohradech. K dramaturgické práci jej přizval Karel Čapek. Ve svých deseti režiích uplatňoval odvozený hilarovský postexpresionismus. V roce 1931 se pokusil i o filmovou režii, avšak ve výsledku nebyl úspěšný. Od roku 1938 žil v exilu u Londýna (v městečku Walton on Thames v domě zařízeném českým architektem a výtvarníkem Antonínem Heythumem). V roce 1939 se stal redaktorem českého vysílání BBC, byl také šéfredaktorem časopisu Central-European Observer a tento vedl i po válce. Po válce se již do vlasti natrvalo nevrátil a od roku 1951 až do své smrti pracoval v Rádiu Svobodná Evropa (RFE), pro jehož rubriku „Hra týdne“ natočil téměř sto dramatických děl.  Jeho manželkou byla Rakušanka Illa Knina, majitelka pražské firmy na výrobu dámského prádla. Jeho bratr Arnold Kodíček byl lékařem. Josef Kodíček byl židovského původu. Jeho prapředci v době pobělohorské přijali židovské náboženství, aby nemuseli emigrovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Kodíček (24. ledna 1892, Praha – 3. listopadu 1954, Mnichov, Německo) byl český režisér, dramaturg, novinář, divadelní publicista a kritik, překladatel.", "tgt_summary": "Josef Kodíček (24 January 1892 – November 1954) was a Czech journalist and theatre critic. During the 1930s, he was a part of the Friday Men circle which used to meet at Karel Čapek's house in Prague.", "id": 1147013}
{"src_title": "Vočko veršotepcem", "tgt_title": "Moe'N'a Lisa", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Homer ráno vstává a má na prstu uzel. Pak zjistí, že na břiše má nápis \"„Nezapomeň“\". Ale nemůže si vzpomenout, na co neměl zapomenout, tak zkouší svou paměť probudit tím, že mlátí dveřmi do své hlavy. U snídaně ho stále pronásleduje slovo \"„Nezapomeň“\". Marge mu oznámí, že jedou fandit dědovi na seniorskou olympiádu. Když odjedou, tak mu volá Vočko. Mají spolu jet na narozeninovou rybářskou výpravu. Vočko na něj čeká.  Na stadionu děda vypráví, jak na olympiádě v roce 1936 málem vyhrál zlatou medaili. Házel oštěpem, který těsně minul Hitlera a zasáhl atentátníka, který se ho chystal zabít. V běhu přes překážky je děda na posledním místě a ztratí zuby. Školník Willie, který u trati seká kosou trávu a zrovna si oblékl kápi, se rozhodl dědovi zuby donést. Děda si ale myslí, že ho honí smrtka a se slovy \"„Živýho mě nedostaneš, zubatá!“\" závod vyhraje.  Když se navečer rodina vrací domů, Homer si všimne, že tam na něj čeká Vočko a vzpomene si i na svůj slib. V autě se skrčí a projedou na zahradu. Při večeři jim Vočko do okna hodí kámen se vzkazem, jak ho Homer ranil. Líze zalíbí Vočkovo vidění světa a chtěla by o něm udělat referát. U Vočka doma se Líze zalíbí Vočkovy útržky poezie a sestaví z nich báseň. Líza vymyslí i název: \"„Vytí na betonový měsíc“\". Pak pošle Vočkovu báseň do \"„Perspektiv americké poezie“\". Tam se rozhodnou báseň vytisknout. Tom Wolfe pozve Vočka na festival \"„Slovokvas“\". Simpsonovi tam jedou s ním.  Na festivalu je Vočko dotázán, jak vymyslel název pro svou báseň. On ale Lízu zapře a zalže, že si ho vymyslel úplně sám. Líza je zklamaná. Vočko pak Lízu požádá, aby pro něj složila další báseň jeho jménem, ale Líza odmítne. Při večeru na jeho počest má přednést svou báseň, ale přečte návod na používání výtahu. Publikum je rozhořčeno a Vočko na místě složí \"„Ódu na Lízu“\" a oba se usmíří. Festival končí bitkou Michaela Chabona a Jonathana Franzena.  Při závěrečných titulcích dílu Homer ochutnává sirup, jako by to bylo víno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vočko veršotepcem (anglicky \"Moe'N'a Lisa\") je 6. díl 18. řady amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Premiéru v USA měl 19. listopadu 2006. Scénář napsal Matt Warburton.", "tgt_summary": "\"Moe'N'a Lisa\" is the sixth episode of \"The Simpsons\"' eighteenth season. It first aired on the Fox network in the United States on November 19, 2006. Lisa aids Moe in discovering his inner-poet and he gains swift popularity and recognition from a group of successful American authors, when Lisa helps to get his poetry published. However, Lisa is crushed when Moe enjoys his newfound success with famous writers and deliberately refuses to credit Lisa for her assistance in his poetry. It was written by Matt Warburton and directed by Mark Kirkland. The episode guest stars J. K. Simmons as the voice of J. Jonah Jameson, while Tom Wolfe, Gore Vidal, Michael Chabon, and Jonathan Franzen make cameos as themselves. During its first airing, the episode gained 9.31 million viewers, beating the previous episode.", "id": 419800}
{"src_title": "Lachtan šedý", "tgt_title": "Australian sea lion", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Páří se, rodí a vychovávají potomstvo na písečných, travnatých nebo skalnatých pobřežích okolo Západní Austrálie (asi 30 % populace) a Jižní Austrálie (asi 70 %). V 19. století se hojně vyskytovali ještě okolo břehů Victorie, Nového Jižního Walesu a Tasmánie, v současnosti jsou tam spatřeni jen vzácně. Své nepříliš rozsáhlé hnízdiště mívají na ostrůvcích jen málo vzdálených od pevniny nebo na pobřežních skaliskách. Pouze na pěti ze 73 známých hnízdišť se průměrně rodí více než stovka mláďat ročně, což představuje téměř 60 % všech narozených. Největší lokality se nacházejí u pobřeží Jižní Austrálii, jsou to: Dangerous Reef, The Pages Islands, West Waldegrave Island, Seal Bay na Kangaroo Island a Olive Island. Několik málo drobných kolonií se nachází přímo na pevnině. Preferují chráněné závětrné strany ostrovů a mělké pobřežní vody pro výuku plavání potomků. Největší kolonii na The Pages Islands tvoří asi 1650 jedinců a za sezonu je zde odchováno asi 160 mláďat. V malých koloniích bývá jen okolo 100 zvířat a rodí se tam do 30 mláďat.  Nevydávají se za potravou daleko, zdržují se převážně v kontinentálních šelfových vodách blízko své rodné kolonie na kterou se také vracejí k páření. Před bouřlivým počasím se někdy ukrývají v písečných dunách nebo ve vnitrozemí, byli spatřeni i ve vzdálenosti 9 km od pobřeží. Vylézají také na kamenité útesy až do výše 30 metrů. Jejich nejbližším příbuzným je lachtan novozélandský.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lachtani šedí mají poměrně velikou hlavu s dlouhou, zúženou a tupou tlamou, jejich ušní boltce jsou velmi malé a přiléhají k hlavě. Dospělí samci mají vrchol hlavy a šíjí tmavě hnědou až krémovou, hrudní a krční partie světlejší, jejich lebka je mohutnější a tělo celkově mohutnější. Samice a nedospělí samci jsou na svrchní straně těla žlutí až stříbřitě šedí, na spodní hnědí až světle žlutí. Sexuální dimorfismus se projevuje i ve velikost. Samci měří až 2,5 m a váží 300 kg, samice dorůstají do délky okolo 1,8 m a váhy 105 kg. Mají silné přední i zadní ploutve, dokáži je složit pod sebe a vztyčit se na nich, jsou na pevné zemi velmi pohybliví. Při plavání veslují předními a kormidlují zadními.  Potravu si hledají v pobřežních vodách, potápějí se převážně do hloubky 40 až 80 metrů na dobu 2 až 4 minuty. Zaregistrovaný nejhlubší ponor činil 105 metrů a nejdelší čas ponoru byl okolo 8 minut. Soustřeďují se na mělké vody kde lapají kořist u dna, bývají to hlavně ryby, hlavonožci, korýši, malí tučňáci i želvy. Větší kořist vynášejí na povrch kde ji roztrhávají na polykatelné sousta. Lovu věnují hodně času, loví v málo úživném teplém Leeuwinově proudu který hlavně v zimě obsahuje málo potravy. Samci se při lovu vzdalují od své kolonie do 200 km, samice během kojení mláďat loví ve vzdálenosti 20 až 30 km od pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnost populací.", "content": "Nejpozoruhodnější u samic lachtanů šedých je doba březosti trvající až 14 měsíců a situace, že samice nevrhnou mláďata v kolonií ve stejnou dobu (synchronně), ale v rozmezí 4 až 7 měsíců. Z toho vychází průměrná doba mezi jednotlivými vrhy kolonie 17,5 měsíců. Navíc doby porodů v každé kolonii neprobíhají ve stejných měsících jako v ostatních. Mláďata lachtana šedivého se tak rodí průběžně po celý rok, v letním i zimním období. Dosud není známo, jaká okolnost tento nepravidelný a neroční cyklus vyvolává.  Ani mezi blízkými hnízdišti neprobíhá výměna samic, jejich geny se navzájem mísí jen minimálně. Geny samců jsou rozptýleny v okruhu do 200 km. Vyšetřováním genetické struktury pomoci mitochondriální DNA se zjistilo, že populace v jednotlivých koloniích jsou genetický tak velice rozdílné, že to nemá u jiných mořských savců obdoby. Rozdělení samic do jednotlivých kolonií muselo nastat již v dávnověku a stále se striktně po další a další generace dodržuje. Mladiství i dospělí samci občas mezi blízkými koloniemi migrují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice připlouvají na břeh asi dva dny před porodem. Mláďata váží mezi 6,4 až 7,9 kg a jsou velká 62 až 68 cm. Samice asi po 10 dnech přerušuje kojení na dva a postupně více dnů a odcházívá do moře za potravou, u mláděte většinou zůstává starší \"sestra\". O mládě se samice stará až 18 měsíců a obvykle jej odstaví až při příštím vrhu. Pokud samice nezabřezne, kojí mládě i 40 měsíců. Někdy kojí současně potomka čerstvě narozeného i toho z minulého vrhu. Jsou známy případy, že při uhynutí samice se o mládě starala cizí.  Samice jsou schopné páření asi za týden po porodu, na což netrpělivě čekají samci bránicí své stádo 4 až 5 samic hlasitými hrdelními zvuky a výhrůžnými gesty a pohyby. Tyto zápasy podstupují vždy po návratu z krmení v moři, kdy si znovu musí vybojovat \"své\" samice a území. Při těchto zápasech, stejně jako při páření, je mnoho mláďat pošlapáno. Některé samice mívají mladé ob jeden rok, samci o potomstvo nejeví pražádný zájem. V prvých dvou létech se odhaduje úmrtnost zvířat na 40 až 80 %. Samice mají prvá mláďata průměrně ve 4,5 létech, samec se může pářit v 6 létech. Průměrně se dožívají 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V současnosti se odhaduje počet lachtanů šedých na 11 200 jedinců. Jsou australskými zákony považováni za vzácné a jsou zvláště chráněni. Jejich počet v 18. a 19. století následkem lovu značně poklesl a doposud se přes všechna opatření nezvýšil, je stále zhruba na stejné výši.  Druh je potenciálně ohrožen neschopnosti samic při zániku \"domácí\" kolonie zařadit se do kterékoliv jiné. Nepříznivou okolností je také dlouhá doba od početí do porodu výrazně zpomalující rozšiřování druhu. Z přirozených nepřátel je nejnebezpečnější žralok bílý. Největším zlem jsou pro ně ale rybáři, do jejíž sítí se často chytnou a udusí. Rybářům často vybírají ze sítí ulovené ryby nebo humry i políčené nástrahy na větší ryby.  Podle IUCN jsou lachtani šedí hodnoceni jako ohrožený druh (EN).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan šedý (\"Neophoca cinerea\") je endemický ploutvonožec obývající pobřeží Austrálie, jediný druh monotypického rodu Neophoca z čeledě lachtanovitých. Jako jediní z ploutvonožců mají nesynchronní reprodukční cyklus trvající průměrně 17,5 měsíce.", "tgt_summary": "The Australian sea lion (\"Neophoca cinerea\"), also known as the Australian sea-lion or Australian sealion, is a species of sea lion that is the only endemic pinniped in Australia. It is currently monotypic in the genus \"Neophoca\", with the extinct Pleistocene New Zealand sea lion \"Neophoca palatina\" the only known congener. These sea lions are sparsely distributed through Houtman Arbrolhos Islands (28°S, 114°E) in Western Australia and The Pages Islands (35°46’S, 138°18’E) in southern Australia. With a population estimated at around 14,730 animals, the Wildlife Conservation Act of Western Australia (1950) has listed them as “in need of special protection”. Their Conservation status is listed as endangered. These pinnipeds are specifically known for their abnormal breeding cycles, which are varied between a 5-month breeding cycle and a 17-18 month aseasonal breeding cycle, compared to other pinnipeds which fit into a 12-month reproductive cycle. Females are either silver or fawn with a cream underbelly and males are dark chocolate brown with a yellow mane and are bigger than the females.", "id": 1257162}
{"src_title": "Interpretovaný jazyk", "tgt_title": "Interpreted language", "src_document": [{"title": "Historický vývoj pohledu na interpretaci a kompilaci programů.", "content": "V počátcích počítačů byl návrh programovacího jazyka často významně ovlivněn rozhodnutím, zda jazyk bude kompilovaný nebo interpretovaný. Ve většině kompilovaných jazyků je například typ proměnných pevně určen deklarací nebo prvním použitím, a každou proměnnou lze používat pro ukládání hodnot pouze jednoho typu. Naproti tomu některé interpretované jazyky s výhodou využívaly dynamické aspekty interpretace, aby se deklaracím proměnných vyhnuly. Například jazyk Smalltalk (1980) navržený jako interpret dovoluje, aby spolu mohly interagovat libovolné objekty.  V současnosti pro mnoho jazyků existují kompilátory i interprety – příkladem jsou jazyky BASIC, C, Lisp, Pascal a Python. Teoreticky může být každý jazyk kompilovaný i interpretovaný, takže by se toto rozlišování mělo používat pouze pro označení konkrétního způsobu implementace, ne jako základní vlastnost programovacího jazyka. U některých programovacích jazyků je navíc jen malý rozdíl ve výkonu mezi zkompilovaným a interpretovaným programem.  Interpretované jazyky byly zpočátku kompilovány po jednotlivých řádcích; pokud byl určitý řádek uvnitř cyklu, byl kompilován při každém průchodu cyklem. V současnosti většina interpretovaných jazyků používá mezikód a tak kombinuje kompilační a interpretační přístup. Kompilátor pak vytváří určitou formu mezikódu, například bytový kód (bytecode) nebo zřetězený kód, a ten je pak interpretován interpretem mezikódu.  Příklady:  Mezikód může být překládán jen jednou (např. u Javy), před každým spuštěním (např. u Perlu nebo Ruby) nebo pokaždé, když se zjistí, že byl změněn zdrojový kód (např. u Pythonu).  U jazyka Java je program převeden do tvaru, ve kterém je následně interpretován. Nebo je možné vytvořit strojový kód pomocí just-in-time překladu. Také jazyky, které jsou součástí.NET Framework firmy Microsoft se kompilují do Common Intermediate Language (CIL), který je pak metodou just-in-time přeložen do nativního strojového kódu. Mnoho implementací jazyka Lisp umožňuje volně kombinovat interpretovaný a kompilovaný kód. Tyto implementace používají překladač, který umožňuje při běhu programu přeložit libovolný zdrojový kód na strojový kód.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody interpretovaných jazyků.", "content": "Implementace jazyka pomocí interpretu poskytuje ze své podstaty určitou pružnost oproti implementaci pomocí překladače. Obvykle je snazší implementovat následující vlastnosti pomocí interpretu než pomocí překladače:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody interpretovaných jazyků.", "content": "Hlavní nevýhodou interpretovaných jazyků je mnohem pomalejší běh programu v porovnání s rychlostí běhu strojového kódu nativního pro příslušný procesor. Tato nevýhoda může být zmenšena technikou just-in-time kompilace, která převádí části programu do strojového kódu před jejich prováděním.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam nejrozšířenějších interpretovaných jazyků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky obvykle kompilované do kódu virtuálního stroje.", "content": "Mnoho interpretovaných jazyků je nejdříve zkompilováno do tvaru kódu pro určitý virtuální stroj, který je potom buď interpretován nebo kompilován do strojového kódu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Interpretovaný jazyk je programovací jazyk, u něhož je pro spuštění programu nezbytný jeho zdrojový kód a zvláštní program zvaný interpret, který zdrojový kód provádí (interpretuje).", "tgt_summary": "An interpreted language is a type of programming language for which most of its implementations execute instructions directly and freely, without previously compiling a program into machine-language instructions. The interpreter executes the program directly, translating each statement into a sequence of one or more subroutines, and then into another language (often machine code).", "id": 167076}
{"src_title": "Mario Scelba", "tgt_title": "Mario Scelba", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval práva na Univerzitě v Římě. Již před druhou světovou válkou působil v Lidové straně (\"Partito Popolare Italiano\"), po válce se zapojil do vytváření nové strany Křesťanská demokracie (\"Democrazia Cristiana\").  Narodil se na Sicílii, odtud jeho pozdější politická přezdívka \"Železný Sicilián\", kterou si vysloužil především za tvrdé policejní zásahy proti levicovým demonstrantům a dělnickým protestům v době, kdy byl ministrem vnitra. Vytvořil zvláštní jednotku čítající 200 000 mužů pro zásahy na demonstracích známou jako \"Reparto Celere\", jejímž symbolem se staly jeepy, které používala. Známý je též jeho zákon, tzv. \"Lex Scelba\", který potíral aktivity komunistické strany a odborů. Během generální stávky roku 1950 nechal Scelba pozatýkat 7000 lidí. Patřil rovněž k organizaci Gladio, která plánovala partyzánskou válku po očekávané invazi Varšavské smlouvy na západě.  Zvláštní odpor vyvolal masakr na oslavách 1. máje v sicilském městě Portella della Ginestra, při němž bylo zavražděno 11 lidí. Scelba událost vysvětloval jako nepolitický kriminální čin mafie, posléze se však objevila obvinění, že policie na akci spolupracovala, společně s krajní pravicí. Soud však zbavil Scelbu jakékoli odpovědnosti, přestože jeden z vrahů Gaspare Pisciotta svědčil o kontaktech přímo s ním. Když byl později Pisciotta nalezen mrtvý ve své cele (pitva ukázala otravu strychninem), vynořila se nová série pochybností a konspiračních teorií.  Scelba byl též proslulý svými extrémně konzervativními názory, například brojil proti líbání na veřejnosti, příliš odhalujícím plavkám či dokonce nahým sochám. Paradoxně však v mnoha oblastech patřil k levicovému křídlu své strany, věřil, že velkorysé sociální reformy (například pozemková) by mohly vzít komunistům půdu pod nohama.  Jeho metody často kritizovali i demokratičtí politici, ba i spolustraníci. K jeho oponentům uvnitř Křesťansko-demokratické strany patřili zejména Giuseppe Pella a Amintore Fanfani, kteří se podepsali i na jeho pádu roku 1955. Po něm Scelba vedl pravicové křídlo strany a protestoval proti každé spolupráci s levicí, k níž se ovšem řada budoucích premiérů za Křesťansko-demokratickou stranu odhodlala.  Roku 1958 Scelba nakonec založil vlastní konzervativní stranu \"Centrismo popolare\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Scelba (5. září 1901, Caltagirone, Catania – 29. října 1991, Řím) byl italský křesťanskodemokratický a konzervativní politik. V letech 1954–1955 byl premiérem Itálie. V letech 1945–1947 ministrem pošt a komunikací, v letech 1947–1953, 1954–1955 a 1960–1962 ministrem vnitra. Od roku 1969–1971 působil jako předseda Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Mario Scelba (5 September 1901 – 29 October 1991) was an Italian politician who served as the 33rd Prime Minister of Italy from February 1954 to July 1955. A founder of the Christian Democracy, Scelba was one of the longest-serving Minister of the Interior in the history of the republic, having served at the Viminale Palace in three distinct terms from 1947 to 1962. A fervent pro-Europeanist, he was also President of the European Parliament from March 1969 to March 1971.", "id": 5024}
{"src_title": "Islandské jméno", "tgt_title": "Icelandic name", "src_document": [{"title": "Části jména.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodné jméno.", "content": "Islanďané zpravidla dostávají při narození několik jmen dvou kategorií, rodné („křestní“) jméno (islandsky \"eiginnafn\", tj. vlastní) a volitelně i střední jméno. Dohromady může mít Islanďan podle zákona z roku 1996 nejvýše tři jména (do toho počtu se započítává i střední).  Výběr rodných jmen ovlivňují striktní pravidla daná legislativou. Podle zákona má dítě obdržet jméno do 6 měsíců, dostat ho může skrze křest v islandské státní církvi, jiné náboženské společnosti, nebo vyrozuměním Þjóðskrá Íslands (Islandský registr, tedy matriční úřad). Všechna jména musí být zanesena v registru osobních jmen (mannanafnaskrá – ten obsahuje přes 3500 dívčích a chlapeckých jmen), přičemž jména, která v registru nejsou, musejí být schválena výborem pro osobní jména (Mannanafnanefnd). Aby jméno mělo šanci na schválení, musí obsahovat pouze znaky islandské latinky a musí být v islandštině sklonné. V médiích se objevily případy nevyjasněné, kdy rodiče dali dětem nevyhovující jméno, přičemž děti měly přechodně v úředních dokumentech uvedeno místo jména \"Stúlka\" (islandsky „dívka“ pro dívku), nebo \"Drengur\" (chlapec).  Oblíbená rodná jména:", "section_level": 2}, {"title": "Střední jméno.", "content": "Střední jméno (\"millinafn\") je druhý typ daného jména, který Islanďan může dostat (dostat ho může pouze s alespoň jedním rodným jménem). Zatímco rodné jméno je dosti přísně regulováno, střední je poněkud volněji regulováno (na rozdíl od obdobného institutu v jiných kulturách, je střední jméno vedle chlapeckých rodných jmen a dívčích rodných jmen rozeznáváno jako zvláštní kategorie jmen). U něho se nerozlišuje rod, a protože dále nevstupuje do islandského systému jmen, nemusí být schopné nabývat genitivní tvar.  Islanďané střední jméno pro běžnou praxi často nevyužívají. Známým uživatelem je Jón Gnarr (mimo jiné kritik současného systému), jehož užívané jméno sestává z rodného a středního jména.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní jména.", "content": "Skupina islandských jmen (islandsky nazývané, volně přeloženo „poznávací, rozeznávací“ jména), která doplňují jména daná, je v kontextu příjmení zbytku Evropy značně nezvyklý. Největší skupinu jmen stojících při rodném (a středním) jménu tvoří funkční patronyma (případně matronyma). Jména po rodičích podobné struktury se objevovala v kulturách celého skandinávského prostoru, avšak v ostatních zemích tohoto prostoru bylo užívání patronym opuštěno a nahrazeno, ať už fixací původních patronym, nebo adaptací jiných dědičných rodinných jmen (ovšem v nedávné době v některých skandinávských zemích došlo k návratu k této starší praxi – na Faerských ostrovech byla praxe podobná jako na Islandu opětovně umožněna zákonem z roku 1992 a Dánsko tuto možnost umožnilo zákonem s účinností od roku 2006). Příjmení v užším smyslu, tedy ve významu rodinného jména, sice systém zná, nicméně tvoří pouhý zlomek.", "section_level": 2}, {"title": "Patronymum (matronymum).", "content": "Nejčastějším typem jména stojícího při rodném či středním jméně je patronymum (islandsky ), případně matronymum (). Konkrétně na Islandu k vytvoření patronyma dochází připojením koncovky -son v případě syna a -dóttir v případě dcery ke genitivnímu tvaru jména otce, matky, nebo obou rodičů. Toto jméno se v průběhu života nemění a potomstvo ho nepřejímá. Zákon uvádí možnost přijmout jméno po otci či matce jako zcela ekvivalentní, nicméně jméno po otci je stále výrazně běžnější, přijetí matronyma je méně časté (výchozí je v případě, že není paternita jednoznačně určená, ale i v případě definitivního nepotvrzení otce je možné přijmout patronymické jméno odvozené od jména děda). Mezi známé nositele jména po matce patří fotbalista Heiðar Helguson a spisovatelka Guðrún Eva Mínervudóttir, jméno po matce měl ale například středověký básník Eilífr Goðrúnarson. Je také možnost přijmout jméno po obou rodičích, jak nosí například politik Dagur Bergþóruson Eggertsson, nebo zpěvák Örvar Þóreyjarson Smárason.", "section_level": 3}, {"title": "Rodinné jméno.", "content": "Osobní jména typu rodinného jména (islandsky ), tedy příjmení v užším slova smyslu jak se chápe v českém prostředí, představují na Islandu úplnou menšinu a jsou považována za výjimku. Rodinná jména se objevila snad v 17. století, v 19. století se užívání pod dánským vlivem stalo oblíbené. Zároveň od konce 19. století se začaly objevovat puristické snahy o odstranění těchto jmen jakožto neislandských. Na Islandu nakonec zvítězila puristická skupina, která prosadila roku 1925 zákon (v Althing stranu zastupoval zejména Bjarni Jónsson frá Vogi) zakazující užívání rodinných jmen. Možnost svobodně přijmout rodinné jméno využil např. spisovatel Halldór Laxness, dále např. Guðmundur Kamban. Zákon sice zakázal přijímat nová jména, nicméně potvrdil právo jména zdědit (buď po islandském předkovi, který jméno přijal před rokem 1925, nebo po rodiči cizinci). Mezi takovéto dědice dnes patří např. Geir Haarde, Eiður Guðjohnsen.", "section_level": 3}, {"title": "Užívání jmen.", "content": "Užívání kombinace rodného jména a patronyma (matronyma) je poněkud podobné užívání kombinace v ruském prostředí (Ivan Petrovič). Rodné jméno je hlavním jménem a jméno patronymické je doplňkovým, oproti situaci v Rusku ale žádné rodinné jméno na Islandu zpravidla nenásleduje, takže rodné jméno je hlavní za všech okolností (rodné jméno je zpravidla užíváno jako hlavní i u nepočetných nositelů rodinných jmen). Například na místech, kde jsou seznamy lidí řazených podle abecedy (telefonní seznamy) se řadí podle rodného jména, poté případně podle dalších jmen (protože kombinace často nezajišťuje dostatečnou identifikace, uvádí se někdy jako doplňující identifikační údaj i profese). V běžném užívání se užívá pouze jedno jméno (tedy rodné jméno). Pokud by se v jedné komunikaci objevili dva lidé stejného jména (např. Jón), pak se používá zkrácené patronymické jméno bez koncovky -son/-dóttir (tedy genitiv jména). Například pokud by se jednalo o Jóna Stefánssona a Jóna Þorlákssona, tak byly označování „Jón Stefáns“ a „Jón Þorláks“. V podobném smyslu může být vedle rodného jména užito středního jména.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a kritika systému.", "content": "Pravidla nastavená na Islandu zákonem o osobních jménech jsou velmi striktní, což vyvolává i kritiku a problémy. Mezi známé odpůrce zákona patří bývalý starosta Reykjavíku Jón Gnarr, který se mimo jiné vyjádřil ve smyslu „Je to neférové a přihlouplé. Navíc to omezuje kreativitu.“ Mediálně známý se stal případ dívky Blær Bjarkardóttir Rúnarsdóttir narozené 1998, které nechtěl výbor potvrdit jméno Blær jako údajně pouze mužské (islandské apelativum blær je rodu mužského a má význam „lehký vánek“, ovšem jméno užil islandský spisovatel Laxness v románu \"Rybí koncert\" pro jednu svoji ženskou postavu), v roce 2013 rozhodl soud ve prospěch dívky. Medializován byl případ Duncana a Harriet Cardewových (sourozenců, kteří se narodili na Islandu Britovi a Islanďance) – jejich jména nejsou výborem rozeznána jako islandská, tak oba používali pas se „jmény“ \"Drengur\" a \"Stúlka\", ovšem když rodiče chtěli prodloužit v roce 2014 Harriet pas, byli odmítnuti a kvůli vycestování jim byl poskytnut dočasný britský pas.", "section_level": 1}, {"title": "Užívání islandských jmen mimo Island.", "content": "Naznačená odlišnost islandského systému (užívání funkčních patronym, praktická neexistence rodinných jmen a s tím související užívání rodného jména jako hlavního jména) od zbytku západního světa činí jisté potíže při užívání tohoto systému mimo Island. Velká komunita islandských migrantů žije v kanadské Manitobě, kde Islanďané většinou opustili islandský systém a rodiny přijali patronymum prvního migranta jako svoje rodinné jméno.  Pokud jde o texty (které pracují s islandskými jmény mimo Island), také často opouštějí islandský systém, konkrétně hlavním jménem se stává poslední jméno (tedy patronymum, což sice nemá opodstatnění v islandském systému, nicméně nepoučený západní čtenář očekává, že hlavní jméno bude poslední).  V češtině ještě přistupuje problém přechylování. Islandská jména jsou v tomto ohledu považována za problematická a doposud není shoda, jak s nimi správně nakládat. Praxe je taková, že v běžných textech je přechylování (v tomto případě mechanické připojení koncovky -ová k poslednímu jménu Islanďanky) velmi produktivní. Na druhé straně se nedoporučuje přechylovat jména Islanďanek, zvlášť je-li text určen čtenářům, u nichž se předpokládá znalost germánských jazyků. V takovém případě je doporučeno spokojit se s pouhým vyznačením rodu Islanďanky pomocným slovem (např. \"paní Birgitta Garðarsdóttir\"). Čtenáři znající tyto jazyky přechylování islandských jmen někdy odmítají. U autorů zabývajících se Skandinávií se často přechylování islandských jmen skutečně neobjevuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islandská jména (islandsky je osobní jméno \"mannanafn\", pl. \"-nöfn\") se skládají nejčastěji ze dvou částí, z rodného a patronymického jména (případně matronymického). Dědičná příjmení se na Islandu vyskytují jen zcela výjimečně. Nakládání s osobními jmény je na Islandu upraveno zákonem o osobních jménech č. 45 ze 17. května 1996.", "tgt_summary": "Icelandic names are names used by people from Iceland. Icelandic surnames are different from most other naming systems in the modern Western world by being patronymic or occasionally matronymic: they indicate the father (or mother) of the child and not the historic family lineage. Iceland shares a common cultural heritage with the Scandinavian countries of Denmark, the Faroe Islands, Norway, and Sweden. Unlike other Nordics, Icelanders have continued to use their traditional name system, which was formerly used by all Nordic countries except partly Finland. The Icelandic system is thus not based on family names (although some people do have family names and might use both systems). Generally, with few exceptions, a person's last name indicates the first name of their father (patronymic) or in some cases mother (matronymic) in the genitive, followed by (\"son\") or (\"daughter\").", "id": 659366}
{"src_title": "Ani sami bohové", "tgt_title": "The Gods Themselves", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Lidé zásluhou dr. Hallama vytvořili podle projektů mimozemské civilizace tzv. elektronovou pumpu, která umožňuje přečerpávat energii do paralelního vesmíru a zpět. Zdánlivě elegantní řešení však není bez chyb, při dlouhodobějším využívání pumpy hrozí narušení stability vesmíru, což mnozí díky pohodlným dodávkám laciné energie ignorují. Ne však Peter Lamont a několik dalších osob, které si uvědomují riziko možné zkázy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie románu.", "content": "Isaac Asimov v předmluvě vysvětluje, že kniha \"Ani sami bohové\" je jeho prvním vědeckofantastickým románem po cca 15 letech. Podnětem pro jeho napsání byl veřejný dialog mezi Robertem Silverbergem a Lesterem del Reyem na konferenci v New Yorku na téma science fiction. Silverberg chtěl uvést nějaký příklad izotopu a řekl „plutonium 186“ (neexistující izotop). Asimov Roberta Silverberga konfrontoval s faktem, že plutonium 186 neexistuje, ale že napíše na toto téma povídku. Nakonec se příběh začal vyvíjet a z povídky se stal román. Protože jej R. Silverberg de facto inspiroval, věnoval autor toto dílo právě jemu.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha je rozdělena do 3 částí:  I. Proti hlouposti... II....ani sami bohové... III....nic nezmohou?", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. Proti hlouposti....", "content": "Frederick Hallam, ješitný vědec s nevelkým potenciálem, zato s velkým egem a zarputilostí si všimne, že se v jedné nádobě (kde byl původně wolfram) objevila záhadná látka. Podezřívá kolegu Benjamina Allana Denisona, že ji vyměnil, ten to ale neudělal. Po důkladné analýze vyjde najevo, že v nádobě je plutonium 186, izotop, který by vůbec neměl existovat. Hallam se domnívá, že látka pochází z paralelního vesmíru. Tato teze se potvrdí, což vyústí do vývoje elektronové pumpy, zdroje velmi levné a prakticky nevyčerpatelné energie. Tento objev učiní z Fredericka Hallama nejvlivnější osobu na poli vědy, zatímco jeho oponenti ztrácí pozice. Elektronová pumpa není jen jedna, je jich vybudováno několik na kosmických stanicích kolem Země.  Mladý fyzik Peter Lamont se zabývá historií pumpy a dostane se do konfliktu s Hallamem, když narazí na nesrovnalosti. Zastává názor, že pumpa je především dílem bytostí z paralelního vesmíru, čímž podkopává Hallamovu autoritu. Podle něj jsou para-lidé mnohem inteligentnější, dokázali vědce kontaktovat přes hranice vesmíru. Jejich fyzikální zákony jsou odlišné. Dr. Frederick Hallam využije vůj vliv a Lamontovi zavaří. Ten se obrátí na lingvistu Myrona Bronowského, jenž vyluštil etruské nápisy a je ochoten se angažovat v nové výzvě. Začne pracovat na překladu zpráv bytostí z paravesmíru, zatímco Lamont přijde na velký objev - elektronová pumpa vytváří nerovnováhu, čímž může destabilizovat Sluneční soustavu. Hrozí přeměna Slunce v supernovu, v paralelním vesmíru naopak ochlazení jejich slunce. Bronowski vyluští několik vzkazů z paravesmíru, které varují před nebezpečím pumpování energie. Jeden ze vzkazů sděluje, že nemohou pumpu zastavit a žádá, ať to udělají lidé ze Sluneční soustavy. Lamont se pokouší na situaci upozornit politiky a vědce, ale vzhledem k jeho diskreditaci Hallamem není vyslechnut. Pochopí, že na druhé straně (v paralelním universu) zprávy odesílal někdo podobný jemu, kdo nemá moc a prostředky pumpu zastavit. Situace se zdá beznadějná.", "section_level": 2}, {"title": "II....ani sami bohové....", "content": "V paralelním vesmíru s odlišnými fyzikálními vlastnostmi se snaží zdejší tvorové (stejně jako Pozemšťané) o uchování pumpy (zde pozitronové). Jim zajišťuje přežití, protože jejich Slunce chladne, stav populace se snižuje a hrozí jim vymření. Důsledkem pumpování se však narušuje stabilita obou vesmírů, přičemž ve Sluneční soustavě hrozí nečekaná přeměna Slunce v supernovu a také vznik kvasaru v galaxii Mléčná dráha, což by paravesmíru dodalo mnoho energie.  Zdejší bytosti se dělí na „tvrdýše“ a proměnlivé „měkkýše“. Měkkýši mají mnohem řidší konzistenci těla než tvrdýši, mohou se prolnout navzájem nebo proplout pevným předmětem (např. skálou). Měkkýši mají 3 pohlaví, každé s určitou rolí v tzv. „triádě“ (obdoba partnerského svazku, rodiny):  Tvrdýši jsou další vývojovou fází měkkýšů, když se měkkýší triádě podaří odchovat potomky (od každého pohlaví), přemění se v tvrdýše. V tvrdýše se dočasně mění i při „splývání“. Jelikož jsou tvrdýši kombinací tří jedinců, mají vhodné předpoklady k rozvíjení vědy. Zároveň celou civilizaci ovládají, určují měkkýší triády (vybírají vhodné jedince od každého pohlaví) a vyučují racionály.  Para-bytosti (zejména měkkýši) využívají jako zdroj potravy sluneční energii. Tvrdýši zjistili, že jejich slunce chládne a tak poslali lidem ze Sluneční soustavy plány na stavbu „elektronové pumpy“, zařízení umožňujícím výměnu energie v obou směrech. Tvrdýš jménem Losten vyučuje raionála Odina, jehož triáda je považována za nejlepší za dlouhou dobu. Odin pak vzdělává velmi intuitivní emocionálu Duu. Přemýšlivá Dua má ráda samotu a straní se ostatních emocionál, intelektuálně je převyšuje, za což sklízí posměch. Pro své sklony k izolaci a zadumanosti se jí přezdívá „levá Em“ (neboť filozofování je u měkkýšů výsadou racionálů - levých). Dua se dozví o elektronové pumpě a dopídí se, že tvrdýši bez výčitek nechají explodovat Sluneční soustavu, která zničí jinou civilizaci (z jejího pohledu tu naši), jen aby zajistili dostatečný přísun energie pro svůj vesmír. S tímto se Dua nemůže ztotožnit. Nabude přesvědčení, že tvrdýši jsou nadřazená rasa, která využívá měkkýše jako své děti. S jejím názorem nesouhlasí její druh - racionál Odin, který také přemýšlí o podstatě světa. Jejich triáda už počala dva potomky, malého racionála Annise a parentála Toruna. Jakmile počne i poslední dítě (emocionálu) a vychová ji, triáda zanikne a „odejde“. Nikdo z měkkýšů neví, co to přesně znamená, je to ale přirozená věc.  Parentál Tritt, druh Odina a Duy naléhá na početí třetího dítěte, malé emocionály. Dua se toho děsí, protože se poté přiblíží její konec a ona ještě nenalezla své místo na světě. Nenašla zatím svůj smysl života. Tritt je však odhodlaný dokončit úlohu triády za každou cenu a tak uzme z tvrdýších jeskyní baterii na umělé světlo, které může sloužit jako umělá potrava. Instaluje ji do Duina pokoje pod záminkou dárku (Dua totiž příliš nejí, je hodně řídká). Jednoho dne se Dua vrátí a nakrmí se. Má dobrou náladu a svolí ke splývání, během něhož je počata malá emocionála. Když si to uvědomí, vnímá to jako Trittův a Odinův podraz a uteče. Je rozhodnuta pokusit se zničit pozitronovou pumpu a poslat vzkaz do druhého vesmíru o její nebezpečnosti. Ukrývá se před tvrdýši ve skalách, kde jí nemohou odhalit. Intuitivně vnímá všechny jejich kroky. Nicméně její iniciativa ji stojí velmi mnoho sil a energie.  Losten varuje Odina, že Dua podniká nebezpečné akce a naléhá na něj, aby ji přivedl. Rovněž apeluje, aby více přemýšlel o významu triády. Odin se snaží a pochopí, že triáda se během splývání stává dočasně tvrdýšem a po vychování dětí její členové neumírají ani „neodcházejí“, ale stávají se tvrdýšem natrvalo. Podaří se mu najít Duu a vysvětlit jí to. Dua to přijme a pochopí význam, zároveň však chce zastavit pumpování. Z jejich triády se vyvine velmi důležitý tvrdýš, vzhledem k jedinečnosti každého měkkýše v triádě ten nejgeniálnější. Během posledního splývání se definitivně přemění v tvrdýše jménem Estwald - vynálezce pozitronové pumpy.", "section_level": 2}, {"title": "III....nic nezmohou?", "content": "Na Měsíc přilétá Benjamin Allan Denison, bývalý nadějný radiochemik a Hallamův oponent. Jeho vědecká kariéra byla po Hallamově úspěchu prakticky zničena, Denison změnil zaměstnání. Na Měsíci se chce věnovat výzkumu spojenému s dokázáním rizikovosti provozu elektronové pumpy (nezávisle na Peteru Lamontovi). Předvolá si jej nově dosazený komisař Gottstein, který chce být o jeho pokrocích v bádání informován. Zároveň mu často dělá společnost jistá Selena Lindstromová, oficiálním povoláním průvodkyně pozemských turistů na Měsíci. Selena je intuicionistka, žena obdařená vysokou intuicí (dědictví po genetických pokusech v této oblasti) a dokáže z minima informací vyvodit správné řešení. Pracuje pro měsíčního fyzika Barrona Nevilla (de facto pro něj provádí špionáž), jenž cítí k Zemi nenávist. Země kontroluje na Měsíci vědecká zařízení a někteří zdejší vědci vyvinuli své. Týká se to i tzv. pionizéru, k jehož konstrukci přispěla i Selena.  Denison dělá pokroky a zkonstruuje KV-pumpu, která vyrovnává deficit v energetickém toku. KV-pumpa může čerpat energii z jiných vesmírů (např. z takového, jenž je vyplněn jedinou obří hvězdou a nazvaného „kosmické vejce“, odtud zkratka KV), avšak pouze jednocestně. U jeho výzkumů mu asistuje Selena, s níž se Denison pomalu sbližuje. Po úspěšné demonstraci zařízení, při níž je náhodou přítomen i komisař Gottstein dojde k přijetí nové technologie a rehabilitaci vědců (Denisona, Lamonta a dalších), kteří poukazovali na chyby elektronové pumpy. Nová KV-pumpa bude instalována na Měsíci (vyžaduje přítomnost vakua) a bude vyrovnávat ztráty způsobené elektronovou pumpou. Denison se Selenou se nakonec podílí i na roztříštění komplotu, v němž byl angažován Barron Neville. Neville a jeho skupina plánovali využít nového zdroje energie (KV-pumpy) k přesunutí Měsíce mimo oběžnou dráhu Země z ryze izolacionistických důvodů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ani sami bohové (anglicky \"The Gods Themselves\") je vědeckofantastický román amerického spisovatele Isaaca Asimova, který vyšel v roce 1972 v americkém nakladatelství Doubleday. Je to jedno z mála autorových literárních děl, které popisuje mimozemskou civilizaci.", "tgt_summary": "The Gods Themselves is a 1972 science fiction novel written by Isaac Asimov. It won the Nebula Award for Best Novel in 1972, and the Hugo Award for Best Novel in 1973.", "id": 1030847}
{"src_title": "Rozval Roswell", "tgt_title": "Roswell That Ends Well", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Když se srazí vesmírná loď Planet Express se Supernovou, tak se stane chyba v časoprostoru a celá posádka se vrátí do roku 1947, kousek od americké základny u městečka jménem Roswell. Fry si vzpomíná, že zrovna tam sloužil jeho dědeček Ignac a chce ho přinutit, aby z armády odešel, protože kdyby se mu něco stalo, tak by se Fry vůbec nemusel narodit, ale profesor Farnsworth ho varuje, že za žádnou cenu nesmí měnit minulost pokud ovšem to minulost po něm nevyžaduje. Vojáci objeví Benderovo tělo a Zoidberga a začnou je zkoumat.  Profesor Farnsworth s Leelou se snaží koupit mikrovlnnou troubu, aby se mohla posádka Planet Expressu vrátit dostat zpět do 31. století. Hledání je neúspěšně, protože první mikrovlnné trouby určené pro domácnosti byly až v roce 1955.  Mezitím Fry způsobí smrt svého údajného dědečka Ignáce, ale Fry stále existuje. Poté zajde do kavárny, kde pracovala jeho babička Mildred. Nakonec z toho vyvozuje, že jelikož je stále naživu, tak v tom případě Mildred nemůže být jeho babička. Když ho zbytek skupiny najde, profesor trvá na tom, že Mildred je opravdu Fryova babička. Fry si uvědomí, že on je teď svým vlastním dědečkem a začne panikařit. Profesor se vzdá vměšování, protože je málo času na návrat do 31. století.  Posádka vesmírné lodi Planet Expressu zaútočí na leteckou základnu a ukradnou mikrovlnný satelit. Fry a Leela se snaží zachránit Zoidberga z pitvy, zatímco profesor se snaží zachránit Benderovo tělo. Jak posádka opouští zemskou atmosféru Benderova hlava vypadne z lodi. V 31. století Fry naříká nad ztrátou Bendera, dokud si neuvědomí, že jeho hlava musí být stále v Novém Mexiku. Posádka se vrací do Roswellu s detektorem kovů a objeví Bendera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozval Roswell (anglicky \"Roswell That Ends Well\") je epizoda třetí série seriálu \"Futurama\". Poprvé byla vysílána dne 9. prosince 2001 stanicí Fox. Tato epizoda získala cenu Emmy. Děj se točí kolem náhodného cestování v čase, který vyústí v Roswellský incident (1947).", "tgt_summary": "\"Roswell That Ends Well\" is the 19th episode in the third season of the American animated television series \"Futurama\". It originally aired on the Fox network in the United States on December 9, 2001. The plot centers on an accidental time travel event that results in the main characters participating in the Roswell UFO Incident in 1947.", "id": 946717}
{"src_title": "Cruel Summer", "tgt_title": "Cruel Summer (GOOD Music album)", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "Label GOOD Music založil roku 2004 rapper a hudební producent Kanye West. Od té doby upsal umělce jako jsou Big Sean, Common, Kid Cudi, John Legend a Pusha T, kterým pomohl vydat samostatná alba.  Záměr vydat kompilační album nového a společného materiálu byl oznámen v říjnu 2011. Původně mělo být album vydáno na jaře 2012, k tomu však nedošlo. V květnu 2012 byl oznámen název \"Cruel Summer\", s plánovaným vydáním 7. srpna 2012. Nakonec však bylo album vydáno až 14. září 2012.  Společně s albem byl natočen i krátkometrážní stejnojmenný film, který měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Prvním singlem byla píseň \"Mercy\" (Kanye West, Big Sean, Pusha T), na které hostoval i rapper 2 Chainz. Ten se umístil na 13. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a na prvních pozicích žebříčků Hot R&B/Hip-Hop Songs a Hot Rap Songs. Od americké asociace RIAA obdržel certifikaci platinový singl.  Druhým singlem byla určena píseň \"Cold\", kterou vytvořil pouze Kanye West s malou výpomocí DJ Khaleda. Umístil se na 86. příčce žebříčku Billboard Hot 100.  Třetím singlem byla píseň \"New God Flow\" (Kanye West a Pusha T). Ten debutovala na 89. pozici Billboard Hot 100.  Čtvrtým singlem se stala píseň \"Clique\" (Kanye West a Big Sean) (ft. Jay-Z). Ten se vyšplhal na 12. příčku žebříčku Billboard Hot 100. Velký úspěch měl i ve Spojeném království (29. příčka) a v Kanadě (17. příčka).  Po vydání alba se do amerického žebříčku Billboard Hot 100 dostala ještě píseň \"To the World\", když obsadila 70. příčku. O singl však nejde.", "section_level": 1}, {"title": "Po vydání.", "content": "Během prvního týdne prodeje se v USA prodalo 205 000 kusů, čím album debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 a na prvních příčkách žebříčků Top R&B/Hip-Hop Albums a Top Rap Albums. V Kanadě debutovalo na 4. příčce. Celkem se v USA prodalo okolo 340 000 kusů alba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cruel Summer je kompilační studiové album americké hudební nahrávací společnosti GOOD Music, vydané 14. září 2012 u nahrávací společnosti Def Jam Recordings.", "tgt_summary": "Kanye West Presents: Good Music – Cruel Summer, commonly referred to simply as Cruel Summer, is a compilation album by recording artists of American record label GOOD Music, released on September 14, 2012, by the label and Def Jam Recordings. American rapper Kanye West, head of the label, first revealed plans for a label collaborative album in October 2011. The album produced four singles—\"Mercy\", \"Cold\", \"New God Flow\", and \"Clique\"—that charted on the US \"Billboard\" Hot 100. The album features West himself, alongside GOOD Music signees Pusha T, Big Sean, Teyana Taylor, Cyhi the Prynce, Kid Cudi, John Legend, Common, D'banj and Malik Yusef, as well as affiliates 2 Chainz, Jay-Z and Travis Scott, among others. Production on the album was primarily handled by members of GOOD Music's production wing, Very GOOD Beats, including West, Hit-Boy, Hudson Mohawke, Travis Scott and Lifted, among others.", "id": 384988}
{"src_title": "Hřib Kluzákův", "tgt_title": "Caloboletus kluzakii", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk dosahuje průměru 60 – 150 milimetrů, po dlouhou dobu si zachovává podehnutý okraj. Povrch je v mládí bílý, bělavý až našedlý. Později se prosazuje růžový odstín, vzácně na některých místech až červenopurpurový. Ve stáří může být temeno klobouku nahnědlé. Jemně plstnatá pokožka ve stáří částečně olysává, pod pokožkou je uložena vrstvička červenopurpurové dužiny. Otlaky klobouku mají tendenci silně červenat.  Rourky i póry jsou nejprve bledě žluté, později přecházejí do citronově žluté. Ve stáří získávají žlutoolivový a žlutookrový odstín. Při poškození modrají.  Třeň je bledě až citronově žlutý, horní polovinu kryje žlutá síťka, která po otlačení tmavne. Ve stáří může být na bázi hnědě nebo hnědorezavě skvrnitý  Dužnina má žluté až bledě žluté zbarvení, na bázi může být špinavě červená. Na řezu modrá. Chuť je po chvíli hořká, vůně u čerstvých plodnic nenápadná, případně nakyslá, při usychání nepříjená.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Pokožku klobouku kryjí vláknité trichodermové hyfy (3) 4 – 7 (10) μm široké s dlouhými články. Výtrusy dosahují (10) 11,5 – 14 (16) × (4,5) 4,8 – 6 (6,5) μm, jsou hladké, elipsoidně vřetenovité, patrná je suprahilární deprese.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nároky na stanoviště ani rozšíření tohoto taxonu není zatím příliš známé. Do roku 2009 byl hřib Kluzákův nalezen celkem na čtyřech lokalitách. Ve všech případech šlo o hráze a břehy rybníků, kde fruktifikoval na světlých místech pod duby. Objevuje se od července do konce září.  Publikovány byly mimo jiná nálezy z následujících chráněných území České republiky:", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Hřib Kluzákův je příbuzný s hřibem medotrpkým a podobně jako on se vyznačuje nahořklou chutí dužiny a zápachem při sušení. Hřib Kluzákův lze zaměnit i s velmi vzácnou formou hřibu medotrpkého, která rovněž vykazuje načervenalé zbarvení klobouku. Tato forma se ale od hřibu Kluzákova v několika ohledech liší. Červený odstín se zpravidla objevuje pouze na části klobouku a je způsobený červeným zbarvením vrchní vrstvy pokožky, pod kterou je však přítomna hnědá vrstva jako u klasické formy hřibu medotrpkého. Stárnutím plodnice tato červená vrstva mizí. Naopak u hřibu Kluzákova kryje červenou vrstvu 400–800 μm silný bílý trichoderm, který stárnutím plodnice a vlivy počasí kolabuje a odhaluje červený povrch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřib Kluzákův (\"Caloboletus kluzakii\" ) je velmi vzácná nejedlá houba z čeledi hřibovitých (sekce \"Calopodes\"), která byla pojmenována na počest českého mykologa Zdeňka Kluzáka.", "tgt_summary": "Caloboletus kluzakii is a bolete fungus native to Europe. Until 2014, it was known as Boletus kluzakii. Recent changes in the phylogenetic framework of the family Boletaceae prompted the transfer of this species, along with several other related boletes, including \"Caloboletus calopus\", to the genus \"Caloboletus\". It was described scientifically in 2006 by Josef Šutara and Pavel Špinar, from specimens collected in the Czech Republic. The fungus had earlier been published with the name \"Boletus fallax\" by Czech mycologist Zdeněk Kluzák in 1988, but this was invalid, as that name had been used previously by E.J.H. Corner for a Malaysian bolete (later transferred to the genus \"Boletellus\" as \"Boletellus fallax\"). The epithet honours Kluzák's contributions in describing the species.", "id": 1758117}
{"src_title": "Rašíd ibn Saíd Al Maktúm", "tgt_title": "Rashid bin Saeed Al Maktoum", "src_document": [{"title": "Rozvoj Dubaje.", "content": "Šeik Rashid bin Saeed Al Maktoum byl zodpovědný za transformaci Dubaje z malého shluku osad v blízkosti Dubai Creek na moderní přístavní město a obchodní centrum. Jeho slavná linka \"Můj dědeček jezdil na velbloudu, otec jezdil na velbloudu, já řídím Mercedes, můj syn řídí Land Rover, jeho syn bude řídit Land Rover, ale jeho syn bude jezdit na velbloudu \" vyjadřovala jeho obavy, že Dubaj, kde je nafta, která byla objevena v roce 1966 a která zahájila těžbu v roce 1969, se vyčerpá během několika generací. Proto pracoval pro rozvoj ekonomiky Dubaje, aby mohla přežít po ukončení těžby ropy a byl hnací silou celé řadě významných infrastrukturních projektů, které podporují Dubaj jako regionální centrum pro obchod:", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným emirátů.", "content": "Dubaj zůstal v zablokované situaci vztahů s Abu Dhabi v době kdy Šeich Rashid, vládce Dubaje, měl pohraničním ozbrojeném sporu mezi oběma emiráty v roce 1946, ale utvořil blízký vztah s Katarem. Dcera Šejka Rashida Maryam se provdala za emíra Kataru v roce 1961. V roce 1966, Indie měla devalvaci rupie, a Katar a Dubaj přijaly jako platidlo rupii golfského zálivu jako společnou měnu, zatímco Abu Dhabi přijala měnu Bahreinu dinar.  Emir Kuvajtu pomohl Emirátu Dubaj s financování bagrování kanálu \"Creek\", toto pomohlo velmi zlepšit obchod v oblasti. Projekt vyústil v dubajské rostoucí obchodní činnosti i výstavbou přístavu Port Rashid, která začala v roce 1969.  Šejk Rashid se podílel na spojení se Dubaje k Abu Dhabi a k dalším severním Emiratům a v roce 1971 byly vyhlášeny Spojené arabské emiráty, a v roce 1973, Dubaj přijala jednotnou měnu UAE dirham.  Jebel Ali Port byl založen v roce 1979, a bylo vytvořeno v roce 1985 svobodné celní pásmo kolem přístavu Jebel Ali - Free Zone (JAFZ). Na konci roku 1990 JAFZ se vyvinul do obchodního svobodného pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Šejk Rashid Al Maktoum jednou ženatý, s Šejkou Latifa bint Hamdan Al Nahyan, dcerou Sheikh Hamdan bin Zayed Al Nahyan. Al Nayhan a Al Maktoum měl čtyři syny a čtyři dcery: Mohammed a Latifa 1996 Oba jeho předchůdci byli předsedy vlády SAE a jeho nástupcem byl jeho syn, Šejk Maktoum bin Rashid Al Maktoum, Šejk Maktoum bin Rashid byl předseda vlády Spojených arabských emirátech od roku 1971 do roku 1979, a postoupil na místo jako vládce Dubaje po otcově smrti dne 7. října 1990 a byl na něm až do své smrti dne 4. ledna 2006. Po Maktoum smrti v roce 2006, další z Šejk Rashid je synové, Mohammed bin Rashid Al Maktoum postoupil na tyto pozice a je aktuální Vice President a předseda vlády Spojených arabských emirátů a vládce Dubaje.  Šejk Rashid byl bratr Šejk Ahmed bin Saeed Al Maktoum, který je v současné době předsedou Emirates letecké společnosti.  Jeho dcera Maryam bint Rashid Al Makoum se provdala za katarského emíra, Ahmad bin Ali Al Thani.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šejk Rašíd ibn Saíd Al Maktúm (1912 – 7. října 1990) byl arabský politik. V letech 1979–1990 byl premiérem Spojených arabských emirátů, 1971–1990 viceprezident Spojených arabských emirátů. V letech 1958–1990 byl emírem emirátu Dubaj, k jehož rozvoji zásadním způsem přispěl (přístav Rašíd z roku 1972, tunel Šindaga z roku 1975, přístav Jebel Ali z roku 1977, Dubaj World Trade Centre z roku 1978..", "tgt_summary": "Sheikh Rashid bin Saeed Al Maktoum (; 11 June 1912 – 7 October 1990) was the Vice-President and 2nd Prime Minister of the United Arab Emirates and Ruler () of the Emirate of Dubai. He ruled the emirate for 32 years from 1958 until his death in 1990.", "id": 2025612}
{"src_title": "Občanský sňatek", "tgt_title": "Civil marriage", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1870 byl v Čechách povinný civilní sňatek u bezvěrců a u příslušníků státem neuznaných církví. Roku 1919 byla v Československu zavedena fakultativní možnost výběru mezi civilní formou sňatku či církevní. Původní návrh zákona dokonce neumožňoval církevní sňatek, což se ale nepodařilo prosadit.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský sňatek v České republice.", "content": "Právní úprava vzniku civilního i církevního manželství je obsažena v § 656–676 občanského zákoníku.  Občanský sňatek spočívá v prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství před příslušným obecním úřadem, který je pověřen vést matriku. Lze tak učinit i v případě, pokud daný obecní úřad matriku nevede; obřadu však musí být přítomen zaměstnanec místně příslušného matričního úřadu. Představitelem orgánu veřejné moci, který sňatečný obřad vede a snoubence oddává, je starosta, místostarosta nebo jiná osoba touto činností pověřená (např. člen zastupitelstva obce nebo městské části). Občanský sňatek má proběhnout na místě, které je přímo určeno pro konání slavnostních obřadů a to nejlépe u matričního úřadu, který je příslušný dle místa trvalého bydliště alespoň jednoho ze snoubenců. Se souhlasem matričního úřadu jej lze provést kdekoli.", "section_level": 1}, {"title": "Formální kroky před uzavřením sňatku.", "content": "'\"\"'K tomu, aby mohl proběhnout svatební obřad, je důležité učinit několik následujících kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství v zastoupení.", "content": "Existují-li důležité a závažné důvody pro které by se jeden ze snoubenců nemohl zúčastnit obřadu, může dle § 669 občanského zákoníku příslušný krajský úřad na žádost snoubenců povolit, aby projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil jeho zmocněnec. Uzavření manželství způsobem, kdy by oba snoubenci byli zastoupeni, občanský zákoník neumožňuje.  Zmocněncem může být pouze zletilá fyzická osoba, která je plně svéprávná. K žádosti o povolení uzavřít manželství zmocněncem je nutné předložit standardní doklady potřebné k uzavření sňatku a písemnou plnou moc s ověřeným podpisem, která obsahuje následující: Udělenou plnou moc je možné odvolat. Odvolání bude účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.", "section_level": 2}, {"title": "Úkony nutné po uzavření manželství.", "content": "Po uzavření manželství je třeba vyzvednout si v co nejkratší době oddací list (8 pracovních dnů), který je nutný pro vyřízení nových dokladů.  Občanský průkaz mění oba manželé. Cestovní pas, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce a další průkazy se jménem mění ten z manželů, který se rozhodl pro změnu příjmení.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství státního občana České republiky s cizincem na území České republiky.", "content": "Základní informace o uzavření sňatku s cizincem jsou stejné jako při uzavření sňatku dvou občanů České republiky. Jsou zde potřeba i stejné doklady. Pokud ovšem jsou doklady vystavené orgány cizího státu, musí být opatřeny potřebnými ověřeními, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tyto doklady musí být přeložené do českého jazyka.  Ten ze snoubenců, který je cizí státní příslušník, musí matričnímu úřadu předložit potvrzení o oprávnění k pobytu na území ČR, a to ještě před uzavřením sňatku. Potvrzení vydává Ministerstvo vnitra České republiky. Potvrzení nesmí být starší 7 pracovních dnů. Potvrzení o oprávnění k pobytu nepotřebuje občan Evropské unie nebo pro občan jiného smluvního státu dohody o Evropském hospodářském prostoru.  Při uzavření manželství mezi snoubenci, z nichž jeden je cizím státním příslušníkem, je stanoven správní poplatek ve výši 2.000 Kč.  Pokud ten ze snoubenců, který je cizincem, nerozumí nebo nemluví česky, je povinností zajištění tlumočníka na vlastní náklady. Bez tlumočníka nelze prohlášení o uzavření manželství provést. Tlumočník může být jmenován ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu nebo si ho mohou snoubenci zvolit sami. V takovém případě musí tlumočník složit slib do rukou matrikáře. Tlumočník podepisuje protokol o uzavření manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanský sňatek (rovněž také sňatek civilní) je forma sňatku, která probíhá před představitelem veřejné moci a v přítomnosti matrikáře. Od občanského sňatku odlišujeme sňatek církevní, který se uskutečňuje před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností.", "tgt_summary": "A civil marriage is a marriage performed, recorded and recognised by a government official. Such a marriage may be performed by a religious body and recognised by the state, or it may be entirely secular.", "id": 1069951}
{"src_title": "Dejme hlavy dohromady", "tgt_title": "Let's Get Together (short story)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Více než 100 let trvající studená válka se stabilizovala na neměnném statu quo. Po celou tuto dobu panoval pro obyvatelstvo chladný mír a obě mocnosti (východní pakt versus západní blok) dodržují nepsaná pravidla. Válečný výzkum dává vzniknout i různým vynálezům jako např. silové pole, využití robotů, mentalika. Obě protistrany mají základny na Měsíci a na Marsu.  Situace se mění v okamžiku, kdy se k řediteli Ústavu pro robotiku Eliasi Lynnovi (západní blok) dostaví bezpečnostní důstojník Ralph G. Breckenridge a oznámí mu, že východní blok je o 10 let napřed ve vývoji robotů, zkonstruoval i humanoidní typy. Dokonce tito od lidí nerozeznatelní roboti infiltrovali přes železnou oponu do Ameriky. Jsou vybaveni částí TK-bomby (TK je zkratka pro totální konverzi), která vybuchne, když se všichni roboti sejdou na jednom místě. Lynn je šokován, nečekal takový náskok soka. Breckenridge však působil dlouhou dobu v Moskvě a viděl tajné plány. Lynn a Breckenridge odjíždí na bezpečnostní konferenci do Washingtonu. Vyjde najevo, že roboti se pohybují po americké půdě již měsíc. Komise se shodne na 4 nejpravděpodobnějších cílech humanoidů - Washington, D.C. (administrativní centrum), New York (finanční centrum), Detroit a Pittsburgh (průmyslová centra). Macalaster se domnívá, že cílem bude New York, úder zde by dosáhl značných lidských škod a nalomil by morálku. Ředitel Ústavu pro robotiku Lynn je požádán o návrh řešení. Napadne jej, že všechno do sebe až příliš snadno zapadá a nepřítel zřejmě chce přítomností svých robotů na území rivala paralyzovat jeho schopnost vývoje, zatímco sám dosáhne vyšší technologickou úroveň a rovnováha bude pryč.  Do Cheyenne je svolána vševědecká konference, aby se projednaly nové směry vědeckého bádání. Lynnovi je důstojník Breckenridge stále více podezřelý. Přijde na to, jak se věcí mají a okamžitě jedná. Vyhlásí v Cheyenne stanné právo a Lynna informuje, že se každý z 500 pozvaných vědců podrobí mozkovému skenu, aby se určilo, zda je skutečně člověkem. Lynn přišel na to, že vědecká konference je ideální místo, kde odpálit bombu, ztráta tolika významných vědců by byla pro zemi smrtící. Humanoidní roboti na konferenci nepřiletí, explodují ještě během cesty v dopravních prostředcích. Když se to Lynn dozví, namíří blaster na Breckenridge a zastřelí ho. Z jeho těla začne vytékat strojní olej. On byl jedenáctým humanoidem a dal pokyn, aby se roboti sami zničili, nesmí padnout do rukou nepřítele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dejme hlavy dohromady ( „Let's Get Together“) je sci-fi povídka spisovatele Isaaca Asimova, která vyšla v únoru 1957 v časopise \"Infinity Science Fiction\". Byla následně zařazena do sbírek \"The Rest of the Robots\" (1964) a \"The Complete Robot\" (1982). Česky vyšla ve sbírce \"Robohistorie I.\" (2004).", "tgt_summary": "\"Let's Get Together\" is a science fiction short story by American writer Isaac Asimov. It was originally published in the February 1957 issue of \"Infinity Science Fiction\", and included in the collections \"The Rest of the Robots\" (1964) and \"The Complete Robot\" (1982). The robots in this tale are very different from Asimov's norm, being quite willing to work as war machines. The tale is also based on a continuation of Cold War hostility, rather than the peaceful unified world of most of the robot stories.", "id": 540233}
{"src_title": "ISDN User Part", "tgt_title": "ISDN User Part", "src_document": [{"title": "Varianty ISUP.", "content": "ISUP má několik variant. Základní specifikace pochází od ITU-T. V Evropě vydala organizace ETSI svoji vlastní specifikaci ISUP, která se příliš neliší od ITU-T ISUP. Standardy ITU-T a ETSI ISUP se používají pro mezinárodní spojení a jsou základem pro národní varianty ISUP. Většina zemí používá svoji vlastní variantu ISUP, která splňuje specifické národní požadavky. V USA a Kanadě se používá ANSI varianta ISUP.", "section_level": 1}, {"title": "ITU-T verze.", "content": "Podle části 2.4.1 \"ISUP interworking\" ITU-T Q.761 je ISUP92 zpětně kompatibilní s ISUP Blue Book a Q.767 pro základní procedury pro vytváření spojení a pro doplňkové služby (supplementary services) s výjimkou některých procedur (např. přenositelnost čísel). Tato verze navíc zavádí vlastnosti pro zajištění kompatibility s budoucími verzemi.", "section_level": 2}, {"title": "Typy zpráv.", "content": "Každá ISUP zpráva obsahuje pevnou hlavičku obsahující circuit identification code a typ ISUP zprávy, následovaný částí s pevnou délkou a nepovinnou částí s proměnnou délkou, která závisí na typu zprávy. ISUP zprávy jsou obvykle přenášeny pomocí Message Transfer Part, i když je definován i jejich přenos pomocí Signalling Connection Control Part. Tyto zprávy se používají v různých fázích navazování a rušení spojení. Nejobvyklejší zprávy jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Příklad toku zpráv.", "content": "Toto je úplně základní tok zpráv se dvěma ústřednami, které si vyměňují ISUP zprávy. Účastnická rozhraní zde nejsou zahrnuta a jsou pouze vypsána pro lepší pochopení.  Detailní toky zpráv jsou popsané v ITU-T doporučení Q.784.1.", "section_level": 1}, {"title": "Kódy závěru.", "content": "Kódy závěru (Release codes) se používají pro identifikaci a odladění různých událostí, ke kterým může dojít při signalizaci pomocí ISDN User Part. Každá událost při signalizaci v ISUP (včetně úspěšného navázání spojení) generuje kód závěru. Existuje množství aplikací, které používají kód závěru z ISUP signalizace. Telefonní operátoři trasují kódy závěru pro odhalení příčin selhání spojení.  Následuje seznam kódů závěru. Kódy, u kterých je uvedeno pouze číslo nemají definovaný význam, a mohou být použity pro proprietární účely.", "section_level": 1}, {"title": "Formát zpráv.", "content": "Pole \"Signalling Information Field (SIF)\" obsahuje ve všech ISUP Message Signal Unit (MSU) následující složky:  \"Routing Label\" obsahuje point kódy odesílajícího a cílového uzlu v síti; také obsahuje pole Signalling Link Selection, které slouží k výběru jedné z několika cest, kterými může MSU projít mezi příslušnými dvěma uzly.  Pole \"Circuit Identification Code\" určuje, kterou telefonní ústřednu použít pro příslušné volání. Některé verze ANSI ISUP používají 14 bitové CIC místo standardního 12 bitového.  Pole \"Message Type\" určuje typ ISUP zprávy. Přítomnost a formát zbývajících 3 komponent závisí na typu zprávy. Část \"Mandatory fixed part\" obsahuje parametry, které jsou pro daný typ zprávy povinné a mají pevnou délku. Část \"Mandatory variable part\" obsahuje parametry, které jsou pro daný typ zprávy povinné a mají proměnnou délku. Část \"Optional part\" obsahuje nepovinné parametry.  Pokud ISUP využívá Signalling Connection Control Part, jsou ISUP zprávy předávány SCCP v NSDU (User Data parameter – uživatelský parametr síťové vrstvy), který obsahuje pouze poslední 4 pole uvedená výše (\"Message Type, Mandatory fixed part, Mandatory variable part, Optional part\"). Routing label a circuit identification code nejsou v uživatelských datech předávaných SCCP.", "section_level": 1}], "src_summary": "ISDN User Part nebo ISUP je protokol patřící do SS7, který se používá pro spojování telefonních hovorů ve veřejné telefonní síti (PSTN – Public Switched Telephone Network), včetně sítí mobilních. Je specifikován ITU-T doporučeními série Q.76x.", "tgt_summary": "The ISDN (Integrated Services Digital Network) User Part or ISUP is part of Signaling System No. 7 (SS7), which is used to set up telephone calls in the public switched telephone network (PSTN). It is specified by the ITU-T as part of the Q.76x series.", "id": 2290298}
{"src_title": "Pět dynastií a deset říší", "tgt_title": "Five Dynasties and Ten Kingdoms period", "src_document": [{"title": "Rozpad říše Tchang.", "content": "Ke konci říše Tchang její vláda poskytla větší pravomoci regionálním vojenským guvernérům \"ťie-tu-š’\". Povstání Chuang Čchaoa (874–884) ještě více oslabilo autoritu tchangské vlády a v následujících desetiletích \"ťie-tu-š’\" spravovali svěřená území prakticky nezávisle. Počátkem 10. století byli nejsilnějšími \"ťie-tu-š’\" v severní Číně: V jižní Číně:", "section_level": 1}, {"title": "Severní Čína.", "content": "Ču Wen, původně generál povstalecké Chuang Čchaovy armády, přešel na stranu tchangské vlády a hrál klíčovou roli v porážce povstalců. Obdržel titul \"Süan-wu ťie-tu-š’\" a během několika let upevnil svou moc zničením sousedních správců a stal se nejvlivnějším mužem severní Číny. Roku 904 donutil císaře Čao-cunga k přesunu hlavního města do Luo-jangu, kde ho mohl kontrolovat a o několik měsíců později ho popravil. Novým císařem jmenoval dvanáctiletého Aj-tiho. O tři roky později ho donutil k abdikaci a sám se stal císařem říše (Pozdní) Liang.  Říše Liang nezískala uznání všech tchangských \"ťie-tu-š’\", někteří odmítli uznat novou dynastii a vyhlásili nezávislost. Nesmiřitelný postoj vůči liangské vládě zaujali zejména šatoský kníže z Ťin Li Cchun-sü v Tchaj-jüanu a Liou Šou-kuang v Jou-čou (Pekingu). V nastalé válce zvítězili Šatoové Li Cchun-süa, roku 915 dobyli Liouovu říši Jen a roku 923 obnovili říši Tchang s Li Cchun-süem na císařském trůnu (pro odlišení od svého vzoru získala od historiků označení Pozdní Tchang). Téhož roku zlikvidovali říši Liang. Tchangskému císaři se podřídila celá severní Čína, roku 925 dobyl i stát Rané Šu v S’-čchuanu.  Relativní klid vydržel jen několik let. Roku 934 odpadl S’-čchuan, kde se ustavilo císařství Pozdní Šu. Vnitřní boje v tchangském státě vyvrcholily roku 936, kdy povstal generál Š’ Ťing-tchang, s pomocí kitanské říše Liao svrhl dynastii Pozdní Tchang a sám se stal císařem říše (Pozdní) Ťin. Za odměnu Kitané získali kromě tributu i šestnáct pohraničních prefektur na severovýchodě Číny.  Ťinský císař byl závislý na Kitanech, po několika letech se však vzájemné vztahy zhoršily a roku 943 začala válka, která po třech letech vyústila v dobytí ťinského hlavního města – Kchaj-fengu – a zánik ťinského státu. Sever Číny však Kitané drželi jen krátce, jejich císař zemřel roku 947 na cestě domů a proti Kitanům vypuklo povstání v čele se šatoským \"ťie-tu-š’\" tchajjüanské oblasti Liou Č’-jüanem, který se roku 947 prohlásil císařem říše Pozdní Chan.  Říše Pozdní Chan vydržela jen necelé čtyři roky. Začátkem roku 951 se vzbouřil čínský generál Kuo Wej, prohlásil se císařem dynastie Pozdní Čou a ovládl většinu severní Číny. V Tchaj-jüanu se však císařem prohlásil člen chanské císařské rodiny Liou Čchung a udržel Šan-si. Jeho stát je pro odlišení od říše Pozdní Chan historiky nazýván Severní Chan. S pomocí Kitanů si Šatoové v Šan-si udrželi nezávislost až do roku 979.  Po úmrtí Kuo Weje roku 954 následoval adoptovaný syn Čchaj Žung. Ten roku 954 odrazil společný útok říší Severní Chan a Liao. Naopak v letech 956–958 útočil na jih, na říši Jižní Tchang, přičemž obsadil její území severně od Jang-c’-ťiang. Roku 959 se pokusil dobýt na Kitanech šestnáct pohraničních krajů, téhož roku zemřel.  Roku 960 se čouský generál Čao Kchuang-jin prohlásil císařem říše Sung a svrhl sedmiletého císaře říše Pozdní Čou. Sungský režim získal stabilitu, když si Čao Kchuang-jin udržel spolehlivou kontrolu armády, potlačil moc vojenských guvernérů \"ťie-tu-š’\" a posílil vliv civilních úředníků. V letech 963–975 dobyl většinu jižní Číny, jeho bratr a nástupce císař Tchaj-cung do roku 982 úplně sjednotil zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Čína.", "content": "V kontrastu k režimům severní Číny, které v rychlém tempu následovaly po sobě, státy jižní Číny vesměs existovaly současně, přičemž každý kontroloval určitou geografickou oblast.  Dnešní provincii Ťiang-su od roku 892 ovládal \"ťie-tu-š’\" Jang Sing-mi, kterému roku 902 tchangská vláda udělila titul kníže z Wu (). Jeho syn a nástupce Jang Wo neuznal Ču Wenův převrat roku 907 a novou dynastii Liang, od roku 907 byl tak pánem zcela nezávislého království (od roku 927 císařství) Wu. Rozkládalo se v dnešních provinciích Ťiang-su, An-chuej a Ťiang-si. Hlavním městem bylo zprvu Kuang-ling (dnešní Jang-čou), později Ťin-ling (dnešní Nanking). Říše zanikla roku 937, když Sü Č’-kao, fakticky stojící v čele wuské vlády, provedl státní převrat a zmocnil se trůnu, přičemž stát přejmenoval na Čchi a o dva roky později na (Jižní) Tchang. Říše Jižní Tchang se prohlásila za nástupkyni své slavné předchůdkyně a snažila se sjednotit zemi. Dobyla menší státy Jin, Min a (přechodně) Čchu; poté zahrnovala jižní An-chuej, část Ťiang-su, většinu Ťiang-si, Chu-nan a východní Chu-pej. Roku 961 uznala svou podřízenost říši Sung. Zanikla v letech 975/976, kdy ji obsadila sungská armáda a začlenila do sungského státu.  Království Wu-jüe bylo nejdéle přeživším státem z jižních říší, existovalo v letech 907–978. Patřilo mezi nejmocnější jižní státy, bylo známé svou učeností a kulturou. Založil ho Čchien Liou, který sídlil v Si-fu (dnešní Chang-čou). Zahrnovalo dnešní provincie Če-ťiang a jih Ťiang-su. Čchien Liou byl tchangskou vládou roku 902 jmenován knížetem z Jüe a o dva roky později i knížetem z Wu. Po pádu Tchangů roku 907 se prohlásil králem Wu-jüe. Království zůstalo nezávislé do roku 978, kdy se vzdalo říši Sung. Království Min (909–945) založil Wang Šen-č’, který roku 909 dostal titul krále od říše Pozdní Liang. Ze sídla v Čchang-le (moderním Fu-čou) ovládal území dnešní provincie Fu-ťien. Po úmrtí zakladatele státu se na trůně střídali jeho soupeřící synové. Jeden z nich roku 943 odtrhl severozápadní část státu pod návem Jin. Minská vláda požádala o pomoc říši Jižní Tchang. Tchangská armáda poté roku 945 dobyla jak Jin, tak Min. Fu-čou s okolím však obsadilo Wu-jüe a v Čchüan-čou si udržel nezávislost (při formálním uznání jižnětchangské nadřazenosti) tamní \"ťie-tu-š’\" Čchen Chung a jeho nástupci. Jejich panství zůstalo samostatné do roku 978, kdy ho zabrala říše Sung.  Na úplném jihu Číny dominoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Liou Jin. Roku 917 zemřel, jeho bratr a nástupce Liou Jen se prohlásil císařem říše Jüe, o dva roky později změnil název státu na (Jižní) Chan. Říše zahrnovala dnešní provincie Kuang-tung, Kuang-si a ostrov Chaj-nan; hlavní město bylo v Kuang-čou.  Současný Chu-nan a část Kuang-si ovládal Ma Jin, který roku 907 obdržel od císaře říše Pozdní Liang titul knížete z Čchu (, \"Čchu wang\"). Ma Ťin zachovával věrnost říši Pozdní Liang a Pozdní Tchang, která ji roku 923 nahradila. Roku 927 obdržel od císaře říše Pozdní Tchang vyšší titul \"Čchu kuo-wang\" (, doslova „kníže/král země Čchu“) a od té doby vládl nezávisle. Království Čchu zaniklo roku 951, kdy bylo dobyto říší Jižní Tchang. Tchangská nadvláda trvala pouze rok, poté povstali čchuští důstojníci pod vedením Liou Jena. V dalších letech oblast postupně ovládalo několik \"ťie-tu-š’\", než ji roku 963 obsadila sungská armáda.  Nejmenším z jižních států byl Ťing-nan (či Nan-pching) v dnešní provincii Chu-pej. Region spravoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Kao Ťi-sing, loajální k císařům říše Pozdní Liang. Od nové dynastie Pozdní Tchang roku 924 obdržel titul krále Nan-pchingu a od toho roku je Ťing-nan (či Nan-pching) počítán mezi samostatné státy. Království bylo malé a slabé, snažilo se proto udržovat dobré vztahy se severními říšemi, jejichž nadřazenost uznávalo. Roku 963 ho dobyla říše Sung.  Císařství Rané Šu vzniklo roku 907, když \"ťie-tu-š’\" západního S’-čchuanu Wang Ťien obsadil i východní S’-čchuan a prohlásil se císařem. Sídlil v Čcheng-tu. Kromě S’-čchuanu vládl i v západním Chu-peji a jižních částech Kan-su a Šen-si. Roku 918 nastoupil Wang Ťienův syn Wang Jen, neschopný vládce. Roku 925 jeho stát dobyla armáda říše Pozdní Tchang.  S’-čchuan se znovu osamostatnil po jedenácti letech, roku 936, kdy tamní \"ťie-tu-š’\" Meng Č’-siang využil rozkladu říše Pozdní Tchang a prohlásil se císařem. Jeho stát, Pozdní Šu, měl obdobnou rozlohu a stejné hlavní město jako jeho předchůdce. Říše trvala do roku 965, kdy podlehla sungské invazi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pět dynastií a deset říší (, doslova „pět období a deset zemí“) je tradiční označení pro éru politické nestability v Číně v letech 907–960, počínající zánikem říše Tchang a končící ustavením říše Sung. Po roce 907 se v severní Číně vystřídalo pět dynastií, zatímco jih byl rozdělen mezi desítku států.", "tgt_summary": "The Five Dynasties and Ten Kingdoms period (907–979) was an era of political upheaval and division in 10th-century Imperial China. Five states quickly succeeded one another in the Central Plain, and more than a dozen concurrent states were established elsewhere, mainly in South China. It was the last prolonged period of multiple political division in Chinese imperial history.", "id": 560543}
{"src_title": "Rozum (Asimov)", "tgt_title": "Reason (short story)", "src_document": [{"title": "Historie povídky.", "content": "„Rozum“ je teprve druhou autorovou povídkou o robotech s pozitronickým mozkem. Tou první byla povídka „Robbie“, kterou vytiskl Frederik Pohl v časopise \"Super Science Stories\" v září 1940. Následovala povídka „Rozum“, kterou přijal John Wood Campbell 22. listopadu 1940 a která vyšla po malých úpravách v jeho časopisu \"Astounding Science Fiction\" v dubnu 1941.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Dvojice techniků Michael Donovan a Gregory Powell pracuje na kosmické stanici, která vysílá paprskem energii na Zemi. Zařízení obsluhuje skupina robotů, které velí robot CHTR-1 „Chytroušek“ (v anglickém originále QT1 Cutie). Ten byl v dílech dopraven na stanici ze Země a tady jej Powell s Donovanem smontovali. Robot se chová velmi nestandardně, zpochybňuje existenci Země, hvězd a odmítá poslouchat příkazy obou techniků. Jeho argumentem je, že jsou příliš slabí a nevýkonní, takže jej nemohli stvořit. Sám si vytvoří vlastní víru, která je naprosto hluchá k jakýmkoli argumentům. Nepřesvědčí ho ani ukázka, když Powell a Donovan smontují dalšího jednoduššího robota.  Chytroušek se domnívá, že pánem je energetický konvertor stanice a on byl stvořen k tomu, aby nahradil slabé lidské pracovníky. Ti už svou úlohu splnili a on převzal jejich roli. Zakáže jim vstup do řídícího centra a strojovny a uvězní je v jejich místnosti. Situace se zhoršuje s postupující sluneční bouří, která může vychýlit paprsek z jeho dráhy. I malá výchylka by způsobila na Zemi katastrofu, paprsek energie by mohl zasáhnout a spálit obydlené oblasti. Powell a Donovan už se smiřují s jistým odvoláním a zbavením funkce, později však nevycházejí z úžasu. CHTR-1 s týmem robotů, kteří ho poslouchají na slovo bez problémů udržel paprsek ve své dráze.  Technici dojdou ke shodě, že Chytrouška nechají tak. On se postará o vše potřebné na stanici a vzhledem ke své neochvějné víře sloužit pánovi (energetický konvertor) je jisté, že tuto práci bude dělat lépe než kterýkoli člověk.  Powella s Donovanem střídají ve službě Franz Muller a Sam Evans, kteří netuší, co je na kosmické stanici čeká. Greg ani Mike jim to totiž neprozradí.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích:  Pod názvem Rozum:  Pod názvem Dedukce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozum (jiným názvem Dedukce, „Reason“) je vědeckofantastická povídka spisovatele Isaaca Asimova, poprvé vyšla v dubnu 1941 v časopise \"Astounding Science Fiction\". Byla následně zařazena do sbírek \" I, Robot\" (1950), \"The Complete Robot\" (1982) a \"Robot Visions\" (1990). Česky vyšla např. ve sbírce \"Robohistorie I.\"", "tgt_summary": "\"Reason\" is a science fiction short story by American writer Isaac Asimov, first published in the April 1941 issue of \"Astounding Science Fiction\" and collected in \"I, Robot\" (1950), \"The Complete Robot\" (1982), and \"Robot Visions\" (1990). It is part of Asimov's \"Robot\" series, and was the second of Asimov's positronic robot stories to see publication.", "id": 1057267}
{"src_title": "Ialysos", "tgt_title": "Ialysos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obecní jednotka Ialyssos je tvořena jednou komunitou a právě jedním městem stejného jména. V závorkách je uveden počet obyvatel komunit a sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ialyssos bylo starověké dórské sídlo, které bylo domovem boxera Diagora z Rhodu. Jedno ze tří proslavených sídel na Rhodosu (další Kamiros, Lindos). Přesná poloha ve starověku není známa, město se pravděpodobně skládalo z venkovských osad, které měly jednotnou správu a společnou akropoli na vrcholu kopce Filerimos. Pojmenování kopce Filerimos pochází z byzantského období. Předchozí pojmenování bylo Achaia, které svědčí o přítomnosti Řeků v této oblasti již v Mykénském období. Řecký zeměpisec Strabón nazýval kopec Ochyroma – „Opevnění“.", "section_level": 1}, {"title": "Historické nálezy a pozůstatky.", "content": "Nejvíce nálezů z období 3. stol. před naším letopočtem se nachází v blízkém okolí kopce. Další nálezy pak zahrnují sídliště a hroby z Mykénsko-Mínojského období.  Z pozdní klasické a rané Helénistické doby zůstala dochována akropole Ialyssosu, Dórská fontána-dům a základy chrámu Athény Polias. Stavitelské a architektonické části z chrámu Athény Polias byly použity při výstavbě trojlodní rané křesťanské baziliky z období 5. – 6. století našeho letopočtu, z které je v současné době dochováno baptisterium s křížovým půdorysem v jižní lodi. Severní loď baziliky byla opravena a přestavěna v byzantském období na „bezlodní“ kostel.  Z byzantského období pravděpodobně také pochází „bezlodní“ kostel Ai-Yorgis Chostos, jehož zdi byly v 15. století našeho letopočtu pokryty malbami zobrazujícími Pašije a život Panny Marie, dále pak výjevy ze života rytířů a jejich svatých patronů. Z tohoto období se také dochovaly zbytky byzantského opevnění Filerimu, kde ve východní části zůstal komplex pro vojenskou posádku používaný a opravený později rytíři z řádu johanitů.  Z 10. století našeho letopočtu se dochoval komplex katolické monasterie a ubytoven pro návštěvníky. Ve 14. století našeho letopočtu zde rytíři z řádu johanitů vystavěli kostel sestávající z dvou šestiúhelníkových kaplí na místě původního „bezlodního“ kostela z byzantského období.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ialyssos () je řecká obecní jednotka a město na ostrově Rhodos v Egejském moři v souostroví Dodekany. Do roku 2011 bylo obcí. Nachází se v severní části ostrova. Na západě sousedí s obecní jednotkou Petaloudes, na jihu s obecní jednotkou Kallithea a na východě s obecní jednotkou hlavního města Rhodos. Je jednou z deseti obecních jednotek na ostrově.", "tgt_summary": "Ialysos (Greek: Ιαλυσός, before 1976: Τριάντα \"Trianta\") is a town and a former municipality on the island of Rhodes, in the Dodecanese, Greece. Since the 2011 local government reform it is part of the municipality Rhodes, of which it is a municipal unit. The municipal unit has an area of 16,7 km. It is the second-largest town on the island of Rhodes. It has a population of approximately 11,300, and is located eight kilometres () west of the town of Rhodes, the island's capital, on the island's northwestern coast.", "id": 542056}
{"src_title": "Srdeční selhání", "tgt_title": "Heart failure", "src_document": [{"title": "Epidemiologie.", "content": "Jde zejména o onemocnění vyššího věku. Průměrný věk pacientů se pohybuje kolem 75 let. Srdeční selhání je nejčastější příčinou hospitalizací u nemocných nad 65 let. Roční mortalita se pohybuje kolem 10% U mužů je výskyt srdečního selhání vyšší než u žen. Ženy po stanovení diagnózy přežívají déle. Rizikové faktory jsou podobné jako u ischemické choroby srdeční, zejména kouření, vysoký krevní tlak, zvýšení hladiny krevního cholesterolu, cukrovka, ale také nadměrné požívání alkoholu, prodělané srdeční záněty (revmatická horečka, infekční endokarditida), syndrom spánkové apnoe a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení srdečního selhání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle rychlosti vzniku.", "content": "Chronické srdeční selhání u dosud stabilního pacienta se může náhle zhoršit (mluvíme o akutní dekompenzaci chronického srdečního selhání). K tomu může vést náhlé zhoršení samotné vyvolávající choroby nebo jiné doprovodné stavy jako srdeční arytmie, celkové infekce a další akutní nemoci, nadměrný přívod tekutin a soli a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Podle postiženého srdečního oddílu.", "content": "Příznaky srdečního selhání se liší podle toho, zda je postižena levá část srdce, která pumpuje krev do celého organizmu (velkého krevního oběhu) či pravá část srdce, která vhání krev do plicního oběhu. Některé příčiny postihují srdce jako celek, pak se příznaky kombinují. Také u pokročilejšího selhání jde často kombinaci projevů z obou polovin srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace stupně srdečního selhání.", "content": "Nejčastěji se používá systém podle New York Heart Association (zkratka NYHA), klasifikace je čtyřstupňová:", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny srdečního selhání.", "content": "V italském registru kolem 6200 nemocných byly jednotlivé příčiny chronického srdečního selhání zastoupeny následovně: Vzácnými příčinami jsou virová myokarditida, vrozené srdeční vady, infekce HIV, systémové nemoci pojiva zejména systémový lupus erytematodes, infiltrace srdce při amyloidóze, dlouhodobě probíhající srdeční arytmie a další.  K akutnímu srdečnímu selhání vede např. rozsáhlejší infarkt myokardu nebo jeho komplikace (odtržení papilárního svalu či šlašinky, protržení mezikomorové přepážky), myokarditida, infekční endokarditida, dekompenzace hypertenze, srdeční arytmie, ale také celková onemocnění jako sepse, nadměrná činnost štítné žlázy, selhání ledvin.  Pravostranné srdeční selhání je časté u nemocných s chronickými plicními nemocemi (např. chronická obstrukční plicní nemoc, plicní fibrózy, při plicní embolii).", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky srdečního selhání.", "content": "Nejčastějšími příznaky jsou dušnost (v široké škále intenzity – od dušnosti pozorované při větší námaze až po těžkou dušnost v klidu při plicním edému), nevýkonnost, zvýšená únavnost, celková slabost či točení hlavy, častější noční močení v důsledku zvýšeného prokrvení ledvin vleže (nykturie), chladné končetiny při jejich sníženém prokrvení. Pravostranné selhání se projeví vzestupem hmotnosti, otoky dolních končetin, bolestmi v pravém podžebří (tlak zvětšených překrvených jater), nechutenstvím (překrvení zažívacího traktu), zvýšenou náplní krčních žil, cyanózou, v těžkém případě až otokem podkoží na většině těla. Častým doprovodným projevem srdečního selhání jsou srdeční arytmie, proto nemocný může pociťovat bušení srdce (palpitace) nebo mít epizody náhlé ztráty vědomí (synkopy). Závažná arytmie může být příčinou úmrtí. Mohou se také vyskytovat projevy základní nemoci (například bolesti na hrudi při námaze u nemocného s ischemickou chorobou srdeční).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Základem je klinické lékařské vyšetření. Při poslechu plic jsou během nádechu slyšet typické zvuky označované jako chrůpky či chropy. Dýchání může být nad dolními částmi plic oslabené, můžeme zjišťovat rychlejší srdeční frekvenci, abnormální srdeční ozvy, otoky níže položených částí těla, cyanózu (tedy nafialovělé zbarvení) rtů či prstů, zvětšení jater a další známky. Známky městnání v plicním oběhu se ověří podle rentgenového snímku plic a srdce. Ten prokazuje obvykle rozšíření srdce (nemusí však být přítomno) a známky městnání v plících či obraz plicního edému. Možnou známkou je také tekutina v pohrudniční dutině (fluidothorax), častěji kolem pravé plíce. Rentgenové známky městnání v plících však u kompenzovaného nemocného nebývají přítomny.  Elektrokardiografie (EKG) může být přínosná zejména u akutního selhání. Může ukázat známky srdečního infarktu či ischémie nebo srdeční arytmie. Normální EKG křivka činí diagnózu srdečního selhání málo pravděpodobnou.  Pomocný význam v diagnostice mají některé laboratorní hodnoty zjišťované z krve, zejména typicky zvýšené hladiny natriuretického peptidu B (BNP). Při podezření na srdeční infarkt pak bývají užitečné hladiny srdečních markerů (zejména troponinu). Jinak slouží krevní testy zejména k posouzení vlivů, které srdeční selhání můžou zhoršovat (chudokrevnost, známky selhání ledvin, změny hladin krevních minerálů, známky zánětu, hormony štítné žlázy).  Hlavním vyšetřením, které prokáže poruchu srdeční funkce a zejména její bližší hodnocení je echokardiografie, tedy ultrazvukové vyšetření srdce. Umožní rozlišit mezi poruchou diastolickou (plnění srdce) a systolickou (vypuzování krve), zhodnotí stažlivost (kontraktilitu) srdce jako celku a jeho jednotlivých stěn, tloušťku stěn, funkci chlopní, zobrazí případnou tekutinu v osrdečníku. Srdeční selhání totiž není choroba, ale jen soubor příznaků, u nichž je vždy nutno přesně stanovit příčinu a tuto léčit. Právě echokardiografie nejkomplexněji zhodnotí funkci jednotlivých srdečních struktur.  Vzhledem k tomu, že nejčastější příčinou srdečního selhání je ischemická choroba srdeční, tedy postižení věnčitých tepen aterosklerózou, je součástí vyšetření i zobrazení věnčitých tepen po jejich katetrizaci – koronarografie. Ta umožňuje nejen zobrazit stav těchto tepen zásobujících srdeční sval, ale také v řadě případů provedením angioplastiky vyřešit zúžené místo a zlepšit zásobení srdce krví a tím i jeho funkci.  Zátěžové vyšetření (většinou bicyklová ergometrie) umožní zjistit pracovní toleranci nemocného a stanovit přesněji tíži srdečního selhání.  Na základě těchto vyšetření se pak přistupuje ke speciálnějším vyšetřením s cílem blíže objasnit srdeční poruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria pro diagnózu srdečního selhání.", "content": "Existuje několik systémů, podle kterých se stanovuje diagnóza srdečního selhání. Mezi nejobvyklejší patří Framinghamská kritéria, stanovena na podkladě dat z velké Framinghamské studie. V praxi je ale využívání těchto systémů jen omezené. Dle Framinghamských kritérií se diagnóza srdečního selhání stanovuje při současném výskytu dvou hlavních kritérií nebo jednoho hlavního a dvou vedlejších kritérií.  Hlavní kritéria  Vedlejší kritéria  V praxi se za důležité pro diagnózu srdečního selhání považují typické projevy, nález na echokardiografii a příznivý efekt nasazené léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léčba chronického srdečního selhání.", "content": "Léčba se má vždy odvíjet od příčiny srdečního selhání s cílem ovlivnit příznivě základní onemocnění. Vždy to však možné není. Základem léčby srdečního selhání je podávání ACE inhibitorů, tedy léků snižujících aktivitu angiotenzinu. Bylo u nich ve velkých studií prokázáno, že prodlužují život nemocných a zlepšují jeho kvalitu. Léčba se zahajuje malou dávkou, která se postupně zvyšuje. Léky snižují tlak, což může být u mnoha pacientů problematické, protože u srdečního selhání bývá krevní tlak často snížen. Pak se ponechává nejvyšší ještě tolerovaná dávka. Nutno je také hlídat funkci ledvin a hladiny draslíku.  Druhou skupinou léků, u níž bylo prokázáno prodloužení přežití nemocných, jsou blokátory beta adrenergních receptorů, které snižují nadměrnou stimulaci srdce katecholaminy. Ta je z dlouhodobého hlediska nežádoucí. Také zde je nutno začít s nízkými dávkami a jen velmi pozvolna je zvyšovat.  Dalšími užívanými léky s příznivým efektem na dlouhodobý průběh nemoci jsou sartany (blokátory angiotenzinového receptoru) a antagonisté aldosteronu. Pokud mají nemocní tendenci zadržovat v těle vodu, podávají se diuretika, která zvyšují vylučování sodíku a vody ledvinami.  Specifická léčba podle příčiny může zahrnovat například:  Současně je nutné léčit doprovázející poruchy, které funkci srdce zhoršují, například srdeční arytmie pomocí léků či kardiostimulace v případě pomalého rytmu, úprava anémie, selhání ledvin a podobně.  Důležitá jsou režimová a dietní opatření – přiměřený pohybový režim, dieta s omezením sodíku (vysoký přísun soli podporuje zadržování vody v těle), dieta s omezením tuků i pacientů s ischemickou chorobou srdce, redukce hmotnosti u obézních pacientů, nekouření, umírněná spotřeba alkoholu.  Z dalších metod se u části pacientů s těžkým srdečním selháním, u nichž nacházíme poruchu vedení srdečních vzruchu převodním systémem srdečním, uplatní tzv. resynchronizační terapie. Jedná se o nemocné s blokádou levého raménka Tawarova nebo podobnými poruchami vedení vzruchu, které se na srdci projeví opožďováním stahu jedné srdeční komory oproti druhé. Zavedením více elektrod do jednotlivých srdečních oddílů lze tyto ve vhodných časových intervalech stimulovat, což vede k synchronizaci stahu srdečních komor a ke zlepšení čerpací funkce. U pacientů s rizikem náhlé srdeční smrti (zejména u kardiomyopatií či těžké ischemické choroby srdeční s výskytem komorových arytmií) se zavádí implantabilní kardioverter-defibrilátor ke snížení rizika život ohrožujících tzv. maligních arytmií.  Krajním řešením, které je ale dnes běžnou léčbou, je transplantace srdce. Omezující je počet dárců, někdy další doprovodné nemoci, které transplantaci u některých osob nedovolí.  Zkouší se také alternativní techniky jako kardiomyoplastika, levokomorové podpory a náhrady, katetrizační techniky s implantací myocytů a podobně. Jejich dostupnost a zkušenosti s nimi jsou ale velmi omezené.  U akutního srdečního selhání a dekompenzace srdečního selhání je důležité podat diuretika k vyloučení přebytečné zadržované vody, pokud jsou přítomny otoky, léky k rozšíření cév (vazodilatancia), kyslík, v případě neklidu či velké dušnosti léky ke zklidnění pacienta, krátkodobě léky zvyšující srdeční výkon (tyto však z dlouhodobého hlediska nejsou výhodné, neboť vedou k „vyčerpání“). Zejména je důležité řešit základní příčinu (např. srdeční infarkt, arytmie..) a další doprovodné stavy, které srdeční onemocnění zhoršují. Pacient je léčen na jednotce intenzivní péče, v případě potřeby umožňující náhradu základních porušených životních funkcí jako umělou plicní ventilaci, mechanickou podporu krevního oběhu, mimotělní oběh s oxygenátorem ECMO (který je však omezeně dostupný), případně provedení transplantace srdce.", "section_level": 2}, {"title": "EECP terapie.", "content": "EECP terapie je klinicky úspěšná a úřadem FDA schválená ambulantní neinvazivní léčba pro pacienty s anginou pectoris a srdečním selháním. Klinické studie ukazují zlepšení kvality života pacientů, zvýšení tolerance zátěže, snížení nebo vymizení anginózních symptomů a užívaní medikamentů. EECP je vhodná zejména pro pacienty s refrakterní anginou, kde se symptomy anginy vracejí i po farmakologické léčbě, případně u pacientů, který nejsou kandidáti na invazivní zákrok jako bypass, angioplastika, nebo stent. EECP není vhodná pro pacienty s dekompenzovaným srdečním selháním.", "section_level": 3}, {"title": "Prognóza.", "content": "Podle velké Framinghamské studie umírá do pěti let od diagnózy srdečního selhání 60% nemocných, do jednoho roku 17%. Dle novějších studií se tato čísla jeví nižší. Na zlepšení se podílí pokroky v léčbě.. K odhadu prognózy mohou pomoci některé laboratorní ukazatele, krevní tlak, tolerance námahy při zátěžovém vyšetření. Stanovení prognózy je důležité zejména při načasování transplantace srdce. V běžné praxi lze prognózu odhadnout podle závažnosti srdečního selhání podle klasifikace NYHA. Jednoroční mortalita se skupině NYHA I je 5%, ve skupině IV až 40%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Srdeční selhání je chorobný stav, při kterém je narušena čerpací funkce srdce, a toto tak není schopno zabezpečit dostatečný výdej krve k uspokojení potřeb organizmu. V závislosti na příčině může vznikat akutně nebo může být chronickým stavem, který se rozvíjí pozvolně.", "tgt_summary": "Heart failure (HF), also known as congestive heart failure (CHF) and congestive cardiac failure (CCF), is when the heart is unable to pump sufficiently to maintain blood flow to meet the body's needs. Signs and symptoms of heart failure commonly include shortness of breath, excessive tiredness, and leg swelling. The shortness of breath is usually worse with exercise or while lying down, and may wake the person at night. A limited ability to exercise is also a common feature. Chest pain, including angina, does not typically occur due to heart failure. Common causes of heart failure include coronary artery disease, including a previous myocardial infarction (heart attack), high blood pressure, atrial fibrillation, valvular heart disease, excess alcohol use, infection, and cardiomyopathy of an unknown cause. These cause heart failure by changing either the structure or the function of the heart. The two types of left ventricular heart failure – heart failure with reduced ejection fraction (HFrEF), and heart failure with preserved ejection fraction (HFpEF) – are based on whether the ability of the left ventricle to contract, or to relax, is affected. The severity of the heart failure is graded by the severity of symptoms with exercise. Heart failure is not the same as heart attack (in which part of the heart muscle dies) or cardiac arrest (in which blood flow stops altogether). Other diseases that may have symptoms similar to heart failure include obesity, kidney failure, liver problems, anemia, and thyroid disease. Diagnosis is based on symptoms, physical findings, and echocardiography. Blood tests, electrocardiography, and chest radiography may be useful to determine the underlying cause.", "id": 1785277}
{"src_title": "Rodinný rozpočet", "tgt_title": "Personal budget", "src_document": [{"title": "Tvorba rodinného rozpočtu.", "content": "Sestavování rodinného rozpočtu lze rozčlenit do pěti fází:  Veškeré propočty rodinného rozpočtu je třeba tvořit pro jednotné časové období (například měsíc). Všechny položky se pak k tomuto časovému období budou vztahovat. Není-li frekvence konkrétní posuzované finanční položky rovna zvolené délce časového období, je nutné tuto položku ke zvolenému období poměrově přizpůsobit. Pro tvorbu opravdu důkladného rodinného rozpočtu je nutné přistoupit k zhodnocení počátečního stavu všeho v rodině (celé domácnosti, všech věcí, i s jejich expirační dobou, nejen příjem a výdaje). Např. je podzim, ale již teď víme, že na jaro budou potřeba boty pro dítko. Musíme toto do svého rozpočtu zahrnout. A to nejen jako položku k propočtu, ale jako přehled pro nutnou rezervu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled všech příjmů.", "content": "V první fázi dochází k evidování všech příjmů rodiny. Tyto příjmy je nutné uvažovat jako čisté, tedy až po zdanění. Mezi příjmy se řadí:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam výdajů.", "content": "Další fáze sestavování rodinného rozpočtu spočívá v sumarizaci všech vydání rodiny. Lze je rozdělit na výdaje nutné a zbytné:  Ke stanovení výdajů může posloužit přesná evidence všeho, co se za dané časové období v rodině vydá (včetně finančního vyčíslení poměrových částí spotřebovaných ingrediencí pro vaření). Jiným řešením pro zjištění vydaného objemu finančních prostředků je vytvoření si denních limitů (například na nákup potravin) a tyto limity pak po celé časové období dodržovat.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání příjmů a výdajů.", "content": "Ve třetí fázi sestavování rodinného rozpočtu dochází k porovnání součtu veškerých příjmů se sumářem všech výdajů. Tyto dvě hodnoty by se sobě měly rovnat. V případě, že jsou vydání větší než příjmy, je třeba snížit výdaje nebo navýšit příjmy, popřípadě provést obojí. V opačném případě, kdy jsou příjmy vyšší než výdaje, je vhodné zvýšit částku určenou na spoření k tvorbě finanční rezervy.", "section_level": 2}, {"title": "Přehodnocení a přizpůsobení výdajů.", "content": "I přes to, že jsou třeba příjmy domácnosti vyšší než její výdaje, je vhodné provést jejich bilanci a případné úpravy vydání. Zvažuje se totiž, zda je třeba mít zbytné (ale i nutné) výdaje ve stávající výši, tedy zda by je nešlo snížit. Podle Jana Harbáčka ze společnosti Partners by ideální rozdělení finančních výdajů mělo být následující:  Provést lze též změnu využívaných bankovních produktů (kupříkladu místo netermínovaných účtů využít vklady termínované) nebo volné finance investovat (do fondů, ukládat je do bank na termínované vklady či spořicí účet, nakupovat akcie nebo dluhopisy, stát se společníkem nadějného podnikatele, nakupovat a pronajímat nemovitosti anebo finance zkoušet zhodnotit v loteriích či jiných hrách). Větší část volných příjmů se doporučuje ukládat na spořicí účet a zbývající část investovat kupříkladu do podílových fondů. Není totiž dobré investovat všechno na jeden účel, nýbrž lepší je rozdělit své úspory mezi více produktů.  Péči o investice lze svěřit finančnímu odborníkovi nebo mohu investovat sám. Během investování je však nutné sledovat a vážit míru rizika, likvidity a výnosu investic. Výhody u všech tří pohledů nelze najednou zajistit (nelze mít vysoký výnos zároveň s vysokou bezpečností a likviditou). Například stavební spoření sice vykazuje nízké riziko a vysoký výnos, avšak má nízkou likviditu.", "section_level": 2}, {"title": "Aktualizace rozpočtu.", "content": "Aby rozpočet odpovídal skutečnosti, je třeba provádět jeho aktualizaci a zahrnovat do něj aktuální potřeby či vydání domácnosti. Kontrolu rozpočtu se doporučuje provádět jednou za měsíc, za půl roku či jednou za rok.  Jednou za rok se také doporučuje prohlédnout smlouvy uzavřené domácností (např. na pojištění, faktury za energie, mobilní služby atd.) a porovnat, jestli členové domácnosti opravdu využívají všechno, za co platí, nebo, jestli není dobré změnit objem či jiné podmínky těchto nakupovaných služeb. Třeba proto, že od uzavření pojištění domácnosti proběhly změny v zakoupené výbavě, neomezený mobilní tarif není plně využitý nebo dodávky elektřiny u zvoleného dodavatele přestaly patřit k těm levnějším.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje ke zpracování rodinného rozpočtu.", "content": "Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít papír, tužku a kalkulačku nebo některý z počítačových programů.", "section_level": 1}, {"title": "Papír, tužka a kalkulačka.", "content": "Během tvorby rodinného rozpočtu pomocí papíru, tužky a kalkulačky dochází k evidenci příjmů a výdajů rodiny na papíry či do sešitu. Výpočty jsou prováděny ručně a hrozí u nich nebezpečí výskytu chyby.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulkový procesor.", "content": "Přehledy lze sestavovat v tabulkových procesorech, jimiž mohou být například programy Microsoft Excel či OpenOffice.org Calc. Oproti zápisu rozpočtu na papír umožňují jeho případné snadné rozšiřování či upravování. Navíc je možné zpracovaný rozpočet uložit a později se k němu vrátit. Také je možné zkoušet různé ekonomické propočty a sledovat jejich projevy. Aby však vynikly rozdíly a výhody zpracování rodinného rozpočtu tabulkovým procesorem oproti papíru s tužkou a kalkulačkou, je třeba, aby zpracovatel rodinného rozpočtu uměl s počítačovým programem pracovat a využíval během práce i zabudované funkce těchto programů (například sčítání). Využít ovšem lze již připravené soubory (formuláře) pro tabulkové procesory, které jsou k dispozici na internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačový program.", "content": "Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít počítačový program, který je možné získat například na internetu. K dispozici jsou kupříkladu program „Domácí Hospodářství“ či „RQ Money“. Tyto programy již mají předem připravené (ale modifikovatelné) kategorie příjmů a výdajů, v rámci nichž lze rozpočet vyhodnocovat, tvořit jeho statistiky či přehledy a graficky jej zobrazovat.", "section_level": 2}, {"title": "Webová kalkulačka.", "content": "Porovnání příjmů a výdajů domácnosti je možné spočítat také v kalkulačkách dostupných na webu. Tyto kalkulačky mají předem definované kategorie příjmů i vydání a nelze je nijak upravovat. Neumožňují také jakoukoliv archivaci zadaných údajů, neboť při zavření okna prohlížeče se stránkou webové kalkulačky, dochází k výmazu zadaných hodnot.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní způsoby rodinného hospodaření.", "content": "Rodinné finance lze spravovat i jiným způsobem. Příjmy lze rozdělit do obálek či hrníčků, přičemž každá z takto separovaných částí bude určena na jiný účel finančních výdajů (například na bydlení, výdaje na energie, na provoz automobilu atp.). Z jednotlivých skupin se pak podle charakteru vydání odebírají vydávané finanční částky.  V případě, že rodinné finanční transakce probíhají především bezhotovostně, si lze v bance založit (někdy i bezplatně) více účtů. Ty si pak podle jednotlivých druhů vydání vzájemně odlišit (například jejich pojmenováním) a finanční částky poté na jednotlivé účty převádět pomocí nastavených bezhotovostních převodů. Vydání pak budou prováděna z příslušných účtů a lze tak sledovat množství vydaných finančních prostředků na ten který účel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinný rozpočet je plán finančního hospodaření domácnosti. Jeho vytvoření vede k získání kontroly nad finanční situací rodiny a ke snížení rizika jejích zbytečných výdajů a případného zadlužování. Lze tím najít zdroje pro rezervy a úspory v rodinném rozpočtu a připravit se tak na nečekané výdaje. Podle sociologických průzkumů má totiž problémy vyjít s penězi každý třetí člověk a v případě nenadálých výdajů má finanční problémy polovina domácností v České republice. Navíc finanční problémy jsou podle sociologů skutečným důvodem rozpadu odhadem šedesáti až osmdesáti procent manželství. Princip tvorby rozpočtu představuje sumarizaci všech příjmů a výdajů rodiny uspořádaných podle určitých kategorií, jejich vzájemné porovnání, zajištění rovnováhy mezi příjmy a výdaji a také pozdější přizpůsobování rodinného rozpočtu aktuálním životním skutečnostem. Sestavení rodinného rozpočtu je tedy podobné tvorbě rozpočtu firem, které také sumarizují své náklady i výdaje a vzájemně je porovnávají ve snaze o tvorbu co možná největšího zisku. Ke zpracování rodinného rozpočtu je možné využít buď tužku, papír a kalkulačku, ale také osobní počítač, popřípadě též internet. Aby však byl rozpočet efektivní, je po jeho vytvoření třeba důsledně dodržovat jím nastavená pravidla.", "tgt_summary": "A personal budget or home budget is a finance plan that allocates future personal income towards expenses, savings and debt repayment. Past spending and personal debt are considered when creating a personal budget. There are several methods and tools available for creating, using and adjusting a personal budget. For example, jobs are an income source, while bills and rent payments are expenses.", "id": 1613045}
{"src_title": "Pobřeží Bellinghamu", "tgt_title": "Bellingham waterfront", "src_document": [{"title": "Přestavba.", "content": "V červnu 2006 společnost Georgia-Pacific prodala nemovitost a pozemek s cenou stanovenou na 37 milionů dolarů bellinghamskému přístavu za pouhých deset dolarů v případě, že přístavní správa zajistí environmentální vyčištění pozemku a převezme za něj zodpovědnost. Chemičku si pak více než rok Georgia-Pacific od přístavu pronajímala.  Město Bellingham a jeho přístav tak vytvořily partnerství, ve kterém bylo dohodnuto, že za společných sil bude pobřeží vyčištěno a přestavěno. Nemovitost pak dostane název „The Waterfront District“ a původní plán byl vytvořen skupinou Waterfront Futures Group před několika lety, jiná skupina, Waterfront Advisory Group, se nyní schází za účelem vytvoření detailnějšího plánu pro pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze týkající se přístaviště.", "content": "Dalším zdrojem kontroverze se stal konflikt mezi dlouhodobým plánem přístavu přeměnit provzdušněnou stabilizační zátoku v přístaviště a zájmem několika advokatur o využití zátoky k rozsáhlejšímu vyčištění vod v ústí potoka. Kvůli konfliktu bylo vytvořeno několik lidových skupin vedených obyvateli města, největší z nich je Bellingham Bay Foundation, která začala svou existenci v roce 2005. Další organizací, která se zajímá o vyčištění Bellinghamova zálivu, je ReSources, která se snaží o odstranění veškeré rtuťové kontaminace na pobřeží zálivu.  V létě roku 2006 se problémem kontaminace rtutí, která je vskutku vážná především pod bývalou chlor-alkalickou chemičkou, začala zabývat i Bellingham Bay Foundation, která založila iniciativu snažící se o záruku od města, že všechna rtuť bude před přestavbou z půdy odstraněna. Přestože iniciativa ve dvaceti dnech získala pro svou petici více jak 6 400 podpisů, městu se podařilo prostřednictvím soudního procesu tuto hrozbu prozatím odstranit. Iniciativa se dále snažila uvést na pozornost fakt, že obyvatele města zajímá daleko více než co bude na pobřeží postaveno to, aby bylo pobřeží čisté.", "section_level": 2}, {"title": "Argumenty pro postavení přístaviště.", "content": "Přístav uvádí velkou poptávku po rekreačních přístavních kotvištích jako hlavní důvod, proč je potřeba postavit další přístaviště. Většina pozorovatelů situace však souhlasí, že stavba přístaviště na nezastavěné části pobřeží by byla nemožná kvůli nedodržení nových environmentálních standardů, které vznikly po stavbě stávajících přístavišť. Jedinou možnou plochou pro přístaviště by tedy byla ta, kde se nachází provzdušněná stabilizační zátoka, jelikož ta už byla zastavena před vznikem nových standardů.  Dalším argumentem ve prospěch přístaviště je fakt, že by se jednalo o finančně soběstačné využití, kdežto jiná využití pobřeží, jako například vytvoření parku, by vyžadovala neustálé dotace od vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Argumenty proti postavení přístaviště.", "content": "Největším argumentem proti přístavišti je fakt, že státní dotace na vyčištění zdejší kontaminace by byly spíše použity pro její stavbu místo pro vyčištění vod ústí potoka Whatcom Creek.  Další argument hovoří o tom, že rozhodnutí postavit přístaviště přišlo aniž by se procesu zúčastnila veřejnost. „Zabavení“ provzdušněné stabilizační zátoky přístav dosáhl právě s podporou několika komunitních skupin, ale až poté rozhodl, jak se zátokou naloží. Přístavní komisaři poté veřejně prohlásili, že právě stavba přístaviště byla hlavním důvodem, proč měli o nemovitost zájem.  Mnoho obyvatelům Bellinghamu se pak nelíbí, že by přístaviště sloužilo především bohatší vrstvě obyvatelstva z oblasti mimo Bellingham, takže se nejedná o to nejlepší možné využití zdrojů městského přístavu. Přestože přístav prohlašuje, že jeho hlavním cílem je sloužit městu a okresu Whatcom a jeho obyvatelům, bývá kritizován za své přílišné vyhledávání profitu. Tento případ je jen ukázkou této tendence. Lidem vadí především to, že na úkor zdraví zdejších ekosystémů a obyvatel bude přístav sloužit bohatým majitelům rekreačních lodí.", "section_level": 2}, {"title": "Momentální vývoj.", "content": "Soudní smír pro provzdušněnou stabilizační zátoku a ústí potoka Whatcom Creek byl podepsán Ministerstvem ekologie státu Washington, Ministerstvem přírodních zdrojů, městem Bellingham, bellinghamským přístavem a mnoha dalšími agenturami. Město a přístav měly vyvinout finální verzi prohlášení o důsledku na životní prostředí a plán pro pobřežní nemovitost, ale kvůli městské síti ulic, neochotě města podepsat vyhlášku o plánované akci a dalším několika problémům se přístav od procesu distancoval. Město zatím doufá, že se přístav zpět k otázce pobřeží vrátí a zatím přístavu udělilo povolení k postavení přístaviště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pobřeží města Bellingham v americkém státě Washington je v poslední době centrem kontroverze týkající se zdejší celulózky a chemičky společnosti Georgia-Pacific, která zabírá 0,55 km2 pobřeží a od prosince 2007 je mimo provoz. Konkrétně se celá kontroverze týká otázky přestavby celé oblasti pobřeží a především likvidace zdejší rtutí kontaminované půdy.", "tgt_summary": "The waterfront of Bellingham, Washington is dominated by the site of Georgia Pacific's former pulp, chemical plant and tissue mill, the latter slated to cease operations in December 2007. Controversy surrounds the current efforts to redevelop the site, particularly the issue of the disposal of mercury-contaminated sediments and soils.", "id": 1625418}
{"src_title": "Reálná mzda", "tgt_title": "Real wages", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Reálná mzda oproti nominální poskytuje lepší možnost mezinárodního nebo časového srovnání. Z hlediska časového totiž očišťuje nominální mzdu o vlivy inflace, tedy o změny životních nákladů v čase. Z hlediska geografického očišťuje nominální mzdu o rozdílnost životních nákladů ve srovnávaných zemích.  Ku příkladu při prostém přepočtu průměrných mezd v Německu podle měnového kurzu na koruny zjistíme, že jsou vyšší než české mzdy. Abychom ale mohli mzdy skutečně poměřovat z pohledu obyvatel, je zapotřebí se podívat na to, co si Češi a Němci za své mzdy mohou koupit. Peníze totiž nejsou cílem práce, nýbrž jen prostředkem směny. Lidé pracují proto, aby si mohli koupit zboží a služby k uspokojení svých potřeb. Lépe tedy vypovídá o životní úrovni obyvatel např. to, kolik základních potravin si mohou za jednu měsíční mzdu koupit, jakou část mzdy dají za bydlení nebo za kolik měsíčních výdělků si pořídí automobil. Podobně i o změnách životní úrovně v čase vypovídá lépe srovnání toho, co si např. za celoroční výdělek mohli koupit lidé před dvaceti lety a co dnes, než kolik korun si vydělali.  Životní náklady jsou vyjádřeny pomocí cen zboží a služeb v tzv. spotřebním koši. To představuje i hlavní nedostatek reálných mezd oproti nominálním, neboť spotřební koš je sestaven uměle, pouze s předpokladem reprezentativního zastoupení skutečných životních nákladů. Vypovídací hodnota reálných mezd tedy závisí na tom, jak věrně se při konstrukci spotřebního koše daří vyjádřit skutečné náklady obyvatel.  Srovnáním časových řad reálných mezd s dalšími makroekonomickými ukazateli jako jsou hrubý domácí produkt (HDP), míra nezaměstnanosti nebo produktivita práce lze dovozovat hlubší souvislosti ve vývoji hospodářství a trhu práce. Reálná mzda má pro tyto potřeby mnohdy lepší vypovídací hodnotu než nominální. Např. i když nominální mzdy rostou, má-li jejich růst stejné tempo jako růst cen spotřebních statků (spotřebitelských cen), zaměstnanci si za ně mohou koupit jen stále stejné množství statků a takovýto růst se neprojeví změnou jejich kupního chování nebo jejich chování na trhu práce. Ke změně naopak může dojít i při stagnujících nominálních mzdách, pokud vlivem snižování cen (deflace) rostou reálné mzdy.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "Vztah reálných mezd k nominálním lze vyjádřit pomocí vzorce formula_1, kde W jsou mzdy ('), P spotřebitelské ceny (') a R reálné mzdy (\"\").", "section_level": 1}, {"title": "Index reálných mezd.", "content": "Srovnání reálných mezd v čase lze provádět pomocí indexu, který vyjadřuje změnu hodnoty za určité časové období oproti adekvátnímu předchozímu období. Typicky se srovnává průměr měsíčních mezd za rok s průměrem předchozího roku. Nebo průměrná mzda za určité období se stejným obdobím předchozího roku (zkr. SOPR), tedy např. za třetí čtvrtletí roku 2012 s třetím čtvrtletím roku 2011.  \"Index reálných mezd\" je definován jako index nominálních mezd dělený indexem spotřebitelských cen (životních nákladů). Uvádí se obvykle vyjádřen desetinným číslem jako např. 1,048 nebo procentně jako 104,8.  Příklad: Pokud vzrostly nominální mzdy meziročně o 30 % a spotřebitelské ceny o 25 %, pak je index nominálních mezd 1,30 a index spotřebitelských cen 1,25. Index reálných mezd je pak roven 1,30 : 1,25 = 1,04 a reálné mzdy tedy vzrostly o 4 %.", "section_level": 2}, {"title": "Reálná mzda na trhu práce.", "content": "Z mikroekonomického pohledu se na trhu práce potkává nabídka práce (lidé) s poptávkou po práci (firmy). Na straně nabídky probíhá rozhodování mezi prací a volným časem nebo také mezi volným časem a jinými statky, které by si člověk mohl pořídit za mzdu. Růst mzdy zvýší zájem o práci s vidinou vyššího výdělku na úkor volného času (dochází k tzv. substitučnímu efektu, kdy s vyšší mzdou člověk nahrazuje volný čas prací). Růst mzdy však zvýší i zájem o volný čas, neboť s vyšší mzdou si člověk může dovolit více statků a více možností trávení volného času (dochází k tzv. důchodovému efektu, kdy s vyšší mzdou člověk nahrazuje práci volným časem). Tyto dva efekty tedy působí proti sobě a záleží na tom, který efekt právě převládá. Podle empirických pozorování převládá při celkově nižších mzdách substituční efekt, zatímco při celkově vyšších mzdách začíná převládat efekt důchodový.  Z předchozího je patrné, že člověk poměřuje výši mzdy nejen podle její nominální hodnoty, ale zejména podle množství statků, které si za ni může pořídit. Pokud by mzda rostla stejným tempem jako ceny spotřetních statků, člověk by si za vyšší mzdu mohl koupit jen stejné množství statků a na takový růst by nabídka na trhu práce nereagovala zvýšením nabízené práce. Jen v případě, že si člověk za svůj výdělek koupí více statků, je motivován k většímu zájmu o práci. Funkce nabídky práce je proto závislá na reálné, nikoli nominální mzdě.  Podobně se strana poptávky rozhoduje, zdali jí zvýšené mzdy přinesou vyšší výnosy z prodaných výrobků nebo služeb. Pokud by spolu se zvýšením cen (které tvoří pro firmy výnos) došlo ke stejnému zvýšení mezd (které jsou pro firmy nákladem), nic by se z pohledu firem nezměnilo. Jedině pokud by zvýšení cen bylo výraznější než zvýšení mezd, tedy pokud by reálné mzdy klesly, pak by firmy měly zájem zaměstnávat více práce.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná mzda a Phillipsova křivka.", "content": "Ekonomií uchopený vztah mezi mírou nezaměstnanosti a tempem růstu mezd graficky znázorňuje Phillipsova křivka. Původní verze křivky vychází z práce A. W. Phillipse, který roku 1958 studoval vývoj těchto veličin v hospodářství Velké Británie za předchozích sto let. V roce 1967 zpochybnil platnost původní Phillipsovy křivky Milton Friedman, který do konceptu zakomponoval adaptivní inflační očekávání a peněžní iluzi.  \"Peněžní iluze\" je dle Friedmana krátkodobé nerozlišení mezi nominálními a reálnými mzdami ze strany zaměstnanců a mezi nominálními a reálnými cenami ze strany firem. Pokud centrální banka zvýší nabídku peněz v ekonomice, projeví se to v růstu nominálních mezd. Tento růst si zaměstnanci mylně vyloží jako růst reálných mezd a zvyšují svou nabídku práce. Firmy zase nedokáží rozlišit inflační růst cenové hladiny od růstu relativní ceny svých produktů v důsledku zvýšené poptávky po nich, reagují zvýšením produkce a náborem nových pracovníků, což v důsledku sníží nezaměstnanost. K pohybu po Phillipsově křivce tedy skutečně dojde, ale jen krátkodobě, než si ekonomické subjekty na obou stranách trhu uvědomí své omyly a vrátí se do předchozího rovnovážného stavu. Ten Friedman označuje za \"přirozenou míru nezaměstnanosti\", která je dlouhodobě stabilní.  \"Adaptivní inflační očekávání\" ve Friedmanově pojetí znamenají, že subjekty na základě předchozích zkušeností a chyb utvářejí svá očekávání ohledně budoucího vývoje. Pokud inflace už nějakou dobu trvá, začnou ji zahrnovat i do nově podepisovaných smluv a pouhá očekávání se tak stávají realitou. Očekávaná inflace se přetváří ve skutečnou inflaci. Takto i po návratu nezaměstnanosti na svou přirozenou míru přetrvává inflace zabudovaná v očekáváních.  Takový vliv má tedy rozdíl mezi nominální a reálnou mzdou a (ne)schopnost jeho rozpoznání ekonomickými subjekty.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná mzda v Česku.", "content": "V roce 1991 proběhlo v tehdejším Československu uvolnění cen a obchodu a v následujících letech dále pokračovala deregulace cen spolu s privatizací a stabilizací trhu. Došlo tak k prudkému uvolnění inflace, uměle potlačované v předchozích obdobích plánovaného hospodářství. Kumulativní růst spotřebitelských cen během let 1990–1993 činil celkem 126 %. Tento růst cen výrazně převýšil růst nominálních mezd, a došlo tak k poklesu reálných mezd. Tím se vytvořil tzv. mzdový transformační polštář, který se v následujících letech postupně vyprazdňoval v závislosti na tempu růstu reálných mezd.  V prvních třech letech samostatné České republiky byl předchozí skokový pokles vystřídán růstem reálných mezd, v důsledku toho i růstem spotřeby domácností a celkové poptávky na trhu. Začalo docházet k „přehřátí“ ekonomiky, což spolu s nadměrnými či špatnými investicemi zapříčinilo recesi od roku 1997 a spolu s ní i zastavení růstu až mírný pokles reálných mezd. Od roku 1999 se ekonomika opět stabilizovala a nastalo osmileté období vytrvalého růstu, podpořeného otevřením evropského trhu, zahraničními investicemi, růstem produktivity práce a relativně nízkým růstem cen (v roce 2003 téměř nulovým). K dalšímu výraznému zbrzdění rostoucích reálných mezd došlo znovu v roce 2008 v souvislosti s novou ekonomickou recesí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reálná mzda je ekonomický termín, který vypovídá o skutečné hodnotě výdělků (mezd). Zatímco \"nominální mzda\" vyjadřuje peněžitou odměnu, \"reálná mzda\" vyjadřuje, co je možné si za takovou odměnu koupit. Vyjadřuje kupní sílu mezd.", "tgt_summary": "Real wages are wages adjusted for inflation, or, equivalently, wages in terms of the amount of goods and services that can be bought. This term is used in contrast to nominal wages or unadjusted wages.", "id": 828528}
{"src_title": "Tužebník obecný", "tgt_title": "Filipendula vulgaris", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyjma středomořských ostrovů a vysokého severu je rozšířen po celé Evropě. Dále vyrůstá na Sibiři, v Malé Asii, oblastech okolo Kavkazu a v severozápadní Africe a na Azorských ostrovech. Druhotně byl zavlečen i do Severní Ameriky.  Nepatří, na rozdíl od většiny tužebníků, mezi vlhkomilné rostliny. V České republice roste většinou roztroušeně, hojně vyrůstá místy ve Středních Čechách a na východě Moravy v termofytiku i mezofytiku. Svědčí mu dobře propustná půda, nejlépe s vápnitým podložím a osvětlená stanoviště jako jsou sluncem ozářené stráně, světlé lesní mýtiny a lesní lemy, občas je také k vidění i okolo cest nebo náspů železničních tratí.  Podle \"Florabase.cz\" se tužebník obecný v ČR vyskytuje:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to vytrvalá rostlina s přímou, v průřezu oblou lodyhou dorůstající průměrně do výše 30 až 80 cm. Jednoduchá nebo v horní části větvená lysá lodyha vyrůstá z dlouhých kořenových vřetenovitých hlíz. Tmavě zelené listy 10 až 30jařmé vyrůstají v přízemní růžici a pouze 1 až 3 rostou ve spodní části lodyhy. Jsou přetrhovaně lichozpeřené, skládají se z četných lysých střídavě malých a několikanásobně větších lístků. Větší lístky jsou opětovně hluboce rozeklány v postranní pilovité úkrojky a leží v rovině s řapíkem, kdežto malé lístky jsou přirostlé k řapíku šikmo; list takto nabývá kadeřavého vzhledu. Koncový lístek je 3klaný. Palisty jsou podlouhle srdčité.  Oboupohlavné bílé, pravidelné, radiálně symetrické květy o velikosti do 5 mm jsou sestaveny do kružele, květenství (širšího než delšího) které není u u vyšších dvouděložných rostlin běžné. Květ je tvořen 6 trojúhelníkovitě vejčitými kališními lístky dlouhými 6 až 8 mm a taktéž 6 podlouhle obvejčitými korunními lístky 10 až 15 mm dlouhými které jsou uvnitř bílé a hlavně u poupat vně narůžovělé. V květu je dále do dvou kruhů uspořádáno okolo 20 tyčinek s prašníky na dlouhých nitkách a obyčejně 12 semeníků s bliznami. V semenících je nejčastěji po dvou vajíčkách.  Opylování se děje cizím i vlastním pylem. Protože nejdříve dozrávají blizny, jsou tyto opylovány cizím pylem přinášeným hmyzem hledajícím v květu nektar (který tam ovšem není). Později dozrává pyl v prašnících (od vnějšího kruhu ke středu) ale nitky jsou zpočátku vykloněny ven z květu takže nemohou vlastní blizny opylit. Ke konci kvetení se nitky s prašníky sklánějí dovnitř květu až se dotýkají blizen a ty které nebyly opyleny cizím pylem se zúrodní vlastním. Kvete od května, semena dozrávají koncem září.  Plody jsou jednosemenné nezkroucené hustě chlupaté kožovité nažky hnědé barvy dlouhé 3 až 4 mm které při zralosti nepukají. Rostliny se rozmnožují semeny nebo hlíznatými kořeny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Rostlina se dříve používala hlavně jako léčivka. V kořeni jsou anthelmintické látky působící proti parazitickým červům a dále se kořene užívalo k rozpouštění ledvinových kamenů nebo při léčbě epilepsie. Ze sušených květů se vaříval čaj pro pocení. V současnosti se používá občas jako dekorativní trvalka na sušších a výslunných místech nebo jako půdokryvná rostlina při vysazování ve sponu 45 × 45 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Tužebník obecný (\"Filipendula vulgaris\"), druh rodu tužebník, je planě rostoucí bylina okolo půl metru vysoká s přízemními listy zdáli připomínající kapradinu a s bohatým květenstvím drobných bílých kvítků.", "tgt_summary": "Filipendula vulgaris, commonly known as dropwort or fern-leaf dropwort, is a perennial herb of the family Rosaceae closely related to Meadowsweet. It is found in dry pastures across much of Europe and central and northern Asia mostly on lime.", "id": 738861}
{"src_title": "Hvězdný prach (film, 2007)", "tgt_title": "Stardust (2007 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film Hvězdný prach se odehrává na pomezí dvou světů, a to kouzelného království Hromotvrz (Stormhold) a anglické vísky Zeď, která je pojmenovaná právě podle zdi, jež brání průchodu mezi těmito světy. V úvodní části filmu se mladík Dunstan Thorne vydává na průzkum za zeď. U průchodu v pobořené části zdi je konfrontován jejím hlídačem, kterého ale obelstí. A tak se Dunstan ocitá v království Hromotvrz, kde objeví tamější tržiště. Na tržišti je opravdu neobvyklé zboží, živé oči ve skleněné nádobě, malí sloni v kleci pro ptáky a spousta dalších podivuhodností. Dunstan je však nejvíc okouzlen místní prodavačkou, proto se od ní pokouší koupit květiny. Ta mu za polibek nabídne skleněnou sněženku, která majiteli propůjčuje veliké štěstí. Po uskutečnění obchodu mu prozradí, že je čarodějnicí vězněnou princeznou a pozve jej k sobě do vozu. Poté se Dunstan vrací do Zdi. Devět měsíců na to mu hlídač od zdi přináší překvapení v podobě jeho novorozeného syna Tristrana Thorne, kterého někdo nechal u průchodu ve zdi. Hlavní dějová linie se odehrává po osmnácti letech. Popisuje příběh mladého Tristrana. Tristran se snaží okouzlit krasavici Victorii Forester. Victoria je bohužel zadaná, její přítel Humphrey je bohatý a zcestovalý, proto Tristran jako pouhý pomocník v obchodě má u Victorie jen málo šancí.  Mezi tím probíhá v královském paláci boj o trůn, ze sedmi synů má umírající král Hromotvrzi ještě čtyři dědice. Je zvykem, že následníkem trůnu se stává poslední žijící mužský potomek. Královský dvůr je tedy místem plným pletich a bratrovražd. S ohledem na současnou situaci se král pro zbývající syny rozhodne vytvořit úkol, který spočívá v hledání královského klenotu, který kouzlem vyšle vysoko na oblohu, odkud spadne na neznámé místo. Shodou okolností zasáhne hvězdu, která společně s klenotem dopadne na zem.  Stejného večera, kdy se Tristran snaží okouzlit krásnou Victorii, se od ní dozví, že si bude za týden Humphreyho brát. Pár okamžiků na to spolu vidí na obloze padat hvězdu. Victoria se tedy s Tristranem dohodne, že pokud jí do týdne přinese spadlou hvězdu, svatbu si rozmyslí. Tristran se vydává za spadlou hvězdou. Jeho cesta vede přes zeď, kde se setkává s jejím hlídačem, od něhož se dozví, že se jeho otec také pokoušel projít. Když je Dunstan konfrontován svým synem, prozradí mu celý příběh a dá mu dopis od jeho matky. Z přečtení dopisu vyplyne, že pokud Tristran zapálí svíčku a bude myslet na svou matku, tak se za ní přenese – „Nejrychleji se cestuje po světle svíčky.“  Po rozžehnutí svíčky je Tristran přenesen do Hromotvrzi, přistane na mladé dívce. Je chvíli dezorientovaný, ale pak si uvědomí, že v poslední chvíli mu probleskla hlavou myšlenka na Victorii a zřejmě proto skončil v kráteru po spadlé hvězdě. Z rozhovoru s dívkou Yvaine vyplyne, že právě ona je tou spadlou hvězdou. Tristran jí navrhne, že pokud se s ním vydá za Victorií, tak jí nechá zbytek svíčky. Poté se společně vydávají na cestu. Yvaine, jakožto hvězda, není zvyklá být vzhůru ve dne a začíná být brzo unavena, proto jí Tristran nechává odpočinout a vydá se hledat něco k snědku.  Tristran ale není sám, kdo touží po spadlé hvězdě. Tři čarodějnice si povšimnuly padající hvězdy a touží po jejím srdci, po jehož snědení by měly znovuzískat nesmrtelnost. Proto se Lamia, nejstarší z nich a královna čarodějnic, vydává na lov hvězdy. Za pomocí runových kamenů zjistí, kde má připravit past. Na místě u cesty, tam, kam jí runové kameny ukázaly, vykouzlí Lamia hostinec, promění svého služebníka Bernarda v děvečku a kozla přemění na hostinského Billyho. Když je Tristran pryč, přijde Yvaine na pomoc jednorožec. Ten se s Yvaine vydává hledat někoho jiného, kdo by jí pomohl dostat se zpět na oblohu. Po nějakém čase spolu naleznou hostinec s hostinskou Lamií. Ta se snaží, aby Yvaine byla spokojená, a tím i začala co nejvíce zářit. Její srdce tak bude účinnějším prostředkem pro dosažení nesmrtelnosti. Když už se Lamia chystá chopit ostrého střepu, nástroje pro vyříznutí srdce, začne se do hostince dobývat princ Primus a Tristran, hledající nocleh. V hostinci si Primus povšimne náhrdelníku Yvaine. Je to královský klenot, po němž pátrá. Než se ho však stihne zmocnit, je podříznut královnou čarodějnic Lamií, čemuž je svědkem i Yvaine a Tristran vracející se ze stájí. Čarodějnice se je pokusí uvězněné mezi kouzelnými plameny zabít, ale Tristran nezaváhá, svou nově objevenou hvězdu chytí za ruku, řekne jí, ať myslí na domov a strčí kouzelnou svíčku do plamenů. Vzhledem k tomu, že Tristran myslel na svůj domov a Yvaine na její, ocitají se na půli cesty v oblacích, kde je chytí pirátská loď.  Kapitán této vzdušné lodi je obávaný pirát Shakespeare, který si před posádkou hraje na hrdlořeza, přitom je to milovník umění a Anglie. Proto se rozhodne oběma pomoci a přepraví je zase o něco blíže ke Zdi. V průběhu plavby se Yvaine do Tristrana zamiluje a chvílemi začíná zářit.  Po vylodění potkávají povoz čarodějce Špindíry Sal, která vězní Tristranovu matku, momentálně žijící v podobě modrého ptáčka. Tristran jí požádá, aby je dopravila na tržiště u Zdi. Ta souhlasí výměnou za skleněnou sněženku, kterou má pověšenou v klopě. Tristran s obchodem souhlasí a sněženku jí dává. Ta je však kouzelná a chránila ho před magií. Čarodějnice ho následně proměňuje v myš a zavírá do klece. Vzhledem k tomu, že je Sal pod vlivem kletby, díky níž nevidí, neslyší ani necítí žádnou hvězdu, nechává Yvaine bez povšimnutí a vydává se zpět na cestu na trh. Během cesty Yvaine vyznává myši Tristranovi svou lásku. Na trhu Špindíra Sal vrací Tristranovi jeho vlastní podobu.  Tristran, leč v podobě myši, slyšel a pochopil vyznání od Yvaine a přiznává jí, že je do ni také zamilovaný. Na trhu si najímají pokoj. Druhého dne ráno Tristran uřízne Yvaine pramínek vlasů a vydává se za Victorií, tak jak slíbil, a oznámil jí, že už o ní nemá zájem. Zanechává zkaz pro Yvaine u hostinského. Ten však zprávu zkomolí a ze vzkazu vyplyne, že se Tristran vrací za svou pravou láskou Victorií. Když si Yvaine tuto zprávu vyslechne, jde se zlomeným srdcem ke zdi přes trh, kde ji hledá královna čarodějnic Lamia. Mimo Lamii si jí všimne i Una, Tristranova matka, nyní v lidské podobě. Ta uzavře povoz, ve kterém spí Špindíra Sal, a s povozem se vydává za Yvaine. Ještě než stačí Yvaine překročit zeď, za kterou by se z ní stal jen hvězdný prach, dožene jí Una se vzbuzenou Sal a následně i Lamia. Sal dojde, že je zde přítomná i hvězda, tak začne s Lamií bojovat, Sal následně umírá. Tohoto boje byl svědkem i hlídač schovaný za zdí. Lamia zajímá Yvaine i Unu a odváží je do svého sídla, ke svým dvěma sestrám.  Když se Tristran vrací za zeď u průchodu, potkává vystrašeného hlídače. Ten mu vylíčí, co se stalo. Tristran prohledá povoz čarodějnice Sal, ve kterém objeví skleněnou sněženku a z povozu vypřáhne koně, na kterém se vydává zachránit Yvaine. Před sídlem čarodějnic potkává Tristran i posledního prince Septima, se kterým se vydává do boje proti čarodějnicím. Septimus zabíjí jednu z čarodějnic, pak je však zabit královnou Lamií. Tristran se zatím měl postarat o Unu, kterou mylně považovali za jednu z čarodějnic. Dozvídá se od ní, že je jeho matkou. Tristran se vrhne do boje s posledními dvěma čarodějnicemi. První se zbaví tak, že na ni vypustí zvířata určená k provozovaní magických rituálů. Lamie je však moc silná a Tristranovi se nedaří jí porazit. Když už situace vypadá beznadějně, řekne Yvaine Tristranovi, ať jí obejme. Po obejmutí začne Yvaine zářit tak silně, že Lamiu spálí na popel.  Tristran, syn princezny Uny, dcery krále Stormholdu, se jako poslední dědic království stává králem a Yvaine královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "V polovině dubna 2006 se začaly natáčet hlavní scény filmu. Některé scény se točily ve filmovém studiu Pinewood Studios v Londýně. Další scény se natáčely v Anglii ve Skotsku, Walesu a na Islandu. Seznam lokací, kde se natáčelo:  Anglie: Skotsko: Wales: Island:", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba k filmu byla zahrána Londýnským metropolitním orchestrem. Ve filmu zazní tyto klasické skladby: Pro závěrečné titulky byla nahrána píseň „Rule The World“ od britské chlapecké skupiny Take That. Trailer k filmu doprovázela skladba \"Eradication Instincts Defined\" od norské black metalové skupiny Dimmu Borgir.", "section_level": 1}, {"title": "Premiéry.", "content": "Světová premiéra proběhla v amerických a ruských kinech 10. dubna 2007. Premiéra v českých i slovenských kinech proběhla 27. září 2007.  Film byl vydán v obou regionech na DVD a HD DVD 18. prosince 2007. V České republice vyšel na DVD 9. dubna 2008. Ve vydavatelství Magic Box, a. s.  DVD mimo jiné obsahovaly: film, vynechané scény, nepovedené scény a trailer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdný prach (v anglickém originále Stardust) je britský-americký romantický fantasy film režiséra Matthewa Vaughna natočený studiem Paramount Pictures. Námětem pro film byl stejnojmenný román Neila Gaimana. Premiéru měl v roce 2007 a jeho tržby činily přes 135 milionů dolarů.", "tgt_summary": "Stardust is a 2007 romantic fantasy adventure film directed by Matthew Vaughn and co-written by Vaughn and Jane Goldman. Based on Neil Gaiman's 1999 novel of the same name, the film features an ensemble cast led by Claire Danes, Charlie Cox, Sienna Miller, Ricky Gervais, Jason Flemyng, Rupert Everett, Peter O'Toole, Michelle Pfeiffer, and Robert De Niro, with narration by Ian McKellen.", "id": 115489}
{"src_title": "Wrestler (film)", "tgt_title": "The Wrestler (2008 film)", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "Profesionální wrestleři kteří vystupovali ve filmu: Rob Eckos, Necro Butcher, Nick Berk, The Blue Meanie, Sabian, Nate Hatred, R-Truth, L.A. Smooth, Jay Lethal, Jim Powers, Claudio Castagnoli, Larry Sweeney, Romeo Roselli, John Zandig, Chuck Taylor, Nigel McGuinness, Pappadon, a Jay Santana.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "\"Wrestler\" byl napsaný Robertem D. Siegelem, bývalým spisovatelem pro \"The Onion\". Herec Nicolas Cage v říjnu 2007 vstoupil do jednání o roli Randyho. Následující měsíc Cage projekt opustil a Mickey Rourke ho v hlavní roli nahradil. Podle Aronofskyho Cage odsoupil protože zjistil, Aronofsky chce, aby hlavní roli ztvárnil Mickey Rourke. Aronofsky se vyjádřilo Cageovi \"je to naprostý gentleman a rozuměl, že moje srdce je na Mickeyho straně a odstoupil. Chovám k Nicovi Cageovi jako k hercovi velký respekt a myslím, že bych s ním opravdu pracovat mohl..ale, však víte, Nic neuvěřitelně Mickeyho podporoval, protože jsou to staří kámoši a on mu opravdu chtěl s touto příležitostí pomoci, takže raději sám odstoupil.\"  40denní natáčení začalo v lednu 2008 v New Jersey, přesněji v Elizabeth, Hasbrouck Heights, Garfield, Asbury Park, Linden, Rahway, Roselle Park, Dover a v supermarketu v Bayonne, kde Rourke mimochodem obsluhoval a improvizoval s opravdovými zákazníky, a v New Yorku. Nějaké scény byly také natočeny v aréně v Philadelphii.  Afa Anoa'i, bývalý profesionální wrestler, byl najat, aby trénoval Rourkeho pro jeho roli. Anoa'i si vzal na výpomoc své dva hlavní trenéry, Jona Troskyho a Toma Farra a s Rourkem spolupracovali po dobu osmi týdnů. Oba trenéři měli také ve filmu menší roli.  V jedné scéně je fiktivní video hra pro Nintendo Entertainment System jménem \"Wrestle Jam '88\". Jsou v ní charaktery Robinsona a Ayatollaha. Aronofsky si žádal plně funkční video hru, se kterou by herci mohli hrát. Programátor Randall Furino a designér názvu filmu, Kristyn Hume, vytvořili hratelné demo s funkčním rozhraním, které obsahuje i grafiku a muziku z 80. let.  Aby byl film více realistický, scény v šatně byly čistě improvizované a proto to vypadá, jako když spolu Rourke a další herci doopravdy běžně komunikují.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Clint Mansell, skladatel předešlých filmů Aronofskeho (Pí, Requiem za sen a Fontána), se stal skladatelem i pro film \"Wrestler\". Nový song Bruce Springsteena, také jménem \"The Wrestler\", zazní při závěrečných titulkách. Springsteen napsal tento song během svého cestování po Evropě, po přečtení dopisu od Rourkeho a scénáře k filmu.  Song od Guns N' Roses, \"Sweet Child O' Mine\", hraje při Randyho nástupu do ringu na konci filmu. Při své řeči na předávání Zlatých glóbů se Rourke zmínil, že Axl Rose daroval píseň filmu zdarma a tak Roseovi poděkoval.  Ve filmu jsou také dvě skladby od Ratt (\"Round and Round\" a \"I'm Insane\"), song od Quieta Riota, \"Metal Health\" (což je Randyho song při nástupu do ringu mimo finálního zápasu), \"Don't Walk Away\" od FireHouse, \"Dangerous\" od Slaughter, \"Animal Magnetism\" od Scorpions, \"Balls to the Wall\" od Accept, \"Soundtrack to a War\" od Rhino Bucketa a \"Don't Know What You Got (Till It's Gone)\" od Cinderella. Song od Madonny, \"Jump\", hraje při scéně v baru. Ve strip klubu lze slyšet skladbu \"Stuntin' Like My Daddy\" od Birdmana a Lil Wayneho. \"Let Your Freak Out\" od nezávislé kanadské zpěvačky/textařky Deeshy můžeme slyšet při další barové scéně, když má role Marisy Tomeiové emocionální rozhovor s rolí Mickeyho Rourke.", "section_level": 2}, {"title": "Propagace.", "content": "Ačkoli se jim film z počátku nezamlouval, World Wrestling Entertainment (WWE) pomohla s propagací pomocí fikcionálního příběhu. Do toho byl také zapojen heel turn Chrise Jericha, když začal urážet legendy jako Ric Flair, který se poté cítil trapně, stejně jako Mickey Rourke za své ztvárnění wrestlera ve filmu \"Wrestler\". Na 15th Screen Actors Guild Awards Rourke oznámil, že se bude účastnit \"WrestleManie XXV\", hlavně s cílem dokončit feud s Jerichem. 28. ledna Rourkeho mluvčí uvedl, že se Rourke nebude této akce účastnit, přijde se však podívat jako host.  Rourke byl také pozván na ceremoniál 2009 WWE Hall of Fame, který se koná vždy před WrestleManií. Následující večer měl Jericho handicapový zápas proti Rickymu Steamboatovi, Roddymu Piperovi a Ricu Flairovi. Po svém vítězství vyzval Rourkeho, který nakonec do ringu přišel a udeřil ho pěstí. Flair poté Rourkemu pogratuloval.", "section_level": 2}, {"title": "Vnímání publika.", "content": "Během rozhovoru s NPR Aronofsky mluvil o reakci vlastníka WWE, Vince McMahona, na tento film: WWE Hall of Famer, Bret \"The Hitman\" Hart, který byl několikanásobný světový šampion jak ve WWE, tak ve WCW, si film \"Wrestler\" užil a zatleskal Rourkeho výkonu. Tvrdil: \"Randy “The Ram” Robinson byl událost večera který vyprodal Madison Square Garden. Tak jsem byl... Ačkoli film přesně vyjadřuje život každého pro wrestlera, tak jsem rád že nikdo z nás svou kariérou neprolítl tak rychle.\" WWE komentátor Jim Ross film popsal jako \"velmi silný, dramatický film, který líčí, jak jsou lidé posedlí svými vlastními životy a jejich kariéra je může zničit.\"  Bývalý WWE a TNA světový šampion v těžké váze, Mick Foley, si film užil a řekl: \"Již během prvních pěti minut jsem naprosto zapomněl, že se koukám na Mickeyho Rourke. Ten chlap na obrazovce prostě \"byl\" Randy 'the Ram' Robinson.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Wrestler je sportovní drama film z roku 2008, režíroval ho Darren Aronofsky, napsal Robert D. Siegel a hlavní a vedlejší role ztvárnili Mickey Rourke, Marisa Tomei a Evan Rachel Woodová. Produkce začala v lednu 2008 a Fox Searchlight Pictures získali právo film propagovat v USA; zde byl film vydán 17. prosince 2008 a po celém světě 23. ledna 2009. Na DVD a Blu-ray byl film ve Spojených státech vydán 21. dubna 2009 a ve Spojeném království 1. června 2009. Aronofsky se domnívá, že film \"Wrestler\" je velmi podobný filmu z roku 2010, \"Černá labuť\", oba filmy jsou o náročném umění.", "tgt_summary": "The Wrestler is a 2008 American sports drama film directed by Darren Aronofsky and written by Robert Siegel. The film stars Mickey Rourke, Marisa Tomei, and Evan Rachel Wood. Production began in January 2008 and Fox Searchlight Pictures acquired rights to distribute the film in the U.S.; it was released in a limited capacity on December 17, 2008, and was released nationwide on January 23, 2009. It was released on DVD and Blu-ray Disc on April 21, 2009, in the United States. It was released in the United Kingdom on January 16, 2009.", "id": 1414924}
{"src_title": "Guimbal Cabri G2", "tgt_title": "Guimbal Cabri G2", "src_document": [{"title": "Základní údaje o vrtulníku.", "content": "Cabri G2 je 2-místný vrtulník z velké části vyrobený z kompozitních materiálů. Podvozek je ližinový, měkce připevněný k draku, aby eliminoval tvrdé přistání a možnost pozemní rezonance. Celý stroj je koncipován s ohledem na bezpečnosti při poruše. O pohon se stará ověřený motor Lycoming O-360 s maximálním výkonem 180 koní, který je nezvykle obdařen elektronickým zapalováním vedle běžně používaného magneta.  Cabri vyniká svou jednoduchou údržbou, většinou dílů s neomezenou životností a drakem, který nevyžaduje generálku. Elastomery použité nejen v rotorové hlavě eliminují vibrace a namáhání. To vše se pozitivně projevuje na velice nízkých provozních nákladech.  Cabri G2 se vyznačuje především velkým důrazem na bezpečnost posádky a jednoduchost ovládání. Tím se stal velmi oblíbeným v leteckých školách po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní rotor.", "content": "Má 3-listý bezůdržbový volně uložený rotor s kompozitovými listy uchycenými pomocí elastomerických ložisek. U vrtulníku, který má natáčení listů ve třech osách je nulová údržba nevídanou věcí. Rotor vyniká obrovskou setrvačností (inercí), díky které je bezpečný i v případě poruchy motoru. Tomu ovšem napovídá i samotné jméno vrtulníku Cabri (Comfort in Autorotation Belongs to Rotor Inertia). Navíc u tohoto typu nehrozí oddělení rotoru v případě letu s nízkým násobkem G, což je pro vrtulníky smrtelné – to již mnohokrát ukázala zkušenost např. s vrtulníky Robinson.", "section_level": 2}, {"title": "Ocasní rotor.", "content": "Ocasní rotor je typu Fenestron, který si v této velikostní kategorii odbývá svou premiéru. V karbonovém prstenci se otáčí 7 symetricky rozložených listů rychlostí přes 5000 otáček za minutu. Kapotáž kolem rotoru jej chrání proti poškození cizími předměty a eliminuje vznik vírového prstence, tedy ztráty účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Výbava.", "content": "Základním prvkem výbavy Cabri je tzv. EPM, tedy LCD display zobrazující nejdůležitější údaje o vrtulníku jako jsou otáčky motoru a rotoru, využívaný výkon včetně limitů (cejchováno v procentech), stav paliva, spotřebu, výdrž a teploty a tlaky v pohonném ústrojí. Mnoho nehod vrtulníků vybavených karburátorem bylo důsledkem jeho zamrznutí, proto je Cabri vybaveno elektronicky řízeným ohřevem. Zajímavostí je také použití dálkového ovládání k otevření a aktivaci vrtulníku místo klíčku.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Vrtulník Cabri G2 poprvé vzlétnul v březnu 2005, avšak jeho předchůdce, prototyp G1 vzlétl již v roce 1992. Cabri se může pyšnit několika světovými rekordy v kategorii vrtulníků do 500kg, kterých dosáhl v roce 2006: Dosažená výška bez užitečného zatížení 6,658 m (21,844 ft). Čas potřebný pro nastoupání do 3000 m(9840 ft) je 6 minut a 42 sekund a čas do 6000 m(19680 ft) je 22 minut a 6 sekund.  Jako jediný vrtulník v této kategorii získal plnou certifikace EASA CS-27 a to v prosinci 2007. První vyrobené kusy zamířili k francouzskému provozovateli Ixair (prosinec 2008) a 2 vrtulníky si objednal i Eurocopter pro výcvik svých posádek (prosinec 2009). Guimbal také podepsal smlouvu s Eurocopterem na výrobu bezpilotního prostředku založeného na Cabri G2.  Dnes je vrtulník Cabri G2 certifikován ve velké části světa včetně Číny, Jižní Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, Brazílie a od roku 2015 certifikaci potvrdila i americká FAA.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz Cabri G2 v České republice.", "content": "První Cabri G2 byl do České republiky přivezen v únoru 2012. Přes české zastoupení byl dodán i jeden vrtulník do Polska – SP-DWZ, vč. 1107.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody.", "content": "Od začátku produkce Cabri došlo již ke 4 nehodám, avšak během žádné z nich nedošlo k vážnějšímu zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Základní rozměry  Hmotnosti  Výkony", "section_level": 1}, {"title": "Provozovatelé.", "content": "Přehled provozovatelů u nás i ve světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guimbal Cabri G2 je 2-místný pístový vrtulník moderní konstrukce. Jeho vývoj vedl Bruno Guimbal, bývalý inženýr výrobce Eurocopter. K hlavním přednostem tohoto vrtulníku patří vysoká míra bezpečnosti a to jak pasivní, tak aktivní.", "tgt_summary": "The Guimbal Cabri G2 is a two-seat light helicopter produced by Hélicoptères Guimbal, and powered by a reciprocating engine. Designed by Bruno Guimbal, a former Eurocopter engineer, it had its origins in the 1980s, and the first demonstrator flew in 1992. Following the granting of regulatory approval, the Cabri entered commercial service in 2008. In addition to its use within the general aviation sector and as a training rotorcraft, the Cabri G2 has also been used as the basis for unmanned aerial vehicles (UAVs).", "id": 498816}
{"src_title": "Amerika hledá topmodelku", "tgt_title": "America's Next Top Model", "src_document": [{"title": "Průběh soutěže.", "content": "Hlavní část soutěže předcházejí krátké pohovory s panelem porotců. Z velkého množství uchazečů je vybráno dvacet soutěžících a tento počet se záhy sníží na 10-16 finalistů, pro které je vyhrazeno zázemí, typicky v New York City, nebo Los Angeles, kde větší část soutěže probíhá.  Hlavní část soutěže, jakési širší finále, probíhá v kolech, které odpovídají jednotlivým odvysílaným epizodám. Každé kolo a epizoda obsahuje většinou „mini výzvu“ (\"mini challenge\", vedlejší úkol, jež soutěžícímu, která ji vyhraje, většinou přináší nějakou cenu nebo výhodu v daném kole) a poté hlavní úkol, jimž je většinou focení, může to být ale i točení reklamy, casting, předvedení určitého modelu a podobně. Jedná se o klasický vyřazovací model, kdy na konci každého kola je na základě zhodnocení porotců vyřazena ten soutěžící, který se v daném kole nejméně dařilo.  Ve vysílaných epizodách nechybí ani záběry ze soužití finalistů v jejich prozatímním sídle ve stylu reality show (dříve či později dochází k různým neshodám, paktování, sympatiím a antipatiím...), někdy sami porotci nebo specialisté na tu či onu složku modelingu soutěžící navštíví a věnují jim v ní krátký rychlokurz pro úkol, který je čeká.  V pozdějších fázích se soutěž přesouvá i do jiných míst světa, kde pokračují focení a další úkoly – jejich náročnost se stupňuje, zato může přecházet i v reálné zakázky, které výherce vedlejších úkolů získájí. Finále, ve kterém zbývají jen dva soutěží o titul, soutěž vrcholí módní přehlídkou, na níž mají finalisté ukázat v plném spektru své vlohy i to, co se naučili.  Ultimátní výhrou je právo používat titul „America's Top Model“, mediální prostor v některém z módních časopisů, kosmetické produkty, finanční obnos a kontrakt s modelingovou agenturou.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "První řada (řady v původním znění se nazývají \"Cycles\") proběhla v roce 2003, první epizoda se vysílala 20. května na stanici UPN. Ta byla poté v roce 2006 sloučena se stanicí The WB a tím se soutěž přesunula na stanici The CW, která pořad vysílala do roku 2015, kdy byl zrušen. V roce 2016 práva odkoupila stanice VH1, která současně pořad vysílá.  V Česku pořad vysílala stanice Prima Love.  Soutěž se v průběhu posledních let stala velmi úspěšnou (v USA ji sleduje typicky 2-5 milionů diváků, vysílá se v 170 zemích světa) a podle původního formátu vznikly klony (frančízy) v 45 jiných zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amerika hledá topmodelku (v anglickém originále America's Next Top Model, též zkráceně ANTM, či Top Model) je americká televizní soutěž s prvky reality show z oblasti modelingu. Tváří, jednou z porotkyň a moderátorkou soutěže je topmodelka Tyra Banks. 23. řadu moderovala zpěvačka Rita Ora. Cílem soutěže (jak již napovídá její název) je nalézt novou topmodelku Ameriky. Od roku 2016 show vysílá americká stanice VH1.", "tgt_summary": "America's Next Top Model (abbreviated ANTM and Top Model) is an American reality television series and interactive competition in which a number of aspiring models compete for the title of \"America's Next Top Model\" and a chance to begin their career in the modeling industry. Created by Tyra Banks, who also serves as an executive producer, and developed by Ken Mok and Kenya Barris, the series premiered in May 2003, and aired semiannually until 2012, then annually from 2013. The first six seasons (referred to as \"cycles\") aired on UPN, before UPN merged with The WB to create The CW in 2006. The following sixteen cycles aired on The CW until the series was first cancelled in October 2015. The series was revived in 2016 and has been airing on VH1 ever since. The series was among the highest-rated programs on UPN and was the highest-rated show on The CW from 2007 to 2010. Advertisers paid $61,315 per 30-second slot during the 2011–12 television season, the highest of any series on The CW. The first 22 cycles of the series and cycle 24 were presented by Banks, while cycle 23 was presented by Rita Ora. The series also employs a panel of two or three additional judges, a creative director and a runway coach.", "id": 771695}
{"src_title": "Miroslav Karhan", "tgt_title": "Miroslav Karhan", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal tento záložník v FC Spartak Trnava. Mezi jeho další působiště patří: Betis Sevilla, Beşiktaş JK, VfL Wolfsburg a 1. FSV Mainz 05. V Mohuči (Mainz) ho v sezóně 2007/08 vedl trenér Jürgen Klopp. V červenci 2011 se vrátil z Německa zpět do Trnavy, kde převzal kapitánskou pásku. Hned ve své první sezóně Corgoň ligy (2011/12) po návratu bojoval s mužstvem až do posledních kol o ligový titul. Ten nakonec získal klub MŠK Žilina, jenž o dva body předstihl Trnavu, která jich získala celkem 65.  Sezóna 2012/13 se vyvíjela zcela jinak a Trnava bojovala o záchranu v Corgoň lize. Trenér Peter Zelenský jej po remíze 1:1 se Spartakem Myjava posadil na lavičku náhradníků. V posledním ligovém 33. kole v květnu 2013 v existenčním zápase dvou týmů bojujících o přežití v Corgoň lize proti 1. FC Tatran Prešov byl vyloučen za podražení soupeře a dodatečně dostal od disciplinární komise trest na tři zápasy (v další sezóně). Trnava zvítězila v Prešově 1:0 a v nejvyšší lize se zachránila.  13. srpna 2013 ukončil fotbalovou kariéru, ačkoliv plánoval, že sezónu 2013/14 dohraje na hřišti.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V kvalifikaci na EURO 2012 vstřelil v základní skupině B jeden gól (4. června 2011 proti Andoře, výhra 1:0), Slovensko se umístilo s 15 body na konečné čtvrté příčce tabulky a na evropský šampionát nepostoupilo.  Na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice se nedostal kvůli zranění.  Reprezentační kariéru ukončil 7. října 2011 po prohře Slovenska v Žilině s Ruskem. Počtem 107 odehraných zápasů za reprezentační A-mužstvo stanovil rekord mezi slovenskými reprezentanty.  Góly Miroslava Karhana za A-mužstvo Slovenska", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionářská a trenérská kariéra.", "content": "Po skončení hráčské kariéry pokračoval ve Spartaku Trnava jako sportovní ředitel. V říjnu 2014 se stal členem trenérského štábu u juniorského týmu klubu, započal spolupráci s trenérem Pavlem Bartošem. V únoru 2015 získal trenérskou Euro A licenci.  Působil jako asistent trenéra Ivana Hucka ve Spartaku Trnava. V dubnu 2016 Hucko po prohře 1:4 s ŠK Slovan Bratislava odstoupil a mužstvo převzal Miroslav Karhan. Při své premiéře na lavičce 24. dubna Trnava porazila družstvo MŠK Žilina 3:0 a dostala se před něj na průběžné 4. místo ligové tabulky. Čtvrté místo v tabulce Trnava uhájila až do konce sezóny 2015/16 a kvalifikovala se tak do prvního předkola Evropské ligy UEFA 2016/17. V listopadu 2016 po debaklu 0:7 na hřišti MŠK Žilina nabídl svou rezignaci, kterou vedení Spartaku nepřijalo a Miroslav Karhan pokračoval ve funkci trenéra A-týmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miroslav Karhan (* 21. června 1976, Hlohovec-Šulekovo) je bývalý slovenský fotbalový záložník a kapitán slovenské fotbalové reprezentace. Aktivní hráčskou kariéru ukončil 13. srpna 2013 v klubu FC Spartak Trnava, kde nadále působí jako trenér.", "tgt_summary": "Miroslav Karhan (born 21 June 1976) is a Slovak football manager and former player. He played as a midfielder. Karhan played club football at the beginning and end of his career for Spartak Trnava; between times he played in Spain, Turkey and Germany, where he spent ten seasons. Karhan was a regular member of the Slovakia national team and with 107 appearances, has played the second most matches of any player to represent them.", "id": 1476877}
{"src_title": "Eastgate (Washington)", "tgt_title": "Eastgate, Bellevue", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Eastgate je rezidenční čtvrtí velkoměsta Bellevue. Severně od jeho hranic prochází mezistátní dálnice Interstate 90, zatímco kousek na západ od bývalé obce se nachází mezistátní dálnice Interstate 405. Na východě čtvrť sousedí s městem Issaquah. Většina čtvrtě se nachází na severozápadním svahu Pumí hory, jenž patří pod Issaquahské Alpy. Na západě Eastgate sousedí s další čtvrtí Factoria, na jihu se čtvrtí Somerset. Rozloha čtvrti činí 3,3 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Eastgate je téměř kompletně rezidenční čtvrtí Bellevue a nachází se na hranicích školních okrsků Bellevue a Issaquah. Místní studenti dojíždějí na střední školu Newport High School, jenž se nachází v Bellevue. Do čtvrtě zajíždějí pouze dvě autobusové linky společnosti King County Metro, a to 210 a 222.  Ze 4 958 obyvatel, kteří zde žili roku 2010, tvořili 66 % běloši, 24 % Asiaté a 2 % Afroameričané. 5 % obyvatelstva bylo hispánského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Anexe.", "content": "Obyvatelé Eastgate se o anexi daleko větším městem Bellevue snažili v minulosti už několikrát. Jedno z referend o anexi bylo většinově schváleno už v roce 1990, jenže voliči nesouhlasili s tím, že by museli přijmout část městského dluhu. Eastgate tedy dále zůstávalo samotné. V roce 2002 státní nejvyšší soud zamítl metody, které města po dlouhá doba používala k vlastní expanzi. Zároveň se anexe Eastgate do Bellevue vzdálila finančními problémy, a tak se muselo čekat několik dalších let. Podle všeobecného plánu města Bellevue z roku 2004 je snahou města spěšně anektovat všechno území, které se nachází v jeho anexním rádiu. Diskusi Eastgate s Bellevue navíc pomáhal sám okres King. Anexi si pak přál i sám starosta Bellevue, který pobízel k práci vedoucí k tomuto cíli a požádal své pracovníky o vypočítání, kolik bude anexe město stát. V červnu 2012 se nakonec novými částmi Bellevue staly čtvrtě Eastgate, Tamara Hills a Horizon View. Bellevue bylo bohatší o 5 400 obyvatel, 1 850 domácností a 700 akrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eastgate je nedávno anektovaná čtvrť města Bellevue v okrese King v americkém státě Washington. Ještě v době své samostatnosti, roku 2010, měla 4 958 obyvatel. K připojení k Bellevue došlo v červnu 2012.", "tgt_summary": "Eastgate is a neighborhood of Bellevue, Washington, United States. The population was 4,958 at the 2010 census. It was annexed by Bellevue in 2012.", "id": 2451215}
{"src_title": "Abellio (firma)", "tgt_title": "Abellio (transport company)", "src_document": [{"title": "Německo.", "content": "Předchůdcem německé společnosti Abellio byla společnost EVAG-Betriebsgesellschaft mbH (EVBG), založená roku 2001, v níž byl vyčleněn dopravní podnik EVAG-Fahr- und Werkstattbetrieb. Německá společnost Abellio byla založena roku 2004 essenským městským podnikem Essener Versorgungs- und Verkehrsgesellschaft mbH (EVV), jehož dcerou je také essenský městský dopravní podnik Essener Verkehrs-AG (EVAG). Založení společnosti Abellio umožnilo účast ve spolkových soutěžích na dopravní výkony. Proto společnost EVAG nebyla součástí společnosti Abellio, ale dceřinou společností \"meoline GmbH\" společnosti EVV. V roce 2005 byl 75,1 % podíl prodán britské investiční společnosti Star Capital Partners, 12,36 % zůstal EVV a zbylý podíl patřil managementu firmy Abellio.  NedRailways B.V., dceřiná společnost nizozemských státních drah Nederlandse Spoorwegen, oznámila 7. listopadu 2008 spolkovému kartelovému úřadu převzetí všech podílů Essener Abellio GmbH a ten 24. listopadu 2008 převzetí povolil. Abellio od té doby vyhrála v Severním Porýní-Vestfálsku několik soutěží na železniční dopravu a v několika spolkových zemích koupila autobusové dopravce.  V Německu Abellio provozuje několik regionálních železničních inek v Severním Porýní-Vestfálsku a také vlastní několik autobusových společností po celém Německu. Německá společnost Abellio GmbH sídlí v Essenu.  Vlastnická struktura:  V dubnu 2013 skupina oznámila, že v rámci restrukturalizace prodává své autobusovové firmy v Německu a soustředí se na železniční dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Do britské autobusové dopravy vstoupila skupina v květnu 2009 nákupem autobusových společností Travel London (vzniklé v roce 2004) a Travel Surrey (odštěpené od Travel London) od společnosti National Express včetně vozidel a tras, přičemž převzala i personál. Následně je 30. října 2009 přejmenovala na Abellio London a Abellio Surrey. Obě společnosti působí v Jihovýchodní Anglii a zajišťují též část městské hromadné dopravy v Londýně.  Abellio má, stejně jako společnost Serco, 50% podíl v joint venture Serco-Abellio, která se pokouší získávat franšízy pro provozování železniční dopravy. Od července 2003 provozuje Merseyrail a od prosince 2004 Northern Rail. Neúspěšně se Serco-Abellio snažila získat do provozování železniční franšízy Wales & Borders a West Midlands.  Od února 2012 provozuje Abellio prostřednictvím své dceřiné firmy Greater Anglia železniční franšízu Greater Anglia Rail Franchise.  Abellio se dostala do užšího výběru v tendrech na získání franšíz InterCity West Coast, Essex Thameside a Thameslink Southern Great Northern. V partnerství s FirstGroup se neúspěšně snažila získat franšízu South West Trains, sama franšízy London Overground a South Central.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice koupila Abellio na přelomu let 2008 a 2009 prostřednictvím dceřiné společnosti NedRailways CZ Holding B.V. (od května 2011 Abellio Transport CZ Holding B.V.) berounského autobusového dopravce PROBO BUS. Dopravu provozuje pod původní značkou, webu společnosti PROBO BUS však již dominuje logo Abellio.  Česká pobočka Abellio CZ a.s. je v obchodním rejstříku zapsaná od 13. července 2011, kdy byla na tento název přejmenována dosavadní společnost PROBO REAL a.s. existující od 19. října 2007. Sídlo má v Králově Dvoře v provozovně PROBO BUS. Dne 3. července 2012 byl do obchodního rejstříku připsán předmět činnosti „provozování dráhy a drážní dopravy“. Od února 2009 je jako vlastník zapsána NedRailways CZ Holding B.V., od 16. května 2011 Abellio Transport CZ Holding B.V. V čele společnosti stojí jednočlenné představenstvo, jehož jediný člen za společnost také jedná.  V roce 2011 projevila zájem o výběrové řízení ministerstva dopravy o provozování rychlíkové železniční dopravy na trati Ostrava – Krnov – Olomouc. 17. května 2012 poslala zadavateli rozsáhlou stížnost, podle níž soutěž je vypsána nespravedlivě a zvýhodňuje stávajícího dopravce, České dráhy, zejména proto, že ministerstvo dopravy nezveřejnilo všechny údaje potřebné k sestavení nabídky. Ministerstvo žádnou z námitek neuznalo a 28. května 2012 je zamítlo.  Protože Abellio CZ nepovažovala rozhodnutí ministerstva o námitkách za souladné se zákonem, dne 6. června 2012 podala k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání úkonů objednatele, ÚOHS však návrhu nevyhověl, respektive řízení zastavil, protože navrhovatel vypočetl výši kauce podle jiného zákona, než podle kterého výběrové řízení běželo, a tedy složil kauci v jiné výši, než v jaké ji ÚOHS požadoval. Navrhovatel odmítl kauci doplatit, protože trval na svém výkladu práva. Z 10 zájemců, kteří si vyzvedli zadání, nakonec podali nabídku jen dva dopravci, Abellio mezi nimi není.  Česká pobočka se v autobusové i železniční dopravě chce účastnit tendrů ve Středočeském kraji, v Praze, Libereckém a Ústeckém kraji a v západních Čechách, na Plzeňsku a Karlovarsku. Ideálem je pro ni provázat silniční a železniční dopravu.  Od 1. dubna 2011 má obchodní rozvoj společnosti Abellio v České republice na starosti člen představenstva společnosti Abellio CZ a.s. Petr Moravec, který do roku 2008 byl generálním ředitelem Veolia Transport ČR a následující dva roky působil v Českých drahách, mimo jiné jako náměstek pro osobní dopravu. Jeho předchůdci ve funkci byli Dr. Friedrich-Wilhelm Rademacher a Karl-Ulrich Clausen, oba z Německa.  V dubnu 2013 Petr Moravec oznámil, že skupina Abellio opouští Českou republiku a dceřiné společnosti Abellio CZ, Probo Bus a PT Real nabízí k prodeji, který by se měl uskutečnit zhruba do 9 měsíců. Součástí restrukturalizace je i prodej autobusových firem v Německu a soustředění na železniční dopravu.  Dne 25. října 2013 obdržel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže návrh společnosti DB Czech Holding s.r.o. vlastněná německou společností DB Mobility Logistics AG ze skupiny Deutsche Bahn na spojení soutěžitelů formou výlučného ovládnutí společnosti Abellio CZ a.s. včetně dceřiných společností PT REAL, spol. s r.o. a PROBO BUS a.s., zejména v oblasti autobusové dopravy.  Bezprostředně po vydání souhlasu ÚOHS noví vlastníci odvolali z představenstva Abellio CZ i Probo bus Petra Moravce a z představenstva Abellio CZ Martina Kupku a nahradili je prokuristy společnosti ARRIVA holding Česká republika s.r.o. Ivanem Procházkou a Milanem Zapletalem. Zároveň se výkonným ředitelem skupiny Arriva pro region střední a východní Evropy stal Radim Novák, do roku 2012 generální ředitel Veolia Transport Česká republika. K 9. prosinci 2013 byla Abellio CZ a.s. přejmenována na Arriva Services a.s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abellio je mezinárodní dopravní společnost, založená roku 2001 v Severním Porýní-Vestfálsku. Od roku 2008 je odnoží nizozemské státní železniční společnosti Nederlandse Spoorwegen, určenou pro podnikání v zahraničí. Po převzetí nizozemskou firmou nesla do 30. října 2009 název NedRailways, poté byla přejmenována na Abellio. Společnost působí v železniční a autobusové dopravě zejména v Německu a ve Velké Británii, na konci roku 2008 pronikla též do České republiky; v dubnu 2013 však oznámila opuštění českého trhu. Na jaře 2013 oznámila útlum svých aktivit v autobusové dopravě v Německu a Velké Británii a soustředění na železniční dopravu.", "tgt_summary": "Abellio is a public transport company that operates services in Europe, with both bus and rail networks. It was founded as NedRailways in 2001, before being renamed Abellio in October 2009. Abellio is wholly owned by the Dutch national rail operator Nederlandse Spoorwegen.", "id": 2118437}
{"src_title": "Mass Effect: Odveta", "tgt_title": "Mass Effect: Retribution", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Záhadný ve své pracovně přemýšlí o jeho Shepardovu rozhodnutí zničit základnu Kolektorů. Kai Lenga vyslal, aby pátral po uprchlíkovi Graysonovi.  Grayson žije jako uprchlík, pod falešným jménem Paul Johnson, Pracuje pro asarijku Ariu T ́Loakovou (nepsáná vládkyně Omegy, známá také jako Královna pirátů). S partou žoldáků, batariánem Sanakem a asarijkou Lesslie (Graysonova milenka a také dcera Arie), našli velké množství rudopísku (droga), který patří gangu Spárů (největší nezávislý gang na Omeze). Grayson rudopísek ukryje ve svém bytě, Sanak mu nevěří, protože Grayson byl na rudopísku dříve závislý. Ariu Graysonova práce potěšila. Kai Leng zjistil mnoho o Graysnovy, číhá na něj na Omeze. Ve vhodnou chvíli ho, i s partou žoldáků, přepadl u něj v bytě. Graysona uspal a unesl, Lesslie, která byla v bytě s Graysonem, zabil. Podřezal ji hrdlo. Předtím, než byl Grayson unesen, stihl ještě poslat Kahlee poslat tajné informace o Cerberu (teroristická pro-lidská organizace).  Aria pátrala, po tom, kdo ukradl rudopísek a hlavně po vrahovi své dcery, Sanak vinil Graysona. Záhadný se rozhodl Graysona zneužít na odporné Smrťácké experimenty.  Kahlee se na Citadele setkala se svým milencem Paulem Andersonem (nyní je poradcem lidského radního Donnela Udiny a diplomat Aliance), pověděla mu o Graysonovi, rozhodli se varovat Radu, před Smrťáckou (Reaperskou) hrozbou.  Cerberus implantoval Graysonovi Smrťácké implantáty, Grayson byl indoktrinován, stal se loutkou v rukou Smrťáků, občas se mu ale podařilo projevit i svou vůli, proto ho Cerberus zdrogovával Rudopískem. Grayson se díky implantátům stal silnějším, rychlejším a zdatnějším. Stal se napůl biotikem a napůl syntetikem (kyborgem).  Aliance zaútočila na stanici Cerberu, díky Kahlee a Andersonovi, Záhadný s Kai Lengem uprchli v záchranném modulu. Graysona zajali členové Aliance, při přepravě ale Smrťáci donutily Graysona, aby zabil své zachránce, získal tak raketoplán. Kai Leng a Záhadný nalhaly v Afterlife Arii, že Grayson zradil Cerberus a přidal se ke skupině turianských roajalistů. Aria slíbila, že Graysona najde a zabije ho, pokud ji Záhadný zaplatí čtyři miliony. Později Sanak zajal Kahlee a Andersona, měli sloužit jako návnada a přilákat Graysona.  Grayson krátce přebral kontrolu nad svým tělem, a letěl tedy za Kahlee na Omegu. Na Omeze Graison vstoupil do připravené léčky, vůbec už nevypadal jako člověk, ovšem opět se ho zmocnili Smrťáci, stal se znovu jejich avatarem. Pod vlivem Smrťáků Grayson postřílel tým Arie, zabil i Sanaka a uprchl, byl velmi mocný a výborně si poradil se silnou přesilou, ale jeho tělo takové vypětí sil velmi vyčerpávalo.  Kai Leng viděl, jak si Grayson poradil s přesilou, zajal Kahlee a Andersona, chtěl je také použít jako návnadu, aby nalákal Graysona. Nicméně zanedlouho se Kahlee s Andersonem se osvobodily a zajaly Kai Lenga, společně odletěli na Grissomovu akademii. Smrťáci ovládající Graysona chtěli zničit talentované biotiky z projektu Vzestup, proto Grayson letěl na Grissomovu akademii. V Grissomově akademii se Kai Leng osvobodil, Grayson pozabíjel několik členů ochranky, spustil se poplach. Andersonovi se podařilo Graysona postřelit, byl už sice poškozený a vyčerpaný, ale nezastavilo ho to, Grayson unesl Kahlee. Kai Leng je přepadl a společně s Andersonem Graysona rozstříleli, když Grayson umíral, tak cítil radost a osvobození.  Anderson Kai Lenga postřelil, do nohy, ale podařilo se mu uprchnout, bez Graysonova těla, které chtěl Záhadný na výzkum. Anderson s Kahlee se pokusil přesvědčit Radu, že Smrťáci jsou vážnou hrozbou, ale i přes důkaz Grasonova těla, jim Radní nevěřili.  Cerberus utrpěl velké ztráty, Záhadný zavolal Arii, pokusil se s ní udobřit, tím, že ji zaplatil za data z přepadené stanice Cerberu. Poté si uvědomí, že Smrťáci (Reapeři) jsou skutečnou hrozbou a rychle přicházejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mass Effect: Odveta (anglicky \"Mass Effect: Retribution\") je sci-fi román od autora Drewa Karpyshyna. Kniha byla publikována roku 2010, česky roku 2011. Jedná se o třetí knihu ze série Mass Effect, která příběhem předchází stejnojmennou hru vydanou pro Xbox 360, PlayStation 3 a Microsoft Windows; vyvinutou společností BioWare", "tgt_summary": "Mass Effect: Retribution is a Science fiction novel by Canadian writer Drew Karpyshyn set in the \"Mass Effect\" universe. It is a sequel to the video game \"Mass Effect 2\", as well as to its prequel novel, \"\", also written by Karpyshyn. \"Retribution\" is set directly after the events of \"Mass Effect 2\", and like its predecessors, expands on the \"Mass Effect\" universe by fleshing out its setting and providing background on some key characters.", "id": 1719439}
{"src_title": "Klášter Bois", "tgt_title": "Abbaye-aux-Bois", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ženský klášter byl založen roku 1202 pod názvem Notre-Dame-aux-Bois v Ognolles. Opatství se rychle rozvíjelo díky podpoře papeže a francouzských králů a darům místní šlechty a měšťanů. Stoletá válka a Hugenotské války opatství těžce zasáhly a po několika stěhováních se v roce 1654 díky ochraně Anny Rakouské usídlilo v Paříži. V roce 1667 byla povolena změna názvu kláštera. V roce 1680 složil Marc-Antoine Charpentier pro klášter skladbu \"Leçons de ténèbres\". V roce 1718 nechaly jeptišky vybudovat nový klášterní kostel. Klášter se věnoval výchově dcer nejvyšších společenských vrstev.  V roce 1792 za Velké francouzské revoluce byl klášter zrušen a budovy byly znárodněny. Během Hrůzovlády sloužil jako věznice. V roce 1798 bylo vybavení kláštera prodáno a budovy byly přestavěny na byty, zůstal pouze kostel. Ten byl obnoven roku 1802 pro bohoslužby farnosti Saint-Thomas d'Aquin. Královským nařízením z 18. listopadu 1827 se do budov v ulici \"Rue de Sèvres\" mohly nastěhovat augustiniánky, které obnovily klášter jako vzdělávací zařízení a část prostor pronajaly osamoceně žijícím ženám z vyšší společnosti.  V roce 1904 byl klášter opět zrušen a v roce 1907 byly budovy strženy kvůli rozšíření ulice \"Rue de Sèvres\" a vytvoření ulic \"Rue Récamier\" a \"Square Roger-Stéphane\". Na místě, kde stála původně kaple, bylo v roce 1919 postaveno divadlo Théâtre Récamier, které dnes slouží jako zkušební scéna Comédie-Française.  V křídle, které sloužilo jako soukromé byty (dnes \"Square Roger-Stéphane\"), žila od roku 1819 až do své smrti Madame Récamier, která zde provozovala svůj slavný literární salón, kam docházeli François René de Chateaubriand a mladí spisovatelé jako Alphonse de Lamartine, Charles-Augustin Sainte-Beuve nebo Honoré de Balzac.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Bois (francouzsky \"Abbaye-aux-Bois\") bylo cisterciácké opatství v Paříži. Nacházelo se mezi ulicemi \"Rue de Sèvres\" a \"Rue de la Chaise\" v 7. obvodu.", "tgt_summary": "The Abbey of the Woods () was a Bernardine (i.e., Cistercian) convent in Paris, with buildings at 16 rue de Sèvres and at 11 rue de la Chaise in the 7th arrondissement. The buildings used by the convent were repurposed several times before their destruction in 1907.", "id": 60457}
{"src_title": "Sběratel polibků", "tgt_title": "Kiss the Girls (1997 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Detektiv, spisovatel detektivek a forenzní psycholog Alex Cross míří do Durhamu v Severní Karolíně, kde je pohřešována jeho neteř Naomi. Od detektiva Nicka Ruskina a dalších místních policistů se dozví, že Naomi je poslední z několika žen, které poslední dobou zmizely. Krátce po jeho příjezdu je nalezena jedna z pohřešovaných žen mrtvá, přivázána v lese ke stromu. Detektiv Cross je přizván k vyšetřování. Následně je unesena ze svého domu lékařka Kate McTiernanová.  Když se Kate probere, zjistí, že se nachází v cele. Maskovaný muž, který si říká Casanova ji seznamuje se svými pravidly. Tvrdí, že jí dá svou lásku. Kate je vězněna v nějakém podzemním komplexu s ostatními dívkami a ženami včetně Naomi. Ačkoli je pod vlivem drog, podaří se jí z komplexu uprchnout a zachránit se skokem do vodopádu. Později ji naleznou děti, které na řece rybaří. Katin stav se přes všechnu péči v nemocnici zhoršuje. Slábne a začíná mít třes. Cross přijde na to, že jí byl aplikován prostředek s názvem „sistol“, který se při běžných odběrech neprojeví. Jakmile se Kate zotaví, je odhodlána Alexovi pomoci nalézt Naomi a zachránit další vězněné ženy. Stále existuje šance, že jsou naživu, pokud jsou poslušné.  Casanova podstrčí Crossovi pode dveře vzkaz. Je to pozdrav, zpráva, že ví o jeho přítomnosti. Než detektiv stačí vyběhnout z bytu, zločinec je pryč. Detektiv Cross vydedukuje, že Casanova touží po dominanci, ženy jej musejí poslouchat a dodržovat jeho určená pravidla. Jeho prvotním impulsem není vražda, ale pocit moci nad jiným člověkem. Ženy, které se odmítnou podrobit a vzdorují však zabije.  Stopa vede do Los Angeles, kde si jistý plastický chirurg dr. William Rudolph před lety objednal větší množství sistolu. Rudolph je sledován, v baru se seznámí s dívkou a odváží si ji na chatu. Během zásahu policii unikne a postřelí kolegu detektiva Crosse. Cross jej má na mušce, když Rudolph sedí za volantem svého vozu, ale neodváží se jej zastřelit. Šance vypátrat vězněné ženy by rapidně poklesla.  Kate si uvědomí, že ve své cele slyšela na pozadí tekoucí vodu. Vrátí se s Alexem a Sethem Samuelem (přítelem Naomi) do lesa, kde ji našly děti. Cross nalezne vchod do podzemního komplexu. Uvnitř právě probíhá výměna názorů mezi dr. Williamem Rudolphem a skutečným Casanovou. Detektiv vtrhne dovnitř a během pronásledování vážně postřelí Rudolpha. Casanova unikne, ženy doposud držené v zajetí (včetně Naomi) jsou osvobozeny.  Kate pozve detektiva Crosse na večeři. Ten si ještě předtím prohlíží nástěnku s případem Casanovy a všimne si detailu, znaku, jenž je na zprávě od hledaného zločince. Tento znak se shoduje se znakem, který použil policista Nick Ruskin. Cross se snaží telefonicky varovat Kate, ale Ruskin už je u ní v domě a odpojil telefon. Kate netuší, že jeho návštěva je pro ni nebezpečná a chová se přirozeně. Pozve jej dál. Ruskin alias Casanova jí začne postupně odhalovat detaily z jejího soukromí, což jí prozradí, s kým má tu čest. Pokusí se bránit a podaří se jí Ruskina připoutat k plynové troubě. Ruskin ji přitom řízne nožem na ruce. Pak se snaží osvobodit a vyrve přívod plynu. Když vytáhne zapalovač, vejde dovnitř detektiv Cross, který spěchal za Kate (věděl, že je v nebezpečí). Ruskin je rozhodnut vyhodit dům do povětří a chystá se škrtnout zapalovačem. Washingtonský policista pohotově uchopí karton s mlékem a vystřelí přes něj, aby utlumil zážeh při výstřelu. Ruskin je po zásahu do hlavy na místě mrtev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sběratel polibků (v anglickém originále \"Kiss the Girls\") je americký kriminální thriller z roku 1997 režiséra Garyho Fledera. V hlavních rolích se představí Morgan Freeman, Cary Elwes a Ashley Judd. Scénář Davida Klasse vychází z knižní předlohy, bestselleru \"Kiss the Girls\" autora Jamese Pattersona.", "tgt_summary": "Kiss the Girls is a 1997 American neo-noir psychological thriller film directed by Gary Fleder and starring Morgan Freeman, Ashley Judd, and Cary Elwes. The screenplay by David Klass is based on James Patterson's best-selling 1995 novel of the same name. A sequel titled \"Along Came a Spider\" was released in 2001.", "id": 674957}
{"src_title": "Fúze (obchod)", "tgt_title": "Mergers and acquisitions", "src_document": [{"title": "Druhy fúze.", "content": "Existují ale i výjimky pokud se jedná o fúzi vnitrostátní. Fúze může v tomto případě proběhnout mezi veřejnou obchodní společností a komanditní společností nebo mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným.", "section_level": 1}, {"title": "Schvalování fúze.", "content": "To všechno platí však pouze v případě, že společenská smlouva nestanoví vyšší hranici hlasů", "section_level": 1}, {"title": "Projekt fúze.", "content": "Fúze je uskutečňována na základě projektu fúze, který má písemnou formu. Projekt fúze vyhotovují zúčastněné společnosti. Tento úkol připadá na statutární orgán. Projekt musí být podepsán všemi zúčastněnými společnostmi. Za den jeho vyhotovení je považován den, kdy splňuje všechny předepsané náležitosti. Není-li vyžadováno schválení všemi zúčastněnými osobami nebo jedná-li se o projekt fúze veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti, má projekt fúze formu notářského zápisu. U veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti musí být přeměna schválena všemi společníky. U společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti přeměnu schvaluje valná hromada, přičemž přeměna je schválena alespoň třemi čtvrtinami přítomných společníků či akcionářů, neuvádí-li společenská smlouva nebo stanovy vyšší počet hlasů. U družstva je přeměna schvalována členskou schůzí, přičemž musí být schválena alespoň dvěma třetinami přítomných členů, pokud stanovy neuvádí jinak.  Nebyla-li fúze příslušným správním orgánem schválena, projekt fúze se ruší. Projekt fúze se dále ruší na základě rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu zápisu fúze do obchodního rejstříku, dále se ruší, pokud uběhne více jak 12 měsíců od rozhodného dne fúze a zároveň v tomto období nebyl podán návrh zápisu či uběhnou-li více než 3 měsíce od pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení návrhu zápisu do obchodního rejstříku, byl-li opětovně podán návrh na zápis.  Pokud je zúčastněná společnost zapsána v obchodním rejstříku, má povinnost vložit do sbírky listin obchodního rejstříku a zveřejnit oznámení o vložení nejméně 1 měsíc před schválením přeměny projekt přeměny. Toto tvrzení neplatí, pokud zúčastněná společnost projekt zveřejní na svých internetových stránkách.  V okamžiku, kdy je proveden zápis fúze do obchodního rejstříku, není možné dovolávat se neplatnosti projektu fúze.  Minimální požadavky na projekt fúze:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh fúze.", "content": "Přípravná fáze  Nejdůležitější roli v této fázi mají statutární orgány zúčastněných společností, které připravují dokumenty pro následné schválení fúze ze strany společníků zúčastněných společností. Přípravu mohou také zajistit pomocí vybraných odborníků  Stanovení cíle  Statutární orgány musí jasně definovat cíl, který fúzí sledují a kterého chtějí dosáhnout. Zda je tento cíl reálný a jakým nejvhodnějším způsobem je možné tohoto cíle dosáhnout je však vhodné konzultovat s účetními, daňovými a právními poradci. Měla by být také analyzována proveditelnost celého záměru a jeho účetní, daňové a právní dopady.  Ocenění jmění  Pokud dochází k fúzi splynutím, musí být oceněno jmění každé ze zanikajících společností. V případě fúze sloučením musí být jmění zanikající společnosti oceněno, pokud bude v rámci fúze sloučením zvyšován základní kapitál nástupnické společnosti (alespoň z části) ze jmění zanikající společnosti. Ocenění jmění provádí znalec, který je za tímto účelem jmenován soudem a to na návrh společnosti, jejíž jmění má být oceněno. Jmění je oceněno ke dni zpracování poslední řádné, mimořádné nebo konečné účetní závěrky, která je sestavena zanikající společností před vyhotovením projektu fúze.  Schválení přeměny  Schvaluje se nejen vlastní projekt přeměny, ale také další dokumenty (zejména účetní závěrky a zahajovací rozvahy). Schválení všech dokumentů je nezbytné pro schválení celé přeměny. Nelze tedy schválit jen některé dokumenty a ty ostatní už ne. Zákon o přeměnách stanovuje také počet hlasů nutných pro schválení přeměny. Počet potřebných hlasů pro schválení přeměny je odvislý od právní formy obchodní společnosti  Harmonogram fúze  Podrobný harmonogram je z praktického pohledu jednou z nejdůležitějších součástí projektu fúze. Při jeho sestavování je třeba zohledňovat zejména platnou legislativu, hospodářský cyklus zúčastněných společností, dny pracovního klidu a státní svátky, plánované dovolené členů týmu spolupracovníků a poradců, celozávodní dovolené atd. Za harmonogram je zodpovědný výhradně koordinátor. Nejprve ovšem musí být harmonogram před jeho definitivním vyhotovením schválen zúčastněnými společnostmi, protože nedodržení termínů by mohlo mít vážné důsledky a v některých případech by mohlo ohrozit realizaci celé fúze. Dále je třeba zohlednit lhůty stanovené zákonem o přeměnách.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace.", "content": "Realizace je druhou fází procesu fúze.  Rozhodný den fúze  Rozhodným dnem se dle ZoPS rozumí den, od něhož se jednání zanikající společnosti nebo zanikajících společností považují z účetního hlediska za jednání uskutečněná na účet nástupnické společnosti. Rozhodný den je tedy okamžikem, kdy nástupnická společnost zahajuje účetnictví. Právní důsledky fúze jsou ovšem spojeny až se zápisem fúze do obchodního rejstříku.  Audit účetních závěrek  Dle § 12 odst. 1 zákona o přeměnách mají všechny zúčastněné společnosti povinnost nechat ověřit konečnou účetní závěrku nebo mezitímní účetní závěrku auditorem, jestliže alespoň jedna zúčastněná společnost má povinnost ověřit konečnou účetní závěrku nebo mezitímní účetní závěrku auditorem. Povinný audit se vztahuje pouze na účetní závěrky vyhotovené v souvislosti s fúzí.  Zápis fúze do obchodního rejstříku  Všechny obchodní společnosti zúčastněné na fúzi podají návrh na zápis do obchodního rejstříku. Návrh musí být vždy společným návrhem všech těchto společností. O návrhu na zápis fúze soud rozhodne nebo zápis provede bez zbytečného odkladu. Jestliže není rejstříkovým soudem všech zúčastněných společností na fúzi stejný soud, pak je možné tento návrh podat u kteréhokoliv rejstříkového soudu vedoucí obchodní rejstřík, v němž je zapsaná kterákoliv ze zúčastněných společností. Pokud soud zamítne nebo odmítne návrh na zápis fúze do obchodního rejstříku, pak všechny zúčastněné společnosti existují dál a mohou dále pokračovat v dosavadní činnosti bez realizace fúze, nebo mohou odstranit nedostatky návrhu a podat opravený návrh znovu. Po zápisu fúze do obchodního rejstříku nelze tento zápis zrušit ani určit neplatnost projektu fúze. Nelze také vyslovit neplatnost valné hromady o schválení fúze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motivem fúze bývá nejčastěji zjednodušení organizačních struktur a řízení obchodní společnosti. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev udává, že fúzi lze uskutečnit pouze u společnosti se stejnou právní formou. K fúzi může dojít například pokud je podnik v insolvenčním řízení nebo v případě likvidace obchodní společnosti. Fúzi si nelze plést s rozdělením nebo odštěpením obchodní společnosti.", "tgt_summary": "Mergers and acquisitions (M&A) are transactions in which the ownership of companies, other business organizations, or their operating units are transferred or consolidated with other entities. As an aspect of strategic management, M&A can allow enterprises to grow or downsize, and change the nature of their business or competitive position.", "id": 61721}
{"src_title": "Smrt v přímém přenosu", "tgt_title": "Death Watch", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v roce 2021. Poté, co je ženě ve středním věku Katherine Mortenhoeové (Romy Schneider) diagnostikovaná nevyléčitelná nemoc s prognózou úmrtí v řádu týdnů, stane se předmětem zájmu televizní společnosti NTV. Šéf televize Vincent Ferriman (Harry Dean Stanton) inzeruje novou reality show „Smrt v přímém přenosu“, která zachycuje poslední dny umírajícího, a usiluje o získání Katherine. Jeho jediným cílem je dosáhnout co nejvyšší míry sledovanosti. Žena se stává mediálně známou a po prvotním odporu podepisuje smlouvu na několik set tisíc, aby zabezpečila manžela.  Přesto následně utíká a ukrývá se v katolickém domově pro bezdomovce. Tam je objevena a televize na ni nasazuje svého kameramana Roddyho (Harvey Keitel), který s ní naváže přátelský poměr. Roddy má v levém oku implantovanou kameru, pomocí níž je živě snímán obraz zorného pole. Tak se nic netušící Katherine stává hvězdou sledovaného pořadu. Spolu s Rodym putují krajinou, až dojdou na západní pobřeží. Žena na toto místo jezdila již jako malá, a kdysi se zde provdala za staršího muže (Max von Sydow). Když kameraman navštíví vesnickou hospodu, v níž štamgasti sledují reality-show, přepadají ho výčitky svědomí. Na noční cestě zpět za Katherine odhazuje baterku, kterou si musí svítit do oka, aby neoslepl. Ztrácí zrak.  Katherine zjišťuje pravdu a spolu s Roddym se uchyluje do domu bývalého muže. Žena smrtelnou nemocí ve skutečnosti netrpí a diagnóza byla jen dohodou filmařů a lékaře. Šéf NTV přilétá na místo a má v plánu výnosný pořad zachránit. Katherine se jej však rozhoduje porazit a spáchá sebevraždu. To je Ferrimanův konec.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Natáčení probíhalo především ve skotském Glasgowě a jeho okolí, včetně glasgowského hřbitova, katedrály, bývalých královských doků na řece Clyde a městského zastupitelstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrt v přímém přenosu () je sci-fi drama z roku 1980 režírované Bertrandem Taverniem v francouzsko-západoněmecké koprodukci. Předlohou se stal román \"The Unsleeping Eye\" (česky \"Bdělé oko\") autora Davida G. Comptona.", "tgt_summary": "Death Watch () is a 1980 science fiction film directed by Bertrand Tavernier. It is based on the novel \"The Unsleeping Eye\" by David G. Compton, also known as \"The Continuous Katherine Mortenhoe.\" The film was entered into the 30th Berlin International Film Festival. The film had 1,013,842 admissions in France and was the 35th most attended film of the year.", "id": 264620}
{"src_title": "Tokara", "tgt_title": "Tokara Islands", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Souostroví leží v severní části souostroví Rjúkjú, táhne se v délce asi 150 km od severu k jihu. Od Kjúšú je vzdáleno zhruba 200 km. Ostrovy jsou vulkanického původu a nacházejí se zde činné sopky, z nichž \"Mitake\" na Suwanosedžimě patří k nejaktivnějším japonským sopkám. Nejvyšším vrcholem je \"Otake\" (979 m n. m.) na Naganošimě. Korálového původu je pouze ostrov Kodžima.  Japonská geografie řadí ostrovy Tokara spolu se souostrovími Ósumi a Amami do souostroví Sacunan. Flóra je na ostrovech subtropická. Vzácná je endemická lilie, známá pod obchodním jménem \"Casablanca\", jejíž přirozená stanoviště byla zničena a která byla později do volné přírody reintrodukována. Z fauny je pozoruhodné plemeno skotu Kučinošima, které zde bylo vysazeno počátkem 20. století a znovu zdivočelo; je to jedno ze dvou dochovaných původních japonských plemen, které nebyly geneticky ovlivněny evropským skotem. Žijí zde endemické druhy koz a koňů. Část ostrovů je chráněným územím.  Klima na ostrovech je oceánické, subtropické. Období dešťů přichází v červnu. Léto je následováno obdobím tajfunů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelé žijí na ostrovech v komunitách o velikosti zhruba stovky obyvatel. Nejvíce (167) jich žije na Nakanošimě.  Souostroví Tokara je součástí prefektury Kagošima, v jejímž rámci spadá do okresu Kagošima se sídlem na ostrově Kjúšú. Administrativně jde o jedinou vesnici \"Tošima\" s 683 obyvateli (2012), pod kterou spadají všechny ostrovy. Přehled ostrovů dává následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním zdrojem obživy na ostrovech bývalo zemědělství a rybolov. V současnosti se pěstuje především rýže a prosperuje dobytkářství. Určitý význam má domácí turistika, která je znesnadněna neexistencí pravidelného leteckého spojení. Je navázána na zdejší přírodu, především teplé vulkanické prameny.  Ostrovy jsou propojeny s ostrovem Kjúšú trajektem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší doložené osídlení je na Takaradžimě, a to z období Džómon. První zmínky o ostrovech jsou v kronice \"Nihon Šoki\" z r. 720. Později se staly součástí nezávislého království Rjúkjú. Hraniční poloha ostrovů vedla k tomu, že se zde střetávaly zájmy Japonského císařství, což kulminovalo počátkem 17. století. V r. 1609 došlo ke konfliktu s klanem \"Satsuma\", který ovládal jih Japonska. Ostrovy byly začleněny do jeho panství kolem r. 1624. Následně byly ostrovy dosídleny. Počátkem 19. století byly ostrovy zasaženy intenzivní vulkanickou činností. Silné erupce sopky Mitake v letech 1813 až 1814 zpustošily Suwanosedžimu natolik, že zůstala neosídlená až do konce století. V roce 1879 byly ostrovy v rámci reforem Meidži plně integrovány do Japonska.  Po porážce Japonska ve druhé světové válce podléhalo souostroví americké správě. Podle čl. 3 sanfranciské smlouvy patřily ostrovy k územím, která měla být se souhlasem OSN převedena do správy USA. Pro odpor Sovětského svazu OSN takový souhlas nevydalo. Ostrovy byly navráceny Japonsku 25. prosince 1953 jako první z těchto území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Souostroví Tokara ( [Tokara-rettó]) je skupina ostrovů na hranici mezi Východočínským mořem a Filipínským mořem, která je v rámci prefektury Kagošima součástí Japonska.", "tgt_summary": "The is an archipelago in the Nansei Islands, and are part of the Satsunan Islands, which is in turn part of the Ryukyu Archipelago. The chain consists of twelve small islands located between Yakushima and Amami-Oshima. The islands have a total area of. Administratively, the whole group belongs to Toshima Village, Kagoshima Prefecture, Japan. Only seven of the islands are permanently inhabited. The islands, especially Takarajima, are home to the Tokara Pony.", "id": 953970}
{"src_title": "Norimberský proces (film, 2000)", "tgt_title": "Nuremberg (miniseries)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Část 1.", "content": "Ke konci druhé světové války přijíždí k americké základně automobil s Hermannem Göringem, který se vzdává veliteli základny. Chvíli využívá (společně s ostatními nacistickými zločinci) benevolentního režimu v Bad Mondorfu (Mondorf-les-Bains), než přijde rozkaz internovat německé důstojníky v Norimberku. Mluvčí amerického prezidenta Harryho S. Trumana Samuel Irving Rosenman pověří právníka Roberta Jacksona přípravou válečného tribunálu pro přeživší nacistické pohlaváry. Jackson se svou asistentkou Elsie Douglasovou a svým týmem odlétá do Německa, kde se setká se zástupci ostatních vítězných mocností - sirem Davidem Maxwell-Fyfem (Velká Británie), generálem Jonou Nikitčenkem (Sovětský svaz) a Henrim Donnedieu de Vabres (Francie), aby s nimi projednal vedení procesu. Jde především o zaujetí shodného stanoviska. Demokratické západní mocnosti mají jiný pohled na vedení procesu než totalitní Sovětský svaz, jehož zástupce požaduje nekompromisní postup. Když mu Jackson pohrozí, že si sovětská strana může udělat vlastní soudní procesy s Němci, kteří se jim vzdali (nebyli zdaleka tak významní jako ti, kteří se vzdali Američanům a Britům), Nikitčenko ze svých požadavků ustoupí. Za místo procesu je určen Palác spravedlnosti v Norimberku, který se musí opravit. Němečtí důstojnící podléhají ve vězení v Norimberku velení striktního plukovníka Burtona Andruse.  Proces začne prohlášením všech obviněných, že se necítí vinni. Následuje poutavý úvodní projev žalobce Roberta Jacksona. Žoviální Göring si udržuje pozornost většiny spoluobviněných a snaží se o zachování důstojnosti. Nehodlá se poddat a soud považuje za frašku. Albert Speer začíná projevovat lítost a spolupracuje s vojenským psychologem židovského původu Gustave Gilbertem. Maxwell-Fyfe předloží drastickou svědeckou výpověď o nacistické politice vyhlazování Židů. Jackson pak publikum a soud poněkud nudí nezáživnou dokumentací. Další svědectví odhalí páchané zrůdnosti z koncentračních táborů, které soud šokují.", "section_level": 2}, {"title": "Část 2.", "content": "Speer upozorňuje, že hlavním nepřítelem je Göring, který nehodlá slevit ze svého přesvědčení a pokusy o spolupráci se spojenci označuje za slabost nehodnou německých občanů. Jeho dominance nad ostatními německými zajatými nacisty je markantní. Získá si dokonce obdiv mladého amerického vojína Texe Wheelise, který dělá ve vězení dozorce. Ve svém projevu promlouvá k německému lidu. Jackson na radu Gilberta nechá Hermanna Göringa izolovat od ostatních. V křížovém výslechu Göring zkušeně vymanévruje a poníží Jacksona, který později obviní Biddla, že německému veliteli nechává příliš prostoru. Jackson zvažuje rezignaci, ale Elsie Douglasová (s níž se sblíží) jej přesvědčí, že má cenu pokračovat. Na radu sira Maxwell-Fyfa konfrontuje Göringa s důkazy jeho zločinů proti Židům a úspěšně vyvrací jeho snahy o popření těchto činů.  Na vánočním večírku odmítne hospodyně obsluhovat Rusy (jelikož Rusové zabili členy její rodiny), což hrozí vyvoláním skandálu. Situaci diplomaticky zachrání Douglasová. Psycholog Gilbert navštíví ve vězení obviněné a snaží se je přesvědčit, aby za své činy převzali zodpovědnost. Křížové výslechy obviněných nabývají na intenzitě a obžaloba povolá Rudolfa Hösse, který potvrdí nelidské zacházení s vězni v koncentračním táboru Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Speer je obviněn Fritzem Sauckelem z využívání občanů cizích zemí pro otrocké práce. Akceptuje kolektivní vinu za zločiny nacistického režimu.  Gilbert promluví s Göringovou manželkou Emmy a dozví se, že Adolf Hitler nařídil jejich popravu, což je vedlo k tomu, aby se vzdali Američanům. Jackson si vyslechne závěr, který Gilbert učinil ze svých pozorování, totiž že podstatou zla mezi nacisty je absolutní absence empatie a základních lidských citů. Göring využije svého závěrečného proslovu k obvinění soudu ze zaujatosti, je odsouzen společně s deseti ostatními k trestu smrti oběšením. Albert Speer ve svém proslovu vyzdvihne význam soudního procesu a je odsouzen k 20 letům žaláře. Göring spáchá sebevraždu poté, co je zamítnut jeho požadavek na popravu zastřelením. Velitel věznice Andrus dozoruje vykonávání poprav, zatímco Jackson s Douglasovou míří domů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Norimberský proces (anglicky \"Nuremberg\") je kanadsko-americké dvoudílné docudrama z roku 2000, které natočil kanadský režisér Yves Simoneau a které vychází z knižní předlohy \"Nuremberg: Infamy on Trial\" Josepha E. Persica. Týká se soudních procesů s prominentními nacistickými vůdci po skončení druhé světové války.", "tgt_summary": "Nuremberg is a 2000 Canadian/United States television docudrama, based on the book \"Nuremberg: Infamy on Trial\" by Joseph E. Persico, that tells the story of the Nuremberg trials.", "id": 1362719}
{"src_title": "Abraham Ortelius", "tgt_title": "Abraham Ortelius", "src_document": [{"title": "Počátek kartografické dráhy.", "content": "Abraham Ortelius se narodil do katolické rodiny, která pocházela z Augsburgu. Vyškolen byl jako rytec a ve věku dvaceti let byl navíc přijat jako iluminátor map do cechu svatého Lukáše ve svém rodném městě. Při tvorbě iluminací zjistil, že je možné si na živobytí vydělat prodejem kolorovaných map. Stačilo koupit, kolorovat a prodávat mapy kartografů z různých zemí. Díky své profesi koloristy navštívil mnoho míst – pravidelně jezdil na frankfurtský knižní veletrh a několikrát navštívil Itálii. V letech 1559–1560 cestoval po Lotrinsku a Poitou společně se svým přítelem Mercatorem, který jej povzbudil k tvorbě vlastních map a k povolání kartografa.", "section_level": 1}, {"title": "Vydavatel map.", "content": "Roku 1564 vydal svoji první mapu, \"Typus Orbis Terrarum\". Tato mapa světa o osmi listech se poté objevila v redukované podobě i v jeho Atlase terrarum. V její dolní části je citát z Ciceronových Tuskulských hovorů: „Co z lidských věcí se může zdát velikým tomu, kdo ví o věčnosti, o velikosti celého světa.“ (\"Quid Ei Potest Videri Magnum In Rebus Humanis, Cui Aeternitas Omnis, Totiusque Mundi Nota Sit Magnitudo\"). Jediný dochovaný výtisk mapy je uložen v knihovně univerzity v Basileji.  Před vydáním svého atlasu ještě v roce 1565 vydal mapu Egypta o dvou listech, mapu Asie o osmi listech roku 1567, plán hradu Brittenburg na holandském pobřeží o rok později a mapu Španělska o šesti listech.", "section_level": 1}, {"title": "Theatrum orbis terrarum.", "content": "Díky rozvoji obchodu a postupující kolonizaci světa se poptávka po nových mapách zvyšovala. Již nestačily pouze jednotlivé mapy, ale bylo třeba tvořit sbírky více map různých velikostí, resp. různých měřítek. Na popud holandského obchodníka a sběratele map Gillise Hooftmana, se Ortelius zavázal k sestavení úplného atlasu světa.  20. května 1570 vydal Gilles Coppens de Diest v Antverpách Orteliův \"Theatrum orbis terrarum\". „První moderní atlas“ se skládal z reprodukcí 53 map od 87 autorů, rozšířená verze z roku 1601 pak už obsahovala dílo 183 kartografů. Mapy byly tištěny ze sedmdesáti mědirytin, na kterých pracoval Frans Hogenberg.  Atlas ovšem trpěl mnoha chybami, ať už nepřesnostmi v obrysech území či nejednotností v místních jménech: například pobřeží Jižní Ameriky bylo v první verzi vyznačeno velmi nepřesně a oprava jeho obrysu byla provedena až ve vydání z roku 1587.  Na rozdíl od Mercatora neuplatňoval Ortelius v atlase vlastní kartografické projekce, ale získal práva od jiných kartografů k využití jejich map. Využíval nepravé azimutální zobrazení, které odvodil v roce 1514 Johannes Werner (Werner-Stabovo zobrazení, tzv. „heart-shaped“). Inovací tak bylo, že všechny mapy sjednotil na stejný formát listu papíru a aktualizoval jejich geografický obsah.  Přes tyto nedokonalosti byl atlas ve své době monumentálním dílem. Jeho unikátnost spočívá v tom, že většina toho, co známe od menších kartografů 16. a 17. století, pochází právě z tohoto atlasu. Ortelius uvedl jako zdroj map ve svém atlasu 87 tvůrců z celého světa.  \"Theatrum orbis terrarum\" vyšlo v mnoha jazycích a vydáních: latině, nizozemštině, němčině, francouzštině, španělštině, italštině a angličtině.  Roku 1573 vydal Ortelius k atlasu dodatek 17 dalších map pod názvem \"Additamentum Theatri orbis terrarum\". Postupně byla vydána další čtyři \"additamenta\", poslední v roce 1597.", "section_level": 2}, {"title": "Představa kontinentálního driftu.", "content": "Ortelius byl první, kdo upozornil na podobnost pobřeží Evropy a Afriky s pobřežím obou Amerik a nabídl myšlenku kontinentálního driftu jako možné vysvětlení. Učinil tak roku 1596 ve svém spisu \"Thesaurus geographicus\".  W. J. Kious popsal Orteliovy myšlenky takto: Teorie kontinentálního driftu byla obecně přijata až v druhé polovině 20. století. Došlo k tomu až poté, co byly hypotézy Alfreda Wegenera z roku 1912 podpořil objev mechanismu kontinentálního driftu a konvekčních proudů v astenosféře, které driftu dodávají energii.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější tvorba.", "content": "Díky \"Theatrum orbis terrarum\" získal Ortelius titul geografa od španělského krále Filipa II. S tímto titulem byl spojen i značný příjem, což mu umožnilo pokračovat v cestách po světě a shromažďování dalšího materiálu k tvorbě. V roce 1577 navštívil Anglii a Irsko a zde se osobně seznámil s Johnem Dee, Williamem Camdenem, Richardem Hakluytem a dalšími britskými geografy.  Svou velkou sbírku starověkých mincí a jiných starožitností popsal v díle \"Deorum dearumque capita ex vetustis numismatibus... effigiata et edita ex museo A. Ortelii,\" publikovaném v roce 1573. Velký zájem je také věnován Orteliovým pracím o starověké geografii. První taková práce byla publikována v roce 1578 pod názvem \"Synonymia geographica\". V roce 1584 vyšla \"Nomenklatura Ptolemaicus\", která se zabývala jmény míst v Ptolemaiově \"Geografii\" a parergony, což jsou obrazové doplňky, umístěné na historických mapách. Ortelius také spolupracoval s Markem Welserem na vydání \"Tabula Peutingeriana\" (Benátky, 1591) – ilustrovaného plánu silniční sítě v Římské říši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Ortelius (také \"Ortels\", \"Orthellius\", \"Wortels\"; 4. nebo 14. dubna 1527 – 28. června 1598) byl vlámský kartograf a geograf. Je znám jako tvůrce prvního moderního atlasu \"Theatrum orbis terrarum\" (Divadlo světa). Také je uváděn jako první, koho napadlo, že kontinenty byly předtím, než se posunuly na současná místa, spojeny v jeden.", "tgt_summary": "Abraham Ortelius (; also \"Ortels\", \"Orthellius\", \"Wortels\"; 14 April 1527 – 28 June 1598) was a Brabantian cartographer and geographer, conventionally recognized as the creator of the first modern atlas, the \"Theatrum Orbis Terrarum\" (\"Theatre of the World\"). Ortelius is often considered one of the founders of the Netherlandish school of cartography and one of the most notable figures of the school in its golden age (approximately 1570s–1670s). The publication of his atlas in 1570 is often considered as the official beginning of the Golden Age of Netherlandish cartography. He is also believed to be the first person to imagine that the continents were joined before drifting to their present positions.", "id": 733637}
{"src_title": "Dějiny papežství", "tgt_title": "History of the papacy", "src_document": [{"title": "Vznik papežství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj biskupství.", "content": "Křesťanství v 1. st. neznalo církevní organizaci. Místo instituce kněžství existovali proroci, učitelé a apoštolové. Lidé jim prokazovali vážnost, protože měli „schopnosti dané od Boha“. Ty jim propůjčovaly moc rozšiřovat kult, učit a prorokovat. V průběhu času se vedení křesťanských obcí soustřeďuje do rukou presbyterů z řec. starší, ne však věkem ale délkou strávenou v církevní obci. Presbyteři volili a světili biskupy, později biskupa volí jiný biskup a z presbyterů se stávají kněží.  Podle biblických příběhů dvanáct apoštolů putovalo po Římské říši a zakládalo křesťanské obce, někteří šířili víru i za hranicemi. Učedníků přibývalo a bylo potřeba dalších, kteří by šířili křesťanskou víru a mohli zůstat na jednom místě a o věřící se starat. Ve Skutcích apoštolů se píše: „Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.“ Takto získali apoštolskou posloupnost se všemi pravomocemi. Tito „noví“ apoštolové mohli dál předávat posloupnost, byli představenými církevní obce a začalo se jim říkat \"episkopoi\" (dozorci, dohlížitelé). Z tohoto slova vzniklo české pojmenování biskup. Byl to tedy nástupce apoštolů, jenž od nich přijal moc a zároveň pověření stát v čele církevní obce. Původně měli jen málo pravomocí jako vykonávání rituálů (křtiny, svatby, pohřby). V obci mohlo být i více biskupů. Teprve ve 4. století se stává realitou monarchický episkopát, tzn. nejvyšší post zastává biskup, který je už jen jeden, pod ním jsou kněží a poté jáhni.  Biskup postupně začíná vykonávat funkci hlavního správce obce, disponuje s pokladnou a řídí vnitřní život.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik papežského titulu.", "content": "Postupem času se do popředí dostali biskupové Říma, hlavního města říše. Římské biskupství soustředilo ve svých rukou ohromná bohatství. Římští biskupové poskytovali císařům peněžní půjčky a ujali se vybírání naturálních daní, takto nabývali politické a hospodářské moci. Hlavním městem Římské říše se po Římu stala v roce 330 Konstantinopole a v roce 395 se říše rozdělila na Východní a Západní. Západní říše se na konci 5. století rozpadla pod nájezdy germánských kmenů. Ve 3. a 4. století se všichni křesťanští biskupové nazývali papeži (od řeckého slova papas – otec). Od 5. st. si tento název ponechal pouze biskup římský. Římští biskupové své vyšší postavení opírali o mýtické vyprávění, že jsou přímými nástupci sv. Petra, který je považován za zakladatele biskupství v Římě. Svatý Petr podle mýtického vyprávění měl dostat pokyny od samotného Krista.", "section_level": 2}, {"title": "Papežství ve středověku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj papežského státu.", "content": "Moc západořímských císařů byla úplně zlikvidována ostrogótským dobytím Říma roku 476 a sesazením Romula Augusta. Absence světské moci vedla ke zmatkům. Obyvatelé města prosili reprezentanty jediné existující moci, k níž měli důvěru, tj. papeže, aby se ujali i světské vlády nad Římem. Prvním papežem, kterému tento úkol připadl, byl v 5. st. sv. Lev Veliký.  Sv. Lev Veliký byl nucen bránit město před útoky Hunů a Vandalů, nikoliv zbraní, ale vyjednáváním. Podařilo se mu odvrátit nebezpečí vyplenění Říma a odvlečení obyvatel do otroctví. Tento papež patří k vynikajícím organizátorům a proslul také jako autor mnohých teologických spisů. Sv. Lev posílil autoritu římských biskupů po všech stránkách. Římské biskupství se stalo autoritou politickou vedle autority duchovní a morální.  V polovině 8. st. se vytvořil těsný svazek mezi papežem a franskými králi. Tento národ byl první, který přijal křest v katolické církvi. Král Chlodvík byl pokřtěn biskupem sv. Remigiem. Papežové posvěcovali vládu franských králů a ti pomáhali papežům upevnit jejich postavení. V roce 751 prohlásil papež Zachariáš králem franské říše Pipina. Požehnal svržení královské dynastie Merovejců a Pipina uznal jako ochránce náboženství a papežského stolce. Král na oplátku štědře obdaroval církev a pomohl papeži proti Langobardům. Pipin proti nim podnikl dvě výpravy a donutil je platit mu daně a postoupit mu řadu měst. Získaná území, včetně provincie římské, věnoval Pipin papeži. Tím byl položen základ samostatnému tzv. Církevnímu státu.  Papež Lev III. slavnostně pomazal a korunoval Karla Velikého v roce 800 za římského císaře. Tím začíná doba napětí mezi dvěma nositeli autority, císařem a papežem. Papež přestává být pouhou duchovní hlavou církve a stává se zároveň i představitelem světské moci. Tento proces probíhal už od 5. st. do roku 756, kdy Pipin uděluje papeži Štěpánovi kus území jako tzv. Církevní stát. Papež a císař se stávají rivaly, kteří si navzájem do svých kompetencí zasahují a nerespektují je.  Od začátku svého zvolení se musel Hadrián I. (772–795) potýkat s výpady krále Desideria. Karel nemohl připustit, aby Langobardi papežský stát obsadili, proto roku 774 vpadl do Itálie. Papež jej žádal, aby navrátil papežskému stolci téměř celou Itálii s výjimkou jihu, který byl v moci Byzance. Karel přes všechny sliby severní a střední Itálii připojil ke svému království. Papež byl tedy nucen spokojit se s částí, kterou mu předtím daroval Pipin. Papežství bylo odkázáno na Franskou říši a král měl právo vměšovat se do vnitřního života papežského státu. Papežství muselo za upevnění své moci dlouho bojovat. Byli závislí na franských králích, na německých císařích i na římské šlechtě. Papež byl dosazován na papežský stolec šlechtou a císaři. Svrhli a někdy taky zavraždili papeže, který jim nevyhovoval. Asi v polovině 9. st. se ustálil zvyk, kdy papeže jmenoval císař německý a pak ho už jen formálně volili v Římě.", "section_level": 2}, {"title": "Raný středověk.", "content": "Na konci raného středověku, tedy v 9 st., dochází k úpadku papežství. Ještě na začátku 9. století působil papež Mikuláš I. Veliký, který vystupoval proti pověrám o čarodějnicích, rovněž odmítal užívání útrpného práva. Duchovní, který by se účastnil takového výslechu má být exkomunikován. Mikuláš I. požaduje odstranění tortury (útrpného práva) ze soudnictví a prohlašuje její užívání za hřích. Dalším významným papežem 9. st. byl Jan VIII., v našich dějinách znám tím, že povolal do Říma Konstantina a Metoděje. Jan VIII. byl zavražděn svým příbuzným.  Na konci 9 st. se Říma zmocnil vévoda Quido Spoletský a vynutil si na slabém papeži Štěpánovi V., aby určil za svého nástupce jeho oblíbence Formosa. Papež Formosus byl pouze loutkou v rukou spoletského šlechtického rodu. Formosa byl později zabit rodem Spoletských za to, že vyjednával s Franskou říši. Na papežský stolec byl dosazen další papež Štěpán VI. Toho z trůnu svrhlo povstání římského lidu a ve vězení byl zardoušen. Tímto začíná éra, která je nazývána „saeculum obscurum“ (temné století). Zhruba 150 let trvala doba, kdy jsou papeži loutky v rukou římských patricijů, mají nízký věk a nedostatek vzdělání.  Papežové 10. st. mlčí ke hříchům vladařů a římské šlechty, neboť jsou pod jejich mocí. Řím ovládají senátor Teofylakt s manželkou Teodorou a jejich dvěma dcerami. Tyto ženy byly známé svým značně uvolněným sexuálním životem. Kronikáři mluví o tomto úseku papežských dějin jak o „pornokracii“. Teodora dosadila na papežský stolec milence své dcery Marozie, Sergia III. a Jana X.. Jan X. byl nakonec svržen a zabit ve vězení. Další papežem se stal syn Marozie a papeže Sergia III. Nový papež přijal jméno Jan XI. a bylo mu pouhých 20 let. Později byl dosazen na papežský stolec i Maroziin vnuk, kterému bylo 17 let a přijal jméno Jan XII.  V této době vzniká pověst o papežce Janě. Jako první ji zaznamenal kronikář Luitprand z Cremony. Měla to být satirická narážka na to, že místo mladého Jana XII. vládla jeho babička, tedy že nevládl Jan, nýbrž Jana. Ve 13. st. převzal tuto informaci německý kronikář Martin z Opavy, který legendu dále rozvinul. Jana se podle něj vydávala za muže a byla zvolena papežem. Vše vyšlo najevo až při procesí, kdy porodila dítě.  Po Janově smrti nastoupil papež Silvestr II. Byl naprosto odlišný od svých předchůdců, byl vzdělaný, věnoval se především matematice, filozofii a astronomii. Římský císař Oto III. si ho zvolil za rádce. Silvestr II. se snažil v Římě prosazovat reformy, ale nepochodil. Římský lid v něm viděl cizince dosazeného císařskou mocí. Silvestr II. musel z Říma uprchnout a zemřel v roce 1003 ve vyhnanství.  Poté římské rody opět začaly dosazovat své papeže; nevzdělané, bez většího rozhledu, kteří byli oddáni buď ženám nebo bohatství. Takovým papežem byl například Jan XIX., který byl znám svou zálibou ve zlatě. Po něm nastoupil Benedikt IX., jenž byl dosazen v 18 letech. Vedl rozmařilý život a okrádal římský lid, proto proti němu v roce 1044 vypuklo povstání.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma papežství.", "content": "Do čela povstání se postavil zbožný kněz Gracian. Ten zabránil krveprolití a nabídl papeži Benediktovi, aby rezignoval za tisíc stříbrných. Ten přijal a Gracian byl provolán papežem. Přijal jméno Řehoř VI. V roce 1046 přitáhl se svým vojskem císař Jindřich III. Byl to zbožný muž, ale domníval se, že reformu papežství musí provést Němci a ne Italové. Donutil Řehoře VI. k rezignaci. Ten dožil zbytek života ve Francii.  Jindřich III. se postaral o řadu papežů německé národnosti, kteří byli závislí na císaři. Tito papeži se chopili velkých reforem. Klement II. se rázně postavil proti simonii, tj. prodávání církevních hodností za peníze. Lev IX. uspořádal několik synod pro povznesení kázně duchovenstva a seznamoval biskupy a kněze s reformními ideály. Za tohoto papeže roku 1054 došlo k definitivnímu odtržení byzantské východní církve od Říma. Posledním papežem dosazeným německým císařem byl Štěpán IX. To už císař Jindřich III. nežil. Jeho syn Jindřich IV. nebyl tak duchovně založený, což vedlo římský lid k žádosti o návrat italských papežů. Sesazený papež Řehoř VI. žil v exilu a vrátit se nechtěl. Poslal svého sekretáře Hildebranda, který dosáhl hned po svém příjezdu kardinálského klobouku. Lev IX. totiž ustanovil, že aktivní i pasivní právo papežské volby mají pouze kardinálové. Než se Hildebrand dostal na papežský stolec, vystřídali se zde Mikuláš II. a Alexandr II., oba byli už Italové, oddaní myšlence reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o investituru.", "content": "Hildebrand přijal po nástupu na papežský stolec jméno Řehoř VII. Byl to zbožný, asketický muž se zápalem pro „Boží věc“. Řehoř VII. byl přesvědčen, že církev je královstvím Božím na zemi, a podle tohoto ideálu ji chtěl také přetvořit. Papež nechal roku 1074 a 1075 znovu vyhlásit dekrety předchozího papeže, tedy dekret o simonii a proti manželství kněží. Kdo neuposlechl, měl být exkomunikován. Prakticky trvalo až do 13. st., než se celibát závazně prosadil v celé církvi. Řehoř VII. také vystoupil proti dosazování papežů panovníky. Bylo potřeba zbavit se závislosti na Jindřichu IV., jenž nosil titul císař římský, který byl udělen v roce 800 Karlu Velikému. Protože panovník byl považován za ochránce církve, osoboval si často zásahy do vnitrocírkevního života. Řehoř VII. vydal tzv. Dictatus papae (papežské ustanovení), jímž prohlašuje, že pouze on jako hlava církve a zástupce Krista na zemi má právo jmenovat a uvádět do úřadu biskupy. Císař na to odpověděl svoláním synodu do Wormsu roku 1076, kde vydal manifest proti Hildebrandovi, ne papeži ale falešnému mnichovi. Řehoř VII. byl prohlášen za sesazeného a vyhlásil na císaře klatbu. To znamenalo, že Jindřich nemohl dále vládnout, proto se vydal se svým vojskem do Itálie, ale města se postavila za papeže. Jindřich se tedy musel kát a poprosit o zrušení klatby. Než to papež udělal, byl knížaty zvolen jeho švagr Rudolf. Rudolf se po návratu Jindřicha nechtěl svého postavení vzdát a papež se nabídl jako zprostředkovatel. Jindřich to odmítl a žádal o bezpodmínečné uznání svého nároku na trůn, jinak zvolí vzdoropapeže. Toto vyhrožování vedlo k další klatbě. Jindřichovi se ale podařilo shromáždit mohutné vojsko a obsadil Řím, zvolil ravennského biskupa Wiberta jako vzdoropapeže Klementa III. Řehoř VII. musel uprchnout do Palerma, kde roku 1085 umírá.  Svatý Řehoř VII. byl jeden z největších papežů středověku, jeho boj nebyl politický, šlo jen o obranu nezávislosti papežské moci. Tato nezávislost byla nutná pro vykonání potřebných reforem. Jindřich nechal vzdoropapeže Klementa III. v Římě intronizovat, což vyvolalo odpor kardinálů, kterým se podařilo Klementa po odchodu vojsk sesadit.  Dalším papežem se stal opat Viktor III., ten ale brzo umírá a na jeho místo nastupuje Urban II. Tento papež pokračoval v reformní politice Řehoře. Jindřich IV. vedl v Německu občanskou válku proti stoupencům Urbana II. a neustále dosazoval vzdoropapeže. Jeho syn Jindřich V. vedl dlouhá jednání s papeži Paschalem II. a Kalixtem II. Výsledkem bylo uzavření tzv. Wormského konkordátu roku 1122. Tímto se císař a všechna německá knížata vzdali investitury a ponechali jmenování biskupů v rukou papežových. Ve 12. st. přichází éra nezávislé papežské moci a zároveň relativní svoboda církve.", "section_level": 2}, {"title": "Křížové výpravy.", "content": "Od konce 11. do 13. st. byla na papežovu výzvu organizována řada vojenských dobyvačných výprav na Východ. Palestina byla v 7. st. dobyta mohamedánskými Araby, kteří nečinili překážky křesťanským poutníkům z Evropy. Zcela jiná situace nastala, když je nahradili roku 1070 Turci, taktéž mohamedáni. Ti dobyli i Jeruzalém a ovládli celou Palestinu. Turci prodávali poutníky z Evropy do otroctví, týrali je nebo je rovnou zabili. Nejvíce byla ohrožena Byzantská říše, proto se obrátila s prosbou o pomoc na papeže Urbana II. Papež svolal synodu do francouzského Clermontu roku 1095. Otřesné zacházení s poutníky vyvolalo mezi francouzskými rytíři a sedláky takový rozruch, že si sami přišívali na kabáty červený kříž a s pokřikem „Deus vult“ (Bůh tomu chce) se hlásili do boje za osvobození Svaté země. Urban II. vyhlásil křížovou výpravu, kterou označujeme jako první. Do čela křižáckých vojsk se postavil lotrinský vévoda Geoffroy de Bouillon a do čtyř let dobyli celou Palestinu. Jeruzalém se vzdal v roce 1099 a mohamedánské obyvatelstvo bylo krutě povražděno. Paschalis II., nástupce Urbana II., odmítl dalším výpravám požehnat, protože se dopustili tolika prolití krve. Bratr Geoffroye Balduin přijal po smrti svého bratra korunu a stal se králem nově zřízeného Jeruzalémského království. Řím zřídil v Jeruzalémě a v Antiochii nová arcibiskupství.  Zhruba sto let trvala v Palestině éra nazývána křižácká. Křížové výpravy přinesly Evropě rozšíření obzoru skrze kontakt s arabským a orientálním světem. Od Arabů Evropané převzali znalost Aristotelovy filozofie, prohloubili své znalosti matematiky, astronomie a celkově přírodních věd. Značně se rozšířila astrologie a věštění, což znovu oživilo představu o dobrém a zlém božstvu, což mělo své vyjádření, že Bůh a ďábel jsou si rovni jakožto dobrý a zlý bůh. Toto přisuzování moci ďáblu vedlo v pozdějších dobách k čarodějnickým procesům.", "section_level": 2}, {"title": "Papežové 12. a 13. století.", "content": "Dvanácté století bývá nazýváno zlatým obdobím církevních dějin. Znamenalo růst významu a vlivu církve, která se čím dál víc osvobozuje od světské moci. Zároveň je to doba velkého počtu světců. Ve 12. st. dochází k velkému rozmachu vědy a kulturního života. Přichází gotický styl, kdy je ideálem dosáhnout co nejvíc k Bohu. To symbolizují vysoké věže.  Významným papežem té doby byl Inocenc II., který velmi prosazoval askezi, čímž si znepřátelil část duchovenstva a ti zvolili vzdoropapeže Anakleta II. Anaklet II. dosáhl vyhnání Inocence II. do Francie. Nakonec, na přímluvu sv. Bernarda z Clairvaux, se ale mohl vrátit do Říma.  Dalším papežem se stal Evžen III. Proti němu povstal v Římě kněz a lidový vůdce Arnold z Brescie. Ten vyhlásil tzv. Římskou republiku, papež musel uprchnout a Arnold zavedl krvavý teror. Jeho řádění ukončil německý císař Fridrich I. Barbarossa. Za tuto pomoc chtěl ovládnout církev jako jeho předchůdci. Proti němu se postavili papežové Hadrián IV. a později Alexandr III.  Papež Inocenc III. byl téměř násilím přinucen, aby tuto funkci přijal. Žil asketickým životem a je i autorem dvou asketických spisů. Byl to dobrý právník, praktický politik a hospodář. Inocenc III. nebojoval jen za svobodu církve ale i za nadřazenost papeže nad církevní mocí. Také bránil nerozlučnost manželského sňatku v případě španělského a francouzského krále. Francii hrozil interdikt (tj. zákaz bohoslužeb), když král nepřijme svou ženu zpět z vyhnanství. Papež je znám tím, že svolal roku 1215 IV. lateránský koncil. Tam byla vyhlášena povinnost pro všechny katolíky, aby minimálně jednou za rok přistoupili ke zpovědi a svatému přijímání. Toto ustanovení je dokladem toho, že upadala účast věřícího lidu na eucharistii.  Významným činem ve 13. st. je založení františkánského a dominikánského řeholního řádu. Šlo o reakci na dobová kacířská hnutí, prosazovali askezi a chudobu. Rozvoji napomáhal i papež Inocenc III. Podporoval je i další papež Řehoř IX., který držel ochranou ruku nad Františkem a jeho řeholí.", "section_level": 2}, {"title": "Avignonské papežství.", "content": "Roku 1303 spolu s pontifikátem Bonifácem VIII. končí éra v dějinách papežství, kdy papežové prosazují svou nadřazenost nad světskými vládami. Zejména francouzský král Filip IV. Sličný se snažil zasahovat do vnitrocírkevních záležitostí. Naopak se mu podařilo prosadit, že roku 1305 byl zvolen papežem Francouz – arcibiskup z Bordeaux Bertrand de Got, který přijal jméno Klement V. Papež byl oddán králi tak hluboce, že přeložil sídlo papeže z Říma do francouzského Avignonu. V tomto městě pobývalo ještě dalších šest papežů.  Řím během této doby pustl a lid trpěl neustálými boji mezi šlechtickými rody. Římskému notáři Colovi di Rienzo se podařilo získat vládu nad městem jako tribun lidu. Uznal ho i papež, ale při novém povstání lidu byl zabit. Papežský legát kardinál Albornoz udělal v Římě pořádek, pro svou spravedlnost si získal římský lid. Události v Římě obrátily pozornost zpátky k „Věčnému městu“, které chátralo čím dál víc. K návratu do Říma se odhodlal Urban V. Řím 63 let neměl žádného papeže. Urban V. zde nalezl jen zchátralé budovy, kde nemohly sídlit úřady, proto se zase vrátil do Avignonu.  Nový papež Řehoř XI. se do Říma vrátit nechtěl. Učinil tak na naléhání sv. Kateřiny Sienské. Ta papeže roku 1376 osobně navštívila a přemluvila ho, aby se vrátil do Říma a tentokrát už definitivně. Nebylo to pouze přáním této svaté panny, ale hrál zde roli i nátlak císaře Karla IV. Tímto doba papežů v Avignonu definitivně končí.", "section_level": 2}, {"title": "Velký rozkol, papežské schizma.", "content": "Papež Řehoř XI. po návratu do Říma roku 1378 umírá. Obyvatelé se obávali že bude opět zvolen francouzský papež, který odjede do Avignonu, proto vtrhli do Vatikánu. Zvolen byl Bartolomeo Prigano a přijal jméno Urban VI. Byl to muž bezúhonný a zapálený pro reformu církve. Chyběla mu však schopnost kompromisu a také neuměl jednat s lidmi. Kardinálům, kteří se nechtěli vrátil z Avignonu, hrozil exkomunikací. Kardinálové se sešli již po několika měsících v italském městě Fondi a prohlásili volbu Urbana VI. za neplatnou. Zvolili si nového papeže, který přijal jméno Klement VII. Ten se přestěhoval znovu do Avignonu. Urban se ale svého úřadu nevzdal. Tak začalo v církvi 39leté období papežského schizmatu.  Jak římský, tak avignonský papež proti sobě vyhlašovali klatby a dokonce svolávali proti sobě vojska, což vedlo k zvyšování finančního břemene věřících. To znamenalo zvýšení daní, což vedlo také k zneužívání prodeje odpustků.  Otázka, který z papežů je ten pravý, vyvolávala nervozitu a napětí. Vzdělanci poukazovali na osvědčenou praxi, že když zachvátilo církev nějaké vnitřní napětí, řešení nalezl všeobecný koncil. V roce 1409 se sešli kardinálové z Říma a z Avignonu v italském městě Pisa. Vyzvali oba papeže k abdikaci, ti to odmítli. Oba byli prohlášeni za „rušitele míru“ a sesazeni. Přistoupilo se k volbě nového papeže a tím se stal Alexandr V. Ten se usadil v Bologni a byl uznán Francií, Anglií a většinou německých biskupů. Římský a avignonský papež se však nevzdali, takže církev měla tři papeže.  Dle pařížské univerzity byl konečně čas ke svolání koncilu. Toho se ujal Zikmund Lucemburský koncem roku 1414. Sněm si vytkl za cíl provést reformu „v hlavě i v údech“. Koncil došel k názoru že stojí nad papežem, tudíž mohl schválit cokoliv bez souhlasu papeže. Na koncilu došlo k odstranění papežského schizmatu a ke slovu se dostal konciliarismus, podle kterého je všeobecný koncil nadřazen i papeži.", "section_level": 2}, {"title": "Konciliarismus.", "content": "Kostnický koncil měl jako hlavní bod programu reformu církve, ale přinesl jen minimální nápravu. Odstranil sice papežské schizma, vnesl však do církve nauku o konciliarismu. To je názor, že koncil stojí nad papežem. Martin V., který byl zvolen na konci koncilu, vyslovil nesouhlas s některými závěry a prosadil jejich přezkoumání. To vedlo k napětí mezi papežem a reformními kardinály a biskupy, kteří požadovali důsledné plnění dekretů Kostnického koncilu, omezení papežské moci a vyhlášení nového koncilu.  Pontifikát Martina V. byl také poznamenán husitskými válkami, které svým významem přesahovaly český region a staly se celoevropskou záležitostí. Husité byli postrachem pro okolní území Německa, Polska a Uher. Martin V. s králem Zikmundem Lucemburským vyhlašovali proti husitům křížové výpravy.  Ačkoliv Martin V. přislíbil na Kostnickém koncilu, že nejpozději do roku 1423 vyhlásí nový, oddaloval termín pod nejrůznějšími záminkami. Pokračování husitských válek, poslední záchvěvy Arabů ve Španělsku a stoletá válka, to vše mu sloužilo jako důvod. Teprve v lednu roku 1431 bylo stanoveno datum. Zahájení koncilu se Martin V. už nedožil.  V únoru 1431 byl zvolen Evžen IV. Ještě před zvolením musel slíbit řadu ústupků a svolat basilejský koncil, ten byl zahájen v červnu 1431. Než se začaly projednávat vztahy koncilu k papeži, musela se vyřešit husitská otázka. Výsledkem koncilu bylo usmíření s umírněným křídlem husitů „kališníky“ a bylo jim uděleno povolení přijímaní pod obojím. Papeži se taková podřízenost nelíbila a koncil na 18 měsíců přerušil. Znovu ho nechal svolat v Boloni. Tento krok vedl k usnesení basilejských, že není možné koncil zrušit proti vůli většiny jeho členů a požadovali, aby se Evžen IV. dostavil do Basileje. Jelikož se papež nepodrobil, začal proti němu proces v nepřítomnosti, který jej označil za „umíněného“.  V době obnovení koncilu vzrůstalo nebezpečí ze strany Turků. Rada tedy začala s vyjednáváním s východní církví o společném boji. Tato politika přiměla Evžena k tomu, že podruhé koncil rozpustil (1437) a svolal nový do Ferrary. Ten začal 8. ledna 1438, ale po roce byl přeložen do Florencie. Existovaly tedy dva koncily zároveň, to vedlo k dvojpapežství. Koncil ve Florencii uznával Evžena IV., kdežto basilejský zvolil za papeže vévodu Amadea Savojského, který přijal jméno Felix V. Ten, aby byl uznán císařem, mu na oplátku nabídl svou dceru za ženu s věnem 200 tisíc dukátů. To vyvolalo v celém křesťanském světě skandál. Basilejský koncil nejenom že nic neudělal pro reformování církve, ale ještě víc prohloubil krizi tím, že vyhlásil vzdoropapeže.  Evžen IV. zvítězil nad Basilejí a přispěl k sjednocení církve. Nicméně dopomohl k zhroucení koncilního hnutí a obnovené papežství mělo jen zdání dominantního postavení. Toto vítězství bylo získáno tím, že udělal mnoho ústupků vládcům Evropy a papežství tak bylo více závislé na jejich příjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční papežství.", "content": "Papežství v renesanci je obdobím, kdy papežové využívali církevní moci a peněz k podporování a povzbuzení humanistických umělců. V tomto období vzniká mnoho nových staveb a buduje se nový Řím. V renesanční době byla většina humanistů křesťany. Přestože byli okouzleni antikou, dále si zachovávali křesťanskou víru. Umělci se pokoušeli napodobit architekturu, sochařství, poezii a literaturu, to vše mělo křesťanský podtext. Prvním renesančním papežem byl Mikuláš V. (1447–1455). Je to ale také doba, kdy spolu soupeřily o moc nejbohatší rody Říma. Mezi nejsilnější rody patřily Borgiové, della Rovere a rod Medicejských. Každé z těchto rodin se podařilo dosadit na papežský stolec svého papeže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny papežství se mohou psát od čtvrtého století, kdy byl poprvé použit termín papež. Prvním oficiálním uživatelem tohoto titulu byl Siricius. Na římské stolci působil v letech 384 až 399. V této době se také objevuje tvrzení, že římskou křesťanskou obec založil sám apoštol Petr. Petr je považován za prvního papeže. Toto tvrzení se opírá o Matoušovou evangelium, kde se píše v kapitole 16, ve verši 18–19 „... a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi...“ Tento text se nachází pouze v evangeliu podle Matouše.", "tgt_summary": "The history of the papacy, the office held by the pope as head of the Catholic Church, according to Catholic doctrine, spans from the time of Peter to the present day.", "id": 2308369}
{"src_title": "Průměrná mzda", "tgt_title": "National average salary", "src_document": [{"title": "Vývoj průměrné mzdy v České republice.", "content": "Od 4. čtvrtletí 2009 do 4. čtvrtletí 2017 byla nejmenší průměrná nominální hrubá mzda v 1. čtvrtletí roku 2010. Naopak největší průměrná nominální hrubá mzda byla nakonci, v 4. čtvtletí roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje statistiky mezd.", "content": "Každé čtvrtletí Český statistický úřad zveřejňuje informace o vývoji průměrných mezd, a to na základě informací z podnikového výkaznictví. To poskytuje spolehlivé údaje o průměrných mzdách v národním hospodářství, které lze třídit jen podle některých hledisek, např. podle odvětví a velikostních skupin podniků. Organizace poskytují úhrnné údaje o celkovém počtu zaměstnanců a celkovém objemu mezd. Průměrná měsíční mzda se pak počítá jako aritmetický průměr, tedy celkový objem mzdových prostředků se vydělí počtem zaměstnanců a počtem odpovídajících období, např. měsíců. Vedle toho existují roční data ze strukturální statistiky, kterou zpracovává ČSÚ ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Tyto údaje poskytují detailní informace o mzdách zaměstnanců. Toto šetření zjišťuje mzdy jednotlivých zaměstnanců spolu s podstatnými personálními údaji o zaměstnanci, např. pohlaví, vzdělání, věk. Díky tomuto šetření se získá statistika, která poskytuje strukturální údaje o dosažených mzdách tříděných podle např. věku, dosaženého vzdělání apod. Průměrná mzda zaměstnance v daném roce je vypočtena poměřením s jeho placenou dobou, tedy počtem měsíců, za které mzdu či náhradu mzdy skutečně pobíral, odečtena je tedy doba nemocí a dalších neplacených nepřítomností v práci za daný rok. Takto vypočtená průměrná mzda není a ani nemůže být shodná s průměrnou mzdou zjišťovanou z podnikového výkaznictví ČSÚ.", "section_level": 1}, {"title": "Medián mezd.", "content": "Odbornou veřejností je více než průměrná mzda požadován ukazatel medián mezd. Medián ovšem nelze získat z podnikového výkaznictví. Podklady pro medián jsou k dispozici ze strukturálního šetření, kdy se shromažďují data za jednotlivé zaměstnance. Seřazením platů (mezd) všech zaměstnanců od největšího po nejmenší je tak zaměstnanec, který se se svou mzdou nachází přesně uprostřed, pobírá medián mezd. Statistická distribuce mezd má totiž kladný koeficient šikmosti a proto nejpravděpodobnější mzdou (modus) je menší mzda než je průměrná. Čím je větší rozdíl mezi průměrnou mzdou a mediánem, tím vyšší mzdová nerovnost v zemi, ve sledované ekonomice, je. Mzdové rozdíly v Česku jsou v rámci zemí OECD jedny z nejmenších. Přibližně 10 % mezd je menších než 0,5 průměrné mzdy, polovina mezd je menších než 0,85 průměrné mzdy a přibližně 10 % nejvyšších mezd je nad 1,5násobek průměrné mzdy. Mzdy jsou vyrovnanější ve vyspělejších zemích, kde je i průměrná mzda blíže mediánu mezd.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Ve 4. čtvrtletí 2017 vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství proti stejnému období předchozího roku o 8,0 %, reálně se zvýšila o 5,3 %. Medián mezd činil 27 320 Kč.  Ve 4. čtvrtletí 2017 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda*) (dále jen „průměrná mzda“) na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 31 646 Kč, což je o 2 337 Kč (8,0 %) více než ve stejném období roku 2016. Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 2,6 %, reálně se tak mzda zvýšila o 5,3 %. Objem mezd vzrostl o 10,0 %, počet zaměstnanců o 1,9 %.  Proti předchozímu čtvrtletí činil růst průměrné mzdy ve 4. čtvrtletí 2017 po očištění od sezónních vlivů 2,1 %.  Medián mezd (27 320 Kč) vzrostl proti stejnému období předchozího roku o 8,9 %, u mužů dosáhl 29 639 Kč, u žen byl 24 790 Kč. Osmdesát procent zaměstnanců pobíralo mzdu mezi 12 263 Kč a 51 412 Kč.  V roce 2017 dosáhla průměrná mzda 29 504 Kč, v meziročním srovnání činil přírůstek 1 929 Kč (7,0 %). Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 2,5 %, reálně se mzda zvýšila o 4,4 %.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání průměrné čisté měsíční mzdy ve světě.", "content": "Průměrná měsíční čistá mzda v zemích OECD (za rok 2015, v Kč)", "section_level": 1}], "src_summary": "Průměrná (hrubá měsíční nominální) mzda představuje podíl mezd bez ostatních osobních nákladů připadající na jednoho zaměstnance evidenčního počtu za měsíc.", "tgt_summary": "The National Average Salary (or the National Average Wage) is the mean salary for the working population of a nation. It is calculated by summing all the annual salaries of all persons in work and dividing the total by the number of workers. It is not the same as the Gross domestic product (GDP) per capita, which is calculated by dividing the GDP by the total population of a country, including the unemployed and those not in the workforce (e.g. retired people, children, students, etc.).", "id": 641736}
{"src_title": "Sveřep vzpřímený", "tgt_title": "Bromus erectus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jeden z nejrozšířenějších druhů svého rodu, vyskytuje se hlavně v mírném klimatickém pásu Evropy, Asie i Severní a Jižní Ameriky. Houževnatá a nenáročná rostlina, nejraději vyrůstá na suchých loukách, pastvinách, v křovinatých stráních i okolí cest a železničních tratí, nevadí mu ani místa která bývají po určitou krátkou dobu zamokřená. Roste od nížin až po horké oblasti, nejčastěji na vápenitých půdách. Vyskytuje se převážně na stanovištích chudých na živiny, bývá ve specifických případech na některé kulturní plochy přiséván. Podle \"Florabase.cz\" se sveřep vzpřímený v ČR vyskytuje:", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice roste poměrně hodně a to ve dvou rozlišených taxonech, ve dvou poddruzích:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina z jejíhož trsnatého oddenku, sahajícího do hloubky až 60 cm, vyrůstají úzce čárkovité listy dlouhé i 30 cm a 2 nebo 3 mm široké a přímá, 50 až 100 cm vysoká, chudě olistěná stébla se třemi nebo čtyřmi kolénky. Po okrajích brvité listy vyrůstají jako svinuté a teprve později se rozvinou do plochých. Listy stébla mají většinou lysou srostlou pochvu, jejich zoubkovaný jazýček bývá dlouhý 2 mm, po celé ploše hluboce rýhované čepele na koncích zašpičatělé jsou dlouhé do 35 cm a široké okolo 4 mm, spodní listy bývají částečně svinuté a horní ploché.  Stéblo je ukončeno vzpřímeně rostoucí, úzce staženou latou vysokou od 10 do 20 cm se šikmo směřujícími větvičkami. Drsné větévky jsou poměrně krátké a mívají malý počet klásků 15 až 25 mm dlouhých. Narudlé, čárkovité klásky se 4 až 7 kvítky jsou ze stran zmáčknuté a mají plevy nestejné velikosti (spodní 1žilná 7 – 12 mm, horní 3žilná 8 – 14 mm). Lysé nebo někdy chlupaté pluchy jsou dlouhé 10 až 12 mm a mívají 7 žilek, jejich rovné, štíhlé osiny mívají asi 5 mm. Pluška je o něco kratší než plucha. Zlatožluté prašníky mívají délku 4 až 7 mm. Rostliny kvetou od června do srpna. Plodem je úzká obilka člunkovitého tvaru o délce od 8 do 11 mm a šířce 1,2 mm. Hmotnost tisíce semen je 5 gramů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z pícninářského hlediska je sveřep vzpřímený na loukách i pastvinách pokládán za rostliny méně výnosné a nekvalitní. Poskytuje píci hrubou jen o průměrné nutriční hodnotě a po seči málo obrůstá. V teplých oblastech naší republiky a hlavně v zahraničí je nepostradatelný pro zatravňování suchých strání a náspů, např. železničních nebo silničních. Někdy naopak bývá považován za fakultativní plevel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Sveřep vzpřímený (\"Bromus erectus\") je středně vysoká planě rostoucí travina vyrůstající v hustých trsech, jeden z mnoha druhů rodu sveřep.", "tgt_summary": "Bromus erectus, commonly known as erect brome, upright brome or meadow brome, is a dense, course, tufted perennial grass. It can grow to. Like many brome grasses the plant is hairy. The specific epithet \"erectus\" is Latin, meaning \"erect\". The diploid number of the grass is 56.", "id": 1086146}
{"src_title": "Liou Šao-čchi", "tgt_title": "Liu Shaoqi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Liou Šao-čchi se narodil do průměrně bohaté rolnické rodiny. Pocházel z vesnice Chua-ming-lou (Ning-siang, provincie Chu-nan) a vystudoval zdejší střední školu \"Ning-siang Čhu-šeng. B\"ylo mu doporučeno absolvovat vyučování i v Šanghaji, aby se připravil na studium v Rusku. V roce 1920 vstoupil do \"Socialistického mládežnického sboru\", rok na to byl přijat ke studiu na univerzitě ve východní Moskvě.  V roce 1921 vstoupil do nově vytvořené Komunistické strany Číny (KSČ). Po návratu ze studií do Číny vedl několik stávek železničních dělníků v údolí \"Jang-c\"' a \"An-jüan\" na hranici provincií Ťiang-si a Chu-nan. V roce 1925 se Liou Šao-čchi stal členem výkonného výboru práce Všečínské federace se sídlem v Kuang-čou. Během následujících dvou let vedl četné politické kampaně a stávky v provincii Chu-pej a Šanghaji, kde v roce 1925 spolupracoval s Li Li-sanem a organizoval komunistickou činnost po incidentu Třicátého května. Posléze Liou odcestoval do Wu-chanu. Po krátkém zatčení v Čchang-še se vrátil do Kuang-čou, aby pomohl zorganizovat šestnáctiměsíční stávku v Kantonu a Hongkongu.  V roce 1927 byl zvolen do \"Ústředního výboru strany\" a byl jmenován vedoucím odboru práce. Vrátil se tedy do Šanghaje pracovat do ústředí strany. Roku 1929 byl jmenován tajemníkem \"Manžuského stranického výboru\" ve Feng-tchienu. V letech 1930 a 1931 se zúčastnil třetího a čtvrtého plenárního zasedání šestého ústředního výboru a byl zvolen do ústředního výkonného výboru (tj. Politbyra) Čínské sovětské republiky v roce 1931 a 1932. Později v roce 1932 opustil Šanghaj a cestoval k sovětu Ťiang-si. V tomto roce se rovněž stal tajemníkem strany v provincii Fu-ťien. O 2 roky později se zúčastnil Dlouhého pochodu, a to především konference v Cun-i, ale byl poslán do tzv. „Bílých oblastí“ (oblasti kontrolované Kuomintangem), aby reorganizoval podzemní aktivity soustředěné v severní Číně, konkrétně tedy v Pekingu a Tchien-ťinu. V roce 1936 se stal tajemníkem strany v severní Číně, kde vedl protijaponská hnutí. Některé japonské zdroje tvrdily, že činnosti jeho organizace vyvolaly Incident na mostě Marca Pola v červenci 1937, který dal Japonsku omluvu k zahájení druhé čínsko-japonské války.  V roce 1937 Liou Šao-čchi odešel na komunistickou základnu v Jen-anu. V roce 1941 se stal politickým komisařem \"Nové čtvrté armády\", o další čtyři roky později byl zvolen jedním z pěti tajemníků KSČ na sedmém kongresu Národní strany. Právě po tomto kongresu se stal nejvyšším vůdcem všech komunistických sil v Mandžusku a severní Číně. Roku 1949 se stal místopředsedou \"Ústřední lidové vlády\" a na prvním zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců byl zvolen předsedou Stálého výboru parlamentu. Tento post zastával až do druhého zasedání tohoto shromáždění v roce 1959. Od roku 1956 do roku 1966 byl vsazen do funkce prvního místopředsedy KSČ. Náplní jeho práce byla především organizace strany. Liou byl ortodoxním sovětským komunistou, své politické a ekonomické myšlenky a přesvědčení rozpracoval ve svých spisech. Mezi jeho nejznámější díla patří \"Jak být dobrým komunistou\" (1939), \"Na straně\" (1945) a \"Internacionalismus a nacionalismus\" (1952).  Liou se dostal do čela země po nevydařeném Maově Velkém skoku vpřed a pokoušel se provést ekonomické reformy, které by napravily škody po Maových experimentech. To se mu však stalo osudné během tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, kdy byl roku 1967 zatčen a vězněn v těžkých podmínkách, kdy mu byly odpírány léky na jeho cukrovku. Málem na následky nedostatečné zdravotní péče zemřel, avšak hlavní strůjkyně zatčení, Ťiang Čching (manželka Mao Ce-tunga), ho potřebovala jako hlavní terč svého tažení na 9. sjezdu Komunistické strany Číny, a tak byl zachráněn. Na sjezdu pak Ťiang Čching skutečně urvala veškerou moc, Liou byl v usnesení označen za \"zrádce, nepřátelského agenta ve službách ruského imperialismu, revizionáře a reakcionáře\" a byl vyloučen ze strany. Brzy poté ve vězení zemřel, za nejasných okolností, patrně na následky lynčování Rudými gardami, jimž byl vydán napospas. Nalezen byl ve zvratcích a výkalech, pohřben byl tajně pod cizím jménem. Deset let byla jeho smrt tajemstvím. Teprve roku 1980 byl Teng Siao-pchingem, který za kulturní revoluce sdílel podobný osud, plně rehabilitován a byl mu dodatečně vystrojen státní pohřeb. Nejasná je role Mao Ce-tunga při Liouvě zatčení: některé zdroje tvrdí, že se ho snažil chránit před běsněním kulturních revolucionářů, jiné, že se na zatčení spolupodílel. Jisté je, že Liou byl nejvýše postavenou obětí tehdejších chaotických represí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liou Šao-čchi, v transkripci pinyin Liu Shaoqi, čínsky 刘少奇 (24. listopadu 1898 – 12. listopadu 1969) byl čínský komunistický politik. V letech 1959-1968 byl předsedou (prezidentem) Čínské lidové republiky, formálně tedy nejvyšším mužem ve státě. Ve skutečnosti však si v té době nejvyšší vliv v zemi stále zachovával Mao Ce-tung, neboť v čínském politickém systému funkce tradičně nezaručuje nejvyšší vliv, podstatná je spíše neformální autorita a souběh různých funkcí, stranických, armádních i státních.", "tgt_summary": "Liu Shaoqi ( ; ; 24 November 189812 November 1969) was a Chinese revolutionary, politician, and theorist. He was Chairman of the NPC Standing Committee from 1954 to 1959, First Vice Chairman of the Communist Party of China from 1956 to 1966 and Chairman (President) of the People's Republic of China, China's \"de jure\" head of state, from 1959 to 1968, during which he implemented policies of economic reconstruction in China.", "id": 2446969}
{"src_title": "Demonstrace v Kosovu (1981)", "tgt_title": "1981 protests in Kosovo", "src_document": [{"title": "Vývoj situace.", "content": "4. března 1981 se údajně kvůli špatným podmínkám na Prištinské univerzitě vzbouřili studenti v místní menze. Milice protest velmi rychle uklidnila a vedení SKK projevy studentů odsoudilo. Vše vypadalo, že bude situace rychle vyřešena. Kroky studentů ovšem našly velmi rychle odezvu mezi znepokojeným obyvatelstvem Kosova. Během několika dní se o něm rozšířily zprávy do dalších měst, což vyburcovalo převážně albánské obyvatelstvo, aby vyšlo do ulic. 11. března proběhla v Prištině masová demonstrace. Ke studentům se velmi rychle přidali i dělníci, kteří tímto chtěli dát najevo svojí frustraci z dlouhodobých a neřešených problémů autonomní oblasti. Protesty tak zachvátily všechna větší města a paralyzovaly život v oblasti. Demonstrující, podobně jako v roce 1968 hlásali nacionalistická hesla. Mezi nimi sice chyběla podpora Enveru Hodžovi, i tak se ale ozývaly hlasy, požadující \"republiku Kosovo\", sjednocení s Albánií, či Kosovo Kosovcům.  Kromě nacionalistických hesel se však ulicemi mnohých kosovských měst, včetně metropole Prištiny, rozléhala i hesla sociální. Kritizována byla především ekonomická zaostalost oblasti, a také to, že co se v Kosovu vyrobí se vyváží do zbytku Jugoslávie, aniž by se cokoliv vracelo zpět (\"\"Trepča radi, Beograd se gradi\"\" - V Trepči se pracuje a v Bělehradě se staví).  Vzhledem k situaci mimořádně zasedalo Předsednictvo SFRJ, které se rozhodlo nasadit sílu a zvýšit bojovou pohotovost armády. O události se vyjádřila jako o kontrarevoluci. Byl vyhlášen výjimečný stav a proti demonstrujícím nasazeny jednotky armády. Byl také vyhlášen zákaz vycházení.  Jugoslávské bezpečnostní orgány proti protestům zasáhly rázně, dle mínění většiny obyvatel Jugoslávie (včetně kosovských Albánců, ale s výjimkou Srbů) nebývalou silou. Zahynulo celkem 11 lidí, desítky byly zraněny a několik tisíc studentů bylo zatčeno. Přestože se jim podařilo znemožnit další protesty v Prištině, lidé se shromažďovali v některých dalších městech (Kosovska Mitrovica, Vučitrn, Uroševac). Výjimečný stav trval následující 3 měsíce.  Protesty se opět rozhořely 26. března a 3. dubna 1981. Cílem protestujících Albánců bylo upoutat pozornost celojugoslávských médií, neboť se na začátku dubna 1981 běžela přes území Kosova Štafeta mládeže. O průběhu štafety jugoslávská média pravidelně informovala.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Jedním z míst, odkud pocházelo nejvíce demonstrantů, byla Prištinská univerzita, jedna z největších univerzit v celé Jugoslávii. Řada jejích studentů byla po skončení protestů ze studia vyloučena, mnozí byli pozatýkáni. Univerzita byla poté označena za \"centrum nacionalismu\", \"přebujelou byrokratickou strukturu\" apod.  Kosovské demonstrace vedly k dalšímu prohloubení nenávisti mezi Srby a Albánci v Kosovu. Míra důvěry v albánské obyvatelstvo ze strany jugoslávského státu dramaticky poklesla. Byla rovněž rozpuštěna kosovská teritoriální obrana. Poprvé se po demonstracích v Kosovu objevilo heslo \"slabé Srbsko - silná Jugoslávie\". Jeho autorem byl Lazar Koliševski, tehdejší makedonský politik, později bylo jedním z hlavních hesel srbských nacionalistů v druhé polovině 80. let. 20. století. Zrychlil se proces vystěhování srbského a černohorského obyvatelstva z oblasti.  Albánská strana považovala demonstrace za zcela regulérní projev nespokojenosti se situací, která v Kosovu delší dobu panovala, tedy nízkou úrovní ekonomického i společenského rozvoje, frustraci z postavení Kosova jako pouhé oblasti v rámci Srbska apod. Albánské zdroje uvádějí počet obětí demonstrací nikoliv 11, ale několik desítek. Srbská, potažmo jugoslávská strana obviňovala kosovské politické vedení z neschopnosti, která se projevila právě ekonomickou zaostalostí a působením řady separatistických skupin. Ty otevřeně žádaly otržení Kosova od Jugoslávie, jeho připojení k Albánii, zavedení ortodoxní komunistické linie Envera Hodži apod. Demonstranty považovala jako mladé lidi, kteří nemohou úspěšně žít v chudém a zaostalém Kosovu, a kteří jsou indoktrinováni nacionalistickou politikou, šířenou jednak ilegálními separatistickými skupinami, jednak Albánií samotnou.  Albánská strana práce (vládnoucí komunistická strana v sousední Albánii) vyjádřila podporu demonstrantům.  Svaz komunistů Jugoslávie se rozhodl kosovské problémy urychleně řešit. V listopadu 1981 byl přijat akční program, až v roce 1987 ovšem jugoslávští komunisté přiznali, že je Kosovo vážný problém, od kterého se odvíjí další možná existence jugoslávského státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "V březnu 1981 vypukly na území SAP Kosovo spontánní a bouřlivé demonstrace albánského obyvatelstva. Jednalo se o první krizovou situaci v SFRJ po smrti Josipa Broze Tita a zároveň přelomovou událost kosovských dějin.", "tgt_summary": "In March and April 1981, a student protest in Pristina, the capital of the then Socialist Autonomous Province of Kosovo, led to widespread protests by Kosovo Albanians demanding more autonomy within the Socialist Federal Republic of Yugoslavia. The Presidency of Yugoslavia declared a state of emergency in Pristina and Kosovska Mitrovica, which led to rioting. The unrest was suppressed by a large police intervention that caused numerous casualties, and a period of political repression followed.", "id": 557622}
{"src_title": "007 Legends", "tgt_title": "007 Legends", "src_document": [{"title": "Popis misí.", "content": "Hra začíná scénou z filmu Skyfall, kdy je Bond postřelen a po pádu do vody se mu přehrávají vzpomínky z jeho misí.", "section_level": 1}, {"title": "Goldfinger.", "content": "Agent 007 se probudí v hotelovém pokoji po ráně do hlavy, kterou mu uštědřil \"Oddjob\". Bond spatří na posteli mrtvou \"Jill Mastersonovou\", jak je potřená zlatem. Následují úvodní titulky a po nich se Bond dostane do Goldfingerovy továrny, kde způsobí výpadek proudu a musí se prostřílet a proplížit hordami korejských vojáků. Když Bond zaslechne mluvit \"Goldfingera\", \"Pussy Galore\" a korejského podnikatele o operaci \"Grand Slam\", při které má být (jak se Bond domnívá) ukradeno zlato z pevnosti Fort Knox, seznámí se s \"Pussy\" a proniká do Auricovy kanceláře, kde se jeho předpoklady potvrdí. Bond je však odhalen \"Goldfingerem\" a \"Oddjob\" se ho pokusí zabít svým kloboukem s kovovou obrubou. Bond unikne z továrny \"Auric Enterprises\" a nasedne do Aston Martina DBS. Korejský podnikatel však sedí na sedadle spolujezdce a míří na něj pistolí. Bond ho s pomocí vystřelovací sedačky vyhodí z auta, načež je zasažen střelou ze stíhačky. Bond se probudí připoután u průmyslového laseru, jehož paprsek se pomalu blíží k Bondovým genitáliím. 007 následně \"Goldfingera\" přesvědčí, že má pro něj větší cenu živý a je uspán. Mise vrcholí útokem na skladiště zlata v Kentucky Fort Knox, kde se Bond od \"Goldfingera\" dozví, že jeho plánem nebylo ukrást zlato, ale výbuchem ho znehodnotit. Vynoří se \"Felix Leiter\", bondův přítel ze CIA, a vysvětlí mu, že vyměnil \"Pussy Galore\" nádrže s plynem v letadle. Bond se dostane k bombě a zabije v pěstním souboji \"Oddjoba\". James Bond těsně před výbuchem bombu zneškodní a odpočet se zastaví na čísle 007. 007 letí letadlem s Pussy do Bílého domu a je překvapen \"Goldfingerem\", který vystřelí a letadlo začne padat. \"Goldfinger\" je vysán z letadla a Bond se blíží k pilotově kabině.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách jejího veličenstva.", "content": "Zde musí agent 007 zastavit padoucha \"Blofelda\", který má v této misi fiktivní podobu. Účinkují \"Agent 007\", \"Blofeld\", \"Tracy\" \"a\" \"Marc Ange Draco\". Bond a \"Tracy\" společně lyžují ve Švýcarsku, když v tom jsou přepadeni \"Blofeldovými\" muži. \"Tracy\" ujede na sněžném skútru a 007 ji následuje na lyžích a odstřeluje zločince. Následně Bonda zavalí lavina a vidí jak je \"Tracy\" naložena do vrtulníku a \"Blofeld\" s ní letí pryč. Dále se \"Bond\" a \"Draco\" pokouší \"Tracy\" zachránit útokem na \"Výzkumný ústav Piz Gloria\". Sjedou do podzemí a v ložnicích hledají \"Tracy\". Když ji najdou, Bond se vydává za \"Blofeldem\" skrz laboratoře kde zjišťuje, že \"Blofeld\" chce pomocí několika žen po světě rozprášit virus \"Omega\". 007 je však přistižen a \"Blofeld\" do kanceláře pustí jedovatý plyn. Bond se dostane ven a pronásleduje Bonda až k lanovce, ke které se sveze po laně. Blofeld Bonda stáhne dolů a následuje pěstní souboj končící \"Blofeldovým\" pádem do rokle.", "section_level": 2}, {"title": "Povolení zabíjet.", "content": "James Bond jede s \"Tracy\" v Aston Martinu DBS těsně po svatbě. V tom se z rohu vynoří \"Blofeld\", který očividně pád přežil, a vystřelí na auto. Bond je naživu, zjistí však, že \"Tracy\" zahynula. Následně je Bond v domě \"Felixe Leitera\", který má velká zranění a přísahá pomstu \"Sanchezovi\", drogovému magnátovi. Agent 007 letí s agentkou CIA \"Pam Bouvierovou\" do \"Sanchezovy\" rafinerie. \"Pam\" si setkání se \"Sanchezem\" tajně natočila. Bond pronikne do rafinerie, a zjistí, že \"Sanchez\" pašuje drogy. Umístí tedy na různá místa 6 bomb a hledá \"Sanchezovu\" kancelář, kde získá \"Sanchezovu\" složku o \"operaci Delta\". \"Pam\" je přistižena a agent 007 odpálí bomby. Bond v souboji porazí \"Sanchezova\" nohsleda jménem \"Dario\". James Bond a \"Pam\" se prostřílí k helikoptéře a Bond poté seskočí na jeden ze \"Sanchezových\" džípů. Agent 007 pronásleduje kamion se \"Sanchezem\", ten však havaruje a \"Sanchez\" s mačetou chce Bonda porazit. Bond vytáhne zapalovač co mu daroval \"Felix\", hodí ho na \"Sancheze\" a ten uhoří.", "section_level": 2}, {"title": "Dnes neumírej.", "content": "Mise začíná v ledovém paláci na Islandu, kde se 007 setká s \"Jinx\", která má podobu \"Gabriely Montaraz\". Následuje plížení se v ledovém paláci. Mise vrcholí honičkou a končí tím, že agent 007 s \"Jinx\" vyskočí z letadla a odletí ve vrtulníku.", "section_level": 2}, {"title": "Moonraker.", "content": "Zde mise probíhá převážně na kosmické stanici. \"Holly Goodhead\" nemá podobu \"Lois Chiles\", ale \"Jane Perry\". Dále v misi účinkuje \"Hugo Drax\", kterého namluvil Michel Lonsdale. Mise začíná plížením v \"Draxově\" vesmírném centru na zemi. Poté Bond a \"Holly\" odletí raketoplánem \"Moonraker\" na kosmickou stanici, kde se 007 setká s obrem s kovovými zuby jmenem Čelisti (anglicky \"Jaws\"). Mise končí že agent 007 zažene \"Draxe\" do výstupové komory a následně je \"Drax\" vysán do vakua.", "section_level": 2}, {"title": "Skyfall.", "content": "Na začátku se mise věrně drží filmu, až do doby, kdy se agent 007 vynoří, potom následuje epizoda v Hongkongském mrakodrapu, kde agent 007 pronásleduje záporáka jménem \"Patrice\" a tím překvapivě hra končí. V misi neúčinkuje \"Raoul Silva\" a není v ní o něm žádná zmínka. Jediné vedlejší postavy jsou \"Patrice\" a \"Eve Monneypenny\".", "section_level": 2}, {"title": "Herci.", "content": "V následující tabulce jsou uvedeny jména postav, podoba a hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu složil Kevin Kiner, David Arnold složil titulní melodií, která je coververzí písně Goldfinger od Shirley Bassey.", "section_level": 1}], "src_summary": "007 Legends je videohra žánru FPS od společnosti Eurocom pro platformy PS3, Xbox360, Windows, PC a Wii U. Hra pojednává o agentovi 007 Jamesi Bondovi. Vyšla u příležitosti padesátého výročí vzniku postavy \"agenta 007\". Hra má celkem 6 misí, každá znázorňuje jeden film. Jedná se o mise \"Goldfinger\", \"Ve službách Jejího Veličenstva\", \"Moonraker\", \"Povolení zabíjet\", \"Dnes neumírej\" a \"Skyfall\" (vyšlo jako stahovatelné DLC). Ve všech misích má agent 007 podobu současného herce Daniela Craiga. Hráč má po celou hru přístup k široké škále zbraní, např.: Walther P99, AK-47, či Sigmus 9. Hra byla kritizována kvůli špatné grafice a hratelnosti.", "tgt_summary": "007 Legends is a first-person shooter video game featuring the character of British secret agent James Bond. It was developed by Eurocom and released by Activision on October 2012 for PlayStation 3 and Xbox 360, November 2012 for Microsoft Windows and December 2012 for Wii U. The game is available as physical optical disc media, as well as a digital release download via PlayStation Network and Xbox Live Marketplace on date of release. It was removed off all other digital stores without warning. The PAL Wii U version of the game was released in some parts of Europe on 6 December 2012, and in the United Kingdom on 21 December 2012. The release was cancelled in Australia.", "id": 440531}
{"src_title": "Henri Tajfel", "tgt_title": "Henri Tajfel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v židovské rodině v Polsku. Protože tam byly omezující kvóty pro Židy na vysokých školách, odjel do Francie, kde studoval chemii na Sorbonně. Po vypuknutí druhé světové války byl povolán do francouzské armády. Byl zajat Němci, ale protože neodhalili jeho židovský původ, byl odeslán do zajateckého, nikoli koncentračního tábora. Zde přežil válku. Válečná a zajatecká zkušenost ho nicméně přivedly k zájmu o roli stereotypů, nacionalismu, rasismu a skupinových identit. Bezprostředně po válce pracoval pro OSN, která pomáhala uprchlíkům a válečným sirotkům. Roku 1946 začal studovat psychologii, studia dokončil roku 1954 - to již v Británii, kam odešel za svou ženou, již poznal za války. Od roku 1967 až do své smrti poté působil na univerzitě v Bristolu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kritizoval zastaralost metod sociální psychologie a byl zastáncem experimentální metody. Tu začal v Bristolu široce využívat: jeho experimenty začaly tak, že dělil dobrovolníky na dvě malé skupiny na základě nějakého bezvýznamného znaku, a posléze sledoval interakci mezi těmito skupinami a způsoby posilování kolektivní identity uvnitř skupin. Výsledky byly překvapivé: ač bylo rozdělení do skupin v podstatě náhodné a skupiny od sebe byly oddělené, lidé se s jim přidělenou skupinou identifikovali, vymezovali se vůči skupině druhé a definovali výhody a specifičnost vlastní skupiny. Na základě experimentů formuloval spolu se svým žákem Johnem Turnerem tzv. teorii sociální identity, která říká, že lidé svou identitu odvozují od příslušnosti ke skupině i nepříslušnosti k jiným skupinám, za kterýmžo účelem maximalizují vnímání pozitivních rysů vlastní skupiny a negativních rysů cizích skupin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri Tajfel, rodným jménem Hersz Mordche (22. června 1919, Włocławek – 3. května 1982, Oxford) byl britský sociální psycholog polsko-židovského původu, který proslul příspěvky na téma předsudků a kolektivních identit.", "tgt_summary": "Henri Tajfel (born Hersz Mordche; 22 June 1919 – 3 May 1982) was a Polish social psychologist, best known for his pioneering work on the cognitive aspects of prejudice and social identity theory, as well as being one of the founders of the European Association of Experimental Social Psychology.", "id": 1109381}
{"src_title": "Bostonský škrtič", "tgt_title": "Boston Strangler", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Mezi 14. červnem 1962 a 4. lednem 1964 bylo v oblasti Bostonu nalezeno 14 zavražděných žen. Většina z nich byla sexuálně zneužita a uškrcena ve vlastním bytě. Vzhledem k chybějícím známkám násilného vniknutí se předpokládalo, že ženy buď útočníka znaly, nebo ho z vlastní vůle vpustily do bytu v domnění, že jde o servisního technika, údržbáře, podomního prodejce a podobně. Přes širokou mediální publicitu prvních případů, která měla odradit ženy od vpouštění cizích návštěvníků do bytů, vraždy pokračovaly. Zabíjení vyděsilo mnoho mladých žen v oblasti Bostonu, některé se dokonce odstěhovaly. Mnoho obyvatel si pořídilo do svých bytů slzný plyn a nové dveřní zámky a zástrčky.  Vraždy pokračovaly i v dalších městech a místní spravedlnost marně hledala spojitost mezi jednotlivými případy. Massachusettský právní zástupce Edward W. Brooke zorganizoval společný postup všech policejních oddělení. Kontroverzní bylo jeho rozhodnutí spolupracovat s psychometrikem Peterem Hurkosem, který prohlásil, že pachatelem všech vražd je jedna osoba. Když Hurkos sestavil podrobný popis nesprávného pachatele, E. W. Brook se stal terčem posměchu médií. Policie nevěděla jistě, zda pachatelem všech vražd je jediný člověk, převážná část veřejnosti o tom však byla přesvědčená. Bouřlivě se diskutovala souvislost mezi většinou obětí (převážně zdravotních sester) a nemocnicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Přiznání.", "content": "27. října 1964 vnikl do bytu mladé ženy cizinec vydávající se za detektiva. Přivázal ženu k posteli, sexuálně ji zneužil a pak najednou odešel, přičemž na odchodu se ještě omluvil. Ženin popis pachatele pomohl kriminalistům vypátrat násilníka, jímž byl Albert deSalvo. Po zveřejnění jeho fotografie se přihlásilo mnoho dalších žen a označilo ho jako muže, který je přepadl. Dříve toho samého dne – 27. října – se DeSalvo vydával za motoristu s poruchou na autě a pokoušel se vnutit do domu na Bridgewater, Massachusetts. Majiteli domu, pozdějšímu náčelníku Brocktonské policie Richardu Sproulesovi, však bylo jeho chování podezřelé a nakonec po něm vystřelil z brokovnice.  DeSalvo původně nebyl podezírán v souvislosti s vraždami. Došlo k tomu až poté, co byl uvězněn kvůli znásilnění a svému spoluvězni Georgi Nassarovi podrobně popsal své další aktivity, které jasně ukazovaly k Bostonskému škrtiči. Nassar oznámil toto přiznání svému právnímu zástupci Lee Baileymu, který se poté ujal DeSalvova případu. Policie byla ohromena přesností, s jakou DeSalva popisoval místa zločinů. Přes určité nesrovnalosti uváděl DeSalva podrobnosti, které nebyly v médiích zveřejněny. Nicméně chyběly jakékoliv fyzické důkazy, které by potvrdily jeho výpověď. Proto byl souzen pro předešlé nesouvisející zločiny – loupeže a sexuální delikty, ze kterých byl známý pod přezdívkou \"Zelený muž\" nebo také \"Měřič\" (The Measuring Man). Bailey se snažil u soudu použít doznání k vraždám jako přitěžující okolnost klientovy minulosti, aby dosáhl osvobození pro nepříčetnost, avšak soudce tento argument zamítl. DeSalvo byl v roce 1967 odsouzen na doživotí. V únoru stejného roku uprchl spolu se dvěma jinými vězni (jedním z nich byl bankovní lupič George Harrison z Westfordu z Massachusetts) z Bridgewaterské státní nemocnice, což dalo podnět k rozsáhlému pátrání. Na jeho pryčně našli vzkaz policejnímu řediteli, v němž DeSalva oznamoval, že smyslem jeho útěku bylo upozornit na podmínky v nemocnici i na svou situaci. Následující den se sám přihlásil policii. Vzhledem ke zmíněnému útěku ho přeložili do věznice s maximální ostrahou Walpole State Prison, kde byl o šest let později nalezen mrtev (byl ubodán) na ošetřovně. Jeho vrah či vrahové nebyli nikdy vypátráni.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Zůstává nejisté, zda DeSalvo byl opravdu Bostonským škrtičem. Lidé, kteří ho osobně znali, nechtěli uvěřit tomu, že by byl schopen brutálního násilného činu. Také bylo poukazováno na různý věk a etnickou příslušnost zavražděných žen, navíc nebyl konzistentní ani způsob provedení jednotlivých vražd.  DeSalvův advokát Bailey zastával názor, že jeho klient byl hledaným vrahem, jak o tom napsal v publikaci \"Obhajoba se nikdy nevzdává\" (1995). Susan Kellyová v knize \"Bostonští škrtiči\" (1996) zveřejnila některé údaje z massachusettské policejní složky k případu. Je přesvědčená, že případy škrcení muselo spáchat více osob. Další autor, bývalý kriminalistický psycholog u FBI Robert Ressler, uvádí, že \"v tomto případě se snažíme spojit tolik protichůdných vzorců chování, že je nemyslitelné, aby náležely jediné osobě\".  John E. Douglas, bývalý zvláštní agent u FBI, jeden z prvních kriminalistických psychologů, také nevěří, že DeSalvo byl Bostonským škrtičem. Ve své knize \"Případy, které nás strašily\" popsal DeSalva jako zločince, který pouze znásilňoval kvůli pocitu moci. Tento typ zločince nemá podle něj potřebu zabíjet způsobem jako při bostonských vraždách, ovšem na druhou stranu může mít sklon se k těmto vraždám hlásit.  V případu Mary Sullivanové, zavražděné 4. ledna 1964 ve věku 19 let, použil Casey Sherman stopy DNA při pokusu najít jejího předpokládaného vraha. Sherman o tom napsal ve své knize \"Růže pro Mary\" (2003), kde vyjádřil přesvědčení, že DeSalvo nebyl zodpovědný za její smrt. Podle vlastní výpovědi na ní například vykonal soulož, zatímco forenzní analýzou nebyly zjištěny stopy jakékoliv sexuální aktivity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bostonský škrtič je přezdívka patřící pachateli (nebo více pachatelům) série čtrnácti vražd žen, které se odehrály na začátku 60. let 20. století v Bostonu, Massachusetts. Přestože tyto zločiny byly přisouzeny jednomu muži jménem Albert DeSalvo poté, co se k vraždám přiznal během projednávání jiného procesu, pozdější vyšetřovatelé, kteří zkoumali jednotlivé případy uškrcených žen (někdy též označované jako \"vraždy hedvábnou punčochou\"), dospěli k názoru, že nejde o zločiny spáchané jedním člověkem.", "tgt_summary": "The Boston Strangler is the name given to the murderer of 13 women in the Boston, Massachusetts area during the early 1960s. The crimes were attributed to Albert DeSalvo based on his confession, details revealed in court during a separate case, and DNA evidence linking him to the last victim.", "id": 2456087}
{"src_title": "Poslední otázka", "tgt_title": "The Last Question", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Povídka je rozčleněna do několika příběhů, časový rozdíl mezi prvním a posledním příběhem je více než 10 000 000 000 000 let (10 bilionů). 14. května 2061 dal ústřední počítač Microvac odpověď na otázku, jak efektivně využívat sluneční energii a zbavit se tak závislosti na docházejících pozemských energetických zdrojích (uhlí, uran). S novým zdrojem energie je nyní lidstvo schopno kosmických letů za hranice Sluneční soustavy. Nastává expanze lidské rasy do vesmíru.  Dva technici obsluhující Multivac - Alexander Adell a Bertram Lupov - se baví o dalším vývoji. Skeptický Lupov se s Adelem vsadí o 5 $, že na otázku zda je možné zvrátit proces entropie ve vesmíru odpoví Multivac záporně. Multivac vytiskne odpověď na pásku, kde stojí nicneříkající text: „NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“  Jerrod se ženou Jerrodine a dcerami Jerrodette I. a Jerrodette II. cestuje na planetu X-23. Lidstvo za pomoci počítače Microvacu (vyspělejší verze Multivacu) ovládlo technologii skoku hyperprostorem a kolonizaci Galaxie už nic nestojí v cestě. Při rozhovoru manželů se jedna z dcer zeptá, co je to entropie (Jerrod to slovo zmínil v kontextu, že za miliardy let vesmír skončí). Jerrod dceři vysvětlí, že je to opotřebovávání vesmíru, jako když se opotřebovává její robot na hraní. Holčička se zeptá, jestli se pak nedají jen jednoduše vyměnit baterie. Jerrod jí chce vysvětlit, že těmi bateriemi jsou hvězdy a až vyhasnou, další nebudou. To děvčátko zarmoutí, řekne, ať se zeptá počítače Microvacu, jak hvězdy zapnout. Otec jí chce zlepšit náladu a tak zformuluje otázku (de facto stejnou, jako položil v minulosti technik Adell), jak zvrátit entropii. Dostane se mu odpovědi: „NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“  Uplyne 20 000 let od vynálezu zpracování sluneční energie a Galaxie je již zcela osídlena lidmi. Populace se každých 10 let zdvojnásobuje, protože bylo dosaženo teoretické nesmrtelnosti. Vyvstává i potřeba nových zdrojů energie, neboť lidská civilizace spotřebovává ročně 2 slunečně-energetické jednotky, přičemž samotná galaxie jich za rok vyzáří 1 000. VJ-23X z Lamethu a MQ-17J z Nicronu se baví o nesmrtelnosti a spotřebě energie a řeč se stočí na zánik vesmíru. Opět padne stejná otázka, kterou ústřední počítač Galaktický AC (galaktická verze Microvacu) zodpoví takto: „NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“  Lidé se pomalu zbavují svých fyzických těl a vesmírem krouží pouze jejich mentální formy, mysl. Téměř všechny galaxie už jsou obsazeny a ve vesmíru začíná docházet místo. Zee Prime chce od ústředního počítače vědět, která galaxie je ta, kde vzniklo lidstvo. Když se dozví, že se v ní právě nachází, chce vědět, co se stalo s původní hvězdou (Sluncem). Z té se stala nova. I Zee Prime se zeptá, jak je možné zabránit smrti hvězd, Vesmírný AC (ústřední počítač, jehož velká část leží v hyperprostoru) nedokáže dát konkrétní odpověď: „NEDOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“  Lidstvo se (mentálně) transformovalo do jediné ohromné entity zvané jednoduše Člověk. Vesmír je na pokraji zániku, naprostou většinu hvězd tvoří bílí trpaslíci. Zbývá poslední 1 000 000 000 let (1 miliarda) a Člověk chce vědět, jak tomu zabránit. Ústřední počítač zvaný Kosmický AC nacházející se celý v hyperprostoru sdělí: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ“ a dodá, že mu stejná otázka byla v minulosti položena několikrát. Na odpovědi stále pracuje. To Člověka uspokojí.  Uplyne poslední miliarda let a vesmír zčerná, už jej neosvětluje jediná hvězda, všechny vyhasly. Člověk postupně splynul s ústředním počítačem AC, a ještě než odešel navždy, zeptal se ho, jestli se nedá zařídit vznik nového vesmíru. Počítač stále není schopen poskytnout uspokojivou odpověď: „NEMÁM ZATÍM DOSTATEČNÁ DATA PRO SMYSLUPLNOU ODPOVĚĎ.“  Hmota, energie, prostor, čas - to vše skončilo. Existuje pouze AC v hyperprostoru. Všechny otázky byly zodpovězeny, zbývá jediná, kterou je třeba vyřešit. Dokud se to nepodaří, AC se nemůže vypnout. Po časově neurčené době (čas neexistuje) AC přijde na řešení. Když už není žádný člověk, kterému by odpověděl, musí se spokojit s názornou demonstrací. AC během své doby nashromáždil veškerá možná data, která existovala v zaniklém vesmíru. Po pečlivě připraveném programu zahájí proces vytváření nového vesmíru slovy „BUDIŽ SVĚTLO!“", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích:  Pod názvem Poslední otázka:", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední otázka ( „The Last Question“) je vědeckofantastická povídka spisovatele Isaaca Asimova, která vyšla poprvé v listopadu 1956 v časopise \"Science Fiction Quarterly\". Byla následně zařazena do povídkových sbírek, např. \"Nine Tomorrows\" (1959), \"Opus 100\" (1969), \"The Best of Isaac Asimov\" (1973) a \"Robot Dreams\" (1986). Česky vyšla např. ve sbírce \"Sny robotů\" (1996).", "tgt_summary": "\"The Last Question\" is a science fiction short story by American writer Isaac Asimov. It first appeared in the November 1956 issue of \"Science Fiction Quarterly\" and was anthologized in the collections \"Nine Tomorrows\" (1959), \"The Best of Isaac Asimov\" (1973), \"Robot Dreams\" (1986), \"The Best Science Fiction of Isaac Asimov\" (1986), the retrospective \"Opus 100\" (1969), and in \"Isaac Asimov: The Complete Stories, Vol. 1\" (1990). It was Asimov's favorite short story of his own authorship, and is one of a loosely connected series of stories concerning a fictional computer called Multivac. The story overlaps science fiction, theology, and philosophy.", "id": 1319169}
{"src_title": "Jari-Matti Latvala", "tgt_title": "Jari-Matti Latvala", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství (1989–1999).", "content": "Jari-Matti usedl za volant vozu již ve 4 letech, když v dopravní škole pro děti řídil malé vozítko, které mu koupil jeho otec. Jak sám ale jezdec přiznal, první auto mu moc dlouho nevydrželo.  O 2 roky později přešel k okruhovému závodění, konkrétně k motokárám, u kterých vydržel až do roku 2000. Již v 8 letech si ale vyzkoušel i první rallyový vůz, Ford Escort, který sice neoplýval bůhvíjakým výkonem, ale mladý Fin se v něm podle vlastních slov naučil správně ovládat auto.  Latvalovým druhým soutěžním vozem se stal výkonnějsí Sunbeam Avenger, který dříve vlastnil i Latvalův vzor, Henri Toivonen. Jari-Matti si v novém voze poprvé vyzkoušel jízdu se spolujezdcem, protože na rozdíl od Fordu, v Sunbeamu bylo místo i pro druhého člena posádky.  V 10 letech si Jari-Matti vyzkoušel vůz Opel Ascona skupiny A. S dvoulitrovým motorem trénoval na zamrzlém jezeře, kde mu jako spolujezdec pomáhal jeden z otcových mechaniků.  O 2 roky později usedl do Fordu Escort RS 2000, se kterým se jeho otec zúčastnil Tikkakoski Rally. Mladý Jari-Matti se kromě zamrzlého jezera objevoval již také na cestách poblíž jeho domova.  V roce 1999 se do rodiny Latvalových dostal Opel Astra přestavěný z klasické civilní verze. Latvala s ním odjel 3 domácí soutěže.", "section_level": 2}, {"title": "První mezinárodní soutěže (2000–2003).", "content": "O rok později mohl Jari-Matti vyzkoušet Toyotu Corollu 1600 GT a zúčastnil se svých prvních rally sprintů. Po 13 odjetých rally sprintech ale poškodil motor, a musel hledat nový vůz. Tím se stal jiný exemplář stejného vozu, se kterým odjel dalších 9 soutěží až do jara 2002. Začátkem téhož roku byla opravena Latvalova první Toyota, se kterou pokračoval v dalších 5 sprintech. Ve stejném roce získal Latvala anglickou licenci a na ostrovech se zúčastnil celkem 10 soutěží s vozem Renault Clio skupiny N. Byl to první vůz s pohonem na všechna 4 kola, které Jari-Matti řídil. Ve zdokonalování jezdeckého stylu mu byl nápomocen Pentti Airikkala. V této fázi kariéry doprovázel mladého Fin a spolujezdec Steve Harris. Odjeli spolu 6 soutěží.  V závěru sezony Latvala vyměnil Renault za Citroën Saxo, který však nebyl příliš spolehlivý, a tak došlo ještě v témže roce ke změně. Latvala usedl do Mitsubishi Lancer skupiny N, které bylo krátce na to přestavěno na verzi skupiny A. S tímto vozem absolvoval Jari-Matti svůj 1. závod Mistrovství světa, Britskou Rally. Se spolujezdcem Carlem Williamsonem ji dokončili na 17. místě celkově.  Sezona 2003 přinesla vůz Toyota Corolla WRC. Latvala si tak poprvé vyzkoušel, jaké to je řídit vůz tehdejší nejsilnější kategorie světa. Hned první soutěž s novým vozem, Estonian Winter Rally, vyhrál. Setkal se tu také s novým spolujezdcem, Miikkem Anttilou, který Latvalu doprovázel hlavně ve 2. polovině sezony. V té první střídal s Carlem Williamsonem Subaru Impreza STi v italském šotolinovém mistrovství s Fordem Focus RS WRC 02 v soutěžích britského šampionátu a Mistrovství světa. Na Acropolis Rally se dokázal probojovat do nejlepší desítky celkového pořadí. Další start v MS přišel v červenci. Na Německé Rally obsadil na asfaltové soutěži debutující Fin 17. místo. Na této soutěži již Latvalu navigoval Anttila, se kterým až na občasné výjimky v roce 2004 soutěží dodnes. Jari-Matti odjel v sezoně 2003 celkem 20 soutěží, z toho 4 započítávané do hodnocení Mistrovství světa. KŘecku a Německu přidal domácí Finskou Rally, kde skončil čtrnáctý a v závěru roku opět Britskou Rally, kde uzavřel 1. desítku.", "section_level": 2}, {"title": "JWRC (2004).", "content": "Pro sezonu 2004 Latvala zvolil Mistrovství světa juniorů. Ze 7 soutěží ale dokončil pouze 2. V polovině sezony vyměnil nespolehlivý Ford Fiesta S1600 za Suzuki Ignis S1600, se kterým ale hned na domácí Finské Rally havaroval. Čtvrté místo z Britské Rally mělo být znamením blýskání se na lepší časy, ale ani další soutěž na Sardinii nedokončil. Neúspěšnou sezonu zakončil 9. místem v kategorii na Španělské Rally. Jari-Matti figuroval v konečné klasifikaci JWRC s 5 body až na 13 příčce.  Ke zkušenostem získaným v JWRC přidal Latvala i starty se Subaru Impreza STi v Itálii a na vybraných soutěžích Mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Finska (2005).", "content": "Po nepříliš povedené sezoně se Latvala rozhodl začít sezonu Vanajanlinna Ralli, kterou s Corollou WRC, vyhrál. Následovala Švédská Uddeholm Rally započítávaná do hodnocení MS. S Toyotou dokončil soutěž na 16. místě. K účasti v domácím mistrovství přidal i vybraně soutěže MS. Se Subaru Impreza WRX absolvoval soutěže na Novém Zélandu, Sardini, v Argentině, Německu, na Korzice a ve Španělsku. Do domácí Rally 1000 jezer odstartoval s Corollou WRC, ale ještě v 1. etapě musel kvůli technické závadě odstoupit z průběžného 15. místa. Ani Britská rallye nedopadla lépe. Službu tentokrát vypověděl Ford Focus RS WRC 03.  Z výsledků v domácím šampionátu stojí za zmínku například 2 druhá místa z Waltikka Ralli a International Pirelli Rally.", "section_level": 2}, {"title": "Ford (2006–2012).", "content": "Do sezony 2006 Latvala opět plánoval účast ve finském mistrovství s Corollou WRC, k čemuž přidal i starty v Mistrovství světa produkčních automobilů (PWRC). Do nového roku vstoupil 5. místem v kategorii PWRC na slavné Rally Monte Carlo, následovaly 2 soutěže ve Finsku, z nichž 1 dokázal vyhrát. Po nepříliš povedené Mexické Rally a dalším vítězství ve Finsku přišel zlom v Latvalově kariéře. Dostal přílžitost od Stobart VK Ford Rally Teamu, tedy jakéhosi B-týmu Fordu v MS, aby zlepšil své jezdecké dovednosti na asfaltovém povrchu. Jeho program továrního jezdce započal na Španělské Rally, kde po chybě a následném dotahování ztráty obsadil 16. pozici. O moc slavnější to nebylo ani na následující Korzické Rally, i když se po první etapě nacházel na 7. místě. Zpočátku 2. etapy ale havaroval. Dalším startem za tovární tým byla až za 4 měsíce Německá rallye, kde se mu opět nedařilo a dokončil až ve 4. desítce celkového pořadí. Jari-Matti opět nevynechal domácí Finskou Rally, do níž odstartoval s Toyotou Corollou WRC. Zhruba v polovině soutěže ale udělal opět chybu, kvůli níž dokončil soutěž až jako sedmnáctý. Následoval návrat do PWRC. V přestávce mezi Korzickou a Německou Rally ještě stihl zajet 6. místo v Řecku. Japonsko pro Latvalu znamenalo až 9. místo mezi produkčními vozy. Vzhledem k nízkému počtu startujících s vozy kategorie WRC se v Austrálii ocitl na 6. místě celkově a 1. v PWRC. Prvenství v kategorii PWRC zopakoval i na Novém Zélandu, celkově byl osmý. V konečném hodnocení PWRC byl klasifikován na 4. místě se ziskem 27 bodů. Na závěr roku dostal ještě 1 příležitost od Fordu. A tuto příležitost využil velmi dobře. V průběhu celé soutěže se pohyboval na hranici nejlepší pětice. V závěru soutěže předstihnul Xaviho Ponse a mohl se radovat z nejlepšího výsledku dosavadní kariéry, 4. místa v soutěží Mistrovství světa. Od sezony 2007 se Jari-Matti Latvala věnuje výhradně světovému šampionátu. Tým Stobart si mladého Fina pojistil na celou tuto sezonu. V úvodní Rally Monte Carlo ale Latvala havaroval a ve Švédské Rally ho zradila převodovka. V Norsku ale přišlo zlepšení, což se projevilo konečným 5. místem. Body si připsal i v Mexiku a Portugalsku. Na Argentinské Rally vyrovnal své osobní maximum z Mistrovství světa, 4. místo. Soutěž na Sardinii ale odstartovala sérii nevýrazných výsledků. Na zmiňovaném ostrově to bylo 9. místo, v Řecku až dvanácté. Možná přemotivovanost stála za havárií ve Finské Rally. Po 2 rychlostních zkouškách byl dokonce v čele soutěže, když 2. RZ vyhrál. Hned na následující ale udělal chybu a propadl se na začátek 4. desítky. V závěru 1. etapy havaroval. Na asfaltové Německé Rally si připsal první bod po delšm půstu. Novozélandská rallye bývá svým charakterem velmi podobná Finské Rally, což Latvala potvrdil 5. příčkou. Ve Španělsku Latvala přidal další 2 body za 7. místo. Na Korzice se po minulé sezoně poučil z chyby a dojel si pro další 4. místo. Na Japonské Rally Latvala vyhrál 1. RZ, po několik dalších kilometrů vedl, ale v závěru 1. etapy se propadl na 3. příčku. Ve snaze dostat se zpět do vedení udělal na 14. RZ chybu a propadl se startovním polem hluboko dolů. V cíli z toho nakonec byla 25. pozice. Vrcholem sezony byla pro Latvalu Irská rallye. Na soutěži, která byla v seriálu MS zařazena vůbec poprvé dokázal zajet nejlepší výsledek své kariéry. Tím bylo 3. místo absolutně. Závěr sezony, konkrétně Britská rallye, už mu žádné body nepřinesl, skončil desátý. V sezoně 2007 mu stačilo získaných 30 bodů na konečnou 8. příčku.  Vzhledem ukončení kariéry Marcuse Grönholma hledal hlavní tým Fordu pro rok 2008 nového jezdce. Mikko Hirvonen se posunul na post týmové jedničky. Druhým jezdcem BP Ford Abu Dhabi World Rally Teamu se stal právě Jari-Matti Latvala. Do nového působiště se ale neuvedl nejlépe. Na Rallye Monte Carlo obsadil až 12. místo. Vše svému novému zaměstnavateli ale vynahradil už při následující soutěži ve Švédsku, v níž zvítězil. Bylo to tak jeho 1. vítězství z průběžně 8 celkových. Stupně vítězů, konkrétně 3. místo obsadil i při Mexické Rally. V Argentině z toho byla opět až 12. příčka. O nápravu se mohl pokusit při Jordánské Rally, ale jeho výkon stačil jen na 7. místo. Mezi elitu se Jari-Matti vrátil až na Sardinii, kde z toho bylo další bronzové umístění. Nadále však pokračoval ve střídání skvělých a nevýrazných výsledků. V Řecku byl opět sedmý, v Turecku zase druhý. Domácí Finská rallye pro něj opět znamenala špatný výsledek. Po výletu mimo trať obsadil až 38. pozici. Nedařilo se ani v Německu, kde dojel devátý. Na Novém Zélandu, kde Fin i chvíli vedl, havaroval z průběžného 2. místa na předposlední rychlostní zkoušce. Do zbylých soutěží se Latvala uklidnil a ve Španělsku mohl slavit body za 6. místo. Na Korzice vyrovnal své maximum na asfaltovém povrchu, když dokončil soutěž jako čtvrtý. Skvělý závěr sezony pro něj znamenala druhá místa z Japonska a Velké Británie. Latvala získal v roce 2008 celkem 58 bodů a umístil se na 4. místě absolutně.  Stejný výsledek, tedy 4. místo v šampionátu zopakoval i v sezóně 2009. Týmové složení zůstalo nezměněné a kolegou mu stále byl Mikko Hirvonen. Nová sezona začínala nezvykle v Irsku, kde však Jari-Matti musel využít systému Superally, a umístil se až na 14. příčce. Náhrada sněhové Švédské Rally, soutěž v Norsku, už Latvalovi vyšla lépe. Dojel si po bronzovou pozici. Příliš se ale nepovedla kyperská soutěž, ani následující rally v Portugalsku, kde zažil spektakulární havárii, při které jeho Ford Focus RS WRC vyletěl přes svodidla mimo trať a několikrát přepadl přes střechu. Posádka vyvázla bez zranění. Po 6. místě v Argentině přišel zvrat na Sardinii, kde vyhrál. Na řecké Acropolis rallye obsadil po dobrém výkonu 3. příčku. Při premiéře MS v Polsku se celému týmu Ford velmi dařilo. Před poslední RZ byl v čele Mikko Hirvonen následován právě Latvalou. Fin ale udělal chybu a na úplně poslední zkoušce soutěže vylomil kolo. Domácí Finská rallye znamenala pro Latvalu další 3. místo do sbírky. V Austrálii si vyjel 4. místo. Body za 6. místo ze Španělska a za 7. místo z Walesu Latvalovi pomohly upevnit konečnou 4. příčku. Sezona 2010 byla pro Latvalu opravdu životní. Ze 13 soutěží v kalendáři MS 2 vyhrál, jedinou nedokončil a na zbylých 10 vždy bodoval. Konzistentní výkony mu v závěru roku vynesly 2. místo absolutně. Sezona pro něj začala 3. místem ve Švédsku. Po 5. místu v Mexiku přišla 2. pozice v Jordánsku. Výsledkově nejhorší soutěž byla pro Latvalu soutěž v Turecku, kde skončil sedmý. První vyhraná soutěž pro Latvalu v roce 2010 přišla na Novém Zélandu. Jediné odstoupení zažil Jari-Matti v Portugalsku, kde musel soutěž opustit kvůli havárii. Nepříliš se Latvalovi dařilo v Bulharsku, ked si připsal body jen za 6. pozici. Chuť si ale napravil hned na následující soutěži ve Finsku, kterou vyhrál. Vítězstvím načal skvělou druhou polovinu sezony, ve které skončil vždy nejhůře na 4. místě. Zmiňované 4. místo vybojoval v Německu, Francii a Španělsku, k čemuž ještě přidal 2 třetí místa z Japonska a Walesu. Skvělou druhou polovinou roku 2010 si zajistil jeho zatím nejlepší výsledek v MS, kterým byla stříbrná pozice. Na vítěze Sébastiena Loeba při tom však ztratil 105 bodů. Vůbec poprvé ale porazil v hodnocení celé sezony svého týmového kolegu Mikka Hirvonena, který skončil až na 6. pozici. S novou sezonou přišla také nová pravidla a společně s nimi i nová technika WRC. Tým Fordu přišel s vozem Fiesta RS WRC. Náročný křest nového vozu na švédské soutěži dopadl skvěle. Vozy Ford obsadily první 3 příčky v cíli, přičemž Latvala skončil třetí. Stejný výsledek zopakoval i v Mexiku a Portugalsku. Podařenou sérii Jari-Matti korunoval při Jordánské Rally, kde obsadil 2. místo. Následovaly soutěže na Sardinii, v Argentině a Řecku, kde se však Latvalovi kvůli jeho vlastním chybám příliš nedařilo a připsal si jen 8 bodů. Mezi nejlepší se vrátil a na domácí rally ve Finsku, když vybojoval stříbrnou příčku. V Německu přišlo ještě 1 zaváhání a 14. místo opět značilo nulový bodový zisk. V závěru sezony ale opět přišlo zlepšení a jeho výsledky měly vzestupnou tendenci. Ve Francii obsadil 4. příčku, ve Španělsku třetí. Sezonu v MS zakončil vítězstvím v Britské Rally. V konečeném pořadí mu patřila 4. pozice. V závěru roku 2011 se Latvala objevil ještě na francouzské Rallye du Var, kterou vyhrál.  Jak se později ukázalo, rok 2012 byl posledním Latvalovým rokem stráveným u Fordu. Díky dobrému výsledku z předchozí sezony se Jari-Matti posunul na post týmového jezdce číslo 1. Jeho dosavadní týmový kolega Mikko Hirvonen odešel ke konkurenčímu týmu Citroën. Latvalovi tak měl krýt záda zkušený Nor Petter Solberg. Hned v úvodu šampionátu však vyšlo najevo, že to Ford s novým jezdeckým složením nebude mít jednoduché. Latvala na úvodní soutěži v Monte Carlu havaroval. Ve Švédsku sice dokázal vyhrát, ale na dramatické Portugalské Rally opět havaroval a soutěž dokončil až jako třináctý. Hned posléze se však zranil při lyžování a zlomená klíční kost ho donutila vynechat následující Argentinskou Rally, kde ho za volantem Fiesty RS WRC zastoupil Dani Sordo. Šance na zlepšení bodového zisku svitla ještě v Řecku, kde si Jari-Matti dojel pro 3. místo, sedmé místo z Nového Zélandu ale opět přineslo zhoršení nálady. Tu si zvednul při Estonské Rally, která se započítávala do hodnocení Mistrovství Evropy historických automobilů. Latvala na ní startoval s vlastním Fordem Escort RS a zcela jednoznačně ji vyhrál. Další soutěží MS byla Finská rallye, která však skončila pohromou pro domácí jezdce, když žádný z nich nedokázal být rychlejší než Sébastien Loeb. Latvala si odvezl pohár za 3. příčku. Finská rallye odstartovala také řadu velmi dobrých Latvalových výsledků. V Německu a ve Francii vybojoval druhá místa. Mezi oběma soutěžemi se kolotoč Mistrovství světa zastavil ještě ve Velké Británii, kde Latvala zvítězil. Na Sardinii se Jari-Mattimu po jezdecké chybě nepodařilo získat body. Sérii druhých míst na asfaltových soutěžích, završil stejným výsledkem ve Španělsku. I přes řadu neúspěšných výsledků obsadil Latvala v konečném hodnocení 3. místo a porazil i svého týmového kolegu Petter Solberg. Již v průběhu sezony Latvala jednal s týmem Voklkswagen, který se chystal vstoupit do Mistrovství světa v sezoně 2013. Latvala tak od následující sezony tvoří dvojici se Sebastianem Ogierem v nově vzniklém týmu Volkswagen Motorsport.", "section_level": 2}, {"title": "Volkswagen (2013).", "content": "Po 7 letech strávených u Fordu Latvala podepsal novou smlouvu u německého Volkswagenu. Týmovým kolegou mu byl od začátku sezony Francouz Sebastien Ogiér. V průběhu sezony se k nim přidal ještě Andreas Mikkelsen. S novým vozem Volkswagen Polo R WRC se Latvalovi při úvodní soutěži v Monte Carlu ale příliš nedařilo. Poněkud nevýrazný výkon zakončil havárií na 14. rychlostní zkoušce. Zlepšení přišlo ve Švédsku, kde obsadil 4. místo, na které ale nedokázal navázat na Mexické Rally, kde havaroval a soutěž dokončil až jako šestnáctý. V Portugalsku a Argentině ale jeho výkon stačil už na 3. místo, což korunoval na těžké Acropolis rallye, kterou vyhrál. Na Sardinii obsadil Jari-Matti i po defektu z úvodu soutěže další 3. příčku. Svou domácí soutěž v okolí Jyväskylä Latvala začal 2. časem, ale hned na to poškodil závěs kola a nabral velkou časovou ztrátu. Soutěž dokončil až jako sedmnáctý. Zpočátku se Latvalovi dařila i soutěž v Německu, kde po 12. rychlostní zkoušce dokonce vedl, ale opět poškodil zavěšení a se svým Polem R WRC navíc i havaroval. I s penalizací po využití Superally ale získal body za 7. příčku v cíli. Lepší výsledek si připsal až v Austrálii, kde dojel čtvrtý. V posledních 3 soutěžích sezony stanul 3x na stupních vítězů. Ve Francii dokončil soutěž na 3. místě, ve Španělsku a ve Walesu dokonce na druhém. V konečném hodnocení obhájil své 3. místo z loňského roku a navíc společně se svým kolegou Sebastienem Ogierem vybojovali mistrovský Ntitul mezi týmy. To vše během 1. sezony týmu Volkswagen v kolotoči mistrovství světa.  Sezona 2014 začala pro Jari-Mattiho 5. místem v Monte Carlu, kde doplácel hlavně na špatnou volbu pneumatik v 1. etapě a také na defekt pneumatiky v 9. rychlostní zkoušce.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 2013 Jari-Matti založil vlastní muzeum v jeho rodném městě Tuuri. Nese název JM-Rally Parc Fermé a kromě závodních vozů je možné zde najít také několik starších strojů. Je zde také obchod s upomínkovými předměty a restaurace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jari-Matti Latvala (* 3. 4. 1985) je jezdec rally původem z Finska. Je znám pro svůj velmi agresivní jezdecký styl. Jeho dlouholetým a zároveň i současným spolujezdcem je Miikka Anttila. Jari-Matti navazuje na svého otce Jariho Latvalu, který se ve světě rally pohybuje od 80. let až dodnes.", "tgt_summary": "Jari-Matti Latvala (born 3 April 1985) is a Finnish rally driver competing in the World Rally Championship (WRC). His co-driver has been Miikka Anttila since the 2003 Rallye Deutschland. He is well known for his aggressive driving style, which earns him many plaudits, and comparisons to the late Colin McRae. With 18 event victories in the WRC, he is the most successful driver to not have won a championship. Latvala is also the driver with the most World Rally starts in the sport which he achieved in 2019, 17 years after his debut.", "id": 2390489}
{"src_title": "Donna Vekićová", "tgt_title": "Donna Vekić", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2012.", "content": "Při premiéře v hlavní soutěži turnaje WTA Tour se na uzbeckém Taškent Open probojovala do finále dvouhry. Stala se tak nejmladší účastnicí boje o titul na tomto ženském okruhu za předešlých šest let. V posledním zápase turnaje však podlehla Rumunce Irině-Camelii Beguové po dvousetovém průběhu.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Na premiérovém grandslamu v hlavní soutěži – Australian Open, zaznamenala debutovou výhru, když v prvním kole porazila Andreu Hlaváčkovou, aby následně byla nad její síly turnajová desítka a bývalá světová jednička Caroline Wozniacká z Dánska. Na antukovém French Open nestačila v první fázi na Američanku Mallory Burdetteovou.  Na navazující travnaté události AEGON Classic prošla do druhého finále v kariéře. Ve druhém kole vyřadila osmou nasazenou Urszulu Radwańskou, poté rumunskou turnajovou trojku Soranu Cîrsteaovou a v semifinále vítězku turnaje z roku 2009 Magdalénu Rybárikovou. Z finále odešla poražena od Slovenky Daniely Hantuchové ve dvou setech.  Ve Wimbledonu nenašla v otevíracím duelu recept na Češku Petru Cetkovskou. Na posledním majoru roku US Open si poradila s kolumbijsou hráčkou Marianou Duqueovou Mariñovou. Ve druhé fázi ji vyřadila favorizovaná Rumunka Simona Halepová.", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Na úvod sezóny se pokles formy projevil prohrami v prvních kolech druhého ročníku Shenzhen Open, grandslamu Australian Open, a to v ženské dvouhře, čtyřhře i smíšené soutěži, a následné události Pattaya Open.  Po obdržení divoké karty na kalifornském Indian Wells Masters vyřadila polskou kvalifikantku Olivii Rogowskou, aby poté skončila na raketě světové dvanáctky Dominiky Cibulkové. Na floridském Miami Masters zvládla kvalifikační klání proti Alle Kudrjavcevové a Johanně Larssonové. V prvním kole hlavní soutěž zdolala další kvalifikantku a japonskou veteránku Kimiko Dateovou Krummovou. Ve druhém zápasu přešla přes 28. nasazenou Rusku Světlanu Kuzněcovovou. Ve třetím kole ji však stopku vystavila hráčka elitní desítky Petra Kvitová.  Na mexickém Monterrey Open postoupila přes Španělku Garbiñe Muguruzaovou díky dvěma zvládnutým tiebreakům. Ve druhém kole ji zastavila další zástupkyně českého tenisu Karolína Plíšková.  Na dubnovém Malaysian Open v Kuala Lumpur se dočkala prvního titulu na okruhu WTA Tour, když ve finále přehrála světovou desítku Dominiku Cibulkovou. O vítězce rozhodla až zkrácená hra třetího dějství. Na cestě do finále zůstaly na její raketě Čan Jung-žan, Kristýna Plíšková a Čang Šuaj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Donna Vekićová, nepřechýleně \"Vekić\", (* 28. června 1996 Osijek) je chorvatská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála na okruhu WTA Tour dva singlové turnaje, když triumfovala na dubnovém Malaysian Open 2014 a červnovém AEGON Open Nottingham 2017. V rámci okruhu ITF získala pět titulů ve dvouhře a jeden ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Donna Vekić (; born 28 June 1996) is a Croatian professional tennis player. She has won two singles titles on the WTA Tour: the 2014 Malaysian Open and the 2017 Nottingham Open. She has also won five singles titles and one doubles title on the ITF Women's Circuit. Her best performance in a Grand Slam singles event was reaching the quarterfinals at the 2019 US Open. On 4 November 2019, she achieved No. 19 in the WTA rankings.", "id": 2319478}
{"src_title": "Áedán mac Gabráin", "tgt_title": "Áedán mac Gabráin", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Prameny k Áedánovu životu zahrnují Bedovu \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\", irské anály, hlavně \"Ulsterské\" a \"Tigernachovy anály\", a Adomnánův \"Život svatého Kolumby\". \"Senchus fer n-Alban\", který sestává z výčtu království a genealogie Dál Riaty, zaznamenává Áedánův původ a jeho přímé potomky. Žádný z těchto pramenů není soudobý. Adomnánovo dílo bylo sepsáno ve velmi pozdním 7. století, pravděpodobně ke stému výročí Kolumbovy smrti. Adomnán zde včleňuje prvky z již zaniklého dřívějšího díla o Kolumbově životě \"De virtutibus sancti Columbae\" od Cumméne Finda. To bylo sepsáno pravděpodobně již kolem roku 640. Nicméně ani části opsané z Cumméneho práce, ani Admonánův vlastní příspěvek nelze brát jako prostou historii. Bedova \"Historia\" byla napsána nějakých 30 let po Adomnánovi. Dochované irské anály obsahují části z kroniky sepisované v Ioně od poloviny 7. století dále, takže i tyto jsou k Áedánově době retrospektivní.  Rukopis MS Rawlinson B 502 datovaný do cca roku 1130 obsahuje příběh \"Gein Branduib maic Echach ocus Aedáin maic Gabráin\" (\"Narození Branduba, syna Echachova, a Áedána, syna Garbánova\"). V tomto příběhu je Áedán dvojčetem Branduba mac Echach, krále Leinsteru, který patřil od rodu Uí Cheinnselaig. Áedán je po narození vyměněn za jednu z Gabránových dcer-dvojčat, které se narodili stejnou noc, aby obě rodiny měly syny. \"Berchánovo proroctví\" také spojuje Áedána s Leinsterem. Skotský historik John Bannerman usuzuje, že „za touto tradicí není žádný faktický základ.“ Francis John Byrne se domnívá, že \"Echtra\" byla napsána básníkem na dvoře Diarmaita mac Maíl na mBó, Brandubova potomka z 11. století, za účelem stmelení spojenectví mezi Diarmaitem a skotským králem Malcolmem III., který se prohlašoval za Áedánova potomka. Nedochovaný irský příběh \"Echtra Áedáin mac Gabráin\" (\"Příhody Áedána, syna Gabránova\") se objevuje na seznamu děl, avšak její obsah je neznámý. Áedán sice vystupuje v epické \"Scéla Cano meic Gartnáin\" (\"Příběh Cany, syna Gartnánova\"), ale události, kterými se autor inspiroval, se zdají pocházet z poloviny 7. století. Také se objevuje v příběhu \"Compert Mongáin\" a v rozmanitých velšských zdrojích, což z něj dělá jednoho z mála ne Britonců, kteří figurují ve velšských tradicích.", "section_level": 1}, {"title": "Sousedé.", "content": "Áedán byl vrchním králem Dál Riaty vládnoucím nad nižšími králi. \"Senchus fer n-Alban\" popisuje vnitřní dělení Dál Riaty v 7. a 8. století, ale nedochovala se žádná zpráva z Áedánova času. Podle \"Senchus\" byla Dál Riata v 7. století rozdělena do tří podkrálovství. V každém vládl rod pojmenovaný podle svého eponymního zakladatele. Těmito rody byli Cenél nGabráin, pojmenovaný po Áedánově otci a vládnoucí nad Kintyre, Cowalem a Bute, Cenél Loairn ze severního Argyllu a Cenél nÓengusa z Islaye. Tyto tři útvary se ještě dále dělily na menší části či kmeny, které \"Senchus\" dále vyjmenovává. Detaily ohledně irské části království jsou méně jasné.  Při pohledu vně byli dál riatskými sousedy na severu Británie Piktové a Britonci z Hen Ogleddu, britonsky mluvící částí dnešní severní Anglie a jihu skotských Lowlands. Nejmocnějším britským královstvím v oblasti byl Alt Clut, později známý jako Strathclyde a Cumbria. Později za Áedánova života se dominantní silou v severní Británii stalo Bernicijské království.  V Irsku tvořilo Dál Riata část Ulsteru, který byl ovládán Báetánem mac Cairill z království Dál Fiatach. Dalšími významnými skupinami v Ulsteru byly nejednotné kmeny Cruthinů (nebo Piktů), později spojené do království Dál nAraidi. Nejvýznačnějším cruthinským králem za Áedánovy doby byl Fiachnae mac Báetáin. Za Ulsterem ležela převážně nepřátelská království a kmeny Uí Néillů, jejich vazalové a spojenci. Nejvýznamnějším králem Uí Néillů byl v té době Áed mac Ainmuirech z Cenél Conaill.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Adomnán, \"Senchus\" a irské anály zachycují Áedána jako syna Gabrána mac Domangairt († cca 555 až 560). Ve velšské básni stojí, že Áedánova matka byla dcerou krále Dumnaguala Hena z Alt Clut. Velšský text \"Bonedd Gwŷr y Gogledd\" (\"Původ mužů ze severu\") také naznačuje Áedánův původ od Dumnaguala, přestože je jeho genealogie značně zmatená. Áedánův bratr Eoganán je znám z Adomnána a jeho smrt je kladena kolem roku 597. \"Senchus\" jmenuje tři další Gabránovy syny - Cuildacha, Domnalla a Domangarta. Ačkoliv není nic známo o Cuildachovi a Domangartovi nebo jejich potomcích, Adomnán zmiňuje jistého Ioana, syna Conallova, syna Domnallova, „který náležel ke královskému rodu Cenél nGabráin,“ ale to se většinou vykládá jako to, že Ioan byl příbuzný Cenél nGabráin a jeho děd Domnall není spojován s Domnallem, Áedánovým bratrem.  Áedánovi bylo okolo čtyřiceti let, když se stal králem po smrti svého strýce Conalla mac Comgaill v roce 574. Jeho nástupnictví mohlo být zpochybněno; Adomnán uvádí, že Kolumba upřednostňoval v ucházení se o prázdný trůn Áedánova bratra Eoganána. Adomnán tvrdí, že Áedán byl vysvěcen na krále Kolumbou, což by byl první případ ordinace známý v británii a Irsku.  K roku 574, po zprávě o Conallově smrti, \"Ulsterské\" a \"Tigernachovy anály\" kladou bitvu v Kintyre, zvanou bitva u Telochu či Delgu. Přesné místo této bitvy není známo. Anály se shodují, že „Dúnchad, syn Conallův, syna Comgallova, a mnozí další spojenci synů Gabránových, padli.“ V roce 575 \"Ulsterské anály\" zmiňují „velké shromáždění v Druim Cett“, na Mullaghově či Kopretinovém kopci blízko Limavady, kterého se zúčastnili i Áed mac Ainmuirech a Kolumba. Adomnán se zmiňuje, že Áedán zde byl taktéž přítomen. Účel setkání není zcela jistý, ale jedna dohoda zde učiněná se týkala statusu Áedánova království. Áedán a Áed se dohodli, že pokud bude dálriatské loďstvo sloužit Uí Néillům, nebude Dalriatským vyplacen žádný tribut, a že válečníci budou Uí Néillům poskytováni pouze z irské části Dál Riaty.  Důvodem pro tuto dohodu mohla být hrozba ze strany Báetána mac Cairill jak pro Áedána, tak Áeda. Báetán totiž donutil krále Dál Riaty ke složení slibu věrnosti v Rosnaree na Islandmagee. Áedán je spojován s oním králem. Ulsterské prameny navíc tvrdí, že Báetán dostával ze Skotska tribut. Po Báetánově smrti v roce 581 opustili Ulsteřané ostrov Man, který obsadili za Báetánovi vlády, možná vyhnáni Áedánem, který zde měl podle záznamů kolem roku 583 bojovat. Dříve, kolem roku 850, měl Áedán poplenit Orkneje, které byly předtím podmaněny Brideiem mac Maelchon, piktským králem.  Áedánova tažení na ostrov Man jsou občas zaměňována s bitvou proti „Miathiům“, zmíněnou Adomnánem. Miathiové jsou pravděpodobně Maeatové, kmen v oblasti horního toku řeky Forth. Tato výprava byla úspěšná, avšak Áedánovi synové Artúr a Eochaid Find podle Adomnána v této bitvě padli. Bitva se mohla odehrát kolem roku 590 a byla zaznamenána pod jmény bitva u Leithreidu nebo Leithrigu.  \"Berchánovo proroctví\" o Áedánovi říká: „Třináct let (jeden za druhým) [bude bojovat proti] piktskému vojsku.“ Jediná zaznamenaná bitva mezi Áedánem a Pikty se vybojovala u Circinnu v roce 599 nebo poté, kde byl Áedán poražen. Anály se zmiňují o smrti jeho synů v této bitvě. Bylo naznačeno, že tato bitva mohla být zaměněna za bitvu u Asrethu v Circinnu, vybojovanou kolem roku 584, v níž padl Bridei mac Maelchon. Tato bitva je popsána jako „vybojována mezi Pikty samotnými“.  Množství velšských tradic poukazuje na válčení mezi Áedánem a králem Rhydderchem Haelem z Alt Clut. Adomnán vypravuje, že Rhydderch poslal mnicha jménem Luigbe do Iony, aby zde promluvil s Kolumbou, „protože se chtěl dozvědět, zda bude zabit svými protivníky či nikoliv.“ \"Velšské triády\" jmenují Áedánovo vyplenění Alt Clutu jako jedno z „tří bezuzdných drancování Británie“ a báseň \"Peiryan Vaban\" vypráví o bitvě mezi Áedánem a Rhydderchem. Ztracená irská epika \"Orgain Sratha Cluada\" je obvykle spojována s vikinským útokem na Alt Clut z roku 870, ale podle MacQuarrieho může odkazovat na Áedánův útok na Rhyddercha.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Degsastanu.", "content": "Bitva u Degsastanu pravděpodobně nebyla první bitvou mezi Áedánem a Bernicijci. Adomnán zaznamenal smrt Áedánova syna Domangarta v zemi Sasů a předpokládá se, že Bran zemřel ve stejné jinak nezaznamenané bitvě.  Z počátků tohoto konfliktu zmiňuje Beda pouze to, že byl Áedán znepokojen Æthelfrithovým postupem. Ať už byla bitva u Degsastanu vybojována kdekoli, Beda ji klade do Northumbrie. Bitva skončila rozhodným Æthelfrithovým vítězstvím a Beda poznamenal, že „od toho dne do přítomnosti, žádný irský král v Británii se neodvážil bojovat s Angličany.“ Ačkoliv zvítězil, utrpěl Æthelfrith také ztráty. Beda vypráví, že jeho bratr Theobald padl s celým svým doprovodem. Jeví se, že Theodbald je v irských pramenech zván Eanfrith, což by za jeho vraha označovalo Máela Umaie mac Báetáin z Cenél nEógain, syna vrchního krále Báetána mac Ninnedo. Irský básník Compert Mongáin říká, že král Ulsteru, Fiachnae mac Báetáin z Dál nAraidi, podpořil Áedána v boji proti Sasům, možná u Degsastanu. \"Anglosaská kronika\" zmiňuje, že Hering, syn krále Hussy Bernicijského, zde byl přítomen, podle všeho bojoval na Áedánově straně.  Po porážce u Degsastanu se anály o Áedánovi nezmiňují do jeho smrti přibližně o šest let později, snad 17. dubna 609, kteréžto datum je podepřeno \"Martyrologiem z Tallaghtu\", sestaveným kolem roku 800. \"Tigernachovy anály\" udávají Áedánův věk 74 let. \"Berchánovo proroctví\" udává jako místo jeho smrti poloostrov Kintyre a praví: „nebude králem v době své smrti“, zatímco \"Acta Sancti Lasriani\" z 12. století tvrdí, že byl zbaven trůnu. Jan z Fordunu, píšící ve 14. století, věřil, že Áedán byl pohřben v Kilkerranu na Kintyru.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Áedána na trůnu vystřídal jeho syn Eochaid Buide. Adomnán vypravuje o Kolumbově proroctví, že Eochaidovi starší bratři zemřou dříve než jejich otec. Áedánovi ostatní synové jsou jmenováni v \"Senchus fer n-Alban\" jako Eochaid Find, Tuathal, Bran, Baithéne, Conaing a Gartnait. Adomnán také zmiňuje Artúra, kterého \"Senchus\" zmiňuje jako Conaingova syna, a Domangarta, který v \"Senchus\" vůbec nefiguruje. Domangart může být také spíše Áedánovým vnukem než synem, nejspíše dalším Conaingovým synem. Hlavní linii králů rodu Cenél nGabráin tvoří potomci Eochaida Buideho a jeho syna Domnalla Brecca, ale Conaingovi potomci úspěšně zápasili o královský trůn v průběhu 7. a na počátku 8. století.  Je možné, že Áedánův syn Gartnait je totožný s Garnaitem, synem Domelchy a králem Piktů, který zemřel kolem roku 601, ale tato domněnka se opírá o koncept piktské matrilinearity, který je kritizován. S ještě menší jistotou se debatuje o tom, že Gartnaitův nástupce v seznamu piktských králů Nechtan byl Gartnaitův vnuk a tedy i Áedánův pravnuk.  Velmi málo je známo o Áedánových dcerách. Maithgemm (také známa jako Gemma) se vdala za prince Cairella z Dál Fiatach. Jména Áedánových manželek také nejsou nikde zaznamenána, ale z dochovaných záznamů vyplývá, že jedna byla Britka a druhá mohla být Piktkou jménem Domelch, pokud tedy Gartnait, syn Domelchy, a Gartnait, syn Áedánův, jsou totožní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Áedán mac Gabráin (staroirská výslovnost ) byl král Dál Riaty přibližně od roku 574 do své smrti asi 17. dubna 609. Království Dál Riata se rozkládalo přibližně na území dnešní skotské správní oblastí Argyll a Bute a částečně také severoirského Hrabství Antrim. Podle genealogií byl Áedán synem Gabrána mac Domangairt.", "tgt_summary": "Áedán mac Gabráin (pronounced in Old Irish) was a king of Dál Riata from c. 574 until c. 609. The kingdom of Dál Riata was situated in modern Argyll and Bute, Scotland, and parts of County Antrim, Ireland. Genealogies record that Áedán was a son of Gabrán mac Domangairt.", "id": 380215}
{"src_title": "Henry M. Jackson", "tgt_title": "Henry M. Jackson", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Henry Martin Jackson se narodil v domě svých rodičů, Petera a Marine Jacksonových, v Everettu, v americkém státě Washington. Oba jeho rodiče byli imigranti z Norska, jeho otec, původně Gresseth, si změnil jméno po příjezdu do Spojených států. S Marine Anderson se seznámil v luteránském kostele v Everettu, kde se v roce 1897 rovněž vzali. Henry Martin byl pátým a posledním dítětem tohoto páru.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život a počátek kariéry.", "content": "Jackson později získal bakalářský titul na Stanfordově univerzitě a právnický titul na University of Washington, kde byl částí bratrstva Delta Chí. Titul právníka získal roku 1935 a ještě ve stejný rok se stal právníkem ve svém rodném městě Everettu. Ihned našel úspěch a dokonce byl v roce 1938 zvolen prokurátorem okresu Snohomish. Tuto pozici zastával dva roky a udělal si jméno likvidováním pašeráků alkoholu a gamblerů.  V roce 1961, kdy jej časopis \"Time\" nazval nejžádanějším neženatým mužem v senátu, se Jackson oženil s Helen Hardin, osmadvacetiletou recepční v senátu. Ani tak se ovšem nevystěhoval ze svého původního domova v Everettu, kde také žily jeho nevdané sestry. S Helen měl nakonec dvě děti, Anne Marii a Petera, který mimo jiné pracoval jako spisovatel projevů pro guvernérku Washingtonu Christine Gregoire.", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní kariéra.", "content": "V roce 1940 se Jackson úspěšně ucházel o místo v Kongresu jako člen Demokratické strany, do sněmovny reprezentantů poprvé usedl v lednu 1941 na 77. Kongres. Od té doby Jackson nikdy neprohrál ve volbách do Kongresu.  Za 2. sv. války se Jackson připojil k americké armádě, ale tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt nařídil všem kongresmanům, aby zůstali ve Státech nebo aby rezignovali na svá místa v Kongresu. Tak tedy jako kongresman pouze navštívil koncentrační tábor Buchenwald, pět dní po jeho osvobození v roce 1945. Dále ve stejném roce s americkou delegací navštívil Mezinárodní námořní konferenci v Kodani a o rok později byl zvolen prezidentem stejné konference, která se nyní konala v Seattlu. Mezi lety 1945 a 1947 také Jackson vykonával funkci předsedy Komise pro indiánské záležitosti. Při volbách v roce 1952 se pak vzdal svého místa v Kongresu, aby se mohl ucházet o místo v Senátu. V těchto volbách bez problému porazil svého republikánského soupeře Harryho P. Caina a zůstal senátorem po dobu dalších třiceti let. Jako senátor nakonec v roce 1983 zemřel, o rok dříve vyhrál své poslední, šesté volby do Senátu.  Ačkoli byl Jackson protivníkem excesů Josepha McCartyho, který proti němu vystupoval v roce 1952 ve státě Washington, také kritizoval Dwighta D. Eisenhowera za nedostatečné financování obranných složek země a málo interkontinentálních balistických raket v americkém arzenálu. Levice na jeho podporu jaderných zbraní reagovala ve volbách roku 1958, kdy proti němu postavila seattleskou mírovou aktivistku Alice Franklin Bryant, kterou ovšem z voleb lehce vyřadil.  V době hnutí za lidská práva patřil Jackson k jejich nejaktivnějším obhájcům, podpořil zákony o lidských právech jak v roce 1957, tak v roce 1964. V dubnu 1968 reagoval na atentát na Martin Luther Kinga mladšího proslovem o jeho odkazu a o nespravedlnosti nerovnosti.  V roce 1963 se Jackson stal předsedou Komise energetiky a přírodních zdrojů, kterým byl až do roku 1981. V sedmdesátých letech společně se senátory Tedem Kennedym a Ernestem Hollingsem uspořádal tiskovou konferenci, ve které vystoupil proti požadavku prezidenta Geralda Forda, aby Kongres zastavil kontrolu Richarda Nixona nad cenami americké ropy.  Jackson dále schválil Zákon o národním přístupu k životnímu prostředí a také byl vůdcem boje Aljašky a Havaje o status amerického státu. V roce 1974 podpořil v senátu Jacksonův-Vanikův dodatek (Charles Vanik jej podpořil v Kongresu), který odmítal veškeré obchodní vztahy se zeměmi bez tržní ekonomiky a s omezenou svobodou a demokracií. Dodatek měl umožnit uprchlíkům, především menšinovým, zvláště Židům, opustit východní blok. Se svým asistentem Richardem Perlem navíc podporoval lidi, kteří byli tímto dodatkem dotčeni, mezi něž patřil Natan Šaransky. Dále vedl boj proti smlouvám SALT a podporoval zahraniční pomoc pro Izrael.  Desítky let se díky němu říká Demokratům, kteří podporují silnou mezinárodní přítomnost amerických složek „Scoop Jackson Democrats“, mezi něž patří i nynější politici Joe Lieberman a Robert James Woolsey mladší.  Po téměř celou svou dobu v Senátě byl ve stejném orgánu členem také jeho dobrý přítel Warren Magnuson, kteří byli oba ze státu Washington, pro nějž byli nejspíš nejefektivnější dvojicí senátorů v historii země. Přestože je Washington v počtu obyvatel mezi americkými státy až na 23. místě, zajistili mu ve své době jednu šestinu všech vládních dotací v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Jackson byl často kritizován za svou podporu Války ve Vietnamu a za své vřelé vztahy s obrannými průmysly ve státě Washington. Na místě bývalé Fort Lawton v Seattlu chtěl postavit protiraketovou základnu, což se ovšem nelíbilo místním obyvatelům. Jackson vybíral jiná místa a nadále podporoval vývoj protiraketových systémů, zatím se ovšem rozhořel spor s podporovateli práv původních obyvatel, kteří chtěli území Fort Lawton vrátit indiánům. Z většiny území tak vznikl Discovery Park, kde později původní obyvatelé postavili Kulturní centrum Daybreak Star.  Jeho soupeři jej často označovali za senátora z Boeingu a podobně, jelikož často podporoval vojenské dotace a také se objevila podezření z uplácení Jacksona společností Boeing. V roce 1965 bylo 80 procent kontraktů firmy vojenských. Společně s Magnusonem pak podporoval drahý vládní projekt na vyvinutí nadzvukového letadla, který ovšem ztroskotal.  Po jeho smrti jeho odpůrci protestovali proti vztyčení Jacksonovy bysty na kampusu University of Washington, jako argument použili jeho podporu internačních táborů pro Japonce za 2. sv. války.", "section_level": 2}, {"title": "Národní významnost, prezidentské volby.", "content": "Jackson nebyl pouze úspěšným státníkem v rámci svého státu, ale také získal respekt na celonárodní scéně. V roce 1960 se stal předsedou Národní demokratické komise poté, co se málem dostal do prezidentských voleb za Demokraty jako kandidát na viceprezidenta, tím nakonec ovšem byl jiný senátor, Lyndon B. Johnson.  Dvakrát se Jackson pokusil stát se prezidentem Spojených států, jeho kampaně jsou významné především díky ostré kritice, kterou na ní mířilo levé křídlo demokratické strany. Jeho schopnosti v argumentech jeden na jednoho, které dosáhly velkého úspěchu ve státě Washington, ovšem nebyly tak úspěšné na celonárodní úrovni. Dokonce i jeho podporovatelé přiznávali, že mu chybí potřebné charizma.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby roku 1972.", "content": "Když se Jackson poprvé ucházel o prezidentství, nebyl na celonárodní scéně příliš známým politikem. George McGovern, tehdejší demokratický senátor za Jižní Dakotu, jej obvinil z rasismu, přestože Jacksona zdobila aktivita při obhajobě lidských práv. Jackson se ovšem stavil proti převážení Afroameričanů stejnými autobusy a McGovern později vyhrál nominaci na volby za Demokraty. Nejúspěšnější byl Jackson na začátku primárních voleb na Floridě, kde se umístil na třetím místě, avšak opravdu daleko za vedoucí dvojicí. Ty nakonec ani nedohonil a do zpráv se spíše dostával jako část koalice „Stop McGovernovi“, která později kontroverzně vystupovala proti demokratickému kandidátovi. Svou kampaň Jackson ukončil v květnu po týdnu ve státě Ohio, tehdy byl celonárodně až za McGovernem, Edmundem Muskiem, Georgem Wallacem a Hubertem Humphreym. Zpět na scénu se vrátil na srpnovém demokratickém shromáždění poté, co svou kampaň ukončil i Humphrey. Do boje o nominaci ho na shromáždění dostal guvernér Georgie Jimmy Carter, Jackson nakonec skončil druhý za McGovernem.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby roku 1976.", "content": "Svou celonárodní známost Jackson zvýšil tím, že se pravidelně vyjadřoval o americko-sovětských vztazích a situaci na Středním východě a když v únoru 1975 oznámil, že se bude opět ucházet o post prezidenta, byl považován za jednoho z favoritů. Ihned dostal podporu od amerických Židů, kteří si vážili jeho podpory Izraele. Jeho podpora války ve Vietnamu ovšem vyústila v antikampaň provedenou levým křídlem demokratické strany.  Jako svá témata si Jackson vybral společenské otázky a otázky zákona a pořádku. Také doufal, že získá podporu od odborů, ale možnost, že by se voleb účastnil i Hubert Humphrey nechala odbory vlažnými.  Rozhodnutí nepokračovat ve volbách Jackson učinil místní poradě v Iowě a primárních volbách ve státě New Hampshire, které vyhrál Jimmy Carter s liberály na dalších pozicích. Přestože ještě vyhrál primární volby ve státech Massachusetts a New York, na začátku května definitivně odstoupil po prohře v Pensylvánii, kde ho rozdílem 12 bodů porazil Carter. V té době navíc jeho kampani došly peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jackson zemřel nečekaně ve věku 71 let na aneurysma tepny v Everettu krátce po konferenci, ve které se vyjádřil proti sovětskému útoku na let Korean Air 007. Ve zprávách bylo zveřejněno video, na kterém si Jackson při proslovu masíroval levou stranu své hrudi, což dospělo ke spekulacím, že takto reagoval na brzké příznaky smrti.  Jeho smrt způsobila velký smutek, například senátor Daniel Patrick Moinyhan se vyjádřil, že „Jackson byl důkazem starého židovského přesvědčení, že v každém momentě v historii je dobro na zemi chráněno skutky 36 prostých mužů, kteří nevědí, že pán jim přidělil právě tuto roli. Jackson totiž byl jedním z těchto mužů.“ Jacksonovo tělo odpočívá na hřbitově Evergreen Cemetery v Everettu.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na neokonzervatismus.", "content": "Jackson věřil, že zlu se musí čelit silou. Podporoval občanská práva, rovnost v domácnostech a lidská práva a věřil, že Spojené státy mohou být silou dobra ve světě, což inspirovalo jeho četné příznivce, kteří po jeho smrti dále zastávali jeho teorie jako část neokonzervatismu. Kromě Richarda Perleho a Paula Wolfowitze mu byli nápomocní také další významní politici jako Elliott Abrams, Douglas Feith nebo Charles Horner. Ti později vystupovali proti vládě Jimmyho Cartera a v roce 1981 se staly členy správy Ronalda Reagana. Později se stali důležitými osobami v zahraniční politice za vlády George W. Bushe. Dalším pomocníkem Jacksona byl především v době voleb Ben J. Wattenberg. Wolfowitz se už několikrát nazval Jacksonovským Demokratem. Mnoho politických novinářů už v minulosti poukázalo na spojitosti mezi Jacksonem a neokonzervatismem. Jacksonův vliv na zahraniční politiku byl jmenován jako základ Bushovy správy zahraniční politiky, která zahrnovala válku v Iráku.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze o dokumentech.", "content": "V roce 2005 zabralo a odstranilo několik vládních úředníků, včetně tří členů CIA, Jacksonovy archivované dokumenty uložené na University of Washington. Důvodem bylo ověření toho, že všechny tajné dokumenty, které Jackson vlastnil, byly po jeho smrti odstraněny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Henry Martin Jackson (31. května 1912 – 1. září 1983) byl americký kongresman a senátor za stát Washington mezi lety 1941 a 1983.", "tgt_summary": "Henry Martin \"Scoop\" Jackson (May 31, 1912 – September 1, 1983) was an American politician who served as a U.S. Representative (1941–1953) and U.S. Senator (1953–1983) from the state of Washington. A Cold War liberal and anti-Communist Democrat, Jackson supported higher military spending and a hard line against the Soviet Union, while also supporting social welfare programs, civil rights, and labor unions.", "id": 1278231}
{"src_title": "Carrie-Anne Mossová", "tgt_title": "Carrie-Anne Moss", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se roku 1967 v Burnaby, třetím největším městě Britské Kolumbie, do rodiny Melvyna a Barbary Mossových. Má staršího bratra Brooka Mosse. Matka uvedla, že ji pojmenovala po hitu kapely The Hollies z roku 1967 nazvaném „Carrie Anne“, který vyšel v květnu téhož roku, kdy se narodila. Dětství prožila s matkou ve Vancouveru. V jedenácti letech vstoupila do dětského muzikálového divadla ve Vancouveru a později se na střední škole Magee zúčastnila evropského koncertního turné se školním pěveckým sborem.  V televizi debutovala americkou dramatickou sérií \"Temná spravedlnost\". Roli přijala během modelingové kariéry ve Španělsku. V roce 1992 se tak z Barcelony přestěhovala do kalifornského Los Angeles, kde se zapsala ke studiu na pasadenské Americké akademii dramatických umění (American Academy of Dramatic Arts). Začala účinkovat na kanálu Fox jako modelka v krátce vysílané mýdlové opeře \"Modelky s.r.o.\" a také v seriálu \"Melrose Place\".  Přelomovou rolí se v roce 1999 stala postava Trinity v kasovním trháku \"Matrix\". Stejnou postavu si zahrála ve dvou sequelech, stejně tak propůjčila hlas této roli v matrixové videohře a animovaném zpracování předlohy. Objevila se také v kanadském televizním seriálu \"Matrix\", který neměl s filmovou trilogií žádný vztah.  Následně ztvárnila protihráčku Burta Reynoldse a Richarda Dreyfusse v Disneyho gangsterské komedii \"Akce Pelikán\". Po boku Val Kilmera si zahrála ve filmu \"Rudá planeta\" produkovaném Warner Bros. Dalším projektem se stal snímek \"Čokoláda\" nominovaný na Oscara ze studia Miramax. Spolu s Guyem Pearcem se objevila v thrilleru \"Memento\", v němž za svůj výkon získala cenu Independent Spirit pro nejlepší herečku. Přijala také titulní postavu v pilotu \"Normal\" napsaném Michaelem Sardem a produkovaném Lifetime Television.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1999 se vdala za herce Stevena Roye. Z manželství vzešli dva synové, Owen (* 2003) a Jaden (* 2005) a dcera Frances Beatrice (* 2009). Herečka Maria Bellová se stala kmotrou staršího syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carrie-Anne Mossová, nepřechýleně \"Carrie-Anne Moss\" (* 21. srpna 1967 Burnaby) je kanadská filmová a televizní herečka a bývalá modelka, která na filmovém plátně debutovala v roce 1994. Ve sci-fi trilogii \"Matrix\", \"Matrix Reloaded\" a \"Matrix Revolutions\" ztvárnila postavu Trinity. Objevila se také ve filmech \"Memento\", \"Čokoláda\", \"Světlušky v zahradě\" a \"Podezření nula\".", "tgt_summary": "Carrie-Anne Moss (born August 21, 1967) is a Canadian actress. Following early roles on television, she rose to international prominence for her role of Trinity in \"The Matrix\" series (1999–2003; 2022). She has starred in \"Memento\" (2000), \"Red Planet\" (2000), \"Chocolat\" (2000), \"Fido\" (2006), \"Snow Cake\" (2006), \"Disturbia\" (2007), \"Unthinkable\" (2010), \"\" (2012), and \"Pompeii\" (2014). She also portrayed Jeri Hogarth in several television series produced by Marvel Television for Netflix, most notably \"Jessica Jones\" (2015–2019).", "id": 816204}
{"src_title": "Maria Carolina Wolf", "tgt_title": "Maria Carolina Wolf", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "František Benda se pečlivě staral o rozvoj hudebnosti všech svých dětí. Protože ale v té době panoval názor, že hra na housle nebo na dechové nástroje ženám nepřísluší, vyučoval Marii Carolinu a také její sestru Julianu hře na klavír a zpěvu. Hudební výchova Marie však nemohla být příliš intenzívní, protože se po smrti matky (1758) spolu s nejstarší sestrou Wilhelmínou musela starat o chod domácnosti.  Když bylo v roce 1761 Marii osmnáct let, vydala se s otcem z Berlína na koncertní turné do Gothy. Zde se setkali s Františkovou sestrou Annou Františkou, která tu se svým mužem Dismasem Hatašem působila na dvoře vévody Sachsen-Gotha-Altenburg. Turné pokračovalo do Rudolstadtu a Výmaru, jenž byl pravým cílem cesty. Na dvoře výmarské vévodkyně Anny Amalie von Sachsen-Weimar-Eisenach byla totiž první komornou sestra zemřelé Bendovy manželky Carolina Stephainová a ta se stala jeho druhou ženou. Její místo první komorné zaujala Bendova nejstarší dcera Wihelmína a Marie Carolina byla na výmarský dvůr přijata nejen jako komorná, ale především jako pěvkyně a hudebnice, což byla běžná kombinace na malých německých panovnických dvorech.  Ve Výmaru se Marie Carolina Bendová seznámila s dvorním koncertním mistrem Ernstem Wilhelmem Wolfem (1735–1792). Pravidelně se setkávali na každotýdenních koncertech, které vévodkyně pořádala. Spojovala je láska k hudbě a když byl Ernst Wolf v roce 1768 jmenován dvorním kapelníkem, stala se Marie o dva roky později jeho ženou. V roce 1775 založila vévodkyně divadlo \"Liebhabertheater\", jehož vedoucím se o rok později stal Johann Wolfgang von Goethe a Marie Wolfová se stala členkou divadelní společnosti (1775-83).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Maria Carolina Wolf / Benda byla výbornou zpěvačkou a se svým manželem měla několik koncertních turné do Postupimi a Berlína.<br> Skládala také písně s klavírním doprovodem, které její muž Ernst Wolf zařadil do sbírek:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Carolina Wolf, rozená Benda (27. prosince 1742, Berlín – 2. srpna 1820, Výmar), byla německá pěvkyně, klavíristka a hudební skladatelka z rozsáhlého rodu významných hudebníků. Byla dcerou vynikajícího houslisty a skladatele českého původu Františka Bendy a jeho první ženy Franzisky Louisy Eleonory Stephanieové.", "tgt_summary": "Maria Carolina Wolf, née Benda, (1742 – 2 August 1820) was a German pianist, singer and composer. Maria Carolina Wolf's father was Franz Benda, first violinist and composer at the court of Frederick II, her aunt Anna Franziska Hattasch was a chamber singer and her uncle Georg Benda was conductor, both with appointments at the court of the Duke of Gotha. Wolf received piano and singing lessons from her father.", "id": 1872191}
{"src_title": "Miluše Poupětová", "tgt_title": "Miluše Poupětová", "src_document": [{"title": "Studium a práce.", "content": "Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkovo náměstí 1 v Praze 3, obor Užitá malba. Po jejím dokončení začala studoval na pražské Vysoké Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Užité malby pod vedením profesora Quido Fojtíka. Po škole se věnovala volné tvorbě. Na konci 80. let studovala na Akademii Pietra Vannucci v italské Perugii. Od roku 1991 učí na VOŠUP SUPŠ na Žižkově. V minulosti učila kaligrafii, figurální kreslení, technologii malby a anatomii, dnes vede ateliér Užité malby. Kromě pedagogické činnosti se v oblasti užité malby věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů a dekorativní nástěnné malbě.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "V počátcích své umělecké tvorby na přelomu 80. a 90. let se začala věnovat dvěma okruhům, jednak ženskému údělu viděnému prizmatem prožitého mateřství a to jak v obrazech, tak v kresbách, jednak krajině. Cyklus \"Poraněný skicák\", jehož větší část je v soukromé sbírce v USA, kombinuje několik technik, pracuje s inkousty, tušemi, s přírodními pigmenty a barvivy, které podrobuje destruktivním zásahům, škrábání, řezání, broušení a pálení. Barevnost tohoto období je příznačně tmavá, jako potemnělé jsou jejich nálady odrážející strach o dítě. V krajinomalbě se zabývá krajinným zákoutím subjektivně viděným, často se opakuje motiv zrcadlení.  Výstava v roce 1992 U Řečických představila posun od problematiky mateřství k osamělé ženské figuře v existenciálních souvislostech, těžiště se přesunula do obecnější symbolické roviny, pracovala s tématy živlů, meditace a jógy.  Kolem poloviny devadesátých let se vyrovnávala se zážitkem moře, barevnost se projasnila, stala se pestřejší, začala dominovat propletená figura v pohybu, pocit odloučenosti a izolace vystřídala vitalita a energie. V závěru 90. let se soustředila na půlfiguru usebranějšího a kontemplativnějšího ladění.  Postupně se vytrácela konkrétní subjektivita a prosazuje se abstraktnější podoba, do obrazů se začal promítat zážitek spojený s umíráním a smrtí, reflexe tragické situace v životě. To se projevilo v litých asfaltových kresbách a do cyklu bílých obrazů. Abstraktní směr tvorby se prosadil po přelomu století a vyústil do cyklu \"Hlavy\" (Nová síň, 2004), kde se střetává konkrétní tvar s barevnou abstrakcí, některé jsou inspirovány přírodní mystikou a rituály ověřující koloběh života a jeho zanikání, ve výsledku se však prosazuje v geometrických konstrukcích touha po obnově řádu. Abstraktní tvorba vyvrcholila cyklem obrazů inspirovaných Biblí, v nichž autorka zachází s barvou a písmem (Carpe Diem, 2009).  Z abstraktních geometrických kompozic se malířka postupně přiklonila znovu k figuraci, ale v nových souvislostech, intenzivní barevnost spojuje s šablonami figur a řeší vztah muže a ženy. Šablonové postavy se chovají očekávatelně, představují univerzální archetypy přítomné v duši každého z nás, které přechováváme z dávnověké historie našeho druhu. Řeší existenciální otázky, význam individuálního osudu uprostřed anonymity těch ostatních. I tentokrát je téma předkládáno jako časové, jako cyklicky se opakující, jako růst, vrchol a odumírání. Příběh, který vyprávějí, je bez konce.  V oblasti užité malby se od roku 1992 věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů, především cembal. Od roku 2004 se věnuje dekorativní nástěnné malbě.", "section_level": 1}, {"title": "Užitá malba.", "content": "Autorka se věnuje dekorativní malované výzdobě hudebních nástrojů, jako jsou především cembala a virginaly (předchůdce klavíru). Zdobila například nástroje z dílny Františka Vyhnálka z Hovorčovic, které hrají v Praze, Budapešti, Würzburku, Paříži, Bostonu i Kjótu. Nejčastěji maluje kopie vlámských nástrojů ze 17. století a francouzských z 18. století. Francouzská cembala jsou ve výzdobě bohatší, obsahují bohatou malbu květin v rokokové barevnosti, zpěvné ptactvo, časté je zdobení zlatem, malovanými girlandami a krajinkami. Vlámský styl je o něco úspornější, květinová výzdoba je jednodušší, a střídmější, převažují tulipány a z ptáků zejména papoušci. Zajímavý je několik metrů dlouhý ornament lemující veškeré obvodové lišty a žebra. Linka je tenká asi půl milimetru v indigové akvarelové barvě.  Kromě základních technik jako je linkování, batikování, imitace různých materiálů, úprava povrchu a další postupy používá autorka i speciální vrstvenou techniku mramorování, kterou vymyslela na ozdobení korpusu a nohou nástroje. Jelikož na nástroji obvykle bývá psaný latinský citát, uplatní i to, že umí malovat písmo. Práce na jednom cembalu záleží na bohatosti zdobení, ale zhruba asi takto: nejméně devět dní (od rána do večera) trvá práce na rezonanční desce, tři dny se malují ornamenty, tři dny ptáčci a věnec, tři dny jednotlivé květiny. Někdy se zdobí také víko a prostor za klaviaturou, a když se k tomu přidá ještě mramorování a batika, trvá to dalších 14 dní, nebo i několik měsíců.", "section_level": 2}], "src_summary": "ak. mal. Miluše Poupětová, \"roz.\" Kautznerová (*22. července 1963, Vlašim) je česká malířka. Vede ateliér Užité malby na VOŠUP SUPŠ na Žižkově náměstí v Praze 3, volné tvorbě se věnuje ve svém ateliéru ve Vlašimi. Vychází z výtvarných prostředků expresionismu a monumentální malby, pohybuje se jak na poli abstraktní tak figurální tvorby. Její obrazy sledují individuální cestu k sobě sama, inspiruje se jak tělesným prožitkem vlastní ženskosti, tak orientální, křesťanskou i psychoanalytickou filosofií. Vypjatou temnou expresivitu počátků vystřídala jasnější barevnost, promyšlené kompozice, větší harmonie a nadhled.", "tgt_summary": "Miluše Poupětová (* born Kautznerová, July 22, 1963 in Vlašim) is a Czech artist. She also teaches students of applied art at VOŠUP SUPŠ (Industrial Art College and Secondary School) in Prague. Her paintings are based on expressionism and monumental painting, and include abstract as well as figural elements. Her paintings follow her individual path to her soul, she is inspired by the physical experience of her own femininity as well as by oriental, Christian and psychoanalytic philosophy. The initial dark and exalted expressiveness of her early art work was gradually changed by brighter colours, well-thought-out compositions, more harmony and a more detached point of view.", "id": 48848}
{"src_title": "Brandtaucher", "tgt_title": "Brandtaucher", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Bauer byl jako člen bavorské armády zapojen do války mezi Šlesvicko-Holštýnskem a Dánsko m (tzv. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko), které mělo vůči němu územní nároky. Dánské námořnictvo zablokovalo přístav Kiel a právě Bauer navrhl svým nadřízeným možnost, jak tuto blokádu překonat - ponorku, která by dokázala nepřátelské lodě potopit. Zpočátku byl jeho návrh odmítán, ale protože blokáda dopadala na zemi stále více, dostal nakonec možnost své plány realizovat. Dostal od bohatých měšťanů 130 stříbrných tolarů na konstrukci funkčního, 75 cm modelu svého podmořského člunu. Model očekávání splnil a Bauer tak dostal možnost ponorku postavit.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Bauerova ponorka byla vyrobena kompletně ze železa (kostra pokrytá železnými pláty) a vzdáleně připomínala ze stran zploštělou cisternu. Velitel stál v přední části, kde byla umístěna malá věž se skleněnými průhledy. Dva námořníci se starali o pohon lodi i čerpadel, které řídili ponor. Cílem útoku bylo na trup nepřátelské lodě připevnit elektricky odpalovanou nálož. Velitelská věžička měla po bocích dvě gumové rukavice, které umožňovaly manipulaci s minami a jejich upevnění. Pohon zajišťovaly dva muži pomocí šlapacích kol, které poháněly lodní šroub. Sklon ponorky se řídil přesouváním pevné 500 kg zátěže po dně lodi dopředu a dozadu. Původně plánované samostatné zátěžové nádrže na vodu byly z důvodu úspor nahrazeny napouštěním zátěžové vody přímo do ponorky pod podlahu. To později vedlo i k její havárii a zániku slibného projektu.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "První plavba \"Brandtauchera\" se uskutečnila 1. února 1851 a byla údajně i jeho plavbou poslední (Richard Compton). Jiné zdroje (Cyril Field) naopak tvrdí, že Brandtaucher absolvoval první plavbu na hladině, a že výskyt podivného plavidla v Kielském přístavu vyvolalo mezi dánskými loděmi paniku a následný konec blokády. Loď absolvovala úspěšný ponor i manévry pod hladinou. Ale při pokusu o třetí ponor došlo k náhlé ztrátě podélné stability ponorky a její poklesu na dno do hloubky 16 m. Voda, která se do ponorky volně pumpovala, narušila její těžiště a posunula i kusy železa, které sloužily jako stacionární zátěž a byly volně naházené na jejím dně. Pokusy o vynoření selhaly a do ponorky začala pronikat voda. Bauerovi se podařilo přesvědčit námořníky, že k opuštění ponorky je nutné ji zcela zatopit. To se nakonec podařilo a celé posádce se podařilo uniknout - objevili se na hladině právě během smutečního projevu na jejich počest. Byl to první zaznamenaný úspěšný únik ze ztroskotané ponorky.", "section_level": 1}, {"title": "Neúspěch a nový začátek.", "content": "Válka skončila porážkou Němců a o Bauerovů vynález přestal být zájem. Svou ponorku se neúspěšně pokoušel nabídnout Francouzům i Rakušanům, Britové ho údajně o jeho nápady okradli. Nakonec uspěl v carském Rusku, kde postavil nástupce Brandtauchera, známého jako Seeteufel (Mořský ďábel).", "section_level": 1}, {"title": "Osud ponorky.", "content": "Potopenou ponorku našli při čištění přístavu v roce 1887. Byla vyzvednuta, zrestaurována a následně vystavena v námořní škole v Kielu, později přemístěna do vojensko-historického muzea v Drážďanech, kde ji lze vidět dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brandtaucher (z něm. \"Brand\" = požár/žár/topivo a \"Taucher\" = potápěč), v literatuře také někdy označován jako \"\"Železný tuleň\" \" nebo \"Plongeur Marin\" je ponorka, kterou navrhl a zkonstruoval německý vynálezce Wilhelm Bauer v roce 1850. On sám však ve svých plánech ponorku nijak zvlášť nenazýval, označovaná byla jen jako \"ponorný člun\" nebo \"podmořská loď\". Název tedy není možné považovat za oficiální. Je nejstarší zachovanou ponorkou na světě.", "tgt_summary": "Brandtaucher (German for Fire-diver) was a submersible designed by the Bavarian inventor and engineer Wilhelm Bauer and built by Schweffel & Howaldt in Kiel for Schleswig-Holstein's Flotilla (part of the \"Reichsflotte\") in 1850. The \"Brandtaucher\" is the oldest known surviving submarine in the world.", "id": 482966}
{"src_title": "Zbigniew Cybulski", "tgt_title": "Zbigniew Cybulski", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se na Haliči, ve vsi Kniaże poblíž Sňatynu, na samé jihovýchodní výspě tehdejšího Polska u hranic s Rumunskem (dnes se celá oblast nachází na západní Ukrajině). Když mu bylo 12 let, začala druhá světová válka, která hluboce ovlivnila osud jeho rodiny. Otec byl zatčen a deportován do koncentračního tábora. Podařilo se mu však uprchnout do Francie, kde se zapojil do odboje. Matka, aby nebyla zatčena, vstoupila do armády. Postupně bojovala v Sovětském svazu a na Blízkém východě. Zbigniew společně s bratrem strávili celou válku ve Varšavě u prarodičů. Aby přežili, museli si přivydělávat šitím rukavic a roznáškou novin. Po skončení války se všichni opět shledali a přestěhovali se do Katovic.  Zbigniew odmaturoval, další jeho studijní kroky vedly na universitu v Krakově. Zde studoval obchodní akademii, později přestoupil na Vysokou školu společenských věd, na studium žurnalistiky. Jeho touha po herectví však zvítězila, přihlásil se do krakovské Státní divadelní školy, kterou úspěšně absolvoval. Následně odjel se spolužáky do Gdaňska, kde společně založili experimentální divadlo \"Bim Bom\". Byl velmi činný, kromě hraní se věnoval i psaní textů a režírování. První příležitost před filmovou kamerou dostal ve filmu Andrzeje Wajdy \"Nezvaní hosté\", ale tento jeho debut se nakonec nedostal do finálního sestřihu. Následovaly další menší role ve filmech \"Nebezpečná hra\", \"Tři starty\", \"Konec noci\" a \"Vraky\". Ovlivněn gdaňskou zkušeností se Cybulski hlásil na studium na lodžské filmové škole, na studium režie však nebyl přijat. Wajdovo filmové drama \"Popel a démant\", ve kterém dostal hlavní roli Matěje Chmelnického, ho v jeho třiceti letech vyneslo na herecké výsluní. Stal se idolem polské mládeže, která napodobovala chování a styl jeho postavy, a kritika ho srovnávala s americkým hercem Jamesem Deanem. Následovaly další velké role: \"Válečný kříž, Vlak, Nevinní čarodějové, Rozchod\". Přicházely nabídky i ze zahraničí, pod režijním vedením francouzského režiséra Jacquesa Baratiera sehrál dvojroli diktátora Prado Rotha a jeho vraha ve filmu \"Loutky\". Po dalším filmu \"Jak být milována\", kde hrál postavu morálně rozvráceného herce Viktora Rawicze, přišla změna a začal dostávat také komediální role, např. v komedii \"Jejich všední den\". Nakonec přijal i nabídku na romantický kostýmní film, \"Rukopis nalezený v Zaragoze\" s rolí kapitána Alfonse van Wordena. Jeho posledním filmem byla adaptace Dygatova románu Disneyland, nazvaném \"Jowita\".  Zemřel tragicky 8. ledna 1967 na nádraží ve Vratislavi, když při naskakování do rozjíždějícího se vlaku upadl a sklouzl pod jeho kola. O následných peripetiích, kdy se o jeho šokující smrti postupně dozvídá jeho profesní okolí a musí se s ní nějak vyrovnat, natočil Andrzej Wajda bezprostřední autobiografickou zpověď \"Vše na prodej\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zbigniew Hubert Cybulski, 3. listopadu 1927, Kniaże, Polsko (dnes Ukrajina) – 8. ledna 1967, Vratislav, byl polský herec, velká hvězda spjatá s tzv. polskou filmovou školou, označovaný často jako „polský James Dean“.", "tgt_summary": "Zbigniew Hubert Cybulski (; 3 November 1927 – 8 January 1967) was a Polish actor, one of the best-known and most popular personalities of the post-World War II history of Poland.", "id": 299915}
{"src_title": "Emmelie de Forest", "tgt_title": "Emmelie de Forest", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Emmelie začala zpívat v devíti letech ve sboru v kostelech. Od čtrnácti let vystupovala na festivalech se skotským hudebníkem Fraserem Neillem. Žije v Kodani, kde od roku 2011 studuje zpěv. Dále se věnuje hře na kytaru.Mezi zdroji inspirace uvádí mimo jiné Kate Bush. Vystupuje bosá.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromí.", "content": "De Forest se narodila ve městě Randers, Dánsku. Matka je Dánka a otec Švéd — Ingvar de Forest (1938–2010). Po rozvodu rodičů vyrůstala s matkou ve městě Mariager, Dánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Emmelie počátkem roku 2013 vystoupila v dánských médiích s tvrzením, že je pravnučkou britské královny Viktorie. Její pradědeček, baron Mořic Arnold de Forest měl být nemanželským potomkem anglického krále Eduarda VII. Tuto informaci podle jejích slov její rodina dlouho držela v tajnosti. Je prokázáno, že jako majitel hradu Veveří hostil baron de Forest mj. Winstona Churchilla a jeho manželku Lady Clementine, udržoval tedy styky s vysokou anglickou šlechtou (Churchill byl vnukem vévody z Marlborough).  Předci Emmelie byli členové švédsko-finské šlechtické rodiny Armfelt. Spojitost rodiny Emmelie s královnou Viktorií byla později zpochybněna Marlene Eilers-Koenig, odbornicí na šlechtickou genealogii a autorkou knihy \"Potomci královny Viktorie\".", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2013: Eurovision Song Contest.", "content": "Emmelie de Forest v lednu 2013 vystoupila jako jeden z deseti soutěžících hudební soutěže \"Dansk Melodi Grand Prix\", jejíž vítěz je nominován coby reprezentant země na Eurovizi. V přímém přenosu byla její píseň \"Only Teardrops\" diváky vybrána mezi tři nejlepší, mezi nimiž nakonec zvítězila.  14. května Emmelie postoupila z prvního semifinále Eurovize do velkého finále, kde nakonec porazila konkurenty z Ázerbájdžánu a Ukrajiny se ziskem 281 bodů. Nejvyšší dvanáctibodové ohodnocení obdržela z Francie, Islandu, Irska, Itálie, Makedonie, Srbska, Slovinska a Spojeného království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emmelie Charlotte-Victoria de Forest (* 28. února 1993 Randers, Dánsko) je dánská zpěvačka. Dne 18. května 2013 zvítězila s písní \"Only Teardrops\" se ziskem 281 bodů na soutěži Eurovize ve švédském Malmö po vítězství v národním kole Dansk Melodi Grand Prix v lednu téhož roku.", "tgt_summary": "Emmelie Charlotte-Victoria de Forest (born 28 February 1993) is a Danish singer and songwriter. De Forest represented Denmark with the song \"Only Teardrops\" in the Eurovision Song Contest 2013 in Malmö, Sweden, winning the contest. Her debut album \"Only Teardrops\" was released on the Universal Music label on 6 May 2013. Her sophomore studio album \"History\" was released through the Swedish independent label Cosmos Music on 9 February 2018.", "id": 553913}
{"src_title": "Maison de Victor Hugo", "tgt_title": "Maison de Victor Hugo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1832 se Victor Hugo s rodinou odstěhoval z \"Rue Jean-Goujon\" a pronajal si byt ve druhém patře v paláci Hôtel de Rohan-Guémené. Během 16 let, které zde žil, zde přijímal přátele jako byli Alphonse de Lamartine, Alfred de Vigny, Alexandre Dumas, Honoré de Balzac, Prosper Mérimée nebo Charles Augustin Sainte-Beuve.  Ve své pracovně napsal značnou část svých zásadních děl: \"Lukrecia Borgia\", \"Purkrabí\", \"Ruy Blas\", \"Marie Tudorovna\", \"Zpěvy soumraku\", \"Vnitřní hlasy\", \"Paprsky a stíny\", velkou část \"Bídníků\", začátek \"Legendy věků\" a \"Kontemplací\". Během svého pobytu v tomto domě byl zvolen do Francouzské akademie, jmenován francouzským pairem a poslancem za Paříž.  Poté, co se v roce 1848 odstěhoval, prošel byt různými změnami, které nedovolují přesněji rekonstruovat původní vzhled. Byla odstraněna chodba a balkon, i když plocha bytu zůstala zachována. Rovněž prodej majetku rodiny v dražbě v roce 1852 neumožňuje věrně rekonstruovat vybavení. V roce 1873 získalo část paláce město Paříž a spisovatel a vykonavatel Hugovy pozůstalosti Paul Meurice věnoval darem vybavení a inicioval zřízení spisovatelova muzea v roce 1902 u příležitosti výročí jeho 100. narození. Muzeum bylo pro veřejnost otevřeno 30. června 1903.", "section_level": 1}, {"title": "Expozice.", "content": "Muzeum představuje spisovatelův byt ve druhém patře a několik výstavních sálů v prvním patře. Byt má sedm místností, které postupně představují spisovatelův život před exilem, během exilu a po něm. Předpokoj představuje jeho dětství, první roky manželství s Adèle Foucher, červený salón ukazuje jeho pobyt v tomto paláci pomocí obrazů a různých dokumentů doplněné Hugovou bustou sochaře Davida d'Angerse.  Čínský salón a dva následující pokoje představují exil v letech 1852–1870. jeden z pokojů ukazuje pobyt na Guernsey a mnoho fotografií, které pořídil jeho syn Charles Hugo a Auguste Vacquerie během jeho exilu na Jersey v letech 1852–1855.  Předposlední místnost ukazuje návrat rodiny do Paříže v roce 1870 a poslední roky spisovatelova života v jeho bytě na \"Avenue d'Eylau\", kde bydlel od roku 1878. Zde je umístěn původní nábytek. Poslední sál byl postaven do podoby úmrtního pokoje roku 1885 na \"Avenue d'Eylau\".  Místnosti v prvním patře pravidelně nabízejí dočasné výstavy a obměňuje se zde 600 výkresů ze 3000, které Hugo za svého života vytvořil. Představují architektonické prvky a náměty moře.  V přízemí se nachází kabinet rytin a knihovna obsahující 11 000 tisků o životě a díle Victora Huga, které jsou otevřeny pro vědeckou veřejnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maison de Victor Hugo (\"Dům Victora Huga\") je muzeum v Paříži. Nachází se ve 4. obvodu na \"Place des Vosges\" č. 6 v paláci Hôtel de Rohan-Guémené. Muzeum s plochou 260 m je věnováno životu a dílu Victora Huga, který zde žil v letech 1832–1848. Muzeum spravuje město Paříž. Vstupné do stálé expozice se neplatí.", "tgt_summary": "Maison de Victor Hugo is a writer's house museum located where Victor Hugo lived for 16 years between 1832–1848. It is one of the 14 City of Paris' Museums that have been incorporated since January 1, 2013 in the public institution Paris Musées.", "id": 2470166}
{"src_title": "Rodina interleukin-1 receptoru", "tgt_title": "Interleukin-1 receptor family", "src_document": [{"title": "TIR doména.", "content": "TIR doména je kolem 200 aminokyselin dlouhá a sestává ze tří konzervovaných boxů, které jsou od sebe odděleny regiony variabilní délky. Pokud jsou v důsledku mutace poškozeny geny všech tří boxů, nedochází k expresi těchto proteinů. Pokud jsou mutovány pouze první a druhý box, dojde ke ztrátě schopnosti signalizace. Boxy obsahují vysoce konzervované úseky také mezi sebou navzájem. Po aktivaci receptoru naváže TIR doména cytoplasmatické adaptorové proteiny (MyD88), čímž se spustí signalizační cesta.", "section_level": 1}, {"title": "Imunoglobulin-like doména.", "content": "Ig-like doména je extracelulární částí receptoru. Mezi Ig-like doménami jednotlivých skupin proteinů z IL-1R rodiny je pouze minimální homologie v sekvenci aminokyselin, ale všechny mají charakteristický Ig-fold a dva β-listy spojené disulfidovými vazbami zformovanými mezi cysteinovými zbytky.", "section_level": 1}, {"title": "IL-1R signalizace.", "content": "Po navázání ligandu, TIR domény přítomné na receptorech (IL-1R, TLR), koreceptorech (IL-1R accessory protein(IL-1RAcP, CD14) a adaptorových molekulách (MyD88) spolu interagují. TIR doména na receptoru a TIR doména na IL-1RAcP vytvoří heterodimer. Tento receptorový komplex s vysokou afinitou váže cytoplasmatické signalizační molekuly. Signál je pak přenášen kinázami (IRAK) a dalšími adaptory, jako je TRAF6. Posledním krokem signalizace je fosforylace inhibiční molekuly IkB IkB-kinázovým komplexem, což vede k uvolnění transkripčního faktoruNF-κB. NF-κB je poté translokován do jádra a navázáním na DNA zprostředkuje zánětlivou, alergenní a non-alergenní imunitní odpověď.", "section_level": 1}, {"title": "Interleukin-1 receptor.", "content": "Pojem IL-1 zahrnuje molekuly IL-1α, IL-1β a Interleukin-1R antagonistický protein (IL-1Ra). IL-1 receptory jsou zahrnuty v imunitní obraně a hematopoéze. Signalizace skrze tyto receptory aktivuje imunitní odpověď aktivací transkripce IL-1 cílových genů, jako jsou IL-6, IL-8, MCP-1, COX-2, IκBα, IL-1α, IL-1β, MKP-1. Komponenty signalizační cesty IL-1 receptoru navíc samy o sobě zprostředkují odpověď na některé cytokiny (IL-18 a IL-33), TLR a na mnohé formy cytotoxického stresu. IL-1R signalizace funguje jako most mezi adaptivní a vrozenou imunitou.", "section_level": 1}, {"title": "Interleukin 1 receptor typu I.", "content": "IL-1R typu I (IL-1RI), také nazývaný CD121a, je receptorem pro IL-1α, IL-1β a IL-1RA. IL-1RI signalizace je zahrnuta v procesu proliferace thymových buněk, ve vývoji B lymfocytů, IL-2 a IL-6 produkci, odpovědi na stres, v zánětlivé odpovědi, spánkové regulaci a apetitu. IL-1RI signaling plays also important role in Th17 development. Studie lidských autoimunitních chorob jako jsou roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, psoriáza nebo autoimunitních zánětlivých chorob trávicího ústrojí, poukazuje na to, že defekt IL-1RI signalizace způsobuje Th17 zprostředkovanou autoimunitu. IL-1R signalizace je negativně regulována například inhibičním IL-1R1 typu II, solubilním IL-1RI a sIL-1RII a IL-1Ra. Další způsob regulace je na úrovni molekul signalizační kaskády, například inhibicí vázání IRAK nebo supresí MyD88 sekrece. IL-1R spolupracuje s doplňkovým proteinem receptoru a obě tyto molekuly jsou exprimovány na T lymfocytech, fibroblastech a endoteliálních buňkách.", "section_level": 2}, {"title": "Interleukin 1 receptor typu II.", "content": "IL-1RII je exprimován hlavně na lymfoidních a myeloidních buňkách, predominantně na monocytech, neutrofilech, buňkách kostní dřeně a B buňkách, také na T buňkách a epiteliálních buňkách. Obsahuje tři Ig-like domény lokalizované extracelulárně a vysoce homologické s Ig-like doménami na IL-R1. Intracelulární část tvoří krátký úsek dvaceti čtyř aminokyselin, které postrádají TIR doménu a tudíž je receptor neschopný předat signál dále. IL-1RII je povrchový receptor schopný vázat IL-1α, IL-1β a IL-1RI. Také váže solubilní IL-1RII. Funguje tedy tak, že tlumí funkce receptoru IL-1RI tak, že inhibuje jeho ligandy. Exprese IL-1RII je regulována dvěma 5'UTR sekvencemi a s nimi asociovanými promotorovými regiony.", "section_level": 2}, {"title": "IL-1 receptor accessory protein.", "content": "IL-1RAcP je druhou receptorovou podjednotkou IL-1RI. Po navázání IL-1 utvoří s IL-1RI heterodimer oligomerizací jejich TIR domén. IL-1RAcP neváže IL-1, ale váže IL-1RI přes Ig-like domény 1 a 2 a je nezbytný pro IL-1RI signalizaci. V odpvovědi na stres nebo indukci akutní fáze, vytváří solubilní formu receptoru.", "section_level": 1}, {"title": "IL-1R příbuzný protein 2.", "content": "IL 1R příbuzný protein 2 (IL-1R-rp2) sestává ze tří extracelulárních Ig-like domén, transmembránové domény a cytoplasmatické TIR domény. Byl detekován v plicích, epiteliu, v mozkových vakulárních buňkách a v monocytech, keratinocytech, fibroblastech a endotliích. Aktivuje NF-κB po navázání IL-1ε.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proteiny ze široké rodiny interleukin-1 receptoru (IL-1R) jsou charakterizovány extracelulární imunoglobulin-like doménou a intracelulární Toll/Interleukin-1R (TIR) doménou. Je to skupina strukturálně homologních proteinů, evolučně konzervovaných. Byly identifikovány v buňkách od rostlin až po savce. Tyto proteiny hrají důležitou roli v imunitní obraně organismu, také při zranění a stresu. U živočichů je tato rodina dělena do čtyř hlavních skupin; Toll-like receptory, Interleukin-1 receptory, cytosolické adaptorové proteiny jako je MyD88 adaptorový protein a Toll receptory hmyzu a nematod. Každá z těchto skupin je zapojena do obrany organismu, u hmyzu a nematod hrají Toll receptory i funkci při embryogenezi, a to při vytváření dorso-ventrální osy.", "tgt_summary": "Members of the very wide interleukin-1 receptor (IL-1R) family are characterized by extracellular immunoglobulin-like domains and intracellular Toll/Interleukin-1R (TIR) domain. It is a group of structurally homologous proteins, conserved throughout the species as it was identified from plants to mammals. Proteins of this family play important role in host defence, injury and stress. There are four main groups of TIR domain-containing proteins in animals; Toll-like receptors, Interleukin-1 receptor (IL-1R), cytosolic adaptor proteins (such as MyD88 adaptor protein) and insect and nematode Toll. Each of these groups is involved mainly in host defence; Toll receptors are also involved in embryogenesis.", "id": 1931814}
{"src_title": "Matisyahu", "tgt_title": "Matisyahu", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Matthew Miller vyrůstal v tradiční židovské rodině, byl veden k rekonstruktivnímu judaismu a v New Yorku ve White Plains chodil do synagogy. Jako šestnáctiletý skončil se školou a vyjel coby fanoušek rocková kapely Phish na její turné po Státech, kde začal brát halucinogenní drogy. Jako mladík poslouchal reggae a dělal beatbox pod uměleckým jménem MC Truth s kapelou Soulfori. Když se vydal do Skalistých hor, potkal tam Boha a začal se pídit po vlastní židovské identitě. Na podzim 1995 pobyl v Izraeli na Alexander Muss škole (AMHSI) v Hod ha-Šaron, dokončil outdoor školu ve městě Bend a začal žít dle chasidských předpisů. Byl znám tím, že se v 19 letech stal členem Chabadu Lubavič, chasidského židovského hnutí. Přezdívá se mu „rastafarián s pejzy“ a jeho hudbě „chasidské reggae“.  Matthew Paul Miller a manželka Talia Miller se vzali v srpnu roku 2004 a mají tři syny, Laivy Miller (2005), Shalom Miller (2007) a Menachem Mendel Miller (2011). V dubnu 2014 v rozhovoru potvrdil, a poté i pro šou \"The Howard Stern Show\" internetového rádia, že je rozvedený. Následně s použitím instagramu ukázal světu dceru Sasha Lillian Miller (2014) a blogerka určila jako matku členku bendské reformní synagogy.  Doma i na turné provozuje přísné košer vegetariánství a od roku 2010 veganství. Po deseti letech, na konci roku 2011, prošel vnitřním vývojem, který se projevil i navenek; oholil si plnovous, ale kipy se nezbavil. Další rok se objevila jeho fotografie bez kipy a s americkým rapperem Wiz Khalifou, který kouří joint.  S hudbou nepřestal, šabat nadále dodržuje a synové pokračují v docházce do Chabad školy v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Samotné jméno Matisyahu pochází z hebrejského Mattyth Jáh(u), což znamená \"Boží dar\" a zpěvák si jeje vybral jako hebrejskou variantu svého jména Matthew.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "První hudební vystoupení provozoval pod pseudonymem MC Truth s kapelou Soulfori. Po upsání se k JDub Records, společnosti podporující židovské hudebníky, nahrál první CD s názvem \"Shake Off the Dust... arise!\" spolu s tříčlennou kapelou Roots Tonic. Tato kapela jej tak doprovázela na všech koncertních vystoupeních. Album bylo vydáno 28. října 2004. Po koncertu na festivalu Bonnaroo 2005 jej pozval zpěvák Trey Anastasio z kapely Phish na společný koncert při příštím ročníku Bonnaroo festivalu.  Následující album \"Live at Stubb's\" bylo nahrané živě na koncertě v Austinu dne 19. února 2005, za dva měsíce, dne 19. dubna, vychází v produkci Billa Laswella pro vydavatelství Or Music. Po sedmi měsících debutovalo toto live album v Billboard Reggae žebříčku na 5. pozici a na 176. pozici v žebříčku Billboard 200. Dne 7. ledna 2006 získalo 1. místo v kategorii Reggae a 18. března 2006 se umístilo na 30. pozici v Billboard 200.  Dne 7. března 2006 vydal album \"Youth\" v produkci Billa Laswella, které následně 16. března vyhlásil časopis Billboard jako nejlepší Digital Song. Toto studiové album vyšlo spolu s dub-remixovou kompilací \"Youth Dub\". Následně Matisyahu podpořil vydání koncerty po Americe, Evropě i Izraeli. V Izraeli také vznikl záznam pro DVD \"Live in Israel\", které obsahovalo kromě koncertu v Tel Avivu i dokument natáčený s kapelou po Jeruzalémě a jeho okolí, samotné DVD se v USA dostalo do prodeje 26. prosince 2006.  Třetí studiové album \"Light\" bylo vydáno 25. srpna 2009 a v Billboard Reggae žebříčku se album udrželo 34 týdnů. Zároveň se studiovým albem vyšel živý záznam koncertu z Denveru s kapelou Roots Tonic pod názvem \"Live at Twist & Shout\" jako EP. Píseň „Souls Will Rise“ na EP byla věnována obětem teroristického útoku v Bombaji v listopadu roku 2008.  Hit „One Day“ z prvního singlu je použit při propagaci zimních olympijských her 2010, a Matisyahu jej jel také do Vancouveru představit. Dále se v roce 2010 podílel na albu \"Sefardský hudební festival, Vol. 1\" s písní „Two Child One Drop“.  Pro další album se Matisyahu vrátil do Austinu, kde dne 18. srpna 2010 vznikla s brooklynskou kapelou The Dub Trio živá nahrávka \"Live at Stubb's, Vol. 2\". Výsledný audio a video záznam koncertu byl následně vydán na CD a DVD dne 1. ledna 2011.  V březnu 2011 Matisyahu účinkoval a zpíval v klipu „Pure Soul“ australského chasidského zpěváka DeScribe.  Čtvrté studiové album \"Spark Seeker\" vyšlo 17. července 2012 ve Spojených státech. Následně debutovalo na 1. místě Billboard Reggae žebříčku. Nahrávalo se v Los Angeles, Kalifornii a v Tel Avivu během let 2011 až 2012. Vydání následně podpořilo turné Festival of Light 2012. Při turné byla některá vystoupení nahrávána a vydána jako EP \"Spark Seeker: Acoustic Sessions\", a do distribuce šlo živé album dne 29. ledna 2013.  Téhož roku bylo dne 30. července 2013 uvolněno živé album k volnému stažení s názvem \"Five7Seven2 Live\", v referenci na právě probíhající rok 5772 dle židovského kalendáře. Nahrávky pro toto album vznikaly na koncertech v průběhu roku 2012.  Páté studiové album \"Akeda\" vydalo dne 3. června 2014 studio Elm City Music. Zajímavostí je, že obálku navrhl fanoušek na základě informací od zpěváka. Název alba vychází z transkripce hebrejského slova akedát (, doslova „svázání“), obvykle používáno v příběhu o svázání Izáka.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Matisyahu spolupracoval s hudebníky různých náboženství. Vokálně se podílel na několika písních křesťanské metalové kapely P.O.D. pro album \"Testify\". S kapelou The Crystal Method nahrál v roce 2008 píseň „Drown in the Now“ pro jejich album \"Divided By Night\", následně se objevil jako hlavní postava v doprovodném hudebním videu. Kapela Easy Star All-Stars tvořící reggae coververze různých interpretů přizvala Matisyahu k práci na coververzi alba \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\", Matisyahu se tak podílel na coververzi písně „Within You Without You“ pro album \"Easy Star's Lonely Hearts Dub Band\".. S muslimy jako je například Kenny Muhammad nebo Akon několikrát spolupracoval. Akona přizval k nazpívání písně „One Day“ pro singl \"One Day\", další remix této písně vytvořil spolu s haifskou kapelou Infected Mushroom. Spolupracoval také například s interprety jako je Joseph Israel, C-Rayz Walz a nebo Trevor Hall.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matthew Paul Miller (* 30. června 1979, West Chester, Pennsylvania), lépe známý pod hebrejským a uměleckým jménem Matisyahu, je americký hudebník pohybující se mezi reggae a alternativním rockem. V mládí prožil několik duchovních přerodů v rámci judaismu, což se stalo výchozím bodem duchovního vesmíru pro psaní písní. V hudebním průmyslu nyní působí více než dekádu.", "tgt_summary": "Matthew Paul Miller (born June 30, 1979), known by his Hebrew and stage name Matisyahu (;, \"Gift of Yahu\", a Hebrew name of God), is an American Jewish reggae singer, rapper, beatboxer, and alternative rock musician.", "id": 798822}
{"src_title": "Třída Gangut", "tgt_title": "Gangut-class battleship", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Stavba této třídy byla objednána roku 1909. Její konstrukci navrhla britská společnost Brown & Co. v Clydebanku. Ruské loděnice postavily celkem čtyři jednotky této třídy. Pro jejich doprovod byly navíc stavěny lehké křižníky třídy \"Světlana\".  Jednotky třídy \"Gangut\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj po dokončení tvořilo dvanáct 305mm kanónů ve čtyřech třídělových věžích stojících v ose lodi. Sekundární výzbroj tvořilo šestnáct 120mm kanónů umístěných v kasematech. Lehkou výzbroj představovaly čtyři 63mm kanóny a čtyři 57mm kanóny. Lodě rovněž nesly čtyři 450mm torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři sestavy turbín Parsons, kterým páru dodávalo 25 kotlů Yarrow. Lodní šrouby byly čtyři. Nejvyšší rychlost dosahovala 25 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Všechny čtyři lodě byly do služby zařazeny v průběhu první světové války. Byly součástí baltské floty a měly bránit Finský záliv proti případnému nájezdu německé Kaiserliche Marine.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka a meziválečná doba.", "content": "Říjnová revoluce a občanská válka v Rusku přinesly poškození lodí a nedostatek posádek, což si vyžádalo jejich dočasné stažení ze služby (výjimkou byla pouze bitevní loď \"Petropavlovsk\" nasazena bolševiky v občanské válce).  Do služby se postupně vracely s novými revolučními jmény – \"Marat\" (ex \"Petropavlovsk\") v roce 1922, \"Parižskaja kommuna\" (ex \"Sevastopol\") v roce 1923 a \"Okťabrskaja revolucija\" (ex \"Gangut\") v roce 1926. Všechny tři lodě byly ve 30. letech rozsáhle rekonstruovány. Dostaly například nové nástavby, systémy řízení palby, jeřáb s hydroplány, kotle a pozměněna byla i výzbroj. Naopak \"Frunze\" (ex \"Poltava\") byla v roce 1920 těžce poškozena požárem. Uvažovalo se o její přestavbě na letadlovou loď. Nakonec loď posloužila jako zdroj náhradních dílů a po druhé světové válce byla sešrotována. Dvě její dělové věže byly instalovány v Sevastopolu jako pobřežní baterie.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "\"Marat\" a \"Okťabrskaja revolucija\" strávily druhou světovou válku na Baltu. \"Marat\" byl potopen německými střemhlavými bombardéry a příležitostně sloužil jako plovoucí baterie. \"Okťabrskaja revolucija\" se také soustředila hlavně na podporu pozemních sil obránců obleženého Leningradu.  \"Parižskaja kommuna\" pak byla v letech 1929–1930 přesunuta do Černého moře, kde mělo sovětské námořnictvo nedostatek velkých válečných lodí. V této oblasti byla nasazena ve světové válce. Především svou palbou podporovala pozemní operace Rudé armády. Nasazena byla jak v Kerčsko-feodosijské operaci, tak později pro znovuobsazení Krymu. V roce 1943 bylo lodi vráceno předválečné jméno \"Sevastopol\".  \"Okťabrskaja revolucija\" a \"Sevastopol\" přečkaly válku v aktivní službě, ve které zůstaly do roku 1954, kdy byly převedeny k výcviku. O dva roky později byly sešrotovány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Gangut byla třída bitevních lodí Ruského carského námořnictva. Celkem byly v letech 1909–1914 postaveny čtyři jednotky této třídy. Lodě se účastnily první světové války i ruské revoluce (po ní dostaly nová revoluční jména). \"Frunze\" ve 20. letech zničil požár a zbylé tři lodě byly ve 30. letech rozsáhle rekonstruovány. Dvě jednotky byly za druhé světové války nasazeny na Baltu a jedna v Černém moři. Jejich hlavní činností byla dělostřelecká podpora pozemních jednotek. \"Marat\" za války zničily německé střemhlavé bombardéry, zbylé dvě bitevní lodě sloužily až do poloviny 50. let. Poté byly sešrotovány.", "tgt_summary": "The \"Gangut\"-class battleships, also known as the \"Sevastopol class\", were the first dreadnoughts begun for the Imperial Russian Navy before World War I. They had a convoluted design history involving several British companies, evolving requirements, an international design competition, and foreign protests. Four ships were ordered in 1909,,,, and. Construction was delayed by financing problems until the Duma formally authorized the ships in 1911. They were delivered from December 1914 through January 1915, although they still needed work on the gun turrets and fire-control systems until mid-1915. Their role was to defend the mouth of the Gulf of Finland against the Germans, who never tried to enter, so the ships spent their time training and providing cover for minelaying operations. Their crews participated in the general mutiny of the Baltic Fleet after the February Revolution in 1917, and joined the Bolsheviks the following year.", "id": 2024054}
{"src_title": "Gillian Jacobs", "tgt_title": "Gillian Jacobs", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jacobs se narodila jako Gillian Maclaren Jacobs rodičům Martině Magenau Jacobs a Williamu F Jacobs mladšímu v Pittsburghu, Pensylvánii a vyrostla na jednom ze zdejších předměstí. Má irské, skotské, německé a francouzské předky.  V Pittsburghu se proslavila hraním ve zdejším městském divadle. Po vystudování Mt. Lebanon High School v roce 2000, se přestěhovala do New Yorku, kde začala studovat herectví na proslulé The Juilliard School, kde se připojila k herecké skupině nazvané Drama Division's Group 33.  Jedna z jejích hereckých kolegyní na ní prozradila, že je zarputilou abstinentkou. Tuto informaci posléze potvrdila v TV show s názvem \"The Late Late Show\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Výraznější slávu ji přinesla role Adele Congreve v televizním seriálu s názvem \"The Book of Daniel\". Zahrála si v pilotním díle seriálu televizní stanice ABC \"Traveler\", v ostatních dílech byla ovšem nahrazena jinou herečkou. Následně se objevila například v seriálech \"Zákon a pořádek\" a \"Hranice nemožného\".  V roce 2006 si Jacobs zahrála v divadle Off-Off-Broadway v adaptaci s názvem \"Cagelove\" od Chris Denhama. Ačkoli tato adaptace nezískala moc dobré kritiky, herecké umění Gillian Jacobs se kritikům líbilo. \"The New York Times\" nabádal své čtenáře, aby \"si určitě zapamatovali jméno Gillian Jacobs, nádherné absolventce Juilliardu, která bude jednou zářit jako hvězda\".  Na divadelní scéně se objevila například ve hrách \"The Fabulous Life of a Size Zero\" (2007), \"A Feminine Ending\" (2007) a \"The Little Flower of East Orange\" (2008), kterou režíroval Philip Seymour Hoffman.  Své herecké umění ukázala ve filmech \"Gardens of the Night\" (2007); \"Blackbird\" (2007); \"Choke\" (2008), který byl inspirován novelou spisovatele Chucka Palahniuka a \"The Box\" (2009).V roce 2009 získala roli v komediálním seriálu \"Zpátky do školy\". Jacobs okomentovala svoje působení v tomto seriálu v interview s magazínem Venus Zine, \"V tomto seriálu je tolik absurdity. Existujeme ve světě, kde se každý týden může stát cokoliv a to mě naplňuje v mnoha směrech.\"V září 2014 byla obsazena do hlavní role seriálu \"Love\", který měl premiéru v roce 2016. V lednu 2015 zrežírovala film o Grace Hooper ve filmu \"The Queen of Code\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gillian Jacobs (* 19. října 1982, Pittsburgh, Pensylvánie, USA) je americká filmová, divadelní a televizní herečka, která je nejvíce známá díky roli Britty Perry v americkém komediálním seriálu stanice NBC \"Zpátky do školy\" a roli Mickey v Netflixovém seriálu \"Love\".", "tgt_summary": "Gillian MacLaren Jacobs (; born October 19, 1982) is an American actress. She is best known for her roles as Britta Perry on the NBC comedy series \"Community\" (2009–2015) and Mickey Dobbs on the Netflix romantic comedy series \"Love\" (2016–2018). She had a recurring role as Mimi-Rose Howard on the fourth season of the HBO comedy-drama series \"Girls\" (2012–2017) and has appeared in films such as \"Gardens of the Night\" (2008), \"The Lookalike\" (2014), \"Life Partners\" (2014), \"Hot Tub Time Machine 2\" (2015), \"Don't Think Twice\" (2016), \"Brother Nature\" (2016), \"Life of the Party\" (2018), and \"Ibiza\" (2018).", "id": 2342304}
{"src_title": "Nikolaj Konstantinovič Rerich", "tgt_title": "Nicholas Roerich", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v bohaté rodině, jeho otec byl notář, patřil do tzv. vyšší střední třídy a stýkal se s umělci a spisovateli. Nikolaj měl už jako dítě všestranné zájmy – kromě malování také archeologii a přírodní vědy. Chtěl studovat malířství, otec mu však doporučoval práva, a tak se roku 1893 zapsal zároveň na akademii výtvarných umění a na universitu (práva). Hudební teoretik a kritik Vladimir Vasiljevič Stasov v něm v té době probudil zájem o hudbu a seznámil ho s vynikajícími hudebníky Modestem Petrovičem Musorgským, Nikolajem Andrejevičem Rimským-Korsakovem, Alexandrem Konstantinovičem Glazunovem. Rerich se stal ctitelem a znalcem vážné hudby, nejvíce miloval dílo Richarda Wagnera. Seznámil se i s mladým Sergejen Pavlovičem Ďagilevem, který také studoval práva. Později s Ďagiljevem, organizátorem slavného Ruského baletu, působícího v Paříži, spolupracoval. Vytvořil např. scénický návrh pro tehdy skandální premiéru Stravinského baletu Svěcení jara (Paříž, 29. května 1913).  Roku 1899 po dokončení studií se Rerich rozhodl, že bude cestovat po Evropě, aby poznal kulturní život a hlavně výstavy, muzea a výtvarné umění v Paříži, Bruselu a Berlíně. Ještě před odjezdem se seznámil s Helenou Šapošnikovou, neteří skladatele Musorgského, se kterou se zasnoubil a po návratu z evropské studijní cesty si ji vzal za ženu. Helena byla všestranně nadaná spisovatelka (jejím nejvýznamnějším dílem jsou Základy buddhismu). Celý život byla manželovi oporou, měla stejné zájmy a doprovázela ho i na jeho cestách. V roce 1902 se jim narodil syn Grigorij, 1904 syn Svjatoslav.  Další studijní cestu podnikl Rerich v letech 1903–04 po evropském Rusku, kreslil a maloval chrámy, hrady, města. Uvědomil si, že většina památek je ve špatném stavu, upozorňoval na tyto nedostatky, a již tehdy vznikal plán na záchranu památek, který později rozšířil na celý svět – za 30 let vyhlásil slavný Roerichův pakt.  Roku 1915 onemocněl zápalem plic a dlouhodobě se léčil ve Finsku, revoluce ho zastihla mimo území Ruska. V nepřehledné situaci uvažoval, že se usadí v Indii, dostal však pozvání k návštěvě Spojených států a v roce 1920 tam s rodinou odjel. Měl velmi úspěšnou výstavu v New Yorku a ještě několik dalších výstav po celých Spojených státech. Pracoval tam i jako scénický výtvarník (Wagnerova opera Tristan a Isolda pro Operu v Chicagu). V roce 1921 založil v New Yorku vzdělávací Mistrovský institut spojených umění, který se snažil propojit malířství s ostatními druhy výtvarného umění. Institutu se dařilo do roku 1937, kdy byl zrušen, a až 1949 byl obnoven jako N. Roerich Museum. Je v něm veliká sbírka umělcových obrazů.  Konečně v roce 1923 se Rerichovi dostali do Indie. Nejdříve se soustředili na prohlídku kulturních a historických center a seznámení s vynikajícími učenci a umělci. Přestěhovali se do podhůří Himálaje, údolí Kullu blízko městečka Naggar, kde založili nový domov a ústředí himálajských studií, které bylo zaměřeno na botaniku, etnografii, lingvistiku a starou indickou a čínskou medicínu. Toto zařízení se rozkládá na ploše 16 hektarů a má 11 budov. Funguje dodnes jako mezinárodní nadace Institution Roerich Memorial Trust (IRMT), která má výzkumné centrum, galerii Rerichových obrazů a především školu pro 150 dětí, kde se vyučuje vedle výtvarného umění také indický klasický balet, klasická hudba, umění řezbářské a textilní (tradiční tkaní).  Rericha, který se hluboce zajímal o náboženství a kulturu Východu, fascionovala pověst o bájné podzemní říši Šambala, která se prý nachází v Himálaji. Svoji velikou výzkumnou expedici (1924-28) věnoval právě hledání této bájné země. Putoval s manželkou a syny a vyšli ze Šrínagaru v Kašmíru, pokračovali přes Ladak, Tibet, Turkestán a pohoří Altaj až do Mongolska. Po cestě studovali náboženství, mýty, bajky a jazyky obyvatel všech území, kterými prošli, hovořili s domorodci i s mnichy z vysokohorských klášterů. Cesta byla nesmírně náročná, i když byli dobře vybaveni – expedice měla sto velbloudů, pět koní, pět nákladních povozů a několik desítek nosičů. Postupovali starými karavanními cestami, museli překonat přes třicet vysokohorských průsmyků ve výšce 4 až 6 tisíc metrů, přešli pohoří Karákóram i Altaj a putovali po okrajích čínské pouště Taklamakan. Cestu popisuje kniha Srdce Asie, vznikla na ní řada obrazů a byla inspirací i pro další díla.  Po návratu Rerich maloval a psal knihy a filozofická pojednání z etnografie, archeologie, mystiky a náboženství. Roku 1935 začal realizovat záměr, o kterém uvažoval již řadu let - zformuloval a propagoval mezinárodní dohodu o ochraně uměleckých, historických a kulturních památek v případě války (tzv. Rerichův mírový pakt), který podepsalo 21 států panamerické unie a významní světoví umělci (Rabíndranáth Thákur, G. B. Shaw, H. G. Wells aj.). Namaloval pro tuto akci obraz „Pakt kultury“, který má ve svém středu čintámani, buddhistický a hinduistický symbol, který byl pro Roericha znakem duchovna a míru. Čintámani (sanskrt), je bájný drahokam s osmi fazetami, který plní všechna přání. V Rerichiově stylizovaném zobrazení je to červeně orámovaný bílý kruh, který má uprostřed tři pyramidovitě uspořádané červené čintámani (kruhy). Roerich navrhl také vlajku paktu kultury – kruh čintámani v bílém poli. Tento symbol se stal zobrazením jeho nejvnitřnějšího přesvědčení, že mír je bezpodmínečnou nutností pro další duchovní rozvoj lidstva. Za svoji mírovou iniciativu byl N. K. Rerich nominován v roce 1935 na Nobelovu cenu míru.  Celý život se snažil přispívat k duchovnímu rozvoji lidstva. Proto spolu s manželkou Helenou vytvořil novou duchovní cestu nazvanou agni-jóga (agni znamená v sanskrtu oheň), pokus o syntézu buddhismu, teosofie, ruského ortodoxního křesťanství a Einsteinovy teorie relativity.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V prvním období (kolem roku 1904) maloval hlavně ruská posvátná místa a kláštery (Starý Novgorod, Jaroslavl, Rostov Veliký, Suzdal, Smolensk, Kostroma, Pečora). Obrazy zachycovaly náboženské témata a pravoslavné světce, ale již v nich převládal mysticismus - motiv andělů, strážců duchovních pokladů, motiv cesty, brány, mostu jako symbol duchovního hledání. Objevovalo se i poselství dávných věků a kultur (Ilja Muromec, Velké očekávání), do obrazů zakomponovával také zapomenuté symboly. Po první světové válce maloval především alegorické a symbolické obrazy (Bitva v nebesích).  Další tvorba byla ovlivněna studiem náboženství a mystiky, zvláště východní. Jeho díla byla poznamenána pobytem v Indii a Himálajskou expedicí (obrazy Himálaj, Brahmaputra, Horská pevnost, Horské jezero, Klášter, Lama, Hranice Tibetu, Kančendženga, Tibetský stan, Mongolské jurty, Mongolský jezdec, Kůň štěstí – znak čintamani, Gessar-chán). Věčným tématem bylo zachycení mužského a ženského principu a série ikonografických představ o matce boží. Zobrazoval ji jako křesťanskou Marii (Madona laboris), nebo hinduistické bohyně (Lakšmí a hněvivá Kálí). Maloval také společně představitele různých světových náboženství – Krista, Muhammada, Buddhu, Konfucuia. Zajímal se i o „bohy budoucnosti“, Buddhu příštích věků Majtreju a Kalkího, posledního avatara (vtělení) boha Višnua.  Rerichovy knihy byly věnovány především filosofii, náboženství a mystice (Adamant, Plamen v kalichu, Říše světla), ale i etnografii a archeologii. Duchovní hledání odráží sbírka básní Květy Morya (1916–19). Cesty zachycují knihy Srdce Asie a Požehnaná cesta.", "section_level": 1}, {"title": "Řády a vyznamenání.", "content": "V češtině vyšla v 2003 Rerichova kniha Zářící Šambala v nakladatelství Kitěž.  V Rusku si N. K. Rericha i jeho díla vždy velmi vážili, jeho obrazy jsou v moskevské Treťjakovské galerii a stále vycházejí v ruštině jeho knížky. Roku 2014 byla v Petrohradě uspořádána k 150. výročí umělcova narození veliká výstava, na které byly i obrazy zapůjčené ze zahraničí, především z Indie a USA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nikolaj Konstantinovič Rerich, rusky Николай Константинович Рéрих, v anglosaském světě známý jako Nicholas Roerich ( – 13. prosinec 1947) byl ruský mystik, malíř, scénograf, filozof, archeolog, teozof, spisovatel a cestovatel. Vytvořil na 7000 obrazů a 30 literárních děl.", "tgt_summary": "Nicholas Roerich (; October 9, 1874 – December 13, 1947) – known also as Nikolai Konstantinovich Rerikh () – was a Russian painter, writer, archaeologist, theosophist, philosopher, and public figure, who in his youth was influenced by a movement in Russian society around the spiritual. He was interested in hypnosis and other spiritual practices and his paintings are said to have hypnotic expression.", "id": 705150}
{"src_title": "Windows Essentials", "tgt_title": "Windows Essentials", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Neoddělitelnou součástí operačního systému Windows Vista bylo několik aplikací (Windows Mail, Windows Movie Maker, Windows Kalendář ad.), což se setkalo s kritikou některých uživatelů. Proto Microsoft tyto programy nezahrnul do instalace nové verze Windows 7 a vytvořil balík těchto aplikací, které mohou být doinstalovány. Aplikace se odvíjí od původních webových služeb na portálu live.com.  První verzí sady aplikací byla nazvaná Wave 1, ale byla dostupná jen pro otestování. Další verze aplikací Wave 2 byla dostupná pro veřejnost od roku 2007. Zahrnovala programy Messenger, e-mailový klient a Writer. Výraznější aktualizace přišla s verzí Wave 3 v roce 2009, kdy byl balík aplikací přejmenován na \"Windows Live Essentials\" a ve které přibyly programy Windows Live Movie Maker a Microsoft Office Outlook Connector. V této aktualizaci se objevilo nové uživatelské prostředí a nové ikony. Předposlední verzí Wave 4 byla aktualizace \"Windows Live Essentials 2011\". K aplikacím Messenger, Mail, Writer a Movie Maker přibyly Fotogalerie, Windows Live Mesh a Zabezpečení rodiny. Poslední aktualizace Wave 5 vyšla v roce 2012 s názvem \"Windows Essentials 2012\". Nových funkcí se dočkala především aplikace Movie Maker. Nově je možné ukládat videa ve formátu H.264, zobrazit audio stopu a přibyly služby k publikování videí. Aplikace Mesh byla nahrazená aplikací SkyDrive (později přejmenovaná na OneDrive).", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotogalerie.", "content": "První verze aplikace Fotogalerie přišla s operačním systémem Windows Vista a postupně aktualizovaná je součástí všech verzí Windows Essentials.  Aplikace slouží pro správu a synchronizaci obrázků a videí. Fotogalerie používá koncept hierarchického tagování, umožňuje přidávat názvy, hodnocení, metadata a poznámky. V aplikaci lze fotografie ve formátu JPEG upravovat (změna velikosti, ořez, redukce červených očí, expozice, barva ad.). Obsahuje funkce na tvorbu panoramatických obrázků fotokoláže a objednání vytištěných fotografií.", "section_level": 2}, {"title": "Movie Maker.", "content": "Aplikace Windows Movie Maker byla představená v beta verzi v roce 2008 a od roku 2009 je součástí všech následujících verzí (Wave 3 – Wave 5). Pomocí aplikace je možné vytvářet nebo editovat videa. Výhodou je snadné ovládání.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Live Mail.", "content": "První verze poštovního klienta byla vydaná s aktualizací Wave 2. Aplikace slouží především pro přijímání a odesílání e-mailové pošty přes protokoly POP3 a IMAP. Dále obsahuje kalendář s možností zapisování událostí, správu kontaktů, informační kanály RSS a funkci Diskusní skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Live Writer.", "content": "Program Writer slouží ke psaní článků na internetový blog a jejich následného publikování. Podporuje služby jako WordPress, Blogger (od firmy Google) a TypePad, příp. je možné nakonfigurovat jiné služby.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Live Messenger.", "content": "Messenger je klient pro službu okamžitého zasílání zpráv.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Live Zabezpečení rodiny.", "content": "Program slouží rodičům pro sledování toho, jak jejich děti používají počítač, a pro blokování přístupu na webové stránky podle nastavených filtrů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows Essentials (\"Windows Live Essentials\" nebo \"Windows Live Installer\") je sada freeware aplikací od společnosti Microsoft, které nabízí integrovaného e-mail klienta, instant messaging, fotogalerie, Movie Maker, a další aplikace.", "tgt_summary": "Windows Essentials (formerly Windows Live Essentials and Windows Live Installer) is a discontinued suite of Microsoft freeware applications that includes email, instant messaging, photo sharing, blogging, and parental control software. \"Essentials\" programs are designed to integrate well with each other, with Microsoft Windows, and other Microsoft web-based services such as OneDrive and Outlook.com.", "id": 2226611}
{"src_title": "ASAP Rocky", "tgt_title": "ASAP Rocky", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se roku 1988 a byl pojmenován po slavném rapperovi Rakim z dua Eric B. & Rakim. Když mu bylo dvanáct let jeho otec byl uvězněn za prodej drog. O rok později byl zavražděn jeho bratr. V té době se rozhodl plně věnovat rapování, o které se zajímal již od svých osmi let. Dle svých slov ho při tvorbě inspirovali skupiny The Diplomats, Three 6 Mafia, Mobb Deep, Wu-Tang Clan, UGK, Run-D.M.C. a Bone Thugs-n-Harmony. Jako mladistvý vyrůstal jen s matkou, kdy často přespávali v chudinském útulku než se přestěhovali do New Jersey.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky v hudbě (2007–2010).", "content": "Ve svých devatenácti letech vstoupil do skupiny A$AP Mob. V té přijal část svého pseudonymu, a to akronym ASAP, který má význam: \"Always Strive and Prosper\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Long. Live. ASAP\" (2011–2013).", "content": "V červenci 2011 vydal svůj první mixtape \"Deep Purple\", který byl složen ze starších písní. Svůj první nový singl vydal v srpnu 2011, byla jím píseň \"Peso\". Pro ni i pro píseň \"Purple Swag\" natočil videoklipy. Ty ho poté proslavily na internetu a vedly k zisku nahrávací smlouvy u společností Polo Grounds Music, RCA Records a Sony Music Entertainment. V říjnu pak vydal oficiální mixtape \"LiveLoveA$AP\".  V roce 2012 byl společně s Kendrickem Lamarem předskokanem na turné Drakea. Svůj televizní debut si odbyl v srpnu 2012, kdy vystupoval v show Late Night with Jimmy Fallon. Tam také předvedl svůj debutový singl \"Goldie\", který se umístil na 55. příčce amerického žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs. V říjnu pak vydal svůj velmi úspěšný druhý singl \"Fuckin' Problems\" (ft. Drake, 2 Chainz a Kendrick Lamar). Tato píseň se vyšplhala na 8. příčku v Billboard Hot 100 a na 2. v Hot R&B/Hip-Hop Songs, zabodovala i v dalších zemích světa. V USA se stala 2x platinovou.  Dne 15. ledna 2013 vydal své debutové album \"Long. Live. ASAP\", které debutovalo na první příčce žabříčku Billboard 200 se 139 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. První místo obsadilo i v Canadian Albums Chart a sedmé v UK Albums Chart. Po vydání alba se v žebříčku Billboard Hot 100 umístily další dvě písně, ačkoliv nešlo o singly, a to \"Wild for the Night\" (82. příčka) a \"Long Live A$AP\" (86. příčka). K červnu 2013 se v USA prodalo 378 000 kusů alba. V březnu 2015 album získalo RIAA certifikaci zlatá deska za 500 000 kusů alba v distribuci. Později díky streamům dosáhlo i na certifikaci platinová deska.", "section_level": 2}, {"title": "\"At. Long. Last. ASAP\" (2014–2015).", "content": "V březnu 2014 oznámil, že začal pracovat na svém druhém albu. V říjnu 2014 vydal první singl s názvem \"Multiply\". Ten byl v lednu 2015 následován singlem \"Lord Pretty Flacko Jodye 2 (LPFJ2)\", ani jedna píseň se v žebříčcích neumístila. Na produkci alba se podíleli Juicy J, Danger Mouse a ASAP Yams. Jeho mentor a kolega z uskupení ASAP Mob s pseudonymem ASAP Yams zemřel v lednu 2015, což se ASAP Rockyho velmi dotklo. V březnu 2015 oznámil název alba, a to \"At. Long. Last. ASAP\". Album mělo být vydáno 12. května 2015, ale v průběhu května bylo odloženo na 2. června. Nakonec bylo vydáno 26. května 2015. V první týden prodeje se v USA prodalo 116 731 kusů alba a bylo 25 milionkrát streamováno, tím debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200. Po vydání alba se singl \"L$D\" umístil na 62. příčce v Billboard Hot 100, a také dřívější singl \"Everyday\" (ft. Rod Stewart, Miguel a Mark Ronson) (92. příčka). Do žebříčku se dostala i píseň \"Electric Body\" (ft. Schoolboy Q) (80. příčka). Celkem se v USA prodalo 210 000 kusů alba. V únoru 2016 RIAA změnila pravidla udělování certifikací a nově do celkového prodeje započítávala i audio a video streamy. Díky tomu album získalo certifikaci zlatá deska. Později díky streamům dosáhlo i na certifikaci platinová deska.", "section_level": 2}, {"title": "\"Testing\" (2018).", "content": "V dubnu 2018 vydal singl \"ASAP Forever\", který sampluje Mobyho hit z roku 2000 \"Porcelain\". Píseň se umístila na 63. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a stala se platinovou. Dalším singlem je píseň \"Praise the Lord (Da Shine)\" (ft. Skepta) (45. příčka, 2x platinový singl). Album \"Testing\" bylo vydáno 25. května 2018 a debutovalo na 4. příčce žebříčku Billboard 200. Album v USA obdrželo certifikaci zlatá deska.  V roce 2019 vydal nový singl \"Babushka Boi\" (69. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život a další odvětví.", "content": "Mezi lety 2011 a 2012 se stýkal s australskou rapperkou Iggy Azaleaou. Mayers je pescetariánem.  Od roku 2013 prodává vlastní zboží (merch) labelu A$AP. Na oblečení spolupracoval například s belgickým módním designerem Rafem Simonsem. V roce 2014 podepsal smlouvu s talentovou agenturou William Morris Endeavor, která ho zastupuje.  V roce 2016 zveřejnila americká oděvní značka Guess kolekci oblečení GUE$$, na které Mayers spolupracoval. Jde o vintage kolekci inspirovanou módou 90. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakim Mayers (* 3. října 1988, New York, Spojené státy), spíše známý jako A$AP Rocky, je americký rapper. Nejdříve proslul ve skupině A$AP Mob, od roku 2011 je také na sólové dráze u labelů Polo Grounds / RCA / Sony.", "tgt_summary": "Rakim Athelaston Mayers (born October 3, 1988), known professionally as ASAP Rocky (stylized as A$AP Rocky;, ), is an American rapper, singer, songwriter, record producer, model, actor, and music video director. He is a member of the hip hop collective A$AP Mob, from which he adopted his moniker.", "id": 1873345}
{"src_title": "Svatý Kolumbán", "tgt_title": "Columbanus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kolumbán mladší se narodil přibližně v roce 540 (některé prameny uvádějí dokonce data 525-530, některé 543) v jihovýchodním Irsku v provincii Leinster. Nejprve obdržel domácí vzdělání a jeho učitelé jej pak poslali studovat tzv. svobodná umění, kde se stal obdivovatelem Senecy, Horatia, Ovidia nebo Vergilia. Vzdělal se v gramatice, rétorice, geometrii, studoval Bibli.  Ve dvaceti letech se rozhodl vzdát světských radostí a začal žít klášterním životem. Nejprve vstoupil do kláštera Cluan-Inis, kde se vzdělával pod vedením opata Sinella, poté do kláštera Bаngor na východním pobřeží Severního Irska, kde byl opatem asketický mnich Comgall. V tomto klášteře byl Kolumbán, po letech věnovaných modlitbám, askezi a studiu, vysvěcen na kněze. Od svých padesáti let působil jako misionář ve Francii, Germánii a Itálii. V Itálii vystoupil proti arianismu.  Zemřel 23. listopadu 615 v Bobbiu, klášteře, který sám založil..", "section_level": 1}, {"title": "Misijní činnost.", "content": "V roce 590 se Kolumbán vydal s dvanácti průvodci na misijní cestu do Evropy. Nejprve působil jako misionář v Bretani, Galii a Burgundsku, potom se přemístil do Vogéz. Zde postavil několik klášterů, vytvořil pravidla pro život v nich, zavedl zpověď a pokání. První kláštery vznikly na území Francie, v Annegray, v Luxeuil, ve Fontaine. Kolumbánův způsob života a jeho řehole do nich lákaly velké množství mladých lidí, což mělo za následek zvýšenou potřebu výstavby nových a nových klášterů. Například z Fontaine bylo později založeno na padesát nových klášterů, které se řídily Kolumbánovou řeholí.  V Luxeuil žil Kolumbán skoro dvacet let. Dostal se do konfliktu s francouzskými biskupy, protože se snažil o zavedení irské tradice, např. co se týkalo data Velikonoc, a byl kvůli tomu roku 603 předvolán před synodu. Do konfliktu se dostal také s králem Theoderichem a jeho babičkou Brunhildou, a to za kritiku nemravného života na královském dvoře. Theodorich jeho i ostatní mnichy irského původu dekretem z roku 610 vyhostil ze země, místo do Irska však Kolumbán odjel do Německa, odtud do Itálie, kde byl roku 612 přijat langobardským králem. Od něho dostal pozemky v údolí Trebbia a zde založil svůj nejvýznamnější klášter Bobbio..", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "„Nehledáme Boha, který přebývá někde daleko od nás, ale toho, kterého máme uvnitř v sobě, jestliže si to ovšem zasloužíme.“  „Hledej nejvyšší vědění ne ve slovní disputaci, ale v dokonalém dobrém životě, ne jazykem, ale vírou, která vychází z prostého srdce a nezakládá se na dohadech učené bezbožnosti.“  „Pravá láska se neprojevuje jen slovem, ale činem, doopravdy. Vracejme tedy Bohu, našemu Otci, jeho obraz neporušený – svou svatostí, neboť on je svatý a říká: Buďte svatí, neboť já jsem svatý. Vracejte mu ho svou láskou, neboť on je láska... Vracejte ho svou dobrotou a pravdivostí, neboť on je dobrota a pravda. Nemalujme obraz, který s ním nemá nic společného.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Kolumbán či Kolumbán z Bobbia nebo také Kolumbán mladší (cca 540 – 23. listopadu 615) byl iroskotským misionářem na evropské pevnině, zejména ve Francii a Itálii. Papež Jan Pavel II. jej oficiálně prohlásil za patrona motocyklistů, dále je také vzýván proti záplavám a duševním onemocněním. Jeho atributy jsou holubice, kniha, medvěd, pramen, Slunce.", "tgt_summary": "Columbanus (, 540 – 21 November 615), also known as St. Columban, was an Irish missionary notable for founding a number of monasteries from around 590 in the Frankish and Lombard kingdoms, most notably Luxeuil Abbey in present-day France and Bobbio Abbey in present-day Italy.", "id": 1244361}
{"src_title": "Ken Wilber", "tgt_title": "Ken Wilber", "src_document": [{"title": "Holon a kvadrant.", "content": "Základními kameny integrální teorie je koncept \"holonu\" (což je pojem původně zavedený Arthurem Koestlerem) a tzv. kvadrantu. Pojem holon má vyjádřit, že každá entita má podvojný charakter: na jedné straně má autonomní existenci a existuje sama pro sebe, na druhé je součástí vyšších celků, je na nich závislá, je jimi ovlivňována a ovlivňuje je (obvyklým příkladem bývá buňka lidského těla či jedinec v rámci společnosti). Celostní je takový pohled, který vnímá oba charaktery a udržuje je v rovnováze.  Podobnou rovnováhu Wilber hledá v tzv. kvadrantu. Vzhledem k tomu, že člověk a jeho mysl je rovněž holonem, nelze na ni uplatnit jediný model při pokusu ji pochopit – je souběžně „já“, „to“, „my“ i „ti“. To vytváří jakési částečně samostatné oblasti: „já“ podle Wilbera nejlépe popisuje Freudova psychoanalýza, „to“ Skinnerův behaviorismus, „my“ Gadamerova hermeneutika a „ti“ Marxova ekonomická teorie. To vytváří jakýsi teoretický kvadrant, v němž jednotlivé části jsou komplementární a je třeba se je tak naučit vnímat, byť zdánlivě se jednotlivé způsoby pohledu vylučují.  Obecně je dle Wilbera kvadratický pohled nutný na každý holon, byť výkladové modely už nejsou stejné jako u člověka a jeho subjektivity.  S pomocí kvandrantu Wilber nastolil i svou teorii pravdy. I pravdy existují čtyři (individuálně-vnitřní – autenticita, individuálně-vnější – fakticita, kolektivně-vnitřní – spravedlnost, kolektivně-vnější – funkčnost).  Kromě Freuda, Marxe, Skinnera a Gadamera Wilber ovšem syntetizuje mnoho jiných teorií, užívá myšlenky kvantového fyzika Davida Bohma, fyzika Ilji Prigogina, psychologů Jeana Piageta, Carla Gustava Junga, Erika Eriksona či Abrahama Maslowa, spisovatelů Aldouse Huxleyho či Ralpha Waldo Emersona, řady západních klasiků (Platón, Plótínos) či východní filozofie (zejména Šrí Aurobindo), pro niž se nadchl již v mládí, kdy se buddhismus a taoismus v 60. letech staly v USA velmi populární.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Earl Wilber (* 31. leden 1949) je americký psycholog a filosof, který bývá řazen k transpersonální psychologii, hlubinné psychologii, mysticismu, new age či hlubinné ekologii. Svou filozofii nazývá Integrální teorie, roku 1998 k jejímu šíření založil \"Integral institute\". K jeho nejznámějším knihám patří \"Theory of Everything\", \"Stručná historie všeho\" a magnum opus \"Pohlaví, ekologie, duchovnost\" (\"Sex, Ecology, Spirituality)\".", "tgt_summary": "Kenneth Earl Wilber II (born January 31, 1949) is an American philosopher and writer on transpersonal psychology and his own integral theory, a systematic philosophy which suggests the synthesis of all human knowledge and experience.", "id": 240765}
{"src_title": "Alejandro Jodorowsky", "tgt_title": "Alejandro Jodorowsky", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se na severu Chile poblíž Iquique v židovské rodině z Ukrajiny. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Santiaga, kde se seznámil s básníky Nicanorem Parrou a Enriquem Lihnem.  V 50. letech odjel do Paříže, aby se zde učil pantomimu u mima Etienne Decrouxe. Poté založil s Fernandem Arrabalem a Rolandem Toporem avantgardní skupinu performančního umění nazvanou \"Mouvement panique\". Roku 1966 vytvořil svůj první komiks (\"Anibal 5\"), roku 1967 natočil první film (\"Fando y Lis\"). Roku 1970 zaujal netradičním filmovým westernem \"El Topo\". Film nadchl Johna Lennona a Yoko Ono, kteří poskytli Jodorowskému milion dolarů na další film. Výsledkem byl kultovní snímek \"La Montaña Sagrada\" (Svatá hora) z roku 1973. V něm Jodorowsky otevřel své velké téma esoteriky. Byl poté blízko k realizaci velkého projektu, adaptaci románu \"Duna\" Franka Herberta (do role císaře hodlal obsadit malíře Salvadora Dalího, do role barona Harkonnena Orsona Wellese). Projekt však zkrachoval, protože jeho rozpočet a nekonformní zpracování nechtěla zaštítit žádná produkční společnost.  Natočil pak ještě tři filmy, ovšem již jen v undergroundové produkci. Známým se stala jeho science-fiction komiksová série \"Incal\" z let 1981–1989, na které spolupracoval s kreslířem Moebiem.  Koncem 80. let se opět obrátil novým směrem a rozvinul vlastní filosoficko-spirituální syntézu s terapeutickými ambicemi, kterou nazval \"psychomagie\" a jež je postavena z velké části na studiu tarotu, imaginaci, interpretaci snů a symbolů. V Paříži začal provozovat psychomagickou terapeutickou praxi, za níž si nechává platit pouze dopisy klientů. Principy této praxe vysvětluje v knize rozhovorů \"Psychomagie: nástin panické terapie\" (1995, česky 2015). Vede psychomagické dílny a semináře v různých zemích.  V roce 2013 byl uveden jeho film \"Tanec reality\", který se vrací k jeho chilskému dětství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alejandro Jodorowsky Prullansky (* 17. února 1929 Tocopilla, Chile) je chilsko-francouzský filmař, herec, mystik, filosof, autor komiksů, dramatik a spisovatel, někdy řazený k surrealismu. Svou duchovní nauku nazval psychomagie.", "tgt_summary": "Alejandro Jodorowsky Prullansky (; born 17 February 1929) is a Chilean-French filmmaker and artist. Since 1948, Jodorowsky has worked as a novelist, screenwriter, a poet, a playwright, an essayist, a film and theater director and producer, an actor, a film editor, a comics writer, a musician and composer, a philosopher, a puppeteer, a mime, a psychologist and psychoanalyst, a draughtsman, a painter, a sculptor, and a spiritual guru. Best known for his avant-garde films \"El Topo\" (1970) and \"The Holy Mountain\" (1973), he has been \"venerated by cult cinema enthusiasts\" for his work which \"is filled with violently surreal images and a hybrid blend of mysticism and religious provocation\".", "id": 1600600}
{"src_title": "Lnička", "tgt_title": "Camelina", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento rod je rozšířen v Evropě, v mírném podnebném pásu Asie, v severní a subsaharské Africe, v obou Amerikách a Austrálii. Do zámořských oblastí se dostala jeho semena s osivem obilí nebo lnu.  Rostliny jsou odolné k přísuškům, potřebují dostatek vláhy pouze k vyklíčení, pak již rostou i za poměrného sucha. Jejích semena mají dlouhou životnost, za vhodných podmínek klíčí v průběhu téměř celého roku. Mladé rostlinky které vyrostou již na podzim většinou zimní období přečkají a druhým rokem na jaře z nich vyraší květonosná lodyha. Rostliny vyklíčené na jaře kvetou tentýž rok.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostliny jednoleté nebo ozimé, lysé nebo chlupaté s jednoduchými až hvězdicovými chlupy, ale bez mnohobuněčných. Lodyhy jsou přímé či vystoupavé a dorůstají do výše 30 až 120 cm, většinou bývají rozvětvené. Listy v přízemní růžici mají krátké řapíky a v době rozvíjení květů již usychají. Lodyžní listy bez palistů vyrůstají střídavě, jsou úzké a dlouhé (2 až 7 cm), mají ouška a bývají částečně objímavé. Jejich čepele jsou celistvé nebo zubaté, někdy mírně zvlněné.  Květenství je tvořeno drobnými, symetrickými, čtyřčetnými, bisexuálními květy na stopkách a bez listenů a bývá sestaveno do hroznu, která se později ještě prodlužuje. Vytrvalé kališní lístky vyrůstající ve dvou kruzích jsou úzce podlouhlé až obkopinaté, obvykle vztyčené. Volné, výrazně delší korunní lístky, sestavené do kříže, jsou obvejčité až obkopinaté, lalokovité, na konci okrouhlé a někdy s mělkým zářezem, barvu mají žlutou, světle žlutou nebo bílou. Šest plodných tyčinek s volnými nitkami ve dvou kruzích (2 + 4) je nestejné délky a nesou vejčité nebo podlouhlé žluté prašníky. Přisedlý dvoudílný semeník je tvořen srůstem dvou plodolistů, má jednu čnělku s bliznou. V jednom oddílu semeníku je 5 až 50 vajíček. V květu jsou boční nektarové žlázky. Rod je hmyzosnubný, pyl přenáší létající hmyz. Ploidie je 2n = 40.  Plody jsou podlouhlé nebo hruškovité pukající šešule nebo šešulky dlouhé 6 až 12 mm, každá obsahuje 10 až 50 semen, na rostlině jich bývá 20 až 100 nebo i více, otvírají se dvěma chlopněmi. Drobná až středně velká bezkřídlá semena jsou okrouhlá nebo elipsoidní, endospermu mají málo nebo vůbec ne.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Za příznivých podmínek se rychle šiří a v oblastech kde se řádně nečistí osivo, nestřídají se plodiny nebo se nedostatečně zpracovává půda (orba, vláčení) se stává nepříjemným plevelem v obilovinách, lnu nebo pícninách.  Semena obsahují olej který se u některých druhů (např. u lničky seté) využívá v gastronomii, kosmetice i průmyslu, tyto druhy lničky se začínají pěstovat a šlechtit.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice rostou čtyři druhy lničky: V minulosti na našem území rostl ještě jeden druh, který je v současnosti již nezvěstný:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Lnička (\"Camelina\") je rod brukvovitých, dosud převážně planě rostoucích rostlin rozšířených téměř po všech kontinentech, jejíchž některé druhy se semeny bohatými na olej skýtají perspektivu ekonomického pěstování.", "tgt_summary": "Camelina is a genus within the flowering plant family Brassicaceae. The \"Camelina\" species, commonly known as false flax, are native to Mediterranean regions of Europe and Asia. Most species of this genus have been little studied, with the exception of \"Camelina sativa\", historically cultivated as an oil plant. Heinrich Johann Nepomuk von Crantz was the first botanist to use the genus \"Camelina\" in his classification works in 1762. As a way to reduce fossil fuel emissions, the US Navy tested a 50-50 mix of jet aviation fuel and biofuel derived from camelina seeds in 2010. A study published in December 2016 explained that the current low price of conventional kerosene-based jet fuel makes it cost-prohibitive for commercial airlines to use camelina-based jet fuel. The study said substantial government intervention would be one way to create a market for camelina, by combining 9 percent government subsidy on camelina crop production, with 9 percent tax on the conventional fuel.", "id": 2327388}
{"src_title": "Balázs Dzsudzsák", "tgt_title": "Balázs Dzsudzsák", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Debreceni VSC.", "content": "Fotbalovou profesionální dráhu zahájil Balázs Dzsudzsák v klubu Debreceni VSC v roce 2004. Během svého půsebení zde vyhrál s klubem třikrát nejvyšší maďarskou fotbalovou soutěž a třikrát maďarský Superpohár (2005, 2006, 2007).", "section_level": 2}, {"title": "PSV Eindhoven.", "content": "24. října 2007 odešel do zahraničí do nizozemského klubu PSV Eindhoven, s nímž podepsal pětiletou smlouvu. Debutoval v lize 12. ledna 2008 proti Feyenoordu Rotterdam (výhra 1:0). S PSV vyhrál nejvyšší nizozemskou ligovou soutěž Eredivisie ve své první sezóně 2007/08 a také Johan Cruijff Schaal (nizozemský Superpohár) v roce 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Anži Machačkala.", "content": "12. června 2011 přestoupil do ruského klubu Anži Machačkala, kde podepsal čtyřletý kontrakt. Debutoval 6. srpna 2011 proti celku Tom Tomsk (výhra 2:0). V Machačkale nastoupil v celkem 8 zápasech, aniž by se střelecky prosadil, většinou střídal. 27. srpna utrpěl zlomeninu klíční kosti při střetu s protivníkem v zápase s Rostovem. Toto zranění jej vyřadilo ze hry do konce sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamo Moskva.", "content": "12. ledna 2012 přestoupil za 19 milionů € do ruského klubu Dynamo Moskva, tento přestup z něj udělal nejdražšího maďarského hráče v historii. Debutoval 9. března 2012 proti CSKA Moskva a v 75. minutě založil gólovou akci, která vedla k vyrovnání na konečných 1:1. Svou první branku v dresu moskevského Dynama vstřelil v 75. minutě proti Tereku Groznyj. V následujícím kole 26. srpna 2012 si zaknihoval úspěšný zápas proti Lokomotivu Moskva, když jeden gól vsítil a na další dva přihrál, díky čemuž Dynamo zvítězilo 3:2.", "section_level": 2}, {"title": "Bursaspor.", "content": "V srpnu 2015 přestoupil z Ruska do tureckého klubu Bursaspor.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Balázs Dzsudzsák nastupoval za některé mládežnické výběry Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu debutoval 2. června 2007 v kvalifikačním zápase v Héraklionu proti domácímu týmu Řecka. Nastoupil na hřiště v 79. minutě za stavu 2:0 pro domácí tým, tímto výsledkem střetnutí také skončilo. První gól vstřelil 24. května 2008 opět v zápase proti Řecku, tentokrát se Maďarsku podařilo odčinit na domácí půdě minulou porážku a zvítězilo 3:2. Dzsudzsák se prosadil ve 47. minutě, když vyrovnával na průběžných 1:1.  10. září 2013 se jedním gólem v domácím kvalifikačním utkání proti Estonsku podílel na vysoké výhře 5:1, Maďarsko drželo dva zápasy před koncem kvalifikace druhou příčku základní skupiny D, která dávala velké šance na postup do baráže na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kam se však Maďaři neprobojovali.  S maďarským národním týmem slavil v listopadu 2015 postup z baráže na EURO 2016 ve Francii. Německý trenér maďarského národního týmu Bernd Storck jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. Maďaři se ziskem 5 bodů vyhráli základní skupinu F. V osmifinále proti Belgii se po porážce 0:4 rozloučili s turnajem. Dzsudzsák na šampionátu dvakrát skóroval (proti Portugalsku).", "section_level": 2}], "src_summary": "Balázs Dzsudzsák (* 23. prosince 1986, Debrecín, Maďarsko) je maďarský fotbalový záložník a reprezentant, který v současnosti hraje za turecký klub Bursaspor.", "tgt_summary": "Balázs Dzsudzsák () born 23 December 1986) is a Hungarian professional footballer who plays for Al Ain and the Hungary national team.", "id": 85890}
{"src_title": "Unaveni sluncem", "tgt_title": "Burnt by the Sun", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Divizní velitel \"Sergej Kotov\" (hraný Nikitou Michalkovem), přesvědčený komunista, hrdina ruské občanské války, člen staré gardy bolševiků a přímý spolupracovník Josifa Stalina, tráví odpočinkový letní den se svou rodinou, manželkou \"Marusjou\" (hranou Ingeborgou Dapkūnaitovou) a dcerou \"Naďou\" (hranou Michalkovovou vlastní dcerou Naděždou Michalkovovou), v rodinném sídle, kde vyrůstala jeho manželka a kde jsou její příbuzní a známí z dětství a kde také do jisté míry přežívá duch intelektuální společnosti předrevolučního období.  Nejprve je idyla přerušena zoufalým zemědělcem, který se od Kotova dožaduje pomoci proti vojenskému cvičení, které se začalo odehrávat na polích se pšenicí a hrozí zničit úrodu. Kotov se neochotně rozhodne pomoci, dojede na místo a za pomoci vypůjčené vojenské čepice se nechá poznat od vedoucího důstojníka, který zná jeho propagační portréty s čepicí a z profilu. Vyžádá si spojení na velitele operace, kterým je maršál SSSR Michail Tuchačevskij, jehož oslovuje důvěrně „Míšo“ a přesvědčí ho, aby cvičení přesunul jinam. Je dále středem všeobecného obdivu a zásah potěší i jeho manželku.  Po návratu do domu zpět se objeví další překvapení. Po letech se vrací \"Miťa\" (hraný Olegem Meňšikovem), který v domě vyrůstal jako žák Marusjina otce a později byl Marusjiným nápadníkem, než bez vysvětlení zmizel. Všichni se s ním znají a vítají ho a vychází najevo, že ho odjinud zná dokonce i Kotov. Pro Marusju je setkání emociálně vyčerpávající (později vychází najevo, že se kvůli jeho zmizení dokonce pokusila o sebevraždu a dlouho trvalo, než se z něj vzpamatovala), malé Nadě je představen jako „strýc Miťa“.  V rámci výpravy na místní přírodní koupaliště, která končí humornou scénou cvičení civilní obrany proti plynovému útoku, Miťa Marusje připomíná šťastné mládí, což ona opět těžce nese. Po návratu vypráví Miťa Nadě „pohádku“, kde líčí svůj příběh, ovšem s jmény zúčastněných říkanými pozpátku. Vychází najevo, že když se vrátil z prohrané Ruské občanské války, kde bojoval coby šlechtic a antikomunista na straně belogvardějců, a chtěl si vzít Marusju a usadit se, byl za přispění samotného Kotova donucen odejít sloužit do Čeky a to pod pohrůžkou represí možná nejen proti sobě, ale i proti svým blízkým.  Marusja to pochopí a je na Kotova naštvaná, ale ten se obhajuje a tak se zase usmíří. Poté vychází najevo, že Miťa nepřijel jen z nostalgie za dávnými přáteli, ale přijel jako důstojník NKVD s rozkazem odvézt Kotova a že auto si pro ně přijede za dvě hodiny. Je jasné, že jde o vážnou věc, ale muži se dohodnou tvářit se před ostatními jakoby nic.  Když se ovšem při hraní kopané ztratí míč a oni se potkají opět sami dva, začnou se navzájem obviňovat: Miťa Kotovovi vyčítá, že mu sebrali nejen Marusju, ale i jeho povolání, čest a lásku k vlasti. Kotov naopak Miťovi vysvětluje, že zatímco on se vždy držel svých ideálů, tak Miťa se ještě před Kotovovým přispěním nechal přesvědčit ke zradě a pomohl unést z Paříže osm významných osobností ruského exilu, aby pak mohly být v Rusku bez soudu popraveny. A obviňuje Miťu, že jeho skutečnou motivací byly peníze, že se stal koupeným zrádcem. Kotov předpokládá, že se Miťa vrátil kvůli své osobní pomstě a je si proto jistý, že je nedotknutelný a nic mu nehrozí. Když mu ten hrozí, že mu to pak při mučení připomene, tak dokonce Miťu udeří – ale konflikt je narušen Naďou a oba muži se opět tváří jako přátelé. Před odjezdem ještě Kotov stihne absolvovat přísahu „svého“ pionýrského oddílu Stalinovi.  Ve svém absurdním divadle Miťa s Kotovem pokračují, i když přijede osobní automobil s pracovníky NKVD, kteří se vydávají za pracovníky oblastní filharmonie. Rozlučka probíhá ve veselém duchu a zpěvu písní. Malé Nadě je povoleno odřídit auto až do nejbližší zatáčky a ona se těší, že půjde s tatínkem do ZOO jindy, když to teď kvůli jeho odjezdu nejde. Zvláště po Nadině opuštění auta už ovšem Miťa zcela opouští přátelské přetvařování.  Automobil dojede k místu, kde je cesta zablokována náklaďákem, jehož zoufalý řidič už celý den hledá místo, kde měl složit náklad. Kotov mu chce poradit, ale jeden pracovník NKVD Kotova zkusí zadržet v autě. Kotov ho praští a tak se něj všichni vrhnou, zbijí ho a spoutají. Řidiče nakladního auta pak příslušník NKVD zastřelí, protože byl svědkem toho, jak Kotova v autě zmlátili příslušníci NKVD až do krve.  Závěrečná scéna zachycuje Miťův pokus o sebevraždu a následné titulky oznamují, že Kotov se přiznal a byl v srpnu 1936 popraven, jeho manželka byla odsouzena na deset let a zemřela v gulagu v roce 1940 a Naďa sice byla zatčena spolu s matkou, ale dožila se rehabilitace v roce 1956 během Chruščovovského tání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unaveni sluncem ( – \"Utomljonnyje solncem\") je ruský film z roku 1994 režiséra Nikity Michalkova, který zde hraje i hlavní roli. Druhou hlavní roli hraje Oleg Meňšikov a další významné role hrají Ingeborga Dapkūnaitová a Michalkovova vlastní dcera Naděžda Michalkovová. Film, který se odehrává během jednoho letního dne roku 1936, umělecky zachycuje rodinnou atmosféru v rodině vysokého důstojníka v době Velké čistky v Rudé armádě.", "tgt_summary": "Burnt by the Sun (, translit. \"Utomlyonnye solntsem\", literally \"wearied by the sun\") is a 1994 film by Russian director and screenwriter Nikita Mikhalkov and Azerbaijani screenwriter Rustam Ibragimbekov. The film depicts the story of a senior Red Army officer, played by Mikhalkov, and his family during the Great Purge of the late 1930s in the Stalinist Soviet Union. It also stars Oleg Menshikov, Ingeborga Dapkūnaitė and Mikhalkov's daughter Nadezhda Mikhalkova.", "id": 2440160}
{"src_title": "Podhled (strop)", "tgt_title": "Dropped ceiling", "src_document": [{"title": "Složení zavěšené podhledové konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kotvení.", "content": "Kotvením rozumíme připevnění podhledu k nosným částem stavební konstrukce. Volba způsobu kotvení je odvislá od materiálu nosné konstrukce. Do železobetonových stropů jsou podhledy kotveny hmoždinkami různých typů, nebo jsou připevňovány do prvků, které jsou osazeny do bednění před zabetonováním. K připevnění podhledu do dřevěných konstrukcí slouží hřebíky nebo vruty. Obklady, tj. podhledy které se umísťují přímo na strop, se obvykle lepí, případně se lepí a přikotvují.", "section_level": 2}, {"title": "Závěsy.", "content": "Závěsy jsou prvky, na kterých je podhledová konstrukce zavěšena. Nejčastěji jsou vyráběny z oceli s různou povrchovou úpravou. Závěsy by měly umožnit rektifikaci zavěšované konstrukce do určené roviny. Délka závěsů odvisí od potřebné světlé výšky dutiny mezi spodním lícem nosné konstrukce a zavěšeným podhledem.", "section_level": 2}, {"title": "Nosná kostra, nosný rošt.", "content": "Nosná kostra je nejčastěji provedena z ocelových, nebo lehčích hliníkových nosníků (profilů).", "section_level": 2}, {"title": "Plášť.", "content": "Na nosnou konstrukci se připevňují prvky pláště, které mohou mít formu desek, rovných či tvarovaných kazet, nebo také lamel. Vytváří se tak bezesparé podhledové desky, nebo skládané podhledy kazetové nebo lamelové (ty jsou nejvíce užívány u akustických podhledů).  Pro výrobu prvků pláště se používá sádrokarton, tvrzený polyuretan, dřevotřískové desky, minerální desky, ocelové nebo hliníkové plechy.", "section_level": 2}, {"title": "Doplňky (příslušenství).", "content": "Podhledy doplňují obvykle plochá osvětlovací tělesa, mřížky vzduchotechniky, hlásiče požáru aj.", "section_level": 2}, {"title": "Napínaný stropní podhled.", "content": "Zvláštním druhem velmi lehkého podhledu jsou napínané podhledy. Jedná se o pevnou fólii, na jejímž okraji je připájená plastová lišta. V prostorách a podhledem se po obvodu připevní ke zdi hliníkové profily a fólie se pomocí lišt na okrajích začne upevňovat do profilů. Vzniká tak efektní bezesparý podhled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podhled je v obecném významu spodní plocha vodorovné (stropní) nebo šikmé (schodišťové, střešní) nosné konstrukce stavby. Viditelné části této plochy jsou zpravidla upravovány tak, aby působily esteticky. Nejčastějšími úpravami jsou omítky, nátěry a obklady. Jsou-li na stropě upevněny potrubní rozvody a elektrické kabely, pak je často potřeba je zakrýt či ochránit před požárem. Provádí se to samostatnou konstrukcí, které říkáme podhledová konstrukce, zjednodušeně podhled.", "tgt_summary": "A dropped ceiling is a secondary ceiling, hung below the main (structural) ceiling. It may also be referred to as a drop ceiling, T-bar ceiling, false ceiling, suspended ceiling, grid ceiling, drop in ceiling, drop out ceiling, or ceiling tiles and is a staple of modern construction and architecture in both residential and commercial applications.", "id": 15042}
{"src_title": "Medium (opera)", "tgt_title": "The Medium", "src_document": [{"title": "Vznik, charakteristika a historie opery.", "content": "\"Medium\" je Menottiho čtvrtá opera. Po prvních dvou komických operách v tradici italské buffy (\"Amélie jde na ples\" a \"Stará panna a zloděj\") a po nezdařené tragikomické aktovce \"Bůh ostrova\", kterou později zničil, jde o jeho první vážnou operu. První inspiraci k tomuto námětu získal, když se v Rakousku účastnil spiritistické seance a ohromila ho naivní i zoufalá důvěřivost klientů médií: „\"Ačkoli opera nebyla zkomponována dříve než v roce 1945, tato myšlenka [...] mne poprvé napadla roku 1936 v malém rakouském městě Sankt Wolfgang poblíž Salcburku. Sousedé mě pozvali, abych se zúčastnil seance. Pozvání jsem bez váhání přijal, ale musím přiznat, že spíše z legrace. V průběhu seance se mě však začal zmocňovat neklid. I když jsem si nebyl vědom ničeho neobvyklého, postupně jsem začal chápat, že mí hostitelé – ve své žalostné touze uvěřit – skutečně viděli a slyšeli svou zemřelou dceru Doodly (toto jméno jsem zachoval v opeře). To já, a ne oni, jsem se cítil oklamán. Tvořivá síla jejich víry a přesvědčení mne přiměla zpochybnit vlastní cynismus a žasnout nad mnohovrstevnatostí skutečnosti.\"“  Stylisticky se \"Medium\" řadí k americkému typu realistických oper navazujících na evropskou, zejména italskou hudební tradici, označovanému jako verismus; tuto i další Menottiho opery z přelomu 40. a 50. let 20. století charakterizuje hluboký ponor do emocionálního stavu postav a podle muzikoložky Elise K. Kirkové jsou „stejně temné a šokující dnes jako v době, kdy byly uvedeny poprvé“. Libreto je výborně vypracované a tématem duchů, o nichž si ani hlavní hrdinka, ani diváci nemohou být jisti, zda reálně existují nebo zda jsou jen plody zjitřeného podvědomí, připomíná Brittenovo \"Utahování šroubu\" ze stejné doby. Sám Menotti je popsal takto: „\"Přes tajuplné prostředí a hrůzné zakončení je \"Medium\" vlastně hra idejí. Popisuje tragédii ženy uváznuvší mezi dvěma světy, světem skutečnosti, který není schopna zcela pochopit, a nadpřirozeným světem, ve který není schopna věřit.\"“ K podobnému tématu se ve velkorysejší podobě vrátil v opeře \"Svatá z Bleecker Street\".  Jedná se o komorní operu napsanou pro malý orchestr, instrumentace má impresionistické rysy, klasická harmonie se stupňováním napětí a ztemňováním děje až ke konečné katastrofě nabývá na chromatismu, zpěvní linie je často parlandová a vychází z italské tradice (Giacomo Puccini). \"Medium\" bývá často považováno za Menottiho nejlepší dílo.  \"Medium\" mělo po uvedení na Broadwayi velký úspěch u publika i kritiky, třikrát za sebou je navštívil Arturo Toscanini, dosáhlo 212 představení (1. května až 1. listopadu 1947) a inscenace hned následujícího roku a znovu, s podporou ministerstva zahraničí, roku 1955 hostovala v Londýně a Paříži. Poté proniklo i do divadel mimo Spojené státy (1953 Vídeň Volksoper; 1956 Curych, Düsseldorf, Buenos Aires; 1957 Rio de Janeiro; 1958 Helsinky; 1960 Řím; 1961 Londýn; 1962 Paříž; 1964 Montreal; 1966 Tel Aviv; 1969 Spoleto; 1974 Marseille, Mnichov, Lisabon; 1983 Nantes; 1989 Mnichov...). Dosud se poměrně často hraje zejména ve Spojených státech, kde databáze OPERA America registruje 6 inscenací v letech 2000–2012.  Opera byla jedna z prvních vysílaných v televizi; 12. prosince 1948 byla vysílána živě v cyklu \"Studio One\" stanice CBS.  Za existence Československa nastudovalo \"Medium\" Slovenské národní divadlo v Bratislavě (premiéra 11. června 1976). V českých zemích ji poprvé uvedla Komorní opera Janáčkovy akademie múzických umění v Brně na scéně Bezbariérového divadla Barka, a to v českém překladu Vladimíra Fuxe; jedná se o první a dosud jedinou Menottiho operu hranou v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Osoby a první obsazení.", "content": "V opeře je dále slyšet hlas dívky (soprán) mimo scénu. Podle pokynů skladatele se může jednat o hlas představitelky paní Gobineauové, některé inscenace či nahrávky však používají hlas odlišné zpěvačky.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, trubka, bicí, klavír pro 4 ruce / celesta, smyčce.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. jednání.", "content": "\"Salon u media\"  V salonu spiritistického media madame Flory si hrají její dcera Monica a Toby, němý posluhující cikánský chlapec zachráněný z „ulic Budapešti“. Monica si zpívá píseň o králi a královně (\"Where, oh where is my new golden spindle and thread?\"), zatímco Toby si přes zákaz madame Flory obléká její hedvábné šály a bižuterii. Když se madame Flora, neboli, jak ji Monica oslovuje, „Baba“, vrací domů poté, co úspěšně vymohla od chudé klientky dlužné peníze, a děti prudce kárá, že nepřipravili místnost pro nadcházející seanci.  Brzy přicházejí pán a paní Gobineauovi a vdova paní Nolanová. Gobineauovi jsou pravidelnými zákazníky a přicházejí hovořit s duchem svého zemřelého dvouletého synka Mickeyho (zpěv paní Gobineauové \"It happened long ago...\"), paní Nolanová je zde poprvé. Madame Flora připraví atmosféru a v tranzu vede podvodnou seanci, při níž paní Nolanová hovoří s duchem své zemřelé šestnáctileté dcery, který ji utěšuje; ve skutečnosti je to Monica zahalená do bílé róby za průsvitnou zástěnou (árie Moniky \"Mummy, Mummy dear, you must not cry for me\"). Když Monica zanechá matoucí poselství a zmizí, paní Nolanová se za ní vrhá, Gobineauovi ji však zadrží. Poté pan a paní Gobineauovi komunikují s Mickeym, je slyšet pouze dětský smích.  Poté, co se s ním rozloučí, se náhle madame Flora chytí za krk: ucítila, jak se jí dotkla něčí chladná ruka. Hosté nejsou překvapeni, protože přítomnost duchů berou za samozřejmou, ale madame Flora je vyděšená a vyhazuje je. Pak volá Monicu a vysvětluje jí, co ucítila, nakonec začne vinit Tobyho, že ví více, než se zdá. Monica Tobyho chrání a snaží se Babu uklidnit tím, že jí zpívá ukolébavku o černé labuti (\"The sun has fallen and lies in blood\"). Baba však slyší tajemný dívčí hlas volající matku stejnými slovy, jaká používá Monica při jejich falešných seancích, a prudce zaútočí na Tobyho, který jí nedokáže odpovědět, zda se jí ve tmě dotknul on. Monica se ji znovu snaží uklidnit ukolébavkou, zatímco Baba nutí Tobyho k modlitbě a recituje své Ave Maria.", "section_level": 2}, {"title": "2. jednání.", "content": "\"O několik dní později\"  Toby hraje pro Monicu loutkové divadlo, poté Monica zpívá valčík a Toby k němu tančí (Moničin valčík – \"Up in the sky some-one is playing a trombone and a guitar\"); jejich vzájemná náklonnost je zjevná a Monica zčásti žertovně, zčásti vážně sama Tobyho city vyslovuje (árie \"Monica, Monica, can't you see that my heart is bleeding for you?\"). Baba přichází domů podnapilá a nejprve laskavě a pomocí slibů – včetně svatby s Monicou, poté však výhrůžkami a násilím se snaží z Tobyho vynutit odpověď na otázku, zda to byl on, kdo se při seanci dotknul jejího hrdla (scéna Baby \"Toby, you know that I love you\").  Přicházejí hosté (Gobineauovi a paní Nolanová). Madame Flora je chce poslat pryč a vrátit jim peníze, současně se je snaží přesvědčit, že celá komunikace s duchy byla jen podvod. Ale ani tehdy, když jim spolu s Monicou ukáže všechny triky a tajnosti, nejsou hosté ochotni uvěřit: možná, že ona sama trpí iluzí, že je podváděla, a ve skutečnosti to bylo všechno pravda. Dožadují se své seance (tercet \"Please let us have our seance, Madame Flora\"), ale rozlícená Baba je vykáže a přes Moničiny prosby vyhodí z domu i Tobyho.  Madame Flora zamkne Monicu v její ložnici, o samotě si pak nalije další alkohol. Dostihují jí vzpomínky na její hrůznou a tajemnou minulost i na její dávné hříchy (árie Baby \"Afraid, am I afraid?\"). Když usne, Toby se potichu vrátí a chce se dostat k Monice, její dveře však jsou zamčeny. Toby hledá svou tamburínu, ale když spadne víko truhly a Baba se probudí, ukryje se Toby za závěs loutkového divadla. Vyděšená Baba popadne revolver a vyzývá neznámého přítomného, aby se ozval, jinak bude střílet. Uvidí, že se pohnula opona loutkového divadla, a střelí tím směrem několik ran. Domnívá se, že zabila ducha. Monica buší na své dveře, Baba jí otevře a dívka nalézá mrtvého chlapce a běží pro pomoc. Baba zůstává nad Tobyho tělem se stále nezodpovězenou otázkou: „Byl jsi to ty?“", "section_level": 2}], "src_summary": "Medium (v anglickém originále ) je dvouaktová opera (autor ji označuje jako „tragédie“) italsko-amerického skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto. Byla napsána na zakázku nadace Alice M. Ditson Fund při newyorské Columbia University, kde byla také poprvé provedena 8. května 1946 v místním Brader Matthews Theater. První profesionální inscenaci (při níž bylo \"Medium\" kombinováno s Menottiho aktovkou \"Telefon aneb Láska ve třech\") uvedla Ballet Society mimo Broadway poprvé v newyorském Heckscher Theater 18. února 1947. Broadwayská premiéra se konala ve stejném obsazení 1. května 1947 v Ethel Barrymore Theater. Představení trvá asi hodinu.", "tgt_summary": "The Medium is a short (one-hour-long) two-act dramatic opera with words and music by Gian Carlo Menotti. Commissioned by Columbia University, its first performance was there on 8 May 1946. The opera's first professional production was presented on a double bill with Menotti's \"The Telephone\" at the Heckscher Theater, New York City, February 18–20, 1947 by the Ballet Society. The Broadway production took place on May 1, 1947, at the Ethel Barrymore Theater with the same cast.", "id": 1816161}
{"src_title": "Chebule korková", "tgt_title": "Anamirta cocculus", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Chebule korková je původní ve východní Indii, roste i na přilehlých ostrovech a dále v Malajsii a jižním Vietnamu. Obývá skalnatá pobřeží, kde se pne po útesech nebo další vegetaci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Chebule korková je mohutný popínavý keř až liána, která se pne po skalnatých útesech nebo využívá oporu vzrostlých stromů a přitom dosahuje značné výšky. Stonek je až 10 cm silný. Kůra je výrazně zvrásněná, šedá. Listy jsou velké, střídavé, řapíkaté, jednoduché, srdčité, celokrajné. Květy jsou jednopohlavní, okvětí je rozlišené na kalich a korunu, kališní lístky v počtu 6, ve dvou kruzích. Jsou bílé až krémové, sestavené do složených hroznů. Prašníkové květy obsahují velký počet jednobratrých tyčinek. Plody jsou drobné, asi 1 cm velké, červenavé až hnědavé, na povrchu mírně svraskalé peckovice. Semena mají ledvinitý až měsíčkovitý tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Toxikologie.", "content": "Semena obsahují toxické sesquiterpenoidní laktony tutinanolidy (pikrotoxiny). Součástí je jedovatý pikrotin neboli pikrotoxin, latinsky cocculin. Je silně hořký a omamný. Je účinný zejména pro ryby a drobné ptactvo. Skořápka obsahuje terciární alkaloidy menispermin a paramenispermin. Stonky a kořeny obsahují alkaloidy berberin, palmatin, magnoflorin a columbamin.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Plody známé jako kebule jsou tradičně domorodci používány k lovu ryb. Peckovice naházené do vody ryby pozřou a pak je možné je omámené pochytat. Tento způsob lovu ryb na kebuli byl přenesen i do Evropy, ale zde byl záhy zákonem zakázán. V Českých zemích je tento způsob rybolovu doložen od 16. století až do poloviny 20. stoltetí, kdy přestala být volně dostupná. Z kůry se připravuje v jihovýchodní Asii šípový jed k lovu drobného ptactva.  Od 16. století se používaly dovezené sušené peckovice (\"fructus cocculi\", \"cocculi indici\") v evropském lékařství. Rozemleté s přidávaly do mastí na vši. Používaly se i při horečkách.  Pro výraznou hořkou chuť jimi někteří angličtí sládci pančovali těžká piva, což zmiňuje též Charles Dickens a kritizovali britští chemici 19. století Watts a Accum. Dřevo se používá v řezbářství, nebo jako topivo.  Příbuzným druhem používaným v lékařství pro léčivý kořen je \"Jateorhiza palmata\" pocházející z Východní Afriky a rozšířená i v Asii. Tinospora srdčitá (\"Tinospora cordifolia\") z Indie se dováží v čajích guduchi, který má široké použití v tradiční indické medicíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chebule korková (\"Anamirta cocculus\", synonymum \"Cocculus suberosus\"), známá též jako kebule korková, je keřovitá liána, jediný druh rodu chebule. Roste v Asii. Plody a kůra obsahují omamné látky užívané při lovu ryb a v lékařství.", "tgt_summary": "Anamirta cocculus () is a Southeast Asian and Indian climbing plant. Its fruit is the source of picrotoxin, a poisonous compound with stimulant properties.", "id": 2433664}
{"src_title": "Piemontský skot", "tgt_title": "Piedmontese cattle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Piemontský skot pochází z podhůří Savojských Alp z oblasti Piemont. Do vznikajícího plemene bylo zahrnuto více původních místních rázů skotu: nížinný žlutý skot s velkým tělesným rámcem, menší žlutý horský skot, místní plemeno skotu s pracovní užitkovostí, a ráz skotu z okolí města Alba, u kterého se objevovala telata s dvoubedřím, dědičnou hypertrofií svalů beder a hýždí. Původně se šlechtilo na trojstrannou užitkovost, v současnosti se jedná o plemeno specializované, masné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Piemontese má střední tělesný rámec a masný užitkový typ. Kostra je poměrně jemná, hrudník je široký a svalnatý, plece jsou široké, trup dlouhý, na bedrech, lopatkách i stehnech je velké množství svalové hmoty. Hlava býků je krátká a mohutná, u krav dlouhá a úzká, uši mají střední velikost, roky jsou krátké, rovné a směřují do stran. Barva srsti býků je celoplášťová šedá nebo narezlá, v okolí očí a uší, na krku, na plecích a na končetinách s výrazným podílem černých chlupů, krávy jsou bílé, světle šedé nebo lehce rezavé. Mulec, sliznice, paznehty a rohy mladých zvířat jsou černé, u starších zvířat zůstávají tmavě pigmentované špičky rohů. Telata jsou žlutohnědá.  Konstituce je pevná, plemeno je přizpůsobivé, nenáročné na chovatelské podmínky, s vynikající pastevní schopností a vysokou konverzí objemných krmiv. Temperament je živý bez známek agresivity. U plemenic je požadována dobrá plodnost v kombinaci s dlouhověkostí, piemontský skot je rané plemeno, zapouští se ve věku 15-18 měsíců. Užitkovost je výrazně masná, zvířata dosahují vysokých přírůstků ve výkrmu, u býků v testaci v roce 2003 byl denní přírůstek 1480 g, jatečná výtěžnost u vykrmovaných býků přesahuje 65 %, a 55 % u krav. Jatečné tělo obsahuje malý podíl kostí, minimální množství loje a vysoký podíl zadního masa, často se vyskytuje dvoubedří. Maso má vynikající kvalitu, je šťavnaté, přiměřeně mramorované a obsahuje jen málo tuku a cholesterolu. Co se mléčné užitkovosti týče, mléko obsahuje množství bílkoviny, což z něj dělá vhodnou surovinu pro výrobu speciálních sýrů, ale roční produkce dosahuje jen 2500 litrů.  Kromě čistokrevné plemenitby se sperma býků piemontského skotu používá k užitkovému a převodnému křížení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piemontský skot, též piemontese je plemeno skotu s masnou užitkovostí, určené pro extenzivní způsob chovu s využitím pastvy. Je to jediné původem evropské plemeno, které má podíl krve zebu. Pochází z Itálie, kromě Evropy se chová také v Americe, v Číně, v Austrálii či na Novém Zélandu, značné oblibě se těší v Argentině.", "tgt_summary": "The Piedmontese ( or ) is a breed of domestic cattle that originated in the region of Piedmont, in north-west Italy. The calves are born fawn coloured, and turn grey-white as they mature. Piedmontese cattle carry a unique gene mutation identified as an inactive myostatin allele that causes hypertrophic muscle growth, or double muscling. Purebred Piedmontese cattle are homozygous, meaning they have two identical alleles present for this unique gene. They have garnered attention from breeders of beef cattle in other parts of the world, including North and South America. A small group of select Piedmontese bulls and cows were imported into Canada in the late 1970s, and into the United States in the early 1980s, and were used as the foundation breeding stock to develop a new breed of beef cattle known as North American Piedmontese cattle.", "id": 1530371}
{"src_title": "Lukáš Hroššo", "tgt_title": "Lukáš Hroššo", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v FC Nitra, kde s výjimkou hostování v ŠK Slovan Bratislava v roce 2011 působil do léta 2013. Slovan nevyužil opce na přestup.", "section_level": 1}, {"title": "FC Slovan Liberec.", "content": "V červnu 2013 podepsal tříletou smlouvu s klubem FC Slovan Liberec. V utkání základní skupiny Evropské ligy 2013/14 24. října 2013 s favorizovaným španělským celkem Sevilla FC musel nahradit v 79. minutě za stavu 1:0 pro Liberec brankáře Přemysla Kováře, který před pokutovým územím fauloval protihráče a dostal červenou kartu. Střetnutí skončilo remízou 1:1, Hroššo v závěru čelil společně s obranou velkému tlaku soupeře a jednou inkasoval. 7. listopadu 2013 v odvetném zápase s domácím mužstvem Sevilla FC musel nastoupit místo potrestaného Kováře od začátku a svým jistým výkonem přispěl k dělbě bodů za remízu 1:1. Liberec tak natáhl šňůru neporazitelnosti v evropských pohárových soutěžích již na devět utkání, čímž vyrovnal český rekord Slavie Praha ze sezóny 1995/96. V posledním utkání skupiny 12. prosince 2013 v Portugalsku proti Estorilu Praia vychytal výhru 2:1, český tým obsadil s 9 body konečné 2. místo ve skupině a mohl slavit postup do jarní vyřazovací fáze.  V 1. české lize debutoval 2. listopadu 2013, kdy vychytal čisté konto proti týmu 1. SC Znojmo. Utkání Liberce se Znojmem skončilo bezbrankovou remízou. Nepodařený zápas absolvoval 29. března 2014 v souboji předních týmů Gambrinus ligy proti FC Viktoria Plzeň, kdy inkasoval celkem šestkrát (z toho dvakrát po teči). Slovan byl deklasován Viktorií 0:6.  Po odchodu Přemysla Kováře do izraelského Hapoelu Haifa se stal na začátku sezony 2014/15 brankářskou jedničkou. V prvním soutěžním zápase nové sezony 17. července 2014 ve 2. předkole Evropské ligy UEFA 2014/15 vychytal na stadionu v Čermeli čisté konto proti domácímu celku MFK Košice (výhra 1:0). Nulu udržel i v domácí odvetě 24. července, Liberec zvítězil 3:0 a postoupil do 3. předkola proti FC Astra Giurgiu.  Se Slovanem Liberec v sezóně 2014/15 podstoupil boje o záchranu v 1. české lize, ta se zdařila. S týmem vybojoval triumf v českém poháru, ve finále proti FK Baumit Jablonec se stal jedním z hrdinů libereckého mančaftu, v závěrečném penaltovém rozstřelu zneškodnil dva střelecké pokusy soupeře.  Celkem za Liberec odchytal 20 ligových utkání.", "section_level": 2}, {"title": "FK Dukla Praha.", "content": "V Liberci vládla silná konkurence na brankářském postu a tak v lednu 2016 přestoupil do jiného prvoligového českého mužstva FK Dukla Praha. V prvním ligovém startu za Duklu 13. února vychytal čisté konto proti svému bývalému klubu Slovanu Liberec (výhra 2:0). V Dukle odchytal 9 ligových zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "FC Nitra (návrat).", "content": "V lednu 2017 se vrátil na Slovensko do FC Nitra. S Nitrou slavil v sezóně 2016/17 administrativní postup do Fortuna ligy 2017/18.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V roce 2008 nastoupil ke dvěma zápasům slovenské reprezentace do 21 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lukáš Hroššo (* 19. dubna 1987, Nitra) je slovenský fotbalový brankář a bývalý mládežnický reprezentant, od ledna 2017 hráč klubu FC Nitra.", "tgt_summary": "Lukáš Hroššo (born 19 April 1987) is a Slovak professional footballer who plays as a goalkeeper for Ekstraklasa club Cracovia Kraków.", "id": 747617}
{"src_title": "Masakr na farmě Ovčara", "tgt_title": "Vukovar massacre", "src_document": [{"title": "Průběh akce.", "content": "Jugoslávská lidová armáda obsadila Vukovar 16. listopadu 1991. Ranění vojáci z poražené chorvatské armády a civilisté se v tu dobu nacházeli v budově místní nemocnice a podle dohody, uzavřené mezi chorvatským a jugoslávským politickým vedením, měli být z oblasti evakuováni. Ještě předtím však došlo v nemocnici k řadě incidentů. Příslušníci srbských paravojenských jednotek a ranění z řad Jugoslávské lidové armády obviňovali personál nemocnice, že jim neposkytuje potřebnou péči a také, že mezi ním působí agenti chorvatských dobrovolnických gard.  Evakuaci osob z vukovarské nemocnice nicméně neprovedla Jugoslávská lidová armáda; osoby, nacházející se uvnitř nemocnice, odvezli příslušníci srbských paravojenských jednotek. Ti krátce po svém příjezdu na místo zahradili cestu pozorovatelům Červeného kříže a několik set osob odvezli nikoliv na území pod kontrolou chorvatské armády, nýbrž na prasečí farmu Ovčara, nacházející se cca 5 km jihovýchodně od města. Tato farma byla v říjnu 1991 přeměněna v zajatecký tábor, kam byli umisťováni chorvatští zajatci (cca 3–4 tisíce lidí) předtím, než byli převezeni do věznice ve Sremské Mitrovici, či kasáren JLA v Srbsku.  Mnozí z internovaných civilistů byli nejprve zbiti, později vyvedeni ven a spolu s příslušníky poražené chorvatské armády zastřeleni a naházeni do hromadných hrobů. Hroby byly poté buldozery zasypány zemí.  26. prosince 1991 byl zajatecký tábor Ovčara uzavřen.  Událost na farmě Ovčara patří mezi největší masakry Chorvatské války za nezávislost. Pro Chorvaty se stala jedním ze symbolů války a především jejích obětí. Mezi nimi nebyli pouze Chorvati, ale také několik příslušníků jiných národů, buď stojících na chorvatské straně v Bitvě o Vukovar, či západních novinářů a dobrovolníků.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "V srpnu 1996 byla zahájena exhumace obětí, trvající 40 dní. V následujících letech byla většina (193) z nich identifikována.  20. září 2007 odsoudil Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu jugoslávské důstojníky, podílející se na celé události (Veselin Šljivančanin, Mile Mrkić), k několikaletým trestům (třetí ze souzených, Miroslav Radić, byl nakonec zproštěn všech obvinění). Dalších 14 osob, které se na masakru podílely, odsoudily srbské soudy k mnohaletým trestům (dohromady 214 let odnětí svobody).  V roce 2010 navštívil Vukovar tehdejší srbský prezident Boris Tadić a spolu se svým chorvatským protějškem Ivem Josipovićem položil věnce k památníku obětí. Také se oficiální cestou omluvil za masakr, ke kterému na farmě Ovčara došlo. Ve svém projevu se jasně distancoval od praktik Srbska 90. let 20. století a vyslovil se za demokratické Srbsko, které bude hledat cestu míru a spolupráce se svými sousedy, především Chorvatskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr na farmě Ovčara (chorvatsky Masakr na Ovčari, nebo jen krátce Ovčara, v srbské cyrilici Масакр на Овчари) se odehrál v noci z 20. na 21. listopadu 1991 na farmě Ovčara nedaleko Vukovaru, nedlouho po Bitvě o Vukovar. Podle Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii se jednalo o válečný zločin. Za předání válečných zajatců srbským paravojenským formacím byli tribunálem obviněni a souzeni důstojníci Jugoslávské lidové armády. Zavražděno bylo cca 250–260 osob, mezi oběťmi byli jak příslušníci vojska, tak i civilisté.", "tgt_summary": "The Vukovar massacre, also known as the Vukovar hospital massacre or the Ovčara massacre, was the killing of Croatian prisoners of war and civilians by Serb paramilitaries, to whom they had been turned over by the Yugoslav People's Army (JNA), at the Ovčara farm southeast of Vukovar on 20 November 1991, during the Croatian War of Independence. The massacre occurred shortly after Vukovar's capture by the JNA, Territorial Defence (TO), and paramilitaries from neighbouring Serbia. It was the largest massacre of the war and the worst war crime in Europe since World War II up until that point.", "id": 1375364}
{"src_title": "Max Wladimir von Beck", "tgt_title": "Baron Max Wladimir von Beck", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1878 získal titul doktora práv. Působil pak ve státní službě, nejprve na finanční prokuratuře, v letech 1880-1906 jako úředník ministerstva zemědělství, kde postupně dosáhl postu sekčního šéfa. Podílel se na přípravě významných předloh v oblasti agrární reformy. Jako odborník měl na starosti zasvěcení nástupníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este do otázek státního práva a ústavy. Až do smrti Ferdinanda d'Este byl jeho blízkým spolupracovníkem a přítelem.  Vrchol jeho politické kariéry nastal na počátku 20. století. Od 2. června 1906 do 15. listopadu 1908 byl předsedou vlády Předlitavska (vláda Maxe Becka). Jeho nástup do funkce předsedy vlády byl přitom nečekaný. Beck měl ovšem výhodu konzervativního původu a zároveň i pochopení pro parlamentarismus. Díky tomu dokázal dokončit práce na volební reformě (všeobecné rovné volební právo), podle které pak proběhly volby do Říšské rady roku 1907. Do vlády na rozdíl od předchozích spíše úřednických kabinetů povolal několik parlamentních politiků včetně zástupců německé, polské a české politické scény. Po volbách se udržela vláda u moci, ačkoliv musela složitě manévrovat v roztříštěném parlamentu rozděleném na stavovské a etnické frakce. Na podzim 1907 takto dokázal prosadit v parlamentu i zásadní předlohu v podobě obnoveného finančního vyrovnání mezi oběma polovinami monarchie. V roce 1908 ovšem čelil jako předseda vlády oslabování svých pozic. Vyhrotilo se česko-německé napětí v českém zemském sněmu a dostal se do rozporu s vojenskými a dynastickými elitami, protože neměl pochopení pro rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny. Když vládě vypověděli loajalitu němečtí křesťanští sociálové, byl nucen podat demisi, přičemž svůj konec v čele vlády hodnotil jako výsledek komplotu a zrady ve vlastních řadách.  V roce 1907 se stal členem Panské sněmovny. Veřejně se angažoval i po zániku monarchie. Od roku 1919 do roku 1938 byl prezidentem rakouské organizace Červeného kříže a v období let 1915–1934 taky prezidentem rakouského Nejvyššího účetního dvora.  Jeho otec Antonín Jaroslav Beck (1812–1895) byl v polovině 19. století poslancem ústavodárného Říšského sněmu a náležel zde ke konzervativnímu křídlu české pravice.  Jeho spolužákem na vídeňském Akademickém gymnáziu v letech 1868 až 1872 byl Tomáš Garrigue Masaryk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Wladimir von Beck (6. září 1854 Vídeň – 20. ledna 1943 Vídeň) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1906–1908 předseda vlády Předlitavska.", "tgt_summary": "Baron Max Wladimir von Beck (6 September 1854, Vienna – 20 January 1943, Vienna) was an Austrian statesman. Baron Max Wladimir von Beck was recently selected as the main motif of an Austrian collectors' coin, the 100 Years of Universal Male Suffrage commemorative coin, minted on January 10, 2007. The coin design is based on a historic photo of the opening session of Parliament in 1907, right after the elections. The two oval portraits in the foreground are of the Emperor Franz Joseph and the Baron, who were responsible for putting the reform through.", "id": 1226254}
{"src_title": "Dušan Kuciak", "tgt_title": "Dušan Kuciak", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Po přestupu z Trenčína do MŠK Žilina zde působil 5 roků a vyhrál s klubem ligový titul v sezóně 2006/07. O jeho služby měl zájem řecký klub AEK Atény, ale hráč se rozhodl zůstat v Žilině. V červnu 2008 podepsal tříletou smlouvu s rumunským klubem FC Vaslui, kde podával výborné výkony, které ho vynesly po určité časové proluce zpět do slovenského národního týmu.  S polským klubem Legia Warszawa získal v sezóně 2011/12 polský fotbalový pohár, ve finále vychytal vítězství 3:0 proti týmu Ruch Chorzów, za něhož nastoupil v bráně jeho krajan Michal Peškovič. V sezóně 2012/13 získal s klubem titul v Ekstraklase a obhájil vítězství v polském poháru (čili získal tzv. double). V sezóně 2013/14 odchytal zápasy Legie v předkolech Ligy mistrů, Legia byla vyřazena v play-off předkole po výsledcích 1:1 venku a 2:2 doma rumunským mistrem Steauou București (kvalifikovala se však automaticky do základní skupiny Evropské ligy). Sezonu 2013/14 zakončil obhajobou ligového titulu.  V sezoně 2014/15 měl s Legií našlápnuto do play-off předkola Ligy mistrů UEFA po vítězstvích nad skotským Celtic FC 4:1 doma a 2:0 venku, nicméně UEFA potrestala kontumací klub za administrativní chybu (neoprávněný start hráče Bartosze Bereszynského v závěru odvetného utkání) a Legia tak přišla o možnost zabojovat o základní skupinu LM. Místo toho se představila ve 4. předkole Evropské ligy 2014/15 proti kazašskému FK Aktobe a s Kuciakem v bráně Aktobe dvakrát porazila a postoupila do základní skupiny. V sezóně 2014/15 vyhrál s klubem polský fotbalový pohár.  V roce 2015 odmítl nabídku na prodloužení smlouvy v Legii a v závěru ledna 2016 přestoupil do anglického klubu Hull City AFC, tou dobou vedoucího týmu anglické druhé ligy (Football League Championship). Hull City postoupil do Premier League 2016/17, Kuciak ale téměř vůbec nechytal. V září 2016 vyslovil nespokojenost se svou pozicí v mužstvu: \"„Nevím, proč mě Hull City kupoval.“\" V Hullu odchytal pouze jedno utkání EFL Cupu.  V únoru 2017 přestoupil z Hullu City do polské Lechie Gdańsk (zadarmo). Dostal dres s číslem 1.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Slovenska debutoval 10. prosince 2006 v Abú Dhabí v přátelském utkání proti domácí reprezentaci Spojených arabských emirátů. Kuciak odchytal druhý poločas, zápas skončil vítězstvím Slovenska 2:1.  Trenér Vladimír Weiss jej nominoval na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, kde Slovensko vypadlo po prohře 1:2 v osmifinále s pozdějším vicemistrem Nizozemskem. Nezasáhl však ani do jednoho utkání na šampionátu, plnil roli třetího brankáře.  14. listopadu 2012 odchytal přátelské utkání v Olomouci proti České republice. Slovenský národní tým prohrál 0:3. 6. února 2013 nastoupil v Bruggách proti domácí Belgii. Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec utkání prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty. V březnu 2013 rovněž figuroval v nominaci slovenského národního týmu pro kvalifikační zápas s Litvou (22. března) a přátelské utkání se Švédskem (26. března, oba zápasy měly dějiště v Žilině na stadiónu Pod Dubňom). Odchytal pouze zápas proti Litvě, který skončil remízou 1:1. Svůj desátý a zatím poslední zápas v reprezentačním A-mužstvu odchytal 7. června 2013 ve Vaduzu proti Lichtenštejnsku, šlo o kvalifikační utkání na MS 2014 (remíza 1:1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dušan Kuciak (* 21. května 1985, Žilina) je slovenský fotbalový brankář a bývalý reprezentant, který od ledna 2017 působí v klubu Lechia Gdańsk. Účastník Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice. Byl ohodnocen jako nejlepší legionář polské Ekstraklasy za rok 2013 a nejlepší brankář sezony 2013/14. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Anglii, Rumunsku a Polsku.", "tgt_summary": "Dušan Kuciak (; born 21 May 1985) is a Slovak professional footballer who plays as a goalkeeper for Polish club Lechia Gdańsk and the Slovakia national team. He is the younger brother of Martin Kuciak, who plays as a goalkeeper for Nitra.", "id": 353865}
{"src_title": "Kornel Saláta", "tgt_title": "Kornel Saláta", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Narodil se v Kamenici nad Hronom a pochází z maďarské menšiny na Slovensku. Svoji fotbalovou kariéru začal v klubu VTJ Sokol Kamenica nad Hronom. V mládeži zamířil do týmu FK Štúrovo, jehož je odchovanec.", "section_level": 1}, {"title": "Matador Púchov.", "content": "Před sezonou 2005/06 přestoupil do \"áčka\" Matadoru Púchov, který byl tehdy nováčkem nejvyšší soutěže.  Svoji ligovou premiéru si odbyl ve 3. kole hraném 30. 7. 2005 proti Artmedii Bratislava (prohra 0:2), odehrál celých 90 minut. Premiérový gól v dresu Púchova zaznamenal v 10. kole proti mužstvu FK ZŤS Dubnica nad Váhom, když v 72. minutě srovnal na konečných 1:1. Podruhé skóroval 29. října 2005 proti klubu FK AS Trenčín, utkání skončilo nerozhodně 1:1. 19. 11. 2005 se prosadil v 19. kole v odvetě s Dubnicí nad Váhom, když v deváté minutě otevřel skóre zápasu. Střetnutí nakonec skončilo prohrou Púchova v poměru 1:3. Svoji čtvrtou branku v ročníku si připsal v odvetném utkání s Trenčínem a společně se svými spoluhráči se radoval z vítězství 2:1. Na jaře 2006 skončil Púchov v tabulce na posledním místě a po roce sestoupil do druhé ligy. Během celého svého angažmá nastoupil k 29 ligovým utkáním.", "section_level": 2}, {"title": "FC Artmedie Petržalka.", "content": "V létě 2006 Matador Púchov opustil a stal se novou posilou Artmedie Petržalka, druhého týmu tabulky ze sezony 2005/06.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2006/07.", "content": "Ligový debut za Petržalku si na své konto připsal v 9. kole hraném 9. září 2006 proti Trenčínu. Na hrací plochu přišel v 67. minutě, ale vysoké porážce 0:4 nezabránil. V podzimní části ročníku 2006/07 odehrál pouze sedm ligových střetnutí, na jaře 2007 působil na hostování v Dukle Banská Bystrica.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/08.", "content": "Na podzim 2007 hostoval v Banské Bystrici. Poprvé v sezoně skóroval proti ViOnu Zlaté Moravce (výhra 4:0) ve 23. kole, když ve 40. minutě zvyšoval na 2:0. Následně se trefil 26. 4. 2008 proti mužstvu MFK Ružomberok, když v poslední minutě utkání srovnal na konečných 2:2. V ročníku 2007/08 získal s Artmedií „double“, tzn. ligový titul a triumf v domácím poháru. Během půl roku odehrál 13 zápasů v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "S klubem postoupil přes maltský tým Valletta FC (výhry 2:0 a 1:0) a mužstvo Tampere United z Finska (výhry 3:1 a 4:2) do třetího předkola Ligy mistrů UEFA 2008/09. Petržalka po prohře 0:4 a remíze 1:1 nepostoupila přes slavný italský klub Juventus FC a následně vypadla po porážkách 0:4 a 0:2 i v úvodním předkole Poháru UEFA 2008/09 s týmem SC Braga z Portugalska.  V sezoně 2008/09 nasbíral 29 startů v lize a vstřelil sedm gólů. Prosadil se třikrát proti mužstvu MFK Košice (prohra 2:3, výhry 2:1 a 3:2), po jedné brance dal do sítí klubů FK Dukla Banská Bystrica (remíza 1:1), MFK Dubnica nad Váhom (výhra 3:0), FC ViOn Zlaté Moravce (výhra 5:0) a FC Nitra (remíza 1:1).", "section_level": 3}, {"title": "FK Dukla Banská Bystrica (hostování).", "content": "V lednu 2007 zamířil z Petržalky hostovat do Banské Bystrice. I když si během půl roku nepřipsal žádný ligový start, v létě 2007 bylo jeho hostování prodlouženo.  Premiérový ligový zápas zaznamenal 14. července 2007 v úvodním kole proti Nitře (prohra 0:1), odehrál celý zápas. V osmém kole nastoupil proti Petržalce, tedy proti svému bývalému zaměstnavateli, ale Bystrica přesto venku prohrála 3:6. V rozemezí 10.-13. kola se třikrát prosadil. Skóroval jednou proti Ružomberoku (remíza 2:2), Košicím (prohra 1:2) a v odvetě s Nitrou (výhra 1:0). Celkem odehrál 17 ligových zápasů, ve kterých nechyběl na trávníku ani minutu.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Před ročníkem 2009/10 se dohodl na smlouvě se Slovanem Bratislava, úřadujícím mistrem ze sezony 2008/09 Corgoň ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "Svůj debut si připsal 5. července 2009 v zápase o slovenský Superpohár proti mužstvu MFK Košice. Premiéra byla úspěšná, Slovan porazil svého soka v poměru 2:0 a tuto trofej získal. S klubem se představil ve 3. předkole Ligy mistrů UEFA 2009/10 proti řeckému celku Olympiakos Pireus, kterému dvakrát pohlehl v poměru 0:2. Následně Slovan Bratislava bojoval ve čtvrtém předkole - play-off o účást v základní skupině Evropské ligy UEFA 2009/10, ale prohrál 0:5 a 1:2 se slavným týmem AFC Ajax z Nizozemska.  V lize debutoval v prvním kole hraném 10. 7. 2009 proti mužstvu FK Senica (výhra 3:0), nastoupil na celý zápas. Poprvé se střelecky prosadil v 11. kole, když v 17. minutě vstřelil jediný rozhodující gól v duelu s klubem FC Nitra. Následně skóroval 6. března 2010 proti Dukle Banská Bystrica, Slovan podlehl soupeři na jeho hřišti 1:2. Svoji třetí branku dal do sítě Spartaku Trnava, když ve 37. minutě otevřel skóre střetnutí a podílel se na vítězství 3:0 nad tímto rivalem. Počtvrté v ročníku se radoval ze vstřeleného gólů ve 30. kole proti týmu MFK Dubnica nad Váhom, když čtvrt hodiny před konce srovnal na konečných 2:2. Ve finále slovenského poháru hraného v Michalovcích proti Spartaku Trnava (výhra 6:0) se trefil ve 12.minutě a společně se svými spoluhráči získal tuto trofej. Během roku odehrál 29 ligových utkání.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "V úvodním zápase 3. předkola Evropské ligy UEFA 2010/11 se srbským mužstvem FK Crvena zvezda (výhra 2:1) zvyšoval v 69. minutě na 2:0, v odvetě na domácí půdě Slovan remizoval se soupeřem 1:1 a postoupil. Ve čtvrtém předkole - play-off číhal klub VfB Stuttgart z Německa, se kterým Slovan po prohře 0:1 a remíze 2:2 vypadl. Svůj první a zároveň jediný gól v sezoně dal v 19. kole hraném 27. listopadu 2010 se Senicí, v 73. minutě vyrovnal na konečných 2:2. Na podzim 2010 si připsal 18 startů v lize. Slovan v ročníku 2010/11 získal titul a Saláta se na něm částečně podílel.", "section_level": 3}, {"title": "FK Rostov.", "content": "V lednu 2011 podepsal čtyřletý kontrakt s ruským celkem FK Rostov, nabídku měl ještě od týmu FK Crvena zvezda. Celý transfer ze Slovanu do Rostova se zrealizoval údajně za více než 1 milion €.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "Debutoval 25. ledna 2011 v přípravném zápase proti rakouskému klubu SV Mattersburg (remíza 1:1), Saláta nastoupil do druhého poločasu. Liga v Rusku se tentokát hrála rok a půl, jelikož došlo ke změně hracího modelu. Premiérový start v lize si odbyl 14. 3. 2011 v prvním kole proti Spartaku Moskva, odehrál celých 90 minut a podílel se na vysoké domácí výhře 4:0. Svoji první branku vsítil v devátém kole v souboji s týmem PFK CSKA Moskva (prohra 1:2), ale v konečném důsledku pouze korigoval skóre zápasu. V březnu 2012 vstřelil ve 31. minutě efektními „nůžkami“, akrobatickým kopem přes hlavu, rozhodující gól v utkání proti Spartaku Naľčik (výhra 2:1) a zaznemanal svoji druhou branku v Premier Lize. Na jaře 2012 bojoval s Rostovem o záchranu, která se zdařila. Zároveň s mužstvem došel do semifinále domácího poháru. Během sezony 2011/12 nastupoval pravidelně v základní sestavě a odehrál 39 ligových střetnutích.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "Svůj premiérový přesný střelecký zásah v ročníku si připsal ve 4. kole hraném 12. srpna 2012 proti klubu PFK Křídla Sovětů Samara (prohra 1:2), prosadil se v 55. minutě. Podruhé vsítil gól proti Amkaru Perm (výhra 3:0), v jehož dresu nastoupil mj. krajan Michal Breznaník. Saláta se trefil v 69. minutě a zvyšoval na 2:0. 15. 3. 2013 se ve 21. kole v souboji s Volgou Nižnij Novgorod (prohra 1:2) zranil a již ve 27. minutě musel nuceně střídat. Později podstoupil operaci kolene, které ho vyřadilo ze hry do konce ročníku. Celkem nastoupil za rok k 18 utkání v lize, Rostov po roce opět došel do semifinále ruského poháru.", "section_level": 3}, {"title": "FK Tom Tomsk (hostování).", "content": "Koncem července 2013 odešel na roční hostování do týmu tehdejšího nováčka ruské nejvyšší ligy FK Tom Tomsk, který získal na hráče i předkupní právo.  V sobotu 27. července 2013 se obě mužstva střetly v lize, podle dohody klubů do utkání Saláta nezasáhl a po zápase odcestoval s novými spoluhráči do Tomsku. Debut v lize si tak připsal 3. srpna 2013 v zápase čtvrtého kola proti Uralu Sverdlovská oblast. Odehrál celý zápas, Tomsk podlehl svému sokovi v poměru 1:2. Celek na jaře 2014 skončil v tabulce na 11. místě a po neúspěšné baráži sestoupil po roce do druhé ligy. Saláta si během celého svého angažmá připsal v lize pouze sedm startů, v dalších 19 střetnutích byl jen na lavičce náhradníků. V létě 2014 se vrátil do Rostova, kde se v srpnu 2014 dohodl s vedením na ukončení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava (návrat).", "content": "Začátkem září 2014 se vrátil jako volný hráč (zadarmo) do Slovanu Bratislava, se kterým uzavřel smlouvu na dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "Podzim 2014 strávil na hostování v celku FC DAC 1904 Dunajská Streda. Svoji obnovenou ligovou premiéru si tak připsal až 27. 2. 2015 ve 20. kole proti klubu MŠK Žilina. Na trávníku strávil celý zápas, ale poražce 0:2 v Žilině nezabránil. Prvního přesného zásahu po návratu do Slovanu docílil ve 26. kole, když byla jeho branka jediná a tudíž rozhodující v souboji s mužstvem MFK Ružomberok. Na jaře 2015 nastoupil ke všem 15 ligovým zápasům, ve kterých nechyběl na hřišti ani minutu.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "Se Slovanem došel přes mužstvo Europa FC z Gibraltaru (výhry 6:0 a 3:0) a irský klub UC Dublin (výhry 1:0 a 5:1) až do třetího předkola Evropské ligy UEFA 2015/16, kde nastoupil proti ruskému týmu FK Krasnodar a po prohře 0:2 a remíze 3:3 s ním vypadl.  Poprvé v ročníku skóroval 19. července 2015 proti ViOnu Zlaté Moravce a podílel se na výhře 2:1. Svůj druhý gól dal proti Senici 17. 4. 2016, Slovan vyhrál na hřišti soupeře 3:1. Se Slovanem na jaře 2016 došel až do finále slovenského poháru, kde tým podlehl v utkání hraném v Trnavě klubu AS Trenčín 1:3. V sezóně 2015/16 odehrál 29 střetnutí v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "S mužstvem se představil v prvním předkole Evropské ligy UEFA 2016/17 proti albánskému týmu KF Partizani. Úvodní zápas skončil bezbrankovou remízou, ale odveta v Senici se neuskutečnila. Partizani bylo přesunuto do druhého předkola Ligy mistrů UEFA 2016/17 na místo tehdejšího albánského mistra KF Skënderbeu Korçë vyloučeného kvůli podezření z ovlivňování zápasů a Slovan postoupil automaticky do dalšího předkola. Ve druhém předkole Slovan remizoval 0:0 a prohrál 0:3 s mužstvem FK Jelgava z Lotyšska a vypadl. V lednu 2017 uzavřel s “belasými” nový dvouletý kontrakt, i když měl nabídky z ciziny. V sezoně 2016/17 získal se Slovanem domácí pohár, když společně se svými spoluhráči porazil ve finále hraném 1. května 2017 na stadionu NTC Poprad tehdy druholigový tým MFK Skalica v poměru 3:0. Svoji jedinou branku v ročníku zaznamenal 27. 5. 2017 v posledním 33. kole, když v souboji se Zemplínem Michalovce zvyšoval dvanáct minut před koncem na konečných 3:1. V sezoně 2016/17 nastoupil k 31 ligovým utkáním a byl rovněž stejně jako jeho spoluhráč Seydouba Soumah zařazen do nejlepší jedenáctky Fortuna ligy, v případě Saláty se jednalo o druhou nominaci do ideální jedenáctky v řadě.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/18.", "content": "23. června 2017 odehrál za mužstvo celých devadesát minut v zápase Česko-slovenského Superpoháru hraného v Uherském Hradišti proti českému celku FC Fastav Zlín, kterému Slovan Bratislava podlehl v penaltovém rozstřelu. Se Slovanem postoupil přes arménský klub FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský tým vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s mužstvem Lyngby BK z Dánska. Poprvé v sezoně se střelecky prosadil v úvodním kole v souboji s Tatranem Prešov, kdy při výhře 5:1 na půdě soupeře otevřel skóre utkání a zároveň vsítil první gól Slovanu v ročníku 2017/18. V srpnu 2017 se v zápase s Dunajskou Stredou (remíza 1:1) zranil a už v 11. minutě musel být vystřídán, kvůli zranění (přetržený vaz v koleni a poškození menisku) musel podstoupit plastiku předního křížového vazu. Svůj první ligový zápas po zranění odehrál 28. dubna 2018 v derby proti Spartaku Trnava (výhra 2:1), na hrací plochu přišel v 78. minutě místo Dávida Holmana. Na jaře 2018 se podílel se Slovanem na obhajobě zisku slovenského poháru z předešlého ročníku 2016/17, i když ve finále hraném 1. května 2018 v Trnavě proti celku MFK Ružomberok (výhra 3:1) nenastoupil. Během roku odehrál kvůli dlouhodobému zranění pouze sedm střetnutí v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2018/19.", "content": "V prvním předkole Evropské ligy UEFA 2018/19 v soubojích s moldavským klubem FC Milsami Orhei (výhry 4:2 a 5:0) nehrál. Za \"belasý\" nastoupil v předkole EL proti týmu Balzan FC z Malty (prohra 1:2 a výhra 3:1) a rakouskému celku Rapid Vídeň, se kterým Slovan po výhře 2:1 a prohře 0:4 vypadl. Svůj první ligový gól v sezoně zaznamenal v souboji s mužstvem MŠK Žilina, když svojí trefou ze 69. minutě rozhodl o výhře 1:0 na půdě soupeře. Podruhé v ročníku se střelecky prosadil 22. 9. 2018 proti tehdejšímu nováčkovi ŠKF iClinic Sereď (výhra 2:1), když v 11. minutě otevřel skóre zápasu. Na podzim 2018 odehrál celkem 12 ligových zápasů. 31. 12. 2018 mu ve Slovanu skončila smlouva a klub opustil. V ročníku 2018/19 získaly \"belasý\" mistrovský titul, na kterém se Saláta částečně podílel.", "section_level": 3}, {"title": "FC DAC 1904 Dunajská Streda (hostování).", "content": "Po návratu do Slovanu odešel obratem hostovat do Dunajské Stredy. Jelikož bylo po mezinárodním přestupním termínu, působil do otevření zimního přestupového okna s amatérským statutem.  Premiérovy ligový start v dresu Dunajské Stredy zaznamenal 13. září 2014 v devátém kole na hřišti ViOnu Zlaté Moravce (remíza 1:1), nastoupil na celých 90 minut a v 6. minutě otevřel skóre zápasu. Podruhé za Dunajskou Stredu skóroval v 89. minutě 12. kola proti klubu FK AS Trenčín a podílel se na výhře 3:2. V zimě 2014/15 se vrátil zpět do Slovanu, během svého působení si připsal v deseti utkáních plnou zápasovou minutáž.", "section_level": 2}, {"title": "Szombathelyi Haladás.", "content": "V zimním přestupovém období sezoně 2018/19 zamířil do Maďarska, kde se dohodl na půlroční smlouvě s následnou dvanáctiměsíční opcí s celkem Szombathelyi Haladás tehdy hrajícím maďarskou nejvyšší soutěž. Na jaře 2019 nastoupil v lize k sedmi střetnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 31. květnu 2019", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Slovenska debutoval 24. května 2008 v Luganu v přátelském utkání proti domácí reprezentaci Švýcarska. Na hřiště šel v 85. minutě, zápas skončil porážkou Slovenska 0:2.  14. listopadu 2012 absolvoval přátelské utkání v Olomouci proti reprezentaci České republiky. Slovenský národní tým prohrál 0:3. 6. února 2013 nastoupil v Bruggách proti domácí Belgii. Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec utkání prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty, Saláta šel na hřiště v 87. minutě. V březnu 2013 rovněž figuroval v nominaci slovenského národního týmu pro kvalifikační zápas na MS 2014 s Litvou a přátelské utkání s reprezentací Švédska, oba zápasy měly dějiště v Žilině na Stadiónu Pod Dubňom, nicméně ani do jednoho z nich Kornel nezasáhl. V srpnu 2013 jej povolal nový trenér Slovenska Ján Kozák k přátelskému střetnutí hraném 14. srpna s domácím Rumunskem (remíza 1:1). 15. října 2013 zvyšoval hlavou po rohovém kopu v 16. minutě na průběžných 2:0 v závěrečném kvalifikačním utkání cyklu 2012–2013 v Rize s domácím Lotyšskem, byl to jeho první reprezentační gól ve slovenském A-týmu. Slovensko nakonec remizovalo 2:2 a skončilo s 13 body na nepostupovém třetím místě tabulky za první Bosnou a Hercegovinou a druhým Řeckem. 19. listopadu 2013 dostal příležitost v přátelském utkání proti Gibraltaru, které mělo dějiště v portugalském Algarve ve městě Faro a bylo vůbec prvním oficiálním zápasem Gibraltaru po jeho přijetí za 54. člena UEFA v květnu 2013. V zápase se zrodila překvapivá remíza 0:0, za slovenský výběr nastoupili hráči z širšího reprezentačního kádru a také několik debutantů.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Trenér Vladimír Weiss jej nominoval na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, kde Slovensko vypadlo po prohře 1:2 v osmifinále s pozdějším vicemistrem z Nizozemska. Na turnaji odehrál jediné utkání, v základní skupině F 20. června 2010 s Paraguayí (prohra 0:2).", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Ján Kozák jej zařadil do 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii, kam se Slovensko probojovalo poprvé v éře samostatnosti. V zápasech základní skupiny nenastoupil. Slovenští fotbalisté skončili se 4 body na třetím místě tabulky, v osmifinále se představili proti reprezentaci Německa (prohra 0:3, Saláta šel na hřiště v 84. minutě), a se šampionátem se rozloučili.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kornel Saláta (* 24. ledna 1985, Kamenica nad Hronom) je slovenský fotbalový obránce a reprezentant, od ledna 2019 hráč maďarského mužstva Szombathelyi Haladás. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Rusku. Nastupuje ve středu obrany.", "tgt_summary": "Kornel Saláta (; born 24 January 1985) is a Slovak football defender of Hungarian descent who currently plays for II. liga club KFC Komárno", "id": 648576}
{"src_title": "Poslední komando", "tgt_title": "The Last Command (1928 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Píše se rok 1928 a v Hollywoodu se režisér Leo Andrejev (William Powell) chystá natočit film. Když hledá v hromadě fotografií adepta na generála, padne mu zrak na zdatného, postaršího Sergiuse Alexandera (Emil Jannings). Pověří svého asistenta (Jack Raymond), aby ho kontaktoval a pozval na zkoušky druhý den ráno. Hned v šest hodin se Sergius dostaví před studia, aby byl vpuštěn s armádou dalších komparzistů. V šatně se převléká, když mu vedle sedící kolega vytkne, že se nemůže soustředit, protože pořád kyve hlavou. Sergius mu vysvětluje, že za to nemůže, že je to důsledek velkého šoku, který kdysi zažil.  Děj filmu se pak přesune o víc jak deset let dozadu. Je rok 1917, v Rusku probíhá socialistická revoluce a carův bratranec, generál Sergius Alexander, je vůdčím velitelem carské armády. Je informován, že se podařilo odhalit dva revolucionáře vydávající se za filmaře. Když jeden z nich, Leo Andrejev, je příliš drzý, Sergius ho zbičuje a pošle do vězení. Druhým revolucionářem je krásná Natália Dabrova.  Generál si Natálii vezme do svého paláce, kde mu dělá společnost. Zprvu se ji to protiví, ale postupem času zjišťuje, že Sergiusova láska k Rusku ji nesmírně imponuje. Dostává perly jako dárek. I přesto se rozhodne ho zastřelit. Schová si zbraň pod polštář a pozve generála na šálek čaje do své komnaty. On si pistole všimne a schválně jde Natálii pro cigarety přes celou místnost. Věří, že nemá dost kuráže ho zabít. A tak se stane. Natálie propukne v pláč a vyzná velkému vojevůdci lásku.  Natáliin společník Leo uteče z vězení. Přidá se k bolševikům, kteří chtějí generálův vlak zastavit. V tu chvíli se Natálie přidá na stranu revolucionářů a žádá pověšení Sergia v Petrohradu. Dav ho zlynčuje, jeho muže zastřelí a on sám je nucen nastoupit znovu do vlaku. Když se všichni opijí a usnou, Natálie jde do strojovny, kde padne generálovi do náruče. Byla to záminka, aby ho mohla vysvobodit. Vrátí mu perlový náhrdelník, aby se měl jak dostat z Ruska a žádá ho, aby vyskočil z vlaku. Sergius Alexander z rychle jedoucího vlaku vyskočí a chvilku na to vidí, jak celá vlaková souprava padá do promrzlé řeky a mizí pod její hladinou i s milovanou Natálií.  Děj filmu se vrací zpět do filmového ateliéru v Los Angeles. Z vrchního velitele armády je komparzista. Režisér filmu při setkání s deprimovaným Sergiusem poznává bývalého armádního generála. Podává pokyny pro filmovou scénu, ve které má Sergius potrestat jednoho rebelujícího vojáka. Generál se do bojové scény vžije natolik, že se mu před zrakem míchají obrazy z reálného natáčení se vzpomínkami na revoluci. Vášeň s jakou hraje a předvádí svůj výkon bere dech všem přítomným. Nakonec umírá přímo na scéně v kostýmu generála carské armády. Ještě se zeptá režiséra, zdali vyhráli. Ten odpoví, že ano. Asistent režie po skonání Sergiuse Alexandera dodá, že „to byl velký herec“. Leo Andrejev výrok doplní: „Byl více, než jen dobrým hercem. Byl to velký muž.“", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Film je inspirován příběhem bývalého generála Lodijenského, který působil ve službách cara Mikuláše II., který opustil Rusko po revoluci v roce 1917. V Hollywoodu občas pracoval u filmu jako součást komparzu.  Jannings natočil ve Státech pět filmů. \"Poslední komando\" (nebo též \"Poslední rozkaz\") je jediný, který se zachoval celý dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední komando (angl. \"The Last Command\") je němý dramatický film režiséra Josefa von Sternberga z roku 1928 s Emilem Janningsem v hlavní roli. Film získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. Jannings se stal prvním hercem, který byl oceněn touto cenou.", "tgt_summary": "The Last Command is a 1928 silent film directed by Josef von Sternberg, and written by John F. Goodrich and Herman J. Mankiewicz from a story by Lajos Bíró. Star Emil Jannings won the first Academy Award for Best Actor in a Leading Role at the 1929 ceremony for his performances in this film and \"The Way of All Flesh,\" the only year that multiple roles were considered. In 2006, the film was deemed \"culturally, historically, or aesthetically significant\" by the United States Library of Congress and selected for the National Film Registry. The supporting cast includes Evelyn Brent and William Powell.", "id": 488350}
{"src_title": "Vladimír Vůjtek (1947)", "tgt_title": "Vladimír Vůjtek (ice hockey, born 1947)", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Hokejově vyrostl v týmu HC Vítkovice, kde jako centr odehrál prakticky celou svou hokejovou kariéru. Během vojenské služby oblékal dres Dukly Trenčín. Kariéru ukončil v týmu TJ Karviná, kde od sezóny 1982/1983 začal své trenérské působení.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Od sezóny 1982/1983 začal své trenérské působení. Na lavičce se mu dařilo více než na ledě. Třikrát přivedl svůj tým do finále extraligy – dvakrát s Vítkovicemi (1993 a 1997) a jednou se Zlínem (1995), ale z českého titulu se neradoval ani jednou.  Od roku 1992 byl asistentem a následující dvě sezóny i hlavním trenérem československé a později české reprezentace do 20 let. V roce 2001 odešel na první zahraniční angažmá do Ruska. Po prvním roce působení v týmu Lokomotiv Jaroslavl získal titul ruského šampiona, který v další sezóně i obhájil. Následně se přesunul do Kazaně, se kterou získal 3. místo. V roce 2002 získal ocenění pro nejlepšího trenéra sezóny v ruské superlize.  V následujících dvou sezónách se vrátil na lavičku Vítkovic, před následující sezonou 2006/07 musel odstoupit z pozice hlavního trenéra kvůli problémům se štítnou žlázou. Nástupce zvolil asistenta Miloše Holaňa. Kvůli nemoci vynechal jeden rok trénování.  V roce 2008 opět odešel do Ruska, kde převzal Dynamo Moskvu. Během rozjeté sezóny 2010-11 nastoupil v listopadu opět k týmu Lokomotiv Jaroslavl, v němž vedl i slovenského reprezentanta Pavla Demitru. V play-off o Gagarinův pohár však ztroskotal v semifinále na Atlantu Mytišči 2:4 na zápasy.  V letech 2011–2015 byl hlavní trenérem slovenské hokejové reprezentace, se kterou získal na Mistrovství světa 2012 stříbrné medaile.  Po odstoupení Vladimíra Růžičky v červnu 2015 se stal hlavním trenérem české hokejové reprezentace, smlouvu podepsal pouze na jednu sezónu završenou Mistrovstvím světa pořádaným v Rusku. V lednu 2016 Český svaz ledního hokeje v předstihu oznámil, že pro vedení národního mužstva v následujících dvou ročnících vybral Vůjtkova asistenta Josefa Jandače. Po vyřazení českého týmu na Mistrovství světa 2016 oznámil Vůjtek ukončení své trenérské kariéry. Zároveň však informoval o záměru další spolupráce s vítkovickým klubem.  V září 2016 se vrátil do mateřských Vítkovic, kde začal působit jako trenérský konzultant.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Vladimír Vůjtek st. má velmi dobrý vztah ke Slovensku. Během základní vojenské služby hrával v Trenčíně. Z tohoto města má i manželku. Jeho dcera Šárka je manželkou slovenského reprezentanta Róberta Petrovického. Vůjtkův syn Vladimír byl také aktivním hokejistou a českým reprezentantem, zranění však předčasně ukončila jeho hráčskou kariéru. Na rozdíl od otce se mu podařilo získat český mistrovský titul v roce 2000 se Spartou Praha. V současnosti působí jako hráčský agent a poradce klubu HC Vítkovice Ridera.  Podle svých slov všichni jeho blízcí známí, které získal šestiletým trenérským působením v Rusku a za kterými mohl do Ruska jezdit, zemřeli při letecké havárii v Jaroslavli v roce 2011.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír Vůjtek (* 17. května 1947, Klimkovice) je bývalý český hokejový trenér a československý hokejový útočník. Mezi roky 2011 a 2015 vedl slovenskou hokejovou reprezentaci, v letech 2015–2016 byl hlavním trenérem české reprezentace.", "tgt_summary": "Vladimír Vůjtek Sr. (born 17 May 1947) is a Czech ice hockey coach and former player. He is currently managing Czech Republic men's national ice hockey team. As a coach he won Russian Superleague twice with Lokomotiv Yaroslavl in 2002 and 2003.", "id": 1551617}
{"src_title": "Monika Leová", "tgt_title": "Monika Leová", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Monika Leová se narodila v Praze, ale od narození žila s matkou a prarodiči v malé vesničce Dvořisko, nedaleko města Choceň. Pochází z rasově smíšené rodiny, jelikož její matka Jana Leová (rozená Syrová) je Češka a otec Lê Đinh Châu je vietnamského původu. Když byla malá, tak se její rodiče rozvedli. Má sestru Lenku a bratra Čeňka. V červnu 2018 se provdala za Martina Košína. Jen děti, zejména kvůli slibně rozvíjející se kariéře, zatím Monika neplánuje.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Na základní školu chodila do Chocně, kterou absolvovala v roce 2006. V letech 2006-2010 studovala na Obchodní akademii v Chocni. Od října 2010 studovala na Fakultě informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické bakalářský obor \"Statistické metody v ekonomii\" ve studijním programu \"Kvantitativní metody v ekonomice\", který absolvovala v červnu 2014. Název téma bakalářské práce zněl: \"Prognóza obsazenosti školních zařízení Chocně do roku 2015 prostřednictvím časových řad\". Ovládá anglický a ruský jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže Miss.", "content": "V roce 2012 se stala \"I. vicemiss\" Miss VŠE (vítězkou se stala Andrea Kolářová). V roce 2013 se zúčastnila soutěže krásy Česká Miss. Před Českou Miss se bála, že právě kvůli svému exotickému vzhledu nemá šanci uspět. Finálový galavečer se konal 23. března 2013 v Hudebním divadle Karlín a získala titul \"Blesk Česká Miss Earth\". Toto vítězství ji nominovalo na mezinárodní soutěž krásy Miss Earth pro rok 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Moderátorská kariéra.", "content": "Díky České Miss získala na televizní stanici Prima exkluzivní smlouvu. Od 12. srpna 2013 moderovala tam nově zaváděné \"Odpolední zprávy\". Moderátorskou dvojici tvořila s Tomášem Drahoňovským.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vietnamsky trochu rozumí, ale vůbec nemluví. V éteru rádia Zet jako host pořadu \"Myšlení první ligy\" Jana Mühlfeita vyznala, že byla vždy exhibicionistka.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Své první herecké příležitosti dostala Monika v seriálech \"V.I.P. vraždy\" (2016) a \"Ohnivý kuře\" (2018).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Monika Leová (* 23. července 1991 Praha) je česká moderátorka, modelka a Blesk Česká Miss Earth pro rok 2013.", "tgt_summary": "Monika Leová (born on 23 July 1991 in Prague) is a Czech model, beauty pageant titleholder and TV presenter who won Czech Miss in 2013. Monika was born in the Czech Republic to a Vietnamese father (Lê Đình Châu) and a Czech mother. She is fluent in English and Russian.", "id": 1280169}
{"src_title": "Klíčování fázovým posuvem", "tgt_title": "Phase-shift keying", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Pro přenos digitálních dat se používají tři hlavní druhy digitální modulace:  U všech metod modulace se informace kódují změnami určité charakteristiky nosné vlny (která má obvykle sinusový průběh), podle datového signálu. V případě PSK se pro reprezentaci datového signálu používá změna fáze. Existují dva základní způsoby využití fáze signálu tímto způsobem:  Obvyklým způsobem znázornění jednotlivých metod PSK je použití konstelačního diagramu, který znázorňuje jednotlivé fáze jako body v komplexní rovině, kde reálná osa se nazývá soufázová, imaginární osa pak kvadraturní pro jejich úhlové posunutí o 90°. Tuto reprezentaci pomocí dvou vzájemně ortogonálních složek lze přímo použít i pro vytváření PSK signálu: složka v jedné ose udává amplitudu pro modulaci kosinové vlny a složka v druhé ose amplitudu pro modulaci sinové vlny. Sečtením obou amplitudově modulovaných vln vznikne modulovaný signál s požadovanou fází a s konstantní amplitudou (pokud neuvažujeme doby okolo změn fáze).  Počet konstelačních bodů může být libovolný, ale protože se PSK zpravidla používá pro přenos binárních dat, počet konstelačních bodů bývá mocnina čísla 2. Nejobvyklejšími příklady PSK jsou „binární klíčování fázovým posuvem“ (BPSK), které používá dvě fáze, a „kvadraturní klíčování fázovým posuvem“ (QPSK), které používá čtyři fáze. Umístění bodů na kružnici se středem v počátku znamená, že jsou vysílány se stejnou energií a tedy i amplitudou, protože absolutní hodnoty komplexních čísel, které reprezentují jednotlivé body, jsou stejné. U PSK se konstelační body zpravidla vybírají tak, aby byly rozmístěny se stejnými úhlovými roztečemi po obvodu kruhu. To zaručuje maximální fázové oddělení sousedních bodů a tím i nejlepší odolnost vůči rušení.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pro matematické stanovení chybovosti potřebujeme následující definice:  formula_9 udává pravděpodobnost, že vzorek odebraný z náhodného procesu s nulovou střední hodnotou a jednotkovým rozptylem hustoty pravděpodobnosti Gaussovy funkce bude větší nebo roven formula_10. Je to škálovaná forma doplňkové Gaussovy chybové funkce:  Chybovosti zde uváděné platí pro aditivní bílý gaussovský šum (). Tyto chybovosti jsou nižší než chybovosti kanálu s únikem, a proto je lze považovat za dobré teoretické měřítko pro porovnávání.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Díky své jednoduchosti se PSK používá mnoha stávajícími technologiemi, zejména při porovnání s kvadraturní amplitudovou modulací.  Wi-Fi standard IEEE 802.11b-1999, používá různé varianty PSK podle požadované datové rychlosti. Při základní rychlosti 1 Mbit/s se používá DBPSK (diferenciální BPSK), při rychlosti 2 Mbit/s DQPSK. Pro rychlosti 5,5 Mbit/s a 11 Mbit/s se používá QPSK v kombinaci s klíčováním doplňkovým kódem (). Standard Wi-Fi IEEE 802.11g-2003 používá osm přenosových rychlostí: 6, 9, 12, 18, 24, 36, 48 a 54 Mbit/s. Při rychlostech 6 a 9 Mbit/s se používá modulace OFDM, přičemž každá subnosná používá modulaci BPSK. Při rychlostech 12 a 18 Mbit/s se používá OFDM s QPSK. Nejrychlejší čtyři režimy používají OFDM s různými variantami kvadraturní amplitudové modulace.  Vzhledem ke své jednoduchosti je BPSK vhodná pro laciné pasivní vysílače: používá se v RFID standardech jako ISO/IEC 14443, který byl přijat pro biometrické pasy, kreditní karty jako je ExpressPay firmy American Express a mnoho dalších aplikací.  Bluetooth 1 používá binární modulaci GMSK, Bluetooth 2 bude používat formula_12-QPSK pro nižší rychlost (2 Mbit/s) a 8-DPSK pro vyšší rychlost (3 Mbit/s), pokud spojení mezi dvěma zařízeními je dostatečně robustní. takže přechod na verzi 2 přinese vyšší přenosovou rychlost. Podobné technologie, IEEE 802.15.4 (bezdrátový standard používající ZigBee), se rovněž opírá o PSK. IEEE 802.15.4 používá dvě modulační metody v závislosti na použitém frekvenčním pásmu: BPSK v pásmu 868-915 MHz a OQPSK v pásmu 2,4 GHz.  Modulace 8-PSK se používá pouze v nemnoha systémech, protože její chybovost je jen o 0,5 dB lepší než u 16-QAM, ale přenosová rychlost je jen 3/4 rychlosti 16-QAM. Proto se 8-PSK často vynechává ze standardů a zařízení často přechází z QPSK rovnou na 16-QAM (modulace 8-QAM existuje, ale těžko se implementuje). K výjimkám patří satelitní ISP HughesNet, jehož modemy, např. model HN7000S (pracující v Ku-pásmu SATCOM) používá modulaci 8-PSK.", "section_level": 1}, {"title": "Binární klíčování fázovým posuvem (BPSK).", "content": "BPSK (nazývané také PRK (), klíčování obracením fáze nebo 2PSK) je nejjednodušší forma klíčování fázovým posuvem (PSK). Používá dvě fáze, které se liší o 180°, takže by se mohla nazývat také 2-PSK. Není důležité, kde přesně jsou konstelační body umístěny, na obrázku jsou zobrazeny na reálné ose, s úhly 0° a 180°. BPSK je nejrobustnější ze všech PSK, protože vyžaduje nejvyšší úroveň šumu nebo zkreslení, aby demodulátor nesprávně rozhodl. Je však schopné modulovat pouze 1 bit/symbol (jak je vidět na obrázku), takže není vhodné pro vysoké přenosové rychlosti aplikací.  Pokud komunikační kanál vnáší do signálu fázové posunutí, demodulátor není schopen správně rozpoznat konstelační body. Proto jsou data často před modulací diferenciálně kódována.  BPSK je funkčně ekvivalentní s modulací 2-QAM.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Obecná forma pro BPSK lze popsat rovnicí: Používá dvě fáze, 0 a π. V konkrétním formě, jsou binární data často vyjadřována následujícími signály: kde formula_16 je frekvence nosné vlny.  Odtud prostor signálů zastupuje jednoho bázových funkcí kde jednička je reprezentována formula_18 a nula je reprezentována formula_19. Toto přiřazení je, samozřejmě, libovolný.  Toto použití těchto bázových funkcí je uvedeno na konci další části v diagramu časování signálu. Signál nahoře je kosinová vlna s BPSK modulací vytvářenou BPSK modulátorem. Proud bitů, který způsobuje tento výstup, je uveden nad signálem (ostatní části tohoto obrázku se týkají pouze QPSK).", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Bitovou chybovost () BPSK při rušení AWGN lze vypočítat jako:  Vzhledem k tomu, že je pouze jeden bit na symbol, je to zároveň i symbolová chybovost.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadraturní klíčování fázovým posuvem (QPSK).", "content": "Někdy nazývaná kvartérní PSK, PSK kvadrifáze, 4-PSK, nebo 4-QAM (čtyřstavová kvadraturní amplitudová modulace je identická s 4-PSK). QPSK používá čtyři body na konstelačním diagramu, rozmístěné na kružnici ve stejných rozestupech. QPSK díky použití čtyř různých fázových posuvů může kódovat dva bity na symbol. které jsou uvedeny v diagramu s Grayovým kódováním, aby se minimalizovala bitová chybovost (BER) – někdy se chybně chápe jako dvojnásobek chybovosti BPSK.  Matematická analýza ukazuje, že při použití QPSK místo BPSK lze buď zdvojnásobit rychlost přenosu dat při zachování stejné šířky pásma signálu, nebo snížit potřebnou šířku pásma na polovinu při zachování datové rychlosti BPSK. Ve druhém případě je bitová chybovost QPSK stejná jako u BPSK, přestože často je chybně uváděna vyšší.  Vzhledem k tomu, že rádiové kanály jsou přidělovány úřady jako je FCC (Federální komunikační komise), které předepisují maximální šířku pásma, je výhoda QPSK proti BPSK zřejmá: při stejné šířce pásma je přenosová rychlost QPSK dvakrát vyšší než přenosová rychlost BPSK při stejné chybovosti. Nevýhodou může být, že vysílače a přijímače pro QPSK jsou složitější než pro BPSK. Při současném stavu vývoje elektroniky je však rozdíl v nákladech velmi malý.  QPSK má stejně jako BPSK potíže se správným určením počáteční fáze na přijímací straně, takže v praxi se často používá QPSK s diferenciálním kódováním.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Popis QPSK lze získat malým rozšířením popisu BPSK a lze z něj odvodit i jak fungují PSK vyšších řádů. Vyjádření symbolů v konstelačním diagramu pomocí sinové a kosinové vlny používané při vysílání je:  Což dává čtyři potřebné fázové posuvy: π/4, 3π/4, 5π/4 a 7π/4.  Výsledkem je dvojrozměrný signálový prostor s jednotkovými bázovými funkcemi  První bázová funkce reprezentuje soufázovou složku signálu, druhá kvadraturní složku.  Signálová konstelace tvoří signálový prostor se 4 body  Faktory 1/2 ukazují, že celkový výkon je rovnoměrně rozdělen mezi obě nosné.  Porovnání těchto bázových funkcí s funkcí pro BPSK jasně ukazuje, že QPSK lze považovat za dva nezávislé BPSK signály. Všimněte si, že signálový prostor bodů pro BPSK nemusí rozdělit symbolovou (bitovou) energii mezi dvě nosné v systému uvedeném ve schématu BPSK konstelací.  QPSK modulátory a demodulátory mohou být realizovány mnoha způsoby. Ilustrační bloková schémata vysílače a přijímače jsou uvedena níže.", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Přestože QPSK je čtyřstavová modulace, můžeme ji považovat za dvě nezávisle modulované kvadraturní nosné. Při této interpretaci sudé bity modulují soufázovou složku nosné vlny, liché bity kvadraturní složku, v obou případech modulací BPSK. Obě nosné mohou být demodulovány nezávisle na sobě.  V důsledku toho je pravděpodobnost bitové chyby u QPSK stejná jako u BPSK:  Aby se však dosáhlo stejné pravděpodobnosti bitových chyb jako u BPSK, musí QPSK používat dvojnásobný výkon (protože jsou přenášeny dva bity současně).  Symbolová chybovost je dána vztahem:  Pro velký odstup signálu od šum (což je pro praktické systémy QPSK nezbytné), platí pro pravděpodobnost symbolové chyby přibližný vztah:", "section_level": 2}, {"title": "QPSK signál v časové oblasti.", "content": "Na obrázku níže je znázorněn modulovaný signál pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Nahoře a uprostřed jsou dvě nosné vlny (kosinusová a sinusová), jak je uvedeno výše. Liché bity jsou reprezentovány soufázovou složkou, sudé kvadraturní složkou (přičemž první bit má číslo 1). Výsledný signál – součet obou složek – je znázorněn dole. Skoky ve fázi jsou změny fáze obou složek PSK na začátku každého bitového intervalu. Průběh úplně nahoře odpovídá popisu uvedenému výše u BPSK.  Binární data, která jsou přenášena touto křivkou jsou: 1 1 0 0 0 1 1 0.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Offset QPSK (OQPSK).", "content": "Offsetové kvadraturní klíčování fázovým posuvem () je varianta klíčování fázovým posuvem se 4 různými fázovými posuvy. Někdy se používá název \"Odstupňované kvadraturní klíčování fázovým posuvem\" ().  Vezmeme čtyři hodnoty z fáze (dva bity) v době, k postavení symbolu QPSK může dovolit fáze signálu na skok až o 180° a v čase. Je-li signál filtrován dolní propustí (jak je obvyklé ve vysílači), tyto fázové posuvy způsobují velké výkyvy amplitudy, což je vlastnost v komunikačních systémech nežádoucí. Vzájemným posunutím lichých a sudých bitů o časový interval odpovídající polovině symbolu (to jest o trvání jednoho bitu) se soufázová a kvadraturní složka nikdy nemění současně. Z konstelačního diagramu vpravo je vidět, že tím se fázový posuv v každém okamžiku omezí na nejvýše 90°. To vede k mnohem nižšímu kolísání amplitudy než neofsetový QPSK a je někdy v praxi preferován.  Obrázek vpravo ukazuje rozdíly v chování fáze mezi běžnou QPSK a OQPSK. Je vidět, že v prvním grafu se fáze může měnit skokem o 180°, zatímco v OQPSK nejsou změny nikdy větší než 90°.  Na obrázku níže je znázorněn modulovaný signál pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Všimněte si polovina doby trvání symbolu vzájemně kompenzují mezi dvou složek vln. Ke změnám fáze dochází přibližně dvakrát častěji než u QPSK (protože se signály nemění současně), ale nejsou tak velké. Jinými slovy velikost skoků je u OQPSK menší než u QPSK.", "section_level": 3}, {"title": "π/4-QPSK.", "content": "Tato varianta QPSK používá dvě identické konstelace, které jsou vůči sobě pootočené o 45° (formula_12 radiánů, odtud název). Obvykle jsou buď sudé nebo liché symboly používané pro výběr bodů z jedné konstelace a další symboly pro výběr bodů z druhé konstelace. Tím se zmenší maximální posuvy fáze ze 180° na 135°, což zmenší i fluktuace amplitudy, která u formula_12-QPSK jsou mezi OQPSK a neofsetovým QPSK.  Jednou z vlastností tohoto modulačního schématu je, že v případě, kdy modulovaný signál je reprezentován v komplexním oboru, žádné změny neprochází počátkem souřadného systému, tedy ani signál neprochází počátkem. To snižuje dynamický rozsah kolísání signálu, což je v praxi žádoucí.  Přitom demodulace formula_12-QPSK je poměrně snadná, díky čemuž se tato metoda modulace používá například v systému mobilních telefonů TDMA.  Modulovaný signál je uvedený níže pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Konstrukce je stejná jako u výše uvedené obyčejné QPSK. Postupné symboly jsou převzaty z těchto dvou konstelací uvedených níže v nákresu. Tím je první symbol (1 1) převzaty z „modré“ konstelace a druhý symbol (0 0) je převzat ze „zelené“ konstelace. Všimněte si, že magnitudy obou složek vln se mění, zatímco se přepíná mezi konstelacemi, ale velikost výsledného signálu zůstává konstantní (konstantní obálka). Každý posuv fáze je mezi dvěma uvedenými diagramy časování.", "section_level": 3}, {"title": "SOQPSK.", "content": "Nepatentovaný tvarovaný offset QPSK (SOQPSK) je interoperabilní s patentovaným Feherovým QPSK (FQPSK), v tom smyslu, že ofsetový QPSK detektor integrate-and-dump produkuje stejný výstup bez ohledu na to, jaký druh vysílače se používá.  U těchto modulací se křivky I a Q opatrně formují tak, že se mění velmi hladce, a signál má konstantní amplitudu i během signálových přechodů. Místo okamžitých změn z jednoho symbolu na druhý, se mění plynule po kruhu konstantní amplitudy z jednoho symbolu na druhý.  Standardní popis SOQPSK-TG obsahuje třísložkové symboly.", "section_level": 3}, {"title": "DPQPSK.", "content": "Kvadraturní klíčování fázovým posuvem s dvojí polarizací () používá přepínání polarizace dvou různých QPSK signálů, čímž se dvojnásobně zlepší spektrální účinnost. Používání 16-PSK místo QPSK je cenově efektivní alternativou pro zdvojnásobení spektrální účinnosti.", "section_level": 3}, {"title": "PSK vyšších řádů.", "content": "Pro vytvoření konstelace PSK lze použít libovolný počet fází, ale 8-PSK je zpravidla PSK s nejvyšším používaným počtem fází. Při použití více než 8 fází je chybovost příliš vysoká a existují lepší i když složitější modulace jako je kvadraturní amplitudová modulace (QAM). Přestože počet fází může být libovolný, díky tomu, že se PSK používá pro přenos binárních dat, počet fází (a symbolů) je obvykle mocninou čísla 2, což umožňuje používat stejný počet bitů na symbol.", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Pro obecné M-PSK neexistuje jednoduchý výraz pro pravděpodobnost symbolové chyby, pro formula_31. Pravděpodobnost lze získat ze vztahu:  kde  Pro velké formula_39 a formula_40 lze použít přibližný vztahem  Bitové pravděpodobnosti chyby pro M-PSK mohou být určeny přesně, pokud je známé bitové mapování. Pokud se používá Grayovo kódování, nejpravděpodobnější chyba při přechodu z jednoho symbolu na další produkuje pouze jednobitové chyby a  Graf na levé straně porovnává bitovou chybovost BPSK, QPSK (které je stejná, jak bylo uvedeno výše), 8-PSK a 16-PSK. Je vidět, že modulace vyšších řádů vykazují vyšší chybovost, ale poskytují vyšší surovou přenosovou rychlost.  Meze chybovosti různých digitálních modulačních schémat lze počítat uplatněním Booleovy nerovnosti na konstelace signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální kódování.", "content": "Diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK) je rozšířená metoda fázové modulace, která data kóduje změnami fáze nosné vlny. Jak již bylo zmíněno, u BPSK a QPSK existují nejednoznačnosti fáze, pokud je konstelace pootočena určitým vlivem na komunikační kanál, kterým prochází signál. Tento problém lze vyřešit tak, že datům neodpovídá určitá fáze, ale data způsobují určitou změnu fáze.  Například diferenciálně kódovaná binární '1' v BPSK může být přenášena změnou fáze o 180° a binární '0' nulovou změnou fáze. Další variantou DPSK je symetrické diferenciální klíčování fázovým posuvem (), kde '1' je kódována změnou fáze o 90° a '0' změnou fáze o -90°.  V diferenciálně kódovaném QPSK (DQPSK) se používají posuvy o 0°, 90°, 180°, -90°, které odpovídají hodnotám '00 ', '01', '11 ', '10'. Tento druh kódování může být demodulován stejným způsobem jako v případě nediferenciální PSK, ale fázovou nejednoznačnost lze ignorovat. Takto každý přijatý symbol je demodulován na jeden z formula_39 bodů v konstelaci a komparátor pak počítá fázový rozdíl mezi právě přijímaným a předchozím signálem. Rozdíl kóduje data jak je popsáno výše. Symetrické diferenciální kvadraturní klíčování fázovým posuvem (SDQPSK) se podobá DQPSK, ale kódování je symetrické a používá hodnot fázového posuvu -135°, -45°, 45° a 135°.  Níže je znázorněn modulovaný signál jak pro DBPSK tak pro DQPSK, jak je popsáno výše. Na obrázku se předpokládá, že signál začíná s nulovou fází, takže v čase formula_44 dochází u obou signálů k fázovému posuvu.  Analýza ukazuje, že diferenciální kódování přibližně zdvojnásobuje chybovost ve srovnání s běžným M-PSK, což lze ale překonat malým zvýšením formula_40. Tato analýza (a grafické výsledky níže) navíc uvažují pouze rušení aditivním bílým gaussovským šumem (AWGN). Ve skutečnosti bude mezi vysílačem a přijímačem v komunikačním systému fyzický kanál, který působí určitý fázový posuv PSK signálu. Proti zkreslení tohoto charakteru jsou diferenciální systémy odolnější než systémy, které jsou založeny na informaci o aktuální fázi.", "section_level": 2}, {"title": "Demodulace.", "content": "Pro signál, který byl diferenciálně kódovaný, existuje zřejmá alternativní metoda demodulace. Místo obvyklé demodulace a ignorování nejednoznačnost fáze nosné, se zjišťuje změna fáze mezi dvěma přijatými po sobě jdoucími symboly, a tato změna slouží k určení přenášených symbolů. Tímto způsobem použité diferenciální kódování se nazývá diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK). DPSK se mírně liší od diferenciálně kódovaného PSK, protože při příjmu se přijaté symboly nedekódují jeden po druhém na konstelační body, ale místo toho se přímo porovnávají jeden s druhým.  Označme symbol přijatý v k-tém časovém slotu formula_46 a označme jeho fázi formula_47. Předpokládejme bez újmy na obecnosti, že fáze nosné vlny je nula. Složku aditivního bílého gaussovského šumu (AWGN) formula_48. Potom  Rozhodovací proměnná pro formula_50-tý symbol a formula_51-tý symbol je fázový rozdíl mezi formula_46 a formula_53. To znamená, že pokud formula_46 se promítá na formula_53, rozhoduje se podle fáze výsledného komplexního čísla:  kde horní index * označuje číslo komplexně sdružené. Za nepřítomnosti šumu je fáze formula_57, fázový posuv mezi dvěma přijatými signály, což může být použito k určení přenášených dat.  Pravděpodobnost chyby pro DPSK je obtížné určit obecně, ale pro DBPSK platí:  což je po numerickém vyčíslení jen o něco horší než běžné BPSK, zejména při vyšších hodnotách formula_40.  Použití DPSK odstraňuje potřebu složitých metod obnovení nosné, jejichž cílem je získat přesný odhad fáze, a může být atraktivní alternativou k běžné PSK.  Při optické komunikaci mohou být data diferenciálně modulována na fázi laseru různými způsoby. Modulátor je laser, který vysílá nepřerušovanou vlnu, a Mach-Zehnderův modulátor, který přijímá elektrická binární data. Například v případě BPSK laser vysílá sérii beze změn pro binární '1', a obrácení polarity pro '0'. Demodulátor se skládá z interferometru zpožďovací linky, které vytváří zpoždění jednoho bitu, takže lze porovnávat dva po sobě jdoucí bity. Při dalším zpracování se používá fotodioda k transformaci optického signálu na elektrický proud, takže se informace mění zpět do původního stavu.  Porovnání bitové chybovosti DBPSK, DQPSK a jejich nediferenciálních protějšků je znázorněno v grafu vpravo nahoře. Zvýšení chybovosti při použití DBPSK je poměrně malé ve srovnání se snížením složitosti, proto se DBPSK často používá v komunikačních systémech, které by jinak používaly BPSK. U DQPSK je však zvýšení chybovosti ve srovnání s běžným QPSK větší a návrhář systému musí hledat kompromis mezi zvýšením chybovosti a zvýšením složitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad: diferenciálně kódovaný BPSK.", "content": "V formula_51-tém časovém slotu volání je bit modulován formula_61, diferenciálně kódovaný bit formula_62 a výsledný modulovaný signál formula_63. Předpokládejme pozice symbolů v konstelačním diagramu ± 1 (což je BPSK). Diferenciální dekodér produkuje:  kde formula_65 označuje binární doplněk (doplněk modulo-2). formula_62 mění stav (z binární '0 'na binární '1' nebo z binární '1 'na binární '0'), pouze pokud formula_61 je binární '1'. Jinak zůstane v předchozím stavu. Toto je popis diferenciálně kódovaného BPSK uvedený výše.  Přijatý signál je demodulován, čímž se získá formula_68±1 a diferenciální dekodér opačným postupem vyprodukuje:  Proto formula_70 jestliže formula_62 a formula_72 se liší a formula_73 pokud jsou stejné. Proto pokud oba formula_62 a formula_72 jsou obrácené, formula_61 bude stále dekódován správně. Díky tomu nejednoznačnost fáze o 180° nevadí.  Diferenciální metody pro jiné PSK modulace mohou být navrženy podobně. Křivky pro DPSK jsou stejné jako pro diferenciálně kódovaný PSK uvedený výše, protože jediný rozdíl mezi oběma systémy je v přijímači.", "section_level": 2}, {"title": "Kapacita kanálu.", "content": "Křivka bitové chybovosti pro tento příklad v porovnání s obyčejným BPSK je vpravo. Jak bylo uvedeno výše, zatímco chybovost je přibližně dvojnásobná, potřebný přírůstek formula_40 k překonání je jen malý. Zvýšení formula_40 nutné k překonání diferenciální modulace v kódových systémech, nicméně, je větší – typicky asi 3 dB. Snížení výkonu je výsledkem nekoherentnosti přenosu – v tomto případě se vztahuje na skutečnost, že sledování fáze se úplně ignoruje.  Podobně jako všechny M-ární režimy modulace s M = 2 symboly, pokud je podáván exkluzivní přístup k pevné šířky pásma, kapacita kanálu jakéhokoli klíčování fázovým posuvem se zvyšuje až k b bitům na symbol, jak se zvyšuje odstup signál/šum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíčování fázovým posuvem () je metoda digitální modulace, která pro přenos informací používá změny fáze referenčního signálu (nosné vlny). PSK se používá pro nižší rychlosti komunikace u Bluetooth, Wi-Fi a pro RFID.", "tgt_summary": "Phase-shift keying (PSK) is a digital modulation process which conveys data by changing (modulating) the phase of a constant frequency reference signal (the carrier wave). The modulation is accomplished by varying the sine and cosine inputs at a precise time. It is widely used for wireless LANs, RFID and Bluetooth communication.", "id": 1301824}
{"src_title": "Komunikační mix", "tgt_title": "Promotional mix", "src_document": [{"title": "Význam marketingového komunikačního mixu.", "content": "Marketingová komunikace je vedle produktu, ceny a distribuce základním nástrojem marketingu. Firmy musí se svými současnými i potenciálními zákazníky komunikovat a obsah jejich sdělení musí být důkladně promyšlen. Často jsou pro zajištění kvalitní komunikace najímány externí reklamní agentury, jejichž odborníci připravují jednotlivé složky reklamní kampaně. Pro oblast služeb je komunikační mix nezbytný proto, že ve většině případů přibližuje nehmotný produkt spotřebiteli a tím snižuje jeho nejistotu při výběru a nákupu služby.<br><br>", "section_level": 1}, {"title": "Úlohy marketingové komunikace.", "content": "Mezi základní úlohy marketingové komunikace patří:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení marketingové komunikace.", "content": "Marketingovou komunikace lze rozdělit na základě různých faktorů.  1. podle prostředí, ve kterém probíhá: 2. podle časově významového kontextu: 3. podle zúčastněných komunikačních subjektů:", "section_level": 1}, {"title": "Postup při integraci nástrojů marketingové komunikace.", "content": "Zásadními úkoly při integraci nástrojů marketingové komunikace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující marketingovou komunikaci.", "content": "Výběr konkrétních nástrojů marketingové komunikace ovlivňuje celá řada faktorů. Před výběrem konkrétních nástrojů a jejich vzájemnou integrací je nutné si položit základní otázky:", "section_level": 1}, {"title": "Složení komunikačního mixu.", "content": "Součástí marketingové komunikace jsou osobní a neosobní formy komunikace. Osobní forma je zastoupena osobním prodejem, neosobní forma zahrnuje reklamu, podporu prodeje, přímý marketing, public relations, sponzoring. Specifickou formou marketingové komunikace jsou veletrhy a výstavy, které jsou kombinací osobní a neosobní formy (viz Interní komunikace).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní komunikační kanály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní prodej.", "content": "Osobní prodej je pěstováním obchodních vztahů mezi dvěma nebo několika osobami s cílem prodat výrobek nebo službu a zároveň vytváří dlouhodobé pozitivní vztahy. Je typický pro některé druhy zboží dlouhodobé spotřeby a služeb (pojišťovny). Velmi rozšířený je při prodeji mezi výrobci a distributory průmyslového zboží (business-to-business), kde každý produkt je komplexem, často vzniklým na zakázku. Podobně jako další nástroje propagace i forma osobního prodeje využívá prvky jiných nástrojů, především podpory prodeje, reklamu či publicitu. Výjimečnost spočívá v těsném kontaktu se zákazníkem, efektivnější komunikaci mezi partnery. Prodávající může bezprostředně sledovat reakce zákazníka, získává okamžitou zpětnou vazbu. Za nevýhodu oproti reklamě lze považovat podstatně menší dosah a vyšší nákladovost (viz Přímý prodej)  Dříve se osobní prodej snažil spíše o velice tvrdé a nevybíravé přesvědčování zákazníků ke koupi něčeho, co nepotřebují. Dnes se již aktivita a způsob osobního prodeje přenáší spíše k udržování kvalitních a dlouhodobých vztahů. Firma využívající osobního prodeje tak zákazníky do koupě nenutí, ale snaží se jim zajistit veškerý servis k tomu, aby byl nákup co nejpohodlnější, zákazník byl spokojen a neměl potřebu nákupu u konkurence.", "section_level": 2}, {"title": "Event marketing.", "content": "Pojem event marketing je poměrně novým pojmem. Jedná se snahu firmy zinscenovat zákazníkovi zážitek pořádáním různých akcí. Tento zážitek si zákazník spojí s danou firmou. Cílem je v takovém případě vyvolat v psychické a emocionální podněty. Event marketing podporuje image firmy.  Tvorba konkrétního eventu má tři fáze: Zde je třeba vymyslet a připravit samotnou akci. Je také třeba informovat potenciální zákazníky o pořádání eventu, pomocí ostatních marketingových metod. Zde dochází k přímé komunikaci firmy se zákazníky na konkrétním eventu. Je třeba využít všech možných interaktivních a multimediálních technik k zaujmutí zákazníka. Po skončení eventu je třeba vyhodnotit jeho úspěšnost a také vhodně upozornit zákazníky, že event pořádala ta konkrétní firma, aby nezapomněli, s kým měli tu čest.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace v prodejním, nebo nákupním místě.", "content": "Komunikace v místě prodejce je mocným nástrojem. V momentě kdy se zákazník rozhoduje o nákupu a vypraví se do obchodu, totiž má prodejce úžasnou příležitost k získání zákazníka na svou stranu. S tím úzce souvisí podpora prodeje. Jedná se o skupinu prostředků umístěných v obchodě a vně obchodu. Celková image obchodu pak velmi výrazně ovlivňuje zákazníka.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavy a veletrhy.", "content": "Výstava, či veletrh je místo, kde se prodejci schází za účelem prezentace svého zboží. Veletrhy v oblasti produktu firmy se prakticky nekonají, nebo o ně není zájem, tudíž tuto položku není třeba důkladněji rozebírat.", "section_level": 2}, {"title": "Neosobní komunikační kanály.", "content": "Neosobní komunikační kanály jsou média, která přenášejí sdělení bez osobního kontaktu či zpětné vazby. Patří sem hlavní média, atmosféra a akce. Mezi důležitá média patří tištěná média (noviny, časopisy, direct mailing), vysílaná média (rádio, televize), obrazová média (billboardy, tabule, plakáty) a on-line a elektronická média (on-line služby, webové stránky, CD, DVD). Atmosféra je uměle vytvořené prostředí, které vytváří či posiluje u kupujícího inklinaci koupit si produkt. Proto jsou advokátní kanceláře a banky navrhovány tak, aby dávaly najevo sebedůvěru a další hodnoty, jichž si mohou klienti cenit. Akce jsou události inscenované tak, aby k cílovému publiku nějak promlouvaly. Například oddělení public relations pořádá tiskové konference, gala večery, výstavy a expozice, exkurze a další akce určené pro komunikaci s konkrétním publikem.  Metody neosobních kanálů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Reklama.", "content": "Reklama jako taková je jedním z nejstarších, nejdůležitějších a nejviditelnějších nástrojů marketingu. Používá se jako masový druh komunikace, tedy může působit na velký okruh lidí, ovšem její účinnost je diskutabilní. Je třeba velice důkladně zvážit jaká je naše cílová skupina a tedy i v jakém médiu budeme svou reklamu prezentovat. Nejmasovějším médiem pro zveřejnění reklamy je televize, které zdatně sekunduje internet. Následuje rádio, tisk a další.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora prodeje.", "content": "Podpora prodeje je marketingovým nástrojem, který se zaměřuje na krátkodobé zvýšení prodeje. Jedná se o akci omezenou v čase i prostoru, která láká nové zákazníky a generuje dodatečný prodej u zákazníků stávajících. Časově omezenou slevou, či jinou výhodou se obchodník snaží stimulovat zákazníka k nákupu.  Snahou je, aby si zákazník na využívání daného zboží zvykl a následně byl ochoten nakoupit ho i za plnou cenu.", "section_level": 2}, {"title": "Přímý marketing.", "content": "Přímý marketing nevyžaduje tak vysoké náklady jako například televizní spoty a proto je mnohem dostupnější. Firma využívající přímý marketing kontaktuje stávající a potenciální zákazníky s cílem vyvolat okamžitou a měřitelnou reakci.  Slovo „přímý“ v tomto případě znamená, že firma využívá médií, která umožňují přímý kontakt. Přímou marketingovou komunikaci dělíme na:  Nástroje přímého marketingu jsou pak tyto:  Ke kvalitnímu přímému marketingu je také třeba vytvářet kvalitní databázi klientů a to jak stávajících, tak potenciálních. Každý kontakt je pro nás důležitý a také je důležité mít o lidech co největší počet informací, třídit je do různých skupin, aby marketing mohl být co nejpřímější.", "section_level": 2}, {"title": "Sponzoring.", "content": "Sponzorování je proces, ve kterém firma finančně podporuje jinou firmu, organizaci, člověka či aktivitu a veřejně se k tomu hlásí. Snahou firmy je v tomto případě ztotožnění zákazníka s podporovanou věcí. Firma tak může zvyšovat svou prestiž podporou prestižních záležitostí, může vzbuzovat citový dojem podporou charity, případně oslovovat sportovní fanoušky podporou jejich oblíbeného klubu, či sportovce. Dle De Pelsmackera je to nástroj komunikace, kdy sponzor pomáhá sponzorovanému uskutečnit jeho konkrétní cíl, či projekt a sponzorovaný napomáhá sponzorovi naplnit jeho komunikační cíle. Pokud tato podmínka není splněna, stane se ze sponzorství dárcovství, kde profituje víceméně jedna strana ze sympatií strany druhé.", "section_level": 2}, {"title": "Interaktivní (internetový) marketing.", "content": "Jednou z nejmocnějších marketingových zbraní dnešní doby je bezesporu internet. Je však třeba ho umět správně využívat. První velkou nutností každé firmy je mít vlastní webové stránky. Firma bez webových stránek jakoby dnes neexistovala. Stránky by měly být přehledné, intuitivní a lehce dohledatelné. Zákazník by se měl k nákupu dostat co nejpohodlněji. Další možností je reklama na internetu, na různých stránkách např. na stránkách o fotbalovém klubu reklama na obchod s fotbalovým vybavením.  V dnešní době nejefektivnější a postupně více a více využívanou marketingovou strategií na internetu, je posouvání odkazu na stránky firmy v prohlížečích, případně placená reklama na nich. Samostatnou kapitolou pak je placená reklama na sociální síti Facebook. Vyhledávač Google se může stát mocnou zbraní v rukou firmy. Firma se musí snažit dostat svoje webové stránky na vrchní pozice v přirozeném vyhledávání a také přemýšlet o vyhledávání placeném. Velmi oblíbeným komunikačním kanálem je všeobecně video. 20 % lidí si přečte text na stránkách, ale 80 % se podívá na video. Dále návštěvníci, kteří se podívají na video, zůstávají na webu v průměru o 2 minuty déle a pravděpodobnost nákupu vzroste o cca 64 %. Navíc web obsahující video má přibližně 50× větší šanci zařadit se mezi odkazy na první stránce Googlu. Tato sociální síť nabízí možnost placené reklamy, která se uživatelům jednak zobrazuje mezi příspěvky jejich přátel a také se zobrazuje v pravém sloupci, kde je pro reklamu místo. Uživatelé jsou jistým způsobem sledování v jejich činnosti na internetu, takže je Facebook schopen nabídnout jim co nejrelevantnější obsah.  Firma by se měla nejen snažit být na internetu vidět, ale také naopak využívat internet k průzkumům. Je to totiž ideální nástroj, kterým může zjistit, co zákazníci chtějí a také jim to následně nabídnout. Existují statistiky vyhledávačů, firma může pořádat různé ankety, dotazníky apod.", "section_level": 2}, {"title": "Public Relations.", "content": "Úkolem Public Relations (PR) ve firmě je udržování dobrého jména společnosti a komunikace se zákazníky. Oddělení vztahů s veřejností se stará o zlepšení pozice firmy v očích veřejnosti, udržování dobrých vztahů s médii a celkově by mělo vytvářet a udržovat v chodu marketingovou strategii firmy. Pro tyto účely se mi ale jeví více než vhodné rozšíření PR o CRM.", "section_level": 2}, {"title": "Customer Relationship Management.", "content": "CRM, management vztahů se zákazníky klade důraz na tvorbu vztahů se zákazníky a jejich udržení. Dle CRM je třeba vztahy se zákazníky dlouhodobě budovat abychom dosáhly jejich důvěry a loajality. Dle Wesslinga existují tři hlavní prvky CRM a doplňuje je čtvrtý.  Konkrétně jsou to:  Wessling a také Lehtinen důrazně upozorňují na fakt, že je třeba klást důraz na všechny tyto prvky pohromadě a varují před jednostranným pohledem na problematiku CRM.  Základní myšlenkou CRM tedy je, že podnik by měl vyznávat jasné hodnoty a řídit vnímání těchto hodnot zákazníky. K tomu je třeba vyvinout značné úsilí. Cílem je vytvořit se zákazníky takové vztahy, které jsou prospěšné i pro podnik. Jinými slovy, dobré vztahy se zákazníkem, který podniku nepřináší zisk, jsou zbytečné.  Jako každý jiný marketingový prvek, je třeba i úspěšnost CRM nějakým způsobem hodnotit. Wessling Nabízí tři měřitelné hodnoty. Jsou to:  Dle Weeslinga je dalším důležitým aspektem CRM odměna, kterou zákazník dostane. Tato odměna může být zákazníkovi poskytnuta, jak před nákupem, tak při nákupu, případně po něm. Zákazník si navíc na odměnu zvyká, tudíž je třeba neustále odměny měnit, vylepšovat a upravovat tak, aby plnily co nejlépe zákazníkovo přání. Je důležité, aby zákazníkova emoce v souvislosti s nákupem byla pozitivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marketingový komunikační mix je součástí marketingového mixu. Jedná se o soubor prvků a médií, kterými se podnik snaží komunikovat relevantní informace se svými stávajícími a potenciálními zákazníky a tímto způsoben ovlivnit jejich rozhodování. <br><br>", "tgt_summary": "In marketing, the promotional mix describe a blend of promotional variables chosen by marketers to help a firm reach its goals. It has been identified as a subset of the marketing mix. It is believed that there is an optimal way of allocating budgets for the different elements within the promotional mix to achieve best marketing results, and the challenge for marketers is to find the right \"mix\" of them. Activities identified as elements of the promotional mix vary, but typically include the following:", "id": 1671815}
{"src_title": "Ministerstvo obřadů", "tgt_title": "Ministry of Rites", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře \"šang-šu\", součástí kanceláře \"šang-šu\" bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ \"san-šeng\" (\"čung-šu šeng\", \"men-sia šeng\" a \"šang-šu šeng\") bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře \"čung-šu\". Roku 1380 byla kancelář \"čung-šu\" zrušena a ministerstva, včetně ministerstva obřadů, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.  Zodpovídalo za provádění obřadů a rituálů, organizaci návštěv zahraničních vyslanců, dozíralo nad státními školami, vedlo registry buddhistických a taoistických mnichů. Od roku 736 řídilo úřednické zkoušky. Podléhaly mu různé související agentury, např. v mingské době úřady poslů, rytců pečetí a hudební úřad, též dvůr císařských zábav a dvůr státních obřadů.  Obvykle se dělilo na čtyři odbory \"s’\" ():  V čele stál ministr \"šang-šu\" (), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. Pomáhali mu dva náměstci ministra \"š'-lang\" (). Odbory vedl ředitel \"lang-čung\" ().  Za dynastie Jüan bylo slučováno s jinými ministerstvy, v letech 1260–1264 a 1266–68 bylo částí sjednoceného ministerstva státní správy, obřadů a daní \"li-hu-li-pu\" (), definitivně získalo samostatnost roku 1294.  Za Mingů a Čchingů bylo těsně spojeno s velkým sekretariátem, mnozí sekretáři měli titul ministra nebo náměstka ministra obřadů, případně přišli do sekretariátu z ministerstva.  Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo obřadů ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu). Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků, Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ministerstvo obřadů () či ministerstvo rituálu byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.", "tgt_summary": "The Ministry or Board of Rites was one of the Six Ministries of government in late imperial China. It existed from the Tang (7th century) until the 1911 Xinhai Revolution. Along with religious rituals and court ceremonial, the Ministry of Rites also oversaw the imperial examination and China's foreign relations.", "id": 337803}
{"src_title": "Mbaye Diagne", "tgt_title": "Mbaye Diagne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do početné rodiny žijící v Dakaru. Byl oddaným muslimem. Po té, co vystudoval místní univerzitu, nastoupil do armády v pozici důstojníka. V roce 1993 byl přidělen k UNAMIR, mírové misi OSN ve Rwandě. 6. dubna 1994 bylo sestřeleno letadlo s rwandským prezidentem Juvénalem Habyarimanou a burundským prezidentem Cyprienem Ntaryamirou poblíž Kigali. Během následujících dnů začali radikálové uskutečňovat svůj genocidní plán. Odhaduje se, že při ní bylo zabito 800 tisíc až jeden milion Tutsiů a politicky umírněných Hutuů. Mezi prvními oběťmi genocidy byla rwandská premiérka Agathe Uwilingiyimana a 10 belgických vojáků operace UNAMIR, kteří ji měli chránit. Další den ráno se Diagne od uprchlíků v \"Hôtel des Mille Collines\" dozvěděl o vraždě a neozbrojen se vydal situaci prověřit. V komplexu OSN objevil skrývající se děti zavražděné premiérky Agathe Uwilingiyimana. Později ráno mu generál Roméo Dallaire přikázal vyčkat na příjezd obrněného transportéru a dopravit děti do bezpečí. Transportér však nedorazil a tak se rozhodl posadit děti na zadní sedadlo svého vozidla, zakrýt je dekou a odvézt je do hotelu.  Ačkoliv pravidla OSN zakazují pozorovatelům zachraňovat civilisty, podle výpovědí ostatního personálu UNAMIR pokračoval ve svých záchranných operacích. Přesné počty zachráněných jsou neznámé, odhady se pohybují od několika desítek ke stovkám. Jelikož na každém výjezdu musel překonat desítky kontrolních stanovišť, mohl při každém výjezdu převézt maximálně pět lidí. Využíval své rozsáhlé sítě kontaktů, vybudované v průběhu mise ve rwandské armádě a také ve vražedné milici. Situaci často zachraňoval vtipy a úplatky v podobě peněz a cigaret.  31. května se vracel sám ve svém džípu na velitelství OSN v Kigali se zprávou pro Dallaira od velitele rwandské armády, když za jeho vozidlo dopadl granát, odpálený Rwandskou vlasteneckou frontou, jehož střepina ho zasáhla do hlavy a okamžitě usmrtila.  Generál Roméo Dallaire ho ve své knize \"Shake Hands with the Devil\" nazval \"nejstatečnějším ze všech\" a zároveň podotkl, že upadne v zapomnění, protože je Afričan.  Byl pohřben v rodném Senegalu s vojenskými poctami. Zanechal po sobě manželku a dvě děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mbaye Diagne (18. března 1958, Dakar, Senegal – 31. května 1994, Rwanda) byl kapitán a vojenský důstojník senegalské armády, pozorovatel Spojených národů během Rwandské genocidy v roce 1994. Během svého působení ve Rwandě zachránil mnoho životů, když poté, co bylo vojákům OSN nařízeno nezasahovat, pokračoval v této činnosti na vlastní odpovědnost.", "tgt_summary": "Mbaye Diagne (18 March 195831 May 1994) was a Senegalese military officer who served in Rwanda as a United Nations military observer from 1993 to 1994. During the Rwandan genocide he undertook many missions on his own initiative to save the lives of civilians.", "id": 2040290}
{"src_title": "Lodní vrak", "tgt_title": "Shipwreck", "src_document": [{"title": "Definice vraku.", "content": "Definice vraku podle Námořní prefektury Atlantiku (La préfecture maritime de l'Atlantique):  Nicméně, tato definice ignoruje kritéria jako umístění nebo stáří vraku. Ochrana podvodního kulturního dědictví je poskytována \"Úmluvou UNESCO o ochraně podvodního kulturního dědictví\", která od roku 2012 chrání např. i vrak lodi Titanic.", "section_level": 1}, {"title": "Lodní vraky a ekologie.", "content": "Vraky jsou často zdrojem znečištění, zejména při potopení (ztráta paliva, náklad tvořený toxickými látkami nebo látkami znečišťujícími prostředí).  Na druhé straně se potopené lodní vraky stávají, (pokud jsou pokryty korály a jinými mořskými organismy), alternativním prostředím pro mnoho živočišných druhů. Potom se mohou stát bohatými místy pro jejich biodiverzitu. Některé vraky jsou předmětem vědeckých studií. Mnoho lodí a dalších zařízení bylo záměrně potopeno, aby vznikly umělé útesy. Někdy vraky působí jako zařízení lákající ryby, které potom rybáři chytají do sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Největší vraky.", "content": "Největším vrakem byla po mnoho let sesterská loď Titanicu nazvaná Britannic (1914–1916). V roce 1916 najela na minu v Egejském moři. Loď se potopila za 55 minut, tedy mnohem rychleji než její dvojče Titanic. Loď objevil Jacques-Yves Cousteau roku 1975 v hloubce cca 120 metrů pod hladinou. Dne 13. ledna 2012 se stala největším vrakem 290 metrů dlouhá a 35 metrů široká loď Costa Concordia. Ta byla ale později z mělčiny vyzvednuta, odtažena a sešrotována.", "section_level": 1}, {"title": "Vraky a potápění.", "content": "Vraky jsou cílem průzkumu potápěčů, ale ne bez rizika. Nejčastější problém představuje možnost poškození přívodu vzduchu. Rezavé kovové trosky mohou způsobit potápěči řezné zranění. Vraky ponořené více než sto let jsou součástí světového kulturního dědictví a jsou chráněny \"Úmluvou o ochraně kulturního dědictví pod vodou\". Sekretariát \"Úmluvy UNESCO o ochraně podvodního kulturního dědictví\" se snaží působit na smluvní státy, aby lépe chránily své podvodní dědictví prostřednictvím mezinárodního právního rámce.", "section_level": 1}, {"title": "Známé československé a české lodní vraky.", "content": "Československá námořní nákladní loď Pionýr uvízla roku 1969 na korálových útesech u ostrova Mayaguana v souostroví Bahamy. Posádku se podařilo zachránit, ale loď se stala vrakem.  Loď Dyje, která vozila pasažéry na Vranovské přehradě, shořela roku 2012. Požár vypukl, když byla loď ukotvena u hráze. Později byl vrak lodi rozřezán na kusy a odvezen do šrotu.  Výletní loď Bulgaria, která byla roku 1955 vyrobena v bývalém Československu, se potopila roku 2012 na řece Volze. Tato katastrofa si vyžádala celkem 122 obětí.  Roku 1988 ztroskotala v důsledku chyby posádky na řece Labe výletní loď Poděbradka. Nehoda se stala nedaleko někdejší poděbradské letní restaurace Na Střelnici mezi zámkem a soutokem s Cidlinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lodní vrak je to, co zbylo z lodi na hladině moře (plovoucí trosky), na pobřeží nebo na dně moře poté, co byla loď opuštěna, selhala nebo se potopila po incidentu (poškození, kolize, chyba navigace, atd.) nebo byla potopena. UNESCO odhaduje celkový počet vraků na 3 miliony, ale sotva tisíc jich má význam z hospodářského hlediska. Pojem vrak lodi se používá nejen ve vztahu k moři, ale např. též i v souvislosti s řekami či jezery.", "tgt_summary": "A shipwreck is the remains of a ship that has wrecked, which are found either beached on land or sunken to the bottom of a body of water. Shipwrecking may be deliberate or accidental. In January 1999, Angela Croome estimated that there have been about three million shipwrecks worldwide (an estimate rapidly endorsed by UNESCO and other organizations).", "id": 545379}
{"src_title": "Barrie Gilbert", "tgt_title": "Barrie Gilbert", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Barrie Gilbert se narodil a vyrůstal ve městě Bournemouth ve Spojeném království. Jeho otec byl zabit během druhé světové války. Ve věku kolem devíti let se začal zajímat o radiotechniku. V sedmnácti letech nastoupil do britského vojenského výzkumného ústavu SRDE (Signals Research and Development Establishment), kde se podílel na vývoji A/D převodníků a experimentoval se zabezpečenými komunikačními systémy. V ústavu si uvědomil, že tento „progresivní“ institut pracuje výhradně pro vojensko-průmyslový komplex. Protože byl pacifista, tak z ústavu odešel. Byla na něj podána žaloba pro odmítnutí vojenské služby. Soud rozhodl, že bude muset vykonávat po dobu dvou let alternativní službu ve zdravotnictví.  V roce 1958 nastoupil jako technik-elektronik ve společnosti Vickers-Armstrongs. Roku 1959 odešel do společnosti Mullard, zaměřené především na výrobu elektronických součástek. V letech 1959–1961 se Gilbert zaměřil na paměťové osciloskopy. Šlo o paměťové osciloskopy Mullard L362, vyráběné v letech 1959–1960, které byly značně poruchové kvůli tehdejším nekvalitním germaniovým tranzistorům.  Od roku 1961 Gilbert publikoval v odborných časopisech. V roce 1964 odešel do Spojených států amerických a začal pracovat ve výzkumném centru společnosti Tektronix v Beavertonu ve státu Oregon. Pracoval ve skupině vývojářů tehdejší nové generace měřicích přístrojů (budoucí rodina přístrojů Tektronix 7000). Ve volném čase Gilbert experimentoval s kaskádami přímo propojených tranzistorů (super-integrované tranzistory). Tyto pokusy vedly k článku publikovanému roku 1968, v němž byl poprvé popsán Gilbertův translineární násobič (známý jako tzv. Gilbert cell). Od roku 2007 je tento článek pátý v seznamu nejčastěji citovaných prací publikovaných ve věstníku IEEE \"Journal of Solid-State Circuits\" v jeho celé historii.  V roce 1970 se Gilbert vrátil načas do Evropy a zabýval se vývojem paměťových integrovaných obvodů a zařízení na rozpoznávání znaků (OCR) pro britskou společnost Plessey. Roku 1972 odešel do americké společnosti Analog Devices.  Od roku 1979 vedl laboratoř společnosti Analog Devices v Beavertonu ve Spojených státech amerických. V roce 1997 se vrátil zpět do společnosti Tektronix. Po roce 2000 pokračoval ve vývoji obvodů pro společnost Analog Devices. Podílel se např. na vývoji integrovaného obvodu AD8367 (zesilovač s regulovatelným ziskem) a obvodu AD8304 (logaritmický zesilovač s dynamickým rozsahem 160 dB, určený pro optoelektronické systémy).", "section_level": 1}, {"title": "Gilbertova buňka.", "content": "Barrie Gilbert a společnost Tektronix si patentovali zapojení, které Gilbert vyvinul během působení ve společnosti a publikoval v roce 1968. Zapojení je známo pod názvem Gilbert cell (Gilbertova buňka) a ještě v roce 2010 bylo součástí mnoha radiopřijímačů, mobilních telefonů a dalších zařízení.  Gilbertova buňka se používá jako základ směšovačů, modulátorů, zesilovačů apod. Směšovač je součástí radiopřijímačů pracujících na principu superhetu. Gilbertovu buňku lze použít jako tzv. dvojitě vyvážený směšovač, jehož výhodou je mj. schopnost účinně potlačit nežádoucí směšovací produkty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barrie Gilbert (* 1937 v Bournemouthu – 30. ledna 2020) je anglický vynálezce v oboru elektroniky, který žil řadu let ve Spojených státech amerických. Byl autorem více než čtyřiceti vynálezů včetně tzv. Gilbertovy buňky. Roku 1975 zformuloval translineární princip.", "tgt_summary": "Barrie Gilbert (5 June 1937 – 30 January 2020) was an English-American inventor. He was well known for his invention of numerous analog circuit concepts, holding over 100 patents worldwide, and for the discovery of the Translinear Principle. His name is attributed to a class of related topologies loosely referred to as the Gilbert cell, one of which is a mixer - a key frequency translation device - used in every modern wireless communication device. A similar topology, for use as a synchronous demodulator, was invented by Howard Jones in 1963.", "id": 2379256}
{"src_title": "Onychomykóza", "tgt_title": "Onychomycosis", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "Nejčastějším příznakem plísňové infekce nehtů je ztluštělý nehet, změna zbarvení, popř. deformace nehtu. Barva postiženého nehtu bývá bílá, černá, žlutá nebo zelená. S postupem infekce se nehet může stát křehkým a některé jeho části se mohou ulomit. Pokud se infekce neléčí, může se kůže pod nehtem a kolem nehtu bolestivě zanítit. Mohou také vzniknout bílé nebo žluté skvrny nebo šupinatá kůže u nehtu. Lidé s onychomykózou mohou mít významné psychosociální problémy způsobené vzhledem nehtů, zvláště když jsou postiženy prsty na rukou, které jsou prakticky vždy viditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Původci.", "content": "Onychomykóza je způsoba dermatofyty, kvasinkami, popř. nedermatofytickými původci. Dermatofyty jsou nejčastěji odpovědné za onychomykózu v mírném pásmu, zatímco kvasinky a nedermatofytické formy často v tropech a subtropech s horkým a vlhkým klimatem. Nejčastější původce onychomykózy je \"Trichophyton rubrum\". Další dermatofyty, které mohou být původci jsou \"T. interdigitale\", \"Epidermophyton floccosum\", \"T. violaceum\", \"Microsporum gypseum\", \"T. tonsurans\", \"T. soudanense\" a \"T. verrucosum\".  Mezi další kauzativní patogeny patří oportunní mikromycety, jako např. \"Scopulariopsis\", \"Aspergillus\" a \"Scytalidium\" (\"Neoscytalidium\"). \"Scytalidium\" postihuje především osoby v tropech, ačkoli onemocnění přetrvává, i pokud se později přesunou do oblasti mírného klimatu. \"Candida spp.\" způsobuje onychomykózu u lidí, jejichž ruce jsou často ponořeny do vody.", "section_level": 1}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Nejčastější rizikový faktor pro onychomykózu je stárnutí, a to kvůli možnému snížení periferní vaskulární cirkulace, pomalejšímu růstu nehtů a zvýšené náchylnosti k infekcím. Mezi další rizikové faktory patří pocení, vlhké prostředí, lupénka, ponožky a boty, které brání větrání a neabsorbují pot, chůze naboso na vlhkých veřejných místech, jako jsou bazény, tělocvičny a sprchy, menší kožní poranění, traumatické poškození nehtu, diabetes mellitus, problémy s krevním oběhem, které mohou také vést ke snížení teploty na rukou a nohou, popř. oslabený imunitní systém. Onychomykóza postihuje častěji muže než ženy a je spojena s rodinnou anamnézou.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Aby se předešlo chybným diagnózám jako jsou např. psoriáza nehtů, lichen planus, kontaktní dermatitida, trauma, tumor nehtového lůžka nebo syndrom žlutých nehtů, je nutné laboratorní vyšetření.  Tři hlavní metody jsou KOH-test, kultivace a histologie. To zahrnuje mikroskopické vyšetření částí nehtů a kultivaci stěrů. Poznatky ukazují, že nejlepší je přímý stěr v kombinaci s biopsií nehtové ploténky a histologickým vyšetřením preparátu připraveného pomocí PAS reakce.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "Léčba onychomykózy je náročná, protože plíseň bývá obtížně přístupná. Příznaky odeznívají velmi pomalu, třeba rok i déle, poněvadž nový nehet musí zcela nahradit starý, infikovaný.  Nejčastěji používané jsou buď systémové antimykotické léčivé přípravky, jako je \"Terbinafin\" a Itrakonazol, popř. lokální, jako například přípravky obsahující \"Ciclopirox\" nebo \"Amorolfin\". Existují důkazy, že kombinace systémové a lokální léčby dává lepší klinické výsledky. V případě diagnostikované superficiální bílé onychomykózy se doporučují spíše systémové než lokální antimykotické přípravky.  V červenci roku 2007 byla zveřejněna studie, věnovaná léčení infekcí nehtů. Hlavní závěry říkají, že \"Ciclopiroxolamin\" a \"Butenafin\" jsou účinné, ale musí být aplikovány denně po delší dobu. \"Amorolfin\" může být podstatně účinnější. Studie z roku 2002 srovnávala účinnost a bezpečnost \"Terbinafinu\" ve srovnání s placebem, \"Itrakonazolem\" a \"Griseofulvinem\" v léčbě plísňových infekcí nehtů. Mezi hlavní zjištění patří, že \"Terbinafin\" byl výrazně lepší než \"Itrakonazol\" a \"Griseofulvin\". \"Terbinafin\" byl lépe snášen než \"Itrakonazol\". V roce 2007 klinická studie zahrnující 249 pacientů ukázala, že kombinace lokálního použití \"Amorolfinu\" a ústního podávání \"Terbinafinu\" má lepší klinickou účinnost než samotný \"Terbinafin\".  Výzkum naznačuje, že plísně jsou citlivé na teplo. Základem laserového ošetření je nahřát nehtové lůžko na teplotu 40 až 60 °C, aby se narušil růst plísní.", "section_level": 1}, {"title": "Komplikace.", "content": "Plísňové onemocnění může být bolestivé a způsobit trvalé poškození nehtů. To může vést k jiným závažným infekcím, pokud je imunitní systém potlačen léky, diabetem nebo jinými příčinami. Riziko je nejzávažnější pro pacienty s diabetem a imunitním systémem oslabených leukémií nebo AIDS, popř. léky po transplantaci orgánů. Diabetici mají cévní a nervové postižení a jsou ohroženi celulitidou, popř. závažnou bakteriální infekcí. Relativně malé poranění nohy včetně onychomykózy, může vést k vážným komplikacím. Další vzácná, ale možná komplikace je Osteomyelitida (zánět kostní dřeně).", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Průzkumem onemocnění nohou v 16 evropských zemích bylo zjištěno, že onychomykóza je nejčastější plísňová infekce a odhaduje se její výskyt na 27 %. Prevalence se prohlubuje s rostoucím věkem. V Kanadě se prevalence odhaduje na 6,48 %. Onychomykóza postihuje přibližně jednu třetinu diabetiků a je o 56 % častější u lidí trpících psoriázou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Onychomykóza (lat. \"onychomycosis\"), také známá jako \"dermatofytická onychomykóza\", popř. \"tinea unguium\" je mykotické postižení nehtových plotének, popř. nehtových lůžek. Je to nejčastější onemocnění nehtů a tvoří asi polovinu všech nehtových abnormalit. Prevalence onychomykózy je asi 6 až 8 % dospělé populace.", "tgt_summary": "Onychomycosis, also known as tinea unguium, is a fungal infection of the nail. Symptoms may include white or yellow nail discoloration, thickening of the nail, and separation of the nail from the nail bed. Toenails or fingernails may be affected, but it is more common for toenails to be affected. Complications may include cellulitis of the lower leg.", "id": 1784319}
{"src_title": "Amélie jde na ples", "tgt_title": "Amelia Goes to the Ball", "src_document": [{"title": "Vznik a premiéra opery.", "content": "Gian Carlo Menotti získal vyšší hudební vzdělání v letech 1928–33 na Curtis Institute of Music v americké Filadelfii. Tam se rovněž seznámil se svým životním partnerem, skladatelem Samuelem Barberem, a společně strávili roku 1933 jistý čas v Rakousku. Inspirací pro první zralou operu se Menottimu staly právě zážitky z Vídně, bizarní osoby, se kterými se setkával na tamějších večírcích, a zejména postava jisté české baronky, v jejímž domě mladíci bydleli. Ta s nimi často večeřela a vyprávěla jim nadšeně o společenském životě ve staré Vídni, a zejména o plesech ve vídeňské opeře. Menotti napsal \"Amélii\" na vlastní italské libreto ještě v době evropského pobytu a po návratu do Spojených států s dílem seznámil dědičku významného vydavatelství a zakladatelku Curtis Institute Mary Louise Curtisovou Bokovou. Ta prosadila její uvedení na jevišti jako podmínku, pod níž financovala uvedení americké premiéry opery Daria Milhauda \"Ubohý námořník\", které připravoval dirigent a učitel na Curtis Institute Fritz Reiner. Reiner se nejprve zdráhal, ale nakonec byly obě opery uvedeny 1. dubna 1937 a \"Amélie\" se stala hitem večera.  Povzbuzena úspěchem opery financovala Curtisová Boková i představení v newyorské Metropolitní opeře 3. března 1938 (ten večer spojené se Straussovou pochmurnou \"Elektrou\"). Dílo mělo velmi příznivý ohlas u obecenstva i u kritiky – i díky energickému dirigování Ettoreho Panizzy, následovalo bezprostředně šest repríz a další pak v pozdějších sezónách. Současně položilo základ popularity teprve 23letého skladatele, který díky tomu získal nové zakázky (\"Stará panna a zloděj\" pro rozhlasovou společnost NBC a \"Bůh ostrova\" pro MET).  Menotti později o své první inscenované opeře řekl: „\"Amélie\" byla věnována paní Bokové, jíž jsem za tolik vděčil. Mám pro ni [=operu] velikou slabost. Nejen že to byla moje první opera, a můj první úspěch, ale byla to také jediná z mých oper, kterou kdy slyšela má matka.“ (Paní Curtisová Bokoová totiž zaplatila Menottiho již churavějící matce cestu z Jižní Afriky, kde tehdy žila.)", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika opery.", "content": "Podle Jana Trojana se jedná o „parodii staré buffy v moderním hávu“; P. G. Davis ji charakterizuje jako „jednoaktovou italskou operu buffu, která čestně a chytře recykluje všechny konvence žánru, jak byl praktikován od Pergolesiho do Wolfa-Ferrariho“. Formát opery odpovídá žánru buffy svým jasným rozdělením na rychle plynoucí svižný recitativ a uzavřená zpěvní čísla označovaná tradičními názvy jako \"duettino\", \"romanza\" atd. Na tradici svérázně a vynalézavě odkazují i jednotlivé okamžiky, například romanticky vášnivá, v dané situaci však parodicky působící árie milence nebo tázavý madrigal, ve kterém se herci náhle obracejí přímo k obecenstvu se svým morálním dilematem, anebo malé fugato po „vraždě“ manžela. Rovněž postavy (manžel, manželka, milenec, policista...) jsou známé typy italské komedie. Kapriciózní námět však připomíná i operní komedie evropské avantgardy meziválečného období (Milhaud, Hindemith, Martinů...).  Monottiho hudební jazyk je (v porovnání se soudobou hudební avantgardou) konzervativní svou jasnou tonalitou následující vzory Rossiniho, Verdiho a Pucciniho, ale též Musorgského. Kritik The New York Times Harold Taubman po premiéře napsal: „Jehu hudba má styl a třpyt operních skladatelů jeho vlasti. Ten či onen obrat nese otisk zasloužilých italských předků, ale základní vitalita, důmysl a humor jsou skladatelovy vlastní... Pan Menotti ví, jak nadhodit ladnou melodii. Umí psát pro hlas.“ Podle P. G. Davise jsou „libreto i partitura \"Amélie\" [...] prosty jakékoli přetvářky a dosahují přesně toho, co si kladou cza cíl“ a „melodie nejsou zvlášť zapamatovatelné, ale převážně dobré, a orchestr vesele bublá a popohání svižný děj s neutuchajícím vtipem a půvabem“. Piotr Kaminski hovoří o skladatelově „divadelní virtuozitě, eleganci a pikantní nápaditosti“ a operu nazývá „malým mistrovským dílem dobré nálady, rozkošným a starosvětským“.  Málokteré pozdější Menotiho dílo se dočkalo tak jednoznačného přijetí obecenstvem i kritikou. Samuel Barber – jak Menotti vzpomínal – „aby mě pozlobil, trval celý život na tom že \"Amélie\" je pořád moje nejlepší opera!“. I kritik P. G. Davis poznamenává, že „Menotti nikdy více nenapsal vědomě operu tak rozkošně triviální jako \"Amélie jde na ples\", a to je věčná škoda“. Podle úsudku kritika Cecila Smitha (z roku 1950) je \"Amélie\" Menottiho nejlepší opera, „protože když ji psal, ještě chtěl být hudebníkem více než chtěl být úspěšným“.  Menotti se k žánru komické opeře ještě několikrát vrátil, nejblíže \"Amélii\" je operní hříčka z roku 1947 \"Telefon aneb Láska ve třech\".", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "Brzy po americkém úspěchu se připravovala italská premiéra, která se konala 4. dubna 1938 v Teatro del Casinò Municipale di Sanremo. Předtím byl Menotti pozván do Říma italským ministrem kultury Dinem Alfierim a byla mu přislíbena oficiální podpora, pokud vstoupí do Fašistické strany. To Menotti odmítl a režim naopak zajistil špatné kritiky, což skladatele přesvědčilo, aby zůstal přes válku ve Spojených státech a soustředil svou aktivitu tam. Italskou kariéru opery pak skutečně odstartovala až inscenace v La Scale v březnu 1945. Vedle Spojených států amerických pak Itálie zůstala zemí, kde se \"Amélie\" hrála nejčastěji.  Mezitím však pronikla i do dalších zemí, nejprve do Švédska (1939) a do Německa (Reussisches Staatsheater, Gera, 4. května 1940 v překladu Georga C. Winklera). Až po válce následovaly např. premiéry belgická (11. března 1955 Brusel, Théâtre de la Monnaie), britská (19. listopadu 1956 Liverpool), japonská (1957 Tokio), francouzská (9. prosince 1967 Mety).  \"Amélie jde na ples\" se dosud hraje, i když ne příliš často, a protože se jedná o jednoaktovku, zpravidla v kombinací s jinou klasickou nebo moderní buffou. Mezi inscenacemi z 21. století lze zmínit inscenaci v newyorské Manhattan School of Music Opera Theater (2001), ve francouzské Opéra de Vichy (2008), v Teatro Municipal de São Paulo (2008), v Teatro Avenida v Buenos Aires (2009), v Grand Théâtre de Tours (2010), nebo na festivalu ve Spoletu roku 2011. V lednu 2013 zažila \"Amélie\" rumunskou premiéru. 19. dubna 2013 se konala premiéra slovenská (na Vysoké škole múzických umění v Bartislavě). V říjnu 2014 uvedl \"Amélii\" (spolu s \"Telefonem\") v Monte Carlu jakožto dirigent Plácido Domingo.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Luxusní budoár. Amálie, manželka zámožného občana, se za pomoci dvou služebných strojí na ples. Stále něco chybí a její přítelkyně, která s netrpělivostí Améliiny přípravy sleduje, ji popohání, aby ještě nakonec nepřišly pozdě. Společně se obě dámy shodnou na tom, že když jde žena tančit, mohou láska i čest snadno doznat úhony (duetino \"La notte, la notte è troppo breve\"). Už už by mohly vyrazit, když se Améliin manžel vrací s tím, že se na žádný ples nejde. Důvod jí však může sdělit jen v soukromí. Služky jsou tedy propuštěny a i přítelkyně s jízlivou poznámkou odchází.  Amélie se vyptává na možné příčiny náhlé změny plánu: Kočí se opil? Dědeček umírá? Má její choť zažívací potíže? Nikoli, manžel zachytil mezi Améliinými papíry vášnivý dopis podepsaný Bubi. Dáma popírá, že by bylo něco takového možné, ale její choť čte dopis jednoznačného obsahu (romance \"Amelia cara\"). Amélie se tedy k aféře přiznává, totožnost milence však nechce prozradit a naléhá, aby se vyrazilo na ples, což manžela dále rozdurdí (duettino \"No, no, no! Al ballo non andremo!\").  Amélie nakone svoluje: prozradí manželovi, kdo je „Bubi“, pokud jí za to slíbí, že půjdou na ples. Manžel se nad nesmyslnou podmínkou zprvu rozčiluje, pak jí ale dá své čestné slovo. Amélie označí za svého milence kníratého souseda ze třetího patra jejich domu; vídají se v noci, když Améliin manžel spí. Manžel s nabitou pistolí vybíhá o opatro výš a slibuje Amélii, že na ples vyrazí, jen co sousedovi prostřelí hlavu. Zamkne za sebou, takže Amélie nemůže ven, běží tedy k oknu, aby milence varovala, protože duel by jistě její plány na dnešní večer narušil. Přitom si povzdechne: muži chtějí vždy vlastnit, zatímco ženy chtějí jen nevinnou zábavu. Bože, kéž se dostane na ples, je nejvyšší čas (romance \"Vola intanto l'ora insonne\")!  Améliin milenec se spustí na její balkón po laně. Zahrne Amélii vášnivým vyznáním a polibky a slibuje, že si to s jejím tyranským manželem vyřídí. Amélie jej varuje, že manžel je ozbrojen, a milenec tedy navrhuje společný útěk. Dáma však má za to, že na vyřizování respektive útěk bude dost času po plese, a podaří se jí milence přesvědčit, že by se měl vzdálit. Jenže lano je přetrženo, a tak nezbývá než ho ukrýt v komoře. Manžel se vrací, souseda doma nezastihl a už to vypadá, že rezignovaně splní slib a odvede svou choť na ples. Vtom si všimne lana na balkóně, a netrvá dlouho a vypátrá i milencovu skrýš. Sotva mu stane tváří v tvář, vystřelí po něm. Jenže kulka se vzpříčí v hlavni. Milenec se chystá pustit se do pěstního souboje, ale nakonec se oba dohodnou vše prodiskutovat u stolu jako civilizovaní lidé.  Amélie však naléhá, že na žádné diskuse přece není čas, a chce, aby ji jeden z přítomných odvedl na ples, jenže oba ji okřiknou a ignorují. Na manželovu otázku milenec vypráví, jak se s Amélií poprvé setkal: idylická romantika jeho vyprávění ostře kontrastuje s Améliiným narůstajícím zoufalstvím (romance \"Fu di notte, come in sogno\"). – Všechny tři postavy na chvíli vystupují z rolí a obracejí se k publiku se zpěvem o nevyzpytatelnosti lásky: nikdo neví, jak vzniká a jak odchází, co je v lásce dobré a co špatné (tercet \"Chi può saper\").  Amélie se naposledy ptá manžela, zda ji vezme na ples, a když ten kategoricky odmítne, rozbije mu v záchvatu zlosti o hlavu vázu. Manžel se skácí v bezvědomí, a zatímco se jej milenec snaží křísit, volá Amélie ohromená vlastním činem o pomoc. Sbíhají se služebné i zvědaví sousedé, kteří mají Amélii za vražedkyni. Vzápětí se dostaví i policie v podobě policejního komisaře, který nejprve milence považuje za manžela, sousedé jej ale vyvedou z omylu. Amélie uhlídá jedinou možnost, jak dosáhnout svého primárního cíle: vezme komisaře stranou a podá mu vlastní vysvětlení. Přítomný cizí muž se prý vloupal do její ložnice a manžela, který jí přispěchal na pomoc, omráčil vázou. Milenec přirozeně proti tomuto popisu událostí vehementně protestuje, nic mu to však není platné. Odvádí ho policie a manžela odváží ambulance.  Komisař plačící Amélii utěšuje, vždyť zranění jejího muže není tak vážné. To je však teď poslední z jejích starostí – s kým ale půjde na ples? Policista jí dvorně nabízí rámě a odvádí ji k tanci. Radostný sbor vyslovuje ponaučení z příběhu: Když si žena usmyslí jí na ples, na ples také půjde (sbor \"Gioite, gioite, Amelia al ballo andrà\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Amélie jde na ples (v italském originále, v anglickém znění ) je jednoaktová opera buffa italsko-amerického skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto z roku 1936. Je to skladatelova první zralá opera. Premiéru uvedla 1. dubna 1937 American Academy of Music v budově Metropolitan Opera House ve Filadelfii, brzy poté byla převzata do programu newyorské Metropolitní opery a založila Menottiho reputaci jako zručného operního skladatele v italské novoromantické tradici.", "tgt_summary": "Amelia al ballo (\"Amelia Goes to the Ball\") is a one-act \"opera buffa\" by Gian Carlo Menotti, who set his own Italian libretto. Composed during 1936 when Menotti was in his mid-twenties, it was the composer's first mature opera and first critical success. The opera recounts a series of farcical events as a young Italian socialite overcomes obstacles to her attendance at the first ball of the season.", "id": 123847}
{"src_title": "Mistrovství Evropy v basketbalu žen 1962", "tgt_title": "EuroBasket Women 1962", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "ČSSR - Itálie 86:37 (42:8)  22. září 1962 (16:30) – Paříž  22. září 1962 (20:30) – Paříž  23. září 1962 (15:00) – Paříž  23. září 1962 (16:30) – Paříž  24. září 1962 (15:00) – Paříž  24. září 1962 (16:30) – Paříž  25. září 1962 (15:00) – Paříž  25. září 1962 (20:30) – Paříž  26. září 1962 (16:30) – Paříž  26. září 1962 (22:00) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Polsko - Belgie 52:25 (26:18)  22. září 1962 (15:00) – Paříž  22. září 1962 (22:00) – Paříž  23. září 1962 (20:30) – Paříž  23. září 1962 (22:00) – Paříž  24. září 1962 (20:30) – Paříž  24. září 1962 (22:00) – Paříž  25. září 1962 (16:30) – Paříž  25. září 1962 (22:00) – Paříž  26. září 1962 (15:00) – Paříž  26. září 1962 (20:30) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "ČSSR - Bulharsko 54:51 (24:26)  28. září 1962 (19:00) – Paříž  28. září 1962 (20:30) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "SSSR - ČSSR 63:46 (39:20)  29. září 1962 (20:30) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Bulharsko - Rumunsko 48:36 (29:8)  29. září 1962 (16:30) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Jugoslávie - Polsko 52:44 (29:23)  28. září 1962 (15:00) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Maďarsko - Francie 66:60 (34:24)  28. září 1962 (16:30) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Itálie - Belgie 32:27 (20:13)  28. září 1962 (15:00) – Paříž", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. SSSR 2. ČSSR  3. Bulharsko", "section_level": 1}], "src_summary": "8. mistrovství Evropy v basketbalu žen proběhlo v dnech 22. – 29. 9. v Mylhúzách ve Francii. Turnaje se zúčastnilo 10 týmů, rozdělených do dvou pětičlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupili do bojů o medaile. Týmy, které v základních skupinách skončily na třetím až šestém místě hrály o umístění. Mistrem Evropy se stalo družstvo Sovětského svazu.", "tgt_summary": "The 1962 European Women's Basketball Championship was the 8th regional championship held by FIBA Europe for women. The competition was held in Mulhouse, France and took place on September 22–29, 1962. The Soviet Union won their sixth gold medal (third in a row) while Czechoslovakia and Bulgaria won silver and bronze, respectively.", "id": 1531284}
{"src_title": "Mistrovství Evropy v basketbalu žen 1966", "tgt_title": "EuroBasket Women 1966", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "NDR – Německo 105:51 (37:17)  2. října 1966 (18:30) – Sibiu  2. října 1966 (19:50) – Sibiu  2. října 1966 (21:10) – Sibiu  3. října 1966 (18:00) – Sibiu  3. října 1966 (19:20) – Sibiu  3. října 1966 (20:40) – Sibiu  4. října 1966 (18:00) – Sibiu  4. října 1966 (19:20) – Sibiu  4. října 1966 (20:40) – Sibiu  5. října 1966 (18:00) – Sibiu  5. října 1966 (19:20) – Sibiu  5. října 1966 (20:40) – Sibiu  6. října 1966 (18:00) – Sibiu  6. října 1966 (19:20) – Sibiu  6. října 1966 (20:40) – Sibiu", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Polsko – Maďarsko 72:52 (34:25)  2. října 1966 (18:00) – Kluž  2. října 1966 (19:20) – Kluž  2. října 1966 (20:40) – Kluž  3. října 1966 (18:00) – Kluž  3. října 1966 (19:20) – Kluž  3. října 1966 (20:40) – Kluž  4. října 1966 (18:00) – Kluž  4. října 1966 (19:20) – Kluž  4. října 1966 (20:40) – Kluž  5. října 1966 (18:00) – Kluž  5. října 1966 (19:20) – Kluž  5. října 1966 (20:40) – Kluž  6. října 1966 (18:00) – Kluž  6. října 1966 (19:20) – Kluž  6. října 1966 (20:40) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "SSSR – NDR 93:69 (47:40)  8. října 1966 (18:20) – Kluž  8. října 1966 (19:40) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "SSSR – ČSSR 74:66 (44:37)  9. října 1966 (20:00) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Rumunsko – NDR 60:65 (24:29)  9. října 1966 (18:30) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Jugoslávie – Polsko 70:67 (29:34)  8. října 1966 (11:40) – Kluž  8. října 1966 (17:00) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Nizozemsko – Jugoslávie 66:57 (31:16)  9. října 1966 (17:00) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Bulharsko – Polsko 70:56 (30:25)  9. října 1966 (15:00) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 9. - 12. místo.", "content": "Itálie – Německo 63:50 (25:18)  8. října 1966 (9:00) – Kluž  8. října 1966 (10:20) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Maďarsko – Itálie 65:57 (33:26)  9. října 1966 (10:20) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Francie – Německo 71:43 (34:21)  9. října 1966 (9:00) – Kluž", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. SSSR 2. ČSSR  3. NDR", "section_level": 1}], "src_summary": "10. mistrovství Evropy v basketbalu žen proběhlo v dnech 2. – 9. října v Rumunských městech Sibiu a Kluž. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů, rozdělených do dvou šestičlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupili do bojů o medaile. Týmy, které v základních skupinách skončily na třetím až šestém místě, hrály o umístění. Mistrem Evropy se stalo družstvo Sovětského svazu.", "tgt_summary": "The 1966 European Women Basketball Championship, commonly called EuroBasket Women 1966, was the 10th regional championship held by FIBA Europe. The competition was held in Romania. won the gold medal and the silver medal while won the bronze.", "id": 1344624}
{"src_title": "Dante Bonfim Costa Santos", "tgt_title": "Dante (footballer)", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "26. dubna 2012 souhlasil s přestupem do Bayernu Mnichov od začátku sezóny 2012/13. Odhadovaná částka transferu byla 5 milionů eur. První gól za Bayern vstřelil 24. listopadu 2012 proti Hannoveru 96, čímž přispěl k výraznému vítězství 5:0. S klubem slavil zisk ligového titulu již 6 kol před koncem soutěže, ve 28. kole německé Bundesligy. V prvním zápase semifinále Ligy mistrů 2012/13 23. dubna 2013 byl u výhry 4:0 nad Barcelonou, která byla dosud velmi suverénní. Dante odehrál stejně jako jeho spoluhráči vynikající utkání a ve 25. minutě hlavou přihrál na první gól Thomasi Müllerovi. Bayern si zajistil výbornou pozici do odvety. Tu ovládl 1. května na Camp Nou poměrem 3:0 a suverénním způsobem postoupil do finále. V něm 25. května ve Wembley proti Borussii Dortmund fauloval ve vlastním pokutovém území Marco Reuse a pokutový kop proměnil İlkay Gündoğan. Bayern přesto zvítězil 2:1 a získal nejprestižnější pohár v evropském fotbalu. S Bayernem vyhrál i DFB-Pokal, 1. června 2013 porazil bavorský klub VfB Stuttgart 3:2 a získal tak treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii. Dante ve finále nenastoupil, odcestoval do Brazílie na reprezentační sraz.  S Bayernem vyhrál i Mistrovství světa klubů 2013 v Maroku, kde Bayern porazil ve finále domácí tým Raja Casablanca 2:0.", "section_level": 2}, {"title": "VfL Wolfsburg.", "content": "Těsně před uzávěrkou letních přestupů, přestoupil 31. srpna za 4 miliony eur z Bayernu do jiného německého týmu VfL Wolfsburg, kde podepsal smlouvu do roku 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Od roku 2013 je členem národního A-týmu Brazílie. Pod trenérem Luizem Felipe Scolarim debutoval 6. února na stadionu Wembley proti domácí Anglii. Odehrál kompletní střetnutí, které skončilo vítězstvím Anglie 2:1. První branku v dresu seniorského reprezentačního týmu vstřelil během Konfederačního poháru FIFA 2013, který se konal v Brazílii. Dante otevíral v nastaveném čase prvního poločasu skóre utkání s Itálií (22. června 2013), zápas skončil vítězstvím jihoamerického celku 4:2. Brazílie turnaj vyhrála, když porazila ve finále 3:0 Španělsko.  Trenér Luiz Felipe Scolari jej vzal na domácí Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Poprvé nastoupil na šampionátu v semifinále proti Německu a byl u historického brazilského debaklu 1:7, v prvním poločase chaotická brazilská obrana dovolila Němcům do 29. minuty pětkrát skórovat. Brazilci obsadili konečné čtvrté místo a zůstali bez medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dante Bonfim Costa Santos (* 18. října 1983, Salvador, Brazílie) známý také pouze jako Dante, je brazilský fotbalový obránce, který hraje na postu stopera (středního obránce). Dříve si vyzkoušel i pozice krajního obránce a defenzivního záložníka. V současnosti působí ve francouzském klubu OGC Nice.", "tgt_summary": "Dante Bonfim Costa Santos (born 18 October 1983), commonly known as Dante (), is a Brazilian professional footballer who plays for and captains French club Nice. Primarily a central defender, he has previously also been used as a defensive midfielder or a left back.", "id": 179752}
{"src_title": "Paul (pekařství)", "tgt_title": "Paul (bakery)", "src_document": [{"title": "Historie firmy.", "content": "Charlemagne Mayot se svou ženou v roce 1889 v městečku Croix založil pekárnu, kterou převzal jejich syn Edmond v roce 1908. V roce 1935 si dcera Edmonda Suzanne Mayot a její manžel Julien Holder založili pekárnu v Rue des Sarrazins v Lille. V roce 1958 jejich syn Francis začal pracovat v pekářství a rodina poté převzala pekařství-cukrárnu, která patřila rodině Paulů, na počest které je pojmenována dnešní síť pekáren.  V roce 1958 po smrti Juliena Holdera jeho syn a manželka převzali zodpovědnost za podnik a začali ho rozšiřovat. Nabídli široký výběr pečiva v době, kdy lidé jedli jen bílý chléb a když se v roce 1965 otevřel Nouvelles Galeries, okamžitě nabídl k prodeji svůj chléb. V rámci „Moulin Bleu“ (Modrý Mlýn) Francis Holder poskytoval chléb do Auchan a Monoprix ze svého pekařství v Lambersart. V roce 1970 Francis postavil v La Madeline první továrnu. Dodnes se zde přípravuje chléb a další pečivo. Použití pece na dřevo v roce 1972 se ukázalo tak populární, že když se řetězec Paul rozšířil do francouzských nákupních center v Paříži a dalších velkých městech, byl tento nápad začleněn do celkové koncepce. Od změny uniforem v roce 1993 (na dnešní – typická černá), koncept a vizuální forma obchodů Paul se už nezměnila. V roce 2007 obchod převzala další generace a Maxim Holder se stal prezidentem společnosti Paul. 12. prosince roku 2008 společnost Paul podepsala s Ministerstvem zdravotnictví Francie Chartu dobrovolných závazků výživového postupu v rámci Národního programu pro výživu a zdraví (Programme National Nutrition Santé(PNNS)).", "section_level": 1}, {"title": "Menu.", "content": "Nabídka obsahuje přes 140 druhů tradičních i neobvyklých chutí chleba, bio pečivo, bagety, slané briošky, miniatury, makronky, éclairs, tartaletky, malinovníky, dorty, croisanty, sendviče, polévky, quiche, palačinky, vajíčka. V nabídce je též čaj, víno, pivo, minerální voda, lehký alkohol a nápoje založené na kávě.", "section_level": 1}, {"title": "Paul ve světě.", "content": "První otevření v...  V roce 2012 se stal oficiálním zástupcem společnosti Paul v Rusku \"Ginza Project\".  V roce 2012 se stala společnost Paul UK finalistou \"The Baking Industry Awards\".", "section_level": 1}, {"title": "Paul v ČR.", "content": "První pobočka mezinárodní sítě francouzských pekařství ve střední Evropě se otevřela v Praze na podzim roku 2008. Po prvním pekařství PAUL v Paláci Flóra následoval pražský Anděl a na sklonku roku 2010 se otevřela zatím další pobočka v Westfield Chodov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul je francouzský řetězec pekáren/kaváren založený Charlemagnem Mayotem roku 1889 v Rue de la Mackellerie ve městečku Croix poblíž Lille v severní Francii. Boulangeries Paul má svou centrálu v Marcq-en-Barœul v Lille. K srpnu 2011 existuje 436 frenčíz pekáren/kaváren Paul (326 ve Francii a 127 ve 24 dalších zemích) ve Francii, Španělsku, Belgii, Spojeném království, Kataru, Jižní Koreji, Singapuru, Nizozemsku, České republice, Turecku, Řecku, Rumunsku, Maroku, Rusku, Libanonu, Saúdské Arábii, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech, Bahrajnu, Japonsku, Tchaj-wanu, Jordánsku, Číně, Egyptě a USA. Specializuje se na nabídku francouzských produktů včetně chlebů, palačinek, sendvičů, makronek, polévek, dortů, pečiva, kávy, vína a piva. Mateřskou společností firmy Paul je Groupe Holder.", "tgt_summary": "Paul is a French chain of bakery/café restaurants established in 1889 in the town of Croix, in Nord of France, by Charlemagne Mayot. It specializes in serving French products including breads, crêpes, sandwiches, macarons, soups, cakes, pastries, coffee, wine, and beer.", "id": 2157368}
{"src_title": "Mateřídouška časná", "tgt_title": "Thymus praecox", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina s poléhavými nebo plazivými, kořenujícími lodyhami, rostoucí do výšky 3 až 15 cm. Lodyhy se větví monopodiálním způsobem, jsou tedy zakončeny sterilními výhonky, květonosné větve vyrůstají v řadách z lodyhy. Hlavní lodyhy jsou v průřezu čtyřhranné až okrouhlé, stejnoměrně chlupaté, chloupky jsou buď odstáté, nebo obrácené směrem dolů.  Listy jsou tuhé, jednoduché, celokrajné, elipčité, čárkovité nebo kopinatého tvaru. Čepel je vždy lysá, na rubu listu je zpeřená žilnatina s vyniklou hlavní žilkou, boční slabší, na okraji se nespojující. Listy na květonosných lodyhách jsou proměnlivé velikosti, od začátku báze směrem k vrcholu postupně se zvětšující. Největší mají 20 mm na délku a 10 mm na šířku. Spodní, menší lístky mají krátké řapíky, větší, rostoucí výše na rostlině jsou přisedlé ke stonku.  Květy drobné, světle fialové barvy, oboupohlavné, vyrůstající v úžlabí horních listů, uspořádány v lichopřeslenitém květenství. Trubkovitě zvonkovitý kalich, pokrytý chloupky, se třemi zuby horního a dvěma zuby dolního pysku. Velikost koruny se pohybuje v rozmezí 3 až 6 mm. V Květu lze nalézt čtyři tyčinky s prašnými váčky, se svrchním semeníkem. Plodem jsou čtyři tvrdky.  Kvete od dubna do července.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste na písčitých úhorech, skalních výchozech a sutích, na stráních, ve světlých dubových hájích, borových lesích nebo ve stepních lokalitách. Lze ji najít od nížin přes pahorkatiny až po hory jako jsou Alpy. Preferuje vápenité podloží, ale v zásadě je generalistou schopným růst i na kyselém substrátu. Vyžaduje stanoviště s plným osluněním.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jde o evropský druh, který lze nalézt od Francie, přes země Beneluxu, Německo, až po jižní Polsko. Její jižní hranicí výskytu je území Kalábrie na jihu Itálie. V Česku jej lze nalézt v teplých oblastech jižní Moravy, středních a severozápadních Čech (povodí Labe, Ohře, dolní Berounky, Praha a okolí).", "section_level": 1}, {"title": "Použití a účinné látky.", "content": "Tak jako jiné mateřídoušky by se dala usušená použít na přípravu čaje, účinného při řadě onemocnění. V Česku jde ale o vzácnější druh zařazený na Červený seznam cévnatých rostlin České republiky, a proto její použití není možné. Obsahuje značné množství silic, cymol, karvakrolu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mateřídouška časná (\"Thymus praecox\") je aromatická bylina z čeledi hluchavkovitých. Kvete záhy z jara. V Česku jde o vzácnější druh (kategorie C4a).", "tgt_summary": "Thymus praecox is a species of thyme. A common name is mother of thyme, but \"creeping thyme\" and \"wild thyme\" may be used where \"Thymus serpyllum\", which also shares these names, is not found. It is native to central, southern, and western Europe.", "id": 660075}
{"src_title": "Zahradní město", "tgt_title": "Garden city movement", "src_document": [{"title": "Koncepce.", "content": "Předchůdci zahradních měst byla experimentální osada New Harmony, kterou navrhl Robert Owen. Podobnými myšlenkami se zabývali i další sociální utopisté, například Charles Fourier a Henri de Saint-Simon.  Za autora myšlenky zahradních měst je považován Ebenezer Howard, původním vzděláním stenograf samouk. S problematikou řízení města se seznámil jako stenograf londýnské městské rady. Jeho ústředním motivem bylo spojení výhod venkovského a městského bydlení, jeho specifickým přínosem je myšlenka, že zahrada má být přirozenou součástí bytu. Hlavními inspiračními zdroji byly:  Své myšlenky vtělil do spisku \"To-morrow - A Paceful Path To Real Reform\", který vydal rok 1898, nové vydání pak pod názvem \"Garden Cities Of To-morrow\".  Howardem popisovaný vzor okrouhlého zahradního města, určeného pro asi 30 000 obyvatel, má uprostřed kruhový ústřední park, kolem nějž jsou soustředěny veřejné budovy, obklopené sady. Ze středu vychází 6 radiálních tříd (boulevard), které jsou protínány soustavou soustředných prstencových kruhových tříd (avenue), lemovaných stromořadími. Prostřední z nich, Grand Avenue, je pásem veřejné zeleně, v němž jsou další veřejné budovy. Design rodinných domů není unifikován, dbá se pouze na koncepci a linii ulice. Zástavbu obepíná okružní železnice, kolem níž je soustředěn průmysl. Vně železničního okruhu jsou rekreační území a zemědělské pásmo. Náklady města mají být hrazeny z výběru pozemkového nájemného, zahrnujícího i daňovou rentu, přičemž pozemky mají zůstat ve veřejném vlastnictví. Základním sortimentem má být město zásobováno z vlastních zdrojů. Ve výrobní sféře podporoval volnou soutěž podnikatelů. Zahradní město je navrženo jako uzavřený celek, koncepce nepočítá s plynulým rozrůstáním města. Počítá se s tím, že dceřiná města by vznikla zopakováním téhož schématu v sousední oblasti, tedy jako prstenec měst kolem mateřského města. Z těchto zásad byly při realizaci činěny téměř vždy značné ústupky, protože zahradní města byla vždy navrhována do již urbanizovaného prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace.", "content": "Dílo vzbudilo značný ohlas a byl přijato jako praktický návod. Roku 1903 začalo vznikat první zahradní město, Letchworth, a po něm v roce 1905 londýnské zahradní předměstí Hampstead Garden Suburb (realizátorem obou byli Barry Parker a Raymond Unwin), od roku 1920 pak Welwyn City v klasicistním stylu (realizoval Louise de Soissons). Dalšími realizátory jeho myšlenek byli například Rus Vladimir Semjonov (zahradní sídliště Prozorovskaja). V Británii vznikla roku 1899 Asociace zahradních měst, která v roce 1901 měla již 1300 členů.  V českých zemích koncepce zahradních měst nalezla ohlas po vzniku Československa, třebaže šlo pouze o převzetí několika prvků, nikoliv realizaci koncepce jako celku. Přihlásila se k ní Státní regulační komise, vzniklá roku 1920, moderním řešením byl nakloněn její mnohaletý (1923–1938)) předseda Eustach Mölzer. Touto komisí vytvořený regulační plán Velké Prahy vycházel z urbanismu wagnerovské moderny, anglického zahradního města a hnutí za bytovou reformu. Za první a nejznámější pražské zahradní město je považována pražská čtvrť Ořechovka, budovaná od roku 1919 podle projektu Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře. Další zahradní čtvrti vznikaly na Smíchově, v Břevnově, ve Strašnicích a na Vinohradech. Mezi nejkvalitnější je řazena čtvrť Ve Stromkách na Vinohradech, budovaná v letech 1923–1928 pro družstvo městských úředníků, novinářů a spisovatelů podle projektu Tomáše Pražáka, Pavla Moravce a Ladislava Machoně. Mezi poslední pražská zahradní města patří Spořilov (navrhl roku 1924 prof. Josef Barek), začátkem 30. let pak Zahradní Město (původním pravopisem Zahradní město). Havrda s Kučou z pražských zahradních měst jmenují Spořilov, Ořechovku a Hřebenku; v témž období byly založeny i téměř všechny pražské vilové čtvrti. Novější analytický materiál města Prahy uvádí jako příklady zahradních předměstí Ořechovku, Spořilov, Zahradní Město, Hanspaulku a Barrandov, zmiňována bývá též modřanská Baba či Baťův Zlín, z novodobějších realizací pak Dolní Břežany u Prahy.  Ke koncepci zahradních měst se hlásil i zakladatel a propagátor eubiotiky, prof. MUDr. Stanislav Růžička.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahradní město je moderní typ plánovitě budované městské sídelní zástavby rodinnými domky, jehož koncepce vznikla v Anglii pod vlivem sociálního utopismu v reakci na průmyslovou revoluci a migraci obyvatelstva z venkova do měst jako alternativa k nekoncepčně vznikajícím a hygienicky i esteticky podřadným chudinským dělnickým koloniím a slumům. Původním záměrem bylo zajistit i nižším vrstvám přijatelné a zdravé bydlení a prostředí, později byly podle podobného vzoru budovány i luxusní zahradní čtvrti pro vyšší střední třídu.", "tgt_summary": "The garden city movement is a method of urban planning in which self-contained communities are surrounded by \"greenbelts\", containing proportionate areas of residences, industry, and agriculture. The idea was initiated in 1898 by Ebenezer Howard in the United Kingdom and aims to capture the primary benefits of a countryside environment and a city environment while avoiding the disadvantages presented by both. Howard was knighted in 1927. During his lifetime Letchworth, Brentham Garden Suburb and Welwyn Garden City were built in or near London according to Howard’s concept and many other garden cities inspired by his model have since been built all over the world.", "id": 1027763}
{"src_title": "The Phenomenon", "tgt_title": "The Phenomenon (Smash)", "src_document": [{"title": "Obsah epizody.", "content": "Karen Cartwright (Katharine McPhee) a Derek Wills (Jack Davenport) se dostali do Karenina bytu a vypijí pár skleniček vína. Začnou se líbat a Derek se zeptá, jestli Karen chce, aby pokračoval a ona souhlasí.  Jimmy Collins (Jeremy Jordan) zpívá \"High and Dry\", když prochází ulicemi a je smutný ohledně svého života a toho, že byl vyhozen z \"Hit Listu\". Shání se po Kylovi, dostane se do jeho bytu, ale tam ho nenalezne. Vyleze tedy nahoru po schodech do Karenina bytu, kde jí řekne, že s ní chce být. V tom okamžiku ji ale z vedlejšího pokoje zavolá Derek a zklamaný Jimmy utíká.  Scott Nichols (Jesse L. Martin) a Julia Houston (Debra Messing) mluví o tom, že Tom Levitt (Christian Borle) rozpouští její a Tomovo partnerství. Scott je naštvaný, protože cítí, že když nebude dělat \"Velkého Gatsbyho\", tak ztratí práci. Julia mu slibuje, že si s Tomem promluví. Tom a Julia si spolu jdou promluvit ohledně rozdělení jejich partnerství a tom jí řekne, že jí \"Velkého Gatsbyho\" bez problémů přenechá.  Eileen Rand (Anjelica Huston) se setkává se svou publicistkou Agnes (Daphne Rubin-Vega) a Tom, Ivy Lynn (Megan Hilty) a Ivyinou matkou Leigh Conroy (Bernadette Peters), aby naplánovali strategii pro \"Bombshell\" pro nadcházející nominace na ceny Tony. Dozvíme se, že Eileen usiluje, aby byla Ivy nominovaná za nejlepší herečku v hlavní roli a Leigh za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Dále bude Ivy také nominovaná i za vedlejší roli v \"Liaisons\". Eileen zjistí, že její bývalý manžel Jerry Rand (Michael Cristofer) vyhradil celou stránku v novinách pro reklamu na \"Bombshell\". Eileen se s ním schází v restauraci, kde ji Jerry řekne, že reklamu vystavil, aby ji pomohl. Ona mu řekne, aby odešel z jejího života a vychrstne mu skleničku martini do obličeje.  Tomovi zavolá policie, aby ho informovala, že Kyle Bishop (Andy Mientus) byl v noci sražen autem. Vzpomíná si na jedno ráno s Kylem, kdy mu u klavíru zpíval píseň „Vienna“ a oba si vyznali lásku. Tom se před divadlem setkává s Derekem a Karen, kteří to poté sdělí zdevastovaným hercům. Scott Nichols (Jesse L. Martin) si myslí, že ten večer by se mělo odehrát představení, ale Derek ten nápad striktně odmítá.  Držitelé lístků na večerní představení byli informováni, že představení bylo zrušeno, ale do divadla přesto přijdou, protože chtějí vidět představení a složit Kylovi poklonu. Derek tedy řekne hercům, že by představení měli pojmout jako koncert skládající poctu Kylovi a i samotnému představení.  Leigh a mladá herečka hrající malou Marilyn (Sophia Caruso) zpívají \"At Your Feet\" během jednoho představení \"Bombshell\", což je změna, kterou Tomovi poradil právě Kyle. Tato změna má u diváků úspěch.  Jimmy se objevuje v divadle, kde se od herců dozví, že je Kyle mrtvý. Naštvaně odchází a Karen odchází, aby ho našla. Najde ho sedícího na mostě, na místě, které s Kylem navštěvovali. Řekne mu, že by se měl vrátit do divadla, ale on jí sdělí, že se na to necítí. Karen mu také oznámí, že se tu noc mezi ní a Derekem nic nestalo, protože je zamilovaná právě do Jimmyho. Během koncertu se ale Jimmy ukáže a zazpívá velice citovou písničku \"The Love I Meant to Say\" na počest Kyla.  Julia se rozzlobí na Scotta, když jí inspicientka řekne, že Scott nezrušil představení a dal majitelům lístkům vědět, že se představení bude konat na počest Kyla. Julia se obává, že to Scott udělal pouze proto, aby použil jeho smrt pro své vlastní zájmy, když se bál, že si \"Hit List\" nebude vést moc dobře.  Ivy se setkává se Derekem a ten se jí ptá na to, proč neustále odmítala jeho hovory. Řekne mu, že zjistila, že se dali dohromady právě poté, co byl Derek odmítnut Karen. Řekne ji, že se mezi ním a Karen a ním, včetně minulé noci, kdy spal na jejím gauči. Ivy mu řekne, že mezi nimi bude vždy nějaká \"Karen\" a že s ním končí.  Eileen narazí na Jerryho, který ji řekne, že již nemá peníze pro pomoc \"Bombshell\", protože se je rozhodl dát \"Hit Listu\" a přesune celý muzikál na Broadway. Poznamená, že nyní budou s Eileen konkurenty v nominacích na ceny Tony.  Karen se zeptá Jimmyho, jestli chce jít s ní někam a o všem si promluvit, ale on ji řekne, že potřebuje být sám, aby si ujasnil několik věcí. Také naznačuje, že již nepije.  Julia chce, aby na Broadwayi zhasli světla na počest Kyla, ale Eileen ji řekne, že to není možné, protože tento druh pocty slouží jen pro broadwayské veterány. Ale po koncertu \"Hit Listu\" se všichni herci s Tomem, Juliou a Eileen shromáždí před divadlem, kde se uvádí \"Bombshell\" a zde jsou světla ztlumená na počest Kyla.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Epizodu napsal také výkonný producent a hlavní tvůrce pro druhou sérii, Joshua Safran.  Andy Mientus, představitel Kyla, v rozhovoru pro TVLine.com řekl, že tato epizoda je paralelou k muzikálu \"Rent\", kdy jeho tvůrce Jonathan Larson zemřel krátce před premiérou a jak to ovlivnilo lidi a divadelní svět.  V epizodě se objevilo celkem pět písní, z toho dvě cover verze (\"High and Dry\" od Radiohead a \"Vienna\" od Billyho Joela) a tři původní písně (jedna z toho, \"Broadway, Here I Come\", již v seriálu několikrát zazněla). \"Broadway, Here I Come\" napsal Joe Iconis a zbývající \"At Your Feet\" a \"The Love I Meant To Say\" napsali dvorní skladatelé seriálu, Marc Shaiman a Scott Wittman. Jeremy Jordan, představitel Jimmyho, řekl, že \"The Love I Meant to Say\" byla jednou z mála písní, které byly v seriálu nazpívané naživo (ostatní byly předem nahrané a zpívané poté v seriálu na playback).  \"High and Dry\", \"Vienna\" a \"The Love I Meant to Say\" byly vydány jako singly ten samý týden, co byla epizoda vydána. Píseň \"Broadway, Here I Come!\" byla již předtím vydána jako singl. Skladba \"At Your Feet\" jako singl vydána nebyla, ale je obsažena na albu \"Bombshell\".", "section_level": 1}], "src_summary": "The Phenomenon je čtrnáctá epizoda druhé série amerického televizního seriálu \"Smash\" a v celkovém pořadí dvacátá devátá epizoda tohoto seriálu. Napsali ji Jordon Nardino a Joshua Safran a režírovala ji Roxann Dawson. Epizoda se poprvé vysílala ve Spojených státech dne 4. května 2013 na televizním kanálu NBC.", "tgt_summary": "\"The Phenomenon\" is the twenty ninth episode of the American television series \"Smash\". It was written by Jordon Nardino and executive producer and showrunner Joshua Safran and directed by Roxann Dawson. The episode premiered on NBC on May 4, 2013, the fourteenth episode of season 2.", "id": 661043}
{"src_title": "ICONCLASS", "tgt_title": "Iconclass", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Myšlenkovým zakladatelem třídění byl Henri van de Waal (1910–1972), profesor umění na nizozemské univerzitě v Leidenu, který se počátkem 50. let začal věnovat ikonografické klasifikaci, která později získala název ICONCLASS. První verze vznikla už v roce 1958. Jednotlivé svazky úplného vydání byly publikovány postupně mezi léty 1973 a 1985, tedy až po van de Waalově smrti. V rozvoji třídění dále pokračovali jeho žáci. V roce 1990 začala Utrechtská univerzita vydávat počítačové verze třídění. První online vyhledávač byl spuštěn v roce 2004 pod názvem Iconclass Libertas Browser, v roce 2009 ho nahradil systém Iconclass 2100 Browser. V současné době se stará o údržbu klasifikace Nizozemský institut dějin umění (Rijksbureau voor Kunsthistorische Documentatie), který v roce 2006 nahradil původního majitele Královskou nizozemskou akademii věd a umění (Koninklijke Nederlandse akademie van wetenschappen), která se o třídění starala od roku 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Popis klasifikačního systému.", "content": "ICONCLASS je hierarchický klasifikační systém podobný tezauru, tvořený alfanumerickou notací a slovním vyjádřením, které specifikuje jednotlivé třídy. ICONCLASS tak tvoří ucelený systém, který slouží pro zařazování vizuálních dokumentů do předem připravené klasifikace. Pomocí ICONCLASS je možné dokumenty systematicky popisovat, zařazovat do kategorií a následně zpětně podle těchto kategorií vyhledávat. Klasifikační systém ICONCLASS byl původně vydán v tištěné verzi obsahující 17 svazků. Každá třída obsahovala jednotlivé podřazené podtřídy a slovní vysvětlení. V současné době se tištěné verze, ani verze na CD nevydávají (v tištěné podobě nyní vycházejí pouze doplněné třídníky), třídění je dostupné zdarma online přes systém Iconclass 2100 Browser. Vyhledávat je možné dvěma způsoby – browsingem (procházením) a vyhledávání podle klíčového slova. Klíčová slova doplněná o vysvětlivky jsou v současné době dostupná ve čtyřech jazykových verzích: v anglické, německé, francouzské a italské. Kromě toho existuje částečný překlad do finštiny a norštiny a připravuje se verze v čínštině a holandštině.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura, hlavní kategorie (třídy).", "content": "Základem klasifikačního systému je deset hlavních obecných kategorií (tříd), které jsou označeny číslicemi 0-9. Hlavní kategorie se dále hierarchicky dělí do konkrétnějších kategorií. Základem je tří úrovňová hierarchie, první dvě úrovně (hlavní kategorie a kategorie o úroveň níže) jsou označeny číslicemi. Hlavní kategorie jsou na druhém nižším stupni děleny na devět nižších úrovní (číslice 1-9). Třetí úrovně jsou označeny velkými písmeny – nabízí tedy dělení na maximálně 25 nižších úrovní (písmeno J je vynecháno). Tato tříúrovňová hierarchická struktura tvoří 450 základních kategorií, které je dále možné konkretizovat pomocí dalšího rozdělování značeného číselnou notací. V původní tištěné verzi se v notaci pro přehlednost uváděla oboustranná mezera u písmene a mezera po každých dvou číslicích, v elektronické verzi však mezery již uvedeny nejsou.  Hlavní třídy:  Rozšíření hlavní třídy je možné vidět na následujícím příkladu.  Do kategorie s notací 11G21 je tedy možné zařadit například obraz Leonaert Bramera Koncert andělů. Třída 0 se v původní verzi nenacházela, byla přidána až v roce 1996 na popud uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocné znaky.", "content": "ICONCLASS, stejně jako například Mezinárodní desetinné třídění, nabízí užití pomocných znaků pro zpřesnění termínu. Jako pomocné znaky se používají závorky, pomocné termíny, zdvojená písmena a strukturální číslice. Kromě těchto znaků je možné použít například i dvojtečku, která stejně jako MDT dává dva termíny spolu do vztahu.", "section_level": 2}, {"title": "Text v závorce.", "content": "Text v závorce umístěný za notací umožňuje oprostit se od hierarchické struktury a použít konkrétní pojmenování objektu. Například třídník 25G41, který označuje květiny, můžeme rozšířit o přesný název – 25G41(LILY).", "section_level": 3}, {"title": "Pomocné termíny (keys).", "content": "Pomocné termíny jsou definovány ve speciálním seznamu a vždy se vztahují k určité oblasti třídění. Tvoří jej řetězec číslic nebo číslic a slov a slovní vyjádření znaku. Pomocné znaky jsou uvedeny za znamínkem plus, jsou umístěny v kulaté závorce a uvádí se na konci celého třídníku.<br> Např. pro třídu 43C, která ukrývá tematiku sportů, her a jiných fyzických aktivit, jsou definované pomocné znaky 1-9. Pomocný znak pod číslicí 6 reprezentuje venkovní aktivity. Notací 43C(+6) tedy můžou být označeny obrazy, které vyobrazují venkovní sporty.  Pomocné termíny můžou být více či méně podrobné, podrobnější tvoří tzv. „queue of keys“ neboli řadu pomocných termínů.", "section_level": 3}, {"title": "Zdvojení písmen.", "content": "V některých případech je možné zdvojit písmeno, které se v notaci nachází na třetím místě a mírně tím upravit význam – někdy se změní kontext, jindy je možné obrátit význam. Zdvojení není možné u všech termínů, pouze u některých. Například třída 11H slouží pro označení svatých, třída 11HH pro označení světic.", "section_level": 3}, {"title": "Strukturální číslice.", "content": "Pro třídění ICONCLASS vznikly také strukturální číslice jako vodítko ke strukturalizaci společných informací o skupinách podobných postav (např. řečtí bohové, historické postavy, svatí, apod.)  Stejně jako pomocné termíny i strukturální číslice lze využít jen pro některé kategorie třídění. Slouží především k propojování příbuzných termínů z různých kategorií. Na rozdíl o pomocných termínů nejsou strukturální číslice uváděny v závorkách, ale jsou přímo součástí notace. V konečné notaci tedy není nijak patrné, že se jedná o pomocný znak. Portál ICONCLASS uvádí příklad třídníku 92B32 \"love-affairs of Apollo\", kde číslice 2 (pomocný znak) na konci třídníku reprezentuje milostné aféry a znak 92B3 boha Apollóna.", "section_level": 3}, {"title": "Kritika.", "content": "ICONCLASS je nejrozšířenější ikonografické třídění, populární je především v Evropě a Spojených státech. I přes jeho rozšíření však třídění sklízí i negativní kritiku. Je mu vyčítáno například to, že není vhodné pro zachycení běžných objektů (stoly, domy, apod.). ICONCLASS je nicméně považovaný za ne zcela ideální především kvůli jeho zaměření na západní kulturu a křesťanství, jak je tomu například i u Deweyho desetinného třídění. Jako nedostatek je také považována obtížnost zařadit moderní abstraktní díla, jelikož je třídění zaměřené primárně na umění západní civilizace vytvořené do 18. století. Z tohoto důvodu byla i později přidána třída 0 (abstraktní umění). Vyčítána je i časová náročnost používání, kdy údajně popsání jednoho obrazu zabere i 30 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření ICONCLASS.", "content": "Vzhledem k tematickému zaměření tříd došlo k rozšíření především v Evropě a Severní Americe. Některé instituce, které používají ICONCLASS jsou uvedeny v následujícím seznamu:  Finsko Francie Kanada Nizozemsko  Německo Portugalsko Spojené státy Velká Británie", "section_level": 1}], "src_summary": "ICONCLASS je klasifikační systém, který slouží k systematickému třídění objektů, lidí, abstraktních pojmů a událostí, které jsou vyobrazeny na obrazech, fotografiích, ilustracích nebo jiných vizuálních dokumentech. Název vznikl složením dvou slov „Iconography“ a „Classification“ – ikonografie a klasifikace. Třídění je založeno na desetinném principu a používá alfanumerickou notaci. V praxi našlo uplatnění především v muzeích, galeriích a v dalších podobných institucích, kde přirozeně slouží pro popis a klasifikaci obrazů, fotografií a dalších obrazových médií. Podstatou třídění je dávání do vztahů obrazy, které obsahují stejné objekty – tedy princip odkazování mezi jednotlivými dokumenty. Je možné tímto způsobem popisovat a vyhledávat jak celé obrazy, tak jednotlivé jejich prvky.", "tgt_summary": "Iconclass is a specialized library classification designed for art and iconography. It was originally conceived by Henri van de Waal, and was further developed by a group of scholars after his death.", "id": 1268937}
{"src_title": "Mistr Litoměřického oltáře", "tgt_title": "Master of the Litoměřice Altarpiece", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Nedochovaly se žádné písemné doklady, které by umožnily zjistit identitu tohoto malíře. Existovaly pokusy ztotožnit ho s malířem Hansem Elfelderem, který do roku 1508 působil jako dvorní malíř krále Vladislava Jagellonského, tyto hypotézy však nejsou průkazné. Předpokládá se, že se narodil kolem roku 1470. Není jistý ani jeho původ. Podle starší literatury pocházel z Čech a školením prošel u Mistra Křivoklátského oltáře. Než se osamostatnil, krátce před rokem 1500, podnikl studijní cestu do dolnorakouského Podunají, kde se seznámil s tvorbou Ruelanda Frueaufa a Jörga Breue, jejichž podněty využil při své další práci. Vliv na něj měl i Albrecht Dürer. Mladší dějepis umění se přiklání k teorii, že malíř přišel do Čech již jako hotový umělec, zřejmě z jižního Německa nebo z Podunají.  Litoměřický oltář vznikl pravděpodobně kolem roku 1505. Původně se jednalo o pětidílné oltářní retabulum o osmi křídlových deskách, kterých se dochovalo šest, z toho dvě oboustranně malované. O existenci oltáře v některém z litoměřických kostelů do roku 1633 neexistují žádné písemné doklady. Byly vysloveny tři teorie o jeho původu. Podle první byl původně určen pro litoměřický děkanský kostel. Jeho presbytář je však pro rozměrnou archu těsný. Podle druhé hypotézy objednal oltář pro kapitulní chrám svatého Štěpána jeho probošt Jan z Vartenberka. Měl být novým vybavením tohoto chrámu, který byl znovu vysvěcen v roce 1493. Třetí teorie vychází ze zprávy, že v roce 1633 věnoval královský rychtář Jiří Vilém Herold ze Stodu děkanskému kostelu různé zařízení, ostatky a také oltářní obrazy, na nichž jsou znázorněny pašije. Herold měl přátelské vztahy s premonstrátským klášterem v Praze na Strahově, kde jsou uloženy další obrazy Mistra Litoměřického oltáře. Není vyloučeno, že oltář byl původně umístěn tam. Heroldem darovaný oltář byl v děkanském kostele už roku 1671 nahrazen novým. Obrazy, nazývané dnes Litoměřickým oltářem se ve 2. polovině 19. století nalézaly v litoměřickém radničním sále jako majetek města. Od roku 1956 jsou vystaveny v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích.  Z Litoměřického oltáře se dochovaly následující části: V roce 1506 začal Mistr litoměřického oltáře se svou dílnou pracovat na výzdobě kaple svatého Václava v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Časově to souviselo s přípravou korunovace syna Vladislava Jagellonského Ludvíka na českého krále. Programem výzdoby bylo zobrazení svatováclavské legendy. Iniciátory díla a autory koncepce celého cyklu byli zřejmě zemský kancléř Albrecht z Kolovrat a Jan z Vartenberka, pražský a litoměřický probošt. Monumentální cyklus obsahuje celkem 36 scén, které zachycují různé části svatováclavské legendy. Svatý Václav je mj. znázorněn, jak přijíždí na říšský sněm, jak mu císař předává rámě svatého Víta, jak kácí sekerou šibenici, jak je zavražděn, jak jeho služebník Podiven v lázni zabíjí Václavova vraha. Dílem Mistra Litoměřického oltáře je rovněž dvojportrét Karla IV. a jeho manželky Alžběty Pomořanské, stejně jako portrét manželů Vladislava Jagellonského a Anny z Foix. Jagellonský královský pár je umístěn nad Parléřovou plastikou svatého Václava. V roce 1612 přemaloval výzdobu Mistra Litoměřického oltáře a jeho dílny Alexius z Květné. Tato přemalba byla na počátku 60. let 20. století sejmuta a původní dílo Mistra Litoměřického oltáře bylo v letech 1960–1965 obnoveno.  Mistr Litoměřického oltáře je autorem prvního moderního portrétu na českém území. V roce 1506 namaloval podobiznu zemského kancléře Albrechta z Kolovrat. Obraz je součástí soukromé sbírky v Německu. Pouze z kopie je známý votivní obraz pro Jana z Vartenberka z doby před rokem 1508.  Kolem roku 1510 vznikl tzv. Strahovský triptych, na němž se podílel dílenský tovaryš. Na střední desce je zobrazeno Navštívení Panny Marie, na levém křídle \"Narození Krista\" a \"Útěk do Egypta\". Na protějším křídle bylo zobrazeno \"Vraždění neviňátek\" (dnes v soukromé sbírce A. Bordiu, Madrid) a zřejmě i \"Obřezání Krista\".  Z doby po roce 1510 pochází oltářní Oltář s Nejsvětější Trojicí. Pod Nejsvětější Trojicí na střední desce je portrét donátora, pravděpodobně rovněž Albrechta z Kolovrat. Heraldicky vpravo je zobrazena Panna Maria v ikonografickém znázornění Madony klasové – na jejím plášti jsou klasy, symbolizující Boží pole, které není třeba osévat. Heraldicky vlevo je postava svaté Barbory. Mistr Litoměřického oltáře je ještě autorem Oltářních křídel z Týnského chrámu, nesoucích postavy světic svaté Kateřiny a svaté Barbory v nadživotní velikosti (Národní galerie v Praze).  Svatokateřinský oltář (Oltář s obrazy z legendy o svaté Kateřině Alexandrijské) byl zřejmě objednán pro klášterní kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském přibližně v letech 1518-1522. Z křídlového oltáře se dochovaly tři původně oboustranně malované desky, z nichž dvě byly druhotně podélně rozříznuty. Nyní se nachází 4 obrazy ve sbírce (Národní galerie v Praze a dva v soukromé sbírce G. Schäfera, SRN. Svatokateřinský oltář:  Během restaurování obrazu Svaté Anny s Marií a Ježíškem ze sbírek Národní galerie v Praze bylo v roce 2013 zjištěno, že se rovněž jedná o dílo Mistra Litoměřického oltáře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistr Litoměřického oltáře (* okolo 1470 – ) byl anonymní český malíř, činný na počátku 16. století na přelomu pozdní gotiky a renesance. Jeho nejznámějšími díly jsou Litoměřický oltář a nástěnné malby v kapli svatého Václava v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Malíř patřil k nejvýznačnějším umělcům, kteří působili na královském dvoře Vladislava Jagellonského v Praze. Je mu dnes připisována řada obrazů pro církevní i světské hodnostáře, a to jak katolické, tak utrakvistické. Je nepochybné, že měl pomocníky, kteří tvořili jeho dílnu.", "tgt_summary": "The Master of the Litoměřice Altarpiece was a Bohemian painter active from the end of the 15th century to the beginning of the 16th. Active in the International Gothic style, he was one of the first practitioners of Renaissance art north of the Alps, and had a heavy influence on the future of the Danube school.", "id": 1591889}
{"src_title": "Věra Černá", "tgt_title": "Věra Černá", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Věra Černá pochází z brněnské sportovní rodiny. Její maminka hrála házenou. Má vnučku Terezu a Isabelu. Dve dcery, dvojčata Kristýnu a Lucii, ktere se take venovaly sportovni gymnastice. Syna Daniela, který je mistr republiky ve stolní hře dáma. Oba rodice svou dceru velmi podporovali a maminka jí pomahala po těžké operaci mozku. Otec jiz zemrel, což Věrku hodně zasáhlo.  Vystudovala s vyznamenáním Vysoké učení technické v Brně stavební inženýrství.  V roce 2003 kvůli operaci pozdě objeveného nádoru na mozku ležela tři dny v kómatu.  Angažuje se v iniciativě \"Hnutí pro sport\", jejíž cílem je vyčlenit ze státního rozpočtu fond na rozvoj sportování mládeže i na podporu bývalých reprezentantů, kteří potřebují pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Gymnastika.", "content": "V šesti letech začala s rytmikou. V osmi letech začala trénovat gymnastiku ve Zbrojovce Brno. Už v jedenácti letech se dostala do české reprezentace. V reprezentačním národním týmu byla mezi lety 1974 až 1980.  Na mistrovství Československé socialistické republiky se umístila většinou na 2. místě za Evou Marečkovou. V roce 1977 skončila na svém prvním Mistrovství Evropy na 5. místě. V roce 1979 na Světovém poháru v Americe vyhrála bradla a kladinu, na prostných se umístila na 2. místě, takže si přivezla domů tři skleněné poháry. Ale větší úspěch měla na mistrovství světa v americkém Fort Worth, kde získala zlatou medaili ze soutěž na kladině.  V sobotu 21. června 1980 na reprezentačním soustředění v Nymburku před Letními olympijskými hrami v Moskvě si při doskoku poranila páteř. Praskl ji třetí bederní obratel a obě ploténky z důsledku dlouhodobého přetěžování páteře, což znamenalo konec její sportovní kariéry. Dva měsíce ležela v brněnské nemocnici a nemohla se hýbat, nebylo jisté zda bude vůbec někdy chodit. Poté se gymnastice věnovala jako trenérka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Věra Černá (* 17. května 1963, Brno) je bývalá československá sportovní gymnastka a mistryně světa na kladině z roku 1979, několikanásobná mistryně republiky, medailistka ze Světových pohárů a trenérka. Získala celkem 63 medailí z vrcholných akcí. Píše básnické sbírky a plánuje vydání monografie.", "tgt_summary": "Věra Černá (born 17 May 1963 in Brno) is a former Czech artistic gymnast. She won the balance beam title at the 1979 World Championships.", "id": 1335991}
{"src_title": "Králův šašek", "tgt_title": "Les Quarante-cinq", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Děj románu se odehrává v letech 1585-1586 v období tzv. války tří Jindřichů, kdy proti sobě stáli francouzský král Jindřich III., vévoda de Guise (křestním jménem také Jindřich) a Jindřich Navarrský.  Jindřich III. je Dumasem vypodobněn jako slabošský král, který se nechává ovládat šlechtici svého dvora. Jediným jeho přítele zůstává jeho šašek Chicot který si sice uvědomuje královy nedostatky, ale má ho upřímně rád.  Katolická liga řízená rodem de Guise (především vévodovou intrikánskou sestrou vévodkyní de Montpensier) se snaží dosadit vévodu de Guise na trůn a neúspěšně se pokusí i o králův únos, který je zmařen Chicotem a osobní královskou gardou. O svržení svého bratra usiluje také František, vévoda z Anjou. Aby posílil své postavení, chce se stát dědičným panovníkem Spojených nizozemských provincií, jeho snaha o dobytí Antverp však skončí pro francouzské vojsko katastrofou.  Protože Jindřich Navarrský neustále posiluje své postavení, posílá Jindřich III. Chicota tajně do Navarrského království s posláním vyvolat konflikt mezi Jindřichem Navarrským a jeho manželkou Margot na základě odhalení jejich mimomanželských milostných vztahů a tak jej oslabit. Chicot se stane svědkem Jindřichova dobytí města Cahors (nepředané Margotino věno) a zjistí, že Jindřich Navarrský se chová jako skutečný a sebevědomý král.  Na scéně se také objevuje Diana de Meridor doprovázená lékařem Remym. Má jediný cíl, pomstít smrt svého milence hraběte de Bussyho, což se jí na konci románu podaří, když otráví vévodu z Anjou, který smrt jejího milence zavinil.  František, vévoda z Anjou, umírá a Jindřich III. zjišťuje, že nemá přímého následníka. Hrozí tak, že s jeho nástupcem stane vévoda de Guise.  Po dočtení románu zjišťujeme, že příběh trilogie je poněkud nedokončený, jakoby Dumas hodlal ještě napsat pokračování. Nedozvíme se tak, že vévoda de Guise se stal pro krále tak nebezpečný, že jej král nechal i s jeho bratrem kardinálem de Guise roku 1588 na zámku Blois zavraždit, a to právě svou osobní gardou. Tím definitivně otevřel cestu na francouzský trůn Jindřichovi Navarrskému, který naň jako Jindřich IV. usedl roku 1589 poté, co byl Jindřich III. zavražděn dominikánským mnichem Jacquesem Clémentem, který jej bodl dýkou do podbřišku. Clément v románu \"Králův šašek\" již vystupuje a obdrží za určitou službu dýku darem od krále.  V románu si Dumas oproti předcházejícím dílům trilogie také nejvíce přizpůsobil skutečnou historii svým potřebám. Neúspěšná snaha vévody z Anjou dobýt Antverpy se ve skutečnosti udála již v roce 1583 a sám vévoda zemřel roku 1584 na malárii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Králův šašek je název českého vydání dobrodružného historického románu francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího \"Les Quarante-Cinq\" (1847, Čtyřicet pět). Román Dumas napsal opět ve spolupráci s Augustem Maquetem. Jde o třetí část autorovy románové trilogie \"Hugenoti\" z období náboženských válek ve Francii v 16. století (předcházející díly tvoří romány \"Královna Margot\" a \"Paní z Monsoreau\").", "tgt_summary": "Les Quarante-cinq (\"The 45\") is a novel by Alexandre Dumas, written between 1847 and 1848 in collaboration with Auguste Maquet. Set in 1585 and 1586 during the French Wars of Religion, it is the third and final work in his Valois trilogy, concluding the events of \"La Reine Margot\" and \"La Dame de Monsoreau\".", "id": 921256}
{"src_title": "Mariusz Lewandowski", "tgt_title": "Mariusz Lewandowski", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V Polsku hrál za kluby Zagłębie Lubin a KS Dyskobolia Grodzisk Wielkopolski, poté odešel na Ukrajinu do Šachtaru Doněck, kde nasbíral řadu trofejí včetně vítězství v Poháru UEFA 2008/09. Celkem odehrál za Šachtar v ukrajinské lize 173 zápasů, v nichž vstřelil 20 gólů.  27. července 2010 podepsal tříletý kontrakt s jiným ukrajinským klubem PFK Sevastopol. Zde hrál nakonec až do listopadu 2013, kdy s ním klub ukončil spolupráci.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V letech 2000–2001 byl členem polské reprezentace do 21 let, kde odehrál celkem 18 zápasů a vstřelil 2 góly.  10. února 2002 debutoval v A-mužstvu Polska pod trenérem Jerzy Engelem v přátelském zápase s reprezentací Faerských ostrovů, Poláci vyhráli 2:1 (hrálo se v Limassolu na Kypru). Mariusz odehrál první poločas.  Zúčastnil se Mistrovství světa 2006 v Německu (kde Polsko vypadlo v základní skupině) a Eura 2008 ve Švýcarsku a Rakousku (rovněž vyřazení v základní skupině). Za polský národní tým odehrál v letech 2002–2013 celkem 66 utkání, v nichž vstřelil 5 branek.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2008.", "content": "Na Mistrovství Evropy 2008 konaném ve Švýcarsku a Rakousku nastoupil ve všech třech zápasech polského týmu (vedeného nizozemským trenérem Leo Beenhakkerem) na šampionátu, postupně 8. června proti Německu (porážka 0:2), 12. června proti Rakousku (remíza 1:1) a 16. června proti Chorvatsku (porážka 0:1). Polsko se do čtvrtfinále neprobojovalo, obsadilo se ziskem 1 bodu poslední čtvrté místo základní skupiny B.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V listopadu 2017 se stal trenérem A-týmu polského klubu Zagłębie Lubin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariusz Lewandowski (* 18. května 1979, Lehnice, Polsko) je bývalý polský fotbalový záložník a reprezentant, později fotbalový trenér. Hrál na postu defenzivního záložníka, disponoval velkou odolností, byl silný v soubojích a ve vzduchu. V roce 2009 získal s ukrajinským klubem Šachtar Doněck titul v Poháru UEFA, což mu pomohlo v témže roce k ocenění „Fotbalista roku“ v Polsku. Je členem Klubu Wybitnego Reprezentanta, který sdružuje polské fotbalisty s 60 a více starty za národní tým.", "tgt_summary": "Mariusz Lewandowski (; born 18 May 1979) is a Polish retired footballer and currently the manager of Termalica Nieciecza. He was mostly a central defender and could also play as a defensive midfielder. He spent the majority of his club career with Ukrainian side Shakhtar Donetsk, with whom he won the UEFA Cup, five Ukrainian Premier League titles and 3 Ukrainian Cups. In 2009, he was named Polish Footballer of the Year.", "id": 2444900}
{"src_title": "Luiz Adriano", "tgt_title": "Luiz Adriano", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SC Internacional.", "content": "Fotbalovou kariéru zahájil v brazilském klubu SC Internacional, s nímž v roce 2006 vyhrál Mistrovství světa klubů, když Internacional porazil ve finále 17. prosince španělskou Barcelonu 1:0. Adriano se dostal na hřiště v 61. minutě, když vystřídal Pata. V semifinále turnaje 13. prosince proti egyptskému klubu Al-Ahly SC vstřelil v 72. minutě vítězný gól na konečných 2:1.", "section_level": 2}, {"title": "Šachtar Doněck.", "content": "2. března 2007 přestoupil za 3 miliony eur do ukrajinského klubu Šachtar Doněck. Zde posbíral celou řadu fotbalových trofejí v ukrajinských soutěžích a také získal titul v Poháru UEFA 2008/09.  20. listopadu 2012 v zápase Ligy mistrů proti dánskému týmu FC Nordsjælland skóroval vyrovnávající gól na průběžných 1:1 v rozporu s fair play. Hráč Šachtaru Willian vracel po zranění fotbalisty Nordsjællandu míč směrem k bráně dánského celku, když po něm vystartoval Adriano a skóroval. Svou trefu i oslavil. Nakonec v zápase vstřelil hattrick a Šachtar vyhrál 5:2. UEFA jej po zápase potrestala jednozápasovým distancem za nesportovní chování, ukrajinský klub vydal prohlášení a omluvu za chování svého hráče.  21. 10. 2014 vstřelil v základní skupině H Ligy mistrů UEFA 2014/15 úctyhodných 5 gólů proti běloruskému klubu FK BATE, po Argentinci Lionelu Messim se stal teprve druhým hráčem v historii, kterému se to podařilo v hlavní fázi Ligy mistrů. Zároveň se stal prvním fotbalistou, který v hlavní fázi LM nastřílel 4 góly během jednoho poločasu. Šachtar vyhrál v Bělorusku vysoko 7:0. V odvetě 6. listopadu 2014 vstřelil Borisovu hattrick a podílel se na všech pěti gólech svého týmu při vítězství 5:0.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "2. července 2015 podepsal pětiletou smlouvu s italským klubem AC Milán. V italském klubu získal jen domácí superpohár 2016. Zápasů moc nehrál a tak požádal vedení o přestup. Jeho rozhodnutí klub akceptoval a o jeho služby se přihlásil Ruský klub FK Spartak Moskva.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Reprezentoval Brazílii v mládežnické kategorii U20.  V A-mužstvu brazilské reprezentace debutoval v roce 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luiz Adriano de Souza da Silva, zkráceně Luiz Adriano (* 12. dubna 1987, Porto Alegre, Brazílie) je brazilský fotbalový útočník a reprezentant, momentálně hraje v brazilském klubu SE Palmeiras.", "tgt_summary": "Luiz Adriano de Souza da Silva (born 12 April 1987), or simply Luiz Adriano (), is a Brazilian professional footballer who plays for Campeonato Brasileiro Série A club Palmeiras as a striker.", "id": 756371}
{"src_title": "Hrachor lesní", "tgt_title": "Lathyrus sylvestris", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh vyrůstá téměř po celé Evropě, na východě zasahuje až do západní Sibiře a okolí Kavkazu, místy se objevuje i v severozápadní Africe. Novodobě byl zavlečen do Severní Ameriky.  V České republice se přirozeně vyskytuje roztroušeně od nížin až do podhůří na okrajích lesů a remízků nebo také na lesních pasekách, v listnatých lesích i okolo komunikací. Je nenáročný na zásobení půdy vláhou, živinami a její hodnotu pH, snáší i částečný stín. Velmi mu vadí sešlapování.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá popínavá rostlina bylina se slabou lodyhou dorůstající do délky až 2 m která se rozrůstá sítí podzemních výběžků. Z nich vyrůstají olistěné křídlaté lodyhy porostlé listy s úzce křídlatými řapíky. Sudozpeřené listy s tenkými palisty jsou zakončené obvykle trojramenným úponkem a mají jeden pár podlouhle kopinatých lístků  Květy bývají sestaveny ve dlouze stopkatých hroznech vyrůstajících z úžlabí podpěrných listů. Jsou tvořených 4 až 7 oboupohlavnými květy fialové, růžovo-fialové nebo růžové barvy. Pět zelených kališních cípů je přibližně stejně dlouhých nebo kratších než kališní trubka. Brzy uvadající motýlovitá koruna má pavézu na svrchní straně nazelenalou a člunek žlutavý. Deset tyčinek je dvoubratrých, se hřbetu smáčknutá čnělka je o devadesát stupňů zkroucená. Květy vykvétají v červnu až srpnu, opylovány jsou hmyzem.  Plody jsou dlouhé, hnědé, lysé lusky se 2 až 5 svrasklými kulovitými semeny. Po dozrání se lusk otvírá 2 chlopněmi které se zkrucují a vystřelují semena do okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hrachor lesní je potenciální jetelovina vhodná do oblasti s méně úrodnou půdou. Vysévá se tam do jednodušších krátkodobých a dočasných jetelovinotravních směsí pro kosení jednou nebo dvakrát ročně. V čerstvém stavu je nahořklý a tudíž pro dobytek méně chutný, usušením nebo senážováním se tato pachuť ztratí a hrachor lesní zlepšuje méně kvalitní píce vypěstované v podhorských oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrachor lesní (\"Lathyrus sylvestris\") je popínavá rostlina s úponky která vyrůstá volně v krajině je nebo pěstována na polích jako krmivo pro dobytek. Je to růžově až fialově kvetoucí druh rodu hrachor.", "tgt_summary": "Lathyrus sylvestris, the flat pea or narrow-leaved everlasting-pea, is a plant species of the genus \"Lathyrus\". It is native to parts of Africa, Europe, and Asia.", "id": 1342103}
{"src_title": "Koronavirus", "tgt_title": "Coronavirus", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Koronaviry jsou obalené jednovláknové RNA viry s pozitivní polaritou. Jejich název je odvozen od charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu ve tvaru sluneční koróny.  Dosahují velikosti kolem 120 nanometrů. Jejich genom obsahuje 30 tisíc bází, což je nejvíce mezi známými RNA viry s nesegmentovaným genomem.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Podčeleď \"Orthocoronavirinae\" zahrnuje (podle vydání Taxonomie virů 2018b) 4 rody:  Od doby posledního vydání taxonomie virů byly objeveny další, nové druhy koronavirů, které dosud čekají na uznání a klasifikaci od ICTV.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské koronaviry a jejich taxonomické zařazení.", "content": "K roku 2020 je známo 7 typů lidských koronavirů, taxonomicky řazených na úrovni druhu nebo na poddruhové úrovni:", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Koronaviry byly původně známy jen jako původci infekcí zvířat – ptáků a savců. Jednalo se o jednotlivé formy z rodu \"Alphacoronavirus\", které způsobovaly např. virové infekce drůbeže a jiných ptáků, ale i skotu nebo domácích zvířat (psů a koček). Od 60. let 20. století byly zjištěny i u lidských onemocnění.  Onemocnění z koronavirů mají maxima převážně v lednu a únoru a zasahují jednotky procent populace.  Zpočátku šlo jen o běžná nachlazení (která nejčastěji způsobuje rhinovirus), která byla komplikovanější u lidí s oslabenou imunitou. Ale koronaviry z rodu \"Betacoronavirus\" jsou původci i některých závažných respiračních chorob z posledních let. Koncem roku 2002 se objevilo nové závažné onemocnění – SARS (syndrom náhlého selhání dýchání), na který roku 2003 zemřelo přibližně 800 lidí. O deset let později byla diagnostikována nová forma obdobně závažného onemocnění – MERS, na který do roku 2020 zemřelo přes 800 lidí. Na sklonku roku 2019 se rozšířil z Číny nový typ nebezpečné choroby covid-19 a začal se postupně šířit do dalších zemí. K 29. dubnu 2020 zemřelo na následky nakažení 220 tisíc lidí a nakaženo bylo více než 3,2 milionu lidí. Výskyt viru byl potvrzen téměř ve všech zemích včetně České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koronavirus (\"Coronavirus\") bylo do roku 2009 označení rodu virů, od roku 2009 společné označení (nikoli taxonomické jméno) pro čtyři rody virů obsažených v podčeledi Orthocoronavirinae: \"Alphacoronavirus\", \"Betacoronavirus\", \"Gammacoronavirus\" a \"Deltacoronavirus\". Šíří se buď vzduchem, kontaminovanými předměty nebo oro-fekálním přenosem a způsobují závažnější i méně závažná onemocnění zvířat a lidí. Jejich typickou vlastností je široké spektrum hostitelů a časté případy mezidruhového přenosu.", "tgt_summary": "Coronaviruses are a group of related RNA viruses that cause diseases in mammals and birds. In humans, these viruses cause respiratory tract infections that can range from mild to lethal. Mild illnesses include some cases of the common cold (which is also caused by other viruses, predominantly rhinoviruses), while more lethal varieties can cause SARS, MERS, and COVID-19. Symptoms in other species vary: in chickens, they cause an upper respiratory tract disease, while in cows and pigs they cause diarrhea. There are as yet no vaccines or antiviral drugs to prevent or treat human coronavirus infections.", "id": 706689}
{"src_title": "Halogenová vazba", "tgt_title": "Halogen bond", "src_document": [{"title": "Fyzikálně chemický princip.", "content": "Přestože halogenový atom má vzhledem k vysoké elektronegativitě schopnost přitáhnout elektrony ze sousedních atomů molekuly a získává tak relativní záporný náboj, ukazují kvantově mechanické výpočty, že rozložení tohoto náboje není rovnoměrné, ale zaujímá kolem atomu jakýsi prstenec, uvnitř kterého je oblast s relativním kladným nábojem, tzv. σ-díra. Ta je pak v případě halogenové vazby přitahována k oblasti se záporným nábojem na druhé molekule.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Doporučení IUPAC stanoví následující definici:", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Stejně jako jiné slabé molekulové vazebné interakce se značí třemi tečkami.  Typickým případem je R−X•••Y−Z.  R-X je v halogenové vazbě donorem. X je halogenový atom s elektrofilní (chudou na elektrony) oblastí. Y-Z je v halogenové vazbě akceptorem a v typickém případě se jedná o jednoatomový či víceatomový anion nebo nukleofilní (bohatou na elektrony) oblast neutrální molekuly.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a možné využití.", "content": "Nekovalentní vazba mezi halogenem a elektronegativním atomem byla poprvé popsána v r. 1863 Frederickem Guthriem, který studoval komplexy amoniaku s jódem. Halogenová vazba se uplatňuje ve struktuře krystalů halogenovaných sloučenin. V organické chemii byla objevena v několika desítkách protein-ligandových komplexů, například u receptoru jódovaného hormonu thyroxinu.  Halogenová vazba je středem pozornosti lékařské chemie. Je tomu proto, že velká část současně studovaných léků obsahuje některý z halogenů a výše uvedená schopnost upravovat sílu vazby navázáním elektronegativních atomů se může významně uplatnit při zlepšování účinnosti podobných preparátů.", "section_level": 1}, {"title": "Chalkogenová, pniktogenová a tetrelová vazba.", "content": "Obdobou halogenové vazby jsou u prvků 16., 15. a 14. skupiny vazba chalkogenová, pniktogenová resp. tetrelová. Mají podobný mechanismus. Přesné definice vyvíjí IUPAC v rámci speciálního projektu, zatím je vydána pracovní verze definice chalkogenové vazby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halogenová vazba je jednou ze slabých molekulových vazebných interakcí, podobně jako známější vodíková vazba. Váže mezi sebou halogenový atom jedné molekuly (přesněji jeho elektrofilní oblast) s elektronegativním atomem druhé molekuly. Ačkoli první indicie existence této vazby jsou již z 19. století, vysvětlení bylo podáno teprve na začátku 21. století.", "tgt_summary": "A halogen bond occurs when there is evidence of a net attractive interaction between an electrophilic region associated with a halogen atom in a molecular entity and a nucleophilic region in another, or the same, molecular entity.", "id": 1906557}
{"src_title": "Dani", "tgt_title": "Dani people", "src_document": [{"title": "Obživa Daniů.", "content": "Daniové jsou závislí na sladkých bramborách, vepřovém mase a vydobývání soli pomocí listů banánovníku. K pěstování využívají tři druhy půd:", "section_level": 1}, {"title": "Sociální systém.", "content": "Daniové neznají obchod, peníze a neumí kvantifikovat, proto se u nich nemluví o vlastnictví. Základní jednotkou je dvůr s domy, zvlášť pro muže a ženy, dále dům na vaření a chlév, které jsou spojeny plotem. Daniové si staví kulaté nebo oválné chýše. Ve třiceti dvorcích žije asi 350 obyvatel. Ženy nesmí vstoupit do domu mužů, dům obývají desítky členů, většinou jde o příbuzné. Daniové žijí usedlým způsobem života. Seskupení dvorů velí tzv. bigman. Kmen rozděluje dva typy společenských vztahů: příbuzenský systém (založený na patrilinearitě) a politický systém. Teritoriálně se rozdělují na:", "section_level": 1}, {"title": "Konflikty u Daniů.", "content": "Spory u Daniů jsou na dvou úrovních. A to WIM, což je spor na úrovni aliancí a UM ́AIM, který je uvnitř aliance. WIM může být formou předem domluvené bitvy nebo tajných přepadů. Bitva je dobrovolná a většinou nekončí úmrtím, jelikož kmen používá vzácné oštěpy, které nechce zničit. Nutkání zabíjet vychází z požadavků duchů zemřelých. Proti tajným přepadům, které již mohou končit úmrtím staví Daniové strážní věže. V době války se nejvíce zdobí. Nejznámější jsou zdobení Daniů s kančími kly v nose a čelenkami z peří rajek. Jindy nosí muži pouze dlouhé tenké koteky a ženy sukénky upletené z vláken orchideje zdobené slámou a nutnou pletenou tašku přes záda.  Konflikty většinou končí tím, že se jedna konfederace odštěpí od své aliance a přičlení se k alianci nové.", "section_level": 1}, {"title": "Sexualita Daniů.", "content": "Heider si u Daniů povšiml malého zájmu o sex. Styk je u kmene chápán jako oslabování muže, proto po prvním porodu trvá u páru 5 let sexuální abstinence. Heider nenašel vyvratitelný důkaz, nepotvrdil ani sexuální napětí nebo důkaz homosexuálních styků; přestože muž může mít více jak jednu ženu, období mateřství tráví s matkou dítěte. Abstinence je vyvolávána duchy, kterých se Daniové bojí, proto si všechny otvory v těle kryjí. Heider zjistil, že sexuální abstinence nemá vliv na kulturu Daniů.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Dívky mají povinnost uříznout si článek prstu pokaždé, když jim někdo blízký zemře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dani je kmen žijící na Nové Guineji. Do této skupiny patří několik etnik, jejichž původ není znám. Daniů žije na Nové Guineji asi 250 tisíc, mluví rozdílnými příbuznými jazyky a patří do rozdílných příbuzenských skupin. Na západě ostrova provedl výzkum kmene americký antropolog Karl Gustav Heider. Terénní výzkum uskutečnil v letech 1961 - 1963 a dále ještě návratný v sedmdesátých a osmdesátých letech. Heider zkoumal kmen Dani v Baliemském údolí a zaměřil se hlavně na etnocentrismus, konflikt a sociální strukturu a sexuální život Daniů.", "tgt_summary": "The Dani people, also spelled Ndani, and sometimes conflated with the Lani group to the west, are a people from the central highlands of western New Guinea (the Indonesian province of Papua).", "id": 41645}
{"src_title": "Nomokánon", "tgt_title": "Nomocanon", "src_document": [{"title": "Byzantské nomokánony.", "content": "Sbírky tohoto druhu byly pouze východního práva. Konstantinopolská církev měla pouze dvě základní nomokanonické sbírky.", "section_level": 1}, {"title": "Nomokánon cyrilometodějský.", "content": "Jedná se o sbírku církevních ustanovení a profánních zákonů, napsaných ve staroslověnštině a majících vztah k církvi. Vznik kodexu je kladen do období před rokem 880, z řečtiny jej přeložil a editorem konečného znění byl starší ze soluňských bratří, slovanský věrozvěst sv. Metoděj. Formou i jazykem navazuje na starší právní spis Zákon sudnyj ljudem, který v tehdejší právní praxi tvořil civilní složku tohoto souboru.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika Nomokánonu.", "content": "Jeho text se zachoval ve dvou staroruských rukopisech z přelomu 13.–14. (Usťužský neboli Rumjancevský) a začátku 16. století (Joasafovský), předlohou pro překladatele se stala byzantská církevněprávní příručka \"Synagoga\" Jana Scholastika (v letech 565–577 konstantinopolský patriarcha Jan III. Scholastikos). Ve staroslověnské úpravě však došlo k vypuštění více než třetiny textu původního dokumentu, zejména kánonů pro moravské poměry buď méně aktuálních nebo opakujících závěry různých synod k téže věci.  Úvod obsahuje krátkou historii všeobecných církevních sněmů od 1. (nikajského) do 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu, v jeho závěru je zmíněno 68 kánonů Basileila Velikého (330-379). Na něj navazuje přehled názvů všech zákonných ustanovení (titulů), v třetí části následuje jejich výklad s podpůrnými citacemi platných kánonů přijatých jednotlivými synodami. Jazyk překladu se odlišuje od cyrilometodějských biblických textů zejména preferencí jejich srozumitelnosti před doslovností, slovní zásoba poměrně široce zohledňuje a využívá specifické hovorové i terminologické zvláštnosti moravského jazykového prostředí, včetně nezbytné tvorby nových právních termínů.  Kodifikace moravského Nomokánonu neměla význam jen ve sféře právní, představovala také významnou součást pokusu arcibiskupa Metoděje, jeho žáků i následovníků o konsolidaci společenských poměrů, komplikovaných mj. vzájemnými střety s franským klérem. Proti němu bylo nezbytné hájit staroslověnskou vzdělanost i liturgii nejvyšší morální autoritou své doby – kanonickým právem.  Nomokánon a Zákon sudnyj ljudem, spolu s Metodějovou \"Adhortací k soudcům-knížatům\" i \"Velkomoravským penitenciálem\" (Zapovědi svatých otců) tvoří základní díla cyrilometodějského právního odkazu.", "section_level": 2}, {"title": "Nomokánon sv. Sávy.", "content": "Nomokánon sv. Sávy (srbsky Zakonopravilo, \"Savino Zakonopravilo\") je první srbskou ústavou a nejvyšším kodexem Srbské ortodoxní církve, dokončeným v roce 1219.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nomokánon (řecky Νομοκανών, Nomokanōn; z řeckého slova \"nomos\" – zákon a \"kánon\" – měřítko) je sbírka právních předpisů obsahující prvky z obojího práva – římského i kanonického práva.", "tgt_summary": "A nomocanon (, Nomokanōn; from the Greek \"nomos\" - law and \"kanon\" - a rule) is a collection of ecclesiastical law, consisting of the elements from both the Civil law and the Canon law. Nomocanons form part of the Oriental canon law of the Eastern Catholic Churches, and are also used by the Eastern Orthodox Churches.", "id": 383357}
{"src_title": "CMake", "tgt_title": "CMake", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "CMake byl vytvořen v roce 1999 v reakci na poptávku po multiplatformním prostředí pro kompilaci softwaru v projektu Insight Segmentation and Registration Toolkit. Původně byl inspirován programem pcmaker, který byl vytvořen Kenem Martinem a dalšími vývojáři firmy Kitware. CMake vznikl spojením funkcí pcmakeru s dalšími vylepšeními, které byly inspirovány unixovými konfiguračními skripty. První verze byla hotova v roce 2000. V následující letech se rychle rozvíjel díky přispění dalších programátorů, kteří jej využívali ve vlastních vývojářských projektech.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "CMake zvládá generovat výstup jak do stejné složky, ve které se nachází zdrojové soubory (in-place build), tak do předem vybraného adresáře (out-of-place build). Schopnost generovat výstup do předem určené složky je klíčová — díky ní zůstanou původní zdrojové soubory vždy nedotčené a proces sestavování tak lze libovolně opakovat. Výstupem mohou být projekty pro Microsoft Visual Studio, Eclipse,, Cygwin, MinGW, nebo také soubor Makefile pro Unixový program make a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Proces se nastavuje konfiguračním souborem v kořenovém adresáři nebo volitelně také v podsložkách a má název V systému Windows je součástí programu grafické uživatelské rozhraní, přes které lze celý proces pohodlně nakonfigurovat. Na všech systémech je především k dispozici příkaz v příkazové řádce  Soubor CMakeLists.txt může vypadat například takto: Ukázkový kód rozvětví pomocí podmínek IF kompilaci podle operačního systému a dle něj nastaví proměnnou GUI. Ta je použita ve volání ADD_LIBRARY a díky ní se použijí správné soubory pro grafické uživatelské rozhraní. Výstup je nastaven příkazem ADD_EXECUTABLE. V příkladu jím bude spustitelný soubor s názvem \"foo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "CMake je multiplatformní svobodný software pro automatizaci překladu programu v různých operačních systémech. Používá se pro vytvoření adresářové struktury a přípravu zdrojových souborů pro použití s konkrétními, na operační systém často vázanými, překladači. Například program make na Unixových strojích, Xcode firmy Apple, nebo Microsoft Visual Studio na systému Windows.", "tgt_summary": "CMake is a cross-platform free and open-source software tool for managing the build process of software using a compiler-independent method. It supports directory hierarchies and applications that depend on multiple libraries. It is used in conjunction with native build environments such as Make, Qt Creator, Ninja, Apple's Xcode, and Microsoft Visual Studio. It has minimal dependencies, requiring only a C++ compiler on its own build system.", "id": 2048114}
{"src_title": "Černý hřebec", "tgt_title": "The Black Stallion", "src_document": [{"title": "Obsah česky vydaných dílů cyklu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Černý hřebec.", "content": "Kniha vyprávi dobrodružný příběh o vzniku přátelství chlapce Aleka a černého hřebce. Alek se vrací domů z prázdnin v Indii, kde byl u svého strýce, a při svých toulkách po lodi narazí na krásného černého hřebce Shetana. Pak dojde k bouři a loď ztroskotá. Hřebec zachrání chlapci život, když s ním doplave na malý pustý ostrov. Alek dá hřebci jméno Black a když jsou zachráněni, chce se stát žokejem a začne hřebce v New Yorku společně s bývalým žokejem Henrym trénovat. Protože není znám hřebcův původ, nemůže být přihlášen do oficiálního dostihu. Může se však zúčastnit závodu se dvěma šampióny USA, který se jede proto, aby se určilo, kdo z těch dvou je lepší. Black překvapivě v závodě zvítězí a získá pověst nejrychlejšího koně v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Černý hřebec se vrací.", "content": "Zpráva o vítězství Blacka oblétne rázem celý svět a pro koně si přijde jeho pravý majitel, arabský náčelník Abu Ja' Kub ben Ithak. Ten si hřebce odveze. Alek s Henrym a s bohatým chovatelem koní Volencem. V Arábii Alek pomůže Ishakovi nalézt pravého vraha Abd-al-Rahmana, který z tohoto činu podezíral právě Ishaka. Alek pak s Blackem vyhraje dostih a rozhodne se odjet domů s tím, že Blackovi je u Ishaka lépe. Ten Alekovi slíbí, že mu daruje první Blackovo hříbě.", "section_level": 2}, {"title": "Syn černého hřebce.", "content": "Ishak skutečně pošle Alekovi Blackovo první hříbě, které dostane jméno Satan. Satan je ale ke všem okolo zlý a nedůvěřivý a chová se nepředvídatelně. Henry se snaží koně zkrotit a přiváže ho ke stromu. Satan jej srazí a přeskočí plot. Délka lana však na takový skok nestačí a Satan se začíná dusit. Alek jej zachrání a Satan k němu přilne, Henryho však nenávidí a zároveň se ho bojí. Má strach i z bičíků, které se při tréninku koní používají. Přesto dokáže svůj strach překonat a vyhraje s Alekem důležitý dostih.", "section_level": 2}], "src_summary": "Černý hřebec (\"The Black Stallion\") je dobrodružný románový cyklus amerického spisovatele Waltra Falreyho, jehož hlavním hrdinou je hřebec Black a jeho potomci. První díl vyšel roku 1941 a měl obrovský úspěch. Proto Farley napsal pokračování a cyklus se pak postupně rozrostl na dvacet svazků..", "tgt_summary": "The Black Stallion, known as the Black or Shêtân, is the title character from author Walter Farley's bestselling series about the Arab stallion and his young owner, Alec Ramsay. The series chronicles the story of a sheikh's prized stallion after he comes into Alec's possession, although later books furnish the Black's backstory. Shaytan (under various transliterations) is the Arabic word for \"devil\".", "id": 1580484}
{"src_title": "Francouzská móda", "tgt_title": "French fashion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Proslavení Francie v oblasti módy začalo v 17. století, kdy na trůn usedl Ludvík XIV., přezdívaný jako „král slunce“. Žil v královském paláci ve Versailles. Jeho vášeň pro tanec je známa. Také je považován za jednoho ze zakladatelů baletu. Velmi se také zajímal a dbal na módu a tím ve své době Francii proslavil. Jednalo se o barokní módu, kdy oděv byl rozevlátý a vzdušný, důraz byl kladen na lidskou siluetu. Francouzská móda byla protikladem španělské, škrobené módy. Každý měsíc byly z Francie do celé Evropy posílány figurky v nových módních trendech a tak se celá Evropa snažila módu Ludvíka XIV. kopírovat.  Mužský oblek se skládal z košile, saka, vesty a kalhot. Každá část byla zdobena, velmi jemně. V této době se poprvé začala šít saka s kapsami a rozparkem, který byl vytvořen kvůli pohodlnější jízdě na koni. Rukávy košile byly delší než rukávy saka a manžety košile byly ozdobeny výraznou krajkou. Límec košile byl ozdoben tzv. žabó, který je jakýmsi předchůdcem kravaty nebo motýlka. Dále muži nosili punčochy v pastelových barvách vyrobené z hedvábí.  U ženského oděvu byl kladen důraz na štíhlý pas, takže živůtek byl vyztužován šněrovačkou. Sukně byly prvně splývavé, postupně se začaly tvarovat obručemi do širokých rozměrů. Sukně byly ušity z několika dílů různých barev, ty nejluxusnější byly šity z hedvábí a brokátu. Díky této módě byla žena považována za ozdobu královských dvorů.  Obuv a módní doplňky – Nosila se obuv se zaoblenou špicí a podpatkem, obě boty byly stejné, nebyla rozlišena levá a pravá bota. Ludvík vymyslel nový módní doplněk - paruku, která se stala symbolem vznešenosti. Ženy nosily slunečník a vějíř, muži zase kord a klobouk trojhranného tvaru s pérem. Vysoce postavení muži i ženy nosily vyšívané rukavice a rukávník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská móda je proslulá především svoji extravagancí a jednoduchostí. Ve Francii se nachází i mnoho prestižních škol a univerzit, kde se mohou zájemci studovat módní návrhářství, návrhářství bot, doplňků a šperků, módní fotografie, předpovídání trendů, marketing a to na vysoké úrovni. Občané mají také možnost účastnit se kurzů, pokud nemají čas na dlouhodobé studium. To je důvod, proč je Francie zemí módy, počátky to má ale samozřejmě již v historii.", "tgt_summary": "Fashion in France is an important subject in the culture and country's social life, as well, being an important part of its economy.", "id": 1735301}
{"src_title": "GROW (koučink)", "tgt_title": "GROW model", "src_document": [{"title": "Koučování.", "content": "Pokud chceme zjistit fungování tohoto modelu, je v první řadě třeba seznámit se s jeho obecnější formou, tedy koučováním. \"„Koučování je styl řízení, který je protipólem přikazování a kontroly“\" (Whitmore, 2005, s. 12). Tato metoda pomáhá při řízení lidských zdrojů. Cílem koučingu je pomoc druhé osobě při zlepšování jejího výkonu. V koučování jde totiž nejen o skvělou techniku růstu k úspěchu, ale také o pochopení a spolupráci ve skupině.", "section_level": 1}, {"title": "Kouč.", "content": "Nejdůležitější osobou této společné interakce je samozřejmě kouč. Kouč není učitel, jak by se mohlo zdát, ale pouze partner při vzájemné spolupráci. Nemusí tedy mít lepší znalosti nebo vyšší odbornost než jeho posluchač. Jedním ze základních pravidel koučování je systematická snaha zjistit, co již koučovaná osoba umí a čeho je schopna. Pak už jde pouze o vytrvalou snahu zlepšit výkonnost až do cílové úrovně. Tyto principy se objevují také v metodě zvané model GROW.", "section_level": 1}, {"title": "GROW.", "content": "Model GROW je jednou z nejčastěji uplatňovanou metodou v procesu koučování. GROW a jeho postup zajišťuje kýžené výsledky, a to na principu od nejvzdálenějšího cíle k těm co možná nejkonkrétnějším krokům. Autor metody John Whitmore (2005) ji ve své publikaci představuje spíše jako soubor otázek kladených při koučování. Jedná se o čtyři odlišné oblasti, které pomáhají nejen k lepší komunikaci mezi manažerem a zaměstnanci, ale také při dosažení lepších pracovních výsledků.", "section_level": 1}, {"title": "Principy GROW.", "content": "Stanovit si cíle je základním kamenem pro zdokonalovací proces. Pokud máme za čím jít a držet se plánu, je to jednodušší, než jen slepě tápat v teoriích. Cíle musí být konkrétní. Koučovaná osoba by měla být schopna detailně definovat problém, s kterým se potýká, a také názor na řešení. Nezbytnou součástí je také časový harmonogram, neboť je důležité, kolik času je schopna osoba pro koučink obětovat. \"„Chtít je pro dosažení výsledků lepší než muset“\" (Whitmore, 2005, s. 68). Tato citace je všeobecně známá, a to nejen v manažerském vzdělávání, ale je součástí každodenního koloběhu. Dalším objektem je již výše zmíněná realita a její vnímání. V této fázi by měl kouč definovat momentální stav. Je také dobré zjistit, zdali se na pokroku bude podílet i jiná osoba, která by eventuálně mohla zasahovat nebo snad i ohrožovat samotný rozvoj. Zcela podstatné jsou také vnitřní bariéry nebo osobní problémy. \"„Buďte objektivní“\" (Whitmore, 2005, s. 76). Objektivní pohled na svět kolem nás je nezbytnou součástí při procesu zdokonalování. Po zjištění veškerých těchto faktů se můžeme posunout k možnostem. Nabízí se tu otázka, co vše již koučovaná osoba zkusila a kam až je ochotná v řešení problému zajít. Důležitá je maximalizace možností. Přichází i alternativní možnosti ze strany kouče a jeho názoru, které také mohou být významným přínosem. Po společné dohodě na možnosti, která přinese ty nejlepší výsledky, nastává situace konečného rozhodnutí. \"„Čas rozhodnutí, čas upřesnění“\" (Whitmore, 2005, s. 95). Tedy definitivní výběr a dokončení konkrétních dílčích kroků. Vůle by v ideálním případě měla dosahovat vrcholu, ale koučovaný by si měl sám na rovinu přiznat, na jakém stupni odhodlání se právě nachází. Tyto kroky jsou základními kameny při používání této metody v oblasti koučování. Pokud uživatel opravdu dodržuje všechny pomyslné příčky postupu, úspěch je se zárukou zajištěn. Model GROW se stává stále oblíbenější součástí firemního vzdělávání, a to hlavně pro svoji jednoduchost, efektivitu a také unikátnost. Tuto metodu lze využívat jak ke skupinové, tak individuální práci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Model GROW je technika v oboru koučování, a to hlavně ve firemním vzdělávání. Je to jedna z metod používaná při vzdělávání manažerů, avšak je možné ji také aplikovat do oblasti sportů, jako je například tenis, golf apod.", "tgt_summary": "The GROW model (or process) is a simple method for goal setting and problem solving. It was developed in the United Kingdom and has been used extensively in corporate coaching from the late 1980s and 1990s.", "id": 1498077}
{"src_title": "Tradiční africká náboženství", "tgt_title": "Traditional African religions", "src_document": [{"title": "Zulové.", "content": "Zulové žijí v jižní části Afriky, patří do nigero-konžské jazykové skupiny, konkrétně do skupiny Bantu.  Nejdůležitějším místem pro Zuly je jejich vesnice neboli \"umuzi\", která je vždy postavena na kopci. Zde se odehrávají nejvýznamnější obřady. Každou zulskou vesnici vede \"náčelník\" (= \"umnumzane\"), ten je dědičným představitelem vesnice. Je odpovědný za rituální obřady, nejdůležitější jsou pro Zuly rituály týkající se předků, další jsou obřady týkající se narození, sňatku nebo smrti. Náčelník rozhoduje o každodenním životě vesničanů, stará se o udržování dobrých vztahů ve vesnici. Existuje zde mnoho zulských rolí, náčelník jich vykonává sedm: roli \"věštce, bylinkáře, pacienta, nebeského pastýře, prosebníka, kouzelníka\" a \"čaroděje\".  Zulové mají náboženský vztah k obloze i k zemi. \"Bůh oblohy\" (= \"Inkosi Yezulu\") je muž, otec a \"bůh země\" je žena, matka. Po smrti se lidé vracejí k \"matce\", jen za zvláštních okolností se lidé vracejí k \"otci\". Tito dva bozi se považují za rodiče \"lidí\" (= \"abantu\"). Sílu, kterou Zulové uznávají je \"moc léků\". Je to síla sama o sobě.", "section_level": 1}, {"title": "Jorubové.", "content": "Největším tradičním náboženstvím je pravděpodobně náboženství Jorubů, které má přes patnáct milionů aktivních přívrženců, především v Nigérii a Beninu. Nejvyšším bohem Jorubů je Olorun, který však nemá své místo v kultu, to namísto něj zaujímají božstva zvaná orišové. Tajná společnost Ogboniů, která ještě na počátku 20. století jmenovala krále, však uctívá Onile – Velkou matku. Mezi významné oriše patří bůh války a kovářství Ogún, trickster Ešu nebo vodní bohyně Yemoja. Podobné je náboženství Akanů a vodun praktikované v sousední Ghaně, Togu a na Pobřeží slonoviny.  Jorubové mají jedno hlavní centrum a mnoho lokálních míst. \"Ife\" je centrum všech náboženských sil, zde bůh \"Orišala\" zahájil stvoření lidstva. Snad v každé jorubské domácnosti se nachází rodinná svatyně. Hlavní představitel rodiny (= \"olori ebe\") pořádá rituály, např. při narození dítěte, odchodu provdané dcery, pohřbu člena rodiny.  Každý \"oba\" neboli správce / král / nejvyšší náčelník města je naplněn božskou silou, je hoden velké úcty, svým postavení podléhá pouze bohům. Pouze za jeho účasti se mohou vykonávat některé obřady. Existuje zde mnoho bohů a o každého se stará \"kněžstvo\". Např. věštec (= \"babalowo\") komunikuje s bohem věštění \"Orunmilou\", Jorubové k němu často chodí pro radu. Důležitá je role specialisty na léky a léčení – \"ollogun\" – odborník na poznávání příčin a předepisování způsobu léčby různých chorob. Síla medicína však přichází od boha.", "section_level": 1}, {"title": "Synkretismus a nová tradiční náboženství.", "content": "Přestože z hlediska statistiky jsou tradiční náboženství na ústupu a vyznává je pouhý zlomek africké populace tak se stále projevují v nových podobách. Například západní Africe je uctívána Mami Wata, vodní duch či bohyně v podobě mořské panny, jejíž kult se podobá cargo kultům a některými věřícími je praktikován zároveň s křesťanstvím. Některé kulty jsou zaměřené na odpor proti kolonizátorům, jako například nigerijská Hauka, Mumbo nebo Armáda Božího odporu. Zachována byla také víra ve škodlivou moc čarodějnictví a tak vznikla proti-čarodějnická hnutí jako Kamcape ve východní a jižní Africe. Mezi kulty které spojují tradiční a křesťanské prvky patří zase západoafrické církve zvané Aladura nebo gabonské Bwiti, jejímž ústředním prvkem je konzumace psychoaktivní ibogy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tradiční africká náboženství je souhrnné označení pro různé věrské představy a praktiky domorodých Afričanů. Jedná se řadu odlišných náboženských tradic, které se zároveň vzájemně ovlivňovali, kterým je však zpravidla společná víra v nejvyšší bytost – zpravidla pasivní nebeské božstvo, praktikování posedlosti duchy či bohy a významný kult předků. Tradiční náboženství se na počátku 21. století drží přibližně jedno procento populace tohoto kontinentu, především na Madagaskaru, Mauriciu, v Togu, Jižním Súdánu a Beninu, zatímco většina obyvatel Afriky vyznává křesťanství či islám. Výrazný je však vliv domorodých tradic v různých synkretických a lidových představách. S tradičního náboženství také ve velké míře vychází afroamerická náboženství jako je vúdú nebo kandomble.", "tgt_summary": "The traditional African religions (or traditional beliefs and practices of African people) are a set of highly diverse beliefs that includes various ethnic religions. Generally, these traditions are oral rather than scriptural, include belief in an amount of higher and lower gods, sometimes including a supreme creator, belief in spirits, veneration of the dead, use of magic and traditional African medicine. Most religions can be described as animistic with various polytheistic and pantheistic aspects. The role of humanity is generally seen as one of harmonizing nature with the supernatural. According to the author Lugira, \"it is the only religion that can claim to have originated in Africa. Other religions found in Africa have their origins in other parts of the world.\"", "id": 838179}
{"src_title": "Renesanční architektura v Česku", "tgt_title": "Czech Renaissance architecture", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V porovnání s gotikou trvalo období renesance na českém území poměrně krátce, na druhou stranu šlo o období míru, hospodářského vzestupu a rozkvětu měst. V Čechách však přetrvávala silná gotická tradice – ještě na počátku 16. století se dokončovaly velké gotické kostely (např. Týnský chrám), jejichž stavba se v nestabilním období způsobeném husitskými válkami značně protáhla, ne-li úplně zastavila. Hlavními stavebníky v tomto období byl královský dvůr, následovaný bohatými šlechtickými rody a měšťanstvem, tudíž se stavební aktivita soustředila především na obytnou architekturu, mezi kterou patří zámky, paláce nebo měšťanské domy.  Renesanční sakrální architektura se v Česku projevovala vzácně, což souvisí s tehdejší oslabenou majetkovou pozicí církve. Nové kostely tak byly často financovány z prostředků soukromých, městských či komorních (královských). Nejčastějšími stavebníky kostelů v předbělohorském období však byla šlechtická vrchnost. Renesanční styl se v sakrální architektuře 16. století uplatňoval až druhotně. České renesanční kostely se často podřizují starší gotické tradici, ať už dispozicí, klenbami či okenními kružbami.  Mezi takové pozdně renesanční kostely v Praze patří kostel svatého Rocha na Hradčanech a luteránský kostel svatého Salvátora na Starém Městě. Až na samém konci 16. století se začaly v souvislosti se stavebními aktivitami jezuitů objevovat první stavby, které přestávají respektovat gotický půdorys (Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie při Klementinu). Pozoruhodné jsou renesanční kostely Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi a Lipníku nad Bečvou.  V renesančním slohu bylo vystavěno také několik pražských synagog. Dobře zachované jsou Pinkasova a Vysoká synagoga, na původní renesanční dispozici pak jen lehce upomíná dnešní Maiselova synagoga. Další významnou židovskou památkou je například Šachova synagoga v Holešově.", "section_level": 1}, {"title": "Jagellonská renesance.", "content": "V tomto prvním období se renesanční styl ještě mísí s gotickými prvky (typická je kupříkladu kroužená nebo sklípková klenba).  Renesance se k nám šířila zejména z Uher, kde se jí dobře dařilo díky Matyáši Korvínovi. Odtud se pak na začátku 90. let 15. století dostal renesanční sloh přes Moravu do Čech. Nejstarší prvky renesanční architektury na Moravě jsou portály zámků v Tovačově a Moravské Třebové z roku 1492. Za nejstarší renesanční památky v Čechách jsou pak považována okna Vladislavského sálu datovaná do roku 1493 (a také jeho portály), která jsou dílem Benedikta Rejta (Rieda). Jeho dílem je i Ludvíkovo křídlo Starého královského paláce Pražského hradu z počátku 16. století, které je považováno za nejstarší renesanční palácovou stavbu v Čechách, ačkoli ještě v některých prostorech využívá pozdně gotických kleneb.", "section_level": 1}, {"title": "Renesance za prvních Habsburků.", "content": "Druhou skutečně renesanční stavbou v Praze byl Královský letohrádek v Královské zahradě Pražského hradu, jehož architekty byl patrně Ital Paolo della Stella a později i Bonifác Wolmut. Tato stavba bývá považována za nejčistší renesanční stavbu (ve smyslu italské renesance) na sever od Alp. Bonifác Wolmut v zahradě postavil ještě Míčovnu a svatovítskou katedrálu doplnil renesanční kruchtou.  V blízkosti Prahy byl z iniciativy královské rodiny postaven další významný renesanční letohrádek – Hvězda na Bílé hoře. Návrh architektonické koncepce patrně vytvořil samotný český princ, arcivévoda Ferdinand Tyrolský, jenž tu dobu v Praze působil jako královský místodržící zastupující svého otce Ferdinanda.  V letech 1545–1563 postavil na Hradčanském náměstí italský architekt, česky nazývaný jako Augustin Vlach, renesanční palác pro rodinu Lobkoviců, dnes označovaný jako Schwarzenberský palác. Palác je zajímavý svou sgrafitovou fasádou. Další významné pražské renesanční paláce jsou například palác pánu z Hradce a Martinický palác. Mimo Prahu vznikla řada renesančních zámků, a to buď jako novostavby, nebo přestavbou starších středověkých sídel. Mezi ně patří například Litomyšl, Telč, Český Krumlov (tyto tři na seznamu světového dědictví UNESCO), Kratochvíle, Jindřichův Hradec, Nelahozeves, Opočno, Velké Losiny, Bučovice nebo Moravská Třebová. V severních Čechách se uplatňuje tzv. saská renesance s typickými štíty ovlivněná sousedním německým Saskem.  Kvůli dobře zachovaným renesančním měšťanským domům jsou proslulá např. města Telč, Český Krumlov, Slavonice, Jindřichův Hradec, Prachatice, Pardubice, Nové Město nad Metují nebo Litoměřice.  Nejvýznamnějšími architekty druhé poloviny 16. století byli Italové Ulrico Aostali, působící především v Praze, a Baldassare Maggi, působící v jižních Čechách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Renesanční architektura v Česku tvoří významnou fázi vývoje architektury na území dnešní České republiky. V českých zemích se renesanční sloh projevoval přibližně od konce 15. století do první poloviny 17. století.", "tgt_summary": "Czech Renaissance architecture refers to the architectural period of the early modern era in Bohemia, Moravia and Czech Silesia, which then comprised the Crown of Bohemia and today constitute the Czech Republic. The Renaissance style flourished in the Czech lands from the late 15th century to the first half of the 17th century.", "id": 1383729}
{"src_title": "Dubnová válka (Jugoslávie)", "tgt_title": "Invasion of Yugoslavia", "src_document": [{"title": "Chronologický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny invaze.", "content": "Po vojenském puči 27. března 1941 došlo v Jugoslávii k významným politickým změnám. Přestože nová vláda vzkázala do Berlína, že nedávné přistoupení Jugoslávie Paktu tří je i nadále platné, Hitler byl převratem, který bývá často považován za inscenovaný Brity, rozzuřen. Rozhodl se proto k likvidaci jugoslávské monarchie, a to již téhož dne. Počítal se spoluprací všech sousedních zemí, které byly de facto jeho spojenci. Rovněž se domníval, že chorvatské a makedonské obyvatelstvo, které je nakloněno spíše odtržení od jugoslávské monarchie, je nezbytné využít k likvidaci království.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká válka.", "content": "Útok na Jugoslávii začal bez vyhlášení války bombardováním Bělehradu dne 6. dubna 1941, spolu s leteckými útoky na několik dalších měst a významných strategických objektů (letiště, a také např. Kanál DTD). Bombardování jugoslávské metropole mělo charakter odvety; zničena byla veškerá infrastruktura a až 50 % místní zástavby.  Ve vzdušném boji nad jugoslávským územím měly již od samotného počátku převahu německé letouny. Kromě bombardování měst se také Němcům podařilo prostřednictvím leteckých úderů, organizovaných z rumunského a německého (Štýrsko) území zlikvidovat nemalou část jugoslávského letectva ještě předtím, než se dostalo do vzduchu. 38 jugoslávských letounů bylo zničeno v boji a dalších 77 na zemi. Vzdušného boje se na straně Osy účastnilo také i italské letectvo.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze pozemních sil.", "content": "Následně německá a italská vojska překročila jugoslávskou hranici v prostoru dnešního Slovinska; další útoky směřovaly i z Bulharska, Albánie a Maďarska. Přestože maďarská vláda několik dní do Bělehradu vzkázala, že nebude mít vůči Jugoslávii žádné územní požadavky, Dubnová válka představovala konec existence jugoslávského království, a proto již 11. dubna přistoupila k nárokování území bývalých žup Bačka, Baranja a Banát. Ve stejnou dobu byl rovněž zahájen i německý útok na Řecko.  Vojska zemí Osy postupovala velmi rychle a hluboko do jugoslávského území. Italové a Němci si byli vědomi skutečnosti, že Srbsko dokázalo úspěšně čelit Rakousko-uherské invazi na počátku první světové války, především díky zásobování z řeckých přístavů a údolím řeky Moravy. Proto bylo nejdůležitější, aby italská vojska, která postupovala z Albánie a bulharská obsadila oblast jižního Srbska pokud možno co nejrychleji a znemožnila tak jugoslávské armádě uplatnit stejnou taktiku, jako v první světové válce. Přestože se jugoslávské vojsko v prostoru Skopje úporně bránilo, pádu později makedonské metropole nemohlo zabránit. Navíc provedlo i řadu ofenzivních akcí v prostoru severoalbánského města Skadar.  Politické vedení země nebylo schopné čelit invazi. Vybavení jugoslávské armády bylo velice zastaralé a nemohlo se měřit s německým vojskem, které patřilo k nejlépe vyzbrojeným vojenským silám své doby. Jugoslávské velení proto nestihlo nařídit ani všeobecnou mobilizaci. Generální štáb jugoslávské armády měl navíc jen velmi povšechný přehled o vývoji situace, a často byly vydávány rozkazy neexistujícím jednotkám. Komunikace mezi vládou a vrchním velením armády prakticky neexistovala. Královská rodina uprchla do podzemního bunkru, který se nacházel v blízkosti města Mali Zvornik.  Němcům v jejím rychlém postupu pomáhaly jak sabotáže, které prováděli příslušníci ustašovského hnutí, tak i německá menšina, která žila v Jugoslávii (především v blízkosti řeky Dunaje). Dne 10. dubna obsadilo německé vojsko Záhřeb. Za čtyři dny se tak zcela zhroutila severní fronta. Německé vojsko začalo úspěšně realizovat svůj plán oddělit chorvatský a slovinský prostor od srbských zemí. Slovinští političtí představitelé vyjednávali o budoucím uspořádání své země v rámci Třetí říše; v Záhřebu prohlásil Slavko Kvaternik chorvatský fašistický stát - Nezávislý stát Chorvatsko.", "section_level": 2}, {"title": "Ústup jugoslávského vojska a kapitulace.", "content": "Již týden po útoku na Jugoslávii musela vojska monarchie ustoupit do hornatých oblastí Bosny a Hercegoviny, kde se pokoušela bránit údolí řeky Bosny. Dne 13. dubna 1941 rezignoval Dušan Simović na post předsedy jugoslávské vlády, která se tehdy nacházela v Pale, blízko Sarajeva. Následující den přešly jednotky, bojující na albánských hranicích proti Italům do defenzivy.  Dne 18. dubna 1941 podepsali zástupci monarchie v budově bývalého československého velvyslanectví v Bělehradě kapitulaci. Tehdejší vláda uprchla přes Černou Horu a jaderské přístavy do Velké Británie a působila dále jako vláda exilová.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení Jugoslávie a počátky ozbrojeného odporu v týlu nepřítele.", "content": "Jugoslávské území bylo rozděleno tak, aby uspokojilo zájmy všech oponentů monarchie. Část Slovinska byla připojena k nacistickému Německu, okolí Lublaně pak připadlo Itálii. Na území bývalé Chorvatské bánoviny a zbytku Bosny a Hercegoviny byl zřízen Nezávislý stát Chorvatsko, kde se k moci dostalo hnutí Ustaša. Jaderské přístavy (s výjimkou Dubrovníku) muselo však Chorvatsko velmi rychle postoupit Itálii (k velké nevoli většiny chorvatského obyvatelstva). Značná část území dnešní Vojvodiny byla navrácena Maďarsku, Kosovo bylo připojeno pod italský protektorát Albánii. Bulharsko zabralo jak Makedonii tak jihovýchodní část Srbska. V Černé Hoře byl ustanoven italský protektorát. Zbytek území Srbska byl podřízen přímé německé okupační správě. Po zhruba měsíci od kapitulace byla zřízena tzv. Rada komisařů, která měla zemi spravovat.  Malá skupina příslušníků bývalé jugoslávské armády, která odmítla kapitulaci, se během války shromáždila poblíž vrchu Ravna gora v západním Srbsku, kde zformovali tzv. Jugoslávské vojsko ve vlasti; četnickou organizaci, která proklamovala pokračování v boji proti okupačním silám. Po Operaci Barbarossa se do ozbrojeného boje proti okupačním silám pustila i Komunistická strana Jugoslávie, která zorganizovala rozsáhlé partyzánské hnutí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dubnová válka (srbochorvatsky Апрлски рат/Travanjski rat, slovinsky Aprilska Vojna, pod německým kódovým názvem Direktiva 25) je název, kterým je v chorvatské, srbské a slovinské historiografii označována invaze vojsk Osy na území Jugoslávie v dubnu 1941. Jugoslávie tak vstoupila do druhé světové války.", "tgt_summary": "The invasion of Yugoslavia, also known as the April War or Operation 25, was a German-led attack on the Kingdom of Yugoslavia by the Axis powers which began on 6 April 1941 during World War II. The order for the invasion was put forward in \"Führer Directive No. 25\", which Adolf Hitler issued on 27 March 1941, following the Yugoslav coup d'état.", "id": 1824379}
{"src_title": "Alavité (sekta)", "tgt_title": "Alawites", "src_document": [{"title": "Hlavní myšlenky alavitů.", "content": "Reinkarnace  Alavité věří, že když člověk zemře, jeho duše se znovu vrátí na zem k novému životu. Na tom, jaký člověk byl v minulém životě, závisí jeho nový život. Dobří lidé se narodí v dobrém stavu, hezcí a šťastní. Naopak zlí lidé se narodí ve špatném stavu; je také možné, že se narodí jako zvíře. Proto člověk musí být dobrý, aby jeho příští život byl lepší, než ten současný.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Člověk nemůže věřit něčemu, co dobře nezná, proto jsou znalosti základem alavitské víry. Věřící musí vědět, kdo je Bůh a co žádá od lidí. Zarathuštra, Aristotelés, Mojžíš, Ježíš a Mohamed jsou podle alavitismu tatáž (stejná) osoba, která chtěla učit lidi a předat jim učení od Boha.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k islámu.", "content": "Sunnitští učenci hlásící se k tradicionalistickému výkladu islámu (athari) zaujímali k alavitům různá stanoviska. Syrský historik Ibn Kathir (1300-1373) charakterizoval alavity jako nevěřící (polyteisty). Ibn Taymiyya (1263-1328) psal, že alavité nejsou muslimové a je nutno je zabíjet. Šíitský učenec Šajch Tusi (995-1067) odmítal alavity jako příslušníky šíitského islámu.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny alavitů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ alavitů je sporný. Podle lidové tradice byl zakladatelem alavitismu Ibn Nusayr. V roce 868 prohlásil, že přijal tajná učení od posledního imáma. Během 19. a 20. století se někteří západní vzdělanci domnívali, že alavité pocházejí z národů starověkého Středního východu, jako byli Aramejci, Kananejci, Chetité a Mardajci.  Sekta alavitů vznikla za dynastie Hamdánidů v Aleppu v roce 969. V roce 1032 se al-Tabarání,vnuk a žák al-Khaṣíbího (jeden ze zakladatelů alavitismu), přestěhoval do Latákie (poté ovládl Byzantskou říši). Al-Tabarání ovlivnil alavitskou víru svými spisy a tím, že ji rozšířil mezi venkovské obyvatelstvo syrského pobřežního pohoří.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Osmanská říše utlačovala alavity, pokoušela se je převést k sunnitskému islámu. Alavité při několika příležitostech povstali proti Osmanům a ve svých horách se bránili šest set let.  Během vlády Salima I. v Osmanské říši alavité znovu zažili velké pronásledování, zejména v Aleppu, kde došlo dne 24. dubna 1517 k masakru, známému jako \"masakr Telal\" (arabsky: مجزرة التلل), po němž mrtvoly tisíců obětí údajně vytvořily u hradu \"tell\" (česky pahorek). Hrůzy masakru, které způsobily přesídlení pozůstalých do pobřežní oblasti, jsou dokumentovány v Národní a univerzitní knihovně ve Štrasburku. Původní rukopis je dopisem osmanského velitele sultánu Salimovi I..  K dalšímu útoku na tuto náboženskou skupinu došlo mezi lety 1809 a 1813. Mustafa Agha Barbar, guvernér Tripolisu, napadl alavity \"\"se značnou divokostí.”\"", "section_level": 2}, {"title": "Francouzský mandát Sýrie.", "content": "Když Francouzi obsadili Sýrii v roce 1920, byl na pobřežním a horském území, zahrnujícím většinu alavitských vesnic, vytvořen alavitský stát. Francouzi to odůvodnili tím, že poukazovali na rozdíly mezi „zaostalými“ horaly a tradičními sunnity. Rozdělení také mělo chránit alavitský lid před silnějšími společenstvími, např. sunnity.  V té době žili alavité v bezpečí, opět mohli po dlouhém zákazu navštěvovat města (zákaz trval během nadvlády Osmanské říše), cestovali do Latinské Ameriky za prací, začali navštěvovat školy, vzdělávat se; jeden z nich se dokonce v roce 1970 stal syrským prezidentem.", "section_level": 2}, {"title": "Syrská nezávislost.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti v roce 1946 zažila Sýrie mnoho vojenských převratů a vzestup strany Baas. V roce 1958 se Sýrie a Egypt na tři roky spojily pod jménem Sjednocené arabské republiky V roce 1970 generál letectva Háfiz al-Asad, který byl alavita, převzal moc a zahájil ve straně „nápravné hnutí“.  Háfiz al-Asad se prohlásil za prezidenta Sýrie, což bylo postavení, které ústava v té době povolovala pouze sunnitským muslimům. V roce 1973 byla přijata nová ústava, která nahradila islám jako státní náboženství ustanovením, že prezidentovým náboženstvím je islám. V roce 1974, aby splnil tento ústavní požadavek, Musa as-Sadr (vůdce libanonských šíitů a zakladatel hnutí Amál, které se neúspěšně pokoušelo sjednotit libanonské alavity a šíity pod Nejvyšší islámskou šiitskou radou) vydal fatwu, že alavité jsou komunitou dvanáctého šíitů a muslimové.  Za autoritářské sekulární Asadovy vlády byly náboženské menšiny tolerovány více než dříve, nikoli však političtí disidenti. Asad jako diktátor vedl Sýrii až do své smrti v roce 2000. Po něm nastoupil jeho syn Bašár.", "section_level": 2}, {"title": "Syrská občanská válka.", "content": "Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu. Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity. V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94,000 zabitých během války bylo nejméně 41,000 alavitů. V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150,000 mladých alavitů.", "section_level": 2}, {"title": "Alavité v Česku.", "content": "V Česku nežije velký počet alavitů. Jedná se o studenty a mladé lidi, kteří tu pracují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alavité (arabsky:العلويون, odvozeno od jména Alí, což byl čtvrtý volený chalifa) jsou náboženská skupina hlásící se k učení a myšlenkám zoroastrismu, judaismu, křesťanství a islámu.", "tgt_summary": "The Alawis, or Alawites ( \"Alawīyah\"), are a sect of Shia Islam primarily centred in Syria. The Alawites revere Ali (Ali ibn Abi Talib), considered the first Imam of the Twelver school. The group is believed to have been founded by Ibn Nusayr during the 9th century and fully established as a religion. For this reason, Alawites are sometimes called Nusayris ( \"Nuṣayrīyah\"), although the term has come to be used as a pejorative in the modern era. Another name, Ansari ( \"Anṣārīyah\"), is believed to be a mistransliteration of \"Nusayri\".", "id": 1803051}
{"src_title": "Dopady globálního oteplování", "tgt_title": "Effects of global warming", "src_document": [{"title": "Pojmy.", "content": "Pojem \"změna klimatu\", používaný v tomto článku se vztahuje ke změnám klimatu, které probíhají přibližně od začátku 20. století. Světová meteorologická organizace definuje toto období jako 30 let. Změny klimatu se projevují zvýšením globální povrchové teploty (globální oteplování), změnami intenzity dešťových srážek a změnami frekvence extrémních povětrnostních jevů. Změny klimatu mohou být způsobeny přírodními příčinami, např. změnami radiace Slunce nebo vlivem lidské činnosti, např. změnou složení atmosféry. Změny klimatu vyvolané člověkem se", "section_level": 1}, {"title": "Předpokládaný rozsah globálního oteplování.", "content": "Míra průměrného nárůstu teploty v průběhu 21. století závisí zejména na množství emitovaných skleníkových plynů. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) ve své poslední Páté hodnotící zprávě odhaduje, že globální průměrná teplota vzroste do roku 2100 o 1,5 až 4,5 °C v závislosti na dalším průběhu emisí skleníkových plynů. Projekce předpokládají, že ve středních zeměpisných šířkách budou růst teploty dvojnásobnou rychlostí proti průměru a v polárních oblastech bude nárůst průměrné teploty dokonce trojnásobný. Největší nárůst teplotních rekordů se předpokládá v středních a východních oblastech Severní Ameriky, ve střední a jižní Evropě, severní Africe, v oblasti Středozemního moře, západní a střední Asie a jižní Afriky.  Rostoucí průměrné teploty posunují teplotní", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlivy.", "content": "Existuje široká škála důkazů, že se klimatický systém jako celek ohřívá. Důkazy oteplování jsou pozorovatelné i na živých organizmech. Lidské aktivity přispěly k řadě řadě jevů, které pozorujeme v rámci změn klimatu. Hlavní lidský příspěvek je způsobený spalováním fosilních paliv, které vede ke zvýšení koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Dalším vlivem člověka na klima jsou také emise oxidu siřičitého, které jsou příčinou nárůstu sulfátových aerosolů v atmosféře.  Oteplování způsobené lidmi může vést k rozsáhlým, nevratným a/nebo náhlým změnám fyzikálních systémů. Příkladem může být tání pevninských ledovců, které přispívá ke zvyšování hladiny moří. Pravděpodobnost oteplování s nepředvídatelnými důsledky se zvyšuje podle rychlosti, velikosti a trvání změny klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Změny počasí.", "content": "Pozorování ukazují, že dochází ke změnám počasí. Změny klimatu ovlivňují pravděpodobnost některých typů povětrnostních jevů.  Byly zaznamenány změny v množství, intenzitě, frekvenci a druhu srážek.: Došlo k velkému nárůstu počtu přívalových srážek srážek, dokonce i na místech, kde celkové množství dešťových srážek pokleslo. Dle zprávy IPCC z roku 2012 je velmi pravděpodobné, že za růstem přívalových srážek v globálním měřítku stojí lidské aktivity.  Projekce budoucích změn srážek předpovídají celkový nárůst srážek, s tím, že bude docházet k výrazným změnám oblastí, kde bude ke srážkám docházet. Projekce naznačují snížení srážek v subtropech a zvýšení srážek v subpolárních zeměpisných šířkách a některých rovníkových regionech. Jinými slovy, oblasti, které jsou v současnosti suché, budou v budoucnosti ještě sušší, zatímco regiony, které jsou v současnosti bohaté na srážky, budou v průměru ještě vlhčí. Tato projekce neplatí ale obecně pro všechny regiony, může docházet k lokálním odlišnostem.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémní jevy.", "content": "Na většině míst dochází od padesátých let 20. století k nárůstu počtu tropických dnů a nocí a k poklesu počtu chladných dnů a nocí. Je velmi pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat. Tyto trendy jsou velmi pravděpodobně způsobené lidskou činností. Pravděpodobně dochází také k nárůstů dalších extrémních jevů (např. záplavy, sucha a tropické cyklony), ale tyto změny jsou obtížněji identifikovatelné. Projekce naznačují změny frekvence a intenzity některých extrémních povětrnostních jevů. Jistota těchto projekcí se ovšem v průběhu času mění. Nicméně v Páté hodnotící zprávě IPCC se píše, že například nejsou důkazy pro to, že by globálně narůstala sucha a že odhady trendů v předchozí Čtvrté hodnotící zprávě IPCC byly pravděpodobně nadhodnocené. Navíc extrémnost neznamená totéž co variabilita klimatu.", "section_level": 3}, {"title": "Vlny horka.", "content": "V posledních 80. let 20. století se vlny horka doprovázené vysokou vlhkostí vyskytují častěji a jejich průběh je závažnější. Zdvojnásobil se počet tropických nocí. Oblasti, ve které jsou pozorována extrémně horká léta, se zvýšila o 50 až 100krát.", "section_level": 3}, {"title": "Tropické bouře.", "content": "V celosvětovém měřítku se četnost tropických bouří pravděpodobně sníží nebo zůstane nezměněna. Pravděpodobně však naroste jejich", "section_level": 3}, {"title": "Důsledky klimatických extrémů.", "content": "Dopady extrémních klimatických událostí na životní prostředí a lidskou společnost se budou lišit. Některé vlivy budou přínosné – např. nižší výskyt chladných extrémů povede k menšímu počtu úmrtí z chladu. Celkově však dopad bude pravděpodobně většina dopadů negativní. Zvýšení teploty způsobí, že dojde k tání ledovců, a zvýšené teplotní roztažnosti vody v mořích – oba tyto faktory přispějí k nárůstu hladiny moří, což ohrozí lidi žijící v pobřežních oblastech, například v Nizozemí či Bangladéši.", "section_level": 3}, {"title": "Kryosféra.", "content": "Kryosféra Země se skládá z oblastí pokrytých sněhem nebo ledem. Hlavní projevy globálního oteplování v kryosféře jsou: zmenšování zalednění kolem Severního pólu, ústup horských ledovců a snižování zimní sněhové pokrývky na severní polokouli.  Podle studie Solomon a kol. (2007) by mohl, za předpokladu vysokého nárůstu emisí skleníkových plynů (SRES A2), arktický mořský ledovec v létě do konce 21. století do značné míry zmizet. Další projekce naznačují, že arktické oblasti by mohly být bez ledu (definované jako rozloha ledu méně než 1 milion čtverečních km) již v letech 2025–2030.  Během 21. století se předpokládá, že bude pokračovat ústup ledovců a sněhové pokrývky. V západních horách Severní Ameriky se předpokládá, že rostoucí teploty a změny srážek povedou ke snížení zásob sněhu, které jsou", "section_level": 2}, {"title": "Oceány.", "content": "Úloha oceánů v globálním oteplování je složitá. Oceány slouží jako propady pro oxid uhličitý a pohlcují velkou část CO, který by jinak zůstaly v atmosféře – tento proces ale vede ke zvyšování acidifikace oceánů. S nárůstem teploty oceánů klesá jejich schopnost absorpce přebytku CO. Oceán také působí jako propad absorbující teplo z atmosféry. Nárůst obsahu zachyceného tepla v oceánech je", "section_level": 2}, {"title": "Regionální důsledky.", "content": "Regionální dopady globálního oteplování mohou mít různou povahu. Některé jsou výsledkem celkové globální změny, jako je stoupající teplota, které mají za následek lokální důsledky, jako je tání ledu. V jiných případech může dojít ke změnám souvisejícím s variacemi konkrétního oceánském proudu či systému počasí. V takových případech může být regionální důsledek odlišný a nemusí nutně sledovat celosvětový trend.  Existují tři hlavní způsoby, jak globální oteplování změní regionální klima: tání nebo tvorba ledu, změny hydrologického cyklu (odpařování a srážky) a měnící se mořské proudy a proudění vzduchu v atmosféře. Pobřežní oblasti pak mohou čelit vzestupu hladiny oceánů.  Předpokládá se, že zvláště postiženy budou změnou klimatu Arktida, Afrika, malé ostrovy a asijské megadelty. Negativními dopady změny", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy na společnost.", "content": "Při hodnocení dopadů klimatické změny je nutné brát v úvahu citlivost a zranitelnost. \"Citlivost\" je míra, jakou mohou být určité systémy nebo odvětví ovlivněny změnou klimatu ať už pozitivně či negativně. \"Zranitelnost\" je míra, do jaké mohou být určité systémy nebo odvětví nepříznivě ovlivněny změnou klimatu.  Citlivost lidské společnosti vůči změně klimatu se liší. Mezi sektory citlivé na změnu klimatu patří vodní zdroje, pobřežní zóny, lidské sídla a lidské zdraví. Odvětví citlivá na změnu klimatu jsou především zemědělství, rybolov, lesnictví, energetika, stavebnictví, pojišťovnictví, finanční služby, cestovní ruch a rekreace.  Změna klimatu sehrála svou úlohu při kolapsu v Sýrii, podílí se na nestabilitě v Afghanistánu, je jedním z důvodů arabského jara a následných krvavých konfliktů v Libyi, Tunisku, Jemenu a Egyptě. Obdobně se podílí změna klimatu také na nedostatku půdy, vody a jídla v Bangladéši, na neúrodě v Guatemale a v Hondurasu a na obří bouři, která připravila o domov dva milióny lidí v Mosambiku.", "section_level": 1}, {"title": "Zásobování potravinami.", "content": "Změna klimatu ovlivní po celém světě zemědělství a výrobu potravin díky účinkům zvýšených koncentrací CO v atmosféře, vyšším teplotám, změnám srážek, změnám transpiračních režimů, zvýšené četnosti extrémních událostí a díky změnám plevelů, škůdců a patogenního tlaku. Obecně platí, že nízko položené oblasti jsou více ohroženy poklesem výnosů.  Do roku 2007 byly dopady regionálních změn klimatu na zemědělství malé. Změny v fenologii plodin poskytují důležité důkazy o reakci na nedávné změny klimatu. Fenologie je studium přírodních jevů, které se pravidelně opakují, a jak tyto jevy souvisí s klimatickými a sezónními změnami. Významný pokrok ve fenologii byl pozorován u zemědělství a lesnictví na velkých oblastech severní polokoule.", "section_level": 2}, {"title": "Projekce.", "content": "Pokud dojde do roku 2100 k dalšímu oteplení o 1 až 3 °C v porovnání s průměrnými teplotami v letech 1990–2000, dojde pravděpodobně k poklesu výnosů u některých obilovin v rovníkových oblastech a růst výnosů směrem k pólům.", "section_level": 3}, {"title": "Migrace.", "content": "Změna klimatu je označována jako jedna z hlavních příčin migrace obyvatel Střední Ameriky", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Změny vegetačních zón, díky globálnímu oteplování, ovlivňují zemědělské výnosy. Zemědělskou produktivitu ovlivňují jak změny teplot, tak i změny srážek. Otázkou zůstává, zda zvýšené koncentrace oxidu uhličitého povedou ke zvýšení výnosů. Otázkou je také, jaké dopady budou mít adaptační opatření, například používání jiných plodin, jiných pěstebních postupů. Globálně lze očekávat zlepšení podmínek pro zemědělství v mírných a chladnějších podnebných pásech a zhoršení v tropických a subtropických oblastech. Skutečnost, že za současných podmínek, a to i v mnoha zvláště postižených regionech, je obtížné navrhnout funkční zemědělské modely, pravděpodobně ještě zhorší problémy s tím spojené.  Pro roky 1981–2002 byl vyčíslen negativní vliv stoupajících teplot na globální výnosy plodin pšenice (-18,9 % ročně), kukuřice (-12,5 %) a ječmene (-8 %). U rýže (-1,6 %), sóji (+ 1,8 %) a čiroku (-0,8 %) byly odhadnuty nižší negativní nebo pozitivní účinky. I když by negativní účinky měly být vyrovnány rostoucími koncentracemi oxidu uhličitého a technologickými úpravami, přesto došlo ke ztrátě přibližně 40 Mt ročně, bez zvýšení teploty od roku 1981 by výnosy pšenice, kukuřice a ječmene byly přibližně o 2–3 % vyšší.  Laboratorní experimenty zkoumající účinky zvýšených koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší na rostliny, provedené v 80. letech 20. století sloužily", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Lidské zdraví je ovlivňováno klimatem jak přímo (chladem nebo teplem, srážkami, záplavami a požáry) tak i nepřímo environmentálními důsledky (např. šířením nemocí, neúrodami) nebo sociálními důsledky (např. migrací vyvolanou suchem). Také teplotní variabilita, tedy zvýšené kolísání teplot, má vliv na lidské zdraví. Při větších klimatických změnách je pro lidi výrazně obtížnější se přizpůsobit. Prognózy dopadů budoucího oteplování jsou zatím velmi nejisté, zejména proto, že nepřímé důsledky jsou primárně ovlivňovány ekonomickým vývojem jednotlivých regionů. Podle IPCC budou negativní důsledky oteplování na zdraví s největší pravděpodobností převažovat nad pozitivními. Zvláště těžce budou zasaženy rozvojové země.", "section_level": 1}, {"title": "Přímé důsledky.", "content": "Úmrtnost i nemocnost v určitém místě mají typický průběh písmene U: mimo střední teplotní rozmezí typické pro oblast se úmrtnost prudce zvyšuje ve směru zvyšování extrémů. Úmrtí nejsou jen v důsledku přehřátí organismu nebo podchlazení, ale hlavně kvůli kardiovaskulárním a respiračním příčinám.  Změna úmrtnosti v závislosti na globálním oteplování závisí na míře oteplování, na zkoumaném regionu a dalších faktorech, jako jsou adaptační a demografické trendy. Mimo tropy ohrožují v současné době obyvatele jak zimní mrazy, tak letní horka. V zásadě lze očekávat zvýšení úmrtnosti související s teplem a poklesem úmrtnosti vyvolané chladem. Odhad provedený pro 400 měst ve 23 zemích po celém světě zjistil, že v Severní a Jižní Americe, střední a jižní Evropě a v jihovýchodní Asii se míra úmrtnosti v důsledku klimatických extrémů obecně zvyšuje. V případě, že nedojde k rázným opatřením na ochranu klimatu, dojde k velmi silnému nárůstu úmrtnosti. Pokud se povede omezit oteplování, ve východní Asii, v severní Evropě a v Austrálii to pravděpodobně povede k mírnému poklesu úmrtnosti zatímco v případě scénáře bez opatření proti změnám klimatu se míra úmrtnosti v těchto regionech ve druhé polovině tohoto století výrazně zvýší. V Perském zálivu a hustě obydlených oblastech jižní Asie, bude docházet,", "section_level": 2}, {"title": "Nepřímé důsledky.", "content": "Nepřímé důsledky globálního oteplování zahrnují regionální změnu zdravotních rizik prostřednictvím změn v rozsahu, populaci a potenciálu přenašečů infekce, jako jsou komáři (např. anofeles, přenašeč malárie), blechy nebo klíšťata. Vzhledem k oteplování se některé oblasti výskytu přenašečů stanou pro ně s největší pravděpodobností neobyvatelnými, zatímco jiné, pro ně dosud neobyvatelné oblasti by se mohly stát jejich novými stanovišti. Zda se globálně rozloha jejich výskytu zvětší, zmenší nebo zůstane stejná, závisí nejen na klimatických faktorech, ale také na příslušném přenašeči a odpovídajících protiopatřeních. Proto hraje teplota jen malou roli například ve skutečném šíření malárie – tato nemoc byla rozšířená až do padesátých let v 36 amerických státech a její výskyt byl potlačen cíleným nasazením DDT. Také v Evropě je nepravděpodobné, že by došlo k opětovnému šíření malárie, protože je zde vysoký standard medicíny a často se pravidelně provádějí biologická opatření k boji proti komárům. Chudší země, zejména ty v západní a střední Africe, ale budou mnohem více postiženy možnou malárií, protože si nemohou dovolit žádná protiopatření.  Kromě samotného zvýšení teploty, může dojít ke zvýšenému výskytu komárů", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Zprávy IPCC pracují s celkem 75 studiemi, které využívají skoro 30 000 datových souborů, které vykazují podstatné změny ve fyzikálních i biologických systémech, v 89 % se jedná o změny k horšímu. Převážná část pozorovaných dat pochází z Evropy a popisuje biologické systémy, pro tato data se dá výsledek, ukazující na zhoršení označit jako velmi robustní. V jiných regionech a ve světě fyzických systémů je podstatně méně datových souborů, ale kongruence s údaji o oteplování je také velmi vysoká na úrovni (88 % až 100 %).", "section_level": 1}, {"title": "Biodiverzita.", "content": "Silně zvýšené koncentrace CO a rychlé změny klimatu byly hlavními příčinami masového vymírání v historii Země. Je velmi pravděpodobné, že také současné globálním oteplování urychlují vymírání druhů.  V důsledku dalšího oteplování se předpokládá další vymírání flory a fauny - při nárůstu o 1,5 °C proti předindustriální době se předpokládá vymření 6 % druhů hmyzu, 8 %", "section_level": 2}, {"title": "Dopad na oceány.", "content": "V oceánech je uloženo asi 50krát více uhlíku než v atmosféře. Oceán se chová jako velký propad pro oxid uhličitý a pohlcuje asi jednu třetinu CO uvolňovaného lidskou činností. V horních vrstvách oceánů je uhlík částečně vázán fotosyntézou. Kdyby se oceány nepohltily část oxidu uhličitého, byla by jeho koncentrace v atmosféře v roce 2004 o 55 ppm vyšší, tedy místo naměřených 380 ppm by byla koncentrace minimálně 435 ppm. V měřítku staletí byly oceány schopny absorbovat až 90 % antropogenních emisí CO. Se zvyšující se teplotou a zvyšujícím se obsahem CO v atmosféře se však snižuje schopnost oceánů pohlcovat uhlík. Jak dalece se tato schopnost snižuje, je zatím obtížné kvantifikovat. Ve scénáři s prudkým nárůstem emisí za 21. století (scénář pokračování současného chování) je podíl absorpce CO snižuje pouze na 22 %. Pouze pro emisní scénář s výraznou ochranou klimatu se zvýší absorbovaný podíl.", "section_level": 2}, {"title": "Zvyšování hladiny moří.", "content": "Podle toho, jakým způsobem bude stoupat hladina moří předpokládá se, že budou muset být přemístěny až stovky miliónů lidí, především v nízko položených oblastech Asie. V případě, že se nárůst teploty zastaví na 1,5 °C, budou hladiny oceánů stoupat pomaleji a více lidí se bude schopno adaptovat na nové podmínky a nebude třeba, aby migrovali. Je velmi pravděpodobné, že hladiny moří budou dále stoupat i po roce 2100 i v případě, že se podaří zastavit nárůst průměrné teploty. Je možné, že budou dále tát pevninské ledovce v Grónsku a v Antarktidě a způsobí nárůst hladiny moří v následujících stoletích až o několik metrů. Studie z některých míst, která jsou již dnes vzestupem hladiny postižena ukazují,", "section_level": 3}, {"title": "Ohřívání oceánů.", "content": "Oceány se časem zahřívají s rostoucími teplotami zemské atmosféry. To vede k tepelné expanzi vodní hmoty, což přispívá ke stoupající hladině moře (viz výše).  Vážnější pro ekosystém oceánu jsou však četné další účinky spojené se zvýšenou teplotou vody. Celkové se veškerá voda v oceánech zatím od roku 1955 se oteplila pouze o 0,04 °C. Tato nízká hodnota je dána tím, že se dosud oteplilo jen několik set metrů nejvyšších vrstev vody. Pro ohřívání povrchových vrstev se jedná o nárůst o 0,6 °C, což je již daleko průkaznější.", "section_level": 3}, {"title": "Snížení obsahu kyslíku.", "content": "V teplejší vodě se rozpustí méně kyslíku, takže oteplování oceánů vede k rozšíření oblastí chudých na kyslík. Přirozeně je nízký obsah kyslíku v hloubkách větších, než 200 m, ale podle měření z jara 2018 se v Ománském zálivu neočekávaně již nyní nachází plocha větší než je velikost Skotska s nízkým obsahem kyslíku.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomické škody.", "content": "Při odhadech ekonomických následků nekontrolované změny klimatu existují velké nejistoty. Německý institut pro ekonomický výzkum (DIW) odhaduje, že do roku 2050 by mohly škody dosáhnout až 200 bilionů dolarů. Sternova zpráva, kterou zadala vláda Spojeného království, konstatuje, že celkové náklady a rizika spojená se změnou klimatu dnes a v dlouhodobém horizontu odpovídají ztrátě 5 % světového HDP, v určitých případech dokonce až 20%. – což zhruba odpovídá důsledkům celosvětové hospodářské krize 30. let. Kritici jako například ekonom Richard Tol, tvrdí, že tato čísla jsou přehnaná, protože Stern nevyváženě bere v úvahu ty studie, které předpovídají nejdramatičtější efekty. Kromě toho, Stern předpokládá stagnující ekonomický rozvoj, zatímco je mnohem pravděpodobnější, že zejména africké země se do roku 2100 budou výrazně ekonomicky rozvíjet.  Při průzkumu mezi odborníky uvedly téměř dvě třetiny zúčastněných ekonomů, že změna klimatu způsobí velké škody celosvětově, již v nejbližších letech a dalších 26 % předpokládá vznik těchto škod nejpozději do roku 2050, pouze 2 % oslovených odborníků věří, že po roce 2100 nevzniknou žádné škody. Více než tři čtvrtiny odpověděly kladně, že globální oteplování by dlouhodobě oslabilo hospodářský růst. Celkem 93 % zúčastněných ekonomů se vyslovilo pro opatření proti klimatickým změnám, přičemž většina vyzvala k drastickým akcím.  DIW a Sternova zpráva počítají s „účinnou ochranou klimatu“ s ročními náklady kolem 1 % světového hrubého národního produktu. Někteří ekonomové se domnívají, že číslo je příliš nízké, zejména proto, že Stern také předpokládá, že existují pouze optimistické odhady, například že náklady na energii z obnovitelných zdrojů do roku 2050 klesnou na jednu šestinu dnešních nákladů. Kromě toho Stern ignoruje, že nákladné snižování emisí skleníkových plynů na jeho navržených 550 ppm (ekvivalent CO) by jen zpozdilo globální oteplování, ale nezastavilo by ho.  Samotné ekonomické náklady vzniklé díky uvolňování metanu při rozmrazování permafrostu ve Východosibiřském moři v důsledku globálního oteplování stály v roce 2013 svět 60 miliard dolarů (60 miliard eur).  Od roku 1960 do roku 2000 narostla frekvence extrémních projevů počasí a narostly ekonomické ztráty v důsledku těchto událostí. Hlavními příčinami těchto škod však byly růst počtu obyvatel a zvýšení prosperity. Existují pouze omezené důkazy, že po korekci těchto dvou faktorů lze přičítat ekonomické škody i změnám klimatu. Ve většině případů je však jasný vztah se zatím nepovedlo ani vyloučit, ani potvrdit.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní květ.", "content": "Vzhledem k rostoucím teplotám oceánů je pravděpodobné, že bude v oceánech vyskytovat více vodního květu. Zatím nepředstavují obrněnky hrozbu pro lidstvo a životní prostředí, ale při hromadném šíření toxických obrněnek může", "section_level": 2}, {"title": "Bělení korálů.", "content": "Ohřívání mořské vody v oblastech korálových útesů může způsobit takzvané bělení korálů, které vede k smrti korálů při dlouhodobém stresu. Různé druhy korálů mají k bělení různou toleranci. Například druh Porites je daleko méně náchylný k bělení než druh Acropora. Jev bělení byl poprvé zaznamenán a popsán u korálových útesů Bird Key u Florida", "section_level": 2}, {"title": "Změny mořských proudů.", "content": "Globální oteplování může mít také méně zjevné důsledky: Severoatlantský proud, který je součástí tzv. termohalinního výměníku je řízen, mimo jiné, ochlazováním vstupní vody přinesené Golfským proudem v Severním ledovém oceánu. Díky tomu se zvyšuje hustota povrchové vody a ta pak klesá do hlubších vrstev oceánu. Tento pokles vede k nasávání, které neustále způsobuje proudění nové povrchové vody, a tím je uváděna do pohybu nepřetržitou cirkulaci mořské vody, protože v hlubokém moři se může vyvíjet proud protékající opačným směrem. Tato interakce se také nazývá termohalinní výměník.  V uplynulých 120 000 letech byl severoatlantický proud několikrát přerušen. To bylo způsobeno přílivem velkého množství sladké vody,", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako dopady globálního oteplování jsou označovány mnohé změny ovlivňující lidstvo i Zemi. Globální oteplování je pozorovaný a předpokládaný trend směrem k vyšší globální průměrné teplotě ve srovnání s předindustriální úrovní, s důsledky, jako je zvyšování hladiny oceánů, tání ledovců, změny klimatických zón, vegetačních zón a stanovišť, změny v průběhu srážek, silnějších nebo častějších extrémů počasí, jako jsou povodně, bouře a sucha, šíření parazitů a tropických nemocí, stejně jako nárůst environmentálních uprchlíků, či změn zemědělské produktivity. Předpokládané a pozorované negativní dopady změny klimatu jsou někdy označovány jako „klimatická katastrofa“.", "tgt_summary": "The effects of global warming or climate damage include far-reaching and long-lasting changes to the natural environment, to ecosystems and human societies caused directly or indirectly by human emissions of greenhouse gases. It also includes the economic and social changes which stem from living in a warmer world. Human caused climate change is one of the threats to sustainability.", "id": 1762816}
{"src_title": "BBC Two", "tgt_title": "BBC Two", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V době zahájení vysílání BBC 2 existovaly v Británii dvě stanice, BBCtv a ITV. V roce 1962 bylo rozhodnuto o vybudování třetího televizního programu. Protože na ITV chyběly jakékoli známky publicistiky, kultury a dalších souvisejících žánrů, bylo rozhodnuto, že třetí televizní program připadne BBC.  Oficiální zahájení bylo plánováno na 20. dubna 1964 v 19.20, bohužel okolo 18.45 byl velký výpadek Battersea Power Station a tak velká část západního Londýna ztratila signál. Kolem 22.00 byl výpadek ukončen, ale přesto byl zahajovací program odložen a odvysílat o dva dny poté, 21. dubna 1964 v 11.00 dopoledne. První program byl \"Play Schools\", který také v prvních letech vysílání jediný pravidelně vysílaný pořad.", "section_level": 2}, {"title": "Technologický pokrok.", "content": "1. července 1967 bylo zahájeno pravidelné vysílání BBC 2 v barvě, díky 625-řádkovému UHF systému vysílání byl také přechod na barevnou technologii PAL snazší než u BBC One a ITV, které vysílaly v 425-řádkovém VHF, simultánní vysílání v tomto formátu pokračovalo do roku 1985.  V prvních letech vysílání byly na \"BBC 2\" často vysílány krátké filmy testující funkčnost barevných televizních přijímačů a techniky, tyto filmy byly vytvářeny externě například společnostmi BP nebo Shell.  BBC Two byl také prvním kanálem, který kompletně přešel na DVB-T.", "section_level": 2}, {"title": "Pořady.", "content": "BBC Two je domovem dokumentů, kulturních pořadů, dramat, magazínů a komedie. Nejsledovanějším pořadem je Top Gear. Na BBC Two byl vysílán například Červený trpaslík. Byl zde vysílán např. vzdělávací blok Open University, ranní a dopolední vysílání pro děti CBBC a CBeebies. V noci se vysílá \"BBC Learning Zone\", blok školního vysílání. Vysílání pro školy bylo také nedílnou součástí dopoledního schématu BBC Two od roku 1983 do roku 2010, kdy bylo do Learning Zone kompletně přesunuto.", "section_level": 1}, {"title": "BBC Two HD.", "content": "Od 26. března 2013 má BBC Two také svůj HD simulcast, BBC Two HD. Ten nahradil BBC HD, který kromě pořadů z BBC Two také přenášel pořady z BBC Three, BBC Four, CBBC a CBeebies. Funguje na stejném principu jako BBC One HD.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální varianty.", "content": "BBC Two má také své regionální variace pro Skotsko (BBC Two Scotland), Wales (BBC Two Wales) a Severní Irsko (BBC Two Northern Ireland). Varianty pro Wales a Severní Irsko jsou většinou programově stejné jako národní verze. Skotská verze ale obsahuje, stejně jako BBC One Scotland velké množství vlastních pořadů a také vysílá i pořady ve skotské gaelštině pod názvem BBC Two Alba. BBC Wales také od listopadu 2001 do ledna 2009 vysílal místo digitální verze BBC Two Wales program BBC 2W s jinými znělkami a větším vysílacím časem než klasické digitální verze BBC Two.", "section_level": 1}], "src_summary": "BBC Two je britská televizní stanice veřejnoprávní BBC. Vysílá od roku 1964. Jako první v Evropě také vysílala v barvě.", "tgt_summary": "BBC Two is the second flagship television channel of the British Broadcasting Corporation (BBC) in the United Kingdom, the Isle of Man and the Channel Islands. It covers a wide range of subject matter, but tends to broadcast more \"highbrow\" programmes than the more mainstream and popular BBC One. Like the BBC's other domestic TV and radio channels, it is funded by the television licence, and is therefore free of commercial advertising. It is a comparatively well-funded public-service network, regularly attaining a much higher audience share than most public-service networks worldwide.", "id": 639593}
{"src_title": "Dita Von Teese", "tgt_title": "Dita Von Teese", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Rochesteru v Michiganu jako prostřední ze tří dcer v rodině střední třídy. Její matka byla manikérka a její otec byl strojník. Během Eurovision Song Contest 2009 se nechala slyšet, že je zčásti arménského původu. Později objasnila, že jedna z jejích babiček byla napůl Arménka a byla adoptovaná do anglosaské americké rodiny. Von Teese je známa pro svou fascinaci filmy ze čtyřicátých let a klasickým retro stylem. Toto začalo již v jejím raném věku a bylo podpořeno její matkou, která kupovala své dceři různé oblečení, aby se mohla převlékat. Její matka byla fanynkou starých hollywoodských filmů ze zlaté éry a on ní si Von Teese vyvinula fascinaci k herečkám té doby, zvláště ke Betty Grable.  Od dětství chodila na balet a ve třinácti letech sólově tančila v místní baletní společnosti. Ačkoliv se původně chtěla stát baletkou tak říká, že \"od patnácti jsem byla tak dobrá jako nikdy předtím\". Později začlenila tento prvek to svých burleskních představení, kde často chodí na baletních špičkách. Celá rodina se přesídlila z Michiganu do Orange County v Kalifornii, když se přemístila práce jejího otce. Navštěvovala University High School v Irvine.  Jako dospívající ji její matka vzala na nákup její první podprsenky, který byla vyrobena z obyčejné bílé bavlny a dala jí plastové vejce, které obsahovalo dvojici punčoch tělové barvy. Von Teese říká, že byla znepokojena, když doufala že dostane nádherné krajkové šaty a punčochy toho typu, které zahlédla v otcových magazínech Playboy. Toto posílilo její vášeň pro spodní prádlo. V patnácti letech pracovala v obchodě se spodním prádlem jako prodavačka a kromě toho si tam věci i kupovala. Od té doby velmi ráda nosí propracované spodní prádlo jako korzety. Na univerziě studovala historické odívání a chtěla se stát filmovou stylistkou. Je vystudovanou kostýmní návrhářkou a často si sama projektuje a navrhuje své focení.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Často chodí na lekce pilates a drezury. Její dům je ve stylu počátků 19. století a spolu se zcela růžovou kuchyní má vintage zařízení. Má také pokoj vyhrazený jen pro klobouky. Zúčastnila se kampaně hnutí PETA s názvem \"Animal Birth Control (ABC)\".  Sídlí v Hollywoodu v Kalifornii. Je sběratelkou starožitných čínských věcí, zejména vajec a čajových souprav a vlastní auta Packard One Twenty Eight z roku 1938, Ford Super De Luxe z roku 1946, BMW Z4 a Jaguar typu S z roku 1965. V letech 1997 až 2010 tak vlastnila Chrysler New Yorker z roku 1939.  Před svatbou s Marilynem Mansonem byla spojována se zpěvákem a kytaristou Mikem Nessem ze skupiny Social Distortion a s hercem Peterem Sarsgaardem. Také veřejně promluvila o některých svých lesbických zážitcích, včetně vážného vztahu se ženou, když jí bylo dvacet let. Také chodila s francouzským aristokratem Louisem-Marie de Castelbajacem.  Chodí s hudebníkem Theem Hutchcraftem z elektronického dua Hurts.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Marilynem Mansonem.", "content": "Marilyn Manson byl jejím dlouholetým fanouškem a členem na její internetové stránce. Poprvé se setkali, když ji požádal, aby tančila v jeho videoklipu, a ačkoliv to nemohla udělat kvůli pracovnímu vytížení, zůstali oba v kontaktu. Na Mansonovy 32. narozeniny v roce 2001 přišla s lahví absintu a stali se párem. Manson ji dne 22. března 2004 požádal o ruku a dal jí zásnubní prsten ze třicátých let se sedmi-kárátovým diamantem. Dne 28. listopadu 2005 byli oddáni na soukromém necírkevním obřadu doma.  Větší ceremonie se konala 3. prosince na zámku Gurteen v Kilsheelanu v Irsku, domově jejich přítele, Gottfrieda Helnweina. Svatba byla v rukou filmového režiséra autora komiksů Alejandra Jodorowskeho a objevila se na stránkách modního časopisu Vogue. Dne 29. prosince 2006 podala Von Teese žádost o rozvod a jako důvod uvedla „neslučitelné rozdíly“. Von Teese opustila svůj dům s prázdnýma rukama na Štědrý den a nebyla schopna dostat se do kontaktu s Mansonem, aby ho informovala o svém záměru rozvést se s ním. V rozhovoru pro \"The Daily Telegraph\" řekla: „Nepodporovala jsem jeho řádění na večírcích nebo jeho vztah s jinou dívkou. Až tak moc jsem ho milovala, že jsem nemohla být toho součástí.“ Nechala se také slyšet, že dala Mansonovi ultimátum, ale „nefungovalo to. Místo toho si ze mě udělal svého nepřítele.“ Nesnažila se získat manželskou podporu a neměla zájem o jeho majetek. Zprávy vypluly na veřejnost na Mansonovy narozeniny dne 5. ledna 2007, kdy mu byly předány rozvodové formuláře.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Von Teese se objevila jako host v šesté epizodě sedmého cyklu reality show \"America's Next Top Model\" a jako poradkyně v burleskním speciálu \"Faking It\". Jako hostující porotkyně byla vidět i v pořadu \"RuPaul's Drag Race\".  Vyskytla se také na jevišti v Eurovision Song Contest 2009 během německého vstupu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dita Von Teese (narozená jako Heather Renée Sweet dne 28. září 1972) je americká burleskní tanečnice, modelka, kostýmní návrhářka a herečka. Pomohla znovu zpopularizovat burleskní vystoupení a byla vdaná za Marilyna Mansona.", "tgt_summary": "Heather Renée Sweet (born September 28, 1972), known professionally as Dita Von Teese, is an American vedette, burlesque dancer, model, businesswoman, fashion designer, singer, and actress. She is credited with re-popularizing burlesque performance, earning the moniker \"Queen of Burlesque\".", "id": 1722168}
{"src_title": "Plískavice saravacká", "tgt_title": "Fraser's dolphin", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žije v tropických oblastech Tichého, Atlantského a Indického oceánu přibližně od 30° j. š. do 30° s. š. V nejvyšším počtu se nachází v blízkosti rovníku ve východním Pacifiku, nejmenším v Atlantiku. Mimořádný výskyt mimo tyto oblastí je spojován s fenoménem El Niño, v létech 1983 a 1984 se dostalo mnoho jedinců plískavice saravacké do mělkých vod u pobřeží Francie a Skotska kde uvázlo. Druh preferuje hluboké oceánské vody a místa kde končí kontinentální šelf. Jejich celkové množství se odhaduje na 300 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to jeden z mohutnějších delfinovitých, samec dorůstá do délky 2,7 m a samice asi o 10 cm méně, mohou vážit i přes 200 kg. Tělo je podsadité, zobák je krátký stejně jako špičaté prsní a ocasní ploutve, hřbetní ploutev je trojúhelníkovitá. Barva těla je rozdílná u pohlaví a mění se i s věkem. Na zádech má barvu hnědavě-šedou, po bocích krémovou a na břichu bílou nebo růžovou. Dospělí samci mají černý pruh od oka podél těla až k ocasní ploutvi a stejně zbarvený pruh na čele. Samice mají tyto pruhy variabilní a nedospělci velmi slabé nebo jim zcela chybí. V každé polovině horní čelisti má po 44 a v dolní po 40 zubech. Jsou schopni velmi hlubokých ponorů.  Druh je považován za velmi společenský, vyskytuje se ve skupinách po 10 až 100 jedincích a často společně s jinými druhy delfínovitých. Jejich potrava se skládá z hlubinných druhů ryb, korýšů (hlavně krevet) a hlavonožců (olihně a chobotnice). Kořist nejčastěji lapají v hloubce 250 m a více, u hladiny řidčeji.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samci jsou promiskuitní, starší samice rodí co dva roky, po březosti která trvá 12,5 měsíce, jedno mládě o velikosti cca 1 m. Mláďata se mohou rodit po celý rok, nejčastěji ale v červnu až srpnu. Samci pohlavně dospívají ve věku 7 až 10 let, samice v 5 až 8 létech. Předpokládaná průměrná délka života je 18 a více let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plískavice saravacká (\"Lagenodelphis hosei\") je nový druh z čeledě delfínovitých. Byla ulovena již v roce 1895, ale je popsána teprve od roku 1956. Od ostatních delfínovitých se odlišuje řadou lebečních a dalších kosterních znaků, byl pro ní proto vytvořen monotypický rod Lagenodelphis.", "tgt_summary": "Fraser's dolphin or the Sarawak dolphin (\"Lagenodelphis hosei\") is a cetacean in the family Delphinidae found in deep waters in the Pacific Ocean and to a lesser extent in the Indian and Atlantic Oceans.", "id": 1835388}
{"src_title": "Fereza malá", "tgt_title": "Pygmy killer whale", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál výskytu ferezy malé je velmi rozsáhlý, zabírá tropické i subtropické vody a teplé mořské proudy mírného pásma Tichého, Atlantského a Indického oceánu, přibližně od 40° j. š. do 35° s. š. Byla například pozorována v Biskajském zálivu u Francie nebo u mysu Dobré naděje na jihu Afriky. Jen zřídka se objevuje v mělkých vodách, dává přednost vodám hlubokým až 500 m. Existuje málo informací o velikosti populace, ze známých údajů plyne, že jejich počet osciluje okolo 40 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento kytovec váži 150 až 160 kg a dorůstá do délky 2,3 až 2,8 m, samice jsou obvykle o něco menší. Jeho tělo je štíhlé, hlava je vpředu polokulovitě zakončená a chybí mu pro delfínovité typický zobák. Zbarvený je tmavě šedě až černě, na spodní straně má světlejší, někdy až bílé nepravidelné plochy. Na obou bocích má podélný, nerovný, světlejší pruh a kolem čelistí bílý proužek.  Hrudní ploutve jsou dlouhé a štíhlé, hřbetní je výrazně trojúhelníkovitá a vysoká. V horní čelisti má na každé straně po 10 až 11, ve spodní po 11 až 13 zubech které jsou silné a ostré, v průměru měří až 9 mm a nad dásněmi vyčnívají 12 až 14 mm. Lebka je poněkud asymetrická, v pravé čelisti je obvykle o zub méně.  Je pozorována nejčastěji ve skupinách o 20 až 50 jedincích, někdy však vytváří i malé, jen několikačlenné skupinky. Nedorostlá mláďata se zdržují v blízkosti samic. Někdy jsou na volném moři považovány za hravá a akrobatická zvířata, jindy jsou zase hodnocena jako pomalá a líně plovoucí která mají tendenci se lodím vyhýbat. V zajetí jsou vůči jiným kytovcům i lidem agresivní. Jsou masožraví, živí se přirozeně rybami, hlavonožci a chytají i malé kytovce, mnohdy loví v noci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování a péči o potomstvo se toho u ferezy malé mnoho neví. Patrně se po 12měsíční březosti rodí jedno mládě o délce cca 0,8 m. Předpokládaná průměrná délka života je 21 let. Za predátory jsou považováni žraloci a kosatky, nejnebezpečnějším je pro ně svými loveckými aktivitami člověk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fereza malá (\"Feresa attenuata\") je poměrně vzácný a málo známý druh z čeledi delfínovitých. Jeho kostra je známa více než 100 let, živé zvíře bylo objeveno až v roce 1954. S ohledem na svou tupou, polokulovitou hlavu byla původně řazena do rodu kulohlavec, později pro odlišnou stavbu těla byl pro ní vytvořen monotypický rod Feresa.", "tgt_summary": "The pygmy killer whale (\"Feresa attenuata\") is a poorly known and rarely seen oceanic dolphin. It derives its common name from sharing some physical characteristics with the killer whale. It is the smallest cetacean species that has \"whale\" in its common name. Although the species has been known to be extremely aggressive in captivity, this aggressive behavior has not been observed in the wild.", "id": 2158383}
{"src_title": "Baba Sali", "tgt_title": "Baba Sali", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházel z vážené rodiny sefardských rabínů, učenců and cadiků, označovaných také jako \"ba'alej mofet\" („vykonavatelé zázraků“). Byl vnukem rabi Ja'akova Abu Chaciry. Patriarchou rodu byl rabi Šmu'el Abuchacira, který pocházel ze země Izrael. Rabi Šmu'el žil poté nějaký čas v Damašku, kde studoval Tóru společně s rabi Chajimem Vitalem. Chida označuje ve svém spise \"Šem ha-gedolim\" rabi Šmu'ela Abuchaciru jako \"„iš Elokim kadoš“\" (svatého Božího muže). Uvádí, že „...moudří lidé hovoří o jeho moci a divech, kterými uchránil židovskou pospolitost v mnohých obtížích.“  Rabi Šmu'el Abuchacira se se svou rodinou nakonec odstěhoval do marockého Tafilaltu, kde jeho syn Mas'ud (židovským jménem \"Moše\") zaujal post městského rabína. Tuto pozici po něm převzal jeho syn rabi Mas'uda, Ja'akov Abuchacira, známý jako Avir Ja'akov. Jeho nejstarší syn, Mas'ud, se v tomtéž městě stal předsedou \"rabínského soudu\" a zde se mu také narodil syn Jisra'el, pozdější Baba Sali.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jisra'el Abuchacira se narodil na Roš ha-šana roku 5650 (1889). Vyrůstal v prostředí prostoupeném studiem Tóry a životem ve svatosti. Jeho rodina žila na velké usedlosti, na níž byla zřízena i ješiva, v níž mladí studenti studovali ve dne i v noci. Ve stejných prostorách se nacházel i rabínský soud jeho otce. Jeho starší bratr, rabi David, studoval sám v podkroví. Rabi Mas'ud cestoval málo a když už cestoval, přikrýval si oči kápí, aby neviděl nic nepatřičného.  Jisra'el Abuchacira studoval usilovně ve dne i v noci. Když mu bylo dvanáct let, začal se postit během šestitýdenního období Šovavim. Před rodiči to ovšem tajil, protože předpokládal, že by mu nedovolili pokračovat. Jeho bratr David si však všiml jeho bledosti a slabosti. Naléhal na něj, aby přestal, ale Jisra'el pokračoval v půstu.  Po svém bar micva nastoupil do rodinné ješivy, kde denní program začínal o půlnoci modlitbou Tikun chacot, poté studovali kabalistická díla až do svítání, pak šli do mikve, modlili se ranní modlitbu, po které následovala snídaně. Denní program pokračoval podrobným studiem gemary, odpolední modlitbou a výukou halachy podle Šulchan aruchu.  V mladém věku se oženil se svou neteří, Prechou Amsalem. Z tohoto manželství se narodil syn Me'ir a dcery Sara a Machči. Po smrti své první ženy se znovu oženil s Mirjam Amsalem a ta mu porodila syna Barucha a dcery Abigajl, Pninu a Alizu. Když ovdověl podruhé, oženil se ve věku 65 let se svou třetí ženou, rabanit Simi, s níž žil po zbytek svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Exil.", "content": "Během 1. sv. války, kdy Francie obsadila četné části severní Afriky, vypuklo v blízkosti Tafilaltu protifrancouzské povstání Mulaje Muhamada, které okupační armádu vytlačilo. O tři roky později se Francouzi vrátili a začali ostřelovat povstalecké opevnění, které se nacházelo v blízkosti židovských čtvrtí.  Jak konflikt eskaloval, vydal Mulaj Muhamed zákaz vstupu nebo opuštění Tafilaltu. Jeho boj proti Francouzům se nyní rozšířil i na Židy; několik z nich obvinil z kolaborace s Francouzi a nechal popravit. Krátce po Chanuce r. 1920 vydal příkaz k povraždění tafilaltských Židů.  Rabi David Abuchacira, Jisra'elův bratr a v té době rabín Tafilaltu, se snažil uklidnit své spoluobčany, když ho přišli zatknout vojáci Mulaje Muhameda. Byl přivázán k dělu a zastřelen. Tafilaltští Židé museli podplatit vůdce rebelů, aby dovolil pohřbít jeho tělo.  Po těchto událostech židovské obyvatelstvo Tafilaltu uprchlo do nedalekého Arfoudu a potom do Boudnibu. Tam požádali rabi Jisra'ele Abuchaciru, aby nastoupil místo rabína komunity po svém bratrovi, ale on odmítl. Chtěl odcestovat do Palestiny, aby nechal vytisknout bratrovy spisy. V roce 1922 odcestoval přes Alžírsko, Tunisko a Egypt, kde navštívil hrob svého dědečka, Avir Ja'akova, a dále lodí do Jaffy a do Jeruzaléma.  V Jeruzalémě setrval rok. Přebýval v domě rabi Josefa Jicchaka Šluše; který mu pomohl s vydáním díla jeho bratra. Poté se navrátil do Boudnibu, kde nastoupil na místo rabína a předsedy rabínského soudu tamní židovské komunity.", "section_level": 1}, {"title": "Alija.", "content": "Na počátku padesátých let emigroval do Izraele, ale po třech letech se vrátil zpět do Maroka, aby pomohl tamním obcím, nacházejícím se v obtížné duchovní situaci. V roce 1964 se vrátil do Izraele, kde žil zpočátku v Javne poblíž svého tchána a později v Aškelonu. V roce 1970 se usadil v Netivot, kde žil až do své smrti v roce 1984.  Mezi svými příznivci získal věhlas jako zázračný rabín. Mnoho příznivců k němu přicházelo pro požehnání nebo pro talisman (kamea, ). Baba Sali sám se nezabýval psaním talismanů, v jeho okolí však působili rabíni, kteří s jeho souhlasem talismany psali. Obzvláštní přízeň našel mezi Židy, kteří se přístěhovali z Maroka, podporu u něj nalezla také Agudat Jisra'el. Měl vřelé vztahy s chasidským hnutím.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Za svého následovníka považoval rabi Jisra'el Abuchacira svého syna Me'ira, ten však zemřel v r. 1983 v Ašdodu ve věku 66 let. Místo rabi Me'ira zaplnili jeho synové: rabi El'azar Abuchacira v Beer Ševě, rabi David Chaj Abuchacira v Neharji, rabi Rafa'el Abuchacira v Tverji a rabi Jekuti'el Abuchacira v Ašdodu.  Rabi Baruch Abuchacira, syn Baba Saliho, přezdívaný „Baba Baruch“, převzal a dále vedl sídlo svého otce v Netivot.  Mladší zeť Baba Saliho je rabi Jašar Edre'i, který vede \"Bejt Chabad\" v Netivot.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Na sklonku života ho zdravotní obtíže donutily nechat si zrušit slib, že nebude jíst maso, který byl učinil v mládí. Zemřel 4. ševatu 5744 (8. ledna 1984) v Netivot. Jeho pohřbu se zúčastnilo odhadem 100 000 lidí. Místo jeho pohřbu v Netivot se stalo jedním z poutních míst v Izraeli. Na jeho járcajt přijíždějí k jeho hrobu tisíce návštěvníků.  V blízkosti jeho hrobu jsou dva další hroby. Jeho žena Mirjam Abuchacira je pohřbena v přilehlém křídle komplexu hrobky, stejně jako David Bouskila, stavitel tohoto komplexu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rabi Jisra'el Abuchacira (), známý jako Baba Sali (, v transkripci do hebrejského písma, doslova „Modlící se otec“) (26. září 1889 Tafilalt, Maroko – 8. ledna 1984 Netivot, Izrael) byl přední marocký sefardský rabín a kabalista, proslulý zejména kvůli své údajné schopnosti způsobovat svými modlitbami zázraky. Jeho hrob v Netivot v Izraeli se stal poutním místem, ke kterému přicházejí věřící s modlitbami a prosbami.", "tgt_summary": "Rabbi Israel Abuhatzeira (), known as the Baba Sali (,, lit. \"Praying Father\") (1889–1984) was a leading Moroccan Sephardic rabbi and kabbalist who was renowned for his ability to work miracles through his prayers. His burial place in Netivot, Israel has become a shrine for prayers and petitioners.", "id": 1631222}
{"src_title": "Paul Pogba", "tgt_title": "Paul Pogba", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Manchester United.", "content": "Do Manchesteru United přišel v říjnu roku 2009 z celku Le Havre, který čerstvě sestoupil z nejvyšší francouzské soutěže, Ligue 1. Poté, co hrál za juniorské týmy, debutoval 19. září 2011 za A-tým. Jednalo se o zápas Ligového poháru proti týmu Leeds United FC. Dne 31. ledna 2012 Pogba prožil také debut v Premier League, když v 72. minutě v zápase se Stoke City FC vystřídal Javiera Hernandeze. Pogba ovšem neprodloužil smlouvu a tak 27. června 2012 odešel zdarma do Juventusu.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus FC.", "content": "Do Juventusu přišel v roce 2012. Poprvé za něj nastoupil 1. srpna 2012 v předsezónním přátelském utkání s Benficou, když v 78. minutě vystřídal Andreu Pirla. Prvním soutěžním utkáním v dresu Juventusu se pro něj stal zápas s AC Chievo Verona dne 22. září 2012 a odehrál plných 90 minut. Debutoval také v Lize mistrů UEFA, a to 20. října 2012 při domácí remíze se Šachťarem Doněck. V sezoně 2012/13 získal s Juventusem „scudetto“ (italský ligový titul). 18. srpna 2013 při italském superpoháru vystřídal Claudia Marchisia a vzápětí vstřelil první gól utkání. Juventus zvítězil 4:0 a Pogba byl vyhlášen nejlepším hráčem utkání. 29. září 2013 v 6. ligovém kole rozhodl svým gólem o vítězství 1:0 proti FC Turín. Začátkem listopadu 2013 v 11. ligovém kole Serie A sezóny 2013/14 vstřelil další vítězný gól proti Parmě, Juventus vyhrál venku 1:0. Za jeho výkony v roce 2013 mu byla udělena cena Golden Boy. Na konci sezony 2013/14 s Juventusem obhájil titul z minulého ročníku a dostal se do semifinále Evropské Ligy. Na tom se Pogba podílel nejvíce starty z kádru Juventusu (51) a k tomu přidal 9 branek. Po sezoně 2013/14 u klubu skončil trenér Antonio Conte a převzal jej Massimiliano Allegri. Ten se rozhodl Pogbu více pojistit a přemluvil vedení, které s ním prodloužilo smlouvu do roku 2019. 28. října 2014 byl nominován do užšího seznamu kandidátů na Zlatý míč 2014. Ze 23 fotbalistů byl nejmladší. Získal také cenu Bravo pro nejlepšího hráče mladšího dvaceti tří let, působícího v Evropě. V ročníku 2014/15 vyhrál Serii A, italský pohár Coppa Italia, italský Superpohár a navíc se dostal do finále Ligy mistrů UEFA. Tam ovšem podlehl Barceloně poměrem 1:3. V sezóně 2015/16 se dostal do nejlepší jedenáctky roku UEFA i FIFA.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United (návrat).", "content": "V srpnu 2016 se vrátil do Manchesteru United, přestup vyšel anglický klub na 105 milionů eur (plus 5 milionů v bonusech, cca 3 miliardy Kč). Přestupová částka byla rekordní, překonala 101 mil. eur vyplacených Realem Madrid za Garetha Balea v roce 2013. Překonána byla v srpnu 2017 částkou 222 milionů eur, které zaplatil francouzský klub Paris Saint-Germain FC Barceloně za Neymara. Poprvé si po návratu zahrál 19. srpna při domácím vítězství 2:0 nad Southamptonem v Premier League. V sezóně 2016/17 vyhrál s Manchesterem EFL Cup a Evropskou ligu. Zejména vítězství v druhé jmenované soutěži bylo velkým úspěchem, protože pro United to byla první mezinárodní trofej po devíti letech. Za své výkony v Evropské lize byl Pogba na galavečeru při příležitosti losu ročníku 2017/18 vyhlášen nejlepším hráčem uplynulého ročníku.<br> V srpnu 2017 byl vyhlášen nejlepším hráčem Evropské ligy UEFA v ročníku 2016/17.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Pogba působil v mládežnických výběrech Francie v kategoriích U16, U17, U18, U19 a U20.  Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 19 let 2012 v Estonsku, kde Francie podlehla v semifinále Španělsku 2:4 v penaltovém rozstřelu (po nerozhodném výsledku 3:3). Pogba byl v týmu kapitánem. Díky postupu do semifinále se Francie kvalifikovala na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2013.  S francouzskou fotbalovou reprezentací do 20 let získal v roce 2013 titul mistra světa v této kategorii. Na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2013 v Turecku se stal držitelem Zlatého míče pro nejlepšího hráče šampionátu (ve francouzském týmu byl kapitánem). Ve finálovém střetnutí proti Uruguayi proměnil v penaltovém rozstřelu svůj pokus, Francie po bezbrankovém průběhu zápasu i prodloužení zvítězila v rozstřelu 4:1 a zajistila si první titul mistrů světa v kategorii U20.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Francie debutoval 22. března 2013 v kvalifikaci na MS 2014 v Brazílii proti Gruzii. Odehrál kompletní utkání, Francie zvítězila na Stade de France 3:1. 10. září 2013 se jedním gólem v kvalifikačním utkání proti domácímu Bělorusku podílel na výhře 4:2, Francie už měla jistou účast minimálně v baráži o Mistrovství světa 2014 a bojovala se Španělskem o první místo zaručující přímou účast na mundialu. Byl to jeho první gól v A-mužstvu \"Les Bleus\" (neboli francouzském národním týmu).  Trenér Didier Deschamps jej nominoval na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. V osmifinále proti Nigérii vstřelil v 79. minutě vítězný gól, Francouzi zvítězili 2:0 a postoupili do čtvrtfinále. Ve čtvrtfinále vypadla Francie s Německem po porážce 0:1. Stal se nejlepším mladým hráčem šampionátu. Představil se i na domácím EURU 2016.  Na MS 2018 konaném v Rusku výrazně přispěl k zisku zlatých medailí. Ve finále proti Chorvatům dokonce skóroval, když nadvakrát překonal brankáře Monaka Subašiče.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Labile Pogba (* 15. března 1993, Lagny-sur-Marne, Francie) je francouzský fotbalový záložník a reprezentant, který působí v anglickém klubu Manchester United. V Itálii dostal kvůli svým dlouhým končetinám přezdívku \"Il Polpo Paul\" (\"Chobotnice Paul\"). Zúčastnil se Mistrovství světa 2014 v Brazílii a EURA 2016 ve Francii, kde slavil s týmem Francie stříbrné medaile poté, co ve finále podlehli Portugalsku. V prosinci 2013 získal ocenění Golden Boy pro nejlepšího hráče do 21 let v Evropě, které uděluje italský deník Tuttosport. Vyhrál i obdobnou cenu Bravo za rok 2014.", "tgt_summary": "Paul Labile Pogba (; born 15 March 1993) is a French professional footballer who plays for club Manchester United and the French national team. He operates primarily as a central midfielder, but can also be deployed as an attacking midfielder, defensive midfielder, and deep-lying playmaker.", "id": 668145}
{"src_title": "Macchina di Santa Rosa", "tgt_title": "Macchina di Santa Rosa", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Každoročně večer 3. září je stavba věže (\"Macchina\") vyzdvižena stovkou mužů, tzv. „\"Facchini di Santa Rosa (nosiči sv. Rosy)\"“ a nesena předem stanovenou, zhruba 1 200 m dlouhou trasou někdy úzkými a křivolakými uličkami a náměstími středověkého centra města.  Transport Macchiny, oslava tradic a víry, je připomínkou slavnostní přepravy těla Svaté Rosy (1233 – 1251), k němuž došlo 4. září roku 1258 na pokyn papeže Alexandra IV. Intaktní ostatky světice byly přeneseny ze skromného hrobu v tehdejším kostele Santa Maria in Poggio do kostela Santa Maria delle Rose v klášteře klarisek (dnes poutní kaple sv. Rosy).  Svatá Růžena (Santa Rosa di Viterbo), zasvěcená panna, dnes patronka města, zemřela ve víře v 18 letech a je místními obyvateli důvěrně zvána \"\"Bambino di Viterbo (Dítě z Viterba)\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Každých pět let je vypsána soutěž na návrh nové věže. Podle zadání musí mít být stavba věže výšku 28 m (měřeno od ramenou nosičů) Konstrukce může vážit max. 5 tun a mít šířku max. 4,3 m – to proto, že na trase transportu historickým centrem se nacházejí přesahující střechy a balkony a tak úzká místa, že rozměrnější stavba by jimi neprošla.  Vzhled Macchiny se v průběhu historie měnil. Jednoduchý baldachýn, pod nímž byly ostatky světice neseny v roce 1258, byly v průběhu let vystřídány oltáři, používanými především v 18. století, jež se postupně vyvíjely stále více do podoby kostelních věží a v 2. polovině 20. století získaly podobu 30 m vysokých skulpturálních věží. Tělo, nesené v prvním průvodu, nahradila socha světice, umístěná na vrcholu Macchiny.  Zatímco původně byly macchiny vyráběny z papírmaše, dnes se jako stavební materiál používají nehořlavé lehké materiály jako ocel, hliník a skleněná textilní vlákna.  Nejnovější macchina byla vytvořena v roce 2009 s názvem „\"Fiore del Cielo (Květy nebes)\"“. Autory byl architektonický ateliér (Artura Vittoriho a Andrease Voglera). Návrh se vyznačoval zlatými vzhůru se vinoucími šroubovicovými plochami. Oproti předchozím macchinám byla použita řada nových detailů, jako např. zlaté zbarvení a více než 1200 LED světel, které osvětlovaly ručně vyrobené textilní růže. Byla vytvořena i speciální scénografie, jež imitovala déšť růžových lístků, který pršel na diváky.", "section_level": 1}, {"title": "Transport.", "content": "Transport věže \"Macchina di Santa Rosa\" je v městě Viterbo každoročně hlavní událostí, plnou emocí a víry. Již od odpoledne svátečního dne se zaplňují ulice historického centra obyvateli města i návštěvníky, kteří čekají na transport věže, jenž se koná až večer, za tmy, v potemnělých ulicích.  Transport začíná na prostranství před kostelem sv. Sixta u \"Porta Romana\" (brány v městském opevnění), kde sestavená Macchina čekala v plachtami přikrytém lešení. Kolem 20. hodiny je na Macchině zažehnuto na 800 svící. Osvětlení města je zcela zhasnuto. Kolem 21. hodiny nosiči („i Facchini“), v tradičním kroji (bílý oděv s červenými doplňky, kde bílá symbolizuje čistotu duše jejich patronky a červená kardinály, kteří v roce 1258 nesli její tělo), zvednou 5 tun těžkou Macchinu na ramena a za jásotu publika s ní vykročí na více než jeden kilometr (cca 1 200 m) dlouhou cestu. Před nimi kráčí kapela, jež hraje jejich hymnu.  Během transportu je pět zastavení. Během těchto pauz je Macchina postavena na speciální stojany o váze 100 kg. Zastávky jsou na následujících místech:  Poslední úsek ke kostelu Santa Rosa značně stoupá vzhůru. Za pomoc lan a dalších lidí je Macchina vytažena vzhůru a postavena na prostranství před poutním kostelem, kde pak zůstává řadu dní vystavena a přístupna návštěvníkům.  Transport bývá vysílán v přímém přenosu některými italskými televizními stanicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Macchina di Santa Rosa (italsky \"Stroj Svaté Růženy\") je cca 30 m vysoká věž, jež je každoročně v červnu a v září ve Viterbu (Toskána, Itálie) vybudována a transportována městem na počest patronky města Svaté Růženy.", "tgt_summary": "The Macchina of Santa Rosa is a tower, which is rebuilt about every 5 years, in honor of Saint Rose of Viterbo, the patron saint of the city of Viterbo, Italy. Every year on the evening of 3 September 100 men called \"Facchini di Santa Rosa\" (porters of Saint Rose) hoist the Macchina - weighing about 11,000 pounds - and carry it through the very narrow streets and squares of the medieval town centre. The whole route is a little bit more than.", "id": 1008511}
{"src_title": "Wargame: European Escalation", "tgt_title": "Wargame: European Escalation", "src_document": [{"title": "Frakce.", "content": "Hratelné frakce jsou Varšavská smlouva, která je rozdělena na Sovětský svaz, Polsko, Východní Německo, a Československo; Dále můžete hrát za NATO, Které je rozděleno na Spojené státy americké, Velkou Británii, Francii, a Západní Německo. Hráči si mohou zvolit různé jednotky ze států, podle toho za jakou hrají frakci. Dále si mohou postupem hry odemykat nové jednotky nebo si vylepšit již zakoupené jednotky. Ve hře je napříč všemi státy dostupných 361 historických jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň.", "content": "Kampaň je rozdělena do čtyř tzv. \"Operací\", dvou pro každou frakci. Každá kampaň je jedinečná a kampaně mezi sebou nejsou propojeny.", "section_level": 1}, {"title": "1975 - \"Brüder gegen Brüder\".", "content": "Úvod ke studené válce kdy se záminkou stávají zastřelení vojáci pohraniční stráže Vých. Německa.", "section_level": 2}, {"title": "1981 - \"Dabrowski's Mazurka\".", "content": "Strach z války v Polsku stoupá a hráč jako generál sovětských vojsk bude čelit části vzbouřené Polské armády.", "section_level": 2}, {"title": "1983 - \"Able archer\".", "content": "Listopad 1983. Vztahy mezi SSSR a USA se zhoršují a USA se rozhodlo podniknout vpád do Německa pro vytvoření předmostí pro hlavní vlnu útoku NATO.", "section_level": 2}, {"title": "1984 - \"Pustina\".", "content": "Tato operace vás zavede do měst Varšavské smlouvy zničených atomovými bombami.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Momentálně jsou k dispozici 4 rozšíření:", "section_level": 1}, {"title": "Engine.", "content": "Ve hře je použitý upravený IRISZOOM engine. Tento engine dovoluje hrát na mapách 800 čtverečních kilometrů, na kterých se může nacházet až 100 miliónů objektů. Také to hráči dává možnost oddálit (pro řízení větších vojsk), a přiblížit (pro sledování menších přestřelek).", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "10. července 2012, bylo oznámeno pokračování, \"\",s datem vydání na jaře roku 2013.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wargame: European Escalation je Realtimová strategie vytvořena Eugen Systems a vydávána Focus Home Interactive. Byla vydána 23. února 2012. Děj je zasazen do období Studené války, respektive mezi roky 1975-89.", "tgt_summary": "Wargame: European Escalation is a real-time tactics video game developed by Eugen Systems and published by Focus Home Interactive, released on February 23, 2012. It is set in Europe during the Cold War, most specifically in the years 1975–85 with alternate history scenarios portraying open war between NATO and the Warsaw Pact.", "id": 2462040}
{"src_title": "Christian Prudhomme", "tgt_title": "Christian Prudhomme", "src_document": [{"title": "Kariéra před Tour de France.", "content": "Prudhomme v letech 1983-1985 studoval na vysoké škole École supérieure de journalisme v Lille. S podporou svého tutora, Michela Celliera, nastoupil v roce 1985 na zkoušku do lucemburského koncernu RTL. Cellier byl v té době korespondentem RTL pro francouzskou oblast Nord.  V RTL ale dlouho nevydržel, přesunul se do RFO (Réseau France Outre-mer) a odtud zamířil 3. srpna 1987 do televizní stanice La Cinq jako sportovní reportér pod Pierrem Cangionim. Přinášel zpravodajství především ze svých oblíbených sportů: cyklistiky, rugby, atletiky a lyžování. Ze jmenovaných byla jeho nejoblíbenější právě cyklistika a pravidelně komentoval GP du Midi Libre a závod Paříž – Nice. O cyklistice prohlásil:  Prudhomme se stal vedoucím sportu na La Cinq. Občas v poledne uváděl sportovní vstupy. V roce 1992 ale stanice zkrachovala a Prudhomme byl rok na volné noze, než začal pracovat ve zpravodajské stanici LCI. Ještě se ani pořádně neusadil a už dostal nabídku od vedoucího sportovního vysílání na rádiové stanici Europe1, Eugéna Saccomana, aby nahradil Jeana-René Godarta, který odcházel na televizní stanici France 2.  V roce 1998 byl Prudhomme u startu kabelové televize L’Équipe TV, stanice provázané s denním sportovním tiskem, kterou vlastní společnost Amaury Group. Její dceřiná společnost, Amaury Sport Organisation, je organizátorem Tour de France. Prudhomme se ve stanici stal šéfredaktorem.  V roce 2000 přišel do France Télévisions, aby modernizoval sportovní stanici Stade 2. V roce 2000 pro France Télévisions komentoval spolu s bývalým vítězem, Bernardem Thévenetem, závod Tour de France.", "section_level": 1}, {"title": "Tour de France.", "content": "V roce 2005 Prudhomme nahradil Jeana-Marie Leblanca na postu ředitele Tour de France, kterému předešlé dva roky dělal zástupce. Pod Prudhommem se Tour de France ještě více vyhradila proti dopingu. V roce 2007 odstoupili ze závodu dvě stáje – Astana a Cofidis – kvůli dopingovým aférám. V roce 2008 vyjmula Amaury Sport Organisation Tour de France z Mezinárodní cyklistické unie, aby mohli realizovat vlastní antidopingový program. V tomto roce nebyla pozvána stáj Astana a po pozitivním testu na EPO u Riccarda Riccó odstoupila stáj Saunier Duval-Scott. Prudhomme naznačil, že pozitivní nález byl částí dopingového programu organizovaného týmovým manažerem.  V roce 2013 se „proslavil“ incidentem, při kterém odcizil českému herci Jakubu Štáfkovi kameru. Tu vydal až poté, co byl usvědčen pomocí záběrů z druhé kamery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Prudhomme (narozen 11. listopadu 1960 v Saint-Omer) je francouzský novinář a od roku 2005 ředitel závodu Tour de France.", "tgt_summary": "Christian Prudhomme (born 11 November 1960) is a French journalist and general director of the Tour de France since 2007.", "id": 2014341}
{"src_title": "Outkovka pestrá", "tgt_title": "Trametes versicolor", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "CORLVE", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1753 houbu popsal Carl Linné, jako \"Boletus versicolor\". Naposledy druh v roce 1939 popsal jako \"Trametes versicolor\" český mykolog Albert Pilát (1903 - 1974).", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma patogena.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Podle EPPO je pro patogena s označením outkovka pestrá \"Trametes versicolor\" používáno více rozdílných názvů, například \"Coriolus versicolor\" nebo \"Polystictus versicolor\".", "section_level": 2}, {"title": "Názvy v jiných jazycích.", "content": "V angličtině se houbě říká \"turkey tail\", tedy krocaní ocas, protože ho vzhledově připomíná. Čínsky se nazývá \"yun zhi\", což znamená “tráva říše nebes”. Japonský název je \"kawaratake\".", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Outkovka pestrá je velmi rozšířena po celé Evropě, od Skandinávských zemí až po oblasti okolo Středozemního moře, velice běžně se vyskytuje i ve Velké Británii a Irsku. Rozšířená je i v Asii, zejména v Japonsku, Severní Americe a Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v České republice.", "content": "Běžný druh.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Organismus tvoří střechovitě uspořádané trsy plodnic. Plodnice jednoletá kloboukatá, vějířkovitá až růžicovitá polokruhovitá, na horní části klobouku je plodnice hnědě až šedě a také žlutavě pásovaná, plstnatá,2–8 cm velká. Je popisována jako hedvábně lesklá. Pruhy s chloupky se na klobouku plodnice střídají s lesklými plochami, zbarvení je variabilní. Rourky jsou krátké a mají póry okrouhlé, bílé až krémové, ve stáří šedé. Výtrusný prach bílý. Dužnina má na řezu dvě vrstvy. Plodnice bývá často zeleně zbarvena řasami.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Odumřelé části dřevin, ranový parazit. Plodnice lze najít na živých i odumřelých kmenech a větvích buků, habrů, dubů, vrb, třešní a dalších listnáčů, vzácněji dokonce i na kmenech jehličnanů. Infekce proniká do stromů drobnými poraněními. Má velkou růstovou rychlost a plodnice vytváří velké trsy. Způsobuje bílou hnilobu dřeva. Oblíbeným hostitelem je dub (\"Quercus\").", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Jiné druhy tohoto rodu. Nejpodobnější je outkovka pásovaná (\"Trametes ochracea\"), která ale není příliš hojná. Je silnější, klobouky mají méně pestrou barevnost a netvoří se na nich lesklé pruhy. Dalším druhem je outkovka chlupatá (\"Trametes hirsuta\"), která je taktéž masitější a její povrch je srstnatý.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rozkládá dřevěné konstrukce a mrtvé tkáně stromů, je ale také parazitem na živých stromech.  Usušená plodnice se často využívá k aranžování květinových vazeb. Výtažek z houby se po staletí používá v tradičním léčitelství v Číně, Japonsku a Koreji.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V plodnicích byla zjištěna řada biologicky aktivních látek: polysacharidy (β-D-glukany a heteroglykany), triterpeny, seskviterpeny, proteiny, steroly, polyfenolické látky a lipidy.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Některé sloučeniny obsažené v houbě outkovka pestrá účinkují na podporu imunity a byly pozitivně testovány jako podpůrné léčivo s měřitelnými výsledky při léčbě některých nádorových onemocnění nebo látky zlepšující prognózu u pacientů s některými nádorovými onemocněními.  Podle dostupných informací nejsou známa žádná vážná rizika, které byly spojeny s použitím outkovky nebo produktů odvozených z této houby. Vzácně se objevuje nevolnost, zvracení, ztráta chuti k jídlu a průjem, tmavší nehty a nízký počet krevních buněk. Výtažek z outkovky pestré je užívaný v přírodním léčitelství Číny, Koreje a Japonska. V České republice je obsažen ve složkách potravinových doplňků ke zvýšení imunity, jako lék „zvyšující vyléčitelnost rakoviny“, hlavně ve spojení s klasickou léčbou rakoviny. Je popisován jako lék na alkoholové postižení jater, přípravek s antagonickými účinky vůči kortikosteroidům a jiným chemickým látkám, antivirotikum (na vir HPV - původce rakoviny děložního čípku, rakoviny prsu, chronického únavového syndromu, Burkittova lymfomu, Hodgkinovy nemoci a některých karcinomů), poruchy imunity, revmatoidní artritidu, autoimunitní zánět štítné žlázy, diabetes mellitus, roztroušené sklerózy, jako „detoxikační“ látka, proti infekci EB viróz, hepatitidy (B), nákazy \"Staphylococcus aureus\", herpes simplex, podpůrně u rakoviny prostaty a poruchách funkce plic, ale také při potřebě doplnit slezinu, vyživit ducha nebo doplnit energii. Je doporučeno s ohledem na obvykle naprosto žádné odborně potvrzené testy obsahu těchto doplňků stravy a neověřené účinky preparátů nedůvěřovat neprověřeným produktům.", "section_level": 2}], "src_summary": "Outkovka pestrá (\"Trametes versicolor\") je houba z čeledě chorošovité \"Polyporaceae \" řádu chorošotvaré (\"Polyporales \"). Na spodní straně klobouku plodnice občas parazituje nedohub oranžový \"Hypomyces arantius\".", "tgt_summary": "Trametes versicolor – also known as \"Coriolus versicolor\" and \"Polyporus versicolor\" – is a common polypore mushroom found throughout the world. Meaning 'of several colours', \"versicolor\" reliably describes this fungus that displays different colors. For example, because its shape and multiple colors are similar to those of a wild turkey, \"T. versicolor\" is commonly called turkey tail.", "id": 1029018}
{"src_title": "Sladký ničema", "tgt_title": "Sweet and Lowdown", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Americký jazzový kytarista Emmet Ray (Sean Penn) zazářil ve 30. letech 20. století několika nahrávkami v hudebním nakladatelství RCA Victor. Natočil jen několik skladeb z finančních důvodů, když zvukový záznam hry odmítal pro obavu kopírování svého stylu a ztrátu jedinečnosti. Z pozornosti publika se však vytratil za záhadných okolností.  Ačkoli představoval nadaného hudebníka, jeho soukromý život byl značně neuspokojivý. Marnotratně rozhazoval peníze, měl silnou náklonnost k ženám, k nimž se odmítal citově vázat, protože byl přesvědčen, že jeho jedinou opravdovou láskou je hudba. Stal se dokonce pasákem. Pro závislost na alkoholu často zmeškal začátek vystoupení svého kvintetu nebo se nedostavil na pódium vůbec. Po hudbě bylo jeho nejoblíbenější zábavou střílení krys na smetištích a sledování vlaků. Idealizoval si francouzského kytaristu Djanga Reinhardta narozeného v Belgii. Při obou setkáních v Evropě omdlel. Když jej spoluhráči před vystoupením navedli, že v publiku zahlédli Reinhardta, nebyl schopen vystoupit a přes střechy utekl pryč. Považoval se za druhého nejlepšího kytaristu na světě.  Během jednoho odpoledne na kolonádě ulovil se svým bubeníkem párek dívek. S plachou a němou Hattie (Samantha Mortonová) poté navázal vztah. Přes potíže v komunikaci s ní vytvořil dvojici, když ji s sebou vzal za prací do Hollywoodu. Tam se během koncertu seznámil s přitažlivou ženou z vyšších kruhů Blanche (Uma Thurman). Přestože nóbl dáma v Emmetovi viděla především barvitý příklad člověka z nižší společenské třídy, jenž se měl stát inspirací pro její literární tvorbu, vzájemná náklonnost vyvrcholila sňatkem. Ve společném životě žena zjistila, že kytaristu zmítají noční můry a během spaní vykřikuje jméno Hattie, kterou bez rozloučení opustil.  Když se Emmet na vlastní oči přesvědčil, že klepy o podvádění ze strany Blanche s gangsterem Alem Torriou (Anthony LaPaglia) nelhaly, vydal se opět za Hattie. Bývalé partnerce navrhl, že by s ním mohla odjet do New Yorku, kde získal další práci. Němá dívka mu však na lísteček napsala, že je šťastně vdaná a po dalším dotazu vyšlo najevo, že má dceru.  S novou známostí si kytarista vyjel sledovat noční vlaky. Mezi oběma se však rozhořela hádka, když dívka nechápala smysl této záliby. Emmet začal brnkat na kytaru oblíbenou melodii Hattie, náhle jej popadl amok – vykřikl: „\"Udělal jsem chybu! Všechno jsem zvoral\",“ a nástroj roztřískal o strom.  Poté se vytratil neznámo kam, snad do Evropy...", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Po natočení svého druhého filmu \"Seber prachy a zmiz\" v roce 1969, podepsal Woody Allen smlouvu s filmovým studiem United Artists na režírování několika dalších snímků. Tematicky měl volné ruce, když mohl napsat cokoli chtěl. Jako klarinetista a zanícený jazzový nadšenec se rozhodl předložit scénář \"The Jazz Baby\" o jazzovém hudebníkovi, jehož děj je zasazen do třicátých let 20. století. Režisér později sdělil, že manažeři United Artists byli: „\"překvapeni... protože očekávali komedii. Byli dost znepokojeni a řekli mi: 'Uvědomujeme si, že jsme s vámi podepsali smlouvu, podle níž si můžete dělat cokoli chcete. Ale chceme vám říct, že se nám tohle opravdu nezamlouvá.' \"“ Allen se studiem souhlasil a místo zamýšleného díla napsal i zrežíroval film \"Banáni\". V roce 1995 pustil námět \"The Jazz Baby\" z hlavy „jako pravděpodobně příliš ambiciózní“.  Přesto se k němu v roce 1998 vrátil, přepsal scénář a projekt přejmenoval na \"Sweet and Lowdown\". Do titulní postavy jazzového kytaristy Emmeta Raye, již původně plánoval pro sebe, obsadil herce Seana Penna; uvažoval také o Johnnym Deppovi, který už měl jiné pracovní závazky. Ve věci spolupráce s Pennem, jehož předcházela reputace umělce, s nímž se těžko pracuje, později uvedl: „\"Vůbec jsem s ním neměl žádný problém... Vydal ze sebe všechno, přijal vedení a přičinil se svým dílem... fantastický herec\".“  V rozhlasovém rozhovoru s Howardem Sternem z 26. října 2009 herečka Rosie O'Donnellová tvrdila, že jí Woody Allen roli Hattie nabídl, ačkoli vyjádřila znechucení nad režisérovým vztahem se Soon-Yi Previnovou. Na otázku, zda by ji lákalo přijmout roli navzdory osobním pocitům odpověděla, že „o tom ani jednu minutu neuvažovala“. Postavu ztvárnila Samantha Mortonová, jejíž Hattie silně připomíná Gelsominu, zahranou Giuliettou Masinovou ve Felliniho neorealistickém dramatu \"Silnice\".  Za herecký výkon byl Sean Penn nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a Samantha Mortonová na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, přestože na plátně nepronesla ani jedno slovo. Allen herečce poradil, aby postavu němé Hattie „\"hrála jako Harpo Marx. A ona odvětila: 'Kdo je Harpo Marx?', a já si uvědomil, jak je mladá. Pak jsem jí o něm řekl [a] ona se vrátila a zhlédla filmy\".“ Za předvedený výkon obdržela kladné kritiky. Například kritička Stephanie Zacharek na Salon.com napsala, že „\"potichu rozmetala [film]...Nic podobného jako její výkon jsem za poslední léta neviděla\".“  Snímek \"Sladký ničema\" byl celý natočen na lokacích v New Yorku a New Jersey. Děj se ovšem odehrává v oblasti Chicaga a Kalifornii.  Pro Alisu Lepselterovou to byl první Allenův film, který sestříhala. Od této chvíle se podílela na všech jeho dalších snímcích, když jako střihačka nahradila Susan E. Morseovou, která s režisérem spolupracovala přes dvacet let.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu pro film aranžoval a vedl Dick Hyman. Všechna kytarová sóla jsou hrána Howardem Aldenem, který také připravoval Seana Penna při hře na kytaru.  Dalšími kytaristy byli Bucky Pizzarelli a James Chirillo. První z nich se podílel na všech nahrávkách, druhý pak na skladbě \"Sweet Georgia Brown\". Ta ve filmu zazní během úvodu koncertu, kdy opilý Emmet vrávorá na židličce snášející ho se srpku měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sladký ničema () je americké komediální drama z roku 1999, napsané a režírované Woodym Allenem, který spolu s dalšími osobami film doprovází komentáři.", "tgt_summary": "Sweet and Lowdown is a 1999 American comedy-drama mockumentary film written and directed by Woody Allen. Loosely based on Federico Fellini's film \"La Strada\", the film tells the fictional story, set in the 1930s, of a self-confident jazz guitarist Emmet Ray (played by Sean Penn) who falls in love with a mute woman (Samantha Morton). The film also stars Uma Thurman and Anthony LaPaglia. Like several of Allen's other films (e.g., \"Zelig\"), the film is occasionally interrupted by interviews with critics and biographers like Allen, Nat Hentoff, and Douglas McGrath, who comment on the film's plot as if the characters were real-life people.", "id": 770365}
{"src_title": "Sophie Turner", "tgt_title": "Sophie Turner", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Ve své první roli před kamerou hrála Sansu Stark, nejstarší dceru z rodu Starků ve fantasy seriálu televize HBO \"Hra o trůny\". K účasti na konkurzu ji povzbudila její učitelka herectví. Pro tuto roli si nabarvila své blonďaté vlasy na zrzavo.  Hlavní roli později dostala v indie thrilleru \"Panda Eyes\", který vznikl podle knihy Catherine MacPhail \"Another Me\". Vystoupila zde po boku Jonathana Rhyse-Meyerse, Claire Forlani, Rhyse Ifanse a Geraldine Chaplinové. Film se začal natáčet v listopadu 2012 ve Velké Británii a ve španělské Barceloně.  Také byla obsazena do role mladé Jean Greyové, kterou si zahrála ve sci-fi filmu \"\" (2016). V roce 2019 si roli zopakovala ve filmu zaměřeném na její postavu \".\" V roce 2020 si zahrála v seriálu \"Survive\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v Northamptonu, a když jí byly dva roky, přestěhovala se se svou rodinou do Warwicku. Zde do jedenácti let navštěvovala Warwick Prep School a poté přešla na King's High School.  Sophie Turnerová se přátelí se Maisie Williamsovou, která v seriálu \"Hra o trůny\" hraje její sestru, Aryu Stark. Setkaly se během konkurzů a Maisie se dozvěděla, že roli získala, dva týdny poté, co se to dozvěděla Sophie.  Když skončilo natáčení první série \"Hry o trůny\", rodina Turnerova adoptovala psa Zunni, který v seriálu hrál zlovlka náležícího Sanse Stark.  Dne 15. října 2017 oznámila na svém instagramovém profilu zasnoubení s o sedm let starším přítelem Joem Jonasem. Svatba se odehrála v Las Vegas 1. května 2019 večer, krátce po předávání Billboard Music Award, kde Joe Jonas vystupoval se svými bratry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sophie Turnerová (* 21. února 1996, Northampton, Anglie, Spojené království) je britská herečka, nejznámější pro svou roli Sansy Stark v televizním seriálu \"Hra o trůny\", která jí vynesla nominaci na cenu Young Artist Award a cenu Emmy. V letech 2016 a 2019 se objevila v roli Jean Grey / Phoenix ve filmech \"\" a.", "tgt_summary": "Sophie Belinda Jonas (née Turner; born 21 February 1996) is an English actress. She is best known for portraying Sansa Stark on the HBO fantasy television series \"Game of Thrones\" (2011–2019), which earned her a Primetime Emmy Award nomination for the Outstanding Supporting Actress in a Drama Series in 2019.", "id": 907509}
{"src_title": "Jean-Pierre Marielle", "tgt_title": "Jean-Pierre Marielle", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v roce 1932 v Dijonu do rodiny otce průmyslníka a matky švadleny. Jeho první herecké zkušenosti se datují do dob středoškolských studií, kdy hrál spolu s kamarády hry A. P. Čechova. Původně chtěl studovat literaturu, ale jeden z jeho učitelů jej místo toho povzbudil ke studiu herectví. Vystudoval proto pařížskou konzervatoř, odkud si v roce 1954 odnesl druhou komediální cenu a kde se mimo jiné stal blízkým přítelem Jean-Paula Belmonda a Jeana Rocheforta.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho raná kariéra spočívala v divadelních rolích se společností Grenier-Hussenot, hlavně v hrách Harolda Pintera a také v několika vystoupeních na velké obrazovce, na konci 50. let 20. století. Protože ho jeho první filmové role zklamaly, svou pozornost obrátil na nějaký čas ke kabaretu.  Na začátku šedesátých let získal o něco vhodnější filmové role, jako například ve filmech \"Jak vykrást banku\" (1963), kde hrál spolu s Louisem de Funèsem, \"Víkend na Zuydcoote\" (1964) a hlavně ve filmu \"Pán ze společnosti\" (1965), ve kterém mu režisér Phillipe de Broca umožnil využít celý jeho talent.  Jeho popularita rapidně narostla během 70. let, kdy se objevil v mnoha komediích. Ve filmu \"Kufr na slunci\" (1974) hrál izraelského špiona, který musí být schován v kufru, aby mohl být odvezen ze země na Blízkém východě. Filmy \"Les Gallettes de Pont-Aven\" (1975), \"Ať začne slavnost...\" (1974) nebo \"Čistka\" (1981) pouze potvrdili jeho pozici velkého herce.  Jeden z jeho nejlepších výkonů, který je současně také jeho pravděpodobně nejtemnější rolí, spočívá v jeho skvělé kreaci sebevražedného policistu bez iluzí ve filmu \"Les mois d’avril sont meurtriers\" (1987). Další důležitou rolí v jeho kariéře je Jean de Sainte-Colombe ve filmu \"Všechna jitra světa\" (1994).  V roce 1992 byl vyznamenán Řádem čestné legie.  Po celý čas se věnoval brilantním způsobem také kariéře divadelního herce a v roce 1994 získal nejvyšší francouzské ocenění pro divadelního herce, Molièrovu cenu.  V roce 2006 hrál roli Jacquesa Sauniera ve filmu \"Šifra mistra Leonarda\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od 4. října 2003 je ženatý s francouzskou herečkou Agathe Natanson. Z předchozího svazku má syna. Je velkým milovníkem jazzu a amerického města New York.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Pierre Marielle (12. dubna 1932 Dijon - 24. dubna 2019 Saint-Cloud ) byl francouzský divadelní a filmový herec. Hrál ve více než stovce filmů, v nichž hrál značně rozmanité role, od obyčejného občana \"(Les Galettes de Pont-Avent)\", až po sériového vraha \"(Bez motivu)\", hrdinu druhé světové války \"(Tisíce)\", ohroženého špiona \"(Kufr na slunci)\", nebo bývalého herce \"(Velká cesta)\".", "tgt_summary": "Jean-Pierre Marielle (12 April 1932 – 24 April 2019) was a French actor. He appeared in more than a hundred films in which he played very diverse roles, from a banal citizen (\"Les Galettes de Pont-Aven\"), to a serial killer (\"Sans mobile apparent\"), to a World War II hero (\"Les Milles\"), to a compromised spy (\"\"), to a has-been actor (\"Les Grands Ducs\"), to his portrayal of Jacques Saunière in (\"The Da Vinci Code\"). He was well known for his distinctive cavernous voice, which is often imitated by French humorists who considered him to be archetypical of the French gentleman.", "id": 428051}
{"src_title": "Paweł Nastula", "tgt_title": "Paweł Nastula", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začal v 10 letech v rodné Varšavě. Připravoval se v univerzitním klubu AZS-AWF pod vedením Wojciecha Borowiaka. V polské seniorské reprezentaci se pohyboval od roku 1989 ve střední váze do 86 kg a od roku 1991 v polotěžká váze do 95 kg. Ve stejném roce si druhým místem na mistrovství světa zajistil kvalifikaci na olympijské hry v Barceloně v roce 1992. Na olympijských hrách postoupil do semifinále, které po taktické stránce nezvládl a prohrál s Britem Rayem Stevensem na praporky (hantei). V boji o třetí místo nestačil na Rusa Dmitrije Sergejeva a obsadil páté místo. V roce 1993 se podrobil operaci zraněného kolene a po rekonvalescenci se v roce 1994 dostal do obdivuhodné formy, která mu vydržela dlouhé čtyři roky. V období let 1994 až 1997 zůstal na vrcholném turnaji v soutěži jednotlivců neporažen.  V roce 1996 startoval jako hlavní favorit na olympijských hrách v Atlantě. V semifinále zvládl otočit nepříznivě se vyvíjející zápas s Brazilcem Aurélio Miguelem. Minutu před koncem dostal třetí šido za pasivitu a prohrával na wazari. V závěrečných sekundách však drtivým náporem donutil Brazilce k chybě a kontrachvatem uči-mata-gaeši zápas otočil. Finále proti Jihokorejci Kim Min-suovi bylo zcela v jeho režimu. Z úvodní akce se po kombinaci uči-mata + sukui-nage dostal do vedení na juko a z následující akce svojí osobní technikou levým nízkým seoi-nage zápas ukončil na ippon. Získal zlatou olympijskou medaili.  Výrazný pokles jeho výkonnosti přišel s rokem 1998. Mezinárodní judistická federace navýšila limit jeho polotěžké váhy z 95 kg do 100 kg, ale hlavním důvodem byla celková reorganizace způsobu financování polského vrcholového sportu. Rušila se vrcholová sportovní centra a na kvalitní sportovní přípravu, která byla základem jeho úspěchů, se nedostávalo peněz. V roce 2000 se kvalifikoval na olympijské hry v Sydney, ale vypadl v úvodním kole s Izraelcem Arielem Ze'evim. V roce 2004 se na své čtvrté olympijské hry nekvalifikoval. Vzápětí ukončil sportovní kariéru přestupem mezi profesionály.  Paweł Nastula byl pravoruký judista s osobním technikou seoi-nage a rýchlým a přesným přechodem a do boje na zemi (ne-waza), ve kterém převládaly techniky páčení. Kouzlo jeho úspěchu v letech 1994-1997 bylo dáno zodpovědným přístupem a výbornou fyzickou a technickou přípravou ve spolupráci s trenérem Borowiakem.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "V roce 2004 podepsal smlouvu s japonskou organizací Pride Fighting Championships zastřešující zápasy v populární bojovém stylu MMA. Za Pride Fighting Championships zápasil do jejího zániku v roce 2007. Později se vrátil do Polska, kde zápasil v MMA pod organizaci Konfrontacja Sztuk Walki (KSW). V profesionálním ringu se na světové úrovni výrazněji neprosadil. Kariéru ukončil se zápornou bilancí 5 výher a 6 proher, z čehož naprostá většina výher byla doma v Polsku v exhibičním duchu např. zápas s olympijským vítězem v zápasu řecko-římském Andrzejem Wrońskim.  Žije ve Varšavě, kde vede zápasnický klub Nastula Club Bielany. Podobně jako jeho osobní trenér Borowiak se objevuje v polských novinách především v situacích kritiky fungování Polského judistikého svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paweł Marcin Nastula (* 26. června 1970 Varšava, Polsko) je bývalý polský zápasník–judista a profesionální zápasník ve stylu MMA, olympijský vítěz v judu z roku 1996.", "tgt_summary": "Paweł Marcin Nastula (born 26 June 1970 in Warsaw) is a Polish judoka and mixed martial artist. He was the 1995 and 1997 Judo World Champion, and 1996 gold medallist at the Olympic Games in Atlanta, Georgia, United States, winning those titles in the U95kg weight category.", "id": 2415901}
{"src_title": "Stolístek přeslenatý", "tgt_title": "Myriophyllum verticillatum", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato křehká rostlina osídlila téměř celou Evropu, vyjma nejsevernějších oblastí, Balkánu a některých středozemních ostrovů. Dále je rozšířena v mírném podnebném pásu v Malé Asii, na Blízkém východě, ve Střední Asii, jižní Sibiři až po Dálný východ včetně Japonska. Roste také v severní Africe v místech přiléhajících ke Středozemnímu moři a mimo arktická a aridní území i v Severní Americe. Je schopna se spolehlivě rozmnožovat až do nadmořské výšky 3500 m. V České republice vyrůstá jen řídce, většinou pouze na územích s dostatkem vodních ploch, např. na jižní Moravě, v Polabí, Českém ráji a na jihu Čech.  Obvyklá místa jsou rybníky, slepá ramena řek, vodní kanály, často zaplavované příkopy, tůně a dolní úseky pomalu tekoucích řek s vodou slabě až středně bohatou na živiny (dusík, fosfor), která bývá neutrální až slabě zásaditá, s vrstvou jílu nebo organického bahna. Obvykle osídluje nevysychající vodu s hloubkou 50 až 100 cm, roste však i v hloubce do 3 m.  Přežívá ztrátu vody, kdy rostlina vytvoří tzv. terestrickou formu. Někdy přímo žije na trvale vlhkých bahnitých březích nebo obnažených dnech a tehdy vyrůstají 10 až 15 cm vysoké \"stromečkovité\" vzpřímené lodyhy pouze s několika krátkými a tuhými, jasně zelenými segmentovými listy. Potřebnou vlhkost i živiny vstřebává kořínky z bahna.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, převážně vodní rostlina s chabými lodyhami dlouhými 40 až 200 cm, méně často až 300 cm, které vyrůstají z plazivého oddenku v bahnitém dně. Zelené lodyhy, které se ve spodní části se jen řídce větví, dorůstají k vodní hladině a pak pod ní vodorovně splývají. Jsou 3 až 4 mm tlusté a mají blízká internodia, v horní části bývají hustě porostlé 2 až 5 cm dlouhými listy vyrůstajícími převážně v 5četných přeslenech (řidčeji ve 4 nebo 6četných). Tyto trvale ponořené listy mají čepele hřebenitě peřenosečné s 25 až 35 velmi tenkými, často protistojnými úkrojky o délkách 10 až 30 mm. Existuje více variant tvaru segmentů listů.  Na koncích lodyh vyrůstají nad hladinu vztyčená klasnatá květenství o průměrné délce 5 až 15 cm. Obsahují 10 až 25 obvykle 5četných přeslenů s květy, které vyrůstají z úžlabí peřenosečných listenů až pětinásobně delších než květy. V horní části květenství jsou květy samčí, ve spodní samičí a uprostřed mohou být nečetné oboupohlavné. Samčí květy mají drobný kalich a korunu se světle zelenými až nahnědlými lístky 2,5 dlouhými a osm žlutozelených nebo červenavě tečkovaných tyčinek s cca 2 mm dlouhými prašníky. Samičí květy mají květní obaly zakrslé, ze čtyřdílného, téměř kulovitého semeníku vyrůstají čtyři nazelenalé až nahnědlé blizny na krátkých čnělkách. Květy rozkvétají v červnu až září a jsou opylovány větrem. U stolístku přeslenatého je patrný trend k dvoudomosti, jednotlivá květenství mají výraznou převahu samčích nebo samičích květů. Z opylených květů vyrostou hladké, kulovité, poltivé plody o průměru okolo 3 mm, které se později rozpadnou na 4 protáhlé plůdky. Životaschopné plody se vytvářejí i ve květenstvích rozkvetlých rostlin terestrické formy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V průběhu vegetačního období se rostliny množí dělením, kdy úlomky křehkých lodyh v internodiích vypouštějí kořínky. S nástupem chladného podzimního období se u stolístku přeslenatého, jako u jediného druhu rostoucího v ČR, vytvářejí v horních částech lodyh ze zakrnělých listů 2 až 6 cm dlouhé, kyjovité turiony. Jsou to specializované útvary vodních rostlin s morfologickými a fyziologickými adaptacemi pro úspěšné překonání nepříznivého období, pupeny se zásobou živin, kterým nevadí promrznutí.  S nástupem zimního poklesu teplot rostliny pod hladinou uhynou a turiony se od nich oddělí a klesnou ke dnu, na jaře z nich vyrůstají nové rostliny. Před potopením plavou po určitou dobu na hladině a mohou být zaneseny na jiná místa nebo vyplaveny z vody na vlhký břeh, tam na jaře zakoření a vyroste terestrická forma stolístku přeslenatého. K rozmnožování slouží i semena (plůdky), která po rozevření plodů zapadnou do bahnitého dna.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Následkem vodohospodářských úprav stojatých i tekoucích vod dochází ke snižování počtů záplav a následně k vysychání mnoha terénních depresí. V rybnících bývá často chováno přespříliš ryb či tam žijí vegetaci požírající ryby (tolstolobik bílý, amur bílý) nebo ve velkých počtech vodní drůbež. Stejně tak i hromadná rekreace, silné znečištění vody neb používání herbicidů na blízkých polích má za následek úbytek stolístku přeslenatého ve vodách ČR. Byl proto v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" prohlášen za ohrožený druh (C3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Stolístek přeslenatý (\"Myriophyllum verticillatum\") je druh vodních vytrvalých bylin rodu stolístek. Je uzpůsobený k trvalému životu pod vodní hladinou, vyskytuje se ve sladkých vodách na velké části severní polokoule.", "tgt_summary": "Myriophyllum verticillatum, the whorl-leaf watermilfoil or whorled water-milfoil, is a native to much of North America, North Africa, and Eurasia. It closely resembles another native milfoil, called northern water milfoil (\"M. sibiricum\") Whorled water milfoil is also easily confused with four types of invasive milfoils: Eurasian water milfoil (\"M. spicatum\"), Variable water-milfoil (\"M. heterophyllum\"), Parrot feather (\"M. aquaticum\"), and hybrid water milfoil (\"M. heterophyllum X M. laxum\").", "id": 244560}
{"src_title": "Obaleč dubový", "tgt_title": "Tortrix viridana", "src_document": [{"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Druh je rozšířen v celé oblasti západního palearktického výskytu dubu (\"Quercus\" sp.). V Evropě i v Česku je běžným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rozpětí křídel dospělce je asi 16 až 24 mm (uváděno 13mm). Dospělí motýli mají křídla trávově zelená, zelenožlutá až světle zelená. Zadní křídla a zadeček jsou šedé. Hlava je žlutá, hruď zelená a břicho šedé. Mladé housenky jsou okrově šedé až šedobéžové, lesklé a mají tmavé hlavy. Starší housenky jsou špinavě zelené nebo šedozelené. Larvy procházejí pěti fázemi růstu. Vajíčka jsou kulovitá a asi 0,7 mm široká. Jsou zpočátku světle žlutá a později hnědé barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Samice kladou v červnu 50-60 vajíček na větvičky nebo listy lesních i okrasných dřevin. Vajíčka jsou kladena ve skupinách po dvou. Vajíčka jsou zprvu pokryta lepkavými sekrety, které zachytí řasy a nečistoty, a ty pak vajíčka maskují. Zárodek se vyvíjí do dubna příštího roku, kdy se líhnou larvy a raší pupeny.  Mladé larvy se zavrtávají do rašících pupenů, konzumují mladé listy. Housenky živí hlavně dubovým listím, ale také listím z buku lesního, vrby, javoru, bříz, habrů či topolu, ale i kopřivy, borůvky a jiných rostlin. Za tři-čtyři týdny se kuklí v kokonu z listů. Po dalších tři-čtyřech týdnech vylétá jako dospělec. Motýli se rojí od konce května do konce června. Obaleč dubový se vyskytuje především v dubových lesích, dále v parcích a zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Přirození nepřátelé.", "content": "Obaleč dubový je napadán mnohými parazity a je také kořistí predátorů. Mezi jeho přirozené nepřátele patří:", "section_level": 2}, {"title": "Dvoukřídlí.", "content": "\"Actia crassicornis, Actia exoleta, Actia pilipennis, Arrhinomya Tragica, Bessa fugax, Bessa Selecta, Blondelia nigripes, Compsilura concinnata, Discochaeta hyponomeutae, Nemorilla floralis, Nemorilla maculosa, Phytomyptera niviventris, Pseudoperichaeta insidiosa, Zenillia libatrix\"", "section_level": 3}, {"title": "Brouci.", "content": "\"Stenhomalus muscorum.\"", "section_level": 3}, {"title": "Rostlinokékařský význam.", "content": "Obaleč dubový je obávaný patogen listnatých dřevin. Vyskytuje se v populačních vlnách. Při nich dochází jen zřídka k úplným holožírům. Obaleč dubový může žírem oslabovat stromy které můžou podlehnout a uhynout díky dalším faktorům, jako je sucho. Některé oblasti jsou nálety obaleče dubového ovlivněny v různé míře každý rok, jiné jen občas. Patogen poškozuje horní část koruny.  Příznakem napadení je přítomnost housenek, které od konce dubna vyžírají pupeny. Později housenky spřádají listy do ruličky, kde hledají úkryt. Dospělec je poměrně typický, podobná je ale zeleněnka vrbová (\"Earias clorana\"). Housenky lze zaměnit s jiným druhem čeledě.  Ochrana rostlin spočívá v biologickém boji pomocí \"Bacillus thuringiensis\". Uvedenou složku obsahuje například přípravek FORAY 48 B. K chemické ochraně je možno použít insekticidy.* TREBON 10 F", "section_level": 2}], "src_summary": "Obaleč dubový (\"Tortrix viridana\") je motýl, jehož housenky poškozují listy dřevin žírem. V Česku způsobuje při přemnožení rozsáhlé holožíry, které postupují od vrcholu koruny dolů.", "tgt_summary": "The green oak tortrix, Tortrix viridana, also known as the European oak leafroller and the green oak moth is a distinctive green moth whose larvae feed on tree leaves, especially oak.", "id": 919031}
{"src_title": "Obaleč zimolezový", "tgt_title": "Adoxophyes orana", "src_document": [{"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Obaleč zimolezový se vyskytuje v celé Evropě, kde je běžným druhem, stejně jako v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rozpětí křídel dospělce je 1,7–2,2 cm. Samec je menší než samice. V klidu jsou křídla střechovitě složená. Dospělci mají křídla červenookrová u samců, šedohnědá u samic s úhlopříčnými pruhy (je uváděno i světle žluté zbarvení až po žlutohnědou).  Mladé housenky jsou tmavo nebo světle zelené nebo bronzově zelené. Starší housenky jsou tmavě šedozelené nebo tmavě šedé. Larvy procházejí čtyřmi fázemi růstu.  Vajíčka jsou kulovitá a asi 0,7 mm široká. Jsou světle žlutá.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Přezimuje larva ve volně tkaném kokonu v ohbí a rozvětvení větviček nebo v prasklinách v kůře, na jaře se kuklí. Dospělci přezimující generace létají v červnu a kladou na listy snůšky tvořené až 150 vajíčky. K hostitelským rostlinám patří mnoho druhů lesních dřevin, ale obaleč dává přednost jabloním nebo hrušním, třešním, švestkám, meruňkám a rybízu. Mladé larvy konzumují mladé listy, pupeny, plody, květy. Kuklí v kokonu ze suchých listů, který spřádají. Poslední generace se objevuje v září a klade vajíčka které přezimují. Páření a kladení vajíček dochází ve večerních hodinách, kdy teploty jsou kolem 13 °C. Motýli se rojí od konce května do srpna.  Vyskytuje se v lesích, parcích, sadech a zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Obaleč zimolezový dává přednost časně dozrávajícím odrůdám jablek, ale napadá i broskve a meruňky. Škodlivé je, v důsledku krátké doby do sklizně, především napadení plodů housenkami druhé (podle jiných zdrojů třetí) generace, které napadají a znehodnocují plody. Prahem škodlivosti pro třešně a višně v období od počátku rašení do květu je výskyt tří housenek slupkových a pupenových obalečů ve vzorku 100 květních či listových rozet. U slivoní je v období před květem prahem škodlivosti výskyt dvou housenek těchto obalečů na vzorek 100 květních či listových rozet.  U napadených stromů se na jaře objevují bělavým předivem podélně spředené listy, housenky vyžírají pupeny, na listech jsou zřejmé požerky, nebo jsou listy skeletované. Žír je obvykle povrchový, nepravidelný a velký několik centimetrů. Housenky letní generace se vyskytují v době vývoje a zrání plodů a napadají plody. Housenka poškozuje svrchní pokožku a tkáně do hloubky 2-6mm s nepravidelné, příležitostně kulaté. Napadené mladé části jsou deformované, mění barvu (hnědnou) objevují se jizvy a zkorkovatělé plošky, plody nekrotizují.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Ochrana rostlin je možná, biologický boj se provádí pomocí \"Bacillus thuringiensis\". K chemické ochraně insekticidy jsou vhodné následující preparáty:", "section_level": 2}], "src_summary": "Obaleč zimolezový (\"Adoxophyes orana\") je motýl, jehož housenky poškozují listy žírem, květy a plody dřevin požerky. V Česku housenky znetvořují plody a lokálně mohou způsobit až 80% ztráty na výnosech.", "tgt_summary": "Adoxophyes orana, the summer fruit tortrix, is a moth of the family Tortricidae. It is found in the Palearctic ecozone and Taiwan. The wingspan is 17–22 mm. The moth flies in two generations from May to November. The larvae overwinter in loosely woven cocoons.", "id": 2019115}
{"src_title": "Newag Griffin", "tgt_title": "Newag Griffin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První představení lokomotivy E4MSU proběhlo 18. září 2012 na veletrhu InnoTrans v Berlíně. Od konce dubna 2013 proběhly testy lokomotivy v Polsku, nejdříve na zkušebním okruhu, od května 2013 i na síti PKP PLK. Od 18. do 31. července byla lokomotiva testována v čele nákladních vlaků dopravce PKP Cargo se zátěží až 3 440 t. V srpnu 2013 proběhly testy na Železničním zkušebním okruhu Cerhenice, kde lokomotiva byla otestována na střídavých napájecích soustavách 25 kV 50 Hz a 15 kV 16,7 Hz.  Byla avizována rovněž výroba prototypu třísystémové lokomotivy E4MSP pro rychlost 200 km/h. Prototyp měl být hotov do konce roku 2013, ale nestalo se tak.  V prosinci 2015 byl mezi Newagem s polským dopravcem Lotos Kolej uzavřen kontrakt na sedmiletý pronájem pěti stejnosměrných Griffinů včetně jejich údržby. Výroba byla financována společností ING Lease, která se stala majitelem lokomotiv. Lokomotivy označené E4DCUd byly postupně dokončovány během roku 2017, oficiální představení proběhlo na veletrhu Trako, který proběhl v září 2017 v Gdańsku. Lotos však lokomotivy odmítl převzít, neboť podle názoru společnosti lokomotivy nebyly schopny kvůli chybějící palubní části zabezpečovače ETCS plnohodnotného provozu. Newag následně od smlouvy odstoupil a lokomotivy odkoupil. Od února 2018 jsou tři z těchto lokomotiv ve dvouletém pronájmu u dopravce ORLEN KolTrans. Zbývající dva stroje si pronajme PKP Intercity.", "section_level": 1}, {"title": "Technické informace.", "content": "Newag Griffin je rodina čtyřnápravových lokomotiv s průjezdním obrysem definovaným normou UIC 505-1. Celková délka lokomotivy je 19 700 mm. Je určena do čela vlaků o hmotnosti do 3 200 t. Regulace výkonu je provedena pomocí IGBT tranzistorů. Lokomotivy jsou připraveny na instalaci ERTMS a GSM-R.  Verze E4DCUd představená v roce 2017 je určena pro provoz na tratích elektrizovaných stejnosměrnou soustavou 3 kV. Její maximální rychlost činí 160 km/h, hmotnost je 79 tun. Jmenovitý výkon lokomotivy je 6,4 MW, navíc je vybavena pomocným spalovacím motorem o jmenovitém výkonu 420 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Existují plány na sedm verzí těchto lokomotivy, které se primárně liší napájecími soustavami a nejvyšší povolenou rychlostí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Newag Grifin je rodina čtyřnápravových lokomotiv polského výrobce Newag Gliwice vyráběná od roku 2012. Jednotlivé verze se liší počtem napájecích systémů, kterými může být lokomotiva napájena. Kromě elektrických verzí bude existovat i dieselová. Původní obchodní označení lokomotiv bylo \"Elephant\" a až později bylo změněno na \"Griffin\".", "tgt_summary": "Newag Griffin is a series of four-axle electric and diesel locomotives produced by Newag in Gliwice from 2012. The locomotive is made for pulling passenger carriages and cargo. The first version, the E4MSU is a universal multi-system electric locomotive.", "id": 1366339}
{"src_title": "Dark Side", "tgt_title": "Dark Side (Kelly Clarkson song)", "src_document": [{"title": "Informace o písni.", "content": "\"Dark Side\" (temná strana) je píseň americké zpěvačky Kelly Clarkson, napsal ho busbee a Alexander Geringase a produkoval Greg Kurstin. Píseň byla puštěna přes RCA Records 5. 6. 2012 jako třetí singl z pátého studiového alba Stronger. Text písně obsahuje téma přijetí obnovy a vnitřní krásy.  \"Dark Side\" získala obecně pozitivní recenze od kritiků, kteří píseň považovali jako dobrý nástupce písně What Doesn't Kill You (Stronger). Kritici také pochválili vokální výkon Kelly Clarkson míšením s melodií písně jako oblíbený a dech beroucí. Singl se stal jejím druhým po sobě jdoucím číslem 1 v americkém chart Hot Dance Club Songs.", "section_level": 1}, {"title": "Videoklip.", "content": "Hudební video pro \"Dark Side\" režíroval Shane Drake, který také režíroval hudební video pro What Doesn't Kill You (Stronger). To bylo natočeno 28. dubna 2012 v Downtown Los Angeles. Scény, které se odehrávají v centru města, byly natočeny v 1st Street Bridge podél Losangeleské řeky. Videoklip měl premiéru 24. května 2012 na YouTube.  Hudební video hlavně zkoumá přijetí motivů, s dílčími tématy šikany, drogy a závislost na alkoholu. Video začíná Kellyiným zpěvem v tmavém pozadí. V průběhu videa zobrazují scény lidi s jejich bojem v životě (např. muž přišel o práci, dospívající dívka zápasí s váhou, dospívající chlapec pronásledováni a šikanováni, dívku, která nevyhrála královnu krásy bojující s tlaky a drogové závislosti, podnikatel se závislostí na alkoholu, opuštěný válečný veterán, a manželka se rozvádí s manželem).  Video bylo nominována na MTV Video Music Award v kategorii Best Video with a Message (nejlepší video s poslestvím)", "section_level": 1}, {"title": "Živé vystoupení.", "content": "Kelly singl poprvé předvedla na Tour The Troubador v Los Angeles 19. října 2011. Poté na Billboard Music Awards 2012, 20. května 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dark Side(temná strana) je třetí a poslední singl americké zpěvačky Kelly Clarkson z páté desky Stronger. Produkoval ho Greg Kurstin.", "tgt_summary": "\"Dark Side\" is a song by American singer Kelly Clarkson, written by busbee and Alexander Geringas, and produced by Greg Kurstin. The song was released by RCA Records on June 5, 2012 as the third and final single from Clarkson's fifth studio album, \"Stronger\" (2011). \"Dark Side\" is a mid-tempo synth-pop ballad that incorporates a vigorous music box melody with up-tempo beats in choruses, with its lyrics containing the theme of acceptance, recovery, and inner-beauty.", "id": 1329916}
{"src_title": "Bázlivec kalinový", "tgt_title": "Viburnum leaf beetle", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "GALEVI", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Podle EPPO je pro brouka s označením Bázlivec kalinový (\"Pyrrhalta viburni\") používáno více rozdílných názvů, například \"Galeruca viburni\", \"Galerucella viburni\" nebo \"Trirhabda viburni\".", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Bázlivec kalinový je rozšířený v teplých oblastech Severní polokoule a v tropických oblastech Jižní Ameriky, Afriky a severovýchodní Asie. Do Severní Ameriky byl dovezen v roce 1947. V Evropě je původním druhem, a v Česku druhem běžným.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělí brouci jsou podlouhlí, 4-6,5 mm velcí. Krovky jsou pastelově světle okrově žluté. Hřbetní strana je pokryta hustým zlatošedým obrvením (Weston a Hoebeke 2003a). Larvy jsou až 1-6,5(10) mm velké, šedavě bělavé s mnoha pravidelně symetricky umístěnými černými skvrnami a bradavkami, obvykle se nacházejí pod listy.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Přezimují vajíčka. V květnu se líhnou larvy, které prochází třemi instary. Mladé larvy se zdržují na spodní straně listů. Larvy se ale často zdržují společně, ve skupinách. Vyžírají hromadně plošky ve spodní pokožce listů. Později se rozlézají po listech, které skeletují nebo děrují. Dorostlé larvy se kuklí v půdě od začátku do poloviny června a dospělci se líhnou v červenci. Fáze kukly trvá asi 10 dnů (Murray 2005). Dospělci kladou vajíčka od konce června až do října nebo až do prvních mrazů (Weston a Cramer 2006). Během svého života dospělá samice klade až 500 vajec do větviček kaliny a otvor maskuje. Po ukončení rozmnožování dospělci hynou.  Vyskytuje se v parcích, v lesích a v zahradách a všude tam, kde se nacházejí hostitelské rostliny. Těmi jsou dřeviny rodu kalina. Bázlivec kalinový napadá asi 150 druhů kalin.", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinolékařský význam.", "content": "Požer larev vede ke zcela skeletovaným listům kaliny. Na listech se nacházejí larvy brouka. Ty mohou některými znaky (barva, tvar těla) připomínat mandelinku dvacetitečnou nebo a brouci mandelinku druhu Pyrrhalta luteola. Napadení způsobuje opakovaně holožíry a někdy následné odumření napadených dřevin.  K ochraně rostlin se izolují napadené keře, v úvahu připadá také chemická ochrana insekticidy, například Calypso 480SC", "section_level": 1}], "src_summary": "Bázlivec kalinový (\"Pyrrhalta viburni\") je brouk, jehož housenky poškozují listy žírem. Škodí především na kalinách a při přemnožení způsobuje holožír.", "tgt_summary": "Pyrrhalta viburni is a species of leaf beetle native to Europe and Asia, commonly known as the viburnum leaf beetle. It was first detected in North America in 1947 in Ontario, Canada. However, specimens had been collected in Annapolis Royal, Nova Scotia in 1924. In 1996 it was discovered in a park in New York, where native plantings of arrowwood (\"Viburnum dentatum\" complex) were found to be heavily damaged by larval feeding. The UK-based Royal Horticultural Society stated that its members reported \"Pyrrhalta viburni\" as the \"number one pest species\" in 2010. Female beetles burrow into viburnum terminal twigs and create'spaces' in pith tissue. Then they lay eggs in clusters and cover them with frass. Eggs overwinter in these cavities where they are protected from water loss and predation.", "id": 1595451}
{"src_title": "US Open 2013 – ženská čtyřhra", "tgt_title": "2013 US Open – Women's Doubles", "src_document": [{"title": "Finále.", "content": "Vítězem se stala pátá nasazená dvojice Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká z České republiky, která ve finále zdolala australské turnajové osmičky Ashleigh Bartyovou hrající po boku Casey Dellacquové.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "První breakové možnosti získaly v sedmém gamu úvodní sady Australanky, kterým se podařilo vzít podání Hradecké. Náskok 5–3 však nepotvrdily a v další hře následoval re-break českého páru. První set si připsaly osmé nasazené až v tiebreaku poměrem míčů 7:4.  V úvodu druhé sady přišla Hlaváčková o podání. Soupeřky však nevyužily šanci na vedení, když v následujícím gamu ztratily vlastní servis čistou hrou. Následovala šňůra pěti her českého páru, jenž po hladkém průběhu vyrovnal stav utkání na 1–1.  O vítězkách US Open tak rozhodlo třetí dějství, v němž za stavu 3–3 na gamy neudržely Australanky servis. V další hře se však do utkání vrátily, když také Hradecká prohrála podání. Následné třetí prolomené podání v řadě se stalo klíčovým. Český pár využil během deváté hry jednu z výhod a ujal se vedení 5–4. Hlaváčková poté utkání i soutěž ženské čtyřhry ukončila vítězným gamem.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled.", "content": "Hradecká s Hlaváčkovou získaly na US Open premiérový titul v ženské čtyřhře, a po výhře na French Open 2011, druhý grandslam v této soutěži. Hlaváčková navíc triumfovala také ve smíšené čtyřhře spolu s Bělorusem Maxem Mirným. Při slavnostním ceremoniálu na dvorci Arthura Ashe, kde šampiónky obdržely pohár z rukou Chandy Rubinové, Hlaváčková uvedla: „\"Je to úžasné. Nedokážu uvěřit tomu, že jsem tenhle týden vyhrála dva grandslamy\"“.  Vítězky se tak staly historicky první výhradně českou dvojicí, včetně československých hráček, která triumfovala v ženské čtyřhře US Open od jejího prvního ročníku konaného v roce 1889.  Sedmnáctiletá Bartyová a její spoluhráčka Dellacquová prohrály i třetí finále ženského grandslamového debla v sezóně 2013, když poraženy odešly již z bojů o titul na Australian Open a ve Wimbledonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obhájcem titulu v soutěži ženské čtyřhry na US Open 2013 byl italský pár Sara Erraniová a Roberta Vinciová, který ve čtvrtfinále nestačil na sestry Serenu a Venus Williamsovy.", "tgt_summary": "Sara Errani and Roberta Vinci were the defending champions, but lost to Serena and Venus Williams in the quarterfinals.<br> Andrea Hlaváčková and Lucie Hradecká won the title, defeating Ashleigh Barty and Casey Dellacqua in the final, 6–7, 6–1, 6–4.", "id": 1417290}
{"src_title": "Knut Bry", "tgt_title": "Knut Bry", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se a vyrůstal na rodinné farmě v Hallingdalu. Jeho otcem byl Knut Knutsen Bry (1901– 1986), farmář, řezbář a učitel, jeho matkou Sophie, rozená Anfinsetová (1911– 1996). Po ukončení střední školy nastoupil jako učeň v hotelové kuchyni ve městě Al, poblíž svého rodiště. Později pracoval jako šéfkuchař bez diplomu v hotelu Norum v Oslu.  V roce 1970 vyhrál fotografickou soutěž v časopise a začal se věnovat své další velké zálibě, módnímu návrhářství. V letech 1970 – 1975 byl zaměstnán u Franka Varnera, norského módního a textilního magnáta, odkud odešel do Paříže, kde jeho fotografie vlastní módy přitahovaly větší pozornost než samotné módní návrhy.  Všechny tři jeho záliby, gastronomie, móda a fotografie se spojily v jeho dalším povolání módního a reklamního fotografa, kterým se stal, bez formálního fotografického vzdělání, v roce 1975, ve svých 29 letech. Za svoji práci byl oceněn jako „módní fotograf roku 1986“ v USA a „fotograf roku 1989“ v Norsku. Od roku 1980 vystavuje pravidelně v galeriích a muzeích ve své vlasti (kulturní centrum Henie Onstad v Oslu, Preus Fotomuseum v Hortenu, Nord Norske Kunstsamlinger aj.) i v zahraničí (Espace Canon v Paříži, Norilsk v Rusku a další).  Spolupracoval s populární norskou hudební skupinou \"A-ha\" (1982 – 2010) v začátcích její kariéry. Je autorem přebalu alba \"Scoundrel Days\", které skupina nahrála v roce 1986 a také režíroval video s živou nahrávkou skladby \"I've Been Losing You\" během pobytu skupiny na Havaji v červnu roku 1986.  Přispívá do časopisů \"Condé Nast Traveller\", \"Elle\", \"Vogue\", \"Esquire\", \"Vanity\" a mezi jeho klienty patří i světoznámé firemní značky Nike, Christian Dior, Pierre Cardin, Yves Saint Laurent, Piz Buin, Statoil, Citroen, Mercedes, Saab nebo Volvo.  Kromě reklamních fotografií se věnuje i volné tvorbě, která byla též předmětem jeho výstavy \"That & This\" v roce 2009 v New Yorku.  Knut Bry vystupuje jako aktivní ochránce životního prostředí. V této oblasti spolupracuje s nadací Bellona (Bellona Foundation), která byla založena v Oslu v roce 1986 a bojuje proti negativním aspektům života konsumní společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"V tomto článku byly použity některé informace z odpovídajícího článku na anglické wikipedii.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Knut Bry celým jménem Knut Johannes Bry (* 3. října 1946, Hallingdal, Norsko) je norský reklamní fotograf. Spolupracuje se světovými časopisy orientovanými na reklamu a podílí se svými fotografiemi na publikacích a knihách o umění, módě, životním stylu a gastronomii.", "tgt_summary": "Knut Johannes Bry (born 3 October 1946) is a Norwegian fine-art photographer and film director. Bry chose photography as a profession in 1975, when he was 29 years old. He has won a number of photographic awards, among them Photographer of the Year in the United States in 1986 and in Norway in 1989. He has permanent exhibits at the Henie-Onstad Art Centre, the Preus Museum, and Nord Norske Kunstsamlinger. His work has also been exhibited at Espace Canon in Paris, in Norilsk, and various museums in Norway. He has published and contributed to several books within photography, fashion, and food.", "id": 2248681}
{"src_title": "Kasie", "tgt_title": "Cassia (genus)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kasie jsou stromy nebo mohutné keře se střídavými sudozpeřenými listy. Listy jsou uspořádány spirálně nebo dvouřadě. Lístky složených listů jsou vstřícné. Na listech a řapících nejsou přítomna nektária. Květy jsou uspořádány v jednoduchých hroznech, které vyrůstají na konci mladých větévek nebo na starších zkrácených postranních větévkách. Květy jsou nejčastěji žluté nebo růžové, řidčeji červené, bílé nebo i různobarevné. Kalich je pravidelný, pětičetný, koruna je dvoustranně souměrná, složená z 5 lístků, které jsou shodného tvaru nebo je jeden z nich s přívěskem. Tyčinek je 10, z toho 3 jsou dlouhé a s prohnutými nitkami, 3 jsou kratší a přímé a zbývající jsou ještě kratší a sterilní. Tyčinky se liší i způsobem otevírání prašníků: prašníky nejdelších tyčinek se otevírají štěrbinou, zatímco prašníky kratších tyčinek zpravidla bazálními póry. Semeník obsahuje mnoho vajíček. Plody jsou úzce válcovité nebo zploštělé či čtyřhranné nepukavé lusky s četnými semeny uspořádanými v jedné nebo ve dvou řadách. Semena jsou v luscích zcela nebo téměř oddělená přehrádkami a často obklopena měkkou dužninou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Cassia\" zahrnuje asi 30 druhů a je rozšířen v tropech celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Americké druhy kasií jsou podobně jako rostliny rodu sena (\"Senna\") hostitelskými rostlinami žluťásků z rodu \"Phoebis\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V současné taxonomii čeledi bobovité je rod kasie řazen společně s blízce příbuznými rody sena (\"Senna\") a \"Chamaecrista\" do podčeledi \"Caesalpinioideae\". V minulosti byl rod \"Cassia\" řazen v rámci této podčeledi do subtribu \"Cassiinae\" a tribu \"Cassieae\", v roce 2017 však byla podčeleď \"Caesalpinioideae\" komplexně reorganizována a nové rozčlenění na jednotlivé triby nebylo dosud publikováno. Rod \"Cassia\" byl v minulosti pojat široce a zahrnoval asi 500 až 600 druhů. Při pozdějších revizích byla většina druhů přeřazena do blízce příbuzných rodů \"Senna\" a \"Chamaecrista\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V dužnině plodů \"Cassia fistula\" byl zjištěn obsah antrachinonových glykosidů, dále sennosidy A a B, rhein a glukosid rheinu, barbaloin, aloin, kyselina mravenčí, máselná a šťavelová a jejich estery. V semenech jsou přítomny volné galaktomannosové cukry a volné aminokyseliny, v listech rhein a sennosidy A a B.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kasie jsou v tropech často vysazovány jako pouliční a stínící stromy. Mezi nejčastěji pěstované druhy náleží \"Cassia fistula\" a \"C. moschata\" se žlutými květy a \"C. javanica\" s květy růžovými. Mezi další okrasné druhy pěstované v tropech náleží africká \"C. afrofistula\" a indická \"C. roxburghii\". Pěstuje se také kříženec \"Cassia fistula\" a \"Cassia javanica\" pod názvem \"Cassia x nealiae\", vyznačující se broskvově růžovými květy.  Kůra \"Cassia fistula\" obsahuje třísloviny a je využívána jako zdroj červeného barviva. Semena a dužnina plodů tohoto druhu jsou využívány v medicíně jako laxativum. V tradiční medicíně mají využití i jiné druhy, např. \"C. javanica\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kasie (\"Cassia\") je rod tropických dřevin z čeledi bobovité. Vyskytují se v počtu asi 30 druhů v tropech celého světa. Kasie mají často nápadné hrozny žlutých nebo růžových květů a jsou v tropech pěstovány jako okrasné a stínící stromy. Využití mají také v medicíně.", "tgt_summary": "Cassia is a genus of flowering plants in the legume family, Fabaceae, and the subfamily Caesalpinioideae. Species are known commonly as cassias. Cassia is also the English common name of some species in the genus \"Cinnamomum\" of the family Lauraceae. Species of the genera \"Senna\" and \"Chamaecrista\" were previously included in \"Cassia\". \"Cassia\" now generally includes the largest species of the legume subtribe Cassiinae, usually mid-sized trees.", "id": 1056680}
{"src_title": "Kiwi.com", "tgt_title": "Kiwi.com", "src_document": [{"title": "Historie a vlastníci.", "content": "Vývoj vyhledávače započal v říjnu 2011, zakladatelem je Oliver Dlouhý. Další rok v dubnu byla založena společnost SkyPicker.com s.r.o. Na podzim roku 2013 došlo k navýšení základního kapitálu, společnost Touzimsky Airlines za 20 % podíl zaplatila 5 milionů korun. Následně došlo k odkupu konkurenta WhichAirline.com (V ČR Aletenky.cz) V polovině května 2016 došlo k přejmenování portálu na Kiwi.com, přejmenovala se též společnost provozující portál. V roce 2017 získal podíl ve společnosti Jaroslav Kokolus ve výši 8,5%. V roce 2019 převzal většinový podíl společnosti americký fond General Atlantic.  Většinovým vlastníkem společnosti je General Atlantic (53,5%). Následuje zakladatel společnosti Oliver Dlouhý (22,4 %), společnost Touzimsky Airlines (10 %), další ze spoluzakladatelů je Jozef Képesi (12,5 %) a vlastníkem je také Luboš Charčenko (1,4 %).  Na podzim 2017 firma získala dotaci 87,6 milionů korun od ministerstva průmyslu a obchodu. Peníze byly investovány do dalšího rozvoje společnosti společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Produkt.", "content": "Služba je zaměřena na propojování letů vzájemně nespolupracujících leteckých společností. Interaktivní mapa na hlavní straně umožňuje vybrat místo odletu a příletu na základě města, regionu nebo státu. Uživatelé nemusí zadávat přesný čas jejich letu. Systém vždy nabízí nejlevnější variantu z různých aerolinek. V roce 2015 měla společnost tržby ve výši 2,1 mld. Kč, v roce 2016 již 8,4 mld. Kč. Obrat společnosti v roce 2017 činil 17,7 mld. Kč. V roce 2018 to bylo 30,9 mld. Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová média.", "content": "V červenci 2012 se web objevil ve francouzském deníku \"Le Figaro\". O dva měsíce později byl Skypicker zařazen mezi \"10 webů stojících za přidání do záložek\", článku Setha Kugela z \"New York Times\". Busines Insider se v květnu 2015 zmínil o unikátní algoritmu Skypickeru. Condé Nast Traveler napsal o nové aplikaci Skypickeru v prosinci 2015. V únoru 2016 poskytl Oliver Dlouhý rozhovor The HuffingtonPost (od 2017 HuffPost). V listopadu 2016 se o společnosti zmínil i Tech.eu. Oliver Dlouhý se v lednu 2018 stal tváří evropského žebříčku Forbes 30under30 Technology and Malware. Nový Chief Information Officer David Pavlík dal v září 2018 rozhovor britskému webu Travolution.com, který se zaměřuje na online cestovní průmysl. Lonely Planet psal v listopadu 2018. V prosinci 2018 psal o partnerství s čínskou společností Tongcheng-Elong také web traveldailymedia.com.", "section_level": 2}, {"title": "Česká média.", "content": "V dubnu 2013 Hospodářské noviny psaly, že Brněnský Skypicker míří za velkým byznysem. Český Forbes v únoru 2015 zmiňuje investici Ondřeje Tomka ve výši 25 milionů korun do Skypickeru. Levné cestování prostřednictvím českého vyhledávače Skypicker zmiňuje i Technet. Oliver Dlouhý byl hostem pořadu Show Jana Krause v březnu 2016. Česká média také psala o přejmenování společnosti. Týdeník Euro označil Olivera Dlouhého jako českého Zuckerberga v dubnu 2017. Český web Tyinternety.cz v červenci 2017 popsal spolupráci se společností Amadeus. V létě 2018 se k firmě přidal David Pavlík. V roce 2019 česká média především zajímala změna vlastnických struktur společnosti a informovala také o navázání nové spolupráce s leteckou společností AirAsia.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V únoru 2017 získala společnost ocenění za inovativní řešení globálních platebních transakcí pro rok 2017 v oblasti Treasury Management od TMI Awards. V listopadu 2017 byla oceněna jako Best Metasearch Website na Travolution Awards. Žebříček Deloitte Technology Fast 50 v říjnu 2017 ocenil firmu jako Rising Star. Oliver Dlouhý byl lednu 2018 vybrán jako hlavní tvář technologické kategorie pro Europe ́s 30 under 30 časopisu Forbes. Ocenění Finanční ředitel roku předávané Klubem finančních ředitelů získal v dubnu 2017 Juraj Strieženec, CFO. Časopis Forbes Česko ocenil v červnu 2018 společnosti jako nejlepší startup roku, čímž obhájila své prvenství z roku 2017. V říjnu 2018 se společnost umístila na 2. místě v Deloitte Technology Fast 50 2018. V listopadu 2019 společnost oznámila vizi stát se prvním virtuálním globálním super-přepravcem a vyhrála Cenu publika na konferenci Phocuswright v Miami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiwi.com (dříve SkyPicker) je český internetový vyhledávač letenek po celém světě umožňující jejich rezervaci a koupi. Vyhledávač se zaměřuje na propojování letů leteckých společností, které spolu normálně nespolupracují. Díky unikátnímu algoritmu umožňuje společnost kombinaci přepravy více než 750 dopravců. Dále nabízí a propojuje nejen lety, ale i vlaky nebo autobusy. Dnes na Kiwi.com probíhá více než 100 milionů vyhledávání denně a v průměru se přes vyhledávač prodá 33 tisíc letenek denně. Ústředí má v Brně, v roce 2015 společnost zaměstnávala 153 zaměstnanců, v roce 2020 pro ni pracuje přes 2600 lidí po celém světě. Obrat společnosti činil v roce 2016 330 milionů eur. V roce 2017 vzrostl obrat na 700 milionů eur a rok 2018 již překonal hranici 1 miliardy eur.", "tgt_summary": "Kiwi.com (previously known as skypicker.com) is a Czech online travel tech company founded by Oliver Dlouhý and Jozef Képesi in 2012. Through its online portal Kiwi.com provides a fare aggregator, metasearch engine and booking for airline tickets and ground transportation. Its ticket search features Kiwi.com’s \"virtual interlining\" concept – itineraries combined from over 750 carriers, including many that do not usually cooperate in online bookings. The booking service also features the industry-leading Kiwi.com Guarantee, which protects customers from missed connections caused by delay, schedule change, or cancellation. Today, the company handles more than 100 million searches every day and sells an average of 33,000 seats per day. Kiwi.com currently employs over 2,600 people. In November 2019, the company announced its vision to become the world’s first Virtual Global Supercarrier (VGS).", "id": 1979534}
{"src_title": "Náboženství v Brazílii", "tgt_title": "Religion in Brazil", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zdaleka nejvýznamnější postavení zde od začátku 16. století měla a stále má římskokatolická církev. V koloniálním období možnost zvolit si jiné náboženské vyznání ani neexistovala. Na území Brazílie se však katolická víra, šířená jezuity a vyznávaná portugalskými osadníky, setkávala a mísila s náboženskými tradicemi původních obyvatel i otroků z Afriky.  První brazilská ústava z roku 1824 sice zavedla náboženskou svobodu, oficiálním náboženstvím ale zůstal římský katolicismus. V roce 1891 došlo k odluce státu od církve. Katolická církev si nicméně zachovala politický vliv a naprosto dominantní postavení až do 70. let 20. století. Kvůli jejímu odporu např. nebyl až do roku 1977 povolen rozvod.  V posledních desetiletích však došlo k výraznému vzestupu pentekostalismu a afrobrazilských náboženských směrů, poměrně málo vzrostl počet lidí, kteří se nehlásí k žádné církvi. Tyto tendence snížily podíl římských katolíků v brazilské společnosti: zatímco v roce 1970 se za ně považovalo 90 % populace, v roce 2010 to bylo již méně než 65 %.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní příslušnost.", "content": "Spektrum církví, ke kterým se dnes Brazilci hlásí, je velice široké. Všechny níže uvedené počty jejich členů pocházejí z roku 2010, není-li uvedeno jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Katolická církev.", "content": "Přes značný pokles členů zůstává římskokatolická církev v Brazílii se 123 miliony věřících nejmohutnějším náboženským proudem. Ke katolicismu se ještě hlásí Brazilská katolická apoštolská církev se zhruba půl milionem členů, která se od ní v roce 1945 odštěpila a funguje jako na Římu nezávislá.", "section_level": 2}, {"title": "Protestantismus.", "content": "Protestantismus se v Brazílii šířil zejména s působením amerických misionářů ve 2. pol. 19. století. Od konce 20. století zažívá nebývalý vzestup a k nejrůznějším protestantským církvím a hnutím se v roce 2010 hlásilo již přes 22 % společnosti (v roce 2000 to bylo asi 15 %). Dominantní v jeho rámci jsou pentekostální směry: mohutný růst zaznamenalo především Shromáždění Boží (12,3 mil. v roce 2010 vs. 8,4 mil. v roce 2000), silnější postavení mezi nimi dále mají Brazilská křesťanská kongregace (2,3 mil.) nebo Všeobecná církev království Božího (1,9 mil.). Mezi tradičními protestantskými církvemi mají nejvíce členů baptisté (asi 3,7 mil.).  K protestantismu se však celkem hlásí více než 15 významnějších církví či hnutí, z početnějších dále např. pentekostální Igreja do Evangelho Quadrangular (1,8 mil.) či tradiční Adventisté sedmého dne (1,6 mil.) a luteráni (1 mil.).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní náboženství.", "content": "Mezi ostatními náboženstvími převažuje spiritismus (3,8 mil. v roce 2010 vs. 2,3 mil. v roce 2000), Svědkové Jehovovi (1,4 mil.) a dále afrobrazilské synkretické kulty umbanda (400 tisíc) a candomblé (170 tisíc). Asi 240 tisíc lidí vyznává buddhismus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Religiozita v Brazílii je v porovnání s dalšími státy Latinské Ameriky vysoká. K některé z církví či náboženských hnutí se v této dvěstěmilionové zemi hlásí asi 92 % populace. V roce 2010 zhruba 65 % obyvatel, tehdy asi 123 milionů lidí, patřilo k římskokatolické církvi, což z Brazílie činí zemi s nejvyšším počtem katolíků na světě. Asi 22 % lidí (asi 42 mil.) deklarovalo svou příslušnost k protestantismu, přes pět procent (9,3 mil.) pak k jiným náboženstvím.", "tgt_summary": "Christianity is the largest religion in Brazil, with Catholics having the most adherents. Brazil possesses a richly spiritual society formed from the meeting of the Catholic Church with the religious traditions of African slaves and indigenous people. This confluence of faiths during the Portuguese colonization of Brazil led to the development of a diverse array of syncretistic practices within the overarching umbrella of Brazilian Catholicism, characterized by traditional Portuguese festivities. Until recently Catholicism was overwhelmingly dominant. Rapid change in the 21st century has led to a growth in secularism (no religious affiliation), and Evangelical Protestantism to over 22% of the population. The 2010 census indicates that under 65% of Brazilians consider themselves Catholic, down from 90% in 1970, leading Cardinal Cláudio Hummes to comment, \"We wonder with anxiety: how long will Brazil remain a Catholic country?.\" despite falling in most of the country, Catholicism remains strong in most of the Northeast.", "id": 718106}
{"src_title": "Democracy (PC hra)", "tgt_title": "Democracy (video game)", "src_document": [{"title": "O hře.", "content": "Po rozhodnutí, za který národ budete hrát, musíte získat podporu různých politických frakcí (včetně náboženských, patriotů, kapitalistů, socialistů, liberálů, konzervatistů a dalších) a vyhrát nadcházející volby. Hráč představuje politiku a používá posuvníky k nastavení výše státních dotací, daní, zákonů a předpisů v dané oblasti.  Chce-li hráč změnit politiku, musí utratit kapitál, který je generován loajálními ministry.  Je potřeba mít vyrovnaný rozpočet a splácet vládní dluh bez ztráty hlasů, kterou by způsobily vysoké daně.  Hra obsahuje velkou spoustu akcí, dilemat a situací, kterou musí hráč řešit. Příkladem je volba vrchního soudce nebo vysoká úroveň znečištění.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Druhý díl byl vydán v prosinci roku 2007, který se od prvního dílu liší se v tom, že používá smyšlené národy a má mnoho nových funkcí (např. členství ve straně, terorismus). Další díl byl vydán v říjnu roku 2013 a k tomuto dílu hry byly vydány později i datadisky Clones and Drones, Extremism a Social Engineering. Ve vývoji je momentálně datadisk Africa. Democracy 3 poskytuje hráči mnohem více možností, používá reálné národy a poměrně přesná statistická data o daných státech.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"Democracy\" je neobyčejně úspěšná Indie hra. V roce 2005 získala hra ocenění Simulace roku. Server Game Tunel ji ohodnotil 8/10, about.com 3,5/5. V roce 2008 získala Democracy 2, stejně jako první díl, ocenění Simulace roku.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "\"Democracy 2\" je stejně jako první díl, používán řadou škol k výuce ekonomiky a k pochopení politických systémů. Positech Game tyto hry prodává školám za sníženou cenu, aby ji podpořil. Positech vyjádřil touhu po tom, aby se hra používala na co nejvíce školách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Democracy je politická tahová strategie, která byla vydána společností Positech Games v roce 2005. Dvě pokračování přišla v roce 2007 a v roce 2013. Hráč se ocitne v pozici prezidenta či předsedy demokratické vlády. Nejprve musí zavést a měnit politiku v sedmi oblastech (daně, ekonomika, sociální péče, zahraniční politika, doprava, veřejný pořádek - zákony a veřejné služby). Každá politika má vliv na štěstí různých skupin voličů, stejně jako různé faktory (trestná činnost, znečištění ovzduší atd.). Hráč se musí vypořádat s typickými problémy, jako jsou například protesty či bezdomovci.", "tgt_summary": "Democracy is a government simulation game that was first developed by Positech Games in 2005, with a sequel released in December 2007 and a third game in 2013. The player plays as if they are the president or prime minister of a democratic government. The player must introduce and alter policies in seven areas – tax, economy, welfare, foreign policy, transport, law and order and public services. Each policy has an effect on the happiness of various voter groups, as well as affecting factors such as crime and air quality. The player has to deal with \"situations\", which are typically problems such as petrol protests or homelessness, and also has to make decisions on dilemmas that arise each turn.", "id": 1837241}
{"src_title": "Nereceptorová tyrozinkináza", "tgt_title": "Non-receptor tyrosine kinase", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Mezi hlavní funkce nRTKs patří jejich zapojení do signálních drah v aktivovaných T a B lymfocytech. Signalizace mnoha receptorů imunitních buněk je závislá na nRTKs, včetně T-buněčných receptorů (TCR), B-buněčných receptorů (BCR), IL-2 receptorů (IL-2R), erytropoetinových (EpoR) a prolaktinových receptorů. T-buněčné koreceptory CD4 a CD8 využívají při své signalizaci také nRTKs, konkrétně enzym Lck z rodiny Src kináz. Po navázání antigenu na TCR dochází k autofosforylaci Lck, který následně fosforyluje i zeta řetězec T-buněčného receptoru. Vazba nereceptorové tyrozinkinázy Zap70 na TCR umožní pokračování signalizace až do jádra, kde dochází k transkripční aktivaci cytokinových genů. Další člen této proteinové rodiny, tyrozinkinázy Lyn, se účastní signalizace zprostředkované B-buněčným receptorem. Stimulace BCR a následná aktivace Lyn vede k fosforylaci dalších kináz, například Syk, Zap 70 a Btk. Mutace některých enzymů účastnících se buněčné signalizace jsou spojené s lidskými onemocněními, například mutace genu pro Btk vedoucí k expresi nefunkčního proteinu jsou odpovědně za X-vázanou agamaglobulinémii, onemocnění charakterizované nedostatkem zralých B lymfocytů.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Na rozdíl od receptorových tyrozinkináz, nRTKs neobsahují domény typické pro receptorové proteiny, jako je extracelulární ligand-vazebná doména a transmembránová doména. Většina nRTKs se nachází v cytoplazmě, některé jsou však také ukotveny v plazmatické membráně, nikoli však pomocí transmembránové domény, ale pomocí modifikací na N-konci proteinu. Takto ukotvené kinázy mají obvykle modulární strukturu, kde jednotlivé moduly jsou navzájem propojeny pomocí tzv. linker sequencí. Doména vykonávající funkci nRTKs se nazývá tyrozinkinázová katalytická doména. Je složena z 275 aminokyselinových zbytků a lze na ni rozlišit malý a velký lalok. Malý lalok katalytické domény váže ATP, či jiný nukleosidtrifosfát, a velký lalok váže substrát. Po navázání ATP a substrátu na enzym dochází ve štěrbině mezi laloky ke katalýze přenosu fosfátu. Bylo zjištěno, že nRTKs mají určité sekvenční preference v okolí cílového tyrozinu. Například preferenční sekvence pro kinázu Src je Glu-Glu/Asp-Ile-Tyr-Gly/Glu-Glu-Phe a pro kinázu Abl Ile/Val-Tyr-Gly-Leu-Val/Val. Rozdíl v sekvenčních preferencích těchto dvou kináz naznačuje, že fosforylují odlišné cíle.  Nereceptorové tyrozinkinázy neobsahují pouze tyrozinkinázovou katalytickou doménu, dále jsou v jejich struktuře přítomny domény, které zprostředkovávají protein-protein, protein-lipid a protein-DNA interakce. Nejdůležitějšími doménami zajišťujícími protein-protein interakce jsou SH2 (Src Homology 2) a SH3 (Src Homology 3) domény. Delší SH2 doména, obsahující přibližně 100 aminokyselinových zbytků, vytváří hlubokou štěrbinu, která váže fosfotyrosinové zbytky (P-Tyr) jiných proteinů. SH3 doména o délce ~60 aminokyselinových zbytků váže proteinové sekvence bohaté na prolin, které jsou schopné tvořit polyprolinové smyčky II. typu. Některé nRTKs, které ve své struktuře neobsahují SH2 a SH3 domény, mají jiné protein-protein interagující domény specifické pro jednotlivé podrodiny. Příkladem jsou tyrozinkinázy rodiny Jak, které obsahují doménu vázající se na intracelulární části cytokinových receptorů, nebo tyrozinkinázy rodiny Fak, které obsahují doménu vázající fokální adheze. U nRTK Abl najdeme jak SH2 a SH3 doménu, tak další interakční domény: DNA vazebnou a F-aktin vazebnou doménu. Rodiny Btk a Tec kináz obsahují také SH2 a SH3 domény a navíc ještě PH doménu, jež se váže na fosfatidylinositol lipidy. Prostřednictvím této domény se mohou kinázy vázat na aktivované signální komplexy proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Nereceptorové tyrozinkinázy jsou nejčastěji regulovány prostřednictvím fosforylace tyrozinu v aktivační smyčce. Až na několik málo výjimek, vede tato modifikace ke zvýšení enzymatické aktivity. Fosforylace aktivační smyčky může být zajištěna trans-autofosforylací nebo fosforylací jinými nRTKs. Negativně může být aktivita těchto enzymů regulována například fosforylací tyrozinových zbytků mimo aktivační smyčku. Protein tyrozinfosfatázy (PTPs) katalyzují defosforylaci tyrozinu a tak se také podílejí na regulaci aktivity nRTKs. Většinou aktivitu nRTKs snižují, mohou však mít i pozitivní vliv na jejich činnost.  Src a Abl rodina  Tyrozinkinázy rodiny Src obsahují ve své struktuře několik typických oblastí: myristylovaný konec, oblast kladně nabitých aminokyselinových zbytků, SH2 a SH3 domény, tyrozinkinázovou katalytickou doménu a krátkou C-terminální oblast. V jejich struktuře najdeme dva hlavní tyrosinové zbytky hrající roli v regulaci enzymové aktivity prostřednictvím fosforylace. K potlačení aktivity kinázy dochází fosforylací Tyr-527 u C konce proteinu. Tato reakce je katalyzována tyrozinkinázou Csk. Experimenty s v-Src, onkogenní variantou Src kinázy, potvrdily význam tohoto tyrosinového zbytku v regulaci aktivity enzymu. Protein v-Src je oproti Src zkrácen a nepřítomnost regulačního Tyr-527 v jeho sekvenci způsobuje konstitutivní aktivitu této kinázy, a tudíž i nekontrolovatelný růst buňky. Dalším regulačním místem v molekule Src je Tyr-416, jehož mutace vedou také ke zvýšení aktivity kinázy. Pro negativní regulaci Src kináz jsou také důležité domény SH2 a SH3. Mutace, které naruší vazební funkčnost těchto domén, vedou k aktivaci příslušné kinázy. Nereceptorová tyrozinkináza Abl také obsahuje SH2 a SH3 domény, jejich role v regulaci aktivity enzymu se však liší. Mutace SH2 domény narušující její funkčnost nevedou k aktivaci Abl kinázy, z čehož vyplývá, že se tato doména nepodílí na její negativní regulaci. Abl se od Src liší také tím, že na svém C-konci nemá fosforylační místo určené k negativní regulaci. K té slouží u Abl tedy jen SH3 doména, jejíž mutací dochází ke konstitutivní aktivaci enzymu.  Syk a Jak rodina  Zap70, enzym z rodiny Syk kináz, je regulována pomocí dvou regulačních míst. Fosforylací Tyr-493 v aktivační smyčce enzymu dochází ke zvýšení jeho aktivity. Tato fosforylace je katalyzována enzymem Lck, patřící také mezi nRTKs. Naopak fosforylace Tyr-492 inhibuje aktivitu kinázy Zap70, jeho mutace způsobuje hyperaktivitu enzymu. Kináza Syk je regulována SH2 doménami. Vážou se na ITAM motiv (Immunoreceptor Tyrosine-based Activation Motif) T-buněčného receptoru, což vede ke stimulaci katalytické aktivity kinázy. Členové proteinové rodiny Jak obsahují speciální pseudo-kinázovou doménu, sekvenčně velmi podobnou katalytické doméně. Tato pseudo-kinázová doména je enzymaticky nefunkční. Pokud v ní nahradíme několik klíčových aminokyselinových zbytků, dochází k inaktivaci kinázy. Tato skutečnost naznačuje, že právě tato doména může hrát roli v regulaci aktivity kináz rodiny Jak. Byly provedeny experimenty s mutantními kinázami Tyk2, u kterých byla pseudo-kinázová doména odstraněna, což vedlo k inhibici jejich katalytické aktivity a narušení signalizace in vitro, na které se podílejí. V kontrastu s tímto pozorováním jsou výsledky experimentu provedeného s dalším členem Jak rodiny, Jak2 kinázou. Autoři zde také použili enzym, který postrádal pseudo-kinázovou doménu, byl však plně schopen zprostředkovat signalizaci růstového hormonu. Bylo zjištěno, že v aktivační smyčce této domény jsou dvě místa možné fosforylace tyrozinu. Autofosforylace prvního tyrozinu je důležitá pro stimulaci tyrozin-kinázové aktivity, role druhého tyrozinu však zatím nebyla zjištěna. Úloha pseudo-kinázové domény v regulaci kináz Jak rodiny není tedy zcela objasněna. Regulaci kináz Jak rodiny zajišťují dále i SOCS proteiny (Supressor of Cytokine Signaling). Tyto proteiny obsahují pseudo-substrátovou sekvenci, jež se váže do aktivního místa kináz. Některé SOCS proteiny mají SH2 doménu, prostřednictvím které se vážou na fosfotyrozin v aktivační smyčce kinázy, a usnadňují tak interakci mezi pseudo-substrátovou doménou inhibičního proteinu a kinázovou doménou enzymu. Vazba SH2 domény do aktivační smyčky může také blokovat přístup substrátu nebo potlačit katalytickou aktivitu kinázy změnou konformace aktivní smyčky.", "section_level": 1}, {"title": "Inhibitory.", "content": "Mutace genů pro tyrozinkinázy mohou způsobit abnormální aktivitu těchto enzymů. Patologické zvýšení aktivity může být zodpovědné za růst a progresi nádorových buněk, indukci rezistence vůči lékům, vznik metastáz, či neovaskularizaci nádorů. Inhibice tyrozinkináz by tak mohla pomoci při léčbě nádorových onemocnění. Některé inhibitory jsou již testovány jako protinádorová léčba. Takováto cílená léčba blokuje intracelelární procesy zapojené v nádorové transformaci buněk a/nebo v údržbě maligního fenotypu nádorových buněk. Receptorové tyrozinkinázy jsou obvykle blokovány monoklonálními protilátkami, které blokují extracelulární doménu receptoru a brání tak navázání ligandu. Ke specifické inhibici nereceptorových tyrozinkináz se však používání nízkomolekulární látky označované TKI (Tyrosine-kinase inhibitors), které blokují buď přímo kinázu nebo jiný protein podílející se na stejné signalizační dráze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nereceptorové tyrozinkinázy (nRTKs) jsou cytoplazmatické enzymy, které katalyzují přenos fosfátové skupiny (fosforylace) z nukleosidtrifosfátu, zejména z ATP, na tyrosinové zbytky v proteinech. Tyto enzymy z rodiny proteinkináz zajišťují regulaci mnoha buněčných funkcí prostřednictvím fosforylace proteinů účastnících se signálních drah. V lidském genomu je kódováno více než 2000 proteinkináz a více než 90 z nich patří do rodiny tyrozinkináz. Tyrozinkinázy můžeme rozdělit do dvou hlavních rodin: receptorové tyrozinkinázy (Receptor Tyrosine Kinases; RTKs) a nereceptorové tyrozinkinázy (Non-Receptor Tyrosine Kinases; nRTKs). Zatím bylo v lidském genomu objeveno 32 genů kódujících enzymy patřící do rodiny nereceptorových tyrozinkináz.", "tgt_summary": "Non-receptor tyrosine kinases (nRTKs) are cytosolic enzymes that are responsible for catalysing the transfer of a phosphate group from a nucleoside triphosphate donor, such as ATP, to tyrosine residues in proteins. Non-receptor tyrosine kinases are a subgroup of protein family tyrosine kinases, enzymes that can transfer the phosphate group from ATP to a tyrosine residue of a protein (phosphorylation). These enzymes regulate many cellular functions by switching on or switching off other enzymes in a cell.", "id": 1535446}
{"src_title": "Ford Racing", "tgt_title": "Ford World Rally Team", "src_document": [{"title": "Rally.", "content": "Ford do rally postavil mnoho aut dnes má mnoho vozů Fiesta a vyvíjí další. Jsou tu: Fiesta S2000, Fiesta RS WRC, Fiesta R2, Fiesta RRC a nejnovější Fiesta R5. Série Fiest nahradila předchozí sérii Focusů které nahradily předtím Escorty a ty Sierry. Poslední titul v poháru konstruktérů Ford vyhrál s Focusem WRC v roce 2007 s jezdci Marcusem Grönholmem a Mikkem Hirvonenem. Dnes V Rally provozuje tým Qatar M-Sport World Rally Team s jezdci Madsem Ostbergem, Jevgenijem Novikovem, Nasserem Al Attiyahem a lídrem týmu Thierry Neuvillem. Šéfem týmu je Malcolm Wilson.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Již před tím ale tým připravoval vozy Ford Lotus Cortina a Ford Escort a Ford Capri první generace. Velice úspěšným vozem se stal Escort RS 1800 postavený na základu druhé generace. V éře skupiny B se tým od sezony mistrovství světa v rallye 1986 účastnil s vozem Ford RS200. Po zrušení skupiny B se chvíli objevovaly vozy Escort RS2000, ale výraznějších úspěchů získal tým s upraveným vozy Ford Sierra Cosworth, Sierra RS Cosworth a Sierra XR4i. Po diskvalifikaci týmu Toyota Motorsport se hlavní hvězdou týmu stal Carlos Sainz. V sezoně 1996 získal s vozem Ford Escort RS Cosworth titul vicemistra.  Od následující sezony vstoupily v platnost předpisy o kategorii WRC a tým Ford byl jeden z prvních dvou, které se do této kategorie zapojily. Od sezony 1999 začal tým nasazovat Ford Focus WRC a stal se tak prvním týmem mistrovství světa, který představil druhý vůz specifikace WRC. Týmovým jezdcem se stal Colin McRae, který v týmu vydržel až do sezony mistrovství světa v rallye 2003. Toho od roku 2000 doplnil navrátivší Sainz a Francois Delecour. V nižší kategorii tým pravidelně nasazoval vozy Ford Puma Kit Car a Puma S1600. Když Puma zestárla, nahradil jí nový typ Ford Fiesta S1600.  Od roku 2002 se v týmu objevil ještě Markko Märtin. Focus byl kompletně přepracován v roce 2003, kdy do týmu přišel Mikko Hirvonen. Od roku 2006 byl představen speciál na základě druhé generace Focusu. Členem týmu se stal Marcus Grönholm. Od roku 2010 se tým začal angažovat i v šampionátech IRC a SWRC s novým vozem Ford Fiesta S2000. Prvním startem tohoto vozu byla Rallye Monte Carlo 2010, kde Hirvonen zvítězil. Od sezony Mistrovství světa v rallye 2011 tým startuje s vozy Ford Fiesta RS WRC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ford Racing je závodní odvětví automobilky Ford. V současnosti se zaměřuje na Rally, NASCAR, Mistrovství světa cestovních vozů, V8 SuperCars, Grand-Am, FIA GT, Formule Drift, Formule Ford a ADAC GT Masters. Tým má za sebou mnoho titulů v rally a známý jeho rallyový model je Ford RS200. V současnosti je jejich voze Ford Fiesta RS WRC.", "tgt_summary": "The Ford World Rally Team, also known as the \"Ford Motor Co. Team\" prior to 2005, is Ford Motor Company's full factory World Rally Championship team. In its current form, it has been a competitor since the 1997 season, when Ford Motor Company's motorsport arm selected the Malcolm Wilson Motorsport company to run its factory team, entering the Ford Escort World Rally Car. The new team took their first victory in the 1997 Acropolis Rally.", "id": 338091}
{"src_title": "Felina", "tgt_title": "Felina (Breaking Bad)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Chvíli po tom, co opustil bar, opouští Walter White (nyní známý pod přezdívkou Pan Lambert) New Hampshire v ukradeném autě. Při návratu do Albuquerque sleduje Gretchen a Elliota Shwartzovi k jejich novému domu v Santa Fe. Přikáže jim, aby dali jeho zbývajících 9,72 milionů dolarů Waltovi Jr., který je zdědí po jeho osmnáctých narozeninách. Poté dodá, že je to jejich šance napravit situaci (orig. \"make things right\"). Pod hrozbou objevivších odstřelovačů, čekajících venku, Schwartzovi souhlasí. Po tom, co Walter odejde, zaplatí Badgerovi a Skinny Petemu za míření červeným laserovým ukazovátkem, kterým napodobili odstřelovače. Také od nich zjistí, že Jackův gang stále vaří a distribuuje modrý metamfetamin, z čehož si vydedukuje že Jesse Pinkman (Aaron Paul) žije.  Walt přistihne Todda (Jesse Plemons) a Lydii (Laura Fraser) při jejich setkání v kavárně a udělá jim obchodní návrh. Později Merie (Betsy Brandt) volá Skyler (Anna Gunn) a informuje jí o tom, že je Walt zpět ve městě a něco plánuje. Walt už ale je u Skyler. Přizná se, že to co udělal je hrozné, a že tím zmařil nespočet životů. Walt předá Skyler loterijní lístek se souřadnicemi hrobu Hanka Schradera a Steva Gomeze a řekne ji, aby ho použila k vyjednávání dohody s DEA. Připouští, že výrobce drog dělal pro sebe, spíše než pro rodinu, s tím, že to dělal, protože si to užíval, byl v tom dobrý a cítil se kvůli tomu naživu. Jde se podívat na Holly a potom se z dálky dívá na Walta Jr. jak přijíždí domů školním autobusem.  Walt se setkává s Jackem (Michael Bowen) a jeho gangem v jejich úkrytu. Jack odmítne Waltovu nabídku, ale před tím, než Walta zabije, nechá si přivést Jesseho, aby Waltovi ukázal, že nejsou partneři a Jesse je Jackův vězeň. Poté, co je Jesse přiveden, ho Walt strhne na zem a ovladačem garážových vrat na jeho klíčích, dálkově odpálí kulomet v kufru jeho auta. Zatímco Jack je zraněn a Todd vyvázl bez zranění, zbytek Jackova gangu je zabit. Walt byl zasažen odraženou kulkou do boku a krvácí. Jesse začne škrtit Todda jeho pouty a zlomí mu vaz. Walt vezme Jackovi jeho zbraň a namíří ji na něj. Jack se mu snaží říct, že pokud ho zabije, tak nikdy nenajde ukradené peníze. Walt ho přesto rychle střelí do hlavy. Poté Walt položí pistoli na zem a pošle jí Jessemu, s tím, že ho má zabít (orig. \"Do it.\"). Jesse ale chce, aby sám Walt řekl, že chce zemřít. Walt řekne, že chce zemřít, načež mu Jesse řekne, ať se tedy zabije sám. Když Walt odchází, zvedne příchozí hovor od Lydie na Toddův telefon a informuje jí, že jí před onou schůzkou v kavárně, vyměnil sáček se stévií za ricin. Jesse a Walt se rozloučí kývnutím hlavy a Jesse mu dá svým pohledem najevo vděčnost. Potom Jesse nasedne do Jackova Chevroletu El Camino, vyrazí bránu a odjíždí.  Walt jde do Jackovy laboratoře a obdivuje jeho vybavení. Po chvíli podlehne jeho zranění a upadá na zem. Okamžik na to přijíždí na místo policie a začne prohledávat laboratoř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felina je poslední díl amerického seriálu Perníkový táta. Je to šestnáctý díl páté série a šedesátý druhý díl celého seriálu. Tento díl režíroval a napsal k němu scénář zakladatel seriálu Vince Gilligan.", "tgt_summary": "\"Felina\" is the series finale of the American drama television series \"Breaking Bad\". It is the sixteenth episode of season five and the 62nd overall episode of the series. Written and directed by series creator Vince Gilligan, it aired on AMC in the United States and Canada on September 29, 2013. It was followed by a sequel film, \"\", which was made available on Netflix on October 11, 2019.", "id": 826505}
{"src_title": "Razilka smrdutá", "tgt_title": "Aposeris", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina je ostrůvkovitě rozšířena po části areálu Evropy, převážně v horách a v přilehlých podhůřích Alp, Karpat a pohoří na Balkáně. Poblíž francouzských Přímořských Alp se výjimečně vyskytuje i na pobřeží Středozemního moře. V České republice vyrůstá pouze na východní Moravě v Bílých Karpatech v okolí města Brumov-Bylnice.  Jejím hlavním biotopem jsou lesní paseky a údolí lesních potoků ve vlhčích a stinných listnatých nebo smíšených lesích, vyžaduje hluboké a vápnem bohaté půdy s dostatkem humusu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, do 20 cm vysoká rostlina s vřetenovitým kořenem z něhož v růžici vyrůstají listy s krátkým křídlatým řapíkem. Listy bývají dlouhé 12 až 20 cm a v obrysu jsou tvaru vejčitého až široce obkopinatého. Jejich čepele jsou hluboce peřenosečné a mají postranní úkrojky nepravidelně trojúhelníkovité nebo obdélníkovité, koncový je kosníkovitý. Jsou lysé, pouze na žilkách z obou stran roztroušeně drsně chlupaté. Rostlina obsahuje (zejména kořeny a starší listy) bílou mléčnou šťávu. Po rozemnutí nať páchne po nahnilých bramborách.  Z listové růžice vyrůstá holý, bezlistý a nevětvený stvol 10 až 20 cm vysoký s jediným úborem zářivě žlutých květů. Úbor je chudokvětý a mívá jen okolo 2 cm v průměru. Jazykovité kvítky jsou uspořádány radiálně v několika řadách a délka liguly se zmenšuje od vnějšku do středu. Zvonkovitý zákrov má ve dvou řadách lysé, tupé listeny čárkovitě vejčité nebo podlouhlé, vnitřní jsou podstatně delší než vnější.  Protandrické květy jsou opylovány létajícím hmyzem, fakultativně může dojít i k samoopylení. Kvetou od května do července. Rostlina je hemikryptofyt, je diploidní 2n = 16. Plodem je asi 4,5 mm dlouhá žlutavě hnědá nažka bez chmýru. Rozmnožuje se úlomky kořenů nebo semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Razilka smrdutá je, s ohledem na velmi nízký počet lokalit na kterých se v ČR vyskytuje, Vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. i v Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2012 zařazena mezi druhy kriticky ohrožené (C1r).", "section_level": 1}], "src_summary": "Razilka smrdutá (\"Aposeris foetida\") je nízká, stínomilná, nevábně páchnoucí bylina se žlutými květy. Je to jediný druh monotypického rodu razilka který je v čeledi hvězdnicovitých řazen do podčeledě \"Cichorieae\".", "tgt_summary": "Aposeris is a genus of flowering plants in the daisy family. There is only one known species, \"Aposeris foetida\", widespread across much of Europe.", "id": 1261043}
{"src_title": "Martin Sentiváni", "tgt_title": "Martin Szentiványi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v čistě slovenské oblasti Liptova v zemanské rodině. V roce 1653 vstoupil k jezuitům, řád ho vyslal na vysokoškolská studia do Vídně, kde studoval filozofii a teologii. Ve studiích pokračoval v jezuitském hornouherském centru v Trnavě. Na tamější univerzitě poté i vyučoval. V roce 1665 byl vysvěcen na kněze a řád jej vyslal na řadu míst v celé monarchii (Košice, Štýrský Hradec, Vídeň) i v zahraničí (bavorský Mnichov). Přednášel hebrejštinu, matematiku, logiku. Ve filozofické práci vycházel především z Aristotela, Francise Bacona, Reného Descarta a Nicolase Melabranche. V roce 1674 se stal správcem významné trnavské tiskárny.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost v oblasti knihtisku a vydavatelství.", "content": "Trnavská jezuitská knihtiskárna byla proslavená v celých Uhrách. Sentiváni ji vedl dlouhých 22 let, vylepšil její technické vybavení a vůbec se zasloužil o rozvoj tiskařství i knižní kultury v Horních Uhrách. Taktéž sestavil katalog univerzitní knihovny v Trnavě. Ve vydavatelské činnosti se snažil jazykově zaměřovat na všechny národy v Uherském království. Vydával vědeckou ročenku „Ephemerides“, připravil nové vydání uherského práva Corpus iuris hungarici, pro Rusíny a Srby vydal katechismus v hlaholském písmu. V roce 1699 vydal také „Bukvar jazyka slavenska“ od J. Kornického.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sentiváni se ve své tvorbě věnoval odborným i populárním tématům. Psal texty do lidových kalendářů i odborné teologické statě. Byl též významným encyklopedistou, když sepsal první všeobecnou encyklopedii v Uhersku „Curiosiora et selectiora variarum scientiarum miscellanea I-III“. Tato encyklopedie v barokním smyslu shrnuje dobové poznatky z různých oborů od historie (obhajoval postavení Slovanů v Uhrách a jejich právo na autonomii), přes přírodní vědy, medicíny, techniky až po astronomii. Speciální pozornost věnoval i zemědělství a především hmyzu, který způsoboval škody rolníkům. V této encyklopedii shrnul nejdůležitější poznatky z oblasti biologie a přírodovědy a ve své době šlo o nejvýznamnější přírodovědné dílo vydané na území Uherska. Důležité bylo, že encyklopedie měla formu dialogickou, což ji zpřístupňovalo i méně vzdělaným vrstvám. Většinu děl vydal v latině a k hlavním pracím, kromě výše zmiňovaných, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Sentiváni (také Martin Svätojánsky, maďarsky Szentivány(i) nebo Szent-Ivány, latinsky Szentivanius, 20. října 1633, Liptovský Ján – 29. března 1705, Trnava) byl slovenský učenec, filozof, polyhistor, profesor na trnavské akademii.", "tgt_summary": "Martin Szentiványi (born at Szentiván, present-day Liptovský Ján, 20 October 1633 and died at Nagyszombat, present-day Trnava, 5 March 1708) was a polymathic Hungarian or Slovak Jesuit writer.", "id": 1281757}
{"src_title": "Julius Lippert (historik)", "tgt_title": "Julius Lippert (historian)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v rodině broumovského soukenického mistra Vincense Lipperta (1810–??) a jeho manželky Josefy, rozené Schönové (1809–??).  Absolvoval gymnázium v Broumově a Malostranské gymnázium v Praze, pak studoval filozofii, právo a historii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Od roku 1863 působil jako gymnáziální učitel v Litoměřicích. V roce 1869 působil při reformě německé obecné a měšťanské školy v Českých Budějovicích. V roce 1872 se stal ředitelem vyšší reálné školy. Pro své liberální názory nebyl při zestátnění tohoto ústavu ponechán ve své funkci. Přestěhoval se pak do Německa, kde nějaký čas působil jako učitel na různých školách. Založil Společnost pro rozšíření vzdělávání v Německé říši. Od roku 1885 opět působil v Čechách, kde založil podobně orientovaný spolek \"Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützlichen Kenntnisse\". Zpočátku žil v Kundraticích u Litoměřic, po třech letech přesídlil do Prahy. V Praze byl policejně hlášen v letech 1887–1897, poté se přestěhoval do Ústí nad Labem.  Intenzivně se věnoval studiu historie. Počátkem 60. let ještě jako student spoluzakládal \"Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen\" (Spolek pro dějiny Němců v Čechách). V roce 1894 se stal druhým prezidentem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Už během učitelského působení v Litoměřicích vydal roku 1870 knihu \"Geschichte der königlichen Stadt Leitmeritz\". Pro spolek Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützlichen Kenntnisse napsal četná historická a politická pojednání.  V 80. letech se zapojil do politiky. Zasedal v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor). Nastoupil sem 4. prosince 1888 místo Karla Pickerta jako poslanec za kurii venkovských obcí, obvod Děčín, Rumburk atd. V parlamentu usedl do obnoveného klubu německých liberálů, oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných politických proudů.  Od 70. let 19. století se začal angažovat i v zemské politice. Již v doplňovacích volbách v září 1871 byl zvolen v kurii městské (volební obvod Loket, Slavkov, Schönfeld, Bečov, Sangerberg) do Českého zemského sněmu. Na sněm se po této krátké epizodě vrátil až v zemských volbách v roce 1889, nyní za kurii venkovských obcí, volební obvod Šluknov, Haňšpach. Uvádí se jako německý liberál (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik, později Německá pokroková strana). Mandát zde obhájil ve volbách v roce 1895. Od roku 1895 zastával funkci náměstka Nejvyššího maršálka Království českého. V roce 1898 se stáhl z politiky. Rezignoval na poslaneckou funkci. V době vyostřeného česko-německého etnického pnutí totiž ztratil coby stoupenec umírněnější linie své pozice.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Byl ženat, s manželkou Malvínou, rozenou Friedrichovou (1842–??) měl tři děti. Dcera Marie se roku 1894 provdala za obchodníka, amatérského ornitologa a mecenáše Heinricha Lumpeho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Julius Lippert (12. dubna 1839 Broumov – 12. listopadu 1909 Praha) byl rakouský a český historik a politik německé národnosti, v závěru 19. století poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu.", "tgt_summary": "Julius Lippert (April 12, 1839 – December 12, 1909) was an Austrian cultural historian and politician in Bohemia. Lippert was born in Braunau (Broumov) and died in Prague.", "id": 1937928}
{"src_title": "Harry Wilson (1997)", "tgt_title": "Harry Wilson (footballer, born 1997)", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Wilson hrál v mládežnických týmech anglického klubu Liverpool FC. V červenci 2015 byl zařazen do 30-členného kádru pro předsezónní tour Liverpoolu v Thajsku, Austrálii a Malajsii.  V srpnu 2015 odešel na hostování do klubu Crewe Alexandra FC. Tam se mu však moc nevedlo, což bylo způsobeno i dlouhodobým zraněním. Od začátku sezóny 2016/17 je zpět v Liverpoolu. Je kapitánem juniorského týmu U23.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V září 2013 odehrál 3 zápasy za velšský mládežnický tým U17. 23. září se jedním gólem podílel na remíze 5:5 s Maďarskem, 25. září nastoupil do utkání se Skotskem (remíza 0:0) a 28. září dvěma góly výrazně přispěl k vítězství 3:0 nad Slovinskem.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Díky svým výkonům ve velšském výběru U17 obdržel v říjnu 2013 poprvé pozvánku od reprezentačního trenéra Chrise Colemana do seniorského národního týmu Walesu. Zápas s Makedonií 11. října strávil ještě na lavičce náhradníků, za A-mužstvo Walesu nastoupil poprvé 15. října 2013 v kvalifikačním zápase proti Belgii (remíza 1:1), kdy se dostal na hrací plochu v 87. minutě. Tímto se stal nejmladším velšským reprezentantem (ve věku 16 let a 207 dní, čímž překonal o 108 dní dřívějšího držitele rekordu Garetha Balea). Jeho premiéře ve velšském dresu napomohlo rovněž to, že o hráče měla zájem i Anglie (Wales tedy nechtěl ztratit talentovaného mladíka). K jeho debutu ve velšském národním týmu se také váže nevšední zajímavost. Jeho dědeček Peter Edwards si u sázkové kanceláře William Hill v roce 2000 (kdy měl Harry pouhé dva roky) vsadil padesát liber na to, že se Harry jednou stane velšským reprezentantem. Při kursu 1:2 500 bral výhru 125 000 liber.", "section_level": 2}], "src_summary": "Harry Wilson (* 22. března 1997, Wrexham, Wales, Spojené království) je velšský fotbalový záložník a reprezentant. Momentálně hraje za anglický klub Liverpool FC.", "tgt_summary": "Harry Wilson (born 22 March 1997) is a Welsh professional footballer who plays as a winger for club Bournemouth, on loan from Liverpool, and the Wales national team.", "id": 854963}
{"src_title": "Pachyrhizus", "tgt_title": "Pachyrhizus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu pachyrhizus jsou povětšině jednoleté popínavé byliny s kořenovými hlízami, výjimečně téměř vzpřímeně rostoucí vytrvalé byliny. Listy jsou střídavé, trojčetné, dosti velké, s čárkovitými palisty. Čepel lístků je celistvá, laločnatá až hluboce členěná. Květenství jsou úžlabní hrozny, případně laty. Květy jsou modré, fialové nebo bílé. Kalich je trubkovitě zvonkovitý, dvoupyský s 1 lalokem nahoře a 3 menšími dole. Pavéza je okrouhlá, se 2 zahnutými oušky a zelenou skvrnou na bázi. Křídla a člunek jsou přibližně stejně dlouhé. Tyčinek je 10 a jsou dvoubratré. Semeník je téměř přisedlý, na bázi obklopený zvlněným terčem, se zahnutou čnělkou a mnoha vajíčky. Lusky jsou protáhlé, s přehrádkami mezi semeny a zaškrcované.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod pachyrhizus zahrnuje 5 druhů, rozšířených v tropické Americe. \"Pachyrhizus erosus\" vlivem pěstování zdomácněl i v jiných oblastech tropů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Pachyrhizus\" je v současné taxonomii čeledi bobovitých řazen do tribu \"Phaseoleae\". Druhy \"Pachyrhizus erosus\" a \"P. tuberosus\" jsou velmi blízce příbuzné a jejich jména jsou často zaměňována.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Zralá semena \"Pachyrhizus erosus\" obsahují 0,1 až 1% rotenonu a jsou jedovatá podobně jako semena \"P. tuberosus\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druh \"Pachyrhizus erosus\" je pěstován v tropech celého světa pro jedlé kořenové hlízy. Pochází z Mexika a Střední Ameriky, kde byl kultivován již v předkolumbovských časech. Jedlé jsou i nezralé lusky, zatímco zralá semena jsou jedovatá. Podobně jsou využívány i druhy \"Pachyrhizus tuberosus\" z Amazonie a \"P. ahipa\" z Peru, Argentiny a Bolívie. Ze semen jsou vyráběny lékařské přípravky používané na různá kožní onemocnění, svrab a prašivinu. Nálev ze semen \"P. tuberosus\" je drastické projímadlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pachyrhizus (\"Pachyrhizus\") je rod rostlin z čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Zahrnuje 5 druhů převážně popínavých bylin s dužnatými kořeny a trojčetnými listy, pocházejících z tropické Ameriky. Druh \"Pachyrhizus erosus\" je pěstován pro jedlé kořenové hlízy v tropech celého světa, jedlé hlízy mají i druhy \"P. tuberosus\" a \"P. ahipa\".", "tgt_summary": "Pachyrhizus is a small genus of five or six species of tropical and subtropical plants growing from large, often edible taproots.", "id": 1737105}
{"src_title": "Do What U Want", "tgt_title": "Do What U Want", "src_document": [{"title": "O písni.", "content": "Původně singl vyšel pouze jako promo singl k albu, ale kvůli jeho obrovskému úspěchu se Gaga rozhodla z něj udělat druhý oficiální singl místo původně plánované skladby Venus. Do What U Want je o tom, že Gagu všichni kritizují za její postavu, kouření marihuany a spory s Madonnou a vymýšlí si, že je hermafrodit a přesto je jí to jedno a lidé si můžou o ní říkat, co chtějí. Singl začal vznikat v době, kdy Gaga vystupovala na Evropské části jejího turné Born This Way Ball Tour. DJ White Shadow navrhl zpěvačce, aby do písně pozvala R&B zpěváka R. Kelly, Gaga mu zavolala a on souhlasil. Singl měl velký úspěch jak u fanoušků, tak u kritiků. Někteří i psali, že její vokály v písni zní jako vokály Tiny Turner a Christiny Aguilery. Obsahuje prvky 80. let s moderními beaty. Píseň byla použita do reklamy na sluchátka Dr. Dre.", "section_level": 1}, {"title": "Videoklip.", "content": "Videoklip byl natáčen Terry Richardsonem na začátku listopadu. Kvůli pedofilní minulosti zpěváka bylo vydání klipu zrušeno.", "section_level": 1}, {"title": "Živá vystoupení.", "content": "Poprvé singl předvedla 27. října 2013 v britském X-Factoru spolu s propagačním singlem alba Venus. 8. listopadu 2013 se vysílala epizoda britského pořadu The Graham Norton Show, kde Gaga opět vystoupila s Do What U Want a Venus. Singl Gaga poprvé v USA představila na ArtRave, tedy jejím vystoupení na oslavu alba. Společně s R. Kelly ho předvedli i 16. listopadu 2013 v pořadu Saturday Night Life a poté 24. listopadu na předávání cen American Music Awards. Singl předvedla i v Londýně na vánočním koncertě Jingle Bell Ball. Spolu s Christinou Aguilerou tento singl předvedly v americké hudební soutěži The Voice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do What U Want je druhý oficiální singl americké zpěvačky Lady Gaga z jejího třetího studiového alba \"ARTPOP\". Vyšel 21. října 2013, původně jako promo singl. V písni hostuje známý R&B zpěvák R. Kelly. Na písni se autorsky i producentsky podílela Gaga ve spolupráci s DJ White Shadow. Autorsky se dále podílel i host v písni R. Kelly, Martin Bresso a William Grigahcine. Po pár hodinách od vydání se singl dostal na první místa na iTunes v 83 zemích světa. Po úspěšnosti vystoupení v The Voice s Christinou Aguilerou vytvořil DJ White Shadow verzi písně s Gagou a Christinou.", "tgt_summary": "\"Do What U Want\" is a song by American singer Lady Gaga, featuring guest vocals from R. Kelly. The song was released on October 21, 2013 as the second single from Gaga's third studio album \"Artpop\" (2013). The singers wrote the song with DJ White Shadow, Martin Bresso, and William Grigahcine. DJ White Shadow first presented Gaga with the song's initial concept two years prior to its release. The song's production was completed in 2013, with Kelly's vocals added soon after. Warm reception from fans and music critics led to its release as the album's second single.", "id": 1328398}
{"src_title": "Filmová adaptace", "tgt_title": "Film adaptation", "src_document": [{"title": "Adaptační studia v angloamerickém prostředí.", "content": "Teoretik George Bluestone, který bývá označován za „otce“ adaptačních studií, vydal v roce 1957 knihu nazvanou \"Novels into Film\". Rozvíjel myšlenky, jež téměř dvě století před ním nastínil ve svém díle \"Laokoon\" (1766) Gotthold Ephraim Lessing, o specifičnosti jednotlivých umění. Lessing se zabýval rozdíly mezi poezií a malířstvím. Podle něj není možné tyto umělecké disciplíny srovnávat, neboť se vyjadřují jinými způsoby – každá z nich má své přednosti, ale i svá omezení. Bluestone tento model aplikoval na vzájemný vztah literatury a filmu. Zatímco literatura vládne jazykem, hlavní silou filmu je jeho vizualita a ačkoli to tak na první pohled nevypadá, vztahy mezi oběma médii jsou v praxi neslučitelné. Filmař tedy nevytváří adaptaci, ale spíše nové dílo, jehož vazba na jakoukoli literární předlohu je jen velmi slabá. Navzdory vyzdvižení rozdílů mezi literaturou a filmem, byl Bluestone přesvědčen o nadřazenosti psaného slova.  K Bluestonovi odkazoval titulem \"Novel to Film\" (1996) Brian McFarlane, který se rozhodl zkoumat adaptaci pomocí strukturalistického přístupu zaměřeného na narativ. Něco mezi literaturou a filmem přechází prakticky nezměněno a něco dalšího je upravováno a adaptováno. Jako jeden z nástrojů analýzy McFarlane uplatnil termín francouzského vědce Rolanda Barthese základní funkce neboli jádro – u nich platí, že akce, k nimž odkazují, otevírají nebo zavírají nějakou nejistotu či alternativu děje. Tyto základní body příběhu lze snadno převést z knihy do filmu. McFarlane odsuzoval do té doby převládající studie s hlavním důrazem na „věrnost“ vůči knize s odůvodněním, že adaptace nabízí mnoho zajímavějších témat, než jen lamentace, jak filmové zpracování „ničí“ či „przní“ veliká literární díla. Například proč je pro diváky adaptace stále natolik přitažlivá, že navzdory častým námitkám a stížnostem stále chtějí vědět i vidět, jak bude jejich oblíbená kniha ve vizuální podobě vypadat.  O sedm let později přispěla k diskuzi o novém směřování adaptačních studií Kamilla Elliottová knihou \"Rethinking the Novel/Film Debate\" (2003). Poukázala na skutečnost, že adaptace byla opomíjena a zavrhována, neboť má na svědomí dvě hereze vůči estetickým a sémiotickým teoriím 20. století – tvrdí, že slova a obrazy lze převádět z jednoho média do druhého a že forma se dá oddělit od obsahu. Elliottová představuje šest neoficiálních modelů adaptace, které různým způsobem pracují s rozkládáním formy a obsahu, a dokládá je příklady z mnohých adaptací románu Emily Brontëové \"Na Větrné hůrce\". Text uzavírá prohlášením, že budeme-li studovat adaptační „hereze“, dozvíme se toho mnohem více, než když se stále budeme držet logocentrismu, jenž vždy vyzdvihuje psané slovo a odsuzuje jeho audiovizuální podobu. Rozhovor s Kamillou Elliottovou byl uveřejněn v tematickém čísle časopisu Česká literatura (2/2013).  Robert Stam vydal v roce 2005 studii nazvanou \"The Theory and Practice of Adaptation\", v níž dokazoval, že mezi navrhovanými teoretickými postupy interpretace a široce rozvinutou praxí psaní o adaptacích zeje mnohdy hluboká propast. Kritiky často obsahují slova jako „nevěrnost, zrada, znetvoření, zneuctění, bastardizace, vulgarizace či znesvěcení“. Pozornost se stále upírá spíše na to, co se při převodu knihy do filmu ztrácí, než aby se zvažovalo, co příběh v nové podobě získává. Stam poté uvádí několik možných zdrojů nevraživosti vůči adaptaci. Řadí mezi ně mimo jiné předsudek, že literatura, jakožto starší umění, je nadřazena mladšímu filmu, kulturně zakořeněnou ikonofóbii (tj. strach z obrazů) a předpoklad, že adaptace na literatuře „parazituje“. Adaptace se chytila do pasti kritiků. Je-li své předloze věrná, odsoudí ji jako málo kreativní, a pokud se odchýlí, zatratí ji jako ostudnou zradu knihy. Neexistuje jediné správné čtení textu – jestliže adaptace nemůže říct o předloze něco nového, proč by vůbec měla být natočena?  Linda Hutcheonová přinesla v díle \"A Theory of Adaptation\" (2006) významný poznatek, že adaptaci bychom neměli vnímat pouze jako hotové dílo, ale i jako proces jeho vytváření a pozdější divácké recepce. Adaptaci samotnou přirovnává k palimpsestu, neboť kromě okamžitého audiovizuálního zážitku skrze ni „prosvítají“ další texty – předloha i jiná díla, jež máme uložena v paměti; opakování a variace témat spojené do nového intertextuálního celku. Tato „rozpoznávací hra“ nemůže fungovat u diváků neznalých původního díla, kteří sice mohou ocenit film jako autonomní umělecký počin, ale specifické potěšení z vědomého sledování adaptace jim uniká. Žádná adaptace, ať už produkt či proces, se nevznáší ve vzduchoprázdnu, ale vždy existuje v nějakém kontextu – v místě a času, ve společnosti a kultuře a to je třeba brát při interpretaci v úvahu.  Thomas Leitch se hned v úvodu knihy \"Film Adaptation and its Discontents\" (2007) vyrovnává s problematikou věrnostního hodnocení, které odmítá jako neoprávněné a vůči adaptaci nespravedlivé. V dalších jedenácti kapitolách nezkoumá autor ani tak jednotlivé adaptace a jejich předlohy, jako spíše větší tematické celky s nimi spojené. Například jak vypadaly adaptace v době krátkometrážních filmů nebo rozmanitá zpracování Dickensovy \"Vánoční koledy\". V páté kapitole rozvíjí Leitch možné kategorizace adaptací, ale pasáž ukončuje tvrzením, že pro adaptaci je prospěšnější zkoumat ji v širším intertextuálním kontextu, nežli se ji za každou cenu pokoušet zařadit podle nejistých norem. Šestá kapitola se věnuje na příkladu filmů Jih proti Severu a trilogie Pán prstenů otázce, čím je motivována důkladná snaha některých adaptací o věrnost, která by neměla být považována za normu, ale spíše za výjimečný úkaz sledující specifický a pravděpodobně komerční cíl.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptační studia v českém kontextu.", "content": "Literární a filmová historička Marie Mravcová začala již v osmdesátých letech publikovat srovnávací studie o filmových adaptacích a jejich předlohách. Část z nich je zahrnuta v knihách \"Literatura ve filmu\" (1990) a \"Od krále Oidipa k Francouzově milence\" (2001). Kromě těchto textů vydala autorka časopisecky několik podrobných komentářů k filmovým přepisům Jaroslava Havlíčka. Adaptace však byly, snad až s výjimkou Petrolejových lamp, zobrazeny v nepříliš příznivém světle.  Jazykovědec, filmový a literární historik Petr Mareš vydal společně s Alenou Macurovou v roce 1992 knihu \"Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu\". V ní mimo jiné zdůrazňuje, že film – podobně jako divadlo – nepracuje pouze s jazykem, ale také s hudbou, zvuky a rozpohybovaným obrazem. To vše je nutné při dešifrování filmové komunikace brát v potaz. Petr Mareš rovněž připravil s Petrem Szczepanikem antologii \"Tvořivé zrady\" (2005), v níž shromáždili nejvýznamnější příspěvky polských autorů k debatě o filmu a audiovizuální kultuře. Sám pak zpracoval podrobné kapitoly o literatuře ve filmu v \"Dějinách české literatury 1945–1989\".  Petr Málek na začátku devadesátých let uveřejnil ve filmovém časopise Iluminace články \"Konkretizace v literatuře a ve filmu\" (1991) a \"Teorie intertextu a literární kontexty filmu I-II\" (1993). V prvním jmenovaném nejdříve představuje pojem konkretizace, jak ho používal Roman Ingarden a Felix Vodička. V rámci tohoto kontextu se poté obrací k otázce věrnosti: jestliže vnímáme literární dílo jako něco, co neustále nabízí nové konkretizace (dobové i osobní čtenářské), dá se vůbec uvažovat v souvislosti s adaptací o věrnosti či adekvátnosti filmu? V textech z roku 1993 označil „adaptační úhel pohledu, postavený na chápání vztahu mezi oběma uměleckými druhy v rovině závislosti na literární předloze“ za „nutně jednosměrný a jednostranný, a tedy omezený a anachronický“. Místo toho navrhuje přístup intertextuální – film má samozřejmě i nějaké vazby na předlohu, ale zároveň se stává součástí nového univerza textů, z nichž čerpá, nechává se jimi ovlivňovat a sám k němu jako nové dílo přispívá.  Literární historik Petr Bubeníček připravil během posledních tří let tematická čísla časopisů Iluminace (1/2010), kulturně-literární revue Pandora (20/2010) a Česká literatura (2/2013) věnovaná adaptačním studiím a jejich vývoji. V nich se poprvé objevují překlady některých studií Thomase Leitche, Lindy Hutcheonové nebo Kamilly Elliottové, ale i články českých autorů jako jsou Petr Mareš a Petr Málek. Sám Bubeníček k nim přispěl textem věnovaným novému myšlení o adaptacích, případovou studií o Hlídači č. 47 a článkem o přístupech k interpretaci adaptací doplněným ilustračními rozbory.  V dubnu 2013 se v německém Greifswaldu uskutečnila mezinárodní konference \"Film Adaptation: Dialogue among Approaches\" (Filmová adaptace: dialog mezi přístupy), kterou pořádalo Centrum literárních a interkulturních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ve spolupráci s greifswaldským institutem Alfried Krupp Wissenschaftskolleg. Cílem bylo otevřít prostor pro diskuzi o současném stavu adaptačních studií, jíž by se mohli zúčastnit vědečtí pracovníci z různých pracovišť. Během dvou dní zaznělo celkem šestnáct příspěvků od mluvčích pocházejících z České republiky, Spojeného království, Německa, Švédska a ze Spojených států amerických. Byly předneseny referáty teoretické, žánrové, poznatky z oborů translatologie a intermediality i mnoho případových studií. Pojednávalo se například o adaptaci filozofického myšlení Martina Heideggera ve filmu \"The Ister\", o používání koster známých příběhů v pornografickém průmyslu, nebo o možnosti vnímat Alenku v Říši divů jako samostatný kulturní druh, jenž se podle Darwinových zásad přizpůsobuje novému prostředí, aby přežil. Pestrost příspěvků ukázala, jak rozmanité přístupy se mohou při studiu adaptací uplatnit a že se jedná o otázky živé a velmi aktuální.  Po konferenci v Německu přijel Thomas Leitch do Brna, kde v Domě umění pod patronátem katedry České literatury a knihovnictví a Centra literárních a interkulturních studií FF MU vedl třídenní blok přednášek o minulosti, současnosti a možné budoucnosti adaptačních studií (Adaptation Studies 1.0, 2.0, and 3.0). Jako jednu z možností vývoje uvedl, že v dnešní době anonymních autorů blogů, fanfiction a videí na youtube by se adaptace mohla proměnit v jakýsi „divoký druh“, jehož přežití bude záviset na míře pozornosti, kterou se mu podaří získat na úkor ostatních děl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmová adaptace je převod jiného původního díla, jevu či objektu do filmové podoby. Za nejobvyklejší případ můžeme označit audiovizuální zpracování prozaického literárního textu (román, novela, povídka apod.), avšak jak píše v úvodu své knihy \"A Theory of Adaptation\" Linda Hutcheonová, při studiu adaptací si pouze s tímto vztahem nevystačíme. Předlohou filmu se může stát i drama, videohra, muzikál, balet, historická událost, rozhlasová hra, komiks, starší film (adaptace je pak označována za remake), nebo jako v případě slavné série Piráti z Karibiku – zábavní park.", "tgt_summary": "A film adaptation is the transfer of a work or story, in whole or in part, to a feature film. Although often considered a type of derivative work, film adaptation has been conceptualized recently by academic scholars such as Robert Stam as a dialogic process.", "id": 1999507}
{"src_title": "Parenterální výživa", "tgt_title": "Parenteral nutrition", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako první historický mezník v parenterálním podávání léčiv bylo objevení krevního oběhu v roce 1628 Williamem Harveyem. V roce 1656 podal sir Christopher Wren, slavný architekt londýnské katedrály sv. Pavla, zprávu o svých pokusech, ve kterých podával do žíly psům opium, pivo a víno. Od té doby rozvoj parenterální výživy (PV) a infuzní terapie sleduje obecný vývoj technických a vědeckých oborů – především farmacie, chemie, biochemie a fyziologie. Zde jsou shrnuty některé další významné události vztahující se k parenterální výživě:", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Parenterální výživa je aplikována tehdy, pokud nastane jeden z dále uvedených scénářů. Za prvé, pacient nemůže být živen jiným než parenterálním způsobem (enterální výživa je kontraindikována):  Za druhé, pacient může být živen enterálně, ale enterální příjem nestačí pokrýt nutriční potřeby:", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Periferní přístup.", "content": "Tato cesta je určena ke krátkodobé nutriční podpoře. Do periferní žíly je nutno aplikovat roztoky s osmolaritou do 900 mosmol/l, u dětí 600 mosmol/l. Vyhoví kterákoliv periferní žíla na horních nebo dolních končetinách, nejčastěji se pak výživa aplikuje žílou na předloktí.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální přístup.", "content": "Parenterální výživa je aplikována centrální žílou a slouží k dlouhodobé komplexní výživě, přičemž do centrálního žilního katétru aplikujeme roztoky s osmolaritou nad 900 mosmol/l. Nejčastěji se provádí kanylace podklíčkové, hrdelní nebo levé bezejmenné žíly, konec centrálního žilního katétru sahá do horní duté žíly. Při kanylaci i ošetřování je nutno dodržovat sterilní podmínky, hrozí totiž vyšší riziko kanylových sepsí. Pro dlouhodobou parenterální výživu je také možné zavést permanentní katétry vedené podkožním tunelem, nebo implantovat venózní port. Tyto způsoby snižují riziko kanylových sepsí.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Systém jednotlivých láhví (\"multiple bottle\").", "content": "Jedná se o dříve hojně používaný způsob podávání parenterální výživy. Podávání výživy z několika samostatných lahví vede k vyššímu riziku infekce a vyšší spotřebě setů, k dávkování je potřeba dvou infuzních pump. Podávání jednotlivých substrátů vede ke zhoršené utilizaci a častějšímu vzniku nekompatibility při nedodržení koncentračních poměrů infuzních příměsí. Naopak příznivými faktory jsou především nízká cena a možnost rychle měnit složení příměsí.", "section_level": 2}, {"title": "Systém \"all – in - one\".", "content": "Tento systém aplikace parenterální výživy zajišťuje v jednom vaku smíchání tuků, cukrů, aminokyselin, vitamínů, stopových prvků a minerálů. Výhodou je menší spotřeba materiálu, menší náročnost na potřebu technického zajištění a snížené riziko bakteriálních komplikací. Podmínkou užití tohoto systému je průkaz stability směsi daný výrobcem. Indikací jsou zejména chronická onemocnění – syndrom krátkého střeva. Existují komerčně připravované vaky, v nemocniční lékárně je možné při schváleném provozu individuálně připravovat vaky pro konkrétního pacienta.", "section_level": 2}, {"title": "Složení parenterální výživy.", "content": "Složení parenterální výživy má mj. zajistit stabilitu hemostázy, funkční resuscitaci, hojení a růst. Níže jsou uvedeny základní složky parenterální výživy se stručnou charakteristikou.", "section_level": 1}, {"title": "Voda a elektrolyty.", "content": "Potřeba vody a elektrolytů poskytuje základní výchozí bod pro plánování parenterální výživy. V praxi musíme bezpodmínečně zohlednit:  Denní bazální potřebu tekutin kalkulujeme dle Holiday-Segarova vzorce:", "section_level": 2}, {"title": "Cukry.", "content": "Z monosacharidů uplatňovaných v parenterální výživě je glukóza. Glukóza je preferovaným substrátem pro mozek a nervovou tkáň, stejně tak je energetickým substrátem pro erytrocyty, leukocyty a dřeň ledvin. Za normálních okolností je hlavním zdrojem energie.", "section_level": 2}, {"title": "Tuky.", "content": "Tuky jsou druhou složkou neproteinové energie. Tuky v parenterální výživě jsou zdrojem nejen energie, ale i esenciálních mastných kyselin (jedná se zejména o kyseliny Omega-3 a Omega–6, jež jsou ve vyšších koncentracích obsaženy v rybím tuku). V zátěžové situaci by měly zajišťovat cca 15–20 % potřeby energie, za normální situace 30–50% energetické potřeby. Aby nedošlo k deficienci (nedostatku) esenciálních mastných kyselin, je třeba, aby cca 5 % energetické potřeby bylo pokryto tukovými emulzemi. Pro parenterální výživu se užívají emulze sojového oleje (LCT - long chain triglycerides), směsi sojového oleje s MCT (middle chain triglycerides) olejem a částice LCT / MCT.  Tuky nepodáváme při hypercholesterolemii, hypertriacylglycerolemii, při akutním selhání jater, relativní kontraindikací je pancreatitis acuta a nestabilní diabetes.", "section_level": 2}, {"title": "Aminokyseliny.", "content": "Primárním cílem terapeutické intervence do výživy je zabránit katabolismu a podporovat anabolismus. Včasným přívodem aminoroztoků bychom měli předejít vzniku některých deficiencí v zátěžových stavech tak, aby byly trvale vytvořeny příznivé podmínky pro proteosyntézu. S parenterálním přívodem aminokyselin začínáme co nejdříve, a to i ve fázi oběhové nestability a orgánového postižení. Iniciální dávka aminokyselin při katabolismu a snížené toleranci glukosy je 1,0–1,5 g/kg/den a v této situaci volíme zvýšený podíl větvených aminokyselin 40–60 % \"bez ohledu\" na množství dodané energie. V zátěžové situaci může podíl aminokyselin na celkové energetické potřebě činit i více než 30 %. Používané druhy roztoků aminokyselin:", "section_level": 2}, {"title": "Vitamíny.", "content": "Podávání vitamínů je nutné, protože jejich nedostatek vede k poruchám intermediárního metabolismu. Vitaminy totiž vystupují jako koenzymy mnohých metabolických řetězců, což může závažně ovlivnit léčbu pacienta, hojení ran, narušit kalciový metabolismus apod. Vitaminy je třeba v průběhu parenterální výživy doplňovat v celém profilu kromě\"vitaminu D\".", "section_level": 2}, {"title": "Stopové prvky.", "content": "Stopovými prvky rutinně hradíme: železo, zinek, měď, chrom, selen, mangan a jód. Podáváme je nejpozději od 4. týdne parenterální výživy, zinek již od 2. týdne. V případě zvýšené ztráty těchto elementů, nebo v případě, že je pacient v katabolismu, hradíme zinek ihned. Stopové prvky jsou dostupné v komerčních směsích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Parenterální výživou označujeme umělou, náhradní výživu, jež organismu zajišťuje podávání energetických substrátů a živin přímo do krevního řečiště, tedy mimo zažívací trakt, s cílem udržet dlouhodobě uspokojivý nutriční stav a stav vnitřního prostředí pacienta.", "tgt_summary": "Parenteral nutrition (PN) is the feeding of specialist nutritional products to a person intravenously, bypassing the usual process of eating and digestion. The products are made by specialist pharmaceutical compounding companies and are considered to be the highest risk pharmaceutical preparations available as the products cannot undergo any form of terminal sterilization. The person receives highly complex nutritional formulae that contain nutrients such as glucose, salts, amino acids, lipids and added vitamins and dietary minerals. It is called total parenteral nutrition (TPN) or total nutrient admixture (TNA) when no significant nutrition is obtained by other routes, and partial parenteral nutrition (PPN) when nutrition is also partially enteric. It may be called peripheral parenteral nutrition (PPN) when administered through vein access in a limb rather than through a central vein as central venous nutrition (CVN).", "id": 1680985}
{"src_title": "Rambo (kniha)", "tgt_title": "First Blood (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "John Rambo, veterán z vietnamské války, stopuje v Madisonu v Kentucky a zastaví mu místní policejní šerif Will Teasle, který jej považuje za potížistu a vyveze jej za hranice města. Nechce, aby se mu John potuloval po městě. Když se Rambo opakovaně do města vrací, Teasle jej nakonec zadrží a odveze na policejní stanici. Je obviněn z potulky a kladení odporu při zatýkání a odsouzen na 35 dní vězení. Uvnitř malé a vlhké cely se Rambovi vrací vzpomínky na uvěznění v zajateckém táboře ve Vietnamu. Když se ho muži zákona snaží násilím ostříhat a oholit břitvou, zadržený se vzepře, jednoho policistu zabije, druhého těžce zraní a vyběhne nahý ven. Na motocyklu poté uprchne a ukryje se v nedalekých horách. Stane se terčem pronásledování Teaslových mužů.  Rambo využívá svých bohatých zkušeností z těžkých válečných bojů a aplikuje partyzánskou taktiku, která má na svědomí smrt osob, které stojí proti němu. V horách potká zálesáka, který mu věnuje pušku, střelivo, oblečení a jídlo. Má před svými pronásledovateli malý náskok, ale nemůže se dlouho zdržovat. Teasle využil služeb Orvala Kellermana, psovoda a muže, který mu po smrti jeho otce byl de facto náhradním rodičem. Do pátrání je nasazena i helikoptéra a Rambo má namále, když jej stroj najde. Podaří se mu zasáhnout střelce, jehož mozek se rozprskne po kokpitu. Pilot je v šoku a Rambovi se podaří zastřelit i jeho. Od této chvíle se situace obrátí a ze štvaného muže se stává lovec. Teasle se se svými muži dostane do pasti, uvízne na skalní římse. John zastřelí psy i Orvala, jeden z policistů je stržen ze skály dolů. Muži si uvědomí, v jak nevýhodné situace se ocitli. Navíc jim z vysílačky státní policie ohlásí, že kvůli špatnému počasí se k nim brzy nedostane. Také jim sdělí, že proti sobě mají člena speciálních jednotek, cvičeného zabijáka. Tato informace natolik podryje morálku několika nepříliš zkušených policistů, že se rozhodnou utéci. Rambo nakonec jednoho po druhém zlikviduje, uniknout se podaří pouze Teaslovi, který je zachráněn na silnici. Do akce jsou nyní povoláni policisté, členové Národní gardy (rezervní složka americké armády) a účastní se také ozbrojení civilisté, kteří jsou rádi při podobných pátráních. Rambo má plán dostat se přes hranici do Mexika. Teď se situace opět obrací, je to on, kdo se musí skrývat. Jako úkrytu využije jednoho starého dolu, poblíž něhož se nakonec prozradí. Už se hodlá vzdát, ale když ucítí průvan (který mu dá naději, že zde existuje východ, jímž by mohl uniknout), rozhodne se pokračovat v odporu. A skutečně, nalezne nehlídaný východ z jeskyní, nenápadně proklouzne k silnici, kde ukradne policejní vůz a odjíždí do Madisonu. Hodlá město zplundrovat. Vyhodí do vzduchu benzinku, podpálí policejní stanici a budovu soudu.  V závěru se Teasle a Rambo střetávají doslova v duelu. Teasle využije znalosti prostředí a podaří se mu postřelit soka. Sám je však střelen do žaludku. Snaží se nadále pronásledovat Ramba, který se pokouší utéci z města. Oba muži jsou vážně raněni, zároveň je však každý z nich přesvědčen o správnosti svého chování, které si ospravedlňují. Rambo si najde úkryt a chce spáchat sebevraždu za pomoci dynamitu, ale když spatří v odlesku ohně nepolevujícího Teasla sledujícího jeho stopy, usoudí, že bude čestnější pokračovat v boji a zemřít v protipalbě. Podaří se mu Teasla opět zasáhnout, ale je natolik oslabený, že jej už nedokáže dorazit. Teasle umírá a necítí žádnou bolest. Je vyrovnaný. Přistoupí k němu Trautman a informuje jej, že Ramba osobně zastřelil, než aby měl strávit zbytek života ve vězení. Šerif města Madison s ním souhlasí, necítí už nenávist. Je to poslední myšlenka jeho života.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Autor poznamenává, že se inspiroval zkušenostmi svých studentů, kteří bojovali ve Vietnamu. Dalším zdrojem inspirace byl román \"Rogue Male\" (1939) britského mistra thrilleru Geoffreyho Householda. Jméno protagonisty vzniklo podle odrůdy jablek (Rambo), tato jablka Morrellova manželka donesla domů právě v době, kdy hledal vhodné jméno pro hlavního hrdinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rambo (s podtitulem První krev, anglický titul je \"First Blood\") je román kanadského spisovatele Davida Morrella z roku 1972. Dílo se stalo bestsellerem a přivedlo na scénu literární postavu jménem John Rambo, která se stala jedním z pěti nejznámějších literárních charakterů 20. století (vedle Sherlocka Holmese, Tarzana, Jamese Bonda a Harryho Pottera). Rambo jakožto vietnamský válečný veterán se 6 měsíců po návratu do vlasti potuluje a následně se střetává s policejním šerifem Willem Teaslem, který se mu snaží vnutit svou vůli. Vznikne konflikt, který se záhy překlopí do osobní roviny, kdy oba muži touží po eliminaci toho druhého. V románu je dějová linie proložena retrospektivami z prostředí Vietnamu.", "tgt_summary": "First Blood is a 1972 American action thriller novel by David Morrell which was adapted into the 1982 film, \"First Blood\" starring Sylvester Stallone as Vietnam War veteran John Rambo.", "id": 1640161}
{"src_title": "Pedro de Betancur", "tgt_title": "Peter of Saint Joseph de Betancur", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dávné doby.", "content": "Narodil se ve Vilaflor na ostrově Tenerife (Španělsko) do rolnické rodiny, měl čtyři bratry.  Původ rodu sahá až k Janu z Béthencourt, který v 1401 zahájil dobývání Kanárských ostrovů. Ještě sám Pedro de Betancur byl potomkem bývalých domorodců a kastilských osadníků Tenerife ze šestnáctého století.  Do 23 let pracoval jako pastýř. Poté opustil rodnou zemi a plavil se do Ameriky. Dorazil do Havany na Kubě, kde žil více než rok, poté odcestoval do Guatemaly.", "section_level": 2}, {"title": "V Guatemale.", "content": "Když přijel do Guatemaly, byl zcela bez prostředků. Jednoho dne se tak ocitl ve frontě na chleba u františkánů. Prodělal závažné onemocnění, během nějž se poprvé setkal s chudými a vykořeněnými. Velmi toužil stát se knězem a snažil se dostat do jezuitského semináře v San Borgia. Studium ale nezvládal, a proto jej opustil a stal se františkánským terciářem. Snažil se pomáhat chudým a bezdomovcům. Ostatní terciáři jej následovali. Pedro pak v roce 1656 založil Řád bratří Panny Marie z Betléma, jehož cílem bylo sloužit chudým. Petr rovněž napsal několik děl.  Navštěvoval chudé, nemocné, sirotky a umírající, prosazoval základní lidská práva. Tento španělský světec se zasloužil o rozšíření zobrazování Ježíšova narození – jesliček – v Americe.  Jednou z jeho největších tužeb byl návrat do rodné země a pouť do města Candelaria do svatyně Panny Marie, ke které cítil od dětství velkou oddanost. Přání se mu však nesplnilo kvůli náhlé smrti.  Zemřel dne 25. dubna 1667, ve věku 41 let. Byl pohřben v kostele Svatého Františka v Antigua Guatemala, kde jeho hrob navštěvují každý rok tisíce poutníků.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Dne 22. června 1980 byl bratr Petr blahořečen při obřadu v Bazilice sv. Petra papežem Janem Pavlem II. Dne 30. července 2002 byl tímtéž papežem svatořečen v Ciudad de Guatemala. Jeho svátek se slaví 24. dubna, protože 25. duben (výročí jeho smrti) se shoduje se svátkem sv. Marka Evangelisty.  Pedru de Betancur je připisován podobný význam pro evangelizaci Západní Indie jako sv. Františkovi Xaverskému v případě Východní Indie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pedro de Betancur (21. března 1626, Vilaflor, Tenerife – 25. dubna 1667, Antigua Guatemala, Guatemala), (česky Petr z Betancur), známý též jako Santo Hermano Pedro (česky Svatý bratr Petr), byl španělský františkánský mnich a misionář v Guatemale, zakladatel řádu Panny Marie z Betléma (\"Betlemitas\"). Je také uctíván jako svatý římskokatolické církve, první světec Kanárských ostrovů a také považován za prvního světce v Guatemale a Střední Americe.", "tgt_summary": "Peter of Saint Joseph de Betancur (or Betancourt) y Gonzáles, O.F.B. (, March 21, 1626 (Tenerife) – April 25, 1667 (Antigua Guatemala), called Hermano Pedro de San José Betancurt (\"Brother Peter of Saint Joseph Betancur\") or more simply Peter de Betancurt, Hermano Pedro (\"Brother Peter\"), Santo Hermano Pedro (\"Saint Brother Peter\"), or San Pedro de Vilaflor (\"Saint Peter of Vilaflor\"), was a Spanish saint and missionary in Guatemala. Known as the \"St. Francis of Assisi of the Americas\", he is the first saint native to the Canary Islands, is also considered the first saint of Guatemala and Central America for having done his missionary work in those American lands. He was the founder of Order of Our Lady of Bethlehem.", "id": 249775}
{"src_title": "A Katy or a Gaga", "tgt_title": "A Katy or a Gaga", "src_document": [{"title": "Obsah epizody.", "content": "Vedoucí sboru Will Schuester (Matthew Morrison) oznámí, že hlavním konkurenčním sborem na nadcházejícím národním kole soutěže sborů bude Throat Explosion a rozdělí sbor na dvě skupiny, na ty, kteří se cítí jako Katy Perry a na ty, kteří se cítí jako Lady Gaga. Poté každé skupině řekne, aby předvedli píseň opačné skupiny, aby mohli zesílit své slabiny.  V New Yorku, Kurt Hummel (Chris Colfer) přijímá Santanu Lopez (Naya Rivera) a Dani (Demi Lovato) do své nově vzniklé hudební skupiny a uspořádá konkurz na NYADĚ. Jediným přihlášeným je Elliott Gilbert (Adam Lambert), zjevně extravagantní umělec, který si sám říká \"Starchild\" a oslní Santanu a Dani se svým ztvárněním písně \"Marry the Night\", ale Kurt ho oddmítne, protože se bojí, že Starchild by mohl být příliš na hraně a on chce mainstreamovou hudební skupinu. Rachel Berry (Lea Michele) později Kurtovi řekne, že by neměl měnit své umělecké vize, aby se přizpůsobil očekávání. Kurt přehodnotí svá rozhodnutí a pove Starchilda, aby se přidal ke skupině a také přesvědčuje neochotnou Rachel, aby se přidala k jejich skupině, kterou pojmenovala \"Pamela Landsbury\".  V Limě je Sam Evans (Chord Overstreet) překvapený, když zjistí, že Penny Owen (Phoebe Strole) má nečekanou slabost pro špatné kluky a ujímá se úkolu s písní Lady Gaga, aby jí ukázal svou jinou stránku. Mezitím Jake Puckerman (Jacob Artist) začne být frustrovaný ohledně svého vztahu s Marley Rose (Melissa Benoist). Bree (Erinn Westbrooke) pozve Jaka, aby jí pomohl s choreografií pro roztleskávačky a Wade \"Unique\" Adams (Alex Newell) začne být pochybovačný, že by Bree mohla Jaka Marley přebrat. Marley se odmítá pro Jaka změnit a připojuje se oblečená jako Katy Perry k Samovi, Artiemu Abramsovi (Kevin McHale), Blainovi Andersonovi (Darren Criss) a Ryderovi Lynnovi (Blake Jenner) v písni \"Applause\". Toto hudební číslo dopadne zklamáním a Will vyloučí Marley na týden ze sboru, protože na rozdíl od ostatních nesplnila zadání.  Penny se přizná Samovi, že ve skutečnosti zlé kluky ráda nemá a chodí s nimi jen proto, aby si dokázala, že není nudná osoba. Sam se jí přizná, že má podobné zájmy a políbí se. Sam jí poté vezme do školní haly, kde sledují Jaka, Unique, Kitty Wilde (Becca Tobin) a Tinu Cohen-Chang (Jenna Ushkowitz), kteří předvádějí klidnou verzi písně \"Wide Awake\". Jake později přesvědčí Marley, aby se pro něj převlékla jako Kary Perry, ale dostanou se do konfliktu, když mu Marley řekne, že ještě není připravena s ním mít sex. Následující den Jake svádí Bree a vyspí se spolu na pozemku školy. Bree také informuje ředitelku Sue Sylvester (Jane Lynch) o zadání úkolu sboru a ona vyloučí celý sbor na týden za nevhodné oblékání v prostorách školy. Will to odmítá navzdory tomu, že Sue je jeho nadřízená a New Directions se později setkávají v hale, kde v obraně zpívají \"Roar\", současně se skupinou v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "A Katy or a Gaga je čtvrtá epizoda páté sezony amerického hudebního seriálu \"Glee\" a v celkovém pořadí devadesátá druhá epizoda. Scénář k epizodě napsali Russel Friend a Garrett Lerner, režíroval ji Ian Brennan a poprvé se vysílala ve Spojených státech dne 7. listopadu 2013 na televizní stanici Fox. Tento díl obsahuje písně zpěvaček Katy Perry a Lady Gaga, poprvé se v seriálu v hostující roli objevuje Adam Lambert v roli Elliotta \"Starchild\" Gilberta a vrací se Demi Lovato v roli Santaniny přítelkyně, Dani.", "tgt_summary": "\"A Katy or a Gaga\" is the fourth episode of the fifth season of the American musical television series \"Glee\", and the ninety-second episode overall. It was written by executive producers Russel Friend & Garrett Lerner, and directed by co-creator Ian Brennan, and it aired on Fox in the United States on November 7, 2013. The episode features the music of Katy Perry and Lady Gaga, the debut of guest star Adam Lambert as Elliott \"Starchild\" Gilbert, and the return of special guest star Demi Lovato as Dani, Santana's (Naya Rivera) girlfriend.", "id": 2126663}
{"src_title": "The End of Twerk", "tgt_title": "The End of Twerk", "src_document": [{"title": "Obsah epizody.", "content": "Vedoucí sboru Will Schuester (Matthew Morrison) se rozhodne, že New Directions budou při svém vystoupení na národním kole twerkovat, aby tím vylepšili své vystoupení a pověří Jaka Puckermana (Jacob Artist) a Kitty Wilde (Becca Tobin), aby tento tanec naučili i zbytek skupiny. Mezitím Wade \"Unique\" Adams (Alex Newell) používá dámské toalety, ale nachytá ho při tom Bree (Erinn Westbrooke) a je tak donucen vrátit se na pánské toalety. V New Yorku, Rachel Berry (Lea Michele) zkouší \"You Are Woman, I Am Man\" z \"Funny Girl\" se svým kolegou Paolem San Pablem (Ioan Gruffud) a překvapí režiséra Ruperta Campiona (Peter Facinelli), když během vystoupení má na sobě paruku, se kterou režisér po počátečním ohromení souhlasí, protože k postavě Fanny sedí. Rachel později řekne Kurtovi Hummelovi (Chris Colfer), jak bylo pro ní pozitivní, když trochu rebelovala po smrti Finna Hudsona a přesvědčí Kurta, že by si oba měli pořídit tetování.  V Limě je Sue Sylvester (Jane Lynch) zhrozena úkoly ve sboru a zakáže twerking na McKinleyově střední. Will to odmítá přijmout a vystupuje s \"Blurred Lines\" v doprovodu New Directions a dalšími studenty, ale nepochopí skutečný vulgární význam této písně. Sue ho vyhodí, ale on apeluje na školní radu a říká jim, že spousta tanců byla ve své době zakázána a nepochopena, ale postupně je společnost přijala. Školní rada Willa najímá zpět.  Unique je během používání chlapeckých toalet šikanována a ve frustraci zpívá \"If I Were a Boy\". Později požádá Sue o toalety jak pro dámy, tak i pro pány a Sue jako pomstu umístí mobilní toaletu doprostřed sborové místnosti. Will později nabídne Unique, že pokaždé, když bude potřebovat, tak jí umožní vstup na učitelskou toaletu. Když se o tom Sue dozví, tak nabízí, že dá sama Unique klíč od učitelské toalety, pod podmínkou, že Will přestane twerkovat a nebude to se sborem předvádět ani na národním kole soutěže sborů.  V New Yorku je Kurt zděšen, když zjistí, že v jeho tetování je pravopisná chyba a že Rachel si tetování udělat nenechala. Kurt později konfrontuje tatéra (Bradford Tatum), ale chyba je na Kurtově straně, protože mu to nadiktoval s chybou. Tatér nabízí Kurtovi, že mu to zdarma opraví k motivaci, aby nepřestal riskovat a Kurt má nakonec i piercing v jazyku. Ve skutečnosti si Rachel ale nechala udělat tetování, na kterém stojí \"Finn\".  V Limě Bree řekne Marley Rose (Melissa Benoist), že se s Jakem vyspala. Marley Jaka konfrontuje a když ji on potvrdí, že se s Bree vyspal, tak se s ním Marley rozchází a ve smutku zpívá \"Wrecking Ball\" ve školní hale. Následující den Will řekne sboru o své dohodě se Sue, že přestanou s twerkingem a budou se soustředit na jejich silné stránky. Na konci epizody zpívá celý sbor \"On Our Way\".", "section_level": 1}], "src_summary": "The End of Twerk je pátá epizoda páté série amerického hudebního seriálu \"Glee\" a v celkovém pořadí devadesátá třetí epizoda seriálu. Epizodu napsal Michael Hitchcock, režíroval Wendey Stanzler a poprvé se vysílala ve Spojených státech dne 14. listopadu 2013 na televizní stanici Fox. V epizodě se vrací speciální hostující hvězdy, a to Ioan Gruffudd jako herec Paolo San Pablo a Peter Facinelli jako režisér \"Funny Girl\", Rupert Campion.", "tgt_summary": "\"The End of Twerk\" is the fifth episode of the fifth season of the American musical television series \"Glee\", and the ninety-third episode overall. Written by Michael Hitchcock, and directed by Wendey Stanzler, it aired on Fox in the United States on November 14, 2013, and features the return of special guest stars Ioan Gruffudd as Paolo San Pablo, the \"Funny Girl\" leading man, and Peter Facinelli as Rupert Campion, the show's director.", "id": 648673}
{"src_title": "Všenky", "tgt_title": "Mallophaga", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Řád Phthiraptera je v současné době dělen na čtyři podřády: Anoplura, Rhynchophthirina, Amblycera a Ischnocera. Poslední dva (někdy i tři) jmenované byly původně zahrnuty v souhrnném podřádu Mallophaga na základě podobné morfologie a způsobu života. Přestože vztahy mezi těmito skupinami nejsou dodnes úplně jasné, monofyletismus podřádu Mallophaga byl kladistickou analýzou vyvrácen. Všenky tedy již netvoří formální taxon, nýbrž jsou souhrnnou skupinou zahrnující dva podřády Phthiraptera s podobnou morfologií.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Všenky mají drobné (většinou méně než 5 mm dlouhé) zploštělé tělo. Křídla chybí, nohy jsou menší než u vší a zakončené jedním či dvěma drápky. Složené oči mají velmi redukované či úplně chybí. Jako ústní ústrojí slouží všenkám žvýkací mandibuly, které u podřádu Amblycera žvýkají horizontálně a u Ischnocera vertikálně. Amblycera mají navíc maxilární palpy, které u Ischnocera chybí. Tykadla jsou krátká, složená ze tří až pěti článků (u podřádu Amblycera jsou skryta v hlavových drážkách). Hlava je minimálně stejně široká jako hruď, často širší. To slouží jako dobrý znak k odlišování všenek od vší, které mají hlavu vždy užší než hruď.  Celkový tvar a robustnost těla všenky je často dán tím, na které části těla hostitele daný druh žije (a jakým mechanismům tedy musí vzdorovat, aby se na hostiteli udržel). Ptačí všenky osidlují buď křídla, hlavu, tělo, či jsou generalisté. Druhy žijící na křídlech mívají protáhlé úzké tělo, které jim umožňuje skrýt se před vnějšími vlivy (například očistou peří provozovanou hostitelem) do žlábků mezi větvemi pera. Všenky žijící na těle a hlavě bývají kratší a tělo mívají spíše robustní, zaoblené.  Samičky všenek mají zadeček opatřený prstovitými výběžky zvanými gonopody, které jim pomáhají manipulovat s vajíčky a lepit je na peří či chlupy. To je uskutečňováno pomocí lepivého sekretu produkovaného přídavnými žlázami. Přijaté spermie skladují samičky ve spermatéce.", "section_level": 1}, {"title": "Parazitismus.", "content": "Všenky jsou ektoparazité pravděpodobně všech druhů ptáků a asi 20% druhů savců. Na savce se specializuje asi 15% známých druhů všenek. Živí se většinou peřím, chlupy a kůží (přičemž podřád Ischnocera je více specializován na peří, zatímco Amblycera najdeme častěji na kůži), jejich ústní ústrojí je proto uzpůsobeno ke žvýkání (v angličtině se jim proto říká „chewing lice“- žvýkající vši) a při trávení keratinu jim napomáhají endosymbiotické bakterie. Některé druhy všenek, především z podřádu Amblycera, se umí po prokousnutí kůže či brku živit i vytékající krví a tkáňovými moky hostitele a několik druhů z této skupiny se krví živí výhradně. Hematofágie všenek rodu \"Trochilocoetes \"(Amblycera), které parazitují na kolibřících, dospěla tak daleko, že mají ústní ústrojí přeměněno na sací orgán. Některé skupiny všenek se specializovaly na velmi specifické části těla hostitele- rod \"Piagetiella\" (Amblycera) například cizopasí v hrdelním vaku pelikánů, zástupci několika jiných rodů zase žijí uvnitř brku.  Na hostiteli se všenky drží pomocí drápků na konci chodidel a mandibulami (na rozdíl od vší, které se přidržují pouze pomocí nohou a mají je proto mohutnější). Některé druhy všenek žijící na křídlech ptáků mají úzké protáhlé tělo, které zasouvají do žlábků mezi větvemi pera. To jim umožňuje pevnější přichycení a zároveň částečný kryt a ochranu především před očistou, kterou hostitel provozuje, aby se parazitů zbavil. Dalšími strategiemi, kterými se všenky brání proti těmto snahám hostitele, jsou život na jeho hlavě (kde hostitel nemůže využívat zobáku k čištění) či u všenek žijících na trupu aktivní únik (zalézají do spodních vrstev peří či přebíhají z pera na pero).", "section_level": 1}, {"title": "Přenos a hostitelská specifita.", "content": "Všenky jsou na svého hostitele úzce vázány a tráví na něm většinou celý svůj život. K přenosu z jednoho hostitele na druhého může docházet příležitostně při těsném kontaktu hostitelů, protože všenky nejsou schopny mimo hostitele přežívat delší dobu. Díky této izolaci vznikla v této skupině velká morfologická diverzita a vysoká hostitelská specifita- každý druh všenky cizopasí pouze na jednom či několika málo (průměrně dvou) většinou blízce příbuzných hostitelských druzích a k přichycení si často vybírá specifickou část těla hostitele. U některých druhů však byla zaznamenána také foréze na létajícím hmyzu, například na kloších. Tento jev byl pozorován především u Ischnocera, u Amblycera se zdá být vzácný (to je pravděpodobně důsledkem toho, že Amblycera mají vertikálně pohyblivé mandibuly, což není tak vhodné k přichycení a udržení se na létajícím hmyzu, jako mandibuly fungující horizontálně, které mají Ischnocera). Amblycera jsou naopak obecně pohyblivější než Ischnocera a v případě smrti hostitele mohou jeho tělo opustit a na krátkou vzdálenost se pokusit vyhledat nového jedince.  Existuje názor, že obecná extrémní hostitelská specifita u všenek může být jen zdánlivá a dána tím, že v minulosti byly všenky popisovány jako samostatné druhy nikoliv na základě jejich vlastní odlišnosti, nýbrž na základě hostitelů, na nichž byly nalezeny. Ukazuje se totiž, že některé všenky z různých druhů hostitelů popsané jako samostatné druhy ve skutečnosti náleží ke stejnému druhu. Nicméně u mnoha druhů všenek byla vysoká hostitelská specifita skutečně potvrzena.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na hostitele.", "content": "Populace všenek na hostiteli je redukována jeho péčí o tělní pokryv. Má se za to, že popelení (prachové koupele, které provozují některé druhy ptáků) slouží ke zbavování se všenek. Stejně tak účel namravenčování (při němž se pták postaví do mraveniště či si přímo otírá peří mravencem, kterého drží v zobáku), by mohl být hubení všenek pomocí kyseliny mravenčí. Pokud je počet všenek hostitelem takto omezován, nezpůsobují mu vážnější komplikace (hostitel ale musí na jejich regulaci vynakládat množství času a energie), ve velkém množství ale způsobují silné podráždění, které může mít za následek úbytek hmotnosti a v případě samic menší snůšky vajec. U samců může zamoření všenkami výrazně snižovat jejich atraktivitu u samic. Vykousané díry v perech zvyšují jejich náchylnost k dalšímu poškození a ve velkém množství mohou zhoršovat letové schopnosti a tepelnou izolaci ptáků. Všenky mohou mít také nepřímý vliv na zdraví hostitele tím, že fungují jako mezihostitelé pro jiné parazity, jako jsou některé filárie. Například všenka \"Trinoton anserinum\" (Amblycera) slouží jako mezihostitel ptačího \"srdečního červa\" \"Sarconema eurycerca\". Některé psí a kočičí všenky mohou být mezihostiteli tasemnice psí (\"Dipylidium caninum\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Vajíčka všenek jsou válcovitá a opatřená víčkem zvaným operculum, které líhnoucí se nymfa vytlačí a vyleze takto vytvořeným otvorem ven. Samička připevňuje vajíčka v podobě hnid buď jednotlivě nebo ve shlucích (obvykle u ptačích všenek) na peří či chlupy. Produkce vajíček je nižší než u vší, což je pravděpodobně důsledkem nižší výživové hodnoty peří, chlupů a pokožky oproti krvi. Inkubační doba těchto vajíček se pohybuje od 4 do 10 dní v závislosti na druhu. Všenky patří mezi hmyz s proměnou nedokonalou a během vývoje prochází třemi nymfálními instary, z nichž každý trvá 3-12 dní. Nedospělé všenky vypadají podobně jako dospělci, jsou ale menší, mají méně chloupků a nemají vyvinuté genitálie. Generační doba se pohybuje kolem 20-30 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "Na rozdíl od vší žádný zástupce všenek nenapadá člověka. Mnoho druhů však cizopasí na domácích a hospodářských zvířatech, především na drůbeži, čímž mohou způsobovat hospodářské škody.  Na hospodářských zvířatech ze skupiny savců často parazitují zástupci rodu \"Bovicola\" (Ischnocera). Kosmopolitním parazitem tura domácího je \"Bovicola bovis\" (Ischnocera), na koni cizopasí \"B. equi\" a na ovci \"B.ovis\". U drůbeže mohou všenky ve velkém množství způsobovat úbytek hmotnosti a snížení produkce vajec. Významné jsou v tomto případě například druhy \"Menacanthus stramineus\" (Amblycera), která se v mnoha případech stává i škůdcem, a \"Cuclotogaster heterographus \"(Ischnocera). Celkem na drůběži cizopasí přinejmenším 9 druhů všenek.  V srsti koček parazituje \"Felicola subrostratus\" (Ischnocera) a v srsti psů \"Trichodecter canis\" (Ischnocera). Oba druhy mohou sloužit jako mezihostitelé tasemnice psí (\"Dipylidium caninum\"), což jim přidává na veterinárním významu (potažmo i medicínském, jelikož ve vzácných případech může pro \"D.caninum\" sloužit jako paratenický hostitel i člověk). Kromě \"T.canis\" se u psů vyskytuje také druh \"Heterodoxus spiniger\" (Amblycera). Všenky z čeledi Gyropidae (Amblycera) se vyskytují na morčatech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1758 poprvé popsal Carl von Linné 23 druhů všenek v desátém vydání \"Systema Naturae\". Hematofágie byla u podřádu Amblycera poprvé dokumentována už v roce 1778. Dlouhou dobu byly všenky považovány za samostatný podřád, jehož monofyletismus byl vyvrácen v roce 1985 (Lyal 1985).  Nejstarší nalezená fosilní všenka je stará asi 44 milionů let, byla nalezena v roce 2004 v Německu a jednalo se o ptačího parazita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Všenky (\"Mallophaga\"- z řeckého\" \"μαλλί, mallí- vlna a φαγάς, fagás- pojídač) jsou parafyletická skupina parazitického hmyzu v rámci řádu Phthiraptera zahrnující luptouše (Amblycera), péřovky (Ischnocera) a podle některých autorů také Rhynchophthirina. V současné době je známo přes 4000 druhů všenek.", "tgt_summary": "The Mallophaga are a suborder of lice, known as chewing lice, biting lice, or bird lice, containing more than 3000 species. These lice are external parasites that feed mainly on birds, although some species also feed on mammals. They infest both domestic and wild animals and birds, and cause considerable irritation to their hosts. They have paurometabolis or incomplete metamorphosis.", "id": 1975212}
{"src_title": "Sirotci oblohy", "tgt_title": "Orphans of the Sky", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kniha pojednává o životě lidí a \"muťáků\" (lidských mutantů) na obrovské vesmírné lodi plující prázdnotou. Ve skutečnosti se jedná o expedici ze Země financovanou Jordanovou nadací, jejíž cílem je Proxima Centauri. Posádka však s každou generací zapomíná, až nakonec nezbude nikdo, kdo si pamatuje původní účel.  Lidé, podle jejichž náboženství představuje loď celý svět, žijí na spodních patrech lodi, kde obsluhují nejjednodušší stroje, které jim pomáhají přežít. Horní patra, kde gravitace s každým patrem slábne,jsou obývána muťáky a lidé se jim vyhýbají, neboť se chtějí vyhnout potyčkám s bojovnými mutanty.  Lidská společnost je vedena kapitánem a vědci, kteří na rozdíl od většiny ostatních lidí umí číst, a přestože jejich funkci přisuzují nadpřirozeným silám, jsou schopni ovládat jednodušší stroje, které jim zajišťují přežití. Náboženství, které vzniklo v průběhu mnoha generací, sice zajišťuje chod společnosti, vytváří však vládnoucí vrstvu (kapitán, vědci a úředníci) a téměř fanaticky potírá všechny nevhodné názory. Averze vůči muťákům je dokonce natolik intenzivní, že je zabito každé novorozeně s náznakem mutace.  Kniha je rozdělena na dvě části: Vesmír a Zdravý rozum.", "section_level": 1}, {"title": "Vesmír.", "content": "V první části sleduje čtenář život \"Hugha Hoylanda\", obyčejného obyvatele dolních palub lodi. Jednoho dne si jej nechá předvolat vědec poručík Nelson a nabídne mu možnost přidat se k vědcům. Hugh ochotně přijme, neboť hodnost vědce je prestižní postavení, přestože se nebude moci oženit. Následující dny pouze četl staré knihy. Přitom začal přemýšlet nad výkladem starých knih, který považovali vědci za alegorický. Například názor, že Cesta je skutečný pohyb, byl odmítán, jelikož mimo loď již podle vědců nic nebylo a Jordanův plán je alegorie k životní cestě.  Jednoho dne byl při průzkumu horních pater Hugh zajat muťáky. Za čas, který strávil v zajetí muťáků, poznal, že ne všichni muťáci jsou agresivní, primitivní zvířata. Vůdce skupiny, která Hugha zajala, se jmenoval \"Jim-Joe\" a obě dvě jeho hlavy, které mu rostly z těla, byly velmi inteligentní. Přestože byl Hugh vězněm, bylo s ním zacházeno slušně a dokonce mohl číst knihy, které neměli ani vědci. Po nějakém čase se Jim-Joe rozhodne vzít Hugha do hlavního řídícího sálu. Zde Hugh poprvé spatří prostor kolem lodi a uvědomí si, že svět je mnohem rozsáhlejší a že loď se pohybuje v prázdném prostoru. Uvědomí si také, že Jordanův plán je možná přece jen skutečný a že jej mohou dosáhnout. Rozhodne se vrátit se do nižších pater a přesvědčit vědce, že loď se opravdu pohybuje.  Promluvil se s hlavním inženýrem \"Billem Ertzem\". Ten jej vyslechl, avšak nepřikládal jeho slovům váhu a kapitán odsoudí Hugha k trestu smrti vhozením do konvertoru, který transformuje hmotu na energii. Hugh za pomoci přítele \"Alana Mahoneye\" kontaktuje Jim-Joea, který se nakonec rozhodně Hugha zachránit. Když Hugha osvobodí, rozhodne se vzít Alana do řídícího sálu, kde pohled na hvězdy přesvědčí i jeho. Hugh, pevně rozhodnutý, že je třeba vykonat Jordanův plán, přesvědčí Alana a Jim-Joea, aby mu pomohli jeho lidem dokázat, že loď se opravdu pohybuje.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravý rozum.", "content": "Druhá část...", "section_level": 2}], "src_summary": "Sirotci oblohy (v originálu \"Orphans of the Sky\") je novela amerického sci-fi spisovatele Roberta A. Heinleina vydána v roce 1951 (v češtině vydalo knihu nakladatelství Návrat v roce 1993, ). Děj knihy se odehrává na obrovské vesmírné lodi, kterou po nespočetné generace obývají v koexistenci lidé a mutanti, kteří již zapomněli na jejich původní poslání.", "tgt_summary": "Orphans of the Sky is a science fiction novel by American writer Robert A. Heinlein, consisting of two parts: \"Universe\" (\"Astounding Science Fiction\", May 1941) and its sequel, \"Common Sense\" (\"Astounding Science Fiction\", October 1941). The two novellas were first published together in book form in 1963. \"Universe\" was also published separately in 1951 as a 10¢ Dell paperback. The work presents one of the earliest fictional depictions of a generation ship.", "id": 1079470}
{"src_title": "Hereze v křesťanství", "tgt_title": "Heresy in Christianity", "src_document": [{"title": "Problematika studia herezí.", "content": "Na studium hereze je vždy třeba nahlížet v rámci kulturního a historického kontextu. O křesťanských herezích se povětšinou dozvídáme prostřednictvím křesťanských apologetů, objektivita jimi předkládaných informací může být tedy sporná. Spisy samotných „heretiků“ se nám povětšinou nedochovaly buď z důvodu orálního předávání nauky, nebo jako důsledek represe, kdy byly tyto spisy důsledně ničeny.  V období středověku je pojem hereze často nahrazován pojmem kacířství a je svázán se vznikem inkvizice. Po reformaci v 16. století, kdy dochází k rozdělení katolictví a protestantství, se tyto dvě skupiny označují navzájem jako heretické a ve světle středověkého pojetí hereze si odmítají vzájemně uznat status církve. Ke změně tohoto postoje dochází až v ekumenismu 20. století.  V současnosti se podle nového kodexu kanonického práva římskokatolické církve, vydaného roku 1917 a následně revidovaného roku 1983, rozlišuje dvojí hereze. První je zastávání heretických názorů v „dobré vůli“, které je zapříčiněno nechtěnou nevědomostí a tedy nemůže být trestáno a nezakládá hřích. Druhé pojetí hereze ja pak definováno v \"Codex iuris canonici\" jako \"„...tvrdošíjné odpírání, po přijetí křtu, nějaké pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou anebo tvrdošíjné pochybování o ní...“\" „heretik (bludař)“ pak upadá do samočinné exkomunikace (can. 1364) a je možno ho dále trestat podle can. 194, 1 a 2., v případě klerika pak dále podle can.1336 1n.1, 2 a 3.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství a hereze ve starověku.", "content": "Již ve svých počátcích bylo křesťanství značně diferenciované, různé místní církve byly rozptýleny v oblasti celého Středomoří. Spojovalo je přijímání křtu a víra, že křesťané jsou novým „Božím lidem“, nicméně potřeba sjednocení církve stále narůstala v důsledku různých heterodoxních tradic. Začaly se projevovat snahy o udržení komunikace mezi jednotlivými místními církvemi, vzájemná solidarita během pronásledování křesťanů za Nerona, Decia a Diokleciána a časem se objevila i potřeba formulace ortodoxního společného kréda (vyznání víry) zejména v důsledku misijní činnosti mezi židy, kdy bylo nutné jednotně vysvětlovat chápání křtu ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, Ježíšovu lidskou přirozenost a další myšlenky, které byly židovství cizí. Brzy poté nabyly tyto výklady i další funkce. Měly sloužit jako obrana před „falešnými proroky“, což se stalo zvláště aktuální počátkem 2. století, kdy se objevuje řada entuziastických (montanismus) a gnostizujících (markionismus) nauk, které jsou již považovány za heretické. To vedlo k formulaci vyznání víry ve čtyřech etapách (Apoštolské vyznání, Nicejské vyznání, Nicejsko-konstantinopolské vyznání a Vyznání Quicumque) a později k ustanovení křesťanského biblického kánonu. Dalším projevem snahy o jednotu církve byl vznik monarchického episkopátu a svolávání místních a oblastních synod později ekumenických koncilů, které mimo jiné řešily právě otázky křesťanské ortodoxie a hereze. V důsledku boje proti hereze vznikla řada děl křesťanských apologetů (Filatrius, Eirénaios z Lyonu, Hippolytos Římský, Tertullianus, Augustinus Aurelius a další), ze kterých čerpali později i středověcí teologové ve snaze vytvořit soupis konvencionálních rysů typického heretika. Po Konstantinově obrácení roku 311, kdy se křesťanství stává státem tolerovaným náboženstvím a císař se jej pokusí vydáním Ediktu Milánského (313) začlenit do struktury impéria, dochází ke snahám o využití mocenských prostředků k vynucování jednotné víry. Ve východní i západní církvi se tak stalo běžnou praxí trestání tvrdošíjných heretiků vyhnanstvím, vypalováním znamení na tělo, konfiskací majetku nebo smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí označovaná za heretická.", "content": "Následující hnutí byla označena za heretická a tvořila buďto autonomní skupiny, nebo za ně byla alespoň považována apologety. Hnutí jsou řazena podle jejich přibližné doby vzniku.", "section_level": 2}, {"title": "Gnosticismus.", "content": "Za gnostické se začaly označovat křesťanské i nekřesťanské směry vznikající na základě helénistického židovství a antické filosofie. Kladly důraz především na vnitřní vykoupení. Důležité bylo pro ně pojímání stvoření jako negativního jevu, kdy byla duše odloučena od Boha jako jeho část a následně uvězněna ve fyzické schránce. Usilovali tedy o pochopení soupodstatnosti s Bohem, ke kterému jim mají dopomáhat nebeští poslové, často např. Moudrost (Sofia). Gnostikové považovali toto své pochopení za vyšší stupeň náboženského poznání, než je víra, a v důsledku toho se často považovali za nadřazenou skupinu v rámci soudobých náboženských směrů včetně křesťanství. Pro své smýšlení byli často vyloučeni z církve.  Počátky gnosticismu jsou apologety spojovány s mýtickou postavou Šimona Mága, z historicky doložených gnostiků pak lze jmenovat Menandra, Satornila, Karpokrata, Markióna, Valentína a další. Gnostikové málokdy vytvářeli autonomní hnutí. Za ta je začínají považovat až církevní Otcové ve svých apologiích, kde je také nazývají heretiky a podávají o nich řadu informací. Počítají mezi ně množství různých skupin, jejichž zakladatelé či inspirátoři pocházeli nejčastěji z Antiochie, Efesu, Edessy, Alexandrie a Říma. Nejdůležitějšími protignostickými autory jsou Iústínos, Eirénaios, Hippolytos, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Velkým přínosem v oblasti studia gnóze se stalo nalezení gnostické knihovny u Nag Hammádí v Horním Egyptě v zimě 1945-1946.", "section_level": 3}, {"title": "Markionismus.", "content": "V čele markiónovců stál Markión ze Sinópy. Církev se vyznačovala přísnou askezí a odmítáním Starého zákona, dále zde vládla přísná hierarchie, byla vyžadována naprostá poslušnost a enkratismus (odmítavý postoj k manželství). Markión uznával pouze Lukášovo evangelium a některé Pavlovy listy. Hlásal nepravost starozákonního boha a označoval jej za zlého demiurga, pravým bohem „spasitelem“ má pak být až bůh zvěstovaný Kristem. Markionovci nesměli požívat vína a masa, dodržovali přísný půst v době sabatu a měli povoleno vyhledávat mučednickou smrt. Díky jejich misijní činnosti došlo k značnému rozšíření markiónovské církve a ta se stala v 2. století významným konkurentem křesťanské církve. Proti učení markiónovců vystupoval především Tertullianus ve svém spise \"Adversus Marcionem\". Skupina zanikla na Západě již ve 3. století, na Východě pak koncem 5. století po dlouhém období persekucí, které ji donutily stáhnout se na venkov.", "section_level": 3}, {"title": "Montanismus.", "content": "Montanisté byli skupina působící od 2. pol. 2. století v Malé Asii a severní Africe. Skupina byla založena ve Frýgii prorokem Montanem, z dalších významných postav hnutí lze jmenovat především prorokyně Prisku a Maximillu. Montanisté zpočátku očekávali brzký druhý příchod Krista a s ním i nebeského Jeruzaléma. Zdůrazňovali askezi a přísné morální zásady, nebyli tolerantní k odpadlictví v době Diokleciánova pronásledování a neuznávali možnost spásy skrze pokání. Hnutí částečně ovlivnilo i Tertulliana, pro svou etickou rigorozitu však bylo během 5.-6. století zcela potlačeno.", "section_level": 3}, {"title": "Ariánství.", "content": "Ariánství neboli arianismus byl proud navazující na učení alexandrijského kněze Areia, který interpretoval vztah božské Trojice prostřednictvím novoplatonismu a filosofických kategorií. Tvrdil, že Otec je jediný, věčný a nezrozený počátek všeho, kdežto Syn jako logos je jen mezistupeň mezi stvořením a Bohem a účast na božství má jen na základě Bohem předvídané svobody obrácené k dobru. Některé směry arianismu popíraly i božství Ducha svatého. Toto učení vyvolalo značné nepokoje, které vedly až ke svolání nikajského ekumenického koncilu, kde se prosadil pro vztah Trojice výraz \"homoúsios\" (soupodstatný) a Areius byl vyhnán a uvržen do klatby.  Myšlenka arianismu však dál přetrvala u východních teologů navazujících na Órigena, zejména u Eusebia z Kaisareje a Eusebia z Nikomédie. Ti trvali na tvrzení, že Kristus měl tři podstaty (hypostaze), kdežto západní teologové prohlašovali, že měl podstatu jedinou, a to božskou. To vedlo ke třem dalším synodám (např. v Rimini), kde byl navrhován výraz \"homoios\" (podobný). Řešení problému našla až kappadocká škola koncem 4. století, kdy byla na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (381) přijata formulace \"„jediná podstata ve třech hypostazích (osobách)“\" (řec. \"Mia úsia, treis hypostaseis\", lat. \"Una substantia, tres personae\") a arianismus byl zakázán ve všech podobách.", "section_level": 3}, {"title": "Pelagiánství.", "content": "Pelagiánství nebo také pelagianismus bylo stoicismem ovlivněné učení, rozšířené koncem 3. a počátkem 4. století v Itálii. V jeho čele stál irský křesťanský asketa Pelagius. Skupina kladla důraz na význam lidského rozumu a přirozenou tendenci k mravnímu dobru a spáse, darovanou člověku Bohem. Hlásala, že člověk je zcela svobodný ve své volbě mezi dobrem a zlem. Prostřednictvím sebeovládání šlo dle nauky dosáhnout dokonalosti. Proti této skupině vystupoval svou naukou o hříchu především Augustinus, pelagianismus pak byl odsouzen africkým episkopátem na koncilu v Kartágu (411 a 418 n. l.). O jeho rehabilitaci později usilovala řada myslitelů (Julián z Eclanu, Faustus z Riezu, Pierre Abélard, Erasmus Rotterdamský a další), avšak bezúspěšně.", "section_level": 3}, {"title": "Donatismus.", "content": "Donatisté se hlásili k učení a příkladu kartaginského biskupa a mučedníka sv. Cypriána, navazovali na starokřesťanské tradice a hlásali mravní rigorismus. Přes svůj konečný neúspěch byl donatismus ve své době životaschopnou paralelní církevní strukturou.  Hnutí se zformovalo za církevního schizmatu ve 4.-5. století v Africe. Schizma vzniklo za Diokleciánova pronásledování křesťanů a pramenilo z různé míry tolerance k návratu „odpadlíků“ (tedy těch, kteří se pod tlakem pronásledování formálně vzdali křesťanské víry) zpět do křesťanské církve. To vedlo až k otevřeném sporu při volbě kartaginského biskupa (311-312 n.l.). Proti tolerantnímu Cecilianovi postavili odpůrci „odpadlíků“ biskupa Majorina, ten však záhy zemřel a na jeho místo byl dosazen Donatus. Církevní synody i císařský edikt však upřednostnili prvního kandidáta, což vedlo k rozsáhlým nepokojům. Donatistická církev, přestože dosáhla roku 321 n. l. tolerance, zpochybnila kvůli volbě biskupa kompetenci římského státu zasahovat do náboženských a církevních otázek. Přes velký ohlas, kterého se hnutí dostalo, byl roku 341 n. l. císařem Konstantem obnoven edikt k pronásledování donatismu. Donatismus pak byl v průběhu dějin odsouzen ještě mnoha církevními synodami (např. synoda v Kartágu 411 n. l.), vystupovali proti němu zejména Optat z Mileva a Augustinus.", "section_level": 3}, {"title": "Myšlenkové směry označované za heretické.", "content": "Následující myšlenkové proudy nezakládaly žádné jednotné hnutí nebo skupinu, jednalo se jen o alternativní výklady některých křesťanských dogmat. Tyto myšlenkové proudy byly označeny církví za heretické.", "section_level": 2}, {"title": "Doketismus.", "content": "Jako doketismus (z řec. \"dokein\" = domnívat se, zdát se) se označuje učení, podle kterého měl Ježíš pouze zdánlivé tělo. Tato myšlenka nemohla být přijata křesťanskou církví, protože vyvolává představu Ježíše, který je povznesen nad úzkost, smrt a lidství vůbec, a tedy není oporou pro věřící v čase utrpení. Doketismus byl značně rozšířen mezi gnostickými učiteli, na chalkedonském koncilu roku 451 však bylo přijato vyznání, které zdůraznilo nerozlučitelnost a nezaměnitelnost Ježíšova lidství a Božství a doketismus byl odsouzen jako hereze.", "section_level": 3}, {"title": "Monofyzitismus.", "content": "Za monofyzitismus (z řec. \"monos\" = jeden a \"fysis\" = přirozenost) je označováno christologické učení, že osoba vtěleného Krista má jedinou, božskou přirozenost. Tato myšlenka navazovala na učení alexandrijského patriarchy Kyrila a vedla k vytvoření monofyzitických církví v severní Africe (koptská církev), Sýrii (jakobité) a Arménii (arménská církev), které patří do rodiny tzv. starobylých východních církví. Monofyzitské učení bylo odmítnuto chalkedonským koncilem, který vyhlásil, že osoba vtěleného Krista má dvojí přirozenost, a to lidskou a božskou.", "section_level": 3}, {"title": "Hereze na středověkém křesťanském Východě.", "content": "Východní křesťanství se během středověku vypořádávalo s různými heterodoxními skupinami. K nejvýznamnějším patří paulikiáni, kteří vznikli již v 7. století v Arménii, bogomilové nebo nekonformní mniši označovaní za messaliány.", "section_level": 2}, {"title": "Paulikiáni.", "content": "Paulikiáni jsou někdy na základě podobností se starověkým markionismem považováni za jeho „lidovou odnož“. Jednalo se o proud vzniklý v polovině 7. století na pomezí Malé Asie, Sýrie a Arménie. Jejich učení popíralo transsubstanciaci a panenství Panny Marie, vyznávalo dualismus a doketismus, odmítalo symbol kříže, uctívání svatých obrazů a ostatků a stavělo se negativně k svátostem, institutu kněží, církve a ke kultu obecně. Paulikiáni zavrhovali Starý zákon, proroky prohlašovali za „lháře a zloděje“ a starozákonního Boha za demiurga. Vytvářeli si svůj vlastní kánon, který patrně obsahoval jen Lukášovo evangelium a listy Pavla z Tarsu. Hnutí bylo vytlačeno v 9. století do Bulharska a mělo prostřednictvím bogomilů značný vliv na vnímání hereze západního křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Bogomilové.", "content": "Hnutí bogomilů vzniklo v Bulharsku, avšak někteří badatelé sledují jeho kořeny k perskému zoroastrismu a arménským paulikiánům. Právě paulikiánští přesídlenci jsou považováni za zakladatele bogomilské skupiny. Spis sv. Kosmy proti heretikům tvrdí, že zakladatelem byl Bogumil, od jehož jména je odvozeno i označení hnutí.  Jejich teze označují Stvořitele za vzbouřence, za někoho, kdo Bohu odporoval, a viní jej ze vzniku hmotného světa. Bogomilské hnutí se od toho paulikiánského liší tím, že jeho stoupenci se drželi asketického způsobu života. V duchu askeze odmítají liturgii, svátosti, ikony a materiální statky. Z Bible přijímají pouze Nový zákon, Ježíše chápou doketicky.  Po tom, co se sv. Vladimír na přelomu 10. a 11. století nechal pokřtít, pronikli bogomilové i na Kyjevskou Rus. Ze Srbska byli nuceni stáhnout se do Bosny, kde se jejich víra podle některých badatelů stala oficiálním náboženstvím Bosenské církve až do prosazení islámu. Na území Byzance zprávy o bogomilech mizí v době po pádu Konstantinopole roce 1453, v Bulharsku v polovině 18. století", "section_level": 2}, {"title": "Hereze na středověkém křesťanském Západě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potulní kazatelé.", "content": "Existuje úzká souvislost mezi obviněními z hereze a snahami o náboženskou reformu. Slovy Malcolma Lamberta: „Reforma a hereze byla dvojčata.“. Řada kazatelů 11. a 12. století, kteří byli odsouzeni jako heretici, při svém působení vycházela z ideálů reformy. Právě z mnišského prostředí pocházeli reformátoři, kteří se dožadovali morálního způsobu života. Na veřejnosti začali vystupovat v době vzrůstajícího bohatství církve. Postupně se hnutí rozrostlo a začlenilo do sebe i laickou veřejnost. Papež Řehoř VII. se diskusi o principech uspořádání církve nebránil a umožnil, aby události vyústili v reformu. Gregoriánská reforma situaci na nějaký čas uklidnila, ale postupem času se její směr změnil, začala ji charakterizovat eklesiologie opírající se o silně hierarchické pojetí církve a kritické hlasy se začaly objevovat znovu. Pro tuto dobu však nejsou typická velká lidová hnutí. Z hereze jsou spíše obviňování jednotlivci, kteří vedli život potulných kazatelů. Tito kazatelé nesouhlasili zejména se silně hierarchickým pojetím církve a se způsobem života oficiálních církevních představitelů.  V průběhu 10. století se mezi mnoha mnichy rozšířila myšlenka, že mnišská praxe poněkud opustila původní ideály. Mniši chtěli vrátit jejich životu původní čistotu a vrátit se k prostotě a chudobě podle vzoru apoštolů. Na tento odkaz navázali potulní kazatelé, kteří se v 11. a 12. století vydávali na poutě, na kterých kázali své názory. Jedním z nich byl Tanchelm z Antverp. Působil ve Flandrech, Brabantu a Zeelandu, kde měl podle dobových zpráv volné působiště, jelikož Antverpy byla země ekonomický nerozvinutá a nepříliš zajímavá pro církevní autority. Tanchelm odmítal církevní svátosti i oficiální církevní organizaci, o které tvrdil, že se stala veřejným domem. Podle dopisu utrechtského kaplana se prohlásil za Boha, vstoupil do symbolického sňatku s Pannou Marií a jeho stoupenci pili vodu, ve které se vykoupal. Jeho tříleté působení končí v roce 1115, kdy byl zabit neznámým mnichem. Dalším radikálním kazatelem byl Jindřich Mnich, původně benediktín, který opustil klášter kolem 1110, aby mohl kázat. Na Popeleční středu 1116 přišel do Le Mans, kde obdržel povolení kázat od reformního biskupa Hilderberta. Biskup odjel do Říma, zatímco Jindřich si získal město svým kázáním, které ostře kritizovalo klérus. Odmítal modlitby za zesnulé, křest dětí, svátostnou povahu manželství i mši. Biskup Hilderbert jej vyhnal, avšak Jindřich měl úspěch i v Poitou, Akvitánii a Toulouse. Nakonec byl sv. Bernardem prohlášen za heretika. Mezi potulné kazatele, kteří svými názory pobouřili církev natolik, že byli prohlášeni za heretiky, patřili i Eon z Étoile, Arnold z Brescie nebo Petr z Bruis.", "section_level": 2}, {"title": "Valdenští.", "content": "V 70. letech 12. století se bohatý obchodník z Lyonu jménem Valdès zřekl svého majetku a obrátil se ke Kristově evangeliu. Svůj dosavadní život změnil, vydal se na cesty, stal se potulným kazatelem a založil hnutí valdenských. Coby chudý kazatel si získal mnoho stoupenců zvaných „Lyonští chudí“. Postupem času se hnutí rozrůstalo a proniklo do oblasti jižní Francie, Španělska, Německa, Piemontu a Lombardie, až nakonec vytvořilo vlastní tajnou církev. O instituci celibátních kazatelů, tzv. barbů, pocházejí první zmínky až z 15. století. Klíčovým pro jejich kázání bylo Písmo, zejména evangelia, která překládali do národních jazyků.  Roku 1184, kdy se konal veronský koncil, byla na hnutí valdenských uvržena klatba a od dob papeže Inocence III. byli pronásledováni. V roce 1532 se přidali k reformaci a roku 1848 získávali v Itálii náboženskou svobodu a občanská práva.  Valdenští byli rozděleni na dvě skupiny, tzv. lyonské a lombardské. Podle dokumentu známého pod názvem \"Rescriptum\" mělo roku 1218 poblíž Bergama dojít k setkání obou skupin valdenských za účelem sjednocení. Jednání však utrpěla mnoha neshodami a ztroskotala na neústupném donatismu lombardských a na neshodě ohledně spásy Valdèse a jeho druha Viveta. Ti byli podle lyonských v nebi, lombardští ale namítali, že by tam skončili, pouze pokud dali před smrtí Bohu zadostiučinění za své hříchy. Zásadní doktrinální spor se týkal eucharistie, která byla pro lombardské sice hodnotná, ale ne účinná. Lombardští svá tvrzení podkládali odkazy na Písmo a svaté Otce, lyonští se odvolávali na kazatele povolané Bohem. V průběhu 13. století se valdenští rozšířili dále na východ, například do Čech nebo do Rakouska, což dokládá tzv. \"Pasovský anonym\", který popisuje inkviziční vyšetřování z roku 1266 na území Dolního Rakouska.  Řízení proti lutheránům ve 30. letech 16. století přitáhlo pozornost inkvizice k území Alp, kde byl odhalen i výskyt valdenských. Vyplenění vesnice Merindol v roce 1545 a tlak nových reformačních názorů měly pravděpodobně za následek splynutí valdenských a hugenotů.", "section_level": 2}, {"title": "Kataři.", "content": "Označení kataři pochází buď z řec. \"katharos\" = čistý, dokonalý, nebo z německého \"Kater\" = kocour (což měla být podoba Lucifera, ve které se měl katarům zjevovat), odtud \"Katzerei\". Pojmenování kataři se stalo nálepkou užívanou v kruzích ortodoxních oponentů (stojí i u základu českého slova „kacířství“). Sami příslušníci skupiny se však označovali názvem Dobří křesťané. Označení pojmenovává spoustu lidových sekt, nejčastěji charakteristické přísnými mravy.  Z hlediska organizační struktury se kataři dělili na běžné příznivce a na „dokonalé“ žijící asketickým způsobem života. To byla vedoucí elita (\"perfecti\") hnutí, křtěná ceremonií consolamentum. Před přijetím consolamenta museli kandidáti po dobu jednoho roku třikrát týdně držet půst, zachovávat celibát a nesměli požívat maso, vejce a mléčné výrobky (produkty pohlavního styku). Přijmout \"consolamentum\" znamenalo přijmout sparťanský a tvrdý způsob života.  Katarství zaznamenalo největší rozmach ve 13. století, kdy jej inkvizitoři chápali jako významnou hrozbu. Do roku 1330 se je však podařilo vymýtit., a to spojeným úsilím žebravých řádů a inkvizice.  Původ hnutí některé zdroje (například Ekbert ze Schönau) odvozují z manicheismu. Existenci katarů v Porýní, konkrétně v okolí Kolína, vedle Ekberta dokládá i starší dopis Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux, jenž byl sepsán mezi lety 1143 a 1152. Disidenti měli podle Ebervina prohlásit, že jejich hereze byla skrytá od dob mučedníků až do tehdejších dní a přetrvala v Řecku a některých dalších zemích. V Německu nemělo hnutí významnější vliv a jeho stoupenci byli často chybně ztotožňováni s valdenskými, avšak na rozdíl od nich bylo katarství vymýceno už ve 14. století, v Porýní dokonce již ve 30. letech 13. století.  Z území dnešní Francie se kataři zdržovali hlavně v kraji Champagne a na jihozápadě, v oblasti vymezené zejména městy Toulouse, Carcassonne a Albi. Podle města Albi se zažilo i pojmenování albigenští. Významným, ač sporným, pramenem o počátcích katarství v jihozápadní Francii je tzv. \"Niquintova listina\", jejíž původ je nejasný. Sama se datuje do roku 1223, dnešním badatelům je však známá pouze z přepisu z roku 1660, který pořídil katolický historik Guillame Besse. Listina tvrdí, že vznikla na základě jiného dokumentu z roku 1167. Tento dokument měl vzniknout na setkání katarů s jistým Papa Niquintou. V otázce, zda jde o historický dokument, pouhý padělek ze 17. století nebo zakladatelskou legendu, se vědci neshodují.  V Itálii bylo nejvýznamnějším centrem okolí Milána. Prvním katarským biskupem v Itálii je podle textů \"De heresi catharorum\" a \"Tractatus de hereticis\" Marek Hrobník.Po jeho smrti se hnutí dělí na dvě skupiny – podporující Markova nástupce Jana Judeu a podporující Petra z Florencie. Další vývoj vedl k vytvoření šesti katarských frakcí se sídly ve Florencii, Val de Spoleto, Mantově, Dalmácii, Vicenzu a Concorezzu.  V roce 1208 byla proti albigenským vyhlášena křížová výprava papežem Inocencem III., ta katary sice otřásla, ale ti se po ní vzpamatovali a v roce 1225 uspořádali koncil v Pieusse. 1233 se však jejich situace ještě zhoršila. Papež Řehoř IX. totiž poskytl dominikánům ještě účinnější pravomoce. Vydal buly \"Ille humani generis\", \"Licet ad capiendos\" a \"Vox in Rama\". Kataři tak začali přesídlovat do Itálie. Dokonalí se přestěhovali do chatrčí, které byly méně na očích veřejnosti. Se stále zhoršující se situací začali jednat i katarští biskupové. Na konci 13. století dostali dokonalí svolení prolévat krev. Stále častěji také praktikovali enduru, což byl dobrovolný odchod ze života formou odmítání potravy a pití pouze oslazené vody. Pět let před koncem třináctého století se do čela postavil Petr Autier, který na jistý čas vytvořil za pomoci svého bratra v jihozápadní Francii stabilní skupinku dokonalých. V roce 1311 byl ale inkvizicí uvězněn a o dvacet měsíců později upálen.  Situace v Itálii byla zprvu o něco klidnější. Manfred, nástupce Fridricha II., se dokonce stal ochráncem katarů. Kataři svým tichým spojenectvím s ghibelliny upevnili své politické postavení. S nástupem Karla z Anjou však přišla perzekuce a tvrdé potírání katarů. Poslední zaznamenaný biskup byl uvězněn 1321 v Toskánsku.", "section_level": 2}, {"title": "Období předcházející reformaci.", "content": "Ve 14. století se začínají v západní a střední Evropě objevovat kazatelé i lidová hnutí čelící příležitostně obvinění z hereze, avšak předznamenávající v některých ohledech evropskou reformaci. Příbuznost obou proudů je dána reformátorskými myšlenkami, které mnohdy čerpaly z těch heretických, a neojedinělými spory s katolickou církví. Lambert přes všechny podobnosti zdůrazňuje, že teze reformátorů 16. století byly systematičtější, promyšlenější.  Mezi přední středověké předchůdce reformace patří Jan Viklef a Jan Hus. Za první lidové hnutí blízké reformaci bývají považováni angličtí lollardi ve 14. století.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Viklef.", "content": "Jan Viklef (1320–1384) se dostal do prvního vážného sporu s církví kvůli spisu \"De eucharistia\", kde zpochybnil transsubstanciaci tvrzením, že i po posvěcení zůstane chléb chlebem a víno vínem. V Anglii bylo jeho učení oficiálně zpochybněno v roce 1382, Kostnický koncil pak odsoudil z jeho díla 45 článků.", "section_level": 3}, {"title": "Lollardi.", "content": "Označení lollardi pochází pravděpodobně z lat. \"lolium\" = jílek mámivý, což je plevel. Původně pojmenovávalo pouze stoupence Jana Viklefa, avšak postupem času se význam rozšířil na všechny, kteří v Anglii ve 14. století kritizovali církev. Dalšími výraznými osobnostmi byli Mikuláš Hereford nebo Filip Repton. Repton se časem lollardství zřekl, stal se lincolnským biskupem a lollardy pronásledoval. Hereford se lollardství také zřekl, ale po několika letech se k němu vrátil.  Lollardské učení vyzývalo k samostudiu věřícího. Za tímto účelem lollardi přeložili i Písmo, aby jej mohli číst i laici neznalí latiny. Laici se této možnosti nejednou chopili, příkladem může být Vilém Smith, řemeslník z Leicesteru, který se sám naučil číst a lollardské myšlenky šířil dál. Jádrem lollardské religiozity byla Bible, osobní víra a vědomí božského vyvolení. Bývají vnímáni jako hnutí předznamenávající reformaci. Přetrvali do 16. století, kdy patřili k příznivcům změn zavedených Jindřichem VIII., které vyústily ve vznik anglikánské církve, a spolupracovali na vzniku Tyndalova Nového zákona. Nesouhlasili s rolí papeže, transsubstanciací a nezbytností zpovědi. Samotné hnutí se v 16. století rozplynulo ve svém náboženském okolí, ale jeho ideje se uplatnily v širším reformačním rámci.  Místo vzniku a největší koncentrace je jižní Anglie, avšak působili i ve Skotsku a jejich vliv zaznamenalo i husitství.", "section_level": 3}, {"title": "Husité.", "content": "Jan Hus (1371–1415) začal v roce 1402 v Betlémské kapli hlásat reformní myšlenky. Jeho odvážné působení bylo omezeno Kutnohorským dekretem a posléze i papežskou klatbou. Hus však pokračoval a církev kritizoval dál. Po kritice odpustkové buly Jana XXIII. jej postihla další církevní klatba. Hus se po té stáhl do ústraní, kde setrval až do roku 1414, kdy se vydal na Kostnický koncil obhájit své stanovisko, kde byl však 6. července 1415 upálen jako kacíř.  O rok později byl upálen další významný husita Jeroným Pražský. Reakcí veřejnosti bylo sjednocení utrakvistické šlechty a univerzitních mistrů. Neshody husitů s církví (papež Martin V. vydal 1418 dvě protihusitské buly) vyvrcholily v křížovou výpravu 1420, kterou však husité pod vedením Jana Žižky porazili. O několik měsíců později přijali Čtyři pražské artikuly (1421). Žižka vedl husity úspěšně až do své smrti 1425. Po něm se vedení ujal Prokop Holý, který husity vedl až do roku 1434, kdy prohráli bitvu u Lipan. Husitství bylo po této porážce zčásti uspokojeno kompromisními kompaktáty, na nichž se dohodli s Římem. Mezi věřícími husitství přežívalo v podobě utrakvismu a Jednoty bratrské.", "section_level": 3}, {"title": "Inkvizice.", "content": "Slovo inkvizice pochází z lat. \"inquisitio\" = pátrání, vyšetřování, plným názvem \"inquisitio haereticae pravitatis\" = vyšetřování kacířské zvrácenosti. Byla ustanovena Čtvrtým lateránským koncilem, který přijal v roce 1215 rozhodnutí o boji proti kacířství. V roce 1231 a 1233 pak jmenoval Řehoř IX. inkvizitory z řad dominikánů bulami \"Ille humani generis\" a \"Licet ad capiendos\". Další bula upravující řád inkvizice byla bula Inocence IV. \"Ad extirpanda\", kde souhlasil s mučením uvězněných a potvrdil vznik inkvizičních tribunálů. Pavlem III. bylo v roce 1542 ustanoveno Svaté oficium za účelem dohledu nad čistotou víry. Na konci 15. století byla ustanovena Španělská inkvizice, která byla úzce propojena se státem a do roku 1834 fungovala jako centralizovaná instituce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hereze (z řeckého \"hairesis\" – výběr, volba) je odchýlení se od oficiální doktríny nebo dokonce její odmítání. Původně se toto slovo používalo k označení filosofických a náboženských skupin v neutrálním významu, v křesťanství však záhy získalo negativní nádech. Označení za herezi slouží jako polemický nástroj používaný církevními autoritami k poukázání na „blud“, tedy na křesťanskou církví neakceptovatelné tvrzení. Hereze je vnímána jako protiklad ortodoxie a je vedlejším produktem jejího vymezování. Příbuzným, avšak méně polemickým označením je heterodoxie, tedy odlišná víra. Příslušníci jednotlivých „heretických“ skupin se sami za heretiky neoznačují.", "tgt_summary": "Heresy in Christianity denotes the formal denial or doubt of a core doctrine of the Christian faith as defined by one or more of the Christian churches.", "id": 1596666}
{"src_title": "Drsňačky", "tgt_title": "The Heat (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Zvláštní agentka FBI Sarah Ashburnová je schopná vyšetřovatelka, ale kvůli aroganci není oblíbená mezi kolegy. Její šéf ji pošle do Bostonu kvůli vyšetřování drogového bosse Larkina a slíbí ji, že může nastoupit na jeho místo, pokud případ vyřeší a dokáže dobře spolupracovat s kolegy. V Bostonu se její parťačkou stane Shannon Mullinsová, schopná ale prostořeká a rebelující příslušnice bostonské policie. Zatímco Ashburnová postupuje vždy podle předpisů, Mullinsová uplatňuje spíše násilnější přístup. Mullinsová ukradla Ashburnové složku o Larkinovi, zjistila podrobnosti a trvala na tom, že s ní bude spolupracovat. Ashburnová souhlasí, protože si uvědomí, že se jí bude hodit někdo, kdo zná místní poměry.  Společně jdou do místního nočního klubu, kde umístí štěnici do telefonu majitele. Po opuštění klubu je konfrontují dva agenti DEA Craig a Adam, kteří na Larkinově případu již dlouho pracují. Ashburnová na obrazovce agentů DEA zjistí, že bratr Mullinsové Jason je možná propojený s Larkinem. Jdou pak společně k Mullinsovým, aby se pokusily zjistit od Jasona informace o Larkinovi. Mullinsová není u své rodiny příliš vítaná, protože poslala předtím Jasona do vězení. Jason, který vůči sestře nemá žádné špatné pocity, ji upozorní na mrtvolu drogového dealera v opuštěném autě. Díky tomu se pak agentky dostanou do továrny na barvy, kde jsou svědky vraždy drogového dealera Larkinovým člověkem jménem Julian. Nejsou od něj schopny dostat žádné důležité informace.  Ashburnová a Mullinsová pak stráví noc v baru. Ráno Ashburnová zjistí, že v opilosti dala klíče od svého auta jednomu z hostů baru. Neúspěšně ho prosí, aby jí je vrátil. Auto ale vybuchne, když do něj nastoupí. Během vyšetřování zjistí, že Julian utekl z vězení, což znamená, že rodina Mullinsových může být ohrožena. Mullinsová rodinu přestěhuje do motelu, ale zjistí, že Jason se přidal k Larkinovi, aby pomohl případ vyřešit. Dá Mullinsové tip na zásilku drog v přístavu. FBI tam zasáhne, ale jedná se pouze o zábavní loď, kde žádné drogy nebyly. Larkin Jasonovi neřekl pravdivé informace. Larkin se pokusí Jasona zabít, ale ten pouze skončí v kómatu.  Asburnová a Mullinsová se dozvědí o skladu, odkud Larkin řídí své operace, a infiltrují ho. Nakonec jsou ale chyceny a svázány Julianem, který se pokusí je mučit. Zavolá ho ale Larkin. Než odejde, zabodne do Ashburnové jeden nůž. Mullinsová ho z Ashburnové vytáhne a rozřeže svoje pouta. Než stihne osvobodit i Ashburnovou, objeví je Craig a Adam. Craig se je pokusí osvobodit, ale Adam ho zastřelí. Agentky si uvědomí, že Adam je ve skutečnosti Larkin. Larkin pak přikáže Julianovi obě zabít. On sám jde zabít Jasona do nemocnice. Mullinsové se ale pak povede osvobodit a Ashburnová zneškodní Juliana ránou do hlavy. Obě pak odjedou do nemocnice zachránit Jasona.  Po příjezdu Mullinsová spěchá za Jasonem, Ashburnová se kvůli ráně v noze nemůže rychle pohybovat. Mullinsová pak najde u Jasona Larkina se stříkačkou. Mullinsová se vzdá zbraně, aby zachránila bratrův život. Ashburnová se do místnosti připlazí a zneškodní Larkina, když ho střelí do rozkroku. Když je případ s Larkinem vyřešen, Ashburnová požádá, aby mohla zůstat v bostonském oddělení FBI. Spřátelila se totiž s Mullinsovou. Jason se z kómatu zotaví. Mullinsová dostane vyznamenání a urovná svůj vztah s rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "V domácích kinech utržily \"Drsňačky\" přes 159 milionů dolarů, v zahraničí pak přes 70 milionů. Celosvětové tržby tak činily 229 696 224 dolarů.  Snímek zároveň sklidil vesměs pozitivní reakce kritiky. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes jej ohodnotil na 162 recenzí 66%. Podobný server Metacritic ohodnotil \"Drsňačky\" na základě 37 recenzí 60 body ze 100, což naznačuje smíšené, případně pozitivní kritiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drsňačky (v anglickém originále The Heat) je americký kriminálně-komediální film z roku 2013 režiséra Paula Feiga. Hlavní role zvláštní agentky FBI Sarah Ashburnové a bostonské detektivky Shannon Mullinsové ztvárnily Sandra Bullock a Melissa McCarthy.", "tgt_summary": "The Heat is a 2013 American buddy cop action comedy film directed by Paul Feig and written by Katie Dippold. It stars Sandra Bullock, Melissa McCarthy, Demián Bichir, Marlon Wayans, Michael Rapaport, and Jane Curtin. The film centers on FBI Special Agent Sarah Ashburn and Boston Detective Shannon Mullins, who must take down a mobster in Boston.", "id": 229056}
{"src_title": "Hlízola", "tgt_title": "Apios", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hlízoly jsou vytrvalé popínavé byliny. Na tenkém podzemním oddenku se vytvářejí zásobní kořenové hlízy. Listy jsou lichozpeřené, s 1 až 4 páry vejčitě kopinatých řapíčkatých lístků. Palisty jsou drobné. Květy jsou purpurové, hnědočervené nebo bílé, stopkaté, v úžlabních nebo výjimečně ve vrcholových hroznech či hrozen připomínajících latách. Kalich je zvonkovitý až kuželovitý, poněkud dvoupyský, se 2 horními laloky širokými a tupými, 2 postranními laloky krátkými a špičatými a spodním lalokem nejdelším, trojúhelníkovitě kopinatým. Pavéza je krátce nehetnatá, vejčitá, obvejčitá, okrouhlá až srdčitá, nazpět ohnutá. Křídla jsou kratší než pavéza, obvejčitá až úzce podlouhlá, připojená ke člunku. Člunek je delší než pavéza i křídla, silně zakřivený až svinutý. Tyčinky jsou dvoubratré. Semeník je přisedlý, s mnoha vajíčky. Čnělka je tenká, na vrcholu rozšířená a zahnutá, s vrcholovou bliznou. Lusky jsou dlouhé a štíhlé, ploché, hladké, pukající 2 svinujícími se chlopněmi. Obsahují několik až mnoho semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Apios\" zahrnuje 8 druhů. Dva druhy rostou ve východní polovině Severní Ameriky, zbylých 6 ve východní Asii. Celkem 3 druhy jsou endemity Číny, 1 druh je endemit Tchaj-wanu.  Zástupci tohoto rodu rostou zejména v keřové vegetaci, mokřinách a v okolí vodních ploch.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlízola nachová (\"Apios americana\") je stará indiánská užitková rostlina, poskytující jedlé hlízy. Je považována za nejstarší pěstovanou hlíznatou rostlinu vůbec. Hlízy jsou sladké a poživatelné za syrova, vařené nebo pečené. Druh je považován za nejchutnější severoamerickou divokou rostlinu. Rovněž americký druh \"Apios priceana\" má hlízy jednotlivé a daleko větší. Semena \"Apios carnea\" obsahují olej. Z hlíz \"A. fortunei\" se získává škrob a místně slouží k výrobě alkoholu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlízola (\"Apios\") je rod rostlin z čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Jsou to vytrvalé popínavé byliny s podzemními hlízami, zpeřenými listy a motýlovitými květy. Vyskytují se v počtu 8 druhů v Severní Americe a východní Asii. Hlízola nachová (\"Apios americana\") je prastará kulturní rostlina severoamerických Indiánů a ceněná planě rostoucí rostlina k jídlu, poskytující sladké hlízy.", "tgt_summary": "Apios is a genus of flowering plants in the legume family, Fabaceae. It belongs to the subfamily Faboideae. Its member species are found in North America and Asia between latitudes of 50° and 20°. The term \"\"Apios\"\" comes from the Greek word for \"pear\" and may refer the pear shape of some tubers. Several members of this genus are known to have edible, tuberous roots.", "id": 1440770}
{"src_title": "Jacob Philipp Sachs von Lewenheimb", "tgt_title": "Philipp Jakob Sachs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V jeho rodině byla přítomna lékařská tradice, když jeho děd Daniel Rindfleisch (Bucretius) byl také známým lékařem. Sachs studoval medicínu v Lipsku v letech 1646-1649, tedy na sklonku třicetileté války. Zde získal titul magistra a poté podnikl studijní cestu po nejvýznamnějších západních univerzitách v Nizozemí, Itálii a Francii (ve Štrasburku, Paříži, Montpellier) a doktorský titul získal na vysokém učení v Padově v roce 1651.  Po absolutoriu se vrátil do Vratislavi, kde působil jako soukromý lékař a teprve krátce před svou smrtí byl v roce 1671 jmenován městským fyzikem. Ve Vratislavi se oženil s Annou Magdalenou Benke, s níž měl syna Ernsta Philipa, který se pak stal v roce 1702 členem městské rady. Rod Sachs von Lewenheimb zaujímal význačné postavení ve správě města Vratislav po dlouhá desetiletí. Po svém návratu do hlavního slezského města se snažil udržovat kontakty s kolegy lékaři a přírodovědci v celé Evropě. Tyto kontakty nasbíral během své evropské tour v letech 1649-1651. V roce 1658 se stal členem Academia Naturae Curiosorum, která byla založena jako vědecký spolek lékařskými kolegy ve Schweinfurtu. Z ní se později vyvinula Německá přírodovědecká akademie Leopoldina (Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho odborná korespondence a deník z velké studijní cesty jsou dodnes k dispozici ve Městské knihovně ve Vratislavi. Korespondoval např. s Athanasiem Kircherem a dalšími dobově významnými lékaři a přírodovědci. K jeho hlavním dílům patří „Ampelographia“, „Gammarologia“ apod. Do historie se zapsal především tím, že začal v roce 1670 vydávat nejstarší medicínsko-přírodovědecký časopis „Ephemerides Academiae naturae curiosorum“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacob Philipp Sachs von Lewenheimb (26. srpna 1627, Vratislav – 7. ledna 1672, Vratislav) byl lékařem, přírodovědcem, městským fyzikem v hlavním slezském městě.", "tgt_summary": "Philipp Jakob Sachs (26 August 1627, Breslau- 7 January 1672, Breslau) was a German physician, naturalist, and editor of \"Ephemerides Academiae naturae curiosorum\", the first ever learned journal in the field of medicine and natural history. He was a state physician in Breslau, and one of the founders of the Academia Naturae Curiosorum (Leopoldina).", "id": 2480867}
{"src_title": "Abaka Chán", "tgt_title": "Abaqa Khan", "src_document": [{"title": "Boje s Mongoly.", "content": "Během své vlády bojoval Abaka s Mongoly ze Zlaté hordy, kteří se spojili s Mamlúky. Jeho bratr Jašmut porazil vojsko Zlaté hordy pod vedením Nogaje, ale delší mír na této hranici přinesla až nenadálá smrt chána Zlaté hordy Bergaje v roce 1267. Jeho nástupce Mengu Timur sice pokračoval ve spojenectví s Mamlúky, ale do velkých útoků proti ílchanátu se sám nepouštěl, v čemž mu bránil i chán Kublaj.  Abaka se pak musel bránit proti útoku Boraka z Čagatajského chanátu, kterému se ubránil v roce 1270 u Herátu.", "section_level": 1}, {"title": "Boje s Mamlúky.", "content": "Naopak v bojích na jihozápadě ílchanátu byl Abaka spíš neúspěšný. Snažil se o spojenectví s křesťanským západem, zejména byzantskou říší a s křižáckými státy, ovšem bez většího vojenského efektu.  Například Antiochijské knížectví, které se v personální uni s Tripolským hrabstvím těšilo ze spojenectví z Mongoly ještě z doby, kdy vládl Hülegü, nedokázal ochránit a sultán Bajbars je dobyl v roce 1268. Antiochijský kníže Bohemund VI., kterému zbylo ještě Tripolské hrabství, pak raději uzavřel v roce 1271 s Bajbarsem desetileté příměří, takže jeho vojska se později nemohla podílet na výpravách ílchanátu pro Mamlúkům.  Eduard I. z Anglie pak v letech 1271–1272 zorganizoval devátou křížovou výpravou a požádal Abaku o pomoc. Ten sice vyhověl a poslal deset tisíc jezdců, ale nepodařilo se zkoordinovat žádnou společnou akci. Mongolové tedy sice zahnali Mamlúky na jih, ale pak se zase stáhli a při jejich protiofenzívě proti křesťanským državám už se do bojů nezapojili.  V roce 1277 prohrála 15. dubna vojska ílchanátu s Bajbarsem v bitvě u Albustánu.  Nový pokus o dobytí Sýrie podnikl Abaka v letech 1280–1281, tedy po smrti Bajbarse (zemřel 1277). V září 1280 dobyli Mongolové Bagras a Trapessac a 20. října Aleppo. Abaka poslal posly žádající vojenskou pomoc od Akry, ale křižáci byli vázaní desetiletým příměřím. Hugo III. Kyperský a Bohemund VII. sice mobilizovali svoje armády, ale byli od Abaky odříznuti Mamlúky.  Abaka a Levon III., král Kilikijské Arménie, se snažili vzburcovat novou křížovou výpravu, ale s tím souhlasili jen Eduard I., který na ni ovšem sám neměl peníze, a johanité. Johanité z Marqabu podnikli řadu výjezdů do Bikáy, kde svedli několik úspěšných bojů se sultánovými vojáky. V říjnu 1280 se dostali až ke Krak des Chevaliers a únoru 1281 porazili vojsko Kraku v bitvě.  Mongolové se pak stáhli s tím, že se vrátí na zimu 1281 a přivedou 50 tisíc jezdců a 50 tisíc pěších. Bohemund VII. i vládci Akry ovšem dohodli mezitím se sultánem Qaláwúnem nová desetiletá příměří a k Mongolům se proto v září 1281 přidalo jen třicet tisíc vojáků Kilikijské Arménie pod vedením Levona III., Gruzínců a Řeků, a zhruba 200 johanitů. Utkali se s muslimským vojskem 30. října 1281 v druhé bitvě u Homsu, v které prohráli.  Následující rok 1. dubna Abaka zemřel, zřejmě na přílišné pití alkoholu (ovšem později byl obviněn jeho ministr financí, že jej otrávil).", "section_level": 1}], "src_summary": "Abaka (také Abaka Chána, Abaga nebo Abaqa, * únor 1234 v Mongolsku – 1. dubna 1282 v Hamadánu) byl druhý ílchán mongolského ílchanátu. Byl nejstarším synem prvního ílchána Hülegü a vládcem se stal po jeho smrti v roce 1265. Vládl až do roku 1282, jeho následníkem byl jeho mladší bratr Tekuder.", "tgt_summary": "Abaqa Khan (1234–1282,, \"paternal uncle\", also transliterated Abaġa), was the second Mongol ruler (\"Ilkhan\") of the Ilkhanate. The son of Hulagu Khan and Lady Yesünčin. He was the grandson of Tolui and reigned from 1265 to 1282 and was succeeded by his brother Ahmed Tekuder. Much of Abaqa's reign was consumed with civil wars in the Mongol Empire, such as those between the Ilkhanate and the northern khanate of the Golden Horde. Abaqa also engaged in unsuccessful attempts at military invasion of Syria, including the Second Battle of Homs.", "id": 2416513}
{"src_title": "National Football League 2013", "tgt_title": "2013 NFL season", "src_document": [{"title": "Přestupy hráčů.", "content": "Sezóna 2013 začala 12. března, čímž mohlo začít vyjednávání s volnými hráči. Základní platový strop pro každý tým byl nastaven na 123 milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Volní hráči.", "content": "K dispozici bylo celkem 524 volných hráčů. Ze všech byli nejvíce ceněni:<br> Wide receiveři Mike Wallace (přestoupil ze Steelers k Dolphins), Greg Jennings (z Packers do Vikings) a Wes Welker (z Patriots do Broncos) <br> Defensive end Cliff Avril (z Lions do Seahawks) <br> Safety Dashon Goldson (ze 49ers do Buccaneers) <br> Offensive tackle Jake Long (z Dolphins do Rams) <br> Running baci Steven Jackson (ze St. Louis Rams do Falcons) a Reggie Bush (z Miami Dolphins do Detroit Lions)  Na osm hráčů byl svými týmy uplatněn \"franchise tag\", čímž si zajistily, že v případě přestupu do jiného týmu obdrží patřičné odškodné. Těmito hráči byli Brandon Albert (Kansas City Chiefs), Jairus Byrd (Buffalo Bills), Ryan Clady (Denver Broncos), Michael Johnson (Cincinnati Bengals), Pat McAfee (Indianapolis Colts), Henry Melton (Chicago Bears), Anthony Spencer (Dallas Cowboys) a Randy Starks (Miami Dolphins). Žádný z těchto hráčů nakonec nezměnil tým.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavé přestupy.", "content": "Následující přestupy byly zajímavé, protože zahrnovaly hráče účastnící se Pro Bowlu, nebo hráče draftované v prvním kole:", "section_level": 2}, {"title": "Draft.", "content": "Draft NFL 2013 byl pořádán ve dnech 25. až 27. dubna 2013 v New Yorku. NFL Scouting Combine, které samotnému Draftu přechází, se konalo v Indianapolisu ve dnech 20. až 26. února Jedničkou Draftu vybrali Kansas City Chiefs Offensive tackla Erica Fishera z Central Michigan University.", "section_level": 2}, {"title": "Základní část.", "content": "V sezóně 2013 bylo v základní části sehráno 256 utkání během sedmnácti týdnů, počínaje čtvrteční předehrávkou 4. září. Každý z 32 týmů odehrál šestnáct zápasů a jeden týden měl volný mezi týdny 4 a 12. Rozpis zahrnoval sedmnáct předehrávek \"Monday Night Football\" včetně dvojzápasu v prvním týdnu sezóny a rovněž sedmnáct utkání ve čtvrtek, včetně tří zápasů na Den díkůvzdání. Základní část skončila 29. prosince.  NFL používá pevně daný formát, kdo a kde se s kým v každé sezóně utká. Každý tým sehraje se svými třemi divizními soupeři dvě utkání, jedno doma a jedno venku (celkem 6 zápasů). Každý tým sehraje čtyři zápasy proti týmům z jedné divize jejich konference, dva doma a dva venku (celkem 4 zápasy). O tom, která divize to bude, rozhoduje tříletý, pevně daný cyklus rotace. Každý tým sehraje čtyři zápasy proti týmům z jedné divize z druhé konference, dva doma a dva venku (celkem 4 zápasy). O tom, která divize to bude, rozhoduje čtyřletý, pevně daný cyklus rotace. Každý tým sehraje dva zápasy proti týmům z různých divizí jejich konference, které se umístili v předchozí sezóně na stejném místě v rámci své divize. Jedno utkání doma, druhé venku (celkem 2 zápasy). Takto byly rozpárovány jednotlivé divize pro sezónu 2013:  Ve Wild card round se představily dva týmy s divokou kartou a dva nejníže nasazení vítězové divizí. Dva nejvýše nasazené týmy z konference, Seattle Seahawks, Carolina Panthers, Denver Broncos a New England Patriots, měli v prvním kole volno. Všechny čtyři zápasy byly odehrány 4. a 5. 2014 ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Play-off.", "content": "V prvním utkání se Indianapolis Colts povedlo dotáhnout druhý největší bodový deficit v historii play-off a porazit Kansas City Chiefs 45:44. Větší comeback dokázalo pouze Buffalo Bills v roce 1992, když zdolalo v Houston Oilers v prodloužení 41:38. A bylo to vůbec poprvé v jakémkoliv utkání,co tým dokázal stáhnout 28 bodů a vyhrát v základní hrací době (tedy bez prodloužení). Rovněž jde o utkání s nejvyšším bodovým ziskem, které skončilo rozdílem pouze jednoho bodu, a také historicky první utkání které skončilo 45:44. Colts a Chiefs dohromady získali 1 049 yardů, což je nový rekord pro jediné play-off utkání. Pro Chiefs to byla osmá porážka v play-off v řadě, čímž se osamostatnili v této nelichotivé statistice, předtím ji drželi s Detroit Lions.  New Orleans Saints porazili Eagles 26:24, což pro ně bylo první venkovní play-off vítězství v historii klubu. Saints si brzy vypracovali vedení 20:7, ale Eagles pět minut před koncem otočili na 24:23. Saints se ovšem podařil poslední drive a s vypršením času proměnil Shayne Graham rozhodující field gól. Jediný zápas tohoto vékendu, který neskončil rozdílem tří bodů a méně bylo vítězství Chargers nad Cincinnati Bengals 27:10. Quarterback Bengals Andy Dalton se v druhé půli dopustil tří turnoverů a Chargers díky dvaceti skórovaným bodům v řadě otočili poločasový stav z 7:10 na 27:10. Bengals nejenže ztratili rekordní třetí otevírací zápas play-off v řadě za sebou, ale také prodloužili svou nelichotivou sérii bez vyhraného utkání v play-off na dvacet tří let.  V posledním utkání porazili San Francisco 49ers Green Bay Packers v brutálních chladných podmínkách na Lambeau Field 23:20. Teplota při zápasu dosahovala -15 °a při poryvech větru dokonce -23 °C. Quarterback 49ers Colin Kaepernick se s těžkými podmínkami vyrovnal skvěle, přihrál na 227 yardů, naběhal dalších 98 a dovedl svůj tým k vítězství. Rozhodující field gól proměnil s vypršením času Phil Dawson. Packers podruhé za sebou vypadli v play-off s 49ers.  Všechny čtyři zápasy byly odehrány 11. a 12. 2014 ledna a tři ze čtyř byly reprízou zápasů ze základní části, pouze Patriots a Colts se předtím nestřetli.  Seahawks porazili Saints 23:15, přičemž v poločase už vedli 16:0, jenže Saints utkání zdramatizovali. Seahawks odrazili nápor soupeře ve čtvrtině poté, co Marshawn Lynch zaznamenal 31 yardů dlouhý touchdown a celkem si připsal 140 naběhaných yardů.  Running back LeGarrette Blount a obrana Patriots byli hlavními hvězdami při vítězství nad Colts v poměru 43:22. Blount naběhal 166 yardů, zatímco Quarterback Colts Andrew Luck hodil 4 interceptiony. Quarterback Patriots Tom Brady překonal rekord play-off v počtu startů v play-off (25). Patriots se tak třetí sezónu za sebou dostali do finále konference. Trenér Bill Belichick se rovněž posunul na druhé místo historických tabulek v počtu vítězných zápasů v play-off. 49ers porazili Panthers 23:10 zejména zásluhou precizní obrany, která soupeře dvakrát zastavila na jednom yardu, zaznamenala 2 interceptiony a pětkrát sackovala soupeřova Quarterbacka. Vítězství poslalo 49ers potřetí za sebou a popatnácté celkem do konferenčního finále, čímž byl vyrovnán rekord Steelers. Jim Harbaugh se stal historicky prvním trenérem, který ve svých prvních třech sezónách dostal svůj tým pokaždé do finále konference.  V posledním utkání Broncos zdolali Chargers 24:17. Byl to v probíhající sezóně teprve počtvrté, co Broncos neskórovali 30 a více bodů (z toho třikrát proti Chargers), ale ofenzíva Chargers nedokázala tuto výhodu zužitkovat. Na začátku čtvrté čtvrtiny vedli Broncos 17:0 a i když se Chargers pokusili o obrat,přišel později a byl příliš krátký.  Obě konferenční finále se odehrála 19. ledna 2014  V prvním utkání Broncos hostili Patriots a zvítězili 26:16. Quarterback Peyton Manning naházel 400 yardů a zejména dva dlouhé drivy trvající přes sedm minut značně vyčerpaly obranu Patriots. Toto byl třetí Manningův play-off zápas, ve kterém naházel 400 a více yardů, čímž v této statistice dorovnal Drewa Breese. Hlavní trenér Broncos John Fox, který předtím vedl Panthers v Super Bowlu XXXVIII v roce 2004, se stal šestým trenérem, kterému se podařilo dovést do Super Bowlu dva různé týmy.  Obrana Seahawks donutila útok 49ers vyprodukovat 3 turnovery ve čtvrté čtvrtině, a protože útok Seahawks zaznamenal 10 bodů, zvítězili domácí 23:17. Poslední akcí zápasu se Quarterback 49ers Colin Kaepernick snažil v end zóně najít Wide receivera Michaela Crabtreeho, jenže ji zblokoval Cornerback Richard Sherman do rukou Malcolma Smithe a zajistil domácím teprve druhou účast v Super Bowlu.", "section_level": 1}, {"title": "Super Bowl XLVIII.", "content": "V Super Bowlu XLVIII se představili dva nejvýše nasazené týmy teprve podruhé za posledních dvacet let. Broncos se mohli pyšnit nejlepším útokem v lize, Seahawks nejlepší obranou. Zápas byl sehrán 2. února 2014 na MetLife Stadium v East Rutherfordu, a bylo to poprvé, co se v Super Bowlu hrálo venku v chladném podnebí. Utkání začalo pro Broncos katastrofálně, protože hned v první akci Center Manny Ramirez při snapu přehodil Quarterbacka Peytona Manninga a i když míč získal Running back Broncos Knowshon Moreno, byl ve vlastní end zóně rychle složen a Seahawks zaznamenali safety. Byly to nejrychleji skórované body v Super Bowlu všech dob. Seahawks už vedení nepustili a zvítězili 43:8.  Pro Seahawks to byl první titul v NFL od založení týmu v roce 1976. Linebacker Seahawks Malcolm Smith, který skóroval 69 yardů dlouhý touchdown po interception, byl vyhlášen Nejužitečnějším hráčem utkání.  Pro Broncos to byla pátá porážka v Super Bowlu, nejvíc ze všech týmů NFL. I přes porážku překonal Peyton Manning další rekordy, včetně toho pro nejvíce zkompletovaných přihrávek v Super Bowlu (34) a celkem naházených yardů v play-off (6 589). Navíc Wide receiver Broncos Demaryius Thomas zachytil třináct přihrávek, nový rekord pro jeden Super Bowl.", "section_level": 2}, {"title": "Pro Bowl.", "content": "Pro Bowl je all-star utkáním NFL. Vedení soutěže dlouho zvažovalo, jestli tento rok zápas vůbec uspořádá. 20. března 2013 byla oznámeno, že se uskuteční nejen ve stejném termínu jako obvykle, tedy týden před Super Bowlem, ale i na stejném místě, na Aloha Stadium v Honolulu. Nicméně formát se změnil: dříve byli hráči rozděleni na dva týmy podle konferencí, tentokrát byli vybrání dva \"kapitáni\", kteří si každý mohl zvolit libovolné hráče do svého týmy. Těmito nehrajícími kapitány byli Deion Sanders a Jerry Rice.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé události.", "content": "Zde je výběr těch nejzajímavějších událostí, které se staly v roce 2013 a měly souvislost s NFL:  V srpnu byl obviněn bývalý Tight end New England Patriots Aaron Hernandez z vraždy Odina Lloyda. Hernandez byl propuštěn Patriots po zatčení v červnu a klub svým fanouškům nabídl, že jim vymění jeho dres za jiný stejné hodnoty.  Wide receiver Eagles Riley Cooper byl zachycen na video během hudebního koncertu, jak používá rasistické urážky. Poté, co se video stalo virálním během tréninkového kempu, byl Cooper odvolán od týmu, a by vyhledal poradce s chováním. Eagles mu rovněž udělili neveřejnou pokutu.  V srpnu, těsně před startem základní části, zažaloval skupina bývalých hráčů NFL o 765 milionů dolarů zato, že vedení ligy je nedostatečně informovalo o spojení mezi otřesem mozku a následnými problémy v běžném životě. Soudce v tomto sporu později žalobu zamítl na základě toho, že částka nemusí být dostatečně velká na to, aby pokryla potřeby všech stěžovatelů.  V říjnu propustili Buccaneers Quarterback Joshe Freemana poté, co se ho neúspěšně pokusili prodat. Freeman byl považován za jednoho z nejlepších mladých Quarterbacků, když v sezóně 2010 dovedl Buccaneers k bilanci 10-6, ale poté si neporozuměl s trenérem Gregem Schianem (který přišel v roce 2012) a kterého v průběhu sezóny posadil na lavičku. Přestože mu bylo teprve 25 let, Freemen vedl historické statistiky klubu v počtu touchdownů, zkompletovaných přihrávek a byl druhý v naházených yardech. Jeho dalším působištěm se stala Minnesota Vikings, nicméně po jediném neúspěšném utkání byl posazen na lavičku a do konce roku si již nezahrál.  Tři hráči Tampy Bay Buccaneers, Kicker Lawrence Tynes, Guard Carl Nicks a Cornerback Johnthan Banks se během sezóny nakazili Meticilin-rezistentním zlatým stafylokokem. Potencionálně smrtící zlatý stafylokok se v minulosti vyskytl i v jiných týmech, například ve Washingtonu Redskins, St. Louis Rams a Cleveland Browns. Po potvrzení třetí infekce se krátce uvažovalo, že by si Bucaneers odložili utkání šestého týdne proti Eagles, ale nakonec bylo rozhodnuto pokračovat podle rozpisu.  Offensive lineman Dolphins Richie Incognito byl týmem v listopadu suspendován poté, co vyplulo na povrch, že šikanoval svého spoluhráče Jonathana Martina, který předtím opustil tým v důsledku Incognitova chování.  Oficiální vyšetřování NFL dospělo k závěru, že Martin a další zaměstnanci Dolphins byli vystaveni trvalému obtěžování ze strany Incognita a také jeho spoluhráčů Johna Jerryho a Mikea Pounceyho. Ve zprávě dlouhé 144 stran ligou dosazený vyšetřovatel Ted Wells označil tuto situaci jako \"klasický případ šikany\". Zpráva rovněž uváděla jako jednoho z viníků trenéra Offensive line Dolphins Jima Turnera; Turner byl krátce po zveřejnění zprávy z klubu vyhozen.  Hlavní trenér Redskins Mike Shanahan se rozhodl posadit na lavičku startujícího Quarterbacka Roberta Griffina III na poslední tři utkání základní části. I přes podstoupenou operaci kolene v sezóně 2012 se Griffin stal NFL Ofenzivním hráčem roku, nicméně v druhé sezóně již nebyl tak produktivní. Shanahan uvedl, že upřednostněním Kirka Cousinse na úkor Griffina se ho snažil ochránit před dalším zraněním, ačkoliv se objevily informace, že Shanahanovi vadil přátelský vztah mezi Griffinem a majitelem Redskins Danielem Snyderem. Shanahan byl po skončení sezóny vyhozen.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "All-Pro tým.", "content": "Následující hráči byli vybráni do prvního týmu agenturou Associated Press:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna National Football League 2013 byla 94. ročníkem základní části Národní Fotbalové Ligy (NFL). Tuto sezónu získali Seattle Seahawks svůj první titul v historii klubu poté, co v Super Bowlu XLVIII přesvědčivě porazili Denver Broncos 43:8. Super Bowl se hrál na stadionu MetLife Stadium v East Rutherfordu 2. února 2014 a bylo to poprvé co Super Bowl hostilo New Jersey a poprvé, co hrálo venku v chladném podnebí. Quarterback Broncos Peyton Manning byl jmenován Nejužitečnějším hráčem (MVP) základní části podle Associated Press (AP) popáté v kariéře, což je nový rekord NFL. Manning si za rekordní počet naházených yardů a přihrávek na touchdown rovněž odnesl cenu pro AP NFL Ofenzivního hráče roku. Defenzivním hráčem roku se pak stal Middle linebacker Caroliny Panthers Luke Kuechly.", "tgt_summary": "The 2013 NFL season was the 94th season in the history of the National Football League (NFL). The season saw the Seattle Seahawks capture the first championship in the franchise's 38 years in the league with a lopsided 43–8 victory over the Denver Broncos in Super Bowl XLVIII, the league's championship game. The Super Bowl was played at MetLife Stadium in East Rutherford, New Jersey on Sunday, February 2, 2014. It was the first Super Bowl hosted by New Jersey and the first to be held outdoors in a cold weather environment. The Seahawks scored 12 seconds into the game and held the lead the rest of the way on the back of their Legion of Boom defense.", "id": 2298944}
{"src_title": "Alexandra Pachmutovová", "tgt_title": "Aleksandra Pakhmutova", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v obci Beketovka u tehdejšího Stalingradu (nyní je součástí Volgogradu). Její otec byl zaměstnán v lesním závodě a byl hudebník-amatér. Už ve třech letech začala hrát na klavír a ve čtyřech letech komponovat. Hudební vzdělání jí přerušila druhá světová válka; její stalingradskou učitelku hudby Marii Troickou zabila bomba v listopadu 1941, malou Alju nedlouho poté ze Stalingradu evakuovali. Studia dokončila na Moskevské státní hudební konzervatoři, kde ji vyučoval Vissarion Šebalin. Absolvovala ji v roce 1953 jako diplomovaná skladatelka a následující postgraduální studium ukončila s disertací věnovanou hudbě Michaila Glinky v roce 1956. Začala se věnovat profesionálně povolání skladatelky.  V roce 1956 se seznámila s budoucím manželem, básníkem Nikolajem Dobronravovem. Ke 40 letům od založení Komsomolu byl v roce 1958 natočen film \"Po tu storonu \"(\": \"), do něhož napsala píseň \"Píseň o neklidném mládí\" (: \"\"), která ji nasměrovala k její budoucí hlavní sféře umělecké tvorby.\" \"Definitivně se proslavila od 60. let, její písně se staly klíčovou součástí sovětské oficiální populární hudební kultury, stala se jedním z „advokátů“ komunistického režimu, např. na různých cestách po budovatelských stavbách na Sibiři a jinde, kde vystupování umělců napravovalo nedostatky v sociálním zajištění tamních pracujících. Písně intepretovali je přední zpěváci, zpěvačky a hudební skupiny, ale třeba také sbor Alexandrovci a další. Sama nikdy nebyla členkou komunistické strany a některé její písně (paradoxně včetně \"Písně o Leninovi\") byly zakázány.  V letech 1968 až 1991 byla tajemnicí Svazu skladatelů SSSR, do roku 1995 tajemnicí Svazu skladatelů Ruska. V letech 1980 až 1990 byla poslankyní Nejvyššího sovětu RSFSR.  Napsala několik písní pro Letní olympijské hry 1980 v Moskvě, píseň \"Na shledanou, Moskvo!\" (: '), která zazněla poprvé na slavnostním zakončení a doprovázela odlet maskota olympiády medvěda Mišky, ji proslavila na celém světě. Byla též autorkou hudby k oficiálnímu dokumentárnímu filmu o olympijských hrách \"O sport, ty \"–\" mir! \"(: '), za kterou dostala svou druhou Státní cenu. Po nástupu perestrojky a po rozpadu Sovětského svazu se její tvorba začala vytrácet z rozhlasu a televize, a přestože se pouštěla i do nových žánrů taneční hudby nebo rapu, zůstala i v této oblasti věrná svým zásadám nezklouzávat k lehkomyslnosti.  Byla přezdívána \"člověk-píseň\" a označována za žijící legendu.  V mládí s manželem často cestovali, v posledních letech žijí v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Její dílo zahrnuje skladby různých žánrů. Věnovala se i klasické hudbě (tři desítky symfonických děl, např. \"Ruská suita\", \"Koncert pro trubku a orchestr\", kantáta \"Vasilij Ťorkin\", „pionýrské“ kantáty pro dětský sbor, balet \"Osvícení\"), napsala hudbu k dlouhé řadě filmů, základ její tvorby ale tvoří písňová tvorba.  Zhudebňovala texty nejrůznějších autorů, úzce spolupracovala s básníkem Nikolajem Dobronravovem, který se stal jejím manželem.  Základem jejích písní je originální, lyrická a citlivá, ale prostá zpěvnost, souznějící s ruskou lidovou tradicí, kvůli které jsou mnohé její písně považované za lidové.  Psala zejména lyrické písně, ale zejména v mládí se věnovala též písním hrdinským a budovatelským, celou řadu písní napsala o prvním kosmonautovi Juriji Gagarinovi a později o sportu, zejména v období kolem roku 1980.  Celkem napsala více než 400 písní, z nichž mezi nejoblíbenější patří: Vydala několik sborníků písní a alb, ať už jde o soundtracky s její hudbou k filmům, nebo o autorská alba populárních písní. Album \"Písně Alexandry Pachmutovové\" získalo Zlatou desku vydavatelství Melodija.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1967 byla oceněna Cenou Leninského Komsomolu. V roce 1984 byla jmenována národní umělkyní Sovětského svazu. V roce 1990 získala titul Hrdina socialistické práce. Dvakrát obdržela Leninův řád (1979 a 1990). Dvakrát dostala Státní cenu SSSR.  V roce 2000 ji ruský prezident Vladimir Putin vyznamenal řádem Za zásluhy o vlast druhého stupně a v roce 2009 jeho nástupce Dmitrij Medveděv řádem Za zásluhy o vlast prvního stupně. V dubnu 2010 obdržela cenu Společenství nezávislých států Hvězda Vítězství.  Je čestnou občankou Volgogradu, Bratsku a Moskvy.  Astronomka Ljudmila Černychová po ní v roce 1976 pojmenovala asteroid 1889 Pakhmutova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandra Nikolajevna Pachmutovová (:, * 9. listopadu 1929, Beketovka u Stalingradu) je ruská a sovětská hudební skladatelka, zejména populárních písní tzv. sovětské estrády.", "tgt_summary": "Aleksandra Nikolayevna Pakhmutova (; born 9 November 1929) is a Soviet and Russian composer. She has remained one of the best known figures in Soviet and later Russian popular music since she first achieved fame in her homeland in the 1960s. People's Artist of the USSR (1984).", "id": 2308977}
{"src_title": "Anggun", "tgt_title": "Anggun", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Anggun se narodila v Jakartě, vystupovat začala ve věku sedmi let a o dva roky později nahrála své dětské album. S pomocí známého indonéského producenta Iana Antonoa vydala v roce 1986 své první rockem ovlivněné studiové album nazvané \"Dunia Aku punya\" (Svět je můj). Známější se stala se singlem „Mimpi“ (1989), který byl uveden jako jeden ze 150 největších indonéských písní všech dob časopisu \"Rolling Stone\". Následovala řada singlů a další tři studiová alba, díky kterým se stala jednou z nejvýznamnějších indonéských rockových hvězd devadesátých let.  Indonésii opustila v roce 1994, aby usilovala o mezinárodní kariéru. Po dvou letech snažení prorazit v Londýně a Paříži se setkala s francouzským producentem Erickem Benzim a podepsala kontrakt se Sony Music Entertainment. Poté vydala své první mezinárodní album nazvané \"Snow on the Sahara\" (1997), ze kterého pochází stejnojmenný hit, jenž se v několika zemích dostal až na vrchol hitparády. Od svého mezinárodního průlomu vydala 5 studiových alb v angličtině a francouzštině a také soundtrack k dánskému filmu \"Open Hearts\" (2002). Spolupracovala s řadou mezinárodních umělců jako Julio Iglesias, Peter Gabriel a Pras Michel z Fugees.  Je prvním indonéským umělcem, který pronikl do evropských a amerických hitparád. Její alba byla certifikována zlatem a platinou v několika evropských zemích. Získala řadu ocenění za své úspěchy, včetně prestižních \"Chevalier des Arts et Lettres\" od francouzského ministra kultury. Kromě své hudební kariéry byla zapojena do četných ekologických a humanitárních prací. Byla dvakrát jmenována jako globální velvyslankyní OSN, nejprve pro Mezinárodní rok malých zásluh (2005) a pak pro výživu a zemědělství (2009). Anggun zastupovala Francii v Eurovision Song Contest 2012 v ázerbájdžánském Baku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anggun Cipta Sasmi (indonéská výslovnost [aŋˈɡun ˈt͡ʃipta ˈsasmi]; * 29. dubna 1974 Jakarta, Indonésie) je indonéská a ve Francii již zdomácnělá zpěvačka-skladatelka.", "tgt_summary": "Anggun Cipta Sasmi (; born 29 April 1974) is an Indonesian-French singer-songwriter and television personality. Born in Jakarta, she began performing at the age of seven and recorded a children's album two years later. With the help of famed Indonesian producer Ian Antono, in 1986 Anggun released her first rock-influenced studio album, \"Dunia Aku Punya\". She became further well known with the single \"Mimpi\" (1989), which was listed as one of the 150 Greatest Indonesian Songs of All Time by \"Rolling Stone\". She followed it with a series of singles and three more studio albums, which established her as one of the most prominent Indonesian rock stars of the early 1990s.", "id": 1667147}
{"src_title": "Divadlo Andreje Bagara", "tgt_title": "Andrej Bagar Theatre", "src_document": [{"title": "Historie divadla.", "content": "První nitranské divadlo bylo postaveno v roce 1883 s kapacitou 360 míst. Budova stála na ploše nynějšího divadla a sloužila nitranské veřejnosti až do jejího zničení leteckou bombou v druhé světové válce. Tím však nezanikla snaha o obnovení profesionální divadelní scény ve městě. Ta se vytvořila v budově Národního domu a současně tělocvičně TJ Sokol. Pro divadelní účely upravený prostor sloužil od prosince 1949 – plných 61 let. V současnosti v této budově působí Staré divadlo. V roce 1979 bylo Nitranské krajové divadlo pojmenované podle Andreje Bagara – významného organizátora divadelního života na Slovensku, herce, režiséra a pedagoga.", "section_level": 1}, {"title": "50. roky: Haspra.", "content": "V průběhu let 1954–1956 do Nitry přicházejí čerství absolventi VŠMU v čele s režisérem Pavlem Hasprou. Kromě něj do divadla přichází i dramaturg Ján Laca a herci Dušan Blaškovič, Vladislav Müller, Viera Strnisková, Andrej Rimko, Jozef Dóczy a další. K nim se přidávají členové dosavadního divadla Magda Paveleková a Oľga Hudecová; po rozpuštění krajových divadla v Trnavě Božena Slabejová, Žofia Martišová, Milan Kiš a později mladí absolventi VŠMU Adela Gáborová, Hilda Augustovičová, Dušan Lenci a jiní.", "section_level": 2}, {"title": "60. roky.", "content": "Po odchodu značné části souboru a zejména režiséra Pavla Haspra dostalo nitranské divadlo do umělecké krize. Tento nepříznivý stav prohloubila i fluktuace herců, kteří považovali Nitru pouze za přestupní stanici, v níž se zdrželi sezónu – dvě a pak odešli do renomovanější souborů nebo do Bratislavy pracovat pro Slovenskou televizi. Hrála tam zejména velikou roli Ivanka Lednickova. Zaslobodna Hasprová.  V tomto období se na divadla stupňoval i tlak ze strany státních institucí, aby peníze investované do divadel byly použity ziskově. V bezhlavé honbě za divákem, však divadlo více ztratilo než získalo.", "section_level": 2}, {"title": "70. roky: Spišák a Hynšt.", "content": "V 70. letech do Nitry přichází režisér Karol Spišák, který své tradiční inklinování k lehčím žánrem doplnil i o hledání závažnějších témat. Ke konsolidaci souboru přispěla i koncepční práce hostujícího režiséra Miloše Hynšta, který do divadla přinesl postupy epického divadla Bertolta Brechta a Erwina Piscatora.  Divadlu pomohl i příliv mladých herců. Do této generace patřily: Marián Slovák, Eva Matejková, Jozef Bednárik, Anton Živčic, Dušan Kaprálik, František Javorský, Eva Žilineková, Jana Strnisková, a později i Eva Pavlíková, Maroš Kramár, Ján Gallovič, Ivan Vojtek st., Ivan Vojtek ml., Stano Král, Pavol Višňovský, Marta Sládečková, Peter Kočiš a jiní.  Přínosem byl i příchod mladé dramaturgyně Dariny Kárové.", "section_level": 2}, {"title": "90. roky.", "content": "Zlatou éru nitranského divadla začátkem 90. let vystřídala tvůrčí krize – v divadle nepůsobil interní režisér a dramaturg na plný úvazek, který by do divadla přinesl ucelený program a ideově směřoval divadlo. Navíc v roce 1992 se divadlo přestěhovalo do nové, moderní, avšak na nitranské poměry příliš velké budovy s kapacitou hlediska 600 míst. První sezóny v nové budově byly rozpačité – divadlo nevědělo co hrát, aby naplnilo velký sál a proto uvádělo ve svém repertoáru převážně lehčí žánry. Teprve později se podařilo najít dramaturgii tituly, které nepodlézali hranici dobrého vkusu, ale přesto dokázali zaplnit hlediště.  V roce 1995 do divadla přichází mladý dramaturg Svetozár Sprušanský, který se rozhodl využít nepřítomnost interního režiséra ve prospěch divadla. Pro nitranské divadlo byla charakteristická fluktuace a neustálý pohyb a dramaturgie divadla se z nich rozhodla udělat svou filozofii. Za deset let jeho působení v Divadle Andreje Bagara se mu podařilo vybudovat jedno z divácky nejúspěšnějších divadel na Slovensku.  Divadlo uvádí na svých dvou scénách tituly z fondu světové i domácí klasiky, nových slovenských i zahraničních textů v slovenské nebo i celosvětové premiéře. Výjimečné postavení v repertoáru divadla mají hudebně-dramatické projekty. V 90. letech divadlo uvedlo sérii muzikálů v režii Jozefa Bednárika – \"Fidlikant na streche\", \"Grék Zorba\", \"Adam Šangala\" a \"Kabaret\" a původní slovenský muzikál \"Báthoryčka\" v režii Martina Kakos.  Do divadla přicházelo hostovat více výrazných slovenských i zahraničních režisérů, např. Jan Antonín Pitínský (\"Večera nad mestom\" a \"Mariša\"), Vladimír Morávek (\"Macbeth\"), Valentin Kozmenko-Delinde (\"...hráme duráka!\"), Gintaras Varnas (\"Hra snov\"), Robert Alföldi (\"Hamlet\") a jiných).  Soubor stabilních hereckých osobností střední a starší generace doplnili mladí herci: Daniela Kuffelová, Lenka Barilíková, Marcel Ochránek, Marián Labuda ml., Marek Majeský, Erik Peťovský, Lucia Lapišáková, Miloslava Zelmanová a Klaudia Kolembusová.", "section_level": 2}, {"title": "2000 +.", "content": "V 2002 přišli do souboru divadla Martin Fratrič, Milan Ondrík, Kristína Turjanová, Klaudia Kolembusová a Juraj Hrčka. V 2003: Zuzana Moravcová, Peter Kadlečík, Zuzana Kanócz a Martin Nahálka. V 2004: Renáta Ryníková, Ludmila Trenklerová V 2005: Kristína Greppelová V 2006: Peter Oszlík a Juraj Loj", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Projekty Divadla Andreje Bagara se nesetkaly pouze s diváckou oblibou ale byly oceněny (případně nominovány na ocenění) i divadelní kritikou při každoročním předávání divadelních ocenění sezóny. Zde je přehled vítězných i nominovaných umělců:", "section_level": 1}], "src_summary": "Divadlo Andreje Bagara () je slovenské divadlo v Nitře. V Nitře působí od roku 1949, podle Andreje Bagara se jmenuje od roku 1979. Od roku 1992 hraje v nové budově, která je považována za jednu z nejmodernějších divadelních budov na Slovensku.", "tgt_summary": "The Andrej Bagar Theatre () is a theatre located in Nitra, Slovakia. It opened in 1949. The theatre was known as (Nitra Region Theatre) and (Regional Theatre Nitra) before being named after actor Andrej Bagar in 1979. Various productions from the theatre have been recognised in the annual DOSKY Awards. The director of the theatre from 2001 was, until being succeeded by in 2016.", "id": 1678972}
{"src_title": "LGBT práva na Slovensku", "tgt_title": "LGBT rights in Slovakia", "src_document": [{"title": "Podpora.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podpora ze strany státu.", "content": "V srpnu 2012 bylo avizováno vytvoření \"Výboru pre práva lesieb, gejov, bisexuálnych, transrodových a intersexuálnych osôb\" v rámci Rady vlády pro lidská práva, národnostní menšiny a rovnost pohlaví. Předseda Rady a místopředseda vlády Miroslav Lajčák na funkci předsedy výboru navrhl ministra spravedlnosti, ministerstvo by mělo plnit úlohu sekretariátu Výboru. Návrh navazuje na usnesení Rady ze dne 30. července 2012, které zavedení Výboru podpořilo. Členka Rady Adriana Mesochoritisová přitom uvedla: \"„Víme, že ta situace v ochraně LGBTI lidí je velmi nízká, SR nemá žádné zákony, které by ochraňovaly LGBTI lidí, také nemáme žádný výbor, který by jejich záležitosti začal řešit,“\" Členové Výboru budou nominováni státní správou i nevládními organizacemi. Organizace a sdružení, které za Výbor lobbovaly, poukázaly na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z února 2012, v němž soud zdůraznil, že \"„diskriminace na základě sexuální orientace je stejně závažná jako diskriminace na základě rasy, původu nebo barvy pleti“.\" V České republice Výbor pro sexuální menšiny existuje již od roku 2007.  \"Výbor pre práva lesieb, gejov, bisexuálnych, transrodových a intersexuálnych osôb\" při Radě vlády SR pro lidská práva, národnostní menšiny a rovnost pohlaví byl schválen 3. října 2012\".\"  V květnu 2019 naopak ministryně kultury Ľubica Laššáková zamítla hodnotící komisí doporučené LGBT projekty z dotačního programu pro oblast kultury znevýhodněných skupin obyvatelstva a ministerstvo změnilo podmínky tak, aby ani do budoucna nebylo možno takové projekty z programu podpořit.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora ze strany nevládních organizací.", "content": "Na Slovensku existuje několik organizací zabývajících se podporou LGBT osob a zlepšení jejich situace. Mezi ně patří \"Queer Leaders Forum\", \"Hnutie za rovnoprávnosť homosexuálnych občanov GANYMEDES\" a jiné. V Bratislavě sídlí \"Q-centrum\", které poskytuje právní, sociální a psychologické poradenství. Poradenství je možné i telefonicky a prostřednictvím internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Diskriminace.", "content": "Zpráva upozornila i na nedostatečnou identifikaci kriminálních činů jako činů proti LGBT komunitě v celé EU. Důvodem je nevědomost policie jak přistupovat k případům a neochota obětí činů na svůj stav upozorňovat. Podle zprávy výzkumy (i na Slovensku) potvrzují, že homosexuálové s obavou před diskriminací svou orientaci před svými příbuznými často tají. Na druhé straně většina z těch, kteří ji netají, jsou rodinou akceptováni. Podle další studie provedené na Slovensku a citované Agenturou bylo 20 % respondentů z domu vyhozených po prozrazeni své orientace.  LGBT osoby jsou diskriminovány i v práci. I když mnozí utajují svou orientaci v práci, až 25 % bylo různými způsoby pronásledovaných. Podle dalších studií 50 % nepřiznává svou orientaci zdravotnickému personálu a dalších 22 % svou orientaci přiznává jen někdy.", "section_level": 1}, {"title": "Antidiskriminační opatření.", "content": "Na Slovensku není vyjádření nenávisti vůči LGBT osobám trestné. Poslanec Martin Poliačik (SaS) si myslí, že nenávistné projevy vůči homosexuálům by měly být trestány. Poslanec argumentuje, že \"„pokud slovenská legislativa zná tresty za podněcování nenávisti na základě rasy, národnosti, barvy pleti, původu nebo náboženského vyznání, stejně třeba trestat nenávistné projevy na základě sexuální orientace“.\" Tento krok podle něj doporučuje i Rada Evropy. Vlastní zákon se však do parlamentu zatím předložit nechystá, registrované partnerství má pro něj prioritu. Poliačikova strana SaS ve věci vydala prohlášení, které doporučuje na útoky používat stejný metr. Radoslav Prochádzka (KDH) k problematice trestání uvedl \"„Jsem přívržencem co nejširší svobody projevu. Myslím, že bychom měli jít spíše cestou osvěty než trestního práva.“\"  Podle zprávy citované výše může transgenderová diskriminace být pokryta zákony o diskriminaci pohlaví, podle zákona č. 365/2004 Sb., § 6 (3).", "section_level": 2}, {"title": "Registrované partnerství.", "content": "Slovensko v současnosti nemá zákon o registrovaném partnerství. Takový zákon však spolupřipravuje poslanec NRSR Martin Poliačik (SaS) Registrované partnerství je součástí volebního programu SaS. Registrované partnerství však nepodporuje Igor Matovič, předseda OĽaNO. Podle něj \"„vztah dvou osob stejného pohlaví nikdy nebude vztah muže a ženy, jakkoli by se mu chtěl podobat, nikdy to nebude originál. Jinak řečeno, jsem přesvědčen, že některá práva by měla být vymožeností jen vztahu muže a ženy.“\" Ministr práce, sociálních věcí a rodiny, Jozef Richter (SMER-SD) v červnu 2012 prohlásil, že ministerstvo nepřipravuje změnu zákona umožňující registrované partnerství. Jeho strana nemá podle něj s homosexualitou programový problém, ale \"„vzhledem k socioekonomickou situaci Slovenska jsou stanoveny jiné priority.“\" V listopadu 2012 se v Národní radě hlasovalo o návrhu zákona o registrovaných partnerstvích. Předložili ho poslanci, členové klubu SaS, Lucia Nicholsonová, Juraj Droba a Martin Poliačik. Kvůli slabé podpoře poslanců se však zákon nedostal ani do projednání ve druhém čtení. Podpořilo ho jen 14 z přítomných 129 poslanců. Proti hlasovalo 94 a zdrželo se 20 zákonodárců. Poslanec Ľuboš Blaha (SMER-SD) poznamenal, že k registrovanému partnerství dojde, až když se na Slovensku vyřeší „ekonomické a sociální problémy“. Ministr spravedlnosti Tomáš Borec (SMER-SD) se však vyjádřil, že „\"Ministerstvo je připraveno na diskusi o hledání řešení, jak zjednodušit život lidem, kteří spolu žijí i v jiném než manželském svazku, a to bez ohledu na jejich sexuální orientaci\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Pochod hrdosti.", "content": "První pochod hrdosti na Slovensku se uskutečnil 22. května 2010 v Bratislavě. Pochodu se zúčastnilo přibližně 500 účastníků a 100 extremistů, kteří se průběh akce snažili narušit. Třetí Duhový PRIDE se konal 9. června 2012 v Bratislavě. Akce začala trojicí symbolických svateb, měla klidný průběh, byli zadrženi tři lidé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Homosexualita na Slovensku je po právní i společenské stránce akceptovaná, nicméně situace LGBT osob je z právního a společenského hlediska odlišná od situace ostatních osob. Partnerství osob stejného pohlaví není na Slovensku povoleno. Existují však podpůrné organizace a aktivity. Slovensko je podle zprávy Agentury Evropské unie pro základní práva jednou ze 14 zemí Evropské unie, která nemá žádný právní status pro partnerství osob stejného pohlaví. Zpráva připomněla, že tři členské země Belgie, Nizozemí a Španělsko navíc umožňují těmto osobám manželství. Od doby vydání zprávy se počet těchto zemí rozšířil na Dánsko, Francii, Portugalsko a Švédsko. Vzhledem ke svému postavení nemají stejnopohlavní páry stejný přístup k právům a možnostem jako heterosexuální páry.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, and transgender (LGBT) people in Slovakia face legal challenges not experienced by non-LGBT residents. Both male and female same-sex sexual activity are legal in Slovakia, but households headed by same-sex couples are not eligible for the same legal protections available to opposite-sex couples. While Slovakia grants same-sex couples limited legal rights, namely in the area of inheritance, the country does not recognise same-sex marriage or civil unions. Slovakia, unlike its neighbour, the Czech Republic, holds more conservative views on issues dealing with LGBT rights.", "id": 2041331}
{"src_title": "Buvajsar Sajtijev", "tgt_title": "Buvaisar Saitiev", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Volnému stylu se věnoval od 10 let v rodném Chasavjurtu pod vedením Isaka Ibrajchanova. Ve 13 let mu při autohavárii zemřel otec Chamid a matka ho po roce poslala na internátní střední školu do dalekého Novokuzněcku. Po skončení střední školy v roce 1993 si ho stáhnul do zápasnického tréninkové centra v Krasnojarsku Dementre Mindyjašvili. V seniorské ruské reprezentaci se poprvé objevil v roce 1994. V roce 1995 již reprezentoval Rusko na seniorském mistrovství světa a přes vážné zranění kolene dokázal vybojovat svůj první titul mistra světa. V roce 1996 na olympijských hrách v Atlantě porazil ve finále Korejce Pak Čang-suna a získal první zlatou olympijskou medaili.  V roce 1997 se v ruské reprezentaci začal objevovat jeho mladší bratr Adam. V roce 1998 se krátce kvůli bratrovi, který bojoval ve stejné váhové kategorii, objevil ve střední váze. V roce 2000 odjížděl na své druhé olympijské hry v Sydney ve své velterové váze. Turnaj byl specifický zavedením nového systému vyřazování. Do tříčlenné skupiny, ze které postupoval pouze vítěz dostal nalosovaného zkušeného Bulhara Plamena Paskovala a mezinárodně zcela neznámého Američana Brandona Slaye. Bulharovi nedal způsobem jemu vlastním šanci a o postup ze skupiny se utkal s Američanem, který rovněž Bulhara porazil. Hned v úvodu ho Slay zaskočil svým agresivním stylem boje a prohrával 0:3. Tuto ztrátu se mu do konce hrací doby podařilo smazat a zajistit prodloužení. V prodloužení však v úvodu opět zaváhal, Američan ho strhnul na zem a senzačně zvítězil. Byla to jeho první porážka na mezinárodní scéně a konečné 9. místo patřilo k největším senzacím zápasnických soutěží. Malou náplastí mu byla zlatá olympijská medaile jeho bratra Adama ve střední váze.  V roce 2002 po dlouhé době prohrál na mistrovství Ruska s Magomedem Isagadžijevem a sezonu pojal odpočinkově. V roce 2004 byl opět v plné síle reprezentovat Rusko na olympijských hrách v Athénách. Postup z náročné základní skupiny si dokázal pohlídat, ve čtvrtfinále ustál krizovou situaci s Muradem Gajdarovem z Běloruska a postoupil do finále. Ve finále se utkal s Osetem Gennadijem Lalijevem reprezentujícím Kazachstán a po jednoznačním průběhu získal druhou zlatou olympijskou medaili.  V roce 2006 utrpěl na mistrovství světa teprve druhou porážku na mezinárodní scéně, když ho z turnaje taktickým způsobem vyřadil Bulhar Michail Ganev. V roce 2007 se již zdála jeho kariéra u konce, když prohrál na mistrovství Ruska s Machačem Murtazalijevem. V roce 2008 však dokázal opět mobilizovat síly, na ruském mistrovství vrátil Murtazalijevovi loňskou porážku a vybojoval čtvrtou účast na olympijských hrách v Pekingu. Na olympijských hrách bez větších potíži postoupil pavoukem do finále, ve kterém porazil Oseta Soslana Tydžyjeva reprezentujícího Uzbekistán a získal třetí zlatou olympijskou medaili. Sportovní kariéru ukončil v květnu 2009. Věnuje se trenérské práci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buvajsar (Buvajsa) Sajtijev (: ) nebo (: ), (11. března 1975 v Chasavjurtu, Dagestán, Sovětský svaz) je bývalý ruský zápasník – volnostylař dagestáské (čečenské) národnosti, trojnásobný olympijský vítěz. Odborníky označován ze nejlepšího volnostylaře v historii.", "tgt_summary": "Buvaisar Hamidovich Saitiev, also spelled Buvaysar Hamidovich Saytiev, (, ) (born March 11, 1975 in Khasavyurt, Dagestan ASSR) is a Chechen wrestler who has won nine world-level gold medals in freestyle wrestling. He is widely considered the greatest freestyle wrestler of all time. He currently is an acting State Duma Deputy from Dagestan.", "id": 11086}
{"src_title": "Augustín Malár", "tgt_title": "Augustín Malár", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Augustin Malár se narodil v Horním Rakousku svým rodičům pravděpodobně během jejich dovolené. Své dětství prožil ve Staré Turé kde chodil do obecné školy, kterou ukončil 1906. Poté studoval na gymnáziu ve Skalici a maturitu složil 1914 v Šoproni. Na podzim nastoupil studium na teologické fakultě v Bratislavě. Po měsíci studia byl za pobuřování a provokaci písní Hej Slováci po atentátu na Ferdinanda d Este zatčen a odsouzen na sedm měsíců vězení. Po odpykání trestu nastoupil vojenskou službu do C.K. armády a v květnu 1915 jako kadet odvelen k marš batalionu v Bratislavě. V prosinci byl odvelen jako velitel čety na východní frontu u Gorodišče. Na jaře 1916 byl převelen na italskou frontu, kde se v říjnu dostal do zajetí. V únoru 1918 zběhl do československých legií a během srpna se zúčastnil bojů na Monte Baldo a získal hodnost poručíka.", "section_level": 1}, {"title": "Československo.", "content": "Po vzniku Československa osvobozoval území Slovenska a působil jako velitel vojsk v Nitře ve válce proti Maďarsku, která probíhala až do roku 1919. V dubnu 1920 byl přijat do čs.armády a za zásluhy obdržel čs. válečný kříž a hodnost kapitána. V letech 1921 - 1922 studoval ve Francii na École spéciale militaire v Saint-Cyr. Přestože ho každoročně jeho velitelé doporučovali na mimořádné povýšení, zůstal až do počátku 30. let v hodnosti štábního kapitána pěchoty. Jednou z příčin bylo jeho nacionalistické slovenské smýšlení.  V roce 1927-30 absolvoval Vysokou vojenskou školu v Praze kde se seznámil se svou první ženou Vlastou Kabešovou. Poté působil na personálním oddělení u 9. divize v Bratislavě. Od 1. ledna 1931 se stal majorem a od února 1935 působil na zemském velitelství. V roce 1936 byl převelen na vojenský zeměpisný ústav do Prahy a v roce 1937 byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. Tato skutečnost byla pozoruhodná tím, že v československé armádě bylo v té době 1004 podplukovníků a z nich byli pouze dva slovenské národnosti - Augustín Malár a Ferdinand Čatloš.  V roce 1938 působil na ministerstvu národní obrany a zastihlo jej vyhlášení Slovenské autonomie. Byl členem československé delegace na jednání s Maďarskem v Komárně (9. - 13. října 1938). Poté působil na Hlavním velitelství v Bratislavě. Po odtržení Slovenska 14. března 1939 podepsal Memorandum proti vyhlášení Slovenského státu. Na druhý den 15.března složil přísahu nové Tisově vládě a byl ustanoven velitelem 6. armádního sboru ve Spišské Nové Vsi, která nesla hlavní tíhu bojů v tzv. Malé válce proti Maďarsku a byl povýšen do hodnosti plukovníka. Patřil k nejschopnějším slovenským velitelům a byl v armádě velmi populární.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Během invaze do Polska operace Fall Weiss byl velitelem 3. divize Rázus, která do 11.září postoupila na čáru Bukowsko-Kulszne-Baligród-Jablonka-Ciszna. Za zásluhy obdržel Železný kříž II.třídy. Po zřízení Vysoké vojenské školy v Bratislavě, byl od 15.února 1940 jejím prvním velitelem. Zároveň zastával funkci inspektora armádních škol a zůstal velitelem 1. pěší divize v Trenčíně. Během útoku na Rusko a operace Barbarossa byl od 24. června 1941 velitelem 2. divize, která byla součástí Rundstedtovy skupiny armád jih a 14. Listovy armady. Během prvních bojů u Lipovce došlo k reorganizaci vojska a od listopadu se stal velitelem Rychlé divize. Ta musela čelit tvrdé ruské ofenzívě u Rostova na Donu. Dne 2. ledna 1942 kdy byl povýšen na generála II. třídy a za zásluhy jej Hitler vyznamenal Rytířským křížem železného kříže. V květnu se velení Rychlé divize ujal gen.Jozef Turanec a Malár se vrátil na Slovensko. Poté působil dva roky jako vojenský velvyslanec v Římě, Budapešti a Berlíně. Zde se v únoru 1944 podruhé oženil a vzal si za manželku mladou německou zubařku, čímž si získal důvěru Němců a potvrdil nedůvěru Čechoslováků a Edvarda Beneše.", "section_level": 1}, {"title": "Slovenské povstání.", "content": "Pravděpodobně počátkem jara 1944 se Malár vrátil opět na Slovensko. Společně s ministrem obrany Ferdinandem Čatlošem iniciovali již 12. února vznik Východoslovenské armády, která byla vyjmuta pozemnímu velitelství v Banské Bystrici a podléhala ministrovi obrany a prezidentovi Tisovi. Společně s Čatlošem připravovali vojenský převrat a záchranu slovenské samostatnosti. Pravděpodobně od 10. června převzal velení Východoslovenské armády po sudetském Němci plk. Rudolfovi Pilfouskovi. Malárova armáda se stala součástí wehrmachtu od 3. srpna 1944, byla jí podřízena a podařilo se jí zpravodajsky infiltrovat. V srpnu 1944 jednal v Piešťanech s umírněnými Hlinkovci o přípravě ozbrojeného povstání Slovenska. Po předčasném vypuknutí povstání se oproti očekávání Goliana nepřidal k povstalcům a zůstal loajální ministrovi obrany Ferdinandu Čatlošovi, kterému jeho alibistický politický plán u sovětů nevyšel. (tzv. Čatlošovo memorandum). Ve středu 30. srpna odletěl z Prešova do Bratislavy a zástupci armády plk.Talskému slíbil, že se do večera vrátí. Po cestě přistál v Popradu a nabádal vojáky, aby neposlouchali Goliana a exilovou Benešovu vládu a odešli zpět ke svým útvarům. Když se dostavil do prezidentské kanceláře, zjistil, že Čatloš již není velitelem armády a Bratislavu kontroluje německý vyslanec Ludin. V rozhlasovém projevu ze dne 30. srpna 1944 se postavil proti povstání a vyzval všechny vojáky, aby se vrátili do kasáren, čímž vyvolal nejen v armádě, ale v celé společnosti dokonalý zmatek, neboť byl uznávanou vojenskou autoritou. Všem posádkám vzkázal, že \"\"ešte neprišiel náš čas\"\" a své Východoslovenské armádě vzkázal, ať vyčká jeho příjezdu. Na druhý den odpoledne 31. srpna tajně odletěl z Bratislavy, ale byl skupinou Mathias na letišti v Prešově ihned zajat i s jeho velitelským štábem. Jako vojenský stratég chtěl, aby Čatlošova akce skončila úspěchem, ale svoji činnost společně dobře nepromysleli a zcela podcenili.", "section_level": 1}, {"title": "Nejasné úmrtí.", "content": "Po zatčení v Prešově byl zřejmě vyslýchán v Bratislavě a poté eskortován do rakouského zajateckého tábora v Kaisersteinbruchu poblíž Vídně a odtud do švýcarské pevnosti Königstein v Sasku, kde bylo umístěno více zajatých generálů. Zpočátku s ním německé orgány zacházely slušně a byl zde identifikován vězni podle nepřehlédnutelné uniformy s německým vyznamenáním, kterou směl nosit. Později zřejmě v prosinci, byl Malár převezen do německého vězení na Prinz Albert Strasse, kde mu byla uniforma odebrána a byl zbaven vojenské hodnosti i rytířského kříže. Byl vyslýchán na nejvyšším úřadu RSHA v Berlíně. Jeho výpovědi byly konfrontovány společně s generálem Štefanem Jurechem, bankéřem Imrichem Karvašem a veliteli slovenského povstání Janem Golianem a Rudolfem Viestem a dalšími. Zahynul pravděpodobně společně s dalšími slovenskými generály Rudolfem Viestem, Janem Golianem a Štefanem Jurechem v koncentračním táboře Flossenbürg počátkem března 1945. ( V lednu 1952 Okresní soud v Bratislavě stanovil období jeho úmrtí do 28. února 1945.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Augustín Malár, (18. července 1894, Reitern u Goisernu Rakousko, † březen 1945, koncentrační tábor Flossenbürg Nacistické Německo), byl slovenský generál, v roce 1938 člen ministerstva národní obrany ČSR, během druhé světové války velitel 3. divize \"Rázus\" při operaci Fall Weiss, velitel a inspektor Vysoké vojenské školy v Bratislavě, velitel Rychlé divize operace Barbarossa a velitel Východoslovenské armády.", "tgt_summary": "Augustín Malár (18 July 1894 in Reitern, Austria-Hungary – 1945? in Sachsenhausen, Germany) was a Slovak general during World War II.", "id": 1569017}
{"src_title": "Christian August Saský", "tgt_title": "Christian August of Saxe-Zeitz", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Pocházel z protestantské rodiny sasko-zeitského knížete Mořice, který byl příslušníkem boční královské linie Wettinů, a jeho druhé manželky Doroty Marie Sasko-Výmarské. Zprvu si vybral vojenskou kariéru a vstoupil do řádu německých rytířů. Již jako dvacetiletý se zúčastnil protitureckých válek (mimo jiné se podílel na osvobození Budína).  Jeho další životní dráha začala přestoupením na katolickou víru a vzápětí nato se stal knězem. Pak už jeho církevní kariéra rychle pokračovala. V roce 1695 se přestěhoval do Uher a stal se rábským biskupem a o jedenáct let později (17. května 1706) jej papež Klement XI. jmenoval kardinálem a arcibiskupem v Ostřihomi (úřadu se ujal 20. ledna následujícího roku). Byl jediným cizincem, který se stal ostřihomským arcibiskupem.  V roce 1714 dosáhl hodnosti německého říšského knížete. Poslední roky života prožil s podlomeným zdravím v klášteře pavlánů v Mariance. Zemřel v Regensburgu na konce srpna roku 1725 v době konání říšského sněmu, kterého se osobně účastnil.  Kristián August Saský byl pohřben v kryptě katedrály svatého Martina. Jeho osobnost připomínala náhrobní deska v dómu, kterou mu dala zhotovit jeho rodina ještě v roce úmrtí. Náhrobek vyhotovil vídeňský sochař Adolf Konrad von Albrecht podle návrhu známého architekta Josefa Emanuela Fischera z Erlachu. Náhrobek se však nedochoval, protože padl za oběť Heillerově regotizaci dómu v druhé polovině 19. století. Náhrobek byl tehdy rozebrán a střední část – reliéf s portrétem arcibiskupa – přenesena do kostela klarisek, dnes je však i tento reliéf nezvěstný.", "section_level": 1}, {"title": "Kristián August a Bratislava.", "content": "K jeho velkým zásluhám během působení ve funkci ostřihomského arcibiskupa patří aktivní účast na potlačování morové epidemie, která vypukla v Uhersku na konci roku 1712. Na památku potlačení morové nákazy postavili v roce 1713 na Rybném náměstí v Bratislavě morový sloup, na kterém je arcibiskupovo jméno zvěčněno (mimo jiné sám přispěl na jeho postavení).  22. května 1712 korunoval v Prešpurském dómu svatého Martina uherského krále Karla III. a o dva roky později, 18. října 1714, uherskou královnou také jeho manželku Alžbětu Kristýnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián August Saský (německy \"Christian August von Sachsen-Zeitz\", 9. říjen 1666, zámek Moritzburg − 23. srpen 1725, Regensburg) byl saský kníže, uherský primas-kardinál (od roku 1707) a ostřihomský arcibiskup.", "tgt_summary": "Christian August of Saxe-Zeitz (9 October 1666 in Moritzburg – 23 August 1725 in Regensburg), was a German prince of the House of Wettin.", "id": 769378}
{"src_title": "Petr Hlaváček (technolog)", "tgt_title": "Petr Hlaváček", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrostl na Slovácku v Boršicích v okrese Uherské Hradiště. V letech 1965 až 1969 vystudoval Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně. Pracoval v n. p. Svit, též jako mistr výroby. Od roku 1970 do roku 1979 dálkově studoval na zlínské Fakultě technologické VUT v Brně. Od roku 1979 začal pracovat jako vysokoškolský učitel na Fakultě technologické VUT.  V letech 2007 až 2011 byl děkanem Fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Do funkce byl zvolen akademickým senátem FT ve volbách dne 15. června 2007 a jmenován byl rektorem 1. července 2007. Slavnostně byl inaugurován 10. října 2007. V roce 2011 na začátku dalšího funkčního období odstoupil ze zdravotních důvodů.  Byl viceprezidentem České obuvnické a kožedělné asociace pro oblast vědy a výzkumu. Reprezentoval Českou republiku v mezinárodních organizacích, například UNIDO (United Nations Industrial Development Organization). Pracoval v mezinárodní pracovní skupině pro syndrom diabetické nohy. Přispěl k nové celosvětové nomeklatuře systému velikostí a označování obuvi na půdě mezinárodní organizace ISO (International Standardization Organization) prací v komisi ISO/TC 137. Byl soudním znalcem obuvi a byl předsedou sekce kůže-obuv Komory soudních znalců.  Dlouhodobě se zabýval historií obuvi: studoval a popsal paleoindiánské sandály z jeskyně Fort Rock v Oregonu (USA), mokasíny ze solných dolů v Hallstattu (Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko), obuv terakotové armády Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Lin-tchung u Si-anu, Čína), byzantské sandály z Istanbulu (Turecko), fragmenty obuvi z relikviáře sv. Maura (zámek v Bečově nad Teplou), holínky Albrechta z Valdštejna (Krajské muzeum Cheb), obuv utopence ze studny na hradě Špilberku (Brno). Pokusil se doplnit scházející kapitolu do Manuálu Dionýsa z Furny o symbolice sandálů (obuvi) na byzantských ikonách, dokumentoval obuv antických soch ve 24 antických a archeologických muzeích v Řecku. Spolupracoval na popisu sandálu z nálezu na pevnosti Massada (Izrael) a fragmentů obuvi z jeskyní v Kumránu (Izrael). Se svým výzkumným týmem se podílel na výzkumu obuvi Ötziho a provedl archeologický experiment.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Hlaváček (23. února 1950 Boršice – 10. ledna 2014 Uherské Hradiště) byl český obuvnický expert, vysokoškolský pedagog a výzkumník. Jeho odborným zaměřením bylo studium přípravy a realizace výroby materiálů obuvnického průmyslu, ergonomie obuvi (zejména pro diabetiky) a studium historické obuvi.", "tgt_summary": "Petr Hlavacek (February 23, 1950 – January 10, 2014) was a Czech shoe expert, university lecturer and researcher. His professional focus was to study the preparation and production of shoe materials, footwear, footwear ergonomics (especially for diabetics ) and historical footwear.", "id": 968486}
{"src_title": "Vlny ztišují vítr", "tgt_title": "The Time Wanderers", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román je napsán ve formě pamětí Maxima Kammerera. Přecházejícím díly trilogie, kterému je již osmdesát devět let. Jde o vzpomínky na roky 2195-99, kdy spolupracoval s Toivem Glumovem, synem historičky Maji Glumovové a neznámého otce. Kammerer je v té době náčelníkem organizace Komkon-2, jejímž cílem je zajistit bezpečnost lidské civilizace na Zemi. Funkci převzal po odchodu předcházejícího náčelníka Rudolfa Sikorského po událostech vylíčených v románu \"Brouk v mraveništi\".  Kammerer je přesvědčen, že tajemná supercivilizace Poutníků provádí na lidstvu progresorství. Rozhodne se proto vypracovat co nejpravděpodobnější model progresorské činnosti Poutníků v soustavě pozemského lidstva. Získá souhlas od svého bezprostředního nadřízeného Michaila Sidorova a ustanoví pracovní skupinu.  Všechny materiály, které skupina sežene, zašle Kammerer známému historikovi vědy a proslulému polyhistorovi Isaacu Brombergovi, který ve svém memorandu vyjádří svůj názor na činnost Poutníků. Ti podle něho nechtějí konat pozemšťanům zlo, ale dobro konají tak, jak ho chápou oni. Lidstvo je pro ně vhodným objektem proto, že ze tří civilizací (Lidé, Leoniďané a Tagořané), které se považují za úspěšné a zdárné, se jen lidstvo může zmýlit ve volbě správného směru vývoje, neboť lidská civilizace je neustále v pohybu (Leoniďané svůj vývoj zastavili na stupni harmonie s přírodou, Tagořané soustřeďují tři čtvrtiny veškerých existujících kapacit na předcházení škodlivým důsledků, které mohou vyplynout ze zásadního objevu, nového vynálezu, netradiční technologie atp.). Na základě dalšího rozboru dochází Bomberg k přesvědčení, že cílem Poutníků je vyhledávání, vyčleňování, příprava k přivtělení a nakonec vstřebání lidských jedinců, kteří už k něčemu takovému dozráli. Protože pro takovou proměnu není vhodný každý příslušník druhu homo sapiens, bude lidstvo rozděleno na dvě nestejné části podle parametrů, které neznáme, přičemž ta menší část rychle předstihne tu větší. Toto vše se stane z vůle supercivilizace lidstvu po všech stránkách cizí. Za týden po sepsání tohoto memoranda Bromberg náhle umírá, žádné podezřelé okolnosti však nebyly zjištěny.  Toivo se nehodlá se zásahy Poutníků smířit. Říká, že nesmíme žádným bohům dovolit, aby zasahovali do našich pozemských záležitostí, protože \"přítelem bohů je vítr, který může vyvolat bouři\". S Kammererem se podílí na vyšetřování celé řady podivných událostí a při tom zjistí, že na Zemi žijí a pracují uvědomělí pomahači Poutníků, kteří se označují jako lidenové. Podaří se mu některé z nich vypátrat a od jednoho z nich se členové Světové rady Leonid Gorbovskij a Gennadij Komov společně s Krammererem dozví, že lidenové tvoří další stupeň vývoje inteligentních bytostí na Zemi. Rodí se sice jako lidé, ale mají skryté nadlidské schopnosti, označované jako třetí signální soustava. Po příslušné inicializaci projdou metamorfózou a stanou se něčím úplně jiným. Stávají se vlastně samostatnou rasou, protože jejich zájmy jsou již naprosto odlišné od zájmů lidí, jejich morálka již není lidská. Jsou ve skutečnosti součástí civilizace Poutníků. Někteří se chovají k lidem jako progresoři, kteří se snaží aby lidé nenapáchali příliš mnoho škod, jiní již dávno nežijí na Zemi, protože se s lidmi nudí. Podivné události, které byly vyšetřovány, jsou vysvětleny jako součást inicializace. Toto odhalení dostane později název Velké zjevení.  Krammerer posléze zjistí, že i Glumov má třetí signální soustavu. Ten se nejprve nechce nechat inicializovat, aby nezradil své blízké, ale nakonec se lidenem stane. Postupně ztrácí zájem o činnost lidí, zpočátku ještě navštěvuje svou matku i manželku, ale posléze zmizí nadobro.  Větu \"Vlny ztišují vítr\" pronesl v románu Gorbovskij. Zdá se, že tím myslel, že pokud vítr vyvolávají bohové, pak vlnami, které se větru mohou postavit, jsou vlny lidskosti.  Rozdělením lidstva je do komunistické budoucnosti, do světa stejných možností pro všechny, zanesena nová nerovnost. Mezi lidmi a lideny zatím nepanuje nepřátelství, ale jejich cesty se stále více rozcházejí a tento proces nelze zastavit. Nastoluje se i otázka, zda nejde o konec lidstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlny ztišují vítr (časopisecky 1985—1986, Волны гасят ветер) je vědeckofantastický román ruských sovětských spisovatelů bratrů Strugackých odehrávající se ve Světě Poledne ve 22. století. Jde o třetí díl tzv. \"Kammererovy trilogie\" nazývané tak podle jejího hlavního hrdiny progresora Maxima Kammerera. Přecházejícím díly trilogie jsou romány \"Obydlený ostrov\" (1969, Обитаемый остров) a \"Brouk v mraveništi\" (1979—1980, Жук в муравейнике). V románu autoři řeší problémem elit a jejich faktických a možných funkcí uvnitř lidské společnosti.", "tgt_summary": "The Time Wanderers (also known as The Waves Extinguish the Wind; ) is a 1985 science fiction novel by Soviet writers Boris and Arkady Strugatsky, set in the Noon Universe. The book is narrated by Maxim Kammerer, and tells the story of \"The Great Revelation\".", "id": 93813}
{"src_title": "Ostrý Kameň", "tgt_title": "Ostrý Kameň Castle", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1363. Jeho založení někdy bývá kladeno již do třináctého století, ale tuto hypotézu podporuje jediná nejasná zmínka. Stavební dispozicí odpovídá hradům budovaným na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Jako jeden z pohraničních hradů, střežících západní hranice Uherska, měl úkol chránit dálkovou obchodní cestu z Budína přes Malé Karpaty do českých zemí, která je všeobecně známá jako Česká cesta. Jméno hradu je zřejmě odvozeno od tvaru skály, na které je postaven. Zmínka z roku 1366, podle které jej daroval král Mikulášovi ze Seče, se vztahuje ke stejnojmennému hradu v Boršódské župě. Koncem čtrnáctého století jej dostal donací krále Zikmunda známý vévoda Stibor ze Stibořic. Také patřil Kegelevičům, Turzům, Forgáčům a od patnáctého století i hrabatům ze Svatého Jura a Pezinku. V šestnáctém století patřil Czoborům spolu i s feudálním panstvím, které k němu příslušelo, ale od roku 1554 vlastnili čtvrtinové podíly hradu Bakičové a Révaiové. V roce 1704 se v okolí hradu odehrála velká kurucká bitva, při níž byl pravděpodobně poškozen i hrad. Česká cesta v té době vedla už přes Bratislavu a hrad ztratil svou funkci. Koncem osmnáctého století získali hrad i panství do dědičné držby Pálffyové, kteří přenesli sídlo panství z hradu do městečka Moravský Svätý Ján. Od toho času hrad pustl a zůstaly z něj jen zříceniny.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Gotický hrad vznikl na konci strmého horského hřebene, od kterého ho odděluje příkop vysekaný do skály. Skládal se z obytného paláce a hranolové věže. Budovy byly rozšířeny v polovině patnáctého století směrem na severozápad. Nové předhradí ze šestnáctého století sloužilo většinou hospodářským účelům. Byla zde pekárna a byty pro hradní personál. Hospodářské budovy byly podsklepeny a stála zde i kaple. Na horní hrad se soustředila stráž, věž sloužila k pozorování. Kromě toho zde byla i cisterna na vodu, kuchyň a věznice. Celý hradní areál ohrazovaly vysoké zdi posílené na nárožích baštami. Šíjové příkopy chránily mohutný objekt zabezpečující obranu ze strany možného útoku. Hrad měl pravděpodobně vysunutou pozorovací věž na hřebeni, z níž bylo vidět nejen Plavecký hrad, ale i Korlátka a Branč. Hrad ztratil svou strážní funkci přesunem České cesty. I časté soudní spory, které se vedly mezi vlastníky, přispěly k jeho zániku, a tak se od osmnáctého století postupně rozpadá.  Zřícenina je kompozičně pevně spjata s vápencovým podložím, kamenné zdivo a zbytky někdejších zdí paláců, hospodářských staveb a bašt vyrůstají z členitého podloží. Renesanční zdvojená konzola, klíčová střílna a boční ostění jsou jedny z mála dochovaných architektonických článků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrý Kameň je zřícenina hradu v nadmořské výšce 576 metrů u obce Buková v okrese Trnava. Nachází se na strmém ostrohu Záruba, nejvyššího vrchu Malých Karpat. Byl to pohraniční hrad postavený na ochranu České cesty ve třináctém století. Po poškození za Rákociho povstání se hrad změnil na zříceninu.", "tgt_summary": "Ostrý Kameň Castle (; ) is a ruined castle in the municipality of Buková in the Trnava region of Slovakia.", "id": 1821051}
{"src_title": "Frei Paul Otto", "tgt_title": "Frei Otto", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Své jméno \"Frei\" si vzal z matčiny rodné strany a zároveň v něm ukázal své celoživotní krédo. Ottovi rodiče byli členy německé sochařské dílny. Původně se chtěl, stejně jako jeho otec a dědeček stát sochařem a kameníkem. Na obchodní škole, kde studoval, se poprvé setkal s teoriemi plachtění a výrobou plachetnicových modelů. Při pozdějším získání ocenění plachetnice začal prohlubovat své znalosti nad stavbou lehkých konstrukcí a napnutých rámových membrán. V roce 1943 zahájil studium architektury na Vysoké škole technické v Berlíně v Šarlotině paláci Berlin-Charlottenburg. Naneštěstí ještě v témže roce, kdy nastoupil na studium, byl povolán do posledních let 2. světové války jako bojový pilot v německé Luftwaffe.", "section_level": 1}, {"title": "Studijní roky.", "content": "Během války byl sestřelen a padl do francouzského zajetí. Tam v pozici válečného zajatce, doložil svůj talent a tvorbu několika nízko nákladovými stavbami. Vytvořil je na principu lehké ocelové konstrukce. Jednou z jeho inspiraci byla i katedrála v Chartres a princip její kamenné konstrukce, kterou měl každý den před očima. První menší úspěchy ho posílily natolik, že se v roce 1948 opět vrátil ke studiu na Technickou Univerzitu do Berlína. Navzdory svým svérázným názorům, byl v roce 1950 vybrán jako stipendista z fakulty a na půl roku mohl odcestovat v rámci studií do Spojených států amerických. Během studií na americkém kontinentu se učil od předních architektů, např. Erik Mendelsohn, Ludwig Mies van der Rohe, Richard Neutra, Frank Lloyd Wright a Fred Severud, a poznal jejich tvorbu a stavby.. S těchto setkání vniklo celoživotní přátelství s Ludwigem Mies van der Rohe. O něco později byl pozván samotným Ludwigem jako statik při stavbě nové národní galerie v Západním Berlíně. V roce 1954 se objevila jeho disertační práce pod názvem Das hängende Dach, v překladu zavěšená střecha. V ní poprvé zobrazil stavební technologii plošné zavěšené konstrukce namáhané tahem.", "section_level": 1}, {"title": "Praktik, zakladatel a vizionář.", "content": "Stanovými stavbami na spolkové zahrádkářské výstavě v roce 1955 a 1957 si v praxi vyzkoušel své nové postupy a principy. Především jde o tzv. Tančící fontánu v Kolíně (1957) v podobě kulaté taneční plochy z betonu na volném prostranství, překlenuté plachtovou střechou ve tvaru hvězdy a s okrasným jezírkem, která vyvolala rozruch. V Berlínské části Zehlendorf začal v roce 1952 svoji první větší stavbu; založil svůj vlastní ateliér a v roce 1957 Vývojové středisko pro rozvoj lehkých konstrukcí v Berlíně. V roce 1958 byl pozván jako host na legendární vysokou školu pro Konstrukční tvorbu v Ulmu, kde vedl a dohlížel na více projektů. Na Technické Univerzitě v Berlíně založil v roce 1961 výzkumnou skupinu \"Biologie a stavění\", jíž se účastnili badatelé, kteří měli zkoumat mnohotvaré biomorfní konstrukce stébel, vápnitých řas, pavoučích sítí, mýdlových bublin. Vycházeli z předpokladu, že příroda dosahuje své účinnosti vždy a pokud možno s nejmenším množstvím použitého materiálu. Tyto výzkumy se staly důležitým impulsem Ottových vlastních struktur a konstrukcí. Otto Frei založil později v roce 1964 ústav na Technické Univerzitě ve Stuttgartu zaměřený na lehké plošné konstrukce. Vlastní budova institutu v Stuttgartu-Vaihingene, postavená v letech 1967 - 1968, byla přestavbou experimentálního modelu, vytvořeného pro německý pavilon na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Na biologicky tvarovaných projektech spolupracoval s biologem a antropologem J. G. Helmeckem. Na principu snadného tvarování a organiky vytvořil v roce 1960 solitérní zvonici na kostele v Berlíně - Schonow, inspirovanou kostrou a mořskými řasami. V roce 1969 se stal vedoucím výzkumu na 64 velkorozponových konstrukcích v německém výzkumném středisku, které sám založil.", "section_level": 1}, {"title": "Střešní konstrukce.", "content": "Nejslavnějším se stal Otto díky lehkým střešním konstrukcím. Optimální formu a tvar střechy vytvořil Otto na základě experimentů s drátěnými modely. Modely však vytvářel i na principu spojování mýdlových bublin a jejich obalových ploch, které tvořily navzájem dokonalá propojení. Tyto principy však byly jen základem jeho vizí. Definoval pojmy jako skořápka a lanová, resp. síťová konstrukce. Přesunul princip formování organiky na lanové konstrukce tím, že jejich konce pevně fixoval a plášť se mezi pevnými konci organicky vytvaroval. Na těchto principech a procesech tvarování postavil příčkovou skořepinu z dlouhých dřevěných latěk nad multifunkční halou v Mannheimu, která se ihned stala světovým unikátem. Přitažlivost a počítačová simulace dokázaly vytvořit tyto lehké a visuté formy architektury.  Stal se partnerem Güntera Behnische a od roku 1968 až do 1972 spolupracovali na legendárním zastřešení hlavního olympijského stadionu na v Mnichově. Střešní konstrukce sice vychází z jejich návrhů, ale po nečekaných potížích se musela vyhotovit podle nápadů dodavatele. Architektonický časopis \"Häuser\", v roce 2003 zařadil tuto stavbu k nejdůležitějším německým stavbám všech dob. Daleko lehčí a téměř neviditelná je vzdušná konstrukce velké ptačí voliéry mnichovské zoologické zahrady a dokonce se stala jejím symbolem. Pomíjivost a krásu jeho materiálů ilustrovalo také turné Pink Floyd v roce 1977 formou obrovských překlopených slunečníků.", "section_level": 1}, {"title": "Vize Otty pro budoucnost.", "content": "Paul Otto říká, že mnohé z jeho staveb a hmotová hledání tvaru jsou vytvářeny na základě práce kolektivu a vzájemné komunikace, dokonce i s obyvateli dané oblasti. Cítí se především jako dodavatel nápadů a inspirátor pro přizpůsobení se lehkému životnímu prostředí a budování v něm samotném. Jak říká: \"málo jsem toho postavil, mám pouze velkou fantazii.\" Otto Paul dodnes pracuje ve svém ateliéru \"Warmbronn\" na Leonbergu společně se svou ženou Ingrid a dcerou Christine Kanstinger. Od roku 80. let 20. století realizoval se svým žákem Mahmudem Bodo Raschem a jeho architektonickým ateliérem Rasch + Bradatch stanové střešní konstrukce v islámském světě. Jeho rady nebo podpora v oblasti lehkých konstrukcí jsou dodnes vysoce vyhledávány a ceněny projekčními kancelářemi z celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "1955: Hudební pavilon se střechou ve tvaru čtyřrohé plachty, spolková zahradnická výstava Kassel,1957: Tančící studna (Sternwellenzelt), Rýnský park Kolín1963: Kostel svatého Lukáše v Brémách-Grollandu s Karstenem Schrockem1967: Německý pavilon pro světovou výstavu v Montreal (demontován)1968: pohyblivé zastřešení na Stiftsruine Bad Hersfeld1971: Bonhoeffer obecní centrum v Brémy-Huchting s Karstenem Schrockem1972: Olympiáda v Mnichově (lanová střecha)1974: Konferenční centrum v Mekce s Rolfem Gutbrodem1975: Multifunkční hala v Mannheimu1980: Ptačí voliéra v zoologické zahradě Hellabrunnu (přes 5000 čtv. m)1985: Tuwaiq Palace v řádně, Saúdská Arábie; Úřady a centra kultury1988: Výrobní pavilon pro nábytkářskou firmu Wilkhahn2000: Spolupráce na japonském pavilonu pro EXPO 2000 v Hannoveru2000: Spolupráce na velkém projektu Stuttgart 21, Stuttgartské hlavní nádraží2000: 24m oválný stan v L, konstrukce vícevrstvé membrány2004: Návrh na měnivé štíty pro zámecké náměstí Stuttgart", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "1967: Berlínská umělecká cena za architekturu1967: Cena Augusta Perreta1974: „Medaile Thomase Jeffersona za architekturu“ z nadace univerzity ve Viginii Thomase Jeffersona1980: Aga Chánova cena za architekturu1990: Čestný doktorát na Universität Essen1990: Honda cena / Tokio (dotovaný s 120.000 DM)1996: Velká cena Němců architektonicko-inženýrské společenství1996/97: Wolfova cena za architekturu1998: Aga Chánova cena za architekturu2000: Čestný občan města Leonberg2000: Zvláštní cena VII. Mezinárodní bienále pro architekturu za životní dílo2003: Olympiáda - nejdůležitější německé stavební dílo všech dob po anketě architektonického časopisu Domy2005: Royal Gold Medal z »Royal Institute of British Architects« (RIBA) za životní dílo2005: Čestný doktorát na fakultě architektury TU Mnichov, kvůli jeho mimořádné službě v oblasti lehkého a ekologického stavitelství2005: Výstava k jeho životnímu dílu v muzeu architektury, technické univerzitě v Mnichově2006: Udělení spolku kříže 1. třídy od předsedy vlády venkova Bádensko-Württembersko, Gunther Oettinger2006: PRAEMIUM Imperiale \"Nobelova cena umění\" v oboru architektury2015: Pritzkerova cena 2015", "section_level": 1}], "src_summary": "Frei Paul Otto (* 31. květen 1925, Chemnitz – 9. březen 2015 Leonberg) byl německý architekt a teoretik. Jeho obrovské znalosti a zkušenosti s lehkou konstrukcí, lanovou sítí, příčkovými skořepinami a jinými tahem namáhanými konstrukcemi z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století. Hned vedle Vladimíra Šuchova, Richarda Buckminstera Fullera a Santiaga Calatrava patří k představitelům biomorfní architektury", "tgt_summary": "Frei Paul Otto (; 31 May 1925 – 9 March 2015) was a German architect and structural engineer noted for his use of lightweight structures, in particular tensile and membrane structures, including the roof of the Olympic Stadium in Munich for the 1972 Summer Olympics.", "id": 748069}
{"src_title": "Rozšířený fenotyp", "tgt_title": "The Extended Phenotype", "src_document": [{"title": "Způsoby vlivu genů na prostředí.", "content": "Obecně rozlišujeme tři typy projevů rozšířeného fenotypu. Těmi jsou neživé stavby, změny fenotypových projevů jiných organizmů a manipulace na dálku.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "Prvním je schopnost organizmů ovlivňovat prostředí stavbou neživých objektů. Dawkins sám uvádí bobří hráze nebo larvy chrostíků. Za příklad rozšířeného fenotypu však lze považovat i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, ale poněkud kontroverzněji i lidské artefakty. Neživá struktura se tak v tomto případě stává součástí fenotypu organizmu a slouží mu ku prospěchu.", "section_level": 2}, {"title": "Změny fenotypových projevů jiného organizmu.", "content": "Druhým typem jsou manipulace fenotypem jiného organizmu. Taková manipulace je často provázena viditelnými morfologickými změnami. Cílem je změna chování pozměněného organizmu ve prospěch manipulátorových genů. Tělo hostitele se tak stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření parazitových genů, ne genů hostitele. V parazitologii je tato strategie široce zkoumána, protože vysvětluje schopnost vícehostitelských parazitů cíleně ovlivňovat úspěšnost dovršení jejich vývojového cyklu. Pokud toto jednání vede ke zvýšení možnosti přenosu manipulátora-parazita na dalšího hostitele, hovoříme o tzv. manipulační hypotéze.  Zajímavým příkladem manipulace hostitele parazitem s viditelným morfologickým projevem je počínání houby \"Ophiocordyceps unilateralis\", která napadá mravence \"Camponotus leonardi\" žijícího v tropických deštných lesích. Houbou infikovaný mravenec zanechá své obvyklé činnosti a vleze na velice specifické místo ve vegetaci (severní strana, 25 cm nad zemí, vlhkost 94–95 %, teplota 20–30 stupňů Celsia), kde se zakousne do listu rostliny. Právě v tomto prostředí má totiž houba nejlepší podmínky k dozrávání. K tomu dojde zhruba do týdne po mravencově smrti, kdy na jeho hlavě dozrává hyfa houby, která začne produkovat spory padající na další mravence pod místem zakousnutí. Tím dochází k dovršení životního cyklu houby.  Takovéto zombie chování hostitelů není zdaleka výjimečné. Zástupci kmene strunovců (\"Nematomorpha\") dokáží ovlivnit chování svých hostitelů, jimiž jsou členovci. Napadený hostitel vykazuje pozorovatelnou tendenci migrovat k vodě. Přičemž anekdoticky se mezi parazitology tvrdí, že tito členovci doslova páchají „sebevraždu“ skokem do vody.  Kniha Paraziti a jejich biologie udává klasický příklad působení parazita na hostitele. Motolice kopinatá (\"Dicrocoelium dendriticum\") „nutí“ plžího hostitele produkovat slizovité koule s cerkáriemi. Ty jsou pozřeny mravencem, který v důsledku toho zmanipulován vylézá v ranních hodinách opakovaně na stéblo trávy, dokud není spasen býložravcem, což je nutné pro dokončení vývojového cyklu parazita.  Příkladem cílené změny morfologie napadeného organizmu je vznik hálky způsobený činností parazitického organizmu. Parazit svou činností spouští expresi příslušných genů hostitelské rostliny. V důsledku toho dochází ke vzniku specifického morfologického útvaru, který slouží k vývoji parazita.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace na dálku.", "content": "Třetím typem je vliv parazita na hostitele díky komunikaci na dálku. Příkladem je chování kukaččích mláďat, která v rámci strategie hnízdního parazitismu na jiných ptačích druzích zvyšují svoji šanci na přežití intenzivním povykem, kterým vyžadují časté krmení.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik nových biologických podmínek.", "content": "Bobr tím, že přehradí řeku výrazně mění niku mnoha organizmů. Podobným způsobem vytvářejí někteří paraziti nový typ prostředí a zdrojů. Kořenohlavci rodu \"Sacculina\" zamezuje růstu a svlékání krabů. Tím vytváří příznivé podmínky pro prorůstání krunýře epibionty, kteří by zde jinak nepřežili.  Podobně napadení zástupce hmyzu, korýšů, či hlístic bakteriemi rodu \"Wolbachia\" vede k neschopnosti napadeného se rozmnožovat s nenapadenými jedinci vlastního druhu. To může v důsledku vézt k vytvoření reprodukční bariéry a následně ke vzniku druhu nového.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverznost koncepce.", "content": "Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy \"The Extended Phenotype\" uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí.  Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu. Genetické rozdíly mezi několika druhy myší, které si hrabou nory s únikovými chodbami, podle všeho souvisejí s rozdílnou velikostí nor jednotlivých druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem „The Extended Phenotype“. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organizmy.", "tgt_summary": "The Extended Phenotype is a 1982 book by the evolutionary biologist Richard Dawkins, in which the author introduced a biological concept of the same name. The main idea is that phenotype should not be \"limited\" to biological processes such as protein biosynthesis or tissue growth, but \"extended\" to include all effects that a gene has on its environment, inside or outside the body of the individual organism.", "id": 1665175}
{"src_title": "Neurozobrazování", "tgt_title": "Neuroimaging", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Neurozobrazování se soustřeďuje na dvě kategorie problémů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1895 fyzik Wilhelm Conrad Röntgen demonstroval využití rentgenového záření v medicíně. Milníkem pro neurozobrazování vytvořil neurochirurg Walter Dandy, který v letech 1918 a 1919 provedl ventrikulografii a pneumoencefalografii (PEG). V roce 1927 Moniz uskutečnil první mozkovou angiografii. V roce 1961 byly položeny základy počítačové tomografie (CT) Williamem Oldendorfem, do klinické medicíny pak metoda pronikla díky Godfrey Hounsfieldovi. V polovině sedmdesátých let byla konečně představena metoda magnetické resonance (MRI).", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazovací metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová tomografie.", "content": "Počítačová tomografie (Computed Tomography, CT) je metoda založená na počítačovém zpracování rentgenových obrazů. Využívá se zejména k vyšetření různých orgánů respektive jejich chorobných změn.", "section_level": 2}, {"title": "Difuzní optická tomografie.", "content": "Difuzní optická tomografie využívá infračervené záření. Umožňuje měření hemodynamiky a aktivace neuronů v hloubce až několika centimetrů tkáně.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetická rezonance.", "content": "Metoda využívá magnetické vlastnosti některých prvků, respektive jejich jader. Magnetická rezonance poskytuje vyšší rozlišení než rentgen či počítačová tomografie. Lze použít i kontrastní látku, které pomáhá odhalit záněty či nádorové tkáně. Magnetická rezonance umožnila neinvazivní vyšetření některých orgánů. Další výhodou je absence škodlivého ionizujícího záření. Nevýhodou magnetické rezonance je jednak poměrně dlouhé a hlučné vyšetření, ale i vysoké pořizovací náklady. Problematické je vyšetření i pro pacienty s kovovými předměty v těle (naslouchadla, kardiostimulátory) či tetováním.  Speciálním druhem je tzv. funkční magnetická rezonance, která umožňuje zobrazení aktivních oblastí mozku při provádění určitého úkolu či stimulace. Zobrazení probíhá na základě sledování změn prokrvení dané oblasti mozku (perfuze) nebo na základě změn oxygenace krve, kde nastává tzv. BOLD efekt. Druhá zmíněná metoda je dnes nejčastěji používanou.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetoencefalografie (MEG).", "content": "Magnetoencefalografie umožňuje sledovat elektrické proudy v mozku při různých kognitivních úkolech či podnětech. Elektrické proudy generují nepatrné změny v magnetickém poli, které jsou zachyceny pomocí magnetometru. Výhodou je také nepoužívání ionizujícího záření a schopnost dobrého časového rozlišení. Nevýhodou je malé prostorové rozlišení na úrovni milimetrů. Magnetoencefalografie se osvědčila při studiu epilepsie, migrény či diabetického kómatu.", "section_level": 2}, {"title": "Elektroencefalogram (EEG).", "content": "Elektroencefalografie, sleduje změny elektrického napětí na povrchu hlavy pomocí elektrod. Výhoda spočívá v minimální náročnosti pro zkoumanou osobu a i ve vysoké rozlišovací schopnosti v čase. Se používá například pro určení vyzrálosti CNS u dětí, diagnostiky epilepsie a poruch spánku. Pomocí EEG se indikuje stav kómatu či klinické smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitronová emisní tomografie (PET).", "content": "Pozitronová emisní tomografie využívá detekci fotonů, které vznikají při anihilaci pozitronů (antičástice elektronu) s elektrony. Do těla zkoumané osoby jsou vpraveny radionuklidy, které vyzařují pozitrony, jež reagují s elektrony ve tkáních. Tato metoda je velmi vhodná pro funkční zobrazení. Nevýhodou metody je, že používá ionizující záření, které může poškozovat tkáně v těle i malá schopnost rozlišení v čase. Vysoké jsou i pořizovací náklady přístroje. Pozitronová emisní tomografie se používá pro nalezení ložisek v mozku, které jsou zodpovědné za epileptické záchvaty.", "section_level": 2}, {"title": "Jednofotonová emisní výpočetní tomografie (SPECT).", "content": "Jednofotonová emisní výpočetní tomografie se podobá pozitronové emisní tomografii. I zde je vložena do těla pacienta látka, která postupně uvolňuje gama záření, které je počítačově sledováno. Metoda je často používána pro vyšetření srdce či pro vyšetření epileptických záchvatů. Nevýhodou metody je malá prostorová přesnost, která je až na úrovni 1 cm.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neurozobrazování (anglicky neuroimaging) je soubor technik a metod pro zobrazení struktury a funkčnosti mozku. Metody neurozobrazování zkoumají propojení jednotlivých oblastí mozku. Metody mohou poskytovat dvou rozměrové i tří rozměrové zobrazení takových propojení.", "tgt_summary": "Neuroimaging or brain imaging is the use of various techniques to either directly or indirectly image the structure, function, or pharmacology of the nervous system. It is a relatively new discipline within medicine, neuroscience, and psychology. Physicians who specialize in the performance and interpretation of neuroimaging in the clinical setting are neuroradiologists.", "id": 2076625}
{"src_title": "Smrt autora", "tgt_title": "The Death of the Author", "src_document": [{"title": "Barthesovo pojetí autora.", "content": "Autor je v Barthesově pojetí pouze prostředníkem, který zprostředkovává nějaký příběh, stává se zapisovatelem (skriptorem). To znamená, že autor příběh už nevytváří, ale pouze jej zaznamenává. Běžné pojetí slova „autor“ jej považuje za moderní postavu, kterou vytvořila společnost. Z toho důvodu uvažuje současné zaměření literatury na jeho osobu za tyranské a nevidí důvod, proč by se literární věda měla zaměřovat na autorovu osobnost, jeho historii, záliby a neřesti.  K destrukci autora přispěla lingvistika, která ukázala, že výpověď je v podstatě prázdný proces, který funguje bezvadně i bez toho, že by jej bylo nutné zaplnit osobou mluvčího. Autor podle ní není ničím víc než tím, kdo píše, protože lingvistka nezná pojem osoby, pracuje pouze se subjekty.  Nadále nemůžeme uvažovat o autorovi jako o předchůdci díla, původci myšlenky, která předcházela vzniku knihy. Naopak autor se rodí ve stejnou chvíli jako jeho text. Psaní už nemůže označovat operaci zaznamenání, konstatování a reprezentaci, ale stává se performativem, tedy slovesnou formou, ve kterém je jediným obsahem výpovědi akt, kterým se sama pronáší.  Odmítnutím zaměření se na osobu autora se osvobodíme od vnucené interpretace, která nám nařizuje text chápat určitým způsobem a uzavírá pro nás další možnosti jeho výkladu. Naopak se dostaví uvědomění, že text je prázdným prostorem, ve kterém se setkávají různé typy kódů. Ty aktivuje každý jednotlivý čtenář, který se tak stává autorem textu a čtení je vlastně jeho vytváření. Právě čtenář je syntézou svých předchozích zkušeností, textů, které četl dříve. Čtenář je místem, kde se shromažďují psaní různých kultur, vzájemně vstupují do dialogu, parodie i rozepře. Do něj se zapisují všechny citace, z nichž je text vytvořen, stává se tak tím, kdo drží pohromadě všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Foucaltovo pojetí smrti autora.", "content": "Michel Foucault ve svém textu \"Co je to autor?\" taktéž hovoří o příbuznosti psaní a smrti. Tento vztah se podle něj projevuje ustupováním individuálního charakteru autora do pozadí. Píšící subjekt všemi překážkami, které klade mezi sebe a to, o čem píše, mate všechny znaky své zvláštní individuality. Znakem spisovatele je jen jedinečnost jeho nepřítomnosti – ve hře psaní musí dodržovat roli smrti. Psaní je podle něj svázáno s obětí života. Autor musí dobrovolně ustoupit do pozadí, protože jeho dílo je završením jeho existence. Dílo, které mělo za úkol přivodit nesmrtelnost, má v současnosti právo zabíjet svého autora.  Autor je pro něj jen určitou funkcí, kterou můžeme v textu identifikovat. Tato funkce je klasifikační – umožňuje dávat dohromady texty jednoho autora, jiné vylučovat, určovat, co k sobě patří a jaké mají texty mezi sebou vtahy. Autor je tedy jen mýtem, představuje přechodnou kategorii, která je podmíněná dobou a našimi nároky, které během interpretace budeme klást na čtení textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrt autora (francouzsky ) je koncept Rolanda Barthese, který zveřejnil poprvé ve stejnojmenné eseji uveřejněné v časopise \"Aspen\". Svým článkem přispěl k zaměření teoretiků na osobu čtenáře textu a odmítnutí interpretace obsahu jako díla jediné a jedinečné osoby, jeho autora. Naopak uvádí, že čtenář je pro dílo důležitější než jeho autor.", "tgt_summary": "\"The Death of the Author\" (French: \"La mort de l'auteur\") is a 1967 essay by the French literary critic and theorist Roland Barthes (1915–1980). Barthes' essay argues against traditional literary criticism's practice of incorporating the intentions and biographical context of an author in an interpretation of a text, and instead argues that writing and creator are unrelated. The title is a pun on \"Le Morte d'Arthur\" (\"The Death of Arthur\"), a 15th-century compilation of smaller Arthurian legend stories, written by Sir Thomas Malory.", "id": 475994}
{"src_title": "UDP hole punching", "tgt_title": "UDP hole punching", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "UDP hole punching je metoda pro vytvoření obousměrné UDP spojení mezi počítači v privátních sítích pomocí překladače síťových adres.Technika není použitelná ve všech případech, nebo se všemi typy NAT, protože provozní charakteristiky NAT nejsou standardizovány.  Počítače používající NAT k připojení do internetu obvykle používají STUN (Session Traversal Utilities for NAT) nebo ICE (Interactive Connectivity Establishment) k převedení na veřejnou IP adresu. Vzhledem k tomu, UDP spojení obvykle vyprší po krátké době v rozsahu desítek sekund až po několik minut a UDP port je uzavřen, UDP hole využívá přenos periodických keep-alive paketů, kterými se obnovují life-time čítače ve stroj UDP NAT.  UDP hole nefungují se symetrickými zařízeními NAT (také známými jako obousměrný NAT), které se většinou nacházejí ve velkých podnikových sítích. Mapování v symetrickém NAT je připojení k serveru STUN omezeno na příjem dat, a proto NAT mapování nevidí informace o cestě ke vzdálenému bodu.", "section_level": 1}, {"title": "Princip komunikace.", "content": "Nechť A a B jsou dva hostitelé, každý ve své vlastní privátní síti; NA a NB jsou dvě NAT zařízení s globálně dosažitelnými IP adresami EIPA a EIPB; S je veřejný server se známou globálně dosažitelné IP adresu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní konsekvence.", "content": "O počítačích, které používají privátní IP adresy, a které přistupují ke zdrojům v Internetu pomocí routeru s NAT, se obvykle tvrdí, že jsou „chráněny“ proti přístupu z Internetu (tj. že nelze navázat spojení z Internetu směrem k počítači, který je schován za NAT, resp. za maškarádou). Technika \"UDP hole punching\" vyvrací tuto mylnou představu a správci LAN by to měli mít na paměti.", "section_level": 1}], "src_summary": "UDP hole punching je v informatice technika, která umožňuje propojit navzájem dva počítače, když jsou oba dva umístěny za dynamickým NAT (za tzv. \"maškarádou\"). Technika obvykle používá třetí stranu přístupnou pomocí veřejné IP adresy, která umožňuje domluvu na síťových portech tak, aby byla umožněna přímá komunikace mezi zmíněnými dvěma konci (skrze jeden nebo více NAT). Po ustavení přímé komunikace již třetí strana není potřeba. Stávající komunikace je typicky udržována prázdnými UDP datagramy, které znemožní vypršení záznamů o dynamických překladech adres na routerech provádějících NAT, a které nemají významný vliv na zátěž datového připojení.", "tgt_summary": "UDP hole punching is a commonly used technique employed in network address translation (NAT) applications for maintaining User Datagram Protocol (UDP) packet streams that traverse the NAT. NAT traversal techniques are typically required for client-to-client networking applications on the Internet involving hosts connected in private networks, especially in peer-to-peer, Direct Client-to-Client (DCC) and Voice over Internet Protocol (VoIP) deployments.", "id": 1925124}
{"src_title": "Marek Krátký", "tgt_title": "Marek Krátký", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v mužstvu FK Klášterec nad Ohří, ale již v průběhu mládeže zamířil do klubu FK Teplice.", "section_level": 1}, {"title": "FK Teplice.", "content": "V průběhu ročníku 2010/11 se přesunul do prvního týmu. V 1. české lize debutoval v dresu Teplic ve svých 17 letech. Bylo to v posledním 30. kole sezony 2010/11 28. května 2011 v utkání s 1. FC Slovácko (remíza 1:1). Krátký se dostal na hříště v úplném závěru, střídal Pavla Verbíře, který se tímto zápasem loučil se svou dlouhodobou kariérou. V létě 2014 podepsal s týmem nový kontrakt do roku 2018. Celkem za první tým odehrál 14 ligových utkání, ve kterých se gólově neprosadil.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha (hostování).", "content": "V lednu 2014 se připravoval v FK Ústí nad Labem, kde měl na jaře hostovat. Poté se mu ozval sportovní ředitel Sparty Praha Jaroslav Hřebík a nabídl mu půlroční hostování ve Spartě s případnou opcí na přestup, které hráč přijal. Za Spartu debutoval 24. ledna 2014 v přípravném zápase proti slovenskému týmu MFK Ružomberok (výhra 3:0). Nastoupil na hřiště v 76. minutě. V lize za Spartu neodehrál žádný zápas.", "section_level": 2}, {"title": "FK Ústí nad Labem (hostování).", "content": "V červenci 2014 se přesunul na roční hostování do druholigového celku FK Ústí nad Labem. Celkem za Ústí nastoupil do 24 ligových utkání, dal v nich jednu branku.", "section_level": 2}, {"title": "FC Hradec Králové.", "content": "V prosinci 2015 odešel na přestup do klubu FC Hradec Králové. S mužstvem podepsal smlouvu na dva a půl roku.", "section_level": 2}, {"title": "Sezona 2015/16.", "content": "Premiérový start v dresu FC Hradce Králové si připsal v 2. české lize 12. března 2016 v utkání 18. kola proti B-týmu SK Sigma Olomouc (výhra 3:0), když v 84. minutě vystřídal Adama Vlkanovu. Svůj první gól v sezoně a zároveň v dresu \"Votroků\" vstřelil v ligovém utkání 22. kola proti FC Sellier & Bellot Vlašim (výhra 2:0). S mužstvem postoupil zpět do české nejvyšší soutěže, když jeho klub ve 28. kole hraném 17. 5. 2016 porazil FK Baník Sokolov 2:0 a 1. SC Znojmo, které bylo v tabulce na třetí pozici, prohrálo s FC Sellier & Bellot Vlašim. V neúplné sezoně 2015/16 za tým odehrál 12 zápasů v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 25. květnu 2016", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Marek Krátký nastupoval za za české reprezentační výbery v kategoriích od 16 let. V reprezentaci U19 plnil roli kapitána.  Ve výběru U21 debutoval pod trenérem Jakubem Dovalilem 24. dubna 2013 v Kroměříži v přátelském zápase se Slovenskem (výhra 1:0). Dostal se na hřiště ve druhém poločase.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marek Krátký (* 8. června 1993, Kadaň) je český fotbalový záložník či obránce a bývalý mládežnický reprezentant, od ledna 2016 působící v týmu FC Hradec Králové. Nastupuje na pravém kraji zálohy či obrany.", "tgt_summary": "Marek Krátký (born 8 June 1993) is a Czech football player who currently plays for FK Baník Sokolov on loan from Ústí nad Labem. He has represented his country at youth international level.", "id": 819634}
{"src_title": "Vzduchová clona", "tgt_title": "Air door", "src_document": [{"title": "Historie používání.", "content": "První vzduchové clony byly instalovány v šedesátých letech dvacátého století na dveřích obchodních domů. Tyto rané verze využívaly pouze vzestupný proud ohřátého vzduchu. První clona moderní konstrukce byla předvedena v roce 1974. Používala směrování proudu vzduchu shora dolů, což se následně stalo standardem. K usměrnění vzduchu se u tohoto typu clon používá pevných, nebo nastavitelných lamel. Významné zlepšení stínícího efektu přineslo v roce 1994 zavedení zařízení s Venturiho tryskami.", "section_level": 1}, {"title": "Princip fungování.", "content": "Z pohledu používání vzduchové clony proti vnikání studeného vzduchu do budov lze definovat určitý univerzálně použitelný princip fungování. Vzduchové masy různých teplot mají sklon vyrovnávat své teploty. Do ohřátého prostoru proniká studený vzduch, zatímco teplý vzduch odsud uniká. Tento proces končí v okamžiku vyrovnání teplot. Úkolem vzduchové clony je protisměrným proudem vzduchu tomuto procesu (vyrovnání teplot) zabránit. Tomu musí odpovídat průtok, rychlost, teplota a impuls přiváděného vzduchu. Proud vzduchu je složen z horizontálních i vertikálních proudů. Zařízení (vzduchová clona) dosahuje ve spojení s usměrněním vzduchu optimální stínění při minimální spotřebě energie. Tři důležité veličiny: výstupní úhel, průtok a rychlost jsou exaktně regulovány takovým způsobem, aby působily proti síle H. Studený vzduch zvnějšku, který je přimícháván do vzduchového proudu, musí být prohřát alespoň na teplotu prostoru. Proto je výška výdechu rozhodujícím kritériem pro výběr vzduchové clony. Platí: čím níže je zařízení instalováno, tím menší množství vzduchu je potřebné pro odstínění. Nejvýhodnější je instalace vzduchové clony nad dveřmi. Ve skutečnosti výběr výkonu, konstrukce zařízení a možností směrování vzduchu umožňují fungující řešení pro jakoukoli provozní situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Využívání.", "content": "Vzduchové clony mají předpoklady pro široké využití. Šetří energii, zvyšují kvalitu prostředí, chrání okolí před nepříjemnými zápachy a škodlivými látkami, udržují kvalitu produkce například ve výrobách využívajících tzv. čisté prostory.", "section_level": 1}, {"title": "Úspory energie.", "content": "V mnoha případech se využívají vzduchové clony tam, kde je třeba ochránit vytápěné prostory před vniknutím studeného vzduchu. Ve srovnání s otevřenými prostory je možné použitím vzduchových clon uspořit až 80 % energie pro vytápění. Přitom vzduchové clony využívající trysky jsou ještě o 40 % úspornější, než zařízení s natáčivými lamelami. Podobně může vzduchová clona chránit v horkých letních dnech vychlazené prostory před žhavým venkovním vzduchem. K těmto účelům se využívají vzduchové clony i v chladírnách a mrazírenských prostorech. Při stále rostoucích cenách energií se náklady na pořízení vzduchové clony rychle vrátí v úsporách energie.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita pracovního prostředí v budovách.", "content": "V nákupních centrech a výrobních halách, kde jsou na vstupech umístěny vzduchové clony, je významně nižší nemocnost. Také pro návštěvníky je prostředí příjemnější. Obdobně v průmyslových provozech, kde je přítomen silný zápach, jako jsou provozy na zpracování ryb, nebo třídicí linky odpadu, chrání vzduchové clony okolní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční principy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Clony s lamelami.", "content": "Tyto vzduchové clony pracují s proudem vzduchu, který je směrován proti nastavitelným lamelám. Vystupující proud vzduchu je závislý na nastavení lamel a umístění ventilátorů uvnitř zařízení. Vzniká nestejnorodý, silný vzduchový proud se spoustou turbulencí. Aby bylo dosaženo stínícího efektu, je nutné nasát, ohřát a vyfukovat velké množství vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Clony s Venturiho tryskami.", "content": "V zařízení s tryskami je nasátý vzduch veden nejdříve do svislého potrubí s částmi pohlcujícími hluk a teprve následně do trysky. Protože si vzduch hledá vždy cestu nejmenšího odporu, proud vzduchu se v celém průřezu zklidní před tím, než je stlačen v trysce. Tryska proud vzduchu zhustí a urychlí. Protože je tryska upevněna pohyblivě, lze vystupující proud vzduchu přesně směrovat. Přesné směrování vzduchu umožňuje docílit stínící efekt s významně menším průtokem vzduchu oproti zařízením s lamelami.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění a výběr vzduchové clony.", "content": "Umístění zařízení je závislé na situaci v budově. V samostatně stojících, jednopodlažních budovách s jediným vchodem představuje už poměrně malé zařízení s jednoduchou regulací dobré řešení. Ve vícepodlažních budovách, kde se může vyskytovat nežádoucí proudění vzduchu nebo různé teploty v různých částech objektu se množství nežádoucího vzduchu, pronikajícího zvenčí zvyšuje. Platí, že čím větší je objem prostoru v budově, tím větší je nežádoucí výměna vzduchových mas o různých teplotách. Také velikost dveřního otvoru má vliv na volbu zařízení. Jako praktická velikost se doporučuje maximálně 30 m2. Větší dveřní otvor už zapříčiňuje nezvládnutelné ztráty energie.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukční provedení.", "content": "V základu se užívají dvě odlišná konstrukční provedení podle toho, zda proud vzduchu (pomyslný vzduchový válec) směřuje dovnitř budovy, nebo ven z budovy. Pojmem vzduchový válec je myšlen otáčející se proud vzduchu, který je ze vzduchové clony vyfukován a po otočení k podlaze a zpět je znovu nasáván.", "section_level": 1}, {"title": "Vzduchový válec se otáčí dovnitř budovy.", "content": "Vzduch je nasáván zevnitř budovy, výstupní otvor se nachází nade dveřmi. Tato konstrukce je vhodná především pro menší budovy, ve kterých se v blízkosti dveří nenacházejí žádná pracovní místa. Jestliže je vzduch nasáván čelně z vnitřního prostoru, vytvoří se vzduchový válec zasahující poměrně hluboko do vnitřního prostoru. Zařízení má jen malou spotřebu energie, protože se využívá již ohřátý vzduch. Při nasávání vzduchu zboku zasahuje vzduchový válec mnohem méně do vnitřního prostoru. Účinek vzduchové clony se více soustředí do prostoru dveří.", "section_level": 2}, {"title": "Vzduchový válec se otáčí ven z budovy.", "content": "Při podtlaku v budově se všeobecně doporučuje směřování vzduchu ven z budovy. Přitom se nasávací otvor nachází přímo nad dveřmi, vzduchový válec směřuje ven z budovy. Současně je přisáván vzduch z vnějšího prostředí. Při montáži do závětří má smysl umístění u vnitřních dveří. Vzduch je nasáván ze směru vnějších dveří, výdech je umístěn bezprostředně u vnitřních dveří. Díky přimíchávání vzduchu z vnějšku a s tím spojenému rozdílu tlaků má zařízení v této podobě zvlášť velký stínící účinek. Výhodné je využití takto koncipovaného zařízení v budovách se vchody umístěnými naproti sobě, například v supermarketech. Toto uspořádání je vhodné pro jakékoliv obvyklé zatížení větrem. Nevýhodou takových zařízení je větší spotřeba energie vzhledem k přisávání venkovního, většinou chladnějšího vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace.", "content": "Regulace vzduchové clony přináší významný přínos k hospodárnosti a pohodlí. Při použití v menších prostorách stačí několikastupňové manuální ovládání. S rostoucí provázaností ovládání zařízení v budovách roste také komplexnost ovládání vzduchové clony. Například vzduchová clona je v chodu pouze při otevřených dveřích. Skutečně komplexní ovládání vyžaduje mnoho čidel a úplnou integraci se systémem řízení budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění vzduchové clony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Se svislým výstupem vzduchu.", "content": "Clona je namontována nad dveřním otvorem a vzduch vystupuje shora dolů štěrbinou v plášti. Vzduch je hnán zpravidla tangenciálním ventilátorem s vodorovnou osou otáčení.", "section_level": 2}, {"title": "S vodorovným výstupem vzduchu.", "content": "Clona má podobu svislého sloupu (sloupů) po stranách dveřního otvoru. Proud vzduchu je vodorovný, napříč dveřního otvoru. Vzduch může být hnán tangenciálním ventilátorem se svislou osou otáčení nebo několika axiálními ventilátory, umístěnými nad sebou.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast použití.", "content": "Vzduchové clony je možné využít společně s různými typy dveří, například s křídlovými dveřmi, posuvnými dveřmi, různými druhy automatických dveří jako jsou otočné dveře, rolovací vrata. Vedle využití k omezení průniku chladného vzduchu do vytápěných prostor je významné použití pro ochranu chlazených prostor před teplým vzduchem z okolí. Také chlazené regály a skladové prostory je možné zabezpečit vzduchovou clonou. Ochranu venkovního prostředí zajistí vzduchová clona také u zařízení na zpracování odpadu a obecně u pracovišť se zvýšeným výskytem prachu nebo zápachu. V supermarketech může být takto oddělen například úsek s čerstvými rybami. Další využití může být v průmyslu při ochraně venkovního prostředí před vzduchem znečištěným výrobními procesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vzduchová clona, také dveřní clona nebo vzduchová dveřní clona, je zařízení, které při otevřených dveřích (vratech, bráně) odděluje vzduchovou bariérou prostředí s rozdílnou teplotou (často vnitřek budovy od vnějšího prostředí). Vzduchová bariéra je tvořena usměrněným proudem vzduchu, který vytváří vzduchový válec, na jedné straně vystupující ze zařízení a na opačné straně nasávaný. Typické využití vzduchové clony je oddělení vytápěného vnitřního prostoru od chladného venkovního prostředí na vstupu do veřejných nebo poloveřejných prostor, jako jsou obchodní domy, nákupní pasáže, výrobní haly a prostory pro cestující na nádražích a letištích. Při tomto využití může být vzduch vystupující ze vzduchové clony ohříván. Mimo rozdělení prostor s odlišnou teplotou brání clona také vnikání nežádoucího prachu, kouře, zápachu nebo hmyzu. Vzduchové clony se rozlišují podle zařízení, kterým se zajišťuje směrování vzduchu a podle směru proudění vzduchu. Nejpoužívanější zařízení ke směrování vzduchu jsou s natáčivými lamelami, nebo s Venturiho tryskami. Směr proudění vzduchu je nejčastěji svisle shora dolů, méně často ve vodorovné rovině. Vodorovné proudění se používá například tam, kde mechanismus rolovacích vrat umístěný nad dveřmi neumožňuje umístění clony nad dveřmi. Důvodem k použití horizontální clony může být také architektonické ztvárnění prostoru. Využitím vzduchové clony lze dosáhnout u otevřených průchodů úspory až 80 % nákladů na vytápění. Úspory jsou ještě vyšší, jestliže se použije kombinace vzduchové clony a dveří nebo zádveří. Běžně se užívá řešení, při kterém je clona v chodu pouze při otevřených dveřích.", "tgt_summary": "An air door or air curtain is a device used to prevent air or contaminants from moving from one open space to another. The most common use is a downward-facing blower fan mounted over an entrance to a building, or an opening between two spaces conditioned at different temperatures.", "id": 896638}
{"src_title": "Kognitivní antropologie", "tgt_title": "Cognitive anthropology", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako obor antropologie má kognitivní antropologie své kořeny v antropologii, lingvistice, etnografii a je úzce spojena s psychologickým výzkumem kognitivních procesů. Obor vznikl jako samostatná oblast studia po roce 1950, kdy se etnografové snažili zkoumat \"pohled domorodce\" přijetím empirického přístupu v antropologii.  Nový obor byl alternativně nazýván také jako Etnologie, Etnosémantika, Etnolingvistika nebo Nová etnografie. Všechny tyto výrazy se vztahují na nové směry, které interpretovali nové etnografické znalosti po roce 1950. Tento přístup pod pojmem kultura rozumí znalosti, na rozdíl od materialistických představ, které do té doby ovládaly tento obor.  V prvních desetiletích praxe se kognitivní antropologie zaměřovala na lidové taxonomie, zahrnující koncepty barev, rostlin a nemocí. Během let 1960 až 1970 došlo ke teoretickému a metodickému posunu v rámci oboru. Lingvistické analýzy i nadále poskytovaly metody pro porozumění a přístup ke kognitivním kategoriím domorodých lidí. Nicméně se důraz přesouvá od věcí a jejich vztahů k původním kategoriím, na analýzu kategorií z hlediska mentálních procesů. Vědci této generace předpokládali, že existují duševní procesy založené na struktuře mysli a tedy jsou společné pro všechny lidi. Tento přístup rozšířil působnost odboru na studium nejen komponentů abstraktních systémů myšlení, ale také na zkoumání mentálních procesů vztahujících se k symbolům a myšlenkám.", "section_level": 1}, {"title": "Předmět studia.", "content": "Kognitivní antropologie je studium myšlení v kontextu kultury. Mezi mnoha výzkumnými tématy, kterými se zabývá patří mezi nejdůležitější :", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní modely.", "content": "Kulturní model (také lidový model, kulturní schéma) není přesně definovaný pojem, ale \"slouží jako heslo pro mnoho různých druhů kulturních znalostí\". Kulturní modely obecně odkazují na nevědomý soubor předpokladů a vysvětlení, který členové společenství nebo skupin sdílejí. Mají zásadní vliv na lidské chování a chápání světa.  Slova, gramatické kategorie a pravidla jsou v lidské paměti spojovány s kulturními modely. Lingvistické formy a kognitivní schémata se aktivují navzájem: lingvistické formy dostávají schémata do mysli a následně se schémata vyjadřují v jazykových formách. Prakticky všechny výzkumné strategie využívají tento vztah mezi jazykem a myšlením při studiu konceptuálních znalostí a kognitivních systémů.  Příkladem kulturního modelu je schéma popisující obchodní události ve vybrané kultuře. Model \"Obchodní události\" má proměnné – \"kupující\", \"prodávající\", \"peníze\", \"zboží\" a \"výměna\" (závorky rozlišují konceptuální jednotky od slov). Pak \"kupující\" je osoba, která vlastní \"peníze\", prostředek výměny a \"prodávající\" je osoba vlastnící \"zboží\", předmět výměny. \"Výměna\" je interakcí při které \"kupující\" dává \"peníze\" a dostává \"zboží\", zatímco \"prodávající\" dodává \"zboží\" a dostává \"peníze\". Událost je chápána jako obchodní transakce, jakmile osoby, objekty a události v prostředí jsou přiřazeny ke odpovídajícím proměnným daného modelu (schématu).  Několik slov – koupit, prodat, zaplatit, náklady, hodnota, cena, utratit, účtovat – aktivuje schéma \"Obchodní události\". Každé z těchto slov vybírá některé aspekty schématu na jejich zvýraznění, přičemž zbylé aspekty zůstávají nevyjádřené v pozadí. Slovo koupit se zaměřuje na výměnu z pohledu kupujícího a slovo prodávat z pohledu prodávajícího. Náklady se zaměřují na peněžitou část vztahu peníze-zboží a hodnota a cena se zaměřuje na zbožní část vztahu. Slova zaplatit a utratit se soustřeďují na kupujícího a peněžní část vztahu peníze-zboží, zatím co slovo poplatek se zaměřuje na prodávajícího a zbožní část vztahu peníze-zboží.  Kognitivní modely jsou abstrakce, které reprezentují konceptuální vědomosti (znalosti). Jsou to kognitivní struktury paměti, které představují stereotypní koncepty. Modely strukturují naše poznání objektů a situací, událostí a akcí, a také sekvence událostí a akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní univerzálie.", "content": "Kulturní univerzálie jsou systémy konceptuálního poznání, které se vyskytují ve všech společnostech (kulturách). Při studiu kognitivních společných prvků, antropologové zastávají \"omezeně relativistickou\" nebo univerzalistickú pozici. Přijímají relativistický pohled při rozpoznávání rozdílů v jednotlivých kognitivních a kulturních systémech a univerzalistickú pozici co se týče společných fundamentálních konceptů a univerzalit v těchto systémech.  Výzkum porovnávající barevné kategorie ukázal, že základní barevné kategorie jsou organizovány kolem nejlepších příkladů a že tyto základní barvy jsou stejné napříč jednotlivci a jazyky. Bylo také zjištěno, že existuje přesně jedenáct univerzálních barevných kategorií – černá, bílá, červená, zelená, žlutá, modrá, hnědá, fialová, oranžová, růžová a šedá, které jsou zakódovány v přísné evoluční sekvenci, a že tyto univerzálie jsou určeny převážně neuro-fyzikálními procesy při lidském vnímání barev.  Myšlenka kulturních univerzálií – že specifické aspekty kultury jsou společné pro všechny lidské kultury je v rozporu s kulturním relativismem.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní konsensus.", "content": "Teorie kulturní konsensu byla rozpracovaná A. Kimball Romneym, Williamem Batchelder a Susan Wellerová v 80. letech minulého století jako způsob zkoumání kulturních znalostí. Teorie předpokládá, že kulturní znalosti jsou sice sdíleny, ale příliš obsáhlé na to, aby jimi mohl disponovat jediný jedinec a tím pádem jsou nerovnoměrně rozděleny. Kulturní konsensus se zabývá individuální variabilitou kulturních znalostí a jak se odlišné individuální konceptuální systémy organizují v rámci kulturních systémů.  Použitím skupiny analytických postupů, teorie odhaduje \"kulturně\" správné odpovědi na sérii otázek a zjišťuje úroveň sdílení odpovědí nebo znalostí respondentů. Teorie konsensu tedy zkoumá vzorce shody mezi jednotlivci skupiny na určité obory znalostí spojených s kulturou, s cílem studia organizace kognitivní rozmanitosti. Stanoví tak \"správnou\" verzi kulturních znalostí.  Teorie se stala výraznou součástí sociální, kulturní a medicínské antropologie a je používána i v jiných kognitivních vědách a v mezi-kulturním výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové taxonomie.", "content": "Mnoho počátečních prací v etnologii se soustředilo na lidovou taxonomii, nebo způsob jak lidé organizují některé skupiny objektů nebo výrazů. Vycházejíce z lidových (kulturních) modelů, jsou lidové taxonomie klasifikace kulturních oblastí použitím hierarchií kategorií definovaných kulturními kritérii.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Evoluční psychologie Etnografie Etnologie Kulturní a sociální antropologie Kognitivní religionistika", "section_level": 2}], "src_summary": "Kognitivní antropologie je studium vztahu mezi lidskou společností a lidským myšlením. Kognitivní antropologové zkoumají, jak lidé v sociálních skupinách chápou objekty a události, z nichž se skládá jejich svět, jak o nich přemýšlejí a jak toto chápání a myšlení ovlivňuje jejich chování. Objekty a události mohou být čímkoliv od fyzických předmětů jako divoké rostliny až po abstraktní koncepty, jako je sociální spravedlnost.", "tgt_summary": "Cognitive anthropology is an approach within cultural anthropology and biological anthropology in which scholars seek to explain patterns of shared knowledge, cultural innovation, and transmission over time and space using the methods and theories of the cognitive sciences (especially experimental psychology and cognitive psychology) often through close collaboration with historians, ethnographers, archaeologists, linguists, musicologists and other specialists engaged in the description and interpretation of cultural forms. Cognitive anthropology is concerned with what people from different groups know and how that implicit knowledge, in the sense of what they think subconsciously, changes the way people perceive and relate to the world around them.", "id": 1883865}
{"src_title": "Dům Vettiů", "tgt_title": "House of the Vettii", "src_document": [{"title": "Původ domu a jeho architektura.", "content": "Dům, s průčelím obráceným do ulice \"Vicolo di Mercurio\", je dodnes skvěle zachovaný zčásti proto, že po zemětřesení v roce 62 po Kr. byl vhodným způsobem opraven, ale i proto, že z neznámých důvodů unikl pozornosti vykradačů a tak se mnoho uměleckých objektů našlo na původním místě.  Za své pojmenování vděčí rodině Vettiů, jak to dokazuje nález dvou pečetidel objevených v atriu domu. Podle nápisů na nich patřily i A. Vettiovi Convivaesovi a A. Vettiovi Restitutiovi. Oba patřili ke společenské skupině propuštěnců. Časem zbohatli a stali se statkáři a obchodníky s vínem a různými zemědělskými produkty.  Dům Vettiů sousedil na nároží s \"Faunovým domem\". Původně tvořily dům dvě samostatné budovy, které byly někdy v průběhu 1. století po Kr. po náročné rekonstrukci stavebně spojeny do jednoho celku. Tehdy dostal dům i pozoruhodnou výzdobu.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér domu.", "content": "Dům je toskánského atriového stylu s peristylem a vchodem obráceným na východ. Je dvoupodlažní. Přízemí sloužilo na společenský život majitelů (setkávání se s přáteli a obchodními partnery), v patře byly soukromé místnosti rodiny.  Jeho historicky i umělecky nejcennější část představuje nástěnná výmalba interiérových částí. Stylově se řadí do IV., tzv. iluzionistických stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Nástěnná výzdoba.", "content": "Nástěnné malby uchvacují svou bohatou figurální a námětových pestrostí. V obdivuhodné proporcionální vyváženosti pokrývají plochu téměř všech místností domu. Řemeslnická dílna, která dům vyzdobila freskami, nepochybně zaměstnávala velmi zručné umělce. Více než nádhera celku překvapuje stylistická úprava a vyváženost jeho jednotlivých částí. Už při vstupu do vestibulu návštěvníka zaujmou malby zachycující výjev kohoutích zápasů. Napravo od vstupních dveří se nachází jedna z nejznámějších fresek - mužská postava boha Priapa, která má odvracet špatné vlivy; na jednu misku vah klade měšec se zlatými mincemi (bohatství) a na druhou velký penis (plodnost). Vestibul lemují po obou stranách dvě malé ložnice (\"cubiculi\") s malbami zachycujícími mytologické scény: Ariadna opuštěná Théseem a výjev Héro a Leandros.  Po projití vestibulem se návštěvník ocitne v atriu s pozůstatkem někdejšího okrasného bazénu (\"impluvia\"). Stěny pokrývají fresky znázorňující okřídlené cherubíny předvádějících nejrůznější činnosti, které souvisely s každodenním životem.  Jihovýchodní roh domu zabírá přijímací místnost (\"oecus\") stejně s malbami hýřícími množstvím mytologických postav — Kupid, Danaé s Jupiterem v podobě zlatého deště, Léda s labutí.  Nádherná výzdoba se nachází v rozlehlé místnosti v severní části přízemí nazvané triclinium. O její význam se zasloužil především vlys s cherubíny na černém pozadí. Vidíme zde postavičky malých okřídlených bytostí předvádějící nejrůznější činnosti: soutěž v lukostřelbě, sbírání květin a vázání kytic, výrobu a prodej voňavek, ražení mincí, pečení chleba, vinobraní a prodej vína, závody dvoukolových vozů a další. Druhou skupinu maleb v tricliniu představují malé obrázky s výjevy námořních bitev, nad kterými jsou koše s rituálními předměty a divadelními maskami.  V místnosti zaujmou mimořádně zachovalé malé obrázky na černém pozadí s mytologickými výjevy: představují Ifigénii na Tauridě mezi Thoantem, Orestem a Pyladem, Apollóna s Artemis po porážce Pythona a Agamemnona při obětování Ifigenie v Aulidě.  Atrium vede do zahrady (\"viridarium\") s krytým korintským sloupovím na všech čtyřech stranách. Ke kráse zahrady kromě květinové výzdoby přispívalo velké množství bronzových a mramorových soch, zahradních fontánek, stolů a pilířů.  Dům Vettiů byl objeven v letech 1894 - 1895 během archeologického výzkumu vedeného Giuseppem Fiorellim. Jeho objevitelem byl architekt Giulio De Petra. Dnes po důkladné rekonstrukci patří k nejnavštěvovanějším objektům Pompejí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dům Vettiů () je název obydlí ve starověkých Pompejích proslulého nádhernou výzdobou s bohatstvím obrazů a mytologických postav, která i současného návštěvníka uchvacuje svojí zachovalostí a svěžestí barev.", "tgt_summary": "The House of the Vettii is a domus located in the Roman town, Pompeii, which was preserved by the eruption of Mount Vesuvius in 79 AD. The house is named for its owners, two successful freedmen: Aulus Vettius Conviva, an Augustalis, and Aulus Vettius Restitutus. Its careful excavation has preserved almost all of the wall frescos, which were completed following the earthquake of 62 AD, in the manner art historians term the Pompeiian Fourth Style. The House of Vetti is located in region VI, near the Vesuvian Gate, bordered by the Vicolo di Mercurio and the Vicolo dei Vettii. The house is one of the largest domus in Pompeii, spanning the entire southern section of block 15. The plan is fashioned in a typical Roman domus with the exception of a tablinum, which is not included. There are twelve mythological scenes across four cubiculum and one triclinium.", "id": 2318820}
{"src_title": "Ferrid Kheder", "tgt_title": "Ferrid Kheder", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Vyrůstal v Blaye-les-Mines v rodině horníka původem z Tuniska a pekařky původem ze Španělska. S judem začínal v Carmaux ve 4 letech v kroužku. Vrcholově se připravoval v Orléans v populárním klubu U.S.. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 1999 vítězstvím na prestižním pařížském turnaji, kterým si zajistil pozici reprezentační jedničky v lehké váze do 73 kg. V roce 2000 uspěl při francouzské olympijské nominaci a startoval na olympijských hrách v Sydney. Jako favorit na jednu z medailí však nezvládl úvodní taktický zápas Anatolim Larjukovem z Běloruska a obsadil konečné 7. místo.  Po olympijských hrách se nepohodl s reprezentačním vedením a využil svůj původ ke startu za Tunisko od roku 2001. Za tento čin byl kritizován, protože se dál připravoval ve Francii z francouzských peněz. V roce 2002 byl vyloučen z U.S. Orleans, a protože mu Tuniská judistická federace nezafinancovala přípravu, přišel o možnost připravit se na olympijskou sezonu 2004. Po návratu do Francie zjistil, že Francouzská judistická federace mu znemožnila na 15 let využívat možnosti přípravy a tento zákaz se týkal i práce trenéra. Zákaz se snažil obejít útěkem na Novou Kaledonii, ale v krátké době se mu zákaz rozšířil na všechna zámořská území Francie. V roce 2006 žil v Austrálii, kde svojí pozornost zaměřil na populární bojový styl MMA.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Mezi profesionály se pohyboval mezi lety 2005 až 2013. Techniky z juda kombinoval s bojovým stylem Muay Thai a s bojem na zemi v BJJ. Svojí profesonální kariéru začal v Austrálii pod vedením Kubánce Hectora Lombarda, odkud se dostal do Kalifornie, kde se připravoval v týmu Team Quest. Zápasil pod různými menšími (lokálními) promotéry především v Brazílii, Kostarice a Kanadě.  Jako trvalé místo pobytu hlásí ostrov Guam odkud pochází jeho manželka. V roce 2013 probleskla médii zpráva o jeho snaze reprezentovat Guam na olympijských hrách v Riu v judu v roce 2016. Tato informace však nebyla z jeho strany naplněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrid Kheder (* 3. března 1975 Graulhet) je bývalý francouzský zápasník–judista a zápasník ve stylu MMA, který mezi lety 2001 a 2004 reprezentoval Tunisko.", "tgt_summary": "Ferrid Kheder (born 3 March 1975) is a retired French judoka and mixed martial artist. A professional MMA competitor from 1995 until 2013, he fought for promotions such as M-1 Global and Jungle Fight.", "id": 166048}
{"src_title": "Nad jazerom", "tgt_title": "Nad jazerom", "src_document": [{"title": "Symboly obce.", "content": "Zastupitelstvo v Košicích usnesením č. 273/2007 na svém IX. jednání dne 25. října 2007 v souladu se Zákonem o obcích schválilo Obecně závazná vyhláška města Košice č. 96 o znaku a vlajce městské části Košice - Nad jazerom.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "V modrém štítě pod zlatým zvlněným břevnem stříbrná plovoucí labuť ve zlaté zbroji, to vše převýšené zlatou lilií.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Vlajka má podobu v jedné čtvrti od žerdi štípaného listu, jehož žerďová část je žluto - modro dělená, Vlající část sestává ze čtyř podélných pruhů bílého, modrého, žlutého, a bílého. Vlajka má poměr stran 2:3 a ukončena je třemi cípy, t. j. dvěma zástřihy, sahajícími do třetiny její listu.", "section_level": 2}, {"title": "Polohopis.", "content": "Situování MČ je v jižní části města Košice v silničním tahu na Slanec. Hranici MČ ze západní a jihozápadní strany tvoří železniční trať Košice - Rožňava / Košice - Miskolc, severní a severozápadní hranici tvoří rychlostní silniční komunikace vnějšího okruhu města a MČ Vyšné Opátske, severovýchodní a východní hranici tok řeky Hornád a jižní hranici MČ Krásná nad Hornádom.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice.", "content": "Irkutská, Čingovská, Dneperská, Sputniková, Gagarinovo náměstí, Galaktická, Donská, Levočské, Azovské, Amurská, Černomořská, Kaspická, Baltická, Bukovecká, Jenisejská, Uralská, Ladožská, Polární, Poludníková, Poslanecká, Teplárenská, Teslova, Rovníková, Poludníková, Ždiarska, Važecká, Meteorová, Raketová, Náměstí kosmonautů, Stálicová, Družicová", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Komunikacemi je městská část spojena s ostatními částmi města přes hlavní rychlostní obchvat Košic, na který se napojuje na dvou místech (Slaneská - Nižné zelníky a Poslanecké - Jižní nábřeží). V severním směru je přístup na / ze sídliště přes dálniční přivaděč Jižní nábřeží a přes Jižní třídu, v západním směru přes Nižné zelníky a přivaděč Červený rak. Od severu na jih, na rozhraní průmyslové a obytné zóny, prochází celou městskou částí hlavní komunikace sídliště - Poslanecká ulice, která je také jedním z jižní vstup do města ve směru z Trebišova a která je kapacitně dlouhodobě přetížená a místem každodenních dopravních kolon v ranní a odpolední dopravní špičce.  Spojení městskou hromadnou dopravou je zajištěno několika tramvajovými linkami, které jsou především v dopravních špičkách výrazně rychleji než individuální doprava. Veřejnou dopravu zajišťuje i několik autobusových městských a příměstských linek.", "section_level": 1}, {"title": "Situování.", "content": "Městská část Nad jazerom patří mezi mladé MČ. Tvoří ji obytná zóna a průmyslová část. Katastrální původně patřilo území pod Košice jih a Krásnou. Původně území bylo plánováno jako průmyslová oblast s objekty potravinářského charakteru. V roce 1969 se začalo s výstavbou obytné zóny - typické \"panelákové\" zástavby. Celkově bylo postaveno 9 131 bytových jednotek v poměrně náročných geologických poměrech. Celá oblast obytné zóny je situována na štěrkovém podloží. V průmyslové oblasti se nachází i několik menších autoservisů, autobazarů, skladovacích objektů, sídel menších firem, ale i velkosklad potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní centra.", "content": "V městské části Nad jezerem se nachází několik obchodních center, kde se nacházejí obchody s různými službami. Kromě toho se v MČ nachází několik supermarketů:", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace.", "content": "MČ Nad jazerom nabízí vodní lyžařský vlek, který je spuštěn během letní sezóny. Provádějí se zde soutěže ve free style lyžování a skoku na lyžích. Blízko jezera se nachází i malá chatová osada, která nabízí možnost ubytování. Během zimní sezóny, jezero nabízí možnost zimního bruslení.  Na rekreaci je v letním období také využíván lesopark, nacházející se mezi jezery a řekou Hornád.  Po okraji řeky Hornád je, na vyvýšeném břehu od jezu ve střední části MČ až po centrum vybudovaná cyklostezka, která umožňuje přímé spojení pro cyklisty do centra, čímž je vyřešen zákaz průjezdu po souběžné rychlostní komunikaci vnějšího okruhu města ( napojení na dálnici D1). Cyklostezku je hojně využíván cyklisty a bruslaři během celé letní sezóny jako příjemná rekreace.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Na ploše bytové zástavby je situovaných 7 základních škol s předškolními zařízeními. Po přechodu náporu na předškolní a školní zařízení, jsou některé z nich využívány pro potřebu základních uměleckých škol s hudebním a výtvarným zaměřením a jako centra volného času.  Odborné školství je zastoupeno Obchodní akademií, Soukromou střední odbornou školou a sdruženou střední školou oděvní a textilní, která vznikla sloučením dvou škol - dívčí odborné školy a Středního odborného učiliště textilního. V městské části se nachází i soukromé čtyř-a osmileté gymnázium.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nad jazerom je městská část Košic, součást okresu Košice IV. Název MČ je odvozen od existujícího jezera - původního místa na těžbu štěrkopísků. Původně toto jezero bylo napájeno vodami blízkého Hornádu. Po úpravách je napájeno spodními vodami.", "tgt_summary": "Nad jazerom (literally: \"Above the lake\", ) is a borough (city ward) of Košice, Slovakia. The borough is situated in the Košice IV district and lies to the southeast and south of the neighbouring boroughs of Košice-Juh and Vyšné Opátske, at an altitude of roughly above sea level.", "id": 2203009}
{"src_title": "Christine de Pisan", "tgt_title": "Christine de Pizan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v rodině renomovaného lékaře a astrologa Thomase de Pizan (Tommaso di Benvenuto da Pizzano), který od roku 1368 působil na dvoře francouzského krále Karla V.. Christine dostala na královském dvoře šlechtickou výchovu typickou pro její dobu a hluboké humanistické vzdělání. Její vybrané způsoby a umělecký talent se jí postaraly o obdiv současníků a mnohé nabídky k sňatku. V roce 1379 se provdala za Étienna de Castel, který působil na královském dvoře jako tajemník.  Štěstí a příznivé poměry pro Christine netrvaly dlouho. Král Karel v roce 1380 umřel a její manžel Étienne se ocitl bez stálého příjmu a oficiálního místa. V roce 1385 umřel Christinin otec Pizzano. O deset let později umřel i její manžel Etienne. Christine měla jen 26 let, když se ocitla sama s třemi dětmi. V tomto období čelila několika soudním procesům kvůli nesplaceným dluhům po zesnulém manželovi a trpěla hmotnou bídou. Přijala proto místo písařky na královském dvoře a začala skládat lyrické skladby určené pro literární veřejnost. Její první dílo \"Cent Ballades d'Amant et de Dame, Virelyas, Rondeaux\" mělo velký literární úspěch. Hlavním tématem básní byl smutek vdovy a postavení autorky v nepřejícím prostředí. Svými zdařilými literárními díly si získala slávu a dosáhla ochrany mocných dvořanů, jako byl Jean de Berry nebo vévoda Ludvík I. Orleánský. Kromě poezie psala i učené spisy filozofické, politické, právnické a dokonce vojenské.  Christine de Pisan se během svého života angažovala v boji za práva žen a podporovala jejich působení v literatuře, ale i jejich větší roli ve společnosti. Hájila ženy před ideovými útoky, které byly časté zejména v literárních pracích tehdejších autorů. Tvořila ideovou a literární oponentku Jeanu de Meung a jeho dílu \"Román o růži\" (\"Roman de la Rose\"), což bylo nejznámější a nejvíce komentované dílo západní Evropy v období středověku. \"Epistre au Dieu d'Amour\" (List bohu lásky) a Dit de la Rose (Slovo o růži), kritika druhé části Románu o růži od Jeana de Meung, je jakýmsi manifestem za ženská práva a je považován za základní kámen feministického hnutí. Získala v tomto sporu podporu učenců jako byl Jean de Gerson nebo Eustacha Deschampse.  Neváhala se vyjadřovat o politice (List královny Isabeau) a o právu vojenském (Kniha o vedení války a jezdectví). Reakci na rozklad království během války mezi Armaňakovci a burgundským rodem vydala na žádost vévody Filipa Burgundského výjimečné a důležité dílo \"Kniha o činech a dobrých mravech krále Karla V. Moudrého \", biografii bohatou na detaily o panování jejího mentora Karla V. Francouzského.  Většina jejích děl se zachovala v autorských rukopisech (přes 300 dochovaných bohatě ilustrovaných rukopisů), což je výjimečné pro tuto epochu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo zapomenuté a znovuobjevené.", "content": "V 16. století upadla do zapomnění, jako většina středověkých autorů. Literární kritika Gustava Lansona v 20. století ji definitivně odepsala pro univerzitní kruhy jako téma studia.  Na konci 20. století ji však Marie Joseph Pinetová znovu objevila a rehabilitovala. Od roku 1980 se začalo systematicky studovat její literární dílo jako jeden z pilířů ženské literatury.  Mathilde LAigle, akademický věnující se středověku a průkopnice v oblasti zkoumání historického vývoje emancipace žen, se věnovala zejména její literárnímu přínosu pro práva žen. Jako odpověď na tvrzení Williama Minta napsala článek, ve kterém vyjádřila své názory k její osobnosti. Pro M. LAigle je Pisan obránkyně práv žen očerňovaných mizogyními mužskými autory své doby, byť Pisan nikdy nezpochybnila patriarchální strukturu středověké společnosti, v níž sama žila. Důležitým bodem její obhajoby žen je názor, že ženy se intelektuálně neliší od mužů, ale jsou znevýhodněny odmítáním přístupu ke vzdělání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christine de Pisan nebo Christine de Pizan (1364, Benátky - 1430, klášter v Poissy) byla spisovatelka původem z Itálie, působící ve Francii a píšící francouzsky. Je označována za první ženskou autorkou v dějinách francouzské literatury. Psala poezii i politické a filozofické traktáty.", "tgt_summary": "Christine de Pizan or Pisan (), born Cristina da Pizzano (1364 – c. 1430), was a poet and author at the court of King Charles VI of France. She is best remembered for defending women in \"The Book of the City of Ladies\" and \"The Treasure of the City of Ladies\". Venetian by birth, Christine was a prominent moralist and political thinker in medieval France. Christine's patrons included dukes Louis I of Orleans, Philip the Bold, and John the Fearless. Her books of advice to princesses, princes, and knights remained in print until the 16th century.", "id": 1705309}
{"src_title": "Irina Rodninová", "tgt_title": "Irina Rodnina", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V předškolních letech Rodninová často trpěla zápalem plic. Její rodiče jí chtěli přimět k aktivitě, proto jí v roce 1954 přivedli k bruslení. Od 13 let trénovala ve sportovní přípravce CSKA. V roce 1963 Rodninová začala bruslit se svým prvním partnerem Olegem Vlasovem, trénovali je Sonia a Milan Valunovi. V roce 1964 se jejím trenérem stal Stanislav Žuk, který ji dal dohromady s Alexejem Ulanovem. Spolu vyhráli čtyři po sobě jdoucí světové a evropské tituly. Svůj první světový titul získali v roce 1969, před párem Tamara Moskvinová a Alexej Mišin. Další dva tituly pak přidali v letech 1970 a 1971, vždy před dvojicí Ludmila Smirnovová a Andrej Surajkin. Ulanov se však zamiloval do Smirnovové a před olympiádou oznámili, že následující sezónu již budou bruslit spolu. Na ZOH 1972 v Sapporu dobyli Rodninová s Ulanovem zlato. Pak se připravovali na svou poslední společnou soutěž, Mistrovství světa 1972 v Calgary. Při tréninku den před zahájením soutěže došlo k nehodě a Rodninová skončila v nemocnici s otřesem mozku a intrakraniálním hematomem. Přesto předvedli výborné představení v krátkém programu a obdrželi i několik šestek (6.0 byla tehdy nejvyšší známka). V dlouhém programu se Rodninová cítila slabá a měla závratě, přesto jejich výkon stačil na zisk v pořadí již čtvrtého titulu mistrů světa. Ulanov se pak vydal pokračovat v kariéře se Smirnovovou, zatímco Rodninová uvažovala o odchodu do sportovního důchodu.  V dubnu 1972 jí trenér Stanislav Žuk navrhl, že by se mohla spojit s mladým petrohradským bruslařem Alexandrem Zajcevem, který měl dobrou skokovou techniku a rychle se učil prvky. Rodninová přijala a pár začal společně trénovat. Na mistrovství světa 1973 v Bratislavě přestala při jejich jízdě v krátkém programu hrát hudba, pravděpodobně vinou československého technika, který se tak mstil za pražské jaro. Rodninová se Zajcevem se přesto dokázali soustředit a jízdu v hlubokém tichu dokončili. Vysloužili si bouřlivé ovace publika a soutěž sportovních dvojic následně vyhráli před párem Smirnovová a Ulanov. Totéž pořadí se opakovalo i následující rok.  V roce 1974 se Rodninová se Zajcevem rozešli s trenérem Žukem a začali trénovat pod Taťjanou Tarasovovou. V letech 1975–1978 vyhráli další čtyři světové tituly a triumfovali i na ZOH 1976 v Montréalu. V sezóně 1978–79 nezávodili, neboť Rodninová byla těhotná. Syn, jehož otcem byl Zajcev, se narodil 23. února 1979. Ke krasobruslení se vrátili, aby vybojovali zlaté medaile na ZOH 1980 v Lake Placid. Poté ukončili aktivní kariéru.  Její tři zlaté medaile z olympijských her, deset titulů z mistrovství světa a jedenáct titulů z mistrovství Evropy z ní činí nejúspěšnější krasobruslařku historie.  Rodninová trénovala mnoho elitních sovětských bruslařů a přednášela na univerzitě v Moskvě. V letech 1990–2002 trénovala ve Spojených státech a mimo jiné přivedla ke světovému titulu český pár Radka Kovaříková a René Novotný. Od roku 2005 je Rodninová členem Občanské komory Ruské federace. Od roku 2007 je rovněž členkou Hospodářské komory Ruské federace. Dne 17. prosince 2012 Rodninová podpořila Zákon Dimy Jakovleva, který zakázal adopci ruských sirotků občany USA. Je členkou strany Jednotné Rusko.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vystudovala Centrální institut tělesné výchovy (Центральный институт физической культуры). Jejím prvním manželem byl její bruslařský partner Alexandr Zajcev, se kterým má stejnojmenného syna (*1979). Z druhého manželství s byznysmanem a kinoproducentem Leonidem Minkovskim má dceru, Aljonu Minkovski (*1986). V současnosti je rozvedená. V letech 1990–2002 pobývala ve Spojených státech, pak se vrátila do Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Irina Konstantinovna Rodninová, rusky: Ирина Константиновна Роднина (*12. září 1949, Moskva, Sovětský svaz) je bývalá ruská krasobruslařka závodící v kategorii sportovních dvojic. Během své kariéry vybojovala se svými partnery tři zlaté olympijské medaile, 10 titulů mistrů světa a 11 titulů mistrů Evropy. V roce 2014 se jí dostalo cti zapálit spolu s legendárním hokejovým brankářem Vladislavem Treťjakem olympijský oheň na olympiádě v Soči.", "tgt_summary": "Irina Konstantinovna Rodnina (; born 12 September 1949) is a Russian politician and figure skater, who is the only pair skater to win 10 successive World Championships (1969–78) and three successive Olympic gold medals (1972, 1976, 1980). She was elected to the State Duma in the 2007 legislative election as a member of President Vladimir Putin's United Russia party. As a figure skater, she initially competed with Alexei Ulanov and later teamed up with Alexander Zaitsev. She is the first pair skater to win the Olympic title with two different partners, followed only by Artur Dmitriev.", "id": 2027130}
{"src_title": "NGC 2419", "tgt_title": "NGC 2419", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se hvězdokupa nachází v jihozápadní části souhvězdí v oblasti bez jasnějších hvězd, 7° severně od jasné hvězdy Kastor (α Gem) s magnitudou 1,6. Leží v jedné přímce se dvěma hvězdami: HD 60771 vzdálená 4' západně má magnitudu 7,2 a HD 60694 vzdálená 8' západně má magnitudu 8,0. Kvůli velké vzdálenosti hvězdokupy vidíme její nejjasnější hvězdy pouze jako 17. magnitudy a v běžných amatérských dalekohledech tedy neukáže žádné podrobnosti.  V porovnání se známějšími hvězdokupami, jako například Messier 13, je tato hvězdokupa slabá. Ovšem za příznivých podmínek může být snadno pozorována kvalitními dalekohledy již od průměru 100 mm (4 palce). Je jednou z nejjasnějších a nejhmotnějších kulových hvězdokup naší Galaxie – její absolutní magnituda je -9,53 a její hmota představuje 900 000 hmotností Slunce. a průměr je téměř 400 světelných let. Podle absolutní magnitudy je to čtvrtá nejjasnější známá kulová hvězdokupa v Galaxii, jasnější jsou pouze Omega Centauri, NGC 6441 v souhvězdí Štíra a Messier 54.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Nachází se ve vzdálenosti 270 000 světelných let od Země a 300 000 světelných let od jádra Galaxie, což je dále než Magellanovy oblaky. Oběh kupy kolem středu Galaxie po výstředné dráze trvá 3,4 miliardy let. Když byla ve 20. letech 20. století na základě pozorování proměnných hvězd typu RR Lyrae určena její vzdálenost, byla uvažována možnost, že hvězdokupa nenáleží k Mléčné dráze a ani k jiné galaxii. Hvězdokupa tehdy dostala přezdívku „Intergalactic Wanderer“ (Mezigalaktický tulák). Měření ze 70. let 20. století však ukázala příslušnost hvězdokupy k Mléčné dráze.  Dříve se uvažovalo, že by tato hvězdokupa, podobně jako Omega Centauri, mohla být pozůstatkem narušené trpasličí sférické galaxie, kterou Galaxie pohltila. Ovšem následný výzkum tuto možnost vyvrátil.  Astronom Leoš Ondra poznamenal, že NGC 2419 by pro pomyslného pozorovatele v Galaxii v Andromedě byla nejjasnější a nejhezčí kulovou hvězdokupou v Mléčné dráze, protože by se z jeho pohledu nacházela mimo stínící pás galaktického disku. To je podobné pozemskému pohledu na hvězdokupu Mayall II, která obíhá kolem Galaxie v Andromedě.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 2419 (také známá jako Caldwell 25) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Rysa vzdálená od Země 270 000 světelných let. Její hvězdná velikost je 10,4. Objevil ji britský astronom William Herschel 31. prosince 1788.", "tgt_summary": "NGC 2419 (also known as Caldwell 25) is a globular cluster in the constellation Lynx. It was discovered by William Herschel on December 31, 1788. NGC 2419 is at a distance of about 300,000 light years from the solar system and at the same distance from the galactic center.", "id": 1678458}
{"src_title": "Podnebí Ruska", "tgt_title": "Climate of Russia", "src_document": [{"title": "Evropská část (od Baltického moře po Ural).", "content": "V této části Ruska je oproti zbytku území zimní počasí mírnější; i přesto, že je průměrná lednová teplota asi o 3–4 stupně nižší než v Česku, nebývají nejnižší teploty v roce o moc nižší než na většině českého území. Rozdíl je v trvání mrazivého počasí, které nepřerušují, tak časté teplé fronty ze západu a tak mrazy v Česku trvající maximálně týden, mohou v Moskvě přetrvávat i po dobu 2–4 týdnů. Léto je v okolí Moskvy podobně teplé jako na Moravě, ale směrem na jih od Moskvy jsou léta teplejší a výrazně sušší. Směrem na sever naopak chladnější a deštivější. Směrem dále za Moskvu se kontinentálnost počasí zesiluje.", "section_level": 1}, {"title": "Kaspicko-černomořská oblast.", "content": "Černomořské pobřeží suchem nijak extrémně netrpí, ale směrem k východu srážek ubývá a u pobřeží Kaspického moře je dokonce polopoušť. Naopak v podhůří Kavkazu jsou srážky časté. Kromě Kavkazu je tato oblast velmi teplá a u černomořského pobřeží neklesají ani průměrné lednové teploty pod bod mrazu. Směrem do vnitrozemí a na východ se ale v zimním období ochlazuje. Léta jsou zde nejteplejší v celém Rusku a letní teploty mohou dosahovat až 40 stupňů Celsia.", "section_level": 1}, {"title": "Západosibiřská rovina.", "content": "Je sušší než evropská část, roční srážkové úhrny jsou kolem 500 mm. Za pohořím Ural zimní mrazy velmi zesilují a –30 °C tam není žádná výjimka. Letní počasí je podobné jako v evropské části. Převládá slunečné počasí.", "section_level": 1}, {"title": "Sibiř.", "content": "Sibiř je především hornatá a proto je vlhčí než zbytek Ruska. Léta v povodí řeky Leny a na jižní Sibiři jsou teplá (průměrná červencová teplota je kolem 20 °C), ale zbytek Sibiře je kvůli své vyšší nadmořské výšce o mnoho studenější. Jihovýchodní Sibiř (u Mandžuska) je zajímavá tím, že se v ní střídají horká a velmi deštivá léta se slunečnými a suchými zimami. Horské oblasti na severovýchod od řeky Leny jsou extrémně studené, nejstudenější místo je zde Ojmjakon, kde je průměrná lednová teplota –46,4 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží a ostrovy v Severním ledovém oceánu.", "content": "V těchto místech je polární nebo subpolární klima. Teploty jsou zde stálejší, v zimě do –30 °C, na východě do –40 °C a v létě jsou maximální denní teploty v nejteplejších dnech okolo 20 °C. Na ostrovech jsou léta chladnější. Na území Nové Země bývá okolo 10 °C a na souostroví Františka Josefa letní teploty nedosahují ani 5 °C. Letní teploty jsou většinou nedostatečné k tomu, aby zde mohly vegetovat větší rostliny a stromy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podnebí Ruska je vzhledem k velikosti státu různorodé. Země leží v několika podnebných pásech od polárního ledového v zemi Františka Josefa, po subtropické pásmo na pobřeží Černého a Kaspického moře. V Rusku se nachází místo, kde byla naměřena nejnižší teplota na severní polokouli a to v Ojmjakonu v Jakutské republice. I přesto, že jsou ruské zimy na drtivé většině území kruté, léta bývají teplá a na jihu západosibiřské roviny a mezi Černým a Kaspickým mořem mohou být i velmi horká. Většina území Ruska leží v subpolárním podnebném pásu. V zimě je v celém Rusku trvalá (alespoň několik dní za sebou) sněhová pokrývka (vyjma černomořského pobřeží).", "tgt_summary": "The climate of Russia is formed under the European peninsula. The enormous size of the country and the remoteness of many areas from the sea result in the dominance of the continental climate, which is prevalent in European and Asian Russia except for the tundra and the best extreme southwest. Mountains in the south obstructing the flow of cold air masses from the Arctic Ocean and the plain of the south and north makes the country open to Pacific and Atlantic influences.", "id": 1695409}
{"src_title": "Česká mužská basketbalová reprezentace", "tgt_title": "Czech Republic men's national basketball team", "src_document": [{"title": "Mistrovství Evropy.", "content": "Evropská basketbalová federace od roku 2005 používá pro Mistrovství Evropy název Eurobasket Česká republika v kvalifikaci (19 týmů rozdělených do 3 skupin) ve skupině C byla druhá (z 5 zápasů 4 vyhrála, prohrála jen se Slovenskem 74-80), poté v semifinálové části (20 týmů, 5 skupin po 4) byla čtvrtá ve skupině C (ze 6 zápasů vyhrála jen doma s Tureckem 96-80) a nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME v Řecku. Celková bilance 5 vítězství z 10 zápasů. Česká republika hrála až v semifinálové části (30 týmů, 5 skupin po 6), byla pátá ve skupině C (z 10 zápasů vyhrála tři) a nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME ve Španělsku. Česká republika v kvalifikaci (16 týmů, 4 skupiny po 4) vyhrála bez porážky skupinu A (3 vítězství), v semifinálové části (30 týmů, 5 skupin po 6) byla třetí ve skupině E (z 10 zápasů vyhrála šest) a kvalifikovala se do finálové části ME ve Francii, kde za účasti 16 týmů vyhrála čtyřčlennou skupinu v Dijonu, v níž překvapivě vyhrála nad Litvou 78-62 a Řeckem 83-72, prohrála s Německem 68-77. V osmifinále v Le Mans ale prohrála všechna tři utkání - s Chorvatskem 64-86, Itálií 68-95, Tureckem 73-78 a celkově skončila na 12. místě. Nejlepším střelcem týmu byl Luboš Bartoň (112 bodů v 6 zápasech), který s průměrem 18,7 bodu na zápas byl druhým nejlepším střelcem ME. Celková bilance 11 vítězství z 19 zápasů. Česká republika hrála až v semifinálové části (24 týmů, 4 skupiny po 6), byla čtvrtá ve skupině B (z 10 zápasů vyhrála pět) a nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME v Turecku. Česká republika v kvalifikaci (16 týmů, 4 skupiny po 4) vyhrála skupinu B (5 vítězství, 1 porážka), v semifinálové části (30 týmů, 5 skupin po 6) byla čtvrtá ve skupině E (z 10 zápasů vyhrála čtyři) a nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME ve Švédsku. Celková bilance 9 vítězství z 16 zápasů. Česká republika v kvalifikaci (19 týmů v 5 skupinách) byla třetí ve skupině D (ze 6 zápasů vyhrála jen doma s Polskem 82-57), v dodatkové kvalifikaci v srpnu 2005 vyhrála doma i u soupeře s Estonskem a Polskem, ale v září 2005 v boji o poslední volné místo ME prohrála s Maďarskem 79-84 a Izraelem 78-83 a nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME ve Srbsku. Celková bilance 5 vítězství z 12 zápasů. Česká republika v kvalifikaci (16 týmů ve 4 skupinách) byla druhá ve skupině B (ze 6 zápasů vyhrála čtyři) a kvalifikovala se do finálové části ME, která se hrála ve Španělsku, kde za účasti 16 týmů ve čtyřčlenné skupině prohrála všechny 3 zápasy - s Německem 78-83, s Litvou 75-95 a Tureckem 72-80 a skončila na 13. místě. Celková bilance 4 vítězství z 9 zápasů. Česká republika v kvalifikaci (17 týmů ve 4 skupinách) byla až čtvrtá ve skupině D (ze 6 zápasů vyhrála jen 2), nekvalifikovala se mezi 16 nejlepších týmů finálové části ME v Polsku a z 6 utkání v boji o udržení v Eurobasket Divizi A vyhrála jen 3 doma a sestoupila do Eurobasket Divize B. Celková bilance 5 vítězství z 12 zápasů. Česká republika vyhrála skupinu C v Eurobasket Divizi B (ze 6 zápasů 5 vítězství) a postoupila zpět do Divize A pro další ročník Mistrovství Evropy (Eurobasket). Česká republika v kvalifikaci (31 týmů ve 6 skupinách) byla třetí ve skupině F (z 8 zápasů vyhrála 5) a zúčastnila se finálové části ME ve Slovinsku (24 týmů ve 4 skupinách). Skončila čtvrtá ve skupině C, z 5 zápasů dvě vítězství (Polsko 69-68, Gruzie 95-79), 3 porážky (Slovinsko 60-62, Španělsko 39-60, Chorvatsko 53-70) a umístila se na 13. místě. Celková bilance 7 vítězství ze 13 zápasů.  Jan Svoboda 68 bodů/5 zápasů, Petr Treml 64/5, Jiří Okáč 51/4, Václav Hrubý 44/5, Dušan Medvecký 32/5, Jaroslav Kovář 30/5, Stanislav Kameník 29/4, Pavel Bečka 18/3, Michal Pekárek 16/2, Michal Ježdík 12/2, Josef Jelínek 10/1, Petr Czudek 6/4, Leoš Krejčí 6/2, Roman Bašta 4/1, Aleš Kočvara, celkem 486 bodů v 5 zápasech, trenér: František Rón Poznámka: ve statistikách FIBA chybí jeden zápas ČR (domácí vítězný s Tureckem 96-80)  Jiří Okáč 132 bodů/8 zápasů, Pavel Bečka 131/10, Petr Treml 131/9, Jaroslav Kovář 79/10, Jan Svoboda 51/3, Petr Czudek 47/6, Václav Hrubý 41/4, Vladan Vahala 39/6, David Klapetek 26/2, František Babka 24/7, Pavel Beneš 20/4, Marian Přibyl 15/4, Leoš Krejčí 15/3, Pavel Staněk 14/4, Stanislav Kameník 13/1, Jiří Trnka 10/4, Lukáš Krátký 4/2, Martin Jelínek 4/1, Pavel Zajíc 2/3, Petr Janouch 0/1, Kamil Novák 0/1, celkem 798 bodů, trenér: Zdeněk Hummel  Vladan Vahala 43/3, Jiří Okáč 37/3, Petr Treml 32/2, Petr Czudek 27/3, David Klapetek 27/3, Jiří Trnka 27/3, Pavel Staněk 19/3, Pavel Zajíc 13/3, Pavel Bečka 7/3, Marian Přibyl 4/3, celkem 236 bodů", "section_level": 1}, {"title": "Sestavy, body a počty zápasů hráčů.", "content": "Pavel Bečka 126/10, Jiří Zídek 102/4, Jiří Okáč 100/6, Petr Czudek 86/10, Vladan Vahala 69/8, Petr Treml 60/9, Pavel Staněk 59/10, David Klapetek 41/8, Jiří Trnka 29/5, Petr Welsch 28/5, Marek Stuchlý 25/2, Pavel Beneš 12/5, Luboš Bartoň 6/5, Jiří Welsch 5/2, Ladislav Sokolovský 4/1, Pavel Frána 3/1, Daniel Dvořák 2/2, Věroslav Sucharda 0/2, celkem 757 bodů Luboš Bartoň 112/6, Pavel Bečka 80/6, Kamil Novák 52/6, Jiří Okáč 44/6, Petr Treml 43/6, Jiří Welsch 40/6, Vladan Vahala 16/5, David Klapetek 15/5, Petr Czudek 13/5, Petr Welsch 11/4, Marek Stuchlý 8/4, Martin Ides 0/6, celkem 434 bodů, trenér: Zdeněk Hummel  Jiří Welsch 131/10, Jiří Zídek 129/6, Pavel Bečka 124/10, Jiří Trnka 57/10, Vladan Vahala 52/5, Marek Stuchlý 50/4, Pavel Kubálek 47/5, Petr Czudek 43/9, Kamil Novák 36/7, Pavel Beneš 26/7, Pavel Staněk 21/5, Ladislav Sokolovský 19/4, Radek Nečas 12/4, Petr Welsch 10/4, Marian Přibyl 9/2, Pavel Frána 4/3, Daniel Dvořák 2/3, celkem 772 bodů, trenér: Michal Ježdík  Jiří Welsch 85/6, Ladislav Sokolovský 83/6, Pavel Bečka 68/4, Pavel Kubálek 60/6, Ivo Kresta 40/4, Ondřej Starosta 39/4, Pavel Frána 34/5, Radek Nečas 26/3, Pavel Staněk 22/2, Marek Stuchlý 20/3, Petr Czudek 19/5, Pavel Miloš 17/3, Václav Hrubý 11/5, David Klapetek 5/1, Petr Welsch 3/1, Pavel Beneš 0/1, celkem 532 bodů Jiří Welsch 112/5, Pavel Bečka 81/5, Ondřej Starosta 80/9, Pavel Miloš 70/5, Ladislav Sokolovský 58/5, Luboš Bartoň 53/4, Jiří Zídek 53/4, Petr Czudek 51/10, Jan Pavlík 50/7, Pavel Staněk 47/5, Pavel Frána 41/7, Radek Nečas 32/8, Josef Jelínek 23/3, Ivo Kresta 21/7, Pavel Kubálek 18/3, Marian Přibyl 9/2, Věroslav Sucharda 7/2, Jiří Okáč 6/1, Jiří Trnka 4/1, Petr Welsch 4/2, Milan Soukup 1/2, Daniel Dvořák 0/1, Marek Stuchlý 0/2, celkem 821 bodů, trenér: Michal Ježdík  Ondřej Starosta 143/12, Pavel Miloš 98/12, Jiří Welsch 97/6, Luboš Bartoň 95/6, Petr Benda 87/12, Ladislav Sokolovský 78/11, Radek Nečas 55/6, Maurice Whitfield 42/6, Petr Czudek 41/12, Stanislav Votroubek 41/12, Jan Pavlík 37/5, Jiří Černošek 30/6, David Hájek 30/6, Ivo Kresta 26/5, Pavel Beneš 13/6, Zbyněk Pospíšil 2/2, Pavel Staněk 2/2, Daniel Douša 0/0, Michal Křemen 0/2, celkem 917 bodů, trenér: Michal Ježdík  Jiří Welsch 93/5, Luboš Bartoň 86/5, Pavel Beneš 63/6, Petr Benda 59/6, Ladislav Sokolovský 51/6, Ondřej Starosta 37/6, Jakub Houška 26/6, Jaroslav Prášil 25/4, Štěpán Vrubl 6/6, Pavel Miloš 6/3, David Hájek 2/5, Pavel Houška 0/1, Zbyněk Pospíšil 0/1, celkem 458 bodů v 6 zápasech (4-2) Luboš Bartoň 49/3, Jiří Welsch 45/3, Petr Benda 39/3, Maurice Whitfield 18/3, Jakub Houška 17/3, Radek Nečas 15/3, Štěpán Vrubl 13/2, Lukáš Kraus 12/2, Ladislav Sokolovský 9/3, Ondřej Starosta 6/2, Pavel Beneš 2/3, Michal Křemen 0/2, celkem 225 bodů, trenér: Zdeněk Hummel  Petr Benda 177/12, Ladislav Sokolovský 122/12, Jiří Welsch 106/6, Tomáš Satoranský 82/11, Jan Veselý 66/6, Jiří Hubálek 51/8, Pavel Pumprla 42/6, David Jelinek 35/5, Lukáš Kotas 34/6, Ondřej Starosta 24/6, Pavel Slezák 21/2, Petr Boháčik 17/5, David Marek 15/6, Radek Nečas 14/6, Zbyněk Pospíšil 11/5, Jakub Kudláček 10/4, Stanislav Votroubek 8/3, Štěpán Vrubl 6/6, Štefan Ličartovský 3/6, Michal Čarnecký 0/1, Tomáš Hampl 0/0, Jakub Houška 0/0, Lukáš Kraus 0/6, Jaroslav Prášil 0/2, celkem 844 bodů, trenér: Michal Ježdík  Luboš Bartoň 69/6, Pavel Slezák 67/6, Pavel Houška 63/6, Petr Benda 49/3, Pavel Pumprla 41/3, Lukáš Kotas 31/5, Tomáš Pomikálek 31/3, Michal Čarnecký 28/6, Jakub Kudláček 28/3, Petr Bohačík 13/4, Zbyněk Pospíšil 11/3, Aleš Chán 8/3, Tomáš Hampl 7/2, Tomáš Tóth 6/3, Miroslav Soukup 4/3, Jakub Šiřina 3/3, Kamil Švrdlík 6/1, Ondřej Balvín 4/2, Ondřej Dygrýn 2/3, Vojtěch Hruban 0/1, celkem 471 bodů, trenér: Pavel Budínský  Petr Benda 100/8, Tomáš Satoranský 78/8, David Jelínek 69/8, Luboš Bartoň 65/8, Jiří Welsch 58/7, Jakub Houška 51/8, Pavel Pumprla 47/8, Ondřej Balvín 35/8, Jakub Kudláček 29/6, Vojtěch Hruban 26/8, Kamil Švrdlík 5/8, Michal Čarnecký 2/4, Štefan Ličartovský 0/0, celkem 565 bodů Jan Veselý 85/5, Tomáš Satoranský 56/5, Pavel Pumprla 49/5, Luboš Bartoň 38/5, Petr Benda 24/5, Vojtěch Hruban 14/5, Jiří Welsch 14/5, Pavel Houška 13/5, David Jelínek 13/5, Ondřej Balvín 10/5, Jakub Kudláček 0/2, Kamil Švrdlík 0/2, celkem 316 bodů, trenér: Pavel Budínský  Patrik Auda, Tomáš Vyoral, Pavel Pumprla, Vojtěch Hruban, Tomáš Satoranský, Blake Schilb, Ondřej Balvín, Jakub Siřina, Martin Peterka, Jaromír Bohačík, Lukáš Palyza, Martin Kříž", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká mužská basketbalová reprezentace je tým, který reprezentuje Českou republiku v mezinárodních mužských soutěžích basketbalu. Do rozdělení Československa v roce 1993 existovala společná Československá basketbalová reprezentace s mnoha úspěchy v mezinárodních sportovních soutěžích.", "tgt_summary": "The Czech national basketball team () represents the Czech Republic in international basketball tournaments. The team is controlled by the Czech Basketball Federation (ČBF).", "id": 2423151}
{"src_title": "Philips SAA 1099", "tgt_title": "Philips SAA1099", "src_document": [{"title": "Popis obvodu.", "content": "Generovaný zvuk je programován pomocí 32 registrů, některé z registrů jsou ale nepoužité.  Registry 0 - 5 slouží k nastavení amplitudy (hlasitosti) tónu na příslušném kanále. Nezávisle na sobě se nastavuje amplituda pro levou a pravou část jednotlivých kanálů.  Registry 8 - 13 společně s registry 16 - 18 slouží k nastavení generované frekvence tónu v jednotlivých kanálech. Do registrů 8 - 13 se zapisují čísla tónů, registry 16 - 18 určují, ve kterých oktávách se tyto tóny nachází.  Registr 20 určuje, ve kterých kanálech je přehráván tón.  Stejným způsobem registr 21 určuje, ve kterých kanálech je přehráván šum.  Registr 22 určuje frekvenci generátoru šumu. Generátory šumu jsou v obvodu dva, jeden pro kanály 0, 1 a 2, druhý pro kanály 3, 4 a 5.  Fekvence generátoru šumu je určena kombinací bitů:  V kanálech 2 a 5 může být obálka amplitudy tónu nejenom konstantní, ale také proměnná. Průběh obálky se pak nastavuje pomocí registrů 24 a 25.  V případě vnitřního časování je průběh obálky amplitudy kanálu 2 odvozen od frekvence generátoru tónu v kanálu 1, průběh obálky amplitudy kanálu 5 odvozen od frekvence generátoru tónu v kanálu 4. V režimu vnějšího časování slouží jako zdroj hodinového signálu vstup A0, který jinak funguje jako přepínač mezi vybíráním registrů a zápisem hodnot do zvoleného registru.  Generované obálky amplitudy mají následující průběhy:  Registr 28 slouží k zapnutí a vypnutí obvodu jako celku a k resetu a opětné synchronizaci všech generátorů v obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití obvodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sound Blaster.", "content": "Obvod byl použit ve zvukovývch kartách C/MS a v jejich nástupcích, kartách Sound Blaster, ve kterých byly použity dva tyto obvody pro generování 12kanálového zvuku. Pozdější verze karet Sound Blaster až do verze 2.0 sice vlastní obvod již neobsahovaly, nicméně podpůrná elektronika a patice pro oba obvody byly přítomné, takže obvod Philips SAA 1099 bylo možné do těchto karet doplnit.", "section_level": 2}, {"title": "SAM Coupé.", "content": "Philips SAA 1099 je použit v počítači SAM Coupé. Je připojen na portech 255 (zápis do zvoleného registru) a 511 (výběr registru) obvodu SAA 1099.", "section_level": 2}, {"title": "Sinclair ZX Spectrum.", "content": "Protože počítač SAM Coupé je kompatibilní s počítači Sinclair ZX Spectrum, vznikly interfacy Turbo Sound Easy, ZXM-SoundCard a TwinSound pro počítače ZX Spectrum, ve kterých je obvod Philips SAA 1099 zapojen stejně jako u počítače SAM Coupé. Takto zapojený obvod využívá k přehrávání hudby hra Krunel. Na ZX Spectrum byly ruskými kodery převedeny téměř všechny hudby z programů pro SAM Coupé a jsou dostupné jak v prostých TAP souborech, tak v nových demokolekcích původně vytvořených pro ZXM-Soundcard.", "section_level": 2}, {"title": "SGI.", "content": "Obvod Philips SAA 1099 je součástí profesionální série IRIS (4D/50-85) a Power Series (4D/xxx) počítačů SGI, informace o přítomnosti těchto obvodů se ale nedostala do dokumentace k těmto počítačům. Obvod je součástí desek IO2 a IO3.", "section_level": 2}, {"title": "PMD 85.", "content": "Na základě obvodu Philips SAA 1099 byl vytvořen hudební interface MIF 85 pro počítače PMD 85. Philips SAA 1099 je připojen na porty EF (výběr registru) a EE (zápis do vybraného registru), interface používá ještě port EC pro řízení přerušení od časovače.", "section_level": 2}], "src_summary": "Philips SAA 1099 je zvukový generátor vyvinutý firmou Philips. Obvod se používal v prvních verzích zvukové karty Sound Blaster a jejích předchůdcích. Je také použit v počítači SAM Coupé. Zvukový generátor Philips SAA 1099 umožňuje generovat šestikanálový stereo zvuk.", "tgt_summary": "The Philips SAA1099 sound generator was a 6-voice sound chip used by some 1980s devices, notably: The chip could produce several different waveforms by locking the volume envelope generator to the frequency generator, and also had a noise generator with 3 pre-set frequencies which could also be locked to the frequency generator for greater range. Its outstanding feature was that it could output in fully independent stereo.", "id": 335730}
{"src_title": "Adam Kozłowiecki", "tgt_title": "Adam Kozłowiecki", "src_document": [{"title": "Mládí a kněžství.", "content": "Narodil se 1. dubna 1911 v Hutě Komorowske. Byl synem Adama Kozłowieckiho a Marie Janochówské. Pocházel z významné šlechtické rodiny. Svá studia začal na jezuitské škole v Chyrówě a poté byl poslán na soukromou školu do Poznaněe. Po dokončení školy se vzdal všeho majetku a dědictví a vstoupil do řádu jezuitů dne 30. července 1939 v Stare Wiesi. Do noviciátu vstoupil v Brzozówě. Svá studia rozšířil na Jesuitské fakultě filosofie v Krakově a na Teologické fakultě Bobolanum v Lublinu. Na kněze byl vysvěcen 24. června 1937 Karolem Niemirou. Dne 10. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a byl vězněn v Krakově a poté byl internován do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau (asi červen nebo prosinec 1940). A od prosince 1940 byl v táboře Dachau kde byl uvězněn do 29. dubna 1945 kdy byl osvobozen vojáky americké armády. Své věčné sliby složil 15. srpna 1945 v Římě. Působil jako učitel na jezuitské škole v Pullachu. Poté se stal misionářem v jezuitské misie v Severní Rhodesii (dnes Zambie). Působil hlavně v pastorační službě vzdělání v Kasisi (1946-1950). Dne 15. července 1950 ho papež Pius XII. jmenoval apoštolským administrátorem apoštolského vikariátu Lusaka.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup a kardinál.", "content": "Funkci apoštolského administrátora vykonával do 4. června 1955 kdy byl zvolen apoštolským vikářem tohoto vikariátu a titulárním biskupem z Diospolis inferior. Na biskupa byl vysvěcen 11. září 1955 z rukou Jamese Roberta Knoxe a spolusvětiteli byli Aston Ignatius Chichester, S.J. a Joost Van den Biesen, M. Afr.. Dne 24. května 1959 byl vikariát povýšen na metropolitní arcidiecézy a tím se stal arcibiskupem Lusaky. Tento úřad arcibiskupa zastával do 29. května 1969. Papež Pavel VI. ho stejného dne jmenoval titulárním arcibiskupem Potenza Picena. Dne 21. února 1998 byl jmenován kardinálem s titulárním kostelem S. Andrea al Quirinale. Zemřel 28. září 2007 v nemocnici v Lusace. Jeho tělo odpočívá v katedrálním chrámu Dítěte Ježíše v Lusace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Kozłowiecki, S.J. (1. dubna 1911, Huta Komorowska - 28. září 2007, Lusaka) byl polský katolický kněz, arcibiskup a kardinál.", "tgt_summary": "Cardinal Adam Kozłowiecki, S.J., (; 1 April 1911 – 28 September 2007) was Archbishop of the Archdiocese of Lusaka in Zambia.", "id": 1589503}
{"src_title": "Kachna domácí", "tgt_title": "Domestic duck", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "České slovo kachna je doloženo již ve středověku. Je onomatopoického původu, vytvořené ze slovesa \"káchat\" pomocí sufixu -\"na\", srov. např. analogicky vytvořené výrazy štěkna, drbna aj. V českých dialektech, mimo jižní Čechy, je běžný tvar \"kachna\", na Moravě a ve Slezsku \"kačena\", ve Slezsku též \"kačka\" (srov. pol. \"kaczka\"). V jižních Čechách, např. na Prácheňsku a Táborsku, se používá tvar \"lička\". Pro samce se na většině území České republiky používá název \"kačer\" (na Slovácku \"káčer\") na Horácku je doložen tvar \"kachák\", v jižních Čechách \"ličák\" a na Znojemsku \"šmák\". Tvary \"lička\" a \"ličák\" se používají v myslivecké mluvě pro kachnu divokou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a domestikace kachen.", "content": "Domestikaci kachny divoké (\"Anas platyrhynchos\") zahaluje řada nejasností. Předpokládá se, že k ní došlo ve 3. nebo 2. tis. př. n. l. v několika oblastech, nezávisle na sobě. První oblastí byl zřejmě Egypt a Mezopotámie, druhou Čína a jihovýchodní Asie. Jako třetí centrum domestikace připadá v úvahu oblast Řecka a Itálie, kam se však zřejmě dostaly kachny již domestikované z Egypta či Blízkého východu. vyobrazení, kosterní pozůstatky i písemné zprávy dokládají, že kachny chovali starověcí Egypťané, Babylóňané, Izraelité, Indové, Číňané, Řekové i Římané. Zpočátku, např v Egyptě a v Mezopotámii se jednalo spíše o odchyt divokých kachen a jejích dokrmování v klecích než o skutečný chov. Časté bylo také vybírání vajec z hnízd divokých kachen a hus, vejce pak byla inkubována pod domácí kachnou či slepicí. Ochočení malých kachňat je velmi snadné, protože u nich funguje mechanismus vtiskování (imprinting). To znamená, že si v prvních hodinách po vylíhnutí \"vtisknou\" obraz prvního živého tvora (nebo i neživého pohyblivého předmětu), kterého pokládají za svou matku a následují. V Evropě psal poprvé o chovu kachen řecký dramatik Aristofanés ve 4. stol. př. n. l. a později římský autor Columella. Řekové chovali kachny v tzv. \"nesotrofiíích\", což byly rybníky zakryté síťovou voliérou. Egypťané, Řekové a Římané někdy také chytali živé kachny, které později vykrmili v klecích. Ve starověku a středověku měly kachny v Evropě na rozdíl od hus poměrně malý hospodářský význam a byly chovány spíše jako delikatesa pro bohaté labužníky. Protože kachna je vodní živočich, ve středověku bylo kachní maso pokládáno za postní jídlo. V Evropě a na Předním východě se dávala přednost chovu těžších kachen, určených na maso a sádlo, naproti tomu ve východní Asii převládal chov lehčích, pohyblivých kachen s typicky vzpřímenou postavou, poskytujících maso i vejce (kachny typu indický běžec). Domácí kachny si dlouho udržely divoké zbarvení s výraznou pohlavní dvoutvárností, jaké se ještě dnes udrželo např. u kachny ruánské. Teprve v 16.-17. století je doložen chov bílých, strakatých či jinak zbarvených kachen, ale také kachen zakrslých a chocholatých. Mezi nejstarší plemena patří např. šedobílá pomořanská kachna. V 19. století byla ve Velké Británii z kachen typu indických běžců vyšlechtěna bílá kachna pekingská, která se stala nejrozšířenějším plemenem, vhodným pro velkochovy.", "section_level": 1}, {"title": "Plemena kachen.", "content": "Kachní plemena se dělí podle velikosti (tělesného rámce) na těžká, středně těžká a lehká, podle užitkového směru na masná, nosná, s kombinovanou užitkovostí a okrasná. Dále je můžeme dělit podle místa původu na plemena asijská, severoevropská, středomořská, americká aj., podle země původu a dalších kritérií.", "section_level": 1}, {"title": "Chov kachen.", "content": "Kachny domácí je možné chovat buďto přirozeným způsobem na vodní ploše nebo intenzívně v halách na roštech, podobně jako brojlerová kuřata, případně i v klecích. Vodní nádrž není při chovu kachen podmínkou,z hlediska pohody chovaných zvířat je však její přítomnost žádoucí. V České republice se od 60. let 20. století kachny hojně chovaly na rybnících osazených kapry (tzv. kaprokachní systém), který byl oboustranně výhodný, neboť kachny svým trusem a zbytky krmiva obohacovaly vodu o živiny, které využívali kapři. Co se týče krmení, jsou kachny nenáročné. Jejich přirozenou potravu tvoří mikroorganismy, které vyčvachtávají zobákem z bahna, vodní rostliny i drobní živočichové, přijímají však i brambory, šrot, zrní a kuchyňské zbytky. Potravy zkonzumují značné množství a její kvalita může být horší (známé rčení o kachním žaludku), ovšem plesnivé, zapařené či kvasící krmivo kachnám zásadně nepředkládáme, neboť škodí jejich zdraví. Na rozdíl od hus a pižmovek se kachny domácí nedokáží pást na trávě.  Mnoho plemen domácích kachen ztratilo hnízdní pud a nejsou schopny samy vysedět a vyvést mláďata. Proto se odchovávají pomocí umělé líhně nebo pěstounky (např. pižmovka, slepice). Inkubace vajec trvá 28-29 dní a jejich počet za rok dosahuje 140 (u masných plemen) až 300 (u nosných plemen - campbelka, indický běžec) kusů. Kachňata rostou velmi rychle, např. u pekingské kachny dosáhnou jatečné hmotnosti už ve věku osmi týdnů. Pižmovka má delší dobu inkubace (35 dní), pomalejší růst a méně kvalitní peří, ale zato spolehlivě sedí na vejcích, vyvádí kachňata a uživí se pouze pastvou.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví a choroby kachen.", "content": "V chovu kachen se často vyskytují různé nemoci. Ty lze podle původu dělit na virové, bakteriální, parazitální, plísňové a otravy. Mezi virovými chorobami je obávaný virový zánět jater (hepatitida), tato choroba může napáchat velké škody mezi kachňaty v chovech se zanedbanou zoohygienou. Z bakteriálních onemocnění je závažná zejména salmonelóza, především proto, že je přenosná na člověka. Ztráty na kachňatech mohou způsobit také parazitární onemocnění způsobená vnitřními sizopasníky, zvláště krevničkami, kokcidiemi, hlísticemi či vrtejši, naopak zevní parazité jsou u kachen celkem vzácní. Velkým nebezpečím zejména pro kachňata mohou být otravy otravy botulinem nebo aflatoxikózy, způsobené zkrmováním krmiva napadeného plísněmi rodu Aspergillus.", "section_level": 1}, {"title": "Užitek.", "content": "Kachny se chovají převážně pro maso, které je tučné a má hnědočervenou barvu. Je oblíbeno zejména ve francouzské a čínské kuchyni. Mezi lahůdky patří kachní sádlo a játra, zvláště játra z vykrmených kachen zvaná foie gras. Kachní vejce lze použít jako slepičí, často se přidávají do těsta. V Číně se z nich konzervací ve směsi vápna a rýžových otrub připravují tzv. stoletá vejce. V Jihovýchodní Asii, hlavně na Filipínách, se pojídají nasazená kachní vejce s částečně vyvinutým zárodkem, tzv. \"balut\". Kachní maso a vejce je vždy nutné důkladně tepelně upravit, neboť hrozí nebezpečí onemocnění salmonelózou. Z kachních vajec se proto nesmí vyrábět např. majonézy. Používá se i kachní peří, a také trus, který lze použít jako hnojivo. Mnoho plemen kachen vyniká zajímavým zbarvením (např. kachna smaragdová) a chovají je především jako okrasní ptáci. Totéž platí o kachnách chocholatých (chocholka svým tvarem připomíná kopeček zmrzliny) a zakrslých. Zakrslé kachny byly v 16.-19. století používány zejména v Nizozemí, Francii a severním Německu jako volaví ptáci při odchytu divokých kachen do pasti zvané kačeník. Na jihovýchodní Moravě mají kachny své místo v lidovém folklóru. V některých slováckých obcích, například ve Skoronicích, se pŕi hodech dodržuje zvyk \"kradení káčera\", při němž je živý kačer ozdoben a usazen v košíku. Kačera pak hlídá chasa, které musí být \"ukraden\", přičemž se někdy strhne bitka. Dříve bylo zvykem, že stárci kačera utloukli cepy, někdy i se zavázanýma očima, takže se museli trefit jen podle sluchu. To se však už od druhé poloviny 20. století neprovádí a \"ukradený\" kačer celý zvyk přežije bez úhony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kachna domácí (\"Anas platyrhynchos\" f. \"domestica\") je domestikovaný pták z řádu vrubozobých, chovaný pro maso, vejce a peří po celém světě. Některá plemena jsou chována také jako okrasní ptáci. Plemena kachen jsou méně rozmanitá než u jiných druhů drůbeže, liší se především zbarvením a velikostí, některá také tělesným rámcem (postavou) nebo strukturou peří. Název kachna domácí by se měl používat pouze pro plemena odvozená od kachny divoké (\"Anas platyrhynchos\"), nikoli pro pižmovky domácí (tzv. pižmové kachny nebo nesprávně čínské kachny), odvozené od pižmovky velké (\"Cairina moschata\").", "tgt_summary": "Domestic ducks are ducks that are raised for meat, eggs and down. Many ducks are also kept for show, as pets, or for their ornamental value. Almost all varieties of domestic duck apart from the Muscovy duck (\"Cairina moschata\") are descended from the mallard (\"Anas platyrhynchos\").", "id": 918335}
{"src_title": "S’-ma Tchan", "tgt_title": "Sima Tan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "S’-ma Tchan se narodil kolem roku 165 př. n. l., Pocházel ze Sia-jangu (, moderní Chan-čcheng v prefektuře Wej-nan v provincii Šen-si). Získal kvalitní vzdělání, byl žákem astronoma Tchang Tua (), Jang Chea (), znalce Knihy proměn, a taoistického mistra Chuanga (, Chuang-c’).  Byl povolán ke dvoru chanského císaře Wu-tiho, kde se stal pomocníkem vrchního písaře (, \"tchaj-š’-čcheng\"). Od roku 140 př. n. l. zastával funkci vrchního písaře (, \"tchaj-š’ ling\", překládáno také jako dvorský historik či astrolog, archivář, vrchní úředník). Ve své funkci měl na starosti „záležitosti nebe“, tj. kalendář, určování příznivých a nepříznivých dnů, záznamy o znameních, řídil zkoušky úředníků, výuku na dvorské akademii Tchaj-süe a patrně spravoval i císařskou knihovnu.  Pracoval na \"Zápiscích historika\" (\"Š’-ťi\"), neboli \"Knize vrchních písařů\", široce koncipovaném dílu o historii Číny a okolních národů, které dokončil jeho syn. Jeho podíl na díle je nejistý, nejspíše shromáždil velkou část podkladů a snad i rozvrhl knihu. Jsou mu připisovány různé části výsledného textu.  V debatách o autorském podílu S’-ma Tchana na \"Zápiscích\" uvažují historikové řadu kritérií. Např. S’-ma Čchien se vyhýbal používání znaku (\"tchan\") obsaženém ve jménu jeho otce. Přítomnost tohoto znaku v nepřítomnosti dalších známek interpolací může proto znamenat autorství S’-ma Tchana, např. v případě kapitol 39. (dědičný dům Ťin) a 87. (Li S’). Jiným z kritérií autorství jsou časové údaje. Výklad končící před dobou S’-ma Čchiena je označován za dílo S’-ma Tchana, a např. na závěr líčení atentátu Ťing Kchea na Čchin Š'-chuang-tiho autor uvádí, že očitý svědek o události vyprávěl Kung-sun Ťi-kungovi a Tung Šengovi a oni „mluvili se mnou“. Mezi atentátem (227 př. n. l.) a narozením S’-ma Čchiena (145 př. n. l.) uběhlo příliš mnoho let, než aby Kung-sun a Tung mohli mluvit se S’-ma Čchienem. Shoda panuje na S’-ma Tchanově autorství eseje o filozofických směrech ve 130. kapitole. V eseji staví nejvýše taoismus (v jeho chanské podobě – učení \"chuang-lao\"), a to i nad konfuciánství.  Roku 110 př. n. l. S’-ma Tchan onemocněl, když nemohl provázet císaře na cestě za oběťmi na hoře Tchaj, a zemřel. Před smrtí požádal syna S’-ma Čchiena o dokončení Zápisků.", "section_level": 1}], "src_summary": "S’-ma Tchan (, 165 př. n. l. Sia-jang, Šen-si – 110 př. n. l. Luo-jang) byl čínský historik a spisovatel žijící v říši Chan. Začal pracovat na \"Zápiscích historika\" (\"Š’-ťi\"), neboli \"Knize vrchních písařů\", popisujících dějiny Číny a okolních národů. Dílo dokončil jeho syn S’-ma Čchien.", "tgt_summary": "Sima Tan (, c. 165 BC – 110 BC) was a Chinese astrologer and historian during the Western Han dynasty. He studied astronomy with Tang Du, the \"I Ching\" under Yang He, and Daoism under Master Huang. He held the position of Court Astrologer (太史令) between 140-110 BC. While Sima Tan had begun the \"Records of the Grand Historian\" (\"Shiji\"), he died before it was finished. It was left to his son, Sima Qian, to complete. The year of Sima Tan's death is the year of the great imperial sacrifice \"fengshan\" by Han Wudi, for which the emperor appointed the fangshi, leaving Sima behind and thus probably causing him much frustration.", "id": 1825601}
{"src_title": "Need for Speed (film)", "tgt_title": "Need for Speed (film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu začíná v tuningové garáži v Mount Kisco (stát New York) bývalého závodníka Tobeyho Marshalla, který zde zaměstnává několik přátel. Dílna však má po smrti jeho otce finanční problémy, tak si přátelé přivydělávají účastí v ilegálních automobilových závodech v ulicích města, kde aby se předešlo zbytečným nehodám a problémům s policií, Maverick přezdívaný Prášil (což nemá rád) monitoruje z malého práškovacího letadla dopravní situaci a vysílačkou informuje jezdce.  Jednoho dne před Tobeyho dílnou zastavil Mercedes-Benz SLR McLaren, z něhož vystoupil jeho dávný rival Dino Brewster. Přijel za ním s obchodní nabídkou: vytunit vzácný vůz slavného designéra Carrolla Shelbyho, Shelby Mustang, Tobey si ponechá 25 % částky, za kterou se auto prodá (ze zhruba 2 milionů USD). Tobey i přes námitky jeho přátel souhlasí s ohledem na špatnou finanční situaci. Po dokončení prací je Shelby Mustang představen na autosalonu, kde se Tobey s malým Petem, bratrem jeho bývalé a nyní Dinovy přítelkyně Anity (a při posledním závodu ve městě předpovídal Tobeymu, že vyhraje De Leon v krásné červené Ageře pod bílým majákem), dá do řeči se svéráznou dealerkou aut Julií Maddonovou, jež nevěří, že se auto prodá za 3 miliony USD pro maximální rychlost 370 km/h. Tobey další den sám auto na okruhu vyzkouší a tento limit dokonce ještě překoná. Shelby Mustang je tedy prodán klientovi Julie za 2,7 milionů USD.  Dino, jenž byl zprvu naštván, protože mu zakázal v Mustangu jet, pozve Tobeyho a malého Peta na výlet. Oba je vyhecuje k závodu k mostu přes mezistátní dálnici 684 ve třech ilegálně importovaných supersporťácích Koenigsegg Agera jeho strýce a pokud vyhrají, získají z prodeje Shelby Mustanga 75 %, a v případě prohry oni ztrácejí svých 25 %. Začala zuřivá jízda, kdy několikrát málem způsobili vážnou dopravní nehodu. Na konci závodu vedl Tobey a těsně za ním byl malý Pete a poslední byl Dino. Ten ve vysoké rychlosti narazil z úhlu do zádě Petovy Agery, jež vyletěla do vzduchu a po dopadu se převrátila ze silnice pod most, kde se vznítila. Zatímco Tobey ihned zastavil a zoufal si z Peteho smrti, Dino z místa okamžitě ujel. Tobey byl po vyšetření nehody uvězněn za neúmyslné zabití, protože neměl důkaz, že smrt Peteho způsobil Dino, jenž si mezitím sehnal svědky, kteří tvrdili, že na inkriminovaném místě tehdy vůbec nebyl.  O dva roky později byl Tobey podmínečně propuštěn z výkonu trestu a myslel na jediné: pomstít Petovu smrt. Kvůli tomu zavolal klientovi Julie s žádostí, aby mu půjčil svého Shelbyho Mustanga na tajný závod De Leon s tím, že mu věnuje polovinu výhry. S Prášilem ohlédl svou zpustlou dílnu, kde čekal na odpověď. Julie přijela v Shelbyho Mustangu a trvala na tom, že pojede také, protože její klient nesvěří své auto někomu, kdo je v podmínce a nemá na závod ani pozvánku. Museli se dostat do Kalifornie za 45 hodin, kde se měl De Leon konat, přičemž se Tobey snažil protivné blondýny neúspěšně zbavit zběsilou jízdou, na kterou je naváděl z letadélka Prášil. Už s předstihem vyjel doprovodný vůz v džípu, řízený Zvířetem, dalším kamarádem Tobeyho. Když Julie v autě v noci spala, zaslechla telefonát Tobeyho se Zvířetem, kdy ho ujišťoval, že nezapomene, proč to všechno dělá. Tehdy probuzené Julii, jež začínala chápat jeho motivy, prozradil, co se tehdy na té dálnici u mostu stalo.  Druhý den dopoledne v Detroitu vyzvedávali posledního člena party přátel, mechanika Finna, jenž byl zabraný do nové kancelářské práce ve skleněném mrakodrapu. Zde kvůli němu Tobey túrováním motoru upozornil tamní strážce zákona. Zvíře vyzval Finna, aby sledoval z okna jízdu Mustanga, který měl zřejmě nějaký defekt. Policisté se vydali Tobeyho pronásledovat, když jim odmítnul přeparkovat za roh, aby se podrobil silniční kontrole. Městem je navigoval Prášil, jenž si \"vypůjčil\" televizní helikoptéru. Když vypadala situace zle, rozhodl se Tobey k Juliiny zděšení pro koníka: katapultovat se travnatým náspem přes dálnici a za silnicí zmizel policii z dohledu. Tímto si Julii získal, hlavně když ji řekl, že policejní honičku vyprovokoval proto, aby si získal přízeň Krále (neboli starého DJe Monarcha, jenž je mnoha vlastníkům supersportů znám jako bývalý závodník, miliardář, pořadatel tajných závodů a fanatický obdivovatel supersportů a závodníků). Jak Tobey, tak Prášil z \"vypůjčené\" helikoptéry mu poslali na stránky jím vedené komunity závodníků nahrávku honičky s policií a koníka, což Král označil v přímém přenosu z jeho úřadovny v bílém majáku za \"takovej nátěr,\" jaký už dlouho neviděl a usoudil, že toho Shelbyho Mustanga musí řídit jedině Tobey Marshall. Král odposlouchával policejní komunikaci, takže věděl, že s ním jede i jedna neznámá blondýna. Král v přenosu připomněl tu nehodu, při níž zemřel Pete, a kontaktoval Dina, jehož oslovoval Dino Bambino. Ten Králi řekl, že jen nechce, aby Tobey jel De Leon, a pak mu to položil s tím, že na něj čeká zákazník. Královi se to líbilo čím dál víc, načež se s ním spojila Julie, která mu rádiem vysvětlila, že věří, že je Tobey nevinný a řekla, ať si každý řekne, proč by porušoval svou podmínku a chtěl tak závodit, kdyby nechtěl dokázat svou nevinu. DJ Monarch byl jejím projevem ohromen a oficiálně Tobeyho pozval na De Leon, a poslal mu instrukce, kde bude zápis.  Mají však zpoždění. Dino dostal strach a nabídl své Lamborghini Sesto Elemento tomu, kdo Tobeyho odstraní. DJ Monarch je ohromený ještě více a oznamuje do éteru všem závodníkem, že toto je závod před závodem, kdy po Tobeyovi půjdou nejen policisté, ale i Dinovi hrdlořezové. K dalšímu konfliktu s policií došlo na benzínové stanici, kde na sebe zbytečně upozornila Julie, jež napadla policistu a utekla skokem z okna druhého patra. Povedlo se jim ho setřást. Julie se poté s Tobeyem vystřídala za jízdy za volantem, aby se on mohl vyspat. Na druhý den ráno už byli v Utahu, kde museli poprvé čelit Dinovým hrdlořezům, kteří je zezadu obklíčili džípy, které je měly natlačit do protijedoucích náklaďáků. Julie však na radu Tobeyho strhla řízení na polní cestu. Útočníci po Shelby Mustangu dokonce i stříleli, když tu se na scéně objevil Maverick alias Prášil. Nyní měl \"vypůjčenou\" helikoptéru Národní gardy a pomocí lan zachytil Shelby Mustanga, aby ho dostal i s oběma pasažéry do bezpečí na daleké Solné pláně Bonneville, kde čekali Finn se Zvířetem. Maverick, jemuž nyní uvěřili, že umí řídit helikoptéru Apache, byl však ihned poté dostižen stíhačkami letectva a donucen přistát, aby byl zatčen vojenskou policií za krádež helikoptéry.  Tobey s Julií nakonec dorazili do San Francisca se zhruba půlhodinovým zpožděním, přesto byl do závodu zapsán. Ihned poté však jejich auto zdemoloval před hotelem prudce vyjetý kamion jednoho z Dinových hrdlořezů. Tobey vyvázl jen s pár řeznými ranami od skla, ale Julii musel za pomocí přátel odvézt do nemocnice. Mezitím se Anita, přítelkyně Dina a sestra zesnulého malého Peta dověděla, co má její snoubenec za lubem a také co provedl, když poslouchala kanál Krále, když zval Tobeyho na závod. Prohledala Dinovi počítač a našla zajímavé skutečnosti. V noci se tajně setkala s Tobeyem. Předala mu kartu s číslem k zámku jedné garáže a také snubní prsten od Dina, že s ním končí.  Tobey v Dinově garáži našel to, co dlouho hledal, a to červenou Ageru, v níž Dino způsobil Petovi smrt. Stále byla od nárazu poškozená, tedy získal důkaz své neviny. Protože však byl Shelby Mustang totálně zničen (v angl. terminologii série Need for Speed: \"totaled\"), rozhodl se závodit v této Ageře, a pak navštívil Julii v nemocnici. Druhý den ráno dorazil přesně na devátou, skoro pozdě, aby svého nepřítele Dina jaksepatří pozdravil dotazem, jak se mu líbí jeho auto, které se určitě bude líbit i policii, a také mu oknem hodil Anitin snubní prsten. Do závodu startovali ještě čtyři další závodníci v autech GTA Spano, Bugatti Veyron, McLaren P1, Saleen S7. Postupně byli eliminováni vlastními chybami po srážkách a nehodách, jež mnohdy způsobila příliš horlivá policie, snažící se dopadnout závodníky. Závod ze svého sídla zuřivě komentoval nadšený Král (DJ Monarch), který ocenil, když se najednou ze závodu stal zápas jednoho na jednoho.  Zápas sledovali přes internet i Tobeyovi přátelé, Julie s poraněným ramenem z nemocnice i Maverick z vězení, kterému se podařilo přemluvit dozorkyni, aby ho nechala přes mříže sledovat závod na jejím tabletu. Těsně před koncem se Dino pokusil vytlačit Tobeyho ze silnice, ale ten schválně zpomalil a nechal se předjet a snad uvažoval, že Dina za smrt Peta sám zabije. Nakonec si to rozmyslel a začal Dina předjíždět zpět. Dinovi se nepovedl v zatáčce jeden manévr, narazil do stromku, jenž ho katapultoval ze silnice k okraji skály, kde se přetočil na střechu a auto se vznítilo. Tobey zastavil, vrátil se pro něj a vysvodobil ho z auta, které krátce na to vybuchlo. Dinovi dal pořádnou ránu pěstí za smrt Peta a posadil ho na zem, aby pak sám dokončil závod dříve, než na místo dorazí policisté. V cíli pod bílým majákem se Tobey nechal dobrovolně zatknout, stejně tak skončil v poutech i Dino, jehož dle komentáře Krále čekal dlouhý pobyt ve vězení za vraždu Peta, protože policie zajistila hlavní důkaz: červenou Ageru. Král též gratuloval Tobeymu k vítězství a ptal se, zda mu vůbec stál zisk důkazu jeho neviny za další pobyt ve vězení za účast v ilegálním závodě.  Po půl roce byl Tobey z vězení propuštěn. Přijela pro něj uzdravená Julie v novém červeném Fordu Mustang (šesté generace) a spolu odjeli pryč. Zamířili na radu svých přátel do Utahu, aby vyzvedli Mavericka, kterého toho dne též propustili z vězení za dobré chování, protože vedl pro své spoluvězně fitness kroužek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Need for Speed je akční film z roku 2014, který režíroval Scott Waugh podle předlohy od George a Johna Gatinsových. Jedná se o první filmovou adaptaci populární videoherní série Need for Speed od Electronic Arts.", "tgt_summary": "Need for Speed is a 2014 sports action thriller film directed and co-edited by Scott Waugh and written by George and John Gatins. It is the film adaptation of the racing video game franchise of the same name by Electronic Arts. The film stars Aaron Paul, Dominic Cooper, Imogen Poots, Scott Mescudi, Ramón Rodríguez, Rami Malek, and Michael Keaton. It tells the story of street racer Tobey Marshall, who sets off to race cross-country as a way of avenging his friend's death at the hands of a rival racer, Dino Brewster.", "id": 221263}
{"src_title": "Michael Novak", "tgt_title": "Michael Novak", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jeho rodina měla zajímavý původ – ze strany otce byl potomkem slovenských přistěhovalců a matka byla již z „klasické“ slovensko-americké rodiny z oblasti východního pobřeží. Již ve velmi útlém věku jeho směřování bylo jasně přimočaré – vstoupil do Kongregace sv. Kříže a podstoupil kněžskou formaci nejdříve se studiem filosofie ve Stonehill College a následně pak v Římě, kde vystudoval teologii na Papežské gregoriánské univerzitě. Několik měsíců po jeho kněžském svěcení v roce 1960 u něj ale došlo k zásadnímu zlomu, kněžskou službu opustil, a o několik let později byl i laicizován.  Po opuštění kněžského stavu vystudoval obor dějiny a filosofie náboženství na Harvardské univerzitě a od počátku šedesátých let se živil jako žurnalista. Stal se dopisovatelem časopisů \"Commonweal\" a \"National Catholic Reporter\" a pak následně pracoval jako zahraniční dopisovatel magazínu Time informující z Říma o průběhu jednání druhého vatikánského koncilu. Později pak pracoval převážně jako editor pro periodika \"Commonweal\" a \"Christian Century,\" dále pak jako náboženský editor v \"National Review\" a jako redaktor časopisu \"First Things\" a pak mnohem později i jako šéfredaktor \"Crisis Magazine\".  Od druhé poloviny šedesátých let se začal aktivně zapojovat také do politického života. V roce 1968 pomáhal v kampaních Eugenovi McCarthymu a Robertu F. Kennedymu. Psal řeči demokratickému kandidátovi na viceprezidenta S. Shriverovi během neúspěšné kandidatury senátora George McGoverna na prezidenta Spojených států amerických. Byl zásadním odpůrcem války ve Vietnamu a to již od počátku americké intervence. Postupem času se tak odvrátil od levicové politiky demokratické strany a přešel ke smýšlení republikánů, které se zakládalo na myšlenkách neokonzervativní školy. Během Reganovy vlády zastával post velvyslance USA při Komisi pro lidská práva OSN a pracoval v představenstvu pro Mezinárodní vysílání, které mělo dohled nad vysíláním Rádia Svobodná Evropa a Radia Free Liberty. V roce 2003 – nedlouho před americkou invazi do Iráku – navíc dorazil do Vatikánu, kde jako diplomat obhajoval před vysoce postavenými vatikánskými kritiky (mezi nimi i tehdejší papež Jan Pavel II.) nutnost války v této zemi z důvodu sebeobrany demokracie před iráckým režimem Saddáma Husajna.  Vedle veškerých svých aktivit se však i nadále věnoval i akademické práci. Přednášel na Harvardu, Stanfordu, Notre Dame a Ave Maria University. Na počátku sedmdesátých let se podílel na vytváření nového humanitního studijního programu v Rockeffelerově nadaci v New Yorku. Od roku 1978 po mnoho let byl členem think-tanku \"American Enterprise Institute.\" Zde také ve spolupráci s Williamem Barrodym vznikla jeho nejvýznamnější práce Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\"), která byla nedlouho poté přeložena do mnoha světových jazyků a která naprosto ojedinělým způsobem nahlédla interdisciplinárně do oblasti teologie ve spojení s ekonomií. Mezi jeho velké přínosy patřil Seminář třetího milénia, kde zapojil do diskuze o katolickém sociálním učení jak studenty ze severní Ameriky, tak i východní Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\") (1982)..", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za pokrok ve studiu náboženství se stal roku 1984 laureátem Templetonovy ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "KRÁL, M.: Novakov demokratický kapitalizmus s ľudskou tvárou, Levoča: MTM Levoča, 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Novak (9. září 1933, Johnstown, Pensylvánie, USA – 17. února 2017, Washington, D.C., USA) byl americký katolický filozof slovenského původu, novinář, spisovatel a diplomat. Byl autorem více než 25 knih, v nichž se zabýval filozofickými a teologickými, ale i ekonomickými tématy. Jeho nejznámějším dílem je kniha Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\") z roku 1982.", "tgt_summary": "Michael Novak (September 9, 1933 – February 17, 2017) was an American Catholic philosopher, journalist, novelist, and diplomat. The author of more than forty books on the philosophy and theology of culture, Novak is most widely known for his book \"The Spirit of Democratic Capitalism\" (1982). In 1993 Novak was honored with an honorary doctorate degree at Universidad Francisco Marroquín due to his commitment to the idea of liberty. In 1994 he was awarded the Templeton Prize for Progress in Religion, which included a million-dollar purse awarded at Buckingham Palace. He wrote books and articles focused on capitalism, religion, and the politics of democratization.", "id": 1352572}
{"src_title": "Moáb", "tgt_title": "Moab", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Na západě byl Moáb ohraničen Mrtvým mořem, na severu ho od Ammónu oddělovala řeka Arnon (dnešní vádí Mudžíb). Je to planina, která se od pustých břehů Mrtvého moře (-420 m n. m.) prudce zdvíhá až do výšky 1000 m n. m. Podnebí je polopouštní, částečně využitelné pro zemědělství, ale ve starověku bylo vlhčí.  Města:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle Bible byli původní obyvatelé země Midjánští, kteří však byli v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vytlačeni Moabity, kteří byli blízce spříznění s Izraelity. Moabština byla velmi podobná hebrejštině, jak dokládá Méšova stéla. Uctívali boha Kemoše a vedle něho na hoře Peoru i Baala-peora. Moáb je zmiňován na nápisu v egyptském Luxoru ze 13. století př. n. l., kde je zmiňován jako jedna ze zemí dobytých Ramessem II. Král David si podrobil Moáb, po rozpadu království Moáb připadl severnímu království. Za krále Omriho se marně pokoušel moabský král Kemošmelek o samostatnost, ale když byl král Achab před Ramou poražen a zabit, povstal moabský král Moša a vybojoval své zemi nezávislost. Ke konci 8. století př. n. l. byli Moabité vazaly Asyřanů a po pádu Ninive i Babyloňanů, s nimiž se spojili, když Nabukadnezar podnikl výpravu proti Judsku. Od dob Perské říše Moáb jako samostatný stát zaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Moábu se pěstovalo obilí. Vyvážel se vápenec, vonné oleje a soli od Mrtvého moře. Důležitým zdrojem příjmů byly karavanní stezky, které Moábem procházely dvě: tzv. Králova cesta z Egypta do Mezopotámie a obchodní cesta do západní Arábie (shodná s pozdější poutnickou cestou do Mekky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moáb je jméno starověkého království a území mezi Mrtvým mořem a Syrskou pouští v dnešním Jordánsku. Moáb vešel jinak ve známost díky biblickým textům, ve kterých figuruje.", "tgt_summary": "Moab () is the name of an ancient kingdom that is today located in the modern state of Jordan. The land is mountainous and lies alongside much of the eastern shore of the Dead Sea. The existence of the Kingdom of Moab is attested to by numerous archaeological findings, most notably the Mesha Stele, which describes the Moabite victory over an unnamed son of King Omri of Israel. The Moabite capital was Dibon. According to the Hebrew Bible, Moab was often in conflict with its Israelite neighbours to the west.", "id": 358545}
{"src_title": "Tařinka", "tgt_title": "Alyssum", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Rod \"Alyssum\" se v minulosti nazýval tařice. Později z něj byly vyňaty některé druhy do samostatného rodu \"Aurinia\", mezi nimi i v ČR rostoucí tařice skalní (\"Aurinia saxatilis\"). Pro rod \"Alyssum\" se poté objevilo jméno tařinka, které je uváděno v díle Květena České republiky i ve starší Dostálově Nové květeně ČSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Udává se, že počet druhů rodu \"Alyssum\" převyšuje číslo 150. Nejvíce se jich vyskytuje v jihozápadní Asii a jihovýchodní Evropě, některé druhy se dostaly na sever Afriky, do Severní Ameriky i Austrálie. V České republice se vyskytuje pět druhů uvedených v taxoboxu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Obvykle byliny nebo polokeře které mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé. Jsou většinou hustě porostlé přisedlými, hvězdicovitými, nežláznatými chlupy bez stopek. Květné lodyhy bývají poléhavé, vystoupavé nebo vzpřímené a většinou rozvětvené. Sterilní lodyhy a listové růžice u některých druhů chybějí. Bazální listy jsou celistvé a mívají řapíky nebo jsou přisedlé, obkopinaté, obvejčité či čárkovité. Střídavě a ve spirále vyrůstající lodyžní listy, 5 až 15 mm dlouhé, jsou přisedlé nebo zúžené do stopky, čárkovité nebo obkopinaté a většinou celokrajné.  Květy na stopkách a bez listenů vyrůstají v jednoduchých hroznovitých květenstvích nebo hrozny tvoří chocholík. Oboupohlavné čtyřčetné květy mají opadavý nebo jen zřídkakdy vytrvalý kalich jehož vzpřímené, podlouhle eliptické lístky, 1,5 až 2 mm velké, jsou po obvodě bíle lemované. Žlutá, světle žlutá, narůžovělá nebo bílá koruna je tvořena obvejčitými lístky delšími než jsou kališní, na vrcholu vykrojenými nebo okrouhlými a na bázi zúženými do nehtíku, vně jsou někdy řídce chlupaté. Nitky vnějších tetradynamických tyčinek mají z jedné neb obou stran křidélka nebo zoubky, prašníky jsou vejčité nebo podlouhlé a žlázky s nektarem bývají po obou stranách vnějších tyčinek. Gyneceum je složeno ze dvou plodolistů, pestík má dvoudílný semeník s dlouhou čnělkou a hlavičkovitou bliznou. Chromozomové číslo rodu x = 8.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plodem je velmi plochá, okrouhlá, dvoupouzdrá, podélně pukající šešulka. Mívá v pouzdře po dvou až deseti zploštělých, obvejčitých, bezkřídlých neb křídlatých, 1 až 1,5 mm velkých semenech bez masíčka s hladkým nebo mřížkovaným oplodím. Rostliny se v přírodě rozmnožují hlavně semeny která nejčastěji do okolí roznáší vítr.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Tařinka (\"Alyssum\"), v minulosti též tařice, je rod rostlin z čeledi brukvovité. Jsou to byliny a polokeře se střídavými jednoduchými listy a čtyřčetnými žlutými, bílými nebo narůžovělými květy.", "tgt_summary": "Alyssum is a genus of about 100–170 species of flowering plants in the family Brassicaceae, native to Europe, Asia, and northern Africa, with the highest species diversity in the Mediterranean region. The genus comprises annual and perennial herbaceous plants or (rarely) small shrubs, growing to 10–100 cm tall, with oblong-oval leaves. Alyssum flowers are characteristically small and grouped in terminal clusters; they are often yellow or white colored but can be pink or purple.", "id": 556566}
{"src_title": "Josip Pogačnik (politik)", "tgt_title": "Jožef Pogačnik", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel se selské rodiny. Studoval na gymnáziu v Lublani, pak v Pazinu, kde maturoval roku 1885. V letech 1885–1887 studoval práva na univerzitě ve Štýrském Hradci. Byl zde členem studentského spolku Triglav, ale školu musel opustit, protože převzal správu rodinného statku. Od roku 1901 do roku 1918 byl poslancem Kraňského zemského sněmu za Katolickou národní stranu. Na sněmu se zasazoval o rozvoj železniční sítě v regionu. V roce 1912 byl povýšen do rytířského stavu.  Na konci 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1897 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za kurii venkovských obcí, obvod Kranj, Kamnik atd. Za týž obvod uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901. Mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Kraňsko 3. Byl poslancem Slovinského klubu. Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911. Usedl do Chorvatsko-slovinského klubu. V parlamentu setrval do zániku monarchie. K roku 1911 se profesně uvádí jako místopředseda Poslanecké sněmovny a zemský poslanec. V letech 1908–1918 zastával (s krátkou přestávkou v roce 1909) funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny Říšské rady.  V říjnu 1918 se stal předsedou slovinské vlády (od ledna 1919 slovinské zemské vlády) v rámci vznikajícího Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Od března 1919 do listopadu téhož roku působil jako velvyslanec Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ve Vídni. Později opustil politiku a věnoval se hospodářským otázkám. Zasedal ve správních orgánech velkých firem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josip Pogačnik (19. října 1866 Podnart – 19. srpna 1932 Lublaň) byl rakouský politik slovinské národnosti, na konci 19. a počátku 20. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Jožef Pogačnik (October 19, 1866, Podnart – August 18, 1932) was a Slovenian politician who served as the Prime Minister of Slovenes within the Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes from October 31, 1918 to January 20, 1919 under the reign of Peter I. He was a member of the Slovene People's Party.", "id": 2174430}
{"src_title": "Benno Straucher", "tgt_title": "Benno Straucher", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl nevlastním synem obchodníka. Vychodil gymnázium v Černovicích a od roku 1872 studoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1880 získal na Černovické univerzitě titul doktora práv. Působil pak jako advokát v Černovicích. Od roku 1882 byl členem představenstva tamní židovské náboženské obce, od roku 1904 do roku 1928 zastával (s dvěma krátkými přestávkami) funkci jejího předsedy. Byl aktivní v politice. V období let 1884–1930 byl s přestávkami členem černovické obecní rady. V letech 1900–1918 působil i jako poslanec Bukovinského zemského sněmu. Kromě toho byl městským advokátem v Černovicích, ředitelem bukovinské spořitelny, správním radou akciového pivovaru a od roku 1905 členem zemské školské rady.  Na konci 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1897, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za kurii městskou, obvod Černovice. Za týž obvod uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901. Zvolen byl rovněž ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Bukovina 1. Byl členem poslanecké frakce Židovský klub. Za tento obvod byl zvolen i ve volbách do Říšské rady roku 1911. Byl nyní nezařazeným poslancem. V parlamentu setrval až do zániku monarchie. K roku 1911 se profesně uvádí jako zemský poslanec a zemský a soudní advokát. Do Říšské rady koncem 19. století nastupoval jako nezávislý kandidát. Postupně se ale definoval jako národně židovský, sionistický, politik. Roku 1901 založil s Mayerem Ebnerem Židovský národní spolek. Od roku 1906 byl předsedou Židovské národní strany a od roku 1907 předsedal ve vídeňském parlamentu čtyřčlennému Židovskému klubu. V roce 1909 založil židovské noviny \"Die Volkswehr\", které se vyslovovaly pro revizi procesu s Leopoldem Hilsnerem a prosazovaly koncept židovského nacionalismu. Straucherova politická linie ovšem nebyla identická s politickým sionismem. Od roku 1911 byl ve sporu se sionisty v případu Leona Kellnera. Odmítal jidiš coby židovský jazyk a v roce 1908 zamítl využití židovského národního domu v Černovicích pro konání konference o jidiš. V letech 1914–1919 bydlel ve Vídni.  V meziválečném období žil v Černovicích (tehdy součást Rumunska). Byl nadále aktivní ve vedení židovské náboženské obce a v letech 1920–1934 byl poslancem rumunského parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benno Straucher (11. srpna 1854 Rohizna – 5. listopadu 1940 Černovice) byl rakouský advokát a politik židovské národnosti, jedna z hlavních postav národního židovského (sionistického) hnutí v Rakousku-Uhersku, na konci 19. a počátku 20. století poslanec Říšské rady, v meziválečném období poslanec rumunského parlamentu.", "tgt_summary": "Benno or Beno Straucher (August 11, 1854 – November 5, 1940) was a Bukovina-born Austro-Hungarian lawyer, politician and Jewish community representative, who spent the final part of his career in Romania. A Jewish nationalist influenced by classical liberalism and Zionism, he first held political offices in Czernowitz city. After 1897, he was one of the noted Jewish representatives in the Austrian Parliament's upper chamber (\"Abgeordnetenhaus\"). Straucher, who was instrumental in creating the reformist Progressive Peasants' Fellowship, maintained his \"Abgeordnetenhaus\" seat throughout the remainder of Austria-Hungary's existence. From 1906, he led the Jewish National People's Party locally and helped establish the pan-Austrian Jewish National Party. He vied for political direction over the Bukovina Jews with several other groups, most notably the Zionist People's Council Party of Mayer Ebner, who became his personal rival.", "id": 2031979}
{"src_title": "Mezinárodní letiště Beníta Juáreze", "tgt_title": "Mexico City International Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letiště bylo otevřeno ve 20. letech jako vojenské letiště pod názvem \"Balbuena\" se čtyřmi přistávacími dráhami. První mezinárodní linka zahájila provoz do Los Angeles v roce 1931. Otevřením nového terminálu v roce 1952 se letiště stalo výhradně veřejným komerčním. V 70. letech se mexický prezident Luis Echeverría rozhodl uzavřít tři přistávací dráhy a půdu pod nimi rozdal chudým občanům hlavního města s cílem umožnění výstavby vlastního bydlení.  Osmdesátá léta měly za následek modernizaci terminálu letiště a zdvojnásobení odbavovací kapacity. Z důvodu neustálého zvyšování počtu cestujících v devadesátých letech padlo rozhodnutí o výstavbě nového terminálu, který byl dokončen v roce 2007. Přes intenzivní výstavbu kapacita letiště již nestačí zvýšenému počtu cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Terminály.", "content": "Zvláštností obou terminálů letiště je, že jsou odděleny přistávacími dráhami. Terminál 1 byl otevřen v roce 1958, rozšiřován a modernizován v letech 1970, 1989, 1998, 2000 a 2004. S velikostí 548 000 m2 je to ale největší terminál v severní i jižní Americe a čtvrtý největší terminál světa.  Terminál 2 má přibližně poloviční plochu a poloviční počet východů a odbavovacích prostor. Terminál 2 je domovským terminálem domácí společnosti Aeroméxico. Terminál 1 využívají kromě jiných i American Airlines, United Airlines, Delta, KLM, Air France a Lufthansa.", "section_level": 1}, {"title": "Intermodální doprava.", "content": "Terminál 2 je s Terminálem 1 propojen monorailovým systémem Aerotrén a mohou ho používat pouze cestující s ruční zavazadly a boarding passem. Vzdálenost mezi terminály je 3 km a rychlost monorailem je 45 km/h. Od otevření do zavření dveří kabiny trvá jízda přibližně 4 minuty a 40 sekund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Mexiko nebo Mezinárodní letiště Beníta Juáreze (, IATA: MEX, ICAO: MMMX) je mezinárodní letiště v hlavním městě Mexika Mexico City ve středním Mexiku.", "tgt_summary": "Mexico City International Airport (); officially \"Aeropuerto Internacional Benito Juárez\" (Benito Juárez International Airport) is an international airport that serves Greater Mexico City. It is Mexico's and Latin America's busiest airport by passenger traffic and aircraft movements. The airport sustains 35,000 jobs directly and around 15,000 indirectly in the immediate area. The airport is owned by Grupo Aeroportuario de la Ciudad de México and operated by Aeropuertos y Servicios Auxiliares, the government-owned corporation, which also operates 22 other airports throughout Mexico. In recent years Toluca Airport has become an alternate airport.", "id": 2091808}
{"src_title": "Prize marketing", "tgt_title": "Prize (marketing)", "src_document": [{"title": "Počátky Prize marketingu.", "content": "Samotné kořeny využívání Prize marketingu v praxi sahají až do počátku 20. století. Jedním z nejvýraznějších průkopníků této strategie byla americká značka pamlsků Cracker Jack. V každém balíčku byla od roku 1912 k nalezení malá pozornost. K těm nejcennějším patřily baseballové kartičky, dobové tetování nebo malé figurky. V současné době již výrobci Cracker Jacků museli vzít v potaz tvrdou konkurenci v oblasti sušenek a pochutin. S rostoucím tlakem na zvyšování či při nejmenším stabilitu tržeb se nabízí jednoznačně řešení. Snižování nákladů na výrobu. To se projevilo jednoznačně ve snížení atraktivity pozorností uvnitř každého balíčku. Oblíbené hračky nahradily malé papírky s hádankami či vtipy.  Když už je řeč o Cracker Jack, od roku 2013 je přibrala do svého portfolia divize Frito-Lay, Inc. Ta je mimo jiné výrobcem celosvětově známých brambůrek Lay ́s, které pokračují v tradici schovávání drobných dárečků do balení. Je možné tak najít celou řadu tetovacích nálepek.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení s baseballem.", "content": "První baseballové karty vůbec vznikly v roce 1868 a znázorňovaly hráče Brooklynu Atlantics. Výrobcem byl Peck and Snyder, společnost zabývající se výrobou a distribucí baseballového vybavení. Vzájemné propojení dárečků se tak přímo nabízelo. Existovalo široké spektrum zákazníků, kteří potřebovali nakoupit vybavení pro svůj oblíbený sport. A pokud se měli rozhodnout, kde potřebné nakoupit, baseballové kartičky mohly zapůsobit jako rozhodující kritérium. O rok později, tedy v roce 1869, se společnost Peck and Snyder rozhodla vyrábět kartičky profesionálního baseballového týmu Red Stockings, což výrobkům jednoznačně přidalo na popularitě.  Baseballové kartičky se staly průkopníkem v cestě Prize marketingu na výsluní. Hlavní otěže převzala na počátku 20. století cukrářská manufaktura z Pensylvánského Oxfordu s názvem Breisch-Williams. Ta baseballové kartičky přidávala do svých cukrářských a tabákových výrobků.  V roce 1933 přišla Bostonská Goudey Gum Company s do té doby zcela nevídaným krokem. Baseballové kartičky vylepšila o propracovanou zadní stránku, která nabízela detailní údaje o hráči zobrazeném na přední straně. Byla zároveň první, komu se podařilo distribuovat takto vylepšené kartičky v balíčcích se žvýkačkami.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost Prize marketingu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odměny v obchodních řetězcích.", "content": "V současné době nejvíce využívají prize marketing obchodní řetězce v podobě dárku za určitou výši útraty nebo bodů v rámci věrnostního programu. Obchodníky často využívaný způsob jak přilákat zákazníky, aby utráceli peníze právě v jejich řetězci. V převážné většině jsou tyto odměny cíleny na nejmenší zákazníky, kteří ovlivňují nákupní chování svých rodičů či prarodičů. Kteří jsou v daném obchodě schopni utratit více, dávají do košíku i zboží, které nutně nepotřebují. Hlavně aby dosáhly na požadovanou částku.Obchodní řetězce proto rozdávají různé odměny za nákup např. v podobě plyšáků, kartiček, oblíbených rozzuřených ptáků, bodů, atd. Obchodníci tají o kolik procent se zvýší jim zvýší tržby. Podle analytických odhadů se ale v případě úspěšné akce může jednat až o 20 %.  Dalším trikem obchodních řetězců jak přilákat zákazníky je vystavení členské karty, na kterou zákazník získává například:  Nevýhodou je, že obchodníci díky tomu získávají detailní přehled, o tom co spotřebitele zajímá. Tyto získané informace potom využívá a díky tomu ušetří tisíce korun, které by zaplatil v rámci obvyklého marketingového výzkumu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prize marketing je nástrojem využívaným výrobci a prodejci za obchodními účely. S pojmem Prize marketing se setkáváme stále častěji a častěji.", "tgt_summary": "Prizes are promotional items—small toys, games, trading cards, collectables, and other small items of nominal value—found in packages of brand-name retail products (or available from the retailer at the time of purchase) that are included in the price of the product (at no extra cost) with the intent to boost sales, similar to toys in kid's meals. Collectable prizes produced (and sometimes numbered) in series are used extensively—as a loyalty marketing program—in food, drink, and other retail products to increase sales through repeat purchases from collectors. Prizes have been distributed through bread, candy, cereal, cheese, chips, crackers, laundry detergent, margarine, popcorn, and soft drinks. The types of prizes have included comics, fortunes, jokes, key rings, magic tricks, models (made of paper or plastic), pin-back buttons, plastic mini-spoons, puzzles, riddles, stickers, temporary tattoos, tazos, trade cards, trading cards, and small toys (made from injection molded plastic, paper, cardboard, tin litho, ceramics, or pot metal). Prizes are sometimes referred to as \"in-pack\" premiums, although historically the word \"premium\" has been used to denote (as opposed to a prize) an item that is not packaged with the product and requires a proof of purchase and/or a small additional payment to cover shipping and/or handling charges.", "id": 1930195}
{"src_title": "Heloisa", "tgt_title": "Héloïse", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Heloisa byla pravděpodobně dcera šlechtičny a pozdější představené kláštera Fontevrault, Hersendis de Champagne. Jméno jejího otce není známé. Již krátce po svém narození přišla Heloisa do benediktinského kláštera Notre-Dame d'Argenteuil. Jejím opatrovníkem se stal strýc Fulbert, kanovník a podjáhen u katedrály Notre Dame v Paříži.  Někdy v období 1116/1117 Heloisa poznala filozofa Petra Abélarda. Abélard byl učitelem na Pařížské univerzitě a byl požádán, aby se stal domácím učitelem Heloisy. Oba společně navázali intimní vztah, který ovšem po určité době vyšel najevo. Abélard poslal těhotnou Heloisu tajně do Le Pallet, kde se jim narodil syn Astralabius.  V roce 1118 se Heloisa na Abélardovo přání vrátila zpět do Paříže, aby uzavřeli sňatek a vyhnuli se tak skandálu. Avšak ještě téhož roku nechal Fulbert Abélarda vykastrovat. Ten zmrzačení přežil a odešel jako mnich do kláštera Saint-Denis. Heloisa musela odejít do kláštera v Notre-Dame d'Argenteuil, ve kterém strávila dětství. Od roku 1123 byla pravděpodobně představená tohoto kláštera, dokud opat Suger klášter roku 1129 nezrušil.  Tehdy po více než deseti letech se oživil kontakt mezi Heloisou a Abélardem. Jeptišky ze zrušeného kláštera nalezly opuštěnou poustevnu Le Paraklet u Nogent-sur-Seine, kde založily nový klášter podle benediktinské řehole. Abélard zůstal s Heloisou a jejím klášterem až do své smrti v písemném styku. Jejich vzájemná korespondence ukazuje mj. obraz středověké společnosti. Heloisa se ve svých dopisech ukazuje nejen jako žena neobyčejné mysli, ale v písemném projevu i jako nadaná spisovatelka, což oceňovali již jejich současníci, např. Abélardův odpůrce Hugo Metellus (1080–1150).  V roce 1131 papež Inocenc II. přijal klášter Le Paraklet pod přímou papežskou správu, nicméně Abélarda odsoudil o deset let později na koncilu v Sens jako kacíře. V roce 1142 Petr Abélard zemřel a clunijský opat Petr Ctihodný o něco později nechal Abélardovy ostatky přenést do kláštera Le Paraklet. O 22 let později v roce 1164 zemřela i Heloisa a byla pohřbena vedle svého manžela Abélarda v kapli \"Petit Moustier\".  V roce 1792 za Velké francouzské revoluce byl klášter zrušen a téměř kompletně zničen. V roce 1817 byla na pařížském hřbitově Père-Lachaise postavena novogotická hrobka, kam byla těla Heloisy a Abélarda přenesena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heloisa (kolem 1095 – 16. května 1164 v klášteře Le Paraclet u Nogent-sur-Seine), fr. Héloïse d'Argenteuil [eloi:z daržatöj] byla manželka Pierra Abélarda a abatyše cisterciáckého kláštera.", "tgt_summary": "Héloïse ( or ; ; 1090?/1100–1? – 16 May 1164) was a French nun, writer, scholar, and abbess. Héloïse is accorded an important place in French literary history and in the development of feminist representation. While few of her letters survive, those that do have been considered a foundational \"monument\" of French literature from the late thirteenth century onwards. Her correspondence, more erudite than it is erotic, is the Latin basis for the \"bildungsroman\" and a model of the classical epistolary genre, which influenced writers as diverse as Madame de Lafayette, Choderlos de Laclos, Voltaire, Rousseau, Simone Weil and Dominique Aury.", "id": 178293}
{"src_title": "Ivan Mackerle", "tgt_title": "Ivan Mackerle", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 12. března 1942 v Plzni. V dětství často měnil bydliště tak, jak jeho otec měnil zaměstnavatele. Ve třech letech se přestěhovali do Prahy, v pěti do Kopřivnice a v šestnácti zpět do Prahy. V dětství četl dobrodružné knihy Jaroslava Foglara a časopisy Vpřed a Junák. Po vzoru Rychlých šípů založil s kamarády klub „Svorná šestka“. O záhady se zajímal již od mladého věku, zaujal ho zejména mytický pouštní červ Olgoj Chorchoj, o kterém se dozvěděl z příběhu ruského paleontologa a autora sci-fi literatury Ivana Jefremova. Ovlivnilo ho též dílo amerického průkopníka „záhadologie“ Charlese Forta. Později ho začala zajímat i zoologie a elektronika.  V Praze vystudoval Fakultu strojní ČVUT, specializaci automobily. Ve 20 letech se oženil s Ivonou Paličkovou a narodil se jim syn Danny. Po skončení školy pracoval jako konstruktér a pak jako řídící pracovník Generálního ředitelství automobilů. Ve volném čase se zabýval záhadami a nevysvětlenými jevy, které zpočátku jen studoval a archivoval a později je začal sám aktivně luštit.  V roce 1977 získal povolení vycestovat do Skotska k jezeru Loch Ness pátrat po tzv. Lochnesské nestvůře. Tam se setkal i s dalším badatelem Robertem Rinesem, jehož použití podvodní fotografie a ultrazvuku ho zaujalo.  Se svým tehdejším kolegou Michalem Brumlíkem začal zkoumat tehdy utajované případy poltergeistů v Československu, různé zprávy o podivných úkazech a údajné strašidelné jevy na hradech a zámcích. V letech 1980–1990 projezdili republiku s cyklem přednášek \"„Krásné záhady naší planety“\".  Po převratu v roce 1989 se Mackerle vydal poprvé do Mongolska, kam se později ještě dvakrát vrátil.  Dále pátral na Madagaskaru po mytickém lidožravém stromu a v Mikronésii na ostrově Pohnpei v ruinách kamenného města Nan Madol po údajných platinových rakvích obrů. V roce 2006 se s přáteli a synem Dannym vydal na Sibiř do Jakutska do oblasti toku řeky Olgujdach, kde pátrali po záhadných „kotlích“ – údajných objektech zavrtaných do půdy sibiřské tajgy.  Jeho poslední expedicí byla v roce 2009 výprava do brazilské džungle po stopách plukovníka Fawcetta.  V letech 1998–2000 byl poradcem pořadu \"Záhady a mystéria\" vysílaného na televizní stanici Prima. Od roku 1998 do roku 2002 byl též předsedou redakční rady časopisu \"Fantastická fakta\". Ve spolupráci se Stanislavem Motlem se podílel na několika epizodách cyklu \"Stopy, fakta, tajemství\". V souvislosti s výpravou do Jakutska se objevil v 10. dílu 3. série amerického spekulativního seriálu \"Vetřelci dávnověku\" (Ancient Aliens).  Některé filmy lze zhlédnout na webu Bushmanfilm.com.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Mackerle (12. března 1942, Plzeň – 3. ledna 2013, Praha) byl český záhadolog, kryptozoolog, dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Se svými kamarády a později i se svým synem podnikl na vlastní náklady několik výprav za záhadami do celého světa – např. do Mongolska, Austrálie, Jižní Ameriky, na Sibiř atd. Stal se známým zejména svým pátráním po mytickém mongolském písečném červu známém jako Olgoj Chorchoj. Byl synem automobilového konstruktéra Julia Mackerleho a synovcem architekta Jaroslava Mackerleho.", "tgt_summary": "Ivan Mackerle (March 19423 January 2013) was a Czech cryptozoologist, author, design engineer, and explorer. He organized expeditions to search for the Loch Ness monster of Scotland, the Tasmanian tiger in Australia, and the elephant bird in Madagascar. He was most notable for his search of the Mongolian death worm, and he conducted three trips to Mongolia in 1990, 1992, and 2004. He authored numerous books and publications and from 1998 until 2002 he was chief editor of the Czech paranormal magazine \"Fantastická fakta\" (\"Fantastic Facts\").", "id": 85481}
{"src_title": "Mezinárodní letiště Pierra Elliotta Trudeau", "tgt_title": "Montréal–Trudeau International Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve čtyřicátých letech 20. století první letiště Montrealu, \"Saint Huberts Airport\", již kapacitně nestačilo a Ministerstvo dopravy se rozhodlo zakoupit pozemky bývalého závodního okruhu, \"Dorval Race Track\" s cílem výstavby nového letiště. 1. září 1941 bylo letiště otevřeno pod názvem Mezinárodní letiště Montreal – Dorval a sloužilo i jako základna Royal Canadian Air Force. V prosinci 1960 byl otevřen nový terminál, v těch dobách jeden z největších terminálů světa. Kanadská vláda předpokládala, že 20 milionová kapacita letiště bude překročena v roce 1985 a na konci šedesátých let naplánovala výstavbu letiště nového, Montreal Mirabel Airport, které bylo otevřeno v roce 1975.  Letiště Mirabel přebralo část domácích a zahraničních letů letiště Dorval. Význam obou letišť ale v osmdesátých letech začal klesat, protože se letadla na transatlantických letech stala technicky dokonalejšími a už nepotřebovala dotankovat v Montrealu, jakož i z důvodu poklesu ekonomického významu města, což mělo za následek přesun části letů do torontského letiště. Plánovaná kapacita letiště se nenaplnila, část letů se vrátila na letiště Dorval a na letišti Mirabel v roce 2004 osobní letecká doprava skončila. V září 2007 bylo letiště přejmenováno na Mezinárodní letiště Pierra Elliotta Trudeau na počest Pierra Elliota Trudeau, významného kanadského státníka a dlouholetého ministerského předsedy Kanady.  Od roku 2007 je letiště schopno přijímat velkokapacitní Airbus A380.", "section_level": 1}, {"title": "Terminál.", "content": "Letiště má jeden terminál a v něm tři hlavní odbavovací haly. Hala A je určena pro domácí linky a má 26 východů, hala B pro mezinárodní linky, kromě USA má 13 východů a hala C pro linky do Spojených států má 18 východů (gates).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Pierra Elliotta Trudeau (, nebo Montreal – Trudeau, IATA: YUL, ICAO: CYUL) je mezinárodní letiště v druhém největším městě Kanady a největší v provincii Québec. Letiště je hlavním leteckým uzlem montrealské aglomerace, která je domovem přibližně 4 milionové populace, což představuje přibližně 12 procent obyvatelstva Kanady. Nachází se na ostrově Montreal ve vzdálenosti 12 km od centra Montrealu. Letiště nese název po kanadském politikovi Pierru Trudeau. Využávají ho i cestující ze severního Vermontu a severního New Yorku.", "tgt_summary": "Montréal–Trudeau International Airport () or Montréal–Trudeau, formerly known as Montréal–Dorval International Airport (\"Aéroport international Montréal-Dorval\"), is an international airport in Dorval, Quebec. It is the primary international airport serving Montreal, from Downtown Montreal. The airport terminals are located entirely in the suburb of Dorval, while one runway is located in the Montreal borough of Saint-Laurent. Air Canada, the country's flag carrier, also has its corporate headquarters complex on the Saint-Laurent side of the airport. It also serves Greater Montreal and adjacent regions in Quebec and eastern Ontario, as well as the states of Vermont and northern New York in the United States. The airport is named in honour of Pierre Elliott Trudeau, the 15th Prime Minister of Canada and father of current Prime Minister Justin Trudeau.", "id": 2188582}
{"src_title": "Alexornis", "tgt_title": "Alexornis", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "\"Alexornis antecedens\" je znám pouze z jediného fragmentu kostry, který postrádá lebku. Pták byl asi velikosti vrabce. Druh byl objeven v roce 1971, během roku 1976 ho pojmenoval a popsal vědec Pierce Brodkorb. Brodkorb předpokládal podobnost dnešním druhům ptáků a svého času jej definoval jako jediný známý druh pozemního ptáka z období křídy po \"Gobipteryx minuta\" (mhoho dalších ptáků z období křídy bylo považováno za vodní nebo osidlujících ekosystémy blízko vody).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "\"Alexornis\" byl původně označen za přímého předchůdce dnešních ptáků, konkrétně řádů srostloprstých a šplhavců. Nicméně při nálezu fosilií byla zjištěna pouhá podobnost s těmito řády. \"Enantiornithes\" se vyznačují otočeným kloubem mezi lopatkou (\"scapula\") a krkavčí kostí (\"os coracoideum\") v rameni, přičemž Larry Martin v roce 1983 poukázal na Brodkorbův omyl, když tyto kosti v jeho původním popisu vinou anatomie kloubu zaměnil.  Později se zjistilo, že \"Alexornis\" byli příbuzní se středoasijským rodem \"Kizylkumavis\" spojeným s ostatními ptáky řádu \"Enantiornithes\" z období křídy. Evženij Nikolajevič Kuročkin v roce 1996 trvdil, že \"Alexornis\" tvořili čeleď \"Alexornithidae\", spolu s rody \"Kizylkumavis\" a \"Sazavis\". \"Alexornis\" nesou podobné znaky skeletální anatomie jako ptáci z Jižní Ameriky z přibližně stejné doby, kteří spolu s rody \"Martinavis\" a \"Elbretornis\" patří do řádu \"Enantiornithes\".", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "\"Alexornis\" jménem „Alex“ se objevil v animovaném filmu Putování s dinosaury z roku 2013 jako hlavní postava a vypravěč, namluvený hercem Johnem Leguizamem. Postava mluví s mexickým přízvukem pro lepší představu o původu ptáka navzdory tomu, že se film odehrává na Aljašce. Leguizamo v rozhovoru s redakcí webu \"Gozamos\" řekl: „Tento pták byl nalezen v Mexiku, tak jsme mu dali španělský přízvuk.“ Kvůli fragmentovému stavu fosilie je \"Alexornis\" ve filmu zpodobněn podobnými druhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexornis (\"pták Alexe (Wetmora)\") je druh ptáka z podtřídy \"Enantiornithes\" ze souvrství La Bocana Roja v mexickém státě Baja California z období křídy, konkrétně věku kampán, stáří kolem 84 až 71 milionů let. Typovým a jediným druhem tohoto rodu je \"Alexornis antecedens\". \"Alexornis\" vzniklo složeninou ze jména ornitologa Alexandra Wetmorea a starořeckého slova \"ornis\", což znamená „pták“, latinsky pak název druhu znamená „rodný“. Odhadovaná hmotnost tohoto praptáka činila asi 37 gramů. Jeho přesné rozměry neznáme, byl však velký přibližně jako současný vrabec.", "tgt_summary": "Alexornis is a genus of enantiornithine birds from the Bocana Roja Formation of Baja California, Mexico. This geological formation has been dated to the late Cretaceous period, and more specifically to the Campanian age, about 73 mya. The type and only known species is Alexornis antecedens. Its name means \"Alex's ancestral bird\"; \"Alexornis\" from the given name of ornithologist Alexander Wetmore + Ancient Greek \"ornis\", \"bird\", and \"antecedens\", Latin for \"going before\" or \"ancestral\".", "id": 747817}
{"src_title": "Teodor Romža", "tgt_title": "Theodore Romzha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1930 skončil gymnázium v Chustu a téhož roku jej vladyka Peter Gebej poslal studovat do Říma na Papežskou gregoriánskou univerzitu. Během svého pobytu v Římě bydlel v Papežském ruském kolegiu (Russicum). Za kněze byl vysvěcen 25. prosince 1936. Vysvětil ho Alexander Evreinov (ruský biskup) v chrámu sv. Antonína Velikého. Po návratu do vlasti a absolvování povinné vojenské služby působil jako kněz. V roce 1938 byl jmenován spirituálem a profesorem filozofie v semináři v Užhorodě.  Dne 24. září 1944 se v užhorodské katedrále konala jeho biskupské svěcení. Brzy poté Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu. Po obsazení Podkarpatské Rusi sovětským vojskem začal stalinistický režim utlačovat věřící v této oblasti. Romža aktivně podporoval věřící a pro režim se stal nežádoucím. Dne 27. října 1947 byl na něj spáchán atentát, který vypadal jako dopravní nehoda. Teodor Romža sice tento útok přežil, ale v nemocnici byl zavražděn agentkou sovětské tajné služby podáním smrtící injekce. Zemřel v noci z 31. října na 1. listopadu 1947. Stal se tak prvním novodobým mučedníkem z území bývalého Československa. Blahořečen byl 27. června 2001 Janem Pavlem II. ve Lvově.  Po rozházení a zneuctění pozůstatků za vlády komunistů byly jeho ostatky poslány na expertízu do Budapešti. V roce 2003 (28. června) byly slavnostně přes Máriapócs a Sobrance přeneseny do Užhorodu, kde jsou uloženy v katedrálním chrámu Povýšení svatého Kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Svátek blahoslaveného Teodora, biskupa mukačevského je 31. října. (Svátek v roce 2008 přesunut z pastoračních důvodů z původního 1. listopadu s dovolením Svatého stolce, na žádost mukačevského biskupa Mons. Milana Šášika CM). Přenesení ostatků bl. Teodora se slaví 28. června.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Teodor Romža (14. dubna 1911 Velký Bočkov, Podkarpatská Rus − 1. listopadu 1947, Mukačevo) byl rusínský řeckokatolický biskup mukačevské eparchie a mučedník zavražděný NKVD.", "tgt_summary": "Theodore George Romzha (,, 14 April 1911 – 31 October 1947) was the bishop of the Ruthenian Catholic Eparchy of Mukacheve from 1944 to 1947. Assassinated by the NKVD, he was beatified as a martyr by Pope John Paul II on 27 June 2001.", "id": 1715080}
{"src_title": "Balkánská federace", "tgt_title": "Balkan Federation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1865 skupina radikálních balkánských intelektuálů založila v Bělehradě Demokratickou orientální federaci, navrhujíc tak federaci od Alp po Kypr, založenou na politické svobodě a sociální rovnosti. Potvrdili svou oddanost ideálům Velké francouzské revoluce v linii Saint-Simonova federalismu a ve spojení se socialistickými idejemi Karla Marxe a Michaila Bakunina. Roku 1894 byla ve Francii ustanovena Liga Balkánské konfederace, na které se podíleli řečtí, bulharští, srbští a rumunští socialisté, kteří podporovali autonomii Makedonie, chápajíce složitost makedonské otázky. Další pokus přišel okamžitě po mladoturecké revoluci v roce 1908. Následujícího roku v Soluni se Asociace socialistických dělníků spojila s dvěma bulharskými socialistickými skupinami a vznikla tak Socialistická dělnická federace otomanských dělníků. Ačkoliv podceňovala až do roku 1913 politickou důležitost národní otázky, která se projevila v právu na sebeurčení národů, a její vůdci zastávali umírněnou pozici k nacionalistickým tendencím v balkánských sociálně-demokratických stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Balkánská socialistická federace.", "content": "Ve dnech 7. až 9. ledna 1910 se sešla v Bělehradě První balkánská socialistická konference, na které se řešila otázka balkánské jednoty, snaha zabránit hrozícím válkám a také volání po vyřešení makedonské otázky. Roku 1915, po konferenci v Bukurešti, bylo rozhodnuto vytvořit Revoluční balkánskou sociálně-demokratickou federaci práce, skládájící se ze skupin trvajících na Zimmerwaldské konferenci a odporujících účasti na první světové válce. Zpočátku byla vedena Christianem Rakovským, později se mezi jejími prominentními členy objevují Vasil Kolarov a Georgi Dimitrov. Roku 1915 Dimitrov napsal, že Makedonie „která byla rozdělena na tři části“, by měla být „sjednocena do jednoho státu, požívajícího rovná práva v rámci Balkánské demokratické federace.“ Tato nezávislá a sjednocená Makedonie se měla skládat z příslušných geografických oddílů Bulharska, Srbska a Řecka. Federace byla v průběhu doby potlačována národními vládami, samotný Rakovskij byl v roce 1916 zatčen v Rumunsku.", "section_level": 2}, {"title": "Balkánská komunistická federace.", "content": "Po Říjnové revoluci v Rusku se mezi lety 1920 až 1921 zformovala Balkánská komunistická federace, ovlivněná názory Vladimira Iljiče Lenina na národnost. Jednalo se o zastřešující komunistickou organizaci, ve které byly zastoupeny všechny balkánské komunistické strany a která byla řízena požadavky Sovětského svazu a Kominterny. Obhajovala vizi Balkánské federativní republiky, která by zahrnovala Bulharsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko; některé návrhy začleňovaly i Rumunsko. Tento orgán tedy dohlížel na aktivity Bulharské komunistické strany, Komunistické strany Jugoslávie, Komunistické strany Řecka, Turecké komunistické strany a do jisté míry i Komunistické strany Rumunska. Balkánská komunistická federace byla rozpuštěna v roce 1939.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná federace.", "content": "Krátce po konci druhé světové války jednali komunističtí vůdci Jugoslávie a Bulharska Josip Broz Tito a Georgi Dimitrov o spojení jejich dvou zemí do Balkánské federativní republiky. Jako ústupek jugoslávské straně souhlasili Bulhaři s uznáním makedonského etnika a jazyka v bulharské části Makedonie. Dne 1. srpna 1947 byla mezi Jugoslávií a Bulharskem podepsána tzv. Bledská dohoda. V listopadu 1947 podepsalo také Bulharsko, pod jugoslávským a sovětským tlakem, dohodu o přátelství s Jugoslávií. Další jednání však byla přerušena kvůli rozkolu mezi Titem a Stalinem v červnu 1948, kdy se Bulharsko na příkaz Sovětského svazu stalo vůči Jugoslávii nepřátelské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balkánská federace byl projekt na vytvoření federace několika balkánských států, především levicové orientace. Koncept Balkánské federace se poprvé objevil ke konci 19. století. Cílem bylo vytvořit novou politickou unii, federální republiku spojující Balkánský poloostrov na bázi internacionalismu, socialismu, sociální solidarity a ekonomické rovnosti. Základní vizí bylo to, že i přes rozdíly mezi balkánskými národy je společnou bází pro sjednocení historická potřeba jejich emancipace.", "tgt_summary": "The Balkan Federation project was a left-wing political movement to create a country in the Balkans by combining Yugoslavia, Albania, Greece, Bulgaria, and Romania.", "id": 67745}
{"src_title": "Ostrov modrých delfínů", "tgt_title": "Island of the Blue Dolphins", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román se odehrává v první polovině 19. století na ostrově \"San Nicolas\" (Svatý Mikuláš), který je vzdálený asi devadesát kilometrů od pobřeží Kalifornie a na kterém žijí indiáni kmene Nicoleňo. Jednoho dne se u ostrova objeví aleutští lovci tuleňů a mořských vyder pod vedením ruského kapitána Orlova. Když při odplutí nechtějí indiánům zaplatit dohodnutou cenu za ulovené vydry, dojde k boji, při kterém kmen ztratí dvacet sedm mužů, takže jich zbude pouze patnáct a z toho sedm starců. Padne i otec hlavní hrdinky a vypravěčky románu, dvanáctileté indiánské dívky Karany.  Nově zvolený náčelník se rozhodne doplavat v kánoi na pevninu, aby tam pro kmen získal nové místo k životu. Výsledkem jeho plavby je, že se u ostrova objeví loď, aby zbylé Indiány odvezla do Kalifornie. Když jsou všichni na lodi, Karana zjistí, že chybí její mladší šestiletý bratr Ramo, který se vrátil do vesnice pro svůj rybářský oštěp. Loď však již na něho nemůže čekat, neboť by se v sílící bouři rozbila o skaliska. Karana proto skočí do vody a doplave zpět na ostrov, aby tam její bratr nezůstal sám.  Sourozenci marně doufají, že se loď pro ně vrátí. A pak Karana zůstane na ostrově sama, když jejího bratra roztrhají zdivočelí psi. Karana se tak musí naučit práce, které dříve vykonávali muži. Dokáže v sobě přemoci strach, pramenící z kmenové pověry, podle níž se žena nesmí dotknout zbraně. Vyrobí si oštěp, luk a šípy, lovem si opatřuje potravu a postaví si obydlí z velrybích kostí. Když i ji napadnou psi, střelí jejich vůdce šípem do hrudi. Najde ho zraněného, vyléčí jej, pojmenuje jej Rontu a získá tak psího přítele. Po jeho smrti si brzy najde mladého psa, který vypadá jako Rontu, a ochočí si ho. Místo očekávané lodi se jednoho roku objeví znovu loď aleutských lovců. Karana se před nimi schová v jeskyni a stýká se pouze s dívkou, která lovce doprovází. Uvědomuje si, jak je na ostrově opuštěná, ale když lovci odjíždí, zůstane na ostrově. Zažije tam i zemětřesení i vlnu tsunami. Nakonec je po osmnácti letech nalezena a odvezena do misionářské osady v Santa Barbaře. Tam se také dozví, že loď, která odvezla její soukmenovce do misie, se krátce na to v bouři potopila, a proto se pro ni nikdo nevrátil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrov modrých delfínů (1961, Island of the Blue Doplhin) je dobrodružný román pro mládež od amerického spisovatele Scotta O'Della. Je založený na skutečném životním příběhu indiánské ženy, pojmenované Juana Maria (před 1811–1853). V románu je vylíčen osamělý život indiánské dívky Karany na rodném Ostrově modrých delfínů, opuštěném zbytkem kmene při jeho přesídlení do Kalifornie. Jde o ostrov San Nicolas (Svatý Mikuláš), jeden z tzv. Kanálových ostrovů (Channel Islands) u kalifornského pobřeží.", "tgt_summary": "Island of the Blue Dolphins is a 1960 children's novel by American writer Scott O'Dell, which tells the story of a 12-year-old girl named Karana stranded alone for years on an island off the California coast. It is based on the true story of Juana Maria, a Nicoleño Native American left alone for 18 years on San Nicolas Island during the 19th century.", "id": 1618941}
{"src_title": "Julij Michajlovič Voroncov", "tgt_title": "Yuli Vorontsov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do rodiny důstojníka válečného námořnictva. Jeho otec Michail Alexandrovič Voroncov se stal roku 1939 námořním atašé v Německu, mladý Julij i s matkou odcestoval k němu do Berlína následujícího roku. Pouhý měsíc před německým útokem na Sovětský svaz jej otec poslal zpět domů, jelikož znal německé úmysly. Za války studoval na námořnickém učilišti v Baku, kde se seznámil s pozdějším ruským premiérem Jevgenijem Primakovem. Po odmaturování nastoupil na Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, který absolvoval roku 1952. Poté pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí SSSR.  V roce 1954 byl poslán do Spojených států amerických. Působil jako atašé Stálé mise SSSR při OSN a pak jako poradce sovětského velvyslanectví ve Spojených státech. V letech 1963 až 1965 se jakožto poradce Stále mise účastnil ženevských rozhovorů o odzbrojení a zastavení jaderných zkoušek. V období let 1970 až 1977 byl poradcem-diplomatickým zástupcem na sovětském velvyslanectví v USA. V letech 1977 až 1978 vedl sovětskou delegaci na mezinárodní Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v konané v srbském Bělehradě.  Od prosince 1977 do ledna 1983 zastával post sovětského velvyslance v Indii, kde přispěl ke zlepšení vzájemných vztahů a podílel se na přípravách historické návštěvy Leonida Iljiče Brežněva v Indii a Indiry Gándhíové v Sovětském svazu. Poté byl do roku 1986 velvyslancem ve Francii. Po návratu domů se podílel na přípravě dohody mezi SSSR a USA o zničení raket středního doletu. Roku 1987 se stal prvním náměstkem ministra zahraničí SSSR. Následujícího roku se stal sovětským velvyslancem v Afghánistánu, kde měl za úkol zajistit klidné stažení sovětských vojsk a zabránit afghánskému domácímu konfliktu.  V letech 1990 až 1994 byl stálým zástupcem SSSR a později Ruska při OSN, poté do roku 1998 velvyslancem v USA. V období let 1998 až 2000 zastával post poradce prezidenta Ruské federace v otázkách zahraniční politiky. Následně se stal zástupcem Generálního tajemníka OSN, z této pozice koordinoval návrat kuvajtských vězňů a majetku z Iráku. V této době také působil jako předseda představenstva Rusko-americké investiční banky.  Za své služby obdržel několik sovětských (Leninův řád, Řád Říjnové revoluce, dva Řády rudého praporu práce, Řád znaku cti) a ruských (Řád Za zásluhy o vlast 3. třídy, Řád cti, Zasloužilý pracovník diplomatické služby Ruské federace, Čestný pracovník Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace) vyznamenání. Mimo jiné také indický řád Padma Bhúšan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julij Michajlovič Voroncov (: ; 7. října 1929 – 12. prosince 2007) byl sovětský a ruský diplomat, stálý zástupce Sovětského svazu a Ruské federace při Organizaci spojených národů v letech 1990 až 1994.", "tgt_summary": "Yuli Mikhailovich Vorontsov (also Yuliy Vorontsov; ) (October 7, 1929, Leningrad – December 12, 2007, Moscow) was a Russian and Soviet diplomat, President of International Centre of the Roerichs (Moscow). In the mid-1970s he was Chargé d'Affaires at the Soviet embassy in Washington under Ambassador Dobrynin. He was then Ambassador to India (1978-1983) and France (1983-1986). He returned to Moscow to be the first deputy foreign minister (1986-1990) and participated in arms reduction talks with the United States. In 1988-1989, he was simultaneously the Ambassador to Afghanistan as Soviet troops withdrew from the country. He then served as the last Soviet ambassador to United Nations between 1990 and 1991 and as the first Russian Permanent Representative to the UN from 1991 to 1994. After this he served as the Russian ambassador to the United States from 1994 to 1998. In 2000 Vorontsov was chosen as the high-level coordinator for issues related to a paragraph of United Nations Security Council Resolution 1284 which once again required Iraq to face \"its obligations regarding the repatriation or return of all Kuwaiti and third country nationals or their remains, [and] the return of all Kuwaiti property [...] seized by Iraq\" (during the invasion of Kuwait).", "id": 1410408}
{"src_title": "Files-11", "tgt_title": "Files-11", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Souborový systém Files-11 vychází ze systémů souborů používaných na starších operačních systémech firmy Digital Equipment Corporation, jako například TOPS-20 a RSTS/E, je však mnohem pokročilejší než jeho předchůdci. Jejich návrhářem byl Dave Cutler, který později pracoval na vývoji NTFS ve firmě Microsoft.  V systému RSTS/E je každý uživatelský účet reprezentována dvojicí čísel [\"projekt\",\"uživatel\"] a má přiřazen jeden adresář. Systémové soubory a programy jsou uloženy v adresáři rezervovaného systémového účtu. Tato jednoduchá struktura adresářů vyhovovala na počítačích PDP-11, které mají velmi malý diskový prostor; počítače VAX s mnohem většími pevnými disky však vyžadují pružnější způsob ukládání souborů, jakou poskytuje hierarchická struktura adresářů, což je nejdůležitější vylepšení systému ODS-2.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a pojmenování disků.", "content": "Operační systém OpenVMS může používat lokální disky i disková úložiště připojená pomocí rozhraní Fibre Channel sdílená s jinými počítači v síti.  OpenVMS cluster umožňuje sdílení všech disků, které nejsou označeny jako soukromé, všemi uzly v clusteru. Obrázek 1 ukazuje konfiguraci, ve které jsou dva systémové disky přístupné z obou uzlů pomocí sítě; jeden z uzlů má také soukromý (nesdílený) disk. Přístup k souborům v clusteru řídí OpenVMS Distributed Lock Manager, který je nedílnou součástí systému souborů.  Z několika disků lze složit rozsáhlé logické disky nazývané \"sada svazků\" (). Disky mohou být také automaticky sdruženy do \"stínové sady\" () pro zvýšení spolehlivosti a rychlejší čtení.  Každý disk je identifikován fyzickým jménem, obvykle bývá identifikován také logickým jménem definovaným uživatelem. Například systémový disk (ze kterého se zavádí operační systém) může mít fyzické jméno $3$DKA100, ale většinou se pro něj používá logické jméno SYS$SYSDEVICE.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura adresářů.", "content": "Každý diskový svazek se systémem souborů Files-11 obsahuje kompletní a nezávislý systém souborů s vlastní hierarchickou (stromovou) strukturou adresářů. Každý soubor patří do nějakého adresáře a každý adresář s výjimkou \"hlavního souborového adresáře\" (kořenový adresář, viz dále) má svůj nadřízený adresář, čímž vzniká struktura orientovaného acyklického grafu.  Na obrázku je vidět, že soubor Soubor 2 má adresářovou položku jak v adresáři Dir 2, tak v Dir 3, tj. je v obou adresářích současně. Pokud bude odstraněn z jednoho adresáře, bude stále dostupný z druhého, dokud nebude odstraněn i z něj. Podobným konceptem jsou pevné odkazy v UNIXu. V OpenVMS je třeba dávat pozor na to, že na discích, na kterých nejsou možné a povolené pevné odkazy, není soubor skutečně smazán (tato vlastnost je dostupná pouze na discích s ODS-5).", "section_level": 1}, {"title": "Úplné jméno souboru.", "content": "Úplné jména souboru v OpenVMS má tvar:  a skládá se ze  Zápis [DIR1.DIR2.DIR3]FILE.EXT znamená nejnovější verzi souboru FILE.EXT na právě implicitním disku v adresáři [DIR1.DIR2.DIR3].  DIR1 je podadresář hlavního souborového adresáře (MFD odpovídá \"kořenovému adresáři\"), DIR2 je podadresář DIR1 a DIR3 podadresář DIR2. MFD, hlavní souborový adresář má jméno [000000].  ODS-2 na systému VAX/VMS dovoluje maximálně osm úrovní adresářů, při použití kořenového logického jména až 16 úrovní. OpenVMS dovoluje až 255 úrovní adresářů. Jména souborů mohou být tvořena pouze velkými písmeny, alfanumerická jména (včetně podtržítka, pomlčky a znaku dolar) maximální délky 39+39 znaků (39 pro jméno a 39 pro příponu). ODS-5 rozšiřuje znakovou sadu o malá písmena a většinu dalších tisknutelných ASCII znaků, stejně tak jako ISO Latin-1 a Unicode znaky, zvětšuje maximální délku jména souboru. Při konstruování jmen souborů pro ODS-5 se před znaky nepovolenými v ODS-2 používá speciální znak \"^\" pro zachování zpětné kompatibility; například soubor „soubor.tar.gz;1“ na ODS-5 disku bude na označovaném jako „soubor^.tar.gz“ – jméno souboru je „soubor.tar“ a přípona je „.gz“.  Většina složek jména souboru může být vynechána; systém místo nich doplní složky z aktuálního \"implicitního jména souboru\". Implicitní jméno souboru nahrazuje koncept „aktuálního adresáře“ z jiných operačních systémech tím, že poskytuje sadu implicitních hodnot pro uzel, jméno zařízení a adresář. Každý proces má své implicitní jméno souboru, které zahrnuje jméno disku a adresář, a většina funkcí pro práci se soubory systému VMS přijímá implicitní jméno souboru, které může zahrnovat i příponu souboru; například příkaz TYPE má jako implicitní příponu „.LIS“, takže příkaz TYPE F bez uvedení přípony se snaží otevřít soubor F.LIS.", "section_level": 1}, {"title": "Verzování souborů.", "content": "Každý soubor má číslo verze, které je při vytvoření nového souboru nastaveno na hodnotu 1, pokud v adresáři neexistuje jiná verze souboru se stejným jménem (jinak se použije verze o jedničku vyšší než je nejvyšší číslo verze souboru daného jména). Pokaždé, když je soubor zapsán, místo přepsání existující verze se vytvoří nový soubor se stejným jménem a s číslem verze o jedničku větším. Starší verze souborů tedy nejsou přepisovány, ale jsou ponechány na disku a mohou být kdykoli použity. Staré verze mohou být odstraňovány ručně příkazem DELETE nebo PURGE nebo automaticky, když počet verzí přesáhne pro soubor nastavenou hodnotu (nastavenou příkazem SET FILE/VERSION_LIMIT). Nejvyšší číslo verze je 32767. U jednotlivých souborů lze verzování vypnout, jestliže je nežádoucí. Konkrétně soubory, které jsou aktualizovány přímým přístupem, jako například databáze, nové verze nevytváří, pokud to není explicitně naprogramováno.", "section_level": 2}, {"title": "Žolíky ve jménech souborů.", "content": "Některé programy umožňují používat ve vlastním jménu souboru, příponě a čísle verze žolíkové znaky. Žolík '*' má význam libovolné posloupnosti znaků, žolík '%' má význam libovolného znaku. Oba žolíkové znaky se mohou použít i uvnitř jména (nejen na jeho konci). Některé programy umí pracovat se soubory v celém zvoleném (pod)stromě adresářů; požadavek provést určitou akci v celém podstromě za zadává pomocí tří teček na konci cesty adresáři (tj. před zavírací hranatou závorkou): SEARCH [.TEXTS...]*.TXT \"hledaný text\" Jména adresářů se zapisují dvojím způsobem. V cestě adresáři, která se píše vždy do hranatých závorek, se zapisují bez přípony a čísla verze. Pokud se zapisují jako jméno souboru (mimo hranaté závorky), mají vždy příponu.DIR a verzi 1. První způsob se kromě zápisů cesty k souboru používá i v příkazech SET DEFAULT pro nastavení implicitní cesty a CREATE /DIRECTORY pro vytvoření adresáře. Druhý způsob se používá pro nastavení práv adresáři a pro zrušení adresáře.", "section_level": 2}, {"title": "Přístupová práva k souborům.", "content": "VMS používá dva Discretionary Access Control mechanismy zabezpečení souborů:", "section_level": 1}, {"title": "Přístup na základě UIC.", "content": "Přístup je definován pro čtyři kategorie uživatelů:  Pro každou kategorii uživatelů jsou k dispozici čtyři bity udávající oprávnění k jednotlivým operacím:  Pro přístup k souboru se uplatní oprávnění kategorie „systém“, pokud kód UIC uživatelovy skupiny je menší nebo roven parametru MAXSYSGROUP v SYSGEN (typicky 8, tj. 10 osmičkově) (například uživatel SYSTEM); „vlastník“ a „skupina“ platí pro vlastníka souboru a uživatelovu uživatelskou skupinu a „world“ se použije pro všechny ostatní uživatele. Změnu metadat souboru jako například ochranu souboru mohou vždy provádět pouze uživatelé kategorie „systém“ a „systém“.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup podle ACL.", "content": "ACL umožňuje přidělovat další práva k určitým souborům nebo adresářům libovolným uživatelům nebo skupinám. Lze také označit ACL jako dědičná (), kdy se ACL adresáře uplatňuje na všechny soubory v tomto adresáři. Lze například dovolit, aby WWW server s UIC HTTP$SERVER měl právo čtení pro všechny soubory v určitém adresáři. ACL se nastavují příkazem EDIT/ACL a mají tvar dvojic identifikátor/přístup. Například ACL položka  umožňuje uživateli HTTP$SERVER číst a spouštět soubor.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní oprávnění.", "content": "Čtyři systémová oprávnění umožňují uživatelům, kteří je mají, přednostní přístup:", "section_level": 2}, {"title": "Logická jména.", "content": "Logické jméno je systémová proměnná, která se může odkazovat na disk, adresář nebo soubor, nebo může obsahovat jiné informace pro určitý program. Například logické jméno SYS$SYSDEVICE obsahuje jméno zařízení, ze kterého byl zaveden operační systém. Logické jméno normálně znamená jediný adresář nebo disk, \"například\" SYS$LOGIN:, což je uživatelův přihlašovací (domovský) adresář (nebo adresáře); tato logická jména nelze používat jako jména disku – SYS$LOGIN:[DIR]FILE není správné jméno souboru. Existují ale \"skrývající\" () logická jména, definovaná příkazem DEFINE/TRANSLATION=CONCEALED, která tímto způsobem být používána mohou; tato kořenová () jména jsou definována s tečkou za jménem posledního adresáře, např.  což umožňuje používání úplných jmen souborů tvaru HOME:[DIR]FILE, ve kterých logické jméno plní funkci jména disku. Obvyklejší jsou jednoduchá logická jména, která ukazují na zvláštní adresáře příslušnými s některé aplikační software, který může být umístěn na libovolném disku nebo v libovolném adresáři. Logické jméno ABC_EXE může například ukazovat na adresář proveditelnými programy pro aplikaci ABC, ABC_TEMP může ukazovat na adresář dočasných souborů pro stejnou aplikaci, a tento adresář může být na stejném disku a ve stejném adresářovém stromě jako ABC_EXE, ale může být i na jiném disku (a v různých adresářových stromech).  Logická jména nemají obdobu v operačních systémech standardu POSIX. Připomínají proměnné prostředí v Unixu, jejich vyhodnocování (expanzi) však neprovádí příkazový interpret nebo aplikační program, ale systém souborů. Logická jména musí být před použitím definována, což se obvykle děje v příkazovém souboru pro start systému a v uživatelských přihlašovacích příkazových souborech.  Asi nejbližším konceptem podobným logickým jménům jsou jména definovaná v operačním systému AmigaOS pomocí příkazu ASSIGN. AmigaDOS, diskový operační systém systému AmigaOS, který je portem systému TRIPOS, v některých ohledech připomíná operační systémy firmy DEC. Například pro jména fyzických zařízení se používá DF0: pro první disketovou jednotku, CDROM2: pro třetí jednotku CD-ROM, atd. Protože AmigaOS může být zaveden z libovolného připojeného disku, přiřazuje jménu SYS: odkaz na zařízení, ze kterého byl operační systém zaveden. Existují i další přiřazení jako LIBS:, PREFS:, C:, S:, apod. jsou také vytvořena, přičemž se na ně odkazuje ze SYS:. Uživatelům je samozřejmě také povoleno vytvářet a rušit vlastní přiřazení.  V OS VMS se mohou logická jména odkazovat na jiná logická jména (až do předdefinovaného limitu 10) a mohou obsahovat seznamy adresářů, ve kterých se hledá soubor příslušného jména. Mezi často používaná logická jména patří:", "section_level": 1}, {"title": "Záznamově orientované vstupy/výstupy: Record Management Services.", "content": "Record Management Services (RMS) je vrstva operačního systému VMS implementující strukturované vstupy/výstupy. RMS poskytuje programům komplexní podporu pro práci se \"strukturovanými\" soubory, jako záznamově orientované soubory a indexované databázové soubory. Systém souborů VMS ve spojení s RMS rozšiřuje přístup k souborům za jednoduchý bytový proudy a umožňuje podporu na úrovni OS pro množství typů souborů. Každý soubor v systému souborů na VMS můžeme považovat za databázi obsahující řadu záznamů složených z několika položek. Textový soubor je například posloupnost záznamů (řádků) oddělených znaky konce řádku. RMS je příkladem záznamově orientovaného systému souborů.  RMS podporuje čtyři formáty záznamů:  RMS poskytuje čtyři záznamové přístupové metody neboli metody pro načítání existujících záznamů ze souboru:", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická struktura: On-Disk Structure.", "content": "Na diskové úrovni reprezentuje ODS systém souborů jako pole \"bloků\", kde blok je 512 souvislých bytů na jednom fyzickém disku (\"svazku\"). Několik diskových bloků tvoří \"cluster\" (původně 3 ze sebou jdoucí bloky, u větších disků více bloků). Soubor je ideálně na disku uložen souvisle, což znamená, že jednotlivé bloky obsazené souborem, jdou po sobě. Kvůli fragmentaci diskového prostoru však musí být někdy soubor rozdělen na několik částí rozmístěných v různých místech disku. Každá souvislá část se nazývá „extent“. Z několika disků lze vytvořit \"sadu svazků\", na níž mohou být části souborů uloženy na kterémkoli místě. Při použití větších disků není používání sad svazků tak časté, protože správa jediného fyzického disku je jednodušší.  Každý soubor na Files-11 disku (nebo sadě svazků) má jednoznačnou \"identifikaci souboru\" (FID), složenou ze tří čísel: \"číslo soubor\" (NUM), \"pořadové číslo souboru\" (SEQ) a \"relativní číslo svazku\" (RVN). NUM udává, kde v souboru INDEXF.SYS (viz dále) jsou umístěna metadata souboru; SEQ je číslo generace, které se zvětšuje pokaždé, když je nějaký soubor je smazán a pak je vytvořen jiný soubor, který používá stejnou položku INDEXF.SYS (aby žádný odkaz na smazaný soubor neukazoval náhodou na nový soubor); RVN udává číslo svazku, na kterém je soubor uložen při použití sady svazků.", "section_level": 1}, {"title": "Adresáře.", "content": "Hierarchická struktura souborů na ODS svazku je vytvářena \"adresářovými soubory\", což jsou speciální soubory obsahující seznamy jmen, čísel verzí a FID souborů, podobně je tomu u VSAM katalogů v systému MVS. V kořeni adresářové struktury je \"hlavní adresář souborů\" (MFD), kořenový adresář, který (přímo nebo nepřímo) obsahuje každý soubor na svazku.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní adresář souborů.", "content": "Adresář na nejvyšší úrovni (kořenový adresář) v souborovém systému ODS je označován jako \"hlavní adresář souborů\" () a obsahuje všechny adresáře nejvyšší úrovně (včetně sebe sama) a několik systémových souborů v nichž jsou informace o souborovém systému. Na ODS-1 svazcích se používá dvouúrovňová struktura adresářů: pro každý \"identifikační kód uživatele\" (UIC) existuje \"uživatelský adresář souborů\" (), tvaru [GROUP.USER]. Na svazcích s ODS-2 nebo ODS-5 je struktura adresářů pod MFD volná, v systému VAX/VMS omezená na 8 úrovní, v OpenVMS neomezená. Na sadě svazků obsahující více disků je MFD vždy uložen na prvním svazku a obsahuje podadresáře všech svazků.  MFD obsahuje následující systémové soubory:  Pro odkazy na tyto soubory nepoužívá vlastní implementace systému souborů jména, ale jejich soubor ID, která mají na všech discích stejné hodnoty. Např. INDEXF.SYS má vždy NUM = 1 a SEQ = 1.", "section_level": 2}, {"title": "Indexový soubor: INDEXF.SYS.", "content": "Indexový soubor obsahuje většinu základních informací o sadě svazků ve Files-11.  Existují dvě organizace INDEXF.SYS: tradiční organizace a organizace používaná na discích se strukturou GPT.SYS (GUID Partition Table, GPT).  V tradiční organizaci je blok 1 \"blok pro zavedení systému\", který obsahuje umístění \"primárního zaváděcího obrazu\" sloužícího pro načtení operačního systému VMS. Ten je vždy umístěn v logickém bloku 0 disku, takže firmware zařízení jej může načíst. Tento blok je vždy přítomný, i na svazcích, které systém neobsahují (non-bootable).  Za blokem se zavaděčem systému následuje \"primární domovský blok\", který obsahuje \"jméno svazku\", umístění extentů obsahujících zbytek indexového souboru, UIC vlastníka svazku a informace o \"přístupových právech ke svazku\". Protože tyto informace jsou životně důležité pro data na svazku, existuje několik záložních kopií domovského bloku nazývaných \"sekundární domovské bloky\", které umožňují obnovu informací o svazku, pokud by došlo k jejich přepsání nebo poškození.  Na discích s GPT.SYS, obsahuje GPT.SYS ekvivalent boot bloku (známý jako Master Boot Record (MBR)) a neexistuje žádný primární domovský blok. Všechny domovské bloky na disku s GPT jsou alternativní domovské bloky. Tyto struktury nejsou obsaženy v INDEXF.SYS a bloky souboru INDEXF.SYS nejsou použité.  Zbytek indexovaného souboru se skládá z \"hlaviček souborů\", které pro každý soubor na svazku obsahují seznam extentů alokovaných pro soubor a metadata souboru, jako je UIC vlastníka, ACL a informace o přístupových právech. Soubor, které mají velký počet extentů mohou mít více hlaviček. Hlavička souboru má pevnou délku, ale obsahuje části pevné i proměnné délky:  Pokud je to možné, je mapa a ACL část hlavičky uložena v \"primární hlavičce\". Pokud je ale ACL příliš dlouhé nebo soubor obsahuje příliš mnoho extentů, takže v primární hlavičce není dostatek prostoru pro jejich uložení, je alokována \"rozšířená hlavička\" pro uložení informací, které se do primární hlavičky nevešly.  Hlavička souboru začíná čtyřmi offsety (IDOFFSET, MPOFFSET, ACOFFSET a ROFFSET). Protože za hlavičkou pevné délky jsou oblasti s proměnnou velikostí (například mapa a ACL), jsou zde uložené informace o umístění těchto přídavných oblastí od začátku hlavičky v 16-bitových slovech.  Jestliže soubor potřebuje více hlaviček, pole \"číslo rozšiřujícího segmentu\" (SEGNUM) obsahuje pořadové číslo této hlavičky, počítané od 0 v první položce INDEXF.SYS.  STRUCLEV obsahuje aktuální úroveň struktury (ve vyšším bytu) a verzi (v nižším bytu) systému souborů; ODS-2 má úroveň 2. Pokud při zdokonalování systému souborů byla provedena změna, která neporušuje zpětnou kompatibilitu, takže se svazkem může pracovat i starší software, zvyšuje se číslo verze. Pokud byla zpětná kompatibilita narušena, musí se zvýšit číslo úrovně.  W_FID je identifikátor souboru, který se skládá ze tří složek: FID_NUM, FID_SEQ a FID_RVN, což je číslo souboru, pořadové číslo a relativní číslo svazku); EXT_FID (opět obsahující tři složky) obsahuje umístění další rozšířující hlavičky (je-li použita). U obou hodnota 0 v RVN znamená „aktuální“ svazek (žádný svazek nemá RVN 0).  FILECHAR obsahuje několik příznaků, které udávají, jak je soubor organizován, nebo ovlivňují, jak je zpracováván:  ACCMODE popisuje \"úroveň oprávnění\" s níž musí proces běžet, aby mohl přistupovat k souboru. VMS definuje čtyři úrovně oprávnění: uživatel, supervisor, exec a jádro. Každý typ přístupu – čtení, zápis, provedení a smazání – je zakódován jako dvoubitové celé číslo.  FILEPROT obsahuje informace o ochraně souboru. Je rozdělen na 4 skupiny po 4 bitech: systém, vlastník, skupina a world. Bit 0 odpovídá čtení, 1 zápisu, 2 spuštění a 3 smazání. Nastavení bitu přístup k souboru znemožňuje; vynulování bitu přístup dovoluje.  Jestliže hlavička souboru je rozšířující hlavička, BACKLINK obsahuje souborové ID primární hlavičky; jinak obsahuje souborové ID adresáře, který obsahuje primární položku pro soubor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Files-11 je souborový systém používaný operačním systémem OpenVMS původně vyvinutý pro operační systém RSX-11 na počítači PDP-11 (odkud pochází název Files-11). Má několik vývojových stupňů označovaných ODS-1 až ODS-5 ().", "tgt_summary": "Files-11, also known as \"on-disk structure\", is the file system used by Digital Equipment Corporation OpenVMS operating system, and also (in a simpler form) by the older RSX-11. It is a hierarchical file system, with support for access control lists, record-oriented I/O, remote network access, and file versioning.", "id": 11654}
{"src_title": "Lesly de Sa", "tgt_title": "Lesly de Sa", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Je odchovanec klubu AFC Ajax, kam přišel v průběhu mládeže z týmu SV Argon.", "section_level": 1}, {"title": "AFC Ajax.", "content": "V průběhu ročníku 2011/12 se propracoval do prvního mužstva. V dresu Ajaxu debutoval 21. září 2011 v utkání nizozemského poháru proti klubu VV Noordwijk, na hřiště přišel ve 31. minutě a svým gólem pomohl k výhře 3:1. Svůj první ligový zápas za Ajax odehrál v devátém kole hraném 20. 12. 2012 proti Heraclesu Almelo (remíza 3:3), na hřiště přišel v 77. minutě. Jednalo se o jeho jediný ligový start v ročníku 2012/13, ve kterém se zasloužil o zisk mistrovského titulu v Eredivisie.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "V létě 2013 se podílel na zisku nizozemského Superpoháru. S Ajaxem se představil ve skupinové fázi Ligy mistrů UEFA 2013/14, kde ve skupině H číhali soupeři FC Barcelona (Španělsko), AC Milán (Itálie) a Celtic FC (Skotsko). Tým skončil s osmy body na třetím místě a kvalifikoval se do play-off Evropské ligy UEFA 2013/14, De Sa odehrál v základní skupině dvě střetnutí. V jarním šestnáctifinále EL narazil Ajax na celek FC Red Bull Salzburg z Rakouska, se kterým po prohrách 1:3 a 0:3 vypadl. De Sa nastoupil pouze v odvetě hrané na půdě Salzburgu.  Svůj první a zároveň jediný gól v sezoně dal 28. 9. 2013 proti mužstvu Go Ahead Eagles (výhra 6:0), v 50. minutě zvyšoval na 2:0. Na jaře 2014 došel s Ajaxem až do finále nizozemského poháru, kde klub podlehl v zápase hraném v Rotterdamu týmu PEC Zwolle v poměru 1:5. Celkem odehrál v lize 12 utkání a zasloužil se o obhajobu titulu.", "section_level": 3}, {"title": "Go Ahead Eagles (hostování).", "content": "Před sezonou 2014/15 jeho kroky směřovaly do mužstva Go Ahead Eagles, kam odešel hostovat. První ligový start si připsal 10. srpna 2014 v úvodním kole proti klubu FC Groningen (prohra 2:3), na hrací ploše vydržel do 82. minuty a předtím se mu povedlo skórovat. Během roku nastoupil k 16 ligovým střetnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Willem II Tilburg (hostování).", "content": "V červenci 2015 zamířil na další hostování, tentokrát do celku Willem II Tilburg. Ligový debut v dresu Tilburgu si odbyl v prvním kole hraném 9. srpna 2015 proti týmu Vitesse (remíza 1:1), odehrál 78 minut. Za celé své působení nastoupil v lize k 18 zápasům.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Koncem května 2016 přestoupil z Ajaxu jako volný hráč (zadarmo) na Slovensko, kde se upsal Slovanu Bratislava. S vicemistrem ze sezóny 2015/16 Fortuna ligy podepsal čtyřletý kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "Se Slovanem se představil v 1. předkole Evropské ligy UEFA 2016/17 proti albánskému mužstvu KF Partizani. První zápas skončil bezbrankovou remízou, ale odveta v Senici se neuskutečnila. Partizani bylo přesunuto do druhého předkola Ligy mistrů UEFA 2016/17 na místo tehdejšího albánského mistra KF Skënderbeu Korçë vyloučeného kvůli podezření z ovlivňování zápasu a Slovan postupil automaticky do dalšího předkola. Ve druhém předkole De Sa nehrál, Slovan remizoval 0:0 a prohrál 0:3 s klubem FK Jelgava z Lotyšska a vypadl.  Ligovou premiéru odehrál za mužstvo 24. 7. 2016 proti ViOnu Zlaté Moravce - Vráble (výhra 3:2), na hrací plochu přišel v 72. minutě místo Františka Kubíka. Svůj první gól v dresu Slovanu vsítil ve 12. kole proti týmu FK Senica, když v 90. minutě zvyšoval na konečných 2:0. V sezoně 2016/17 se podílel na zisku domácího poháru, přestože ve finále hraném 1. května 2017 proti tehdy druholigovému týmu MFK Skalica nenastoupil. Jeho spoluhráči porazili soupeře v poměru 3:0. Celkem v ročníku odehrál 18 ligových utkání.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/18.", "content": "Se Slovanem postoupil přes arménské mužstvo FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský klub vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s týmem Lyngby BK z Dánska. 12. srpna 2017 jej vedení z důvodu dlouhodobě neuspokojivých výkonů přeřadilo stejně jako jeho krajana Rubena Ligeona do juniorky, De Sa zároveň dostal svolení hledat si nové působiště.", "section_level": 3}, {"title": "FC Oss (hostování).", "content": "Koncem srpna 2017 odešel na hostování do nizozemského druholigového klubu FC Oss.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 2. září 2017", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lesley Dumas de Sa je bývalý mládežnický reprezentant Nizozemska, nastupoval za výběry od kategorie U15 do U21.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesly Dumas de Sa uváděný jako Lesley de Sa (* 2. dubna 1993, Mijdrecht) je nizozemský fotbalový záložník a bývalý mládežnický reprezentant angolského původu, od července 2016 hráč slovenského mužstva ŠK Slovan Bratislava, od září 2017 na hostování v klubu FC Oss. Může nastoupit na obou krajích zálohy.", "tgt_summary": "Lesly de Sa (born 2 April 1993) is a Dutch professional football player of Angolan descent, who plays as a right winger for ŠK Slovan Bratislava in the Fortuna Liga. Previously, he played for Willem II, on loan from Ajax, in the Dutch Eredivisie.", "id": 1792133}
{"src_title": "Matthew Vaughn", "tgt_title": "Matthew Vaughn", "src_document": [{"title": "Filmová kariéra.", "content": "Po absolvování buckinghamské Stowe Schoolrok cestoval rok po světě a usadil se v kalifornském Los Angeles, kde začal profesní kariéru na pozici asistenta režie. Po návratu do rodného Londýna nastoupil ke studiu antropologie a antické historie na University College London. Po několika týdnech však vysokoškolských studií zanechal.  Ve věku dvaceti pěti let produkoval thriller \"Nevinný spánek\" (1995), v hlavních rolích s Annabellou Sciorrovou a Michaelem Gambonem, který zaznamenal minimální divácký ohlas.  Následně pokračoval produkční prací na třech snímcích přítele Guye Ritchieho. Prvním se stal \"Sbal prachy a vypadni\", jehož finanční úspěch vynesl každému z nich 9 miliónů liber. Druhým v pořadí byl \"Podfu(c)k\" a třetím pak \"Trosečníci\". Tento film získal anticenu Zlatá malina v kategorii nejhorší film.  V roce 2004 režijně debutoval krimikomedií \"Po krk v extázi\" s Danielem Craigem v titulní postavě rozvážného drogového obchodníka. Pozitivní recenze vedly k jeho režijnímu obsazení do projektu \"\". Dva týdny po zveřejnění této informace však projekt opustil. Později se velmi kriticky vyjádřil na adresu režiséra Bretta Ratnera, jenž jej nahradil.  Jako režisér natočil fantasy \"Hvězdný prach\" a komedii \"Kick-Ass\" podle stejnojmenné komiksové předlohy Marka Millara. K oběma projektům napsal scénář s Jane Goldmanovou.  V květnu 2010 jej studio 20th Century Fox potvrdilo jako tvůrce dalšího z pokračování o superhrdinovi v akčním sci-fi \"\". Premiéra se uskutečnila 1. června 2011. Poté uzavřel smlouvu na jeho sequel nazvaný \"\". Režii ovšem přenechal Bryanu Singerovi, jenž natočil první dva díly X-Menovské série. U filmu nadále setrval na pozici producenta.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se roku 1971 v Londýně. Od dětství se domníval, že je jeho otcem americký oscarový herec Robert Vaughn, s nímž měla matka Kathy Ceatonová krátký poměr. Následné pátrání však určilo za biologického otce George de Vere Drummonda, anglického aristokrata, kmotřence krále Jiřího VI. Od dětství nosil příjmení Vaughn, které používá i v uměleckém světě. V civilním životě jeho příjmení zní de Vere Drummond.  V květnu 2002 se v suffolckém Shimplingu oženil s německou supermodelkou Claudií Schifferovou, s níž má tři děti. Rodina žije v Suffolku a Notting Hillu.  Po událostech se stalkery (manželky), kteří pronikli do rodinného obydlí, najal k ochraně sídla bývalé vojáky z řad Gurkhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew de Vere Drummond, rodným jménem Matthew Allard Robert Vaughn, v uměleckém světě známý jen jako Matthew Vaughn (* 7. března 1971 Londýn) je britský filmový producent, scenárista a režisér. Produkoval Ritchieho snímky \"Sbal prachy a vypadni\" (1998) a \"Podfu(c)k\" (2000). Režijně se podílel na filmech \"Po krk v extázi\" (2004), \"Hvězdný prach\" (2007), \"Kick-Ass\" (2010) či \"\" (2011).", "tgt_summary": "Matthew Allard Robert Vaughn (born 7 March 1971) is an English film producer, director, and screenwriter. He has produced films including \"Lock, Stock and Two Smoking Barrels\" (1998) and \"Snatch\" (2000), and directed \"Layer Cake\" (2004), \"Stardust\" (2007), \"Kick-Ass\" (2010), \"\" (2011), \"\" (2014), and its sequel \"\" (2017).", "id": 968067}
{"src_title": "Dlouhé rozptýlené jaderné elementy", "tgt_title": "Long interspersed nuclear element", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "První popis přibližně 6.4 kb dlouhé sekvence pocházející z LINE elementu publikovali J. Adams et al. v roce 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Typy LINE elementů.", "content": "LINE-1/L1-element je jediný LINE element, který je v lidském genomu doposud aktivní. Nachází se u všech savců. Nicméně pozůstatky L2 a L3 LINE elementů se v lidském genomu nacházejí také.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Typický L1 element je přibližně 6000 bp (párů bází) dlouhý. Je tvořen dvěma nepřekrývajícími se otevřenými čtecími rámci (open reading frames, ORF), které jsou rámovány nepřekládanými oblastmi (\"untranslated regions\" - UTRs) a TSD (\"target site duplication\" - duplikace cílového místa) sekvencemi.", "section_level": 1}, {"title": "První ORF.", "content": "První otevřený čtecí rámec kóduje RNA-vážící protein o délce 500 aminokyselin o molekulové hmotnosti 40 kDa. Tato bílkovina obsahuje motiv leucinového zipu a funguje jako chaperon.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý ORF.", "content": "Druhý otevřený čtecí rámec kóduje bílkovinu o molekulové hmotnosti 150 kDa, která funguje jako endonukleáza a reverzní transkriptáza.", "section_level": 2}, {"title": "UTR (nepřekládaná oblast).", "content": "5' nepřekládaná oblast (UTR) L1 elementu obsahuje silný interní promotor pro RNA polymerázu II ve směru transkripce a slabší promotor proti směru transkripce.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "Prvotní analýza sekvence lidského genomu zjistila, že LINE elementy tvoří 21% celého genomu a počet jejich kopií je přibližně 850000. Neautonomní SINE elementy, které závisí při své proliferaci na L1 elementech tvoří 13% lidského genomu při počtu kopií okolo 1,5 milionu.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus propagace.", "content": "LINE elementy se šíří mechanismem reverzní transkripce zahajované cílovou DNA. Tento mechanismus byl poprvé popsán pro R2 bource morušového: R2 element (v našem případě ORF2) rozštěpí jeden z DNA řetězců v cílovém místě, čímž se uvolní 3'OH skupina pro R2 (ORF2) reverzní transkriptázu pro zahájení reverzní transkripce LINE RNA transkriptu. Po reverzní transkripci dochází k odštěpení původního cílového řetězce a integraci nově vytvořené cDNA.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace LINE aktivity.", "content": "Hostitelské buňky mohou regulovat L1 retrotranspoziční aktivity např. pomocí mechanismu RNA interference, kdy siRNA (malá interferující - \"small interfering\" RNA) odvozená od L1 sekvence vede k supresi L1 retrotranspozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dlouhé rozptýlené jaderné elementy (Long interspersed nuclear elements - LINEs) jsou několik kbp (tisíc párů bází) dlouhé repetitivní DNA sekvence, patřící do skupiny non-LTR retrotranspozonů, tj. transpozonů (pohyblivých DNA sekvencí), které při svém pohybu v rámci genomu (transpozici) používají přechodný přepis do RNA. Jedná se o autonomní transpozony, to znamená, že si samy kódují proteiny potřebné k transpozici. Jsou široce rozšířenou součástí genomu mnoha eukaryot, např. v lidském genomu tvoří asi 21%.", "tgt_summary": "Long interspersed nuclear elements (LINEs) (also known as long interspersed nucleotide elements or long interspersed elements) are a group of non-LTR (long terminal repeat) retrotransposons that are widespread in the genome of many eukaryotes. They make up around 21.1% of the human genome. LINEs make up a family of transposons, where each LINE is about 7,000 base pairs long. LINEs are transcribed into mRNA and translated into protein that acts as a reverse transcriptase. The reverse transcriptase makes a DNA copy of the LINE RNA that can be integrated into the genome at a new site.", "id": 1649022}
{"src_title": "Pieter Brueghel mladší", "tgt_title": "Pieter Brueghel the Younger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pieter Brueghel mladší se narodil v roce 1564 v Bruselu jako nejstarší syn slavného holandského malíře 16. století Pietera Brueghela (známého jako „sedlák Brueghel“) a Mayken Coecke van Aelst. Jeho otec zemřel v roce 1569, kdy bylo Pieterovi pět let. Po smrti matky v roce 1578 se o Pietera, jeho bratra Jana Brueghela staršího (také známého jako „sametový Brueghel“, „Paradise Breughela“ a „Flower Brueghel“) a jejich sestru Marii starala jejich babička Mayken Verhulst. Mayken Verhulst byla vdova po malíři Pieterovi Coecke van Aelst. Podle vlámského životopisce počátku 17. století Karla van Mandera byla jejich babička Mayken Verhulst možná první učitelkou jejích vnuků. Rodina Brueghelů se přestěhovala z Antverp do Německa někdy po roce 1578 a Pieter možná vstoupil do studia malíře Gillise van Coninxloo [1540-1607]. Jeho učitel opustil Antverpy v roce 1585 a v registrech 1584/1585 cechu Svatého Lukáše (Guild of Saint Luke), je \"Peeter Brugel\" je uveden jako nezávislý umělec.  Dne 5. listopadu 1588 se Pieter oženil s Elisabeth Goddeletovou. Pár měl sedm dětí. některé zemřely v raném věku, syn Pieter se stal také malířem jako Pieter Breughel mladší III. Pieter Brueghel mladší měl velké studio v Antverpách, které produkovalo především kopie obrazů jeho otce pro místní trh a také po export. Přesto byl Pieter často ve finančních potížích, možná kvůli pití. Měl nejméně 9 žáků včetně Franse Snyderse a Andriese Danielse. Zemřel v Antverpách ve věku 72 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pieter Brueghel mladší maloval krajiny, náboženská témata, zobrazoval přísloví a vesnické scény. Namaloval několik květinových zátiší. Jeho žánrové obrazy rolníků zdůrazňují malebnou krajinu a u některých byla zaznamenána chybějící jemnost a humanismus Pietera Brueghela staršího. ve své dílně vytvořil mnoho kopií nejslavnějších kompozic jeho otce, jehož jméno a dílo byly sice v 18. a 19. století pozapomenuty, ale znovu objeveny byly v první polovině 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Původní práce.", "content": "Pieter Brueghel mladší vytvořil originální díla z velké části ve stylu svého otce. Jeho obrazy jsou aktivní, odvážné, plné světla a přizpůsobené stylu 17. století. Jeden z umělcových nejúspěšnějších originálních obrazů je \"The Village Lawyer\" někdy nazývaný také \"Daňová kancelář, Placení desátků, Špatný právník a Úřad notáře\". Různé názvy díla naznačují, že v 17. století bylo interpretováno různými způsoby. Titul \"Občanský advokát\" je pravděpodobně nejvhodnější, protože osoba za stolem má pokrývku hlavy jako právník, výběr daní se obvykle v takovém prostředí neprovádí a papíry na stole vypadají jako žádosti a vyhlášky. Obraz ukazuje umělcův zájem o vesnický život. Obraz také ukazuje, že rolníci, přicházejí s dary jako jsou kuřata a vejce aby potěšili právníka, což byla běžná praxe, zatímco daně,tzv. desátky, byly placeny v obilí. Existuje 19 podepsaných a datovaných verzí této práce vznikých mezi roky 1615 a 1622 z asi 25 originálů a 35 pochybných verzí. Dalším originálním obrazem Pietera Brueghela mladšího je Whitsun Bride (Svatodušní nevěsta), který je znám alespoň v pěti verzích. Námětem obrazu je vlámský zvyk vybrat a korunovat královnu letnic při příležitosti svatodušních svátků. Toto dílo se ve stylu a barvě jasně odlišuje od práce otce. Obraz používá jasné barvy, rumělku, modozelené postavy a modrou oblohu. Další originální kompozice od Pietera Brueghela mladšího jsou čtyři malé \"tondos\", kruhové obrázky, zde zastupující čtyři etapy řeky (Four Stages of the River). Vzhledem k tomu, že jeho styl se nijak nevyvíjel, je těžké sestavit chronologii jeho prací. V mnoha případech není jasné, jestli je to kompozice Pietera Brueghela mladšího nebo kopie díla jeho otce. Zanechal především velké množství kopií obrazů svého otce, jeho vlastních maleb se dochovalo málo. Jde především o žánrové scény z posvícení nebo krajiny oživené lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Kopie.", "content": "Pieter Brueghel mladší také kopíroval slavné kompozice svého otce technikou nazvanou \"pounce art - pouncing\". Tato rozsáhlá aktivita byla možná jen díky jeho velké, dobře organizované umělecké dílně. Srovnání některých kopií s originály odhaluje rozdíly, a to jak z hlediska barvy, tak i vynechání nebo doplnění určitých detailů. To může znamenat, že kopista změnil některé části, někdy na základě kopie výtisků originálních děl, než samotného originálu. Přestože Pieter Brueghel mladší neměl vždy přístup k původním obrazům svého otce, měl přístup k nyní ztraceným kompozičním kresbám a návrhům, které jeho otec vytvořil a pak je přenesl na desku s využitím pouncingu.  Jedním z nejčastěji kopírovaných děl jeho otce byla \" Zimní krajina s bruslaři\" a \"Pták v pasti (Bird-trap)\". Tuto práci reprodukoval Pieter Brueghel mladší a jeho dílna alespoň 60krát. Z těchto kopií je 10 podepsaných a 4 jsou datovány (1601, 1603, 1616 a 1626). Další populární dílo Pietera staršího bylo \"Uctívání mudrců ve sněhu (Adoration of the Magi in the Snow)\" jehož Pieter Brueghel mladší a jeho dílna vyrobily asi 30 kopií. Jeho umělecká dílna také vyprodukovala ne méně než 25 kopií díla Pietera Brueghela staršího \" Kázání sv. Jana Křtitele\". Originál pravděpodobně pochází z roku 1566. Některé z těchto kopií jsou podepsané a datované. Kvalita a velký počet verzí od obrazů Brueghela mladšího naznačují, že skutečně ovládal styl jeho otce. Historikové míní, že původní obraz Brueghela staršího odrážel náboženské rozpory v Nizozemsku kolem let 1560 a připomínal tajná kázání tehdejších protestantských reformátorů. Pieter mladší změnil některé detaily na originálním díle jeho otce. Některé verze například vynechaly neidentifikovanou postavu vousatého muže v černém obleku, který byl obrácen k divákovi. Vynechání tohoto detailu se zdá, že je potvrzením spekulace, že jeho přítomnost v původní kompozici nebyla náhodná. Výrazná tvář této postavy naznačuje, že to může být portrét samotného umělce nebo patron, který tuto zakázku objednal. Kristova postava byla často označována buď jako šedivý muž za levou rukou baptisty nebo jako vousatý muž dále doleva s rukama překříženými. Pokračující popularita obrazu po smrti Pietera Brueghela staršího naznačuje, že i když tento detail ztratil svou politickou naléhavost, stále byl v rozporu s náboženstvím. Kompozice pak pravděpodobně byla spíše brána jako zobrazení lidstva ve své různorodosti rasy, třídy, temperamentu a postojů.  Rozsáhlá produkce kopií otcovy tvorby svědčí o významné poptávce po práci Pietera Brueghela staršího. Zároveň kopie přispěly k popularizaci jaho práce. Bez kopírování jeho syna by veřejnost neměla přístup k dílu Pietera Brueghela staršího, jehož obrazy byly převážně v soukromých sbírkách, jako je císařská sbírka císaře Rudolfa II., nebo Sbírka Farnese v Parmě. Současně Pieter mladší rozšířil repertoár jeho otce prostřednictvím svých vlastních vynálezů a variací na témata jeho otce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pieter Brueghel (či Bruegel) mladší zvaný pekelný Bruegel (1564 Brusel – březen nebo duben 1638 Antverpy) byl vlámský malíř na pomezí renesance a baroka, syn a pokračovatel Pietera Brueghela staršího. Pieter Brueghel mladší je známý kopiemi obrazů svého otce Pieter Bruegel staršího. Jeho ateliér produkoval mnoho obrazů pro místní a zahraniční trh, přispěl tím k mezinárodnímu šíření díla jeho otce. Tradičně byl Pieter Brueghel mladší přezdívaný \"pekelný Brueghel\" nebo \"Hell Brueghel\", neboť se věřilo, že byl autorem několika obrazů s fantazijními náměty ohňů. Tyto obrazy byly nyní připsány jeho bratru Janu Brueghelovi staršímu (1568–1625).", "tgt_summary": "Pieter Brueghel (also Bruegel or Breughel) the Younger (, ; ; between 23 May and 10 October 1564 – between March and May 1638) was a Flemish painter, known for numerous copies after his father Pieter Bruegel the Elder's work as well as his original compositions. The large output of his studio, which produced for the local and export market, contributed to the international spread of his father's imagery.", "id": 2229045}
{"src_title": "Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením", "tgt_title": "Convention on the Rights of Persons with Disabilities", "src_document": [{"title": "Přijetí úmluvy.", "content": "Ke dni 22. května 2014 podepsalo Úmluvu celkem 158 států (92 Opční protokol) a ratifikovalo jí 147 států (82 Opční protokol). V platnost Úmluva vstoupila podle svého článku 45 odst. 2 dne 28. října 2009.  Česká republika Úmluvu podepsala 30. března 2007 a ratifikovala 28. září 2009. Na základě článku 10 Ústavy se stala Úmluva po svém vyhlášení dne 12. února 2010 součástí právního řádu ČR. Česká republika podepsala 30. března 2007 rovněž Opční protokol, ale zatím jej neratifikovala.  Úmluvu 23. prosince 2010 ratifikovala rovněž Evropská unie.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik úmluvy.", "content": "Cesta ke vzniku Úmluvy byla velmi zdlouhavá. Její předchůdkyní byla Deklarace práv zdravotně postižených osob z roku 1975. V té bylo poprvé řečeno, že problematika osob se zdravotním postižením je otázka lidských práv. Z hlediska dnešních požadavků se však nejednalo o dokument, který by zajišťoval lidem s postižením ochranu práv. Teprve po 35 letech snažení samotných lidí s postižením, lidskoprávních a neziskových organizací a výboru International Disability Caucus byl v roce 2006 text Úmluvy schválen a mohl započít proces ratifikace jednotlivými státy.  K vytvoření Úmluvy vedly 4 základní důvody. Prvním z nich bylo zviditelnění problematiky lidských práv osob se zdravotním postižením. Druhým pak značná specifika těchto práv. Běžně je kritizována nepružnost právních norem. Každý jsme něčím specifický a lidé s postižením ještě více. Potřeba vytvořit speciální dokument stanovující, upravující a ochraňující jejich práva byl tedy více než na místě. Dalším důvodem k sepsání Úmluvy bylo vytvořit jednotnou právní úpravu práv osob se zdravotním postižením, jelikož zmínky o těchto právech byly rozptýleny do různých dokumentů. Tím byl např. Světový akční plán pro osoby se zdravotním postižením (1982), Standardní pravidla pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením (1993) a Všeobecná deklarace lidských práv (1948). Čtvrtým důvodem pak bylo získání údajů o problematice osob se zdravotním postižením.", "section_level": 1}, {"title": "Definice osoby se zdravotním postižením.", "content": "Osobou se zdravotním postižením se rozumí osoba mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.", "section_level": 1}, {"title": "Principy a zásady úmluvy.", "content": "Úmluva je založena na třech základních principech, pilířích: 1) prosazovat, 2) chránit a 3) zajistit práva osob se zdravotním postižením.  Zásady Úmluvy jsou následující:", "section_level": 1}, {"title": "Obsah úmluvy.", "content": "Skládá se z preambule a 50 článků. Úmluva připomíná základní práva, jakými jsou rovnost, svoboda, nediskriminace, dodržování lidských práv a právo na vzdělání. Konkrétně v jednotlivých článcích vypichuje práva žen se zdravotním postižením, které se často stávají terčem zneužívání a práva dětí se zdravotním postižením, které by měly mít stejná práva a možnosti jako ostatní děti. Článek 23 odst. 3 uvádí následující: „Státy zajistí, aby děti se zdravotním postižením měly rovná práva na život v rodinném prostředí“. Článek 8 pak ukládá zvyšování povědomí veřejnosti, s cílem vychovávat k vnímavosti k právům osob se zdravotním postižením, jejich pozitivnímu vnímání, podporování uznání, dovedností, zásluh a schopností. Úmluva nezapomíná ani na přístupnost služeb, rovnost před zákonem a ochranu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání zmíněnou v článku 15. Jako i jiní lidé mají mít lidé s postižením volný přístup k informacím, poskytnutý formou odpovídající jejich potřebám a možnost zapojit se do společnosti. Státy se zavazují plně podporovat a vytvářet podmínky pro dodržování a prosazování těchto práv a v neposlední řadě přijmout účinná a odpovídající nařízení a opatření k odstranění diskriminace osob se zdravotním postižením ve všech záležitostech týkajících se manželství, rodiny, rodičovství a osobních vztahů.", "section_level": 1}, {"title": "Opční protokol.", "content": "K Úmluvě byl přijat Opční protokol, který má 18 článků. Opční protokol je dokument zaručující osobám se zdravotním postižením možnost podání stížnosti, pokud stát nedodržuje závazky plynoucí z Úmluvy. Stížnost může podat i osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům. Dotyčný by si nejdříve měl podat žalobu k soudu, pokud by však řízení trvalo dlouho či neúspěšně, může stížnost podat k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením.", "section_level": 1}, {"title": "Monitorování práv podle úmluvy v České republice.", "content": "V květnu 2018 zahájil po dlouhém procesu legislativního zakotvení svou činnost Poradní orgán veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením, zřízený podle čl. 33 úmluvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (anglicky Convention on the Rights of Persons with Disabilities) byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006 a vstoupila v platnost 3. května 2008. Jménem České republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. března 2007. Tato Úmluva nezavádí žádná nová specifická práva, je založena na principu rovnoprávnosti, zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.", "tgt_summary": "The Convention on the Rights of Persons with Disabilities is an international human rights treaty of the United Nations intended to protect the rights and dignity of people with disabilities. Parties to the Convention are required to promote, protect, and ensure the full enjoyment of human rights by people with disabilities and ensure that they enjoy full equality under the law. The Convention has served as the major catalyst in the global movement from viewing people with disabilities as objects of charity, medical treatment and social protection towards viewing them as full and equal members of society, with human rights. It is also the only UN human rights instrument with an explicit sustainable development dimension. The Convention was the first human rights treaty of the twenty-first century.", "id": 2369854}
{"src_title": "Psyché (Lully)", "tgt_title": "Psyché (opera)", "src_document": [{"title": "Vznik a první představení.", "content": "Psyché, Molièrova hra \"(na jejímž sepsání se podíleli i Pierre Corneille, Philippe Quinault a Lully, který vytvořil hudební intermèda)\" z roku 1671, sepsaná podle Proměn \"(příběh o Amorovi a Psyché)\" od Lucia Apuleia, byla adaptována Thomasem Corneillem jako libreto pro Lullyho novou operu, která měla obsahovat pět dějství a prolog \"(stejně, jako většina ostatních Lullyho oper)\".  Podle \"Mercure Galant\", což byl dobový literární časopis, trvalo vytvoření \"Psyché\" pouhé tři týdny. Přestože není možné toto tvrzení ověřit, je důvodné se domnívat, že byl Lully při skládání této opery velice ve spěchu, o čemž svědčí použití \"intermèd\" z Molièrovy \"Psyché\". Protože se tato \"intermèda\" setkala před sedmi lety s velkým úspěchem, mohl Lully jejich použitím a příslibem znovu použít \"plainte italienne\" a závěrečný \"divertissement\" přilákat více diváků do divadla.  Lullyho obvyklý libretista Philippe Quinault byl v roce 1678 v nemilosti u dvora, kvůli aféře s operou Isis, a proto připadl úkol vytvořit libreto Thomasi Corneillovi. Ten měl vycházet z Molièrovy hry, nicméně bylo velmi obtížné zpracovat divadelní text pro operu. Ve výsledku je zde malé syntéza s původním textem.  Je možné se domnívat, že na libretu spolupracoval Corneillův synovec de Fontenelle. Není však možné ověřit informaci, zda se de Fontenelle podílel, nebo ne. Všechny zdroje hovoří o tom, že autorem je Thomas Corneille bez účasti svého synovce. Ten však později zařadil libreto mezi svá kompletní díla, bez sebemenší zmínky o účasti svého strýce, s tím, že žádné z tří dalších Corneillových libret se v jeho seznamech děl neobjevuje. V současné době není možné zjistit zda se de Fontenelle podílel na libretu \"Psyché\", stejně tak není pravděpodobné, že by měl být pouze on autorem.  Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal, hranou herci z Národní Pařížské opery.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "\"Psyché\" nebyla hrána přímo u královského dvora a v pařížské opeře byla po první inscenace uvedena již jen dvakrát, a to v letech 1703 a 1713.  Vedle Paříže byla \"Psyché\" uvedena již po Lullyho smrti v Lyonu roku 1698 a v Marseille roku 1734. Mimo Francii se hrála u dvora brunšvického vévody Antona Ulricha ve Wolfenbüttelu, poprvé v srpnu roku 1686 a ještě v roce 1719. Výjimečné je uvedení \"Psyché\" ve vévodském divadle v Modeně roku 1687; v letech 1696 a 1708 se patrně hrála v Bruselu a podle zachované partitury s poznámkami ji ještě před rokem 1686 uvedli rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.  První novodobou inscenaci uvedli na Festivalu v Aix-en-Provence dne 25. července 1987 dirigent Jean-Claude Malgoire a režisér Jean-Claude Penchenat. Jen poloscénickou podobu nastudoli dirigent William Christie a režisér Jean-Marie Villégier roku k 20. výročí souboru Les Arts Florissants; představení se konala v divadlech v Cherbourgu, Bordeaux, Caen, Lyonu a nakonec v pařížské Opéra-Comique. V rámci festivalu Boston Early Music Festival nastudovalo roku 2007 \"Psyché\" divadlo Cutler Majestic Theatre a uvedlo ji v Bostonu a v Great Barringtonu (dirigovali Paul O'Dette et Stephen Stubbs, režii měl Gilbert Blin). Koncertní provedení představil roku 2010 barokní soubor „Les Muses s'aMusent“ v luteránském kostele svatého Petra v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy a hlasy.", "content": "\"Prolog:\"  \"Tragédie:\"", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prolog.", "content": "(Nádherné nádvoří na mořském pobřeží) Na scéně jsou bohyně květů Flora se svou družinou nymf, bůh strom. a ovoce Vertumnus s družinou dryád a sylvánů a bůh vod Palaemon s družinou řek a najád. Flora – k níž se přidávají i ostatní božstva – oznamuje, že čas války byl přerušen díky největšímu z králů a nastává období míru, proto žádá Venuši, aby sestoupila na zem k hrám (zpěv Flory \"Ce n'est plus le temps de la guerre\" a sbor \"Nous goûtons une paix profonde\"). Vetumnus a Palaemon zpívají o slastech lásky (dialog-duet \"Rendez-vous, beautés cruelles\"). Zatímco božstva tančí menuet, i Flora vyzývá všechny, aby užívali plodů lásky v době mladosti (\"Est-on sage dans le bel âge\"). Po tomto vzývání Venuše sestoupí na velkém oblaku na zem; není však vyrušením potěšena a má špatnou náladu. Pojala ji žárlivost na smrtelnici Psyché, jež svou krásou lidi tak uhranula, že ji uctívají namísto bohyně lásky a Venušiny oltáře zůstávají prázdné. Posílá proti všechny pryč a pak ukládá svému synu Amorovi, aby se za ni na Psyché pomstil tím, že jí přinese toho nejnehodnějšího manžela (recitativ \"Pourqoi du ciel m'obliger à descendre?\"). Amor odlétá splnit příkaz své matky.", "section_level": 2}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Příjemná krajina v podhůří) Královské dcery Aglaure a Cidippe se radují, že jejich země již brzy přestane být sužována ukrutným hadem; jejich sestra Psyché má dnes učinit bohům požadovanou oběť. Obě ženy přemýšlejí, proč se krásná Psyché dosud odolává lásce, a předpovídají, že to již nemůže dlouho trvat (dialog s árií Aglaure \"Après un temps plein d'orages\" a áriemi Cidippe \"Tout succède à nos désirs... Il est un fatal moment\"). Tu přichází zasmušilý Lychas. Sděluje princeznám, že věštba požaduje, aby uražené Venuši byla obětována sama Psyché. Král se prý snažil tuto věštbu udržet v tajnosti, ale velekněz ji veřejně vyhlásil; jediný, kdo o ní ještě neví, je právě krásná princezna. Obě sestry komentují, jak je nebezpečné přijímat pocty, které by měly patřit bohům (duet \"Ah! qu'il est dangereux\"), a všichni tři bědují nad osudem Psyché (tercet \"Pleurons, pleutrons, en de si grands malheurs\"). Dva muži a jedna žena z lidu rovněž oplakávají oblíbenou princeznu (italský žalozpěv \"Deh, piangete al pianto mio\").  Nic netušící Psyché přichází; překvapeně se ptá sester, proč vzdychají, ale ty nenacházejí sílu jí cokoli říci a se slovy lítosti se vzdalují. Teprve král, její otec, jí prozradí, co po ní věštba požaduje: aby byla připoutána zde na skálu a vydána na pospas hadu. Král je odhodlán vzdorovat příkazu bohů, ale Psyché se rozhodne obětovat pro veřejné blaho. Vystoupí na skálu a vzápětí ji odnesou čtyři zefyrové, zatímco král naříká nad osudem své nejmilejší dcery.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Nádherný, dosud rozestavěný palác) Vulkán dává pokyny osmi Kyklopům, jak dohotovit honosný palác. Přilétá Zefyr se vzkazem od zadavatele stavby, Amora, který si přeje, aby byl palác co nejrychleji dokončen: Psyché již sem byla přinesena a nyní spí na trávníku v blízké zahradě (árie \"Psyché mérite bien une ardeur si fidèle\"). Vulkán je potěšen zprávou, že palác se staví pro Psyché: nejen že sám obdivuje její kouzlo, ale navíc jej hřeje pomyšlení, že svým úsilím ve prospěch krásné princezny rozhněvá svou nevěrnou manželku Venuši. Zafyr jej varuje před takovými myšlenkami: ať se činí ve prospěch Amora a Psyché, ale na pomstu Venuši ať raději zapomene, to v manželství nic neřeší (árie \"Faites tout pour l'Amour, et rien contre Vénus\"). Vulkán pobízí Kyklopy do práce a i oni staví o to radostněji, když ví, že je to pro nádhernou dívku (pochod Kyklopů a árie Vulkána \"Dépechez, préparez ces lieux\").  Venuše sestupuje na svém voze a vyčítá manželovi, že se staví na stranu její smrtelné nepřítelkyně. Ten se jí ptá, odkdy že žijí v tak harmonickém manželství, aby si činila nárok na jeho bezvýhradnou podporu. Venuše si stěžuje na to, jak muž rychle ztrácí lásku, když se stane z manžela milencem (árie \"Ah, que l'amour est promptement guéri\"). Vulkán poznamenává, že jeho manželka jednak zná rozdíl mezi manželem a milencem velmi dobře z vlastní zkušenosti, jednak by měla být ráda, že Psyché věnuje jen svou práci a nic více. Rozzlobená Venuše odlétá a doufá, že se jí podaří lépe ukáznit svého syna.  Brzy poté je plác dokončen a Psyché v něm procitá. Je příjemným prostředím překvapena a znejistěna a volá hada, jemuž byla obětována, aby si přišel pro její život. Ozve se však krásná hudba a Psyché slyší nejprve zefyry zpívat o lásce (duet \"Aimez, il n'est de beaux ans\"), pak se ozve i její únosce; nedokázal ji odevzdat netvorovi, protože se do ní zamiloval, jakmile ji spatřil. Nemůže jí říci své jméno ani se před ní objevit ve své božské podobě, svoluje však, že se jí objeví v podobě smrtelníka – krásného mladého muže. Psyché ihned podléhá lásce (dialog a duet \"Et bien, Psyché, des cruautés du sort... Ah, qu'en amour le plaisir est charmant\"). Ale na její žádost o to, aby se jí dal poznat, musí Amor zopakovat, že mu věštba zakazuje říci své jméno i ukázat svou pravou podobou, i když jinak Psyché ujišťuje svou láskou (recitativ a árie \"C'est à regret que je me tais... Ce n'est pas comme un dieu que je prétends paraître\"). Psyché je pro tento okamžik spokojena a nymfy, amorci a zefyrové jim tančí a zpívají o všemoci lásky (divertissement s tercetem nymf \"Aimable jeunesse\").", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Nejnádhernější komnata Amorova paláce, s výklenkem za závěsem) Venuše si s nelibostí prohlíží palác postavený po svou sokyni (recitativ \"'Pompe que ce palais de tous costes étale\"). Když vejde Psyché, vydává se bohyně za Amorovu služebnou, které se má starat o princeznino pohodlí. Psyché se í svěřuje s tím, jak se jí dotýká milencova nedůvěra (árie \"Vous n'êtes pas les plus heureux\"). Venuše jí jakoby zdráhavě prozradí, že pravou tvář svého hostitele může uzřít, pokud nahlédne za závěs, a přenechává jí lampu. Psyché s lampou nahlédne do výklenku a poznává Amora v tradiční podobě okřídleného dítěte (recitativ \"À la fin je vais voir mon destin éclairci\"). Je jeho líbezností okouzlena, záblesk lampy však Amora probudí a ten prchá.  Palác vmžiku zmizí a promění se v nehostinnou poušť. Psyché marně volá Amora zpět (recitativ \"Arrêtez, cher amant, où fuyez-vous si vite?\"). Objevuje se jí Venuše, vychutnává svou pomstu a vyčítá smrtelnici, že si činila nárok na jejího božského syna. Psyché se snaží odvrátit její hněv a argumentuje tím, že přece Amorovi by žádný smrtelník – a tedy ani ona – nemohl odolat. Venuše dává Psyché za úkol, aby jí přinesla z podsvětí od Proserpiny schránku s kosmetickými prostředky, pak možná její hněv vůči nešťastné princezně poleví. Psyché její rozkaz nejprve nehodlá vykonat, protože ani usmířená Venuše by jí nevrátila Amora zpět, a raději chce ukončit svůj život tím, že se utopí v řece (recitativ \"Vous m'abandonnez donc, cruel et cher amant?\"). Řeka ji však zachrání a namísto utopení Psyché slibuje, že ji na vlnách odnese až k vchodu do podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "4. dějství.", "content": "(Síň v Proserpinině paláci) Psyché sestoupila do podsvětí. Temné a truchlivé prostředí ji leká. Psyché vypráví stínům svůj politováníhodný osud (recitativ \"Par quels noirs et fâcheux passages... Vous, que ces demeures affreuses\"). Brzy se na ni však sesypou podsvětní démoni a v cestě se jí snaží zabránit tři furie, když se ale Psyché neoblomně dožaduje rozhovoru s Proserpinou, vyšlou furie své královně vzkaz; mezitím však vyděšené Psyché ukazují všechny hrůzy podsvětí (scéna Psyché a tří furií \"Où penses-tu poter tes pas... Non, n'attends rien de favorable... Cependant montrons-lui ce que ces lieux terribles\"). Objevují se dvě nymfy z řeky Acherón: na Amorův pokyn se Merkur přimluvil u Proserpiny a nymfy přinášejí Psyché schránku, pro kterou přišla. Psyché vidí, jak Láska (Amor) ulehčuje její utrpení (árie \"Ah, que mes peines sont charmantes\") a nymfy potvrzují, že i peklo se musí podřídit příkazům Lásky (duo \"L'amour anime l'univers\"). Posílají démony pryč a vyvádějí Psyché z podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "5. dějství.", "content": "(Venušiny zahrady) Psyché dorazila k Venuši. Protože se však bojí, že ji strastiplná cesta do podsvětí ukrátila na kráse, chce využít prostředků z Proserpininy skříňky (recitativ \"Si je fais vanité de ma tendresse extrême\"). Ze schránky vyvane smrt a Psyché klesá. Přichází Venuše a zlomyslně se raduje; protože by však náhlá smrt nebyla pro její opovážlivou sokyni dostatečným trestem, probouzí ji zpět k životu. Psyché volá na pomoc Amora, čímž Venuši dále rozzuří.  Než ta však stačí dokonat svou pomstu, přichází Jupiterův posel Merkur. Amor totiž u Jupitera žaloval na svou matku. Král nebes sice připouští, že řízením Osudu náleží Psyché Venuši, ale Merkurovým prostřednictvím vybízí bohyni ke smíru se svým synem. Venuše se rozhořčeně ptá, zda je Amor tak důležitý pro vesmír a přírodu, že bez něj neexistuje štěstí (árie \"Ah, qu'on laisse ma colère\"), což Merkur zodpovídá kladně (árie \"S'il est quelque bonheur, c'est l'Amour qui l'assure\"). Venuše se nehodlá podřídit, a i když k ní sestoupí i Jupiter, namítá mu, že její božský syn si přece nemůže vzít za ženu smrtelnici. Jupiter tedy vmžiku propůjčí Psyché nesmrtelnost a Venušin odpor ustává. Hromovládce přivádí triumfujícího Amora a je svědkem jeho nového setkání s Psyché (árie Jupitera \"Viens, Amour, tes soupirs emportent la victoire... Aimez sans troubles et sans alarmes\").  Olympští bohové a bůžkové se shromažďují a ve velké slavnosti oslavují tancem a zpěvem lásku (árie Apollona \"Unissons-nous, troupe immortelle\"; sbor \"Celébrons ce grand jour\"; árie Baccha \"Si quelque fois\"; árie Moma \"Je cherche à medire\"; árie Marta \"Mes plus fiers ennemis vaincus ou pleins d'effroi\"; sbor \"Chantons les plaisirs charmants\"; árie Apollona \"Le dieu qui nous engage\"; sbor Múz \"Gardez-vous, beautés sévères\"; árie Baccha \"Admirons le jus de la treille\"; árie Silena \"Bacchus veut qu'on boive à longs traits\"; tercet Silena a dvou satyrů \"Voulez-vous des douceurs parfaites?\"; árie Moma \"Folâtrons, divertissons-nous\"; árie Marta \"Laissons en paix toute la terre\"; a závěrečný sbor \"Chantons les plaisirs charmants\").", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "\"Mercure Galant\" uvádí, že \"Psyché\" byla velice dobře přijata; obecenstvo prý bylo stejně jako v případě jiných Lullyho děl fascinováno hudbou a lidé se podivovali nad tím, že Corneille zvládl libreto napsat za pouhé tři týdny.  Na druhé straně uvádějí \"Frères Parfraict\" ve svém \"Histoire de l'académie royale de musique\", že opera je \"nenapravitelně chladná\", a že \"postava Venuše ničí to malá, co zde zbylo z dvornosti\".  Nicméně, oba tyto názory mohou být zkreslené tím, že Thomas Corneille byl jedním z hlavních redaktorů \"Mercure Galant\", zatímco \"Frères Parfraict\" drželi všechny autory 17. století, kromě Pierre Corneilla, Molièra, Jeana Racina a Philippe Quinaulta.  Robert Fajon, ve své \"Opéra à Paris du Roi Soleil à Louis le Bien-Aimé\", jde dokonce tak daleko, že obvinil Thomase Corneilla, že je zodpovědný za Lullyho „operní selhání“, nicméně, žádnou z Lullyho oper nelze označit za „selhání“.  Je však pravda, že \"Psyché\", nebyla na rozdíl od mnoha jiných Lullyho oper hrána u dvora a byla v následujících letech nastudována pouze dvakrát (jednou v roce 1703 a znovu pak roku 1713, tedy v obou případech až po Lullyho smrti v roce 1687). Opera \"Théseus\", byla pro srovnání nastudována desetkrát a zůstala v repertoáru Národní pařížské opery až do roku 1744.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psyché \"(LWV 56)\" je francouzská opera \"(tragédie lyrique) \"od Jeana-Baptiste Lullyho. Libreto k ní sepsal Thomas Corneille podle Molièrovy původní hry. Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal.", "tgt_summary": "Psyché is an opera (\"tragédie lyrique\") in a prologue and five acts composed by Jean-Baptiste Lully to a libretto by Thomas Corneille (adapted from Molière's original play for which Lully had composed the intermèdes). Based on the love story of Cupid and Psyche, \"Psyché\" was premiered on April 19, 1678 by the Académie Royale de Musique at the Théâtre du Palais-Royal in Paris.", "id": 94306}
{"src_title": "Antanas Škėma", "tgt_title": "Antanas Škėma", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Antanas Škėma se narodil v polské Lodži. Jeho matka byla Polka, otec tam byl odeslán vyučovat. Oficiální datum narození je 29. listopadu 1911, sám spisovatel však za své datum narození uvádí stejný den avšak o rok dříve, tedy 1910. Důvodem je podle jeho slov rozhodnutí jeho otce déle pobírat přídavek na děti. Škėmovy matriční záznamy totiž zůstaly v rodné Lodži.  Do roku 1921 žil s rodiči v Rusku, kam utekli po začátku první světové války, a na Ukrajině, kde zažil Říjnovou revoluci. Poté již rodina přesídlila na Litvu, kde Škėma absolvoval první čtyři roky základní školy v obci Radviliškis a poté gymnázium v Kaunasu. V dětství navštívil Antanas Škėma také Karlovy Vary, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Literárně debutoval Škėma roku 1929, tedy ve svých 18 letech. Toho roku se také rozhodl vstoupit na lékařskou fakultu, kterou po dvou letech však vyměnil za práva. Ani zde studium nedokončil, jelikož v roce 1935 opět přestoupil, tentokrát se rozhodl pro herectví, kde již setrval. V letech 1936 až 1940 působil ve Státní činohře v Kaunasu, následující čtyři roky pak ve vilniuské činohře, kde byla v roce 1943 také nastudována jeho první hra Julijana.  Roku 1938 se oženil, o dva roky se mu a jeho manželce Janině narodila dcera Kristina.  Škėma zažil v Litvě dobu jak sovětské, tak nacistické okupace. V roce 1941 ukázal na své politické smýšlení tím, že se zúčastnil ozbrojeného červnového povstání proti Sovětům. Rok 1944 byl pro Škėmu rokem odchodu z Litvy a přesídlení do Německa. I tam v jistém smyslu pokračoval ve své herecké kariéře, vyšla mu zde i první sbírka povídek. V Německu však nezůstal, roku 1949 emigroval do USA. Tam jako i další intelektuálové v emigraci pracoval manuálně (jako dělník nebo obsluha výtahu), později si našel místo v různých časopiseckých redakcích. Svou emigraci hodnotí Škėma poměrně negativně a skepticky, emigranty (tedy i sebe) označuje za \"druhořadé hrdiny\", jelikož ti prvořadí zůstali v Litvě (a umírali tam).  Antanas Škėma zahynul tragicky roku 1961 při autonehodě.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Škėmova tvorba je charakteristická orientací na mluvené slovo, jakýmsi propojením na herectví. Autor používá hovorové výrazy, výjimkou nejsou ani poněkud drsná vyjádření korespondující s popisovanou situací, emotivnost nebo erotičnost. Tyto prvky jsou považovány za \"módní\" v tehdejší západní, hlavně angloamerické literatuře, která litevského autora ovlivnila. Dále jsou v jeho díle přítomné znaky surrealismu, naturalismu, ironie až grotesky.  Mezi tématy Škėmových děl se objevuje problematika života v exilu, a vůbec život na pozadí historických událostí 20. století (kde nechybí ani autobiografické prvky).  Rádcem, ale také přísným kritikem mu byl další litevský exilový spisovatel Henrikas Radauskas. Přátelské vztahy jej pojily i s autory skupiny Žemė (Země).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Prvním vydaným dílem byla sbírka povídek \"Nuodėguliai ir kibirkštys\" (Uhlíky a jiskry) z roku 1947. Za manifest nové generace litevských exulantů je označována povídka \"Giesmė\" (Píseň) vydaná časopisecky roku 1952. V témže roce vydaná druhá sbírka povídek \"Šventoji Inga\" (Svatá Inga) se zaměřila na do té doby tabuizovaná témata, mezi nimi erotika nebo problém církve. Kromě povídek je Škėma autorem několika dramat. K nejvýznamnějším patří \"Pabudimas\" (Probuzení) z roku 1956 a o rok později vydané drama \"Žvakidė\" (Svícen).  I své nejslavnější dílo napsal Antanas Škėma v exilu ve Spojených státech amerických. Je jím surrealisticko-poetický román \"Balta drobulė\" (do češtiny se název překládá jako Bílý rubáš či Bíle prostěradlo, alternativou může být také Bílé plátno) z roku 1958. Autor se v něm pohybuje mezi několika časovými rovinami, současnost se prolíná se vzpomínkami na dětství nebo na život před odchodem z Litvy. V Litvě bylo toto dílo vydáno nejprve časopisecky roku 1988, poté i knižně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antanas Škėma (29. listopadu 1911, Lodž – 11. srpna 1961, poblíž Chicaga, USA) byl litevský spisovatel exilového období litevské literatury, autor románu \"Balta drobulė\". Do literatury se zapojil jako básník, prozaik, dramatik, kritik nebo publicista, dále byl i hercem a režisérem.", "tgt_summary": "Antanas Škėma (; November 29, 1910 – September 11, 1961) was a Lithuanian writer, playwright, stage actor and director. His best known work is the novel \"White Shroud\" (\"Balta drobulė\").", "id": 1598827}
{"src_title": "Bernardo Bellotto", "tgt_title": "Bernardo Bellotto", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Předpokládá se, že Bernardo Francesco Paolo Ernesto Bellotto se narodil v Benátkách 20. května 1722 jako třetí dítě do rodiny Bellottů. Datum 30. ledna 1720, které je někdy chybně uváděno jako den Bernardova narození, je dnem narození jeho staršího bratra Michiela Bernarda Antonia Eugenia. Jeho otec Lorenzo Antonio Bellotto byl obchodníkem s nemovitostmi. Fiorenza Domenica Canal, malířova matka, byla sestrou známého benátského vedutisty Giovanni Antonia Canala. Jako čtrnáctiletý se začal učit malířským technikám v dílně svého strýce. V roce 1738 se stal členem benátského malířského cechu \"Fraglia dei Pitori\".  Na pozvání hraběte Andrey Geriniho Bellotto navštívil Florencii, aby pro hraběte vytvořil několik obrazů města (1740). V listopadu následujícího roku se v Benátkách oženil s Marií Elisabett Pizorno. Na podzim roku 1742 (15. října) se jim narodil syn Lorenzo Francisco Bellotto, později také malíř a otcův pomocník. Během následujícího roku vzniklo několik kreseb a olejomaleb, jež dokládají, že Bellotto, spolu se strýcem, navštívil oblast Brenta a Padovu. Dále Bellotto pokračoval již sám, aby přes Florencii, Luccu a Livorno dorazil na jaře 1742 do Říma. Ale již v červenci téhož roku se vrátil do Benátek. Vzniklé skicy a kresby Bellotto využil při malbě pohledů na Řím. Vznikla tak řada z části smyšlených pohledů na antické památky města (capriccios), v nichž někteří historici umění vidí autorství Bellottovo, jiní jeho strýce Canaletta.  Od roku 1744 pokračoval v návštěvách italských měst v Lombardii a Piemontu, včetně Verony a Turína. V té době začal královské objednávky signovat svým jménem s přídomkem \"Canaletto\".  V roce 1746 byl pozván do Drážďan jako dvorní malíř saského kurfiřta Augusta III. Polského. V dubnu 1747 Bellotto s rodinou opustil Benátky, aby se do rodného města již nikdy nevrátil. Mezi léty 1747 a 1756 Bellotto namaloval řadu pohledů na Drážďany a později i na město Pirna a pevnost Königstein. Se začátkem \"Sedmileté války\" (1756–1763), kdy Sasko obsadila pruská vojska, Bellotto odešel do Vídně, kde zůstal až do začátku roku 1761. Během tohoto pobytu Bellotto namaloval pro císařský dvůr cyklus obrazů s pohledy na Vídeň a tamní paláce. Maloval také pro významné šlechtice. Dokladem toho je obraz \"Lobkowiczký palác ve Vídni\", který si u malíře objednal Ferdinand Filip, 6. kníže Lobkowicz (olej na plátně, 1759/60, Lobkowické sbírky, Pražský hrad).,  Vybaven doporučujícím dopisem Marie Terezie se Bellotto v lednu 1761 vydal do Mnichova ke dvoru bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Josefa (1727–1777). Koncem roku 1761 se však vrátil do Drážďan, které rok předtím poškozené pruským odstřelováním. Mezitím zemřel jeho podporovatel, saský kurfiřt August III., a tak byl přijat na nově vzniklou Drážďanskou akademii jako profesor perspektivy. Během druhého pobytu v Drážďanech (1761–1766) vznikla řada obrazových replik Drážďan a okolí, ale i Vídně a Mnichova. Na obraze válkou poškozených Drážďan se podílel i Bellottův syn Lozenzo (1744–1770).  V roce 1766 se Bellotto společně se synem vydal do Ruska, kam je pozvala carevna Kateřina II. Veliká (1729–1796). V lednu 1767 se cestou do Petrohradu zastavili ve Varšavě na dvoře polského krále Stanislawa II. Augusta Poniatowského (1732–1798). Jeho cesta do Petrohradu se proto neuskutečnila. Navíc v roce 1768 se stal malířem královského dvora. Vedle vedut Varšavy Bellotto za pomoci syna Lorenza namaloval pro královský hrad Ujazdów cyklus pohledů na Řím podle Piranesiho grafických listů. V té době Bellotto vznikl obraz s historickou tematikou nazvaný \"Volba Stanislawa Augusta Poniatowského polským králem\" (1778) provedený ve dvou verzích. Rekonstrukce hradu \"Ujazdow\" však vázla, a tak malíř začal pracovat přímo v dokončovaném varšavském královském zámku. V roce 1768 byl Bellotto jmenován dvorním malířem polského krále s ročním platem 400 dukátů.  Od roku 1770 pracoval na sérii obrazů s pohledy na Varšavu a Wilanóv pro Senátorský sál ve varšavském zámku. Ve funkci malíře na královské dvoře působil až do své smrti roku 1780. Byl pohřben ve varšavském kapucínském kostele na ulici Miodowa.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Protože se Bernardo Belloto vyučil v dílně svého strýce Giovanni Antonia Canala, je pro historiky umění těžké odlišit tvorbu obou malířů. Na rozdíl od strýcovy malby oblohy v odstínech růžové a modré, používal přednostně hnědavých odstínů. Tím jsou Bellottovy obrazy bližší malbě vlámských malířů, stejně jako jeho zájem o přesné architektonické detaily, stejně jako o početné skupiny postav.", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy.", "content": "Bellottova technika olejomalby vykazovala obecné charakteristiky. Malba na plátno předpřipravené lepidlem byla zahájena nanesením červené vrstvy, na kterou byla nakreslena mřížka odpovídající mřížce na vzorové kresbě obrazu. Vyobrazení přenášel z jednotlivých kresebných polí na plátno hnědou barvou. Větší objekty Bellotto maloval olejovými barvami, detailní dokresbu prováděl temperou. Průsvitnou barevnost obrazu umožňovala bezbarvá laková podmalba. Dále se Bellottovy obrazy vyznačují idealizovanou a hybridní perspektivou, často v různé míře se kombinující. Pro znázornění náměstí, a především kanálů a řek, Bellotto používal centrální perspektivu s jediným ústředním bodem, zatímco k zachycení vzdálených míst na vedutách měst používal dva středové body. V širokých pohledech na města s centrální perspektivou dále přidával vnitřní perspektivu, aby se vyhnul deformaci budov způsobenou jejich lokalizací, tvarem nebo výškou. K vysoké přesnosti zobrazovaných objektů Bellotto, podobně jako jeho strýc, používal přístroj \"camera obscura\".  Z doby před příjetím do malířského cechu se dochovalo jen několik Bellottových kreseb, avšak po jeho příjetí do malířského cechu využil Bellotto pozvání hraběte Geriniho k návštěvě Florencie (1740), aby pro něho namaloval několik vedut města. Během pobytu v Lombardii (1743) Bellotto vytvořil dvě veduty pro milánského arcibiskupa Pozzobonelliho a pohled na Vaprio pro hraběte Simonetta. V roce 1745 Bellotto namaloval dvě veduty Turína pro savojského vévodu Karla Emanuela III., krále Sardinie a Piemontu. O dva roky později vznikly první veduty Drážďan pro kurfiřta Augusta III. Polského. V roce 1759, kdy již pobýval ve Vídni, namaloval tři veduty pro Václava Antonína, knížete z Kaunitz, a pro Josefa Václava, knížete z Lichtensteina. Krátce poté zhotovil cyklus třinácti vedut Vídně, zámku Schönbrunn a Hofburgu pro panovnici Marii Terezii.  Počátkem roku 1761 však odjíždí z Vídně do Mnichova, aby zde namaloval tři pohledy na Mnichov a na barokní zámek Nymphenburg pro bavorského kurfiřta. Po náhlé kurfiřtově smrti se Bellotto vrátil do Drážďan, kde pro nově vzniklou Uměleckou akademii zopakoval motivy ze starších pohledů na Drážďany, Pirnu a Königstein.  Po příjezdu do Varšavy Bellotto namaloval sérii šestnácti pohledů na Řím podle grafických listů Giovanni Battisty Piranesiho (1720–1778). Veduty byly určeny pro hrad Ujadzów. Současně se synem Lorenzem malují první veduty Varšavy. Po synově smrti (1770) se již sám věnoval cyklu varšavských vedut určených pro Místnost senátorů ve varšavském zámku.  Cyklus varšavských vedut byl ovlivněn Stanislawem II. Augustem, který jím chtěl zapůsobit především na senátory a zahraniční vyslance. Obraz \"Volba Stanislawa II. Augusta\" měl proto diváka přesvědčit o vladařově legitimitě. Proto tento velkoplošný obraz visí v předsálí ve výši očí a je umístěn podél dveří do trůnního sálu. Další Bellottovy obrazy pak měly diváka přesvědčit o vladařově péči o město, včetně budované mimoměstské zástavby. Vznikl tak cyklus dvaceti šesti pohledů na Varšavu, které díky mimořádné topografické přesnosti posloužily při obnově válkou zničeného města.", "section_level": 2}, {"title": "Kresby.", "content": "V dílně svého strýce Antonia Canala se Bellotto naučil pracovat s malou \"camera obscura\" určenou pro detaily vedut, zatím co velký přístroj byl určen pro panoramatické pohledy. Vzniklé kresby tak byly montáží projekce z obou přístrojů, které nacházíme na kresbách s jednotnou perspektivou. Příkladem může být Bellottova kresba \"Canal Grande od Palazzo Corner–Spinelli směrem k Rialtu\" (1738). Takto vzniklé kresby byly základem obrazů, ve kterých malíř volně měnil proporce i světlo a stín oproti skutečnosti. K dosažení konečné podoby kresebného návrhu Bellotto používal jedno i vícebodové perspektivy. Hybridní forma perspektivy na Bellottových panoramatických pohledech na města pak divákovi dovolovala jít kolem obrazu tam i zpět a sledovat měnící se malířův pohled na město. Dobře to dokumentuje Bellottův obraz \"Pohled na Mnichov od východu\" (1761).", "section_level": 2}, {"title": "Grafické listy.", "content": "První Bellottovy grafické listy vznikly již v době, kdy pracoval ve strýcově dílně. Dokládají to fiktivní vyobrazení italských památek a budov (\"capriccios\" v Kabinetu mědirytin, Drážďany). Některé lepty dokonce předcházely velkoplošným obrazům, jak je tomu v případě leptu (1747) a obou verzí obrazu \"Pohled na Drážďany z pravého břehu Labe s Augustovým mostem\" (1748 a 1751/53). Jindy grafický list vznikl téměř ve stejné době jako obrazy. Dokládají to obrazy a grafický list s názvem \"Neumarkt od Jüdenhofu\" (1749). Naopak v případě drážďanského \"Kreutzkirche\" vznikl lept více než pět let po vzniku kresby, a následně i obrazů pro krále Augusta III. a pro jeho prvního ministra Jindřicha, vévodu von Brühl (1700–1763). Bellottův zájem o krajinu dokládá několik kreseb, leptů a obrazů z let 1763 až 1766 zobrazujících pevnost \"Königstein\". Tato díla dokládají, že v 60. letech 18. století Bellotto dosáhl vrcholu ve své umělecké tvorbě.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecko-historický význam Bellottova díla.", "content": "Bellottovy pohledy na města, okolní krajinu a lidi od Benátek, přes Drážďany a Vídeň, až po Varšavu, jsou ikonami historické malby 18. století.Fascinují diváka především dokonalou souhrou topografické přesnosti a umělecké svobody. Jsou to především realisticky pojaté krajiny a virtuózní architektonické fantazie, které vedly ke znovuobjevení uměleckých schopností Bernarda Bellotta, zvaného \"Canaletto\". Díky topografické přesnosti a malířově zálibě v detailu byly Bellottovy veduty Varšavy použity jako vodítko při obnově města po 2. světové válce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernardo Bellotto, známý pod strýcovým přídomkem Canaletto (30. ledna 1720/1721, pravděpodobněji však 20. května 1722, Benátky – 17. října 1780, Varšava) byl italský malíř a grafik, příslušník benátské malířské školy zobrazující městské veduty. Podobně jako jeho strýc Giovanni Antonio Canal, zvaný taktéž \"Canaletto\", se stal významným malířem topograficky přesných obrazů měst, kreslířem a grafikem. V jeho obrazech doznívá tradice benátského kolorismu.", "tgt_summary": "Bernardo Bellotto, (c. 1721/2 or 30 January 1721 – 17 November 1780), was an Italian urban landscape painter or \"vedutista\", and printmaker in etching famous for his \"vedute\" of European cities (Dresden, Vienna, Turin and Warsaw). He was the student and nephew of the famous Giovanni Antonio Canal Canaletto and sometimes used the latter's illustrious name, signing himself as Bernardo Canaletto. In Germany and Poland, Bellotto called himself by his uncle's name, Canaletto.", "id": 2235991}
{"src_title": "Ontogeneze řeči", "tgt_title": "Language development", "src_document": [{"title": "Přípravné období.", "content": "Přípravné období řeči se vyznačuje tím, že si dítě začíná osvojovat zručnost a návyky, na základě kterých později vzniká skutečná řeč. Konkrétně se jedná o předverbální projevy jako křik či broukání, které postupně zanikají a jsou nahrazeny verbálními projevy, a neverbální projevy jako například zrakový kontakt, které sice nemusí být vázány na budoucí mluvenou řeč, ale které přetrvávají v různých formách během celého života. Některé projevy, které také ovlivňují vývoj řeči, se začínají objevovat dokonce ještě před narozením dítěte. Jedná se o nitroděložní kvílení, polykací pohyby dítěte či dumlání palce.  Jeden z prvních projevů novorozence je křik neboli primitivní nepodmíněný hlasový reflex, který ještě nemá ze strany novorozence žádný signální význam a subjektivní oznamovací funkci. V oblasti neverbální komunikace lze u dítěte obvykle již od druhého až třetího týdne pozorovat úsměv, tedy vrozený výrazový pohyb. Až kolem šestého týdne života se začíná křik měnit, zvětšuje se jeho rozsah i intenzita a především se již objevuje schopnost vyjádřit pocity. Tvrdý hlasový začátek křiku signalizuje nelibost, bolest či nespokojenost, naopak měkký hlasový začátek spokojenost. Díky opakování sacích pohybů a postupnému objevování možnosti pohybu jazyka a rtů se u dítěte také zvětšuje škála zvuků, které společně s měkkým hlasovým začátkem tvoří broukání.  Broukání má charakter jednoduché artikulace, objevuje se přibližně ve třetím měsíci života, a jelikož bývá doprovázeno pozitivními emocemi, dítě z něj má radost. Na broukání plynule navazuje období pudového žvatlání. Jedná se o hru dítěte s řečovými orgány, kdy podobné pohyby jako při příjmu potravy doprovází hlasem. V tomto stádiu ještě nelze mluvit o vědomé sluchové kontrole, proto jsou vydávané hlásky variabilní a nefixují se. K pudovému žvatlání dochází i u neslyšících, jelikož ještě není přítomná vědomá sluchová kontrola a sluchová zpětná vazba. V tomto období dítě objevuje možnosti melodie a tvoří zvučky, které někdy mohou připomínat hlásky či slova.  Přibližně v šestém až osmém měsíci dochází ke změně pudového žvatlání na žvatlání napodobivé. Zde již dochází k zapojení vědomé sluchové a zrakové kontroly, dítě si všímá pohybů mluvidel u lidí ve svém okolí, začíná vlastní zvuky připodobňovat hláskám mateřského jazyka a pro vyjádření svých pocitů využívá modulační faktory řeči – napodobuje melodii, výšku či rytmus řeči. Žvatlání je záležitostí interakce vrozených dispozic a učení, dítě v tomto období již tvoří pouze hlásky, které se vyskytují v jeho rodném jazyce, a jednotkou řeči je slabika.  Kolem desátého měsíce nastává poslední stadium před vlastním rozvojem řeči, stadium rozumění, kdy dítě ještě nedokáže chápat obsah slov, ale slyšené zvuky dokáže asociovat s představou často se opakující konkrétní situace. Dítě spojuje předměty a situace se slovy, reaguje na zvuky slov, která postupně začínají nabývat význam. Toto období je významné také z hlediska vrůstání dítěte do svého kulturního prostředí. Nepodnětné prostředí v rodině či citový chlad další vývoj zřetelně brzdí.  Ke konci prvního roku dítě tedy brouká či žvatlá, aby vyvolalo sociální interakci, upoutává pozornost křikem, reaguje na své jméno, ohlíží se po hlase, vydává zvuky a slabiky, které mohou připomínat skutečnou řeč, a napodobuje různé zvuky. V prvním roce života se dítě učí naslouchat všemu, co je pro vývoj řeči nezbytné. Jedná se o období, kdy děti začínají napodobovat slova, která slyší, a proto je pro vývoj řeči velice důležitá především slovní stimulace.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní vývoj řeči.", "content": "Vlastní vývoj řeči nastává po prvním roce života a lze ho rozdělit do pěti stadií. Prvním z nich je stadium emocionálně-volní, ve kterém dítě používá první verbální projev pro vyjádření svých přání, citů či proseb. Takovým verbálním projevem jsou slova, která mají význam věty, tedy tzv. jednoslovné věty. První slova jsou spojována s konkrétními osobami či věcmi a jsou jednoslabičná i víceslabičná. S prvními slovy dítě však nepřestává využívat dorozumívání na předverbálně-neverbální úrovni (například pláč či mimiku).  V rozmezí roku a půl až dvou let můžeme pozorovat egocentrické stadium, kdy dítě začíná objevovat mluvení jako činnost. Opakuje slova, napodobuje dospělé a začíná tvořit dvouslovné věty na základě spojení dvou vět jednoslovných, ne však ještě se správnou gramatickou strukturou.  V asociačně-reprodukčním stadiu získávají prvotní slova pojmenovávací funkci. Dítě přenáší výrazy, které zaznamenalo ve spojitosti s určitými jevy, na jevy podobné, čímž vytváří jednoduché asociace. Mezi druhým a třetím rokem života dochází u dítěte k rozvoji komunikační řeči. Dítě si totiž začíná všímat, že řečí lze usměrňovat dospělé a učí se pomocí ní dosahovat cíle.  Kolem třetího roku nastává stadium logických pojmů. Postupně se slova, která byla spojena s konkrétními jevy, na základě abstrakce stávají všeobecnými pojmy. Není překvapivé, že osvojování si takových těžkých myšlenkových operací neprobíhá bez těžkostí, kterými mohou být opakování hlásek, slabik, slov či zadrhávání v řeči. Právě v tomto období, mezi třetím až čtvrtým rokem, probíhají u dětí tzv. fyziologické obtíže v řeči, což jsou potíže vývojové, dalo by se tedy říci, že na ně má dítě přirozený nárok a že ve většině případů vymizí.  Posledním stadiem ve vlastním vývoji řeči je stadium intelektualizace řeči, ke kterému dochází na přelomu třetího a čtvrtého roku. Dítě již vyjadřuje své myšlenky obvykle obsahově i formálně přesně. Rozšiřuje se slovní zásoba, prohlubuje a zpřesňuje se obsah slov a gramatických forem. Tato etapa přetrvává až do dospělosti. Základ v oblasti jazykových schémat, slovní zásoby, přesné artikulace či schopnosti pohotově komunikovat se však zakládá již v předškolním věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ontogenetický vývoj řeči (vývoj řeči, ontogeneze řeči) zahrnuje vývoj řeči jedince během jeho života. Znalost vývoje řeči u zdravých dětí je podstatná pro logopedickou praxi, která se zabývá rozvojem řeči u dětí s různými obtížemi v komunikačních schopnostech.", "tgt_summary": "Language development in humans is a process starting early in life. Infants start without knowing a language, yet by 10 months, babies can distinguish speech sounds and engage in babbling. Some research has shown that the earliest learning begins in utero when the fetus starts to recognize the sounds and speech patterns of its mother's voice and differentiate them from other sounds after birth.", "id": 1327796}
{"src_title": "Kao-cu (Chan)", "tgt_title": "Emperor Gaozu of Han", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Liou Pang pocházel z rolnické rodiny žijící v okresu Pchej v komandérii Sishui (泗水郡), na severu současné provincie Ťiang-su (okres Feng v městské prefektuře Sü-čou). Sloužil jako starosta (亭長, \"tching-čang\") osady (亭, \"tching\", skupiny deseti vesnic). Za vlády čchinského císaře Čchin-š’-chuang-tiho měl jednou odvést skupinu vězňů do Li-šanu, cestou vězni dezertovali a Liou Pang ze strachu z trestu také utekl do hor a stanul v čele několikasetčlenné bandy. Po smrti Čchin-š’-chuang-tiho vypuklo povstání proti Čchinům vedené Čchen Šengem. Liou Pang se přidal k rebelům, ovládl rodný okres a přijal titul pána z Pchej (沛公, \"Pchej kung\"). Do svých služeb přijal schopné rádce, především Siao Chea a Cchao Šena. Záhy povýšil mezi generály povstaleckého státu Čchu, v jejichž čele formálně stál potomek čchuských králů Mi Siung-chuaj, král Chuaj z Čchu, a fakticky velitelé armády generál Siang Liang a po jeho smrti Siang Jü.  Roku 207 př. n. l. Liou Pang obsadil se svou armádou vlastní čchinské území (Kuan-čung, Země za průsmykem) včetně hlavního města, musel je však odevzdat Siang Jüovi. Poté Siang Jü krále Chuaje povýšil na císaře a říši rozdělil mezi povstalecké generály, nyní krále, přičemž sám se stal nejmocnějším z nich s titulem král-hegemon Západního Čchu. Liou Pang roku 206 př. n. l. obdržel titul krále z Chan a relativně chudé a zapadlé území (současná prefektura Chan-čung) podél řeky Chan na západě Číny a S’-čchuan). Se svým postavením se nespokojil, vytáhl do Kuan-čungu a obsadil ho a poté zaútočil na Siang Jüa, kterého po dlouhém boji, přes řadu svých neúspěchů, roku nakonec porazil. Liou Pangův úspěch je tradičně přičítán jeho schopnosti získat schopné rádce a generály.  Po skončení válek se začátkem roku 202 př. n. l. prohlásil císařem říše Chan, přičemž přímo vládl v západních a centrálních oblastech Číny, sever, východ a jih rozdělil mezi vazalská království, přičemž postupně pod různými záminkami téměř všechny původní krále – úspěšné vojevůdce z protičchinských a chansko-čchuských válek – nahradil svými syny.  Po porážce Siang Jüa se pokusil silou vyřešit i problémy s kočovnými Siungnuy, kteří ovládali mongolské stepi severně od Číny. Roku 200 př. n. l. byl však se svou armádou obklíčen u Paj-tengu a donucen uzavřít mír.  V zemi zničené válkami obnovoval mírový život. Demobilizoval většinu armády, vyzýval uprchlíky k návratu domů a obdělávání půdy. Snížil pozemkové daně na patnáctinu úrody, omezil státní robotní povinnosti, vybudoval řádnou státní správu v jejímž čele stál jeho vrchní rádce Siao Che, úřady obsazoval konfuciány. Nový zákoník zmírnil čchinské přísné právo.  Zemřel roku 195 př. n. l., nastoupil po něm korunní princ Liou Jing (císař Chuej-ti), syn císařovny Lü.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kao-cu (; 256 př. n. l. – 1. června 195 př. n. l.), vlastním jménem Liou Pang (), zdvořilostním jménem Ťi (), posmrtným jménem Kao chuang-ti ( byl zakladatel a první císař dynastie Chan. Vynikl v povstání proti říši Čchin, po jejím pádu vládl od roku 206 př. n. l. jako král z Chan části západní Číny. Vzápětí zahájil válku proti svému dřívějšímu spolubojovníku Siang Jüovi, kterého v urputných bojích porazil a roku 202 př. n. l. se prohlásil císařem sjednocené Číny.", "tgt_summary": "Emperor Gaozu of Han (, or Gaodi; 256 – 1 June 195 BC), born Liu Bang (), was the founder and first emperor of the Han dynasty, reigning from 202 – 195 BC. His temple name was \"Taizu\" () while his posthumous name was \"Emperor Gao\" (); \"Gaozu of Han\", derived from the \"Records of the Grand Historian\", is the common way of referring to this sovereign even though he was not accorded the temple name \"Gaozu\". Liu Bang was one of the few dynasty founders in Chinese history who was born in a peasant family.", "id": 2212644}
{"src_title": "French Open 2014 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2014 French Open – Women's Singles", "src_document": [{"title": "Druhý pařížský titul pro Marii Šarapovovou.", "content": "Turnajová sedmička Maria Šarapovová se do finále probojovala potřetí v řadě, což se naposledy předtím podařilo v letech 2005–2007 Belgičance Justine Heninové. V otevřené éře tenisu pak tohoto výkonu dosáhlo dalších šest hráček. Po semifinálovém vítězství nad 20letou Kanaďankou Eugenií Bouchardovou prodloužila šňůru neporazitelnosti ve třísetových utkáních na 19 zápasů.  Simona Halepová se stala první Rumunkou ve finále pařížského majoru od roku 1980, kdy v boji o titul prohrála Virginia Ruziciová. Stejná hráčka pak zůstávala jedinou rumunskou šampionkou na Roland Garros z roku 1978. Do premiérového ženského finále na grandslamu se Halepová probojovala bez ztráty setu, a to jako první taková tenistka od Martiny Hingisové debutující ve finále Australian Open 1997.  Obě finalistky se v předchozí kariéře utkaly třikrát, naposledy v boji o titul na květnovém Mutua Madrid Open 2014. Ze všech duelů vyšla vítězně Šarapovová.  Po zisku první sady byla čtyřnásobná grandslamová vítězka z Ruska blízko triumfu již ve druhém dějství, když v tiebreaku vedla 5:3 na míče. Halepová však získala další čtyři body a finálové utkání dospělo poprvé po třinácti letech do třetího setu. Naposledy se rozhodující sada hrála v roce 2001, kdy v ní Jennifer Capriatiová porazila Kim Clijstersovou poměrem gamů 12–10. Klíčovým okamžikem posledního dějství v ročníku 2014 se stal první míč za stavu 4–4, kdy byla na podání rumunská světová čtyřka. Ruska zahrála úder na základní čáru, ale čárový rozhodčí zahlásil s mírným zpožděním aut. Hlavní sudí jeho výrok opravil a fiftýn přímo přisoudil Šarapovové, když rozhodl, že projev čárového neměl vliv na zkažený úder Halepové. Následně si sibiřská rodačka připsala sedm míčů v řadě a vyhrála 6–4.  Po triumfu na French Open 2012 si Šarapovová odvezla druhý titul z Roland Garros, celkově pátou a poslední grandslamovou trofej. Sérii neporazitelnosti ve třísetových duelech prodloužila na 20 zápasů. Do žebříčku WTA si připsala 2 000 bodů a obdržela částku 1 650 000 eur, finalistka pak poloviční prémii.  Pohár Suzanne Lenglenové předala Šarapovové rekordmanka v počtu sedmi titulů z French Open, americká legenda Chris Evertová. Ruska zápas komentovala slovy: „\"Bylo to nejtěžší grandslamové finále, které jsem kdy hrála. Simona byla neuvěřitelná\".“", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská dvouhra French Open 2014 probíhala v závěru května a první polovině června 2014. Dějištěm se staly antukové dvorce areálu Stade Roland-Garros. Do singlové soutěže pařížského tenisového grandslamu nastoupilo sto dvacet osm hráček. Dvanáct z nich si účast zajistilo v kvalifikačním turnaji.", "tgt_summary": "Maria Sharapova won her second French Open title and 5th major overall by defeating first-time finalist Simona Halep 6–4, 6–7, 6–4, to win the Women's Singles tennis title at the 2014 French Open. In a match that lasted over three hours, it was the first time since 2001 that the final went to three sets. Halep became the first Romanian to reach the final since Virginia Ruzici in 1980.", "id": 911047}
{"src_title": "Neotantra", "tgt_title": "Neotantra", "src_document": [{"title": "Tajemství rituálů.", "content": "Při rituální souloži kladou vyznavači tantrického sexu důraz na to, aby při ní nedocházelo k výronu mužova semene. Tantrické techniky a obřady pak umožní, že pár díky tomu dosáhne opakovaných a často i stupňujících se orgasmů.  Staroindické tantrické texty doporučují jako jeden ze způsobů, jak zabránit ejakulaci muže, silný stisk penisu. Nebo techniky, jak ovládat svěrače a svaly pánevního dna. Zadržování mužského principu a stupňující se vzrušení přispěje pak k tomu, že partneři mají šanci dosáhnout jakéhosi vyššího vytržení mysli. Zmíněné texty kladou důraz také na pohodlí. Zpříjemní prodlužované spojení pohlavních orgánů. Z toho logicky plyne obliba různých poloh s ženou nahoře.  Na prodlužování pohlavního aktu se ze starých asijských náboženství zaměřoval též čínský taoismus. Ten mimo jiné doporučoval, aby partnerka zabránila předčasnému výronu semene důrazným tlakem pěstí na hráz muže. Tedy na oblast mezi konečníkem a šourkem.", "section_level": 1}, {"title": "Technika \"karezza\".", "content": "Tantrický přístup k sexu připomíná i jiná, novější technika soulože bez ejakulace, takzvaná \"karezza\". Propagovali ji hlavně stoupenci sekty Oneida, která působila v 19. století ve Spojených státech. Také v tomto případě měli milenci co nejdéle odkládat vyvrcholení.  Podle \"karezzy\" je potřeba zůstat po zavedení penisu do pochvy v klidu a provádět nanejvýš pomalé frikční pohyby tak, aby nehrozil výron semene. Takové spojení by mělo trvat dostatečně dlouho, tedy alespoň jednu hodinu.  Milenci se mazlí a mají dosáhnout oboustranné sexuální spokojenosti, i když se třeba k ejakulaci vůbec nedostanou. Pohlavní spojení skončí, pokud trvalo dostatečně dlouho, nebo když dojde k ochabnutí penisu. V podání některých autorů jde současně o spirituální a meditativní cvičení. Podobají se těm, která doporučuje tantrické náboženství.  V moderní sexuologii se některé tantrické techniky nebo \"karezza\" mohou uplatnit při léčení předčasné ejakulace. Ta trápí hlavně řadu mladých mužů. Překotný výron semene někdy oddalují uvedené manévry. Ale také to, že se partneři víc soustředí na dlouho trvající prožitky splynutí a mazlení.", "section_level": 1}, {"title": "Tantrické sdílení podle Osha.", "content": "Za Tantrické spojení mužské a ženské energie (takzvaný dvojitý plamen). Významným duchovní učitel, guru a mystik Osho neměl se sexuální povahou těchto nauk sebemenší problém a dokázal hovořit o tomto tantrickém spojení. Nemusí jít vždy jen o sexuální spojení. Energie mezi partnery víří, i když se nedotýkají. Může jít o masáže (třeba i celého těla), o vášnivé mazlení, hlazení a vlastně vše, co by partnerům bylo příjemné a blízké. Osho vždy zdůrazňoval, že toto spojení není jen pouhý sex. Sex by podle něj měl člověka vést „od nižšího k vyššímu, ze tmy do světla od reálného k reálnému“.  Proto v nadpisu není sex, nejde o sex, ale sdílení. Toto sdílení Osho popsal velmi důkladně, a odkazy na toto spojování lze najít i ve starých indických písmech od Véd, Upanišad, přes Mahábháratu, buddhistické texty, tantrické texty atd. Hlavním pojítkem mezi těmito spisy a Oshem je znatelný, neuvádějí to jako sex nebo soulož, ale jako ohromné sdílení energií.  Osho uvádí že pokud milenci dokáží od začátku předehry která je velmi důležitá jak pro ženu tak i pro muže je důležité v mysli ve své vlastní mysli zůstat „pozorovatelem“. Jak by to v praxi vypadalo při milování tu nejsou dvě, ale čtyři osoby. „Žena a svědek uvnitř“, „muž a svědek uvnitř“. Také je důležité, že tito „svědci“ nemají žádné vibrace toho, co je dobré a co je špatné. Oba „pozorovatelé“ dělají to, co již vyplývá ze slova „pozorovatel“, nesoudí co muž dělá se ženou, ani co žena dělá s mužem, jen tiše pozoruje. Nevměšuje se do toho, co muž se ženou dělají, jen to vnímají a pozorují. Z vlastní zkušenosti vím, že to funguje, v sexu je cosi božského, a přesně jak Osho řekl, pochopení tantry (sexu) může být pro lidi v této době dosti zásadní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neotantra, navatantra (sanskrt नव, \"nava\" – nový) či jednoduše tantrický sex, je moderní západní variací tantry související s novými náboženskými hnutími. V původní formě jsou tantrické sexuální praktiky nedílnou součástí širšího duchovního a filosofického směru tantrismu, esoterního proudu uvnitř hinduismu, jehož nauky a praktiky později pronikly také do indického buddhismu a způsobily vznik buddhistické tantry.", "tgt_summary": "Neotantra, navatantra (Sanskrit: नव, \"nava\" 'new') or tantric sex, is the modern, Western variation of tantra associated with new religious movements. This includes both New Age and modern Western interpretations of traditional Hindu and Buddhist tantra. Some of its proponents refer to ancient and traditional texts and principles, and many others use tantra as a catch-all phrase for \"sacred sexuality\", and may incorporate unorthodox practices. In addition, not all of the elements of Indian tantric practices are used in neotantra, in particular the reliance on a guru.", "id": 984509}
{"src_title": "Gerhard Richter", "tgt_title": "Gerhard Richter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Drážďanech, otec byl učitelem, matka knihkupkyní (její otec byl pianista). V roce 1934 se jeho rodina přestěhovala do malého města Reichenau (dnes Bogatynia). Aby si udržel místo učitele, otec vstoupil do nacistické strany, Gerhard byl od roku 1942 členem nacistické dětské organizace Deutsches Jungvolk; otec však nikdy nebyl aktivním nacistou.  Během druhé světové války byl otec povolán do Wehrmachtu, bojoval na východní i západní frontě, po válce byl v americkém zajetí, ze kterého se vrátil v roce 1946. V roce 1943 matka rodinu přeštěhovala do obce Waltersdorf (dnes součást Großschönau, na hranicích s Českou republikou).  V roce 1948 ukončil Gerhard studia na vyšší obchodní škole v Žitavě. Během studia navštěvoval večerní kurzy malířství. Rok nato získal zaměstnání v tamní reklamní agentuře. Začal malovat plakáty pro komunistickou stranu, která byla tehdy na východě Německa (pozdější NDR) rozhodující silou. Tím se z něj stal profesionální grafik. V roce 1950 začal pracovat jako malíř kulis v městském divadle, byl však propuštěn, když odmítl vymalovat schodiště.  Po propuštění z divadla podal v roce 1950 přihlášku ke studiu na Akademii v Drážďanech, byl však odmítnut kvůli buržoaznímu původu a bylo mu doporučeno pracovat pro státní společnost, čímž by zvýšil své šance k přijetí v budoucích letech. Začal proto pracovat jako malíř pro textilku v Žitavě.  V roce 1951 byl již na Akademii v Drážďanech přijat, a proto se do rodného města přestěhoval. Ve škole, kde od roku 1953 studoval obor nástěnná malba, se seznámil se svou budoucí první manželkou Marianne (zvanou Ema). Roku 1956 školu absolvoval nástěnnou malbou s názvem \"Radost ze života\", umístěnou v Německém muzeu hygieny (Deutsche Hygiene-Museum) v Drážďanech. (Později, po Richterově emigraci z NDR, byla přemalována). Po vystudování, v letech 1957–1961, působil Richter jako asistent na akademii a maloval nástěnné malby na zakázku.  Jako režimní umělec měl Richter možnost cestovat do ciziny a poznávat nové směry, které se prosazovaly na tehdejší umělecké scéně. V roce 1959 navštívil v západoněmeckém Kasselu výstavu moderního umění documenta II, kde ho zvláště zaujaly obrazy Jacksona Pollocka a Ernsta Wilhelma Naye. Navštívil také Hamburk a Mnichov a několik dní pobýval v Paříži. Kromě toho ho jeho teta, žijící v západním Německu, zásobovala výstavními katalogy, kulturními časopisy a knihami o soudobém umění.  V březnu 1961 spolu s manželkou emigroval. Nejprve sám cestoval jako turista do Sovětského svazu; vzal si sebou o trochu více zavazadel, které pak při návratu uložil na nádraží v Západním Berlíně. Poté se vrátil do Drážďan za manželkou, prodal svého trabanta a druhý den je kamarád odvezl do Berlína. Zde přejeli S-Bahnem do Západního Berlína, což bylo ještě tehdy možné, neboť berlínská zeď byla postavena až o dva měsíce později. Nemohl si tedy s sebou vzít ani žádné své obrazy, měl pouze album s jejich fotografiemi.  V NSR se usadili v Düsseldorfu. Zde začal studovat na Kunstakademie Düsseldorf, kde získal dvouleté stipendium. Tato škola byla v té době líhní avantgardních umělců, proto si ji Richter vybral. Ve třídě, kterou vedla přední osobnost německého informelu Karl Otto Götz, se spřátelil se Sigmarem Polkem a Konradem Luegem-Fischerem. Později se k nim připojil i další německý malíř Blinky Palermo. Společně roku 1963 založili parodicky myšlenou uměleckou skupinu Kapitalistický realismus. Veřejnost v Düsseldorfu měla možnost shlédnout tvorbu skupiny hned v roce jejího ustavení, a to ve skladu obchodního domu s nábytkem Berges. Měla název \"Život s Popem. Demonstrace pro kapitalistický realismus\". Jak už název napovídá, byla skupina silně ovlivněna americkým a britským pop artem.  Roku 1964 Richter studia na Akademii dokončil. V témže roce měl v galerii Alfreda Schmely v Düsseldorfu svou první samostatnou výstavu. Kritika ji přijala dobře. Svými fotografickými obrazy se Richter v Německu brzy prosadil. Roku 1967 získal v Recklinghausenu cenu Junger Westen, spojenou s finančním ohodnocením, a také se stal hostujícím docentem na Akademii v Hamburku. Jeho rostoucí – už i mezinárodní – renomé se projevilo v profesurách a hostujících profesurách na dalších pedagogických ústavech zaměřených na výtvarné umění: 1971 na düsseldorfské akademii (až do roku 1994), 1978 na Nova Scotia College of Art and Design v Halifaxu v Kanadě, 1988 na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem.  Už jako renomovaný výtvarník vystavoval v nejprestižnějších galeriích a výstavních akcích na světě: na Benátském bienále (poprvé 1972), Guggenheimově muzeu v New Yorku (poprvé 1969, kolektivní), documentě v Kasselu (poprvé 1972), Tate Gallery v Londýně (prvně 1991), Centre Georges Pompidou v Paříži (1977), Muzeu moderního uměn v New Yorku, Albertině ve Vídni a mnoha dalších. Roku 1973 prvně samostatně vystavoval v USA, a to v Reinhard Onnasch Gallery na Manhattanu.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Dcera Gerharda Richtera a jeho manželky Marianne jménem Betty se narodila v roce 1966. V roce 1982 se však manželé rozvedli. Ještě téhož roku si Richter vzal svou žačku, sochařku jménem Isa Genzken; manželství trvalo jedenáct let. Jeho třetí manželkou je od roku 1995 malířka Sabine Moritz (* 1969), jeho poslední žákyně před penzionováním. Pár má tři společné děti. Od roku 1983 žije Richter v Kolíně nad Rýnem.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Richterova raná tvorba byla ovlivněna informelem. To byl umělecký směr vzniklý ve Francii po 2. světové válce. Jeho podstatou bylo, že odmítal všechny klasické formální a kompoziční principy stejně tak jako geometrickou abstrakci. Poté, co se seznámil s tvorbou Roye Lichtensteina, začal v roce 1962 malovat fotografické obrazy. Ty byly odvozeny z fotografií, samostatných i novinových, často s provokativními a nekonvenčními náměty. V polovině 60. let své tematické zaměření obohatil o předměty každodenní potřeby (např. lustr, držák na toaletní papír), zpracované v neosobním, iluzivním stylu. Ve 2. polovině 60. let, ve snaze vyloučit ze své tvorby subjektivitu, vytvářel obrazy, jejichž obsahem byly náhodně vybrané barevné pásky nebo čtverečky (\"192 barev\", 1966). Od konce 60. let přešel Richter k velice osobní formě abstraktního umění. Začal malovat monochromatické \"šedé obrázky\", které byly částečně odrazem jeho pocitů v době vietnamské války. Expresivní použití barvy v těchto pracích bylo později kombinováno s mnohem jasnější paletou v pracích jako \"Váza\" (1984). Ačkoli fotografie v této době nehrála u Richtera už žádnou přímou roli, některé jeho abstraktní kompozice byly odvozeny z velkých fotografií jeho vlastních menších náčrtů, opět kombinujících subjektivní vlastnosti malby s mechanickým procesem fotografie.  Richter dokázal spojit technické schopnosti malíře s intelektuální přísností, které ho zařadily mezi nejinovativnější umělce poválečného období. K pochopení Richterova nezařaditelného, mnohovrstevnatého umění může napomoci jeho výrok o abstraktním umění: \"Abstraktní obrazy jsou fiktivní modely, protože znázorňují skutečnost, kterou ani nevidíme, ani nemůžeme popsat, na jejíž existenci můžeme ale usuzovat. Označujeme ji negativními pojmy: ne-známé, ne-pochopitelné, ne-konečné a líčili jsme ji už tisíc let v náhradních obrazech jako nebe, peklo, bohy a ďábly. Díky abstraktnímu malířství jsme si vytvořili lepší možnost přiblížit se k neviditelnému, nepochopitelnému, protože s naprosto přímou názorností, tedy všemi prostředky umění, líčí ́nic ́.\"  Roku 2012 se jeho abstraktní obraz z majetku hudebníka Erica Claptona prodal za 21,3 milionů liber, čímž se stal historicky nejdražším prodaným obrazem od žijícího umělce. V roce 2015 se jeho abstraktní obraz z roku 1986 prodal na aukci v Sotheby's za 30,4 mil. britských liber (asi 1,1 mld. Kč), čímž se zařadil mezi nejdražší žijící malíře.  Ve středu dne 8. března 2017 večer v Londýně na aukci byl prodán obraz \"Eisberg\" (Ledovec) za částku 20,4 milionů eur (v přepočtu asi 551,3 milionů korun). Jedná se o dosud nejdražší vydraženou krajinomalbu na světě. Olejomalba z roku 1982 o rozměrech 101 x 151 centimetrů zobrazuje vodní plochu s plujícím ledovcem. V roce 2006 byl v Drážďanech otevřen Archiv Gerharda Richtera.", "section_level": 1}, {"title": "Richter v Čechách.", "content": "V České republice je trvale umístěn jeho obraz \"Strýček Rudi\" (\"Onkel Rudi\") z roku 1965, který v roce 1967 ještě jako ne příliš známý umělec daroval Památníku Lidice. Jde patrně o nejdražší dílo žijícího umělce v České republice. Roku 2011 vystavila Galerie Rudolfinum v rámci skupinové výstavy \"Já, bezesporu\" Richterových \"48 portrétů.\" V roce 2016 se začalo mluvit o Richterově pražské retrospektivě. Konala se v dubnu až září 2017. Pořadatel, Národní galerie Praha, ji neumístil do původně plánovaného Veletržního paláce, nýbrž do Paláce Kinských.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gerhard Richter (* 9. února 1932, Drážďany) je německý malíř a vizuální umělec žijící v Kolíně nad Rýnem. Maluje obrazy abstraktní i hyperrealistické, odmítá tvořit jediným stylem. Často kombinuje malbu s fotografií. Roku 1995 získal Wolfovu cenu za umění, o dva roky později cenu Praemium Imperiale. Patří k nejdražším žijícím malířům.", "tgt_summary": "Gerhard Richter (; born 9 February 1932) is a German visual artist. Richter has produced abstract as well as photorealistic paintings, and also photographs and glass pieces. He is widely regarded as one of the most important contemporary German artists and several of his works have set record prices at auction.", "id": 1179474}
{"src_title": "Albert-László Barabási", "tgt_title": "Albert-László Barabási", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Barabási získal svůj magisterský titul z fyziky na bukurešťské univerzitě Universitatea din Bucureşti, kde studoval v letech 1986-1989, poté v Budapešti na Univerzitě Loránda Eötvöse a svůj titul Ph.D. získal v roce 1994 na univerzitě v Bostonu, USA.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium sítí.", "content": "Když se začal zabývat architekturou sítí, v povědomí byl názor, že sítě jsou organizovány zcela náhodně. Barabási si však začal uvědomovat, že ne všechny sítě rostou a fungují tímto způsobem. V roce 1995 napsal článek o sítích, který byl však odmítnut několika časopisy, ne však protože neměl pravdu, nýbrž proto, že se o toto téma příliš nikdo nezajímal.  V tom samém roce, 1995, začal pracovat v oddělení fyziky na univerzitě Notre Dame v USA, kde se zprvu soustředil na práci v oblasti fyziky, a až teprve po několika letech se vrátil zpět ke zkoumání sítí.", "section_level": 2}, {"title": "Bezškálová sít.", "content": "V roce 1998 s několika dalšími kolegy objevili bezškálové sítě. Bezškálové sítě jsou charakteristické tím, že sestávají z velkého množství uzlů, které mají malý počet hran k dalším uzlům, vedle nichž existuje malé množství uzlů, které disponují velkým množstvím hran vedoucích k jiným uzlům. Uzly, které disponují velkým počtem hran, nazývá huby.  Tento objev vedl k velkému zájmu o studium sítí na konci devadesátých let. Malé sítě je snadné mapovat, neboť uzly a jejich hrany jsou snadněji vystopovatelné. Velkou výzvou je studium v současné době snad největší sítě vůbec, a to internetu a www. Barabásiho výzkumný tým se orientoval i tímto směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové viry.", "content": "V rámci porozumění architektury a fungování sítí se Barabási věnuje i tématu šíření epidemií po sítích – ať už se jedná o počítačový virus či o AIDS. Zabývá se tedy i zranitelnosti sítí a tím, jak se virus či epidemi po síti šíří a jak je možné, že některé viry jsou nevyhubitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "V organizaci a stavbě sítí se nevěnuje pouze faktu, že existují uzly a vazby mezi nimi, ale i dynamice, která síť ovlivňuje, jak se uzly v síti chovají, jak nabírají či tvoří nové vazby a jakým způsobem fungují preference při tvorbě vazeb.  V současné době pracuje ve výzkumu na Northeastern University v Center for Complex Network Research (CCNR), kde má poměrně rozrostlou výzkumnou skupinu zabývající se sítěmi.", "section_level": 2}, {"title": "Publikační a zájmová činnost.", "content": "Barabásiho publikace jsou zdrojem nejen pro obory fyziky, ale i biologie či informační vědy. Veškeré Barabásiho publikace jsou dostupné na jeho osobních stránkách.  Barabási patří k jednomu z nejcitovanějších autorů současné doby. Jeho nejznámější publikací je kniha \"\"V pavučině sítí\"\", která v češtině vyšla v roce 2005. V této knize se věnuje vývoji chápání sítí, mapování sítí a novým poznatkům, které pokusy o mapování různých druhů sítí přinesly. V neposlední řadě se tedy věnuje i internetu, jeho vývoji, dynamice, stavbě a struktuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert-Laszló Barabási (* 30. března 1967 Cârța, Rumunsko) je maďarsko-americký fyzik a člen MTA, zabývající se studiem a definováním sítí – sociálních, teroristických, biologických a v neposlední řadě i world wide webem (WWW). Sítě studuje především z pohledu statistické fyziky. Mezi různými druhy sítí Barabási nachází podobnosti v jejich architektuře a snaží se definovat vztahy mezi jejich součástmi.", "tgt_summary": "Albert-László Barabási (born March 30, 1967) is a Romanian-born Hungarian-American physicist, best known for his work in the research of network theory.", "id": 1790217}
{"src_title": "Försterův rezonanční přenos energie", "tgt_title": "Förster resonance energy transfer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jedny z prvních experimentálních důkazu existence FRET získali roku 1922 G. Cairo a J. Franck. Pozorovali, že ozařují-li páry rtuti a thallia světlem o vlnové délce spadající do oblasti absorpce rtuti, dochází částečně ke fluorescenci thallia. Tento jev nazvali „senzibilizovaná fluorescence“. Na objasňování principu tohoto jevu se podíleli např. Jean-Baptiste Perrin, Francis Perrin, Hartmut Kallman či Fritz London. Se správným modelem však přišel až v roce 1948 Theodor Förster, po němž je dnes jev pojmenován.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasický přístup.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Odvození.", "content": "FRET je čistě elektromagnetickým jevem spočívajícím v nezářivém přenosu energie mezi dvěma dipóly (donorem a akceptorem) na vzdálenost podstatně menší, než je vlnová délka záření emitovaného kmitajícím donorem. K odvození správného vztahu pro FRET lze použít klasický popis. Energie Coulombické interakce mezi nabitými tělesy formula_1 a formula_2 s nábojovou hustotou formula_3 a formula_4, vzdálenými od sebe formula_5, je  Provedeme-li multipólový rozvoj uvedeného potenciálu, dostaneme  kde formula_6.  Pro nenabité částice je nenulový pouze poslední ze členů v závorce, který odpovídá dipól-dipólové interakci. Právě tento člen je zodpovědný za existenci FRET, ale také např. za van der Waalsovské interakce. Ostatní členy pro jednoduchost zanedbáme, budeme tedy uvažovat, že akceptor je dipól indukovaný polem dipólu donoru.  Intenzitu FRET lze vyjádřit jako kde poměr rychlostní konstanty přenosu energie z donoru na akceptor formula_7 a rychlostní konstanty deexcitace donoru prostřednictvím jiných mechanismů formula_8 (obě uvedené rychlostní konstanty mají hodnotu převrácených hodnoty příslušných dob života) je vyjádřen jako podíl energie absorbované akceptorem za jednotku času formula_9 a energie vyzářené za jednotku času donorem v nepřítomnosti akceptoru formula_10. Hodnotu formula_10 lze určit pomocí vztahu pro energii vyzařovanou dipólem kmitajícím s frekvencí formula_12:  Veličinu formula_9 na základě Poyntingoy věty vyjádříme jako  \\cdot kde formula_14 je elektrické pole generované donorem a formula_15 je proudová hustota asociovaná s přítomností akceptorového dipólu. Tu lze vyjádřit jako  čímž se () zjednoduší na  Jelikož formula_16 je dipól indukovaný polem donoru, můžeme ho vyjádřit prostřednictvím tenzoru polarizovatelnosti akceptoru formula_17:  Za předpokladu, že akceptor lze polarizovat pouze ve směru vektoru jeho dipólového momentu formula_18 (tedy že lze psát formula_19), rovnice () přejde na  Po relativně složitém odvození (zahrnujícím vyjádření formula_20 pomocí Greenovy funkce, středování vzájemné orientace donoru a akceptoru a další kroky) získáme důležitý vztah pro závislost FRET na vzdálenosti obou zúčastněných dipólů: \\left [ {R_0 \\over R} \\right ]^6 přičemž formula_21 je tzv. Försterova vzdálenost. Ze vztahu vyplývá, že intenzita FRET se vzdáleností silně klesá, přičemž intenzitě ostatních deexcitačních procesů se vyrovná, je-li vzdálenost donoru a akceptoru právě formula_21. Typické hodnoty formula_21 jsou 1-10 nm.  Försterovu vzdálenost lze vyjádřit jako  Zde formula_24 je emisní spektrum donoru, formula_25 je index lomu prostředí. Veličina formula_26 představuje účinný průřez akceptoru pro danou frekvenci formula_27, který vyjadřuje schopnost akceptoru na dané frekvenci absorbovat:  FRET tedy závisí na překryvu emisního spektra donoru a absorpčního spektra akceptoru.  Faktor formula_28, který v () rovněž figuruje, vyjadřuje závislost FRET na vzájemné orientaci donoru a akceptoru:  Vektor formula_29, resp. formula_30 je jednotkový vektor ve směru dipólového momentu akceptoru, resp. donoru a formula_31 je jednotkový vektor ve směru spojnice donoru a akceptoru.  Výraz formula_28 může nabývat hodnot mezi 0 a 4. Minimální hodnotu 0 má v případě, že oba dipólové momenty jsou na sebe kolmé. Hodnotu 1 má v případě, že jsou rovnoběžné a zároveň kolmé na formula_31. Maximální hodnotu 4 má v případě, že oba dipóly leží v jedné přímce.  Stojí za povšimnutí, že formula_28 (a tedy i intenzita FRET) má nejvyšší hodnotu, leží-li akceptor ve směru osy dipólu donoru. Hodnota formula_35 je zde nenulová, na základě výrazu () tedy k přenosu energie může dojít, a to přesto, že v aproximaci dalekého pole se tímto směrem nešíří žádné elektromagnetické vlny. Proto se jedná o „nezářivý přenos“. V případě, kdy se donor i akceptor v roztoku průběžně náhodně reorientují, vystředuje se formula_28 na hodnotu formula_37. Jsou-li naopak donor a akceptor částečně či zcela fixovány (na stejné makromolekule či v membráně), může se formula_28 od hodnoty formula_37 odchylovat. FRET pak může poskytnout informaci o vzájemné orientaci donoru a akceptoru.", "section_level": 3}, {"title": "Účinnost FRET.", "content": "FRET lze alternativně popsat prostřednictvím účinnosti, která se spočítá jako kvantový výtěžek příslušného přechodu, tedy podíl uskutečněných přenosů vzhledem k počtu excitací. Lze ji též vyjádřit pomocí rychlostních konstanty FRET formula_7 a rychlostní konstanty formula_41 reprezentující ostatní deexcitační jevy: To lze po dosazení z () upravit na  Pomocí dob života lze účinnost FRET vyjádřit jako  kde formula_42 a formula_43 jsou doby života excitovaných stavů donoru v přítomnosti, resp. absenci akceptoru.  Aby byla účinnost FRET nenulová, musí být splněny 3 základní podmínky:", "section_level": 3}, {"title": "Kvantový přístup.", "content": "V rámci kvantové teorie pole lze interakce mezi částicemi obecně popsat s pomocí Feynmanových diagramů jako výměnu tzv. virtuálních částic. FRET lze proto popsat jako výměnu virtuálních fotonů mezi donorem a akceptorem.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "V biofyzice a biochemii FRET představuje užitečný nástroj umožňující \"in vivo\" kvantifikaci buněčných dějů jako jsou interakce molekul či jejich konformační změny (je ovšem třeba mít k dispozici metodu, kterou lze na tyto molekuly připevnit vhodný donor, resp. akceptor). Lze tak však získat pouze informaci o průměrných vzdálenostech donoru a akceptoru (s výjimkou metody smFRET).  Konkrétně se FRET uplatňuje např. v následujících oblastech:", "section_level": 1}, {"title": "Metody měření FRET.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Senzitizovaná emise.", "content": "Jelikož FRET vede ke snížení intenzity fluorescence donoru, lze jej z měření tohoto poklesu teoreticky určit. Je-li formula_45, resp. formula_46 intenzita fluorescence donoru v nepřítomnosti, resp. přítomnosti akceptoru, pak účinnost FRET lze vyjádřit jako  V praxi však vždy představuje komplikaci tzv. crosstalk neboli skutečnost, že excitační, resp. emisní spektra donoru a akceptoru se alespoň částečně překrývají. V případě překryvu excitačních spekter pak dochází k nežádoucí přímé excitaci akceptoru, který následně může fluoreskovat i v případě, kdy k FRET nedochází.  V případě překryvu emisních spekter fluorescence donoru a akceptoru částečně splývají. To do měření rovněž vnáší nepřesnost, neboť pokles fluorescence donoru v důsledku FRET se pak jeví menší než ve skutečnosti je.  Proto je nutné zároveň se vzorkem obsahujícím donor i akceptor měřit i kontroly obsahující pouze donor, resp. pouze akceptor, a tyto kontroly od samotného vzorku odečíst. To však ve výsledném obraze zvyšuje úroveň šumu. Pro měření malých signálů proto metoda senzitizované emise není příliš vhodná.", "section_level": 2}, {"title": "Vybělování akceptoru.", "content": "Fluoreskuje-li kromě donoru též akceptor, lze k určení intenzity FRET též využít jeho vybělování. Měření sestává z následujících kroků:  V prvním kroku je měřená fluorescence donoru umenšovaná přenosem energie na akceptor prostřednictvím FRET. Po vybělení akceptoru je FRET znemožněn, z rozdílu signálu lze tedy velikost FRET určit.  Výhodou této metody je oproti senzitizované emisi to, že stačí měřit jediný vzorek. Nevýhodou je, že vzorek lze změřit pouze jednou, neboť vybělení akceptoru je nevratné. Nelze tedy ve vzorku sledovat dynamiku procesů.", "section_level": 2}, {"title": "Měření dob života fluorescence.", "content": "Všechny fluorofory vykazují (multi)exponenciální dohasínání, typicky na nanosekundových škálách. Rychlost dohasínání přitom závisí na řadě faktorů a jevů (včetně FRET), které fluorescenci zháší. Právě toho metoda měření dob života využívá. Postup je podobný jako u metody vybělování akceptoru: napřed se provede měření doby života fluorescence donoru na vzorku s donorem i akceptorem, posléze je akceptor vybělen a vzorek je změřen znovu. Intenzita FRET je potom stanovena z rozdílu v obou vzorcích.  Měření dob života představuje poměrně precizní metodu určování FRET. Vzhledem k tomu, že je sledována pouze fluorescence donoru, může jako akceptor sloužit i nefluorescenční molekula, díky čemuž nedochází k přeslechům v emisních spektrech.  Mezi nevýhody patří, že dobu života fluorescence donoru ovlivňují kromě přítomnosti akceptoru i další faktory prostředí, jako jsou např. změny pH. Aparatury schopné měření časově rozlišené fluorescence na nanosekundových škálách se též vyznačují vyšší cenou.  Měření dob života fluorescence se využívá při technice Fluorescence Lifetime Imaging Microscopy (FLIM). Obrazy vzorku pořízené touto metodou odráží rozdíly v dobách života fluorescence v jeho různých místech.", "section_level": 2}, {"title": "Měření polarizace (Homo-FRET).", "content": "Zkratka “FRET” obvykle označuje techniky, při nichž se používá akceptor jiného typu (chemického složení), než je donor. V mnoha situacích je však zapotřebí studovat interakce mezi proteiny stejného typu, nebo dokonce interakci různých částí stejné proteinové molekuly (skládání neboli \"folding\"), které jsou značeny stejným fluoroforem (odtud Homo-FRET).  V takovémto případě, kdy donor zároveň plní roli akceptoru (to je možné za předpokladu, že se jeho excitační a emisní spektrum částečně překrývají), nelze FRET měřit sledováním spektrálních změn, neboť emisní spektra obou zúčastněných molekul jsou shodná. Situace, kdy dochází, resp. nedochází k FRET však lze přesto rozlišit, a to měřením rozdílu v polarizaci dopadajícího a emitovaného světla. Vzorek excitujeme lineárně polarizovaným světlem. V případě, že k FRET nedochází, je depolarizace nastalé fluorescence způsobena pouze rotací vzorku. Pokud však k FRET dochází, má navíc část emitovaných fotonů polarizaci odlišnou od polarizace dopadajícího světla. To je způsobeno tím, že byly vyzářeny akceptorem, který může mít oproti donoru jinou prostorovou orientaci. Intenzitu FRET pak lze určit z hodnoty veličiny jménem anizotropie.", "section_level": 2}, {"title": "Bioluminiscenční resonanční přenos energie (BRET).", "content": "Nevýhodou FRET je nutnost vzorek osvětlovat externím zdrojem, což může vést ke vzniku šumu způsobeného přímou excitací akceptoru nebo k vybělování. Tomuto problému se lze vyhnout s pomocí techniky zvané Bioluminiscenční Resonanční Přenos Energie neboli BRET. Tato technika místo CFP využívá bioluminiscenčních látek označovaných jako luciferiny. Tyto látky jsou s pomocí katalytického enzymu luciferázy schopny podstoupit oxidaci, jejímž produktem je molekula v excitovaném stavu. Ta se následně deexcituje emisí fotonu - nebo právě prostřednictvím FRET.", "section_level": 2}, {"title": "Single molecule FRET (smFRET).", "content": "Při běžném měření FRET je získáván souhrnný signál souboru donor-akceptorových párů ve vzorku, získaná hodnota FRET je tedy hodnotou průměrnou. Při smFRET jsou naopak donor-akceptorové páry sledovány jednotlivě. Tímto způsobem je možné monitorovat i drobné změny vzdálenosti a orientace jednotlivých molekul, které by jinými variantami FRET měření kvůli středování nebyly detekovatelné. Sledování jednotlivých donor-akceptorových párů je dosaženo buďto s pomocí konfokálního mikroskopu, který sbírá světlo pouze z určitého optického řezu vzorkem, nebo pomocí tzv. TIRFM mikroskopu využívajícího totální odraz. V takovém případě jsou excitovány jen donory nacházející se blízko rozhraní vzorku s podložkou.", "section_level": 2}, {"title": "Molekuly využívané při měření FRET.", "content": "Z neproteinových látek se často používá např. pár fluorescein (donor) - rhodamin (akceptor).  Mezi proteiny je častou volbou dvojice modrozelený fluorescenční protein (CFP) - žlutý fluorescenční protein (YFP). Oba proteiny jsou odvozeny ze zeleného fluorescenčního proteinu (GFP). Použití variant GFP ke značení proteinů má oproti použití jiných molekul tu výhodu, že je lze připevnit pomocí genetického inženýrství (modifikací genu značeného proteinu), což může být jednodušší než metody používané ke značení neproteinovými molekulami.  Dalším důležitým proteinem je tzv. Cameleon vytvořený spojením proteinu BFP, kalmodulinu, EGFP a peptidu M13.  Tento protein lze použít jako senzor přítomnosti vápenatých iontů. Každá jeho molekula má donorovou i akceptorovou část a v přítomnosti Ca změní konformaci tak, že dochází k FRET.  Ve variantě FRET zvané BRET jsou jako donory používány látky zvané luciferiny, jejichž fluorescence je spouštěna chemickou reakcí katalyzovanou enzymem luciferázou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Försterův rezonanční přenos energie (FRET) či nesprávně Fluorescenční rezonanční přenos energie je mechanismus nezářivého přenosu energie mezi dvěma molekulami prostřednictvím dipól-dipólové interakce. Molekula, z níž se energie přenáší, se nazývá donor (dárce), kdežto molekula, která energii přijímá, se nazývá akceptor (příjemce).", "tgt_summary": "Förster resonance energy transfer (FRET), fluorescence resonance energy transfer (FRET), resonance energy transfer (RET) or electronic energy transfer (EET) is a mechanism describing energy transfer between two light-sensitive molecules (chromophores). A donor chromophore, initially in its electronic excited state, may transfer energy to an acceptor chromophore through nonradiative dipole–dipole coupling. The efficiency of this energy transfer is inversely proportional to the sixth power of the distance between donor and acceptor, making FRET extremely sensitive to small changes in distance.", "id": 661122}
{"src_title": "Vít Přindiš", "tgt_title": "Vít Přindiš", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "K vodnímu slalomu ho přivedl otec Pavel Přindiš, který dlouhé roky reprezentoval Československou a Českou republiku. Na kajaku jezdí od roku 1996, od začátku kariéry je členem USK Praha vodní slalom. Do roku 2013 byl jeho trenérem Pavel Přindiš, ale v současnosti trénuje pod vedením Milana Řihy po boku Vavřince Hradilka. Začal se prosazovat již v žákovských kategoriích, kde sbíral medaile z mistrovství republiky. Poprvé reprezentoval Česko v 16 letech na mistrovství Evropy juniorů v polském Krakově, kde získal spolu s Vavřincem Hradilkem a Janem Vondrou stříbrnou medaili v závodě hlídek. V roce 2006 obsadil čtvrté místo na mistrovství světa juniorů a získal stříbrnou medaili v závodě hlídek.  Následovala reprezentační dráha v kategorii do 23 let, která vyvrcholila ziskem zlaté medaile na ME v Bosně 2011 a bronzové z MS ve Wausau 2012 v závodě hlídek. V individuálním závodě na ME v Solkanu 2012 obsadil čtvrté místo.  V reprezentačním družstvu seniorů se poprvé představil již v roce 2010, ve kterém obsadil 16. místo na MS ve Slovinsku. V letech 2012, 2014 a 2015 vyhrál domácí šampionát pořádaný v pražské Troji a na Lipně. Na mistrovstvích Evropy 2013 a 2016 vyhrál zlatou medaile v závodě hlídek s Vavřincem Hradilkem a Jiřím Prskavcem. V roce 2014 si na ME ve Vídni dojel pro stříbrnou medaili v individuálním závodě K1. Ze světového šampionátu 2014 si přivezl stříbrnou medaili ze závodu hlídek a tentýž rok skončil druhý v celkovém pořadí Světového poháru.  V roce 2013 obsadil druhu pozici v hodnocení nejlepších sportovců ČVUT a v roce 2014 a 2016 toho hodnocení celkově ovládl. Několikrát byl oceněn Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy za přínos sportu.  V roce 2016 znovu obsadil druhou pozici v celkovém hodnocení Světového poháru, o rok později jako první český kajakář Světový pohár vyhrál. Na Mistrovství světa 2017 zvítězil v závodě hlídek a z individuálního závodu si přivezl stříbrnou medaili.  Na Mistrovství Evropy 2018 v pražské Troji získal svoji druhou evropskou individuální medaili, a to znovu stříbrnou. Zlato získal se svými parťáky v týmovém závodě již potřetí za sebou. Na Mistrovství světa 2018 v Riu de Janeiru si dojel pro sedmé místo v individuálním závodě, pro bronz v týmovém závodě a čtvrté místo obsadil v kajak krosu. V celkovém hodnocení Světového poháru si v sezóně 2018 dojel pro třetí místo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vít Přindiš (* 14. dubna 1989 Praha, Československo) je český vodní slalomář, kajakář závodící v kategorii K1. K jeho největším individuálním úspěchům patří stříbrná medaile z Mistrovství světa 2017 a zlato z Mistrovství Evropy 2019. V roce 2017 zvítězil jako první český kajakář v historii v celkovém hodnocení Světového poháru v kategorii K1.", "tgt_summary": "Vít Přindiš (born 14 April 1989 is a Czech slalom canoeist who has competed at the international level since 2005.)", "id": 1998692}
{"src_title": "Ciro Immobile", "tgt_title": "Ciro Immobile", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S mládežnickým týmem Juventusu vyhrál Torneo di Viareggio v letech 2009 a 2010, zahrál si také za první mužstvo v nejvyšší soutěži i Lize mistrů. Na hostování v Pescaře pomohl týmu k vítězství v Serii B 2011/12 a s 28 góly byl nejlepším střelcem soutěže. Po sezoně přestoupil do Janova, kde strávil rok a pak ho koupil Torino FC. Je prvním hráčem Turína, který se stal králem střelců od roku 1977, kdy vyhrál Francesco Graziani.  Do Borussie Dortmund přestoupil po úspěšné sezóně v Torino FC, kdy se stal se nejlepším střelcem Serie A ročníku 2013/14 s 22 brankami. Přišel jako náhrada za polského útočníka Roberta Lewandowského, který zamířil do Bayernu Mnichov. Immobile podepsal s BVB pětiletý kontrakt. Před sezonou 2014/15 vyhrál s Borussií DFL-Supercup proti Bayernu Mnichov (výhra 2:0).  V červenci 2015 odešel na roční hostování do španělského týmu Sevilla FC. V lednu 2016 odešel hostovat do FC Turín.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Reprezentoval Itálii na Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let 2013 v Izraeli, vstřelil gól ve finálovém zápase proti Španělsku, který Italové prohráli 2:4.  V seniorské reprezentaci Itálie debutoval 5. března 2014 v přátelském utkání proti Španělsku (prohra 0:1). Byl zařazen do širší nominace na mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii, poté se dostal mezi třiadvacítku hráčů pro MS, jejíž složení oznámil trenér Cesare Prandelli 2. června. 8. června vstřelil v přípravném utkání proti Fluminense FC, které Italové vyhráli 5:3, hattrick. Na šampionátu však vyšel střelecky naprázdno: v utkání proti Anglii (výhra 2:1) střídal v 73 minutě Balotelliho, proti Kostarice (prohra 0:1) nehrál, do posledního zápasu skupiny proti Uruguayi (prohra 0:1 a vyřazení) nastoupil od začátku, v 71. minutě ho vystřídal Antonio Cassano.  První reprezentační gól vstřelil 4. září 2014 ve 3. minutě přátelského utkání proti Nizozemsku, které Italové vyhráli 2:0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ciro Immobile (* 20. února 1990, Torre Annunziata) je italský fotbalový útočník, hrající v týmu SS Lazio. Účastník Mistrovství světa 2014 v Brazílii.", "tgt_summary": "Ciro Immobile (; born 20 February 1990) is an Italian professional footballer who plays as a striker for Serie A club Lazio and the Italy national team.", "id": 485872}
{"src_title": "Esperanza (polární stanice)", "tgt_title": "Esperanza Base", "src_document": [{"title": "Historie a zajímavosti.", "content": "17. prosince 1952 stanici založil George Edgar Leal. 28. února 1976 byla na stanici postavena kaple, na Antarktidě to byl vůbec první kostel. První svatba na Antarktidě byla též tady, stalo se to 16. února 1978. 7. ledna 1978 se tu narodil první člověk narozený v Antarktidě, Emilio Marcos Palma. V tomto roce byla postavena i škola (nejspíš základní) a usadilo se zde 7 rodin. O rok později zde začalo vysílat i první Antarktické rádio LRA36 Radio Nacional Arcángel San Gabriel. Na základně zatím zemřelo 12 lidí. V roce 2004 na stanici žilo 55 lidí, z toho 21 dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stanice je 20-30 metrů od pobřeží a nedaleko se plazí ledovec. Místo, kde stojí je jako přístav ideální. Oblast, kde stanice stojí, si nárokují Argentina, Chile a Velká Británie. Stanice má celkem 43 budov. Ročně na stanici pobude přes 1000 turistů a v zimě na ní pobývá okolo 50-80 dlouhobě žijících lidí. Na stanici nechybí škola, kaple, nemocnice.", "section_level": 1}, {"title": "Život na stanici.", "content": "Na stanici jsou obytné domy a každý dům je určený pro jednu rodinu nebo jednotlivce. Pak je i jeden dům vyhrazen pro jejich setkávání (říka se mu Casino), tam se po většinu týdne vaří pro všechny a společně všichni můžou trávit volný čas.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je polární, silně oceánské. Vliv moře je zde silný a proto jsou zde oproti zbytku Antarktidy dost mírné teploty. Počasí je stále oblačné a sněží polovinu dní v měsíci. Globální oteplování se tu účinkuje velmi silně a rychle se otepluje, v průměru o 0.04°C ročně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Argentická vědecká stanice Esperanza je nejsevernější stanice na pevninské Antarktidě (Antarktický poloostrov), na stanici neustále někdo je a nikdy není opuštěna. Byla založena 17. posince 1952. Stanice funguje hlavně jako laboratoř, meteorologická stanice a dále se zabývá biologií a seismografií. Časové pásmo je -3 oproti GMT (-4 hodiny oproti českému času).", "tgt_summary": "Esperanza Base (, 'Hope Base') is a permanent, all-year-round Argentine research station in Hope Bay, Trinity Peninsula (in Graham Land on the Antarctic Peninsula). It is one of only two civilian settlements in Antarctica (the other being the Chilean Villa Las Estrellas). The base's motto is \"Permanencia, un acto de sacrificio\" ('Permanence, an act of sacrifice').", "id": 1141326}
{"src_title": "Binnenhof", "tgt_title": "Binnenhof", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "O původu souboru budov není mnoho známo. Nejstarší budova zde byla zřejmě již před rokem 1230. Předpokládá se, že jezero Hofvijver, u kterého Binnenhof stojí, nechal zřídit holandský hrabě Floris IV. roku 1229. Jisté je, že jeho syn a nástupce Vilém II. Nizozemský zahájil rozšiřování hradu. Mezi roky 1248 a 1280 byl postaven Rytířský (Jezdecký) sál (Ridderzaal). Vlevo a vpravo od něj byly postaveny zdi, které rozdělily areál na přední a zadní část. Obě zdi měly brány. Na konci zdi vlevo u Hofvijveru byla postavena dvorní kaple. V Ridderhuisu (Rytířském domě) pobývali rytíři sloužící hraběti.  Odhaduje se, že hrad byl dokončen za vlády Vilémova syna, hraběte Florise V., a že sídlem hrabat byl krátce. Hrabata z Henegavska na hradě také dočasně bydleli a hrad rozšiřovali novými stavbami. Binnenhof byl také rezidencí několika knížat Bavorských, zejména Alberta I., který tu žil delší dobu. Binnenhof byl dlouho obklopen kanály, které poskytovaly spojení do města Delftu. To mělo význam pro dopravu piva, jež směla vařit jen plnoprávná města, mezi které Haag nepatřil. Dnes z nich zbyl jen severovýchodní kanál napojený na jezírko Hofvijver.  Mezi roky 1806 až 1810, za francouzské nadvlády, bylo administrativní centrum Nizozemska přeneseno z Haagu do Amsterdamu. Binnenhof se stal zbytečný a dokonce se počítalo s jeho odstraněním. Po získání nezávislosti se sem ale vláda vrátila. Budovy byly ohroženy podruhé během roku 1848, kdy nová ústava založila parlamentní demokracii a parlament si přál symbolicky zbořit i staré vládní budovy a postavit novou stavbu. Místní obyvatelé bránili historickou hodnotu budov a úspěšně protestovali proti jejich odstranění.  Parlamentní sněmovna zasedala v \"Oude Zaal\" (Starém sále) až do roku 1992. Tehdy přestala velikostí postačovat pro 150 členů sněmovny a proto byla postavena nová sněmovna na jižní straně komplexu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Původně postavená Míčovna, gotický Rytířský sál a velký Rytířský sál tvoří nyní jádro Binnenhofu. Každé třetí úterý v září na \"Prinsjesdag\" zde pronáší král každoroční Trůní řeč. Ostatní budovy tvoří obdélník kolem Rytířského sálu a obklopují tak velké nádvoří před ním a malé nádvoří za ním. Zlacená novogotická fontána krášlí nádvoří spolu se sochou krále Viléma II., jednou z mála jezdeckých soch, která střeží Kancléřskou (\"Stadtholder\") bránu, datovanou do roku 1620.  S výhledem na Hofvijver sídlí Senát v komoře v západním rohu Binnenhofu, kdežto Sněmovna původně zasedala v jižním rohu na druhé straně Kancléřské brány. Nyní se dolní komora schází v sále ve velké moderní východní části areálu. Předseda vlády má svůj úřad od roku 1982 v malé věži \"Torentje\" v severním rohu. Trêveszaal v severozápadní části je místnost, postavená pro vyjednávání během Osmdesátileté války. Nyní se v něm schází vláda Nizozemska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binnenhof (IPA:, \"Vnitřní dvůr (nádvoří)\") je komplex budov v Haagu, který je shromaždištěm Generálních stavů (parlamentu Nizozemska, dodnes s tímto názvem) od roku 1446 a je středem politického dění Nizozemska po mnoho staletí. Byl postaven převážně ve 13. století a původně sloužil jako sídlo hrabat Holandska.", "tgt_summary": "The Binnenhof (; ) is a complex of buildings in the city centre of The Hague, Netherlands, next to the Hofvijver. It houses the meeting place of both houses of the States General of the Netherlands, as well as the Ministry of General Affairs and the office of the Prime Minister of the Netherlands. Built primarily in the 13th century, the Gothic castle originally functioned as residence of the counts of Holland and became the political centre of the Dutch Republic in 1584. It is counted among the Top 100 Dutch heritage sites. The Binnenhof is among the oldest Parliament buildings in the world still in use.", "id": 1674059}
{"src_title": "Antoine Griezmann", "tgt_title": "Antoine Griezmann", "src_document": [{"title": "Dětská kariéra.", "content": "Griezmann se narodil 21. března 1991 ve Francii, přesněji v burgundském Mâconu. Jeho velký dětský idol byl David Beckham. \"\"Když hraju, nosím dlouhé rukávy a číslo 7 jako David Beckham. Je to můj idol. Byl třída jak na hřišti, tak mimo něj. To je to co se mi na něm líbilo. Nikdo neměl pravačku jako on,\"\" řekl Griezmann v rozhovoru pro espn.co.uk.  Když byl Griezmann malý, jeho dědeček, bývalý fotbalista, ho vzal na Mistrovství světa 1998 v rodné Francii. Malého Antoinea velice zaujali fotbalisté, jako Thierry Henry nebo Zinédine Zidane a již od útlého věku byl do fotbalu plně zapálený. Olympique Lyon byl klub s dobrou reputací a známý svými mládežnickými programy a malý Antoine byl jeho velkým fanouškem. Bydliště 70 kilometrů od Lyonu a jeho schopnosti znamenaly velkou příležitost pro jeho dětskou kariéru. Griezmann tak chtěl být součástí Lyonu a podstoupil zdejší zkoušky, ale klub se ho rozhodl kvůli jeho malé postavě odmítnout.", "section_level": 1}, {"title": "Mâcon a Mâconnais.", "content": "Zklamaný se vrátil domů a pokračoval v kariéře v místním UF Mâcon, kde byl přijat díky politickému vlivu jeho otce. V Mâconu tak začal Antoine rozvíjet své dovednosti, a znovu se snažil zaujmout na zkouškách u dalších profesionálních klubů, aby si mohl zajistit místo v nějaké akademii. Ale ani v Auxerre a ani v Saint-Étienne nepřijali, znovu kvůli jeho malé postavě. Stále se však nevzdával a nakonec přišel onen vysněný průlom. V", "section_level": 2}, {"title": "Real Sociedad.", "content": "Po příchodu do Realu Sociedad se Griezmann usadil v domě Erica Olhatse. Sice měl peníze, ale byl moc mladý na to, aby žil sám. Každý den navštěvoval školu přes hranice v Bayonne a po večerech trénoval v klubovém středisku v San Sebastiánu. Hlavním problémem byla jazyková bariéra, protože Griezmann neuměl španělsky ani slovo. Postupem času se však i díky Olhatsově pomoci naučil španělsky dobře. \"\"Pečoval jsem o něj jako o", "section_level": 2}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Real Sociedad.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "Svůj profesionální soutěžní debut si Griezmann odbyl 2. září 2009 v druhém kole Copa del Rey proti Rayu Vallecanu poté, co v 79. minutě přišel na hřiště jako náhradník za Carlose Buena, Sociedad však v tomto utkání prohrál 0:2. O čtyři dny později, 6. září, si zahrál Griezmann ve svém prvním ligovém zápase, bezbrankové remíze s Realem Murcía, když přišel na hřiště v 73. minutě znovu jako náhradník, tentokrát za Johnatana Estradu. 27. září se v zápase proti Huesce poprvé objevil v základní sestavě a v 38. minutě vstřelil svůj první profesionální gól, kterým pomohl Sociedadu k výhře 2:0. O čtrnáct dní později vstřelil další gól při výhře 2:0 nad Salamancou. V listopadu se mu povedlo dát gól", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "Griezmann debutoval v La Lize 29. srpna 2010 při vítězství 1:0 nad Villarrealem, kde si zahrál 28 minut. V pozápasovém rozhovoru popsal tuto událost jako \"splnění dětského snu\". První zápas La Ligy v základní sestavě odehrál 18. září proti Realu Madrid a v tom samém zápase si připsal i svoji první asistenci, když poslal z volného přímého kopu míč na hlavu Raúla Tamuda, který vstřelil vyrovnávací gól. Real Madrid později tento zápas vyhrál", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "Po tom co v prvním zápase La Ligy chyběl, Griezmann si zahrál první soutěžní zápas v této sezóně ve druhém kole proti Barceloně a svým gólem srovnal skóre na konečných 2:2. Další gól přidal až v prosinci v Copa del Rey a to jako", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "První gól v tomto ročníku La Ligy vstřelil v 6. kole a to první gól výhry 2:0 do sítě Athleticu Bilbao, v 9. kole pak dával oba góly svého týmu při remíze 2:2 s Realem Valladolid. V listopadové Copa del Rey sice vstřelil gól Córdobě, ale týmu to k postupu nepomohlo. V únoru se mu povedlo dát gól", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "Trenér Jagoba Arrasate raději nenasadil Griezmanna do úvodních dvou zápasů La Ligy, protože si ho šetřil do kvalifikačního dvojzápasu o Ligu Mistrů proti Lyonu a tento tah se později ukázal jako skvělý. V prvním, venkovním zápase totiž vyhrál Real Sociedad 2:0, k čemuž přispěl Griezmann volejem z oblasti mimo pokutové území a v druhém zápase zopakoval baskický klub stejný výsledek a Griezmann si připsal asistenci. V lize prožil skvělý podzim, když v 11 zápasech od konce září do konce roku 11 gólů dal a na další 2 přihrál. V září dal gól Seville a v říjnu jeden Valencii a dva Almeríe a Realu Valladolid. V", "section_level": 3}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "28. července 2014 se dohodlo Atlético Madrid s Realem Sociedad na přestupu Griezmanna do španělského hlavního města za částku rovnou jeho výstupní klauzuli, 30 000 000€. Ve stejný den prošel i lékařskou prohlídkou a 29. července podepsal s Madridským celkem šestiletý kontrakt. \"\"Jsem šťastný, že se nám podařilo tento přestup dokončit. Antoine byl pro nás prioritou a jsme rádi, že se nám ho povedlo získat. Jedná se o jednoho z nejlepších hráčů Primera División, což opakovaně dokázal v Realu Sociedad,\"\" řekl sportovní ředitel \"Atletů\" José", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "Griezmann se gólově prosadil hned v prvním zápase této sezóny proti Las Palmas. V 5. kole proti Getafe dal oba góly vítězství 2:0 a v 8. kole při návratu na Anoeta Stadium v 9. minutě lobem překonal brankáře Gerónima Rulliho a tento gól následně neslavil. V první polovině sezóny pak museli po jeho střelách vytahovat míč ze sítě ještě brankáři Sportingu Gijón, Espanyolu, Granady, Athleticu Bilbao a Raya Vallecana. Soupeře Atlética do podzimní části Ligy Mistrů určil los a to Benficu, Galatasaray a Astanu. V", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "Na podzim se Griezmannovi v La Lize povedlo vstřelit 6 gólů. Pět z nich přišlo v září, z toho dva Celtě Vigo, dva Sportingu Gijón a jeden Deportivu La Coruña. Ten šestý přidal v říjnu Valencii. V září také získal cenu pro hráče měsíce. V základních skupinách Ligy Mistrů na něj čekal Bayern, PSV Eindhoven a Rostov. Griezmann dal oba góly v zápase proti Rostovu, který skončil 2:1 a jeden gól nizozemskému celku. Atlético se tak ve skupině umístilo první s 15 body a náskokem tří bodů na Bayern. V Copa del Rey byl nasazen až do osmifinálového dvojzápasu proti Las Palmas, přičemž v obou zápasech dal po jednom gólu, ve čtvrtfinále proti Eibaru pak dal jeden gól v prvním zápase a do odvety nenastoupil. V semifnále ovšem Atlético narazilo na Barcelonu a přestože Griezmann pomohl gólem v prvním zápase, na finále poháru to ani tentokrát nestačilo. V La Lize dal v lednu góly Eibaru a Athleticu Bilbao a v únoru Celtě Vigo. V březnu pak dal jeden Deportivu", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/18.", "content": "Griezmann již odehrál v La Lize přes 250 utkání, 19. srpna v 1. kole proti nováčkovi z Girony však dostal svoji první červenou kartu v kariéře. V 67. minutě, za stavu 2:0 pro Gironu se totiž její brankář Gorka Iraizoz mírně dotkl Griezmanna a jeho následný pád vyhodnotil rozhodčí Martínez Munuera jako simulaci a francouzský útočník obdržel žlutou kartu. Přesvědčen o své nevině, sdělil Griezmann rozhodčímu větu \"eres un cagón\" (v překladu \"jsi s*áč\") a dostal druhou žlutou kartu, načež byl vyloučen. O pár dní později obdržel dvojzápasový trest. Ihned po návratu však dal gól Málaze a o", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2018/19.", "content": "Hned jako první zápas sezóny byl na 15. srpna stanoven Superpohár UEFA 2018 a v něm se Griezmannovo Atlético utkalo s rivaly Realem Madrid v Tallinnu. Griezmann byl v 57. minutě za nepříznivého stavu 1:2 vystřídán a Atléticu se nakonec povedlo v prodloužení vyhrát 4:2. Atlético tak hned na začátku nové sezóny získalo cennou trofej. V La Lize se francouzskému útočníkovi povedlo vstřelit góly Rayu Vallecanu, Huesce, Leganés a v prosinci, ve kterém obdržel cenu pro hráče měsíce skóroval jednou proti Deportivu Alavés, dvakrát proti Realu Valladolid a jednou proti Espanyolu. V Lize Mistrů se tentokrát Atleti utkali s Borussií Dortmund, Monacem a Clubem Bruggy. Griezmann přispěl k porážce belgického šampiona dvěma góly a k porážce BVB a Monaca po jednom. Španělští vicemistři si tak bezpečně zajistili postup do osmifinále z druhého místa. Copa del Rey přinesla tuto sezónu pouze zklamání, když Atlético nedokázalo v osmifinále postoupit dále přes Gironu po remízách 1:1 a", "section_level": 3}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2019/20.", "content": "12. července 2019 nakonec Barcelona aktivovala výstupní klauzuli ve výši 120 000 000€, čímž se stal 6. nejdražším fotbalistou světa, a oficiálně oznámila jeho příchod. Griezmann obdržel číslo 17 a podepsal smlouvu na pět let s výstupní klauzulí ve výši 800 000 000€. Atlético však ihned po přestupu obvinilo Barcelonu, že zaplacená částka je o 80 000 000€ nižší a katalánský velkoklub měl za Griezmanna zaplatit 200 000 000€, protože se prý s Francouzem dohodli na přestupu už před snížením výstupní klauzule. Později Atlético oznámilo, že \"\"zahájilo postupy, které považuje za vhodné k obraně svých práv a zájmů.\"\"", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Juniorské reprezentace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Francie U19.", "content": "Kvůli působení ve Španělsku si trenéři francouzských mládežnických kategorií Griezmanna příliš nevšímali. Po kvalitních výkonech v dresu Realu Sociedad však byl povolán francouzskou reprezentací do 19 let do přátelského dvojzápasu proti Ukrajině. Svůj mládežnický debut si tak odbyl 2. března při remíze 0:0 při prvním z", "section_level": 3}, {"title": "Francie U20.", "content": "9. února 2011 debutoval v reprezentaci do 20 let při výhře 2:1 nad Anglií.  Díky vítězství na EURO 2010 do 19 let se Francie", "section_level": 3}, {"title": "Francie U21.", "content": "Na této úrovni odehrál Griezmann svůj první zápas 16. listopadu 2010 proti Rusku, který skončil pro Francii prohrou 0:1. Kromě celkově čtyř přátelských utkání si Griezmann v kategorii do 21 let zahrál i sedm kvalifikačních zápasů na EURO 2013 do 21 let ve kterých vstřelil tři góly, proti Lotyšsku, Kazachstánu (proti Kazachstánu si připsal i jednu asistenci), a Norsku.  V listopadu 2012 při baráži o EURO 2013 do 21 let proti Norsku, se Griezmann společně s dalšími čtyřmi hráči (Yann M'Vila, Wissam Ben Yedder, Chris Mavinga a M'baye Niang) dopustil prohřešku, když mezi zápasy bez dovolení opustili zbytek týmu a taxíkem odjeli do 200 kilometrů vzdálené Paříže, bavit se v nočním klubu. Všech pět hráčů tak bylo potrestáno vyloučením z národních týmů do konce roku 2013.", "section_level": 3}, {"title": "Seniorská reprezentace.", "content": "27. února 2014 byl Griezmann povolán trenérem Didierem Deschampsem na přátelský zápas mezi Francií a Nizozemskem. 5. března tak debutoval, když nastoupil na Stade de France v základní sestavě a Francie vybojovala domácí vítězství 2:0. Svůj premiérový gól vstřelil 1. června téhož roku do sítě Paraguaye jako otevírací gól při remíze 1:1 a první dva góly v jednom zápase dal o týden později Jamajce, kdy dával 7. a 8. gól vysokého vítězství 8:0.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "13. května 2014 potvrdil Deschamps Griezmannovu účast na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde si zahrál už v prvním zápase, když se dostal do základní sestavy jako náhrada za zraněného Ribéryho. Tento zápas proti Hondurasu Francouzi vyhráli 3:0. V základních", "section_level": 3}, {"title": "Euro 2016.", "content": "V sestavě Francie pro Euro 2016, které i hostila nemohl Griezmann chybět a nastoupil hned v otevíracím zápase Eura proti Rumunsku při výhře 2:1. Kvůli špatnému výkonu byli on a Paul Pogba posazeni v dalším zápase proti Albánii na lavičku. Griezmann na hřiště přišel ve druhé půli místo Oliviera Girouda a v 90. minutě otevřel skóre vítězství 2:0, když poslal centr Adila Ramiho přesnou hlavičkou do sítě. Poslední zápas skupinové fáze proti Švýcarsku dopadl 0:0. V osmifinále to s Francií", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2018.", "content": "17. května 2018 byl podle očekávání Griezmann povolán do sestavy na nadcházející mistrovství světa konané v Rusku. Hned v prvním zápase proti Austrálii dal gól z penalty, kterou sám získal a pomohl Francii k výhře 2:1. Tato penalta se také zapsala do historie jako první penalta na mistrovství světa udělěná z asistencí systému VAR (videorozhodčí). Pro Francii následovala výhra 1:0 nad Peru a remíza 0:0 s Dánskem, což znamenalo postup do vyřazovacích fází. V osmifinále dopomohl Francii k vítězství 4:3", "section_level": 3}, {"title": "Liga Národů 2019.", "content": "V této zcela nové soutěži pořádané UEFA se Griezmannova Francie utkala s Německem a Nizozemskem. Po bezbrankové remíze s Němci a výhrou 2:1 nad Nizozemci, se v třetím zápase povedlo Griezmannovi otočit skóre zápasu s Německem a díky jeho dvěma gólům Francie vyhrála 2:1. Po závěrečné prohře 0:2 s Nizozemskem však Francouzi přišli o první místo ve skupině A kvůli gólovému rozdílu a do semifinále Ligy Národů nepostoupili.", "section_level": 3}, {"title": "Rodina.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Manželka.", "content": "Erika Choperena (*5. března 1991) studovala pedagogiku v San Sebastiánu a později i dokončila svá studia a stala se dětským psychologem. S Griezmannem se poznala, když hrál za Real Sociedad a o něco později spolu začali chodit. Griezmann později připustil, že ji sledoval, ještě před tím, než souhlasila, že s ním půjde ven: \"\"Rok a půl, posílal jsem jí zprávy. Jsme spolu od 27. prosince 2011.\"\" Erika provozovala svůj blog o módě, který nazvala \"Cordialmente Erika\", ale v roce 2014 ho raději deaktivovala, protože si chtěla uchovat soukromí.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "Dcera Mia Griezmann se narodila 8. dubna 2016. Vzhledem k faktu, že Matka Erika Choperena je Španělka a otec Antoine Griezmann je Francouz,", "section_level": 2}, {"title": "Sourozenci.", "content": "Antoine Griezmann má bratra a sestru. Bratr Théo Griezmann (*30. srpna 1996) je amatérský fotbalista hrající za Sporting Mâcon a módní návrhář. V roce 2015 založil svojí značku \"GZ Brand\" s cílem vyrábět oblečení s jednoduchostí a elegancí. Théo je velice populární na sociálních sítích, třeba na Instagramu má již přes 500 000 sledujících.", "section_level": 2}, {"title": "Rodiče.", "content": "Otec Alain Griezmann je bývalý městský radní, pocházející z německého Münsteru (odtud německy znějící příjmení Griezmann). Alain byl", "section_level": 2}, {"title": "Dědeček.", "content": "Griezmannův dědeček Amaro Lopes je bývalý portugalský profesionální fotbalista, který hrál ve 40. a 50. letech 20. století jako střední obránce za portugalský klub Paços de Ferreira. V roce 1957 emigroval se", "section_level": 2}, {"title": "Kopačky.", "content": "Griezmann je tváří německé značky Puma, vyrábějící sportovní oblečení a obuv, se kterou má dlouhodobou sponzorskou smlouvu a objevil se v mnoha jejích mnoha", "section_level": 1}, {"title": "Sponzorství.", "content": "V minulosti se Griezmann objevil v reklamě na sluchátka Beats by Dr. Dre po boku Harryho Kanea, Maria", "section_level": 1}, {"title": "Řád čestné legie.", "content": "Vítězný francouzský tým z Mistrovství světa 2018 konaného v Rusku obdržel 4. června 2019 řád čestné legie. Této pocti se dostalo všem 23 hráčům vítězné", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "\"pozn. Z = Zápasy, G = Góly, A = Asistence\"", "section_level": 2}, {"title": "Góly.", "content": "<graph>{", "section_level": 3}, {"title": "Asistence.", "content": "<graph>{ }</graph>", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační statistiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Seniorská reprezentace.", "content": "\"pozn. Z = Zápasy, G = Góly, A = Asistence\"", "section_level": 3}], "src_summary": "Antoine Griezmann (* 21. března 1991, Mâcon, Francie) je francouzský fotbalista, hrající ve španělském klubu FC Barcelona a za francouzskou reprezentaci, který je schopný zahrát na všech pozicích v útoku.", "tgt_summary": "Antoine Griezmann (; born 21 March 1991) is a French professional footballer who plays as a forward for Spanish club Barcelona and the French national team.", "id": 199876}
{"src_title": "Mistrovství světa ve fotbale 2014 – skupina F", "tgt_title": "2014 FIFA World Cup Group F", "src_document": [{"title": "Týmy.", "content": "\"Poznámka: Žebříček z října 2013 byl použit pro určení nasazení při konečném pořadí losování skupin na Mistrovství světa. Žebříček z června 2014 ukazuje aktuální pořadí mužstva ve světovém žebříčku FIFA.\"", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka.", "content": "\"Všechny časy zápasů jsou v SELČ.\"", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Argentina vs Bosna a Hercegovina.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích dvou zápasech a oba tyto zápasy byly přátelské. Naposledy se spolu střetly v roce 2013, kde Argentina zásluhou branek Sergia Agüera vyhrála 2:0.", "section_level": 2}, {"title": "Írán vs Nigérie.", "content": "Oba týmy se spolu střetly pouze v jednom zápase a to v přátelském utkání v roce 1998, kde zápas ve prospěch Nigérie rozhodl jedním gólem Ahmed Garba.", "section_level": 2}, {"title": "Argentina vs Írán.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly pouze v jednom utkání a to v přátelském utkání v roce 1977, kde zápas po penaltovém rozstřelu vyhrála Argentina 4:1.", "section_level": 2}, {"title": "Nigérie vs Bosna a Hercegovina.", "content": "Oba týmy se ještě nikdy předtím spolu nestřetly.", "section_level": 2}, {"title": "Nigérie vs Argentina.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích šesti zápasech, včetně tří základních skupin Mistrovství světa, když ve všech byla úspěšnější Argentina (1994: 2:1; 2002: 1:0; 2010: 1:0). Jejich poslední střetnutí se uskutečnilo v roce 2011, kde šlo o přátelské utkání, které Argentina zvládla 3:1.", "section_level": 2}, {"title": "Bosna a Hercegovina vs Írán.", "content": "Oba týmy se spolu střetly v pěti zápasech a ve všech případech to byla přátelská utkání. Naposledy se spolu utkaly v roce 2009, kdy zápas skončil výhrou Íránu 3:2.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupina F Mistrovství světa ve fotbale 2014 byla jednou z osmi základních skupin tohoto šampionátu. Nalosovány do ní byly celky Argentiny, Bosny a Hercegoviny, Íránu a Nigérie.", "tgt_summary": "Group F of the 2014 FIFA World Cup consisted of Argentina, Bosnia and Herzegovina, Iran and Nigeria. Play began on 15 June and ended on 25 June 2014. The top two teams, Argentina and Nigeria, advanced to the round of 16.", "id": 1162252}
{"src_title": "John L. Pierce", "tgt_title": "John L. Pierce", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "John Leonard Pierce se narodil 25. dubna roku 1895 ve městě Dallas v Texasu jako syn vlivného právníka, Franka Cushmana Pierce a jeho ženy Isabelly. Pierce absolvoval Západotexaskou vojenskou akademii v San Antoniu a následně ještě státní univerzitu Texas A&M.  Se vstupem Spojených států do první světové války se mladý Pierce rozhodl narukovat do armády v červnu roku 1917 a po absolvování základního výcviku byl následně odvelen do Francie. Avšak válka se v tu dobu již chýlila ke konci, takže Pierce do bojů moc nezasáhl. Po podepsání příměří mezi vítěznými mocnostmi a Německem zůstal Pierce v Německu a sloužil v rámci 8. pěší divize jako součást okupačních vojsk v Koblenci.  Po návratu domů, do Spojených států, se Pierce rozhodl zůstat v armádě a začal se zajímat o motorizované jednotky a rozvoj obrněných jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na počátku druhé světové války sloužil Pierce jako zástupce náčelníka štábu 3. obrněné divize pod velením generálmajora Alvana C. Gillema, Jr.. O rok později byl však Pierce přeložen ke II. obrněnému sboru (později přeměněn na XVIII. výsadkový sbor), kde byl jmenován do funkce náčelníka štábu.  V červnu roku 1943 byl Pierce povýšen do hodnosti brigádního generála a byl jmenován náčelníkem štábu u Velitelství pro obrněné jednotky. Zde setrval do září roku 1944, kdy byl převelen na základnu Camp Chaffee v Arkansasu, kde převzal velení 16. obrněné divize po generálmajorovi Douglasssi T. Greenovi.  S postupným vrcholením druhé světové války bylo rozhodnuto, že 16. obrněná divize bude využita na bojišti v Evropě, kam byla také v únoru roku 1945 odvelena. Generál Pierce tak velel divizi během menších bojů v Německu a následně při osvobozování západních a jihozápadních Čech, včetně osvobození Plzně.  Za svoji příkladnou službu byl vyznamenán Spojenými státy dvakrát Legií za zásluhy a Řádem Bílého lva a Československým válečným křížem za zásluhy při osvobozování Československé republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Na podzim roku 1945 byla 16. obrněná divize odvelena zpět do Spojených států, kde byla následně rozpuštěna. Generál Pierce byl poté jmenován předsedou přezkumné propouštěcí komise. S následnou redukcí armády byl Pierce během roku 1946 rovněž penzionován.  Brigádní generál John L. Pierce zemřel 12. února, 1959 ve svém domě v San Antoniu ve věku 63 let. Pochován je na hřbitově ve Fort Sam Houston společně se svojí ženou, Kate Bodine Piercovou (1895 – 1988).", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská vyznamenání.", "content": "Zde je seznam vyznamenání, které brigádní generál Pierce obdržel během své dlouhé služby v ozbrojených silách Spojených států amerických:", "section_level": 1}], "src_summary": "John Leonard Pierce (25. dubna 1895 – 12. února 1959) byl důstojník Armády Spojených států v hodnosti brigádního generála, který velel 16. obrněné divizi za druhé světové války. Podílel se tak na osvobození západních a jihozápadních Čech.", "tgt_summary": "John Leonard Pierce (April 25, 1895 – February 12, 1959) was a United States Army officer with the rank of Brigadier General. He is most noted as a commander of the 16th Armored Division during World War II.", "id": 896626}
{"src_title": "Studley Royal Park", "tgt_title": "Studley Royal Park", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fountains Abbey.", "content": "Opatství Fountains Abbey bylo založeno v roce 1132 benediktinskými mnichy, kteří odešli z opatství St Mary's Abbey jako cisterciácký řád. Po zrušení klášterů v roce 1539 Henry VIII, byly budovy opatství a více než 200 hektarů (500 akrů) půdy prodáno královstvím siru Richardu Greshamovi, obchodníkovi. Majetek byl předáván několik generací rodem sira Richarda a pak prodán Stephenovi Proctori, který postavil Fountains Hall, pravděpodobně mezi lety 1598 a 1604. Fountains Hall je zámeček, postavený částečně z kamene z ruin opatství Fountains Abbey. Fountains Abbey Mill je mlýn z 12. století, který zůstal ve Velké Británii a nejstarší funkční budova na pozemku.", "section_level": 2}, {"title": "Studley estate.", "content": "John Aislabie zdědil Studley estate od svého staršího bratra v roce 1693. Byl konzervativní člen parlamentu pro Ripon v roce 1695, a v roce 1718 se stal ministrem financí. Aislabie byl hlavním sponzorem programu South Sea Company scheme. V roce 1720, kdy se tato obrovská finanční operace zhroutila, byl vyloučen z parlamentu a diskvalifikován doživotně z veřejného úřadu.  Aislabie se vrátil do Yorkshiru a věnoval se od roku 1718 tvorbě zahrady. Po jeho smrti v roce 1742, jeho syn William rozšířil úpravu o zbytky opatství a Fountains Hall. Změnil upravené oblasti v malebném romantickém stylu, kontrastujícím s formálností úprav jeho otce. Mezi tím oba vytvořili Water Garden, pravděpodobně nejdůležitější podobná úprava v Anglii 18. století. V roce 1983 majetek získal National Trust.", "section_level": 2}, {"title": "Studley Royal House.", "content": "Studley Royal House (nebo Hall), stál v severozápadním rohu parku. Původně to byl středověký zámek, který vyhořel v roce 1716 a byl přestavěn Johnem Aislabie. V roce 1762 byl upraven v Palladianském stylu. Budova byla zničena požárem v roce 1946. Velká část postavená v letech 1728 a 1732 přežila a nyní je upravena jako soukromý dům.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "V roce 1966 koupil panství od West Riding County Council a v roce 1983 jej získal National Trust. V roce 1986 byl celý park vyhlášen světovým dědictvím UNESCO. To je uznání pro mistrovské dílo lidského tvůrčího génia a vynikající příklad určitého typu budovy nebo architektonického či technologického souboru nebo krajiny, který ilustruje významné etapy v dějinách lidstva.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní části.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studley Royal Water Garden.", "content": "Zahradu Studley Royal Water Garden vytvořil John Aislabie v roce 1718, je jedním z nejlepších přežívajících příkladů vodní zahrady své doby v Anglii. Byla rozšířena jeho synem, Williamem, který zakoupil sousední Fountains Estate. Elegantní ozdobné jezera, kanály, chrámy a kaskády poskytují sled dramatických a poutavých pohledů. Úprava je také poseta řadou pošetilých prvků, včetně neogotického hradu a hodovního domu v palladianském stylu.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel St Mary's Church.", "content": "Hlavní článek: St Marie je, Studley Royal Pohled na West Endu v kostele  Kostel St Mary's Church (kostel Panny Marie) byl jedním ze dvou, pozdně viktoriánských, památných kostelů v Yorkshire, postavený rodem prvního markýze z Ripon na památku Fredericka Granthama Vynera. Další je kostel Church of Christ the Consoler (Krista Utěšitele) v Skelton-on-Ure, jehož architektem byl William Burges. Vyner byl zavražděn řeckých bandity v roce 1870 a jeho matka, lady Mary Vyner, a sestra, lady Ripon, použili nevyčerpané výkupné, které shromáždili k získání jeho svobody, na výstavbu dvou kostelů na jeho památku v jejich panství. Burges byl jmenován jako architekt s největší pravděpodobností v důsledku spojení mezi jeho největším mecenášem, Johnem Crichtonem-Stuartem, třetím markýzem Bute a Vynerem, kteří byli přátelé z Oxfordu. Kostel byl vysvěcen v roce 1878. Interiér je nádherný, převyšující Skelton v bohatství a vznešenosti. Barevné skla mají zvláště vysokou kvalitu. St Marie je Burgesovo \"církevní mistrovské dílo.\"", "section_level": 2}, {"title": "Deer park.", "content": "Středověký Deer Park (Jelení park), v němž leží kostel, je domovem 500 jelenů a bohatství flory a fauny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Studley Royal Park (Královský park Studley) včetně ruin opatství Fountains Abbey (Fontánové opatství) v North Yorkshire, Anglie, je zapsáno na seznam světového dědictví organizace UNESCO. Místo, které má rozlohu 323 ha (800 akrů) je pokryto zahradou z 18. století, a obsahuje jednu z největších ruin cisterciáckého kláštera v Evropě a viktoriánský kostel navržený Williamrm Burgesem.", "tgt_summary": "Studley Royal Park including the ruins of Fountains Abbey is a designated World Heritage Site in North Yorkshire, England. The site, which has an area of features an 18th-century landscaped garden, some of the largest Cistercian ruins in Europe, a Jacobean mansion and a Victorian church designed by William Burges. It was developed around the ruins of the Cistercian Fountains Abbey.", "id": 1971274}
{"src_title": "Disciplined Agile Delivery", "tgt_title": "Disciplined agile delivery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "DAD má životní cyklus založený na porovnání rizik a přínosů. Je řízený cílli, je škálovatelný a zohledňuje podnik.  Scott Ambler vyvinul Disciplined Agile Delivery v době kdy působil jako hlavní metodik pro IT ve společnosti IBM Rational (léto 2006 až léto 2012). DAD mělo vyplnit procesní mezery (záměrně) ignorované metodou Scrum, a doplnit nástroje pro vývoj na úrovni podniku. Podle Amblera existuje pro řešení projektu od jeho zahájení k dodání \"mnoho agilních metodik - včetně Scrum, XP, AM, Agile data, Kanban aj.\" Dokud nebyla DAD, museli jste si pro svou práci vždy slepit vlastní agilní metodiku.\"  Framework DAD byl navržen podle případů, ve kterých byly agilní metody v daném měřítku úspěšné. Odráží zkušenosti zaměstnanců IBM s různými zákazníky, použití agilních metod na interních projektech a spolupráci s obchodními partnery.\"DAD proces uznává nejen význam sítí mezi různými týmy, ale výslovně nabízí podporu pro škálování klíčových postupů v rámci komplexních pracovních prostředí pomocí technik, které propojují jednotlivé vývojové techniky do robustní dodávky software\".", "section_level": 1}, {"title": "Podstatné znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidé na prvním místě.", "content": "Disciplined Agile Delivery říká, že faktorem, který nejvíce ovlivňuje úspěch při dodání projektu jsou lidé a způsob jak spolu komunikují.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměřený na učení.", "content": "DAD podporuje myšlenku, že členové týmu by měli úzce spolupracovat a učit se od sebe navzájem. Tým by se měl snažit učit se z vlastních zkušeností a vylepšovat svůj přístup, a jednotlivci by měli dělat totéž.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšený přístup.", "content": "DAD přejímá a přizpůsobuje si z existujících metod osvědčené strategie jako například Scrum, extrémní programování (XP), agilní modelování, Unified Process (UP), Kanban, vývoj software metodou outside-in a jiné. DAD již má vyřešeno, které části těchto technik jsou vzájemně relevantní, takže údajně není nutno ztrácet čas přizpůsobováním jednotlivých metod.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus úplné dodávky.", "content": "Na rozdíl od první generace agilních metod, které se obvykle zaměřují na budování systému, životní cyklus DAD řeší celý projekt od bodu zahájení kontinuálně do produkce a také poprodukční činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Řízený procesními cíli.", "content": "Přístup DAD je spíše řízený cílem, než normativní. Na rozdíl od Scrum, který práci řídí pomocí fronty nevyřízených položek produktu (backlog), DAD navrhuje stanovení pracovních priorit založených na nejdůležitějších faktorech pro stakeholdery, ať už je to cokoliv.  Těmito faktory mohou být obchodní přínos, riziko, datum dokončení, závislosti na okolí nebo jakákoli jejich kombinace. DAD popisuje kompromisy spojené s každou strategií a popisuje životaschopnost každé z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměřený na řešení.", "content": "Disciplined Agile Development údajně posouvá pozornost od prosté produkce software k poskytování použitelných řešení, která poskytují skutečnou obchodní hodnotu pro zúčastněné strany. Přestože software je jednoznačně důležitou součástí předmětu dodávky, zaměřenost na řešení znamená holistický pohled na celkový problém. To může vést k návrhu změn v oblasti hardware, obchodních / organizačních procesů a celkové organizační struktury.", "section_level": 2}, {"title": "Stálé porovnávání rizik a přínosů.", "content": "Životní cyklus DAD je řízený riziky a přidanou hodnotou. Rozšiřuje hodnotově řízený cyklus metody Scrum, která po každém cyklu/iteraci vytváří potenciálně dodatelný (shippable) software tak, že výslovně zahrnuje", "section_level": 2}, {"title": "Úroveň organizace.", "content": "Podpora úrovně Enterprise je klíčovou vlastností DAD. DAD týmy pracují v rámci organizace stejně jako jakýkoli jiný tým. V ideálním případě DAD tým bude využívat stávajících zdrojů s cílem snížit celkový čas na dokončení a náklady a může pracovat souběžně s ostatními týmy v organizaci. Důležitým aspektem přizpůsobení firmě je, že DAD má explicitní DevOps postupy a strategie zabudované přímo do frameworku.", "section_level": 2}, {"title": "Role.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní role.", "content": "V rámci DAD je bez ohledu na velikost typicky pět základních rolí.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší role.", "content": "Pro větší dodávky (problém škálování) jsou zavedeny tyto vedlejší role - někdy i na přechodnou dobu", "section_level": 2}], "src_summary": "Disciplined Agile Delivery (dosl. ukázněná agilní dodávka, DAD) umožňuje zjednodušit procesní rozhodování při vývoji a správě software a dodávat řešení postupným a přírůstkovým způsobem. DAD staví na mnoha postupech agilního softwarového vývoje, jako je agilní metodika Scrum, agilní modelování, Lean Software Development a další.", "tgt_summary": "Disciplined agile delivery (DAD) is the software development portion of the disciplined agile toolkit. DAD enables teams to make simplified process decisions around incremental and iterative solution delivery. DAD builds on the many practices espoused by advocates of agile software development, including scrum, agile modeling, lean software development, and others.", "id": 2015874}
{"src_title": "Operace Horká zima", "tgt_title": "2008 Israeli operation in the Gaza Strip", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Počátkem roku 2008 se Palestincům podařilo násilně překonat uzavřenou hranici mezi Egyptem a Gazou. Podle informací rozvědky se kromě potřebné humanitární pomoci podařilo Palestincům propašovat v tomto období do Gazy i velké množství raket. Mezi nimi měly být i rakety s delším doletem než dosud používané modely, což představovalo riziko pro izraelská města Aškelon a Sderot.  27. února došlo k raketovému útoku na průmyslové město Aškelon. Při tomto útoku poprvé odpálili militanti místo jedné rakety salvu šesti raket. Zraněno bylo několik lidí, ale důležitý byl především psychologický efekt. V dohledné době měla izraelská armáda v oblasti rozmístit protiraketový systém Železná kopule určený k sestřelování raket dopadajících na izraelské území. Nicméně panovaly obavy, že systém se nebude schopen vypořádat se salvou několika raket najednou. Izraelští představitelé se shodli na potřebě okamžité odpovědi na novou hrozbu. Na druhý den armáda spustila operaci Horká zima.", "section_level": 1}, {"title": "Boj.", "content": "Podle informací z izraelské armády bylo cílem útoku v co největším rozsahu narušit infrastrukturu ozbrojenců v Gaze. Jedním z cílů byla i kancelář palestinského premiéra Ismaila Haníji. Izraelská armáda nasadila jednotky z brigády Givati, ženisty a obrněné jednotky. Pozemní jednotky působily v těsné spolupráci s letectvem.  Od 29. února do 1. března se Izrael soustředil primárně na letecké útoky zaměřené proti skladům zbraní a munice, továrnám na zbraně a místům odkud byly rakety odpalované. I přes izraelským útokem byli militanti schopni odpálit přes 200 raket. Většina směřovala na Sderot, dvacet na Aškelon a jedna na Netivot.  Poté, co bylo za jediný den odpáleno 50 raket, izraelská armáda změnila taktiku. 2. března vyslala pluk o síle zhruba 2 000 mužů, aby zaútočil na města Džabalíja a Sadžíja, která se nacházejí na severu pásma Gazy. Toto rozhodnutí mělo za následek, že Gaza zažila nejkrvavější den od roku 2002. Palestinci kladli silný odpor. Podle některých odhadů zemřelo až 70 civilistů. Kromě toho zemřeli čtyři militanti a dva izraelští vojáci.  Podle prohlášení izraelské armády se vojákům podařilo 3. března dostat k továrnám na výrobu zbraní ve dvou městech. Ve stejný den se armáda z Gazy stáhla. Premiér Ehud Olmert oznámil ukončení operace, ale dodal, že letecké útoky budou pokračovat.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Ke 4. dubnu bylo z Gazy hlášeno 110 mrtvých. Izrael tvrdil, že jde většinou o militanty, ale podle Palestinců šlo především o civilisty. Své znepokojení nad počtem civilních obětí (z nichž velká část byly děti) vyjádřila i izraelská organizace na ochranu lidských práv Be-celem. Podle této organizace bylo mezi oběťmi 52 civilistů. Mrtví militanti byli většinou členy hnutí Hamas a Palestinský islámský džihád.  Izraelský ministr obrany vyjádřil svou lítost nad oběťmi z řad civilistů, ale zároveň obvinil militanty z používání \"lidských štítů\". Svá tvrzení podložil záběry raket odpalovaných z hustě osídlených oblastí. Izraelští politici zároveň nechávali Palestincům možnost na neoficiální příměří, když prohlásili, že zastaví útoky, pokud na Izrael přestanou dopadat palestinské rakety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Horká zima ( \"Mivca Choref cham\") byl zákrok izraelské armády proti hnutí Hamás v pásmu Gazy. Probíhal ve od 28. února do 3. března 2008 a jeho cílem bylo zastavit ostřelování Izraele. Operace si vyžádala minimálně 110 obětí na straně Palestinců (z toho 58 civilistů) a tři oběti na straně Izraele (jeden civilista). Zraněno bylo dalších přibližně 160 lidí.", "tgt_summary": "In 2008 the Israel Defense Forces launched Operation Hot Winter (, \"Mivtza Horef Ham\"), also called Operation Warm Winter, in the Gaza Strip, starting in February 29, 2008 in response to Qassam rockets fired from the Strip by Hamas onto Israeli civilians. At least 112 Palestinian militants and civilians, along with three Israelis, were killed, and more than 150 Palestinians and seven Israelis were injured.", "id": 1845508}
{"src_title": "Donaukanal", "tgt_title": "Donaukanal", "src_document": [{"title": "Průtok.", "content": "Toto rameno Dunaje se od hlavního toku odděluje ve čtvrti Nussdorf, v oblasti Nussdorfského systému stavidel, v 19. okresu a opět se do něj vrací v 11. okrese, na konci parku Prátr v oblasti zvané \"Praterspitz\". Na ostrově, který tak Dunajský kanál vytváří, se nacházejí 2 z 23 vídeňských obvodů – Brigittenau (20. okres) a Leopoldstadt (2. okres). Přes kanál vede 15 silničních a 5 železničních mostů.  Kromě již zmíněných obvodů Vnitřní Město a Landstraße tvoří kanál přirozenou hranici ještě části obvodů Döbling, Brigittenau, Leopoldstadt, Alsergrund a Simmering.  Nábřeží Donaukanalu je součástí vídeňské Ringstraße.  Průtok vody v kanálu je regulován soustavou zdymadel a stavidel vybudovaných na začátku ramene ve čtvrti Nussdorf. Projektantem tohoto díla byl architekt Otto Wagner.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve středověku tvořil tok dnešního Dunajského kanálu hlavní rameno Dunaje. Nánosy, které s sebou přinášely záplavy, často měnily říční koryto, čímž docházelo i ke změnám hlavního toku řeky. Asi kolem roku 1700 se hlavní proud Dunaje posunul východním směrem.  V letech 1598–1600 bylo toto rameno poprvé regulováno zásluhou barona von Hoyos.  Jméno \"Donaukanal\" se pro jižní větev Dunaje začalo používat od roku 1686. Jelikož v němčině vyvolává výraz kanál stejně jako v češtině představu stoky, objevily se pokusy Dunajský kanál přejmenovat. Jedním z návrhů byl i \"Kleine Donau\" (Malý Dunaj), ale neprosadil se.  V 19. století byla poblíž začátku ramene zbudována takzvaná plovoucí vrata (\"Schwimmtor\"), pohyblivá plovoucí bariéra, jejímž úkolem bylo chránit kanál před záplavami a ledovými krami. Do provozu byla uvedena roku 1873. V letech 1894–1899 byl vybudován Nussdorfský systém stavidel a zdymadel, který poskytl oblastem okolo kanálu větší míru protipovodňové ochrany, než nabízela plovoucí vrata. Schwimmtor se však používal až do 1. světové války a rozebrán byl až po roce 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Adolph Stiller (vyd.): \"Theophil Hansen\". Wien/Salzburg 2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Donaukanal ( Dunajský kanál) je 17,3 km dlouhé regulované boční rameno Dunaje, které protéká nejblíž centra Vídně, kde tvoří přirozenou hranici 1. a 3. okresu. Dříve se mu říkalo také \"Wiener Wasser\" či \"Wiener Arm\". Od počátku systematického osídlení zdejší oblasti bylo topografickým východiskem pro založení sídla. Vídeň, v římských dobách \"Vindobona\", stála na vyvýšené terase jeho pravého břehu.", "tgt_summary": "The Donaukanal (\"Danube Canal\") is a former arm of the river Danube, now regulated as a water channel (since 1598), within the city of Vienna, Austria. It is long and, unlike the Danube itself, it borders Vienna's city centre, Innere Stadt, where the Wien River (\"Wienfluss\") flows into it.", "id": 2289114}
{"src_title": "Bělásek rezedkový", "tgt_title": "Pontia daplidice", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh žijící v Evropě, Malé a Střední Asii a ve středomořských oblastech Afriky. Severní hranici evropského rozšíření sahá až k 60° severní zeměpisné šířky a v jižních oblastech Alp vystupuje až do nadmořské výšky 2000 m. Pouze v jižní Evropě, severní Africe a teplých oblastech Asie se vyskytuje trvale, jeho populace v západní, střední a severní Evropě jsou jen přechodné. Motýli objevující se z jara v České republice jsou prvou vlnou migrujících jedinců z teplých krajů jižní Evropy kde se vylíhli. Teprve později se smísí jejich potomci, kteří vylétli z kukel již vytvořených v Česku, s jižní migrační vlnou druhé generace.  Nejraději žijí ve slunných a teplých nížinatých oblastech polního, stepního i ruderálního charakteru, často se vyskytují na opuštěných zaplevelených polích, na neobhospodařovaných loukách nebo travnatých kamenitých stráních, náspech cest nebo železničních tratí. Jsou velmi dobři letci a nezdržuje se na pevném stanovišti, pohybují se z místa na místo v rozsáhlém regionu.  V ČR se vyskytují téměř po celém území od nížin do podhůří, hojnější bývají v oblastech moravských úvalů a hlavně v teplých a suchých létech. Místní početnost odvisí od migrace, někdy dorazí jarní i letní populace, někdy přiletí až letní. Průměrné stavy tohoto druhu s ohledem na počasí sice ročně kolísají, motýl však není považován za ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Motýl má rozpětí křídel 4,5 až 5 cm, bílé zbarvené svrchní plochy mají nápadné žilkování a početné černé skvrny. Samička má na zadních křídlech tmavší a větší skvrny, sameček je tamtéž spíše bílý. Na spodní, rubové straně mají oba výraznou, olivově zelenou kresbu.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Bělásek rezedkový mívá ve Střední Evropě obvykle dvě generace, délka života motýla od vylíhnutí je průměrně 16 dnů. Samička prvé generace klade obvykle v dubnu žlutozelená vajíčka která se později zbarví oranžově. Vajíček bývá průměrně okolo 60 a jsou kladena na žírné rostliny jednotlivě. Asi za týden se z nich líhnou osamoceně žijící modrozelené housenky se dvěma žlutými podélnými pruhy a malými černými bradavkami. Po třech týdnech nepřerušovaného krmení na listech, květech i plodech se housenka na lodyze rostliny zakuklí zavěšená hlavou dolů. Za týden stadium přeměny v kukle skončí a vylétá další generace motýlů kteří se v červenci neb srpnu spáří a začíná nový koloběh, od vajíček přes housenky až po kukly ve kterých chce druh přečkat zimní období. Za mimořádně příznivých klimatických podmínek se z těchto kukel vylíhne koncem léta ještě třetí generace a její kukly se snaží přezimovat. Ve středoevropských kontinentální podmínkách však zimu nepřežijí a zahynou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Bělásci rezedkoví nejsou považováni za škodlivý druh, jejich housenky se živí rostlinami které jsou spíše považovány za plevelné než užitkové. Požírají hlavně rostliny rodu rýt (dříve často nazývaný rezeda) a další byliny z čeledi brukvovitých, např. hulevník, huseník, pomořanka, potočnice, tařice a úhorník.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podle posledních výzkumů je bělásek rezedkový (\"Pontia daplidice\") podle morfologických znaků neodlišitelný od nově vytvořeného druhu \"Pontia edusa\", navzájem se odlišují biochemicky. Tento nový druh údajně pravidelně migruje z jihu do střední Evropy a tudíž se vyskytuje i v ČR, kdežto \"Pontia daplidice\" zalétává pouze do západní Evropy. Někteří autoři naopak považují oba druhy pouze za poddruhy druhu \"Pontia daplidice\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bělásek rezedkový (\"Pontia daplidice\") je středně velký, výrazně teplomilný motýl z čeledi běláskovitých. Každoročně na jaře přilétá z jižních zimovišť do České republiky kde se do podzimu nejčastěji vyskytuje ve dvou generacích.", "tgt_summary": "Pontia daplidice, the Bath white, is a small butterfly of the family Pieridae, the yellows and whites, which occurs in the Palearctic region. It is common in central and southern Europe, migrating northwards every summer, often reaching southern Scandinavia and sometimes southern England.", "id": 2066}
{"src_title": "Hans Baltisberger", "tgt_title": "Hans Baltisberger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hans Baltisberger se narodil do rodiny lékaře Dr. Wilhelma Baltisbergera. Měl tři sestry. Absolvoval gymnázium a poté se učil tiskařem. Odešel do Paříže studovat umění, odkud si odnesl dokonalou znalost francouzštiny a též přezdívku Jean. Založil kapelu, hrál velmi dobře na klavír, oblíbil si zejm. Gershwina. Vojenskou službu ve druhé světové válce přežil bez zranění. V r. 1946 začal podnikat jako grafik na volné noze a založil reklamní studio HABAL-Reklame. Vedle toho se však věnoval i své vášni – motocyklovým závodům.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Baltisberger zahynul v roce 1956 po pádu na brněnském (dnes Masarykově) okruhu ve Velké ceně Československa, která tehdy ještě nebyla součástí mistrovství světa. Start závodu kubatury do 250 cm3 se konal na suchu, ale v jeho průběhu začalo pršet. Baltisberger vedl až do předposledního šestého kola, za ním jeli Hans Kasser a Bob Brown. Během závodu však začalo pršet a Baltisberger se v rychlém levotočivém oblouku v úseku mezi Žebětínem a Kohoutovicemi (před „Farinovou zatáčkou“) dostal v rychlosti takřka 200 km/h na vlhký okraj vozovky. Následoval pád, jeho motocykl NSU Sportmax trefil telefonní sloup, sám Baltisberger vlétl do lesa a na místě svým zraněním podlehl.  Ve stejném závodě a na tom samém místě havaroval i sovětský závodník Viktor Kulakov, jehož motocykl vlétl mezi diváky a jedenáct jich zranil. Později v ten samý den se jel ještě závod třídy do 500 cm3, kde po nárazu do stromu zahynul Francouz Michel Mouty.  Baltisbergerův pohřeb se konal 1. září 1956 v jeho rodišti. Smutečnímu průvodů vzdaly hold tisíce lidí. Jako čestná stráž doprovázeli pohřební vůz známí jezdci, včetně prvního německého motocyklového mistra světa Wernera Haase.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Po Baltisbergerově smrti nesla zatáčka, kde skonal, jeho jméno. Když byl v roce 1964 vypuštěn úsek trati vedoucí přes Žebětín, začalo se tak říkat pravotočivé zatáčce ve sjezdu ze „Staré dálnice“ před Farinovou zatáčkou („Farinkou“).  Na místě nehody stojí od roku 1978 Baltisbergerův pomník (souřadnice ). Autor pomníku, Němec Adolf Söhnlein, sám v roce 2007 zahynul při dopravní nehodě. Na pomníku je uvedeno nesprávné datum narození (16. září).  Bohumil Hrabal napsal povídku \"Smrt pana Baltisbergera\", která byla v roce 1965 pod názvem \"Smrt pana Baltazara\" zfilmována Jiřím Menzelem v rámci povídkového filmu \"Perličky na dně\".  V Betzingenu, Baltisbergerově rodišti, je po něm od roku 1976 pojmenována ulice (\"Hans-Baltisberger-Straße\").  Jeho syn Harald, který se stal lékárníkem, se narodil v roce 1948 a zemřel v roce 2004. Je pochován vedle svého otce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Baltisberger (10. září 1922, Betzingen (Reutlingen), Německo – 26. srpna 1956, Brno) byl německý motocyklový závodník, dvojnásobný mistr Německa a účastník mistrovství světa, kde jeho největším úspěchem bylo celkové páté místo v kubatuře do 250 cm3 v sezoně 1954.", "tgt_summary": "Hans Baltisberger (born September 16, 1924, - August 26, 1956 Brno) was a German professional Grand Prix motorcycle road racer.", "id": 653041}
{"src_title": "Zámek Ort", "tgt_title": "Schloss Ort", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Původní hrad byl založen byl založen roku 1080 Hartnidem z Ortu. Další přestavby proběhly ve 13. století, mezi nimi jmenujme například tu na podnět Hartnida V. z roku 1244. V roce 1344 hrad koupili bratři Fridrich a Reinprecht I. z Wallsee, (od 25. ledna 1350 byl majitelem pouze Fridrich). Hrad zůstal v držení pánů z Wallsee do roku 1483, kdy hrad Ort přešel na císaře Bedřicha III.", "section_level": 1}, {"title": "1484-1689.", "content": "V letech 1484 až 1491 zámek spravoval Gotard ze Starhenberku, místodržící Horních Rakous. V letech 1492 až 1584 vlastnil zámek Bernard ze Starhenberku a jeho potomci. V roce 1588 zámek koupil Weikhard svobodný pán z Pollheimu, ten však zámek prodal 6. dubna 1595 obci Gmunden, která zámek téhož roku prodala císaři Rudolfovi II.. Poté zámek přešel na další majitele, než byl nakonec zakoupen císařem Leopoldem I.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobé dějiny.", "content": "Roku 1876 zámek koupil arcivévoda Jan Salvátor Toskánský (1852 - 1911), desátý a poslední potomek toskánského velkovévody Leopolda II. a jeho druhé manželky Marie Antoniety Neapolsko-Sicilské, která na zámku dožila svůj život. Jan Salvátor zámek dal v interiérech radikálně přestavět a usadil se v něm poté, co odešel z armády. 6. října 1889 se vzdal svého šlechtického titulu a příslušnosti k sekundogenituře Habsburské císařské rodiny a změnil si podle názvu zámku jméno na \"Johann Orth\". Roku 1890 se svou nerovnorodou manželkou, herečkou Mili Stubelovou odcestoval do Jižní Ameriky na své lodi \"St. Margaret\". Jan Nepomuk Salvátor byl považován za zmizelého v roce 1890 na moři a roku 1911 prohlášen za mrtvého, ovšem přesné datum jeho smrti není známo.  Zámek roku 1914 koupil císař František Josef I., aby jej žáci místních škol mohli navštěvovat; jeho záměr se pro vypuknutí první světové války nerealizoval a byl zde zřízen vojenský Lazaret.  Zámek v letech 1919 až 1973 nebyl udržovaný. V současné době zámek slouží jako studijní centrum Spolkového ministerstva zemědělství a lesnictví (\"Bundesministeriums für Land- und Forstwirtschaft\"). 5. ledna 1995 byl zámek oficiálně koupen městem Gmunden.  Od roku 1996 se zde natáčel TV seriál \"Schlosshotel Orth\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Ort (německy \"Schloss Ort\" ale i \"Schloss Orth\") je zámek, který se nachází na ostrově Travenského jezera, v obci Gmunden v rakouské spolkové zemi Horní Rakousko.", "tgt_summary": "Schloss Ort (or \"Schloss Orth\") is an Austrian castle situated in the Traunsee lake, in Gmunden, from Vöcklabruck, the gate to Salzkammergut.", "id": 2040670}
{"src_title": "Manchester teriér", "tgt_title": "Manchester Terrier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno manchesterský teriér pochází asi z 15. století. Jeho historie ale dodnes není jasně známá, mezi jeho předky se ale nejspíše řadí vipet a greyhound. Jejich původní vyžití byl hlavně lov krys, ale byli to i společníci. Podle všeho je i jedním z nejstarších plemen teriérů.  Od roku 1862 je toto plemeno rozdělené hned na dvě samostatná - lehčí jedinci pod 5 kg se řadí jako angličtí toy teriéři, neboli black and tan toy teriéři.  První jedinec byl do plemenné knihy zapsán v roce 1873, kdy byl tedy ještě známí a zapsaný také jako black and tan teriér, tento název byl odvozen podle jeho zbarvení, protože krom popisu \"černá s hnědým pálením\" se tato barva popisuje i jako black and tan. Má ji třeba dobrman, což je podle všeho předek tohoto plemene; manchesterského teriéra.  Název manchester teriér získal až v roce 1880, do té doby se mu říkalo třeba i Anglický teriér — English terrier.  Během druhé světové války toto plemeno málem vyhynulo a celkově i upadla jeho popularita. V Anglii byla celkem jen desítka psů tohoto plemene s prokázaným původem! Plemeno se podařilo oživit několika zapáleným chovatelům, a dnes je toto plemeno velmi oblíbené a velmi početné po celém světě!  Oficiální používaná značka pro toto plemeno v České republice je MT.  2015: V České republice je již přes sto jedinců a hned několik chovatelských stanic. Oblíbené je toto plemeno po celém světě, nevyjímaje Austrálii nebo sever Evropy. Nejvíce jedinců s průkazem původ je zaregistrováno v Anglii, Německu a Belgii.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Je kompaktní a velmi elegantní a přesto atleticky stavěné, celkově dobře osvalené a s jemnou konstrukcí a celkově i lehkou kostrou. Malé, až střední velikosti. Srst velmi dobře přiléhá, je krátká, na dotek hebká a velmi dobře kryje před vodou i chladem. Zbarvení srsti je charakteristické i pro dobrmany; je to černá s hnědým pálením. Na krku nevytváří límec a na ocas prapor.  Hlava je vyvážená, lebka je plochá a dlouhá. Lícní kosti nejsou vůbec výrazné. Oči jsou malé, kulaté a většinou celé hnědé, bělmo není vidět. Mají klasický inteligentní výraz. Jsou hluboko posazené. Stop je dobře zřetelný, ale ne až příliš. Má pravidelný nůžkovitý skus a menší a silné zuby. Uši se v minulosti kupírovaly, dnes jeto zakázané a tak má toto plemeno polovztyčené uši ve tvaru V. Jsou nízko posazené a velké.  Krk je dlouhý, zužující se. Šíje mírně klenutá, bez laloku a srst na něm nevytváří límec. Rovný a dobře osvalený. Hřbet je krátký, rovný a dobře osvalený. Ocas je krátký, směrem ke špičce se zužuje, ale u kořene je silný. V akci je nesen nad hřbetní linií, v klidu může být nesen i pod ní.  Přední i zadní končetiny jsou zcela rovné, dobře osvalené. Hrudní končetiny jsou dobře zaúhlené. Tlapky skoro kočičí, tedy kulaté. Drápky černé a silné.  Hmotnost psů (samců) se pohybuje od 6 až do 10 kg, u fen od 5 do 8 kg, ale optimální váha je 7 až 8 kg. Výška v kohoutku je okolo 32 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Varianta toy.", "content": "I manchester teriér podlehl dnešním trendům a tak byla vyšlechtěna i toy varianta tohoto plemene. Kromě výšky a váhy se však vzhledem neliší. Lehčí (pod 5 kg) a vzrůstově menší jedinci tohoto plemene se řadí jako samostatné plemeno anglický toy teriér neboli black and tan toy teriér.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Toto plemeno má pravou teriérskou povahu; je to dobrý hlídač a velmi hlasitý, ke známým lidem přátelský a laskavý a svoji rodinu milující a chránící. Je naprosto oddaný jednomu členu rodiny a k ostatním se chová tak, jak to dělá jeho pravý páníček. Ovšem ostatní členy rodiny také v rámci mezí poslouchá a je k nim loajální. Je hravý a velmi inteligentní a bystrý, rychle se učí, to se týče i zlozvyků. Je ale i pyšný a nemá rád, když se nad něj ostatní dominantní jedinci povyšují. Nejraději je se svým pánem, ale odloučení snáší dobře. Je naprosto vyrovnaný a nebojácný. Také sebevědomý.  S jinými psy vychází skvěle, ale má tendenci honit rychle se pohybující předměty, nevyjímaje cyklisty a auta. Je vhodné toto plemeno chovat ve smečkách.  I děti má velmi rád a rád si s nimi hraje. Nebude je ale respektovat, pokud se to nenaučí již v co nejnižším věku.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Péče o toto plemeno není nijak náročná — srst stačí 1x týdně vykartáčovat, procházky nevyžaduje a ani do uší se nemusí nijak zasahovat. Drápky se ale musí aspoň 1x ročně zastřihnout, pokud si je pes nebrousí o chodník.  Srst se nemusí mýt moc často, bohatě stačí 1x za rok umýt šamponem. Častější mytí šamponem by způsobilo problémy s kůží, protože srst by ztratila svoji přirozenou mastnotu.  Socializace i výchova tohoto plemene jsou velmi důležité. Již jako štěně jej musíte seznámit se všemi členy rodiny, nevyjímaje zvířata. Také je dobré jej seznámit s dopravními prostředky, které využíváte častěji. Protože je toto plemeno spíše smečkové, bude mít v dospělosti tendenci seznamovat se s neznámými zvířaty i psy, což může přinést jak radost, tak smůlu a ukousnuté ucho.  Výcvik ani výchova by neměli být založené na přílišném bití a trestání, protože manchester teriér má velmi dlouhou paměť a všechny negativní zážitky s vámi si bude pamatovat. Výcvik není nutností, ale každý pes nynější doby by měl umět alespoň základní povely, hlavně přivolání.  Procházky nevyžaduje a stačí mu krátká procházka každý den. Není to dobrý společník pro sportovce, protože nemá tak dobrou kondici, aby běhal 10 km u kola svižným tempem a pak ještě šel na dlouhou túru. Časem se dobrá kondice dá vytrénovat, chce to ale hodně času. Pro toto plemeno jsou jinak vhodné všechny typy pohybu, od plavání až po psí sporty.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodné psí sporty.", "content": "Jako vhodný psí sport s tímto plemenem se jeví flyball a agility, jelikož netrpí žádnými potížemi s klouby a je to dobrý aportér se zápalem do všeho. Vhodný je ale i dogdancing, přesto se toto plemeno na závodech dogdancingu moc často nevidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manchester teriér (anglicky: Manchester terrier) je psí plemeno pocházející ze západní části Anglie, konkrétně z Manchesteru. Tento štíhlý atletický pes dosáhl vrcholu obliby před sto lety, kdy proslul jako \"teriér anglického gentlemana\". Vyvážel se do Ameriky a do Německa a nepochybně svým nezaměnitelným zbarvením, černým s pálením, přispěl i k vývoji dobrmana. Toto plemeno známe i pod názvem black and tan teriér.", "tgt_summary": "The Manchester Terrier is a breed of dog of the smooth-haired terrier type. It was first bred in the 19th century to control vermin, notably rats, at which it excelled. So efficient at the task was it that it often appeared in rat-baiting pits until that sport, which had effectively been illegal in the UK since 1835, finally died out at the beginning of the 20th century.", "id": 642880}
{"src_title": "Lectorium Rosicrucianum", "tgt_title": "Lectorium Rosicrucianum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úplný začátek historie duchovní školy Lectorium Rosicrucianum se datuje do roku 1924, kdy si oba bratři Z. W. Leene a J. Leene a asi 15 sympatizantů Heindelova učení pronajalo zadní část domu v Bakenessergracht 13, v Haarlemu. Od té doby se rozvíjela práce po celých 16 let, až do začátku války. Oba bratří spolu s přáteli jako byl Cor Damme, A. Rutgers van der Loeff, E. Roland-Retera a dalšími se tak stali učiteli Heindlova nového ‚esoterického učení čistého křesťanství‘.  V roce 1928, přesně 15. února, byla založena v Haarlemu kancelář pro tisk Rosicrucian Fellowship, která se později proměnila v tiskárnu The Rozekruis Pers. Tato událost byla jedním z kroků pro osamostatnění nizozemské větve Heindlova učení. Umožnila vydávání tiskovin v Nizozemsku, zejména časopisu Het Rosenkreuz a týdeníku Aquarius.  24. prosince 1930 se k bratrům Leene připojila žena pana J. H. Stock, která sympatizovala s hnutím již od prvního momentu, paní H. Stok-Huizer. Také Cor Damm (1897–1969) byl tou dobou již dva roky po boku obou bratrů.  Společně pracovali na šíření myšlenek Heindlova „esoterického křesťanství“, které vedlo k tomu, že 24.12. 1934 byla oficiálně podána žádost úřadům o založení nezávislé pobočky Rosicrucian Fellowship společenství Maxe Heindela. O rok později dostala právní statut jako Nizozemská pobočka Rosecrucian Fellowship. Šlo o vytvoření ústředí pro nizozemsky mluvící oblast společenství Rosicrucian Fellowship, jehož sídlo bylo v té době v Seattle v USA. Nizozemsko mělo tehdy již 545 studentů a přibližně stejný počet zájemců o učení, kteří se scházeli v centrech ve městech.  Nedalo se již mluvit o dobrovolnické práci, proto bylo potřeba tato centra nějak zastřešit. Vytvořením ústředí došlo o vyvrcholení snah o vytvoření nezávislé větve Rosicrucian Fellowship v Evropě. Osamostatnění nizozemské větve přinesla novou sílu k práci na tvorbě školy, práce nabrala směr k obrodě původního rosikruciánství.  V letech 1934 – 1940 byly organizovány letní školy na pozemku v De Haere, který společnost zakoupila poblíž Doornspijk. Toto místo se později stalo centrem práce pro mládež a konferenční místo Noverosa (založené v roce 1957 původně jako konferenční místo po dospělé), plně proměnilo v konferenční místo pro mládež.  20. března 1937 byl položen základní kámen prvního chrámu v Nizozemsku v Haarlemu.  Až do roku 1938 byl Z. W. Leene dynamickou silou, která vedla společenství. 8. března 1938 ale zemřel v náručí svého bratra. J. Leene a H. Stok-Huizer pokračovali společně v započaté práci. Napsali řadu knih, které byly vydány pod pseudonymy Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, které začali používat během války. Kdy se věnovali především v letech 1940–1945 studiu textů, manichejských, Corpus Hermeticum. Jejich zájmem se stal také Jakob Böhme.  Atmosféra války ovlivnila J.van Rijckenborgha natolik, že na ni reagoval sepsáním knihy Dei Gloria Inacta – Kresťanské mysterium zasvěcení. Stala se dobrým základem pro nový poválečný ‚začátek‘.  Po druhé světové válce, když mohla být činnost společnosti opět oficiálně (během válečných let byla kvůli Nacistům skrývána) zahájena, se Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri ujali práce znova a centrem zájmu stále více stával pojem „gnose“. Šlo o kristocentrický (Kristus ve středu zájmu) pohled na skutečnost, že Bůh může být poznatelný z první ruky. Tohoto poznání může být dosaženo vnitřním vývojem jedince na základě důkladného sebepoznání, které nazývá Bible jako ‚zrození z vody a ducha‘.  Nizozemské společenství Rosicrucian Fellowship se rozvíjelo jako společenství jednotlivých center v Nizozemsku, ve kterých byly postupně budovány chrámy. Zůstávalo stále ve volném pojení s Rosicrucian Fellowship i když se jejich práce ubírala stále více směrem k moderní duchovní škole, která staví na základech rosikruciánského učení a na gnostickém pohledu na proměnu člověka.  Po válce, kdy byla činnost společenství plně obnovena, jej Jan Leene transformoval do nové organizace, do ‚Duchovní školy‘ Lectorium Rosicrucianum, která byla oficiálně registrována 25. 11. 1946 jako Nadace Lectorium Rosicrucianum.  A v roce 1960, 20. června byla přeregistrována a stala se náboženskou organizací Lectorium Rosicrucianum. V té době byla již od předválečných let činná městská centra v Haagu, Amsterodamu, Utrechtu, Groningenu, Haarlemu, která rostla a dnes jich je celkem 14 v celém Nizozemsku..  Od té doby se činnost společenství stále rozvíjela i mimo hranice Nizozemska. V současné době má mezinárodní škola centra přibližně ve 130 městech v 36 zemích světa. V těchto centrech se scházejí žáci a sympatizanti. Kromě center jsou v jednotlivých zemích také budována konferenční místa.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro mládež.", "content": "Paralelně s vývojem školy šel vývoj práce týkající se mládeže. V roce 1929 byla pro práci s mládeží ustanovena paní E. Roland-Retera spolu s J. Leene. V některých městech byly vytvořeny kluby pro mládež. Když byl v 50.letech zakoupen pozemek v Lage Vuursche Elcekerlyc, přesunula se práce pro dospělé tam a pozemek v De Haere se stal místem práce pro mládež, organizovali se zde letní pobyty pro děti. Tato práce zde pokračuje dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Učení školy.", "content": "Škola má množství vlastní literatury, velkým impulsem pro rozvoj školy a její učení byla H. P. Blavatská a její Hlas ticha, čerpá z učení Jakoba Böhme Aurora, Cesta ke Kristu, A. Gadala, který viděl gnostický základ v učení katárů.  Základem učení je poznání a pochopení alegorie Chymická svatba Christiana Rosenkreuze (1616), hermetismus, hlásí se k manifestům rosicruciánství Fama Fraternitatis(1614), Confesio Fraternitatis (1615). Dále Nový zákon zejména kapitoly ze Zjevení Janova, starověká mysteria - Rosicruciáni, Grál, Katáři.  Základní kámen učení školy je gnosticismus, což znamená „poznání“.  Jde o to poznat a vědomě zakoušet moudrost mysterií pomalu a postupně se zbavit nadvlády smyslového těla, přesto však plnit všechny úkoly ve fyzickém světě. Jde o vědomé odvracení se od smyslových vazeb, odklonit se od světa stínů, pročištění vědomí. Až toto nastane, následuje příklon k duchovnímu světu, kde na konci povstane nový člověk, který je znovuzrozený (Bible, I. Kor. 15:31), podruhé zrozený.", "section_level": 2}, {"title": "Metoda.", "content": "Hlavní metodou je metoda sloučení protikladů – alchymický proces a metoda každodenního vědomého umírání, tedy 'Endura‘, tento pojem je již nám u Katárů. Nejde o žádnou pomalou sebevraždu, ale o každodenní vědomý odklon od pudů, sklonů, přání, vášní, které vážou člověka na hmotný svět, člověk musí nechat zemřít své egocentrické tendence nikoli sebe fyzickou smrtí. Způsob jakým je toho dosaženo, je nazván transfigurací nebo také metamorfózou. Tedy postupnou proměnou a slučováním protikladů, které probíhá pomalu a postupně každý den, dojde ke vzkříšení nového člověka v každém, kdo se procesu oddá (Bible„ On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3:30). )  Dva přírodní řády  Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum vychází z ideje, že existují dva přírodní řády: za prvé nám známý přírodní řád, který je nouzovým řádem, přechodným domovem. Tato příroda zahrnuje jak oblast živých, tak i oblast mrtvých. V ní je všechno podřízeno koloběhu zrození, života, umírání a nového zrození. Za druhé je zde původní božský řád. Ten první je světem pomíjivosti, tzv. „dialektika“ : vše v něm vzniká, rozkvétá a zaniká; druhý řád je světem nepomíjivosti, tzv. „statika“. Duchovní škola učí člověka postupně přejít z proměnlivého dialektického řádu do statického, neproměnlivého řádu věčnosti.  Atom jiskry ducha neboli růže srdce.  To co je v Bibli nazýváno „královstvím nebeským“, má v srdci člověka pozůstatek – poslední latentní pozůstatek, Boží jiskra neboli „atom jiskry ducha“. Tento princip způsobuje v mnoha hledajících lidech jakýsi neurčitý stesk po domově, mlhavou vzpomínku na původní stav u Otce – na nesmrtelnou jednotu s Bohem. O tento atom se může člověk opřít, pokud nastoupí cestu proměny.", "section_level": 2}, {"title": "Základní symbolika školy Lectorium rosicrucianum.", "content": "„Kříž s růží v průsečíku“ ve zlaté barvě, je základní symbol používaný v chrámech školy. Symbolizuje protnutí dvou řádů, dvou energií - dolů směřující energie se ve středu kříže, ale také symbolicky v srdci člověka, protíná s horizontální energií tedy s materiálním světem. Je to symbol propojení dvou přírodních řádů, ve kterém jde o propojení obou světů v srdci člověka.  „Pentagram“, symbol znovuzrozeného člověka, nového člověka, který je nositelem božského principu. Stará příroda, vědomí já, umírá a probudit se musí Boží příroda, Kristus v člověku. Lectorium Rosicrucianum s tímto procesem seznamuje žáky, kteří se jej snaží realizovat ve svém životě.  „Merkurova hůl“, symbol používaný v chrámech školy, představuje dva hady obtáčející okřídlenou hůl, jakožto symbol spojení dvou základních sil v člověku - kladné a záporné a jejich přivedení ke vzájemné spolupráci. Což se projeví v moudrostí daného člověka, symbolizované dvěma křídly na konci hole.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lectorium Rosicrucianum je nové náboženské hnutí, které se považuje za moderní školu mysterií. U založení školy stáli dva nizozemští mystici, Jan van Rijckenborgh (1896–1968, vlastním jménem Jan Leene) a jeho bratr Zwier Willem Leene (1892–1938) a Catharose de Petri (1902–1990, vlastním jménem Henriette Stok-Huizer). Oficiálně společenství vzniklo v nizozemském Haarlemu 25. srpna 1935 jako pobočka americké větvě organizace Rosicrucian Fellowship. Škola staví na křesťanském gnosticismu, čerpá z učení Bible, učí znát Nový zákon, staví na učení albigenských, katárů. Zdrojem jsou pro ni také klasičtí rosenkruciáni sedmnáctého století. Svou metodou se opírá o poznání nábožensko-mystických myšlenek hermetismu a alchymie.", "tgt_summary": "The Lectorium Rosicrucianum or Spiritual School of the Golden Rosycross is a new religious movement which considered itself a worldwide school of Gnostic Christianity. It was founded in 1935 by Dutch mystics Jan van Rijckenborgh, his brother Zwier Willem Leene and Catharose de Petri. The school teaches a form of modern Christian Gnosticism which is based upon the ideas and iconography of Rosicrucianism, the beliefs of the Cathars and other forms of religio-mystical thought such as Hermeticism and alchemy.", "id": 625620}
{"src_title": "Dávivec černý", "tgt_title": "Jatropha curcas", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh pochází z Ameriky, z území rozkládající se od Mexika přes Středoamerické státy do Brazílie, Bolívie, Peru až po Paraguay a sever Argentiny. Mimo tyto původní oblasti druhotně roste také na jihu Evropa, severu Afriky a ve Východní Indii.  Je nenáročnou rostlinou suchých oblastí tropů a subtropů které dostačuje ročně jen 250 mm srážek (v Praze naprší asi 650 mm). Vystačí si i s kamenitou nebo štěrkovitou neúrodnou půdou která může být i zasolená. Přestože se nejčastěji vyskytuje v nadmořských výškách do 500 m a při průměrné roční teplotě přes 20 °C, dobře roste i ve vyšších výškách a krátkodobě snese i mírný mráz. Netrpí nemocemi ani jej nenapadají živočišní škůdci.  Při umělých výsadbách bylo zjištěno, že nejrychleji roste při průměrných dešťových srážkách okolo 600 mm ročně a pokud je vysazen do kvalitní, na živiny bohaté a propustné půdy vyroste i do výšky 10 m, dvojnásobku běžné průměrné hodnoty. A mohutnější rostlina více plodí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "V období dlouhého sucha částečně opadavý, jednodomý keř nebo malý strom dorůstající průměrně do výšky 3 až 5 m. Žlutohnědě zabarvená kůra je hladká a loupe se v tenkých širokých šupinách a po větvích jsou řídce rozmístěné lenticely. Při poranění z něj vytéká bílé mléko latex. Střídavě vyrůstající listy s dlouhými řapíky a malými, brzy opadávajícími palisty jsou v obrysu široce oválné. Bývají dlouhé 7 až 15 a široké 7 až 13 cm, jsou tři až pětilaločné, na bázi jsou srdčité, na vrcholu zašpičatělé a po obvodu celistvé. Jsou téměř lysé, svrchu sytě zelené a lesklé, naspodu šedozelené a jsou dlanitě žilnaté s pěti až devíti žilkami.  Téměř 12 cm dlouhé úžlabní nebo terminální květenství s krátkými kopinatými listeny obsahuje deset až dvacet samčích květů na jeden samičí, oboje květy jsou pětičetné. Žlutozelené samčí květy mají kalich se 3 mm dlouhými lístky a korunu s 5 mm lístky které jsou ve spodní třetině srostlé, v květu se dále nachází deset tyčinek s prašníky. Pět vnitřních tyčinek má vespod nitky srostlé, pět vnějších je má volné. Samičí květy jsou na delších stopkách a mají kalich se 4 mm dlouhými lístky a korunu se 6 mm lístky které nejsou srostlé. Dále se v samičím květu nachází 10 zakrslých patyčinek a spodní trojpouzdrý, lysý semeník s třemi dvouklanými bliznami. Oboje květy produkují nektar, opylovány jsou hmyzem, hlavně včelami.  V květenství se obvykle vytvoří deset a více plodů. Jsou to 2,5 až 3 cm dlouhé, elipsoidní nebo oválné tobolky které jsou zprvu zelené, se zráním žloutnou a v plné zralosti (asi 3 měsíce po odkvětu) jsou tmavě hnědé. Tobolka má tři pouzdra, v každém je téměř 2 cm podlouhlé černé semeno. Semena obsahují asi 35 % oleje a současně i jedovatý toxalbumin curcin (obdobný je ve skočci obecném). Dávivec černý nemá pevnou dobu kvetení, plody lze obvykle sklízet dvakrát až třikrát za rok. Prvně plodí za tří až pět let a dožívá se až 40 roků. V přírodě se rozmnožuje semeny s krátkou životaschopností a při průmyslovém pěstování je šířen rostlinnými řízky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vylisovaný olej se pro své výrazně projímavé účinky užíval v lidovém lékařství a také sloužil ke svícení, čerstvé kůry se zase používalo jako léku k hojení ran při malomocenství, ekzémech a vředech. Někdy se keře vysazují do řad k ohrazení pozemků, dřevo starých keřů se používá k topení.  Dávivec černý je považován za potenciální zdroj ekologické bionafty. Z plantáže o rozloze jednoho hektaru lze získat z jeho semen ročně 1,5 tun paliva. Není to mnoho, ale rostliny mohou růst v místech pro jiné druhy nevhodných (suchá a zasolená půda), navíc je to nepotravinářská rostlina vyžadující minimální péči a pro jejíž plody není jiné zužitkování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dávivec černý (\"Jatropha curcas\") je keřovitá rostlina, druh z rozsáhlého tropického a subtropického rodu dávivec, který roste jako planě rostoucí rostlina na neúrodných kamenitých půdách v polopouštích. Při testování lehce dostupných rostlin pro výrobu bionafty (nahrazující palivo z ropy) se stál dávivec černý jedním z potenciálních zdrojů.", "tgt_summary": "Jatropha curcas is a species of flowering plant in the spurge family, Euphorbiaceae, that is native to the American tropics, most likely Mexico and Central America. It is originally native to the tropical areas of the Americas from Mexico to Argentina, and has been spread throughout the world in tropical and subtropical regions around the world, becoming naturalized or invasive in many areas. The specific epithet, \"\"curcas\"\", was first used by Portuguese doctor Garcia de Orta more than 400 years ago. Common names in English include physic nut, Barbados nut, poison nut, bubble bush or purging nut. In parts of Africa and areas in Asia such as India it is often known as \"castor oil plant\" or \"hedge castor oil plant\", but it is not the same as the usual castor oil plant, \"Ricinus communis\" (they are in the same family but different subfamilies).", "id": 1714107}
{"src_title": "Pan (titul)", "tgt_title": "Mr.", "src_document": [{"title": "Přechylování.", "content": "Ženský ekvivalent je paní (také madam), gramaticky shodná s \"paní\", tedy ženským ekvivalentem slova pán, tj. vládce nebo majitel. Obdobou pro dosud neprovdané ženy je titul slečna, jehož užívání je mírně na ústupu ve prospěch právě \"paní\". K tomu přispívá i rozšiřující se stav řady žen ve stálém, ale neoficiálním partnerském a rodinném svazku - formálně \"slečny\", ve skutečnosti \"paní\".", "section_level": 1}, {"title": "Používání.", "content": "Používá se výhradně nesamostatně, a to předřazením dalšímu bližšímu určení, kterým bývá hodnost, profese, jméno nebo příjmení, jako výraz úcty a respektu, např. „pan Janáček“, „pan Dokonalý“, „pan prezident“. Je-li osoba nositelem akademického titulu, může být tento základní titul vynechán. např. „inženýr Janeček“ místo „pan inženýr Janeček“. To nebrání uvést oba resp. všechny tituly současně, např. „pan inženýr“, „pan doktor“, „pan inženýr doktor“, ale i s profesí, např. „pan stavitel“, „pan ředitel inženýr Janíček“ a podobně.  Oslovení tímto titulem „pan“ ve vokativu j. č. „pane“ se pojí ve spisovné češtině pouze s tvarem, který je rovněž ve vokativu (5. pádu), například „pane Janíčku“, „pane doktore“. Hovorově se přitom běžně užívá také varianta s nominativem „pane Janíček“, „pane doktor“ s náznakem sblížení, familiérnosti, důvěrnosti.  V psané podobě se \"pan\" zkracuje na „p.“. Obdobně \"paní\" se zkracuje na „pí“  V množném čísle se používá „pánové“, ale i „páni“. Místo \"paní\" v množném čísle se zpravidla používá oslovení \"dámy\", nejčastěji ve společném oslovení „Dámy a pánové!“.  Slovo \"páni!\" se užívá i jako zvolání, výraz překvapení, stejně jako „Pane (bože)“, „panečku“, „panenko (skákavá)“ apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pan je běžný, povšechný, neakademický společenský titul muže, ať už v písemném či ústním styku, stylově neutrální, např. „pan Novák“. Je třeba toto slovo odlišovat od plnohodnotného pojmu pán, se kterým má společnou etymologii (patrně z latinského \"suppan\", možná se zprostředkováním maďarským „župan“), např. „nějaký pán, snad pan majitel“.", "tgt_summary": "Mister, usually written in its abbreviated form Mr. (US) or Mr (UK), is a commonly used English honorific for men under the rank of knighthood. The title 'Mr' derived from earlier forms of \"master\", as the equivalent female titles \"Mrs\", \"Miss\", and \"Ms\" all derived from earlier forms of \"mistress\". \"Master\" is sometimes still used as an honorific for boys and young men, but its use is increasingly uncommon. The modern plural form is Misters, although its usual formal abbreviation Messrs(.) derives from use of the French title'in the 18th century.'is the plural of'(originally ', \"my lord\"), formed by declining both of its constituent parts separately.", "id": 2142445}
{"src_title": "Byzantská literatura", "tgt_title": "Byzantine literature", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "V roce 395 se Římská říše rozdělila na Západořímskou říši a Východořímskou (Byzantskou) říši. Na západě převládalo latinské obyvatelstvo, zatímco na východě žili hlavně Řekové. Západořímské říše zanikla roku 476, ale Východořímská se udržela až do roku 1453. V 7. století se císař Herakleios rozhodl uznat řečtinu za státní jazyk říše, protože to byl mateřský jazyk většiny obyvatel říše a latina byla nesrozumitelná. Byzanc se tak stává říší křesťanských Řeků, ačkoliv samotní Řekové se nyní nazývali \"Rómaioi\", což v řečtině znamená \"Římané\". Řecký jazyk se označoval jako \"Romaiki glossa\" (Římský jazyk). Termín \"Helén\" (Řek) byl synonymem pro pohana.  V 7. stol. dobyli Arabové Egypt, Sýrii a Afriku a tak od té doby Byzanc disponuje hlavně řecky hovořícími územími (Řecko, Malá Asie, Sicílie, jižní Itálie). Kulturním centrem literatury a celé kultury se stává Konstantinopol a Soluň, dvě největší města říše. Athény zůstávají mimo kulturní dění, v 6. stol. zde císař Justinián I. nařídil zavřít filosofické školy. Filosofie se však později opět stala významnou částí byzantské literatury. Samotné Řecko (kromě Soluně) stálo mimo literární či kulturní dění, které se nyní natrvalo přesunulo do Malé Asie. Samotná literatura si uchovává antický charakter a vychází z antiky. Velkého rozmachu řecká literatura dosáhla v 11. století po vládě císaře Basileia II. a v 13.–15. století za vlády řeckých rodů Komnenovců, Duků, Angelovců a Palaiologů. Větší část byzantské literatury je psána starořeckou attičtinou, tedy mrtvým jazykem, který byl při přednesech často špatně vyslovován.", "section_level": 1}, {"title": "Historiografie.", "content": "V tomto období doznívá klasická historiografie, která byla později nahrazena byzantskou kronikou, která si však také uchovala mnoho z tradiční historiografie. Známí klasičtí historici byli např. Prokopios z palestinské Kaisareie, který popsal války s Góty, Vandaly a Peršany a jako první zmiňuje i Slovany. Jiní významní autoři byli Menander Protektor, Agathias z Myriny a Theofylaktos Simokattés.  Od 8. století se historie píše formou kroniky. Známý je Arethas z Patry, který byl biskupem v kappadocké Kaisareii a je autorem díla Kronika z Monemvasie \"(Chroniki tis Monemvasias)\". Významnými historiky 11. a 12. stol. byli Michail Attaliatis z Attaleie, Ioannis Kinnamos, Niketas Choniates z Frýgie, Georgios Pachyméres z Nikaie, Nikéforos Bryennios ml. z Adrianopole, Georgios Akropolites a Jeotjos Frantzis z Konstantinopole. Velmi známý však byl Michael Psellos, který popsal vládu po Basileiově smrti, císařovna Anna Komnenovna s dílem \"Alexiada\", kde popisuje historii Byzance za vlády jejího otce, Alexia I. Komnena. Anna byla první řeckou ženskou historičkou. Jejím vzorem byl Thúkydidés, Xenofón a Polybios. Historii psal i císař Konstantin VII. Porfyrogennetos, který např. zavedl pojem \"Velká Morava (Megali Moravia)\". Známým historikem byl i Ioannes Skylitzes a aristokrat Laonikos Chalkokondyles, žijící v 15. století, který byl velkým řeckým vlastencem. Popsal vzrůst turecké moci a pád byzantské říše. Jeho potomci žijí v Řecku dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Filologie.", "content": "V 10. století vznikla významná kanonická sbírka s názvem \"Suda\", kde jsou zahrnuta všechna významná starověká literární díla a autoři a díky tomu se nám mnoho zachovalo. Autor sbírky je však neznámý. Celkově komentování klasických autorů, rétorů a filosofů bylo velmi populární a klasická literatura se těšila na rozdíl od západu velké popularitě. Této práci se věnoval i Nikiforos Vlemmydis z Konstantinopole a Eustathios z Konstantinopole, biskup v Soluni, který se zajímal o homérské eposy. Jiní významní filologové byli Maximos Planudis z Nikomédie, Jeorjos Metochitis z Konstantinopole, nebo rétor, historik a filosof Nikiforos Gregoras z pontské Irakleie.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Popularitě se těšila i poezie, která kopírovala antické styly jako epigramy, satiry, didaktiku a oslavné písně (panijrika). Jako vzor sloužili básníci archaického, klasického a helénistického období. Básně byly někdy i s křesťanskou tematikou. Známí tvůrci epigramů byli Christoforos z Lesbu, Georgios Pisides z Pisidie, Theodoros Studijský z Konstantinopole a Ioannis Jeometris. Křesťanskou panegyriku psali Pavlos Silentiarios z Konstantinopole, který napsal oslavnou báseň na chrám Hagia Sofia (\"Is Ajan Sofian\"), Georgios Pisides a Manuil Cholovolos.  Velmi populární byla i satira. Nejznámějším satirikem byl Mazaris, o kterém však nevíme nic kromě toho, že žil v 15. století. Napsal satirické dílo \"Mazarisova cesta za Hádem (Epidimia Mazari en Adu)\", tedy cesta do pekla. Je to satira na byzantské vládce a na peloponéskou aristokracii. Zároveň nám však poskytuje důležitou zprávu o peloponéském obyvatelstvu. Tzv. prosebnou poezii psal Theodoros Prodromos a Manuil Filis z Efezu.", "section_level": 1}, {"title": "Román.", "content": "Populární byly i romány, které vycházejí přímo z helénistické tradice. Známým spisovatelem 12. století byl Eustathios Makrovolitis, který napsal milostný román \"O Hysmině a Hisminiasovi (Peri Ysminis ke Ysminia)\". Romány psal ve stejné době i Konstantinos Manassis, který napsal dílo \"Lásky Aristandrose a Kallithey (I agape tu Aristandru ke tis Kallitheas)\". Mezi 11.–14. stol. vznikly i milostné romány, kterým dnes nedokážeme přiřadit autora, jsou to \"O Velthrandosovi a Chrysantze (Ta kata Velthandron ke Chrysantzan)\", \"Kallimachos a Chrysorroi (Ta kata Kallimachon ke Chrysorroin)\" a \"Lyvistros a Rodamni (Ta kata Lyvistron ke Rodamnin)\". Tyto tři romány jsou psány hovorovou byzantskou řečtinou a ne klasickou attičtinou. Jsou to jedny z nejstarších dokladů o moderní řečtině.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní literatura.", "content": "Církevní filozofie vycházela z raně byzantského období a z prací Sv. Basileia či Jana Zlatoústého. Byzantská řecká církev se distancovala od západní církve a tudíž měla jiný styl literatury, který byl bohatší a ovlivněný pohanskou filozofií. V 8. století bylo hlavním tématem uctívání ikon, které bylo ediktem zakázáno. Proti tomu se postavil významný řecký církevní spisovatel a filozof Jan z Damašku. Napsal dílo \"Pramen poznání (Piji gnoseos)\".  Autoři skládali i panegyrické (oslavné) křesťanské písně, které měly původ v antické lyrice a řecké lidové hudbě. Tyto písně se staly základem pro ortodoxní cirkevní zpěvy. První takováto panegyrika vznikla již v 7. století a napsal ji Romanos Melodos z Emesy, podle některých názorů byl původem Žid. V 8. století psal oslavné křesťanské hymny řecký biskup Andreas Krétský z Damašku. Ve 12. století vzniklo dokonce křesťanské drama, napsané neznámým autorem, který se inspiroval klasickou řeckou tragédií. Drama však nikdy nebylo hráno, jelikož divadla nefungovala. Drama má název \"Trpící Kristus (Christos Paschon)\". Populární byly i tzv. byzantské mysticismy, které vycházely z antické filozofie. Zakladatelem se stal Maxim Vyznavač, který napsal mnoho dieal, např. \"O rozličných nejasnostech (Peri diaforon aporion)\". Mystikové 11. století byli Symeon z Paflagónie a Nikithas Stethatos, ze 14. století pak Nikolaos Kabasilas.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová poezie.", "content": "Zahrnuje poezii oblíbenou u běžného lidu, která buď pocházela z řeckého folklóru, nebo se do něj následně dostala. Ve 13. stol. pod vlivem francouzské a italské nadvlády vznikají na ostrovech u Malé Asie krátké milostné hymny, které vznikly smícháním původních řeckých a evropských tradici. Velmi známý je také hrdinský epos Digenis Akritas, který vznikl v 11. století a autora neznáme. Toto dílo je psáno lidovou byzantskou řečtinou, která je již velmi podobná novořečtině. Epos je důkazem o kontinuitě a udržování homérských eposů, s nimiž má mnoho společného. Jde o byzantského šlechtice, řecko-arabského původu, který zachraňuje princeznu, bojuje s drakem a prožívá dobrodružství. Tento příběh přežil v řeckém folklóru dodnes, vyskytuje se hlavně u pontských Řeků, kyperských Řeků a Kréťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Byzantští vládci raného období pochopili, že pohanskou filosofii nemohou z myslí lidí vyhnat a proto ji byzantská společnost naprosto akceptovala. Většina raně křesťanských církevních osobností, od Eusebia po Basileia, z ní vycházela a hlásila se k ní a proto se v Byzanci kontinuálně pěstovala. Filozofové navazovali především na Platóna a Aristotela. Největší oživení řecké filosofie proběhlo v 12.–15. stol., kdy se Rómaioi znovu navrátili k řecké (helénské) národní identitě. Právě díky mnohým byzantským filosofům se dochovaly antické originály a šířila se renesance do Itálie, protože mnoho řeckých filosofů působilo na italských univerzitách. Významní filosofové byli Ioannis Argyropoulos z Konstantinopole žijící v 15. století, který napsal \"O aristotelské filozofii (Peri Aristoteliki filosofias)\" či \"Církevní básně (Ekklisiastika piimata)\". Arjyropulos působil na florentské univerzitě a také u uherského krále Matyáše Korvína. Z 11. stol. pochází filozof Ioannis Italos z Kalábrie, který napsal dílo \"O dialektice (Peri Dialektikis)\". Nejznámějším byzantským filosofem je Georgios Gemistos Pléthón, který v 15. století založil filozofickou školu ve městě Mystra na Peloponésu. Byl platonistou a velkým řeckým patriotem, dokonce otevřeně vyzýval Řeky, aby se vrátili k pohanskému náboženství. Napsal díla \"V čem se Aristoteles od Platóna odlišoval (Peri on Aristotelis pros Platona diaferete)\" a \"O zákonech (Peri nomon)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Byzantská literatura je řecké středověké písemnictví mezi lety 330 (založení Konstantinopole) – 1453 (pád Konstantinopole), resp. podle jiných autorů mezi lety 529 (zrušení Akademie platónské v Aténách) – 1453. Dělí se na 4 období: raněbyzantské (do poloviny 7. století), obrazoborecké (do 848), období makedonské renesance a komnénovského klasicismu (do 1204) a závěrečné (do 1453).", "tgt_summary": "Byzantine literature is the Greek literature of the Middle Ages, whether written in the territory of the Byzantine Empire or outside its borders. It forms the second period in the history of Greek literature after Ancient Greek literature. Although \"popular\" Byzantine literature and early Modern Greek literature both began in the 11th century, the two are indistinguishable.", "id": 481935}
{"src_title": "Recording Industry Association of America", "tgt_title": "Recording Industry Association of America", "src_document": [{"title": "RIAA certifikace.", "content": "Ve Spojených státech je cena za certifikaci alb a singlů závislá na počtu prodaných nosičů v maloobchodě a dalších podpůrných trzích. Další hudební trhy mají tytéž certifikáty (viz Certifikace prodeje na hudebních trzích). Umělec nezíská certifikaci automaticky. O cenu žádá hudební vydavatelství, které zaplatí poplatek za provedení potvrzovacího auditu na ocenění nahrávky. Prověřovány jsou přímé prodeje, prodeje maloobchodníkům, zásilkové služby, klubové a poštovní objednávky a podobně.  Zlatým americkým RIAA certifikátem je oceněn takový hudební nosič, jehož se prodalo 500 000 kusů. V roce 1976 bylo na platinové ocenění požadováno, aby se prodal milion alb nebo 2 miliony singlů. V roce 1984 pak byla zavedena multiplatinová ocenění. V roce 1989 bylo vzhledem k redukci zájmu trhu redukováno požadované množství singlů pro zlato na 500 000 a na platinu na milion. Od roku 1992 asociace RIAA začala oceňovat jednotlivé disky multidiskových edicí alb.", "section_level": 1}, {"title": "Současné RIAA certifikace.", "content": "Kritéria pro RIAA certifikaci jsou v současnosti tyto:  Vícedisková alba jsou jednotlivě certifikována pouze když jejich celková délka dosáhne 100 minut. Takto získala dvojnásobnou certifikaci alba \"Speakerboxxx / The Love Below\" od OutKastu (134:56 min) či \"Up!\" od Shanie Twain (145:44 min). V době vinylových, svou kapacitou limitovaných desek tak dvojnásobné ocenění nedostala např. alba \"The Wall\" (81 min) od skupiny Pink Floyd či \"White Album\" (93 min) od skupiny The Beatles.  Alba nazpívaná ve španělském jazyce mají požadované počty na certifikaci limitovanou na Po prosinci 2013 alba nazpívaná ve španělském jazyce mají požadované počty na certifikaci limitovanou na", "section_level": 2}, {"title": "Nová pravidla 2016.", "content": "Od února 2016 RIAA zavedla nová pravidla pro udílení certifikací. Nově započítává i streamování audio i video obsahu singlu či alba. Poměr je následující: 1 500 streamů se rovná 10 prodaným singlům a 1 prodanému albu. Díky tomu skokově získalo celkem sedmnáct alb novou certifikaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Recording Industry Association of America (zkr. RIAA; česky Asociace amerického nahrávacího průmyslu) je asociace, která je v USA reprezentantem hudebního průmyslu. V jejím členství je několik společností jako jsou například různá hudební vydavatelství a distributoři, produkujících přibližně 90% všech hudebních nahrávek na území Spojených států.", "tgt_summary": "The Recording Industry Association of America (RIAA) is a trade organization that represents the recording industry in the United States. Its members consist of record labels and distributors, which the RIAA says \"create, manufacture and/or distribute approximately 85% of all legally sold recorded music in the United States\". The RIAA headquarters is in Washington, D.C.", "id": 1821055}
{"src_title": "Tomáš Holý (fotbalista)", "tgt_title": "Tomáš Holý", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v Spartaku Rychnov nad Kněžnou, odkud v průběhu mládeže zamířil do FC Hradec Králové.", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V roce 2010 přestoupil do Sparty Praha, kde hrál za rezervu. V létě 2012 se zapojil do přípravy A-týmu. Od sezóny 2013/14 působil na hostování v jiných klubech.", "section_level": 2}, {"title": "FC Graffin Vlašim (hostování).", "content": "V létě 2013 odešel hostovat do Graffinu Vlašim. V klubu působil půl roku. Během této doby odchytal celkem 9 střetnutí.", "section_level": 2}, {"title": "FK Viktoria Žižkov (hostování).", "content": "Před jarní částí ročníku 2013/14 odešel na hostování do Viktorie Žižkov. Za mužstvo, kde strávil jeden a půl roku, odchytal 41 zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "FC Fastav Zlín (hostování).", "content": "Před sezonou 2015/16 odešel hostovat do týmu FC Fastav Zlín, tehdejšího nováčka 1. ligy. V Synot lize měl výtečný start, ve svých prvních třech zápasech udržel čisté konto (proti Bohemians 1905, Vysočině Jihlava a Baníku Ostrava) a vždy to znamenalo výhru v utkání. Ve svém čtvrtém prvoligovém zápase 21. 8. 2015 proti FK Mladá Boleslav inkasoval pět gólů, k prohře Zlína 2:5 přispěl jedním nevydařeným zákrokem, kdy si míč rukou srazil do brány. Ve druhé plovině ročníku se v bráně střídal se Stanislavem Dostálem. Na podzim 2016 byl brankářskou jedničkou jeho konkurent Dostál a Holý se na hřiště nedostával.", "section_level": 2}, {"title": "Gillingham FC.", "content": "V zimní přestávce sezóny 2016/17 ePojisteni.cz ligy zamířil na testy do anglického třetiligového týmu Gillingham FC, které dopadly úspěšně a hráč zde podepsal smlouvu na 2,5 roku. Angažmá v anglické kopané bylo jeho splněným snem. Kvůli němu se dohodl se Spartou Praha na rozvázání smlouvy půl roku před jejím koncem.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Tomáš Holý v minulosti reprezentoval Českou republiku v mládežnických kategoriích. Postupně hrál za výběry do 16, 17 a 18 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Holý (* 10. prosince 1991 v Rychnově nad Kněžnou) je český fotbalový brankář, od ledna 2017 hráč anglického klubu Gillingham FC. S výškou 206 cm byl nejvyšším fotbalistou Synot ligy 2015/16.", "tgt_summary": "Tomáš Holý (; born 10 December 1991) is a Czech professional footballer who plays as a goalkeeper for Ipswich Town.", "id": 1210111}
{"src_title": "Nikolas Špalek", "tgt_title": "Nikolas Špalek", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Nikolas Špalek s fotbalem začal v místě bydliště, v dědině Neded. Po nástupu do základní školy přešel do týmu FK Slovan Duslo Šaľa, kde ho vedl mj. trenér Prúčny. Následně se dostal do FC Nitra, kde hrál ještě žáckou kategorii U15. Poté se přesunul do dorostu. V prosinci 2012 byl i na testech ve skotském velkoklubu Celtic FC.  V profesionálním fotbale debutoval v dresu FC Nitra, do A-týmu se dostal začátkem roku 2014. V červenci 2014 přestoupil do FC Spartak Trnava.  S Trnavou se představil v Evropské lize UEFA 2014/15. V odvetě 4. předkola proti švýcarskému týmu FC Zürich se gólem podílel na konečné remíze 1:1, ale vzhledem k předchozí porážce 1:3 doma byl Spartak vyřazen.  V lednu 2015 přestoupil do MŠK Žilina. V předposledním 32. kole Fortuna ligy 2015/16 (13. května 2016) vstřelil dva góly již jistému mistrovi AS Trenčín, Žilina ale podlehla soupeři 2:5. V sezóně 2016/17 Fortuna ligy získal se Žilinou titul.  V lednu 2018 přestoupil ze Žiliny do italského druholigového klubu Brescia Calcio.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Špalek je mládežnickým reprezentantem Slovenska, nastoupil ve výběrech U15, U16, U17 U18, U19, U21. V reprezentaci do 16 let debutoval v srpnu 2012 v utkání proti České republice (výhra 6:1), kde vstřelil hattrick a na další gól přihrál.  Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 17 let 2013 konaného na Slovensku, kde si domácí tým zajistil postup na Mistrovství světa ve stejné věkové kategorii ve Spojených arabských emirátech (v roce 2013). Na něm mladí Slováci podlehli v osmifinále Uruguayi 2:4, Špalek byl u toho.  Se slovenskou „jedenadvacítkou“ slavil v říjnu 2016 postup z kvalifikace na Mistrovství Evropy 2017 v Polsku. Trenér Pavel Hapal jej zařadil v červnu 2017 do 23členné nominace na šampionát v Polsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolas Špalek (* 12. února 1997, Šaľa, Slovensko) je slovenský fotbalový záložník a mládežnický reprezentant, od ledna 2018 hráč klubu Brescia Calcio. Pochází z dědiny Neded.", "tgt_summary": "Nikolas Špalek (born 12 February 1997) is a Slovak professional footballer who plays for Brescia Calcio in Serie A as a winger.", "id": 1526554}
{"src_title": "Labyrint: Útěk", "tgt_title": "The Maze Runner (film)", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Dashnerova kniha vyšla poprvé v říjnu 2009 a studio Fox v roce 2010 začalo uvažovat o její filmové adaptaci s Catherine Hardwickovou, režisérkou prvního \"Stmívání\". V létě 2012 společnost obsadila jiného režiséra, Wese Balla, který získal pozornost svým krátkým animovaným snímkem \"Ruin\". Noah Oppenheim napsal první verzi scénáře, který dále upravili Grant Myers a T. S. Nowlin.  Konkurz na herecké obsazení byl vyhlášen v únoru 2013 a 18. dubna bylo ohlášeno obsazení Dylana O'Briena do ústřední role. Režisér i herec později popisovali historku, že se Bellovi nepozdával O'Brienův „účes příliš ve stylu MTV“, a tak jej nejdřív z výběru vyřadil a až později jej znovu zvážil po doporučení společnosti Fox na základě jeho předchozího filmu \"Stážisti\". Už v březnu byli do dalších rolí obsazeni Will Poulter, Thomas Brodie-Sangster či Aml Ameen, v dubnu pak ještě např. Blake Cooper.  Natáčení probíhalo od 13. května 2013 po osm týdnů především v Baton Rouge v Louisianě.  Termín premiéry byl původně stanoven už na 14. února 2014, ale později odložen na 19. září téhož roku. Film k uvedení do českých kin od stejného data připravila společnost CinemArt.  U příležitosti uvedení filmu vyšla v srpnu 2014 i v češtině s filmovým přebalem.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Film sleduje skupinu hochů přežívajících na malém ostrůvku zeleně obehnaném vysokými betonovými zdmi neproniknutelného a smrtícího bludiště. Každé ráno se otvírají brány labyrintu a „Běžci“ (v originále „Runners“) vybíhají prozkoumat okolí a snad i najít cestu ven. Musí to ale stihnout do setmění, protože pak se brány uzavřou a noc za zdí dosud nikdo nepřežil.  Jednou za měsíc výtah přiveze dalšího nováčka a tím nejnovějším je Thomas. Nepamatuje si nic o své identitě, jen křestní jméno. Ani ostatní neví, jak a proč se sem dostali. Tentokrát však vydá výtah už na druhý den po Thomasovi i další osobu – dívku jménem Teresa, která Thomase poznává.  Jednou věcí se Thomas od ostatních asi padesáti-šedesáti kluků na „Place“ („The Glade“) odlišuje. Je to zvědavost a touha narušit \"status quo\". A tak už tři dny po svém příchodu poruší pravidla „Placerů“ („Gladers“) a vydá se do útrob labyrintu, kde nejen že přežije noc, ale podaří se mu zabít pavouku podobného bionického tvora zvaného „rmut“ („Griever“).", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Ačkoli byla oficiální americká premiéra stanovena na 19. září, na pěti zahraničních trzích byl film uveden už o týden dříve. Na tržbách za první víkend vydělal v Mexiku 2,6 milionu dolarů, na Tchaj-wanu 2,2 milionu, v Malajsii 1,9 milionu, v Singapuru 1,4 milionu a ve střední Americe 248 tisíc dolarů. Celkově podle \"Box Office Mojo\" vydělal film na zahraničních tržbách ještě před americkou premiérou 8,276 milionu dolarů.  V USA byl film uveden premiérově v 3 604 kinech a současně expandoval také do dalších 48 zemí. Na domácích tržbách se podle magazínu \"Variety\" předběžně očekávalo za první víkend 30 milionů dolarů, přičemž sám distributor Fox skromněji odhadoval překročení 20 milionů. Server \"Box Office Mojo\" předpokládal prvovíkendové tržby (19.–21. září) ve výši 34 milionů a umístění na první příčce v návštěvnosti, přičemž dodával, že při dosažení hranice 35 milionů by se jednalo teprve o čtvrtý zářijový film v historii, který by takového úspěchu dosáhl. Cokoli nad 25 milionů přitom označil za obrovské vítězství.  Během pátečních projekcí 19. září činil úhrn tržeb 11,25 milionů dolarů, což představovalo – při srovnání v rámci žánru – více než dvojnásobná čísla oproti filmům \"Dárce\" (4,75 mil.) a \"Hostitel\" (5,3 mil.), ale jen asi polovinu tržeb filmu \"Divergence\" (22,8 mil.). Více než dvojnásobně film předčil i druhý snímek v pořadí současných premiér, kriminální thriller \"Mezi náhrobními kameny\" (\"Walk Among the Tombstones\"), který dosáhl pátečních tržeb 4,7 milionu dolarů.  Předběžně odhadované domácí tržby za celý úvodní prodloužený víkend dosáhly nakonec částky 32,5 milionu dolarů. Tím film více než dvojnásobně předčil mládeži nepřístupný snímek \"Mezi náhrobními kameny\" s 13,1 milionu na tržbách a téměř trojnásobně dramedii \"Co by kdyby\" (\"This Is Where I Leave You\") s 11,9 milionu. Při srovnání v rámci žánru dystopických filmových adaptací pro mládež film předčil \"Enderovu hru\" z listopadu 2013 s úvodními 27 miliony, ale nedosáhl na \"Divergenci\" z března 2014 s 54,6 miliony dolarů. Podle magazínu \"The Hollywood Reporter\" tvořilo 52 % amerického publika ženy a 48 % muži, z 65 % pak lidé ve věku do 25 let. Podle \"Box Office Mojo\" bylo mužských diváků 49 %, což představuje větší podíl, než je pro žánr mládežnických filmů obvyklé, a server to čátečně připisoval akčnímu vyznění marketingové kampaně.  Na zahraničních prvovíkendových tržbách film vydělal dalších 37,6 milionu dolarů. Tím zaujal téměř na všech trzích první příčku a na většině předstihl i srovnávanou \"Divergenci\", např. v Austrálii (s 3,2 miliony) či v Brazílii (s 2 miliony) až dvojnásobně. V Rusku či Jižní Koreji s 5,5 miliony dolarů předčil i \"Hunger Games\". Se zahrnutím tržeb z předchozího víkendu vydělal film na zahraničních trzích k datu 21. září celkem 49 milionů dolarů, a to ho stále teprve čekalo uvedení na dalších 9 z největších patnácti světových kinematografických trhů.  Návštěvnost v každém dalším víkendu po premiéře přirozeně klesala a film se posouval z první příčky na druhou, čtvrtou, sedmou, desátou a třináctou. Přesto vyšel film z přehledu americké návštěvnosti za září 2014 vítězně s tržbami ve výši 60,2 milionů dolarů, což představovalo 11,7 % z celkových zářijových tržeb na americkém trhu. Celosvětové tržby dosáhly po dvou týdnech částky 149 milionů dolarů. Ještě v polovině října obsadil s utrženými 5,2 milionu dolarů první místo na francouzském trhu, kde byl uveden premiérově. Na přelomu října a listopadu měl premiéru také na čínském trhu a za svůj první víkend tam vydělal 13,7 milionu dolarů. Celkově tehdy dosáhl zahraničních tržeb ve výši 208,5 milionu dolarů.  V českých 91 kinech, kam byl film premiérově nasazen, na něj přišlo v průběhu prvního víkendu 19 696 diváků a tržby dosáhly asi 2,6 milionu korun. Umístil se tak na prvním místě před reprízovanou českou pohádkou \"Tři bratři\" (14 063 diváků) a německou komedií \"Fakjů pane učiteli\" (9 234 diváků). O druhém víkendu se pořadí prvních dvou filmů již vyměnilo a návštěvnost \"Labyrintu: Útěk\" poklesla o 38 %. V 54 kinech na něj přišlo celkem 12 193 diváků, a zaplatilo tak 1,61 milionu korun.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze v USA.", "content": "Recenzní agregátor Rotten Tomatoes dával filmu v době jeho premiéry 63% hodnocení, založené na stovce kritik s průměrným bodovým ohodnocením 6 z 10. Konsensuální hodnocení serveru vyzdvihovalo „silné herecké výkony, solidní dějové východisko a osvěživě temné ztvárnění dystopického prostředí“.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze v ČR.", "content": "Na konci premiérového víkendu dávalo filmu celkem 636 hodnotících uživatelů Česko-Slovenské filmové databáze průměrně 78% hodnocení.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí video.", "content": "Společnost Twentieth Century Fox Home Entertainment ohlásila na 16. prosince 2014 vydání filmu na DVD i blu-ray. Dvoudisková blu-ray edice obsahovala i dvě hodiny bonusového materiálu, kromě vyřazených scén např. pětidílný dokument o vývoji Labyrintu i Ballův krátký film \"Ruin\".  V České republice (i na Slovensku) vydala film s českým dabingem společnost Bonton na DVD i blu-ray k datu 4. února 2015. Bonusový materiál na disku spočíval ve vynechaných scénách, komentáři režiséra Wese Balla a producenta T. S. Nowlina a fotogalerii. Sběratelská edice navíc obsahovala záběry z natáčení filmu „Průvodce Labyrintem“, nepovedené záběry, vizuální efekty, Ballův krátký film \"Ruin\" a další.", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "Pro potřeby domácího videa pořídilo Barrandov Studio český dabing v překladu Zdeňka Hofmanna s dialogy Petry Jindrové a v režii Petra Pospíchala. Jednotlivé postavy namluvili:  Dále své hlasy propůjčili: Martin Draxler, Radek Hoppe, Ivo Hrbáč, Daniel Margolius, Pavel Šrom a Zbyšek Horák.", "section_level": 2}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Soundtrack s hudbou skladatele Johna Paesana byl ve spolupráci s MTV publikován už před filmovou premiérou. Dne 11. listopadu byla vydána i limitovaná edice na vinylových nosičích.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Společnost PikPok vydala filmem inspirovanou, stejnojmennou oficiální hru pro mobilní telefony, pro systémy iOS a Android. Hru vyvinula společnost Sticky Studios.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Tvůrci už před uvedením filmu mluvili o přípravě jeho pokračování podle další knihy z Dashnerovy série. Současně s uvedením \"Labyrintu: Útěk\" do kin oznámila společnost Fox stanovený termín premiéry druhého dílu právě za rok, 18. září 2015. Stvrdila také stejného režiséra i představitele některých hlavních postav, Dylana O'Briena, Kayu Scodelariovou či Thomase Brodie-Sangstera. Z představitel nových rolí pak ohlásila např. Aidana Gillena, Rosu Salazarovou, Jacoba Loflanda. Začátek natáčení byl ohlášen na konec října 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Labyrint: Útěk (v anglickém originále The Maze Runner) je americký akční thriller, který natočil debutující režisér Wese Balla pro společnost Fox. Noah Oppenheim napsal scénář podle z postapokalyptické sci-fi série Jamese Dashnera. Popisuje příběh mladého Thomase, který se po ztrátě paměti ocitá v komunitě chlapců žijících na „Place“, malém ostrůvku zeleně odříznutém od ostatního světa obřím smrtícím labyrintem.", "tgt_summary": "The Maze Runner is a 2014 American dystopian science fiction film directed by Wes Ball, in his directorial debut, based on James Dashner's 2009 novel of the same name. The film is the first installment in \"The Maze Runner\" film series and was produced by Ellen Goldsmith-Vein, Wyck Godfrey, Marty Bowen, and Lee Stollman with a screenplay by Noah Oppenheim, Grant Pierce Myers, and T.S. Nowlin. The film stars Dylan O'Brien, Kaya Scodelario, Aml Ameen, Thomas Brodie-Sangster, Ki Hong Lee, Will Poulter, and Patricia Clarkson. The story follows sixteen-year-old Thomas, portrayed by O'Brien, who awakens in a rusty elevator with no memory of who he is, only to learn he's been delivered to the middle of an intricate maze, along with many other boys, who have been trying to find their way out of the ever-changing labyrinthall while establishing a functioning society in what they call the Glade.", "id": 59914}
{"src_title": "Anna Chapmanová", "tgt_title": "Anna Chapman", "src_document": [{"title": "Původ, vzdělání.", "content": "Anna Chapmanová, vlastním jménem Anna Vasiljevna Kuščenková, se narodila ve Volgogradu v Sovětském svazu. Její otec Vasilij Kuščenko byl zaměstnán na sovětském velvyslanectví v keňském hlavním městě Nairobi. Podle vyjádření bývalého manžela Chapmanové Alexe Chapmana byl její otec vysoce postavený člen KGB, ačkoliv tuto informaci nelze s určitostí potvrdit. Podle dalšího vyjádření jejího bývalého manžela získala Chapmanová magisterský titul v oboru ekonomie na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova. Podle jiných zdrojů však absolvovala studia na Ruské univerzitě přátelství národů.", "section_level": 1}, {"title": "2001–2006: Londýn.", "content": "V roce 2001 se v Londýnských docích na hudební rave párty poznala se svým budoucím manželem Alexem Chapmanem. O pět měsíců později se vzali v Moskvě. V důsledku toho získala britské státní občanství a britský cestovní pas. V letech 2003 a 2004 v Londýně krátkodobě pracovala například u společností NetJets, Barclays a v dalších firmách.", "section_level": 1}, {"title": "2009–2010: New York.", "content": "Ve Spojených státech amerických získala bydlení v budově 20 Exchange Place na Manhattanu v New Yorku nedaleko Wall Street. Podle jejího profilu na sociální síti LinkedIn byla výkonnou ředitelkou společnosti PropertyFinder LLC, která se specializovala na obchod se zahraničními nemovitostmi. Chapman později tvrdil, že společnost byla několik prvních let zadlužená a náhle v roce 2009 úspěšně podnikala a pracovalo pro ni přes 50 zaměstnanců. Později měla mít poměr s Michelem Bittanem, prominentním majitelem sítě restaurací v New Yorku. Chapmanová později svůj život v New Yorku popsala jako \"jedny z nejlepších a zároveň jako jedny z nejhorších časů\" podle citátu Charlese Dickense.  Poté, co byla Chapmanová v New Yorku zatčena, najal si její manžel mediálního publicistu Maxe Clifforda a svůj příběh prodal britskému deníku \"The Daily Telegraph\".", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2010: Rusko.", "content": "Na konci prosince 2010 byla jmenována členkou veřejné rady Mladé gardy Jednotného Ruska, mládežnické organizace politické strany Jednotné Rusko. Podle organizace měla Chapmanová působit v oblasti vzdělávání mladých lidí.  Od 21. ledna 2011 hostila v Rusku každý týden televizní pořad \"Tajemství světa\" televizní stanice REN TV.  Podle agentury \"Bloomberg News\" se stala v červnu 2011 redaktorkou časopisu \"Venture Business News\".  V květnu a červnu 2011 svědčila v Moskvě v uzavřeném soudním procesu v nepřítomnosti proti plukovníkovi Alexandru Potějevovi. Při procesu vypověděla, že jen on mohl poskytnout informace amerických úřadům, které vedly v roce 2010 k zadržení Chapmanové. Mimo jiné také vypověděla, že byla zatčena krátce poté, co ji kontaktoval americký agent s použitím kódu, který znal pouze Potějev a osobní držitel kódu.  Chapmanová později psala sloupek pro ruský deník \"Komsomolskaja pravda\". V říjnu 2011 byla obviněna gubernátorem Volgogradské oblasti Olegem Matvejčevem z plagiátorství jeho vlastní knihy v článku o Alexandru Sergejeviči Puškinovi. Britský list \"The Guardian\" přinesl informaci o tom, že tento incident vyvolal negativní vnímání osoby Chapmanové u části ruské veřejnosti a později, když pronášela řeč na Petrohradské státní univerzitě, vyvěsili zdejší studenti transparenty, na nichž mimo jiné vyzývali Chapmanovou k opuštění univerzity.  Nadace Anny Chapmanové podpořila druhou mezinárodní konferenci The Genetics of Aging and Longevity (česky přibližně „genetika stárnutí a dlouhověkosti“) probíhající v Moskvě, kde se prezentovala řada významných vědců působící v této oblasti.  V roce 2012 bylo oznámeno, že se Chapmanová dostala prostřednictvím svých špionážních schopností blízko k pozici vysoce postaveného úředníka amerického prezidenta Baracka Obamy. Hlavním motivem pro tuto činnost bylo posunout se výše v hierarchii desetičlenného špionážního kruhu, jehož byla Chapmanová součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2013: Arménie a Náhorní Karabach.", "content": "V srpnu 2013 byla Chapmanová spolu s dalšími ruskými úředníky spatřena v Náhorním Karabachu, separatistické oblasti Ázerbájdžánu. V oblasti měla diskutovat o problémech Náhorního Karabachu a šancích na vyřešení sporu mezi Ázerbájdžánem a Arménií a také zde měla pracovat na televizním pořadu \"Tajemství světa\". Její návštěva vyvolala v Ázerbájdžánu pobouření a spolu s dalšími ruskými činovníky ji ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí označilo za nežádoucí osobu.  V Arménii později navštívila Cicernakaberd, památník věnovaný obětem arménské genocidy. V rozhovoru pro média uvedla, že návštěva Arménie ji poučila o významu rodinných vztahů a dále že Armény považuje za své nejlepší přátele. V Arménii se toho podle vlastních slov hodně naučila a nabyla dojmu, že některé rodinné arménské hodnoty chybí v ruské společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení a výměna zajatců.", "content": "Chapmanová je jedna ze dvou špionů, kteří byli v červnu 2010 zadrženi ve Spojených státech amerických a nepoužívali falešné jméno.  Chapmanová spolupracovala s dalšími ruskými špiony, dokud nebyla v roce 2010 zatčena. Tajný agent FBI vlákal Chapmanovou do pasti. V kavárně Starbucks na Manhattanu v New Yorku ji předal cestovní pas s dalšími instrukcemi, podle nichž ho měla předat jinému špionovi. Chapmanová se rozhodla úkol splnit a pas převzala. Po několika telefonických rozhovorech se svým otcem Vasilijem Kuščenkem však dala na jeho rady a pas odevzdala na místní policejní stanici. Následně byla zatčena.  Poté, co došlo u Chapmanové k formálnímu obvinění, byla ze Spojených států vyhoštěna. Stala se spolu s dalšími devíti špiony součástí dohody, podle které si Rusko a Spojené státy americké vyměnily zajatce. Jednalo se o největší výměnu špionů od roku 1986. K výměně deseti ruských a čtyř amerických špionů došlo v ranních hodinách 8. července 2010 na Mezinárodním letišti ve Vídni v Rakousku. Ruská letecká společnost dopravila špiony na Mezinárodní letiště Moskva-Domodědovo, kde se o ně zajímala ruská i zahraniční média.  Podle informací z médií a Roberta Bauma, amerického právního zástupce Chapmanové, si přála Chapmanová přestěhovat se do Spojeného království. Úřady Spojeného království však vydaly podle platných zákonů dokumenty, podle nichž došlo u Chapmanové k odebrání britského státního občanství k 13. červenci 2010. Podle dokumentů se stala Chapmanová v Británii nežádoucí osobou, kvůli čemuž má zákaz cestovat do Spojeného království. Po deportaci do Ruska její právník Baum znova vyjádřil přání Chapmanové zůstat ve Spojeném království a zdůraznil, že jeho klientka je z rozhodnutí o zrušení státního občanství a o trvalém vyhoštění ze země zvláště rozrušená.", "section_level": 1}, {"title": "Média a popularita.", "content": "Poté, co byla Chapmanová zatčena a deportována ze Spojených států amerických, stala se veřejně známou celebritou. Na internetu se objevila řada jejich soukromých fotografií z profilu na sociální síti Facebook a bylo uveřejněno několik videí na YouTube. Některá média ji podle jejího působení pro Ruskou federaci označovala jako „the red under the bed“ (doslova „rudý pod postelí“), kde označení red (rudý) odkazuje ke komunismu a under the bed (pod postelí) odkazuje k dětskému strachu z příšer ukrývajících se pod postelí.  Chapmanová se po návratu do Ruska stala také modelkou. V říjnu 2010 se objevila na hlavní straně ruskojazyčné mutace pánského magazínu \"Maxim\" ve spodním prádle módní značky Agent Provocateur. Objevila se také na seznamu 100 nejvíce sexy ruských žen. Časopisy a blogy referovaly o jejím stylu oblékání, zatímco bulvární média psala o akční figurce či panence. Média v New Yorku popsala Chapmanovou jako pravidelnou návštěvnici luxusních barů a restaurací.  Podle zpravodajské agentury Interfax byla Chapmanová v říjnu 2010 zaměstnána jako poradkyně v oblasti investičních a inovačních otázek u předsedy FundServiceBank, banky se sídlem v Moskvě, která zprostředkovává platby mezi státním a soukromým sektorem v oblasti leteckého průmyslu.  V dubnu 2011 se prezentovala na mole při moskevském módním týdnu. V červnu 2012 se Chapmanová objevila opět jako modelka v turecké Antalyi pro značku Dosso Dossi.  V roce 2010 obdržela od tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva za svou činnost státní vyznamenání.  Mediální pozornost vzbudila 3. července 2013, když na Twitteru položila otázku Edwardu Snowdenovi, zda by se s ní oženil. Není však zřejmé, zda byl dotaz míněn vážně nebo jako žert.  Podle zástupce FBI Franka Figliuzziho je Chapmanová prototypem nových ruských agentů, kteří jsou vysoce inteligentní, sexy a vybaveni špičkovými technologiemi. Pro své schopnosti a půvab bývá přezdívána jako \"Agentka 90-60-90\", \"Femme fatale\" nebo \"Nejtajnější ruská zbraň\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Chapmanová (, celým jménem Anna Vasiljevna Chapman, rozená Anna Vasiljevna Kuščenková, ; * 23. února 1982, Volgograd, Sovětský svaz, dnes Rusko) je bývalá ruská špionka pracující pro Službu vnější rozvědky. V roce 2010 byla v New Yorku zatčena za špionáž pro Ruskou federaci a spolu s devíti dalšími agenty deportována ze Spojených států amerických do Ruska. Předtím žila několik let v Londýně a byla občankou Spojeného království. Britské státní občanství ji bylo odebráno a ze Spojeného království byla trvale vyhoštěná. Nežádoucí osobou se stala rovněž v Ázerbájdžánu. Po návratu do Ruska ji udělil Dmitrij Medveděv státní vyznamenání a stala se známou celebritou a také modelkou. Pro své schopnosti a půvab bývá přezdívána jako \"Agentka 90-60-90\", \"Femme fatale\" nebo \"Nejtajnější ruská zbraň\".", "tgt_summary": "Anna Vasilyevna Chapman (, born Anna Vasil’yevna Kushchyenko 23 February 1982) is a Russian intelligence agent, media personality, and model who was arrested in the United States on June 27, 2010 as part of the Illegals Program spy ring. At the time of her arrest she was accused of espionage on behalf of the Russian Federation's external intelligence agency, the \"Sluzhba vneshney razvedki\" (SVR). She had previously gained British citizenship through marriage, which she used to gain residency in the U.S.", "id": 591230}
{"src_title": "Munir El Haddadi", "tgt_title": "Munir El Haddadi", "src_document": [{"title": "Fotbalové začátky.", "content": "Munir se narodil v madridské obci San Lorenzo de El Escorial marockým rodičům, s nimiž však vyrůstal ve městě Galapagar. Otec, celým jménem Mohamed El Haddadi Arbrqui, přijel do Španělska na rybářské lodi z marockého města Fnideq (ve španělštině Castillejos) ve věku 18 let a nyní zde pracuje jako šéfkuchař. Matka pochází z Melilly a má tři sourozence. Až do svých 14 let byl Munir, který mimo jiné vyznává muslimskou víru, fanouškem Realu Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Za tým Cadete A klubu CF Rayo Majadahonda, kde hostoval z Atlética Madrid a který uchvátil na zkoušce v roce 2010, dal ve 29 zápasech 32 branek. Díky nim přilákal pozornost takových velkoklubů jako jsou Real Madrid, Manchester City nebo Barcelona, do jejíž akademie v létě 2011 také vstoupil.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "Jakmile se dostal do juniorského mužstva Barcelony, nastoupil v sezóně 2013/2014 do UEFA Youth League, mládežnické obdoby Ligy mistrů UEFA. Svůj debut v této soutěži si odkroutil proti Ajaxu, kterému dal dvě branky. Stejný počet dal i juniorům AC Milán a dánské FC Kodaň. Ve vyřazovací fázi se pak v každém zápase trefil minimálně jednou. Turnaj nakonec zakončil s 11 trefami z 10 zápasů, mezi nimiž bylo i finále proti portugalské Benfice Lisabon. Zde se El Haddadi opět prosadil dvakrát a přispěl tak k výhře svého mužstva 3:0.  Poté, co zůstal jako nevyužitý náhradník v zápasech s CD Tenerife a Deportivem de La Coruñou si svou premiéru za béčko odbyl den před prodloužením kontraktu v druholigovém venkovním duelu s RCD Mallorkou, který barcelonští vyhráli 2:1. Munir do něj nastoupil v 72. minutě, kdy střídal Sandra Ramíreze. Svůj první gól pak dal opět při vítězství barcelonských 2:1, tentokrát na domácí půdě 19. dubna proti Gironě.  Dne 24. srpna 2014 si talentovaný forvard připsal premiéru i mezi dospělými, když ve věku 18 let a 357 dnů nastoupil v základní sestavě úvodního kola Primery División proti Elche. Za 67 minut, po nichž jej vystřídal Pedro Rodríguez, stihl dát druhý gól utkání, které díky dalším dvěma zásahům Lionela Messiho skončilo 3:0. Munir byl jedním z kandidátů na ocenění Golden Boy.", "section_level": 2}, {"title": "Valencia CF (hostování).", "content": "Ke konci srpna odešel na roční hostování do klubu Valencia CF.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Díky marockému původu má Munir stále možnost reprezentovat tuto africkou zemi. Pořadatel Mistrovství světa ve fotbale v roce 2022, Katar, mu dokonce nabídl obléci jeho dres. Nicméně to všechno se zdá jako velmi nepravděpodobné, neboť po premiérách ve výběrech do 19 let, kde odehrál 3 zápasy v nichž 3 skóroval a do 21 let, kde si prozatím zahrál pod trenérem Albertem Celadesem pouze v jednom utkání kvalifikace na evropský šampionát této věkové kategorie proti Maďarsku, si jej mezi seniory povolal před kvalifikačním duelem na Euro 2016 proti Makedonii trenér Vicente del Bosque, jenž musel vyřešit absenci zraněného kanonýra londýnské Chelsea, Diega Costy. 8. září pak v tomto zápase hraném ve Valencii debutoval za seniorský výběr, když v 77. minutě za stavu 4:1 pro Španělsko vystřídal Kokeho. Jeho tým pak v závěru přidal ještě jednu branku a nakonec zvítězil 5:1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Munir El Haddadi Mohamed, známý zkráceně jako Munir (arabsky: منير الحدادي ; * 1. září 1995, El Escorial, Madrid, Španělsko), je španělský fotbalista marockého původu, který v současné době hraje za klub FC Barcelona.", "tgt_summary": "Munir El Haddadi Mohamed (born 1 September 1995) known simply as Munir () is a Spanish professional footballer who plays as a forward for Sevilla FC.", "id": 612048}
{"src_title": "Lordan Zafranović", "tgt_title": "Lordan Zafranović", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Po studiu literatury a vizuálního umění na univerzitě ve Splitu přešel Zafranović na pražskou FAMU, kde v roce 1971 promoval jako absolvent režie ve třídě Elmara Klose. Skupina uznávaných jugoslávských režisérů, kteří v 60. a 70. letech na této škole studovali, se souhrnně označuje jako tzv. \"Pražská škola\". Kromě Zafranoviće se do této školy řadí i Emir Kusturica, Goran Paskaljević či Rajko Grlić.  Jeho první práce, které vznikaly na počátku 60. let, byly především krátkometrážní experimenty s absurdními situacemi se sklonem ke grotesce – za ně se mu dostalo ocenění \"Mistra amatérského filmu\". Prvním jeho celovečerním filmem byla v roce 1969 \"Nedjelja (Neděle)\". Výrazně na sebe Zafranović upozornil v roce 1975 snímkem \"Muke po Mati (Utrpení Matouše)\", který mu později vynesl i cenu kritiky. Snímek byl i jeho první spoluprací s avantgardním bělehradským spisovatelem Mirkem Kovačem, který pro něj v budoucnosti napsal i další filmové scénáře.  Nejznámějším dílem Lordana Zafranoviće je potom válečná trilogie, reflektující běžný život v Jugoslávii za druhé světové války. Její první díl, Okupace ve 26 obrazech (1978), byl oceněn Velkou Zlatou arénou na letním filmovém festivalu v Pule (dnešní Chorvatsko) a dalšími 22 cenami na dalších světových festivalech. Příběh vyprávějící osudy dvou mladých mužů v okupovaném Dubrovníku se dočkal i dvou volných pokračování – Pád Itálie (1981) a Večerní zvony (1988). Tato trilogie vzbudila svého času velký ohlas i mezi laickou veřejností. Kontroverzní spojení erotiky s politickým cítěním (inspirováno režiséry Pierem Paolem Pasolinim, Luchinem Viscontim a Bernardem Bertoluccim) i samotné znázornění nevybíravého chování Chorvatů za války donutilo svého režiséra po roce 1990 přiznat, že je politickým disidentem v postjugoslávském Chorvatsku.  V polovině 80. let se zaměřil na intimní milostná témata prodchnutá erotikou, například snímkem Kousnutí anděla (1984). Mimo to natočil Zafranović i mnohé televizní inscenace pro Radiotelevizija Srbije a Hrvatska radiotelevizija. V 90. letech se vrátil do Prahy, kde natočil film Má je pomsta. V roce 2012 uvedla televize jeho dokumentární cyklus Tito – poslední svědci testamentu.  Lordan Zafranović nyní žije střídavě v Chorvatsku a v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lordan Zafranović (* 11. února 1944 Maslinica, Šolta) je chorvatský režisér jugoslávského původu, vrcholný představitel tzv. černé vlny jugoslávského filmu.", "tgt_summary": "Lordan Zafranović (born 11 February 1944) is a Czech-Croatian film director, and a major figure of the Yugoslav Black Wave. He lives in Prague and Zagreb.", "id": 1908230}
{"src_title": "Mexický naháč", "tgt_title": "Xoloitzcuintle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mexický naháč je jedno z nejstarších existujících psích plemen, patřící k největším pokladům mexické kultury. Originální jméno Xoloitzcuintli pravděpodobně vzniklo spojením aztéckého slova „itzcuintli“, pes, a jména „Xolotl“. Xolotl byl mexický bůh se schopností měnit svoji podobu a podle pověsti se na zemi vyskytoval právě v podobě holého psa s šedou kůží, který pak doprovázel duše mrtvých do podsvětí. Nejstarší objevené pozůstatky těchto psů se datují do doby přibližně před 3500 let. Je možné, že plemeno původně mexické není, ale právě první zmínky o něm byly nalezeny na území dnešního Mexika.  Roku 1887 se mexický naháč stal jedním z vůbec prvních plemen uznaných American Kennel Clubem (AKC). Nicméně roku 1959 byl vyřazen kvůli nízkému počtu jedinců a hrozícími vymření.  Ačkoliv jsou chovány obě varianty, holá i osrstěná, tak holá je preferovanější. Především v minulosti bývali pro spojení vybírání dva nazí jedinci, jelikož v jejich vrhu bylo méně pravděpodobné narození osrstěného štěněte. Spojení dvou osrstěných jedinců je zakázané.  Trpasličí varianta je zcela nově vyšlechtěná a je o něco lehčí a menší.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Je to velmi inteligentní pes vhodný do rodiny i s malými dětmi nebo jinými zvířaty. Je velmi přizpůsobivý a bystrý, také spíše klidný. Je také velmi mírumilovný a ani v případě nebezpečí neútočí první, avšak pokud je v sázce zdraví majitele nebo celé rodiny, umí zakročit. Je klidný a veselý, nejraději je se svojí rodinou doma, v bytě. Dospělí psi jsou velmi tiší a hodí se tedy do bytu, ale štěňata jsou známá tím, že naopak jsou hodně hlučná.  Cizí lidé mu nevadí pokud neohrožují jeho rodinu, to dokáže zaútočit, protože je vůči ní velmi loajální. Pokud se ale zdají \"cizinci\" v klidu, je takový i on a netrvá dlouho a nechá se hladit a laskat i na hlavě, což většině psů od cizích lidí vadí.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "I přes to, že toto plemeno nemá srst, samotná kůže vyžaduje velkou pozornost. Především je nutné ji chránit před slunečním zářením kvalitním opalovacím krémem speciálně pro citlivou pokožku. V létě musíte dávat pozor, aby se nespálil a v zimě aby neomrzl, proto je vhodné mu koupit obleček. Kůže by se měla aspoň každý měsíc mýt vlažnou vodou a v případě, že pes má vnější zranění, je nutné použít šetrnou desinfekci. Mexičtí naháči jsou velice přizpůsobiví, co se pohybu týče. Nicméně velká varianta vyžaduje více pohybu, než malá. Jakýkoliv druh pohybu by měl být přizpůsobený faktu, že plemeno nemá srst, tudíž dlouhý pobyt na slunci mu nesvědčí.  Vyžadují výcvik a výchovu již od štěněcího věku. Důležité jsou jasně stanovené hranice.  Ačkoliv se obecně jedná o zdravé psy, American Kennel Club doporučuje pro své chovatele vyšetření pately (především kvůli možné luxaci) a kyčelních kloubů (dysplazie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mexický naháč () je plemeno psa pocházející z Mexika. Rozlišují se tři velikostní typy (malý, střední a standard). Ačkoliv je gen, který způsobuje absenci srsti, dominantní, rodí se i jedinci s jemnou a krátkou srstí.", "tgt_summary": "The Xoloitzcuintle (), or Xolo, also known as the Mexican hairless dog, is one of several breeds of hairless dog. It is found in toy, miniature, and standard sizes. The Xolo also comes in a coated variety and coated and hairless can be born in the same litter. It is characterized by its lack of hair, wrinkles, and dental abnormalities. In Nahuatl, from which its name originates, its name is \"xōlōitzcuintli\" (singular) and \"xōlōitzcuintin\" (plural). The name comes from the god \"Xolotl\" and \"itzcuīntli\", meaning dog in Nahuatl.", "id": 458846}
{"src_title": "Apple Watch", "tgt_title": "Apple Watch", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Apple Watch v sobě sdružují monitor fyzické aktivity a snaží se o sledování zdraví nositele s iOS a dalšími produkty a službami společnosti Apple. Hodinky využívají vlastní systém \"watchOS\", díky tomu je možné do nich instalovat aplikace z \"App Store\". Původní generace přístroje byla k dispozici ve čtyřech variantách: Apple Watch Sport, Apple Watch, Apple Watch Hermès a Apple Watch Edition; dostupné v hliníkovém, ocelovém nebo zlatém (pouze u Apple Watch Edition) provedení.  Apple Watch spoléhá na bezdrátově připojený iPhone, aby mohl provádět mnoho svých výchozích funkcí, jako je volání, čtení a psaní textových zpráv, zobrazování notifikací, používání Siri nebo poslouchání hudby. Je kompatibilní s modely iPhone 5 nebo novějšími, se systémem iOS 8.2 nebo novějším, pomocí Wi-Fi nebo Bluetooth. První generaci oznámil generální ředitel Apple Tim Cook v září 2014, zařízení bylo propuštěno v 24. dubna 2015. Druhá generace Apple Watch, která byla vydána v září 2016, obsahuje dvě úrovně: Apple Watch Series 2 a Apple Watch Series 1; dostupné v hliníkovém, ocelovém nebo keramickém provedení. Všechny generace nabízejí velikosti 38 a 42 mm s vyměnitelným řemínky.  Pro přenos dat mezi hodinkami a telefonem se stará Bluetooth nebo Wi-Fi. Veřejnosti byly představeny Timem Cookem 9. září 2014, hodinky bylo možné zakoupit v USA a dalších vybraných státech od dubna 2015. V České republice začal prodej hodinek Apple Watch 29. ledna 2016. Další dvě generace Apple Watch byly představeny v září 2016 - jedná se o Apple Watch Series 1 a Apple Watch Series 2.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "S Apple Watch je možné telefonovat, přijímat nebo posílat SMS zprávy, podporuje nový systém bezkontaktního placení \"Apple Pay\". Mohou sledovat vaši fyzickou aktivitu, spouštět aplikace třetích stran nebo používat Handoff - funkci pro dokončení práce i přes střídání zařízení. Mohou také sloužit jako dálkový ovladač pro Apple TV, hledáček pro kameru na iPhonu, navigovat s mapovou aplikací, lze do nich ukládat slevové a klubové karty. V Apple Watch je také Siri - osobní asistentka. Apple u hodinek používá technologii \"force touch\", díky které nositel ví, jak silně se dotkl displeje.  Pokud baterie hodinek klesne pod 1 %, aktivuje se speciální režim ve kterém uživatel může sledovat čas dalších 72 hodin. Hodinky přejdou do standardního režimu po nabití. Tento režim se dá vynutit i uživatelem použitím Battery glance.", "section_level": 2}, {"title": "App Store.", "content": "Apple Watch se vyrábějí s několika aplikacemi vyvinutými přímo Applem. Aplikace je možné tvořit ve vývojářském prostředí WatchKit který je součástí iOS SDK. Aplikace WatchKit také běží neustále na pozadí iPhonu zatímco samotné uživatelské rozhraní hodin je v hodinkách.  WatchKit SDK se dá rozdělit do tří částí - WatchKit Apps pro tvorbu samotných aplikací, Glances pro tvorbu rychle přístupných obrazovek a App notifications pro tvorbu různých upozornění.  Obchod s aplikacemi App store není, na rozdíl od ostatních zařízení, umístěn přímo v hodinkách, ale na bezdrátově připojeném iPhone. Uživatel musí mít nainstalovanou aplikaci Apple Watch v iPhonu a tato zařízení musí být spárována. Obchod poté funguje obdobě jako na ostatních zařízeních Apple, po kliknutí a potvrzení se obsah hned začne stahovat do hodinek. Většina aplikací jsou zjednodušenou verzí mobilní nebo PC verze.", "section_level": 2}, {"title": "watchOS.", "content": "Apple Watch používají jako operační systém watchOS, který vychází z iOS. Je založen na domovské obrazovce (tzv. \"Watch Face\"), kde se zobrazuje čas (+ uživatelsky měnitelné \"watch complications\"), odkud se stiskem \"Digital Crown\" přepne do hlavní nabídky s kulatými ikonami aplikací. Systém se dá ovládat přes více dotykový displej nebo přes korunku \"Digital Crown\" a druhé tlačítko. Systém přenáší SMS, emaily a telefonní hovory z připojeného iPhonu do hodinek.  Na WWDC 2015 oznámil Tim Cook systém WatchOS 2.0. Dne 8. prosince 2015 Apple vydal aktualizaci WatchOS 2.1, ve které se objevila poprvé i čeština.  Aktuální verze (květen 2017) je watchOS 3.2.2, který podporují všechny dosud vydané Apple Watch.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Apple Watch se prodávají ve třech \"kolekcích\" a dvou velikostech - 38 mm a 42 mm. Celkově je k dispozici 38 modelů hodinek. Uchycení řemínku je uděláno tak, že řemínek se dá měnit a má standardizovanou velikost. Hodinky mají na své hraně výrazný a pro ně velmi typický prvek - tzv. Digital crown (digitální koruna) se kterou je možno otáčet pro pohyb v nabídce, otáčet pro přiblížení nebo jí stisknout pro navrácení do menu. Vedle tohoto otáčivého prvku je zde i jedno tlačítko pro zobrazení kontaktů nebo pro přístup do Apple Pay. Hodinky jsou nabíjeny bezdrátově, pomocí induktivního nabíjení.  Apple pro tyto hodinky navrhl nový typ písma \"San Francisco\" který byl vyvinut pro lepší čitelnost na menším displeji hodinek.", "section_level": 1}, {"title": "Hardware.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Watch 2015.", "content": "Apple Watch používají procesor S1 (Apple's S1 processor) o kterém bylo řečeno že \"je to celý počítač na architektuře jednoho čipu\". Je zde také použit lineární pohybový motorek nazývaný \"Taptic Engine\" který slouží pro haptickou odezvu k nositeli při upozornění nebo oznámení a také senzor pro snímání tepu srdce nositele, který používá jak infračervené (neviditelné) tak i normální viditelné světlo ze speciálních diod umístěných na spodku. Hodinky také plní normu odolnosti proti vodě IPX7, jsou tedy odolné proti určitému působení vody (teoreticky dle normy 30 minut do hloubky 1 m, Apple ovšem nedoporučuje hodinky nikdy ponořovat - nosit je v dešti a mýt si ruce je však bezproblémové). Všechny modely mají jednotnou paměť 8 GB přičemž z toho je uživateli přístupných 75 MB na fotografie a 2 GB na hudbu. Pokud jsou ovšem hodinky připojené k iPhonu, je na nich k dispozici veškerý obsah, který je v iPhonu uložen. Jako displej je použit flexibilní Retina OLED zobrazovač. Apple Watch se tak stávají prvním produktem kde Apple použil OLED displej. Kompatibilita je zaručena se zařízeními iPhone 5 a výše která musí mít nainstalován iOS 8.2 nebo novější. Připojení je realizováno přes Wi-Fi a Bluetooth.", "section_level": 2}, {"title": "První generace.", "content": "První generace Apple Watch byla vydána spolu s druhou generací. Jedná se o Watch 2015 s vylepšeným procesorem (S1P).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Druhá generace nabízí nový procesor S2, plnou voděodolnost, přítomnost GPS a 2x jasnější displej. Design zůstal stejný jako u předchozí generace.", "section_level": 2}, {"title": "Modely.", "content": "Watch jsou nabízeny ve třech provedeních; hliníkové, ocelové (Apple Watch) a keramické (Apple Watch Edition). Vedle nich nabízí Apple také Watch Nike +, které jsou totožné s hliníkovým modelem, nabízejí ale unikátní ciferníky a řemínky. Podobně i Watch Hermes nabízí vlastní ciferníky a řemínky. Všechny řemínky jsou nabízeny i samostatně. Hliníkový model generace Watch 2015 měl označení Sport.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze a ohlasy.", "content": "Po samotném ohlášení Apple Watch byly názory pozorovatelů z oblasti technologie a hodinářství rozporuplné; hodinky byly některými vychvalovány pro jejich design a pro jejich potenciální možnosti využití, zatímco jiní je odsuzovali ze stejných důvodů. Tvůrce životopisu Steva Jobse, Walter Isaacson, o Apple Watch řekl, že jsou \"extrémně cool\" a že jsou příkladem budoucích technologií které \"Jsou stále více vložené do našich životů.\" Evan Dashevsky z PC Magazinu řekl, že nenabízí nic nového v porovnání s hodinkami Moto 360 až na přizpůsobitelné vibrování při upozornění.  V listopadu 2014 byly Apple Watch časopisem Time označeny za jeden z 25 nejlepších vynálezů 2014. Prvotní recenze byly až na několik výhrad pozitivní. Recenzenti oceňovali hlavně potenciální schopnost hodinek stát se součástí běžného života a celkového designu produktu. Výhrady měly hlavně k ceně a rychlosti. Mnozí popsali hodinky jako praktické ovšem zklamaly v poskytnutí stejné potenciální funkčnosti a využitelnosti jaká je u chytrých telefonů. Fahrad Manjoo z New York Times si zase stěžoval na těžkou navyknutelnost na hodinky a na to jak fungují a jak se ovládají - nechal se slyšet že strávil 3 dlouhé, frustrující a zmatené dny než si na filozofii ovládání zvykl. Někteří recenzenti přirovnávaly hodinky k některým konkurenčním produktům, například Android Wear, přičemž říkají \"Chytré hodinky konečně dávají smysl\". Různé názory byly na výdrž baterie, například Geoffrey Fowler z The Wall Street Journal řekl \"Baterie vydrží jen tak tak do dalšího, každodenního cyklu nabití.\". Jiní je zase přirovnávají k Samsung Gear 2 které vydrží 3 dny mírného používání.  Pokud na hodinkách není aktivní žádná funkce, displej je vypnutý. To připomíná první digitální hodinky PULSAR které ukazovaly čas pomocí diod a to pouze po dobu několika sekund po zmáčknutí tlačítka.  Tim Bradshaw z The Financial Times po používání několika aplikací po dobu několika dní dospěl k závěru že na hodinkách není zatím žádná \"killer\" aplikace bez které by nemohl být, kromě ukazování času, což je ovšem základní funkce jakýchkoli hodinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple Watch je pojmenování chytrých hodinek vyvinutých, navržených a prodávaných společností Apple Inc. První série byla uvedena na trh 24. dubna 2015, aktuální série 4 byl představena 12. září 2018.", "tgt_summary": "Apple Watch is a line of smartwatches produced by Apple Inc. It incorporates fitness tracking and health-oriented capabilities with integration with iOS and other Apple products and services.", "id": 1953364}
{"src_title": "Westler", "tgt_title": "Westler", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Felix bydlí v Západním Berlíně v bytě se dvěma spolubydlícími. Jede na návštěvu ke svému kamarádovi Brucemu do Los Angeles. Bruce poté na týden přiletí za ním do Berlína. Oba si udělají výlet do východní části. Při procházce města je zpovzdálí pozoruje mladík. Felix ho na Alexanderplatzu osloví a seznámí se spolu. Thomas bydlí ve čtvrti Prenzlauer Berg na Kastanienallee a pracuje jako číšník v hotelu. S Felixem se do sebe zamilují a vymění si adresy. Felix začne pravidelně za Thomasem jezdit. Může však zůstat vždy jen jeden den a do půlnoci se musí vrátit zase zpět za hranice. Jeho časté přechody hranic jsou však podezřelé a na celnici má problémy. Thomas je zase přeřazen na práci na jatka. Thomas chce být na blízku s Felixem, a proto začne plánovat útěk na Západ. Rozprodá nábytek, cennosti uschová u své důvěrné sousedky Elke a odletí do Prahy, kde se setká s Felixem. V Praze zná Thomas kamaráda Pavla, který mu pomůže sehnat převaděče. Plán je odejet do Maďarska, odtud se dostat tajně do Jugoslávie a přes ni na Západ. V noci se Thomas rozloučí s Felixem na Karlově mostě a odchází za převaděčem. Závěr filmu tak zůstává otevřený.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí a ocenění.", "content": "\"Westler\" je patrně nejznámější Speckův film. Berlínský filmový žurnalista Gian-Philip Andreas jej označil v rozhovoru s režisérem za jeden z nejdůležitějších německých queer filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti natáčení.", "content": "Úvodní část filmu byla natočena v Los Angeles. Scény odehrávající se v exteriérech v Západním Berlíně a v Praze byly točeny v utajení na amatérský 8mm film, v těchto záběrech proto herci nemluví, respektive jejich hlasy nejsou slyšet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westler (tj. \"Zápaďák\") je německý hraný film z roku 1985, který režíroval Wieland Speck podle vlastního scénáře. Film natočený v produkci ZDF popisuje vztah dvou mladíků ze Západního a Východního Berlína a realisticky zobrazuje nejen obtíže homosexuálů, ale i běžný život v tehdejším rozděleném Berlíně. Film byl v ČR uveden např. v listopadu 2006 na festivalu Mezipatra pod českým názvem \"Zápaďák\".", "tgt_summary": "Westler is a 1985 film originally produced for West Germany television and later released in cinema. It was directed by Wieland Speck and broadcast on ZDF. It gained a Rotten Tomatoes rating of 44%", "id": 987296}
{"src_title": "Školní zahrada", "tgt_title": "School garden", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zmínky o existenci školních zahrad se objevují po vydání Všeobecného školního řádu Marie Terezie v roce 1774. V tomto období školní zahrady nebyly využívány pro součást výuky. Sloužily pedagogickým pracovníkům (učitelům) jako prostor, kde si vypěstovali svoji obživu. Tyto pozemky učitelům byly přidělovány obcemi, které takto řešily povinnost vyplácet učitele částečně v naturáliích. Tato funkce školních zahrad pochází z dob řecko-perské civilizace, která tímto svým přístupem inspirovala k napodobení i středověkou křesťanskou kulturu. Roku 1869 v Rakousku, a tím i v Čechách, byla zákonem (Hasnerův zákon) ustanovena povinná osmiletá školní docházka. První vzorová a profesionálně vytvořená školní zahrada, která měla sloužit k dalšímu vzdělávání učitelů byla zbudována v Budči v Praze. podle plánu, v takzvaném „Všemuzeu“. Autorem zahrady byl lékař Amerling, který tematicky navázal na Komenského Orbis pictus. Rostliny ve zdejší zahradě měly být uspořádány podle Jussierova systému, ale jiné zdroje uvádí, že byly uspořádány podle zeměpisného výskytu. Vše bylo opatřeno cedulkami s popisy. Rozlišeny byly rostliny jedovaté, okrasné, barvířské a hospodářské. Tato úprava nadlouho ovlivnila představu učitelů o podobě školních zahrad.  „Nástin základních zásad pro veřejné vyučování v Rakousku“, který byl vydán roku 1848 navrhuje zřízení školních zahrad. Nařízení z 8. ledna 1871 dává pokyn aby všechny školy byly vybaveny zahradami. V této době jsou však nevybudované školní zahrady školní inspekcí vnímány jako nedostatky. Podle informací z roku 1869 již má každá škola dobrou pitnou vodu a zahradu. V roce 1892 již nařízení přímo určuje jak má být školní zahrada rozdělena a využita. V této době tyto školní pozemky sloužily k hospodářským pokusům a k hospodaření učitelů a školáků. Učitelé byli v tomto období považováni za osoby vzdělané v hospodaření a za zkušené přírodovědce. V různých částech země podněcovali hospodáře k novým postupům a šířili inovace. Školy mohly požádat o příspěvky na úpravy zahrad.  Školní zahrada měla být rozdělena na místo pro pěstování květin a ovocnářské, zelinářské, hospodářské a botanické části. Součástí zahrady měla být nádrž s vodními rostlinami a vodními zvířaty. Za práci žáci dostávali vypěstované plody, semena a květiny zdarma.  Během konce 19. století byly ve školách zavedeny takzvané „zahradní dny“, ve kterých se vyučovalo pouze v zahradě. Školám, které neměly zahrady, bylo doporučeno provádět výuku u majitele vhodné zahrady. V roce 1892 byla také zavedena „Slavnost stromů“ (v USA existoval zvyk také), kdy byla uspořádána veřejná slavnost se zasazením jednoho či více stromů žáky a učiteli. Často šlo o lípy a topoly. Slavnostem stromů byla věnována velká pozornost a jsou zachyceny na mnoha dobových fotografiích. Podle popisu stejných akcí z USA většina vysazených dřevin bez péče uhynula.  Podle dostupných informací bylo roce 1904 v Českých zemích 4992 obecných škol, z nich pouze 772 (15,5 %) nemělo školní zahradu. Pozemky sloužily pravidelně jako prostředek k vzdělávání, rozvoji pracovních návyků i vztahu k přírodě. Za hlavní funkci školní zahrady se považovalo vytvoření pozitivního vztahu studentů k přírodě. V roce 1937 byl vydán Řád školních zahrad. Cílem školní zahrady mělo být ujasnění hodnoty práce cizí i vlastní. Studenti vlastní prací a vlastními objevy a pozorováním poznávali základní rostliny a učili se je pěstovat. Řád nařizoval zřízení školní zahrady u každé školy:  „\"Při školách jedno až trojtřídních neměla být školní zahrada menší než 4 ary, při čtyř a všetřídních školách měla mít nejméně 6 arů a při školách měšťanských měla mít alespoň 8 arů.\"“  Po druhé světové válce hospodářský význam školních pozemků klesá. V zemích západního Evropy jsou zahrady měněny na hřiště. V zemích východní a střední Evropy vznikají nové zahrady kde probíhá výuka předmětu \"Pěstitelské práce\". Studenti pod dozorem pedagogů na školní zahradě odplevelovali a okopávali zeleninu. Plodiny byly využívány pedagogy, nebo ve školní kuchyni.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "„\"Problém školních zahrad je celosvětový. Česká republika má však dobrou startovací pozici v tom, že ještě mnoho škol pozemky vlastní, což není tak běžné na západ od našich hranic....“ „...nejvíce školních zahrad zmizelo po roce 2000... školní zahrady nadále mizejí.\"“  Během počátku 21. století dochází k nárůstu zpráv o významném snížení počtu zahrad u školních zařízení v ČR v rámci restitucí, stěhováním školy do objektu bez zahrady, ale především převedením pozemku na jiné organizace nebo používáním jinou organizací pro komerční účely. Celkově jsou zahrady oproti minulosti hůře vybaveny, zanedbávány, velmi málo využívány, pouze upraveny jako bezpečnostním normám vyhovující plochy pro pohyb studentů.  Z průzkumu trvajícím 12 let uspořádaném v části Prahy vyplývá, že vybavení mateřských škol, co se týče herních doplňků, se zlepšuje. Podle téže zprávy se ale zhoršuje stav dřevin a trávníků.  „\"Zvýšil se počet neodstraněných suchých a nemocných dřevin. Více se vyskytují keře geometricky sestříhávané, takže normálně rostoucí keř se děti učí podvědomě vnímat jako neupravený. Trávníky u poloviny zahrad nejsou dobře udržované, jsou změchovatělé, často plné plevelných rostlin i různých odpadků.\"“  Přitom je ale vzít v úvahu, že na počátku druhé dekády 21. století již zaplevelené trávníky nejsou vnímány ani jako estetická vada, naopak jako zvýšení diverzity.  V druhé dekádě 21. století je zřejmá zvýšená snaha o vytváření tzv. přírodních učeben. Přírodní učebna může ukazovat dětem biotopy, druhy a odrůdy ovocných dřevin, zemědělských a technických plodin, ale i léčivých a okrasných rostlin, nebo nabídnout zážitek ze smyslové stezky.  Pedagogičtí pracovníci si v druhé dekádě 21. století zejména stěžují na hygienické předpisy, zákazy konzumace čerstvého ovoce, zákazy chovu zvířat a hmyzu. Podle hygienických norem Evropské unie vypěstované ovoce a zeleninu nesmí škola využít.  Snahou o zachování školních zahrad se dlouhodobě zabývá organizace Chaloupky. Manuál „Učíme se v zahradě“ M. Burešové byl přeložen do různých jazyků a ovlivňuje pojetí školních zahrad jako učeben mnoha evropských zemí.  V roce 2008 byly rovněž pořádány semináře „Využití školní zahrady (přírodní učebny) k naplnění Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "„\"Každé dítě by mělo mít svůj vlastní svět, kde jsou bábovičky z písku, luční kobylky, vodní brouci, pulci, žáby, motýli, lesní jahody, třešně, žaludy, kaštany, lezení po stromech, brouzdání se potokem, lekníny, veverky, netopýři, včely, morčata, štěňata, strniště, smrkové šišky, oblázky, písek, hadi, borůvky a sršni. Každé dítě, které o tento svět přijde, zároveň přijde i o nejlepší zdroj své výchovy.\"“ Luther Burbank v knize Zdokonalování lidské rostliny. „\"Zásadní význam školních zahrad spočívá právě v možnosti kontaktu dětí s přírodou. Ve vnitřním prostředí děti často obklopují umělé materiály a od přírody zcela odtržené předměty. Venku by se děti měly setkávat s přírodou......je dobré dětem toto prostředí co nejvíce přiblížit alespoň v zahradě nebo na hřišti.\"“ Lektorka lesní pedagogiky, Ing. Dagmar Kozlová, Ph.D.  Školní zahrady se během počátku 21. století v ČR opět začínají fungovat jako prostor k setkávání, společným akcím dětí a pedagogů.", "section_level": 1}, {"title": "Výuka vztahu k přírodě.", "content": "„Postav dětem domek a ony z něj udělají prkýnka. Dej dětem prkýnka, kladivo a hřebíky a ony z nich postaví domek.“ S uvedeným heslem se pokouší ukázat výuku vztahu k přírodě ve školních zahradách nadace Zelený poklad. Podává informace a zkušenosti, které mohou vést k tvorbě ekologických školních zahrad a tvorby ekovýchovných prvků.  Velmi významnou autorkou v oblasti úprav školních zahrad a výchovy vztahu k přírodě je Květoslava Burešová. Její kniha \"Učíme se v zahradě\" je citována i autory odborných prací. Zavedla tradici tzv. „Toulavých autobusů“ po školních zahradách a obdržela i cenu za celoživotní přínos v oblasti vzdělávání.  Výuku vztahu k přírodě podporuje nadace Veronica a to i dotacemi, je však zaměřena výhradně na přírodní zahrady. Výuku ekologie, vztahu k přírodě a trvale udržitelného rozvoje, podporuje poradenstvím školská organizace Lipka jenž uděluje i ocenění v tomto směru. Inspirací k tomuto počínání je nadaci projekt Natur im Garten.  K údržbě školní zahrady jako způsobu výuky jsou zpracovávány i pracovní listy, které umožní dětem získané informace prohloubit, spojit si některá fakta.  Za efektivní způsob jak přiblížit zahradu studentům je považováno zapojit je do dobrovolné údržby a tvorby zahrady. Ideálně spolu s ochotnými nebo dobře placenými pedagogy. To je snazší u předpubertálních dětí, které ještě netrpí výkyvy v pocitech nadřazenosti/méněcennosti a nemají potřebu kompenzace podnětů afektivním chováním, zviditelňování, a především v jejichž společenských a školních skupinách není známkou prestiže a schopností vyhýbání se práci (nicnedělání) nebo poškozování okolí (vandalismus). Dobrým podnětem, který zvýší zájem dětí, může být využívání ovoce a zeleniny ze zahrady žáky, vlastní (třídní) záhon nebo strom.  Podle některých doporučení nemá být na školní zahradu vysazován ocún, protože je celý prudce jedovatý a další jedovaté rostliny. Častou součástí školních zahrad je tis červený, ptačí zob, bobkovišeň, barvínek, štědřenec odvislý, zlatice, zimostráz vždyzelený nebo například akát. Poučené děti jedovaté plody nekonzumují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Školní zahrada je označení pro pozemek jehož vlastníkem je vzdělávací zařízení a který je využíván pro pěstování rostlin, jako zahrada. Často se školní zahrada vyskytuje u mateřských škol, lze ji najít u některých základních škol a někdy se vyskytuje i u středních odborných škol a gymnázií. V pracích o školních zahradách je zmiňováno, že jde o místa vytvořené tak, aby se děti cítily dobře, místa, která mají být bohaté na podněty. Na počátku 21. století autoři prací o školních zahradách konstatují, že „\"máme k přírodě mnohem dál, než předchozí generace.“\" Děti pod dozorem učitelek, které jsou za bezpečnost dětí zodpovědné, dostávají jasné pokyny od rodičů, že děti nesmí běhat, aby se neuhnaly, že si nesmí hrát v trávě, aby se neumazaly a také nesmí ke keřům, protože tam mohou být brouci.", "tgt_summary": "In a school garden, school children are set to work cultivating flower and vegetable gardens. The school garden is an outgrowth of regular school work. It is an effort to get children out of doors and away from books. It is a healthy realism putting more vigor and intensity into school work.", "id": 2304782}
{"src_title": "Lugoj", "tgt_title": "Lugoj", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na dnešním předměstí Tapia byla v dobách Dáků a Římanů významná pevnost. První písemná zmínka o Lugoji pochází z roku 1376, název města je odvozen ze slovanského výrazu \"luh\". V šestnáctém století město ovládala Osmanská říše, po znovuzískání je Habsburská monarchie osídlila kolonisty ze Švábska. Současná podoba města pochází z roku 1795, kdy byla německá osada na levém břehu řeky sloučena s Rumuny obývaným pravým břehem do jednoho administrativního celku. V revolučním roce 1848 svolal Eftimie Murgu do Lugoje sněm usilující o sebeurčení Rumunů žijících pod rakouskou nadvládou. Po první světové válce bylo město pod mezinárodní správou, dokud nebylo odhlasováno připojení Banátu k Rumunsku.  Ve městě sídlí eparchie Rumunské řeckokatolické církve. Zdejšími památkami jsou barokní řeckokatolická katedrála Nanebevzetí Panny Marie a železný most z roku 1902. Město je tradičním centrem rumunského textilního průmyslu a prochází jím mezinárodní silnice E 70.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Podle sčítání v roce 1910 mělo město 20 962 obyvatel, z toho 7 322 Rumunů, 6 896 Maďarů a 6 179 Němců, k židovské víře se hlásilo 1 878 osob; na začátku 21. století tvoří Rumuni čtyři pětiny obyvatel, kdežto Maďaři necelých sedm procent a Němci necelá dvě procenta. Počátkem devadesátých let počet obyvatel Lugoje přesáhl padesát tisíc, od té doby se město v důsledku špatné ekonomické situace vylidňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Z Lugoje pocházel herec Béla Ferenc Dezső Blaskó, představitel Drakuly v hollywoodských filmech, který na počest svého rodiště používal pseudonym Bela Lugosi. Dalšími rodáky byli politik Aurel Popovici, hudební skladatel György Kurtág a fotbalista Josef Posipal (mistr světa 1954 s týmem západního Německa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lugoj ( Lugos, Lugosch) je rumunské město ležící v historickém regionu Banát 350 km severozápadně od hlavního města Bukurešti, protéká jím řeka Timiș. Se zhruba čtyřiceti tisíci obyvateli je po Temešváru druhým největším městem župy Timiș.", "tgt_summary": "Lugoj () is a city in Timiș County, Banat, western Romania. The river Timiș divides the city into two halves, the so-called Romanian Lugoj that spreads on the right bank and the German Lugoj on the left bank. The city administers two villages, Măguri () and Tapia ().", "id": 242271}
{"src_title": "Seznam států na říšském sněmu v roce 1792", "tgt_title": "List of Imperial Diet participants (1792)", "src_document": [{"title": "Struktura říšského sněmu.", "content": "Říšský sněm se dělil na tři základní složky, resp. kurie: kolegium kurfiřtů, knížecí radu a kolegium říšských měst. Druhé dvě kurie se dále dělily. Města zasedala na lavicích rýnských a švábských měst. Nejsložitější organizaci měla knížecí rada. Knížecí rada se dělila horizontálně na knížata s hlasy virilními, tedy každému knížeti připadal teoreticky jeden hlas, tzv. hlas virilní, i když v praxi se vyskytovaly odlišnosti, a na hrabata a preláty s hlasy kuriálními, kdy velká skupina, kolegium hrabat či prelátů, vlastnila dohromady jeden hlas. Knížecí rada se dělila i vertikálně na duchovní knížata a preláty na jedné straně a světská knížata a hrabata na druhé. Volilo se ve třech zmíněných velkých kuriích, a také ještě v rámci kolegií, z jejichž hlasování byl na sněm vyslán zástupce, aby doplnil kurii knížat a hlasoval podle rozhodnutí kolegia. hlasovalo se vždy veřejně a postupně, proto bylo důležité pořadí hlasů. Systém rozvržení hlasů ve sněmu byl velmi složitý. V následujícím přehledu platí, že první sloupec vpředu vždy označuje jeden hlas, pokud u něj není uvedeno více než jedno číslo, potom např. č. 41-44 značí 4 hlasy. Druhý, odsazený sloupeček značí hlas dělený, fungující podobně jako hlas kuriální, jen tak nebyl nazýván. Někdy se např. tři rody dělily o dva hlasy, dělit se mohly ale i dva rody o dva hlasy, aniž by si každý převzal jeden hlas. Číslo u hlasu znamená jeho původní pořadí uvedení na sněm a v důsledku dělení rodů se jedno číslo může vyskytovat vícekrát (navíc každá základní kurie, tedy kurfiřtská, knížecí i městská na straně jedné a hraběcí i prelátská kolegia jako celek na druhé straně měly vlastní číslování). Pořadí, ve kterém jsou čísla uvedena, znamená pořadí hlasování platné k roku 1792. Jak je z uvedeného vidět, pořadí se, zvláště mezi světskými knížaty a hrabaty, často měnilo.  Tato komplikovaná, až absurdní situace byla historicky podmíněná. Do roku 1582 byly hlasy na sněmu, především v kurii knížat, udělovány nikoli určitým územím, ale rodům (s výjimkou knížectví duchovních). Rod, který se rozštěpil na více větví, si mohl svůj hlas s původním pořadovým číslem zmnožit. Také platilo, že pokud nějaký rod vymřel, případně bylo zrušeno duchovní knížectví (např. biskupství Míšeň), hlas zanikal. Sněm z r. 1582, resp. z r. 1654, tuto praxi obrátil a zavedl přísný teritoriální princip. Hlas vázaný na území proto vymřením vládnoucí dynastie již nezanikal, ale přecházel na nového vlastníka. Pouze bylo možné takto přesouvat hlasy duchovní do světské knížecí lavice a naopak (vlivem reformace a třicetileté války se některá duchovní knížectví jako Magdeburg, Kammin nebo Ratzeburg ocitla v rukou světských knížat, naproti tomu některé kláštery si zakupovaly světská hrabství a jejich hlasy). Toto opatření zabránilo nekontrolovatelnému množení hlasů v rámci rodin a způsobilo naopak dělení hlasů mezi rody, na druhou stranu přivodilo velkou kumulaci hlasů v rámci různých kurií v rukou mocnějších knížat i císaře. O vedení lavice světských knížat usilovali z titulu pravidelně volených císařů rakouští Habsburkové, ovšem protože první místo na lavici náleželo tradičně bavorským Wittelsbachům, spokojili se Habsburkové rakouští a španělští (z titulu vévodů burgundských) poněkud nelogicky s vedením lavice knížat duchovních. Knížata uvedená na sněm po roce 1582 patřila již k tzv. novoknížecím domům. Jejich hlas, nebyla-li udělena výjimka, byl taká vázán na nějaké teritorium, ovšem při vymření rodu hlas zanikal.  Rozdělení na \"staré\" a \"nové\" sněmovníky platilo i v kolegiích hrabat, tam ovšem nebylo tak pevně dáno, že by starohraběcí rody musely hlasovat před novohraběcími. V říšských sněmovních matrikách bylo obvyklé zapisovat starohraběcí rody k číslu hlasu jménem rodu, pokud měly svým rodovým jménem pojmenované své hrabství. u novohraběcích naproti tomu mělo přednost teritorium a k němu doplňkově jméno vlastníka. Opět to však nebylo přísně daným pravidlem. Uvedený seznam kopíruje způsob zapisování dle sněmovních matrik. Staré hraběcí rody jsou označeny zkratkou SH. Rody Reussů, Schönburgů, Königseggů, Quadtů a Truchsassů z Waldburgu sice zasedali na říšském sněmu již před r. 1582, ovšem do hraběcího stavu byly povýšeny až během 17. či dokonce 18. století. Hraběcí kolegia totiž původně sdružovala nejen hrabata, ale i staré říšské panské rody, pokud tyto byly zároveň svrchovanými říšskými vládci. Zhruba od počátku 17. století však již kolegia přestala nové pány přijímat a nově povýšeným říšským bezprostředním svobodným pánům, kteří dále nezískali hraběcí titul, byly vyhrazeny jen řady říšského rytířstva (kde ostatně končila i některá později povýšená říšská hrabata, pokud jejich statek nebyl z řad rytířstva výslovně vyjmut). Ačkoli v říši platil teritoriální princip, bývalo běžné přijímat ještě tzv. personalisty bez vlastního suverénního, resp. bezprostředního území. Personalisty obvykle navrhoval císař, ale jmenovat je musel sněm a tito obvykle hlasovali až na konci dané kurie či kolegia. Titul personalisty býval udílen většinou dočasně (na 12 let či doživotně), výjimečně na delší období či na stálo. Duchovní kurie a kolegia ani kolegium měst rozdělení na \"staré\" a \"nové\" stavy neznaly a města neznala ani důstojenství personalisty. Rok 1792 před začátkem dlouhých válek s Francií a rozsáhlých územních změn a přesunů, vedoucích nakonec k zániku říše, můžeme prakticky bez nadsázky označit za poslední \"normální\" rok v životě říše.  Dále pokračují tzv. novoknížecí rody, tedy rody uvedené na knížecí lavici po roce 1582, resp. počínaje rokem 1653", "section_level": 1}, {"title": "Knížecí rada.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kolegia říšských prelátů.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Rýnské prelátské kolegium.", "content": "Mezi \"porýnské\" preláty patřili ve skutečnosti preláti ze všech částí říše mimo Švábsko.", "section_level": 4}, {"title": "Kolegium říšských měst.", "content": "Vyznačena města patřící ke katolickému táboru (\"Corpus catholicorum\"): K a k evangelickému táboru (\"Corpus evangelicorum\"): E.", "section_level": 3}, {"title": "Lavice rýnských měst.", "content": "Mezi \"porýnská\" města patřila ve skutečnosti města ze všech částí říše mimo Švábsko.", "section_level": 3}, {"title": "Lavice švábských měst.", "content": "I mezi \"švábskými\" městy se výjimečně vyskytovala města odjinud (Řezno, Norimberk).", "section_level": 3}], "src_summary": "Tato stránka obsahuje seznam říšských stavů, zasedajících na sněmu Svaté říše římské v roce 1792, těsně po vypuknutí války s revoluční Francií a císařské volbě Františka II.", "tgt_summary": "The Holy Roman Empire was a highly decentralized state for most of its history, composed of hundreds of smaller states, most of which operated with some degree of independent sovereignty. Although in the earlier part of the Middle Ages, under the Salian and Hohenstaufen emperors, it was relatively centralized, as time went on the Emperor lost more and more power to the Princes. The membership of the Imperial Diet in 1792, late in the Empire's history but before the beginning of the French Revolutionary Wars, gives some insight as to the composition of the Holy Roman Empire at that time.", "id": 2057203}
{"src_title": "Best-effort", "tgt_title": "Best-effort delivery", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční pošta.", "content": "Příkladem best-effort doručování je běžná poštovní listovní služba. Doručování určité zásilky není dopředu plánováno – v poštovním úřadě nejsou předem vyhrazeny žádné prostředky. Doručovatel „best effort“ se snaží doručit zásilku, ale doručení se může opozdit, pokud na poštu dorazí příliš mnoho zásilek současně. Odesilatel není informován, zda byla zásilka úspěšně doručena. Nedoručitelná zásilka by však měly být vrácena odesilateli (pokud je uvedena zpáteční adresa).  Pokud je požadována vyšší úroveň služeb, je možné poslat zásilku s dodejkou (známou spíše pod názvem doručenka), kdy bude odesilateli vrácena informace, že příjemce zásilku převzal.", "section_level": 2}, {"title": "Telefonní síť.", "content": "Telefonní síť neposkytuje služby best-effort, ale díky technologii přepojování okruhů poskytuje spolehlivou službu. Na začátku hovoru je nutné navázat spojení, čímž jsou prostředky pro komunikaci rezervovány v telefonních ústřednách, nebo je účastník informován obsazovacím signálem, že hovor není možné uskutečnit kvůli nedostatku volné kapacity. Probíhající telefonní hovor nemůže být (teoreticky) přerušen kvůli přetížení sítě a po dobu jeho trvání je zaručena konstantní šířka pásma. Tyto vlastnosti jsou typické pro většinu telekomunikačních služeb.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové sítě.", "content": "Internet Protocol (IP) poskytuje pouze best-effort službu doručování datagramů mezi koncovými uzly. Není zaručeno, že se datagram neztratí, neopozdí, nepoškodí nebo nedorazí vícekrát. Protokoly vyšších vrstev a aplikace mohou pro koncové účastníky implementovat nad IP přídavné služby. Například Transmission Control Protocol (TCP) poskytuje nad IP spolehlivý přenos proudu dat oběma směry mezi dvojicí uzlů. Interně rozděluje proud na pakety, které odesílá pomocí IP, a opakuje vysílání, když dojde k jejich ztrátě nebo poškození. Naproti tomu User Datagram Protocol (UDP) poskytuje tenčí vrstvu abstrakce, které provádí pouze detekci chyb hlaviček datagramů, takže výsledná služba má stále pouze best-effort kvalitu. Přitom jak TCP tak UDP jsou protokoly transportní vrstvy a poskytují multiplexování mezi procesy na stejném uzlu podle čísel portů.  Přestože protokol TCP poskytuje spolehlivou komunikaci, neposkytuje žádné záruky týkající se Quality of Service nebo šířky pásma. Pro rezervování síťových prostředků může být použit Resource Reservation Protocol (RSVP).", "section_level": 2}], "src_summary": "Termínem best-effort se v oblasti počítačových sítí označuje nezaručená služba, tedy služba nesplňující podmínky pro spolehlivou službu, i když je vedena nejlepší snahou o doručení. Obvykle se tak označuje služba, která se nepokouší opakovat odeslání dat při selhání komunikace a která neoznamuje uživateli, že došlo k selhání. V souvislosti s Quality of Service to znamená, že uživateli nemusí být poskytnuta určitá kvalita služby, šířka pásma nebo priorita.", "tgt_summary": "Best-effort delivery describes a network service in which the does not provide any guarantee that data is delivered or that delivery meets any quality of service. In a best-effort network, all users obtain best-effort service, meaning that they obtain unspecified variable bit rate and latency and packet loss, depending on the current traffic load. This can be contrasted with reliable delivery, which can be built on top of best-effort delivery (possibly without latency and throughput guarantees), or with circuit switching schemes which maintain a defined, continuous quality of service.", "id": 1915371}
{"src_title": "Armstrong Sperry", "tgt_title": "Armstrong Sperry", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Armstrong Sperry studoval v letech 1915-1918 na umělecké škole Art Students League v New Yorku a poté pokračoval ve studiu malířství na Umělecké škole (School of Art) Yaleovy univerzity (Yale University). Na podzim roku 1918 byl však povolán do Námořnictva Spojených států amerických a zúčastnil se vojenských operací na konci první světové války. Po jejím skončení pracoval jako reklamní grafik a také opět v letech 1919-1923 navštěvoval s různými přestávkami školu Art Students League.  V říjnu roku 1920 se vydal na svou první cestu do jižního Pacifiku, ze které se vrátil v květnu roku 1921. Inspirovala ho k ní četba knih Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona a Jacka Londona a také cestopis amerického žurnalisty a světoběžníka Fredericka O’Briena (1869-1932) \"White Shadows in the South Seas\" (1919, Bílé stíny v jižních mořích). Během cesty navštívil ostrovy Tahiti, Raiatea, Bora-Bora, Fidži, Havaj a také Nový Zéland a Austrálii. V prosinci roku 1921 byly některé z jeho obrazů, které na své cestě vytvořil, vystaveny v Uměleckém centru (Art Centre) v New Yorku.  V létě roku 1922 se seznámil s americkým antropologem Kennethem Emorym, který sehrál významnou roli při vytváření moderní antropologie v Oceánii. Jako jeho asistent pak podnikl v letech 1924-1925 svou druhou cestu do jižních moří, Podílel se na Emoryho vědeckém výzkumu na Havaji, na atolech Taburean, Malden a Penrhyn, na Vánočním ostrově a na ostrovech Tahiti, Bora-Bora a Raiatea. Dále také pokračoval v malování a své obrazy vystavil v červnu roku 1925 v Honolulu.  Po návratu domů pracoval v reklamní agentuře a jako ilustrátor pulpových (brakových) magazínů (pulp magazines) a později knih a knižních obálek včetně prvního vydání Burroughsovy knihy \"Tarzan a ztracená říše\" (1929, Tarzan and the Lost Empire). Roku 1930 se oženil s Margaret Mitchell Robertsonovou, dcerou sanfraciskového knihkupce a vydavatele, se kterou měl dceru a syna. Rovněž začal psát historky z jižních moří pro různé časopisy a nakonec se rozhodl navázat na tradice dobrodružných příběhů s chlapeckým hrdinou po vzoru Roberta Michaela Ballantyneho a Roberta Louise Stevensona. K tomu využil svou znalost polynéského folklóru, který na svých cestách sbíral. Jeho literární díla se tak dají charakterizovat jako etnografické fikce pro mladé čtenáře. Své knihy také sám ilustroval a jeho ilustrace připomínají polynéské malby.  Debutoval prózou \"Jeden den s Manuem\" (1933, One Day with Manu) líčícím každodenní život na ostrově Bora-Bora. Za své nejslavnější dílo, novelu \"Odvaha\" (1940, Call It Courage) obdržel roku 1941 cenu Newbery Medal, každoročně udílenou za význačný příspěvek do americké dětské literatury. Roku 1944 získal první cenu na jarním knižním festivalu New York Herald Tribune (New York Herald Tribune Children’s Spring Book Festival Honor Award) za knihu \"Storm Canvas\" a roku 1949 cenu Junior Book Award za román \"Deštný prales\" (1947, The Rain Forest).", "section_level": 1}], "src_summary": "Armstrong Sperry (7. listopadu 1897, New Haven, Connecticut – 26. dubna 1976, Hanover, New Hampshire) byl americký ilustrátor a spisovatel dobrodružných příběhů pro děti a mládež.", "tgt_summary": "Armstrong Wells Sperry (November 7, 1897 – April 26, 1976) was an American writer and illustrator of children's literature. His books include historical fiction and biography, often set on sailing ships, and stories of boys from Polynesia, Asia and indigenous American cultures. He is best known for his 1941 Newbery Medal-winning book \"Call It Courage\".", "id": 748109}
{"src_title": "Danielle Panabakerová", "tgt_title": "Danielle Panabaker", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Danielle se narodila v Augustu v Georgii. Je dcerou Donny a Harolda Panabakerových. Má mladší sestru Kay, která je také herečkou. Navštívila divadelní hodinu na letním táboře a zjistila si, že jí herectví baví. Ve 12 letech se připojila k divadelní komunitě a později začala docházet na konkurzy do reklam. Po přestěhování do Naperville v Illinois začala navštěvovat Crone Middle School a později Neuqua Valley High School a připojila se k řečnickému týmu. Ve 14 letech odmaturovala. Poté se přestěhovala do Los Angeles v Kalifornii, aby se mohla naplno věnovat herectví. Tam navštěvovala Glendale Community College, kde studovala herectví a v roce 2005 získala titul. V červnu 2007 získala titul na University of California, Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Danielle se objevila v několika reklamách a objevila se v seriálu \"The Guardian\" (za roli obdržela Young Artist Award) a v mnoha dalších \"Malcolm v nesnázích\", \"\", \"Kalifornské léto\" a \"Medium\". Také se objevila v Lifetime filmech \"Sex a svobodná matka\" a \"Šestnáctiletá matka\". Objevila se v divadelní produkci ve hrách West Side Story, Pippin, Once Upon a Time a Beauty Lou and the Country Beast. V roce 2004 se objevila ve filmu stanice ABC \"Searching for David's Heart\". V roce 2005 získala role ve filmech \"Škola superhrdinů\" a \"Tvoje, moje naše\". Ve filmu \"Čti a plač\" si zahrála alternativní verzi postavy Jamie, kterou hrála její pravá sestra Kay.  V roce 2006 byla obsazena do role Julie Stark, dcery hlavní postavy, v televizním seriálu stanice CBS \"Žralok\". I přesto, že se v každé epizodě objevila pouze v jedné nebo dvou scénách, za celé dva roky, co seriál běžel, chyběla pouze ve 3 epizodách.  Její další role byly ve filmech \"Na domácí půdě\" (2008), \"Mr. Brooks\" (2007), po boku Kevina Costnera.\"Pátek třináctého\" (2009), po boku Jareda Padaleckiho, \"Podivní\" (2010) a \"The Ward\" (2010). V roce 2011 se objevila jako Katie Lapp ve filmu stanice Hallmark \"The Shunning\", založeném na stejnojmenné novele od Beverly Lewis. V roce 2013 se natáčel další díl, ale kvůli konfliktům byla role přeobsazena a nahradila ji Katie Leclerc. V roce 2013 se objevila v Hallmark filmu \"Nearlyweds\".  V roce 2014 získala roli Caitlin Snow v seriálu stanice The CW \"The Flash\". Pilotní epizoda měla premiéru 7. října 2014 a sledovalo ji přes 4,79 milionů diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V červenci 2016 oznámila, že se zasnoubila se svým dlouholetým přítelem Hayesem Robbinsem. Dvojice se vzala dne 24. června 2017. V březnu se jim narodil první potomek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Danielle Nicole Panabaker (* 19. září 1987, Augusta, Georgie, Spojené státy americké) je americká herečka. Nejvíce se proslavila rolemi ve filmech Disney Channel \"Bez mobilu ani ránu\" (2004) a \"Čti a plač\" (2006), společně se svojí sestrou Kay Panabakerovou. Během let 2006–2008 se objevovala po boku Jamese Woodse v seriálu stanice CBS \"Žralok\". Dále se proslavila rolemi v hororovém filmu \"Pátek třináctého\" (2009), Podivní a \"The Ward\" (obojí 2010) a \"Piraňa 3DD\" (2012). V dubnu 2014 se objevila jako hostující postava Caitlin Snow v seriálu stanice The CW \"Arrow\" a znovu si postavu zahrála, jako jednu z hlavních rolí seriálu, ve spin-offu seriálu \"The Flash\".", "tgt_summary": "Danielle Nicole Panabaker (born September 19, 1987) is an American actress. She began acting as a teenager and came to prominence for her roles in the Disney films \"Stuck in the Suburbs\" (2004), \"Sky High\" (2005), and \"Read It and Weep\" (2006), and in the HBO miniseries \"Empire Falls\" (2005). She won three Young Artist Awards: for guest-starring in an episode of the legal drama television series \"The Guardian\" (2004), for her lead role in the TV film \"Searching for David's Heart\" (2005) and for her ensemble performance in the family comedy film \"Yours, Mine & Ours\" (2005).", "id": 1170005}
{"src_title": "Rakety Angara", "tgt_title": "Angara (rocket family)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu část výrobců nosných raket zůstala mimo hranice Ruska, zejména na Ukrajině – například výrobce nosných raket Zenit, Južnoje (nově nazývané Deržavne konstruktorske bjuro „Pivdenne“ im. M. K. Janhelja), nebo výrobce raket Cyklon a Dněpr, Južmaš (nově nazývaný Vyrobnyče Objednanňa Pivdennyj Mašynobudivnyj Zavod imeni A.M. Makarova). Hlavní kosmodrom Sovětského svazu, Bajkonur, leží na území Kazachstánu a Rusko si muselo domlouvat jeho pronájem. To vedlo k rozhodnutí vyvinout zcela nový typ ruské nosné rakety pojmenovaný Angara, který by nahradil rakety vyráběné v zahraničí a umožnil Rusku dosáhnout vesmíru i bez Bajkonuru. Nejprve šlo o náhradu zahraničních nosičů, ale později se uplatnila i další hlediska, jako nahrazení zastaralých nebo neekologických nosičů. K tomuto účelu také bylo nutné postavit nebo upravit vypouštěcí zařízení. Nejprve v Plesecku a později ve Vostočném. Soutěže o zakázku nového nosiče se zúčastnilo několik společností a v roce 1994 byl jako vítěz vybráno Chruničevovo středisko, výrobce nosiče Proton. Právě obchodní úspěch Protonu navíc zajistil Chruničevovu středisku dostatek financí v následujícím období, kdy se vládní finanční zajištění projektu Angara potýkalo s problémy.  Počáteční návrh Chruničevova střediska předpokládal pro pohon prvního stupně využití modifikovaného raketového motoru RD-170 a druhý stupeň využívající kombinaci kapalného kyslíku a kapalného vodíku. V roce 1997 byla myšlenka druhého stupně, poháněného vodíkem, opuštěna ve prospěch RP-1 (kerosenu), a koncepce s jedním motorem RD-170 byla nahrazena modulární koncepcí, která je skládána z modulů URM-1, každého s jedním novým jednokomorovým motorem RD-191 odvozeným od čtyřkomorového motoru RD-170. Tento nový modulární nosič však vyžaduje nové vypouštěcí zařízení.  V roce 2004 dostal (modulární) návrh nosiče Angara podobu a projekt pokračoval vývojem nosičů. V roce 2008 výrobce motorů RD-191 NPO Energomaš ohlásil, že vývoj motoru a jeho statické testy byly dokončeny a motor je připraven pro výrobu a nasazení, a v roce 2009 byl první dokončený první stupeň Angary dodán Chruničevovu středisku. Následující rok Vladimir Jevgeňjevič Něstěrov, generální ředitel Chruničevova střediska, oznámil, že první testovací let nosiče Angara je předpokládán v roce 2013, a v témže roce první prototyp nosiče Angara dorazil do Plesecka.  Dne 9. července 2014, 22 let po prvním návrhu Angary, se konal první start. Jednalo se o testovací suborbitální let Angary verze 1.2PP ze severně položeného kosmodromu Pleseck.  Dne 23. prosince 2014 vynesla raketa Angara A5 maketu užitečného zatížení na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO). Další let Angary A5, tentokrát s operačním zatížením, je plánován na konec roku 2016 nebo počátek roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Popis nosiče.", "content": "Nosič Angara je modulární, což znamená, že jeho základem jsou univerzální raketové moduly, konkrétně v prvním a druhém stupni URM-1 a ve stupni třetím URM-2.", "section_level": 1}, {"title": "URM-1: první stupeň (boostery) a druhý stupeň.", "content": "Na konfiguraci těžkého nosiče Angara A5 je dobře vidět modulární návrh konstrukce těchto nosičů. První a druhý stupeň Angary A5 se skládá z celkem pěti (shodných) modulů URM-1. Okolo centrálního modulu URM-1 druhého stupně jsou připevněny další čtyři postranní urychlovací moduly URM-1 prvního stupně (boostery). Všechny z těchto modulů URM-1 jsou vybaveny jedním motorem Energomaš RD-191, spalující kapalný kyslík a vysoce rafinovaný kerosen (RP-1).  Modul URM-1 obsahuje (postupně shora): nádrž kapalného kyslíku, dále následuje mezinádržová struktura obsahující elektroniku pro řízení letu a telemetrii (předávání informací o stavu modulu na Zem), a dále nádrž na kerosen (RP-1). Základna modulu je tvořena motorovou komorou obsahující zařízení pro změnu vektoru tahu motoru a pro řízení otáčení (nosiče) kolem podélné osy.", "section_level": 2}, {"title": "RD-191.", "content": "Jednokomorový motor RD-191 modulu URM-1, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-170, původně vyvinutého pro urychlovací stupně supertěžkého nosiče Eněrgija.", "section_level": 3}, {"title": "URM-2: třetí stupeň.", "content": "Třetí stupeň nosiče Angara A5 (a Angara A3), představuje modul URM-2, používající jeden čtyřkomorový motor RD-0124A (návrh: KB chimavtomatiki) který, stejně jako první a druhý stupeň, spaluje kapalný kyslík a petrolej. Motor RD-0124A je blízký příbuzný motoru RD-0124, který v současné době pohání druhý stupeň Sojuzu 2.1b a Sojuzu 2.1v. V případě Angary A5 má stupeň URM-2 šířku 3,6 metru. Do budoucna je plánováno nahrazení RD-0124A lehčím a jednodušším jednokomorovým motorem RD-0125A.", "section_level": 2}, {"title": "RD-0124A.", "content": "Čtyřkomorový motor RD-0124A modulu URM-2, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-0124, původně vyvinutého pro nosič Sojuz 2.", "section_level": 3}, {"title": "Horní stupně.", "content": "Pro vynášení nákladů na nízkou oběžnou dráhu nebudou nosiče Angara používat horní stupně.", "section_level": 2}, {"title": "Briz-M.", "content": "Pro vyšší oběžné dráhy, jako je například dráha přechodová ke geostacionární a také dráha geostacionární, bude Angara A3 a Angara A5 používat horní stupeň Briz-M (který je v současnosti používán například v nosiči Proton-M), poháněným jedním motorem S5.98M spalujícím NO a UDMH.", "section_level": 3}, {"title": "Block DM-03.", "content": "Druhou alternativou je využití částečně kryogenního horního stupně Block DM-03 který spaluje kerosin a kapalný kyslík.", "section_level": 3}, {"title": "KVTK.", "content": "Další možností je využití zcela kryogenního horního stupně, označeného KVTK. Tento stupeň bude spalovat kapalný vodík a kapalný kyslík, a pohánět ho bude motor RD-0146D, což umožní nosiči Angara A5 zvýšit nosnost na GTO o dvě tuny nákladu.", "section_level": 3}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2.", "content": "Nejlehčí Angara je Angara 1.2, která obsahuje pouze jeden modul URM-1 jako první stupeň a modifikovaný stupeň Block I jako druhý stupeň. Má startovací hmotnost 171 tun a může vynést 3,8 tun nákladu na kruhovou oběžnou dráhu 200 km x 60° (LEO).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2PP.", "content": "Modifikovaná Angara 1.2 (index 14А125-01), pojmenovaná Angara 1.2PP - \"Angara-1.2 pervyy polyot\", uskutečnila svůj úvodní suborbitální let 9. července 2014. Tento let trval 22 minut a jako zátěž byl nesen hmotový simulátor (zátěž) vážící 1430 kg. Angara 1.2PP vážící 171 tun a zahrnující modul URM-1 jako první stupeň a částečně natankovaný modul URM-2 o šířce 3,6 metru umožnila otestování hlavních částí (složitější) Angary A5 v letu před jejím prvním orbitálním startem, který proběhl ke konci roku 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Angara 3.", "content": "Střední konfigurace Angary svými parametry představuje náhradu za nosič Zenit. Na rozdíl od nejlehčí verze Angary je složena ze tří modulů URM-1, z centrálního a dvou postranních. K centrálnímu modulu je připevněn třetí stupeň, URM-2. Nosnost Angary A3 z kosmodromu Pleseck na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (LEO) je přibližně 14,6 tuny nákladu, na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO) to za pomoci horního stupně Briz-M to je až 2,4 tuny nákladu. Angara v této konfiguraci zatím neletěla (leden 2016).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 5.", "content": "Těžká konfigurace nosiče Angara představuje v první řadě náhradu za nosič Proton. Jak název napovídá, skládá se z celkem pěti modulů URM-1. Používá jeden centrální modul URM-1 jako druhý stupeň. Další čtyři moduly prvního stupně URM-1 jsou připevněny okolo centrálního URM-1.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 7.", "content": "Existují návrhy na supertěžkou Angaru A7, která by vážila 1 133 tun a byla schopna vynést 35 tun na 200 km x 60° na nízkou oběžnou dráhu (LEO), nebo ve druhé fázi 12,5 tuny na GTO s využitím zvětšeného modulu KVTK (KVTK-A7), na místo URM-2. Nejsou žádné aktuální plány na vývoj Angary této verze, protože by vyžadovala větší centrální modul, kvůli potřebě nést více pohonných hmot a nutnosti čekat na dokončení vývoje kyslíko-vodíkových motorů pro KVTK. Angara 7 také bude vyžadovat jinou vypouštěcí rampu (než pro konfiguraci Angara 5). Avšak podle šéf-editora Russia's Space News, Igora Marinina, práce na Angaře A7 v současné době probíhají v Chruničevově státním výzkumně-výrobním vesmírném centru.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.1.", "content": "Angara s Brizem-M jako druhým stupněm. Zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Bajkal.", "content": "Návrh znovupoužitelného pomocného modulu URM-1 s proudovým motorem a křídly, které by mu po startu umožnila přistát na letišti.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 100.", "content": "Návrh těžké rakety, z roku 2005, s nosností přes sto tun. Používala by čtyři pomocné motory RD-170, centrální stupeň s RD-180 a horní s RD-0120.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled nosností na různé orbitální dráhy.", "content": "Kruhová dráha, výška dráhy 200 km nad Zemí, sklon dráhy 63,1 stupně k rovníkuKruhová dráha, výška dráhy 1500 km nad ZemíEliptická dráha, nejnižší bod dráhy ve výšce 500 km, sklon dráhy 25 stupňůKruhová dráha ve výšce přibližně 35 800 km, nad rovníkem (sklon dráhy 0 stupňů)Úniková dráha (druhá kosmická rychlost)Oběžná dráha kolem Měsíce", "section_level": 1}, {"title": "Testování a výroba.", "content": "Produkce modulů URM a horního stupně Briz-M bude umístěno v dceřiném podniku Chruničevova střediska, ve firmě Proizvodstvennoje objediněnije „Poljot“ v Omsku. V roce 2009, Poljot investoval přes 771,4 miliónů ruských rublů (okolo 25 miliónů USD) do výrobní linky nosičů Angara. Vývoj a testování motoru RD-191 byl podnikem NPO Energomaš dokončen, takže jejich hromadná výroba bude moci být zadána podniku Proton-PM v Permu.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmodromy.", "content": "Angara je v současné době primárně vypouštěna z kosmodromu Pleseck na severu evropské části Ruska. Později bude využíván také kosmodrom Vostočnyj, který je umístěn na jihovýchodě Ruska. Kosmodrom Vostočnyj umožňuje vypouštět nosiče s vyšším užitečným zatížením než z Plesecka a také umožní pilotované lety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakety Angara představují rodinu nosných raket vyvinutých moskevským Státním kosmickým vědeckovýrobním střediskem M.V.Chruničeva. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu 3 800 až 24 500 kg. Spolu s nosnou raketou Sojuz 2 jsou určeny k nahrazení několika starších nosných raket.", "tgt_summary": "The Angara rocket family is a family of space-launch vehicles being developed by the Moscow-based Khrunichev State Research and Production Space Center. The rockets are to put between 3,800 and 24,500 kg into low Earth orbit and are intended, along with Soyuz-2 variants, to replace several existing launch vehicles.", "id": 874253}
{"src_title": "John Nelson Darby", "tgt_title": "John Nelson Darby", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "John Nelson Darby se narodil ve Westminsteru. Pocházel z angloirské rodiny usazené v Leap Castle v Irsku. Byl synovcem Henry D'Esterre Darbyho a své druhé jméno dostal po rodinném příteli, lordu Nelsonovi.  Darby vystudoval Westminster School a Trinity College v Dublinu s výborným prospěchem roku 1819. Během studia se stal hluboce věřícím křesťanem. Nastoupil práci u soudního dvora, ale cítil, že toto povolání není konzistentní s jeho křesťanskou vírou. Přijal proto ordinaci duchovního Anglikánské církve v Irsku. Roku 1825 byl ordinován jako diakon a následujícího roku se stal knězem.", "section_level": 2}, {"title": "Střední léta.", "content": "Po svém rozčarování zkostnatělostí Anglikánské církve rezignoval na své místo. Nedlouho poté, roku 1827, spadl z koně a byl vážně raněn. V této těžké době rozpoznal, že „království“ popsané v knize Izaiáš a celém Starém zákoně je rozdílné od křesťanské církve. V následujících pěti letech rozvinul učení, že ordinace za duchovního byl hřích proti Duchu svatému, protože to omezovalo rozpoznání, že Duch svatý může mluvit skrze každého křesťana. Během té doby se připojil k mezidenominačnímu setkávání věřících (které navštěvoval i Anthony Norris Groves, Edward Cronin, J. G. Bellett, a Francis Hutchinson), kde společně „lámali chléb“ v Dublinu jako symbol jejich jednoty v Kristu. Roku 1832 se tato skupina začala vnímat jako zvláštní Křesťanské shromáždění. Začali cestovat po Irsku a Anglii a tak se začalo formovat „hnutí Plymouthských bratrů“. Na konferencích Darby veřejně vyhlásil učení ohledně Církve a posledních věcech, zahrnující „pretribulační vytržení“.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní léta.", "content": "Ve 30. a 40. letech 19. století Darby procestoval Británii a Evropu a ustavil mnoho Křesťanských shromáždění. Roku 1848 došlo k nešťastnému a bolestnému rozdělení na „otevřené“ a „uzavřené“ bratry. Otevření nadále důsledně setrvávali na nezávislosti jednotlivých shromáždění, uzavření v čele s Darbym začali uplatňovat oddělení se od těchto ostatních shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější vliv.", "content": "Darby je v teologickém světě označován za otce dispenzacionalismu, později zpopularizovaného v USA Cyrusem Scofieldem a jeho překladem Bible zvaným \"Scofield Reference Bible\".  Charles Henry Mackintosh (1820–1896) rozšířil toto učení svým čtivým literárním stylem. Mackintosh popularizoval Darbyho více než jiní autoři. Ve 20. století bylo toto učení rozšířeno autory jako Margaret E. Barberová a ovlivnilo Watchmana Nee a Witnesse Lee. Darby vyhlásil učení o „skrytém vytržení“, kdy Kristus vezme svou nevěstu, Církev, z tohoto světa před soudy Velkého soužení, někdy označovaném jako „vytržení svatých“. Dispenzationalisté věří ve zvláštní postavení Izraele a znovuustavení království Izraele a věří v Boží věrnost vzhledem ke starozákonním proroctvím. Věří, že ačkoliv se Boží cesty mohou měnit, Jeho záměr žehnat Izraeli nebude nikdy zapomenut. Přestože nyní ukazuje svou milost a přízeň na Církvi, učiní to samé na ostatku Izraele, aby naplnil své sliby učiněné tělesnému semenu Abrahamovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Nelson Darby (18. listopadu 1800 – 29. dubna 1882) byl angloirský biblista a evangelista, jedna z vlivných postav mezi Plymouthskými bratry. Je považován za zakladatele dispenzacionalismu (učení o Boží správě věků), který se vyznačuje futuristickým výkladem biblických proroctví. Přeložil Bibli z původních jazyků.", "tgt_summary": "John Nelson Darby (18 November 1800 – 29 April 1882) was an Anglo-Irish Bible teacher, one of the influential figures among the original Plymouth Brethren and the founder of the Exclusive Brethren. He is considered to be the father of modern Dispensationalism and Futurism. Pre-tribulation rapture theology was popularized extensively in the 1830s by John Nelson Darby and the Plymouth Brethren, and further popularized in the United States in the early 20th century by the wide circulation of the Scofield Reference Bible.", "id": 717507}
{"src_title": "Josef Knauer", "tgt_title": "Joseph Knauer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Josef Knauer se narodil do rodiny chudého chalupníka Jana Knauera a jeho ženy Terezy. Po ukončení základní koly v Mezilesí pokračoval ve studiu na katolickém gymnáziu ve Vratislavi a dále se věnoval studiu teologie a filosofie na \"Vratislavské univerzitě\".", "section_level": 2}, {"title": "Pastorační práce v Kladsku.", "content": "Poté, co 7. března 1789 dosáhl vysvěcení na kněze, byl poslán do Mezilesí, kde působil jako kaplan. Od roku 1794 pracoval jako farář v mariánském chrámu ve Vambeřicích, od roku 1814 pak v Kladské Bystřici.", "section_level": 2}, {"title": "Velký děkan kladský.", "content": "Ještě za svého působení ve vambeřické farnosti jej roku 1808 pruský král Fridrich Vilém III. jmenoval \"velkým děkanem Kladského hrabství\". 16. ledna 1809 toto rozhodnutí přijal pražský arcibiskup metropolita Vilém Florentin Salm-Salm a jmenoval jej arcibiskupským vikářem Kladského hrabství.  Během jeho vlády potvrdil papež Pius VII. svou bulou \"De salute animarum\" z 16. července 1821, že kladský děkanát náleží k pražskému arcibiskupství. Dokument však zároveň potvrzoval silnější provázání děkanátu s vratislavskou diecézí, když určil, že každý děkan se zároveň stane čestným vratislavským kanovníkem.  Roku 1837 mu Vratislavská univerzita předala čestný doktorát. 27. srpna 1841 se stal členem vratislavské katedrální kapituly a 6. února 1843 jej papež jmenoval vratislavským biskupem.", "section_level": 2}, {"title": "Biskup vratislavský.", "content": "Slavnostní uvedení do úřadu biskupa proběhlo 23. května 1843. Knauer usedl na biskupský stolec v již značně pokročilém věku a po necelém roce 16. května 1844 zemřel. Jeho ostatky jsou uloženy v kryptě katedrály svatého Jana Křtitele ve Vratislavi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Knauer (1. prosince 1764, Czerwony Strumień – 16. května 1844, Vratislav) byl římskokatolický biskup. V letech 1843–1844 stál v čele vratislavské diecéze.", "tgt_summary": "Joseph Knauer (December 1, 1764 in Czerwony Strumień, Kingdom of Prussia - 16 May 1844, Breslaw, Kingdom of Prussia) was great dean of Kladsko from 1808 to 1843 and Catholic Bishop of Wrocław from 1843 to 1844.", "id": 956620}
{"src_title": "Ionosférický blesk", "tgt_title": "Upper-atmospheric lightning", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Existuje několik typů ionosférických \"(nadoblačných, TLE)\" blesků. Nejčastějším z nich je \"skřítek\", (angl. \"sprite\"). Skřítci jsou jasně červené blesky vyskytující se nad bouřkovou soustavou. Tzv. C-skřítci (angl. \"columniform sprites\" - sloupcoví skřítci) je označení pro vertikální sloupy červeného světla. C-skřítci jsou také někdy pojmenovávání jako mrkvoví skřítci. Dalšími typy TLE (\"ionosférických blesků\") jsou modré výtrysky (angl. \"blue jets), \" sprite halos, obří výtrysky (angl. gigantic jets), modré startéry (angl. blue starters) a elfové (angl. ELVES - \"Emission spectrum, Emission of Light\" - emisní spektrum, emise blesků).  Ionosférické blesky jsou druhotnými jevy, které se vyskytují v horní části atmosféry společně se základními bouřkovými blesky.  TLE blesky obecně trvají po dobu menší než je milisekunda, až po více než 2 sekundy. První videonahrávka TLE blesků byla pořízena náhodně 6. července 1989. Vědci chtěli nahrát start rakety a zamířili kameru na vzdálenou bouřku. Vědci identifikovali ionosférické blesky pouze na dvou snímcích na celém filmu. Ionosférické blesky byly zaznamenány několika optickými nahrávacími systémy, s celkovým počtem do roku 2009 odhadovaným okolo 10 000 jevů. Celosvětový počet TLE jevů, odhadovaný pozorováním pomocí satelitů (FORMOSAT-2) je několik milionů výskytů ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve dvacátých letech skotský fyzik C.T.R. Wilson předpovídal, že elektrický výboj by se měl vyskytovat v atmosféře vysoko nad velkými bouřkami. V následujících desetiletích, vysoko nadmořské elektrické výboje byly nahlášeny letounovými piloty a eskontovány meteorology až do prvního přímého vizuálního důkazu, který byl zdokumentován roku 1989. Několik let potom, optická vyobrazení byla vědci pojmenována jako'skřítci', aby se vyhnuli neúmyslným implikacím doposud neznámých fyzikálních jevů. Označení jako '<nowiki>červení skřítci'</nowiki> a <nowiki>'modré výtrysky' </nowiki>se staly populárními po videoklipu, šířeném leteckou výzkumnou kampaní pro studování skřítků v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Skřítci.", "content": "Skřítci jsou velkoplošné elektrické výboje, vyskytující se nad bouřkovými mraky nebo oblaky typu cumulonimbus, dosahující různých tvarů. Jsou způsobeny výboji vyskytujícími se nad bouřkovými mraky velmi silných bouří. Tento jev byl pojmenován podle skřítka Pucka ve Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara. Jejich normální barva je červeno-oranžová nebo zeleno-modrá, společně s jiskřením shora a výtrysky níže. Často se vyskytují ve skupinách, ležících 50 km až 90 km nad zemským povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Výtrysky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modrý výtrysk.", "content": "Modré výtrysky se liší od skřítků tím, že vybíhají shora mraku cumulonimbus nad bouřkou až do nejnižší vrstvy ionosféry 40 až 50 km nad zemí. Je známo, že červení skřítci bývají spojovány s údery blesků, zatímco u modrých výtrysků to tak není. Modré výtrysky jsou také světlejší než skřítci a jak už název vypovídá, jsou modré. První zaznamenání modrých výtrysků bylo 21. října 1989, kde byly zachyceny na černobílém videu bouřky v Austrálii. Modré výtrysky nejsou tak časté jako skřítci, do roku 2007 bylo dokonce zaznamenáno méně než 100 modrých výtrysků.", "section_level": 2}, {"title": "Modrý startér.", "content": "Tento typ TLE blesků byl objeven během nočního výzkumného letu kolem bouřek. Je popisován jako pohybující se světelný jev doprovázený modrými výtrysky. Avšak se zdá, že modré startéry jsou kratší a jasnější než modré výtrysky a také dosahují nadmořské výšky do pouhých 20 km.", "section_level": 2}, {"title": "Obrovský výtrysk.", "content": "Dne 14. září 2001 vědci z observatoře Arecibo zachytili obrovské výtrysky, které byly dříve pozorovány rozsáhlé asi 70 km (43 mi) do atmosféry. Jev se vyskytoval nad oceánem za bouřky a trval pouhou sekundu. Proud měl zpočátku rychlost asi 50 000 m/s (rychlost podobný typickému blesku), poté se zvýšila na 160 000 a pak 270 000 m/s. Ke konci se ale nerozdělil výtrysk na dvě části a vyrazil vzhůru rychlostí alespoň 2 000 000 m/s do ionosféry.  Dne 22. července 2002 bylo pozorováno pět gigantických výtrysků mezi 60 a 70 km (35 až 45 míle) v oblasti Jihočínského moře z Tchaj-wanu. Výtrysky trvaly méně než sekundu a připomínaly tvarem obří stromy a mrkev.", "section_level": 2}, {"title": "Elfové (ELVES).", "content": "Elfové se často jeví jako slabé, zploštělé záře o průměru kolem 400 km, trvající průměrně jednu milisekundu. Vyskytují se v ionosféře 100 km nad zemí, hlavně po bouřce. Určení jejich barvy bylo hádankou pro vědce dlouhou dobu, ale nyní se předpokládá červený odstín. Elfové byli poprvé zaznamenáni na misi raketoplánu v oblasti Francouzské Guyany, dne 7. října 1990.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ionosférický blesk nebo nadoblačný blesk (TLE z anglického \"transient luminous event\" – přechodný světelný úkaz) jsou výrazy, které někdy používají vědci a vědečtí pracovníci, aby pojmenovali typ krátkodobých elektrických výbojů, které se vyskytují nad nadmořskou výškou normálních blesků a bouřkových mraků. Předpokládá se, že ionosférické blesky jsou elektricky přivozené formy luminózní plazmatu.", "tgt_summary": "Upper-atmospheric lightning or ionospheric lightning are terms sometimes used by researchers to refer to a family of short-lived electrical-breakdown phenomena that occur well above the altitudes of normal lightning and storm clouds. Upper-atmospheric lightning is believed to be electrically induced forms of luminous plasma. The preferred usage is transient luminous event (TLE), because the various types of electrical-discharge phenomena in the upper atmosphere lack several characteristics of the more familiar tropospheric lightning.", "id": 2235529}
{"src_title": "Finanční krize", "tgt_title": "Financial crisis", "src_document": [{"title": "Typy finanční krize.", "content": "Existuje několik typů finanční krize:", "section_level": 1}, {"title": "Bankovní krize.", "content": "Jestliže banka zaznamená náhlý příval výběrů ze strany vkladatelů, hovoříme o tzv. „\"bank run\"“. Je zřejmé, že pokud banky půjčí většinu hotovosti, kterou získají ve formě vkladů od svých klientů, bude pro ně velmi obtížné rychle vrátit zpátky všechny takto získané prostředky (vklady) v situaci, kdy jsou najednou poptávány. Banka se tedy stává platebně neschopná. Platební neschopnost (insolvence) banky způsobuje postiženým klientům ztráty vkladů, na které se nevztahuje pojištění. Situace, během které je banka zmítána masovými snahami o výběr bankovních vkladů se nazývá jako systémová bankovní krize nebo bankovní panika. Tento typ krize se obvykle projeví po uplynutí období, jenž je spjaté s poskytováním rizikových úvěrů a jejich následném nesplácení.", "section_level": 2}, {"title": "Měnová krize.", "content": "Neexistuje žádná obecně uznávaná definice pro měnovou krizi. Tento typ krize je za normálních okolností považován za část finanční krize. Lze říci, že měnová krize představuje stav, při němž účastníci na devizových trzích začínají rozpoznávat, že pevný směnný kurz zaznamená pád. Tento předpoklad způsobí spekulace proti pevnému kurzu, která uspíší selhání a vynutí depreciaci nebo apreciaci.", "section_level": 2}, {"title": "Prasknutí spekulativních bublin.", "content": "O spekulativních bublinách hovoříme v případech, kdy investoři udržují předražené skupiny aktiv. Jedním z hlavních činitelů, který ve velké míře přispívá k tvorbě bublin, je existence skupiny kupujících, kteří pořizují aktivum, neboť očekávají, že jej později budou moci prodat za vyšší cenu. Jestliže existuje bublina, lze předpokládat riziko jejího „prasknutí“, tedy pádu cen aktiv. Účastníci na trhu budou kupovat aktivum, dokud budou očekávat, že jej koupí ostatní. Když se mnoho účastníků rozhodne pro prodej, cena aktiva klesne, a to hluboce. Je velmi složité predikovat, zda se cena aktiva reálně rovná jeho základní hodnotě. Z toho vyplývá, že není snadné spolehlivě bubliny identifikovat.  Typickým příkladem spekulativní bubliny a jejího prasknutí v oblasti cen aktiv je tzv. Tulipánová mánie (horečka), která se ve své plné síle projevila v 17. století v Nizozemsku.", "section_level": 2}, {"title": "Širší ekonomická krize.", "content": "Záporný vývoj hrubého domácího produktu (HDP), který trvá dvě nebo více čtvrtletí, je označován jako recese. Depresí je označován stav, při němž je ekonomika zmítána těžkou recesí nebo hrubý domácí produkt klesá příliš dlouhou dobu. Období, v jehož průběhu roste HDP jen velmi nepatrně (nemusí být nutně zaznamenán pokles), nazýváme jako ekonomickou stagnaci.  Někteří ekonomové hledají původ recesí ve finančních krizích. Příkladem může být Velká hospodářská krize. Právě ta předcházela masovým snahám o výběry bankovních vkladů a také pádům na akciovém trhu.  Další skupina ekonomů obhajuje opačnou myšlenku. Důvodem finančních krizí jsou dle jejich názoru recese. Tento názor zastávají i v případech, při nichž je finanční krize počátečním šokem, který následně nastartuje recesi, protože existuje řada důležitějších faktorů, které recesi prodlužují. Např. Milton Friedman tvrdil, že hospodářský úpadek spojený s rokem 1929 a bankovní panika v roce 1930 by se neproměnila v depresi, kdyby v rámci realizace monetární politiky nedocházelo k chybám.", "section_level": 2}, {"title": "Známé finanční krize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1873: První celosvětová krize.", "content": "Ve druhé polovině 19. století byla ekonomika na vzestupu, přičemž se věřilo v její setrvalý růst. Rostla průmyslová výroba, mezinárodní obchod, životní úroveň. Tato situace byla doprovázena rozmachem bankovnictví a obchodů s cennými papíry, kdy podniky pro svou realizaci hledaly zdroje ve formě úvěrů či prodeje akcií na burze. Následkem bylo předlužení podnikového sektoru, nafouknutí bankovních bilancí.  V květnu roku 1873 došlo ke krachu vídeňské burzy. Následoval krach dalších světových burz a krize dosáhla celosvětových rozměrů.", "section_level": 2}, {"title": "1923: Hyperinflace v Německu.", "content": "Německá vláda musela vítězným mocnostem první světové války platit poměrně vysoké válečné reparace a zároveň obnovovat po válce infrastrukturu v Německu.  Německo po prohrané válce nemělo zdroje na tyto výdaje, a proto se německá vláda rozhodla peníze natisknout. Peněžní zásoba tak prudce rostla, což bylo provázeno také prudkým růstem cenové hladiny.  Vrchol hyperinflace nastal v roce 1923, kdy francouzská armáda obsadila Porúří kvůli tomu, že Německo včas neplatilo reparace. Reakcí německé vlády byl extrémní růst peněžní zásoby. Inflace se v tomto roce pohybovala řádově v deseti miliardách procent.  Řešením této hyperinflace bylo nahrazení německé marky dolarem.", "section_level": 2}, {"title": "1973: Ropná krize.", "content": "Vznik ropné krize v roce 1973 byl politicky motivován. OPEC, mající většinový podíl na světové produkci ropy se podílel na boji arabských zemí proti Izraeli embargem na vývoz ropy do zemí spojenců Izraele. Později Organizace zemí vyvážející ropu přistoupila ke zvýšení ceny, což způsobilo v roce 1974 první ropný šok a v letech 1971-1981 druhý ropný šok. První ropný šok měl za následek celosvětovou recesi a růst inflace.", "section_level": 2}, {"title": "1997: Asijská finanční krize.", "content": "Asijská finanční krize, která zasáhla jihovýchodní Asii, byla největší měnovou krizí 90. let.", "section_level": 2}, {"title": "1998: Ruská finanční krize.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny a průběh událostí.", "content": "Důvodem, který vedl ke krizi, byla klesající produktivita, vysoký fixní směnný kurz mezi rublem a cizími měnami. K této krizi přispěly také ekonomické náklady první války v Čečensku, odhadované na 5,5 miliardy dolarů (bez rekonstrukce zničené čečenské ekonomiky). V první polovině roku 1997 vykazovala ruská ekonomika určité známky zlepšení. Brzy poté se však problémy začaly postupně prohlubovat.  Dva vnější šoky, asijská finanční krize, která začala v roce 1997, a následující pokles poptávky po ropě (a tím klesala i cena) a neželezitých kovech, vážně ovlivnily ruské devizové rezervy.  V březnu vyvrcholila politická krize, když ruský prezident Boris Jelcin náhle odvolal premiéra Viktora Černomyrdina a jeho celý kabinet dne 23. března 1998. Jelcin jmenoval ministra energetiky Sergeje Kirijenka, tehdy 35letého, jako úřadujícího předsedy vlády.  Dne 29. května 1998 Jelcin jmenoval Borisem Fyodorova vedoucím státní daňové služby.  Ve snaze podpořit měnu a zastavit únik kapitálu, Kirijenko v červnu 1998 zvýšil úrokové sazby GKO na 150%.  Finanční balíček Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve výši 22,6 miliard USD byl schválen 13. července 1998 na podporu reforem a stabilizaci ruského trhu výměnou obrovského objemu rychle splatných krátkodobých účtů GKO za dlouhodobé eurobondy. Ruská vláda se rozhodla udržet směnný kurz rublu v úzkém pásmu, ačkoli mnoho ekonomů, včetně Andreje Illarionova, naléhalo na vládu, aby upustila od podpory rublu.  Dne 12. května 1998 uhelní horníci stávkovali kvůli nezaplaceným mzdám a blokovali transsibiřskou železnici. K 1. srpnu 1998 bylo ruským dělníkům dlužno přibližně 12,5 miliardy dolarů. Dne 14. srpna 1998 byl kurz ruského rublu k americkému dolaru stále 6,29. Navzdory finanční výpomoci se měsíční splátky úroků z ruského dluhu v červenci 1998 zvýšily na úroveň o 40 procent vyšší než měsíční výběr daní. Dne 15. července 1998 odmítla Státní duma ovládaná levicovými stranami přijmout většinu vládního protikrizového plánu, takže vláda byla nucena spoléhat se na prezidentské dekrety.  Dne 29. července Jelcin přerušil svou dovolenou v oblasti Valdai Hills a odletěl do Moskvy, což vyvolalo obavy z přeměny kabinetu, ale náčelníka Federální bezpečnostní služby Nikolaye Kovalyova nahradil pouze Vladimirem Putinem. V té době Rusko používalo politiku „plovoucího směnného kurzu“ vůči rublům, což znamená, že centrální banka rozhodla, že směnný kurz rublů k dolaru (nebo RUB / USD) zůstane v určitém okamžiku v určitém rozmezí. Pokud by rubl hrozilo devalvovat mimo tento rozsah (nebo „pásmo“), centrální banka by zasáhla utrácením zahraničních rezerv na nákup rublů. Například v průběhu roku před krizí se centrální banka zaměřila na udržení pásma 5,3 až 7,1 RUB / USD, což znamená, že by nakupovala rubly, pokud by tržní směnný kurz hrozil překročit 7,1 rublů / dolar. Podobně by se prodávali rubly, pokud by hrozilo, že tržní směnný kurz klesne pod 5,3. Neschopnost ruské vlády provést ucelený soubor ekonomických reforem vedla k závažné erozi důvěry investorů a řetězové reakci, kterou lze přirovnat k běhu centrální banky. Investoři uprchli z trhu prodejem rublů a ruských aktiv (např. Cenných papírů), což také tlačilo na snižování rublů. To přinutilo centrální banku utratit své zahraniční rezervy na obranu ruské měny. To ovšem dále narušilo důvěru investorů a podkopalo rubl. Odhaduje se, že mezi 1. říjnem 1997 a 17. srpnem 1998 vynaložila centrální banka na udržení plovoucího kurzu přibližně 27 miliard USD ze svých rezerv v amerických dolarech. Později bylo odhaleno, že asi 5 miliard dolarů z mezinárodních půjček poskytnutých Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem bylo ukradeno při příjezdu fondů do Ruska v předvečer rozpadu.", "section_level": 3}, {"title": "Krize a její dopady.", "content": "Dne 17. srpna 1998 devalvovala ruská vláda rubl, nesplácela domácí dluhy a vyhlásila moratorium na splacení zahraničního dluhu. V tento den ruská vláda a Ruská Centrální banka vydaly společné prohlášení, v němž oznamují, že:  17. srpna 1998 vláda prohlásila, že některé státní cenné papíry (GKO a OFZ) budou přeměněny na nové obligace. Současně úřady kromě rozšíření měnového pásma oznámily, že mají v úmyslu povolit, aby se kurz RUB / USD pohyboval v rámci širšího pásma volněji. V té době Moskevská mezibankovní směnárna (dále „MICEX“) stanovila denní „oficiální“ směnný kurz prostřednictvím řady interaktivních aukcí založených na písemných nabídkách podaných kupujícími a prodejci. Když se kupní a prodejní ceny shodovaly, „fixní“ oficiální směnný kurz MICEX pak zveřejnila agentura Reuters. Kurz MICEX byl (a stále je) běžně používán bankami a obchodníky s měnami po celém světě jako referenční směnný kurz pro transakce zahrnující ruský rubl a cizí měny.  Od 17. do 25. srpna 1998 se rubl neustále znehodnocoval na MICEXu, pohyboval se od 6,43 do 7,86 RUB / USD. Dne 26. srpna 1998 centrální banka ukončila obchodování s dolarem a rublem na MICEXu a MICEX v ten den nestanovila kurz rublů a dolaru.  Dne 2. září 1998 se centrální banka Ruské federace rozhodla opustit politiku „plovoucího kurzu“ a rubl volně posouvat. Do 21. září 1998 směnný kurz dosáhl 21 rublů za jeden dolar, což znamená, že Rubl ztratil o dvě třetiny své hodnoty méně, než o měsíc dříve. 28. září 1998 byl Boris Fyodorov propuštěn z funkce vedoucího státní daňové služby. Platnost moratoria uloženého společným prohlášením skončila dne 15. listopadu 1998 a ruská vláda a centrální banka jej neobnovily.", "section_level": 3}, {"title": "Inflace.", "content": "Ruská inflace v roce 1998 dosáhla 84% a náklady na sociální zabezpečení výrazně vzrostly. Mnoho bank, např. Inkombank, Oneximbank a Tokobank, v důsledku krize zkrachovalo.", "section_level": 4}, {"title": "Bankovnictví.", "content": "Bankéři utrpěli v létě 1998 velké ztráty kvůli tomu, že banka disponovala mnoha ruskými vládními dluhopisy, ale místo toho se vyhnula finančnímu kolapsu tím, že v listopadu 1998 byla získána Deutsche Bank za 10 miliard dolarů. Tím se Deutsche Bank stala čtvrtou největší společností spravující peníze na světě po UBS, Fidelity Investments a Japonské Pojišťovně Životního Pojištění.", "section_level": 4}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Hlavním dopadem finanční krize na ruské zemědělství byl dramatický pokles federálních dotací, v reálném vyjádření asi o 80% (i když subvence z regionálních rozpočtů klesly méně) ve srovnání s rokem 1997.", "section_level": 4}, {"title": "Úpadek politické správy.", "content": "Finanční kolaps vyústil v politickou krizi, protože Jelcinova domácí podpora se vytrácela, musel se potýkat s prosazovanou opozicí v parlamentu. O týden později, 23. srpna 1998, Jelcin odvolal Kirijenka a zdůvodnil, že má v úmyslu vrátit Černomyrdina do úřadu, vzhledem k propadu země ještě hlouběji do ekonomických nepokojů. Silné obchodní zájmy se obávaly dalších reforem, které by mohly vést k selhání vedoucích podniků, a proto přivítaly Kirijenkův pád, stejně jako komunisté. Jelcin, který začal ztrácet svou moc, i kvůli svému zhoršujícímu se zdraví, chtěl Chernomyrdina zpět, ale zákonodárci odmítli souhlasit. Poté co Duma dvakrát odmítla Černomyrdinovu kandidaturu, Jelcin ustoupil, kvůli značnému slábnutí sil. Místo toho jmenoval ministrem zahraničí Jevgenije Primakova, který byl 11. září 1998 schválen v Dumě drtivou většinou. Primakovovo jmenování obnovilo politickou stabilitu, protože byl vnímán jako kompromis schopný zahojit rány mezi ruskými znesvářenými zájmovými skupinami. Primakov slíbil, že první prioritou své vlády bude vyplacení mzdy a důchodů a pozval členy svého předsednictva do svého kabinetu.  Komunisté a Federace ruských nezávislých odborových svazů uspořádali dne 7. října 1998 celostátní stávku a vyzvali prezidenta Jelcina, aby odstoupil. Dne 9. října 1998 požádalo Rusko o mezinárodní humanitární pomoc, včetně potravin, kvůli špatné sklizni.", "section_level": 4}, {"title": "Vzpamatování se z krize.", "content": "Rusko se odrazilo od finanční krize v srpnu 1998 překvapivě rychle. Důvodem rychlého zotavení se je zejména to, že světové ceny ropy v letech 1999–2000 rychle rostly a Rusko v letech 1999 a 2000 zaznamenalo velký obchodní přebytek. Dalším důvodem je to, že domácí průmysl, například potravinářský, profitoval z devalvace. Díky ní strmě stoupala cena dovezených surovin.  Vzhledem k tomu, že ruská ekonomika do značné míry operovala na směnkách a jiných nepeněžních směnných nástrojích, měl finanční kolaps na mnoho výrobců mnohem menší dopad, než kdyby byla ekonomika závislá na bankovním systému. A konečně, ekonomice pomohla infuze hotovosti. Podniky byly schopny splácet dluhy za mzdy a daně, začala se postupně zvyšovat spotřebitelská poptávka po zboží a službách vyráběných ruským průmyslem.", "section_level": 3}, {"title": "Pozitivní důsledek.", "content": "Krizi ocenil James Cook, hlavní viceprezident Investičního fondu USA Rusko, který řekl, že krize naučila ruské bankéře diverzifikovat svůj majetek.", "section_level": 3}, {"title": "2009: Dluhová krize v eurozóně.", "content": "Měnová a finanční krize zemí eurozóny odstartovala koncem roku 2009. Důvodem byl vysoký veřejný dluh určitých zemí eurozóny, přičemž největší projev této krize nastal v Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní příčiny a důsledky finanční krize.", "content": "Světová finanční krize je řazena do tzv. systemických krizí, taková krize představuje kombinaci dluhových, bankovních a měnových problémů.  Obecnou příčinou systemické finanční krize je nadměrná úvěrová expanze, která v důsledku vyústí v nezdravé zadlužení a nesplácení úvěrů. Nesplacené dluhy přetrvají bankovní a měnové projevy krize a dluhové břemeno se přes investory a banky přenese do veřejného dluhu (tento proces je označován jako fiskalizace finanční krize).  Významným důsledkem finanční krize je bankrot finančních institucí, známým případem je bankrot investiční banky Lehman Brothers, dále např. banky Countrywide Financial, Bear Sterns nebo islandských institucí Glitnir, Landsbanki a Kaupthing.  Dalším vyústěním jsou měnové problémy států zasažených finanční krizí. Příkladem je Island, kde tamní islandská koruna ztratila přes 100 % své hodnoty oproti euru. Významnou depreciaci měny zažilo také Rusko, což bylo způsobeno odlivem kapitálu. Podobností s měnovou krizí se vyznačuje také znehodnocení eura v roce 2010 jako důsledek ekonomických problémů Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Napodobování investičních strategií.", "content": "V mnoha případech mají investoři tendence koordinovat svoje volby. Pokud investor předpokládá, že ostatní budou investovat do určité měny, může očekávat její rostoucí hodnotu a v tu chvíli má sám pobídku k jejímu nákupu. Podobně bankovní vkladatel, který očekává výběr vkladů ostatních, dostává pobídku k výběru, protože může očekávat finanční problémy banky. Jde tedy o napodobování strategií druhých. V podstatě se jedná o to, že samotná očekávání investorů mohou způsobit, že předpokládaná situace skutečně nastane.", "section_level": 2}, {"title": "Pákový efekt.", "content": "Pákovým efektem se označuje použití cizího kapitálu za účelem zvýšení vlastního zisku (angl. leverage). Pákový efekt funguje jako dvojsečná zbraň, protože zvyšuje zisky, ale naopak i ztráty. Investoři využívají leverage u různých nástrojů (opce, futures, warranty) a tím zvyšují potenciální zisk. Cizí kapitál ve většině případů poskytuje broker. Zvyšující se riziko může v případě ztrátových investic vyvolat šíření finančních problémů z jednoho subjektu na druhý.", "section_level": 2}, {"title": "Nesoulad aktiv a pasiv.", "content": "Bankovní instituce pro zvýšení efektivnosti výkonu koordinovaně řídí strukturu aktiv a pasiv. Jejich neadekvátní struktura, z hlediska časové struktury, rizikovosti, výnosnosti a portfolia, vyvolává riziko nesouladu aktiv a pasiv. Toto riziko je pak spojeno s časovým nesouladem vkladů a výběrů, kdy instituce musí vytvářet dostatečné množství rezerv. Pokud na trhu nastane nejistota a vkladatelé začnou ve velkém množství vybírat své vklady, může se bankovní instituce dostat do finančních problémů, protože nedokáže dostatečně rychle získat likviditu pro výplatu vkladů.  Dalšími příčinami může být selhání lidského faktoru v podobě nedostatečných znalostí a chybných úsudků nebo selhání vládních regulací finančního sektoru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Finanční krize je prudký pokles ceny finančních instrumentů, který následně může vyústit v kolaps ekonomiky. Jednou z největších světových finančních krizí byla Velká hospodářská krize, kterou odstartoval krach na newyorské burze 24. října 1929. Svět také zasáhlo množství dalších finančních krizí, ať už lokálního charakteru jako asijská finanční krize v roce 1997 a ruská finanční krize v roce 1998, nebo globálního charakteru jako světová finanční krize v roce 2008.", "tgt_summary": "A financial crisis is any of a broad variety of situations in which some financial assets suddenly lose a large part of their nominal value. In the 19th and early 20th centuries, many financial crises were associated with banking panics, and many recessions coincided with these panics. Other situations that are often called financial crises include stock market crashes and the bursting of other financial bubbles, currency crises, and sovereign defaults. Financial crises directly result in a loss of paper wealth but do not necessarily result in significant changes in the real economy (e.g. the crisis resulting from the famous tulip mania bubble in the 17th century).", "id": 1964933}
{"src_title": "Franjo Komarica", "tgt_title": "Franjo Komarica", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 3. února 1946 v obci Novakovići v chorvatské rodině Ivovi a Ivce Komaricovým, kteří přivedli na svět jedenáct dětí. Základní školu navštěvoval v Banja Luce, poté vstoupil do nižšího semináře v Záhřebu a následně v Đakovu, kde spolu s pozdějším kardinálem Vinkem Puljićem úspěšně odmaturoval. Po absolvování povinné vojenské služby započal svá studia teologie v Đakovu a pokračoval na Teologické fakultě Leopold-Franzens-Universität Innsbruck.  Na kněze byl vysvěcen 29. června 1972 biskupem Alfredem Pichlerem v trapistickém kostele v Banja Luce. Po vysvěcení odešel dál studovat do Innsbrucku, kde roku 1973 získal magisterský titul a roku 1978 doktorát z liturgie. Kromě teologických studií studoval hudbu a filosofii.  Po dokončení studia byl jmenován profesorem na Vrhbosenské vysoké teologické škole v Sarajevu, kde vyučoval liturgii, pastorační liturgii, pastoraci migrantů a církevní zpěv. Vedl též bohoslovecký a katedrální sbor.  Dne 28. října 1985 jej papež Jan Pavel II. jmenoval pomocným biskupem banjaluckým a titulárním biskupem ze Satafis. Biskupské svěcení přijal 6. ledna 1986 z rukou papeže Jana Pavla II., jemuž byli spolusvětiteli kardinálové Agostino Casaroli a Bernardin Gantin.  Dne 15. května 1989 byl ustanoven diecézním biskupem banjaluckým. Stal se tak nástupcem biskupa Alfreda Pichlera, který vykonával úřad plných třicet let. Oficiálně převzal diecézi 15. července téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Role během bosenské války.", "content": "Několik let poté co převzal biskupský úřad, celá Bosna a Hercegovina a zvláště banjalucká diecéze se ocitla tváří v tvář ozbrojené srbské agresi. Během války v Bosně a Hercegovině diecéze spadala pod srbskou kontrolu. Přes 220 000 katolíků bylo nuceno uprchnout z oblasti nyní známé jako Republika srbská. Nejméně 400 jich bylo zabito, včetně sedmi kněží a řeholnic. V diecézi banjalucké bylo 98 % kostelů a třetina ostatních církevních staveb zničeno. \"Jedná se o etnocidu nebo genocidu\", řekl biskup roku 1996, \"protože přítomnost národa, jejich kultura a náboženství bylo vyhlazeno\". \"Všechny rozeznatelné znaky naší existence jsou zničeny: kostely, kláštery, hřbitovy, památky, jména...\"  Za mimořádně obtížných podmínek bojoval za přežití místního katolického společenství, zároveň ale pomáhal muslimům, kteří byli pronásledováni Srby. Během války, i když byl v domácím vězení a nemohl se pohybovat, snažil se zůstat v kontaktu se svou diecézí. Vysílal například kněze, aby mu podávali informace z různých farností, přičemž se pokoušel navázat kontakt s bosensko-srbskými úředníky. Poslal dopis úředníkům, kde naléhal k zastavení zločinů páchané proti katolíkům v Banja Luce. Na tyto dopisy nikdy nedostal odpověď.  Během války i po ní ve své rezidenci hostil bosenskohercegovské muslimy, věřící Srbské pravoslavné církve a zůstavší chorvatské katolické rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po válce byl velkým obhájcem lidských práv a zastánce zachování chorvatské a katolické tradice v Bosně a Hercegovině.  Na jeho žádost zde v roce 2005 založily Misionářky milosrdenství (založené Matkou Terezou) svůj první klášter v Bosně a Hercegovině. Dne 16. listopadu 2005 založil v Banja Luce Evropskou akademii. Také nechal založit Centrum pro život a Rodinu lásky.  Roku 2004 byl nominován na kandidáta Nobelovi ceny za mír.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mons. Franjo Komarica (* 3. února 1946 Novakovići, okres Banja Luka, Federativní lidová republika Jugoslávie) je bosenskohercegovský římskokatolický kněz a biskup banjalucký.", "tgt_summary": "Franjo Komarica (born 3 February 1946) is a Bosnian Croat Roman Catholic prelate, the Bishop of Banja Luka and president of the Bishops' Conference of Bosnia and Herzegovina.", "id": 1022059}
{"src_title": "Claudia Kohdeová-Kilschová", "tgt_title": "Claudia Kohde-Kilsch", "src_document": [{"title": "Grand Slam a Turnaj mistryň.", "content": "S dlouhodobou stabilní spoluhráčkou Helenou Sukovou vyhrála dva grandslamy, když ve finále US Open 1985 porazily favorizovaný americký pár Martina Navrátilová a Pam Shriverová. Ve Wimbledonu 1987 si pak v rozhodujícím zápase poradily s americko-australskou dvojicí Betsy Nagelsenová a Elizabeth Smylieová. V dalších šesti případech odešla ze čtyřhry Grand Slamu jako poražená finalistka, vždy od páru Navrátilová a Shriverová.  V ženské dvouhře se čtyřikrát probojovala do semifinále. Na travnatém Australian Open 1985 skončila jako pátá nasazená na raketě světové jedničky Chris Evertové. na navazujícím ročníku 1987 ji vyřadila pozdější vítězka Hana Mandlíková, přestože Češce uštědřila „kanára“. V debutovém ročníku 1988 konaném na tvrdém povrchu hladce podlehla krajance Steffi Grafové, která jako třetí žena historie získala danou sezónu čistý grandslam. Do semifinále se také podívala na antukovém French Open 1985, kde v roli turnajové sedmičky nenašla recept na první nasazenou Martinu Navrátilovou.  Pětkrát si zahrála deblové finále Turnaje mistryň, probíhajícího v newyorské Madison Square Garden. Čtyřikrát se účastnila společně se Sukovou. Ani jednou však na mistrovskou trofej nedosáhla, když ve čtyřech z pěti finálových proher je přehrál nejlepší pár 80. let Navrátilová a Shriverová.", "section_level": 1}, {"title": "Týmové soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohár federace.", "content": "Ve fedcupovém týmu Západního Německa debutovala v roce 1982 utkáním 1. kola Světové skupiny proti Portugalsku, v němž porazila Fiuazovou dvěma „kanáry“ a s Pfaffovou vyhrála čtyřhru 6–0 s 6–1.  Ve finále Poháru federace 1982 proti Spojeným státům prohrála dvouhru s Evertovou i čtyřhru po boku Bettiny Bungeové. Němky tak odešly poraženy 0:3 na zápasy. V navazujícím Poháru federace 1983 si opět zahrála finálový duel proti Československu, v němž nestačila na Sukovou a za rozhodnutého stavu vyhrála debla s Pfaffovou. Německo tentokrát prohrálo 1:2 na zápasy. První titul Německa přišel v Poháru federace 1987, když ve finále proti Američankám sice prohrála se Shriverovou, ale rozhodující vítězný bod získala v páru se Steffi Grafovou. Ve čtyřhře zdolaly dvojici Evertová a Shriverová po dramatickém průběhu 1–6, 7–5 a 6–4. Poslední střetnutí odehrála ve čtvrtfinále Světové skupiny 1989 proti Československu, v němž odešla poražena z dvouhry i čtyřhry.  V soutěži nastoupila k dvaceti pěti mezistátním utkáním s bilancí 17–8 ve dvouhře a 11–4 ve čtyřhře.", "section_level": 2}, {"title": "Letní olympijské hry.", "content": "Západní Německo reprezentovala na soulských Hrách XIV. olympiády, na kterých se tenis poprvé od roku 1924 vrátil do rodiny olympijských sportů. Do soutěže dvouhry vstupovala z pozice deváté nasazené. Po volném losu však překvapivě nestačila na Italku Raffaellu Reggiovou ve třech setech. Společně se Steffi Grafovou vytvořila jeden z favorizovaných párů ženské čtyřhry. Jako turnajové dvojky prošly do semifinále, v němž skončily na raketách československé dvojice Jana Novotná a Helena Suková výsledkem 5–7 a 3–6. Poražené semifinalistky na této olympiádě nehrály zápas o bronz, když medaile připadla oběma dvojicím.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1963 v západoněmeckém Saarbrückenu jako Claudia Kohdeová. Druhé příjmení Kilschová přijala po adoptivním otci a právníkovi Jürgenu Kilschovi. Má mladší sestru Katrin Kohdeovou. Tenis začala hrát v pěti letech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claudia Kohdeová-Kilschová, rodným příjmením Kohdeová (* 11. prosince 1963 Saarbrücken) je bývalá německá profesionální tenistka a politička, členka strany Die Linke. Ve své kariéře vyhrála osm titulů ve dvouhře a dvacet pět ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Claudia Kohde-Kilsch (\"née\" Kohde; born 11 December 1963) is a former German tennis player and member of the Die Linke. During her tennis career, she won two women's doubles Grand Slam titles. She also won eight singles titles and a total of 25 doubles titles.", "id": 337284}
{"src_title": "Jakub Plšek", "tgt_title": "Jakub Plšek", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem Jakub začal ve Vsetíně už ve 3 letech a vedli ho k tomu jeho otec s dědou, kteří byli taktéž fotbalisté. V jeho 12 letech přijela do Vsetína na zápas olomoucká Sigma a po zápase si na Jakubovi rodiče vzala kontakt. S trenérem se dohodli na podmínkách a tak v sedmé třídě přešel Jakub Plšek do Olomouce. V červenci 2012 ho tehdejší trenér Roman Pivarník přeřadil do A týmu Sigmy. Svůj první gól za A tým dal v sezoně 2012/13 v Poháru České Pošty proti Prostějovu. První ligový zápas odehrál 6. října 2012 v Mladé Boleslavi, ale byl na hřišti jen minutu. První zápas v základní sestavě odehrál 26. dubna 2013 proti pražské Dukle. O rok později bohužel Sigma sestoupila do druhé ligy. Po odchodu několika hráčů se následně stal klíčovým hráčem týmu. Svůj první hattrick střelil proti FK Ústí nad Labem 13. září 2014. Parádní kousek předvedl opět v utkání proti 1. SK Prostějov ve Fortuna Národní Lize v listopadu 2016, kdy vstřelil v jednom utkání 5 gólů (Pettrick) a přispěl tak k vysoké výhře Sigmy 7:1. V sezoně 2016/17 taktéž slavil se Sigmou vítězství Fortuna Národní Ligy, postup do první ligy a se svými 18 góly se stal i králem střelců! Na druhém místě mu asistoval spoluhráč Tomáš Chorý s 15 trefami.", "section_level": 1}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k červen 2017", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Plšek hrál v mládežnických výběrech Česka od kategorie U17. V roce 2010 se zúčastnil Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 17 let v Lichtenštejsku, kde hrál ve všech třech zápasech ve skupině. V této kategorii dal také svůj první gól v dresu lvíčat v 7. minutě proti Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub Plšek (* 13. prosince 1993, Jasenná) je český fotbalový záložník a bývalý mládežnický reprezentant působící v týmu SK Sigma Olomouc. Je dvojnásobným vítězem druhé ligy a králem střelců druhé ligy za sezonu 2016/17.", "tgt_summary": "Jakub Plšek (born 13 December 1993) is a professional Czech football midfielder currently playing for Puskás Akadémia FC in the Nemzeti Bajnokság I.", "id": 1094421}
{"src_title": "Jitrocel prostřední", "tgt_title": "Plantago media", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh jitrocele je rozšířen od západní Evropy až po severozápadní Čínu a Dálný východ. Byl zavlečen do Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland i do Tichomoří. V České republice se vyskytuje roztroušeně, místy je však hojný. Nachází se obvykle od nížin do podhůří, do vyšších poloh se dostává jen přičiněním člověka.  Roste obvykle na sušších stráních, loukách, mezích, na okrajích travnatých cest, křovin i světlých lesů. Často vyrůstá i na travnatých plochách v parcích a kolem lidských sídel, stejně jako na náspech a rumištích. Vyskytuje se na hlubokých i plytkých kamenitých půdách s vyšším obsahem živin, zásaditou půdní reakci a dostatečně vlhkou půdou. Snáší poměrně dobře sešlapávání.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina s tlustým kůlovitým kořenem který později přechází v krátký, svislý a ztloustlý oddenek s četnými postranními kořeny. Vyrůstá z něj obvykle jedna listová růžice tvořena třemi až sedmi k zemi přitlačenými nebo vystoupavými listy s krátkými křídlatými řapíky. Široce eliptické až vejčité listy, s čepelemi 5 až 15 × 3 až 8 cm velkými, jsou na bázi klínovité a do řapíku zúžené, na vrcholu tupě hrotité nebo okrouhlé a po obvodě celokrajné nebo oddáleně zubaté. Listy jsou na líci stříbřitě chlupaté a na rubu až téměř huňaté, mají zřetelnou souběžnou žilnatinu s pěti až devíti žilkami které na rubu listů vyčnívají.  Pevné, vzpřímené, oblé a přitiskle chlupaté stvoly jsou mnohem delší než listy, vyrůstají v počtu tři až sedm na jednu růžici a bývají vysoké 10 až 30 cm. Na konci stvolu vytvářejí drobné, vejčitými listeny podepřené čtyřčetné oboupohlavné květy hustý válcovitý klas. Květenství, vysoké 2 až 6 cm, se po odkvětu znatelně prodlužuje. Kalich dlouhý 2 až 3 mm má bílé lístky nestejného kýlnatého tvaru. Koruna má trubku 2 mm dlouhou a její elipsovité suchoblanité laloky jsou stříbřitě bílé. Nápadné, z květu čnící čtyři nitky tyčinek jsou 1 až 2 cm dlouhé, růžové nebo fialové a nesou světle fialové nebo čistě bílé prašníky. Cizosprašné květy kvetou od června do srpna.  Plodem je elipsoidní, 3 mm dlouhá, žlutohnědá tobolka otevírající se víčkem. Obsahuje dvě až šest drobných hnědých, nepravidelně vejčitých, miskovitě prohloubených semen s vrásčitým povrchem. Ploidie tohoto druhu je 2n = 24.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá převážně generativně, jedna rostlina vytvoří několik stovek semen. Do nejbližšího okolí se šíří převážně vypadáváním semen z tobolek a v menší míře i rozrůstáním oddenků. Drobná semena jsou snadno odnášena vodou nebo větrem, bývají také rozšiřována s osivem jetelovin a travin, často bývají i součásti kompostů. Protože semena ve vlhku slizovatí, snadno se nalepují na srst zvířat i pracovní nářadí a stroje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jitrocel prostřední je považován za škodlivou plevelnou rostlinu, hlavně v nízko sečených okrasných trávnících kde potlačuje okolní trávu. V takových místech je bez chemické ochrany jen těžce vyhubitelný. Na zemědělské orné půdě se naopak vyskytuje jen ojediněle a jeho hospodářský význam při intenzivním obhospodařování půdy je malý. Jako pícnina je bezcenný, na pastvě ho zvířata nežerou a do sena se dostávají pouze jeho dřevnaté stvoly.  Obsahuje podobné léčivé látky jako jitrocel kopinatý, avšak ve výrazně nižších koncentracích. V lidovém léčitelství bývají jeho semena používána jako nenásilné projímadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice se jitrocel prostřední vyskytuje ve dvou poddruzích: Jitrocel prostřední dlouholistý se od nominátního poddruhu odlišuje svou robustností. Má vyšší stvoly a delší a štíhlejší listy které mají delší řapíky a také jeho klas je rozměrnější. Rozšíření tohoto poddruhu ještě není dobře prozkoumáno.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jitrocel prostřední (\"Plantago media\") je vytrvalá, planě rostoucí rostlina, která je v trávníku nepříjemným plevelem. Je to druh početného rodu jitrocel.", "tgt_summary": "Plantago media, known as the hoary plantain, is a species of flowering plant in the plantain family Plantaginaceae. It is native to central and western Europe, including Great Britain and introduced to parts of the north-east United States. Its generic name is derived from the Latin for sole; like other members of the genus \"Plantago\", it should not be confused with the unrelated plantain, a starchy banana.", "id": 107447}
{"src_title": "Tropická bouře Chantal (2001)", "tgt_title": "Tropical Storm Chantal (2001)", "src_document": [{"title": "Průběh bouře.", "content": "Tropická vlna, ze které Chantal vznikla se vytvořila 11. srpna poblíž pobřeží Afriky. Ta se pohybovala na západ a 13. srpna vzniklo velké území tlakové níže.  Když se bouře utvořila, velmi rychle začala postupovat na západ. Se střihem větru na východě bouře byla struktura prvotní deprese neuspořádaná a špatně rozeznatelná, i když se předpovídalo, že za dva další dny půjde o tropickou bouři. Jeden počítačový model dokonce předpovídal větry o rychlosti až 185 km/h, a to během dalších čtyř dnů. 16. srpna tak deprese zesílila na bouři. Přesněji 595 km východně od Barbadosu.  Po dosažení stupně tropické bouře už byla struktura dobře uspořádaná a kvůli poměrně vysokému tlaku bouře se spekulace o zesílení na hurikán nepotvrdily. 17. srpna se zbytky tropické bouře přehnaly přes Návětrné ostrovy. Po vstupu do Karibského moře bouře zpomalila, ale celkově se rozrostla a byla stále více symetričtější. Lovci hurikánů následně oznámili, že systém zesílil a opět se řadil mezi tropické bouře. Předpověď udávala, že bude udržovat západní až severozápadní směr. 18. srpna větry zesílily a dosahovaly rychlosti až 105 km/h. Bouře opět zeslábla už 19. srpna.  Po vyvrcholení bouře se Chantal opět stala neuspořádaným a rozbitým systémem. 20. srpna se dostala do zálivu u Hondurasu. Stala se ale opět organizovanou bouří a větry opět dosahovaly rychlosti až 110 km/h. Tak se stalo těsně před naražením na pevninu Mexika a Belize, 21. srpna. Večer, ten samý den, bouře výrazně zeslábla na tropickou depresi a následující den se rozptýlila.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na bouři.", "content": "Národní hurikánové centrum nejprve upozornilo státy Barbados, Svatý Vincenc a Grenadiny a Svatá Lucie, samozřejmě na tropickou bouři, který postupuje směrem na území těchto států, a to 15. srpna. Toto upozornění se pak rozšířilo na celé Návětrné ostrovy.  Pozdě 17. srpna vydala vláda Jamajky upozornění na hurikán. Tehdy se totiž předpokládalo, že bouře zesílí. Toto upozornění mělo význam např. pro rybáře, kterým upozornění doporučovalo vrátit se zpět do přístavu. Byly též zrušeny některé lety na letiště Norman Manley na jihovýchodě ostrova. Upozornění bylo později vydáno i pro Kajmanské ostrovy, kde se otevřely kryty před bouří. Turistům bylo doporučeno opustit ostrovy.  50 hodin před dotknutím pobřeží bylo vydáno upozornění na pozorování tropické bouře na Belize a asi po 12 hodinách pak pozorování hurikánu. Na některých částech poloostrova Yucatán bylo pak vydáno varování před tropickou bouří. Asi 2 500 lidí z Mexika z ohrožených oblastí se muselo přesunout do bezpečnějších míst. Z ohrožených částí Belize bylo evakuováno asi 8 000 lidí. Vláda Belize otevřela mnoho úkrytů a bylo evakuováno několik nemocnic. Asi 250 letů bylo zrušeno a několik výletních lodí bylo přemístěno do bezpečnějších míst.", "section_level": 1}, {"title": "Po bouři.", "content": "Jako silná tropická vlna přešla Chantal přes Návětrné ostrovy. Ostrov Martinik hlásil větry pohybující se okolo 63 km/h, s nárazy až 91 km/h. 16. srpna zabil dva lidi blesk. Silný déšť zde též způsobil záplavy a zatopil silnice.  Zatímco systém postupoval přes Karibské moře, srážky byly lehké až střední. Nejvíce vody zde napadlo na Portoriku, v obci Rio Piedras, a to 61 mm srážek.  Na ostrově Caye Caulker v Belize dosahovaly nárazy větru až 115 km/h. Bouři v Belize pak doprovázely mírnější deště. Nejvíce ale napršelo na stanici Towerhill, a to 249 mm. Na pobřeží poškodily vysoké vlny vlnolamy a přístavy. Celková škoda dosáhla čtyř miliónů dolarů.  Na poloostrově Yucatán pak bouři doprovázel silný nárazový vítr. Nejvyšší rychlost větru pak byla naměřena ve městě Chetumal ve státě Quintana Roo v Mexiku, 100 km/h. Též zde napršelo 509 mm srážek. Silné srážky pak zavinily sesuvy půdy právě v Quintana Roo. Celková škoda nebyla velká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropická bouře Chantal byla tropická bouře atlantické hurikánové sezóny 2001, která se v srpnu 2001 pohybovala přes Karibské moře. Tropická bouře se vytvořila z tropické vlny 14. srpna nad Atlantským oceánem. Celkově bouře postupovala rychle na západ. Nejprve zasáhla Návětrné ostrovy. Hned dvakrát byla nad Karibským mořem naměřena nejvyšší rychlost větru - 110 km/h. Pokaždé se očekávalo, že dosáhne úrovně hurikánu. Ani jednou k tomu ale nedošlo. 21. srpna se bouře dostala k pobřeží Mexika a Belize. O den později se rozptýlila.", "tgt_summary": "Tropical Storm Chantal was a North Atlantic tropical cyclone that moved across the Caribbean Sea in August 2001. Chantal developed from a tropical wave on August 14 in the tropical Atlantic Ocean. It tracked rapidly westward for much of its duration, and after degenerating into a tropical wave, it passed through the Windward Islands. Chantal reached a peak intensity of 70 mph (110 km/h) twice in the Caribbean Sea, and each time it was anticipated to attain hurricane status; however, wind shear and later land interaction prevented strengthening to hurricane status. On August 21 Chantal, moved ashore near the border of Mexico and Belize, before dissipating on the next day.", "id": 2441981}
{"src_title": "První nákladní automobil NW", "tgt_title": "NW First Truck", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "První kopřivnický nákladní automobil byl vůz trambusového typu. Kabina pro posádku byla otevřená, s dřevěným laťovým sedadlem pro dva, a stejně jako ložná plocha měla dřevěnou podlahu. Nohy řidiče a spolujezdce chránil zaoblený 600 mm vysoký plechový kryt. Ložná plocha o rozměrech 1720 x 3510 mm byla opatřena pevnou přední dělicí stěnou, sklopnými, 250 mm vysokými třídílnými postranicemi a sklopnou případně odnímatelnou částí zadní stěny, jež sloužila jako nakládací rampa. V rozích byly umístěny dřevěné sloupky, které nesly zaoblenou střechu. Údaje o nosnosti automobilu se rozcházejí. V článku \"V Kopřivnici opět první\" (Automobil č. 1/1980) se uvádí nosnost 2 tuny, zatímco autor článku \"První nákladní automobil z Kopřivnice\" (Trucker 1/1998) uvádí nosnost 2,5 tuny.  Nosný rám vozidla byl snýtován z válcovaných profilů a příčných úhelníků. Obě nápravy byly pevné, kované, přední byla odpružena dvojitými eliptickými listovými pružinami, zadní čtyřmi dvojicemi vinutých pružin, jejichž drát měl obdélníkový průřez. Středicí trn uvnitř každé pružiny zachycoval síly, které působily na nápravu. Obě nápravy byly ještě spojeny suvnými tyčemi, jejichž úkolem bylo zachycení vznikajících sil. Sloupek řízení byl uchycen na předním pažení krytu posádky a pomocí řetězů, táhel a otáčivého pákového mechanismu spojen s přední nápravou. Dřevěná paprsková kola, přední o průměru 750 mm, zadní 900 mm, byla okována ocelovými obručemi.", "section_level": 1}, {"title": "Motor a převodovka.", "content": "Samostatnou kapitolou byla unikátní pohonná jednotka vozu tvořená dvěma shodnými spřaženými spalovací motory umístěnými pod podlahou ložného prostoru za zadní nápravou. Toto řešení bylo zřejmě vynuceno absencí motorů s vyšším výkonem. Jednalo se o dva dvouválcové, vodou chlazené motory Benz s vrtáním válců 120 mm a zdvihem 120 mm (stejné jako měl automobil Präsident), jejichž celkový objem činil 5428 cm. V závislosti na velikosti nákladu tak bylo možné ovládat motory postupně. To umožňovalo různé kombinace jejich paralelního běhu včetně roztáčení druhého motoru prvním či ekonomického provozu nezatíženého automobilu jen s jedním běžícím motorem. „Hlavní“ levý motor se startoval pomocí kliky a byl vybaven setrvačníkem. Pravý motor se spouštěl levým po zapnutí ozubené spojky, která oba motory propojovala. Mohl být podle potřeby během jízdy kdykoli nastartován nebo vypnut. Jeho vypnutím se spotřeba vozidla snížila na polovinu. Při spotřebě 4 kg benzinu na 100 km dokázal automobil překonat stoupání až 12 %. Palivová nádrž o obsahu 90 l byla umístěna pod sedadlem řidiče.  Chlazení obou motorů bylo odpařovací. Pára vedená od válců se ochlazovala ve dvou zásobnících chladicí vody umístěných na zadní stěně ložné plochy a kondenzovala v prostoru, který tvořila dvojitá střecha. Odtud se pak vracela do zásobníků a do 46litrové nádrže umístěné mezi podélníky rámu před převodovkou.  Převodovku zavěšenou na rámu před zadní nápravou poháněl Gallův řetěz od motoru. Byla zkonstruována tak, že ozubená kola každého rychlostního stupně měla vlastní hřídel a řidič je ovládal samostatnou třecí spojkou. 1. stupeň měl převod 22,5; 2. stupeň 11,25; 3. stupeň 6,75; zpátečka 22,5.", "section_level": 2}, {"title": "Brzdy.", "content": "Provozní brzda byla pásová a ovládala se nožním pedálem a táhly. Působila na třecí buben na hřídeli převodovky. Špalíkovou parkovací brzdu ovládal řidič pákou po své pravé straně. Pomocí dřevěných špalíků působila na ocelové obruče zadních kol.", "section_level": 2}, {"title": "Replika.", "content": "Na rozdíl od osobního automobilu Präsident se originál prvního nákladního vozu z Kopřivnice do dnešních dní nedochoval. Poté co skupina nadšenců v automobilce Tatra dokončila repliku Präsidenta, padlo rozhodnutí postavit též repliku prvního kopřivnického nákladního automobilu. Konečně hlavní náplní automobilky v té době byla výroba nákladních vozů. Ukázalo se však, že tento úkol je mnohem složitější, než byla stavba Präsidenta, protože se nedochovala ani kompletní technická dokumentace vozu. V Technickém muzeu Tatra v Kopřivnici měli jen jedinou tovární fotografii náklaďáčku. Byl na ní sice boční pohled na vůz, ale již částečně přestavěný. Podobně na tom byly i výkresy. Existovala sice fotografie původního kompletačního výkresu, jednalo se však o sice podobný, ale jiný vůz z roku 1900, který měl jiný motor namísto původních dvou, jinou převodovku a jiné řízení. Shodná zůstala jen koncepce obou náprav, rámu, karoserie a chlazení. Ani soubor detailních výkresů nebyl úplný. Technici si museli vypomoci řadou výkresů motoru, elektroinstalace a palivové nádrže z vozu Präsident. Významnou pomoc naopak znamenal článek vídeňského novináře Adolfa Schmala-Filiuse, který na jaře 1899 viděl v Kopřivnici nákladní vůz NW na vlastní oči a důkladně ho popsal.  Z kopřivnických archivů získali nadšenci celkem 39 použitelných originálních technických výkresů. Dalších 140 výkresů se dalo využít z dokumentace vozu Präsident, jak již bylo řečeno, a 702 výkresů muselo být zhotoveno zcela nově. Replika vozu NW je zhotovena celkem ze 1333 dílů a na její stavbě se podílelo přes 500 nadšenců. K vidění je v Technickém muzeu Tatra v Kopřivnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "První nákladní automobil NW byl první továrně vyrobený nákladní automobil na území bývalého Rakouska-Uherska a ve střední Evropě a jeden z prvních nákladních automobilů na světě. Vyrobili ho v kopřivnické továrně Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesselschaft A. G. (NW), dnešní Tatra. Jeho předchůdcem byl první kopřivnický automobil NW Präsident z roku 1897. Prototyp NW spatřil světlo světa v roce 1889, pouhý rok poté, co v automobilce Daimler Motoren Gesellschaft vyrobili vůbec první nákladní automobil na světě. Tento první náklaďáček stojí na začátku celé řady originálních nákladních automobilů z Kopřivnice, jež jsou dobře známy po celém světě.", "tgt_summary": "Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft (NW) First Truck is a veteran truck manufactured by Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft A.G. (now known as Tatra) in 1899. The unique feature of the engines setup was that the two engines could be operated sequentially depending on the load requirements. After the company finished its first passenger car, named the Präsident, it focused on manufacturing a truck. The First Truck represents the beginning of the long tradition of Tatra commercial vehicles.", "id": 2439273}
{"src_title": "Camille Guaty", "tgt_title": "Camille Guaty", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Camille se narodila v Kalifornii. Má latinské a hispánské kořeny. Její rodina původně pochází z Kanárských ostrovů. Její rodina se přestěhovala do New Jersey, když jí bylo 5 let, kde vystupovala v místních divadlech. Navštěvovala Královskou akademii dramatických umění během léta v Londýně a studovala na Bostonské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zpěv.", "content": "V roce 2000 se zúčastnila konkurzů televizní soutěže stanice WB Network Popstar. Dostala se až do kola losangeleského workshopu, kterého se zúčastnilo nejlepších 25 soutěžících. Na konec se dostala mezi nejlepších 10 a byla poslední soutěžící, která nezískala místo ve vítězné dívčí skupině Eden's Crush.", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "V roce 2002 získala hlavní roli v původním film televizní stanice Disney Channel \"Rozbal to Naplno\". Jednu z hlavních rolí si zahrála v televizním seriálu \"The Help\", po boku Tori Spelling a Megan Fox. V roce 2004 se objevila ve filmu \"30 Days Until I'm Famous\" a v televizním seriálu \"Drzá Jordan\", v epizodách \"Blue Moon\" a \"Family Affair\".  V roce 2005 získala vedlejší roli v seriálu \"Útěk z vězení\", kde si zahrála roli Maricruz Delgado, přítelkyni Fernanda Sucreho. Dále se objevila televizních seriálech \"Devět rukojmí\" a \"The Brothers Garcia\". V roce 2007 získala vedlejší roli v seriálu stanice NBC \"\". Objevila se v seriálu Cupid a ve filmu \"Bejvalek se nezbavíš\".  V roce 2014 se objevila v televizním seriálu MTV \"Happyland\". Vedlejší roli získala v seriálu \"Tým Škorpion\". Ve kterém hrála od roku 2014 do roku 2015 vedlejší roli Megan O'Brien, starší sestru hlavní postavy Waltera O'Briena.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Camille je provdaná za britského textaře Sy Rhyse Kaye a společně žijí v Los Angeles v Kalifornii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camille Guaty (* 28. června 1978, Kalifornie, Spojené státy americké ) je americká herečka. Nejvíce se proslavila rolemi Daisy ve filmu \"Rozbal to naplno\" a Maricruz v seriálu Útěk z vězení (2005-07) a Megan v seriálu \"Tým Škorpion\" (2014-15).", "tgt_summary": "Camille Guaty (born June 28, 1976) is an American film and television actress. She is known for several roles: as Daisy in \"Gotta Kick It Up!\" (2002), for playing Maricruz Delgado, Sucre's girlfriend, in \"Prison Break\" (2005–2007), and as Walter O'Brien's sister, Megan, a recurring role on the CBS series \"Scorpion\" (2014–2015).", "id": 628288}
{"src_title": "Bacillus subtilis", "tgt_title": "Bacillus subtilis", "src_document": [{"title": "Sporulace.", "content": "Sporulace začíná asymetrickým dělením, kterým vzniká větší mateřská buňka a menší prespóra. Odděluje je přepážka (septum), která je podobná přepážce při běžné amitóze, avšak má tenčí vrstvu peptidoglykanu. Mnohé proteiny lokalizované v přepážce jsou specifické pouze pro jednu z jejích stran. Přepážka se postupně zakřivuje a prespóra uvnitř mateřské buňky se jí nakonec zcela obalí. Zvláštní je, že septum je téměř hotové před dokončením segregace bakteriálního chromozomu, takže prespóra zpočátku obsahuje pouze jednu třetinu chromozomu blíže k replikačnímu počátku. Po segregaci DNA spóry začne její mateřská buňka poskytovat živiny. Od chvíle, kdy u vznikající spóry nastoupí metabolická dormance a její DNA se stane transkripci inaktivní, mateřská buňka začne pracovat na tvorbě obalů spóry - dává vznik tzv. kůře (cortex), vnitřnímu plášti a vnějšímu plášti. Proces zachycování proteinů budujících tyto obaly prespóry a také jejich schopnost rozlišit \"správnou\" membránu je stále předmětem intenzivního výzkumu. Na konci celého procesu se mateřská buňka rozloží a uvolní zralou spóru.  Sporulaci nezbytně provází změna genové exprese a to jak před samotným dělením, tak později v obou kompartmentech. Klíčovým transkripčním faktorem v tomto procesu je Spo0A, jehož stav fosforylace určuje jeho schopnost vázat se na promotory a tím regulovat genovou expresi. Sporulace je dále závislá na čtyřech sigma faktorech, z nichž každý rozpoznává specifickou skupinu promotor a tedy přepisuje specifickou skupinu genů. Tyto sigma faktory jsou označeny jako F, G, E, K. První z nich, sigmaF, se v prespóře aktivuje po vytvoření septa a ovládá sekvenční aktivitu ostatních tří sigma faktorů. Jeho aktivace je proto kontrolním bodem celé sporulace.  Mezi nejvýraznější morfologické změny doprovázející sporulaci patří obalení malé buňky membránou uvnitř větší mateřské buňky. Tento krok následuje po zformování septa. Proces vykazuje určité podobnosti s fagocytózou u eukaryotických buněk. Tato analogie však není příliš významná, jelikož sporulující buňky jsou obaleny vrstvou peptidoglykanu, který obalí i prespóry. Peptidoglykan představuje pevné rozdělení obou buněk a je napojen na peptidoglykanové vrstvu tvořící vnější obal komplexu mateřské buňky a prespóry. Mezi mateřskou buňkou a prespórou se nacházejí dvě membrány - vnější membrána, která se začala formovat na straně polárního septa mateřské buňky a vnitřní membrána, jejíž budování započalo na prespórové straně polárního septa. Vnější membrána je zpočátku spojena s cytoplazmatickou membránou, takže proteiny exprimované v mateřské buňce prostupují obě membrány. Plášťové proteiny nejsou mezi sporulujúcimi druhy všeobecně evolučně konzervované a jejich identifikace je technicky náročná.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v biotechnologiích.", "content": "\"B. subtilis\" patří mezi nejpoužívanější grampozitivní bakterie v průmyslové produkci rekombinantních proteinů. Tedy proteinů nepřirozených pro svůj druh, které jsou uměle vnesené do jeho genomu technikami genové rekombinace. Průmyslové kmeny \"B. subtilis\" sekretují mnoho rekombinantních proteinů. Hostitelské kmeny používané pro úspěšnou expresi proteinů jsou často deletované pro geny amyE, APRE, nPro, spollAC, srfC a transformovány pomocí přírodní kompetence. Genom \"Bacillus subtilis\" byl zesekvenovaný. Nenašla se v něm produkce škodlivých exotoxinů, ani endotoxinů. Proteiny jím vytvořené lze zpracovat jednoduše, bez nutnosti rozrušení buněk nebo chemického zpracování. To má za následek relativně velký a cenově výhodný výtěžek.  Hlavním problémem produkce proteinů v \"B. subtilis\" je, že produkuje množství proteáz, z nichž některé rozkládají rekombinantní proteiny. Patří sem sedm známých proteáz, z nichž pět je extracelulárních:  První dva enzymy jsou zodpovědné za 96-98% extracelulární protázové aktivity. Další výzkumné skupiny oznámily šest až osm extracelulárních proteáz. Kmen \"B. subtilis\" vyvinutý pro genové inženýrství má deficit osmi extracelulárních proteáz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bacillus subtilis (česky někdy bacil senný) je grampozitivní sporulující aerobní bakterie. Je nepatogenní a žije v půdě. Patří mezi bakterie, které na těžký nedostatek výživných látek odpovídají tvorbou endospóry - morfologicky odlišného typu buňky. Termín endospóra je v užším smyslu vyhrazen pro útvary tvořené bacily a klostridiemi, ačkoli podobné spóry produkují i streptomycety. Endospóra je metabolicky stagnující a vůči podmínkám prostředí velmi odolná buňka schopná přežít teplotní extrémy, sucho a vysokou dávky ionizujícího záření. Odhadovaná životnost endospóry se pohybuje mezi tisíci až miliony let. Proces opětovné přeměny endospóry na metabolicky činnou bakterii se nazývá germinace neboli pučení. Díky známému genomu, nepatogénnosti a vnější membráně bez obsahu lipopolysacharidů je \"Bacillus subtilis\" používaný k průmyslové produkci rekombinantních proteinů.", "tgt_summary": "Bacillus subtilis, known also as the hay bacillus or grass bacillus, is a Gram-positive, catalase-positive bacterium, found in soil and the gastrointestinal tract of ruminants and humans. A member of the genus \"Bacillus\", \"B. subtilis\" is rod-shaped, and can form a tough, protective endospore, allowing it to tolerate extreme environmental conditions. \"B. subtilis\" has historically been classified as an obligate aerobe, though evidence exists that it is a facultative anaerobe. \"B. subtilis\" is considered the best studied Gram-positive bacterium and a model organism to study bacterial chromosome replication and cell differentiation. It is one of the bacterial champions in secreted enzyme production and used on an industrial scale by biotechnology companies.", "id": 283030}
{"src_title": "Odposlech telefonního hovoru", "tgt_title": "Telephone tapping", "src_document": [{"title": "Historie odposlechů.", "content": "Asi největší boom zažilo odposlouchávání telefonních hovorů za minulého režimu. Státní bezpečnost sledovala tisíce lidí mezi nimi nejen odpůrce komunistického režimu. Sledování probíhalo již od začátku roku 1948 a pokračovalo až do pádu režimu na konci 80. let. V dnešní době, kdy je možné zakoupit odposlouchávací zařízení běžně u prodejců v internetových obchodech, není problém, aby kdokoliv mohl sledovat jakékoliv zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Legální odposlech.", "content": "Legální odposlech je striktně monitorován v mnoha zemích, aby nedošlo k zneužití soukromí a ochrany osobních údajů. V České republice vydává soudce na žádost státního zástupce \"příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu\" za podmínek stanovených v § 88 trestního řádu; zákonnost odposlechu může přezkoumat Nejvyšší soud. Povolení k odposlechu se uděluje většinou v případech, kdy je jeho užití potřebné k vyšetřování, protože může posloužit jako důkazní materiál. Neautorizovaný odposlech je potom označován jako trestný čin. V současné době je ale velmi obtížné vypátrat pachatele. Odposlech probíhá přes telefonního operátora a na základě identifikace uživatele, k identifikaci slouží např. telefonní číslo, IMSI, TMSI apod. V tomto případě hovoříme o tzv. \"offline odposlechu\", kdy se záznam rozhovoru se získává zpětně (v ČR prostřednictvím \"příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu\").", "section_level": 1}, {"title": "Ilegální odposlech.", "content": "Pokud je konverzace sledována třetí stranou bez souhlasu úřadu, hovoříme o ilegálním odposlechu. Nahrávat lze buď na klasickou pásku, do nahrávacího zařízení nebo do počítači či notebooku se software pro nahrávání hovorů. Vše probíhá automaticky, monitoruje se pomocí indukční cívky, přímého připojení k lince nebo pomocí zkušebního mikrotelefonu ().", "section_level": 1}, {"title": "GSM interceptory.", "content": "Jednou z možností odposlechu mobilních telefonů je použitá GSM interceptorů. Je to zařízení o velikosti DVD přehrávače, které je připojené k osobnímu počítači, který je vybaven GSM anténami a zároveň má nainstalovaný odposlouchávací software. Výrobce uvádí, že toto zařízení dokáže odposlouchávat až osm telefonů najednou a to na vzdálenost desítek kilometrů. Dosah pak závisí na hustotě sítě a liší se dle toho, jestli odposlech probíhá v řídce osídlené oblasti nebo ve městě. Dosah zařízení ve městě se pohybuje od několika stovek metrů až kilometrů. V řidčeji obydlených oblastech je dosah daleko vyšší.  Výhodou interceptorů je, že jsou malé a tudíž snadno přemístitelné. Uvedení do provozu trvá jen několik málo minut a není nutné znát identifikační údaje odposlouchaného hovoru. U GSM interceptorů rozlišujeme dva typy odposlechů, \"aktivní\" a \"pasivní. \"Aktivní odposlech probíhá tak, že se zařízení přihlásí do sítě daného operátora a začne se vydávat za jeho základnovou stanici. Zařízení tedy zachytává vysílaný signál z jednoho mobilního telefonu a posílá jej dál. Nevýhodou tohoto typu odposlechu je, že jej operátor může snadno odhalit. Pasivní odposlech byl velmi dlouho technicky náročný a téměř se nepoužíval. Během něj se zařízení nemusí na základnovou stanici přihlašovat. To z toho důvodu, že je schopné celou komunikaci samostatně dešifrovat, pokud byla použita šifra A5/2. Vysledovat sledovací zařízení je pak nemožné. V současné době se z GSM interceptorů stává velmi výnosný obchod. Na trhu jsou k dostání různé druhy hardware a software s odlišnými vlastnostmi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Odposlech telefonního hovoru (anglicky \"telephone tapping\" nebo také \"wire tapping\") je sledování telefonní nebo internetové konverzace třetí stranou. Je-li odposlech zprostředkován v souladu se zákonem, jedná se o odposlech legální. Odposlech dále dělíme na \"pasivní\" a \"aktivní\". Pasivní odposlech pouze monitoruje provoz linky, aktivní pak linku/hovor ovlivňuje nebo mění přenášený obsah.", "tgt_summary": "Telephone tapping (also wire tapping or wiretapping in American English) is the monitoring of telephone and Internet-based conversations by a third party, often by covert means. The wire tap received its name because, historically, the monitoring connection was an actual electrical tap on the telephone line. Legal wiretapping by a government agency is also called lawful interception. Passive wiretapping monitors or records the traffic, while active wiretapping alters or otherwise affects it.", "id": 1615511}
{"src_title": "Vivian Maierová", "tgt_title": "Vivian Maier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dětství se Maierová několikrát stěhovala mezi francouzskými podalpskými vesničkami a New Yorkem. Kolem roku 1930 rodinu dočasně opustil otec. Ve Francii tak žila se svou matkou nejprve v Saint-Bonnet-en-Champsaur, v roce 1935 v sousední obci Saint-Julien-en-Champsaur. Před rokem 1940 se vrátily do New Yorku, kde žil její otec a bratr Charles.  Fotografovala několika různými přístroji, nejvíce fotografií zřejmě vzniklo fotoaparátem značky Rolleiflex. Díky tomu, že jej neměla před obličejem, ale na hrudníku, mohla s objekty svého zájmu udržovat oční kontakt.  Byla uzavřeným člověkem, nikdy nenavázala vážnější známost. Do svých pokojů zásadně nepouštěla cizí osoby a v laboratořích, kde si nechávala vyvolávat fotografie, uváděla vymyšlená jména.  Zemřela osamělá a prakticky bez prostředků ve věku 83 let.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o dědictví.", "content": "Největší část fotografií Maierové je v držení Johna Maloofa, který koupil desítky tisíc negativů při dražbě jejího majetku. Zaplatil za ně necelých 400 dolarů. Aby vypátral její příbuzné, najal si genealogy. Muži jménem Sylvain Jaussaud, kterého experti označili za nejbližšího příbuzného, pak zaplatil nezveřejněnou částku za práva k jejímu dílu.  Dalších asi 17 500 negativů má Jeffrey Goldstein z Chicaga. Oba muži negativy začali prodávat, což vadilo bývalému komerčnímu fotografovi a právníkovi Davidu C. Dealovi. Najal vlastní genealogy. Ti v jihofrancouzském městě Gap našli bývalého státního úředníka Francise Bailleho, který je podle nich tím pravým nejbližším příbuzným. O svém příbuzenství s Maierovou neměl Francis Baille do té chvíle ani tušení, poté však začal usilovat o to, aby byl uznán za jejího dědice.  Spor se může táhnout roky. Dokud bude trvat, může to zabránit dalšímu zveřejňování díla Maierové.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2013 natočil John Maloof celovečerní dokumentární film \"Hledání Vivian Maier\" (Finding Vivian Maier, 83 minut). Film do České republiky uvedla společnost Aerofilms, česká premiéra proběhla 4. prosince 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vivian Maierová, plným jménem Vivian Dorothea Maier (1. února 1926 Bronx, New York – 21. dubna 2009 Chicago) byla americká umělecká fotografka, která se věnovala zejména dokumentování pouličního městského života. Její matkou byla Francouzka Maria Jaussaudová, otcem Rakušan Charles Maier. Pracovala v nekvalifikovaných profesích, zejména jako chůva. Vytvořila kolem 150 tisíc fotografií a dvou tisíc svitkových filmů, které však za svého života neuveřejňovala. Její majetek byl po smrti vydražen a většinu fotografií postupně získal historik a sběratel John Maloof, který je začal postupně uveřejňovat na internetu. Následovala vlna zájmu o doposud neznámou umělkyni, Maierové se rychle dostalo mezinárodního uznání a byla uspořádána řada výstav jejích fotografií.", "tgt_summary": "Vivian Dorothy Maier (February 1, 1926 – April 21, 2009) was an American street photographer whose work was discovered and recognized after her death. She worked for about 40 years as a nanny, mostly in Chicago's North Shore, while pursuing photography. She took more than 150,000 photographs during her lifetime, primarily of the people and architecture of Chicago, New York City, and Los Angeles, although she also traveled and photographed worldwide.", "id": 2273328}
{"src_title": "Modrásek černoskvrnný", "tgt_title": "Large blue", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Palearktický druh vyskytující se od severu Pyrenejského poloostrova a jihu Velké Británie přes jih Skandinávie, Pobaltí, Západní a Střední Evropu, Balkán, jižní část evropského Ruska, Malou a Střední Asii a jižní Sibiř až po Koreji a Japonsko. Vyhynul v Nizozemsku a Anglii, do Anglie byl úspěšně nově vysazeny populace ze švédského ostrova Ölandu.  V minulosti býval v České republice rozšířen po celém území a v současnosti přežívá jen na hrstce lokalit. Obvykle se jedná o mikropopulace několika desítek až stovek jedinců. Za hojnější lze jeho výskyt považovat jen na východě Moravy, ve Vsetínských vrších a v Bílých Karpatech.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Největší modrásek žijící v ČR, jeho přední křídla dosahují rozpětí 35 až 40 mm. Na svrchní straně křídel mají motýli modravý nádech (samci mnohem silnější) a spodní stranu mají světle hnědou. Od ostatních druhů příbuzných modrásků se liší především dvěma řadami černých skvrn u okraje na spodní straně zadních křídel a výraznými skvrnami na horní straně předních křídel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Výskyt tohoto druhu je svázán s nehnojenými, extenzivně spásanými pastvinami, vřesovišti a nízkostébelnými stepmi se slabým zapojením porostů, případně s travnatými plochami s nízkými rostlinami které bývají ob dva nebo tři roky sesečeny nebo spaseny. Vyhýbá se loukám s homogenním porostem které se sečou jednou nebo vícekrát ročně. Nejlépe se mu daří na lokalitách s nedávno ukončenou hospodářskou činností, na svažitých členitých místech situovaných k jihu nebo jihozápadu a s jen nesouvisle zapojeným bylinným patrem a vyvinutým mechovým pokryvem. Takové prostředí je nejvhodnější pro růst jeho živných rostlin mateřídoušky i dobromysli obecné a pro život hostitelských mravenčích kolonií rodu \"Myrmica\". Pokus se životní podmínky na stanovišti rapidně zhorší, modrásek černoskvrnný obvykle vyhyne. Není schopen přesídlit na větší vzdálenost, létá nejdále 2 km od místa vylíhnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Druh vytváří jen jednu generaci ročně, v podhorských podmínkách Západních Karpat žijí jeho dospělci od konce června do poloviny srpna. V té době se samice musí spářit a naklást vajíčka, obvykle je dává jednotlivě do nerozvinutých vrcholových částí květenství živných rostlin. Je-li v květenství více vajíček dojde mezi housenkami ke kanibalismu a přežívá pouze jedna.  Housenka vyžírá semeníky květů a celkem rychle prodělá instary. Po třetím sleze z mateřské rostliny a na zemi začne ze speciální žlázy na zádech vylučovat směs cukrů a aminokyselin, láká tak mravence aby ji odnesli do mraveniště; jinak zahyne. Nejčastěji ji adoptuje dělnice druhu \"Myrmica sabuleti\" nebo \"Myrmica scabrinodis\". Zásadní podmínkou je, aby housenka nebyla od mraveniště vzdálená více než 2 m, což je akční rádius mravenců tohoto rodu.  V mraveništi je housenka uložena do oddělení mezi larvy, mravenci ji nekrmí ale chrání před případnými parazity. Housenka se sama živí larvami a kuklami svých hostitelů pro které produkuje medovici podobně jako mšice. Jedna během svého vývoje sežere asi 230 potenciálních mravenců, větší počet housenek mraveniště úplně zlikviduje. Během zimy housenka společně s mravenci hibernuje. S nástupem léta se zakuklí a po třech týdnech se z kukly vylíhne imago které musí před mravenci utéct. V době opouštění mraveniště má na křídlech dlouhé šupiny které ho chrání před útočícími mravenci. Samci se líhnou o málo dříve před samicemi.  Housenku modráska černoskvrnného přijmou do svého hnízda téměř všechny druhy mravenců rodu \"Myrmica\", jsou však značné rozdíly v počtech přežití. Mnohá mraveniště tohoto rodu jsou tak málo početná, že jen stěží uživí jednu housenku.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Modrásek černoskvrnný je celoevropsky ustupující druh. Tuzemský výskyt tohoto motýla, v minulosti zcela hojného, se zmenšil do několika drobných populací na malém počtu lokalit v podhorských oblastech. Světlou výjimkou jsou některá horská údolí v Karpatech na východě Moravy kde v CHKO Beskydy a CHKO Bílé Karpaty ještě přežívají životaschopné populace.  Hlavní příčinou tohoto burcujícího jevu jsou hluboké změny ve využívání zemědělské krajiny. Intenzifikací zemědělství s nadužíváním hnojiv, melioracemi a získáváním orné půdy na úkor luk, pastvin a ladem ležících pozemků i nepromyšleným zalesňováním byli dříve hojní živočichové zbavení svých přirozených biotopů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Tento druh modráska je chráněný legislativou EU i ČR. Je začleněn do Bernské úmluvy (přílohy č. II), podle IUCN je téměř ohrožený (NT), v „Červeném seznamu bezobratlých ČR z roku 2005“ je shodně jako ve „vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.“ zařazen mezi kriticky ohrožené druhy (CR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Modrásek černoskvrnný (\"Phengaris arion\") je druh vzácně se vyskytujícího motýla z rodu \"Phengaris\" který má komplikovaný vývoj označovaný jako obligátní parazitická myrmekofilie. Specializuje se na dva rozdílné zdroje potravy, na živnou rostlinu a symbiotické druhy mravenců.", "tgt_summary": "The large blue (\"Phengaris arion\") is a species of butterfly in the family Lycaenidae. The species was first defined in 1758 and first recorded in Britain in 1795. In 1979 the species became extinct in Britain but has been successfully reintroduced with new conservation methods. Currently large blue is classified as \"near threatened\" on the IUCN Red List of Threatened Species. Today \"P. arion\" can be found in Europe, the Caucasus, Armenia, western Siberia, Altai, north-western Kazakhstan and Sichuan.", "id": 2471173}
{"src_title": "LGBT práva v Somálsku", "tgt_title": "LGBT rights in Somalia", "src_document": [{"title": "Legislativa.", "content": "Homosexualita je na tomto území kriminalizovaná od r. 1888 až do dneška. Podle § 409 somálského Trestního zákoníku z r. 1973 může soud uložit osobě, která vykoná pohlavní styk s osobou téhož pohlaví, až tříletý trest odnětí svobody. Jiný způsob uspokojení chtíče, kromě pohlavního styku, je trestán odnětím svobody s délkou trvání dvou měsíců až dvou let. Podle § 410 somálského Trestního zákoníku z důvodu dodatečného zajištění opatření proti homosexuálním aktům může soud propuštěným věznům nařídit policejní dohled z důvodu opatření proti recidivě.", "section_level": 1}, {"title": "HIV/AIDS prevence.", "content": "Samotný přístup k informacím ohledně plánování rodiny je zde silně omezen, protože lidská sexualita je v zemi de facto tabu. Humanitární pracovníci vycházející z toho, že se islámská společnost brání veřejné diskusi ohledně toho, jak se virus šíří. Since 1999, much of the AIDS/HIV education and care has come from international organizations such as the United Nations.Od r. 1999 se provozují AIDS/HIV osvěty díky působení mezinárodních zdravotnické organizací OSN.  I přesto se Somálsko řadí mezi země s nejnižším počtem nakažených virem HIV/AIDS v rámci afrického kontinentu. To je pravděpodobně způsobeno muslimskou mentalitou somálské společnosti a oddaností islámské morálce.Zatímco odhad výskytu HIV v Somálsku roku 1987 (první případ v tom roce) byl 1 % dospělých osob, tak od r. 2007 se jednalo jen o 0,5 % dospělé somálské populace.", "section_level": 1}, {"title": "LGBT organizace.", "content": "Od r. 2004 zde údajně existuje jistá organizace sdružující LGBT osoby v Somálsku.", "section_level": 1}, {"title": "Životní podmínky.", "content": "Znění zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ohledně lidských práv: \"Sexuální orientace je zde považována za jedno z největších společenských tabu a neexistují zde vůbec žádné veřejné diskuse ohledně této problematiky. Nebyly však zaznamenány žádné zprávy o násilí nebo diskriminaci na základě sexuální orientace.", "section_level": 1}], "src_summary": "LGBT práva v Somálsku spadají do oblasti působení somálských federálních zákonů. Homosexualita jako taková je ilegální a může být trestána až 3 lety vězení.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, and transgender (LGBT) persons in Somalia face legal challenges not experienced by non-LGBT residents. LGBT is highly illegal in Somalia; same-sex sexual activity could be punished by up to death. LGBT persons are regularly prosecuted by the government and additionally face stigmatization among the broader population.", "id": 1555500}
{"src_title": "Jedle mandžuská", "tgt_title": "Abies nephrolepis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stálezelený, jehličnatý, rychle rostoucí (více než 30 cm za rok, více než 4,5 m za 10 let) strom, dorůstající do 30-35 m. Kmen je oblý a sloupovitý a dosahuje průměru až 1,2 m. Koruna je kuželovitá či vejčitá a hustá. Větve hlavní (větve prvního řádu) vyrůstají vodorovně ze střední větve (osová větev vedoucí, která je pokračováním kmene) a v horní části koruny směřují vzhůru, ve spodní části koruny směřují dolů; větve vedlejší (větve druhého, třetího, čtvrtého a vyšších řádů, které vyrůstají z větví hlavních) rostou též vodorovně, čímž tvoří pro tento strom typickou korunu, která se s věkem stromu vyrovnává a stává se někdy nepravidelnou. Borka je zpočátku hladká a světle šedohnědá, později rozpraskaná a tmavnoucí.  Pupeny jsou červenohnědé a vejčité. Letorosty jsou štíhlé a pevné, rýhované, v rýhách mírně chlupaté, žlutošedohnědé (u \"Abies × sibirico-nephrolepis\" šedohnědé a chlupaté). Jehlice jsou spirálovitě uspořádané, směřující vzhůru, u základny silně zakroucené, 1-3 cm dlouhé (hybrid \"Abies × sibirico-nephrolepis\" má jehlice kratší) a 2 mm široké; seshora šedozelené, vespod se dvěma stomatárními šedobílými proužky, na špičce proměnlivé – vroubkované až špičaté.  Samčí šištice jsou postranní, seskupené na rubu jehličí a žlutozelené. Samičí šištice (šišky) jsou válcovité, vzpřímené, postranní, často po několika nahloučené, tupé, 4,5-7,5 cm dlouhé a 2-3,5 cm široké (u \"Abies × sibirico-nephrolepis\" jsou šišky větší), zpočátku purpurové (či zpočátku zelené – ty jsou popisovány jako \"Abies nephrolepis\" forma \"chlorocarpa\"), později dozráváním hnědé, s kuželovitými, vytrvalými a tmavohnědými vřeteny; semenné šupiny jsou ve středu šišek ledvinovitého tvaru a 10-12 mm dlouhé a 15-18 mm široké, podpůrné šupiny jsou 14-20 mm dlouhé a zahrnuté či mírně vyčnívající. Semena jsou obvejčitě klínovitá, černá, 5 mm dlouhá a 3 mm široká, s načernalým, 6 mm dlouhým a 5 mm širokým, křídlem. Děložních lístků je 4-5. Strom kvete v dubnu až květnu, semena dozrávají v září až říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") je blízce příbuzná s: jedlí korejskou \"Abies koreana\", jedlí sachalinskou \"Abies sachalinensis\", jedlí Veitchovou \"Abies veitchii\" a jedlí sibiřskou \"Abies sibirica\". Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") se v Číně (v provincii Chej-lung-ťiang) přirozeně kříží s jedlí sibiřskou \"Abies sibirica\" a vzniklý hybrid (kříženec) se nazývá:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Čína (provincie Che-pej, Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Šen-si); Severní Korea; Rusko (Amurská oblast, Chabarovský kraj, Přímořský kraj).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Horský strom, roste v nadmořských výškách 500-700 m na východní Sibiři a 750-2000 m v severovýchodní Číně, v rozmanitých, dobře odvodňovaných, horských půdách, optimální pH půdy je 5,6-6,5 (kyselá až mírně kyselá půda), ve studeném klimatu (mrazuvzdorný do −40 °C) s krátkými, studenými a vlhkými léty a dlouhými, studenými zimami. Voda se zde vyskytuje většinou ve formě sněhu. Strom dobře roste při plném oslunění. Jedle mandžuská obvykle roste dohromady s: jedlí sibiřskou, borovicí korejskou, smrkem ajanským, borovicí zakrslou, jalovcem chvojkou \"Juniperus sabina\" varieta \"davurica\", smrkem sibiřským, borovicí sibiřskou, jeřábem ptačím \"Sorbus aucuparia\" (synonymum \"Sorbus amurensis\"), aktinidií kolomiktou a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "V severovýchodní Číně a Koreji je důležitým zdrojem dřeva, používaného v tesařství, na výrobu překližky a dýhy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jedle mandžuská není podle organizace IUCN ohrožena; tendence stavu její populace nicméně klesá. Hlavní ohrožení pro strom představuje především kácení, které je pro populaci stromu obzvláště nebezpečné v kombinaci s lesními požáry a spásáním, které snižují či brání regeneraci populace jedle mandžuské. Část populace stromu se vyskytuje v chráněných oblastech, nicméně větší část jeho populace se vyskytuje mimo tyto oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") je jehličnatý strom, pocházející ze severovýchodní Asie – z Číny, Severní Koreje a Ruského Dálného východu.", "tgt_summary": "Abies nephrolepis, commonly known as Khingan fir, is a species of fir native to northeastern China (Hebei, Heilongjiang, Jilin, Liaoning, Shaanxi), North Korea, South Korea, and southeastern Russia (Amur Oblast, Jewish Autonomous Oblast, Primorsky Krai, southern Khabarovsk Krai).", "id": 2214853}
{"src_title": "LGBT práva v Kuvajtu", "tgt_title": "LGBT rights in Kuwait", "src_document": [{"title": "Zákony týkající se homosexuality.", "content": "V únoru 2005 zatkla policie skupinu 28 údajných homosexuálů, kteří měli měli během svého setkání před restaurací rychlého občerstvení rušit veřejný klid. 27. října policie podnikla razii na večírek, kde měli homosexuálové údajně oslavovat svatbu.", "section_level": 1}, {"title": "Zákony proti homosexualitě v médiích.", "content": "První zákony byly přijaty v r. 1961. Kuvajtské právo tehdy přijalo několik opatření ohledně LGBT témat.  V r. 2000 Kuvajt vyzval odvolací soud ke znovuotevření případu soudu nižšího stupně ohledně dvou spisovatelek, jejichž literatura zobrazovala homosexualitu, a které nebyly za to pokutovány.", "section_level": 1}, {"title": "Změna pohlaví v Kuvajtu.", "content": "Před r. 2008 byl crossdressing v Kuvajtu legální. Od r. 2008 veřejný crossdressing ilegální.  V r. 2003 Kuvajtský občansko-právní soudní dvůr zamítnul případ 25leté ženy, která žádala o změnu jména a dokladů po chirurgické změně pohlaví provedené v Thajsku. Ačkoliv o rok později, dle dalších zpráv Kuvajt rozhodl, že je možné transsexuálům v Kuvajtu změnit doklady tak, aby odpovídaly jejich fyzickému vzhledu, na základě poskytnutých důkazů však byla osoba považována státem stále považována za ojedinělou lékařskou anomálii.", "section_level": 1}, {"title": "LGBT organizace v Kuvajtu.", "content": "V r. 2007 Al Arabiya new sdělily, že skupina Kuvajtců požaduje svolení k založení nové asociace, která by bojovala za práva LGBT Kuvajtců. Všechny významné skupiny a kluby byly schváleny Ministerstvem práce a sociálních věcí, které se k žádosti nevyjádřily.", "section_level": 1}, {"title": "Případy HIV/AIDS.", "content": "V r. 1988 kuvajtský ministr zdravotnictví zveřejnil zprávu ohledně HIV infekce v Kuvajtu, především s ohledem na národnost, rodinný stav a sexuální orientaci. V r. 2004 OSN zjistilo a zveřejnilo, že 6 % případů HIV bylo způsobeno nechráněným pohlavním stykem mezi muži.  V r. 1992 Kuvajtská národní správa postavila mimo zákon známé případy přenosu HIV na jinou osobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové, transexuálové (LGBT) se v Kuvajtu mohou potýkat s problémy, s nimiž se většinová populace Kuvajtu nesetkává. Dobrovolná sexuální aktivita mezi ženami je v Kuvajtu legální, ale mužský homosexuální styk je ilegální. Kuvajtské zákony neuznávají stejnopohlavní manželství.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, transgender (LGBT) persons in Kuwait face challenges not experienced by non-LGBT Kuwaitis. Homosexuality is not specifically outlawed but gay people can be prosecuted under the \"debauchery\" law. LGBT persons are regularly prosecuted by the government and additionally face stigmatization among the broader population.", "id": 602886}
{"src_title": "Riziková společnost", "tgt_title": "Risk society", "src_document": [{"title": "Rysy rizikové společnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Riziková společnost a podmínky její existence.", "content": "Rizika, jejich definování, eliminace a obecně nakládání s nimi se stávají ústředním tématem současné společnosti. Ústřední postavení těchto rizik je dáno dvěma podmínkami. Za prvé je to možné pouze tam, kde neexistuje skutečný nedostatek, tedy tam, kde lidé nebojují vysloveně o přežití a každý kousek jídla. Druhou podmínkou je prudký rozvoj a růst výrobních sil. Situace, kdy lidé nejsou přímo existenčně ohroženi, dostává do popředí jiné otázky, tedy právě ohrožení spojené s přemírou výrobního rozvoje. Zatímco industriální i třídní společnost řešila, jak je možné bohatství přerozdělovat nerovnoměrně ale legitimně, riziková společnost se zabývá tím, jak jsou ve společnosti přerozdělována vznikající rizika. Základní otázkou potom zůstává, jak je eliminovat.", "section_level": 2}, {"title": "Základní vlastnosti soudobých rizik v rizikové společnosti.", "content": "Jedno z vlastností soudobých rizik je to, že jsou pro laika jen těžko rozpoznatelná a pochopitelná. Bývají to složité vědecké záležitosti a lidé jsou odkázáni na vysvětlení a interpretaci odborníků. Rizika mají své příčiny v určitém čase a prostoru, jejich důsledky však zasahují prostor i čas velmi vzdálený tomuto původu. \"„U modernizačních rizik je to, co je od sebe obsahově a věcně, pro­storově a časově odděleno, uváděno do kauzálního vztahu a záro­veň i do kontextu sociální a právní odpovědnosti“\"\".\" Riziko samo o sobě nemá žádnou společenskou hodnotu, tu získává až ve spojení s hodnotami dané společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura rizikové společnosti.", "content": "Ulrich Beck ve své koncepci několikrát zdůrazňuje, že riziková společnost je společností katastrof. Tvrdí, že éra třídní společnosti je sice dávno pryč, nově vzniklá rizika však naši společnost také rozdělují. Rizika sice teoreticky postihují všechny, nikdo si nemůže být jistý (ani bohatý před nimi neuteče), ale ani ona nejsou přerozdělována rovnoměrně. Mohou mít rozdílný vliv na konkrétního jedince podle jeho věku, povolání, vzdělání, pohlaví, přístupu k informacím atd. Rizika jsou stejně jako bohatství přerozdělována napříč společností, jsou však distribuována zpravidla opačně, kumulují se u slabších vrstev. Ti mají bydliště většinou v oblasti průmyslových center, kde je riziko naprosto bezprostřední. Lidé, kteří mají dostatek financí a informací mají větší šanci rizikům předejít nebo je alespoň úspěšně kompenzovat. Některá rizika jsou naopak charakteristická rovnocennou distribucí, kdy fakticky přispívají k rovnosti ve společnosti (neexistuje sociální skupina, jež by nebyla v případě jaderné havárie ohrožena radioaktivním zářením). Roste také rozdíl mezi jednotlivými státy – rozvojové země jsou ohroženější než rozvinuté. Hlavním tématem rizikové společnosti se stává bezpečnost (srov. třídní společnost – rovnost).  Ulrich Beck na rizikovou společnost rovněž aplikuje pojem \"bumerangový efekt.\" Ten znamená, že jsou ohroženi i ti, kteří rizika vytvářejí (tedy průmyslníci a vědci).", "section_level": 2}, {"title": "Vztah člověka a přírody.", "content": "Zatímco v minulosti člověk s přírodou spolupracoval, dnes je naopak tento vzájemný vztah nebezpečný. Problémy spojené s přírodou se nás nyní bezprostředně dotýkají. To souvisí s průmyslovými změnami – kolem nás vyrůstají jaderné elektrárny, laboratoře a nikdo neví, jakým způsobem lidská práce produkovaná v těchto „továrnách“ na přírodu působí a civilizace tak ohrožuje sebe sama.  V současnosti je nebezpečná také možnost debaty o přírodě bez člověka. Hrozbou pro nás jsou škodlivé látky v ovzduší, ve vodě či v potravinách. Kromě jedinců jsou tato rizika velkým problémem i pro oblast politickou a ekonomickou. Mají tendenci narušovat politický systém.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika vědy.", "content": "V celém díle je patrná Beckova ostrá kritika současné vědy. Domnívá se totiž, že badatelé společnost dostatečně neinformují nebo informují zkresleně. Veškerá data lidem zprostředkují pouze prostřednictvím vzorců a grafů, které jsou pro laika nepřístupné. Výzkumy se soustředí pouze na přírodu a potraviny, nikoli na člověka, který jakožto živý tvor může rovněž produkovat škodlivé látky. Při své práci přestávají být vědci objektivní, protože pracují v závislosti na tom, co od nich očekává veřejnost. Za nebezpečné považuje i mezní hodnoty (tj. hodnoty škodlivých látek, které jsou pro lidi ještě přijatelné). Velmi ostře se vymezuje také proti pokusům na zvířatech.  Aby se věda stala v očích veřejnosti věrohodnou, je nutné eliminovat omyly v interní sféře. Důležitá je i kritika vědy. V době modernizace je kritika faktorem, který nutí vědu odhalovat své nedostatky společnosti. Věda se navíc neustále rozpíná. A aby v tom mohla pokračovat, je důležitá rozprava o rizicích, které s sebou modernizace přináší.  Zdravotnictví podle Becka nejvýznamněji ovlivnilo růst světové populace. Díky lékům a inovativním operacím se dnes lidé mohou dožít velmi vysokého věku. Naopak ale došlo k extrémnímu nárůstu tzv. chronických chorob, které medicína dnes sice dokáže diagnostikovat, ale ve většině případů je neumí vyléčit. Další novinkou je umělé oplodnění, které s sebou nese do budoucnosti potenciální změny nepředvídatelného rozsahu. Každým rokem se počet takto narozených dětí zvyšuje a absence partnera už pro ženu není překážkou na cestě k potomkovi.  Proti vědcům staví Ulrich Beck média, jejichž úloha podle něj stále roste. Začínají totiž mít stěžejní informační funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika a sdělovací prostředky.", "content": "Média ovlivňují hlavně sociální vnímání daného problému a v mnoha případech by bez jejich přičinění nebyla rizika ve společnosti vůbec zaznamenána. O rizicích není žádoucí referovat jen v mantinelech chemicko-biologicko-technických zjištění, kdy hrozí nebezpečí, že bude člověk významově redukován na pouhou organickou soustavu. Ulrych Beck se vyslovuje k nutnosti vzít při popisu rizik a práci s nimi v potaz i sociální a kulturní aspekty rizik. Sdělovací prostředky totiž mají značný vliv na společenský význam rizik a chápání tohoto významu. Různí aktéři v mediální aréně rizika vědomě ale i nevědomě relativizují a redefinují.", "section_level": 2}, {"title": "Proces individualizace.", "content": "V důsledku společenské přeměny v moderní společnosti dochází k osvobozování jedinců od sociálních forem jako jsou třídy, genderové statusy a sociální vrstvy. Tento proces započal po druhé světové válce v bohatých západních státech, kdy se několikanásobně zvýšily platy dělníků a zvedla se jejich životní úroveň. Přestali tak být chudou třídou a ocitli se, stejně jako celá společnost, o třídu výš. Tento skok Beck nazývá \"eskalátorovým efektem\". Dělníci už se vzhledem k lepší životní situaci nesdružují do politicky aktivních tříd a zaměřují se více sami na sebe. S procesem individualizace tedy zanikla společnost velkých skupin. Lidé se naučili pojímat sami sebe jako střed jednání a největším rizikem už pro ně nejsou přírodní katastrofy, ale osobní selhání. Důležitým prostředkem v individualizačním procesu je závislost lidí na institucích. Lidé jsou například závislí na vzdělání, které je klíčem k pozdějšímu uplatnění na trhu práce. Postupně zanikly stavy a třídy a spolu s nimi zanikla i sociální stratifikace a sociální mobilita. Jedinými velkými skupinami, které dosud přetrvaly, jsou takzvané účelové koalice (např. občanské iniciativy nebo voliči určité strany).  Z marxistického hlediska se tedy jedná o kapitalismus, v němž dynamika trhu zničila sociální třídy, ale sociální nerovnosti, především mezi muži a ženami, nadále přetrvávají, ačkoliv se ženy se staly v mnoha oblastech svobodnějšími než dříve. Individualizace se tak projevuje i uvnitř rodiny, kdy se žena sice stará o domácnost, ale zároveň se chce uplatnit na trhu práce stejně jako muž. Jako třídy nahradily stavy a rodina nahradila třídy, tak nyní jednotlivci nahrazují referenční rámec rodiny. Cílem jednotlivců už není mít šťastnou rodinu a dům. Mnohem častěji dnes lidé uvádějí jako životní cíl seberealizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka budoucnosti.", "content": "Ulrich Beck je při výhledu do budoucnosti velmi skeptický. Tvrdí, že rizikům již nelze zabránit. Podlamují nejen lidské zdraví, ale do budoucna mohou být hrozbou i pro politické systémy. Ekologickými riziky se musí nyní začít zabývat i vlády jednotlivých států. Záhy se podle Becka totiž začnou hroutit i trhy. Tím, že lidé budou o rizicích neustále spekulovat, vytvoří ideální prostor pro konflikty mezi různými vrstvami obyvatelstva.  Beck navrhuje k rizikům přistupovat racionálně a připouštět si je i tam, kde nejsou na první pohled viditelná. Odsuzuje slepou důvěru ve vědu, navrhuje angažovanost i obyčejných lidí.  Nabízí také tři alternativy do budoucna: návrat k industriální společnosti, demokratizaci technicko-ekonomického vývoje a diferenciovanou politiku.  Pro první teorii jsou typické snahy o poučení z minulosti. Klíčovou roli bude mít hospodářská politika, která bude ovlivňovat nezaměstnanost a tím oslabovat vliv politiky. V případě diferenciované politiky naopak dojde ke zrušení hranic mezi politikou a nepolitikou. Postupem času bude politika čím dál tím více omezována. Proto bude důležité, aby si společnost uvědomila, že může ovlivňovat společenský život a tím i politiku. Tento subpolitický model začne postupně dominovat, tím bude potlačovat demokracii a zbavovat stát moci.", "section_level": 1}, {"title": "Riziková společnost a terorismus a využití teorie rizikové společnosti v sociálněvědním výzkumu.", "content": "Terorismus je po 11. 9. 2001 jedním z nejvíce medializovaných rizik. V souvislosti s tímto tématem vyvstává řada otázek. Jak se vypořádat s tím, že teroristický útok hrozí prakticky kdykoliv a kdekoliv? Jak moc jsou na místě obavy o životy naše, našich rodin, přátel? Kde se nachází hranice mezi odpovídajícím znejistěním a hysterií a kdo ji definuje?  Reálné dopady rizika terorismu vhodně ilustruje studie pracující s teorií rizikové společnosti uskutečněná v USA v roce 2004. Ta mapuje vývoj bezpečnostních opatření ve velkých nákupních centrech po 9. 11. 2001. Až 16 % všech zkoumaných obchodních center navýšilo výdaje na bezpečnostní opatření, méně než třetina pak nacvičovala zákrok v případě teroristického útoku ve spolupráci s policií nebo hasiči. Autoři pak konstatují, že ačkoliv strach z teroristického útoku občanů USA je značný, reálné dopady míře obav neodpovídají.  [1] ISBN 80-86429-32-6  [2] RIGAKOS, George S., et al. Soft Targets&quest;: A National Survey of the Preparedness of Large Retail Malls to Prevent and Respond to Terrorist Attack after 9/11. \"Security Journal\", 2009, 22.4: 286-301. S. 300", "section_level": 1}], "src_summary": "Riziková společnost je koncepce německého sociologa Ulricha Becka (15. května 1944, Słupsk, Polsko – 1. ledna 2015), kterou popsal ve stejnojmenné knize vydané roku 1986. Současnou společnost Beck označuje pojmem \"společnost rizik\" a je podle něj \"„systematický způsob jak řešit nebezpečí a nejistoty vyvolané a představené modernizací“\"\".\" Jako jeden z prvních tento pojem používal také významný sociolog Anthony Giddens. Dle Giddense je riziková společnost taková, která \"„se stále více zabývá budoucností (a také bezpečností), což vytváří dojem rizika“\"\".\" Koncept se zaměřuje především na ekologické problémy, které jsou spojené s dějinnými katastrofami 20. století (výbuch elektrárny Černobyl a světové války). Beckovo dílo bylo často kritizováno pro svou neinovativnost; údajně opakovalo již známé myšlenky.", "tgt_summary": "Risk society is the manner in which modern society organizes in response to risk. The term is closely associated with several key writers on modernity, in particular Ulrich Beck and Anthony Giddens. The term was coined in the 1980s and its popularity during the 1990s was both as a consequence of its links to trends in thinking about wider modernity, and also to its links to popular discourse, in particular the growing environmental concerns during the period.", "id": 958267}
{"src_title": "Čechrava zahradní", "tgt_title": "Astilbe Arendsii Group", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Pro skupinu rostlin s vědeckým označením \"Astilbe × arendsii\" se též běžně používá synonymum \"Astilbe arendsii\".  Skupina těchto kříženců nazývaná \"Astilbe × arendsii\" je někdy určovaná nikoliv jako samostatný druh, ale jako typ – „astilbe (Arendsii hybridy)“, („Hybrid-Prachtspiere“, „Hybrid-Astilbe“). Tato skupina kříženců je také označovaná 'Astilbe Arendsii Group', protože uvedené kultivary byly vyšlechtěny Georgem Arendsem v Ronsdorfu. Jindy jsou odborným zdroji tyto rostliny z této skupiny určeny jako „skupina hybridů kultivarů“, z níž jsou však vyjmuty hybridy \"Astilbe japonica\" x \"Astilbe chinensis\".  Některé odborné zdroje uznávají jen dva druhy rodu čechrava \"Astilbe japonica\" a \"Astilbe biternata\".", "section_level": 1}, {"title": "EPPO kód.", "content": "Organizace EPPO, která zavádí stabilní technické kódy pro organismy, jako náhrady za proměnlivé vědecké názvy, zařazuje skupinu pod kód ATLAH jako označení pro:\"Astilbe arendsii\", \"Astilbe × arendsii\", astilbe (Arendsii hybridy). Z uvedeného jasně vyplývá, že jde o vědecká synonyma a tato skupina ATLAH je samostatný uznávaný taxon, zřetelně vydělený z taxonu 1ATLG \"Astilbe\".", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina je trvalka, dorůstá do 60 cm výšky (je uváděno i 60 – 90 cm), včetně květního stonku s květenstvím. Kvete v červenci až srpnu podle kultivaru červeně, bíle, růžově, narůžověle. Listy jsou přízemní, ostře pilovité, 2 až 3 x trojčetné, zelené, nebo mohou mít barevný nádech či zbarvení typické pro daný kultivar. Plod je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Rostlina je vhodná do záhonů, skalek, jako solitéra, do skupinové výsadby. Květenství lze použít jako řezanou květinu do vázy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vhodné pro pěstování je stanoviště v polostínu, s dostatečně vlhkou, humózní, neutrální nebo mírně kyselou, propustnou půdou.  Jsou pěstovány různé kultivary například:", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Kultivary se množí vegetativně, dělením trsů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čechrava zahradní (\"Astilbe\" × \"arendsii\") je označení pro skupinu zahradních kříženců některých druhů rodu čechrava z čeledi lomikamenovité, zejména druhů \"Astilbe astilboides\", \"A. chinensis\", \"A. japonica\" a \"A. thunbergii\". Tyto hybridy a jejich kultivary jsou pěstovány jako zahradní okrasné rostliny.", "tgt_summary": "\"Astilbe\" Arendsii Group is a cultivar group of complex hybrids with \"A. astilboides\", \"chinensis\", \"japonica\", \"thunbergii\" and others. They are all perennial, herbaceous plants with flowers in various shades from white to purplish red.", "id": 973384}
{"src_title": "Zákaznický integrovaný obvod", "tgt_title": "Application-specific integrated circuit", "src_document": [{"title": "Návrh.", "content": "Na návrh ASIC se používají stejné metody jako na návrh jiných integrovaných obvodů. Nejdříve se CAD prostředky navrhne samotný elektrický obvod a odsimuluje se jeho činnost, případně se postaví prototyp z diskrétních součástek. Potom se za pomoci počítačových „překládacích“ prostředků převede návrh na rozložení jednotlivých prvků (hlavně tranzistorů) a jejich propojení na samotném čipu (\"layout\"). Někdy následuje další simulace, hlavně kvůli časovaní kritických částí obvodu. Potom se obvod zadá do výroby, která trvá několik týdnů. Vyrobené prototypy se proměřují a je ověřována jejich správná funkce.  Ale dokud se daný obvod neotestuje nebo neuchytí na trhu (což se dá těžko předvídat), tak se nejprve realizuje, testuje a distribuuje jako FPGA nebo CPLD, případně RISC (méně často). Potom, po řádově měsících, když se osvědčil (případně se výrobci dohodli), se navrhuje konkrétní ASIC.", "section_level": 1}, {"title": "Zjednodušující metodiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metoda standardních buněk.", "content": "Při této metodě se nenavrhuje ASIC od úrovně tranzistorů, ale využívá se knihovna hotových obvodových prvků, např. hradla, klopné obvody, vstupní a výstupní obvody atd. Výsledný obvod se pak skládá z takovýchto buněk. Tím se zjednodušuje návrh rozložení (layout) obvodu a je snazší otestovat správné časování, když se v simulaci pracuje už jen s buňkami jako celkem a ne s jednotlivými prvky (tranzistory).", "section_level": 2}, {"title": "Hradlová pole.", "content": "Tato metoda využívá už navržené rozložení základních logických buněk (hradel, klopných obvodů), a samotný návrh sestává z definovaní jejich vzájemného propojení. I když tento přístup je v určitém směru omezující a využije se jen část předpřipravených buněk, překvapivě je levnější alternativou než standardní návrh. Je to proto, že je možné předem hromadně vyrobit vafery s čipy obsahující hradlové pole bez propojení, a zákaznicky se vytvoří jen poslední metalizační vrstva, kterou se určí propojení.", "section_level": 2}, {"title": "Funkční bloky.", "content": "V mnoha ASIC se používají velké funkční bloky, které mají poměrně složitou funkci, např. zabudovaný mikrokontrolér nebo DSP, paměť RAM nebo ROM, UART, řadič Ethernet apod. Tyto bloky jsou nabízeny jako celky (v podobě „syntetizovatelného“ předpisu) mnohými menšími firmami a společně jsou označované jako Intellectual Property (IP) (všeobecný pojem, který má však v tomto kontextu výše uvedený konkrétní význam).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s alternativními možnostmi.", "content": "I když se často pokládá za příčinu použití ASIC jejich rychlost, ve skutečnosti je rychlost, s jakou se logické operace provádějí, podstatná jen v některých aplikacích. Rozhodujícím faktorem je hospodárnost výroby, a ta se v miliónových množstvích někdy projevuje nečekaným způsobem. Někdy se vyplatí zaintegrovat několik poměrně běžných obvodů do jednoho, jenom aby se ušetřila plocha desky plošných spojů a počet osazovaných obvodů. Někdy je dokonce výhodné podstoupit komplikace například při integraci analogových a digitálních obvodů, aby se dosáhlo jednočipové řešení. ASIC mají velmi vysoké fixní (jednorázové) náklady. Příprava výroby (jedna sada masek) stojí v závislosti na technologii několik set tisíc dolarů, návrhové a testovací prostředky stojí další statisíce až milióny, a nezanedbatelné jsou i mzdové náklady na vysoce kvalifikované návrháře. Samotné výrobní náklady jednotlivých čipů jsou naopak velmi nízké (i když se v závislosti na použité technologii, velikosti čipu a druhu pouzdra mohou pohybovat v rozmezí několika řádů), takže když se fixní náklady „rozpustí“ ve velkém množství čipů, výsledná cena za kus může být velmi příznivá.  V mnoha aplikacích, pokud se týká rychlosti a hustoty integrace, mají FPGA a CPLD potenciál nahradit ASIC. Oproti ASIC však mají typicky vyšší spotřebu při stejné funkci, což u větších obvodů přináší i problémy s chlazením. Fixní náklady jsou menší o přípravu sady masek a návrhové prostředky bývají též o něco lacinější, ale cena jednotlivých čipů je poměrně vysoká a k ní je třeba přičíst i náklady na programování a značení. FPGA a CPLD však mají obrovskou výhodu v možnosti provádět vývoj a testování přímo na finálním hardwaru, navíc i v případě proniknutí chyby do již prodávaného produktu je ještě možnost nápravy (i když rozhodně není laciná) přeprogramovaním v provozu. Zajímavou možností je i možnost konverze návrhu v FPGA do ASIC, kterou kromě výrobců FPGA nabízejí i nezávislé společnosti. To umožňuje spojit výhody FPGA v malosériové výrobě s výhodou ASIC pro velké série, pokud se ukáže, že produkt úspěšný, a návrh je už stabilní.  Mikrokontroléry a DSP nepředstavují přímou konkurenci ASIC, ale v některých aplikacích, kde není vyžadovaný vysoký výkon nebo speciální funkce, mohou představovat alternativní řešení. Cena mikrokontrolérů se v současnosti pohybuje velmi nízko a návrhové prostředky jsou laciné, přičemž platí i výhoda přeprogramovatelnosti v aplikaci podobně jako u FPGA/CPLD.", "section_level": 1}], "src_summary": "ASIC (), nazývaný i zákaznický integrovaný obvod, je integrovaný obvod navržený a vyráběný pro určitou specifickou aplikaci. I když v širším slova smyslu může pojem \"zákaznický integrovaný obvod\" zahrnovat i programovatelné obvody – například FPGA, CPLD a mikrokontroléry – naprogramované konkrétním firmwarem pro danou aplikaci, v praxi se pojem ASIC používá jen pro integrované obvody navržené a vyráběné speciálně pro konkrétní použití.", "tgt_summary": "An application-specific integrated circuit (ASIC ) is an integrated circuit (IC) chip customized for a particular use, rather than intended for general-purpose use. For example, a chip designed to run in a digital voice recorder or a high-efficiency bitcoin miner is an ASIC. Application-specific standard product (ASSP) chips are intermediate between ASICs and industry standard integrated circuits like the 7400 series or the 4000 series. ASIC chips are typically fabricated using metal-oxide-semiconductor (MOS) technology, as MOS integrated circuit chips.", "id": 1945303}
{"src_title": "Popelivka sibiřská", "tgt_title": "Ligularia sibirica", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se ostrůvkovitě v rozsáhlém eurosibiřském areálu od západní Evropy po Dálný východ. Na západě Evropy roste pouze ve Francii, ve středu Evropy v České republice, Rakousku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku, na východě v Chorvatsku, Bulharsku, Rumunsku a na Ukrajině. Místy je běžným druhem v evropské i asijské části Rusku kde se vyskytuje od polárního kruhu po Kavkaz. Roste také v Číně a Japonsku.  V České republice se nachází ve třech místech. První a nejpočetnější místo je v Národní přírodní památce Jestřebské slatiny mezi obcemi Doksy a Staré Splavy v okrese Česká Lípa, druhé se nachází v národní přírodní památce Rečkov u Bakova nad Jizerou v okrese Mladá Boleslav a třetí, nejmenší (nejasného původu) je na Šumavě u rybníka Olšina v okrese Český Krumlov.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Stanovištěm tohoto hemikryptofytu jsou místa s trvale vysokou hladinou spodní vody, např. slatiniště, mokřady, podmočené ostřicové louky, řídké rákosiny nebo bažiny. Vyžaduje mírně kyselou půdu (nejlépe roste při hodnotách pH v rozmezí 5,2 až 5,7) a rozvolněné bylinné porosty.  Je to rostlina nejen náročná na dostatek vláhy, ale vyžaduje i plné oslunění, v polostínu špatně roste a nekvete. Pokud stanoviště zaroste rychle rostoucími dřevinami (olše vrba, krušina) nebo rákosem dochází k trvalému ústupu druhu. Rysem popelivky sibiřské je proměnlivá velikost vegetativních znaků, což v minulost vedlo k jejímu chybnému rozdělení do několika druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina statného vzrůstu s trsem přízemních listů a lodyhou dosahující do výšky 30 až 150 cm (ojediněle i přes 2 m). Přímá a nevětvená lodyha vyrůstá z primárního kůlovitého kořene který je postupně nahrazován hustým svazkem tenkých kořínků sahajících do hloubky 20 až 25 cm. Lodyha je lysá, podélně zbrázděná a porůstá střídavými, trojúhle srdčitými až ledvinovitými listy které jsou po obvodě zubaté. Přizemní listy mají dlouhé, tenké řapíky a veliké čepele, spodní lodyžní mají řapíky křídlaté a čepele menší, horní lodyžní mají objímavé řapíky a kopinaté čepele téměř zakrnělé.  Prvé dva až tři roky mají rostliny jen nízké neplodné lodyhy, teprve u starších vyrůstají květonosné které nesou na vrcholu nápadné žluté květní úbory. Jsou v průměru 2 až 3 cm velké a společně vytvářejí hroznovité květenství. Úbory obsahují žluté květy, v terči je větší počet květů s trubkovitou, pěticípou korunou, po obvodě je osm až deset květů jazykovitých. Trubkovité jsou oboupohlavné, jazykovité samičí, opylována jsou především větrem. Jednořadý válcovitý zákrov úboru je tvořený osmi až deseti listeny.  Kvete v červenci a srpnu, v září nadzemní část rostliny zasychá. Plody jsou válcovité nažky spočívající na bezplevém lůžku. Mají jednořadý chmýr, uvolňují se postupně a mohou v suchých květenstvích zůstat až do přelomu roku, dlouhodobě si podržují klíčivost. Rozmnožuje se jak generativně semeny (nažkami) která klíčí i bez dormance, tak odnožemi které vytváří polykormony nových rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V České republice byla tato bylina v minulosti více početná, v současnosti jsou její stavy sice nižší, ale poměrně stabilizované. Pomohla k tomu skutečnost, že místa výskytu jsou součástí chráněných území a nedochází k jejich devastaci způsobované neuvážlivým odvodňováním. Její ohrožení je potenciální a spočívá v tom, že na území ČR se nacházejí pouze dvě původní stanoviště.  Popelivka sibiřská je v České republice deklarována v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR z roku 2012 i ve vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. za kriticky ohrožený druh. Je také zahrnuta v příloze č. II (seznamu přísně chráněných rostlin) Bernské úmluvy.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Popelivka sibiřská (\"Ligularia sibirica\") je statná, žlutě kvetoucí, bahenní bylina nápadného vzhledu. Tato kriticky ohrožená rostlina je jediný druh rodu popelivka který v České republice roste. Považuje se za dochovaný relikt z doby těsně po ústupu doby ledové.", "tgt_summary": "Ligularia sibirica is the type species for the genus \"Ligularia\". It is a 0.3-1.3 m tall perennial herbaceous plant, native to fens and damp grassy meadows in Siberia, Central and Eastern Europe. Once fairly common, it has disappeared from many places in Europe, owing to drainage of wetlands and competition from other plants invading its natural habitats; when growing in shade plants do not flower or set seed very well and seed germination is greatly reduced. This species is sometimes grown in gardens for its large leaves and tall spike like arrangement of yellow daisy like flowers.", "id": 385862}
{"src_title": "Bitva u Edessy", "tgt_title": "Battle of Edessa", "src_document": [{"title": "Předchozí vývoj.", "content": "Sásánovský velkokrál Šápúr I. obsadil v roce 251 Arménii a podrobil toto království přímé perské nadvládě. V následujících letech se vypravil s vojskem proti proudu Eufratu, vtáhl do římské provincie Sýrie a uštědřil tamějším silám drtivou porážku u Barbalissu. Peršané po tomto vítězství Sýrii vydrancovali, v roce 253 se zmocnili tamější metropole Antiochie a několika jiných měst a pronikli až do Kappadokie. Jejich útok na Emesu (Homs) odrazil místní velekněz, který se prohlásil za císaře pod jménem Uranius Antoninus. Šápúrovy územní zisky vzaly rychle za své poté, co se s obrovskou kořistí a značným počtem zajatců vrátil zpět do Persie. Římská říše se nedokázala této agresi účinně bránit, protože se v této době zmítala v chaosu vyvolaném řadou uzurpací a občanských válek. Současně musela čelit gótskému nebezpečí v oblasti dolního Dunaje. Na podzim 253 se v Itálii chopil trůnu Valerianus, jenž se podělil o vládu nad impériem se svým synem Gallienem.  Na počátku roku 254 Valerianus opustil Řím a vypravil se přes Balkán a Malou Asii do Antiochie, kam dorazil patrně ještě v závěru téhož roku. Svůj hlavní stan zřídil ve městě Samosata. Uranius Antoninus se po Valerianově příchodu stáhl zpět do Emesy a vzdal se nároku na vládu. Navzdory císařově přítomnosti se situaci na východě nepodařilo plně stabilizovat. Gótové a jejich spojenci Borané podnikli v letech 253 až 256 v Černém moři několik námořních výprav do provincií Pontus a Bithýnie. Vzhledem k trvající perské hrozbě Valerianus nemohl zakročit proti jejich pustošivým nájezdům. V roce 256 se s částí vojska vydal do Kappadokie, což Góty odradilo od dalších útoků. Šápúr využil Valerianova přesunu na sever a napadl kvetoucí obchodní město Dura Európos na středním Eufratu. Peršané tuto předsunutou římskou pohraniční pevnost dobyli a zcela zničili. Valerianus se nato vrátil do Sýrie a dosáhl menšího vítězství u Kirkesia, jeho armádu ale zasáhl mor.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Konflikt mezi Peršany a Římany vyvrcholil v roce 260, kdy Šápúr I. vytáhl podél řeky Tigris do severní Mezopotámie a oblehl města Edessu a Karrhy. Valerianus vyrazil proti němu s hlavní částí svého vojska s úmyslem svést rozhodnou bitvu. Římské a řecké prameny jsou poměrně stručné při líčení dalšího vývoje. Z jejich podání však vyplývá, že došlo k boji, v němž Římané svým protivníkům podlehli a byli obklíčeni. Valerianus se pokusil se Šápúrem dojednat mírové podmínky, nicméně během vyjednávání byl společně s většinou nejvyšších velitelů zrádně zajat. Celé římské vojsko se následně vzdalo Peršanům.  Bitva představovala jeden z největších úspěchů Sásánovců nad jejich západními sousedy. Šápúr nechal svůj velkolepý triumf zvěčnit na skalním reliéfu v Nakš-e Rustamu. Jeho vítězství zaznamenává rovněž nápis u tamější budovy Ka‘ba-je Zardošt:", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Šápúr přikázal odvléct zajaté Římany včetně císaře na východ. Mezi zajatci se nacházelo mnoho techniků a řemeslníků, usazených Peršany v dnešním Chúzistánu a Fársu, aby zde budovali různé stavební projekty, jako byly mosty či vodní díla. Ve městě Šúštar jsou dodnes viditelné zbytky jednoho z těchto děl, nazývaného \"Band-e Kaisar\" („císařská přehrada“). Valerianus strávil posledních asi šest let svého života jako perský zajatec. Podle Lactantia Šápúr ponižoval svého přemoženého protivníka tím, že ho využíval jako stupátko při nasedání na koně. Valerianův syn a nástupce Gallienus se zřejmě nepokusil svého otce vysvobodit.  Po Valerianově porážce Šápúr pokračoval ve své výpravě dále na západ, přičemž vtáhl do Sýrie, kde znovu obsadil a vyplenil Antiochii. Sásánovské vojsko postoupilo až do Kilíkie a hluboko do Malé Asie. Jejich výboje měly jen přechodné trvání, neboť římští velitelé Macrianus a Ballista dokázali shromáždit zbývající římské vojenské síly, s nimiž vypudili Peršany za Eufrat. Palmýrský vládce Odaenathus, již dříve nápomocný Valerianovi, získal pro Římany zpět Edessu. Macrianus se mezitím vzbouřil proti Gallienovi a prohlásil své syny Macriana mladšího a Quieta za císaře. Oba Macrianové však zanedlouho padli na Balkáně v boji proti císařovu jezdectvu. Odaenathus, zachovávající loajalitu Gallienovi, oblehl a zabil Quieta v Emese, čímž se domohl pozice nejmocnějšího muže římského Orientu. V roce 262 odčinil římskou porážku, když na Peršanech dobyl Karrhy a Nisibis a postoupil až k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu. Gallienus fakticky uznal Odaenathovo výsadní postavení a přiznal mu titul \"corrector totius Orientis\" („velitel celého východu“).", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Edessy se v roce 260 střetlo římské vojsko v čele s císařem Valerianem s perskými Sásánovci vedenými velkokrálem Šápúrem I. Římané utrpěli ponižující porážku a společně s císařem padli do perského zajetí. Valerianus se tak stal prvním římským císařem zajatým nepřáteli.", "tgt_summary": "The Battle of Edessa took place between the armies of the Roman Empire under the command of Emperor Valerian and Sasanian forces under Shahanshah (King of the Kings) Shapur I in 260. The Roman army was defeated and captured in its entirety by the Persian forces; for the first time, a Roman emperor was taken prisoner. As such, the battle is generally viewed as one of the worst disasters in Roman military history.", "id": 645492}
{"src_title": "Analýza narativů", "tgt_title": "Narrative inquiry", "src_document": [{"title": "Narativy.", "content": "Pojem narativ označuje jak mluvené, tak psané vyprávění. Dále ale může také představovat obrazovou, pohybovou a hudební činnost, či jejich kombinace. Základem vyprávění jsou dva sociální subjekty, a to vypravěč a posluchač. Kořeny počátku narativů sahají až do antického Řecka, konkrétně k řeckému filosofovi Aristotelovi. Ve svém díle Poetika jako první nastoluje myšlenku vyprávění. Tuto činnost charakterizují po sobě jdoucí události. Vyprávění by mělo mít předem danou \"stálou strukturu\" – úvod, stať a závěr.", "section_level": 1}, {"title": "Základní přístupy.", "content": "Narativní analýza se skládá ze tří přístupů. Jedná se o strukturalistický, hermeneutický a interakcionistický přístup.", "section_level": 1}, {"title": "Strukturalistický přístup.", "content": "Strukturalistický přístup se zpravidla snaží odhalit stálou strukturu událostí a postav. Jedná se o narativní zakotvené postupy, které se mění v závislosti na charakteru vyprávění. Toto usnadňuje zejména čtenářům odhadovat, jak se příběh bude vyvíjet, jeho průběh a rozuzlení. Strukturalistický přístup pracuje s těmito segmenty:", "section_level": 2}, {"title": "Hermeneutický přístup.", "content": "Základem hermenuetického přístupu je odkrytí významu, který byl dán do vyprávění vypravěčem. Na rozdíl od výše uvedeného strukturalistického přístupu, hermeneutický přístup staví na tzv. předporozumění, tedy na prvotní znalost textu, se kterou čtenář k textu přistupuje.", "section_level": 2}, {"title": "Interakcionistický přístup.", "content": "Interakcionistický přístup vysvětluje kontext situace, do které se aktéři zapojují. Vyprávění není pevně dáno scénářem, ale v průběhu svůj obsah vytváří a upravuje. Součástí analýzy je interakce mezi dotazovaným a dotazovatelem, důraz je také kladen na komunikaci před vyprávěním.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Hájek, Martin. Čtenář a stroj. Vybrané metody sociálněvědní analýzy textu. Praha: SLON. 2014.  HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. 2005.  SCHÜTZE, Fritz. Narativní interview ve studiích interakčního pole. Biograf (20): 36 odst. 1999. Dostupné z: <http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=2003>.", "section_level": 1}], "src_summary": "Analýza narativů, jinými slovy analýza vyprávění, se řadí mezi jednu z nejdůležitějších metod v sociálních výzkumech. Slouží zejména pro lepší pochopení a srozumitelnost dění a jevů v sociálních vědách. Díky analýze narativů dochází k odhalování sociálního světa, jak jeho vznik, tak i instituce a procesy, které v něm probíhají. Narativní analýza je hojně využívána v kvalitativní metodologii a výzkumech. Podstatou narativní analýzy je vyprávění, což je jednoduchý způsob komunikace s informátory, a z toho důvodu je analýza používána i v okrajových oblastech společnosti a dovoluje nám proniknout do těchto oblastí. To je hlavním důvodem, proč se narativní analýza stala plnohodnotnou metodou v sociologických výzkumech.", "tgt_summary": "Narrative inquiry or narrative analysis emerged as a discipline from within the broader field of qualitative research in the early 20th century. Narrative inquiry uses field texts, such as stories, autobiography, journals, field notes, letters, conversations, interviews, family stories, photos (and other artifacts), and life experience, as the units of analysis to research and understand the way people create meaning in their lives as narratives.", "id": 2320033}
{"src_title": "Příměří z Compiègne", "tgt_title": "Armistice of 11 November 1918", "src_document": [{"title": "Předpoklady pro vyjednávání o příměří.", "content": "29. září 1918 informovalo německé nejvyšší armádní velení císaře Viléma II. a říšského kancléře, hraběte Georga von Hertlinga, na říšském vojenském velitelství v belgickém Spa o tom, že vojenská situace Německa vypadá beznadějně. Generál Erich Ludendorff, který měl po neúspěchu německé jarní ofenzívy obavy z vojenského obratu, prohlásil, že nemůže zaručit udržení západní fronty v příštích 24 hodinách a požadoval, aby bylo uzavřeno okamžité příměří se státy Dohody. Také doporučil přijmout čtrnáct bodů navržených americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem v lednu 1918 a usiloval o demokratizaci Německé říše ve snaze zmírnit válečné dopady na Německo a vymoci si výhodnější mírové podmínky. To mu umožnilo zachovat čest německé říšské armády a předat odpovědnost za kapitulaci do rukou demokratických politických stran a Říšského sněmu (Reichstagu).  3. října byl říšským kancléřem jmenován liberální politik a velkovévoda Maxmilián Bádenský, jenž v této funkci nahradil Georga von Hertlinga. Jeho úkolem bylo vyjednávat o příměří. Po dlouhých debatách s císařem a hodnocení politické a vojenské situace Německé říše zaslala německá vláda 5. října depeši americkému prezidentovi Wilsonovi, v níž vyjádřila souhlas s vyjednáváním o podmínkách příměří podle Wilsonových čtrnácti bodů. Jako předpoklad možného jednání požadoval Wilson ústup německých vojsk ze všech obsazených území, zastavení válečných aktivit na moři a abdikaci císaře Viléma II. 23. října byl vládou USA vznesen požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci Německa.  Na konci října došlo k náhlé změně, když generál Erich Ludendorff vyhlásil obnovení bojů, přestože o měsíc dříve požadoval vyjednávání o příměří. Německá armáda byla tou dobou již na ústupu z obsazených území k hranicím Německa. Docházelo také k častým dezercím vojáků. Říšská vláda se v Německu držela i nadále u moci a generál Ludendorff byl ve funkci nahrazen Wilhelmem Groenerem. 5. listopadu se představitelé států Dohody shodli, že na jednáních o příměří budou požadovat válečné reparace. Poslední zprávu amerického prezidenta Wilsona přijala německá vláda v Berlíně 6. listopadu. Tentýž den byla do Francie odeslána delegace, kterou vedl tehdy subalterní politik Matthias Erzberger (byl pouze státním sekretářem bez portefeuille), s cílem vyjednávat o podmínkách příměří.  Při následujícím vyjednávání o příměří došlo ke konfliktu mezi Spojenými státy americkými a vládami Spojeného království, Francie a Itálie, které odmítaly přistoupit na Wilsonových čtrnáct bodů. To vedlo k pětitýdennímu zpoždění a k výraznému zhoršení sociální situace v Evropě před podepsáním příměří. Státy Dohody nesouhlasily s americkým návrhem, který počítal s demilitarizací všech zúčastněných zemí a domnívaly se, že by se mělo odzbrojení týkat pouze centrálních mocností. Existovaly také rozpory týkající se poválečného uspořádání Evropy, které by nezahrnovalo ideál práva na sebeurčení národů. Státy Dohody vnímaly čtrnáct bodů jako soubor nejasných principů, na nichž měl být vybudován mír v Evropě, které však byly podle nich nepřijatelné.", "section_level": 1}, {"title": "Listopadová revoluce.", "content": "V noci z 29. na 30. října 1918 vypukla vzpoura námořníků v přístavu Wilhelmshaven a během několika dnů se masové protesty a demonstrace rozšířily napříč celým Německem. To vedlo 9. listopadu k vyhlášení republiky, ustanovení dočasné správní vlády označované jako Rada lidových představitelů a k abdikaci císaře Viléma II. Pruského, jenž uprchl do nizozemského exilu. V tentýž den byla vláda předána z rukou říšského kancléře Maxmiliána Bádenského do rukou sociálně demokratického politika Friedricha Eberta.  Friedrich Ebert byl členem Sociálně demokratické strany Německa. Matthias Erzberger, jenž vyjednával ve Francii o příměří, zastupoval Německou stranu Centrum. Obě politické strany byly zastoupeny v Říšském sněmu a požadovaly mír už od roku 1917. Vzhledem k tomu, že Říšský sněm měl v Německém císařství jen malý vliv na vládu, k mírovým jednáním, která mohla vést k dřívějšímu vyhlášení republiky, nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Vyjednávání příměří.", "content": "Německá delegace v čele s Matthiasem Erzbergerem překročila frontovou linii, deset hodin cestovala válkou poničenou severní Francií a na místo dorazila v ranních hodinách 8. listopadu. Členové delegace poté nastoupili do železničního vozu soukromého vlaku maršála Ferdinanda Focha, který byl odstavený na vlečce v Compiègneském lese poblíž Compiègne.  Během třídenního jednání se sám Foch objevil ve voze pouze dvakrát, a to v prvním dnu jednání, kdy vyslechl požadavky německé delegace a následně poslední den, kdy zkontroloval podpisy pod vyjednaným příměřím. Německá delegace předala požadavky představitelům států Dohody a dala jim 72 hodin na přijmutí. Delegace jednala s různými zástupci Francie a států Dohody, nikoliv však se samotným Fochem. Příměří zahrnovalo úplnou demilitarizaci Německé říše, na oplátku slíbily státy Dohody Německu některé ústupky. Námořní blokáda Německa nemohla být podle dohodnutých podmínek zrušena dříve, než bude dohodnut plnohodnotný mír.  Německé delegaci se podařilo vyjednat některé požadavky, které dříve zástupci Dohody odmítali, a také podali oficiální protest proti nepřiměřenosti požadavků a podmínek států Dohody. Nicméně zástupci Německé říše byli v pozici, ve které museli příměří přijmout a podepsat. V sobotu 10. listopadu ukázali francouzští zástupci německé delegaci pařížské noviny, které informovaly lid o tom, že německý císař Vilém II. Pruský abdikoval. Téhož dne obdržel Erzberger instrukce od Eberta, že má příměří podepsat. Německá vláda obdržela ještě před podpisem příměří žádost od Paula von Hindenburga, v níž žádal o podpis příměří i v případě, že se německým zástupcům nepovede u zástupců Dohody vyjednat lepší podmínky příměří. Příměří bylo definitivně dohodnuto 11. listopadu 1918 v pět hodin ráno s účinností od 11 hodin pařížského času (12 hodin německého času), z tohoto důvodu bývá někdy celá událost neformálně označována jako „jedenáctá hodina jedenáctého dne v jedenáctém měsíci“.  Po podpisu příměří v Compiègneském lese došlo k okupaci Porýní vojsky Spojených států amerických, Belgie, Francie a Spojeného království.", "section_level": 1}, {"title": "Prodloužení příměří.", "content": "Než byl přijat definitivní mír, bylo příměří celkem třikrát prodlouženo. Mír byl přijat 20. ledna 1920.", "section_level": 1}, {"title": "Klíčové osoby.", "content": "Za státy Dohody byli vyjednávání o příměří přítomni:  Za Německou říši byli vyjednávání o příměří přítomni:", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky příměří.", "content": "Příměří zahrnovalo celkem 35 podmínek, mezi hlavní patřily následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Příměří z Compiègne bylo příměří uzavřené mezi Státy Dohody a Německou říší na konci první světové války. Vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918 v 11 hodin pařížského času. Tím byly ukončeny boje na západní frontě války. Příměřím z Compiègne dosáhly Dohodové státy vítězství, zatímco Německá říše jím de facto doznala svoji porážku, ačkoliv formálně nekapitulovala. Předchozím vyjednáváním o příměří reagovalo Německo opožděně na program čtrnácti bodů prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona z ledna 1918. I přesto, že příměří ukončilo boje první světové války, trvalo ještě šest měsíců, než byla během Pařížské mírové konference přijata Versailleská smlouva, která znamenala definitivní mír a faktickou kapitulaci Německa.", "tgt_summary": "The Armistice of 11 November 1918 was the armistice signed at Le Francport near Compiègne that ended fighting on land, sea and air in World War I between the Allies and their opponent, Germany. Previous armistices had been agreed with Bulgaria, the Ottoman Empire and the Austro-Hungarian Empire. Also known as the Armistice of Compiègne from the place where it was signed at 5:45 a.m. by the French Marshal Foch, it came into force at 11:00 a.m. Paris time on 11 November 1918 and marked a victory for the Allies and a defeat for Germany, although not formally a surrender.", "id": 512638}
{"src_title": "Eutrochium maculatum", "tgt_title": "Eutrochium maculatum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Je původní v Severní Americe, v oblasti od Missouri na východ až k Atlantskému oceánu a na sever po Ontario a Québec, na jih pak po Kentucky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to mohutná bylina vytvářející trsy, trvalka rostoucí do výšky 2 m s růžovofialovými květy, kvetoucí v pozdním létě, v červenci až srpnu.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh popsal v roce 1755 Carl Linné jako \"Eupatorium maculatum\". V roce 2004 pak byl spolu s několika dalšími blízce příbuznými druhy přeřazen do nového rodu \"Eutrochium\". V literatuře i v nabídce zahradnických firem je často uváděn pod starším jménem sadec skvrnitý (\"Eupatorium maculatum\"). Druh \"Eutrochium maculatum\" bývá pravidelně zaměňován za příbuzný druh \"Eutrochium purpureum\" (syn. sadec nachový, \"Eupatorium purpureum\") nebo různé druhy rodu sadec, včetně sadce konopáče (\"Eupatorium cannabinum\"), který roste i v ČR. Uvedené rostliny se zřetelně liší růstem a vzhledem květenství.  Někdy je pro \"Eutrochium maculatum\" používáno označení \"Eupatorium maculatum\" 'Atropurpureum Group' a jindy \"Eupatorium purpureum\" ssp. \"maculatum\".  Druhové jméno \"maculatum\" odkazuje na fialové skvrny na stonku.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "\"Eutrochium maculatum\" roste v močálech a bažinách, v zamokřených živných půdách. Také je v oblasti výskytu častý v infrastruktuře s vlhkými půdními substráty, jako jsou příkopy, vsakovací plochy a mokrá pole.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Okrasná rostlina, která je ceněna pro dekorativní květenství. Je používaná jako impozantní solitéra ale i ve větších skupinách, nebo do záhonů a jako dominanta do skupin nižších trvalek.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Preferuje vlhké a zamokřené půdy, ale snese i běžné vlhké živné půdy a dočasné přísušky. Nejlépe rostlina kvete na výsluní, snese polostín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eutrochium maculatum (domorodý název: \"spotted Joe-Pye weed\") je rostlina, vytrvalá bylina, z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"), známější pod starším jménem sadec skvrnitý (\"Eupatorium maculatum\").", "tgt_summary": "Eutrochium maculatum (spotted joe-pyeweed) is a North American species of flowering plants in the sunflower family. It is widespread through much of the United States and Canada. It is the only species of the genus found west of the Great Plains.", "id": 876190}
{"src_title": "Jedle Forrestova", "tgt_title": "Abies forrestii", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedle Forrestova je stálezelený, jehličnatý strom se široce kuželovitou korunou, dorůstající výšky 20-40 m. Borka je zprvu hladká, šedohnědá, později tmavě hnědá a podélně rozbrázděná. Letorosty jsou červenohnědé či hnědé. Pupeny jsou vejčité, 4-10 mm dlouhé a 3-7 mm široké. Jehlice jsou 2-3 cm dlouhé a 2-2,5 mm široké, tmavozelené. Samčí šištice 3-4,5 cm dlouhé, žluté. Šišky jsou válcovité s tupým vrcholem, 6-10 cm dlouhé a 4-5 cm široké, zprvu purpurově hnědé, později černohnědé. Semena jsou hnědá, 8 mm dlouhá s 10 mm, světlehnědým křídlem. Strom kvete v květnu, semena dozrávají v období od října do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Jedle Forrestova se vyskytuje ve 4 varietách:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou stromu je Čína (provincie S’-čchuan a Jün-nan) a Tibet. Jako okrasná dřevina pěstován také v Evropě a Severní Americe v arboretech a v soukromých zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jedle Forrestova je vysokohorský strom, rostoucí v nadmořských výškách 2400-4300 m, ve studeném a vlhkém klimatu. Půdy jsou šedohnědé horské podzoly, správné pH pro růst stromu je 6,1-7 (půda mírně kyselá, neutrální až mírně zásaditá), nároky na vodu střední. Strom je mrazuvzdorný do minus 17 °C, upřednostňuje plné oslunění, snese i menší přistínění.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Dřevo využíváno ve stavebnictví, též pěstován jako okrasný strom.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Strom není považován za ohrožený, ačkoliv tendence stavu jeho populace (zdali je populace klesající, stabilní či vzrůstající) není známa. V minulosti kácen pro dřevo, v současné době bylo Čínskou vládou úředně kácení v západní Číně zakázáno Čínským zákonem o zachování lesa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle Forrestova (\"Abies forrestii\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Je to vysokohorská dřevina, pocházející z Číny. Občas je pěstována i v evropských botanických zahradách.", "tgt_summary": "Abies forrestii is a species of conifer in the family Pinaceae. It is endemic to China. It was named after George Forrest (1873–1932) who discovered it in Yunnan. Its common names include Forrest's fir.", "id": 1023123}
{"src_title": "Open Water Diver", "tgt_title": "Open Water Diver", "src_document": [{"title": "Podmínky.", "content": "Podmínky, které jsou nutné pro kurz Open Water Diver jsou", "section_level": 1}, {"title": "Průběh kurzu.", "content": "Kurz Open Water Diver se skládá ze tří částí výcviku", "section_level": 1}, {"title": "Teoretická část.", "content": "V této části kurzu dostanete/zakoupíte materiál, z kterého se budete teorii učit. Každá potápěčská škola má své rutiny, podle kterých postupuje. Některé školy preferují jednu rozsáhlou hodinu teorie, kdy se Vám vše vysvětlí a následně během kurzu s vámi budou probírat detaily. Jiné školy naopak preferují speciální hodiny čistě jen na teorii. Stejně jako chodíte na potápění v bázénu, budete docházet na hodiny teorie.  Během teoretické části se naučíte základní informace pro bezpečné potápění. Tato teorie se nejčastěji rozděluje do 5 částí. Seznámíte se zde například jak s vybavením, které budete používat, tak i základy fyziologie těla nebo na jakém fyzikálním principu potápění ve vodě funguje.", "section_level": 2}, {"title": "Ponory v bazénu.", "content": "Jak už bylo zmíněno výše, tato část probíhá buď po absolvování základů teorie nebo současně s teoretickou částí. V této části si už nasadíte kompletní vybavení (neopren, závaží, láhev se vzduchem, žaket, automatiku, masku, ploutve) a po instrukcích se konečně zanoříte pod vodu. Budete se zde učit například jak se udržet ve stejné hloubce, či třeba jak si sundat část výstroje a znovu zpátky nasadit.", "section_level": 2}, {"title": "Ponory na volné vodě.", "content": "Jakmile zvládnete první dvě části začínáte s ponory na volné vodě. V tuto chvíli Váš instruktor došel k závěru, že jste schopni absolvovat volný ponor a společně se skupinou jedete (nejčastěji v ČR) na lom. Po absolvování 4 ponorů na volné vodě (instruktor má vždy hlavní slovo a může prohlásit, že potřebujete ještě nějaký ten ponor navíc) máte hotovo. Jakmile poté složíte písemnou zkoušku stáváte se oficiálně majitelem licence Open Water Diver.", "section_level": 2}, {"title": "K čemu mě OWD opravňuje.", "content": "Jakmile vlastníte certifikaci OWD jste oprávněn potápět se na volné vodě do hloubky 18 metrů, společně s alespoň stejně kvalifikovaným potápěčem (tzv. buddy - v překladu se dá chápat jako \"parťák\") po celém světě.  Zároveň jste oprávněn využívat služeb obchodů s potápěčským vybavením, jako je například půjčení výbavy, či doplnění láhve a zároveň máte možnost pokračovat v rozšiřování svých znalostí dalším stupněm kurzu, který si vyberete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Open Water Diver neboli také známo pod zkratkou OWD je vstupní kurz, který je nutný pro skutečné přístrojové potápění. Označení Open water diver (OWD) je označení, které především využívá asociace PADI (Professional Association of Diving Instructors), která se zabývá výukou potápění skoro po celém světě.", "tgt_summary": "Open Water Diver (OWD) is an entry-level autonomous diver certification for recreational scuba diving. Although different agencies use different names, similar entry-level courses are offered by all recreational diving agencies and consist of a combination of knowledge development (theory), confined water dives (practical training) and open water dives (experience) suitable to allow the diver to dive on open circuit scuba, in open water to a limited depth and in conditions similar to those in which the diver has been trained or later gained appropriate experience, to an acceptable level of safety.", "id": 2479317}
{"src_title": "Dorotea Dánská (1520–1580)", "tgt_title": "Dorothea of Denmark, Electress Palatine", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Dorotea Dánská se narodila jako páté dítě/první dcera ze šesti potomků dánského krále Kristiána II. a jeho manželky, rakouské arcivévodkyně Isabelly Habsburské. Její čtyři starší bratři zemřeli jako nemluvňata vyjma druhého Jana, který nicméně zemřel rovněž před dosažením dospělosti ve čtrnácti letech. Dospělého věku se dožily pouze Dorotea a její mladší sestra Kristina, provdaná roku 1533 za za milánského vévodu Francesca II. Sforzu a po jeho smrti za Františka I. Lotrinského. Z matčiny strany byla neteří císaře Svaté říše římské Karla V. Tento příbuzenský vztah ovlivnil zásadně její další osudy, neboť jako členka habsburské dynastie byla velmi žádoucí potenciální nevěstou. Její strýc ji posléze provdal z čistě politických zájmů, aby prostřednictvím takto vzniklého spojení posílil svou moc proti Francii.  Dorotea měla pouhé tři roky, když byl její otec Kristián II. roku 1523 sesazen z dánského trůnu. Celá rodina uprchla do Flander a nakonec se usadila v Lier v dnešní Belgii. Po smrti matky Isabelly v roce 1526 předal Kristián své děti do péče jejich pratety Markéty Habsburské, nizozemské místodržitelky. Roku 1531 se vypravil zpět do Skandinávie, neboť se chtěl pokusit o znovuzískání dánského trůnu. Jeho snaha nebyla úspěšná, Kristián byl jat a po dlouholetém věznění roku 1559 zemřel; do Flander se již nevrátil a Dorotea již nikdy svého otce nespatřila.  Spolu s bratrem Janem a sestrou Kristinou získala Dorotea excelentní vzdělání v katolickém duchu. Po smrti Markéty Habsburské v roce 1530 se o další výchovu dětí starala nová místodržitelka habsburského Nizozemí, Marie Habsburská. Snažila se dětem své zemřelé starší sestry zajistit pokud možno šťastné dětství bez útrap. Místodržitelský dvůr byl katolický, byli zde nicméně značně zastoupen i protestantismus, ke kterému Dorotea od dětství inklinovala.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, falcká kurfiřtka.", "content": "Dorotein bratr Jan zemřel ve čtrnácti letech roku 1532. Jako starší z posledních dvou přeživších potomků sesazeného krále Kristiána II. byla Dorotea pretendentkou dánského trůnu. Jako takovou ji Habsburkové provdali za falckého prince Fridricha, pozdějšího falckého kurfiřta Fridricha II. Svatba se konala 25. září roku 1535 v Heidelbergu. Již následujícího roku však byly její naděje obsadit dánský trůn zmařeny, když občanská válka, jež vypukla roku 1534 ve Švédsku s cílem dosadit opět Kristiána II. na trůn, skončila neúspěchem. Dorotein manžel však na jejich právech dále trval. Habsburkové oficiálně jejich nároky podporovali, nepodnikli však nic, aby jim byl trůn navrácen. Roku 1544 se princ Fridrich stal kurfiřtem a téhož roku Habsburkové svou podporu oficiálně odřekli.  Dorotea Dánská a Fridrich Falcký nepřipustili rozšíření protestantismu ve své zemi, nehledě k tomu, že kurfiřtka chovala k tomuto vyznání sympatie.  Z manželství Dorotey a Fridricha se nenarodily žádné děti. Po manželově smrti roku 1556 žila Dototea skromně na zámku v Neumarketu. Zemřela 31. května roku 1580 a byla pochována v chrámu sv. ducha v Heidelbergu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dorotea Dánská (: \"Dorothea af Oldenburg\"; 10. listopad 1520, Kodaň – 31. květen 1580, Neumarkt in der Oberpfalz) byla rodem dánská princezna a sňatkem falcká kurfiřtka.", "tgt_summary": "Dorothea of Denmark and Norway (10 November 1520 – 31 May 1580) was a Danish, Norwegian and Swedish princess and an electress of the Palatinate as the wife of Elector Frederick II of the Palatinate. She was a claimant to the Danish, Norwegian and Swedish thrones and titular monarch in 1559-1561.", "id": 2466019}
{"src_title": "Světový pohár v biatlonu 2014/2015 – Nové Město na Moravě", "tgt_title": "2014–15 Biathlon World Cup – World Cup 7", "src_document": [{"title": "Program závodů.", "content": "Program podle oficiálních stránek.", "section_level": 1}, {"title": "Závod smíšených dvojic.", "content": "Novinkou v Novém Městě byl závod smíšených dvojic, který se uskutečnil vůbec poprvé v rámci světového poháru. Měl jiný formát než obdobný závod smíšených dvojic, který probíhá pravidelně koncem roku ve Veltins-Areně (známé spíše jako Schalke) v německém Gelsenkirchenu pod názvem World Team Challenge.  Závod se běžel ve stejný den jako smíšené štafety. Proto v každém z těchto závodů startovali jiní reprezentanti.", "section_level": 2}, {"title": "Formát závodu.", "content": "Závodů se zúčastnily národní týmy – z každého vždy jedna závodnice a jeden závodník, kteří běželi na okruhu dlouhém 1500 m. Po každém obkrouženém kole následovala střelba; výjimkou byl poslední okruh, kdy závodníci finišovali do cíle. Celkově běžely ženy 4 okruhy – tedy 6 km, muži 5 okruhů – tedy 7,5 km. Uběhli tak stejnou vzdálenost, jakou běží závodníci při smíšených štafetách; každý však střílel čtyři položky (2 vleže a 2 vstoje) místo obvyklých dvou (1 vleže a 1 vestoje). Z toho důvodu mělo trestné kolo poloviční délku oproti ostatním závodům – 75 metrů.", "section_level": 3}, {"title": "Průběh závodů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Smíšený závod dvojic.", "content": "V závodu smíšených dvojic, do kterého reprezentační šéftrenér Ondřej Rybář nasadil mladé závodníky, se Čechům nedařilo. Eva Puskarčíková celý svůj úvodní úsek zvládla a poprvé předávala Michalu Krčmářovi jen s nevelkou ztrátou na přední příčky. Ten však při své první střelbě vestoje nezareagoval správně na poryvy větru, trefil jen dvě rány z celkových osmi a musel na tři trestné okruhy. Český tým se tak propadl daleko do druhé desítky. Po střídavých výkonech v dalších částech závodu skončili čeští reprezentanti se sedmi trestnými koly (nejvíce ze všech týmů) nakonec na 13. místě. Propady ve střelbě nakonec rozhodly i o vítězi. Od třetiny závodu vedli němečtí reprezentanti, ale Erik Lesser nezvládl poslední střelbu vstoje, když podobně jako Krčmář musel obkroužit tři trestné okruhy a odsunul tak Němce mimo medailové pozice na nepopulární 4. místo. Vyrovnaným výkonem se z vítězství radovali Rusové.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšená štafeta.", "content": "Neúspěch v prvním závodu si čeští reprezentanti vynahradili v podvečer ve smíšené štafetě. Veronika Vítková velmi dobře střílela a i když později přiznala, že jí ke konci docházely síly, předávala jako první Gabriele Soukalové. Ta udělala na střelnici sice dvě chyby, a i když v posledním kole běžela také pomaleji než její soupeřky, Michal Šlesingr od ní přebíral štafetu na čtvrtém místě jen s minimálním odstupem. Čeští muži v druhé polovině závodu velmi dobře běželi a většinu doby se střídali s norskými reprezentanty na první pozici. Na poslední střelbě však Tarjei Bø zastřílel velmi přesně a rychle; Ondřej Moravec s jednou chybou za ním vyběhl s 13sekundovým odstupem. I když na mezičasech svou ztrátu neustále snižoval, dojel do cíle druhý. Třetí skončila s odstupem přes minutu Ukrajina.", "section_level": 2}, {"title": "Sprinty.", "content": "V sobotních závodech ve sprintech získali čeští reprezentanti další medaili. Veronika Vítková hned při první ráně vleže chybovala, avšak zbytek položky zvládla čistě. Vstoje už byla bezchybná a přidala i velmi dobrý běžecký času (celkově čtvrtý). Po dojetí do cíle průběžně vedla, brzy se však před ní dostaly čistě střílející Němky Laura Dahlmeierová a Franziska Hildebrandová – Vítková tak nakonec skončila třetí. Body získaly i další české reprezentantky Gabriela Soukalová a Eva Puskarčíková, které shodně s jedním netrefeným terčem skončily na 20. respektive 23. místě.  V obdobném závodu mužů unikly Čechům stupně vítězů jen o 0,7 sekundy. Michal Šlesingr čistě střílel a také rychle běžel, díky čemuž byl po dojetí do cíle na průběžném druhém místě. Postupně se však před něj dostali další závodníci, především vítězný Slovinec Jakov Fak. Minimální ztrátu na bronzovou medaili komentoval pak Šlesingr slovy: „\"Byl jsem spokojenej, teď jsem naštvanej“.\" Naopak neuspěl celkově nejúspěšnější český reprezentant ve světovém poháru Ondřej Moravec, kterému se nepodařila střelba a umístěním na 42. místě poprvé v sezóně nezískal body do světového poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Stíhací závody.", "content": "V ženském závodu si výrazně polepšila Gabriela Soukalová, která startovala z 21. pozice. První tři položky odstřílela čistě a postupně se výsledkově zlepšovala, až se po třetí střelbě (kdy využila zaváhání několika soupeřek) posunula na první místo. Komentovala to slovy: „\"Když jsem vyjela první, byla jsem z toho vykulená\"“. Při poslední střelbě, kdy silný vítr a sněžení výrazně zhoršovaly podmínky na střelnici, však udělala dvě chyby a tak z ní odjížděla třetí za nakonec vítěznou Darjou Domračevovou a druhou Kaisou Mäkäräinenovou. V závěrečném kole ji však docházely síly, čehož využily Němky Laura Dahlmeierová a Vanessa Hinzová, které českou závodnici předjely. Soukalová tak nakonec skončila pátá. Veronika Vítková se horší střelbou propadala v průběhu závodu na konec první desítky. Při poslední položce vstoje však vedle ní stojící Franziska Hildebrandová začala střílet do jejích terčů. Vítková to sice hned reklamovala, ale trvalo téměř minutu, než pořadatelé problém napravili a Vítková mohla střelbu zopakovat. I když jí rozhodčí většinu ztraceného času později odečetli, skončila až jedenáctá. Nejlepšího výsledku v kariéře dosáhla 14. místem Eva Puskarčíková.  Závod mužů nabídl dramatickou koncovku, když do té doby stále vedoucí Jakov Fak udělal první chybu v závodě až pří své poslední střele. I přesto vyjížděl do závěrečného kola na první pozici, těsně následovaný Martinem Fourcadem a Simonem Schemppem. Před posledním stoupáním na trati získal Fak malý náskok na dvojici pronásledovatelů. Němec pak tvrdě nastoupil na trochu unaveného Fourcada. Při předjíždění mu navíc stoupl na lyži, čímž ho výrazně zpomalil a dostal se před něj. Dobře jedoucího Faka však už nepředstihl. Slovinec tak zvítězil v obou závodech jednotlivců v Novém Městě. Z Čechů skončil v tomto závodu nejlépe jedenáctý Michal Šlesingr. Nedařilo se Ondřeji Moravcovi, který si oproti sprintu polepšil jen na 39. místo.", "section_level": 2}], "src_summary": "7. podnik Světového poháru v biatlonu v sezóně 2014/15 se konal od 6. února do 8. února 2015 v Novém Městě na Moravě. Na programu podniku byly závody ve sprintech, stíhací závody, smíšená štafeta a nově taky smíšený závod dvojic.", "tgt_summary": "The 2014–15 Biathlon World Cup – World Cup 7 was held in Nové Město, Czech Republic, from 6 February until 8 February 2015.", "id": 103259}
{"src_title": "Schneider et Cie", "tgt_title": "Schneider-Creusot", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1836 zakoupili bratři Adolphe a Eugène Schneider doly na železnou rudu a hutě kolem východofrancouzského města Le Creusot. Rozvinuli jej na podnik specializovaný na produkci dělostřeleckých zbraní, dále výrobky v oblasti železnic a lodního stavitelství.  Během 60. a 70. let 19. století bylo v oblasti výroby železa a oceli dosaženo významných pokroků. Eugènův syn, Henri Schneider, využil nové poznatky a začal vyrábět ocel vyšších kvalit. Schneiderovy inovace na poli metalurgie a výroby oceli, spolu s podporou francouzské vlády dopomohly podniku na jedno z předních míst v Evropě na poli strojírenství a výroby zbraní. Na přelomu století se Eugène Schneider II. zaměřil na zahraniční investice v oblasti důlního průmyslu, výroby elektřiny a oceli. Zbraně tvořily nejvýznamnější exportní artikl podniku.  Po roce 1918 koncern Schneider rozšířil své obchodní a investiční zájmy do Německa a střední a východní Evropy. Mimo jiné se roku 1919 stal hlavním akcionářem Škodových závodů v Plzni, rozhodující podíl zde držel až do roku 1938. Konec této expanze přinesla až druhá světová válka.  Charles Schneider, syn Eugèna II. se roku 1918 stal spoluředitelem společnosti. Roku 1923 jej jeho otec tohoto postu zbavil. Charles se do vedení vrátil až po otcově smrti v roce 1942.  Po skončení druhé světové války musel koncern Schneider opět čelit obtížím s přechodem na civilní výrobu, avšak v této době ji usnadnila potřeba poválečné rekonstrukce Francie. Nový šéf společnosti Charles Schneider se zaměřil na postupný útlum zbrojní výroby ve prospěch civilní produkce. Společnost prošla roku 1949 reorganizací.  Náhlá smrt Charlese Schneidera roku 1960 způsobila nástupnickou krizi. V tomto období byl koncern sužován úpadkem klíčových odvětví, jako bylo ocelárenství a loďařství. Roku 1969 byl vytvořen holding Schneider-Empain, post výkonného ředitele osadil baron Édouard-Jean Empain. Jím uskutečněná diverzifikace koncernu však nebyla zcela úspěšná.  Roku 1981 se společnost zbavila všech aktivit, které nesouvisely s oborem elektrotechniky a automatizace. Schneider poté získal několik firem, které vytvořily jádro jeho současného nástupce. Byly to Merlin Gerin (1986), Télémécanique (1988), Square D (1991). Od roku 1999 nese koncern nový název Schneider Electric.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní sortiment.", "content": "Výrobní program koncernu Schneider zahrnoval dělostřelecké zbraně, tanky (mj. první francouzský tank Schneider CA1), lokomotivy, výrobní stroje aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schneider et Cie nebo též Schneider-Creusot byl francouzský hutní a ocelárenský podnik, který se během druhé poloviny 19. století stal jednou z nejvýznamnějších evropských zbrojovek. Během druhé poloviny 20. století se postupně přeorientoval na oblast elektrotechnického průmyslu. Jeho současným nástupcem je koncern Schneider Electric.", "tgt_summary": "Schneider-Creusot, or Schneider et Cie, was a historic French iron and steel-mill which became a major arms manufacturer. After World War II, it eventually evolved into Schneider Electric.", "id": 2184376}
{"src_title": "LGBT práva v Lucembursku", "tgt_title": "LGBT rights in Luxembourg", "src_document": [{"title": "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "content": "Stejnopohlavní sexuální styk byl na tomto území dekriminalizován v r. 1794 v době, kdy bylo Lucembursko součástí Francie. § 372 Trestního zákoníku stanovil pro obě orientaci jeden legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku 16 let. Ten byl dočasně navýšen pro homosexuály na 15 let po novele § 372, která byla zrušena r. 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Změna pohlaví.", "content": "Osoby, které chtějí podstoupit změnu pohlaví, musejí podstoupit sterilizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "Registrované partnerství bylo možné na tomto území uzavírat od r. 2004, a bylo podobné francouzskému modelu „Občanský pakt solidarity“. Zákon o registrovaném partnerství byl schválen 1. listopadu 2004.  V r. 2009 lucemburská vláda veřejně oznámila svůj záměr legalizovat stejnopohlavní manželství. Nicméně k jednání o takovém zákoně došlo až o 5 let později, a to v červnu 2014, kdy prošel v poměru 56:4 a stal se účinným 1. ledna 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Adopce a plánování rodiny.", "content": "Po kladném stanovisku parlamentu v červnu 2014 získali homosexuální páry plná adopční práva s účinností od 1. ledna 2015.  Kromě toho lesbické páry mají v zemi rovný přístup k umělému oplodnění jako páry heterosexuální.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před diskriminací.", "content": "V Lucembursku jsou platné anti-diskriminační zákony na základě sexuální orientace, ale pouze v zaměstnání a přístupu ke zboží a službám. V trestních věcech legislativa nezohledňuje sexuální orientaci nebo genderovou identitu, která není tím pádem chápánaj jako přitěžující okolnost. Každý občan Lucemburska může sloužit v armádě bez ohledu na sexuální orientaci.", "section_level": 1}, {"title": "LGBT hnutí v Lucembursku.", "content": "Hlavní organizací zabývající se homosexuální a bisexuální problematikou je Rosa Lëtzebuerg (Pink Luxembourg), ta byla založená 28. června 1996 a podle údajů z r. 2004 měla 220 členů. Jejími cíli je podporovat práva homosexuálů a bisexuálů a bojovat proti veškeré diskriminaci proti nim, aktivně se podílet na získávání rovných práv v sociálních, kulturních a právních záležitostech a organizovat veškeré sociální a kulturní aktivity ve prospěch homosexuálů a bisexuálů.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Eurobarometrické šetření z prosince 2006 ukazuje, že 58 % Lucemburků podporuje stejnopohlavní manželství a 39 % plná adopční práva pro homosexuální páry (Průměr EU 44 % a 33 %).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucembursko je všeobecně velmi tolerantní a vstřícné, co se týče homosexuality, která je zde silně respektována a akceptována. Registrované partnerství garantující homosexuálním párům mnoho výhod plynoucích z manželství bylo přijaté. Lucemburským parlamentem v červnu 2014 prošel zákon umožňující homoseuxálům uzavírat manželství a plná adopční práva, který se stal účinným 1. ledna 2015.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual and transgender (LGBT) people in Luxembourg enjoy the same rights as non-LGBT people. Partnerships, which grant many of the benefits of marriage, have been recognised since 2004. In June 2014, the Luxembourgish Parliament passed a law enabling same-sex marriage and adoption rights, which took effect on 1 January 2015. Additionally, discrimination on the basis of sexual orientation and \"change of sex\" is outlawed. Transgender people are allowed to change their legal gender on the basis of self-determination.", "id": 1847501}
{"src_title": "Lukáš Sáblík", "tgt_title": "Lukáš Sáblík", "src_document": [{"title": "1991–2004.", "content": "Lukáš Sáblík začal svoji hokejovou kariéru v týmu HC Dukla Jihlava, v sezóně 1995/96 si zde zahrál poprvé v Extralize ledního hokeje. Po dobu deseti let, kdy působil v jihlavské Dukle, hostoval ve dvou klubech: v týmu SK Horácká Slavia Třebíč a HC Zlín. V sezóně 2003/2004 se poprvé stěhoval do Karlových Varů, kde odehrál pouze dva zápasy kvůli silné konkurenci brankářů včetně Rudolfa Pejchara, Kamila Jariny, Marcela Kučery a Petra Fraňka.", "section_level": 1}, {"title": "2004–2006.", "content": "Lukáš odešel na hostování do týmu HC Slovan Ústí nad Labem, kde si držel místo jedničky před Jiřím Zikmundem. V sezóně 2004/2005 vybojoval stříbrnou medaili, příští sezónu postoupil se Slovanem až do baráže o extraligu, kde Ústí prohrálo s týmem HC Vsetín.", "section_level": 2}, {"title": "2006/2007.", "content": "V sezóně 2006/07 nastupoval opět za karlovarský hokejový klub, kde se pravidelně střídal s Lukášem Mensatorem. V této sezóně pomohl Energii k historicky prvnímu postupu do předkola play-off, kde Energie prohrála s týmem HC Oceláři Třinec.", "section_level": 3}, {"title": "2007/2008.", "content": "Sáblík odehrál šest zápasů za tým HC Most, kde byl na střídavém startu. Za tým HC Energie Karlovy Vary odehrál 17 zápasů. V této sezóně postoupila Energie poprvé v historii až do finále play-off. Ve všech zápasech plnil roli jedničky mladší Lukáš Mensator, Lukáš Sáblík mu jistil záda jako dvojka.", "section_level": 3}, {"title": "2008/2009.", "content": "Sáblík opět hrál střídavě za tým HC Most (16 zápasů) a Piráti Chomutov (1 zápas). V Karlových Varech se čím dál více prosazoval Lukáš Mensator, i proto odehrál Lukáš Sáblík pouze 8 zápasů. V play-off opět plnil roli dvojky, v ní ale získal svůj zatím jediný titul v ELH.", "section_level": 3}, {"title": "2009–2011.", "content": "V době, kdy se Energii přestává dařit, dostal více šancí i Lukáš Sáblík. Za dvě sezóny nastoupil k 39 zápasům.", "section_level": 3}, {"title": "2011/2012.", "content": "Na začátku sezóny přepustil pozici druhého brankáře v Karlových Varech Tomáši Závorkovi. Odešel proto do Znojma, ale i v rakouské EBEL Lize plnil roli dvojky a odehrál pouze jeden zápas. Poté odešel do týmu HKm Zvolen, kde nastoupil k 11 zápasům. Ke konci sezóny se vrátil na výpomoc opět do Karlových Varů, kde ale neodehrál ani jeden zápas.", "section_level": 3}, {"title": "2012-2013.", "content": "Sáblík odešel do Českých Budějovic, zde opět plnil roli druhého brankáře.", "section_level": 3}, {"title": "2013-současnost.", "content": "Sáblík přestoupil do mateřské Dukly Jihlava, kde hraje do současnosti.", "section_level": 3}], "src_summary": "Lukáš Sáblík (* 5. srpna 1976) je bývalý český hokejový brankář naposled hrající první hokejovou ligu za tým HC Dukla Jihlava.", "tgt_summary": "Lukáš Sáblík (born August 5, 1976 in Jihlava) is a Czech professional ice hockey goaltender currently playing with HC Dukla Jihlava of the 1. národní hokejová liga (Czech.1). He previously played with HC Karlovy Vary in the Czech Extraliga during the 2010–11 Czech Extraliga season.", "id": 1876258}
{"src_title": "Madison Brengleová", "tgt_title": "Madison Brengle", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská kariéra.", "content": "V roce 2006 vyhrála čtyřhru Easter Bowlu společně s Kristy Frillingovou, když ve finále zdolaly dvojici Sanaz Marandová a Ashley Weinholdová. Následně se probojovala do finále singlové juniorky Australian Open 2007, v němž nestačila na Rusku Anastasii Pavljučenkovovou. Po boku krajanky Julie Cohenové vstupovaly do čtyřhry French Open 2007 v roli nasazených jedniček. Vypadly však v prvním kole.  Do dvouhry ve Wimbledonu 2007 přijížděla jako sedmá nasazená. Po výhrách nad Bojanou Jovanovskou a Katarzynou Piterovou postoupila do finále, kde podlehla polské juniorce Urszule Radwańské poměrem 2–6, 6–3 a 6–0. V páru s Chelsey Gullicksonovou skončily v semifinále wimbledonské čtyřhry, když nestačily na pozdější šampionky Pavljučenkovovou s Urszulou Radwańskou.  Na kombinovaném juniorském žebříčku ITF figurovala nejvýše v srrpnu 2007, kdy jí patřila 4. příčka.", "section_level": 2}, {"title": "Seniorská kariéra.", "content": "Debutový zápas mezi ženami odehrála v sezóně 2004 na turnaji ITF v Allentownu. V patnácti letech dobyla premiérový titul na okruhu ITF, když v červenci 2005 vyhrála událost v Baltimoru. Ve finále přehrála krajanku Beau Jonesovou.  V sezóně 2007 dvakrát obdržela divokou kartu do hlavních soutěží Grand Slamu a v obou případech odešla poražena v úvodním kole. Na Australian Open 2007 podlehla švýcarské turnajové devítce Patty Schnyderové. Znamenalo to její první kariérní utkání v kalendáři okruhu WTA Tour. Během US Open 2007 pak skončila na raketě Bethanie Mattekové. Premiérovou výhru v rámci WTA Tour zaznamenala nad Italkou Flavií Pennettovou, hráčkou elitní světové dvacítky, na losangeleském East West Bank Classic 2007. Ve druhém kole ji deklasovala devátá nasazená Ruska Jelena Dementěvová po setech 2–6 a 0–6.  Do elitní stovky žebříčku WTA poprvé vystoupala 29. září 2014, když postoupila ze 110. na 98. příčku.  Debutové finále na okruhu WTA Tour si zahrála na lednovém Hobart International 2015. Do hlavní soutěže postoupila z kvalifikace. V úvodním kole vyřadila turnajovou sedmičku Monu Barthelovou až v tiebreaku rozhodující sady. Semifinále zvládla proti Japonce Kurumi Naraové a v boji o titul podlehla britské tenistce Heather Watsonové po setech 3–6 a 4–6. Připsala si 198 bodů, které znamenaly posun na kariérní maximum, když jí 19. ledna 2015 patřilo 64. místo.  První účasti v osmifinále grandslamu dosáhla na navazujícím Australian Open 2015 poté, co na úvod zdolala německou nasazenou třináctku Andreu Petkovicovou. Ve druhém kole ji nezastavila krajanka Irina Falconiová a ve třetím ani další Američanka Coco Vandewegheová. Následně však nestačila na Madison Keysovou po dvousetovém průběhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Madison Brengleová (* 3. dubna 1990 Dover, Delaware) je americká profesionální tenistka a dvojnásobná poražená finalistka dvouhry na juniorce Grand Slamu. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour nevyhrála žádný turnaj. V rámci okruhu ITF získala do února 2015 osm titulů ve dvouhře a šest ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Madison Brengle (born April 3, 1990) is an American tennis player. Her biggest success occurred in early 2015, reaching her first WTA Tour final in January, followed by a fourth round Grand-Slam appearance at the Australian Open. In May, her singles ranking reached a career-best of No. 35 in the world. Her greatest victory so far was in 2017 over world No. 2, Serena Williams. She has won one WTA 125K series singles title, 15 ITF singles titles, and seven ITF doubles titles.", "id": 1846237}
{"src_title": "Gotham (seriál)", "tgt_title": "Gotham (TV series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Novým detektivem se na policejním okrsku v Gothamu stane Jim Gordon. Právě jemu a jeho partnerovi, detektivnímu veteránovi Harveymu Bullockovi, je přidělen ostře sledovaný případ vraždy prominentů města – miliardářů Thomase a Marthy Waynových. Policisté se seznámí s jejich malým synem Brucem, jenž byl svědkem zločinu a o kterého nyní pečuje rodinný komorník Alfred. Oba detektivové se snaží případ vyřešit, zároveň se ale musí potýkat s celým městem, které je prosáklé zkažeností a korupcí, včetně sporu dvou mafiánských rodin, vedených donem Falconem a donem Maronim. Druhá řada se zaobírá plánem Thea Galavana a jeho sestry Tabithy na ovládnutí města, včetně vyhlazení Waynovy rodiny, a tajnými bizarními experimenty doktora Huga Strange v projektu Indian Hill. Ve třetí řadě seriálu se obyvatelé Gothamu musí vypořádat s utečenci z Indian Hill, s hypnotizérem Jervisem Tetchem a tajným spolkem Court of Owls. Čtvrtá série se věnuje mystickému Ra's al Ghulovi, brutálnímu Professoru Pygovi, dceři dona Falconea Sofii a také skupině vedené Jeromem Valeskou, který shromáždil extrémně nebezpečná individua, s nimiž utekl z Arkhamského ústavu. V závěrečné páté řadě musí gothamská policie čelit gangům, které ovládly téměř celé město poté, co se po explozích zřítily mosty vedoucí na pevninu, a neochotě vlády poslat do města pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "První díl seriálu měl premiéru 22. září 2014. V říjnu téhož roku byla oznámena objednávka na celosezónní řadu, tedy celkem 22 dílů. V lednu 2015 byla objednána druhá řada s premiérou stanovenou na podzim 2015. Třetí řady ohlásila televize Fox 16. března 2016, přičemž úvodní díl měl premiéru 19. září 2016. V květnu 2017 objednala stanice Fox čtvrtou řadu, jejíž první díl byl odvysílán 21. září 2017. V květnu 2018 bylo oznámeno, že seriál získal pátou, finální řadu, jejíž vysílání bylo zahájeno 3. ledna 2019. Závěrečný, 100. díl seriálu, měl premiéru 25. dubna 2019.  V Česku je seriál \"Gotham\" premiérově vysílán od podzimu 2015 na stanici Nova Action.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotham je americký kriminální televizní seriál, natočený na motivy komiksů o Batmanovi vydavatelství DC Comics. Je zaměřen především na počátky policejní kariéry detektiva Jima Gordona (Ben McKenzie) a představení známých batmanovských postav. Seriál byl vysílán v letech 2014–2019 na stanici Fox, celkem vzniklo 100 dílů v pěti řadách.", "tgt_summary": "Gotham is an American action crime drama television series developed by Bruno Heller, produced by Warner Bros. Television and based on characters published by DC Comics and appearing in the Batman franchise, primarily those of James Gordon and Bruce Wayne. The series premiered on Fox on September 22, 2014, and concluded on April 25, 2019. The series stars Ben McKenzie as Jim Gordon and David Mazouz as Bruce Wayne. The series was originally intended to focus only on Gordon's early days with the Gotham City Police Department, but they subsequently included the Bruce Wayne character and the origin stories of several Batman villains, including Penguin, Riddler, Catwoman, Poison Ivy, Scarecrow, Mr. Freeze, Hugo Strange, Solomon Grundy, Mad Hatter, Ra's al Ghul, Nyssa al Ghul, Bane, and The Joker.", "id": 1026492}
{"src_title": "Resident Evil: Poslední kapitola", "tgt_title": "Resident Evil: The Final Chapter", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Krátce po událostech Resident Evil: Odveta má lidstvo na kahánku a Alice je jediná, kdo může zachránit lidstvo. Albert Wesker zradil Alice ve Washingtonu D.C. a ona je poslední přeživší schopná bojovat proti hordám zombie. Alice se musí vrátit tam, kde tahle noční můra začala – Raccoon City, kde Umbrella nabírá síly na závěrečný útok na poslední přeživší.  V závodě s časem se Alice spojí se starými přáteli a nepravděpodobným spojencem v plném bitevním obleku proti hordám nemrtvých a monstrózním mutantům. Mezitím Alice ztrácí nadlidské síly v době, kdy hrozí útok Umbrelly. Alice bude čelit největším dobrodružstvím v boji na záchranu lidstva, která je na pokraji zapomnění.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "V září 2015 došlo během natáčení k nehodě, při níž byla kaskadérka Olivia Jacksonová, jedoucí na motorce, sražena v plné rychlosti kamerou. Následně došlo k její hospitalizaci v místní nemocnici, kam byla přivezena v kómatu. Dne 18. září 2015 bylo zveřejněno obsazení Ruby Roseové, Shawna Robertse, Williama Levyho, Eoina Mackena a Iaina Glena. Dne 21. září vycestovala Milla Jovovich se svým manželem Paulem W. S. Andersonem z Jižní Afriky, kvůli natáčení jiné sekvence filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Původně měl být šestý díl rozdělen na dvě části, ale Paul W. S. Anderson si to rozmyslel. Filmový štáb měl v úmyslu do filmu zapojit Michelle Rodriguez a Ali Larter.  Scénář a stopáž filmu jsou delší než u ostatních dílů série. V době uvedení se jednalo o nejdražší projekt studia Sony Pictures.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "První záběry filmu měly vzniknout na podzim 2013, ale kvůli závazkům Milly Jovovich (\"Přeživší\") a Paula Andersona (\"Pompeje\") do jiných filmových projektů bylo natáčení odloženo. Datum premiéry se v této době odhadovalo na podzim roku 2015. V únoru 2014 oznámil Paul W. S. Anderson, že scénář pro šestý díl není ani z poloviny hotový. Před natáčením v srpnu 2014, které mělo proběhnout v Kapském Městě v Jihoafrické republice se herečka Milla Jovovich dozvěděla o svém těhotenství. Natáčení bylo odloženo na srpen 2015. V srpnu téhož roku Sony Pictures oznámilo 27. ledna 2017 jako datum premiéry šestého pokračování.  Dne 15. července 2015 Jovovich zveřejnila na svém instagramu fotku, kde jí maskéři dělají odlitek obličeje pro natáčení šestého filmu. Také oznámila, že 16. července 2015 odjíždí do Jihoafrické republiky, kde probíhala příprava k natáčení.  Natáčení filmu začalo dne 18. září v Kapském Městě. Během natáčení se stala \"nehoda\" při natáčení velmi nebezpečné scény s kaskadérkou Milly Jovovich, Olívií Jackson, která byla vážně zraněná a ihned hospitalizována. Mezi zraněními Olívie byly zlomená žebra, mozkové trauma, roztříštěná lopatka, zranění klíční kosti, rozdrcený obličej, poranění pěti nervů na míše a mnoho dalších zranění. V prosinci 2015 Olívie oznámila, že její ochrnutá levá ruka bude amputována.  Později došlo k druhé nehodě, během natáčení 3. prosince, kdy člen štábu Richardo Cornelius byl rozdrcen k smrti americkým armádním vozidlem značky Hummer. Dne 9. prosince proběhl poslední den natáčení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Resident Evil: Poslední kapitola je šesté pokračování filmové série \"Resident Evil\", jehož česká premiéra proběhla 26. ledna 2017. V hlavní roli se objevili Milla Jovovich, Ali Larter a Shawn Roberts. Světová premiéra proběhla 23. prosince 2016 v Japonsku.", "tgt_summary": "Resident Evil: The Final Chapter is a 2016 science fiction action film written and directed by Paul W. S. Anderson. A direct sequel to \"\" (2012), it is the sixth and final installment in the \"Resident Evil\" film series, which is very loosely based on the video game series of the same name. The film stars Milla Jovovich, Iain Glen, Ali Larter, Shawn Roberts, Eoin Macken, Fraser James, Ruby Rose, Rola, and William Levy. In the film, Alice and her friends are betrayed by a clone of Albert Wesker, who gathers the entire forces of Umbrella into one final strike against the apocalypse survivors.", "id": 2461539}
{"src_title": "Psinka", "tgt_title": "Canine distemper", "src_document": [{"title": "Symptomatologie a patogeneze.", "content": "Psinka je vysoce nakažlivé onemocnění a přenáší se především přímým, ale i nepřímým kontaktem, infekční jsou po celou dobu onemocnění sekrety nemocného zvířete, které mohou zasychat a člověk je na svém oblečení a obuvi přináší jako infekční prach. Virus obecně nepřežívá dlouho na slunci, resp. nepřežívá expozici slunečnímu záření a pH půdy. Nebezpečné je ale i procházení v lese, neboť lesní zvěř, kupř. divoká prasata nebo kuny mohou být napadeny virem.V Německu do konce 60. let patřila psinka k nejzávažnějším infekčním příčinám úmrtí chovaných psů.  Brána vstupu infekce je různá, obecně platí, že inkubace trvá 3 - 7 dní, kdy se virus nejprve pomnoží ve spádových (regionálních, trubitárních) mízních uzlinách, aby pak 4. dne došlo k průniku do oběhu a k malé viremii, tedy nejprve ku zaplavení organismu virem z mízních uzlin a posléze, protože napadne především játra, slezinu, další mízní uzliny a tedy obecně celý monocytomakrofágový systém včetně cirkulujících monocytů a v těchto buňkách se pomnoží. Virus cirkuluje ve vysokých množstvích (vysoká virová nálož) a může napadnout přestupem přes endotel kteroukoli tkáň, s oblibou napadá nervovou tkáň.  V CNS způsobuje encefalitidu, která může mít chronickou podobu (analogicky jako po spalničkách mlže propuknout van Bogaertova-Dawsonova subakutní sklerozující panencefalitida), ta je také příčinou perzistujících neurologických příznaků. Tato subakutní - chronická encefalitis u psa po prodělané psince se jmenuje old dog encephalitis (ODE).  Příznaky obecné: apatie, agitovanost u dříve klidného a mírného psa, anorexie, horečka až 41C.  Střevní: zvracení, krev ve stolici, krvavý průjem  Neurologické: ataxie, paresy a plegie, epileptické paroxyzmy  Respirační, resp. katarální: výtok z nosu, konjunktivitida, dušnost, kašel (ostatně připomeňme, že katarální stadium typicky uvádí spalničky před výsevem vyrážky), kašel dráždivý, posléze hnisavé až hemoragické sputum  Kožní: hyperkeratózy, zejména hyperkeratózy v oblasti nosu a na polštářcích na packách jsou špatnou prognostickou známkou.  Kauzální léčení není, virus nelze zasáhnout antibiotiky, nejsou účinné antivirové preparáty, antibiotika se nasazují kvůli nasedající, sekundární bakteriální infekci, dále podpůrná léčba a léčba zaměřená na příznaky (supportivní, resp. robotující a symptomatické léčení).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Virus psinky popsal v roce 1905 Francouz Henri Carré. Vakcína byla vyvinuta v roce 1950. Očkuje se v sedmém týdnu životě štěněte, následují dvě revakcinace s odstupem přibližně 3 týdnů a dále každoroční revakcinace. Vzhledem k tomu, že se jedná o vysoce nakažlivé onemocnění s často smrtelným průběhem a pravidelně s následky, proběhla i nervová forma (epileptické záchvaty jako důsledek encefalitidy), je očkování třeba doporučit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psinka (\"lat. Febris catarrhalis et nervosa canum, febris contagiosa canum,\" FCC, \"něm. Hundestaupe, Staupe, angl. canine distemper, distemper,D\" ) je akutní vysoce nakažlivé virové onemocnění zejména psovitých a lasicovitých šelem. Onemocnění pochází z Ameriky. Nákaza je životu nebezpečná, může však zanechat i trvalé následky u zvířat, které ji překonají. Onemocnění postihuje psovité, lasicovité, skunkovité, hyenovité, pandy, mývalovité, ploutvonožce, cibetkovité a kočkovité, rezervoárem je i divoce žijící rys.", "tgt_summary": "Canine distemper (sometimes termed footpad disease) is a viral disease that affects a wide variety of animal families, including domestic and wild species of dogs, coyotes, foxes, pandas, wolves, ferrets, skunks, raccoons, and large cats, as well as pinnipeds, some primates, and a variety of other species. Animals in the family Felidae, including many species of large cat as well as domestic cats, were long believed to be resistant to canine distemper, until some researchers reported the prevalence of CDV infection in large felids. Both large Felidae and domestic cats are now known to be capable of infection, usually through close housing with dogs or possibly blood transfusion from infected cats, but such infections appear to be self-limiting and largely without symptoms.", "id": 1054159}
{"src_title": "Minilab", "tgt_title": "Minilab", "src_document": [{"title": "Klasický minilab.", "content": "Klasický minilab má dvě základní části integrované do jednoho stroje: modul na zpracování filmů a modul produkující papírové fotografie. U některých minilabů je ještě připojen kiosek na objednávání fotografií.  Do \"modulu na zpracování filmu\" se založí kazeta exponovaná ve fotoaparátu, stroj zachytí začátek filmu a filmový pás pak uvnitř bez přístupu světla postupně ve smyčkách prochází soustavou kladek a tanků s chemickými lázněmi. Automat udržuje stálou teplotu lázní, promíchává je, a dohlíží na to, aby byly včas vyměňovány. Přesná doba působení každé lázně je dána rychlostí posuvu a délkou ponořených smyček. Nakonec se vyvolaný film suší. V minilabech Kodak a Agfa se filmy vyvolávají pomocí chemikálií C41b a film je kompletně zpracován během 20 minut. Na vyvolaném filmu jsou jednotlivé obrázky v podobě barevných negativů.  Vyvolaný film se potom zavede do \"modulu na výrobu fotografií\". Okraje filmu vedle perforace jsou už z výroby označeny číselnými a čárovými kódy (tzv. DX kódy), podle nichž automat nastaví optimální postup zpracování. Fotografický papír v zásobníku minilabu má obvykle podobu pásu navinutého v roli. Šíře papírového pásu určuje kratší rozměr fotografie, například z pásu 10 cm širokého se dělají fotografie 10x15 cm. V minilabu je vždy několik různě širokých rolí, takže zákazník si může vybírat z několika rozměrů. Role jsou ve světlotěsném obalu, aby je obsluha mohla vyměňovat na světle. Z každého políčka filmu promítnutého na fotografický papír se exponuje jedna fotografie, pás papíru se automaticky posunuje a opět prochází chemickým zpracováním ve vývojce a ustalovači, oplachuje se vodou a nakonec se suší a řeže na jednotlivé hotové fotografie. Většina minilabů používá při výrobě papírových fotografií chemikálie z procesu RA-4 od Kodaku. Rozřezán je také filmový pás na proužky po čtyřech snímcích, které jsou pak přiloženy do obálky s fotografiemi.", "section_level": 1}, {"title": "Digitální minilab.", "content": "Digitální minilab využívá k výrobě papírových fotografií tentýž tradiční chemický postup, ale fotografie nevytváří z filmového negativu, nýbrž ze souboru s digitální fotografií. Jako vstupní zařízení se zde používá zabudovaný filmový skener, který snímky načítá z políček negativního nebo i pozitivního filmu (pozitivní filmy se používají pro diapozitivy), případně plochý skener (na papírové předlohy), ale nejčastěji nějaká forma kiosku, který umí číst digitální média: optické disky, paměťové karty z digitálních fotoaparátů, USB disky, nebo soubory z webových stránek, na které zákazník své fotografie předtím přes Internet nahrál.  Obsluha digitálního minilabu může nahrané fotografie ještě dodatečně trochu upravovat, tzn. měnit jejich barevné podání, jas, kontrast, saturaci, ostrost a provádět ořezy. Osvitové zařízení minilabu obsahuje řádkový laser, pomocí něhož se pixely fotografie exponují na klasický fotografický papír podobně, jako když se snímek exponuje z filmu. I další zpracování je stejné a jelikož probíhá ve výše popisovaných lázních, označuje se též jako „mokrá cesta“.  Výsledné fotografie vzniklé mokrou cestou jsou na stejném fotopapíru a mají stejnou kvalitu a trvanlivost jako tradiční fotografie zhotovené stejným procesem z filmů. Technicky překonávají možnosti běžných domácích inkoustových tiskáren a navíc vycházejí levněji.  Cena takového „mokrého“ digitálního minilabu je ovšem značná, pohybuje se od čtvrt milionu Kč za použitý minilab Noritsu z přiloženého obrázku až do jednotek milionů Kč. Někteří obchodníci si je přesto kupují nebo pronajímají, aby mohli nabízet jejich služby. V Česku lze asi nejčastěji narazit na mokré minilaby značek Fuji a Noritsu.", "section_level": 1}, {"title": "Suchý minilab – foto kiosek.", "content": "„Suchý minilab“, často označovaný jako \"foto kiosek\", je založen na novějších technologiích a fotografie v něm vznikají nechemickou „suchou cestou“. Nepracuje s vývojkou a ustalovačem a nepoužívá fotografické papíry s fotocitlivou vrstvou. Papíry se v něm nenamáčejí a nemusí se sušit, fotografie se na papír tisknou.  Přestože některé suché fotolaby dříve využívaly k tisku známou inkoustovou tiskárnu, daleko běžnější pro tento účel dnes je tzv. \"termosublimační tisk\". Při tomto tisku se zahřívají barvy nanesené na polyesterovém pásu, tzv. ribbonu, uzavřeném v kazetě. Označení „sublimační“ vychází z původní představy, že barva přechází z pevného skupenství přímo do plynného, bez kapalného mezistupně. To se ale nepotvrdilo a nyní se tento proces spíše označuje jako difuze (tj. pohyb částic vyvolaný teplotním gradientem). Na ribbonu se za sebou střídají panely ve třech nebo čtyřech základních barvách. Většinou ne podle schématu CMYK (azurová, purpurová, žlutá, černá) známého z inkoustových tiskáren, nýbrž CMYO, v němž se místo černé používá speciální ochranný povlak (overcoating). Každý panel je právě tak velký jako fotografie, která se tiskne; například na vytištění fotografie 10x15 cm se spotřebují čtyři panely 10x15 cm. Během tiskového cyklu se papír a barevný panel posouvají pod termální tiskovou hlavou, která je stejně široká jako kratší rozměr fotografie. Miniaturní topná tělíska hlavy mění prudce svou teplotu a podle toho zahřívají různá množství barvy. Část barvy se difuzí přenáší na speciální papír, dodávaný spolu s ribbonem.  Když je dokončen tisk jedné barvy, ribbon se posune na další panel a papír se částečně vysune ven z tiskárny, aby mohla proběhnout příprava dalšího cyklu. To se pro každou fotografii opakuje čtyřikrát (nebo pětkrát, je-li použita i černá barva). Poslední laminační vrstva chrání barvy před vlhkostí a nepříznivým působením UV záření. Vlivem mechanismu tisku zůstává na použitých panelech ribbonu dokonalý barevně separovaný negativ fotografie, která se z těchto panelů vytiskla (viz obrázek). A značné množství barvy na ribbonu přichází nazmar.  Pro tisk fotografií má termosublimační technologie tu přednost, že každý pixel obrázku se vytváří postupným nanášením základních barev, takže jeho výsledná barva může být zcela libovolná. Tím se hodně podobá chemické fotografii. Naproti tomu mikrokapky z inkoustové tiskárny směřují do různých míst a mají různé velikosti, takže výsledný obraz se skládá z izolovaných bodů v základních barvách, které jsou pod mikroskopem zřetelně patrné, a pouhým okem se obraz může jevit zrnitý. Inkoustová fotografie také potřebuje čas na úplné zaschnutí inkoustu, zatímco se sublimační se dá manipulovat hned jak opustí tiskárnu.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání mokrých a suchých minilabů.", "content": "Mokré minilaby jsou větší a dražší, a proto jsou méně rozšířené. Vyžadují odbornou obsluhu, samoobslužně nefungují. Najdou se proto hlavně v odborných provozovnách, ne v prodejních centrech. Fotografie z nich nebývají na počkání, ale obvykle do druhého dne. Mokrou cestu výroby fotografií také využívá ve své výrobní hale největší producent digitálních fotografií v Česku, pražská pobočka německé firmy CeWe Color. Objednávky přijímá pomocí svých sběren nebo přes Internet a fotografie podle nich vyrobené rozesílá poštou.  Suché minilaby jsou levnější a menší než mokré, takže bývají instalovány jako kiosky v obchodních centrech, drogeriích apod. Obvykle fungují formou samoobsluhy, na počkání. Stačí zasunout USB disk nebo paměťovou kartu z fotoaparátu, na obrazovce si vybrat, které snímky a v jakém rozměru se mají vytisknout, případně je ještě trochu upravit a po zaplacení už jen počkat, až do výstupního zásobníku začnou padat hotové fotografie. Nejčastěji nabízené rozměry jsou 10x15, 13x18, 15x20 a 20x30cm. Rychlost tisku je omezena tím, že topná tělíska tiskové hlavy musí stále měnit svou teplotu. Zahřátí je snadné, ale ochlazení při změně ze sytější na světlejší barvu je těžší. Doby tisku se u různých modelů minilabů liší; u levných se fotografie 10x15 cm tiskne 45 – 90 sekund, u těch drahých to může být i méně než 6 sekund.  Je dobré vědět, že samoobslužné minilaby fotografie před vytištěním vždy automaticky upravují, aby byly pro zákazníky líbivější. Často jsou tyto úpravy ku prospěchu, ale někdy vyjdou barvy kýčovitě syté. Zkušený fotograf, který si své snímky upravuje sám, se proto raději obrátí na mokrý fotolab, kde může na objednávce vyznačit, že si žádné automatické úpravy nepřeje. Snímky nemá na počkání, ale jejich cena zase bývá o trochu nižší.  Fotograf, který chce mít celý proces pod kontrolou, se také vyhýbá tomu, aby minilab musel jeho fotografii převzorkovat (přepočítat její pixely na jiné rozlišení), a raději to udělá sám podle známé hodnoty DPI dané tiskárny. Kvalita se tím zvýší zejména při práci s formátem raw, v němž je obsaženo podstatně více informací než v JPG, který má k dispozici minilab, a kde už je pro každou barvu vyhrazeno jen 8 bitů. U mokrých minilabů se nejčastěji využívá 300 dpi, ověřit to lze dotazem, stejné číslo uvádí i zásilková služba Fotolab.cz (CeWe). Minilaby s termosublimačním tiskem hodnotu DPI málokdy zveřejňují, aby běžné zákazníky zbytečně nemátly, ale bývá to rovněž 300 dpi. Má-li se tedy fotografie vytisknout na papír 8x12 palců, což je přibližně 20x30 cm, musí mít rozlišení 8. 300 x 12. 300 = 2400 x 3600 pixelů. Pozn.: Inkoustová tiskárna kvůli jinému principu tisku pro podobnou kvalitu potřebuje 1200 dpi.  Pokud jde o dlouhodobou stálost barev, u mokrého i suchého procesu by podle odborné literatury měla být stejná. Vždy ovšem záleží na skladování, delší vystavování světlu škodí oběma technologiím. Fotografie nejvíc trpí na slunci a nejlépe se jim daří potmě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minilab, digitální minilab případně fotolab je kompaktní automatické zařízení, které umí vyvolat film nebo digitální data a vyrobit papírové fotografie. Je to zmenšená varianta velkých centralizovaných laboratoří, kterou lze umístit i do malého obchodu a služby zákazníkům poskytovat na místě.", "tgt_summary": "A minilab is a small photographic developing and printing system, as opposed to large centralized photo developing labs. Many retail stores use film or digital minilabs to provide on-site photo finishing services.", "id": 9808}
{"src_title": "Dalvik (software)", "tgt_title": "Dalvik (software)", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Java Virtual Machines jsou zásobníkové počítače, naproti tomu \"Dalvik Virtual Machines\" používají architekturu založenou na \"registrech\". Ta vyžaduje méně složitých instrukcí virtuálního stroje. Programy pro Dalvik jsou napsané v Javě s využitím \"Android API\". Napsané aplikace jsou dále zkompilovány do bajtkódu Javy a podle potřeby převedeny na instrukce Dalviku.  Nástroj zvaný dx se používá k převodu souborů.class Javy do formátu.dex. Větší množství tříd je zahrnuto v jediném souboru.dex. Duplicitní řetězce a konstanty používané ve více třídách jsou ve výstupním souboru.dex obsaženy pouze jednou (pro úsporu místa). Bajtkód Javy je pak převeden do instrukční sady používané Dalvik Virtual Machines. Nekomprimované soubory.dex jsou typicky o pár procent menší než komprimované soubory.jar (Java ARchive) (při použití stejných souborů.class).  Spustitelné soubory Dalvik (Dalvik Executable) mohou být při instalaci do mobilního zařízení znovu upravené a to s cílem dalších optimalizací.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Přínosy zásobníkových počítačů oproti registrovým počítačům jsou předmětem pokračující debaty.  Zásobníkové počítače obecně musejí použít instrukce k načtení dat do zásobníku a s těmi daty dále manipulují. Při implementaci vysokoúrovňového kódu to vyžaduje více instrukcí oproti použití registrových počítačů. Instrukce v registrových strojích bývají ovšem delší, protože musí kódovat zdrojové a cílové registry. Tento rozdíl je nejvíce důležitý kvůli interpretům Virtual Machines, pro které je vystavení operačního kódu velice drahou záležitostí. Podobně tomu je i u jiných faktorů, jako je just-in-time kompilace.  Testy provedené na zařízeních ARM v roce 2010 firmou Oracle (majitelem technologií Java) ukazují, že \"Java SE embedded\" (při použití standardních bezgrafických benchmarků) je dvakrát až třikrát rychlejší než Android 2.2 (v něm byl poprvé použit kompilátor JIT).  V roce 2012, bylo akademicky prokázáno, že Dalvik je téměř 3× pomalejší než HotSpot, mimo jiné se ukázalo, že kód generovaný Dalvikem byl delší než kód generovaný HotSpotem.  Kromě toho testy provedené na stejných Androidích zařízeních (březen 2014) ukazují, že nativní aplikace v C mohou být až 30× rychlejší než aplikace spuštěné na Dalvik Virtual Machines. Aplikace spuštěné interpretem z roku 2009 vykazují při použití jak Java Native Interface, tak nativního kódu zvýšení rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Licence a patenty.", "content": "Dalvik je zveřejněn pod licencí Apache Licence 2.0. Podle Googlu je Dalvik implementován jako \"clean-room\", což by znamenalo, že nedědí licenci (její omezení), pod kterou je Java Runtime (standardní ani opensourceová edice). Tento fakt je zdrojem pří, jež vyvolává hlavně Oracle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dalvik je v informatice název virtuálního stroje od firmy Google, který v systému Android vytváří běhové prostředí pro aplikace napsané v programovacím jazyce Java. V systému Android 4.4 „KitKat“ byl v roce 2013 uveden jako ukázka nástupce Dalviku Android Runtime (ART) a ve verzi Android 5.0 „Lollipop“ v roce 2014 již ART úplně nahradil původní virtuální stroj Dalvik.", "tgt_summary": "Dalvik is a discontinued process virtual machine (VM) in Google's Android operating system that executes applications written for Android. (Dalvik bytecode format is still used as a distribution format, but no longer at runtime in newer Android versions.) Dalvik was an integral part of the Android software stack in the (now unsupported) Android versions 4.4 \"KitKat\" and earlier, which were commonly used on mobile devices such as mobile phones and tablet computers, and more in some devices such as smart TVs and wearables. Dalvik is open-source software, originally written by Dan Bornstein, who named it after the fishing village of Dalvík in Eyjafjörður, Iceland.", "id": 2163898}
{"src_title": "Provincie Valladolid", "tgt_title": "Province of Valladolid", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Hraničí s provinciemi Burgos, Palencia a León na severu, s provincií Zamora na západě, s provinciemi Salamanca a Ávila na jihu a s provincií Segovia na východě. Je tak jedinou španělskou provincií, která sousedí jen a pouze s provinciemi stejného autonomního regionu (Kastilie a León). Je také jedinou iberskou provincií, která nemá žádné hory.  Provincie má rozlohu 8 110 km, leží ve středu Mesety Central, a je pro ni typický jednotvárný terén (v průměru 700 m n. m.); od roviny se odděluje oblast vápenců (několik říčních údolí). Kolem nich jsou kopce jako Montes Torozos, vrch San Cristobal (843 m n. m.) a Sardanedo (854 m n. m.); pak krajina mírných kopců; a mezi nimi takzvané „kopce“ – rokle s příkrými stěnami, jako Prado, Santovenia de la Cabezon, Pisuerga, atd. Nejvyšším bodem je Castrillo de Duero a jeho kopec Cuchillejos (933 m n. m.). Nejníže položeným místem je řeka Douro u Villafranca de Duero (626 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Kontinentálně-středozemské klima je typické pro Mesetu Central, leží v provincii Valladolid. Je podobné typickému mediteránnímu, ale s prvky kontinentálního klimatu, s extrémnějšími teplotami. V klimatu se neprojevuje vliv moře, proto jsou tu teploty nejextrémnější v celém Španělsku, s teplotními rozdíly až 18.5 Co. Léto je nejsušším obdobím a velmi často teploty dosahují 30 °C, sporadicky přes 35 °C. Ale v zimě bývá jen kolem 0 °C, led se tvoří jen za jasných nocí a sněží sporadicky, objevují se však mrznoucí mlhy. Tento severní španělský region je s ostatními provinciemi Kastilie a Leonu nejstudenějším regionem jižní Evropy. Srážková činnost je velmi obdobná jako jinde ve Středozemí, mezi 400 - 600 mm, vrcholí na jaře a na podzim. Snižující se vliv moře vede k tomu, že místní klima je sušší.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik provincie.", "content": "Valladolidská provincie byla zřízena královským dekretem z 29. října 1833 z podnětu ministra Javiera de Burgos v důsledku Burgosovy správní reformy roku 1833. Sídlem provinčních orgánů je Palacio de Pimentel ve Valladolidu již od roku 1875, kdy byla budova zakoupena provinční vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Politické rozdělení.", "content": "Současná provincie není oficiálně správně rozdělená, ale historicky se člení na 8 comarcas:  Tierra de Campos (\"\"Země polí\"\")  Montes Torozos (\"\"Torozosské hor\"y\")  Campiña del Pisuerga (\"\"Pisuergská krajina\"\")  Páramos del Esgueva (\"\"Esguevaská vřesoviště\"\")  Tierra del Vino (\"\"Země vína\"\")  Tierra de Pinares (\"\"Země borovic\"\")  Campo de Peñafiel (\"\"Peñafielské pole\"\")  Tierra de Medina (\"\"Země Medina\"\")", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Je odvozen od znaku města: \"V červeném poli 5 zvlněných špic, rostoucích z pravého boku. Na stříbrném lemu osm zlatých kastelů (porušení heraldických pravidel). Klenot: otevřená královská koruna. Štítonoši: dva přirození lvi s červenými jazyky, držící pergamen (J\"de vlastně o kartuš kolem znaku v přirozené barvě pergamenu\"). Jsou naloženi na \"vavřínový\" kříž sv. Ferdinanda. Štít je ovinut stuhou ve španělských barvách, přeložená osmi štítky, odpovídající,i starým soudním okresům.\"  Kříž svatého Fernanda provincie obdržela stejně jako například Navarra za svůj postoj za Občanské války (byla na straně nacionalistů).Městu Valladolid byl Kříž sv. Ferdinanda s vavříny (\"Cruz laureada de San Fernando\") udělen 17.7. 1939 (Navaře již roku 1939). Provinční deputace přijala kříž do svého znaku roku 1943 bez rozhodnutí plenárního zasedání a bez příslušného udělení - zřejmě v upomínku na vyznamenání města Valladolid. V roce 2009 se objevily požadavky levicových politiků na jeho vypuštění ze znaku provincie. Objevil se dokonce názor, že jeho umístění v provinčním znaku (a potažmo ve znaku města) odporuje zákonu (jde o zákon \" \"Ley 52/2007, de 26 de diciembre, comúnmente conocida como la de la «Memoria Histórica\"», článek 15.1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Valladolid (výslovnost: [baʎaðolið]) je provincie na severozápadě Španělska v centrální části autonomního společenství Kastilie a León. Žije zde 529 159 obyvatel v celkem 225 obcích. Rozlohu má 8 110 km a hustota osídlení je 65,24 obyv./km.", "tgt_summary": "Valladolid () is a province of northwest Spain, in the central part of the autonomous community of Castile and León. It has a population of 520,716 people in a total of 225 municipalities, an area of and a population density of 64.19 people per km.", "id": 1050423}
{"src_title": "Sucholec", "tgt_title": "Desmanthus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sucholce jsou nejčastěji polokeře, řidčeji vytrvalé byliny nebo naopak keře či stromy. Listy jsou dvakrát zpeřené, s vytrvalými štětinovitými palisty, složené obvykle ze 2 až 6 párů hlavních jařem nesoucích drobné lístky. Mezi spodními páry jařem je často žlázka. Květy jsou uspořádány v jednotlivých, úžlabních, vejcovitě kulovitých hlávkách a jsou buď oboupohlavné nebo jsou spodní květy v květenství samčí nebo sterilní, bezkorunné a s krátkými staminodii. Kalich je zvonkovitý, zakončený krátkými zuby. Korunní lístky jsou téměř nebo zcela volné. Tyčinek je nejčastěji 10, řidčeji jen 5, a jsou volné a vyčnívající z květu. Semeník je téměř přisedlý a obsahuje mnoho vajíčko|vajíček. Čnělka je šídlovitá nebo na konci ztlustlá, zakončená vrcholovou bliznou. Plodem je podlouhlý, rovný nebo srpovitě zahnutý lusk s okrouhlým nebo zploštělým průřezem, pukající 2 chlopněmi. Semena jsou zploštělá, vejcovitá až eliptická.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod sucholec zahrnuje asi 24 druhů. Je rozšířen v Americe od jv. oblastí USA po Argentinu. Nejvíce druhů roste v Mexiku (celkem 14, z toho 7 endemických). Některé druhy (např. \"D. acuminatus\") mají výrazně disjunktní areál mezi oblastí jv. USA a v. Mexika a jižní částí Jižní Ameriky. Zástupci tohoto rodu povětšině chybějí v Amazonii. Ve Spojených státech má největší areál rozšíření \"D. illinoensis\". Druh \"D. virgatus\" byl introdukován do tropické Asie, Afriky i Austrálie.  Sucholce povětšině rostou v tropických a subtropických oblastech s obdobím sucha, v lesích, keřové a travinné vegetaci, podél vodních toků a v mokřinách, též na starých pastvinách a skalnatých místech.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy sucholce jsou pěstovány jako okrasné rostliny, krmivo či k zabránění erozi. Listy a vařená semena severoamerického druhu \"D. illinoensis\" jsou používána jako potravina, druh má využití i jako léčivo a je potenciálně využitelný jako luštěnina. \"Desmanthus virgatus\" (syn. \"D. pernambucanus\") je pěstován jako krycí plodina a rozšířil se jako plevel v tropech téměř celého světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sucholec (\"Desmanthus\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Zahrnuje asi 24 druhů bylin i dřevin s jemně členěnými listy a kulovitými květenstvími. Je rozšířen v Americe od USA po Argentinu, některé druhy byly zavlečeny i do jiných částí světa. \"Desmanthus illinoensis\" má jedlá semena a je potenciálně využitelný jako luštěnina.", "tgt_summary": "Desmanthus is a genus of flowering plants in the mimosoid clade of the subfamily Caesalpinioideae of the pea family, Fabaceae. The name is derived from the Greek words δεσμός (\"desmos\"), meaning \"bundle\", and ἄνθος (\"anthos\"), meaning \"flower\". It contains about 24 species of herbs and shrubs that are sometimes described as being suffruiticose and have bipinnate leaves. \"Desmanthus\" is closely related to \"Leucaena\" and in appearance is similar to \"Neptunia\". Like \"Mimosa\" and \"Neptunia\", \"Desmanthus\" species fold their leaves in the evening. They are native to Mexico and North, Central and South America. Members of the genus are commonly known as bundleflowers. Donkey beans is another common name and originated in Central America, where \"Desmanthus\" species are highly regarded as fodder for these domestic draught animals.", "id": 193409}
{"src_title": "La Mission", "tgt_title": "La Mission (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Che Rivera je napravený vězeň a alkoholik a pracuje jako řidič městského autobusu v San Franciscu v hispánské čtvrti \"Mission District\". Jako Latinoameričan je temperamentní až násilnický a macho. Jeho koníčkem je box a garáž, kde opravuje veterány. Největší naděje vkládá do svého dospívajícího Jese, kterého po smrti manželky vychovává sám. Jednoho dne Che zjistí, že Jes je gay a navíc je jeho milencem běloch. Che ve vzteku Jese zbije a vyhodí z domu. Ten se přestěhuje ke svému strýci Renemu. Che sice po čase vezme Jase zpět, ale odmítá se s ním jakkoliv bavit na téma homosexualita. Jeho přátelé i bratr Rene se snaží Chea usměrnit. Che se sblíží se svou sousedkou Lenou, která pracuje v poradně pro týrané ženy a sama si jinak od mužů udržuje odstup. Ani ona neschvaluje, jak se Che chová ke svému synovi. Jednoho večera je Jes postřelen homofobním Hispáncem, když se prochází se svým přítelem Jordanem a skončí v nemocnici. Che za ním pravidelně chodí. Když zjistí, že do nemocnice dochází i Jordan, vyhrožuje mu. Jes se proto po uzdravení přestěhuje k Jordanovi a Che jej zavrhne podruhé. Nepřijde ani na jeho maturitní oslavu. Jes se zapíše na Kalifornskou univerzitu a přestěhuje se do Los Angeles. Che pochopí, že je úplně sám a jediný, kdo mu zůstává, je Jes.", "section_level": 1}, {"title": "Film a ochrana životního prostředí.", "content": "Několik scén ve filmu zachycuje ochranu životního prostředí – jedno z opravovaných starých aut je přestavěno na bionaftu, postava Leny jezdí do práce na kole a nosí oděvy z bioproduktů, ve filmu se hovoří o třídění odpadu apod. Film byl natočen na ekologický materiál jako jeden z prvních v San Franciscu. Filmový štáb během natáčení omezil konzumaci nápojů z plastových nádob a přírodní odpad byl kompostován. Za tyto kroky získal film cenu \"Green Seal Award\" udělovanou Environmental Media Association.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Mission je americký hraný film z roku 2009, který režíroval Peter Bratt podle vlastního scénáře. Film popisuje osudy muže v hispánské komunitě, který se vyrovnává s faktem, že jeho jediný syn je gay. Snímek měl světovou premiéru na filmovém festivalu Sundance 19. ledna 2009.", "tgt_summary": "La Mission is a 2009 drama film starring Benjamin Bratt and Jeremy Ray Valdez. It is written and directed by Peter Bratt (Benjamin's brother). The film has been shown at the Sundance Film Festival, San Francisco International Film Festival and the Palm Springs International Film Festival.", "id": 1091327}
{"src_title": "Víctor Estrella", "tgt_title": "Víctor Estrella Burgos", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Na XVI. ročníku Panamerických her v mexické Guadalajaře vybojoval bronzovou medaili v mužské dvouhře. Ze Středoamerických a karibských her si odvezl další medailové kovy. Ze San Salvadoru 2002 stříbro v soutěži týmů, z Cartageny 2006 druhé místo v mužské čtyřhře a třetí z dvouhry a mixu, z Mayagüezy 2010 zlato z dvouhry a ve Veracruzu 2014 vyhrál opět singlovou soutěž a bronzový kov si připsal ve smíšené čtyřhře.  V sezóně 2014 se stal prvním dominikánským tenistou, jenž postoupil do elitní stovky singlového žebříčku ATP. Startem na Australian Open 2015 docílil jako první Dominikánec účasti v hlavní soutěži všech čtyř Grand Slamů.  Na únorovém Ecuador Open Quito 2015, hraném na quitské antuce, se stal prvním dominikánským hráčem, jenž postoupil do finále turnaje okruhu ATP Tour. V boji o titul dvouhry zdolal po dramatickém průběhu 6–2, 6–7 a 7–6 nejvýše nasazeného Španěla Feliciana Lópeze, hráče první světové dvacítky. Ve 34 letech se tak stal nejstarším hráčem v otevřené éře tenisu, jenž vybojoval svůj první turnajový titul a jako první dominikánský tenista postoupil do finále singlového turnaje na této úrovni tenisu. Finálový duel si zahrál také v soutěži čtyřhry. V páru s Brazilcem v něm nestačili na německou dvojici Gero Kretschmer a Alexander Satschko po setech 5–7 a 6–7. Následující ročník Ecuador Open Quito 2016 dokázal opět vyhrát, když ve finále zdolal Brazilce Thomaze Bellucciho.  Ve finále Ecuador Open Quito 2017 odvrátil mečbol a poprvé porazil Itala Paola Lorenziho. Triumfem se stal třetím mužem otevřené éry tenisu, jenž dokázal vyhrát všechny tři úvodní ročníky turnaje ATP Tour. Navázal tak na Američana Michaela Changa z Pekingu a Rakušana Thomase Mustera z Mexico City.", "section_level": 1}], "src_summary": "Víctor Estrella Burgos (* 2. srpna 1980 Santiago de los Caballeros) je dominikánský profesionální tenista, držitel několika národních tenisových milníků. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál tři singlové turnaje. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do února 2017 dvacet sedm titulů ve dvouhře a devět ve čtyřhře.", "tgt_summary": "Víctor Estrella Burgos (; born August 2, 1980) is a Dominican retired professional tennis player. In 2014, Estrella became the first Dominican to reach the top 100 in the ATP rankings. He also became the first Dominican player to reach the semifinals in an ATP 250 tournament in Bogota. In 2015, he also became the first tennis player from his country to participate in all four Grand Slams, playing in the Australian Open. In February 2015, he won his first career ATP title at the Ecuador Open, becoming the oldest first-time ATP tour winner in the Open Era. He successfully defended his title and 100% winning record at the event in 2016 and 2017, but lost in the second round in 2018.", "id": 1408624}
{"src_title": "The Hurt Locker, Part Two", "tgt_title": "The Hurt Locker, Part Two", "src_document": [{"title": "Obsah epizody.", "content": "Po ukončení poslední písně Vocal Adrenaline ředitelka Sue Sylvester (Jane Lynch) oznámí, že ona je jedinou porotkyní této soutěže a že ji protahuje na tři dny, aby dala Kurtu Hummelovi (Chris Colfer) a Rachel Berry (Lea Michele) více času, aby našli více členů, protože New Directions nemá počet alespoň dvanácti členů, který je požadován na všech oficiálních soutěžích sborů. Rachel je rozzlobená na Willa Schuestera (Matthew Morrison) protože porušil jejich dohodu ohledně toho, že Vocal Adrenaline svým vystoupením nezastraší ostatní. Kurt navrhne, že by se Rachel měla snažit najmout bývalou členku sboru, Kitty Wilde (Becca Tobin), i když už předtím otevřeně řekla, že se do sboru nevrátí. Kurt pokračuje ve schůzkách s Walterem (Harry Hamlin), i když se je Sue převlečená za servírku snaží popudit. Sue prozradí Becky Jackson (Lauren Potter), že plánuje odchytit Kurta a jeho bývalého snoubence Blaina Andersona (Darren Criss) do malého uzavřeného prostoru, aby se mohli usmířit. Rachel naléhá na Kitty, aby se znovu přidala k New Directions, ale Kitty je stále zraněná ohledně svých předchozích vzpomínek. Před vystoupením Warblers zůstanou Kurt a Blaine uvězněni ve falešném výtahu.  Sue znovu zhypnotizuje Sama Evanse (Chord Overstreet), aby přesvědčil Rachel k použití naprosto nevhodných písní pro jejich vystoupení. Následující den jsou Kurt a Blaine stále nezvěstní a Sam (v hypnóze) dává Rachel seznam písní a vyznává jí lásku. Rachel luskne prsty, tím zruší jeho stav, požádá ho, aby hledal Kurta a pokusil se také najít nějaké nové členy. Ve výtahu se Kurt a Blaine setkají s loutkou, která připomíná Sue a loutku Billyho z filmu \"Saw\" a řekne jim, že aby se zachránili, tak se musí vášnivě políbit. Kitty si své předchozí rozhodnutí rozmyslí, rozhodne se znovu přidat k New Directions a pomůže Rachel dostat se do Suina počítače k tajnému seznamu písní, které v Sue vyvolávají zranitelné emoce. Sam se setkává se Spencerem Porterem (Marshall Williams) a snaží se přesvědčit ho, aby se připojil k New Directions. Rachel se znovu setkává s bývalým vedoucím sboru pro hluché, Daltonem Rumbou (Michael Hitchcock), který je nyní policistou a přesvědčí členy sboru, Jane Hayward (Samantha Marie Ware), Rodericka (Noah Guthrie), Masona McCarthyho (Billy Lewis Jr.) a Madison McCarthy (Laura Dreyfuss), aby ji věřili ohledně jejího seznamu písní dodaného na poslední chvíli a přidává se k nim Spencer, který se nakonec rozhodl ke sboru přidat. Rachel a Will se omluví tomu druhému a zjistí, že za snahou rozhádat je, stála opět Sue.  New Directions začínají se svým vystoupením, když se Kurt a Blaine vášnivě políbí, aby mohli být vysvobozeni. Výběr písní zaútočí na Suiny emoce až do takové hloubky, že vítězi vyhlásí New Directions, na druhém místě skončí Vocal Adrenaline a Warblers jsou až třetí. Hlavní zpěvák Vocal Adrenaline, Clint (Max George) viní Willa za jejich prohru a slíbí mu, že bude jednat. Sue řekne Willovi, že písně také očistily její vztek vůči němu. Kurt a Blaine konfrontují Sue ohledně jejich unesení a řeknou ji, že jim pouze pomohla přenést se přes zášť, kterou pociťovali po rozchodu. Sue se vrátí do skladiště a prozrazuje Becky, že všechny tyto události jsou součástí jejího probíhajícího plánu. Epizoda končí, když New Directions oslavují své vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Hurt Locker, Part Two je pátá epizoda šesté série amerického hudebního televizního seriálu \"Glee\" a v celkovém pořadí stá třináctá epizoda tohoto seriálu. Epizodu napsal jeden z hlavních tvůrců seriálu, Ian Brennan, režírovala ji Barbara Brown a poprvé se vysílala ve Spojených státech dne 30. ledna 2015 na televizním kanálu Fox. Jedná se o druhou část dvojdílné epizody, jejíž první část, s názvem The Hurt Locker, Part One, se vysílala o týden dříve.", "tgt_summary": "\"The Hurt Locker, Part Two\" is the fifth episode of the sixth season of the American musical television series \"Glee\", and the 113th overall. The episode was written by series co-creator Ian Brennan, directed by Barbara Brown, and first aired on January 30, 2015 on Fox in the United States. It is the second part of a two-part episode which began on January 23, 2015 with the episode \"The Hurt Locker, Part One\".", "id": 103190}
{"src_title": "Newag", "tgt_title": "Newag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Závod byl založen v roce 1876 jako Císařsko-královské železniční dílny pro potřeby nově vybudované železniční trati Tarnów – Lelu­chów, která prochází přes Nowy Sącz. V roce 1950 se dílny staly součástí státních železnic Polskie Koleje Państwowe (PKP), ale již v roce 1952 byly z PKP vyčleněny jako samostatný podnik s názvem „Zakłady Napraw­cze Taboru Kole­jo­wego Nowy Sącz” (ZNTK, tj. Opravny železničních vozidel Nowy Sącz). Od roku 1963 se podnik začal specializovat na opravy motorových lokomotiv, i když poslední parní lokomotiva byla v ZNTK Nowy Sącz opravena až v roce 1972. V roce 1982 se podnik stal opět součástí PKP, z nichž byl znovu vyčleněn v roce 1991 a posléze (1994) se stává akciovou společností ve vlastnictví polského státu. V roce 1995 byly akcie společnosti vloženy do Národních investičních fondů. Na počátku nového tisíciletí byla společnost na pokraji úpadku, situace se změnila po roce 2003, kdy společnost odkoupil polský miliardář Zbigniew Jakubas za 6 milionů PLN. V roce 2005 došlo ke změně názvu z původního „Zakłady Napraw­cze Taboru Kole­jo­wego Nowy Sącz” S.A. na současný NEWAG Spółka Akcyjna. 5. prosince 2013 došlo k IPO menšinového balíku akcií společnosti na varšavské burze. Tržní kapitalizace společnosti dosáhla následujícího dne hodnoty 767 mil. PLN.", "section_level": 1}, {"title": "Newag Gliwice.", "content": "Závod v Gliwicích začal svou existenci v roce 1904 jako Lokomotivní dílny Královské železnice (Köni­gli­che Eisen­bahn — Loko­mo­ti­vwerk­stätte). V roce 1945 po připadnutí města Gliwice Polsku byl podnik přejmenován na Hlavní dílny parních lokomotiv (Główne Zakłady Parowozowe), které začaly od roku 1962 opravovat také elektrické lokomotivy. V roce 1970 podnik přestal opravovat parní lokomotivy a dále se zabýval pouze opravami elektrických lokomotiv, což se odzrcadlilo ve změně názvu na Dílny pro opravy elektrických lokomotiv (Zakłady Napraw­cze Loko­mo­tyw Elektrycznych). V roce 1995 byla firma transformována na akciovou společnost ve vlastnictví státu. V roce 1999 se většinovým akcinářem stává společnost TEAM (Tech­nics Engi­ne­ering Archi­tec­ture Marketing), v roce 2001 pak NEWAG. Na základě změny vlastníka došlo k 20. únoru 2013 ke změně názvu společnosti na Newag Gli­wice S.A. V roce 2014 bylo rozhodnuto, že část společnosti Newag Gliwice, která se zabývá opravami a výrobou lokomotiv, bude v roce 2015 začleněna do mateřské společnosti Newag (v původní firmě Newag Gliwice mají zůstat pouze nemovitosti sloužící k bydlení).", "section_level": 2}, {"title": "Produkty.", "content": "Vedle oprav a modernizací kolejových vozidel se společnost zabývá výrobou nových vozidel. Jedná se o dva základní typy elektrických lokomotiv produkovaných v Gliwicích: šestinápravový Dragon a čtyřnápravový Griffin. V Nowém Sączi se vyrábějí především elektrické jednotky Impuls.", "section_level": 1}], "src_summary": "\"NEWAG\" SPÓŁKA AKCYJNA nebo zkráceně NEWAG S.A. je polská akciová společnost se sídlem v Nowem Sączi, která se zabývá výrobou, modernizacemi a opravami kolejových vozidel. Výrobní závody společnosti se nacházejí ve městech Nowy Sącz a Gliwice.", "tgt_summary": "Newag S.A. [pronounced: nevag] is a Polish company, based in Nowy Sącz, specialising in the production, maintenance, and modernisation of railway rolling stock. The company's products include the 14WE, 19WE, 35WE types electric multiple units; it has also developed the Nevelo tram.", "id": 1469380}
{"src_title": "LGBT práva v Itálii", "tgt_title": "LGBT rights in Italy", "src_document": [{"title": "LGBT historie v Itálii.", "content": "Sjednocení Itálie, k němuž došlo v r. 1860, znamenalo spojení několika států v jeden, z nichž všechny (vyjma dvou) dekriminalizovaly soukromý, bezúplatný a konsensuální pohlavní styk mezi dospělými osobami stejného pohlaví dle Code civil.  Jednu z výše zmíněných výjimek tvořilo Sardinské království, které trestalo pohlavní styk mezi muži (žen se toto netýkalo) podle § 420 - § 425 trestního zákona, který vydal r. 1859 král Viktor Emanuel II.  Po sjednocení rozšířilo bývalé Sardinské království své trestní zákony na zbytek nově vzniklého Království Itálie. Toto se však netýkalo území bývalého Království obojí Sicílie, kde se přihlíželo ke \"\"specifickým vlastnostem těch, co žili na jihu\"\".  Tato bizarní situace, kdy byla homosexualita v jedné části království ilegální, a ve druhé části legální, se definitivně vyřešila v r. 1887, kdy byl zaveden Zákon Zanardelli rušící veškerá ustanovení o různém zacházení s heterosexuálními a homosexuálními vztahy napříč celou Itálií.  Od zavedení prvního celonárodního Trestního zákona v r. 1889, účinného od r. 1890, není známo, že by kdy na tomto území existovaly zákony proti soukromému, konsensuálnímu pohlavnímu styku dospělých osob téhož pohlaví.  Situace se nezměnila ani po nástupu fašismu 19. prosince 1930 a zavedení Zákona Rocco. Homosexualita se toho času spíše tabuizovala z důvodu snahy o vyhnutí se veřejnému skandálu. Represe byly spíše záležitostí katolické církve, než italského státu. V každém případě se potvrdilo, že si většina Italů tehdy spojovala homosexualitu s méně zdravými a mužnými cizinci.  Nicméně ani toto nebránilo tehdejšímu režimu v úřední šikaně homosexuálních mužů, která v některých případech vedla i k uvězňování, zejména v období Italské sociální repbuliky, což byl loutkový stát v čele s Benitem Musolinim existující v letech 1943-45.  Zákon Rocco zůstal platný ještě v několika dalších následujících dekádách. Jeho postoj k homosexualitě byl takový, že se jedná o problém morálky a náboženství, který však nepodléhá sankcím ze strany veřejné moci. I tak tu ale byly v poválečném období minimálně tři pokusy o rekriminalizaci homosexuálního chování, všechny však zablokovala Křesťanskodemokratická strana. A právě tyto postoje vedou k tomu, že se obtížně vedou veřejné diskuse o tématu uznání homosexuálních vztahů v parlamentní sféře.", "section_level": 1}, {"title": "Problematika LGBT v Itálii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legální stejnopohlavní styk.", "content": "Stejnopohlavní sexuální aktivita je v Itálii legální od r. 1890 se sjednoceným legálním věkem způsobilosti k pohlavnímu styku ve výši 14 let.", "section_level": 2}, {"title": "Služba v armádě.", "content": "Homosexuálům není odepřeno právo sloužit v armádě. Ozbrojené síly Itálie nesmí znemožňovat homosexuálním mužům a ženám působit v jejich řadách v souladu s Ústavou Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Právní ochrana.", "content": "V r. 2002 se Franco Grillini neúspěšně pokusil o novelu Ćlánku III. Ústavy Itálie zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace.  V r. 2004 se Toskánsko stalo prvním italským regionem zakazujícím diskriminaci homosexuálů v zaměstnání, vzdělávání, veřejných a ubytovacích službách. Tento krok napadla u Ústavního soudu Berlusconiho vláda s odůvodněním, že jenom ona může přijímat taková rozhodnutí. Na to Ústavní soud zvrátil ustanovení týkající se ubytovacích služeb z důvodu respektu k soukromým hoteliérům a náboženským institucím, ale zbytek zákona zůstal platný. Podobnou legislativu následně přijal i Piemont.  Víceméně počínaje r. 2003 je diskriminace na základě sexuální orientace v zaměstnání ilegální v celé zemi z důvodu splnění podmínek pro členství v EU.  V r. 2006 Grillini znovu navrhl anti-diskriminační zákony, toho času zakazující jak diskriminaci homosexuálů, tak i transsexuálů. Ty sklidily ještě menší podporu než při prvním pokusu.  V r. 2008 Ital Danilo Giuffrida obdržel odškodnění ve výši 100 tisíc euro za to, že mu bylo přikázáno Ministerstvem dopravy znovu vykonat řidičský test z důvodu jeho sexuální orientace. Soudce v jeho případě došel k závěru, že se jednalo o jasné porušení anti-diskriminačních zákonů.  V r. 2009 Poslanecká sněmovna odložila jednání o přijetí anti-homofobních zákonů, které by zpřísnily tresty za zločiny proti homosexuálům, zpracované stranou Centrální unie s podporou Legy Nord a Lidu svobody, byť 9 poslanců blízkých předsedovi sněmovny Gianfrancovi Finim zaujímalo negativní stanovisko. Poslanec Paola Binetti patřící k Demokratické straně poté hlasoval proti zásadám své strany.  16. května 2013 se jednalo o návrhu zákona o zákazu diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity na nátlak čtyř poslanců ze čtyř různých politických stran. Návrh získal podporu 221 poslanců napříč celým politickým spektrem mimo středo-pravicových stran. V reakci na tyto kroky někteří poslanci navrhli dva zákony. 7. července je Justiční komise sjednotila v jeden.  Zákon proti homofobii, bifobii a transfobii se setkal s odporem ze strany konzervativních poslanců obávajících se pokutování a uvěznění za svůj nesouhlas s uznáním stejnopohlavního soužití. 5. srpna Sněmovna začala o zákonu uvažovat. 19. září 2013 nová legislativa prošla v poměru hlasů 228:58 (108 se zdrželo). Ten samý den prošla kontroverzní novela zákona garantující svobodu projevu pro politiky a duchovní. Momentálně se čeká na stanovisko Senátu.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "Od r. 2016 mají stejnoohlavní páry přístup ke společnému vlastnictví, sociálnímu zabezpečení a dědickým právům. V r. 2005 v rámci zastupitelských voleb mnoho italských regionů přijalo institut podobný francouzskému občanskému paktu solidarity, mezi něž patřilo Toskánsko, Umbrie, Emilia Romagna, Marche, Apulie, Lazio, Ligurie a Abruzzo. Lombardie s vedením středopravicového Sněmu Svobody oficiálně prohlásila svůj nesouhlas s jakýmkoli právním uznáním stejnopohlavních soužití. Tyto kroky byly tenkrát pouze znakem autonomie jednotlivých regionů.  V posledních 20 letech zde bylo zaznamenáno několik návrhů zákona o neregistrovaném soužití, ale žádný z nich neprošel z důvodu střetu se sociálně konzervativními členy parlamentu tvořících dvě vládní koalice. Poslední návrh zpracovala vláda Romana Prodiho. Zákon se vztahoval na pracovní právo, dědictví, daňové zákony a zdravotní péči neregistrovaných homoseuxálních a heterosexuálních párů. Přijetí zákona nebylo považováno za klíčové a z důvodu pády Prodiho vlády se ani neprojednalo.  V r. 2010 vydal Ústavní soud ozhodnutí o uznání stejnopohlavního soužití jako legitimní sociální formace hodné podobné právní ochrany, jakou má manželství. Po tomto rozhodnutí se soud nakonec rozhodl svůj verdikt odložit kvůli řešení mnohem ožehavější problematiky stejnopohlavního manželství alžírských Italů se Španěly. V tomto kroku se rozhodlo, že italská justice musí respektovat zahraniční stejnopohlavní manželství Italů s odvoláním se na Usnesení č. 138.  21. července 2015 byla Itálie obviněná z porušování lidských práv ze strany Evropského soudu pro lidská práva, jelikož nedává státní uznání stejnopohlavnímu soužití ve formě manželství nebo jiného právního statusu.  2. února 2016 se začal italský senát zabývat návrhem zákona o registrovaném partnerství., který pak následně schválil v poměru hlasů 173:71 25. února téhož roku. Návrh byl následně postoupen Poslanecké sněmovně, která jej přijala 11. května 2016 v poměru hlasů 372:51 s 99 zdrženími se. Kvůli zajištění rychlého přijetí zákona obdržel premiér Matteo Renzi důvěru neobyvkle brzy se slovy, že je neakceptovatelné tento krok po tolika neúspěších oddalovat. Registrované partnerství garantuje stejnopohlavním párům stejná práva a povinnosti jako mají manželé, vyjma možnosti společné adopce a adopce dítěte druhého z partnerů, což bylo vyňato z původní verze.", "section_level": 2}, {"title": "Homoparentalita.", "content": "Osvojení a náhradní rodinná péče má právní úpravu v Zákoně č. 184/1983. Adopce je umožněná pouze manželským heterosexuálním párům. V poručenství a pěstounství žádná taková omezení neexistují.  11. ledna 2013 svěřil kasační soud dítě do výhradní péče lesbické matky. Otec dítěte si stěžoval, že homosexuální vztah matky může zanechat negativní dopad na dítě. Nejvyšší soud žalobu otce neuznal z důvodu, že jeho argumenty proti matce byly absurdní.  15. listopadu 2013 rozhodl soud v Boloni o svěření tříletého dítěte do pěstounské péče gay páru. 1. března 2016 vyhověl Opatrovnický soud v Římě žádosti lesbického páru o vzájemném přisvojení fakticky vychovávaných dcer. Již od r. 2014 vydal tento soud nejméně 15 rozsudků, které umožnily vzájemné upravení rodičovských práv k nevlastním dětem v rámci homoparentální rodiny. 29. dubna 2016 získala Marilena Grassadonia, prezidentka Asociace duhových rodin, rodičovská práva k synům své ženy. Možnost přisvojení nevlastního dítěte potvrdil Nejvyšší správní soud Itálie ve svém rozhodnutí 22. června 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Práva translidí.", "content": "Crossdressing je v Itálii legální a operační změna pohlaví rovněž po souhlasu lékařů. Nicméně genderová identita není dosud zahrnutá do anti-diskriminačních zákonů.  V r. 1982 se Itálie stala třetím národem na světě, který přiznal translidem právo na změnu pohlaví. Před ní to bylo možné pouze ve Švédsku (1972) a Německu (1980).  V r. 2006 byl propuštěn z pracovního poměru policejní důstojník pro údajné projevy crossdressingu na veřejnosti ve volnočasových aktivitách.  Prvním otevřeným transpolitikem se stala poslankyně Vladimir Luxuria, která v r. 2006 získala madnát za Stranu komunistické obnovy. Po své neúspěšné druhé kandidatuře získala cenu v populární reality show \"L'Isola dei Famosi\".  V r. 2005 bylo uzavřeno klasické manželstvím mezi mužem a ženou. O několik let později prošel jeden z manželů procesem změny pohlaví z muže na ženu. V r. 2009 byla tato nová žena oficiálně právně uznána podle Zákona č. 164/1982 Sb. o změně pohlaví ve znění pozdějších předpisů (\"Legge 14 aprile 1982, n. 164\"). Manželství by se z tohoto důvodu stalo automaticky neplatným navzdory faktu, že nebyl podán návrh na jeho rozvod, neboť už nesplňovalo jeho zákonnou definici (trvalé soužití muže a ženy).  Zákon č. 164/1982 Sb. o změně pohlaví ve znění pozdějších předpisů jasně říká, že probíhající změna pohlaví jednoho z manželů znamená neplatnost trvajícího manželství a s ní související povinnost zažádat o rozvod, k čemuž ale ve výše uvedené kauze (Alessandra) a její manželka nedošlo. Pár se obrátil na soud ve městě Modena, aby prohlášení o neplatnosti manželství zrušil. 27. října 2010 jim soud vyšel vstříc. Nicméně Ministerstvo vnitra se proti tomu odvolalo, a v tu samou dobu odvolací soud v Boloni zvrátil rozhodnutí soudu nižší instance.  Později pár podal kasační stížnost k Nejvyššímu soudu. 6. června 2013 dal Nejvyšší soud podnět k Ústavnímu soudu ohledně prověření kompatibility Zákona o změně pohlaví s ústavním pořádkem země, konkrétně v oblasti automatického prohlášení manželství za neplatné, byť pár nedal žádost o rozvod. V r. 2014 Ústavní soud umožnil páru nadále setrvat v manželství.  21. května 2015 vydal Nejvyšší soud průlomový rozsudek, který neukládá osobám procházejícím úřední změnou pohlaví povinnost sterilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle výsledků průzkumu společnosti Italy Eurispes zveřejněného 29. ledna počet Italů majících pozitivní vztah k homosexualitě a k uznání gay a lesbických párů stále stoupá.  82 % Italů si stojí zatím, že homosexuálové jsou jim rovni. 41 % občanů si myslí, že homosexuálové by měli mít právo uzavřít občanský sňatek a 20,4 %, že by měli mít právo uzavírat registrované partnerství. Ve výsledku 61,4 % je pro právní uznání gay a lesbických vztahů, což je o 2,5 % více než loni (58,9 %) a téměř 10 % než před 7 lety (51,6 % v r. 2003).", "section_level": 2}], "src_summary": "Práva leseb, gayů, bisexuálů a translidí zažila v Itálii v poslední době značný rozmach. Přesto se ale LGBT Italové stále setkávají s některými druhy diskriminace, které jsou pro většinovou populaci neznámé. Veřejné mínění ve vztahu k LGBT+ menšině má tendenci být spíše kulturně liberální, což nakonec vyústilo v přijetí zákona o registrovaném partnerství v r. 2016.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, transgender (LGBT) rights in Italy have changed significantly in recent years, although LGBT persons may still face some legal challenges not experienced by non-LGBT residents and LGBT people still face cases of homophobia. Despite this, Italy is considered a gay-friendly country and public opinion on homosexuality is generally regarded as increasingly culturally liberal. Same-sex civil unions and unregistered cohabitation have been legally recognized since June 2016.", "id": 1514846}
{"src_title": "Provincie Zamora", "tgt_title": "Province of Zamora", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Téměř 1/3 z celkového počtu 195 665 obyvatel (2002) žije v provinčním hlavním městě, Zamora. Provincie má celkem 250 obcí. V roce 2014 měla provincie již jen 185 432 obyvatel.  Od východu k západu protéká provincií Duero. Jinak provincie patří k Severní mesetě, náhorní rovině ve výšce mezi 650 a 800 m n. m. Severozápadní část je hornatá. Zde leží Lago de Sanabria, největší ledovcové jezero Španělska.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Hlavním jazykem provincie Zamora je španělština. Především v západní a severní část se kromě toho používá leonský jazyk. Ve třech obcích na nejzazším severozápadě se hovoří také galicijštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka provincie.", "content": "je tvořena osmi červenými pruhy a jedním zeleným (\"pruhy jsou odděleny úzkými bílými\"). Jde o historickou vlajku a není znám žádný předpis, kterým by byla zavedena. Tvoří také součást znaku města Zamory. (\"viz níže\").", "section_level": 2}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Štít dělený, 1) dvakrát polceno, a) polceno se špicí, v prvním poli ve zlatě přirozený býk ve skoku doleva, ve druhém stříbrném červený lev, zelená špice (Toro); b) ve stříbře zlatý most nad vlnami (modrými a zlatými) na mostě postava Madony s dítětem, provázené dvěma věžemi, též zlatými s červenými okny a branou (Benavente); a c) ve stříbře štít, který se dotýká okrajů pole, pruhovaný modře a zlatě, v něm zlaté slunce (Villalpando); 2) 3x polceno, a) děleno vidlicí, 1. a 2. zlatá věž v červeném, špice stříbrná s červeným lvem (Alcañices); b) v modrém zlatý ondřejský kříž, provázený čtyřmi zlatými liliemi, modrý lem s osmi stříbrnými půlměsíci (\"? – obrázek neodpovídá\" – Sanabria); c) ve zlatě zlatý (? – přirozený) hrad s černými okny a branou (Bermillo de Sayago); a d) ve stříbře černý orel (dvouhlavý) s černými drápy, nad ním uzavřená královská koruna a dva červeno-bílé praporky na zlatém kopí (Fuentesaúco). Srdeční štítek města Zamora. (\"Polcený štít, vpravo ve stříbře obrněná paže, držící prapor s osmi červenými pruhy a jedním zeleným. Vlevo, též ve stříbře, je na zeleném pažitu stříbrný most o třech obloucích, černě zděný a se dvěma věžemi nad modrými a stříbrnými vlnami\"). Klenot: uzavřená královská koruna, červeně a stříbrně pruhovaná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zamora (výslovnost [θa ́moɾa]) je španělská provincie na západě Španělska, v západní části autonomního společenství Kastilie a León. Současná provincie vznikla jako jedna ze tří provincií roku 1833 rozdělením bývalého království León. Hraničí s provinciemi Ourense, León, Valladolid, a Salamanca, a s Portugalskem.", "tgt_summary": "Zamora () is a province of western Spain, in the western part of the autonomous community of Castile and León. It is bordered by the provinces of Ourense, León, Valladolid, and Salamanca, and by Portugal.", "id": 2320949}
{"src_title": "Krysa skalní", "tgt_title": "Dassie rat", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Krysy skalní žijí v jižní Angole, Namibii a na severozápadě Jihoafrické republiky. Obývají skalnaté horské oblasti do výšky 1200 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď skalních krys (Petromuridae) zahrnuje pouze jediný rod s jedním druhem:  Je uváděno celkem 15 poddruhů.  Přes své jméno nejsou krysy skalní blízce příbuzné krysám z čeledi myšovitých (Muridae). Nejpříbuznější jim jsou řekomyši z čeledi Thryonomyidae.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Krysy skalní jsou středně velcí hlodavci. Vnějším vzhledem se trochu podobají veverkám, ale nemají tak huňatý ocas. Jejich tělo je 140–200 mm dlouhé, ocas 80–140 mm. Váží 100–300 g. Jejich srst je jemná, nemá však podsadu, a proto jednotlivé chlupy, které vyrůstají ve svazcích po třech až pěti, ze srsti trčí. Barva srsti se mění podle toho, na jakých skalách žijí: svrchní část je tmavě nebo světle šedá, někdy se žlutým nádechem, spodní pak světle šedá nebo žlutavá. Ocas je porostlý dlouhými chlupy; jeho zadní část je obvykle černá.  Chodidla jsou krátká. Na přední tlapě mají čtyři prsty, na zadní pět. Jejich zubní vzorec je celkem tedy mají 20 zubů. Uši jsou menší, kulaté, boltce neodstávají od těla.  Samice mají obvykle tři páry mléčných žláz umístěných po stranách těla, ale vyskytují se i jedinci s dvěma páry.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Krysy skalní se vyskytují samy nebo v párech. Rády si hrají se stébly trávy nebo jinou potravou. V noci se skrývají ve skalních rozsedlinách. Díky tělesné konstituci se dokáží dostat i do velmi úzkých štěrbin. Přes den, pokud se nevydávají za potravou, se na skalách často sluní, ale i v těchto případech si vybírají místa pod skalními převisy, kde jsou chráněni před dravými ptáky. Po skalách se pohybují obvykle během, skáčou málo. Svoje ukryty opouštějí přes den, většinou ráno nebo pozdě odpoledne, ale někdy vycházejí na pastvu i po západu Slunce.  Jsou vegetariáni, konzumují různý rostlinný materiál včetně semen a bobulí.  Páření probíhá na začátku místního léta v listopadu a prosinci. Samice rodí v lednu, před příchodem dešťů. Obvykle mívají jen jeden vrh ročně, ve kterém bývají 1–2 mláďata. Ta se rodí velká, dobře vyvinutá a osrstěná.", "section_level": 1}, {"title": "Stupeň ohrožení.", "content": "Krysa skalní je podle Červeného seznamu ohrožených druhů zařazena mezi málo dotčené druhy – v současnosti tedy není nijak ohrožena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krysa skalní (\"Petromus typicus\") je jediný známý zástupce rodu \"Petromus\" a čeledi krysy skalní (Petromuridae) z podřádu dikobrazočelistní (Hystricomorpha), infrařádu Hystricognathi.", "tgt_summary": "The dassie rat (\"Petromus typicus\") is an African rodent found among rocky outcroppings. It is the only living member of its genus, Petromus, and family, Petromuridae. The name \"dassie\" means \"hyrax\" in Afrikaans, and the two animals are found in similar habitats. \"Petromus\" means \"rock mouse\" and dassie rats are one of many rodents sometimes called rock rats. The family and genus names are sometimes misspelled as Petromyidae and Petromys.", "id": 722238}
{"src_title": "Všivec", "tgt_title": "Pedicularis", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostliny rodu všivec jsou rozšířeny hlavně v mimotropických pásmech na severní polokouli. Několik málo druhů roste také v Jižní Americe v Andách. Druhy vyskytující se v České republice jsou málo početné a jsou řazeny k silně ohroženým či kriticky ohroženým.  V přírodě ČR se v současnosti vyskytují tyto čtyři druhy: V minulosti v Česku ještě rostl dnes již vyhynulý", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Všivce jsou poloparazitické byliny jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé, které se svými tenkými kořínky přes haustoria (příchytné kořeny) napojují na kořeny parazitovaných rostlin, ze kterých vysávají vodu a minerální látky. Lodyhy mají porostlé střídavými, vstřícnými nebo v přeslenech umístěnými listy nejčastěji jedno či dvounásobně peřenosečnými, ojediněle jsou pouze zubaté nebo celokrajné. Spodní listy obvykle mají dlouhé řapíky, horní mívají řapíky krátké nebo jsou přisedlé.  Květenství bývají terminální nebo vyrůstají v úžlabí listenů podobných listům. Oboupohlavné květy mají kalich trubkovitý až zvonkovitý, často dvoupyský a hluboce rozdělený do dvou až pěti laloků. Jejich koruna může být zbarvená fialově, červeně, žlutě nebo bíle a je dvoupyská. Horní pysk bývá přilbovitý a spodní trojlaločný. Dvojmocné tyčinky jsou nitkami přirostlé ke koruně, svrchní semeník má na dlouhé čnělce hlavičkovitou bliznu. Plody jsou zploštělé dvoupouzdré tobolky obsahující drobná semena. Květy jsou opylovány hmyzem, velmi často čmeláky, opylovačům poskytují nektar i pyl.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny se ekonomicky nevyužívají a škody které způsobují svým parazitováním nebývají velké, většinou se připojují na planě rostoucí rostliny. Místy, například i v Česku, bylo odvaru z bylin využíváno k likvidaci vší a dalších parazitů, odtud vzniklo jméno rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Všivec (\"Pedicularis\") je velmi bohatý rod dvouděložných rostlin z čeledi zárazovitých. Taxonomie rodu není zcela prozkoumána a uvádí se, že rod je tvořen 600 až 800 druhy vesměs poloparazitických rostlin.", "tgt_summary": "Pedicularis is a genus of perennial green root parasite plants currently placed in the family Orobanchaceae (the genus previously having been placed in Scrophulariaceae \"sensu lato\").", "id": 449082}
{"src_title": "Fotostroj času", "tgt_title": "Timeslides", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Při vyvolávání starých fotek Kryton zjistí, že vývojka, kterou používá, je zmutovaná. Fotky tak ožívají a fungují jako stroj času, čehož se Lister a poté i Rimmer pokusí využít k tomu, aby se nikdy nedostali na Červeného trpaslíka a zároveň se stali nechutně bohatými a slavnými.", "section_level": 1}, {"title": "Děj epizody.", "content": "Lister a Kocour spolu hrají stolní golf, ale posledního žijícího člověka hra vůbec nebaví, protože je otrávený životem na vesmírně lodi tři miliony let ve vesmíru. Jak sám prohlásí: \"Já chci žít! Tohle je horší než vězení. Když seš v base, tak se aspoň těšíš, že tě jednou pustěj. Já chci žít, já chci pracovat, bejt mezi lidma. Chci chodit na rande, chci se milovat!\". A protože mu tyto tužby Kocour není schopen splnit, Lister odejde. Později ho v této špatné náladě najde Rimmer, jak si hraje s relaxační fólií. Arnoldovy pokusy povzbudit ho nevyjdou a tak mu alespoň prozradí, že znal vynálezce fólie, kterým byl jeho spolužák z internátu Fred Holden přezdívaný \"pašík\". Mezitím Kryton v temné komoře vyvolává fotky, když v tom se z jedné z nich ozve zvuk motorky. Fotka není statická, ale hýbe se, což Krytonovi potvrdí i další snímek, na kterém je on sám jak slaví své narozeniny. Android sezve celou posádku Trpaslíka do temné komory, kde jim ukáže fotky. Podle Holly za neobvyklý stav fotek může vývojka, která je zmutovaná. Kryton vytvoří také několik diapozitivů a Lister do nich vstoupí. Postupně tak navštíví svatbu Rimmerova bratra Franka, dvojici lyžařů a dokonce Adolfa Hitlera při projevu v Norimberku. A při té příležitosti ukradne vůdci Třetí říše aktovku. Lister si prohlíží její obsah, když si Rimmer naštěstí vzpomene, že v aktovce byla bomba. Lister na poslední chvíli kopne tašku zpátky do diapozitivu a skrčí se, takže výbuch a plameny jdou nad ním.  Zpátky na ubikacích Lister zjistí, že je na fotkách z roku 1942 a že tedy mají stroj času. Rimmer a Kryton se začnou bavit o tom, co všechno by mohli s tímto objevem podniknout, ale Lister už má jiný plán. Vezme relaxační fólii a vydá se do doby, kdy byl mladý a hrál se svou kapelou \"Degen a spol\". Fólii předá svému mladšímu já, mladý Lister ji ovšem označí za \"kryptofašistickej buržoazní škvár\" a chce se místo toho věnovat hudbě. Starší Lister mu řekne, že pokud to udělá, skončí s Rimmerem, Kocourem a Krytonem tři miliony let ve vesmíru na celý zbytek věčnosti. A odejde na Trpaslíka. Po chvíli se časová linie vytřídí a Lister zmizí, ale s ním také i Kocour a Kryton. Podle Holly Lister pozměnil linii času a žil úplně jiný život. Nikdy neodletěl s Červeným trpaslíkem, nedošlo ke zrození Kocoura a nikdy nezachránili Krytona. Rimmer je tak s Holly sám, ovšem nehodlá to tak nechat.  Rimmer požádá Holly o nějakou fotku a další údaje o Listerovi. Holly mu potvrdí, že se Lister opravdu stal vynálezcem relaxační fólie, stal se nechutně bohatým a slavným a zahynul v osmadevadesáti při letecké nehodě. Rimmer vstoupí do fotky a zjeví se v jídelně na Listerově zámku. Pokusí se ho přesvědčit, aby se vrátil na Červeného trpaslíka, ale uvede mizerné argumenty a Lister ho označí za blázna a vyhodí ho. Zpátky ve vesmíru ovšem Rimmer dostane geniální plán: vezme relaxační fólii a dá ji sám sobě, a to ještě dřív než Lister. Tím pádem se on stane nechutně bohatým a slavným. Rimmer použije jednu z fotek z internátu a dostane se ke svému mladšímu já ve věku sedmi let. Předá mu fólii a vysvětlí mu svůj plán, jenže ho při tom otravnými otázkami ruší další chlapec, na vedlejší posteli ležící Fred „Pašík“ Holden. Rimmer dokončí svůj plán a spokojeně se vrátí na Trpaslíka. Lister, Kryton a Kocour se opět objeví, ale Rimmer nezmizí. Zeptá se tedy Holly, v čem je problém a ta mu vysvětlí, že vynálezcem fólie se nestal on, ale jistý „Pašík“ Holden. Povedlo se mu tedy vrátit všechno do původního stavu. Rimmer je zdeptaný, jenže jen do chvíle, kdy mu Holly prozradí, že z nějaké neznámého důvodu už není hologram.  Lister, Kryton a Kocour odcházejí a Rimmer za nimi radostně poskakuje a při tom huláká: \"Jsem živý! Můžu se dotýkat, cítím, můžu hladit - jsem živý! Není to fantastické?\" Větu se rozhodne zakončit ranou pěstí do krabice s nápisem \"Výbušniny\" a ta pochopitelně exploduje. Z Rimmera se opět stává hologram.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní reference.", "content": "V epizodě zazní jména osob:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotostroj času (anglicky Timeslides) je pátá epizoda třetí série (a celkově sedmnáctá v rámci seriálu) britského sci-fi sitcomu \"Červený trpaslík\". Poprvé byla odvysílána 12. prosince 1989 na kanálu BBC2.", "tgt_summary": "\"Timeslides\" is the fifth episode of science fiction sit-com \"Red Dwarf\" Series III, and the seventeenth in the series run. It premiered on the British television channel BBC2 on 12 December 1989. Written by Rob Grant and Doug Naylor, and directed by Ed Bye, the plot deals with Lister's desire to change his life by going back in time and changing his past. The episode was re-mastered, along with the rest of the first three series, in 1998.", "id": 766993}
{"src_title": "V-3", "tgt_title": "V-3 cannon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1918 připravovala francouzská armáda plány na vývoj a výrobu dalekonosného vícekomorového děla v reakci na německé Pařížské dělo. Tato zbraň postavená zbrojařským podnikem Friedrich Krupp AG, mohla ostřelovat Paříž z německé frontové linie vzdálené 125 km. Nicméně francouzská iniciativa nedosáhla ani fáze prototypu, když vývoj přerušil konec 1. světové války. Plány na vícekomorové dělo byly archivovány.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj zbraně.", "content": "O dvacet let později, když se Francie v červnu 1940 zhroutila, němečtí vojáci získali plány tohoto dalekonosného děla. V roce 1942 tento patent přitáhl pozornost Augusta Cönderse, vývojáře zbrojařského podniku Röchling Stahlwerke AG se sídlem ve Wetzlaru v Německu. Nejprve postavil pokusný prototyp 20mm děla s využitím snadno dostupného strojního vybavení ve Wetzlaru, kde se vyráběly hlavně tohoto kalibru pro protiletadlové kanony 20mm Flak 38. První výsledky byly povzbudivé. Cönders postavil pokusnou plnou ráži na polygonu Hilersleben, poblíž Magdeburgu. Ale do konce roku 1943 se setkával s vážnými problémy, jak realizovat základní princip postupného elektrického odpalování náloží v hlavni dalekonosného děla nebo s vhodným tvarem nábojnic. I když vše fungovalo jak mělo, úsťová rychlost byla jen něco okolo 1000 m/s, což bylo o jednu třetinu méně nežli bylo potřeba k dosažení potřebného dostřelu. Zkoušky v bojové velikosti (délka hlavně 150 m) se konaly 20. května až 4. června 1944 v Baltském moři na ostrově Wolin u Misdroy a na ostrově Usedom u Peenemünde. Při testech bylo dosaženo dostřelu 88 km a 93 km. Při dalších testech na ostrově Wolin došlo k vydutí hlavně a střelby musely být zastaveny.", "section_level": 1}, {"title": "Podzemní palebná stanoviště v Mimoyecques.", "content": "Bunkr s palebnými postaveními V-3 se nachází západně od vesnice Landrethun-le-Nord mezi městem Boulogne-sur-Mer a Calais, 8 km od pobřeží Lamanšského průlivu. Odtud měl být ostřelován Londýn během druhé světové války. Vzdálenost palebného stanoviště vzdušnou čarou je 160 km, což byl předpokládaný dolet granátu. Podle plánu měla být v Mimoyecques vybudována dvě podzemní stanoviště, každé pro pět baterií o pěti hlavních. V hloubce 30 metrů pod zemí byl vybetonován systém chodeb. Hlavní štolou vedly koleje, které navazovaly na železniční trať. Hlavně ležely zabetonovány ve štolách, jež byly proraženy šikmo celým kopcem v úhlu náměru, stanoveného pro dráhu střel. Ústí hlavní kryla železobetonová deska o tloušťce pět a půl metru s průzory pro každou hlaveň. Z důvodu přísného utajení prováděla veškeré práce Todtova organizace s vybranými německými specialisty a nebylo pro ně využito vězňů ani zahraničních dělníků. Dva na sobě nezávislé zdroje zajišťovaly přívod elektrického proudu o výkonu 5000 kW.  Britský letecký průzkum poměrně brzy zjistil podezřelou činnost, ovšem vyhodnocení průzkumných snímků nenaznačovalo nic nebezpečného. Rozhodnutí o bombardování padlo až poté, co francouzské hnutí odporu ohlásilo spojenecké rozvědce, že si všimli nezvykle velkého odběru elektrické energie v Mimoyecques. V listopadu 1943 bombardovala palebná stanoviště devátá americká letecká armáda. Výstavba, která byla dokončena v té době z poloviny, musela být na čas přerušena. Čtyři měsíce před dokončením došlo k vylodění prvních spojeneckých jednotek ve Francii a Hitler přikázal zajistit zvláštní obranu prostoru Mimoyecques. Během invaze se britské jednotky dozvěděly od francouzského hnutí odporu, že „v Mimoyecques postavili Němci podzemní šachtu nevídaných rozměrů, odolnou proti nejtěžším bombám“. Zpráva putovala do Londýna a hlavní štáb invazních vojsk SHAEF byl požádán o zásah. V rámci operace Afrodita vzlétly 12. srpna 1944 k akci dva bombardéry PB4Y-1 Liberator, oba zbavené veškeré zátěže a naložené téměř 10 000 kg výbušnin (9600 kg Torpexu a 272 kg TNT). První bombardér, po opuštění posádkou, byl naveden radiem na cíl, větší škody ovšem nezpůsobil. Druhý letoun, pilotovaný Josephem P. Kennedym Jr. - starším bratrem budoucího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho ještě nad Anglií explodoval. Důvodem byla pravděpodobně předčasná iniciace nálože způsobená nedostatečnou izolací její roznětky od elektromagnetického vyzařování systému dálkového ovládání,ačkoliv některé prameny uvádějí, že stroj zasáhla zbloudilá střela. Komplex byl již 6. července 1944 cílem náletu Lancasterů 617. peruti RAF, pod velením Wg/Cdr Leonarda Cheshira, který poškodil podzemní galerie svržením seizmických pum Tallboy, a 4. srpna proběhl neúspěšný pokus o útok dálkově řízeným letounem BQ-7 USAAF, který explodoval ještě nad Anglií, krátce poté co jej opustila jeho posádka.  Mimoyecques bylo obsazeno 5. září 1944 postupujícími jednotkami Kanadské armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "V-3 (německy: \"Vergeltungswaffe 3\", zbraň odplaty 3), krycí název \"Hochdruckpumpe\" (vysokotlaká pumpa), bylo německé dalekonosné dělo s délkou hlavně 127 metrů, které bylo vyvinuto během druhé světové války. Jeho ráže byla 150 mm.", "tgt_summary": "The V-3 (, \"Retribution Weapon 3\") was a German World War II large-calibre gun working on the multi-charge principle whereby secondary propellant charges are fired to add velocity to a projectile.", "id": 419089}
{"src_title": "Poškození rostlin slunečním zářením", "tgt_title": "Photoinhibition", "src_document": [{"title": "Popis okolností poškození.", "content": "Nadbytek slunečního záření lze pozorovat u stínomilných rostlin, u rostlin předpěstovaných ve sklenících po výsadbě na venkovní plochy, nebo na rostlinách, zejména stálezelených, v jarním období. Poškozovány mohou být podzemní orgány rostlin během sklizně, jsou-li vystaveny intenzivnímu slunečnímu záření. Sluneční záření způsobuje škody zahřátím kůry v chladných obdobích roku a následným poškozením pletiv při namrznutí. Toto poškození je nazýváno zimní sluneční spála.  Náchylnost k poškození rostlin slunečním zářením zesiluje sucho, vítr, nízká vzdušná vlhkost, znečištění vzduchu polutanty (např. ozón), náhlé slunečné a horké počasí po předchozích deštích. Intenzivní záření zesiluje příznaky chloróz a nekróz z nedostatku draslíku, hořčíku a zinku. Obvykle je těžké odlišit poškození slunečním zářením od poškození teplem. U poškození teplem jde obvykle snadno sloupnout svrchní vrstvu buněk.  Nedostatek slunečního záření způsobený například zastíněním rostliny vede k omezení fotosyntézy. Rostlina vytváří menší listy a objevuje se dlouživý růst, internodia jsou delší, obvykle jsou i delší buňky, pletiva jsou nevyzrálá, vodnatá, rostlina je celkově oslabena a křehčí, namrzá a bývá snadno napadána patogeny. Kritický nedostatek světelného záření se projevuje vybělováním pletiv, což je nazýváno etiolizace. Některé druhy rostlin ale snáší zastínění dobře.", "section_level": 1}, {"title": "Poškození fotosyntetizujících orgánů.", "content": "Při poškození rostlin slunečním zářením dochází v listech k nasycení fotosyntetického pigmentu (chlorofylu) nad hranici, kdy se poškozuje fotosyntetické orgány, takže dochází k omezení fotosyntézy (fotoinhibice). Dlouhotrvající nadbytek slunečního záření způsobí nevratné změny vlivem volných kyslíkových radikálů, které poškozují buněčné struktury (fotooxidační stres). Poškození se na vnitřních orgánech projevuje rozpadem chlorofylu (vybělením listů) a odumřením buněk v poškozené tkáni. Citlivé na poškození jsou hrušně.  Krátkodobý nadbytek slunečního záření způsobuje vratný proces, který je pozorován i během běžných dní, především v poledne. Způsobuje u hospodářských plodin pokles tvorby biomasy až o 10 %.", "section_level": 2}, {"title": "Poškození plodů.", "content": "Plody rostlin jsou v případě intenzivního záření o několik stupňů teplejší než okolní vzduch. Popálené plochy plodů vypadají jako vodnaté hnědnoucí skvrny. Napadená místa jsou často druhotně napadena patogeny. Nedostatek světla je běžnější u pokojových rostlin, ve volné půdě se vyskytuje jen při přehoustlém porostu.", "section_level": 2}, {"title": "Symptomy.", "content": "Symptomy se mohou projevit ihned po vystavení rostlin vyšším teplotám, nebo se projevují po určité době jako následek narušení fyziologických pochodů.  Příznaky poškození lze zaměnit za příznaky poškození teplem, polutanty, herbicidy.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Některé rostliny se chrání samy mechanismy, které způsobují zmenšení oslunění listové plochy, sklonění listové plochy. Listy vytvořené během slunných dní se liší, jsou menší, ale mají vyšší fotosyntetickou kapacitu.  Proti poškození rostlin slunečním zářením lze použít zastínění choulostivých rostlin. Ve sklenících a pařeništích se používají rohože nebo nátěry skla Amaritem. Vhodné je zavlažování a postřikování okolních ploch, mlžení. Při přemístění ze zastíněných (pařeniště) na osvětlená stanoviště (venkovní plocha) je vhodné otužování rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Opatření při výskytu.", "content": "Závlaha, stínění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poškození slunečním zářením (fotoinhibice) je fyziologické poškození rostlin způsobené nadbytkem slunečního záření nebo působením slunečního záření na neotužilou rostlinu. K poškození rostlin může dojít i nedostatkem slunečního záření. Nedostatkem nebo nadbytkem slunečního záření mohou být poškozeny všechny druhy rostlin. Náchylnější k poškození rostlin slunečním zářením jsou stínomilné nebo pokojové rostliny. Poškození rostlin slunečním zářením je také nazýváno běžně sluneční úpal nebo úžeh.", "tgt_summary": "Photoinhibition is light-induced reduction in the photosynthetic capacity of a plant, alga, or cyanobacterium. Photosystem II (PSII) is more sensitive to light than the rest of the photosynthetic machinery, and most researchers define the term as light-induced damage to PSII. In living organisms, photoinhibited PSII centres are continuously repaired via degradation and synthesis of the D1 protein of the photosynthetic reaction center of PSII. Photoinhibition is also used in a wider sense, as dynamic photoinhibition, to describe all reactions that decrease the efficiency of photosynthesis when plants are exposed to light.", "id": 1478007}
{"src_title": "ABC analýza", "tgt_title": "ABC analysis", "src_document": [{"title": "Princip ABC analýzy.", "content": "ABC analýza spočívá v rozdělení položek do tří kategorií, podle jejich procentuálního podílu na celkové hodnotě zvoleného parametru. Pokud například chceme analyzovat výrobní program podniku, tak zjistíme, že 75 % ročního obratu tvoří jen malá skupina výrobků (např. 10 %) a na druhé straně existuje rozsáhlá skupina výrobků (např. 70 %), která se však na celkovém obratu firmy podílí jen nepatrně (např. 10 %). Po tomto zanalyzování výrobního programu podniku, je možné obvykle rozdělit výrobky do tří základních skupin. V kategorii A jsou potom zařazeny ty jevy/zákazníci/produkty, které přináší zhruba oněch 75-80 % následků/tržeb. V kategorii B se pak ocitají ty jevy/zákazníci/produkty, které přinášejí zhruba dalších 10 až 15 % následků/tržeb a v kategorii C jsou zbývající. V logistice se někdy při hodnocení obrátkovosti skladových zásob objevuje i kategorie D, což jsou zásoby, které leží ve skladu déle než rok (tj. déle než trvá v mikroekonomii krátké období a také déle, než 1 hospodářský rok, což má i své účetní a daňové dopady).", "section_level": 1}, {"title": "Významné výrobky.", "content": "Významné výrobky s ohledem na obrat podniku (10 % výrobků, 75 % obratu). Do této skupiny zařadíme položky s největším podílem na obratu. Pro jejich nákup je potřebný detailní průzkum dodacích podmínek (kvalita, cena, dodací lhůta) pro každou položku zvlášť. Velikost potřeb je určovaná analyticky na základě výrobních plánů, kusovníků a norem spotřeby materiálu. Objednávání je realizované v kratších časových intervalech. I nepatrné snížení stavu zásob má výrazný dopad na snížení nákladů na", "section_level": 2}, {"title": "Méně významné výrobky.", "content": "Méně \"významné\" výrobky (20 % výrobků, 15 % obratu). Patří sem položky se střední výší obratu. Pozornost věnovaná těmto materiálům je obvykle orientovaná na jednotlivé materiálové skupiny (ne na jednotlivé druhy materiálů). Velikost potřeb může být určovaná i analyticky, ale většinou postačuje statistický odhad. Při řízení zásob jsou objednávány v delších objednávkových cyklech, protože zvýšení průměrné úrovně zásob u této skupiny položek nemá tak výrazný vliv na výši skladovacích nákladů jako u položek skupiny A.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýznamné výrobky.", "content": "C - \"nevýznamné\" výrobky (70 % výrobků, 10 % obratu). Do této skupiny patří nízkoobrátkové položky, které jsou zajišťovány vždy až na základě přímých požadavků.", "section_level": 2}, {"title": "Cíl ABC analýzy.", "content": "\"Cílem této analýzy je identifikovat skupinu prvků,které jsou podstatné pro celkový výsledek podnikání,\" to znamená dozvědět se, které produkty firmě přinášejí nejvíce či nejméně peněz. Používá se ve firmách, které pracují s velkým souborem prvků (tj. produktů či zákazníků) a je třeba určit tu skupinu prvků, která sice představuje menšinu, ale pro výsledek podnikání má obrovský význam a zároveň většinu prvků, která má na výsledek hospodaření minimální vliv. Z pohledu firmy tak lze jednoduše identifikovat klíčové zákazníky a přizpůsobit jim firemní strategii i nabídku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití ABC analýzy.", "content": "Při projektování výrobního systému je ABC analýza jednou z úvodních. Ve firmě se k ní přistupuje zpravidla tehdy, pokud jsou aktuální následující situace:  Při klasifikaci položek podle metody ABC by se měl použít následující postup:", "section_level": 1}], "src_summary": "ABC analýza vychází z Paretova pravidla, které našlo uplatnění v mnoha různých oblastech, zejména ve výrobě a službách, při zajišťování kvality/jakosti, ekonomii, managementu, marketingu, psychologii či sociologii. Pravidlo může vypadat například následujícím způsobem:", "tgt_summary": "In materials management, \"ABC analysis\" is an inventory categorization technique. ABC analysis divides an inventory into three categories—\"A items\" with very tight control and accurate records, \"B items\" with less tightly controlled and good records, and \"C items\" with the simplest controls possible and minimal records.", "id": 91503}
{"src_title": "Ježatka kuří noha", "tgt_title": "Echinochloa crus-galli", "src_document": [{"title": "Biologie.", "content": "Roste ponejvíce v teplejších oblastech na humózních půdách, jež jsou dlouhodobě vlhké a dostatečně výživné. Vyskytuje se na polích, vinicích, v rýžovištích, zahradách, na březích vodních toků a nádrží, v příkopech podél cest, na rumištích, skládkách i na dalších místech v blízkosti člověka. Doře snáší i mírné zasolené půdy.  Na úrodných půdách dosahují stébla přes 1 m výšky a z dolních kolének odbočují další plodná stébla. Naopak na suchých a nevýživných místech bývá celá rostlina jen několik centimetru vysoká. Po posečení rychle obrůstá a bývá do podzimu plodná. Dobře snáší zaplavování, je však citlivá na chlad a po prvém mrazu z přírody zmizí. Je světlomilnou bylinou, která v hustých zapojených porostech přestává růst a hyne.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá, pozdně jarní, tmavě zelená travina, která může být lysá nebo roztroušeně porostlá jemnými chloupky. Z husté sítě svazčitých kořenů rostou přímá nebo poléhavá, 30 až 100 cm vysoká stébla s načervenalými, slabě ochlupenými kolénky. Stébla jsou porostlá 5 až 15 mm širokými listovými čepelemi, které mají bělavou střední žilku a drsné okraje. Pochvy listů jsou lysé nebo roztroušeně chlupaté, v dolní části poněkud smáčknuté a v horní nafouklé. Jazýček je nahrazen věnečkem drobných chloupků, ouška nejsou vyvinutá. Lodyha je schopna od báze vytvořit až 20 odnoží. Pro počáteční listy je typická stočená listová vernace.  Přímá nebo převislá, hustě rozvětvená lata, 5 až 10 cm dlouhá, je tvořena hroznovitě uspořádanými lichoklasy, které často bývají přetrhované. Jednokvěté klásky, asi 3 mm dlouhé, mají kratičkou stopku, jsou barvy světle zelené s fialovým nádechem a na bázi mají několik štětinek. Lata se může skládat z 200 až 2000 klásků (průměr v ČR bývá 1500), při růstu za optimálních podmínek (např. v rýžovištích) může na jedné rostlině vyrůst klásků i několik desítek tisíc. Rostliny kvetou od června do podzimu a stejně tak postupně i dozrávají.  Plodem je asi 2 mm dlouhá a 1,5 mm široká, lesklá, žlutá pluchatá obilka, která je na svrchní straně vypouklá a na spodní zploštělá. Obilka je obalena ve třech nestejně velkých, žebernatých, matných a drsných plevách, dvě z nich jsou ukončeny hrotem a třetí má na konci osinu dlouhou 25 až 50 mm. Existují i tzv. bezosinné formy, ty mají osiny dlouhé jen 5 až 10 mm. V jednom gramu je obsaženo něco málo přes 500 obilek.  Mohutnost rostliny je ovlivňován i délkou fotoperiody. Při krátkém dni vytváří ježatka kuří noha nízké rostliny s mnoha odnožemi, na kterých se vytvářejí drobné laty, při dlouhém dni vyrůstají vysoké a silně větvené rostliny s mohutnými květenstvími.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ježatka kuří noha se rozmnožuje výhradně semeny – obilkami. Ty po uzrání většinou vypadají na půdu a jelikož jsou dormantní, obvykle ve středoevropských podmínkách téhož roku ještě nevyklíčí. Délka dormance silně závisí na podmínkách, ve kterých mateřská rostlina rostla, například v tropickém pásmu jsou obilky schopny klíčit ihned po dozrání.  Po přezimování v půdě vzcházejí nové rostlinky poměrně pozdě, až s nástupem vyšších teplot; v ČR obvykle začíná klíčení v průběhu dubna a vrcholí koncem května. Optimální teplota je okolo 20 až 25 °C a rychlost klíčení podporuje kolísání teploty. Vzcházejí v půdě z hloubky až 12 cm, a to i při momentálním zaplavení vodou; při klíčení požadují velkou půdní vlhkost. Uložené v suchu si podržují klíčivost osm roků, v půdě přežijí nejvýše šest let. Obilky jsou rozšiřovány nečistým osivem, balíčkovanou sadbou nebo jsou odplavovány dešťovou vodou. Jsou většinou životaschopné i po projití zažívacím traktem zvířat a často se šíří po polích nevyzrálým statkovým hnojivem, rostliny jsou výborným krmivem a bývají často spásány dobytkem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny jsou považovány za velice nebezpečný plevel hlavně u širokořádkových plodin, jako jsou okopaniny, zelenina nebo kukuřice. Protože ježatka kuří noha je silně vlhkomilná, dokáže v mokrém roce pole silně zaplevelit, naopak v suchém roce se téměř nevyskytuje. Velmi škodí na rýžovištích, kde má optimální podmínky k růstuː vláhu, teplo a dostatek živin.  Pro její potlačení na polích je důležité střídat plodiny, omezit pěstování okopanin a zvýšit podíl ozimů a víceletých pícnin, které ježatku při jarním vzcházení potlačí sníženou dostupností světla. Ježatka kuří noha patří k několika málo druhům, jejichž některé populace si vytvořily odolnost vůči běžně používaným herbicidům.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ježatka kuří noha (\"Echinochloa crus-galli\") je středně vysoká plevelná bylina trávovitého vzhledu, která bývá považována za jeden z deseti nejškodlivějších plevelů na světě. Je to druh z rodu ježatka který patří mezi rostliny z čeledi lipnicovitých.", "tgt_summary": "Echinochloa crus-galli is a type of wild grass originating from tropical Asia that was formerly classified as a type of panicum grass. It is commonly known as cockspur (or cockspur grass), barnyard millet, Japanese millet, water grass, common barnyard grass, or simply \"barnyard grass\" (which may refer to any species of \"Echinochloa\" or the genus as a whole however). This plant can grow to 60\" (1.5 m) in height and has long, flat leaves which are often purplish at the base. Most stems are upright, but some will spread out over the ground. Stems are flattened at the base. The seed heads are a distinctive feature, often purplish, with large millet-like seeds in crowded spikelets.", "id": 1353902}
{"src_title": "Boskoopské", "tgt_title": "Belle de Boskoop", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Odrůda Boskoopské pochází ze školek P.A. Ottolandera v Boskoopu u Goudy v Holandsku, kde byla objevena v polovině 19. století a rozšiřována od roku 1863.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růst.", "content": "Růst je velmi bujný. Vytváří velké a široké kulovité koruny. Výhony bývají velmi silné. Zmlazování snáší dobře, reaguje silným růstem.  Je vhodná do většiny teplejších poloh a je nenáročná na údržbu. Výchovný řez během prvních let nutný. Reakce na zmlazování je silný růst což vyvolává další náklady na údržbu. Podle zdrojů se neosvědčuje. Intenzivní údržba nemá velký význam, nevyplácí se. Je doporučováno, jako vhodnější, místo zmlazení významné hnojení dusíkem. Hnojení jabloní dusíkem ale vyvolává náchylnost k některým vážným chorobám, podporuje dále namrzání a rozhodně nenapomáhá prosvětlení koruny.  S ohledem na růstové vlastnosti je vhodnější extenzivní pěstování jako polokmenu a vysokokmenu. Přes zjevně silný růst je doporučována i na zákrsky na slabě rostoucích podnožích. Vůči mrazu je citlivější jak ve dřevě, tak i v době květu. Pro časté namrzání ve kmeni se doporučuje mezištěpování.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha.", "content": "V chudých a suchých půdách jsou plody menší, bez chuti. Na otevřených polohách plody padají. V mrazových kotlinách silně namrzá.", "section_level": 2}, {"title": "Plodnost.", "content": "Plodí pozdně, střídavě, bohatě.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod soudkovitý, velký. Slupka drsná, zčásti rzivě kožovitá, zelenožlutá s karmínově červeným žíháním na osluněné straně. Dužnina je nazelenalá nebo žlutavá, šťavnatá, po rozkrojení hnědne. Vůně průměrná. Chuť bez aroma až nakyslá, poměrně dobrá. Plody někdy praskají. Při skladování plody vadnou, zvláště pokud jsou podtržené.", "section_level": 1}, {"title": "Květy.", "content": "Stromy kvetou poměrně raně. Odrůda je cizosprašná, jde o triploidního křížence, jenž vyžaduje dobré opylení dobrými diploidními opylovači. Je to odrůda náročná na opylovače.  Vhodní opylovači: Coxova reneta, James Grieve, Jonathan, Landsberská reneta, Matčino, Oldenburgovo, Ontario, Parména zlatá zimní, Wealthy, Zvonkové, Dukát.  Vůči mrazu v době květu je citlivější.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je obvykle napadána těmito škůdci a chorobami: Trpí hořkou skvrnitostí. Padlím trpí středně, strupovitostí jen málo. Není vhodná do uzavřených poloh. Není náchylná k namrzání ve dřevé a poškození květů. Plody někdy praskají, což může ovlivnit jejich použitelnost a napadání dalšími patogeny.", "section_level": 1}, {"title": "Podnož.", "content": "Vhodné podnože jsou slabě rostoucí pro menší tvary. Pro dobré vybarvení plodů vysokokmenů je vhodná A2, ale používá se i M 11. Pro zákrsky je vhodná M4 a M7.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "U samozásobitelů k zpracování a k přímému konzumu. Aby se zabránilo hnědnutí dužiny při zpracování, je nutno plody zchladit na 2–4°C. Snáší dobře dopravu, manipulaci a třídění. Pro velkovýrobu je překonaná a pro střídavou plodnost do velkovýroby nevhodná. Není často pěstovanou odrůdou, už ve 20. století vytlačována červenou mutací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boskoopské (\"Malus domestica\" 'Boskoopské') je ovocný strom, kultivar druhu jabloň domácí z čeledi růžovité (\"Rosaceae\"). Plody je poměrně velký, s drsnou matnou slupkou. Chuť je bez výrazného aróma, je hodnocena jako „poměrně dobrá“. Plody jsou vhodné na zpracování ale lze je použít i pro konzum. Sklízí se začátkem měsíce října, ve skladu vydrží do dubna.", "tgt_summary": "Belle de Boskoop (also called Goudrenet, Goudreinet or Goudreinnette) is an apple cultivar which, as its name suggests, originated in Boskoop, Netherlands, where it began as a chance seedling in 1856.", "id": 1197123}
{"src_title": "Bergenie tučnolistá", "tgt_title": "Bergenia crassifolia", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Domovem je v severní Asii, pochází ze sibiřských a severočínských hor, kde roste v listnatých i jehličnatých lesích při březích potoků až do nadmořské výšky 2000 m. Byla již v roce 1760 dovezena do Evropy a začala se pěstovat jako okrasná rostlina. Postupně byla šířena do mnoha zemí, kde zplaňuje do volné přírody, obdobně zdomácněla i v Severní Americe.  Stejně je tomu i v České republice, kde je považována za neofyt přechodně zavlékaný a zplaňující. Její výskyt není dosud považován za nebezpečný pro původní českou flóru.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tato houževnatá bylina spolehlivě roste i na málo výživné kamenité půdě. Má sice pak drobnější listy a méně se rozrůstá než ta, která se dostala do výživné a kypré půdy, ale zato lépe kvete. V plném stínu rostliny nekvetou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina rostoucí z tlustého oddenku. Tlusté listy, které vyrůstají v přízemní růžici, mají dlouhé řapíky a jejich lysé, okrouhlé čepele o průměru 15 až 30 cm jsou obvejčité, u báze někdy mělce vykrojené, často purpurově naběhlé a po okraji jemně vroubkované. V zimě listy neopadávají, ale dostávají bronzově červený nádech.  Bezlisté přímé lodyhy jsou vysoké 20 až 30 cm a jen nahoře v květenství jsou větvené. Nesou množství květů sestavených v kompaktních latách dlouhých 5 až 13 cm. Pětičetné květy mají kožovité, asi 4 mm velké zvonkovité kalichy obvejčitého tvaru. Jasně růžově purpurové korunní plátky bývají až 10 mm dlouhé, eliptické či široce vejčité a mají krátký nehtík. Deset tyčinek ve dvou kruzích je asi 4,5 mm dlouhých, vejčitý semeník nese dvě čnělky. Rostliny kvetou od dubna do června, opylovány jsou hmyzem. Plodem je dvoupouzdrá tobolka s drobnými semeny. Ploidie druhu je 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Bergenie tučnolistá se v přírodě rozrůstá do blízkého okolí oddenky a na větší vzdálenosti semeny. V zahradnictví je častým způsobem, jak získat nové rostliny, rozdělení matečné rostliny brzy po odkvětu na oddělky po dvou až třech listech a nebo množení oddenkovými řízky sázenými do písčitého substrátu v pařeništích nebo sklenících. Pokud příliš nezáleží na nevyrovnanosti potomstva, používá se i množení semeny, semenáčky začínají kvést druhým rokem po výsadbě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Bergenie tučnolistá se nejčastěji pěstuje jako okrasná trvalka v zahradách, parcích nebo na hřbitovech, osvědčuje se také jako půdokryvná rostlina na vlhčích nebo zastíněných místech, v okolí jezírek nebo potoků. Dobu kvetení lze prodlužovat odstraňováním odkvetlých květenství, brání se tak tvorbě semen. V zemích svého původu se používá i v tradiční medicíně, ze sušených listů se vaří čaje mající za úkol zvyšovat imunitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bergenie tučnolistá (\"Bergenia crassifolia\") je stálezelená rostlina, která byla zavlečena do české přírody. Tento druh z rodu bergenie je nenáročná bylina pěstovaná pro své široké zdobné listy i mnohočetné květy.", "tgt_summary": "Bergenia crassifolia is a plant species in the genus \"Bergenia\". Common names for the species include heart-leaved bergenia, heartleaf bergenia, leather bergenia, winter-blooming bergenia, elephant-ears, elephant's ears, Korean elephant-ear, badan, pigsqueak, Siberian tea, and Mongolian tea. The species epithet \"crassifolia\" means \"thick-leaved\", while the epithet in the synonym Bergenia cordifolia means \"cordate (heart-shaped) leaf\" (although the leaves may also be described as spoon-shaped). It grows to about tall. The leaves are winter hardy in warmer climates and change color in the range of rust brown to brown-red. It is a widely-grown garden plant; cultivars include \"Bergenia cordifolia\" 'Purpurea', \"Bergenia cordifolia\" 'Winterglut', \"Bergenia cordifolia\" 'Senior', and \"Bergenia crassifolia\" 'Autumn Red'.", "id": 955870}
{"src_title": "Past na rodiče", "tgt_title": "The Parent Trap (1998 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 1986 se Nick Parker (Dennis Quaid) a Elizabeth James (Natasha Richardson) setkávají a uzavírají sňatek na zaoceánské lodi RMS Queen Elizabeth II. Po narození jejich dvojčat Annie a Hallie (Lindsay Lohan) se rozvádí a rozdělují si dvojčata. Nick vychovává Hallie v Napa Valley a věnuje se pěstování vína, zatímco Elizabeth vychovává Annie v Londýně a pracuje jako úspěšná designérka svatebních šatů.  O jedenáct let později se Nick a Elizabeth shodou okolností rozhodují poslat své dcery do stejného dívčího tábora v Maine nazvaném Tábor Walden. Poprvé se setkají na konci šermířského zápasu. Po několika šprýmech jsou dvojčata odsouzena vedoucí táboru žít na samotce, kde zjišťují, že se narodily ve stejný den a poté co si ukáží v půlce stejně roztrženou svatební fotografii svých rodičů, zjišťují, že jsou dvojčata. V hlavě se jim naskytne plán, jak poznat druhého rodiče. Snaží se naučit chování té druhé, se záměrem vyměnit si místo na konci tábora.  Plán úspěšně plní. Hallie odjíždí do Londýna za matkou, kterou nikdy nepoznala, dědečkem Charlesem a Jamesem, rodinným sluhou Martinem (Simon Kunz). Annie, která předstírá, že je Hallie, odjíždí do Kalifornie za svým otcem, rodinnou hospodyní Chessy (Lisa Ann Walter), psem Sammym a Nickovou mladou snoubenkou Meredith Blakovou (Elaine Hendrix), která se zajímá jen o Nickovy peníze. Annie má však plán jak zásnuby zrušit. Brzy všichni zjišťují, že došlo k záměně. Plánem Annie je dát Elizabeth a Nicka znovu dohromady. Hallie, Annie, Chessy, Martin a Charles se setkávají v hotelu v San Franciscu. Po několika komických scénách se Nick a Elizabeth setkávají a zjišťují, že došlo k záměně. Dívky pro své rodiče připravily večeři na lodi, kde jídlo servírují Chessy a Martin.  Dívky se nechtějí rozloučit a tak naplánují, aby je rodiče vzali na výlet, před začátkem školy. Namísto Elizabeth odjíždí Meredith. Během výletu dívky na Meredith zkouší několik šprýmů. Meredith nakonec dává Nickovi ultimátum: ona nebo děti. Nick si vybírá děti a ruší se jejich zásnuby.Když se Nick vrátí domů, ukazuje Elizabeth svojí kolekci vín, včetně vína, kterého pili na svatbě. Elizabeth se nakonec rozhodne odjet do Londýna s Annie. Když však dorazí do Londýna, nachází Hallie a Nicka v jejich domě. Film končí svatbou Nicka a Elizabeth na stejné lodi, dívky jsou družičky a Martin žádá Chessy o ruku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Past na rodiče je romantická komedie z roku 1998, kde si hlavní role zahráli Dennis Quaid, Natasha Richardson a Lindsay Lohan. Film je druhou adaptací německé novely \"Luisa a Lotka\" spisovatele Ericha Kästnera. Scenáristkou a režisérkou filmu je Nancy Meyersem a scenáristou a producentem se stal Charles Shyer.", "tgt_summary": "The Parent Trap is a 1998 American romantic comedy film co-written and directed by Nancy Meyers, and produced and co-written by Charles Shyer. It is a remake of the 1961 film of the same name and an adaptation of Erich Kästner's German novel \"Lottie and Lisa\" (\"Das doppelte Lottchen\").", "id": 2352439}
{"src_title": "Rozměry lidského penisu", "tgt_title": "Human penis size", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vnímání velikosti penisu se liší v závislosti na kultuře. Ve starověkém Řecku a v renesančním umění byl neobřezaný a malý penis kulturně vnímán jako žádoucí, zatímco větší nebo obřezaný penis byl vnímán jako komický nebo groteskní. Starověký Řím byl pravděpodobně opačného mínění a velký penis byl vnímán jako žádoucí i ve středověké arabské literatuře. Muži mohou jednoduše podcenit velikost svého vlastního penisu ve vztahu k ostatním. Mnoho mužů, kteří věří, že jejich penis je nedostatečné velikosti, mají průměrně velké penisy. Dojem velkého penisu je často spojen s větší sebeúctou. Obavy ze zmenšování penisu ve folklóru vedly k hromadné hysterii nazývané \"penisová panika\" (penis panic), ačkoli penis se vskutku může smrsknout kvůli utváření jizvovité tkáně v penisu v důsledku nemoci zvané Peyroneova nemoc. Obchodníci nabízející produkty na zvětšení penisu zneužívají obavy z nedostatečnosti, přesto však ve vědecké komunitě neexistuje shoda, že by jakákoli neoperativní technika kdy zvětšila ať už tloušťku nebo délku ztopořeného penisu, který byl již na počátku normálně velký.", "section_level": 1}, {"title": "Studie velikosti penisu.", "content": "Ačkoli se výsledky drobně odlišují, mezi důvěryhodnými studiemi panuje shoda, že průměrná délka ztopořeného lidského penisu je přibližně 12,9–15,0 cm (5,1–5,9 palců) s 95% intervalem spolehlivosti (10,7 cm, 19,1 cm) neboli (4,23 palce, 7,53 palce) – to znamená, že je na 95 % jisté, že skutečný průměr je alespoň 10,7 cm a zároveň není více než 19,1 cm.  Další důvěryhodný zdroj uvádí, že ochablý (neztopořený, non-tumescent) lidský penis má průměrnou délku pouze 4 palce (10 cm) a průměr 1,25 palců (3,2 cm) (což by znamenalo obvod přibližně 3,9 palců (9,9 cm), zatímco plně ztopořené mají průměrnou délku 6 palců (15 cm) a průměr 1,5 palce (3,8 cm), což dává ztopořený obvod 4,71 palce (12,0) cm).  Průměrná velikost penisu je drobně větší než medián velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Délka.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Délka v ochablém stavu.", "content": "Jedna studie došla k závěru, že střední délka ochablého penisu je 3.5 palců (8.9 cm) (měřeno personálem). Souhrn několika studií dospěl k průměrné ochablé délce 9–10 cm (3.5–3,9 palce). Délka ochablého penisu nemusí nutně odpovídat délce ztopořeného penisu; některé menší ochablé penisy se výrazně prodlouží, zatímco některé větší ochablé penisy se prodlužují výrazně méně.  Penis a šourek se mohou nedobrovolně stáhnout v reakci na nízké teploty nebo nervozitu, což se v angličtině hovorově označuje pojmem „shrinkage“. Důvodem je mechanismus činnosti svalu \"musculus cremaster\" (svalu, který přitahuje šourek k břišní stěně). Stejný jev postihuje cyklisty a uživatele cvičebních kol, u nichž dlouhodobý tlak na hráz způsobený sedlem a namáhavým cvičením způsobuje vtažení šourku. Nevhodné sedlo může nakonec způsobit i poruchu erekce (vizte tlak na rozkrok pro více informací).", "section_level": 3}, {"title": "Natažená délka.", "content": "Věk ani velikost ochablého penisu nejsou dobrými prediktory délky při erekci. S délkou ztopořeného penisu nejsilněji koreluje délka nataženého penisu.", "section_level": 3}, {"title": "Délka ve vzpřímeném stavu.", "content": "V oblasti délky ztopořeného dospělého penisu bylo provedeno několik vědeckých studií. Studie, které závisely na sebeměření, včetně internetových průzkumů, stabilně udávaly větší průměrnou délku než ty, které k měření využily lékařské nebo vědecké techniky.  Následující studie, postavené na měření personálem, se každá zaměřují na určitou skupinu populace (co se věku a národnosti týče; také dle sexuální či medicínské diagnózy, nebo šlo o dobrovolníky), což mohlo způsobit zkreslení výsledku vzorkování.", "section_level": 3}, {"title": "Vzpřímený obvod.", "content": "Co se týče studií, v půli délky měřících obvod dospělého plně vztyčeného penisu, zde existují podobné výsledky. Stejně jako v případě délky, studie spočívající na vlastním měření stabilně docházejí ke značně větším průměrům než ty, ve kterých penisy měří personál. Ve studiích velikosti penisu, ve kterých byla měření prováděna za laboratorních podmínek, byl průměrný obvod ztopořeného penisu 4,8 palců (12,3 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Velikost při narození.", "content": "Průměrná délka nataženého penisu po narození se uvádí okolo 4 cm (1,6 palce), přičemž délka penisu u 90% novorozených chlapců je uváděna mezi 2,4 a 5,5 cm (0,94 a 2,12 palce). Penis v omezené míře roste od narození do 5 let věku, ale jen velice málo mezi 5. rokem a počátkem puberty. Průměrná velikost na začátku puberty je 6 cm (2.4 palce) a dospělé velikosti bývá dosaženo cca o 5 let později. W. A. Schonfeld v roce 1943 publikoval graf růstu penisu.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost během stárnutí.", "content": "Autoři recenzního článku v oblasti velikostí penisu došli k závěru, že „délka ochablého penisu je po narození těsně pod 4 cm (1,6 palce) a mění se jen velmi málo až do puberty, kdy dojde ke značnému růstu.“  Nepředpokládá se, že by věk koreloval negativně s velikostí penisu. „Jednotlivé výzkumné studie... nasvědčují, že velikost penisu je menší ve studiích zaměřených na starší muže, ale Wylie a Erdley přesto nenalezli žádný celkový rozdíl, když seřadili výsledky různých studií [uskutečněných v průběhu 60 let],“ existují ale podklady nasvědčující, že velikost varlat se zmenšuje postupně s nastupujícími generacemi.", "section_level": 2}, {"title": "Proměnlivost délky penisu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikropenis.", "content": "Penis dospělého může, s délkou při ztopoření menší než 7 cm neboli 2,76 palců, ale jinak normálně utvořený, je v medicíně nazýván jako \"mikropenis\". Tato diagnoza se vztahuje na 0,6 % mužů. Některé z rozpoznaných příčin jsou nedostatečnost v produkci růstového hormonu hypofýzy nebo hormonu gonadotropins, slabší případy necitlivosti k mužským pohlavním hormonům a rozličné genetické poruchy a proměnlivost v jistých homeobox genech. Některé případy mikropenisu je možné řešit pomocí podávání růstového hormonu nebo léčbou testosteronem v raném dětství. V dospělosti je možné i operativní řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv prostředí na velikost penisu.", "content": "Existují spekulace, že rozdíl ve velikosti penisu mezi jednotlivci není způsoben jen geneticky, ale také vlivy prostředí, jako jsou kultura, výživa, vystavení chemikáliím a znečištění. Narušení žláz s vnitřní sekrecí v důsledku vystavení chemikáliím bylo prokázáno a má podíl na deformaci pohlavních orgánů u obou pohlaví (a spoustu dalších zdravotních obtíží). Chemikálie průmyslového původu (jako jsou například pesticidy, antibakteriální triclosan nebo změkčovadla v plastech) i přírodního původu (jako chemikálie v oleji z čajovníku nebo v levandulovém oleji) mají spojitost s různým stupněm narušení žláz s vnitřní sekrecí. PCB i změkčovadlo DEHP byly spojeny s menší velikostí penisu. U metabolitů DEHP měřené v moči těhotných žen byla prokázána signifikantní souvislost se sníženou šířkou penisu, menší androgenitální vzdáleností a neúplným sestoupením varlat u jejich novorozených synů, stejná, jakou měly experimenty prováděné na zvířatech. Přibližně 25% amerických žen má koncentraci ftalátů v těle srovnatelnou s těmi, kterou měly ženy ve studii. Studie provedená v roce 2007 na Lékařské fakultě Univerzitě v Ankaře dospěla k závěru, že velikost penisu se může snížit vlivem některé hormonální terapie spojené s paprskovou radiační léčbou. Dále potom byly s nenormálním vývojem genitálií a menším než obvyklým penisem (microphallus) spojeny některé na estrogenu založené drogy na léčbu neplodnosti, jako například diethylbestrol (DES).", "section_level": 2}, {"title": "Vnímání velikostí penisu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání v průběhu dějin.", "content": "Podle přelomové studie „“Greek Homosexuality“ (Homosexualita Řeků) od Kennetha Dovera mělo řecké umění eminentní zájem v pohlavních orgánech, ale nebylo posedlé velikostí. Týdenní ČKD sloupek „The Straight Dope“ (Heterosexuální Dope) z pornografických řeckých maleb a Doverovy výše zmíněné studie usuzuje, že ve starověkém Řecku byl neobřezaný a malý penis považovaný za žádoucí u muže, zatímco větší nebo obřezaný penis byl vnímán jako komický nebo groteskní, většinou se nacházel na „bozích plodnosti, pololidských zvířátcích (jako např. satyry), na ošklivých starých lidech a barbarech.“  CBC rádio na základě několika pramenů spekulovalo, že starověcí Římané měli na věc opačný pohled než Řekové. Stejně tak tomu bylo ve středověké arabské literatuře, která také preferovala delší penis, jak je popsáno v Příbězích tisíce a jedné noci v příběhu nazvaném „Ali a jeho velký úd“. Jako vtipnou satiru této fantazie v 9. století africko-arabský spisovatel Al-Jahiz napsal: „V případě, že by délka penisu byla znamením cti, pak mezek bude patřit ke kmeni Kurajšovců“ (kmen, k němuž patřil Prorok Mohamed).  Na velikost penisu je narážka i ve starozákonním proroctví, v němž jsou města Samaří a Jeruzalém pro svou modloslužbu alegorizována jako dvě sestry cizoložnice pojmenované Ohola a Oholíba, toužící po egyptských mužích, jejichž hněv na ně za to Hospodin obrátí:", "section_level": 2}, {"title": "Mužské sebepojetí.", "content": "Muži mohou jednoduše podcenit velikost svého penisu v porovnání s ostatními, protože při pohledu shora jednak vypadá penis kratší, dále pak protože v pornografii vidí penisy nadprůměrné, a nebo je vidí kratší kvůli vrstvě tuku u kořene penisu. Výzkum provedený sexuology ukázal, že muži, kteří věří, že jejich penis je nedostatečně vyvinutý, mají obvykle průměrně velké penisy. Další studie ukázala, že vzdělávání o obvyklé velikosti penisu pomáhá ulevit pacientům, kteří mají pochybnosti o velikosti svého penisu, neboť většina z nich má zkreslené představy o tom, co je normální. Přesvědčení o nadprůměrné velikosti vlastního penisu má souvislost s celkově vyšším sebevědomím.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi homosexuálními muži.", "content": "Studie provedená na univerzitě Utrechtu zjistila, že většina homosexuálů považuje velký penis za ideální a jeho vlastnictví souvisí se sebeúctou. Jedna studie analyzovala samostatně hlášenou Kinseyho sadu dat a zjistila, že průměrný penis homosexuálního muže je větší než průměrný penis jejich heterosexuálních protějšků (6,32 palce [16,05 cm] v délce mezi homosexuály oproti 5,99\" [15,21 cm] mezi heterosexuály a 4,95 palce [12,57 cm] činil obvod mezi homosexuály oproti 4,80\" [12,19 cm] u heterosexuálních mužů).", "section_level": 3}, {"title": "Obavy pramenící z velikosti penisu.", "content": "Rozsáhlé soukromé obavy týkající se velikosti penisu vedly k řadě folklórních výroků a úvah v populární kultuře týkajících se velikosti penisu. Penisová panika (penis panic) je forma masové hysterie ohledně odstranění nebo zmenšení penisu, známá také jako \"syndrom retrakce genitálií\". Penis se může podstatně zmenšit v důsledku tvorby jizevnaté tkáně v důsledku Peyronieho choroby, která postihuje až 10% mužů. Produkty, jako jsou penisové pumpy, pilulky a jiné pochybné prostředky zvětšení penisu, jsou některé z produktů nejvíce nabízených v e-mailovém spamu. V současné době ve vědecké komunitě neexistuje shoda, že by jakéhokoliv neoperativní techniky mohly trvale zvětšit tloušťku nebo délku ztopořeného penisu, který již do normálního rozmezí (4,5\" až 7\") spadá.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost penisu a velikost dalších částí těla.", "content": "Statisticky významná korelace mezi velikostí penisu a velikostí nějaké jiné části těla nebyla ve výzkumech pozorována. Studie, kterou provedli Siminoski a Bain v roce 1993, nalezla slabou korelaci mezi velikostí nataženého penisu a velikostí nohy a výškou; byla ale příliš slabá, aby mohla být v praxi použita k odhadům. Další výzkum, který v roce 2002 provedli Shah a Christopher, cituje Sirminovského a Baina, nenalezla žádnou souvislost mezi velikostí boty a délkou nataženého penisu, načež napsali, že „předpokládaná souvislost mezi délkou penisu a velikostí boty nemá vědecký základ“.  Může však existovat souvislost mezi zdeformovaným penisem a deformovanými lidskými končetinami. Vývoj penisu v embryu je řízen některými stejnými geny (zejména HOXA13 a HOXD13) jako těmi, které řídí vývoj končetin. Mutace některých genů Hox, které řídí růst končetin, mohou způsobit zdeformované genitálie (tzv. \"Hand-Foot-Genital Syndrome\").", "section_level": 2}, {"title": "Studie o preferované velikosti penisu sexuálními partnery.", "content": "V rámci malé studie, kterou organizovala University of Texas a která vyšla v BMC Women's Health, se dva populární mužští atleti dotazovali 50 studentek bakalářského programu ohledně jejich vnímání sexuálního uspokojení a konstatovala, že šířka penisu je pocitově důležitější než délka, když byly subjekty požádány, aby si mezi těmito dvěma vybraly (velikost nebyla specifikována). Též bylo uvedeno, že to může svědčit o tom, že celková velikost penisu má vliv na sexuální uspokojení, neboť ženy si vybírali ze dvou daných možností.  V cover story v časopise Psychology Today bylo 1 500 čtenářů (z toho kolem dvo třetin to byly ženy) dotázáno o obraze mužského těla. Mnoho žen uvedlo, že se o velikost penisu nijak zvlášť nestarají a přes 71% uvedlo, že muži přeceňují důležitost velikosti a tvaru svého penisu. Obecně se dotázané ženy zajímaly více o šířku a méně o délku, než si mysleli muži, ačkoli síla zajímání se o oboje ukazovala podobný trend.  Další studie, uskutečněná v Groningenské univerzitní nemocnici, se dotazovala 375 sexuálně aktivních žen (které nedávno porodily) na důležitost velikosti penisu a výsledky ukázaly, že 21% žen cítila, že délka je důležitá a 32% žen cítila, že důležitá je tloušťka.  Studie provedená na Australské národní univerzitě, vydaná na počátku roku 2013, ukázala, že velikost penisu ovlivňuje mužův sex appeal, a že čím je muž vyšší, tím výraznější tento efekt je. Studie spočívala v ukazování trojrozměrných na počítači vytvořených obrázků v životní velikosti, kde se měnila výška a další fyzické atributy těl, přičemž ženy uvedly svoje preference do 3 sekund. Preference pro penisy vyšších mužů byla významná.  Termín \"size queen\" je anglický slangový výraz pro kohokoli, kdo u svého sexuálního partnera preferuje větší než průměrný penis.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s ostatními primáty.", "content": "Lidský penis je jak delší tak tlustší než u jakéhokoliv jiného primáta, a to jak v absolutních hodnotách, tak i relativně vzhledem ke zbytku těla. (Viz též důsledky rozdílů v délce penisu a morfologie pro postulované výhody, které zahrnují skupinový sex a které mohly vést k vývoji většího penisu u lidí, a faktory, které mohou vést k rozdílům v průměrné velikosti penisu v rámci lidského druhu)", "section_level": 1}, {"title": "Velikost penisu a užívání kondomů.", "content": "Australská studie na 184 mužích zkoumala souvislost délky a obvodu penisu s případy protržení nebo sesmeknutí kondomu. Bylo použito 3 658 kondomů. Studie odhalila, že korektně nasazený kondom se roztrhl v 1,34 % případů a sesmekl v 2,05 % případů, což dává celkový podíl selhání 3,39 %. Velikost penisu neměla vliv na případy sklouznutí, ale tloušťka penisu a roztržené kondomy silně korelovaly tak, že silnější penis předznamenával větší riziko roztržení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nejpřesnějšího změření lidského penisu se dosáhne pomocí několika měření opakovaných v různou dobu, jelikož existuje přirozená vedlejší proměnlivost ve velkosti penisu, daná mírou vzrušení, denní dobou, teplotou místnosti, četností sexuální aktivity a spolehlivostí měření. V porovnání s ostatními primáty, včetně velkých primátů, jako je například gorila, je lidský penis největší, a to jak absolutně, tak relativně v proporci vůči zbytku těla.", "tgt_summary": "Human penises vary in size on a number of measures, including length and circumference when flaccid and erect. Besides the natural variability of human penises in general, there are factors that lead to minor variations in a particular male, such as the level of arousal, time of day, room temperature, and frequency of sexual activity. Compared to other primates, including large examples such as the gorilla, the human penis is thickest, both in absolute terms and relative to the rest of the body.", "id": 896281}
{"src_title": "Liliochvostec mohutný", "tgt_title": "Eremurus robustus", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Druh pochází z pestré oblasti centrální Asie. Tam se vyskytuje od nížinných travnatých stepí přes podhůří až po horské louky, v nadmořských výškách okolo 3000 m, v pohořích Altaj, Pamír a Ťan-šan. Do kultury byl zaveden v roce 1870.  Rostlina ke správnému růstu potřebuje půdu hlubokou, živinami i humusem dobře zásobenou a propustnou. Během vegetace je na vodu náročná, ale snese i déle trvající sucho, nesnáší však zimní vlhkost. Její stanoviště se musí nacházet na plném slunci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina, která patří k nejvzrůstnějším druhům celého rodu, dosahuje výšky až 3 m. Roste z masité hlízy která má krátké, asi 2 cm tlusté hnědé kořeny pavoukovitě rozložené a směřující šikmo dolů. Z hlízy na jaře velmi rychle vyroste růžice 13 až 20 tmavě zelených, čárkovitých, podélně žlábkovitě prohnutých nebo plochých vzpřímených listů dlouhých až 1 m. Z hlízy dále roste přímý zelenomodrý stvol s hroznovitým květenstvím složeným z až tisíce dotýkajících se květů. Květenství má tvar vzhůru se zužujícího válce a bývá dlouhé 1,5 až 2 m a tlusté 20 až 25 cm. Stopkaté oboupohlavné květy mají šest světle růžových nebo bělavých okvětních lístků s našedlým proužkem na vnější straně. Rozkvetlý kolovitý květ bývá velký 2 až 3 cm. Šest tyčinek vystupujících z květů je světle růžových, prašníky jsou žluté stejně jako kulatý semeník. Květy rostou ve spirále a rozkvétají směrem vzhůru, obvykle kvetou jen jeden den a uvadají, současně nekvete více než 30 květů. Opyluje je létající hmyz sbírající pyl.  Plodem jsou kulovité trojpouzdré tobolky, 2 až 3 cm velké, které obsahují drobná trojhranná semena s křidélky. Ke konci léta tobolky dozrávají a nadzemní část rostliny usychá, zanikne i pupen hlízy ze kterého rostla. Na hlíze se však již v půli léta zakládá nový pupen z něhož příštím rokem vyroste nový stvol i listy. Pokud se rostliny přes zimní období chrání před vlhkem, musí být kryt několik centimetrů nad povrchem, aby se rašící pupen nepoškodil.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Starší rostlina která vytvořila velký trs s více lodyhami se může po odkvětu rozdělit, ovšem na každém oddělku musí být pupen bez kterého se nová rostlina nevytvoří. Oddělené části jsou choulostivé a je lépe je nechat přezimovat ve skleníku a vysazovat až konce příštího léta.  Kvetoucí rostlina má velké množství dobře klíčících semen. Lze je po dozrání a dormanci v chladu vysévat přímo na záhon, nejvhodnější jsou semena ze spodních tobolek. Semenáčky začínají kvést obvykle až pátým rokem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Liliochvostec mohutný nachází své hlavní uplatnění především v zahradní a krajinářské tvorbě, uplatňuje se jako solitéra v trávnících i větších skalnatých partiích. Lze jej také využít jako řezanou květinu, stonek se odřízne v době kdy se prvé květy otvírají, ve vodě vydrží asi týden.  V zahradnické praxi se původní botanické druhy k výsadbě téměř nepoužívají, je vyšlechtěno mnoho speciálních variet a vytvořeni noví kříženci. To vše za účelem zvýšení trvanlivosti a rozmanitosti květů jakož i pro větší odolnost v nepříznivých klimatických podmínkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liliochvostec mohutný (\"Eremurus robustus\") je statná a vytrvalá cizokrajná rostlina, jeden z mnoha druhů rodu liliochvostec. Tato bylina je původem z polopouštních oblastí Střední Asie a bývá pěstována pro své přes půldruhého metru vysoké květenství tvořeno z tisíců narůžovělých nebo bělavých květů.", "tgt_summary": "Eremurus robustus, the foxtail lily or giant desert candle, is a species of flowering plant in the asphodel family, native to the Tien Shan and Pamir Mountains in central Asia that is often used as an ornamental plant.", "id": 1591726}
{"src_title": "Ryzec peprný", "tgt_title": "Lactifluus piperatus", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Klobouk je 6 - 20 cm velký, má bílou nebo slabě nažloutlou barvu a je lysý, suchý a nelesklý. V mládí je tvar klobouku ploše vyklenutý, potom zploštělý až uprostřed prohloubený (nálevkovitý tvar). Ve staří se na něm vyskytují nahnědlé skvrny po poškození.  Lupeny jsou husté, nízké, úzké a mají bělavou až nažloutlou barvu.  Třeň je 3 - 10 cm dlouhý a 1 - 3 cm tlustý. Má bělavou barvu, válcovitý tvar a je krátký, tuhý a lysý.  Dužina je tvrdá a bělavá, která na řezu roní bílé mléko s palčivou chutí, které na vzduchu nemění barvu. Ryzec peprný je lupenitá houba s nevláknitou kruchou dužninou. Kruchá dužnina znamená, že při nalomení se vláknitě netřepí. To se děje díky kulovitým buňkám, které mají ryzce místo vláknitých hyf.  Výtrusy mají elipsoidní tvar a jsou neúplně síťnaté a amyloidní. Jejich velikost je 8 - 9,5 x 5,5 - 7 μm.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Ryzec peprný roste v jehličnatém i listnatém lese za suchého počasí hlavně v doubravkách a bučinách. Nejvíce se vyskytuje v mírném pásu severní polokoule.", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Ryzce peprného si můžeme splést s ryzcem pýřitým (\"Lactarius vellereus\"), který má stejný tvar, ale liší se chlupatým na okraji až huňatým kloboukem. Také si ho můžeme splést s ryzcem zelenajícím (\"Lactarius glaucescens\") lišící se zelenajícím mlékem.  Další podobnou houbou je holubinka bílá (\"Russula delica\"), která se liší výškou a hlavně chutí.", "section_level": 1}, {"title": "Praktický význam.", "content": "Ryzec peprný je nejedlá houba, za jedlý jej lze považovat pouze po speciální úpravě. U citlivějších nebo alergických osob může vyvolat trávící potíže. Po usmažení nebo opečení s cibulkou a slaninou je to výborná pochoutka. V Karpatech je ryzec jedna z nejchutnějších hub domorodých obyvatel, kteří si s touto houbou dochucují kukuřičnou kaši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryzec peprný (\"Lactarius piperatus\") je jedlá stopkovýtrusá houba, která se vyskytuje v lesích všech druhů v hojném množství ve skupinách i jednotlivě. Můžeme je najít hlavně za suššího počasí především od července do září.", "tgt_summary": "Lactifluus piperatus (synonym Lactarius piperatus), commonly known as the Blancaccio, is a semi-edible basidiomycete fungus of the genus \"Lactifluus\". Despite being edible, it is not recommended by some because of its poor taste, though can be used as seasoning when dried. The fruiting body is a creamy-white mushroom which is funnel-shaped when mature, with exceptionally crowded gills. It bleeds a whitish peppery-tasting milk when cut. Widely distributed across Europe and eastern North America, \"Lactifluus piperatus\" has been accidentally introduced to Australia. Mycorrhizal, it forms a symbiotic relationship with various species of deciduous tree, including beech, and hazel, and fruiting bodies are found on the forest floor in deciduous woodland.", "id": 935707}
{"src_title": "George Emil Palade", "tgt_title": "George Emil Palade", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1912 ve městě Jasy, čtvrtém největším městě Rumunska a hlavním městě Moldavské župy. Jeho otec, Emil Palade, byl profesorem filozofie, matka, Constanta Cantemir-Paladeová, byla učitelkou. „Toto rodinné prostředí vysvětluje, proč jsem již v raném věku získal velký respekt ke knihám, učencům a vzdělání,“ napsal Palade ve svém životopise pro Nobelův výbor. Vystudoval lyceum v Buzau a navzdory přání otce, aby stejně jako on studoval filozofii, zvolil obor lékařství a roku 1930 nastoupil ke studiu na lékařské fakultě Bukurešťské univerzity. Jeho doktorská práce byla z oblasti mikroskopické anatomie, na téma Nefron (základní stavební jednotka ledvin) u delfína obecného. Absolvoval v roce 1940 a po krátké epizodě praxe ve vnitřním lékařství se vrátil k vědecké kariéře.  Během druhé světové války sloužil v lékařském sboru rumunské armády. Po válce, roku 1946, odešel studovat do Spojených států. Pracoval několik měsíců v biologické laboratoři Roberta Chamberse na Newyorské univerzitě. A právě zde potkal belgického vědce Alberta Clauda, který zde vedl seminář o elektronové mikroskopii. „Byl jsem fascinován perspektivami jeho výzkumu a byl jsem velmi šťastný, když po krátké diskuzi po jeho semináři mě Claude požádal, abych nastoupil k němu do Rockefeller Institute for Medical Research na podzim téhož roku,“ napsal později Palade o klíčovém setkání svého života.  V Rockefellerově institutu (z něhož se později stala Rockefellerova univerzita) pracoval nejprve s Georgem Hogeboomem a Walterem Schneiderem na postupech dělení buněk a vyvinul s nimi \"sacharózovou metodu\" homogenizace a dělení jaterní tkáně. Po Hogeboomově a Schneiderově odchodu z institutu (a také Claudově návratu do Belgie) se rozhodl navázat na Claudův výzkum v oblasti elektronové miskroskopie, která začala pronikat do takových struktur živé hmoty, o jakých se badatelům minulosti ani nesnilo. „Bylo to období intenzivní aktivity a velkého vzrušení, neboť se nám díky elektronovému mikroskopu odkrývala nová vrstva biologické struktury. Nečekaně bohatá a překvapivě jednotná pro prakticky všechny eukaryotické buňky,“ napsal o této etapě. Dosáhl v ní značných úspěchů, když definoval jemnou strukturu mitochondrií, popsal část částic z cytoplazmy (později ribozomů), studoval ergastoplazmu i jemnou strukturu chemických synapsí. Jeho laboratoř získala takovou proslulost, že začala fungovat jako výcvikové středisko pro biologickou elektronovou mikroskopii.  Roku 1952 se stal občanem USA.  V polovině 50. let se rozhodl spojit svůj nový zájem – elektronovou mikroskopii – s tím starým, problémem dělení buněk. Bezprostředním cílem bylo sledovat elektronovým mikroskopem buněčné dělení. Následným cílem pak bylo použít dělení jako prostředek k definování chemického složení a funkce nově objevených subcelulárních komponent. Při té příležitosti, společně s Philipem Siekevitzem, dokázali, že Claudem definované „mikrosomy“ byly fragmenty ergastoplazmy (jak Claude předpokládal již roku 1948). A také, že ribozomy byly ribonukleoproteinovými částicemi. Aby se dozvěděli více o funkci ergastoplazmy a ribozomů, začali morfologickou a biochemickou analýzu sekrece slinivky břišní u morčete. Výzkum se přitom rozštěpil na dvě linie. První se soustředila na dělení. Vedla k definici proenzymu (někdy nazývaného též zymogen) a k objevu segregace sekrečních produktů v cisternách endoplazmatického retikula. Druhá linie výzkumu se spoléhala především na autoradiografii. Odtud vzešly závěry o syntéze a intracelulárním zpracování bílkovin pro export. Krom těchto dvou základních linií se též okrajově věnoval endotelovým buňkám krevních kapilár a přinesl některé průlomové objevy, na něž navázali jiní badatelé. V polovině 60. let začal výzkum membránové biogeneze v eukaryotických buňkách za použití jednak ergastoplazmy savčích hepatocytů, jednak thylakoidních membrán zelených řas (\"Chlamydomonas reinhardtii\"). Tyto studie ukázaly, že \"nová\" membrána se vyrábí expanzí \"staré\", již existující membrány, a že nové molekuly jsou asynchronně vkládány a náhodně rozdělovány do expandující membrány.  Roku 1973 opustil Rockefeller University a nastoupil na \"Yale University Medical School\". „Hlavním důvodem přestupu bylo moje přesvědčení, že přišel čas na interakci mezi novými disciplínami buněčné biologie a tradičními oblastmi zájmu lékařských fakult, jako jsou patologie či klinická medicína“. Na Yalu působil do roku 1983. Závěr své vědecké a akademické kariéry pak spojil s Kalifornskou univerzitou v San Diegu, kde se stal i děkanem pro studijní záležitosti. Roku 2001 odešel do důchodu. Nikdy neztratil kontakt s Rumunskem a rumunskou vědou, zejména s Institutem buněčné biologie a patologie N. Simionesca, který posléze vedla jeho dlouholetá spolupracovnice Maya Simionescuová.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Od roku 1961 byl členem Národní akademie věd USA (\"National Academy of Sciences\"). Roku 1966 obdržel Lasker Award, roku 1967 Gairdner Special Award, roku 1970 Hurwitz Prize (s Albertem Claudem a Keithem Porterem) a roku 1974 konečně nejprestižnější ocenění ve svém oboru, Nobelovu cenu. Získal též E. B. Wilson Medal (1981) a National Medal of Science (1986).  Roku 2006 rumunská veřejnoprávní stanice \"Televiziunea Română\" uspořádala televizní soutěž 100 největších Rumunů, v originále \"Mari români\" (dle licencovaného modelu BBC 100 největších Britů), v níž měli hlasující hledat největší osobnosti rumunských dějin. Palade obsadil 48. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Irina Malaxa. Po její smrti se roku 1970 podruhé oženil, s Marilyn Gist Farquharovou, rovněž cytoložkou. Měl dvě děti, syna Philipa Paladeho z prvního manželství a dceru Georgii Palade Van Duzenovou z druhého.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Emil Palade (19. listopad 1912 Jasy, Rumunsko – 8. říjen 2008 Del Mar, Kalifornie) byl rumunsko-americký cytolog (buněčný biolog). Roku 1974, jako první Rumun v historii, získal Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, společně s Albertem Claudem a Christianem de Duve, a to za „za jejich objevy v oblasti strukturální a funkční organizaci buňky“. Profesor buněčné biologie na Rockefeller University (1956-73), na Yale University (1973-1983) a na University of California v San Diegu (1990-2000). Günter Blobel ho označil za \"největšího cytologa všech dob\".", "tgt_summary": "George Emil Palade ForMemRS HonFRMS (; November 19, 1912 – October 7, 2008) was a Romanian-American cell biologist. Described as \"the most influential cell biologist ever\", in 1974 he was awarded the Nobel Prize in Physiology and Medicine along with Albert Claude and Christian de Duve. The prize was granted for his innovations in electron microscopy and cell fractionation which together laid the foundations of modern molecular cell biology, the most notable discovery being the ribosomes of the endoplasmic reticulum – which he first described in 1955.", "id": 2244410}
{"src_title": "Lodeho parametr", "tgt_title": "Lode coordinates", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Lode vycházel z Mohrova kritéria mezního stavu pružnosti, když pro vyjádření středního hlavního napětí zvolil lineární kombinaci největšího smykového napětí, formula_1, a normálového napětí působícího ve stejné rovině, jako největší smykové napětí, formula_2, ve tvaru  kde formula_3 jsou velikosti hlavních napětí a formula_4 je Lodeho (napěťový) parameter. Lodeho parametr lze tedy vyjádřit vztahem Parametr může nabývat hodnot z intervalu formula_6, přičemž platí, že Podobným způsobem je definován i Lodeho parametr pro rychlost plastické deformace: kde formula_12 jsou hlavní rychlosti plastické deformace. Lode také použil integrální variantu tohoto parametru: kde formula_14 jsou velikosti hlavních plastických přetvoření.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrická interpretace.", "content": "V Haighově prostoru hlavních napětí, což je trojrozměrný kartézský prostor, jehož souřadnice představují velikost hlavních napětí, je možné vyjádřit polohu bodu přímo hodnoty hlavních napětí, ale pro potřeby teorie plasticity může být vhodnější použít válcový souřadný systém, jehož osy jsou definovány pomocí trojice navzájem kolmých jednotkových vektorů: Lodeho (napěťový) parametr je spjat s popisem charakteru napjatosti v tomto válcovém souřadném systému.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrostatické a deviátorové napětí.", "content": "Průmět vektoru hlavních napětí formula_22, tj. polohového vektoru spojující bod v Haighově prostoru s počátkem souřadnic, do směru hydrostatické osy, která je osou válcového souřadného systému, je vektor kde formula_24 je \"hydrostatické napětí\" a formula_25 je první invariant tenzoru napětí (tj. jeho hodnota nezávisí na orientaci vztažného souřadného systému): Průmět vektoru hlavních napětí formula_22 do deviátorové roviny je vektor deviátorového napětí kde formula_29, formula_30, formula_31 jsou hlavní deviátorová napětí, pro která platí Velikost průmětu vektoru hlavních napětí do deviátorové roviny, tj. deviátorového napětí, je kde formula_34 je druhý invariant deviátoru tenzoru napětí:", "section_level": 2}, {"title": "Lodeho úhel.", "content": "Lodeho parametr popisuje orientaci vektoru deviátorového napětí vzhledem k ose formula_18 v deviátorové rovině. Úhel, který vektor deviátorového napětí svírá s touto osou, se nazývá \"Lodeho úhel\". Tangens Lodeho úhlu lze vyjádřit pomocí velikosti průmětů vektoru deviátorového napětí (a rovněž vektoru hlavních napětí) do směru vektorů formula_37 a formula_38: přičemž formula_40, neboť musí platit formula_41 Pro Lodeho úhel formula_42 platí kde formula_45 je třetí invariant deviátoru tenzoru napětí. Výše uvedený vztah byl poprvé publikován v roce 1972. Dále platí kde formula_47 je redukované napětí podle von Misese: Hlavní napětí pak lze vyjádřit pomocí vztahu", "section_level": 2}, {"title": "Lodeho úhel v Mohrově diagramu.", "content": "Lodeho úhel lze rovněž zobrazit v Mohrově diagramu pro napětí. K tomu je potřeba sestrojit rovnostranný trojúhelník nad průměrem největší Mohrovy kružnice, daným body formula_49 a formula_50, a spojit bod reprezentující v Mohrově diagramu prostřední hlavní napětí, formula_51, s protilehlým vrcholem trojúhelníka, formula_52. Vzniklá úsečka svírá s přilehlou výškou trojúhelníka, spuštěnou na osu úseček, úhel formula_42 - Lodeho úhel.  Vzhledem k tomu, že Lodeho parametr udává poměrnou vzdálenost mezi středem největší Mohrovy kružnice formula_54 a bodem představujícím střední hlavní napětí formula_51 (viz ), a vzhledem k tomu, že bod představující hydrostatické napětí formula_56 leží ve třetině vzdálenosti mezi středem největší Mohrovy kružnice a bodem představujícím střední hlavní napětí, pro hlavní deviátorová napětí platí vztah  Pro hlavní napětí pak platí což je vztah totožný se vztahem ().", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní definice.", "content": "Původní definiční vztah Lodeho parametru může mít různou podobu, podle kontextu, kde je použit: kde formula_3, respektive formula_61.  Lodeho parametr bývá někdy také definován odlišně, než jej zavedl Lode: Lodeho deformační parametr bývá definován pomocí hlavních inkrementů plastického přetvoření : kde formula_64", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lode v roce 1925 publikoval článek, v němž se zabýval vlivem středního hlavního napětí na okamžitou mez kluzu plávkové oceli. Lode zatěžoval trubkové zkušební vzorky kombinací osového tahu a vnitřního tlaku. Každý vzorek několikrát zatížil a odtížil, přičemž zatížení v každých dvou po sobě jdoucích krocích odpovídalo odlišné hodnotě parametru formula_4. V několika zátěžných krocích Lode použil pouze osové tahové zatížení (formula_66). Lode pak sledoval, zdali se liší okamžitá mez kluzu odpovídající kombinovanému zatížení a předpokládaná okamžitá mez kluzu odpovídající tahové napjatosti. Velikost předpokládané okamžité meze kluzu odpovídající tahové napjatosti byla určena pomocí fiktivní tahové křivky vytvořené propojením křivek odpovídajících zátěžným krokům s tahovým zatížením. Lode zjistil, že poměr zmíněných dvou okamžitých mezí kluzu, charakterizovaných největším hlavním napětí, závisí na parametru formula_4, přičemž hodnoty tohoto poměru pro formula_66 a formula_69 byly takřka totožné, hodnota pro formula_70 se lišila o ca 12 procent.  V roce 1926 Lode publikoval rozsáhlejší článek, v němž představil výsledky experimentů se vzorky z niklu, mědi a dalšího typu plávkové oceli. Na základě změřených hodnot poměru rozdílu největšího a nejmenšího hlavního napětí charakterizující okamžitou mez kluzu při kombinovaném namáhání a velikosti předpokládané okamžité meze kluzu odpovídající tahové napjatosti pro různé hodnoty formula_4 Lode posuzoval relevantnost několika hypotéz mezního stavu pružnosti. Jako nevyhovující Lode označil hypotézu mezního stavu pružnosti dle Trescy (hypotéza největšího smykového napětí), Beltramiho-Haighovu hypotézu (hypotéza limitní hustoty deformační energie) a hypotézu Beckerovu (kombinovaná hypotéza největšího smykového napětí a největšího hlavního přetvoření). Výsledkům experimentu podle Lodeho přibližně odpovídala von Misesova hypotéza limitní hustoty energie připadající na změnu tvaru tělesa.  Ve stejném článku Lode dále zavedl parametr formula_72 pro popis střední hlavní rychlosti plastické deformace a parametr formula_73 pro popis středního hlavního plastického přetvoření. Lode zjišťoval, jaká je závislost mezi parametrem formula_74 a formula_4, přičemž pozoroval, že výsledky experimentu lze se srovnatelnou přesností proložit přímkou formula_76 či křivkou formula_77. Na základě předpokladu, že stejné závislosti platí i pro formula_72 a formula_4, Lode došel k závěru, že výsledky jeho experimentů přibližně potvrzují předpoklad Maurice Lévyho o úměrnosti smykových napětí a rychlosti smykové deformace a naopak jsou v rozporu s předpokladem některých prací v oboru teorie plasticity, že když platí formula_80, pak formula_81 (např. práce Alfreda Haara a Thedora von Kármána či práce Marcela Brillouina).  Ve svém článku Lode použil pro stanovování meze kluzu \"metodu zpětné extrapolace\", známou též jako \"Lodeho extrapolační metoda\". Mez kluzu se dle této metody stanoví jako průsečík křivky napětí-deformace extrapolované z oblasti odpovídající rozvinuté plastické deformaci směrem k ose napětí a polopřímky odpovídající zatěžování bez rozvoje plastické deformace, tj. zatěžování v elastické oblasti. Tato metoda byla užívána například při studiu chování plochy plasticity při dvojosém zatěžování.  Lodeho prováděl své experimenty na Georg-August-Universität v Göttingenu v rámci své disertační práce, kterou obhájil v roce 1928. Podnět k Lodeho výzkumu dal profesor Arpád Nádai, autor pravděpodobně první monografie zabývající se teorií plasticity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lodeho parametr je označení používané pro dvojici parametrů, z nichž jeden charakterizuje velikost prostředního hlavního napětí působícího v bodě tělesa, pokud je známá velikost největšího a nejmenšího hlavního napětí, a druhý charakterizuje velikost prostřední hlavní rychlosti plastické deformace, pokud je známá velikost největší a nejmenší hlavní rychlosti plastické deformace. Parametry se využívají v teorii plasticity při popisu chování izotropních materiálů. Parametr je nazván podle Waltera Lodeho, který v letech 1925 a 1926 publikoval články, v nichž tyto dva parametry použil.", "tgt_summary": "Lode coordinates formula_1 or Haigh–Westergaard coordinates formula_2. are a set of tensor invariants that span the space of real, symmetric, second-order, 3-dimensional tensors and are isomorphic with respect to principal stress space. This right-handed orthogonal coordinate system is named in honor of the German scientist Dr. Walter Lode because of his seminal paper written in 1926 describing the effect of the middle principal stress on metal plasticity. Other examples of sets of tensor invariants are the set of principal stresses formula_3 or the set of kinematic invariants formula_4. The Lode coordinate system can be described as a cylindrical coordinate system within principal stress space with a coincident origin and the z-axis parallel to the vector formula_5.", "id": 307036}
{"src_title": "Popelka (film, 2015)", "tgt_title": "Cinderella (2015 Disney film)", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Snímek vypráví příběh mladé Elky, žijící se svou matkou a otcem. Nejprve jí zemře matka a otec si najde novou ženu a za čas zemře i on. Elka situaci nese špatně a k tomu ještě má trápení s macechou a jejími dcerami. Ony jí dají přezdívku Popelka podle toho, jak je od samé práce zamazaná. Elka se ubytuje na půdě, kde se kamarádí s malými myškami, které jí pomáhají. Elka potká v lese Prince, který je právě na honu zvěře. Oba se představí jinak. Princ jako učeň a Elka nijak zvlášť o sobě nemluvila.  Později se uspořádá bál, kam princ pozve všechny pod záminkou jen proto, aby potkal onu záhadnou Elku. Ta se to dozví a řekne to i maceše a nevlastním sestrám. Myšky jí pomohou sestrojit šaty a když se Elka ukáže Maceše, tak ta jí zakáže jít na bál a šaty zničí. A macecha jde na bál se svými dcerami sama.  Elce se zjeví víla kmotřička a ta jí pomůže dostat se na bál. Princ si s ní zatančí a ukáže jí tajnou zahradu. Elka po půlnoci od něho utíká a ztrácí střevíček, podle onoho střevíčku si princ najde svoji Elku a mají svatbu. Macecha odejde pryč z království i se svými dcerami.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film vydělal 201,2 milionů dolarů v Severní Americe a 342,4 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal 543,5 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 95 milionů dolarů. Za první víkend docílil nejvyšší návštěvnosti, kdy vydělal 67,9 milionů dolarů.  Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 211 započtených recenzí 83 procent s průměrným ratingem 7,1 bodů z deseti. Na serveru Metacritic snímek získal z 47 recenzí 67 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi snímek získal 73%.", "section_level": 1}], "src_summary": "Popelka (v anglickém originále Cinderella) je americko-britský romantický fantasy film režiséra Kennetha Branagha z roku 2015. Vyrobilo jej studio Walt Disney Pictures. Hlavní role hrají Cate Blanchett, Lily James, Richard Madden, Stellan Skarsgård, Holliday Grainger, Derek Jacobi a Helena Bonham Carter.", "tgt_summary": "Cinderella is a 2015 romantic fantasy film directed by Kenneth Branagh, with a screenplay written by Chris Weitz, and co-produced by Walt Disney Pictures, Kinberg Genre, Allison Shearmur Productions, and Beagle Pug Films. The film is based on the eponymous folk tale and is a live action adaptation of Walt Disney's 1950 animated film of the same name. It features Lily James as the eponymous character, with Cate Blanchett, Richard Madden, Stellan Skarsgård, Holliday Grainger, Derek Jacobi, and Helena Bonham Carter.", "id": 422336}
{"src_title": "Ecma International", "tgt_title": "Ecma International", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Ecma usiluje o vývoj standardů a technických zpráv, které umožňují a standardizují používání informačních a komunikačních technologií a spotřební elektroniky; ovlivňováním prostředí, ve kterém jsou standardy používány, podněcuje jejich správnou aplikaci; standardy a zprávy publikuje v elektronické i tištěné podobě. Ecma publikace, včetně standardů, mohou být volně kopírovány všemi zainteresovanými stranami bez omezení autorskými právy. Vývoj standardů a technických zpráv se provádí ve spolupráci s vhodnými národními, evropskými a mezinárodními organizacemi.  Na rozdíl od národních standardizačních orgánů je Ecma organizace s otevřeným členstvím. Hrdě se hlásí k „obchodnímu“ přístupu ke standardům, který považuje za cestu k lepším standardům vytvořeným v kratším čase, díky snížení byrokracie procesu zaměřeném na dosahování výsledků cestou konsenzu.  Ecma více než 50 let aktivně přispívá k celosvětové standardizaci v informačních technologiích a telekomunikacích. Publikovala více než 400 standardů a 100 technických zpráv, z nichž více než 2/3 byly převzaty jako mezinárodní standardy nebo technické zprávy.  Seznam členů Ecma International je dostupný na stránkách organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy.", "content": "Sdružení Ecma International je aktuálně odpovědné za množství standardů, mezi které patří:", "section_level": 1}, {"title": "Programovací jazyk Java.", "content": "Firma Sun Microsystems sice požádala Ecma o normalizaci svého jazyka Java, ale později tuto žádost stáhla. Ecma proto za standardizaci jazyka Java není odpovědná.", "section_level": 2}, {"title": "Formáty Office Open XML.", "content": "Ecma se podílí na normalizaci formátu Office Open XML vycházející z formátu XML office dokument formáty Microsoft. Ecma Office Open XML správa proces je aktuálně prováděn technickým výborem 45", "section_level": 2}, {"title": "Eco Deklarace.", "content": "Ecma společně se skandinávskou organizací IT Eco Declaration prosadila směrnice pro informování spotřebitelů o postupech neohrožujících životní prostředí výrobci ICT a spotřební elektroniky ve standardu 370 Ecma International  IT Eco Declaration zahrnuje informace o postupech výrobců a vlastnostech výrobků, které ovlivňují životní prostředí, jako je návrh výrobků, baterie, hluk, elektrická bezpečnost, spotřeba energie, chemické emise, použité látky a materiály a obaly. Díky tomu, že tyto vlastnosti jsou popsány jednotně společným průmyslovým standardem, je porovnávání různých dodavatelů a jejich výrobků snazší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ecma International je mezinárodní soukromá nevýdělečná organizace pro normalizaci informačních a komunikačních systémů s otevřeným členstvím. Název ECMA vznikl jako zkratka Evropská asociace výrobců počítačů () byl v roce 1994 změněn, aby odrážel globální působnost organizace. Od té doby není Ecma považována za zkratku a nepíše se velkými písmeny.", "tgt_summary": "Ecma is a standards organization for information and communication systems. It acquired its current name in 1994, when the European Computer Manufacturers Association (ECMA) changed its name to reflect the organization's global reach and activities. As a consequence, the name is no longer considered an acronym and no longer uses full capitalization.", "id": 600031}
{"src_title": "Petar Krešimir IV.", "tgt_title": "Peter Krešimir IV of Croatia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako jeden ze dvou synů krále Štěpána I. a jeho ženy Hicely, která byla možná benátského původu. Jeho bratr se jmenoval Gojslav (někdy uváděn jako Častimir), který však předčasně zemřel a vyrojily se spekulace, že ho Petr nechal zavraždit, aby nemohl usednout na trůn. Papež Alexandr II. dokonce vyslal do Chorvatska svého legáta, který měl Gojslavovu smrt vyšetřit. Až když se třináct chorvatských šlechticů zaručilo, že Petr bratra nezabil, papež souhlasil s tím, aby Petr získal statut následníka trůnu. Od roku 1058, kdy zemřel jeho otec, vládl, o rok poději byl korunován, a to pravděpodobně v Biogradu na Moru.  Velký důraz kladl Petr Krešimir na územní expanzi. Podrobil si Slavonii, jihovýchodní Chorvatsko (Dalmácii) včetně některých ostrovů (např. Maun) i Bosnu.  Žil v době velkého schizmatu církve (1054), rozpadu na církev římskou a byzantskou. Chorvatsko bylo místem největšího pnutí mezi východem a západem. Přestože se Chorvatsko již od vlády prvního krále Tomislava I. (910-928) jasně orientovalo na Řím, v praxi se užíval nezřídka staroslovanský ritus, který odpovídal východnímu.  Papež Mikuláš II. na Petra vyvíjel silný nátlak (nejprve roku 1059, znovu pak o rok později), aby reformoval chorvatskou církev a přiklonil ji jednoznačně k Římu. Petr vyhověl, což bylo jedno z klíčových rozhodnutí v chorvatských i balkánských dějinách. Podpořila ho vysoká chorvatská šlechta, odpor naopak rozhodnutí vyvolalo u šlechty nižší a na venkově. Odpor vyvolávala zejména skutečnost, že tradiční liturgická staroslověnština měla být nahrazena latinou. Roku 1063 vypuklo dokonce povstání vedené knězem Vukem, Římem brzy prohlášeným za kacíře. Petr proti opozici vůči západní orientaci zakročil velmi tvrdě. Ideologicky proti ní nasadil především řád benediktinů, a velkoryse podpořil vznik mnoha jeho klášterů - v Biogradu, ve Skradinu, či klášter Panny Marie v Zadaru, který dokonce vedla jeho sestřenice Čika. Právě ten se stal střediskem prořímské reformy.  S Byzancí Petr vztahy urovnal okolo roku 1069, kdy Byzanc potřebovala podporu v boji se seldžuckými Turky a Normany. Petrova podpora východnímu císařství mu pojistila respektování tradičního titulu “prokonzula”, který Konstantinopol chorvatským králům propůjčovala.  Vztahy se však brzy zhoršily, to když Petr podpořil povstání, které proti Byzanci vyvolali srbští bojaři v Makedonii. Povstání nicméně neuspělo a Byzanc pravděpodobně iniciovala útok Normanů (vedených hrabětem Amicem) na Chorvatsko z jižní Itálie (dle jiné verze však měli Normané vstoupit na území chorvatské na žádost dalmatských měst, která chtěla setřást chorvatskou nadvládu). Roku 1075 Amico měsíc obléhal chorvatský ostrov Rab. Sice ho nedobyl, ale podařilo se mu zajmout samotného Petra. Ten se musel vykoupit odevzdáním Ninu, Biogradu na Moru, Zadaru, Splitu a Trogiru, přesto však nebyl propuštěn a v normanském vězení zemřel. Města nicméně v normanských rukou dlouho nezůstala, za dva roky je ovládla Benátská republika.  Chorvatské království, byť osekané o vzácná území, však žilo dál. Petr neměl syna (jen dceru Nedu) a také jeho bratr zemřel. Problém s nástupnictvím vyřešil Petr tím, že si jako nástupce zvolil svého bratrance, správce Slavonie, Dimitrije Zvonimíra. Ten na trůn nastoupil roku 1075.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr Krešimír IV. Veliký, (chorvatsky \"Petar Krešimir\", latinsky \"Petrus Cresimiri\",? - 1075) byl chorvatský král z dynastie Trpimírovců, první slovanské dynastie, která získala titul krále. Vládl v letech 1059-1075. Chorvatsko sjednotil, připojil k němu dalmatské ostrovy a chorvatský středověký stát se pod jeho vládou ocitl na vrcholu moci – odtud přízvisko Veliký. Sídlil ve městech Nin a Biograd na Moru. Tradice praví, že založil město Šibenik, byť spíše asi rozšířil starší osadu.", "tgt_summary": "Peter Krešimir IV, called the Great () was King of Croatia and Dalmatia from 1059 until his death in 1074 or 1075. He was the last great ruler of the Krešimirović branch of the Trpimirović dynasty.", "id": 2457864}
{"src_title": "Ziya Gökalp", "tgt_title": "Ziya Gökalp", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl zřejmě kurdského původu. Do Istanbulu přišel roku 1896. Jako student tamní veterinární školy se stal členem tajné revoluční společnosti, což vedlo k jeho uvěznění na deset měsíců. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se stal členem podzemní organizace Výbor jednoty a pokroku (\"İttihat ve Terakki Cemiyeti\") v Soluni (tehdy Osmanská říše, nyní Řecko). Sehrál významnou roli jako intelektuální vůdce této organizace, která se později stala rozhodující politickou silou v zemi. V Soluni se usadil jako učitel filosofie a sociologie na střední škole. Během této doby přispíval do avantgardních časopisů \"Genç Kalemler\" (\"Mladá pera\") a \"Yeni Mecmua\" (\"Nový časopis\"). Ty se staly klíčovými platformami pro formulování a šíření revolučních myšlenek moderního tureckého nacionalismu. V té době přijal pseudonym Gökalp (Nebeský hrdina). V roce 1912 začal učit sociologii na univerzitě v Istanbulu.  Po vyhlášení příměří v roce 1918 byl Gökalp osmanskými úřady vyhoštěn na Maltu, spolu s řadou předních tureckých politických vůdců. Osvobozen byl v roce 1921 po vítězství národní Atatürkovy revoluce. Vrátil se nejprve nakrátko do Diyarbakiru, kde začal vydávat časopis \"Kucuk Mecmua\", brzy poté však odešel do Ankary, kde pracoval na ministerstvu školství. V roce 1923 byl zvolen poslancem parlamentu nové turecké republiky, kde se podílel zejména na reformě školství a podobě nové ústavy. Brzy po převzetí mandátu však zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Politické koncepce.", "content": "Zpočátku se hlásil se k myšlenkám panturkismu, ideologie, která aspirovala na to, aby spojila všechny turecky mluvící národy světa, nebo dokonce turanismu, který chtěl sjednotit všechny turkické národy. Později však omezil své představy a formuloval ideologii jen pro Turky na území Osmanské říše.  I když kladl důraz na rozvoj povědomí svých krajanů o turecké historii a tradicích, byl přesvědčen, že turecký národ může přijmout model západní civilizace, aniž by zničil své dědictví (zde viděl jako vzor Japonsko).  Byl též autorem geopolitické koncepce orientace Turecka na severovýchodní turkické národy (Kazaši, Ázerbájdžánci, Uzbeci) spíše než na arabský prostor. Koncepce však byla zmrazena v éře existence Sovětského svazu a ovšem silně aktualizována po jeho rozpadu.  Dnes je někdy jeho nacionalismus kritizován jako příliš vyhraněný. Roku 1914 například napsal, že Turek je nadčlověkem, po jehož příchodu volal Nietzsche. Jeho myšlenky byly také mnohokrát zneužívány radikálními nacionalisty, kteří však většinou opomíjeli, že Gökalp národ definoval vždy kulturně a jazykově, nikdy etnicky či rasově, a také vždy odmítal expanzionismus, který byl typický pro Osmanskou říši, jíž oponoval.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K jeho nejznámějším dílům patří sbírka poezie \"Kizil Elma\" (\"Červené jablko\") z roku 1915. Titulní báseň se zabývá starou tureckou legendou, ve které je tureckému národu udělena univerzální svrchovanost symbolizovaná jablkem. Předislámská turecká identita a tradice byly námětem jeho poezie často. Hojně psal bajky, v próze a poezii (\"Altin isik\", 1923), ale i prózu a politicky orientovanou publicistiku (\"Türkcülüğün Esasları\", 1923; \"Türk Medeniyeti Tarihi\", 1925).  Byl zakladatelem turecké sociologie. Jako sociolog byl ovlivněn zejména Émilem Durkheimem, jehož dílo přeložil do turečtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ziya Gökalp, původním jménem Mehmed Ziya (23. března 1876, Diyarbakır – 25. října 1924, Istanbul) byl turecký sociolog, spisovatel, básník, jeden z nejdůležitějších intelektuálů a mluvčí tureckého nacionálního hnutí. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci, evropeizaci (\"avrupalılık\") a pozápadnění tureckého národa. Výrazně ovlivnil politiky své doby, zejména kemalismus, a vůbec tvář moderního Turecka.", "tgt_summary": "Mehmed Ziya Gökalp (23 March 1876 – 25 October 1924) was a Turkish sociologist, writer, poet, and politician. After the 1908 Young Turk Revolution that reinstated constitutionalism in the Ottoman Empire, he adopted the pen name Gökalp (\"sky hero\"), which he retained for the rest of his life. As a sociologist, Ziya Gökalp was influential in the negation of Islamism, pan-Islamism, and Ottomanism as ideological, cultural, and sociological identifiers. In a 1936 publication, sociologist Niyazi Berkes described Gökalp as \"the real founder of Turkish sociology, since he was not a mere translator or interpreter of foreign sociology.\"", "id": 1464322}
{"src_title": "Heinkel He 116", "tgt_title": "Heinkel He 116", "src_document": [{"title": "Vývoj a služba.", "content": "První prototyp označený Heinkel He 116 V1 byl zalétán 9. prosince 1936. Jeho pohon zajišťovaly čtyři řadové osmiválcové invertní vzduchem chlazené motory Hirth HM 508 C o vzletovém výkonu 199 kW, které poháněly dvoulisté stavitelné vrtule VDM. U Deutsche Luft Hansa obdržel jméno „Lübeck“, avšak i přes příznivý průběh zkoušek ho německý dopravce nezařadil do služby. Po určitou dobu létal v Rostocku jako zkušební, později byl dislokován na základně Rechlin.  DLH do užívání převzala druhý prototyp He 116 V2 (Werk-Nr.545, D-AJIE, „Schlesien“), který představoval vzor verze A, a čtvrtý prototyp dokončený jako třetí kus He 116 A-02 (V4, D-ATIO, „Hamburg“).  Do začátku roku 1938 vyrobila firma Heinkel čtyři stroje varianty He 116 A-0 a navíc dva prototypy He 116 V7 (D-ADEG) a He 116 V8 objednané RLM, které měly převzít roli fotografického průzkumu. Tyto dva prototypy byly vybaveny novými prosklenými příděmi spolu s prodlouženým trupem na 14,30 m a staly se vzorem pro šest sériových letounů pro Luftwaffe, kde obdržely označení He 116 B-0.  Dva letouny He 116 A-0 zakoupilo Japonsko (J-BAKD, „Nogi“ a J-EAKF, „Togo“). Do Tokia byly dodány 29. dubna 1938 a následně sloužily u Mandžuské letecké společnosti (MAL). Létaly do konce války na poštovním spojení s mateřskými ostrovy.  Exemplář He 116 A-03 (V3, D-AFRD, „Rostock“) byl v roce 1938 upraven za účelem ustavení světového rekordu v dálkovém letu. Nosná plocha křídla byla zvětšena prodloužením rozpětí na 25 m společně s úpravou pohonných jednotek HM 508 H. Letoun dostal označení He 116 R a ke svému rekordnímu letu odstartoval 30. června 1938. Za 46 hodin a 18 minut překonal průměrnou rychlostí 215,6 km/h vzdálenost 10 000 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 116 byl německý čtyřmístný čtyřmotorový dálkový průzkumný letoun smíšené konstrukce. Objednávka přepravce Deutsche Luft Hansa (DLH), zadaná společnosti Heinkel, požadovala stroj pro zamýšlenou leteckou přepravu pošty na Dálný východ přelety horských pásem Pamíru a Himálaje. Této úloze měl odpovídat patřičný dolet letadla a dostup minimálně 7500 m.", "tgt_summary": "The Heinkel He 116 was an extremely long-range mail plane designed to deliver airmail between Germany and Japan. Several examples were built for this role, as well as a small batch to be used in the long-range reconnaissance role.", "id": 512220}
{"src_title": "Alopurinol", "tgt_title": "Allopurinol", "src_document": [{"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Alopurinol je analog purinu resp. strukturální izomer hypoxantinu (přirozený purin vyskytující se v lidském organismu), který inhibuje enzym xantinoxidázu. Tento enzym je zodpovědný za urychlování přeměny (oxidaci) hypoxantinu na xantin a následně xantinu na kys. močovou, která je produktem purinového metabolismu. Kromě zastavení produkce kys. močové, alopurinol zvyšuje hladinu xantinu a hypoxantinu. Zatímco xantin nemůže být přeměněn na purinový ribonukleotid, hypoxantin může být přeměněn v rámci \"purinové recyklace\" na ribonukleotidy adenosin monofosfát a guanosin monofosfát. Zvýšená hladina těchto dvou ribonukleotidu zapříčiňuje zpětnovazební inhibici amidofosforibosyl transferázy, což je první enzym, který se účastní na tvorbě (biosyntéze) purinů. To znamená, že alopurinol nejenže znemožňuje tvorbu kyseliny močové, ale rovněž zpomaluje tvorbu purinů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Alopurinol je metabolizován převážně aldehydoxidázou a méně xantinoxidázou na oxipurinol, který je rovněž inhibitor xantinoxidázy. V organismu se přemění alopurinol na oxipurinol během dvou hodin, zatímco oxipurinol se pomalu (18-30 h) vylučuje ledvinami. Oxipurinol je tedy ponejvíce zodpovědný za efekt alopurinolu.", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dna (uratická artritida) a hyperurikemie.", "content": "Hlavní indikací alopurinolu je uratická artritida (dna), tedy onemocnění spojené s vyšší hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemií). Alopurinol tuto hladinu snižuje. Alopurinol je určen pro dlouhodobé užívání, nikoliv k léčbě akutních dnavých záchvatů. Důležitá je tedy kompliance nemocného, resp. jeho ochota daný lék pravidelně užívat.", "section_level": 2}, {"title": "Syndrom nádorového rozpadu.", "content": "Chemoterapeutická léčba vede k rozpadu nádorové tkáně, která následně uvolňuje do krevního oběhu velké množství buněčných metabolitů. Výsledkem rozpadu nádorové tkáně je tak vzestup kyseliny močové v krvi, jejíž množství alopurinol snižuje. V současnosti je však alopurinol nahrazován oxidázami urátů.", "section_level": 2}, {"title": "Souběžná terapie s thiopuriny.", "content": "Alopurinol může způsobit závažnou pancytopenii, pokud je podáván společně v plné dávce s merkaptopurinem či jeho pro-léčivem azathioprinem. Důvodem je skutečnost, že merkaptopurin je metabolizován pomocí xantinoxidázy, kterou alopurinol inhibuje. Z těchto důvodu byla výše zmíněná souběžná terapie kontraindikována. V současné době však byl tento souběh léčiv přehodnocen, protože bylo zjištěno, že souběžné podání alopurinolu s thiopuriny významně zlepšuje pravděpodobnost přežití transplantované ledviny. Mezi další zajímavé nálezy zmíněné koterapie, tentokrát z oblasti gastroeneterologie, patří zjištění, že alopurinol významně zlepšuje protizánětlivou odpověď thiopurinů u střevních zánětů, zejména u tzv. Crohnovy nemoci. Přidáním alopurinolu k azathioprinu, lze rovněž obejít hepatotoxicitu samotného azathioprinu či 6-merkaptopurinu. Při dané koterapii se snižuje dávkování thiopurinu až na jednu třetinu, a to v závislosti na genetické predispozici k aktivaci thiopurinové metyltransferázy.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění ledvin, srdeční selhání, angina pectoris.", "content": "Alopurinol snižuje rychlost zhoršování ledvinných funkcí u nemocných s chronickým onemocněním ledvin. Snižuje také hladinu C reativního proteinu. U pacientů se zhoršeným fungováním ledvin (hodnoceno na základě nefrofyziologických parametrů) se po podávání apopurinolu statisticky významně snížilo riziko hospitalizace z důvodu kardiovaskulárních onemocnění.  Alopurinol ve vyšších dávkách díky svému inhibičnímu vlivu na xantoxidázu (600 mg) snižuje vaskulární oxidativní stres. Tím výrazně zlepšuje mechanické vlastnosti cév resp. jejich vnitřní výstelky (endotelu). Důkaz této schopnosti alopurinolu byl proveden pomocí tzv. okluzní venózní pletysmografie provedené na předloktí u pacientů trpících chronickým srdečním selháváním.  Přidání alopurinolu spolu se základní medikací anginy pectoris může snížit tzv. srdeční předtížení (workload), čímž pomáhá snížit spotřebu kyslíku ischemickou srdeční tkání – výsledkem je snížení typických \"srdečních bolestí\" spojených s anginou.", "section_level": 2}, {"title": "Epilepsie.", "content": "Alopurinol může být využit jako přídatné léčivo k terapii refrakterní (léčbě vzdorující) epilepsie, protože posiluje neurofyziologické funkce adenosinu. Duležitou funkcí adenosinu je inhibice vyplavování glutaminu z excitačních neuronů. Alopurinol nemění koncentraci souběžně podávaných antiepileptik.", "section_level": 2}, {"title": "Další indikace.", "content": "Alopurinol může být dále indikován k terapii vysokého tlaku krve, reperfuzního poškození (reakce ischemií poškozené tkáně na obnovený přítok krve), ledvinových kamenů (složených z urátů – tzv. urátová urolitiáza) a leishmaniózy.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Vzhledem k tomu, že alopurinol nezvyšuje vylučování kyseliny močové ledvinami (nemá výrazný urikosurický efekt), může být použit u nemocných se slabší funkcí ledvin. Urikosurický efekt by znamenal velkou zátěž nejen vytvářením ledvinných urátových kamenů, ale celkovou fyziologickou zátěží. Přesto má alopurinol dva důležité efekty.  Zaprvé je to složitější dávkování, a za druhé se může vyskytnout přecitlivělost (hypersenzitivita) vůči alopurinolu.. Proto je důležité zaznamenat první reakce po podání a následně monitorovat hladiny kyseliny močové v krvi. Kromě toho Alopurinol může u geneticky predisponovaných jedinců (viz níže - farmakogenetika) vyvolat závažné kožní reakce jako Stevens-Johnsonův syndrom a toxickou epidermální nekrolýzu, což jsou velmi závažná dermatologická onemocnění. Od těchto kožních reakcí je potřeba odlišit obyčejný ekzém. Mezi další vedlejší účinky patří zánět jater (hepatitis), eozinofilie (tedy zvýšení počtu granulocytů vyskytujících se při alergické reakci) a zhoršení renálních funkcí.  Vzácný a zajímavý vedlejší účinek aropurinolu souvisí s jeho schopností tlumit produkci některých elementů kostní dřeně. Tento účinek může vést k cytopenii či aplastické anémii. Vzácně může alopurinol vyvolat zánět periferních nervů (periferní neuritidu) či intersticiální nefritidu.  Obecně se alopurinol nedoporučuje užívat během těhotenství, a mělo by být zváženo užívání i při jeho plánování. Byl zaznamenám případ, který dal do souvislosti užívání alopurinolu s rizikem kongenitálních malformací.", "section_level": 1}, {"title": "Farmakogenetika.", "content": "Alopurinol může u jedinců, kteří jsou nosiči alely HLA-B*5801, vyvolat závažné kožní reakce jako např. Stevens-Johnsonův syndrom nebo toxickou epidermální nekrolýzu (TEN). Četnost výskytu zmíněné alely se liší mezi etniky: Chanové a Thajci mají četnost výskytu této alely okolo 8 %, zatímco evropská populace má frekvenci výskytu okolo 1 % a japonská okolo 0.5 %. Česká populace má zastoupení této alely přibližně 0,7 %. Riziko vzniku daných kožních reakcí je u nositelů dané alely přibližně 40-580 větší oproti těm, kteří nositeli dané alely nejsou. Míra rizika se liší opět napříč etniky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alopurinol je léčivo určené převážně k léčbě onemocnění spojených se zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemie). Mezi tato onemocnění náleží zejména chronifikující dna tj. uratická artritida. Svým způsobem fungování náleží mezi tzv. inhibitory xanthinoxidázy, což je enzym, který katalyzuje (urychluje) přeměnu hypoxhantinu na xhantin a následně xhantinu na kys. močovou. Je určen pro dlouhodobou terapii, nikoliv pro zvládání akutních záchvatů dny – je profylaktikem.", "tgt_summary": "Allopurinol, sold under the brand name Zyloprim among others, is a medication used to decrease high blood uric acid levels. It is specifically used to prevent gout, prevent specific types of kidney stones and for the high uric acid levels that can occur with chemotherapy. It is taken by mouth or injected into a vein. Common side effects when used by mouth include itchiness and rash. Common side effects when used by injection include vomiting and kidney problems. While not recommended historically, starting allopurinol during an attack of gout appears to be safe. In those already on the medication, it should be continued even during an acute gout attack. While use during pregnancy does not appear to result in harm, this use has not been well studied. Allopurinol is in the xanthine oxidase inhibitor family of medications. Allopurinol was approved for medical use in the United States in 1966. It is on the World Health Organization's List of Essential Medicines, the safest and most effective medicines needed in a health system. Allopurinol is available as a generic medication. The wholesale cost in the developing world is about US$0.81–3.42 per month. In the United States a month of treatment costs less than $25. In 2017, it was the 54th most prescribed medication in the United States with more than 14 million prescriptions.", "id": 1153849}
{"src_title": "Malcolm Baldrige", "tgt_title": "Malcolm Baldrige Jr.", "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Malcolm Baldrige, Jr. se narodil ve městě Omaha v americkém státě Nebraska. Jeho otec byl kongresmanem. Malcolm navštěvoval The Hotchkiss School a poté Yale University, kde v roce 1944 zakončil studium bakalářským titulem. Na Yale byl členem klubu Delta Kappa Epsilon. Po dostudování škol započal Malcolme Baldrige v roce 1947 svoji pracovní kariéru ve zpracovatelském průmyslu. Nastoupil do firmy, která se zabývala zpracováním železa do slévárny, ale protože jeho ambice sahaly výš, již v roce 1960 se vypracoval až do předsednictví společnosti. Jeho kariérní růst však přerušila druhá světová válka a Malcolme narukoval. Před vstupem do kabinetu byl již Baldrige předseda představenstva a generální ředitel společnosti Scovill. Inc. V roce 1951 se Malcolm oženil a měl se svojí manželkou dvě dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr obchodu.", "content": "V roce 1980 byl Baldrige nominován prezidentem Ronaldem Reganem na post ministra obchodu a 22. ledna roku 1981 ho senát Spojených států jmenoval ministrem. Během svého funkčního období hrál Baldrige hlavní roli ve vývoji a řízení mezinárodního obchodu. Řešil obtížný transfer technologií mezi USA, Čínou a Indií. Malcolme Baldrige byl také jeden z prvních politiků USA, který vedl dlouholetá jednání se Sovětským svazem, aby připravil půdu pro zvýšení přístupu amerických firem na Sovětské trhy. Malcolme Baldrige se za dobu svého působení stal jedním ze světově nejuznávanějších politiků.  Malcolme Baldrige byl také prezidentem Ronaldem Reaganem jmenován na post Cabinet-level Trade Strike Force, aby dohlédl na nekalé obchodní praktiky a navrhl řešení jak těmto praktikám předejít a zamezit je. Byl také lídrem reformy národních antimonopolních zákonů. Baldrigovi ceny manažerské excelence vedly k dlouhodobému zlepšení hospodárnosti, výkonnosti a efektivity ve vládě. V rámci resortu mezinárodního obchodu dokázal Baldrige snížit celkový rozpočet o více než 30 % a také snížil počet administrativních pracovníků o 25 %.  V roce 1984 bylo americkým ministerstvem obchodu vydáno dílo pod názvem: „How Plain English Works for Business, Twelve Case Studies“. V něm bylo dvanáct kapitol, kdy každá zahrnovala jistou případovou studii. Cílem tohoto díla bylo to, aby byly případy rozepsány co nejjednodušší (v tzv. plain english) a pochopil je tak každý čtenář, bez ohledu na to, zdali rozumí právním formulacím a byrokratické hantýrce.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz Malcolma Baldrige.", "content": "Baldrige pracoval během svého dětství na ranči a získal několik ocenění jako profesionál se zacházením s lanem v rodeo kruhu. V roce 1980 se stal profesionální rodeo mužem roku a v roce 1999 byla jeho podobizna vystavena v národní kovbojské hale slávy v Oklahomě. Tato adrenalinová záliba, která se mu dostávala v rodeo kruhu, se mu také stala osudnou. Malcolme Baldrige zemřel 25. července 1987 v severní Kalifornii. Podlehl vnitřním zraněním, která utrpěl při pádu z koně, když se pokoušel chytit běžící tele do lasa.  Doba, kterou Malcolme Baldrige strávil v úřadu ministra obchodu, byla jedna z nejdelších v historii USA. Baldrige byl zastáncem toho, že řízení kvality je klíčem k prosperitě a dlouhodobé stabilitě země. Osobně se podílel na tom, aby vznikl zákon o zvyšování kvality (Quality Improvement Act). Na počest skutků Malcolma Baldrige jmenoval americký Kongres výroční cenu za kvalitu výrobků právě po tomto úspěšném ministrovi - Malcolm Baldrige National Quality Award. První cena byla udělena již rok po jeho smrti, v to roce 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Model Malcolma Baldrige.", "content": "Model Malcolma Baldrige umožňuje organizacím dosáhnout svých cílů, zlepšit jejich výsledky a zajistit to, aby se staly konkurenceschopnější na trhu. Rámec, který model Malcolma Baldrige definuje, pomáhá firmám spravovat všechny sektory v organizaci jako jednotný celek. Tím pádem jsou plány, procesy, opatření a akce konzistentní. Stavebním kamenem tohoto systému jsou kritéria pro tzv. Performance Excellence, který obsahuje základní hodnoty, koncepty a pokyny pro bodování. Kritéria tohoto modelu jsou zaměřena především na potřeby zákazníků a jejich spokojenost.  Tato metoda je založena na řízeném rozhovoru se skupinami pracovníků podniku – jde tedy spíše o diskuzi nad jednotlivými oblastmi činnosti podniku, které mají přímou souvislost se vztahem k zákazníkovi. V ideálním případě by tento rozhovor měl proběhnout s každým zaměstnancem bez ohledu na jeho zařazení v rámci organizační struktury. Model zahrnuje sedm následujících kategorií a to:", "section_level": 1}], "src_summary": "Howard Malcolm „Mac“ Baldrige, Jr. (4. října 1922 – 25. července 1987) byl americký politik. Pracoval jako ministr obchodu USA od roku 1981 až do své smrti roku 1987.", "tgt_summary": "Howard Malcolm \"Mac\" Baldrige Jr. (October 4, 1922July 25, 1987) was an American businessman. He served as the United States Secretary of Commerce from 1981 until his death in 1987. He was inducted into the ProRodeo Hall of Fame in 1988.", "id": 398733}
{"src_title": "Madona z Veveří", "tgt_title": "Madonna of Veveri", "src_document": [{"title": "Historie obrazu.", "content": "Veverská madona je jedním z nejhodnotnějších a nejproslulejších mariánských obrazů na Moravě a v Českých zemích. Obraz plnil funkci patronátního obrazu, tedy vyobrazení patronky v kapli Matky Boží na Veveří. Kaple se nachází poblíž hradu Veveří v jádru zaniklé vesnice Veveří, která tvořila jeho předhradí. Hrad Veveří byl od počátku knížecím, markraběcím a královským hradem (nejprve přemyslovské, později lucemburské domény) – venkovskou panovnickou rezidencí. Panuje předpoklad, že popud vzešel z dvorského prostředí moravského vladaře Jana Jindřicha, bratra Karla IV., či spíše obraz nechal zhotovit markrabě sám. Místo fyzického vzniku obrazu (lokace dílny) je dosud neznámé a není doloženo žádnými indiciemi, je jen předmětem více nebo méně pravděpodobných hypotéz. Madona z Veveří přestála bez úhony několik staletí v místě autentického určení, které opustila jen krátce ke konci 18. století. Kostel byl farním chrámem vesnice, hradu a dalších okolních osad. Kaple uvnitř hradu byla zasvěcena sv. Prokopu a je mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Popis díla.", "content": "Obraz je malován temperou na křídovém podkladu, bez znatelné kresby, na desce z borového dřeva oboustranně potažené plátnem (velikost 79,5 x 62,5 cm). Ve srovnání se staršími italsko-byzantskými předlohami jsou potlačeny obrysové kontury a k modelaci objemu malíř užívá lazurovou techniku barevných přechodů v inkarnátech. Madona má prostou, málo nápadnou bílou plachetku (roušku) a červený plášť s modrou podšívkou, zdobený zlatými hvězdami. Plášť, bílá rouška Madony a průhledná košilka dítěte jsou na lemu zdobeny jen jemnou obrubou. Koruna vrcholí kadeřavými listy. Kompozicí je obraz blízký typu Madony ze Zbraslavi, pozdější Římské Madony nebo Madony Kladské, ale opakuje i některé motivy ze starších mariánských obrazů. Koloritem upomíná na malby Tomassa da Modeny. Motiv Ježíška, přidržujícího rukou při tělíčku stehlíka, byl častý v Lombardii i Venetu a zejména Sieně již z počátku století a objevuje se též v Rajhradském brevíři královny Rejčky. Oproti staršímu italsko-byzantskému typu madony - Hodegetrie, kde matka ukazuje dítě jako předmět uctívání, je v této kompozici znatelný posun ke zlidštění a větší intimitě vztahu matky a dítěte, které více odpovídá představám věřících poloviny 14. století. Také je nepřehlédnutelné, že jsou obnaženy vlasy Marie i tělíčko malého Ježíše, je jen zpola zakryté lehounkou košilkou. Obraz je prodchnut soustavou věroučných (náboženských) symbolů. Byl podroben důkladnému umělecko-historickému rozboru od Jaroslava Pešiny i hagiografickému a evangelijně symbolickému od Marka Hlávky a odborná pozornost dílu dále se vrůstající intenzitou pokračuje. Prvotní objev a zhodnocení náleží respektovaným historikům umění Dostálovi a Kutalovi.", "section_level": 1}, {"title": "„Objev“ obrazu.", "content": "Po staletí byla malba (pro většinu veřejnosti) pozapomenuta v kapli originálního určení. V roce 1933 vešla v obecnou známost poté, když o ní publikoval profesor dějin umění brněnské Masarykovy university Eugen Dostál. Označil obraz za vzácnější než „Tizian v Kroměříži“. V další návaznosti byla v kontextu ostatních středověkých děl Moravy představena v galerii Moravského muzea v objevné, tematické ale jen dočasné expozici \"Gotické umění na Moravě a ve Slezsku\", od 27. října 1935 do 31. března 1936. Poté byla v roce 1938 z dosud ne zcela objasněných důvodů odvezena do Prahy – „Zemské galerie\" (dříve Státní sbírky starého umění a pozdější Národní galerie) k prohlídce a restaurování. Poměrně dobře zachovalý obraz restauroval ve stejném roce Bohuslav Slánský. V překotném běhu válečných a poválečných událostí a změn se již do původního prostředí nevrátil. Národní galerie v Praze poté obraz vystavila v expozici v Anežském klášteře.  Obraz se stal kulturní památkou. V červenci 2015 rozhodla vláda České republiky o jeho prohlášení za národní kulturní památku s účinností od 1. ledna 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví obrazu.", "content": "Farnost Veverská Bítýška připomínala své vlastnictví a hlásila se o něj proti státu, který zastupovala Národní galerie v Praze, kde byl obraz bez právního titulu umístěn; z toho se následně vyvinul soudní spor o ověření a určení vlastnictví. V srpnu 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 po obsáhlém dokazování rozsudkem ověřil (potvrdil) vlastnictví obrazu farnosti Veverská Bítýška. Národní galerie proti rozsudku podala odvolání, ale dne 8. prosince 2015 i Městský soud v Praze stvrdil verdikt soudu nižšího stupně a ten tak nabyl právní moci.  Národní galerie neuposlechla rozhodnutí soudu a obraz (jehož vlastnictví ověřil a potvrdil Městský soud v Praze) nevydala vlastníku, a to ani do marného uplynutí lhůty pro výkon rozhodnutí. Většina sdělovacích prostředků o tom přinesla zprávy ve čtvrtek 18. února 2016. Národní galerie stanovila nad rámec výčet podmínek, které nejsou obsahem rozsudku. Vlastník obrazu – Římskokatolická farnost ve Veverské Bítýšce již dříve oznámila, že obraz hodlá zapůjčit a vystavit v odborné instituci – Diecézním muzeu v Brně, o kterém také dodala, že je kompetentní, plně vybavenou institucí po stránce technické, organizační i personální. O vydání obrazu a způsob jeho vydání se rozvinul zanícený spor, který měl mimořádně silný veřejný ohlas. V průběhu 3. únorového týdne o něm velmi obsáhle referovaly všechny sdělovací prostředky a ČT mu věnovala i speciální pořad. Obě strany vydaly sérii tiskových zpráv, které reflektují nejenom děj po pravomocném rozhodnutí soudu, ale celou historii a charakter přítomnosti obrazu v Národní galerii od 30. let, i dřívější pokusy o urovnání věci. Situace se postupně zklidnila (zjevně pod vlivem veřejné pozornosti) a byly započaty rozhovory o technických okolnostech a času vydání. Obraz byl specializovanou firmou dopraven v pondělí 7. března 2016 do Diecézního muzea Brně, kde byl umístěn v kontextu dalších středověkých děl ve stálé expozici církevního umění moravské provenience \"Vita Christi\".  Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala Národní galerie dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a napadený verdikt zrušil. Ne však v samotné podstatě rozhodnutí. Uložil upřesnit argumentaci o splnění podmínky funkčního spojení vydávané movité věci s objektem žalobce, dále uložil napravit chybu soudu prvního stupně: poučit žalovaného, že neprokázal, že stát měl věc v držbě před 25. 2. 1948. Rozsudek z 3. listopadu byl zveřejněn 5. prosince 2016.  Městský soud v Praze 24. března 2017 znovu (po opakovaném řízení) vynesl verdikt z 8. prosince 2015, po opravě procesního nedostatku, pro který byl původní rozsudek Nejvyšším soudem zrušen, a znovu farnosti Veverská Bítýška pravomocně potvrdil trvalé vlastnictví obrazu. Rozhodnutí je patrně konečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Madona z Veveří je středověký deskový obraz, vystavený v Diecézním muzeu v Brně ve stálé expozici \"Vita Christi\". Malba pochází z vybavení kaple Matky Boží na Veveří, kde byla vystavena v letech 1350 až 1938. Poté, do března roku 2016, byla v držení Národní galerie v Praze, která ji umístila do výstavních prostor v Anežském klášteře. Od roku 2016 je obraz národní kulturní památkou.", "tgt_summary": "The Veveri Madonna, also called the Madonna of Veveri (, ), is an tempera painting by the unknown moravian, bohemian (or probably italian) (active in Bohemian lands) artist generally called Master of Vyšší Brod. The altarpiece was commissioned after 1344 by Margrave John Henry of Luxembourg for the romanesque church of Assumption of Our Lady, In the neighborhood of royal Veveří castle in Brno, Moravia, Czech Republic. Exhibited in Diocesan Museum in Brno. The panel was one of the first Madonnas painted by the artist. Albert Kutal a Czech scholar called it \"a truly rare and extraordinary work\".", "id": 337537}
{"src_title": "Ukrajinská pravoslavná církev ve Spojených státech amerických", "tgt_title": "Ukrainian Orthodox Church of the USA", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 19. a na začátku 20. století, velké množství ukrajinských členů Ruské pravoslavné církve a Řeckokatolické církve emigrovali do USA a mnoho skupin katolické církve konvertovalo k pravoslaví. Ukrajinci tvořily vlastní farnosti americké archieparchie Ruské pravoslavné církve. Od 1915 se někteří z nich rozhodli odtrhnout se od Ruské církve a zřídit samostatnou strukturu. Roku 1921 požádali Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev o jmenování jejich nového pastýře, kterým se stal arcibiskup Jan Teodorovič.  Přestože Ukrajinská autokefální pravoslavná církev nebyla považována za kanonicky uznanou pravoslavnými církvemi, roku 1924 arcibiskup Jan začal zřizovat svou eparchii ve Spojených státech. Zorganizoval první soubor podřízených struktur, s názvem Americko-Ukrajinská pravoslavná církev ve Spojených státech. Činnost arcibiskupa vedla k průchodu řad etnických ukrajinských farností ve strukturách Ruské církve. Arcibiskup bez úspěchu také požádal Konstantinopolský patriarchát o autonomii.  Roku 1929 část pravoslavných ukrajinců založila alternativní církev se jménem Ukrajinská pravoslavná církev v Americe, která roku 1936 byla přijata pod jurisdikci patriarchy Konstantinopole. Během příštích několika let vedla spor o vliv mezi věřícími. Roku 1950 došlo k jejich sjednocení ve společné radě ale navzdory skutečnosti se čás Ukrajinské církve v Americe odtrhla od sjednocení. V čele církve stál arcibiskup Jan Teodorovič. Jinými jurisdikcemi byl považována za nekanonického biskupa.  Roku 1971 po smrti arcibiskupa Jana se novou hlavou církve stal metropolita Mstislav Skripnik, který byl později roku 1990 zvolen nekanonickým patriarchou Ukrajinské autokefální pravoslavné církve. Roku 1995 požádali opět o kanonickou autonomii a uspěly. Od tohoto roku až do své smrti roku 2012 byl hlavou církve metropolita Konstantin Bagan a jeho nástupcem se stal Antonín Scharba.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Církev je rozdělena do tří eparchií:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ukrajinská pravoslavná církev v USA (\"UOC of USA – UPC v USA\") je jurisdikce Ekumenického patriarchátu ve Spojených státech amerických. Církev je součástí společenství pravoslavných církví.", "tgt_summary": "The Ukrainian Orthodox Church of the USA (UOC of USA) is a jurisdiction of the Ecumenical Patriarchate in the United States. It consists of two eparchies (dioceses), ruled by two bishops, including about 85 active parishes and missions. The Church's current leader is Metropolitan Antony. The Church's head offices and Consistory are based in South Bound Brook, New Jersey.", "id": 1027479}
{"src_title": "Velké století", "tgt_title": "Grand Siècle", "src_document": [{"title": "Dvůr Ludvíka XIV..", "content": "V roce 1682 se ze zámku ve Versailles stala oficiální králova rezidence, odkud řídil stát. Protože měl negativní zkušenosti se šlechtou v souvislosti s frondou, rozhodl se, že ve Versailles s ním bude nejvyšší šlechta trvale žít. Postupně se Versailles stalo společenskou nutností; kdo nežil ve Versailles, nemohl dosáhnout ničeho, stál mimo společenské dění. Francie se stala zemí, která určovala nový směr v módě (například zavedením nošení alonžových paruk), ve stavitelství a v hudbě, která se odsud šířila do zbytku Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Ludvík XIV. toužil po glorifikaci svého jména i celého království, čehož se snažil dosáhnout pomocí velkolepých staveb, včetně rozsáhlých stavebních úprav již stojících staveb, což byl například případ zámku ve Versailles a jeho zahrad. Na přestavbě se nejvýznamněji podílel stavitel Louis Le Vau, malíř a designér Charles Le Brun a zahradní architekt André Le Nôtre.  Impulsem pro započetí rozsáhlých stavebních úprav zámku ve Versailles byly pro Ludvíka XIV. důkazy o finančních zpronevěrách Nicolase Foqueta, které mu předložil Jean-Baptiste Colbert. Ve stejné době sám Foquet pozval krále na velkolepou slavnost na svůj zámek Vaux-le-Vicomte. Po slavnosti byl Foquet zadržen a uvězněn. Ludvík XIV. použil velkou část vybavení do postupně přestavěného zámku ve Versailles právě ze zámku Vaux-le-Vicomte. Umělci, kteří pracovali pro Foqueta (Le Brun, Le Vau, Le Nôtre, básník La Fontaine a Molière) byli přijati do královských služeb a Colbert se stal namísto Foqueta ministrem financí.  Pro samotného Colberta byl postaven zámek ve Sceaux. Ludvík XIV., když potřeboval klid, používal jako malé sídlo pro „útěky z Versailles“ zámek v Marly-le-Roi.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "Provoz zámku ve Versailles a zejména zásobování kašen v zahradách vodou, znamenalo nelehký úkol, který musel být vyřešen. Kašny, spolu s běžným provozem zámku, měly denní spotřebu, rovnající se denní spotřebě vody celé Paříže. Pro plynulé zásobování vodou byl sestaven čerpací stroj, známý jako Machine de Marly, zprovozněný v roce 1684.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Ve druhé polovině \"Velkého století\" se začíná psát historie francouzské opery, kterou uvedl dvorní skladatel Ludvíka XIV. Jean-Baptiste Lully (první francouzskou operou se stala \"Cadmus et Hermione\" z roku 1673). Z žánru duchovní hudby se skladatelé nejvíce věnovali motetům, které se rozvinulo ve formě velkého a malého moteta.  V této době působilo vedle Lullyho velké množství dalších skladatelů, nicméně pro Lullyho monopol na uvádění hudebních děl neměli příliš prostoru vyniknout. Teprve po jeho smrti (22. března 1687), vystupují do popředí i další skladatelé francouzského baroka. Mezi nimi také Henry Du Mont či Marc-Antoine Charpentier, který již během Lullyho života působil na královském dvoře, jako skladatel králova syna Ludvíka, \"velkého Dauphina\" (\"Les Plaisirs de Versailles\", \"[Potěšení z Versailles]\", 1682).", "section_level": 2}], "src_summary": "Velké století (franc. \"Le Grand Siècle\") je označení pro 17. století ve francouzských dějinách. Termín byl nejprve používán pouze pro období vlády Ludvíka XIV. (1643-1715). Moderními historiky je však používán pro delší období, zahrnující také vládu Jindřicha IV., který ukončil Ediktem nantským náboženské války ve Francii, až po ukočení panování Ludvíka XIV. Ačkoli se o \"Velkém století\" hovoří jako o barokním období, vykazuje od druhé poloviny prvky klasicismu, který je někdy nazýván jako \"barokní klasicismus\".", "tgt_summary": "Grand Siècle refers to the period of French history during the 17th century, under the reign of Louis XIII of France and Louis XIV of France.", "id": 2234203}
{"src_title": "Autoimunitní regulátor", "tgt_title": "Autoimmune regulator", "src_document": [{"title": "Struktura proteinu AIRE.", "content": "Aire je protein tvořený několika doménami a jeho struktura je typická pro transkripční regulátory a chromatin-vazebné proteiny. Je tvořený 545 aminokyselinami. N-konec proteinu obsahuje doménu CARD (\"caspase-recruitment domain\"), která je nezbytná pro oligomerizaci a dimerizaci proteinů při zánětu a apoptóze. Dále následuje doména SAND (SP100, AIRE1, NucP41/P75, DEAF1), jejíž funkce je pravděpodobně vázat DNA a regulovat transkripci. Mezi CARD a SAND doménou je NLS (\"nuclear localization signal\"), který zajišťuje lokalizaci AIRE v jádře. C-terminální část proteinu je tvořena dvěma PHD1 a PHD2 zinc finger doménami, které vážou dva zinečnaté ionty, interagují s nemethylovanými histony H3K4 a hrají roli v interakci s AIRE vazebnými proteiny. Mezi PHD1 a PHD2 doménou je oblast bohatá na aminokyselinu prolin, což je typické pro proteiny zapojené do transkripce. AIRE dále obsahuje 4 LXXLL motivy, které fungují jako koaktivátory nebo korepresory genové transkripce a vážou jaderné receptory. Všechny domény jsou konzervované a sdílí sekvenční homologní s Aire proteinem u myši, krysy, krávy nebo psa.", "section_level": 1}, {"title": "Lokalizace AIRE v jádře.", "content": "Lokalizace proteinu AIRE v jádře je soustředěna do nukleárních tělísek (anglicky \"nuclear bodies\"), což nasvědčuje tomu, že hraje roli při modulaci transkripce. AIRE není klasickým transkripčním faktorem, který by se vázal pouze na specifickou sekvenci DNA. Váže se především na nemethylovaný lysin 4 na histonu 3 (H3K4), který je součástí transkripčně neaktivního chromatinu. Vazba proteinu AIRE na tyto nemethylované oblasti usnadňuje nasednutí dalších proteinů např. P-TEFb (\"positive transcription elongation factor b\"), které dohromady tvoří multi-proteinový komplex a aktivují RNA polymerázu II. Současně tvoří AIRE komplex s CREB vazebným proteinem (\"CBP – CREB binding protein\"), který acetyluje histony a umožňuje tak rozvolnění a zpřístupnění chromatinu pro transkripci. Komplex AIRE, DNA-dependentní protein kinázy a inhibitoru aktivovaného STAT1 (PIAS1) také pozitivně modulují transkripci. Dohromady tyto AIRE asociované vazebné komplexy usnadňují transkripci málo aktivních genů a umožňují genovou expresi celé řady TRA.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce AIRE při vývoji T-lymfocytů.", "content": "Pří vývoji T-lymfocytů v brzlíku dochází k formování specifického T-buněčného receptoru (anglicky \"T-cell receptor – TCR\"). Tento proces je sledem náhodných událostí, které vedou ke vzniku receptorů, které rozeznávají jak cizí, tak vlastní antigeny. Tyto potenciálně autoreaktivní lymfocyty musí být před vstupem do periferie eliminovány, aby nedocházelo k napadení vlastních tkání a ke vzniku autoimunitních onemocnění.  Vnitřní část thymu – medula (dřeň) obsahuje mimo jiné také mTEC buňky, které byly definovány jako specifická stromální populace buněk produkující epiteliální adhezivní molekulu EpCAM, kostimulační molekuly CD80 a CD86 a MHC molekuly II. třídy. Bylo ukázáno, že subpopulace těchto buněk exprimující vysoké množství MHC II produkuje velké množství AIRE proteinu a tudíž i celou řadu tkáňově specifických antigenů. Jedná se o vlastní proteiny kódované geny, které jsou exprimované pouze buňkami jedné tkáně nebo omezeným počtem tkání. Tyto vlastní tkáňově specifické antigeny jsou prezentovány vyvíjejícím se T-lymfocytům v kontextu MHCI a MHCII molekul. Pokud příslušné T-lymfocyty rozeznají tyto antigeny, dochází buď k deleci těchto autoreaktivních klonů z repertoáru (negativní selekce) nebo ke konverzi těchto buněk na T-regulační lymfocyty (anglicky \"T-regulatory cells – Treg\"). mTEC buňky se vyskytují ve shlucích podle TRA, který zrovna exprimují. Zároveň jedna mTEC buňka během svého vývoje exprimuje mnoho různých TRA. Příklad tkáňově specifického antigenu je inzulín. Na expresi AIRE proteinu zřejmě ale nebude závislých 100% tkáňově specifických antigenů, protože například hladina exprese dekarboxylázy kyseliny glutamové (GAD67) nebyla deficiencí AIRE proteinu ovlivněna.", "section_level": 1}, {"title": "Patologie.", "content": "Mutace v genu \"AIRE\" způsobují u člověka autoimunitní polyendokrinní syndrom (anglicky \"APS – Autoimmune polyglandular syndrome\", také známý jako \"APECED – autoimmune polyendocrinopathy candidiasis ectodermal dystrophy\"), který je charakteristický chronickou mukokutánní kandidózou, hypoparathyroiditýdou a Adisonovou chorobou. Přítomné mohou být také různé autoreaktivní protilátky specifické pro řadu TRA, například P450 (kůra nadledvin) nebo inzulín (slinivka břišní). Diagnostickým markerem mohou být i protilátky proti interferonu I. typu.  Podobně je tomu u Aire deficientních myší. Aire deficitní myši mají sníženou expresi TRA v thymu a dochází u nich k autoimunitní reakci na multiorgánové úrovni. Toto vzácné onemocnění se vyskytuje s větší prevalencí u určitých národů např. u Finů 1:25 000 a u Sardiňanů 1:14 000.  V současné době je známo zhruba 60 různých mutací v genu \"AIRE\" u pacientů s APECED. Mezi nejčastější patří R257X v exonu 6 a delece v exonu 8.", "section_level": 1}, {"title": "Exprese AIRE v periferních orgánech mimo brzlík.", "content": "V malém množství byla detekována exprese AIRE mRNA i mimo thymus v periferních lymfatických tkáních především v lymfatických uzlinách a slezině. AIRE mRNA byla na periferii detekována především ve stromálních buňkách lymfatických uzlin a sleziny. Stejně jako v mTEC buňkách i tyto tzv. eTAC (anglicky \"extrathymic AIRE-expressing cells\") exprimují tkáňově specifické antigeny a pravděpodobně tak přispívají k dodatečné negativní selekci autoreaktivních klonů T-lymfocytů v periferiních orgánech. Ke studiu exprese Aire proteinu na periferii se využívá transgenní myší model Adig (\"Aire-Driven Igrp-Gfp\"), který exprimuje zelený fluorescenční protein (GFP) a autoanitgen diabetu I typu IGRP (\"islet specific glucose-6-phosphatase related protein\") pod Aire promotorem. Exprese AIRE proteinu na periferii a jeho vliv na periferní toleranci je stále žhavým předmětem výzkumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autoimunitní regulátor (, AIRE) je protein. Jedná se transkripční regulátor, který je u člověka kódovaný genem \"AIRE\" na chromosomu 21 q22.3. Je exprimován především buňkami lokalizovanými ve dřeni brzlíku (anglicky \"thymus\"), tzv. medulárními thymovými epiteliálními buňkami (anglicky \"medullary thymic epithelial cells – mTEC\"). Zásadním způsobem reguluje expresi tkáňově-specifických antigenů (anglicky \"tissue-restricted antigens – TRA\") a řídí tak negativní selekci autoreaktivních klonů T-lymfocytů. Zajišťuje tím, aby imunitní systém nenapadal tělo samotné.", "tgt_summary": "The autoimmune regulator (\"AIRE\") is a protein that in humans is encoded by the \"AIRE\" gene. AIRE is a transcription factor expressed in the medulla (inner part) of the thymus. It is part of the mechanism which eliminates self-reactive T cells that would cause autoimmune disease. It exposes T cells to normal, healthy proteins from all parts of the body, and T cells that react to those proteins are destroyed.", "id": 1789525}
{"src_title": "CASP", "tgt_title": "CASP", "src_document": [{"title": "Výběr cílových proteinů.", "content": "Experiment je prováděn jako slepý test, aby se zajistilo, že žádný prognostik nemá předběžné informace o struktuře proteinu a není zvýhoděn. V době, kdy se dělají předpovědi, nikdo z prognostiků, pořadatelů ani expertů nezná struktury cílových proteinů. Cíle pro predikci struktury bílkovin jsou buď skoro vyřešené struktury (pomocí rentgenové krystalografie nebo NMR spektroskopie) nebo struktury, které byly nedávno vyřešeny (zejména jedním z konstrukčních genomických center) a ještě nebyly uloženy v Protein Data Bank. V případě, že je v dané sekvenci zjištěno, že má společný původ s proteinovou sekvencí se známou strukturou (tzv. Šablonou), může být použita metoda comparative protein modeling pro predikci terciární struktury. Šablony lze nalézt pomocí metod sekvenčního alignmentu (např. BLAST nebo HHsearch) nebo pomocí metody protein threading, které jsou lepší pro hledání vzdáleně příbuzných šablon. V opačném případě musí být použity De novo protein structure prediction (např. Rosetta), což je mnohem méně spolehlivé, ale někdy se tak získají modely se správným složením (obvykle proteiny o velikosti zhruba 100 až 150 aminokyselin).", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení.", "content": "Primární metoda hodnocení je srovnání předpokládaných modelů pozic α-uhlíku s těmi v cílové struktuře. Srovnání je zobrazeno vizuálně kumulativními plochami vzdáleností mezi dvojicemi ekvivalentů α-uhlíku v uspořádání modelu se strukturou, jak je znázorněno na obrázku (dokonalý model by zůstal celou dobu na nule) a je přiřazeno numerické skóre GDT-TS (Global Distance Test – Total Score) popisující procento dobře předpovězených zbytků v modelu vzhledem k cíli. Free modeling (template-free, nebo de novo) je také hodnocen vizuálně, protože číselné skóre nefunguje dobře pro hledání volných podobností v nejtěžších případech.  Hodnocení výsledků se provádí v těchto kategoriích:  Kategorie předpovědi terciárních struktur se dále dělí na:  Výsledky CASPu jsou publikovány ve speciální příloze vědeckého časopisu Proteins, z nichž jsou všechny přístupné na internetových stránkách CASP.", "section_level": 1}, {"title": "CASP ROLL.", "content": "V současné době CASP hodnotí schopnost prediktorů modelovat proteinové struktury ve dvou obtížnostních kategoriích: 1) template-based modeling (TBM), kde se snadněji předvídají cíle s detekovatelnou evoluční podobnosti a 2) free modeling (FM), kde je obtížné předvídat cíle s nedetekovatelnou (nebo málo užitečnou pro modelování) podobností. V posledních CASP experimentech došlo k nedostatku cílů FM. To platí zejména pro opravdové new fold cíle a membránové proteiny, které se stávají velmi vzácnými v CASP experimentu (jen 4 v CASP9), čím dál méně struktur je nyní řešeno experimentálně. Nedostatek obtížných cílů dělá hodnocení problematické pro posuzovatele.  CASP ROLL experiment se zaměřuje na přísnější vyhodnocení teplate free predikcí prostřednictvím vyhodnocení většího počtu cílů. Dosažení tohoto cíle je zajištěno tím, že se rozšířila crystallographer / NMR spectroscopist / PDB síť a zavedením rolling mechanismu, aby se zachytil větší počet náročnějších cílů mimo pravidelné CASP predikční sezóny. Na rozdíl od LiveBench a EVA tento experiment probíhá jako slepý test stejně jako CASP, tedy všechny předpovědi se uskuteční na ještě neznámé struktury.", "section_level": 1}], "src_summary": "CASP (ang. \"Critical Assessment of protein Structure Prediction\", kritické vyhodnocení předpovědi proteinových struktur) je celosvětový experiment pro předpověď struktury bílkovin, který se koná každé dva roky od roku 1994.", "tgt_summary": "Critical Assessment of protein Structure Prediction, or CASP, is a community-wide, worldwide experiment for protein structure prediction taking place every two years since 1994. CASP provides research groups with an opportunity to objectively test their structure prediction methods and delivers an independent assessment of the state of the art in protein structure modeling to the research community and software users. Even though the primary goal of CASP is to help advance the methods of identifying protein three-dimensional structure from its amino acid sequence, many view the experiment more as a “world championship” in this field of science. More than 100 research groups from all over the world participate in CASP on a regular basis and it is not uncommon for entire groups to suspend their other research for months while they focus on getting their servers ready for the experiment and on performing the detailed predictions.", "id": 589083}
{"src_title": "Bahnička chudokvětá", "tgt_title": "Eleocharis quinqueflora", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh s poměrně širokým areálem, hlavně v severní části Evropy. Vyskytuje se od Islandu přes Britské ostrovy, Skandinávii a Střední Evropu až po Ural. Na jihu je evropské rozšíření ohraničeno severem Apeninského a Balkánského poloostrova. V odlišných varietách roste i na severu Afriky, v Americe i Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina potřebuje vysokou hladinu spodní vody, nejčastěji vyrůstá na obnažené vápnité půdě slatinných mokřadů a rašelinišť. Vyhledává také pravidelně zaplavovaná místa s humózní půdou, kde roste mezi ostatními málo konkurenčně schopnými rostlinami. Jako případný halofyt se také vyskytuje u pramenů vyvěrajících z travertinových podloží. Na příhodných místech vytváří rozsáhlé porosty, které se spolupodílejí na zazemňování rašelinných jezírek. Rostlina má listy redukované na pouhé blanité pochvy, listové čepele zcela chybí; fotosyntetickou funkci zajišťuje tenká lodyha.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bahnička chudokvětá je v trsech rostoucí vytrvalá rostlina dorůstající do výšky pouhých 5 až 20 cm. Až do hloubky 20 cm sahá její kořen s rychle rostoucími oddenky a za příhodných podmínek vytváří široké rohože. Vyrůstají z nich tuhé, vzpřímené lodyhy tlusté obvykle jen 0,5 mm. Lodyhy mají listové pochvy dlouhé 1 až 4 cm se zakrslými čepelemi, spodní pochvy jsou červenohnědé a případné horní jsou světlohnědé a šikmo zakončené.  Na vrcholech plodných lodyh vyrůstá po jednom vejčitém klásků, ten bývá hnědě zbarvený, 5 až 8 mm dlouhý a má tři až sedm oboupohlavných květů. Spodní pleva objímá celou bázi a sahá do půli klásku. Květ mívá až šest štětinek nahrazujících okvětí, tyčinky i blizny bývají nejčastěji tři. Kvetou v květnu a červnu, opylovány jsou větrem nebo samosprašně.  Plodem je vejčitá, tříhranná nažka dlouhá asi 2,5 mm. Druh se rozmnožuje semeny šířenými především zoochoricky a rozrůstáním oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Lokality, na kterých tento druh nejčastěji vyrůstá, jsou často ohrožené zánikem. Dochází k tomu při snaze získat zemědělsky využitelnou půdu odvodněním nebo zalesněním a dále těžbou rašeliny nebo druhotně při úpravách okolních ploch nebo jejich obhospodařováním.  Bahnička chudokvětá je v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky“ uváděna jako druh kriticky ohrožený (C1t) a v „Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin“ určeném vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. je považována za druh silně ohrožený (§2).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Bahnička chudokvětá (\"Eleocharis quinqueflora\") je drobná rostlinka rostoucí hlavně na slatinných mokřadech a rašeliništích; její porost připomíná svým vzhledem spíše nízký stříhaný trávník. Je vzácně se vyskytujícím druhem české květeny a hrozí ji vyhynutí.", "tgt_summary": "Eleocharis quinqueflora is a species of spikesedge known by the common names fewflower spikerush and few-flowered spike-rush. It is widespread across Europe, North Africa, northern Asia (Siberia, China, Kazakhstan, Himalayas, etc.), and North America (Canada, Greenland, northern and western US). There are also isolated populations in Argentina and Chile.", "id": 583178}
{"src_title": "Tonometrie", "tgt_title": "Ocular tonometry", "src_document": [{"title": "Typy tonometrie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Impresní tonometrie.", "content": "Před vyšetřením impresní tonometrií se nakape místní anestetikum do obou očí, což může způsobit chvilkové pálení. Dříve byla oblíbenou metodou a prováděla se například pomocí Schiotzového impresního tonometru.  Průběh měření nitroočního tlaku touto metodou probíhá následovně. Na znecitlivěné oko se přiloží tonometr a sleduje se, o kolik milimetrů oploští rohovku tlak definovaného závažíčka na jejím středu.  Měření je zkreslené působením váhy celého přístroje na oko.", "section_level": 2}, {"title": "Aplanační tonometrie.", "content": "Před vyšetřením aplanační tonometrií se nakape do očí místní anestetikum smíchané s fluoresceinovou barvičkou, což může způsobit přechodné pálení.  Tato metoda měření nitroočního tlaku je velmi přesná. Provádí se pomocí Goldmannova aplanačního tonometru. Ten je buď součástí štěrbinové lampy, která patří k běžnému vybavení oční ordinace, anebo přenosný k použití u nepohyblivých pacientů. V průběhu vyšetření jsou znecitlivěny rohovky.  Čelo a brada jsou opřeny před štěrbinovou lampou se speciálním nástavcem. Lékař zkouší, jakou silou musí na rohovku působit, aby dosáhl definovaného oploštění. Pacient díky anestetiku nic necítí.", "section_level": 2}, {"title": "Bezkontaktní tonometrie.", "content": "Dnes je nejčastější vyšetřovací metodou. Provádí se pomocí bezkontaktního tonometru. Prudké fouknutí vzduchu oploští rohovku. Přitom platí, že čím je nitrooční tlak vyšší, tím hůř lze rohovku oploštit. Je metodou velmi vhodnou ve screeningu.  Při bezkontaktní tonometrii si pacient odloží brýle, opře hlavu o bradu, čelo před tonometr. Dále je požádán, aby sledoval barevný bod. Pak pacientovi přístroj třikrát foukne do jednoho a do druhého oka. Podle rychlosti vzduchu, který se odrazí zpět, se vypočítá tlak uvnitř oka.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamická konturní tonometrie.", "content": "Vývojově nejnovějším typem je Pascalův dynamický konturní tonometr, který je založený na zcela jiném principu než tonometry používané do doby jeho sestrojení.  Měřící hlavice přístroje má konkávní neboli vydutý tvar obdobně jako zevní plocha rohovky. Při kontaktu měřící hlavice s povrchem rohovky je rohovka jen minimálně deformována. Zaujímá tvar kopírující konkávní plochu měřící hlavice. Přístroj je možno připevnit prakticky na kteroukoliv dostupnou štěrbinovou lampu. Rohovka pacienta je znecitlivěna anestetikem.  Přístroj se přiblíží k pacientovi tak, aby se hlavice dotýkala jeho rohovky. Po kontaktu je nitrooční tlak měřen automaticky. Přístroj registruje 100 měření za sekundu. Získaná data jsou vyhodnocována mikroprocesorem. Měřit by se mělo po dobu 3 sekund. Po skončení je na displej zobrazena hodnota nitroočního tlaku.  Významnou výhodou této metody je, že není ovlivněna vlastnostmi rohovky.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligentní kontaktní čočka.", "content": "Nitrooční tlak však lze vyšetřit dále pomocí inteligentní kontaktní čočky  Předchozí zmiňované metody nejsou zdaleka tak přesné, jako tato nejnovější. Je to dáno tím, že tlak v oku se během dne může výrazně měnit.  Nyní stačí do oka na čtyřiadvacet hodin aplikovat inteligentní kontaktní čočku, která má název Sensimed. vyvinula ji mezinárodní společnost STMicroelectronic. Zákrok je bezbolestný. Provede jej oční lékař. Čočka registruje měnící se hodnoty tlaku v oku po celých čtyřiadvacet hodin. Technické zařízení napojené na přijímač, který pacient celých 24 hodin nosí při sobě, tyto hodnoty zaznamenává. Podaří se tak nejen rychle a přesně zjistit, zda jde o glaukom, ale nakolik je nebezpečný.  Tato inteligentní čočka byla testována a schválena ve Švýcarsku a Německu. Testy nicméně pokračují. Na evropských trzích se objevila teprve začátkem roku 2011.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tonometrie je vyšetřovací metoda, kterou se měří nitrooční tlak. Měření nitroočního tlaku patří k základním vyšetřením u očního lékaře. Nitrooční tlak nás zajímá proto, že při jeho zvýšení dochází k utlačování vláken zrakového nervu zejména v místě, kam se nervová vlákna sbíhají z celé sítnice. Působením vysokého nitroočního tlaku nervová vlákna postupně odumírají, což se projeví poruchou vidění, kterou nazýváme Glaukom neboli zelený zákal.", "tgt_summary": "Tonometry is the procedure eye care professionals perform to determine the intraocular pressure (IOP), the fluid pressure inside the eye. It is an important test in the evaluation of patients at risk from glaucoma. Most tonometers are calibrated to measure pressure in millimeters of mercury (mmHg).", "id": 1649246}
{"src_title": "Obvyklí podezřelí", "tgt_title": "The Usual Suspects", "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "Film byl v roce 1996 nominován na Oscara ve dvou kategoriích Nejlepší scénář a Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey), obě tyto nominace dokázal proměnit ve zlaté sošky.  Další ocenění, která film získal, byla na Independent Spirit Award, a to v kategorii Nejlepší scénář a Nejlepší herec ve vedlejší roli (tentokrát ocenění získal Benicio Del Toro). Nominaci, kterou film neproměnil, byla nominace v kategorii Nejlepší kamera.  V Británii byl film nominován na cenu BAFTA v kategorii Nejlepší střih, Nejlepší scénář a Nejlepší film. Proměnil dvě ze tří nominací – Nejlepší střih a Nejlepší scénář.  Dále byl film nominován na cenu Glóbus za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey).  „Neakademickým“ oceněním pro film bylo v roce 2008 vyhlášení Amerických filmovým institutem za 10. nejlepší mysteriózní film tamější kinematografie.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scénář.", "content": "Bryan Singer a Christopher McQuarrie se seznámili na střední škole, kde byli spolužáky. Christopher McQuarrie napsal film jako poctu filmům noir a snímkům klasického Hollywoodu. Název vychází z poslední věty Claudea Rainse v legendární Casablance: „Sežeňte Obvyklé podezřelé“, pocta však více tkví ve filmech Humphreyho Bogarta, představitelem soukromého detektiva pátrajícím mezi nejhoršími kriminálníky. Flashbackové scény vyprávění vychází z Občana Kanea nebo Rašomona.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a střih.", "content": "Jak Christophera McQuerriho, tak Johna Ottmana znal režisér Bryan Singer z dob studii. Když John Ottman pomáhal svému kamarádovi se stříháním filmu k studentskému Oscarovi, asistoval mu právě Bryan Singer, který mu již v té době řekl, že až bude točit nějaký film, určitě se mu ozve. Spolu se tedy sešli při snímku Obvyklí podezřelí, kterému Ottmanova hudba a střih přidávají nezapomenutelnou atmosféru filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Premiéra.", "content": "Film byl poprvé promítán na filmovém festivalu v Cannes, kde uchvátil, jak diváky, tak kritiky. Tento úspěch povzbudil americké distributory, kteří filmu zcela nevěřili a měli pochyby o tom, jestli diváci zvládnout vyslovit titulní postavy Keyser Söze. Tuto slabinu však dokázala přeměnit marketingová agentura v přednost, když zahájila kampaň s billboardy po celé Americe s nápisem „Kdo je Keyser Söze?“.", "section_level": 1}, {"title": "Finance.", "content": "Pro tvůrce nebylo snadné sehnat dostatek financí pro natáčení. Investoři o tento žánr (pro jeho příliš temnou tematiku) nejevili zájem. Po dlouhé době se našel pouze Aaron Spelling – televizní producent, známý především produkováním amerických seriálů \"Beverly Hills 90210\" nebo \"Melrose Place\". Filmařům poskytl rozpočet ve výši 6,5 milionů dolarů. Díky nepříliš velkému rozpočtu film nevyniká speciálními efekty. Technické nedostatky jsou však nahrazeny tajemnou atmosférou, dobře stavěným příběhem a hereckými výkony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obvyklí podezřelí (v anglickém originále The Usual Suspects) je americký kriminální thriller z roku 1995 natočený režisérem Bryanem Singerem. V té době začínající režisér způsobil filmem \"Obvyklí podezřelí\" malou revoluci v žánru krimi.", "tgt_summary": "The Usual Suspects is a 1995 neo-noir mystery film directed by Bryan Singer and written by Christopher McQuarrie. It stars Stephen Baldwin, Gabriel Byrne, Benicio del Toro, Kevin Pollak, Chazz Palminteri, Pete Postlethwaite, and Kevin Spacey.", "id": 2258434}
{"src_title": "University of Brighton", "tgt_title": "University of Brighton", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky univerzity sahají až do roku 1859. Její založení bylo spjato se založením Umělecké školy v Brightonu (\"Brighton School of Art\") v Royal Pavilion, kde se prvních 110 studentů scházelo v učebně vytvořené z původní kuchyně.  V roce 1992 byl Brightonské univerzitě udělen oficiální status univerzity a od té doby se škola stále rozrůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Místo a doprava.", "content": "Brighton je město asi se 156 000 obyvateli a spolu s Hove tvoří souměstí \"Brighton and Hove\".  Univerzita má kampusy ve třech městech: Brightonu, Eastboune a Hastings. Všechna tři města se nachází na jižním pobřeží Velké Británie. Eastbourne je považováno za jedno z nejslunnějších měst ve Velké Británii a Hastings je město s velmi živou uměleckou a hudební scénou.  University of Brighton se nachází ve vzdálenosti přibližně 75 km od Londýna a cesta vlakem trvá asi jednu a půl hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Škola.", "content": "Za posledních 10 let bylo do vybavení a zařízení školy investováno více než 100 milionů liber. Mezi speciální vybavení školy patří např. univerzitní rádiová stanice, redakce, letecký simulátor, lékárny a další. Studenti mají volný přístup do knihoven, a počítačových učeben. Univerzita má na celém kampusu wi-fi a online studijní systém se nazývá Studentcentral, který je unikátní tím, že studentům umožňuje studium z domova. Brightonská univerzita je také přístupná pro studenty s učebními poruchami jako je dyslexie a jiné.  Škola se také angažuje v projektech zabývajících se rovnoprávnosti pohlaví a podepsáním Athena SWAN charter se zařadila do programu podporující vyšší studium a následující uplatnění žen ve vědeckých oborech např. inženýrství, matematika, technologie, věda a medicína. Univerzita dále podporuje i rasovou diverzitu studentů a proto každý rok příjme až 3 000 mezinárodních uchazečů. Personál školy a studenti pochází až ze 150 různých zemí světa.  Většina školních předmětů je dostatečně flexibilní, aby si studenti mohli sestavit své studijní plány podle vlastních představ, možností a ambicí od budoucna. Univerzita dále nabízí zahraniční studium pro místní studenty na jedné z partnerských škol, které se nachází po celé Evropě i dál.", "section_level": 1}, {"title": "Školní Unie.", "content": "Na škole se nachází více než 100 studentských spolků, které si vedou sami studenti a všechny jsou jim volně přístupné. Spolky jsou jak kulturní, tak i náboženské, politické nebo studijní. Studenti si také demokraticky volí svoje zástupce ve Studentské Unii, kteří mají dále zodpovědnost za určitou oblast školního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Až 88 % studentů si do 6 měsíců od ukončení studia najde práci. Mezi nejznámější zaměstnavatele absolventů Brightonské univerzity patří British Airways, American Express, Nike, IBM nebo Rolls Royce.  Mnoho studijních kurzů je akreditováno profesionálními firmami a spolupracuje s podniky, budoucími zaměstnavateli a profesními organizacemi, které přispívají k rozvoji jak kurzů, tak studentů. Některé kurzy nabízí i praxi a studenti se z pracovních stáží vrací s novými kontakty, zkušenostmi, sebedůvěrou a někdy i s pracovními nabídkami.  Škola nabízí i brigády nebo práce na poloviční úvazek pro studenty, kteří hledají nové příležitosti a zaměstnává kariérní poradce, kteří studentům rádi pomohou s vytvořením jejich životopisu a s volbou jejich budoucího zaměstnání.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "University of Brighton má více jak 60 sportovních klubů. Jsou vhodné pro studenty, kteří chtějí soutěžit ale i pro ty, kteří chtějí zůstat ve formě nebo se jen bavit. Proto si také studenti vybírají mezi rozmanitou nabídkou tělocviku, počínaje lekcemi juda až po cvičení na trampolínách nebo zumbu. Mezi sportovní vybavení Univerzity v Brightonu patří několik tělocvičen, plaveckých bazénů, sportovních hal a fotbalových hřišť. Škola také nabízí sportovní stipendia pro profesionální sportovce.", "section_level": 2}], "src_summary": "University of Brighton je univerzita se 20 700 studenty ve městě Brighton ve Spojeném království. Univerzita se rozkládá na pěti kampusech v Brightonu, Eastbourne a Hastings. V roce 2014 byla Brightonská univerzita zařazena mezi 25 % nejlepších univerzit ve Velké Británii.", "tgt_summary": "The University of Brighton is a public university based on four campuses in Brighton and Eastbourne on the south coast of England. Its roots can be traced back to 1858 when the Brighton School of Art was opened in the Royal Pavilion. It achieved university status in 1992.", "id": 927513}
{"src_title": "Pillars of Eternity", "tgt_title": "Pillars of Eternity", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "\"Pillars of Eternity\" bylo vyvinuto Obsidian Entertainment and publikováno Paradox Interactive. Hra využívá modifikovanou verzi herního enginu Unity upraveného specificky pro \"Pillars of Eternity\". Vývoj hry byl řízen Joshem Sawyerem. Příběh byl napsán Ericem Fenstermakerem, který předtím pracoval na \"\" a George Zietsem. Na vývoji se také podíleli Adam Brennecke, Chris Avellone and Tim Cain. Zvuky měl na starosti Justin Bell, který je i autorem hudebních podkladů. Bell uvedl, že se nechal při skládání inspirovat hudbou \"Baldur's Gate\" a \"Icewind Dale\".", "section_level": 1}, {"title": "Kickstarter.", "content": "Hra byla původně oznámena pod názvem „Project Eternity“ na webové stránce Kickstarter, kde se Obsidian Entertainment zároveň pokoušel získat finance na vývoj tohoto projektu. Kickstarterová kampaň začala s úvodním cílem získat na vývoj 1.100.000 dolarů a Obsidian Entertainment sliboval RPG navazující na dědictví her jako je Baldur's Gate, Icewind Dale či. Jejich kampaň se setkala s extrémně pozitivním ohlasem jak médií tak fanoušků postarších her založených na Infinity Engine a 17. října 2012 byla ukončena s finální nasbíranou sumou 3.986.929 dolarů od 73.986 přispěvatelů. Vzhledem k poměru původní požadované částky a finálně vybrané částky bylo do hry přidáno množství obsahu nad rámec původního plánu. 11. Prosince 2013 Obsidian Entertainment oznámil přejmenování „Project Eternity“ na „Pillars of Eternity.“", "section_level": 2}, {"title": "Vydání.", "content": "Hra vyšla 26. Března 2015 a sklidila vlnu pozitivního ohlasu od kritiků i svých hráčů. Vydání se neobešlo bez pro Obsidian Entertainment tradičního období extrémní chybovosti, zacházející tak daleko, že ji někteří hráči nemohli ani dohrát. Vyšlo několik různých vydání hry včetně edice Champion Edition, která obsahuje kompletní almanach kamapaně, mapu Eory, soundtrack, pozadí na plochu, vyzvánění pro mobilní telefon a edice Royal Edition, která zahrnuje vše z Champion Edition plus strategický návod, skicy a novelu napsanou Chrisem Avellonem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Dvoudílné rozšíření \"Pillars of Eternity: The White March\" Obsidian Entertainment oznámil na výstavě Electronic Entertainment Expo 2015. \"Část první\" byla vydána 25. srpna 2015, a \"Část druhá\" byla vydána 16. února 2016. Jednalo se rozšíření herního obsahu, zvýšení limitu pro získané zkušenosti, byli přidání noví členové party a nové vlastnosti pro charaktery. \"Část 1\" a \"2\" získali na Metacritic skóre 76% a 79% označující \"obecně příznivé recenze\".", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování.", "content": "Pokračování Pillars of Eternity bylo potvrzen Obsidian Entertainment v květnu 2016 spolu s plánem financovat hru pomocí crowdfundingu. Kampaň byla spuštěna na platformě Fig 26. ledna 2017, oficiálně pojmenovaná \"\". Stránka kampaně udává jako datum vydání hry první kvartál 2018. Kampaň získala celkem 4 407 598 dolarů, což činí 400% původního cíle kampaně.", "section_level": 2}, {"title": "Herní mechaniky.", "content": "Hra je založená na RPG systému vyvinutém přímo v rámci Obsidian Entertainment pro Pillars of Eternity. Ve svém základě je systém velmi podobný systému Dungeons and Dragons. Nejdůležitější aspekty hratelnosti Pillars of Eternity by se daly rozdělit na rozvoj a postupné zlepšování postav, dialogy mezi postavami, průzkum prezentovaného světa a souboje. Hra se zaměřuje na ovládání skupiny postav, z nichž jednu si hráč vytvoří před začátkem hry a ostatní může buď najít ve světě, nebo si je vytvořit v tavernách.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj postav.", "content": "Systém rozvoje postav je založený na tradičním povyšování postav skrze zvyšující se úroveň a následné přidávání nových schopností a zlepšování jejich dovedností. Úrovně se zvyšují skrze zkušenostní body, kterými hra hráče odměňuje za plnění úkolů ve světě, překonávání překážek jako odstraňování pastí či odemykání dveří a za vyplňování tzv. „Bestiary,“ který ve hře slouží jako seznam poražených protivníků a jejich statistik. Netradičně hra neodmění hráče zkušenostmi za zabíjení nepřátel, čímž se Obsidian Entertainment snaží hráči poskytnout možnost mírumilovného přístupu.  Samozřejmé jsou inventáře jednotlivých postav a široké možnosti, jak tyto postavy vybavit předměty, zbraněmi či oblečením, které poskytují postavám různé bonusy.", "section_level": 2}, {"title": "Dialogy.", "content": "Dialogy jsou ve hře využity pro posouvání příběhu, zadávání hlavních i vedlejších úkolů, ale i pro představení a postupné prohlubování světa Eory. Hra používá i dialogy mezi jednotlivými členy družiny pro prohloubení jejich charakteristik a povah. Dále je ve hře možné najít NPC postavy se zlatými jmény, vytvořené přispěvateli Kickstarter kampaně. Vytvoření takového NPC byla odměna za příspěvek o výši 1000 dolarů. Tyto postavy poté hráči prezentují malý, neinteraktivní příběh.  Dialogy jsou ovlivněny statistikami hlavní postavy, které se odemykají nové dialogové možnosti a nové cesty, jakými se dají řešit s NPC postavami problémy. Dále jsou dialogy ovlivněny systémem reputace, kdy hráčova postava může apelovat na svou reputaci ve světě či s jednotlivými skupinami v něm pro ovlivnění NPC.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkum.", "content": "Hra je rozdělena do velké herní mapy, rozkouskované do jednotlivých lokací. Mezi lokacemi je možné cestovat jen za použitím této mapy a cestování jako takové je reprezentováno okamžitým ztracením určitého množství herního času závislého na vzdálenosti lokace, do níž skupina cestuje.  Většinu času poté hráč stráví tím, že se svou skupinou prochází a prozkoumává tyto lokace. Hra prezentuje pečlivě vytvořený svět, v němž je velká část jeho historie a nynější kultury předvedena přímo v těchto lokacích, mluvíme o tzv. environmental storytelling. Mimo to je také ve světě možné nalézt předměty, které hráči předají další informace o světě v textové podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Svět.", "content": "Herní svět je z velké části založen na Tolkienovské fantasy, obsahující variace na rasy lidí, elfů, trpaslíků atp. Hlavní odlišnosti jsou v relativní přízemnosti tohoto světa a ve velkém zaměření na duše, které jsou v tomto světě téměř hmatatelné. Duše se po smrti nositele vrací do tzv. Great Wheel, z něhož se poté znovu reinkarnují v nově narozeném tvorovi. Obyvatelé světa Eora věnovali velké množství vědeckého úsilí aby pochopili, jak tento systém funguje, a svět je na pokraji obdoby průmyslové revoluce, kdy je energie skrytá v duších používána jako zdroj pro napájení strojů či inteligentních konstruktů. Duše jsou dále používány jako nástroj pro sledování či manipulaci tvorů.  Ačkoli jsou ve světě Eory stejní bohové vyznávání napříč kulturami, během hlavní příběhové linie dojde k odhalení, že tito bohové jsou pouhé stroje, vykonstruované za účelem sjednocení lidu Eory, napájené obětovanými dušemi prastaré civilizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pillars of Eternity je RPG počítačová hra odehrávající se ve fiktivním světě Eora. Hra byla vyvinuta v Obsidian Entertainment, vydavetelem je pak Paradox Interactive.", "tgt_summary": "Pillars of Eternity is a role-playing video game developed by Obsidian Entertainment and published by Paradox Interactive. It was released for Microsoft Windows, OS X, and Linux on March 26, 2015. The game is a spiritual successor to the \"Baldur's Gate\" and \"Icewind Dale\" series, along with \"\". Obsidian started a crowdfunding campaign on Kickstarter for it in September 2012. The campaign raised over US$4 million, which was the highest funded video game at the time. The game uses the Unity engine.", "id": 1963008}
{"src_title": "Srbsko-bulharská válka (1885)", "tgt_title": "Serbo-Bulgarian War", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Srbsko vyhlásilo válku sousednímu Bulharsku poté, co se nově nezávislé Bulharsko sjednotilo podle závěrů Berlínského kongresu s Východní Rumélií. Tehdejší srbský král Milan Obrenović považoval sjednocení Bulharska za krok, který by mohl ohrozit stabilitu Balkánu. Především se pak obával, že by se Bulharsko mohlo nadále šířit západním směrem k městu Pirot a dalším srbským územím. Rovněž by pak mohlo obsadit Makedonii. Omezit vliv Bulharska se proto rozhodl i za cenu války. Na srbské politické scéně nepanovala ohledně vyhlášení války Bulharsku jednota; Nikola Pašić nebo Jovan Ristić se v tomto kroku stavili jasně proti, neboť sjednocení obou bulharských států nepovažovali za dostatečný důvod pro ozbrojený konflikt. Král Milan však měl v této věci jasný názor.  Došlo k překotné mobilizaci armády, které byla rozmístěna podél hranice s Bulharskem v Timockém kraji. Povoláno bylo na šedesát tisíc mužů. Mezitím probíhala politická vyjednávání na mezinárodní scéně. Hlavním spojencem Bulharska byly v této době Spojené království Velké Británie a Irska a Rusko, zatímco Milanův srbský režim měl rozhodnou podporu Rakousko-Uherska. Bylo to právě Rakousko, které bylo názoru, že Srbové rychle vyhrají a podaří se jim dosáhnout Sofie, vzdálené nedaleko od srbských hranic.", "section_level": 2}, {"title": "Vypovězení války.", "content": "Válka byla vypovězena dne 14. listopadu 1885 (1. listopadu podle gregoriánského kalendáře). V počátečních chvílích měla srbská armáda skutečně navrch a dařilo se jí úspěšně pronikat do bulharského vnitrozemí. Během prvního dne postoupila o 5–10 km, v následujících dnech obléhala města Trn a Slivnica. O vojenských úspěších srbského vojska na počátku kampaně informoval obšírně tisk v Bělehradě. Propaganda se pokoušela nicméně masírovat srbské obyvatelstvo i ve chvíli, kdy se vývoj války obrátil.  Srbské vojsko sice snadno porazilo domobranu a policejní jednotky nedlouho za hranicemi, jakmile však Bulharsko vyslalo svojí armádu, došlo k značnému obratu ve válce. Srbští vojáci byli dlouhodobými pochody v podzimních deštích značně vyčerpaní a jejich motivace k boji nebyla příliš vysoká. Očekávali totiž vpád do Turecka, nikoliv do sousedního Bulharska. Důstojnický sbor byl sice lépe vycvičen než tomu bylo v případě bulharské armády, nicméně to nebylo nic platné když vojsko bylo méně bojeschopné než druhá strana.  Porážka srbského vojska byla dokonána v bitvě u Slivnice, která se uskutečnila dne 21. listopadu 1885. Bulharská armáda, kterou Srbové často nazývali posměšně jako „zahradníky“, obsadila strategický post \"Tři uši\" nedaleko města a zahnala srbskou armádu na útěk. Bulharskou armádu vycvičilo vojsko ruské; Rusům vděčilo Bulharsko za svojí nezávislost na Osmanské říši. Bulharští vojáci byli navíc mnohem více motivováni a odhodláni se před invazním vojskem bránit.", "section_level": 2}, {"title": "Bulharské vítězství, srbská porážka.", "content": "27. listopadu 1885 zažádal srbský parlament v Bělehradě o příměří. Z bulharské strany bylo odpovězeno, že příměří musí schválit kníže Alexandr. V té chvíli se již srbská fronta zhroutila a bulharské vojsko postupovalo na srbská města Pirot a Niš. První z uvedených měst dokonce i obléhalo; útok na město však naplánovaly bulharské síly na ranní hodiny. Bitva o Pirot tak skončila bulharským vítězstvím. Přes krátkou epizodu, kdy do Pirotu vstoupila srbská vojska držela město bulharská armáda.  Rakousko-Uhersko si jako hlavní ochránce Srbska uvědomilo vojenskou katastrofu svého balkánského spojence a zažádalo dne 28. listopadu 1885 o příměří, které bylo také stvrzeno. Srbská armáda zareagovala později, nicméně do složení zbraní podnikla ještě několik neúspěšných útoků na Vidin v severozápadní části Bulharska.  Dne 3. března byla v Bukurešti podepsána mírová smlouva mezi oběma znepřátelenými zeměmi. Nedošlo k žádné úpravě hranic. Dokument patřil navíc ve své době k nejkratším mírovým smlouvám v evropských dějinách. Měl totiž pouhých 13 slov.", "section_level": 2}], "src_summary": "Srbsko-bulharská válka (bulharsky Сръбско-българска война, srbsky Српско-бугарски рат/Srpsko-bugarski rat) byl krátkodobý ozbrojený konflikt mezi srbským královstvím a bulharským knížectvím. Vypukl 14. listopadu 1885 a skončil o čtrnáct dní později rozhodným vítězstvím bulharských vojsk a drtivou porážkou srbských sil.", "tgt_summary": "The Serbo-Bulgarian War or Serbian–Bulgarian War (,, \"Srpsko-bugarski rat\") was a war between the Kingdom of Serbia and Principality of Bulgaria that erupted on and lasted until. Despite Bulgaria being a vassal state of the Ottoman Empire, the Turks did not intervene in the war. Serbia took the initiative in starting the war but was decisively defeated. Austria demanded Bulgaria stop its invasion, and a truce resulted. Final peace was signed on in Bucharest. The old boundaries were not changed. As a result of the war, European powers acknowledged the act of Unification of Bulgaria which happened on.", "id": 1799324}
{"src_title": "Brandon Routh", "tgt_title": "Brandon Routh", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Norwalku v Iowě, je synem Catherine LaVonne (rozené Lear), učitelka, a Ronal Wayne Routha, tesař. Má anglické, skotské, německé a holandské předky. Navštěvoval Norwalk High School, kde hrál různé sporty a byl součástí hudebních a divadelních programů. Jeden rok navštěvoval University of Iowa a toužil se stát spisovatelem. Během té doby pracoval jako model.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V roce 1999 opustil univerzitu a přestěhoval se na Manhattan a později do Los Angeles za hereckou kariérou. Poprvé se objevil ve videoklipu Christiny Aguilery k písničce \"What a Girl Wants. Ten samý rok byl obsazen do seriálu stanice ABC \"Odd Man Out\". V roce 2000 se objevil ve čtyřech epizodách třetí série seriálu \"Undressed\". Krátce na to se objevil v epizodě seriálu \"Gilmorova děvčata\" a získal roli v telenovele \"One Life to Live\", kde hrál od roku 2001 do roku 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Superman.", "content": "Před obsazením do supermanského filmu \"Superman se vrac\"í, Warner Bros. strávil spoustu častu hledáním možné hvězdy filmu. Padly jména jako Nicolas Cage, Josh Hartnett, Brendan Fraser, Paul Walker, Henry Cavill (který se stal Supermanem ve filmu \"Muž z oceli\" v roce 2013), James Marsden, Ashton Kutcher, Keanu Reeves, Will Smith a James Caviezel. Režisér Bryan Singer si rozhodl najmout Routha dva měsíce po setkání. Natáčení začalo v Sydney v únoru 2005. Film měl premiéru 28. června 2006 a vydělal 200 milionů dolarů. V roce 2006 získal cenu Spike TV Award v kategorii \"Nejlepší superhrdina\".", "section_level": 2}, {"title": "Další projekty.", "content": "Objevil se ve filmu \"Life is Hot in Cracktown\" a v nezávislém dramatu \"Lie to Me\", po boku své manželky Courtney Ford. Získal roli ve filmu Informátoři, založeném na stejnojmenné novele od Bret Easton Ellise, ale jeho scény byly nakonec vystřižené. V roce 2008 získal cameo roli ve filmu \"Zack a Miri točí porno\" a jako porotce se objevil v soutěži \"Comic Book Challange\". V lednu 2009 byl oficiálně obsazen do role Todda Ingrima ve filmu \"Scott Pilgriim proti zbytku světa\". Daniela Shawa si zahrál ve třetí sérii seriálu Chuck\".\"V roce 2011 se objevil ve filmu \"Dylan Dog - Dead of Night\". 22. února 2012 bylo oznámeno, že byl obsazen do seriálu stanice CBS \"Parťáci,\" po boku Lucy Davis.  V roce 2013 propůjčil svůj hals do videohry \"\". Objevil se v jedné epizodě seriálu Millerovi a v epizodách seriálů \"Chosen\" a \"Enlisted\".", "section_level": 2}, {"title": "Arrow.", "content": "7. července 2014 bylo oznámeno, že si znovu zahraje superhdinu z komiksu DC a to Raye Palmera / Atoma v seriálu stanice CW \"Arrow\". Jako vedlejší postava se objevil ve třetí sérii seriálů, která měla premiéru 8. října 2014.  Tvůrci seriálu \"Arrow\", oznámili, že přemýšlí o spin-offu seriálů o Atomovi. V únoru 2015 bylo oznámeno, že spin-off bude zaměřený na superhrdinský tým, ve kterém bude Atom součástí. Dále se v seriálu objeví Wentworth Miller, Victor Garber a Caity Lotz.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "23. srpna 2006 se zasnoubil se svojí přítelkyní, herečkou Courtney Ford a vzali se 24. listopadu 2007 na ranči El Capitan v Santa Barbaře. 10. srpna 2012 se jim narodil syn Leo James.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brandon James Routh (* 9. října 1979, Norwalk, Iowa, Spojené státy americké) je americký herec a bývalý model. Vyrostl v Iowě a poté se přestěhoval do Los Angeles za hereckou kariérou, kráce poté se objevil v několika televizních seriálech. V roce 2006 se proslavil rolí Supermana ve filmu Superman se vrací. Vedlejší roli získal v seriálu \"Chuck\". Následovaly role ve filmech \"Zack a Miri točí porno\" \"a Scott Pilgriim proti zbytku světa\".Aktuálně hraje roli Raye Palmera/Atoma v seriálu \"Arrow\" a od roku 2016 v seriálu \"Legends of Tomorrow\".", "tgt_summary": "Brandon James Routh (born October 9, 1979) is an American actor, appearing on multiple television series throughout the early 2000s.", "id": 987926}
{"src_title": "Golem (Bretan)", "tgt_title": "Golem (Bretan opera)", "src_document": [{"title": "Vznik a charakteristika opery.", "content": "Nicolae Bretan prožíval na počátku 20. let 20. století úspěšné období: měla úspěšnou premiéru jeho první opera \"Světlonoš\", narodila se mu (jeho jediná) dcera Judit, úspěšně zpíval v maďarském divadle v Kluži a současně hostoval v rumunském divadle tamtéž. Po připojení Transylvánie k Rumunsku Trianonskou smlouvou cítil Bretan jako vlasteneckou povinnost nabídnout své služby rumunské opeře, kam v roce 1922 i přestoupil. Ředitelem rumunského divadla v Kluži se však stal Constantin Pavel, Bretanův dlouholetý odpůrce, a skladatelova situace se měla brzy zhoršit.  Mezitím však v říjnu 1922 zhlédl Bretan v maďarské činohře hru Illése Kaczéra \"Golem se chce stát člověkem\" (\"Gólem ember akar lenni\"). Začal přemýšlet o jejím zhudebnění, vyžádal si spisovatelovo svolení a v červnu 1923 přistoupil k její kompozici; nejen že ji napsal za velmi krátkou dobu devíti dnů (od 29. června do 8. července 1923), ale navíc vytvořil libreto simultánně v rumunštině, maďarštině a němčině (všechny tyto jazyky ovládal na literární úrovni).  Zatímco námět je převzat ze známé pražské pověsti o Golemovi, tématem je lidská touha zanechat po sobě na světě stopu. Pro rabbiho Löwa ztělesňují výsledek tuto touhu tři další postavy opery: vnučka Anna je jeho potomkem, Golem jeho vlastnoručním výtvorem, učedník Baruch jeho intelektuálním dědicem. Vedle toho je zde téma snahy člověka vyrovnat se Stvořiteli, které končí uznáním porážky. Nejde však jen o intelektuální dilema rabbiho Löwa, psychologicky a emočně nejpropracovanější a nejrozmanitější postavou je překvapivě Golem, „belcantový rebel“, jehož touze po lásce a po životě, který by pokračoval i dalšími generacemi, odpovídá i hudba zacházející do extrémů od brutality do něhy. Sám Bretan řekl: „Golem je lidštější než mnohé lidské bytosti.“ Jako motto opery zvolil skladatel biblický citát „De profundis ad te clamavi, Domine!“  Podobně jako v jiných Bretanových operách je samotný děj bez dramatických okamžiků. Až na moment, kdy rabbi vytrhne Golemovi z úst šém, sestává akce jen z rozhovoru. Vlastní konflikt se odehrává v nitru postav. Hlavními hrdiny opery jsou rabbi Löw a Golem; Löwova dcera Anna a učedník Baruch jsou významní svou přítomností, jejich vokální part je však velmi krátký. Podobně jako ve \"Světlonošovi\" používá Bretan v \"Golemovi\" sbor, avšak jen ze zákulisí (jako hlas nebes) a na jediném, poměrně krátkém místě. V klíčovém místě – když Golem spatří Anninu nahotu a konsternovaně se zastaví, čímž dá rabbimu příležitost ho zničit – se ozve citát ze \"Světlonoše\" spojený se sestoupením božstva na zem mezi smrtelníky.  Bretan plánoval uvést svou operu již v sezóně 1923/1924, ale ještě před jejím začátkem byla rumunská vláda nucena zrušit veškeré dotace na operu. V případě klužského rumunského divadla byla jednou z prvních obětí právě inscenace Bretanova \"Golema\". Díky svým dobrým stykům s klužskou maďarskou operou nakonec Bretan dosáhl toho, že \"Golem\" byl poprvé uveden na této scéně v maďarské verzi 23. prosince 1924.  Díky známému námětu i inscenační nenáročnosti je \"Golem\" světově nejhranější Bretanovou operou. Roku 2008 byl například uveden v Marseille v rámci festivalu Festival des Musiques Interdites Marseille Terezin 2008. Roku 2015 jej uvádí Neuköllner Oper (v Berlíně–Neuköllnu).  Opera trvá asi 50 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Odehrává se v Židovském městě pražském. Velká, goticky klenutá místnost v domě rabbiho Löwa.  Rabbi Löw čte ve velké knize, tiše prozpěvuje modlitby. V posteli v rohu místnosti leží jeho šestnáctiletá vnučka Anna, těžce nemocná.  Po rabbiho pravici stojí Golem. Rabbiho jeho blízkost znervózňnuje, posílá ho hlídat oheň a sám horečně hledá v knihách příčinu Anniny choroby a lék na ni. Ale Golem rabbiho neposlouchá a nechce jít spát. Löwův učedník Baruch mlčky přináší knihu a při odchodu pohlédne k Anninu lůžku. Golem ho sleduje s nenávistí. Pak Löwovi prozradí, co způsobilo Anninu nemoc: Golem ji objal a políbil. Přesvědčuje sám sebe, že po něm Anna touží, ale nemůže popřít, že se ho dívka děsí. A je to právě fyzický kontakt s neživým Golemem, který Anně sebral životní síly.  Golema trápí, že není člověkem, a proto nemůže být Anně partnerem. Naléhá na rabbiho, aby mu dal skutečnou lidskou podobu, tělo z masa a kostí. Rabbi odmítá a tvrdí Golemovi, že to neumí. Přikazuje mu jako svému stvoření, aby na Annu zapomněl. Ale stejně jako lidé ani Golem si mnoho nedělá z příkazů svého stvořitele a holedbá se svou silou: celou Prahu by unesl na ramenou a nebojí se ani císaře.  To, co Golemovi způsobuje největší bolest, je jeho neplodnost. Polykal semena ovoce a procházel se v dešti, aby v něm vzklíčila k životu, ale marně: není uhněten z úrodné prsti, ale z jalového jílu. Cítí se vyrván z koloběhu stvoření a sní o Anně jako o své matce, dítěti i matce svého dítěte. Proč není Anna golemem – nebo on člověkem?  Anna blouzní. Když se k ní Golem s něžnými slovy přiblíží, odhání ho dívka jako anděla smrti, hrozí se jeho doteku a tiskne se k dědovi. Löw i Anna se modlí k Bohu za uzdravení.  Na Golemovu opakovanou žádost Löw vysvětluje, že jej nemůže učinit člověkem a dát mu schopnost plození. Golem nevěří a hrozí mu: nemůže-li jej rabbi učinit skutečně živým, může Golem rabbiho zabít. Löwův výkřik vzbudí učedníka Barucha. Golem ho vábí – prý aby jej mohl zabít společně s Löwem – ale Löw posílá Barucha pryč. I pomyšlení na to, že Anna umře a promění se v hlínu, Golema nejprve potěší, brzy však převládne lítost a soucit: Anna si přece tolik přeje žít.  Löw vysvětluje Golemovi, že jej oživil tím, že mu pod jazyk vsunul lístek s napsaným pravým Božím jménem. Nábádá ho, aby svému utrpení z nedosažitelných slastí života učinil konec tím, že si lístek vytrhne z úst. Golem nejprve hodlá uposlechnout, ale pak – k Löwovu zoufalství – trvá na své touze žít. Nechť rabbi napíše další pergameny, které z něj učiní pohledného muže z lidských tkání, aby se mohl stát Anniným ženichem. Sní o jejich společné budoucnosti, o tom, jak jí koupí všechny šperky Prahy a on sám se stane císařským maršálem.  Löw však takovou bohaprázdnou proměnu učinit neumí a nechce. Raději Golema zničí. Ale položivý Golem nemá ze smrti strach. Má-li být mrtvou hlínou, vezme Annu s sebou – stačí ji jen obejmout. Blíží se k lůžku a ani Löwovo zaklínání jej nezastaví. Probudí však Annu, která se vyděšeně vztyčí v posteli a noční košile se jí sveze z ramen a prsou. Golem nad tímto pohledem zůstává stát s otevřnými ústy; toho rabbi využije a vytrhne mu pergamen zpod jazyka. Golem se skácí jako neživá socha; je mrtev.  Rabbi je nešťasten, že musel svého „zázračného hliněného muže“ zabít, aby mohla Anna žít. Podzimní vítr zpívá Golemovi píseň věčného odpočinku (sbor \"Dormi tu în pace, al omului vis\"). Anna vstává zdráva z postele, do pokoje padají sluneční paprsky. Anna i Löw vzdávají Bohu díky za dívčino uzdravení (duet \"Inima mea îndurerată\"). Anna nařizuje, aby byl Golem pohřben jako člověk, protože tolik miloval, a lituje ho. Löw ji objímá: Golemova smrt jí vrátila život.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "3 flétny (1 pikola), 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, basklarinet, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, 3 tympány, bicí souprava, smyčcové nástroje (1. a 2. housle, violy, violoncella, kontrabasy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Golem, původním autorským názvem \"Člověk z hlíny\" nebo \"Golemova vzpoura\" (v rumunském originále'nebo ', maďarsky ', německy '), je opera o jednom dějství rumunského skladatele Nicolae Bretana na jeho vlastní libreto podle divadelní hry Illése Kaczéra (1887–1980) \"Golem se chce stát člověkem\". Měla premiéru 23. prosince 1924 v Maďarské opeře v Kluži.", "tgt_summary": "Golem is a one-act opera by Nicolae Bretan to his own libretto, based on the legend of the Golem as expressed in a drama by Illés Kaczér. It was written over a brief period in 1923, and was first performed in Cluj on 23 December 1924.", "id": 1248469}
{"src_title": "Benjamin Hornigold", "tgt_title": "Benjamin Hornigold", "src_document": [{"title": "Kariéra piráta.", "content": "Raný život Hornigolda není zmapován. Místo jeho narození v anglickém Norfolku je odvozeno od příjmení, které bylo v této oblasti rozšířené. Stál u zrodu Pirátské republiky, v jejímž čele stál společně s Henrym Jegginsem. Hornigold byl učitelem pro mnoho pirátů, především ale pro Edwarda Teache, známého jako Černovous. O jeho aktivitě pochází dokumenty z let 1713 - 1714, kdy Hornigold najal bojové lodě, aby přepadaly obchodní lodě vyslané Anglií a Španělskem do oblasti Baham. V roce 1717 ovládal Hornigold loď \"Ranger\", která byla nejozbrojenější lodí v karibském regionu, a kterou později ovládal Charles Vane.  V květnu 1717 zaútočil Hornigold na ozbrojenou obchodní loď, která byla do Baham vyslána právě za účelem lovit piráty. Kapitán této lodi však uprchl a později nahlásil velikost Hornigoldovy flotily, tedy pěti lodí a více než 350 mužů.  V tomtéž roce Hornigold vyplul společně se svoji posádkou přes Karibské moře a americký kontinent a snadno okradl spoustu obchodních lodí. Na jeho cestě zpět se mu povedlo zmocnit se bohaté a obrovské francouzské lodě jménem Dutch Flute, která měla 26 děl, což byla nejlepší Hornigoldova akce jako piráta, ale také jeho poslední. Poté přijal královský pardon.", "section_level": 1}, {"title": "Královský pardon a smrt.", "content": "Hornigold si počínal opatrně a během války o španělské dědictví neútočil na britské lodě, ale na španělské. Jeho pirátská kariéra pokračovala až do prosince 1717. Poté přišel další královský pardon a Hornigold se v lednu 1717 vydal do Kingstonu pro pardon. Byl zproštěn viny. Po příchodu Woodose Rogerse, který se stal guvernérem, tak spousta pirátů královský pardon odmítla či porušila. Hornigold, který pardon přijal, byl pověřen úkolem, aby lovil piráty kteří královský pardon porušili či odmítli. Jeho hlavním cílem byl Charles Vane, nikdy se mu ho však nepodařilo polapit, ačkoli zajal a nechal popravit například Steda Bonneta nebo Jacka Rackhama. V roce 1719 byl na obchodní plavbě do Mexika, za hurikánu se jeho loď rozbila o útes daleko od pevniny a utopil se s celou svojí posádkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benjamin Hornigold (* 1680 Norfolk – 1719 Mexiko) také známý jako Ben Hornigold, byl anglický pirát v 18. století. Pirátem byl v letech 1715 až 1717, kdy přijal od krále Jiřího I. královský pardon za účelem aby lovil ostatní piráty, kteří pardon odmítli. Benjamin Hornigold zemřel v roce 1719 při hurikánu mezi Bahamami a Mexikem, když narazil na útes.", "tgt_summary": "Captain Benjamin Hornigold (1680–1719) was an English pirate who operated during the tail end of the Golden Age of Piracy.", "id": 461202}
{"src_title": "Kateřina Valachová", "tgt_title": "Kateřina Valachová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudovala právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (promovala v roce 2001 a získala titul Mgr.). Na téže fakultě získala i doktorát v oboru správní právo, titul Ph.D. jí byl udělen v roce 2007. V letech 2006 až 2014 na Právnické fakultě MU externě vyučovala, konkrétně na Katedře správní vědy a správního práva. Specializovala se na teorii práva a na ústavní a správní právo.  Pracovní kariéru začínala v letech 2001 až 2002 jako právnička na Magistrátu města Brna. Později přešla do Kanceláře Veřejného ochránce práv, kde byla v letech 2003 až 2004 vedoucí analytického oddělení a v letech 2004 až 2012 vedoucí právního odboru za ombudsmanů Otakara Motejla a Pavla Varvařovského. Mezi roky 2013 a 2014 působila jako ředitelka legislativního odboru Kanceláře Senátu PČR.  Deset let (2004–2014) se angažovala jako členka Výboru Rady vlády pro lidská práva. Mluví anglicky a německy. Je vdaná, má dvě dcery Kateřinu a Petru.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V únoru 2014 se stala náměstkyní ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ČR Jiřího Dienstbiera, od 1. března 2014 pak byla jmenována místopředsedkyní Legislativní rady vlády ČR. Jako náměstkyně se podílela na přípravě zákona o státní službě, byla i členkou komise pro výběr náměstka pro státní službu.  Po odvolání Marcela Chládka ji jako bezpartijní dne 5. června 2015 navrhl premiér Bohuslav Sobotka na post ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Dne 11. června 2015 ji na Pražském hradě přijal prezident Miloš Zeman a do funkce ji jmenoval vzápětí 17. června 2015. V září 2015 pak vstoupila do ČSSD.  Dne 9. května 2017 oznámila, že podá ke konci měsíce demisi na post ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Reagovala tak na vyšetřování její bývalé náměstkyně Simony Kratochvílové kvůli kauze rozdělování dotací okolo Fotbalové asociace ČR. Dne 31. května 2017 však Senát PČR vrátil do Sněmovny PČR k projednání kariérní řád učitelů. Právě s prosazením této normy spojila Valachová svůj odchod z postu ministryně. Rozhodla se proto pro odložení dříve oznámeného termínu s tím, že chce hájit kariérní řád ve Sněmovně. Prezident Miloš Zeman jí dal čas do 10. června 2017, ani po tomto datu ji však zatím neodvolal. Dne 19. června 2017 došlo k setkání Zemana s Valachovou. Ministryně na svém odvolání i nadále trvala, a proto byl o dva dny později dne 21. června 2017 jmenován novým ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR její dosavadní náměstek Stanislav Štech.  Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 figurovala na druhém místě kandidátky ČSSD ve Středočeském kraji. Získala 3 848 preferenčních hlasů, skončila na 2. místě a stala se poslankyní. Veřejné dění komentuje v blogu, na kterém v červnu 2020 zveřejnila i svůj pohled na kauzu dotací jí vedeného ministerstva do sportu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina Valachová (* 15. září 1976 Brno) je česká právnička a politička, od června 2015 do června 2017 ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR v Sobotkově vládě. V letech 2014 až 2015 byla náměstkyní ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ČR, od října 2017 je poslankyní Poslanecké sněmovny PČR.", "tgt_summary": "Kateřina Valachová (born 15 September 1976) is a Czech politician and lawyer who served as Minister of Education, Youth and Sports of the Czech Republic in the Cabinet of Bohuslav Sobotka from 2015 to 2017. Valachová has also been a member of the Chamber of Deputies since October 2017.", "id": 1846229}
{"src_title": "Jolie (programovací jazyk)", "tgt_title": "Jolie (programming language)", "src_document": [{"title": "Koncept SOA.", "content": "Servisně orientovaný svět se od toho objektového podstatně liší. Zatímco objekty mají metody, které popisují jejich chování a mohou měnit stav objektu, servisně orientované programování pracuje s konceptem služeb. Tyto služby nemají, na rozdíl od objektů, vnitřní stav, pouze poskytují určitou funkcionalitu – operace, která nějakým způsobem zpracovává data a vrací výsledek z pracování (lze přirovnat ke klasické funkci v programování). Aplikace SOA v jazyku Jolie Podstata jazyka Jolie spočívá v tom, že ke všemu přistupuje jako ke službám, jejichž operace využívá pro zpracování programu. Příklad „Hello World“ jednoduše znázorňuje princip tohoto konceptu v Jolie. Zatímco v objektově orientovaném jazyce typu např. Java voláme při výpisu na konzolu statickou metodu println() (System.out.println()), v Jolie voláme operaci println na službě Console. Stejně tak, jako má Java ve svém jádru již naprogramované třídy připravené k použití, i Jolie má připravené služby, které může programátor kdykoliv využít. V prvním řádku je vidět obdoba klíčového slova „import“ v Javě – „include“, která do programu zahrne právě službu Console ze své standardní knihovny.", "section_level": 1}, {"title": "Behaviour.", "content": "Autoři popisují pojem „Behaviour“ v souvisloti s Jolie jako tu část programu, kde probíhá samotná logika programu. V části „behaviour“ se definuje logická podstata programu, přičemž nás nezajímá, jak jsou jednotlivé služby definovány či dokonce přes jaký protokol komunikují. Je to podobné, jako když programátor využívá naimplementované funkce nějaké knihovny. Využívá pouze jejich funkčnost a nic jiného jej nemusí zajímat, pokud je vše naimplementované správně.  \"Jolie podporuje základní orchestrační vzory jako je paralelní a sekvenční zpracování aktivit. Sekvence se označuje středníkem, kdy v případě, že má být v nějaké proceduře několik aktivit jsoucích po sobě, dělí je právě tento středník. To je podstatná změna například oproti jazyku Java, kde středník slouží k ukončení příkazu. Naopak paralelní zpracování je vyjádřeno svislicí, s níž se pracuje stejně jako se středníkem.\"", "section_level": 1}, {"title": "Deployment.", "content": "Část označovaná jako „deployment“ se naopak zabývá definováním služeb samotných. Jolie nepodporuje jen klasické webové služby ze skupiny Web Services (WS- *), ale také řadu dalších protokolů jako např. XML-RPC či HTTP. Jolie může operace webových služeb volat, zároveň však často také sadu operací poskytuje. Tato komunikace probíhá přes komunikační porty. Výstupní porty k vystavení služby, zatímco vstupní porty umožňují službu zavolat. Komunikace se službami probíhá pomocí rozhraní, jehož implementace se pro jednotlivé služby může lišit v závislosti na použitém protokolu. In our example the TwiceInterface interface declares the operation twice as a request-response operation. A request-response operation receives a request and sends back a response. Both input and output messages of twice are typed as int (denoting integers): Oficiální dokumentace uvádí jako příklad rozhraní TwiceInterface, které deklaruje operaci „twice“ jako operaci požadavek-odpověď. Oprace obdrží požadavek a pošle zpět odpověď. Vstupní i výstupní zprávy operace „twice“ jsou typu int (integer).  Následující ukázky představují „deployment“ kód pro klienta i pro server.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace dat.", "content": "Jolie pro práci s daty používá vlastní stromovou reprezentaci dat, která se mírně podobá JSONu. Veškeré zprávy přijaté službou implementovanou v Jolie se automaticky převádějí do této reprezentace, takže v kódu není nutné zpracovávat různými nástroji XML zprávu, ale lze rychle programově přistupovat přímo k hodnotám, které chceme v aplikaci použít. Pokud chceme světu vystavit webovou službu typu SOAP, je samozřejmě nutné mít odpovídající WSDL. Jolie se snaží usnadnit programátorům práci, a tak vývojáři představili jednoduchý nástroj, který umí nekonvertovat službu popsanou v Jolie do WSDL a obráceně.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka reprezentace dat v Jolie.", "content": "main", "section_level": 2}, {"title": "Ekvivalent v XML.", "content": "<animals>", "section_level": 2}, {"title": "Volání Javy z Jolie.", "content": "Jelikož Jolie běží na platformě Java, je s tímto jazykem úzce spjata. V ukázce Hello World byl uveden příklad výpisu na konzolu, z čehož vyplývá, že v Jolie musí existovat služba, který tento výpis umožňuje. Toho lze dosáhnout právě například voláním javovského kódu. Třída, jejíž kód chceme z Jolie volat, musí dědit z abstraktní třídy jolie.runtime.JavaService. Zároveň musí být třída zkompilována jako JAR a umístěna do složky JavaServices v instalačním adresáři Jolie.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "package example;  Jakmile je javovská knihovna dostupná a tedy je i samotná služba dostupná, můžeme tuto službu použít následujícím způsobem.  Podobně lze v Jolie využívat i JavaScript, pro detailnější informace navštivte dokumentaci.", "section_level": 2}, {"title": "Webový server Leonardo.", "content": "Leonardo je webový server vyvinutý čistě v jazyce Jolie, který je velmi flexibilní a podporuje od poskytování klasického statického obsahu až po mocný dynamický web. V dokumentaci je podrobněji popsán způsob zacházení s webovým serverem včetně využití GWT modulu s názvem JolieGWT, který je součástí instalace Jolie a umožňuje snadnější vývoj webových aplikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jolie je open source programovací jazyk zaměřený na orchestraci webových služeb a tvorbu distribuovaných aplikací. Umožňuje jednoduše a efektivně namodelovat business proces zahrnující volání webových služeb. Na rozdíl od jazyku BPEL, který je spjat s WSDL a SOAP zprávami, Jolie umožňuje i volání služeb, které jsou založeny na jiném než SOAP protokolu, například XML/RPC, JSON/RPC atd.", "tgt_summary": "Jolie (Java Orchestration Language Interpreter Engine) is an open-source programming language for developing distributed applications based on microservices. In the programming paradigm proposed with Jolie, each program is a service that can communicate with other programs by sending and receiving messages over a network. Jolie supports an abstraction layer that allows services to communicate using different mediums, ranging from TCP/IP sockets to local in-memory communications between processes.", "id": 623386}
{"src_title": "Netopýr parkový", "tgt_title": "Nathusius's pipistrelle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Délka hlavy a těla je 46 až 55 mm a rozpětí křídel dosahuje 220–250 mm. Předloktí je dlouhé 32 až 40 mm a celkem váží 6 až 15 g. Jeho srst je polotmavé červenohnědé barvy, často s bledými konečky a s světle hnědým spodkem. Srst je delší a méně rovnoměrně zbarvená než u netopýra hvízdavého. Zároveň je od něj větší a má širší křídla. Tvář, uši, křídla a ocas jsou tmavé.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Je rozšířen od Západní Evropy východně k Uralu, Turecku a Kavkazu. Je migrujícím druhem, jedinci ze severní a východní oblasti migrují během zimy na jihozápad. Preferované stanoviště jsou parky a lesy, často v blízkosti vody.  Hojně je rozšířen v střední a východní Evropě. Na západě je jeho zimní výskyt vzácnější, ale nedávno byli na více územích objeveny nové kolonie. Na Britských ostrovech, byl v minulosti jeho výskyt považován za vzácný, pouze na pár jedinců např. na ropných plošinách v Severním moři. V současnosti je známo několik výskytů v Británii i v Irsku.  Tento druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí jako jsou duté stromy a je ohrožen toxickými látkami, kterými se konzervuje dřevo. V několika zemích je chráněným druhem a rozmnožuje se v budkách na hnízdění.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a rozmnožování.", "content": "Loví v časných hodinách, létá rovnou s rychlými a hlubokými údery křídel cca 3 až 15 m nad zemí. Loví malý až středně velký hmyz, zejména komáry.  Rozmnožovací kolonie se nacházejí v dutých stromech, budkách na hnízdění a někdy i v budovách. Páření probíhá od července do časného září. Samci mají ve svém teritoriu harém samic. Na jaře samice rodí jedno až dvě mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Echolokace.", "content": "Používá frekvenci od 36 do 62 kHz s největší energií na 41 kHz as nejdelším trváním 6,9 ms.", "section_level": 1}], "src_summary": "Netopýr parkový (\"Pipistrellus nathusii\") je malý netopýr z čeledi netopýrovitých. Podobá se netopýru hvízdavému (\"Pipistrellus pipistrellus\"). Je široce rozšířený po celé Evropě.", "tgt_summary": "Nathusius' pipistrelle (\"Pipistrellus nathusii\") is a small bat in the genus \"Pipistrellus\". It is very similar to the common pipistrelle and has been overlooked in many areas until recently but it is widely distributed across Europe.", "id": 2278689}
{"src_title": "Stuart Bingham", "tgt_title": "Stuart Bingham", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První roky 1999-2007.", "content": "Bingham se dostal v roce 1999 do čtvrtfinále Welsh Open, kde prohrál s Joe Swailem 5-1.  V sezóně 1999/2000 se probojoval do last 16 na China International. S Brianem Morganem prohrál 2-5. Velkým překvapením bylo, když vyřadil Stephena Hendryho 10-7 v last 32 na mistrovství světa. V last 16 Bingham prohrál s Jimmy Whiteem 9-13.  Bingham se v roce 2002 kvalifikoval pro mistrovství světa. V zápase s Kenem Dohertym v last 32 mohl udělat maximální náběh, ale minul růžovou. Zápas skončil 10-8 pro Dohertyho.  V sezóně 2004/2005 se dostal dvakrát mezi last 16. Na British Open 2004 prohrál s Barry Hawkinsem 5-4 a na China Open 2005 s Dingem Junhui 5-4.  Větší úspěchy se dostavily v sezóně 2005/2006, když se Bingham dostal do čtvrtfinále Grand Prix, kde ho porazil John Higgins 5-1. Také postoupil z kvalifikací na Masters, kde zvítězil v postupovém kole nad Ali Carterem 6-3. Ve čtvrtfinále kvalifikací proti Marcusu Campbellovi se mu podařila první break 147. Byl ve čtvrtfinále UK Championship 2005, které prohrál s Joem Perrym 9-8. Na Masters v last 16 prohrál s Peterem Ebdonem 6-4 a na Malta Cupu skončil také mezi last 16 po prohře 5-4 s Kenem Dohertym.  Sezóna 2006/2007 Binghamovi tak dobře nevyšla. Kvalifikoval se pro Masters, když porazil v závěrečném kole Marka Selbyho 6-2, ale nepostoupil dál z kola “wild card” s Ali Carterem 5-6. Nekvalifikoval se ani pro mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007/2008.", "content": "Bingham se dostal do čtvrtfinále Shanghai Masters, kde prohrál s Markem Selbym 0-5. Na UK Championship došel do last 16, kde prohrál se Shaunem Murphym 3-9. Dosáhl ještě last 16 na Welsh Open, kde prohrál s Joem Perrym 2-5 a na mistrovství světa, kde měl opět za soupeře Joe Perryho, který nad ním zvítězil 13-9.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008/2009.", "content": "V této sezóně Bingham dosáhl nejlepšího výsledku na Championship League v Essexu, kde dosáhl na semifinále. Na mistrovství světa zvítězil v prvním kole nad Alanem McManusem 10-6, ale v druhém prohrál s Ronniem O'Sullivanem 5-10.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/2010.", "content": "Na UK Championship došel do last 16, kde prohrál se Stephenem Maguirem 3-9. Bingham v této sezóně vyšel naprázdno i na mistrovství světa, které opustil v last 48 po porážce od Stuarta Pettmana 2-10.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "Pro Binghama zaznamenala tato sezóna čtyři čtvrtfinále na malých bodovaných turnajích Players Tour Championship – EPTC 1 ve Fürthu, PTC 2 a PTC 6 v Sheffieldu a EPTC 6 v Praze. Další čtvrtfinále přišlo na UK Championship. Bingham porazil v prvním kole Petera Linese 9-4, ve druhém Ronnieho O'Sullivana 9-6, v last 16 Marca Fua 9-2 a pak ve čtvrtfinále prohrál s Markem Allenem 9-7. Na mistrovství světa došel do last 16, kde ho vyřadil Ding Junhui 13-12. Ding se podařil dobrý návrat ve hře za stavu 9-12. Kdyby Bingham tento zápas dotáhl do vítězství, dostal by se mezi 16 nejlepších hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "Binghamovi se podařil po šestnácti letech své profi kariéry vyhrát první bodovaný turnaj Australian Goldfields Open. Porazil v prvním kole Michaela Holta 54-2, v druhém Dinga Junhuie 5-2, v last 16 Toma Forda 5-0, ve čtvrtfinále zdolal Marka Allena 5-3 a v semifinále Shauna Murphyho 6-2. Ve finále se střetl s Markem Williamsem a ze stavu 5-2 pro Williamse se dokázal vrátit do zápasu a vyhrát 9-8. Dosáhl ještě dvou čtvrtfinále na PTC 1 v Sheffiledu, kdy prohrál s Ronniem O'Sullivanem 4-2 a na PTC v Killarney (Irsko), kde prohrál s Markem Selbym 4-3. Na mistrovství světa vypadl v prvním kole se Stephenem Hendrym 10-4. Na konci sezóny vstoupil poprvé do top 16 a usadil se na 16. místě světového žebřičku.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2012/2013.", "content": "Bingham vyhrál hned první Asian Tour v Zhangjiagangu, když ve finále porazil Stephena Leeho 4-3. Hned na to byl ve finále Wuxi Classic, kde prohrál s Ricky Waldenem 10-4, ale podařil se mu druhý maximální break 147 v tomto zápase. Další turnajem, který vyhrál, byla Premier League, když ve finále zvítězil nad Juddem Trumpem 7-2. Byl ve čtvrtfinále Shanghai Masters se Shaunem Murphym. Na Asian Tour 3 v Zhengzhou přidal další trofej z malých bodovaných turnajů vítězstvím nad domácím Li Hangem 4-3. Na UK Championship došel do čtvrtfinále přes Jacka Lisowského 6-2 a Stephena Maguireho 6-4. Dostal se tak mezi nejlepších osm, ale prohrál s Ali Carterem 4-6. Po novém roce na Masters vypadl v prvním kole s Markem Selbym 6-5.  Binghamův další úspěch bylo finále Welsh Open, kde prohrál se Stephenem Maguirem 8-9. Na China Open se probojoval do čtvrtfinále, měl za soupeře opět Maguireho. Ten vyhrál 5-1. Na mistrovství světa, měl proti sobě v prvním kole Sama Bairda, v druhém porazil Marka Davise 13-10 a ve čtvrtfinále prohrál s Ronniem O'Sullivanem 4-13. Sezónu ukončila jako světová šestka.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/2014.", "content": "Sezóna začala ve Wuxi, kde se dostal do last 32 Wuxi Classic s Anthony Hamiltonem. Na Australian Open dosáhl last 16, když ho Joe Perry vyřadil 5-3. Na European Tour v Rotterdamu a ve Fürthu na Paul Hunter Classic měl dvě čtvrtfinále. V září se probojoval do semifinále 6-red World Championship v Thajsku, ale prohrál 4-7 s Neilem Robertsonem. Na Shanghai Masters vypadl v prvním kole s Kyren Wilsonem 5-1. Po něm následovala další European Tour v Belgii, kde v last 16 prohrál s Lucou Brecelem 4-1. Na Indian Open došel do last 16, kde prohrál s Pankajem Advanim 4-3.  Na International Championship v listopadu se dostal do last 16 s Markem Selbym. V tomto zápase prohrál 6-1. Stuart jel na další dvě European Tour v Gloucesteru a Antverpách. V Gloucesteru prohrál v last 32 s Alanem Morisem a v Antverpách v last 16 s Ronniem O'Sullivanem 4-3.  Na pozvánkovém turnaji Champion of Champions v Barnsley porazil v první kole Ricky Waldena 4-0, Judda Trumpa 6-2, v semifinále Marka Selbyho 6-4 a dostal se do finále s Ronniem O'Sullivanem, kde prohrál 10-8. Další úspěšným turnajem byl UK Championship, kdy postoupil do semifinále, ve kterém prohrál s Neilem Robertsonem 9-8 poté, co vyřadil ve čtvrtfinále O'Sullivanna 6-4. Na Masters byl vyřazen v prvním kole Johnem Higginsem 2-6. Účastnil se také pozvánkového turnaje Shoot-out, kde skončil ve finále s Dominicem Daleem, který získal titul. Vyhrál tři zápasy na Welsh Open, ale prohrál last 16 s Joem Perrym 4-3.  Na Asian Tour v Dongguanu porazil ve finále Lianga Wenba 4-1. Bez větších úspěchů byl také na Players Tour Championship Grand Final a China Open. Na mistrovství světa skončil v last 32 s Kenem Dohertym 5-10. Sezónu ukončil na osmém místě světového žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/2015.", "content": "Nejúspěšnější sezóna pro Stuarta Binghama začala. Zúčastnil se Asian Tour 1 a následoval Wuxi Classic, kde ho vyřadil v last 16 Marco Fu. Na Australian Goldfields Open dosáhl čtvrtfinále s Markem Davisem, které prohrál 3-4. Velký úspěch v podobě výhry titulu se dostavil na Shanghai Masters. Stuart vyřadil Li Hanga 5-3, Dominica Dalea 5-1, Alana McManuse 5-1, v semifinále Dinga Junhuie 6-4 a Marka Allena ve finále 10-3. Byla to pro něho druhá výhra bodovaného turnaje. V říjnu se stal vítězem malého turnaje v Asian Tour Haining Open, kde ve finále porazil Olivera Linese 4-0.  Na International Championship postoupil až do last 16 s Markem Allenem, kde prohrál 6-4. Stejně tak skončil na European Tour v Mannheimu se Stephenem Maguirem 4-1.  Bingham pokračoval v dobré formě na UK Championship, kde se probojoval do semifinále s Ronniem O'Sullivanem, které prohrál 6-5, když O'Sullivan si pojistil poslední frame breakem 94. Zapojil se do dalšího European Tour v Portugalsku, kde prohrál v last 16 s Craigem Steadmanem. Svou formu potvrdil výhrou nebodovaného turnaje Championship League, když porazil Marka Davise 3-2.  Na Masters došel do last 16 s Marcem Fu, který vyhrál 3-6. Následoval German Masters, ve kterém skončil Bingham v last 16 prohrou s Marcem Fuem 4-5. Následovalo další umístění v last 16 na Welsh Open po prohře s Ricky Waldenem 2-4. Na pozvánkovém turnaji World Grand Prix ho O'Sullivan vyřadil jasným vítězstvím 6-0. Bingham na Players Tour Championship Grand Final vybojoval semifinále, které prohrál s Joem Perrym 4-1. China Open opustil v last 32 po prohře s Michaelem Whiteem.  Bingham přijel na mistrovství světa v Sheffieldu. V prvním kole vyřadil Robbieho Williamse 10-7, v druhém Graeme Dotta 13-5. Ve čtvrtfinále se střetl opět s Ronniem O'Sullivanem. V tomto zápase udělal 145, což byl nejvyšší náběh turnaje. S náskokem 6-3 pak O'Sullivan přešel do vedení 9-8. Závěr zápasu však patři Binghamovi, který zmobilizoval síly a vyhrál pět framů v řadě, aby zápas ukončil 13-9 a postoupil do semifinále s Juddem Trumpem, kterého zdolal 17-16. Bingham se probojoval do svého prvního finále World Championship se Shaunem Murphym, který zde získal titul mistra světa před deseti lety. Hráč z Basildonu však dokázal z 0-3 a 4-8 dojít na konečného vítězství 18-15. Stal se tak po Rayi Reardonovi, který vyhrál titul mistra světa v roce 1978 ve svých 45 letech, nejstarším vítězem mistrovského titulu. Bingham skončil na konci sezóny na druhém místě světového žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2015/2016.", "content": "Úřadující mistr světa Stuart Bingham a světová jednička Mark Selby se zúčastnili pozvánkového turnaje World Cup ve Wuxi za tým Anglie, který skončil ve skupině D jako třetí a tak nepostoupil do čtvrtfinále vyřazovacího pavouka. Na Australian Goldfields Open prohrál Bingham v prvním kole s Fergalem O'Brienem 5-4.", "section_level": 2}, {"title": "Život mimo snooker.", "content": "Na snooker se zaměřil až před svými čtrnáctými narozeninami. Do té doby hrál na dobré úrovni tenis, fotbal, golf a všechny míčové hry. Začal hrát snooker, až když měl problémy s kolenem. Ve fotbalu je fanouškem Liverpoolu.  Stuart Bingham se oženil s Michelle v květnu 2013 na Kypru. Bingham má s Michelle syna Shae, který se narodil v roce 2011 a stará se také o nevlastní dceru Tiegan.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Amatér Profesionál", "section_level": 1}], "src_summary": "Stuart Bingham (* 21. červen 1976, Basildon, Essex, Anglie) je anglický profesionální hráč snookeru a úřadující mistr světa. Jako amatér vyhrál v roce 1996 IBSF World Snooker Championship, ale pak čekal mnoho let, než se prosadil. V sezóně 2006/2007 vstoupil mezi nejlepších 32 hráčů a v sezóně 2011/2012 se dostal mezi 16 nejlepších na světě. Bingham vyhrál první bodovaný titul na Australian Goldfields Open v roce 2011, druhý pak na Shanghai Masters v roce 2014. O rok později se stal mistrem světa.", "tgt_summary": "Stuart Bingham (born 21 May 1976) is an English professional snooker player. He is a former World Snooker Champion and the reigning Masters champion.", "id": 103304}
{"src_title": "Nemea", "tgt_title": "Nemea (town)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název města Nemea má dva výklady:", "section_level": 1}, {"title": "Nemejské hry.", "content": "Nemejské hry - nejmladší ze všehelénských svátků - se konaly každého druhého roku v Nemeji k poctě Dia Nemejského. První hry se zde konaly již v roce 1251 př. n. l., historicky jsou však doložené až od roku 573 př. n. l. Ve 2 stol. př. n. l. byly přeneseny do města Argos. O jejich původu kolovaly dvě pověsti: Tyto pověsti se odrážely i v odměně vítězům, kteří dostávali věnec miříkový nebo břečťanový. Miřík byl rostlinou pohřební a přičítala se jí kouzelná moc vzkřísit mrtvého, pokud se mu položí na čelo.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Ruiny starověké Nemeje (Archea Nemea) leží nedaleko obce Iraklio. Střediskem posvátného okrsku byl Diův chrám, který byl zbudován v dórském slohu v letech 340 - 320 př. n. l. Dodnes z něj zbyly tři z daleka viditelné sloupy, které stojí uprostřed rozsáhlého areálu trosek. Zachovaly se i zbytky obětního oltáře a základy domu pro hosty. V 5. století n. l. na nich byla vybudována křesťanská bazilika. Nedaleko od zbytků lázní z helenistického období se nachází malé muzeum.  Stadión, na němž se závodilo, leží asi 500 m odsud ve stinném valu. Sportovci k němu přicházeli klenutým průchodem a mohlo je sledovat až 40.000 diváků, kteří stáli na holé zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařská oblast Nemea.", "content": "Nemea je jednou z nejznámějších vinařských oblastí Řecka. Klimatické podmínky jsou zde zvláště vhodné pro ušlechtilou odrůdu Agiorgitiko (Svatý Jiří), ze které se vyrábějí svěží růžová, lehká červená, ale i hutná vína se zráním 10 let. Na pláních kolem městečka se pěstuje proslavené víno AOC tmavě červené barvy, s komplexním aroma a sametovou chutí.  Víno se zde produkuje v nejméně 30 vinařstvích, kolem kterých vedou vinařské turistické stezky (Dromi tou Krasiou, řecky ).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nemea (řecky ) je město s 6 483 obyvateli ležící v jihozápadní Korinthii (320 m nad mořem) nedaleko od Korintu. Z mytologie je známé jako místo, kde Héraklés zabil lva. Z historie je známé jako dějiště proslulých řeckých her. V současnosti je to především vinařství, které městečko proslavilo. Víno tmavě červené barvy AOC je jedním z nejznámějších řeckých vín.", "tgt_summary": "Nemea () is a town in Corinthia, Greece, and the seat of municipality with the same name (Δήμος Νεμέας). It is located a few kilometres west of ancient Nemea, with a population of under four thousand people. The municipality has an area of 204.708 km.", "id": 1017939}
{"src_title": "Miho Klaić", "tgt_title": "Miho Klaić", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Základní a střední vzdělání nabyl v Dubrovníku a Livornu. V letech 1849–1853 studoval na Padovské univerzitě, kde v roce 1853 získal doktorát z architektury (podle jiného zdroje z matematiky). Roku 1854 složil ve Vídni učitelské zkoušky pro výuku fyziky a matematiky. Nastoupil jako učitel na vyšší státní gymnázium v Zadaru. Od roku 1855 byl suplentem, od roku 1857 profesorem. Trvalý úvazek mu ale byl roku 1860 zamítnut z politických důvodů a v roce 1863 byl z učitelských služeb propuštěn. Do pedagogické služby se vrátil roku 1865, v mezidobí se podílel na vzniku divadla v Zadaru. V roce 1866 se (za Richarda Belcrediho) stal zemským školním inspektorem. Roku 1869 se přestěhoval do Koperu. V roce 1871 odešel na vlastní žádost do penze. V této době se totiž moci v Předlitavsku opět ujali němečtí liberálové, s jejichž centralistickou vizí státu Klaić nesouhlasil. Byl dlouhodobě politicky aktivní a patřil mezi předáky dalmatské Národní strany, která se hlásila k chorvatskému národnímu hnutí a podporovala spojení Dalmácie s Chorvatskem a Slavonií. V roce 1863, když odešel ze Zadaru Juraj Pulić, se Klaić stal i předsedou strany. Od prvních voleb v roce 1861 až do své smrti zasedal jako poslanec Dalmatského zemského sněmu. V roce 1870 se po vítězství Národní strany v zemských volbách stal i členem zemského výboru. V roce 1895 byl zvolen za předsedu zemského sněmu, tedy za zemského hejtmana, nejvyššího představitele zemské samosprávy Dalmácie.  Kromě toho byl v letech 1865–1866 i poslancem sněmu Chorvatského království a v roce 1868 se podílel jako odborník na vyjednávání mezi Chorvatskem a Uherskem o tzv. uhersko-chorvatském vyrovnání.  Zasedal rovněž coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam poprvé usedl v prvních přímých volbách roku 1873. Zastupoval kurii venkovských obcí v Dalmácii, obvod Zadar, Pag, Rab, Benkovac atd. Nesložil slib a jeho volba byla na schůzi 10. prosince 1873 anulována. Po znovuzvolení 21. března 1874 složil slib. V roce 1873 se uvádí jako Dr. Michael Klaić, penzionovaný školní inspektor a člen zemského výboru, bytem Zadar. V parlamentu zastupoval opoziční slovanský blok. V roce 1878 byl členem poslaneckého klubu pravého středu. Mandát obhájil ve volbách roku 1879, nyní za kurii venkovských obcí, obvod Sinj, Imotski, Makarska atd. Znovu byl zvolen i ve volbách roku 1885 (kurie venkovských obcí, obvod Zadar, Pag atd.) a volbách roku 1891 (kurie venkovských obcí, obvod Dubrovník, Korčula atd.). V parlamentu zasedal až do své smrti. Po jistou dobu byl místopředsedou parlamentní frakce Hohenwartův klub, kterou vedl bývalý předlitavský předseda vlády Karl Sigmund von Hohenwart a která sdružovala především německorakouské a federalisticky orientované konzervativce. Z tohoto klubu vystoupil spolu s dalšími devíti jihoslovanskými poslanci v roce 1893, když vznikla centralisticky orientovaná vláda Alfreda Windischgrätze a předsedal pak nově utvořenému Chorvatsko-slovinskému klubu, který ovšem koncem roku 1895 zvažoval návrat do Hohenwartova klubu. Klaić zastupoval Říšskou radu dlouhodobě v rakousko-uherských delegacích (delegace zákonodárců z obou částí Rakouska-Uherska utvořené pro jednání o otázkách ve společné kompetenci) a měl v nich na starosti referát záležitostí Bosny a Hercegoviny. Kromě toho byl trvale členem rozpočtového výboru Říšské rady.  V roce 1862 se podílel na založení liberálně-demokratického listu \"Il Nazionale\" a po mnoho let vedl jeho redakci. Byl aktivní v národních spolcích. Od roku 1863 byl místopředsedou organizace Matica dalmatinska, v roce 1875 se stal jejím předsedou. Podílel se na opakovaných snahách Chorvatů o ovládnutí místních samospráv v Dalmácii. Takto například stál za úspěchem v roce 1882, kdy Chorvati získali kontrolu nad radnicí ve Splitu. Usiloval o zachování spojenectví mezi dalmatskými Chorvaty a Srby, které se ovšem rozpadlo koncem 70. let.  Zemřel náhle v lednu 1896. Ještě před vánoci 1895 odjel z Vídně do svého domova. Při cestě si ale drobně poranil nehet a to se stalo příčinou jeho pozdější smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miho Klaić, též Mihovil Klaić (19. srpna 1829 Dubrovník – 3. ledna 1896 Zadar), byl pedagog a rakouský politik chorvatské národnosti z Dalmácie, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Miho Klaić (Dubrovnik, August 19, 1829 – Zadar, January 3, 1896) was a Croatian politician and a leader of the Croatian revival in Dalmatia.", "id": 1809577}
{"src_title": "Klasická koncepce", "tgt_title": "Front-engine, rear-wheel-drive layout", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento druh pohonu se historicky používá nejdéle. Zpočátku kvůli jeho nízkým nárokům na konstrukci podvozku a náprav a pro jednodušší zástavbu velkých motorů. Později kvůli možnosti vytvořit auto s odolným podvozkem a lepší trakcí zadních kol při akceleraci. Výhodou zůstává, při adekvátním designu, lepší rozložení hmotnosti na obě nápravy (např. BMW 50:50) a lepší odezva a citlivost v řízení, protože není ovlivněno pohonem. Při konstrukci běžných aut se od něj ustoupilo zejména kvůli horšímu využití zastavěného prostoru oproti koncepci \"vše vpředu\", také kvůli většímu vnitřnímu hluku od hnacího hřídele pod kabinou, větší hmotnosti apod.  Tento druh náhonu byl tradičně velmi oblíbený u amerických konstruktérů automobilů do 80. let 20. století a u některých druhů aut se tam používá dodnes (tzv. Muscle cars). Na evropském kontinentu se běžně používal do 60. let, kdy byl nahrazen koncepcí předního náhonu nebo koncepcí zadního náhonu.  Hlavní využití této koncepce je dnes u nákladních automobilů, tahačů a off-roadových vozů a to zejména pro vyšší nosnost, celkovou robustnost, výdrž, větší úhel křížení náprav apod.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "U charakteristického rysu motoru vpředu a poháněné zadní nápravy je možné používat několik uspořádání, které se snaží odstranit některé nevýhody koncepce za cenu více nebo méně komplikovaného konstrukčního řešení:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vzhledem k uložení motoru v přední části automobilu působí na přední nápravu větší tlak, což způsobuje velkou míru adheze a tím pádem výbornou odezvu nápravy na řízení při všech úrovních zatížení automobilu, bez jeho ovlivňování tahem motoru. Není třeba konstruovat komplikovanou přední nápravu, avšak kvůli hmotnosti motoru musí být náprava masivní, jinak hrozí při brzdění její poškození. Jelikož těžký motor táhne automobil, při průjezdu zatáček je automobil jako celek díky nižší hmotnosti zadní části stabilnější. Hmotnost motoru také zvyšuje odolnost přední části vůči bočnímu větru.  Toto uspořádání umožňuje využití náporového chlazení bez nutnosti využívat dlouhou chladicí soustavu spolu s účinným závislým vytápěním kabiny. Je nutný dlouhý výfukový systém, který účinně tlumí hluk motoru. Při plném zatížení automobilu má tento rovnoměrné rozložení hmotnosti a proto vykazuje dobré trakční vlastnosti, avšak nezatížený vůz má zejména na kluzkém povrchu velmi špatné trakční vlastnosti a může se chovat nepředvídatelně a přetáčivě. Zadní část automobilu díky tomu, že není řízena, není tak citlivá na boční vítr.  Jelikož je motor uložen v přední části automobilu, je možné vytvořit několik variant zadní části vozidla, včetně užitkových aplikací (nástaveb) a téměř vždy lze dosáhnout dobré variability rozměrného zavazadlového prostoru. Realizace tohoto druhu pohonu vyžaduje využití spojovacího hřídele, který prochází středovým tunelem pod kabinou. To zvyšuje úroveň hluku v kabině, hmotnost automobilu a částečně zmenšuje vnitřní prostor kabiny. Kvůli uložení motoru je vhodné ke snížení potřebné ovládací síly použít posilovač řízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasická koncepce pohonu u vozidel znamená takové uspořádání, při kterém je hnací agregát umístěn v přední části vozu a poháněná je zadní náprava. Toto uspořádání bylo dominantní v počátcích automobilismu, kdy ještě nebyla vyvinuta technologie pohonu řízené-přední nápravy a navíc by bylo komplikované pohánět přední nápravu kvůli tomu, že rozměrný motor a převodovka měly výstup hnací síly na opačném konci než byla umístěna náprava. Přední náprava se tedy využila jen k řízení automobilu a pohon obstarávala zadní náprava.", "tgt_summary": "In automotive design, an FR, or front-engine, rear-wheel-drive layout is one where the engine is located at the front of the vehicle and driven wheels are located at the rear. This was the traditional automobile layout for most of the 20th century. Modern designs commonly use the front-engine, front-wheel-drive layout (FF).", "id": 703589}
{"src_title": "Bitterfeld-Wolfen", "tgt_title": "Bitterfeld-Wolfen", "src_document": [{"title": "Bitterfeld.", "content": "Město má asi 15 000 obyvatel, bylo založeno roku 1224. Ve druhé polovině 19. století se stalo významnou železniční křižovatkou a průmyslovým centrem. Zdejší životní prostředí bylo vážně narušeno, zdravotním dopadům zamoření těžkými kovy se v německy mluvícím prostředí začalo říkat \"Bitterfeldský syndrom\". Během východoněmeckého povstání v červnu 1953 proběhly v Bitterfeldu velké protivládní demonstrace, kterých se zúčastnilo až padesát tisíc lidí a protestující nakrátko obsadili místní radnici. V roce 1959 se zde konala Bitterfeldská konference, která vytýčila hlavní zásady kulturní politiky NDR. V místní chemické továrně došlo 11. července 1968 k výbuchu, při kterém zahynulo 42 osob, šlo o nejvážnější průmyslovou havárii v dějinách NDR. Ve městě se nachází novogotická radnice, evangelický kostel sv. Antonína z roku 1910 a novorenesanční vila továrníka Biermanna na jezeře Bernsteinsee, sloužící jako hotel. Nad městem se nachází \"Bitterfeldský oblouk\", 28 metrů vysoká rozhledna, kterou navrhl roku 2005 architekt Claus Bury. Východně od města leží jezero Großer Goitzschesee s vyhlídkovou věží \"Pegelturm\". Od roku 1997 se v Bitterfeldu koná festival extrémního metalu \"United Metal Maniacs\".", "section_level": 1}, {"title": "Wolfen.", "content": "První písemná zmínka o Wolfenu pochází z roku 1400. Roku 1846 byla objevena uhelná ložiska, roku 1909 zde založila firma Agfa továrnu na celulózu a započala výstava nových obytných čtvrtí na sever od původního centra. Za druhé světové války bylo ve Wolfenu totálně nasazeno asi pět tisíc lidí ze zemí okupovaných Německem. V roce 1946 byl na hřbitově odhalen pomník obětem války, z nichž většina zahynula při bombardování továrny. Po válce přesídlila Agfa do Západního Německa. Zdejší továrna vyráběla filmovou a fotografickou techniku pod názvem ORWO (\"Original Wolfen\"). 7. října 1958 byl Wolfen povýšen na město. Po zániku NDR a krachu průmyslu odešla téměř polovina obyvatel na Západ, ve městě zůstalo něco před dvacet tisíc lidí. Tovární správní budova 041 byla přebudována na radnici. Ve městě se také nachází muzeum filmového průmyslu, akvapark Woliday, kulturní dům z roku 1927 a venkovní amfiteátr v lokalitě Fuhneaue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitterfeld-Wolfen je město v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Nachází se 25 km severovýchodně od Halle na soutoku řek Fuhne a Muldy. Vzniklo 1. července 2007 spojením měst Bitterfeldu a Wolfenu a vesnic Greppin, Holzweißig a Thalheim, v roce 2009 se připojila další obec Bobbau. Oblast byla důležitým centrem chemického průmyslu a těžby hnědého uhlí. Po sjednocení Německa došlo k zániku mnoha pracovních příležitostí, počet obyvatel se snížil z více než šedesáti tisíc na současných zhruba čtyřicet tisíc. Hlavním zaměstnavatelem se v 21. století stala firma Q-Cells, výrobce fotovoltaických článků.", "tgt_summary": "Bitterfeld-Wolfen is a town in the district Anhalt-Bitterfeld, Saxony-Anhalt, Germany. It is situated in south-eastern Saxony-Anhalt, west of the river Mulde, in an area that is dominated by heavy industry and lignite mining. The town was formed by merger of the towns Bitterfeld and Wolfen and the municipalities Greppin, Holzweißig and Thalheim on 1 July 2007.", "id": 1889275}
{"src_title": "Joseph Greenberg", "tgt_title": "Joseph Greenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině lékárníka z Polska, matčina rodina mluvila německy a Greenberg vzpomínal, že otcovi příbuzní mluvili jidiš. Zprvu se chtěl věnovat hudbě (byl nadějný klavírista), pak se rozhodl pro antropologii. Studoval u Franze Boase na Columbia University (bakalářský titul roku 1936), Ph.D. v oboru antropologie získal roku 1940 na Northwestern University v Evanstonu, Illinois, kde ho vedl Melville Herskovits. V letech 1940–1945 sloužil v americké armádě jako překladatel. Po válce učil na univerzitě v Minnesotě (1946–1948) a na Columbia University (1948–1962). Zde spolupracoval mj. s Romanem Jacobsonem, který ho uvedl do studií Pražského lingvistického kroužku, jehož učení ho velmi ovlivnilo. Nakonec se stal profesorem antropologie na Stanfordově univerzitě (1962–1985).  Roku 1955 publikoval studii o lingvistickém třídění afrických jazyků (rozšířené a revidované vydání 1963), která dodnes vyvolává velké diskuse. Někteří lingvisté ji považují za originální a průlomovou studii, jiní soudí, že je to pouze modifikace staršího klasifikačního systému Diedricha Westermanna.  Původně Greenberg navrhl 16 rodin afrických jazyků; v revidovaném vydání však hovoří již pouze o čtyřech: Nigero-konžské, afro-asiatické, nilo-saharské a koisanské, které se dále dělí. Vyvinul srovnávací metodu, která využívá podobností ve slovnících jednotlivých jazyků, které mají ukázat genetický vztah těchto jazyků. Metoda je sice často kritizována, ale řada odborníků ji přijímá.  Méně kontroverzní jsou jeho studie o jazykových univerzáliích. První vydal v roce 1966 pod názvem \"Some Universals of Grammar with Particular Reference to the Order of Meaningful Elements\". Na základě údajů z asi 30 jazyků definoval 45 univerzálií, které spojují všechny známé jazyky, a roku 1978 vydal čtyřsvazkovou práci \"Universals of Human Language\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Harold Greenberg (28. květen 1915, Brooklyn – 7. květen 2001, Stanford) byl americký antropolog a lingvista, specialista na africké jazyky. Navrhl jednotnou klasifikaci 1500 afrických jazyků do 4 skupin a publikoval knihy o jazykových univerzáliích. Dle amerického lingvisty Paula Newmana z Indiana University byl vedle Noama Chomského (MIT) nejdůležitější americký lingvista druhé poloviny 20. století, co se kvality a kvantity práce týče.", "tgt_summary": "Joseph Harold Greenberg (May 28, 1915 – May 7, 2001) was an American linguist, known mainly for his work concerning linguistic typology and the genetic classification of languages.", "id": 1145466}
{"src_title": "Agésilaos II.", "tgt_title": "Agesilaus II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Agésilaos se stal králem Sparty po svém nevlastním bratrovi Agidovi II., neboť Agidova syna Leótychida neuznali za legitimního následníka pro podezření, že byl nemanželským synem. Sparta byla na začátku kralování Agésilaa hegemonem v Řecku, ale v letech jeho vlády pro události, které sám nemohl zvrátit tuto pozici ztratila. Ještě před nástupem Agésilaa na trůn se Sparta zamíchala do vnitřních záležitostí Persie. Když v roce 404 př. n. l. zemřel perský král Dareios II. a jeho synové Artaxerxes a Kýros se dostali do sporu o trůn, Sparťané vojenskou pomocí o počtu 13 000 žoldáků podpořili Kýra, ale tento strategický tah jim nevyšel, neboť Kýros v roce 401 př. n. l. v bitvě u Kunax padl a dlouhou strastiplnou cestu domů nepřátelskou krajinou přežilo jen 6000 Sparťanů. Trest Peršanů nenechal na sebe dlouho čekat a vítězný Artaxerxés se Spartě pomstil válkou trvající od roku 399 do roku 394 př. n. l., která skončila prohrou Sparty v námořní bitvě u Knidu, kde Sparta přišla o téměř celé své loďstvo a tím o nadvládu v Egejském moři.  Na začátku války se i díky vojenským schopnostem krále Agésilaa Spartě ve válce dařilo. Agésilaos v bojích s Peršany osvobodil celou řadu maloasijských iónských měst a po významné bitvě u Sard, kde zvítězil proti Peršanům vedeným satrapou Tissafernem, hodlal proniknout hluboko do vnitrozemí Perské říše, ale tento úmysl mu zmařil rozkaz na návrat do Sparty pro vojenský konflikt, který propukl na Peloponésu.  V roce 395 př. n. l. vypukla tzv. Korintská válka a to přimělo Spartu odvolat z perské fronty krále Agésilaa. Bezprostřední příčinou této války byl lokální konflikt na Peloponésu mezi Spartou a spojenci z koalice Théb, Atén, Korintu a Argu ve kterém se angažovali hlavně Sparta a Théby, ale hlubší příčinou byla expanzivní politika Sparty. Válka se vedla na dvou frontách na souši a na moři. Na souši Sparta sice zvítězila ve více významných bitvách, ale tato vítězství nedovedla využít důsledně ve svůj prospěch a proto se válka na pevnině vyvíjela nerozhodně. Na moři dominovaly s podporou Peršanů Atény, neboť Sparta v bitvě u Knidy ztratila významnou část svého loďstva. Do války se Agésilaos zapojil vítězstvím v Bitva u Koronei, kde se mu 14. srpna v roce 394 př. n. l. pokusili spojené síly Théb a Arga blokovat přechod na Peloponés. Podle historika Xenofóna to byla bitva nesmírně krvavá, ve které padlo mnoho vojáků na obou stranách a Agésilaos byl v bitvě zraněn. V další fázi korintské války navzdory vynikajícím vojenským schopnostem Agésilaa Sparta ne vždy dokázala odolávat nepříteli, protože obě strany v bojích využívaly žoldáků v čem byly řečtí soupeři Sparty zvýhodněni, protože byly podporováni zlatem z Persie. To se ale později změnilo. Jelikož Athény po vítězství u Knidy opět vyrostly na námořní velmoc a postupně vzrostla i moc Théb, příliš velký vzrůst thébské a aténské moci nebyl v zájmu Peršanů. Tuto obavu Persie využila Sparta, která v roce 387 př. n. l. poměrně snadno přesvědčila prostřednictvím svého zmocněnce Antalkida perského krále Artaxerxa uzavřít tzv. \"Královský mír\". Podle společné dohody si perský král ponechal maloasijská města a Kypr. Athénám přiznaly ostrovy Lémnos, Skyros, Imbros a Sparta byla pověřena funkcí jakéhosi dozorce nad perskými zájmy v Řecku.  V dalších letech však vypukly v Persii nepokoje, které překročily rámec obvyklých palácových spiknutí. Proti ústřední moci vystoupili sami královští místodržící a proto byl vliv na dění v Řecku perskému králi omezený. Toho využily Athény a Théby, které mohly rozšířit svou moc. Athéňané v roce 378 př. n. l. začali organizovat svůj druhý námořní spolek a uzavřeli spojeneckou smlouvu s 32 státy a zanedlouho tento počet ještě vzrostl. Sparťané se rostoucí vliv Athén snažili zastavit, ale to jim nevyšlo, neboť v roce 376 př. n. l. námořní bitvě u ostrova Naxos utrpěli porážku. Také v Thébách obnovili Bojótský spolek, který spartský král Agésilaos neuznal a po neúspěšných jednáních za zrušení spolku vpadlo spartské vojsko v roce 371 př. n. l. pod velením Agésilaova spolukrále Kleombrota do Bojótie. Pod svým velením měl 10 000 těžkooděnců a 1000 jezdců. Thébané postavili vojsko o počtu 6500 mužů. V červenci tohoto roku se pak vojska srazila na pláni nedaleko vesnice Leuktry. Thébský velitel vojsk Epameinóndas menší počet svého vojska vykompenzoval novou taktikou boje a s bojovou formací tzv. \"Kosý šik\" dosáhl ohromujícího vítězství. Sparťané ztratili v boji 4000 mužů a mezi mrtvými ležel i jejich král Kleombrotos.  Následky této porážky byly pro Spartu přímo fatální. Peloponéský spolek se jim rozpadl a proti Spartě povstali Messéňané i Arkaďané a na následující rok Epameinóndas s armádou z celé Bojótie osvobodil nejprve Messénii po téměř 350leté porobě a později Arkadii. Navzdory převaze se jim však nepodařilo dobýt Spartu, kterou ubránilo vojsko vedené Agésilaem. Hegemonie Théb však trvala krátce. Zazářila rychle jako meteor, ale tak rychle i zhasla.  V roce 362 př. n. l. se spojila proti Thébám vojska tradičních nepřátel Sparty a Athén a jejich rozhodující boj se odehrál Bitva u Mantinei. I když bitva skončila nerozhodně, obě strany utrpěly velké ztráty na životech. Epameinóndas zahynul v boji a tím krátké období thébského hegemonie v Řecku skončilo. Ale i Sparta (jakož i Athény) ve svých následujících dějinách nedosáhla slávy z počátku panování Agésilaa. Agésilaos se se svým synem Archidamem ještě pokusili tento nepříznivý stav zvrátit, ale to se jim už nepodařilo. Když král Agésilaos jako 84letý ve Spartě zemřel, Sparta ho pohřbila velkolepě se všemi královskými poctami.  Úpadek Sparty nelze připsat pouze na vrub spartského krále Agésilaa. Pravomoci krále byly ve Spartě v jeho době omezené. Skutečnou moc měla Gerúsia a hlavně Eforové, kteří mohli odsoudit i samotného krále v případě porušení zákona i k trestu smrti. K úpadku Sparty přispěl i Epitadeův pozemkový zákon přijatý v těchto letech. Zákon otevřel cestu ke koncentraci pozemkového vlastnictví, což mělo pro Spartu dalekosáhlé negativní následky. Během dalších dvou generaci se počet vlastníků půdy snížil z původních 9000 na 1500. Půdy zbavení Sparťané se dali najímat jako žoldáci a jejich odchodem se snížil vojenský potenciál Sparty. Během prvních let panování Agésilaa došlo také k prvnímu známému spiknutí proti spartskému státu. Vůdce spiknutí Kinadón měl za cíl zlomit moc oligarchie a dát práva chudším Sparťanům. Pokus o převrat byl ale rychle potlačen a Kinadón po mučení popraven.  I přesto všemu antičtí historici popsali Agésilaa jako panovníka výjimečných kvalit, který žil svůj život jako skutečný \"Sparťan\". Známý je jeho výrok zaznamenán Plutarchem: \"\"Pokud jsem provedl jakýkoli čin, který si zasluhuje vzpomínku, tento skutek bude mým pomníkem. Pokud ne, žádný pomník nemůže zachovat mou památku.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Agésilaos II. nebo Agésiláos II. nebo Agesilaos II. () byl spartský král z královského rodu Eurypontovců. Na trůn nastoupil v roce 398 př. n. l. a vládl do roku 360 př. n. l. Byl synem Archidama II. a jeho druhé manželky Eupolie. Patřil mezi nejvýznamnější krále v dějinách Sparty. Jeho spolukrálem z dynastie Agiovců byl v letech 398–394 př. n. l. Pausaniás, v letech 394–380 př. n. l. Agésipolis I., v letech 380–371 př. n. l. Kleombrotos I., v letech 371–369 př. n. l. Agésipolis II. a v letech 369–360 př. n. l. Kleomenes II.", "tgt_summary": "Agesilaus II (; \"Agesilaos\"; c. 444/443 – c. 360 BC), was a king (\"basileus\") of the ancient Greek city-state of Sparta and a member of the Eurypontid dynasty ruling from 398 to about 360 BC, during most of which time he was, in Plutarch's words, \"as good as though commander and king of all Greece\", and was for the whole of it greatly identified with his country's deeds and fortunes. Small in stature and lame from birth, Agesilaus became ruler somewhat unexpectedly in his mid-forties. His reign saw successful military incursions into various states in Asia Minor, as well as successes in the Corinthian War; however, several diplomatic decisions resulted in Sparta becoming increasingly isolated prior to his death at the age of 84 in Cyrenaica.", "id": 1484759}
{"src_title": "GSM 03.40", "tgt_title": "GSM 03.40", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Protokolové datové jednotky (TPDU) GSM 03.40 se používají pro přenos zpráv mezi mobilní stanicí (MS) a Mobile Switching Centre (MSC) pomocí Short Message Relay Protocol (SM-RP),; mezi MSC a střediskem krátkých textových zpráv (SMS centrum) jsou přenášeny jako parametr Mobile Application Part (MAP) zpráv.  V nastupujících sítích, které používají IP Multimedia Subsystem (IMS), jsou textové zprávy přenášeny v MESSAGE příkazu protokolu Session Initiation Protocol (SIP). I v těchto sítích založených na protokolu IP existuje možnost, při které se (z důvodu kompatibility) přenášejí krátké textové zprávy v GSM 03.40 formátu vloženém v 3GPP 24.011 jako Content-Type: application/vnd.3gpp.sms.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zpráv.", "content": "GSM 03.40 definuje 6 typů zpráv, které jsou rozlišeny 2 nejméně významnými bity v prvním oktetu zprávy SM-TP (v poli TP-MTI) a směrem přenosu zprávy:  SMS-SUBMIT slouží k odeslání () zprávy z mobilního telefonu () na středisko krátkých textových zpráv (SMS centrum, SMSC, SC, MC).  SMS-COMMAND lze použít pro dotaz na zprávy uložené v SMS centru, pro změnu jejich parametrů nebo pro jejich smazání.  SMS-DELIVER se používá pro doručení zprávy z SMS centra na mobilní telefon. Potvrzení vrácené mobilním telefonem může obsahovat SMS-DELIVER-REPORT. Je-li použit SMS home routing, používá se SMS-DELIVER i pro přenos zprávy z jednoho SMS centra na jiné.  Na každý požadavek na přenos zprávy posílá příjemce potvrzení. Toto potvrzení však nemusí vždy obsahovat GSM 03.40 TPDU.  SMS-SUBMIT-REPORT je potvrzení zprávy SMS-SUBMIT; úspěch znamená, že zpráva byla uložena v SMS centru, selhání znamená, že SMS centrum zprávu zamítlo.  SMS centrum může poslat SMS-STATUS-REPORT pro informování mobilního telefonu odesilatele o výsledku doručení zprávy nebo jako odpověď na SMS-COMMAND.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura TPDU.", "content": "Pole SM-TP zprávy včetně jejich pořadí a velikosti jsou shrnuta v následující tabulce, kde M znamená povinné pole, O nepovinné pole, E se používá pro pole, která jsou povinná v záporných odezvách (RP-ERR) a nepřítomná v kladných odezvách (RP-ACK), x je pole přítomné na jiném místě (v různých typech zpráv jsou pole v různém pořadí):  První oktet TPDU obsahuje různé příznaky včetně pole TP-MTI popsaného výše:  Nastavením bitu TP-More-Messages-to-Send (TP-MMS) na 0 (obrácená logika), SMS centrum signalizuje, že má pro tohoto příjemce více zpráv (často to jsou další segmenty sřetězené zprávy). V tomto případě MSC obvykle nezavře spojení na mobilní telefon a neukončí MAP dialog s SMS centrem, což umožňuje rychlejší doručení dalších zpráv nebo segmentů. Pokud by mezitím došlo k odstranění těchto zpráv z SMS centra (pokud jsou například smazány), SMS centrum ukončí MAP dialog zprávou MAP Abort.  Bit TP-Loop-Prevention (TP-LP) má zabránit zacyklení zpráv SMS-DELIVER nebo SMS-STATUS-REPORT směrovaných na jiné adresy, než je cílová adresa původní zprávy nebo generované aplikací. Takovou zprávu lze poslat, pouze pokud původní zpráva měla tento příznak vynulovaný. Nová zpráva musí být poslána s nastaveným příznakem.  Nastavením bitu TP-Status-Report-Indication (TP-SRI) na 1 SMS centrum vyžaduje vrácení status report na SME.  Nastavením bitu TP-Status-Report-Požadavek (TP-SRR) na 1 v SMS-SUBMIT nebo SMS-COMMAND vyžaduje mobilní telefon, aby SMS centrum vrátilo status report.  Když TP-SRQ má ve zprávě SMS-STATUS-REPORT hodnotu 1, je zpráva výsledkem SMS-COMMAND; jinak je výsledkem SMS-SUBMIT.  Když má TP-UDHI hodnotu 1, pole TP-UD začíná hlavičkou User Data Header.  Nastavením bitu TP-RP se žádá o vytvoření spojení pro poslání odpovědi stejnou cestou, jakou přišla původní zpráva. Pokud domovská síť odesilatele a příjemce není stejná, odpovědi by procházely jiným SMS centrem. Mobilní operátor musí věnovat zvláštní pozornost účtování takových zpráv.  Na každý přenos zprávy odpovídá protistrana potvrzením (). Potvrzení nemusí vždy obsahovat GSM 03.40 TPDU, protože protokoly SM-RP i MAP, pomocí kterých se TPDU přenášejí, obsahují dostatek informací pro informování o výsledku požadavku. Potvrzení může Nicméně GSM 03.40 TPDU může být obsažený v potvrzení na přenášejí dokonce více informace. GSM 03.40 prošlo následujícím vývojem:  Ačkoli tyto změny jsou poměrně staré (verze 6.1.0 byla vydána v červenci 1998), staré formáty MAP zpráv se v některých sítích stále používají.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah zprávy.", "content": "Obsah zprávy (její text, pokud zpráva není binární) je přenášen v poli TP-UD. Jeho velikost může být až 160 x 7 = 140 x 8 = 1120 bitů. Delší zprávy mohou být rozloženy na více částí a poslány jako zřetězená zpráva (). Délka obsahu zprávy je uvedena v poli TP-UDL. Když zpráva používá sedmibitovou implicitní abecedu GSM (závisí na poli TP-DCS), udává pole TP-UDL délku pole TP-UD v 7-bitových jednotkách; jinak TP-UDL udává délku pole TP-UD v oktetech.  Když TP-UDHI je 1, TP-UD začíná User Data Header (UDH); v tomto případě první oktet TP-UD obsahuje UDHL - délku UDH v oktetech bez samotného UDHL. UDH ubírá prostor z pole TP-UD. Je-li UDH přítomné ve zprávě v sedmibitové implicitní abecedě GSM, vloží se za UDH výplňkové bity, které zarovnávají začátek prvního znaku textu za UDH na hranici septetu. Díky tomu bylo možné uspokojivě zobrazovat zprávy s UDH i na starších telefonech; takové telefony zobrazí UDH jako změť divných znaků následovanou textem zprávy; pokud první znak po UDH je Carriage Return (CR), telefon by měl tuto změť přepsat textem zprávy.", "section_level": 2}, {"title": "Adresy.", "content": "GSM 03.40 zpráva obsahuje nejvýše jednu adresu: adresu příjemce (TP-DA) v SMS-SUBMIT a SMS-COMMAND, adresu odesilatele (TP-OA) v SMS-DELIVER a adresu příjemce (TP-RA) v SMS-STATUS-REPORT. Ostatní adresy jsou přenášeny nižších vrstvách.  Formát GSM 03.40 adres shrnuje následující tabulka:  Typ čísla ():  Pokud odesilatel vloží telefonní číslo začínající znakem `+', znak `+' bude odstraněn a adresa dostane TON=1 (mezinárodní číslo), NPI=1. V tomto případě musí číslo vždy začínat kódem země a musí být zformátovaná přesně podle standardu E.164.  Pokud odesilatel vloží telefonní číslo bez úvodního znaku `+', adresa dostane TON=0 (neznámé), NPI=1. V tomto případě číslo musí odpovídat číslovacímu plánu mobilního operátora, což znamená, že mezinárodní čísla musí mít mezinárodní prefix (v většině zemí 00, v USA 011) před kódem země a čísla pro meziměstské volání musí začínat meziměstským prefixem ((, ve většině zemí 0, v USA 1, v ČR bylo zrušeno při přečíslování v roce 2001) následovaným kódem oblasti ().  Identifikace číslovacího plánu ():  Telefonní čísla musí mít NPI=1. Aplikační servery mohou používat alfanumerické adresy, které mají kombinaci TON=5, NPI=0.  Bit EXT má hodnotu vždy 1 - \"žádné rozšíření\".", "section_level": 2}, {"title": "Příklady adres.", "content": "Americké číslo +1 555 123 4567 bude zakódováno jako 0B 91 51 55 21 43 65 F7 (F v horních čtyřech bitech posledního oktetu je výplňková hodnota, která se používán, když číslo obsahuje lichý počet číslic).  Alfanumerická adresa je vyjádřena v sedmibitové implicitní abecedě GSM a je zakódována stejným způsobem jako text zprávy v poli TP-UD (což znamená, že je 7bitově zpakována), před adresou je oktet s délkou (ve čtveřicích bitů) a oktetem s hodnotami TON a NPI.  Například alfanumerická adresa \"Design@Home\" se zkonvertuje do sedmibitové implicitní abecedy GSM, což dává 11 bytů s hexadecimálními hodnotami 44 65 73 69 67 6E 00 48 6F 6D 65, 7bitové pakování převede tuto hodnotu na 77 bitů uložených v 10 oktetech jako C4 F2 3C 7D 76 03 90 EF 76 19; 77 bitů je 20 nibblů (14 hex), což bude hodnota prvního oktetu adresy. Druhý oktet bude obsahovat TON (5) a NPI (0), což dává D0 hex. Úplná adresa v GSM formátu je 14 D0 C4 F2 3C 7D 76 03 90 EF 76 19.", "section_level": 3}, {"title": "Message Reference.", "content": "Pole Message Reference (TP-MR) se používá ve zprávách odesílaných z mobilního zařízení (SMS-SUBMIT, SMS-COMMAND) a v SMS-SUBMIT-REPORT. Je jednobytová hodnota, které se zvyšuje o jedničku při odeslání každé nové zprávy nebo poslání nového SMS-COMMAND. Jestliže odeslání zprávy selže, mobilní telefon musí při opakovaném odeslání téže zprávy použít stejnou hodnotu TP-MR a zároveň nastavit bit TP-RD na hodnotu 1.", "section_level": 2}, {"title": "Formát času.", "content": "Datum a čas používaný v polích TP-SCTS, TP-DT a jako absolutní formát pole TP-VP se skládá ze 7 oktetů:  Ve všech oktetech jsou hodnoty uloženy v BCD formátu s přehozenými číslicemi (číslo 35 je uloženo jako 53 hex).  Časová zóna je zadána ve čtvrtinách hodin. Na západní polokouli je hodnota v časové zóně záporná, což je signalizováno nastavením bitu 3 posledního oktetu na hodnotu 1.  Časový údaj 25. března 2013 23:01:56 PST (GMT-7) bude zakódovaný jako 31 30 52 32 10 65 8A.", "section_level": 2}, {"title": "Doba platnosti.", "content": "SMS-SUBMIT TPDU může obsahovat parametr TP-VP, který omezuje časový interval, v němž se SMS centrum bude snažit zprávu doručit. Tento časový interval obvykle nemůže přesáhnout globální konfigurační parametr SMS centra, který bývá 48 nebo 72 hodin. Formát pole Validity Period určuje pole Validity Period Format (TP-VPF):", "section_level": 2}, {"title": "Absolutní formát.", "content": "Absolutní formát je shodný s formátem časových údajů v jiných polích čas formáty v GSM 03.40 TPDU.", "section_level": 3}, {"title": "Vylepšený formát.", "content": "Vylepšený formát () pole TP-VP se používá zřídka. Má vždy 7 oktetů, ale některé z nich nejsou používány. První oktet je TP-VP Funkcionality Indicator. Jeho 3 nejméně významné bity mají následující význam:  Hodnota 1 v bitu 6 prvního oktetu znamená, že zpráva je Single-shot. Hodnota 1 v bitu 7 prvního oktet indikuje, že TP-VP Funktionality Indicator pokračuje v dalším oktetu. Žádné takové rozšíření však není definované.", "section_level": 3}, {"title": "Identifikátor protokolu.", "content": "Identifikátor protokolu () buď udává, jaký protokol vyšší vrstvy je použit, indikuje interworking s určitým typem telematického zařízení (jako fax, telex, pager, teletex, e-mail), stanovuje, že zpráva má přepsat předchozí zprávu z téže skupiny, nebo umožňuje přenést konfigurační parametry do SIM karty. Obyčejné zprávy z mobilního telefonu na mobilní telefon () mají TP-PID=0.  Pro TP-PID = 63 SMS centrum konvertuje zprávu z přijatého Data Coding Scheme do libovolného kódování podporované tímto MS (například do implicitní).  Short Message Type 0 je známý jako silent SMS. Jakýkoli telefon musí být schopen takovéto krátké zprávy přijímat, bez ohledu na to, zda je paměť pro příjem zpráv v (U)SIM nebo telefonu volná, musí potvrdit její doručení, ale její obsah musí být zahozen a její přijetí nesmí být uživateli indikováno.", "section_level": 2}, {"title": "Kódování zprávy.", "content": "Pro SMS v GSM bylo navrženo speciální 7bitové kódování nazývané \"sedmibitová implicitní abeceda GSM\" (). Abeceda obsahuje nejpoužívanější symboly západoevropských jazyků (a některé velká písmena řecké abecedy). Některé ASCII znaky a Euro sign se nevcházejí do sedmibitové implicitní abecedy GSM a musí být zakódovány pomocí dvou septetů. Tyto znaky tvoří \"rozšiřující tabulku\" sedmibitové implicitní abecedy GSM. Pro mobilní telefony a síťové prvky GSM je podpora GSM 7-bitové abeceda povinná.  Jazyky, které používají latinku a používající znaky, které nejsou přítomné v sedmibitové implicitní abecedě GSM, často nahrazují chybějící znaky s diakritikou odpovídajícími znaky bez diakritiky, což je pro mnoho uživatelů přijatelné. Pro dosažení lepšího vzhledu zprávy je třeba používat 16-bitové kódování UTF-16 (v GSM nazývané UCS-2); tím se však sníží maximální délka (nesegmentované) zprávy ze 160 na 70 znaků.  Zprávy v čínštině, korejštině nebo japonštině jazyky musí být zakódovány pomocí znakového kódu UTF-16. To platí také pro jiné jazyky používající jiné písmo než latinku, jako je ruština, arabština, hebrejština a různé indické jazyky. Od verze 3GPP TS 23.038 8.0.0 publikované v roce 2008 existuje možnost používání národních tabulek, které ve verze 11.0.0 publikované v roce 2012 pokrývá turečtinu, španělštinu, portugalštinu, bengálštinu, hindštinu, malajštinu, paňdžábštinu, tamilštinu, urdštinu, telugštinu, gudžarátštinu, kannadštinu a orijštinu. Mechanismus národních tabulek nahrazuje kódovou tabulku sedmibitové implicitní abecedy GSM a/nebo rozšířenou tabulku za národní tabulku nebo tabulky podle hodnoty speciálních informačních prvků v User Data Header. Nesegmentované zprávy používající národní tabulky mohou přenášet až 155 (nebo 153) 7bitových znaků.  Pole Data Coding Scheme (TP-DCS) obsahuje primárně informace o kódování zprávy. GSM definuje pouze 2 kódování pro textové zprávy a 1 kódování pro binární zprávy:  TP-DCS oktet má složitou strukturu a obsahuje i další informace než o kódování zprávy; nejvýznamnější je třída zprávy:  Flash zprávy jsou přijaté mobilním telefonem, i když má plnou paměť zpráv. Nejsou ukládány v telefonu, ale jsou pouze zobrazeny na displeji.  Další vlastnost dostupná pomocí TP-DCS je automatické smazání: zpráva je po přečtení automaticky vymazána z telefonu.  Skupina DCS hodnot Message Waiting Indication Group slouží k nastavování nebo nulování příznaků indikujících přítomnost nepřečtené voicemail, faxové, e-mailové nebo jiné zprávy.  Speciální DCS hodnoty také umožňují zkrácení zprávy díky kompresi; tato vlastnost však pravděpodobně není používána žádným operátorem.  Hodnoty TP-DCS jsou definovány v GSM doporučení 03.38. GSM zprávy mohou používat kódování GSM 7-bit implicitní abeceda, UTF-16 (nazývané UCS-2) a nebo se může jedna o 8bitová data.", "section_level": 2}, {"title": "Čas poslední transakce.", "content": "Pole TP-DT indikuje čas a datum poslední transakce provedené se zprávou:", "section_level": 2}, {"title": "Parameter Indicator.", "content": "Pole TP-PI indikuje přítomnost dalších polí v SUBMIT-REPORT, DELIVER-REPORT nebo SMS-STATUS-REPORT TPDU.  Protože i v 3GPP TS 23.040 V15.2.0 vydané v září 2018 jsou v poli TP-PI stále 4 volné bity, lze očekávat, že bit indikující rozšíření bude nulový i v budoucnosti, což lze použít pro rozlišení pole TP-PI od pole TP-FCS, když není dostupná informace z nižší vrstvy, zda TPDU je částí kladné nebo záporné odezvy; jestliže nejvýznamnější bit druhého oktetu TPDU je 1, je druhý oktet TP-FCS (v záporné odezvě), jinak je TP-PI (v kladné odezvě).", "section_level": 2}], "src_summary": "GSM 03.40 nebo 3GPP TS 23.040 je standard popisující formát protokolových datových jednotek () protokolu Short Message Transfer Protocol (SM-TP) používaného v GSM sítích pro přenos krátkých (textových) zpráv. GSM 03.40 se používá především pro přenos zpráv mobilní sítí GSM; aplikační servery používají pro přenos zpráv jiné protokoly, jako Short Message Peer to Peer nebo Universal Computer Protocol.", "tgt_summary": "GSM 03.40 or 3GPP TS 23.040 is a mobile telephony standard describing the format of the Transfer Protocol Data Units (TPDU) of the Short Message Transfer Protocol (SM-TP) used in the GSM networks to carry Short Messages. This format is used throughout the whole transfer of the message in the GSM mobile network. In contrast, application servers use different protocols, like Short Message Peer-to-Peer or Universal Computer Protocol, to exchange messages between them and the Short Message Service Center (SMSC).", "id": 1127563}
{"src_title": "Ramseyho teorie", "tgt_title": "Ramsey theory", "src_document": [{"title": "Motivační příklad.", "content": "Obvyklý příklad, který se uvádí jako úvod do problematiky Ramseyho teorie, je tento: Uvažujme hospodu, kde daný den popíjí právě 6 lidí. Někteří lidé se znají a někteří lidé se neznají (ovšem znají se navzájem, není možné, že by Petr znal Adama, ale Adam Petra ne). Potom můžeme zaručit, že na takovém večírku existuje trojice lidí, kteří se navzájem znají (každý z trojice zná každého z trojice), nebo trojice lidí, kteří se navzájem vůbec neznají (nikdo z trojice nezná nikoho z trojice). Pravdivost tohoto tvrzení není zřejmá, lze dokázat takto:  Vyberme libovolného štamgasta, nazvěme ho Honza. Ostatní zúčastněné rozdělme na skupiny \"K\",\"N\", kde skupinu \"K\" tvoří kamarádi Honzy a skupinu \"N\" tvoří lidé, které Honza nezná. Celkem tyto skupiny obsahují pět lidí, tedy alespoň jedna z těchto skupin obsahuje alespoň tři návštěvníky. Rozdělme si možné případy (jeden z nich musí nastat):  Tedy v obou možných případech najdeme trojici a tím je tvrzení dokázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Přeformulování.", "content": "Nyní zavrhněme hospody a přesuňme se do o něco formálnějších podmínek. Tedy do teorie grafů (ideální kombinací je pak teorie grafů nad pivem v hospodě). Situace v pivnici se dá modelovat jako jednoduchý graf na 6 vrcholech reprezentujících hospodské povaleče, kde hrana mezi dvěma vrcholy je právě tehdy, když se pivaři znají. Takže věta se dá přeformulovat takto:  Prvním zobecněním, které na výše uvedeném tvrzení provedeme, bude, že nebudeme hledat pouze trojice, ale obecně formula_3-tice. Tedy formula_3-prvkovou podmnožinu vrcholů, které tvoří kliku nebo nezávislou množinu jako indukovaný podgraf.", "section_level": 2}, {"title": "Ramseyho věta pro grafy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Důkaz bude pouze zobecnění původní verze. Provedeme ho indukcí podle formula_11:", "section_level": 2}, {"title": "Definice Ramseyho čísla.", "content": "Co vlastně \"R(k,l)\" znamená, lze vyčíst z výše uvedené věty, ale stejně si toto číslo formálně definujme pro jasnost. Také se nám bude hodit znát explicitní definici až budeme dokazovat dolní odhad.  formula_32", "section_level": 2}, {"title": "Vícebarevná Ramseyho věta pro grafy.", "content": "Tato verze je zjevně silnější než původní verze, ačkoli zkoumáme pouze úplné grafy -- jednobarevný graf lze modelovat na úplném grafu tak, že hrany obarvíme jednou barvou a nehrany jinou barvou.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Důkaz provedeme za použití jednobarevné verze. Budeme postupovat indukcí podle formula_36:", "section_level": 2}, {"title": "Dolní odhad \"R(k,k)\".", "content": "Dokázali jsme, že pro každé \"k,l\" existují velmi velké grafy s požadovanou vlastností, ale neznáme, jak velké tyto grafy vlastně musí být. Budeme nyní hledat dolní odhad \"R(k,k)\". Použijeme slavný Erdosův důkaz pravděpodobnostní metodou.  Nechť \"n=R(k,k)\", dokážeme, že nutně formula_55. \"G=(V,E)\" je graf na \"n\" vrcholech, kde každá hrana je v \"E\" s pravděpodobností 1/2. Tedy konstrukci tohoto grafu si můžeme představit tak, že pro každou dvojici vrcholů hodíme mincí, pokud padne hlava, tuto hranu zahrneme, pokud orel, nezahrneme ji do \"E\".  Pro libovolnou \"k\"-prvkovou podmnožinu vrcholů platí, že je klikou s pravděpodobností formula_56. Pravděpodobnost, že graf obsahuje \"k\"-kliku je tedy formula_57. Zřejmě graf obsahuje nezávislou množinu se stejnou pravděpodobností. Tedy pro \"G\" platí, že pravděpodobnost, že obsahuje kliku nebo nezávislou množinu na \"k\" vrcholech, je menší, než formula_58. Pokud ukážeme, že tato pravděpodobnost je menší, než 1, určitě bude existovat nějaký graf ve kterém \"k\"-klika ani \"k\"-prvková nezávisla množina nejsou (protože kdyby neexistoval, pravděpodobnost by musela být rovna 1). Tedy nyní již jen vyjádříme \"n\" z nerovnice formula_59, použijeme odhad formula_60:  formula_61, z toho plyne formula_62. Tedy pokud zvolíme formula_63, nerovnost bude platit a tedy bude existovat graf bez požadovaných podgrafů a tedy Ramseyovo číslo musí být větší než tato hodnota \"n\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramseyho teorie je soubor výsledků a vět z extremální kombinatoriky. Objektem zkoumání jsou velké množiny a jaké vlastnosti těchto množin můžeme zaručit pouze na základě jejich velikosti. Teorie je pojmenována po britském matematikovi F. P. Ramseyovi.", "tgt_summary": "Ramsey theory, named after the British mathematician and philosopher Frank P. Ramsey, is a branch of mathematics that studies the conditions under which order must appear in relation to disorder. Problems in Ramsey theory typically ask a question of the form: \"how many elements of some structure must there be to guarantee that a particular property will hold?\" More specifically, Ron Graham describes Ramsey theory as a \"branch of combinatorics\".", "id": 1992754}
{"src_title": "Antonio Casimir Cartellieri", "tgt_title": "Antonio Casimir Cartellieri", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Antonio Cartellieri se narodil roku 1772 v Gdaňsku (tehdy se nazýval Danzig). Byl synem italského tenoristy Antonia Maria Gaetana Cartellieriho a německé sopranistky. Matka byla sólistkou Královské opery v Berlíně. Základní hudební vzdělání tak Antonio získal v rodině. Manželství rodičů však brzy zkrachovalo.  Již v devatenácti letech se stal hudebním ředitelem u polského hraběte Oborského. V hraběcím doprovodu navštívil v roce 1792 Berlín a podařilo se mu uvést své dvě zpěvohry v Královské opeře. Dvůr hraběte se poté odebral do Vídně, což poskytlo Cartellierimu příležitost prohloubit své hudební vzdělání studiem u takových mistrů jako byli Johann Georg Albrechtsberger, Ignaz von Seyfried a Antonio Salieri.  Ve Vídni se Cartellieri setkal s úspěchem jak jako dirigent, tak i jako skladatel. Po úspěšné premiéře \"Symfonie c-moll\" a oratoria \"Gioas, Re di Giuda (Jóaš, král judský\"), mu kníže Josef František Maxmilián z Lobkovic, vévoda roudnický, nabídl místo dvorního kapelníka. Od roku 1796 se tak stal dirigentem, skladatelem, prvním houslistou i učitelem hudby v rodině Lobkoviců. Lobkovický dvůr trávil léto na zámku Jezeří u Litvínova a zbývající část roku v Roudnici a ve Vídni. Cartellieri díky tomu neztrácel kontakt s vídeňskou hudební kulturou. Císařská dechová harmonie hrála jeho divertimenta, přední vídeňští hráči jeho instrumentální koncerty. U lobkovické kapely se setkal Antonínem Vranickým, který byl rovněž kapelníkem ve službách knížete. Jejich vztahy však nebyly zcela idylické.  V roce 1800 se oženil s Češkou Františkou Kraftovou, dcerou violoncellisty roudnické kapely Antonína Krafta. Měl tři syny. Nejstarší Josef pokračoval po smrti Antonína Vranického jako lobkovický kapelník, avšak po rakouském státním bankrotu v důsledku napoleonských válek zámecká kapela zanikla. Prostřední syn Antonín se stal ekonomem a Pavel byl lékárníkem a průkopníkem západočeského lázeňství. Je po něm pojmenován jeden z léčivých pramenů ve Františkových Lázních.  Na podzim roku 1807, při cestě z Jezeří do Roudnice, postihl Cartellieriho náhle infarkt. Lékař se k němu nedostal včas. Zemřel 2. září 1807 v Libčevsi (Liebshausen), necelých 30 kilometrů od Jezeří, v čtyřiatřiceti letech.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve své době patřil Antonio Cartellieri k mezinárodně známým skladatelům. Opisy jeho skladeb se nacházejí v archivech celé Evropy. Později zůstal ve stínu svých slavnějších současníků. Teprve dvě stě let po jeho smrti je jeho hudba znovuobjevována a je, zejména v Německu, znovu na programech koncertů a nahrávacích studií.  Komponoval hudbu i na české náměty. O tom svědčí opery \"Rübezahl\" (Rýbrcoul, Krakonoš) a \"Amgarda, královna česká\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonio Casimir Cartellieri (27. září 1772 Gdaňsk – 2. září 1807 Libčeves) byl hudební skladatel, houslista a kapelník ve službách rodu Lobkoviců v Čechách.", "tgt_summary": "Antonio Casimir Cartellieri (27 September 1772 – 2 September 1807) was a Polish-Austrian composer, violinist, conductor, and voice teacher. His reputation dissipated after his death, not to be resurrected until the late 20th century. One son was the spa physician Paul Cartellieri. Another, Josef Cartellieri, compiled some largely second-hand biographical notes about the father he scarcely knew.", "id": 1989374}
{"src_title": "Luniněc", "tgt_title": "Luninets", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město je poprvé zmíněno v historických pramenech v roce 1449 pod jménem Малы Лулін. Od roku 1540 známý jako Luniněc patřil polockému guvernéru Stanislavu Dovojnému. V roce 1588 měla obec 484 obyvatel, 74 domů a lihovar. V roce 1622 jeho majitel Constantine Dolmat daroval obec s klášterem Dzjatlavickému mužskému klášteru.  V roce 1793 se v důsledku druhého rozdělení Polska obec stala součástí Pinského újezdu Ruského impéria. Podle údajů z roku 1795 žilo v obci 624 obyvatel a bylo zde 75 domů. V roce 1842 byl majetek a pozemky převedeny do státní pokladny kláštera, obyvatelé se stali státními rolníky. V souvislosti s výstavbou Poleských železnic se počet obyvatel zvýšil — v roce 1897 zde žilo 3 167 obyvatel a stálo tady 855 dvorů. V provozu byly dva mlýny, veřejná škola a farní škola.  V únoru 1918 byla obec okupována Němci, v letech 1919—1939 bylo město součástí druhé Polské republiky a bylo centrem Luniněckého povětu Poleského vojvodství. V té době ve městě žilo něco málo přes 8 000 obyvatel. Byla dokončena stavba pravoslavného kostela svatého kříže, který působí dodnes. Také tu byl postaven kostel svatého Josefa.  V roce 1939 se v důsledku Sovětské invaze do Polska město stalo součástí Běloruské SSR. V té době zde žilo asi 8 300 obyvatel. Od 10. července 1941 do 10. července 1944 bylo město pod německou okupací. Bylo osvobozeno 23. a 55. oddílem Rudé armády.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Ve středověku město nemělo znak ani vlajku, heraldické symboly získalo až v naší době. V modrém poli znaku jsou tři stříbrné symboly. Na vrchu se nachází koruna, která symbolizuje příslušnost ke knížecímu panství v období Litevského velkoknížectví. Uprostřed jsou umístěny dva protínajících se šípy, které znázorňují důležitost města jako železničního uzlu. Ve spodní části se nachází lilie, která připomíná přírodní bohatství Luniněckého rajónu, zejména Bílého jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na konci 19. století a na počátku století dvacátého se město stalo důležitým železničním uzlem. V letech 1884—1886 byly zavedeny vlakové spoje Homelu, Rivna, Vilna a Brestu. Nedaleko obce byl postaven velký železniční uzel se sklady, dílnami a ostatními budovami a byla postavena stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významnou roli v ekonomice města hraje železnice. Ve městě jsou tyto továrny: «Полесьеэлектромаш», РУВП «Лунінецкі рамонтна-механічны завод», «Лунинецкий молочный завод», ААТ «Лунінецлес», dřevozpracující závod a luniněcké RPO.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 2011 město otevřelo ledový palác (podobné arény byly dříve postaveny v Pružanech a Kobrynu). K dispozici je bazén, který byl otevřen v roce 2012. Město má sportovní klub «Лунинец» zaměřující se na motoball, který opakovaně zvítězil v mistrovství Evropy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luniněc (bělorusky \"Лунінец\", rusky \"Лунинец\", polsky \"Łuniniec\") je město v Brestské oblasti v Bělorusku a administrativní centrum Luniněckého rajónu. Nachází se 240 km východně od Brestu a 250 km jižně od Minsku. Je železničním uzlem na linkách směřujících na Baranavičy, Homel, Rivne a Brest.", "tgt_summary": "Luninets (,,,, BGN/PCGN romanization: \"Luninyets\") is a town and administrative centre for the Luninets district in Brest Region, Belarus, before which it was in Poland (1540–1793, 1920–1939) and Russia and the Soviet Union (1793–1920, 1939–1941, 1944–1991). It has a population of some 24,000, and is immediately east of the Pinsk district within Brest. It was home to Luninets air base during the Cold War.", "id": 1496041}
{"src_title": "Pupečník obecný", "tgt_title": "Hydrocotyle vulgaris", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je rozšířen převážně v západní Evropě s výraznou atlantskou až subatlantskou tendencí, která okrajově zasahuje do Evropy střední. Jeho východní hranice prochází Estonském, Polskem a Slovenskem, izolované nálezy jsou hlášeny z oblasti Kavkazu, Íránu a severní Afriky.  V Čechách se tento druh nejčastěji objevuje na Českolipsku, ve východním Polabí a na Třeboňsku, ve všech lokalitách je vzácný. Na Moravě je jeho výskyt pravděpodobně již historií.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste na zaplavovaných územích, na vlhkých až bažinatých stanovištích. Bývají to hlavně mokřady, rákosiny, rašelinné louky, příkopy se stojatou vodou i břehy rybníků a jezer. Požaduje vysokou hladinu spodní vody, neškodí mu občasné zaplavení vodou. Vyskytuje se od nížin až do podhůří na kyselých půdách s malým obsahem živin, preferuje stanoviště s minimální konkurenci okolních rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Z asi 1 mm silného, rozvětveného oddenku vyrůstají plazivé, niťovité lodyhy až 60 cm dlouhé, které v uzlinách koření. Lodyhy jsou porostlé listy na vztyčených řapících až 15 cm dlouhých. Listy jsou štítovité, řapíky přirůstají ke středu spodní strany čepelí které jsou téměř okrouhlé a hrubě vroubkované. Čepele jsou uprostřed konkávní, mají šest až deset žil a mívají v průměru 2 až 4 cm (1,1 × širší než delší).  Z úžlabí listů (z lodyžních uzlin) vyrůstají směrem vzhůru asi 8 cm dlouhá květenství (kratší než řapíky), obvykle jsou skrytá pod listy. Na vřetenu květenství je v jednom až třech přeslenech po několika oboupohlavných, krátce stopkatých aktinomorfních květech, velkých asi 2 mm v průměru. Mají nezřetelný kalich, pět korunních, bílých nebo světle růžových lístků a pět drobných tyčinek nesoucích prašníky, ty se nacházejí v blízkosti blizen. Ploidie druhu 2n = 96.  Bylina kvetou od června do srpna, květy se opylují pravděpodobně autogamně. Plody vyrůstají na krátkých stopkách, jsou to silně zploštělé dvounažky elipsovitého tvaru (širší než delší), asi 2 mm velké a hrubě bradavčité. Semena (nažky) jsou schopná vyklíčit i za více než pět let.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny mají malý ekonomický význam, někdy se vysazují jako ozdobné vodní rostliny v okrasných jezírkách nebo akváriích. Obsahují obdobně jako ostatní druhy pupečníku látku vellarin, která v malém množství působí jako stimulans a ve větším způsobuje bolesti hlavy, závratě, otupělost a vnitřní krvácení.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Pupečník obecný vyrůstá na stále menších počtech stanovišť. Na podporu jeho záchrany je v „Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR“ i ve „Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb.“ zařazen mezi ohrožené druhy (C3), (§3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pupečník obecný (\"Hydrocotyle vulgaris\") je vlhkomilná, vytrvalá, hemikryptofytická rostlina. Tento původní druh české flory je jediným druhem rodu pupečník který v České republice roste.", "tgt_summary": "Hydrocotyle vulgaris, also known as marsh pennywort, common pennywort, water naval, money plant, lucky plant or copper coin, is a small creeping perennial aquatic herb native to N. Africa, Europe, the Caucasus and parts of the Levant.", "id": 285907}
{"src_title": "Andrew Desjardins", "tgt_title": "Andrew Desjardins", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská a juniorská kariéra.", "content": "Juniorskou kariéru strávil v OHL v týmu Sault Ste. Marie, kde odehrál 4 sezony. Nejlepší byla jeho poslední sezona v OHL 2006-07, ve které si vytvořil osobní maximum v počtu bodů (42), když v 65 zápasech měl bilanci 16+26 a k tomu přidal i 96 trestných minut. Celkem v OHL nasbíral 113 bodů (48+65) a 264 TM v 254 zápasech.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Po konci juniorské kariéry si našel působiště v týmu Laredo v Central Hockey League. Za tým ze státu Texas odehrál 1 sezonu a pak se dohodl na spolupráci s farmou San Jose Worcesterem, kde odehrál 3 sezony.  Před sezonou 2009-10 byl na zkoušku pozván na přípravný kemp San Jose, místo sice v týmu nevybojoval, ale dál pokračoval ve Worcesteru a jeho výkony mu nakonec 2. března 2010 vynesly smlouvu se San Jose. Do NHL ale poprvé zasáhl až 3. ledna 2011 proti Vancouveru. Svůj první bod a gól v NHL zaznamenal 23. března 2011 proti Calgary, když překonal Kiprusoffa. Celkem v základní části NHL nastoupil k 17 zápasům, ve kterých si připsal 3 bod (1+2) a 4 TM. V playoff nastoupil za Sharks ke 3 zápasům ve finále Západní konference proti Vancouveru, které Sharks prohráli 1:4 na zápasy.  Sezona 2011-2012 byla jeho první celá, kterou strávil v NHL. Odehrál v ní 76 zápasů a nasbíral 17 bodů (4+13) a 47 TM. Další 2 celé sezony strávil rovněž v dresu Sharks. V sezoně 2013-2014 si vytvořil osobní maxima v počtu zápasů (81), asistencí (14) a trestných minut (86) a vyrovnal osobní maximum v počtu bodů (17). Byl nejtrestanějším hráčem San Jose.  Sezonu 2014-2015 zahájil opět v San Jose, kde do začátku března odehrál 56 zápasů. Pak byl 2. března 2015 vyměněn do Chicaga za útočníka Bena Smitha a podmínečné 7. kolo draftu 2017. Do konce základní části pak stihl za Blackhawks odehrát 13 zápasů se 2 asistencemi a 7 TM. Celkem si tak v základní části připsal 10 bodů (5+5) a 57 TM v 69 zápasech. Kromě prvních 2 zápasů 1. kola playoff odehrál všechna zbylá utkání vyřazovacích bojů a podílel se tak na zisku Stanley Cupu. Po sezoně se stal volným hráčem, ale 3. července 2015 podepsal 2letou smlouvu s Blackhawks s cap hitem 800 tisíc dolarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrew Desjardins (* 27. července 1986, Lively, Ontario, Kanada) je kanadský hokejový útočník hrající v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize (NHL). Byl součástí týmu, který dokázal v roce 2015 vyhrát Stanley Cup.", "tgt_summary": "Andrew Desjardins (born July 27, 1986) is a Canadian professional ice hockey centreman who is currently playing with the Adler Mannheim of the German DEL. Earlier in his career, he played for the Chicago Blackhawks and the San Jose Sharks of the National Hockey League (NHL).", "id": 1096219}
{"src_title": "Hugo Ball", "tgt_title": "Hugo Ball", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval sociologii a filosofii na univerzitách v Mnichově a Heidelbergu (1906–07). V roce 1910 odešel do Berlína, kde vystudoval Školu dramatického umění Maxe Reinhardta a poté pracoval v divadle. Společně s Johannem R. Becherem a Erichem Mühsamem začal roku 1913 vydávat časopis \"Revoluce\". Zároveň začal chodit do berlínského \"Café des Westens\", kde se scházela skupina básníků, která ho přivedla k zájmu o literaturu. Krátce po vypuknutí první světové války se svou ženou Emmy Henningsovou uprchl jako pacifista do Švýcarska. V Curychu pracoval jako pianista v jednom varieté v curyšské dělnické čtvrti Niederdorf.  5. února 1916 otevřeli Ball se svou ženou na Spiegel Gasse 1 literární kavárnu nazvanou Kabaret Voltaire (v bývalé hospodě \"Meierei\"). Slavnostního otevření se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, Viking Eggeling, Marcel Slodki, Christian Schad, Hans Richter, Augusto Giacometti a další. Kabaret Voltaire se stal centrem protinacionalisticky a pacifisticky smýšlejících umělců. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha. Právě v Kabaretu Voltaire bylo hnutí Dada na jaře roku 1916 založeno, když jednou večer umělci otevřeli malý Laroussův slovník na náhodné stránce a poté jeden z přítomných vzal kapátko s vodou a kapka dopadla na slovo \"dada\", načež se umělci rozhodli založit směr právě pod tímto názvem.  I Ball začal tvořit v duchu dadaismu. Napsal román \"Tenderenda, der Phantast\", napsal i množství fonetických básní, mezi nimiž nejznámější je \"Gadji beri bimba\" a \"Karawane\". Roku 1917 se však přestal s dadaisty stýkat, když se stal redaktorem liberálně kritických bernských novin \"Freie Zeitung\". Po válce se stáhl do ústraní a žil v Ticinu, kde se velmi sblížil s Hermannem Hesse. Roku 1919 vydal sžíravou knihu \"Kritik der deutschen Intelligenz\" a konvertoval ke katolickému křes'ťanství. Těsně před smrtí se ohlásil kritickým životopisem spisovatele Hermanna Hesseho \"Hermann Hesse, sein Leben und sein Werk\" (1927). Po jeho smrti byl vydán jeho deník \"Die Flucht aus der Zeit\" (\"Únik z doby\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Ball (22. únor 1886, Pirmasens – 14. září 1927, Sant'Abbondio u Lugana) byl německý filosof, spisovatel a básník, jeden ze zakladatelů dadaistického hnutí.", "tgt_summary": "Hugo Ball (; 22 February 1886 – 14 September 1927) was a German author, poet, and essentially the founder of the Dada movement in European art in Zürich in 1916. Among other accomplishments, he was a pioneer in the development of sound poetry.", "id": 434403}
{"src_title": "Astrild pestrý", "tgt_title": "Green-winged pytilia", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Druh astrild pestrý poprvé popsal švédský biolog Carl Linné v desátém vydání své publikace \"Systema naturae\" (1758). Taxonomicky je zařazen se do rodu \"Pytilia\", do kterého patří další čtyři druhy: astrild Wienerův (\"Pytilia afra\"), rudočelý (\"Pytilia hypogrammica\") a rudokřídlý (\"Pytilia phoenicoptera)\" a méně známý \"Pytilia lineata\", který bývá často zaměňován s astrildem Wienerovým\".\" Právě astrild pestrý má ale nejširší oblast výskytu a je nejhojnější.  Nejblíže příbuzný tomuto druhu je astrild rudokřídlý. Oba druhy jsou též geneticky podobné jiným zástupcům čeledi astrildovitých, což znamená, že se od sebe oddělily v relativně nedávném čase.  Rozlišujeme několik poddruhů:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Astrildové pestří jsou drobní, ale robustně vyhlížející ptáci s krátkými a zaoblenými křídly. Tělo dospělých měří 120–140 mm a má krátký ocas. Nohy jsou neopeřené, se středně dlouhými běháky; zobák je taktéž středně dlouhý. Samice jsou snadno odlišitelné od samců díky výrazným rozdílům ve zbarvení. Samec má tváře, bradu, čelo a hrdlo červené (některé poddruhy mají i uzdičku). Ostatní části hlavy, strany krku a záhlaví šedé. Hřbet olivově zelený. Vole a horní prsa žlutá (žlutá až červenooranžová – podle poddruhu). Břicho bíle zbarvené, příčně hnědo-černé pruhování. Vrch ocasu je jasně červený, spodek ocasu bílý. Zobák má červenou barvu.  Naopak samice má hlavu šedou, krk bílý, vole a prsa světle šedá, příčně tmavě pruhovaná. Barvy jsou u samic mírně matnější. Mláďata jsou podobná samici, rozlišit pohlaví je možné až v době prvního přepeřování. Nejsnáze se pohlaví určuje podle hustoty a barvy pruhů na břiše.  U dospělých probíhá přepeřování prakticky celoročně, záleží ale i na poddruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Astrild pestrý je hojně rozšířený na celém jihu Afriky a jeho populace jsou velké. Výjimečně, spíše jen sezónně, jej můžeme najít v Senegalu, Mali, Guineji, Togu. Některé poddruhy je možné najít i na severu Kamerunu. Obývá mírně zalesněné a převážně suché oblasti.. Potřebují ale pravidelný přísun vody, kvůli čemuž se vyhýbají extrémně suchým místům, jako je poušť Kalahari.  Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o nedotčený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Astrildové pestří jsou aktivní převážně ve dne.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdění většiny astrildů začíná během druhé poloviny období dešťů. Partneři společně postaví hnízdo, které je z trávy. Bývá umístěné ve vysoké trávě nebo v keřích. Samice poté naklade do hnízda 4 až 6 bílých vajíček. V inkubování vajec se střídají samec i samice a zatímco jeden zahřívá, druhý hledá potravu. Ptáčata se vylíhnou asi za 12 dní. Astrild pestrý je poměrně dobrý rodič, který se o svá mláďata stará dobře. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena výhradně hmyzem, až ve vyšším věku jim rodiče začnou nosit i semena trav.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Astrild pestrý nemá přirozené predátory, ale na jeho hnízdech často parazituje vdovka rajská. Vdovka rajská je hnízdní parazit typický pro většinu jižní Afriky a Súdán. Naklade svá vajíčka do cizího hnízda, ale na rozdíl od kukačky obecné se liší tím, že hostitelova vejce nevyhazuje.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Chov astrildů pestrých není náročný, ale vyžadují velkou voliéru, přičemž v jedné může být pouze jeden samec. Dva samci v jedné voliéře vůči sobě budou agresivní a budou bojovat o samičky. Jinak je možné chovat je i s jinými drobnými exotickými ptáky. Nicméně v době hnízdění je nutné jednotlivé páry rozdělit do vlastních voliér, samička astrilda pestrého se může klidně spářit i se samečkem astrilda rudokřídlého, přičemž ptáčata pak budou mít nežádoucí vzhled. Je vhodné podávat krmné směsi pro drobné exoty, popř. malý hmyz nebo larvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astrild pestrý (\"Pytilia melba\") je drobný pták z čeledi astrildovitých, z rodu \"Pytilia\". Obývá jižní Afriku, výjimečně (spíše jen sezónně) od Senegalu po Ghanu. Živí se semeny trav, bobulemi a hmyzem, např. termity a mravenci (hlavně v období hnízdění). Jedná se o denní ptáky, kteří přes den hledají potravu ve vysoké trávě a v noci spí převážně v keřích. Sdružují se do skupin, po období hnízdění je možné pozorovat i menší rodinné skupinky.", "tgt_summary": "The green-winged pytilia (\"Pytilia melba\") is a common species of estrildid finch found in Africa. It has an estimated global extent of occurrence of.", "id": 609100}
{"src_title": "Radiolarit", "tgt_title": "Radiolarite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Radiolarity vznikají usazováním odolných mikroskopických schránek prvoků kmene \"radiolaria\" nejčastěji pod karbonátovou kompenzační hladinou. V této hloubce dochází k úplnému rozpouštění mikroskopických schránek tvořených CaCO, takže usazovat se mohou pouze schránky tvořené z SiO. Opálový materiál schránek postupně rekrystalizuje na stabilnější vláknitý chalcedon a křemen.. Někdy přechází do radiolariových vápenců.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Jsou to většinou zvrstvené horniny, často pestrobarevné. Jsou poměrně tvrdé, rýpou do skla. Tenké pravidelné vrstvičky mohou dosahovat tloušťku kolem 5 - 15 cm (obvykle desky) a v případě, pokud vznikaly v hlubokovodním prostředí se často střídají s jílovitými břidlicemi, případně relikty ofiolitů. Mají vysoký obsah SiO, nešumí v HCl. Příměs CaCO může způsobit, že hornina může s HCl reagovat prudčeji a slabě šumět.  Radiolarity jsou často považovány za hlubokovodní oceánské sedimenty a jsou proto často používány jako důležitý palegoegrafický indikátor. V geologické minulosti ale některé radiolarity vznikaly i v mělkovodním prostředí. Červenou až hnědou barvu hornině dodávají ionty Fe, zelenkavou Fe. Schránky radiolarií jsou zachovány v mikroskopické struktuře, jsou jinak chudé na makrofosílie. Někdy se v nich vyskytují aptychy (víčka) amonitů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nejstarší známé radiolarity jsou kambrického stáří, pochází z Kazachstánu. Středněordovické radiolarity se vyskytují u Ballantrae ve Skotsku. Silurské/devonské radiolarity, nazývané \"lydity\", se nachází v Franckém lese a v oblasti Vogtland v Německu. Velký význam mají novaculity z Arkansasu, Oklahomy a Texasu, které vznikly na konci devonu. V oblasti Západních Karpat se radiolarity vyskytují v několika tektonických jednotkách.. Nejstarší z nich jsou radiolarity v meliatiku, kde však vystupují pouze v sekundární pozici v subdukční melanži.  Tzv. držkovské a čoltovské radiolarity jsou střednětriasového stáří a řazeny jsou do hačavského souvrství. Všechny ostatní radiolarity jsou mladší. V Centrálních Západních Karpatech jsou hlavně střednějurské. Známy jsou i ze šipruňské pánve tatrika a zliechovské pánve krížňanského příkrovu (fatrikum), kde jsou označovány jako \"ždiarske souvrství\". Ve fatriku mají velmi často charakter radioláriových vápenců. Vystupují také v manínské a kysucké jednotce bradlového pásma jako tzv. \"czajakowské\" resp. \"čajakovské radiolarity\". Pro analogické souvrství se v alpské literatuře používá název ruhpoldinské radiolarity, v Polsku jsou pro stejné souvrství používány termíny \"sokolické\" a \"czajakowské radiolarity\". V nadloží tethydních radiolaritů často leží červené hlíznaté vápence.  Na Slovensku je lze nalézt v Nízkých a Vysokých Tatrách, Malých Karpatech, Malé a Velké Fatře, pohořích Vtáčnik, Tribeč, Štiavnické vrchy, Povážském Inovci (hornobelická skupina), Spišská Magura, Starohorské vrchy, Strážovské vrchy.  Vyskytují se i v jiných oblastech alpsko-himálajské soustavy, například v pohoří Medvednica v Chorvatsku nebo v severních Vápencových Alpách.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Radiolarity byly v mladším paleolitu používány k výrobě štípaných nástrojů. Čepele z tohoto materiálu byly nalezeny např. u Kálnici na Pováží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radiolarit nebo radiolariový rohovec je usazená hornina tvořena z rekrystalizovaných mikroskopických schránek prvoků \"radiolaria\". Většinou je indikátorem hlubokovodního oceánského prostředí. Složením je blízká opuce, spongilitům a silicitům (jaspilitům), případně nezpevněným křemelinám.", "tgt_summary": "Radiolarite is a siliceous, comparatively hard, fine-grained, chert-like, and homogeneous sedimentary rock that is composed predominantly of the microscopic remains of radiolarians. This term is also used for indurated radiolarian oozes and sometimes as a synonym of radiolarian earth. However, radiolarian earth is typically regarded by Earth scientists to be the unconsolidated equivalent of a radiolarite. A radiolarian chert is well-bedded, microcrystalline radiolarite that has a well-developed siliceous cement or groundmass.", "id": 735507}
{"src_title": "Crystallion", "tgt_title": "Crystallion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Crystallion byl založen s vědomím toho, že se bude spojovat hudební vkus a zalíbení v historii Stefana i Martina a tím vznikne kvalitní hudba.  Jejich hudební styl je odvozen od slavných kapel Rhapsody of Fire, Stratovarius, Helloween a Sonata Arctica. Silné riffy a kvalitní souhra vytváří velmi dobré texty tak také brilantní melodie, ale jejich hlavní znak je zpěvák je Thomas Strübler, který svým hlasem s úžasným rozsahem přitahuje fanoušky.  V roce 2008 jejich druhé album Hattïn nahrané v Helion Media Studios v Mnichově bylo znovu doceněno jako úchvatné. Po malém turné hned po vydání alba v červnu 2008 opustil kapelu kytarista Flo. Poté se kapela ubrala jiným směrem a nechala nejvíce vyniknout kreativitě keyboardisty Manuela Schallingera a kytaristy Patricka Juhasze.  Na jejich třetím albu Hundred Days do jejich stylu přináší také prvky Hard rock. Koncept alba se zaměřuje na 100 dnů Napoleona Bonaparta když uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a kdy se ještě jednou pokusil dobýt kus Evropy než byl nakonec poražen v Bitva u Waterloo a poslán na ostrov Svatá Helena.  19. 3. 2012 byl na jejich oficiální stránce zveřejněn odchod Manuela Schallingera a teď pokračují bez keyboardisty.  V roce 2013 vychází čtvrtý album s názvem Killer. Na tomto album se vytrácí melodičnost. Na místo toho je styl kapely mnohem tvrdší. Z knoceptu alba se naprosto vytratilo čerpání z historie. I tak je tohle album velmi kvalitní, a potěší uši každého metalového fanouška hlavně písne jako Full Moon Fever, S.O.S nebo Heat of Thousand Flames.  V roce 2016 odešel po deseti letech z osobních důvodú kytarista Patrick Juhász. Na jeho postu ho nahrazuje Wolfgang Kometer.  Kapela bude nejspíše zase někdy pracovat na novém albu.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "Současní  Bývalí", "section_level": 1}], "src_summary": "Crystallion je německá heavy/power metalová kapela založena v roce 2003 basistou Stefanem Gimpelem a bubeníkem Martinem Herzingerem v Siegsdorfu v Bavorsku. Jejich první album se jmenuje A Dark Enchanted Crystal Night a bylo vydáno v roce 2006 a bylo velmi dobře ohodnoceno fanoušky i médii.", "tgt_summary": "Crystallion is a German heavy/power metal band founded in 2003 by bassist Stefan Gimpl and drummer Martin Herzinger. The first album \"A Dark Enchanted Crystal Night\" came out in 2006 and was well received by fans and media.", "id": 692820}
{"src_title": "Černočerné dno", "tgt_title": "Rock Bottom (SpongeBob SquarePants)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Spongebob a jeho kamarád Patrik strávili zábavný den v Rukavicovém parku a čekají na autobusové zastávce, aby se vrátili domů. Když nastoupili do autobusu, tak Spongebob hledal ve svých kalhotech peněženku a držel při tom svůj Rukavicový balónek, který si koupil z parku. Spongebob aniž by si to uvědomil, tak jeho balónek několikrát praští řidiče, a ten mu řekne, že může přestat hledat peníze a že si může nastoupit. Během cesty si Patrik se Spongebobem všimnou dvou bilbordů, ve kterých se píše „Opouštíte Zátiší Bikin“ a „Konec Zátiší Bikin“, a pak autobus prudce sjede po silnici do veliké hloubky. Řidič je už nechce vozit a vykopne je z autobusu na temné městečko jméném Černočerné dno, kde se nachází podivná stvoření. Patrik stihne nasednout na nový autobus, ale Spongebob ten samý autobus, jako má Patrik, nestihne. Je trpělivý a čeká na jiný, ale nechá se na pár chvil vyrušit a to zapříčiní, že žádný nestihne. Vítr odfoukne jeho Rukavicový balónek a za balónkem se žene jedna ze zdejších ryb, která má bioluminiscenci. Spongebob se snaží na místním autobusovém nádraží objednat autobus, ale není jediný, a tak je až na 329 místě ve frontě. Zjistí tu, že se tu doruzumívají prskáním a že poslední autobus do Zátiší Bikin už odjel. Slibuje si tu, že počká až do zítřka, ale dostane strach a snaží se utéct z propasti. Zjistí, že ho někdo sleduje a tak se snaží schovat, ale vzdá to a uvidí rybu, která se hnala za tím balónkem. Ta ryba mu přiváže balónek za ruku a pořádně balónek nafukuje, až to Spongeboba vznáší, a takhle se dostane až před svůj dům z propasti. Hned po tom co se vrátil Rukavicový balónek praskne a vidí, jak je Patrik v autobuse a jede ho zachránit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černočerné dno (anglicky \"Rock Bottom\") je 17. epizoda 1. série amerického animovaného dětského seriálu \"Spongebob v kalhotách\". Premiéru v Americe měla 15. března 2000.", "tgt_summary": "\"Rock Bottom\" is the second segment of the 17th episode of the first season of the American animated television series \"SpongeBob SquarePants\". It originally was produced in 1999 and aired on Nickelodeon in the United States on March 15, 2000. The series follows the adventures of the title character in the underwater city of Bikini Bottom. In the episode, SpongeBob becomes stranded in an abyssopelagic zone that is a city called Rock Bottom.", "id": 812796}
{"src_title": "Cesta bojovníka (film)", "tgt_title": "Merantau", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj sleduje Yuda z etnika Minangkabaů ze Západní Sumatry, mistra bojového umění Pencak Silat. Jako součást tradice merantau (cestování) muž musí opustit domov a získávat zkušenosti a úspěchy. Yuda má v plánu trénovat silat děti v Jakartě. Na své cestě autobusem potkává Erica. Ten Yuda varuje, že město je zcela odlišné než se domnívá a také, že je obtížné vydělat si na živobytí trénováním bojových umění. Yuda se dozví, že adresa, kde měl zůstat, byla zbořena, takže se stane bezdomovec. V restauraci se Yudovi pokusí dítě jménem Adit, ukrást peněženku. Když malého zloděje dopadne, uvidí Aditovu sestru Astri, když se hádá se svým šéfem. Její šéf, Johnny, začne být na Astri hrubý a Yuda zasahuje. Yuda brání Astri, ale místo vděčnosti je pokárán, protože výsledkem bylo, že přišla o práci. Další den Yuda opět vidí, že Johnny ubližuje Astri. Znovu zasahuje, ale je poražen Johnnyho gorilami. Rychle se vzpamatuje a spěchá Astri na pomoc. Pří jejím zachraňování Yuda zraní Ratgera, Johnnyho šéfa.  Yuda vezme Astri a Adita na staveniště, kde přebývá. Astri vysvětluje jak ji a Adita rodiče před několika lety opustili a jak se o něj od té doby stará. Další den se rozhodnou vzít si z domu své úspory. Yuda se vydává pro peníze sám, ale je chycen při činu a okamžitě je loven obyvateli domu. Yuda s nimi začne bojovat a zároveň se snaží najít Astri a Adita.  Mezitím jsou pronásledováni také Astri a Adit. Astri ukrývá Adita a sama je unesena několika lidmi. Yuda zvládá porazit útočníky a nachází Adita. Slibuje mu, že najde jeho sestru a vyráží do Johnnyho klubu, kde z Johnnyho dostane, kde se nachází Ratger. Yuda se vydává na určené místo za Ratgerem a Astri. Do výtahu k němu přistoupí Eric, který pracuje pro Ratgera a nenechá si vymluvit, že nemusí bojovat.  Ratger znásilní Astri a odveze ji autem pryč. Mezitím Yuda poráží Erica a stráže a začne pronásledovat Ratgera. Yuda se zachytává jednoho z aut a jede za Ratgerem. Všechny auta míří do doku, kde Astri dali do kontejneru k ostatním ženám. Yuda se dostane přes všechny Ratgerovy stoupence až k Ratgerovi a jeho bratrovi Lucovi.  Lucova smrt Ratgerem těžce otřese a brutálně zaútočí na Yuda. Yuda Ratgera přemůže, ale nezasadí mu smrtící úder. Poté může osvobodit všechny ženy z kontejneru. Jako poslední zůstává Astri. Ratger zezadu zaútočí na Yuda a vrazí mu páčidlo do žaludku. Yudovi se sice ještě daří pohotově Ratgera zabít, ale umírá na zranění. Poslední přání si Yuda přeje, aby Astri vrátila amulet, který mu dala jeho matka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesta bojovníka (v originále \"Merantau\") je indonéský akční film režiséra Garetha Evanse z roku 2009. Hlavní účinkující Iko Uwais zde propaguje bojové umění Pencak Silat. Evans a Uwais později spolupracovali na podobných filmech \"\" (2011) a jeho pokračování (2014).", "tgt_summary": "Merantau, released in some countries as Merantau Warrior, is a 2009 Indonesian martial arts action film written, directed and edited by Gareth Huw Evans, and starring Iko Uwais. The film, which marks Uwais' debut as an actor, is the first collaboration between director Evans and star Uwais. It also marks the acting debut of Yayan Ruhian, both of whom Evans met while shooting for a documentary in Indonesia which became his introduction to the \"Pencak Silat\" martial art.", "id": 171479}
{"src_title": "Tatra JK 2500", "tgt_title": "Tatra JK 2500", "src_document": [{"title": "Technický popis.", "content": "Pohonnou jednotku automobilu tvoří vzduchem chlazený osmiválcový motor původně sestrojený pro model Tatra 603. Na rozdíl od „šestsettrojky“ je však motor modelu JK 2500 uložen v přední části karoserie. Hnací síla je převáděna čtyřstupňovou převodovkou na hřídel a dále na zadní nápravu typu De Dion. Vůz stojí na patnáctipalcových litých kolech originální konstrukce.  Rám automobilu je ručně svařen z bezešvých ocelových trubek. Zadní náprava vlastní konstrukce je odpružena příčnými zkrutnými tyčemi, u přední nápravy (původně z německého KdF) jsou pak použity torzní tyče. Kostra automobilu je zčásti kovová a zčásti dřevěná a na ní je osazena ručně vyrobená karosérie. V zadní části vozu jsou umístěny dvě palivové nádrže, každá o objemu asi 30 litrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původní plány na motorizaci vozidla hovořily o motoru z Tatry 603, jeho vývoj však v té době ještě nebyl ukončen a proto byl jako dočasné řešení použit kapalinou chlazený šestiválec Alfa Romeo S6 o výkonu 90 koňských sil. Čtyřstupňovou převodovku, která byla v této verzi použita, vyrobila rovněž Alfa Romeo. Kola, na kterých vůz stál, pocházela z Lancie Aurelia. Ze stejného vozu pocházely také bubnové brzdy.  Konstruktérovi Kubinskému se později podařilo získat osmiválec z Tatry 603, kterým plánoval automobil vybavit již od začátku. Byl to však kus původně používaný v nákladním automobilu Tatra 805 a byl poskládaný z náhradních dílů. Výkon tohoto motoru činil 74 koňských sil. Vzhledem k výšce motoru a nízké konstrukci automobilu, muselo dojít k četným úpravám, aby se motor do karosérie vešel (například byl použit jediný tlačný větrák z Pragy V3S, i když původně měly být dva). Na místo chladičů bylo pak pod kapotu umístěno náhradní kolo.  K prvnímu veřejnému představení vozu došlo v časopise \"Svět motorů\", který v lednovém čísle roku 1956 zveřejnil článek nazvaný \"Také to dovedeme\". Roku 1958 byl vůz předveden v Kopřivnici a ze strany tehdejšího ředitele továrny následovala nabídka na výrobu a prodej pěti kusů vozu. Konstruktér Kubinský také dostal nabídku na změnu zaměstnání – z brněnské Karosy měl přejít právě do závodu Tatry. Vůz byl poté dva týdny testován jezdci Aloisem Markem a Adolfem Veřmiřovským. Nakonec se plány na výrobu dalších vozů neuskutečnily, ovšem Kubinský pro svůj vůz získal nový motor V8. Tentokrát se jednalo o motor, který byl nastavený pro použití v osobním voze Tatra 603, měl výkon 140 koňských sil a vůz s ním mohl dosahovat rychlosti až 200 km/h. Vyměněna byla také kola (namísto drátěných dostal vůz patnáctipalcová litá kola originální konstrukce pana Kubinského) a brzdy, které byly vyměněny za účinnější.  Július Kubinský vlastnil svůj automobil celkem 13 let a po celou tuto dobu na něm prováděl další úpravy. Nakonec vůz prodal. V současné době se tento sportovní automobil nachází na neznámém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra JK 2500 je prototyp dvoumístného sportovního kupé. Jedná se o devátý prototyp vyrobený Júliem Kubinským. Vývoj automobilu začal v roce 1951, když Kubinský pracoval v podniku Karosa Brno. Vůz byl dostavěn v roce 1954 a existuje pouze jediný exemplář. Název vozu je tvořen iniciálami konstruktéra Júlia Kubinského, číslo 2500 pak odkazuje na to, že objem motoru v tomto voze byl vždy 2 500 ccm.", "tgt_summary": "The Tatra JK 2500 was a prototype sports car using a Tatra engine, made in 1956. Construction and planning began in 1951. The car is named after the designer, Julius Kubinsky. The car was originally fitted with a 2500 cc Alfa-Romeo engine, but it was later replaced with an air-cooled Tatra V8 from Tatra T603. With the V8 the top speed was. It was used for 13 or 14 years by its designer, however, it has not been seen in several decades.", "id": 2147819}
{"src_title": "Deník Anne Frankové", "tgt_title": "The Diary of a Young Girl", "src_document": [{"title": "Důležité osoby deníku.", "content": "Kromě autorky Anne Frankové se v deníku vyskytují následující osoby, které se ukrývaly před deportací: Dále Anne psala o následujících osobách, které při ukrývání významně pomáhaly:", "section_level": 1}, {"title": "Verze deníku.", "content": "Anniny zachráněné rukopisy obsahovaly dvě verze deníku. První verzi tvořily různorodé záznamy, některé ve formě dopisů fiktivním osobám – dívčím postavám z románů Cissy van Marxveldtové, některé doplněné vlepenými fotografiemi a jinými ilustracemi. Tyto záznamy si Anne vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944, ale v zachráněných rukopisech některá období chybí (např. za období 6. prosince 1942 – 21. prosince 1943 byly dostupné pouze později přepracované texty). V této podobě deník nebyl určen ke zveřejnění. Pracovně je označován jako „verze A“.  Od května 1944 svůj deník přepracovávala pro zamýšlené poválečné knižní zveřejnění. Reagovala tak na rozhlasovou výzvu nizozemského exilového ministra školství, aby lidé shromažďovali všechna svědectví o utrpení v dobách okupace. Z původního deníku vybírala podle svého názoru důležité a zajímavé pasáže, některé přepisovala a stylisticky upravovala, v některých případech zpětně dopisovala nové záznamy na základě vzpomínek. Nepodstatné epizody a úvahy, případně intimní pasáže vynechávala. Záznamy převedla do formy dopisů fiktivní přítelkyni Kitty. Osobám zmiňovaným v deníku plánovala přidělit pseudonymy, které sepsala do přiloženého seznamu (sebe např. chtěla pojmenovat Anne Aulis nebo Anne Robin). Tento rukopis chtěla použít pro poválečné knižní vydání s plánovaným názvem \"Het Achterhuis\". Do nové podoby stihla přepracovat záznamy pouze do 29. března 1944, za pozdější období existuje jen verze A deníku. Přepracované záznamy se pracovně označují jako „verze B“. V červnu 2019 byl tento text vydán v německém překladu poprvé jako samostatná kniha. Otto Frank po válce sestavil pro knižní vydání kompilaci z obou verzí Anniných rukopisů, v níž vynechal např. pasáže s kritickými zmínkami o manželství Frankových, ale zařadil do ní i několik intimních záznamů, které Anne zveřejňovat nechtěla. Rodině Anne ponechal příjmení Frank, pro ostatní osobnosti použil pseudonymy navržené Anne u verze B a v některých případech přidal další. Výsledný text prošel ještě nakladatelskou redakcí, při níž byly vypuštěny např. zmínky o menstruaci a o erotických myšlenkách v souvislosti se spolužačkou Jacque. V této podobě vyšel text knižně a na mnoho let se stal autorizovaným zněním, z nějž vycházely překlady do jiných jazyků. Pracovně se označuje jako „verze C“.  Otto Frank před smrtí (zemřel 19. srpna 1980) odkázal autorská práva k svému i Anninu dílu Fondu Anne Frankové (Anne Frank Fonds) v Basileji, jehož byl zakladatelem. Veškeré Anniny písemnosti odkázal nizozemskému státu a ten svěřil jejich správu Národnímu ústavu pro válečnou dokumentaci (Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie – RIOD) později přejmenovanému na Nederlands Instituut voor Oorlogsdocumentatie (NIOD). Tato instituce nechala u Nizozemského soudního ústavu (Nederlands Forensisch Instituut) v Haagu provést podrobnou expertízu celé pozůstalosti. Cílem bylo vědecky vyvrátit veškeré pochybnosti a shromáždit argumenty proti opakovanému šíření vylhaných informací a opakovanému zpochybňování pravosti deníku. Výsledkem byla závěrečná zpráva o 250 stranách, která jeho pravost potvrdila. Z podnětu RIOD bylo roku 1986 připraveno kritické vydání deníku, které obsahovalo poprvé všechny tři verze (A, B a C), obsáhlý výtah ze závěrečné zprávy NFI (sestavil H.J.J. Hardy) a další dokumentaci.  Fond Anne Frankové se koncem osmdesátých let 20. století rozhodl připravit novou autorizovanou podobu deníku a přípravou pověřil Mirjam Presslerovou, německou spisovatelku a překladatelku. Presslerová převzala výběr záznamů Otty Franka a rozšířila jej o další záznamy z verzí A a B, takže celkový rozsah textu se zvětšil asi o čtvrtinu. V tomto vydání již většina osob figuruje pod vlastními jmény, pseudonymy zůstaly jen spolubydlícím z úkrytu v zadním domě. Tato podoba deníku se pracovně označuje jako „verze D“. Na konci devadesátých let se objevilo pět dalších listů Annina rukopisu a jejich obsah byl se souhlasem AFF do autorizovaného vydání zařazen.  Roku 2013 vyšlo z iniciativy AFF v Amsterdamu nizozemsky a ve Frankfurtu německy nové autorizované souborné vydání celého Annina díla (deník je zde zveřejněn ve verzích D, A a B) se studiemi odborníků.", "section_level": 1}, {"title": "Deník jako komiks.", "content": "Komiksový životopis Anne Frankové napsali Ernie Colón a Sidney Jacobson a vydali jej pod názvem \"Anne Frank : the Anne Frank House Authorized Graphic Biography\" roku 2010 v New Yorku (Hill & Wang Inc., ). Kniha vyšla z iniciativy Domu Anne Frankové a byla přeložena do mnoha jazyků.  Komiksovou podobu deníku podle verze D, autorizovanou AFF, vytvořili Ari Folman (scénář) a David Polonsky (ilustrace) v angličtině s tím, že v každé zemi budou použity citace z příslušného překladu. Jako první vyšla nizozemská verze pod názvem \"Het achterhuis\" roku 2017 v amsterdamském nakladatelství Prometheus ().  Některá další zpracování jsou uvedena v článku Keese Ribbense na blogu NIOD.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová zpracování deníku.", "content": "V této části hesla byl použit překlad textu z článku List_of_films_about_Anne_Frank na anglické Wikipedii.  První filmová zpracování vycházela z divadelní hry Frances Goodrichové a Alberta Hacketta a ti napsali i scénář pro Stevensův film z roku 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Monoopera podle deníku.", "content": "Grigorij Samujlovič Frid: \"Deník Anny Frankové\" (\"Дневник Анны Франк\" 1969). Premiéra 18. května 1972 ve Všesvazovém domě skladatelů (Всесоюзный дом композиторов) v Moskvě. Účinkovaly: Naděžda Jurenjeva (Anne – soprán), Marija Karandašova (klavír).", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy deníku v literatuře.", "content": "Uvedeny jsou jen publikace dostupné v českém překladu.", "section_level": 1}, {"title": "Deník v češtině.", "content": "V překladu knižního vydání od Miroslava Drápala a v některých překladech názvů scénických zpracování byla přezdívka Anne (podle jména Annelies) chybně nahrazena jménem Anna a tato záměna výrazně vstoupila do obecného povědomí. Obdobný problém vznikl i v jiných jazycích (španělština, ruština, ukrajinština, lotyština, litevština atd.).  První české znění vytvořil podle autorizovaného německého překladu verze C Gustav Janouch. Kniha vyšla roku 1956 pod názvem \"Deník Anne Frankové 14. června 1942-1. srpna 1944 (Het Achterhuis)\" v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich, druhé vydání tamtéž roku 1957 a třetí vydání roku 1966 ve Státním nakladatelství dětské knihy. Další vydání se objevilo až v roce 1992 v nakladatelství Lidové noviny a překlad pro ně pod názvem \"Deník Anny Frankové\" vytvořil Miroslav Drápal z nizozemského originálu ve verzi D. Na základě tohoto vydání vznikla roku 1994 rozhlasová adaptace v režii Markéty Jahodové a s interpretkou Věrou Slunéčkovou. Nahrávku vydal Radioservis jako audioknihu (2011). Roku 2004 vyšla kniha v nakladatelství Triáda ve verzi D doplněné o nově nalezené stránky a pod názvem \"Deník\". Překlad mezitím zesnulého Miroslava Drápala doplnila a revidovala Michaela Jacobsenová s přihlédnutím k německému překladu Mirjam Presslerové \"Tagebuch\". V dalších letech následovalo v Triádě několik revidovaných vydání, roku 2012 i ve formě e-booku. V červnu 2019 vydala Triáda knihu v novém překladu Magdy de Bruin Hüblové pod přeloženým původním názvem \"Zadní dům\". Překlad vychází z poslední autorizované verze D vydané v rámci souborného vydání \"Verzameld werk\".  V češtině vyšly i obě komiksové verze deníku. Životopis od Ernie Colóna a Sida Jacobsona vydalo roku 2013 nakladatelství Paseka v překladu Miroslavy Ludvíkové a pod názvem \"Anne Franková, komiksový životopis\". Komiksový \"Deník\" Ari Folmana a Davida Polonskyho vydala roku 2017 Triáda v překladu Magdy de Bruin Hüblové (s využitím překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové podle vydání z roku 2014) a pod názvem \"Deník Anne Frankové\".", "section_level": 1}, {"title": "Deník v českých divadlech.", "content": "V naprosté většině případů u nás byla inscenována dramatizace Frances Goodrichové a Alberta Hacketta v překladu Oty Ornesta pod názvem \"Deník Anny Frankové\". Československá premiéra se uskutečnila v Ústředním divadle československé armády v Praze dne 21. června 1957 v režii Jana Strejčka a s Jiřinou Jiráskovou v roli Anne. Další inscenace: Severočeské divadlo Liberec (14. listopadu 1957), Divadlo Julia Fučíka Brno (8. února 1958), Vesnické divadlo (29. března 1958), Divadlo pracujících Gottwaldov (21. února 1959), Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava (22. ledna 1961), Slovácké divadlo Uherské Hradiště (11. března 1961), Západočeské divadlo Klatovy (24. září 1961), Divadlo DISK Praha (29. ledna 1966), Divadlo Jiřího Wolkra Praha (4. září 1970), Západočeské divadlo Cheb (23. října 1971, jako \"Zadní trakt\"), Divadlo Vítězného února Hradec Králové (11. března 1972), Divadlo Petra Bezruče Ostrava (24. ledna 1975), Krajské divadlo Kolín (9. dubna 1982), Severomoravské divadlo Šumperk (22. února 1986), Divadlo Mandragora Zlín (5. března 1999).  V roce 2007 uvedla pod názvem \"Hlas Anne Frankové\" scénickou adaptaci Deníku podle scénáře Miřenky Čechové a Petra Boháče skupina Spitfire Company v pražském Experimentálním prostoru Roxy/NoD (premiéra 4. dubna 2007). O dva roky později vznikla anglická verze inscenace pod názvem \"The Voice of Anne Frank\" (premiéra 11. března 2009). V roce 2015 inscenovala pod názvem \"Deník Anne Frankové\" koláž z Deníku režisérka Zoja Mikotová ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (premiéra 28. března 2015). Scénář napsaly režisérka s dramaturgyní Ivou Šulajovou a použily překlad M. Drápala a M. Jacobsenové. V roce 2017 uvedlo vlastní jevištní ztvárnění Deníku brněnské Divadlo Polárka v dramatizaci a režii Ondřeje Elbela podle překladu M. Drápala a M. Jacobsenové (premiéra 10. června 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Monoopera v českém divadle.", "content": "Libreto Grigorije Frida přeložil do češtiny Petr Štědroň jako \"Deník Anny Frankové\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Deník Anne Frankové jsou rukopisné deníkové záznamy Anne Frankové, dívky z německé židovské rodiny, která před nacisty uprchla do Amsterdamu. Začala je psát v nizozemštině o 13. narozeninách (12. června 1942) a v psaní pokračovala i po celou dobu, kdy se spolu s rodiči, starší sestrou a dalšími čtyřmi lidmi ukrývala (od 6. července 1942 v zadním domě za sídlem původně otcovy firmy) před deportací do koncentračního tábora. Dne 4. srpna 1944 byl jejich úkryt odhalen a všichni obyvatelé byli zatčeni. Anne zemřela pravděpodobně v únoru 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Jejich ochránkyně Miep Giesová a Bep Voskuijlová Anniny rukopisy zachránily a uschovaly. Po válce je předaly Anninu otci Ottovi Frankovi, který jako jediný z rodiny deportaci přežil. Ten z různorodých rukopisů sestavil text určený zpočátku příbuzným a známým. V roce 1947 jej pod názvem \"Het Achterhuis. Dagboekbrieven van 14 juni 1942 – 1 augustus 1944\" (\"Zadní dům. Deník v dopisech 14. června 1942 – 1. srpna 1944\") vydal knižně. Kniha byla postupně přeložena do zhruba sedmdesáti jazyků a vyšla odhadem v třiceti milionech výtiscích (2019). Byla mnohokrát zfilmována a stala se podkladem pro různá scénická zpracování. Roku 2009 byl originál deníku Anne Frankové zařazen do seznamu světového dědictví dokumentů UNESCO. V mnoha jazycích včetně češtiny je deník znám i pod názvy upravenými oproti názvu původního nizozemského vydání: \"Deník Anne Frankové\" (\"Tagebuch der Anne Frank\", \"The Diary of Anne Frank\", \"Дневник Анны Франк\"), \"Deník mladé dívky\" (\"The Diary of a Young Girl\") aj.", "tgt_summary": "The Diary of a Young Girl, also known as The Diary of Anne Frank, is a book of the writings from the Dutch language diary kept by Anne Frank while she was in hiding for two years with her family during the Nazi occupation of the Netherlands. The family was apprehended in 1944, and Anne Frank died of typhus in the Bergen-Belsen concentration camp in 1945. The diary was retrieved by Miep Gies, who gave it to Anne's father, Otto Frank, the family's only known survivor, just after the war was over. The diary has since been published in more than 60 languages.", "id": 2110361}
{"src_title": "Star Wars: Síla se probouzí", "tgt_title": "Star Wars: The Force Awakens", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regenerace.", "content": "Regenerace do druhého doktora (původně jen jako \"obnova\") byla pro fanoušky seriálu velikým překvapením, jelikož něco takového bylo na televizních obrazovkách zcela nové. První Doktor, hraný Williamem Hartnellem, postupně slábnul, zatímco bojoval sKyberlidmi během epizody\" Desátá planeta\" a nakonec zemřel, zdánlivě kvůli stáří. Jeho tělo samo zregenerovalo do druhého Doktora. Zpočátku byl vztah mezi druhým Doktorem a jeho předchůdcem nejasný. Ve svém prvním příběhu, druhý Doktor odkazoval na svého předchůdce v třetí osobě, jako by byl úplně jiný člověk. Jeho společníci Ben a Polly si nebyli nejprve jisti, jestli je to opravdu Doktor, a uznali to až poté, co ho Dalek jmenoval Doktorem.", "section_level": 2}, {"title": "Společníci.", "content": "Ve druhém příběhu, \"Highlanders \", se Jamie McCrimmon připojil k posádce Tardis a zůstal s Druhým Doktorem pro zbytek jeho života,Ben a Polly opustili Tardis spolu, když TARDIS přistála na Gatwick Airport ve stejný den, kdy původně odešli s prvním Doktorem, poté, co zastavili masovoý únos turistů s tvarem měnícími mimozemštany. Doktor a Jamie se pak stali zapojeni do spiknutí Daleků získat oba \"Lidské a Dalekovské faktory\". Postupně se Doctor setkává ještě s Vicky, která ho poté opouští, a Zoe, která s ním a Jamiem zůstane až do jeho regenerace. Během své inkarnace se také setkává s Brigadýrem Alistairem Gordonem Lethbridgem-Stewartem, který vede jednotku Unit zabývající se hledáním a potlačováním mimozemských jevů ve Velké Británii a vlastně i v celém světě. Brigadýr Lethbridge-Stewart Doktora provází během klasických sérií ale většinou se objevuje pouze v epizodách, který se vyskytují na Planetě Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Během své druhé inkarnace se Doktor setkává s řadou známých nepřátel, jako jsou Dalekové a Kyberlidé, stejně jako potkává nové nepřátele jako například Velkou Inteligenci a Ledové Válečníky.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Čas Doktorova konce nadešel tehdy, když TARDIS přistála uprostřed válečné zóny, vytvořené rasou mimozemských válečníků, kteří s pomocí dalšího odpadlíka Pánů času, Náčelníka, postupně unášeli a vymývali mozky lidi, aby se stal vojáky pro ně v naději, že dobijí galaxii. Ačkoli Doktor byl schopný porazit svůj plán, uvědomil si, že by byl schopen vrátit lidi do jejich různých původních bodů v historii Země. Proto kontaktoval Pány času, obětoval svoji vlastní svobodu v procesu, a i přes pokus o útěk byl nucen vrátit se na svou domovskou planetu. Byl pak postaven před soud za porušení zákonů nevměšování se do historie. Navzdory tvrzení Doctora, že by Páni času měli použít své schopnosti k pomáhání druhým, byl odsouzen k vyhnanství na Zemi 20. století, k tomu ještě dostal od Pánů času vynucenou regeneraci do Třetího Doctora. Jamie a Zoe se vrátili do svého vlastního času, s vymazanými vzpomínkami na vše, kromě jejich prvního setkání s Doctorem a tajemství TARDIS.", "section_level": 2}], "src_summary": "Star Wars: Síla se probouzí (v anglickém originále Star Wars: The Force Awakens) je sedmý film ze série \"Star Wars\", jehož premiéra proběhla 17. prosince 2015.", "tgt_summary": "Star Wars: The Force Awakens (also known as Star Wars: Episode VII – The Force Awakens) is a 2015 American epic space opera film produced, co-written and directed by J. J. Abrams. It is the first installment in the \"Star Wars\" sequel trilogy, following the story of \"Return of the Jedi\" (1983), and is the seventh episode of the nine-part \"Skywalker saga\". It was produced by Lucasfilm and Abrams's production company Bad Robot Productions, and was distributed by Walt Disney Studios Motion Pictures. The film's ensemble cast includes Harrison Ford, Mark Hamill, Carrie Fisher, Adam Driver, Daisy Ridley, John Boyega, Oscar Isaac, Lupita Nyong'o, Andy Serkis, Domhnall Gleeson, Anthony Daniels, Peter Mayhew, and Max von Sydow. Set 30 years after \"Return of the Jedi\", \"The Force Awakens\" follows Rey, Finn, Poe Dameron, and Han Solo's search for Luke Skywalker and their fight in the Resistance, led by General Leia Organa and veterans of the Rebel Alliance, against Kylo Ren and the First Order, a successor to the Galactic Empire.", "id": 1276976}
{"src_title": "Mansá Músa", "tgt_title": "Mansa Musa", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V západních spisech a literatuře byl Músa Keita nejčastěji označován jako Mansá Músa. Také se objevují pojmenování jako Kankou Músa, Kankan Músa a Kanku Músa. 'Kankou' je populární Mandingské jméno, Kankou Músa tedy znamená 'Músa jehož matkou byla Kankou'.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup na trůn.", "content": "Znalosti, které dnes máme o Říši Mali pochází ze spisů Arabských učenců, jako Al-Umari, Abu-sa'id Uthman ad-Dukkali, Ibn Chaldún a Ibn Battuta. Podle Ibn-Khaldunových spisů o Malských králích, Mansá Músa byl vnuk Abu-Bakr Keita (nejedná se ovšem o sahábího Abu Bakra) - bratra Sundiata Keita, zakladatele Říše Mali. Sám Abu-Bakr říši nikdy nevládl a jeho syn, Músův otec, Faga Laye, není pro historii Mali významný.  Mansá Músa Keita byl podle primárních zdrojů určen zástupcem krále Abubakariho Keita II., který se vydal na výpravu s cílem nalézt hranice Atlantského oceánu a nikdy se nevrátil. Arabsko-Egyptský učenec Al-Umari cituje Mánsu Músu:Vládce mně předcházející nevěřil, že je nemožné dosáhnout kraje oceánu, který obklopuje zemi (Atlantského oceánu). Chtěl ho dosáhnout a byl odhodlaný svůj plán uskutečnit. Vyslal na dvě sta lodí plných mužu a spoustu dalších plných zlata, vody a proviantu na několik let. Rozkázal kapitánovi, aby se nevracel, dokud nenarazí na kraj oceánu, nebo dokud nevyčerpají zásoby jídla a vody. Vydali se tedy na svou cestu. Dlouho po nich nevraceli, než jedna loď připlula zpět. Když byl kapitán tázán, opověděl 'Ó princi, pluli jsme dlouho, než jsme uprostřed oceánu spatřili silný proud... Moje loď byla poslední; ostatní byly přede mnou, utopily se v tom velkém víru a zpět se už nedostaly. Plul jsem zpět, abych utekl tomu proudu.' Ale Sultán mu nevěřil. Rozkázal připravit na dva tisíce lodí pro něj a jeho muže a dalších tisíc na zásoby vody a jídla. Zvolil si mě jako svého regenta po dobu jeho nepřítomnosti a odplul se svými muži, aby se už nikdy nevrátil, ni nedal zmínku o svém životě.Músův syn a následovník, Mansá Magha Keita, také vládl jako zástupce po dobu Músovy pouti.", "section_level": 1}, {"title": "Islám a pouť do Mekky.", "content": "Músa byl oddaný Muslim a díky jeho pouti do Mekky (povinnost každého Muslima, pokud mu to jeho zdravotní a hospodářský stav dovoluje) se stal známým po celé severní Africe a Blízkém východě. Pro Músu byl Islám 'branou do kulturního světa Východního Středomoří'. Věnoval mnoho času podpoře šíření Islámu v jeho říši.  Músa vykonal svou pouť v roce 1324. V jeho procesí šlo údajně 60,000 mužů, včetně 12,000 otroků, z nichž každý nesl čtyři libry ve zlatých cihlách. Músa zajistil vše potřebné pro celé procesí včetně stravy pro všechny muže i zvířata. Mezi zvířaty bylo i 80 velbloudů, kteří nesli 50-300 liber zlatého prachu. Músa po cestě zlato rozdával chudým. Músa nejen daroval městům, kterými projížděl, včetně Cairo a Mediny, ale také vyměňoval zlato za suvenýry. Bylo také zaznamenáno, že každý pátek nechal vystavět mešitu.  Músova cesta byla zdokumentována několika očitými svědky, které potkal cestou a byli uchváceni bohatstvím a velikostí procesí. Záznamy pocházejí z mnoha zdrojů, včetně deníků a ústně předávaných historek. Jsou také záznamy o Músově návštěvě Mamluka, Sultána Egyptského, Al-Nasir Muhammada, v červenci 1324.  Músova štědrost ale nechtěně zdevastovala ekonomiku regionů, kterými prošel. Ve Káhiře, Medině a Mekce náhlý příliv zlata snížil jeho hodnotu na následující desetiletí. Ceny zboží výrazně vzrostly. Aby trh se zlatem zachránil, půjčil si v Káhiře tolik zlata, kolik jen mohl unést, při vysokém úroku. Toto je jediný známý případ v historii, kdy jeden muž přímo kontroloval cenu zlata ve Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější léta vlády.", "content": "Během své dlouhé zpáteční cesty v roce 1325 se k Músovi donesly zprávy, že jeho armáda znovudobyla Gao. Armádu vedl jeden z jeho generálů, Sagmandia. Město Gao bylo součástí říše již před vládou Sakury a bylo důležitým obchodním centrem. Músa tedy město na své zpáteční cestě navštívil. Jako zajatci mu byli předvedeni dva synové Gaoského krále - Ali Kolon a Suleiman Nar. Vzal je s sebou do Niani (hlavního města říše) a vychoval je na svém dvoře. Když se Mansá Músa vrátil, přivedl s sebou zpět mnoho arabských učenců a architektů.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba v Mali.", "content": "Músa se dal do rozsáhlého budování, stavěl mešity a madrasy v Timbuktu a Gao. Za zmínku stojí, že dávné centrum učení Sankore Madrasah (nebo Sankorská Univerzita) bylo založeno v době jeho vlády.  V Niani postavil Músa Aulu - budovu vnitřními dveřmi propojenou s královským palácem. Byl to 'obdivuhodný Monument', z něhož čněla kopule a byl zdoben arabeskami zářivých barev. Dřevěné okenní rámy vrchního patra byly postříbřeny; ty ve spodním patře pozlaceny. Stejně jako Velká Mešita, obrovská stavba postavena ve stejnou dobu v Timbuktu, byla Aula postavena z tesaného kamene.  V tomto období byl městský život ve významných centrech Mali na vysoké úrovni. Sergio Domian, Italský učenec v oblasti umění a architektury o tomto období napsal: 'Tak byly položeny základy městské civilizace. Při vrcholu své moci mělo Mali minimálně 400 měst a oblast delty Nigeru byla velmi hustě osídlena.'", "section_level": 2}, {"title": "Vliv v Timbuktu.", "content": "Mansá Músa připojil Timbuktu k Říši Mali na zpáteční cestě ze své pouti, stejně jako Gao. Od architektů, které si přivedl z Andalusie a Káhiry si nechal postavit velký palác a mešitu Djinguereber, která stojí dodnes.  Z Timbuktu se brzy stalo centrum obchodu, kultury a Islámu; prodávat své zboží sem přicházeli hausští obchodníci, Egypťané a obchodníci z dalších zemí. Byla zde založena univerzita (stejně jako ve městech Djenné a Ségou). Prostřednictvím univerzity a obchodů se šířil Islám a Timbuktu se stalo centrém islámské učenosti. Zprávy o městě bohatství v Říši Mali dorazily i do jižní Evropy a obchodníci z Benátek, Grenady a Genoe si brzy zaznamenali Timbuktu jako město pro prodej hotových produktů za zlato.  Na Univerzitě Sankore v Timbuktu byli za Músovy vlády zaměstnáni právníci, astronomové a matematici. Z univerzity se stalo centrum učenosti a kultury a přitahovalo učence z celé Afriky a blízkého východu do Timbuktu.  Músův palác dnes už nestojí, ale univerzita a mešita v Timbuktu stojí dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Rok úmrtí Mansá Músy je stále předmětem debat dnešních historiků. Soudě podle doby vlády jeho syna Mansa Maghana (1332 až 1336) je možné, že Músa zemřel v roce 1332. Některé zdroje také ale uvádějí, že měl v úmyslu abdikovat ve prospěch svého syna a podle Ibn-Khalduna byl Mansá Músa živý, když bylo dobyto město Tlemcen v Alžírsku v roce 1337, jelikož poslal do Alžírska své zástupce, aby dobyvatelům pogratuloval k jejich vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Músa Keita I (cca 1280 - cca 1337) byl desátý Mansá, což lze nejlépe přeložit jako \"král králů\" nebo \"císař\", bohaté západoafrické Říše Mali. V době Músova nástupu na trůn se Říše Mali skládala z území dříve patřícího pod Ghanskou říši, dnes Mauritánie, Melle (Mali), a sousedících území. Músovi náleželo mnoho titulů, včetně Mellského emíra, Pána wangarských dolů nebo Dobyvatele Ghanaty. Během své pouti do Mekky výrazně přispěl k rozšíření islámu v severní Africe a na Blízkém východě. Byl to nejbohatší člověk historie, jeho majetek se odhaduje na 500 miliard dolarů.", "tgt_summary": "Musa I ( – ), or Mansa Musa, was the tenth \"Mansa\" (which translates to \"sultan\", \"conqueror\" or \"emperor\") of the Mali Empire, an Islamic West African state. He has been described as the wealthiest individual of the Middle Ages.", "id": 928330}
{"src_title": "Zlynkovský rajón", "tgt_title": "Zlynkovsky District", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Rajón zabírá území o rozloze 735 km2 a je tak nejmenším rajónem Brjanské oblasti. Hlavními řekami jsou Ipuť, Nětěša a Zlynka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Téměř celé území současného Zlynkovského rajónu bylo až do roku 1919 součástí Novozybkovského újezdu Černigovské gubernie. V roce 1919 bylo převedeno pod správu Homelské gubernie Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). V roce 1926 bylo území v důsledku rozpuštění Homelského rajónu připojeno k Brjanské gubernii.  V roce 1929, se zavedením nového administrativního členění, byly gubernie a ujezdy zrušeny. Byl vytvořen Zlynkovský rajón, který byl původně součástí Klincovského okruhu Západní oblasti s centrem ve městě Smolensk. V letech 1937—1944 se nacházel pod správou Orlovské oblasti.  Dne 5. července 1944 byla vyhláškou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR vytvořena Brjanská oblast, jejíž součástí byl spolu s dalšími i Zlynkovský rajón. V roce 1959 byl rajón zrušen, a v roce 1988 opět obnoven.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2009 žilo na území rajónu celkem 13 200 lidí, z čehož žilo městském prostředí okolo 8 300 obyvatel (5,5 tisíce v rajónním centru a 2,8 tisíce v obci Vyškov. Na území rajónu se rozkládá celkem 42 osad.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Po reformě z roku 2005 se rajón skládá ze 2 městských a 4 venkovských okresů:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na území rajónu leží železniční magistrála Brjansk — Homel. V obci Vyškov se nachází železniční stanice Zlynka Moskevských drah. V obci Krasnyj Kameň ve Zlynkovském rajónu se stýkají ruská dálnice federativního významu M13 a běloruská M10.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Zlynkovskému rajónu administrativně náleží enkláva Medvežje-Saňkovo, která se nachází uvnitř Dobrušského rajónu v Homelské oblasti Běloruska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlynkovský komunální rajón (rusky Злынковский муниципальный район) je správní jednotkou na jihozápadě Brjanské oblasti v Rusku. Administrativním centrem je město Zlynka.", "tgt_summary": "Zlynkovsky District () is an administrative and municipal district (raion), one of the twenty-seven in Bryansk Oblast, Russia. It is located in the southwest of the oblast. The area of the district is. Its administrative center is the town of Zlynka. Population: 14,056 (2002 Census); The population of Zlynka accounts for 42.6% of the district's total population.", "id": 1874670}
{"src_title": "Istrijský krátkosrstý honič", "tgt_title": "Istrian Shorthaired Hound", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno istrijský krátkosrstý honič je poměrně staré a má původ na území dnešního Chorvatska (některé zdroje uvádějí Slovinsko), uvádí se, že se jedná o nejstaršího honiče z Balkánského poloostrova. Co se týče stáří jednotlivých variant, pak je pravdou, že krátkosrstý honič je starší, než hrubosrstý. Krátkosrstá varianta údajně vznikla křížením loveckých psů z Chorvatska s chrty přivezenými Féničany. Lovečtí psi v této oblasti museli být lehcí, pružní a schopni se pohybovat i křovinami nebo kamenitým terénem, což istrijský krátkosrstý honič skutečně dokáže. První záznamy o tomto plemeni se objevují v roce 1337, další až na freskách v kapli sv. Marie v Beramu (město blízko Pazinu), přičemž ty byly vytvořeny okolo roku 1474. V roce 1719 se o těchto psech zmiňuje i Petr Bakič ve své kronice. V této době ještě nebyl název plemene ustálený, proto nacházíme názvy \"ilyrská braka\" nebo jej místní lidé brali jako jedno s plemenem bosenský hrubosrstý honič.  První istrijští krátkosrstí honiči byli vystaveni v roce 1886 na výstavě ve Vídni. První zápis do plemenné knihy nastal roku 1924 a zápisy probíhaly i nadále, přestože po první světové válce jejich chov i populace značně klesly. První standard byl sepsán a následně oficiálně schválen roku 1973. Ale pak, v roce 1992, nastal velký problém; rozpad Jugoslávie. Nebylo jasné, která země má být zemí původu, právě proto dnes některé zdroje uvádějí Slovinsko a jiné Chorvatsko. Na čí straně je pravda, to se můžeme jen domnívat. Přesto nakonec FCI uznala jako zemi původu Chorvatsko.  FCI zařazuje istrijského krátkosrstého honiče do skupiny honiči a barváři, do sekce honiči a podsekce střední honiči. Oficiální zkratka je IKH a standard plemene nese číslo 151.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Istrijský krátkosrstý honič je středně velký, lehký, pružný a pohyblivý pes s ušlechtilým a inteligentním výrazem, který podtrhuje sněhobílé zbarvení. Srst, která pokrývá celé tělo, je na dotek hladká a jemná, s podsadou. Základní barva je vždy sněhobílá, na které je oranžové stříkání. Pravidlem je i oranžové stříkání na uších, které pokračuje až k čumáku, čímž vytváří oranžovou masku. Výjimečně se ale vyskytují i sněhobílí jedinci bez stříkání. Výška se pohybuje mezi 44–56 cm, váha okolo 18 kg u dospělého jedince.  Hlava je dlouhá, úzká a suchá, její délka se pohybuje mezi 20 a 24 cm. Bez vrásek na čele. Stop nevýrazný. Uši jsou pokryté jemnou srstí, zavěšené nad horní linií očí a spadají dolů podél lící. Jsou poměrně dlouhé. Oči jsou oválné, dobře zasazené s tmavě hnědou duhovkou. Orámování očních víček je černé nebo hnědé. Nosní houba je černá s dobře otevřenými nozdrami. Zuby mají nůžkový skus. Hlas tohoto honiče je vytrvalý, pronikavý a v hluboké tónině. Krk je krátký, dobře osvalený, bez laloku nebo záhybů na kůži. Harmonicky přechází v hřbet, který je rovný, široký a svalnatý. Břicho mírně vtažené. Ocas je u kořene silný a směrem ke špičce se zužuje, má šavlovitý tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je istrijský krátkosrstý honič temperamentní, aktivní, hbitý, rád v centru dění. Je přátelský, milý a přizpůsobivý. Je to dobrý hlídač s výrazným hlasem, který upozorní na cokoliv zvláštního a případného narušitele dokáže rychle sám usměrnit. V případě nutnosti je schopný svoji rodinu i její majetek tvrdě bránit. Vůči majiteli je loajální, oddaný, těžko si zvyká na jeho změnu. Může být mírně dominantní, v tom případě potřebuje jasně daná a neměnná pravidla. Přesto ale není zbytečně agresivní. S výjimkou klidných jedinců se nehodí pro začátečníky. K dětem je přátelský, mnohé jejich hry si nechá líbit. Ale protože má silné ochranářské pudy, je nutné si dávat pozor, třeba v situaci, kdy si dítě, člen psovy rodiny, hraje se svým vrstevníkem, pro psa neznámým člověkem. Některé dětské hry a gesta může pes chápat jako výzvu k boji, proto by mohl zasáhnout. S jinými psy umí vycházet a toleruje je, při lovu s nimi ochotně pracuje. Nehodí se do domácnosti s jinými domácími zvířaty, ať už se jedná o kočku nebo hospodářská zvířata. Má sklony pronásledovat rychle se pohybující předměty, nevyjímaje cyklisty nebo jiná zvířata. Hodí se pro lovecké využití, jako rodinný pes se může chovat jen v případě, že má dostatek pohybu a činnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Istrijský krátkosrstý honič (anglicky: Istrian Shorthaired Hound, slovinsky: Istarski Kratkodlaki Gonič) je slovinské psí plemeno, využívané především jako lovecké. Jedná se o středně velké, lehké a pružné psí plemeno. Krom krátkosrsté varianty existuje i varianta hrubosrstá; istrijský hrubosrstý honič.", "tgt_summary": "The Istrian Short-haired Hound (FCI No. 151, original name is \"Istarski Kratkodlaki Gonič\") is a breed of dog from Istria in Croatia, descended from a very old type of scenthound. This hound is the slightly smaller counterpart to the longer-coated Istrian Coarse-haired Hound from the same region.", "id": 896558}
{"src_title": "Dvojostice", "tgt_title": "Incarvillea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dvojostice jsou jednoleté nebo vytrvalé, přímé nebo plazivé byliny. Listy jsou jednoduché nebo jednoduše až 3x zpeřeně členěné. Některé druhy mají stonek, jiné jen přízemní růžici listů. Květy jsou uspořádány ve vrcholovém hroznu. Kalich je zvonkovitý, zakončený 5 trojúhelníkovitými cípy. Koruna je nejčastěji červená nebo žlutá, nálevkovitá, dvoupyská, na okraji se zaokrouhlenými a rozprostřenými laloky. Tyčinky jsou 4 a nevyčnívají z květů. Semeník je přisedlý a obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky. Blizna je zploštělá, dvoulaločná. Plodem je tobolka, pukající podélně 2 chlopněmi. Semena jsou drobná, s průsvitnými křídly nebo vlasovitými chlupy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod dvojostice zahrnuje asi 16 druhů. Je rozšířen v Asii od Kazachstánu a Afghánistánu po Mongolsko, Čínu a ruský Dálný východ. Centrum rozšíření je v Číně, kde roste 12 druhů, z toho 9 endemických. Je to jeden z mála rodů jinak převážně tropické čeledi trubačovité, rozšířený v mírném pásu.  Dvojostice jsou horské rostliny. Nejčastěji rostou na horských svazích, v křovinách a na travnatých stanovištích, řidčeji i v horských lesích a na jejich okrajích. Některé druhy vystupují do nadmořských výšek přesahujících 4000 metrů, \"Incarvillea younghusbandii\" dokonce až do 5500 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Mnohé druhy dvojostic jsou v přírodě ohrožené. Druhy \"I. forrestii\" a \"I. altissima\" dokonce nebyly v posledních 40 letech již nalezeny a mohou být v přírodě vyhynulé, neboť došlo k likvidaci jejich přirozených stanovišť. Druhy lesních lemů jsou ohroženy zejména těžbou dřeva, druhy alpínských luk nadměrnou pastvou dobytka. V rámci Číny je zahrnuto do rezervací pouze několik druhů v Jün-nanu, v ostatních provinciích jsou bez ochrany. V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh dvojostice uveden.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dvojostice mají medicínské využití a jsou pěstovány jako okrasné rostliny a skalničky. Některé druhy jsou pěstovány v českých botanických zahradách, zejména \"Incarvillea delavayi\" (v různých kultivarech), \"I. grandiflora\" a \"I. sinensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Dvojosticím vyhovuje polostinné stanoviště a propustná půda. Některé preferují chudé půdy, jiné živinami bohatší. Řada druhů se pěstuje ve skalničkovém skleníku.  Dvojostice se množí nejlépe výsevem. Semena se vysévají v únoru až březnu a nezasypávají se, pouze se přitlačí na povrch půdy. Teploty ke klíčení se mají pohybovat mezi 20 až 25 °C, malé semenáčky lze již pěstovat při nižších teplotách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvojostice (\"Incarvillea\") je rod rostlin z čeledi trubačovité (\"Bignoniaceae\"). Jsou to vytrvalé byliny s jednoduchými nebo členěnými listy a nápadnými nálevkovitými květy. Vyskytují se v počtu asi 16 druhů v asijských horách od Střední Asie po ruský Dálný východ. Nejvíce druhů roste v Číně. Dvojostice jsou pěstovány jako okrasné rostliny a skalničky a mají též využití v medicíně.", "tgt_summary": "Incarvillea is a genus of about 16 species of flowering plants in the family Bignoniaceae, native to central and eastern Asia, with most of the species growing at high altitudes in the Himalaya and Tibet. The most familiar species is \"Incarvillea delavayi\", a garden plant commonly known as hardy gloxinia or Chinese trumpet flower. Unlike most other members of Bignoniaceae, which are mainly tropical woody plants, species of \"Incarvillea\" are herbs from temperate regions.", "id": 1697300}
{"src_title": "Zátah 2", "tgt_title": "The Raid 2", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Po katastrofálním zátahu v Tamově bytovém domě se Rama setkává s policejním důstojníkem Bunawarem. Ten přesvědčuje Ramu, aby se přidal k protikorupční jednotce, která se snaží odhalit, že policejní komisař Reza je zkorumpovaný Bengunovým a Gotovým gangem. Rama zpočátku odmítne, ale když zjistí, že mu Bejo zabil bratra Andiho, souhlasí.  Aby se Rama dostal k Bengunovi, musí se senámit s jeho synem, který je právě ve vězení. Rama se proto nechá zavřít. Během vzpoury vězňů Rama, který používá přezdívku Yuda, Ucovi kryje záda. Když Yuda o dva roky později opustí vězení, přijme jej Bangun jako poděkování za pomoc jeho synovi Ucovi. Jako Yuda dokazuje svou cenu pro organizaci, při vybírání peněz. Rama odhaluje skryté vady v Bangunově gangu: Uco je horkokrevný a rozzlobený na svého otce, který žije izolovaný život a přijíma rady jen od Eka a manželka jejich elitního zabijáka Prakosa jej drží pryč od svého syna. Rozpory mezi Ramou a Bunawarem rostou tím, že Ramovi tají informace a podstrčil mu odposlouchávadlo, kvůli kterému ho ohrozil na životě.  Bejo těží na Ucově nespokojenosti a pozve ho k sobě do restaurace na večeři. Sdělí mu zvěsti o japonském spiknutí, že se Reza obrátil proti Bangunovi. Bejo také Ucovi umožňuje, aby zabil údajné Gotovi útočníky. Nová dvojce spiklenců s cílem zahájit válku gangů, která by Bangunovi dokázala, že Uco je zralý na post svého otce a Bejovi pomůže vzestoupit v chaosu. Společně s Ucem vláká Prakosa do pasti, kde je zabit. Uco předstírá, že útok na Prakosa mají na svědomí Japonci a požaduje násilnou odvetu. V průběhu stupňujících se konfliktů je Rama napaden a všechny útočníky zabije. Na jmenovce jednoho z nich zjistí, že šlo o policisty. Když se rodiny sejdou, aby se usmířili, Bangun trvá na smíru. To způsobí, že Uco se začne ohánět na svého otce, který ho následně zbije. Těžce otřesený Rama z toho, že zabil další policisty kontaktuje Bunawara, který mu vysvětlí, že to byli zkorumpovaní policisté komisaře Reza, který je poslal na pomoc při válce gangů.  Eka požaduje po Ramovi, aby vyvedl Uca z kanceláře jeho otce. Bejo se se svým davem stoupenců probojoval až do Bangunovi kanceláře. Uco před zrakem Beja zabije svého otce a Eka střelí do nohy. Rama zasáhne, ale je poražen Bejovým zabijákem, Eka mezitím uniká. Bejo vydává příkazy svým mužům, aby Rama zabili mimo pracoviště. Na dálnici je Rama zachráněn Ekem, který se už vzpamatoval. Dostávají se na opuštěné stanoviště, kde Eka Ramovi prozradí, že zná jeho pravou identitu a prosí Rama, aby neuvěřil řečím, že je zrádce.  Rama informuje Bunawara o Bejově převratu a že válka gangů propukla. Bunawar zase přesvědčuje Ramu, že Eka byl otočen Bangunem a obviňuje ho tím z jeho neschopnosti infiltrovat gang. Rama se dozví, že jeho cílem je setkání Beja, Uca a Reza v Bejově restauraci. Vydává se tedy tam.  Zatímco, Uco a Bejo se setkávají s Rezou k projednání podmínek, Uco objeví ve své peněžence odposlouchávací zařízení, nejistý, kdo jej nasadil. Uco si později všimne, že Bejo má na ruce stejné tetování jako měli ti, které na jejich prvním setkání Uco zabil. Uvědomí si tak, kdo ve skutečnosti stál za rozpoutání války gangů. Mezitím Rama poráží osobní družinu Bejových zabijáků než vtrhne na schůzku. V nastalém chaosu Uco zabije Beja a Reza a poté zaměří na Rama.  Rama nicméně zabije Uca a odkulhá pryč. V garáži se setká s Keiichim a obeznamuje ho o nočních událostech. V tichém dialogu Keiichi (syn Gota) něco Ramovi říká. Zda jde o nabídku nebo varování nelze určit. Rama jen odpoví: „Ne... končím.“", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Po \"Cestě bojovníka\" režisér Gareth Evans a jeho producenti začali pracovat na projektu s názvem \"Berandal\" (což je v indonéštině výraz pro zločince). Trailer byl natočen, ale projekt se ukázal být složitější a časově náročnější než očekávali. Po roce a půl Evans a producenti zjistili, že nemají dostatečné prostředky na produkci, takže se film zjednodušil a snížil se rozpočet. Nový projekt nazvali \"Serbuan Maut\" (zátah), což vedlo k vytvoření prvního filmu.  Ve vývoji prvního dílu \"\" Evans chtěl propojit nový film s původním projektem \"Berandal\". Po vydání \"Zátahu\" bylo potvrzeno, že \"Berandal\" bude sloužit jako pokračování.", "section_level": 2}, {"title": "Casting.", "content": "V prosinci 2012 bylo oznámeno, že do role Hammer Girl bude obsazena Julie Estelle. Evans také prozradil na svém Twitteru, že se v nemalé roli objeví i mezinárodně uznávaný odborník na silat Cecep Arif Rahman. Ve filmu se také objevili Marsha Timothy, Mathias Muchus, Tio Pakusadewo a Alex Abbad, kteří již dříve s Evansem pracovali na \"Cestě bojovníka\".  Evans na svém Twitteru také odhalil, že Yayan Ruhian, který hrál v prvním díle \"Zátahu\" Mad Doga, se v pokračování objeví jako nová postava elitního Bangunova zabijáka Prakosa. Tvrdil, že by nevytvořil film s prvky bojových umění bez toho, aniž by zapojil Ruhiana.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "V lednu 2013 PT Merantau Films a XYZ Films oznámili zahájení výroby. Natáčení trvalo asi 7 měsíců a skončilo v červenci 2013.  Hlavní kameraman Matt Flannery na Twitteru zveřejnil, že při automobilové honičce byly použity nejméně tři kamery společnosti Red Digital Cinema Camera Company. Gareth Evans zase zmínil, že na 95% natáčení byla použita kamera Red Scarlet, na pomalé záběry byla použita kamera Red Epic a na rychlé řezy během automobilové honičky GoPro 3.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "Teaser trailer byl propuštěn na stránce Twitch Film 6. listopadu 2013. Časopis The Hollywood Reporter uvedl, že trailer „rozpoutá více akce, než většina hollywoodských trháků“. Delší indonéský trailer byl zveřejněn 31. prosince 2013. Američané se dočkali svého traileru až 21. ledna příštího roku.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu 21. ledna 2014 na 2014 Sundance Film Festival. Byl také promítán na South by Southwest (10. března) a na ARTE Indonesia Arts Festival (14. března).", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura.", "content": "V Malajsii byl \"Zátah 2\" zakázán. Film měl být na malajsijské obrazovky puštěn 28. března, ale od 1. dubna už nebyl v zemi povolen kvůli nadměrnému násilí.  Americká filmová asociace MPAA udělila filmu sazbu \"R\" (tzn. že je nevhodný pro mládež do 17 let) za „sekvenci silného krvavého násilí, sexuality a vulgarismu“ průřezem několika snímků grafického násilí. Režisér Evans uvedl, že škrty byly velmi minimální a film je tak podobný svému původnímu obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Během své světové premiéry na festivalu Sundance \"Zátah 2\" obdržel ohromující reakce. Mark Olsen z Los Angeles Times uvedl, že „promítání způsobilo explozi vzrušení a nadšení z filmu o sociálních médiích.“  Mnozí chválili film za odpovídající akční sekvence, které dělaly první film tak dobrým, jakož i zlepšením spiknutí a dialogu, za který byl jeho předchůdce kritizován.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"Zátah 2\" získal množství nominací a vítězství domácích i mezinárodních cen.  19. prosince 2014 vyhrál cenu za Nejlepší zahraniční film na Florida Film Critics Circle nad švédským filmem \"Vyšší moc\" a polskou \"Idou\". \"Zátah 2\" také získal dvě nominace na 2014 Phoenix Film Critics Society Awards za Nejlepší kaskadérské kousky a Nejlepší zahraniční film. Po něm se umístil americký film \"Na hraně zítřka\" a potom \"Ida\". Další nominace přišla na Chicago Film Critics Association v kategorii za Nejlepší zahraniční film, kterou prohrál s \"Vyšší moc\" režiséra Rubena Östlunda. Na Houston Film Critics Society obdržel nominaci v kategorii zahraniční film spolu se snímky \"Vyšší moc\", \"Ida\", \"Leviatan\" a \"Dva dny, jedna noc\".  Film získal 10 nominací na místní 2014 Maya Awards pořádané on-line filmovou komunitou. 20. prosince 2014 získala 4 ze svých 10 nominací: Nejlepší kinematografie pro Matta Flaneryho a Dimase Subona, Nejlepší střih pro Evanse a Andiho Novianta, Nejlepší speciální efekty a Nejlepší vedlejší roli pro Arifina Putru. Byl také nominován za Nejlepší film, Nejlepší originální skóre, Nejnezapomenutelnější výstup pro Julii Estelle (všechny tři prohrál s \"\"), Nejlepší účes a make-up a Nejlepší zvuk (oba prohrál s \"Killers\"), další nominace v kategorii Nejlepší vedlejší role pro Oka Antaru (tu prohrál se Arifinem Putrou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zátah 2 je indonéský akční film režiséra Garetha Evanse z roku 2014. Navazuje na předchozí \"\". Film byl vypuštěn 28. března 2014.", "tgt_summary": "The Raid 2 (; ) is a 2014 Indonesian action crime film written, directed and edited by the Welsh filmmaker Gareth Evans. It is the sequel to the 2011 film \"The Raid\" and stars Iko Uwais, Arifin Putra, Oka Antara, Tio Pakusadewo, Alex Abbad, Julie Estelle, Ryuhei Matsuda, Kenichi Endō, and Kazuki Kitamura. The film was released in the United States and Canada by Sony Pictures Classics on 28 March 2014.", "id": 1259020}
{"src_title": "Clumber španěl", "tgt_title": "Clumber Spaniel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie plemene je nejistá, ale pravděpodobně vzniklo v první polovině 19. století. Jedna teorie praví, že vzniklo ve Francii. Ta uvádí, že chovatel Duc de Noailles v době velké francouzské revoluce dal chovatelské stanici vévody z Newcastlu své ceněné španěly, což měli býti předci dnešních clumber španělů; alpští španělé. Ti pak byli křížení s pyrenejskými horskými psy a vznikl clumber španěl. Druhá teorie říká, že clumber španělé pocházejí ze starého typu Bleinheimova španěla, který byl později křížen s jinými psími plemeny z Velké Británie a vznikl clumber španěl.  Co je ale jisté, to je vznik jména plemene. Vzniklo od Clumber parku v Nottinghamshire. Místní myslivec a hajný, William Mansell, byl významným šlechtitelem a chovatelem clumber španělů. Milovníkem těchto psů byl i princ Albert, manžel královny Viktorie. Sama královna se o těchto psech zmiňuje ve svém deníku, kde o nich mluví jako o drobných loveckých psech s jemnou srstí, které označuje jako clumber křepeláky.  Až do poloviny 19. století mohla clumber španěly chovat pouze šlechta. Právě v této době se clumber španělé rozmohli i mezi obyčejným lidem. Ale během první světové války chov plemene zaznamenal značný úpadek, stejně jako u mnoha jiných psích plemen. Mimo Evropu se plemeno rozšířilo pravděpodobně již v roce 1844, kdy si několik jedinců plemene přivezl do Severní Ameriky poručík Venables. Přesto byl první oficiální export do Severní Ameriky proveden až v roce 1960.  V současné době plemeno uznává FCI, UKC i AKC.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Česku.", "content": "První clumber španěl, který do dostal do České republiky, byla skoro dvouletá fena z Německa. Importovala ji D. Nováková, majitelka chovatelské stanice Trias. Roku 1922 se jí pak narodil první vrh štěňat, jednalo se o zahraniční krytí. Tato fena se stala základem českého chovu clumber španělů a její potomky najdeme v Česku ještě dnes. Chov v tuzemsku se teprve rozšiřuje a plemeno si pomalu získává oblibu mnoha chovatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Clumber španěl je největší z španělů. Má dlouhý hřbet, mírně zavalitou a těžkopádnou postavu a masivní hlavu s klidným a přátelským výrazem. Výška plemene se pohybuje mezi 48 a 51 cm, přičemž hmotnost je 30 až 36 kg. Tvarově je clumber španěl podobný sussex španělovi. Oči jsou malé, šikmo posazené, mandlového tvaru. Duhovky mívají různé odstíny hnědé a bělmo většinou nebývá vidět. Nosní houba má vždy masovou barvu. Stop je výrazný. Uši jsou středně velké, poměrně těžké, dobře osrstěné a spadající volně podél hlavy. Srst na nich může tvořit krátké volánky. Krk je krátký a silný, harmonicky nasazený na hřbet, který je dlouhý a široký. Ocas dlouhý, s praporem srsti. Nohy jsou středně dlouhé, dobře osvalené, zakončené kulatými tlapkami.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je clumber španěl jemný, loajální, milující, ale důstojný a rezervovaný vůči cizím lidem. Jedná se o klidné a rozvážně psí plemeno, které si vše důkladně rozmyslí, než něco udělá; což může být malá nevýhoda i co se týče výcviku. Pro některé chovatele a alergiky může být problémem jejich slintání. Stejně jako jiná malá molossoidní plemena, i clumber španěl hodně slintá, obzvláště pokud vidí jídlo. Tito psi jsou inteligentní, hraví a milí. Hodí se k dětem, se kterými dobře vycházejí. Stejně dobře si rozumí i s jinými psy. Avšak chov s jinými domácími zvířaty může být obtížný, protože clumber španěl má sklony pronásledovat a následně dávit jakýkoliv rychle se pohybující předmět, nevyjímaje kočky nebo cyklisty. Má velmi citlivý nos. Přestože to vzhled plemene neprozrazuje, jedná se o plemeno se zachovaným loveckým pudem a dokáže hbitě pronásledovat i bažanty nebo koroptve, právě k tomu byl totiž využíván. V dnešní době jej najdeme spíše jako společenské psí plemeno, vhodné do rodiny nebo i ke starším lidem.", "section_level": 2}, {"title": "Péče.", "content": "Clumber španěl nevyžaduje příliš péče, co se týče jeho srsti. Tu stačí občas vyčesat a pročesat, případné chuchvalce odstranit nůžkami. Voda srsti nevadí a nepoškozuje ji. Naopak před ní dobře chrání pokožku. Nutností je ale zkracovat volánky srsti pod chlopní ucha. V takové srsti se drží bakterie, které se tam dostanou s vodou, a ty pak mohou způsobit zánět zevního zvukovodu.  Tito psi nevyžadují příliš pohybu, ale přivyknou si na životní styl pána. Ve štěněcím věku není vhodné klouby příliš namáhat, to by mohlo později způsobit problémy s nimi; například dysplazii kyčelního kloubu.  Výcvik a výchova clumber španělů nejsou náročné a zvládne je i začátečník. Obecně se nejedná o plemeno agresivní či příliš temperamentní, příležitostné problémy s výcvikem tkví hlavně v klidnosti a rozvážnosti plemene, což někdy může být na obtíž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clumber španěl (anglicky: Clumber spaniel) je britské psí plemeno typu španěl. Název plemene má pravděpodobně původ v Clumber parku v Nottinghamshire v Anglii. Jedná se o menší až středně velké psí plemeno trochu zavalité postavy s příjemnou a milou povahou. Chov těchto psů se v Česku teprve rozšiřuje, ale najdeme zde již několik chovatelských stanic. Mezinárodní kynologická federace (FCI) toto plemeno uznává a řadí jej do skupiny slídiči, retrívři a vodní psi. Číslo oficiálního standardu je 109 a oficiální používaná zkratka je CS.", "tgt_summary": "The Clumber Spaniel is a breed of dog of the spaniel type, developed in the United Kingdom. It is the largest of the spaniels, and comes in predominantly white with either lemon or orange markings. The name of the breed is taken from Clumber Park in Nottinghamshire where the breed was first developed. It is a gundog that specialises in hunting in heavy cover. They are gentle and loyal, and can act aloof with strangers. They have several habits which could be considered disadvantages, including a constant shedding of its coat and snoring.", "id": 1182153}
{"src_title": "Balvanová revoluce", "tgt_title": "Log Revolution", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Po prvních svobodných volbách na území SR Chorvatsko zvítězilo Chorvatské demokratické společenství s Franjo Tuđmanem v čele. Chorvatští Srbové však měli pro novou vládu jen malé pochopení a vzájemné vztahy mezi chorvatskou většinou a srbskou menšinou v této jugoslávské republice se velmi rychle zhoršily. Situace se zkomplikovala značně v létě 1990 a prvním problematickým bodem se stala Dalmácie. Nedlouho předtím totiž chorvatská vláda zavedla nové státní symboly a nové policejní uniformy. Přestože byla červeno-bílá šachovnice symbolem chorvatské republiky i za dob existence socialistické Jugoslávie, nové symboly i policejní uniformy se nápadně podobaly těm z dob existence NDH.  V polovině července 1990 vyhlásili Srbové v Kninu na lidovém shromáždění za přítomnosti pravoslavné církve a místních politiků \"autonomii srbského národa\". 31. července padlo rozhodnutí o uspořádání referenda.  Dne 17. srpna 1990 vyhlásila vláda v Záhřebu referendum za nelegální a nařídila policejním jednotkám v oblasti obývané chorvatskými Srby, aby odevzdaly veškeré zbraně. Na tento krok reagovali srbští představitelé okamžitou blokádou silnic. Bariéry hlídaly ozbrojené stráže.  Paralelně s blokádou významných silnic, spojujících jaderské pobřeží s chorvatským a bosenským vnitrozemím, vyhlásila Srbská národní rada referendum o autonomii srbského obyvatelstva v Chorvatsku. Starosta općiny Knin, Milan Martić, ještě téhož dne vyhlásil válečný stav. Do pohotovosti byly uvedeny jak jednotky Jugoslávské lidové armády, tak i policejní síly republiky Chorvatsko. Chorvatská média vykreslila vzpouru jako pokus srbských vzbouřenců, podporovaných z Bělehradu, poškodit turistický průmysl, na kterém byla republika životně závislá. Většina dopravních tahů, která totiž byla blokována, sloužila i pro zahraniční turisty, kteří hojně navštěvovali Jugoslávii.  Jugoslávská lidová armáda situaci sledovala se znepokojením a informovala, že zahájí ozbrojenou operaci v případě, kdy padne první oběť incidentů. Tři helikoptery chorvatské policie, které byly vyslány do oblasti na hlídkování, vyprovodilo z problematického regionu jugoslávské letectvo, které uvedlo do pohotovosti několik stíhaček.  Referendum se uskutečnilo dne 19. srpna 1990. Chorvatská média vykreslovala danou situaci jako značně chaotickou, neznající ani o čem se přesně bude na území općiny Knin a několika dalších hlasovat. Otázka, která stála před účastníky plebiscitu, byla krátká, a to: \"Jste-li pro srbskou autonomii?\" (srbochorvatsky \"Да ли сте за српску аутономију?\")", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Po zablokování cest nedocházelo až do března 1991 k žádným otevřenějším střetům s výjimkou drobných potyček. V prosinci 1990 nicméně několik většinově srbských obcí v Dalmácii přijalo Statut srbské autonomní oblasti Krajiny, čímž byl učiněn významný krok k vzniku Republiky Srbská Krajina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balvanová revoluce (srbochorvatsky Balvan revolucija/Балван револуција) je název pro ozbrojené povstání Srbů v Chorvatsku v oblasti bývalé Vojenské hranice, především v regionu okolo města Knin. Svůj název má díky kládám (srbochorvatsky \"balvani/балвани\"), které sloužily jako barikády na silnicích spojující několik srbských měst v oblasti se zbytkem Jugoslávie.", "tgt_summary": "The Log Revolution (/Балван револуција) was an insurrection which started on August 17, 1990, in areas of the Republic of Croatia which were populated significantly by ethnic Serbs. A full year of tension, including minor skirmishes, passed before these events would escalate into the Croatian War of Independence.", "id": 1703466}
{"src_title": "Edzell (zámek)", "tgt_title": "Edzell Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rodina Lindsayů získala sňatkem panství Edzell, skládající se z tvrze, farního kostela a několika vesnic, v roce 1358. Někdy na počátku 16. století se rozhodl David Lindsay staré sídlo opustit a přibližně 300 m severně od něj začal s výstavbou nového zámku. Stavba probíhala postupně v průběhu celého 16. století a byla završena roku 1604 zřízením zahrady s bohatou sochařskou výzdobou.  Lindsayové se postupně stali předními velmoži ve Skotském království a měli dobré vztahy s panovníky. V srpnu 1562 strávila na Edzellu v rámci své cesty po Skotsku dvě noci královna Marie Stuartovna. V průběhu jejího pobytu zde proběhlo zasedání její tajné rady (privy council). V letech 1580 a 1589 je na Edzellu doložen pobyt krále Jakuba I., syna Marie Stuartovny.  V průběhu 19. století začaly ruiny zámku vzbuzovat pozornost turistů. Majitelé objektu proto od roku 1879 zaměstnali správce, který se o něj staral a návštěvníky v něm provázel. Roku 1901 pro něj a jeho rodinu postavili majitelé domek, dnešní turistické centrum. V roce 1932 převzal stát péči o zahradu, o tři roky později i o budovy. Dnes spravuje objekt stát prostřednictvím svého památkového úřadu Historic Scotland.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Původní tvrz, kde od 12. století sídlila rodina Abbottů, se rozkládala na návrší 300 m jihozápadně od současného zámku. Stojí zde pozůstatek původního kostela sv. Vavřince, přeměněný na hrobku rodiny Lindsayů. Místo bylo ale osídleno mnohem dříve, jak dokládá nález kamenného kříže z 9. století, nalezený roku 1952. Kostel byl zbořený v roce 1818, když byl postavený nový v tehdy založené stávající vesnici Edzell.  Nejstarší částí zámku je jeho čtyřpodlažní, 16 m vysoký věžový palác, postavený kolem roku 1520. Jeho ústřední místností byl sál v prvním patře. Byl osvětlený rozměrnými okny a vybavený velkým krbem. Vlevo od něj se nacházel prevet. Zároveň s věží byla postavena ohradní zeď, vymezující areál, a jižní křídlo. Kolem roku 1550 vzniklo západní křídlo, rovněž navazující na palác. Uprostřed něj byla umístěna brána, nad jejím půlkruhovým obloukem byly umístěny dva erby Lindsayů. V přízemí západního křídla byla kuchyně a sklady, v patře pak dvě místnosti, které rozšiřovaly ubytovací možnosti sídla. Koncem 16. století se započalo se stavbou severního křídla, z něhož byla dokončena jen jeho západní polovina. V něm byla v přízemí další kuchyně a v patře reprezentativní sál, větší než ve věžovém paláci. Nárožní věžovitá stavba severního křídla obsahovala další soukromé prostory majitelů. Stavby východního křídla se dochovaly jen v půdorysu.", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada.", "content": "Renesanční zahrada je považována za nejhodnotnější památku Edzellu. Podle nápisu nad vchodem do zahrady byla dokončena v roce 1604. Rozkládá se na ploše 52 x 43,5 m, ohradní zeď je vysoká 3,6 m. Na vnitřní fasádě ohradní zdi jsou umístěny tři cykly kamenných plastik, vždy po sedmi, představující alegorie nebeských božstev (Měsíc, Mekur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn), svobodných umění (Gramatika, Rétorika, Dialektika, Aritmetika, Hudba, Geometrie a ctností (Moudrost, Spravedlnost, Udatnost, Umírněnost, Víra, Naděje, Láska). K zahradě přiléhaly dvě budovy. První z nich byl letohrádek. Původní kamenný stůl v přízemí naznačuje, že tato místnost sloužila k menšímu občerstvení. Místnost v patře, do kterého se vchází po spirálovém schodišti, byla vybavena prevetem a zřejmě byla využívána jako letní ložnice. Budova se připisuje architektu Thomasi Leiperovi. V jihovýchodním rohu zahrady byla postavena lázeň, která byla snad v 18. století zbořena. Její základy byly vykopány roku 1885. Při tom bylo zjištěno, že se skládala ze tří místností. Zámek Edzell je ukázkou životního stylu a kulturní úrovně skotského renesančního velmože.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edzell je zřícenina šlechtického zámku ve Skotsku ležící poblíž stejnojmenné vesnice. Jeho součástí je zrekonstruovaná renesanční zahrada. Nejstarší části zámku byly postaveny kolem roku 1520. V polovině 18. století přestal být obýván a postupně se stal zříceninou.", "tgt_summary": "Edzell Castle is a ruined 16th-century castle, with an early-17th-century walled garden. It is located close to Edzell, and is around north of Brechin, in Angus, Scotland. Edzell Castle was begun around 1520 by David Lindsay, 9th Earl of Crawford, and expanded by his son, Sir David Lindsay, Lord Edzell, who also laid out the garden in 1604. The castle saw little military action, and was, in its design, construction and use, more of a country house than a defensive structure. It was briefly occupied by English troops during Oliver Cromwell's invasion of Scotland in 1651. In 1715 it was sold by the Lindsay family, and eventually came into the ownership of the Earl of Dalhousie. It was given into state care in the 1930s, and is now a visitor attraction run by Historic Environment Scotland (open all year; entrance charge). The castle consists of the original tower house and building ranges around a courtyard. The adjacent Renaissance walled garden, incorporating intricate relief carvings, is unique in Scotland. It was replanted in the 1930s, and is considered to have links to esoteric traditions, including Rosicrucianism and Freemasonry.", "id": 763965}
{"src_title": "Adenocalymma", "tgt_title": "Adenocalymma", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu \"Adenocalymma\" jsou dřevnaté liány a keře. Listy jsou vstřícné, složené ze 3 lístků, prostřední lístek je někdy přeměněn v jednoduchý nebo trojčetný úponek. Lístky jsou často kožovité. Květenství jsou vrcholové nebo úžlabní hrozny, výjimečně thyrsy. Květy jsou pětičetné, dvoustranně souměrné. Kalich je zvonkovitý, zakončený 5 krátkými laloky. Koruna je většinou jasně žlutá, řidčeji bílá nebo červená, trubkovitě nálevkovitá až zvonkovitá, na vnější straně chlupatá. Korunní trubka je rovná. Tyčinky jsou 4, nevyčnívající z květu. Semeník je přisedlý. Tobolky jsou čárkovité až eliptické, zploštělé nebo nafouklé, kožovité až dřevnaté. Semena jsou buď křídlatá nebo korkovitá a bez křídel.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "V některých zdrojích je název rodu uváděn jako \"Adelocalymna\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "\"Adenocalymma\" je největší rod čeledi trubačovité. Zahrnuje 82 druhů. Vyskytuje se v tropické Americe od Mexika po Paraguay a jihovýchodní Brazílii. Druh \"A. marginatum\" zasahuje až do Uruguaye a Argentiny. Největší počet druhů roste v Brazílii. Největší areál, sahající od Mexika až po Brazílii, má druh \"A. inundatum\". V téměř celé tropické Jižní Americe jsou rozšířeny druhy \"A. cladotrichum\", \"A. impressum\", \"A. purpurascens\", \"A. flaviforum\" aj. Zástupci rodu \"Adenocalymna\" rostou ve vlhkých i suchých tropických lesích a rovněž i v keřové vegetaci typu cerrado a caatinga.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Liány rodu \"Adelocalymma\" jsou jako okrasné dřeviny pěstovány poměrně zřídka. V tropech je pěstován např. druh \"A. comosum\", pocházející z Brazílie. Rostlina má jasně žluté květy a vzhledově poněkud připomíná alamandu. Z českých botanických zahrad není žádný druh tohoto rodu uváděn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adenocalymma je rod rostlin z čeledi trubačovité. Jsou to úponkaté liány a keře se vstřícnými trojčetnými listy a většinou s nápadnými žlutými květy. Rod zahrnuje asi 80 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Brazilský druh \"Adenocalymma comosum\" je v tropech pěstován jako okrasná liána.", "tgt_summary": "Adenocalymma is a genus of plants in the family Bignoniaceae. This New World genus of lianas contains approximately 50 species.", "id": 973967}
{"src_title": "Hetalie", "tgt_title": "Hetalia: Axis Powers", "src_document": [{"title": "Hlavní postavy.", "content": "Německo, lidským jménem Ludwig Beilschmidt, by se dal popsat jako mladší, avšak všestranně vyspělější bratr Pruska. Jeho bledě modré oči, svalnaté tělo a krátké blonďaté vlasy, obvykle sčesané dozadu, naznačují, že je árijské rasy. Jeho velmi vážná povaha a minulost od něj odpuzuje mnoho lidí, to se však netýká Japonska a Itálie. Jediný, koho se bojí, je Rusko. Jeho koníčkem je venčení jeho mnoha psů.  Severní Itálie (Veneziano), lidským jménem Feliciano Vargas, reprezentuje horní polovinu Apeninského poloostrova, zatímco jeho bratr Romano tu dolní. Vzhledově jsou si bratři velmi podobní; mají hnědé vlasy s dlouhou kudrlinou vyčnívající ven, tmavé oči a ani jeden není zrovna vysoký. Povahově jsou však odlišní jako černá a bílá. Feliciano je vždy veselý a přátelský, což z něj nedělá válečníka, jak od něj jeho děd Řím očekával. Nedbá na svůj zevnějšek, klidně by chodil i nahý. Má spoustu přátel, ale bojí se Anglie a Ruska.  Japonsko, lidským jménem Kiku Honda, se obvykle chová jako tichý a zdvořilý introvert, to však nezabránilo jeho přátelství s Amerikou. Vypadá jako průměrný japonský stereotyp: nižší postava, krátké černé vlasy ostříhané „podle hrnce“ a obvykle nosí kimono. Momentálně nemá žádné nepřátele, drží si však chladný odstup od Ruska a svého bratra Koreje. Jeho činy v druhé světové válce jsou jeho bolavé místo. Velmi si zakládá na svých starých zvycích.  Prusko, dříve též známý jako „Řád německých rytířů“, je v současnosti jen člověk jménem Gilbert Beilschmidt. Gilbert je nezodpovědný starší bratr Německa, který miluje rvačky a pivo. Vypadá jako každý jiný albín: červené oči, krátké bílé vlasy a mírně pohublé tělo. Všude ho doprovází jeho malý přítel z řad ptactva Gilbird. Mezi jeho koníčky patří provokování veškerého okolí, hraní na flétnu (jedna z mála dobrých věcí, které ho naučil Fridrich II) a házení kamenů po Rakousku.  Amerika, lidským jménem Alfred F Jones, se rád nazývá hrdinou, ačkoliv zbytek světa si myslí opak. Nosí hranaté brýle, které zvýrazňují jeho modré oči a světlé vlasy mu padají do čela. Vždy nosí svou leteckou bundu. Jeho permanentně veselá, hlučná a mírně panovačná povaha je některým státům proti srsti. Svou skrytou nenávist k Rusku skrývá pod trpkým úsměvem. Jako správný Američan miluje fastfood. Má všestranné koníčky, od sledování hororových filmů (i když se bojí dívat se sám), přes zúčastňovaní se protestů proti komunismu na nádraží až po vykopávání fosílií.  Anglie, lidským jménem Arthur Kirkland, je v komiksu popsán jako „bývalý pirát, dnes už jen gentleman s nabroušeným jazykem“. Díky jeho nevraživosti moc přátel nemá, ale o žádné nestojí. Za svůj dlouhý život zažil již mnoho nenaplněných očekávání, prvním místem na stupínku zklamání se u něj však může chlubit Amerika. Vzhledově vás na první pohled zaujme jeho husté obočí, zelené oči a krátké, zacuchané špinavě blonďaté vlasy. Je dobrý válečník a stratég, vařečku bych mu však nesvěřovala. Příliš si nerozumí se Španělskem, oba ještě pamatují Armadu. Jako každý Angličan miluje čaj.  Francie, lidským jménem Francis Bonnefoy, představuje zemi lásky. Vyhýbá se smrtelníkům, protože jediná smrtelnice, kterou kdy miloval, zemřela v plamenech. Vzhledově je jistě jeden z nejelegantnějších charakterů v komiksu. Světlé, dlouhé vlnité vlasy si obvykle spíná do ohonu mašlí a jeho levandulově modré oči vyzařují jakýsi smutek. Nosí hezké módní oblečení nebo pobíhá po okolí nahý. Svým veselým, bezstarostným chováním zakrývá svůj žal. Za nejlepšího přítele i nejhoršího nepřítele pokládá Anglii a jako jeden z mála se nebojí Ruska.  Rusko, lidským jménem Ivan Braginsky, je hrozivý chlap s velkým srdcem a problematickou minulostí. Jeho děsivá aura, úsměv, minulost a fakt, že s sebou v kabátě nosí zbraně, od něj ostatní státy odstrašuje. Všechny z nich (kromě Ameriky) však pokládá za své přátele. Je velmi vysoký, má veliký nos, tmavé oči sálající dětskou naivností a krátké kudrnaté vlasy šedé barvy. Vždy nosí šálu maskující jizvy na jeho krku, kabát dlouhý až po lýtka a těžké boty do sněhu. Jelikož tento úbor je schopen nosit i v létě, mnozí si myslí, že je podivín. Miluje vodku a slunečnice a má strach ze své sestry Běloruska.  Čína, lidským jménem Yao Wang, žije již 5000 let. Za tu dobu viděl již mnoho hrozných věcí, které zapříčinily jeho pesimistickou, frustrovanou a sarkastickou povahu. Radost nachází v jídle a roztomilých věcech. Jako průměrný Asiat má tmavé, šikmé oči a delší černé vlasy, vždy stažené do ohonu. Výjimečným ho dělá fakt, že na zádech s sebou vždy táhne koš s živou pandou a kamarádí se s drakem. Je fanoušek Hello Kitty, ale to si raději nechte pro sebe. Není jednoduché ho rozzlobit, pokud se vám to ale podaří, měli byste spát s otevřenýma očima. Přátelí se s Ruskem a nebojí se nikoho a ničeho.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jeden z charakterů, Severní Korea, měl být původně též součástí příběhu – Hidekaz (autor) byl však pod výhrůžkami smrtí donucen ho odstranit.  Princ Paul, vládce nepříliš známého knížectví Wy, nakreslil portrét Hidekaze Himaruyi jako důkaz vděku za zviditelnění jeho knížectví.  Název komiksu vychází ze dvou slov: 'Hetare' a 'Italia'. Hetare znamená z japonštiny ztřeštěný/pošetilý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hetalie ( ヘタリア Axis Powers, \"Hetaria Axis Powers\") je japonská komediální manga od autora Himaruji Hidekaze, vyprávějící o personifikovaných státech, mikronárodech a regionech, jako je například Hongkong. Státy mají lidskou podobu: od hlučného malého chlapce přes tichou dívku jako vystřiženou z hororu až po zádumčivého silného Afričana. Jejich chování je obvykle založené na chování průměrných občanů státu, jež ztělesňují. Lidské bytosti nejsou, ale jelikož tak vypadají, vymysleli si lidská jména, která bývají nejvíce častá jména ve státu, jež reprezentují, nebo se jmenují po někom významném v jejich historii či mytologii. Když stát, který někdo ztělesňuje, padne, dotyčný se stane smrtelníkem a pomalu umírá na stáří a na důsledky zranění, které nebývaly smrtelné. Vystupují tu i skutečné historické postavy jako Napoleon Bonaparte, Jana z Arku, Marie Terezie, Vladislav Jagellonský nebo císař Nero. Jelikož je autor Japonec, Spojenci jsou tu ti „zlí“. Ale i přes to, že historie je „napsána krví“, tady byla pojata většinou humorně. Název,Hetalie’ je spojením slov \"hetare\" (ヘタレ, japonské slovo znamenající „nemožný” či „patetický”) a „Italia\" (イタリア Itaria, japonsky „Itálie\").", "tgt_summary": "The character roster is large and far from complete, but the main cast is primarily the countries which made up the Axis powers and Allies of World War II—namely Italy (North Italy in particular), (Western) Germany, Japan, United States, United Kingdom, France, Russia, and China. is a portmanteau combining and.", "id": 410301}
{"src_title": "Greg Toler", "tgt_title": "Greg Toler", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Toler měl v posledním ročníku vysoké školy Northwestern High School v Hyattsville několik nabídek na stipendium, ale neměl potřebně dobré známky, aby se na některou z univerzit dostal. Začal tedy pracovat v místním skladu a mezitím hrál poloprofesionální soutěž amerického fotbalu NAFL za tým DC Explosion. Zde si ho všiml trenér, který pracoval pro Saint Paul's College. Toler nakonec na této škole stipendium dostal a odehrál za místní fotbalový klub poslední dva ročníky studia.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arizona Cardinals.", "content": "Toler byl považován za jednoho z nejzajímavějších hráčů z \"malých\" univerzit, kteří se v Draftu NFL 2009 objevili a nakonec byl vybrán jako sedmý ze všech Cornerbacků. Byl vybrán ve čtvrtém kole Draftu jako 131. hráč v pořadí týmem Arizona Cardinals. Stal se tak prvním hráčem ze Saint Paul's College, který kdy byl draftován týmem NFL.  Hned v první sezóně 2009 nastoupil do třinácti utkání, ale průlomová pro něj byla až sezóna 2010, ve které zaznamenal 90 tacklů (8 asistovaných), sack, 9 zblokovaných přihrávek, 2 interceptiony a 2 forced fumbly. Bohužel kvůli přetrženému přednímu zkříženému vazu musel vynechat celý ročník 2011. V sezóně 2012 sice odehrál jedenáct utkání, ale pouze dvě jako startující hráč a na konci ročníku ho Cardinals propustili.", "section_level": 2}, {"title": "Indianapolis Colts.", "content": "Toler podepsal 12. března 2013 smlouvu s Indianapolis Colts. V první sezóně nastoupil do devíti utkání (z toho sedmkrát jako startující hráč) a zaznamenal 23 tacklů (6 asistovaných), 6 zblokovaných přihrávek a 1 interception. Od začátku sezóny 2014 se stal startujícím hráčem na pozici levého Cornerbacka a v patnácti zápasech nasbíral 57 tacklů (8 asistovaných), jeden sack, 10 zblokovaných přihrávek, 2 interceptiony a forced fumble.", "section_level": 2}, {"title": "Washington Redskins.", "content": "13. dzbna 2016 podepsal Toler jednoletý kontrakt s Washington Redskins, po jehož skončení ukončil kariéru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Greg Toler (* 2. ledna 1985 ve Washingtonu) je bývalý hráč amerického fotbalu, který nastupoval na pozici Cornerbacka v National Football League. Univerzitní fotbal hrál za Saint Paul's College, poté byl vybrán ve čtvrtém kole Draftu NFL 2009 týmem Arizona Cardinals.", "tgt_summary": "Greg Toler (born January 2, 1985) is a former American football cornerback. He was drafted by the Arizona Cardinals in the fourth round of the 2009 NFL Draft. Toler was the first and last player from Saint Paul's College, a defunct Division II historically black college in Lawrenceville, Virginia, to be drafted into the NFL.", "id": 1235246}
{"src_title": "Patisovec převislý", "tgt_title": "Glyptostrobus pensilis", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rod patisovec byl v prehistorických dobách hojně rozšířen, jeho třetihorní fosilní pozůstatky se nacházejí v Evropě i Severní Americe. V současnosti v Číně, kde se v minulosti v některých oblastech běžně vyskytoval, již ve volné přírodě neroste. Na severu Vietnamu roste ve třech lokalitách asi 150 stromů a v Laosu na šesti místech méně než 100 stromů.  V jižní Číně je nyní ojediněle vysazován okolo kanálů a řek, odkud je pak těžen pro dřevo. Ve Vietnamu se vysazuje do větrolamů na čajových plantážích nebo proti půdní erozi, stanoviště s nízkou hladinou spodní vody ale stromům nesvědčí.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Strom požaduje dostatek vláhy, potřebuje mít stále k dispozici podzemní vodu. Přirozeně roste v močálech a na březích vodních toků a vodních ploch, tradičně je vysazován u rýžových polí. Rostlina je poměrně teplomilná, mrazivé středoevropské zimy by nepřežila. Potrpí si na dostatek slunečního svitu, na zastíněném stanovišti neroste. Největší změřený jedinec je v botanické zahradě v Christchurchu na Novém Zélandu, je vysoký 25,2 m a průměr kmene má 102 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Patisovec převislý je jednodomý, poloopadavý strom vysoký 20 až 25 m, který vyrůstá z mohutných kořenů uzpůsobených pro růst v mokru. Z kořenů po stranách rostou do šíře až 6 m od kmene vzduchové kořeny, které pomáhají stromu dýchat v bahnité půdě. Kmen o průměru do 1 m má tlustou, hnědou nebo šedohnědou kůru podélně rozpraskanou do nepravidelných pásů. Koruna je kuželovitá, spodní větve rostou do šířky a poklesávají, horní jsou více vztyčené, letorosty jsou dvojaké, kratší a bez pupenů pro odbočky (jednoleté) a dlouhé (trvalé). Na větvičkách mladých rostlin jsou listy ve dvou řadách, ploché, čárkovité, tenké a přitisknuté na větvičce. Na neopadavých větvičkách a starém dřevu jsou do šroubovice uspořádané šupinovité listy, které přetrvávají dva nebo tři roky. Na opadavých větvičkách starých stromů jsou listy jehlicovité, asi 10 mm dlouhé, srpovitě zahnuté a na konci hrotité.  Kuželovité, vztyčené samčí šištice s pylem vyrůstají na koncích kratších větviček, jsou složené z 15 až 20 tyčinek s krátkými nitkami s prašníky s několika pylovými pouzdry. Hruškovité samičí šištice sedí na koncích postranních větviček, jsou asi 15 mm dlouhé a jejich spirálovitě uspořádané šupiny se střechovitě překrývají. Plodní šupiny mají po dvou vajíčkách která dozrávající v podlouhlá, mírně zploštělá, elipsoidní, 5 mm velká, hnědá semena se 4 mm křídlem. K opylení dochází od ledna do března, semena vypadávají ze šišek až následujícím rokem. Ploidie rodu je 2n = 22.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Patisovec převislý se vyskytuje pouze v počtu několika stovek jedinců na roztroušených lokalitách, kde jsou tyto dřeviny dále ohrožovány změnou přírodního prostředí nebo lidskou populací. Navíc, jen velmi řídce produkují životaschopná semena, která by se mohla využít k založení nové výsadby. Proto je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) patisovec převislý hodnocen jako kriticky ohrožený druh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patisovec převislý (\"Glyptostrobus pensilis\") je kriticky ohrožený endemický strom z východní Asie, jediný druh z monotypického rodu patisovec příslušejícího do čeledě cypřišovitých. Jeho nejbližší příbuzný je rod tisovec vyskytující se v Severní Americe, oba mají podobné vlastnosti a vzhledově se liší hlavně tvarem šišek.", "tgt_summary": "Glyptostrobus pensilis, also known as Chinese swamp cypress, is the sole living species in the genus \"Glyptostrobus\". It is native to subtropical southeastern China, from Fujian west to southeast Yunnan, and also very locally in northern Vietnam and Laos.", "id": 2369039}
{"src_title": "Sable", "tgt_title": "Sable Island", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je tvořen výhradně písčitými dunami, které se nahromadily na kontinentálním šelfu v důsledku pohybů Laurentidského ledovce před zhruba dvaceti tisíci lety. Název ostrova pochází z francouzského výrazu pro písek \"sable\". Terén je plochý a porostlý kamýšem, pokusy o výsadbu stromů nebyly úspěšné. Na ostrově se nachází několik pramenů s pitnou vodou a brakické jezero Lake Wallace. Podnebí je typicky oceánské, se srážkami přes 1500 mm ročně a průměrnou teplotou 7,5 °C, přičemž v létě teplota jen zřídka překračuje 20 °C a v zimě se pohybuje okolo bodu mrazu. Časté jsou mlhy a vichřice. Faunu tvoří především zvláštní rasa zakrslých koní, zdivočelých potomků koní dovezených na ostrov v polovině 18. století z Akádie, odkud Britové vyhnali původní francouzsky mluvící obyvatelstvo. Počet kusů se odhaduje na zhruba čtyři stovky. Na pobřeží žije tuleň kuželozubý, izolovaný kousek pevniny využívají také k hnízdění mořští ptáci, mezi nimiž převažuje rybák dlouhoocasý.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za objevitele ostrova je pokládán Portugalec João Álvares Fagundes roku 1521. V roce 1598 založili Francouzi na Sable osadu, která však do pěti let zanikla. Kvůli zrádným okolním mělčinám a častým bouřím se ostrov stal známým hřbitovem lodí: jejich počet se vzhledem k poloze ostrova na frekventované námořní trase odhaduje na tři sta padesát, k poslednímu ztroskotání došlo v roce 1947. Množství tragických událostí vedlo v roce 1801 k vybudování majáku a záchranné stanice, která fungovala do roku 1958, kdy byl také provoz majáku zautomatizován. V současnosti je jedinými lidmi na ostrově personál vědecké stanice otevřené roku 1871, sloužící k předpovídání počasí a výzkumu atmosféry. Spojení s pevninou zajišťuje místní heliport, návštěva je možná pouze na zvláštní povolení. V roce 1999 byla v moři okolo ostrova Sable zahájena těžba zemního plynu. V roce 2013 byl ostrov zařazen mezi národní parky v Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Sebastian Junger zasadil do okolí Sable děj své knihy \"Dokonalá bouře\", inspirované velkým hurikánem z října 1991, kterou roku 2000 zfilmoval Wolfgang Petersen s Georgem Clooneym v hlavní roli. Fotograf Roberto Dutesco vydal knihu snímků ostrova a místních divokých koní, kteří se objevili také na kanadských poštovních známkách a pamětních mincích. Námořní muzeum v Halifaxu věnovalo ostrovu velkou expozici, jejíž součástí jsou také zbytky zde nalezených lodních vraků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sable (\"Sable Island\") je ostrov v Atlantském oceánu, nacházející se 175 km od pobřeží poloostrova Nové Skotsko a náležející Kanadě. Ostrov má tvar protáhlého srpku, je dlouhý 42 km a maximální šířka činí 1,5 km. V důsledku eroze ostrov mění tvar i polohu, posouvá se k východu tempem asi 200 metrů ročně.", "tgt_summary": "Sable Island (), literally \"island of sand\", is a small Canadian island situated southeast of Halifax, Nova Scotia, and about southeast of the closest point of mainland Nova Scotia in the Atlantic Ocean. The island is staffed year round by four federal government staff, rising during summer months when research projects and tourism increase. Notable for its role in early Canadian history and the Sable Island horse, the island is protected and managed by Parks Canada, which must grant permission prior to any visit. Sable Island is part of District 7 of the Halifax Regional Municipality in Nova Scotia. However, the Constitution of Canada specifically names the island as being under the authority of the federal government. The island is also a protected National Park Reserve.", "id": 998997}
{"src_title": "Bytové domy Unitas", "tgt_title": "Housing complex Unitas", "src_document": [{"title": "Vznik a filozofie výstavby.", "content": "V roce 1930 se v Bratislavě, v souvislosti s novým zákonem o bytové výstavbě, odhodlali řešit nedostatek bytů výstavbou velkého komplexu městských bytů pro sociálně slabé vrstvy. F. Weinwurm s I. Vécseiem navrhli řadovou zástavbu, která sestávala ze sedmi dlouhých pavlačových domů. Idea volné zástavby v zeleni byla pro bratislavské městské reprezentanty novinkou. Jako vedoucí příslušného městského oddělení působil v té době architekt Eugen Barta, příznivec novinek i obou architektů. Díky jeho podpoře se na bratislavské poměry revoluční Unitas (1932, Šancová 21-63) podařilo postavit.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Je zde sedm domů v řadové zástavbě kolmé na ulici. Řadová zástavba byla funkcionalistickou reakcí na nehygieničnost těsné blokové zástavby s temnými dvory. Unitas je její nejvýraznějším příkladem na Slovensku. Jednotlivé domy mají strohý vzhled. Na hladké fasádě pouze tmavočervené pásy jako by naznačovaly, kde je pod omítkou skrytý skelet budovy. Komplex byl ojedinělým příkladem funkcionalistických pavlačových domů a odrážel moderní představy o úsporném bydlení.", "section_level": 1}, {"title": "Dispoziční řešení.", "content": "Šestipodlažní domy skládají ze tří sekcí se samostatnými schodišti. Vstupy do jednotlivých bytů jsou umístěny na společných pavlačích na severní straně. Byty měly lokální vytápění. Na koncích bloků jsou dvoupokojové byty (celkem 50), uprostřed jednopokojové (240). Malé byty mají racionální dispozici založenou na obývacím pokoji s kuchyňskou nikou a příslušenstvím. Architekti původně navrhli do bytů vestavěný nábytek a lehký mobiliář z ocelových trubek. Svědčí o tom perspektivní kresby interiéru navrhovaných bytů. V souvislosti s možným předražením stavby se však nakonec navržený nábytek nerealizoval. Přesto dům upoutal pozornost klíčové osobnosti české avantgardy Karla Teigeho. Zabýval se jím v publikaci Nejmenší byt a tvrdil, že \"byl nejprve myšlen jako kolektivizované bydlení, ale bylo nutné od toho upustit a zařídit tamní byty jako malé domácnosti s kuchyněmi.\"", "section_level": 1}, {"title": "Protichůdné názory kritiků.", "content": "Domácí scéna byla k projektu kritická. \"Formalistické prvky přece jen neodpadly úplně a určitě šly na úkor funkčnosti a důslednosti sociální (například pavlače organizované od symetrického středu, a ne jen od východu)\" vyčítal Weinwurmovi historik umění a kritik architektury působící v Bratislavě Antonín Hořejš. \"Weinwurm usiloval o kulturnost výrazu. Snažil se o to zejména v této konkrétní roli, při stavbě sídliště pro sociálně slabé vrstvy, \"brání Weinwurmovu koncepci Unitasu L. Foltyn a dále zdůvodňuje jeho postup zejména snahou přiblížit se\" obecně srozumitelnými estetickými komponentami architektonické řeči \"vkusu budoucích obyvatel domů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unitas je skupina pavlačových domů s malými byty patřící mezi obytné soubory, které stavělo město Bratislava pro sociálně slabé obyvatelstvo na počátku 30. let 20. století. Nachází se na ulici Šancová v Bratislavě a autory jsou Fridrich Weinwurm (1885–1942) a Ignác Vécsei.", "tgt_summary": "Housing complex Unitas are open gallery–type apartment complex designed by architects Fridrich Weinwurm and Ignác Vécsei. Built in the beginning of the thirties by the city of Bratislava for the underprivileged. It comprises seven objects in a row estate, with austere architectural forms, so characteristic of Weinwurm's puristic work. Initially, it was planned as collective housing project, but the idea of collective kitchen and other shared space was abandoned.", "id": 2485694}
{"src_title": "Volby do zastupitelstev krajů v Česku 2016", "tgt_title": "2016 Czech regional elections", "src_document": [{"title": "Přehled kandidátních listin.", "content": "Losování čísel pro označení hlasovacích lístků provedla Státní volební komise dne 23. srpna 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Primární volby.", "content": "Stranické primárky proběhly v těchto stranách: SPR-RSČ Miroslava Sládka, ANO, ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Piráti, Svobodní a TOP 09. Formu primárek si určuje každá strana sama a mají proto rozdílný průběh. ODS a KDU-ČSL volí formou delegátského systému, ČSSD a Piráti formou hlasování celé členské základny, u Svobodných mohou hlasovat členové i registrovaní příznivci.", "section_level": 1}, {"title": "Debaty v České televizi.", "content": "Česká televize oznámila 5. září 2016 konání předvolebních debat v jednotlivých krajích. Klíčem k pozvání představitelů hnutí, stran a koalic do debaty byl průzkum veřejného mínění společnosti Median a STEM/MARK konaný od 8. srpna do 3. září 2016, z nichž bylo vybráno vždy osm nejvýše umístěných. Debaty proběhly od 15. září do 4. října.  O několik dní později Česká pirátská strana podala stížnost na Českou televizi u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání kvůli výběru zástupců stran do plánované superdebaty, kdy klíčem neměl být průzkum veřejného mínění jako u 13 předešlých debat, ale přítomnost politické strany nebo hnutí v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Stejně kriticky se 9. září na Internetu vyjádřil člen Rady České televize Vratislav Dostál. 13. září se ke stížnosti přidala i Strana zelených.  Česká televize nakonec ještě během září klíč pro výběr účastníků Superdebaty změnila tak, že se jí účastnili zástupci těch stran a hnutí, které se objevily v nejméně dvou předešlých krajských debatách, což zvýhodnilo Piráty a Zelené na úkor Úsvitu. Nicméně koalice Svobodných a Soukromníků, která se účastnila dvou krajských debat, do Superdebaty nebyla pozvána, neboť pravidla České televize pro účast na Superdebatě stanovila koalicím hranici nejméně tří účastí v jednotlivých krajských debatách.", "section_level": 1}, {"title": "Studentské volby.", "content": "Organizace Člověk v tísni ve dnech 20. a 21. září opět zorganizovala studentské volby, kterých se zúčastnilo celkem 254 českých středních škol. Absolutním vítězem se stala Česká pirátská strana, která zvítězila v osmi krajích, ve třech krajích vyhrálo ANO 2011, v Karlovarském kraji uspělo hnutí PRO Zdraví a Sport a ve Zlínském kraji zvítězila samostatná kandidátka hnutí Svoboda a přímá demokracie. Studentské volby se oproti regulérním konaly též v Praze, kde nejvíce hlasů obdržela TOP 09.", "section_level": 1}, {"title": "Středočeský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 20 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Jihočeský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 23 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Plzeňský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 17 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Karlovarský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 20 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Ústecký kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 23 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "ANO 2011 vyhrálo se ziskem 23,24% hlasů a 20 mandátů. Dosavadní členové krajské koalice KSČM a ČSSD ztratily dosavadní nadpoloviční počet mandátů, ODS obhájila všech 7 mandátů a do zastupitelstva zasedlo nově 5 zástupců koalice SPD–SPO. Naopak se do zastupitelstva nedostalo hnutí PRO!kraj, a nekandidovalo ani hnutí Severočeši.cz, jejichž zmocněnkyně nechala týden před volbami odvolat kompletní kandidátku.  Ve hře byly dvě varianty krajské koalice. První, ANO 2011 a KSČM, by zajišťovala pohodlnou většinu 33 křesel. Druhá, KSČM, ČSSD a SPD–SPO, by dala dohromady těsnou většinu 28 mandátů. Po měsíci vyjednávání se krajský výbor KSČM rozhodl pro „křehčí“ variantu s ČSSD a SPD–SPO.  KSČM má v jedenáctičlenné radě šest zástupců, ČSSD čtyři a koalice SPD–SPO jednoho. Hejtmanem byl na ustavující schůzi podruhé zvolen Oldřich Bubeníček. Místo statutárního zástupce získala ČSSD.", "section_level": 2}, {"title": "Liberecký kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 20 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Královéhradecký kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 17 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Pardubický kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 22 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Kraj Vysočina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 21 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "V Kraji Vysočina se v krajských volbách hlasovalo celkem v 1137 okrscích, celkem mohlo volit 413 171 voličů, z nich přišlo celkem 154 270 osob, volební účast tak byla 37,34 %. Kraj Vysočina tak byl druhým krajem s nejvyšší volební účastí. Zvoleny bylo šest subjektů, byly to: ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS, Starostové PRO VYSOČINU, Koalice Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura a Strana Práv občanů, celkem kandidovalo 21 subjektů.  Zvítězila Česká strana sociálně demokratická (19,37 %), další v pořadí byly strany ANO 2011 (17,04 %), KDU-ČSL (13,41 %), Komunistická strana Čech a Moravy (11,4 %), Občanská demokratická strana (9,1 %), Starostové PRO VYSOČINU (6,84 %) a Koalice Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura a Strana Práv občanů (6,4 %).  Ustavující zastupitelstvo se konalo 1. listopadu 2016, hejtmanem byl zvolen opět MUDr. Jiří Běhounek, prvním náměstkem hejtmana se stal Pavel Franěk (ANO), dalšími náměstky byli zvoleni Josef Pavlík (ANO), Pavel Pacal (Starostové PRO VYSOČINU) a Jan Hyliš (ČSSD).", "section_level": 2}, {"title": "Jihomoravský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 21 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Olomoucký kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 21 kandidátních listin. (v závorce je uvedeno číslo hlasovacího lístku)", "section_level": 2}, {"title": "Zlínský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kandidátky.", "content": "Bylo podáno celkem 20 kandidátních listin.", "section_level": 2}, {"title": "Moravskoslezský kraj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvolební průzkumy.", "content": "Není-li uvedeno jinak, jedná se o volební preference.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky v obcích.", "content": "Nejjednoznačněji se rozhodovali občané ve městěch Hrádek nad Nisou (68,99 % hlasů pro SLK, Chrastava (63,37 % také pro Starosty) a Nová Bystřice (57,22 % pro ČSSD).", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby do zastupitelstev krajů v roce 2016 se konaly 7. a 8. října 2016. O datu jejich konání rozhodl prezident Miloš Zeman 21. dubna 2016. Volili se krajští zastupitelé ve 13 krajích mimo hlavní město Prahu, kde má pravomoci obdobné krajskému zastupitelství zastupitelstvo hlavního města Prahy zvolené v roce 2018. Volby proběhly ve třetině volebních obvodů souběžně s volbami do Senátu a v deseti městech a obcích souběžně s místními referendy (z nichž největší bylo referendum o poloze hlavního nádraží v Brně).", "tgt_summary": "Elections to regional councils in the Czech Republic in 13 regions (except Prague) were held on 7 and 8 October 2016.", "id": 37915}
{"src_title": "Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov", "tgt_title": "Vyacheslav Ivanov (philologist)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vjačeslavovým otcem byl Vsevolod Ivanov, jeden z nejvýznamnějších sovětských spisovatelů, jeho matka byla herečka pracující v divadle Vsevoloda Mejercholda. Jeho dětství byla poznamenáno nemocí a válkou, kterou strávil evakuován v Taškentu. Vystudoval Moskevskou univerzitu (1955) a pracoval na ní do roku 1958, kdy byl pro své sympatie s Borisem Pasternakem a Romanem Jakobsonem, vyhozen. V této době významně přispěl k indoevropským studiím a stal se jednou z hlavních autorit v oboru chetitštiny. Po propuštění z univerzity pracoval v Institutu přesné mechaniky a výpočetní techniky a předsedal lingvistické sekci vědecké rady pro kybernetiku Akademie věd, od roku 1961 pracoval v Institutu slavistiky Akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Během raných 60. let se Ivanov stal jedním z prvních sovětských badatelů s vážným zájmem o vývoj sémiotiky. S Vladímírem Toporovem pracoval na několika lingvistických monografiích, zahrnujících přehled sanskrtu. V roce 1962 se připojil k Toporovovi a Jurijovi Lotmanovi v založení tartusko-moskevské sémiotické školy.  V 80. letech pracoval s Tamazem Gamkrelidze na nové teorii indoevropských migrací, kterou vyložil v díle \"Indoevropský jazyk a Indoevropané: Rekonstrukce a historicko-typologická analýza prajazyka a protokultury\" () z roku 1985. V letech 1989 až 1993 vedl Všesvazovou státní knihovnu zahraniční literatury, byl i členem Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Zároveň roku 1992 založil a poté vedl Institut světové kultury. Od pozdních 90. let se pohyboval mezi Moskvou, kde vyučoval na Ruské státní humanitní univerzitě a od roku 2003 řídil Ruskou antropologickou školu, a Los Angeles, kde vedl kurzy na Kalifornské univerzitě. Byl také profesorem na Stanfordově a Yaleově univerzitě. Od roku 2000 byl řádným členem Ruské akademie věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov (rusky \"Вячесла́в Все́володович Ива́нов\"; 21. srpna 1929, Moskva – 7. října 2017) byl významný ruský filolog a indoevropeista, známý zejména svou glottalickou teorií indoevropských souhlásek a umístěním indoevropské pravlasti do oblasti Arménské vysočiny a Urmijského jezera.", "tgt_summary": "Vyacheslav Vsevolodovich Ivanov (, 21 August 1929 – 7 October 2017) was a prominent Soviet/Russian philologist, semiotician and Indo-Europeanist probably best known for his glottalic theory of Indo-European consonantism and for placing the Indo-European urheimat in the area of the Armenian Highlands and Lake Urmia.", "id": 1370719}
{"src_title": "Noční směna (Spongebob)", "tgt_title": "Graveyard Shift (SpongeBob SquarePants)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Křupavý krab se zavírá v osm hodin a Sépiák je z toho šťastný, jenže přijde pozdě zákazník a chce si koupit Krabí hambáč, a Sépiák mu vysvětluje že se zavírá a že chce odejít domů. Pan Krabs nechce přijít o zákazníka, a tak vymyslí 24 hodiný provoz restaurace. Spongebob je nadšený, ale Sépiákovi se to nelíbí, nicméně Pan Krabs odchází domů. Sépiák děsí Spongeboba historkou, kterou si právě vymyslel, o Sekáči se sekáčkem. Kdysi pracoval jako kuchař v Křupavém krabovi, a když krájel maso na hambáče, tak si omylem usekl vlastní ruku, a proto si místo své ruky nahradil rezavou obracečkou. Nakonec ho srazil autobus a na svém pohřbu dostal výpověď. Každé úterý se vrací do Křupavého kraba, aby se příšerně pomstil. (Sépiák nevěděl, že je úterý). Spongebob se zeptal, jak se pozná, kdy se Sekáč se sekáčkem blíží. Sépiák mu řekl tři děje, kdy sem přijde:  Spongebob se vyděsí a Sépiák se mu směje, ale potom mu řekne, že to byl jenom vtip. Později v noci se ale děje všechno a stejně, jak vyprávěl Sépiák. Do restaurace přichízí opravdu někdo pomalu, ale zjistí se, že je to někdo, kdo se pokouší dostat zaměstnání v Křupavém krabovi. Ten kdo se pokoušel dostat zaměstnání měl připravenou obracečku, ale dlouhé rukávy, což vypadalo, jako by obracečka byla s ním propojena. Také předem volal, ale byl nervózní se ozvat, a tak raději přijel autobusem. Stalé se ale řešilo, kdo blikal světly. Směsně se ukázalo, že to byl jenom Upír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noční směna (anglicky Graveyard Shift) je 16. epizoda 2. série amerického animovaného dětského televizního seriálu Spongebob v kalhotách. Premiéru v Americe měla 6. září 2002.", "tgt_summary": "\"Graveyard Shift\" is the first part of the 16th episode of the second season, and the 36th episode overall, of the American animated television series \"SpongeBob SquarePants\". The episode was written by Mr. Lawrence, Jay Lender and Dan Povenmire, and the animation was directed by Sean Dempsey. Lender and Povenmire also served as storyboard directors. It originally aired on Nickelodeon in the United States on September 6, 2002, one year after \"Band Geeks\".", "id": 2394136}
{"src_title": "Džungarský Alatau", "tgt_title": "Dzungarian Alatau", "src_document": [{"title": "Členění.", "content": "Džungarský Alatau se skládá z několika paralelních hřbetů, z nichž hlavní leží na severu a tvoří hranici mezi Čínou a Kazachstánem. V tomto hlavním hřebenu se také nachází nejvyšší vrchol pohoří. Jižně od hlavního hřebene se nacházejí hřbety Toksanbaj a Bežintau, které jsou od hlavního hřbetu oddělené údolími řek Koksu a Boro-tala. S hlavním hřebenem je spojuje krátký poledníkový hřeben, tvořící rozvodí mezi těmito řekami. Tyto hřbety pak také na východě navazují na pohoří Borohoro. Ještě jižněji se nachází hřeben Tyškantau, dosahující výšky až 4359 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a geomorfologie.", "content": "Džungarský Alatau byl vyvrásněn v paleozoiku zejména hercynským vrásněním. V průběhu mezozoika a paleogénu byl povrch zarovnán do podoby platformy a poté od neogénu vyzdvižen podél zlomových linií. Pro reliéf pohoří jsou tak typické zbytky starého peneplénu vyzdvižené do výšek 3 - 4 km, a tvořící stupňovité plošiny - syrty. Většina vrcholů je tvořena výstupy žul. Zastoupeny jsou také metamorfované břidlice středního a mladšího paleozoika, méně často metamorfované paleozoické pískovce či vápence. Podhorské tektonické deprese jsou vyplněny třetihorními a čtvrtohorními usazeninami.  Vyšší části pohoří jsou zaledněné, sněžná čára se pohybuje ve výškách od 3200 na severních svazích do 3800 m na jižních svazích. Celková plocha zalednění je 900 nebo 1000 km. Ledovce dosahují délek až 8 km.", "section_level": 1}, {"title": "Vegetace.", "content": "V Džungarském Alatau jsou zastoupeny všechny výškové vegetační stupně. Pohoří se zvedá z okolních stepí a polopouští. Ve výškách 1500 - 2400 metrů se na severních svazích nacházejí lučně-lesní společenstva tvořená smrkem Schrenkovým (\"Picea schrenkiana\") a jedlí sibiřskou (\"Abies sibirica\") se zastoupením břízy, osiky a divoké jabloně. Výše, v subalpinské zóně, se nacházejí pestré trávníky s kakosty a psárkou a s keřovitými porosty jalovce (\"Juniperus turkestanica\"). Od výšek 2750 metrů je pak řídká alpinská vegetace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džungarský Alatau (kazašsky Жетісу Алатауы, pohoří sedmi řek, rusky Джунгарский Алатау, čínsky 准格尔阿拉特, pinyin Zhǔngéěr Ālātè, český přepis Čun-ke-er A-la-tche, mongolsky Алаг Уул) je horské pohoří ve střední Asii, považované buď za součást Ťan-šanu, nebo za samostatné pohoří. Táhne se západovýchodním směrem mezi řekou Karašal a Džungarskou bránou podél kazašsko-čínské hranice. Ze západu a severu je obklopeno Balchašsko-alakolskou pánví, ze severovýchodu jej Džungarská brána odděluje od pohoří Tarbagataj, z východu je obklopeno Džungarskou pánví, na jihovýchodě navazuje u jezera Sayram na pohoří Borohoro a z jihu je od Zailijského Alatau odděleno údolím řeky Ili. Dosahuje délky zhruba 350 km a šířky 50 - 190 km. Nejvyšším vrcholem s nadmořskou výškou 4622 metrů je štít nazývaný Alagordy, Besbaskan nebo Pik Semjonova Ťanšanského.", "tgt_summary": "The Dzungarian Alatau (;, \"Jetisý Alataýy\";, \"Eüüngaryn Alatau\";, \"Dzhungarskiy Alatau\") is a mountain range that lies on the boundary of the Dzungaria region of China and the Zhetysu region of Kazakhstan. It has a length of and a maximum elevation of.", "id": 1265961}
{"src_title": "Citroën LN", "tgt_title": "Citroën LNA", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po krachu automobilky Citroën byl převzat Peugeotem a model LN byl prvním společným automobilem skupiny PSA (Peugeot, Talbot, Citroën) a tzv. prvním novým Citroënem. Citroën potřeboval posílit v segmentu malých městských automobilů a model 2CV k nim nepatřil. Převzal platformu z modelu Peugeot 104 Coupé. Jako motor posloužil plochý dvouválec z Citroënu 2CV a čtyřstupňová převodovka z modelu Citroën GS. Úroveň výbavy byla minimální, ale prodeje rostly díky nenáročné údržbě a nízkým provozním nákladům.", "section_level": 1}, {"title": "LN.", "content": "Model LN byl představen na Pařížském autosalonu v roce 1976 a o rok později šel do prodeje. Byl prvním modelem fúze automobilek a vyvolal negativní ohlas příznivců Citroënu. Důvodem byla úplná shodnost s modelem Peugeot 104. Původní projekt městského automobilu Project VD byl přepracován podle zadání Peugeotu a tak na platformě 104 vznikly dva automobily. Citroën LN a Citroën Visa. LN se prodával hlavně v zemi původu ve Francii. Motorizaci tvořil pouze jeden motor o výkonu 32k.", "section_level": 1}, {"title": "LNA.", "content": "V roce 1978 přišel model LNA, jehož karoserie zůstala nezměněna a byla shodná s modelem LN. V názvu přibylo písmeno \"A\" což znamenalo Athlétique (Atletický). Změnil se motor, přibyl plochý dvouválec z Citroënu Visa, později čtyřválec, který dosahoval maximální rychlosti 145 km/h.  Model LNA byl na rozdíl od LN exportován do Evropy, včetně Velké Británie s pravostranným řízením. V roce 1982 prošel model prvním menším faceliftem a dostal čtyřválcový motor z modelu Visa 11E. Kovové nárazníky nahradily plastové, změnily se obrysová světla a kola z modelu Visa Super E. Od července 1984 se model LNA11 změnil. U motoru byl zvýšen výkon a model dosahoval maximální rychlosti 144 km/h a z 0-100 zrychloval za 15,3 sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Konec výroby.", "content": "LN nahradil v roce 1986 již takzvaný pravý citroën - Citroën AX. \"Bratr\" Talbot Samba stejné platformy zůstal ve výrobě do roku 1987 a Peugeot 104 zůstal ve výrobě do roku 1988.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën LN / LNA je malý městský automobil, který vyráběla francouzská automobilka Citroën v letech 1976 až 1986. Vyráběl se jako 3-dveřový hatchback. Model LN (Heléne) později nahradil novější model LNA (Helena). Vyrobilo se 129 611 kusů modelu LN a 223 772 kusů modelu LNA za 10 let celkové produkce.", "tgt_summary": "The Citroën LN (Hélène) and Citroën LNA (Hélèna) are city car automobiles produced by the French manufacturer Citroën between 1976 and 1986. The added \"A\" used in the name of the bigger engined LNA stood for \"Athlétique\" (Athletic).", "id": 643695}
{"src_title": "David Drahonínský", "tgt_title": "David Drahonínský", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V mládí hrál fotbal, hokej, byl dobrovolným hasičem, chodil do skautského oddílu a hlavně navštěvoval taekwondo. Dne 6. dubna 1999 po návratu z tréninku šel spát. Jelikož trpěl náměsíčností, spadl z balkónu ze 3. patra. Ve velmi vážném stavu ho našla jeho matka s bratrem. Byl hospitalizovaný v českobudějovické nemocnici na ARU. Při pádu si poranil páteř, slezinu a játra. Po počátečních komplikacích došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Poranění míchy má však trvalé následky, jeho diagnóza je kvadruplegie.  Rok po úrazu započal studovat na Obchodní akademii v Janských Lázních. V roce zde 2005 zakončil úspěšně studium maturitní zkouškou. V tomtéž roce byl přijat na Metropolitní Univerzitu v Praze, kde na Fakultě Mezinárodních vztahů a evropských studií v roce 2011 obdržel titul magistr. V rámci studia se zúčastnil programu Erasmus na Europa Universität Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou, kde si zařídil roční studijní pobyt a tříměsíční pracovní stáž.  Ve volném čase se věnuje rybaření, cyklistice, golfu, čtyřkolkám, chodí do kina, divadla, má rád knihy, psychologii, jízdu na katamaránu a rád zkouší nové, i adrenalinové aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boccia.", "content": "V Janských Lázních se seznámil v roce 2000 s bocciou, díky tomuto sportu obsadil v roce 2001 na Mistrovství Evropy v Teplicích 4. místo. V roce 2002 Mezinárodní paralympijský výbor změnil pravidla pro klasifikaci v boccie, díky nimž nesplňoval český lukostřelec svým postižením klasifikační kritéria pro tento sport.", "section_level": 2}, {"title": "Lukostřelectví.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Období 2001–2007.", "content": "V roce 2001 se dostal k lukostřelbě z olympijského luku a o 2 roky později začal střílet z kladkového luku v kategorii W1. Využil možnost zúčastnit se závodů se zdravými lukostřelci, kde v roce 2006 získal 3. místo na Mistrovství České republiky v hale a 1. místo na venkovním Mistrovství České republiky. Jeho hlavním cílem bylo změřit síly s postiženými sportovci a získávat zkušenosti. V roce 2003 na Mistrovství světa v Madridu skončil na posledním místě, o dva roky později na Mistrovství světa v Itálii obsadil 5. místo. V soutěži družstev společně s Martinem Bartošem a Zdeňkem Šebkem získal stříbrnou medaili. V roce 2006 si zajistil 4. místo na Mistrovství Evropy handicapovaných lukostřelců v Nymburku. Rok 2007 byl brán jako předolympijský průzkum jeho odolnosti, kdy na Mistrovství světa v Jižní Koreji vybojoval 4. místo a v soutěži týmů obsadil 1. místo společně s Martinem Bartošem a Zdeňkem Šebkem.", "section_level": 3}, {"title": "Paralympijské hry v Pekingu 2008.", "content": "Velký průlom v kariéře byly Paralympijské hry v Pekingu v roce 2008, před nimiž prohlašoval, že po všech čtvrtých místech si konečně jede pro medaili. Za vzpomínku stojí dramatické semifinále s Osmo Kinnunenem z Finska, kdy rozhodl doslova poslední šíp. Finský reprezentant střelil sedmičku a David poslal svůj poslední šíp do devítky, čímž postoupil do finále, v kterém porazil Johna Canavagha a stal se paralympijským vítězem.", "section_level": 3}, {"title": "Období 2009–2011.", "content": "Rok 2009 nebyl úspěšný. Zdravotní problémy a špatná psychická kondice zapříčinily neúspěch v podobě 8. místa na Mistrovství světa v Nymburku.  V roce 2010 na Mistrovství Evropy ve Vichy se prověřovala jeho forma, kde si zkusil, zda zvládne studium v zahraničí společně s tréninky. Čtvrtfinále i semifinále zvládl, ale ve finále pro nepříznivý vítr nezopakoval výkon z předešlého dne. Nakonec obsadil druhé místo.  V roce 2011 se konalo Mistrovství světa v italském Turíně, kde se bojovalo o medaile a také o místa na Paralympijské hry v Londýně, jež se měly konat následující rok. V osmifinále porazil amerického reprezentanta Jerryho Schielda, ve čtvrtfinále porazil japonského reprezentanta a v semifinále přemohl Brita Johna Cavanagha. Ve finále podlehl finskému reprezentantovi Osmo Kinnunenovi. Český lukostřelec obsadil 2. místo, čímž získal místo na paralympiádu. Kromě toho dosáhnul na titul mistrů světa v soutěži družstev, když ve finále společně s Petrem Bartošem a Zdeňkem Šebkem porazili americký tým.", "section_level": 3}, {"title": "Paralympijské hry v Londýně 2012.", "content": "V roce 2012 chtěl navázat na úspěchy a obhájit první místo z Pekingu. Ve spolupráci se sportovní psycholožkou zlepšoval jeho fyzickou i psychickou přípravu. Z kvalifikace byl postup do čtvrtfinále snadný. Ve čtvrtfinále prohrával s Fabiem Azzolini z Itálie a teprve rozstřel posledního šípu se mu vydařil a dostal se do semifinále. Osmo Kinnunen, finalista z Pekingu, byl jeho dalším soupeřem, kterého porazil. Ve finále se střetl s Jeffem Fabry. Před paralympiádou však Drahonínský nezaregistroval změnu pravidel, které zvýhodnily pozici Fabryho a tak ve finále prohrál a získal druhé místo.  Mistrovství světa v Bangkoku 2013 začalo kvalifikací, kde obsadil 5. místo, v semifinále narazil opět na Jeffa Fabryho, který se posunul do finálového boje. Nakonec získal třetí místo, kdy v konečném boji porazil Johna Cavanagha.", "section_level": 3}, {"title": "Rok 2014 – období rekordů.", "content": "Na Světovém poháru v Novém Městě nad Metují se mu dařilo. Nejprve v kvalifikaci vstřelil rekord 668 bodů z možných 720, který byl uznán rozhodčími jako světový a další den v setu proti Seong-Pyo An získal druhý rekord: 143 bodů z možných 150. Ve finále proti Johnu Cavanaghovi byl úspěšný a získal první místo. Ve švýcarském Notwillu uzavřel kvalifikaci s novým světovým rekordem 670 bodů, kdy postoupil rovnou do semifinále. Zde nestačil na finského lukostřelce Antoniuse a vybojoval bronzovou medaili.", "section_level": 3}, {"title": "Rok 2015.", "content": "V roce 2015 se zúčastnil květnového Dutch Para Archery Tournament v Nizozemsku, kam odjel jako jediný zástupce České republiky. Během kvalifikace při nepřízni počasí se mu podařilo překonat vlastní světový rekord a stanovil nové světové maximum na 674 bodů. V eliminační části turnaje ve čtvrtfinále porazil ruského reprezentanta a v semifinále vyřadil finského reprezentanta Jean Pierra Antoniose. Ve finále přestřílel italského reprezentanta Fabia Azzoliniho.  V červenci absolvoval účast na WRT v Novém Městě nad Metují, kde jeho vítězné tažení v semifinále přerušil Slovák Petr Kinik. V boji o bronz porazil finského reprezentanta Jean Pierra Antonia.  Na Mistrovství světa v německém Donaueschingenu nezávodil jen za jednotlivce, ale také v kategorii Mix Team a Team mužských družstev. V Mix Teamu, kde poprvé závodil společně s Šarkou Musilovou se nedařilo a po první části vypadli. V družstvu mužů platil za klíčového sportovce a leadra týmu, kdy se spolubojovníkům nevedlo a v konečné fázi se dostaly pouze do boje o 3. a 4. místo. Nakonec získali 4. místo. V jednotlivcích proti Jeanu Pierre Antoniosovi vstřelil nový světový rekord – 144 ze 150 možných bodů. Přes Fabia Azzoliniho přešel lehce do finále, kde porazil Johna Walkera, vyhrál titul mistra světa a zajistil si přímou účast na Paralympijské hry do Rio de Janeira.", "section_level": 3}, {"title": "Rok 2016.", "content": "Jeho příprava se zaměřuje na sezónu 2016, kdy ho čeká Mistrovství Evropy ve Francii a Paralympijské hry v Rio de Janeiru.", "section_level": 3}], "src_summary": "David Drahonínský (* 19. května 1982, Kaplice) je český tělesně handicapovaný lukostřelec v kategorii W1 s kladkovým lukem. S úspěchy, k nimž se řadí zlatá medaile z roku 2008 na Letních paralympijských hrách v Pekingu, stříbrné místo v roce 2012 z Letních paralympijských her v Londýně a prvním místem na Mistrovství světa v Donaueschingenu, se zařadil ke světové špičce v lukostřelbě.", "tgt_summary": "David Drahoninsky is a Czech paralympic archer. He won the gold medal at the Men's individual compound - W1 event at the 2008 Summer Paralympics in Beijing.", "id": 865157}
{"src_title": "Luisa Kristýna Savojská", "tgt_title": "Princess Luisa Cristina of Savoy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v paláci \"Castello del Valentino\" v Turíně, který patřil dynastii Savojské dynastii. Jejím otcem byl pozdější savojský vévoda Viktor Amadeus I. Savojský a matkou Kristina Marie Bourbonská. Její narození bylo provázeno velkým nadšením. Rodiče přišli o syna a tak očekávali narození mužského dědice, protože jako dívka byla podle sálského zákona vyloučena z nástupnictví, nemohla se stát savojskou vévodkyní. Říkalo se, že je Luisa Kristýna nelegitimní, že ji její matka údajně měla s jedním z francouzským dvořanů, který se jmenoval \"Pommeuse\".  V roce 1630 se stal její otec savojským vévodou. O sedm let později, roku 1637 její otec zemřel a jeho nástupcem se stal její bratr Francis Hyacint, ten zemřel v následujícím roce 1638 a tak se vlády ujal další bratr Karel Emanuel II. Luisina matka převzala regentství a pustila se do sporu se svými švagry, Luisinými strýci, princem Mořicem Savojským a Tomášem Františkem. Oba bratři se spikli proti Kristině Marii a prohlašovali, že její regentství způsobuje válku v Savojsku.  Válka vedla k tomu, že Tomáš s Mořicem prchli do Španělska pro pomoc. Luisina matka díky podpoře Francie brzy zvítězila. Po návratu do Savojska následovaly Luisiny zásnuby se strýcem Mořicem, které byly součástí mírové smlouvy mezi strýci a matkou. Svatba se konala 18. srpna 1642 v Turíně. Mořic byl kardinálem a tak musel papeže požádat o povolení k sňatku. Třináctiletá nevěsta a devětačtyřicetiletý Mořic odjeli do Nice, kde byl Mořic guvernérem.  Její manžel zemřel v roce 1657 na mrtvici a Luisa se stala ve dvaceti sedmi letech vdovou. Mořic jí odkázal svou uměleckou sbírku a obrovské dluhy. Luisa žila v manželově vile vedle Turína, kde také zemřela. Veškerý svůj majetek odkázala manželce svého synovce, Francouzce Anně Marii Orleánské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna Luisa Kristýna Savojská (27. července 1629, Turín – 12. května 1692, Turín) byla savojská princezna a nejstarší dcera savojského vévody Viktora Amadea I. Byla tak sestřenicí Ludvíka XIV. a Karla II. Stuarta. Vdala se za svého strýce, prince Mořice Savojského, ale neměli spolu žádné potomky. Měla ve vlastnictví turínský palác \"Villa della Regina\".", "tgt_summary": "Princess Luisa Cristina of Savoy (27 July 1629 – 12 May 1692) was a Princess of Savoy by birth and the eldest daughter of Victor Amadeus I, Duke of Savoy. She married her uncle Prince Maurice of Savoy but had no children. She was the owner of the future \"Villa della Regina\". She was a first cousin of Louis XIV of France and Charles II of England.", "id": 2211666}
{"src_title": "Clare Hollingworthová", "tgt_title": "Clare Hollingworth", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po připojení Sudet k Německu v důsledku Mnichovské dohody v roce 1938 odjela do Varšavy, kde se zapojila do práce s československými uprchlíky, kterým mezi březnem a červencem pomáhala opustit Polsko získáním britského víza. Celkově tak pomohla téměř 2 000 lidem utéct před nacisty. Na základě toho ji v srpnu 1939 angažoval Arthur Wilson, vydavatel deníku \"The Daily Telegraph\". Pro deník pracovala jako zahraniční zpravodajka. Přesvědčila britského generálního konzula v Katovicích, Johna Anthonyho Thwaitese, aby jí půjčil na průzkumnou cestu přes německé hranice své auto s řidičem. 28. srpna si při jízdě diplomatickým vozem podél německo-polské hranice Hollingworthová všimla špatně zamaskovaných německých tanků pod sítěmi a plachtami, které zvedal vítr. Tato skutečnost ji zaujala a při dalším pozorování identifikovala obrovské množství německých vojáků, tanků a obrněných vozidel, stojících na německém území podél celé polské hranice. Její zpráva o těchto pozorováních byla nejdůležitějším příběhem následujícího dne na první stránce The Daily Telegraph. Titulek zněl: „1000 tanků shromážděno na polské hranici. Deset divizí je připraveno k rychlému útoku“.  Její zpráva z 1. září, v níž vyzvala britské velvyslanectví ve Varšavě, aby oznámilo německou invazi do Polska je považována za „sólokapra století“ (\"„the scoop of the century“\"). Aby přesvědčila zaměstnance velvyslanectví, který měl pochybnosti o této skutečnosti, vystrčila v průběhu hovoru telefonní sluchátko z okna svého pokoje v Katovicích, aby slyšel zvuk německých tanků na ulicích města. Její zpráva byla také první zprávou, kterou britský ministr zahraničí o invazi do Polska obdržel.  Pokračovala reportážemi o situaci v Polsku a v roce 1940, kdy pracovala pro Daily Express, odjela do Bukurešti, odkud podala zprávu o vynucené abdikaci krále Karla II. a následných událostech. V roce 1941 odešla do Egypta a později podávala zprávy z Turecka, Řecka a egyptské Káhiry. Její snahy ztěžovalo to, že ženy – válečné korespondentky – nedostávaly v té době úřední akreditaci. Poté, co 23. ledna 1943 obsadily britské jednotky Bernarda Montgomeryho Tripolis, bylo jí nařízeno vrátit se do Káhiry. Protože chtěla zůstat na frontě, pokračovala jako reportérka u jednotek generála Dwighta D. Eisenhowera v Alžíru. Odsud psala pro Chicago Daily News. Později působila v Palestině, Iráku a Persii. V této době se stala prvním novinářem, který hovořil s íránským šáhem Muhammadem Rezou Pahlavím.  V roce 1946 přežila bombový útok na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který zabil 91 lidí. Zemřela v Hongkongu ve věku 105 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clare Hollingworthová (10. října 1911 Knighton, Leicester – 10. ledna 2017 Hongkong) byla anglická spisovatelka a novinářka, která jako první ohlásila začátek druhé světové války v Evropě. V Česku byla vzpomenuta pro svou pomoc československým uprchlíkům v polských Katovicích.", "tgt_summary": "Clare Hollingworth, OBE (10 October 1911 – 10 January 2017) was an English journalist and author. She was the first war correspondent to report the outbreak of World War II, described as \"the scoop of the century\". As a reporter for \"The Daily Telegraph\" in 1939, while travelling from Poland to Germany, she spotted and reported German forces massed on the Polish border; three days later she was the first to report the German invasion of Poland.", "id": 436191}
{"src_title": "Anne-Marie Rivier", "tgt_title": "Anne-Marie Rivier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 19. prosince 1768 v Montpezat-sous-Bauzon v departementu Ardèche. Když jí bylo něco přes rok, při nehodě si zlomila kyčel a nemohla chodit. Každý den po dobu čtyř let chodívala se svou velmi zbožnou matkou do místní katolické svatyně kde se dlouhou dobu modlily před Pietou. Dne 8. září 1774 zjistila že může s pomocí berel chodit. Vše bylo bráno jako zázrak a její matka to připisovala Panně Marii.  Když jí bylo 17 let, požádala o vstup k Sestrám Notre Dame v Pradelles ale byla odmítnuta kvůli jejímu špatnému fyzickému zdraví. To jí ale neodradilo, následující rok si založila školu ve svém rodném městě. Se svými spolupracovníky navštěvovala nemocné a otevřela místnost pro mládež, kde se chodívaly bavit.  Zanedlouho národ zažil traumatickou Velkou francouzskou revoluci; všechny řády a kongregace byli zrušeny a byly zakázány všechny náboženské obřady a veřejné vyznání víry. Nicméně ona si držel pevnou víru v Krista; stále vyučovala o Bibli, Ježíši a o svatých.  Roku 1794 revoluční orgány zabavily budovu školy a Anne se přestěhovala se svými společníky do města Thueyts, kde se jim dostalo podpory od otce Luigiho Pontaniera, který byl členem Společnosti svatého Sulpicia. V podkroví školy dne 21. listopadu 1796 (svátek Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu) se ona a čtyři ženy zasvětily Bohu. Nově vzniklá skupina se zavázala k práci se sirotky a navštěvování lidí v domovech. Do dalšího roku se skupina rozrostla na dvanáct členů. Byly sepsány prozatímní stanovy které byly schváleny místním biskupem a 21. listopadu 1797 složily své věčné sliby. Tím byla založena Kongregace Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu.  Roku 1810 měly sestry 46 komunit stejně jako noviciátů. Vzhledem k přibývání sester byl mateřský dům přemístěn do větších prostor v Bourg-Saint-Andéol. Roku 1820 měli 88 domů v 8 diecézích.  Zemřela 3. února 1838 ve věku 70 let. V čase její smrti měla kongregace více než 300 sester v 141 domech v 15 diecézích. Při své smrti řekla: \"Mé dcery, jednoho dne překročíme moře.\" Dnes existuje více než 3 000 sester po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Blahořečení.", "content": "Proces blahořečení byl zahájen v 19. století v diecézi Viviers. Dne 13. června 1890 jí papež Lev XIII. prohlásil za Ctihodnou. Blahořečena byla 23. května 1982 papežem Janem Pavlem II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne-Marie Rivier (doma známa jako Marinette; 19. prosince 1768, Montpezat-sous-Bauzon - 3. února 1838, Bourg-Saint-Andéol) byla francouzská římskokatolická řeholnice a zakladatelka Kongregace Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu. Katolická církev jí uctívá jako blahoslavenou.", "tgt_summary": "Anne-Marie Rivier (19 December 1768 – 3 February 1838) was a French Roman Catholic professed religious and the foundress of the Soeurs de la Présentation de Marie. Rivier's focus was on education and she opened a school just before the beginning of the French Revolution which saw her school confiscated. At the end of the revolution allowed for her to resume her educational inclinations and she also founded her religious order to take care of the education of orphans and other children who needed education.", "id": 686123}
{"src_title": "Josef Vacke", "tgt_title": "Josef Vacke", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině účetního Karla Watzkeho (1874–??) a jeho manželky Anny, rozené Zykové (1876–??). Měl starší bratry Vladimíra (*1900) a Karla (*1902).  Josef Vacke se několik let učil malbě ve škole Ebertově, kde jej vedl malíř Antonín Porket. V letech 1923 a 1924 studoval na soukromé škole u Ferdinanda Engelmülera a od roku 1925 až 1931 na Akademii výtvarných umění v krajinářské speciálce profesora Otakara Nejedlého.  První studijní cestu podnikl v roce 1925 do Cagnes-sur-Mer a další cesty pak na Cap d ́Agnes (1926), na Korsiku (1928), do Ponte du Suve u Toulonu (1930). S Nejedlého školou pobýval v Jílovém nad Sázavou, na Malé Skále u Turnova, na Hluboké, na Hrubé Skále, ve Vlastislavi a v Středohoří. V roce 1928 Vacke obdržel stipendium na cestu do Paříže pod vedením profesora Antonína Matějíčka. V letech 1931 a 1935 maloval Vacke s Lucií Klímovou v Jugoslávii. Pobýval také ve Zděchově, kde byl mecenášem malířské společnosti Ludvík Klímek; zde namaloval v roce 1943 čtyři akvarely.  Během druhé světové války často pobýval na Sázavě a na Vysočině. Po roce 1946, kdy získal chalupu č.p. 91 v Křižanech, se stále častěji objevovaly v jeho díle obrazy z Podještědí. Lucie Klímová zajížděla již od roku 1946 do Křížan, kde strávila celé měsíce na Vackově chalupě. Když v roce 1961 zemřela, Vackovou partnerkou se stala Boženka Škodová. Josef Vacke také často pobýval a maloval ve Velenicicích na Poděbradsku, odkud pocházela Boženka Škodová.  Od roku 1935 byl členem Klubu výtvarných umělců Aleš. Nejčastěji maloval krajiny a květiny. Častým motivem byly kytice, ojediněle i figurální motivy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Vacke, vlastním jménem Josef Watzke (18. července 1907, Praha – 8. prosince 1987, Praha), byl český umělec a akademický malíř.", "tgt_summary": "Josef Vacke (18 July 1907 – 18 December 1987), born Josef Watzke, was a Czech artist and painter. Writer Vladimir Watzke and painter Josef Vacek were brothers. Both were the children of Karel Watzke and Anna Zyka (\"Zyka\" was a pseudonym that Vladimir used as his most common pseudonym). They had 3 children; Vladimir Watzke was born in 1900, Karel Watzke was born in 1902 and Josef Watzke (Vacke) was born in 1907. Vladimir Watzke was a very prolific writer of Czech fiction books, primarily fantasy and science fiction, who was highly popular in his time (thirties and forties).", "id": 2371743}
{"src_title": "Amada škrabošková", "tgt_title": "Pink-billed parrotfinch", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Amada škrabošková se vyskytuje v jihovýchodní Asii a ostrovech Austrálie. Jedná se o malé ptáky s krátkými, zaoblenými křídly a delším ocasem. Většinu druhů z rodu \"Erythrura\" spojuje krom zelené barvy na těle hlavně červený ocas, podle kterého vzniklo i latinské pojmenování: to má původ v řeckých slovech ερυθρός (erythros), což znamená „červený“, a ουρά (Oura), to je „ocas“.  Původní název zněl \"Amblynura kleinschmidti\", který tomuto druhu přiřadil při jeho prvním popsání německý přírodovědec Otto Finsch roku 1878. Druhové jméno mělo být připomínkou na německého cestovatele a sběratele Theodora Kleinschmidta (1834–1881), který tohoto ptáka poprvé odchytil a následně poslal Finschovi do Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o středně velkého, robustně stavěného ptáka, který má 11 cm na délku. Výrazným prvkem na jeho těle je červená oblast na horní straně ocasu ve tvaru kruhu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a určení pohlaví tedy poměrně složité.  Dospělý jedinec má převážně olivově zelené peří, černé líce a temeno hlavy. Na temeni může černá přecházet do tmavě modré. Nohy a zobák bývají narůžovělé nebo do červena, někdy s nádechem hnědé. Mladí jedinci vypadají jako dospělí, jen jejich peří je tmavší s místo červené oblasti na ocasu je zde peří oranžové.  Obě pohlaví vydávají výrazné tsee-tsee nebo cheee cheee cheee.  Amadu škraboškovou lze snadno zaměnit za amadu fidžijskou, ta je ale menší a na hlavě převažuje červená, nikoliv černá, barva. Běžně je možné potkat tyto dva druhy v jednom hejnu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Amada škrabošková je endemická pro Fidži. Dříve se tito ptáci vyskytovali pouze na ostrově Viti Levu, kde se schovávali ve vlhkých a rozlehlých lesích blízko vodních toků. V roce 2012 byli ale pozorováni na ostrově Yasawa. Je pravděpodobné, že dříve se vyskytovali i na jiných ostrovech, kde bychom je dnes již nenašli, jejich populace totiž pomalu klesá. Dle pozorování lze vyvodit, že těmto ptákům vyhovuje jakákoliv nadmořská výška a především vlhké lesy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tyto amady se zdržují v párech nebo malých rodinných skupinkách, ale obecně se tvrdí, že jsou méně společenské, než ostatní druhy z rodu \"Erythrura\". V době páření se ale shlukují do mnohem větších hejn, ve kterých je možné najít i jiné druhy astrildovitých ptáků, třeba již zmíněné amady fidžijské. Nejsou to příliš aktivní ptáci. V době hnízdění postaví pár, samec a samice, miskovité hnízdo na stromě s klenutým vchodem. To staví z listí, malých větviček a lišejníků, není výjimkou, že používají i listy z bambusu.  Amada škrabošková se živí převážně hmyzem, dále ale také hrozny vinné révy nebo jinými menšími plody, speciálně fíky. Nepohrdnou ale ani pupeny květů. Většinou se krmí ve výškách, jen málokdy slétávají až k zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Nejdůležitějším predátorem amad škraboškových je endemický jestřáb rudolímcový (\"Accipiter rufitorques\"), který loví především malé ptáky, dále také místní poddruh sokola stěhovavého, \"Falco peregrinus nesiotes\", lovící především mladé jedince. Mimo jiné se na Fidži vyskytují i sovy pálené, které běžně loví krysy ale také menší ptáky. Hnízdní parazitismus je častým jevem ve hnízdech amad a v tomto případě je „parazitem“ kukačka východoaustralská (\"Cacomantis flabelliformis\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Amada škrabošková (\"Erythrura kleinschmidti\" syn. amadina Kleinschmidtova) je druh astrildovitého ptáka z rodu \"Erythrura\". Vyskytuje se v centrech rozlehlých lesů ostrovů Viti Levu nebo Fidži. Živí se hlavně drobným hmyzem, ale také plody a poupaty rostlin.", "tgt_summary": "The pink-billed parrotfinch (\"Erythrura kleinschmidti\") is a species of estrildid finch found on the island of Viti Levu, Fiji. Commonly found at undisturbed mature forest in the centre and east of Viti Levu, e.g. Joske's Thumb near Suva. This species is found at mid-height along tree-trunks and branches, usually alone or in pairs but also joining mixed-species flocks, feeding primarily on insects, but also on flower buds and fruits.", "id": 1270038}
{"src_title": "Invence a sinfonie", "tgt_title": "Inventions and Sinfonias (Bach)", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Invence a sinfonie byly původně vytvořeny pro výukové účely. Poprvé se objevují v Klavírní knížce pro Wilhelma Friedemanna, Bachova nejstaršího syna. Knížka začala vznikat v roce 1720 a Bach do ní postupně zapisoval drobné skladby, prostřednictvím kterých učil Friedemanna hře na klávesové nástroje i komponování. Dvouhlasé skladby jsou v této knížce označeny jako \"praeambulum\", tříhlasé \"fantasia\".  V roce 1723 Bach uspořádal tyto skladby do samostatné sbírky, kterou pak používal při výuce svých dalších žáků, od kterých se dochovalo několik opisů. Ve skladbách provedl jen drobné úpravy a změnil názvy dvouhlasých na \"inventio\" a tříhlasých na \"sinfonia\". Připsal také krátký úvodní text, ve kterém sbírku věnuje studentům, kteří se chtějí naučit hrát čistě, jasně a zejména zpěvně jak dvouhlasé, tak tříhlasé skladby, a zároveň se naučit základy kompozice a zpracování hudebního nápadu do plnohodnotné skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura sbírky.", "content": "Sbírka obsahuje 15 dvouhlasých a 15 tříhlasých skladeb v tehdy běžně používaných tóninách, tj. takových, které mají v předznamenání maximálně 4 posuvky (použití ostatních tónin bylo před prosazením temperovaného ladění problematické kvůli vzniku velmi disonantních intervalů).  V Knížce pro Wilhelma Friedemanna byly skladby v obou částech uspořádané tak, že nejprve byly vzestupně uvedeny ty, jejichž tónický kvintakord je obsažen ve stupnici C dur, a pak sestupně ostatní:  C dur - d moll - e moll - F dur - G dur - a moll - h moll - B dur - A dur - g moll - f moll - E dur - Es dur - D dur - c moll.  Ve verzi z roku 1723 jsou již skladby sestaveny vzestupně chromaticky: C dur - c moll - D dur - d moll atd., tedy podle stejného systému, jakým je uspořádán Dobře temperovaný klavír, který vznikl ve stejné době.", "section_level": 1}, {"title": "Forma.", "content": "Všechny skladby jsou zpracovány kontrapunkticky.  Dvouhlasé invence začínají expozicí, ve které uveden hlavní motiv. Ten bývá krátký a melodicky jednoduchý. V některých případech je motiv ihned zopakován v druhém hlase, obvykle posunutý o celou oktávu. Mnohdy je již první uvedení motivu doprovázeno druhým hlasem. Po dokončení expozice následuje modulace do příbuzné tóniny (většinou dominantní), ve které je opět prezentován hlavní motiv. Poté může následovat modulace do třetí tóniny, anebo se motiv již vrací zpět do základní tóniny a skladba se uzavírá. Tříhlasé sinfonie mají stavbu velmi podobnou fugám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Invence a sinfonie nebo také dvouhlasé a tříhlasé invence (BWV 772-801) jsou sbírkou krátkých polyfonních skladeb pro klávesové nástroje od Johanna Sebastiana Bacha.", "tgt_summary": "The Inventions and Sinfonias, BWV 772–801, also known as the Two- and Three-Part Inventions, are a collection of thirty short keyboard compositions by Johann Sebastian Bach (1685–1750): 15 \"inventions\", which are two-part contrapuntal pieces, and 15 \"sinfonias\", which are three-part contrapuntal pieces. They were originally written as musical exercises for his students.", "id": 2479325}
{"src_title": "Albertina Anežka Oranžská", "tgt_title": "Albertine Agnes of Nassau", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Albertina Anežka se narodila v Haagu a byla šestá z devíti dětí narozených Frederikovi a Amálii. Někteří z jejích sourozenců ale zemřeli již v dětství a ze sedmi dcer se dožily dospělosti pouze čtyři: Luisa Henrietta, Henrietta Kateřina a Marie. Dvě její sestry zemřely ještě jako novorozeňata, Alžběta Šarlota se dožila deseti let. Měla také dva bratry: Viléma a Jindřicha Ludvíka, který zemřel jako novorozeně.  Albertininými prarodiči z otcovy strany byli Vilém I. Oranžský a jeho čtvrtá manželka Luisa de Coligny. Henriettin děd Vilém byl zavražděn na příkaz Filipa II. Španělského, zastánce katolického Španělska, který věřil, že Vilém zradil španělského krále a všechny katolíky. Jejími prarodiči z matčiny strany byli Jan Albrecht I. zu Solms-Braunfels (dědeček) a jeho manželka Anežka ze Sayn-Wittgensteinu.  Roku 1652 se jako osmnáctiletá provdala za svého bratránka Viléma Fridricha Nasavsko-Dietzského. Spolu měli tři děti:", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Po smrti svého manžela v roce 1664 se stala regentkou ve Frísku, Groningenu a Drentsku. V roce 1665 Anglie a biskupství Münster vyhlásilo válku Nizozemsku. Většina peněz, které byly v tu dobu k dispozici, tak byla využita k nákupu loďstva. Když byla provincie Groningen v obležení, Albertina Anežka spěchala do města, aby zdejší obyvatele morálně podpořila. Tlak krále Ludvíka XIV. Francouzského nakonec obležení rozbil a provincie byla zachráněna. O šest let později ale Angličané opět začali Nizozemsko obléhat, tentokrát z jihu. Ludvík XIV. se svojí armádou nemohl včas přijet na pomoc, a proto Albertina organizovala obranu sama.  V roce 1676 si koupila sídlo v Oranjewoud a nazval ho Oranjewoud Palace. Zde roku 1696, ve svých 62 letech, zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albertina Anežka Oranžská (9. dubna 1634, Haag – 26. května 1696, Leeuwarden) byla pátá dcera Frederika Hendrika, prince oranžského, a Amálie zu Solms-Braunfels. Také místodržitelka Fríska, Drentska a Groningenu.", "tgt_summary": "Albertine Agnes of Nassau (April 9, 1634 – May 26, 1696), was regent of Friesland, Groningen and Drenthe during the minority of her son Henry Casimir II, Count of Nassau-Dietz. She was the sixth child and fifth daughter of stadtholder Frederick Henry, Prince of Orange and Amalia of Solms-Braunfels.", "id": 1983555}
{"src_title": "Subnautica", "tgt_title": "Subnautica", "src_document": [{"title": "Hraní.", "content": "Subnautica je dobrodružná hra o přežití, odehrávající se v otevřeném světě oceánské planety. Hráč hraje z pohledu první osoby. Úkolem hráče je prozkoumat herní svět a následovat příběh hry, zatímco čelí nebezpečím ukrývajícím se pod mořskou hladinou. Ve hře je možné sbírat materiály, vytvářet vybavení a ponorky a stavět základny. Vše vytvořitelné potřebuje recepty, které hráč získává postupem ve hře či oskenováním rozbitých částí, volně se vyskytujících po světě (některé recepty má hráč již od začátku). Na úvodní obrazovce si hráč vybere mezi čtyřmi módy. V módu \"Přežití\" je třeba dodržovat pitný režim, hlídat příjem potravy, kontrolovat hladinu kyslíku a udržovat úroveň života. V módu \"Volná hra\" odpadá potřeba jídla a pití. Mód \"Hardcore\" je stejný jako mód \"Přežití\", ovšem pokud hráč zemře, tak nemá možnost oživení, což je podobné jako ve hře Minecraft. V posledním módu \"Kreativní\" je hráč oproštěn o všechny potřeby, získává nesmrtelnost, všechny recepty má odemčené od začátku hry, přičemž jejich vytváření nestojí suroviny, a všechna plavidla jsou nezničitelná a nespotřebovávají energii.  Hra má také částečnou podporu VR brýlí.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Ryley Robinson havaroval na planetě 4546B v lodi nazvané \"Aurora\". Podle PDA přežije jen několik dní. Postupně se Ryley dozvídá, že asi 10 let před ním zde ztroskotala posádka jiné lodi nazvané \"Degasi\". Postupem času také objeví Precursorské základny. Jedna základna bude ale rozbitá – a zde se Ryley dozví, že většina planety je nakažena nemocí Kharaa (dříve carar). O kus dál pak Ryley najde největší základnu: Sea Emperorovo vězení (\"Sea Emperor prison\"). Zde najde také největší stvoření ve hře: \"Sea Emperora\". U něj poté vylíhne vajíčka mláďat Sea Emperorů, kteří po chvíli začnou produkovat enzym 42, pomocí kterého se Ryley vyléčí a následně deaktivuje zbraň (karanténu planety 4546B). Následně bude moci opustit planetu raketou Neptune.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subnautica je dobrodružná hra vytvořená studiem Unknown Worlds Entertainment. Hra byla vydána v předběžném přístupu 16. prosince 2014, plná verze byla vydána 24. ledna 2018.", "tgt_summary": "Subnautica is an open world survival action-adventure video game developed and published by Unknown Worlds Entertainment. In it, players are free to explore the ocean on an alien planet, known as planet 4546B, after their spaceship crashes on the planet's surface. The player must collect resources and face creatures to survive.", "id": 1505608}
{"src_title": "Mauer 1", "tgt_title": "Mauer 1", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Česká synonyma jsou: mauerská čelist, heidelberské čelist, mauerská čelist, dolní/spodní čelist z Mauer, mauerský člověk, Homo heidelbergensis, Heidelberský člověk, Heidelberský opočlovek, homo heidelbergensis.  Latinské názvy jsou: \"Homo heidelbergensis, Homo sapiens heidelbergensis, Homo erectus heidelbergensis, starší: Pithecanthropus heidelbergensis, Palaeanthropus heidelbergensis, Pseudhomo heidelbergensis, Protanthropus heidelbergensis, Praehomo heidelbergensis, Praehomo europaeus, Anthropus heidelbergensis, Europanthropus heidelbergensis, Euranthropus sp., Maueranthropus heidelbergensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Nález objevil W. D. Hartmann (resp. místní pracovníci) 21. října 1907 a vědecky ho popsal O. Schoetensack v roce 1908 jako \"Homo heidelbergensis\". Nález se uskutečnil v pískovně obce Mauer (v jámě Grafenrein 900 m od Mauer), která leží u města Heidelberg v Německu, v hloubce 24 m v pískových usazeninách. Je to mohutná (vysoká a silná) čelist bez bradového výběžku dospělého jedince, pravděpodobně muže. U čelisti se nacházely jednoduché kamenné sekáče a kostěné nástroje. Čelist vykazuje archaické znaky (např. robustnost, široká ramena) i pokročilé vlastnosti (např. malé rozměry sáňky, moderní tvar zubů – parabolický oblouk, bez diastema, malá třetí stolička apod.). Drsné části poukazují na silné žvýkací svalstvo. Jednotlivec, jemuž čelist patřila, měl asi masivní tvář se širokými jařmovými oblouky.  Podrobný popis nálezu poskytuje Schoetensack 1908 a článek Mounier 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Původně se zařazoval jako (víceméně) jediný nález samostatného druhu Homo heidelbergensis či tzv. heidelberské rasy. Pro mnohé autory nešlo o příslušníka rodu Homo a zařazovali ho do rodu Pithecanthropus (opočlovek) či jako nový rod Maueranthropus atd. (viz nadpis Synonyma). Ještě v letech 1955 a 1964 Le Gros Clark uvádí, že podle něj není jisté, zda nález vůbec patří do rodu Homo. Později (poprvé již u Hrdličky v roce 1927) se nález zařazoval pod Homo erectus (často v rámci poddruhu Homo erectus heidelbergensis) nebo pod Homo sapiens (často v rámci poddruhu Homo sapiens heidelbergensis). Zařazoval se i jako raný preneandertálec.  Nejnovější se nejčastěji řadí do samostatného druhu Homo heidelbergensis v širším smyslu (tak jak ho uvádí např. Rightmire v roce 1995), ale někteří (např. Hublin v roce 1998) jej zařazují pod Homo neanderthalensis nebo ho považují za Incertae Sedis (např. Hublin v roce 2009).", "section_level": 1}, {"title": "Datování.", "content": "Podle přesného datování studie Wagner et al. 2010 je nález starý 609 000 +/- 40 000 BP. Starší se udával věk 550 000 BP (), 700 000 BP (), 700 – 500 000 BP (), 300 – 250 000 BP (McKee 2005), 500 000 BP (,), 500 – 400 000 BP (Thurzo 1998), 650 000 – 450 000 (Wood 2011) či 650 000 BP (Encyklopedie archeologie 1985), přičemž ale většina zdrojů udávala, že datování je nejisté.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauer 1 nebo Mauer-1 (synonyma viz níže) je nález lidské čelisti z lokality Mauer poblíž Heidelbergu z roku 1907, starý 609 000 let. Je to typový nález druhu Homo heidelbergensis a (podle nového datování z roku 2010) nejstarší nález rodu Homo ze severní a střední Evropy.", "tgt_summary": "The Mauer 1 mandible is the oldest-known specimen of the genus \"Homo\" in Germany. It was found in 1907 in a sand quarry in the community Mauer, around south-east of Heidelberg. The Mauer 1 mandible is the type specimen of the species \"Homo heidelbergensis\". Some European researchers have classified the find as \"Homo erectus heidelbergensis\", regarding it as a subspecies of \"Homo erectus\". In 2010 the mandible's age was for the first time exactly determined to be 609,000 ± 40,000 years. Previously, specialist literature had referred to an age of either 600,000 or 500,000 years on the basis of less accurate dating methods.", "id": 856387}
{"src_title": "Bugenvilea", "tgt_title": "Bougainvillea", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Bugenvilea je tvárná liána, která roste na teplých, osluněných místech v kypré a propustné půdě. Požaduje průběžně dostatek, nikoli však nadbytek vláhy, neprospívají ji dlouhodobá období sucha. Ve své domovině nemá období klidu, roste a kvete během celého roku. Pokud je vysazena v chladnějším podnebí, přestává růst již při teplotách okolo +15 °C a tehdy potřebuje sucho.  Nejvíce kvete, pokud se délka dne rovná délce noci. Jestliže roste v oblastech nedaleko zemského rovníku, kde jsou den a noc přibližně stejně dlouhé, má tendenci kvést po celý rok. V místech položených dále od rovníků nejčastěji rozkvétá na jaře nebo na podzim, v dobách tamní rovnodennosti.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, stále zelená, postupně dřevnatějící rostlina, která roste jako rozložitý keř, malý strom nebo se popíná po jiných rostlinách či různých oporách. Větve má řídce porostlé trny, kterými se zachytávají za podpěry a střídavými, řapíkatými, celokrajnými listy s lesklými čepelemi vejčitými až elipticky kopinatými, které jsou někdy chlupaté.  Koncové vrcholičnaté květenství je obvykle tvořeno třemi drobnými, stopkatými květy; každý květ je podepřen nejčastěji třemi velkými žlutými, červenými, fialovými, růžovými, oranžovými nebo bílými listeny. Květy jsou oboupohlavné, nálevkovitého tvaru, asi jen 0,5 cm široké, mají pět nebo šest nevýrazných okvětních lístků, které jsou bílé, slabě nažloutlé či narůžovělé. V květu bývá pět až deset tyčinek vespod nitkami srostlých, vřetenovitý semeník na stopce a krátká čnělka nesoucí třepenitou bliznu. Ze semeníků se po opylení vyvinou válcovitá, žebrovatá semena s endospermem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Bugenvilea dokáže po pevné opoře vyšplhat 5 m a výše, zachycuje se přitom svými trny. Mimo volného, přirozeného keřovitého tvaru ji lze vypěstovat do vzhledu vzrostlého stromu či vyššího keře, nebo se používá jako okrasný a těžce prostupný živý plot. Velmi dobře snáší stříhání a rychle obrůstá, je proto vděčnou rostlinou při tvarování bonsají.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostliny se množí hřížením mladých stonků nebo zdřevnatělými, polovyzrálými či kořenovými řízky, které při spodní teplotě minimálně 30 °C zakoření do 6 týdnů. Zakořeněné řízky mají velmi křehké kořínky, které není radno poškodit, jinak se růst na dlouho zastaví. Povyrostlé rostlinky se seřezávají, aby se rozkošatěly, nebo se výhony v mládí ohýbají a tvarují.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Jednotlivé druhy se mezi sebou kříží a snadno vznikají nové kultivary. Většina dnes pěstovaných kultivarů je výsledkem křížení tří nejdůležitějších druhů:  Existuje již více než 300 kultivarů, některé vznikly spontánně a jiné uměle. Mnoho rostlin již jsou potomci hybridů a nelze u nich určit původ. To vedlo ke vzniku několika názvů pro stejný kultivar.  Mezi nejznámější hybridy patří bugenvilea Butiova (\"Bougainvillea × buttiana\"), kříženec mezi bugenvileou lysou a bugenvileou peruánskou, která se vyznačuje panašovanými listeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bugenvilea (\"Bougainvillea\") je dřevnatá, stálezelená liána, rod z čeledě rostlin nocenkovitých, který je tvořen 14 až 18 druhy. Rod pochází z tropických oblastí Jižní Ameriky a je hojně pěstován v tropech i subtropech po celém světe. Důvodem obliby těchto dlouze kvetoucích rostlin není vzhled květů, ale velké, tenké, jakoby pergamenové, barevné listeny, které drobné květy podpírají a také její nenáročnost a dlouhověkost.", "tgt_summary": "Bougainvillea ( or ) is a genus of thorny ornamental vines, bushes, or trees. The inflorescence consists of large colourful sepallike bracts which surround three simple waxy flowers. It is native to South America from Brazil west to Peru and south to southern Argentina. Different authors accept from four to 18 species in the genus.", "id": 1651867}
{"src_title": "Světový pohár ve sportovním lezení", "tgt_title": "IFSC Climbing World Cup", "src_document": [{"title": "Systém závodů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nominační kritéria.", "content": "Pro každou disciplínu zpravidla nejvíce čtyři závodníci z každé země a předchozí medailisté, pořadatelé nasazují více závodníků. Předběžná registrace je dle termínů stanovených v kalendáři IFSC přes národní svazy a jejich nominační kriteria pro reprezentaci. On-line veřejné startovní listiny jsou doplňované průběžně.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla.", "content": "Obtížnost: Všichni závodníci nastupují dle vylosovaného pořadí do dvou kvalifikačních cest. Leze se s lanem zdola stylem RP (respektive flash — s prohlídkou cest před závodem). Číslem se hodnotí nejvýše dosažený (držený) chyt a plusem pohyb z něj, až po závěrečný \"Top\". Do semifinále postupuje 26 závodníků, pokud se jich závodu tolik účastní, nebo více, pokud je shoda na posledních výsledcích do 26. místa. Závodníci dále nastupují od nejhoršího k nejlepšímu. Obdobně do finále postupuje 8 nejlepších.  Rychlost: Leze se s jistícím lanem shora, na tzv. standardní 15m trati, na jejímž konci je stopovací tlačítko. Měřící zařízení kontroluje předčasný (ulitý) start, závodník nesmí spadnout. V kvalifikaci mají závodníci měřené pokusy a 16 či 8 nejlepších postupuje do vyřazovacího pavouka, systémem nejlepší s nejhorším. Vítězní 4 finalisté ještě dále závodí v \"malém\" a \"velkém finále\" o 1. a 3. místo. \"Nejrychlejší závodníci již dosahují časy kolem 6 s (muži) a 8 s (ženy).\"  Bouldering: Závodníci lezou kvalifikaci (5 bouldrů) zvlášť ve dvou losovaných skupinách, z každé postupuje 10 nejlepších do společného semifinále (4 bouldry), které určí 6 finalistů (4 bouldry). Leze se na nízkých až 6 m vysokých profilech (bouldrech) nad speciální 25 cm žíněnkou (dopadištěm). Hodnotí se počet (oběma rukama) držených Topů a jako vedlejší kritérium (označených) zón (bonusů) a počty pokusů k jejich dosažení. Závodníci mají stanovený čas několik minut na své pokusy. V každém kole lezou popořadě postupně na všech profilech, mezi každým bouldrem je přestávka (odpočinek), kdy zde leze střídavě další závodník.  Kombinace: Pouze součet bodů za 2-3 disciplíny, pokud se závodník účastnil alespoň dvou z nich. V roce 2017 se do žebříčku kombinace započítávali všichni závodníci, kteří dostali body alespoň v jednom závodu, bez ohledu na to, jestli se účastnili více disciplín.  \"Ve finále lezou nejprve ženy a potom muži, nebo (divácky atraktivněji) lezou ženy a muži střídavě či současně.\"", "section_level": 2}, {"title": "Bodování světového poháru.", "content": "Závodníci dostávají body za umístění v jednotlivých závodech dle následujícího klíče. V případě většího počtu závodů je předem oznámeno, kolik nejhorších výsledků (1-2) se škrtá. Na několika prvních závodech byl jiný bodovací systém, od roku 2007 se ustálil tento:  \"Do roku 2006 ukazuje výsledkový servis IFSC odlišné počítání bodů za dosažené umístění:\"", "section_level": 2}, {"title": "Češi na SP.", "content": "Česká reprezentace se pravidelně objevuje na závodech světových pohárů ve sportovním lezení již od počátku, Jindřich Hudeček získal v letech 1989 a 1990 stříbrnou a bronzovou medaili. Jako první se však na stupních vítězů v celkovém hodnocení SP objevil až Tomáš Mrázek v roce 2001, na jeho úspěchy navázal pak v obtížnosti Adam Ondra, který získal medaile také v boulderingu. Oba také několikrát vyhráli celý světový pohár, Adam v obou disciplínách. Třetím českým medailistou v celkovém hodnocení je Libor Hroza (v lezení na rychlost). Z českých žen nezískala medaili za celý seriál dosud žádná lezkyně (kromě zimního ledolezení, kde byla Lucie Hrozová 2. v roce 2011). V letech 2010 a 2015 se Čechům Adamovi a Liborovi podařilo získat medaile ve všech třech disciplínách a navíc i v kombinaci. V roce 2015 zároveň získali všechny kovy.  Z jednotlivých závodů Světového poháru ve sportovním lezení získali medaile pouze Jindřich Hudeček, Tomáš Mrázek, Věra Kotasová-Kostruhová, Silvie Rajfová, Adam Ondra, Libor Hroza a Martin Stráník postupně v tomto pořadí.  Na konci roku 2016 měli z jednotlivých závodů následující počet medailí Tomáš Mrázek 32 (11/11/10), Libor Hroza 24 (5/12/7), Adam Ondra 20 (11/5/4), Martin Stráník 2 (stříbrné), Jindřich Hudeček stříbro a bronz, Věra Kotasová-Kostruhová 2 (bronzové) a Silvie Rajfová 1 (bronzovou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Světový pohár ve sportovním lezení (anglicky: \"IFSC Climbing Worldcup, IFSC Boulder Worldcup\", slovinsky: \"Svetovni pokal v športnem plezanju\") je série lezeckých závodů, které vyhlašje a organizjue Mezinárodní federace sportovního lezení (IFSC).", "tgt_summary": "The IFSC Climbing World Cup is a series of climbing competitions held annually and organized by the International Federation of Sport Climbing (IFSC). The athletes compete in three disciplines: lead, bouldering and speed. The number of competitions and venues vary from year to year. The first World Cup was held in 1989, and included only lead climbing events. Speed climbing was introduced in 1998 and bouldering in 1999. For 18 seasons, from 1989 to 2006, World Cups were held under the auspices of UIAA and called UIAA Climbing World Cups. Since 2007, they are held under the auspices of IFSC.", "id": 2105080}
{"src_title": "Zelený bod", "tgt_title": "Green Dot (symbol)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Označení Zelený bod vzniklo v roce 1990 Německu a vlastníkem ochranné známky je dodnes společnost \"Der Grüne Punkt Duales System Deutschland GmbH\" z Kolína nad Rýnem. Značku vytvořil grafik Lars Oehlschlaeger, který se inspiroval symbolem jin a jang. Vznik značky Zelený bod je spojen s německým zákonem o odpadech, který požaduje, aby se výrobce postaral o recyklaci nebo likvidaci jím použitého obalového materiálu. V důsledku tohoto požadavku vznikl v Německu „duální systém“ sběru odpadu, kdy souběžně se sběrem komunálního odpadu vznikl systém financovaný zapojenými průmyslovými podniky, které splní svoji povinnost zaplacením poplatku provozovateli systému společnosti Der Grüne Punkt Duales System Deutschland GmbH, uvedou logo Der Grüne Punkt na obal svého výrobku a takto označený obal je možno vyhodit do zvláštních žlutých nádob. Vyvážení a další zpracování nebo likvidace odpadu je pak hrazena ze zaplacených poplatků. V roce 2005 byla založena bruselská společnost \"Packaging Recovery Organization Europe\" (zkráceně PRO EUROPE, s.p.r.l.), která zastřešuje z pověření majitele ochranné známky společnosti, které po celém světě využívají ochrannou známku Zelený bod. V každém státě je určena jedna společnost, která je jediná oprávněna vybírat poplatky za recyklaci a za to svým smluvním partnerům umožnit užití označení zelený bod na obalech jejich výrobků.", "section_level": 1}, {"title": "Užívání značky.", "content": "Užití značky Zelený bod na obalu výrobku je možné jen na základě smlouvy se společností, která je pro danou zemi pověřena udělovat oprávnění k jejímu užívání. V České republice je to společnost \"EKO-KOM, a.s.\", Praha na Slovensku společnost \"ENVI-PAK, a.s.\", Bratislava. Zelený bod je možno užít s nebo bez textového označení „zelený bod“. Aby se neprodražoval tisk etiket, není nutné, aby byl zelený bod vytištěn v zelené barvě, ale může být i černobílý, případně v jiné barvě. Ochranná známka Zelený bod nesmí být užívána v žádném jiném smyslu a nesmí být doprovázena žádným dalším textem, který by ji dával do souvislosti s vlastnostmi obalu, především ve vztahu k ochraně životního prostředí. Zapojení do systému Zelený bod je v České republice dobrovolné a ani zapojené subjekty nejsou povinny symbol Zeleného bodu na své obaly tisknout. Povinnosti výrobce ve vztahu k likvidaci obalů stanovené českým zákonem o obalech lze plnit i jiným způsobem, než zapojením se do systému Zelený bod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelený bod (v originále Der Grüne Punkt) je ochranná známka umisťovaná na obaly výrobků. Označení obalu výrobku známkou Zelený bod znamená, že za označený obal byl uhrazen finanční příspěvek organizaci zajišťující sběr, třídění a recyklaci obalového odpadu. Označení Zelený bod neznamená, že obal je recyklovatelný. Známka Zelený bod je v souladu se směrnicí Evropské unie ES 94/62 užívána v 23 členských státech Evropské unie a to v České republice, v Rakousku, Belgii, Bulharsku, Estonsku, Francii, Chorvatsku, Německu, Řecku, Maďarsku, Irsku, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Maltě, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku a na Kypru. Dále je užívána v Norsku, Turecku, Srbsku, Izraeli, Severní Makedonii, na Ukrajině, částečně ve Spojeném království a Kanadě. Naopak neužívá se v Itálii, Nizozemsku, Dánsku, Finsku, svůj vlastní systém má i Švýcarsko.", "tgt_summary": "The Green Dot () is the license symbol of a European network of industry-funded systems for recycling the packaging materials of consumer goods. The logo is trademark protected worldwide.", "id": 2302912}
{"src_title": "Mistrovství Evropy ve sportovním lezení", "tgt_title": "IFSC Climbing European Championships", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1992 zorganizovala Mezinárodní horolezecká federace - \"Union Internationale des Associations d'Alpinisme\" (UIAA) první mistrovství Evropy původně ve dvou disciplínách: lezení na obtížnost a rychlost, bouldering přibyl od roku 2002. Nejstarší tradici novodobých závodů má světový pohár, který probíhá každoročně od roku 1989, kdy navázal na mezinárodní závody Sportroccia. V roce 1997 byla založena ICC (International Council for Competition Climbing), která od Mezinárodního horolezeckého svazu převzala organizaci letních závodních disciplín, od roku 2007 již samostatná Mezinárodní federace sportovního lezení - \"International Federation of Sport Climbing\" (IFSC). V České republice zastřešuje soutěžní lezení Český horolezecký svaz.  Během Mistrovství Evropy 2006 v Rusku byl zrušený bouldering (vysoké profily se špatným dopadištěm), tato část Mistrovství Evropy se konala ve Velké Británii o rok později. V roce 2012 došlo k posunu ve střídání konání Mistrovství světa s Mistrovstvím Evropy - Mistrovství světa se konalo v roce 2011 i v roce 2012 jako ukázka lezení pro nominaci na LOH mezi nové sporty, Mistrovství Evropy až o rok později v roce 2013. Pro rok 2015 se IFSC nepodařilo zajistit pořadatele pro lezení na obtížnost a rychlost, výsledky byly odečteny ze světového poháru v Chamonix.", "section_level": 1}, {"title": "Češi na ME.", "content": "Česká reprezentace se účastnila ME od samého počátku, v roce 1992 skončila nejlépe Eva Linhartová, na 4. místě v lezení na rychlost. První medaile získali až v roce 2002 Tomáš Mrázek (stříbrnou za obtížnost) a Věra Kotasová-Kostruhová (bronzovou za bouldering). Tím se Věra stala první a jedinou českou ženou, která získala medaili na ME ve sportovním lezení a stejného prvenství dosáhla také na MS v roce 2005 (rovněž bronz za bouldering). Z mužů získal první medaili na ME v boulderingu Tomáš Mrázek, bronzovou v roce 2007.  Jediným českým mistrem Evropy, který navíc obhájil svůj titul na ME ve sportovním lezení, je Libor Hroza, v letech 2013 a 2015 získal zlatou medaili v lezení na rychlost. Je zároveň jediným českým medailistou v této disciplíně na ME, v roce 2010 získal také bronzovou medaili.  Titul vicemistra Evropy získali Tomáš Mrázek v letech 2002 a 2008 (obtížnost) a Adam Ondra, který se stal v letech 2010 i 2015 dvojnásobným vicemistrem Evropy (lezení na obtížnost i bouldering).  Mezi nejúspěšnější ME českých lezců patří i roky 2010 a 2015, kdy získali medaile ze všech tří disciplín, v roce 2015 i zlatou.  Čeští lezci Libor Hroza, Adam Ondra a Tomáš Mrázek patří mezi desítku nejúspěšnějších medailistů na Mistrovství Evropy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství Evropy ve sportovním lezení (: \"IFSC European Championship\", : \"Championnats d'Europe d'escalade\", : \"Campionato europeo di arrampicata\", : \"Kletter-Europameisterschaft\") jsou dvouleté mistrovství Evropy v soutěžním lezení, pořádané Mezinárodní federací sportovního lezení (IFSC). Tato událost určuje mužské a ženské mistry Evropy ve třech disciplínách soutěžního lezení: lezení na obtížnost, lezení na rychlost a bouldering. Kromě toho existuje i zimní ledolezení (viz drytooling), kde má Mistrovství Evropy v ledolezení obdobně dvě disciplíny (obtížnost a rychlost). Kontinentální mistrovství se pravidelně střídají s Mistrovstvím světa, juniorská mistrovství světa a Evropy se pořádají každoročně.", "tgt_summary": "The IFSC Climbing European Championships are the biennial European championships for competition climbing organized by the International Federation of Sport Climbing (IFSC). The first competition was held in Frankfurt in 1992.", "id": 721048}
{"src_title": "Makak tonkeánský", "tgt_title": "Tonkean macaque", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Makak tonkeánský je asijský druh. Vyskytuje se v Indonésii, hlavní oblast výskytu je v centrálním Sulawesi, lze ho také najít v souostroví Togian. K životu dává přednost tropickým deštným lesům až do výšky 2000 m n. m. Jeho populace se mohou krýt s druhy \"Macaca maura\" a \"Macaca hecki\", dochází pak někdy ke křížení mezi těmito druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a chování.", "content": "Makak tonkeánský měří 42−68 cm, samec váží kolem 14,9 kg, samice jsou lehčí, jejich hmotnost se odhaduje na 9 kg; u těchto makaků je tedy vyvinut pohlavní dimorfismus. Ocas bývá krátký, měří 3−6 cm. Srst je černá, světlejší na tvářích a zadní části. Na rozdíl od příbuzného makaka tmavého (\"Macaca maura\") se liší menší chocholkou na hlavě a méně vyvinutými lícními kostmi. Potrava je převážně rostlinná (listy, ovoce, květy), makakové tonkeánští však pojídají i bezobratlé, především hmyz. Tlupa se skládá z 10 až 30 jedinců, den tráví především na stromech, ale pohybují se i po zemi. Rozmnožování může probíhat celoročně, po 6 měsících březosti se samici narodí jedno mládě. Pohlavní dospělosti je u samců dosaženo zhruba v 5 letech, u samic kolem 3 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Makak tonkeánský je dle Mezinárodního svazu ochrany přírody zranitelný druh a jeho populace klesá, hustota osídlení je 3−5 opic na km. Ztrátu populace způsobuje převážně zabíjení těchto opic, protože jsou považovány za škůdce, ale také lov pro maso a ničení přirozeného prostředí (rozšiřování kakaovníkových a palmových plantáží).  Makak tonkeánský se vyskytuje v několika chráněných oblastech a je zapsán na seznam CITES II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makak tonkeánský (\"Macaca tonkeana\") je druh opice z čeledi kočkodanovití (\"Cercopithecidae\") a rodu makak (\"Macaca\"). Druh, který je dle Mezinárodního svazu ochrany přírody zranitelný, popsal Friedrich Albrecht Anton Meyer v roce 1899. Makak tonkeánský se vyskytuje především v centrální části ostrova Sulawesi (Celebes). Nejsou známy žádné poddruhy.", "tgt_summary": "The Tonkean black macaque or Tonkean macaque (\"Macaca tonkeana\") is a species of primate in the family Cercopithecidae. It is endemic to central Sulawesi and the nearby Togian Islands in Indonesia. It is threatened by habitat loss. Widespread mining in central Sulawesi is believed to exacerbating the problems of habitat loss.", "id": 1978615}
{"src_title": "Henrietta Amálie Anhaltsko-Desavská (1720–1793)", "tgt_title": "Henriette Amalie of Anhalt-Dessau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1741 porodila jednadvacetiletá princezna Henrietta Amálie syna. Za jeho otce se pak odmítla provdat a byla vyhoštěna z Dessau. Následně ji rodiče vyškrtli jako možnou nástupnici a odebrali jí veškeré tituly. Sám její otec Leopold ale zplodil dvě nemanželské děti. Dalších jedenáct roků proto žila jako jeptiška v Herfordu, kde se setkala i se svojí tetou Johanou Šarlotou, která zde byla abatyší. Leopold se snažil najít pro svoji dceru možného manžela, všechny plány ale selhaly. Mezitím, po jedenácti letech, Henrietta Amálie žila s baronem Rackmannem. Ten byl o patnáct let mladší než ona a díky jejímu vlivu získal titul říšský hrabě.  Henriettin syn mezitím žil v rodině bankéře a jeho matka jej pravidelně navštěvovala. I díky pomoci synova \"adoptivního otce\" získala Henrietta Amálie velký dům v Bockenheimu, později pojmenovaný \"Villa Passavant\". Ten byl pak přestavěn na školu a v současnosti se zde nachází nemocnice.  Roku 1753 pak princezna získala další majetek, a to dům spolu s oranžérií. Byla schopnou ekonomkou i obchodnicí a proto z menšího domu udělala prakticky soběstačný statek. Pěstovala zde například pomeranče, chřest a jiné druhy zeleniny i ovoce. Mimo jiné se zde choval i bourec morušový, ze kterého se vyrábí hedvábí. O několik let později získala panství v Kreuznachu a založila zde malý zámek v klasicistním stylu, na kterém bychom dnes našli muzeum. Stavba zámku trvala do roku 1775.  Henriettě Amálii se povedlo vytvořit menší panství a sama byla prozíravá a schopná. Ona sama byla pětkrát bohatší než jiní zemědělci či baroni v regionu a k dosáhnutí takového majetku nevyužívala svoji rodinu. Byla známá i díky tomu, že finančně podporovala umění. V roce 1771 rozšířila svůj venkovský dům na hrad. Jen v prvním patře hradu bylo vystaveno přibližně 700 uměleckých děl. V té době jí bylo pouhých třicet jedna let, když její syn zemřel.  Roku 1790 získala dům ve Frankfurtu nad Mohanem. O dva roky později se ale francouzská vojska přesunula právě do Frankfurtu a Henrietta Amálie byla nucena utéct do rodného Dessau. Zde se přestěhovala do menšího panství zvaného \"Palais Dietrich\", které bylo pojmenováno po jejím bratru Dětřichovi Anhaltsko-Desavském, ten zemřel roku 1769.  Henriette Amálie zemřela o rok později, dva dny před jejími sedmdesátými třetími narozeninami. Byla pohřbena v Dessau, aniž by se jejího pohřbu zúčastnil některý z jejích příbuzných.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrietta Amálie Anhaltsko-Desavská (7. prosince 1720, Dessau – 5. prosince 1793, tamtéž) byla princezna askánská, pátá a nejmladší dcera Leopolda I. Anhaltsko-Desavského a jeho neurozené manželky, dcery lékárníka, Anny Louisy Föhsové.", "tgt_summary": "Princess Henriette Amalie of Anhalt-Dessau (7 December 17205 December 1793) was the fifth (fourth surviving) and youngest daughter of Leopold I, Prince of Anhalt-Dessau, by his morganatic wife, Anna Louise Föhse.", "id": 641981}
{"src_title": "Citová deprivace", "tgt_title": "Maternal deprivation", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vznik citové deprivace může mít několik možných příčin. Nejčastěji je citová deprivace způsobena nezájmem mateřské osoby či nedostatečnou péčí. Ta může být často ve svých projevech ambivalentní (lhostejná) nebo až hostilní (nepřátelská). Dalšími důvody může být péče poskytována několika osobami současně nebo střídavě, což sledujeme především v ústavních zařízeních.  To vše vede k neosobnímu přístupu objektu k dítěti a jeho citové potřeby nejsou dostatečně uspokojeny. Dítě nezažije pocit základní důvěry pramenící z kvalitního rodinného prostředí. Chybí důvěra v sebe i okolí. Nejvíce případů citových deprivací se vyskytuje u dětí z dysfunkčních rodin (které neplní řádně své základní funkce) a náhradní rodinné peče, ačkoli to není pravidlo. Dítě přijímá názor nejbližších osob, pokud je negativně hodnoceno naruší to i jeho sebehodnocení. Což způsobuje nejistotu, již zmíněný nedostatek sebedůvěry a zvýšenou potřeba obrany vůči okolí. Rané vztahy slouží jako paralela pro vztahy budoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy citové deprivace dle věku.", "content": "U dětí do tří let nastává opoždění psychomotorického vývoje, povrchnost a nediferencovanost citů a sociálních vztahů či poškození řeči. U starších dětí se opozdí vývoj řeči, což je spojeno s chudou slovní zásobou. Také chybí spontaneita a citové vztahy jsou většinou na bázi povrchnosti.  Děti ve školním věku, pubertě nebo adolescenci mohou mít horší prospěch, který neodpovídá jejich intelektovým schopnostem a jejich motivace k učení je nízká. Hrozí výkyvy chování, neurotické potíže, citová otupělost a nedůvěra k lidem. Vzhledem k jejich sníženému sebehodnocení z dětství jsou náchylnější k vzniku závislostem a členství v názorově vyhraněných skupinách.  Dospělí mají potom problémy v partnerských vztazích a vnímají nejistotu při výchově vlastních dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Další projevy citové deprivace.", "content": "Citová deprivace má vliv na změny v prožívání, uvažování a chování jedince. Její důsledky mohou být značně variabilní jak z hlediska charakteru, tak závažnosti. Důležité nejsou pouze genetické dispozice, ale důležitá je i primární zkušenost či náhradní zdroj citové podpory (např. pěstounská péče).", "section_level": 1}, {"title": "Kognitivní odlišnosti.", "content": "Vnímat můžeme také kognitivní odlišnosti, jakou jsou nedostatečně využité rozumové schopnosti. Typická bývá neschopnost porozumět chování i chování ostatních. Pozorujeme neschopnost poučit se ze zpětné vazby, častý je problém se zobecňováním konkrétního jednání a porozumění následkům činů.  Matka jako průvodce a interpret průvodce chybí. Neboť snahy dítěte jsou nedoceněny, postrádá důvod snažit se. Dochází ke změně hierarchie motivů, přičemž dominuje potřeba citového uspokojení, potažmo aktuální potřeba jakéhokoliv uspokojení. To může vést k horšímu prospěchu, špatné pracovní morálce i vztahu k vlastnímu výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Citové prožívání a vztahy k okolnímu světu.", "content": "„U dětí, které dlouho musely žít v prostředí citově chudém, pozorujeme často, že mají vážné obtíže v citových vztazích na všech dalších vývojových stupních.“ Na této úrovni často pozorujeme primitivní, nediferencované a povrchní vztahy k druhým lidem. Mají sníženou schopnost empatie. Můžeme také vnímat častý egocentrismus a nejistotu. Děti jsou emočně ploché, nedůvěřivé, hostilní až agresivní. Obvyklý je nižší práh frustrační tolerance. Tím, že děti nezažily empatickou reakci respektující jejich pocity a potřeby, může být pro ně obtížná orientace ve vlastních pocitech.", "section_level": 2}, {"title": "Řeč a komunikace.", "content": "K dětství dochází k redukci řečové stimulace ze strany mateřské osoby. V důsledku toho počáteční vývoj řeči není posilován. Chybí osoba, s níž chce být dítě v kontaktu a nevytváří se tak potřeba komunikace. Vede to k chudší slovní zásobě v pozdějším věku. Deprivované děti chybně užívají osobních zájmen, zejména pak zájmena Já (omezený rozvoj dětského sebepojetí). Projevují sníženou spontaneitu v komunikaci a neschopnost jejího přiměřeného sociálního využití.", "section_level": 2}, {"title": "Sebepojetí.", "content": "Zde jsou časté dva extrémy a to nerealistické nerealistické vytahování (přehnaná aktivní obrana, kompenzace nedostatku podpory v okolí) nebo výrazné sebepodceňování (nejistota, obavy, negativní anticipace budoucnosti). To vede k časté vazbě na silnější bytost, členství ve skupinách kvůli pocitu skupinové identity (individuace dostatečně nevyvinuta).", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Odlišné chování bývá projevem obranných mechanismů. Nezralá autoregulace a nedostatečné sebeovládání způsobují impulzivnost. Často se na sebe snaží upoutat pozornost. U citově deprivovaných jedinců není výjimkou intenzivní a neselektivní hledání osoby, která by vykompenzovala nedostatek citové blízkosti z dětství. Na druhou stranu krajním obranným mechanismem může být rezignace- ztráta zájmu o bližší vztah, což se projevuje odmítavou až bázlivou reakcí na náhlou vřelost (po adopci, v pěstounské péči apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika deprivovaných dětí.", "content": "Diagnostika u deprivovaných dětí je náročná. Používá se k tomu řada psychologických a pediatrických vyšetřování. Sleduje se dynamika vývoje dítěte spolu s genetickými dispozicemi. Šetření provádějí sociální pracovníci, důležitý je také názor (speciálního) pedagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti nápravy.", "content": "Dlouho převládal názor o nemožnosti nápravy. S SOS vesničkami a pěstounskou péčí ale dochází k změně. V možnosti nápravy je důležitých několik faktorů - genetická dispozice, hloubka a rozsah deprivace, kvalita a počet prostředí před přijetím do pěstounské péče, věk dítěte při přijetí, osobnost pěstounů, vztahy v pěstounské rodině. Výhodou pro nápravu je nízký věk, mírná forma deprivace a absence genetické zátěže. Nejvýznamnějším faktorem však zůstává kvalita náhradní rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citová deprivace vzniká v důsledku neuspokojení potřeby spolehlivého vztahu s matkou, eventuálně jinou osobou. Citové strádání může podstatným způsobem ovlivnit celkový rozvoj osobnosti dítěte, jako vztah k ostatním lidem i k sobě samému.", "tgt_summary": "The term maternal deprivation is a scientific term summarising the early work of psychiatrist and psychoanalyst, John Bowlby on the effects of separating infants and young children from their mother (or mother substitute) although the effect of loss of the mother on the developing child had been considered earlier by Freud and other theorists. Bowlby's work on delinquent and affectionless children and the effects of hospital and institutional care led to his being commissioned to write the World Health Organization's report on the mental health of homeless children in post-war Europe whilst he was head of the Department for Children and Parents at the Tavistock Clinic in London after World War II. The result was the monograph \"Maternal Care and Mental Health\" published in 1951, which sets out the maternal deprivation hypothesis.", "id": 1187422}
{"src_title": "Amsonie", "tgt_title": "Amsonia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Amsonie jsou přímé, vytrvalé byliny ronící bílou latexovou šťávu. Hlavní kořen je dřevnatý a dlouhověký. Dorůstají výšky asi 12 cm až 1,2 metru. Listy jsou střídavé až skoro přeslenité, jednoduché, bylinné. Květy jsou modré, bílé nebo růžové, až 1,5 cm čiroké, ve vrcholových vrcholících skládajících laty či chocholíky. Kališní lístky jsou úzce zašpičatělé. Koruna je nálevkovitá, s válcovitou, na vnitřní straně vlnatou korunní trubkou, která se nad polovinou rozšiřuje. Korunní laloky se překrývají směrem doleva. Tyčinky vyrůstají v rozšířené části korunní trubky a nevyčnívají, prašníky nejsou srostlé s čnělkou. Gyneceum je složeno ze 2 semeníků, které jsou spojeny nitkovitou čnělkou. Obsahují mnoho vajíček. Plodem je souplodí dvou válcovitě vřetenovitých, vzpřímených, mnohasemenných měchýřků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod amsonie zahrnuje 19 nebo 20 druhů. Je rozšířen především v Severní Americe. Mimo tento kontinent rostou pouze 2 druhy. \"Amsonia orientalis\" roste v Turecku a Řecku, \"Amsonia elliptica\" roste v Japonsku a východní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Amsonia\" je v rámci čeledi \"Apocynaceae\" řazen do podčeledi \"Rauvolfioideae\" a tribu \"Amsonieae\". Je to jediný rod tohoto tribu. První druh rodu \"Amsonia\" popsal Carl Linné v roce 1753, zařadil jej však do rodu \"Tabernaemontana\" jako \"T. amsonia\". Později byl v roce 1788 tento druh Thomasem Walterem přeřazen do nového rodu \"Amsonia\".  Evropský druh \"Amsonia orientalis\" byl v minulosti řazen do rodu \"Rhazya\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Amsonie jsou pěstovány jako méně známé okrasné zahradní rostliny. Mezi běžněji pěstované náleží zejména \"Amsonia tabernaemontana\" a její kultivary, např. 'Blue Star' či 'Blue Ice'. Za velmi zdobný je považován druh \"Amsonia hubrichtii\" s jemnými, úzkými listy. Amsonie kvetou na jaře a v časném létě, pohledné jsou však i mimo dobu kvetení, neboť vytvářejí hustý porost sytě zelených listů. Navíc nejsou poškozovány škůdci ani okusovány býložravci.  Nálev z asijského druhu \"Amsonia elliptica\" je v Číně používán při nachlazení a jako potopudný prostředek.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Amsonie prospívají na plném slunci nebo jen při lehkém zastínění. Na půdu nejsou nikterak vybíravé. Všechny druhy dobře prosperují ve středně vlhké půdě, některé druhy jsou navíc odolné vůči suchu. Jsou vesměs mrazuvzdorné. Při nedostatku letního slunce mají řídký vzrůst a méně pěkný vzhled. Amsonie se množí buď výsevem nebo řízkováním. Semena se vysévají v průběhu zimy nebo v časném jaře a klíčí v chladu. Řízky se odebírají na začátku léta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amsonie (\"Amsonia\") je rod rostlin z čeledi toješťovité. Jsou to přímé byliny s jednoduchými střídavými listy a modrými hvězdovitými květy. Rod zahrnuje asi 20 druhů, z nichž převážná většina roste v Severní Americe. Jeden druh roste v jihovýchodním Středomoří, další ve východní Asii. Amsonie jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny a některé druhy mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "Amsonia is a genus of flowering plants in the dogbane family, Apocynaceae, first described as a genus in 1788. It is native primarily to North America with one species in East Asia and another in the eastern Mediterranean. It was named in honor of the American physician John Amson. Members of the genus are commonly known as bluestars.", "id": 2202453}
{"src_title": "Investiční pobídky", "tgt_title": "Investment incentive", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Investiční pobídky nemají v České republice příliš dlouhou historii. Tato historie se píše až od roku 1998, kdy v dubnu po usnesení vlády byly schváleny první pilotní projekty ve zpracovatelském průmyslu. Celá snaha o utvoření uceleného systému investičních pobídek eskalovala v podobě schválení zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách, který nabyl účinnosti dne 1. května 2000 a nahradil všechna usnesení vlády. Tento zákon byl akceptován i Evropskou komisí, která tyto pobídky kontroluje, aby nedošlo k narušení soutěže v rámci společného trhu. Díky tomu bylo v České republice vytvořeno transparentní a plně důvěrné prostředí. Právní úprava investičních pobídek je obsažena i v dalších právních předpisech, zejména zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákoně č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a dalších. Tento zákon byl posléze znovu upravován a to zákony č. 453/2001 Sb., 320/2002 Sb., 438/2003 Sb., 19/2004 Sb. a 280/2004 Sb. Systém investičních pobídek je ale určen jen pro zpracovatelský průmysl, a tak se v blízké budoucnosti bude řešit jeho rozšíření i na jiné sektory průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Klady a zápory pobídek.", "content": "Poskytování investičních pobídek má řadu výhod a nevýhod. Jednou z výhod je přínos nových technologií. Mezi nejčastěji zmiňovanou výhodu pak patří snižování nezaměstnanosti. Právě proto jsou nejvíce dotovány regiony s největší nezaměstnaností. Někteří ekonomové ovšem tvrdí, že nedochází ke snížení počtu nezaměstnaných, ale že jsou takto přetaženi zaměstnanci jiných firem. „Efekt přelévání“ pracovní síly vzniká při příchodu firmy zabývající se výrobou s vyšší přidanou hodnotou. K tzv. deskillingu pracovní síly dochází při příchodu firmy zabývající se pásovou výrobou. Pracovník je přetáhnut z původně náročnější práce vyšší mzdou. Výdaje spojené se zahraniční investicí přinesou nová pracovní místa a také příjem pro další subjekty. V současnosti, když okolní státy zavedly stejný druh pomoci, se investiční pobídky staly nutností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Investiční pobídku lze chápat jako měřitelné výhody poskytnuté vládou konkrétním firmám či skupinám firem s cílem přimět je chovat se určitým způsobem. Stát se snaží použitím investičních pobídek podpořit zvýšení objemu investic na svém území. Investiční pobídku může poskytnout stát v zásadě dvěma způsoby, a to přímou finanční podporou nebo nepřímou úlevou z požadavků státu vůči ekonomickým subjektům. Přímé podpory lze chápat jako dotaci na stroje, vybavení, pozemky, infrastrukturu a jiné prostředky. Úlevy se mohou projevit na daních, clu a v předpisech.", "tgt_summary": "Investment incentive is a government-implemented incentive policy aimed to encourage investors into its domestic market or to promote expansion of existing businesses. Investment incentives encompass creating an environment that enables foreign businesses to operate profitably and decreases risks. They are widely used by developing countries to attract investments. The incentives take form of \"direct subsidies (investment grants) or corporate income tax credits (investment credit) that compensates the investors for their capital costs\".", "id": 1279084}
{"src_title": "Sociální řád", "tgt_title": "Social order", "src_document": [{"title": "Sociální řád z pohledu významných sociologů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "August Comte.", "content": "Pojem Sociální řád zavádí August Comte (1798 – 1857). Existence sociálního řádu je tím, co činí společnosti „normální“. Normální společnost je založena na konsensu (centrální pojem sociální statiky), který udržuje společnost v rovnováze a jednotlivé základní systémy v souladu. Konsensus chápe jako vzájemnou provázanost sociálních jevů, která směřuje k sociální rovnováze. Se zavedením pojmu Sociální řád souvisejí podle Augusta Comte také pojem Sociální statika a sociální dynamika. Sociální statika má podle Comta v sociologii podobné místo, jaké náleží v biologii anatomii (někdy o ní proto Comte mluví jako o, sociální anatomii“). Jejím předmětem je vzájemné působení částí sociálního systému, jeho jednotlivých prvků, a to co při nejúplnějším, třebaže jen dočasném odhlédnutí od jejich dynamiky, od jejich neustálého pohybu, proměňování se. Jestliže sociální statika studuje společnost jakoby v klidu v její momentce, v pouhých třech rozměrech, sociální dynamika tomuto studiu dodává rozměr čtvrtý, tedy čas, ve kterém se společnost vyvíjí. Základním pojmem sociální dynamiky je pokrok, jehož zákony se snaží odhalit. Zatímco se sociální statika pokouší odhalit zákony koexistence, píše Comte, hledá sociální dynamika zákony následnosti. Je-li základním pojmem sociální dynamiky,pokrok“ je jím v sociální statice,řád“ a s ním spojený koncept,konsenzu“, kterým Comte označuje nejen sladění jednotlivých prvků celku (konsenzus je, pozitivní koncepcí sociální harmonie “), ale také jejich vzájemnou souvislost.", "section_level": 2}, {"title": "Thomas Hobbes.", "content": "První ucelenější teorii zabývající se sociálním řádem představil Thomas Hobbes. K sociálním jevům přistupoval mechanicky a snažil se determinovat zákony, na jejichž základě funguje lidská společnost. Za ten nejvyšší označil „pud sebezáchovy“. Na počátku sociálního řádu podle něj stojí „přirozený stav“, v němž jsou si všichni lidé rovni, společnost nemá jasně určená pravidla a každý chrání jen své zájmy. Toto uspořádání však vede k absenci norem i hodnot a lidé tak brzy začnou hledat jinou variantu. Hobbes tedy definuje dvanáct „přirozených zákonů“, které by lidé měli dodržovat, aby se vymanili z „přirozeného stavu“ a získali hodnoty a jistoty, na které se mohou spolehnout. V nich popisuje základní nezcizitelná práva člověka a stanovuje zákaz jejich porušení ze strany kohokoli jiného. Tvrdí, že jejich dodržováním by měl v lidském společenství zavládnout mír. Zároveň si uvědomuje, že tento řád lidé sami od sebe nebudou schopni dodržovat. Z tohoto důvodu uzavírají „společenskou smlouvu“, na jejímž základě se vzdávají velké části své svobody ve prospěch instituce, která má ale za úkol ochránit svobodu lidem zbývající. Tato instituce se nazývá stát a ten lidstvo nutí pravidla „společenské smlouvy“ dodržovat.", "section_level": 2}, {"title": "Karl Marx.", "content": "K autorům, kteří se pojmem zabývali, patřil i známý německý sociolog, ekonom a filosof Karl Marx. Na vztahy mezi lidmi ve společnosti se díval raději z materialistického než kulturního pohledu. Distribuce bohatství ve společnosti je podle něj základem fungování „společenského řádu“. Dokud je nerovnoměrná, tento řád nemůže fungovat ani setrvat, a proto prochází neustálými periodickými změnami. Tyto změny zajišťuje „třídní boj“ mezi „chudými“ a „bohatými“. Tyto změny podle něj dokazují, že neexistuje soubor norem a hodnot sdílených celou společností. Ta se rozvrstvuje jen na základě majetku.", "section_level": 2}, {"title": "Talcott Parsons.", "content": "Další ucelenější pohled na sociální řád přinesl Talcott Parsons. Jeho pojetí společnosti, které rozvíjí na základě idejí funkcionalismu, lze brát jako pokus o vytvoření protiváhy k teorii marxismu-leninismu. Základem všech zákonitostí a řádu ve společnosti jsou tedy podle Parsonse kulturní normy a hodnoty sdílené jednotlivými skupinami v populaci, na jejichž základě je vytvořen „přirozený řád“. Rozdělení moci či legislativa v těchto skupinách jsou potom podle něj institucializováním těchto hodnot.", "section_level": 2}, {"title": "David Lockwood.", "content": "Současnější pojetí sociálního řádu můžeme najít u Davida Lockwooda. Ten odhalil nedostatky v teoriích Karla Marxe a Émile Durkheima, na jehož myšlenky navazoval Talcott Parsons. Durkheim se podle něj nedokáže při svých závěrech o kulturním základě řádu ve společnosti vyvarovat čistě materiálních východisek, zatímco Marx nedokáže fungování kapitalistických společnosti vysvětlit jinak než s použitím kulturní hodnotové shody. Východiskem je podle něj při zkoumání společenského řádu upustit od vševysvětlujících teorií a klást důraz na dílčí složky tvořící celek – sociální řád.", "section_level": 2}, {"title": "Deviace a sociální řád.", "content": "Deviace je činnost, která není konformní vůči normám dodržovanými většinou, a tudíž se vymyká ze sociálního řádu. Koexistenci s ostatními lidmi, a tedy udržování sociálního řádu, umožňují sociální sankce. Tyto sankce mají sloužit k posilování platnosti normativního vzorce skupiny, kolektivu nebo sociálního společenství a tedy zamezovat různým formám deviací. Sankce můžeme rozlišit na formální a neformální. Formální sankce jsou vázány na přesně vymezené postupy formulované písemně nebo udržované přísně stanovenými pravidly, neformální sankce jsou pak prováděny spontánně mimo racionálně specifikované postupy. Americká novinářka Jane Jacobsová ve svém díle Smrt a život amerických velkoměst uvedla jako příklad neformální sankce to, že se lidé ve městech navzájem bedlivě sledují a tím se i navzájem kontrolují.  Přesto deviace nemusí být vždy nutně negativní věc, proti které bychom měli sankce uplatňovat. Anthony Giddens udává za příklad politické ideály jako jsou svoboda jedince a rovnost příležitostí, které byly ve své době důrazně odmítány, a dnes jsou již normou. Deviaci také uvádí jako prostředek k provedení určitých změn v sociálním řádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální řád vyjadřuje ideu uspořádanosti sociálního jednání v rámci sociálního systému nebo sociální rovnováhu mezi jeho jednotlivými složkami (subsystémy). Tento pojem je spojen s některými obecnými sociologickými teoriemi, zejména funkcionalistickými a strukturalistickými. Myšlenka vytvoření ideálního sociálního řádu vzniká již se vznikem společnosti. Samotný pojem sociální řád však není zcela jednoznačný a můžeme se setkat s jeho odlišnými výklady. Pojem sociálního řádu zavádí jeden ze zakladatelů samotné sociologie Auguste Comte. Podle Comta je sociální řád to, co činí společnost „normální“ a normální společnost je založena na konsensu (udržuje společnost a její systémy v rovnováze a souladu).", "tgt_summary": "The term social order can be used in two senses. In the first sense, it refers to a particular set or system of linked social structures, institutions, relations, customs, and enforce certain patterns of relating and behaving. Examples are the ancient, the feudal, and the capitalist social order. In the second sense, social order is contrasted to social chaos or disorder and refers to a stable state of society in which the existing social structure is accepted and maintained by its members. The problem of order or Hobbesian problem, which is central to much of sociology, political science and political philosophy, is the question of how and why it is that social orders exist at all.", "id": 1849339}
{"src_title": "John Brendan Kelly", "tgt_title": "John B. Kelly Sr.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z početné rodiny irských přistěhovalců, pracoval od mládí jako zedník, bojoval v první světové válce. Věnoval se veslování na řece Schuylkill River, boxu i americkému fotbalu. Pro svůj původ se obtížně prosazoval, neboť veslování bylo tehdy pokládáno za sport pro elitu — nebyla mu například povolena účast na prestižní regatě v britském Henley. Závodil za klub Vesper Boat Club, pro který od roku 1916 opakovaně získal titul mistra USA ve skifu, v roce 1920 vyhrál na domácí trati první ročník závodu Philadelphia Gold Cup Challenge. Na olympiádě 1920 zvítězil v soutěži skifařů a spolu s bratrancem Paulem Costellem získal zlato i na dvojskifu; je jediným veslařem v historii, který vyhrál dvě disciplíny na jediné olympiádě. V roce 1924 dvojskif Kelly—Costello olympijské prvenství obhájil, Kelly tak jako první veslař historie získal tři zlaté medaile.  Sportovní kariéru ukončil, aby se mohl věnovat své stavební firmě. Díky poválečnému stavebnímu rozmachu, schopnostem tvrdého vyjednavače a sňatku s bohatou dědičkou se stal multimilionářem. Angažoval se rovněž v politice, roku 1935 neúspěšně kandidoval za demokraty na starostu Filadelfie. Stal se předsedou amerického veslařského svazu, také byl zvolen do United States Olympic Hall of Fame. Po jeho smrti byla na břehu Schuylkill River odhalena jeho bronzová socha.  Měl čtyři děti, syn John Brendan Kelly mladší se rovněž stal veslařem, na olympiádě 1956 získal bronzovou medaili na skifu, po skončení aktivní kariéry byl předsedou Amateur Athletic Union. Dcera Grace Kellyová se proslavila jako hollywoodská herečka (roku 1954 získala Oscara za roli ve filmu \"The Country Girl\"), roku 1956 se provdala za monackého knížete Rainiera III. a získala šlechtický titul.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Brendan Kelly (také Jack Kelly, 4. října 1889 Filadelfie — 20. června 1960 Filadelfie) byl americký veslař, který získal tři zlaté olympijské medaile a vyhrál 126 závodů v řadě.", "tgt_summary": "John Brendan Kelly Sr. (October 4, 1889 – June 20, 1960), known as Jack Kelly, was one of the most accomplished American competitors in the history of the sport of rowing. He was a triple Olympic champion, the first to be so in the sport of rowing. The Philadelphia-based Kelly also was a multimillionaire in the bricklaying and construction industry. He was the father of actress Grace Kelly, Princess of Monaco (thus maternal grandfather of Albert II, Prince of Monaco), and of John B. Kelly Jr., an accomplished rower in his own right who served as president of the U.S. Olympic Committee.", "id": 702889}
{"src_title": "Pomník Františka Palackého", "tgt_title": "František Palacký Monument, Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úmysl postavit pomník Františku Palackému vznikl již v roce jeho smrti 1876. Palackého most byl postaven roku 1878 a přilehlé Palackého náměstí bylo vytvořeno po velké povodni roku 1890 zasypáním Podskalského přívozu, asanací starého Podskalí a zvýšením nábřeží roku 1896.  Soutěže na stavbu pomníku, vypsané roku 1897, se zúčastnilo celkem 14 sochařů a roku 1901 vybrala porota ze dvou finálních návrhů dvojici Stanislav Sucharda – Alois Dryák. Na druhém místě skončil návrh Ladislava Šalouna a Aloise Dlabače. Základní kámen pomníku u paty mostu byl položen ve výročí stých narozenin Františka Palackého 1898, ale sochaři vytvářeli koncepci pro dosud neexistující prostor. Současná podoba náměstí byla dokončena až během První republiky a monumentu, který byl určen pro volné prostranství (zvažovalo se i umístění uprostřed dnešního Palachova náměstí před Rudolfinem), uškodila také nedávná výsadba stromů. Pomníku také konkurovala čtyři monumentální sousoší J. V. Myslbeka, osazená v letech 1889-1897 na čtyřech nárožích Palackého mostu. Dvě z nich byla poškozena bombardováním v roce 1945 a poté byly všechny Myslbekovy plastiky přemístěny na Vyšehrad.  Stanislav Sucharda pracoval na modelech pomníku šest let a na konečné podobě plastik se podíleli také sochaři Josef Mařatka, Josef Drahoňovský, Vojtěch Sucharda, a Suchardovi žáci Josef Bambas a Rudolf Čermák. Sochy odlila firma Bohdana Tomáše Srpka z Brandýsa nad Labem.  Pomník byl budován od roku 1901 a slavnostně odhalen 1. července 1912. Za německé okupace byl roku 1942 rozebrán a sochy měly být zničeny, ale díky osobní statečnosti správce Obecního dvora na Invalidovně Břetislava Zemana a jeho pomocníků se sochy podařilo ukrýt v odlehlé ohradě mezi plevelem a po válce mohly být opraveny a znovu instalovány (1947–1950).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Základ pomníku tvoří 111 čtyřmetrových železobetonových pilot a centrální železobetonová konstrukce obložená deskami z hladce opracované světlé žuly. Podkovovitý podstavec vrcholí ve středu vysokým kónickým soklem s kamennou korunou ozdobenou bronzovými listy. Před ním je na samostatném soklu sedící kamenná postava Františka Palackého, vytvořená Stanislavem Suchardou. Socha je sestavena z dvanácti kvádrů žuly. Spodní část pomníku je postavena ze žuly čelně neopracované a vpředu doplněna konvexním dvoustupňovým kamenným stylobatem. Nad sochou Františka Palackého je vytesán nápis: SVÉMU / BUDITELI A VŮDCI / VZKŘÍŠENÝ NÁROD.  Skupiny figur na čele podkovovitých zakončení modeloval Josef Mařatka. Na levé straně alegorická mužská postava, představující okřídlené dvouhlavé zlo a pobělohorský útisk, leží na zemdlelém jinochovi. Pod ní je vytesán nápis: ZE MDLOBY ÚTISKU. Protějškovou pravou stranou je sousoší dvou mladíků, z nichž jeden vzhlíží k nebi. Pod nimi je vytesán nápis: K NOVÉMU ŽITÍ BUDIL ́S LID.  Centrální mnohafigurové sousoší představuje alegorii \"Génia historie\" a \"Hlasy dějin\", kterým Palacký naslouchá. Na vrcholu stojí ženská postava (Čechie) hlásající vzkříšení národa, s vlajícím šatem, vztyčenou levicí a pravicí objímající mladíka ve venkovském oblečení. Je doprovázena další ženskou postavou a třemi letícími postavami Géniů – dvěma ženskými a mužskou postavou s rukama přiloženýma k ústům. Na zadní straně pomníku, znázorňující \"Historii\", je dominantní figurou vysoká postava stařeny s dolů skloněnou hlavou a širokým pláštěm, doprovázená nahou letící dívkou a dvěma postavami nahých mužů. Je zde vytesán nápis: NEZBÝVÁ MI NEŽ / TOUŽEBNÉ PŘÁNÍ / ABY BŮH RÁČIL / POŽEHNAT DÍLU MÉMU / ABY HOJNĚ POSLOUŽILO / NÁRODU KU POZNÁNÍ / SEBE SAMÉHO A K / UVĚDOMĚNÍ SE V TOM / ČÍM JEST A ČÍM BÝTI / MÁ....  Po levé straně soklu je ležící nahá ženská postava s křídly (Anděl?), na pravé straně nahý muž a dívka.  Pomník je kulturní památka České republiky evidovaná v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: 40076/1-1209.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Článek byl sestaven s využitím podkladů NPÚ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomník Františka Palackého z roku 1912 je dominantou Palackého náměstí na severním předmostí Palackého mostu v Praze 2. V době svého vzniku symbolizoval úspěšnou emancipaci českého národa a jeho cestu k vlastní státnosti. Devítimetrový monument je dílem sochařů Stanislava Suchardy a architekta Aloise Dryáka.", "tgt_summary": "The František Palacký Monument is an outdoor monument commemorating František Palacký by Stanislav Sucharda, installed in New Town, Prague, Czech Republic.", "id": 2148050}
{"src_title": "Filipa ze Champagne", "tgt_title": "Philippa of Champagne", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Filipa se narodila okolo roku 1197 jako nejmladší dcera Jindřicha II., hraběte ze Champagne a Isabely I. Jeruzalémské. Jejími prarodiči z otcovy strany byli hrabě Jindřich I. ze Champagne a Marie Francouzská, dcera krále Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské, a z matčiny strany král Amaury I. Jeruzalémský a Marie Komnenavna. Měla dvě starší sestry, Markétu ze Champagne (zemřela v dětství) a Alice ze Champagne, která byla manželkou Huga I. Kyperského a měla s ním potomky. Filipa měla také starší nevlastní sestru Marii z Montferratu z matčina druhého manželství s Konrádem z Montferratu. Když bal Filipě jeden rok, zemřel jí otec pádem z okna prvního patra v Akkonu. Kraj Champagne po něm zdědil jeho mladší bratr Theobald III. ze Champagne. Po Jindřichově smrti se Isabela počtvrté provdala, a to za Amauryho II. Jeruzalémského. Z manželství vzešli tři potomci, Filipinini další nevlastní sourozenci: Sibyla, Melisenda a Amaury. V roce 1205 její matka, nevlastní otec i malý nevlastní bratr zemřeli a tak v osmi letech Filipa zcela osiřela. Nevlastní sestra Marie z Montferratu se stala novou jeruzalémskou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "15. srpna 1214 se Filipa stala druhou manželkou Erarda I. z Brienne, pána z Rameruptu a Vénizy, mocného šlechtice ze Champagne ve Francii. Pár se vzal tajně, papež Inocenc III. totiž manželství z důvodu blízkého příbuzenství zakázal. Papež Inocenc byl podnícen machinacemi Filipininy tety Blanky Navarrské, která se chopila Erardova léna. Krátce po svatbě Erard Filipu povzbudil v nárocích na hrabství Champagne, které zdědil její bratranec, nezletilý Theobald IV. ze Champagne. Jeho matka, regentka Blanka Navarrská prudce bránila synova práva, což brzy vedlo k otevřenému válčení. Na začátku roku 1216 se Erard s Filipou vrátili do Francie. Většina baronů v Champagne se shromáždila kolem Erarda a Filipy, nicméně na stranu Theobalda se postavil francouzský král Filip II., Fridrich II. Štaufský, císař Svaté říše římské a burgundský vévoda Odo. Příznivci Blanky a Theobalda přesvědčili papeže o tom, že rozvod královny Isabely s jejím prvním manželem, Homfroiem IV. z Toronu je neplatný, čímž jsou Filipa a její sestra Alice nelegitimní. Avšak platnosti rozvodu bylo nakonec vyhověno. Válka nakonec skončila v dubnu 1222, kdy Theobald dosáhl plnoletosti a Filipa byla nucena se svých nároků vzdát. Theobald byl však nucen zaplatit Erardovi, Filipě a Alici velké peněžní náhrady. Vedle štědrého finančního vypořádání byli Erard s Filipou osvobozeni od veškerého placení pohledávek exkomunikace. Alice i Filipa se poté plně vzdaly svých nároků na Champagne.  Erard s Filipou měli společně devět dětí:  Filipa zemřela 20. prosince 1250, něco málo přes šest let po svém manželovi. Bylo jí padesát pět let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filipa ze Champagne, paní z Rameruptu a z Venizy (1197-20. prosinec 1250) byla třetí dcerou královny Isabely Jeruzalémské a Jindřicha II., hraběte ze Champagne. Jejím manželem byl Erard z Brienne-Ramerupt, který ji povzbudil k uplatnění nároku na hrabství Champagne, které patřilo jejímu bratranci Theobaldovi IV., který byl ještě nezletilý. To vyvolalo konflikt s Theobaldovou matkou, regentkou, Blankou Navarrskou, který vypukl v otevřenou válku známou jako Válka o dědictví champagneské. Blančin syn Theobald, který byl podporován francouzským králem Filipem II., Fridrichem II., císařem Svaté říše římské a Odou III. Burgundským, nakonec zvítězil. Filipa se v dubnu 1222 svých nároků vzdala, ale Theobald byl nucen Erardovi a Filipě zaplatit velkou peněžní částku a udělit jim práva v kraji.", "tgt_summary": "Philippa of Champagne, Lady of Ramerupt and Venizy (c. 1197 – 20 December 1250) was the third daughter of Queen Isabella I of Jerusalem and Henry II, Count of Champagne. She was the wife of Erard de Brienne-Ramerupt who encouraged her in 1216 to claim the county of Champagne which belonged to her cousin Theobald IV, who was still a minor. This provoked the conflict with Theobald's mother, the Regent, Blanche of Navarre, which erupted into open warfare, and came to be known as the Champagne War of Succession. Blanche's son Theobald, who had the support of King Philip II of France, Frederick II, Holy Roman Emperor, and Eudes III of Burgundy, eventually emerged the victor. Philippa renounced her claim in April 1222, but Theobald was constrained to pay Erard and Philippa a large monetary settlement for his rights to the county.", "id": 1797620}
{"src_title": "Grashofovo číslo", "tgt_title": "Grashof number", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Grashofovo číslo je:  kde:  Indexy \"L\" a \"D\" naznačují charakteristický rozměr.  Přechod k turbulentnímu proudění dochází při \"10 < Gr < 10\" pro přirozenou konvekci na svislé stěně. Při vyšších Grashofových číslech je mezní vrstva turbulentní a při nižších laminární.  Grashofovo číslo spolu s Prandtlovým číslem dává Rayleighovo číslo, bezrozměrnou veličinu charakterizující konvekci v přenosu tepla.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos hmoty.", "content": "Existuje analogická forma Grashofova čísla používaná v případech volné konvekce v přenosu hmoty.  kde:  a:", "section_level": 1}, {"title": "Derivace.", "content": "Prvním krokem k derivaci Grashofova čísla je úprava koeficientu objemové roztažnosti, formula_6.  Měli byste mít na paměti, že formula_8 ve výše uvedené rovnici zastupuje měrný objem, a není stejné jako formula_8 v následující sekci, které reprezentuje rychlost. Vztah, dávající do souvislosti koeficient objemové roztažnosti formula_6 a hustotu formula_11 při konstantním tlaku, může být zapsán jako:  kde:  Existují dva způsoby, jak zjistit Grashofovo číslo. První využívá bilanci energie, zatímco druhý využívá vztlakovou sílu díky rozdílu hustoty mezi mezní vrstvou a zbytkem tekutiny.", "section_level": 1}, {"title": "Energetická bilance.", "content": "Využíváme bilanci energie pro rotačně symetrické proudění. Tato analýza v sobě zahrnuje jak gravitační zrychlení, tak i přenos tepla. Matematické rovnice dále charakterizují jak rotačně symetrické proudění, tak dvourozměrné rovinné proudění.  kde:  V této rovnici horní index n určuje, zda se jedná o rotačně symetrický proudění nebo rovinné proudění.  Tato rovnice se rozšíří o fyzikální vlastnosti tekutiny:  Kde můžeme dále zjednodušit rovnici hybnosti tím, že položíme rychlost celé tekutiny rovnou 0 (\"u\" = 0).  Tento vztah ukazuje, že gradient tlaku je dán pouze rozdílem hustoty kapaliny a gravitačním zrychlením. Dalším krokem je vložení gradientu tlaku do rovnice hybnosti.  Další zjednodušení rovnice hybnosti dosáhneme dosazením koeficientu objemové roztažnosti místo rozdílu hustot formula_28, a vztahem pro kinematickou viskozitu, formula_29.  Pro zjištění Grashofova čísla musí být výše uvedená rovnice bezrozměrná. To znamená, že žádná proměnná v rovnici nesmí obsahovat rozměr, a namísto toho má obsahovat charakteristické poměry pro uvedený případ. Toho se dosáhne podělením všech proměnných příslušnými konstantními množstvími. Délky jsou poděleny charakteristickou délkou, formula_31. Rychlosti jsou poděleny příslušnými referenčními rychlostmi, formula_32, které berou v úvahu Reynoldsovo číslo formula_33. Teploty jsou poděleny vhodnými rozdíly teplot, formula_34. Tyto bezrozměrné parametry vypadají pak takto:  Hvězdičky představují bezrozměrné parametry. Zkombinováním těchto bezrozměrných rovnic s rovnicemi hybnosti dostáváme následující zjednodušenou rovnici.  kde:  Bezrozměrný parametr v hranaté závorce v předchozí rovnici je Grashofovo číslo:", "section_level": 2}, {"title": "Buckinghamův Pi Teorém.", "content": "Další formovou bezrozměrné analýzy, kterou získáme Grashofovo číslo, je známý jako Buckinghamův Pi Teorém. Tato metoda zahrnuje vztlakovou sílu každého objemu formula_45 díky rozdílu hustoty v mezní vrstvě a zbytku kapaliny.  Tato rovnice může být upravena:  Seznam použitých proměnných v této metodě je umístěn níže.  S ohledem na Buckinghamův pi teorém existuje 9 – 5 = 4 bezrozměrných skupin. Vybereme-li \"L\", formula_48, \"g\" a formula_49 jako referenční proměnné, pak skupiny formula_50 jsou následující:  Vyřešením těchto skupin formula_55 dostaneme:  Ze dvou skupin formula_60 a formula_61 získáme Grashofovo číslo:  Použitím formula_29 a formula_64 může být předchozí rovnice přepsána na stejný výsledek jako při derivování Grashofova čísla z bilance energie.  Při nucené konvekci řídí Reynoldsovo číslo proudění tekutiny, ale při přirozené konvekci tuto funkci zastává Grashofovo číslo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grashofovo číslo (Gr) je podobnostní číslo v dynamice tekutin a přenosu tepla, které udává poměr vztlaku a viskózní síly působící na kapalinu. Často se objevuje při popisu volné konvekce. Je pojmenované po německém inženýrovi Franzi Grashofovi.", "tgt_summary": "The Grashof number (Gr) is a dimensionless number in fluid dynamics and heat transfer which approximates the ratio of the buoyancy to viscous force acting on a fluid. It frequently arises in the study of situations involving natural convection and is analogous to the Reynolds number. It's believed to be named after Franz Grashof. Though this grouping of terms had already been in use, it wasn't named until around 1921, 28 years after Franz Grashof's death. It's not very clear why the grouping was named after him.", "id": 806788}
{"src_title": "Ejpovický tunel", "tgt_title": "Tunnel Ejpovice", "src_document": [{"title": "Historie záměru.", "content": "Historie záměru výstavby tunelu je spjata s historií modernizace III. tranzitního železničního koridoru na území Česka a jeho integrace do evropské železniční sítě. Tento záměr byl historicky upraven a podchycen v nejrůznějších dokumentech, například v Zásadách modernizace z roku 1992 pro Československo a v upravené podobě z roku 1993 pro Českou republiku, ve Směrnici generálního ředitele SŽDC č. 16/2005 - Zásady modernizace a optimalizace vybrané železniční sítě České republiky, v usnesení vlády číslo 145 z roku 2001 a v usnesení vlády číslo 885 z roku 2005 či v Harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury v letech 2008-2013 s aktualizací pro roky 2010-2012 (2015).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh výstavby.", "content": "2001  Od listopadu 2001 do června 2002 byla zpracována Studie proveditelnosti 3. tranzitního koridoru Mosty u Jablunkova - Cheb st. hranice.  2002  Byly zpracovány územně technické studie Českých drah, Divize dopravní cesty k optimalizaci traťového úseku Praha Smíchov - Plzeň zahrnující objekty Tunel Homolka o délce 2 400 metrů, tunelu Chlum o délce 1 300 metrů, zastávku Plzeň - Újezd, podchod k ulici Ke svatému Jiří a podchod v Moravské ulici.  2003  V období leden až říjen 2003 byla zpracována přípravná dokumentace pro územní řízení. Tehdejší záměr předpokládal následující termíny:  2004  V období od března do července 2004 byla provedena aktualizace Studie proveditelnosti 3. tranzitního koridoru. V období říjen 2004 až duben 2005 bylo zpracováno posouzení dopadu na životní prostředí.  2005  V dubnu 2005 vydalo Ministerstvo životního prostředí pro úsek Ejpovice-Plzeň zahrnující stavbu tunelů stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí.  2006  V květnu 2006 bylo pro vydáno územní rozhodnutí a dále provedena druhá aktualizace Studie proveditelnosti 3. tranzitního koridoru. Od března 2006 do října 2007 byla společností SUDOP Praha a.s. a Metroprojekt Praha a.s. zpracována projektová dokumentace pro stavební povolení.  2008  V srpnu 2008 došlo ke změně územního rozhodnutí, v návaznosti na to byl v období říjen až listopad 2008 zpracován dodatek přípravné dokumentace a byla dopracována druhá aktualizace Studie proveditelnosti 3. tranzitního koridoru. Současně s tím byl roku 2008 zahájen výkup potřebných pozemků.  2009  V období březen až září 2009 byl zpracován dodatek projektu stavby a v období listopad 2009 až srpen 2010 studie proveditelnosti pro trať Praha Smíchov - Plzeň.  2010  Pro část stavby modernizace trati Rokycany - Plzeň bylo vydáno stavební povolení. Tato povolení však nezahrnovalo úsek zahrnující stavbu tunelů. Následně však byly všechny přípravné práce zastaveny. Podmínkou pro pokračování bylo nalezení úspor ve výši cca 10 %.  2011  V březnu 2011 došlo k úpravě požárně bezpečnostního řešení tunelů.  2012  V únoru 2012 bylo dokončeno zpracování zadávací dokumentace na zhotovitele stavby tři části; úsek Ejpovice - Plzeň Doubravka a dne 14. 2. 2012 zveřejněno výběrové řízení na zhotovitele stavby. V září 2012 bylo pro tento úsek vydáno stavební povolení, které však nabylo právní moci až v květnu 2013. Dne 10. 7. 2012 se uskutečnilo otevření obálek a 21. září 2012 proběhlo hodnocení nabídek. V říjnu 2012 byly třemi uchazeči podány námitky proti rozhodnutí o výběru a v listopadu 2012 bylo výběrové řízení dvěma uchazeči napadeno u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.  2013  V dubnu 2013 vydal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutí, kterým návrh navrhovatelů zamítl. Následně byl proti tomuto rozhodnutí podán rozklad, který Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dne 12. 7. 2013 rovněž zamítl. 17. 7. 2013 byla podepsána smlouva o dílo se zhotovitelem, kterým se stalo sdružení firem sdružení Metrostav a.s. a Subterra a.s. Dne 9. 8. 2013 proběhlo předání staveniště a 30. 9. 2013 byla výstavba zahájena skrývkou ornice v místě hloubeného úseku tunelu na východní straně vrchu Homolka u Kyšic. 15. 11. 2013 proběhlo slavnostní zahájení stavby před průmyslovým parkem Ejpovice.  2014 Probíhaly přípravné práce a především záchranný archeologický výzkum. Od ledna do září 2014 proběhlo výběrové řízení na technický dozor investora a od května 2014 do března 2015 výběrové řízení na geotechnologický monitoring.  2015  2016  2017 2018", "section_level": 1}, {"title": "Technologie výstavby.", "content": "Oba tubusy byly raženy pomocí razicího štítu TBM S 799, který byl dne 23. 1. 2015 pojmenován Viktorie. Vyroben byl firmou Herrenknecht a stavbařům předán 25. 6. 2014 v německém Schwanau. Celková délka stroje činila 110 metrů, hmotnost 1 800 t, ražený průměr činil 9,89 metru, výkon motoru 3 600 kW, maximální kroutící moment 27 658 kNm a počet otáček 0 až 4,5 za minutu.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry tunelu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj technického řešení.", "content": "Původním technickým řešením z roku 2003 byla stavba jednotubusového dvojkolejného tunelu, rozděleného zhruba v polovině hloubenou stavební jámou na východní tunel Homolka a západní tunel Chlum. Toto členění se zachovalo i po provedených změnách, neboť stavba měla být i nadále rozdělena dočasnou hloubenou středovou stavební jámou. Oba tunely měly být odděleny otevřeným zářezem s umístěním 400 metrů dlouhé železniční zastávky Plzeň - Újezd. Pro stavbu tunelu měla být použita nová rakouská tunelovací metoda. Souběžně s tunelem Homolka byl severně od něj umístěn menší evakuační tunel. Železniční trať měla být řešena na klasickém štěrkovém kolejovém loži.  Při zpracování projektové dokumentace pro stavební povolení v letech 2006-2007 došlo z rozhodnutí Magistrátu města Plzně ke zrušení zastávky Plzeň - Újezd, čímž se zlepšily výškové a směrové poměry stavby, Odpadl také hlavní důvod pro rozdělení na východní a západní část. Místo původně uvažovaného tunelu dvoukolejného bylo rozhodnuto vybudovat dva jednokolejné tunely (jižní tubus zůstává prakticky ve stejné trase jako původně zamýšlený dvoukolejný tunel, druhý je umístěn severněji). Tyto tunelové tubusy měly být vybaveny 14 vzájemnými propojkami pro případnou evakuaci, dále měly být vybudovány dvě požární nádrže, úniková šachta se dvěma schodišti, evakuační výtah, bezpečnostní tunelové výklenky, heliport, kamerový systém, nadzemní hydranty či zavodněné požární potrubí.  V roce 2009 byla dodatkem k projektu změněna jízdní dráha ze štěrkového lože na pevnou.  Při revizi požárně technického řešení tunelů roku 2011 byl omezen počet tunelových propojek z 14 na 8, zrušeny požární nádrže, výtah, druhé schodiště, heliport a omezen kamerový systém. Vybudovaná svislá šachta slouží pouze pro technologické účely.  Na základě vybrané nabídky zhotovitele, která počítala s užitím technologie TBM, odpadla potřeba bezpečnostních i trakčních výklenků. Hloubená středová jáma v prostoru mezi plzeňskými ulicemi Hlavní a K Úvozu byla nahrazena kruhovou pilotovu šachtou.", "section_level": 2}, {"title": "Parametry realizované stavby.", "content": "Tunelový komplex je tvořen dvěma tunelovými tubusy o vnitřním průměru 8,7 metru. Severní tunelový tubus má délku 4 174,2 metrů (4 143 m ražených, 31,2 m hloubených), jižní 4 150 metrů (4 110 m ražených, 40 m hloubených). Maximální osová vzdálenost tubusů je 48 metrů. Oba tunelové tubusy jsou vzájemně propojeny maximálně po 490 metrech osmi tunelovými propojkami, umožňujícími evakuaci cestujících do druhého tunelového tubusu.  Ostění každého tubusu je tvořeno betonovým prstencem o vnějším/vnitřním průměru 9,5/8,7 metrů, skládajícího se ze sedmi základních segmentů a jednoho vázacího. Délka jednoho prstence činí 2 metry a hmotnost 60 013 kg. Prstence byly vyrobeny v areálu firmy Armado v Dýšině, nedaleko vlastní stavby tunelů.  Odhad celkově vytěženého množství horniny činí 600 tisíc m.  Vjezdový (východní portál) se nachází na staničení 95,850 km trati Praha-Plzeň severně od obce Kyšice. Dále tunel pokračuje dvěma tunelovými tubusy přibližně západním směrem, kde se pod masivem vrchu Chlum stáčí v poloměru 1 785 m k jihozápadu a na kilometru 100 vyúsťuje výjezdovým (západním) portálem.  V tunelu je po celé délce položena pevná jízdní dráha, čímž jde o nejdelší úsek železniční pevné jízdní dráhy v Česku.", "section_level": 2}, {"title": "Parametry železniční trati.", "content": "Tunel byl navržen tak, aby budovaná trať vyhovoval Evropské dohodě o mezinárodních železničních magistrálách a Evropské dohodě o nejdůležitějších trasách mezinárodní kombinované přepravy a souvisejících objektech, věnovaných hlavním tratím v Evropě. Po skončení zkušebního provozu by nejvyšší traťová rychlost měla činit 160 km/h, přechodnost kolejových vozidel by měla vyhovovat traťové třídě D4 dle Mezinárodní železniční unie, prostorová průchodnost podle ložné míry UIC-GB. Výhledově by měla trať splňovat i požadavky pro traťovou rychlost 200 km/h. Touto rychlostí by zde měly jezdit nově nakupované lokomotivy ČD, které jsou na tuto rychlost uzpůsobené. Od 26. září 2019 je v tunelu povolená nejvyšší rychlost 160 km/h.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ejpovický tunel je železniční tunel na trati 170 Praha–Plzeň mezi železniční stanicí Ejpovice a železniční zastávkou Plzeň - Doubravka. Stavba tunelu, započatá v roce 2013, byla součástí modernizace západní části III. vnitrostátního tranzitního železničního koridoru. Tunel byl uveden do provozu v listopadu a v prosinci 2018. Výstavbou a otevřením tohoto tunelu byla zkrácena železniční trať z Prahy do Plzně o 6,1 km a zkrácena přepravní doba až o 9 minut, neboť železniční trať přestala opisovat severní oblouk k Chrástu a údolím Berounky. Stávající trať v úseku Plzeň-Doubravka až Chrást je zrušena a úsek Chrást - Ejpovice je přebudován na jednokolejnou trať propojující trať Praha-Plzeň s tratí Chrást-Radnice.", "tgt_summary": "The Ejpovice tunnel (Czech: Ejpovický tunel) is a two-tube railway tunnel in the Czech Republic on the Prague–Pilsen railway line. It is located at Ejpovice and therefore bears its name. Since its commissioning in 2018, it has been the longest railway tunnel in the country. It shortens the journey between the cities of Plzeň and Rokycany from 20 to 11 minutes. The tunnel is designed for 200 km / h, but the maximum speed is currently limited to 160 km / h. The tunnel will remain the longest in the country until the planned Ore Mountains Base Tunnel between the Czech Republic and Germany surpasses it.", "id": 1533528}
{"src_title": "Bangladéšské letectvo", "tgt_title": "Bangladesh Air Force", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Během druhé světové války bylo Brity na území dnešního Bangladéše vybudováno několik letišť. Po rozdělení Indie a Bengálska v roce 1947 na Indii a Pákistán, který byl rozdělen na Islámský stát Pákistán a východní Pákistán. Právě východní Pákistán se po krátké a intenzivní osvobozenecké válce v roce 1971 stal dnešním Bangladéšem. Bengálští důstojníci a piloti se po rozdělení Indie a Bengálska přidali k Pákistánu. Po vyhlášení války za nezávislost bylo z těchto důstojníků 28. září 1971 na indickém letišti Dimapur zformované letecké křídlo. Výzbroj, kterou mělo křídlo k dispozici se skládala z letadel DC-3, DHC-3 Otter a vrtulníků Alouette III. Později byla v rámci křídla vytvořená jednotka s názvem \"Kilo\".", "section_level": 2}, {"title": "Stíhačky.", "content": "31. ledna 1972 vznikla 507. eskadra a zpočátku měla ve výzbroji letadla T-33 a F-86E, přičemž F-86 sloužily pouze do září 1972. Téměř o rok později se do výzbroje jednotky dostaly nové stíhačky MiG-21MF v počtu 6 ks a 2 ks cvičných MiG-21UM. Na stíhací výcvik byly v roce 1979 pořízeny stroje Chengdu JJ-5, které sloužily do roku 1986. MiG-21 byl vyřazen ze služby v roce 1990. V roce 1989 bylo dodáno 16 stíhaček Chengdu F-7MB a 9 dvousedadlových FT -7MB a jejich úkolem bylo nahradit MiG-21. Pozemní podporu zabezpečují stroje Nanchang-Q5 (A-III) zavedené v roce 1986. Několik z nich bylo podrobeno generální opravě v Číně, jiné podstoupily prodloužení technického života o 9 let. Pro výcvik pilotů bylo v roce 1995 pořízených 8 ks dvoumístných L-39ZA, které zároveň slouží k útokům na pozemní cíle. V roce 2000 bylo dodáno 8 MiGů-29, z toho 6 jednomístných a 2 dvoumístné. První piloti MiGů-29 byli vycvičeni v Rusku, přičemž společnost RSK MiG vyslala svých specialistů i do Bangladéše, kde cvičili tamní piloty. V roce 2005 zakoupil Bangladéš dalších 16 strojů F-7, přičemž šlo o 12 ks pokročilejších F-7BG a 4 ks dvoumístných FT-7BG. První stroje z této objednávky dorazily do Bangladéše v roce 2006. V listopadu 2011 byl podepsán kontrakt k dodání dalších 16 ks F-7BGI, skládající se z 12 jednomístných a 4 dvoumístných strojů FT-7BGI. Všechny tyto stroje měly být dodány do konce roku 2013. V současnosti je nejmodernější stíhačkou ve výzbroji bangladéšských vzdušných sil MiG-29.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "Prvními vrtulníky bangladéšského letectva byly Aérospatiale Alouette III, doplněné v roce 1973 sovětskými Mi-8, které následně sloužily do roku 1995. V roce 1977 pořídilo letectvo americké vrtulníky Bell 212, sloužící dnes na převoz VIP osob a pro pátrací a záchrannou službu. V roce 1982 byly do výzbroje zařazeny vrtulníky Bell 206L, na kterých až dodnes probíhá výcvik pilotů vrtulníků. V roce 1991 byla bangladéšská letecká základna Zahura Haque zasažena cyklonem, který zničil přibližně 40 letadel a vrtulníků. V roce 1991 byly zakoupeny první stroje Mi-17.", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní letectvo.", "content": "Dopravní letectvo bylo od roku 1973 vybaveny strojem An-24, vyřazeným v roce 1977. Nahradil ho An-26, který byl v provozu do roku 1989. Jeho náhradou se staly 3 ks An -32, z nichž poslední byl dodán v roce 1995. V rámci vojenské spolupráce prodali USA v roce 2001 Bangladéši 4 letouny C-130B Hercules. V roce 2015 zakoupeny 3ks nových letounů L410UVP-E20 z Aircraft Industries a.s.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V současnosti je okolo 70% letadel a vrtulníků bangladéšských vzdušných sil starší než 20 let, přičemž 40% z tohoto počtu je ve službě více než 25 let. Tento fakt znamená, že bez větší modernizace zanedlouho stroje dosáhnou konce svého technického života. Podle zveřejněných údajů by měly být jako první vyřazeny stroje Nanchang Q-5 (A-5) a to v průběhu 4-5 let. V rámci jejich náhrady se uvažuje o letadlech F-16, Su-30 nebo Chengdu J-10. Aero L-39ZA by mělo sloužit ještě 12-14 let a později bude nahrazeno pokročilým cvičně-bojovým letounem jako např. Jak-130, Hongdu L-15 nebo M-346. V současnosti bangladéšské letectvo také hledá 8-12 místní transportní stroj, který by nahradil vyřazené stroje T-37. V tomto roce (2012) budou doručeny další 3 ks vrtulníků Mi-171S a první letouny F-7BGI. Rovněž probíhají jednání o nákupu 2-4 ks dopravních letadel C-130H.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik.", "content": "První kurzy pro budoucí piloty bangladéšských vzdušných sil byly otevřeny 4. prosince 1974. Výcvik zastřešuje letecké výcvikové křídlo, které se skládá ze tří eskader. Ty mají ve výzbroji stroje Nanchang CJ-6 a vrtulníky Bell 206L. Teprve nedávno byly z výzbroje vyřazeny cvičné letouny T-37B. První dodávka strojů CJ-6 byla dodána v roce 1977, přičemž spolu jich bylo dodáno 41 ks, ovšem v provozu je jich dnes jen 24 ks. Do prosince 1997 sloužily k výcviku i stroje Fouga Magister, které byly od roku 1996 nahrazovány dvanácti T-37B z přebytků USAF. Vrtulníkový výcvik probíhá na strojích Bell 206L.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bangladéšské letectvo () je letecká složka ozbrojených sil Bangladéše. Má k dispozici 5 leteckých a 1 radarovou základnu s dodatečnými letišti spadajícími pod správu jednotlivých leteckých základen.", "tgt_summary": "The Bangladesh Air Force (, \"Bangladesh Biman Bahini\", reporting name: BAF), is the aerial warfare branch of the Bangladesh Armed Forces, primarily tasked with the air defence of Bangladesh's sovereign territory, and providing air support to the Bangladesh Army and Bangladesh Navy. Additionally, the service has a territorial role of providing tactical and strategic air transport and logistics capability for the country.", "id": 1551370}
{"src_title": "Holandský králík", "tgt_title": "Dutch rabbit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Holandský králík je plemeno s poměrně dlouhou historií. Nejvýraznějším znakem těchto králíků je především typická lícní kresba, která není u vidění u žádných jiných plemen. Právě takoví králíci se v první polovině 19. století dováželi z Nizozemska a Belgie do Anglie, které je přičítán největší podíl na šlechtění holandských králíků. Dováželo se zde přes tisíc kusů a v té době se jim obecně říkalo brabantští králíci. Jednalo se o oblíbený druh, jelikož měl dobré maso i reprodukční schopnosti, které se udržely až do současnosti.  Současný název holandský králík (v angličtině The Dutch rabbit) se používá již od roku 1835. Nejrozsáhlejší šlechtění probíhalo okolo roku 1880, kdy se chovatelé zaměřili na zvýraznění povahových rysů i zvýrazňování symetrie kresby na obličeji. Na přelomu 19. a 20. století se pak tito králíci dostali i do Severní Ameriky. Plemeno se uchytilo i v tehdejším Československu, což potvrzuje i to, že při vydání vůbec prvního tuzemského vzorníku v roce 1927 zde byl uveden i standard holandského králíka.  V současné době se jedná o populární plemeno, jehož největší výhodou je snadný a nenáročný chov. Česká republika má i vlastní chovatelský klub; Klub chovatelů holandských králíků, který funguje již od roku 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Holandský králík patří mezi králičí plemena středního rámce s krátkou srstí. Dospělí jedinci váží mezi 2,50 a 3,25 kg. Hřbetní linie musí být u každého jedince dobře utvářená a záď zaoblená. Kůže musí být přiléhající a ocas správně utvářený. Snad největší důraz se ale klade na kresbu. Vadou jsou například vystouplé kyčelní hrbolky nebo lalok na krku. Končetiny jsou poměrně krátké, ale také silné a dobře osvalené. Hlava je široká a je jedním z mála faktorů, podle kterých se dá určit pohlaví, u samic je totiž hlava obecně lehčí a jemněji utvářená. Uši plně vzpřímené, přiměřeně dlouhé. Samotná srst je krátká, na dotek jemná, o délce do 3cm.", "section_level": 1}, {"title": "Kresba.", "content": "Kresba, především ta lícní, je typickým znakem holandského králíka. Je podložena tzv. holandskou strakatostí (lokus S, sestava ss). Kresba výstavních a chovných jedinců je recesivně homozygotní, ale předpokládá se i existence alelické série, především kvůli vrhům mláďat, která mají stejně rozmístěné bílé skvrny. Kresba se skládá z několika části; kresba hlavy, kresba těla a kresba pánevních končetin. Kresba hlavy, zvaná také lícní, se skládá ze dvou oválů na bílém podkladu, které se táhnou od kořenů uší až po zátylek. Kresba těle se skládá z prstence, který dělí tělo králíka na bílý podklad (přední část) a barvenou část (zadní část těla). Prstenec by měl být rovný.", "section_level": 2}, {"title": "Barevné rázy.", "content": "Oficiálně se u holandských králíků uznává celkem čtrnáct možných barvených rázů, přičemž asi nejpopulárnější a nejznámější je zbarvení holandský černý (zkráceně Hoč), dále pak havanovitý, divoce havanovitý, marburský, žlutý, madagaskarový, činčilový, želvovinový, železitý, divoce zbarvený, japanovitý, rys a perlový. Nejméně početné barevné rázy jsou ráz japanovitý a madagaskarový.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Holandský králík je poměrně nenáročné plemeno s poměrně chutným a šťavnatým masem. Avšak nikdy nebylo šlechtěno jako mastné plemeno, především kvůli velikosti. Mastná plemena, jako je například německý obrovitý strakáč nebo francouzský beran, dosahují hmotnosti minimálně než 5 kg a mají tedy i více masa. Jedná se tedy hlavně o výstavní plemeno, určené i jako domácí mazlíček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holandský králík (anglicky: Dutch rabbit) je plemeno králíka domácího původem z Holandska, typické svojí obličejovou kresbou. Existuje i zakrslá forma; holandský zakrslý králík.", "tgt_summary": "The Dutch rabbit, also known as Hollander or Brabander is easily identifiable by its characteristic colour pattern, and was once the most popular of all rabbit breeds. However, after dwarf rabbits were developed, the popularity of the Dutch rabbit dwindled. Nevertheless, the Dutch rabbit remains one of the top ten most popular breeds worldwide.", "id": 1100563}
{"src_title": "Aleš Kněžínek", "tgt_title": "Freeze (gamer)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po začátcích na československé League of Legends scéně vstoupil do prvního zahraničního týmu v roce 2012. V největší evropské soutěži European League Championship Series (LCS) začal následně působit v týmu Ninjas in Pyjamas, kde hrál po boku dnes již legendárního Bjergsena. Po rozpuštění týmu hájil barvy Copenhagen Wolves, které po neúspěšném udržení v EU LCS na konci 5. sezóny opustil. Před začátkem jarního splitu šesté sezóny přijal nabídku do týmu Renegades, který v té době působil v americké LCS. Tým Renegades bohužel nezaznamenal žádný úspěch a skončil na posledním desátém místě. Na letní split se Freeze přesunul zpět do Evropy, konkrétně pak do týmu H2K. Po odehrání několika zápasů musel ale Freeze svou kariéru pozastavit kvůli zranění a jeho pozici zaujmul řecký hráč Forg1ven. V roce 2017 začal hrál v českém týmu Inside Games. Minulý tým ve kterém působil byl tým Royal Bandits v Turecké lize, se kterým se mu povedlo dostat až do finále TCL, kde podlehli týmu Supermassive. V roce 2018 hrál za tým Splyce VIPERS (akademie SPLYCE). V této době hraje za německý tým Ad Hoc Gaming, předtím ale hrál za španělský tým MAD Lions.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se a vyrůstal v Brně. Zde také studoval základní a střední školu, kterou ale přerušil z důvodu zaměření se na kariéru profesionálního hráče. Začínal u her jako Diablo či DotA, kde také poprvé začal používat svou přezdívku \"Freeze\". V 19 letech se odstěhoval do Švédska, kde bydlel v gaming-house týmu Ninjas in Pyjamas. Po přestupu do Copenhagen Wolves setrvával v Berlíně, v místě konání evropského LCS. Pravidelně navštěvuje české e-sport akce, jako jsou ASUS Finals nebo ROG Masters, na kterých pořádá workshopy, setkává se s fanoušky, komentuje vysílané zápasy apod. Má staršího bratra, který od roku 2017 trénuje český profesionální team v League of Legends eSuba.", "section_level": 1}, {"title": "Házená.", "content": "Aleš jako malý chytal v házené za SHC Maloměřice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aleš Kněžínek, známý jako Freeze (* 6. června 1994 Brno), je český profesionální hráč počítačových her. V současnosti hraje hru League of Legends, ve které působí jako hráč role \"AD carry\". Je prvním Čechem, jenž se dostal do European League of Legends Championship Series (EU LCS).", "tgt_summary": "Aleš Kněžínek, better known by his in-game name Freeze, is a Czech professional \"League of Legends\" player who is the AD Carry for MAD Lions. He has notably played for Renegades, H2k-Gaming, Copenhagen Wolves, and Ninjas in Pyjamas during his career. He was the first Czech national to play in the LCS.", "id": 1120864}
{"src_title": "Intersexuál", "tgt_title": "Intersex", "src_document": [{"title": "Podoby intersexuality.", "content": "Intersexuálové jsou pomocí této klasifikace rozděleni do několika kategorií podle typu a počtu chromozomů jedince a také podle zastoupení jednoho nebo obou typů gonád.", "section_level": 1}, {"title": "XX,46 intersexuál.", "content": "XX,46 intersexuál byl původně označován jako ženský pseudohermafrodit. Jedinci v této skupině mají v buňce soubor chromozomů XX, jsou tedy genetickými ženami. Spolu s tím mají vyvinutou dělohu i vaječníky, avšak jejich genitálie jsou nejednoznačné nebo převážně mužské.", "section_level": 2}, {"title": "XY,46 intersexuál.", "content": "XY,46 intersexuál, původně označován jako mužský pseudohermafrodit, je jedinec, jehož karyotyp se skládá z chromozomů XY, jsou tedy genetickými muži. Jejich vnější genitálie jsou buďto čistě ženské nebo nejednoznačné – v určitém stupni mezi mužskými a ženskými. Ojediněle může nastat případ, kdy varlata jedince nejsou dostatečně vyvinutá nebo nejsou přítomna vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Ovotestikulátní intersexuál.", "content": "Ovotestikulátní intersexuál byl dříve známý pod názvem pravý hermafrodit, je jedinec, jehož pohlavní žlázy nejsou jednotné. Jeho vnější genitálie mohou vypadat typicky žensky, typicky mužsky nebo také nejednoznačně. Jedinec se však liší tím, že může mít kombinaci jednoho varlete a jednoho vaječníku nebo jeho pohlavní žlázy tvoří jedno varle a tzv. ovotestis, což je kombinace varlete a vaječníku, popř. jeden vaječník a ovotestis.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní intersexuál.", "content": "Komplexní intersexuál bývá také označován jako chromozomální intersexuál, je jedinec u kterého se nevyskytuje karyotyp XX ani XY. U komplexních intersexuálů nastává situace, kdy má jedinec o jeden chromozom navíc (např. XXY) nebo naopak o jeden méně (X0). Tato skupina intersexuálů se od předchozích tří liší v tom, že zde není rozpor mezi vnitřními a vnějšími pohlavními orgány člověka, avšak nadbytečný či chybějící chromozom může mít vliv na hladinu hormonů a pohlavní vývin jedince. V ojedinělém případě nastává situace, kdy se člověk klasifikovaný jako komplexní intersexuál rodí s různými chromozomy v jednotlivých buňkách v těle.", "section_level": 2}, {"title": "Medicína a intersexualita.", "content": "Záznamy o intersexuálech pochází z konce 19. století, od té doby se objevilo už mnoho klasifikací, ty se však neustále s postupující dobou mění. V dřívějších letech bylo obvyklé, že doktoři pacientu intersexuálovi po provedení operace zatajili jeho pravou intersexuální identitu z důvodu, že ho nechtěli vystavovat přílišnému stresu. Tento jev je patrný i dnes, kdy existuje skupina doktorů, kteří podporují myšlenku utajení intersexuality před pacientem. Při narození dítěte jsou lékaři oprávněni posoudit jaké pohlaví je pro novorozeně nejvhodnější. V potaz berou jak typ pohlavních žláz, tak i vzhled vnějších pohlavních orgánů. Častěji se lze setkat s operací zkrácení klitorisu a umělému vytvoření vagíny, jelikož pro lékaře je to jednodušší než vytvořit funkční penis. Tyto operace však často nejsou pouze jednorázovou záležitostí, ale je jich potřeba víc. Někteří lékaři stále zastávají názor, že operace by se měla uskutečnit co nejdříve po narození, aby byl jedinec „normální“. Tento postup je ale dle ostatních neadekvátní. Pohlavní identita člověka se neprojevuje od narození. Proto může po zákroku, kdy chirurgové vytvoří orgán, který nepřísluší skutečnému pohlaví, docházet u jedince k depresi, úzkosti a dokonce k sebevražedným tendencím. Přesto je v ojedinělých případech, pokud je ohrožen život dítěte, operace potřebná, ta však nijak nezahrnuje úpravu především pohlavních orgánů.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost a intersexualita.", "content": "Postoj k této otázce se ve společnosti nadále vyvíjí. Nejčastějším problémem společnosti je předčasné odsouzení takového jedince na základě neznalosti daného tématu. Samotná potřeba přidělit člověku pohlaví vychází především z toho, že se jedinec potřebuje socializovat a začlenit se do společnosti. Příkladem může být nutnost vyplněného pohlaví na rodném listu, na formulářích či přidělení jména dítěte. V mnoha případech ale dochází k tomu, že se osoba s intersexuální identitou v dospělosti necítí ani ženou ani mužem. V těchto případech hovoříme o „třetím pohlaví“, tedy o pohlaví neurčeném.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologický dopad.", "content": "Zákrok upravující vzhled a funkci pohlavních orgánů je stále tématem diskuzí. S novým tisíciletím přišel i nový pohled na odlišnosti jednotlivých osob a jedinci postiženi tímto jevem začali o intersexualitě a operacích otevřeně hovořit. Protože k běžné praxi v dřívějších letech patřilo neinformovat dítě o jeho odlišnosti a místo toho rychle udělat zákrok, velké množství intersexuálů uvedlo, že v nich toto zacházení zanechalo trauma, které jim brání v normálním životě. Popisují pocity úzkosti, strachu, vzteku a ponížení. Morgan Holmes, socioložka a intersexuálka, vzpomíná na to, že s ní bylo zacházeno jako s majetkem rodičů. Souhlas otce stačil k tomu, aby byla provedena operace, která z ní měla udělat „normálního“ jedince. Místo toho ale až do dospělosti cítila odpor ke svému upravenému tělu. Další jedinci udávají, že jejich tělesná odlišnost, která nebyla operativně upravena, způsobuje stejné pocity. Tvrdí, že jejich intersexualita nezpůsobovala depresi pouze jim, ale i jejich rodině, která se styděla za svého potomka.  Je tedy těžké určit, zda je zákrok vhodné provést v útlém věku nebo až později, kdy je dítě připraveno rozhodnout se samo. Pomoci by ale mohlo oficiální uznávání třetího pohlaví, kdy by se osoba nemusela cítit pod tlakem vybrat si jedno nebo druhé pohlaví. K zemím uznávajícím třetí pohlaví patří například Indie, Austrálie nebo Německo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intersexuál je člověk, jehož vnitřní nebo vnější pohlavní orgány jsou odlišné od typicky mužských či ženských. Tento jedinec může mít navenek pohlavní orgány jednoho pohlaví, avšak jeho vnitřní orgány mohou být pohlaví opačného. Jedná se tedy o jedince s biologickou kombinací mužských a ženských pohlavních orgánů. Moderní medicína se často setkává s případem, kdy určení genitálií není jednoznačné. Pro přesnější definování intersexuality existují 4 jednotlivé podoby.", "tgt_summary": "Intersex people are individuals born with any of several variations in sex characteristics including chromosomes, gonads, sex hormones or genitals that, according to the UN Office of the High Commissioner for Human Rights, \"do not fit the typical definitions for male or female bodies\". This range of atypical variation may be physically obvious from birth - babies may have ambiguous reproductive organs, or at the other extreme range it is not obvious and may remain unknown to people all their lives. Intersex people were previously referred to as hermaphrodites or \"congenital eunuchs\". In the 19th and 20th centuries, some members of the medical literary community devised new nomenclature to attempt to classify the characteristics that they had observed. It was the first attempt at creating a taxonomic classification system of intersex conditions. Intersex people were categorized as either having true hermaphroditism, female pseudohermaphroditism, or male pseudohermaphroditism. These terms are no longer used: terms including the word \"hermaphrodite\" are considered to be misleading, stigmatizing, and scientifically specious in reference to humans. A hermaphrodite is now defined as \"an animal or plant having both male and female reproductive organs\". In 1917, Richard Goldschmidt created the term \"intersexuality\" to refer to a variety of physical sex ambiguities. In clinical settings, the term \"disorders of sex development\" (DSD) has been used since 2006. This shift has been controversial since the label was introduced.", "id": 224297}
{"src_title": "Flávio Canto", "tgt_title": "Flávio Canto", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Narodil se do rodiny jaderného fyzika, se kterým v dětství procestoval řadu zemí. Hrál fotbal nebo v Kalifornii, kde žil několik let surfoval. Judo ho zaujalo potom co viděl zvítězit na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 Aurélia Miguela a ve 14 letech začal s tréninkem. Jeho judo bylo charakteristické výtečným, čistě technickým bojem na zemi. Svého času patřil mezi nejlepší judisty praktikující techniky sumbisson (škrcení, páčení).  V roce 1995 se poprvé prosadil do brazilské reprezentace a v roce 1996 startoval na olympijských hrách v Atlantě, kde vybojoval 7. místo. V roce 2000 však o účast na olympijských hrách v Sydney nečekaně přišel na úkor Marcela Aragãa, se kterým prohrál ve finále brazilské olympijské kvalifikace. V roce 2004 si brazilskou olympijskou kvalifikaci pohlídal, i když jeho finálový soupeř Tiago Camilo se dlouho s porážkou nemohl smířit. Na olympijských hrách v Athénách porazil ve druhém kole evropského favorita Alexeje Budolina z Estonska, ve čtvrtfinále však podlehl Rusu Nosovovi. V oprávách potvrdil formu, v boji o třetí místo porazil zklamaného Poláka Roberta Krawczyka a vybojoval bronzovou olympijskou medaili. V dalších letech již s Camilem nedokázal držet krok a v roce 2008 se na olympijské hry v Pekingu nekvalifikoval. Sportovní kariéru si protáhl až do roku 2012, kdy v 36 letech oznámil její konec.  Již během aktivní sportovní činnosti byl tváři řady projektů na rozvoj sportu (juda) v chudých částech země, měst a jejich slumů. Od roku 2012 se trenérské práci věnuje naplno. K jeho blízkým přátelům patří v současnosti celosvětově nejznámější zápasnice Ronda Rouseyová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flávio Vianna de Ulhôa Canto, (* 16. dubna 1975 v Oxfordu, Spojené království) je brazilský zápasník – judista, majitel bronzové olympijské medaile z roku 2004.", "tgt_summary": "Flávio Vianna de Ulhôa Canto (born April 16, 1975 in Oxford, England) is a Brazilian judoka who competed in Men's 81 kg Judo. He won the bronze medal at the 2004 Summer Olympics. He is founder and president of the Instituto Reação, and also presenter of the TV shows \"Corujão do Esporte\" on TV Globo and \"Sensei\" on SportTV.", "id": 1693873}
{"src_title": "Hrotnosemenka bílá", "tgt_title": "Rhynchospora alba", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina se vyskytuje hlavně v Evropě, nejvíce na severozápadě a jen ojediněle, nebo zcela chybí, v okolí Středozemního moře a v nejsevernějších oblastech Skandinávie a Ruska. Roste dále v centrálním Rusku a v okolí Kavkazu, v Asii (Kazachstán, sever Číny, Korea, Japonsko, Tchaj-wan) a v Severní Americe včetně Karibiku.  V České republice se hrotnosemenka bílá vyskytuje nesouvisle a to v okolí Třeboně, Chebu, Plzně, Doks a v Krušných horách. Lokality bývají umístěny v nižších nadmořských výškách, výše vystupují jen ojediněle.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Hrotnosemenka bílá vyrůstá v trvale vlhkých humózních, oligotrofních půdách na okrajích vodních nádrží nebo na minerálně chudých prameništích a rašeliništích se stálým vodním režimem. Je to konkurenčně slabá rostlina velmi závislá na speciálních stanovištích (prolákliny na rašelinném podloží), která jsou řazeny mezi biotopy soustavy NATURA 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina rostoucí v hustých trsech s krátkými oddenkovými výběžky, která mívá přímé nebo mírně křivolaké, olistěné lodyhy vysoké 10 až 50 cm. Listy se souběžnou žilnatinou jsou úzké a drsné, delší přízemní sahají nejvýše do poloviny lodyhy a lodyžní jsou kratší.  Květy s bílým a při odkvétání hnědnoucími plevami mají okvětí tvořeno 9 až 13 štětinkami s chloupky. Květy jsou uspořádány ve vřetenovitých kláscích asi 5 mm dlouhých, které mívají dva plodné květy. V květu jsou dvě tyčinky s prašníky a dvě blizny. Klásky v počtu dva až sedm vytvářejí vrcholové květenství svazeček s nejvyšším podpůrným listenem dlouhým jako květenství. Svazeček bývá jeden až tři a jsou od sebe odstálé. Květy rozkvétají od května do července, opylovány jsou větrem. Plodem jsou světle hnědé, podélně pruhované, asi 3 mm dlouhé, hladké nažky s kratičkou osinou.  Rostlina se rozmnožuje převážně semeny. Ploidie druhu je 2n = 32.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Hrotnosemenka bílá je ohrožována hlavně ničením stanovišť, ke kterému dochází odvodňováním vlhkých území, cíleným zalesňováním nebo zarůstáním náletovými dřevinami, splachy hnojiv z polí nebo leteckým hnojením či postřiky. Je proto chráněna vyhláškou „Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. (§1) a v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012“ (Grulich) je pokládána za druh silně ohrožený (C2b).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrotnosemenka bílá (\"Rhynchospora alba\") je nenápadná, vlhkomilná rostlina, jeden ze dvou druhů rodu hrotnosemenka, které v české přírodě vyrůstají. Je to původní bylina české flory a nyní je ohrožena vyhynutím.", "tgt_summary": "Rhynchospora alba, the white beak-sedge, is a plant in the sedge family, Cyperaceae. It is a tufted herbaceous perennial around 50 cm tall, with white inflorescences that flower in August. The fruit of the sedge is a small achene with a characteristic beak-like cap. It is dispersed by wind or falls by gravity, leading to individuals existing in tight clumps. The species favours wet, acidic and nutrient poor soils, thriving in \"Sphagnum\"-dominated bogs, but also peaty grasslands. As such it is often used as a positive indicator for bog and mire ecosystem health.", "id": 1883923}
{"src_title": "Kristián August Anhaltsko-Zerbstský", "tgt_title": "Christian August, Prince of Anhalt-Zerbst", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kristián August byl třetí syn Jana Ludvíka I. Anhaltsko-Dornburského a jeho manželky \"Kristýny von Zeutsch\". Protože jeho otec zemřel předčasně v roce 1704, kdy bylo Kristiánovi 14 let, vládl nadále Kristián společně se svými bratry; Janem Ludvíkem II., Janem Augustusem (ten ale roku 1709 zemřel), Kristiánem Ludvíkem († 1710) a Janem Fridrichem († 1742). Samostatně vládl Kristián August tedy jen posledních pět let svého života.  Po šesti měsících, které strávil jako kapitán stráže v roce 1708 se dne 11. února 1709 v Anhaltsku-Zerbstu připojil k pěšímu pluku číslo 8., který později změnil svůj název na \"Regiment krále Fridricha Viléma IV. Pruského\". Tento pluk nadále působil především ve Štětíně. V roce 1711 byl Kristián August vyznamenán Řádem De la Générosité a dne 1. března 1713 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Poté, co se zúčastnil několika vojenských akcí během Války o španělské dědictví, byl v roce 1714 Kristián August jmenován náčelníkem pluku. O dva roky později (1716) byl jmenován plukovníkem a dne 14. srpna 1721 se stal generálmajorem. 24. května 1725 pak získal ocenění Rytíř řádu černé orlice. Kristiánova vojenská kariéra jen vzkvétala, postupně se propracovat až na generála pěchoty a nakonec se stal guvernérem Štětína. Dne 16. května 1742 mu pruský král Fridrich II. udělil nejvyšší vojenskou hodnost; \"Generalfeldmarschall\".  Co se týče vládnutí, pak původně vládli všichni sourozenci spolu, první ale zemřel Jan Augustus a to na neznámou příčinu. O rok později zemřel i Kristián Ludvík. V té době Kristián August pobýval ve Štětíně a předal veškerou moc a vládu Janu Fridrichovi. I ten ale brzy zemřel, svobodný a bezdětný. Kvůli jeho smrti se Kristián vrátil do Srbiště a přejal veškeré tituly.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 8. listopadu 1727 se Kristián August oženil s Johanou Alžbětou Holštýnsko-Gottorpskou (1712−1760), později spolu měli pět dětí, z nichž se dospělosti dožili pouze jeden syn a jedna dcera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián August Anhaltsko-Zerbstský (29. listopadu 1690, Dornburg − 16. března 1747, Srbiště) byl německý askánský princ a Anhaltsko-dornburský. Později od roku 1742 byl i kníže Anhaltsko-zerbstský. Byl dobrým vojevůdcem a měl hodnost polního maršála, avšak nejznámější je jako otec Kateřiny II. Veliké, ruské carevny a nejznámější ruské reformátorky.", "tgt_summary": "Christian August, Prince of Anhalt-Zerbst (29 November 1690, in Dornburg – 16 March 1747, in Zerbst) was a German prince of the House of Ascania. He was a ruler of the Principality of Anhalt-Dornburg, then, from 1742, a ruler of the entire Principality of Anhalt-Zerbst. He was also a Prussian \"Generalfeldmarschall\", but is best known for being the father of Catherine the Great of Russia.", "id": 701088}
{"src_title": "U 107 (1940)", "tgt_title": "German submarine U-107 (1940)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorka \"U 107\" byla objednána 6. prosince 1939 v loděnicích Duetsche Schiff - und Maschinenbau Altiengesselschaft Wesser v Brémách pod výrobním číslem 970. Na vodu byla spuštěna 2. července 1940. Do služby byla zařazena 8. října 1940. Typ IX B byla delší než původní ponorky typu IX. Na hladině měla výtlak 1 051 tun, při ponoření 1 178 tun. Ponor byl 4,7 m, výška 9,6 m. Pohon tvořily dva devíti válcové diesel motory MAN M 9 V 40/46 o celkovém výkonu 4 400 PS (3 240 kW) k pohonu na hladině a dobíjení baterií. K plavbě pod vodu sloužily dva elektromotory Siemens-Schuckert 2 GU 345/34 o celkovém výkonu 1000 PS (740 kW). Dvě lodní hřídele poháněly ponorku pomocí lodních šroubů o průměru 1,92 m. Mohla se potopit a plout až 230 m pod hladinou moře. Její maximální rychlost byla 18,2 uzlů (33,7 km/h) na hladině a 7,3 uzlů (13,5 km/h) pod hladinou. Dosah byl 12 000 námořních mil (22 000km) při rychlosti 10 uzlů (19 km/h), pod vodou při rychlosti 4 uzly (7,4 km/h) urazila 64 námořních mil (119 km).", "section_level": 1}, {"title": "Historie služby.", "content": "\"U 107\" od 8. října 1940 do 31. prosince 1940 byla zařazena k jako výcviková ponorka 2. ponorkové flotily–školní ve Wilhelmshavenu. Od 1. ledna 1941 do potopení 18. srpna 1944 byla převelena pod 2. ponorkovou flotilu (německy 2. U-Flottille, anglicky 2nd U-boat Flotilla) ve Wilhelmshaven pak v Lorientu ve Francii. Během své služby se zúčastnila 15 vlčích smeček.", "section_level": 1}, {"title": "První bojová plavba.", "content": "Na první bojovou plavbu ponorka \"U 107\" vyplula z Wilelmshavenu 24. ledna 1941 a vrátila se 1. března 1941 do Lorientu. Operační prostor byl v severním Atlantiku západně od Irska a potopila lodě o celkové tonáži 18 482 BRT.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá bojová plavba.", "content": "Na druhou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 29. března 1941 z Lorientu a vrátila se 2. července 1941. Během druhé bojové plavby v jižním Atlantiku potopila 14 lodí o celkové tonáži 86 699 BRT. Dlouhá mise moha být uskutečněna díky zásobovacím lodím, které ponorkám doplňovaly palivo, potraviny a torpéda. 3. května 1941 zásobovací loď \"Nordmark\" dodala palivo a proviant a mezi 9. a 10. květnem zásobovací loď \"Egerland\" doplnila palivo a torpéda.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí bojová plavba.", "content": "Na třetí bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 6. září 1941 z Lorientu a vrátila se 11. listopadu 1941. Operační prostor byl v centrální části Atlantiku, u Kanárských ostrovů, Kapverdských ostrovů, Freetownu. Byla součástí vlčí smečky Störtebecker, v blízkosti Sierra Leone objevila konvoj SL 87, který se skládal z jedenácti parníků. Při útoku na konvoj 21. září 1941 měl potíže s diesel motorem, proto se stáhl a znovu se zúčastnil útoku o dva dny později. \"U 107\" potopila 3 lodě o celkové tonáži 13 641 BRT.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá bojová plavba.", "content": "Na třetí bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 10. prosince 1941 z Lorientu a vrátila se 26. prosince 1941. Operační prostor v Atlantském oceánu západně od Španělska a Gibraltaru. Nebyly potopeny ani poškozeny žádné lodě.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá bojová plavba.", "content": "Na pátou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 7. ledna 1942 z Lorientu a vrátila se 3. března 1942. Operační prostor v západní části Atlantského oceánu u východního pobřeží USA. \"U 107\" potopila dvě lodě o celkové tonáži 10 850 BRT a jednu poškodila o celkové tonáži 10 068 BRT. 23. února 1942 ponorka \"U 564\" poskytla ponorce \"U 107\" 10 m paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá bojová plavba.", "content": "Na šestou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 21. dubna 1942 z Lorientu a vrátila se 11. července 1942. Operační prostor v západní části Atlantského oceánu u východního pobřeží USA, od Kuby, Jamajky až po New York bylo potopeno 7 lodí o celkové tonáži 27 018 BRT. 27. až 18. června 1942 ponorka \"U 459\" poskytla ponorce \"U 107\" 43 m paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmá bojová plavba.", "content": "Na sedmou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 15 srpna 1942 z Lorientu a vrátila se 18. listopadu 1942. Operační prostor v centrální části Atlantského oceánu, západně Lisabonu, Kanárských ostrovů, kapvedských ostrovů až k Sierra Leone, Freetownu. U 107 se účastnila vlčí smečky Blücher, potopila 3 lodě o celkové tonáži 23 508 BRT. 25. září 1942 ponorka \"U 460\" poskytla ponorce \"U 107\" 63 m paliva a proviant, 3. listopadu 1942 ponorka \"U 462\" poskytla ponorce \"U 107\" 42 m paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Osmá bojová plavba.", "content": "Na osmou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 30. ledna 1943 z Lorientu a vrátila se 25. března 1943. Operační prostor v střední části Atlantského oceánu u pobřeží Portugalska, Azorských ostrovů a Maroka. U 107 potopila 5 lodí o celkové tonáži 25 177 BRT a zúčastnila se vlčích smeček \"Hartherz, Delphin a Robbe\". 4. března a 22. března 1943 byly na ponorku \"U 107\" podniknuty útoky spojeneckých letadel.  Konvoj OS 44 měl 48 lodí", "section_level": 2}, {"title": "Devátá bojová plavba.", "content": "Na devátou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 24 dubna 1943 z Lorientu a vrátila se 26. května 1943. Operační prostor v severní části Atlantiku, Neufundlandu. U 107 potopila 1. května 1943 loď \"Port Victor\" o celkové tonáži 12 411 BRT a zúčastnila se vlčích smeček Amsel a Elbe. 17. května 1943 ponorka \"U 231\" poskytla ponorce \"U 107\" 21 m paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Desátá bojová plavba.", "content": "Na desátou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 28. července 1943 z Lorientu a vrátila se 3. října 1943. Operační prostor v západním Atlantiku u východního pobřeží Spojených států. U \"Charlestonu\" (\"Jižní Karolína\") položila 12 námořních min.", "section_level": 2}, {"title": "Jedenáctá bojová plavba.", "content": "Na jedenáctou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 10. listopadu 1943 z Lorientu a vrátila se 12. listopadu 1943 do St. Nazaire kvůli opravám. Odtud vyplul 16. listopadu a vrátil se 8. ledna 1944 do Lorientu. Operační prostor v Atlantském oceánu u mysu Finisterre, mys St. Vincent a západní části Biskajského zálivu. U 107 se zúčastnila vlčích smeček \"Weddigen, Coronel, Coronel 3\" a \"Borkum\". Na této plavbě už byla vybavena schnorchelem. U 107 nepotopila ani nepoškodila žádnou loď.", "section_level": 2}, {"title": "Dvanáctá bojová plavba.", "content": "Na dvanáctou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 30. dubna 1944 z Lorientu a vrátila se 2. května 1944 zpět pro potíže se schnorchelem. Znovu vyplula 10. května 1944 a vrátila se do Lorientu 23. července 1944. Operační prostor v západní části Atlantiku u pobřeží Kanady a USA: Nova Scotia, Neufundland a u New Yorku. 13. června byla poškozena plachetnice USA o celkové tonáži 148 BRT.", "section_level": 2}, {"title": "Třináctá bojová plavba.", "content": "Na třináctou bojovou plavbu \"U 107\" vyplula 16. srpna 1944 z Lorientu a byla potopena 18. srpna 1944 v Biskajském zálivu západně \"La Rochelle\" hydroplánem \"Sunderland\" britské \"201. eskadry\". Všech 58 členů posádky zahynulo.", "section_level": 2}], "src_summary": "U 107 (1940) byla německá ponorka dalekého dosahu typu IX B postavená před 2. světovou válkou pro německé válečné námořnictvo (Kriegsmarine). V období leden 1941 až srpen 1944 vyplula na 16 bojových plaveb. \"U 107\" potopila 39 spojeneckých lodí (37 o celkové tonáži 207 375 BRT a 2 válečné o celkové tonáži 10 411 BRT) a poškodila čtyři lodě (3 o celkové tonáži 17 392 BRT a 1 válečnou o celkové tonáži 8 246 BRT). Do služby byla uvedena 2. července 1941 v přístavu Lorient s posádkou o 53 mužích pod velením Günthera Hesslera. Dalšími veliteli byli Harald Gelhaus, Valker Simmermacher a posledním velitelem byl Karl Heinz Fritz.", "tgt_summary": "German submarine \"U-107\" was a Type IXB U-boat of Nazi Germany's \"Kriegsmarine\" that operated during World War II. Between January 1941 and August 1944, she sailed on 16 active patrols at a time when a U-boat averaged a lifespan of seven to ten patrols. During that time, \"U-107\" sank 39 Allied ships, in addition to damaging another four ships. The U-boat was launched on 2 July 1940, based at the U-boat port of Lorient, with a crew of 53 under the initial command of Günther Hessler. She was later commanded, in order, by Harald Gelhaus, Valker Simmermacher and her final commander, Karl Heinz Fritz.", "id": 66411}
{"src_title": "Rey (Star Wars)", "tgt_title": "Rey (Star Wars)", "src_document": [{"title": "Obsazení a vznik postavy.", "content": "O vzniku ženské hlavní role pro novou trilogii řekl J. J. Abrams: „Už od počátku debat (\"se spisovatelem Lawrencem Kasdanem\") byla pro mě představa ženy ve středu dění vždy něco lákavého a vzrušivého. A ne jen ve středu dění. Věděli jsme, že kromě Leiy, která byla důležitým kouskem skládačky, budeme chtít další ženy – ne nutně pozemšťanky – ale další ženské role v příběhu.“  Daisy Ridley byla převážně neznámou herečkou před tím, než byla obsazena do role Rey. Pro tuto roli musela absolvovat pět konkurzů. Zkušenosti měla pouze s malými rolemi v TV show. Její nedostatek zkušeností a to, že nebyla známá, hrály zásadní roli při volbě Abramse, aby ji obsadil do této role – podobně jako dřívější sérii charakterizovaly relativně neznámé talenty, které pak nebyly pod přílišným drobnohledem. Režisér Dusan Lazarevic, který byl přítomen na jejím konkurzu na roli v britském seriálu Silent Witness, to popsal takto: „Předvedla kombinaci zranitelnosti a síly, která působila velmi komplexně, a navíc v jejích očích se skrývala inteligence, která naznačovala, že bude schopná zahrát i velmi složité pasáže. Její oči a tvář mohou v jeden okamžik vyzařovat radost a touhu po životě, a pak najednou je v nich síla a v dalším okamžiku může být odvážnou, a pak hned zase přijde vzdor způsobený vinou a zoufalstvím. Byla to celá škála, co mohla předvést s takovou hodnověrností a zápalem.“ Kathleen Kennedy, prezidentka Lucasfilm, prohlásila „Daisy měla fyzično a sebevědomí, které bylo tak důležité pro tuto postavu a kterou jsme tak hledali. Ztělesňuje optimismus, kde cokoliv je možné.“  Na otázku, co jí s Rey nejvíce spojuje, Ridley prohlásila: „Její neutuchající naděje. Myslím, že to bylo něco, co mě pohánělo skrz všechny ty konkurzy – i když se to zdálo tak nemožné ve srovnání se vším, co jsem si kdy představovala, něco ve mě mi říkalo, že to mohu dokázat, i když jsem byla plná pochyb a nejistoty.“ Ridley zavzpomínala na svou zkušenost s natáčením, jehož začátky byly kostrbaté a kdy ji Abrams říkával, že její první záběry jsou „dřevěné“. Ale Ridley a Abrams dokázali „úžasně spolupracovat“ při tvorbě Rey; podle Ridley se její postava „od počátku měnila, stala se jemnější. A to je asi mnou, protože Američané mi ne vždy rozumějí, takže pomohlo, když jsem zpomalila svou řeč a vše působilo najednou jemněji než jaká doopravdy jsem.“  O její postavě dále Ridley prohlásila: „Bude mít určitě dopad na dívčí ženskost. Je silná a je zranitelná a je tak odlišná. Nemusí být jenom jedno, aby ztvárnila ženu ve filmu. Je sice ženou, ale přesahuje oba rody. Bude mluvit jak za muže tak i za ženy.“ V interview pro Elle Ridley okomentovala Rey: „Je tak silná. Je senza a chytrá a umí se postarat sama o sebe,“ a dodává, „mladé dívky se na ni mohou podívat a vidí, že mohou nosit kalhoty, když chtějí. Vidí, že nemusí jen vystavovat na odiv svá těla.“", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Síla se probouzí\".", "content": "Rey žije na planetě Jakku, kde přežívá tím, že sbírá části ze starých lodních vraků. Je sama od té doby, co byla oddělena od své rodiny ještě jako dítě. Najde astromech droida BB-8 a bývalého stormtroopera Finna. Když na ně zaútočí jednotky Prvního řádu, Rey, Finn a BB-8 utečou na lodi \"Millennium Falcon\" s pomocí Hana Sola a Chewbaccy. Na Hana udělá dojem statečnost Rey a její letecké schopnosti, a nabídne jí práci na \"Falcon\". Rey nabídku odmítne, protože se cítí být povinna doručit BB-8 Rebelům, ale začíná o Hanovi uvažovat jako o mentorovi a otcovské postavě.  Po příchodu do hradu Maz Kanaty jsou rozpoznáni jak Rebely tak i Prvním řádem, a obě strany jsou upozorněny na jejich přítomnost. Rey je přitahována do sklepení, ve kterém Maz ukryla světelný meč, který patřil Luku Skywalkerovi a předtím jeho otci. Jakmile se ho dotkne, zakusí hrozivou vizi: vidí válku vedenou Kylo Renem, záblesk paměti jejího oddělení od rodiny a vizi Luka, posledního Jedi v galaxii. Maz s ní pak polemizuje, že její rodina se už nikdy nevrátí na Jakku a že její jediná možnost je vyhledat sílu v Síle. Rey ale odmítá světelný meč a utíká v hrůze do lesa.  První řád zaútočí na hrad Maz a vypukne bitva mezi Rebely a Prvním řádem. Kylo Ren zajme Rey a odnese ji na Starkiller základnu, kde ji vyslýchá ohledně Luka Skywalkera. Ren se pokouší využít Sílu, aby dosáhl na Reyinu mysl a je udiven, že mu může vzdorovat. Rey dokazuje, že se učí velmi rychle; jakmile ji Ren zanechá samotnou jen se stormtrooperem, použije Jediský trik s myslí na stormtroopera, aby jí pomohl utéct. Během útěku se připojí k Finnovi a s hrůzou sledují, jak Ren zabíjí Hana, který se ukáže být jeho otcem.  Během pokusu o útěk, Ren pronásleduje Rey a Finna a vyzve je k boji s jeho světelným mečem. Finn se snaží bojovat s Renem pomocí Lukova světelného meče, ale Ren ho přemůže a vážně zraní. Rey pak vezme světelný meč a porazí již oslabeného Rena. Po útěku ve \"Falconu\" s Finnem a Chewbaccou se Rey vrátí na základnu Rebelů. Rozhodne se, že vyhledá Luka za pomocí informací, které dodal BB-8 a znovu aktivovaný R2-D2. Rey, Žvejkal a R2-D2 pak cestují na Falconu na neznámou planetu; po tom, co nalezne Luka, Rey mu nabídne jeho starý světelný meč.", "section_level": 2}, {"title": "V dalších médiích.", "content": "Postava Rey se objevuje ve video hře \"Disney Infinity 3.0\", s hlasem Daisy Ridley.", "section_level": 2}, {"title": "Popis postavy.", "content": "Rey je paličatá, tvrdohlavá, odvážná a prokazuje vášnivou oddanost ke svým přátelům. Někteří kritici si všimli podobného pozadí a osobních rysů s oběma hlavními protagonisty originální trilogie, Hanem a Lukem, což vedlo ke spekulaci, že může sdílet příbuzenský vztah s některým z nich, buď jako dcera Luke Skywalkera nebo jako ztracená dcera Hana Sola a Leiy a tím pádem i sestra Kylo Rena. Další teorie je ta, že je to vnučka Obi Wan Kenobiho.  Megan Garber z magazínu \"The Atlantic\" poznamenává, že Rey potvrzuje, že je v „extrémně krátkém čase extrémně přizpůsobivý bojovník.“ Rey je velmi citlivá vůči Síle, což se projevuje při kontaktu se světelným mečem, který vlastnil Anakin Skywalker a pak jeho syn Luke Skywalker. I bez tréninku je schopná využívat pokročilé schopnosti Jedi, stejně tak jako porazit Kylo Rena v souboji, i když Ren už byl před tím zraněný.  Adam Howard z MSNBC poznamenal, že „jedním z nejpříjemnějších překvapení tohoto filmu byla síla hlavní hrdinky,“ a dodal, že někteří si oblíbili Rey až na úroveň „nové feministické ikony.“ V souladu s tím Emily Rome z HitFix tvrdí, že Rey je „vše co jsme chtěli od ženské postavy ve Star Wars,“ a chválí ji za postavu, která je „nezávislá, zručná, bojovná, neústupná a nepotřebuje zachránit.“ Na druhou stranu, Rome taky napsala „rychlost, s jakou Rey mistrovsky zvládne Jediskou kontrolu mysli a boj světelným mečem s nulovým tréninkem, je z říše fan fiction. Rey je splněním geekovského feministického snu.“ Tasha Robinson z The Verge poznamenala, že Rey „stále upadá do tradičních schémat dámy v nesnázích, aby se pak schopně sama zachránila.“ Někteří fanoušci vyjádřili názor, že Rey je příliš schopná navzdory své nezkušenosti během dílu, což z ní dělá typ postavy jako je Mary Sue“. Robinson sice přikyvuje, „přiznejme si to, Rey je podobný typ postavy jako Mary Sue“, ale dále píše, že „(Rey) je splněním fantazijí o postavě s nadměrnými schopnostmi, nadliským postřehem a moudrou odpovědí na každou otázku – ale tak je tomu i u ostatních hlavních hrdinů Star Wars.“ V osobní eseji, Nicole Sperling z Entertainment Weekly napsala, „Při odchodu z kina se moje děvčata cítila tak nabitá, jako se obvykle cítí jejich bratr po tom, co vidí jeden z mnoha trháků, které jsou pro něj vyráběny. Nikdy nekomentovaly, jak je Rey hezká. Nikdy nemusely ucuknout, protože by Rey byla sexuálním objektem nějakého vládnoucího muže. Prostě se cítily silné. Rovnocenné.“", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Rey byla nadšeně oslavována a Ridleyino vyobrazení postavy bylo také velmi kladě přijato. Joe Morgenstern z Wall Street Journal prohlásil, že je „ženský bojovník se stylovou dravostí kung-fu hvězdy, i když to dělá bez pomocných lan. Místo toho Ridley ukazuje zápal, se kterým se už musela narodit a schopnosti, které musela získávat jako mladá herečka začínající v Anglii. (V jedné scéně Rey objevuje své skryté a netušené schopnosti, zatímco kamera Dana Mindela vše sleduje bez jediného pohybu.) Je těžké si představit, jaký by film – i následující díly – mohly být, kdyby obsadili špatnou herečku, ale zde je Daisy Ridley ve vší své skromné slávě a vše v této galaxii je v pořádku.“ Richard Roeper napsal, „Britská herečka Daisy Ridley, která se v lecčems podobá Keiře Knightley, se uvedla životním výkonem v roli Rey, odvážnou sběračkou na vrakovištěm poseté pusté planetě Jakku. Jako mnoho z její generace, Rey si ani není jistá, jestli Síla skutečně existuje nebo jestli Han Solo, Luke Skywalker a princezna Leia jsou skutečné postavy nebo mýtus.“ Pak pokračuje, „Rey je silná a duchapřítomná a chytrá a statečná“. Peter Bradshaw z The Guardian také příznivě srovnává Ridleyin výkon s Keirou Knightley, která hrála návnadu za Padme Amidala v. Bob Mondello z NPR píše, „neměl bych – a nebudu – mluvit o čemkoliv, co kdokoliv (z postav) udělá pro 135 minut tohoto filmu. Nechte mě jen říct, že to dělají opravdu dobře: Rey je dostatečně divoká na to, aby vypudila myšlenky na Katniss Everdeen z hlav i těch nejoddanějších příznivců Hunger Games.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Rey Palpatine je fiktivní postava ze \"Star Wars\" série, kterou ztvárnila Daisy Ridley. Je hlavní protagonistkou v pokračující \"Star Wars\" trilogii. Poprvé se objevuje jako jedna z hlavních postav v. Rey je sběračkou odpadu, která byla (pro její bezpečí) ponechána na planetě Jakku ještě jako dítě a která se zaplete do konfliktu mezi Rebely a Prvním řádem v okamžiku, kdy potkává Finna, bývalého Stormtroopera, a BB-8, robota špičkového pilota rebelské strany, Poe Damerona.", "tgt_summary": "Rey, later known as Rey Skywalker, is a fictional character in the \"Star Wars\" franchise and the main protagonist of the sequel film trilogy. She was created by Lawrence Kasdan, J. J. Abrams, and Michael Arndt for \"\" (2015), the first installment of the trilogy, and is portrayed by Daisy Ridley. She also appears in the film's sequels, \"\" (2017) and \"\" (2019), and related \"Star Wars\" media.", "id": 1443928}
{"src_title": "Miloslav Mansfeld", "tgt_title": "Miloslav Mansfeld", "src_document": [{"title": "Před válkou.", "content": "Miloslav Mansfeld se narodil v Dalovicích u Mladé Boleslavi roku 1912 v rodině vojáka. Vyučil se automechanikem, ale v roce 1930 nastoupil do Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, poté sloužil u pozorovací letky. Roku 1934 se rekvalifikoval na stíhače v Prostějově a poté na nočního pilota v Praze-Kbelích. V roce 1939 uprchl z Protektorátu Čechy a Morava do Polska, odkud odplul do Francie, aby nastoupil službu v Cizinecké legii v Sidi-bel-Abbés.", "section_level": 1}, {"title": "Za války.", "content": "Po vypuknutí války byl Mansfeld uvolněn k nástupu do L ́Armée de l'Air. Prodělal přeškolení na bombardovací Bloch MB.200 a MB.210 v Châteauroux a v severní Africe. Po zhroucení Francie odplul lodí \"Neuralia\" do Liverpoolu. 25. července 1940 byl přijat do RAF v hodnosti Sergeant a 21. září 1940 zahájil přeškolení na stíhací Hurricany u 6. OTU v Sutton Bridge.  Bitvu o Británii prožil u 111. stíhací perutě. Nad Skotskem sestřelil společně s P/O Peterem J. Simpsonem a Sgt. Otmarem Kučerou Heinkel He 111 a druhý poškodil. V době noční letecké ofenzívy Luftwaffe se pak přihlásil k nočním stíhačům. 22. dubna 1941 odešel od 111. peruti do 54. OTU v Church Fentonu, kde vytvořil osádku s radarovým operátorem Stg. Slavomilem Janáčkem. Společně 18. července 1941 nastoupili k 68. noční stíhací peruti. U této jednotky se vystřídala řada čs. posádek. Mansfeld zde létal na dvoumístných strojích Bristol Beaufighter a De Havilland Mosquito, sestřelil 9 letadel a 2 bezpilotní střely V-1. Od roku 1943 velel v rámci 68. peruti letce A, která byla prohlášena za československou. Válku ukončil v hodnosti Squadron Leadera. Nalétal 489 operačních hodin, z toho 386 v noci.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdušná vítězství.", "content": "13. 11. 1940, 111. peruť, 1 Heinkel He 111 ve spolupráci nad Severním mořem V od Skotska (sestřelen). 27. 1. 1941, 111. peruť, 1 He 111 nad Skotskem (poškozen). Noc z 12. na 13. 10. 1941, 68. peruť, 2 He 111 nad Irským mořem (sestřeleny). Noc z 30. 4. na 1. 5. 1941, 68. peruť, 2 He 111 nad Severním mořem, 1 Dornier Do 217 ve spolupráci se S/Ldr Veselým (sestřeleny). Noc z 10. na 11. 12. 1942, 68. peruť, 1 Do 217 nad Severním mořem (sestřelen). Noc z 18. na 16. 3. 1943, 68. peruť, 1 Junkers Ju 88 nad Severním mořem (sestřelen). Noc z 14. na 15. 5. 1944, 68. peruť, 2 Do 217 nad Severním mořem (sestřeleny). 27. 7. 1944, 68. peruť, 1 V-1 nad Anglií (sestřelena). 24. 10. 1944, 68. peruť, 1 V-1 nad Severním mořem (sestřelena).", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Po návratu do ČSR sloužil M. Mansfeld na MNO v Praze a poté jako velitel letky 24. bombardovacího pluku v Plzni. V důsledku komunistické perzekuce po roce 1948 odešel opět do Velké Británie, kde v rámci RAF létal s mosquity i s proudovými letouny Gloster Meteor. Roku 1958 odešel do výslužby, do roku 1970 pracoval v manažerské funkci v tiskovém koncernu. V roce 1991 byl mimořádně povýšen na generálmajora", "section_level": 1}], "src_summary": "Generálmajor Miloslav Jan Mansfeld (14. prosince 1912 Dalovice – 22. října 1991 Londýn, Spojené království) byl československý pilot, který během 2. světové války létal v Royal Air Force. Za svoji službu obdržel vysoká čs. a britská vojenská vyznamenání. Patřil mezi nejúspěšnější čs. letecká esa v RAF, když sestřelil 10 nepřátelských letadel (8,333 podle britských norem).", "tgt_summary": "Miloslav Mansfeld (14 December 1912 – 22 October 1991) was a Czechoslovak fighter pilot who became a flying ace in the UK's Royal Air Force (RAF) in the Second World War.", "id": 2265728}
{"src_title": "Tangara modrá", "tgt_title": "Blue-gray tanager", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tangara modrá je středně velký pták, jehož délka těla se pohybuje mezi 16 a 18 cm. Hmotnost je 30 až 40 g a závisí na typu a množství potravy. Dospělí jedinci mají obvykle namodralou hlavu a dolní partie s tmavšími modrými křídly. Odstíny modré se na křídlech různé střídají, ale většinou bývají tmavší než na zbytku těla. Ocas je poměrně dlouhý, ocasní pera zespodu černá. Tangary modré nevykazují pohlavní dimorfismus, avšak podle zbarvení se dají rozeznat mladí jedinci od dospělých; mladí jedinci mají obvykle méně atraktivní a výrazné zbarvení peří.  Tangary modré vydávají zvuky podobné tsee-tsuup nebo také pisklavé cvrlikání.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Tangaru modrou poprvé popsal Carl Linné ve své publikaci \"Systema Naturae\" v roce 1766. V současné době je oficiálně uznáváno až patnáct poddruhů, avšak některé zdroje uvádějí třináct nebo i méně. Jednotlivé poddruhy se liší nejen areálem výskytu ale také v odstínu modré na křídlech; od našedlé, přes nazelenalou až po purpurově modrou. Například poddruh \"Thraupis episcopus berlepschi\", který je endemický pro Tobago, je na většině těla světlejší než nominátní poddruh, ale naopak ocasní peří a ramena jsou tmavě modrá. \"Thraupis episcopus neosophilus\", poddruh který uvádí jen málokteré zdroje a který se vyskytuje na území severní Venezuely a východní Kolumbie, má zase fialová ramena a krk. A další poddruh, \"Thraupis episcopus mediana\", má křídla téměř bílá. Kompletní seznam všech nejčastěji uváděných poddruhů:", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tangary modré vyhledávají především otevřené lesy, obdělávané plochy, například pole, nebo zahrady. Živí se především ovocem, ale pokud není zbytí, nepohrdnou ani drobným hmyzem nebo nektarem roslin. Vyloženě oblíbeným ovocem je papája. Ve volné přírodě se sdružují do páru nebo menších skupinek a jsou typické svojí hlučností a neklidností.  Samice obvykle do hnízda naklade dvě až tři bělavá až šedozelená vajíčka (opět záleží na poddruhu). Samotné hnízdo je pohárovitého tvaru a bývá umístěno vysoko na větvi stromu nebo v trhlinách v lidských obydlích. Vejce jsou následně samicí inkubována po dobu asi dvou týdnů. Hnízda tangar modrých bývají obvykle hostitelskými hnízdy pro hnízdní parazity, jako jsou vlhovci.  Při studiu tangar modrých v Kolumbii se přišlo i na to, že většina místních ptáků je infikována blíže neurčeným prvokem z rodu \"Trypanosoma\" nebo jinými krevními parazity, kteří nemohli být blíže identifikováni. Naopak při zkoumání ptáků v Turbo, městu taktéž v Kolumbii, nebyli nalezeni žádní parazité.", "section_level": 1}, {"title": "Status.", "content": "Díky hojné a stálé populace a velkému areálu výskytu je tangara modrá dle IUCN řazena jako málo dotčený, tedy nechráněný druh. Většina tangar je na tom podobně, avšak existují i výjimky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tangara modrá (\"Thraupis episcopus\") je středně velký jihoamerický pěvec z čeledi tangarovitých (\"Thraupidae\"). Areál výskytu tohoto druhu začíná Mexikem směrem k severovýchodní Bolívii až po severní Brazílie a celou Amazonii. V současné době jej lze pozorovat také v Peru, především v hlavním městě Lima.", "tgt_summary": "The blue-gray tanager (\"Thraupis episcopus\") is a medium-sized South American songbird of the tanager family, Thraupidae. Its range is from Mexico south to northeast Bolivia and northern Brazil, all of the Amazon Basin, except the very south. It has been introduced to Lima (Peru). On Trinidad and Tobago, this bird is called blue jean.", "id": 1340155}
{"src_title": "Odo z Cluny", "tgt_title": "Odo of Cluny", "src_document": [{"title": "Církevně-politické okolnosti.", "content": "Válečné výpady Saracénů na jihu a loupežné výpravy Vikingů na severu Evropy se dotýkaly také církevních institucí. Desetiletí strádání a nouze vedly k duchovnímu úpadku klášterů a hrozilo jejich zesvětštění. Clunyjské hnutí, které ovlivnilo celou Evropu, mělo vliv i na politické dění: mnoho papežů a biskupů šířilo reformní myšlenky založené na tezích Odona z Cluny, jenž měl až do sporů o investituru hrát významnou roli ve vzniklém sporu mezi papežskou a císařskou mocí.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Odo byl nejprve panošem u dvora Viléma Akvitánského. Po svém vstupu do řádu svatého Benedikta roku 909 studoval v Tours a Paříži. Na kněze byl vysvěcen v benediktinském klášteře Baume-les-Messieurs.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní činnost.", "content": "Roku 925 byl jmenován třetím opatem kláštera Aurillac, později však tento úřad přenechal svému koadjutorovi a následníkovi Arnulfovi.  Po smrti prvního opata Berna převzal Odo v roce 927 výhradní řízení kláštera založeného roku 909, nebo 910, který do té doby Berno vedl. Dbal na přísné dodržování řádových regulí, zavedl naprostou disciplinu, příkaz mlčení a velmi přísnou askezi. Odo přes odpor klášterních hodnostářů, avšak se souhlasem šlechty a Svatého stolce, dosáhl toho, že mnoho klášterů bylo podřízeno clunyskému opatství. Tím velmi vzrostl vliv reformních myšlenek.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební činnost.", "content": "Odo se vedle svých řádových povinností věnoval také hudbě, komponoval chorály a sepisoval hudebněteoretická pojednání, mj. \"Dialogus de musica\", v němž zavádí dodnes platná písmena pro názvy tónů Euklidova diatonického tónového systému, které znal od Boethia.", "section_level": 2}, {"title": "Hagiografie.", "content": "Odonův svátek je 18. listopadu, bývá znázorňován jako opat s knihou při službě chudým. Je patronem hudebníků. Je také vzýván v modlitbách za déšť a proti suchu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Odo z Cluny (* kolem roku 878 u Le Mans – 18. listopadu 942 v Tours) byl druhý opat benediktinského opatství Cluny. Byl iniciátorem clunyjské reformy klášterů. V roce 1407 byl svatořečen.", "tgt_summary": "Odo of Cluny (French: \"Odon\") ( 880 – 18 November 942) was the second abbot of Cluny. He enacted various reforms in the Cluniac system of France and Italy. He is venerated as a saint by the Catholic and Eastern Orthodox Churches. His feast day is 18 November.", "id": 407302}
{"src_title": "Thomas Cavendish", "tgt_title": "Thomas Cavendish", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Thomas Cavendish se narodil v roce 1560 v Trimley St. Martin (Suffolk). Jeho otcem byl William Cavendish, po němž Thomas ve 12 letech zdědil veliký majetek. Stal se členem parlamentu a dva roky studoval na Univerzitě v Cambridgi, avšak studium nedokončil.", "section_level": 1}, {"title": "První cesta kolem světa.", "content": "V červenci roku 1586 byly Španělsko a Anglie ve válce a Anglii hrozila invaze Španělské armady. Cavendish se rozhodl sledovat Sira Francise Draka v jeho cestě za rabováním španělských vesnic a obeplutí země. Poté co Cavendish dostal povolení k těmto nájezdům, postavil si 120 tunovou plachetnici s 18 kanóny jménem \"Desire\", dále se k němu připojily lodě \"Content\" a \"Hugh Gallant\". 21. července vyplul z města Plymouth a plul do Jižní Ameriky kde objevil Port Desire (dnes Puerto Deseado) a ostrov Svatá Helena. Zastavil se v blízkosti dnešního Punta Arenas, proplul Magalhãesovým průlivem a zajal nebo potopil 9 španělských lodí. Plul na sever podél pobřeží Chile, přepadal španělské osady a lodě a u pobřeží Kalifornie získal největší kořist, 600 tunovou loď Santa Ana. Musel potopit loď \"Hugh Galant\", aby její námořníci nahradili úbytek mužstva nemocemi a hladem. Potom zamířil k Filipínám, proplul kolem Mysu Dobré naděje odkud plul do výchozího bodu své výpravy, do Plymouthu, kam dorazil 10. září 1588 s jedinou lodí Desire. Ze 123 mužů, s nimiž vyplul, se vrátil se 48, jeho návrat byl přesto triumfální.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá a poslední cesta.", "content": "Na svoji druhou cestu se Thomas Cavendish vydal v roce 1591. Z Magalhãesova průlivu se vrátil a plul podél pobřeží Brazílie, kde vyloupil města Santos a Sao Paulo, a na zpáteční cestě přes Atlantik zemřel. Jeho navigátor John Davis se zbytkem mužstva se vrátili do Anglie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thomas Cavendish [\"tomas kevndiš\"] byl anglický korzár a objevitel zvaný \"Navigátor\". Pocházel z významného šlechtického rodu Cavendishů a patřil ke vzdálenému příbuzenstvu pozdějších vévodů z Devonshire. Byl první, kdo se pokusil soupeřit s Francisem Drakem, podnikat nájezdy na španělská města a lodě v Tichém oceánu a vrátit se obeplutím zeměkoule. Jeho první pokus obeplutí země ho udělal slavným a bohatým z kořisti španělského zlata a hedvábí z Tichého oceánu a Filipín. Největší část zlata pocházela ze španělské lodi \"Santa Ana\". Po návratu byl pasován na rytíře Alžbětou I. Později se vydal ještě na jednu loupežnou cestu kolem zeměkoule, která však vyústila v jeho smrt v 31 letech.", "tgt_summary": "Sir Thomas Cavendish (19 September 1560 – May 1592) was an English explorer and a privateer known as \"The Navigator\" because he was the first who deliberately tried to emulate Sir Francis Drake and raid the Spanish towns and ships in the Pacific and return by circumnavigating the globe. While members of Magellan's, Loaisa's, Drake's, and Loyola's expeditions had preceded Cavendish in circumnavigating the globe, it had not been their intent at the outset. His first trip and successful circumnavigation made him rich from captured Spanish gold, silk and treasure from the Pacific and the Philippines. His richest prize was the captured 600 ton sailing ship the Manila Galleon \"Santa Ana\" (also called \"Santa Anna\"). He was knighted by Queen Elizabeth I of England after his return. He later set out for a second raiding and circumnavigation trip but was not as fortunate and died at sea at the age of 31.", "id": 281502}
{"src_title": "Australian Open 2016", "tgt_title": "2016 Australian Open", "src_document": [{"title": "104. ročník.", "content": "Australian Open 2016 představoval 104. ročník turnaje odehrávajícího se v Melbourne Parku.  Grandslam zahrnoval soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru a soutěže juniorů do osmnácti let, které patřily do nejvyšší kategorie Grade A. Na turnaji se odehrávaly singlové a deblové soutěže vozíčkářů, včetně kvadruplegiků, jež probíhaly v rámci vozíčkářské UNIQLO Tour, zařazené do kategorie Grand Slamu.  Turnaj se konal na 16 soutěžních dvorcích s tvrdým povrchem Plexicushion se sytým tónováním kvůli vyššímu kontrastu míčku vůči podkladu. Součástí areálu jsou tří hlavní zastřešené kurty – Rod Laver Arena, Hisense Arena a Margaret Court Arena. Hrálo se s míči Wilson. Generálním partnerem byla automobilka Kia.  Čtvrtfinalistka dvouhry Maria Šarapovová na tiskové konferenci, konané 7. března 2016 v Los Angeles oznámila, že během Australian Open 2016 měla pozitivní dopingový nález na kardiakum meldonium. Mezinárodní tenisová federace ji prozatímně zakázala účastnit se turnajů, s platností od 12. března 2016 a případ dále probíhal.", "section_level": 1}, {"title": "Mediální pokrytí.", "content": "V Austrálii byla držitelem práv na živé vysílání stanice Seven Network, na jejímž prvním programu Channel Seven byla přenášena většina utkání. V asijsko-pacifickém regionu se jednalo o televizní kanály CCTV, iQiyi, SMG (ČLR), Fiji One (Fidži), Sony SIX (Indie), WOWOW, NHK (Japonsko), Sky TV (Nový Zéland) a Fox Sports Asia. Na evropském kontinentu byl signál šířen v síti Eurosportu, NOS (Nizozemsko), SRG SSR (Švýcarsko). Britská veřejnoprávní BBC zrušila vysílání měsíc před grandslamem v důsledku rozpočtových škrtů a exkluzivitu na britských ostrovech tak získal Eurosport.  Na Středním východu pak turnaj přenášel beIN Sports a v Africe stanice SuperSport. Pokrytí na americkém kontinentu zajišťovala ESPN, jejíž programy ESPN2 a ESPN3 pokrývaly zápasy ve Spojených státech a ESPN International v dalších amerických regionech. ESPN také poskytla licenci na některé utkání kanálu Tennis Channel.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové.", "content": "V mužské dvouhře v Melbourne Parku pošesté triumfoval první hráč světa Novak Djoković ze Srbska. Vyrovnal tak absolutní mužský rekord Australian Open, jenž držel se šesti vavříny Australan Roy Emerson. Celkově vybojoval jedenáctý grandslamový titul a šedesátý první turnajový triumf na okruhu ATP Tour.  Ženskou dvouhru opanovala 28letá německá tenistka Angelique Kerberová. Stala se tak teprve druhou německou vítězkou grandslamového turnaje ve dvouhře, když napodobila krajanku Steffi Grafovou. Jako první německý tenista od triumfu Grafové na French Open 1999 vyhrála grandslam. Zároveň si vylepšila své nejlepší umístění v žebříčku WTA, ve kterém poskočila ze šestého na druhé místo.  Vítězem mužské čtyřhry se stal sedmý nasazený britsko-brazilský pár Jamie Murray a Bruno Soares, který ve finále zdolal zkušenou kanadsko-českou dvojici, složenou ze 43letého Daniela Nestora a 37letého Radka Štěpánka, po třísetovém průběhu. Oba šampioni dosáhli na premiérový grandslamový titul z mužské čtyřhry. Pro Murrayho to byla patnáctá deblová trofej na okruhu ATP Tour. Soares si připsal dvacátý druhý takový triumf.  Ženskou čtyřhru ovládla první nasazená dvojice světových jedniček Martina Hingisová ze Švýcarska a Sania Mirzaová z Indie. Obě šampiónky získaly třetí společný grandslamový titul. Hingisová získala pátý titul ve čtyřhře na Australian Open a první po 14 letech, pro Mirzaovou to byl první titul z melbournských kurtů v ženské čtyřhře. Obě dvě zároveň prodloužily svou neporazitelnost na 36 zápasů, nejdelší šňůru výher od roku 1990.  Smíšenou soutěž ovládla pátá nasazená rusko-brazilská dvojice Jelena Vesninová a Bruno Soares. Pro Vesninovou to byla premiérová trofej z mixu, když předchozí tři finále z této soutěže prohrála. Soares na melbournských dvorcích triumfoval rovněž poprvé, ovšem už předtím triumfoval dvakrát na US Open v letech 2012 a 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční odměny.", "content": "Celkový rozpočet Australian Open 2016 dosáhl rekordní výše 44 miliónů australských dolarů, což znamenalo meziroční nárůst o 10 %. Vítězové dvouhry obdrželi prémii 3 400 000 australských dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Bodové hodnocení do žebříčku ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.  \"Úplné složení odstoupivších a hráčů, kteří je nahradili v mužské dvouhře.\"  \"Úplné složení odstoupivších a hráček, které je nahradily v ženské dvouhře.\"", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.  Divoké karty pro zástupce francouzského a amerického tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří tenisových svazů pořádajících Grand Slam, Tennis Australia, United States Tennis Association (USTA) a Fédération Française de tennis (FFT). USTA je přidělil Noahu Rubinovi a Samanthě Crawfordové. FFT vybrala Quentina Halyse a Océanii Dodinovou.  O další čtyři divoké karty byl v asijsko-pacifickém panregionu sehrán kvalifikační turnaj Asia-Pacific Australian Open Wildcard Playoff v mužském a ženském singlu i deblu. Hrálo se v čínském Šen-čenu mezi 30. listopadem a 6. prosincem 2015. Do grandslamových dvouher postoupili Japonec Jošihito Nišioka a Číňanka Chan Sin-jün. Deblové divoké karty připadly tchajwanskému páru Hsieh Cheng-peng a Yang Tsung-hua, v ženské části pak japonské dvojici Šúko Aojamová a Makoto Ninomijová.  Australský svaz organizoval v prosinci 2015 vlastní kvalifikační turnaj o dvě divoké karty, z něhož vyšli vítězně James Duckworth a Maddison Inglisová.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Následující tenisté postoupili do hlavních soutěží z kvalifikačního turnaje hraného mezi 13.–16. lednem 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australian Open 2016 byl 104. ročník úvodního tenisového grandslamu sezóny, konaný v rozmezí 18. až 31. ledna 2016. Odehrával se v melbournském Melbourne Parku na 16 dvorcích s tvrdým umělým povrchem Plexicushion. Organizátory události byli Mezinárodní tenisová federace a Australský tenisový svaz. Turnaj se řadil do kalendáře mužského okruhu ATP World Tour 2016 a ženského okruhu WTA Tour 2016. Vítězové si do žebříčků připsali dva tisíce bodů.", "tgt_summary": "The 2016 Australian Open was a tennis tournament that took place at Melbourne Park between 18–31 January 2016. It was the 104th edition of the Australian Open, and the first Grand Slam tournament of the year. The tournament consisted of events for professional players in singles, doubles and mixed doubles play. Junior and wheelchair players competed in singles and doubles tournaments.", "id": 651882}
{"src_title": "Australian Open 2016 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2016 Australian Open – Women's Singles", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "V prvním kole bylo vyřazeno dvanáct nasazených, což představovalo vůbec nejvyšší počet takto vypadlých hráček od zavedení 32členného systému nasazování pro Grand Slamy ve Wimbledonu 2001.  V úvodním kole dohrála světová dvojka Simona Halepová, když nestačila na čínskou kvalifikantku a 133. hráčkou žebříčku Čang Šuaj ve více než hodinovém duelu. Číňanka držela mezi hráčkami do 300. místa rekordní šňůru čtrnácti proher v prvních kolech Grand Slamu bez jediného vítězství, kterou touto výhrou ukončila. Z patnácti soupeřek však deset figurovalo v první dvacítce žebříčku a jen dvě byly postaveny mimo Top 50. Po US Open 2015 přitom zvažovala ukončení kariéry a Australian Open se tak mohl stát jejím posledním grandslamem. Halepová prohrála v Melbourne Parku otevírací duel potřetí za předchozích pět let, stejně jako v sezónách 2012 a 2013.  Ve druhém kole dohrála světová sedmička Petra Kvitová, když nenašla recept na čerstvou vítězku Hopmanova poháru a nováčka roku Darju Gavrilovovou. Ve dvousetovém střetnutí, trvajícím hodinu a půl, zahrála 17 vítězných míčů a vytvořila 35 nevynucených chyb. V úvodním setu dvakrát nevyužila výhodu prolomeného podání Australanky. Ve druhé fázi odešla poražena také kvalifikantka a 114. žena světové klasifikace Kristýna Plíšková. V duelu s Portoričankou Mónikou Puigovou nevyužila pět mečbolů, aby následně nezvládla závěr třetí sady po výsledku 7–9. Přesto v zápase vytvořila nový rekord okruhu WTA, když zahrála 31 es. Tím překonala výkon Sabine Lisické z birminghamského turnaje AEGON Classic 2015, kde jich Němka nastřílela dvacet sedm.  Johanna Kontaová se stala první Britkou v semifinále Grand Slamu od US Open 1983, kde mezi poslední čtveřici hráček pronikla Jo Durieová. Čang Šuaj postoupila jako první kvalifikantka do čtvrtfinále Australian Open od roku 1990, na němž si tuto fázi zahrála Mexičanka Angélica Gavaldónová.  Poprvé v kariéře se do finále Grand Slamu probojovala Němka Angelique Kerberová, jejíž protivnicí byla světová jednička a jednadvacetinásobná grandslamová šampionka Serena Williamsová.  Po třísetovém průběhu získala 28letá Kerberová premiérový grandslamový titul, a to jako první německý tenista od triumfu Steffi Grafové na French Open 1999. Po ní se také stala druhou německou šampionkou na turnajích velké čtyřky a druhou Němkou, která vystoupala na 2. místo žebříčku WTA. Představovala prvního tenistu historie, který vyhrál dvouhru na Grand Slamu poté, co odvrátil mečbol v prvním kole. Blízko vyřazení se ocitla již v úvodu turnaje, když čelila mečbolu Japonky Misaki Doiové, v zápase kde bojovala s křečemi a vyčerpáním. Po výhře uvedla: „\"Je fantastické porazit Serenu a ještě ve finále grandslamu.... Splnila jsem si sen, na kterém jsem tvrdě pracovala. Jsem grandslamovou šampionkou, což zní bláznivě\".“  34letá Serena Williamsová odehrála dvacáté šesté singlové finalé majoru a popáté z něj odešla poražena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do soutěže ženské dvouhry na melbournském Australian Open 2016 nastoupilo sto dvacet osm hráček. Dvanáct z nich postoupilo z tříkolové kvalifikace, z toho všech dvanáct řádně po výhrách ve třech kvalifikačních kolech. Obhájkyní titulu byla americká světová jednička Serena Williamsová.", "tgt_summary": "Angelique Kerber defeated defending champion Serena Williams in the final, 6–4, 3–6, 6–4 to win the Women's Singles tennis title at the 2016 Australian Open. Kerber became the first woman to win a singles major title after having saved a match point in the first round, which she did against Misaki Doi. She is also the first German of either sex to win a major since Graf at the 1999 French Open. Serena Williams was attempting for the second time to equal Steffi Graf's career record of 22 major singles titles.", "id": 1006381}
{"src_title": "Michael Mayr", "tgt_title": "Michael Mayr", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z rodiny rolníka. Navštěvoval gymnázium v Kremsmünsteru a Vídeňskou univerzitu. Zde studoval dějiny a zeměpis a promoval roku 1890. V letech 1889–1891 studoval na Ústavu pro rakouský dějezpyt při Vídeňské univerzitě. V roce 1892 nastoupil do archivnictví. V letech 1891–1892 ho Ústav pro rakouský dějezpyt vyslal do Říma. Po návratu krátce pracoval na ministerstvu financí a pak nastoupil do innsbruckého státního archivu. Byl členem c. k. akademie věd a členem mnoha dalších odborných sdružení. Byl univerzitním profesorem v Innsbrucku. Od roku 1900 vyučoval moderní dějiny a zemské dějiny na Univerzitě Innsbruck. Napsal řadu prací na téma dějin a právních dějin.  Počátkem 20. století se kromě svého působení coby vysokoškolský pedagog uvádí i jako ředitel archivu místodržitelství v Innsbrucku. Tento zemský archiv vedl v letech 1897–1920.  Angažoval se rovněž politicky. Od roku 1908 do roku 1914 byl poslancem Tyrolského zemského sněmu.  Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Tyrolsko 03. Po volbách roku 1907 byl uváděn coby člen klubu Křesťansko-sociální sjednocení.  Jeho politická kariéra vyvrcholila po první světové válce. Od 4. března 1919 do 9. listopadu 1920 byl poslancem rakouské Ústavodárné Národní rady a od 10. listopadu 1920 až do své smrti v květnu 1922 byl poslancem Národní rady za Křesťansko-sociální stranu. Nastoupil tehdy i na vládní posty. V třetí vládě Karla Rennera zasedal od 17. října 1919 do 24. června 1920 jako ministr (oficiálně státní tajemník) pro ústavní a správní reformu.  Od 7. července 1920 do 21. června 1921 byl rakouským kancléřem. Do 20. listopadu 1920 vedl první vládu Michaela Mayra, v níž měl oficiálně funkci státního tajemníka s titulem předsedy kabinety a vedoucího státního kancléřství. Po 20. listopadu 1920 pak již zastával formálně post spolkového kancléře v druhé vládě Michaela Mayra. Od 22. října 1920 do 20. listopadu 1920 rovněž v první vládě Michaela Mayra působil i jako ministr zahraničních věcí Rakouska (oficiálně pověřen správou státního úřadu pro zahraničí). Jeho druhá vláda od listopadu 1921 již nebyla velkou koalicí křesťanských sociállů a sociálních demokratů. V červnu 1921 podal demisi. Na stranickém sjezdu křesťanských sociálů ve Vídni to pak odůvodnil tím, že vláda byla slabá.  Zemřel náhle v květnu 1922 v Waldneukirchen, kam přijel na návštěvu za politikem Peterem Mandorferem. Po několika dnech aktivity a schůzek s kolegy a známými náhle oznámil, že je mu nevolno. Bezprostředně poté upadl a byl na místě mrtev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Mayr (10. dubna 1864 Adlwang – 21. května 1922 Waldneukirchen) byl rakouský vysokoškolský pedagog, archivář a politik německé národnosti, na počátku 20. století poslanec Říšské rady za Tyrolsko, po první světové válce rakouský spolkový kancléř.", "tgt_summary": "Michael Mayr (10 April 1864 – 21 May 1922) was an Austrian politician, who served as Chancellor of Austria in the First Austrian Republic from July 1920 to June 1921. He was a member of the Christian Social Party, and by profession a historian.", "id": 14023}
{"src_title": "Sibiřský regionalismus", "tgt_title": "Siberian regionalism", "src_document": [{"title": "Sibiřský regionalismus na konci 19. století.", "content": "Myšlenka sibiřského regionalismu, chápajícího Sibiř jako specifický region v rámci Ruského impéria pochází z padesátých let 19. století. Na konci 19. století se zformovalo hnutí sibiřského regionalismu, tzv. \"oblastniků\", jehož hlavními představiteli byli Nikolaj Michajlovič Jadrincev a etnograf Grigorij Nikolajevič Potanin. Hnutí bylo inspirováno prácemi historika Afanasije Ščapova, který upozorňoval na necitlivý průběh ruské kolonizace Sibiře, a požadovalo autonomější postavení regionu a místních národů. Významnějším dílem na toto téma se stala Jadrincevova kniha \"Sibiř jako kolonie\" (1882), v níž byly popsané hlavní rysy vztahu tehdejší Sibiře a centra carské moci: region nemohl rozhodovat o využití vlastní půdy a přírodního bohatství, byl znevýhodňován při vývozu obilí, využíval se jako trestanecká kolonie a byl zde omezen rozvoj vědy a kultury, stejně jako uplatňování některých občanských práv. Potanin naproti tomu poukázal například na paralely mezi sibiřským a americkým obyvatelstvem, kdy podle něj mentalita místního obyvatelstva byla podobnější spíše americkým kolonizátorům než zbytku Ruska. Povahové rozdíly mezi obyvateli Sibiře a ostatních částí země potvrzovali i někteří další současníci, včetně anarchisty Petra Kropotkina nebo dramatika Antona Pavloviče Čechova.  V důsledku dlouhodobých regionalistických snah byla v roce 1917 ustavena Sibiřská republika. Dne 5. března 1917 se v Petrohradě uskutečnila schůzka \"Svazu sibiřských regionalistů\" a dne 11. března se v Novosibirsku (tehdejší Novonikolajevsk) sešli členové \"Svazu nezávislých socialistických federalistů\". V květnu 1917 byla v Tomsku poprvé použita bílo-zelená vlajka autonomní Sibiře. Dne 4. července 1918 byla v Omsku dokonce podepsána „Deklarace státní suverenity Sibiře“, nicméně sibiřský svaz rozpustil již 3. listopadu 1918 admirál Kolčak, jedna z hlavních postav ruské občanské války.", "section_level": 1}, {"title": "Neoregionalismus po roce 2000.", "content": "Myšlenka sibiřského regionalismu začala získávat na popularitě, jako výsledek snahy občanských aktivistů, znovu někdy před rokem 2010, a to zejména mezi etnickými Rusy. V tomto období proběhla dokonce virtuální kampaň, propagující samostatnou sibiřskou národnost, jež měla pravděpodobně za následek, že při sčítání lidu v roce 2010 celkem 4 100 občanů označilo sebe sama za „Sibiřany“. Zároveň došlo k zásadnímu nárůstu sebeidentifikace některých zdejších občanů coby „Sibiřanů“; to platilo zejména pro oblasti obývané etnickými Rusy, zatímco obyvatelé autonomních republik se hlásili spíše k tradičním národnostem.  V říjnu 2011 se v největším sibiřském městě Novosibirsku konala první větší (nepovolená) demonstrace pod heslem „Přestaňme krmit Moskvu“; akce byla motivována zejména výrazným dlouhodobým hospodářským zaostáváním regionu za zbytkem země a nejasným využitím vysokých daní z těžebního průmyslu, odváděných ze Sibiře do ruského státního rozpočtu, z nichž region profituje jen neúměrně málo. Ve stejné době se tématu chopili někteří ruští blogeři a během povolebních protestů v letech 2011–2013 bylo dokonce zaregistrováno použití plakátů v barvách sibiřské vlajky.  V květnu 2012 byla vytvořena obchodní značka „Jsem Sibiřan“ se sídlem v Novokuzněcku, prostřednictvím které její vlastníci začali nabízet různé předměty (například trička, mikiny, pasy) s tímto sloganem. Ve stejném roce byl natočen dokument upozorňující na bohatství přírodních zdrojů Sibiře a jejich přínos pro ruský stát v kontrastu s nedostatkem místních investic, v němž vystupovaly i místní sibiřské autority. V roce 2013 se v Novosibirsku konala kontroverzní výstava s názvem „Spojené státy Sibiř“.", "section_level": 1}, {"title": "Demonstrace v roce 2014.", "content": "V roce 2014 zveřejnil performanční umělec a aktivista Arťom Loskutov záměr zorganizovat dne 17. srpna 2014 v Novosibirsku demonstraci s názvem „Pochod za federalizaci Sibiře“ a s ústředním heslem odkazujícím na dřívější protesty „Přestaňme krmit Moskvu“. Demonstrace byla odůvodněna stejnými důvody jako dřívější akce (nízká životní úroveň, nejasné využití sibiřských daní) a její součástí byl i (částečně provokativní) úmysl ustavit sibiřskou autonomii – konkrétně se jednalo o založení Sibiřské republiky na území Ruské federace, podle vzoru separatismu na východní Ukrajině.  Novosibirská radnice pochod zakázala a ruské úřady v reakci na Loskutovova vystoupení zablokovaly stránku akce na ruské sociální síti VKontaktě (společně s ostatními stránkami, které o akci informovaly) a prostřednictvím agentury Roskomnadzor požádaly s odvoláním se na zákon proti „vyvolávání masových nepokojů, extrémistických aktivit a účasti na ilegálních veřejných projevech“ a pod pohrůžkou zablokování 14 různých médií o stažení rozhovoru s Loskutovem. Všechna média (například agentura RIA Novosti nebo deník \"Kommersant\") žádosti vyhověla, kromě ruské služby BBC, která ji původně odmítla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sibiřský regionalismus (někdy sibiřský separatismus, ) je myšlenka zvláštního postavení regionu Sibiře v rámci Ruska, jehož součástí je od 17. století. Snahy o změnu postavení tohoto rozsáhlého a málo zalidněného území byly od poloviny 19. století cílem několika politických hnutí a lišily se svou mírou, od vytvoření autonomního území až po separatistické tendence. Největšího rozmachu dosáhly v období vojenských aktivit admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka a Viktora Nikolajeviče Pepeljajeva během ruské občanské války po bolševické revoluci. Také v současnosti existuje na Sibiři několik relativně malých občanských uskupení zabývajících se tématy sibiřského regionalismu.", "tgt_summary": "Siberian regionalism () was a political movement to form an autonomous Siberian polity. It originated in the mid-19th century and reached a high tide with the military activities of Aleksandr Kolchak and Viktor Pepelyayev during the Russian Civil War.", "id": 1832541}
{"src_title": "Chrám svatého Klementa mučedníka", "tgt_title": "St Clement's Church, Moscow", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První písemná zmínka.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1612. Chrám je upomínán v souvislosti s bitvou mezi ruskými vojenskými dobrovolnickými sbory a vojsky polsko-litevského krále Jana Karola Chodkiewicze. 24. dubna 1612 pod opevněným chrámem propukly boje mezi kozáky, bránicími pevnost, a pěchotou hejtmana Chodkiewicze. Polsko-litevská vojska pevnost krátce dobyla, ašak ruským dobrovolníkům pod vedením sv. Avraamije Palicyna se nakonec podařilo hejtmanova vojska vytlačit a chrám ubránit. Svědectví o bojích podává sám sv. Avraamij ve svých spisech.", "section_level": 2}, {"title": "Proměny chrámu.", "content": "První kamenný chrám na tomto místě je datován do roku 1657. V roce 1667 diakon Alexandr Stěpanovič Durov přestavěl chrám na tři přídělky – Proměnění páně, Znamení přesvaté Bohorodice a sv. Mikuláše.  Chrám byl přestavěn a znovu vysvěcen roku 1720, později, v letech 1756-1758 byl doplněn o refektář a zvonici. V roce 1762 získali věřící povolení k demolici většiny starého objektu. Na jeho místě stanul roku 1769 pětihlavý barokní chrám, jež byl vystavěn na náklady kupce K.M. Matvejeva. V této podobě se stavba zachovala dodnes. Autor nové budovy není znám, nejspíš ji postavil I. J. Jakovlev podle projektu Petra Antonia Treziniho. Dle rukopisu „Slovo o chrámu sv. Klementa v Zamoskořečí“ věnoval na výstavbu chrámu značnou sumu 70 000 rublů generál-polní maršál A. Bestužev, jehož sídlo se nacházelo nedaleko.  V své knize vzpomínek vyjadřuje básník 19. století, Apollon Grigorjev, obdiv nad tím, jak vévodil chrám zamoskvořeckému panoramatu v dobách jeho dětství:  „\"Ovšem není to chrám sv. Praskověji, který ohromuje a svádí váše oči, když pomalu brázdíte pohledem moskevský obzor z jiho-východu na jih. Tím je chrám sv. Klementa, papeže římského. Před ním se zastvíte a procházejíc se po Pjatnické vás ohromí přísností a okázalostí svého stylu, dokonalou harmonií svých částí... Ten obzvláště vyniká mezi nepřeberným množstvím zdobených chrámů a zvonic, které již z dáli uchvacují svou originalitou a živopisností, a jimiž se vyznačuje jiho-východní část Zamoskvořečí\"...”", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská doba.", "content": "V roce 1929 byl chrám uzavřen a roku od roku 1934 byly jeho prostory využívány jako archiv Knihovny V.I.Lenina. Architektonické změny provedl roku 1932 architekt C.F. Kulagin.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2008 byla budova chrámu, jejíž exteriér i interiér zůstaly do jisté míry neporušeny, předána pravoslavné církvi. Knihy byly odvezeny. V průběhu několika následujících let se bohoslužby konaly pouze v severním přídělku. Díky finanční podpoře moskevské administrace byla provedena rozsáhlá restaurace objektu. Práce skončily v roce 2014. 27. září byl chrám znovu vysvěcen patriarchou Kirillem.  Současným správcem chrámu je protojerej Leonid Kalinin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravoslavný Chrám svatého mučedníka a papeže Klementa I., který se nachází na křižovatce ulic Pjatnickaya a Klimentovskij pereulok, spadá pod správu Moskevské městské eparchie a je největším chrámem ve svém rajónu.", "tgt_summary": "St. Clement's Church (Храм Священномученика Климента, Папы Римского) is one of the two Orthodox churches in Moscow dedicated to a Roman Pope, St. Clement I. The massive five-domed two-storey church used to dominate the skyline of Zamoskvorechye. It was built between 1762 and 1769 on the site of a church erected in 1720.", "id": 562421}
{"src_title": "Zápisky z podzemí", "tgt_title": "Notes from Underground", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Prózu uvádí krátký komentář autora, který poukazuje na to, že postavy a děj jsou sice vymyšlené, ale nejenže mohou, ale přímo se musí v současné společnosti vyskytovat.  Vlastní text je rozdělen do dvou stylově velmi odlišných částí: první („Podzemí“) má charakter eseje, druhá („Mokrý sníh“) vypráví souvislý příběh a je někdy považována za samostatnou novelu.  Protagonistou a vypravěčem je přibližně čtyřicetiletý bývalý úředník, jehož jméno není uvedeno. O jeho životě je odhaleno pouze to, že opustil státní službu, bydlí sám v suterénním bytě na okraji Petrohradu a žije z malého dědictví. První část \"Zápisků\" je koncipována jako přepis jeho myšlenek, a to jak o společnosti, tak o jeho vlastní osobě. Sám sebe popisuje jako zlého, zpustlého a šeredného; hlavním cílem jeho polemik a ostrých analýz je „moderní člověk“ a jím vytvořená společnost, kterou stíhá hořkými a cynickými komentáři a proti které vystupuje agresivně a pomstychtivě. Svůj vlastní úpadek považuje za přirozený a nutný. I když vypravěč tvrdí, že zápisky píše jen pro sebe, obrací se opakovaně na blíže neurčené publikum, jehož otázky zkouší předvídat.  Ve druhé části vypravěč popisuje několik minulých epizod ze svého života, svá selhání v úřadě, kde pracoval, i v mezilidských vztazích a v milostném životě. Jedna epizoda popisuje setkání se starými spolužáky, kteří na rozdíl od něj mají zajištěné postavení a chovají se k němu blahosklonně. Navazuje epizoda s chudou prostitutkou.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Dostojevskij napsal \"Zápisky\" v první polovině roku 1864 v Moskvě. V té době silně trpěl epilepsií a dalšími chronickými nemocemi a jeho finanční situace byla špatná. V tomto roce také zemřela Dostojevskému žena Maria (15. dubna) i bratr Michail (22. července).  První zmínka o Zápiscích z podzemí je známa z dopisu, který napsal Fjodor Dostojevskij 9. října 1859 svému bratru Michailovi. Dostojevskij plánoval napsat celkem tři části, které by zobrazily odlišná údobí života hlavního hrdiny. Výsledná kniha by měla mít název \"Исповедь\" (\"Zpověď\"). Na první části pracoval autor od ledna do února 1864, na druhé od března do května 1864. Po vydání druhé části se Dostojevskij rozhodl pod tíhou osobních problémů v díle nepokračovat. Podobu částí, které vyšly v Epoše, výrazně přepracoval tak, aby text tvořil dokončené dílo bez odkazů na další pokračování. Zápisky z podzemí vyšly v celistvosti v roce 1865.  Časopis \"Epocha\", ve kterém se nakonec \"Zápisky\" objevily, vydával od března 1864 Dostojevského bratr Michail. Vzhledem k tomu, že časopis byl méně liberálně zaměřen než jeho předchůdce \"Vremja\", trpěl úbytkem čtenářů. Zveřejnění textu, který obsahoval nepopulární názory a otevřeně se obracel proti ideám předloženým v Černyševského románu \"Co dělat?\", ohrožovalo samotnou existenci časopisu. Dostojevskij byl ale o kvalitě \"Zápisků\" přesvědčen.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "\"Zápisky\" byly nejprve chápány především jako psychologická studie. Jedním z prvních obdivovatelů díla byl Friedrich Nietzsche, který je označil jako „opravdový dar psychologii“ a zahájil tím rozsáhlou recepci v německy mluvících zemích. Pro Nietzscheho byly \"Zápisky\" (které četl ve francouzském překladu) prvním setkáním s Dostojevským. Vedle toho byly \"Zápisky\" vnímány jako útok na Černyševského román \"Co dělat?\", publikovaný v roce 1863. Tento román, který předkládal optimistickou představu revoluční přeměny společnosti, byl v té době velmi oblíbený mezi socialisty a revolucionáři v celé Evropě. Historické pozadí pro tuto představu představovala víra v pokrok, odvozená ze současných úspěchů v oblasti vědy a techniky a přenesená na společenské procesy. Tento způsob uvažování se stal terčem cynické kritiky bezejmenného vypravěče \"Zápisků\", což přinejmenším v době jejich vydání nebylo oportunní.  Někteří kritici se pokoušeli text alespoň částečně číst autobiograficky, což obhajovali argumentem, že Dostojevskij sám měl velmi podobné názory jako vypravěč a některé podobné formulace dokonce použil ve svých dopisech. Tento přístup je ale sporný, protože v románu lze najít vyslovené mnohé názory, které jsou formulovány „na míru“ charakteru fiktivního protagonisty. V literární vědě byly opakované pokusy nacházet paralely mezi postavami \"Zápisků\" a postavami Dostojevského pozdějších románů, Např. prostitutka Líza by mohla být považována za předobraz postavy Soni v \"Zločinu a trestu\". Sám vypravěč se svou povahou, myšlenkovými experimenty a úvahami o morálce podobá Raskolnikovovi ze \"Zločinu a trestu\" nebo Nikolaji Stavroginovi z \"Běsů\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zápisky z podzemí (rusky, \"Zapiski iz podpolʹja\") je novela Fjodorа Michajloviče Dostojevského, která poprvé vyšla v roce 1864 v časopise \"Epocha\". Toto relativně krátké dílo předchází řadě románů, považovaných za vrchol Dostojevského díla. Bylo chrakterizováno jako „předehra k existencialismu“.", "tgt_summary": "Notes from Underground (pre-reform Russian: ; post-reform ), also translated as Notes from the Underground or Letters from the Underworld, is an 1864 novella by Fyodor Dostoevsky. \"Notes\" is considered by many to be one of the first existentialist novels. It presents itself as an excerpt from the rambling memoirs of a bitter, isolated, unnamed narrator (generally referred to by critics as the Underground Man), who is a retired civil servant living in St. Petersburg. The first part of the story is told in monologue form, or the underground man's diary, and attacks emerging Western philosophy, especially Nikolay Chernyshevsky's \"What Is to Be Done?\" The second part of the book is called \"Apropos of the Wet Snow\" and describes certain events that appear to be destroying and sometimes renewing the underground man, who acts as a first person, unreliable narrator and anti-hero.", "id": 116816}
{"src_title": "Narrenturm", "tgt_title": "The Tower of Fools", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavní postavou knihy je slezský šlechtic, lékař a mág Reinmar z Bělavy známý též jako Reynevan. Kvůli odhalení jeho milostného románku s provdanou šlechtičnou Adélou von Sterza je Reinmar hned v úvodu knihy donucen prchnout před pomstou milenčiných příbuzných z Olešnice.  Při svém útěku na jih se Reynevan zaplétá do mnoha nejrůznějších dobrodružství. Postupně je tak kromě rodu Šterců pronásledován najatými vrahy i vícero tlupami loupeživých rytířů a po udání jeho milenky Adély jej kvůli jeho lékařským knihám začne hledat také inkvizice. Reinmar navíc není v bezpečí ani před tajemnými černými rytíři, kteří zavraždí jeho bratra Petra.  Slezskem se Reynevanovi daří prchat jen díky pomoci přátel, jež během své cesty získá. Jeho nejvěrnějšími druhy se stanou demerita Šarlej a záhadný hromotluk Samson zvaný Medák. Ve Frankenštejnu je však nakonec přece Reinmar se Šarlejem uvězněn a má dojít k jejich mučení, neboť inkvizitoři se domnívají, že jsou zapleteni v husitském spiknutí, jež podporoval i zesnulý Reinmarův bratr Petr. Z Narrenturm čili Věže bláznů, kde jsou před výslechem dlouhou dobu drženi, je v poslední chvíli vysvobodí až husitští vojáci, kteří při své rejse vypálí předměstí Frankenštejnu. Reinmar i jeho přátelé jsou pak nuceni přidat se k sirotčímu vojsku a jsou přítomni vypálení měst Radkov a Varta i menší bitvy s oddílem slezských rytířů. V závěru knihy opouští Reynevan spolu se sirotky území Slezska a přes Broumov zamíří do Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Děj románu se odehrává v roce 1425, v době husitských válek, kdy se slezská knížata připravují na křížovou výpravu proti husitským Čechám. Ve vedlejších rolích vystupuje v knize \"Narrenturm\" množství skutečných historických postav. Reynevan se při svém putování setkává mimo jiné i s vratislavským biskupem Konrádem, kladským hejtmanem Půtou z Častolovic, mladým Janem Gutenbergem, knížetem Janem Minsterberským či husitským knězem Ambrožem z Hradce. V knize jsou zmíněni též římský král Zikmund Lucemburský, husitský hejtman Jan Žižka a mnoho dalších známých postav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Narrenturm je historický fantasy román polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, který vypráví příběh slezského rytíře Reinmara z Bělavy. Spolu s následujícími dvěma díly, \"Boží bojovníci\" a \"Lux Perpetua\" tvoří tento román tzv. Husitskou trilogii, která je známá též jako Sága o Reinmarovi z Bělavy. V knize, jejíž děj se odehrává ve 20. letech 15. století, se mísí prvky historického románu a fantasy.", "tgt_summary": "The Tower of Fools (Polish title: \"Narrenturm\") is a 2002 novel written by the Polish fantasy writer Andrzej Sapkowski, part of the \"Hussite Trilogy\". It tells the story of Reinmar of Bielawa, also called Reynevan von Bielau. The action takes place in Silesia in 1425, at the time of the Hussite Wars.", "id": 1735103}
{"src_title": "Artūrs Karašausks", "tgt_title": "Artūrs Karašausks", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v týmu JFC Skonto, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi.", "section_level": 1}, {"title": "JFK Olimps/RFS.", "content": "V roce 2008 přestoupil do mužstva JFK Olimps, kde působil do roku 2009. Celkem za tým nastoupil k 18 střetnutím, ve kterých se 10x gólově prosadil.", "section_level": 2}, {"title": "Skonto Riga.", "content": "Před sezonou 2009 se vrátil do Skonta, kde ve zmíněném ročníku získal s týmem mistrovský titul. Na podzim 2010 hostoval v ukrajinském FK Dněpr Dněpropetrovsk, odkud se v zimě 2010/11 vrátil do svého mateřského klubu, se kterým získal ve druhé polovině ročníku Lotyšský fotbalový pohár. Následoval další hostování, tentokrát v jiném lotyšském klubu FB Gulbene. V sezoně 2013 se stal se 16 brankami společně s Andrejsem Kovaļovsem (tehdy FC Daugava) nejlepším střelcem Virslīgy. Tento úspěch mu pomohl k následnému angažmá v Rusku, kde hostoval v FK Rubinu Kazani. Po podzimu 2015 stráveném opět ve Skontu, zamířil v lednu 2016 hostovat do polského Piastu Gliwice. Na konci dubna 2016 se vrátil zpět do svého mateřského klubu.", "section_level": 2}, {"title": "FK Dněpr Dněpropetrovsk (hostování).", "content": "Před sezonou 2010/11 zamířil na hostování do klubu FK Dněpr Dněpropetrovsk. Za tým vstřelil dva góly v deseti zápasech.", "section_level": 2}, {"title": "FB Gulbene (hostování).", "content": "V létě 2012 se stal novou posilou FB Gulbene, kam odešel na půl roku hostovat. Odehrál zde 15 střetnutí, v nichž 1x rozvnil síť.", "section_level": 2}, {"title": "FK Rubin Kazaň (hostování).", "content": "Před jarní částí ročníku 2013/14 odešel na hostování do Ruska, do klubu FK Rubin Kazaň. Působil zde půl roku, ale během této doby nenaskočil do žádného soutěžního utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Piast Gliwice (hostování).", "content": "V lednu 2016 zamířil na půlroční hostování s opcí na přestup do Piastu Gliwice, tou dobou vedoucího týmu polské Ekstraklasy. V Ekstraklase za Piast debutoval v ligovém utkání 26. kola (4. 3. 2016) proti Wisłe Kraków (remíza 1:1), když v 85. minutě vystřídal Pawła Moskwika. Na konci dubna 2016 mu bylo předčasně ukončeno hostování a vrátil se zpět do Skonta. Celkem za tým během jarní části ročníku odehrál 2 zápasy, gól v nich nedal.", "section_level": 2}, {"title": "FC Wil.", "content": "V srpnu 2016 se stal novou posilou švýcarského týmu FC Wil, kde podepsal kontrakt do léta 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Artūrs Karašausks je bývalým mládežnickým reprezentantem Lotyšska. Nastupoval postupně za výběry U17, U19 a U21.  V A-mužstvu Lotyšska debutoval 5. 6. 2010 v přátelském utkání v anglickém městě Milton Keynes proti reprezentaci Ghany (prohra 0:1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Artūrs Karašausks (* 29. ledna 1992, Riga) je lotyšský fotbalový útočník, od srpna 2016 působící v klubu FC Wil. Mimo Lotyšsko působil na klubové úrovni v Rusku, Polsku a na Ukrajině. Je bývalým mládežnickým a současným seniorským reprezentantem Lotyšska.", "tgt_summary": "Artūrs Karašausks (born 29 January 1992 in Riga) is a Latvian footballer, who plays for Riga FC in the Latvian Higher League on loan from Pafos FC.", "id": 664536}
{"src_title": "Zaklínač 3: Divoký hon", "tgt_title": "The Witcher 3: Wild Hunt", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Hráč je vybaven dvěma meči. Ocelový meč slouží pro boj s lidmi a zvířaty, zatímco speciální zaklínačský stříbrný meč pro boj s příšerami. Do hráčovy výbavy patří také kuše, kterou získá v první lokaci. Vedle zbraní používá Geralt také znamení, jakýsi druh magie. Zná jich celkem pět – Aard, Axii, Igni, Quen a Yrden. Aard vyvolá telekinetickou vlnu, Axii slouží k ovlivňování mysli nepřátel a civilistů, Igni vyvolá zážeh ohně, Quen vytvoří ochranný štít kolem zaklínače a Yrden zpomaluje nepřátelé v oblasti. Jako další podpora slouží nejrůznější bomby, pochutiny a lektvary, které si Geralt může sám vytvářet skrze užití alchymie.  Při následování příběhu třetího \"Zaklínače\" se hráč také na pár chvil vtělí do Ciri a prožívá s ní tak některé události. Při hraní za Ciri však nemůže používat inventář či znamení, při boji má k dispozici pouze ocelový meč. Mise za Ciri jsou také striktně lineární.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj hry stál 81 miliónů USD.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "K základní hře vyšla dvě zásadní rozšíření \"Srdce z kamene\" (') a \"O víně a krvi\" (') a dalších 16 menších DLC nabízených zdarma. První dvojice DLC byla uvolněna již v den vydání 19. května 2015. Jednalo se o sadu temerského brnění a alternativní vousy a vlasy pro Geralta. Další DLC měla být uvolňovány vždy po dvou po jednom týdnu. Druhou dvojicí se stal bonusový úkol zabývající se ztracenými horníky a alternativní vzhled čarodějky Yennefer.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a prodeje.", "content": "Na českém webu \"Hrej.cz\" získala v recenzi Tomáše Krajči hodnocení 5/5: „\"Spojení desítky hodin dlouhé hlavní příběhové linky a obrovského množství dalšího zajímavého obsahu dělá ze Zaklínače 3 jednu z her s aktuálně nejlepším poměrem „cena/výkon.“\"“  Další český web \"Games.cz\" udělil skrze recenzi Miloše Bohoňka hodnocení 10/10.  Za šest týdnů od uvedení na trh se prodalo přibližně 6 miliónů kopií.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Na udílení videoherních cen \"The Game Awards\" pro rok 2015 vyhrál Zaklínač 3 v kategoriích Hra roku a Nejlepší RPG a její vývojáři ze studia CD Projekt RED byli vyhlášeni Vývojáři roku. V anketě INVAZE 2015 na českém webu \"Hrej.cz\" získala prvenství v hráči volených kategoriích Nejlepší RPG (62,90 % hlasů) a Absolutně nejlepší hra (41,61 % hlasů), DLC \"Srdce z kamene\" pak první místo v kategorii Nejlepší rozšíření (47,31 % hlasů). Ve skupině, ve které vybírala vítěze redakce webu, se umístila na třetím místě v kategoriích Nejlepší design a Nejlepší grafika. Nejlepším RPG roku byla vyhlášena v redakční části soutěže Best of 2015 na \"Games.cz\". V čtenářském hlasování obsadilo Geraltovo dobrodružství jednoznačné první místo v sekcích Hra roku a Nejlepší RPG, DLC Srdce z kamene pak taktéž první místo v kategorii Nejlepší DLC – datadisk, a to jak v redakční, tak i ve čtenářské části.  Rozšíření O víně a krvi se objevilo mezi pěticí nominovaných her v kategorii Nejlepší RPG na \"The Game Awards\" za rok 2016 a tuto kategorii nakonec vyhrálo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zaklínač 3: Divoký hon ( ', ') je RPG videohra s otevřeným světem, uzavření videoherní trilogie ze ságy o Zaklínači. Hru vyvinula a vydala společnost CD Projekt RED dne 19. května 2015 na platformy Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Hra je od 15. října 2019 dostupná i na Nintendo Switch.", "tgt_summary": "The Witcher 3: Wild Hunt is a 2015 action role-playing game developed and published by Polish developer CD Projekt and is based on \"The Witcher\" series of fantasy novels by Andrzej Sapkowski. It is the sequel to the 2011 game \"\" and the third main installment in the \"The Witcher\"'s video game series, played in an open world with a third-person perspective.", "id": 2145882}
{"src_title": "Solenka Valerandova", "tgt_title": "Samolus valerandi", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je rozšířena po všech kontinentech, v přímořských státech se vyskytuje častěji než ve vnitrozemských. Je hojnější na jižní polokouli, málo se vyskytuje ve studených vodách.  Na území ČR je velmi vzácná, prokazatelně roste pouze v přírodní památce Trkmanec-Rybníčky poblíž obce Rakvice v okrese Břeclav a u rybníka Nesyt v národní přírodní rezervaci Lednické rybníky u obce Sedlec v okrese Břeclav. Dále se pravděpodobně po mnoholeté nepřítomnosti opět vrátila do přírodní památky Netřebská slaniska u obce Úžice v okrese Mělník.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste na zasolených loukách, slaných bažinách, při ústí řek a nejvíce v poloslané brakické vodě. Pokud má dostatek spodní vláhy, poroste i pokvete též na vysychajících stanovištích. Je málo schopná konkurovat jiných rostlinám a obsazuje hlavně stanoviště na obnažených půdách. Vyskytuje se na málo výživných, vápnitých nebo kyselých půdách, které jsou hlavně jílovité, případně i písčité.  Dokáže růst i dlouhodobě ponořená pod hladinou, květy se však vytvářejí a semena dozrávají jen nad hladinou. V přímořských oblastech dobře roste i mimo vodní prostředí, stačí dostatečná vzdušná vlhkost a občasná vodní sprška. Přestože snese zasolenou půdu i brakickou vodu, v mořské vodě dlouho nepřežije.  Je to velmi specializovaný druh, její populace jsou často nestálé a kolonizují malá a jen přechodně vhodná stanoviště, ta se často mění s posunem vodní hladiny. Rostliny někdy vykvetou jen jednou a uhynou, častěji však rostou a kvetou po několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Krátce vytrvalá, stálezená bylina s přímou lodyhou, která vyrůstá z listové růžice a bývá vysoká od 10 do 50 cm. Lodyha je lysá nebo roztroušeně chlupatá a bývá někdy v horní části větvená. Řapíkaté listy v růžici mají čepele 2 až 6 cm dlouhé, téměř okrouhlé, celokrajné a na koncích zaoblené. Menší a směrem vzhůru se zmenšující lodyžní listy vyrůstají střídavě, jsou slabě masité a krátce řapíkaté až přisedlé, vejčité a na koncích zašpičatělé.  Na konci lodyh se vytvářejí 8 až 20 cm dlouhá, přetrhávaná, hroznovitá květenství, která jsou tvořená 10 až 20 květy. Oboupohlavné, pětičetné květy mají prohnuté stopky 1 až 2,5 cm dlouhé a uprostřed stopek vyrůstají kopinaté listeny. Zvonkovitý, vytrvalý kalich má pět trojúhelníkovitých laloků do třetiny srostlých, v době květu je asi 1 mm velký a za plodu se dvojnásobně zvětší. Bílá, kolovitá koruna 3 mm velká má pět vejčitých laloků a trubku stejně dlouhou jako kalich. V květu je pět tyčinek přirostlých ke koruně a mezi nimi je střídavě pět drobných, neplodných patyčinek. Semeník je polospodní a nese kratičkou čnělku s kulatou bliznou. Květy jsou drobné, nenápadné a bez nektaru, jsou proto hmyzem jen málo navštěvované a opyluji se nejčastěji samosprašně. Ploidie druhu je 2n = 26.  Plod je kulovitá, 3 mm velká tobolka srostlá s vytrvalým kalichem, která ve zralosti puká na vrcholu pěti chlopněmi. Obsahuje hnědá, hranatá semena velká 0,5 mm, která klíčí pouze na světle a podržují si schopnost vyklíčit i více než 5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Přestože solenka Valerandova není celosvětově ohrožena, v České republice i dalších evropských vnitrozemských státech je většinou ohrožená vyhynutím nebo již vyhynula. Je to způsobeno hlavně likvidaci vhodných stanovišť. V ČR je proto chráněna zákonem, ve vyhlášce „Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. je jako kriticky ohrožený druh“ zařazena pod (§1) a stejně je hodnocena i v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky (C1t)“.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Solenka Valerandova (\"Samolus valerandi\") je drobná, bíle kvetoucí, slanomilná, bažinná bylina s přízemní růžici listů. Je jediným druhem rodu solenka, který se v evropské přírodě vyskytuje; může růst emerzně i submerzně.", "tgt_summary": "Samolus valerandi is a species of water pimpernel native to a very wide area across Europe, Africa, Asia, Australia, and the Americas. Common names include seaside brookweed, brookweed, thin-leaf brookweed, water cabbage, and water rose.", "id": 2466560}
{"src_title": "Taigan", "tgt_title": "Taigan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stejně jako azavak, sloughi, saluki, afghánský chrt nebo tazi, je taigan jedním z rodiny východních chrtů, které lze nalézt od severní Afriky až po střední Asii. Po většinu času byli Kyrgyzové převážně kočovný národ cestující od Sibiře až po střední Asii. I proto je taigan směsicí různých místních plemen, která již pravděpodobně vymřela, nebo jsou jejich populace velmi malé. Nicméně, Kyrgyzové přirozeným křížením dostali psa uzpůsobeného k jejich potřebám; nenáročného, rychlého, schopného lovit i hlídat majetek. Často je využívali společně také s cvičeným dravcem.  V roce 1930 sovětští kynologové začali registrovat tyto psy v Kyrgyzské SSR, ale tuto práci museli zastavit po německé invazi do SSSR v roce 1941. V roce 1964 byl v SSSR stanoven první standard plemene. V té době se taigani krom lovu v odlehlých oblastech chovali spíše pro coursing, ve kterém ale byla jedna odlišnost oproti evropskému coursingu; bylo možné využívat živou návnadu, většinou králíka nebo lišku. Poté, co se Kyrgyzstán v roce 1991 osamostatnil, plemeno prošlo značnými změnami. Mnoho Kyrgyzů se vrátilo ke kočovnému životu, pro některé se lov opět stal povoláním, které jim pomáhalo, vydělat si na živobytí. Tyto změny většinou měly na chov taiganů dobrý vliv, především se jejich populace zvětšovala pro potřeby lovců. V roce 1995 byl organizací \"Rada Cinologist z Kyrgyzské republiky\" přijat nový standard plemene.  V listopadu roku 2003, během státní návštěvy Norska, dal tehdejší prezident Askar Akajev dvě štěňata plemene taigan jako dárek králi Haraldu V. a premiérovi Kjellovi Bondevikovi. To způsobilo zmatek, jelikož norské dovozní předpisy vyžadují karanténu po dobu čtyř měsíců pro psy vstupující do Norska z neevropské země. Ani sám král a premiér neměli o štěňata valný zájem. Aby se předešlo vrácení štěňat do země původu a ostudě, vzala si k sobě štěňata starostka města Trondheim, Rita Otterviková. Od roku 2005 oficiálně v Kyrgyzstánu existuje národní Kennel Club, který podléhá FCI, takže stát již může požádat o mezinárodní uznání plemene, avšak zatím se tak nestalo. Nicméně, členské kluby FCI v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Polsku a Německu již plemeno taigan oficiálně uznaly.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Taigan je plemeno chrta střední až velké velikosti. Minimální výška pro psy (samce) činí 65 cm, u fen je to pouze 60 cm. Horní hranice není stanovená. Srst taiganů je středně dlouhá, vlnitá, hustá a na dotek hebká. V zimě tvoří podsadu. Může mít několik zbarvení, avšak nejčastěji viděné je černé s bílým pálením na nohách, hrudi, ocase a hlavě. Další možné zbarvení je jednolité černé, bílé, šedé, nebo hnědé se žlutým pálením. Tělo taiganů je, stejně jako u ostatních plemen chrtů atletické, svalnaté, se silně vtaženým břichem. Uši svěšené, srst na nich tvoří volánky. Nejcharakterističtějším znakem taiganů je ale jejich ocas. V něm jsou obratle tvořeny tak, že jej nelze jinak ohnout nebo zaúhlit, proto jej pes v každé situaci nosí stále svěšený. To může například znamenat problém při komunikaci s jinými psy, jelikož ocas je častým prostředkem dorozumívání; pokud s ním pes mává, tak vítá nového psa, pokud jej má strnule mezi nohama, bojí se. To může vést k mylnému pochopení pocitů taigana ze strany druhého psa. Typickým faktorem pro taigany, přestože není zvenku vidět, jsou mimořádně objemné plíce.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je taigan skutečný chrt; nezávislý, odtažitý, ostražitý, sebevědomý a samostatný. Přestože může být na svého majitele citově fixován, nedává to na sobě znát. Změny prostředí nebo majitele nenese příliš dobře, jedná se o věrné psy. Má dobře vyvinutý lovecký i ochranářský pud. Stejně jako ostatní chrti, i tento takzvaně „loví očima“. To znamená, že se při lovu příliš neřídí sluchem, ale zrakem. Pokud uvidí něco neobvyklého nebo zajímavého, prostě se za tím poběží podívat. A s rychlostí až 50 kilometrů za hodinu je člověkem nedostižitelný. Obzvláště od lovu je těžké taigana odvolat, proto se doporučuje jej v neoploceném areálu vždy mít na vodítku. Čichem a sluchem se řídí sekundárně, avšak i tyto smysly má dobré. Jiné psy ignoruje a jejich vztah je harmonický většinou jen do té doby, dokud se cizí pes nad taigana nezačne povyšovat. V takové chvíli umí být taigan nepředvídatelný. K dětem má dobrý vztah, je trpělivý a pokud je mu něco nepříjemné, prostě uteče. Ke kousnutí se uchýlí, jen pokud je ve skutečném nebezpečí on nebo majitel. Přestože má dobře vyvinutý ochranářský pud, málo štěká. Pokud se ale na jeho teritoriu objeví nezvaný host, neváhá ho s vrčením a pomocí kousání zase vyprovodit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Taigan neboli kyrgyzský chrt (kyrgyzsky: \"Тайган\") je psí plemeno typu chrt původem z Kyrgyzstánu. Je to plemeno, které není uznané žádnou kynologickou federací včetně Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Plemeno uznává pouze několik členských klubů FCI, například německý klub \"Verband für das Deutsche Hundewesen\". Jedinci plemene taigan jsou středně velcí psi, kteří se stavbou těla podobají jiným chrtům (například anglickému chrtovi) a mají vlnité, středně dlouhé chlupy.", "tgt_summary": "The Taigan (), and also known as Kyrgyzdyn Taighany (Kyrgyzskaya Borzaya Taigan in Russian), is a breed of sighthound from Kyrgyzstan. The Taigan is found in the alpine Tian Shan region of Kyrgyzstan on the border with China, it is closely related to the Tazy and the Afghan hound.", "id": 720567}
{"src_title": "Vestfálská suverenita", "tgt_title": "Westphalian sovereignty", "src_document": [{"title": "Situace před Vestfálským mírem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Systém středověké Evropy byl postaven na převážně agrárně orientovaných politických celcích, významné slovo měly také městské státy či samostatná svobodná města. Mezi vlivné spolky patřily i rytířské řády, na druhé straně jedním z nejvýznamnějších aktérů byl papež, monastické sítě a církev jako instituce obecně.", "section_level": 2}, {"title": "Augšpurský mír.", "content": "Předchůdcem Vestfálské suverenity byl Augšpurský mír přijatý císařem Karlem V. a říšskými knížaty v Augšpurku 25. září 1555, kterým bylo ukončeno první období křesťanských válek ve Svaté říši římské. Nejdůležitější je však uznaná náboženská svoboda: cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství).", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka.", "content": "V dalších letech na různých místech Evropy probíhaly mocenské (šlechta/panovník) a náboženské (katolíci/protestanti) spory, které v Čechách 23. května 1618 vyústily do 3. pražské defenestrace. Tím započala česká protihabsburská revoluce, která později přerostla v Třicetiletou válku. Už během ní bylo evidentní, že se obraz středověké Evropy definitivně mění. Boje sice neprobíhaly neustále ve všech místech najednou, v praxi to vypadalo jako série lokálních konfliktů, válkou byla však poznamenaná celá Evropa. Válka tak měla zásadní dopad na další vývoj v Evropě. Znatelné to bylo na velkém úbytku obyvatelstva. Důvodem byly nemoci, které se v době hladomoru, nedostatku základních potravin a hygieny šířily velkou rychlostí. A pak také samotné boje. Panovníci si začali uvědomovat, že vojenskou silou svého cíle nedosáhnou, tudíž se rozhodli vydat se diplomatickou cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Vestfálský mír.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mírová konference.", "content": "V roce 1644 po komplikacích konečně začalo v Münsteru a Osnabrücku vyjednávání o míru. Ve vestfálském Münsteru se sešli zástupci katolické strany, druhé vestfálské město pak hostilo zástupce protestantských mocností. Jednání se celkem účastnilo 194 říšských knížat a stavovských osob a 176 diplomatů. Samotný mír byl podepsán dne 24. října 1648 v „Mírovém sále“ a přinesl sebou propracovaný rámec pravidel pro nové uspořádání Evropy. Potvrdil mír, který byl podepsán v Augšpurku a definitivně postavil politicko-diplomatickou sféru před náboženské zájmy, které se postupně dostávaly do pozadí. Uzavřený mír se navíc stal jakýmsi symbolickým mezníkem, který nastolil éru nového moderního systému. Tento nový druh systému se stal mezinárodním a vytvářel systém jednotek, u kterých byla uznána legitimita vzájemných hranic a vnitřní suverenita.", "section_level": 2}, {"title": "Mocenské a církevní změny.", "content": "V té době se Francie stala vedoucí mocností, Nizozemí a Švýcarsko obdržely samostatnost. Osud válkou zpustošených německých knížectví byl do jisté míry určován jinými národy, konkrétně šlo o Francii, Švédsko a Rakousko. Za úspěch německých knížat se dá považovat oslabení moci císaře Svaté říše římské. Byla zrovnoprávněna katolická, luteránská a kalvinistická náboženství, proto papež Inocenc X. smlouvě silně odporoval a prohlásil ji za neplatnou. Jednotlivcům sice ještě náboženská svoboda poskytnuta nebyla, ale o krok se přiblížila.", "section_level": 2}, {"title": "Myšlenka mezinárodního práva.", "content": "V tomto období vzniklo mezinárodní právo v moderní slova smyslu. Za duchovního otce je považován nizozemský učenec Hugo Grotius (1583-1645). Bylo to jeho dílo Tři knihy o právu válečném a mírovém (1625), které se dočkalo mimořádného mezinárodního ohlasu. Přebíralo přirozeněprávní tradici středověkých teologů a provádělo její sekularizaci. V době náboženských válek nebylo možné se řídit Božím zákonem, protože Evropa byla co do představ o Bohu rozdělena. Do dalších let se evropský systém měl řídit přirozeným právem na základě dedukce lidského rozumu v konsenzu s antickými a křesťanskými autory. Kromě toho vzniklo na základě vůle a dohody států právo vytvořené.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky mírové smlouvy.", "content": "Do vestfálské mírové smlouvy byla začleněna zásada státní svrchovanosti. To pro všechny zúčastněné strany znamenalo souhlas s tím, že budou navzájem respektovat svá územní práva a nebudou se vměšovat do vnitrostátních záležitostí. Vznikl decentralizovaný systém suverénních států bez nadřazené autority, která by rozhodovala o fungování vztahů a systému (anarchie v mezinárodních vztazích), narostl počet komunikačních kanálů, vznikla oficiální diplomacie a došlo k propojování ekonomických systémů (liberalizace obchodu). Tím se zrodila novodobá Evropa jakožto kontinent svrchovaných států.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj v Evropě 1648-1914.", "content": "V těchto letech narostl počet komunikačních kanálů a rostl rozvoj transportních systémů. To vedlo k rychlejšímu přenosu informací, obchodu a hospodářství. Ovládnutí moře přineslo možnost lepšího transportu osob, což bylo klíčem ke kolonizaci ostatních kontinentů. Průmyslová revoluce zefektivnila hlavně pozemní dopravu a ve 20. století přišla revoluce v podobě vzdušné dopravy. Zásadním se stala stále intenzivnější kolonizace ostatních kontinentů. Díky této expanzi se vestfálský systém šířil i do mimoevropských zemí a vznikl systém, kterému dominoval evropský styl politiky.  Výsledkem Vestfálského systému byl prostor pro růst diplomatických aktivit i na neformální úrovni. Nové uspořádání mezinárodních vztahů pomohlo ke vzniku a vývoji nestátních aktérů. Vytvořily se první mezinárodní, mezivládní a nevládní organizace, které dohlížely na jednání moderních států a přinesly snahu o řešení problémů, jakými byly lidská práva nebo životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj ve 20. století.", "content": "Dvacáté století přišlo s takzvanou Nadnárodní korporací (Transnational Corporations), IGO (International Governmental Organizations) a INGO (International Non-Governmental Organizations). Postupná transformace vestfálského systému nastolila systém nový. Díky neustále rostoucí rychlosti vývoje, 20. století změnilo některé základní aspekty vestfálského systému ze 17. století. K moci se dostaly nové státy a éra evropské světové politiky skončila. Došlo k prudkému nárůstu počtu obyvatel a struktura systému států se postupně změnila. Aktéři podlehli světovým trendům, vše bylo propojeno, což vedlo k rostoucí vzájemné závislosti. Nový trendem se stala globalizace, postupně zrušila rozdíly mezi jednotlivými kulturami a přinesla rozsáhlé migrační vlny. Díky těmto procesům se změnila struktura celého systému.", "section_level": 1}, {"title": "Postvestfálský systém.", "content": "V novém prostředí nemohou státy činit nezávislá ekonomická rozhodnutí, protože jsou ve stále vyšší míře ovlivňovány fungováním globálních trhů. Stát proto již celou řadu procesů neumí kontrolovat, a jeho úlohu potlačují jiní aktéři, kteří v důsledku globalizace přebírají do určité míry moc a autoritu, původně zakotvenou v teritoriálně suverénním státě. V důsledku procesu globalizace se tak mění původní systém mezinárodních vztahů založený na teritoriální suverenitě a nadřazenosti státu v teritoriálně rozčleněný systém charakterizovaný růstem \"nadúzemních\" vztahů mezi lidmi.  Politické a ekonomické uspořádání mezinárodních vztahů, které vychází z potlačení národní suverenity státu, je tedy označováno za postvestfálský systém. Mezi koncepce, které takové uspořádání odrážejí, patří např. koncepce hyperglobalizace čí nového medievalismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vestfálská suverenita je pojetí státní svrchovanosti, které v Evropě vzniklo po vestfálské mírové smlouvě z roku 1648. Koncept svrchovanosti je základním kamenem původně evropského a později globálního systému států, který se formoval od 16. století, aby byl normativně zakotven vestfálským mírem po Třicetileté válce. Suverenita má ve vestfálském systému dvojí obsah: na jedné straně je suverenita definována dovnitř, když státu zajišťuje výlučný výkon moci nad jeho územím a obyvatelstvem. Na druhé straně je suverenita definována z vnějšku jako autonomie v zahraniční politice. Formálně neexistuje žádná vnější moc, jíž by se státy musely zpovídat ze svého chování v mezinárodních vztazích, a proto jsou si formálně všechny státy rovné. Tento systém mezinárodních vztahů je označován jako anarchický, tj. bez vlády (an-arché). Platí, že mezinárodní anarchie je zrcadlovým obrazem plné suverenity.", "tgt_summary": "Westphalian sovereignty, or state sovereignty, is a principle in international law that each state has exclusive sovereignty over its territory. The principle underlies the modern international system of sovereign states and is enshrined in the United Nations Charter, which states that \"nothing should authorise intervention in matters essentially within the domestic jurisdiction of any state.\" According to the idea, every state, no matter how large or small, has an equal right to sovereignty. Political scientists have traced the concept to the Peace of Westphalia (1648), which ended the Thirty Years' War. The principle of non-interference was further developed in the 18th century. The Westphalian system reached its peak in the 19th and 20th centuries, but it has faced recent challenges from advocates of humanitarian intervention.", "id": 490283}
{"src_title": "The Walker Brothers", "tgt_title": "The Walker Brothers", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "V počátku skupiny byl jejím hlavním iniciátorem John (zpěv, kytara). Scott obstarával doprovodný zpěv a hrál na baskytaru. Třetím členem byl tehdy bubeník Al Schneider. V této formaci vydali první singl „Pretty Girls Everywhere“ (Church/Williams), který ovšem prošel bez valného zájmu. Koncem roku 1964 se potkali s Gary Leedsem, který působil jako bubeník na britském turné v doprovodu zpěváka P. J. Probyho. Gary přesvědčil Johna a Scotta, aby změnili působiště a přestěhovali se do swingujícího Londýna. Předtím ještě nahráli svůj druhý single „Love Her“ (Mann/Weil), ve kterém Scott převzal roli hlavního zpěváka.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěch v Británii.", "content": "Zkraje roku 1965 po změně působiště podepsala skupina kontrakt se společností Philips Records a začala koncerovat na ostrovech. Bubeníkem skupiny se stal Gary. Hlavním tahákem byl především baryton Scotta, který na popové scéně 60. let působil výjimečně. V červnu 1965 vstoupila „Love Her“ do UK Top 20. Úspěch byl nastartován. Následující singl „Make It Easy on Yourself“ (Bacharach/David) nastoupil do Top 10 v srpnu 65 a na místo No.1 se dostal koncem září, kde vystřídal „I Can ́t Get No Satisfaction“, kultovní trhák od Rolling Stones. Dalším z řady úspěšných nahrávek Walkerů byla „My Ship Is Coming In“ (Brooks), která bodovala koncem roku 1965 na třetím místě hitparád. Vrcholu dosáhla skupina na jaře 1966, kdy se jejich „The Sun Ain ́t Gonna Shine Anymore“ (Crewe/Gaudio) stala druhým No.1 hitem v UK. Skladbu autoři původně napsali pro zpěváka Frankie Valliho z Four Seasons, který s ní ale žádné zázraky neudělal. Kolem Walker Brothers se v tu dobu strhla mánie, zejména mezi mladými děvčaty, srovnatelná s tou, kterou vyvolali Beatles tři roky předtím. S určitým zpožděním a poněkud menším ohlasem se Walker Brothers začali prosazovat i na své domovské scéně v USA.  Walkeři pokračovali v letech 1966 a 1967 se svým repertoárem rockových balad, nicméně ohlas již nebyl takový. Postupně vyšly SP tituly „(Baby) You Don ́t Have To Tell Me“ (Autell) v červenci 1966, „Another Tear Falls“ (Bacharach/David) v září 1966, „Deadlier Than The Male“ (Engel/Franz) v prosinci 1966 a „Stay With Me Baby“ (Ragovoy/Weiss) v únoru 1967.  Mimo skupinové projekty si jednotliví členové také občas zasólovali, zejména Scott, který v letech 1967 až 1969 vydal celkem čtyři sólová alba pod jednoduchými názvy „Scott 1“ až „Scott 4“. Na nich vydával skladby spíše šansonového typu, jsa ovlivněn například J. Brelem. Nicméně tlaky na psychiku Scotta, vnitřní třenice a názorové rozdíly způsobily, že po ukončení japonského turné v roce 1968 skupina ohlásila rozchod.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení skupiny.", "content": "Koncem roku 1974 se Scott, John a Gary rozhodli pokusit se o comeback a ohlásili obnovení The Walker Brothers a o rok později vydali nové album „No Regrets“. Titulní píseň alba byla vydána i jako SP (autor Rush) a dosáhla No.7 hitparád zkraje roku 1976. Později ještě vydali alba „Lines“ (1976) a „Nite Flights“(1978). Předchozí úspěch se však již nedostavil, mohutné aranže a vokály se už nenosily, takže se skupina rozpadla tentokráte definitivně.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější aktivity.", "content": "John Walker si vybudoval vlastní nahrávací studio v Kalifornii a čas od času vyjížděl na koncertní turné, na kterých předváděl svoje interpretace bývalých hitů. Poslední turné absolvoval v roce 2004. Dne 7. května 2011 John zemřel ve svém domě v Los Angeles na rakovinu. Gary Walker trvale působí v Anglii, v hudbě aktivně však nevystupuje. Scott Walker sporadicky nahrává a působí v lokálních kulturních akcích. Komerčně není příliš úspěšný, hudební kritici ho však hodnotí velmi dobře jako avangardního umělce. V roce 2003 získal například ocenění Q Magazinu, podobně v roce 2006 obdržel MOJO Icon Award. Poslední album, na němž se podílel, vyšlo v roce 2014 („Soused“), kde spolupracoval s dvojicí Sunn O)))  John a Gary vydali roku 2009 vlastní autobiografii „The Walker Brothers: No Regrets – Our Story“. Písně „The Sun Ain ́t Gonna Shine Anymore“ a „Stay With Me Baby“ byly prominentně zařazeny do závěru filmu Loreny Scafariové „Seeking a Friend for the End of the World“ s Keirou Knightly a Stevem Carellem v hlavní roli (2012). Scottův život je předmětem filmového dokumentu „Scott Walker: 30 Century Man“ Stephena Kijaka z roku 2006. Výkonným producentem filmu byl David Bowie.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Walker Brothers byla americká popová skupina z 60. a 70. let 20. století. Tvořili ji Noel Scott Engel (* 1944), John Maus (* 1943) a Gary Leeds (* 1942). Všichni tři kromě svých občanských jmen používali v hudebním businessu příjmení Walker. Skupina začala společně vystupovat v USA v roce 1964 jako pokus postavit se proti tzv. britské pop invazi, nicméně vrcholu své kariéry dosáhli právě ve Velké Británii, do níž se v roce 1965 přestěhovali.", "tgt_summary": "The Walker Brothers were an American pop group of the 1960s and 1970s that included Noel Scott Engel (eventually known professionally as Scott Walker), John Walker (born John Joseph Maus, but using the name Walker since his teens) and Gary Leeds (eventually known as Gary Walker). After moving to Britain in 1965, they had a number of top ten albums and singles there, including the No. 1 chart hits \"Make It Easy on Yourself\" and \"The Sun Ain't Gonna Shine (Anymore)\", both of which also made the US top 20 and Canadian top 2. In between the two was the lesser US hit \"My Ship is Coming In\", which was another major hit in Britain, where it reached No.3 in the charts.", "id": 1535304}
{"src_title": "Larvik", "tgt_title": "Larvik", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Larvik je pobřežní obec, v jejím katastru je dobrá zemědělská půda, lesy a hory. Od jihu k severu má obec zhruba 40 km. Nejvyšším bodem je \"Varden\" se 456,5 metry nad mořem ležící v nejsevernější části obce.  Od Skagerraku vede až k městu Larviksfjord. Rakkebåene a majákem osazený Svenner jsou známými a význačnými místy v šérovém pobřeží města.  Farrisvannet je 20,5 km dlouhé jezero, které dosahuje hloubky 131 metrů. Farrisvannet je pokračováním Larviksfjordu. Vody fjordu byly přehrazeny ledovcovými usazeninami u Farriseidet, tak vzniklo jezero. Převýšení 22 metrů mezi jezerem a fjordem bylo různými způsoby využíváno průmyslem. Na vnější straně usazené akumulace jsou přírodní prameny, které jsou stáčeny do lahví. Jezero Fariss je zdrojem pitné vody pro velkou část kraje.  Hallevannet je další velké jezero ležící na jihozápadě obce Larvik. Na hranici se Sandefjordem leží Goksjø.  Největší řekou je Numedalslågen pramenící a sbírající vody v Hardangerviddě, do Larviksfjordu ústí ve východní části města. Dolní část lågenského údolí kdysi patřila k obci Hedrum, která je dnes součástí Larviku.  Podloží celé obce tvoří larvikit modré barvy. Larvikit je zde těžen. Kvartérní uloženiny jsou tvořeny rozsáhlými akumulacemi rozlehlé morény, která v jižním Vestfoldu vcelku jasně vymezuje hustěji osídlenou oblast.  Larvik má mírné pobřežní podnebí, s poměrně mírnými zimami a teplým létem.  V okolí Larviku jsou bučiny s metličkou křivolakou. Ve městě je park \"Bøkeskogen\", který byl občanům zpřístupněn již v roce 1884 Tschernowy.", "section_level": 1}, {"title": "Územní vývoj.", "content": "Město bylo ustaveno obcí 1. ledna 1838. Město Stavern a venkovské obce Brunlanes, Hedrum a Tjølling byly připojeny k obci Larvik 1. ledna 1988, díky tomu má obec největší rozlohu v kraji. Na severu hraničí s obcí Lardal, na východě s obcí Andebu a Sandefjord, a na západě s obcemi Porsgrunn a Siljan v historické kraji Telemark.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Už od starověku měla Farriseidet význam pro dopravu, tato šíje je jediným průchozím místem mezi jezerem Farris a Larviksfjordem. Přes Farriseidet prochází viaduktem silnice E18, stará hlavní silnice a železnice vede pod ní.  Průběh E18 sleduje hřbet vestfoldské morény a přichází do Larviku ze severovýchodu od Sandefjordu, překonává Lågen Bommestadským mostem, zde se kříží se zemskou cestou 40, která vede k severu lågenským údolím směrem ke Kongsbergu. E18 prochází mezi městským parkem a jezerem a míří dál na severozápad k Porsgrunnu.  Larvikem prochází Vestfoldská železnice, pro mnoho vlaků je stanice v Larviku konečná. Každou hodinu odjíždí nebo přijíždí vlak do nebo z Oslo.  Larvik má každodenní spojení trajektem s dánským přístavním městem Hirtshals.", "section_level": 1}], "src_summary": "Larvik je město a obec v norském kraji Vestfold og Telemark. Správním centrem obce je město Larvik. Obec Larvik má kolem 43 506 obyvatel a rozlohu 530 km2.", "tgt_summary": "Larvik () is a town and municipality in Vestfold in Vestfold og Telemark county, Norway. The administrative centre of the municipality is the city of Larvik. The municipality of Larvik has about 46,364 inhabitants. The municipality has a 110 km coastline, only shorter than that of neighbouring Sandefjord.", "id": 1546779}
{"src_title": "Reforma Rady bezpečnosti OSN", "tgt_title": "Reform of the United Nations Security Council", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Rada bezpečnosti (dále jen RB) je jeden ze šesti hlavních orgánů Organizace spojených národů (dále jen OSN), jehož hlavním úkolem je zachovávat mír a bezpečnost mezi jednotlivými členskými zeměmi.  Stálí členové RB mají právo veta. Právě právo veta je důvodem, proč mnoho zemí usiluje o reformu RB. Při projednávání vážných globálních problémů brání právo veta výraznějším rezolucím, RB je tak v podstatě úřadem, který problémy vůbec neřeší. Rozhodnutí RB OSN jsou v souladu s Chartou Spojených národů. O reformě tohoto orgánu se diskutovalo v posledních dvaceti pěti letech.  Problémem RB je, že odráží svět tak, jak vypadal bezprostředně po druhé světové válce a složení stálých členů se po roce 1945 nezměnilo. Takový pohled je již ale značně neaktuální a neodráží současnou geopolitickou situaci. Svět se ale ve 20. a 21. století prudce proměnil, objevily se nové hrozby pro státní bezpečnost, jakou je například terorismus, a došlo ke globalizaci jak na ekonomickém, tak na kulturním a politickém poli, na což RB neuměla patřičně zareagovat a ani dnes se jí tak nedaří skutečně účinně udržovat hlavní premisu mezinárodního míru a bezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Společnost národů.", "content": "Společnost národů (dále SN) vznikla po první světové válce jako organizace, která měla zajistit světový mít a bezpečnost. Tato organizace byla předchůdcem Organizace spojených národů (dále OSN). Pojem “spojené národy” použil poprvé americký prezident Franklin D. Roosevelt v Deklaraci spojených národů z 1. 1. 1942, kdy se reprezentanti 26 národů upsali ke společnému boji proti mocnostem Osy. SN neřešila globální problémy efektivně, proto po druhé světové válce vzniká OSN a její orgán RB, který měl řešit bezpečnostní a globální problémy.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace spojených národů a Rada bezpečnosti.", "content": "Neschopnost SN řešit mezinárodní problémy, které vyústily ve druhou světovou válku, vedla k založení OSN. Roku 1945 se sešlo 50 reprezentantů států k podpisu Charty spojených národů na konferenci v San Francisku. Charta OSN byla tedy podepsána 26. června 1945 padesáti reprezentanty států, které se tak stali členy Společnosti národů.  Spolu se vznikem OSN vzniká i její orgán RB. Ten je ukotven v Chartě OSN z roku 1945. Zakládajícími členy se stala Francie, Velká Británie, Sovětský svaz, Spojené státy americké a Čína. Tyto státy se zároveň staly pěti stálými členy Rady bezpečnosti.  Složení Rady bezpečnosti se skládalo z těchto pěti stálých členů, dále pak ze šesti členů nestálých. Šest nestálých členů bylo voleno každoročně Valným shromážděním na dobu jednoho roku. Při volbě nestálých členů je přihlíženo ke geografické stránce. Nestálí členové se volí podle regionálního klíče. Toto regionální rozdělení, které je ukotveno v Chartě OSN, je upraveno podle rezoluce Valného shromáždění. Regionálními skupinami jsou: Afrika, Asijsko-pacifická oblast, Latinská Amerika a Karibik, Západní Evropa a ostatní a Východní Evropa.  Ačkoliv se mezinárodní situace od konce druhé světové války, kdy byla Rada bezpečnosti OSN založena, drasticky změnila (objevily se nové globální hrozby, svět se postupně globalizoval, vznikly nové státy atd.), samotná Rada bezpečnosti prodělala za tuto dobu velmi málo změn. Vítězné mocnosti druhé světové války si v roce 1945 na míru sobě ušily Chartu Spojených národů, která jasně určila stálé členy RB OSN, kterých se týká i důležité právo veta. Jakákoliv reforma RB OSN by vyžadovala změnu Charty Spojených národů, Podle 108 článku Charty Spojených národů by změna vypadala takto:  „\"Změny ke stávájícímu znění Charty Spojených národů mohou vstoupit v platnost tehdy, když dvě třetiny členů Valného shromáždění změny schválí a když je dvě třetiny členských států OSN ratifikují v souladu se svou ústavou. Změny musí být schváleny všemi stálými členy Rady bezpečnosti OSN.\"“S rostoucí členskou základnou OSN zároveň rostlo i sebevědomí mezi novými členy. Staré pořádky a struktury byly opakovaně stavěny před nové výzvy, to mj. souviselo s procesem dekolonizace. Rozdíl mezi počtem členů RB OSN a celkovým počtem členů OSN začal být velice zřejmý a díky rostoucímu napětí nakonec došlo k zatím jediné reformě RB OSN a to v roce 1965 (rovné zastoupení rozvojových zemí v RB a v Hospodářské a sociální radě, rozšíření zástupců dekolonizovaných zemí z 11 na 15).", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o změnu poměru sil v OSN.", "content": "Roku 1992 byl generálním tajemníkem OSN zvolen Butrus Butrus-Ghálí a znovu byla vyzdvihována nutnost reformy. Svůj mandát zahájil prvním summitem RB OSN a vydáním \"Agendy pro mír\". Butrus-Ghálího cílem bylo zmodernizovat RB OSN tak, aby odpovídala změnám proběhlým od poslední reformy.  Německo a Japonsko se do roku 1992 stali největšími sponzory OSN a začali se dožadovat stálého členství. Také Brazílie, jako pátá největší země světa, a Indie, jako druhá nejlidnatější země světa, se chtěli stát stálými členy. Tyto čtyři země spolu vstoupily do spolku, známého jako G4.  Do opozice vůči G4 se postavily země jako Pákistán, Mexiko a Egypt, které se sdružily do útvaru známého pod pojmem \"Kávový klub\" (Uniting for Consensus).  Zároveň se Africká skupina (státy afrického kontinentu, které jsou členy OSN) začala dožadovat dvou stálých členských míst v RB OSN s odkazem na nespravedlnosti, které na ní byly v průběhu dějin vykonávány a kvůli tomu, že hodně otázek, které RB OSN řeší, se týkají právě afrického kontinentu. Tato dvě “africká” členská křesla by byla volena uvnitř Africké skupiny.  Stávající členové RB OSN, každý držící své právo veta, se k výše uvedeným námitkám stavěli velmi neochotně. USA podpořily trvalé členství Japonska a Indie a několik dalších členství nestálých. Spojené království a Francie společně podpořili trvalé členství států G4 – trvalé členství Německa, Brazílie, Indie, Japonska, stejně jako přítomnost Africké skupiny v RB OSN. Čína svým hlasem podpořila rozvojové země – hlavně Indii. Indii podpořilo také Rusko.", "section_level": 2}, {"title": "Současná Rada bezpečnosti OSN.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci RB OSN.", "content": "Rada bezpečnosti OSN je orgánem zodpovědným k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Jménem členských států je oprávněna k přijímání rozhodnutí a řešení sporů. Postupem doby je četnost mezistátních konfliktů menší a RB OSN se spíše věnuje problémům souvisejících s existencí teroristických nebo separatistických skupin (tj. nevládní aktéři). RB OSN je v případě ohrožení míru oprávněna uvalovat ekonomické nebo diplomatické sankce. RB pak dále doporučuje kandidáta na pozici generálního tajemníka nebo svolává konferenci o změnách Charty OSN.", "section_level": 2}, {"title": "Stálí členové RB OSN.", "content": "Stálých členů má RB OSN pět. Jsou jimi Spojené státy americké, Spojené království, Čína, Rusko a Francie. Na všechny se vztahuje užití práva veta (právo veta se nevztahuje na tzv. procesní otázky). Toto má své opodstatnění v rozložení světových sil po druhé světové válce, kdy těchto pět států světu dominovalo. Aktuální rozložení světových sil nalezneme v tabulce níže.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka - Srovnání moci stálých členů RB OSN a jiných států (žlutě - SČ RB OSN).", "content": "Právo veta uplatňují nejvíce USA a Rusko. Francie, Spojené království a Čína své zájmy prosazují formou tzv. kapesního veta. Kapesní veto spočívá v tom, že státy, které s návrhem nesouhlasí, svůj postoj pouze naznačí a ostatní členové pak sporný návrh buď úplně stáhnou, nebo přepracují.", "section_level": 3}, {"title": "Nestálí členové RB OSN.", "content": "Radu bezpečnosti OSN tvoří kromě stálých členů ještě deset nestálých členů, které volí Valné shromáždění podle regionálního klíče. V následující tabulce je procentuálně uveden poměr členů z jednotlivých regionů v RB OSN. Vzhledem k značné rozdílnosti mezi zastoupením jednotlivými regiony je pochopitelné, že návrhy na reformu RB OSN směřují hlavně ke změnám stálých či nestálých členů.", "section_level": 2}, {"title": "Návrhy reforem Rady bezpečnosti OSN.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reforma Rady bezpečnosti v letech 1963 - 1965.", "content": "Probíhající Studená válka i proces dekolonizace se odrazil v činnosti Rady bezpečnosti. Mezi lety 1945 – 1963 se počet členů zvýšil z 51 na 114. Dekolonizované země bojovaly za větší uznání v RB, jako např. rozšíření počtu jejich zástupců.  Výsledkem hlasování v roce 1963 byla rezoluce, která se týkala rovného zastoupení v RB a v Hospodářské a sociální radě. Změny se týkaly počtu členů, které se z 11 zástupců rozšířily na 15. Přijetí této rezoluce bylo považováno za velký úspěch rozvojových zemí. Takto ratifikovaná charta vstoupila v platnost 31. srpna 1965.  Během Studené války se rozvojové země v čele s Indií snažily prosadit další body reformy RB, a ačkoli se v roce 1979 podařilo prosadit tento bod na jednání Valného shromáždění, k reálné diskusi nikdy do konce studené války už nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Reformní snahy In Larger Freedom.", "content": "Kofi Anaan byl generálním tajemníkem OSN zvolen v roce 1997. Od té doby se začal zasazovat o reformu RB. Ve svých návrzích prosazoval modernizaci OSN jako např. – odstranění nadměrné byrokratizace nebo zohlednění všech členských států OSN v RB. Roku 1997 napsal dopis Řídící a organizační opatření, hned ten samý rok následovala zpráva Obnova OSN: Program reformy a roku 2002 pokračoval s reformními návrhy ve zprávě Posílení OSN: Agenda pro další změnu (úspěšnost prosazovaných návrhů v tabulce viz níže). Anaan zprávu In Larger Freedom, ve které navrhl dvě možné reformy RB. Podle něj je rozšíření členství RB OSN klíčovým prvkem reformy. Jeho požadavky bylo navýšení počtu RB na 24 členů. Dalším návrhem bylo zrušení regionálních skupin - nestálí členové se dříve volili podle regionálních skupin, tedy ne podle kontinentů, ale podle jejich regionální polohy (např. Východní Evropa, Asijsko-pacifická oblast) a jejich nahrazení skupinami určenými geograficky (dle kontinentu).", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka zobrazující stav realizace návrhů K. Anaana.", "content": "Vznikly dva plány, které se lišily v počtu navýšení členů. Plán A navrhuje rozšíření počtu stálých členů o dalších 6, celkově by tak stálých členů bylo 11. Stálí členové by zároveň přišli o právo veta. Plán A dále uvažuje i o rozšíření řad nestálých členů RB. Místo stávajících 10 nestálých členů tento návrh uvažuje o 3 dalších členech na dobu dvou let.  Model B nerozšiřuje stávající členské řady, ale navrhuje zcela nový druh členství: 8 nových zástupců volených na 4 roky. V případě jejich osvědčení by se hlasovalo o prodloužení jejich členství. Tento plán zároveň zvyšuje počet nestálých členů RB OSN na 11 místo stávajících 10.", "section_level": 3}, {"title": "Reforma podle skupiny G4.", "content": "Skupina Group of Four (dále G4) usiluje o získání stálého členství v RB OSN. Skupina usiluje zároveň o zajištění dvou stálých křesel pro zástupce afrických zemí. Počet stálých členů by se podle tohoto návrhu rozšířil o dalších 6 členů, z čehož 4 členové by byli právě zástupci G4.  Již v současnosti přispívají země G4 do rozpočtu OSN více peněz, než ostatní členské státy. Státy G4 byly rovněž v minulosti často voleny do RB jako nestálí členové. Brazílie a Japonsko strávily v minulosti již 20 let jako nestálí členové RB. To poukazuje na to, že se angažují v záležitostech RB. Nestálými členy RB byla několikrát zvolena Indie (14 let) a Německo (12 let). Proti návrhu reformy skupiny G4 se ostře vyhrazuje skupina Uniting for Consensus. Jednotliví uchazeči o stálé místo v RB mají své regionální protivníky (např. proti snaze Japonska o stálé členství se postavila Čína). Japonsko naopak podporuje Velká Británie. Další uchazeč o stálé členství, Brazílie, nenachází podporu u svých latinskoamerických sousedů.", "section_level": 2}, {"title": "Uniting for Consensus.", "content": "Další skupinou, která má zájem o reformu RB je sdružení Uniting for Consensus (dále UfC). Do této skupiny patří Itálie, Pákistán, Španělsko, Argentina, Kanada a Mexiko. UfC se shoduje se skupinou G4 v tom, že by se členská základna měla rozšířit na 25 zástupců, avšak pouze počet nestálých členů. TRACHSLER ve svém článku poukazuje na to, že země jako Itálie, Pákistán a Argentina se snaží zabránit tomu, aby skupina G4 získala stále členství v RB.  UfC navrhuje, aby stálí členové RB zůstali ve stávajícím složení, tedy Čína, Francie, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Rusko a Spojené státy americké. Odpůrcem návrhu reformy UfC jsou státy skupiny G4. Velkou roli zde hraje regionální konkurence.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma podle Africké unie.", "content": "Africká unie (dále jen AU) má v současnosti 53 členů. Od reformy RB OSN si AU slibuje lepší postavení afrických států v RB. Návrh reformy podle AU obsahuje změnu počtu členů – celkový počet zástupců by byl 26, z toho 6 členů stálých. Na rozdíl od návrhu reformy skupiny G4 by však 6 stálých členů stále disponovalo právem veta. AU dále navrhuje dva stálé a dva nestálé členy RB pro africký kontinent. Země jako Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika mají největší potenciál stát se stálými členy RB.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace reforem Rady bezpečnosti OSN.", "content": "Reformní kroky RB OSN můžeme rozdělit do dvou větví podle opatření vyžadující změnu Charty OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Opatření vyžadující změnu Charty OSN.", "content": "Tato opatření jsou přímo zakotvena v Chartě OSN a uskutečnění těchto návrhů reforem by vyžadovalo změnu Charty. Články 108 a 109 popisují změnu Charty OSN. První způsob je možný tak, že 2⁄3 Valného shromáždění OSN schválí přijetí změny. Aby byl však návrh ratifikovaný a vstoupil tak v platnost, musí ho schválit 2⁄3 členů OSN a všichni stálí členové RB.  Druhý způsob je podobný. 2⁄3 členů Valného shromáždění a 9 jakýchkoli členů RB může svolat konferenci. Pokud 2⁄3 účastníků konference schválí změny Charty OSN, je návrh změny předložen k ratifikaci. Návrh může být ratifikován opět při souhlasu 2⁄3 členů OSN včetně stálých členů RB.  Je to například:", "section_level": 2}, {"title": "Opatření nevyžadující změnu Charty OSN.", "content": "Tyto opatření nevyžadují změny Charty OSN, jsou spíše procesního charakteru. Dokumentem, který upravuje procesní charakter RB, je jednací řád. Ten prošel již svou sedmou revizí. Jednací řád upravuje např. jednací jazyky nebo způsob svolávání RB.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "O reformě Rady bezpečnosti OSN se diskutuje již více než pětadvacet let. Veškeré snahy o reformu byly zatím dementovány právem veta stálých členů RB OSN. Od devadesátých let nedošlo k žádnému výraznějšímu posunu ani změnám ohledně přijetí reforem. Vzhledem k pomalému průběhu lze předpokládat, že se v bližší době žádných změn nedočkáme. Každá z reformních skupin usiluje o rozšíření počtu stálých členů pro její členské státy. RB OSN může provádět změny týkající se pouze procesních záležitostí. Je tedy na členských státech RB, zdali schválí navrhované reformy. To ale není příliš reálné, jelikož každá země si v RB hájí své vlastní zájmy a nechce přijít o sféru vlivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reforma Rady bezpečnosti OSN zahrnuje pět klíčových oblastí: kategorizace členství, otázka práva veta pěti stálých členů, místní reprezentace, velikost a systém fungování rozšířené Rady, vztahy mezi RB a OSN. Členské státy, místní skupiny a různá zájmová sdružení členských států zaujaly odlišné pozice a návrhy jak Radu bezpečnosti reformovat.", "tgt_summary": "Reform of the United Nations Security Council (UNSC) encompasses five key issues: categories of membership, the question of the veto held by the five permanent members, regional representation, the size of an enlarged Council and its working methods, and the Security Council-General Assembly relationship. The Member States, regional groups and other Member State interest groupings developed different positions and proposals on how to move forward on this contested issue.", "id": 2181233}
{"src_title": "Efekt nadměrné sebedůvěry", "tgt_title": "Overconfidence effect", "src_document": [{"title": "Výzkum efektu.", "content": "Přestože akademici dlouhou dobu považovali efekt nadměrné sebedůvěry za dále nedělitelný koncept, v roce 2008 bylo zjištěno, že tento koncept je možné rozdělit na tři vzájemně odlišné typy. Toto rozdělení upřesnilo stávající metody zkoumání a vysvětlilo mnohé nesrovnalosti ve výzkumu. Nadměrná sebedůvěra se tak nyní v literatuře běžně dělí na tři podkategorie:  Systematické nadhodnocování schopností nacházíme u lidí napříč různými obory a činnostmi. Kromě testů zaměřených na znalosti lidé pravidelně nadhodnocují svou schopnost porozumět textu, předpovídat výsledky sportovních utkání nebo schopnost předpovědět své chování a výsledky životních událostí. V neposlední řadě se efekt nadměrné sebedůvěry projevuje v oblasti ekonomických předpovědí a investičních záměrů, což jsou obory, kterým literatura věnuje zvláštní pozornost.  Efekt nadměrné sebedůvěry byl pozorován v různých zemích a týká se jak mladistvých, tak dospělých osob.  Efekt se běžně zkoumá tak, že respondent kromě odpovědi na otázku, případně vykonání nějaké činnosti, je také dotázán, aby odhadl pravděpodobnost, že úkol vykonal správně. Data ukazují, že tato důvěra ve vlastní schopnosti systematicky převyšuje skutečný výsledek. Jestliže by lidská důvěra ve vlastní schopnosti byla perfektně kalibrována (bez biasu), 100% důvěra by byla správně ve 100 % případu, 90% důvěra v 90 % případů apod.  Jako příklad nadhodnocování se hojně cituje výzkum, ve kterém z vybraného vzorku 93 % amerických řidičů a 69 % řidičů ze Švédska odpovědělo, že se cítí kompetentnějšími řidiči než průměrný řidič dané země. Výsledek výzkumu by ze statistického pohledu nedával smysl, jelikož přesně 50 % řidičů může tvrdit, že jsou zdatnější za volantem než průměrný řidič. Zmíněná čísla jsou tak důkazem pro chybné uvažování způsobené efektem nadměrné sebedůvěry.  V tomto případě je efekt navíc doplněn dodatečným zkreslením, jelikož lidé jsou obecně velmi nespolehliví, pokud se mají srovnávat s druhými na základě limitovaných informací. To zapřičiňuje, že lidé s nejhoršími výsledky se často přeceňují, kdežto lidé s výbornými výsledky mají tendenci podceňovat svůj výkon a znalosti. Toto zkreslení je jinak známo jako Dunningův-Krugerův efekt.  Efekt nadměrné sebedůvěry patří vůbec k nejrozšířenějším kognitivním zkreslením, které proniká do mnoha částí našich životů. Proto má jeho studium a metody pro jeho zmírnění významný praktický dopad.", "section_level": 1}, {"title": "Podkategorie efektu nadměrné sebedůvěry.", "content": "Moore a Healy si v roce 2008 povšimli, že akademici běžně chápou různé kategorie nadměrné sebedůvěry jako totožné. Prokázalo se, že je nutné tyto kategorie odlišovat, což může přispět k řešení dlouhodobých sporů a nekonzistentních výsledků v literatuře zabývající se kognitivními zkresleními a především efektem nadměrné sebedůvěry. Moore a Healy rozeznávají tři odlišné kategorie nadměrné sebedůvěry – Přeceňování se (angl. overestimation), Nadhodnocování (angl. overplacement), Nadměrná přesnost úsudku (angl. overprecision).", "section_level": 1}, {"title": "Přeceňování se (angl. overestimation).", "content": "Tato podkategorie efektu nadměrné sebedůvěry se běžně projevuje u těžších úkolů a otázek (kde se dá očekávat špatný výsledek) nebo pokud dotyčná osoba není v řešení daných úkolů příliš zdatná. V takovém případě osoba často přeceňuje své schopnosti, výkon, úroveň kontroly a šance na úspěch. Podkategorie přeceňování se neobjevuje pouze v souvislosti s hodnocením vlastního výkonu. V takovém případě hovoříme spíše o iluzi kontroly nebo klamu plánování. Příklady přeceňování se jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Nadhodnocování (angl. overplacement).", "content": "Nadhodnocování je další podkategorie, kdy lidé věří, že jsou v nějaké činnosti lepší než ostatní. Typickým příkladem je již zmíněný výzkum s řidiči v USA a ve Švédsku. Dále literatura zmiňuje studii, kde 37 % inženýrů jedné firmy se považovalo za 5 % nejlepších inženýrů ve firmě.  Právě podkategorie nadhodnocování a přeceňování se jsou často v literatuře zaměňovány.", "section_level": 2}, {"title": "Nadměrná přesnost úsudku (angl. overprecision).", "content": "Nadměrnou přesností úsudku je myšlena příliš velká důvěra v to, že člověk zná pravdu. Příkladem nadměrné přesnosti úsudku je výzkum, kde jsou lidé dotazováni, aby s přesností 90 % odhadli odpovědi týkající se zvolených numerických údajů (např. Jak dlouhá je řeka Nil?), jejich zvolené odpovědi byly správné pouze v 50 % a méně.", "section_level": 2}, {"title": "Praktické dopady efektu.", "content": "Vzhledem k tomu, že efekt nadměrné sebedůvěry je všudypřítomným kognitivním zkreslením, které prostupuje mnoho částí lidského života, existuje mnoho výzkumů studující tento efekt i mimo obor psychologie. Zároveň efekt má zásadní dopad na lidské myšlení, především chyby v rozhodování:  Němečtí vědci dále zkoumali, zda kognitivní zkreslení nemohly hrát roli na začátku globální finanční krize z roku 2007. Zjistili, že expertíza analytiků, včetně konfirmačního zkreslení, status quo zkreslení a nadměrné sebedůvěry jim znemožnily reagovat na signály naznačující finanční kolaps, dokonce i tehdy, když i neodborníci věděli, že finanční kolaps je nevyhnutelný.  O nadměrné sebedůvěře se psalo jako o příčině nukleární katastrofy v Černobylu a výbuchu vesmírného raketoplánu Challenger. Sociální psycholog Scott Plous ve své popularizační knize píše, že žádný jiný problém v úsudku a rozhodování se nevyskytuje tak často a nemá potenciálně katastrofičtější následky než právě nadměrná sebedůvěra.", "section_level": 1}, {"title": "Nadměrná sebedůvěra a osobnostní charakteristiky.", "content": "Pokud jde o správné rozhodování, existují mezi lidmi rozdíly. Lidé, kteří se ve svém rozhodovacím procesu dokáží vyhnout kognitivním zkreslením, mají větší pravděpodobnost, že se dokáží rozhodnout správně. Jednou z otázek, kterým se literatura věnuje, je vztah mezi osobnostními charakteristikami jedinců a jejich schopnosti se vypořádat, nebo podlehnout kognitivním zkreslením.", "section_level": 1}, {"title": "Narcisismus.", "content": "Narcisismus je ve své patologické formě jednou z osobnostních poruch. Výzkum se ale zabývá i nepatologickým narcisismem (občas označovaným jako „normální narcisismus“), který se vyskytuje ve společnosti mnohem častěji.  Lidé trpící narcisismem o sobě věří, že:  Tyto vlastnosti předpovídají, že je u narcisismu možné předpokládat zvýšenou náchylnost k nadměrné sebedůvěře, a tudíž se jedná o osobnostní charakteristiku, na kterou je vhodné se zaměřit při testování efektu nadměrné sebedůvěry.  Výzkum skutečně ukazuje, že existuje pozitivní korelace mezi narcismem a nadměrnou sebedůvěrou. Narcisté více riskují a vyhledávají vzrušení. Jejich pocit nadřazenosti a snaha být lepší než ostatní vede ke zhoršené schopnosti se správně rozhodovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Efekt nadměrné sebedůvěry (angl. overconfidence effect, overconfidence bias) je jeden z typů kognitivního zkreslení, který vede k tomu, že lidé mají tendenci nadhodnocovat své schopnosti, vyhlídky a šance na úspěch. Literatura definuje tento pojem jako systematickou chybu v úsudku, která se projevuje, když lidé hodnotí správnost svých odpovědí na otázky týkající se intelektuálních nebo perceptuálních problémů. Efekt se nejvíce projevuje na testovacích otázkách, které jsou hodnocené jako těžké. Naopak u otázek, které jsou hodnocené jako jednoduché, se u lidí projevuje tendence si důvěřovat méně, než by napovídal jejich reálný výsledek.", "tgt_summary": "The overconfidence effect is a well-established bias in which a person's subjective \"confidence\" in his or her judgements is reliably greater than the objective \"accuracy\" of those judgements, especially when confidence is relatively high. Overconfidence is one example of a miscalibration of subjective probabilities. Throughout the research literature, overconfidence has been defined in three distinct ways: (1) \"overestimation\" of one's actual performance; (2) \"overplacement\" of one's performance relative to others; and (3) \"overprecision\" in expressing unwarranted certainty in the accuracy of one's beliefs.", "id": 1567573}
{"src_title": "FK Letohrad", "tgt_title": "FK OEZ Letohrad", "src_document": [{"title": "Historické názvy klubu.", "content": "SK Kyšperk (1919-1949)  MEZ Letohrad (1950-1955)  Lokomotiva Letohrad (1956-1959)  Spartak Letohrad (1960-1968)  Spartak OEZ Letohrad (1969-1993)  FK OEZ Letohrad s.r.o. (1994-2014)  FK Letohrad z.s. (2015-dosud)", "section_level": 1}, {"title": "Dosavadní předsedové klubu.", "content": "1960-1963 - František Mrázek  1964-1967 - Václav Krčmář  1967-1987 - Jiří Kočí (Milda)  1987 - Jaroslav Vodehnal  1988-1998 - Ing. Stanislav Adamec  1998-2014 - Ing. Jaroslav Toman  2014-dosud - Ing. Stanislav Beneš", "section_level": 1}, {"title": "Dosavadní trenéři klubu (od roku 1998).", "content": "František DVOŘÁK ml. - 143 zápasů  Jaroslav VESELÝ - 126 zápasů  Karel HAVLÍČEK - 96 zápasů  Miloš MEJTSKÝ - 81 zápasů  Aleš MAJVALD - 46 zápasů  Vladimír NOVÁK st. - 45 zápasů  Jiří SUCHÁNEK - 45 zápasů  Jaroslav HORÁK - 39 zápasů  Jaroslav MUDRUŇKA - 20 zápasů  Jiří VALTA - 20 zápasů  Vladimír FRIML - 7 zápasů  Zdeněk VACEK - 2 zápasů  pozn.: počet zápasů = počet odkoučovaných zápasů na lavičce A mužstva", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "<nowiki>*</nowiki> = české amatérské soutěže předčasně ukončeny k 7. 4. 2020 z důvodu pandemie koronaviru COVID-19", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky hráčů.", "content": "2019 - 2020  trenér: Aleš Majvald  asistenti trenéra: Michal Čada, František Zeman  brankáři: Štěpán Martinovský, Jakub Truhlář  obránci: Ondřej Kail, Filip Krejčí, Ladislav Kundrt, René Macek, Pavel Šponar, Petr Štěpán, Michal Vaniš, Martin Strasser  záložníci: Michal Filip, Jan Hiller, Dominik Chládek, Martin Lorenc, Denis Preclík, Martin Ráliš, Daniel Smíšek, Jiří Štěpán, Daniel Veselý  útočníci: Tomáš Kabourek, Štepán Polzer, Lukáš Trnka, Aleš Zbudil", "section_level": 1}, {"title": "Průměrná návštěvnost domácích zápasů.", "content": "<graph>{\"version\":2,\"width\":1123,\"height\":297,\"data\":[{\"name\":\"table\",\"values\":[{\"x\":2002,\"y\":662},{\"x\":2003,\"y\":720},{\"x\":2004,\"y\":594},{\"x\":2005,\"y\":414},{\"x\":2006,\"y\":509},{\"x\":2007,\"y\":621},{\"x\":2008,\"y\":487},{\"x\":2009,\"y\":345},{\"x\":2010,\"y\":416},{\"x\":2011,\"y\":350},{\"x\":2012,\"y\":220},{\"x\":2013,\"y\":173},{\"x\":2014,\"y\":187},{\"x\":2015,\"y\":155},{\"x\":2016,\"y\":156},{\"x\":2017,\"y\":122},{\"x\":2018,\"y\":157},{\"x\":2019,\"y\":123}]}],\"scales\":[{\"name\":\"x\",\"type\":\"ordinal\",\"range\":\"width\",\"zero\":false,\"domain\":{\"data\":\"table\",\"field\":\"x\"}},{\"name\":\"y\",\"type\":\"linear\",\"range\":\"height\",\"nice\":true,\"domain\":{\"data\":\"table\",\"field\":\"y\"}}],\"axes\":[{\"type\":\"x\",\"scale\":\"x\"},{\"type\":\"y\",\"scale\":\"y\"}],\"marks\":[{\"type\":\"rect\",\"from\":{\"data\":\"table\"},\"properties\":{\"enter\":{\"x\":{\"scale\":\"x\",\"field\":\"x\"},\"y\":{\"scale\":\"y\",\"field\":\"y\"},\"y2\":{\"scale\":\"y\",\"value\":0},\"fill\":{\"value\":\"steelblue\"},\"width\":{\"scale\":\"x\",\"band\":\"true\",\"offset\":-1}}}}]}</graph>poznámka: Průměrná návštěvnost na domácí zápasy FK Letohrad v letech 2002 až 2020 v sezónách 2002-2003, 2003-2004 atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "FK Letohrad je fotbalový klub sídlící v Letohradu v Pardubickém kraji, hrající v soutěžním ročníku 2019/20 divizi C. Klub byl založen roku 1919.", "tgt_summary": "FK OEZ Letohrad is a football club located in Letohrad, Czech Republic. It currently plays in Divize C, which is in the Czech Fourth Division.", "id": 2423407}
{"src_title": "Borovice jednolistá", "tgt_title": "Pinus monophylla", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stálezelený, jehličnatý, pomalu rostoucí (přibližně, podle podmínek prostředí, 2 m za 60 let a 8,5 m za 150 let), větrosprašný a jednodomý strom, dožívající se věku 600–1000 let a dorůstající do výšky 5-14 m. Kmen je jednotlivý, občasně též násobný, značně se zužující a hodně zavětvený, dosahující průměru 0,5 m. Větve jsou rozložité a stoupající, vytrvávající směrem ke kmenové základně. Koruna je zaoblená či s plochým vrcholem a hustá. Borka je u mladých stromů hladká a tenká, 1-2 cm tlustá, u starších s hlubokými nepravidelnými prasklinami a hřebeny s tenkými šupinami a 2,5 cm tlustá a červenohnědá. Letorosty jsou silné, zprvu oranžověhnědé, později hnědé až šedé, někdy mírně chlupaté. Pupeny jsou elipsoidní, světle červenohnědé, 5-7 mm velké a pryskyřičnaté; okraje pupenových šupin jsou roztřepené.  Jehlice jsou stoupající, tuhé, zakřivené a válcovité. Vyskytují se ve svazečcích (\"Fasciculus\") po 1 (vzácně též po 2); jehlice jsou 2-6 cm dlouhé a 1,3-2,5 mm široké; jehlice jsou šedozelené; s řadami průduchů (\"Stomata\") na všech površích. Okraje jehlic jsou celistvé a špičky jehlic jsou šídlovité; svazečkové pochvy jsou 5-10 mm dlouhé, s brzy se zakřivujícími, růžice tvořícími a brzy opadávajícími šupinami. Jehlice zůstávají na stromě 4-10 let.  Samčí (pylové) šištice (\"Microstrobilus\") jsou elipsoidní, žluté a 10 mm dlouhé. Samičí (semenné) šištice - šišky (\"Megastrobilus\") jsou 4-8 cm dlouhé, zprvu zelené, dozráváním bledě žlutohnědé, téměř beze stopky, dozrávají ve dvou letech, jsou rozšířené a souměrné, před rozevřením vejčité, po rozevření široce propadle vejčité až téměř kulovité. Výrůstky (\"Apophysis\") jsou zesílené a mírně vyvýšené. Přírůstek prvního roku (\"Umbo\") je blízko středu, vyvýšený nebo snížený, téměř zkrácený a s krátkým a ostrým hrotem. Semena jsou válcovitě elipsoidní, 15-20 mm dlouhá, šedohnědá až hnědá, bezkřídlá a jedlá. Strom obvykle začíná plodit šišky od 35. roku věku a kvalitní úroda semen začíná od 75-100 roku věku stromu; k nejvyšší úrodě dochází ve věku 160-200 let.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Borovice jednolistá se podle některých botaniků vyskytuje pouze v jednom druhu bez jakýchkoliv poddruhů či variet, podle dalších botaniků se druh rozděluje do tří poddruhů a podle dalších botaniků se jedná o 3 variety:  průměr jehlic 1,3-1,6 mm, 12-40 řad průduchů, 2-9 pryskyřičných kanálků, 6-7 cm průměr otevřené šišky, délka semen 16-18 mm, tloušťka osemení 0,25-0,35 mm.  průměr jehlic 1,2-1,4 mm, 9-35 řad průduchů, 5-24 pryskyřičných kanálků, 4,5-6 cm průměr otevřené šišky, délka semen 13-16 mm, tloušťka osemení 0,3-0,4 mm.  Borovice \"Pinus monophylla\" je blízce příbuzná s borovicí \"Pinus quadrifolia\" a obě tyto borovice se často spolu v přírodě kříží. Taktéž se borovice \"Pinus monophylla\" přirozeně kříží s borovicemi \"Pinus edulis\" a \"Pinus juarezensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou Borovice jednolisté je Mexiko (stát Baja California) a Spojené státy americké (státy Arizona, Kalifornie, Nevada a Utah).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Strom, rostoucí v nadmořských výškách 950-3000 m, na suchých horských svazích Velké pánve, kde tvoří rozsáhlé jalovcovo-borovicové lesy, nejčastěji s jalovci \"Juniperus occidentalis\", \"Juniperus osteosperma\" a \"Juniperus californica\" a též s dubem \"Quercus turbinella\". Ve vyšších nadmořských výškách občas s borovicí těžkou \"Pinus ponderosa\"; v pohoří White Mountains roste borovice jednolistá v nadmořských výškách 3000 m také s borovicí dlouhověkou (\"Pinus longaeva\"). Dále roste s pelyňky \"Artemisia arbuscula\", \"Artemisia tridentata\" poddruh \"vaseyana\", \"Artemisia tridentata\" poddruh \"wyomingensis\", s chvojníkem \"Ephedra fasciculata\", rostlinou z rodu \"Coleogyne\" \"Coleogyne ramosissima\", rostlinami z rodu \"Echinocereus\", lipnicí \"Poa secunda\", muchovníkem bledým \"Amelanchier pallida\", oháňkovníkem \"Cercocarpus ledifolius\", osinatcem Thurberovým \"Achnatherum thurberianum\", pámelníkem \"Symphoricarpos longiflorus\", puršovkou \"Purshia tridentata\", pýrovníkem \"Elymus elymoides\", sveřepem střešním \"Bromus tectorum\", svídou výběžkatou \"Cornus sericea\", topolem úzkolistým \"Populus angustifolia\", rostlinami z rodu zlatokeř \"Chrysothamnus\" a mnoha dalšími. Borovice \"Pinus monophylla\" roste též s dalšími druhy borovic, například s \"Pinus quadrifolia\" a borovicí Jeffreyovou \"Pinus jeffreyi\".  Borovice jednolistá poskytuje úkryt, potravu a životní prostředí mnoha zvířatům, například křečku \"Peromyscus truei\", syslu zlatavému \"Spermophilus lateralis\", křečku huňatoocasému \"Neotoma cinerea\", jelenci ušatému \"Odocoileus hemionus\", jelenci běloocasému \"Odocoileus virginianus\", vidlorohu americkému \"Antilocapra americana\", ovci tlustorohé \"Ovis canadensis\" - poddruh ovce Nelsonova \"Ovis canadensis nelsoni\", jelenovi wapiti \"Cervus canadensis\", pumě americké \"Puma concolor\", divokému koni, medvědům, lišce šedé \"Urocyon cinereoargenteus\", rysu červenému \"Lynx rufus\", kojotu prérijnímu \"Canis latrans\", fretu kočičímu \"Bassariscus astutus\", mustelám, veverkám, jezevcům, skunkovitým \"Mephitidae\", ořešníku americkému \"Nucifraga columbiana\", sojce Stellerově \"Cyanocitta stelleri\" a mnohým dalším.  Průměrné roční srážkové úhrny jsou v této oblasti velmi proměnlivé a pohybují se v rozpětí 200-600 mm, v Kalifornii dochází ke srážkám především v zimě, v podobě sněhu. Ve Velké pánvi dochází k silným mrazům, borovice jednolistá je velmi přizpůsobivá k přírodním podmínkám, je mrazuvzdorná do –23 °C, značně odolná proti suchu, v suchých podmínkách nicméně vyroste do menších rozměrů; pro dobrý růst vyžaduje hodně slunce; roste v půdách mělkých, vodu dobře propouštějících a málo nebo také hodně úrodných; půdy jsou především žulového původu, ale také naplaveninového původu, pH půdy 6-8. Strom je pro svou tenkou borku a nedostatečnou schopnost zbavovat se odumřelých částí velmi zranitelný ohněm.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé a nemoci.", "content": "Hmyz \"Matsucoccus acalyptus\" občas vysává mízu z jehlic a tím strom oslabuje, čímž poté někdy snadněji podléhá smrtícím útokům lýkožrouta \"Ips confusus\". Na strom někdy též útočí lýkohub \"Dendroctonus ponderosae\", rez vejmutovková \"Cronartium occidentale\", houba \"Bifusella pini\" a houba ofiostoma \"Ophiostoma wageneri\" a další. Borovice jednolistá je, spolu s borovicí jedlou \"Pinus edulis\", hostitelem trpasličího jmelí \"Arceuthobium divaricatum\".", "section_level": 1}, {"title": "Přátelé.", "content": "Některé kmeny domorodých američanů (indiánů) pro zranitelnost borovice jednolisté ohněm pravidelně po dosažení dospělosti stromu odstraňují nahromaděné mrtvé dřevo a prořezávají nejnižší větve těchto stromů a odstraňují keře, které by mohly napomoci šíření ohně do korun stromů. Všechna zvířata zahrabávající semena stromu jsou pro strom důležitá, protože napomáhají jeho rozmnožování.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "V důsledku nepravidelného tvaru a pomalého růstu není strom využíván pro řezivo, místně je využíván jako palivové dříví. Jedlá semena obsahují přibližně 9,5 % bílkovin, 23 % tuků a 54 % sacharidů a také významné množství vitamínu A, niacinu, riboflavinu a thiaminu a po tisíciletí tvoří základ výživy pro domorodé Američany. Pro domorodé Američany má borovice jednolistá také duchovní, kulturní, estetický, ekonomický a lékařský význam. Semena borovice \"Pinus monophylla\" jsou z hlediska výživových hodnot srovnatelná se semeny ořechovce pekanového. Borovice jednolistá je státním stromem Nevady.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Borovice jednolistá není považována organizací IUCN za ohroženou a stav její populace je stabilní. Strom byl v minulosti místně kácen pro zisk půdy pro pastevecké účely a také jako palivo do parních železničních lokomotiv a pro výrobu dřevěného uhlí pro pece na tavení stříbrné rudy. Pěstování stromu pro semena poskytuje přibližně stonásobně vyšší příjmy než jeho využití jako pastvy pro dobytek a obě tyto činnosti lze provozovat dohromady na témže pozemku, aniž by si navzájem vadily. Místně je též strom využíván jako vánoční stromek. Borovice jednolistá se nyní nachází v několika chráněných oblastech a je též pěstována v arboretech a ve větších parcích na východě USA a ve Velké Británii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice jednolistá (\"Pinus monophylla\") je malá severoamerická a pomalu rostoucí dlouhověká borovice, která jako jediná ze všech borovic na světě má pouze jednu jehlici ve svazečku.", "tgt_summary": "Pinus monophylla, the single-leaf pinyon, (alternatively spelled piñon) is a pine in the pinyon pine group, native to North America. The range is in southernmost Idaho, western Utah, Arizona, southwest New Mexico, Nevada, eastern and southern California and northern Baja California.", "id": 1867084}
{"src_title": "Taylor Fritz", "tgt_title": "Taylor Fritz", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské období.", "content": "V roce 2015 se dostal alespoň do čtvrtfinále na všech čtyřech juniorských grandslamových turnajích, včetně účasti ve finále na French Open, kde ve třech setech prohrál s krajanem Tommym Paulem. Odvety se dočkal na domácím US Open, kde dokázal ve finále po třísetovém průběhu celý turnaj ovládnout. Tento úspěch mu pomohl dokončit rok jako juniorská jednička mezi chlapci, po kterém byl jmenován juniorským mistrem světa. Stal se prvním Američanem, který získal tento titul od doby Donalda Younga v roce 2005 a Andyho Roddicka v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Seniorská kariéra.", "content": "V únoru 2016 získal divokou kartu na turnaj kategorie ATP 250 v Memphisu, když se to té doby objevil na událostech ATP jen dvakrát s bilancí zápasů 1–2. Ve dvouhře postupně porazil krajany Michaela Mmoha a Steva Johnsona, Němce Benjamina Beckera a v semifinále zdolal Ričardase Berankise z Litvy. Stal se tak nejmladším Američanem ve finále turnaje ATP od roku 1989, kdy Michael Chang vyhrál ve Wembley. Ve finále však nestačil na trojnásobného memphiského vítěze a Changova svěřence Keie Nišikoriho z Japonska, jemuž podlehl ve dvou setech.  Člena elitní světové desítky poprvé porazil z pozice 136. hráče žebříčku ve druhém kole BNP Paribas Open 2017 v Indian Wells, když vyřadil sedmého v pořadí Marina Čiliće. V téže fázi aucklandského ASB Classic 2019 přehrál světovou desítku Johna Isnera a ve čtvrtfinále srpnového Los Cabos Open 2019 devátého muže klasifikace, Itala Fabia Fogniniho.  Premiérový titul na okruhu ATP Tour vybojoval ve dvaceti jedna letech na travnatém Nature Valley International 2019 v Eastbourne. Do finále postoupil přes třetího nasazeného Brita Kyla Edmunda. V závěrečném duelu turnaje pak zdolal krajana Sama Querreyho po dvousetovém průběhu. Bodový zisk jej posunul nové kariérní maximum, ze 42. na 31. místo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Taylor Harry Fritz (* 28. října 1997 Rancho Santa Fe, Kalifornie) je americký profesionální tenista hrající pravou rukou. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP Tour jeden singlový turnaj. Na challengerech ATP získal pět titulů ve dvouhře.", "tgt_summary": "Taylor Harry Fritz (born October 28, 1997) is an American professional tennis player. He is the 2nd-fastest American ever to reach an ATP final, accomplishing the feat in just his third career event.", "id": 1254255}
{"src_title": "Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci", "tgt_title": "Tromb-al-ca-zar, ou Les criminels dramatiques", "src_document": [{"title": "Vznik a charakteristika.", "content": "\"Tromb-al-ca-zar\" je poslední z jednoaktových děl Jacquese Offenbacha, která napsal pro první sezónu svého divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens. V rychlém sledu svých aktovek skladatel udržoval rovnováhu mezi dvěma póly, lyricko-komickým a groteskně-parodickým. Poté, co v březnu 1856 uvedl svou již starší umírněnou opéru comique \"Pepito\" (\"Děvče z Elizonda\"), následovala nová buffonérie napsaná, slovy Alberta de Lasalle, „v extra-burleskním stylu“. Z obou libretistů byl Ernest Bourget osobností v divadle teprve začínající, stejně jako většina autorů dosavadních autorů hraných v Bouffes-Parisiens, ale Charles Dupeuty byl již osobností zavedenou na pařížské divadelní scéně od počátku 20. let 19. století a autorem několika desítek děl, zejména vaudevillů. Jeho angažmá bylo jedním z výrazů Offenbachovy snahy poskytnou svému mladému divadlu punc autority a tradice: ne náhodou po \"Tromb-al-ca-zarovi\" následovaly do konce sezóny ještě opereta uznávaného operního autora Adolphe Adama \"Pierrot a Violetta\" a \"L'Impresario\", adaptace Mozartova \"Divadelního ředitele\".  Základní myšlenkou nové buffonérie byla parodie loupežnické tematiky, které byla v opeře poloviny 19. století zvláště hojná, například v populárních dílech D. F. E. Aubera (\"Fra Diavolo\", \"Korunní diamanty\"...).  I pro účast zkušeného vaudevillisty je \"Tromb-al-ca-zar\" Offenbachovým dílem nejbližším žánru vaudevillu z doby červencové monarchie, včetně jeho nectností. Velmi plytký a jen hrubě nahozený děj stěží přesahuje pouhou základní situaci, kdy je tlupa kočovných herců oblečená do loupežnických kostýmů považována venkovským hostinským za skutečné loupežníky, a tato zápletka navíc byla již nejméně od Scribova vaudevillu \"Hostinec aneb Domnělí loupežníci\" (\"L'Auberge, ou les Brigands sans le savoir\", 1812) z pařížských scén dobře známá. O dialozích kritika soudila, že je v nich „bohužel... více slovních vtipů než duchaplnosti“ (Gustave Bertrand). Zpěvní čísla přitom mají jen povrchní spojitost s dějem, natož aby jej posouvala vpřed; skladatel však některým z nich dokázal alespoň dát úlohu charakterizační (např. vstupní píseň Beaujolaise). Vaudevillovým prvkem Offenbachovy partitury jsou úryvky z děl jiných skladatelů: árie z oper \"Hirondelles\" od Féliciena Davida a \"La Sirène\" od D. F. E. Aubera zakomponované do písně o krokodýlovi, jakož i samostatně zpívaná píseň z Adamovy \"Chaty v Alpách\". Offenbach sice cituje nebo napodobuje dobově populární skladatele v mnoha svých dílech a hudební parodii považoval za legitimní součást žánru „bouffe“, do něhož \"Tromb-al-ca-zar\" patří, ale takto rozsáhlá citace celých melodií je v jeho tvorbě výjimkou. Offenbachův německý životopisec Anton Henseler nalezl v \"Tromb-al-ca-zarovi\" ozvuky karnevalové melodie z Kolína nad Rýnem známé pod názvem \"Ô Jerum-Walzer\"; byla by to v Offenbachově hudbě ojedinělá připomínka jeho rodiště. Stejně jako jiná díla z prvních let Bouffes-Parisiens musel \"Tromb-al-ca-zar\" vyhovovat omezením, která stanovilo Offenbachovo divadelní privilegium. Proto v kusu vystupují čtyři osoby – povolené maximum – a dále v posledním výstupu tanečníci a statisté, kteří však nesměli mluvit ani zpívat.  \"Tromb-al-ca-zar\" nikdy nenašel přízeň u kritiky, která v jeho vaudevillových kořenech spatřovala známku pokleslosti, zato u publika měl mimořádný ohlas. Důvodem byla velmi přitažlivá a rychle zpopulárnělá hudba i vynikající výkony představitelů, zejména Léonce jako Vert-Panné a Hortensie Schneiderové jako Gigolette. Její bolero, při kterém zpěv doprovázela tancem a kastanětami, se stalo atrakcí. Čtvrté představení se konalo na přímou zakázku prince Jérôma Bonaparta, císařova bratrance.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "Bouffes-Parisiens uváděly tuto operetu na svých zájezdech a udržovaly ji ve svém repertoáru po desetiletí. Hrála se i v řadě francouzsky hrajících provinčních divadel, včetně Théâtre des Bouffes-Belges v Bruselu (září 1858) a Théâtre-Royal v Antverpách (premiéra 25. listopadu 1860). První inscenace ve střední Evropě se konala ve Vídni 19. března 1862 v divadle Theater auf dem Franz-Josefs-Kai neboli Treumanntheater pod názvem \"Tromb-Alcazar oder Die dramatischen Verbrecher\". Ředitel divadla Carl Treumann pořídil i překlad a úpravu, která mohla poslat na jeviště více postav, než měl kdysi Offenbach povoleno. (Stejný večer měla premiéru i revue \"Narrenabend im Salon Pitzelberger\", pro niž prý hudbu uspořádal kapelník Stenzl, ale už podle názvu, který odkazuje na \"Pan Karfiol si dovoluje pozvat...\", jistě Offenbachovu hudbu obsahovala.) Vídeňská kritika považovala text za banální a nepovedený (i kvůli nezpěvnému překladu), hudbu však přijala o poznání vřeleji: i přes výtky, že tato opereta „patří k [Offenbachovým] nejslabším“, a přirovnání ke „kompilaci nejoblíbenějších melodií z již slyšených Offenbachových operet“, noviny uznávaly, že „Offenbachova hudba obsahuje svěžest, humor a dráždivost, která se projevuje ve vedení vícehlasé faktury i v orchestrálním doprovodu,“ a chválily její „náladovost, živou barevnost a charakteristickou přiléhavost k textu“. Vídeňskému publiku se \"Tromb-Alcazar\" velmi líbil, dosáhl v Treumannově divadle 33 představení – k nimž lze připočítat dvě, která zde v červnu 1862 odehrál hostující soubor samotných Bouffes-Parisiens – a zařadil se tak k nejoblíbenějším inscenacím tohoto divadla.  I přes úspěch ve Vídni \"Tromb-al-ca-zar\" v 60. letech 19. století nebyl hrán v dalších divadlech habsburské monarchie. Až 70. letech 19. století, kdy se \"Tromb-Alcazar\" hrál hojně ve vídeňském divadle Carltheater, s ním jeho umělci rovněž příležitostně hostovali v jiných rakousko-uherských městech. 26. července 1872 se hrála v Pešti, v německém divadle Deutsches Actien-Theater. Byla to jediná inscenace v Uhersku a roli Vert-Panné hrál slavný komik a v té době ředitel Carltheatru Karl Blasel, jehož výkon v řadě offenbachovských rolí vychvaloval svým pařížským libretistům Jacques Offenbach samotný. Jeho hostování také vděčila dosud jediná inscenace \"Tromb-al-ca-zara\" v českých zemích, totiž v Městském divadle v Brně (v budově Prozatímního divadla na Žerotínově náměstí, premiéra 29. července 1875). Kritik v \"Brünner Zeitung\" ji zařadil mezi „novinky, které si nečiní nárok na nějakou úlohu v řadě dramatických produkcí“, a poznamenává, že obecenstvo aplaudovalo Karlu Blaselovi vřele, jinak však bylo při \"Tromb-Al-Ca-Zarovi\" už dlouhým večerem unavené.  V Dánsku se tato opereta hrála pod názvem \"Tromb-al-Cazar eller Theaterbanditterne\" nebo jen \"Theaterbanditterne\" v překladu Julia Petersena. Poprvé se tak stalo zřejmě na podzim roku 1872 v Odense, ale 22. září 1874 ji na repertoár zařadilo kodaňské divadlo Casino, kde vydržela až do roku 1906 a dosáhla do té doby 63 repríz. V roce 1914 ji pak hrálo kodaňské divadlo Tivolis Teatersal.  Ve Velké Británii byl \"Tromb-al-ca-zar\" nejprve slyšet ve zkrácené verzi 9. června 1866 v Oxford Music Hall a následně v Canterbury Music Hall; řádnou inscenaci, a to v překladu a úpravě Charlese Henryho Stephensona, uvedl až divadelní podnikatel John Hollingshead londýnském Gaiety Theatre (premiéra 22. srpna 1870); hráli Julia Mathews, John Maclean, Charles Lyall a J. D. Stoyle. Ve Spojených státech amerických ji nejprve hrála v originálním znění divadla francouzských impresáriů – Paula Juineta (premiéra v New Yorku, Théâtre Français – Niblo's Saloon, 12. ledna 1864) a Jacoba Graua (New York 1866); v angličtině ji uvedla až divadelní společnost Susan Galtonové, jež i sama zahrála Gigolette, poprvé v sanfranciské Alhambře 2. září 1873. Ve Španělsku se tato opereta se španělskými prvky hrála zřejmě již roku 1871, ze kterého pochází překlad Laureana Sáncheze Garaye a Vicenta de Lalamy pod názvem \"Tromb-Al-Ca-Zar o los criminales dramaticos\". Později se na scéně objevily místní úpravy: roku 1874 \"Tromb-Al-Ca-Zar\" v podání madridského divadla Teatro Prado a roku 1876 \"El guapo Francisco Esteban\" v Teatro de los Jardines del Buen Retiro. Již roku 1862 však byla jako první Offenbachovo dílo hrána v kubánské Havaně.  Působivost operety v moderní době omezuje skutečnost, že obecenstvo již nechápe narážky na francouzské reálie, hry, opery a písně poloviny 19. století, kterými libreto i hudba \"Tromb-al-ca-zara\" oplývají. Zejména díky působivosti hudební složky, ale také prostoru nabízeného libretem pro hereckou improvizaci, však \"Tromb-al-ca-zar\" alespoň ve Francii nikdy zcela nesešel ze scén malých nebo amatérských divadel (např. Espace Marais v Paříži od 15. června 1985). Z posledního čtvrtstoletí lze například zmínit inscenaci na festivalu Bruniquel 1998 nebo na Festival Offenbach d'Étretat 2007. Roku 2018 ji společnost pod vedením offenbachovského badatele Jeana-Christopha Kecka uvedla koncertně ve foyer Théâtre de l'Odéon v Marseille.  \"Píseň o krokodýlovi\" s mírně pozměněným textem zlidověla a stala se oblíbenou písní pro děti pod názvem \"Ah! les crocodiles\"; pro mnoho francouzsky mluvících dětí tak znamená první setkání s Offenbachovou hudbou.", "section_level": 1}, {"title": "Děj operety.", "content": "(Interiér hostince poblíž Saint-Jean-de-Luz) Hostinský Ignace je nespokojený a má starosti. Před nějakým časem opustil svou ves i svou sestřenku a snoubenku Simplette, aby si pronajal tento hostinec na pobřeží, ale strávníků či nocležníků je velmi pomálu a ještě se musí strachovat španělských loupežníků, kteří zde v pohraničí řádí. Jejich bandu prý nedávno porazilo četnictvo, ale krutý vůdce banditů jménem Tromb-al-ca-zar prý unikl a nyní jistě někde dává svou tlupu opět dohromady. Co kdyby nedejbože dorazil přímo sem!  Do hospody vrazí muž v mušketýrském obleku, který o sobě říká, že je „pronásledován deštěm i četníky“, a vypočítává svá jména (č. 1 recitativa a árie \"Ô rage, ô désespoir!... Comment moi, Buridan, Don César de Bazan\"). Ignace jej hned má za loupežníka a neznámý tento dojem potvrzuje, když hovoří o tom, že byl na nejlepší cestě vymáčknout peníze z lidí z blízkého města, ale na poslední chvíli byla jeho kompanie rozprášena a vyhnána četníky. Nyní zde chce vyčkávat příchodu ostatních. Nechce si u hostinského objednávat (nemá totiž peníze...), ale pokud by jim chtěl Ignace sám nabídnout něco k snědku, nepohrdnou. Hostinský, vyděšen ráznými způsoby a pánovitým vystupováním návštěvníka, běží vyhovět.  Ale muž v mušketýrském kostýmu není lupič, nýbrž hlava divadelní trupy, skladatel a hrdinský herec Beaujolais. A už jsou tu i dva další členové společnosti, Vert-Panné, jinak také dramatik, a subreta Gigolette. Navzájem si stěžují na trampoty při turné po venkově. Včera Beaujolais při zpěvu na jevišti jen chraptěl, a když svými omluvami nechtě obecenstvo urazil, hnali diváci herce z města, ani si nestačili svléci kostýmy – a to právě hráli historickou hru o španělských banditech... Aby zahnali hlad, zpívají si „píseň o krokodýlovi“ s vložkami z komických oper ze svého repertoáru (č. 2 tercet \"Le crocodile en partant\"). Když se chystají odejít, objeví se Ignace s jídlem. Ignace a Gigolette se poprvé spatří a jemu se zdá, že je to jeho Simplette. Ani jeden z nich nemá zájem na tom, aby ho ten druhý poznal – Ignace se bojí na sebe loupežnici upozornit a Gigolett má obavy, že Ignace bude informovat její rodinu, že se dala k divadlu. Proto oba dělají, jako by se neznali. Poplach donutí herce, aby se na chvíli klidili (č. 3 tercet \"Détallons et fuyons\"). Gigolette se vrátí hostinského zkoušet, zda ji skutečně nepoznal, a tančí kolem něj s cikánskou písní (č. 4 kuplet \"La gitana, ah! croyez bien\"), ale když Ignace ani nemrkne, věří, že ji nepoznává – a totéž si o ní myslí on.  Poplach byl falešný, četníci se neblíží a herci se vrátí. Pojídají sardinky a ptají se, zda by nebylo něco více na zub. Vystrašený Ignace je nucen vytáhnout svou šunku, slavný místní produkt, a herci zpívají chvalozpěv na bayonskou šunku (č. 5 tercet \"Un jambon de Bayonne\"). Ignace je napájí kirschem (třešňovicí) – rád by loupežníky opil a zneškodnil. Herci se rozhodnou provést zkoušku své nové romantické hry se zpěvem. Beaujolais v ní hraje náčelníka lupičů Tromb-al-ca-zara a Vert-Pané jeho pobočníka Astolfia. Scéna se odehrává v hostinci, kde se loupežníci domlouvají nové zločiny a debatují nad tím, zda hostinský bude držet jazyk za zuby či zda je třeba se ho jakožto nepohodlného svědka zbavit. Ignace, který se mezitím vrátí, ovšem scéně věří a vztahuje jejích výhrůžky na sebe; schová se tedy pod stůl.  Gigolette přichází ve svém kostýmu a žádá – ve své roli – z pomsty ucho svého milence, mladého pastýře, který ji svedl a opustil (č. 6 kvartet \"Un beau jour, à l'heure où l'aube se lève\"). Beaujolais jakožto loupežnický náčelník ji slibuje pomstít, zato skrytý Ignace se opět v historce poznává a třese se, že se jedná o něj a jeho ucho. A nejen o ucho – vůdce lupičů je přesvědčen, že je třeba zrádného svůdce ztrestat všem nevěrníkům pro příklad rovnou smrtí, a to ostřím cikánských dýk.  Zde se zkouška zastaví, protože chybí herec, který má ztvárnit nebohou oběť. Beaujolais si vzpomene na Ignace, který by ho mohl zastoupit: je to ostatně role věru nenáročná, stačí trochu zatancovat a pak se nechat probodnout. Hbitě Ignace nalezne, vytáhne ze skrýše a nutí ho tancovat – právě vhod přicházejí komedianti a cikánky, kteří strhnou Ignace do kola. Tanec skončí scénou ubodání „mladého pastýře“ divadelními dýkami. Ignace se po chvíli vzpamatuje a je rád, že útok přežil, ale pro jistotu prosí o milost a nabízí se, že se dobrovolně přidá k jejich bandě. Herci ho rádi přijímají mezi sebe a spolu s ním míří na další štací – do Bayonne. Na odchodu si znovu zapějí chvalozpěv na bayonskou šunku (č. 7 introdukce, valčík a repríza tercetu o šunce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci (ve francouzském originále \"\", zpravidla uváděno jen jako \"Tromb-al-ca-zar\" a psáno též \"Tromb-Al-Ca-Zar\" nebo \"Trombalcazar\") je opereta – autorské žánrové označení zní \"bouffonerie musicale\", tj. hudební buffonérie – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Charlese-Désiré Dupeutyho a Ernesta Bourgeta z roku 1856. Její premiéra se konala 3. dubna 1856 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.", "tgt_summary": "Tromb-al-ca-zar, ou Les criminels dramatiques is a \"bouffonnerie musicale\" in one act of 1856 with music by Jacques Offenbach. The French libretto was by Charles-Désiré Dupeuty and Ernest Bourget. With its dialogue containing plays on words and stage business from contemporary Parisian dramas and operas, it is described by Kracauer as satirizing the romantic bandits of grand opera.", "id": 113862}
{"src_title": "Eurocopter AS565 Panther", "tgt_title": "Eurocopter AS565 Panther", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V 80. letech se francouzský letecký výrobce Aérospatiale rozhodl vyvinout vojenskou verzi oblíbeného vrtulníku Dauphin. Jako výchozí bod projektu byla zvolena civilní varianta SA365 N. Nový stroj byl navržen jako víceúčelový, protitankový, transportní a námořní. Prototyp vojenské varianty, označené jako AS365M a později pojmenované Panther, poprvé vlétl 28. února 1984. Celkem byly postaveny tři prototypy.  V květnu 1986 spustil Aérospatiale oficiálně výrobu typu AS365M, přičemž společnost očekávala dlouhodobý prodej více než 400 Pantherů. Úvodní produkční model, který byl původně označován jako AS365 K, byl vzápětí přejmenován na všeobecně známější AS565 Panther. První modely byly poháněny dvojící turbohřídelových motorů Turbomeca Arriel 1M1; v roce 1995 začal Eurocopter nabízet výkonnější verzi Pantheru s novými motory Turbomeca Arriel 2C.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "AS565 Panther je dvoumotorový střední víceúčelový vrtulník. Je určen k provádění různých námořních i pozemních operací, zahrnujících námořní hlídkování, pátrání a záchranu (SAR), evakuaci raněných (CASEVAC), zásobování plavidel ze vzduchu, pozorování, operace speciálních sil, protiponorkový boj (ASW) a boj s hladinovými cíli (ASuW). Panther je poháněn dvojicí turbohřídelových motorů Turbomeca Arriel, které roztáčejí hlavní rotor a uzavřený vyrovnávací ocasní rotor (fenestron).", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Francouzské námořní letectvo převzalo prvních 15 Pantherů pro námořní operace v letech 1993 až 1998. Jako odpověď na narůstající míru pirátství v Adenském zálivu byly Panthery od roku 2008 pravidelně umísťovány na palubě několika francouzských fregat, které byly nasazovány na podporu operace Atalanta, dlouhodobé protipirátské operace evropských států. Zde byly Panthery obvykle používány pro námořní hlídkování, pozorování a transport jednotek, například pro přepravu úderných týmů i zadržených osob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurocopter AS565 Panther je vojenskou verzí středního víceúčelového dvoumotorového vrtulníku AS365 Dauphin. Panther je využíván v širokém spektru vojenských úkolů, které zahrnuje přímé bojové nasazení, palebnou podporu, protiponorkový boj, ničení hladinových cílů, pátrání a záchranu nebo MEDEVAC (\"medical evacuation\").", "tgt_summary": "The Eurocopter (now Airbus Helicopters) AS565 Panther is the military version of the Eurocopter AS365 Dauphin medium-weight multi-purpose twin-engine helicopter. The Panther is used for a wide range of military roles, including combat assault, fire support, anti-submarine warfare, anti-surface warfare, search and rescue, and medical evacuation (MEDEVAC).", "id": 287825}
{"src_title": "Ztracené příběhy", "tgt_title": "The Lost Stories", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smrt hrdiny.", "content": "Příběh se odehrává 15 let před prvním dílem (Rozvaliny Gorlanu) a jeho hlavním hrdinou je hraničář Halt. Na Hackhamské pláni, při 1. bitvě s Morgarathem je Halt zachráněn seržantem Danielem, který poté při bitvě umírá. Těsně před smrtí požádá Halta, aby se postaral o jeho ženu a syna. Halt při pátrání po Danielově rodině naráží na skupinu dvou bývalých vojáků, kteří mají v plánu okrást Danielovu rodinu. Tajně je sleduje až do aspiennského léna, kde dojde k boji, ve kterém umírají oba vojáci a Danielova žena. Před smrtí mu prozradí, že kluk se jmenuje Will a požádá ho, aby se o něj postaral. Halt pak odveze Willa do opatrovny na hradě Redmont.", "section_level": 2}, {"title": "Kalamář a dýka.", "content": "Příběh se odehrává v době třetího dílu (Ledová země). Gilan se snaží vypátrat Foldara, bývalého Morgarathova pomocníka. Pátrání ho zavede do Highcliffského léna. Gilan navleče na Foldara past a v následném boji ho zabije. Zároveň zjistí, že Foldarovi pomáhal Douglas, místní baron, takže ho zatýká a odjíždí s ním na hrad Araluen.", "section_level": 2}, {"title": "Květnatá řeč.", "content": "Příběh se odehrává po desátém díle (Císař Nihon-džinu). Will si jako ženichův svědek připravuje proslov na svatbu Horáce a princezny Kasandry. Jeho řeč se ale zrovna nesetkává s pochopením jeho bývalého učitele Halta. K tomu Will s Haltem odjíždí do Hambley, aby se zde vypořádali se skupinou novolunařů, kteří vykrádají vraky lodí, které navedou na pobřeží. Will plánu novolunařů zabrání obarvením ohně, který napodobuje maják, čímž varuje loď blížící se do pasti. Halt poté spolu se stráží z nedalekého hradu pochytá novolunaře. Při cestě domů k Haltově velké radosti Will prozradí, že když se snažil během boje obarvit oheň, musel do něj hodit svůj vak, ve kterém byl i jeho svatební proslov, který tím pádem shořel.", "section_level": 2}, {"title": "Večeře pro pět.", "content": "Jenny plánuje večeři pro Gilana, který nakrátko zavítá do redmontského léna. K její smůle si zrovna ten den vyberou její dům tři lupiči, kteří jí drží jako rukojmí. Dva lupiče se jí podaří omráčit a posledního zneškodní právě příchozí Gilan.", "section_level": 2}, {"title": "Svatební tanec.", "content": "Během příprav na svatbu Horáce a Kasandry se stávají nehody. Až moc nehod na to, aby to byla náhoda. Will při vyšetřování zjistí, že za nehody byl odpovědný majordomův učeň Robard. Krátce nato je Robard nalezen mrtvý. Z prvního pohledu to vypadá na sebevraždu, ale Will zjišťuje, že za tím stojí něco víc. Podezření padne na dva Genovesany, nájemné vrahy. Při svatbě se jeho podezření potvrdí a Willovi se s pomocí Nilse Tahače na poslední chvíli podaří zabránit vraždě princezny Kasandry. Při výslechu přeživšího Genovesana Halt zjistí, že útok si zaplatil Ikbár, bratr zločince Jusála, kterého kdysi při bitvě zmrzačila princezna Kasandra.", "section_level": 2}, {"title": "Hiberňan.", "content": "Příběh vypráví o Haltově seznámením s Crowleym. Crowley, tehdy čerstvý hraničář, je v gorlanském lénu napaden skupinou vojáků. Z problémů mu pomůže Halt. Spolu odjedou na hrad Gorlan, aby problém vyřešili s místním baronem, Morgarathem. Ten, když odjedou, za nimi tajně pošle jednotku vojáků. Ti Crowleyho napadnou a Halt, který původně nechtěl mít s problémy v Araluenu nic společného slíbí Crowleymu, že mu pomůže najít prince Duncana a zabránit tak vzpouře, kterou Morgarath chystá.", "section_level": 2}, {"title": "Vlk.", "content": "Willův kůň, Cuk, je při sledování vlka, který ohrožuje obyvatele vesnice zraněn a nemůže dál sloužit jako hraničářský kůň. Will se tedy musí vyrovnat s odchodem Cuka do důchodu. Jako dalšího koně dostává „nového Cuka“, který je speciálně šlechtěn tak, aby se co nejvíce podobal hraničářovu bývalému koni. Autor tuto povídku sepsal speciálně na přání jedné čtenářky, aby vysvětlil, co se děje, když je hraničářský kůň už moc starý na to, aby dál sloužil. Stejný proces „nahrazení“ probíhá u všech koní.", "section_level": 2}, {"title": "Už bylo na čase....", "content": "Krátká povídka popisuje svatbu Willa a Alyss. Svatba se neobejde bez Haltovi vtipné poznámky: „Už bylo na čase...“", "section_level": 2}], "src_summary": "Ztracené příběhy (v anglickém originále \"The Lost Stories\") je jedenáctý díl souboru Hraničářův učeň, jehož autorem je australský spisovatel John Flanagan. Knížka obsahuje 8 příběhů, které jsou retrospektivně zasazené do souboru Hraničářův učeň.", "tgt_summary": "The Lost Stories is the eleventh and last book in the New York Times best-selling series, \"Ranger's Apprentice\" by Australian author John Flanagan. It is a collection of \"lost\" tales that fill in the gaps between \"Ranger's Apprentice\" novels.", "id": 1330756}
{"src_title": "Flowing Hair Dollar", "tgt_title": "Flowing Hair dollar", "src_document": [{"title": "Vzhled mince.", "content": "V roce 1794 začal rytec Robert Scot připravovat design stříbrného dolaru. Na původním návrhu byla na aversu zobrazena busta bohyně Liberty a na reversu orel. Později Scot na žádost vlády přidal kolem orla věnec a přesunul hodnotu mince z reversu na její hranu. Písmo použité na minci bylo navrženo Frederickem Geigrem, který pracoval jako typograf pro americké nakladatelství. Po vyražení několika testovacích verzí bylo rozhodnuto, že na averz přibude ještě 15 hvězd reprezentující patnáct státu, které tehdy tvořily Spojené státy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie mince.", "content": "Počátky historie této mince jsou úzce spjaty se vznikem Spojených států amerických. Po podepsání Deklarace nezávislosti probíhali snahy o sjednocení měny pro nově vzniklý stát. V roce 1792 byl schválen závazný právní dokument, který upravoval oběh měny a mincí na území Spojených států. Bylo rozhodnuto, že dolarové mince budou vyraženy ze stříbra a jejich ryzost musí být 0,8924. Po prvních zkušebních emisích, bylo rozhodnuto, že bude ryzost zvýšena na 0,900. Příměsí byla měď. Návrhem designu mince byl pověřen právě rytec Robert Scot.  Po zahájení výroby se ukázalo, že mincovní písty jsou příliš slabé a brzy se opotřebovávají. Proto bylo v první várce vyrobeno 2000 kusů. 242 z těchto exemplářů bylo rovnou nepoužitelných, 2 se zachovaly jako vzor pro ražbu v roce 1795 a zbylých 1756 kusů bylo předáno řediteli mincovny. Mince byly postupně zaváděny do oběhu. Vlivem tehdejších nedokonalých technologií se později na povrchu mincí začaly tvořit vzduchové bubliny, které zapříčinily špatnou zřetelnost vyražených motivů. Mince s tímto designem byly raženy ještě v roce 1795. V tomto roce ale byly nahrazeny dolary raženými dle návrhu Gilberta Stuarta.  Jak se kvalita mincí horšila, některé kusy byly upravovány tak, aby odpovídaly aktuálním standardům, jako byla hmotnost nebo obsah kovu. Tyto úpravy způsobily výrazný odklon od původního motivu. Zejména vlasy bohyně Liberty, která se nachází na aversu mince, rozdílný počet hvězdiček nebo jiné detaily.  Vzhledem k nízké odolnosti mincí vyražených v rámci této emise se odhaduje, že do dnešního dne se zachovalo přibližně 120 mincí. Nalezeno jich bylo pouhých 10. Vzhledem k problémům při výrobě mince, jejich nízké odolnosti a historické hodnotě, není překvapením, že si ji cení i sběratelé mincí. Právě jeden z exemplářů Flowing Hair Liberty Dollar z roku 1794, který se dochoval ve velmi vysoké kvalitě, byl v roce 2013 vydražen ve Stack’s Bowers za 10 016 875 dolarů, což z ní činí dosud nejdražší minci světa.", "section_level": 1}, {"title": "Mince v Evropě.", "content": "V roce 2016 se mince vůbec poprvé podívala do Evropy. V rámci evropské tour byla v únoru vystavena v Nové budově Národního muzea v Praze. Do Prahy ji přivezla Národní Pokladnice, pobočka Samlerhuset Group BV. Zároveň s ní byl vystaven také Bostonský originál deklarace nezávislosti USA z roku 1776. Mince se v rámci této tour podívá také do Varšavy, Tallinnu, Helsinky, Stockholmu, Osla, Londýna a Dublinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mince Flowing Hair Liberty Dollar z roku 1794 je vůbec prvním vyraženým americkým dolarem. V roce 2013 byla tato mince vydražena na burze Stack ́s Bowers za částku 10 miliónů dolarů a tím se stala nejdražší mincí, která byla zatím prodána.", "tgt_summary": "The Flowing Hair dollar was the first dollar coin issued by the United States federal government. The coin was minted in 1794 and 1795; its size and weight were based on the Spanish dollar, which was popular in trade throughout the Americas.", "id": 398033}
{"src_title": "Kress Drachenflieger", "tgt_title": "Kress Drachenflieger", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na stavbu letounu poskytl císař František Josef I. grant 5 000 korun. Letoun byl konstruován jako velká příhradová konstrukce z ocelových trubek se třemi dráty vyztuženými jednoplošnými křídly umístěnými v tandemu za sebou. Křídla byla umístěna v různých výškách vzhledem k hlavní ose letadla, aby se zabránilo aerodynamickému rušení mezi nimi. Podvozek se skládal ze dvou hliníkových plováků se zesílenými kýly, které byly určeny k tomu, aby \"Drachenflieger\" mohl vzlétnout a dosednout na vodu nebo led. Tři kormidla byla propojena se společnou řídící pákou a měla zajistit řízení na vodě a ve vzduchu. Pohonnou jednotku tvořil benzínový motor Daimler, šlo o první pokus o použití spalovacího motoru k pohonu letadla těžšího než vzduch. Dvě protiběžné tlačné vrtule s plátěným potahem byly namontovány na pylonech ze stran nad hlavním příhradovým nosníkem, mezi druhým a třetím křídlem.  Motor se ukázal jako hlavní nedostatek letadla. Kress původně zamýšlel použít speciálně postavený motor, podle jeho výpočtů byl potřeba motor o výkonu 37 kW a o hmotnosti nejvýše 220 kg. Kvůli vysokým nákladům ale zakoupil automobilový motor, který měl výkon jen 22 kW (30 k), ale hmotnost téměř dvojnásobnou, než bylo maximum podle výpočtů. Počáteční pokusy na vodě již v březnu 1901 potvrdily, že horší poměr výkonu k hmotnosti bude problém. Nicméně další prvky konstrukce byly vydařené a \"Drachenflieger\" byl úspěšně ovládán při pojíždění, a to i proti větru.  Bez možnosti výměny motoru, Kress pokračoval v pojížděcích zkouškách. Poslední z nich proběhla 3. října 1901 na přehradní nádrži Wienerwaldsee v Tullnerbachu (poblíž Vídně), při které byl nucen náhle změnit směr, aby se vyhnul vlnolamu. V důsledku prudkého manévru vzpěry jednoho plováku selhaly, což způsobilo, že \"Drachenflieger\" se převrátil a potopil. Kress z nehody vyvázl nezraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Vrtule z Kressova letounu je zobrazena na znaku obce Tullnerbach.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kress Drachenflieger byl rakousko-uherský experimentální plovákový letoun postavený Wilhelmem Kressem v roce 1901. Stroj byl schopen pohybu po hladině, ale jeho motor neměl dostatečný výkon pro vzlet. Letoun během zkoušek havaroval a byl zničen.", "tgt_summary": "The Kress \"Drachenflieger\" (German: \"Dragon-flier\") was an experimental aircraft constructed in Austria-Hungary in 1901. While taxiing trials proved successful, the aircraft lacked sufficient power to fly, and was wrecked in the course of testing on 3 October.", "id": 1375886}
{"src_title": "Marketingová krátkozrakost", "tgt_title": "Marketing myopia", "src_document": [{"title": "Základní myšlenka.", "content": "Základní idea krátkozrakého myšlení, kterou Levitt stanovil, předpokládá neúspěch na cestě v podnikání. Tento neúspěch má příčinu v nekomplexním myšlení a v přesvědčení, že se podnik nachází v tzv. roustoucím odvětví. Kvůli tomuto se ztrácí přehled o požadavcích zákazníků. Aby podnik mohl růst, musí zjišťovat požadavky a touhy zákazníku a na základě toho se musí chovat. Nestačí spoléhat na předpokladanou dlouhověkost produktu. Důvodem, proč je růst ohrožen, zpomalen či úplně zastaven, není nasycenost trhu, ale chyba managementu.  Někteří novináři označili Levittovu publikaci jako počátek moderního marketingu. Tématem publikace je, že vize většiny podniků jsou omezené kvůli jejich úzkému pohledu na byznys, ve kterém podnikají. Publikace nabádá výkonné vedení podniků, aby znovu přezkoumali vizi společnosti a znovu definovali cílové trhy z širší perspektivy. Tato publikace byla velice úspěšná a měla velký dopad, a to z toho důvodu, že je velice praktická. Společnosti díky ní zjistily, že v minulosti ztratily spoustu příležitostí, které při aplikaci širšího pohledu bylo lehké najít. Ropné společnosti (které byly jedním z příkladů v Levittově publikaci) znovu definovaly svůj předmět podnikání na obchodování s energií, namísto s palivem.  Jedním z důvodů, proč je krátkozrakost tak rozšířená, je lidský pocit, že budoucnost nelze přesně určit. Toto přesvědčení je jistě odůvodnitelné, ale zároveň platí, že je možné použít celou řadu nástrojů k odhadu budoucích podmínek.  Něco jako rostoucí průmysl neexistuje. Existují pouze podniky, které jsou organizovány a řízeny k vytváření a využívání příležitostí k růstu.  Jsou 4 typy chybných sebe-přesvědčení:", "section_level": 1}, {"title": "Praktický pohled.", "content": "Velký prostor příležitostí vzniká v důsledku průmyslových změn. To nutí manažery ohlédnout od jejich současných podnikatelských aktivit a uvažovat v jiném směru \"\"outside the box\"\". George Steiner (1979) je jedním z mnoha obdivovatelů, kteří citují Levittův slavný příklad týkající se dopravy. Pokud výrobce bryček v roce 1910 definuje svoji činnost jako \"doprava základem podnikání,\" měl by být schopen udělat kreativní skok a pokud by to technologický vývoj umožňoval, přejít například do automobilového průmyslu.  U lidí, kteří se zaměřují na marketingové strategie, různé prediktivní techniky a životnost zákaznických hodnot, může toto stopnout nad krátkozrakost pouze do určité míry. To může mít za následek sledování dlouhodobých cílů, ovšem někdy na úkor krátkodobých cílů.  Železnice může sloužit také jako příklad jednoho odvětví, jehož pokles je zapříčiněn omezeným pohledem na trh. Za tím, že jsou železnice v nesnázích, nestojí pokles přepravy cestujících nebo dokonce to, že potřeba byla zaplněna auty, letadly či jinými druhy dopravy. Odvětví selhává spíše proto, že se soustředilo hlavně na samotnou železnici namísto dopravního a přepravního podnikání. Orientace byla zaměřena na železnici namísto dopravy, a také na produkt namísto zákaznické orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Nová marketingová krátkozrakost.", "content": "Nová marketingová krátkozrakost nastane, pokud obchodníci nevidí širší společenský kontext obchodního rozhodování, někdy je to také následkem katastrofálních důsledků pro jejich organizace a společnost.  Vychází ze tří souvisejících jevů: Zákazníci v \"nové marketingové krátkozrakosti\" i nadále představují ústřední hledisko, stejně jako v tradiční \"marketingové krátkozrakosti\". Nicméně, akademici, kteří rozvíjí \"nové marketingové krátkozrakosti\", uvádí, že je nezbytné si uvědomit, že ostatní zúčastněné strany také vyžadují marketingovou pozornost. Pro B2C společnosti, tyto ostatní zúčastněné strany (např. zaměstnanci) jsou někdy také zákazníky, ale nemusí být (např. nečlenové cílového trhu lokální firemní komunity).", "section_level": 1}, {"title": "Související téma.", "content": "Philip Kotler a Ravi Singh (1981) prosazovali ve své publikaci termín \"marketing hyperopia\", čímž mají na mysli lepší představu o vzdálených otázkách než o těch, které jsou bližší. Baughman (1974) používá termín \"marketing macropia\". ve smyslu příliš širokého pohledu na dané odvětví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marketingová krátkozrakost je termín používaný v marketingu a objevil se v publikaci autora (1926–2006). Tento dokument byl poprvé zveřejněn v roce 1960 v Harvard Business Review. Marketingová krátkozrakost naznačuje, že podniky budou mít lepší výsledky v případě, když se budou soustředit na \"uspokojování potřeb zákazníků, spíše než na prodej svých výrobků.\" Vzniká tehdy, jestliže firma přestane vnímat potřeby a přání zákazníka. Neustále zvyšuje kvalitu a to vede k růstu nákladů na výrobu a to se promítne do konečné ceny výrobku. Ten se pak může stát neprodejným na trhu.", "tgt_summary": "Marketing Myopia is used in marketing as well as the title of a marketing paper written by Theodore Levitt. This paper was first published in 1960 in the \"Harvard Business Review,\" a journal of which he was an editor. Marketing Myopia suggests \"that businesses will do better in the end if they concentrate on meeting customers’ needs rather than on selling products\".", "id": 2408855}
{"src_title": "Atlas Maior", "tgt_title": "Atlas Maior", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Atlas Maior je výsledkem třicetiletého závodu, mezi Joanem Blaeu a Johannesem Janssoniem (nevlastním synem Jodocuse Hondia), o vydání největšího atlasu, který kdy existoval. Boj začal v roce 1630, kdy Willem Janszoon Blaeu, otec Joana Blaeu, publikoval stručný \"Appendix\" – dodatek k Mercatorovu atlasu. To bylo prvním porušením monopolu Hondiů, který drželi od vydání Mercatorova-Hondiova atlasu v roce 1606.  Přestože Blaeův Appendix vyústil v rozšíření a obnovení Mercatorova atlasu, jeho tvůrci se nezdál dostatečný. Již o rok později následovalo vydání rozšířeného Appendixu, tentokrát doplněného o vysvětlivky k mapám. V roce 1635 vydali Willem a Joan Blaeu \"Theatrum Orbis Terrarum sive Novus Atlas\" – vlastní atlas, čítající více než 200 map ve dvou svazcích. Janssonius a Hondius svůj Atlas Novus vydali až o 3 roky později. Rivalita pokračovala a obě strany přidávaly do svých vydání další mapy a poznatky.  V roce 1660 Janssonius do svého katalogu přidal atlas nebes – \"Harmonia Macrocosmica\", čímž završil kosmografii, atlas, jaký původně zamýšlel Mercator, popisující zemi, moře a nebe. Joan Blaeu, v reakci na úspěchy svého soupeře, také oznámil vydání kosmografie, navíc mnohem ambicióznější než Janssoniovy. Tato kosmografie měla nést název \"Atlas Maior, sive Cosmographia Blaviana, qua solum, salum, coelum, accuratissime describuntur\". Toto dílo Blaeu nikdy nedokončil, vydána byla pouze první část nejnovějších geografických geografických poznatků, kterou známe pod názvem \"Atlas Maior\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsah atlasu.", "content": "Počet svazků a obsahu se v různých vydáních mírně liší. Zde je popsán Obsah atlasu ve sbírce Laurense van der Hem.", "section_level": 1}, {"title": "I. Svět, severní pól, Norsko a Dánsko.", "content": "Obsahuje osm map: Mapu severního pólu, šest map právě objevených oblastí a mapu Islandu.", "section_level": 2}, {"title": "II. Švédsko, Rusko, Polsko, Jihovýchodní Evropa a Řecko.", "content": "Mapy Švédska a Finska jsou zde založeny na rukopisných mapách švédského kartografa Anderse Bure. Většina map Ruska byla vytvořena Hesselem Gerritszem na základě map kupce Isaaca Massy.", "section_level": 2}, {"title": "III. Germánie.", "content": "Obsahem jsou mapy Svaté říše římské národa německého a pokrývají tedy území Německa, západního Polska, Rakouska a České republiky.  Pro ilustraci bylo vybráno několik ukázek map:", "section_level": 2}, {"title": "IV. Belgie a Nizozemí.", "content": "Obsahuje 35 map, z nichž 18 bylo již používáno alespoň od roku 1635. Jedinou novou mapou je mapa Roermondu.", "section_level": 2}, {"title": "V. Anglie.", "content": "Tento svazek se skládá z 59 map: Přehledové mapy Britských ostrovů, 57 map zkopírovaných z \"Theatre of the Empire of Great Britaine\" anglického kartografa Johna Speeda a mapy zaplavených oblastí ve východní Anglii od Henricuse Hondia.", "section_level": 2}, {"title": "VI. Skotsko a Irsko.", "content": "Většina map Skotska je vytvořena podle zákresů Timothyho Ponta, který v této zemi prováděl rozsáhlá mapování mezi lety 1596 až 1600. Pontovy zákresy byly doplněny o nové informace a připraveny k publikaci Robertem Gordonem.  Přehledová mapa Irska pochází z roku 1634, ale zbylé mapy byly poprvé vydány až v roce 1654.", "section_level": 2}, {"title": "VII. Francie a Švýcarsko.", "content": "Obsahuje 64 map Francie a 6 map Švýcarska.", "section_level": 2}, {"title": "VIII. Itálie.", "content": "60 map, které Blaeu zahrnul do tohoto svazku jsou většinou kopiemi map z díla \"Italia\", publikovaného v Bologni v roce 1620. Toto dílo bylo založeno na 22 let dlouhých pracích Antonia Maginiho, který hledal materiály jak v oficiálních, tak soukromých zdrojích.", "section_level": 2}, {"title": "IX. Španělsko, Portugalsko a Afrika.", "content": "Španělsko a Portugalsko jsou zobrazeny na 21 mapách. 6 z těchto map pochází z nástěnné mapy Aragonu Juana Bautisty z roku 1620.  Afrika je zobrazena na třinácti mapách. Na úvodní straně části knihy o Africe je vyobrazena Afrika jako ženská postava, obklopená africkými zvířaty, budovami a krajinou.", "section_level": 2}, {"title": "X. Asie a atlas Číny.", "content": "Svazek obsahuje šestnáct nových map Číny a Japonska vytvořených Jezuitským misionářem Martinem Martinim. V Číně byl aktivní mezi lety 1643 až 1650 a 1657 až 1661. Martini mapoval přesné astronomické pozice mnoha měst, řek a hor. Tento nový stupeň přesnosti je evidentní i v dekorativní mapě východní Asie. Poloha Tchaj-wanu je přesnější a Korea je již zakreslena jako poloostrov, ne ostrov.", "section_level": 2}, {"title": "XI. Amerika.", "content": "V době publikace byla Amerika Evropanům známa teprve 170 let. Některé mapy z této oblasti byly určeny pouze pro vojenské účely, a proto Blaeu sestavoval tento svazek atlasu většinou ze starých map. 13 z nich bylo více než 30 let starých. Mnoho z nich byly kopie map Hessela Gerritsze z \"Nieuwe Wereldt of Beschrijvinghe van West-Indien\" z roku 1625. Mezi novými mapami jsou 4 mapy Brazílie, čerpající z devítiarchové nástěnné mapy \"Brasilia qua parte paret Belgis Georga Marcgrafa\", publikované Johanem Bleau v roce 1647.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atlas Maior je barokní kartografické dílo, které vzniklo v letech 1662–1665, a bylo publikováno mezi lety 1662 a 1672 amsterdamským vydavatelem Joanem Blaeu, jedním z hlavních holandských kartografů. Původní atlas, psaný latinsky, zahrnoval 594 map v jedenácti svazcích, které líčí celý známý svět mladé moderní Evropě. Byla to největší a nejdražší kniha vydaná v sedmnáctém století. Na více než sto let zůstal definitivním atlasem světa a dnes patří mezi nejhodnotnější starožitnosti.", "tgt_summary": "The Atlas Maior is the final version of Joan Blaeu's atlas, published in Amsterdam between 1662 and 1672, in Latin (11 volumes), French (12 volumes), Dutch (9 volumes), German (10 volumes) and Spanish (10 volumes), containing 594 maps and around 3,000 pages of text. It was the largest and most expensive book published in the seventeenth century. Earlier, much smaller versions, titled \"Theatrum Orbis Terrarum, sive, Atlas Novus\", were published from 1634 onwards. Like Abraham Ortelius's \"Theatrum Orbis Terrarum\" (1570), the \"Atlas Maior\" is widely considered a masterpiece of the Golden Age of Dutch/Netherlandish cartography (approximately 1570s–1670s).", "id": 1870647}
{"src_title": "Národní obranné jednotky (Sýrie)", "tgt_title": "National Defence Forces", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Počátkem roku 2013 přijala syrská vláda opatření k formalizaci a profesionalizaci stovek lidových milicí pod novou ozbrojenou skupinu zvanou Národní obranné jednotky. Cílem bylo vytvořit z provládních domobran efektivní, místní vysoce motivovanou vojenskou sílu. NDF na rozdíl od Šabihy dostávala vládní dotace a vojenské vybavení. Později byla Šabiha včleněna do nových Národních obranných jednotek.  Mladí nezaměstnaní muži se přidávali do NDF, které jim připadaly přitažlivější než Syrská armáda, která byla považována za prolezlou povstalci. Spousta členů NDF řekla, že se ke skupině přidali kvůli tomu, že povstalci zabili členy jejich rodiny. V některých alavitských vesnicích se k Národním obranným jednotkám přidali téměř všichni bojeschopní muži.  Ostatní jako Drúzové z guvernorátu Suvajda se přidali, aby ochránili svoji zemi před Islámským státem. Ke konci června 2015 začala syrská armáda vyzbrojovat občany tohoto guvernorátu proti IS(dříve ISIS/ISIL, arabsky Dá ́eš), který obtěžoval místní obyvatelstvo únosy, popravami a drancováním. Místní se stali velkou a vlivnou skupinou v rámci NDF v provincii.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv Íránu.", "content": "Na vznik NDF osobně dohlížel íránský velitel jednotek Quds generál Suleimanim. Syrští bezpečnostní představitelé přiznali, že obdrželi pomoc od Íránu a Hizballáhu, které oba sehráli klíčovou roli ve formování jednotek NDF podle vzoru íránských jednotek Basídž. Členové Národních obranných jednotek obdrželi od Íránských revolučních gard výcvik pro partyzánskou městskou válku, od instruktorů Hizballáhu zase školení o vybavení používaném na Blízkém východě. Írán přispíval ke společnému sbližování obou milicí a poskytoval jim vojenské vybavení a výcvik. I USA prohlásily, že se Írán snaží o vytvoření skupiny podle vzoru jednotek Basídž, kdy někteří členové byli údajně vycvičeni v Íránu.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha.", "content": "Jedná se především o pěchotní jednotky přímo bojující proti povstalcům na zemi a účastnící se pozemních operací spolu se Syrskou armádou, která jim poskytuje logistickou a dělostřeleckou podporu.  NDF jsou sekulární skupinou. Z toho vyplývá, že spousta jejich členů pochází ze zástupců syrských menšin jako jsou křesťané (včetně Arménů), Drúzové a Alavité. Podle deníku Washington Post a Wall Street Journal sehrály Národní obranné jednotky klíčovou v období od léta 2012, kdy spousta analytiků předpovídala pád prezidenta Asada a jeho vlády. V jednotce údajně působilo až 60 tisíc vojáků (červen 2013). Do srpna téhož roku se ale počet příslušníků zvýšil až na 100 000.  Jednotlivé skupiny NDF nejčastěji působí ve svých vlastních oblastech, ačkoliv se jejich členové mohou zúčastnit armádních operací. Jinak je známo, že se místní členové účastní bojových akcí, kvůli výborné znalosti prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Lvice národní obrany.", "content": "Od ledna roku 2013 mají NDF také ženské ozbrojené křídlo zvané Lvice národní obrany (nebo jen Lvice obrany), známé také pod zkratkou LND (z anglického: Lionesses of National Defence). Skupina čítá asi 500 žen vyzbrojených samopaly Kalašnikov, těžkými kulomety a granáty. Operuje především v syrském guvernorátu Homs.", "section_level": 2}, {"title": "Další role.", "content": "Co se spolehlivosti a loajality týče, velitelé Syrské armády stále více upřednostňují členy NDF, které považují za více oddané a motivované než obyčejné armádní odvedence pomáhající při vojenských operacích. Jsou také používány jako podpůrná pěchota při postupu obrněných jednotek. Jeden z armádních velitelů, který si nepřál být jmenován řekl, že regulérní armáda se čím dál tím víc věnuje roli logistické, zatímco bojovníci NDF, se stávají hlavní bojovou složkou.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik.", "content": "Doba výcviku se pohybuje od 2 týdnů do jednoho měsíce v závislosti na jednotlivci. Rekrut se učí základy boje, střelbě či technikám zpravodajství.", "section_level": 1}, {"title": "Údajné neshody mezi NDF a SAA.", "content": "Podle protivládních aktivistů vypukla 30. dubna roku 2015 v guvernorátu Homs přestřelka mezi NDF a Syrskou armádou po tom, co se bezpečností složky pokusily po stížnostech obyvatel zatknout místní vůdce NDF, kteří se měli chovat protiprávně. Přestřelka si údajně vyžádala několik mrtvých.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní obranné jednotky (Arabsky: قوات الدفاع الوطني, Quwat ad-Difāʿ al-Watanī), známé také jako Jednotky NDF (z anglického National defence forces) jsou syrská provládní milice zformovaná v průběhu Syrské občanské války, po létě roku 2012 syrskou vládou. Jedná se o dobrovolnickou složku Syrské armády.", "tgt_summary": "The National Defence Forces (NDF) ( \"Quwāt ad-Difāʿ al-Watanī\") is a pro-government militia, that was formed on 1 November 2012 and organized by the Syrian government during the Syrian Civil War as a part-time volunteer reserve component of the Syrian Armed Forces. The NDF is made of units across various Syrian provinces, each of them consists of local volunteers willing to fight against rebels for various reasons. The NDF has generally positive interaction with the Syrian Democratic Forces. On 20 February 2018, NDF battalions volunteered to support the canton of Afrin against the Turkish-led operation against Afrin.", "id": 787726}
{"src_title": "Gorodomlja", "tgt_title": "Gorodomlya Island", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ostrov má přibližně kosodélníkový tvar a zhruba 3 km na délku a 1,5 km na šířku. Značnou východní část tvoří vnitřní jezero, které samo o sobě má dva vlastní ostrovy. Osídlení (v jeho středu a později u východního pobřeží) získal až ve 20. století. Jinak v místech bez zásahu člověka je porostlý vegetací typickou pro mírný pás a jehličnatými lesy. Terén ostrova je relativně plochý, s nejvyšším bodem jen několik metrů nad hladinou. Má tři přístavy, jeden na jihu a dva na severu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve 13. století tudy prošly hordy Mongolů, kde jezero Seliger bylo pravděpodobně nejsevernějším cípem jejich expanze v tomto regionu.  Ostrov zůstal nepovšimnut pravděpodobně do 16. století, kdy se na Seligeru usadili mniši ortodoxního křesťanství. Ti na vedlejším ostrově, nyní známém jako Nilova Pustin, zbudovali monasterium (mužský klášter) a předpokládá se, že občasně navštěvovali i Gorodomlju.  V 17. století byl ostrov v držení Borise Lykova, místního boháče, který vlastnil mnoho okolních pozemků. Ten se rozhodl ostrov věnovat v roce 1629 klášteru. Ostrov ale nadále zůstával lidmi téměř nedotčený. Podle map z poloviny 19. století měl na ostrově chatrč polesný. V roce 1890–91 pobýval na ostrově ruský malíř Ivan Šiškin.  Mniši se přestěhovali na Gorodomlju až na začátku 20. století. Postavili tam několik prostých podlouhlých příbytků a dřevěný kostel.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický institut.", "content": "Po VŘSR, v roce 1928, byli mniši vyhnáni a na ostrově bylo zřízeno biologické výzkumné středisko. Zkoumala se zde slintavka a kulhavka, pro niž se vyvíjela protilátka. Ta měla být dokončena v roce 1932 a místní institut měl krátce poté hostit mezinárodní konferenci, již se zúčastnili vědci mj. z Francie a Německa. Podle nepříliš hojné dochované dokumentace je možné, že středisko bádalo též na poli biologických zbraní v podobě smrtelných virů a v roce 1935 se stala testovacím místem pro patogeny slintavky a kulhavky, lepry, moru a tularémie. Od založení institutu se ostrov stal pro místní explicitně nedostupným a kolem pobřeží vyrostl plot s ostnatým drátem (vzhledem k nebezpečnosti zkoumaných nemocí se mu rybáři z Ostaškova a okolního pobřeží beztak obloukem vyhýbali).", "section_level": 2}, {"title": "40. léta.", "content": "Za 2. světové války se přes Tverskou oblast sunula německá vojska v rámci plánu Barbarosa. Institut byl včas evakuován. Nicméně, Němci se rozhodli Gorodomlju neobsadit. Po jejich ústupu v roce 1944 se na pobřeží Seligeru vyrojily sovětské vojenské i civilní špitály. V tu dobu byl na ostrov natažen podvodní telefonní kabel.", "section_level": 2}, {"title": "Raketová laboratoř.", "content": "V letech 1946–1954 sem bylo proti své vůli z východní německé poválečné zóny přestěhováno několik stovek německých vědců a inženýrů – raketových specialistů, kteří na ostrově – pod sovětským dohledem a s tamními ruskými vědci – pracovali, teoreticky i prakticky, na vývoji několika raket a souvisejících systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Postsovětská éra.", "content": "I po návratu německých specialistů zůstala Gorodomlja klíčovým střediskem sovětského raketového vývoje. Ten se postupně přerodil v Zvezda Enterprise. Po pádu železné opony se někteří němečtí vědci rozhodli navštívit ostrov a připomenout vzpomínky z 50. let.  Na začátku 21. století zůstává ostrov veřejnosti nepřístupný. Zvezda Enterprise zůstal v rukou státu a co do oborů svého výzkumu a vývoje přešel z raket i k letectví a kosmonautice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gorodomlja (Городомля) je největší ostrov jezera Seliger (Tverská oblast, Rusko). Leží zhruba 300 km severozápadně od Moskvy, ve vyšším povodí Volhy. 6 km jižně od ostrova leží městečko Ostaškov.", "tgt_summary": "Gorodomlya Island () is located on Lake Seliger in Tver Oblast, Russia, northwest of Moscow. The closed urban-type settlement of Solnechny is located on the island.", "id": 2385055}
{"src_title": "Komba rondská", "tgt_title": "Rondo dwarf galago", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žijí silně fragmentované ve dvou hlavních populačních skupinách vzdálených od sebe asi 400 km. Každá skupina se dělí do tří až čtyř podskupin, které žijí v od sebe oddělených fragmentech suchého lesa a křovin na ploše asi 100 km2. Vyskytují se obvykle na východních svazích od moře se zvedajícího horského hřbetu, v nadmořských výškách od 100 do 900 m a od pobřeží ve vzdálenosti do 90 km. Výskyt mimo tato území nebyl zaznamenán.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Komba rondská je nejmenším druhem ze všech komb a na prvý pohled se odlišuje svým ocasem delším než tělo, který bývá popisován jako kartáč na vymývání lahví, u mladých jedinců je načervenalý. V dospělosti komba měří bez ocasu asi 13 cm a váží jen do 70 g. Má uši s velkými a pohyblivými boltci a výrazné, velké oči umožňující noční vidění. Dlouhé a silné zadní nohy ji dovolují mohutné skoky, při kterých kormidluje ocasem.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je noční tvor, který den přespí skryt v dutinách stromů nebo v hnízdech postavených z větví v korunách. Pohybuje se převážně po stromech a hledá si potravu pomoci výborného zraku a sluchu, hlavně hmyz a jiné drobné živočichy. Je všežravec a žere také plody, květy a pupeny. Někdy slézá ze stromu a krmí se v jeho blízkosti, v křovinatém podrostu pak poskakuje jako klokan jen po zadních nohou a hledá potravu ve spadaném listí. Po stromech se pohybuje ve svislé poloze (vertikálním lpěním) nebo skákáním. Předpokládá se, že ročně vrhne jedno až dvě mláďata.  Tento řídce se vyskytující druh je málo prozkoumán a není mnoho zpráv o jeho chování a způsobu života.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Nebylo ještě provedeno celkové sčítání populace, přesto se předpokládá, že má klesající trend. Odvozuje se tak z postupného zužování životního prostředí, kdy jsou kácením a vypalováním zmenšovány zalesněné oblastí ve kterých žijí. Lesy jsou těženy pro stavební dřevo, palivo nebo k výrobě dřevěného uhlí a po okrajích jsou žďářeny pro rozšiřování polí, která nestačí uživit stále se zvětšující populaci místních obyvatel.  Komba rondská je považována za jednoho z 25 nejvíce ohrožených primátů a je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) hodnocena jako kriticky ohrožený druh (CR). Byla zařazena i do přílohy č. I CITES.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komba rondská (\"Galagoides rondoensis\") je drobná poloopice, vyhynutím ohrožený druh rodu \"Galagoides\". Je to endemit vyskytující se v částečně zalesněných náhorních plošinách Rondo a Makonde na východě africké Tanzanie. Přestože byly tyto komby zjištěny již roku 1950, jako samostatný druh byly rozeznány až roku 1996.", "tgt_summary": "The Rondo dwarf galago (\"Paragalago rondoensis\") or Rondo bushbaby is a species of primate in the family Galagidae.The dwarf galagos are the smallest members of the genus Galagoides. It weighs less than 100 grams, making it the smallest known galago. It is endemic to Tanzania where its natural habitat is subtropical or tropical dry forests. It lives in an area reported in 2012 to be less than 100 square kilometers and is threatened by habitat loss due to logging. While it was discovered in the 1950s, the Rondo dwarf galago was deemed data deficient until 1996. In 1996, the Rondo bushbaby was fully described as a species. It is now listed as one of \"The World's 25 Most Endangered Primates.\" In 2010, it was also added to the Zoological Society of London's list of genetically distinct and endangered mammals.", "id": 832378}
{"src_title": "NGC 4565", "tgt_title": "NGC 4565", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Tato galaxie s hodnotou magnitudy 10 leží kolmo k rovině Mléčné dráhy, takže se na obloze nachází blízko severního galaktického pólu (podobně jako se Polárka nachází nad severním zeměpisným pólem). Název Jehlová galaxie pochází z jejího úzkého tvaru, který je způsobený jejím natočením vůči naší Galaxii, takže se na ni díváme v rovině jejího galaktického disku. Je to jeden z nejznámějších příkladů galaxií, na které se díváme takto z boku.  Na obloze se nachází v severní části souhvězdí, 3° jihovýchodně od hvězdy Gama Comae Berenices (γ Com) s magnitudou 4,4. Je viditelná i v menších dalekohledech amatérských astronomů, takže bývá označována jako vynikající nebeské dílo, které Charles Messier přehlédl a nezařadil do svého katalogu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 4565 je obří spirální galaxie, která září více než Galaxie v Andromedě a kdyby k nám byla natočena čelem, mohla by to být nejpůsobivější galaxie svého druhu v blízkém vesmíru.  V literatuře se nachází mnoho dohadů o podstatě její centrální výduti. Pouze na základě fotometrických dat nelze přesně určit její typ, protože chybí jednoznačné dynamické údaje o pohybu hvězd ve výduti. Nicméně její exponenciální tvar naznačuje, že jde o spirální galaxii s příčkou. Následně provedené studie s pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu přítomnost galaktické příčky nejenom potvrdily, ale ukázaly v ní i pseudovýduť a také vnitřní prstenec.  V galaxii se nachází zhruba 240 kulových hvězdokup, tedy více než v Mléčné dráze.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "NGC 4565 je nejjasnějším členem skupiny galaxií NGC 4565, do které patří i NGC 4494 a několik slabších galaxií. Má přinejmenším dvě satelitní galaxie a jedna z nich je centrální galaxií ovlivňována.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 4565 (také známá jako Jehlová galaxie, Slaneček, nebo Caldwell 38) je spirální galaxie v souhvězdí Vlasů Bereniky vzdálená přibližně 40 milionů světelných let. Objevil ji britský astronom William Herschel v roce 1785.", "tgt_summary": "NGC 4565 (also known as the Needle Galaxy or Caldwell 38) is an edge-on spiral galaxy about 30 to 50 million light-years away in the constellation Coma Berenices. It lies close to the North Galactic Pole and has a visual magnitude of approximately 10. It is known as the Needle Galaxy for its narrow profile. First recorded in 1785 by William Herschel, it is a prominent example of an edge-on spiral galaxy.", "id": 1400091}
{"src_title": "Čchi Ťi-kuang", "tgt_title": "Qi Jiguang", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Čchi Ťi-kuang používal zdvořilostní jméno Jüan-ťing () a literární pseudonym Nan-tchang (), později Nan-tchang (). Za mimořádné zásluhy o stát obdržel posmrtné jméno Wu-i ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátek kariéry.", "content": "Čchi Ťi-kuang se narodil ve městě Lu-čchiao () v provincii Šan-tung v rodině dědičných důstojníků. Jeho předek Čchi Siang sloužil jako generál v armádě Ču Jüan-čanga, zakladatele říše Ming, a padl v boji. Když se později stal Ču Jüan-čang stal císařem, udělil rodině Čchi dědičné místo velitele pluku v Teng-čou (, \"Teng-čou wej\"), umístěného v moderním okresu Pcheng-laj na severním pobřeží Šan-tungu.  Když jeho otec Čchi Ťing-tchung () zemřel, Čchi Ťi-kuang ve věku sedmnácti let převzal velením nad tengčouským plukem. Oženil se, jeho sourozenci byli ještě mladí, proto nechal vedení domácnosti na své manželce. Kromě budování pobřežní obrany ve svěřeném okrsku, také v letech 1548 až 1552 vedl své vojáky na pomoc k obraně Ťi-čou (, východně od Pekingu) proti jarním nájezdům východních Mongolů.  Ve dvaadvaceti letech odcestoval do Pekingu k důstojnickým zkouškám. V té době Mongolové vedení Altan-chánem protrhli pohraniční obranu a oblehli Peking. K obraně města byli mobilizováni i kandidáti vojenských zkoušek. Čchi Ťi-kuang během bojů předvedl mimořádnou chrabrost.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s piráty na jihovýchodě.", "content": "V roce 1553 byl povýšen na pomocníka vojenského komisaře (, \"tu-č’-chuej čchien-š’\") šantungské pobřežní obrany, která měla za úkol zabezpečit provincii proti útokům pirátů \"wo-kchou\", vesměs Číňanům, i když někteří pocházeli i z Japonska, Portugalska a jihovýchodní Asie. Když Čchi Ťi-kuang převzal velení nad šantungskou pobřežní obranou, měl méně než 10 000 vojáků, třebaže papírově byl stav 30 000. Navíc většina z dezertérů byli mladí a silní muži, kteří si mohli najít živobytí jinde, ve službě zůstali jen staří a slabí. Vojákům chyběl výcvik a kázeň, zatímco pobřežní opevnění byla po letech bez údržby zchátralá. Na podzim roku 1555 Čchi Ťi-kuanga přeložili do jihovýchodní pobřežní provincie Če-ťiang, kde se následkem útoků \"wo-kchou\" bezpečnostní situace vymkla kontrole. Spolu s dalšími dvěma renomovanými vojevůdci, Jü Ta-jouem a Tchan Lunem, Čchi Ťi-kuang vedl mingské vojáky k rozhodujícímu vítězství u Cchen-kang () roku 1558. Poté se svými vojáky porazil pirátské nájezdníky u Tchao-ču (), Chaj-men () a Tchaj-čou. Po vítězství u Cchen-kang, však nejen že nebyl oceněn, ale naopak se jen těsně vyhnul degradaci kvůli pomluvám, že s piráty spolupracoval.  Se situací v Če-ťiangu pod kontrolou se Čchi Ťi-kuang soustředil na výcvik vojáků a budování disciplinovaného a efektivního vojska. Jeho armáda nebyla velká, zprvu (roku 1559) měl pouze 3 tisíce mužů, později jejich počet zdvojnásobil, maximálně jich vedl 10 tisíc. Počty však nahrazoval kvalitním výcvikem. Při náboru odmítal příchozí z měst, do služby přijímal hlavně horníky a rolníky z čeťiangského okresu I-wu, protože věřil, že tamní obyvatelé jsou čestní a pracovití. Také dohlížel na výstavbu 44 námořních lodí různých velikostí, určených k použití proti pirátům na moři.  Při výcviku kladl důraz na souhru mužů v malých jednotkách, vyzbrojených kombinací tyčových zbraní – bambusových kopí a halaparten a štítů a mečů pro boj zblízka, to jest vesměs jednoduchými zbraněmi, které bylo možné snadno získat z místních zdrojů. Střelných zbraní měla Čchi Ťi-kuangova pěchota jen málo. Naproti tomu sílu své flotily založil na jejich využití; posádka džunky o 55 mužích sestávala z pěti oddílů, z nichž dva byly vyzbrojeny arkebuzami, dva obsluhovaly děla, plamenomety a rakety a i poslední byl vybaven střelnými zbraněmi. Svým mužům vštěpoval pocit odpovědnosti za bezpečí na bráněném území, zdůrazňoval, že pouze z klidného zázemí lze získat peníze a potraviny, které potřebují.  První zkouška Čchi Ťi-kuangovy nové armády přišla roku 1559. Po měsíčních bojích s piráty v prefektuře Tchaj-čou, v nichž piráti měli více než pětitisícové ztráty, si jeho armáda vydobyla slávu mezi obyvatelstvem a obavy u nepřátel.  Částečně v důsledku Čchi Ťi-kuangova vojenského úspěchu v Če-ťiangu přesunuli piráti \"wo-kchou\" své aktivity více na jih, do provincie Fu-ťien. Více než 10 000 se jich usadilo v pevnostech podél pobřeží od Fu-anu na severu po Čang-čou na jihu. V červenci 1562 Čchi Ťi-kuang vedl 6 000 svých vojáků na jih do Fu-ťienu. Během dvou měsíců, jeho armáda vyčistila tři hlavní základny pirátů wo-kchou – v Cheng-jü (), Niou-tchien () a Lin-tun ().  Nicméně jeho vlastní armáda následkem bojů a nemocí také utrpěla značné ztráty. Vzhledem k potlačení pirátských aktivit ve Fu-ťienu se Čchi Ťi-kuang stáhl do Če-ťiangu, aby přeskupil své síly. \"Wo-kchou\" využili příležitost k novému útoku na Fu-ťien a dobyli přístav Sing-chua (, současný Pchu-tchien). V dubnu 1563 Čchi Ťi-kuang přivedl do Fu-ťienu 10 000 vojáku a získal Sing-chua zpět. Během příštího roku série vítězství jeho armády konečně problém pirátů ve Fu-ťienu zcela vyřešila.  V září 1565 byla svedena velká bitva s piráty na ostrově Nan-ao, který leží blízko hranice mezi provinciemi Fu-ťien a Kuang-tung. Tam Čchi Ťi-kuang spojil své síly se svým starým přítelem Jü Ta-jouem aby znovu porazili ostatek spojených čínských a japonských pirátů.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Mongoly na severu.", "content": "S uklidněním situace v jihovýchodních pobřežních provinciích byl Čchi Ťi-kuang koncem roku 1567 přeložen do Pekingu, aby se ujal výcviku vojáků císařských gard. V příštím roce (1568) mu bylo svěřeno velení vojsk v Ťi-čou na severovýchodní hranici s Mongoly. Čchi Ťi-kuang vzápětí začal opravovat Velkou čínskou zeď v úseku mezi Šan-chaj-kuanem a průsmykem Ťü-jung. Mezitím řídil výstavbu strážních věží podél zdi. Po dvou letech tvrdé práce bylo dokončeno více než 1000 strážních věží, které výrazně posílily obranu severu.  Vzpoura proti říši Jüan – povstání rudých turbanů – v polovině 14. století vyústila v založení ryze čínské říše Ming a vyhnání Mongolů z Číny. Nicméně, Mongolové přesto v následujících staletích obtěžovali Číňany útoky v pohraničí. Když Čchi Ťi-kuang roku 1550 pobýval v Pekingu, Altan-chán, vládce pravého křídla Mongolů, prorazil pohraniční obranu a pronikl až k Pekingu. V roce 1571 mu mingský císař udělil titul kníže Šun-i (, \"Šun-i wang\") a povolil vzájemný obchod. Altan-chán pak zakázal svým podřízeným útočit na čínská sídla. Nicméně levé křídlo Mongolů vedené Jasaghtu-chánem pokračovalo ve zkoušení obranyschopnosti Čchi Ťi-kuangových jednotek, ale bez velkého úspěchu.  V zimě 1572 Čchi Ťi-kuang provedl měsíc trvající vojenské cvičení s více než 100 tisíci vojáků. Na základě zkušeností z manévrů napsal učebnici \"Záznamy vojenského výcviku\", ceněnou dalšími generacemi vojevůdců.  Začátkem roku 1583 byl zbaven svých povinností na severní hranici a přeložen na nevýznamný post v provincii Kuang-tung. Jeho již dost špatný zdravotní stav se v příštích dvou letech ještě zhoršil, a přiměl ho k návratu do rodného města. Nakonec roku 1588 zemřel, den před (čínským) Novým rokem. Svůj život pravděpodobně nejlépe shrnul ve vlastní básni:", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Své výcvikové postupy, bojové formace, způsoby boje v závislosti na terénu a nepříteli i názory na vojenskou strategii shrnul ve dvou příručkách, první z nich je \"Ťi-siao sin-šu\" (, volně \"Nová kniha efektivních postupů\"), druhá \"Liang-ping š’-ťi\" (, \"Záznamy vojenského výcviku\"). Během svého života napsal i velké množství básní a prozaických děl, shromážděných ve sbírce \"Č’-č’ tchang-ťi\" (, \"Sbírka ze síně Č’-č’\"), pojmenované podle studijní síně v jeho úředním sídle v Ťi-čou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čchi Ťi-kuang (; 12. listopadu 1528 – 17. ledna 1588) byl generál působící v čínské říši Ming za vlády císaře Ťia-ťinga. V letech 1555–1568 se podílel na potlačení útoků čínských pašeráků a pirátů na jihovýchodním pobřeží Číny, později sloužil na čínsko-mongolské hranici. Na základě zkušeností z bojů s piráty i Mongoly sestavil populární učebnice výcviku a bojových postupů \"Ťi-siao sin-šu\" a \"Liang-ping š’-ťi\".", "tgt_summary": "Qi Jiguang (Qījìguāng, November 12, 1528 – January 17, 1588), courtesy name Yuanjing, art names Nantang and Mengzhu, posthumous name Wuyi, was a Chinese military general and writer of the Ming dynasty. He is best known for leading the defense on the coastal regions against \"wokou\" pirate activities in the 16th century, as well as for the reinforcement of the Great Wall of China. Qi is also known for writing the military manuals \"Jixiao Xinshu\" and \"Record of Military Training\" (), which he based on his experience as a martial educator and defensive planner in the Ming military forces. He is regarded as a hero in Chinese culture.", "id": 24490}
{"src_title": "601. skupina speciálních sil", "tgt_title": "601st Special Forces Group", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie 601. skupiny speciálních sil se začíná utvářet za druhé světové války ve Velké Británii, kde se příslušníci exilové zpravodajské služby československého odboje pod vedením Františka Moravce začínali specializovat na diverzní činnost na území protektorátu Čechy a Morava. Většina vysazených skupin byla zpravodajsky zaměřena.  Po válce vznikl na území Československa 71. výsadkový prapor. Na jeho vzniku se podíleli lidé jako je Karel Paleček, Rudolf Krzák. Prapor se zaměřoval na diverzní činnost. Jako výsadková brigáda vznikl útvar v říjnu 1952 ve východoslovenském Prešově. V roce 1960 byl přesunut do moravského Prostějova.  Následkem přebudování a přemístění 7. výsadkového pluku v Holešově a 1. a 4. výsadkové průzkumné roty v Chrudimi vznikl v roce 1969 prostějovský 22. výsadkový pluk.  Od roku 1969 se skládal výsadkový pluk již pouze z výsadkového průzkumného praporu a dvou výsadkových průzkumných rot. Další reorganizací v roce 1976 se pluk zaměřil na výcvik malých průzkumných skupin trénovaných pro diverzní a průzkumnou činnost. V roce 1988 se stala z výsadkového pluku 22. výsadková brigáda s dále se vyvíjející strukturou.  V roce 1995 vznikla 6. speciální brigáda, jejíž struktura se o tři roky později velmi přiblížila strukturám jednotek speciálních sil Severoatlantické aliance. Po vstupu České republiky do NATO se struktura jednotky nadále přibližovala jeho standardům, až v roce 2001 vznikla 6. skupina speciálních sil. Ta byla v rámci reformy AČR přebudována na 601. skupinu speciálních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Výběrové řízení.", "content": "V souvislosti s určením a úkoly 601. skss a na základě zkušeností z předchozích let je výběrové řízení pro službu u jednotky chápáno jako základní předpoklad dalšího rozvoje každého jedince - příslušníka skupiny speciálních sil.  Výběrové řízení je koncipováno jako souhrn opatření směřujících především k zajištění fyzické a psychické odolnosti uchazečů o službu, jako i dalších předpokladů pro vývin osobnosti. Předmětem výběru je dále i zjištění takových parametrů jako jsou motivace pro službu u jednotky, odhodlání, sebekázeň, rozhodnost, iniciativa a charakter.  Výběrové řízení je rozděleno do tří skupin uchazečů:", "section_level": 1}, {"title": "Vstupní podmínky do výběrového řízení.", "content": "Vstupní podmínky do výběrového řízení jsou shodné pro kategorii A i B.", "section_level": 2}, {"title": "Provedení výběru.", "content": "Vlastní výběrové řízení se skládá ze základního výběru a výběrového týdne.", "section_level": 2}, {"title": "Základní výběr.", "content": "I. Testy fyzické zdatnosti: jsou stanoveny z několika disciplín. Hodnocení disciplín je bodovým systémem podle dosaženého počtu cviků, nebo času. Body z jednotlivých disciplín se sčítají. K postupu do další části výběrového řízení je nutné získat minimálně 400 bodů u kategorie A, 200 bodů u kategorie B a 150 bodů u kategorie Z. Body se sčítají ze všech disciplín, přičemž z každé disciplíny musí žadatel dosáhnout minimální stanovený výkon. Pokud není minimální výkon stanoven, žadatel musí v jednotlivých disciplínách dosáhnout stanovený minimální počet bodů (20 bodů). Minimální počet úkonů v jednotlivých disciplínách na dosažení minimálního počtu 20 bodů je dán zařazením uchazeče do věkové kategorie.  minimální stanovené výkony základního výběru:  Splnění norem přezkoušení fyzické zdatnosti je podmínkou postupu do části II.- souboru psychotestů.  II. Psychotesty: souborem testů je zjištěno IQ uchazeče, reakční schopnosti a schopnost pracovat v kolektivu (testy inteligenční, výkonnostní - zátěžový, osobní dotazníky, rozhovor a projektivní techniky).  Absolovováním základního výběru je výběrové řízení ukončeno pro kategorii B. Úspěšné hodnocení psychotestů je základní podmínkou postupu do výběrového týdne pro kategorii A.", "section_level": 3}, {"title": "Výběrový týden.", "content": "Po úspěšném absolvování základního výběru postupují uchazeči o službu u bojových jednotek 601. skss (kategorie A) okamžitě do výběrového týdne.  Výběrový týden je charakterizován vysokou náročností, je koncipován jako komplexní zaměstnání v terénu, které umožní prověřit fyzickou zdatnost, psychickou odolnost, morální kvality a kolektivního ducha uchazečů v extrémních podmínkách. V rámci šestidenního komplexního zaměstnání pod vedením instruktorů 601.skss, za nepřetržité účasti lékaře (zdravotníka) a psychologa, uchazeči absolvují sérii fyzicky náročných testů zaměřených na vytrvalost, sílu, houževnatost a schopnost reakce na různé situace. Provádí se formou vytrvalostních běhů, dálkových pochodů a souborem silových cvičení, které prověří schopnost uchazeče řešit krizové situace v enormní fyzické zátěži. Odstoupit od výběrového řízení může uchazeč kdykoliv na vlastní žádost. Opakování výběrového řízení je povoleno nejdříve za 4 měsíce a to maximálně 3x.", "section_level": 3}, {"title": "Výcvik.", "content": "Výcvik u 601. skupiny speciálních sil je zaměřen na rozvoj schopností a dovedností jednotlivců s důrazem na jejich odbornost při působení v týmech.  Výcvik začíná v podstatě již výběrovým řízením, po jehož úspěšném absolvování a přijetí do řad 601. skupiny speciálních sil následuje dvanáctiměsíční kvalifikační kurz.  Úspěšní absolventi kvalifikačního kurzu jsou zařazeni do týmů k bojovým jednotkám. Poté každý příslušník absolvuje kurzy potřebné pro svou odbornost při působení v týmu.  Hlavními zdroji pro výcvik jsou odborné kurzy, vojenská cvičení s mezinárodní účastí a praktické zkušenosti ze zahraničních misí. Nezanedbatelnou část výcviku představuje příprava na práci v mezinárodním prostředí. Pro správné směrování výcviku a výměnu zkušeností jsou velkým přínosem mezinárodní konference.  U 601. skss probíhá také výcvik specifických odborností (specialistů) : ženisti/potápěči, pyrotechnici, odstřelovači, FAC (navádění bitevních letounů na cíl), aj.  Příslušníci 601. skss jsou připravováni pro působení za všech klimatických a povětrnostních podmínek.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční mise.", "content": "Příslušníci 601. skupiny speciálních sil působili v mnoha zahraničních misích. První nasazení příslušníků útvaru v zahraničí bylo působení v rámci operace Pouštní Bouře v Saúdské Arábii v roce 1990. V následujících letech se příslušníci jednotky podíleli na zahraničních operacích na území bývalé Jugoslávie v misích IFOR, SFOR a KFOR. 6. rota speciálních sil byla v roce 1999 první jednotkou AČR na území Kosova. Svoji činností položila vynikající základy pro další činnost kontingentů AČR na tomto teritoriu.  V roce 2004 byla 601. skupina speciálních sil nasazena do bojové operace Trvalá Svoboda na území Afghánistánu. Tato mise byla první bojovou operací Armády České republiky od konce II. světové války. Na tuto průlomovou bojovou operaci navázalo další nasazení kontingentů speciálních sil v operaci Trvalá Svoboda v letech 2006, 2008 a 2009. Působení příslušníků 601. skss v těchto operacích bylo vysoce oceněno nejvyššími představiteli státu, AČR i koaličních partnerů. 601. skss zaujala tímto pevné místo v elitní skupině speciálních sil světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "601. skupina speciálních sil (zkráceně 601. skss) je elitní jednotka, přičemž v Armádě České republiky je jedinou tohoto typu. Dislokována je ve městě Prostějov. Mezi úkoly 601. skss patří přímé akce, strategický průzkum, nekonvenční válčení, boj s terorismem, průzkum a záchrana na bojišti a činnost stanovená vládou. Jednotka se podobá obdobným jednotkám zahraničních armád, jako jsou americké SEALs, Delta Force nebo britské SAS. Oficiální motto této jednotky jsou slova \"Dum spiro spero\" (Dokud dýchám, doufám).", "tgt_summary": "The 601st Special Forces Group of General Moravec or 601 SFG (\"\" or \"601. SkSS\") is a special forces unit of the Czech Armed Forces. It was officially created in 2003, the product of reorganizations in the Military of the Czech Republic in that year. However, it has roots that go back as far as 1952 when it was a paratroop brigade.", "id": 690996}
{"src_title": "LGBT práva v Severním teritoriu", "tgt_title": "LGBT rights in the Northern Territory", "src_document": [{"title": "Zákony týkající se homosexuality.", "content": "Severní teritorium získalo autonomii v r. 1978 s jednokomorovým parlamentem v čele s liberálně-konzervativní vládou, která okamžitě v říjnu 1983 odsouhlasila a vydala nový \"teritoriální trestní zákoník\". Nový zákon částečně zlegalizoval konsensuální pohlavní styk mezi muži staršími 18 let. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro heterosexuální styk byl stanoven na 16 let. Nicméně i tak zákon trestal anální sex a jemu obdobné praktiky na veřejném prostranství, přičemž termín \"veřejné prostranství\" chápal jako jakékoli prostranství, v němž se zdržuje jeden a více pozorovatelů. Věk způsobilosti k pohlavnímu styku byl sjednocen v rámci \"Reforem zákonů o pohlaví, sexualitě a soužití de facto z r. 2003\", které vstoupily v účinnost v březnu 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neregistrované soužití de facto.", "content": "Severní teritorium je jednou ze dvou jurisdikcí Austrálie (druhou je Západní Austrálie), která neumožňuje homosexuální párům úředně stvrdit své soužití prostřednictvím registrovaného partnerství nebo civilních svazků. Soužití párů stejného pohlaví je právně chápáno jako \"soužití de facto\" po \"reformě zákonů o pohlaví, sexualitě a soužití de facto z r. 2003\", jíž se mění \"Zákon o soužití de facto\", který dříve definoval takové soužití jako \"soužití 2 osob splňující znaky manželství\". Tato definice ještě před reformou způsobovala, že páry stejného pohlaví musely záležitosti svých majetkových práv po rozpadu soužití řešit pomocí teritoriálních soudů. Navíc se ani neřešilo vzájemné podílení na chodu domácnosti stejnou cestou jako v případě manželských a de facto spolužijících heterosexuálních párů. Toto způsobovalo také nerovné majetkové vypořádání v případě, že byl jeden z partnerů nezaměstnaný a nepodílel na se na chodu domácnosti. Právě díky reformě mají páry stejného pohlaví v Severním teritoriu skoro stejná práva a povinnosti jako manželské páry. Neregistrované soužití de facto umožňuje partnerům modifikovat si svůj majetkový režim, včetně vypořádání při rozchodu, prostřednictvím vzájemné dohody.  Stejnopohlavní manželství je v Severním teritoriu, jakož i v celé Austrálii, legální od prosince 2017, a to po přijetí příslušného zákona svazovým parlamentem.", "section_level": 2}, {"title": "Adopční a rodičovská práva.", "content": "Místní \"Zákon o sociálně-právní ochraně dětí\" přímo nařizuje soudům dávat děti k adopci párům tvořeným mužem a ženou a žijícím v manželském svazku více než 2 roky, což činí homosexuální páry nezpůsobilé společně osvojit děti. Pouze ve výjimečných případech soudy vycházejí vstříc žádostem o osvojení ze strany svobodných jedinců bez ohledu na jejich sexuální orientaci. Přezkumem teritoriálních adopčních zákonů se začal zajímat ministr pro děti a rodinu John Elferink v listopadu 2015. Zatím nebyly dány vládě žádné návrhy na změnu zákonů.  Zákony Severního teritoria se nezmiňují o komerčním a altruistickém surogátním mateřství, nicméně v této oblasti ani není dostatek klinik a odborníků na reprodukční technologie, což nutí zájemce o tento proces odcházet do Adelaide. Adelaide je hlavním městem Jižní Austrálie, jejíž právní řád komerční surogátní mateřství zakazuje. Altruistické sice není, ale sehnat takovou dobrovolnici je takřka nemožné. Z těchto důvodů pochází téměř většina případů náhradního mateřství v Austrálii ze zahraničních klinik.  Lesbické páry mají přístup k asistované reprodukci, ale neregistrované de facto partnerky těhotných žen nejsou z pohledu práva chápány jako právoplatní rodiče dětí narozených prostřednictvím tohoto procesu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před diskriminací.", "content": "\"Reforma zákona o pohlaví, sexualitě a soužití de facto z r. 2003\" pomohla zcela odstranit legislativní diskriminaci párů stejného pohlaví, vyjma adopcí. Zákon odstranil rozdíly založené na pohlaví, sexualitě a soužití de facto v cca 50 zákonech a vyhláškách.  \"Antidiskriminační zákon z r. 1996\" chrání veškeré zdejší obyvatelstvo před diskriminací na základě pohlaví a sexuality a dalších atributů. Jeho působnost sahá na pole vzdělávání, pracovněprávní, ubytovací, přístupu ke zboží a službám, kulturních vymožeností, pojišťovnictví a důchodového systému. O translidech se zákon sice nezmiňuje, avšak ti mají zpřístupněn institut změny pohlaví, včetně chirurgické operace a následného výdeje nových dokladů s odpovídajícím pohlavím.  LGBT a Intersex komunitu Severního teritoria dále chrání také federální novela \"Zákona o pohlavní diskriminaci (sexuální orientace, genderová identita a status neurčitého pohlaví) z r. 2013\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) mají v Severním teritoriu, který je jedním ze států a teritorií Austrálie, pouze část práv většinové populace.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, and transgender (LGBT) persons in Australia's Northern Territory enjoy the same legal rights as non-LGBT residents. The liberalisation of the rights of lesbian, gay, bisexual and transgender (LGBT) people in Australia's Northern Territory has been a gradual process. Homosexual activity was legalised in 1983, with an equal age of consent since 2003. Same-sex couples are recognised as de facto relationships. There was no local civil union or domestic partnership registration scheme before the introduction of nationwide same-sex marriage in December 2017, following the passage of the \"Marriage Amendment (Definition and Religious Freedoms) Act 2017\" by the Australian Parliament. The 2017 Australian Marriage Law Postal Survey, designed to gauge public support for same-sex marriage in Australia, returned a 60.6% \"Yes\" response in the territory. LGBT people are protected from discrimination by both territory and federal law, though the territory's hate crime law does not cover sexual orientation or gender identity. The territory was the last jurisdiction in Australia to legally allow same-sex couples to adopt children.", "id": 1045520}
{"src_title": "Pronovias", "tgt_title": "Pronovias", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie společnosti Pronovias sahá až do roku 1922, kdy byl otevřen podnik El Suizo (což v překladu znamená švýcarský), specializující se na prodej hedvábí, krajek a výšivek. První kolekce svatebních šatů byla představena v roce 1964, o čtyři roky později byl otevřen první specializovaný svatební salon ve Španělsku.  V průběhu 70. let bylo po celém Španělsku otevřeno 80 svatebních obchodů a během 80. let se značka rozšířila do Francie, Itálie, Velké Británie, Německa a Latinské Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Manuel Mota Cerrillo.", "content": "Manuel Mota Cerrillo (9. července 1966 – 8. ledna 2013) byl španělský módní návrhář a 23 let působil jako kreativní ředitel společnosti Pronovias.  Mota se narodil v Reusu ve španělské Tarragoně. Vytvořil šaty pro některé ze světových top modelek jako třeba Miranda Kerr z Austrálie, Bar Rafaeli z Izraele nebo Doutzen Kroes z Nizozemska.  8. ledna 2013 byl Mota nalezen mrtvý ve svém domě v Barceloně. Bylo mu 46 let. Mnohé zdroje uvedly jako příčinu smrti sebevraždu, i když ta nebyla španělskými úřady potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "50. výročí.", "content": "V Barcelona Museum of Contemporary Art probíhala od 5. do 10. května 2014 výstava šatů vyrobených v dílně Pronovias od počátku až po současnost. Vrcholem oslav půl století značky byl týden svatební módy v Barceloně – Barcelona Bridal Week 2015. Zde návrháři značky Pronovias představili svou výroční kolekci. Celá přehlídka trvala přibližně hodinu a půl. Kolekce nese název La Fábrica de los sueños, v překladu „Továrna snů“. Designéři se snažili vnuknout kolekci nostalgický nádech a předvedli střihy, které se u značky objevily v posledních pěti desetiletích. Každý model byl tedy unikát s kouskem historie značky. Celou přehlídku zahájila přední česká topmodelka Karolina Kurková. Přehlídky a oslav se celkem zúčastnilo přes 2000 významných hostů z celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Pronovias – oficiální webové stránky  Pronovias v České republice  50 let Pronovias – Svatka  Pronovias – Leading Brands of Spain  Supermodel Karolína Kurková Covers Pronovias' First-Ever Book 50 Years Dressing Dreams", "section_level": 1}], "src_summary": "Pronovias je španělská módní firma. Pod Pronovias Fashion Group spadají i další značky jako jsou např. San Patrick, La Sposa či W1. Pronovias Group dnes provozuje 163 vlastních obchodů a 4000 prodejních míst v 105 zemích, přičemž rodina, jež stála za zrodem značky, má vedení společnosti stále na starosti.", "tgt_summary": "Pronovias is a wedding dress design business based in Catalonia, Spain. BC Partners acquired a 90 percent stake in the firm in 2017 for 550 million Euros. In 2018, Amandine Ohayon took over from d'Andrés Tejero as the company's CEO. Manuel Mota Cerrillo was the company's creative director for 23 years until his death in 2013.", "id": 2270016}
{"src_title": "Státní poznávací značky ve Slovinsku", "tgt_title": "Vehicle registration plates of Slovenia", "src_document": [{"title": "Podoba značek.", "content": "Státní poznávací značka začíná vlevo modrým pruhem s dvanácti hvězdami a označením SLO (v této podobě používán od roku 2004). Následují dvě velká písmena, která označují příslušný okres. V pořadí další je znak občiny a dva bloky písmen a čísel, vzájemně oddělené pomlčkou. Orámování tabulek je zelené, mezi lety 2004–2009 bylo černé. Pro zápis čísel a písmen je použito písmo Helvetica. Na značkách se nevyužívají písmena Č, Š, a Ž, písmena X, Y a W však uváděna jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní typy značek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Značky na přání.", "content": "Za poplatek jsou vydávány registrační značky na přání. Za zkratkou okresu a znakem následuje zvolený nápis.", "section_level": 2}, {"title": "Jednostopá vozidla.", "content": "Motocykly dostávají dvouřádkové tabulky, které mají vzhled shodný s běžnými registračními značkami. Pro mopedy se užívají žluté třířádkové číselné štítky. V levém horním rohu mají označení Evropské unie, dále zkratku okresu a znak občiny. V druhém a třetím řádku jsou kombinace písmen a čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Přívěsy.", "content": "Přívěsy používají stejnou tabulku jako osobní automobily. Až do roku 2008 bylo pořadí údajů obrácené; značky začínaly kombinací písmen a čísel a končily znakem a zkratkou okresu. Obrácené pořadí bylo převzato z původních jugoslávských značek. Ze států bývalé Jugoslávie se takové označení používá už jen na srbských státních poznávacích značkách.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělská vozidla.", "content": "Zemědělská vozidla mají tabulku s tmavě zeleným pozadím a bílým nápisem.", "section_level": 2}, {"title": "Dočasné značky.", "content": "Časově omezené registrační značky jsou téměř shodné s běžnými, na pravém okraji je však uveden rok platnosti. Do roku 2004 měly světle zelené pozadí.", "section_level": 2}, {"title": "Zkušební značky.", "content": "Zkušební značky odlišuje slovo PREIZKUŠNJA nebo vertikální červený pruh s písmeny PR.", "section_level": 2}, {"title": "Exportní značky.", "content": "Vozidla určená k vývozu ze země dostávají žluté registrační značky. Jsou obdobné běžným značkám, na pravém okraji však mají dvě černá políčka s označením měsíce a roku platnosti. Do roku 2008 bylo na těchto tabulkách písmo červené.", "section_level": 2}, {"title": "Policejní značky.", "content": "Registrační značky policejních vozidel mají modré písmo a začínají vždy písmenem P. Nesou znak slovinské policie, za kterým následuje pět čísel ve dvou skupinách, jež jsou odděleny pomlčkou.", "section_level": 2}, {"title": "Diplomatické značky.", "content": "Diplomatické značky začínají vždy zelenými písmeny. Písmena CMD označují vozidlo pro velvyslance, CD pro diplomaty, CC pro konzuly a M pro příslušníky diplomatických a konzulárních sborů nebo mezinárodních organizací působících ve Slovinsku. Oproti běžným registračním značkám nemají znak. Za zkratkou následuje číselné označení v černé barvě. To udává zemi původu a za pomlčkou další číselné rozlišení. Po osamostatnění Slovinska se diplomatické registrační značky podobaly jugoslávským. Byly černé se žlutým nápisem, který tvořila zkratka okresu, číslice označující zemi původu a písmena. Na konci byl uveden rok platnosti. Černé tabulky byly roku 1996 nahrazeny oranžovými a roku 2000 aktuálně používanými.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenské značky.", "content": "Značky slovinských bojových sil mají černé pozadí a začínají písmeny SV – zkratka znamená \"Slovenska Vojska\" (česky \"Slovinská armáda\"). Následuje znak armády, číselné označení původu vozidla a číselná kombinace. Registrační značky podle stejného vzoru byly používány do roku 1997 se zkratkou TO – \"Teritorialna obramba\" (česky \"Teritoriální obrana\").", "section_level": 2}, {"title": "Zkratky okresů.", "content": "Systém označení vozidel podle okresů byl převzat z dob Jugoslávie. Původní jugoslávské okresy však po osamostatnění Slovinska zanikly a používají se tak pouze pro označení vozidel a ve struktuře slovinské policie.  Pro vojenské státní poznávací značky se používá následující označení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovinské státní poznávací značky (registrační značky) byly zavedeny roku 1992 jako náhrada za původní jugoslávské. Současná podoba je používána od roku 2009.", "tgt_summary": "Slovenian car number plates are vehicle registration plates found on Slovenian cars. The code for Slovenia itself is SLO. The registration plates are made of metal. On the left there is a blue bar as in other EU countries (in use since 2004) along with tamper-proof text up to 2008; the text is in black letters on a white background in Helvetica typeface. In 2008 the plates reverted to a green border used before 2004 and the old font but retaining the EU border at the left. Two plates must be present on each car - one at the front and one at the rear.", "id": 657339}
{"src_title": "La Gazette (Francie)", "tgt_title": "La Gazette (France)", "src_document": [{"title": "Ancien régime.", "content": "List založil v roce 1631 lékař Théophraste Renaudot. V době, kdy jej vedl, byly noviny loajální ke králi Ludvíkovi XIII. a jeho prvnímu ministrovi kardinálu Richelieuovi, který jim také zařídil monopol. Čtenáře podrobně informovaly o dění v královské rodině a u královského dvora. Richelieu ovlivňoval obsah \"La Gazette\" pomocí svých spolupracovníků, např. Françoise du Tremblaye a někdy do nich i sám přispíval. Pokud to vláda potřebovala, byly některé zprávy vytištěny se značným zpožděním nebo případně nebyly zveřejněny vůbec.  Noviny obsahovaly nejdříve čtyři, pak osm a nakonec dvanáct stran. První čtyři strany přinášely informace z oblasti politiky, ekonomiky a kultury, zbylé čtyři ze zahraničí. Jejich koupi si mohli dovolit spíše bohatší lidé, ti ostatní si je mohli za poplatek přečíst v obchodě nebo u stánku postaveném na Pont-Neuf. V roce 1638 mělo jedno číslo 1200 výtisků.  \"La Gazette\" vycházely zpočátku jednou týdně, za Ludvíka XIV. dvakrát za týden. V roce 1762 byly přejmenovány na \"La Gazette de France\", v osmdesátých letech 18. století činil náklad jednoho čísla 12 000 kusů. Až do francouzské revoluce se jednalo o jediné noviny, které měly povolení zveřejňovat nejnovější politické informace.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce 18. století.", "content": "Během revoluce, roku 1792, začaly vycházet denně a došlo také několikrát k jejich přejmenování – v roce 1792 na \"Gazette nationale de France\", v lednu roku 1793 na \"Gazette de France nationale\" a od roku 1794 do roku 1797 nesly noviny opět jméno \"Gazette nationale de France\". Poté se jim vrátil původní název \"Gazette de France\".  Poslední číslo vyšlo v roce 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Gazette, od roku 1762 La Gazette de France byly druhé nejstarší francouzské noviny. Vycházely v letech 1631 až 1915.", "tgt_summary": "La Gazette (), originally Gazette de France, was the first weekly magazine published in France. It was founded by Théophraste Renaudot and published its first edition on 30 May 1631. It progressively became the mouthpiece of one royalist faction, the Legitimists. With the rise of modern news media and specialized and localized newspapers throughout the country in the early 20th century, \"La Gazette\" was finally discontinued in 1915.", "id": 2324653}
{"src_title": "Mihailo Petrović", "tgt_title": "Mihailo Petrović Alas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mihailo Petrović se narodil jako prvorozený syn Nikodima Petrovič, profesora teologie a Milice Petrovičové, za svobodna Lazarevićové.  V roce 1885 ukončil studium na bělehradském gymnáziu, následně studoval na přírodovědně-matematické sekci filozofické fakulty univerzity v Bělehradě. Po ukončení studia na Bělehradské univerzitě odešel v roce 1889 do Paříže, kde se dále vzdělával, v roce 1891 obdržel diplom ze Sorbonny v oblasti matematických věd. Tam také v roce 1894 obhájil svou disertační práci v oblasti diferenciálních rovnic a získal tak titul PhD. Následně se vrátil do Bělehradu, v tomto období byl Petrović jedním z nejuznávanějších odborníků na diferenciální rovnice na světě.  Petrović se během svého života velmi zajímal o rybolov, odtud pochází i jeho přezdívka \"Alas\" (říční rybář). V roce 1882 se stal rybářským učněm, roku 1895 složil zkoušky a stal se rybářským mistrem. Také se zajímal o hru na housle, v roce 1896 založil hudební skupinu \"Suz\". Byl také vášnivým cestovatelem, navštívil jak Severní pól, tak i Jižní pól. Zážitky ze svých cest také publikoval.  Když v roce 1927 zemřel Jovan Cvijić, prezident Srbské akademie věd, členové akademie navrhli Petrovice za nového prezidenta, tento návrh však nebyl akceptován. Důvodem pravděpodobně bylo, že Petrović byl blízkým přítelem prince Djordje Karadjordjevice, který byl bratrem srbského krále zatčeného v roce 1925. Petrović byl v roce 1931 znovu členy akademie jednohlasně zvolen jejím prezidentem, avšak i tentokrát nebylo doporučení akademiků přijato.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Petrović je považován za jednoho z nejdůležitějších srbských matematiků v historii. Za svůj život uveřejnil velké množství vědeckých prací, vynálezů, či knih. Kromě srbské akademie byl členem i několika zahraničních akademií věd (např. V Praze, Bukurešti, Varšavě, Krakově). Je také nositelem množství různých ocenění a poct.  Petrović byl vedoucím všech doktorských disertací na Bělehradské univerzitě od roku 1912 do druhé světové války. V současnosti je po něm pojmenováno jedno z bělehradských gymnázií (IX. gymnázium).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mihailo Petrović Alas (24. duben 1868, Bělehrad – 8. červen 1943, Bělehrad) byl srbský matematik a vynálezce, profesor na univerzitě v Bělehradě a akademik Srbské královské akademie. Byl žákem významného francouzského matematika Henriho Poincaréa.", "tgt_summary": "Mihailo Petrović Alas (; 6 May 1868 – 8 June 1943), was an influential Serbian mathematician and inventor. He was also a distinguished professor at Belgrade University, an academic, fisherman, writer, publicist, musician, businessman, traveler and volunteer in the Balkan Wars, the First and Second World Wars. He was a student of Henri Poincaré, Paul Painlevé, Charles Hermite and Émile Picard. Petrović contributed significantly to the study of differential equations and phenomenology, founded Engineering mathematics in Serbia, and invented one of the first prototypes of a hydraulic analog computer.", "id": 921539}
{"src_title": "Kopírovací papír", "tgt_title": "Carbon paper", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Užíval se velice často k vytváření kopií při psaní úředních, obchodních i jiných textů na psacím stroji, kde bylo možno při použití tenkých (tzv. průklepových) papírů vytvořit najednou až deset kopií (průklepů). Tato jednoduchá technika se užívala v tak zvaném samizdatu, při rozmnožování cenzurou zakázaných textů. Nejlepší k tomu byly mechanické psací stroje s elektrickým pohonem, které měly stejnoměrnou sílu úhozu. Kopírovací papír se užíval často i pro faktury, účtenky a jiné psané dokumenty, kde vystavitel potřeboval jejich kopii. Pro různé účtenky a drobné doklady se koncem 20. století začaly užívat samokopírovací (bezkarbonové) papíry, které neměly barevnou vrstvu, ale byly vespod pokryty nesmírně jemnými balonky s kapičkami barvy, která se při psaní přenášela na podložený papír. Uživatel tedy nemusel nic vkládat a neušpinil si navíc ruce.  Kopírovací papír se používal i při počítačovém zpracování a tisku sestav na jehličkových tiskárnách. Teprve u novějších (neimpaktových) tiskáren (laserové, inkoustové, termografické atd.) se mechanické kopírování nedalo použít a nahradilo se opakovaným tiskem. Kopírovací papír se tak používá už jen pro velmi speciální použití (např, přenos kresby na sklo při výrobě vitráží) a vyrábí jej jen několik firem na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První kopírovací papír vynalezl kolem roku 1801 patrně Pellegrino Turri, italský vynálezce jednoho z prvních psacích strojů, který ho ovšem používal místo pozdější barvicí pásky. Patent na kopírovací papír s voskovou barvicí vrstvou získal Angličan Ralph Wedgwood (1766–1837) roku 1806. Zatímco barvicí vrstva se zpočátku nanášela za horka, v polovině 19. století se objevil postup s nanášením rozpuštěného barviva za studena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopírovací papír, také uhlový papír, kopírák nebo karbon, je tenký papír nebo fólie, z jedné strany pokrytá černou nebo modrou barvicí vrstvou. Vkládá se mezi dva psací papíry a slouží k tomu, aby na spodním papíru vznikla kopie toho, co se napíše na svrchní papír. Přenos barvy se ovšem děje mechanickým tlakem, takže se nedá použít například při psaní plnícím perem, zato například kuličkovým, tedy právě proto \"propisovacím\".", "tgt_summary": "Carbon paper (originally carbonic paper) was originally paper coated on one side with a layer of a loosely bound dry ink or pigmented coating, bound with wax, used for making one or more copies simultaneously with the creation of an original document when using a typewriter or a ballpoint pen. The manufacture of carbon paper was formerly the largest consumer of montan wax. In 1954 the Columbia Ribbon & Carbon Manufacturing Company filed a patent for what became known in the trade as solvent carbon paper: the coating was changed from wax-based to polymer-based. The manufacturing process changed from a hot-melt method to a solvent-applied coating or set of coatings. It was then possible to use polyester or other plastic film as a substrate, instead of paper, although the name remained carbon paper.", "id": 1645083}
{"src_title": "Dušan Trančík", "tgt_title": "Dušan Trančík", "src_document": [{"title": "Začátky tvorby.", "content": "Dušan Trančík začínal po maturitě jako filmový amatér v různých pomocných profesích jako osvětlovač nebo asistent produkce. V roce 1964 se přihlásil ke studiu na pražskou FAMU, kde absolvoval katedru střihové skladby. Studium ukončil v roce 1970 absolventským filmem \"Fotografovanie obyvateľov domu\" (\"Fotografování obyvatel domu\") a středometrážním filmem \"Šibenica\".  Už během studií na FAMU se dostal k práci ve \"Štúdiu krátkych filmov\" (\"Studio krátkých filmů\"), kde natočil několik dokumentů (např. \"Tryzna\", \"Amulet\", \"Vydýchnuť\" a další). Od roku 1976 až do zániku Koliby byl jedním z nejvýznamnějších režisérů ve \"Štúdiu hranej tvorby\" (\"Studio hrané tvorby\"). V roce 1976 debutoval celovečerním hraným filmem \"Koncert pre pozostalých\" (\"Koncert pro pozůstalé\"). Film zobrazuje konfrontaci životních postojů rodičů a dětí. Scénář k filmu napsal Tibor Vichta. O dva roky později znovu se scenáristou Tiborem Vichtou natočil jeden z jeho nejznámějších filmů – \"Víťaz\" (\"Vítěz\"). V boxerském ringu se proti sobě ocitají po letech dva dávní přátelé i sportovní soupeři – Vinco Moravec, ekonomický náměstek s uspořádaným rodinným životem, a na druhé straně Vlado Valhar, opravář pneumatik bez rodinného zázemí. Oproti sobě se tak ocitají dva zcela odlišné životní principy.", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Osmdesátá léta 20. století patří k nejplodnějším obdobím Dušana Trančíka. V tomto období osmdesátých let natočil sedm celovečerních filmů: \"Fénix\" (1981), \"Pavilón šeliem\" (1982), \"Štvrtý rozmer\" (1983), \"Iná láska\" (1985), \"Víkend za milión\" (1987), \"Sedem jednou ranou\" (1988), \"Mikola a Mikolko\" (1988).", "section_level": 1}, {"title": "Fénix.", "content": "Fénix je příběh ze života profesionální sportovkyně, připravující se na olympijské hry, které jsou vrcholem její kariéry. Kvůli kariéře je ochotna obětovat i dítě, které čeká – podstoupí interrupci. Dušan Trančík v tomto filmu kombinuje prvky dokumentu s poetickou stylizací.", "section_level": 2}, {"title": "Pavilón šelem.", "content": "Proti tvrdému a syrovému ošetřovateli šelem v zoo, který despoticky ovládá nejen zvířata ale i lidi, stojí jeho pomocník, zásadní odpůrce bezpráví a autoritativního chování. Na námětu a scénáři se podílel Ondřej Šulaj.", "section_level": 2}, {"title": "Štvrtý rozmer.", "content": "\"Štvrtý rozmer\" je příběh o mladém učiteli, amatérském astronomovi, žijícím v maloměšťácké společnosti ovládané konzumem. Scénář a námět napsal Jozef Puškáš.", "section_level": 2}, {"title": "Iná láska.", "content": "Příběh medika Hradila, kterého kvůli nelegálnímu potratu vyhodí ze školy. Medik se vrací do vesnice za ženou, jejíž potrat vykonal. Vesnice představuje mikrovzorek celé společnosti – panoptikum bezútěšnosti, kde se nacházejí jen zkrachovalí muži a ženy. Závěrečná katarze však chybí, kvůli změně konce filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Situace po roce 1989.", "content": "Po rozpadu Československa a zániku studia Koliba přestal být Dušan Trančík činný v oblasti hrané filmové tvorby. Po 1989 natočil ještě několik dokumentů pro Febio, ale věnoval se hlavně jiným činnostem, než je filmová tvorba. V letech 1994-1998 přednášel na filmové škole ve Zlíně. Od roku 1999 je profesorem na VŠMU v Bratislavě, obor „Hraná režie“. V tomto období zastával mnoho funkcí, byl například předsedou a místopředsedou Slovenského filmového svazu, Asociace slovenských filmových a televizních režisérů a Slovenské filmové a televizní akademie. Je členem Evropské filmové akademie. V roce 2002 působil jako generální ředitel médií a audiovize na Ministerstvu kultury Slovenské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika tvorby.", "content": "Ve filmech Dušana Trančíka lze rozeznat jeho typický režijní rukopis. Využívá osobitou kamerovou stylizaci (širokoúhlý objektiv, zrno, kontrasty), za níž je citelný vliv dokumentární tvorby. Téměř každý syžet v jeho filmech je založen na principu osudu jednotlivce v zkorumpovaném prostředí. Filmy jsou přesto, že jejich základem bývá dobrý scénář, mnohdy fragmentované, což může působit rušivě. Trančík často využívá neherce a hovorový jazyk, aby film působil co nejreálněji. Známá je jeho spolupráce s významnými slovenskými scenáristy, jako jsou Tibor Vichta nebo Jozef Puškáš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dušan Trančík (* 26. listopadu 1946, Bratislava) je slovenský režisér hraných a dokumentárních filmů. Většina jeho tvorby vznikala koncem sedmdesátých a především v osmdesátých letech 20. století. V současnosti působí jako pedagog v ateliéru filmové a televizní režie na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě.", "tgt_summary": "Dušan Trančík (born 26 November 1946) is a Slovak film director and screenwriter. He directed 22 films between 1968 and 1993. His 1991 film \"When the Stars Were Red\" was entered into the 41st Berlin International Film Festival.", "id": 1813048}
{"src_title": "Mrtvý Kristus", "tgt_title": "Lamentation of Christ (Mantegna)", "src_document": [{"title": "Mantegnova léta učení.", "content": "Po dvě století už byla Padova metropolí vzdělání a kultury. Na padovské universitě vyučovala řada významných aristotelovských filosofů, lékařů a botaniků. Kultura a vzdělanost se snažila navázat na starořímskou kulturu a dějiny. Sem přišel mladý Andrea Mantegna, nejprve jako elév a sluha podivína, trochu podvodníka, antikváře a občasného malíře Squarciona, aby se učil malovat. Roku 1448 od něho odešel a osamostatnil se. Jeho tvorba se změnila. Už nebyla jako zpočátku zaměřena na různé starožitné náměty či přírodní kuriozity. Ovlivnil ho jednak Donatellův pobyt v Padově a jeho sochy, malířská díla Andrey del Castagna a Jacopa Belliniho, malíře a otce Giovanniho a Gentila Bellini. Obdivoval florentské malířství, jeho přínos je rozhodně rozeznatelný na ferrarské škole. Stal se oficiálním malířem mantovských Gonzagů (1459), jeho odkazem je množství antických motivů.", "section_level": 1}, {"title": "Obraz mrtvého Krista.", "content": "Mantegnovo umění se výrazně řídí rozumem, je plné vzdělaneckých odkazů a jeho přínos pro ferrarskou školu je bezprostředně rozeznatelný. Jeho výzdoba paláce ď Este, Schifanoia je vrcholem ferrarského umění. Dílo \"Mrtvý Kristus\" je obrazem tragické, anatomické síly, snad až se snovou verzí vůle k heroismu. Obraz je vyveden v chladných barvách, tvarech navozujících dojem zkamenění, celé tělo Krista je zobrazeno v jaksi nepřirozené poloze. Přes tuto zdánlivou nepřirozenost, zvýrazněnou zkrácenou perspektivou, se \"Mrtvý Kristus\" stejně tak jako všechna ostatní Mategnova díla vyznačuje anatomicky přesným vyobrazením lidského těla, perfektním vypracováním detailů a skvěle zvládnutou perspektivou.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Dílo bylo pravděpodobně zamýšleno pro Mantegnův náhrobek v kapli San Andrea v Mantově. Nikdo jiný před tímto malířem nezobrazil lidskou postavu v takové obrazové hloubce, navíc s dokonalou perspektivní zkratkou. Mantegnovo pojetí mrtvého Krista je nové, inovativní. Zobrazení jeho ran, jeho hlava vyvrácená na stranu, vybledlé, bezmocné tělo navozují divákovi dojem, že tato smrt je skutečná a definitivní. Mantegnovo umění ovlivnilo především jeho švagry, Gentila a Giovanniho Bellini. Prostřednictví mědirytin se rozšířilo i na sever od Alp.", "section_level": 1}], "src_summary": "\"Mrtvý Kristus\" (Oplakávání Krista) je obraz italského malíře rané renesance Andrey Mantegny (1431-1506). Ležící tělo mrtvého Krista je zobrazeno v neobvyklé perspektivě, od nohou jeho lůžka, a vlevo jsou naznačeny hlavy dvou starých plačících žen.", "tgt_summary": "The Lamentation of Christ (also known as the Lamentation over the Dead Christ, or the Dead Christ and other variants) is a painting of about 1480 by the Italian Renaissance artist Andrea Mantegna. While the dating of the piece is debated, it was completed between 1475 and 1501, probably in the early 1480s. It portrays the body of Christ supine on a marble slab. He is watched over by the Virgin Mary and Saint John and St. Mary Magdalene weeping for his death.", "id": 169866}
{"src_title": "Kótecudžó no kabaneri", "tgt_title": "Kabaneri of the Iron Fortress", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Neznámý virus se objevil během průmyslové revoluce a rapidně se šíří mezi lidmi, které infikuje a přeměňuje na tzv Kabane (). Jedná se o agresivní a nemrtvé tvory, které nelze jednoduše zabít. Jedinou možností, jak je usmrtit, je propíchnout (prostřelit) jejich zářící zlaté srdce, jež je chráněno vrstvou železa, nebo jim useknout důležitou část jejich těla (například hlavu). Proti nemrtvým je však většina zbraní na blízko a střelných zbraní na páru, které používají bušiové (), neúčinná.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "Mezi lety 2016 a 2019 vyšly tři celovečerní animované filmy. První dva rekapitulují příběh anime seriálu. První byl do japonských kin uveden 31. prosince 2016 a druhý 7. ledna 2017. Třetí film pojmenovaný \"Kabaneri ze Železné pevnosti: Bitva o Unato\" se odehrává šest měsíců po událostech seriálu a zaměřuje se na bitvu o pevnost Unato a její okolí. Měl premiéru 10. května 2019. Dne 13. září 2019 byl mezinárodně odvysílán ve třech částech na streamovací službě Netflix.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Manga adaptace, kterou ilustroval Širó Jošida, byla serializována v časopise \"Gekkan Comic Garden\" nakladatelství Mag Garden od 2. května 2016 do 5. listopadu 2018. Mag Garden vydal mezi 10. prosincem 2016 a 10. prosincem 2018 čtyři svazky mangy.  Mobilní hru od TriFortu vydala pod názvem \"Kótecudžó no kabaneri -Ran- hadžimaru mičiato\" () společnost DMM Games. Byla vydána 19. prosince 2018 na operační systémy Android a iOS. Ve hře se nachází animované úvodní scény vytvořené Wit Studiem.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "V roce 2016 získala série několik cen v ocenění Newtype Anime. Jedná se o kategorie nejlepší anime seriál, nejlepší soundtrack, nejlepší design postav, nejlepší scénář a nejlepší studio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kótecudžó no kabaneri (; ; ) je japonský animovaný seriál, který vytvořilo Wit Studio. Jeho režisérem je Tecuró Araki a scenáristou Ičiró Ókouči. Designérem postav je Haruhiko Mikimoto a hudbu složil Hirojuki Sawano. Anime seriál byl premiérově vysílán na televizním bloku noitaminA stanice Fuji TV od 8. dubna 2016 do 30. června 2016. Vzniklo celkem dvanáct dílů. Prolog anime byl promítán v japonských kinech po dobu jednoho týdne od 18. března 2016. Amazon vysílal seriál na streamovací službě Amazon Prime Instant Video. Vznikly také dva kompilační filmy. První byl do japonských kin uveden 31. prosince 2016 a druhý 7. ledna 2017. Společnosti Crunchyroll a Funimation spolu vydaly anime seriál na discích Blu-ray a DVD v Severní Americe. Crunchyroll také získal práva na prodej zboží.", "tgt_summary": "An anime theatrical film that is set six months after the anime series, titled, premiered on May 10, 2019.", "id": 1644034}
{"src_title": "Lorenzo Monaco", "tgt_title": "Lorenzo Monaco", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Žil v kamaldulské poustevnické osadě Campa di Malpolo u Arezza Jako malíř se patrně vyškolil ve Florencii, v dílně Agnola Gaddiho (1350 - 1396), se kterým později spolupracoval na predelle oltáře pro kapli Nobili v kostele Santa Maria degli Angeli (1387). Roku 1390 vstoupil do florentského kamaldulského kláštera Santa Maria degli Angeli. Po složení slibu roku 1391 byl znám jako Don Lorenzo (\"Lorenzo Monaco\", česky \"Mnich Vavřinec\"). Zprvu působil v klášterním skriptoriu jako iluminátor rukopisů. Tři z nich, datované 1394-1396, jsou nyní uloženy ve florentské Medicejské knihovně u sv. Vavřince. Ve stejné době namaloval několik menších obrazů s náboženskými tématy.  Lorenzo Monaco byl od roku 1494 děkanem kostela. V letech 1398-1400 maloval polyptych pro kapli Ardinghelli kostela Carmine. Po roce 1402 žil mimo klášter a stal se členem malířského cechu pod svým původním jménem Piero di Giovanni. Zachoval si vazby s klášterem a roku 1414 pro něj namaloval monumentální \"Korunovaci panny Marie\" (nyní Gallerie Uffizi). Klášter mu roku 1415 prodal protější dům a ateliér za zlomek ceny. Malíř je naposled zmiňován roku 1422, ale Vasari soudí, že se mohl dožít roku 1425. Lorenzo Monaco byl pohřben v klášterním kapitulním domě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Lorenzo Monaco ve Florencii navázal na tradici malby Giotta a jeho následovníků, Spinello Aretino a Agnolo Gaddi a na přelomu století na neo-Giottovské gotizující tendence, šířené zejména v okruhu malíře Niccolò Gerini. Z této doby pocházejí gotizující díla se silným spirituálním nábojem, bez profánních prvků a se zlaceným pozadím (\"Pietà\", Gallerie dell'Accademia, Florencie).  Po roce 1404 ho ovlivnila raná díla Lorenza Ghibertiho, který vytvořil reliéfy pro dveře Baptisteria a také Gherardo Starnina, který přinesl do Itálie novou inspiraci mezinárodní gotikou po svém pobytu ve španělské Valencii, spočívající zejména v zářivé barevnosti. Tyto podněty vedly Dona Lorenza kolem poloviny desetiletí k větší uvolněnosti kresby, aristokratickému zjemnění gest, neobvyklé kombinaci a kaligrafické svítivosti barev a splývání linií. Pozdější práce se vyznačují větší formální jednoduchostí a klidnější náladou, zjemněním barevnosti a zvláštní tajemnou atmosférou.  Lorenzova procítěná zbožnost se projevila i ve scéně \"Oplakávání Krista\" (1408, Národní galerie v Praze). Obraz, který je horizontálně odlišen barevností, má v pozadí nehostinnou opuštěnou a ponurou krajinu, které dominuje velký kříž, šedé skály a vysoké věže a hradby Jeruzaléma. V popředí je skupina postav která vychází formálně z kompozice Giotta v kapli Scrovegni (1305), ale scéna postrádá monumentálnost a je mnohem intimnější. Diagonální členění kompozice soustřeďuje pozornost k ležícímu tělu mrtvého Krista, rámovanému skloněnými tvářemi truchlících se svatozářemi a jejich barevnými rouchy.  Lorenzo Monaco patří k posledním zástupcům slohu mezinárodní gotiky. Jeho postavy jsou štíhlé, mají měkké splývavé linie a bohatě řasené drapérie. Jeho původní školení v knižních iluminacích se projevuje smyslem pro detail, pečlivou modelací tváří i výraznou zářivou barevností. Jeho pokračovatelem byl Fra Angelico.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorenzo Monaco (česky též \"Mnich Vavřinec\"), narozen jako Piero di Giovanni (asi 1370 Siena – asi 1425 Florencie) byl italský malíř a iluminátor období pozdní gotiky. Jeho následovníkem byl Fra Angelico.", "tgt_summary": "Lorenzo Monaco (born Piero di Giovanni; 1370 – c. 1425) was an Italian painter of the late Gothic-early Renaissance age. He was born Piero di Giovanni in Siena. Little is known about his youth, apart from the fact that he was apprenticed in Florence. He was influenced by Giotto and his followers Spinello Aretino and Agnolo Gaddi.", "id": 816497}
{"src_title": "Anna Tomova-Sintovová", "tgt_title": "Anna Tomowa-Sintow", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Anna Tomova-Sintovová studovala na Státní konzervatoři Pančo Vladigerova v Sofii u Georgi Zlatev-Čerkina a Katjy Spiridonové. Jako závěrečnou zkoušku zpívala roli \"Taťány\" v Čajkovského opeře Evžen Oněgin. Následně získala angažmá v operním studiu \"Oper Leipzig\" v Lipsku. Zde debutovala v premiéře \"Guyana Johnny\" Alana Bushe. Její první velkou operní rolí byla \"Abigail\" ve Verdiho opeře Nabucco. Následovalo několik dalších rolí v operách italských a německých autorů, mnohé z nich nastudovala s dirigentem Rolfem Reuterem a ředitelem Paulem Schmitzem, bývalým žákem Richarda Strausse.  V roce 1972 vstoupila do Berlínské státní opery, kde se hned v prvním roce stala „komorní pěvkyní“ sboru. Mezinárodního úspěchu dosáhla v Paříži ve Verdiho Rekviem. Od té doby spolupracovala s nejdůležitějšími dirigenty (jako Karl Böhm, Riccardo Chailly, Herbert von Karajan, Carlos Kleiber, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Riccardo Muti a Wolfgang Sawallisch), všemi velkými operami (Bayerische Staatsoper, Lyric Opera of Chicago, Deutsche Oper Berlin, Teatro alla Scala, Metropolitní opera v New Yorku, londýnský Royal Opera House v Covent Garden a Vídeňská opera). Vystupovala také na festivalech, především Salzburger Festspiele a Maggio Musicale Fiorentino). Samostatně spolupracovala 17 let s dirigentem Herbertem von Karajanem. V roce 2001 oslavila 35leté jubileum na operní scéně koncertním provedením Verdiho opery Aida v Národní opeře v Sofii.  Anna Tomova-Sintovová předává své zkušenosti mladé generaci v řadě mistrovských kurzů v různých zemích a je členem poroty na mezinárodních pěveckých soutěžích.  Anna Tomova je vdaná, má jednu dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Role.", "content": "Kromě své práce na operních scénách má Anna Tomova-Sintovová také široký repertoár skladeb a rovněž účinkuje ve významných duchovních a symfonických dílech (například \"Beethovenova devátá\") po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Anna Tomova-Sintovová získala zlaté medaile na mezinárodních soutežích v Sofii a Rio de Janeiro a ceny Grammy za Ariadnu (v nahrávce \"Ariadna z Naxu\" od vedením Jamese Levina) a Donnu Annu (v nahrávce \"Don Giovanni\" pod vedením Herberta von Karajana). Kromě toho získala \"Orphée d’Or\" za nahrávku \"Vier letzte Lieder\", opět pod vedením Herberta von Karajana.  V roce 1974 obdržela „Národní cenu NDR“ (\"Nationalpreis der DDR\") III. třídy za umění a literaturu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Tomova-Sintovová (; narozená jako Anna Tomova; * 22. září 1941 Stara Zagora) je bulharská operní pěvkyně – sopranistka. Je komorní pěvkyní Berlínské státní opery Unter den Linden a Vídeňské státní opery. Anna Tomová-Sintovová vystupovala ve všech hlavních světových operních domech s repertoárem, zahrnujícím díla Mozarta, Rossiniho, Verdiho, Pucciniho, Wagnera a Strausse. Úzce spolupracovala s dirigentem Herbertem von Karajanem od roku 1973 až do jeho smrti v roce 1989.", "tgt_summary": "Anna Tomowa-Sintow (, by official transliteration \"Anna Tomova-Sintova\", born September 22, 1941, in Stara Zagora, Bulgaria) is a Bulgarian soprano who has sung to great acclaim in all the major opera houses around the world in a repertoire that includes Mozart, Rossini, Verdi, Puccini, Wagner, and Strauss. She enjoyed a particularly close professional relationship with conductor Herbert von Karajan from 1973 until the conductor's death in 1989.", "id": 2410941}
{"src_title": "The Last Stand", "tgt_title": "The Last Stand (Sabaton album)", "src_document": [{"title": "Před vydáním.", "content": "Informace o připravovaném albu poprvé prozradil zpěvák kapely Joakim Brodén na začátku dubna 2016 v rozhovoru pro český rockový magazín Spark. Původně se mělo jednat o pokračování alba \"Heroes\" nazvaném \"Commanders\". To mělo být o vojenských vůdcích, jako byl například Adolf Hitler, Josif Vissarionovič Stalin nebo Alexandr Veliký. Z tohoto nápadu ovšem sešlo kvůli nesouhlasu vydavatelství a možných problémech při prezentaci těchto témat v některých státech. Brodén ovšem zároveň řekl, že Sabaton v budoucnu možná vydá album s podobným tématem. Brodén s baskytaristou Sabatonu Pärem Sundströmem původně plánovali vydat \"The Last Stand\" jako bonusové mini CD k jinému albu, nakonec se však rozhodli nahrát plnohodnotné album s tímto tématem. 29. dubna 2016 byl na oficiálních stránkách kapely zveřejněn obal alba, název a datum vydání, které bylo stanoveno na 19. srpna 2016. Sundström o nahrávce řekl, že bude popisovat příběhy vojáků v různých časových úsecích a v různých historických bitvách.  Ve video upoutávkách k nadcházejícímu turné pojmenovaném \"The Last Tour\" kapela postupně zveřejňovala části písně „Winged Hussars“. 10. června byl zveřejněn seznam skladeb a první singl nazvaný „The Lost Battalion“. 15. července oficiálně vyšel druhý singl k albu, píseň „Blood of Bannockburn“. Ta měla ovšem svoji premiéru již o den dříve, a to na švédském rádiu Bandit Rock. 12. srpna, týden před vydáním, byl zveřejněn třetí a zároveň poslední singl „Shiroyama“.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Album oficiálně vyšlo 19. srpna 2016 u Nuclear Blast na CD a v digitální podobě. K dostání je v normální CD verzi, jako 2 LP, v digibook edici obsahující bonusové DVD se záznamem koncertu v Nantes a earbook edici. Ta obsahuje dvanáctipalcový (30,48 centimetrů) plakát, foto kartu, CD s albem a bonusem, 2 LP a sadu trsátek. Kapela \"The Last Stand\" vydala i v limitované tankové edici, která obsahuje dvoukilový model tanku a earbook edici. Jako bonusové písně kapela k albu nahrála coververze písní „Camouflage“ (Stan Ridgway), „All Guns Blazing“ (Judas Priest) a „Afraid to Shoot Strangers“ (Iron Maiden).  Den po vydání, 20. srpna, Sabaton vystoupili na svém vlastním festivalu Sabaton Open Air ve Falunu, kde poprvé album \"The Last Stand\" zahráli živě. Na festivalu kapela také představila nového kytaristu Tommyho Johanssona, který část koncertu odehrál. Johansson vystřídal Thobbeho Englunda, jenž už v červenci oznámil, že se kapelu z osobních důvodů rozhodl opustit, a tento koncert byl jeho posledním.", "section_level": 1}, {"title": "Skladby.", "content": "Přes půl hodiny dlouhé album otevírá píseň „Sparta“ s klávesami ve stylu „Ghost Division“ z alba \"The Art of War\" a kapela se zde zvukově vrací právě k této nahrávce. Námětem písně jsou činy tří stovek sparťanů bojujících v bitvě u Thermopyl. Následuje „Last Dying Breath“, ve které jsou opět slyšet pro Sabaton charakteristické klávesy a Brodén zde střídá nižší a vyšší party. Tato skladba vypravuje příběh Dragutina Gavriloviće během bitvy o Bělehrad v roce 1915. Třetí skladbou a zároveň druhým singlem je téměř tříminutová „Blood of Bannockburn“ o bitvě u Bannockburnu v roce 1314. Píseň je hraná v rychlém a veselém rytmu a na pozadí jsou slyšet skotské dudy a Hammondovy varhany. „Diary of an Unknown Soldier“ slouží jako intro k následující písni „The Lost Battalion“, která byla vydána již v červnu jako první singl. Píseň pojednává o devíti rotách americké 77. pěší divize během bitvy první světové války v sektoru Meuse-Argonne. V této skladbě jsou místo bicích použity vojenské zbraně. Zvuk basového bubnu nahradil zvuk 12,7mm kulometu, místo rytmického bubnu je slyšet 9mm pistole a místo činel je použit zvuk bajonetu procházejícího lidským tělem. Druhou polovinu alba otevírá píseň „Rorke's Drift“, která vypráví o bitvě o Rorke's Drift z britsko-zulské války. „Rorke's Drift“ je rychlá píseň, ve které mají hlavní roli především kytary. Po „Rorke's Drift“ následuje titulní píseň alba o odporu švýcarské gardy během Sacco di Roma. Jedná se o pompézní, až muzikálovou píseň s mohutnými a ke konci výše zpívanými refrény. Osmou skladbou je třetí singl, „Shiroyama“, ve kterém jsou opět mohutně slyšet klávesy. „Shiroyama“ vypráví příběh bitvy o Širojamu, ve které z původních 500 samurajů zůstalo pouhých 40. Další píseň, svižně hraná „Hill 3234“, popisuje událost z roku 1988 při bitvě o kótu 3234. Předposlední píseň alba, „Winged Hussars“ pojednává o polských husarech a o bitvě u Vídně. Píseň je postavená na silných kytarových a klávesových riffech. Závěrečnou písní alba je „The Last Battle“, ve které se zpívá o bitvě o hrad Itter. V té bok po boku bojovali američtí vojáci a jednotka wehrmachtu proti jednotkám SS. Píseň je pozitivně laděná a jejím vrcholem je epický refrén.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Hned první týden po vydání se \"The Last Stand\" umístilo na první pozici ve švédské a ve finské hitparádě a na druhé pozici v německé hitparádě Media Control Charts. V belgickém žebříčku Ultratop album obsadilo čtvrté místo. Deska se také stala nejprodávanějším albem v Česku pro 34. týden v roce 2016 (22. srpna – 28. srpna). V březnu roku 2017 poté kapela za album převzala zlatou desku za více než 2 500 prodaných nosičů v Česku. Zlatou deskou byla nahrávka oceněna také ve Švédsku a v Polsku. \"The Last Stand\" se probojovalo též do první desítky světové hitparády, konkrétně obsadilo šesté místo.  Český redaktor David Havlena z rockového magazínu Spark nahrávku označil za nejpestřejší album dosavadní kariéry kapely. Zároveň ale připustil, že postrádá kompaktnost materiálu a že předchozí \"Heroes\" bylo rozhodně silnějším albem. V celkovém hodnocení redaktorů magazínu dostala nahrávka 4,26 bodů z 6 možných. Podle Michaela van Rijswijka se jedná o nejlepší desku, kterou Sabaton dosud nahráli. Tento editor nizozemského magazínu \"Aardschok\" zároveň vyzdvihl singl „The Lost Battalion“. Jiří Matýsek v recenzi pro hudební server musicserver.cz album ohodnotil sedmi hvězdičkami z deseti a označil ho jako „pořádnou porci výživného, široce přístupného metalu“. Také ale napsal, že se při poslechu „čas od času dostavuje neodbytný pocit předvídatelnosti“.", "section_level": 1}, {"title": "The Last Tour.", "content": "Hned na začátku ledna 2017 společně s předkapelami Accept a Twilight Force začalo evropské turné, které podle alba dostalo název \"The Last Tour\". Baskytarista Sundström před začátkem turné prohlásil, že se bude jednat o největší a nejlepší turné, které kapela dosud absolvovala. Turné, během něhož skupiny odehrály celkem 56 vystoupení ve 26 zemích, bylo zakončeno první den v dubnu ve švédském městě Luleå. Během této koncertní šňůry Sabaton vystoupili také ve vyprodané pražské Tipsport areně. Tento koncert s návštěvností 13 000 lidí byl největším sólovým vystoupením v dosavadní historii Sabaton. Na pódiu byla zároveň kapele předána zlatá deska za více než 2 500 prodaných nosičů v Česku.  Po turné v Evropě proběhla také koncertní šňůra v USA a v Kanadě. Sabaton na tomto turné vystupovali jako headliner poprvé od roku 2012 a jako předkapely s nimi jely skupiny Leave’s Eye’s a Battle Beast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Album se umístilo na prvních příčkách v některých evropských hitparádách, mezi kterými byla také česká. Od ledna do dubna 2017 probíhalo evropské turné společně s kapelami Accept a Twilight Force. V dubnu a květnu 2017 proběhlo také headline turné v USA a Kanadě.", "tgt_summary": "The Last Stand is the eighth studio album by Swedish power metal band Sabaton. It was released on 19 August 2016. It was produced by Peter Tägtgren in Abyss Studios. Like Sabaton's previous album Heroes, \"The Last Stand\" is a concept album and takes inspiration from \"last stand\" military battles. On 10 June 2016 the first single \"The Lost Battalion\" was released, followed by \"Blood of Bannockburn\" on 15 July and \"Shiroyama\" on 12 August. A lyric video for the title track was released on 25 January 2018.", "id": 555494}
{"src_title": "Nicoleta Alexandru", "tgt_title": "Nicoleta Alexandru", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Svou sólovou pěveckou kariéru započala v roce 1992, kdy začala vystupovat se svými skladbami televizních a rozhlasových pořadech. V roce 1993 a 1994 se neúspěšně zúčastnila rumunského národní kola s písněmi „Balerina” (1993) a „Doar amintiri” (1994). V roce 1996 se zúčastnila národního kola se sladbou „Undeva departe esti tu”, se kterou se umístila předposlední a obsadila 19. místo.  O dva roky zaujala šesté místo s písní „Europa” spolu s Laurou Stoicou, Danielou Vladescu, Luminitou Anghel, Mihaiem Alexandruem a Aurelianem Temisanem. V roce 1999 vyšlo její EP s názvem Cu tălpile goale. V lednu 2000 vydala své debutové studiové album s názvem Turqouise, ze kterého pochází promo singl „I Feel Good” (nahraný s Un-Q Sapro & Evrikou), který se nakonec umístil na posledním 13. místě ve finále národního kola do Eurovision Song Contest 2000.  V roce 2002 opět vystoupila finále národního kola s písní „I Do”, se kterým se umístila na pátém místě.", "section_level": 2}, {"title": "2003—04: Eurovision Song Contest.", "content": "V roce 2003 byla oceněna Ženou roku čtenáři časopisu Avantaje a tom samém roce její píseň „Lângă mine” (promující album stejného jména) obdrželo titul Píseň roku, který jí udělily vysílací společnosti Bucureşti a Actualitati Radio. Se stejným singlem zpěvačka vyhrála Festival v Mamai a také Festiwal Piosenki Miłosnej 2003.  V únoru 2003 se zúčastnila rumunského národního kola Euroviziune 2003, ve kterém prošla přes druhé semifinálové kolo a s písní „Don't Break My Heart” postoupila do finále, které se konalo dne 1. března. Před konáním národního výběru byla hlavní favoritkou na vítězství celého národního kola, ve kterém nakonec získala nejvyšší počet 24 bodů a obsadila první místo, čímž se stala reprezentantkou Rumunska na Eurovision Song Contest 2003. Ve finále, které se konalo dne 24. května, získala za své vystoupení celkem 73 bodů, což stačilo na 10. místo. Během písně byla doprovázena svými čtyřmi tanečníky.  V roce 2003 vydala první kompilační album s názvem Best of Nicola, kde se mimo jiné nacházel i eurovizní singl a také ostatní písně, se kterými se zúčastnila rumunských národních výběrů v minulých letech. V červnu následujícího roku se uskutečnila premiéra album De mă vei chema, na kterém se nachází mimo jiné i píseň „Don't Break My Heart”.", "section_level": 2}, {"title": "Od 2005: Thank You.", "content": "V roce 2005 získala dvě sošky (v kategorii Nejlepší popová píseň a Nejlepší zpěvačka) během slavnostního předávání cen MTV Romania Music Awards. V létě roku 2007 vydala singl „Dacă-i tarziu”, se kterým se umístila v národních žebříčcích. O rok později se zúčastnila finále rumunského národního kola s písní „Fairytale Story”, se kterým se nakonec vybojovala 7. místo. Singl byl předzvěstí dalšího studiového alba zpěvačky s názvem Thank You z roku 2009. Z desky pochází také promo singl „Leave No Heart Behind”, na kterém spolupracovala s Thomasem Nicholsem, a pilotní song, který napsala společně s Kordem. Od srpna 2014 pokračuje v umělecké spolupráci s Mihaiem Alexandru.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1990 se provdala za svého producenta Mihaia Alexandru. Pár se rozvedl v roce 2005, po patnácti letech manželství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicoleta Alexandru, známá pod uměleckým jménem Nicola (* 5. listopad 1968 Bukurešť, Rumunská socialistická republika, dnes Rumunsko) je rumunská zpěvačka, která reprezentovala Rumunsko na Eurovision Song Contest 2003.", "tgt_summary": "Nicoleta Alexandru (; born 5 November 1968), whose stage name is Nicola (), is a Romanian singer. She is best known for representing Romania at the 2003 Eurovision Song Contest.", "id": 885921}
{"src_title": "Igor Ciel", "tgt_title": "Igor Ciel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Igor Ciel se narodil v Rožňavě, ale od dětství bydlel a studoval v Brezně. Na gymnáziu navštěvoval divadelní kroužek „Jano Chalupky“, kde se poprvé projevil jeho zájem o divadlo. V ochotnickém divadle působila jako herečka i jeho matka, která se mu v jeho divadelních začátcích snažila pomoci zdokonalit se.  Jeho zájem o divadlo přetrvával i nadále a tak si podal přihlášku na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě na obor divadelní režie. Nebyl však přijat a tak začal studovat na Univerzitě Komenského divadelní vědu a estetiku. Po studiu podal přihlášku znovu na VŠMU, kde byl na druhý pokus už přijat.  Hereckou tvorbu ho učil Andrej Bagar a režii Josef Budský. Igor Ciel na sebe upozornil režií hry Herba Tanka \"Tanková loď\" v Divadle mladých na Dunajské ulici. Později po doporučení pedagogů odešel na moskevský Státní institut divadelního umění - GITIS. Po návratu v roce 1955 dokončil obor spolu s Pavlem Hasprou a Oto Kaťušou. Po škole byl na krátkou dobu rozhlasovým hlasatelem. S vlastní režií začínal v divadle ve Zvoleně (1955–1959) a později v Nitře (1960–1966). S výjimkou žilinského Divadla Petra Jilemnického hostoval Igor Ciel ve všech mimobratislavských souborech. Po odchodu z Nitry v roce 1966 nastoupil jako režisér do Československé televize (ČST) v Bratislavě do hlavní redakce literárně-dramatického vysílání, kde se věnoval zejména přípravě adaptací slovenských, ale i světových autorů. Patřil k tvůrcům slavných a divácky oblíbených „bratislavských pondělků“. Ve svých dílech spolupracoval s významnými slovenskými herci a herečkami, jako například Vlado Müller, Jozef Kroner, Štefan Kvietik, Ladislav Chudík, Karol Machata, Michal Dočolomanský, Jozef Adamovič, Božidara Turzonovová, Zdena Studenková, Emília Vášáryová, Zdena Gruberová, Magda Paveleková, Kamila Magálová atd.  Igor Ciel je také znám tím, že pracoval téměř stále se stejným štábem. Jeho hlavním kameramanem byl Marián Minárik, hlavním kostymérem Milan Čorba, výtvarníkem Ladislav Hupka, hudebním skladatelem Jaromír Dlouhý a střihačem Ladislav Halama. Natočil více než sto čtyřicet titulů, kromě televizních filmů i seriály, inscenace i několik dokumentárních filmů. Do paměti diváků se však nejvíce zapsaly jeho seriály: \"Parížsky mohykáni\", \"Vivat Beňovský!\" (1975), \"Louis Pasteur\" (1977), \"Barbora Rösellová\" (1979). Igor Ciel byl i dlouholetým pedagogem na VŠMU. Na Divadelní fakultě působil od roku 1962, poté co byla na fakultě otevřena v roce 1974 Katedra televizní režie, stal se jejím vedoucím. Ve školním roce 1985/86 došlo k další změně a ústav se přetransformoval na Katedru filmové a televizní režie a Igora Ciela nahradil na postu vedoucího Stanislav Párnický. Ciel v roce 1981 na škole obhájil vědecko-pedagogický titul docent a koncem roku 1989 byl jmenován profesorem. V roce 1990 stál při formování Filmové a televizní fakulty VŠMU, kde začínal jako jediný profesor a několik let byl i její proděkanem. V 90. letech 20. století také působil v radě Slovenské televize a v roce 1993 byl i jejím předsedou. Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století vyučoval i V Banské Bystrici na Akademii umění (1998–2003). Igor Ciel byl nejen režisérem a pedagogem, ale také hercem. Debutoval v roce 1958 v hraném filmu \"Posledný návrat\" v režii Františka Kudláčka. Později se také objevil ve několika divadelních hrách, jako například \"Rómeo a Júlia\", \"Výstrel nik nepočul\", \"Majitelia kľúčov\".  Od roku 1956 byl ženatý s herečkou Alžbětou Poláčkovou, se kterou později i spolupracoval v některých divadelních hrách jako například \"Dom pani Bernardy\", \"Nepriatelia\", \"Hosť\", ale také v některých televizních filmech jako \"Nenávisť\", \"Oceliari\", \"Toreador\". Mají spolu dvě děti, Hanu a Martina. S Hanou, která studovala dramaturgii a scenáristiku na FAMU, také spolupracoval na tvorbě několika televizních filmů, jako například \"Magma\", \"Predohra\", \"Aj tak zajtra umriem\". Syn Martin vystudoval filmovou a divadelní vědu na VŠMU v Bratislavě, kde dnes působí jako docent na Katedře audiovizuálních studií. Se svým otcem pomáhal v televizním filmu Stanislava Párnického z roku 2000, \"Ticho po búrke\".  Igor Ciel podlehl těžké nemoci 4. července 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika tvorby.", "content": "V 60. letech 20. století převládala v jeho tvorbě zejména televizní inscenace, v 70. letech jsou to seriály, v 80. letech televizní filmy a v 90. letech se dostaly do popředí opět televizní inscenace. V jeho tvorbě převládají psychologická a sociální dramata, jako např. \"Jubelové deti\" (1980), \"Lúčenie\" (1988), komedie, jako \"Manželstvo na inzerát\" (1980), či \"Transplantácia slepého čreva\" (1983), detektivky jako \"Morská záhada\" (1969), \"Zabijak\" (1972), \"Dvojhlavý orol\" (1969), \"Vivat Beňovský!\" (1975), \"Barbora Rösellová\" (1979). Do jeho tvorby spadají však i filmy o druhé světové válce, jako například \"Hra bez lásky\" (1962), \"Siedmy zradníci\" (1971), \"Podivné okolnosti\" (1982). Charakteristické jsou pro něj adaptace děl i slovenských i zahraničních autorů a pohrávání si s jednotlivými adaptačními posuny. Natočil několik filmů z maďarskou tematikou, podle předloh maďarských spisovatelů, např. \"Ossa Sepia\" (1982), \"Vinníkove spomienky\" (1983) a dva filmy natočil i přímo v Maďarsku - \"A tévedés joga/Právo na omyl\" (1982) a \"Szonatina egy páváért/ Sonatína pre páva\" (1990). Jeho filmy jsou vypravovány většinou lineárně, případně s občasným využitím retrospektivy. Nepracoval příliš se symbolikou, ani metaforami, ale přesto lze v některých dílech cítit snahu o určitý filozofický přesah nebo také snahu o společenskou reflexi podanou satirickým způsobem, jako například v jeho starších divadelních hrách z 50. let \"Začalo sa v múzeu? (Veselé kádrovanie)\" (1956), či \"Nepokojná mladosť\" (1957).", "section_level": 1}], "src_summary": "Igor Ciel (13. dubna 1931, Rožňava – 4. července 2010, Bratislava) byl slovenský divadelní a televizní režisér, scenárista, herec a vysokoškolský pedagog.", "tgt_summary": "Igor Ciel (April 13, 1931, Rožňava – July 4, 2010, Bratislava) was a Slovakian movie and theatre play director, screenwriter, actor and pedagogue.", "id": 1580193}
{"src_title": "Ostrolenka", "tgt_title": "Ostrołęka", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Někdy koncem 11. století vznikla na písečné výspě malá tvrz a kolem ní vesnice, dnešní Ostrolenka. Nejstarší dokument, který mluví o Ostrolence jako o městě, pochází z roku 1373. Autorem listiny je mazovský vévoda Siemowit III. V roce 1526 se město stalo královským, přesněji připadlo královně Boně. Od té doby začal rychlý hospodářský rozvoj města a o těchto letech se dnes hovoří jako o „zlatém věku Ostrolenky“.  Rozvoj však přerušily náboženské boje třicetileté války, především invaze Švédů a související epidemie. Na konci třicetileté války bylo město téměř úplné zničené. Na počátku osmnáctého století, za severní války, město znovu stálo na pokraji úplného zániku. K oživení došlo na konci osmnáctého století, když začali přicházet osadníci do přilehlého Zeleného lesa (\"Puszcza Ziełona\") a městu byly potvrzeny některé řemeslnické výsady. Významným mezníkem byla stavba kláštera bernardinů (františkánů), který je dnes jednou z nejkrásnějších památek regionu.  Po dělení Polska se město ocitlo pod pruskou správou. Na začátku roku 1807 zvítězil Napoleon u Ostrolenky nad ruskými vojsky, proto je název města vytesán i na Vítězném oblouku v Paříži. Ostrolenka byla rovněž svědkem jedné z největších a nejkrvavějších bitev Listopadového povstání. 26. května 1831 se zde střetla vojska polských vzbouřenců pod velením Jana Skrzyneckiho a carská vojska pod vedením polního maršála Ivana Ivanoviče Dibiče. Zvláštní odvahu prokázali vojáci 4. pluku pěchoty vedení podplukovníkem Józefem Bémem, po němž se dnes jmenuje hlavní náměstí Ostrolenky.  Rozvoj nastal mezi dvěma světovými válkami, kdy byla přestavěna radnice, postaveny lázně, kino, čtyři nové základní školy a škola pro řemeslníky. 8. září 1939 město obsadili Němci. Během okupace zabili asi 1000 obyvatel města, mezi nimi hodně učitelů, kteří tvořili páteř zdejších odbojových skupin. Ostrolenka byla osvobozena 6. září 1944. V 50. letech byla postavena elektrárna a závody na výrobu buničiny a papíru, v 70. letech pak vápenka, masokombinát, mlékárna, nemocnice, autobusové nádraží, kulturní centrum a městský stadion.  Dnes má město sedm základních škol, pět středních škol, vysokou školu veřejné správy a pobočky některých univerzit. Mezi největší podniky patří společnost Stora Enso, přední polský výrobce celulózy, obalového papíru a lepenky. Firma Xella Polska vyrábí stavební materiál. Od roku 2007 podporuje ekonomcký rozvoj v Ostrolence a okolí zvláštní ekonomická zóna o rozloze 86 hektarů", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrolenka () je město v Polsku, šesté největší město Mazovského vojvodství. Leží na řece Narew, asi 100 km severovýchodně od Varšavy. K roku 2014 v něm žilo 52 792 obyvatel.", "tgt_summary": "Ostrołęka is a city in northeastern Poland on the Narew river, about northeast of Warsaw, with a population of 52,792 (2014) and an area of 33,46 km (12,92 sq. mls). The town is situated in the Masovian Voivodeship (since 1999), and it is the former capital of the Ostrołęka Voivodeship (1975–1998). Ostrołęka is currently the capital of both Ostrołęka County and Ostrołęka City County. Until the late 1980s, Ostrołęka used to be a local railroad junction, with four lines stemming from Ostrołęka railway station: eastwards to Łapy and Białystok, southwestwards to Tłuszcz and Warsaw, northwards to Wielbark and Olsztyn, and southwards to Małkinia.", "id": 1797500}
{"src_title": "Miklós Rózsa", "tgt_title": "Miklós Rózsa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec byl velkostatkář a průmyslník. K hudbě ho přitáhla matka, klavíristka, a zejména strýc, houslista budapešťské opery. Malý Miklós se tak v raném věku naučil hrát na violu a klavír a již od osmi let veřejně vystupoval. V roce 1925 se zapsal na univerzitu v Lipsku, kde nejprve studoval chemii, na přání otce. Ale už po roce přešel na tamní konzervatoř. Po studiích žil nějakou dobu ve Francii a od roku 1935 ve Spojeném království. Právě tam začal komponovat filmovou hudbu. Jeho raná tvorba byla přitom silně inspirována pracemi krajanů Bély Bartóka a Zoltána Kodályho.  Roku 1936 složil v Británii svůj první hudební doprovod k filmu. Šlo o snímek \"Rytíř beze zbraně\". Natolik zaujal svého krajana, filmového režiséra Alexandra Kordu, že ten mu nabídl práci na dalším filmu, dobrodružném snímku \"Čtyři pírka\", režírovaném jeho bratrem Zoltánem Kordou.  Rózsovým nejpropracovanějším raným dílem je však hudba k filmu \"Zloděj z Bagdádu\", na níž pracoval v letech 1939-1940 nejprve v Londýně, po vypuknutí druhé světové války pak v Hollywoodu, kde se rok nato natrvalo usadil. Toto dílo mu přineslo jeho první nominaci na Oscara (film vyhrál Oscary tři, ale za hudbu nakonec nikoli). Spolupráce se Zoltánem Kordou pokračovala filmy \"Kniha džunglí\" (poprvé v jeho kariéře tato hudba vyšla i na desce jako soundtrack) a \"Sahara\".  Ve 40. letech napsal hudební doprovod k několika noirovým filmům (\"Pojistka smrti\", \"Zabijáci\", \"Obnažené město\", \"Asfaltová džungle\"). Šlo většinou o hudbu vyznačující se pochmurností a tíživou, znepokojující atmosférou.  Ve filmech \"Ztracený víkend\" a \"Rozdvojená duše\" z roku 1945 použil elektronického nástroje tereminu, který dokázal vytvořit efekt \"nadpřirozena\". Ve \"Ztraceném víkendu\" vyjadřuje zvuk tereminu nezvladatelnou touhu alkoholika dát si další skleničku. V Hitchcockově psychologicky laděné \"Rozdvojené duši\" ho zase využil ve scénách iracionálního chování hrdiny. Hudební postupy, které zde Rózsa jako první použil, se zakrátko začaly běžně využívat především v hororech a thrillerech. Za oba filmy byl nominován na Oscara a za \"Rozdvojenou duši\" ho Rózsa i získal.  Už o dva roky později se mohl radovat z druhé zlaté sošky, a to za hudbu k dramatu \"Dvojitý život\". Hudba v úvodních titulcích přitom připadala producentům filmu \"příliš modernistická\" a chtěli ji odstranit, což se nestalo jen díky Rózsově ostrému protestu. Stejně se vzbouřil režisér George Cukor.  V letech 1948-1962 zastával pozici hlavního skladatele firmy MGM. Otevřely se mu tím velké možnosti. Když na počátku 50. let kvůli nástupu televize filmový průmysl zaznamenal odliv diváků z kin, rozhodli se hollywoodští filmaři znovu přilákat masy natáčením epických velkofilmů, vyznačujících se obrovským rozpočtem. Toto období bylo i vrcholem Rózsovy práce. Hned ve svém prvním takovém projektu, \"Quo Vadis\", se pokusil hudbu k filmu přizpůsobit hudební tradici epochy, v níž se děj odehrává, což byl do té doby nevídaný jev. Studoval tedy hudbu Starého Říma a Řecka a dokonce sám dohlížel na výrobu hudebních nástrojů, které byly při nahrávání použity. V dalším historickém velkofilmu \"Ivanhoe\" odehrávajícím se ve 12. století se rozhodl použít středověké normanské skladby. O fenoménu Rózsou objevené \"hudební autentičnosti\" se začalo široce diskutovat (byl pochopitelně i předmětem kritiky), ale ve své době se \"autentičnost\" osvědčila natolik, že stejně jako Rózsa začali postupovat i ostatní filmoví skladatelé. Pro Rózsu však nešlo o dogma: Při adaptaci Shakespearova \"Julia Caesara\" se mohl rozhodnout pro hudbu Starého Říma nebo alžbětinského období, avšak zvolil zcela moderní pojetí.  Vrcholem jeho \"epického období\" byla hudba k velkofilmu \"Ben Hur\" režiséra Williama Wylera. Nejnákladnější film své doby se dočkal tehdy rekordních jedenácti Oscarů, přičemž jedna ze zlatých sošek zamířila (potřetí a naposledy) i do Rózsových rukou. Na zkomponování hudby k tomuto snímku dostal jeden rok, což je čas na hollywoodské poměry zcela mimořádný. Také prostor byl neobvyklý: už úvodní titulky podkresluje velkolepá sedmiminutová předehra. V partituře se střídají \"římské motivy\" s vojenskými pochody a éterické motivy doprovázející postavu Krista (respektive jeho blízkosti).  V dalším filmu, tentokrát vyloženě zaměřeném na Ježíše, \"Král králů\", ovšem zvolil jiný postup, postava Ježíše je podkreslována hudbou monumentální.  Za hudbu k filmu \"El Cid\" byl naposledy nominován na Oscara. Atmosféru středověkého Španělska vykreslil skladbami, které objevil v tamních klášterních knihovnách.  Za Rózsovo poslední velké dílo bývá považována hudba k biblickému snímku \"Sodoma a Gomora\". Film však divácky příliš neuspěl a předznamenal blížící se konec éry velkofilmů. V následujících letech se již méně věnoval práci pro film a upřednostnil koncertní tvorbu, kde začal mnohem více než dříve používat motivy z maďarské lidové hudby. Ve filmu tak učinil jen jednou, v zapomenutém sci-fi thrilleru \"The Power\" z roku 1968.  Celý život se vyhýbal skládání hudby k westernům a komediím, výjimku udělal až ve svém zcela posledním filmovém počinu, když složil \"noirovou hudbu\" k parodii \"Mrtví muži nenosí skotské sukně\", kde vlastně parodoval sám sebe, neboť typické hudební noirové postupy založil on.  Od roku 1943 až do své smrti byl ženatý s Margaret Finlansonovou, se kterou měl dceru Juliet (* 1945) a syna Nicholase (* 1946).  Rózsa zemřel roku 1995, pohřben byl na známém hollywoodském hřbitově Forest Lawn.  Jeho žákem byl skladatel filmové hudby Jerry Goldsmith.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miklós Rózsa (18. duben 1907, Budapešť - 27. červenec 1995, Los Angeles) byl maďarský hudební skladatel, který proslul především jako skladatel filmové hudby. K nejslavnějším patří hudba k filmu \"Ben Hur\". Během své kariéry byl sedmnáctkrát nominován na Oscara, třikrát na Zlatý glóbus a jednou na cenu Grammy. Třikrát Oscara získal.", "tgt_summary": "Miklós Rózsa (; 18 April 1907 – 27 July 1995) was a Hungarian-American composer trained in Germany (1925–1931) and active in France (1931–1935), the United Kingdom (1935–1940) and the United States (1940–1995), with extensive sojourns in Italy from 1953 onward. Best known for his nearly one hundred film scores, he nevertheless maintained a steadfast allegiance to absolute concert music throughout what he called his \"double life\" (Rózsa, \"Double Life: The Autobiography of Miklós Rózsa\" [Tunbridge Wells: Baton Press, 1982), p. 9].)", "id": 1457558}
{"src_title": "NGC 3532", "tgt_title": "NGC 3532", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází v severovýchodní části souhvězdí, 20' severozápadně od hvězdy s magnitudou 3,9 V382 Carinae. Hvězdokupa je velmi bohatá, viditelná pouhým okem jako jasná skvrna protažená východo-západním směrem a nachází se 3 stupně severovýchodně od jasné mlhoviny Carina. Pouhým okem je viditelná i za ne zcela tmavých nocí a dokonce i z příměstských oblastí. Již triedrem 10x50 je možné ji rozložit na spoustu slabých hvězd rozdělených do dvou skupin: chudší západní skupině vévodí dvě hvězdy osmé magnitudy a ve východní skupině vystupuje dvojhvězda sedmé magnitudy. Amatérský astronomický dalekohled ukáže stovky hvězd až do 12. magnitudy. Hvězdokupa je tak rozlehlá, že v okulárech s malým zorným polem není vidět celá najednou. Proto je k jejímu pozorování nejvhodnější triedr se středním zvětšením nebo ještě lépe malý hvězdářský dalekohled.  Kvůli její velké jižní deklinaci není hvězdokupa vůbec pozorovatelná v mnoha obydlených oblastech severní polokoule, jako je Evropa a téměř celá severní Amerika; v obydlených oblastech jižní polokoule je naopak cirkumpolární. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do června.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tento nebeský objekt nalezl a popsal Nicolas-Louis de Lacaille v lednu 1752 a později byla pojmenována působivým jménem Studna přání, díky její podobnosti s blyštícími se stříbrnými mincemi na dně studny přání. Dá se předpokládat, že hvězdokupa byla pozorována již ve starověku, díky její značné jasnosti; navíc se v těch dobách v oblasti kolem Středozemního moře ukazovala nad obzorem a do jižnější polohy se dostala až později kvůli precesi zemské osy. Později ji znovu pozoroval James Dunlop, který ji sledoval dalekohledem z jižní polokoule, a po něm John Herschel, který ji zapsal do svého katalogu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hvězdokupa obsahuje více než 670 hvězd, kterých je většina bílých spektrální třídy A, ale některé jsou žluté se spektrální třídou F. Metalicita jejích hvězd je podobná Slunci. NGC 3532 se nachází ve vzdálenosti kolem 1 600 světelných let a vůči okolním objektům se tedy nachází na pozadí, leží až v rameni Střelce Mléčné dráhy. Její celková magnituda je 3,0.  Její stáří je zhruba 300 milionů let, tedy uprostřed mezi stářím M37, která má 200 milionů let, a hvězdokupy Jesličky, staré 400 milionů let. Celková hmotnost hvězdokupy je kolem 2 000 hmotností Slunce a je zvláště bohatá na bílé hvězdy spektrální třídy A. Obsahuje také velké množství dvojhvězd, jak poznamenal už John Herschel.  Ve směru pohledu na tuto hvězdokupu se nenachází hustá mračna kosmického prachu, což umožňuje její snadné studování. Studie na nalezení a určení přítomnosti bílých trpaslíků v této hvězdokupě zjistila čtyři možné bílé trpaslíky.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 3532 (také známá jako Wishing Well Cluster (Studna přání) nebo Caldwell 91) je jasná otevřená hvězdokupa v jižním souhvězdí Lodního kýlu vzdálená přibližně 1 600 světelných let. Objevil ji francouzský astronom abbé Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.", "tgt_summary": "NGC 3532 (Caldwell 91), also commonly known as the Pincushion Cluster, Football Cluster, the Black Arrow Cluster and the Wishing Well Cluster, is an open cluster some 405 parsecs from Earth in the constellation Carina. Its population of approximately 150 stars of 7th magnitude or fainter includes seven red giants and seven white dwarfs. On 20 May 1990 it became the first target ever observed by the Hubble Space Telescope. A line from Beta Crucis through Delta Crucis passes somewhat to the north of NGC 3532. The cluster lies between the constellation Crux and the larger but fainter \"False Cross\" asterism. The 4th-magnitude Cepheid variable star x Carinae (V382 Car) appears near the southeast fringes, but it lies between the Sun and the cluster and is not a member of the cluster.", "id": 1767618}
{"src_title": "Donny Montell", "tgt_title": "Donny Montell", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se 22. října 1987 v litevském hlavním městě Vilniusu. Jeho otcem byl bubeník populární hardrockové skupiny Plackartas. Donatas Montvydas se účastnil již dětských soutěží, např. Dainų dainelė (Píseň písní). Studoval na hudební škole Balys Dvarionas. Vyhrál národní televizní soutěže Lietuvos dainų dešimtukas (Top 10 litevských písní) a Iššūkis žvaigždėms (Výzva pro hvězdy), poté upoutal porotu i publikum v televizním projektu Žvaigždžių duetai (Hvězdné duety) a koncem roku 2010 vyhrál také v televizní soutěži Šok su manimi (Tanči se mnou). Roku 2011 si odnesl hlavní cenu z mezinárodního hudebního festivalu Slavjanskij Bazar v běloruském Vitebsku a téhož roku se probojoval do finále soutěže New Wave 2011, kde z šestnácti soutěžících získal pro Litvu 12. příčku.  Opakovaně se účastnil národního kola Eurovizijos (Eurovize). V roce 2009 skončil na druhém místě, o rok později byl po semifinále diskvalifikován kvůli nesplnění termínu pro zveřejnění písně. V roce 2011 dosáhl na čtvrtou příčku s duetem s litevským reprezentantem Eurovision Song Contest 2009 Sashou Sonem. A konečně v roce 2012 národní kolo vyhrál a s písní „Love Is Blind“ reprezentoval Litvu na Eurovision Song Contest 2012 v ázerbájdžánském Baku. Z druhého semifinále na 3. postupovém místě se 104 body prošel do velkého finále a v něm obsadil se 70 body celkově 14. příčku.  Po návratu ze soutěže vydal debutové album \"Donny Montell\" a o rok později další s názvem \"Norim Dar\". Od roku 2013 se stal také porotcem soutěže Hlas Litvy a v roce 2016 natáčel materiál pro třetí album \"#BLCK\". Dne 12. března 2016 po desetitýdenním klání znovu zvítězil ve finále národní soutěže Eurovizijos, kde získal maximum bodů od poroty i diváků. Tím se už podruhé kvalifikoval do Eurovision Song Contest 2016 ve švédském Stockholmu, kde reprezentoval Litvu s písní „I’ve Been Waiting for This Night“. Tentokrát postoupil z druhého semifinále na 4. příčce s 222 body a ve finále s 200 body dosáhl na 9. místo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donny Montell, občanským jménem Donatas Montvydas (* 22. října 1987 Vilnius, Litva), je litevský zpěvák. Reprezentoval Litvu v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest 2012 a opět v roce 2016.", "tgt_summary": "Donatas Montvydas (born 22 October 1987), better known by his stage name Donny Montell, is a Lithuanian singer-songwriter who represented Lithuania at the Eurovision Song Contest 2012, held in Baku, Azerbaijan. He did so for a second time in 2016, when he represented his country in Stockholm, Sweden.", "id": 2027203}
{"src_title": "432 Park Avenue", "tgt_title": "432 Park Avenue", "src_document": [{"title": "Výška.", "content": "Rezidence má v New Yorku nejvýše postavenou střechu a převyšuje tím i One World Trade Center. Budova má rozlohu přibližně 28 000 m, rozloha apartmánu v posledním patře je 280 m a výška stropu 3,8 metru. Mrakodrap má poměr výšky k šířce 1:15, což z něj dělá jeden z nejtenčích mrakodrapů na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Návrh konstrukce byl koncipován architektem Rafaelem Viñolym, který byl inspirován odpadkovým košem rakouského designéra z roku 1905. Budova zachází do extrémního minimalismu, její tvary vychází ze čtverce. Půdorys budovy je čtvercový, okna v bytech velká 3x3 metrů jsou také čtvercová. Každé patro má 24 oken rozdělených po šesti na každé straně. Interiéry jsou navrženy společností Deborah Berke a firmou Bentel & Bentel, která rovněž navrhla Eleven Madison Park nebo Gramercy Tavern.  Budovu tvoří železobetonové jádro, ve kterém jsou výtahové šachty a veškeré rozvody. Z jádra ční vyztužený železobetonový skelet, díky kterému nemusí být v bytech umístěny žádné nosníky.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Vybavení budovy zahrnuje golfový trenažér o velikosti 12 metrů, soukromou jídelnu a promítací místnost, bazén dlouhý 22,5 metru, wellness centrum, kinosál a vinné sklepy. Celkem je zde 104 bytů. V nejvyšších patrech jsou byty po jednom, nižší patra mají nejčastěji v jednom patře dva byty.", "section_level": 1}, {"title": "Odezvy.", "content": "Názory na mrakodrap se různí jak mezi profesionály tak laiky. Kvůli strohému designu mnozí pochybují o architektonické hodnotě budovy. Někteří newyorčané kritizují stavbu, neboť se domnívají, že symbolizuje rostoucí náklady na život v New Yorku. Módní konzultant Tim Gunn popsal budovu jako jen tenký sloup, co potřebuje malou čepici. Kritik architektury Justin Davidson zpochybnil tvůrčí hodnotu budovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "432 Park Avenue je rezidenční mrakodrap v newyorském Midtown Manhattanu, který má výhled na Central Park. Je vysoký 425,5 metrů, má 91 pater a nachází se v něm 104 bytů. Na střeše je terasa, uvnitř jsou restaurace, lázně, vinné sklepy, kinosál a konferenční místnosti. Stavba budovy začala v září 2011, dokončena byla 23. prosince 2015, přičemž svého vrcholu dosáhla již 10. října 2014. Budovu navrhla architektonická kancelář SLCW Architects a Rafael Viñolym, investor byl Harry B. Macklowe. Jedná se o nejvyšší obytnou budovu světa.", "tgt_summary": "432 Park Avenue is a residential skyscraper at 57th Street and Park Avenue in Midtown Manhattan, New York, overlooking Central Park. The tower was developed by CIM Group and Harry B. Macklowe and designed by Rafael Viñoly. It features 125 condominiums as well as amenities such as a private restaurant for residents. 432 Park Avenue sits on Billionaires' Row and has some of the most expensive residences in the city, with the median unit selling for tens of millions of dollars.", "id": 1808409}
{"src_title": "NGC 6025", "tgt_title": "NGC 6025", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "NGC 4775 je docela jasná hvězdokupa na hranici viditelnosti pouhým okem, za velmi dobrých podmínek je možné ji vidět bez přístrojů jako rozostřenou hvězdu. Hvězdokupu je možné snadno najít zhruba 10 stupňů východně od jasné hvězdy Alfa Centauri, severně od hvězd Jižního trojúhelníku. Za tmavých nocí stačí k jejímu rozložení na jednotlivé hvězdy triedr 10x50, malý dalekohled ji zcela rozloží na jednotlivé hvězdy i při malém zvětšení. Skládá se ze dvou hvězd s magnitudou 7 a patnácti hvězd 9. magnitudy rozesetých podél osy mířící od severozápadu k jihovýchodu, což jí dodává protažený vzhled.  Kvůli její velké jižní deklinaci není hvězdokupa vůbec pozorovatelná v mnoha obydlených oblastech severní polokoule, jako je Evropa a téměř celá severní Amerika; v obydlených oblastech jižní polokoule je naopak cirkumpolární. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze jižní polokoule je od května do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "NGC 6025 nalezl Nicolas-Louis de Lacaille 5. března 1752, který ji popsal jako skupinu tří velmi malých hvězdiček obklopených mlhovinou a zařadil ji do svého katalogu vydaného v roce 1755, ve kterém shromáždil výsledky svého pozorování jižní oblohy z Kapského Města. Později ji znovu pozoroval James Dunlop, který dosáhl jejího úplného rozložení na hvězdy, takže zcela zmizel vzhled mlhoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hvězdokupa nejeví známky středového zhuštění a je značně protažená severojižním směrem. Obsahuje zhruba 140 hvězd rozmístěných v okruhu 15', rozměr tohoto objektu ve vzdálenosti 756 parseků (2 460 světelných let) je tedy kolem 11 světelných let. Její nejjasnější hvězdy jsou 7. magnitudy a jsou dobře viditelné i triedrem. Její odhadované stáří je 90 milionů let, tedy téměř stejné jako u hvězdokupy Plejády.  Nejjasnější hvězda má katalogové označení HD 143448, je to modrá hvězda hlavní posloupnosti třídy B1Ve a vyskytla se domněnka, že se jedná o modrého opozdilce, který vznikl spojením dvou hvězd. Krom toho stojí za zmínku další tři hvězdy se zvláštními vlastnostmi a několik spektroskopických dvojhvězd.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 6025 (také známá jako Caldwell 95) je jasná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Jižního trojúhelníku vzdálená přibližně 2 700 světelných let. Objevil ji francouzský astronom abbé Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.", "tgt_summary": "NGC 6025 (also known as Caldwell 95) is an open cluster located 2,700 light years away in the Triangulum Australe constellation. It was discovered by Abbe Lacaille in 1751 or 1752 during his South Africa tour.", "id": 2056915}
{"src_title": "Laureano de Torres y Ayala", "tgt_title": "Laureano de Torres y Ayala", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Laureano José de Torres Ayala a Duadros Castellanos se narodil v roce 1645 v Seville, ale vyrůstal v Madridu, kde se jeho rodiče usadili, v jeho dětství. Jeho otec byl soudcem roku 1693 v Seville a guvernérem venezuelské Méridy a La Gritě. Měl tři bratry, Pedra Ignacia, Cristóbala a Diega Torres Ayala y Quadros. Během svého mládí se přidal ke španělské armádě.  V červnu 1693 se účastnil expedice na Floridu, během níž překročili hrabství Okaloosa, tudíž byl jedním z prvních Evropanů, kteří kdy vstoupili do západní Floridy. Dne 21. září 1693 se stal 30. guvernérem Floridy. Jako jeho předchůdci i Ayala pracoval na dostavění Castillo de San Marcos, které bylo dokončeno za jeho správy v roce 1695. Post guvernéra si udržel do roku 1699, kdy se vrátil do Španělska a jeho místo převzal José de Zúñiga y la Cerda.  Během let 1704 – 1707 se účastnil války o španělské dědictví, přičemž se zdržoval v Evropě. Dne 18. ledna 1707 se stal guvernérem Kuby. Na Kubě byl znepokojen jejími ekonomickými problémy. Španělský úředník a statkář Orri přišel s myšlenou, že by se tamější produkce tabáku mohla prodávat vládě. Tím by se zajistilo, že daň z tabáku by se vrátila na Kubu. Většina obchodníků prodávala tabák do Ameriky či do Španělska a Kuba tím pádem ztrácela zisk. Přestože tedy Orriova idea značně ztenčovala zisk Španělsku, Ayala ho plně podporoval a tím vznikl kubánský tabákový monopol.  Jeho guvernérský post byl přerušen 18. února 1711, kdy byl uvězněn auditorem Pablem Caverou pro korupci. Ayala byl uvězněn a poslán před španělského krále Filipa V. O dva roky později, 14. února 1713, byl propuštěn a opět ustanoven guvernérem Kuby. Během svého druhého funkčního období vykonával charitativní činnost. Založil La Casa de la Beneficiencia, domov pro žebráky a započal stavbu Hospital de San Lazaro.  Zemřel v roce 1722 v Havaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laureano de Torres y Ayala (1645 – 1722) byl španělský rytíř Svatojakubského řádu, guvernér Floridy (1693 – 1699), Kuby (1707 – 1711) a voják. Během jeho působení na Floridě nechal dostavět Castillo de San Marcos.", "tgt_summary": "Laureano de Torres y Ayala (1645–1722), Marquis of Casa Torres and Knight of Santiago, was a Spanish military officer and royal governor of \"La Florida\" (1693–1699) and of Cuba (1708–1711 and 1713–1716). During his administration in Florida, he completed the construction of the Castillo de San Marcos fortress in St. Augustine (\"San Agustín\"), the provincial capital.", "id": 2415265}
{"src_title": "Nuzar", "tgt_title": "Qualea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nuzary jsou stálezelené nebo opadavé stromy dorůstající výšek až okolo 40 metrů, řidčeji keře. Listy jsou většinou vstřícné, řidčeji přeslenité nebo výjimečně střídavé, řapíkaté. Žilnatina je zpeřená, postranní žilky jsou u většiny druhů velmi husté a paralelní. Palisty jsou přítomny v podobě drobných žlázek. Květy jsou dvoustranně souměrné, uspořádané v latách složených z vijanů nebo vrcholíků, řidčeji jednotlivé a úžlabní. Kalich je pětičetný, tvořený nestejnými laloky. Jeden z laloků kalicha je zvětšený, na bázi se zahnutou, někdy vakovitou ostruhou. Koruna je bílá, žlutá, růžová nebo modrá, opadavá, tvořená jediným korunním lístkem, který může být až 6 cm široký (\"Q. schomburgkiana\"). Korunní lístek bývá široký, na bázi nehetnatý, obvejčitý až obsrdčitý. Někdy jsou také přítomny rudimenty ostatních korunních lístků v podobě 0,5 až 1 mm dlouhých struktur. Tyčinka je jediná, někdy jsou přítomna i drobounká staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů a se stejným počtem komůrek obsahujících po 4 až 24 vajíčkách. Plodem je tobolka pukající 3 chlopněmi. Semena mají jednostranné křídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 56 až 66 druhů. Je rozšířen v tropické Americe od Panamy a Guyany po Brazílii, Bolívii a Paraguay. Nuzary nejčastěji rostou v nížinných a nižších horských tropických deštných lesích, a to zejména v blízkosti řek, případně v poříčních galeriových lesích na savanách nebo v poloopadavých lesích. Řada druhů roste také v brazilském biotopu cerrado.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jádrové dřevo nuzarů je růžově hnědé nebo červenohnědé, řidčeji olivově hnědé, u některých druhů výrazně barevně odlišné od šedavé nebo žlutavé běli. U některých druhů je dosti trvanlivé. V Guyaně se obchoduje pod názvem \"gronfoeloe\". Má spíše omezený význam a je používáno na různé stavby a konstrukce, podlahy, v truhlářství a na dýhy. Vzhledem k obsahu oxidu křemičitého dochází při jeho opracování k otupování obráběcích nástrojů. Druh \"Q. parviflora\" má měkké a lehké dřevo, které se používá k výrobě kánoí.  Nálev z borky \"Q. grandiflora\" a \"Q. parviflora\" má antiseptické účinky, čaj z listů se používá při pálení žáhy.  Některé druhy se v tropické Americe vysazují jako okrasné a pouliční stromy, mezi jinými \"Q. dichotoma\", \"Q. grandiflora\", \"Q. megalocarpa\", \"Q. multiflora\" a \"Q. parviflora\". Druhy \"Q. dichotoma\", \"Q. paraensis\" a \"Q. multiflora\" se také používají k zalesňování degradovaných ploch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nuzar (\"Qualea\") je rod rostlin z čeledi kýlatcovité. Jsou to opadavé nebo stálezelené dřeviny se vstřícnými listy. Květy jsou dosti nápadné, zajímavé tím, že mají pouze 1 korunní lístek a 1 tyčinku. Rod zahrnuje asi 60 druhů a vyskytuje se v tropické Americe. Některé druhy jsou těženy pro dřevo, mají význam v místní medicíně nebo se vysazují jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Qualea is a flowering plant genus in the family Vochysiaceae. These plants occur in the Neotropics and their wood makes good timber and firewood and is used in construction. Some species of \"Qualea\" have medicinal properties.", "id": 857691}
{"src_title": "Lee Tae-min", "tgt_title": "Lee Tae-min", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Taemin se narodil 18. července, 1993 v Soulu, Jižní Korea. V roce 2005 byl objeven společností SM Entertainment po úspěšném konkurzu na \"SM Open Weekend Audition Casting\" ve věku 12 let. V roce 2007 studoval čínštinu v Pekingu v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V březnu 2011 přešel do Hanlim Multi Art School z jeho předchozí školy, Chungdam High School, aby přizpůsobil jeho hektický rozvrh se SHINee. Školu dokončil v únoru 2012, ale nebyl schopen se účastnit ceremoniálu kvůli činnosti SHINee. V současné době studuje obor Muzikál a Film, na Myongji University. Je věřící římského katolicismu a jeho křestní jméno je Francesco (František).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SHINee.", "content": "V roce 2008 byl Taemin vybrán jako člen SHINee. Skupina měla oficiální premiéru 25. května 2008, v programu SBS Inkigayo.", "section_level": 2}, {"title": "Další.", "content": "Dne 19. září 2012 Taemin vydal své první OST, \"U\", jako drama \"To The Beautiful You\". 16. října 2012 bylo oznámeno, že se Taemin spolu s Eunhyukem a Henrym ze skupiny Super Junior, Hyoyeon z Girls' Generation a s Kaiem a Luhanem ze skupiny EXO zúčastní jako šestičlenný taneční tým pro Veloster s písní \"Maxstep\", z alba ze spolupráce mezi SM Entertainment a Hyundai. Video ukázka z písně byla vidět na PYL Younique 17. října, 2012.  V červnu 2013 vystupoval s Henrym a Kyuhyunem (Super Junior) se sólo písní \"Past\". V prosinci téhož roku se podílel na soundtracku seriálu \"Prime Minister and I\", \"Steps\". Píseň byla oficiálně představena dne 7. ledna 2014.  Dne 1. června vydal píseň \"That Name\" ve spolupráci s Jonghyunem (SHINee) pro OST na KBS2 pro \"Who Are You: School 2015\". Song debutoval na 36. místě na Gaon Singles Chart.", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "Taemin v roce 2009 v MBC vystupoval v komedii \"Tae Hee, Hye Kyo, Ji Hyun\" jako Junsu.  V prosinci 2011 se Taemin zúčastnil jako dabér pro korejský animovaný film s názvem \"Outback\" jako hlavní postava, Johnny bílá koala, spolu s kolegyní Sunny (Girls' Generation).", "section_level": 2}, {"title": "Televizní pořady.", "content": "V roce 2009 se objevil v televizních pořadech jako např.\" Idol Maknae Rebellion \"vedle kolegů Onew, Jonghyun a Key (SHINee) v několika epizodách, spolu se členy dalších skupin, včetně umělců Dongho, Shorry J, Jinwoon, Yunhwa, Seunghyun a Mir.  V dubnu 2013 SM Entertainment oznámila, že Taemin bude se Son Na-Eun ze skupiny A-Pink hrát pár v reality show \"We Got Married\", kterým nahradili předchozí pár Kwanghee a Sunhwa.  Dne 8. února 2014 se vrátil s Immortal Song 2, kde nazpíval píseň \"Wait a Minute\" jako Joo Hyun-mi.  3. února 2015 byl potvrzen pro obsazení do první sezóny \"Match Made in Heaven Returns\". Dne 23. března byla oznámena jeho účast v estrádě Off to School.", "section_level": 2}, {"title": "Sólový debut.", "content": "Dne 25. července bylo oznámeno, že Taeminův oficiální sólový debut vyjde v srpnu. Oficiální hudební videoklip pro jeho titulní píseň \"Danger\" vyšel 15. srpna. 18. srpna Lee Taemin vydal své sólové mini album \"Ace\", které obsahuje šest písní.  V září roku 2015 se tvrdilo, že se Taemin připravuje na sólový comeback, který krátce poté potvrdil také na koncertu sám.  Dne 23. února, 2016 se vrátil se s jeho prvním albem \"Press it\", které obsahuje celkem deset skladeb, včetně titulní skladby \"Press Your Number\", na které se podílel známý zpěvák Bruno Mars.  Jeho japonský debut v podobě mini alba \"Solitary Goodbye\" vyšlo 27. června 2016. Na albu jsou 4 nové japonské písně a japonská verze \"Press Your Number\".  V září 2017 se objevil v japonském krimi dramatu Final Love: Even If You Disappear Tomorrow, pro který vytvořil i oficiální soundtrack.  Taeminovo druhé album \"Move\" bylo vydáno v říjnu 2017, které obsahuje i jeho dosud největší hit \"Move\". Album se umístilo na druhém místě na Gaon Album Chart a na třetím místě Billboard World Albums Chart. V prosinci téhož roku měl vystupovat na KBS Song Festivalu, ale kvůli úmrtí svého kolegy ze SHINee Jonghyuna svoji účast zrušil.  Dne 5. listopadu 2018 vydal své třetí album \"Taemin\". Dne 11. února 2019 vydal své druhé korejské EP \"Want\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Lee Tae-min známý též jako Taemin (* 18. července 1993) je jihokorejský zpěvák, tanečník a herec. Debutoval jako zpěvák a hlavní tanečník ve skupině SHINee v květnu 2008. V roce 2009 započal svou hereckou kariéru s MBC komedií \"Tae Hee, Hye Kyo, Ji Hyun\", kde ztvárnil Junsu.", "tgt_summary": "Lee Tae-min (born July 18, 1993), better known by the mononym Taemin, is a South Korean singer, actor, dancer and songwriter. He debuted at age 14 as a member of the group Shinee in May 2008, and has since gone on to become one of the best-selling artists in Korea. He began his acting career in 2009 with MBC's comedy \"Tae-Hee, Hye-Kyo, Ji-Hyun\" as Junsu. He is also a member of SM Entertainment supergroup, SuperM.", "id": 606745}
{"src_title": "Ivan Šišman", "tgt_title": "Ivan Shishman of Bulgaria", "src_document": [{"title": "Bitva u řeky Marica.", "content": "Bulharsko bylo v té době pod tlakem turecké ofenzívy. Koncem září roku 1371 v bitvě u řeky Marica sultán Murad I. porazil spojené balkánské protiturecké armády pod vedením prilepského despoty Vukašina a jeho bratra Uglješi. V důsledku toho Severní Thrákie a oblast Zagory připadly Osmanské říši.", "section_level": 1}, {"title": "Postup Osmanské říše.", "content": "Ivan Šišman se stal vazalem tureckého sultána a musel mu dát svou sestru Keru Tamaru za „manželku“ (t. j. do harému). Musel opustit města Ichtiman, Samokov a Sofii a předat je sultánovi. Muradova armáda obsadila města Niš a Pirot a zastavila se až ve středu Bulharska.  Srbský král Lazar I., bosenský král a dobrudžský despota Ivanko nabídli bulharskému carovi vstup do svazu. V roce 1387 se jim společně podařilo Turky porazit u města Pločnik (dnes město v Srbsku). Turecká armáda však znovu zaútočila. Obsadila pevnosti na severovýchodě země podél Dunaje. Ivan Šišman se musel ještě více podřídit sultánovi.  Po prohraném boji na Kosově poli (v dnešním Srbsku) v červnu roku 1389 se carská vojska vrátila do Bulharska. Jejich porážka absolutně odevzdala Bulharsko Turkům.  V červenci roku 1393, po tříměsíčním obléhání padlo hlavní město Veliko Tarnovo. V té chvíli byl car Ivan Alexandr v pevnosti Nikopol.  Měsíce držel nad vodou toto poslední místo bulharské země, dokud se ho Turkům nepodařilo dobýt. Vstoupil do svazu s uherským králem Zikmundem. Později padl i Vidin a druhá bulharská říše se začala se hroutit. V roce 1395 Ivan Šišman dobrovolně odešel k sultánovi Muradovi do zajetí, kde i zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Šišman nebo Jan Šišman (; 1350/1 – 3. červen 1395) byl v letech 1371 až 1395 bulharský car. Ivan Šišman byl prvorozený syn z druhého manželství cara Ivana Alexandra. Po otcově smrti zdědil centrální část Bulharska, které se rozpadlo na nezávislé území Ivana Šišmana, vidinskou oblast pod vládou Ivana Stracimira a Dobrudžu pod vládou despoty Dobrotici.", "tgt_summary": "Ivan Shishman () ruled as emperor (tsar) of Bulgaria in Tarnovo from 1371 to 3 June 1395. The authority of Ivan Shishman was limited to the central parts of the Bulgarian Empire.", "id": 2409853}
{"src_title": "Honda Legend", "tgt_title": "Honda Legend", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Aby rozšířila svůj úspěch na severoamerickém trhu, zahájila Honda v říjnu 1985 výrobu plnocenného modelu sedanu business třídy Legend, a rozhodla se tím přímo konkurovat značkám BMW a Mercedes-Benz, což bylo ještě na konci 70. let naprosto nepředstavitelné.  V únoru 1987 bylo představeno čtyřmístné kupé, jehož prodej v USA byl organizován prostřednictvím nové distribuční sítě luxusní značky Acura, vlastněné firmou Honda.  Legend byl původně vybaven benzínovým 2litrovým motorem V6 o výkonu 145 koňských sil, ale protože to zákazníkům nestačilo, šla do prodeje od září 1987 verze s 2,7-litrovým šestiválcovým motorem tvaru V o výkonu 180 koňských sil s točivým momentem s maximální hodnotou 226 Nm/4500 min. Za velmi dynamické zrychlení (100 km/h za 8,9 sec.) zaplatil vůz vysokou spotřebou pohonných hmot, která při jízdě ve městě (s automatickou převodovkou), může dosahovat až 15-16 litrů na 100 kilometrů, zatímco při rychlosti 90 až 120 km / h zůstává spotřeba benzínu v rozmezí 9-11 litrů na 100 km.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Model Legend byl vyvinut společností Honda především s cílem proniknout na perspektivní a prestižní severoamerický trh. Tohoto cíle bylo dosaženo, ale postupem času začal trh vyžadovat změnu „statusu“ tohoto vozu.  Proto byla v roce 1990 uvedena na trh druhá generace vozu z rodiny Legend. Délka vozu byla téměř 5 metrů, což mu dodávalo mnohem solidnější vzhled, než jeho předchůdci, který byl právem vnímán jako lehká váha. Aby vyhověl požadavkům trhu, změnil výrobce změnil nejen rozměry a vnější design, ale také provedl změny ke zlepšení kvality jízdy. Motorem zůstal stejně jako předtím šestiválec ve tvaru písmene V, ale jeho pracovní objem se zvýšil na 3,2 litru. Výkon dosahoval 205 koňských sil, což bylo pro takový automobil více než dostatečné. Druhá generace se vyráběla také s karoserií typu kupé.  Druhá generace se na základě licence, vydané Daewoo Motor, vyráběla od roku 1993 do roku 2000 také pod názvem Daewoo Arcadia.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Třetí generace Legenda se začala vyrábět v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace.", "content": "Čtvrtá generace vozu Legend byla představena 7. října 2004. Díky nejnovějším technologiím v kombinaci s inovativními systémy, které zajišťují komfort a bezpečnost, zaujímá nová Honda Legend právem místo v předních řadách luxusních čtyřdveřových sedanů. Věrna své sportovní tradici, nabízí Honda ve svém novém modelu Premium komfortní interiér se sportovními prvky.  Model je standardně vybaven 6válcovým motorem ve tvaru písmene V o obsahu 3,5 l (3471 ccm) a výkonu 295 koňských sil, je vybaven systémem VTEC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Honda Legend je sedan vyšší třídy, vyráběný automobilkou Honda. Poprvé byl uveden na trh v roce 1985. Celkem existuje pět generací vozu Honda Legend.", "tgt_summary": "The Honda Legend is a V6-engined executive car produced by the Japanese automaker Honda since 1985 that currently serves as its flagship vehicle, and provides the basis for the Acura Legend, RL and RLX — the flagship vehicle of Honda's luxury Acura division in North America from 1986 until 2020.", "id": 991733}
{"src_title": "Daughter (hudební skupina)", "tgt_title": "Daughter (band)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Irsko-italského původu, Elena Tonra vyrostla v Northwoodu v Londýně, se svým starším bratrem, Kieranem. Díky svému v Dublinu rozenému dědečkovi slýchávala tradiční irskou hudbu již od útlého věku. Její zájem o hudbu začal, když získala kopii alba \"Grace\" od Jeffa Buckleyho. Poté, co byla ve škole obětí šikany, psala texty o \"jednání emocionálně se životem\". Změny škol v jejích dvanácti letech měly velký dopad a od té doby Tonra píše \"o věcech, o kterých se mi těžko mluví v dospělosti\".  Tonra započala svou hudební kariéru hraním akustických vystupování pod svým pravým jménem okolo Londýna, zjistila však, že \"toto mi vůbec nevyhovuje. Jako muzikant jsem samouk, a cítila jsem se být omezena svými schopnostmi\". Haefeli se zúčastnil jednoho z akustických vystoupení, kde Tonra hrála, a zjistil, že \"ona měla tu moc, která každého přitáhla\". Haefeli, původem z Neuchâtelu, se také zúčastnil londýnského Ústavu pro Soudobé Hudební Představení, kde se setkal s Tonrou během kurzu psaní písní. Začali hrát společně s přidáním Haefeliho elektrických kytar. Po jejich první ukázce začal rozruch okolo kapely, 20. dubna 2011 Daughter samostatně vydala své debutové EP \"His Young Heart\", nahrané v Haefeliho garsoniéře. 2. října téhož roku vydali další EP, \"The Wild Youth\", skrz Communion Records. Tento EP získal chválu od \"British website For Folk's Sake\", jež popsala skupinu jako \"jeden z unikátních zvuků popového okruhu dneška\". DJ BBC Rádia 1, Huw Stephens, je také pozval k Relaci Maida Vale pro svou show.  Tonra a Haefeli se do sebe zamilovali a kytarista trval na tom, že \"ponecháme náš soukromý život a hudební život oddělené, [protože] nechci, aby Elena přestala říkat věci ve svých písních, které jsou osobní, [jako] skladatelé potřebují být drazí a potřebují se nebát\". Zatímco Tonra prohlásila \"Igor nezpochybňuje mé texty. Jde mu o to, co děláme jako uměleckou formu. Jistě se nesnaží přepsat má slova. Nikdy jsem nikomu neprozradila, o čem mé písně jsou, dokonce ani jemu. Navíc, mám pocit, že jsou přímé dost. Nejsou nijak zvlášť nejasné\".  V roce 2012, krátce po vystupování na show v Londýně (kapacita 700 diváků), Daughter oznámila svůj úpis k UK labelu 4AD. Elena prohlásila, že \"nemůžeme být šťastnější, když můžeme spolupracovat s 4AD, značkou, která vydala tolik inspirujících nahrávek a jejíhož étosu si velice vážíme. Je to opravdu čest\". Jejich první řádný singl, \"Smother\", vyšel v říjnu téhož roku. Ten byl hrán jak BBC Rádiem 1, tak 6 Music / BBC 6, zatímco mu byla udělena cena \"Singlu týdne (Single of the Week)\" dlouhodobě podporujícím Huwem Stephensem. V prosinci 2012 se skupina objevila na show Davida Lettermana těsně před vydáním desky, kterou Tonra popsala jako \"snad (...) situace vozík-před-koněm\".", "section_level": 1}, {"title": "\"If You Leave\".", "content": "Skupina vydala své debutové album \"If You Leave\" v březnu 2013 (v Norsku to byl květen). V britském hudebním žebříčku se usadili na čísle 16, a to bylo také příznivě přijato v tisku; \"Album, jak krásně koncipováno jako \"If You Leave\", je jedno z těch, které následujete od začátku až do konce, zpevněné příběhem to spřádá a emocí krvácí. A v těchto digitálních dnech se to zdá jako pozoruhodný úspěch.\" \"Drowned in Sound\" udělali recenzi 9/10, zatímco The Fly k albumové recenzi 4/5 řekli, že to je \"ušní intimita a mohutné, jako pohoří\". Daughter také vyhrála \"Nezávislé Album Roku\" za \"If You Leave\" v roce 2013 v AIM Nezávislých Hudebních Oceněních v Londýně. Skupina začala dlouhé turné za pomoci alba a rekrutovala Luka Saunderse jako dodatečného člena pro zajišťování materiálu možného obnovit. Jak Haefeli vysvětluje: \"On hraje vše, co my nemůžeme, což jsou keyboardy, basy a některé další kytary. Byli jsme velice spokojeni s výsledkem. Zabralo to poměrně dlouhý čas a hodně zkoušení, ale jsme velmi spokojení, jak živě písně zní\". Daughter také využila řadu vokálních a kytarových efektů k dosažení tohoto \"živého zvuku\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Not to Disappear\".", "content": "V září 2014 skupina uvedla, že začala pracovat na následování jejich vlastního studia v Londýně. Haefeli vysvětluje: \"Hráli jsme tolik koncertů, že první album se stalo skalnatějším na jevišti a s touto dynamikou hrajeme\". Dne 6. dubna 2015 Daughter oznámila, že bude podporovat Bena Howarda v krátké řadě turné ve Spojených státech.  30. září skupina oznámila, že v roce 2016 vypustí 10skladbové album \"Not to Disappear\", zatímco byl první singl \"Doing the Right Things\" zpřístupněn jako hudební video. \"Not to Disappear\" vydalo 4AD 15. ledna 2016, po hudebním videu pro druhý singl \"Numbers\" v listopadu 2015. 28. července 2016 Daughter vytvořila hudební video pro píseň \"No Care.\"", "section_level": 2}, {"title": "\"Music From Before The Storm\".", "content": "1. září 2017 Daughter vydala své třetí album s názvem \"Music From Before The Storm\". LP se skládá ze třinácti zejména instrumentálních skladeb a slouží jako soundtrack pro počítačovou hru \"Life Is Strangeː Before The Storm\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Daughter je indie folková skupina z Anglie. V čele s Elenou Tonrou (* 15. ledna 1990 Severní Londýn, Anglie) se skupina zformovala v roce 2010 po přijetí švýcarského kytaristy Igora Haefeliho a bubeníka Remiho Aguilella z Francie. Vydali čtyři EP, tři singly a dvě alba, a momentálně jsou podepsaní u Glassnote Records (Severní Amerika) a 4AD (Evropa). Poté, co vystupovali v místním okruhu Londýna, podporou Bena Howarda začali cestovat po celé Evropě a od té doby hrají hlavní hvězdné turné po Severní Americe, Evropě a Austrálii.", "tgt_summary": "Daughter are an English indie folk trio. Fronted by North London native Elena Tonra (born 15 January 1990), the band was formed in 2010 after the addition of Swiss guitarist Igor Haefeli and drummer Remi Aguilella from France. They have released four EPs and three albums, and are currently signed to Glassnote (North America) and 4AD (Europe). After playing the local London circuit, they toured supporting Ben Howard around Europe and have since played headlining tours around North America, Europe and Australia.", "id": 259290}
{"src_title": "Alexej Žamnov", "tgt_title": "Alexei Zhamnov", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "V mládežnických kategoriích reprezentoval Sovětský svaz. Za výběr do 20 let absolvoval mistrovství světa juniorů 1990 ve Finsku (stříbro).  Debut v sovětském národním týmu si odbyl 14. 5. 1990 na turnaji v Tokiu proti Švédsku (5:2). Získal bronz na mistrovství světa 1991 ve Finsku. Absolvoval také Kanadský pohár 1991 (5. místo).  Jako reprezentant Společenství nezávislých států se stal olympijským vítězem na hrách v Albertville 1992. Dres samostatného Ruska oblékl na dvou mistrovstvích světa – 1992 v Československu (5. místo) a v roce na 2000 v domácím prostředí (10. místo), Světovém poháru 1996 (semifinále) a dvou olympijských turnajích – v Naganu 1998 (stříbro) a v Salt Lake City 2002.  O olympijské hry v Turíně 2006 jej připravilo zranění (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Profesionální kariéru začal v sovětské lize v letech 1988–1992. Nastupoval zde za HC Dynamo Moskva, s tímto celkem třikrát vyhrál ligový titul.  V roce 1992 se přesunul do klubu NHL Winnipeg Jets, který jej v roce 1990 draftoval. V sezoně 1994/95 byl zařazen do druhého All star teamu NHL. Po čtyřech letech byl vyměněn spolu s Graigem Millsem do Chicago Blackhawks za Jeremyho Roenicka a první volbu v draftu 1997 do Chicago Blackhawks. V roce 2002 nastoupil v utkání hvězd. V únoru 2004 jej Chicago poslalo v rámci další transakce do Philadelphia Flyers. Sezona NHL 2004/05 se neuskutečnila kvůli stávce hráčů a tak jí strávil v klubu druhé ruské ligy Viťaz Čechov.  Před sezonou 2005/06 posílil Boston Bruins. V lednu v utkání s Tampa Bay Lightning odnesl souboj s Jevgenijem Arťuchinem zlomeninou kotníku, která mu ukončila kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionářská kariéra.", "content": "V letech 2007–2013 pracoval jako generální manažer Viťaz Čechov. Stejnou funkci vykonával poté tři roky v Atlant Mytišči a od sezony 2015/16 v moskevském Spartaku. Všechny tyto kluby hrají KHL.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexej Jurjevič Žamnov (rusky Алексей Юрьевич Жамнов, * 1. října 1970 v Moskvě, SSSR) je bývalý ruský hokejový útočník, který odehrál 807 utkání v NHL.", "tgt_summary": "Alexei Yuryevich \"Alex\" Zhamnov (; born October 1, 1970) is a Russian former professional ice hockey centre who played in the National Hockey League (NHL) for the Winnipeg Jets, Chicago Blackhawks, Philadelphia Flyers and Boston Bruins. He is the general manager of HC Spartak Moscow of the Kontinental Hockey League (KHL). He previously served as general manager of Vityaz Chekhov and Atlant Moscow Oblast.", "id": 1629418}
{"src_title": "Francouzské království (1791–1792)", "tgt_title": "Constitutional Cabinet of Louis XVI", "src_document": [{"title": "Nová ústava z roku 1791.", "content": "Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26. srpna 1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií.  Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění, nahradilo tím Ústavodárné národní shromáždění, které se tak rozešlo. Zástupci byli zcela noví, protože podle Robespierrova návrhu nesměli tzv. \"konstituanti\" na poslance kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše radikálnější politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc se potýkalo s velmi nízkou morálkou, ocitla se Francie v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň \"Marseillaisu\", která se později stala francouzskou hymnou.", "section_level": 1}, {"title": "Francie republikou.", "content": "V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na Tuilerijský palác. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv. Tím skončilo 203 let vlády Bourbonské dynastie nad Francií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzské království (francouzsky \"Royaume de France\") bylo v období Velké francouzské revoluce v letech 1791 a 1792 krátce existující konstituční monarchie. Byla vyhlášena 11. srpna 1791 na základě Nové ústavy a existovala jen od 3. září 1791 do 21. září 1792, kdy po útoku na Tuilerijský palác byla zrušena národním shromážděním. Poté byl král Ludvík XVI. zatčen a uvězněn. Tím skončilo 203 let vlády Bourbonské dynastie nad Francií.", "tgt_summary": "The Kingdom of France as remnant of the preceding absolute Kingdom of France, was a constitutional monarchy that governed France from 3 September 1791 until 21 September 1792, when this constitutional monarchy was succeeded by the First Republic.", "id": 673186}
{"src_title": "Sonerila", "tgt_title": "Sonerila", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sonerily jsou přímé nebo plazivé byliny, polokeře nebo keře, rostoucí na zemi nebo jako epifyty na kmenech a v korunách stromů. Stonky jsou většinou čtyřhranné nebo čtyřkřídlé, některé druhy mají přízemní růžici listů bez stonku. Některé druhy mají hlízy. Listy jsou jednoduché, vstřícné, často velké, čepel je obvykle na bázi srdčitá, na vrcholu špičatá nebo zašpičatělá, s lehce pilovitým okrajem. Řapík je křídlatý nebo bezkřídlý. Žilnatina je zpeřená, tvořená 2 až 5 páry obloukovitých sekundárních žilek. U některých druhů jsou listy na líci nápadně bíle skvrnité. Květy jsou drobné, většinou trojčetné, řidčeji šestičetné, uspořádané ve vrcholových nebo úžlabních vijanech či pseudookolících. Češule je trubkovitě zvonkovitá, trojhranná, se 6 podélnými žebry. Kališní cípy jsou drobné a krátké, široce trojúhelníkovité. Koruna je růžová, červená nebo purpurová, korunní lístky jsou podlouhle eliptické. Tyčinky jsou pouze 3, řidčeji 6, stejné nebo nestejné, s tenkými nitkami a nezvětšeným spojidlem. Semeník je spodní, baňkovitý, nesoucí nitkovitou čnělku zakončenou vrcholovou bliznou. Plodem je zvonkovitá až trubkovitě zvonkovitá tobolka. Semena jsou drobná.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod sonerila zahrnuje asi 168 druhů. Je rozšířen v tropické Asii od Indie a Srí Lanky přes jižní Čínu, Indočínu a jihovýchodní Asii po Novou Guineu. V Číně roste 6 druhů, z toho 3 endemické. Z Nové Guiney je udáván jediný druh, \"S. papuana\". Většina druhů jsou endemity jednotlivých zemí nebo ostrovů. Sonerily jsou stínomilné rostliny. Nejčastěji rostou jako pozemní rostliny v podrostu tropických lesů nebo jako epifyty na větvích a v korunách stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Sonerila\" je řazen v rámci čeledi melastomovité do podčeledi \"Melastomoideae\" a tribu \"Sonerileae\". Oproti ostatním rodům tohoto tribu je dobře vymezen trojčetnými květy, uspořádanými většinou v jednostranných vijanech. Rod je dosud taxonomicky málo prostudovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druh \"Sonerila maculata\" (syn. \"S. picta\") je celkem zřídka pěstován jako ozdobná rostlina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sonerila (\"Sonerila\") je rod rostlin z čeledi melastomovité. Jsou to byliny a keře s jednoduchými listy a drobnými trojčetnými květy ve vijanech. Rod zahrnuje téměř 170 druhů. Je rozšířen v tropické Asii od Indie po Novou Guineu. Sonerily jsou stínomilné rostliny, rostoucí v podrostu tropických lesů nebo jako epifyty.", "tgt_summary": "Sonerila is a genus of plants in the family Melastomataceae. This genus is characterized by presence of three petals (along with the genera \"Stussenia\" & \"Lithobium\") as opposed to five in the other members of the family. Most members of the genus prefer growing in shady habitats. It is a large genus including about 175 species.", "id": 2076515}
{"src_title": "Bogside", "tgt_title": "Bogside", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Problémy.", "content": "Oblast byla hlavním bodem pro mnoho událostí Problémů. V roce 1969 to byly divoké třídenní boje proti RUC a protestantům známé jako Bitva o Bogside, což byla zahajovací událost Problémů. V letech 1969 až 1972 se oblast spolu s Creggan a dalšími katolickými oblastmi stala nepřístupnou zónou pro britskou armádu a RUC. Oblast hlídala Oficiální irská republikánská armáda i Dočasná irská republikánská armáda a místní obyvatelé jim často za to platili. 30. ledna 1972 Severoirské sdružení pro občanská práva organizovalo pochod proti internaci, který se změnil na krveprolití. Britský výsadkový regiment zastřelil 14 neozbrojených demonstrantů a dalších 14 zranil. Tato událost je známá jako Krvavá neděle. To vedlo k velkému přílivu nových členů do obou křídel IRA ve městě. Po operaci Motorman a konci Free Derry a dalších nepřístupných zón v Severním Irsku Bogside spolu s většinou města zažíval časté pouliční nepokoje a náboženský konflikt trvající až do počátku 90. let. V roce 1974 Oficiální IRA vyhlásila konec své ozbrojené kampaně. V důsledku toho, Seamus Costello a další socialističtí bojovníci vytvořili Irské republikánské socialistické hnutí (IRSM). Součástí tohoto hnutí byla i Irská národní osvobozenecká armáda (INLA) což bylo polovojenské křídlo IRSM. Derry a zejména Bogside se stalo jednou z hlavních bašt INLA. Prakticky všichni její tři dobrovolníci, kteří zemřeli během hladovky irských vězňů v roce 1981 byli z Derry nebo z hrabství Londonderry. Irská lidová osvobozenecká organizace (IPLO), což byla odtržená skupina od INLA udělala nepříjemnost v Derry, když se dostala do sváru s INLA ve městě a dalších oblastech Irska. Spor skončil, když se do něj zapojila Prozatímní IRA a vyvraždila hlavní vedení IPLO v Belfastu a následně nechala rozpustit celou skupinu. Po zbytek 90. let se Bogside stalo poměrně klidnou čtvrtí ve srovnání s ostatními oblastmi Severního Irska jako byl v té době například Belfast i když pouliční nepokoje byly stále častější.", "section_level": 2}, {"title": "Následná historie.", "content": "Dnes zažívá Bogside velké změny. Je vidět velkou přestavbu čtvrti ve srovnání s ostatními oblastmi ve městě. Oblast je také místem pro disidentskou republikánskou aktivitu. Oblast byla po belfastské dohodě vždy známá častými pouličními nepokoji, ale největší od roku 1998 byly Severoirské nepokoje v roku 2011. Nepokoje se odehrávaly i v jiných částech Severního Irska, ale v Derry byly většinou v Bogside. Skupina Republikánsky boj proti drogám (RAAD) vytvořená v roce 2008 má velmi silnou přítomnost v Bogside. Cílem této skupiny je bolestně postřelit či dokonce zabít kohokoliv, kdo může být nebo je drogový dealer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bogside je čtvrť u městských hradeb ve městě Derry v Severním Irsku. Populárními turistickými atrakcemi v Bogside jsou Free Derry Corner, velké nástěnné malby od Bogsideských umělců a Gasyard Feil, což je každoroční hudební a výtvarný festival. Bogside je hlavně katolická čtvrť a sdílí hranici s protestantskou čtvrtí.", "tgt_summary": "The Bogside is a neighbourhood outside the city walls of Derry, County Londonderry, Northern Ireland. The large gable-wall murals by the Bogside Artists, Free Derry Corner and the Gasyard Féile (an annual music and arts festival held in a former gasyard) are popular tourist attractions. The Bogside is a majority Catholic/Irish republican area, and shares a border with the Protestant/Ulster loyalist enclave of the Fountain.", "id": 1591755}
{"src_title": "Petr Hladík", "tgt_title": "Petr Hladík (politician)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 2005 až 2010 vystudoval aplikovanou informatiku na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity (získal titul Mgr.). V rámci studia pět měsíců zkušenosti na pracovní stáži v Portugalsku. Pracuje jako projektový manažer a konzultant v menší brněnské firmě, v roce 2010 uváděl své povolání jako analytik informačních systémů.  Petr Hladík žije v Brně, konkrétně v městské části Brno-sever. Je ženatý, s manželkou Zuzanou má čtyři děti. Mezi jeho koníčky patří fotbal a práce na zahradě či jiná fyzická práce nebo sport, při kterých si psychicky odpočine. Připravuje též sportovní akce organizace Orel.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Od roku 2010 je členem KDU-ČSL. Ve straně zastává pozici místopředsedy místní organizace Brno-sever, člena městského výboru Brno a člena krajského výboru jihomoravské KDU-ČSL. V letech 2012 až 2015 byl předsedou Mladých lidovců.  V komunálních volbách v roce 2010 byl za KDU-ČSL zvolen zastupitelem městské části Brno-sever. Dne 15. listopadu 2010 byl zvolen radním městské části. Ve volbách v roce 2014 zastupitelský mandát obhájil z pozice lídra kandidátky KDU-ČSL. Dne 18. června 2015 byl zvolen místostarostou městské části pro oblasti investiční výstavby, školství, kultury a sportu, sociálních věcí a zdravotnictví, informatiky.  V komunálních volbách v roce 2010 kandidoval také za KDU-ČSL do velkého brněnského zastupitelstva, ale neuspěl. Zastupitelem města Brna se tak stal až po volbách v roce 2014. Dne 21. června 2016 byl po obnově městské koalice zvolen 1. náměstkem primátora města pro oblast bytovou, zdraví, prorodinnou politiku a zdravé město.  V krajských volbách v letech 2012 a 2016 kandidoval za KDU-ČSL do Zastupitelstva Jihomoravského kraje. V roce 2013 kandidoval za KDU-ČSL v Jihomoravském kraji do Poslanecké sněmovny PČR, v roce 2014 do Evropského parlamentu.  V komunálních volbách v roce 2018 do Zastupitelstva města Brna byl lídrem kandidátky KDU-ČSL a tudíž kandidátem této strany na post primátora města. Ve volbách získal post zastupitele města (obdržel 15 374 preferenčních hlasů), obhájil též mandát zastupitele městské části Brno-sever. Také v rámci nové koalice \"\"ODS s podporou Svobodných\"\", KDU-ČSL, Piráti a ČSSD zůstal 1. náměstkem primátorky (do této funkce byl znovu zvolen dne 20. listopadu 2018). Na starosti má oblast zdravotnictví, školství, sportu, územního plánování a životního prostředí.  Dne 30. března 2019 byl zvolen novým místopředsedou KDU-ČSL, na mimořádném sjezdu strany v lednu 2020 funkci obhájil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Hladík (* 28. září 1984 Osová Bítýška) je český politik, manažer a informatik, od března 2019 místopředseda KDU-ČSL, od roku 2014 zastupitel a od roku 2016 pak první náměstek primátora města Brna, od roku 2010 zastupitel městské části Brno-sever (v letech 2015 až 2016 též místostarosta MČ), v letech 2012 až 2015 předseda Mladých lidovců.", "tgt_summary": "Petr Hladík (born 28 September 1984) is a Czech politician and deputy chairman of the Christian and Democratic Union – Czechoslovak People's Party (KDU-ČSL) since March 2019.", "id": 1671311}
{"src_title": "Sup chocholatý", "tgt_title": "White-headed vulture", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Sup chocholatý je ptákem afrotropické oblasti. Vyskytuje se v subsaharské Africe v areálu o rozloze 6 910 000 km od Senegalu přes Etiopii a východ Afriky až po Jihoafrickou republiku. K životu dává přednost suchým nížinným lesům nebo savanám se stromy, v Etiopii však žije také ve větších výškách až do 4000 m n. m., obývá rovněž pouště. Žije především tam, kde roste baobab prstnatý (\"Adansonia digitata\"), jenž je oblíbeným místem ke stavbě hnízd. Vyhýbá se oblastem osídlených lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Sup chocholatý je menším druhem supa, měří až 85 cm a váží 3,3 až 5,3 kg. Rozpětí křídel dosahuje 230 cm. Samci a samice dosahují přibližně stejné velikosti. Ostré zakřivené pařáty slouží k úchopu a párání. Křídla jsou uzpůsobena k plachtění. Sup chocholatý patří mezi nejbarevnější supy Afriky. Tělo, ocas a křídla mají černé zbarvení, nohy jsou růžové, „kalhotky“ bílé. Bílé zbarvení má i peří na hlavě, okolo očí se rozprostírá růžová kůže. Červený silný zobák je lemován modrým ozobím. Mláďata jsou tmavohnědá s bílou hlavou.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Sup chocholatý žije samostatně nebo v párech, přičemž není stěhovavý. Probouzí se obvykle dříve než ostatní druhy supů. Je tichý a vrčivé zvuky vydává pouze při chránění potravy. Tu tvoří převážně čerstvě uhynulá zvířata, která vyhledává při plachtění nad krajem, dovede však také aktivně zabíjet některé tvory, jako drobné plazy nebo plameňáky. Obvykle se dostane k mršině první a krmí se do příletu ostatních supů. Pokud se objeví, obvykle si urve kus potravy a odejde s ní pryč, straní se přítomnosti ostatních. V případě napadení skáče do vzduchu a útočí na narušitele pařáty. K rozmnožování dochází jednou ročně převážně během období sucha od května do srpna. Do hnízda na vysokém stromě složeného z klacků samice klade 1 vejce. Někdy používá hnízdní pár více hnízd a o starají se o ně střídavě. Doba inkubace trvá 55 až 56 dní, poté se vyklube mládě, kterému rodiče po dobu 115 dnů zajišťují potravu vyvrhováním do krku. V 6 a více měsících se opeří.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Přeměna přirozeného prostředí a úbytek středně velkých savců je jedna z největších hrozeb pro tento druh. Rovněž otravy, ať už náhodné nebo úmyslné a obchod do tradiční medicíny snižuje početnost supa chocholatého. Kvůli malé populaci a rychlému poklesu je sup chocholatý řazen mezi kriticky ohrožené druhy. Před tím (2012) byl hodnocen jako zranitelný.  Druh je zapsán na II. přílohu Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a chráněn v řadě afrických zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sup chocholatý (\"Trigonoceps occipitalis\") je druh supa z čeledi jestřábovití (Accipitridae) a monotypického rodu \"Trigonoceps\". Je navrhováno s tímto rodem sloučit všechny čtyři monotypické rody jemu příbuzné do jednoho rodu \"Aegypius\". Supa chocholatého popsal William John Burchell v roce 1824. Dle Mezinárodní svaz ochrany přírody je řazen mezi kriticky ohrožené druhy.", "tgt_summary": "The white-headed vulture (\"Trigonoceps occipitalis\") is an Old World vulture endemic to Africa. Populations have been declining steeply in recent years due to habitat degradation and poisoning of vultures at carcasses. An extinct relative was also present in the Indonesian island of Flores, indicating that the genus was more widespread in the past.", "id": 1467402}
{"src_title": "Výzkumný ústav pivovarský a sladařský", "tgt_title": "Research Institute of Brewing and Malting", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1886 byla na valné hromadě, konané 19. prosince 1886 v místnostech sladovnické školy v Praze Na Perštýně, ustavena Jednota pro založení a vydržování výzkumného ústavu pro průmysl pivovarský v Praze. Počátkem prosince již ústav sídlil na Senovážném náměstí č. 871/26 v Praze. K oficiálnímu zahájení činnosti došlo na začátku r. 1888. V červenci 1888 ústav pořádal první mikroskopický kurz.  V roce 1891 se ústav zúčastnil Jubilejní zemské výstavy v Praze 1891. Vystavována byla příruční laboratoř pro sládka, jodová metoda (na úsporu sladu), certifikáty, čisté kvasnice a nástěnné tabule. V roce 1893 se ústav přestěhoval do nových místností ve Pštrossově ulici č. 1762/5 v Praze na Novém Městě.  V roce 1896 věnoval výzkumnému ústavu ředitel kodaňského ústavu Alfréd Jørgensen sbírku kultur mikroorganizmů. V dubnu roku 1897 se ústav přestěhoval do nových místností v pivovaru U Bílé labutě v Praze v ulici Na Poříčí č. 1068/21, kde zůstal následujících 40 let. Ve školním roce 1910/1911 zahájila činnost při výzkumném ústavu vyšší pivovarská škola. V roce 1912 udělilo ministerstvo veřejných prací výzkumnému ústavu právo vydávat v oboru sladovnickém a pivovarském certifikáty.  V létě 1914 došlo k reorganizaci, byla ukončena činnost obou škol, Jednoty i výzkumného ústavu. Na ustavující valné hromadě konané 13. září 1914 byla vytvořena nová organizace s názvem Společnost na vydržování vědeckých ústavů pro průmysl pivovarský v Praze. Výzkumný ústav, školy a spolková laboratoř se od 1. října 1914 přejmenovaly na Vědecké ústavy pivovarské v Praze a nadále sídlily v ulici Na Poříčí 1068/21. Ministerstvo veřejných prací potvrdilo přenesení autorizace na ústav s novým jménem.  V srpnu 1920 byl v Brně iniciativy profesora Františka Ducháčka (1875–1931) a Vladimíra Vavřína Žily (1889–1953), založen Státní výzkumný ústav kvasného průmyslu při České vysoké škole technické v Brně. Jeho sladařské oddělení (Sladařský ústav) zahájilo činnost 4. srpna 1920.  Na schůzi ředitelství Vědeckých ústavů pivovarských byl 17. května 1936 přijat návrh, aby byl společně s Ochranným svazem pivovarů v Čechách zakoupen dům v Praze 2, na rohu Ječné a Lípové ulice č. 511/15 (U Pokorných), který měl být zbourán a na jeho místě postaven Pivovarský dům pro potřeby obou organizací a účely nájemné. Starý dům U Pokorných byl ještě v témže roce zbourán a bylo započato s výstavbou Pivovarského domu. Projekt vypracoval architekt Gustav Paul. Pivovarský dům je funkcionalistická šestipatrová rohová stavba s krátkým loubím. Železobetonovou konstrukci realizovala firma K. Skorkovský, stavební a řemeslné práce prováděla firma V. Nekvasil. Vstup do budovy byl situován z Lípové ulice, vjezd byl z ulice Ječné. V dubnu 1937 byla stavba dokončena a odevzdána k užívání. Vědecké ústavy se do budovy nastěhovaly během června a července téhož roku. V této budově sídlí VÚPS dodnes.  Při poválečné reorganizaci školství byla v roce 1951 ukončena pedagogická činnost ústavu. K 1. lednu 1952 byly pražský Výzkumný ústav pivovarského a sladařského průmyslu, mikrobiologická stanice u pokusného pivovaru v Braníku a Výzkumný ústav kvasného průmyslu v Brně sloučeny pod současným názvem Výzkumný ústav pivovarský a sladařský.  Roku 1962 byl ústav rozšířen o Pokusné a vývojové středisko (PVS) v Braníku. R. 1965 se ústav stal součástí nově vytvořeného Trustu pivovarů a sladoven, Praha (později koncernu). Po roce 1989 došlo k transformaci celého koncernového vedení na státní podnik Pivovary a sladovny výzkum a služby.  V první polovině 90. let proběhla privatizace celého podniku služeb na akciovou společnost, která od roku 1994 nese opět název Výzkumný ústav pivovarský a sladařský (VÚPS). Ústav měl v té době ředitele dva – generálního ředitele a. s. Jana Veselého a ředitele VÚPS Tomáše Lejska, který měl na starosti problematiku výzkumu.  Je členem Českého svazu pivovarů a sladoven.  Na jaře 1996 byl do čela společnosti jmenován Karel Kosař, který následně zrušil funkci generálního ředitele. Dr. Kosař ve své funkci působil do roku 2019. Dne 1.7. 2019 RNDr. Karel Kosař, CSc., odešel do penze, na místo ředitele a místopředsedy představenstva nastoupil prof. Ing. Tomáš Brányik, Ph.D.  Prof. Brányik je známý odborník a pedagog, který doposud působil na Ústavu biotechnologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Je absolventem oboru kvasná chemie a bioinženýrství, profesorem v oboru biotechnologie byl jmenován v roce 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost ústavu.", "content": "VÚPS je akciovou společností s hlavním předmětem podnikání výzkum a vývoj v oblasti přírodních a technických věd.  Sestává ze dvou pracovišť. V brněnském pracovišti (Mostecká 7) je Analytická zkušební laboratoř Sladařský ústav Brno a součástí pražského pracoviště (Lípová 15) je Analytická zkušební laboratoř Pivovarský ústav Praha. Obě analytické zkušební laboratoře jsou akreditovány Českým institutem pro akreditaci, o.p.s. podle ČSN EN ISO/IEC 17025:2005.", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity ústavu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vydavatelská činnost.", "content": "Vydává odborný časopis Kvasný průmysl. Dále vydal již více než 70 neperiodických publikací (knih), mezi něž patří zejména tři řady ročenek: Pivovarský kalendář (od roku 1998, jde o obnovenou edici těchto ročenek po více než 50 letech), Ječmenářská ročenka (1999) a Chmelařská ročenka (2000). Mezi další knihy patří např. Technologie výroby sladu a piva (S. Procházka, K. Kosař, 2000, 2012), Kvalita rostlinných produktů na prahu 3. tisíciletí (J. Prugar, 2008), Pivovary Moravy a rakouského Slezska 1869-1900 (Z. Likovský, 2000), České pivovary 1869-1900 (Z. Likovský, 2005), Pivovary československého území 1900-1948 (Z. Likovský, 2006), Pivovary českých zemí 1948-1989 (Z. Likovský, 2008), Držitelé, provozovatelé a vedoucí pivovarů Českých zemí 1869-1989 (Z. Likovský, 2010).", "section_level": 3}, {"title": "Sbírka pivovarských kvasinek.", "content": "Sbírka pivovarských kvasinek je vedena pracovníky mikrobiologického oddělení. Vznikla v roce 1946 jako součást sbírky kvasinek a kvasinkovitých mikroorganizmů pod vedením Dr. Kockové-Kratochvílové, od roku 1953 působí samostatně. Kolekce je od roku 1964 členem Federace Českých a slovenských sbírek mikroorganizmů a je mezinárodně registrovaná s názvem RIBM pod číslem 655. Svým zaměřením na produkční kmeny pivovarských kvasinek je Sbírka VÚPS ojedinělá v oblasti Střední a Východní Evropy.  Roku 1996 se Sbírka pivovarských kvasinek stala (jako jedna z velmi specificky zaměřených a průmyslově využitelných sbírek) součástí „Národního programu ochrany genofondu mikroorganizmů a drobných živočichů hospodářského významu a jejich využití v referenční diagnostice“. Tento projekt je také podporován českou vládou formou dotace Ministerstvem zemědělství ČR. Program je veden Radou genetických zdrojů mikroorganizmů, která sleduje závazné zachování funkční existence sbírek mikroorganizmů odpovídajícího charakteru.  Ve sbírce jsou zastoupeny dva typy produkčních kmenů pivovarských kvasinek, které patří podle klasifikace Kurtzmann a Fell z roku 1998 k druhům Saccharomyces pastorianus a Saccharomyces cerevisiae. Podstatnou část sbírky tvoří kmeny spodního kvašení Saccharomyces pastorianus (S. carlsbergensis). Kvasinky svrchního kvašení S. cerevisiae jsou zastoupeny méně. Sbírka je průběžně doplňována a v současné době obsahuje více než 100 kmenů. Jednotlivé kvasničné kmeny pocházejí z existujících i již zaniklých pivovarských provozů, především evropských. Jako paralelní sbírka je k ní přiřazena také Sbírka „divokých“ mikroorganizmů, která obsahuje několik desítek kmenů kvasinek řazených do rodů \"Saccharomyces\", \"Torulaspora\", \"Zygosaccharomyces\", \"Dekkera\", \"Williopsis\", \"Pichia\", \"Schizosaccharomyces\", \"Saccharomycodes\", \"Candida\", \"Kloeckera\" a \"Rhodotorula\", a více než 100 kmenů bakterií rodů \"Lactobacillus\", \"Leuconostoc\", \"Pediococcus\", \"Tetragenococcus\", \"Lactococcus\", \"Pectinatus\" a \"Megasphaera\". Sbírky pivovarských a divokých kvasinek jsou vedeny na sladinových agarech pod zaparafinovanou vatovou zátkou a současně na sladinových agarech převrstvených sterilním parafinovým olejem odděleně v chladicím boxu. Tyto osvědčené způsoby vedení kultur umožňují dodání kmene žadateli rychle a v aktivním stavu na šikmém agaru, případně rozkvašené do 1,5 l mladiny, což usnadňuje převedení produkčního kmene do výroby. Od roku 2006 jsou kmeny pivovarských kvasinek uchovávány v kryozkumavkách s ochranným médiem v tekutém dusíku při teplotě -196 °C. Uložení v tekutém dusíku (kryoprezervace) je považováno za optimální způsob dlouhodobého uchovávání kvasinek v životaschopném stavu.", "section_level": 3}, {"title": "Výzkumné senzorické centrum.", "content": "V říjnu 2014 bylo otevřeno Výzkumné senzorické centrum v Praze, které vzniklo jako projekt č. CZ.2.16/3.1.00/28030 Operačního programu Praha - Konkurenceschopnost (OPPK).  Výzkumné senzorické centrum je tvořeno dvěma laboratořemi: senzorickou a analytickou. Propojením těchto laboratoří s již existujícím analytickým a technologickým vybavením VÚPS vznikl unikátní celek vhodný ke komplexnímu průmyslovému výzkumu a vývoji v oblasti potravinářství se zaměřením zejména na pivo a jiné nápoje. Kromě výzkumné činnosti jsou v centru prováděny i pravidelné akce pro odbornou veřejnost.  Senzorický seminář I. je koncipován podle normy ČSN ISO 8586 „Senzorická analýza – obecná směrnice pro výběr, výcvik a sledování činnosti posuzovatelů“ a z analytiky EBC, kapitoly „Senzorická analýza – výběr a výcvik posuzovatelů“. Jeho cílem je naučit účastníky správně degustovat pivo. Seminář probíhá formou teoretických přednášek i cvičných degustací a je zakončen praktickou zkouškou.  Senzorický seminář II. slouží k opakování, prohloubení, rozšíření a hlavně k pravidelnému trénování schopnosti senzoricky posuzovat pivo. Tento seminář obsahuje jednu nadstavbovou přednášku, která se věnuje přehledu a základní senzorické charakteristice řady zahraničních piv (Lagers, Ale, Stout, Porter, atd.), která nacházejí stále větší oblibu i na našem trhu. Většina času je však vyhrazena pro výcvik praktický.  Senzorické zkoušky jsou prováděny podle normy ČSN ISO 8586 „Senzorická analýza – obecná směrnice pro výběr, výcvik a sledování činnosti posuzovatelů“ a z analytiky EBC, kapitoly „Senzorická analýza – výběr a výcvik posuzovatelů“. Cílem je ověřit schopnosti účastníků, zda jsou na profesionální úrovni schopni senzoricky hodnotit pivo, úspěšní uchazeči dostanou osvědčení platné 5 let.  Senzorické tréninky jsou pořádány pro uzavřené pivovarské skupiny. Rozsah a výběr testovaných chutí a vůní je uzpůsoben přání zákazníka.", "section_level": 3}, {"title": "Komerční činnost.", "content": "VÚPS provádí řadu komerčních aktivit, zejména v oblasti pivovarství a sladařství, a to zejména:", "section_level": 3}], "src_summary": "Výzkumný ústav pivovarský a sladařský, a.s. (zkráceně VÚPS) byl založen roku 1887 a od roku 1994 je akciovou společností. Jedná se o jeden z nejstarších vědecko-výzkumných ústavů ve středoevropském regionu.", "tgt_summary": "The Research Institute of Brewing and Malting (RIBM) () in Czech - was founded in 1887 and since 1994 It has been a joint-stock company. It is one of the oldest scientific research institutes in the Central European region.", "id": 662088}
{"src_title": "Dva zlí sousedé", "tgt_title": "Two Bad Neighbors", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Díl začíná bleším trhem na Evergreen Terrace. Homer se zmocní mikrofonu a úspěšně návštěvníkům vnucuje krámy jako motorový stojan na kravaty nebo tričko zesměšňující ajatoláha Chomejního. V nejlepším ale pozornost všech sousedů upoutá příjezd stěhovacího vozu, přivážejícího nové nájemníky do domu naproti Simpsonovým. Jsou to exprezident George Bush a jeho manželka Barbara Bushová. Na otázku, proč se přistěhovali právě do Springfieldu, odpoví, že si chtějí odpočinout od politiky, proto si vybrali město s nejnižší volební účastí. Homer je znechucen, že Bush narušil jeho vystoupení, a okázale nového souseda ignoruje. Naproti tomu Bart začne s oblibou chodit k Bushovým na návštěvu, ale jeho neustálé drzé poznámky lezou Bushovi na nervy. Když Bart ze zvědavosti nastartuje lodní motor a ten rozseká rukopis právě dokončených Bushových pamětí, nařeže mu prezident na zadek. To Homera rozzuří a začne se mstít. Ostřeluje Bushův dům rachejtlemi, Bush pak vyvěsí transparent s neumělými karikaturami Barta a Homera a nápisem „Dva zlí sousedé“. Homer s Bartem mu pak přilepí na hlavu barevnou paruku, Bush jim autem rozjezdí předzahrádku. Homer s Bartem se pokusí dostat kanalizační stokou do Bushova domu a vypustit v něm kobylky, ale Bush je překvapí a vypukne rvačka. Náhodou zrovna přichází na návštěvu k Bushovým Michail Sergejevič Gorbačov. Bývalý sovětský vůdce škodolibě přihlíží, jak Barbara donutí svého manžela, aby se Simpsonovým omluvil. Po této události se Bushovi raději odstěhují a do jejich domu se nastěhuje další bývalý prezident Gerald Ford. Ten se naopak s Homerem rychle skamarádí a pozve ho na pivo a nachos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dva zlí sousedé (v anglickém originále \"Two Bad Neighbors\") je 13. díl 7. řady amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Autorem scénáře byl Ken Keeler, režíroval Wesley Archer. Díl měl premiéru 14. ledna 1996 na Fox Broadcasting Company. Děj pojednává o konfliktu mezi Homerem Simpsonem a jeho novým sousedem, kterým je bývalý prezident USA George H. W. Bush (namluvil ho Harry Shearer, v české verzi Jan Skopeček).", "tgt_summary": "\"Two Bad Neighbors\" is the thirteenth episode of \"The Simpsons\"' seventh season. It originally aired on the Fox network in the United States on January 14, 1996. In the episode, George H. W. Bush, the 41st President of the United States (voiced by Harry Shearer), moves across the street from the Simpsons. Homer seeks revenge after the former President spanks Bart for his bad behavior.", "id": 1365159}
{"src_title": "Správa úložišť radioaktivních odpadů", "tgt_title": "Radioactive Waste Repository Authority", "src_document": [{"title": "Činnost SÚRAO.", "content": "Posláním Správy úložišť radioaktivních odpadů je zajišťovat na území České republiky bezpečné ukládání radioaktivních odpadů v souladu s požadavky na ochranu člověka i životního prostředí před jejich negativními účinky. Mezi hlavní úkoly SÚRAO patří: Pro SÚRAO jsou směrodatná ustanovení atomového zákona a jeho prováděcí vyhlášky, Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem v ČR a další relevantní právní předpisy. Na nakládání s radioaktivními odpady se vztahují i mezinárodní smlouvy a doporučení z oblasti využívání jaderné energie a ionizujícího záření, které Česká republika přijala (kompletní seznam zde).", "section_level": 1}, {"title": "Stávající úložiště.", "content": "V současné době jsou v České republice v provozu tři úložiště radioaktivních odpadů: bývalý vápencový důl Richard u Litoměřic, vytěžený uranový důl Bratrství u Jáchymova a úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany. Úložiště Hostim nedaleko Berouna ukončilo provoz už více než 50 lety.", "section_level": 1}, {"title": "ÚRAO Richard.", "content": "Areál úložiště se rozkládá na ploše 16 hektarů nedaleko Litoměřic. Součástí povrchového areálu je provozní budova, informační středisko, laboratoř a také akreditovaná zkušebna obalových souborů a radioaktivních látek zvláštní formy. Celkový objem využívaných důlních prostor přesahuje 17 000 m, kapacita upravených podzemních prostor určených k ukládání odpadů je 10 250 m. Zbytek tvoří obslužné chodby a další pomocné prostory. Richard je určen především pro institucionální odpady, které vznikají třeba ve zdravotnictví, průmyslu, zemědělství či výzkumu. Jde například o znečištěné pracovní oděvy, nefunkční zářiče nebo injekční stříkačky.", "section_level": 2}, {"title": "Zkušebna obalových souborů.", "content": "V areálu úložiště Richard se nachází také specializovaná zkušebna obalových souborů a radioaktivních látek zvláštní formy. Provádí zkoušky obalových souborů pro radioaktivní zásilky typu IP-2, IP-3, A a B a zkoušky radioaktivních látek zvláštní formy (RLZF) tak, jak jsou požadovány pro přepravu nebezpečných látek třídy 7. Zkušebna je vybavena k provádění pádové zkoušky, zkoušky průrazem, ohybem a tepelné zkoušky pro radioaktivní látky zvláštní formy. Své prototypy zde testují nejen tuzemské společnosti, ale i vývojáři z řady evropských zemí.", "section_level": 3}, {"title": "ÚRAO Bratrství.", "content": "Úložiště Bratrství v Jáchymově je v části opuštěných podzemních prostor bývalého stejnojmenného uranového dolu. Samotné úložiště tvoří jen nepatrnou část důlního pole, které má celkovou rozlohu 9,8 km s více než 80 kilometry štol a překopů. Bratrství vždy bylo vyhrazené pro odpad obsahující přírodní radionuklidy. Odpady této kategorie vznikají především při vyřazování některých typů zářičů z provozu ve zdravotnictví a ve výzkumu. Do úložiště se vejde přibližně 360 m radioaktivních odpadů. V současné době je však jeho kapacita téměř vyčerpána. Definitivní termín i způsob uzavření úložiště je závislý na objemu v budoucnu ukládaných radioaktivních odpadů, ukončení provozu se plánuje kolem roku 2020.", "section_level": 2}, {"title": "ÚRAO Dukovany.", "content": "Povrchové úložiště Dukovany zabírá plochu 1,3 hektaru přímo v areálu Jaderné elektrárny Dukovany. Je určené především k likvidaci nízko a středněaktivních odpadů z dukovanské i temelínské elektrárny. Celkový objem úložných prostor je 55 000 m, což představuje zhruba 180 000 obalových souborů (sudů). Tato kapacita je dostatečná k uložení všech provozních odpadů z obou elektráren, a to i v případě prodloužení jejich plánované životnosti na 40 let. V dukovanském úložišti radioaktivních odpadů je uložen tekutý i pevný radioaktivní odpad. Mezi pevné odpady patří například kontaminované ochranné pomůcky, čisticí textilie, balicí materiály, papír, fólie, elektroinstalační materiál, stavební suť apod. Tekutým RAO jsou odpadní vody.", "section_level": 2}, {"title": "Nové hlubinné úložiště.", "content": "V roce 2018 by měl být zúžen počet vytipovaných lokalit pro budoucí úložiště jaderného odpadu z devíti na čtyři, celkem je vytipováno devět lokalit, jsou jimi lokalita Březový potok v Plzeňském kraji, Čertovka v Ústeckém kraji, Čihadlo a Magdaléna v Jihočeském kraji, Horka, Hrádek a Kraví hora na Vysočině a lokality kolem jaderných elektráren pod názvy ETE jih a Na Skalním. V lednu 2019 se objevila v podnikovém časopisu národního podniku DIAMO zmínka o zařazení lokality Kraví hora do užšího výběru.. Místo pro nového hlubinné úložiště by mělo být vybráno v roce 2025 a mělo by být schváleno vládou ČR. V roce 2030 by měla být vystavěna podzemní laboratoř a v roce 2050 by měla být zahájena stavba jaderného úložiště, to by mělo být uvedeno do provozu v roce 2065.  V lokalitě Horka u Budišova v okrese Třebíč proběhla dvě místní referenda v letech 2003 a 2004, kdy se obyvatelé vyjádřili proti výstavbě úložiště. V lokalitě Na Skalním působí spolek SOS Na Skalním, který bojuje proti výstavbě nového úložiště. V lokalitě Na Skalním byla vztyčena pamětní deska s textem odmítajícím hlubinné úložiště. I obyvatelé obce Lipník u Třebíče v referendu v 2018 odmítli stavbu hlubinného úložiště.", "section_level": 2}, {"title": "Hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva a vysokoaktivních odpadů.", "content": "Každý rok v Česku vznikne přibližně 80 až 100 tun vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Státní energetická koncepce, jejímž nositelem je MPO, do budoucna počítá s nárůstem výroby elektrické energie z jádra. Ať už stávající nebo do budoucna i nové reaktory jsou a vždy budou zdrojem vyhořelého jaderného paliva a vysokoaktivních odpadů.  V současné době již existují možnosti opětovného přepracování vyhořelého jaderného paliva za účelem využití v některých typech reaktorů. Avšak i v tomto případě nakonec vzniknou vysokoaktivní odpady, které je nutné zneškodnit a izolovat od okolí. Proto i země, které palivo přepracovávají (například Francie), budují hlubinné úložiště. Zodpovědnost za zneškodnění „vlastních“ odpadů je ve většině států, včetně České republiky, promítnuta i do příslušných zákonů. Těmi se země brání dovozu radioaktivních odpadů k jejich uložení a chrání jiné země zákazem jejich vývozu. I proto v České republice potřebujeme hlubinné úložiště.  Hlubinné úložiště bude zařízení, kde budou vysokoaktivní odpady bezpečně uloženy a izolovány od životního prostředí po stovky tisíc let. To bude možné díky tzv. multibarierovému systému. Ten se skládá jak z přírodní bariéry (horninový masív, který je stabilní již několik milionů let), tak i z technických (inženýrských) bariér, např. ukládacího kontejneru.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Pro výstavbu hlubinného úložiště a jeho bezpečnost je klíčový výběr vhodné lokality. Je třeba, aby splňovala nejen požadavky na vlastnosti horniny, ale také řadu dalších, neméně důležitých podmínek. Mezi ně patří například přijatelnost lokality veřejností, technická možnost vybudování povrchového areálu úložiště a dopravní dostupnost. Z geologického hlediska je potřeba najít stabilní horninovou formaci, jejíž vznik, vývoj po desítky až stovky milionů let a umístění naznačuje, že bude mít požadované vlastnosti dostatečně dlouhou dobu. To je klíčovou podmínkou pro zajištění bezpečnosti úložiště.  Vyhledávání vhodné lokality pro hlubinné úložiště začalo nedlouho po spuštění prvních jaderných bloků v Jaderné elektrárně Dukovany, tj. v osmdesátých letech 20. století. V devadesátých letech pak vznikly první studie hodnotící potenciál horninového prostředí v ČR. V té době také začaly mezinárodní výzkumy a experimenty, jejichž cílem je určit nejvhodnější materiály a způsoby pro výstavbu úložiště a konstrukci inženýrských bariér. Právě díky multibariérovému systému (soustava vzájemně se doplňujících přírodních a člověkem vytvořených bariér, které zcela zabrání resp. minimalizují šíření radionuklidů po dobu stovek tisíců let) je hlubinné úložiště nejbezpečnějším způsobem, jak vysokoaktivní odpad zneškodnit.", "section_level": 2}, {"title": "Radioaktivní odpady.", "content": "Radioaktivní odpady vznikají všude, kde se pracuje s radioaktivními látkami. Atomový zákon je charakterizuje jako \"předměty nebo zařízení obsahující radionuklidy nebo jimi kontaminované, pro něž se nepředpokládá další využití\". Lze je dělit podle jejich původu a podle množství radionuklidů, které obsahují (podle aktivity).  V České republice vyprodukuje jaderná energetika a drobní původci přibližně 450 tun nízko a středněaktivních odpadů ročně. Vyhořelého jaderného paliva vznikne cca 100 tun za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie ukládání radioaktivních odpadů sahá do poloviny 20. století. V počátečním období jaderného zbrojení (během Studené války) a především v důsledku prudkého rozvoje jaderných elektráren v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století (první kroky k výstavbě Jaderné elektrárny Dukovany udělali představitelé ČSSR už v roce 1970) se radioaktivní odpady začaly hromadit. Odborná veřejnost byla postavena před otázku, kam je umístit, aby neovlivňovaly člověka ani životní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Nízko a středněaktivní odpady.", "content": "Zneškodňování nízko a středněaktivních odpadů bylo brzy úspěšně vyřešeno jejich ukládáním do povrchových úložišť.  Prvním takovým zařízením v Česku je již uzavřené úložiště radioaktivních odpadů Hostim ležící tři kilometry východně od Berouna. Samotný provoz úložiště trval velmi krátkou dobu. První obalové soubory přivezli do Hostimi pracovníci Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů v roce 1959, provoz skončil 9. 8. 1965 a další péči o úložiště Hostim převzal stát.  V pořadí druhým otevřeným, a dodnes stále funkčním, je úložiště radioaktivních odpadů Richard u Litoměřic. Stejně jako Hostim, i Richard je bývalý vápencový důl. Za druhé světové války ho nacisté částečně přestavěli na podzemní továrnu automobilových součástek. V roce 1959 padl jeden z prvních oficiálních návrhů využít důlní komplex Richard II k ukládání radioaktivních odpadů. Od roku 1964 se zde ukládají nízko a středněaktivní institucionální odpady.  Deset let po otevření úložiště Richard, tedy v roce 1974, zahájilo provoz úložiště Bratrství. Úpravou bývalého uranového dolu poblíž Jáchymova tak vzniklo vhodné místo pro ukládání radioaktivních odpadů s přírodními radionuklidy.  Úložiště radioaktivních odpadů Dukovany, které je situováno v areálu stejnojmenné jaderné elektrárny, je nejmladším českým úložištěm. Výstavba začala v roce 1987, v provozu je úložiště od roku 1995. Slouží především pro ukládání odpadů vzniklých při výrobě elektrické energie (nikoliv pro ukládání vyhořelého jaderného paliva či vysokoaktivních odpadů).  SÚRAO provozuje úložiště Richard, Bratrství a Dukovany od roku 2000, monitoruje také uzavřené úložiště Hostim.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhořelé jaderné palivo a vysokoaktivní odpady.", "content": "Při výstavbě prvních jaderných elektráren v Československu se předpokládalo, že vyhořelé jaderné palivo bude odvezeno bezplatně do Sovětského svazu. V souvislosti s politickými změnami po roce 1989 však začalo být zřejmé, že vyhořelé jaderné palivo zůstane na území Československa, později České republiky. Proto bylo v roce 1992 pověřeno Ministerstvo hospodářství vypracováním nového konceptu nakládání s radioaktivními odpady včetně konečného zneškodnění vyhořelého paliva. O dva roky později byla z podnětu Ministerstva hospodářství založena Rada pro koordinaci řešení problematiky přípravy hlubinného úložiště, zkráceně označovaná jako Rada šesti subjektů (Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo hospodářství, ČEZ, a. s., Ministerstvo životního prostředí, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, ÚJV Řež, a. s.). Byl tak dán impuls k vytvoření vlastního českého konceptu.  Přijetím atomového zákona v roce 1997 vznikla Správa úložišť radioaktivních odpadů, která, kromě převzetí všech povinností týkajících se provozování přípovrchových úložišť radioaktivních odpadů, byla pověřena přípravou koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem. V roce 2002 tuto koncepci vláda schválila a tím deklarovala, že základní strategií ČR je přímé uložení vyhořelého jaderného paliva do hlubinného úložiště.  Podobný vývoj byl i v zahraničí. V 90. letech 20. století došly země produkující vysokoaktivní odpady ke shodě, že je potřeba tuto problematiku začít řešit. Po letech výzkumů se většina států, které vyrábí elektrickou energii prostřednictvím jaderných elektráren, shodla na tom, že nejvhodnějším způsobem bude uložení vyhořelého jaderného paliva do hlubinných horninových formací. Tato varianta vyhovuje jak po stránce bezpečnostní a technické proveditelnosti, tak po stránce ekonomické.", "section_level": 2}], "src_summary": "Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) vznikla 1. 6. 1997 jako státní organizace zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR (MPO). Od roku 2001 je SÚRAO, ve smyslu § 51 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složkou státu. V čele Správy stojí ředitel, kterým je od února 2019 JUDr. Jan Prachař.", "tgt_summary": "The Czech Radioactive Waste Repository Authority (SÚRAO) was established on 1 June 1997 as a state organisation established by the Ministry of Industry and Trade. In 2001, SÚRAO assumed the status of a government agency. The Authority is headed by its managing director, Dr. Jiří Slovák (since 2014). The governing body of SÚRAO consists of its Board which is made up of representatives from the government, radioactive waste producers and the general public. The managing director and members of the Board of SÚRAO are directly appointed by the Minister of Industry and Trade.", "id": 1845553}
{"src_title": "Šarlota Pruská (1831–1855)", "tgt_title": "Princess Charlotte of Prussia (1831–1855)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Šarlotin otec Albrecht (též Albert) byl mladším synem Fridricha Viléma III. a Luisy Meklenbursko-Střelické. V roce 1830 si vzal svoji sestřenici Mariannu Oranžskou, dceru Viléma I. O rok později se páru narodil první potomek; dcera Šarlota. Stalo se tak 21. června 1831 na zámku Schönhausen v Berlíně. O rok později se narodil mrtvý syn, roku 1837 pak syn Albrecht. Jejich poslední dvě děti byly dcery Alžběta, která zemřela v dětství, a Alexandrina. Roku 1848, šest let po narození nejmladší Alexandriny, se pár nechal rozvést a Šarlota byla i se svými sourozenci svěřena do otcovy péče. Ve skutečnosti se ale o děti starala jejich bezdětná teta Alžběta Ludovika Bavorská.  Šarlotě bylo v době rozvodu rodičů již sedmnáct let a prožila poměrně šťastné dětství. Již v raném věku měla také nadání pro hudbu a učila se u hudebníků, jako byli Julius Stern, Theodor Kullak nebo Wilhelm Taubert. Napsala řadu písní a klavírních skladeb. Její dcera Marie Alžběta později tento Šarlotin dar také zdědila.  Jako mladá žena měla Šarlota díky svému původu dobré postavení – vždyť pocházela z nizozemské i pruské královské rodiny. Dne 18. května 1850 si devatenáctiletá Šarlota v Charlottenburgu vzala o pět let staršího Jiřího, dědice Sasko-meiningenského vévodství. Jiří jako jediný syn Bernarda II. a Marie Bedřišky měl zdědit velké bohatství a navíc byl i dobrý vojevůdce; v roce 1849 vedl meiningenský pluk v Prusko-dánské válce. Během jeho vojenské kariéry mu vlivnou dceru z dobré rodiny doporučili příbuzní, ale po první schůzce se do sebe pár zamiloval.  Svatba byla honosná a svatebním darem byla i luxusní vila u jezera Como, kterou páru darovala Šarlotina matka Marianna. Ta byla přejmenována na počest nevěsty \"Villa Carlotta\". Dalšími svatebními dary byly například sbírky obrazů nebo soch. Novomanželé ve velkém utráceli peníze a střídavě žili v Berlíně a Postupimi, kvůli narození dětí se ale vraceli do Meiningenu. Šarlota a Jiří měli čtyři děti, přičemž pouze dvě se dožili dospělosti.  27. ledna 1855 zemřel ve věku 3 tří let Šarlotin druhorozený syn Jiří Albrecht. O tři měsíce později, 30. března 1855, umírá na porodní komplikace i jeho matka Šarlota. Zemřela při náročném porodu syna, který ale také nepřežil a zemřel den po porodu. Jiří pro svoji první manželku velmi truchlil, nakonec se ale znovu oženil, tentokrát s Feodorou z Hohenlohe-Langenburgu, která se mu zdála jako vhodná macecha pro syna a dceru, které se Šarlotou měl. S Feodorou Jiří zplodil další tři syny (jeden zemřel jako nemluvně), avšak manželství bylo nešťastné.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství s Jiřím vzešly čtyři děti (dva synové, dvě dcery), avšak jen dvě se dožili dospělosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šarlota Pruská (celým jménem \"Bedřiška Luisa Vilemína Marianna Šarlota Pruská\", 21. června 1831, Zámek Schönhausen, Berlín – 30. března 1855, Meiningen) byla, díky sňatku s Jiřím II., dědičná princezna sasko-meiningenského vévodství. Zemřela několik měsíců před svými čtyřiadvacátými narozeninami na komplikace při porodu – nepřežila ani ona, ani syn.", "tgt_summary": "Princess Charlotte of Prussia (21 June 1831 – 30 March 1855), was by birth a Princess of Prussia and member of the House of Hohenzollern and by marriage Hereditary Princess of Saxe-Meiningen.", "id": 942846}
{"src_title": "Mercedes-Benz W 08", "tgt_title": "Mercedes-Benz W08", "src_document": [{"title": "Typ Nürburg 460 (1928–1929).", "content": "Vůz byl vyvinut Ferdinandem Porsche, který přešel do firmy z rakouské pobočky Austro-Daimler v roce 1923. Byl členem představenstva odpovědným za vývoj nových produktů. Nový osmiválcový Mercedes-Benz se měl stát vážným konkurentem luxusních vozů firmy Horch 8, a Porsche s prací velmi spěchal. Vůz měl tradiční podvozek (\"Hochbett\"), u kterého je rám umístěn nad nápravami. V té době už novější konstrukce používaly modernější konstrukci podvozku (\"Tiefbett\"). V roce 1928 prototyp Mercedes-Benz W08 vypadal staromódně vysoký.  Vůz byl poháněn řadovým osmiválcem o obsahu 4622 cm3, jehož maximální výkon byl 80 k (59 kW) při 3400 ot/min, což umožňovalo maximální rychlost 100 km/h. Kola byla loukoťová na tuhých nápravách vpředu i vzadu, nápravy byly odpruženy eliptickými listovými pery. Auto mělo mechanické brzdy s posilovačem Bosch-Dewandre.  Vůz se velikostí přibližoval vozu Horch 8, který byl v podstatě vzorem pro jeho vývoj. Limuzína Horch, model 1928 byla 5000 mm dlouhá a vážila 2100 kg (samotný podvozek 1400 kg). Limuzína Mercedes-Benz Nürburg 460 byla dlouhá 4890 mm, která se prodloužila na 5200 mm přidáním zadního kufru. Mercedes vážil 2 150 kg (samotný podvozek 1550 kg). Obě auta měla impozantní výšku 1900 mm i když firma Horch přešla v roce 1926 na nižší konstrukci podvozku. Auta byla široká 1765 mm a 1760 mm.  Limuzína se prodávala v roce 1928 za cenu okolo 15 000 marek, šestimístný model typu \"Torpedo\" (s plátěnou střechou) stál přibližně 14 000 marek a čtyřdveřový \"Cabriolet D\" pak 17 500 marek. Byl vyráběn i dvoudveřový kabriolet se zkráceným rozvorem z 3670 mm na 3430 mm.  Velký, staromódní a velmi drahý Mercedes-Benz W08 model 1928 našel jen několik zákazníků a proto byl nahrazen příští rok elegantnější verzí s nižším podvozkem. Technickému řediteli Porschemu nebyla na konci roku 1928 obnovena smlouva. Společnosti trvalo údajně šest let než prodala za zvýhodněné ceny zásoby modelu Nürburg 460 vyrobené v roce 1928.", "section_level": 1}, {"title": "Typ Nürburg 460/460 K (1929–1932).", "content": "Pro sezónu 1929 firma svůj první osmiválcový model nechala značně přepracovat nově jmenovaným technickým ředitelem Hansem Nibelem. Výsledkem byl vůz s modernějším podvozkem, kdy podélné nosníky podvozku byly umístěny pod nápravami. Tím se usnadnilo nastupování do vozu a současně vůz získal elegantnější karoserií. Rozvor náprav zůstal beze změny.  Motor a většina ostatních technických podrobností zůstala beze změny. Zůstala í čtyřrychlostní manuální převodovka.  Dále se vyráběl i dvoudveřový kabriolet se zkráceným rozvorem 3430 mm. Zákazníci si ale často kupovali standardní šasi, na které si nechávali stavět karoserie na zakázku malými karosářskými firmami.  I přes rozsáhlé přepracování vozu v roce 1929 byl Mercedes-Benz W08 méně úspěšný, než konkurenční vůz Horch 8, který byl dobře zaveden na německém trhu luxusních osobních automobilů té doby, ačkoliv byl o něco menší a dražší než Mercedes-Benz. Tímto modelem ale Mercedes dosáhl toho, že dominance luxusních vozů Horch na trhu nebyla jednoznačná.  Automobil byl také prvním papamobilem. V roce 1930 darovala firma Daimler-Benz papeži Piovi XI. speciálně upravený vůz tohoto typu.", "section_level": 1}, {"title": "Typ Nürburg 500 (1931–1933).", "content": "V roce 1931 byl vůz o rozvoru 3670 mm vybaven novým motorem o obsahu 4 918 cm3 s dvojitým spádovým karburátorem. Maximální výkon byl zvýšen na 100 k (74 kW) při 3 100 ot/min a nejvyšší rychlost zvýšena na 110 km/h. Vůz byl opět vyráběn v různých variantách, šestisedadlový \"Pullman-Cabriolet F\" za cenu 21 800 marek a dvou a čtyřdveřové modely \"Cabriolet C\" a \"Cabriolet D\".", "section_level": 1}, {"title": "Typ 500 (1932–1936).", "content": "V roce 1932 vůz W08 ztratil jméno \"Nürburg\" a prodával se pouze jako Mercedes-Benz Typ 500. Motor o obsahu 4 918 cm s rozvodem SV včetně dvojitého spádového karburátoru zůstal beze změny, stejně jako čtyřstupňová převodovka a rozměry podvozku. Viditelnou změnou byla podoba chladiče a předního skla.  Mírně větší kola typu 500 umožňovala dosáhnout rychlosti až 120 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Typ 500 (1936–1939).", "content": "V roce 1936 byl výkon motoru zvýšen na 110 k (81 kW) při 3 300 otáčkách za minutu. Objem válců v 4 918 cm se nezměnil, ale byl zvýšen kompresního poměr. Uváděná nejvyšší rychlost se zvýšila na 123 km/h. Vizuálně se vozy z roku 1936 liší zvětšeným sklonem přední mřížky a předního skla. Až do konce výroby měl vůz W08 tuhé nápravy a dřevěná kola.  Konkurenční vůz Horch 8 zmizel ze scény v roce 1935. Rovněž prodej osmiválcových automobilů Mercedes-Benz klesl. Roční objem prodeje osobních automobilů v Německu mezi lety 1931 a 1935 se více než ztrojnásobil, ale podíl velkých luxusních vozů byl minimální (roční objem výroby za léta 1936, 1937, 1938 a 1939 klesal na 87, 54, 50 a 51 vozů). Výroba modelu byla ukončena v roce 1939 bez přímého nástupce. Další osmiválec se v programu firmy Mercedes-Benz objevil až v roce 1963 (Mercedes-Benz 600).  Mercedes-Benz W08 nebyl nikdy určen k výrobě ve velkých sériích. V období mezi lety 1928 a 1939 bylo vyrobeno 3824 vozů. Jeho konkurent Horch prodal v letech 1926 až 1934 přibližně 12 000 vozů Horch 8.", "section_level": 1}, {"title": "Mercedes-Benz W 08 v České republice.", "content": "V šedesátých letech dvacátého století byl pardubickými nadšenci objeven vůz, model 460 z roku 1929. Byl zrekonstruován a v sedmdesátých letech byl v majetku Františka Moučky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mercedes-Benz W08 (Nürburg) byl první luxusní osobní automobil Mercedes-Benz s osmiválcovým motorem. Byl představen na podzim roku 1928 na pařížském autosalonu. Byl vyráběn v různých úpravách a modernizacích až do léta 1939, čímž se z něj stal nejdéle vyráběný model Mercedes-Benz dvacátých a třicátých let.", "tgt_summary": "The Mercedes-Benz Nürburg 460 was introduced in Autumn 1928, Mercedes-Benz's first eight-cylinder passenger car. Designated model W 08 was by the factory, it remained in production with various modifications and upgrades until the later summer of 1939, the longest lived Mercedes-Benz model of the 1920s and 1930s.", "id": 966979}
{"src_title": "Hypernáboj", "tgt_title": "Hypercharge", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Hypernáboj je ve fyzice částic kvantové číslo vztahující se k modelu silné interakce SU(3). Izospin je definován v SU(2) modelu, zatímco SU(3) model definuje hypernáboj.  SU(3) diagramy hmotnosti jsou dvourozměrné se souřadnicemi odkazujícími na dvě kvantová čísla, \"I\", což je z-složka izospinu a \"Y\", což je hypernáboj (součet podivnosti (\"S\"), půvabu (\"C\"), krásy (\"B\"), pravdy (\"T\") a baryonového čísla (\"B\")). Matematicky je hypernáboj  a zachování hypernáboje implikuje zachování vůně. Silná interakce zachovává hypernáboj, ale slabá interakce ne.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s elektrickým nábojem a izospinem.", "content": "Gell-Mannova-Nišijimova formule dává do vztahu elektrický náboj a izospin:  kde \"I\" je třetí složkou izospinu a \"Q\" je náboj částice.  Izospin vytváří multiplety částic, jejichž průměrný náboj souvisí s hypernábojem podle:  jelikož hypernáboj je stejný pro všechny členy multipletu a průměr hodnot \"I\" je 0.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah SU(3) modelů k hypernáboji.", "content": "SU(2) model má charakteristické kvantové číslo multipletu J, což je celkový moment hybnosti. Každý multiplet se skládá z 2J+1 substavů s rovnoměrným rozložením hodnot \"J\", které představují symetrické uspořádání viděné v atomovém spektru a izospinu. To formalizuje zjištění, že nebyly pozorovány rozpady některých silně interagujících baryonů, což vede k predikci hmotnosti, náboje a podivnosti omega baryonu.  SU(3) mají supermultiplety obsahující SU(2) multiplety. SU(3) nyní potřebuje 2 čísla ke specifikaci všech subsatvů označených \"λ\" and \"λ\".  (\"λ\" + 1) určuje počet bodů na nejvyšší straně šestiúhelníku, zatímco (\"λ\" + 1) určuje počet bodů na spodní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Praktická zastaralost.", "content": "Hypernáboj je koncept vyvinutý v 60. letech k organizacím skupin částic v \"částicové zoo\" a rozvíjení zákonů ad hoc zachování na základě pozorovaných transformací. S příchodem kvarkového modelu je zřejmé, že (pokud obsahuje pouze u, d a s kvarky z celkových šesti ve standardním modelu) hypernáboj Y je kombinací čísel kvarku u (\"n\"), kvarku d (\"n\"), kvarku s (\"n\"), kvarku c (\"n\"), kvarku t (\"n\") a kvarku b (\"n\"):  V moderních popisech interakcí hadronů se začaly více používat Feynmanovy diagramy, spíše než počítání hypernáboje. Slabý hypernáboj se však z praktických důvodů používá v teoriích elektroslabé interakce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypernáboj (z hyperon a náboj), značený Y, je ve fyzice částic vlastnost vztahující se k silné interakci. Liší se od slabého hypernáboje, který zastává podobnou funkci ve elektroslabé interakci. Koncept hypernáboje kombinuje a sjednocuje izospin a vůni do jednoho nábojového operátoru.", "tgt_summary": "In particle physics, the hypercharge (a portmanteau of hyperonic and charge) \"Y\" of a particle is a quantum number conserved under the strong interaction. The concept of hypercharge provides a single charge operator that accounts for properties of isospin, electric charge, and flavour. The hypercharge is useful to classify hadrons; the similarly named weak hypercharge has an analogous role in the electroweak interaction.", "id": 1894416}
{"src_title": "Bílá díra", "tgt_title": "White hole", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Možnost existence bílých děr poprvé navrhl Igor Dmitrijevič Novikov v roce 1964. Bílé díry jsou předvídány jakou součást řešení Einsteinových rovnic známých jako maximálně prodloužená verze Schwarzschildovy metriky popisující černou díru s nulovým nábojem a nulovou rotací. Maximální prodloužení se vztahuje k tomu, že by prostor neměl mít v tomto řešení žádné hrany. Pro případné trajektorie volně padajících částic (následující geodetiky) v prostoročasu, by mělo být možné pokračovat v této cestě libovolně daleko do budoucnosti částice, ledaže trajektorie narazí na gravitační výstřednost jako je například ve středu černé díry. Ukázalo se, že má-li být tento požadavek splněn, musí kromě vnitřní oblasti černé díry kam padají částice procházející přes horizont zvnějšku, existovat samostatná oblast bílé díry, která nám umožňuje extrapolovat trajektorie částic, které vnější pozorovatel vidí stoupající vzhůru od horizontu událostí. Pro pozorovatele mimo, který nepoužívá Schwarzschildovy souřadnice, potřebují padající částice nekonečný čas k dosažení horizontu černé díry v nekonečně daleké budoucnosti, zatímco vylétající částice, které projdou kolem pozorovatele cestovaly ven po nekonečnou dobu od překročení horizontu bílé díry v nekonečně daleké minulosti (nicméně, částice nebo jiné předměty zažívají jen konečný vlastní čas mezi překročením horizontu a ukázání se vnějšímu pozorovateli). Existuje jen málo důkazů o existenci bílých děr. Černá díra / bílá díra se zdá \"věční\" z pohledu vnějšího pozorovatele v tom smyslu, že částice pohybující se ven z vnitřní části bílé díry mohou dojít k vnějšímu pozorovateli kdykoliv, a částice, které cestují směrem dovnitř a které se nakonec dostanou do vnitřní oblasti černé díry mohou také dospět k pozorovateli v libovolném čase.  Stejně jako existují dvě samostatné vnitřní oblasti maximálně prodlouženého prostoročasu, existují také dva oddělené vnější regiony, někdy nazývané \"dva různé vesmíry\", s druhým vesmírem, který nám umožní extrapolovat několik možných trajektorií částic ve dvou vnitřních oblastech. To znamená, že vnitřní část oblasti černé díry může obsahovat směs částic, které do ní spadly buď z vesmíru (stejně tak pozorovatel, který spadl do černé díry z jednoho vesmíru by mohl vidět světlo, které do ní spadlo z jiného vesmíru), a podobně částice z vnitřní oblasti bílé díry by mohly unikat do jiného vesmíru. Všechny čtyři oblasti mohou být zobrazeny v prostoročasovém diagramu, který využívá Kruskal-Szekeresovy souřadnice.  V tomto prostoročasu je možné přijít s takovými souřadnicovými systémy, že pokud si vybereme hyperpovrch s konstantním časem (sadu bodů, které všechny mají stejné časové souřadnice, takže každý bod na povrchu má prostorupodobnou separaci, dávají to co se nazývá prostorupodobný povrch) a nakreslíme diagram vnoření znázorňující zakřivení prostoru v této době, bude diagram vnoření vypadat jako trubice spojující dvě vnější oblasti. Toto známe jako Einstein-Rosenův most nebo Schwarzschildova červí díra. V závislosti na tom, kde je vybrán prostorupodobný hyperpovrch se Einstein-Rosenův most může buď propojit dva horizonty černých děr v různých vesmírech (s body ve vnitřním prostoru mostu jako součásti oblasti černé díry), nebo dva horizonty bílých děr v různých vesmírech (s body ve vnitřním prostoru mostu jako součásti oblasti bílé díry). Je nemožné použít tento Einstein-Rosenův most k tomu, abychom se dostali z jednoho vesmíru do druhého. Je nemožné vstoupit do horizontu bílé díry z vnějšku, a každý kdo vstupuje do horizontu černé díry z vesmíru nevyhnutelně narazí na singularitu černé díry.  Schwarzschildova maximálně prodloužená metrika popisuje idealizovanou černou/bílou díru, která existuje věčně z pohledu vnějšího pozorovatele. Realistická černá díra vytvořená v konkrétním čase z hroutící se hvězdy by vyžadovala jinou metriku. Když padá hvězdný materiál do černé díry a když tento přidáme do diagramu vývoje černé díry, zmizí část diagramu odpovídající vnitřní části bílé díry. Nicméně rovnice obecné relativity jsou časově reverzibilní (dodržují T paritu), obecná relativita musí umožnit časově opak tohoto typu realistické černé díry zformované z kolabující hmoty. Časově obrácený případ zahrnuje bílou díru, která existuje od počátku vesmíru, a která emituje hmotu, dokud nakonec neexploduje a nezmizí. Bez ohledu na skutečnost, že tyto objekty jsou teoreticky povolené, nejsou brány stejně vážně jako černé díry, protože nejsou známy žádné procesy, které by přirozeně vedly k jejich vzniku. Mohou existovat pouze v případě, že byly vhodně nastaveny počáteční podmínky při vzniku vesmíru. Dále se předpokládá, že bílé díry by byly velmi nestabilní v tom smyslu, že pokud pokud by nějaké malé množství hmoty klesalo k horizontu z vnější strany, zabránilo by explozi bílé díry z pohledu vzdáleného pozorovatele. Hmota emitovaná ze singularity by tedy nikdy nemohla opustit gravitační poloměr bílé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum od roku 1980.", "content": "Na konci 80. let 20. století bylo navrženo, že při kolapsech, při nichž vznikají černé díry by mohlo dojít k velkému třesku, který by vytvořil nový vesmír. Pro pozorovatele v původním vesmíru poté vypadá jako bílá díra.  V roce 2011 se objevila práce popisující velký třesk jako bílou díru. Dále se objevuje pojmenování vzniku bílé díry jako malého třesku a objevuje se názor, že bílé díry vznikají spontánně. Účinek bílé díry se ovšem podle této práce dá pozorovat pouze těsně po události samotné. A konečně práce navrhovala identifikaci jistého druhu gama záblesků jako bílých děr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílá díra je v obecné teorii relativity hypotetická oblast prostoročasu do níž nelze zvenku vstoupit, ačkoli hmota a světlo z ní může uniknout. V tomto smyslu je tedy opakem černé díry do níž lze vstoupit pouze zvenku a hmota a světlo z ní nemohou uniknout. Bílé díry se objevují v teorii věčných černých děr. Kromě toho oblast černé díry v budoucnosti je v tomto případě podle Einsteinových rovnic oblastí bílé díry v minulosti. Nicméně toto neplatí pro černé díry vzniklé gravitačním kolapsem. Nejsou známy žádné fyzikální procesy, jimiž by mohla být vytvořena bílá díra a žádná bílá díra ani nebyla nikdy pozorována. Termodynamické zákony také říkají, že se entropie ve vesmíru může pouze zvyšovat nebo zůstávat konstantní. Toto pravidlo by bílé díry porušovaly, protože by entropii snižovaly.", "tgt_summary": "In general relativity, a white hole is a hypothetical region of spacetime and singularity which cannot be entered from the outside, although energy-matter and light can escape from it. In this sense, it is the reverse of a black hole, which can be entered only from the outside and from which energy-matter and light cannot escape. White holes appear in the theory of eternal black holes. In addition to a black hole region in the future, such a solution of the Einstein field equations has a white hole region in its past. However, some believe this region does not exist for black holes that have formed through gravitational collapse, nor are there any known physical processes through which a white hole could be formed. Although information and evidence regarding white holes remains inconclusive, the 2006 GRB 060614 has been proposed as the first documented observance of a white hole.", "id": 439176}
{"src_title": "Aeritalia F-104S Starfighter", "tgt_title": "Aeritalia F-104S Starfighter", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Typ začal vznikat pod označením Lockheed CL-901 jako společný projekt společností Lockheed a Aeritalia (původně Fiat Aviazione), která v té době licenčně vyráběla variantu F-104G, jehož cílem mělo být nahradit letouny F-86K Sabre, F-84F Thunderstreak a RF-84F Thunderflash ve výzbroji \"Aeronautica Militare\", letectva italských ozbrojených sil, a v prosinci 1966 vzlétl první prototyp.  Od varianty F-104G se F-104S lišil zejména instalací výkonnější varianty proudového motoru General Electric J79-GE-19, namísto původní J79-GE-11A, a schopností nést protiletecké řízené střely AIM-7E Sparrow s poloaktivním radarovým naváděním. Označení varianty „S“ odkazuje právě na výzbroj střelami „Sparrow“.  Instalace novější pohonné jednotky vedla k změnám tvaru a velikosti vstupů vzduchu i výstupní trysky motoru, a umožnila zvýšení maximální rychlosti a stoupavosti, zkrácení délky startu, a zvětšení doletu, vzhledem k nižší spotřebě.  Další změny zahrnovaly zvětšení počtu závěsníků výzbroje na celkem devět (dva na koncích křídel, čtyři pod křídly, a tři pod trupem), instalaci dvou kýlových plošek pod zádí trupu a odstranění kanónu M61 Vulcan, aby bylo v trupu získáno místo pro elektronické systémy radarového navádění střel AIM-7 Sparrow. Některé exempláře, užívané jako stíhací bombardéry, však měly kanón nainstalován, a nedisponovaly pak pravděpodobně schopností nést střely Sparrow.  Italské letectvo začalo přebírat první vyrobené exempláře v roce 1968, a posléze převzalo celkem 205 kusů, které u něj tvořily výzbroj celkem 12 \"gruppi\" (perutí).  Koncem 80. let prošly italské letouny modernizačním programem „ASA“ (\"Aggiornamento Sistemi d'Arma\" - modernizace zbraňových systémů), v jehož rámci získaly možnost výzbroje protileteckými střelami italské výroby Selenia Aspide 1A a protileteckými střelami krátkého dosahu AIM-9L Sidewinder, nahrazujícími starší varianty AIM-9B.", "section_level": 1}, {"title": "Monument F-104S v Lignano.", "content": "Stroj Aeritalia F-104S Starfighter najdeme v italském letovisku Lignano Pineta jako součást leteckého monumentu v kruhovém objezdu. Ten zahrnuje i vrtuli z bombardéru B-24 a připomíná tak nález jeho vraku ve vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro původní provedení F-104S", "section_level": 1}], "src_summary": "Aeritalia F-104S Starfighter byla licencovaná produkce italské varianty stíhacího letounu Lockheed F-104 Starfighter, která sloužila italskému letectvu Aeronautica Militare (AMI) od pozdních šedesátých let až do počátku 21. století. Do konce devadesátých let F-104S sloužila v Tureckém letectvu.", "tgt_summary": "The Aeritalia F-104S Starfighter was a licensed production Italian version of the Lockheed F-104 Starfighter, which served in the Italian Air Force (AMI, Aeronautica Militare Italiana), and was the AMI's mainstay from the late 1960s until the beginning of the 21st Century. The F-104S also served in the Turkish Air Force until the mid-1990s. The F-104S was the final development of the Starfighter line.", "id": 1287630}
{"src_title": "Filip Lesniak", "tgt_title": "Filip Lesniak", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Filip Lesniak fotbalově vyrůstal v Košicích, kde hrál v mládežnických letech za místní klub MFK Košice. V lednu 2012 odešel ve svých 15 letech jako nadějný hráč do Anglie do týmu Tottenham Hotspur FC. Zde hrál za týmy do 18 a 21 let. V Tottenhamu jej přeškolili z ofenzivního záložníka na defenzivního. V červenci 2014 obdržel od klubu profesionální kontrakt.  V červenci 2016 odešel na půlroční hostování do severočeského klubu FC Slovan Liberec, trenér Jindřich Trpišovský s ním počítal na post před stopery, kde by měl zahajovat rozehrávku, což dříve zastával David Pavelka. V 1. české lize debutoval 31. 7. 2016 v prvním ligovém kole sezóny 2016/17 proti domácímu týmu FK Mladá Boleslav (porážka 0:3, vystřídal na hřišti Milana Baroše a odehrál závěrečných 23 minut). Byl to jeho jediný ligový start za Liberec. Představil se i v Evropské lize UEFA 2016/17 ve 3. předkole 3. srpna 2016 proti rakouskému týmu FC Admira Wacker Mödling (výhra 2:0) a ve 3. kole českého poháru proti FC Písek (výhra 5:1). Po podzimní části sezóny 2016/17 mu hostování v Liberci skončilo.  V Premier League (a zároveň v A-týmu Tottenhamu) debutoval pod trenérem Mauriciem Pochettinem 18. května 2017 v utkání proti Leicester City FC, anglickému mistru ze sezóny 2015/16 (Tottenham měl několik hráčů na marodce). Nastoupil na hřiště v 86. minutě a přihrál na gól Harry Kaneovi, Tottenham zvítězil vysoko 6:1. Byl to jeho jediný odehraný zápas v Premier League za Tottenham, čímž se stal 15. Slovákem, který si připsal start v anglické nejvyšší lize. V červnu 2017 jej klub po vypršení smlouvy uvolnil.  Lesniak se poté dohodl na tříleté smlouvě s dánským klubem Aalborg BK. Setkal se zde s krajanem Jakubem Sylvestrem.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lesniak byl členem slovenských mládežnických reprezentací U17 a U19. Od roku 2016 figuruje v reprezentaci U21 vedené trenérem Pavlem Hapalem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip Lesniak (* 14. května 1996, Košice, Slovensko) je slovenský fotbalový záložník a mládežnický reprezentant, od července 2017 hráč klubu Aalborg BK. Hraje na postu defenzivního záložníka, ačkoli v mládeži hrál v ofenzivě. Je vnukem slovenského trenéra Jána Kozáka a synem Jána Lesniaka, fotbalového funkcionáře. Odmaturoval v červnu 2014 na Sportovním gymnáziu v Košicích.", "tgt_summary": "Filip Lesniak (born 14 May 1996) is a Slovak footballer who plays as a midfielder at Silkeborg IF on loan from AaB in the Danish Superliga. His grandfather is Ján Kozák. His uncle is Ján Kozák jr.", "id": 514511}
{"src_title": "Kyrie Irving", "tgt_title": "Kyrie Irving", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Irving se narodil v Austrálii, od dvou let ale vyrůstal ve státě New Jersey na východě USA. Má australské i americké občanství. Hrál za tým \"Duke Blue Devils\" Dukeovy univerzity v Severní Karolíně. V roce 2011 byl draftován týmem NBA Cleveland Cavaliers. V roce 2012 byl oceněn titulem Nováček roku NBA. Stal se All-Star Game MVP v roce 2014, kdy nastoupil v základní pětce na rozehrávce společně s Dwyanem Wadem.  Zlomové pro něj bylo léto 2014. Legendární návrat do Clevelandu totiž hlásal nejlepší basketbalista na světě LeBron James, s nímž přišel i Kevin Love. V Clevelandu se tak vytvořila takzvaná \"Big Three,\" kterou tvořili právě Kyrie Irving, LeBron James a Kevin Love.  Už v první sezóně těchto tří hráčů dokázali Cavaliers velké věci. Skončili druzí v základní části ve východní konferenci a v play-off se dostali až do finále. Irving se ale zranil a jeho tým tak Golden State Warriors podlehl 2:4 na zápasy.  O rok později se ale Kavalírům dařilo ještě více. Východní konferenci ovládli jak v základní části, tak v play off. Skvěle se dařilo i Warriors, takže nás čekala finálová odveta. Tu ale Cavaliers začali špatně - z Oaklandu si odvezli dvě prohry a doma v Quicken Loans Aréně uhráli pouze jednu výhru ze dvou. Před sebou tak měli nelehký úkol - otočit sérii z nepříznivého stavu 1:3. To se doposud žádnému jinému týmu v NBA nepovedlo. Cavaliers se ale oklepali a z Kalifornie do Ohia dovezli výhru a snížení na 3:2. Série se stěhovala zpět do Quicken Loans Areny, kde Cleveland rozdrtil Golden State takřka třicetibodovým rozdílem a ono nemožné se pomalu ale jistě začalo stávat realitou. Na pořadu byl sedmý zápas, který hostila domácí aréna Golden State - Oracle Arena. Jednalo se o nejdramatičtější zápas v historii NBA, téměř po celý zápas bylo skóre vyrovnané a týmy se nedostávaly do vícebodového vedení. Klíčová byla ale poslední minuta. Andre Iguodala z Golden State šel takřka sám na koš, z ničeho nic se ale za ním zjevil triple-double hrdina LeBron James, jenž Iguodalovi nedovolil připsat si další dva body a sám provedl nejdůležitější blok v historii NBA. Z další akce se radovali opět Cavaliers, Kyrie Irving totiž udělal parádní crossover na hostující hvězdu Stephena Curryho a následně vystřelil za tři body, což se mu povedlo a Cavaliers odskočili Warriors do vedení 92:89. Deset sekund před koncem přidal ještě jeden úspěšný trestný hod LeBron James a bylo jasné, že Cavaliers už historicky první titul v NBA nikdo nevezme.  22.8. 2017 Byl Kyrie Irving vyměněn do týmu Boston Celtics.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyrie Irving (* 23. března 1992, Melbourne, Austrálie) je australsko-americký basketbalista, hrající za tým Brooklyn Nets. V roce 2011 byl draftován týmem Cleveland Cavaliers jako první volba draftu. O rok později se stal nováčkem roku v NBA a o další dva roky na to byl zvolen nejužitečnějším hráčem All-Star Game 2014. V sezóně 2015/16 vyhrál s Cavaliers ligu, sám byl autorem vítězné střely v sedmém finále proti Golden State Warriors.", "tgt_summary": "Kyrie Andrew Irving (; born March 23, 1992) is an American professional basketball player for the Brooklyn Nets of the National Basketball Association (NBA). He was named the Rookie of the Year after being selected by the Cleveland Cavaliers with the first overall pick in the 2011 NBA draft. A six-time All-Star and two-time member of the All-NBA Team, he won an NBA championship with the Cavaliers in 2016.", "id": 845973}
{"src_title": "Tullimonstrum", "tgt_title": "Tullimonstrum", "src_document": [{"title": "Objev a výskyt.", "content": "První zkamenělinu tullimonstra objevil v r. 1958 sběratel fosilií Francis Tully na nalezišti Mazon Creek, nedaleko města Morris v Illinois, což je i jediné známé místo výskytu. Stáří svrchně karbonské vrstvy výskytu bylo určeno na cca 306 až 309 milionů let. Jako druh \"Tullimonstrum gregarium\" bylo popsáno v r. 1969; Eugene S. Richardson jr. mu dal odborné jméno, ve kterém se odráží jak jméno objevitele fosilie, tak podivná tělesná stavba, kvůli které je přezdíváno Tulliho monstrum.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nalezené fosilie vykazují délku těla od 8 do 43 cm, většina je mezi 31 a 35 cm. Tělo bylo vřetenovitého tvaru, zakončené svislou ocasní ploutví kosočtverečného tvaru (případně interpretovatelnou jako dvojice horní a dolní trojúhelníkové ploutve na ocase). Uvnitř těla se podél hřbetu táhl notochord, po stranách tělní dutiny byly žaberní vaky.  Na přední části vybíhalo tělo v dlouhý chobot, který patrně nebyl úplně ohebný, ale vykazoval charakteristická zalomení – jedno výrazné asi uprostřed jeho délky a jedno na jeho konci u čelistí. Čelistní ústrojí dochovaná na fosíliích lze interpretovat jako dvě čelisti osazené až osmi ostrými keratinovými zuby (celkem zpravidla 14 zubů). Délka čelistí se u fosílií pohybuje mezi 5,5 a 16,5 mm délky a šířka mezi 3,5 a 6 mm, délka zubů pak 0,5 až 2,4 mm.  Blízko místa, kde vybíhal z těla chobot, byla na hřbetní straně kuriózní tenká příčkovitá struktura kolmá k tělesné ose i k rovině pravolevé souměrnosti. Na jejích koncích pak byly umístěny komorové oči.  Tělo bylo patrně měkké, ve fosíliích se nepodařilo zjistit žádné pevné orgány tvořené kostí, chitinem či uhličitanem vápenatým.  Podle stavby těla a čelistí se pravděpodobně se jednalo o aktivně plovoucího mořského dravého živočicha, lovícího v bahnitém dně.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Z nálezů fosilizovaného měkkého těla bylo složité určit fylogenetickou příbuznost tullimonstra, situaci neusnadňovala ani podivná tělesná stavba. Vědci nabízeli různé interpretace dílčích znaků a řadili tullimonstrum k měkkýšům, kroužkovcům, pásnicím, ploutvenkám, členovcům či konodontům.  Až na základě podrobného zkoumání více než 1200 fosílií vědci zjistili přítomnost struny hřbetní a žaberních vaků a nalezli i zuby obdobné mihulím. Ve studii z r. 2016 tak prokázali příslušnost tullimonstra k primitivním obratlovcům třídy mihulí. Pravděpodobně je jednou z bazálních větví vývojové linie mihulotvarých (Petromyzontiformes), podobně jako \"Mayomyzon\".", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkaz.", "content": "V r. 1989 bylo \"Tullimonstrum gregarium\" oficiálně přijato za \"státní fosílii\" (tedy jeden z přírodních státních symbolů, jako jsou státní květina či státní strom) amerického státu Illinois.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tullimonstrum je pravděpodobně vyhynulý dravý mořský obratlovec z pozdního karbonu. Vzhledem k problematické fosilizaci původně měkkého těla i kvůli jeho podivné tělesné stavbě s čelistmi na zalomeném chobotu a s očima na dlouhých příčných stopkách je stále nejasné jeho systematické zařazení. Až studie z r. 2016 prokázala, že je to skutečně obratlovec blízký dnešním mihulím. V roce 2017 se však objevily výsledky nového výzkumu, který dokazuje, že může, ale také nemusí jít o obratlovce.", "tgt_summary": "Tullimonstrum, colloquially known as the Tully Monster, is an extinct genus of soft-bodied bilaterian that lived in shallow tropical coastal waters of muddy estuaries during the Pennsylvanian geological period, about 300 million years ago. A single species, T. gregarium, is known. Examples of \"Tullimonstrum\" have been found only in the Mazon Creek fossil beds of Illinois, United States. Its classification has been the subject of controversy, and interpretations of the fossil likened it to molluscs, arthropods, conodonts, worms, and vertebrates.", "id": 2216828}
{"src_title": "Vydra pobřežní", "tgt_title": "Marine otter", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vydra pobřežní je zvířetem neotropické oblasti, obývá pobřeží Jižní Ameriky při jihovýchodní části Tichého oceánu a jihozápadní části Atlantského oceánu, lze ji najít v Peru od Chimbote, přes Chile a izolované populace žijí rovněž v Argentině až po Ostrov Stavů. K životu dává přednost oblastem se silnými větry, vlnobitími a dostatkem ryb. Žije v malých jeskyňkách ve skalnatých útesech, kde vyvádí i mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vydra pobřežní je statné zvíře dosahující velikosti kočky. Jedná se o nejmenší druh rodu \"Lontra\". Dlouhé a štíhlé tělo měří asi 90 cm a váží 3 až 6 kg, ocas dosahuje velikosti 30 až 36 cm. Nohy jsou krátké a vybavené plovací blánou. Hlava je plochá, s širokým nosem, který se může uzavřít pod vodou, a malýma ušima. Drsná srst je tmavá na zádech a bocích, spodní strana je světlejší. Vydra pobřežní má rychlý metabolismus a potřebuje vysokou dávku potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Vydry pobřežní mohou žít o hustotě populace až 10 jedinců na km pobřeží, avšak obyčejně se starají samy o sebe. Nejsou příliš teritoriální a k ostatním jedincům stejného druhu se většinou chovají přátelsky, potyčky mohou nastat především při soubojích o potravu, kdy se vydry neváhají i kousat. Vydry pobřežní plavou obvykle s ponořeným tělem a hlavu a horní část zad mají vynořenou z vody, přičemž každých 15 až 30 sekund se ponořují do hloubky 30−40 m a vyhledávají potravu, což jim zabere 63 až 70% času. Tu tvoří převážně bezobratlí, jako korýši a měkkýši, ale také ryby (tento druh dovede ulovit rybu stejně velkou jako je on sám), malí savci, ptáci a plody. I přes to, že je to vodní živočich, dovede se vydra pobřežní hbitě pohybovat i po souši, kde si hraje či odpočívá, přičemž svou skálu si značí štiplavě páchnoucí močí.  Druh je patrně monogamní, období rozmnožování nastává mezi prosincem a lednem. Po 60 až 65 dnech březosti se samici narodí 2−4 mláďata, která se svými rodiči zůstávají dalších 10 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Gonzalo Medina Vongel prohlásil, že je vydra pobřežní v ohrožení v celém jejím areálu rozšíření. Největší nebezpečí představuje přeměna přirozeného prostředí. Ve 20. století byl nebezpečím pro tento druh lov pro kožešinu, mezi lety 1910−1954 bylo vyvezeno 38 000 těchto šelem. I přestože klesla poptávka po kožešinách vyder, ilegální lov pro kožešinu probíhá stále (2016) například v oblastech Samanco, La Libertad a dalších. Rybáři navíc tento druh zabíjejí, protože si myslí, že jim způsobuje škody lovem ryb, garnátů a měkkýšů. Další nebezpečí pro vydry pobřežní představují odpady z měst, které znečišťují moře na severu jejich areálu rozšíření a zmenšení počtu kořisti následkem rybolovu, na některé jedince útočí psi. Rovněž jev El Niño zmenšuje počty tohoto druhu. Ze všech těchto důvodů Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil tento druh mezi ohrožené, jejichž populace klesá.  Tento druh je chráněn ve všech zemích jeho výskytu a zařazen do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a rovněž do první přílohy Bonnské úmluvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vydra pobřežní, v Chile známá pod mapučským názvem chungungo (\"Lontra felina\", také \"Lutra felina\") je druh vydry z čeledi lasicovití (Mustelidae) a rodu \"Lontra\". Druh popsal Juan Ignacio Molina. Vyskytuje se při pobřeží Jižní Ameriky a dle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří mezi ohrožené druhy.", "tgt_summary": "The marine otter (\"Lontra felina\") is a rare and relatively unknown South American mammal of the weasel family (Mustelidae). The scientific name means \"otter cat\", and in Spanish, the marine otter is also often referred to as : \"marine cat\". The marine otter (while spending much of its time out of the water) only lives in saltwater, coastal environments and rarely ventures into freshwater or estuarine habitats. This saltwater exclusivity is unlike most other otter species, except for the almost fully aquatic sea otter (\"Enhydra lutris\") of the north Pacific.", "id": 1635926}
{"src_title": "Belgický skauting", "tgt_title": "Scouting and Guiding in Belgium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První skautský oddíl byl založen v Bruselu v roce 1909. Angličan Harold Parfitt založil první Skautský oddíl pro Britské chlapce, patřící do britské kolonie v tomto městě. Belgičané (zejména Henri, syn Antoine Depagea) sledovali aktivity tohoto oddílu, projevili zájem o skautingu a tím započal belgický skauting.  Boy Scouts of Belgium (BSB) bylo založeno 23. prosince 1910. První celobelgický oddíl byl založen v Bruselu. Používal britské odznaky, stanovy a kroje. Tato organisace byla otevřena všem chlapcům.  Již v roce 1911 byl v BSB založen dívčí oddíl, ale první světová válka a německá okupace zabránily jejich rozvoji, takže Girl Guide Belgium GGB vzniklo až 17. prosince 1919. Také dívky používaly britské odznaky, stanovy i kroje.  Belgie byla opět obsazena Němci během druhé světové války a nacisté se pokusili sjednotit všechny mládežnické organisace v jednotné národně socialistické hnutí mládeže. Skautské schůzky a tábory byly zakázány, ale některé činnosti nadále probíhaly v utajení. Skauting byl po osvobození obnoven. BSB a GGB se sloučily do jedné organisace v červenci 1945. Obě sekce zůstaly odděleny a žádné koedukované oddíly neexistovaly až do osmdesátých let.  The Sea Scouts of Belgium (SSB) bylo založena v dubnu 1914. SSB je otevřené hnutí zaměřující se na vodní skauting, nachází se na pobřeží Severního moře jen ve vlámsky hovořící části Belgie. SSB není nijak spojeno s BSB. SSB také používá britské odznaky, stanovy a kroje.", "section_level": 1}, {"title": "Organisace.", "content": "Aktivní na národní nebo regionální úrovni jsou:  A také několik místních organizací, například:", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní skautská střediska v Belgii.", "content": "Díky mnoha mezinárodním institucím v Belgii existuje několik mezinárodních skautských organizací působících v zemi. Mezi nimi British Scouts Western Europe (součást The Scout Association UK), Transatlantic Council člen Boy Scouts of America a Girl Scouts of the USA.  Britské oddíly jsou v Bruselu, Waterloo a v SHAPE (poblíž Monsu). Oddíly Boy Scouts of America jsou v Antverpách, Bruselu, Waterloo a SHAPE.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgický skauting představuje asi 15 až 20 různých organisací, sdružujících celkem asi 160 000 skautů. Téměř všechny tyto organisace jsou seskupeny podle jazyka a vyznání. Nejvyšším vyznamenáním jež je možné dosáhnout je Crown Scout.", "tgt_summary": "The Scouting and Guiding movement in Belgium consists of 15 to 20 separate organizations serving about 160,000 members. Nearly all organizations are grouped by languages and confessions. The Crown Scout rank is the highest a Boy Scout can achieve.", "id": 344273}
{"src_title": "Robert B. Griffiths", "tgt_title": "Robert Griffiths (physicist)", "src_document": [{"title": "Raný život a vzdělání.", "content": "Narodil se ve městě Etah v Indii v roce 1937 presbyteriánským misionářům. V Indii navštěvoval Woodstock School, spolu se svými bratry a sestrami. Již na střední škole se projevil jeho zájem o matematiku a fyziku. Na škole byl velmi dobrý v chemii a někdy i pomála s pracemi na elektrickém zařízení školy.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "Po dokončení střední školy v Indii začal navštěvovat Princetonskou univerzitu ve státě New Jersey, kde roku 1957 získal bakalářský titul. V letech 1958 a 1962 poté získal magisterský a doktorský titul na Stanfrodově univerzitě. Jako postdoktorand působil na Kalifornské univerzitě v San Diegu v letech 1962-1964. Poté řpešel jako odborný asistent na Carnegie-Mellonovu univerzitu, kde se stal roku 1967 docentem a roku 1969 profesorem. V roce 1987 byl zvolen do Národní akademie věd Spojených států amerických.  V rámci svého výzkumu kladl Griffiths především na kvantovou mechaniku. Ve své práci usiloval o aplikaci kvantové informace na skutečný svět. Roku 1984 stál u zdrodu výzkumného programu, který se snažil doplnit chybějící článek mezi teorii a aplikaci při práci na konzistentní podobě kvantové teorie. Toto úsilí vyústilo v novou interpretaci nyní nazývanou jako konzistentní hsotorie, kterou formuloval s několika spolupracovníky. Tento přístup je podrobně studován a aplikován v několika oblastech na poli kvantové mechaniky.  K roku 2016 je Griffiths profesorem na Carnegie-Mellonově univerzitě. Publikoval 140 odborných článků a knihu Konzistentní kvantová teorie. Je členem Americké fyzikální společnosti. I nadále zkoumá základy kvantové mechaniky, kvantové výpočty a zabývá se i vztahem fyziky a křesťanské teologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger B. Griffiths (* 25. února 1937) je americký fyzik z Carnegie-Mellonovy univerzity. Je autorem interpetace kvantové mechaniky nazývané konzistentní historie, kterou vyvinul za pomoci Murraye Gell-Manna, Rolanda Omnèse a Jamese Hartlea.", "tgt_summary": "Robert B. Griffiths (February 25, 1937) is an American physicist at Carnegie Mellon University. He is the originator of the consistent histories approach to quantum mechanics, which has since been developed by himself, Roland Omnès, Murray Gell-Mann, and James Hartle.", "id": 2423131}
{"src_title": "Roy Kerr", "tgt_title": "Roy Kerr", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Kurow na Jižním ostrově Nového Zélandu. Narodil se do nefunkční rodiny, jeho matka musela od rodiny odejít, když mu byly tři roky. Když šel jeho otec do válka, byl odeslán na farmu. Po návratu otce z války se přestěhovali do největšího města ostrova Christchurch. Podařilo se mu dostal na St. Andrew's College, soukromou střední školu ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho matematický talent byl rozpoznán již na střední škole. Vzhledem k jeho talentu mu bylo umožněno nastoupit na University of New Zealand rovnou do třetího ročníku studia matematiky. Univerzitu absolvoval v roce 1955, kdy odešel na univerzitu v Cambridgi, kde v roce 1959 získal doktorát za disertační práci o pohybových rovnicích v obecné relativitě.  Jako postdoktorand odešel na Syracuse University, kde v té době působil Einsteinův spolupracovník Peter Bergmann jako profesor a který také pracoval pro letectvo Spojených států.  Roku 1962 odešel Kerr na Texaskou univerzitu v Austinu, kde o rok později objevil Kerrovo vakuové řešení. V roce 1965 představil společně s Alfredem Schilde koncept Kerrova-Schildova prostoročasu. Během působení v Austinu vedl Kerr čtyři doktorandy a napsal také dosluv ke knize \"Cracking the Einstein Code: Relativity and the Birth of Black Hole Physics\".  V roce 1971 se vrátil na Nový Zéland na University of Canterbury, kde zůstal až do odchodu do penze v roce 1993. Na univerzitě Kerr zastával funkci profesora matematiky, deset let byl ve funkci vedoucího katedry matematiky.  Jeho život byl předmětem polobiografické knihy \"Cracking the Einstein Code\" od Fulvia Melii publikované roku 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2013 získal medaili Alberta Einsteina jako první novozélandský vědec. V roce 2016 získal Crafoordovu cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kerr žije s manželkou Margareth ve městě Tauranga.  V 70. letech byl velmi dobrým hráčem bridže, dostal se v této hře až na mezinárodní úroveň. Rovněž je spoluautorem nového herního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roy Patrick Kerr (* 16. května 1934 Kurow, Nový Zéland) je novozélandský fyzik a matematik, který objevil Kerrovu metriku a Kerrovu-Newmanovu metriku, přesná řešení obecné teorie relativity. Jde o modely gravitačního pole nenabité rotující černé díry a jejího okolí, respektive nabité rotující černé díry a okolí. Svým řešením Einsteinových rovnic předpověděl rotující černé díry předtím než byly objeveny.", "tgt_summary": "Roy Patrick Kerr (; born 16 May 1934) is a New Zealand mathematician who discovered the Kerr geometry, an exact solution to the Einstein field equation of general relativity. His solution models the gravitational field outside an uncharged rotating massive object, including a rotating black hole. His solution to Einstein's equations predicted spinning black holes before they were discovered.", "id": 96394}
{"src_title": "Rubik (město)", "tgt_title": "Rubik, Albania", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází v hornaté oblasti Mirditë, a jeho velká část leží na břehu řeky Fan, do které se po deseti kilometrech jižně vlévá řeka Mat. Prochází jím národní silnice číslo SH30. Na druhém břehu leží mezinárodní silnice E851, na kterou navazuje nová dálnici A1/SH5 spojující Albánii s Kosovem. Až po město Rubik má tento hlavní tah ve směru na Kosovo pouze dva jízdní pruhy, a zhruba deset kilometrů za městem přechází ve čtyři jízdní pruhy, a takto pokračuje až k necelých sedmdesát pět kilometrů vzdálenému albánskému městu Drinas.  Správní obvod města Rubik zahrnuje dalších jedenáct vesnic:", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Město Rubik se nachází v horském údolí řeky Fan, která se v nedávné minulosti kvůli silným dešťům několikrát rozvodnila, a částečně zaplavila město. Průměrná roční teplota je 13.7 °C, a průměrný roční úhrn srážek je 1895 mm. Půda kvůli své kyselosti a vysokému obsahu měděné rudy není příliš úrodná.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Až do druhé světové války čítal Rubik jen několik domů okolo kostela. Po zahájení těžby měděné rudy v roce 1930 došlo k velkému nárůstu obyvatel díky pracovním příležitostem, které hutní průmysl nabízel. Podle údajů z roku 2006, žilo ve správním obvodu města Rubik 2277 rodin, celkově 8094 občanů. Z těchto 2277 rodin žilo 1070 přímo ve městě Rubik, což představuje asi 3736 lidí. Zbývajících 53% populace (1207, 4358 obyvatel), obývalo zbývajících jedenáct vesnic v rámci správního obvodu města Rubik.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle starověkého římského náboženství a římské mytologie, je Robigo (Rubigo) bohyně, která chrání obilniny a jiné plodiny před nemocemi, jako je plíseň a sněť. Vznikla proto slavnost Rubigalia (Robigalia), která byla organizován každý duben, a lidé se modlili k těmto bohyním s cílem odstranit tyto nemoce ze zemědělských plodin. Odtud pochází název Rubik. Brzy na to Ilyřané, tehdejší obyvatelé této oblasti prováděly rituály, které byly stanoveny podle římského krále Numa Pompilia každoročně na 25. dubna. Zemědělci nabízeli bohyni víno, přičemž obětovali červenou kozu a ovci. Ve skutečnosti byla příčinou rzi v plodinách kyselá voda a zem bohatá na měděnou rudu. To často způsobovalo úhyn rostlin až po kořínky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Díky půdě bohaté na měděnou rudu zde byla v roce 1930 zahájena její těžba, a zbudován hutní závod který měděnou rudu zpracovával pro výrobu kabelových rozvodů. Po více než šedesáti letech provozu v roce 1998 byl závod uzavřen. V důsledku jeho činnosti vznikalo ročně přibližně třicet tisíc tun minerálních zbytků, které byly uloženy v okolních oblastech. Rozbory půdy a vody z těchto oblastí zaznamenávají vysoký potenciál kontaminace toxickými látkami, které představují hrozbu pro životní prostředí a zdraví občanů.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní stavby a turistika.", "content": "Nad městem na skalnatém vrcholu se nachází kostel nanebevzetí (Kishё e Shelbuemit NE Rubik). Kostel představuje jednu z nejvýznamnějších církevních památek z 12. - 13. století našeho letopočtu. Jeho stavba byla dokončena v roce 1272. Zvláště velmi významné a důležité jsou nástěnné fresky v byzantském stylu, které zdobí vnitřek kostela.  Zhruba šest kilometrů nad městem v horách ve vsi Katund i Vjeter je k dispozici ubytování v hotelu Eko Hotel Marub.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rubik () je malé město v severozápadní Albánii v hornaté oblasti okresu Mirditë, deset kilometrů východně od krajského města Lezhë a devadesát kilometrů severně od hlavního města Albánie Tirany. Správní obvod se skládá z města Rubik v jejím středu a jedenácti okrajových vesnic.", "tgt_summary": "Rubik is a town and a former municipality located in the central-north of Albania along national roadway SH30 which links Tirana/Lezhë County with Rrëshen/Kukës and the new A1/SH5 Albania–Kosovo Highway. At the 2015 local government reform it became a subdivision of the municipality Mirditë. The population at the 2011 census was 4,454. The municipal unit consists of the town of Rubik at its center and eleven peripheral villages: Fang, Katund i Vjeter, Bulshizë, Rasfik, Fierzë, Munaz, Rreja e Velës, Livadhëza, Vau Shkjezë, Rrethi i Eperm, Bulgër, and Rreja e Zezë.", "id": 1320589}
{"src_title": "Šílená bejvalka", "tgt_title": "Crazy Ex-Girlfriend", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Rebecca Bunch je právnička, která pracuje pro jednu z nejlepších právních firem v New Yorku. Po nabídnutém partnerství ve firmě Rebecca vyšiluje na ulici, kde potká Joshe Chana. Josh byla její první láska na letním táboře v roce 2005 a nikdy se nedostala z toho, že se s ní na konci tábora rozešel. Josh jí řekne, že si na New York nezvykl a že se vrací zpátky do West Coviny v Kalifornii. Zatímco v televizi vysílají reklamu na máslo, Rebecca se rozhodne následovat Joshe a hledat štěstí. Nastoupí na letadlo do Los Angeles, začne pracovat v právnické firmě Darryla Whitefeatherse ve West Covině, koupí dům a spláchne své pilulky proti depresi a úzkosti do drtičky odpadu. Získá novou kamarádku Paulu a zatímco se snaží získat Joshe, začne vztah–nevztah s Joshovým kamarádem Gregem.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Seriál \"Šílená bejvalka\" byl původně vyvíjen pro stanici Showtime, pro kterou byl natočen pilotní díl. Tato televize se ale poté rozhodla seriál neobjednat. Dne 7. května 2015 si však projekt vybrala pro své vysílání stanice The CW.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "Úvodní díl seriálu byl odvysílán na stanici The CW 12. října 2015, první řada čítala 18 epizod. Dne 11. března 2016 byla objednána druhá řada a její první díl byl na obrazovky uveden 21. října 2016. Dne 8. ledna 2017 stanice potvrdila objednání třetí řady, jejíž první díl měl premiéru 13. října 2017. Dne 2. dubna 2018 stanice objednala poslední čtvrtou řadu. Její úvodní díl byl odvysílán 12. října 2018. Příběh seriálu byl ukončen sedmnáctým dílem čtvrté série, zatímco závěrečnou epizodu z 5. dubna 2019 tvořil živě vysílaný koncert z divadla Orpheum Theatre v Los Angeles, kde s největšími hity seriálu vystoupili přímo představitelé hlavních rolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílená bejvalka (v anglickém originále Crazy Ex-Girlfriend) je americký romantický hudební komediálně-dramatický televizní seriál vysílaný stanicí The CW v letech 2015–2019. Jeho autorkami jsou Rachel Bloom a Aline Brosh McKenna. Celkem vzniklo ve čtyřech řadách 62 dílů.", "tgt_summary": "Crazy Ex-Girlfriend is an American romantic musical comedy-drama television series that premiered on October 12, 2015 on The CW and ran for four seasons, ending on April 5, 2019. The series was created by Rachel Bloom and Aline Brosh McKenna and stars Bloom in the lead role as Rebecca Bunch, a lawyer who moves from New York City to West Covina, California to pursue her high school boyfriend.", "id": 1153360}
{"src_title": "Claude Nicolas Ledoux", "tgt_title": "Claude Nicolas Ledoux", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V mládí odešel do Paříže, kde se vyučil mědirytcem. Tohoto řemeslně-uměleckého vzdělání si velmi vážil a v budoucnu svým žákům radil, aby se nejprve stali malíři, chtějí-li být dobrými architekty. Po získání uměleckého vzdělání začal studovat architekturu u nejlepších učitelů své doby, především u Jacquesa-Françoise Blondeta.  V roce 1765 dostal své první zakázky, nejdříve restaurační a rekonstrukční práce. O něco později se stal oblíbeným architektem francouzské aristokracie, pro kterou zbudoval řadu paláců, městských vil a pavilonů. Pro Madame Du Barry, která ho podporovala, navrhl tři paláce v Paříži a ve Versailles, z nichž největší úspěch slavil pavilon v Louveciennes. Měl zákazníky i v řadách kléru a u městských správ, postavil například divadlo v Besançonu, které bylo otevřeno v roce 1784.  Od roku 1771 byl inspektorem solných dolů ve Franche-Comté a roku 1775 začal s výstavbou solivarského města Chaux. Roku 1784 dostal objednávku na pařížské celnice, kterou mu však roku 1789 odebrali. Jeho kariéru zhatila velká francouzská revoluce, byl považován za royalistu a v letech 1793-1795 byl kvůli stykům s dvorem a Madame Du Barry dokonce vězněn. Také mu nebyla vyplacena řada honorářů, na něž měl nárok. Byla mu omezena i publikační možnost: Od roku 1770 se zabýval přípravou rozměrného traktátu o architektuře, ze kterého mohl zveřejnit roce 1804 jen malou část. Na konci života tak dosti zahořkl.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "V roce 1773 se Ledoux stal členem \"Královské stavební akademie\" a tím - jako všichni její členové - „královským architektem“. Jeho jmenování do funkce inspektora státních solivarů ve Franche-Comté ho přivedlo k zřejmě nejvýznamnějšímu dílu: k návrhu Královského solného dolu v Arc-et-Senams, který pojmenoval podle blízkého lesa Chaux. Mnoho energie vložil do projektu města Chaux, které mělo doly obklopovat. Naplánoval všechny budovy: tovární haly, správní budovy, komunální zařízení i domy pro dělníky. Ledoux vytvořil tři plány, které se dočkaly zavržení a výsměchu, co ho hluboce zranilo. Až čtvrtý plán Ludvík XV. schválil, ale i z něj byly realizovány pouze budovy solivaru.  Plán počítal s městem ve tvaru elipsy odpovídající dráze Slunce. V jeho středu měl stát „Ředitelův dům“. Kolem velkého, stromy lemovaného náměstí, jsou seřazeny domy dělníků. Do té doby nebylo zvykem, aby se architekt zabýval návrhem dělnických domů, šlo vždy jen o velké reprezentativní úkoly. Je zřejmé, jak byl Ledoux zasažen myšlenkovými proudy předrevoluční doby. Jeho záměrem bylo vybudovat domy dělníků tak, aby sloužily jejich zdraví a byly pohodlné. Ke každému domu patřila ovocná a zeleninová zahrada, tím Ledoux anticipoval myšlenku zahradních měst. Některé návrhy však budí překvapení dodnes. Domy ve městě totiž měly tvary různých geometrických těles, jejichž forma měla být symbolická. Tak například dům výrobce obručí se skládal ze dvou válců, které se překrývají v pravém úhlu. Domem říčních inspektorů zase měla protékat řeka. Hřbitov měl být velkou dutou koulí, z poloviny zapuštěnou do země. Dům polních strážců měl být kulatý (symbol univerza a nejdokonalejšího tělesa), na nákresech vypadá jako kosmické těleso, které zde přistálo, je bez oken a dá se do ní vejít po přistavených rampách ze čtyř stran přes otvory. Řez budovou zvláště názorně ukazuje, že se zde jakákoliv funkční úvaha o obyvatelnosti obětovala symbolice. Ledoux tomu říkal \"architecture parlante\". Někdy se též hovoří o redukci architektury na geometrii.  Solnice byla v provozu až do konce 19. století. V roce 1926, již částečně zpustlá, se stala chráněnou památkou.  V roce 1784 získal Ledoux svou největší zakázku: \"Ferme générale\" měla v úmyslu vybudovat celnice na všech cestách vedoucích do Paříže, aby znemožnila pašování především zemědělských produktů - vína, masa, dřeva a podobně. Těchto téměř 60 celnic se spojovacími zdmi kolem Paříže měla být novodobou pevností. Ledoux zvolil kubickou architekturu, v jejímž stylu je cosi přísného až hrozivého. U Pařížanů se celnice, které vytvořily jakýsi prstenec kolem Paříže, staly vrcholně neoblíbenými. Protože náklady na stavbu se městské správě zdály zbytečně vysoké, v roce 1789 Ledouxovi zakázku odebrala. Brzy na to vypukla revoluce a většina neoblíbených budov byla zničena. Dnes už existují jen tři, jejich původní stav je však téměř nerozeznatelný.  Také Ledouxův poslední velký projekt, plán guvernérského paláce, soudní budovy a vězení v Aix-en-Provence, se nedočkal realizace kvůli revolučním událostem. Tím skončila i jeho stavitelská činnost.", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické dílo.", "content": "Po skončení stavitelské činnosti v roce 1789 se věnoval pouze svému teoretickému dílu. Z díla koncipovaného na pět svazků, které mělo obsahovat i univerzální dějiny architektury, realizoval pouze zlomek. Podařilo se mu však stejně zveřejnit jen jeden svazek, který vyšel v roce 1804, dva roky před jeho smrtí. V roce 1847 vyšel druhý svazek, obsahující návrhy vytvořeny jako mědirytiny.  Ledoux neměl v úmyslu sepsat logicky vystavěné vědecké pojednání, spíše vytvořil jakousi koláž myšlenek, pocitů a zásadních výpovědí o roli architektury a architekta v nově se rýsujícím společenském řádu. Titul knihy odráží jeho krédo a uvádí architekturu do zcela nových souvislostí. Teoretický úvod je relativně krátký, největší část zabírá popis jeho staveb a návrhy na 125 mědirytinách s podrobnými komentáři. Dílo, které podepsal jako Le Doux, věnoval carovi Alexandrovi I. a skutečně mělo velký vliv na ruskou architekturu 19. století. Ledouxův traktát se čte těžko, psaný je pateticko-rozvláčnym stylem, jeho smysl je často nejasný.  Úvod k dílu obsahuje principielní výroky o architektuře. Jeho programem je architektura, která odráží sociální řád (dům chudého člověka svým skromným vzezřením povyšuje nádheru paláce boháče).", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Nicolas Ledoux (21. března 1736, Dormans - 18. listopadu 1806, Paříž) byl francouzský architekt, urbanista a teoretik, významný představitel francouzského klasicismu. Většina jeho návrhů se nerealizovala, na Ledouxovy současníky působily podivně. Jeho styl je tak někdy označován za vizionářský.", "tgt_summary": "Claude-Nicolas Ledoux (21 March 1736 – 18 November 1806) was one of the earliest exponents of French Neoclassical architecture. He used his knowledge of architectural theory to design not only domestic architecture but also town planning; as a consequence of his visionary plan for the Ideal City of Chaux, he became known as a utopian. His greatest works were funded by the French monarchy and came to be perceived as symbols of the Ancien Régime rather than Utopia. The French Revolution hampered his career; much of his work was destroyed in the nineteenth century. In 1804, he published a collection of his designs under the title \"L'Architecture considérée sous le rapport de l'art, des mœurs et de la législation\" (Architecture considered in relation to art, morals, and legislation). In this book he took the opportunity of revising his earlier designs, making them more rigorously neoclassical and up to date. This revision has distorted an accurate assessment of his role in the evolution of Neoclassical architecture. His most ambitious work was the uncompleted Royal Saltworks at Arc-et-Senans, an idealistic and visionary town showing many examples of \"architecture parlante\". Conversely his works and commissions also included the more mundane and everyday architecture such as approximately sixty elaborate tollgates around Paris in the Wall of the General Tax Farm.", "id": 912965}
{"src_title": "Raffaelovy sály", "tgt_title": "Raphael Rooms", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Vznik Raffaelových sálů souvisí s pontifikátem papeže Julia II. (1503 - 1513). 18. srpna 1503 zemřel papež Alexandr VI. a 1. listopadu téhož roku, po krátkém dvacetišestidenním pontifikátu Pia III., usedl na Petrův stolec jako Julius II. kardinál Giuliano della Rovere. Po nastěhování se do místností v Apoštolském paláci pouze s nevolí vnímal původní freskovou výzdobu Borgiovských apartmánů v prvním patře paláce. Na Pinturicchiových malbách byl totiž zachycen jeho nenáviděný předchůdce Alexandr VI. Proto se přestěhoval do komnat ve druhém patře, které dal nově zařídit.  V létě 1508 povolal do Vatikánu mladého urbinského umělce Raffaela a pověřil ho vymalováním jedné z místností. Raffael se pustil do práce v první místnosti zvané \"Stanza della Segnatura\", studovně a soukromé knihovně papeže. Jako první vznikla freska \"Athénská škola\" vzdávající hold antické vzdělanosti. Hotové dílo udělalo na papeže takový dojem, že dal původní výmalbu v této a v dalších místnostech seškrábat, aby i tyto mohl vyzdobit Raffael. Raffaelovým přičiněním tak vznikla unikátní fresková výzdoba místností zvaných \"Stanze\", dodnes okouzlující svým uměleckým i myšlenkovým provedením. Práce probíhaly v několika etapách, od umělcova příjezdu do Říma v roce 1508 a protáhly se až do jeho smrti v roce 1520. I když Raffaelovo autorství se váže pouze na malby ve dvou sálech, v pracích, završených v roce 1524, pokračovali žáci jeho umělecké školy.  Hlavní myšlenkou fresek je oslava papežství, vize převahy papežů nad světskými panovníky, či dokonce uznání práva papežů na světovládu.  Za součást Raffaelových sálů se považují \"Sala di Costantino\" (\"Konstantinova síň\"), \"Stanza d'Eliodoro\" (\"Heliodorova síň\"), \"Stanza della Segnatura\" (\"Síň signatury\") a \"Stanza dell'incendio del Borgo\" (\"Síň požáru Borga\"). Společným znakem všech je impozantní výmalba složená ze čtyř velkorozměrových monumentálních fresek.", "section_level": 1}, {"title": "Sala di Costantino.", "content": "\"Konstantinova síň\" (\"Sala di Constantino\") nese jméno římského císaře Konstantina I., k vládě kterého se váže i fresková výmalba. Zachycuje čtyři epizody ze života tohoto prvního křesťanského císaře, jejichž hlavní myšlenkou je vítězství křesťanského náboženství nad pohanstvím.  Původní výzdoba síně obsahovala portréty papežů, proto se jí říkalo \"Sala dei Pontifici\". V roce 1519 papež Lev X. rozhodl změnit výmalbu a nahradit ji sérií velkých výjevů ze života císaře Konstantina I. pojatých ve formě iluzivních gobelínů a doplněných portréty osmi starokřesťanských papežů sedících pod baldachýny, v doprovodu personifikací Ctností.  Výmalbou byl pověřen Raffael, kterému se však podařilo vyhotovit pouze nákresy se dvěma výjevy - Vidění kříže a Bitva u Milvijského mostu. Po Raffaelově smrti v práci, na základě jím vytvořených skic, pokračovali jeho žáci -Giulio Romano a Gianfrancesco Penni. Přestože se práce rozjely již v roce 1520, v prosinci 1521 (v době smrti Lva X.) byla hotová pouze polovina sálu. Během vlády jeho nástupce Hadriána VI. (1521 - 1523) se v pracích nepokračovalo; s výmalbou se začalo až na podzim roku 1523 za nového papeže Klementa VII. a v polovině následujícího roku byly dokončeny.  Původní dřevěný strop místnosti z let 1518 - 1519 byl za papeže Řehoře XIII. (1572 - 1585) nahrazen zděným a doplněn freskou \"Triumf křesťanského náboženství\" od Tommase Lauretiho.  Na čelní stěně Konstantinovy síně naproti vchodu je freska \"Vidění kříže\" () (1520 - 1524). Původní náčrt fresky je Raffaelovým dílem; do definitivní podoby ho ztvárnili jeho žáci.  Námětem díla je známá legenda o zjevení se kříže císaři Konstantinovi před bitvou u Milvijského mostu. Konstantinovi se v předvečer bitvy s proticařem Maxentiem na nebi objevil kříž s řeckým nápisem \"\"Εν τούτῳ νίκα\"\" (\"\"V tomto znamení zvítězíš\"\"). Umělec zachytil uveden moment pohledem do císařova vojenského tábora, kde všichni zvedají zrak vzhůru na otevřené nebe, na kterém se na prosvětleném mraku objevil zářící kříž přidržovaný trojicí andělů. Na pozadí obrazu Raffael zachytil Řím s některými jeho historickými památkami v podobě, jakou měly počátkem 16. století -Andělský most či Andělský hrad. V případě někdejšího Hadriánova mauzolea jde o Raffaelovu představu, jak mohla stavba vypadat v dobách císaře Konstantina.  Na fresku \"Vidění kříže\" námětově navazuje \"Bitva u Milvijského mostu\" (), dílo Giulia Romana z let 1520 - 1524. Malba zachycuje přímou vojenskou akci; masa lidských a zvířecích těl svědčí o neúprosnosti bojového střetu mezi císařskými vojsky. Bitva skončila Konstantinovým vítězstvím a Maxentius, tonoucí v řece Tiber, byl poražen.  \"Konstantinův křest\" () (autor Gianfrancesco Penni v letech 1517 - 1524) zachycuje významnou událost v životě císaře Konstantina. V rozporu s historickou skutečností, kdy Konstantin přijal křest až na smrtelném loži, zde klečící přijímá svátost křtu z rukou papeže Silvestra I. Jako místo události poznáváme interiér Lateránského baptisteria, stavby, kterou v 4. století založil sám Konstantin. Za zmínku stojí skutečnost, že papež Silvestr I. zde má portrétní rysy svého renesančního nástupce Klementa VII., za jehož pontifikátu došlo k završení výzdoby místnosti.  Autorství poslední nástěnné malby v síni s názvem \"Dar Říma\" () je nejednoznačné. Vznikla v letech 1520 - 1524 a je dílem Gianfrancesca Penniho nebo Giulia Romana. Místem děje je vnitřek staré Svatopetrské baziliky, kde diváka upoutá v pozadí čtveřice stočených sloupů, pocházejících údajně ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Jako na předchozí fresce i zde jsou hlavními postavami císař Konstantin I. a papež Silvestr I. Císař zde symbolicky předává darem papeži město Řím, které představuje zlatá soška v jeho rukou. Akt darování města je vlastně předobrazem současnosti, kdy Řím je papežským sídlem. I na této malbě nese Silvestr I. portrétní rysy Klementa VII.  Stropní malba s názvem \"Triumf křesťanského náboženství\" () vznikla v roce 1585 po nahrazení původně dřevěného stropu místnosti zděným. Malbu u umělce Tomassi Lauretiho objednal v roce 1582 papež Řehoř XIII., jejího dokončení se však nedožil; dokončena byla až za jeho nástupce Sixta V.. V centru malby stojí mramorový podstavec uprostřed velké síně, na kterém se vypíná krucifix, symbol křesťanství. Ten nahradil antickou sochu, ležící v troskách pod podstavcem, představující svět pohanství. Symbolika ničení pohanských model a jejich nahrazování symboly křesťanství, vyplývající z christianizačního snažení císaře Konstantina I. je zde více než zřejmá.", "section_level": 1}, {"title": "Stanza d'Eliodoro.", "content": "\"Heliodorova síň\" (\"Stanza d'Eliodoro\") své pojmenování nese podle Raffaelova fresky \"Vyhnání Heliodora z chrámu\". Síň byla původně soukromou místností Julia II. a její výmalba byla realizována hned po Síni signatury, v letech 1511 - 1514. Fresky, autorem kterých je Raffael, kromě náboženské symboliky v sobě nesou i politický odkaz doby papeže Júlia II. Malby si zachycením historických momentů jakož i náboženských výjevů ze Starého zákona kladly za cíl dokumentovat události důležité v procesu obrany církve a křesťanské víry vůbec. Současně měly symbolizovat státnický program Júlia II., kterým bylo osvobození italského území zpod francouzské nadvlády a obnovení papežské moci nad zemí. S výjimkou fresky \"Setkání papeže Lva I. Velkého s Attilou\" všechny ostatní spojuje postava Júlia II.  Námět fresky \"VVyhnání Heliodora z chrámu\" () (1511 - 1514) vychází z deuterokanonické (u protestantů apokryfní) Druhé knihy Makabejců a její hlavní myšlenkou je obrana křesťanství před pohanskými dobyvateli.  \"Bolsenská mše\" () (dílo Raffaela z roku 1512) přibližuje událost, která se stala během mše ve městě Bolsena, na severu regionu Lazio, v roce 1263. Kněz sloužící mši v místním kostele svaté Kristýny zapochyboval o Kristově přítomnosti v eucharistii; vzápětí nato z ní začal vytékat pramínek krve, který na bílém plátně, před očima modlících se lidí, vytvořil trním korunovanou Kristovu hlavu. Na oslavu této zázračné události zavedl v následujícím roce papež Urban IV. Svátek Božího těla. V množství postav zachycených na malbě poznáváme vpravo adorujícího papeže Julia II.; jedním z členů švýcarské gardy je samotný umělec a zcela vlevo dole ve skupině žen se na diváka dívá malá světlovlasá holčička v černém - je jí nelegitimní dcera Julia II. Felice.  Jediná z fresek v místnosti, malba \"Setkání papeže Lva I. Velkého s Attilou\" () se váže na historickou událost, ke které došlo v roce 452. Tehdy se setkal hunský vůdce Attila s papežem Lvem I. Pouze přítomnost zjevujících se svatých Petra a Pavla způsobila, že Attila na svém bojovém tažení upustil od vyplenění Říma (ve skutečnosti se Lvu I. podařilo Attilu přesvědčit jen za cenu velkého výkupného). Raffael malbu situoval před římské hradby (na pozadí malby poznáváme Koloseum) i když ve skutečnosti ke střetnutí přišlo nedaleko Mantovy. Na bílém koni jedoucí papež Lev I. na malbě však má portrétní rysy svého renesančního jmenovce, papeže Lva X., který v roce 1513 na Petrově stolci nahradil Júlia II.  Čtvrtou velkoplošnou nástěnnou malbou v Heliodorově síni je \"Osvobození svatého Petra\" () z roku 1514. Freska je umělcovou představou události zachycené v Skutcích apoštolů a současně oslavou vysvěcení baziliky San Pietro in Vincoli, titulárním chrámu Julia II. Papežovy portrétní rysy nese postava uvězněného svatého Petra.  Strop místnosti původně zdobila výzdoba vytvořená zakrátko po nástupu Julia II. na papežský stolec. Jejími autory byli významní umělci rané renesance Luca Signorelli, Bramantino či Lorenzo Lotto. Po úspěchu Raffaelových fresek však dal Julius II. i stropní malby v místnosti nahradit freskami tohoto umělce. Vznikly tak malby se starozákonními náměty: \"Noemův sen\", \"Obětování Izáka\", \"Mojžíš a hořící keř\" a \"Jakubův sen\".", "section_level": 1}, {"title": "Stanza della Segnature.", "content": "\"Síň signatury\" (\"Stanza della Segnatura\"), svou výzdobou bezpochyby nejslavnější ze všech síní, byla původně pracovnou, soukromou knihovnou a kabinetem Julia II., kde podepisoval důležité listiny. Původní název místnosti \"Segnatura Gratiae et Iustitiae\" vycházel z pojmenování Nejvyššího soudu Svatého stolce.  Fresková výzdoba, ikonograficky a námětově zdůrazňující někdejší funkci síně, podle mínění odborníků ale i laických obdivovatelů Raffaelova díla, patří k vrcholům jeho tvorby. Malby se staly oslavou tří nejvyšších kategorií lidského ducha: Pravdy, Dobra a Krásy, hodnot, které měly zdobit člověka renesance. Malby i v dnešních návštěvnících navozují atmosféru duchovního rozjímání. Kromě toho, každá ze stěn místnosti je svou výzdobou věnována jednomu z tehdejších vědeckých odvětví: teologii, filozofii, právu a poezii.  Fresky v této místnosti jsou výhradně Raffaelovým dílem vytvořeným mezi lety 1508 - 1511. Patří mezi nejznámější umělcova díla a zmínka o zřejmě nejslavnější z fresek -\"Aténské škole\" () - nechybí snad ani v tom nejstručněji přehledu Raffaelova prací. Hlavní myšlenka fresky, oslavující racionální Pravdu, je konfrontace světa reálných věcí a světa idejí, reprezentovaných postavami velkých starořeckých filozofů -Platóna a Aristotela.  Stěna vpravo od ní nese fresku \"Ctnosti\" () vytvořenou v roce 1511. Je oslavou vlastností, které by měly zdobit každého duchovního - Statečnost, Prozíravost a Zdrženlivost.  Protější stěna k \"Aténské škole\" obsahuje fresku \"Disputace o Svátosti oltářní\" () s podnadpisem \"disputace o svátosti oltářní\", tvořící ideovou protiváhu k uvedené malbě. Na rozdíl od ní, zde umělec zpodobňuje oslavu hledání a nalézání duchovní Pravdy.  Poezii je věnována freska \"Parnas\" () z let 1509 - 1511, námětově vycházející ze starořecké mytologie a reprezentující Krásu jako filozofickou kategorii.  K nástěnným malbám se námětově váže i výmalba stropu. Tvoří ji alegorické postavy Teologie, Filozofie, Spravedlnosti a Poezie a starozákonní a mytologické výjevy -\"Spoutaný Mars\", \"Adam a Eva\", \"Šalamounův soud\" a \"Vznik vesmíru\". Posledně jmenovaný výjev má úzkou spojitost s pontifikátem Julia II. Na znázorněné mapě hvězdné oblohy, interpretované jako alegorie začátku světa či alegorie vesmíru (v italštině má freska název \"Primo moto\", t. J. \"První pohyb\"), je totiž znázorněna astrologická konstelace souhvězdí vztahující se na noc z 31. října na 1. listopadu 1503 - dne, kdy byl Julius II. zvolen papežem.", "section_level": 1}, {"title": "Stanza dell'incendio del Borgo.", "content": "\"Síň požáru Borga\" (\"Stanza dell'incendio del Borgo\") v době Júlia II. plnila funkci místa zasedání nejvyššího soudu Svatého stolce. Když se v roce 1513 papežského úřadu ujal Lev X. pověřil Raffaela provedením nových maleb, které prostřednictvím příběhů ze života papežových předchůdců stejného jména -Lva III. a Lva IV.- měly představit jeho politické aspirace. Postava papeže Lva X. je zakomponována ve všech čtyřech malbách.  Mezi lety 1514 - 1517 pričiněním Raffaela a jeho umělecké školy tak vznikl cyklus výpravných fresek oslavujících pontifikát Lva X.  Za své pojmenování vděčí místnost fresce umístěné nad oknem -\"Požár v Borgo\" (), díla Giulia Romana z roku 1514. Svým námětem, výpravnou scénografií i ikonografických provedením je považována za nejsložitější z fresek v místnosti. Freska líčí událost, ke které došlo, podle \"Liber Pontificalis\", v roce 847, kdy katastrofální požár zuřící v Římě, byl na zákrok Lva IV. zázračným způsobem uhašen.  K osobě Lva IV. se námětově váže i druhá freska \"Bitva u Ostie\" () z let 1514 - 1515. Jedná se o dílo Raffaelových žáků a zachycuje historickou událost, ke které došlo v roce 849. Při středoitalském přístavu Ostia na pobřeží Tyrhénského moře byl námořní oddíl Saracénů z jižní Itálie napaden papežskou flotilou. Výsledkem střetu bylo vítězství papežských vojsk. Lev IV., na malbě zachycen vlevo s pohledem upřeným na nebesa, děkuje za vítězství nad muslimy. Tato scéna byla současně interpretována jako narážka na vyhlášení křížové výpravy proti Turkům Lvem X.  Fresky \"Korunovace Karla Velikého\" () a \"Přísaha Lva III.\" () se vážou k osobě Lva III., vládnoucího na přelomu osmého a devátého století. První z uvedených maleb zachycuje významnou historickou událost - korunovaci franckého krále Karla Velikého císařem Svaté říše římské během vánočních svátků v roce 800. Pokud v osobě Lva III. poznáváme podobiznu Lva X., tak korunovaný Karel Veliký má portrétní rysy francouzského krále Františka I., což je zřejmě narážkou na setkání obou představitelů v roce 1516 v Boloni s cílem ujednání konkordátu mezi Francií a Svatým stolcem. \"Přísaha Lva III.\" z let 1516 - 1517 ilustruje událost, ke které došlo den před slavnou Karlovou římskou korunovací. Lev III. na falešná obvinění vznesená vůči jeho osobě prohlásil památnou větu \"\"Tocco a Dio, non agli uomini Giudicarie i Vesce\"\" (\"\"Ne muži, ale Bůh bude soudit biskupy\"\"), kterou potvrdil zásadu, že Kristův vikář se pouze Bohu odpovídá za své skutky.  Strop v místnosti na pověření Julia II. vymaloval v roce 1508 umbrijském umělec Pietro Perugino. Výmalba se skládá ze čtyř medailonů s christologickou tematikou - \"Stvořitel mezi anděly a cherubíny\", \"Kristus nejvyšší soudce\", \"Kristus pokoušen ďáblem\" a \"Kristus mezi Milosrdenstvím a Spravedlností\". Střed stropu tvoří papežský emblém (překřížené a provázané klíče s tiárou) uprostřed věnce se žaludů, symbolu rodu della Rovere.  Stropní malby v Stanza dell'incendio del Borgo jsou v Raffaelových síních jediné původní, které nebyly nahrazeny Raffaelovými přemalbami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raffaelovy sály () je společný název pro čtyři místnosti ve druhém patře Apoštolského paláce ve Vatikánu, proslulé monumentální freskovou výmalbou renesančního umělce Raffaela Santiho a jeho následovníků. Díky ní jsou jedněmi z nejnavštěvovanějších prostor Vatikánských muzeí.", "tgt_summary": "The four Raphael Rooms () form a suite of reception rooms, now part of the Vatican Museums in Vatican City. They are famous for their frescoes, painted by Raphael and his workshop. Together with Michelangelo's Sistine Chapel ceiling frescoes, they are the grand fresco sequences that mark the High Renaissance in Rome.", "id": 1968858}
{"src_title": "Usměrňující selekce", "tgt_title": "Directional selection", "src_document": [{"title": "Doklady.", "content": "Usměrňující selekce se nejčastěji vyskytuje jako reakce na změny podmínek prostředí, při nichž se populace stěhují do nových areálů s odlišnými tlaky prostředí. Tento typ selekce umožňuje rychlé změny ve frekvencích alel, a hraje zásadní roli ve speciaci. Dopad usměrňující selekce na fenotypové rozrůznění byl zkoumám prostřednictvím analýzy efektů lokusů kvantitativních znaků (z anglické \"quantitative trait locus\", QTL). Tato analýza ukázala vyšší než očekávané zastoupení genových lokusů korelujících s usměrňující selekcí, což poukazuje na usměrňující selekci jakožto primární příčinu fenotypové diverzifikace, která následně vede ke speciaci.", "section_level": 1}, {"title": "Metody detekce.", "content": "K detekci usměrňujcí selekce působící na populaci můžeme použít nejrůznějších statistických testů. Patří mezi ně například mapování kvantitativních znaků, test poměru nesynonymních a synonymních mutací (Ka/Ks) či testy rovnoměrnosti chodu molekulárních hodin. Při mapování kvantitativních znaků se porovnává počet antagonistických kvantitativních znaků s neutrálním modelem, což umožňuje testování usměrňující selekce proti gentickému driftu. U Ka/Ks testu se sleduje poměr nesynonymních a synonymních substitucí, přičemž poměr větší než 1 svědčí pro usměrňující selekci. Takzvaný \"relative rate test \"ověřující rovnoměrnost chodu molekulárních hodin se zaměřuje na hromadění výhodných mutací oproti neutrálnímu modelu, nicméně vyžaduje mít pro srovnání k dispozici fylogenetický strom.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Příkladem usměrňující selekce je například fosilní záznam ukazující cyklické změny velikosti evropských druhů medvědů v průběhu ledových (zvětšování) a meziledových (zmenšování) dob. Dále můžeme uvést například změny velikosti zobáku v populacích pěnkav. V mokřejších letech byly hojně rozšířena malá semínka, a pěnkavy tak měly jen zřídka potřebu konzumovat semena velká. V sušších obdobích byl potravy obecně nedostatek, a práci byli nuceni ke konzumaci semen různých druhů, a tedy často i větších velikostí. Změna stravování pěnkav ovlivnila hloubku zobáku těchto ptáků, jejichž zobáky se vyskytují ve škále od velkých a tuhých po malé a jemné, v následujících generacích.", "section_level": 1}, {"title": "Africké cichlidy.", "content": "Africké cichlidy jsou považovány za jeden z nejrozmanitějších rybích taxonů, který se navíc vyvíjel překapivou rychlostí. Tyto ryby se vyvinuly na stejném stanovišti, přesto však mají velmi různorodou morfologii, a to zejména co se týče úst a čelisti. Právě na toto se zaměřil Albertson et al. 2003 zkřížením dvou druhů afrických cichlid s velmi různou ústní morfologií. Hybrid mezi druhem \"Labeotropheus fuelleborni\" (se subterminalními ústy pro okusování řas z kamenů) a druhem \"Metriaclina zebra\" (s koncovými ústy určenými k sání) umožnil mapování kvantitativních znaků ovlivňujících morfologii ústrojí pro příjem potravy. Právě tento test přinesl konečné důkazy pro roli usměrňující selekce v evoluci čelistních kostí, ovšem nepřinesl doklady pro roli tohoto druhu selekce ve vývoji lebky či závěsných vazů – zde se pravděpodobně uplatnil genetický drift či stabilizující selekce.", "section_level": 2}, {"title": "Losos nerka.", "content": "Losos nerka (\"Oncorhynchus nerka\") je jedním z mnoha anadromních druhů ryb. Jedinci v dospělosti migrují do stejné řeky, v níž se narodili, aby se zde rozmnožili. aby reprodukovat. K migraci dochází každý rok ve stejnou dobu, ale Quinn et al. 2007 ukazuje, že populace lososa nerky z Bristolského zálivu na Aljašce prošla v poslední době usměrňující selekcí směrem k dřívějšímu stěhování a páření. Ve studii byly pozorovány dvě populace lososa nerky (původem z řek Egegik a Ugashik). Data Aljaškého úřadu pro rybolov a honitbu z let 1969-2003 byla rozdělena do pěti sedmiletých období a vynesena podle začátku rybolovu. Analýzou dat se zjistil čtyřdenní posun u populace z Egegiku, kde docházelo k silnější selekci, ale dřívější datum stěhování bylo patrné i u Ugashikské populace. Změna data stěhování může být samozřejmě ovlivněna teplotou vody, ale ve studovaných datech nebyla v tomto směru nalezena. Podle publikace může být za časový posun zodpovědný tlak rybolovu, který zejména v Egegikské oblasti začíná spíše v pozdějším období stěhování, a později migrující ryby tak mnohdy nedostanou příležitost k rozmnožování.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologický dopad.", "content": "Usměrňující selekce může vést k rychlým a významným změnám v četnosti alel v populaci. Protože jsou hlavní příčinou usměrňující selekce variace tlaků prostředí, významné odklony od normálního stavu související například s globálními změnami klimatu mohou vyvolat výrazné posuny uvnitř populací. V typickém případě působí usměrňující selekce velmi silně, ale v krátkých časových intervalech, a není udržována dlouhodobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "V populační genetice je usměrňující selekce považována za formu přirozeného výběru, která upřednostňuje jeden extrémní fenotyp před ostatními fenotypy, což způsobuje posun ve frekvenci alel v průběhu času ve směru preferovaného fenotyp. Výhodná alela pod vlivem usměrňujícího výběru zvyšuje svoje zastoupení v populaci, což je důsledkem rozdílů v přežívání jednotlivých fenotypů. Toto zvýšení četnosti je nezávislé na dominantnosti dané alely, i u recesivních alel nakonec dochází k jejich fixaci.", "tgt_summary": "In population genetics, directional selection, or positive selection is a mode of natural selection in which an extreme phenotype is favored over other phenotypes, causing the allele frequency to shift over time in the direction of that phenotype. Under directional selection, the advantageous allele increases as a consequence of differences in survival and reproduction among different phenotypes. The increases are independent of the dominance of the allele, and even if the allele is recessive, it will eventually become fixed.", "id": 1377758}
{"src_title": "Proxima Centauri b", "tgt_title": "Proxima Centauri b", "src_document": [{"title": "Charakteristiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost, průměr a teplota.", "content": "Zdánlivý sklon oběžné dráhy planety dosud nebyl změřen. Minimální limit hmotnosti je 1,27 hmotnosti Země, pokud je planeta pozorována přesně v rovině oběhu, kdy by byl Dopplerovský posun maximální. Pokud změříme sklon oběžné dráhy, bude možné určit přesněji hmotnost planety. Větší sklon dráhy znamená větší hmotnost, většina z analyzovaných dat naznačuje na hmotnost menší než 3 hmotnosti Země. Pokud má planeta skalnaté jádro a hustotu podobnou Zemi, je její průměr nejméně 1,1 násobek průměru Země. V případě, že má planeta menší hustotu nebo vyšší než minimální hmotnost, je její průměr větší. Planeta by měla mít povrchovou teplotu zhruba 234 Kelvinů, což je asi mínus 39 stupňů Celsia. Proxima Centauri b se nachází v obyvatelné zóně.", "section_level": 2}, {"title": "Mateřská hvězda.", "content": "Planeta obíhá kolem červeného trpaslíka spektrální třídy M s názvem Proxima Centauri. Tato hvězda má hmotnost 0,12 hmotnosti Slunce a 0,14 poloměru Slunce. Povrchová teplota hvězdy je asi 3040 Kelvinů a je stará 4,85 miliardy let. Slunce je naproti tomu staré 4,6 miliardy let a jeho povrchová teplota je 5778 Kelvinů. Doba rotace Proximy je zhruba 83 dní, její svítivost je asi 0,0015 svítivosti Slunce. Proxima má navíc poměrně vysokou metalicitu, což u hvězd nízké hmotnosti není běžné. Její metalicita je vyšší než u Slunce.  Magnituda hvězdy při pohledu ze Země je 11,13, ačkoli jde o Zemi nejbližší hvězdu, nelze ji z povrchu Země vidět pouhým okem, kvůli její nízké svítivosti.  Proxima je proměnná hvězda, která občas prochází dramatickými změnami jasu, kvůli magnetické aktivitě. Tato aktivita mateřské hvězdy by byla schopná vytvořit silnou magnetickou bouři, případně silně ozářit povrch exoplanety, pokud tato nemá atmosféru nebo silné magnetické pole.", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Jedno oběhnutí Proxima Centauri b kolem své mateřské hvězdy trvá 11,186 dne. Hlavní poloosa planety je 0,05 astronomické jednotky, jde tedy o zhruba jednu dvacetinu vzdálenosti Země od Slunce. Pro srovnání, nejbližší planeta sluneční soustavy, Merkur, má hlavní poloosu o velikosti 0,39 astronomické jednotky.  Planeta obdrží od mateřské hvězdy asi 65 % energetického toku, který dostává Země od Slunce. Nicméně, kvůli mnohem bližší dráze také příjme 400 krát více rentgenového záření než Země.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelnost.", "content": "Obyvatelnost planety Proxima Centauri b nebyla stanovena. Exoplaneta byla objevena v oblasti, kde by se měla nacházet obyvatelná zóna, oblast kolem hvězdy se správnými podmínkami umožňující existenci kapalné vody na povrchu planety. Mateřská hvězda Proxima Centauri bude jako červený trpaslík na hlavní posloupnosti asi 4 biliony let, 320 krát déle než Slunce.  Planeta je dostatečně blízko své hvězdě a pokud má navíc excentricitu blízkou nule, mohlo by to vést k vytvoření vázané rotace. Jedna polokoule planety by tak neustále mířila ke hvězdě, zatímco druhá strana by byla trvale ve stínu. Vědci určili, že nejlepší šance na obyvatelnost je mezi dvěma extrémními oblastmi, označené jako terminátory, kde by se mohla nacházet voda v kapalném skupenství.  Výstřednost dráhy planety není známa s jistotou, víme jen, že je menší než 0,35, což je stále dost na zachycení do rezonance v poměru 3:2, podobně jako Merkuru. Evropská jižní observatoř předpovídá podmínky s průměrnou povrchovou teplotou podobnou jako na Zemi. Velká část povrchu planety by mohla být obyvatelná, má-li planeta dostatečně hustotu atmosféru pro přenos tepla mezi přivrácenou a odvrácenou polokoulí. Výpočty ukazují, že vzhledem k výraznému ozáření v prvních asi 200 milionech let existence planety by došlo ke ztrátě ekvivalentu jednoho oceánu. Kapalná voda by proto mohla být převážně v nejvíce osluněných oblastech, tedy na polokouli přivrácené ke hvězdě nebo v tropickém pásu. Planeta by měla být v dosahu několika teleskopů, které by mohly prozradit více o jejím složení a atmosféře, pokud nějakou má.", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "První náznaky existence této exoplanety objevil v roce 2013 Mikko Tuomi v archivních datech. Pro potvrzení pozorování spustila Evropská jižní observatoř na počátku roku 2016 projekt \"\" (česky \"bledě rudá tečka\"), což odkazuje na slavnou fotografii \"Bledě modrá tečka\" pořízenou z Voyageru 1. Existence planety byla potvrzena v srpnu 2016, objev byl následně publikován v časopisu Nature. Měření bylo prováděno 3,6 metrovým teleskopem v observatoři La Silla a osmimetrovým Very Large Telescope. Pravděpodobnost falešné detekce je menší než jedna desetina milionu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí pozorování.", "content": "Přímé zobrazení exoplanety by mělo být možné pomoci Evropského extrémně velkého dalekohledu (E-ELT). Ještě dříve byl mohl Kosmický dalekohled Jamese Webba získat teplotní profil planety. Dozvěděli bychom se, zda má Proxima b skutečně atmosféru. Teplotní rozdíly mezi denní a noční stranou by měly být v případě existence planety menší, neboť atmosféra by část tepla distribuovala mezi denní a noční stranou. Velké astronomické přístroje by mohly také pozorovat světlo hvězdy odražené planetou a zjistit albedo a sklon dráhy vůči nám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proxima Centauri b (někdy také Proxima b) je extrasolární planeta v soustavě trojhvězdy Alfa Centauri, obíhající v obyvatelné zóně červeného trpaslíka Proximy Centauri, nejbližší hvězdy ke Slunci. Nachází se asi 4,2 světelných let daleko v souhvězdí Kentaura. Jedná se o nejbližší prokázanou exoplanetu k Zemi, její obyvatelnost však dosud nebyla prozkoumána.", "tgt_summary": "Proxima Centauri b (also called Proxima b or Alpha Centauri Cb) is an exoplanet orbiting in the habitable zone of the red dwarf star Proxima Centauri, which is the closest star to the Sun and part of a triple star system. It is located approximately from Earth in the constellation of Centaurus, making it the closest known exoplanet to the Solar System.", "id": 1116512}
{"src_title": "Helen Quinnová", "tgt_title": "Helen Quinn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Quinnová absolvovala střední školu ve Victorii v Austrálii a následně nastoupila na University of Melbourne. Na doktorské studium přešla do USA na Stanfordovu univerzitu. V roce 1967 získala doktorát, v té době tvořily ženy méně než 2% fyziků. Postgraduální práci absolvovala v německé urychlovačové laboratoři DESY v Hamburku. Následně strávila sedm let na Harvardově univerzitě předtím, než se vrátila do Stanfordu, kde získala post profesorky fyziky na Stanford Linear Accelerator Center.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky ve fyzice.", "content": "Společně s Howardemem Georgim a Stevenem Weinbergem ukázala že tři typy základních fyzikálních interakcí (silná, elektromagnetická a slabá), které vypadají velmi odlišné když pozorujeme jejich chování v běžném světě, se stávají velmi podobné v procesech s extrémně vysokými energiemi. Proto mohou být tyto tři interakce aspekty jediné sjednocené interakce. Navrhla také možnou novou symetrii vesmíru, později známou jako Pecceiova–Quinnové symetrie. Tato vysvětluje jak může v silné interakci platit CP symetrie, ačkoli ve slabé interakci tato symetrie neplatí. Jedním z důsledků této teorie je předpověď částice známé jako axion. Tato částice dosud nebyla pozorována, ale uvažuje se o ní jako o možném kandidátovi na temnou hmotu.  Rovněž společně s Weinbergem a Enrico Poggiem ukázala, jak může být fyzika kvarků použita k předpovědi některých aspektů fyziky hadronů (což jsou částice složené z kvarků) bez ohledu na detaily struktury hadronů. Tato vlastnost je známa jako kvark-hadronová dualita.  V několika různých zemích vystoupila s přednáškou \"\"Chybějící antihmota\"\", ve které naznačuje, že tato oblast výzkumu je velmi slibná.  Dlouhodobě se angažuje v otázce výchovy. V Kalifornii, pracuje s učiteli ze základních a středních škol, tak aby se naučili předávat zábavu a vzrušení související s fyzikou studentům. Je členkou Rady pro vědecké vzdělávání v rámci Národní rady pro výzkum. Předsedala výboru, Národní rady pro výzkum který v roce 2012 vyvinul \"\"Rámec pro K-12 vzdělávání vědy\"\", který by se měl stát vodítkem pro vývoj multistátních norem pro vědecké vzdělávání. Konečná podoba dokumentu byla vydána v roce 2013 pod názvem \"\"Příští generaci vědeckých standardů\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Helen Rhoda Arnold Quinnová (* 19. května 1943 Melbourne) je americká fyzička austrálského původu zabývající se fyzikou elementárních částic. Její práce se týká především hledání jednotné teorie tři interakcí, silné, elektromagnetické a slabé. Obdržela několik vyznamenání včetně Diracovy medaile.", "tgt_summary": "Helen Rhoda Arnold Quinn (born 19 May 1943 in Melbourne) is an Australian-born particle physicist and educator who has made major contributions to both fields. Her contributions to theoretical physics include the Peccei-Quinn theory which implies a corresponding symmetry of nature (related to matter-antimatter symmetry and the possible source of the dark matter that pervades the universe) and contributions to the search for a unified theory for the three types of particle interactions (strong, electromagnetic, and weak). As Chair of the Board on Science Education of the National Academy of Sciences, Quinn led the effort that produced \"A Framework for K-12 Science Education: Practices, Crosscutting Concepts, and Core Ideas\"—the basis for the Next Generation Science Standards adopted by many states. Her honours include the Dirac Medal of the International Center for Theoretical Physics, the Oskar Klein Medal from the Royal Swedish Academy of Sciences, appointment as an Honorary Officer of the Order of Australia, the J. J. Sakurai Prize for Theoretical Particle Physics from the American Physical Society, the Karl Taylor Compton Medal for Leadership in Physics from the American Institute of Physics, and the 2018 Benjamin Franklin Medal in Physics from the Franklin Institute.", "id": 555208}
{"src_title": "Christian Harrison", "tgt_title": "Christian Harrison", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní komplikace.", "content": "Na tenisových okruzích nehrál od května 2009 do listopadu 2010 a opět dva roky od srpna 2013. Důvodem se staly vleklé zdravotní potíže. Opakovaně podstoupil chirurgické výkony na levé stehenní kosti (2009), levém zápěstí (2011), pravé kyčli (2013), levé kyčli (2014), pravém ramenu (2014), pravém zápěstí (2014) a pravých a levých přitahovačích (2014). Během roku 2013 prodělal infekční mononukleózu a téměř dva roky se na levé dolní končetině potýkal s Brodieho abscesem, tzv. subakutní osteomyelitidou.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v lednu 2011, když na turnaji ve floridském Plantation prošel kvalifikací. Ve druhém kole podlehl Britovi Danieli Smethurstovi. Premiérový singlový titul v této úrovni vybojoval v únoru 2013, když ve finále sheffieldského turnaje porazil britského hráče Edwarda Corrieho. Na challengerech ATP se poprvé objevil v březnu 2011 během deblové soutěže ve floridské Sarasote. Po boku bratra Ryana Harrisona byli vyřazeni ve druhém kole.  Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval v hlavní soutěži na atlantském BB&T Atlanta Open 2013, kam obdržel divokou kartu. Na úvod vyřadil Kolumbijce Alejandra Fallu a skončil ve druhé fázi poté, co nestačil na nejvýše nasazeného krajana a pozdějšího vítěze Johna Isnera. Premiérový finálový duel na challengerech si zahrál v německém Fürthu v červnu 2013. Spolu s Michaelem Venusem odešli poraženi z finále čtyřhry od australského páru Rameez Junaid a Colin Ebelthite.  Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu US Open 2016. Jednalo se o jeho druhou účast na okruhu ATP Tour a druhou grandslamovou, když v kvalifikaci vypadl již na US Open 2012. Během newyorského kvalifikačního turnaje 2016 dokázal třikrát zvrátit nepříznivý vývoj setů 0–1, aby následně prošel do hlavní soutěže. V úvodním kole však Francouzi Paulu-Henrimu Mathieuovi odebral jen tři gamy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Christian Harrison (* 29. května 1994 Shreveport, Louisiana) je americký profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour nevyhrál žádný turnaj. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do září 2016 dva tituly ve dvouhře.", "tgt_summary": "Christian Harrison (born May 29, 1994) is an American professional tennis player. He is the younger brother of Ryan Harrison.", "id": 21765}
{"src_title": "William Prout", "tgt_title": "William Prout", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Prout se narodil v Hortonu v hrabství Gloucestershire v roce 1785. V 17 letech věku získal kněžské vzdělání, následně studoval na Redland Academy v Bristolu a Edinburské univerzitě, kde v roce 1811 získal magistra medicíny. Profesní život strávil jako praktický lékař v Londýně, ale také se zabýval chemickým výzkumem. Byl aktivní v biologické chemii a prováděl mnoho analýz sekretů živých organismů, které, jak věřil, byly vyrobeny odbouráváním tělesných tkání. V roce 1823 on zjistil, že žaludeční šťávy obsahují kyselinu chlorovodíkovou, která může být separována z žaludečních šťáv pomocí destilace. V roce 1827 navrhl klasifikaci látek v potravinách na cukry a škroby, mastná tělesa, a bílkoviny, později se tato klasifikace stala známý jako sacharidy, tuky a bílkoviny.  Prout je ale také známý díky svým výzkumům ve fyzikální chemii. V roce 1815 na základě tabulek atomových hmotností dostupných v té době, předpokládal, že atomová hmotnost každého prvku je celočíselným násobkem atomu vodíku, což naznačuje, že atom vodíku je jedinou skutečně elementární částicí, kterou nazval protyle, a že atomy dalších prvků jsou vyrobeny ze skupin různých počtů atomu vodíku. Zatímco Proutova hypotéza nebyla potvrzena, když byly pozdějšími měřeními upraveny hodnoty atomových hmotností dalších prvků, jeho vhled do základní struktury hmoty byl poměrně přesný. Proto, když Ernest Rutherford v roce 1920 vybíral název pro nově objevenou jadernou částici, zvolil název proton, na počest Williama Prouta.  Prout přispěl ke zlepšení barometru, a Královská společnost přijala jeho návrh jako národní standard.  V roce 1819 byl zvolen členem Královské Společnosti. V roce 1831 přednesl v rámci Královské lékařské koleje přednášku o použití chemie v medicíně.  Prout napsal osmý díl pojednání \"Bridgewater Treatise\" týkající se chemie, meteorologie a funkcí trávení s ohledem na přírodní teologii. V této práci navrhl termín \"konvekce\" k popsání typu přenosu energie.  V roce 1814 se Prout oženil s Agnes Adamovou, s níž měl šest dětí. Zemřel v Londýně v roce 1850, pohřben byl v Kensal Green Cemetery.  Po Williamu Proutovi je pojmenována jednotka jaderné vazebné energie \"Prout\", odpovídající 1/12 vazebné energie deuteronu, neboli 185.5 keV.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Prout (15. ledna 1785 – 9. dubna 1850) byl anglický chemik, lékař a přírodní teolog. Proslavil se především vyslovením Proutovy hypotézy.", "tgt_summary": "William Prout FRS (; 15 January 1785 – 9 April 1850) was an English chemist, physician, and natural theologian. He is remembered today mainly for what is called Prout's hypothesis.", "id": 1544006}
{"src_title": "Don't Starve", "tgt_title": "Don't Starve", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Ve hře Don't Starve se hráči snaží co nejdéle přežít v divočině. V základní verzi hry je jediným koncem hráčova smrt. Když hráč zemře, sečtou se všechny dny, za které dostane \"zkušenosti\", za které bude moci odemykat nové postavy, se kterými lze hrát. Když hráč zemře, přijde o svět, ve kterém dosud hrál a při příští hře bude vygenerovaný nový. Ve hře se střídá nejen počasí, ale i roční období, dokonce i požáry nebo déšť meteoritů. Noc je ve hře velice nebezpečná, pokud se déle zdržíte mimo okruh světa, zabije vás to. Musíte si hlídat svoje zdraví (životy), hlad a duševní zdraví (\"sanity\"), ale také teplotu (podchlazení, přehřátí) nebo jestli nejste promočení. Vše z toho může hráče zabít nebo přinést nepříznivý efekt.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Příběh hry se odvíjí od Wilsona, vědce, kterého záhadný Maxwell přesvědčil, aby vybudoval portál, kterým přesunul Wilsona do podivného světa plného příšer, podivných tvorů a dalších záhad. Hráč hraje s Wilsonem jako ze základní postavou. Existuje ale i rozšíření příběhu Adventure Mode, kde zjišťujete proč Vás Maxwell přesunul zrovna na tohle místo a také strašlivé tajemství Maxwellovy temné síly. Dohráním tohoto modu lze odemknou charakter Maxwell. Adventure mod lze najít během hry v základním Don't starve nebo Don't starve: Gigants. Poté se příběh odvíjí od konce Adventure módu a v Don't Starve Together, ve kterém se Wilson vymění na temném trůně s Maxwellem, poté Maxwell zemře (V Adventure Módu smrt vás dá pouze ven z Adventure a probudíte se u Maxwelllových dveří než jste je použili) a Charlie (Maxwellova Assistentka se zbaví Wilsona z trůnu, převezme magickou moc ale mezitím se její temná povaha a normální lidská pohádají jak by měla vypadat trůnní mistnost než se zkombinují do jedné ve které vytváří nové stvoření, výzvy, dekorace a dostane do Constantu (Jméno Don't Starve světa) svoji sestru Winonu.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "Ve hře si lze vybírat z několika postav. Každá má svoje výhody a nevýhody.", "section_level": 1}, {"title": "Wilson.", "content": "Postava se kterou každý hráč začíná. Wilson je jako jediná postava bez zvláštních schopnstí. Jediné je, že mu po čas hry rostou vousy, které v zimě hřejí ale v teple přehřívají a je možnost si je oholit a vyrobit z nich Meaty Effigy, sošku ve tvaru Wilsona která ho oživí pokud zemře.", "section_level": 2}, {"title": "Willow.", "content": "Willow má zvláštní schopnost, že když jí dochází duševní zdraví, podpaluje všechno okolo sebe. Také ji nijak neubližuje oheň. A má od začátku hry svůj zapalovač s nekonečným množství použití.", "section_level": 2}, {"title": "Wolfgang.", "content": "Je velice silný pokud je nasycen, ale má strach z příšer. Má tři formy při nasycení: 1. Silná - Uděluje v této formě bolest o síle 2 (Wilsonova síla je 1 a klasická), běží trochu rychleji ale hladoví mnohem více. (z důvodu jednotky nasycení která určuje rychlost hladovění nejde určit rychlost) 2. Normální - Podobá se Wilsonově ale stále rychleji ubírá hlad. 3.Slabý, udělí sílu menší než u Wendy (přibližně 0.5), běží pomaleji ale ubírá se mu hlad skoro jako u Wilsona. (Záleží nasycení - 100.N : 1.2, 9.N : 0.77)", "section_level": 2}, {"title": "Wendy.", "content": "Wendy je cynická postava, duševní zdraví jí ve tmě klesá o 10% pomaleji. Její utok je ale o 33% nižní než u ostatních postav. Velkou výhodou je její duch Abigail (její mrtvá sestra), která se objeví pokud obětujete nějakou živou bytost (např. králíka)to jí ale ubere duševní zdraví. Pokud její sestra Abigail zemře tak z ní vypadne ona květina,která se rozvine (a bude z ní moci být vyvolán duch) po 3-4 dnech. Čím dále ve dni jste, tím větší dává Abigail poškození (den<večer<noc).", "section_level": 2}, {"title": "WX-78.", "content": "WX-78 je robot, který na začátku hry má nejnižší zdraví, hlad, a duševní zdraví (sanity), ale můžou se zvýšit když \"sníte\" ozubená kolečka. WX-78 je nabit zásahem blesku. Běhá tak rychleji a svítí, ale sníží mu to duševní zdraví. Když prší, a s WX-78 zmoknete, začne vám hra ubírat životy.", "section_level": 2}, {"title": "Wickerbottom.", "content": "Wickerbottom je knihovnice která má ze všech postav nejvšší duševní zdraví (vyjma vylepšeného WX-78). Jako jediná postava nemůže spát ale zato může vyrábět speciální knihy, které po přečtení udělají nějaký efekt (nechají vyrůst všechny rostliny v okolí, přivolají spoustu ptáků, uspí všechny živé objekty v okolí, vytvoří salvu blesků nebo povolají nebezpečná chapadla).", "section_level": 2}, {"title": "Wes.", "content": "Wes je mim který nemůže mluvit. Je to nejtěžší postava za kterou můžete hrát. Má nejnižší životy, hlad i duševní zdraví (sanity). Může nafouknout nekonečně balonků, do kterých když praští, tak všechny najednou prasknou.", "section_level": 2}, {"title": "Woodie.", "content": "Woodie je dřevorubec který má strašlivé tajemství. Když pokácí moc stromů promění se na Werebeavera (bobrodlaka). Než se stane bobrodlakem, může sníst dřevo, trávu, klacky, prkna, atd. Zato má svou oblíbenou sekeru Lucy, která k němu mluví. Má neomezeně použití a dokonce vás i včas varuje před formou bobrodlaka.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Klei Entertainment postupně vydala několik DLC a rozšíření hry:  Poté vydala Don't Starve Together které se stává po Adventure Modu hry ve kterém Wilson propustí Maxwella, který je zamknut na stínovém trůně, avšak Wilson je zamknut místo něj, poté Charlie (Maxwellova Assistentka) která se transportací stala noční příšerou (Maxwell nazývá Charlie temnotu) která propustí Wilsona ale její temná povaha ho zabije a odstraní síly co získal z trůnu, poté začne proměňovat trunní místnost, ale přitom se její dvě povahy hádají dokud se nespojí v jednu povahu, ve které začne vytvářet nové stvoření (mazlíčky, Toadstoola - obří žábu žijící v symbióze s houbami, Stagehand - stolek který je aktivní v noci a hledá jakýkoliv zdroj světla)", "section_level": 2}], "src_summary": "Don't Starve (v překladu \"Nehladov\") je roguelike počítačová hra o přežití, vytvořená studiem Klei Entertainment 23. dubna 2013. Hru lze stahovat na Windows, Mac OS X a Linux prostřednictvím Steam nebo samostatné aplikace. Je také přístupná na PlayStation 4, PlayStation Vita a Wii U. V červenci 2015 vyšla i aplikace pro Apple iOS a Android \"Don't starve - pocket edition\".", "tgt_summary": "Don't Starve is a survival video game developed by the Canadian indie video game developer Klei Entertainment. The game was initially released for Microsoft Windows, OS X, and Linux on April 23, 2013. A PlayStation 4 port, renamed \"Don't Starve: Giant Edition\", became available the following year (with PlayStation Vita and PlayStation 3 versions released on September 2014 and June 2015 respectively, and an Xbox One version released in August 2015). \"Don't Starve\" for iOS, renamed \"Don't Starve: Pocket Edition\" was released on July 9, 2015. An Android version was released on October 20, 2016. Downloadable content titled \"Reign of Giants\" was released on April 30, 2014, and a multiplayer expansion called \"Don't Starve Together\" became free for existing users on June 3, 2015. On Steam, this game is able to be purchased with a free copy for a friend. A Nintendo Switch port came out on April 12, 2018.", "id": 463611}
{"src_title": "Edward Morley", "tgt_title": "Edward W. Morley", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Newarku Anně Clarisse Treat a Reverendu Sardisi Brewsterovi Morleymu. Oba rodiče byli měli původ mezi prvními kolonisty kontinentu a čistě britského původu. Morley vyrostl ve West Hartfordu v Connecticutu. Během dětství byl často nemocný a měl nalomené zdraví, proto byl až do devatenácti let vzděláván otcem doma.  V roce 1857 Morley nastoupil na Williams College v Williamstownu což byla alma mater jeho otce. Bakalářské studium absolvoval v roce 1860, a v roce 1863 získal magisterský titul. Kolem roku 1860 se jeho zájem postupně přesunul z chemie, která ho fascinovala od dětství k optice a astronomii. V letech 1860-1861 připravil tranzitní nástroje vyrobené z chronografu a provedl první přesné stanovení zeměpisné šířky z univerzitní observatoře. Toto stanovení bylo předmětem jeho první publikované knihy, která byla přečtena před Americkou asociací pro pokrok ve vědě v roce 1866.  Na radu svých rodičů vstoupil Morley do Andover Theological Seminary v roce 1861, kurz dokončil o 3 roky později a získal v něm dobrou znalost hebrejštiny. Od roku 1866 do roku 1868 byl učitelem na soukromé škole a později, od roku 1868 kázal v malé farnosti v Ohiu. Ve stejné době byl jmenován profesorem chemie na Western Reserve College (nacházející se v Hudsonu v Ohio a později přestěhované do Clevelandu a přejmenované na Case Western Reserve University), kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1906. Tato událost byla zlomovým bodem v jeho kariéře. V roce 1873 se stal profesorem chemie v Cleveland Medical College z této pozice ale odstoupil v roce 1888 aby měl více času na výzkum. Těsně předtím, než se přestěhoval do Hudsonu se oženil se Imbellou A. Birdsallovou.  Během pobytu v Clevelandu shromáždil jednu z nejlepších soukromých sbírek chemických časopisů v Americe. Vlastnil i ruské časopisy a naučil se rusky tak dobře aby je mohl číst. Po odchodu do penze jeho knihovnu zakoupila univerzita a přesídlila ji do chemické laboratoře, která po něm byla pojmenována. V roce 1906 se přestěhoval do West Hartford v Connecticutu, kde postavil malý dům a laboratoř pro své osobní studium hornin a minerálů.  Morley nebyl plodný spisovatel, publikoval pouze 55 odborných článků. Svou ženu přežil jen o několik měsíců a zemřel po chirurgické operaci v nemocnici v Hartfordu v roce 1923.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optika a astronomie.", "content": "Nejvíce známy jsou jeho výzkumné práce v oblasti fyziky a optiky. V této oblasti Morley spolupracoval a pomáhal fyzikovi Albertu Abrahamu Michelsonovi především v období kolem roku 1887. Mnohokrát nastavovali a zlepšovali techniku pro experiment později nazývaný Michelsonův–Morleyův. Jejich aparatura byla sestavena k přesným měřením rychlosti světla v různých směrech a v různých obdobích roku, tak jak se Země pohybuje na své oběžné dráze kolem Slunce. Tato pečlivá měření byla vytvořena za účelem měření rozdílů rychlosti světla v různých směrech. Michelson a Morley ale vždy zjistil, že rychlost světla se nemění vůbec a nezávisí na směru měření nebo postavení Země na oběžné dráze. Toto nazýváme \"nulový výsledek\" pro jejich experimenty s měřením rychlosti světla.  Ani Morley ani Michelson nepředpokládali, že tyto nulové výsledky vyvrací hypotézu o existenci \"éteru\", ve kterém docházelo podle tehdejších předpokladů k šíření elektromagnetických vln. Irský fyzik George FitzGerald Francis navrhl vysvětlení těchto nulových výsledků, když postuloval to co dnes nazýváme FitzGerald–Lorentzova kontrakce fyzikálních objektů ve směru jejich pohybu v inerciálním referenčním rámci.  Nicméně jiní vědci dospěli k závěru, že éter neexistuje. Výsledky Michelsonova–Morleyova experimenty podporovaly Einsteinův silný postulát z roku 1905, že rychlost světla je konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách, který byl součástí jeho speciální teorie relativity.  Morley také spolupracoval s Daytonem Millerem na experimentech s pozitivním éterem po skončení experimentů s Michelsonem. Morley dále sám prováděl měření rychlosti světla při průchodu přes silné magnetické pole. Studoval také teplotní roztažnosti pevných materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "Chemie.", "content": "Ve Western Reserve College byl Morley povinen učit a to nejen chemie, ale také geologii a botaniku, což mu nechávalo jen málo času na výzkum. Nicméně během prvních deseti let na Hudsonu publikovat pět článků, většina se týkala přesnosti měření.  V chemii, která byla jeho původní vědou pracoval na zjištění přesné hodnoty složení atmosféry a určení hmotností plynů v atmosféře. Jeho práce na atomové hmotnosti kyslíku zahrnuje období jedenácti let. Hodně času strávil kalibrací přístroje a zlepšením přesnosti měření na nejvyšší možný stupeň (cca 1 díl na 10 000). V roce 1895 Morley představil novou hodnotu poměrů atomových hmotnostní kyslíku a vodíku, což poskytlo nejpřesnější určení atomové hmotnosti kyslíku v dosavadní historii vědy. Morleyův výzkum atomové hmotnosti kyslíku byl uznán jako Národní kulturní chemické památka Americké chemické společnosti v roce 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Morley byl prezidentem Americké asociace pro pokrok ve vědě v roce 1895 a rovněž byl prezidentem Americké chemické společnosti v roce 1899. Byl oceněn Davyho medailí, pojmenovanou pro britském chemikovi Humphry Davym, kterou získal od Královské společnosti v roce 1907 a také získal medaili Elliotta Cressona od Franklinova institutu v roce 1912 za významné příspěvky k chemii. Od Chicagské sekce Americké chemické společnosti održel cenu Willarda Gibbse v roce 1917.  Jeho jméno nese kráter Morley na přivrácené straně Měsíce a také Morleyho základní škola ve West Hartfordu a Morleyho vědecká laboratoř v kampusu Williams College. Jeho dům ve West Hartfordu byl prohlášen Národní kulturní památkou v roce 1975.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Williams Morley (29. ledna 1838 – 24. února 1923) byl americký vědec, známý díky jeho měření relativní atomové hmotnost kyslíku, a díky Michelsonově–Morleyho experiment.", "tgt_summary": "Edward Williams Morley (January 29, 1838 – February 24, 1923) was an American scientist famous for his extremely precise and accurate measurement of the atomic weight of oxygen and for the Michelson–Morley experiment.", "id": 2039207}
{"src_title": "Instrumentální záznamy teplot", "tgt_title": "Instrumental temperature record", "src_document": [{"title": "Celková oteplování a trendy.", "content": "Celosvětový průměr kombinované povrchové teploty půdy a oceánů ukazuje oteplování 0,85 [0,65 - 1,06] °C v období 1880 až 2012, což je založeno na několika samostatně vyrobených datových sadách. To dává trend 0,064 ± 0,015 °C za desetiletí v průběhu tohoto období. Tento trend je rychlejší na souši než na oceánu, rychlejší v arktických oblastech a rychleji od roku 70. let dvacátého století než přes celé časové období.", "section_level": 1}, {"title": "Oteplování v záznamu instrumentálních teplot.", "content": "K většině pozorovaného oteplování došlo ve dvou obdobích: mezi lety přibližně 1900 a 1940 a po roce 1970. Ochlazení/ustálená úroveň mezi přibližně roky 1940 a 1970 bylo většinou přičítáno aerosolům síranů. Některé z teplotních změn v tomto časovém období mohou být také důsledkem oceánské cirkulace.  Přičtení změn teploty přírodnímu nebo antropogennímu (tj. lidmi způsobenému) faktorů je důležitá otázka: viz globální oteplování.  Teploty vzduchu na souši rostou rychleji než povrchové teploty mořského povrchu. Mezi roky 1979 a 2012 byl trend pro souš asi 0,254 ± 0,050 °C za desetiletí podle datových sad CruTemp4 nebo 0,273 ± 0,047 °C dle GHCN, zatímco trend u mořské povrchové teploty je asi 0,072 ± 0,024 °C za desetiletí dle HadISST či 0,124 ± 0,030 °C za dekádu dle HadSST3. Od 1979 do 2012 lineární trend oteplování pro kombinované pozemních a mořské teploty je 0,155 °C [0,122 až 0,188 °C] za desetiletí podle zprávy Páté hodnotící zprávy IPCC.  Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC zjistila, že instrumentální záznamy teplot ve 20. století zahrnují účinky městské tepelných ostrovů, ale že šlo v první řadě o místní jev, který má zanedbatelný vliv na globální trendy teplot (méně než 0,006 °C za desetiletí nad pevninou a nula nad oceány).", "section_level": 2}, {"title": "Trendy.", "content": "Měření teplot bylo prováděno historicky pozemními stanicemi, postupně i loděmi. Od roku 1979 jsou k dispozici také data z vesmírných družic. Výpočet průměrné globální teploty je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci). Historický vývoj klimatu je zjišťován metodami paleoklimatologie – především rekonstrukcemi z proxy dat získaných z historických vrstev ledovců, zkoumáním letokruhů stromů a sedimentů a také zkoumáním korálů.  Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezónním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec–únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder. Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století.)  Trendy satelitních měření byly také postupně korigovány na instrumentální a vyhodnocovací chyby. Například trendy teplotní řady vyhodnocené v University of Alabama in Huntsville byly roku 1998 zkorigovány o +0,1 °C za desetiletí (díky změně orbitu satelitu) a celkem korekce do roku 1992 činí přibližně 0,07 °C za desetiletí.", "section_level": 2}, {"title": "Nejteplejší roky.", "content": "Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a NASA byla globální průměrná teplota v roce 2016 nejteplejší od počátku měření v roce 1880 (podobně jako byl nejteplejší předchozí rok 2015). Celkem 16 z 17 nejteplejších let se objevilo od roku 2001. Aktuální Pátá hodnotící zpráva IPCC, která shrnuje vědecké poznatky posledních let, konstatuje, že „každá z posledních tří dekád byla postupně teplejší na povrchu Země než jakákoliv předchozí dekáda od roku 1850. Na severní polokouli bylo období 1983–2012 pravděpodobně nejteplejší 30leté období za posledních 1400 let.“  Rok 2015 byl do té doby nejen rekordně nejteplejším rokem, ale také překonal rekord o největší rozpětí, o které byl kdy rekord překonán. Rok 2015 byl 39. rokem v řadě s nadprůměrnými teplotami. Oscilace oceánů jako El Niño jižní oscilace (ENJO) mohou mít vliv na globální průměrné teploty, například v roce 1998 byly teploty významně zvýšeny díky silným El Niño podmínkám. Rok 1998 zůstal nejteplejším rokem až do let 2005 a 2010 a teplota v obou těchto letech byla zvýšena díky období El Niño. Velké rozpětí, o které byl 2015 nejteplejším rokem, je také přičítáno jinému silnému El Niño. Nicméně např. rok 2014 byl ENJO neutrální. Podle organizací NOAA a NASA rok 2015 měl na záznamech nejteplejší jednotlivé měsíce pro 10 z 12 měsíců. Průměrná teplota na celém světě byla 0,90 °C nebo také 20 % nad průměrem dvacátého století. Prosinec 2015 byl také první měsíc, kdy se na celé planetě dosáhlo teploty o 1,2 stupňů Celsia nad normálem. K červenci 2016 bylo již 15. měsíců po sobě, kdy odchylka od průměru globální teploty půdy a oceánů byla vždy nejvyšší od počátku globálního zaznamenávání teploty v roce 1880. To u NOAA představuje nejdelší takovou šňůru za 137 let vedení záznamů. Kromě toho úřad NOAA oznámil, že červenec 2016 byl nejteplejším měsícem v historii (a dělí se o první místo s měsícem v roce 1998). Podle satelitních dat RSS je však nejteplejším měsícem historie únor 2016. Také University of Alabama in Huntsville udává, že podle satelitních měření byl únor 2016 nejteplejším měsícem historie a byl teplejší než červenec 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Instrumentální záznamy teplot poskytují teploty klimatického systému Země z historické sítě měření in situ povrchových teplot vzduchu a povrchových teplot oceánů. Data jsou sbírána po celém světě na tisících meteorologických stanicích, bójích a lodích. Nejdéle trvající záznam teplot je teplotní datová série ze střední Anglii, která začíná v roce 1659 (měsíční průměry s rozlišením 0,5 °C). Nejdelší kvazi-globální záznam začíná v roce 1850, přičemž nejistota (s pravděpodobností 95 %) rozdílu globální teploty mezi soušemi a moři je pro tento rok přibližně rovna 0,6 °C. V posledních desetiletích začaly umožňovat nástroje rozsáhlejšího odběru vzorků teplot oceánů v různých hloubkách odhady tepelného obsahu oceánu, ty ale nejsou součástí globálních datových sad povrchové teploty.", "tgt_summary": "The instrumental temperature record provides the temperature of Earth's climate system from the historical network of in situ measurements of surface air temperatures and ocean surface temperatures.", "id": 2488}
{"src_title": "The Chainsmokers", "tgt_title": "The Chainsmokers", "src_document": [{"title": "O skupině.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Alex Pall.", "content": "Alexander \"Alex\" Pall se narodil 16. května 1985. Vyrůstal ve Westchester County, New York. Alexova matka je žena v domácnosti a jeho otec je obchodník s uměním.", "section_level": 3}, {"title": "Andrew Taggart.", "content": "Andrew Taggart se narodil 31. prosince 1989. Své dětství trávil ve Freeport, Maine. Jeho matka je učitelka. Do elektro hudby se zamiloval ve svých patnácti letech. Obdivoval umělce jako je David Guetta nebo Daft Punk.", "section_level": 3}, {"title": "Matt McGuire.", "content": "V roce 2017 se k Chainsmokers přidal také australský bubeník Matt McGuire, který se po turné Memories, do not open stal členem kapely.", "section_level": 3}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Andrew popsal styl vlastní hudby jako \"rozmazání hranic mezi indie, popem, taneční hudbou a hip-hopem\". Jejich první singl \"Roses\" tuto myšlenku potvrdil.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Skupinu The Chainsmokers zpočátku tvořili DJové Alex Pall a Rhett Bixler, který skupinu po čase opustil. Andrew byl Alexovi představen Adamem Alpertem v roce 2012. Duo DJů, které známe dnes, bylo zformováno téhož roku za pomoci Adama Alperta v New York City. V tu dobu Alex navštěvoval univerzitu New York University obor umělecká historie a hudební byznys. Andrew chodil na univerzitu Syracuse University. Jako první tito umělci tvořili remixy na již existující indie skladby.  V nedávném rozhovoru Alex odtajnil něco málo o vzniku názvu skupiny. Vznik názvu souvisel s Alexovým životem na střední škole, kde užíval návykové látky jako je marihuana.", "section_level": 2}, {"title": "2013-2014: První vystupování a průlom.", "content": "První live show tohoto dua byla v Terminal 5, kde vystupovali před skupinou Timeflies. Jeden z jejich nejslavnější singlů \"Selfie\" byl vydán v prosinci 2013. Alex Pall popisuje tuto píseň jako \"život měnící\", protože se stala opravdu populární. Po čase podepsali smlouvu s nahrávacím studiem Sony Music Entertainment.", "section_level": 2}, {"title": "2015–2016: Bouquet a Collage.", "content": "První vydané album skupiny se jmenuje Bouquet. Na albu můžeme najít písně jako \"\"New York City\"\", \"\"Until You Were Gone\"\", \"\"Waterbed\"\", \"\"Good Intentions\"\" a \"\"Roses\"\". Následně byl vydán singl \"Don't Let me Down\", na jehož vzniku se podílela i zpěvačka Daya. Na internetu byl poprvé zveřejněn 5. února 2016.  19. března 2016 vystupovala skupina na festivalu Ultra Music Festival.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Chainsmokers je duo amerických diskžokejů Alexe Palla a Andrewa Taggarta. Skladby spolu začali skládat v roce 2012 v New Yorku. Duo dosáhlo mezinárodního úspěchu se svým singlem z roku 2014 s názvem „#Selfie“, který obsadil 16. příčku na americké Billboard Hot 100 a 11. příčku na britském žebříčku singlů. Své jméno si také proslavili na singlu „Roses„ který obsadil 6. příčku v US \"Billboard\" Hot 100 a \"Don't Let Me Down\". Pak přišel hit „Closer„ který obsadil 1. příčku v US \"Billboard\" Hot 100. Posledními významnými hity jsou \"Paris\" a \"Something Just Like This\".", "tgt_summary": "The Chainsmokers are an American electronic DJ and production duo consisting of Alexander \"Alex\" Pall and Andrew \"Drew\" Taggart. They started out by releasing remixes of songs by indie artists. The EDM-pop duo achieved a breakthrough with their 2014 song \"#Selfie\", which became a top twenty single in several countries. They have won a Grammy award, two American Music Awards, seven Billboard Music Awards and nine iHeartRadio Music Awards. According to \"Forbes\" 2019 list of highest paid celebrities, the Chainsmokers were the highest paid DJs, dethroning Calvin Harris after six years.", "id": 953384}
{"src_title": "Nagahama (Šiga)", "tgt_title": "Nagahama, Shiga", "src_document": [{"title": "Zeměpis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Město leží na severovýchodním pobřeží jezera Biwa (琵琶湖), při jehož severním okraji je v něm ostrov Čikubu (竹生島). Na severním okraji města je další jezero Jogo (余呉湖) a na severovýchodním pobřeží jezera Biwa malé jezero Notanuma (野田沼). Městem protékají řeky Anegawa (姉川, vlévá se do jezera Biwa, na řece je přehradní nádrž Anegawa damu; název znamená řeka - starší sestra), její přítok Takatokigawa (高時川), jinak nazývaná Imótogawa (妹川; název znamená řeka - mladší sestra), Jogogawa (余呉川, přítok jezera Biwa), Suginogawa, Óuragawa, Tagawa, Kusanogawa.", "section_level": 2}, {"title": "Hory.", "content": "Na severovýchodě od města jsou hory Kanakusodake (金糞岳), Mitakajama, Šizugatake (賤ヶ岳), na severu Jokojamadake (横山岳).", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Nagahama byla dříve známá jako \"Imahama\" (今濱), ale Hidejoši Tojotomi ji přejmenoval na Nagahamu po Odu Nobunagovi (織田 信長) \"naga - \"長. To se netýká oblasti stejného jména ve čtvrti Čúó města Fukuoka a stejně pojmenované čtvrti města Ózu v prefektuře Ehime ani mnoha dalších míst stejného názvu v Japonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ke dni 1. září 1943 se město Nagahama z okresu Sakata spojilo se šesti dalšími městy, aby získalo status města. Poslední sčítání obyvatel bylo provedeno dne 1. října 2018, kdy město mělo populaci 115 618 obyvatel. Celková plocha byla 681,02 km2. Ke dni 13. února 2006, byla města Azai (浅井町) a Biwa (びわ町/琵琶町) (obě byla z okresu Higašiazai) spojena v město Nagahama, která nahradila všechny městské a obecní organizace, například ze samotného starého města Nagahama. Jako výsledek anexe měst Azai a Biwa v roce 2006, činil celkový počet 84 410 obyvatel. Ke dni 1. ledna 2010 byla města Kohoku (湖北町) a Torahime (虎姫町) (obě byla z okresu Higašiazai (東浅井郡)), a města Kinomoto (木之本町), Nišiazai (西浅井町), Takacuki (高月町) a Jogo (余呉町) (všechna z okresu Ika (伊香郡)) spojena v město Nagahama. Oba okresy byly proto zrušeny v důsledku tohoto sloučení.", "section_level": 1}, {"title": "Památky města.", "content": "Nagahama je jednou z mnoha známých turistických měst v prefektuře Šiga. Atrakce nacházející se ve městě jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nagahama (長浜市 \"Nagahama-shi\") je japonské město nacházející se v prefektuře Šiga, na severovýchodním pobřeží jezera Biwa. Centrum města bylo založeno a přejmenováno Hidejošim Tojotomim, když se Hidejoši přestěhoval z centra administrace z paláce Odani. Kunitomo (国友), nejsevernější městské centrum bylo známé produkci pistolí Arquebus již od roku 1544. Ke dni 1. srpna 2011 mělo město odhadem 122.280 obyvatel a hustota zalidnění byla 180 osob/km2. Celková rozloha činila asi 680 km2. Město se nyní historicky nachází ve formaci tří bývalých okresů, okresu Sakata, okresu Higašiazai a okresu Ika. Starostou města je od roku 2010 (znovu zvolen roku 2014 a potřetí roku 2018) Júdži Fudžii (藤井 勇治, * 1950)", "tgt_summary": "As of October 1, 2016, the city has an estimated population of 119,043 and a population density of 170 persons per km2. The total area is 680.79 km2.", "id": 1992863}
{"src_title": "Travis Stevens", "tgt_title": "Travis Stevens", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začala v 6 letech v Tacomě. Později kombinoval judo s zápasem ve volném stylu na základní a střední škole v Auburn Riverside. V roce 2005 byl zapsán na San Jose State University, ale po roce studií univerzitu opustil a začal s tréninkem juda na východě Spojených státu v Glenville ve státě New York v tréninkovém centru vedeném Jasonem Morrisem. V roce 2007 uspěl při americké kvalifikaci na panamerické hry a při své premiéře na velké akci zvítězil. V roce 2008 se kvalfikoval na olympijské hry v Pekingu, kde ve třetím kole po vyrovnaném zápase s Němcem Ole Bischofem vypadl na šido. Od roku 2009 přešel od trenéra Morrise k Jimmy Pedrovi do Wakefieldu, kde se změnami pravidel od roku 2010 začal specializovat na boj na zemi. Jeho učitelem v grapplingu je Renzo Gracie.  V roce 2012 se kvalifikoval na své druhé olympijské hry v Londýně. V závěru úvodního kola upáčil Slovince Aljaže Sedeje a v dalším kole nasadil v prodloužení škrcení vycházející hvězde polostřední váhy Gruzínci Avtandilu Črikišvilimu. Ve čtvrtfinále se utkal s nasazenou jedničkou Brazilcem Leandrem Guilheirem a poprvé v turnaji předvedl bodovanou techniku seoi-nage, kterou nakonec i zvítězil na wazari. V semifinále ho čekal jeho přemožitel z Pekingu Ole Bischof. V zápasu který trval čistého času necelých sedmnáct minut se oba po celou dobu přetlačovali v úchopu. Nejblíže k bodované technice byl jeho soupeř ve třetí minutě, kdy s problémy ustál jeho výpad ko-soto-gari. Tato mírná technická převaha Němce nakonec hrála důležitou roli při hantei (praporky) v jeho neprospěch. V boji o třetí místo nastoupil proti Kanaďanu Antoinu Valois-Fortierovi a hned v první minutě neuhlídal Kanaďanův kontrachvat své uči-maty na juko a po vyčerpávajícím semifinále v sobě nenašel dost sil na zvrat. Obsadil 5. místo.  V roce 2016 se kvalifikoval na své třetí olympijské hry v Londýně. V úvodním kole si poradil na juko se Švédem Robinem Packem a v dalším kole dostal koncem třetí minuty do submise Uzbeka Shahzodbeka Sobirova. Ve čtvrtfinále proti Bulharu Ivajlo Ivanovovi předvedl ve druhé minutě zápasu nádherný přechod do držení a zvítězil na ippon. V semifinále se utkal s nasazenou jedničkou Gruzíncem Avtandilem Črikišvilim. Ve druhé minutě mu rozhodčí odpustili ippon, když Črikišvili okontroval jeho ko-soto-gake. Na konci třetí minuty se dostal do nevýhody na šido za pasivitu. Zbývala minuta do konce hrací doby, když se mu Gruzínec po nepovedém nástupu do sode-curikomi-goši nabídl na zemi. Následoval jeho okamžitý přechod do škrcení a vítězství na submisi. Ve finále se utkal s Chasanem Chalmurzajevem z Ruska. Po minutě zápasu strhnul Chalmurzajeva na zem do pozice kterou potřeboval, ale ruský reprezentant se mu šikovně vysmekl z držení bez ztráty bodu. Začátkem třetí minuty s problémy ustál Chalmurzajevovu levou uči-matu, ale po následující uči-matě již kapituloval na ippon. Získal stříbrnou olympijskou medaili.  Travis Stevens je pravoruký judista a především vynikající grappler. Jeho judo charakterizuje agresivní boj o úchop. Z technik v postoji má krásné vysoké seoi-nage, ale tím jeho výčet technik v postoji končí. Jeho uči-mata bývá z klasického úchopu nedotažená. Kategorií samu pro sebe jsou jeho strhy, kterýma dostává soupeře do boje na zemi. Velmi ceněný je u něho jako sportovce způsob motivace na důležitý (olympijský) turnaj. Umí se správně nahecovat a jít za svým cílem. Mimo olympijské sezony jsou však jeho výkony poloviční, na mistrovství světa se zatím v žádné ze sedmi účastí nedostal do čtvrtfinále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Travis Stevens, (* 28. února 1986 v Bellevue, Washington, Spojené státy americké) je americký zápasník-judista a grappler, stříbrný olympijský medailista z roku 2016.", "tgt_summary": "Travis Stevens (born February 28, 1986) is a judoka and Brazilian jiu-jitsu practitioner from the United States who competed in the 2008, 2012, and 2016 Summer Olympics. He competes in the men's half-middleweight (-81 kg) division. On August 9, 2016, Stevens became the third American male judoka to win a silver medal in the Olympics.", "id": 1270722}
{"src_title": "Velká debata", "tgt_title": "Great Debate (astronomy)", "src_document": [{"title": "Argumenty.", "content": "Shapley argumentovat ve prospěch tvrzení, že Mléčná dráha představuje celý vesmír. Věřil, že „spirální mlhoviny“, jako je například Andromeda jsou prostě součástí Mléčné dráhy. Toto tvrzení dokládal tím, že pokud by Andromeda nebyla součástí Mléčné dráhy, její vzdálenost by s ohledem na relativní velikost musela být v řádu 10 světelných let, což většina astronomů neuznávala. Adriaan van Maanen také poskytl důkazy pro Shapleyho argumentaci. Van Maanen byl uznávaný astronom zabývající se časem, který tvrdil, že pozoroval rotaci galaxie Větrník. Pokud by tento objekt byl skutečně odlišnou galaxií a jeho rotace by byla pozorovatelná v řádu let, orbitální rychlost objektu by byla obrovská a šlo by o porušení všeobecného omezení rychlosti, rychlosti světla. Také byl použit argument, že byly pozorovány novy v „mlhovině v Andromedě“, které měly být krátce jasnější než celá mlhovina, což představuje zdánlivě nemožnou výstupní energii objektu pokud by Andromeda ve skutečnosti byla samostatná galaxie.  Curtis na druhé straně tvrdil, že Andromeda a další „mlhoviny“ jsou samostatnými galaxiemi neboli „ostrovními vesmíry“ (termín vymyslel v 18. století filozof Immanuel Kant, který rovněž věřil, že „spirální mlhoviny“ se nacházejí mimo naši galaxii). Curtis ukázal, že v Andromedě bylo více nov než v Mléčné dráze. Ptal se, proč bylo více nov v jedné malé části galaxie, než v jiných částech galaxie, pokud by Andromeda nebyl samostatnou galaxií, ale mlhovinou v rámci naší Galaxie. To vedlo k jeho tvrzení, že Andromeda je samostatná galaxie s vlastní historií a mírou událostí nov. Také zmiňoval tmavé pruhy přítomné v jiných galaxiích podobné mračnům prachu nacházejícím se v naší Galaxii a masivní dopplerovské posuny v jiných galaxiích.  Curtis prohlásil, že pokud by van Maanenova pozorování rotace galaxie Větrník byla správná, on sám by se mýlil v tvrzení o velikosti vesmíru a tedy že Mléčná dráha by byla jednou galaxií ve vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Po debatě.", "content": "Později vyšlo najevo, že van Maanenova pozorování byla nesprávná, není možné pozorovat rotaci galaxie Větrník v průběhu lidského života.  Díky práci Edwina Hubblea je nyní známo, že Mléčná dráha je jen jedna z asi 200 miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru, což dokládá, že Curtisova strana byla v debatě blíže pravdě. Dále je dnes mezi astronomy obecně přijímáno, že Shapleyovy novy byla ve skutečnosti supernovy, které skutečně dočasně mohou přesvítit celou galaxii. V jiných otázkách debaty byly výsledky smíšené (skutečná velikost Mléčné dráhy je mezi velikostmi navrženými Shapleyem a Curtisem), nebo ve prospěch Shapleyho (Curtis tvrdil, že se Slunce nalézá poblíž středu nebo ve středu Galaxie, zatímco Shapley správně umístil Slunce do vnějších oblastí galaxie).", "section_level": 1}, {"title": "Další Velké debaty.", "content": "Formát diskuse byl následně použit při polemikách o povaze základních otázek v astronomii. Na počest první „Velké debaty“ uskutečnilo Smithsonian Museum další 4 podobné události.", "section_level": 1}], "src_summary": "V astronomii byla Velká debata, také zvaná Shapleyho–Curtisova debata, byla vlivná debata mezi astronomy Harlowem Shapleyem a Heberem Curtisem, která se týkala povahy tzv. spirálních mlhovin a velikosti vesmíru. Základní otázkou v rámci debaty bylo to, zda jsou vzdálené mlhoviny relativně malé a leží v okrajové části domovské galaxie Země, nebo zda jde ve skutečnosti o nezávislé galaxie, což znamená, že jsou nesmírně velké a vzdálené. Debata se konala 26. dubna 1920 v Bairdově auditoriu Smithsonian Museum of Natural History. Oba vědci představili během dne nezávislé technické dokumenty o „měřítku vesmíru“ a poté se zúčastnili společné diskuse, která proběhla večer. Hodně z proslulosti Velké debaty vzniklo díky dvěma dokumentům zveřejněným Shapleym a Curtisem v květnu 1921 ve vydání \"Bulletin of the National Research Council\".", "tgt_summary": "The Great Debate, also called the Shapley–Curtis Debate, was held on 26 April 1920 at the Smithsonian Museum of Natural History, between the astronomers Harlow Shapley and Heber Curtis. It concerned the nature of so-called spiral nebulae and the size of the universe; Shapley believed that distant nebulae were relatively small and lay within the outskirts of Earth's home galaxy, while Curtis held that they were in fact independent galaxies, implying that they were exceedingly large and distant.", "id": 2220918}
{"src_title": "KRI Dr. Soeharso (990)", "tgt_title": "KRI Dr. Soeharso (990)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Výsadkovou loď \"Tanjung Dalpele\" postavila jihokorejská loděnice Daesun v Pusanu. Objednána byla roku 2000, přičemž kontrakt dosáhl výše 35 milionů amerických dolarů. Plavidlo bylo na vodu spuštěno 17. května 2003 a do služby bylo přijato 21. září 2003. Později byla loď upravena na nemocniční a dne 1. srpna 2007 vrácena do služby pod novým jménem \"Dr. Soeharso\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Plavidlo pojme 400 vojáků, nebo v případě nouze (např. evakuaci) krátkodobě až 3000 pasažérů. Dále unese 14 tanků, nebo nákladních vozidel. K vylodění výsadku slouží dva 23metrové vyloďovací čluny kategorie LCU (\"Landing Craft Utility\") a tři vrtulníky Super Puma, operující z přistávací plochy na zádi. Z přistávací plochy mohou současně operovat dva stroje a všechny tři lze uskladnit v palubním hangáru. Výzbroj tvoří jeden 40mm kanón Bofors, dva 20mm kanóny Rheinmetall a dva 12,7mm kulomety. Plavidlo pohání dieselový motor. Nejvyšší rychlost dosahuje 15 uzlů.  Roku 2007 byla na palubě zřízena malá nemocnice – plavidlo je vybaveno oddílem intenzivní péče, šesti oddíly polikliniky a dvěma oddíly ošetřoven ze 40 lůžky. Posádku tvoří 75 osob a 65 členů zdravotnického personálu. Výzbroj a možnost přepravovat vojáky a techniku zůstaly zachovány.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Od roku 2004 se \"Tanjung Dalpele\" zapojila do protipirátských operací. Dne 19. září 2005 \"Tanjung Dalpele\" v Arafurském moři pronásledovala čínskou rybářskou loď MV \"Fu Yuan Yu\" (Fuyuan 123), která měla propadlá povolení k rybolovu v indonéských vodách a snažila se uniknout zadržení. Když loď neuposlechla výzvy k zastavení a tři varovné výstřely, indonéské plavidlo na ni vypálilo 10 ran z 20mm kanónu. Na rybářské lodi byla jedna osoba zabita a dvě zraněny.  V lednu 2016 byla nemocniční loď \"Dr. Soeharso\" poprvé vyslána na týdenní operační misi na Východní Timor.", "section_level": 1}], "src_summary": "KRI Dr. Soeharso (990) je pomocná transportní a nemocniční loď indonéského námořnictva. Jedná se o přestavěnou výsadkovou dokovou loď přijatou do služby v září 2003 jako KRI Tanjung Dalpele (972) a roku 2007 modifikovanou na nemocniční plavidlo sloužící pod novým jménem \"Dr. Soeharso\". Jedná se o jedinou nemocniční loď indonéského námořnictva. Primárně slouží jako nemocniční plavidlo, sekundárně může přepravovat vojáky, nebo další osoby (např. při evakuaci). Ponechává si navíc základní schopnosti výsadkové lodě, včetně výzbroje a kamufláže (pouze s menšími červenými kříži na bílém pozadí), což jinak klasická nemocniční loď (viz americká třída \"Mercy\") nesmí.", "tgt_summary": "KRI \"Tanjung Dalpele\" is an Indonesian warship of the \"Tanjung Dalpele\" class. The vessel was constructed as a landing platform dock for the Indonesian Navy in 2003 in South Korea. However, after launch, the ship was renamed KRI \"Dr Soeharso\" (990) and re-designated a multi-purpose hospital ship. In 2020, \"Dr Soeharso\" was used to transport Indonesian crew from cruise ships during the COVID-19 pandemic.", "id": 1583139}
{"src_title": "Klášter svatého Gabriela (Praha)", "tgt_title": "Bertholdstein Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Iniciátorkou založení kláštera s ústavem pro výchovu dívek ze šlechtických a zámožných rodin byla hraběnka Gabriela Swéerts-Sporck, která na výstavbu poskytla finanční prostředky. Byl vystavěn v letech 1888–1891 podle návrhu benediktinských mnichů Hildebranta de Heptinna a Ghislaina Béthuna. Hraběnka se stavby nedožila a klášter byl na její památku dedikován jejímu patronu, archandělovi Gabrielovi. Klášterní kostel byl zasvěcen události Zvěstování Páně (starší terminologií též Zvěstování Panně Marii). Projekt stavby byl vypracován benediktinskými mnichy ve specifickém beuronském stylu.  Mezi beuronské památky v Praze patří také kláštery Sacre Couer, Emauzský klášter či řepský klášter, klášter sv. Gabriela je však z nich považován za nejcennější. Výzdoba kláštera je dílem malíře Petra Desideria Lenze, zakladatele beuronské umělecké školy, a je inspirována starořeckým, egyptským, starokřesťanským a byzantským uměním.  V roce 1891 vysvětil dokončený klášter s kostelem pražský arcibiskup František Schönborn. Duchovní správou byli pověřeni benediktini z Emauzského kláštera na druhém břehu Vltavy. Klášter však sloužil svému účelu pouze do roku 1919 kdy německé benediktinky, kterých byla v konventu většina, v důsledku protiněmeckých nálad v Československu odešly ze země. České sestry šly s nimi.  Prázdný klášterní areál v roce 1919 prodali Karel a Aloys Löwenstein-Wertheim-Rosenbergerovi československému státu, zastoupenému ministerstvem pošt a telegrafů, s podmínkou, že klášterní kostel zůstane zachován pro bohoslužby.  Stát v areálu zřídil Poštovní úřad šekový, v roce 1930 přejmenovaný na Poštovní spořitelnu, ta zde sídlila do roku 1931, kdy se přestěhovala na Václavské náměstí. Prostory poté připadly Poštovnímu muzeu, které zde v únoru 1932 otevřelo rozsáhlou expozici; v areálu vznikl též archiv, knihovna, depozitáře a kanceláře muzea. Po druhé světové válce se hlavním uživatelem areálu stala Poštovní poukázková ústředna, roku 1963 přejmenovaná na Výpočetní a kontrolní ústřednu spojů – VAKUS), ústřední pracoviště pro zpracování platebních složenek. VAKUS budovu opustil v roce 1998, kdy se jeho pražská část sloučila s VAKUS Vítkov. V roce 1998 se do objektu nastěhovalo Ředitelství pošt Praha, které odešlo krátce po roce 2010. V budově pak zůstala jen část Poštovního muzea, která ji z důvodu plánovaného prodeje opustila do konce roku 2016, kdy byl depozitář muzea stěhován do prostor České pošty na Ortenově náměstí.  Podle webu Poštovního muzea měla Česká pošta v klášteře muzeum od roku 1933 a ten byl údajně odstěhován v 80. letech 20. století.  Již od roku 2016 Česká pošta informovala, že pro klášter nemá využití, přičemž o prodeji uvažovala již dlouho předtím. Uskutečnění záměru zdržel záměr transformace České pošty ze státního podniku na akciovou společnost, který se nakonec neuskutečnil. V listopadu roku 2016 byl klášter v elektronické aukci nabídnut k prodeji za vyvolávací 420 milionů Kč, stanovenou na základě dvou na sobě nezávislsých znaleckých posudků. Přihlásil se jen jediný zájemce, který však svou nabídku podal s chybami, a proto prodej nebyl uskutečněn. Na nabídku z března 2017, rovněž za cenu 420 milionů Kč, se žádný zájemce nepřihlásil. Nezbytné provozní náklady odhadovala pošta v roce 2018 okolo 1 milionu Kč ročně. Záložní plán pošta nemá, cenu snižovat nehodlá. Oceňující posudek konstatuje, že za daného stavu je možné stávající využití hodnotit jako nejvyšší a nejlepší, kterého je možné dosáhnout bez zásadní rekonstrukce objektu a změny charakteru užívání.  Koncem listopadu 2019 Česká pošta prodala klášter za 353,35 milionů korun realitní společnosti Cimex Invest, která se zaměřuje především na investice do hotelových projektů a administrativních budov. Kupní cena byla v dražbě minimální nabídkovou cenou, která odpovídala hodnotě vycházející ze znaleckého posudku a ceně, za kterou byl objekt nabízen k odkupu při minulé aukci. Generální ředitel Cimexu uvedl, že začne připravovat rekonstrukci, protože budova je ve velmi špatném technickém stavu. Uvedl, že jeho firma má s objektem určitý dlouhodobý plán, který nejprve musí detailně zpracovat a předložit památkářům k diskusi a projednání. Prozatím chce naplánovat dočasné krátkodobé využití objektu tak, aby se zamezilo jeho současnému chátrání. Rekonstrukce má být podle tiskové zprávy provedena s maximálním respektem k památkové ochraně objektu a ten má být citlivě komerčně využit se zachováním statutu budovy jako kulturní památky.  Kostel Zvěstování Páně nadále slouží liturgickým účelům, je filiálním kostelem farnosti Praha-Smíchov. V 90. letech 20. století zde nějakou dobu vykonával duchovní správu opět emauzský benediktinský mnich, P. Bernard Klener, OSB. V letech 2005–2016 byl rektorem kostela církevní právník, doc. Stanislav Přibyl. V letech 2012–2016 se v tomto kostele pravidelně sloužily v pátek a v neděli mše svaté dle misálu z roku 1962 – tzv. tridentská mše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter svatého Gabriela je bývalý řeholní dům benediktinek beuronské kongregace v Praze na Smíchově v sousedství zahrady Kinských v Holečkově ulici. Součástí areálu bývalého kláštera je původně konventní kostel Zvěstování Páně, lidově zvaný \"svatého Gabriela\". Od 22. prosince 1964 je klášter spolu s kostelem Zvěstování Panny Marie zapsán jako kulturní památka. V letech 1919–2019 patřil státu a byl využíván státními poštovními organizacemi.", "tgt_summary": "Bertholdstein Abbey, or St. Gabriel's Abbey, is a Benedictine nunnery at Bertholdstein in Styria, Austria. The nunnery was founded in 1889 in Prague and was raised to the rank of an abbey in 1893. St. Gabriel's was the first women's community to join the Beuronese Congregation within the Benedictine Confederation. After World War I, the predominantly German-speaking community relocated to the castle at Bertholdstein in Styria.", "id": 1800072}
{"src_title": "Kahau mentavejský", "tgt_title": "Pig-tailed langur", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "V současnosti je kahau mentavejský klasifikován jako jediný zástupce rodu \"Simias\". Starší taxonomické příručky jej však často řadily společně s kahauem nosatým (\"Nasalis larvartus\") do společného rodu \"Nasalis\", pod názvem \"Nasalis concolor\".  Jsou uznávány dva poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kahau mentavejský je větší opice podsaditého vzhledu s dlouhýma rukama uzpůsobenýma ke šplhání. Srst je černohnědá až černá, holá tvář je rovněž černá. Ocas je velmi krátký, jen asi 15 cm, a téměř bezsrstý, s chudou štětičkou chlupů na konci. Délka dospělého jedince (bez ocasu) je 49 až 55 cm u samic a 46 až 57 cm u samců. Samice váží v průměru 7,1 kg, samci 8,7 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Kahau mantavejský se zdržuje téměř výhradně jen na stromech, na zem sestupuje pouze v případě vyrušení. Vytváří dva základní typy skupin. Prvním typem jsou menší rodinné skupinky s jedním samcem a až čtyřmi samicemi. Členové rodinné skupiny se drží blízko při sobě, jejich vokální komunikace je omezená a případné hlasité projevy jsou reakcí na dění mimo skupinu. Druhým typem je čistě samčí skupina. Členové samčí skupiny se projevují hlasitými zvuky, pokřikují na sebe a snaží se předvádět svou sílu.  Potravou jsou listy, ovoce a bobule.  O reprodukčním cyklu není mnoho známo, předpokládá se, že k porodu obvykle jediného mláděte dochází v červnu či červenci.", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "Zpráva IUCN z roku 2008 odhaduje počty severního poddruhu z ostrova Siberut (\"Simias concolor siberu\") na 6000 až 15 000 jedinců, u jižního poddruhu (\"Simias concolor concolor\") pak na 700 až 1800 jedinců. Celkový počet činí 6700 až 17 300 jedinců, což je pokles o 33 % proti odhadu z roku 1980 (26 000 jedinců). Ovšem odhady populační hustoty nasvědčují daleko rapidnějšímu poklesu: zatímco v roce 1994 byla odhadovaná hustota populace 21 jedinců na km2, o 10 až 12 let později prováděné odhady vykazovaly pouze 5 jedinců na km2 v případě primárního lesa a 2,5 jedince na km2 v oblastech, kde se těžilo před 20 a více lety. To by odpovídalo poklesu populace o 73 až 90 % během pouhých 10 až 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Druh je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) od roku 2008 klasifikován jako kriticky ohrožený.. Je též uveden v příloze I CITES, mezi druhy, se kterými je veškerý mezinárodní obchod zakázán. Druh je chráněn i indonéskými zákony. Kvůli prudce klesajícím počtům je kahau mentavejský opakovaně uváděn v seznamu \"25 nejohroženějších primátů světa\" (\"The World's 25 Most Endangered Primates\"), listině sestavované společně IUCN a organizacemi \"International Primatological Society\" a \"Conservation International\".  Za ohrožení kahaua mentavejského je zodpovědno více faktorů. V první řadě jde o nekontrolovaný lov. Přestože je druh formálně chráněn indonéskými zákony, ochrana je uplatňována pouze na území národních parků, a navíc často nedostatečně. Místní obyvatelé považují maso kahaua mentavejského za delikatesu. Dalším významným faktorem je ztráta přirozeného prostředí v důsledku civilizačního tlaku, kahauy ohrožuje především těžba dřeva a s tím související odlesňování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kahau mentavejský (\"Simias concolor\"), nazývaný též opice pagehská či simakobu, je úzkonosá opice z čeledi kočkodanovitých. Žije pouze na Mentavejských ostrovech západně od Sumatry. Kvůli nekontrolovanému lovu a rychlému ubývání přirozeného prostředí stavy divokých populací prudce klesají. Mezinárodní svaz ochrany přírody proto druh klasifikuje jako kriticky ohrožený.", "tgt_summary": "The pig-tailed langur (\"Simias concolor\"), monotypic in genus Simias, is a large Old World monkey, endemic to several small islands off the coast of Sumatra in Indonesia. Its face is black, its fur is blackish-brown and it has a relatively short tail. It is a diurnal species, feeding in small groups in the rainforest canopy on leaves, and to a lesser extent, fruit and berries. Little is known of its natural history, but it is heavily hunted, its populations have been declining rapidly and the International Union for Conservation of Nature has assessed its conservation status as being \"critically endangered\". It has been included on a list of the World's 25 Most Endangered Primates.", "id": 2138093}
{"src_title": "Kostel Nejsvětějšího srdce Páně (Vinohrady)", "tgt_title": "Church of the Most Sacred Heart of Our Lord", "src_document": [{"title": "Popis kostela.", "content": "Monumentální moderní stavba známého slovinského architekta Jože Plečnika byla realizována v letech 1928 až 1932 formou režného zdiva. Stavba je inspirována Noemovou archou a královskou symbolikou (např. fasáda s vystupujícími kameny symbolizuje královský hermelín, báň na vrcholu věže královské jablko). V široké hlavní věži kostela (výška 42 metrů) jsou umístěny kulaté hodiny o průměru 7,5 metru, největší v Česku. Během druhé světové války bylo šest zvonů z věže roztaveno pro výrobu zbraní. V roce 1992 byly vráceny dvě kopie.  Kostel stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov, Vršovice. V roce 2010 byl zařazen mezi národní kulturní památky a v roce 2014 byl radnicí Prahy 3, Ministerstvem kultury České republiky a Slovinskou republikou navržen na zápis na seznam Světového dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér kostela.", "content": "Interiér kostela z neomítnutých ušlechtilých cihel (13 metrů vysoký) má kazetový strop. Nad oltářem je umístěna zlacená socha Ježíše Krista z lipového dřeva (výška 3,15 m. Po bocích stojí šest patronů české země (sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop) od Damiana Pešana. Varhany byly postaveny v roce 1936 Josefem Melzerem. Obrazy křížové cesty namaloval František Doubek a barevnou výzdobu oken s motivem Srdce Páně navrhl Karel Svolinský. Šikmé chodníky vedou okolo hodin až na vrchol věže, ta není běžně přístupná veřejnosti. V podzemí kostela je kaple s valenou klenbou.", "section_level": 1}, {"title": "Nový oltář.", "content": "V roce 2018 byl v kostele instalován nový oltář, umístěný čelem k lidu, který nahradil provizorní oltář z roku 1992. Na návrh architektů Josefa Pleskota a Norberta Schmidta byl zhotoven z jednoho kusu bílého Carrarského mramoru, který sochař Petr Váňa umístil do geometrického středu stavby. Obsahuje ostatek svaté Markéty Marie Alacoque, která patří mezi iniciátory úcty k Nejsvětějšímu srdci Páně. Byl posvěcen 24. listopadu 2018 a uhrazen ze sbírky mezi farníky. Oba architekti jej navrhli bez nároku na honorář. Od Plečnikova interiéru s pravoúhlými tvary se liší svým oválným tvarem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Nejsvětějšího srdce Páně v pražské čtvrti Vinohrady je římskokatolický modernistický farní kostel z let 1928 až 1932. Nachází se na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze.", "tgt_summary": "The Church of the Most Sacred Heart of Our Lord () is a Roman Catholic church at Jiřího z Poděbrad Square in Prague's Vinohrady district. It was built between 1929 and 1932 and designed by the Slovene architect Jože Plečnik. Plečnik found the inspiration for this construction in old Christian and ancient patterns.", "id": 1476640}
{"src_title": "Vincenzo Florio", "tgt_title": "Vincenzo Florio", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vincenzo Florio se narodil v Palermu, jeho otcem byl Vincenzo Florio starší (1799–1886), zakladatel vinařské firmy Florio. V roce 1909 se mladý Vincenzo oženil s Anninou Alliatou di Montereale. Poté, co v roce 1911 zemřela na choleru, oženil se s Lucií Henry z francouzského Épernay.  Vincenzo, jako syn bohatého otce, byl automobilovým nadšencem. Jako první přivezl na Sicílii automobil a také uspořádal první sicilský „závod“, kterého se účastnil jeho motocykl, automobil a kůň. Zvítězil v něm kůň.  Inicioval a v roce 1905 finančně podpořil závod Coppa Florio, který se pod názvem Coppa Brescio jel poprvé v roce 1900. Florio vypsal odměnu 50 000 italských lir a dal v Paříži zhotovit pohár pro vítěze. V roce 1905 odjel Vincenzo Florio do Francie aby představil projekt závodu Targa Florio organizátorům a účastníkům Poháru Gordona Bennetta. Přítomna byla kromě Gordona Bennetta celá řada dalších významných osobností, jako například René de Knyff, Albert de Dion, bratři André a Édouard Michelin, Pierre de Caters, Felice Nazzaro, Léon Théry, Alessandro Cagno, Vincenzo Lancia, Arthur Duray, Camille Jenatzy, Charles Rolls a další.  Inspirací pro vypsání slavného závodu Targa Florio mu byl tedy jak Pohár Gordona Bennetta, tak i diskuse s úspěšným francouzským cyklistou a sportovním novinářem magazínu L'Auto Henri Desgrangem, který jej přesvědčil, aby na Sicílii mezinárodní automobilový závod uspořádal.  Florio se také automobilových závodů účastnil. Dvakrát zvítězil na trati Palermo–Cerda, vyhrál i v závodě «Targa Rignano» (Padova–Bovolenta) v roce 1903. Ten nesl jméno hraběte \"Rignana\", což Floria později inspirovalo ke zvolení názvu \"Targa Florio\". Účastnil se Grand Prix Francie 1906 i německého závodu Kaiserpreis v roce 1907, kde ale pro poruchu nedojel. Jel i závod Petrohrad–Moskva v roce 1908.  Vincenzo Florio zemřel v Épernay.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Florio byl také malířem. Jeho díla byla představila výstava \"Vincenzo Florio – A taste for modernity\", konaná v Palermu v roce 2003. Jeho jméno nese \"Via Vincenzo Florio\" ve městě Marsala, a od roku 1992 i letiště v Trapani (\"Aeroporto Vincenzo Florio di Trapani-Birgi\").  Od roku 1999 je v provozu trajekt na trase Palermo – Neapol M/T Vincenzo Florio.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vincenzo Florio (18. března 1883 Palermo – 6. ledna 1959 Épernay) byl italský podnikatel ze Sicílie, automobilový závodník, zakladatel závodu Targa Florio.", "tgt_summary": "Vincenzo Florio Jr. (18 March 1883 – 6 January 1959) was an Italian entrepreneur, heir of the rich Florio economic dynasty, one of the wealthiest Italian families during the late 19th century. An automobile enthusiast, he is best known as the founder of the Targa Florio.", "id": 1220714}
{"src_title": "Anka Čekanová", "tgt_title": "Anka Čekanová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Praze, v Charvátově ulici č.p. 42, v rodině majitele továrny na klobouky Václava Čekana (1879-??) a jeho ženy Anny, rozené Broftové (1884-??), která vedla pohybové studio. Měla bratra, dvojče, Václava.</ref>  V roce 1916 se její otec z vlastní iniciativy podílel na založení Lesního divadla v Řevnicích podle návrhu ing. Červinky. S manželkou, vlastními dětmi a jejich kamarády zde uspořádali několik divadelních představení a založili Čekanovu dramatickou družinu. Anka Čekanová zde pak v roce 1924 vystoupila s velkým úspěchem v roli Salome ve stejnojmenném představení podle předlohy Oscara Wildea a s původní hudbou Jaroslava Křičky.  Studovala tanec u I. Volkové, V. Vratislavy, A. Dubské (dalcrozeovské školení), H. Vojáčkové, Mme Leben-Vaňkové, E. Kupferové a E. Siblíka. Pro její taneční projev byl typicky důraz na rytmickou a estetickou gymnastiku. V roce 1926 vystoupila poprvé jako sólistka v Červené sedmě. Ve svých tanečně hereckých vystoupeních tančila na hudbu známých světových i českých skladatelů (Franze Schuberta, Bedřicha Smetany, Jaroslava Ježka, Františka Hilmara a dalších). V roce 1926 hostovala též v Národním divadle ve hře A. Arnouxe \"Huon z Bordeaux\". Byla členkou uměleckého svazu Devětsil. Založila vlastní taneční skupinu a ke spolupráci zvala současné hudební skladatele (Jaroslava Křičku, Otakara Ostrčila). Kromě choreografie se věnovala též výtvarné stránce svých vystoupení; kostýmy a plakáty pro ni navrhoval Jaroslav Horejc nebo Josef Čapek.  Dne 26. května 1930 se provdala za ing. Otakara Kukulu (*1899), syna známého chirurga Otakara Kukuly a zanechala sólové kariéry tanečnice. Tisk ale zaznamenal její vystoupení se souborem Lesního divadla ještě v roce 1932 (již pod jménem A. Čekanová-Kukulová). V manželství se jim narodily dvě děti, syn Otakar (Karyk) a dcera Anka. Věnovala se choreografii a pedagogické práci.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Sourozenci Anna a Václav Čekanovi byli dvojčata, ve stejný den se také konala jejich svatba v kostele sv. Mikuláše v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anka Čekanová, vlastním jménem Anna Julie Marie Čekanová (26. února 1905 Praha – 22. července 1965 Praha) byla česká tanečnice, choreografka a pedagožka.", "tgt_summary": "Anna Marie Julie Čekanová, known professionally as Anka Čekanová and Anna Čekanová-Kukulová, (26 February 1905 - 22 July 1965) was a Czech dancer and choreographer.", "id": 954067}
{"src_title": "Neštěstí v Aberfanu", "tgt_title": "Aberfan disaster", "src_document": [{"title": "Zprávy před tragédií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "24. července - 30. srpna 1963.", "content": "Důlní odborníci se obrátili na společnost National Coal Board, která vlastnila a provozovala doly v celém Spojeném království, se svými obavami o stabilitu důlní výsypky. Ve svých dopisech poukázali na to, že si společnost zřejmě neuvědomuje, v jakém obrovském nebezpečí by se město nacházelo, pokud by do údolí dorazily četné deště, či byla tuhá zima, po které by přišlo prudké oteplení. Na dopisy nebylo nikdy odpovězeno.", "section_level": 2}, {"title": "1964.", "content": "Místní radní Gwyneth Wiliams také vyjádřil své obavy o stav důlní výsypky, která se začala v posledních letech pohybovat směrem k městu. Už tehdy oznámil, že by to mohlo ohrozit právě základní školu Pantglas, která se nacházela hned pod haldou. Proto také sepsal dopis mířící do NCB, ale stejně jako dříve odborníci neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "Leden 1965.", "content": "Dvě matky dětí, jež chodily do místní školy, zorganizovaly petici přímo nad haldou č. 7 a požadovaly přemístění školy. Jako důkazní materiály připojily fotografie ze starších období a z tehdejší současnosti, z nichž bylo jasně patrné, jak moc se halda posunula k městu. Petice byla předána ředitelce školy Anně Jenningsové, která ji neváhala hned předložit místní radě. Petice o přemístění školy však zůstala nevyslyšena, když nebyla nikdy ani projednána místní radou. Pravda byla taková, že společnost měla zásadní slovo i v radách obcí, které vznikaly u velkých dolů, a nikdo nechtěl přijít o práci tím, že by poslal na NCB stížnost.  Ředitelka školy Anna Jenningsová byla mezi oběťmi sesuvu, zemřela ve své pracovně.", "section_level": 2}, {"title": "Den neštěstí.", "content": "Osudné ráno vydatně pršelo a bylo cítit velké vlhko, což dopomohlo k sesuvu. Viditelnost byla podle pamětníků maximálně na 50 stop (cca 15 m).", "section_level": 1}, {"title": "07:30.", "content": "Horníci si, i přes hustou mlhu, všimli posunutého valu, ale nemohli zavolat do údolí, jelikož ten den nefungoval telefon do města.", "section_level": 2}, {"title": "09:00.", "content": "Vrch se posunul o další tři metry a horníci rozhodli sejít zpět do údolí a informovat místní, ale bylo již pozdě.", "section_level": 2}, {"title": "09:14.", "content": "Dochází k sesuvu půdy a 150 tisíc tun zeminy doslova srovná se zemí základní školu a 19 domů. Prvně si obyvatelé mysleli, že na město byla svržena bomba, někteří měli totiž stále v hlavě vzpomínky z bombardování Cardiffu během 2. světové války. Celou vesnici postihlo lehké zemětřesení.", "section_level": 2}, {"title": "09:15 - 09:25.", "content": "Absolutní tma a ticho. Podle vzpomínek pamětníků nebylo vidět na krok a nebylo nic slyšet, \"\"jakoby svět přestal existovat\"\". Někteří dokázali racionálně uvažovat ihned po sesuvu, jako jedna z učitelek, kterou zpovídal Jason Whittle, jež zachránila 21 dětí. Jiní takové štěstí neměli. David Beynon, jeden z učitelů, byl nalezen mrtev s pěti dětmi ve svém náručí. Bohužel, z jeho třídy se nepodařilo zachránit ani jednoho žáka.", "section_level": 2}, {"title": "09:25.", "content": "Začalo se rozjasňovat a tak byly přivolány první jednotky pomoci. Brzy se přetížila linka a padlo tak jediné spojení s okolním světem, ale naštěstí už pohotovostní služby stihly zareagovat a vyjely do postižené oblasti na pomoc\".\" První, kdo do města přijel, byla policistka Yvonne Priceová, která později vypověděla, že při příjezdu byl její vůz zaplaven vlnou vody, ve které plavaly dveře, židle, stoly atd., a nebylo možno pokračovat v cestě; stejné problémy prý měly i ostatní záchranné jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "09:50 - 10:00.", "content": "Záchranáři přijíždí do místa sesuvu, panuje všeobecná panika, začíná se s prvními pracemi. Místní vzpomínají, jak rodiče dětí opustili svá pracoviště, přijeli i ze vzdálenějších míst a i když je od toho záchranáři odrazovali, holýma rukama se snažili odklízet sesuv. Na místo dorazí i první reportéři a tisk, kteří překáželi v práci záchranářům. Televize BBC chtěla vysílat přímý přenos z neštěstí, ale kvůli stálým nálezům dětských těl se vysílání uskutečnilo až o několik hodin později, s plačícím reportérem.", "section_level": 2}, {"title": "11:00.", "content": "Odjíždí poslední záchranářské vozy, zachránáři totiž již nevěřili, že by někdo mohl být nalezen živý. Právě v 11:10 byl nalezen poslední přeživší, Jeff Edwards, který se stal známý svou výpovědí o tom, jak to uvnitř sutin vypadalo. Popisoval, jak několik hodin na jeho rameni ležela hlava mrtvé dívky a jak pomalu hlasy a výkřiky v sutinách utichaly. Z jeho třídy čítající 34 dětí byl Jeff Edwards jeden z pouhých čtyř přeživších.", "section_level": 2}, {"title": "Záchranné práce.", "content": "Záchranné práce šly velice pomalu, protože málokdo tušil, co se vlastně stalo. Nad městem se stále držela mlha a prach, viditelnost stále byla velice špatná a brzy v péči zdravotníků skončili i dobrovolníci, na které buď spadl kus sutiny, či se nadýchali těžkého ovzduší. Vypomáhali nejen obyvatelé města, ale i místní horníci.  Během zbytku dopoledne a odpoledne bylo nalezeno 34 žijících dětí. Posledním přeživším, který byl zachráněn, byl již zmíněný Jeff Edwards. Ten den se již žádný živý nenašel, těla se nosila do místní kaple k pozdější identifikaci, kde se i umývala. Rodiče stáli dlouhé fronty, aby mohli identifikovat své dítě, někteří museli vidět i všechna těla.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce tisku a hledání viníků.", "content": "Malé město ve Walesu po tragédii začalo být mediálně známé po celém světě a jméno města se stalo symbolem pro strašlivou tragédii. Plátky se zaměřovaly především na počet mrtvých a pohřešované. Zajímavostí je, že ani jedny noviny nepodávaly přesné informace. Zatímco noviny vydávané ve Walesu počet mrtvých zveličovaly, deníky v Anglii počet mrtvých zmenšovaly a podle některých záměrně snižovaly. V konečném výsledku všechny noviny konečný počet mrtvých nadsazovaly, navzdory oficiálním počtům.  Brzy to byl deník The Mirror, který začal poukazovat na možné viníky a označil vrch za 'Prst smrti'. Deník Sunday Mirror byl první, který se začal ptát, proč byli upozornění na stav důlního vrchu č. 7 ignorovány a tento trend brzo převzaly i ostatní deníky, což byl významný posun. Titulky se začaly plnit dalšími otázkami: proč zde hornictví již dávno neukončilo činnost, občas i proč se zde vůbec budoval důl, když o podzemní vodě se vědělo již před výstavbou dolu. Právě díky nátlakům novinářů byla odhalena ignorace NCB k jakékoliv kritice či doporučením zkušených odborníků. Událost se tak stala nejen největší velšskou tragédií, ale i největším skandálem pro National Coal Board, jenž byla v té době národní korporací.  Co bylo dalším bodem, kterým se zabývaly především zahraniční noviny, byla nejznámější velšská pracující třída - horníci a jejich hornická města, vesnice a čtvrtě. Noviny v USA se začaly zaměřovat především na chudobu, která v té době ve Walesu v těchto místech převládala, stejně jako fakt, že takovéto nehody nejsou ve Walesu v okolí dolů výjimečné a také na to, že většinou byly způsobeny neuposlechnutím upozornění odborníků. Problém byl, že v oněch místech poblíž dolů bylo většinou celoživotní hornictví jedinou vidinou slušného výdělku.  Kontroverze začala být hlavním titulem k tématu Aberfan, více než příběhy obětí, jak tomu bylo doposud. Tehdejší předseda NCB, lord Alfred Robens, byl těžce zkritizován za přístup společnosti. Stížnosti na NCB se vršily, ale i přes dokázané pochybení, nebyl nikdo za neštěstí zodpovědný a společnost nepostihla ani žádná pokuta či jiná sankce.  Další zajímavý vývoj následoval - po několika dnech se začal tisk znovu rozdělovat. Regionální noviny v celém Walesu stále odsuzovali NCB za jejich ignoranci, která způsobila smrt tolika lidí, kdežto noviny v Londýně byly jiného názoru a podávali oficiální vysvětlení tragédie od NCB, což byla podle nich tzv. \"vodní bomba\" z nashromážděné vody pod vrchem, nešlo podle nich o stálý podzemní tok. Toto potvrdil i jeden z odborníků, který byl najatý NCB, takže se o jeho zprávě dá polemizovat. Velšský tisk oficiálně označil ten londýnský za politicky ovlivněný, kvůli tomu, že NCB byla společností přímo pod vládou a do její rady se dosazovali lidé přes tehdejší politiky. Rada také měla přímý zákaz jakýchkoliv rozhovorů, ať do novin či do rádia a televize.  Lord Robens nabídnul rezignaci kvůli neštěstí v Aberfanu, ale o několik desítek let se odhalily materiály, ve kterých byl ujištěn, že jde pouze o mediální zástěrku a jeho pozice mu zůstane za každých okolností. Je až ironické, že později byl zvolen vládním poradcem pro legislativu o zdraví a bezpečnosti.  V říjnu roku 1966 Aberfan navštívila královna Alžběta s vévodou z Edinburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní fond.", "content": "Starosta Merthyr Tydfilu několik týdnů po tragédii založil tzv. Disaster Fund, který měl pomoci lidem v Aberfanu, jež do té doby nesli škody sami ze svých úspor a z půjček, dosahujících v souhrnu 250 tisíc £. V lednu 1967 už 90 tisíc donátorů darovalo celkem 1 606 929 £. Když se lidé Aberfanu dozvěděli o částce, začali se obávat, zda peníze nezmizí a budou opravdu použity na pomoc jejich městu. Největší strach měli z toho, že si NCB peníze přivlastní. Každý z obyvatel měl také jinou představu o způsobu jejich využití, někteří je chtěli rozdělit mezi rodiny obětí, jiní je chtěli použít na zaplacení škod či dluhů. Peníze byly nakonec používány ke všem těmto účelům. Největší skandál týkající se fondu ale vypukl, když společnost NCB nejprve odmítla zaplatit pozůstalým jakékoliv náhrady, poté dokonce nabídli pro Velšany urážející částku 50 £ pro každou postiženou rodinu. Dále společnost NCB odmítla zaplatit odstranění ostatních důlních vrchů, takže tyto práce v ceně 150.000 £ nakonec musely být zaplaceny z fondu pozůstalých. Vlastní fond se udržoval až do roku 1997, kdy v něm bylo 17,5 milionu £. Ve stejném roce bylo každé rodině přeživších vyplaceno 500 £.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmach nacionalismu.", "content": "Tato událost byla pomyslnou poslední kapkou pro tehdejší tvrdé jádro velšských nacionalistů, tzv. Free Wales Army. Poprvé se tato skupina objevila už při protestech proti zaplavení údolí Llyn Celyn v roce 1965. Kauza se týkala zaplavení vesnice Capel Celyn, která byla vysídlena kvůli vybudování přehrady pro Liverpool. Po neštěstí v Aberfanu začala skupina aktivně vystupovat na veřejnosti a hlásala, že bude hájit zájmy přeživších, protože podle jejich tvrzení byli mezi jejich řadami i renomovaní právníci a jiní soudní činitelé (což se ukázalo jako lež). Skupina byla však spojována i s bombovými útoky, které se ve Walesu objevovaly již od roku 1963 a proto byli její členové v roce 1969 zatčeni a někteří odsouzeni. Avšak útoky byly spáchány jinou nacionalistickou organizací Walesu, Mudiad Amddiffyn Cymru (MAC). Ta na neštěstí v Aberfanu nijak oficiálně nereagovala.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní Aberfan.", "content": "Lidé v dnešním Aberfanu jsou přesvědčeni, že za neštěstí opravdu mohl tehdejší NCB, dnes British Coal Corporation. Proto je v Aberfanu tragédie stále ožehavým tématem, protože za ni nikdy nebyl nikdo potrestán, odsouzen či pokutován a podle rodin došlo navíc k cenzuře velšských novin a úpravě těch, které vycházely v Anglii.  Profesor Iain McLean z University of Oxford se ve svých výzkumech o tuto kauzu hlouběji zajímal, přičemž dospěl k závěru o důvodech absence jakéhokoli potrestání společnosti NCB nebo zainteresovaných osob:\"'NCB uniklo vyšetřování, protože vláda potřebovala její pomoc při postupném rušení důlního průmyslu bez vyprovokování celonárodní stávky.\"'Každý rok se na výročí události konají pamětní akce, schází se pamětníci a na 50. výročí neštěstí dorazil do Aberfanu princ Charles. K 50. výročí také připravil web WalesOnline chronologický sled událostí spolu s emotivními výpověďmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "K sesuvu půdy došlo ve velšském městě Aberfan (jižní Wales, severně od Cardiffu) 21. října 1966. Směs 40 000 m3 (přibližně 150 tisíc tun) zeminy, bahna a důlního odpadu zavalila základní školu Pantglas, několik farmářských budov a obytných domů. Zahynulo 144 lidí, z toho 116 dětí a pět učitelů. Jedná se o jednu z největších tragédií ve Velké Británii v 20. století a skandál pro britskou národní korporaci National Coal Board.", "tgt_summary": "The Aberfan disaster was the catastrophic collapse of a colliery spoil tip at around 9:15 am on 21 October 1966. The tip had been created on a mountain slope above the Welsh village of Aberfan, near Merthyr Tydfil, and overlaid a natural spring. A period of heavy rain led to a build-up of water within the tip which caused it to suddenly slide downhill as a slurry, killing 116 children and 28 adults as it engulfed the local junior school and other buildings. The tip was the responsibility of the National Coal Board (NCB), and the subsequent inquiry placed the blame for the disaster on the organisation and nine named employees.", "id": 2400209}
{"src_title": "Pejo Javorov", "tgt_title": "Peyo Yavorov", "src_document": [{"title": "Předislámská Arábie.", "content": "Oblast Arabského poloostrova před příchodem islámu nebyla politicky, ani nábožensky jednotná. Střed poloostrova s nehostinnou pouští byl osídlen semitskými nomádskými kmeny, vyznáním většinou polyteistickými, některé však přijaly judaismus, či křesťanství. Samotné náboženství kočovníků byl primitivní animismus a náboženství pro ně v životě mnoho neznamenalo. Živobytím nomádů byl chov velbloudů a dobytka, nedílnou součástí jejich života však tvořila také válka a nájezdy proti ostatním kmenům i usedlým obyvatelům oáz. Usedlý život v oázách dal vzniknout i osadám s charakterem městských států, které se však kulturně příliš nelišily od nomádů. V oblasti jižní Arábie již ve starověku vznikaly vyspělé státy s vysokou kulturou.  Na severu od Arábie spolu soupeřily dvě velmoci – Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích tak vyrostly nárazníkové státy: stát Ghasánovců v Sýrii pod vlivem Byzantské říše a stát Lachmovců v Mezopotámii, který ovládali perští Sásánovci; oba státy byly arabské a křesťanské. Měly také za úkol chránit země svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů. Koncem 6. a počátkem 7. století státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly.  Posledním nezávislým státem v jižní Arábii bylo židovské Himjárské království. Himjárský král Júsuf se obrátil proti Byzantské říši, která Židy utlačovala, a zakázal průchod byzantským obchodníkům. Byzanc však potřebovala volný průchod Rudým mořem kvůli obchodu s Indií, nicméně na jihu Arábie nemohla zasáhnout přímo. Himjárskou říši tak na byzantskou žádost napadl křesťanský Aksum, který roku 525 rozdrtil Júsufovu armádu a jeho stát rozvrátil. Etiopané se poté stočili na sever, ale roku 507 u Mekky utrpěli porážku a museli z Arábie ustoupit zpět do Afriky. Jih poloostrova ovládla Persie.", "section_level": 1}, {"title": "Prorok Mohamed.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mekkánské období.", "content": "Prorok Mohamed se podle tradice narodil roku 570 v Mekce, dva měsíce poté, co od Mekky odtáhla etiopská vojska (rok slona). Pocházel z rodu Hášimovců, klanu kmene Kurajšovců. Mekka byla v době Mohamedova narození prosperujícím obchodním centrem ležícím na karavanní trase mezi Středomořím a Východem, ale i poutním místem, kterému vládli Kurajšovci. Ti v náboženských poutích viděli především obchod a o samotné náboženství se nezajímali. Mohamed se již od mládí hloubavě zajímal o náboženství i sociální otázky, věnoval se náboženským obřadům a měl určité znalosti mezi Araby rozšířeného křesťanství i židovství. Přesto však neuměl číst ani psát, neovládal kromě arabštiny žádný jazyk.  Svá první vidění měl ve věku čtyřiceti let při meditacích v jeskyni hory Hirá, nedaleko Mekky. V nich mu archanděl Gabriel přikázal, aby se stal prorokem. Mohamed přednášel nejprve v soukromí svým nejbližším a po třech letech vystoupil na veřejnosti. Kurajšovci zpočátku přijali Mohameda netečně, později ho ale začali nenávidět. Kurajšovci začali Mohamedovu společnost perzekvovat, avšak Mohamedův strýc Abú Tálibovi, který sice odmítal islám, ale Mohameda i muslimy chránil před násilím ze strany Kurajšovců; část muslimů raději zvolila útěk do křesťanského Aksumu, kde byli králem Armahem vlídně přijati. Ačkoliv Armah odmítl Mohamedovu nabídku, aby přestoupil na islám, králova pohostinnost vůči muslimům na proroka učinila takový dojem, že muslimové měli od té doby zakázáno vést proti Etiopii válku. Kurajšovci v Mekce zatím Hášimovce bojkotovali celé tři roky a po smrti Abú Táliba se situace muslimů rychle stala neudržitelnou.  V roce 620 začal Mohamed vyjednávat s vůdci města Jathrib (pozdější Medína), kteří následujícího roku slíbili přestoupit na islám, pokud se stane soudcem sporů mezi jathribskými kmeny Aus a Chazradž. Mohamed nejprve roku 622 do Jathribu vyslal šedesát rodin a později, když se ho Kurajšovci pokusili zavraždit, uprchl v září s Abú Bakrem do Jathribu i on.", "section_level": 2}, {"title": "Medínské období.", "content": "Přesídlení proroka Muhammada z Mekky do Jathribu z roku 622 se nazývá hidžra (původní význam \"přerušení kmenových vztahů a navázání nových\"). Město Jathrib pak bylo na počest Muhammada přejmenováno na \"Madinát an-Nabí\" \"Město Prorokovo\", krátce Medína. Samotné přesídlení do Medíny znamenalo pro muslimskou moc zásadní obrat; Mohamed se kromě náboženského vůdce stal také vůdcem politickým. Ještě před Mohamedovým příjezdem do Medíny působili ve zdejším městě Mohamedem pověření misionáři a sám prorok předpokládal, že pro islám získá zdejší židy: sváteční den muslimů byl proto podle židovského vzoru určena sobota a směr modlitby k Jeruzalému. Později však poznal, že židé se k islámu přiklonit nemíní a směr modlitby změnil k Mekce a jako sváteční den byl určen pátek. Medínská obec s novým náboženstvím získala i nový společenský řád; obyvatelstvo se rozdělilo do tří skupin: \"mudžáhirové\", Mohamedovi následovníci původem z Mekky, \"al-ansár\" – následovníci, muslimové z řad domorodých kmenů Auš a Chazradž a poslední skupinou se stali místní židé. Ti a Kurajšovci z Mekky se stali úhlavními nepřáteli, jež bylo třeba pokořit.  Muslimové začali napadat a okrádat mekkánské karavany, jež pro ně se staly součást obživy. Přepady karavan vyvrcholily v bitvu u Badru (17. března 624), kde se střetly medínské hordy s kurajšovskou armádou; navzdory přesile dokázali muslimové zvítězit a tato bitva se stala jedním z rozhodujících mezníků raného islámu. Mohamed posílil svoji pozici vůči vnitřním i vnějším nepřátelům a mohl tvrdě zakročit proti svým odpůrcům. Dalším velkým střetnutím se stala bitva u Uhudu 23. března 625, jež sice skončila taktickým mekkánským vítězstvím, avšak Kurajšovci vítězství nedokázali využít a muslimy zničit; Mohamed a jeho následovníci tak ve válce pokračovali. Kurajšovci se poté rozhodli muslimy zničit jednou pro vždy a oblehli s 10 000 vojáky Medínu, Mohamed jim však s 3000 obránci dokázal vzdorovat a po třech měsících Kurajšovci boj vzdali.  Vítězství nad Kurajšovci i přímý vojenský nátlak donutil mnohé arabské kmeny připojit se k Mohamedovi, mnohé z nich přijaly islám a Kurajšovci roku 628 uzavřeli s Mohamedem mír. Již následujícího roku však prorok využil záminky a vytáhl na Mekku, která počátkem roku 630 kapitulovala bez boje a její obyvatelé přijali islám.", "section_level": 2}, {"title": "Boj s židy.", "content": "Samostatnou kapitolu tvoří perzekuce židů; první kmen, Banú Kajnuká, byl vyhnán po bitvě u Badru, druhý kmen Banú an-Nadír po bitvě u Uhudu, a třetí kmen Banú Kurajza byl za své spojení s Kurajšovci při obléhání Medíny s Kurajšovci nařčen ze zrady; muži byli popraveni a ženy a děti rozděleny mezi muslimy.", "section_level": 2}, {"title": "Al-Andalus a reconquista.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Córdobský emirát a chalífát.", "content": "Po ovládnutí větší části Pyrenejského poloostrova islámskými vojsky se do Al-Andalusu, jak byla tamější země muslimy nazývána, začali stěhovat Arabové a Berbeři. Soupeření mezi klany však vyvolávalo v zemi politickou nestabilitu, se kterou se muslimští místodržící sídlící v Córdobě (odtud pochází název státu – Córdobský emirát) nedokázali vypořádat. Stávající situace umožnila převzít zde potomkovi umajjovských chalífů Abdurrahmánovi I. vládu a ustavit zde vlastní stát nezávislý na abbásovských chalífech v Bagdádu. Za vlády jeho nástupců se hospodářství a kultura vcelku úspěšně rozvíjely, pouze stabilitu státu několikrát ohrožovaly separatistické tendence zdejší šlechty. Stát také oslabovaly nájezdy Normanů a vzpoury křesťanských poddaných. Největšího rozkvětu dosáhl Al-Andalus za vlády Abdurrahmána III., který se roku 929 prohlásil chalífou (dosud držel jen titul emíra) a stal se tak i duchovním vůdcem muslimské obce. Autorita córdobských chalífů však platila jenom v rámci území pod jejich kontrolou. Významné postavení ke konci 10. století získal v chalífátu Muhammad bin Abí Ámir, známý jako Al-Mansúr, či Evropany přezdívaný Almanzor. Ovládl tehdy mladého chalífu Hišáma II. a domohl se rozsáhlých pravomocí, takže pak vládl chalífátu jako chalífův pobočník.", "section_level": 2}, {"title": "Taifas a nadvláda dynastií ze severní Afriky.", "content": "Po smrti Almanzora a jeho syna Abdulmalika skončilo v Al-Andlusu vrcholné období vlády umajjovské dynastie na Pyrenejském poloostrově. Došlo k bojům o moc a chalífát se pomalu rozpadl na menší, sice hospodářsky a kulturně vyspělé, ale vojensky slabé, státní útvary zvané Taifas. Toho využily křesťanské státy na severu poloostrova a zvýšily svoje úsilí o dobytí Španělska zpět pod nadvládu křesťanstva, nazývané reconquista. Panovníci taifských království si pozvali na pomoc kmen Almorávidů, pocházejících ze severní Afriky. Ti sice dokázali na nějakou dobu útoky křesťanských států odrazit, ale území Al-Andalusu na oplátku obsadili a zavedli zde tvrdý a nábožensky netolerantní režim. Poté, co se almorávidská říše rozpadla opět v řadu menších muslimských panství a došlo opět k ohrožení španělských muslimských zemí křesťany ze severu, přišli do Al-Andalusu Almohadé, kteří opět načas zastavili postup reconquisty. Ve 13. století ovšem nastal úpadek i říše Almohadů. Její části v severní Africe i na Pyrenejském poloostrově se osamostatnily nebo byly dobyty křesťany. Posledním muslimským státem ve Španělsku se stala Granada, která byla dobyta křesťanskými vojsky až roku 1492.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie novověké Persie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Safíovci.", "content": "Od konce 15. století se v oblasti na západ od tehdejší Persie začal formovat nový státní útvar navazující na původní perskou kulturu. K moci se v těchto místech dostali panovníci z rodu Safíovců, když po získání rozhodujícího politického vlivu byl roku 1502 prohlášen novým vládcem Safíovec Ismaíl. Ten vyhlásil novým státním náboženstvím šíitskou verzi islámu, čímž se íránské etnikum nově definovalo vůči okolním sunnitským mocnostem. Nový stát započal rozsáhlou územní expanzi. Byla dobyta Mezopotámie (dnešní Irák), Ázerbájdžán, oblasti centrální Persie (dnes Írán) a další území. Četné boje probíhaly zejména s Uzbeky a Osmanskou říší. Zatímco v případě Uzbeků se dočkali Safíovci vítězství, na západní hranici v boji s Osmany je čekala porážka v bitvě na Čaldiránské rovině a záhy nato i dočasná ztráta hlavního města Tabrízu. Po smrti Ismáíla I. nastoupil na trůn šáh Tahmásp. Za jeho vlády pokračovaly další boje s Uzbeky a Osmany a na severozápadě i s Gruzínci a Šírvanšáhy. Tahmásp I. zemřel roku 1576. Po jeho skonu následovaly několikaleté boje mezi uchazeči o trůn, z nichž vyšel vítězně o deset let později Abbás Mírzá, který usedl na trůn jako šáh Abbás I. později zvaný \"Veliký\". Ten je považován za jednoho z nejvýznamnějších perských panovníků. Podařilo se mu zklidnit vnitropolitickou situaci a po uzavření míru s Osmanskou říší znovu zvítězil roku 1596 v bitvě u Herátu nad Uzbeky ohrožujícími Chorásán. Šáh také zintenzivnil styky s evropskými zeměmi, na základě pomoci Angličanů reorganizoval perskou armádu a vybavil ji množstvím pušek a několika stovkami děl. S takto posílenou armádou podnikl tažení proti Osmanům, což mu vyneslo územní zisky v oblasti Kurdistánu, Gruzii a Ázerbájdžánu. Rázně též zakročil proti Portugalcům, kteří v 16. století dobyli a opevnili ostrov Hormuz. Za Abbásovy vlády se stal novým sídelním městem Isfahán namísto dosavadního Kazvínu. Abbás I. Veliký zemřel roku 1628 a po něm nastoupil Safí I., který v zemi nastolil krutovládu. Až za jeho syna Abbáse II. došlo ke zklidnění situace a nastolení spravedlivějších poměrů. Jeho neschopní nástupci ale zavinili opětovný úpadek a rozpoutání mocenských a náboženských konfliktů. Roku 1723 se vzbouřili afghánští a balúčtí bojovníci. Ti poté získali Isfahán a povraždili zdejší obyvatele.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek Safíovců a vláda dalších dynastií.", "content": "Spolu s úpadkem rodu Safíovců se do popředí dostávaly jiné rody a získávaly vliv ve státě. Úspěšnými v tomto ohledu byli Afšárovci. Náčelník Nádirkulí Beg se zasadil o vyhnání Afghánců z Isfahánu a po soustředění moci ve svých rukou se nechal prohlásit šáhem. Vedl úspěšná tažení do Afghánistánu a Indie, nepodařilo se mu však vyřešit náboženské dogmatické rozpory mezi sunnity a šíity v zemi. Ke konci života začal utužovat svůj represivní režim. Po jeho zavraždění roku 1747 se během období rozbrojů prosadili ve státě Zandovci, a to zejména Karím Chán. Ten se sice neprohlásil šáhem, ale podržel si dominantní vliv na vládní záležitosti. Po smrti Karíma Chána následovalo nové období boje o moc, z něhož vyšel vítězně rod Kádžárovců v čele s novým panovníkem Ágá Muhammadem Chánem.", "section_level": 2}, {"title": "Expanze islámu na Indický subkontinent.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První muslimské zisky.", "content": "Islám se v prvních staletích po svém vzniku šířil na Indický subkontinent jen velmi pozvolna. První výraznější průnik Muhammadova učení na Indický poloostrov nastal roku 711, kdy do oblasti dnešního Pákistánu přitáhla arabská vojska v čele s Muhammadem bin Kásimem. Arabům se v následujících podařilo obsadit klíčová města Debul, Multán a Brahmanábád a pod jejich správu se dostaly rozsáhlé oblasti zejména Sindhu a Paňdžábu. Získáním těchto území se však postup muslimů do oblasti Jižní Asie na dlouhou dobu zastavil. Další výboje Arabů nastaly za Mahmúda z Ghazny, který poté, co dobyl rozsáhlé oblasti střední Asie a položil základ Ghaznovské říši, začal podnikat vpády do Indie. Vrcholem jeho výprav bylo dobytí Sómnáthu v Gudžarátu a vyloupení Šivova chrámu. Po Mahmúdově smrti výboje Ghaznovců pokračovaly, avšak v průběhu 12. století následkem vnitropolitické situace Ghaznovské říše víceméně ustaly. Proti vládnoucím Ghaznovcům totiž povstali Ghórové, kteří během několika desetiletí převzali vládu nad celou říší, čímž vznikla Ghórská říše. Jeden z jejich panovníků, Muhammad z Ghóru, podnikal výpady dále do indického vnitrozemí. Podařilo se mu zvítězit nad hinduistickým rádžou v bitvě u Taráinu a za nedlouho nato jeho svrchovanou vládu uznal i panovník z Dillí.", "section_level": 2}, {"title": "Dillíský sultanát.", "content": "Dillí však zůstávalo stále v rukou rádžpútských panovníků a bylo dobyto až roku 1193 Kutbuddínem Ajbakem, který učinil Dillí hlavním centrem nově vznikajícího muslimského panství na severu Indického subkontinentu. Do jeho čela se postavil sultán. U moci se průběžně vystřídalo několik dynastií, avšak pro všechna tato období až do příchodu Mughalů v polovině 16. století se vžilo jednotné označení Dillíský sultanát. Sultanátu postupně vládly dynastie Muizzí (1206–1290), Chaldží (1290–1320), Tughlakovců (1320–1413), Sajjdovců (1414-1451) a Lódíů (1451-1526). K nejvýznamnějším panovníkům té doby patřil chaldžíovec Aláuddín, který se na samém přelomu 13. a 14. století násilně chopil vlády. Provedl řadu reforem ve finančnictví i administrativě, jejichž úkolem bylo zejména podpořit jeho absolutní moc. Podnikl úspěšné válečné tažení na jih Indického subkontinentu a pod správu Dillíského sultanátu se dostaly rozsáhlé oblasti až k řece Krišně. Další vlna muslimské expanze na jih pak nastala v době Tughlakovců, kteří svou moc rozšířili až k nejjižnějšímu cípu poloostrova a na východ až k Bengálsku.", "section_level": 2}, {"title": "Mughalská říše.", "content": "Mughalská říše představovala vrcholné období rozmachu islámu na Indickém poloostrově. Zakladatelem této říše, někdy označované jako „říše Velkých Mughalů“, byl Bábur, z matčiny strany potomek Čingischána a z otcovy Tamerlána. Již jako dvanáctiletý se stal panovníkem malého kábulského knížectví; poté, co zkonsolidoval okolní kmeny (zejména Uzbeky), začal pomýšlet na tažení do Indie. Po několika taženích na indické území se Báburovi roku 1526 podařilo dobýt Dillí a položit tak základ Mughalské říše. Za Báburova vnuka Akbar Veliký (1542–1605) dosáhla Mughalská říše vrcholu. Akbar tíhl k náboženskému synkretismu a zpočátku zamýšlel vytvořit na svém území synkretické náboženství zvané Tauhídelláhi. O jeho náboženské toleranci svědčí např. fakt, že zrušil poplatky hinduistů, kteří navštěvovali posvátná místa na území ovládané muslimy, dále např. zmírnil šaríu ve smyslu větší tolerance vůči ostatním náboženstvím, omezil pravomoci islámského duchovenstva apod. Za panování Akbara a jeho nástupců Džahángíra a Šáhdžahána islám v Indii částečně zdomácněl i do sebe vstřebal prvky místní kultury, v této době dosáhla vrcholu mughalská architektura.  Za Aurangzéba došlo k upevňování a násilnému prosazování islámu na území Mughalů. Příslušníci jiných náboženství byli tvrdě pronásledování (vzhledem k tomu, že Mughalové byli stoupenci sunnitského islámu, pronásledování se nevyhnuli ani ší'ité), byla zavedena daň z hlavy pro nemuslimské obyvatele, muslimské duchovenstvo se těšilo výsadnímu postavení a islám se tak stal základem říše. Takovéto tvrdé pronásledování hinduismu, který byl v Indii „domácím náboženstvím“, vedlo k nacionálním náladám Indů a k jejich stále silnějšímu odporu projevujícímu se i otevřenými rebeliemi proti nadvládě Mughalů. Jedno z hlavních ohnisek odporu se nacházelo v severní Indii, kde se do čela maráthského povstání postavil Šivádží, zakladatel Maráthské říše a podle řady indických nacionálních historiků „inspirátor hinduistického odporu proti muslimskému útlaku“. Již v době Akbara začali na Indický poloostrov proudit Evropané, kteří společně se stále silnějšími vzbouřeneckými hnutími uvnitř říše a neshodami mezi dědici Aurangzébova trůnu postupně přivodili rozpad Mughalské říše. Definitivní pád Mughalů však nastal až v polovině 19. století za Bahádura Šáha II., v této době již však byla valná část Indie v rukou Britské Východoindické společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Situace v Malé Asii před vznikem Osmanské říše.", "content": "Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol. Přestože město nazpět dobyl císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, jež měla v předchozích staletích.  Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach, avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek. Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost. Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny, které přišly z východu, zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup.", "content": "Jeden z těchto státečků založil v oblasti Bithýnie Osman z kmene Oguzů. Osmanovi se podařilo zajistit si dobré vnitřní uspořádání státu spojením zájmů zdejších kočovných kmenů se zájmy městského obyvatelstva. Přestože nově vzniklý stát patřil k nejmenším z tureckých států v Malé Asii, podařilo se díky výhodné poloze začít územní expanzi na úkor Byzantské říše, kde nadále panovala nestabilní vnitropolitická situace. Osman a jeho syn Orchan, který nastoupil po smrti svého otce roku 1326, využívali tamějších byzantských velitelů posádek, jež byli často stejně jako Osmané tureckého původu a umožnili jim po předání jimi doposud bráněného města závratnou kariéru v osmanské správě. V padesátých letech 14. století začali Osmané expandovat i na evropský kontinent, když roku 1357 získali pevnost Gallipoli.  Orchanovi nástupci Murad I. a Bajezid I. pokračovali v dobývání evropského území. Vojska Osmanské říše postupně dobyla Thrákii a Makedonii, byla zničena vojenská moc Bulharů a roku 1389 došlo k bitvě na Kosově poli, v níž osmanská vojska porazila koalici srbských knížat. Přestože během bitvy sultán Murad I. zemřel, jeho syn Bajezid nadále pokračoval v dalších výbojích. Ty se týkaly i Malé Asie, zde však bylo nové území získáváno většinou dohodou mezi muslimskými vládci, než přímým vojenským zásahem. Expanze Osmanské říše vedla uherského krále Zikmunda, aby zorganizoval proti Turkům křížovou výpravu, ta však skončila roku 1396 porážkou křesťanských vojsk u Nikopole. Již v této době se Osmané mohli opřít o dvě charakteristické složky jejich vojska – lenní jízdu Sipahíjů a pěchotu Janičárů, vzniklou z křesťanských dětí, které byly násilím odvedeny, aby se poturčily a přijaly islám.  Růst říše se načas zastavil důsledkem vpádu Tamerlána, který porazil poblíž Ankary osmanskou armádu a zajal sultána Bajezida. Osmanský sultán později v zajetí zemřel. Porážka znamenala zpomalení další expanze a přechodné osamostatnění některých maloasijských území, která museli Osmané později znovu získávat zpět.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pejo Javorov (Пейо Яворов), vlastním jménem Pejo Totev Kračolov (Пейо Тотев Крачолов) (13. ledna 1878 Čirpan - 29. října 1914 Sofia) byl přední bulharsky básník, představitel symbolismu.", "tgt_summary": "Peyo Yavorov (; born Peyo Totev Kracholov, Пейо Тотев Крачолов; 13 January 1878 – 29 October 1914) was a Bulgarian Symbolist poet. He was considered to be one of the finest poetic talents in the \"fin de siècle\" Kingdom of Bulgaria. Yavorov was a prominent member of the \"Misal\" (\"Мисъл\") literary and cultural group. His life and work are closely connected with the liberation movement Internal Macedonian-Adrianople Revolutionary Organization in Macedonia. He was also a supporter of the Armenian Independence Movement, and wrote a number of poems about Armenians.", "id": 2291330}
{"src_title": "Šater latnatý", "tgt_title": "Gypsophila paniculata", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Je původním druhem v jihovýchodní Střední Evropě (Moravou probíhá severozápadní hranice výskytu), na Balkánu a po celé Východní Evropě až po pohoří Ural. Jeho areál se dále rozprostírá přes Turecko po oblasti Kavkazu i západní Sibiře a přes Přední a Střední Asii až do severovýchodní Číny a Mongolska. V Německu, stejně jako v Pobaltí, roste až druhotně, stejně jako v Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.  V České republice se přirozeně vyskytuje pouze na jižní a jihovýchodní Moravě v nížinách do nadmořské výšky 250 m. Poměrně časté jsou jeho sekundární výskyty na nových místech, což jsou následky jeho úniků do volné přírody při pěstování v zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Obligátní psamofyt, který se vyskytuje v termofytiku na neutrálních i bazických, písčitých neb hlinitých půdách, které jsou převážně suché a bohaté na vápník. Je geofyt či hemikryptofyt rostoucí na místech plně osluněných, obvykle na otevřených plochách stepního charakteru, v nízkých travnatých porostech, ve vytěžených pískovnách, na železničních náspech i po okrajích cest. Raší obvykle v dubnu, kvete v červnu až srpnu a plody dozrávají v září a říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina vysoká 50 až 100 cm, která má několika bohatě rozvětvených lodyh dávající rostlině kulovitý vzhled. Vyrůstá z dlouhého, válcovitého, dřevnatějícího, vícehlavého kořene tmavé barvy, který může být až 1 m dlouhý. Lodyhy jsou od báze široce rozvětvené, v uzlinách ztlustlé, bývají zbarveny žlutozeleně, světlohnědě nebo červenavě a jsou hustě olistěné. Listy dlouhé 2,5 až 6,5 a široké 0,5 až 1 cm jsou čárkovité nebo úzce kopinaté, na vrcholu zahrocené a mají tři žilky; spodní listy usychají již během kvetení.  Květenství je bohatě větvená, ale jinak poměrně řídká vrcholičnatá lata vidlanů. Je tvořeno až tisícem bílých, velmi drobných květů, které jsou pětičetné, oboupohlavné a kvetou od června do srpna. Květ usazený na kratičké stopce má pětičetný zvonkovitý kalich s laloky 1 až 2 mm velkými, korunu se stejným počten bílých, 2 až 4 mm velkých plátků, deset ve dvou kruzích rostoucích tyčinek s kulovitými prašníky a vejčitý, ze dvou plodolistů složený semeník se dvěma čnělkami. Nejdříve dozrávají tyčinky ve vnějším kruhu, pak blizny a nakonec tyčinky vnitřní; takto je podporováno opylení cizím pylem, který přináší drobný hmyz slétající se za nektarem vespod květu. Plod je kulovitá tobolka, poměrně pozdě se otevírající čtyřmi dlouhými zuby, obsahuje hnědá, kulatá, asi 1 mm velká semena. Ploidie druhu je 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Šater latnatý patří mezi tzv. stepní běžce, rostliny se specifickým způsobem rozšiřování semen. V pozdním létě se po dozrání semen odlomí již suché lodyhy a jsou po volných pláních odnášeny větrem, při vzniklých nárazech se otevírají špičky tobolek, semena postupně vypadávají a jsou rozsévána do širokého okolí. Uměle se rostliny množí zimním předpěstováním sadby ze semen a následným jarním vysázením, nebo předjarním rozdělením trsů statných rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Je rostlinou pěstovanou v zahradách mezi okrasnými trvalkami a její rozkvetlé a usušené lodyhy se pro svůj jemný vzhled a trvanlivost používají jako dekorace při aranžování květin. Černohnědý kořen se v minulosti používal v léčitelství, obsahuje saponiny mající laxativní i spermicidní účinky.  Na severu a západě Spojených států, kde je zavlečenou rostlinou, se chová invazně a stal se na mnoha loukách a pastvinách široce rozšířeným plevelem. V oblastech trávnatých plání na písčitých dunách v okolí Velkých jezer představuje dokonce hrozbu pro některé tamní vzácné rostlinné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V české přírodě je tato divoce rostoucí trvalka záhonového charakteru považována za ohroženou. Následkem plošných hospodářských úprav stanovišť a různými sukcesními procesy z řady historických lokalit vymizela. Na podporu její ochrany byl šater latnatý prohlášen \"vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" za druh silně ohrožený (§2) a \"Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2012\" dokonce za druh kriticky ohrožený (C1t).", "section_level": 1}], "src_summary": "Šater latnatý (\"Gypsophila paniculata\") je vytrvalá rostlina teplých a suchých míst. Má nezaměnitelný vzhled, je tvořen až 1 m vysokým, kompaktním trsem mnohonásobně větvených lodyh s bílými, drobnými květy. Bývá pěstován v zahradách a používán při aranžování čerstvých i suchých květin, je znám pod lidovým názvem \"nevěstin závoj\".", "tgt_summary": "Gypsophila paniculata, the baby's breath, common gypsophila or panicled baby's-breath, is a species of flowering plant in the family Caryophyllaceae, native to central and eastern Europe. It is an herbaceous perennial growing to tall and wide, with mounds of branching stems covered in clouds of tiny white flowers in summer (hence the common name \"baby's breath\"). Its natural habitat is on the Steppes in dry, sandy and stony places, often on calcareous soils (\"gypsophila\" = \"chalk-loving\"). Specimens of this plant were first sent to Linnaeus from St. Petersburg by the Swiss-Russian botanist Johann Amman.", "id": 2040557}
{"src_title": "Mantela modronohá", "tgt_title": "Blue-legged mantella", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na jihozápadě Madagaskaru, obývá především Národní park Isalo, často je možno ji zde vidět od listopadu do ledna. Tato oblast je suchá; k životu dává mantela modronohá přednost vlhkým kaňonům a místům se sezónními vodními toky, lze ji také najít na skalách v blízkosti vody, v jeskynních či pod kameny. Je adaptována na zdejší požáry. Obývá nadmořskou výšku od 700 do 1 000 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mantela modronohá měří 20−30 mm a její hmotnost se odhaduje na 1−3 g, přičemž samci dosahují menší velikosti než samice. Žába má na bocích černé zbarvení, záda jsou zbarvena žlutě, samci mají mimo to také modrou skvrnu na hrdle. Břicho má zbarvení černé s modrými znaky. Nohy mají modrou až modrošedou barvu. Pulci jsou černí. Díky tomuto zbarvení těla není tento druh zaměnitelný s ostatními mantelami. Druh je aktivní v brzkých ranních hodinách od 5 do 8 hodin, ozývá se dvojitým zakvákáním. V období rozmnožování samci kvákáním lákají samice, jež podobně jako ostatní druhy mantel nakladou po spáření na zem v blízkosti vody dvě až šest snůšek, přičemž každá obsahuje až 35 vajec.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh mantela modronohá jako ohrožený s klesající populací, žába však může být v některých oblastech hojná. Nebezpečí představuje ničení přirozeného prostředí v malém areálu rozšíření druhu způsobené například pastevectvím či těžbou safírů. Kvůli svému zbarvení patří mantela modronohá mezi oblíbená zvířata k prodeji; během období dešťů může být lovena i po tisících. Druh patří do přílohy II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro jeho zachování je důležité omezení obchodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mantela modronohá (\"Mantella expectata\") je druh žáby patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (\"Mantella\"). Popsal ji Klaus Busse a Wolfgang Böhme v roce 1992.", "tgt_summary": "The blue-legged mantella (\"Mantella expectata\") is a small species of frog in the family Mantellidae. It is endemic to the Isalo National Park and areas south of it in Madagascar, a range it shares with the rainbow frog (\"Scaphiophryne gottlebei\"). Both are locally common, but endangered due to habitat loss and over-collected for the pet trade.", "id": 352762}
{"src_title": "Drakobijce", "tgt_title": "Dragonslayer", "src_document": [{"title": "Příběhy.", "content": "Známým námětem je příběh o Princezně a drakovi, který se objevuje nejen v dětských pohádkách (např. Božena Němcová, bratři Grimmové). Příběh většinou pojednává o výše postavené dívce (většinou princezna či jiná šlechtična), která je zachráněna ze spárů draka či podobné stvůry ctnostným jinochem. Dívka může být první ohroženou, nebo může být několikátou, na kterou přišla řada být uchvácena drakem. Příběh většinou končí svatbou dívky a drakobijce.  Tento typ příběhu se objevil již v antickém příběhu o Perseovi, který zachránil princeznu Andromedu. Stejný motiv připomíná i japonský mýtus o drakovi Jamata no Oroti (). Dalším příkladem je příběh o Ragnaru Lodbrokovi, vikinském hrdinovi, který zachránil dívku Þóra Borgarhjǫrtr a následně se s ní oženil.  Ve staronorském příběhu o prokletém prstenu, závisti a pomstě ze ságy o Vølsunzích drakobijce Sigurd zabíjí draka Fafnira (trpaslík, který se proměnil v draka). Sigurd následně pozře část dračího masa a díky němu porozumí řeči ptáků, a tak je varován před zradou jeho společníka Regina.  Samostatným případem je křesťanská legenda o sv. Jiřím a draku. Zakončení příběhu je však neobvyklé – nekončí svatbou, nýbrž obrácením drakovy oběti na křesťanství.  Námět příběhu s drakobijcem byl často využíván středověkými rytířskými eposy a velký rozmach těchto příběhů přišel v období romantismu a zejména s rozvojem žánru fantasy v 20. a 21. století. Například v díle J. R. R. Tolkiena vystupuje v Silmarillionu Túrin, který zabíjí draka Glaurunga, nebo v Hobitovi Bard Lučištník, který zabíjí draka Šmaka.", "section_level": 1}, {"title": "Výklad mýtu.", "content": "Mytologové jako Joseph Campbell tvrdí, že mýty o drakobijcích mohou představovat psychologickou metaforu:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam drakobijců.", "content": "V seznamu se objevují významné osoby a fiktivní osoby, které jsou považovány za drakobijce. Jsou seřazeni podle doby vzniku jejich příběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Někdy je mezi drakobijce počítána i svatá Marta, která draka nezabila, ale pouze zkrotila; draka pak zabil vyděšený dav. Také svatý Marcel z Paříže draka jen pokořil a zahnal do moře nebo do pouště; bývá však zobrazován, jak zaráží svou berlu do drakovy tlamy.", "section_level": 2}, {"title": "Tolkienův svět.", "content": "Ve světě J. R. R. Tolkiena se námět boje s drakem objevuje poměrně často:", "section_level": 2}], "src_summary": "Drakobijce (skloňování jako \"soudce\", nesprávně \"drakobijec\") je označení lidí, kteří z různých důvodů zabíjí draky. Tento hrdina se vyskytuje v mýtech, legendách a pohádkách po celém světě od dávných dob, což dosvědčuje i Aarne–Thompsonův katalog, který drakobijce uvádí jako typ 300. Drakobijce se však objevuje i jako námět moderních knih, filmů, komiksů či počítačových her. Námětem příběhu o zabití draka často bývá i boj s obecně zápornými silami.", "tgt_summary": "A dragonslayer is a person or being that slays dragons. Dragonslayers and the creatures they hunt have been popular in traditional stories from around the world: they are a type of story classified as type 300 in the Aarne–Thompson classification system. They continue to be popular in modern books, films, video-games and other entertainments. Dragonslayer-themed stories are also sometimes seen as having a chaoskampf theme - in which a heroic figure struggles against a monster that epitomises chaos.", "id": 1546889}
{"src_title": "LGBT práva v Louisianě", "tgt_title": "LGBT rights in Louisiana", "src_document": [{"title": "Zákony proti stejnopohlavní sexuální aktivitě.", "content": "Stejnopohlavní styk byl na tomto území legální až do r. 1805, kdy Louisiana po anexi Spojenými státy přijala svůj první trestní zákoník.  V současné době je soulož mezi osobami stejného pohlaví legální. Louisianské zákony proti sodomii se týkaly jak homosexuálů, tak i heterosexuálů. Ty později zrušilo rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze \"Lawrence vs. Texas\".  V r. 2005 zrušil Odvolací soud Pátého okresu USA část zákona kriminalizující konsensuální anální a orální sex.  V r. 2013 podaly úřady v East Baton Rouge Parish trestní oznámení na muže, který se dobrovolně angažoval v nezákonné sexuální aktivitě. Distriktní prokurátor odmítl zahájit trestní stíhání. Jak on, tak tamní šerif, podporovali zrušení zákonů proti sodomii. V dubnu 2014 návrh zákona oficiálně rušící zákon proti sodomii zamítla louisianská Sněmovna reprezentantů v poměru hlasů 66:27. V pozadí odmítnutí návrhu stála lobby Fóra louisianských rodin.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze \"Obergefell vs. Hodges\" 26. června 2015 potvrdilo neústavnost zákazu stejnopohlavního manželství v amerických státech, tedy i Louisianě.  V letech 1988 a 1999 zakazovaly lousisianské zákony homosexuálním párům nejen uzavření sňatku, ale i uznávání uzavřených manželství v jiných amerických státech. V r. 2004 přijala Louisiana do své ústavy přímý zákaz stejnopohlavního manželství.  Dvě žaloby tento státní zákaz pozměnily. V kauze \"Constanza vs. Caldwell\" nejprve zvítězil žalobce, ale protistrana se odvolala. Odvolání zůstalo po posledním slyšení 29. ledna 2015 mimo soudní zájem. U federálního soudu \"Robicheaux vs. George\" se žalobci podařilo zrušit státní zákaz uznávání stejnopohlavního manželství uzavřeného v jiném americkém státě.  3. září 2014 rozhodl distriktní soudce Martin Feldman, že v legitimním zájmu státu Louisiana, ať už podle některých zastaralého, či nikoliv, je výchova dítěte v úplné rodině tvořené jeho dvěma biologickými rodiči - mužem a ženou. Odvolací soud Pátého okresu USA nechal tento případ po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze \"Obergefell\" 26. června 2015 zpočátku nevyřešený. Teprve později jej vrátil distriktnímu soudu, kde soudce rozhodl ve prospěch žalobce Robicheaux.", "section_level": 1}, {"title": "Adopce a rodičovství.", "content": "22. září 2014 shledal louisianský soud v kauze místní zákaz adopce dětí homosexuálními manželskými páry neústavním. Po předcházejícím rozsudku v kauze Constanza vs. Caldwell umožnil první homoparentální osvojení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) se v americkém státě Louisiana setkávají s některými právními komplikacemi, s nimiž se většinová společnost nesetkává. Stejnopohlavní sexuální aktivita je v Louisianě legální. Páry stejného pohlaví a rodiny jimi tvořené nemají rovný přístup ke stejné právní ochraně jako páry různého pohlaví.", "tgt_summary": "Lesbian, gay, bisexual, and transgender (LGBT) persons in the U.S. state of Louisiana may face some legal challenges not experienced by non-LGBT residents. Same-sex sexual activity is legal in Louisiana, and same-sex marriage has been legal in the state since June 2015 as a result of \"Obergefell v. Hodges\".", "id": 1668003}
{"src_title": "Longitudinální výzkum", "tgt_title": "Longitudinal study", "src_document": [{"title": "Typy longitudinálního výzkumu.", "content": "Americký sociolog Scott Menard rozdělil sociologický výzkum na 4 základní typy, přičemž se zde objevují obě polarity z hlediska konkrétnosti a aplikovatelnosti výstupů, tedy jak kvalitativní, tak i kvantitativní:  V praxi je možné se setkat s členěním longitudinálního výzkumu na více typů, nicméně dle Menarda se všechny jednotlivé typy dají zařadit pod jeden z jeho čtyř pilířů longitudinálního výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení longitudinálního výzkumu z hlediska času.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Retrospektivní metoda.", "content": "Retrospektivní metoda je založena na zpětném zjištění kýžených informací od objektů výzkumu. Velkou výhodou této metody je její nízká finanční nákladnost, jelikož na rozdíl od metody prospektivní není nutné výzkum průběžně monitorovat. Ovšem velkou nevýhodou, kterou s sebou retrospektivní metoda longitudinálního výzkumu nese, je vysoké zkreslení výstupních informací. Dotazovaní si totiž nemusí vybavit všechny události ve správné časové souslednosti, čímž může být značně zdeformován výsledek takového výzkumu. Druhým záporem je fakt, že ve vzorku zpětně dotazovaných lidí nelze nalézt již zemřelé, což se v určitých výzkumech nemusí odrazit, kdežto pro jiné to může představovat klíčovou informaci.", "section_level": 2}, {"title": "Prospektivní metoda.", "content": "Při prospektivní metodě longitudinálního výzkumu je objekt monitorován od chvíle, kdy vznikne předpoklad, že se u něj vyskytne jev, který je předmětem zkoumání. Prospektivní metoda je tak zpravidla přesnější než metoda retrospektivní, nicméně je finančně i organizačně mnohem náročnější a vyskytuje se zde hrozba, že výzkumník ztratí kontakt s objektem výzkumu a výzkum tedy neposkytne kýžený výstup. Lidé, kteří jsou předmětem prospektivního longitudinálního výzkumu, navíc mohou pozměnit své chování v závislosti na výzkumu. Příkladem prospektivní studie je například studie vlivu kouření v dospívání na potenci.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady longitudinálních výzkumů.", "content": "Longitudinálních studií jsou tisíce; mezi ty nejznámější patří například výzkumy veřejného mínění zadávané sekcí Analýz veřejného mínění Evropské komise známé jako Eurobarometr. Průzkumy Eurobarometru se poprvé začaly provádět v sedmdesátých letech 20. století, jsou standardně transnárodní a dlouhodobé. Účelem těchto výzkumů je porovnat názory občanů jednotlivých členských zemí Evropské unie a sledovat, jak se názory vyvíjí. Průzkumy se provádí dvakrát ročně, na jaře a na podzim, s tím, že se skládají z neustále se rozšiřujícího okruhu otázek. Otázek tedy sice přibývá, avšak je třeba zdůraznit, že průzkum si logicky zachovává konzistentnost, aby bylo možné odpovědi respondentů porovnávat v dlouhodobém horizontu. Kromě standardního Eurobarometru se také provádí samostatné doplňkové výzkumy krátkodobějšího rázu týkající se různých témat, např. mládeže, zdraví, pracovních podmínek, zemědělství, chudoby a dalších.  Podobně jako na evropském spektru funguje Eurobarometr, v České republice je de facto jeho obdobou Demografické informační centrum, které se soustředí na aktuální i obecné informace z demografie i příbuzných oborů. Na internetových stránkách provozovaných Demografickým informačním centrem jsou popsány základní demografické procesy (úmrtnost, morbidita, porodnost, potratovost, sňatečnost, rozvodovost a migrace), demografické výzkumy a také populační vývoj několika zemí světa. Díky analýzám populačního vývoje víme například, že ve Francii k 1. lednu 2012 žilo 65,35 miliónů lidí a že populace Francie dále roste, ale již ne tak rychle, jako tomu bylo na počátku 21. století.  Zatímco u longitudinálních studií Demografie a Eurobarometru tvoří vzorky celé populace, u řady výzkumů je sledována pouze určitá část populace. Lucie Foltová, Šárka Portešová a Lubomír Kukla se v jednom longitudinálním výzkumu zabývali behaviorálními, emočními a sociálními potížemi dyslektických dětí během povinné školní docházky (6–15 let). V tomto výzkumu se ukázalo, že pro české dyslektické děti je nejtěžším obdobím první třída; poté potíží ubývá a k navýšení dochází opět po jedenáctém roce věku (nicméně tento trend souvisí rovněž s dospíváním a koreluje s obdobným trendem u nedyslektických dětí). Studie často mají své limity; uvažujeme-li o zmiňované studii, ta byla omezena tím, že ve zkoumané dyslektické skupině bylo málo dětí, a tak nebylo možné vyvodit závěry mezi pohlavími, ačkoliv je dost možné, že chlapci a dívky své potíže vnímají jinak.  Délce longitudinálního výzkumu se meze nekladou, např. Psychologický ústav AV ČR v Brně provedl padesátiletý výzkum týkající se charakteristiky kariérní orientace. Výzkum došel k závěru, že atmosféra v rodině a akademické výsledky v dětství předpovídají kariérní orientaci nepřímo, jelikož predikují úroveň vzdělání v dospělosti. Až dosažené vzdělání poté souvisí s kariérní orientací přímo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Longitudinální výzkum (někdy také longitudinální studie) je metoda empirického výzkumu, při které je určitý jev nebo vzorek populace zkoumán po určité časové období, v některých případech až po několik desetiletí.", "tgt_summary": "A longitudinal study (or longitudinal survey, or panel study) is a research design that involves repeated observations of the same variables (e.g., people) over short or long periods of time (i.e., uses longitudinal data). It is often a type of observational study, although they can also be structured as longitudinal randomized experiments.", "id": 823717}
{"src_title": "Homo duplex", "tgt_title": "Homo duplex", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podle Émila Durkheima má každý člověk dvě vědomí – osobní a neosobní. Osobním vědomím míní Durkheim převážně fyzické tělo, které má své touhy, vášně a vlastní apetit – to je to, co odlišuje jednotlivce od ostatních a co z nich dělá individua –, tedy rovina myšlení biologicky podmíněná. Tímto vědomím je každý popoháněn k uspokojování svých potřeb bez ohledu na potřeby ostatních. Naopak neosobním vědomím je myšlen člověk jako plně socializovaná bytost, která je ve velké míře od prvopočátku utvářena společností. Neosobní vědomí je ovlivňováno převážně výchovou a procesem socializace, neboť zde se začne jednotlivec sžívat s etickými normami a hodnotami. Je to právě neosobní vědomí, které disciplinuje individuální vůli a limituje potenciálně nekonečné potřeby a vášně jedince. Dalšími pojmenováními těchto pomyslných rovin vědomí člověka mohou být také vědomí egoistické a altruistické, jedinečné a univerzální, individuální a společenské.  Durkheim vnímá tyto dvě složky vědomí jako vzájemné protiklady, což uvnitř člověka způsobuje \"vnitřní neklid”, v němž musí člověk potlačovat své biologické potřeby, aby dokázal být zdravým článkem společnosti. Při balancování mezi těmito divergentními vědomími člověk přechází mezi dvěma sadami sociálního sentimentu - jedním pro každou úroveň. Na nižší úrovni sentimenty jako respekt a afekce pomáhají jedincům budovat vztahy mezi sebou. Durkheima však zajímaly hlavně sentimenty, které poutají lidi do skupin - kolektivní emoce. Tyto emoce rozpouštějí ono malé, malicherné \"já\" a díky nim jedinci pociťují, že jsou součástí něčeho většího a důležitějšího, než jsou oni sami. Společnost v jeho pojetí není chápána pouze jako prostý nominální součet jedinců, ale jako systém jednajících sil. Durkheim je z tohoto hlediska typickým představitelem sociologického realismu.  Když společnost oslabí svou kontrolu nad jedincem, vzniká dezintegrace společnosti i jedince, tzv. anomie. Anomií se Durkheim zabývá i ve svých dalších pracích (\"Společenská dělba práce\", \"Sebevražda: sociologická studie\"). V knize Sebevražda také například uvádí, že ve společnostech s vysokou mírou sociální kontroly je množství sebevražd nižší, sám pak konkrétně uvádí rozdíl v míře sebevražd mezi katolíky a protestanty. Vysoce anomické společnosti se pak dají charakterizovat slabými vztahy v primárních skupinách, jako jsou například rodina nebo farnost.  Durkheim tedy spojil ve své teorii dva pohledy na člověka, které jsou ve většině případů používány každý zvlášť. Jednak je to pohled na člověka jakožto na individuální a jedinečnou bytost, zároveň však jako na bytost socializovanou\".\"  V podstatě navazuje Durkheim v mnohém na filosofii Immanuela Kanta. Chápe neosobní rozum jako kolektivní vědomí, které je možné jen díky tomu, že se lidé navzájem vnímají a ovlivňují. Durkheim ve svém pojmu homo duplex využívá nejen filosofii Kanta, ale také představu Thomase Hobbese, že člověk je ovládán svými tužbami a vlastním sobectvím.  Sigmund Freud tento nápad také využil ve své eseji \"Civilisation and its Discontents\", kde tvrdí, že civilizace je vytvářena skrze zadržování - je “postavena na odřeknutí instinktu”.", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo duplex je latinský termín překládaný jako člověk rozdvojený. Jedná se o jeden z klíčových pojmů významného francouzského sociologa Émila Durkheima, který jím chtěl poukázat na dvojakost, dualitu lidské přirozenosti, která v sobě spojuje charakteristiky individuální i společenské. Tuto myšlenku líčí například ve svých dílech \"O společenské dělbě práce\" či \"Sebevražda.\"", "tgt_summary": "Homo duplex is a view promulgated by Émile Durkheim, a macro-sociologist of the 19th century, saying that a man on the one hand is a biological organism, driven by instincts, with desire and appetite and on the other hand is being led by morality and other elements generated by society. What allows a person to go beyond the \"animal\" nature is the most common religion that imposes specific normative system and is a way to regulate behaviour.", "id": 1755455}
{"src_title": "Brimstone", "tgt_title": "Brimstone (missile)", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V roce 1982 byl vydán doklad Staff Requirement (Air) 138 s technickými požadavky na novou střelu, která by nahradila kazetové pumy BL755 a RBL755. Při návrhu rakety se počítalo s masivním nasazením ve střední Evropě proti obrněné technice států Varšavské smlouvy. BL755 byla účinná zbraň, ale její účinnost proti novějšímu pancéřování byla sporná. Po skončení studené války však přehodnotila RAF své požadavky a financování bylo zastaveno. Krátce na to zkušenosti z války v Zálivu v roce 1991 ukázaly, že stíhací piloti se bez moderní protipancéřové střely neobejdou a projekt byl znovu vzkříšen.  V roce 1994 byl vydán doklad Staff Requirement (Air) 1238, známý také jako Advanced Anti-Armour Weapon (AAAW), t.j. pokročilá protipancéřová zbraň. Požadavky obsažené v dokumentu byly velmi vysoké a vyžadovaly zcela autonomní střelu. Raketa měla mít systém, který by ji navedl na cíl za každého počasí, ve dne i v noci. Také měla být schopna prorazit každou známou balistickou ochranu tehdejších pancéřových vozidel. Jelikož se očekávalo nasazení střely na bojišti s hustou protivzdušnou obranou, musela být schopna odpalu při letu nadzvukovou rychlostí ve střední nebo nízké výšce a z dostatečně bezpečné vzdálenosti. Posledním požadavkem byla jednoduchá logistická podpora a údržba.  Své návrhy na novou střelu podalo pět firem: Thorn EMI, Hunting Engineering, Texas Instruments, British Aerospace Dynamics a GEC Marconi. Společnost GEC-Marconi představila raketu, která vycházela ze střely Hellfire, ale kvůli splnění náročných požadavků se skládala z množství nových komponentů. V červenci 1996 bylo ohlášeno, že GEC-Marconi se stala vítězem soutěže a v následujícím roce podepsala smlouvu na vývoj nové řízené střely Brimstone. GEC Marconi se později stala součástí Alenia Marconi Systems a následně byla začleněna do společnosti MBDA Missile Systems.  První letové testy se uskutečnily v roce 1998 ao rok později proběhly v USA i střelecké testy. Původně se plánovalo, že střela bude zařazena do výzbroje v roce 2001. Technické problémy, se kterými se konstruktéři během vývoje potýkali, však posunuly tento termín až na 31. březen 2005. Náklady na vývoj rakety Brimstone se vyšplhaly na 370 mil. britských liber.  Přestože byly rakety Brimstone vynikající zbraní proti potenciálním četným jednotkám obrněné techniky, války v Afghánistánu a Iráku ukázaly, že moderní asymetrické konflikty vyžadují jiný typ zbraně. Aby nedocházelo k velkým ztrátám civilistů, bylo třeba vyvinout řízenou střelu s vysokou přesností, ale s omezenou ničivou silou. Během těchto konfliktů používali sice piloti řízené střely Maverick, ty však měly velkou bojovou hlavici a příliš velký ničivý účinek. Proto byl v roce 2007 vznesen naléhavý operační požadavek, aby byla raketa Brimstone vybavena dodatečným naváděcím systémem. Tato nová raketa byla nazvána Dual Mode Brimstone a dodatečné náklady na její vývoj činily 10 mil. britských liber. Nová raketa disponovala mimo radarového naváděcího systému i přídavným laserovým naváděním. K jejímu prvnímu bojovému nasazení došlo v prosinci 2008 během války v Iráku.  V roce 2011 byla Dual Mode Brimstone vybrána jako základ pro vývoj nové rakety s delším doletem v rámci programu Selected Precision Effects at Range (SPEAR) Capability 2. Tato moderní řízená střela typu vzduch-zem byla nazvána Brimstone 2 a měla být zavedena do služby v roce 2013. Práce na vývoji se však zpozdily o tři roky a tak se do výzbroje letadel Tornado GR4 dostala až v červenci 2016.  Další platformou pro střely Brimstone by mohl být i bezpilotní letoun Reaper, který podstoupilo počáteční střelecké testy v období od prosince 2013 do ledna 2014. Tato série testů prokázala, že i na dálku řízené letadlo dokáže prostřednictvím rakety Brimstone úspěšně ničit stacionární a pohyblivé pozemní cíle. Konečné rozhodnutí o integraci střely do drone Reaper však zatím nepadlo.  V únoru 2015 byla podepsána smlouva v hodnotě 200 mil. eur, na jejímž základě by střely Brimstone 2 měly být integrovány do letadel Eurofighter Typhoon. Britské stíhačky Typhoon by tak měly být do konce roku 2018 vyzbrojené 6 raketami tohoto typu.  V červnu 2016 byla zveřejněna informace, že první střelby raketami Brimstone má úspěšně za sebou i americký bojový vrtulník Apache. Jak se ukázalo o měsíc později, tyto testy hrály důležitou roli v rozhodování britské armády o budoucích nákupech vojenské techniky. 11. července byla totiž podepsána smlouva na nákup 50 vrtulníků AH-64 Apache.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce a vlastnosti.", "content": "Ačkoliv Brimstone původně vycházela z rakety Hellfire, nemá s ní, až na podobné řídící plochy, téměř nic společného. Raketový motor akceleruje na nadzvukovou rychlost (max. Mach 1,3) za méně než tři sekundy. Raketa může být vystřelena v jakékoliv výši, včetně extrémně nízkých nadmořských výšek. Různé odhady se shodují, že její dolet je přibližně 32 km.  Letadlo Tornado má čtyři závěsníky, na kterých může nést po 3 střelách Brimstone. Při délce 1,8 m, průměru 17,8 cm a hmotnosti 48,5 kg se jedná o velmi kompaktní zbraň, schopnou prorazit i reaktivní pancéřování. V hlavici se nachází naváděcí systém, za kterým je kumulativní bojová část s hmotností 6,2 kg. Radiolokační systém navádění pracuje v pase milimetrových vln na frekvenci 94 GHz. Radar poskytuje obraz cíle ve velmi vysokém rozlišení, který je následně srovnáván se záznamy z digitální knihovny cílů. Díky množství sofistikovaných algoritmů dokáže Brimstone rozpoznat, o jaký typ vojenské techniky jde. Radiolokátor střely sleduje cíl pomocí vyzařování pouze velmi úzkého paprsku, díky čemuž je Brimstone protivníkem poměrně obtížné zjistitelná a minimalizuje se tím i možnost rušení. Raketa je po vystřelení navedena inerciálním systémem do určeného prostoru a následně se zapne radar, který vyhledá možné cíle v dané oblasti. Jakmile jsou všechny cíle rozeznány, určí se jejich priorita a nejdůležitější cíl je na radaru zamčený. Brimstone má naprogramováno množství způsobů vedení útoku. Pokud jsou cíle rozmístěny na větší ploše je možné vystřelit najednou několik střel, které letí vedle sebe a dopadnou na všechny cíle současně. V případě, že cílem je například kolona obrněných vozidel, rakety poletí jedna za druhou a znovu se synchronizují, aby dopadly na cíle současně. Pro zajištění větší flexibility použití těchto střel může Brimstone přijímat informace o cílech i z jiných platforem (např. z průzkumného letadla Sentinel R1).  Dual Mode Brimstone má duální systém navádění, který kombinuje původní radar s poloaktivním laserovým naváděním. V říjnu 2013 se uskutečnily s raketou Dual Mode Brimstone střelecké testy, které prokázaly, že pět raket dokáže úspěšně zasáhnout kolonu vozidel, pohybujících se rychlostí 112 km/h. Zkušenosti z bojů v Afghánistánu a Libyi prokázaly, že střela Dual Mode Brimstone dosahuje až 98 procentní úspěšnost při zasahování pozemních cílů.  Nejmodernější verze, nazvaná Brimstone 2, má vylepšený systém navádění a také bojovou hlavici. Kromě toho získala výkonnější motor a její dolet se zvýšil o více než 200%.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Iráku.", "content": "V roce 2003 vstoupila vojska koalice vedená USA do Iráku a zahájila válku proti režimu Saddáma Husajna. Zúčastnilo se jí i všech 5 letek britských Tornado GR4, které 18. prosince 2008 poprvé bojově nasadily střely Brimstone.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Afghánistánu.", "content": "Během operace Herrick v Afghánistánu bombardovaly britská Tornada pozice Talibanu nejen pumami Paveway IV, ale i střelami Brimstone.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Libyi.", "content": "V roce 2011 se 16 britských letadel Panavia Tornado GR4 zúčastnilo vojenské intervence v Libyi. Kromě naváděných pum Paveway IV a střel s plochou dráhou letu Storm Shadow vystřelily celkem 230 raket Brimstone. Ty byly použity hlavně na ničení mobilních cílů, jakými byli vojenská vozidla Kaddáfího jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Intervence v Iráku a Sýrii proti Isis.", "content": "29. září 2014 zaútočily britské stíhačky Tornado GR4 poprvé na pozice Islámského státu v Iráku. Letadla bombardovala dělostřelecké pozice laserem naváděnými pumami Paveway IV a jedno ozbrojené vozidlo zničila řízenou střelou Brimstone. V noci 2. prosince 2015 schválil britský parlament rozšíření náletů královského letectva proti radikálům z Islámského státu i na území Sýrie. Poprvé použilo britské letectvo proti Isis v Sýrii střelu Brimstone, když s její pomocí zničilo nákladní auto, vezoucí zásoby pro ozbrojence. Útoku se zúčastnily i drony Reaper, z nichž jeden zničil pozemní cíl střelou Hellfire.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brimstone je řízená střela typu vzduch-země určená k ničení opancéřovaných pohyblivých cílů jako jsou tanky, obrněná vozidla nebo samohybné houfnice. Jde o radarem naváděnou střelu, která vznikla na základě požadavku Royal Air Force. Původně mělo jít o raketu typu \"vystřel a zapomeň\", tzn., že se měla sama navádět během celého letu, aby se mohl pilot věnovat další bojové činnosti nebo provést únikový manévr. Dodatečně však byla vybavena ještě laserovým naváděním, které vyžaduje, aby byl cíl ozařován laserovým značkovačem, dokud nedojde k jeho zásahu.", "tgt_summary": "Brimstone is an air-launched ground attack missile developed by MBDA for Britain's Royal Air Force. It was originally intended for \"fire-and-forget\" use against mass formations of enemy armour, using a millimetric wave (mmW) active radar homing seeker to ensure accuracy even against moving targets. Experience in Afghanistan led to the addition of laser guidance in the dual-mode Brimstone missile, allowing a \"spotter\" to pick out specific and the highest priority targets, particularly useful to minimise collateral damage when friendly forces or civilians were in the area. The tandem shaped charge warhead is much more effective against modern tanks than older similar weapons such as the AGM-65G Maverick, while the small blast area minimises collateral damage. Three Brimstones are carried on a launcher that occupies a single weapon station, allowing a single aircraft to carry many missiles.", "id": 1146056}
{"src_title": "Relační teorie sociálních nerovností", "tgt_title": "Distinction (book)", "src_document": [{"title": "Charakteristika teorie.", "content": "Bourdieu se ve své teorii snaží ukázat, že estetický soud není přirozený ani individuální u každého člověka, nýbrž je vytvořený na základě výchovy a třídního zařazení. Tato estetická predispozice je silně založena na prvních letech života dítěte, kde je ovlivňován sociálním původem. To znamená, že člověk, který se narodil do vyšší vrstvy, vstřebával toto estetické cítění během výuky, nebo z prostředí, které ho obklopovalo doma, například od rodičů a přátel. Dítě je vychováno v duchu, že tato schopnost je individuální. Právě třídní vrstva je kombinací sociálního, ekonomického a kulturního kapitálu. Proto Bourdieu trvdí, že tyto atributy jsou základem pro rozdělení společnosti. To znamená, že kdo nemá estetické cítění, je rovnou brán za něco méněcenného než člověk, který ho má.  Ve své knize \"Odlišení\" (\"La Distinction. Critique sociale du jugement\", 1979) se Bourdieu snažil o rozvinutí sociologické teorie vkusu a stylu života. Tato kniha je založená na francouzských průzkumech, pojednává o vlastním lidu, a tedy o tom, jaké jsou jejich estetické volby a rozhodnutí. Bourdieu věřil, že právě vkus a životní styl jednotlivých lidí je to, co společnost rozděluje do sociálních tříd. Podle něj \"„dominantní třída představuje relativně autonomní prostor, jehož struktura je definovaná rozdělením ekonomického a kulturního kapitálu mezi svými příslušníky.“\" Ti, kteří nemají dostatek sociálního, ekonomického nebo kulturního kapitálu, jsou protějškem k dominantní třídě, například umělec a na druhé straně měšťáci, kteří v jeho díle nenaleznou zalíbení.  Kulturní kapitál je jedním z rozhodujících faktorů při fragmentaci společnosti. Například volnočasové aktivity, se kterými se můžeme setkat v každodenním životě, rozdělují společnost do několika skupin. Pod kulturní kapitál lze zařadit konkrétně návštěvu muzea, kina nebo výstavu v galerii. Lidé, co takto svůj volný čas netráví, upřednostňují jiné aktivity, pozbývají kulturního ducha. Tímto dělením vzniká boj mezi elitou a běžným lidem neboli střední vrstvou, která elitu nazývá snoby.  V jednotlivých skupinách/třídách mezi sebou lidé vytvářejí vztahy. Podle Bourdieuho estetické cítění není vrozené, je to něco, co člověk získává a čemu se učí již od útlého věku. Velkou roli tedy hraje to, do jaké rodiny se dítě narodí a jak je vychováváno. Každý den se pro něco rozhodujeme, tyto rozhodnutí z nás dělají to, kým jsme a kam ve společnosti patříme. Bourdieu po tom ve svém životě neustále navazoval na stejné téma a publikoval další práce o kulturních praktikách například \"Fotografie: Obyčejné umění\" a \"Láska k umění: Evropská umělecká muzea a jejich návštěvníci\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Relační teorie sociálních nerovností je teorie francouzského sociologa Pierra Bourdieu, v níž tvrdí, že vkus a estetika mohou za sociální nerovnosti ve společnosti; tedy nezáleží na statusu ve společnosti, ale záleží na estetické predispozici, kterou děti získávají ve velmi nízkém věku a tato predispozice děti vede k jejich správné sociální pozici a k chování, které je pro ně přirozené. Zároveň je též vede k averzi k odlišnému chování, než je jejich vlastní.", "tgt_summary": "Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste () is a 1979 book by Pierre Bourdieu, based upon the author's empirical research from 1963 until 1968. A sociological report about the state of French culture, \"Distinction\" was first published in English translation in 1984. In 1998 the International Sociological Association voted \"Distinction\" as one of the ten most important sociology books of the 20th century.", "id": 852864}
{"src_title": "Vztahy NATO a Ruska", "tgt_title": "Russia–NATO relations", "src_document": [{"title": "Vznik a eskalace napětí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajinská krize.", "content": "Rusko na Ukrajině intervenovalo nejprve na poloostrově Krymu, který následně anektovalo. Poté se objevila některá svědectví o zapojení do války na východní Ukrajině formou hybridní války. Přítomnost Ruska na Krymu mimo své základny už Rusko po několikaměsíčním popírání přiznalo. Ohledně konfliktu na východní Ukrajině Rusko ale stále trvá na tom, že jsou nasazeni maximálně jen ruští dobrovolníci. Způsob, jakým jsou údajně regulérní ruští vojáci prohlášeni pro účely nasazení na Ukrajině za dobrovolníky, na svém příkladu z Debalceva popsal těžce popálený ruský burjatský tankista Dorži Batomunkujev ruskému opozičnímu deníku Novaja Gazeta. Západ se snaží podpořit Ukrajinu a odradit Rusko od agrese a podpory proruských separatistů pomocí sankcí.", "section_level": 2}, {"title": "Pobaltí a NATO.", "content": "Z NATO se nejvíce destabilizačních snah Ruska obávají pobaltské státy, které byly půl století součástí Sovětského svazu a mají početné ruské menšiny (Estonsko 25 procent, Lotyšsko 27, Litva 5 procent). Vojenská síla těchto států je přitom malá. O problematice ruských menšin v Pobaltí na konci roku 2014 otevřeně mluvil například Putinův poradce Sergej Markov. V listopadu 2016 předpověděl Paul D. Miller, americký zahraničně-poltický expert, který už v roce 2012 předpověděl ukrajinský scénář, že do dvou let Rusko Pobaltí napadne.  Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė uvedla, že v případě napadení agresorem by Litva byla schopná se sama bránit 72 hodin, což by mělo stačit na to, aby spojenci Litvě přišli na pomoc. Na začátku března 2015 posílily obranyschopnost Litvy, Lotyšska a Estonska Spojené státy na určitou dobu tím, že do oblasti poslaly 3000 vojáků a přes 100 kusů těžké vojenské techniky včetně tanků M1 Abrams, BVP M2 Bradley a vozidel Humvee. Cílem této akce, která byla v březnu 2015 ukončena, bylo podle armádního generála Johna O'Connora odradit Rusko od případných hrozeb v této oblasti. Severoatlantická aliance také hodlá v oblasti vytvořit jednotku rychlého nasazení s 5 tisíci muži a šesti velitelskými centry nejen v Pobaltí, ale i v dalších státech východní Evropy (mj. v Polsku).  6. května 2015 začalo v Litvě vojenské cvičení s názvem Úder blesku. Účastní se ho 3000 vojáků s cílem odvrátit případný útok ruských neoznačených vojáků a separatistů na nový litevský plynový terminál, budovy místní samosprávy, sklady a letiště podle krymského scénáře. Nadále probíhalo také cvičení Zaibo Kiritis v Lotyšsku se 3000 vojáky včetně amerického 7. pěšího pluku Cottonbaler a americké těžké techniky, která dorazila v březnu. Njevětší cvičení se konalo v Estonsku, kde cvičilo 13 tisíc vojáků a příslušníků polovojenské Estonské obranné ligy, čtyři americké tanky Abrams a belgická, britská a německá proudová letadla. 4. května pak zahájilo NATO v Severním moři největší protiponorkové cvičení Dynamic Mongoose. Jedenáct zemí na něj vyslalo 5000 vojáků a námořníků, třináct lodí a čtyři ponorky a cílem cvičení je uniknout odhalení a torpédovat cizí lodě. Mezi účastníky poprvé v historii figuruje i neutrální Švédsko.  Na leden 2017 je naplánováno nasazení první kompletně vyzbrojené americké obrněné brigády o síle 4500 mužů s těžkou technikou. Brigáda se rozdělí mezi Polsko, Pobaltí, Rumunsko a Bulharsko. Má jít o signál podpory spojencům, kteří se bojí rostoucí agresivity Ruska, především těm s Ruskem bezprostředně sousedícím. Dalším posílením vojenské přítomnosti NATO na hranicích s Ruskem bude rozmístění čtyř vícenárodních praporů o síle až 1000 vojáků, které proběhne taktéž v lednu 2017. Polský prapor povedou Spojené státy, litevský Německo, lotyšský Kanada a estonský Británie.  V říjnu 2016 Vladimir Putin prohlásil, že ruské armády se není třeba obávat. Nepředstavuje prý takovou hrozbu, jak by se mohlo zdát, a neplánuje žádný útok. Rusko prý také nijak nepůsobí na průběh amerických voleb. Podle zpravodaje Miroslava Karase přitom v uplynulých měsících narušila ruská vojenská letadla několikrát vzdušný prostor Estonska a Litvy, ruská média si pohrávala nejednou se scénářem napadení Pobaltí a ruská armáda pořádala cvičení blízko hranic a rozmístila Iskandery v Kaliningradské oblasti, což klidu pobaltských politiků nepomáhá. Litva se rozhodla zavést znovu povinnou vojenskou službu a lidem rozdává letáky s radami jak postupovat v případě ruské invaze, jak rozeznat ruská vozidla, jak informovat litevské ozbrojené síly apod.  V listopadu 2016 prohlásil Vladimir Putin, že kvůli expanzi NATO směrem na východ Evropy bude muset Rusko zavést protiopatření. V Kaliningradské oblasti tak rozmístí další rakety Iskander a k protiraketovému systému S-300 přidají systém S-400. Jde především o odpověď na budovanou protiraketovou obranu v zemích NATO, s kterou Rusko ostře nesouhlasí, a chce tak získat možnost zasáhnout objekty této obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Možné scénáře napadení Pobaltí a obranyschopnost.", "content": "Ačkoliv je Pobaltí součástí NATO, aliance v současnosti nedokáže úspěšně bránit toto území v případě útoku ze strany Ruska. Podle simulací Think-tank Rand z léta 2014 až jara 2015 by v případě útoku podle krymského scénáře trvalo ruským jednotkám dobýt území za 36 až maximálně 60 hodin. Jako záminka hypotetické invaze model uvažoval ruskojazyčnou menšinu v Estonsku a Lotyšsku. Alianční síly by musely při obraně projít hrdlem mezi Běloruskem a Kaliningradskou oblastí, které by pravděpodobně bylo přiškrceno ostřelováním dělostřelectva a bombardováním. K hlavním městům Rize a Talinu to mají přitom dále než Rusové od ruských hranic. Studie Rusům přiřkla podle vzorce nasazení ruských sil na Ukrajině, kdy tehdy každá zapojená armáda vyčlenila uskupení na úrovni praporu, 25 praporů mechanizované, motorizované a námořní pěchoty a parašutistů, 10 praporů dělostřelectva, pět praporů raketometů země-země a vrtulníky Mi-24. Všechny jednotky ze západního vojenského okruhu a z Kaliningradské oblasti. Proti nim stálo 7 praporů estonské a lotyšské lehké pěchoty, 4 prapory litevské pěchoty, 1 prapor britských parašutistů, 2 prapory americké výsadkové pěchoty, 1 prapor obrněnců Stryker a útočné helikoptéry. Víc jednotek se během sedmidenní uvažované eskalace nestihlo zapojit. Převaha Rusů v modelu byla zřetelná. Rusové mají jednotky mobilní a obrněné, estonská a lotyšská pěchota by se nestihla ani stáhnout a byla by zničena na místě. Západu nestačilo ani silné letectvo. Výsledkem studie je doporučení investovat 2,7 mld. USD ročně do obrany Pobaltí. NATO některé kroky na posílení obrany těchto států už podniklo, ale v současnosti stále na obranu před případnou invazí nestačí.  V říjnu 2016 tentýž závěr vydala i studie americké výzkumné instituce, podle níž by byla dobyta města Tallinn a/nebo Riga do 60 hodin. Studie doporučila k ubránění území nasadit sedm mechanizovaných brigád s příslušnou dělostřeleckou a leteckou podporou. NATO přitom mělo v Pobaltí v době vydání studie pouze symbolickou sílu několika praporů. V případě, že by bylo jednou Pobaltí obsazeno, NATO by mělo jen omezené a špatné možnosti na odpověď.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní západní státy.", "content": "Posílení vlivu Ruska na západě jeho hranic se bojí ale také dosud neutrální členové programu Partnerství pro mír Finsko a Švédsko, které začaly v létě 2014 uvažovat o nějaké formě partnerství s NATO. V reakci na to uvedl Sergej Markov, že by mohlo tímto krokem Finsko způsobit třetí světovou válku a před takovými snahami Finsko nepřímo varoval i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Finský prezident Sauli Niinistö přitom novinářům řekl, že země by při napadení Ruskem neměla žádnou šanci se ubránit.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana před ruskou propagandou.", "content": "Evropská unie přišla v březnu 2015 s plánem do června stanovit způsob, jak bojovat proti ruské dezinformační kampani. V lednu problematiku nebezpečí ruské propagandy probírali na svém setkání ministři zahraničí Evropské unie. Už dříve zazněla možnost vzniku unijní ruskojazyčné televize. Diplomaté zdůrazňují, že je potřeba na ruskou propagandu odpovídat nikoliv vlastní propagandou, ale podáváním kvalitních informací.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřiměřené soudy některých představitelů NATO.", "content": "V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za \"nepravdivá tvrzení a přehnané soudy\" o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které podle nich zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle anglickojazyčného internetového vydání německého zpravodajského magazínu \"Der Spiegel\" generál Breedlove v posledních měsících mnohokrát veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vztahy NATO a Ruska, respektive vztahy mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací, byly navázány v roce 1991 v rámci Severoatlantické rady pro spolupráci. Rusko se v roce 1994 připojilo k aliančnímu programu Partnerství pro mír. V 90. letech obě strany podepsaly řadu důležitých dohod o spolupráci.", "tgt_summary": "NATO–Russian relations, relations between the NATO military alliance and the Russian Federation were established in 1991 within the framework of the North Atlantic Cooperation Council. In 1994, Russia joined the Partnership for Peace program, and since that time, NATO and Russia have signed several important agreements on cooperation. According to Vladimir Putin, he proposed the idea of Russia joining NATO to President Bill Clinton in 2000 during a visit to Moscow, to which Clinton responded that he \"didn't mind\".", "id": 2383581}
{"src_title": "Mehmed Džemaluddin Čaušević", "tgt_title": "Džemaludin Čaušević", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Medresu, islámskou vyšší školu, studoval mezi lety 1880 a 1887 v Bihaći, poté do roku 1903 studoval v medrese a pak na právnické fakultě v Cařihradu (\"Mekteb-i Hukuk-ı Şâhâne\"). Kolem přelomu století Čaušević na jedné ze svých četných cest navštívil Univerzitu al-Azhar, kde se setkal s významným islámských myslitelem Muhammadem Abdo. Jeho reformní myšlenky jej ovlivnily natolik, že z nich čerpal po celý svůj život. Současně inklinoval k modernizačnímu étosu mladotureckého hnutí, blízké kontakty udržoval s jeho exponenty Ahmedem Cevdet-pašou a İbrahimem Hakkı-pašou.  Po završení studia v osmanské metropoli se vrátil do Bosny a Hercegoviny. Mezi lety 1903 a 1905 působil jako učitel arabského jazyka na prestižním Vyšším gymnáziu v Sarajevu, nato se stal členem nejvyšší duchovní rady starších, Ulema-medžlisu, Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Do jeho gesce spadalo islámské školství, a tak vykonal bezpočet studijních cest po celé zemi, aby se seznámil se stavem konfesního vzdělávání. V letech 1904–1905 se aktivně podílel na vzniku Islámské akciové tiskárny (\"Islamska dionička štamparija\") v Sarajevu. V letech 1906–1907 krátce redigoval muslimský kulturní časopis \"Behar\" (\"Květ\"), od roku 1907 vydával kalendář \"Tarik\" (Cesta). Posléze v letech 1910–1912 vyučoval na Šarí‘atské soudní škole (15. února 1910–28. června 1912). Tu opustil na protest proti jmenování kontroverzního světského intelektuála Osmana Nuri Hadžiće za jejího ředitele. S ideově blízkými duchovními roku 1909 založil Muslimský muallimský a imámský spolek (\"Muslimansko muallimsko i imamsko društvo za Bosnu i Hercegovinu\") a o tři roky později Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (\"Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje\"), jehož se stal předsedou. U příležitosti jmenování Čauševiće reisem se obě organizace spojily pod názvem Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (\"Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje\").  Roku 1913 kandidoval na reisu-l-ulemu Islámského společenství, nicméně kvůli politickým tahanicím byla první volba zrušena. Při druhé volbě opětovně zvítězil, a tak jej císař František Josef I. jmenoval za reisa. Do úřadu slavnostně pak vstoupil až 26. března 1914 po udělení pověřovací listy, menšury, cařihradským \"şeyhülislâmem\". Z titulu své funkce od jara 1914 zasedal jako virilní člen v bosenskohercegovském zemském sněmu, saboru.  Již od svého návratu ze studií se zasazoval o modernizaci islámského školství v Bosně a Hercegovině. Společně s tiskařem Agof-efendi Zeronianem z Plovdivu navrhl reformu arabského písma pro zápis v bosenském jazyce, nejčastěji zvaného \"arebica.\" Rovněž usiloval o modernizaci vzdělávacích plánů v medresách, samotný proces byl započat před první světovou válkou a dokončen až počátkem 20. let. Na jeho konci došlo ke sloučení sarajevské Kuršumli medresy, Daru-l-mualliminu, muslimské učitelské přípravky, a hanikahu, derviškého internátu, do Gazi Husrev-begovy medresy. Nakonec posvětil i vznik okružní medresy (1917) a Šarí‘atského gymnázia (1918) v Sarajevu, které ve větší míře akcentovaly světské předměty. Roku 1920 coby reis zahájil druhou vzdělávací anketu, v jejímž rámci chtěl diskutovat o hlubší reformě islámského školství v Bosně a Hercegovině, nakonec ale bez většího úspěchu.  Na rozdíl od mnohých současníků podporoval vzdělávání a emancipaci žen; např. roku 1919 dal osobní svolení, aby Ševala Zildžićová (1903–1978) jako první muslimka v Bosně mohla navštěvovat chlapecké gymnázium v Sarajevu a poté studovat na Lékařské fakultě v Záhřebu (promovala 1931).  Čaušević se roku 1914 oženil s Hatidžou Pandžou, sestrou svého přítele Muhammed-efendiji Pandži (1897–1962), s níž přivedl na svět šest dětí, syny Muhameda Halida (1919–2000, doktor práv) a Ali Kemala (1921?–2004?) a dcery Šefiku (?), Halidu (1924–2001?, vdaná Ajanović), Nadžiju (1926–2011?, vdaná Selimović) a Ašidu (1928–2012, vdaná Mulalić).  Duchovní na podzim 1918 podpořil vznik jihoslovanského státu, politicky se ale neexponoval. Po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se zasazoval o udržení autonomie Bosny a Hercegoviny a jejího Islámského společenství. Vůči novému režimu nešetřil ani kritikou, jak patrno podle rozhovoru ve francouzském deníku \"Le Temps\". Po zavedení královské diktatury roku 1929 odmítl vznik jednotné jihoslovanské náboženské obce pod kontrolou ministerstva spravedlnosti, jež tehdy vedl bosenský Srb a islamofob Milan Srškić, a raději požádal o uvolnění z úřadu. Roku 1930 pak byl schválen Zákon o islámském náboženském společenství a Ústava islámského náboženského společenství, které sjednocovaly všechny regionální náboženské společnosti do jediné se sídlem v Bělehradě.  Zbytek života Čaušević strávil v ústraní. Společně s duchovním Muhammed-efendijou Pandžou od roku 1933 překládal a roku 1937 v Sarajevu otiskl první překlad Kurʼánu do srbochorvatštiny (resp. bosenštiny). Podle nejnovějších analýz text nepřevedli přímo z arabštiny, ale prostřednictvím tureckého překladu Ömera Rızy (\"Kurani kerim terdžume ve tefsir\", Istanbul 1934), který se zase opíral o anglický překlad Muhammada Aliho (\"The Holy Quran\", Lahore 1920). Ve stejném roce přitom vyšel i překlad duchovního Ali Rizy Karabega (1872–1944), který se zase opíral o srbský překlad (\"Koran\", Beograd 1895), jehož autor Mihajlo (Mićo) Ljubibratić vyšel z ruského překladu a ten zase z francouzského vydání.  Čaušević zemřel v Sarajevu dne 28. prosince 1938 ve Státní nemocnici následkem selhání srdce. Srdeční slabost jej sužovala posledních šest let života. Náboženský pohřeb, kterému předcházel mohutný smuteční průvod s přenosem rakve z nemocnice k hrobu, se odehrál 30. prosince v areálu Gazi Husrev-begovy mešity. Čauševićovy ostatky byly uloženy na čestné pravé straně společně s dalšími bosňáckými velikány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hadži Mehmed Džemaluddin-efendija (event. jen Džemaludin) Čaušević (28. prosince 1870 Arapuša u Bosenské Krupy, osmanská říše – 28. března 1938 Sarajevo, Království Jugoslávie), byl islámský duchovní a reformátor, publicista a pedagog v Bosně a Hercegovině bosňáckého původu. V letech 1914–1930 zastával post nejvyššího představitele, reisu-l-ulemy, Islámského společenství v Bosně a Hercegovině.", "tgt_summary": "Mehmed Džemaludin ef. Čaušević (Arebica: مُحَمَّدٌ جَمَالُ الدِّينِ أف. چاۆشه وٖىݘ, Cyrillic: \"Мехмед Џемалудин еф. Чаушевић\"; 28 December 1870 – 28 March 1938) was a Bosnian Muslim reformer and imam.", "id": 2380791}
{"src_title": "22. světové skautské jamboree", "tgt_title": "22nd World Scout Jamboree", "src_document": [{"title": "Tábořiště.", "content": "Jamboree se konalo na polích Rinkaby. V roce 2001 se zde konalo národní jamboree s 26 700 účastníky a další národní Jamboree \"Jiingijamborii\" se zde konalo 14.-22. července 2007 Prostor kempu samotného leží v blízkosti pobřeží na písčité půdě, obklopené borovými lesy. Písčitá půda zabraňuje hromadění srážek, a tudíž nehrozí podmáčení v jakýchkoli částí areálu kempu. Tábořiště je přibližně čtvercové o straně 1,5 km. Malé plochy lesa rozdělují tábořiště na menší části. Průměrná denní teplota v daném období je 22 °C, průměrná noční teplota je 17 °C. Slunce vychází v 5 hodin ráno a zapadá v 9 večer. Pitná voda je k dispozici ze studní na místě. Na tábořišti je v zemi zbudován rozsáhlý sytém rozvodů vody a elektřiny s ohledem na toto jamboree. V jižní části tábořiště je volná plocha s přírodním amfiteátrem. V blízkosti tábořiště jsou písčité pláže s písečnými dunami vytvořenými větrem. Na tábořišti byla organisována kyvadlová doprava na pláž.", "section_level": 1}, {"title": "Zahajovací a závěrečný ceremoniál.", "content": "Slavnostní otevření se konalo 27. července 2011. Jeho součástí byla ukázka historie a geografie Švédska, s hudbou včetně písně „Changing the world“ kterou zahrál Daniel Lemma a Pär Klang. Součásti byl také průvod vlajek (jeden z každé země) a oficiální předání pořadatelství z Velké Británie do Švédska, který zahrnovalo Beara Gryllse který slanil ze střechy jeviště (měl v plánu paragliding, ale svůj plán musel změnit kvůli špatnému počasí). Závěrečný ceremoniál se konal 6. srpna 2011, s živou hudbou od rockové kapely Europe, včetně skladby „The Final Countdown“, a belgická zpěvačka Kate Ryan. V polovině jejího představení začala bouře se silným deštěm. Na závěr každý přítomný skaut, včetně krále Švédska, potvrdil svůj skautský slib.", "section_level": 1}], "src_summary": "22. světové skautské jamboree () se konalo v Kristianstadském Rinkaby, v jižním Švédsku od 27. července do 7. srpna 2011. Jeho mottem bylo \"Jednoduše skauting\". Zúčastnilo se ho 40 061 skautů, vůdců a dospělých dobrovolníků ze 166 různých zemí.", "tgt_summary": "The 22nd World Scout Jamboree (Swedish: \"22:a världsjamboreen\") took place in Rinkaby, Kristianstad, Scania in southern Sweden from 27 July to 7 August 2011. The theme was \"Simply Scouting\". 40,061 Scouts, leaders and adult volunteers participated from 166 different countries.", "id": 1954699}
{"src_title": "George Villiers, 4. hrabě z Clarendonu", "tgt_title": "George Villiers, 4th Earl of Clarendon", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z významného šlechtického rodu Villiersů, jeho otec George Villiers (1759-1827) byl dlouholetým členem Dolní sněmovny a vrchním intendantem námořnictva. Vystudoval v Cambridge a po absolvování univerzity působil jako atašé v Petrohradě (1820–1823). V letech 1823–1833 byl komisařem celního úřadu, v roce 1831 byl mimořádným vyslancem ve Francii. V letech 1833–1839 byl vyslancem v Madridu, kde měl důležitou úlohu v době španělské občanské války. Mezitím po strýci zdědil titul hraběte z Clarendonu a vstoupil do Sněmovny lordů (1838), kde jako aktivní řečník obhajoval vládní politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Místokrál v Irsku a ministr zahraničí.", "content": "Po návratu ze Španělska zaujal místo ve vládě, nejprve jako lord strážce tajné pečeti a lord kancléř vévodství lancasterského (1840–1841), v dalším liberálním kabinetu byl ministrem obchodu (prezidentem úřadu pro obchod; 1846–1847). V letech 1847–1852 byl místokrálem v Irsku. Proti irským emancipačním snahám vystupoval velmi přísně a i v Anglii byl kritizován, naopak královna Viktorie jeho činnost ocenila osobním projevem v parlamentu a v roce 1849 obdržel Podvazkový řád.  Ve vládních funkcích se od čtyřicátých let aktivně zabýval diplomatickou situací v Evropě a kvůli neochotě opustit kontinent odmítl opakované nabídky na post generálního guvernéra v Kanadě a Indii. Své zkušenosti plně zúročil ve funkci ministra zahraničí, kterou zastával celkem třikrát (1853–1858, 1865–1866 a 1868–1870). Projevil značné diplomatické nadání a pomáhal udržovat velmocenské postavení Británie, v roce 1856 se zúčastnil kongresu v Paříži, který ukončil krymskou válku. Zde dosáhl úspěchu mimo jiné díky přátelství s francouzskou císařovnou Evženií, s níž se znal již z doby svého působení ve Španělsku. Naopak přílišné sympatie k francouzské císařské rodině mu později uškodily a v roce 1859 se do vlády nedostal. V letech 1861–1864 byl předsedou vládní komise pro školství, ministrem se stal znovu až v roce 1864 jako lord kancléř vévodství lancasterského, ministrem zahraničí byl opět v letech 1865-1866 a 1868-1870. V této době uspěl v jednáních se Spojenými státy, naopak se mu nepodařilo prosadit britské zájmy proti Rusku ve střední Asii  Zemřel v budově ministerstva zahraničí v Londýně 27. června 1870 ve věku 70 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Byl ženatý s Catherine Grimston (1810-1874), dcerou 1. hraběte z Verulamu. Z jejich manželství pocházelo osm dětí, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Dcery se provdaly za významné osobnosti politiky (16. hrabě z Derby, 1. hrabě z Lathomu). Dědicem hraběcího titulu byl Edward Hyde Villiers, 5. hrabě z Clarendonu (1846-1914), mladší syn Sir Francis Villiers (1852-1925) působil v diplomacii a byl vyslancem v Lisabonu a Bruselu.  Hlavním rodovým sídlem hrabat z Clarendonu byl zámek \"The Grove\" v Hertfordshire. V době 4. hraběte z Clarendonu byla hlavní budova zámku rozšířena o třetí patro a byly zde soustředěny cenné sbírky starých mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Hrabata z Clarendonu", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Ottův slovník naučný, díl V.; Praha, 1892 (reprint 1997)", "section_level": 1}], "src_summary": "George William Frederick Villiers, 4. hrabě z Clarendonu (\"George William Frederick Villiers, 4 Earl of\" \"Clarendon, 4 Baron Hyde of Hindon\") (12. ledna 1800, Londýn – 27. června 1870, Londýn) byl britský diplomat a státník ze starobylého šlechtického rodu Villiersů. Patřil k výrazným osobnostem Liberální strany 19. století, osvědčil se především jako diplomat a celkem třikrát byl britským ministrem zahraničí, ještě předtím zastával funkci místokrále v Irsku.", "tgt_summary": "George William Frederick Villiers, 4th Earl of Clarendon, (12 January 180027 June 1870) was an English diplomat and statesman from the Villiers family.", "id": 1957928}
{"src_title": "Regulace nájemného", "tgt_title": "Rent regulation", "src_document": [{"title": "Vznik regulace nájemného.", "content": "Regulace nájemného v českých zemích sahá do doby první světové války, kdy ještě rakousko-uherská vláda zavedla v roce 1917 zmrazení nájemného zejména pro rodiny vojáků a s ohledem na nízké příjmy v době války. Téměř kompletní deregulace proběhla za první republiky u všech nájemníků podle jejich příjmů a u všech bytů větších než 1+1. Za Protektorátu byla regulace opět zavedena a po roce 1948 vychází z komunistické doktríny orientované na likvidaci soukromého vlastnictví nájemních domů. V roce 1991 vydalo Ministerstvo financí nový předpis regulující stávající nájemní vztahy. Regulace nájemních vztahů ani omezení výše nájemného se netýkalo nové výstavby a od roku 1995 také nově vzniklých nájemních vztahů. Místo několikaleté pozvolné deregulace se regulace protáhla na více než 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace nájemného.", "content": "Regulace nájemného bydlení v českém pojetí spočívala v kombinaci omezení výše maximálního možného požadovaného nájemného a v existenci nevypověditelného nájemního vztahu - možnost podání výpovědi z nájmu měl pouze nájemce. Pronajímatel mohl požadovat výpověď pouze z taxativně uvedených důvodů (§ 711 tehdy platného občanského zákoníku) a o této výpovědi vždy rozhodovaly soudy, které byly v celých 90. letech velmi pronájemnicky naladěny. Pokud chtěl pronajímatel ve svém domě bydlet, musel obstarat (většinou koupit) regulovanému nájemníkovi jiný rovnocenný byt. O rovnocennosti nabízeného náhradního bytu rozhodoval nájemník, v případě jeho nesouhlasu se stěhováním pak soud.  Další specifikou v Čechách byla zákonná možnost výměny bytu, která s regulací nájemného souvisela a byla mnohými nájemníky zneužívána. Nájemce bytu s regulovaným nájemným se mohl s jiným občanem dohodnout a bez souhlasu skutečného vlastníka byt vyměnit. Většinou se jednalo o výměny fiktivní. Kdo potřeboval bydlet, regulovanému nájemníkovi (který měl svoje bydlení vyřešeno a byt s levným = regulovaným nájemným sám nepotřeboval) zaplatil za jeho dekret a nastěhoval se místo něj. Částky se pohybovaly ve statisících korun. Někdy také svému regulovanému nájemníkovi platil majitel bytu – za to, že byt opustí, aby ho majitel mohl modernizovat a pronajmout za smluvní nájemné. Toto statisícové tzv. odstupné bylo v zákoně o daních z příjmů dokonce legalizováno jako nezdanitelný příjem nájemníka, pokud je použil pro své bydlení.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace nájemného po roce 1989.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přechod na tržní ekonomiku.", "content": "V zemi se po politických událostech roku 1989 uvolnily ceny, bylo možné podnikat a vznikala tržní ekonomika. Po roce 1991 v souvislosti s vracením bytového fondu původním vlastníkům vydalo Ministerstvo financí nový předpis regulující stávající nájemní vztahy. Regulované nájemné se týkalo všech nájemních bytů, kterých bylo přibližně 1,5 milionu. Nikdo z uživatelů těchto bytů neměl platnou, svobodně uzavřenou smlouvu s pronajímatelem. Původním záměrem regulace bydlení bylo poskytnutí dostatečného přechodného období pro přizpůsobení nájemníků novému stavu, pozvolný nárůst nájemného na úroveň výše tržního nájemného a vytvoření mechanismů pro ochranu sociálně slabších obyvatel. Například v sousední bývalé Německé demokratické republice úplná deregulace na úroveň tržního nájemného proběhla během sedmi let..", "section_level": 2}, {"title": "Restituce po roce 1991.", "content": "Část bytového fondu (cca 400 000 bytů), který byl za komunistické vlády jejich majitelům vyvlastněn, byl během několika let navrácen v rámci restitucí původním majitelům, ale s věcným břemenem regulovaných nájemníků, se zanedbanou údržbou a s příslibem rychlé postupné deregulace. Změna vlastníka nemovitosti neměla vliv na regulovaný nájemní vztah.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíl výše tržního a regulovaného nájemného.", "content": "Regulace nájemného měla vliv také na výši tržního nájemného v ostatních neregulovaných nájemních vztazích. Regulace se netýkala nové výstavby a od roku 1995 také ani nově vzniklých nájemních vztahů. Legálně bylo do té doby možné pronajmout byt za smluvní nájemné pouze cizincům.  Od poloviny roku 1995 bylo v České republice možno pronajímat i českým občanům uvolněné byty za smluvní nájemné, které mnohonásobně překračovalo nájemné regulované, protože volných bytů bylo velice málo. Existencí regulace tak byli poškozeni i tržně bydlící nájemníci.", "section_level": 2}, {"title": "Přizpůsobování výše regulovaného nájemného tržní úrovni.", "content": "Výše regulovaného nájemného pomalu postupně vzrůstala ze symbolické částky 2,60 Kč/m/měsíc pomocí vyhlášky 176/1993 Sb. až na nejvyšší možnou úroveň 37,07 Kč/m/měsíc za byt I. kategorie v Praze v roce 2003. O tom, o kolik bude možné zvýšit v městských i soukromých bytech regulované nájemné, rozhodovaly dva koeficienty růstu: jeden určili každoročně úředníci ministerstva financí, druhý obce. V roce 1997 využila úřednická vláda E. Tošovského faktu, že bude ve funkci pouze do příštích voleb, a zvýšila nájemné o 100 %.", "section_level": 2}, {"title": "1998 – valorizace místo deregulace.", "content": "Od roku 1998 do roku 2002 bylo možno zvýšit regulované nájemné o inflaci cen stavebních prací, takže nešlo o skutečnou deregulaci, ale jen o valorizaci (stejně jako se např. valorizují důchody). Reálná hodnota nájemného tím od roku 1998 – 2002 zůstávala na stejné úrovni.  Od roku 2003 (po 3. nálezu Ústavního soudu) se reálné nájemné snižovalo, protože neexistoval předpis, kterým by bylo možné nájemné jednostranně zvýšit.  Mnohá města a obce řešila problém se zanedbanou údržbou a nedostatečným nájemným tím, že své domy prodávala výrazně pod cenou současným nájemníkům, jen aby nemusela financovat opravy konkrétních domů z peněz, která dostala k financování potřeb všech obyvatel obce.", "section_level": 2}, {"title": "2000 - přetahování mezi Vládou a Ústavním soudem.", "content": "OSMD iniciovalo text stížnosti k Ústavnímu soudu, kterou vypracoval s vydatnou pomocí Občanského sdružení majitelů domů brněnský právník JUDr. Roman Vaněk. Představitelé Občanského sdružení majitelů domů osobně oslovili všechny tehdejší senátory Senátu. 14 senátorů stížnost podepsalo a podalo k Ústavnímu soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní soud 21.6.2000 dal pronajímatelům za pravdu.", "content": "Ústavní soud prohlásil regulované nájemné za neúnosně nízké a regulační vyhlášku 176/1993 Sb. dne 21.6. 2000 prohlásil za protiústavní. Ústavní soud tehdy regulační vyhlášku zrušil až k datu k 31.12.2001 a poskytl Vládě 18 měsíců na řešení situace.", "section_level": 2}, {"title": "Prosinec 2002 - protiústavní změny.", "content": "Vláda však nález Ústavního soudu ignorovala a nepřijala žádný ústavně konformní předpis, který by nájemné dereguloval.  Během dvou následujících let udělala několik kulišáren na Ústavní soud. (Náměstek ministra financí Šulc se výrokem o vědomě provedené „kulišárně“ proneseném v České televizi v březnu 2003 nesmazatelně zapsal do historie regulace nájemného.)  Vláda nejprve přijala Výměr MF 1/2002 Sb., který reguloval nájemné prakticky stejně jako zrušená vyhláška 176/1993 Sb.  Ústavní soud 18.12.2002 tento výměr zrušil.", "section_level": 2}, {"title": "Jeden den a regulované nájemné je povýšeno na úroveň živelné katastrofy.", "content": "Hned následující den od výroku Ústavního soudu, tedy 19.12.2002, Vláda pod záminkou časové tísně přijala cenové moratorium na nájemné, které další den vyšlo ve Sbírce zákonů pod č. 567/2002 Sb., čímž nabylo účinnosti. Cenové moratorium Vlády, které je časově omezeným zákaze zvyšování cen a krajním opatřením vyhlašované zcela výjimečně při živelných katastrofách nebo válečném stavu, mělo platit 3 měsíce, tedy do 20. března 2003. Bylo možné očekávat, že bude poté prodlouženo. Za porušení tohoto moratoria, tzn. za pokus o zvýšení regulovaného nájemného, hrozila sankce až jeden milion Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní soud se 19.3.2003 potřetí postavil na stranu pronajímatelů.", "content": "Občanského sdružení majitelů domů opět iniciovalo aktivitu 25 senátorů, kteří žádali zrušení tohoto cenového moratoria. Ústavní soud jim dal již potřetí za pravdu a toto moratorium zrušil.  O pokračování regulace nájemného nerozhodovali poslanci ani senátoři, ale pouze Vláda ČR, resp. úředníci Ministerstva financí ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Březen 2003 - regulace je zrušena, ale ceny se nesmí zvýšit.", "content": "Po 20. březnu 2003 nebylo možné regulované nájemné zvyšovat, protože stále platil občanský zákoník, v němž bylo stanoveno, že pronajímatel je oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jen podle zvláštního právního předpisu, který však neexistoval. Vzniklo tak jakési právní vakuum, reálná hodnota nájemného se díky inflaci snižovala.", "section_level": 2}, {"title": "2005 - hromadná žaloba členů Občanského sdružení majitelů domů u Evropskému soudu pro lidská práva.", "content": "Na Českou republiku bylo podáno různými subjekty několik žalob u Evropského soudu pro lidská práva.", "section_level": 2}, {"title": "Deregulace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006 – přijetí „deregulačního zákona“.", "content": "Teprve pod hrozbou stížnosti několika tisíc poškozených pronajímatelů, skupiny senátorů a Občanského sdružení majitelů domů u Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku Vláda přijala deregulační zákon 107/2006 Sb., který umožnil pronajímatelům jednostranně zvyšovat nájemné až na hodnoty tzv. cílového nájemného, které byly odvozeny ze skutečných kupních cen bytů a domů. Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) bylo na základě skutečných prodejních cen bytů stanoveno tzv. cílové nájemné, jehož výše mělo nájemné pomocí deregulace dosáhnout na konci tohoto procesu. Prakticky to znamenalo, že pronajímatel si mohl každý rok zvýšit nájemné o určitou částku vypočítanou dle vzorce uvedeného na internetových stránkách MMR.", "section_level": 2}, {"title": "Uvolnění regulovaných cen v letech 2007 – 2012.", "content": "Proces deregulace měl původně trvat od 1. ledna 2007 do 31.12.2010, ale v Praze, Brně a větších krajských městech byl prodloužen o další dva roky. V zásadě lze říci, že ve velké části bytového fondu bylo do konce roku 2012 dosaženo tržního nájemného, zejména u bytů s větší podlahovou plochou.", "section_level": 2}, {"title": "Nový Občanský zákoník od roku 2014.", "content": "Přijetím nového Občanského zákoníku v roce 2012 je s účinností od roku 2014 také i v ostatních směrech narovnán nájemní vztah pronajímatele a nájemce. Trh s bydlením není zásadně deformován ze strany státních a politických vlivů. Sjednávání nájemného v souladu s § 2249 nového Občanského zákoníku je sjednáváno oboustranně svobodně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Regulace nájemného je stanovení nebo přímé usměrňování ceny (nájemného) státními orgány, zavedené původně za účelem ochrany finančně slabších občanů či rodin.", "tgt_summary": "Rent regulation is a system of laws, administered by a court or a public authority, which aims to ensure the affordability of housing and tenancies on the rental market for dwellings. Generally, a system of rent regulation involves:", "id": 2340140}
{"src_title": "Murlough (národní přírodní rezervace)", "tgt_title": "Murlough Nature Reserve", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Místní poangličtělý název \"Murlough\" je odvozen od irského výrazu \"Murlach\", tj. \"mořská zátoka\". Toto irské slovo pochází ze staroirského \"Muirbolc,\" což v doslovném překladu znamená \"mořský pytel\", tedy opět výraz pro mořskou zátoku. (Pozn.: nezaměňovat Murlough National Nature Reserve v hrabství Down se zátokou Murlough (Murlough Bay) na pobřeží Causeway v severoirském hrabství Antrim).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika území.", "content": "Jedná se území pobřežních písečných dun, které bylo vyhlášeno jako první přírodní rezervace tohoto druhu na území Irska. Rezervace o rozloze 697 akrů (v přepočtu cca 282 ha) byla vyhlášena v roce 1967 a je zahrnuta do chráněného území \"Mourne & Slieve Croob AONB\" (\"Area of Outstanding Nature Beauty\" - tzv. \"Území mimořádné přírodní krásy\"). Hranice \"Mourne & Slieve Croob AONB\" zde v moři sousedí s hranici dalšího chráněného území - \"Strangford\" \"& Lecale AONB.\" Rezervace se nachází na poloostrově mezi Irským mořem a Dundrumskou (Murlougskou) zátokou, do níž ústí řeky Ballybannan a Moneycarragh. Nejbližším sídlem je vesnice Dundrum na severním břehu zátoky, nejbližším městem pak přímořské lázně Newcastle, ležící asi 2 km směrem na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stáří písečných dun na tomto úseku pobřeží se odhaduje na 6000 let. K jejich zvýšení došlo zejména v období 12. a 13. století, které se vyznačovalo častějšími periodami bouřlivého a větrného počasí. Od 12. století byli na poloostrově vysazeni králíci, jejichž maso a kožešiny měly hospodářský význam pro Normany, kteří tento kraj postupně osídlili. V letech 1948, 1950-1951 a 1958 byl v oblasti Murlough prováděn systematický archeologický průzkum. Jeho výsledky ukázaly, že historie osídlení území Murlough zahrnuje dobu v délce cca 4000 let - od neolitu, přes dobu bronzovou až po raně křesťanské období. V 19. století byly na poloostrově vybudovány některé stavby a usedlosti. Během druhé světové války zde byla vojenská základna.", "section_level": 1}, {"title": "Předmět ochrany.", "content": "Na území přírodní rezervace se vyskytuje značný počet rostlinných a živočišných druhů, včetně druhů velmi vzácných.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "K místním savcům, vyskytujícím se v okolních vodách, patří tuleň obecný a tuleň kuželozubý. Nejmenším savcem, žijícím v dunách (a zároveň i nejmenším savcem na území Spojeného království), je rejsek malý. V zátoce žijí různí ptáci, jako například berneška, jespák nebo volavka stříbřitá. Z menších ptáků se v rezervaci vyskytuje linduška luční, skřivan, kukačka, bramborníček černohlavý, stehlík a strnad rákosní. Na chráněném území bylo registrováno nejméně 23 různých druhů motýlů, mezi nimi například hnědásek chrastavcový, řazený mezi evropsky významné druhy. Nejvíce jsou na území rezervace zastoupeni noční motýli - více než 660 velkých i malých druhů, včetně druhů migrujících.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "Mezi vzácné druhy orchidejí patří rudohlávek jehlancovitý (\"Anacamptis pyramidalis\"). Jednou z typických místních rostlin je pupava obecná. V dunách jsou rozšířeny i nepůvodní druhy, jako jsou kapradiny nebo porosty hlodáše.", "section_level": 2}], "src_summary": "Národní přírodní rezervace Murlough (anglicky Murlough National Nature Reserve) je chráněné území na pobřeží Irského moře v jihovýchodní části hrabství Down v Severním Irsku.", "tgt_summary": "Murlough Nature Reserve lies on the coast of County Down in Northern Ireland, situated close to Newcastle. It has views of Slieve Donard, the highest peak in the Mourne Mountains and Dundrum Bay. Its 6,000-year-old sand dune system has been managed by the National Trust since 1967, when it became Ireland's first nature reserve. Grid ref: J414351.", "id": 426757}
{"src_title": "Rex Tillerson", "tgt_title": "Rex Tillerson", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Rex Tillerson byl dvakrát ženatý. Se svou první ženou se rozvedl, z tohoto manželství má dva syny - dvojčata. V roce 1986 se oženil s Rendou St. Clair, která má syna z předešlého manželství. Spolu mají jednoho syna narozeného v roce 1988.  Tillerson a jeho manželka bydlí v Bartonville ve státě Texas, kde vlastní ranč, za který zaplatili v roce 2014 méně než požadovanou částku 12 milionů dolarů. Na ranči jsou chováni ušlechtilí koně; zmrazené sperma tamějších hřebců je velmi žádané. Po svém jmenování ministrem zahraničí USA koupil Tillerson v Kalorama, což je předměstí hlavního města Washingtonu, dům za 5,6 milionu dolarů.  Vystudoval stavební inženýrství na Texaské univerzitě v Austinu.  Dlouhodobě se věnuje skautingu. V letech 2010–2012 byl prezidentem celoamerické skautské organizace Boy Scouts of America.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost v ropném průmyslu.", "content": "Tillerson začal v roce 1975 pracovat v tehdejším ropném koncernu Exxon. V 90. letech vedl jeho pobočky v Jemenu a Thajsku a posléze se stal viceprezidentem divize Exxon Ventures, která působila v zemích bývalého Sovětského svazu. Po fúzi Exxonu a rovněž olejářské společnosti Mobil v roce 1999 byl jmenován výkonným viceprezidentem nově vytvořeného holdingu ExxonMobil a v roce 2004 se stal jeho prezidentem. V roce 2006 byl jmenován předsedou představenstva a generálním ředitelem celého koncernu ExxonMobil.  K jeho významným manažerským výsledkům patří například vytvoření strategického partnerství s ruskou ropnou společností Rosněfť v roce 2012; na základě této dohody měl Rosněfť mít přístup k zásobám ropy v Texasu, Kanadě a Mexickém zálivu a Exxon měl začít s průzkumem u Černého moře a v arktické oblasti Karského moře. V důsledku ekonomických sankcí uvalených na Rusko kvůli vývoji na Ukrajině a anexi Krymu v roce 2014 byla tato úzká spolupráce pozastavena a začátkem roku 2018 zcela zrušena. ExxonMobil přitom odepsal ztráty ve výši zhruba 200 milionů dolarů.  Za svoje služby společnosti ExxonMobil obdržel v roce 2012 celkovou odměnu ve výši 40,5 milionů dolarů. V roce 2013 to bylo 28,1 milionu, v roce 2014 33,1 milionu a v roce 2015 27,2 milionu dolarů. Koncem roku 2016 vlastnil akcie společnosti ExxonMobil v hodnotě 54 milionů a nadto měl nárok na koupi akcií ve výši 180 milionů dolarů v dalších deseti letech. Jeho celkový majetek byl odhadován na nejméně 300 milionů dolarů.  Po nominaci na funkci amerického ministra zahraničí se jeho nástupcem ve vrcholné funkci koncernu ExxonMobil stal od 1. ledna 2017 51letý Darren Woods, dosavadní druhý muž v hierarchii společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Tillerson byl letitým sponzorem volebních kampaní amerických republikánů. 13. prosince 2016 oznámil zvolený prezident USA Donald Trump, že jej navrhne jako svého ministra zahraničí. Údajně byl doporučen bývalou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou a bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem.  V minulosti vyjednával energetické partnerství s Ruskem a prezident Vladimir Putin mu v roce 2013 udělil Řád přátelství, ruské nejvyšší vyznamenání pro cizince. Senátor John McCain a někteří další republikánští a především demokratičtí členové Kongresu USA jej kritizovali za přátelské vztahy s Ruskem. Podle některých amerických médií mohly být tyto vztahy problémem při jeho schvalování do funkce. Tillerson byl zprvu odpůrcem sankcí uvalených Spojenými státy na Rusko po anexi Krymu v roce 2014.  Během schvalování jeho nominace na post ministra zahraničí v Senátu USA však uvedl, že anexe Krymu Ruskou federací je porušením mezinárodního práva a udělené sankce považuje za účinné. Vymezil se také negativně k dosavadnímu působení Číny v Jihočínském moři, na což Čína reagovala pohrůžkou jaderné války.  Při svém schvalovacím řízení v Senátu USA se nejprve představil senátnímu výboru pro zahraniční politiku. Musel zodpovědět řadu detailních otázek senátorů obou politických stran. Kromě toho, že jeho kandidaturu principiálně odmítlo všech deset demokratických členů výboru, nemohl zprvu zcela počítat ani s hlasy tří republikánských senátorů. Byli to John McCain, Lindsey Graham a Marco Rubio, kteří měli námitky především kvůli jeho dřívějším kontaktům s oficiálními představiteli Ruska. Zatímco McCain a Graham Tillersona podpořili v neděli 22. ledna 2017, Rubiův souhlas získal až těsně před rozhodujícím hlasováním ve výboru v pondělí 23. ledna, a to poté, když písemně zodpověděl více než 100 senátorových otázek a osobně se s ním sešel. Výbor pak jeho kandidaturu schválil těsným poměrem hlasů 11 : 10 a postoupil ji senátnímu plénu ke konečnému rozhodnutí.  Dne 31. ledna 2017 byl potvrzen plénem Senátu USA jako ministr zahraničí USA. Pro něj hlasovalo 56 senátorů, proti němu 43 senátorů. Hlasovali pro něj všichni republikánští členové Senátu a také čtyři demokraté. Svůj úřad nastoupil den poté, 1. února 2017. Stal se tak nástupcem Johna Kerryho v této funkci.  Dne 13. března 2018 prezident Trump oznámil bez udání důvodu Tillersonovo odvolání z úřadu ministra zahraničí, s účinností k 31. březnu téhož roku. Nominovaným nástupcem se stal ředitel zpravodajské služby CIA Mike Pompeo. Tuto zprávu uveřejnil Trump na Twitteru v časné ranní hodině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rex Wayne Tillerson (* 23. března 1952 Wichita Falls, Texas) je americký manažer a politik, mezi lety 2017–2018 ministr zahraničí Spojených států. Před příchodem do vlády zastával od roku 2006 funkci předsedy představenstva a generálního ředitele jednoho z největších světových ropných koncernů ExxonMobil.", "tgt_summary": "Rex Wayne Tillerson (born March 23, 1952) is an American engineer and energy executive who served as the 69th United States Secretary of State from February 1, 2017, to March 31, 2018, under President Donald Trump. Prior to joining the Trump administration, Tillerson was chairman and chief executive officer of ExxonMobil, holding that position from 2006 until 2017.", "id": 259971}
{"src_title": "Řeřicha peruánská", "tgt_title": "Lepidium meyenii", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Bylina řeřicha peruánská je dvouletá rostlina, která ve tvrdých, vysokohorských podmínkách dobře roste i přezimuje. Během prvého (vegetativního) roku za 8 až 9 měsíců vyklíčí, vytvoří listovou růžici i bulvu a ve druhém roce (reprodukčním) vyrostou květy, rozkvetou a dozrají semena. Její vývoj není ovlivňován délkou dne.  Roste v nadmořských výškách 3500 až 4500 m na místech s velmi intenzivním slunečním svitem, prudkým větrem a v chladném počasí na kamenité či písčité a kyselé půdě (pod 5 pH). Je na výšku a chlad natolik adaptovaná, že po přesazení do oblastí na mořském pobřeží roste pomaleji. Optimální teplota pro její růst je 10 až 22 °C, je odolná proti mrazu až do -20 °C. Rostliny spotřebují pro růst hodně živin a pro zachování výnosnosti nutno půdu pravidelně obohacovat o organické živiny a minerální látky; jinak v minulosti bylo zvykem ji sázet na stejné místo až po více než pěti letech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nadzemní část byliny je tvořena listovou růžici s 12 až 20 listy a redukovaným hlavním stonkem. Listy s plochými řapíky mají podlouhlé čepele jednou nebo dvakrát zpeřené a ve zralosti dlouhé 6 až 9 cm. Ve spodní části má stonek zdužnatělý hypokotyl (bulvu) spojený se ztlustlým kořenem s mnoha jímavými, postranními kořínky. Bulva je kuželovitý skladovací orgán živin, má hruškovitý tvar, je nažloutlá až hnědočervená a bývá dlouhá 10 až 14 cm a v průměru mívá 3 až 5 cm, horní stranu má plochou a na spodní straně je dlouze protáhlá.  Stonek s květy je asi 15 cm vysoký a na jeho vrcholu vyrůstá rozvětvené hroznovité květenství. Drobné, oboupohlavné, nazelenalé květy jsou velké jen asi 2 mm. Střechovitě uspořádaný kalich má čtyři volné, zelené lístky s bílým lemem. Korunu tvoří čtyři volné, nazelenalé, na konci nazpět ohnuté lístky. V květu jsou dvě plodné tyčinky se žlutými vejčitými prašníky a čtyři tyčinky zakrslé, sterilní. Gyneceum je synkarpní, ze dvou plodolistů složený semeník je dvoudílný. Květy jsou samosprašné.  Plody jsou dvoudílné šešule obsahující drobná, vejčitá, oranžová nebo hnědá semena velká jako semena mrkve. Do doby setí se uchovávají v suchu. Rostlina je oktoploidní, x = 8.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rozmnožuje se výhradně ze semen, která nejsou dormantní a vyklíčí při teplotě 25 °C a dostateční vlhkosti asi za týden. Semena smíchaná s pískem se vysévají na konci zimy nebo počátkem jara, kdy končí mrazy a začíná období dešťů, na jižní polokouli od září do listopadu. Během osmi až devíti měsíců narostou listy i bulvy a rostliny určené ke konzumaci se v květnu až červenci sklízejí, vnější listy růžice jsou tehdy uvadlé a vnitřní zůstaly zelené. Současný průměrný výnos při ručním obhospodařování je asi 3 t/ha, s využitím techniky a při lepší výživě je možno dosáhnout až 20 t/ha.  Rostliny nesklizené a ponechané v půdě vytvoří z rozrostlé růžice za další čtyři až šest měsíců krátkou lodyhu s květy, které rozkvetou v říjnu neb listopadu. V prosinci a únoru listy na rostlině uschnou a dozrají šešule se semeny, která slouží pro výsev v dalším vegetační sezóně. V oblasti And je pěstováno až 10 kultivarů s různě zbarvenými bulvami.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Řeřichy peruánské se pěstují pro nevelké bulvy, které jsou u domorodých obyvatel tradiční součásti stravy i léčebnými prostředky. Konzumují se čerstvé vařené nebo pečené v popelu, často se nastrouhají, usuší a mohou se skladovat i několik let. Pak se rozvaří ve vodě nebo mléku na kaši, také se z nich vyrábí kvašený napoj „maca chica“.  Sušená má výživnou hodnotu srovnatelnou s kukuřicí, pšenicí i rýží. Má přes 60 % sacharidů, 10 % bílkovin ve formě polypeptidů a aminokyselin, vlákninu a lipidy. Obsahuje také vápník, draslík, železo, jod, fosfor, zinek, vitamíny B, vitamín C, mastné kyseliny (linolová, palmitová a olejová), alkaloidy, třísloviny i saponiny a obsahuje devět esenciálních aminokyselin.  V peruánském lékařství byly používány k léčbě anémie, tuberkulózy, menstruačních poruch, symptomů menopauzy, rakoviny žaludku, sterility i mužské potence. V poslední době dosahuje „maka“ v oblastech mimo And velké popularity. Prodává se ve formě tablet nebo bylinných extraktů z rozemletých bulev jako afrodisiakum, pro zvýšení plodnosti a sexuální výkonnosti, k dosažení hormonální rovnováhy i na všeobecnou podporu imunity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeřicha peruánská (\"Lepidium meyenii\") je jediná rostlina z bohatého rodu řeřicha, která má místo kořene bulvu. Někdy je uváděna pod českým jménem maka. Pochází z jihoamerických peruánských And a podle archeologických nálezů tam byla vyšlechtěna a pěstována již v době kolem jednoho a půl tisíciletí před naším letopočtem, dávno před vznikem Incké říše. Její přímí předchůdci nejsou známi, není to však žádný z planých druhů řeřichy nyní rozšířených v Andách.", "tgt_summary": "Lepidium meyenii, known as maca or Peruvian ginseng, is an edible herbaceous biennial plant of the family Brassicaceae that is native to South America in the high Andes mountains of Peru. It was found exclusively at the Meseta de Bombón plateau close to Lake Junin in the late 1980s. It is grown for its fleshy hypocotyl that is fused with a taproot, which is typically dried, but may also be freshly cooked as a root vegetable. If it is dried, it may be further processed into a flour for baking or as a dietary supplement. It also has uses in traditional medicine. As a cash crop, it is primarily exported as a powder that may be raw, or processed further by the supplement industry: gelatinized or made into an extract.", "id": 1146749}
{"src_title": "Chrám Pokrovu na Něrli", "tgt_title": "Church of the Intercession on the Nerl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při dataci založení chrámu se dlouho vycházelo z životopisu \"Život Andreje Bogoljubského\" (poč. 18. stol.), kde se uvádí, že chrám dal kníže vystavět na památku svého zemřelého syna Izjaslava Andrejeviče roku 1165. Nejnovější výzkumy založené na analýze starších pramenů však určují jako datum založení chrámu již rok 1158.  Podle kronikářů stáli za vznikem chrámu titíž stavitelé, vyslaní přítelem knížete Bogoljubského Fridrichem I. Barbarossou, kteří vztyčili také chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice v nedalekém Vladimiru. Bogoljubský chrám byl zasvěcen svátku Pokrovu přesvaté Bohorodice, který se v Rusku začal prosazovat v polovině 12. století právě z iniciativy Andreje Bogoljubského.  Podle legendy byl bílý vápenec na stavbu přivezen knížetem Bogoljubským z Volžského Bulharska, které si podmanil. To však vyvrací jak historická fakta, tak i petrografická analýza kamene.  Později byl chrám přičleněn k nedalekému Bogoljubskému klášteru. To se mu málem stalo osudným, neboť představený kláštera chtěl roku 1784 nechat chrám rozebrat na materiál pro stavbu klášterní zvonice, protože jeho provoz vynášel málo peněz. Nakonec však naštěstí kvůli nedostatku prostředků z výstavby zvonice sešlo a svatostánek zůstal na svém místě.  Roku 1992 byl v rámci Bílých památek Vladimiru a Suzdalu zanesen na seznam světového dědictví UNESCO. Louka, na které se nachází, se stala přírodně-krajinnou památkou pod ochranou státu a k chrámu byla zbudována stylová cestička. V současnosti slouží jak k bohoslužebným, tak i k muzeálním účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura chrámu.", "content": "Chrám byl původně vystavěn na soutoku Něrlu a Kljazmy (dnes už však Něrl vtéká do Kljazmy na jiném místě), důležité křižovatce vodních obchodních cest. Protože toto nížinaté místo bylo často zaplavováno rozvodněnými řekami, stavba byla založena na uměle vytvořené vyvýšenině, která ji dodnes úspěšně chrání před velkou vodou. Samotný svatostánek stojí na unikátních 5 m hlubokých základech z kamenných kvádrů, aby při rozlivu řeky nebyla ohrožena jeho statika.  Původně chrám obklopovala ještě nízká galerie, která se však nedochovala. Zdi jsou sice naprosto svislé, budí však dojem, jako by směrem nahoru ustupovaly, čímž vzniká iluze, že je chrám větší, než ve skutečnosti je. Stavba je často vyzdvihována pro své dokonalé proporce.  Zdi jsou vyzdobeny výraznými reliéfy, z nichž hlavní zobrazuje biblického krále Davida s psaltériem v jedné ruce, druhou rukou žehnajícího, obklopeného lvy a bájnými gryfy. Původní fresky se dochovaly až do roku 1877, kdy však byla při rekonstrukci oklepána původní vnitřní omítka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Pokrovu na Něrli (), někdy též chrám Panny Marie Pomocné na Něrli, je pravoslavný chrám z 12. století, nacházející se asi 1,5 km za obcí Bogoljubovo ve Vladimirské oblasti Ruska. Od roku 1992 je v rámci Bílých památek Vladimiru a Suzdalu zanesen na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The Church of the Intercession of the Holy Virgin on the Nerl River (, \"Tserkov Pokrova na Nerli\") is an Orthodox church and a symbol of medieval Russia.", "id": 2320215}
{"src_title": "Nafissatou Thiamová", "tgt_title": "Nafissatou Thiam", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Její matka je Belgičanka, otec pochází ze Senegalu. Atletice se začala věnovat v sedmi letech, v roce 2009 získala belgický titul v pětiboji v kategorii kadetek a roku 2011 startovala na mistrovství světa v atletice do 17 let 2011, kde skončila v sedmiboji na čtvrtém místě. Vyhrála sedmiboj na mistrovství Evropy juniorů v atletice 2013, v tomto roce také vytvořila světový rekord v halovém pětiboji výkonem 4558 bodů, který však nebyl oficiálně uznán, protože závodnice prošla dopingovou kontrolou až v následujícím dni. Thiamová je mistryní Belgie v sedmiboji, skoku dalekém a skoku vysokém, drží také belgický rekord v dálce. Na mistrovství Evropy v atletice 2014 získala bronzovou medaili v sedmiboji, na halovém mistrovství Evropy v atletice 2015 byla druhá v pětiboji a na mistrovství Evropy v atletice do 23 let 2015 druhá ve skoku vysokém. Na mistrovství Evropy v atletice 2016 startovala ve výškařském sektoru a skončila na čtvrtém místě.  Na olympiádě v Riu de Janeiru vyhrála nečekaně sedmiboj (6810 b.) před obhájkyní titulu Jessicou Ennisová-Hillovou; vytvořila si v závodě tři osobní rekordy, výkon 198 cm ve výšce je historickým rekordem mezi sedmibojařkami a překonala jím o centimetr i vítězku soutěže specialistek Ruth Beitiaovou. V roce 2017 se stala v Londýně mistryní světa v sedmiboji. V roce 2018 se v Berlíně stala mistryní Evropy (výkonem 6816 b.).  V letech 2013 až 2016 obdržela čtyřikrát po sobě cenu pro nejlepší belgickou atletku Spike d'Or, v roce 2014 byla zvolena belgickou sportovkyní roku a v roce 2016 obdržela cenu Atlet Evropy v kategorii „Vycházející hvězda“.. V květnu 2017 se stala v pořadí čtvrtou sedmibojařkou, která překonala hranici sedmi tisíc bodů (7013 b.), a to při závodě v rakouském Götzisu.  Na atletickém MS v katarském Dauhá (2. - 3. 10. 2019) měla Thiamová nakročeno k vítězství, ale nakonec ji porazila skvělým výkonem 6981 bodů britská vícebojařka Katarina Johnsonová-Thompsonová. Thiamová obsadila výkonem 6677 bodů stříbrnou příčku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nafissatou Thiamová (* 19. srpna 1994 Brusel) je belgická atletka, úřadující olympijská vítězka v sedmiboji. Studuje Univerzitu v Lutychu, je členkou klubu RFC de Liège, jejím osobním trenérem je Roger Lespagnard.", "tgt_summary": "Nafissatou \"Nafi\" Thiam (; born 19 August 1994) is a Belgian athlete specializing in multi-event competition. Her mother is Belgian and her father is Senegalese. As of February 2020, Thiam holds the Belgian record in women's heptathlon, women's javelin and women's long jump. She set a new world record for the high jump discipline within a women's heptathlon competition in 2019.", "id": 621697}
{"src_title": "Třída Fearless (1963)", "tgt_title": "Fearless-class landing platform dock", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy, objednané roku 1962 jako náhrada za staré letadlové lodě, které byly v 50.–60. letech využívány pro výsadkové operace. Zatímco \"Fearless\" postavila loděnice Harland and Wolf v Belfastu, v případě \"Intrepid\" to byla loděnice John Brown v Clydebanku.  Jednotky třídy \"Fearless\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jedno plavidlo mohlo nouzově pojmout až jedno komando Royal Marines, tedy přibližně 700 mužů. Obvykle převáželo 350. Zároveň plavidlo pojmulo až 15 hlavních bojových tanků Chieftain. V palubním doku byly neseny čtyři vyloďovací čluny LCU Mk 9 a další čtyři menší pěchotní čluny LCVP Mk 3 byly neseny na jeřábech. Plavidla byla vyzbrojena dvěma 40mm kanóny Bofors Mk 7A a čtyřmi čtyřnásobnými odpalovacími zařízeními raket Sea Cat. Na zádi se nacházela přistávací plocha pro operace pěti až šesti vrtulníků. Obvykle šlo o typy Wessex, Sea King, nebo Merlin. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů.  Pohonný systém tvořily dva kotle Babcock & Wilcox a dvě parní turbíny English Electric o výkonu 22 000 shp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů. Dosah byl 5000 námořních mil při rychlosti 20 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Na základě zkušeností z Falklandské války byla výzbroj posílena, aby se lodě dozázaly lépe bránit leteckému útoku. Například \"Intrepid\" nesl dva komplety Sea Cat, dva 20mm kanónové komplety Mk 15 Phalanx a dva 20mm kanóny GAM-B 01.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "V roce 1967 byly obe jednotky nasazeny k evakuaci Britů z Adenu. Kvůli úsporným opatřením byla roku 1976 \"Fearless\" převedena k výcviku a \"Intrepid\" do rezervy. Roku 1981 byla \"Intrepid\" dokonce nabídnuta k prodeji Argentině. Obchod se neuskutečnil, neboť mezitím vypukla válka právě s Argentinou a \"Intrepid\" byla reaktivována. Výsadkové lodě třídy \"Fearless\" hrály ve válce vedené daleko od britské pevniny důležitou roli. Podíleli se na britském vylodění v zátoce San Carlos. Roku 1985 byla do rezervy stažena \"Fearless\". Plavidla byla vyřazena na přelomu tisíciletí – \"Fearless\" roku 2002 a \"Intrepid\" roku 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Fearless byly výsadkové dokové lodě britského královského námořnictva. Jejich úkolem byla přeprava a provádění výsadku Royal Marines (včetně těžké techniky a zásob) a jeho podpora pomocí vrtulníků. Obě plavidla mohla zároveň sloužit jako velitelské lodě výsadkových operací. Obě postavené jednotky byly do služby zařazeny v letech 1965–1967. Vyřazeny byly v letech 2002 a 2004.", "tgt_summary": "The \"Fearless\"-class landing platform docks were the first purpose-built amphibious assault vessels in the Royal Navy. The class comprised two ships: and.", "id": 481816}
{"src_title": "Koromáč olešníkový", "tgt_title": "Silaum silaus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je to eurosibiřský druh s těžištěm výskytu v Evropě, kde jeho severní hranice rozšíření sahá po Skandinávii a na jihu vede kolem severních oblastí Balkánu. Dále roste na Ukrajině, v evropské části Ruska a ostrůvkovitě okolo Kavkazu, na západní Sibiři a ojediněle ve Střední Asii.  V České republice se vyskytuje hlavně v Polabí, ve východních Čechách a na jižní Moravě. Vzácnější je v Českém středohoří a na střední Moravě. V jiných oblastech roste jen ojediněle.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se na vlhkých rašelinných a slatinných loukách nebo v lužních lesích a na travnatých březích potoků a jezírek, většinou v nížinách nebo pahorkatinách. Obvykle jej lze nalézt na písčitých až jílovitých, převážně vápnitých půdách dobře zásobených živinami.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina se žlutým nádechem a s přímou, 40 až 100 cm vysokou lodyhou vyrůstající z hrubého, rozvětveného, vícehlavého kořene. Lodyha je lysá, mělce rýhovaná, ve spodní části oblá a v horní hranatá, rozvětvená a málo olistěná. Spodní listy s úzkými pochvami jsou lesklé, v obrysu trojúhelníkovité, dvou až čtyřnásobně zpeřené se segmenty 1 až 3 mm širokými, kopinatými, po obvodě jemně pilovitými a na vrcholu s červenou špičkou. Lodyžní listy jsou jednoduše zpeřené nebo redukované jen na pochvu. Ve tvaru listů je druh velmi variabilní.  Oboupohlavné květy jsou seskupeny do okoličnatých květenství. Okolík se obvykle skládá z 5 až 16 okolíčků po 16 až 26 květech. Okolík je plochý, řídký, paprsky má nestejně dlouhé, 3 až 6 cm, obaly chybí a obalíčky jsou protáhle kopinaté. Kališní lístky jsou nezřetelné, pět žlutozelených korunních lístků, asi 1 mm velkých, je na rubu načervenalých. Květy rozkvétají od června do srpna a bývají opylovány hmyzem. Ploidie druhu je 2n = 22.  Plody jsou hnědé, podlouhlé, eliptické nebo široce vejčité, 4 až 5 mm dlouhé dvounažky s kuželovitým stylopodiem. Obsahují dva jednosemenné plůdky (merikarpia) s pěti oblými žebry po stranách. Tato semena (plůdky) bývají rozptylována větrem nebo i povrchovou vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Koromáč olešníkový je živnou rostlinou housenek otakárka fenyklového.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koromáč olešníkový (\"Silaum silaus\") je vlhkomilná, středně vysoká bylina z čeledi miříkovitých, kvetoucí drobnými bílými až nazelenalými květy uspořádanými do okolíků. Tato původní rostlina české květeny je jediný druh rodu koromáč, který se v České republice vyskytuje. Místa, kde pravidelně roste, postupně mizí, a je tedy považován za rostlinu ohroženou vyhynutím (C3).", "tgt_summary": "Silaum silaus, commonly known as pepper-saxifrage, is a perennial plant in the family Apiaceae (Umbelliferae) (the carrot family) found across south-eastern, Central and Western Europe, including the British Isles. It grows in damp grasslands on neutral soils.", "id": 2329527}
{"src_title": "Jean Guiton", "tgt_title": "Jean Guiton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze zámožné obchodnické rodiny, jejíž předkové hráli v politickém životě La Rochelle významnou roli. Starostou města byl již jeho děd, Jacques Guiton a poté i jeho otec, Jehan. Jean Guiton se živil jako rejdař, jeho podnikatelské aktivity zahrnovaly i francouzské kolonie v Americe. Roku 1621, při protivládní revoltě hugenotů, velel loďstvu La Rochelle, které se skládalo přibližně ze šestnácti plavidel.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání La Rochelle.", "content": "Starostou La Rochelle, které bylo již od podzimu 1627 obléháno francouzskou královskou armádou, se stal 13. dubna 1628. Hlasovalo pro něj 75 z 82 volitelů. Jako starosta a velitel města se ocitl v obtížné situaci, mohl sice doufat v anglickou pomoc, ale král Karel I. příjezd své armády opakovaně odkládal. Městu tak hrozilo vyhladovění, ale Guiton odhodlaně psal svým vyslancům u anglického dvora, že bude „vzdorovat až do úplně posledního dne“ (zároveň však prosil o bezodkladnou pomoc). V srpnu rázně odmítl pokus francouzského krále Ludvíka XIII. o dohodu. Anglické loďstvo sice nakonec připlulo, ale nepodařilo se mu prorazit blokádu města. Za situace, kdy lidé v La Rochelle hromadně umírali hlady a už je ani nikdo nepohřbíval, musel vyvodit důsledky i tak odvážný muž, jakým byl Jean Guiton. 24. října proto začali obyvatelé města s Ludvíkem XIII. a jeho zástupci vyjednávat, o několik dní později pak byli nuceni kapitulovat. Guiton se musel vzdát funkce starosty a město opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Guiton byl odvážný a rozhodný muž, přirozený vůdce, který s ostatními neměl slitování. Když se měl stát starostou obleženého La Rochelle, položil údajně před ostatní na stůl svou dýku a oznámil, že se úřadu ujme, ale jako starosta vrazí tuto dýku do srdce každému, kdo se jen zmíní o kapitulaci města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Guiton (2. července 1585 – 15. března 1654) byl francouzský hugenotský politik, obchodník a námořní velitel, známý zejména jako starosta, jež stál v čele města La Rochelle během jeho obléhání v roce 1628.", "tgt_summary": "Jean Guiton (2 July 1585 – 15 March 1654) was born in La Rochelle, where he followed the occupation of ship-owner. He became a notable Huguenot leader.", "id": 601114}
{"src_title": "Katedrála v Salernu", "tgt_title": "Salerno Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stavbu kostela zahájil roku 1076 tehdejší vévoda Apulie a Kalábrie, normanský dobyvatel Robert Guiscard (\"Robert de Hauteville\") a kostel roku 1084 vysvětil reformní papež Řehoř VII., který závěr svého života prožil ve vyhnanství v Salernu a je ve zdejší katedrále pohřben. Po zemětřesení roku 1688 byl zejména vnitřek katedrály přestavěn ve slohu pozdního neapolského baroka, pozdější přestavby se snažily tento zásah oslabit. V září 1943, když se v Salernu vylodili Spojenci, byla katedrála také poškozena.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Do chrámu se vstupuje po schodech, které vedou do rajského dvora. K západnímu průčelí kostela je představen prostorný čtvercový rajský dvůr, obklopený dvoupatrovou románskou kolonádou s 28 antickými kamennými sloupy, které pocházejí z nedalekého Paesta. K jihovýchodnímu rohu rajského dvora (a k jihozápadnímu rohu katedrály) přiléhá 56 m vysoká zvonice s osmi velkými zvony, která nese stopy arabského vlivu. Západní průčelí kostela si zachovalo románský ráz. Hlavní vchod do chrámu má půlkruhový tympanon s románskou mozaikovou výzdobou a brána se uzavírá dřevěnými vraty, pokrytými 56 bronzovými destičkami se scénami z Matoušova evangelia. Destičky pocházejí z Konstantinopole a byly odlity roku 1099.  Vlastní chrám je trojlodní románská bazilika s barokní štukovou dekorací uvnitř, ukončená příční lodí se třemi apsidami. V lodi jsou dvě kamenné kazatelny, zčásti se středověkou mramorovou mozaikou ve stylu římských Cosmati. Před hlavním oltářem stojí dva starověké sloupy ze zelenavého mramoru a v kapli napravo je hrob papeže Řehoře VII., který roku 1085 v Salernu jako vyhnanec zemřel. Pod východní částí kostela je románská krypta, rovněž s bohatou pozdně barokní výzdobou. V kryptě je podle starého podání pohřben evangelista svatý Matouš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála v Salernu je hlavní a arcibiskupský kostel v jihoitalském městě Salerno. Románská bazilika z let 1076-1084 je zasvěcena svatému Matoušovi, jehož ostatky se podle podání uchovávají ve zdejší kryptě.", "tgt_summary": "Salerno Cathedral (or duomo) is the main church in the city of Salerno in southern Italy and a major tourist attraction. It is dedicated to Saint Matthew, whose relics are inside the crypt.", "id": 2079374}
{"src_title": "Gmina Jeleśnia", "tgt_title": "Gmina Jeleśnia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné zmínky o vesnici pochází z 16. století, ale historie regionu sahá stovky let dopředu. Založení osad v Jeleśni se připisuje Valachům, kteří s ovcemi postupovali z Rumunska. O oblast se vedly spory silou zbraní. V roce 1457 král Kazimír IV. Jagelonský odkoupil osvětimské knížectví a připojil ke krakovskému vojvodství a později jej předal Petru Komorowskému (Piotr Komorowski). Z písemných záznamů vyplývá, že pro ves Jeleśnia byl v roce 1584 odlit zvon pro zdejší kostel. V období 1608–1620 byly zakládány rozlehlé panské statky. Jeden z nich zabíral část údolí a území devíti vesnic. Vesnici Jeleśnia, Pewel Wielka, Koszarawa, Krzyżowa, Sopotnia Wielka, Sopotnia Mała a Korbielów. Později byly připojeny vesnice Mutne a Hucisko. V polovině 17. století byl region vystaven švédským vojskům. V roce 1624 byly zadlužené źywiecké statky dány do zástavy královně Konstancii, ženě Zikmunda III. Vasy. Zatím co statky suské a ślemieńské přešly do vlastnictví majetku rodu Wielkopolských. Tento rod odkoupil v roce 1676 źywiecké statky a vlastnil je až do počátku 19. století. V roce 1772 se oblast dostala do vlastnictví Rakouska a od roku 1838 Habsburků (až do roku 1945).", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Gmina se rozkládá v jižní části Beskid Żywieckich. Na severozápadě je ohraničena pásmem Beskidu Śląskiego na východě Podhalem a na jihu částí slovenskými Karpaty. Gmina se nachází na úpatí nejvyšších hor Beskidu Żywieckiego: Pilsko (1557 m n. m.), Babiej Góry (1725 m n. m.), Romanki (1366 m n. m.) i Rysianki (1322 m n. m.)  Gminou protéká řeka Koszarawa do které se vlévají potoky Sopotnia, Kamienna a Pewlica.. V Úřad gminy Jeleśnia se nachází v jižní části kolem kostela a Zájezdního hostince (Starej Karczmy).  Podle statistických údajů z roku 2008 byla rozloha 170,51 km: z toho tvoří Obec zaujímá 16,4 % povrchu okresu Żywiec.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "V roce 1869 žilo ve vsi Jeleśnia 2729 obyvatel. Do jeleśnianské farnosti patřilo devět vesnic Sopotnia Mała, Sopotnia Wielka, Korbielów, Krzyżowa, Pewel Wielka a Pewel Mała, Mutne, Przyborów, Huciska. V celé farnosti v roce 1869 žilo 11 733 katolíků, 4 evangelíci a 150 Židů.  V roce 2011 v gmině žilo 13 587 obyvatel (6769 mužů a 6818 žen).  Podle statistických údajů z roku 2015 v obci žilo 13 528 obyvatel.  Údaje jsou z roku 2004, 2008 a 2011", "section_level": 1}, {"title": "Součásti obce.", "content": "Součástí obce jsou starostenské vesnice: Jeleśnia - úřad gminy, Sopotnia Mała, Sopotnia Wielka, Korbielów, Krzyżowa, Krzyżówki, Pewel Wielka, Mutne, Przyborów.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední gminy.", "content": "Gmina sousedí s gminou: Ujsoły, Węgierska Górka, Radziechowy-Wieprz, Świnna, Ślemień, Koszarawa,", "section_level": 1}, {"title": "Turistické trasy.", "content": "Jeleśnia je výchozím bodem mnoha pěších turistických tras do hor Beskidu Żywieckého. Některé trasy podle zdroje Szlaki turystyczne", "section_level": 1}], "src_summary": "Gmina Jeleśna je vesnická obec v okrese Żywiec ve Slezském vojvodství. V letech 1975–1998 vesnice byla pod správou vojvodství Bílsko.", "tgt_summary": "Gmina Jeleśnia is a rural gmina (administrative district) in Żywiec County, Silesian Voivodeship, in southern Poland. Its seat is the village of Jeleśnia, which lies approximately south-east of Żywiec and south of the regional capital Katowice.", "id": 663278}
{"src_title": "Registrované partnerství v Itálii", "tgt_title": "Recognition of same-sex unions in Italy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již v r. 1986 zahájily interparlamentní skupina Ženy komunistky a Arcigay (největší italská LGBT organizace) svojí první kampaň za registrované partnerství v italském parlamentu. Senát si vzala na starosti Ersilia Salvato a Poslaneckou sněmovnu Romano Bianchi a Angela Bottari, kde zapustili pomyslné první kořeny takové legislativy. V r. 1988 následujíc po lobbyingu Arcigay představila Alma Cappiello Agate (právnička a socialistická členka parlamentu) první návrh zákona (PdL N. 2340, Směrnice o de facto existujících rodinách, 12. únor 1988) usilující o uznání „vzájemného soužití“. Cappiellův návrh se sice setkal s neúspěchem, ale zároveň se stal předmětem zájmu tisku (někteří novináři jej nazývaly manželstvím druhé třídy), čímž se vůbec rozbouřily první veřejné debaty na téma instucionalizace homosexuálních svazků.  Během 90. let bylo v parlamentu postupně předkládáno a zamítáno několik návrhů zákona o registrovaném partnerství posílených diskusí v Evropském parlamentu na téma rovných práv pro homosexuály ve věcech manželství a osvojování. Během 13. schůze parlamentu bylo prezentováno nejméně deset návrhů Nicchiho Vendoly, Luigiho Manconi, Glorie Buffo, Ersilie Salvato, Graziana Cioni, Antonia Sody, Luciana Sbarbati, Antonia Lisi, Anny Marie De Lucy a Mauro Paissana. Žádný z nich se nestal pevným bodem schůze. Zřejmě v důsledku přímého vlivu a pronikavé opozice katolické hierarchie, která často mluví do politiky, jedná-li se o kulturně-etické otázky.  V září 2003 přijal Evropský parlament novou rezoluci o lidských právech jiných sexuálních orientací. Každý členský stát je zavázán pracovat v boji se všemi druhy diskriminaci - legislativní i de facto. Během 14. schůze parlamentu vedené Franco Grillinim se debatovalo o návrzích typu francouzského Občanského paktu solidarity, které získaly podporu napříč celým politickým spektrem.  Grillini prezentoval 8. července 2002 vlastní návrh zákona založený na svém dánském ekvivalentu. Nicméně princip Občanského paktu se stal předmětem kontroverzí, když byl dne 21. října 2002 na půdě francouzské ambasády v Římě „oddán“ Alessio De Giorgi s Christianem Pierrem Panicuccim. Ten samý den se projednával Grilliniho návrh a hlasovalo se o něm. Sice neúspěšně, ale podařilo se získat podporu 161 politiků ze středo-levice.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá Prodiho vláda.", "content": "V rámci předvolební kampaně r. 2006 slíbil vůdce opozice Romano Prodi přiznání určité právní ochrany nesezdaným párům, pokud bude zvolen. Prodiho středo-levicová koalice následně volby vyhrála a v únoru 2007 jakožto vláda přijala návrh zákona o trvalém soužití \"Diritti e doveri delle persone stabilmente Conviventi\" (DICO) (Česky: \"Práva a povinnosti trvalého vzájemného soužití\"). Návrh poskytoval nesezdaným párům, včetně homosexuálních párů, zdravotní a sociální benefity, včetně dědění ze zákona, pokud pár žil ve společně hospodařící domácnosti po dobu nejméně 9 let. Návrh odmítala katolická církev, Senát, v němž většina středo-pravicové opozice získala mandát, a i určitá část Prodiho kabinetu. Neustálé odkládání návrhu znamenalo, že se zřejmě nestihne projednat do konce volebního období.  10. března 2007 se v Římě konala demonstrace na podporu legislativy a proti „účelovému“ odkládání projednání návrhu ze strany Prodiho úřadu. Tisíce aktivistů mávalo ve vzduchu alarmujícími hodinami signalizujícími, že je nejvyšší čas pro takový zákon. Někteří vládní představitelé jako například ministryně pro rovné příležitosti Barbara Pollastrini a ministr pro sociální solidaritu Paolo Ferrero se demonstrací zúčastnily, za což byli následně premiérem kritizováni. O dva dny později uspořádala Konference italských biskupů kontrademonstraci taktéž v Římě. Podle policejních zdrojů se jí mělo zúčastnit 800 tisíc lidí, včetně ministrů katolické vlády jako jsou Clemente Mastella a Giuseppe Fioroni. 16. června měl každoroční římský Gay Pride rekordní milionovou účast. Tentokrát měl v sobě i jistý politický podtext, neboť jím LGBT asociace odpovídaly na opoziční demonstrace.  Následující rok byl návrh DICO sloučen s jinými návrhy zákona o registrovaném partnerství a senátní justiční komise diskutovala o novém návrhu zvaném Contratto di Unione Solidale (\"Kontrakt pro sociální svazky\"). Nicméně veškerou navrženou legislativu zdrželo vypsání předčasných voleb a rozpuštění parlamentu.  Italští režiséři Gustav Hofer a Luca Ragazzi promítli diskusi na téma DICO zákona do svého úspěšného dokumentárního filmu \"Suddenly, Last Winter\" (Improvvisamente l'inverno scorso).", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá Berlusconiho vláda.", "content": "Ačkoliv byla v květnu 2008 do Berlusconiho kabinetu zvolená vládní většina Lidu svobody – Ligy Severu, která neměla ve svém předvolebním programu práva homosexuálních párů, někteří jejich politici jako je například Renato Brunetta, ministr inovace a veřejné administrativy, Lucio Barani a Francesco De Luca se pokusili na vlastní pěst takovou legislativu prosadit. Jejich soukromý návrh (C.1756) známý pod zkratkou DiDoRE (\"Diritti e Doveri di Reciprocità dei conviventi\", vzájemná práva a povinnosti soužijících partnerů) byl však odmítnut. I kdyby prošel, nejednalo by se o klasicky úředně zaznamenané partnerství, nýbrž o „neregistrované soužití“.", "section_level": 2}, {"title": "Montiho vláda.", "content": "Za Montiho vlády se nepřijala žádná legislativa uznávající stejnopohlavní svazky. Došlo však k určitým značným reformám v italském právním řádu. V r. 2009 požádal benátský gay pár tamní administrativu o vydání manželské licence. Spor s benátským tribunálem se pak následně dostal až k Ústavnímu soudu z důvodu rozporu s občanským zákoníkem (nepřipouštějícím stejnopohlavní manželství) a článkem 3 italské ústavy (zákaz diskriminace) a článkem 29 (připouštějící generově-neutrální definici manželství). Ústavní soud pak následně 14. dubna 2010 rozhodl, že statutární zákaz stejnopohlavního manželství není v rozporu s ústavou.  V lednu 2011 zrušil italský Nejvyšší správní soud rozsudek nižší instance, který zakazoval občanovi EU žijícím ve stejnopohlavním manželství s Italem vstup do země kvůli rozporu s rodinným právem. V odůvodnění stálo, že nižší soud nebral v potaz směrnici EU garantující všem občanům Unie volný pohyb v rámci členských zemí. V r. 2012 se soudy zabývaly dalším případem stejnopohlavního páru - Itala žijícího v manželství s Uruguaycem ve Španělsku. Průlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 15. března 2015 garantuje všem stejnopohlavním párům právo na rodinný život náležící sezdaným párům. V závěru píše, že soudní systém garantuje všem stejná práva vyplývající z manželství případ od případu. Přestože toto rozhodnutí neřeší objektivně všechny případy, soudy nižší instance jej od té doby praktikují. Ačkoli tedy zůstával parlament ve vztahu ke stejnopohlavnímu soužití neutrální, tak verdikt tímto otevřel cestu k přiznávání určitých individuálních práv nesezdaných párů. Manželství uzavřená v zahraničí dále garantují cizincům právo na získání trvalého pobytu v Itálii, a to i těm, kteří pocházejí ze zemí mimo EU.  V květnu 2012 se politická strana Italské hodnoty (\"Italia dei Valori\") stala první, která veřejně podpořila stejnopohlavní manželství. Předseda strany Antonio Di Pietro řekl: „Naše strana se jako první v Itálii vydá cestou amerického prezidenta Baracka Obamy. Uvítáme spolupráce s jakoukoli další stranou podporující stejnopohlavní manželství. Nemusíte se za nic stydět! Pouze říci „ano“!“  V červenci 2012 začlenila Demokratická strana do svého volebního programu občanská práva, včetně uznání stejnopohlavních svazků. Sekulární křídlo strany se pokusilo o jejich expanzi na manželství, ale výbor pro občanská práva mu to nakonec zakázal. Následující dne se předseda Hnutí pěti hvězd Beppe Grillo proti tomuto vymezil a sám se rozhodl vyjádřit podporu manželství osob stejného pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Lettova vláda.", "content": "28. dubna 2013 se zformovala velká vládní koalice Enrica Letty sestávající i ze členů Demokratické strany, Lidu svobody a Občanské volby. Pouze demokratická strana a Sinistra Ecologia Libertà vyjádřily podporu stejnopohlavním svazkům během předvolební kampaně.  14. května 2013 rozšířil italský parlament zdravotní benefity na stejnopohlavní partnery jeho členů. Toto rozhodnutí se heterosexuálních partnerů týkalo již po desetiletí. Ten samý měsíc uznal italský soud britské registrované partnerství uzavřené mezi dvěma Italy. Registrace proběhla v Miláně. Pár již byl od r. 2012 registrován na místních matrikách, které toto umožňují.  Ministryně pro rovnost Josefa Idemová (Demokratická strana) posléze oznámila, že sama předloží návrh zákona uznávající stejnopohlavní svazky a nemanželské soužití. Tři návrhy (S.15, S.204 a S.393) měly umožnit homosexuálním párům uzavírání sňatku a další tři (S.197, S.239 a S.314) měly umožnit homosexuálním i heterosexuálním párům registrovat své partnerství.", "section_level": 2}, {"title": "Renziho vláda.", "content": "15. prosince 2013 nově zvolený tajemník Demokratické strany Matteo Renzi oznámil, že jeho strana začne pracovat na prosazení zákona uznávajícího stejnopohlavní svazky. Během politické kampaně sdělil Renzi svojí verzi řešení a sice registrované partnerství po britském vzoru (Velká Británie se již tou dobou připravovala legalizovat stejnopohlavní manželství, k čemuž došlo následující rok 2014.) Následně pak v únoru Renzi sestavil novou italskou vládu. Římský starosta Ignazio Marino, milánský starosta Guiliano Pisapia a boloňský starosta Virginio Merola vyvíjeli tlak na novou vládu, aby neprodleně přijala příslušnou legislativu.  Renzi zpočátku naplánoval diskuzi na září 2014, ale pak se bez vládního dekretu a bez vyjádření souhlasu rozhodl celý proces urychlit. Návrh se stal předmětem jednání Komise pro spravedlnost v Senátu, kde však dlouhou dobu ležel bez po všimnutí kvůli intervenci senátorů Nové středopravice. Návrh obsahoval vesměs stejná práva a povinnosti plynoucí z manželství, ale týkal se pouze párů stejného pohlaví. Co se týče rodičovství, tak obsahoval možnost přiosvojení dítěte partnera, ale ne společného osvojení, založeném na německém registrovaném životním partnerství. Legislativa měla podporu značné většiny politického spektra: Demokratické strany, Hnutí pěti hvězdiček, poloviny Forza Italia a Sinistra Ecologia Libertà. Někteří politici odmítali přiosvojení dítěte v rámci homosexuálních svazků, zatímco jiní požadovali stejnopohlavní manželství.  9. února 2015 potvrdil Nejvyšší správní soud nález Ústavního soudu č. 138/2010, že zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví není neústavní, ale ani na něj neexistuje žádný ústavní nárok, a tudíž závisí pouze na parlamentu, zda se k takovému kroku odhodlá, a zda se bude jednat o manželství, registrované partnerství nebo jiný právní rámec pro stejnopohlavní svazky. Zatímco Ústavní soud je příslušný k tvoření vlastní interpretace ústavy, tak Nejvyšší soud neřeší otázku ústavnosti této problematiky.  10. června 2015 vyzvala Poslanecká sněmovna Parlamentu Italské republiky vládu k podpoře zákona o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví. Všechny vládnoucí strany prezentovaly své výzvy různě. Všechny z nich byly zamítnuty, vyjma výzvy poslanců Demokratické strany. Několik dní před tím se k podobnému kroku odhodlal Evropský parlament, který vyzval všechny členské státy Evropské unie k uznávání stejnopohlavních svazků a rodin; nicméně bez právní síly.  21. července 2015 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v kauze \"Oliari a ostatní vs. Itálie\", že Itálie porušovala lidská práva garantovaná Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že neuznávala právo stejnopohlavních párů na rodinný život.  7. října 2015 byl návrh zákona o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví a nemanželském soužití předložen parlamentu. 14. října 2015 se dostal do fáze prvního čtení v Senátu. Přestože Silvio Berlusconi, předseda opoziční strany Forza Italia, podpořil registrované partnerství i s adopcí dítěte druhého z partnerů, mnoho poslanců jeho strany buď kritizovalo, nebo odmítalo návrh.  23. února 2016 byl návrh přijat Senátem v poměru hlasů 173:71. Návrh v této podobě garantoval stejnopohlavním párům většinu práv a povinností plynoucích z manželství, vyjma rodičovství (společného osvojení i přiosvojení) a přístupu k asistované reprodukci pro lesbické páry. Posléze byl návrh přijat Poslaneckou sněmovnou, kde se hlasování neočekávalo dříve, než v polovině května. 8. března Komise pro spravedlnost při Poslanecké sněmovně zahájila diskuzi o návrhu. Během noční schůze z 19. na 20. dubna předložila Komise návrh ke generální debatě. 27. dubna se rozhodli mluvčí stran zahájit příslušnou diskuzi v období od 9.- 12. května. 11. května přijala Poslanecká sněmovna návrh v poměru hlasů 372:51 s 99 zdrženími se. 20. května byl návrh podepsán italským prezidentem Sergiem Mattareallou. Nová legislativa byla publikována v promulgačním listu 21. května a účinnosti nabyla 5. června 2016. 21. července přijala Italská rada států vládní dekret ustavující evidenci registrovaných partnerství napříč celou zemí, což ihned v nadcházejících dnech uspořádat první svatební obřady. 24. července uzavřel první homosexuální pár registrované partnerství v Castel San Pietro Terme blízko Bologni.  Odpůrci legislativy pak následně oznámili, že se pokusí o vypsání referenda o zrušení zákona o registrovaném partnerství.", "section_level": 2}, {"title": "Uznání manželství uzavřeného v zahraničí.", "content": "9. dubna 2014 rozhodl civilní soud ve městě Grosseto, že by stejnopohlavní sňatek uzavřený v zahraničí měl být ze strany obce uznáván. Rozsudek byl později zrušen odvolacím soudem ve Florencii. Podobnou cestou jako Grosseto se vydaly v červenci 2014 Bologna, Neapol a Fano, v září 2014 Empoli, Pordenone, Udine a Trieste. a v říjnu 2014 Florencie, Piombino, Milán, Řím a Livorno.  V r. 2014 nařídil italský ministr vnitra Angelino Alfano zrušení všech registrací zahraničních stejnopohlavních sňatků s odůvodněním, že italský občanský zákon stejnopohlavní manželství neuznává, a tudíž je jakékoli jeho úřední zaznamenávání protiprávní.. Právní řád byl již několikrát používán k zastavení regionální insticionalizace gay párů, ale soudy toto vždycky odmítly s tím, že se nejedná o rozpor s občanským právem. Nakonec i státní žalobce města Udine potvrdil, že by ministerstvo vnitra nemělo znevažovat manželství uznávané obcemi, čímž anuloval Alfanovo nařízení. 9. března 2015 potvrdil regionální správní soud města Lazio Alfanovo nařízení s odůvodněním, že pouze občanské soudy, nikoli ministerstva, jsou příslušná rušení uznaných zahraničních manželství osob stejného pohlaví. Nicméně později shledal, že manželství ze zámoří nelze v Itálii uznávat, z důvodu rozporu s lokální legislativou.  Alfano se následně odvolal k Radě států, italskému nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek zvrátil; rozhodl, že v kompetencích ministerstva je i rušení všech veřejných aktů. Tímto je potvrzeno, že veškeré registrace zahraničních stejnopohlavních manželství jsou v Itálii neplatné, a musí být zrušeny. Gay aktivisté podali stížnost na soudce Rady států Carla Deodato, který se tímto případem zabýval, pro podjatost, neboť se jedná o „ženatého katolíka a otce dvou dětí“, u nějž lze očekávat odmítání stejnopohlavního manželství z náboženského přesvědčení. Jako důkaz použili jeho twitterový účet. Potvrdili i své odvolání se k Evropskému soudu pro lidská práva, pokud dojdou k závěru, že Itálie porušuje jejich ústavní práva.  31. ledna 2017 rozhodl Nejvyšší soud Itálie, že stejnopohlavní manželství uzavřené mezi dvěma ženami v regionu Nord-Pas-de-Calais ve Francii musí být Itálií uznané. Ke kauze starosty malého města Santo Stefano del Sole, který se pokusil odvolat do Neapole, kde bylo manželství uznané, se soud odmítl vyjádřit. Jedna ze dvou žen zde měla právo jus sanguinis, tedy právo krve - občanství dítěte podle občanství jeho pokrevních rodičů, v němž by odmítnout uznat jejich svazek bylo v přímém rozporu s Listinou základních práv EU, základními právy občanů EU, právem svobodného pohybu občanů EU a s anti-diskriminační legislativou.  14. prosince 2017 rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že Itálie porušila svým odmítnutím uznat stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraničí právo dotyčných párů na respekt soukromého a rodinného života. Jednalo se konkrétně o 6 párů, z nichž tři uzavřely sňatek v Kanadě, dva v Nizozemsku a jeden v Kalifornii. Italské úřady jejich žádost o uznání zahraničního manželství zamítly s odvoláním se na nařízení Ministerstva vnitra z roku 2001, podle něhož je stejnopohlavní manželství v rozporu s veřejným pořádkem. Soud rovněž přikázal Itálii zaplatit poškozeným párům odškodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodnutí Soudního dvora EU (2018).", "content": "5. června 2018 rozhodl Soudní dvůr EU, že všechny členské země, které nelegalizovaly homosexuální sňatky (včetně Řecka), jsou povinné uznávat taková manželství uzavřená v těch státech EU, kde už jsou legální, a garantovat tak stejnopohlavním manželům občanů EU právo trvalého pobytu. Soud zároveň připomenul, že všechny členské země mají právo se samy rozhodnout, zda do svého právního řádu zavedou manželství párů stejného pohlaví s tím, že ale nesmí porušovat princip volného pohybu občanů EU a jejich manželů bez ohledu na pohlaví. Z hlediska EU je slovo manžel vnímáno v souladu se soudním rozhodnutím jako genderově neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Registrované partnerství.", "content": "Od července 2016 do konce srpna 2016 bylo v Itálii registrováno celkem 12 homosexuálních párů. V Turínu se uskutečnil jeden svatební obřad s dalšími 50 naplánovanými na nadcházející měsíce. V Miláně se uskutečnilo 6 takových s dalšími 220 naplánovanými. Dvě svatby se odehrály ve Florencii a jedna v Neapoli. Žádná z nich se neuskutečnila tou dobou v Římě. To se změnilo až v příštích měsících, kdy se registrovalo 109 homosexuálních párů. V Římě bylo první registrované partnerství se svatebním obřadem uzavřeno 17. září 2016.  Do března 2017 bylo v Itálii uzavřeno 2802 registrovaných partnerství, z toho 2433 v roce 2016. Nejvíc registrovaných partnerství se uzavřelo v Miláně (354) následovaném Římem (331), Turínem (174), Florencií (123), Bolognou (98), Janovem (85), Neapolí (69), Palermem (36) a Bari (25). Na regionální úrovni bylo nejvíc registrovaných partnerství uzavřeno v Lombardii (669) následované Laziem (376), Emilií-Romagnou (307), Toskánskem (293), Piemontem (291), Benátskem (210), Ligurií (145), Kampánií (105), Sicílií (75), Apulií (59), Marche (54), Kalábrií (8), Údolím Aosty (6), Basilicatou (2) a Molise (1).  Na konci prosince 2017 bylo v Itálii uzavřeno celkem 8506 registrovaných partnerství, z nichž 75 % tvořily mužské páry.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup církví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "V Itálii činí Římskokatolická církev největší a nejvlivnější křesťanskou denominaci. Jako taková odmítá jakékoli státní uznávání stejnopohlavních svazků, a tudíž opakovaně blokovala jakékoli pokusy o něj. Nicméně názory na homosexuály a jejich svazky se mezi představiteli církve liší.  V r. 2007 porovnával Angelo Bagnasco (Arcibiskup Janova a předseda Konference italských biskupů) státem uznávané homosexuální svazky se státní podporu incestu a pedofilie. V r. 2014 se ostře vymezil proti rozsudku toskánských soudů, na základě nichž se poprvé v Itálii uznalo gay manželství uzavřené v New Yorku. Registrované partnerství a stejnopohlavní manželství nazval „trojským koněm“, který se snaží o likvidaci tradiční rodiny.  Ve své knize \"Credere e conoscere\" publikované krátce před jeho smrtí v r. 2012 bývalý milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini vyjádřil nesouhlas s katolickým přístupem k homosexuálním registrovaným partnerstvím: „Nesouhlasím s pozicemi těch církevních představitelů, kteří se vyjadřují k registrovanému partnerství. Je vždy lepší, když spolu dva lidé vytvoří stabilní vztah, než aby se oddávali příležitostnému sexu, a proto by stát měl takové svazky nějak uznávat.“ Na závěr dodal, že homosexuální pár jako takový nikdy nemůže být postaven na zcela stejnou úroveň jako je manželství.", "section_level": 2}, {"title": "Menšinové církve.", "content": "Waldensiánská evangelická církev se stala první italskou křesťanskou denominací, která v r. 2010 podpořila homosexuální svazky. Italská luteránsko-evangelická církev se k podpoře homosexuálních párů taktéž přidala a od r. 2011 jim žehná ve svých kostelech.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle policejních zdrojů demonstrovalo dne 13. ledna 2007 v Miláně 50 tisíc gay aktivistů za přijetí nového zákona o homosexuálních svazcích.  Podle průzkumu z února 2007 požadovalo 67 % italských katolíků zamítnutí návrhu Prodiho vládní koalice proti 80 % podpoře italské veřejnosti. Na druhou stranu Eurobarometr z podzimu 2006 ukázal, že pouze 31 % Italů souhlasí s legalizací stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou a 24 % je pro adopci dětí páry stejného pohlaví. Tento výsledek je tedy z hlediska Evropské unie považován za podprůměrný, neboť průměr činí 44 % a 32 %.  Průzkum Eurispes zveřejněný na začátku r. 2009 ukázal, že 40,4 % Italů podporuje stejnopohlavní občanský sňatek a 18,5 % podporuje registrované partnerství, ale ne manželství. Čili 58,9 % respondentů bylo pro nějakou formu uznání stejnopohlavních svazků. Většinová podpora stejnopohlavního manželství byla zaznamenaná pouze na severozápadě, konkrétně v Piemontu a Ligurii, kde bylo 54,8 % pro. I tak se ale našla většinová podpora ve všech italských regionech, vyjma Sicílie, pro nějaký právní institut pro homosexuální páry. U voličů levice byla zaznamenána 66,5 % podpora stejnopohlavního manželství. Průzkum podobného charakteru zveřejněný v lednu 2010 ukázal 41,0 % podporu stejnopohlavního manželství a 20,4 % podporu registrovaného partnerství. Podpora pro nějakou formu uznání stejnopohlavních svazků tedy stoupla na 61,4 %.  Při příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii 17. května 2012 zveřejnila National Bureau of Statistics (ISTAT) oficiální zprávu vládě o postoji italské veřejnosti k homosexualitě. Ve výsledku 62,8 % respondentů podporovalo registrované partnerství částečně podobné institutu manželství. Podpora stejnopohlavního manželství vzrostla na 43,9 % ve střední Itálii, u věkové skupiny 18-34 let (53,4 %) a žen (47 %), pokud jde o geografii, věk a pohlaví. Každopádně: většinová podpora registrovaného partnerství byla ve všech regionech, nejvíce ve střední Itálii (72,2 %), nejméně na jihu a na ostrovech (51,2 %).  Květnový výzkum Ipsos 2013 shledal, že 48 % respondentů podporuje stejnopohlavní manželství a 31 % jinou formu právního uznání homosexuálních párů.  Podle Ifopu z května 2013 podporovalo 42 % Italů právo homosexuálních párů na sňatek a adopci dětí.  Výzkum Demos z října 2014 shledal 55 % podporu stejnopohlavnímu manželství s 42 % opozicí.  Eurobarometr 2015 shledal, že by 55 % Italů podpořilo legalizaci stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou, zatímco 35 % bylo proti.  Výzkum z ledna 2016 ukázal 46 % podporu a 40 % opozici registrovaného partnerství. Co se týče manželství, tak tam byla podpora 38 % a opozice 55 %. Ve finále 85 % zkoumaných bylo proti osvojování dětí homosexuálními páry.  V únoru 2016 pár dní poté, co Senát schválil návrh zákona o registrovaném partnerství, se v novém výzkumu ukázala většinová podpora registrovaného partnerství (69 %) i manželství (56 %), ale pouze malá část respondentů by podpořila přiosvojování dětí v rámci homoparentální rodiny (37 %).  Podle průzkumu Pew Research Center, uskutečněném mezi dubnem a srpnem 2017, a publikovaném v květnu 2018 by 59 % Italů podpořilo legalizaci stejnopohlavního manželství, 38 % by bylo proti a 3 % odmítly odpovědět, případně neměli jednoznačný názor. Podle výzkumu stejné organizace by 83 % věřících, 70 % nepraktikujících křesťanů a 44 % praktikujících křesťanů bylo pro stejnopohlavní manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální zákony a obecní vyhlášky o registrovaném partnerství.", "content": "Do roku 2015 mělo více než 250 obcí a měst napříč celou Itálií své vlastní zákony o registrovaném partnerství (\"registro delle unioni civili\"), které formálně uznávaly stejnopohlavní páry. Tyto svazky měly většinou pouze symbolickou hodnotu, nikoli nějaké výrazné právní následky. Benefity z nich plynoucí byly velmi omezené. Velká města, která tuto možnost nabízela, byla Řím, Bologna, Padova, Florencie, Pisa, Bolzano, Palermo, Neapol, Milán a Janov V únoru 2012 slíbil milánský starosta Guiliano Pisapia zpracovat vyhlášku o formální registraci homosexuálních svazků ve městě Miláně, metropoli severní Itálie, která garantovala párům žijícím podle ní určitou právní ochranu, ale ne veškerou plynoucí z manželství. Mluvčí Milánské arcidiecéze na to za zareagoval argumentem, že zrovnoprávnění homosexuálního soužití s rodinami založenými na manželství prostřednictvím registrovaného partnerství by mohlo vést k legalizaci polygamie. 27. července 2012 tuto vyhlášku schválilo zastupitelstvo v poměru hlasů 29:7.  V lednu 2013 poprvé v historii Itálie uznala padovská nemocnice homosexuální partnerství. Rozhodla se totiž o přeformulování slov „matka“ a „otec“ na genderově-neutrální „partner“. V srpnu 2013 navrhl radní města Benátek nahrazení slov'matka' a 'otec' v místních dokumentech (včetně místních škol) slovy 'rodič 1' a 'rodič 2' ('Genitore 1' a 'Genitore 2'). Projekt vyvolal debatu, jíž se zúčastnila i ministryně integrace Cécile Kyenge, která návrh podpořila. I tak se ale tento krok nesetkal s vřelým přijetím. Benátský návrh později putoval do Bologny, kde se jej výkonná rada města rozhodla přepracovat na alternativní řešení - nahrazení matky a otce 'rodičem' a 'dalším rodičem' ('Genitore' a 'Altro Genitore'). Slova nahradí své tradiční protějšky.  V lednu 2015 odhlasovalo římské zastupitelstvo v poměru hlasů 32:10 vyhlášku o registraci heterosexuálního a homosexuálního soužití v rámci města. Vyhláška se stala účinnou 21. května 2015. Toho dne bylo v Římě registrováno 20 párů (z toho 14 homosexuálních a 6 heterosexuálních). Jeden měl na vlastní žádost i slavnostní obřad na radnici.  4. března 2015 odhlasovalo sicilské regionální zastupitelstvo poměrem hlasů 50:5 (15 se zdrželo) pro přijet regionálního zákona o registrovaném partnerství garantujícího párům žijícím v něm, heterosexuálním i homosexuálním, veškeré benefity, které poskytuje regionální vláda. Na tvorbě zákona se podílel značnou měrou Rosario Crocetta, první otevřeně homosexuální prezident Sicílie. Liguria a Sicílie se tak staly prvními dvěma regiony s takovou legislativou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Itálie zpřístupnila homosexuálním párům registrované partnerství počínaje 5. červnem 2016, čímž jim poskytla většinu práv a povinností plynoucích z manželství. Návrh takového zákona schválil nejprve Senát 25. února a posléze 11. května Poslanecká sněmovna. 20. května jej podepsal italský prezident. Zákon byl pak 21. května publikován ve Sbírce zákonů Italské republiky. Účinným se stal 5. června 2016. Nicméně již před přijetím tohoto zákona mohly páry stejného pohlaví stvrzovat své soužití regionálními zákony o registrovaném partnerství. Celostátní registrované partnerství bylo těmito regiony podporováno, neboť se nejednalo pouze o zjednodušení života takových párů, ale i o symbolickou hodnotu.", "tgt_summary": "Italy has recognised same-sex civil unions () since 5 June 2016, providing same-sex couples with most of the legal protections enjoyed by opposite-sex married couples. A bill to allow such unions, as well as gender-neutral registered partnerships, was approved by the Senate on 25 February and the Chamber of Deputies on 11 May and signed into law by the Italian President on 20 May. The law was published in the official gazette the next day and took effect on 5 June. Before this, several regions had supported a national law on civil unions and some municipalities passed laws providing for civil unions, though the rights conferred by these civil unions varied from place to place.", "id": 1507885}
{"src_title": "Pravidla neplatí", "tgt_title": "Rules Don't Apply", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "20. června 2011 společnost Paramount Pictures oznámila, že Warren Beatty bude režírovat, napíše scénář a sám si zahraje jednu z hlavních rolí v tehdy nenazvaném filmu. Scénář byl inspirovaný jeho příběh a příběhem scenáristy Bo Goldmana. Snímek zůstal v projektovém stádiu skoro tři roky. V únoru 2014 bylo oznámeno, že film budou produkovat a financovat společnosti New Regency Pictures a RatPac Entertainment. Rozpočet filmu činil 25 milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Casting.", "content": "Beatty se začal poohlížet po obsazení filmu v červnu 2011. Setkal se s Andrewem Garfieldem, Alecem Baldwinem, Annette Beningovou, Shiou LaBeoufem, Jackem Nicholsonem, Evan Rachel Woodovou a Rooney Marou.V listopadu 2011 bylo do hlavní role obsazena Felicity Jones, která později od role upustila, kvůli odkladu natáčení. U hlavní mužské role se mluvilo o Justinovi Timberlakovi a Aldenovi Ehrenreichovi. V únoru 2014 byli obsazeni Alden Ehrenreich, Lily Collins, Matthew Broderick a Annette Beningová.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Film se natáčel 74 dní. Začalo se natáčet 24. února 2014 v Los Angeles. Studiová produkce se odehrávala v Sunset Gower studiích v Hollywoodu.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "V Severní Americe byl oficiálně uveden do kin společně s filmy \", Spojenci\" a \"Santa je pořád úchyl\". Byl projektován výdělek 3–5 milionů dolarů za první víkend, snímek však získal pouze 315 tisíc dolarů za první den a za prvních pět dnů 2,2 milionů dolarů. Film tedy vydělal pouze 1,6 milionů dolarů za první víkend a stal se tak šestým filmem s nejhorším výdělkem, kdy byl vypuštěn do více než 2 tisíc kin.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal mix recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 115 započtených recenzí 55 procent s průměrným ratingem 5,9 bodů z deseti. Na serveru Metacritic snímek získal z 38 recenzí 59 bodů ze sta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pravidla neplatí (v anglickém originále Rules Don't Apply) je americký romantický komediální film z roku 2016. Režie a scénáře se ujal Warren Beatty Ve snímku hrají hlavní role Beatty, Annette Beningová, Matthew Broderick, Lily Collins a Alden Ehrenreich. Snímek se odehrává v roce 1958 v Hollywoodu, sleduje romantický vztah mezi mladou herečkou a jejím režisérem, vztahu však nepřeje její zaměstnavatel Howard Hughes.", "tgt_summary": "Rules Don't Apply is a 2016 American romantic comedy-drama film written, produced and directed by Warren Beatty. The ensemble cast features Beatty, in his first screen acting role in 15 years, Annette Bening, Matthew Broderick, Lily Collins and Alden Ehrenreich. Set in 1958 Hollywood, the film follows the romantic relationship between a young actress and her driver, which is forbidden by their employer, Howard Hughes.", "id": 264039}
{"src_title": "Absurdistán (film, 2006)", "tgt_title": "Idiocracy", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Píše se rok 2005 a mladý desátník Joe Bauers, jenž slouží u americké armády jako archivář na základně nedaleko Washingtonu, byl vybrán k testu přísně tajného vojenského zařízení, které mělo uchovat nejlepší vojenské piloty „na horší časy“ v hibernaci. Test měl trvat jeden rok a Joe byl vybrán díky svým průměrným vlastnostem od vzhledu, inteligence, chování až po zázemí (bez rodiny). Jelikož v armádě nepůsobila žádná žena s podobně průměrnými charakteristikami, najal poručík Collins mladou prostitutku Ritu, když podplatil jejího pasáka, známého jako „Upgrayedd.“ Před zmrazením si Joe s Ritou krátce promluvil a domníval se, že je malířkou. Rita kývnula, že jí skutečně je. Avšak ještě před ukončením experimentu byli poručík Collins i Upgrayedd zatčeni za obchod s lidmi na armádní půdě. Samotná základna byla srovnána buldozery se zemí a zrušena, přičemž se na projekt hibernace zapomnělo a Joe s Ritou zůstali ve svých kryogenních rakvích uvězněni na celá staletí.  Na místě bývalé základny vznikla obří hora odpadků, která se jednoho dne zřítila jako obří lavina do přilehlého města, které bylo vším, co zbylo z Washingtonu D.C. Joeova rakev se sklouzla až do příbytku Frita Pendeja, sledujícího zvrhlý pořad \"„Au, moje koule.“\" Hibernace se deaktivovala a Joea čekalo probuzení do světa, který sotva poznával, a také vyhození z bytu Fritem přímo do odpadků sesunutých do města. Venku Joe viděl plastová obydlí „domistily“ i obyvatele, kteří vypadali a chovali se jako neinteligentní a morbidní burani, schopní komunikovat pouze směsí hrubého, sprostého argotu, chrochtání a sexistických gest, kteří se většinou jmenovali podle značek firem. Domníval se, že trpí halucinacemi, proto zamířil do nemocnice, ledabyle postavené, kde viděl jen špínu, prach a recepční, jež mu sotva rozuměla, takže ho poslala k doktorovi vyšetřující neznámé potíže. Také zjistil, že nikde neteče voda, pouze podivná zelená limonáda. Při vyšetření nekompetentním doktorem připomínajícího narkomana si prohlédl z okna zdevastované okolí a s pohledem na účtenku a časopis s datem 3. března 2505 si konečně uvědomil, co se stalo s ním i s lidstvem jako takovým. Propadl panice, stejně jako doktor, který zjistil, že Joe nemá „tetování,“ tudíž nemá čím zaplatit.  Joe sice utekl pryč, ale večer byl při shánění potravy u automatu zatčen. Druhý den ráno poznal krutost spravedlnosti počátku 26. století, když stál u soudu za nezaplacení v nemocnici a za to, že neměl na ruce identifikační tetování. Jeho právníkem byl Frito, který však namísto obhajoby Joeovi ještě více přitížil, a ten byl odsouzen k těžkému žaláři. Mezitím se probrala z kryogenního spánku i Rita, která nevěděla, kde se ocitla, ale mezi hlupáky snadno našla sponzora, který jí platil jenom za sliby sexuálního vyžití. Dozorci zatím Joea odvekli k porouchanému tetovacímu automatu, který nebyl schopen správně pochopit mluvené slovo a vytetoval mu na ruku jméno \"„Nevím Určitě“\" (v angl. originále \"„Not Sure“\"). Poté ho odvedli na test inteligence kvůli zařazení ke správné vězeňské práci. Jméno Nevím Určitě už Joeovi zůstalo napořád. Při příjezdu do vězení se mu při pohledu na tlustého vězně sedícího na hlavě spoluvězně povedlo oklamat dozorce a namluvil jim, že ho mají správně pustit. Avšak na útěk se záhy přišlo.  Ve vězeňské uniformě dorazil zpět do Fritova bytu, kterého požádal, aby ho dostal ke stroji času, že určitě nějaký musí existivat. Slíbil mu miliardy dolarů, které se mu na takovou sumu zúročí, když v 21. století založí bankovní účet na Fritovo jméno. Frito o jednom stroji času věděl, ale museli rychle zmizet, neboť jim byla policie v patách. Náhodou projeli Fritovým automobilem (pokud se to automobilem vůbec dá nazvat) místem, kde byla Rita, a Joe ji přesvědčil, aby nastoupila, aby jí mohl vysvětlit jejich situaci. Rita očividně dosud netušila, že se místo o rok přesunula časem o 500 let, navíc měla panickou hrůzu z Upgrayedda. Avšak senzor na ulici načetl Joeovo tetování a vyvolal poplach na ulici i přímo v autě, kterému došlo palivo. Všichni tři tedy utekli a na místo dorazila zásahová jednotka, která rozstřílela auto na kusy. Dál museli pěšky a po několikahodinovém putování kolem hor odpadků, zřícené či nedostavěné infrastruktury a skrz ohromný slum dorazili do obchodního domu Costco, zabírajícího plochu o několik řádu větší, než jak Joe s Ritou znali ze své doby. Zde je Frito, který zde získal právnické „vzdělání,“ zavedl do jakéhosi metra, kde však bylo Joeovo tetování opět identifikováno senzorem. Zatímco Rita si šla při čekání na vlak odskočit, byl Joe opět zatčen a Frito odjel metrem sám.  Policie však Joea tentokrát neodvezla do vězení, ale do Bílého domu, kde ho jmenovali ministrem vnitra USA. Vybrali ho dle testů, kterým byl podroben při příchodu do vězení o den dříve. Měl totiž nejvyšší IQ na světě. Vládu tvořila směs nekompetentních lidí, kteří se nijak nelišili od všech, které Joe dosud poznal. Prezidentem byl bývalý profesionální zápasník a pornoherec Dwayne Elizondo Mountain Dew Herbert Camacho, tmavé pleti s dlouhými vlasy, ovšem ani on moc rozumu neměl, avšak byl aspoň dost inteligentní na to, aby si uvědomil, jaké má jeho země existenční problémy. Proto přivedl před Sněmovnu reprezentantů Joea „Nevím Určitěho,“ aby nespokojeným delegátům, kteří spíše připomínali rozběsněné fotbalové fanoušky, nasliboval, že právě Nevím Určitě vyřeší do týdne akutní problémy s neúrodou a odvrátí hrozící hladomor, i odstraní prachové bouře a problémy s hospodářstvím. Joe se až teprve nyní dověděl, proč byl jmenován ministrem, a pokud vše splní, dostane prezidentskou milost. Joe proto ihned po „jednání“ sestavil tým, tedy nechal přivést Frita a Ritu, která byla mezitím též zatčena a tetována za to, že brala od jistého muže peníze, aniž by vykonala sexuální služby. Chtěl s nimi však ve skutečnosti utéct časem do své doby.  Ostatním ministrům řekl, že se chce podívat na zničenou úrodu poblíž muzea u Costco. Když mu tam policisté konečně dovezli Ritu, odvedl ji do uschlého křoví a ostatním ministrům namluvil, že z důvodu sexuálních aktivit. Zde Ritě vysvětlit svůj plán útěku, avšak Fritova mapa byla k ničemu. Cestou zpátky se zapnulo zavlažování pole, kde nic nerostlo (v podstatě ve filmu dosud nebylo vidět nikde ani trochu zeleně) a Joe zjistil, že je zavlažováno zelenou limonádou „Brawndo“ a nikoliv vodou. Brawndo totiž v průběhu 24. století koupilo od hloupnoucí státu FDA, FCC a převzalo kompletně i celé americké federální ministerstvo zemědělství, než vedení Brawndo zcela zhlouplo také a nechalo řízení firmy na počítači. Joe prosadil, aby se pole od nynějška zalévalo vodou „ze záchodu“ (jinde nebyla dostupná) tak, že přesvědčil ostatní ministry a prezidenta Camacha, že umí hovořit s rostlinami a ty žádají vodu (logickým argumentům nikdo nerozuměl). Jednoho večera si Rita s Joem promluvili, jak vůbec mohl svět takto skončit, a jak je divné být chytřejší než všichni ostatní. Joe se obviňoval, že se tak stalo kvůli lidem jako on, který se o nic nezajímal a proplouval životem. Rita Joeovi poděkovala, že jí dostal z vězení. Jeho plán však vyžadoval čas, neboť zavlažování muselo z půdy nejprve odstranit škodlivé sole, které lidi znali jen jako „elektrolyty.“ Ale také rychle způsobil pád akcií Brawnda na nulu, přičemž onen počítač automaticky reagoval vyhazovem poloviny veškeré americké populace z práce. To vyvolalo nepokoje tupého davu a Joe byl opět zatčen.  Joe byl dalšího dne soudem uznán vinným z kolapsu ekonomiky a odsouzen k jednodenní „rehabilitaci.“ Joe si mylně myslel, že se jedná o mírný trest, ve skutečnosti se jednalo o souboj monster trucků v aréně na život a na smrt proti němu v malém směšně vypadajícím autě, tedy o veřejnou popravu. Den před popravou ho navštívila ve vězení Rita, kterou Joe vyzval, aby neotálela a vrátila se časem bez něj, a apeloval na ni, aby vyzývala lidstvo ke čtení a vzdělávání, aby odvrátila tuto budoucnost. Zatímco Rita balila v Bílém domě své věci a úkolovala hloupého Frita k dopravě ke stroji času, začala rehabilitace, kdy Joe přišel na řadu jako poslední číslo programu. Bachaři naložili vozíkem ohromnou kouli, k níž byl Joe řetězem připoután, na jeho směšné autíčko, kterým se měl postavit třem monster truckům, z nichž největší ovládal veterán „Suprová Flákota.“ Při průjezdu příliš malými vraty se na něj ale sesypal celý vjezd do arény a byl ze hry. Frito to začal v televizi se zájmem sledovat, zatímco Rita smutně hleděla z okna, kde spatřila v pustině za Bílým domem malou růžičku. Změnila plán a nechala se Fritem dovézt do arény, aby zastavila popravu, neboť plán fungoval a na poli okolo cesty začaly klíčit plodiny. Mezitím Joe bojoval o svůj život v aréně, kde boj skončil destrukcí obou zbylých monster trucků, které se srazily s jeho prázdným vozem poté, co z něj vypadl balvan i řetězem spoutaný Joe.  Ritu však prezident Camacho nechtěl poslouchat, tak vymyslela plán. Podplatila kameramana, aby šel s Fritem ven a natočil zelenající se pole. Sama vnikla do studia, odkud vylákala pryč tamního hloupoučkého technika, a čekala, až Frito s kameramanem dorazí na místo, ti však zcela zapomněli, kam a proč jedou, takže zamířili do nevěstince, kde byl zrovna program se slevou. Mezitím se ze sutin vyhrabal Suprová Flákota a začal po Joeovi střílet a šlehat plamenometem, avšak nepřesně. Joe vylezl po sutinách k mikrofonu zavěšeného nad arénou, aby se omluvil za svůj údajný zločin, vyjasnil, že on sám sebe nepovažoval nikdy za toho nejchytřejšího, tak ho nazvali oni sami, a vyzval přítomné diváky, zda skutečně chtějí zabít jediného člověka, který se snažil jim pomoci. Hala na chvíli ztichla, avšak pak Suprová Flákota opět začal dštít oheň na Joea, visícího za mikrofon, dokud nespadl. Zatím Frito vylezl s kameramanem z nevěstince ven a díky reklamnímu nápisu na rehabilitaci si vzpomněl, proč tam odjel. Popadl kameru a natočil zelenající se pole, které Rita ukázala na velkoplošné obrazovce. Jakmile se Joe pustil mikrofonu, Suprová Flákota se chystala k poslednímu úderu k usmrcení Joea. Do arény však vnikl z hlediště prezident Camacho a souboj ihned zastavil, neboť se ukázalo, že Joeův plán fungoval a je nevinen.  Na večerní oslavě před Bílým domem prezident Camacho udělil Joeovi „Nevím Určitěmu“ oficiálně milost a jmenoval ho novým viceprezidentem. Joe sice odmítal, že se musí vrátit domů, ale Camacho ho přesvědčil jeho vlastními slovy, která pronášel dříve. Přesvědčilo ho i Ritino rozhodnutí zůstat, neboť se stala ředitelkou Starbucks, i možnost začít znovu život od začátku. Později se oba dostali s Fritem ke stroji času, který byl ve skutečnosti jen předraženou okružní jízdou s historickými, značně zkreslenými tématy. Brzy poté skončil Camachovi prezidentský mandát a novým prezidentem byl zvolen Joe „Nevím Určitě.“ Ve své inaugurační řeči uvedl způsobem, aby byl správně hloupým obyvatelstvem pochopen, že bývaly časy, kdy čtení nebylo určeno jen pro homosexuály (za toho Joea měli v tomto filmu kvůli schopnosti číst všichni), a to umožnilo lidem učinit i takové věci jako let na Měsíc. Za svého viceprezidenta si vybral Frita a první dámou byla Rita. S ní se oženil a měl s ní tři nejchytřejší děti na světě, zatímco Frito si vzal osm manželek a měl s nimi 32 nejhloupějších dětí na světě. Zda se jim podařilo spasit svět před sebedestrukcí hlupstvím, není známo, každopádně na jiném místě mezi odpadky vyplavala ještě třetí rakev, v níž se probudil Upgrayedd, který ihned začal hledat Ritu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Absurdistán (v anglickém originále Idiocracy) je americký satirický sci-fi film z roku 2006, který režíroval Mike Judge. Snímek vypráví příběh dvou průměrných lidí, kteří se zúčastnili tajného vojenského experimentu hibernace, jenž je vinou náhod přenesl daleko do budoucnosti, až do roku 2505. Oba se poté musí potýkat s poměry v antiutopické společností, která za posledních 500 let vinou ignoranství, vlivu reklam a mravní dekadence zdegenerovala a zhloupla natolik, že se oba stali nejchytřejšími lidmi na světě.", "tgt_summary": "Idiocracy is a 2006 American science fiction comedy film directed by Mike Judge and co-written by Judge and Etan Cohen. Starring Luke Wilson, Maya Rudolph, and Dax Shepard, it follows an American soldier who takes part in a classified hibernation experiment, only to be accidentally frozen for too long and awaken 500 years later in a dystopian world where commercialism has run rampant, mankind has embraced anti-intellectualism, and society is devoid of traits such as intellectual curiosity, social responsibility, justice, and human rights.", "id": 1529856}
{"src_title": "Australian Open 2017 – mužská dvouhra", "tgt_title": "2017 Australian Open – Men's Singles", "src_document": [{"title": "Finále Federer–Nadal: Rekordní 18. grandslam pro Švýcara.", "content": "Do šestého finále australského majoru, spolurekordu open éry držícího s Djokovićem, a prvního od roku 2010, prošel Švýcar Roger Federer, který ve svém třináctém semifinále vyřadil krajana Stana Wawrinku po pětisetové bitvě. Zvýšil tím aktivní poměr vzájemných zápasů na 19–3 a v mužském tenise navýšil rekordní počet grandslamových finálových účastí na dvacet osm. Švýcar se stal nejstarším finalistou grandslamu od US Open 1974 a tehdy 39letého Kena Rosewalla.  Rafael Nadal postoupil do finále po pětisetové výhře nad Bulharem Grigorem Dimitrovem. V rámci jeho vzájemného soupeření s Federerem se dvojice utkala ve třinácté sezóně a v 35. utkání. Švýcar snížil pasivní zápasovou bilanci na 12–23, respektive 3–6 ve finále grandslamu. V grandslamovém finále se oba naposledy utkali na French Open 2011 a předchozí zápas na turnajích velké čtyřky spolu odehráli v semifinále Australian Open 2014.  O vítězi rozhodla až závěrečná sada, před jejímž rozehráním odešel Švýcar do šaten po vyžádání zdravotní přestávky. Do pátého setu vstoupil Nadal ziskem soupeřova podání a ujal se vedení 3–1 na gamy. Následoval však obrat, když Federer získal zbylých pět her. Nejdříve využil až šestý brejkbol v setu a srovnal na 3–3. Po čisté hře na vlastním servisu si vypracoval vedení 4–3 a 0:40, ale nejdříve ani jednu příležitost podruhé prolomit podání Španěla v sadě nezužitkoval. Přesto proměnil pátou brejkovou šanci v dané hře a ujal se vedení 5–3. Obrat dokonal ziskem šestého gamu, v němž čelil soupeřovým brejkbolům. Využitým druhým mečbolem, kdy dopad míče na čáru potvrdilo jestřábí oko, dosáhl basilejský rodák po 3.37 hodinách na vítězství v Melbourne Parku.  Jednalo se o první Federerův turnaj v kariéře, na němž odehrál tři pětisetová klání, a to ve čtvrtém kole s Nišikorim, v semifinále s Wawrinkou a ve finále proti Nadalovi. Po výhrách v letech 2004, 2006, 2007 a 2010 získal pátou trofej z Australian Open a navýšil rekordní zápis mužských historických statistik 18. grandslamem. Bodový zisk mu dopomohl k návratu do elitní desítky žebříčku WTA na 10. místo, z něhož vypadl v říjnu 2016 i vzhledem k předčasnému ukončení sezóny v červenci 2016. V 35 letech se stal druhým nejstarším grandslamovým šampionem open éry, když starším byl jen tehdy 37letý vítěz Australan Ken Rosewall na Australian Open 1972.  Vítěz do žebříčku získal 2 000 bodů a připsal si částku 3 700 000 australských dolarů, poražený finalista pak poloviční odměnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mužská dvouhra Australian Open 2017 probíhala ve druhé polovině ledna 2017. Do singlové soutěže melbournského grandslamu nastoupilo sto dvacet osm hráčů. Sedmnáct z nich vzešlo z kvalifikace, z toho šestnáct řádně po výhrách ve třech kvalifikačních kolech a Kanaďan Peter Polansky jako šťastný poražený po odstoupení Australana Thanasiho Kokkinakise. Dvojnásobným obhájcem titulu byl druhý hráč světa Novak Djoković ze Srbska, který se mohl v případě vítězství odpoutal od Roye Emersona na čele statistiky počtu trofejí. To se mu ale nepovedlo, když už ve 2. kole nestačil na 117. hráče světa Denise Istomina z Uzbekistánu, který v předchozích pěti duelech se Srbem neuhrál ani set.", "tgt_summary": "Roger Federer won his fifth Australian Open title, and 18th Major title overall, defeating Rafael Nadal in the final 6–4, 3–6, 6–1, 3–6, 6–3 to win the Men's Singles tennis title at the 2017 Australian Open. With the win, Federer became the first male player to win at least five titles at three Grand Slam tournaments (five at the Australian Open, seven at Wimbledon and five at the US Open). The win was also Federer's first title on the ATP tour in over 12 months; his last win was at Basel on 1 November 2015. This was also the first Grand Slam tournament since the 2002 US Open in which Federer was ranked outside the top-10. He went on to reach and win the final of the tournament, making him the oldest man to reach a Grand Slam final since Ken Rosewall made the 1974 US Open final at the age of 39, and the oldest Slam champion since Ken Rosewall had won the 1972 Australian Open at 37 years and 63 days old. Nadal was attempting to become the first male player in the Open Era and the third man ever to achieve a double career Grand Slam.", "id": 2244576}
{"src_title": "Peter Wilhelm Lund", "tgt_title": "Peter Wilhelm Lund", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Peter Wilhelm Lund se narodil do bohaté rodiny v Kodani v Dánsku. Zajímal se o přírodní vědy. Nejprve však začal studovat medicínu na Kodaňské univerzitě. Po smrti svého otce přešel na svůj zájmový obor. Napsal dvě oceněné disertační práce.  V roce 1825 odcestoval do Brazílie, kde strávil tři a půl roku sbíráním vzorků rostlin, ptáků a hmyzu v blízkosti města Rio de Janeiro a psaním o zvířatech (ptáci, mravencovití, plži) dané oblasti. Zpět do Evropy se vrátil v roce 1829. Získal doktorát na univerzitě v Kielu, poté cestoval po Itálii a usadil se na určitou dobu v Paříži.  Roku 1832 se Lund vrátil zpět do Brazílie. První dva roky trávil sběrem rostlinných vzorků v částech spolkových států Rio de Janeiro a São Paulo. V roce 1834 se pak setkal se sběratelem fosilií P. Claussenem, jehož práce jej zaujala, a proto přešel na paleontologii. Začal hledat zkameněliny ve vápencových jeskyních v blízkosti vesnice Lagoa Santa a do roku 1846 zde se svými spolupracovníky objevil přes 12 000 fosilií. Mimo mastodontů a pozemních lenochodů to byla také kočkovitá šelma \"Smilodon populator\", kterou popsal společně s dalšími desítkami druhů. Byl jedním z prvních, který objevil a ocenil význam jeskynních maleb v Jižní Americe. Roku 1843 pak během sucha objevil v zatopené jeskyni ostatky asi 30 lidí společně s fosilními zvířaty, což dokázalo koexistenci těchto lidí s těmito druhy zvířat. Vyvrátil tak katastrofickou teorii Georgese Cuviera. V publikacích ilustroval jeho nálezy Peter Andreas Brandt.  Rok po objevu lidských pozůstatků Lund zastavil práci na vykopávkách z důvodu nedostatku peněz. Svou sbírku daroval Dánsku. Vzhledem ke svému podlomenému zdraví se rozhodl zůstat v Lagoa Santa a nevrátit se do Evropy. Zbylých 35 let svého života strávil dopisováním si s kurátory svých sbírek v Kodani a přijímáním návštěv mladých přírodovědců. Nikdy se neoženil a zemřel ve věku 78 let.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Oblast, ve které Lund pracoval, je chráněna v rezervaci Sumidouro State Park. Jeho jméno nese odborný časopis \"Lundiana\" a brazilský druh ještěrky \"Heterodactylus lundii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Wilhelm Lund (14. června 1801 Kodaň, Dánsko – 25. května 1880 Lagoa Santa, Brazílie) byl dánský paleontolog, zoolog a archeolog. V Brazílii, kde strávil většinu svého života, je považován za otce paleontologie a archeologie v této zemi.", "tgt_summary": "Peter Wilhelm Lund (14 June 1801 – 25 May 1880) was a Danish paleontologist, zoologist, archeologist and who spent most of his life working and living in Brazil. He is considered the father of Brazilian paleontology as well as archeology.", "id": 2340625}
{"src_title": "Webquest", "tgt_title": "WebQuest", "src_document": [{"title": "Charakteristické vlastnosti.", "content": "WebQuest se odlišuje od jiných výukových aktivit, využívajících k vyhledávání a zpracování úkolů internet, čtyřmi charakteristickými vlastnostmi. Za prvé, je založen na výuce ve třídě. Za druhé, zdůrazňuje myšlení na vyšší úrovni (zahrnuje analýzu, tvořivost, nebo kritiku), nejde tedy jen o pouhé získávání informací. Za třetí, učitel předvybírá zdroje, s důrazem na jejich informační obsah, aby nedocházelo k pouhému shromažďování informací. A za čtvrté, většina WebQuestů jsou skupinové práce s úkolem často rozděleným pro více rolí.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "WebQuest je tvořen 6 základními částmi. Obsahuje úvod (motivační popis), úkol, postup, zdroje, hodnocení a závěr. Prvotní Webquesty měly složku hodnocení označovanou jako pokyny.", "section_level": 1}, {"title": "Úkol (výukové cíle + očekávané výstupy).", "content": "Zadání úkolu je formálním popisem toho, co studenti vytvoří v rámci WebQuestu. Úkol by měl být smysluplný a zábavný. Stanovení a popis úkolu je nejobtížnější a nejkreativnější částí při tvoření WebQuestu.", "section_level": 2}, {"title": "Postup.", "content": "Jednotlivé kroky, které by studenti měli splnit, aby dosáhli cíle jímž je splnění úkolu. Je výhodné podpořit písemný postup několika příklady.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje.", "content": "Uvedeny jsou zdroje, které by studenti měli použít při zpracování úkolů. Poskytování těchto přesných zdrojů pomáhá zaměřit se na zpracování informací spíše než na jejich pouhé umístění. Je dobré začlenit odkazy online vyhledávačů přímo u daných kroků v postupu, tím budou využitelnější, než pokud by byly přiloženy jako dlouhý seznam jinde. Využití off-line zdrojů, jako je např. účast na přednáškách, návštěvy různých míst, může výrazně přispět k zvýšení zájmu studentů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Popisuje způsob, jakým budou výsledky žáků hodnoceny. Hodnocení by mělo být spravedlivé, jasné, konzistentní a konkrétní dle stanovených úkolů.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Čas vyhrazený pro reflexi a diskusi o možných rozšířeních WebQuestu.", "section_level": 2}], "src_summary": "WebQuest je badatelsky orientovaná výuková aktivita, při níž žáci informace, s nimiž pracují, získávají především z internetových zdrojů. Aktivity mohou být vytvořeny pomocí různých programů, mohou být i ve formě dokumentu vytvořeném v jednoduchém textového editoru, který obsahuje odkazy na webové stránky.", "tgt_summary": "A WebQuest is an inquiry-oriented lesson format in which most or all the information that learners work with comes from the web. These can be created using various programs, including a simple word processing document that includes links to websites.", "id": 1728497}
{"src_title": "Kirsti Paltto", "tgt_title": "Kirsti Paltto", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Kirsti (sámsky Kirste) Paltto píše knihy pro děti i dospělé. Náměty dětských knih čerpá z tradičních sámských příběhů a sámské mytologie. Na nich postaví příběh z dnešní doby.  Do další umělecké tvorby patří divadelní a rozhlasové hry a finskojazyčný pamflet Saamelaiset (Sámové, 1973), kde líčí sámskou historii a dnešní život.  Autorčino hlavní dílo je románová série o sámském životním stylu, jazyku a období druhé světové války. Tématem románů je sámská příroda, význam sobů pro sámskou kulturu a lidské vztahy. Série má tři díly: Guhtoset dearvan min bohccot (1987), Guržo luottat (1991) a Násttit muohtagierragis (2007).", "section_level": 1}, {"title": "Guhtoset dearvan min bohccot (1987).", "content": "První kniha série. Je z období před druhou světovou válkou, ze 30. let 20. století. Devítiletý sámský chlapec Johanas sní o tom, že se jednoho dne zapojí do chovu sobů se svým otcem Antarasem. Ve světě jdou divoké zvěsti, že se blíží válka. Dospělí začínají mít strach. Když se pak obavy vyplní, Antaras tajně vezme svou rodinu do bezpečí rodné oblasti v Norsku. Ale potom tam také přijdou ozbrojení muži a nálety letadel a zdá se, že svět není už nikde bezpečný. Ale v myslích lidí stále žije moudrý Noita-Piehti, který umí věštit.", "section_level": 2}, {"title": "Guržo luottat (1991).", "content": "Druhá kniha série. Vypráví o skupince Sámů ve Finsku na konci druhé světové války a hned po válce. Na začátku knihy se Sámové musí evakuovat, ačkoli někteří, jako hlavní hrdina Antaras, se rozhodnou zůstat nelegálně. Antarasova žena Sofie a jejich děti utekly do bezpečí. První část knihy vypráví o Antarasovi a jeho přátelích a Aimovi, mladém Sámovi z finské armády, který se oddělil a přidal k Antarasově skupině. Skupina žila v ilegalitě, hnala soby, ukrývala majetky, zaháněla vlky a kradla dřevo z lesů, kde pobývali Němci. Když válka skončila, lidé se nemohli bezprostředně vrátit kvůli množství min v krajině. Když bylo konečně možné přijít zpět, Sofie a děti se vrátily domů, ale našly tam jen chaos, a po Antarasovi ani stopy. Nevěděly, co se s ním stalo. Začaly uklízet a dávat do pořádku věci tak, jak byly před válkou. Antarasův syn Johanas našel otcovu loď a začal rybařit. Antaras se objeví se svými soby, ale musí se postavit problémům a ostatním Sámům. Nakonec je obviněn z krádeže sobů ostatních lidí a čelí policejnímu vyšetřování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kirsti (Kirste) Paltto (* 11. února 1947 v Utsjoki, ve finském Laponsku). Je to sámská spisovatelka, učitelka a ředitelka divadla. Píše v severní sámštině. Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků (například finštiny, norštiny, němčiny, angličtiny a inarijské sámštiny). Paltto bydlí v Utsjoki. V letech 1979–86 předsedala Svazu sámských spisovatelů (Sámi Girječálliid Searvi). Navíc od roku 1992 předsedá Finské společnosti sámských umělců (Suomen saamelaistaiteilijat ry), od roku 1994 je ředitelka a režisérka sámskojazyčného divadla Rávgoš. Od roku 1996 je členkou představenstva Fenno-ugrické literární společnosti (Suomalais-ugrilaisen kirjallisuusseura). Její dcera Rauna Kuokkanen zkoumá na kanadských univerzitách kulturu původních obyvatel circumpolárních oblastí.", "tgt_summary": "Kirsti Paltto (born February 11, 1947 in Utsjoki, Finland) is a Sámi author who writes mainly in Northern Sámi. Her books have been translated into several languages, including Finnish, German, Norwegian, English, Inari Sámi and Hungarian. Paltto currently resides in Utsjoki.", "id": 1242416}
{"src_title": "Alois Schönburg-Hartenstein", "tgt_title": "Alois Schönburg-Hartenstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do školy chodil na Jezuitské gymnázium v Kalksburgu a na Skotském gymnázium ve Vídni a na kadetní školu v Drážďanech. Po návratu do Rakouska nastoupil ke 14. dragounskému pluku v hodnosti poručíka. V letech 1884-1886 absolvoval Válečnou školu ve Vídni. Od roku 1886 byl štábním důstojníkem generálního štábu a v letech 1891-1893 pracoval v evidenční kanceláři. Pak sloužil 2 roky u 2. dragounského pluku. Od listopadu 1895 do listopadu 1897 byl vojenským atašé na rakouském vyslanectví v Berlíně. V letech 1899 až 1913 byl předsedou Rakouského červeného kříže.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "V roce 1914 se účastnil bitvy u Zloczowa v XI. armádním sboru 3. armády. Ve svazku XIV. armádního sboru se vyznamenal v prosinci 1914 v bitvě u Limanowa–Lapanowa, kde se svou brigádou zabránil 3. ruské armádě ve vstupu do Slezska.  26. prosince 1914 převzal od Karla Gelba von Siegesstern velení 6. pěší divize. S tou byl nasazen v rámci 3. armády v Karpatech a u Nadvorna na frontě u Dněstru. Koncem dubna 1915 převzal krátkodobě velení nad sborem Ljubičić, který byl přejmenován na sbor Schönburg. V červnu 1915 byla jeho divize převelena do Doberetze v Bukovině a zde se bránil útokům 9. ruské armády. V listopadu 1915 opustil sbor Schönburg ruskou frontu a následoval 6. pěší divizi do Itálie. V 5. bitvě na Soči byly jeho jednotky nasazeny u San Martino. V Červenci 1916 převzal velení nad XX. armádním sborem. Od ledna do srpna 1917 velel XIV. armádnímu sboru se kterým bránil Jižní Tyrolsko. Od 22. srpna 1917 velel IV. armádnímu sboru na sočské frontě. V polovině října 1917 odvrátil italské útoky na Monte San Gabriele.  V roce 1918 byl 16. listopadu novým vedením státu (kancléř Karl Renner) propuštěn z armády a 1. prosince 1918 byl penzionován.", "section_level": 2}, {"title": "První republika.", "content": "V roce 1927 mu byl udělen Vojenský řád Marie Terezie za boje na Soči.  Za druhé vlády Dollfuse působil na ministerstvu obrany od 12. března 1934 do 10. července jako ministr obrany. Za Rakouské občanské války byl zodpovědný za nasazení armády. V roce 1936 odešel z politiky a stáhnul se do ústraní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alois kníže Schönburg-Hartenstein (21. listopadu 1858 v Karlsruhe - 20. září 1944 v Hartensteinu), celým jménem Eduard Alois Maria Alexander Konrad Schönburg-Hartenstein, pocházel z rodu Schönburg-Hartenstein.", "tgt_summary": "Prince Alois Schönburg-Hartenstein, () (21 November 1858 – 21 September 1944) was a military officer in the Austro-Hungarian army and as a Prince of Schönburg-Hartenstein, a member of the Austrian nobility. He briefly served from March to July 1934 as the minister of defense in the First Austrian Republic.", "id": 590315}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství na Islandu", "tgt_title": "Same-sex marriage in Iceland", "src_document": [{"title": "Registrované partnerství.", "content": "Návrh zákona o registrovaném partnerství (islandsky:staðfestur staðfest) párů stejného pohlaví byl islandskému parlamentu předložen v r. 1996. 4. června téhož roku jej přijal Althing v poměru hlasů 44:1. Nový zákon se stal účinným 27. června 1996. Tento zákon byl posléze zrušen přijetím zákona o genderově-neutrálním manželství.  Registrované partnerství bylo přístupné pouze stejnopohlavním párům a garantovalo jim zcela stejná práva a povinnosti jako mají manželé. Všechny politické strany zastoupené v Althingu zákon podporovaly.  8. května 2000 přijal islandský parlament novelu zákna o registrovaném partnerství v poměru hlasů 49:1. Ta umožnila cizincům, kteří mají nejméně dva roky na Islandu trvalý pobyt, uzavřít registrované partnerství. Jiná novela umožnila osobě žijící v registrovaném partnerství osvojení biologického dítěte svého partnera, pokud se nejednalo o dítě osvojené v zahraničí. Island se tak po Dánsku stal druhou zemí na světě, která poskytla homosexuálním párům určitá adopční práva.  2. června 2006 přijal parlament zákon zcela zrovnoprávňující homosexuální páry v adopčním procesu, rodičovství a přístupu k asistované reprodukci. Žádný zákonodárce nehlasoval proti a zákon nabyl účinnosti 27. června 2006.  Novela, která nabyla účinnosti 27. června 2008, povolila Islandské církvi a jiným náboženským skupinám žehnat registrovaným homosexuálním párům před Bohem.  Jedním ze známých Islanďanů žijících v registrovaném partnerství byla také bývalá premiérka Jóhanna Sigurðardóttir a její partnerka Jónína Leósdóttir. 27. června 2010 si pár nechal změnit svůj svazek na manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní manželství.", "content": "Islandská vláda sestavená v dubnu 2009 oznámila, že za svého působení zpracuje vlastní návrh zákona o manželství pro všechny. Platforma vládní koalice 'Aliance sociální demokracie a Hnutí zelená levice' zveřejnila 19. května 2009, že novela zákona o manželství bude s největší pravděpodobností přijat. Nebyl přesně řečen její obsah, ale tak nějak se vědělo, že se jedná právě o zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví. Opoziční Progresivní strana taktéž podporovala manželství pro všechny.  18. listopadu 2009 potvrdila islandská ministryně spravedlnosti a lidských práv Ragna Árnadóttir, že vláda pracuje na vlastním návrhu novely zákona o manželství pro všechny. 23. března 2010 předložila vláda návrh na zrušení zákona o registrovaném partnerství a jeho nahrazení genderově-neutrálním manželstvím. 11. června 2010 přijal tento návrh islandský parlament v poměru hlasů 49:0. 7 zákonodárců se zdrželo a 7 bylo nepřítomných. Zákon se stal účinným 27. června 2010.  Hlasování Althingu 11. června 2010", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Gallup z února 2000 podporovalo právo leseb a gayů na osvojení dětí 53 % Islanďanů, 12 % bylo neutrálních a 35 % bylo proti.  Pozdějí anketa Gallup z července 2004 ukázala, že 87 % Islanďanů podporuje stejnopohlavní manželství. Jiná od Fréttablaðið uskutečněná v listopadu 2005 ukázala, že 82,3 % obyvatelstva podporuje právo leseb podstupovat umělé oplodnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je na Islandu legální od 27. června 2010. Návrh zákona redefinující manželství na genderově-neutrální byl přijat Althingem 11. června 2010. Žádný z členů parlamentu nehlasoval proti návrhu a podle statistik veřejného mínění se stejnopohlavní manželství těší na Islandu velké podpoře. Island se takto stal devátou zemí na světě, která legalizovala stejnopohlavní manželství.", "tgt_summary": "Same-sex marriage in Iceland has been legal since 27 June 2010. A bill providing for a gender-neutral marriage definition was passed by the Icelandic Althing on 11 June 2010. No members of Parliament voted against the bill, and public opinion polls suggested that the bill was very popular in Iceland. Iceland became the ninth country in the world to have legalized same-sex marriage.", "id": 2195571}
{"src_title": "Třída Mackenzie", "tgt_title": "Mackenzie-class destroyer", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Po stavbě 14 úspěšných protiponorkových torpédoborců tříd \"St. Laurent\" a \"Restigouche\" bylo kanadským námořnictvem objednáno dalších šest jednotek, čímž měla země získat celkem 20 moderních torpédoborů. Nakonec bylo rozhodnuto tuto objednávku rozdělit a kromě čtyř klasických torpédoborců třídy \"Mackenzie\" byla objednána i dvoučlenná třída \"Annapolis\", jejíž plavidla byla vybavena palubním vrtulníkem, což výrazně zlepšovalo jejich efektivitu v protiponorkovém boji.  Každý ze čtyř torpédoborců třídy \"Mackenzie\" byl postaven jinou loděnicí. Plavidla do služby vstupovala v letech 1962–1963.  Jednotky třídy \"Mackenzie\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Po dokončení.", "content": "Plavidla nesla vzdušný vyhledávací radar SPS-12, vyhledávací radar SPS-10B a navigační radar Sperry Mk.2.  Výzbroj tvořily čtyři 76mm kanóny ve dvoudělových věžích. Příďová věž nesla britské 76mm kanóny Vicker Mk.6 o délce hlavně 70 ráží (byly vyvinuty speciálně pro britské křižníky třídy \"Tiger\" a kanadské námořnictvo bylo jejich jediným zahraničním uživatelem). Na zádi byly dva americké 76mm kanóny Mk.33 o délce hlavně 50 ráží. K ničení ponorek lodě nesly dva salvové vrhače hlubinných pum Mk 10 Limbo a dva jednohlavňové vrhače Mk 2 („K-gun“) pro protiponorková torpéda Mk 43. Pohonný systém tvořily dva kotle Babcock & Wilcox a dvě parní turbíny English-Electric o výkonu 30 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 4750 námořních mil při rychlosti 14 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizace DELEX.", "content": "Cílem modernizace provedené v letech 1984–1987 bylo prodloužení životnosti plavidel a zlepšení jejich schopností v boji s nejmodernějšími sovětskými ponorkami. Plavidla dostala novou elektroniku, radary, sonary, systémy řízení palby i navigační systémy. Novou sestavu radarů tvořily vzdušný vyhledávací radar SPS-502, vyhledávací radar SPS-10D a navigační radar Sperry Mk.127E. Zastaralé vrhače torpéd Mk 2 nahradily dva trojhlavňové 324mm torpédomety Mk 32, ze kterých byla vypouštěna torpéda Mk 46.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v kultuře.", "content": "Vyřazený torpédoborec \"Mackenzie\" si zahrál v jedné epizodě amerického seriálu Akta X.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Mackenzie byly protiponorkové torpédoborce kanadského královského námořnictva. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1962–1994. V 80. letech prošly modernizací v rámci programu DELEX (DEstroyer Life EXtension). Všechny byly vyřazeny ze služby.", "tgt_summary": "The \"Mackenzie\"-class destroyer was a class of warship used by the Royal Canadian Navy and Canadian Forces from the 1960s–1990s. Six such ships were envisioned, of which four were completed to this specification. The last two hulls were completed to the post DDH conversion design (which included helicopter hangars); they were designated as the instead. The four \"Mackenzie\"-class destroyers spent most of their service in the Pacific Ocean, used primarily in a training role. Their only significant update was the DELEX (destroyer life extension) program, which was completed between 1982 and 1985 and updated their navigational radar and their sonar.", "id": 1088787}
{"src_title": "Důl Chuquicamata", "tgt_title": "Chuquicamata", "src_document": [{"title": "Geografie a klima.", "content": "Důl se nachází v nadmořské výšce cca 3000 metrů asi 15 km vzdušnou čarou směrem na sever od Calamy, centra provincie El Loa. Antofagasta, správní centrum stejnojmenného chilského regionu, leží na pobřeží Tichého oceánu zhruba 220 km vzdušnou čarou směrem na jihozápad od Chuquicamaty.  Calama patří k nejsušším místům na Zemi, na jaře roku 2015 však byla celá oblast včetně těžebního prostoru Chuquicamata po prudkých deštích postižena záplavami, doprovázenými oběťmi na životech. Od Chuquicamaty dále na sever až k obci Ollagüe na hranicích s Bolívií se na andské náhorní plošině Altiplano rozprostírá národní přírodní rezervace Alto Loa (španělsky \"Reserva\" \"nacional Alto Loa\"). Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 2005 a je největším chráněným územím v Chilské republice. Místní obyvatelstvo tvoří Atacamové, původní obyvatelé pouště Atacama na severu Chile, dále Kečuové a Ajmarové.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší období.", "content": "Název lokality Chuquicamata pochází z ajmarštiny. Je odvozen od výrazu \"chuco\" nebo \"chuqui\", označujícího měděné pracovní nástroje, případně zbraně. Atacamové, kteří se označují též jako \"Lickanantai\", dobývali měď především v ryzím stavu, která se v této lokalitě vyskytovala na povrchu či nehluboko pod povrchem. Podle archeologických nálezů, datovaných až do doby 500 – 450 let př. n. l., původní obyvatelé vytěžený kov zpracovávali několik kilometrů od naleziště, na březích řek Salado a Grande, kudy procházela stará incká cesta. V roce 1536 španělský dobyvatel Diego de Almagro zmiňuje ve svých zápiscích, že u řeky Kamac – Mayu (později nazvané Rio Grande) získal měděné podkovy pro své koně.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslová těžba.", "content": "Přípravy na zahájení těžby ložiska Chuquicamata započaly v roce 1882, první měď z této lokality prezentovala americká těžařská společnost Guggenheim Bros. 18. května 1915.  V průběhu let těžařská společnost několikrát změnila název (Chile Copper Co., Anaconda Co. a Chile Exploration Co.). Do Chuquicamaty přišli za prací tisíce horníků. V roce 1923 v Chile Copper Co. získala majoritu společnost Anaconda za 77 miliónů dolarů, což byla největší transakce v historii Wall Streetu. Poblíž těžebního prostoru byl vybudován tábor pro horníky. V jeho sousedství vznikl ještě druhý, tzv. americký tábor, kde sídlili američtí inženýři a manažeři. Obydlí v dělnickém pracovním táboře, jehož výstavba započala v roce 1917, byla původně velmi primitivní, nebylo zde žádné hygienické zázemí ani elektřina. Teprve v průběhu desetiletí se tábor postupně proměnil v město s veškerou infrastrukturou.  Na počátku 70. let 20. století po nástupu Salvadora Allendeho do prezidentského úřadu došlo v Chile k velkému znárodnění rozhodujících odvětví. Znárodněny byly též doly, včetně Chuquicamaty, která přešla do vlastnictví státního podniku Codelco. Zároveň byla zahájena rozsáhlá revitalizace a přestavba stejnojmenného hornického města. V roce 1991 byla Ministerstvem hornictví Chilské republiky vydána vyhláška \"Reglamenta funcionamiento de establicimientos emisores\" \"de anhidrido sulfuroso, material particulad y arsenico en todo el territorio de la republica\". Vzhledem k výskytu látek, ohrožijucích zdraví a životy obyvatel hornického města, byla zahájena příprava přesídlení jeho obyvatel do Calamy. Proces přesídlení byl dokončen v roce 2007. Devadesátiletá existence města byla uzavřena ve dnech 31. 8. – 1. 9. 2007 oficiálním programem. Od ledna 2008 je území někdejšího města úředně vedeno jako \"průmyslová zóna\".", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(Týká se jen sekce \"Historie.\")", "section_level": 2}], "src_summary": "Chuquicamata je povrchový důl v poušti Atacama v regionu Antofagasta v severní části Chile. Důl Chuquicamata je největší měděný důl na světě. Důlní prostor má tvar oválu, je cca 4,5 km dlouhý, 3,5 km široký a více než 1 km hluboký. Těžební prostor představuje plochu cca 13 km2. Vlastníkem dolu a jeho provozovatelem je chilská státní těžební společnost Codelco (\"La Corporación Nacional del Cobre de\" \"Chile\").", "tgt_summary": "Chuquicamata ( ; referred to as Chuqui for short) is the largest open pit copper mine by excavated volume in the world. It is located in the north of Chile, just outside Calama at above sea level, northeast of Antofagasta and north of the capital, Santiago. Flotation and smelting facilities were installed in 1952, and expansion of the refining facilities in 1968 made 500,000 ton annual copper production possible in the late 1970s. Previously part of Anaconda Copper, the mine is now owned and operated by Codelco, a Chilean state enterprise, since the Chilean nationalization of copper in the late 1960s and early 1970s. Its depth of makes it the second deepest open-pit mine in the world after Bingham Canyon Mine in Utah, United States.", "id": 2152532}
{"src_title": "Tvoja tvár znie povedome", "tgt_title": "Tvoja tvár znie povedome", "src_document": [{"title": "První řada.", "content": "První řada zábavné show odstartovala v neděli 6. března ve 20.30 na TV Markíza.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžící.", "content": "Porota se skládala ze tří stálých porotců: herečka Zuzana Fialová, herec Daniel Dangl a zpěvák Mário „Kuly“ Kollár. Čtvrtý porotce se měnil z kola na kolo.  Vítězem se stal Lukáš Adamec.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá řada.", "content": "Druhá řada zábavné show odstartovala opět v neděli ve 20.30 na TV Markíza. Během řady pomohli soutěžícím soutěžící z 1. řady.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžící.", "content": "Porota se opět skládala ze tří stálých porotců: herečka Zuzana Fialová, herec Daniel Dangl a zpěvák Mário „Kuly“ Kollár. Čtvrtý porotce se měnil z kola na kolo.  Vítězkou se stála Mária Čírová.", "section_level": 2}, {"title": "Nesoutěžní vystoupení.", "content": "Lukáš Adamec – Meat Loaf (1. kolo)  Martin „Pyco“ Rausch – Marylin Manson (9. kolo)  Mária Čírová, Martin Harich, Svatopluk Malachovský a Lenka Vavrinčíková s Barborou Švidraňovou – Spice Girls (finálové kolo)", "section_level": 2}, {"title": "Třetí řada.", "content": "V říjnu 2016 TV Markíza potvrdila 3. řady show, která odstartovala v neděli 5. března 2017 ve 20.30 na TV Markíze. Během třetí série jsme mohli vidět i soutěžící z 1. a 2.série.  Do poroty zasedl Dan Dangl, Zuzana Fialová, Mário „Kuly“ Kolár a Juraj „Šoko“ Tabáček.", "section_level": 1}, {"title": "Nesoutěžní vystoupení.", "content": "Emma Drobná, Viktor Vincze, Lukáš Adamec, Svätopluk Malachovský a Patrik Vyskočil – Backstreet Boys (1. kolo)  Juraj „Šoko“ Tabaček a Andrej Bičan – Right Said Fred (3. kolo)  Martin „Pyco“ Rausch – Fatboy Slim (Christopher Walken) (finálové kolo)  Eva Máziková, Tomáš Palonder, Lina Mayer a Peter Brajerčík – Vengaboys (finálové kolo)  Matthias Settele – The Beatles (finálové kolo)", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá řada.", "content": "Čtvrtá řada show Tvoja tvár znie povedome začala v neděli 9. září 2018 ve 20.30 na TV Markíze. Do poroty zasedl Daniel Dangl, Zuzana Fialová, Mário „Kuly“ Kolár a Andrej Bičan.", "section_level": 1}, {"title": "Nesoutěžní vystoupení.", "content": "Filip Tůma, Ján Koleník, Marek Fašiang a Vladimír Kobielský – The Beatles (1. kolo)  Juraj Loj – Andrea Bocelli & Sarah Brightman (1. kolo)  Daniel Dangl, Mário „Kuly“ Kollár a Andrej Bičan – O-Zone (3. kolo)  Emma Drobná, Miroslava Partlová, Barbora Švidraňová a Lenka Vavrinčíková – Lady Marmelade (3. kolo)  Viktor Vincze a Adéla Vinczeová – Elton John & Kiki Dee (4. kolo)  Tereza Mašková – Rihanna (6. kolo)  Eva Kramerová (Evelyn) – Diana Ross (7. kolo)  Zuzana Šebová, Daniel Heriban a Michal Kubovčík – Modus (8. kolo)  Gizka Oňová – Helena Vrtichová (9. kolo)  Martin „Pyco“ Rausch – Nina Hagen (finální kolo)  Dárius Koči, Mária Bartalos, Juraj Loj a Jasmina Alagič – Abba (finální kolo)  Peter Brajerčík – Lenny Kravitz (finální kolo)", "section_level": 2}, {"title": "Pátá řada.", "content": "Pátá řada show Tvoja tvár znie povedome začala v neděli 8. září 2019 ve 20.30 na TV Markíze. Do poroty zasedl Daniel Dangl, Zuzana Fialová, Zuzana Šebová a Mário „Kuly“ Kollár.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tvoja tvár znie povedome je slovenský televizní pořad televize Markíza vysílaný od roku 2016, ve kterém osm známých interpretů napodobuje světoznámé hvězdy. Tento formát s původním názvem \"Tu cara me suena\" vznikl v Španělsku a poprvé byl odvysílán v roce 2011. Vítězem první série se stal Lukáš Adamec. Vítězkou druhé série se stala Mária Čírová. Týden po skončení finále 2. řady odvysílala TV Markíza speciál. Vítězem 3. série se stal Peter Brajerčík. Vítězem 4. série se stal Dárius Koči. Vítězem páté řady se stal Dávid Hartl.", "tgt_summary": "Tvoja tvár znie povedome is a reality singing series that is aired on Markíza. It is both based on the Endemol format \"Your Face Sounds Familiar\" and an adaptation of the Spanish \"\"Tu cara me suena.\"\" The first season consisted of eight celebrities. The show was first aired on March 6, 2016.", "id": 2346644}
{"src_title": "Syntaktický diagram", "tgt_title": "Syntax diagram", "src_document": [{"title": "Princip syntaktických diagramů.", "content": "Pro reprezentaci bezkontextové gramatiky se používá sada syntaktických diagramů. Každý diagram reprezentuje všechna pravidla, jejichž levá strana je tvořena stejným neterminálem. Hlavní diagram odpovídá pravidlům, která mají na levé straně počáteční symbol gramatiky, a reprezentuje jazyk tak, že slovo patří do jazyka právě tehdy, když jej lze vyjádřit nějakou cestou v hlavním diagramu.  Každý diagram má vstupní bod a koncový bod. Diagram popisuje možné cesty mezi těmito dvěma body průchodem neterminály a terminály. Terminály jsou reprezentovány ovály a neterminály obdélníky.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "BNF reprezentace gramatiky pro aritmetický výraz může vypadat takto: <expression> ::= <term> | <expression> \"+\" <term> <term> ::= <factor> | <term> \"*\" <factor> <factor> ::= <constant> | <variable> | \"(\" <expression> \")\" <variable> ::= \"x\" | \"y\" | \"z\" <constant> ::= <digit> | <digit> <constant> <digit> ::= \"0\" | \"1\" | \"2\" | \"3\" | \"4\" | \"5\" | \"6\" | \"7\" | \"8\" | \"9\" Tuto gramatiku lze vyjádřit také v EBNF: expression = term | expression, \"+\", term; term = factor | term, \"*\", factor; factor = constant | variable | \"(\", expression, \")\"; variable = \"x\" | \"y\" | \"z\"; constant = digit, {digit}; digit = \"0\" | \"1\" | \"2\" | \"3\" | \"4\" | \"5\" | \"6\" | \"7\" | \"8\" | \"9\"; Reprezentace této gramatiky pomocí syntaktických diagramů je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "První odkaz neumožňuje přístup z cizích domén. Soubor je však dostupný na.", "section_level": 2}], "src_summary": "Syntaktické diagramy jsou grafickou reprezentací bezkontextových gramatik. Lze je považovat za grafický protějšek metajazyků jako Backusova-Naurova forma (BNF) nebo rozvinutá Backusova-Naurova forma (EBNF). Zatímco pro zpracování počítačem, např. při konstrukci překladačů, jsou vhodnější textové reprezentace gramatik jako BNF nebo EBNF, pro člověka je zpravidla srozumitelnější grafická reprezentace například syntaktickými diagramy. K prvním použitím syntaktických diagramů patří kniha „Pascal User Manual“ od Niklause Wirtha (diagramy začínají na stránce 47) a manuál interpretu příkazů CANDE firmy Burroughs. K novějším příkladům použití syntaktických diagramů patří kanonické definice JSON formátů pro výměnu dat.", "tgt_summary": "Syntax diagrams (or railroad diagrams) are a way to represent a context-free grammar. They represent a graphical alternative to Backus–Naur form or to EBNF as metalanguages. Early books using syntax diagrams include the \"Pascal User Manual\" written by Niklaus Wirth (diagrams start at page 47) and the Burroughs CANDE Manual.. In the compilation field, textual representations like BNF or its variants are usually preferred. BNF is text-based, and used by compiler writers and parser generators. Railroad diagrams are visual, and may be more readily understood by laypeople, sometimes incorporated into graphic design. The canonical source defining the JSON data interchange format provides yet another example of a popular modern usage of these diagrams.", "id": 1583284}
{"src_title": "Bagismus", "tgt_title": "Bagism", "src_document": [{"title": "Cíl a vznik.", "content": "John a Yoko nápad poprvé představili během tiskové konference, která proběhla 31. března 1969 ve Vídni, a důkladněji o něm hovořili 14. června 1969 při rozhovoru s Davidem Frostem. Bagismus odrážel náladové, bezstarostné a často komické prostředí jiných Lennonových a Oniných mírových projektů, jako jsou třeba známé bed-ins. S pozorností mnohých kvůli své bizarní premise, bagismus představoval silné sociální a politické sdělení pro svět. John Lennon řeklː \"„Yoko a já jsme docela ochotní být pro svět šašky; děláním toho uděláme něco dobrého.“\"  Yoko řekla, že bagismus byl inspirován tématem \"Malého prince\", které znělo „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.“ Doufala, že když pytel zakryje její a Johnovo fyzické působení, vynikne tím důležitost jejich zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "The Alchemical Wedding.", "content": "Pár s pytlem vystoupil již dříve ke konci roku 1968 v Royal Albert Hall na The Alchemical Wedding, což bylo setkání undergroundových umělců. Událost byla provozována \"Arts Lab\" a \"BIT\", kteří vyzvali publikum k tomu, aby byli spíše účastníky než pasivními spotřebiteli. John a Yoko si na pódiu vlezli do velkého bílého pytle, sedli si v něm se zkříženýma nohama, poté si dřepli a zavřeli jej. Pohnuli se jen dvakrát za čtyřicet pět minut, když lezli stále hlouběji. To byla pro publikum silná výzva.  \"„Hudebníci hráli, básníci řečnili a Yoko s Johnem se plazili do svého bílého prostěradlového pytle, kde zůstali skryti před očima po dobu, která vypadala jako věky. Sledoval jsem malé dítě, které se pomalu plazí kolem. A to bylo to pytlové vystoupení. Chaos nastal, když se jakási mladá žena z publika svlékla donaha a radostně tančila. Když byla zavolána policie a dozorci se ji snažili dostat pryč, mnoho dalších lidí začalo v soudržnosti svlékat své oblečení také. Došlo k ústupu a nastalo příměří, nikdo nebyl chycen. Incident nahé dívky večer v londýnských novinách zabíral s doprovodnými fotografiemi titulní stránky,“\" jak později řekl Lee Harris.", "section_level": 1}, {"title": "Bagismus v písních Johna Lennona.", "content": "Bagismus je v Lennonových písních zmíněn třikrát. Poprvé se objeví v písni „The Ballad of John and Yoko“ ve verši \"„eating chocolate cake in a bag“\" (pojídání čokoládového dortu v pytli), což se stalo při oné Vídeňské konferenci roku 1969, a podruhé v písni „Come Together“, kde zpívá \"„He bag production“\". To má být odkaz na jeho public relations společnost Bag Production Ltd, jejíž jméno je z bagismu odvozeno. Třetí souvislost s bagismem je k nalezení v „Give Peace a Chance“ ve verši \"„Everybody's talkin' about Bagism, Shagism, dragism, Madism, Ragism, Tagism, This-ism, That-ism, ism, ism, ism.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější užití.", "content": "V roce 2006 mělo Letiště Johna Lennona v Liverpoolu nalepená slova „Bagism, Shagism, Dragism, Madism, Ragism, Tagism“ na přední straně prosklené fasády. Stejně tak bylo letiště zevnitř vyzdobeno texty různých Lennonových písní.  Roku 2010 nahrála skupina Strawberry Walrus píseň se jménem „Bagism“ a vydala ji v albu \"This Is Not Here\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bagismus, v originále bagism (z anglického slova bag – \"taška, pytel\"), je termín založen Johnem Lennonem a Yoko Ono při jejich rozsáhlé mírové kampani v pozdních 60. letech. Záměrem bagismu bylo satirizovat předsudky a stereotyp. Člověk celé své tělo doslova oblékl do pytle. John a Yoko věřili, že bytím v pytli by člověk nebyl ostatními odsuzován na základě barvy kůže, délky vlasů, oděvu, věku, ani podobných rysů. Bagismus byl tedy brán jako forma totální komunikace; namísto toho, aby se posluchač zaměřoval na vzhled daného člověka, slyší pouze zprávu, kterou mu předává.", "tgt_summary": "Bagism is a satire of prejudice, where by living in a bag a person could not be judged on their bodily appearance. Bagism was created by John Lennon and Yoko Ono as part of their extensive peace campaign in the late 1960s. The intent of bagism was to satirize prejudice and stereotyping. Bagism involved literally wearing a bag over one's entire body. According to John and Yoko, by living in a bag, a person could not be judged by others on the basis of skin colour, gender, hair length, attire, age, or any other such attributes. It was presented as a form of total communication: instead of focusing on outward appearance, the listener would hear only the bagist's message.", "id": 1329258}
{"src_title": "Železniční trať Řezno–Oberkotzau", "tgt_title": "Regensburg–Hof railway", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "12. dubna 1856 přidělil král Maxmilián II. Bavorský akciové společnosti AG der Bayerischen Ostbahnen (Bavorské východní dráhy) povolení ke stavbě jižní části dráhy z Řezna nejprve do Wiesau a následně do Waldsassenu. Jako první úsek trati byl 12. prosince 1859 otevřen úsek Řezno–Schwandorf (dále do Hersbrucku). O čtyři roky později, 1. října 1863, byla trať prodloužena do Weidenu. O rok později byl otevřen úsek z Weidenu přes Wiesau do Waldsassenu. Po té byl Waldsassen spojen s českým Chebem dne 15. srpna 1865. Spojení Hof–Cheb bylo otevřeno 1. listopadu 1865. V této době byl tedy Hof z Řezna dostupný přes český Cheb.  O 13 let později budovaly Bavorské státní dráhy trať Norimberk–Cheb. I tato dráha vedla dále k železničnímu uzlu Cheb. 15. srpna 1877 byla otevřena železniční trať z Marktredwitz do Oberkotzau a za dalších 5 let, 1. června 1882, byl otevřen poslední zbylý úsek mezi Marktredwitz a Wiesau.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Až do konce 19. století byla trať jednokolejná. Přestavba na dvojkolejnou trať neprobíhala ale zcela hladce. V oblasti Pechbrunn se nacházela čedičová stěna, která nemohla být odstraněna. 30.–31. října 1900 byla staniční budova oddělena od základů, nadzvednuta o 4 cm a posunuta o 10 metrů. Díky této akci mohl provoz na trati velmi rychle znovu pokračovat.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Regionální doprava je na celé této trati zajišťována společností Oberfalzbahn s dieslovými jednotkami Lint od společnosti Alstom. Dále zde jezdí regionální expres (RE) mezi Řeznem a Hofem, který je obsluhovaný společností ALEX a Deutsche Bahn (DB). DB zde jezdí s jednotkami s naklápěcí skříní řady 612.  Na úsecích Marktredwitz–Hof a Weiden–Neudstadt (Waldnaab) jezdí Regionální expres z Norimberku s jednotkami 612. Z Mnichova jezdí Bavorsko-český expres do Schwandorfu a odsud každé čtyři hodiny přes Furt in Wald a Plzeň do Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Elektrifikace tratě byla zahrnuta do Bundesvekehrsplan 2030 jako jeden z prioritních projektů. Tento plán vzbudil velkou diskusi a obavy lidí bydlících v okolí trati. Důvod elektrifikace je totiž nákladní doprava a v původním projektu se nepočítá s vybudováním ochrany proti hluku. Z této otázky se v roce 2017 stává i politické téma. Důvodem pro elektrifikaci této tratě je přetížení koridorů vedoucích přes Norimberk. V souvislosti se stavbou tzv. Brenner Base Tunnel v Rakousku se výhledově počítá s výrazným navýšením provozu nákladních vlaků i na této trati. Deutsche Bahn avizuje, že po provedení elektrifikace trati, zavede IC vlaky v dvouhodinovém taktu, které by měly jezdit mezi Mnichovem a Dráždany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železniční trať Řezno–Oberkotzau je 175 km dlouhá hlavní dvojkolejná neelektrifikovaná trať v Bavorsku. Spojuje města Řezno, Schwandorf, Weiden, Marktrewitz a Hof s horními Franky. V úseku Řezno – Weiden vede trať v okolí řeky Naab, proto se tento úsek trati označuje taky jako Naabtalbahn.", "tgt_summary": "The Regensburg–Hof railway is a main line railway, about 180 kilometres long, which links the Upper Palatine regional capital of Regensburg via Schwandorf and Weiden in der Oberpfalz to Marktredwitz and Hof in Upper Franconia. Because the section from Regensburg to Wiesau runs parallel to the River Naab it is also known as the Naab Valley Railway (German: \"Naabtalbahn\"). In addition, the section from Marktredwitz to Hof is part of the Franconia-Saxony trunk line (\"Franken-Sachsen-Magistrale\"). It was opened between 1859 and 1882 and is one of the oldest railways in Germany.", "id": 688503}
{"src_title": "Marcello Creti", "tgt_title": "Marcello Creti", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Římě do bohaté rodiny Creti, knížat z Monteroni. Podle vlastní paměti tvrdil, že jako dítě viděl ve snu nebo v transu stroje a grafiky některých složitých přístrojů, a když se vrátil k plnému vědomí, vždy tyto náměty nakreslil a poté si je nechal patentovat. Jeho otec, rovněž spiritista, byl přesvědčen, že synovy pozoruhodné schopnosti lze připsat jiným subjektům. Proto přiměl svého syna, aby se zúčastnil spiritistických seancí, načež se Marcello údajně přesvědčil, že je možno ho považovat za spiritistické médium. Získal tím okamžitou pozornost novin, které o něm mluvily jako o „nejmladším vynálezci Itálie)“. Stal se známým i díky tehdejšímu vůdci Itálie Benito Mussolinimu, který ho pozval k sobě a podporoval jeho schopnosti.  V roce 1950 si koupil zříceninu benediktinského kláštera svatého Lukáše, ve kterém provozoval své technické výzkumy. Vzniklo tak Centro Romano Esperimenti Tecnico Industriali, kde mimo jiné pořádal výukové lekce pro chudší děti. Roku 1960 se odklonil od své aktivity vynálezce (i když ne úplně) a začal se zabývat jinými výzkumy. Hodně cestoval a natáčel dokumentární filmy. Jeden z jeho nejslavnějších dokumentárních filmů je z cesty na Severní pól. V roce 1970 se jeho studie zaměřovaly zejména na archeologii a mineralogii. Velké množství nalezených materiálů mu umožnilo otevřít jejich trvalou výstavu, která se stále nachází v prostorách bývalého kláštera svatého Jakuba v Sutri, kam se Creti přestěhoval se skupinou spolupracovníků v 80. letech 20. století a kde založil \"kulturní sdružení SAPIENTIA Marcello Creti\". Společnost byla nejprve založena s názvem \"Ergoniani\" a jejím cílem bylo vytvářet ze zájemců a příznivců „supermuže a superženy“. Jejich název byl podle slova \"„Ergos“, což je řecky energie\"; jejich heslem bylo: „Vyzařující energie vládne každou vědou“. Marcello Creti měl ve své skupině i členy pocházející z České republiky, navštívil několikrát Prahu a také Prachovské skály, které velmi obdivoval.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "V roce 1947 mu byl udělen papežský řád Lateránský kříž (\"Croce Lateranense\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Marcello Creti, kníže z Monteroni (16. dubna 1922 Řím - 1. ledna 2000 Sutri) byl italský vynálezce a spiritista, který po určitou dobu vedl skupinu s názvem Sapientia. V mládí byl ceněn za své vynálezy a již v roce 1940 získal zlatou medaili fašistického Syndikátu vynálezců. Jeden z těchto vynálezů se týkal automobilové techniky. Později v životě se stal známý pro svou výstřednost názorů a byl zařazen do \"Velké knihy podivínů\" (\"The Big Book Of Weirdos\", autoři Carl A. Posey a Gahan Wilson). Od útlého věku byl autorem mnoha vynálezů a patentů.", "tgt_summary": "Marcello Creti (born in Rome on 16 April 1922; died in Sutri on 1 January 2000) was an Italian inventor, gem prospector, and reported healer who for a time led a group in a farm called Sapientia. In youth he was hailed for his inventions and in 1940 won the Gold Medal of the Fascist Syndicate of Inventors. One of these inventions involved the automobile. Later in life he became known for his eccentric views and was included in The Big Book of Weirdos by Carl A Posey and Gahan Wilson.", "id": 370303}
{"src_title": "Saribus", "tgt_title": "Saribus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu \"Saribus\" jsou solitérní, jednodomé, poměrně vysoké palmy. Nejvyšším druhem je \"S. rotundifolia\", dorůstající výšky až 45 metrů. Kmen je přímý. Listy jsou dlanitozpeřené, induplikátní, členěné na jednoduše přeložené, na vrcholu dvouklané segmenty. Na líci listu je vyvinuta \"hastula\". Řapíky jsou na okraji většinou ostnité, u některých druhů pouze v mládí. Květenství vyrůstají mezi bázemi listů a jsou tvořena 3 hlavními větvemi vyrůstajícími ze společného listenu. Květy jsou oboupohlavné. Kalich je trojčetný, na bázi srostlý, korunní lístky jsou volné. Tyčinek je 6 a jsou přirostlé ke koruně. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů. Plodolisty jsou na bázi volné, v horní části srostlé v jedinou tenkou čnělku. Blizna je drobná, trojlaločná. Plody jsou oranžové, oranžovohnědé nebo červené, až 43 mm velké.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Saribus\" zahrnuje 9 druhů. Je rozšířen v tropické Asii od Bornea a Filipín přes Novou Guineu až po Novou Kaledonii. Centrum druhové diverzity je na Nové Guineji. Největší areál má druh \"S. rotundifolius\", rozšířený od Filipín po ostrovy západně od Nové Guineje.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Saribus\" byl popsán Blumem již v roce 1838, později byly druhy přeřazeny do jiných rodů a na scéně se opět objevil až v roce 2011. Molekulárními výzkumy bylo zjištěno, že rod \"Livistona\" není v klasickém pojetí monofyletický a je tvořen dvěma samostatnými větvemi, které nejsou bezprostředně příbuzné. Proto bylo celkem 8 druhů přeřazeno do rodu \"Saribus\". Navíc byl do tohoto rodu vřazen i druh \"Pritchardiopsis jeanneneyi\" z Nové Kaledonie, řazený dosud do monotypického rodu \"Pritchardiopsis\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Rod \"Saribus\" je ve kvetoucím či plodném stavu od palem rodu \"Livistona\" snadno rozlišitelný. Charakteristické je trifurkátní květenství, v němž ze společného listenu vyrůstají 3 hlavní větve květenství. \"Livistona\" má květenství jednoduchá. Plody \"Saribus\" jsou oranžové, oranžovohnědé nebo červené, zatímco u \"Livistona\" jsou zelené, modré, purpurové, hnědé nebo černé.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Druh \"Saribus jeanneneyi\" je kriticky ohroženým druhem a náleží mezi nejvíce ohrožené palmy světa. Roste na jihozápadě Nové Kaledonie a do současnosti se dochoval pouze jediný dospělý exemplář.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druh \"S. rotundifolius\" je pěstován v tropech jako okrasná palma, která je zvlášť dekorativní v době plodu. Forma z filipínského ostrova Luzon, známá jako var. \"luzonensis\", se vyznačuje štíhlým kmenem dekorovaným nápadnými a velmi ozdobnými bělavými kroužky. Růstové vrcholy tohoto druhu jsou lokálně vyhledávány jako zdroj palmového zelí. Plody jsou rovněž jedlé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saribus je rod palem, zahrnující 9 druhů. Rod byl v roce 2011 vyčleněn z rodu livistona, od něhož se odlišuje zejména stavbou květenství a barvou plodů. Byl do něj též vřazen monotypický rod \"Pritchardiopsis\". Je rozšířen v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Jsou to poměrně vysoké, solitérní palmy s dlanitozpeřenými listy a přímým kmenem. Plody jsou oranžové až červené. Nejvíce rozšířeným druhem je \"Saribus rotundifolius\", pěstovaný v tropech jako okrasná palma. Novokaledonský druh \"Saribus jeanneneyi\" se do současnosti dochoval v jediném dospělém exempláři a je kriticky ohroženým druhem.", "tgt_summary": "Saribus is a genus of palms (family Arecaceae), native to Southeast Asia, Papuasia and Pacific Islands. They are fan palms, the leaves with an armed petiole terminating in a rounded, costapalmate fan of numerous leaflets.", "id": 1048421}
{"src_title": "Juki onna", "tgt_title": "Yuki-onna", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Juki onna vypadá jako vysoká, krásná žena s dlouhými černými vlasy a nelidsky bílou, až skoro průhlednou pokožkou, díky které může splynout se sněhobílým pozadím. V jejím obličeji dominují modré rty a oči, které vzbuzují ve smrtelnících strach. Nosí kimono, ale často se popisuje i jako úplně nahá. Pomalu se vznáší nad zemí pokrytou sněhem, přičemž nezanechává žádné stopy (některé historky říkají, že nemá nohy, což je pro mnoho japonských duchů typické). Může se i přeměnit na oblak mlhy nebo na sníh. Její chování a vzhled se mění podle různých příběhů a legend.", "section_level": 1}, {"title": "Pověst.", "content": "O tom, že není zcela bezcitná, vypráví jedna japonská pověst:  Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku se svým učedníkem Minokičim. Žil, jak jen nejlépe uměl a tvrdě pracoval, díky tomu se měli poměrně dobře. V jeden zimní den se obloha zatáhla těžkými mraky a zanedlouho přišla vánice. Proto se Mosaku se svým učedníkem skryli ve srubu, kde se snažili před sněhovou bouří ukrýt. Sněžné bouře byly v této oblasti časté, ale většinou netrvaly moc dlouho – jen tahle stále nepřestávala. Oba dřevorubci dlouho čekali, až je přemohl spánek. V noci sníh uhasil oheň v chatě a oběma dřevorubcům byla zima. Proto se Minokiči zvedl, že znovu zatopí. Najednou se rozletěly dveře a dovnitř zavanul studený severák. V chatě se objevila žena v bílém kimonu. Byla to ta nejnádhernější žena, jakou kdy muž této planety viděl. Žena přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. Minokiči se ve strachu chtěl skrýt a bál se, že ho žena také zmrazí svým dechem. Juki onna se ale slitovala a nechala ho žít. Odešla, se slovy:  \"\"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl.\"\"  Ráno nalezl tělo Mosakua zmrzlé až na kost. Vánice byla pryč a Minokiči si myslel, že se mu to jen zdálo. Mlčel celý rok.  Přišla další zima a ticho večera vyrušilo zaklepání na dveře. Před srubem stála malá dívenka. Chtěla se skrýt před vánicí. Dívka byla krásná a proto ji Minokiči dovolil u něj přespat. Celou noc si povídali a zjistili, že si velmi rozumí. Za čas se konala honosná svatba. Byli spolu velmi šťastní a narodili se jim dvě děti. Přišla další zima a byla velmi, velmi chladná. Když si spolu takhle povídali u krbu, zjistil Minokiči, že mu jeho manželka připomíná někoho známého. A najednou mu to došlo –jeho žena vypadá přesně jako Juki onna. Chvíli se o tom bavili a Minokiči zjistil, že jeho žena je Juki onna. Jen si toho za celé ty roky šťastného manželství nevšiml. Kvůli tomu, že Minokiči porušil svůj slib, musela jeho žena odejít a Minokiči ji už nikdy více nespatřil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juki onna (), znamená v překladu z japonštiny sněžná žena. Je to ledový duch nebo jókai vyskytující se v japonské mytologii. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, zaměřuje se na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.", "tgt_summary": "She may also go by such names as \"yuki-musume\" (\"snow daughter\"), \"yuki-onago\" (\"snow girl\"), \"yukijorō\" (雪女郎, \"snow woman\"), \"yuki anesa\" (\"snow sis), \"yuki-onba\" (\"snow granny\" or \"snow nanny\"), \"yukinba\" (\"snow hag\") in Ehime, \"yukifuri-baba\" (\"snowfall hag\") in Nagano. They are also called several names that are related to icicles, such as \"tsurara-onna\", \"kanekori-musume\", and \"shigama-nyōbō\".", "id": 307253}
{"src_title": "Hlubokomořský příkop", "tgt_title": "Oceanic trench", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Hlubokomořské příkopy se nejčastěji vyskytují na okrajích Tichého oceánu, ale lze je pozorovat i na východě Indického oceánu, Atlantiku, ve Středozemním moři a jinde. V Pacifiku lemují pobřeží Jižní Ameriky, severozápadu USA a Kanady, Aljašky, Aleut, Kurilských ostrovů, Japonska, Filipín, Mariánských ostrovů, Šalomounových ostrovů a Nového Zélandu, čímž vytvářejí zhruba kruhový útvar, nazývaný Ohnivý kruh.  V Atlantiku je známý Portorický příkop nacházející se podél Malých Antil, který odděluje Atlantik od Karibského moře. Ve Středozemním moři je to Kalábrijský příkop, který se rozprostírá při pobřeží jižní Itálie a Sicílie.", "section_level": 1}, {"title": "Geologické procesy v hlubokomořských příkopech.", "content": "Příkopy ohraničují jedny z nejdůležitějších geologických fenoménů na Zemi – kolize litosférických desek. Vytvářejí se v konvergentních typech okrajů, při poklesu oceánské litosféry pod druhou desku. Pokud je tato také oceánská, průvodním jevem je vznik ostrovního oblouku (pokud je poklesávající deska dostatečně stará, její transport od místa vzniku – riftové zóny trval dlouho, nazývá se také primitivní oblouk). Pokud je druhá deska kontinentální, vytváří se na ní řetěz sopečných pohoří.  Hlubokomořský příkop má sklon okolo 5 ° směrem do otevřeného oceánu a kolem 10 až 16 ° směrem ke kontinentu. Úhel poklesu není stejný, zatímco při začátku je to přibližně 5 °, v místech, které jsou již ponořeny pod druhou desku je to už 10–16 °. V případě, že se setkají dvě desky, tvořené pouze pevninskou kůrou, také nastává pokles jedné z desek, ale vzniklý příkop se může rychle vyplnit sedimenty.  Okolí příkopů je místem výskytu častých zemětřesení a sopečné činnosti. Většina zemětřesení má epicentrum hluboko (kolem 400 až 700 km pod povrchem). Magma, produkované subdukčními procesy, je vápenato-alkalické, jím tvořené horniny jsou nejčastěji andezity a ryolity, v případě primitivních oblouků spíše bazalty.", "section_level": 1}, {"title": "Transport sedimentů.", "content": "V přední části příkopu se nachází akreční prizma – komplex sedimentů, nahrnutý na sebe, podobně jako když buldozer před sebou tlačí hlínu. Nejsvrchnější vrstvy jsou nejmladší, zatímco nejspodnější vrstvy jsou nejstarší. Tak jak se k sobě jednotlivé desky přibližují, narůstá i tloušťka akrečního klínu.  Pokud jsou dva kontinenty od sebe vzdáleny a oceán je dostatečně široký, přísun sedimentů do příkopů je malý a jejich hloubka je větší. Postupným přibližováním kontinentů se v příkopech hromadí usazený materiál a tyto jsou stále mělčí. Sedimenty jsou dopravovány turbiditními proudy a jinými gravitačními toky z mělkých do hlubokých zón podmořskými kaňony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlubokomořský příkop je dlouhá a zároveň úzká topografická deprese na mořském dně. Příkopy jsou nejhlubšími místy na Zemi. Je to topografický projev subdukčních zón.", "tgt_summary": "Oceanic trenches are topographic depressions of the sea floor, relatively narrow in width, but very long. These oceanographic features are the deepest parts of the ocean floor. Oceanic trenches are a distinctive morphological feature of convergent plate boundaries, along which lithospheric plates move towards each other at rates that vary from a few millimeters to over ten centimeters per year. A trench marks the position at which the flexed, subducting slab begins to descend beneath another lithospheric slab. Trenches are generally parallel to a volcanic island arc, and about from a volcanic arc. Oceanic trenches typically extend below the level of the surrounding oceanic floor. The greatest ocean depth measured is in the Challenger Deep of the Mariana Trench, at a depth of below sea level. Oceanic lithosphere moves into trenches at a global rate of about 3 km/yr.", "id": 788979}
{"src_title": "Luisa Šarlota Meklenbursko-Zvěřínská", "tgt_title": "Duchess Louise Charlotte of Mecklenburg-Schwerin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "1. listopadu 1795 byla Luisa zasnoubena se švédským králem Gustavem IV. Adolfem. Zasnoubení bylo sjednáno Gustafem Adolfem Reuterholmem, de facto regentem Švédska, který si chtěl udržet svůj vliv na krále. Sám král se zásnubami zpočátku souhlasil. Ruská carevna Kateřina II. Veliká si však přále, aby se švédskou královnou stala její vnučka Alexandra Pavlovna a odporovala zásnubám švédského krále s Luisou Šarlotou. Mnoho lidí poté říkalo králi, že Luisa Šarlota, kterou nikdy neviděl, není krásná. Přibližně v tu dobu se švédský panovník zamiloval do Ebby Modée. Když byl král v roce 1796 prohlášen za dospělého, zrušil zasnoubení. Její otec požadoval odškodnění. Záležitost byla urovnána v roce 1803 smlouvou z Malmö, když švédské město v Německu, Wismar, připadlo Meklenbursko-Zvěřínsku.  21. října 1797 se Luisa Šarlota v Ludwigslustu provdala za dědičného prince Augusta Sasko-Gothajsko-Altenburského, svého druhého bratrance z matčiny strany. Jejich společným předkem byl Fridrich II. Sasko-Gothajsko-Altenburský. Manželství bylo uzavřeno proti její vůli a bylo nešťastnéː manžel ji zneužíval a ona si ho přála opustit, ale rodina ji nutila s ním zůstat. Luisa Šarlota byla popisována jako neatraktivní blondýna, poněkud hrbatá, ale také vtipná, talentovaná, kultivovaná a s příjemnými způsoby, ačkoli byla otevřenější, než bylo pro tu dobu přijatelné.  Po třech letech, 21. prosince 1800, okolo 12.45 na zámku Friedenstein, porodila sasko-gothajsko-altenburská dědičná princezna své jediné dítě, dceru, pojmenovanou Luisa. Tato dcera se později provdala za Arnošta I. Sasko-Kobursko-Gothajského a stala se matkou prince Alberta, manžela královny Viktorie. Luisa Šarlota však zemřela již několik dní po porodu, 4. ledna 1801 ve21 letech ještě předtím, než se stal Augustus vévodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luisa Šarlota Meklenbursko-Zvěřínská (19. listopadu 1779 - 4. ledna 1801) byla babičkou prince Alberta, manžela královny Viktorie. Luisa Šarlota se narodila jako dcera Fridricha Františka I. Meklenbursko-Zvěřinského a Luisy Sasko-Gothajsko-Altenburské. Její sestra Šarlota Frederika Meklenbursko-Zvěřínská se provdala za Kristiána VIII. Dánského.", "tgt_summary": "Duchess Louise Charlotte of Mecklenburg-Schwerin (19 November 1779 – 4 January 1801) was the maternal grandmother of Prince Albert, husband of Queen Victoria of the United Kingdom.", "id": 315017}
{"src_title": "Čang Čchien", "tgt_title": "Zhang Qian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl diplomatem čínského císaře Wu-ti. Za jeho vlády začala mít Čína potíže s nájezdnickými kmeny Siungnuů (pravděpodobně totožnými s Huny, jak se jim říkalo v Evropě). Wu-Ti tedy Čang Čchiena poslal okolo roku 139 před n.l. na diplomatickou misi ke kmeni Jüe-č’ (Tocharů), aby s ním vyjednal spojenectví proti Siungnuům. Jeho poselstvo mělo asi sto členů. Poblíž města Tun-chuang však celé poselstvo padlo do siungnuského zajetí. V zajetí pak prý Čang Čchien strávil 10 let (byť údaje se různí). Oženil se s místní dívkou a spolu s ní kolem roku 128 před n. l. uprchl. Přes pohoří Pamír a území současného Uzbekistánu se dostal pod Hindúkuš (dnešní Afghánistán), kde sídlil kmen Jüe-č’ů. Navzdory dlouhému zajetí se pokusil dohodnout alianci a splnit tak zadání své mise. Jüe-č’ové ale odmítli. Čang tedy vyrazil zpět do Číny. Přešel znovu Pamír, ale v Chotanu ho znovu zajali Siungnuové. Ve zmatku po smrti siungnuského náčelníka ale znovu prchl a v roce 126 před n. l. konečně dorazil do Číny, konkrétně do Čchang-anu (dnešní Xi-an).  V roce 117 před n. l. zamířil na další diplomatickou misi, a to ke kmeni Wusunů, kteří žili mezi jezerem Balchaš a Ťan-šanem (dnešní Kazachstán). Ani tato mise ovšem nebyla úspěšná, i Wusunové spojenectví s čínským císařem odmítli. Protože však tentokrát byla cesta mnohem klidnější (Siungnuové byli již v té době vytlačeni na sever), dal Čang Čchien výpravě i vědecký rozměr. Během cesty vysílal výzkumné skupinky do různých stran, aby shromáždili co nejvíce geografických, etnografických a politických informací. Číňané tak získali přehled o střední Asii, Persii i Indii. To bylo zásadní pro pozdější vznik Hedvábné stezky. Čang zemřel krátce po návratu z této klíčové výpravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čang Čchien, pinyin Zhang Qian, čínsky 張騫 (?, Chan-čung - asi 114 před n. l.) byl čínský diplomat a cestovatel.", "tgt_summary": "Zhang Qian (; died c. 114) was a Chinese official and diplomat who served as an imperial envoy to the world outside of China in the late 2nd century BC during the Han dynasty. He was one of the first official diplomats to bring back valuable information about Central Asia, including the Greco-Bactrian remains of the Macedonian Empire as well as the Parthian Empire, to the Han dynasty imperial court, then ruled by Emperor Wu of Han.", "id": 1361957}
{"src_title": "Okrajová úloha", "tgt_title": "Boundary value problem", "src_document": [{"title": "Vysvětlení.", "content": "Okrajová úloha se podobá počáteční úloze: zatímco okrajová úloha má podmínky zadané v mezních bodech („okrajích“) nezávislé proměnné v rovnici, počáteční úloha má podmínky zadané v jednom určitém bodě nezávislé proměnné (který je dolní mezí definičního oboru, odtud termín „počáteční“ hodnota).  Například jestliže nezávislou proměnnou je čas v intervalu <0,1>, jsou v okrajové úloze zadány hodnoty formula_1 v bodech formula_2 a formula_3, zatímco v počáteční úloze jsou zadány hodnoty formula_1 a formula_5 v čase formula_2.  Okrajovou úlohou je například hledání teploty ve všech bodech ocelového profilu, jehož jeden konec je chlazen na absolutní nulu a druhý na teplotu tuhnutí vody.  Pokud je problém závislý na prostoru i čase, můžeme zadat hodnotu problému v daném bodě v libovolném čase nebo v daném čase pro libovolné místo.  Konkrétním příkladem okrajové úlohy (s jedním prostorovým rozměrem) je řešení rovnice jejímž řešením má být funkce formula_8 s okrajovými podmínkami  Obecné řešení této rovnice bez okrajových podmínek je  Z okrajové podmínky formula_11 dostáváme z čehož plyne, že formula_13 Z okrajové podmínky formula_14 dostáváme čili formula_16 Vidíme, že stanovení okrajové podmínky nám dovolilo nalézt jednoznačné řešení, kterým je v tomto případě", "section_level": 1}, {"title": "Typy okrajových úloh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrajové podmínky.", "content": "Okrajová podmínka, která určuje hodnotu neznámé funkce je Dirichletova okrajová podmínka neboli okrajová podmínka prvního typu. Pokud například jeden konec ocelového profilu je chlazen na absolutní nulu, pak hodnota problém musí být známa v tomto bodě prostoru.  Okrajová podmínka, která určuje hodnotu normálové derivace funkce je Neumannova okrajová podmínka neboli okrajová podmínka druhého typu. Pokud je například jeden konec ocelového profilu zahříván, pak by energie vzrůstala konstantní rychlostí, ale skutečná teplota by nebyla známá.  Pokud má hranice tvar křivky nebo povrchu, který určuje hodnota do normálové derivace a samotné proměnné, pak se jedná o Cauchyho okrajová podmínka.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Souhrn okrajových podmínek pro neznámou funkci, formula_18, konstanty formula_19 a formula_20 zadané okrajovými podmínkami a známé skalární funkce formula_21 zadané okrajovými podmínkami.", "section_level": 3}, {"title": "Diferenciální operátory.", "content": "Okrajové úlohy lze vedle okrajových podmínek klasifikovat také podle typu použitého diferenciálního operátoru. Pro eliptický operátor mluvíme o eliptických okrajových úlohách. Pro hyperbolický operátor mluvíme o hyperbolických okrajových úlohách. Obě kategorie lze dále rozdělit na lineární a různé nelineární typy.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektromagnetický potenciál.", "content": "Častou úlohou v elektrostatice je hledání funkce, která popisuje elektrický potenciál dané oblasti. Pokud oblast neobsahuje náboj, musí být potenciál řešením Laplaceovy rovnice (tak zvaná harmonická funkce). Okrajové podmínky v tomto případě jsou Podmínky rozhraní pro elektromagnetické pole. Pokud v oblasti není žádná proudová hustota, je možné podobným způsobem definovat magnetický skalární potenciál.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Matematický problém:  Fyzikální aplikace:  Numerické algoritmy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okrajová úloha je v matematice v oboru diferenciálních rovnic hledání takového řešení diferenciální rovnice, které vyhovuje okrajovým podmínkám (). Okrajové podmínky je sada dodatečných omezení, která udávají hodnotu hledané funkce v mezních bodech („okrajích“) nezávislé proměnné v rovnici.", "tgt_summary": "In mathematics, in the field of differential equations, a boundary value problem is a differential equation together with a set of additional constraints, called the boundary conditions. A solution to a boundary value problem is a solution to the differential equation which also satisfies the boundary conditions.", "id": 750816}
{"src_title": "Ilimsk", "tgt_title": "Ilimsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ilimsk byl založen roku 1630 na řece Ilim, přítoku Angary, jako zimoviště, roku 1647 byl postaven ostroh. Roku 1666 vyhořel, obnoven byl o několik kilometrů níže po řece. Obvodová palisáda měla pak délku 700 m, ostroh měl osm věží. Stál na dopravně důležitém místě, nedaleko něj začínala lenská převlaka (). Plavba po řekách Angaře a Ilimu z Jenisejska do Ilimska trvala kvůli četným peřejím 60 dní. V Ilimsku se náklad překládal na vozy a lenskou převlakou se převážel k řece Muka. Po Muce se náklad plavil do řeky Kupy a pak po ní až na Leny.Ve vesnicích podél Muky a Kupy se obyvatelé zabývali stavbou říčních lodí. Jako dopravní centrum se rychle stal důležitým obchodním a správním střediskem, byl zde trh, ostroh byl od roku 1649 sídlem ilimského vojevodství.  V letech 1764–1775 byl hlavním městem okruhu, poté ztratil větší význam a v sovětských dobách byl už jen vesnicí. Počátkem 20. století měl 700 obyvatel..  Při stavbě Angarské kaskády se Ilimsk ocitl v oblasti určené k zatopení přehradní nádrží Usť-ilimské vodní elektrárny. Část budov vsi byla proto rozebrána obyvateli, většina byla spálena. Před zatopením, v letech 1967–1975, byl na území obce proveden archeologický výzkum. Průjezdní Spasská věž (postavené roku 1667) a Kazaňský kostel (z roku 1679) byly převezeny do muzea Talcy 47 km od Irkutska. Později byla v muzeu rekonstruována celá jižní stěna ilimského ostrohu.", "section_level": 1}, {"title": "Významní obyvatelé.", "content": "Průkopník a cestovatel Jerofej Pavlovič Chabarov byl roku 1655 povýšen mezi děti bojarské v ilimském soupisu.  V letech 1792–1796 zde žil ve vyhnanství spisovatel Alexandr Nikolajevič Radiščev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilimsk (), zprvu Ilimskij ostrog () je zaniklé město v Rusku. Byl založen na řece Ilim (přítoku Angary) roku 1630. Zanikl zatopením při naplnění nádrže Usť-ilimské přehrady.", "tgt_summary": "Ilimsk () was a small town in Siberia, within today's Irkutsk Oblast of Russia. The town was flooded by the Ust-Ilimsk Reservoir in the mid-1970s. Ilimsk was founded in 1630 on the Ilim River, a tributary of the Angara River, as Ilimsky Ostrog (i.e., \"Fort Ilim\"). From here a portage ran east to the Kuta River which joins the Lena River at Ust-Kut, thereby allowing travel from the Yenisei River basin to that of the Lena River. In early times the Ilimsk Uyezd was one of the few grain-producing areas in Siberia. Around 1700 there were 280 settlements, including seven ostrogs. In 1745 there were 7,605 peasants. Much of the grain was shipped down the Lena to feed the Okhotsk Coast and other areas in eastern Siberia. Grain production shifted south as the area around Irkutsk became more settled. From 1764 to 1775 the town was the administrative center of a district (\"okrug\") and had population of around 700 by the end of the 19th century.", "id": 2296660}
{"src_title": "Beate Uhse", "tgt_title": "Beate Uhse-Rotermund", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Beate Uhse se narodila 25. října 1919 jako Beate Köstlin ve městě Cranz v tehdejším východním Prusku. Město se dnes jmenuje Zelenogradsk a je součástí ruského Kaliningradu. Beate byla nejmladší ze tří dětí zemědělce Otto Köstlina a jeho ženy Margarete Köstlin-Räntsch, jež patřila mezi první německé lékařky vůbec.  Beate získala vzdělání na internátních školách, mimo jiné i na \"Odenwaldschule\" v hesenském Heppenheimu. Její rodiče byli na svou dobu velice pokrokoví a se svými dětmi otevřeně hovořili o sexuálních otázkách. V patnácti letech se Beate stala mistryní Hesenska v hodu oštěpem. O rok později odjela do Anglie, kde si jako au pair zdokonalovala angličtinu. Po návratu do Německa absolvovala na přání rodičů kurzy v oblasti domácího hospodářství.  K osmnáctým narozeninám v roce 1937 dostala Beate po několikaměsíčním tréninku pilotní průkaz. O dva roky později, 20. září 1939, se vdala za svého leteckého instruktora Hanse‐Jürgena Uhse, jemuž v roce 1943 porodila syna Klause. Mimo krátké mateřské dovolené působila po celou válku jako pilotka. Rok po narození syna zahynul Beatin manžel Hans-Jürgen při letecké nehodě. Jako pilotka a vdova po válečném letci byla v dubnu 1945 zajata britskými vojsky. Po konci války a propuštění ze zajetí se se synem Klausem usadila v severoněmeckém Flensburgu.  Po šesti letech se Beate Uhse provdala za podnikatele Ernsta-Waltera Rotermunda († 1989), který do manželství přivedl svého syna Dirka z předchozího svazku. Nedlouho po sňatku se manželům narodil další syn Ulrich. Mezitím zahájila Beate Uhse i svou podnikatelskou činnost jako distributorka antikoncepce, kondomů a osvětových brožur o sexuálním životě. V roce 1951 založila zásilkový obchod nesoucí její jméno. O dva roky později měla firma 14 zaměstnanců a na počátku 60. let překročil počet zákazníků hranici 5 miliónů.  V té době vstoupila coby přesvědčená nudistka do německého nudistického spolku. Roku 1962 otevřela ve Flensburgu první sex shop na světě. Těšil se obrovské oblibě, zároveň však vzbuzoval pohoršení. Během třiceti let od jeho založení bylo na Beatu Uhse podáno více než 2000 žalob. Její druhé manželství bylo rozvedeno v roce 1972. Na počátku 80. let jí byla diagnostikována rakovina žaludku, podařilo se ji však objevit v počátečním stádiu.  Roku 1989 byl Beate Uhse udělen Spolkový kříž za zásluhy prvního stupně a o deset let později se stala čestnou občankou města Flensburg. V roce 1996 bylo v Berlíně otevřeno Muzeum erotiky Beate Uhse. O tři roky později vstoupila její firma na burzu.  Beate Uhse zemřela 16. července 2001 na klinice ve švýcarském Sankt Gallenu na následky těžkého zápalu plic. Je pohřbena na hřbitově Glücksburger. Dočkala se i řady posmrtných uznání: je po ní pojmenována ulice ve flensburské čtvrti Sünderup a městská farnost jí zároveň odhalila pamětní desku. V roce 2011 o ní německá televizní stanice ZDF natočila televizní film s názvem \"Beate Uhse – Chci svobodu pro lásku\" s Frankou Potente v hlavní roli.  Beate Uhse je považována za jednu z nejvlivnějších německých žen 20. století a patří k průkopníkům otevřené a svobodomyslné společnosti. Její firma Beate Uhse AG je dnes jedním z nejvlivnějších hráčů na trhu s erotikou.  Značka Beate Uhse působí od roku 2006 také České republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beate Uhse, vlastním jménem Beate Rotermund-Uhse, rozená Köstlin (25. října 1919 Wargenau bei Cranz, Východní Prusko – 16. července 2001 St. Gallen, Švýcarsko), byla německá letecká akrobatka a podnikatelka, zakladatelka prvního sex shopu na světě.", "tgt_summary": "Beate Uhse-Rotermund (; born Beate Köstlin, 25 October 1919 – 16 July 2001) was a German pilot, entrepreneur and sex pioneer. The only female stunt pilot in Germany in the 1930s, after World War II she started the first sex shop in the world. The company she started, Beate Uhse AG, is listed on the Frankfurt Stock Exchange.", "id": 1350981}
{"src_title": "Komba jižní", "tgt_title": "Mohol bushbaby", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Komba jižní patří do čeledi kombovití (Galagidae) a v ní do rodu \"Galago\". Byla považována za poddruh komby ušaté (\"Galago senegalensis\"), avšak biologie obou druhů je odlišná, a i proto došlo na základě studií z let 1987−1989 k osamostatnění. S kombou ušatou se ani nekříží. Druh komba jižní se dělí na dva poddruhy: Genetickou výbavu druhu tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 38 chromozomů.  Druh popsal Andrew Smith roku 1836, rodové jméno \"Galago\" je pojmenování od obyvatel Senegalu. Je známo několik synonym: \"Galago australis\", \"Galago bradfieldi\", \"Galago conspicillatus\", \"Galago intontoi\", \"Galago mossambicus\" a \"Galago tumbolensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Komba jižní žije ve velkém areálu v jižní Africe. Obývá oblast od Angoly až po Tanzanii, lze ji najít v severní Namibii, jihovýchodě Demokratické republiky Kongo, v Zambii, Zimbabwe, na severu Botswany a severovýchodě Jihoafrické republiky, v Malawi, východním Mosambiku a západní Tanzanii, přičemž možný výskyt ve Rwandě a Burundi nebyl potvrzen. Poddruh \"Galago moholi moholi\" obývá východní část areálu výskytu, zatímco \"Galago moholi bradfieldi\" žije v severní Namibii, Angole, na severu Botswany a západě Zambie.  Komba jižní se vyskytuje do nadmořské výšky 1500 m n. m. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu \"Baikiaea plurijuga\" a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Komba jižní je středně velký druh komby o velikosti malé veverky, která měří bez ocasu 8,8 až 20,5 cm, dlouhý ocas dosahuje velikosti 11,3 až 27,9 cm. Samice váží 142 až 229 g, hmotnost větších samců činí 160 až 255 g; u druhu je v tomto směru vyvinut pohlavní dimorfismus, jinak jsou pohlaví podobná. Zadní končetiny jsou delší než přední, ukazovák je široce oddělen od ostatních prstů a slouží k lepšímu úchopu. Hlava je zaoblená s krátkým čenichem a komba ji může otočit až o 180°. Uši, přičemž jedno měří 2,3 až 5 cm, patří poměrem k tělu k největším mezi primáty, komby s nimi mohou pohybovat nezávisle na sobě. Oči jsou velké a oranžové, dobře přizpůsobené nočnímu životu. Na sítnici mají komby reflexní vrstvu \"tapetum lucidum\".  Srst je hustá, záda mají zbarvení světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas mívá podobnou barvu jako záda, ale jeho konec bývá tmavší. Hlava má tmavošedé zbarvení s černou srstí diamantového tvaru okolo očí. Oba poddruhy se liší ve zbarvení končetin a spodní části těla; \"G. m. moholi\" má jejich vnější stranu zbarvenou šedohnědě až světlehnědě se žlutými odstíny a spodek těla zabarven žlutě, \"G. m. bradfieldi\" má vnitřní zbarvení končetin světlešedé, chybí žluté zbarvení nebo je nevýrazné, na břiše je barva spíše bílá se žlutým nádechem.  Komby jižní se velmi podobají kombám ušatým, oba druhy dosahují i podobné velikosti. Lze je nicméně odlišit například na základě anatomie dlaní nebo penisu. Záměna může nastat rovněž s kombou Grantovou (\"Paragalago granti\") či kombou udzungwaskou (\"Galagoides zanzibaricus udzungwensis\"), jež má kratší uši.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Denní režim.", "content": "Komba jižní žije na stromech. Je nočním zvířetem, ve dne spí v rozsochách stromů, stromových dutinách nebo v hnízdech vytvořených z větviček a listů, například ze škumpy a grevie. V Balovale v Zambii hnízda ležela nejčastěji ve výšce 3 až 8 m, v lokalitách s chladnějším počasím byla v prosluněnějších oblastech. Při spánku si komba složí uši podél hlavy. Probouzí se po setmění a nejprve se očistí. Většinu noci tráví hledáním potravy. Pomocí svých dlouhých končetin může přeskakovat mezi stromy až do vzdálenosti pěti metrů, přičemž ocasem usměrňuje směr skoku, často se také na další stromy přesouvá po zemi rychlými skoky po dvou nohách. Noční aktivitu prokládá odpočinkem.", "section_level": 2}, {"title": "Hierarchie a komunikace.", "content": "Samice komb jižních jsou filopatrické (věrné svému domovskému území), zatímco samci opouštějí teritorium před dosažením pohlavní dospělosti. Počet samců v populaci převyšuje počet samic. Komby jižní spí během dne ve skupinách o 2−7 jedincích. Tyto skupiny se v noci rozdělí a jednotlivé komby se pohybují samostatně (asi 70 % času). Několik hodin tráví hrou. Území samců má rozlohu asi 11 ha a protíná několik území samic, jejichž velikost teritoria činí asi 6,7 ha. Druh je společenský a nepříliš teritoriální. Boji se vyhýbá, případně ustoupí na základě zjištění věku či pohlaví protivníka, pokud však k nějaké interakci dojde, trvá obvykle krátce a poražený jedinec se s úzkostnými zvuky stáhne. Agresivitu projevují komby především na hranici teritorií.  Na delší vzdálenosti spolu komby komunikují hlasitým voláním připomínajícím dětský pláč, jež může sloužit také k vymezování teritoria či jako výstraha před blížícím se nebezpečím. Zvláště dominantní samci si pak natírají močí končetiny, jejichž pomocí poté zanechávají pachové stopy; je však také možné, že toto chování slouží k lepšímu uchopení větve.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Komba jižní konzumuje například kobylky, termity, motýly či brouky; bezobratlí tvoří podle studií Beardera & Martina 52 % jídelníčku. Po létající kořisti komba skočí a uchopí ji rukama. Oblíbenou potravou jsou také exsudáty akácií, hlavně z akácie dlouhotrnné (\"Acacia karroo\"), akácie zkroucené (\"Acacia tortilis\") a akácie arabské (\"Acacia nilotica\"), které tvoří dle studie Beardera & Martina zbylých 48 % konzumované potravy. Z této stravy pomáhá kombám získat živiny specializovaný zažívací systém. Na akácie spoléhají komby jižní především v chladných obdobích, kdy je hmyzu nedostatek. Ovoce nekonzumují vůbec. Komba jižní nepije a tekutiny získává z potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá dvakrát do roka. Estrální cyklus je krátký (1−3 dny), na začátku říje samice vytvářejí vaginální sekret. V období estrálního cyklu samic jsou samci těžší a zvětšuje se jim objem varlat. Rovněž také začínají rozšiřovat své teritorium. Komby jižní jsou polygamní, přičemž větší dominantní samci se opakovaně páří s několika samicemi, což jim zajišťuje větší pravděpodobnost zplození potomků, na rozdíl od samců mladších, kteří spíše využívají příležitosti ke spáření. Samotný akt kopulace trvá až 50 minut. Za 121 až 124 dnů se samici mezi lednem a únorem či zářím a listopadem do předem připraveného hnízda narodí jedno až (častěji) dvě mláďata. Po narození jsou pokryta srstí, mají otevřené oči a asi za půl hodiny se již umí v hnízdě pohybovat. Za pět dní mláďata dosahují hmotnosti okolo 12 g a za deset dní již váží 33 g. Mláďata přivolávají matku pomocí vysokofrekvenčních zvuků, přičemž užívají tři různé typy zvuků podle stupně úzkosti. Hnízdo opustí po desátém či jedenáctém dni života. Potravu si shánějí sama již asi ve čtyřech týdnech, avšak na matce jsou závislá asi až do 11. týdne; za tuto dobu jsou také odstavena od mateřského mléka. Samci se do výchovy nezapojují. Pohlavní dospělosti dosahují podle studie Doyla z roku 1979 samice asi za 200 dní a samci asi za 326 dní. Maximální zaznamenaný věk je 16,6 let. Zvláště úmrtnost mláďat je ale vysoká a může ve volné přírodě činit až 55 %.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Mezi predátory komb jižních patří hadi, sovy, například výr africký (\"Bubo africanus\") nebo orli. Loví je rovněž velcí plazi (zaznamenána byla predace od poddruhu varana bělohrdlého \"Varanus albigularis albigularis\"), promykovití, cibetkovití, kočky či šakali. Komby se na nebezpečí upozorňují pomocí výstražného volání a v případě ohrožení prchají skoky. V bezměsíčných nocích se predaci vyhýbají ukrýváním v hustém stromoví. Častými parazity komb jižních jsou vši a klíšťata.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "Druh je ve své domovině široce rozšířen a nebyly zjištěny významné hrozby, které by jej ohrožovaly. Navíc jej lze najít v řadě chráněných oblastí, proto jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí jako málo dotčený. Komba jižní je zapsána na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloha II; obchodování je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Chov komb je velmi raritní záležitostí. V Evropě se jedná jen o pět zoo v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Mimo Evropu pak jde o dalších pouhých šest zařízení. V Evropě chová tento druh zoo Faunia v Madridu, zoo v Londýně, zoo v dánském městě Nykøbing Mors a také dvě české zoo.  V Česku chová komby jižní Zoo Praha (od 2014) a Zoo Jihlava (od 2015).", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha jsou komby jižní od roku 2014, kdy byly dovezeny ze zoologické zahrady v Bronxu. O rok později se zde narodila první mláďata, což znamenalo český prvoodchov. Do roku 2017 podařilo odchovat 10 mláďat. Ke konci roku 2017 bylo v Praze chováno 11 jedinců. V průběhu roku 2018 se narodila a byla odchována čtyři mláďata. Ke konci roku 2018 bylo chováno 14 jedinců. V březnu a následně také v květnu 2019 přišlo na svět další mládě. Mládě od jedné samice bylo evidováno v březnu 2020 a 1. dubna 2020 přišla na svět dvojčata od druhé samice.  Zoo Praha vedla evropskou plemennou knihu pro tento druh, která byla překlasifikována na monitoring druhu v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA).", "section_level": 2}], "src_summary": "Komba jižní (\"Galago moholi\") je druh primáta z čeledi kombovití (Galagidae) a rodu \"Galago\". Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (\"Galago senegalensis\"), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v polosuchých oblastech jižní Afriky.", "tgt_summary": "The Mohol bushbaby (\"Galago moholi\") is a species of primate in the family Galagidae which is native to mesic woodlands of the southern Afrotropics. It is physically very similar to the Senegal bushbaby, and was formerly considered to be its southern race. The two species differ markedly in their biology however, and no hybrids have been recorded in captivity.", "id": 2268434}
{"src_title": "Ponyo z útesu nad mořem", "tgt_title": "Ponyo", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Rybka Polumi-Šarudin (anglicky Brunhilda) žije v moři se svými sestrami a se svým otcem Fujimotem - vědcem a čarodějem. Jednoho dne se jí podaří utéct a vyplavat na hladinu na hřbetu medúzy, kvůli množství odpadků na mělčině však uvízne ve skleněném poháru. Najde ji malý chlapec Sosuke, který bydlí na útesu nad mořem. Když se rybku pokouší dostat z poháru ven, pořeže si prst. Rybka mu však ránu olíže a zhojí. Sosuke ji pojmenuje Ponyo, slíbí, že ji bude ochraňovat a vezme ji s sebou do školky. Mezitím se Fujimoto se svým vodním duchem snaží získat Ponyo zpět. Když se jim to nakonec podaří, je Sosuke velmi nešťastný.  Ponyo se pohádá s Fujimotem a poví mu, že se chce proměnit v člověka, protože se zamilovala do Sosukeho. Nakonec se jí kouzlem podaří nechat si narůst nohy a ruce. Fujimoto se ji silnějšími kouzly snaží proměnit zpět, Ponyo se však s pomocí svých sester podaří vyvolat chaos, zcela se přeměnit v člověka a vyvolat tsunami díky které se dostane zpět k Sosukemu. U něj doma pak zkoumá různé lidské věci. Sosukeho matka Lisa se musí vrátit do domova důchodců, kde pracuje a nechá Sosukeho hlídat dům.  Ponyina matka se v noci setká s Fujimotem a chce, aby se Ponyo stala člověkem pokud Sosuke dokáže, že je čestný. Pokud však neuspěje, má se Ponyo proměnit v mořskou pěnu.  Ráno se Sosuke s Ponyo probudí a zjistí, že Lisa ještě není doma, protože všechny cesty jsou zaplaveny vodou. Ponyo zvětší loď na hraní a spolu se Sosukem se ji vydává hledat. Cestou potkávají mnoho dalších lodí. Ponyo se cestou unaví a vyčerpá své magické schopnosti. Tím se opět zmenší i loď, oběma se však podaří dostat na břeh, kde najdou prázdné Lisino auto a pokračují v cestě pěšky. Ponyo je natolik vyčerpaná, že se opět promění v rybu.  Lisa i ostatní obyvatelé domova důchodců jsou v bezpečí díky Ponyině matce. Fujimoto se k nim pokouší Sosuka s Ponyo zavést, oni mu však nevěří. Nakonec se mu to podaří a Sosuke se konečně shledá s Lisou a Ponyinou matkou. Sosuke prokáže svoji čestnost tím, že přijme Ponyo takovou jaká je. Ponyo se tedy může stát člověkem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Režisér filmu Hajao Mijazaki řekl, že jeho inspiraci byla Malá mořská víla od Hanse Christiana Andersena.  Mijazaki byl sám zapojen do ručně kreslené animace filmu. Rád kreslil moře a vlny sám a užíval si experimentování s tím jak vyjádřit tuto důležitou část filmu. Tato detailní kresba vyústila do 170 000 samostatných obrázků do filmu.  Jméno Ponyo je onomatopoie založena na Mijazakiho představě měkkého pisklavého zvuku, který její tělo vydává po dotyku.  Přímořská vesnička, kde se příběh odehrává je inspirována skutečným městem Tomonoura v národním parku Setonaikai v Japonsku, kde byl Mijazaki v roce 2005.  Některé části příběhu a i hudba byly ovlivněny operou Richarda Wagnera - \"Die Walküre\".  Postava Sosuke je založena na Mijazakiovom synovi Gorovi Mijazaki když měl pět let.  Mijazaki chtěl, aby jeho další film byl \"Ponyo z útesu nad mořem 2\", ale producent Toshio Suzuki ho přesvědčil, aby udělal \"The Wind Rises\" (\"Zvedá se vítr\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Ponyo z útesu nad mořem (zkráceně Ponyo, je japonský animovaný film z roku 2008 z dílny Studio Ghibli. Režíroval ho Hajao Mijazaki. Fantasy příběh určený nejen pro dětského diváka se soustředí na rybku jménem Ponyo, která se spřátelí s pětiletým lidským chlapcem Sosuke a chce se stát lidskou dívkou.", "tgt_summary": "The film was originally released in Japan on July 19, 2008 by distributor Toho. It was a major commercial success, with a total gross of over 203 million US dollars worldwide, becoming the fourth-highest-grossing anime film of all time. It was critically acclaimed for its uplifting themes, visual design, and simultaneous appeal towards young children and all audiences.", "id": 1573172}
{"src_title": "Ruské prezidentské volby 2018", "tgt_title": "2018 Russian presidential election", "src_document": [{"title": "Kandidáti.", "content": "V první polovině prosince roku 2017 bylo oznámeno, že se bude o prezidentský úřad ucházet i počtvrté Vladimir Putin, dosavadní prezident. Dále kandiduje Pavel Grudinin, ředitel Leninova sovchozu, kandidující za komunistickou stranu, Vladimir Žirinovskij – ruský nacionalista, předseda Liberálně-demokratické strany Ruska, Xenija Sobčaková – novinářka a televizní moderátorka, Grigorij Javlinskij – ruský liberální ekonom, bývalý předseda liberálního opozičního politického hnutí Jabloko, Boris Titov – politik, podnikatel a předseda Strany růstu, Maxim Surajkin – předseda strany Komunisté Ruska a Sergej Baburin – dřívější poslanec Státní dumy a lídr strany Ruský všenárodní svaz. Hlavní kandidát opozice Alexej Navalnyj nebyl k volbám připuštěn kvůli jeho dřívějšímu odsouzení z údajného korupčního jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze kolem kandidatury A. Navalného.", "content": "Alexej Navalnyj je opoziční politik, předseda Strany pokroku a zakladatel Fondu boje s korupcí. Více než rok před volbami vedl velmi intenzivní předvolební kampaň, v níž dokázal aktivizovat stovky tisíc lidí napříč celým Ruskem i přes informační blokádu v celostátních médiích. Na desítky setkání s Navalným po celé zemi přicházely tisíce zejména mladých lidí. Kampaň provázel velký tlak ze strany úřadů, jeho stoupencům nebylo povolováno organizovat mítinky a demonstrace a poté docházelo k věznění organizátorů mítinků, jeho příznivci a členové jejich rodin byli zatýkáni, zastrašováni, došlo i k výpovědím ze zaměstnání či vyloučení ze studia. Sám Navalnyj byl v průběhu kampaně odsouzen dvakrát, jednou na 15, podruhé na 20 dní vězení. Centrální volební komise jej nakonec 25. prosince odmítla registrovat, neboť Navalnyj byl pravomocně odsouzen v kauze zpronevěry v podniku Kirovles. Rozsudek v této kauze však byl již dříve zpochybněn Evropským soudem pro lidská práva. Za politicky motivovaný proces označil tuto kauzu např. tehdejší velvyslanec USA v Rusku, Evropská unie a řada vysokých představitelů evropských zemí. Navalnyj v reakci na znemožnění kandidovat vyhlásil \"stávku voličů\".  V souvislosti se zamítnutím kandidatury Alexeje Navalného ze strany ruské Centrální volební komise na základě jeho údajné zpronevěry v kauze Kirovles vydala Evropská služba pro vnější činnost tiskové prohlášení. V něm vyjádřila \"vážnou pochybnost nad politickým pluralismem v Rusku a nad uskutečněním demokratických voleb v příštím roce\". Prohlášení také připomíná, že v kauza, která znemožnila Navalného kandidaturu, byla již jednou Evropským soudem pro lidská práva zpochybněna. Vyzývá také, aby politicky motivované rozsudky nebyly používány k omezení politické soutěže.  Mluvčí ministerstva zahraničí USA Noel Clay vyjádřil znepokojení nad rozhodnutím Centrální volební komise nepřipustit Navalného k prezidentským volbám. Zároveň sdělil, že USA vyzývají ruskou vládu k provedení \"čestných voleb, které budou transparentní, spravedlivé a svobodné a budou garantovat svobodné vyjádření vůle lidu\".  28. ledna 2018 proběhly ve více než 100 ruských městech od Vladivostoku po Kaliningrad protesty proti nepřipuštění Alexeje Navalného k volbám a za jejich bojkot. Podle Navalného byli k volbám připuštěni pouze ti kandidáti, které Putin osobně vybral a kteří jej ani v nejmenším neohrožují. V sibiřském Jakutsku lidé vyšli nehledě na teplotu -45 °C. V Jakutsku, Jekatěrinburgu a Petrohradě se sešlo okolo 1 000 lidí, v Moskvě asi 3 000 - 4 000 lidí. V asi 20 % měst demonstrace nebyly povoleny. Zadrženo bylo po celé zemi 371 lidí, v souvislosti s protesty 120 osob dostalo pokuty v rozmezí 500 až 150 000 rublů nebo zatčeno v rozsahu 1 až 30 dní (k 31. lednu 2018).", "section_level": 2}, {"title": "Nátlak na nezávislé pozorovatele.", "content": "Již před volbami byl vyvíjen nátlak na nezávislou pozorovatelskou organizaci Golos a na organizaci Alexeje Navalného, která k volbám vyslala přes 30 tisíc pozorovatelů. Nejdříve bylo oběma organizacím znemožněno vyslat pozorovatele přes jejich oficiálně zaregistrovaná média, takže museli požádat o pověření od kandidátů. Těsně před volbami proběhla po celém Rusku vlna domovních prohlídek a zatýkání. Na dobu voleb byli uvězněni někteří koordinátoři a lektoři pozorovatelů, zároveň se policie v některých regionech snažila zabavit aktivistům pověření pro pozorovatele. Jenom v Kemerovské oblasti takto policie zabavila přes 1600 pověření.", "section_level": 2}, {"title": "Během voleb.", "content": "Opoziční pozorovatelé a novináři v průběhu voleb zdokumentovali množství kontroverzí a podvodů. Například v některých urnách již v momentě otevření volebních místností ležely hlasovací lístky. Centrální volební komise a zejména nezávislí pozorovatelé zveřejnili řadu videí, ve kterých členové volebních komisí vhazovali do uren svazky hlasovacích lístků. Šéf volební místnosti nedaleko Moskvy byl suspendován a druhý muž obviněný z toho, že hodil do urny vícero hlasů na dalekém východně byl zatčen.  Některým voličům bylo umožněno hlasovat více než jednou, což potvrdil i kandidát za komunistickou stranu Pavel Grudinin. Některé takové případy byly dokonce zachyceny kamerami.  Docházelo také k zatýkání a napadání pozorovatelů přímo ve volebních místnostech. Ve městě Dolgoprudnyj dva opilí lidé vyhnali z volební místnosti pozorovatele kandidáta Borise Titova, ten se do místnosti poté vrátil. V Machačkale byli údajně napadeni volební pozorovatelé. Předsedkyně Pamfilovová však jakékoliv vykázáni, či dokonce napadení pozorovatelů popřela a označila je za zvěsti, ačkoliv řada incidentů byla zachycena kamerami.  Několik stovek lidí si oficiálně stěžovalo, že byli nuceni k účasti ve volbách pod různými pohrůžkami, například nižším platem, nebo ztížením zkoušek na škole. Účast ve volbách museli dokazovat například fotografií z volební místnosti.Jednalo se nejenom o státní zaměstnance, ale i o studenty a zaměstnance soukromých podniků.  Záběry zveřejněné Golosem ukazují kamery ve volebních místnostech, které byly záměrně zakrývány, aby znemožnily pozorovat dění, například balónky.", "section_level": 2}, {"title": "Nesrovnalosti ve výsledcích.", "content": "Podle zpráv nezávislých pozorovatelských organizací byla ve volebních místnostech, kde byl přítomen nezávislý pozorovatel, volební účast nápadně nižší než v ostatních. V Penzenské oblasti například pozorovatelé od Alexeje Navalného napočítali účast asi 50 %, oficiální volební účast v regionu ovšem činila 70 %. Zároveň bylo ve volebních místnostech Penzenské oblasti bez nezávislých pozorovatelů napočítáno o 15-20 % hlasů za Vladimira Putina více než na těch bez pozorovatelů. V Čečensku, kde k volbám přišlo oficiálně téměř 90 % voličů, odvolilo v místnostech pokrytých pozorovateli více než dvakrát méně lidí. Celkově Navalnyj uvádí, že oficiální údaje byly navýšeny asi o 10 %. Pozorovatelé agentury Reuters počítali u 12 volebních místností, kolik do nich za celý den přijde voličů. Oficiální výsledky v 9 z nich byly o 10 i více procent vyšší než údaje pozorovatelů.  Fyzik a matematik Sergej Špilkin, který se dlouhodobě zabývá podáváním matematických důkazů falzifikace ruských voleb, odaduje, že v těchto prezidentských volbách bylo Putinovi přičteno okolo 10 milionů falešných hlasů. Vychází přitom z analýzy statistických anomálií, kdy Putin ve volebních místnostech s nižší účastí získal výrazně menší počet hlasů než ve volebních místnostech s vysokou účastí. Podle Špilkina se tak ale paradoxně jedná o nejčestnější volby v Rusku za posledních 15 let.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na ruské ambasádě v Paříži hlasoval také francouzský herec Gérard Depardieu, který v roce 2013 obdržel od prezidenta Putina ruské občanství.  Poprvé se přímo pod ruskou vládou hlasovalo na Krymu. Voliči tam dostávali odznak s nápisem „S Ruskem na věčné časy“.  Ukrajina se rozhodla, že hlasování ruským občanům na svém území nedovolí – například ambasáda v Kyjevě byla blokována policejními jednotkami. Ukrajinská vláda tímto opatřením zareagovala na ruskou výzvu, aby zajistila bezpečnost zastupitelských úřadů v den voleb. Rusko postup Ukrajiny označilo za porušení mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Čína byla první světovou velmocí, která reagovala na výsledky voleb, se slibem, že s Ruskem vytáhne vztahy na „vyšší stupeň“. Další země, které následovaly byly: Ázerbájdžán, Arménie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, Kuba, Česká republika, Egypt, Německo, Guatemala, Maďarsko, Indie, Írán, Izrael, Japonsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Malajsie, Moldavsko, Saúdská Arábie, Sýrie, Tádžikistán, Uzbekistán a Venezuela. 20. března, tedy ještě před sečtením 100 % hlasů, Putinovi gratuloval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a telefonicky také americký prezident Donald Trump.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruské prezidentské volby se uskutečnily v neděli dne 18. března 2018. Dosavadní prezident Vladimir Putin obhájil svůj mandát se 76,66 % hlasů (účast 67,47 %), ve funkci prezidenta bude s přestávkou (2008–2012) již po čtvrté volební období, o další budoucí kandidatuře již neuvažuje.", "tgt_summary": "The 2018 Russian presidential election was held on 18 March 2018. Incumbent Vladimir Putin won reelection for his second consecutive (fourth overall) term in office with 77% of the vote. Vladimir Zhirinovsky from the Liberal Democratic Party was the perennial candidate, having unsuccessfully run in five previous presidential elections. Other candidates included Pavel Grudinin (Communist Party), Sergey Baburin (Russian All-People's Union), Ksenia Sobchak (Civic Initiative), Maxim Suraykin (Communists of Russia), Boris Titov (Party of Growth) and Grigory Yavlinsky (Yabloko). Anti-corruption activist Alexei Navalny announced his intent to run in December 2016 but was barred from doing so due to a prior criminal conviction, which may have been politically motivated, for corruption. Consequently, Navalny called for a boycott of the election. He had previously organized several public rallies against corruption among members of Putin's government.", "id": 573321}
{"src_title": "Gaelské Irsko", "tgt_title": "Gaelic Ireland", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a příchod Keltů.", "content": "Na rozdíl od ostatních evropských zemí je osídlení Irska velmi nedávného data; nejstarší doklady přítomnosti mezolitických lovců a sběračů v severovýchodní části ostrova pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. Na sklonku 5. tisíciletí př. n. l. se do Irska rozšířilo zemědělství. Tito neolitičtí zemědělci po sobě zanechali působivé megalitické mohyly, jako například Newgrange v hrabství Meath (okolo 3200 př. n. l.). Kolem roku 2500 př. n. l. počíná v Irsku doba bronzová. Zejména na jihozápadě země se na mnoha místech našly pozůstatky těžby mědi. Měď a zlato, jimiž Irsko oplývalo, se v tehdejších dobách vyvážely do celé Evropy. Doba železná nastává s postupným příchodem keltsky hovořících kmenů z evropské pevniny. Jako první zmiňují antické prameny \"Priteny\" \"(Pritany),\" jejichž jméno dnes přežívá ve slově \"Británie\". Zdá se, že tito příchozí v několika vlnách od 7. do 1. století př. n. l. nepředstavovali příliš početnou skupinu obyvatelstva, neboť nedávný výzkum, založený na rozborech DNA odhalil překvapivě blízkou příbuznost Irů s Basky. V jejich žilách tak, zdá se, převažuje krev předindoevropských obyvatel Evropy. Nehledě na to, hovořila od této doby až do počátku 19. století většina obyvatel ostrova keltským jazykem.", "section_level": 2}, {"title": "Raný středověk – země svářících se království.", "content": "Po celé 1. tisíciletí n. l. nebylo Irsko jednotným státem. Existovaly zde desítky \"túath\", menších či větších „království“, jejichž králové (irsky \"rí\"), v podstatě náčelníci, mezi sebou často bojovali. Menší království byla vazaly mocnějších, ale třebaže se v pozdějších dobách někteří vladaři prohlašovali velekráli, žádnému se nepodařilo založit dynastii, která by dokázala sjednotit celé Irsko. Významnou úlohu ve společnosti hráli druidové, kteří působili jako kněží, léčitelé, učitelé, básníci a zákonopravci. Bohatá ústně tradovaná básnická kultura nezanikla ani po příchodu křesťanství, naopak, dočkala se písemné podoby. Křesťanství za časů římského panství v Británii pozvolna pronikalo i do Irska (známého Římanům jako \"Hibernia\"). Rozhodující úloha v pokojném pokřesťanštění Irska je připisována svatému Patrikovi, prvnímu irskému biskupovi, který v zemi působil po roce 432. V následujícím století vyrostla v Irsku řada klášterů, které se staly středisky latinské učenosti a Irští misionáři šířili křesťanství ve střední Evropě. Kamenné kříže rozeseté po ostrově a výpravné iluminované rukopisy, jako je Kellská kniha doposud vydávají svědectví o této době. 7. a 8. století je považováno za zlatý věk starého Irska. Od roku 795 začali do Irska podnikat nájezdy vikingové, kteří drancovali kláštery a vesnice a odváželi vše cenné do své domoviny. Většina doposud dochovaných zlatých irských ozdob tak pochází z vykopávek vikinských hrobů v Norsku. Vikingové postupem času zřizovali na pobřeží stálejší osady, které se vyvíjely v města (Dublin, Wexford, Waterford, Cork, Limerick) a ovládali části Irska. Roku 1014 irský velekrál Brian Bóruma dokázal zlomit vikinskou moc, ale nebylo mu dáno zemi sjednotit, neboť ve vítězné bitvě u Clontarfu sám padl. Irsko se nanovo ponořilo do drobných, ale ustavičných válek mezi několika vůdčími královstvími. Rozhodující zlom v irských dějinách přišel ve druhé polovině 12. století.", "section_level": 2}, {"title": "Normanský zábor.", "content": "Roku 1166 byl vládce východoirské provincie Leinster král Diarmuid Mac Murchada (Dermot MacMorrough) svržen svými protivníky a uprchl s prosbou o pomoc za anglickým králem Jindřichem II. Téhož roku se Rory O'Connor stal prvním králem Irska od roku 1014. Když Jindřichovu normanskému družiníkovi Richardu FitzGilbertovi de Clare přislíbil svržený král Diarmuid Mac Murchada svou dceru a dědictví, ten se mu zavázal svou pomocí a roku 1169 se vylodil v Irsku. Normané v Diarmuidových službách dosáhli rychle řady vítězství a když roku 1171 Diarmuid Mac Murchada zemřel, zdědil jeho panství Richard de Clare. O svrchovanost nad dobytým územím se záhy přihlásil král Jindřich II., který je udělil svému nejmladšímu synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako takzvané Panství Irské (\"Lordship of Ireland\") pod svrchovaností anglických králů.", "section_level": 2}, {"title": "Opětovné vzedmutí irské kultury.", "content": "Do poloviny 13. století se tak většina Irska ocitla v majetku anglo-normanské šlechty. Země byla postupně členěna na hrabství, podle anglického vzoru byly zaváděny porotní soudy a parlament v Dublinu, stavěly se kamenné hrady namísto dosavadních dřevěných. Zejména ve vnitrozemí vznikala nová města (dosud jich z vikinských časů v Irsku bylo jen několik při pobřeží). Třebaže do Irska proudili přistěhovalci z Anglie a Skotska, postupem času většinou přijímali irský jazyk a zvyky. I moc keltské šlechty se pozdvihla a anglický kulturní vliv se smrskl na okolí Dublinu (jehož okolí muselo být opevněno jako tzv. Koloví) a několika dalších měst. Angličtí králové byli vázáni válkami ve Francii a domácími boji o trůn. Angličanům nic nepomohla ani nařízení, zakazující irské oděvy, řeč či smíšená manželství, jako byly například \"Kilkennyské výnosy\" \"(The Statutes of Kilkenny)\" z roku 1366. Díky těmto zákazům vypuklo téhož roku irsko-normanské povstání. Irský jazyk a literatura zažívaly ve 14. a 15. století svůj druhý vrchol.", "section_level": 2}, {"title": "Irské království a tudorovská kolonizace.", "content": "Obrat nastal až v 16. století za vlády Jindřicha VIII. a jeho nástupců. Když se Jindřich VIII. prohlásil hlavou církve ve svých državách, v Irsku byl na rozdíl od Anglie ohlas mezi veřejností mizivý. Vysocí preláti totiž žili v poangličtěných městech a to většinou dosti nehodným světským životem. Skutečnou duchovní péči lidu věnovali jen příslušníci žebravých mnišských řádů (ponejvíce františkáni a dominikáni), kteří náboženské novoty odmítali. Když se Jindřichovi doneslo, že mezi Iry většina za hlavu církve stále považuje papeže (s odůvodněním že „papež“ je víc než „lord“ – oficiální titul panovníka byl totiž \"„Lord of Ireland“\"), nechal si roku 1541 dublinským parlamentem odhlasovat změnu titulatury na \"„King of Ireland“\" (král Irska). V letech 1541-1800 tak bylo Irské království v personální unii s Anglií, respektive Velkou Británií (po roce 1707). Jak již řečeno, úspěch reformace, dovršené za Eduarda VI. a Alžběty I., byl v Irsku malý. Byla sice po anglickém vzoru ustavena státní církev (\"Church of Ireland\"), naprostá většina Irů však setrvala u římskokatolického vyznání. Toto rozdělení poznamenalo další dějiny ostrova až do dnešních dnů. Angličtí panovníci, kteří se obávali, že jejich nepřátelé (zejména Španělsko) využijí Irska jako vedlejšího bojiště, se snažili o důkladné podmanění země. Roku 1592 dala Alžběta I. založit \"Kolej Nejsvětější Trojice\" (\"Trinity College\") v Dublinu, první, byť ještě několik století výhradně protestanskou, univerzitu v Irsku. Řada menších vzbouření anglo-irských pánů byla úspěšně potlačena. Proti oklešťování svých starých práv povstala v 90. letech 16. století ulsterská šlechta pod vedením Hugha O'Neilla, hraběte z Tyrone. Na pomoc jim přispěchali Španělé, ale roku 1601 byli povstalci u Kinsale poraženi a roku 1603 kapitulovali. Nakonec se roku 1607 Hugh O'Neill, Rory O'Donnell, hrabě z Tyrconnellu a 97 jejich rodinných příslušníků a přívrženců odebrali do emigrace. Tento \"„útěk hrabat“\" (\"Flight of the Earls\") jen předznamenával úpadek katolického Irska. Na půdu zkonfiskovanou katolickým pánům anglická vláda systematicky usazovala protestantské kolonisty z Anglie a Skotska v naději, že tím dosáhne účinné protiváhy katolíkům. Právě tehdy bylo například město Derry přejmenováno na Londonderry. (V květnu 1984 se městské zastupitelstvo přejmenovalo na \"Derry City Council\", což však neovlivnilo oficiální název města, jak nejnověji potvrdilo rozhodnutí belfastského vrchního soudu z 25. ledna 2007.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Gaelské Irsko () je historické označení pro politický, kulturní a sociální řád keltských obyvatel Irska od dávné prehistorie, trvající až po 17. století. Po celé 1. tisíciletí n. l. nebylo Irsko jednotným státem. Existovaly zde desítky \"túath\", menších či větších „království“, jejichž králové (irsky \"rí\"), v podstatě náčelníci, mezi sebou často bojovali. Menší království byla vazaly mocnějších, ale třebaže se v pozdějších dobách někteří vladaři prohlašovali velekráli, žádnému se nepodařilo založit dynastii, která by dokázala sjednotit celé Irsko.", "tgt_summary": "Gaelic Ireland () was the Gaelic political and social order, and associated culture, that existed in Ireland from the prehistoric era until the early 17th century. Before the Norman invasion of 1169, Gaelic Ireland comprised the whole island. Thereafter, it comprised that part of the country not under foreign dominion at a given time. For most of its history, Gaelic Ireland was a \"patchwork\" hierarchy of territories ruled by a hierarchy of kings or chiefs, who were elected through tanistry. Warfare between these territories was common. Occasionally, a powerful ruler was acknowledged as High King of Ireland. Society was made up of clans and, like the rest of Europe, was structured hierarchically according to class. Throughout this period, the economy was mainly pastoral and money was generally not used. A Gaelic Irish style of dress, music, dance, sport, architecture, and art can be identified, with Irish art later merging with Anglo-Saxon styles to create Insular art.", "id": 1179135}
{"src_title": "Oleksandr Kostyliev", "tgt_title": "S1mple", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Na počátku kariéry nejprve začínal v roli riflera v týmu HellRaisers. V dalších letech se mu začalo dařit i v roli AWPera. Dalšími týmy, kde působil byly FlipSid3 Tactics či Team Liquid. V roce 2013 přešel k týmu Lan Dodgers a později ke Courage Gaming, Hashtag a Amazing Gaming.  V září 2014 podepsal smlouvu v týmu Hellraisers, se kterým se probojoval do čtvrtfinále DreamHack Winter 2014. V lednu 2015 z důvodu zákazu hraní na všech ESL turnajích opustil tým Hellraisers, tento zákaz byl zrušen v únoru 2016 a tak vstoupil do týmu dAT Team, který se po necelém měsíci přejmenoval na FlipSid3 Tactics. Zde působil do 17. července 2015, důvodem jeho odchodu bylo vypadnutí v semifinále turnaje ESWC 2015 a neshody v týmu. Během turnaje ESWC 2015 hrál za tým FlipSid3 Tactics náhradník, americký hráč Martin Spencer (Hiko). S1mple poté působil v týmech Evolution, Worst Players a vrátil se také do Hellraisers a FlipSid3 Tactics, kde působil jako náhradník.  V lednu 2016 se přestěhoval do Spojených států amerických a podepsal smlouvu v Team Liquid, za který hraje také Martin Spencer. Mezi jeho úspěchy patří 3. a 4. místo v turnaji MLG Major Championship: Columbus, kde byl vybrán do all-star zápasu Evropy proti Americe, dále 2. místo v ESL One: Cologne 2016. V srpnu 2016 se vrátil na Ukrajinu, kde hraje v týmu Natus Vincere, se kterým zvítězil v turnaji ESL One: New York 2016. V lednu 2017 byl vyhlášen 4. nejlepším hráčem v Top 20 players of 2016. V dubnu roku 2017 činí vydělané peníze z odehraných turnajů 132 457 amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Herní nastavení.", "content": "Crosshair: cl_crosshairalpha 255; cl_crosshaircolor 4; cl_crosshairdot 1; cl_crosshairgap -3; cl_crosshairsize 3; cl_crosshairstyle 5; cl_crosshairusealpha 1; cl_crosshairthickness 0; cl_crosshair_drawoutline 0; cl_crosshair_sniper_width 1;  Viewmodel: viewmodel_fov 68; viewmodel_offset_x 2.5; viewmodel_offset_y 0; viewmodel_offset_z -1.5; viewmodel_presetpos 3; cl_viewmodel_shift_left_amt 1.5; cl_viewmodel_shift_right_amt 0.75; viewmodel_recoil 0; cl_righthand 1;", "section_level": 1}], "src_summary": "Oleksandr Kostyliev, známý jako s1mple, (* 2. října 1997) je ukrajinský profesionální hráč počítačové hry. V současnosti (2019) působí v týmu Natus Vincere. Momentálně je nejlepším hráčem hry counter strike Global offensive na světě.", "tgt_summary": "Oleksandr Kostyliev (; born 2 October 1997), better known by his alias s1mple, is a professional \"\" player from Ukraine. He currently plays for Natus Vincere (Na'Vi) and is considered to be one of the best players in \"Global Offensive\" history.", "id": 247219}
{"src_title": "Burndown chart", "tgt_title": "Burn down chart", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Burndown graf má na ose Y množství práce kterou zbývá udělat do konce sprintu. Práce se může sledovat například pomocí jednotky nazývané story point. Na Ose X je čas. Interval osy X je jeden sprint projektu. První hodnota na ose Y je množství práce naplánované pro celý sprint. Jak práce postupuje, vkládá se do grafu kolik práce zbývá udělat. Tedy odčítá se hodnota “spálené” práce – z čehož je odvozen název grafu. Čára spojující tyto hodnoty v grafu pak vyznačuje množství skutečně zbývající práce.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty rozšíření.", "content": "Do grafu může být vyznačena linie ukazující ideální průběh. Ideálním průběh je takový, že je práce prováděna rovnoměrně po celou dobu sprint, co je graficky vyjádřeno jako úsečka. Tato úsečka začne na bodu daném hodnotou práce naplánované pro celý sprint. Koncový bod je dán nulovým množstvím zbývající práce a časem trvání sprintu.  V některých případech se do grafu vyznačují i další hodnoty ukazující například okamžik dokončení a hodnotu práce jednotlivých úkolů.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace grafu.", "content": "V případě, že je linie ukazující reálně odvedenou práci nad linií ideálního průběhu, je project za plánem. Naopak v případě, že je tato linie pod čarou ideálního průběhu běží project rychleji než bylo odhadováno.", "section_level": 1}, {"title": "Využití grafu.", "content": "Burndown graf ukazuje pokrok v práci a rychlost jakou je pokrok dosahován. Graf slouží k prezentaci postupu práce pro zákazníka. Zvolená forma by také měla podporovat tým ve snaze udržet tempo dodávek. Na základě dosahovaného výkonu může projektový manažer udělat revizi původních odhadů, kterou aplikuje při plánování. S postupem projektu získává tým zkušenosti s řešenou problematikou, technologií a hlubší porozumění pro zadání projektu a jeho úkolů. V agilním projektu bývají jednotlivé požadavky obvykle popsány volněji, například ve formě tak zvaných user story. Zkušenosti a znalost reálně dosahované rychlosti realizace vede k tomu, že odhady se mohou v průběhu postupu projektu zlepšovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související stránky.", "content": "Agilní řízení projektu", "section_level": 2}], "src_summary": "Burndown Chart (též Burn down chart, Burndown report) je graf používaný při agilním řízení projektu, který ukazuje množství práce kolik zbývá dodělat v rámci jednoho sprintu. Je tím vizualizováno tempo práce, což mimo jiné podporuje tým v udržení rychlosti dodávek.", "tgt_summary": "A burn down chart is a graphical representation of work left to do versus time. The outstanding work (or backlog) is often on the vertical axis, with time along the horizontal. Burn down charts are a run chart of outstanding work. It is useful for predicting when all of the work will be completed. It is often used in agile software development methodologies such as Scrum. However, burn down charts can be applied to any project containing measurable progress over time.", "id": 1290034}
{"src_title": "Trzaska (erb)", "tgt_title": "Trzaska coat of arms", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Na štítu jsou dva zlomené meče a mezi nimi měsíc. Tinkturami erbu jsou modrá a žlutá (zlatá). Vyobrazená přilba je turnajská s vloženou šlechtickou korunou. Přikryvadla jsou v barvách erbu a klenotem je 7 pavích per.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda o erbu.", "content": "Tento erb byl udělen rytíři jménem Trzaska králem Boleslavem Chrabrým (992-1025). Při bitvě se na krále hnal nepřítel s vytaseným mečem. Rytíř Trzaska mu zablokoval cestu a kryl rány proti králi svým mečem. Pak sám zaútočil na nepřítele a vší silou ťal po jeho krku, ale jeho meč se zlomil až u rukojeti. Když to král spatřil, dal mu svůj meč, kterým Trzaska znovu bojoval proti přesile nepřátel. Mečem odrážel rány a sekal takovou silou, že pukl i druhý meč. Po boji zůstal kolem krále velký kruh mrtvých nepřátelských těl. Jako odměnu za odvahu a velké srdce mu král dal erb v této podobě dvou zlomených mečů. Erb Trzaska se také nazývá Lubiewa, protože rytíř měl v držení klášter Lubin ve Velkém Polsku, kde se tři členové jeho rodu, jeden po druhém, stali opaty. Na památku této podpory použil klášter erb Trzaska na svém štítu.  Staré zobrazení erbu Trzaska z roku 1296. Místo mečů jsou ještě zobrazeny kříže. Nositelé erbu byli římskokatolického vyznání. Například rod a linie Poplawskich neopustila katolické vyznání ani na území carského Ruska a při změnách režimů. Všichni potomci byli křtění katolíci.", "section_level": 1}, {"title": "Erbovní rody.", "content": "Erb užívala řada polských rodů, například rody Poplawski, Wendrogowski, Wędrogowski, Wieluński, Wilewski, Wileziński, Wiszniewski, Wiśniewski, Włoszczewski, Włoszczowski, Wolszleger, Wołkanowski, Balukiewicz, Bałukiewicz, Błażejowski, Błażewski, Ciskowski, Ciszkowski, Mejszer, Meydalon, Mgorowski, Michalski a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trzaska [\"třaska\"] je staré erbovní znamení polské šlechty. Nazývalo se také Lubiewa, Biała, nebo Trzeska a vyskytovalo se také u linií rodů v Litvě, Rusku, a Německu.", "tgt_summary": "Trzaska - is a Polish Coat of Arms. It was used by several szlachta families in the times of the Polish-Lithuanian Commonwealth.", "id": 1986644}
{"src_title": "Teroristický útok ve Stockholmu 2017", "tgt_title": "2017 Stockholm truck attack", "src_document": [{"title": "Oběti.", "content": "Čtyři lidé byli při útoku zabiti. Dvě oběti byly švédské národnosti, další dvě byly cizinci britské a belgické národnosti. Deset dalších hospitalizováno, z toho dva na jednotce intenzivní péče.", "section_level": 1}, {"title": "Pachatel.", "content": "Podezřelým ze spáchání útoku je Rakhmat Akilov z Uzbekistánu, 39 let. Podezřelý byl zadržen a byla na něj uvalena policejní vazba. Akilov v roce 2014 požádal o povolení k trvalému pobytu ve Švédsku, ale žádost byla v červnu 2016 zamítnuta a bylo také rozhodnuto o jeho vyhoštění. Akilov se zajímal o extremistické organizace jako Islámský stát. Úřadům byl znám již několik let pro méně závažné prohřešky.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Švédský premiér Stefan Löfven prohlásil, že fakta ukazují k teroristickému činu a policie tuto verzi vyšetřuje. Švédský parlament a metro byly v reakci na útok uzavřeny. Hlavní nádraží bylo preventivně evakuováno a všechna vlaková spojení zrušena, později večer byly opět obnovena. Švédský premiér také prohlásil, že byly zpřísněny kontroly na hranicích. Mezitím norská policie uvedla, že policisté v největších městech země a na letišti Oslo budou ozbrojeni. Policejní hlídky byly také posíleny ve finském hlavním městě Helsinky.  Spendrumps, společnost, která vlastní nákladní vůz použitý k útoku uvedla, že vůz byl ukraden jen pár chvil před útokem v okamžiku, kdy jeho řidič předával zboží do restaurace Adolf Fredriks Kyrkogata asi 500 metrů od místa útoku. Tento řidič sdělil policii, že se pokusil zloděje zastavit a byl při tom zraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Švédská policie zveřejnila fotografii hledaného muže s mikinou s kapucí, kterého chtěla vyslechnout. Během pátečního večera byl pravděpodobně tento muž zatčen v Märstě na severu Stockholmu. Devětatřicetiletý muž pocházející z Uzbekistánu byl zatčen jako podezřelý ze spáchání teroristického útoku. V roce 2014 podezřelý požádal o povolení k pobytu ve Švédsku. Policie jeho žádost zamítla a měl být ze země deportován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teroristický útok ve Stockholmu se odehrál 7. dubna 2017 ve 14:50 hodin. K útoku byl použit ukradený nákladní automobil určený k převozu piva, který najel do davu lidí na ulici Drottninggatan v centru Stockholmu hlavním městě Švédska. Při útoku byli zabiti 4 lidé a 15 dalších bylo zraněno. Švédský premiér Stefan Löfven a místní policie útok označili jako teroristický.", "tgt_summary": "The 2017 Stockholm truck attack was an Islamist terrorist attack which took place on 7 April of that year in central Stockholm, the capital of Sweden. A hijacked truck was deliberately driven into crowds along Drottninggatan (Queen Street) before being crashed into an Åhléns department store. Five people were killed, including an eleven-year-old girl, and 14 others were seriously injured.", "id": 398396}
{"src_title": "Lowgold", "tgt_title": "Lowgold", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zpěvák Darren Ford působil před založením Lowgold hned v několika skupinách včetně The Knievels či Shinecello, kde hrál rovněž Milles Willey. Později nahrál čtyři demo skladby se svým kamarádem kytaristou Danem Symonsem a poslal je do několika vydavatelství. Jeho hudba zaujala Nude Records, kteří chtěli slyšet více písní a vidět skupinu živě. Když je Ford informoval, že vlastně žádnou skupinu nemá, navrhli mu, aby ji založil. Připojil se k nim tedy Fordův bývalý spoluhráč baskytarista Miles Willey a posledním členem se stal bubeník Paul Mayes.  V průběhu nahrávání debutového alba došlo k první změně ve složení skupiny. Simon Scott nahradil za bicími Paula Mayese, jehož styl bubnování nevyhovoval ostatním členům.  První deska Lowgold vyšla v roce 2001 a nesla název \"Just Backward of Square\". Obsahovala i patrně největší hit skupiny \"Beauty Dies Young\" a mezi posluchači zaznamenala velký úspěch. Kvůli finančním problémům však byla kapela nucena změnit vydavatelství. V roce 2002 podepsali Lowgold nahrávací smlouvu se Sanctuary Records a ve stejném roce také kapelu opustil bubeník Simon Scott. Lowgold začali nahrávat své druhé album s názvem \"Welcome To Winners\" společně s producentem jejich první desky Tonym Lashem, který se dočasně stal jejich bubeníkem. Album vyšlo v roce 2003.  Lowgold v následujících letech vydali ještě dvě alba, která však ani zdaleka nedosáhla úspěchu jejich první nahrávky. V srpnu 2009 vydali prohlášení, že mají příliš mnoho starostí s výchovou svých dětí a od té doby spolu již nespolupracovali. Budoucnost kapely tedy zůstává nejistá.", "section_level": 1}, {"title": "Po rozpadu.", "content": "Miles Willey hrál po rozpadu Lowgold v několika dalších skupinách včetně Good Morning, Captain či -a+M Momentálně pracuje na univerzitě v Brightonu.  Dan Symons začal kariéru hudebního vydavatele a postupně pracoval pro Rough Trade Records a Pledge Music. Založil si také vlastní společnost Band2Market.  Darren Ford i nadále pracuje na nových písních a také píše satirické blogy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lowgold byla anglická indie rocková skupina, kterou v roce 1997 založili zpěvák a kytarista Darren Ford, kytarista Dan Symons a baskytarista Miles Willey.", "tgt_summary": "Lowgold were an English indie rock band formed in 1997 in St Albans, comprising vocalist and rhythm guitarist Darren Ford, lead guitarist Dan Symons and bassist Miles Willey.", "id": 478240}
{"src_title": "Flanelovník", "tgt_title": "Fremontodendron", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Flanelovníky jsou stálezelené nebo poloopadavé, přímé nebo poléhavé keře nebo přímé stromy dorůstající výšky do 10 metrů. Rostliny jsou pokryty hvězdovitými chlupy. Listy jsou jednoduché, střídavé, s dlanitě laločnatou nebo celistvou, na bázi klínovitou až srdčitou čepelí s dlanitou žilnatinou. Palisty jsou opadavé. Květy jsou jednotlivé, velké, bezkorunné, žluté, oranžové až oranžovočervené a vyrůstají naproti bázi listového řapíku. Kalich je miskovitý, složený z 5 kýlnatých, na bázi vakovitých kališních lístků. Kalíšek je opadavý. Tyčinek je 5 a jsou asi do poloviny srostlé v trubičku. Semeník je přisedlý a obsahuje 5 komůrek s mnoha vajíčky. Nese jednoduchou čnělku zakončenou sbíhavou a téměř celistvou bliznou. Plodem je tobolka pukající 4 nebo 5 chlopněmi. V každé komůrce jsou 2 až 3 semena. Plody bývají na povrchu hustě chlupaté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod flanelovník zahrnuje pouze 3 druhy. Je rozšířen v jihozápadních oblastech USA (Kalifornie, Arizona) a severozápadním Mexiku (severní Baja California). Nejrozšířenějším druhem je \"Fremontodendron californicum\". Běžně se vyskytuje zejména v Kalifornii, kde v některých oblastech tvoří dominantní složku suché keřové vegetace známé jako chaparral. Přesahuje též na Baja California a do Arizony. Zbývající 2 druhy jsou vzácné. Druh \"F. mexicanum\" je znám pouze ze 2 lokalit, jedna leží v Otay mountains v okrese San Diego v jižní Kalifornii, druhá v kaňonu San Antonio na severu Baja California. Druh \"F. decumbens\" je endemit okresu El Dorado v Kalifornii, kde roste v chaparralu na gabrových výchozech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy flanelovníků opylují zejména včely. Semena mají masíčko a jsou rozšiřována mravenci. Druh \"F. decumbens\" je šířen výhradně mravencem \"Messor andrei\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Fremontodendron\" je v rámci slézovitých řazen do podčeledi \"Malvoideae\" a tribu \"Chiranthodendreae\". Sesterskou větví je podle výsledků molekulárních studií monotypický rod \"Chiranthodendron\", pocházející z Mexika a Guatemaly. Rod \"Fremontodendron\" popsal již v roce 1851 John Torrey pod názvem \"Fremontia\", název však byl publikován neplatně, neboť již byl předtím publikován tím samým autorem pro zcela jiný rod z čeledi \"Chenopodiaceae\". Pro daný rod však bylo již předtím publikováno jméno \"Sarcobatis\" a název \"Fremontia\" proto dnes není používán. Až do roku 1917 byl znám jediný druh rodu, \"Fremontodendron californicum\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Flanelovníky mají velké a nápadné květy a jsou v klimaticky příhodných oblastech světa včetně Středomoří pěstovány jako okrasné dřeviny. Pro okrasné účely byly vypěstovány též různé kulturní hybridy a kultivary. Mezi známější patří např. 'California Glory' a 'Pacific Sunset'. V podmínkách střední Evropy nejsou dostatečně mrazuvzdorné. Druh \"F. californicum\" je uváděn ze sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flanelovník (\"Fremontodendron\") je rod rostlin z čeledi slézovité. Jsou to hustě chlupaté keře a stromy s jednoduchými střídavými listy s dlanitou žilnatinou. Květy jsou velké, žluté až oranžovočervené, bezkorunné. Plodem je tobolka. Rod zahrnuje 3 druhy a je rozšířen v jihozápadních oblastech USA a severozápadním Mexiku. Flanelovníky se vyznačují velkými a velmi nápadnými květy a jsou v teplejších oblastech světa včetně Středomoří občas pěstovány jako okrasné keře.", "tgt_summary": "Fremontodendron, with the common names fremontia, flannelbush, and flannel bush, is a genus of three known species of shrubs native to the Southwestern United States and northwest Mexico.", "id": 1399945}
{"src_title": "Třída Sa'ar 2", "tgt_title": "Sa'ar 2-class missile boat", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "V 60. letech 20. století izraelské námořnictvo řešilo problém náhrady dosavadních hlavních válečných lodí moderními plavidly nové koncepce, aby mohlo čelit SSSR podporovaným námořnictvům okolních arabských států. Zvolilo si malé a rychlé útočné čluny, které by bylo možné co nejdříve vyzbrojit vyvíjenými izraelskými protilodními střelami Gabriel (staly by se protiváhou arabským státům dodaných člunů sovětské třídy \"Komar\"). Po prozkoumání dostupných zahraničních konstrukcí námořnictvo zvolilo útočné čluny německého námořnictva třídy \"Jaguar\" (TNC 42) stavěné loděnicí Lürssen. Hlavní odlišností bylo použití ocelového trupu, což zlepšovalo jejich stabilitu. Roku 1965 bylo objednáno 12 útočných člunů, přičemž jejich stavba byla z politických důvodů svěřena francouzské loděnici Constructions Mécaniques de Normandie (CMN) v Cherbourgu (Loděnice tím zároveň podnikla první krok k pozdější stavbě svých raketových člunů \"La Combattante\"). První tři nedokončené čluny byly (bez výzbroje) dodány roku 1967. Po instalaci hlavňové výzbroje se z nich staly dělové čluny s označením \"Sa’ar 1\". Další trojice byla dodána roku 1968, přičemž tato plavidla již byla vyzbrojena střelami Gabriel a jejich označení se změnilo na \"Sa’ar 2\". Na podobný standard byly roku 1974 přezbrojeny i první tři jednotky, takže třídu \"Sa’ar 2\" od té doby tvořilo celkem šest člunů. Zbývajících šest člunů z objednávky pak bylo dokončeno ve vylepšené verzi \"Sa'ar 3\".  Jednotky tříd \"Sa’ar 1\" a \"Sa’ar 2\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Sa’ar 1\".", "content": "Čluny měly ocelový trup a nástavbu z hliníkových slitin. Byly vyzbrojeny třemi 40mm kanóny Bofors ve třech otevřených věžích a jedním 12,7mm kulometem M2HB a hlubinnými pumami. Pohonný systém tvořily čtyři diesely MTU MD 871 o výkonu 13 600 hp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost přesahovala 40 uzlů. Ekonomická rychlost byla 15 uzlů a dosah 2500 námořních mil.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Sa’ar 2\".", "content": "Výzbroj první a druhé trojice člunů \"Sa’ar 2\" se lišila, přičemž během služby byla různé modifikována. První trojice byla po přestavbě na třídu \"Sa’ar 2\" vyzbrojena dvěma 40mm kanóny Bofors a osmi protilodními střelami Gabriel Mk.I s dosahem 20 km. Druhá trojice plavidel nesla jeden 76mm kanón OTO Melara, dva 12,7mm kulomety a šest protilodních střel Gabriel.  Později byla trojice střel Gabriel nahrazena čtyřmi americkými protilodními střelami RGM-84C Harpoon s dosahem 130 km. Část plavidel byla upravena pro protiponorkový boj. Hlavní změnou byla instalace sonaru s měnitelnou hloubkou ponoru a dvojice 324mm protiponorkových torpédometů.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Raketové čluny této třídy se do ostré akce poprvé zapojily během jomkipurské války v září 1973. Úspěšně bojovaly v bitvách u Latakie a u Baltimu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Mivtach (některé prameny ji dělí na samostatné třídy Sa'ar 1 a Sa'ar 2) byly dělové čluny a později také raketové čluny Izraelského vojenského námořnictva. Izrael provozoval celkem šest jednotek této třídy. Nejprve trojici dělových člunů Sa'ar 1 (: סער 1), následně tři raketové čluny Sa'ar 2 (סער2). Roku 1974 byla raketami vyzbrojena i první trojice a od té doby neslo všech šest plavidel označení \"Sa'ar 2\".", "tgt_summary": "The Sa'ar 2 class (\"Shalechet\") is a class of missile boats built in Cherbourg, France at the Constructions Mécaniques de Normandie shipyard based on Israeli Navy modification of the German Navy's. Three of the ships class were converted from s in 1974.", "id": 169331}
{"src_title": "En Marche!", "tgt_title": "La République En Marche!", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hnutí \"En Marche!\" bylo založeno 6. dubna 2016 v Amiensu Emmanuelem Macronem. Po prezidentských volbách roku 2017 má v úmyslu zúčastnit se také francouzských parlamentních voleb 2017 pod názvem La République en marche (překládáno \"Vpřed republiko\", \"Republika v pohybu\"), přičemž chce v Národním shromáždění získat většinu. Co se týče kandidátů, polovina z nich by měli být prostí občané a druhou polovinu by měli tvořit lidé, kteří už v minulosti měli nějaký politický mandát. Hnutí bylo zaregistrováno na adrese Laurenta Bigorgna, ředitele think tanku \"Institut Montaigne.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie.", "content": "I když byl Macron v letech 2006–2009 členem Socialistické strany a následně nezávislý do roku 2016, En Marche! se snaží překročit tradiční politické hranice a být nadstranickou organizací. Sám Macron ji popsal jako progresivní stranu sjednocující levici a pravici. Pozorovatelé a političtí komentátoři popsali stranu jako liberální až sociálně liberální a centristickou.  Akademičky Marta Lorimerová a Susan Milnerová také spojily En Marche! s takzvanou třetí cestou, ideologií, která dominovala u středolevých stran v devadesátých letech 20. století. Strana byla také přirovnána ke španělské liberální straně Ciudadanos a Macron k jejímu předsedovi Albertu Riverovi.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "En Marche! považuje za člena každou osobu, která doložila své identifikační údaje (datum narození, email, adresa, telefonní číslo) a dodržuje stanovy hnutí. Na rozdíl od ostatních politických stran En Marche! nevyžaduje od členů žádné peněžní příspěvky. Emmanuel Macron uvádí, že je možné se připojit k En Marche a zároveň zůstat členem jiné francouzské politické strany.  10. dubna 2016, několik dní po založení hnutí, potvrdil Macron 13 000 přívrženců (členů). Novináři z Le Canard enchaîné ho následně obviňovali z nafukování skutečnosti a tvrdili, že 13 000 je jen počet kliknutí na jeho internetových stránkách. Ismaël Emelien, Macronův poradce, objasnil, že každý přívrženec podepíše hodnotové stanovy a následně má hlas na sjezdu hnutí. Dodal, že tito lidé nemají nic společného s těmi, kteří se na stránkách pouze přihlásili k odběru novinek, jejich počet je samozřejmě větší. Sylvain Fort, další Macronův poradce, potvrdil, že hnutí ověřuje emailové adresy přívrženců, ale přiznal také, že systém spoléhá na poctivost každého přívržence.  En Marche! mělo v září 2016 již 80 000 přívrženců. Deník Le Monde napsal, že pokud je toto číslo přesné, dělá En Marche! jednou z předních politických stran ve Francii. V říjnu Macron konstatoval, že En Marche! „šlape na paty“ Socialistické straně, a to už po sedmi měsících své existence. Podle Mediapart přívrženci hnutí zahrnovali především výše postavení lidé, mělo ve svých řadách však jen pár funkcionářů, zemědělců a nezaměstnaných. Mnoho lidí se nikdy neangažovalo v politice, většina svůj zájem projevila jen tím, že na webových stránkách zanechali své osobní údaje.  Hnutí si bere za inspiraci participační model Désir d'avenir, hnutí socialistky Ségolène Royalové, a zamýšlí se nad důvěryhodností zápisu jednotlivých členů podle Pascala Terrasse, bývalého lídra Désir d'avenir. Podle Libération se hnutí opírá o pyramidální systém zápisu, inspirovaný kampaněmi Baracka Obamy v letech 2008 a 2012.  Díky tomuto participačnímu modelu má každý příznivec En Marche! možnost se přidat nebo vytvořit místní organizaci hnutí. Každá z těchto organizací je vedena jedním nebo více přívrženci, kteří organizují místní akce, schůzky a debaty zaměřené na myšlenky a hodnoty propagované hnutím. En Marche v prosinci roku 2016 registrovala více než 2 600 těchto organizací.", "section_level": 1}], "src_summary": "En Marche! (česky „Vpřed!“ nebo „Na pochod!“), zkratkou \"EM!\", oficiálním názvem Association pour le renouvellement de la vie politique (\"„Sdružení pro obnovu politického života“\") je sociálně-liberální francouzské politické hnutí, založené 6. dubna 2016 bývalým francouzským ministrem hospodářství a průmyslu Emmanuelem Macronem, který jako kandidát tohoto hnutí v květnu 2017 vyhrál francouzské prezidentské volby. Do parlamentních voleb 2017 se hnutí přejmenovalo na La République en marche!", "tgt_summary": "La République En Marche! (frequently abbreviated LREM, LaREM, REM or LRM; best translated \"The Republic On the Move\" or \"The Republic Forward\"), sometimes called En Marche! (; English translation: \"Forward!\", \"Onward!\", \"Working!\" or \"On The Move!\"), is a centrist and liberal political party in France.", "id": 1994251}
{"src_title": "Andrea Stramaccioni", "tgt_title": "Andrea Stramaccioni", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Stramaccioniho kariéra byla ukončena velmi vážným zraněním kolena. V seniorském fotbale neodehrál jediný zápas.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AS Řím (mládež).", "content": "V roce 2005 se Stramaccioni připojil ke koučům juniorských týmů AS Řím. S juniorkami získal 2 tituly – \"Giovanissimi Nazionali\" v roce 2007 a \"Allievi Nazionali\" v roce 2010.  9. března 2009 obdržel licenci UEFA A, která mu umožňovala trénovat tým v Serii C (3. italská liga), nebo být asistentem trenéra u týmů Serie A a Serie B. Ve stejný den obdržel licenci UEFA A i Roberto Samaden, ředitel juniorských týmů Interu Milán. Samaden se s Stramaccionim setkal na trenérském kurzu a nabídl mu práci v Interu.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán (mládež).", "content": "Po odchodu Fulvia Pea, který z juniorky Interu odešel v roce 2011 do Sassuola, kde se stal hlavním trenérem, Samaden kontaktoval Stramaccioniho, který práci přijal. Inter Primavera byl první ve skupině B v 1. italské juniorské lize s 13 výhrami, 4 remízami a 4 prohrami. Stramaccioni vedl tým do finále série NextGen, kam se dostali po vyřazení portugalského Sportingu a francouzského Olympique de Marseille. Finále se hrálo proti nizozemskému Ajaxu. Po skončení hrací doby byl výsledek 1:1 a Inter vyhrál penaltový rozstřel 5:3.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "26. března 2012 byl odvolán hlavní trenér Interu Claudio Ranieri. Jako trenér juniorky byl Stramaccioni prvním adeptem na trénování A-týmu. Nakonec místo dostal a asistentem byl jmenován Giuseppe Baresi. Inter dovedl k 6. místu v lize včetně vítězství nad městským rivalem AC Milán.  UEFA povolila Stramaccionimu trénovat i bez potřebné licence UEFA Pro, kterou získal až v červnu 2013.  Po 14 měsících, po krachu v evropských pohárech a 9. místu v lize, byl Stramaccioni vyhozen a nahrazen Walterem Mazzarrim.", "section_level": 2}, {"title": "Udinese Calcio.", "content": "4. června 2014 byl jmenován trenérem Udinese. Po roce mu vypršela smlouva a byl propuštěn. Udinese skončilo na 16. místě tabulky", "section_level": 2}, {"title": "Panathinaikos FC.", "content": "8. listopadu 2015 Stramaccioni podepsal 1,5letý kontrakt s řeckým Panathinaikosem.  Začátek sezony 2016/17 nedopadl vůbec dobře. Panathinaikos v Evropské lize uhrál v 6 zápasech pouhý 1 bod a byl vyřazen. Stramaccioni se s prezidentem týmu domluvil na zkrácení kontraktu do prosince 2016, kdy byl nahrazen Marinem Ouzounidisem.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V květnu roku 2017 podepsal trenérskou smlouvu na dva roky v týmu AC Sparta Praha, která byla předčasně ukončena 6. března 2018. Důvodem byly neuspokojivé výsledky klubu pod jeho vedením.", "section_level": 2}, {"title": "Esteghlal FC.", "content": "V červnu 2019 podepsal dvouletou smlouvu s íránským Esteghlalem. Stramaccioni v klubu skončil v prosinci 2019, přestože byl s Esteghlalem na prvním místě ligové tabulky. Důvodem jeho konce bylo údajné neplnění finanční stránky. Mezi fanoušky íránského celku Stramaccioniho konec vyvolal velkou vlnu nevole, dožadují se dokonce odvolání klubového vedení včetně prezidenta klubu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrea Stramaccioni (* 9. ledna 1976, Řím, Itálie) je italský fotbalista a trenér. Od léta 2017 do 6. března 2018 trénoval pražskou Spartu.", "tgt_summary": "Andrea Stramaccioni (; born 9 January 1976) is an Italian football manager and former player. A football coach with experiences as a youth coach of Roma and Inter Milan, he was put in charge of first team duties on 26 March 2012 to replace Claudio Ranieri. He is also a 2010 law graduate.", "id": 1793874}
{"src_title": "Perličky na dně", "tgt_title": "Pearls of the Deep", "src_document": [{"title": "Povídky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smrt pana Baltazara.", "content": "Podle prózy \"Smrt pana Baltisbergera\", inspirované smrtelnou nehodou německého motocyklového závodníka Hanse Baltisbergera na Velké ceně Československa 1956. Hovory diváků předhánějících se, kdo je větší motoristický expert, se prolínají s pomalými záběry jezdců, vynořujících se na obzoru za doprovodu symfonické hudby.  Režie Jiří Menzel, hrají Ferdinand Krůta, Pavla Maršálková, Alois Vachek, Emil Iserle, Slávka Hozová, Jiří Menzel", "section_level": 2}, {"title": "Podvodníci.", "content": "Dva staříci v nemocničním pokoji vzpomínají na své životní úspěchy: jeden byl operní pěvec, druhý novinář. Teprve po jejich smrti se divák dozví, že si všechny historky vymysleli; zřízenec, který se nad tím pohoršuje, se přitom sám před pacienty vydává za lékaře.  Režie Jan Němec, hrají Miloš Čtrnáctý, František Havel, Josef Hejl, Jan Vašák", "section_level": 2}, {"title": "Dům radosti.", "content": "Podle úryvku z povídky \"Bambini di Praga 1947\": dvojice agentů přichází nabídnout životní pojistku svéráznému lidovému umělci, který vyzdobil svůj venkovský domek vlastními bizarními výtvory.  Režie Evald Schorm, hrají Václav Žák, Ivan Vyskočil, Antonín Pokorný, Josefa Pechlátová", "section_level": 2}, {"title": "Automat Svět.", "content": "V předměstském bufetu se jedné deštivé noci setkává osamělá nevěsta, jejíž novomanžel byl zatčen pro výtržnost, se štamgastem, který netuší, že jeho dívka právě spáchala sebevraždu.  Režie Věra Chytilová, hrají Alžběta Laštovková, Věra Mrázková, Vladimír Boudník, Václav Chochola, Jan Vala", "section_level": 2}, {"title": "Romance.", "content": "Mladý instalatér Gaston prožije s mladou Cikánkou placenou známost na jednu noc, která přeroste v autentický citový vztah.  Režie Jaromil Jireš, hrají Ivan Vyskočil, Dana Valtová, Karel Jeřábek", "section_level": 2}, {"title": "Spřízněné filmy.", "content": "Součástí filmu měla být původně také povídka \"Fádní odpoledne\", natočená Ivanem Passerem. Během dokončovacích prací se však ukázalo, že délka snímku přesáhla dvě hodiny, což by bylo pro diváky příliš, a proto bylo rozhodnuto \"Fádní odpoledne\" z \"Perliček na dně\" vyjmout a promítat ho v kinech jako samostatný předfilm. V téže době také vznikla další hrabalovská adaptace, středometrážní film Juraje Herze \"Sběrné surovosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Dobová kritika se neshodla na tom, nakolik se kterému z režisérů podařilo vcítit do Hrabalova stylu. Jiří Janoušek napsal (\"Film a doba\" 9/1965): „Na počátku byla zřejmě otázka, je-li Hrabal vypravěčem, nebo ne. Jireš s Chytilovou přikyvují, Schorm s Passerem a Menzelem vrtí hlavami, Němce to příliš nezajímá...“ Jaroslav Boček v časopise \"Divadlo\" 10/1965 píše: „Chytilová a Němec – romantici inspirace noční – se prostě se šťastným světem Hrabalových postav srazili, neporozuměli mu a podali ho v křeči a v karikatuře. Romantici inspirace denní – Menzel, Jireš a Passer – Hrabala pochopili a v jeho duchu a zároveň po svém ho interpretovali. A Schorm, duch filosoficky mnohem hlubší než Hrabal, vzal jeho syžet jen jako podnět a dospěl k povídce velkých vnitřních rozměrů.“ Boček také vyzvedl přínos kameramana: „Kučera je vedle Hrabala druhým mužem, který z celku opravdu celek udělal.“  Na festivalu v Locarnu 1965 film získal cenu FIPRESCI a Zvláštní cenu poroty mladých. Povídka \"Romance\" se promítala samostatně na festivalu krátkých filmů v Oberhausenu, kde získala Velkou cenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perličky na dně je československý povídkový film, natočený v barrandovském studiu (tvůrčí skupina Bohumila Šmídy a Ladislava Fikara) v roce 1965, premiéru v kinech měl 7. ledna 1966. Film je adaptací pěti povídek Bohumila Hrabala ze sbírky \"Perlička na dně\" (1963), které zfilmovali režiséři Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš, řazení k tzv. třetí generaci absolventů FAMU (v Menzelově případě šlo vůbec o první jeho film uvedený v oficiální distribuci). Film je označován za programový manifest československé nové vlny, jejíž poetika souzněla s Hrabalem v odmítání tradičních postupů: zájem o postavy na okraji společnosti a nahrazení lineárního vyprávění koláží všednodenních rituálů, mimoběžných monologů a tragikomických nedorozumění.", "tgt_summary": "Pearls of the Deep () is a 1966 Czechoslovak anthology film directed by Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová and Jaromil Jireš. The five segments are all based on short stories by Bohumil Hrabal. The film was released in Czechoslovakia on 7 January 1966.", "id": 811945}
{"src_title": "Bitva o Nadžaf (2003)", "tgt_title": "Battle of Najaf (2003)", "src_document": [{"title": "Bojiště.", "content": "Město Nadžaf leží na hlavní dopravní tepně mezi městy Karbalá a Bagdád. Spojenci se u většiny měst nezdržovali jejich dobýváním a raději je obešli. Avšak množící se obavy o útoky ze zálohy na zásobovací konvoje donutily americké velení ke změně taktiky. Ta spočívala v zabezpečení rizikových míst, mezi které patřil i Nadžaf. Nejprve bylo nutné obsadit dva mosty severně a jižně od Nadžafu. Most ve městě Al-Kifl (sever) byl označen jako \"Cíl Jenkins\", a most ve městě Abú Suchajr (jih) jako \"Cíl Floyd\". Situaci ještě zkomplikovaly silné písečné bouře, které omezovaly činnost letectva.", "section_level": 1}, {"title": "První útok.", "content": "K prvnímu většímu útoku na město došlo 24. března. 32 bojových vrtulníků AH-64D Longbow Apache z 11. leteckého pluku mělo zaútočit na obrněnou divizi Republikánské gardy Medina, která byla rozmístěna v okolí města. Helikoptéry Apache se v minulosti ukázaly jako velmi efektivní v ničení obrněné techniky, ale zpravidla byly nasazovány jen v roli blízké letecké podpory a nikoliv při útocích na větší vzdálenosti. Irácké síly měly zřejmě přehled o trase letu delší dobu. Obránci vyčkávali do chvíle, kdy letka přiletěla co nejblíže jejich postavením. Pak na pár sekund vypnuli ve městě osvětlení, což byl dohodnutý signál k zahájení palby. Během několika okamžiků utrpěl každý stroj nějaký zásah. Letka se ihned rozhodla vrátit se na základnu. Kromě jednoho stroje se to všem podařilo, a to i přesto, že jeden vrtulník utrpěl přímý zásah raketou. Za sestřelenou posádkou byl vyslán záchranný vrtulník, ale kvůli přetrvávající silné palbě nepřítele nemohl přistát. Posádka vrtulníku, Ronald Jung a David Williams, se pokusila uprchnout, ale skupina ozbrojených civilistů je zadržela a předala irácké armádě. Oba muži byli osvobozeni v polovině dubna nedaleko města Tikrít. Irácká propaganda sestřel ihned využila. Tvrdila dokonce, že vrtulník sestřelil farmář svojí puškou. Irácká vláda tak zřejmě chtěla motivovat civilisty k odporu vůči invazním vojskům, ovšem šance, že by vrtulník Apache byl sestřelen obyčejnou puškou, je velmi malá. Jelikož hrozil únik citlivých materiálů, tak se americká armáda rozhodla vrak zničit. Použila na to dvojici raket MGM-140 ATACMS.  Po nezdařeném útoku následovaly diskuse o příčinách selhání. Kritika směřovala zejména k rozhodnutí vyslat bojové vrtulníky na misi v takové vzdálenosti od vlastních linií. Obhájci útoku upozorňovali na chybné plánování a špatný odhad nepřátelských sil. Nakonec se američtí velitelé rozhodli po dvou dnech útok zopakovat. Tentokrát už byl koordinován s dělostřelectvem a bojovými letadly F/A-18 Hornet. Změna taktiky přinesla pozitivní výsledky. Bylo zničeno 7 protiletadlových děl, 5 radarů, 3 děla a 25 vozidel, přičemž spojenci neztratili ani jeden stroj.", "section_level": 1}, {"title": "Cíl Jenkins.", "content": "Obsazením mostu ve městě Al-Kifl byla pověřena 1. brigáda pod velením plukovníka Willa Grimsleye. Ta byla ale v době vydání rozkazu rozptýlena mezi městy Násiríja a Nadžaf. V blízkosti cíle se nacházel pouze protiletadlový oddíl a průzkumná jednotka. 25. března kolem 02:00 protiletadlový oddíl spustil útok na pozice iráckých milicí rozmístěných v cílové oblasti. Postup byl ale pomalý, a to i přes dělostřeleckou podporu. Nakonec velitel požádal o vyslání posil. Plukovník Grimsley převelel do oblasti bojů rotu B 3. praporu 7. pěšího pluku. Ta dorazila na bojiště kolem 8:30 a následně vystřídala protiletadlový oddíl v čele útoku.  V 11:00 se spojenecké jednotky probojovaly až k mostu. Tři tanky vjely na most a Iráčané se ho v tu chvíli pokusili vyhodit do vzduchu. Výbuch ale nebyl dostatečně silný na to, aby most spadl. Jak se ukázalo, most nebyl vážně poškozen a byl schopen zvládnout nápor vozidel. Iráčané se však nevzdávali ani po tom, co se americké jednotky probojovaly na opačný břeh. Odhaduje se, že do boje se zapojilo kolem 1 200 Iráčanů. I přes tak silný nápor se malé jednotce podařilo udržet most až do příchodu posil 26. března. Po 36 hodinách strávených v boji se americkým vojákům podařilo definitivně odříznout severní trasu k městu.", "section_level": 1}, {"title": "Cíl Floyd.", "content": "Útok na most ve městě Abu Sachajr začal 25. března v 6:00. Kvůli písečné bouři byla viditelnost omezena na 25 metrů, takže postupující vojska byla při vyhledávání nepřítele odkázána na termovizní kamery. V 10:43 dorazil 3. prapor 7. jezdeckého pluku k mostu. Při průzkumu bylo zjištěno, že most není podminovaný. Část jednotek přešla na severní stranu mostu, ale tam už čekala irácká vojska, která využila špatného počasí k přiblížení.  Ve stejné době napadla irácká vojska i jednotky na jižní straně. Činnost vrtulníků byla znemožněna, ale letadla nad bouří shazovala pumy s GPS naváděním na cíle označené pozemními jednotkami. Náletů se zúčastnily i bombardéry B-1B Lancer, které zničily mimo jiné i dvojici iráckých tanků T-72.  Jednotky na severu pokračovaly v postupu směrem k městu. Odpor byl silný a nepříteli se podařilo zasáhnout několik spojeneckých vozidel. Dva tanky Abrams a a jedno bojové vozidlo pěchoty M2 Bradley byly zasaženy raketami, což mělo za následek detonaci vezené munice. Při konstrukci vozidel se s touto situací počítalo, a tak díky vhodné konstrukci neutrpěly posádky žádné ztráty na životech. Objevily se informace, podle kterých měla být vozidla zasažena raketami 9M133 Kornet, kterými Irák oficiálně nedisponoval. Odborníci se ale přiklánějí k názoru, že detonace způsobily zásahy do slabě chráněných míst. Večer irácké útoky ustaly, což umožnilo americkým jednotkám upevnit své postavení na obou březích.", "section_level": 1}, {"title": "Obklíčení.", "content": "26. března se 2. prapor 69. obrněného pluku pokusil spojit se 7. jezdeckým plukem, čímž by se podařilo město definitivně obklíčit. Postupující vojska se nesetkala se silnějším odporem, takže spojení vojsk se vydařilo a 7. jezdecký pluk se po 120 hodinách na bojišti mohl stáhnout.  Situace ve městě byla ale stále horší. Civilisté, kteří město opustili, tvrdili, že fanatičtí bojovníci věrní Saddámu Husajnovi nutili členy milicí al-Kuds pod hrozbou zabití rodinných příslušníků setrvat v boji. Objevovaly se i informace, podle kterých představitelé strany Baas vraždili civilisty, kteří odmítali spolupracovat. Ale ani tato opatření nedokázala udržet iráckou armádu bojeschopnou. Svědčí o tom i výpověď zajatého iráckého plukovníka, podle níž mu z jeho jednotky o síle 1 200 mužů zůstalo jen 200. 27. března došlo k prvnímu zaznamenanému případu sebevražedného útoku. Atentátník se odpálil na kontrolním stanovišti americké armády, přičemž zabil čtyři vojáků 7. pěšího pluku 3. pěší divize.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Nadžafu.", "content": "Náhodné irácké útoky na zásobovací konvoje podnikané z obklíčených měst donutily americké velitele, aby postup na Bagdád o několik dní zpomalili. Rozhodli se nejprve zajistit zázemí a až potom spustit konečný útok. 28. března dorazily k Nadžafu jednotky 101. výsadkové divize podporované jedním praporem z 1. obrněné divize.  29. března spustili američtí výsadkáři útok na město. Ještě v ten den se jim podařilo obsadit tamní letiště. O dva dny později začaly těžké boje v okolí mešity Iman Alího, jednoho z nejsvětějších míst pro stovky milionů šíitů. Boje trvaly čtyři hodiny, ale vojáci si byli vědomi duchovního významu tohoto místa, takže boje zasáhly mešitu jen minimálně.  Američtí velitelé úmyslně neblokovali cestu z Nadžafu do města Hilla. Iráčané chtěli 1. dubna přesně podle jejich očekávání využít tuto trasu na ústup. Za krátko se stali terčem útoku lehkých bojových vrtulníků OH-58 Kiowa. Ve stejný den do bojů zasáhl i 70. obrněný pluk. Druhý den byl spuštěn koordinovaný útok na vytipované pozice zbytků nepřátelských sil a 4. dubna bylo město plně v rukou spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Nadžaf probíhala od 24. března do 4. dubna 2003 mezi iráckými a spojeneckými vojsky. Šlo o jednu z největších bitev války v Iráku. Samotná operace probíhala ve dvou fázích. V první fázi 3. pěší divize obklíčila město a v druhé se do boje zapojila 101. výsadková divize, která měla za úkol město obsadit.", "tgt_summary": "The Battle of Najaf was a major battle in the 2003 invasion of Iraq. The first stage of the battle was fought when the US 3rd Infantry Division fought to surround the town. The second stage was fought when soldiers from the U.S. 101st Airborne Division fought to clear and secure the city.", "id": 547340}
{"src_title": "Damn", "tgt_title": "Damn (Kendrick Lamar album)", "src_document": [{"title": "O albu.", "content": "Dne 23. března 2017 Kendrick Lamar vydal propagační singl „The Heart Part 4“, který se umístil na 22. příčce žebříčku Billboard Hot 100. O týden později vydal první singl z nového alba. Píseň s názvem „Humble“ (stylizováno jako \"HUMBLE.\") debutovala na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100, jako dosud jeho nejúspěšnější singl. Současně se jednalo o nejlepší debut rapové písně od roku 2010. Píseň si v prvním týdnu vydání koupilo 111 000 lidí a byla 49,8milionkrát streamována. Spolu se singlem byl ve stejné době vydán i videoklip. O týden později se píseň vyšplhala na vrchol žebříčku.  Dne 11. dubna 2017 na svém profilu na Twitteru zveřejnil obal a seznam písní svého čtvrtého alba. Obal navrhl Vlad Sepetov, který navrhl obaly také pro předchozí dva Lamarovy počiny z let 2015 a 2016.  Na albu hostuje zpěvačka Rihanna a skupina U2. Všechny názvy písní jsou jednoslovné, psané velkými písmeny a s tečkou na konci.  Album je oproti přechozímu, které obsahovalo prvky hudebních žánrů funk a jazz, více popové. Lamar zde poprvé spolupracuje s producentem Mike Will Made It, který proslul svými trapovými hity.  Jako druhý byl natočen a vydán videoklip k písni „DNA.“, po vydání videoklipu se píseň, díky streamingu, dostala na 4. příčku žebříčku Billboard Hot 100, jako Lamarova druhá nejúspěšnější po singlu „HUMBLE.“.", "section_level": 1}, {"title": "Po vydání.", "content": "Album debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200 s prodejem 603 000 ks (353 000 ks v přímém prodeji a 305 milionů streamů). V druhý týden se v USA prodalo dalších 239 000 ks, album se tím udrželo na první příčce žebříčku. Již 3. května 2017 album v USA získalo certifikaci platinová deska.  Po vydání alba se do žebříčku písní Billboard Hot 100 dostalo všech čtrnáct písní z alba. Nejúspěšnější byly písně \"DNA\" (4. příčka), \"Loyalty\" (ft. Rihanna) (14. příčka), \"Element\" (16. příčka) a \"Love\" (ft. Zacari) (18. příčka).  Album bylo nejprodávanějším albem prvního pololetí 2017, kdy se ho od dubna do června prodalo 1 772 000 ks (i se streamy). Na konci července 2017 album obdrželo certifikaci 2x platinová deska za 2 miliony kusů alba v distribuci (včetně streamů). Do konce roku 2017 se alba prodalo 2 747 000 ks po započítání streamů (z toho 930 000 ks v běžném prodeji). Nakonec bylo druhým nejprodávanějším albem roku 2017.  Obsah alba byl nominován na sedm cen Grammy, včetně nahrávky roku (za píseň \"Humble\") a alba roku (\"DAMN.\"). Na slavnostním předávání cen celkem obdržel pět cen: tři za píseň \"Humble\" (rapový počin roku, rapová píseň roku, videoklip roku), jednu za píseň \"Loyalty\" (ft. Rihanna) (rap/zpěv spolupráce roku) a jednu za album \"DAMN.\" (rapové album roku). Lamar v roce 2018 obdržel za album \"DAMN.\" Pulitzerovu cenu za hudbu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy kritiků.", "content": "Album bylo u kritiků přijato s obecným nadšením, stejně jako předchozí dvě studiová alba Kendricka Lamara. Na internetovém agregátoru recenzí Metacritic si album drží hodnocení 95 bodů ze 100.  Hudební publicista Karel Veselý ve své recenzi pro Aktuálně.cz uvádí: \"„Místo jazzem a psychedelií nasáklých instrumentálek z To Pimp a Butterfly nyní Lamar rapuje do trapových beatů, které zní z hiphopových klubů. A jestli mu na předchozí desce dělali stafáž ceněný jazzový saxofonista Kamasi Washington nebo avantgardní beatmaker Flying Lotus, tak na novince jejich místo zaujímají megahvězdy Rihanna a U2.“\" A dodává: „\"Míchat pop a velké koncepty ale může být někdy i celkem ošemetné. A Kendrick Lamar na Damn někdy klesá pod tíhou svých ambicí v kolenou.“\"  Hudební recenzent Radia Wave Jan Macháček ve své recenzi například píše: \"„Jedno lze o Lamarově čtvrtém albu říct s jistotou – jedná se o jeho doposud nejchaotičtější desku, která je rozstřelena v širokém spektru od tvrdých rapových bangerů (HUMBLE.) až po sladké rádiové hitovky (LOYALTY. s hostující Rihannou). Skladby se v mnoha případech během své stopáže zlomí do dvou až tří odlišných beatů, jako by fanouškům i médiím vzkazoval: Vyber si, kým chceš, abych byl. Můžu být kýmkoli si zamanu.“\" A na závěr shrnuje: \"„DAMN. je syrovou bipolární výpovědí génia rozervaného mezi slávou a angažovaností i meditací nad krvavou historií, současnou post-obamovskou érou i nejistou budoucností. Ze všeho nejvíc je ale manifestací Lamarova zřejmě nekonečného tvůrčího potenciálu.“\"  Další hudební redaktor Radia Wave Vojtěch Jírovec se ve své recenzi snaží vystihnout obsah textů desky, který popisuje slovem „strach“. Lamar prostřednictvím textů na albu odkrývá vše, čeho se právě bojí. \"„Na albu DAMN. se nachází jedny z nejpůsobivějších portrétů života popkulturních hvězd a ve skladbách Feel nebo Lust nechává nahlédnout až do vlastního nitra. Mezilidské vztahy zkorodované závistí, neurózy způsobené neustálým tlakem očekávání a tísnivá osamocenost místa na vrcholu rapové pyramidy, to všechno se podařilo vmáčknout do těch několika mála řádek textu a minut hudby.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Damn (stylizováno jako \"DAMN.\") je čtvrté studiové a zároveň třetí album u major labelu amerického rappera Kendricka Lamara. Album bylo nahráno u Top Dawg Entertainment a Aftermath Entertainment a vydáno 14. dubna 2017. Oproti předchozímu albu je toto více popové.", "tgt_summary": "Damn (stylized as DAMN.) is the fourth studio album by American rapper Kendrick Lamar. It was released on April 14, 2017, through Top Dawg Entertainment, distributed by Aftermath Entertainment and Interscope Records.", "id": 1145733}
{"src_title": "Otylka krátkohlavá", "tgt_title": "Breviceps adspersus", "src_document": [{"title": "Prostředí.", "content": "Žije v otevřených nebo zalesněných savanách, na územích namnoze využívaných pouze pro chov dobytka, kde je považována za běžně se vyskytujícího obojživelníka. Jedná se převážně o náhorní plošiny v nadmořské výšce 1000 až 2000 m pokryté hlavně písčitou až písčito-hlinitou půdou. Na těchto územích spadne, v závislosti na blízkosti k západními nebo východnímu pobřeží, průměrně od 230 do 1000 mm srážek ročně. Tato rozdílnost je způsobována mořskými proudy, studeným mořským Benguelským proudem obtékající jih afrického kontinentu se západu a teplým Agulhasským proudem tekoucím na východní straně. Na některých místech mohou být až po 120 dnů v roce ranní přízemní mrazíky. Vyskytuje se v oblastech, ve kterých dominuje travnatý porost se zřetelným horním patrem dřevitých, keřovitých nebo stromovitých rostlin, které jsou v období sucha postihovány častými požáry, při nichž zhruba desetina rostlin nepřežije.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Otylka krátkohlavá je drobná, pouze 2 až 3 cm velká zemní žába s tlustým, téměř kulovitým tělem a silně zploštělou obličejovou části. Nohy má nápadně krátké, první a páté prsty zadních nohou jsou širší než delší. Barva těla téměř odpovídá prostředí ve kterém se pohybují, bývá od světle po tmavě hnědou, na zádech a po obou stranách mívá nažloutlé skvrny a od oka do podpaží vede černý pruh. Kůže na zádech může být zrnitá nebo hladká, na břichu je vždy hladká.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Vyhrabává si hluboké podzemí nory kde bývá mírně vlhké klima, ukrývá se do nich v případě ohrožení nebo tam přečkává období sucha. Za potravou vylézá po ochlazení nebo po dešti. Při vyrušení reaguje nafouknutím svého těla pomocí obrovských plic a párových hrudních vaků, v noře se tím zaklíní a dravec ji nemůže vytáhnout. Krátké nohy jsou výhodné pro pohyb v noře, na povrchu jí však nedovolují skákat a proto po zemi leze. Neumí plavat, do vody nikdy nevstupuje a při vodním přívalu se nafoukne vzduchem a nechává se vodou unášet. Žere mravence, termity a drobný hmyz. Ozývá se hvízdavými zvuky vydávanými v dlouhých sériích s rychlostí přes 60 tónů za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Po silných deštích na jaře nebo počátkem léta vyleze z podzemního úkrytu nejdříve samec a poblíž si připraví vhodné místo, vyhrabe mělkou, vlhkou proláklinu porostlou trsem trávy. Tam se usadí a začne po dobu až pěti dnů a nocí volat samici, voláním soupeří se sousedními samci. Po příchodu suchého počasí nebo při vyrušení se schová do podzemní nory, po pominutí nebezpečí se vrátí na své místo a pokračuje ve vábení.  K vlastními páření dochází v typické žabí poloze, kdy samec sedí na zádech samice a objímá ji předníma nohama. Samec je podstatně menší a má krátké nohy, takže samici neobejme. Aby se na zádech udržel, vypustí samice lepkavý, na vzduchu tuhnoucí sekret, kterým se samec na její záda přilepí. Samice pak vyhrabe hnízdní noru hlubokou asi 30 cm, do které naklade asi 45 oplodněných vajíček zabalených v želatinovém obalu a noru zahrabe. Za šest týdnů malé, již zcela vyvinuté žabky hnízdo opustí. Samice do doby vylíhnutí setrvává v těsném blízkosti, o potomstvo však viditelně nepečuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otylka krátkohlavá (\"Breviceps adspersus\") je zemní žába adaptovaná k hrabavému způsobu života na suchu a rozmnožování se bez potřeby vod, z vajíček se líhnou přímo malé žabky. Je nejrozšířenějším druhem rodu otylka, vyskytuje se v Angole, Botswaně, Jihoafrické republice, Mosambiku, Namibii, Svazijsku, Zambii a v Zimbabwe.", "tgt_summary": "Breviceps adspersus (common rain frog or bushveld rain frog) is a species of frog in the family Brevicipitidae. It is found in Angola, Botswana, Mozambique, Namibia, South Africa, Swaziland, Zambia, and Zimbabwe. Its natural habitats are dry savanna, moist savanna, temperate shrubland, subtropical or tropical dry shrubland, subtropical or tropical moist shrubland, temperate grassland, subtropical or tropical dry lowland grassland, arable land, pastureland, plantations, and urban areas.", "id": 1028004}
{"src_title": "Eurovision Song Contest 2018", "tgt_title": "Eurovision Song Contest 2018", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "Díky vítězství Salvadora Sobrala s písní „Amar Pelos Dois“ na Eurovizi 2017 soutěž poprvé v historii hostí Portugalsko. Hostující televize Rádio e Televisão de Portugal (RTP) a Evropská vysílací unie (EBU) vybrala jako místo konání 63. ročníku soutěže Altice (dříve MEO) Arénu v Lisabonu.  Tato multifunkční aréna byla postavena pro Expo 1998 a má kapacitu 20 000 diváků, díky čemuž se řadí mezi největší kryté stavby svého druhu v Evropě. Jedná se také o největší uzavřenou arénu v Portugalsku. Nachází se v srdci moderní severovýchodní části města Parque das Nações, která hostila právě i Expo '98. Spojení mezi touto částí města a mezinárodním letištěm Portela zajišťuje metro, vlak ji pak spojuje se zbytkem Portugalska, jako i Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr hostitelského města.", "content": "V den finále Eurovize 2017 bylo portugalským televizním vysílatelem RTP oznámeno, že v případě výhry by se Portugalsko ujmulo pořádání příštího ročníku. Na tiskové konferenci, která se konala po vítězství Salvadora Sobrala, navrhl výkonný producent soutěže Jon Ola Sand portugalskou stanici k organizování příštího ročníku. V reakci na to potvrdil ředitel RTP, Nuno Artur Silva, že se Portugalsko ujme hostování Eurovize 2018. Též zmínil právě MEO Arénu jako pravděpodobné místo konání. 15. května 2017 stanice uvedla, že se další ročník pravděpodobně bude konat v MEO Aréně, následujícího dne ovšem přišla s oznámením, že žádné konečné rozhodnutí ještě nepadlo.  Zde je výpis podmínek účasti ve výběrové fázi, které byly odeslány RTP Evropskou vysílací unií těsně po portugalském triumfu v Kyjevě: Kromě Lisabonu projevila zájem o pořádání události i města Braga, Espinho, Faro, Gondomar, Guimarães a Santa Maria da Feira. Starosta města Porto, Rui Moreira, prozradil, že nemá zájem „utrácet miliony eur“ na hostování soutěže, ale podporuje města v metropolitní oblasti Porta, tj. Espinho, Gondomar a Santa Maria da Feira.  13. června 2017 se zástupci stanice RTP v sídle Evropské vysílací unie (EBU) v Ženevě setkali s eurovizním výborem. Během této schůze se úředníci RTP zúčastnili workshopu týkající se témat spojených s hostováním soutěže. Také se poučili ze zkušeností ukrajinského vysílatele UA:PBC. Dostali i příležitost sdělit některé plány Eurovize 2018, jako návrhy hostujících měst.  25. července 2017 EBU a RTP definitivně potvrdily Lisabon jako místo konání dalšího ročníku. Hlavní město tak vyhrálo ve výběrovém kole hostujícího města. Předstihlo tak města Braga, Gondomar, Guimarães a Santa Maria da Feira, která se oficiálně ucházela o organizaci soutěže. Při této příležitosti RTP naznačilo, že dějištěm všech akcí spjatých se soutěží bude městská část Parque das Nações, kde se nachází již zmíněná Altice Arena.", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. semifinále.", "content": "Prvního semifinále se zúčastnilo 19 zemí. Z automaticky postupujících států do finále, tedy tzv. \"Velké pětky\" a vítěze minulého ročníku, měly právo na hlasování Portugalsko, Španělsko a Velká Británie.", "section_level": 2}, {"title": "2. semifinále.", "content": "Druhého semifinále se zúčastnilo 18 států. Z automaticky postupujících zemí v tomto semifinále hlasovaly Francie, Německo a Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Finalisté.", "content": "Účastníci velkého finále, jejich určené pořadí, výsledné pořadí a celkově získané body (od poroty i publika).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní státy.", "content": "Podmínkou účasti v Eurovision Song Contest je aktivní členství národního vysílatele v Evropské vysílací unii (EBU), který bude schopen samotnou show vysílat. EBU poslala pozvánku všem 68 aktivním členům unie. Některé státy účast v tomto ročníku potvrdily, některé ale odmítly:", "section_level": 1}, {"title": "Incidenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura čínského vysílání.", "content": "Čínská televize Mango TV vysílala 1. semifinále soutěže s devítihodinovým zpožděním. Z vysílání přitom vystřihla reprezentanty Albánie a Irska, a to včetně následné rekapitulace všech 19 účastníků semifinále. Albánie byla vystřižena kvůli tetování reprezentanta Eugenta Bushpepy a členů jeho kapely, Irsko pak z důvodu údajné propagace homosexuality. Během přenosu byly taktéž rozmazány duhové vlajky, symbol LGBT hnutí, v publiku a tetování ostatních reprezentantů. V reakci na to Evropská vysílací unie (EVU) ukončila partnerství s televizí Mango TV s tím, že cenzura není v souladu s všeobecnými a celkovými hodnotami EVU, a že je hrdá na tradici oslavování odlišností prostřednictvím hudby. To vedlo k zákazu vysílání druhého semifinále a finále v Číně. Mluvčí mateřské televizní společnosti Hunan TV uvedl, že si nebyli vědomi úprav, kterých se dopustila televize Mango TV. Irský reprezentant Ryan O’Shaughnessy později v rozhovoru pro BBC uvedl, že toto nebrali na lehkou váhu, a že si myslí, že se jednalo o krok správným směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika kulturní etiky izraelského vystoupení.", "content": "Po ukončení Eurovize 2018 se v reakci na vystoupení izraelské reprezentantky a následné vítězky soutěže Netty s písní „Toy“ vyskytly názory kritizující její kostým a celkový vzhled pódia jejího vystoupení. Zpěvačka na sobě měla kimono a drdol, součástí stage pak byly tzv. Maneki Neko, tedy japonské sošky pro štěstí. To vše mělo podle kritiků projevit neúctu k japonské kultuře, na Twitteru pak bylo několika uživateli toto představení označeno za urážlivé.  Toto téma se vyskytlo i 14. května 2018 v britském ranním pořadu \"Good Morning Britain\" moderovaném Trishou Goddard a Piersem Morganem. Ti se Netty zastali s tím, že zpěvačka tyto předměty do vystoupení zakomponovala proto, že naopak japonskou kulturu uznává. Moderátorům na druhou stranu oponovala anglická novinářka Rebecca Reid, podle které nešlo o vyzdvihnutí této kultury, nýbrž o pouhý kostým.", "section_level": 2}, {"title": "Narušení britského vystoupení.", "content": "Během finálového vystoupení britské reprezentantky SuRie na pódium vtrhl muž, vytrhl mikrofon ze zpěvaččiných rukou a vykřikl „Moderní nacisté britských médií, požadujeme svobodu! Válka není mír!“ Tento narušitel byl později identifikován jako „Dr ACtivism“, politický aktivista z Londýna. Ke zpěvačce se dostal díky jedné z kamer, na kterou vylezl a dostal se tak na jeviště. Poté, co SuRie nakonec své vystoupení dokončila, do vysílání bylo vloženo interview s ostatními reprezentanty sedícími v tzv. green roomu, tedy v části arény, kde sedí delegace všech států po a před jejich vystoupeními. Britská zpěvačka následně odmítla náhradní vystoupení nabídnuté organizátorem soutěže. Interpretka rovněž ukázala několik modřin, které ji aktivista způsobil. Na oficiálním kanálu Eurovision Song Contest na serveru YouTube je zveřejněn upravený záznam představení. Kritická pasáž je nahrazena záznamem z show pro poroty, která se odehrála předešlý večer. Video ovšem obsahuje interview s ukrajinskou delegací, které bylo součástí improvizovaného vstupu z green roomu.", "section_level": 2}, {"title": "Výběr běloruské písně.", "content": "Podle pravidel Evropské vysílací unie (EVU) musí být soutěžní píseň ve všech zemích vydána poprvé po 1. září před samotnou Eurovizí. 10. února 2018 však vyšlo najevo, že ukrajinský zpěvák Alekseev, který se přihlásil s písní „Forever“ do běloruského národního kola, již tuto skladbu zazpíval v květnu 2017 v ruské Stavropoli, a to v ruské podobě s názvem „Navsegda“. Celkem šest interpretů vyhrožovalo odstupem z běloruského výběru, zpěvačka Sofi Lapina tak dokonce učinila. Poté, co zpěvák provedl drobné úpravy skladby, umožnila mu Běloruská televizní a rozhlasová společnost (BTRC) účastnit se národního kola. To vyhrál a stal se tak reprezentantem země na Eurovizi 2018. 23. února 2018 mu EVU povolila původní anglickou verzi s názvem „Forever“, 28. března 2018 pak Alekseev přišel s finální verzí s odlehčeným úvodem a přidaným refrénem na konci.", "section_level": 2}, {"title": "Zranění českého reprezentanta.", "content": "Během první semifinálové zkoušky 29. dubna 2018 si český reprezentant Mikolas Josef během salta poranil záda. Zkoušku o třech vystoupeních dokončil, posléze ale musel odjet do nemocnice. Večer pak svůj stav objasnil na svém instagramovém účtu, na který napsal: „Mohu potvrdit, že jsem se během zranil během zkoušky a situace se během následujících hodin zhoršila. Momentálně nemohu ani chodit. Hned co jsem přijel z jedné nemocnice, už směřuji do další.“ Následně ale uvedl, že „vystoupí, ať to stojí, co to stojí“. Zpěvák nakonec s drobnými úpravami vystoupení 8. května na 1. semifinále soutěžil, postoupil a skončil šestý ve finále.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2018 byl 63. ročník soutěže Eurovision Song Contest. Soutěž se konala v Altice Areně v Lisabonu, hlavním městě Portugalska, a to po vítězství portugalského zpěváka Salvadora Sobrala s písní „Amar Pelos Dois“ na předchozím ročníku v Kyjevě na Ukrajině. Portugalsko na Eurovizi zvítězilo poprvé v historii a poprvé tak soutěž i organizovalo. 1. semifinále se uskutečnilo 8. května, 2. semifinále 10. května a finále 12. května.", "tgt_summary": "The Eurovision Song Contest 2018 was the 63rd edition of the annual Eurovision Song Contest. It took place in Lisbon, Portugal, following Salvador Sobral's win at the 2017 contest in Kiev, Ukraine with the song \"Amar pelos dois\". It was the first time Portugal had hosted the contest - 54 years after the country made its debut. Organised by the European Broadcasting Union (EBU) and host broadcaster Rádio e Televisão de Portugal (RTP), the contest was held at the Altice Arena, and consisted of two semi-finals on 8 and 10 May, and the final on 12 May 2018. The three live shows were hosted by Filomena Cautela, Sílvia Alberto, Daniela Ruah and Catarina Furtado. It was the first Eurovision Song Contest held on the Atlantic coast.", "id": 599463}
{"src_title": "Rover 75", "tgt_title": "Rover 75", "src_document": [{"title": "Historie výroby.", "content": "Projekt Roveru 75 začal jako součást tří nových návrhů pod vedením Richarda Woolleyho a to jako velký sedan s kódovým označením Flagship, menší vozidlo (s kódovým jménem Eric) a 75. Z nich se ujal pouze koncept 75. Původním cílem bylo znovu faceliftovat předchozí model Rover 600, ale po převzetí Rover Group automobilkou BMW bylo rychle rozhodnuto, že tato platforma nebude znovu použita, ale bude nahrazena zcela novým modelem.  Práce na novém modelu s kódovým označením R40 pokračovaly s malými provozními zásahy ze strany BMW. Design byl přijat nadšenou reakcí ze strany vedení a obě společnosti věřily, že klasický vzhled bude pro Rover ideálním směrem. Byly přijaty nové, revoluční konstrukční postupy 3D simulace virtuální reality včetně technik simulace \"ebuild\", čímž se zajistilo, že vůz ve fázi sériové výroby dosáhne špičkové kvality.  K pohonu nového vozu byla využita řada benzinových a vznětových motorů o objemu od 1,8 až po 2,5 litru. K dispozici byly čtyřválcové benzínové motory Rover řady K-Series objemu 1.8 litru a šestiválcové benzínové agregáty řady KV6 se čtyřmi vačkovými hřídeli nabízeným buď s objemem 2.0 litru s krátkým zdvihem nebo revidovaný o objemu 2,5 litru. Dvoulitrový šestiválec byl kvůli emisním limitům později nahrazován čtyřválcem K-Series o objemu 1,8 litru s turbodmychadlem. Jako vznětový motor byl použit BMW M47, který byl Roverem značně přepracován a dostal nové označení M47R.  Všechny modely byly dále osazovány buď pětistupňovou manuální převodovkou Getrag 283 od stejnojmenné firmy, která byla dodávána z nového závodu Getrag ve městě Bari v Itálii nebo pětistupňovou automatickou převodovkou JATCO JF506E čímž se Rover 75 stal jedním z prvních automobilů s příčným uložením motoru, který byl touto převodovkou osazen.  Vůz byl vybaven kotoučovými brzdami doplněnými systémem Bosch 5.7 se čtyřkanálovým ABS a elektronickým rozložením brzdné síly. Ruční brzda byla ovládána lankem, které bylo spojeno s bubnem integrovaným uvnitř zadních kotoučů.  Přední náprava typu MacPherson byla ukotvena litými spodními rameny ve tvaru L. Široké rozestupy montážních bodů, poddajné vymezovací vložky a obvodový podrám poskytly modelu komfortní jízdní vlastnosti s jemným a přesným řízením a to napříč modelovou řadou včetně sportovních derivátů jako je pozdější MG ZT. Jako zadní náprava byla nakonec zvolena po dlouhých úvahách osvědčená víceprvková koncepce BMW Z-Axle, která byla vyvinuta roku 1988 pro sportovní vůz BMW Z1.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita a prodej.", "content": "Počáteční prodeje modelu Rover 75 během roku 1999 nesplnila očekávání a oproti konkurenčním modelům stejné třídy, jako bylo BMW řady 3 nebo Audi A4 se v prodejních mapách britských automobilů příliš neprosadil. Důvodem bylo hlavně to, že při veřejném odhalení automobilu na autosalonu v Birminghamu byl bohužel plánován i projev šéfa společnosti BMW Bernda Pischetsrieder, který mediálně zcela zastínil odhalení nového automobilu. Tento projev totiž mimo jiného obsahoval kritiku přístupu britské vlády k finanční pomoci při sanaci továrny Rover v Longbridge (kde měly být vyráběny také nové modely Mini a R30). Média to interpretovala tak, že BMW není spokojeno s pokračujícími finančními ztrátami a zamýšlí tedy ukončit výrobu vozů Rover a továrnu uzavřít. To nepochybně vyděsilo mnoho potenciálních kupujících a to i přes velmi pozitivní reakce na samotný vůz. Tyto reakce dokonce předčili očekávání oproti konkurenčnímu modelu Jaguar S-Type, který byl odhalen ve stejný den jen o pár stánků dál na totožné výstavě. Tržby se nakonec v průběhu roku 2000 výrazně zvýšily a Rover 75 se tak v dubnu toho roku stal pátým nejpopulárnějším automobilem v Británii. V době bankrotu MG Rover Group v dubnu 2005 se vůz stále poměrně dobře prodával a dokonce několik neprodaných vozů bylo na skladě ještě na počátku roku 2007, kdy se čínská společnost Nanjing Automobile, která skoupila práva na tento model chystala znovu otevřít továrnu v Longbridge.  Na základě kombinace bezpečnosti, výkonu a nákladů na údržbu byl Rover 75 v roce 2011 ve Spojeném království považován za auto s nejmenšími náklady na provoz včetně pojištění napříč věkovými skupinami a u dieslových variant byl na základě spotřeby a výše daní Rover 75 považován za nejúčinnější naftový vůz ve své třídě.  Vozy jsou i přes své stáří stále oblíbené a jsou aktivně podporovány kluby vlastníků, které se rozrůstají.", "section_level": 2}, {"title": "Flexibilní elektronický systém.", "content": "Elektronický systém Rover 75, který byl částečně převzat z BMW byl navržen jako celistvý kompletní systém pro automobily (zabudovaný audiosystém, navigace, televizní a telekomunikační systémy) a je založen na velmi flexibilním automobilovém počítačovém systému BMW, který byl pro potřeby Roveru jednoduše upraven. Výsledkem tohoto kroku je, že model Rover 75 lze snadno upgradovat pomocí nejnovějších technologií BMW, včetně systému Bluetooth, navigačního systému na bázi DVD a širokoúhlých displejů stejně jako CD přehrávačů s možnostmi přehrávání i formátu MP3.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled motorů.", "content": "Rover 75 (včetně jeho sportovní verze MG ZT) byly poháněny kombinací vlastních benzínových motorů řady K-series (včetně KV6), osmiválcového motoru Ford Modular V8 a motorů na LPG. Verze se vznětovým motorem používala motory BMW M47. Ten byl označen jako M47R, jelikož se od originálního modelu odlišoval a měl vylepšené vlastnosti, které byly pro Rover jedinečné. Původní motor BMW M47 byl podélný, kdežto M47R, vytvořený speciálně pro Rovery ve spolupráci s rakouskou firmou Steyr, byl uložen příčně. Dále byl vybaven technologií Common rail, větším turbodmychadlem a sofistikovaným systémem řízení a měření teploty agregátu. Nicméně jádro motoru i hlava zůstali shodné s původním modelem od BMW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rover 75 je osobní automobil vyšší střední třídy vyráběný v letech 1998 – 2000 společností Rover Group a od roku 2000 nástupnickou společností MG Rover Group. Rover 75 byl vyráběn ve verzi sedan nebo kombi s pohonem předních kol a v roce 2002 byla představena i verze V8 s osmiválcovým motorem Ford vpředu, pohonem zadních kol a zvětšeným rozvorem. V roce 2001 uvedla MG Rover také sportovní verzi pod značkou MG nazvanou MG ZT.", "tgt_summary": "The Rover 75 is an executive car that was produced by British car manufacturers Rover Group and later by MG Rover, under the Rover marque. The Rover 75 was available with front-wheel drive in either a saloon or estate body style and latterly, in long-wheelbase form and a rear-wheel drive, V8-engined specification. In 2001, an MG-branded version was launched by MG Rover, called the MG ZT.", "id": 1397964}
{"src_title": "Hrad Calatubo", "tgt_title": "Calatubo Castle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Komplex je velký 150 × 35 metrů a stojí na vápencové skále, která leží ve výšce asi 152 metrů nad mořem a která svému okolím dominuje. Z pozice hradu můžete vidět Monte Bonifato a záliv Castellammare. Hrad je nepřístupný ze tří stran kvůli strmým stěnám skály, na kterých je postaven. Jediný přístup se nachází na západě, který vede k první řadě obrany hradu. Od první linie obrany, která zahrnuje mimo jiné studnu, kostelní síň a další prostory, můžete přijít na dvůr, který je spojen s druhým okruhem zdí přes portál až do třetího kruhu zdí, který zahrnuje podlouhlou věž. Konečně jádro hradu ležící v jižní části pevnosti je obdélníkové, s rozlohou 7 × 21,50 m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původ hradu spadá před rok 1093, ve kterém Roger I. Sicilský definoval hranice diecéze Mazara, která zahrnovala Calatubo. Ve starověku byla kolem hradu vesnice Calatubo, která založila své podnikání na těžbě kamene pro vodní a větrné mlýny z lomů kolem potoka Finocchio, jak zmínil arabský geograf Al-Idrísí v Tabula Rogeriana, napsané v roce 1154.  Vesnice Calatubo byla po dobytí Fridrichem II. Štaufským opuštěna a hrad ztratil původní funkci vojenské pevnosti, která se změnila na farmu. Během tohoto období se hrad spojil se sklady, stájemi a dalšími strukturami, které byly využívány pro správu ho léna Calatubo.  Od středověku má hrad Calatubo díky své viditelnosti důležitou strategickou roli: byl součástí řady věží a pevností podél pobřeží od Palerma po Trapani. Tato obranná linie byla použita k přenosu světelných signálů v případě útoku Saracenů. Zejména hrad Calatubo zaručil tok informací, který se odehrával mezi základnami Carini, Partinico a Castellammare del Golfo.  Na konci 19. století byly ve druhém nádvoří zřízeny sklady pro výrobu vína \"Calatubo\". Hrad zůstal v dobrém stavu až do zemětřesení Belice v roce 1968. Použití stavby jako ovčína a nelegální vykopávky, které měly za cíl objekty nekropole ze sedmého století př. Kr. dále ničily hrad.  V roce 2007 ho město Alcamo koupilo za 60 tisíc eur a během několika posledních let (2003-2014) byl několikrát uveden jako součást kulturní iniciativy \"I Luoghi del Cuore\", kterou sponzoroval italský orgán pro životní prostředí (FAI), jehož cílem je ochrana a posílení uměleckého a kulturního dědictví Itálie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrad Calatubo, italsky \"Castello di Calatubo\", je pevnost nedaleko města Alcamo, na Sicílii, v jižní Itálii. Jsou zde pozůstatky osídlení Elymů a pohřebiště.", "tgt_summary": "The Calatubo Castle (Latin: \"catrum Calathatubi\"; Arabic: قلعة اوبي - \"Qal'at 'Awbi\"; Italian: \"Castello di Calatubo\") is a fortress located near the town of Alcamo, Sicily, southern Italy.", "id": 832558}
{"src_title": "Pomp and Circumstance", "tgt_title": "Pomp and Circumstance Marches", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název cyklu, který se do češtiny většinou překládá jako \"Slavnostní vojenské pochody, op. 39\", byl inspirován veršem z Shakespearovy divadelní hry Othello:", "section_level": 1}, {"title": "Pochody.", "content": "Každý z pochodů trvá přibližně 5-6 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie díla.", "content": "První dva pochody měly premiéru v říjnu 1901 v Liverpoolu a o dva dny později Londýně na koncertě promenádní hudby, kde sklidily obrovský úspěch u publika; zejména pochod č. 1, který byl hrán jako druhý v pořadí. Podle vzpomínek tehdejšího dirigenta Henryho Wooda: \"Bylo to jedinkrát v historii promenádních koncertů, kdy si orchestrální kus vysloužil dvojnásobný přídavek. Sotva jsem si tehdy pomyslel, že krásná, široká melodie tria se jednoho dne rozvine do naší druhé národní hymny - Land of Hope and Glory\".  O rok později byl Elgar pověřen složením slavnostní ódy ke korunovaci krále Eduarda VII.. Na výslovné přání samotného krále do finále \"Korunovační ódy\" zakomponoval i oblíbenou melodii Pochodu č. 1, kterou opatřil slovy A. C. Benson. Tak vznikla píseň \"Land of Hope and Glory\" (\"Země naděje a slávy\"), která svou oblíbeností mezi Angličany předčila tradiční britskou hymnu.  Oba pochody Elgar prodal hudebnímu vydavatelství Boosey, s nímž podepsal kontrakt na celkem šest opusů pod souhrnným názvem \"Pomp and Circumstance Military Marches\". Povzbuzen úspěchem, Elgar brzy napsal další dva pochody, přičemž zejména Pochod č. 4 dosáhl téměř stejné obliby, jako Pochod č. 1. Také tento pochod byl opatřen slovy, nejprve textem básně \"The King's Way\" od Elgarovy manželky Alice a později za druhé světové války vlasteneckým textem spisovatele A. P. Herberta, \"Song of Liberty\".  Do své smrti Elgar pracoval na dalších dvou nasmlouvaných pochodech, pouze jeden však dokončil. Ačkoli Pochod č. 5 byl vydán až v roce 1930, sestává z motivů, které si Elgar zaznamenal již před mnoha lety, takže všech pět pochodů je si časově mnohem blíž, než jejich číslování a datum vydání naznačuje. Přes různorodé zpracování, všechny sdílejí tutéž strukturu, v níž se střídají úseky scherzo a trio. Také nedokončený Pochod č. 6, který na základě dochovaných poznámek zkomponoval anglický skladatel Anthony Payne až v roce 2006, sestával z motivů datovaných již do roku 1910, avšak některé se nakonec vyskytly v jiných Elgarových dílech, publikovaných již v letech 1917 a 1929.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomp and Circumstance (plným názvem Pomp and Circumstance Military Marches), Op. 39, je cyklus původně pěti, později šesti orchestrálních pochodů, které zkomponoval anglický skladatel Edward Elgar.", "tgt_summary": "The Pomp and Circumstance Marches (full title \"Pomp and Circumstance Military Marches\"), Op. 39, are a series of six marches for orchestra composed by Sir Edward Elgar. The first four were published between 1901 and 1907, when Elgar was in his forties; the fifth was published in 1930, a few years before his death; and the sixth, compiled posthumously from sketches, was published in 2005-2006. They include some of Elgar's best-known compositions.", "id": 1769003}
{"src_title": "French Open 2017", "tgt_title": "2017 French Open", "src_document": [{"title": "116. ročník.", "content": "116. ročník se odehrával na osmihektarovém areálu Stade Roland-Garros v Paříži. Premiérový ročník se na tomto místě uskutečnil v roce 1928.  Tenisté bojovali o tituly v soutěžích mužských a ženských dvouher i čtyřher, smíšené čtyřhry, dvouhry a čtyřhry juniorů a juniorek do 18 let v kategorii Grade A (4.–10. června), a také dvouhry a čtyřhry vozíčkářů v rámci okruhu handikapovaných UNIQLO Tour, turnaje zařazeného do kategorie Grand Slamu (8.–10. června). Součástí byl také turnaj ženských legend a legend mužů do a nad 45 let, a to ve formě čtyřher.  V areálu s více než dvaceti antukovými dvorci se rozhodující utkání závěrečné fáze odehrávaly na třech hlavních stadionech, Court Philippe Chatrier, Court Suzanne Lenglen a Court 1.  Poprvé v historii French Open se oba úřadující vítězové Australian Open, Serena Williamsová a Roger Federer, odhlásili před pařížským turnajem.  Světová jednička Angelique Kerberová se stala první nejvýše nasazenou hráčkou ženské dvouhry v otevřené éře French Open, která prohrála již v úvodním kole. Čtyři gamy jí dovolila uhrát Ruska Jekatěrina Makarovová. Poprvé od Australian Open 1979 se do čtvrtfinále grandslamu probojovaly všechny čtvrtfinalistky, které předtím nikdy nevyhrály titul z dvouhry této nejvyšší kategorie..", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru opanoval španělský čtvrtý hráč světa Rafael Nadal. Jako první tenista získal desátou trofej z dvouhry Roland-Garros, když všechna finále vyhrál, a stal se tak prvním mužem s daným počtem výher ze singlu jediného grandslamového turnaje. Patnáctou trofejí na majoru se odpoutal na 2. místě historických tabulek od Peta Samprase.  Ženskou dvouhru vyhrála 47. hráčka žebříčku Jeļena Ostapenková, jež získala debutový grandslamový titul. Stala se tak prvním lotyškým tenistou se singlovou grandslamovou trofejí, nejmladší šampionkou Roland-Garros od roku 1997, první takovou nenasazenou tenistkou od roku 1933 a vůbec nejníže postavenou hráčkou od zavedení klasifikace v roce 1975.  Mužská čtyřhra přinesla vítězství nenasazenému americko-novozélandskému páru Ryan Harrison a Michael Venus, pro něž se jednalo o premiérový grandslamový titul, když ani jeden před Roland-Garros nikdy v rámci turnajů velké čtyřky nepřekročil brány čtvrtfinále.  Ženská čtyřhra podruhé skončila výhrou prvního světového páru saloženého z Američanky Bethanie Mattekové-Sandsové a Češky Lucie Šafářové, které na pařížské antuce zvítězily již v roce 2015. Společně si připsaly pátý grandslamový vavřín a třetí v řadě, což znamenalo, že jim k zisku nekalendářního Grand Slamu scházel jen triumf na čtvrtém majoru bez přerušení, ve Wimbledonu 2017.  Smíšenou čtyřhru ovládl kanadsko-indický pár Gabriela Dabrowská a Rohan Bopanna, jehož členové získali premiérový grandslamový titul v kariéře. Dabrowská se stala první Kanaďankou v historii, která zvítězila v jakékoli soutěži Grand Slamu dospělých.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet French Open 2017 byl proti předešlému ročníku navýšen téměř o čtyři miliony eur a dosáhl částky 36 000 000 eur, což představovalo nárůst o 12 % proti roku 2016. Vítězové mužské a ženské dvouhry obdrželi 2 100 000 eur, tedy meziročně o sto tisíc eur více.", "section_level": 1}, {"title": "Body do žebříčků ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.  \"Úplné složení odstoupivších a hráčů, kteří je nahradili v mužské dvouhře.\"  \"Úplné složení odstoupivších a hráček, které je nahradily v ženské dvouhře.\"", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.  Divoké karty pro zástupce australského a amerického tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří ze čtyř tenisových svazů pořádajících Grand Slam – Tennis Australia, United States Tennis Association (USTA) a Fédération Française de tennis (FFT). Australská federace je udělila Alexi De Minaurovi a Jaimee Fourlisové. Americký svaz zvolil Tennyse Sandgrena a Amandu Anisimovovou.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Sedmnáct mužů a třináct žen postoupilo do hlavních soutěží z kvalifikací, které probíhaly od 22. do 26. května 2017 v pařížském areálu Stade Roland-Garros.", "section_level": 1}], "src_summary": "French Open 2017 byl 116. ročník druhého tenisového grandslamu sezóny, konaný od 28. května do 11. června 2017. Představoval jediný major hraný na antukovém povrchu, když probíhal na otevřených dvorcích Stade Roland-Garros v 16. městském obvodu francouzské metropole Paříži.", "tgt_summary": "The 2017 French Open was a tennis tournament played on outdoor clay courts. It was the 121st edition of the French Open and the second Grand Slam event of the year. It took place at the Stade Roland Garros from 28 May to 11 June and consisted of events for players in singles, doubles and mixed doubles play. Junior and wheelchair players also took part in singles and doubles events.", "id": 1455459}
{"src_title": "Jeanine Deckersová", "tgt_title": "The Singing Nun", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházela z obchodnické rodiny, navštěvovala uměleckou školu a působila jako skautská vedoucí, v roce 1959 vstoupila do dominikánského kláštera ve Waterloo. Skládala písně s náboženskou tématikou, které sama zpívala s doprovodem kytary, v roce 1962 nahrála pro firmu Philips Records autorskou skladbu „Dominique“, pojednávající o svatém Dominikovi. Píseň vedla po čtyři týdny americkou hitparádu Billboard Hot 100 a Adult Contemporary, získala cenu Grammy za nejlepší náboženskou píseň. Českou verzi pod názvem \"Dominiku\" s textem Jiřiny Fikejzové nazpívaly Judita Čeřovská a Ivana Pavlová.  Deckersová studovala Katolickou univerzitu v Lovani, po řadě kritických vyjádření vůči konzervativním církevním představitelům (například v písni „La pilule d'or“ hájila právo na užívání potratové pilulky) v roce 1967 z kláštera odešla a stala se hudebnicí na volné noze s pseudonymem Luc Dominique, zůstala však umělkyní jednoho hitu, album \"I Am Not a Star in Heaven\" (1970) nebylo komerčně úspěšné. Angažovala se také v charismatickém hnutí. Navázala milostný vztah s Annie Pecherovou, která byla o jedenáct let mladší, společně provozovaly útulek pro autistické děti. Postupně Deckersová upadla do dluhů, belgické úřady ji také začaly stíhat za údajné daňové úniky. Upadla do depresí a 29. března 1985 ukončily společně s Annie svůj život předávkováním barbituráty, jsou pohřbeny v jednom hrobě ve městě Wavre.  Několik jejích písní převedl do češtiny evangelický farář Miroslav Brož.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Vydala autobiografii \"Vivre sa vérité\". V roce 1965 byl natočen americký film \"The Singing Nun\" s Debbie Reynoldsovou v hlavní roli, volně inspirovaný jejím životním příběhem. V roce 2009 zfilmoval její životopis Stijn Coninx pod názvem \"Soeur Sourire\", titulní roli hrála Cécile de France.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeanine Deckersová, celým jménem Jeanne-Paule Marie Deckersová (17. října 1933 Brusel – 29. března 1985 Wavre) byla belgická zpěvačka a hudební skladatelka, která se proslavila díky hitu „Dominique“. Byla příslušnicí dominikánského řádu s řeholním jménem \"Luc-Gabrielle\". Ve francouzsky mluvících zemích byla známá pod přezdívkou \"Sœur Sourire\" (Sestra Úsměv) a v angličtině jako \"The Singing Nun\" (Zpívající jeptiška).", "tgt_summary": "Jeanne-Paule Marie \"Jeannine\" Deckers (17 October 1933 – 29 March 1985), better known as Sœur Sourire () and often called The Singing Nun in English-speaking countries, was a Belgian singer-songwriter and a member of the Dominican Order in Belgium as Sister Luc Gabriel. She acquired widespread fame in 1963 with the release of the Belgian French song \"Dominique\", which topped the US Billboard Hot 100 and other charts. Owing to confusion over the terms of the recording contract, she was reduced to poverty, and also experienced a crisis of faith, quitting the order, though still remaining a Catholic. She died by suicide with her lifelong friend Annie Pécher.", "id": 198031}
{"src_title": "Královská cesta (Hra o trůny)", "tgt_title": "The Kingsroad", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dothrakové.", "content": "Khalasar je na cestě do Vaes Dothrak, kmen doprovází i Daenerysin bratr Viserys (Harry Lloyd). Jorah Mormont (Iain Glen) během cesty oběma sourozencům prozradí, že je v exilu, protože prodával otroky. To je v Západozemí zakázané a Eddard Stark proto Joraha chtěl trestat.  Daenerys (Emilia Clarke) se těžko smiřuje s nepohodlným kočovným životem, navíc nemá co jíst, když odmítá koňské maso. Být se svým manželem, khalem Drogem (Jason Momoa) pro ni není zrovna příjemné a stále tak upírá svoji pozornost na tři zkamenělá dračí vejce, která dostala jako svatební dar. Má několik služebných, mezi nimi i kurtizánu Doreah (Roxanne McKee), kterou se rozhodne požádat, aby ji naučila potěšit khala Droga.", "section_level": 2}, {"title": "Na Zimohradu.", "content": "Brandon (Isaac Hempstead-Wright) po pádu z věže déle jak měsíc spí. Na Zimohradu stále přebývají Jaime (Nikolaj Coster-Waldau) i Cersei (Lena Headey), kteří jsou ale nemile překvapeni, když jim jejich mladší bratr Tyrion (Peter Dinklage) sdělí, že si je jistý, že mladík přežije.  Rodina Starků se kvůli nové pozici Eddarda (Sean Bean) musí rozdělit. Lady Catelyn (Michelle Fairley) zůstává na Zimohradu, aby mohla pečovat o Brana, zatímco Robb (Richard Madden) musí zastupovat svého otce. Sansa (Sophie Turner) i Arya (Maisie Williams) s Nedem odjíždí a rodinu doprovází i Jon (Kit Harington), který se ale se strýčkem Benjenem (Joseph Mawle) vydává ke Zdi, kde chce složit přísahu. Ještě před odjezdem nechá Jon Arye ukovat meč, se kterým by mohla cvičit. Když jí ho daruje, Arya ho pojmenuje Jehla. Chce se rozloučit i s Branem a ačkoliv se setkává s výrazným nesouhlasem lady Catelyn, nevycouvá. Rodina pak odjíždí a na rozcestí se Jon zeptá Eddarda na svoji matku; ten mu ale odpoví, že si o tom promluví, až se uvidí příště. Společně s Jonem se Zeď rozhodne navštívit Tyrion. Když pak výprava Neda Starka a krále Roberta (Mark Addy) zastaví na jídlo, Robert se Eddardovi svěří s obavami: totiž strachem z Daenerys Targaryen. Zprávy o její svatbě s khalem Drogem, „Koňákem“, se totiž donesly až do Západozemí a Robert se bojí toho, že až dívka porodí syna, celý khalasar se vydá dobýt Sedm království.  Po odchodu Neda ze Zimohradu Catelyn bdí u Brana, který stále spí. Robb se pokouší matku donutit, aby začala fungovat i jako majordom hradu, jak by měla. Lady Stark ale nesouhlasí a i vypukne na hradě požár, nevzdálí se od Brana. V tu chvíli do pokoje vstupuje neznámý muž s dýkou, najatý, aby zavraždil Brana. Catelyn s ním bojuje, ale prohrává. Když už se muž vydá ke spícímu chlapci, do situace zasáhne Léto, Branův zlovlk, který muži prokousne hrdlo. Najatý muž vzbudí v lady pochybnosti o pádu Brana z věže a vydá se na místo vydá, kde najde dlouhý zlatý vlas. Sejde se s Robbem, mistrem Luwinem (Donald Sumpter), Serem Rodrikem Casselem (Ron Donachie) a Theonem Greyjoyem (Alfie Allen) a tam jim sdělí, že se vydá do Králova přístaviště za Nedem, aby mu pověděla o svém podezření.  Když Ned zabije Lady, na Zimohradu se Bran probudí ze spánku.", "section_level": 2}, {"title": "Na Zdi.", "content": "Jon a Tyrion cestují ke Zdi a Jon je zklamán rekruty, kteří jdou na Zeď, aby nebyli souzeni za své zločiny. Tyrion se ještě snaží Jona přesvědčit, aby se zbavil své představy o Zdi, kde jsou pouze ušlechtilí strážní, podle něj je to totiž spíše místo pro zločince, vězně a bastardy, čemuž ale Jon nevěří.", "section_level": 2}, {"title": "Královská družina.", "content": "Arya cvičí boj se synem řezníka Mycahem (Rhodri Hosking), když na scénu přijde Joffrey (Jack Gleeson) a Sansa, kteří se procházeli po okolí. Joffrey vidí oba šermovat holemi a posmívá se jim, nakonec namíří pravý meč na Mycaha a chce s ním bojovat. Když chlapce pořeže ve tváři, Arya se neudrží a na prince zaútočí. Joffrey jí to chce oplatit, když se ji ale chystá uhodit, přiběhne Nymeria, Aryin zlovlk, a prince kousne. Poradí Joffreyho a Arya jeho meč hodí do řeky. Tuší ale, že Nymerii hrozí nebezpečí a proto ji zažene do lesů.  Princ běží za Cersei a lže, že Nymeria ho napadla, jen co ho spatřila. Královna uvěří a nutí Roberta, aby Starky potrestal. Jediným nestranným svědkem je tak Sansa, která raději potvrdí Joffreyho lež, než aby přišla o možnost stát se jeho manželkou. Cersei tak donutí Roberta, aby vynesl rozsudek a nechal zlovlka zabít. Protože ale Nymeria není k nalezení, zabijí Lady, Sansina zlovlka. Ned navíc při své pochůzce uvidí i znetvořené tělo řezníkova syna Mycaha.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Druhá epizoda seriálu byla režírována Timem van Pattenem, stejně jako první díl; scénář napsali David Benioff a D. B. Weiss. Její děj jvychází z knih George R. R. Martina, kapitol Tyrion I., Jon II., Eddard II., Tyrion II., Catelyn III., Sansa I., Eddard III., Bran III., a Daenerys III. Většina scén odpovídá knižní předloze, některé, například konfrontace mezi Jaimem Lannisterem a Jonem Sněhem, jsou vymyšlené scenáristy. Podlé knihy též nejsou členy Malé rady Robertův bratr Renly ani Ser Barristan Selmy.  V seriálu se poprvé představil kat Illyn Payne, kterého zde ztvární hudebník Wilko Johnson. Též je zde velké množství scén se zlovlky, což se ukázalo obtížnější, než se zpočátku zdálo. Tvůrci původně zamýšleli využití skutečných vlků, kvůli dětským hercům se ale rozhodli použít křížence zvaného \"Northern Inuit Dog\". Oficiálně se o plemeno nejedná, avšak scenáristům se hodila jejich podobnost se skutečnými vlky. V závěrečné scéně, kdy měl Eddard alias Sean Bean zabít Lady, byla fena tak nervózní, že se se scéna téměř nedala natáčet. Po skončení natáčení Sophie Turner, představitelka Sansy Stark, svého „zlovlka“, skutečným jménem Zunni, adoptovala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královská cesta nebo též Královská jízda (v anglickém originále The Kingsroad) je druhý díl první řady středověkého fantasy seriálu Hra o trůny. Ve Spojených státech měl premiéru 24. dubna 2011, sedm dní po uvedení prvního dílu \"Zima se blíží\". Režie se, stejně jako v prvním díle, ujal Tim Van Patten a scénář napsali David Benioff a D. B. Weiss.", "tgt_summary": "\"The Kingsroad\" is the second episode of the first season of the HBO medieval fantasy television series \"Game of Thrones\", first aired on April 24, 2011. It was written by the show creators David Benioff and D. B. Weiss, and directed by Tim Van Patten.", "id": 328644}
{"src_title": "Diony", "tgt_title": "Dicarbonyl", "src_document": [{"title": "1,2-diony.", "content": "1,2-diony mají ketonové skupiny vedle sebe (na sousedních uhlících). Důležitým 1,2-dionem je diacetyl, CHC(O)C(O)CH. Tyto ketony se často připravují dehydrogenací vicinálních diolů:<br> RCH(OH)CH(OH)R → RC(O)C(O)R + 2 H  Charakteristickou vlastností 1,2-diketonů je délka vazby C-C, která činí 154 pm, zatímco u buta-1,3-dienu to je pouze 145 pm. Tento jev je způsoben odpuzováním částečných kladných nábojů v karbonylových skupinách.  1-2-diony kondenzují s mnoha bifunkčními nukleofily, například močovinou a thiomočovinou, za vzniku heterocyklických sloučenin. Kondenzací 1,2-diketonů s aromatickými aminy vznikají diketiminové ligandy.", "section_level": 1}, {"title": "1,3-diony.", "content": "1,3-diony mají mezi ketonovými skupinami jeden další uhlík. Nejvýznamnějším představitelem těchto látek je acetylaceton, CHC(O)CHC(O)CH, který se průmyslově vyrábí tepelným přesmykem isopropenylacetátu:<br> CH(CH)COC(O)Me → MeC(O)CHC(O)Me  1,3-diketony se obvykle vyrábí kondenzací (mono)ketonů s estery.  1,3-diketony jsou náchylné k tvorbě enolových tautomerů, které často převažují nad keto-formou, díky konjugaci enolu nebo enolátu s druhou karbonylovou skupinou a jejich stabilitě dané vytvořením šestičlenného kruhu (vodíkový atom je sdílen mezi oběma kyslíkovými atomy). 1,3-diony jsou podobně jako další diony užitečnými prekurzory heterocyklů, například s hydrazinem reagují za vzniku pyrazolů. Konjugovaná zásada odvozená od 1,3-dionů vytváří komplexní sloučeniny. V DeMayově reakci 1,3-diketony reagují s alkeny ve fotochemické pericyklické reakci za vzniku (substituovaných) 1,5-diketonů.", "section_level": 1}, {"title": "1,4-diony.", "content": "Diketony s dvěma methylenovými skupinami mezi karbonyly se obvykle vyskytují společně s jejich enolovými tautomery. Jsou rovněž používány na výrobu heterocyklů, v tomto případě například furanů, pyrrolů a thiofenů.  Kondenzací 1,4-diketonů (a dalších podobných substrátů) s hydrazinem vznikají dihydropyridaziny, které mohou být převedeny na pyridaziny.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní diketony.", "content": "Reakce diketonů, jejichž karbonylová centra jsou odděleny třemi či více methylenovými skupinami, jsou podobné jako u jednoduchých ketonů. U těchto dlouhých diketonů často probíhá vnitřní aldolová kondenzace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diony, též diketony, jsou organické sloučeniny obsahující dvě ketonové funkční skupiny. Nejjednodušším příkladem je diacetyl (butan-2,3-dion). Diacetyl, acetylaceton a hexan-2,5-dion jsou příklady 1,2-; 1,3- a 1-4-dionů. K cyklickým diketonům patří například dimedon.", "tgt_summary": "A dicarbonyl is a molecule containing two carbonyl (C=O) groups. Although this term could refer to any organic compound containing two carbonyl groups, it is used more specifically to describe molecules in which both carbonyls are in close enough proximity that their reactivity is changed, such as 1,2-, 1,3-, and 1,4-dicarbonyls. Their properties often differ from those of monocarbonyls, and so they are usually considered functional groups of their own. These compounds can have symmetrical or unsymmetrical substituents on each carbonyl, and may also be functionally symmetrical (dialdehydes, diketones, diesters, \"etc.\") or unsymmetrical (keto-esters, keto-acids, \"etc.\").", "id": 2375444}
{"src_title": "Škola Kanó", "tgt_title": "Kanō school", "src_document": [{"title": "Rané období.", "content": "Školu založil Kanó Masanobu (1434–1530), který byl synem Kagenobua, samuraje a amatérského malíře. Kanó Masanobu byl současníkem Seššú Tójóa (1420–1506), který v polovině své kariéry v roce 1467 navštívil Čínu, a po svém návratu oživil čínský vliv na japonskou malbu. Seššú mohl být žákem Tenšó Šúbuna, zmiňovaného coby student malířství přibližně od roku 1414. V roce 1465 již byl ústřední postavou v oživení čínských idealistických tradic v japonském malířství. Masanobu začal svou kariéru ve stylu Šúbuna a jeho práce je datována do let 1463 až 1493. Byl jmenován dvorním umělcem v období Muromači a jeho díla obsahovala kresby tuší, především krajiny v čínském stylu, jakož i figurální malby a obrazy s ptáky a květinami. Dochovalo se jen málo prací, které mu s určitostí můžeme připsat. Jedním z dochovaných obrazů je velký panel s jeřábem v zasněžené krajině v Šindžu-an (jeden z chrámů klášterního komplexu Daitoku v Kjótu). Masanobuův obraz v čínském stylu \"Čou Mao-šu oceňujicí lotosy\" je v Národním muzeu Kjúšú a patří mezi národní poklady Japonska.  Masanobu učil malbě své syny Kanó Motonobua (1476–1559) a mladšího syna Jukinobua (nebo Utanosukeho). Motonobuovi jsou obvykle připisovány základy charakteristické techniky a stylu školy, nebo spíše různých stylů, které přinesly pevnější linii a silnější obrysy malbám používajícím čínské konvence. Menší zájem byl věnován jemným účinkům celkové atmosféry díla. Tyto prvky v čínských kompozicích mají tendenci být umístěny v přední části obrazového prostoru, čímž často dosahují dekorativních efektů výrazně japonským způsobem. Motonobu se oženil s dcerou Tosy Micunobua, který vedl školu Tosa. Ta pokračovala v klasickém japonském stylu \"jamato-e\" převážně narativních a náboženských motivů. Obrazy, které Kanó následně vytvářel, obsahovaly také tradiční japonské náměty, typické pro školu Tosa.", "section_level": 1}, {"title": "Palácové dekorace.", "content": "Škola Kanó se významně podílela na vývoji nových forem malířství pro výzdobu japonských hradů nových rodin velkých feudálních pánů (daimjó), které se objevily v bojích období Azuči-Momojama, v období občanské války, která skončila zřízením šógunátu Tokugawa v roce 1603. Noví páni se dostali k moci svými vojenskými dovednostmi a většinou postrádali znalost sofistikovaných tradic japonské kultury, která se dlouho kultivovala v buddhistických klášterech a na císařském dvoře. Výrazné tahy a energické styly, užití jasných barev a plátkového zlata na pozadí obrazu aplikované na velké skládací paravány \"bjóbu\" a na sady posuvných dveří \"fusuma\" lahodily vkusu těchto nových vládců. V nejelegantnějších místnostech byla většina stěn zdobena malbou. Výzdobu sice přerušovaly dřevěné trámy, avšak některé desény pokračovaly i bez ohledu na toto přerušení. Velké množství uměleckých děl na hradech bylo zničeno požáry, ať už náhodnými nebo způsobenými válkami. Ale jiná díla vytvořená pro kláštery nebo jim darovaná z paláců, pokud přečkala bombardování během druhé světové války, měla větší šanci přečkat bez újmy.  Společnými náměty maleb byly krajiny, často jako pozadí pro zvířata a draky, nebo ptáci, stromy nebo květiny, anebo kompozice s několika velkými postavami. Ale byly rovněž malovány masové panoramatické scény viděné z výšky. Zobracená zvířata a rostliny měly často morální nebo možná politický význam, který dnes není vždy zřejmý.  Kupříkladu svitek malovaný tuší v čínském stylu Kanó Eitokuem, nazvaný „Čao Fu a jeho vůl“, ilustruje čínskou legendu a obsahuje „konfuciánský moralismus [který] poukazuje na nebezpečí vyplývající z politického postavení“, což bylo velmi aktuální poselství pro Japonsko v období po ničivých občanských válkách způsobených neskrývanými politickými ambicemi.  Některé z nejslavnějších příkladů japonské hradní výzdoby lze nalézt na hradě Nidžó v Kjótu. V roce 1588 válečník Hidejoši Tojotomi prý sestavil uličku ze 100 malovaných panelů jako přístupovou cestu k oslavě svátku květin hanami. Na rozdíl od svitků malíř posuvné dveře dle zvyklostí nepodepisoval vůbec a malované panely jenom zřídka, a proto je značně komplikované přiřazování jednotlivých děl konkrétním malířům, kteří byli schopni malovat v několika stylech. Škola zároveň pokračovala v čínské tradici monochromatických krajin, jakož i jiným motivů, kupříkladu portrétů, malovaných tuší na svitcích určených k zavěšení. Lze rozlišit dva typy svitků, jednak určené k vertikálnímu zavěšení (\"kakemono\"), obvykle s podkladem z tlustého tkaného hedvábí, tedy tradiční čínský formát, který se stal nejběžnějším v Japonsku v tomto období, jednak svitky v dlouhém horizontálním formátu (\"emakimono\") používaném pro knihy. Zobrazují bitvy, romantiku, náboženství, lidové povídky a příběhy z nadpřirozeného světa. Mnohé panely a dveře byly také namalovány monochromaticky černobíle, zvláště ty pro kláštery, přičemž svitky byly také malovány v jasných barvách. Malíři školy Kanó utvářeli tuší velmi ploché obrazy, ale vyvažovali perfektní detaily realistického zobrazování zvířat a dalších předmětů v popředí abstraktními mraky a dalšími elementy v pozadí, anebo často se zcela nevyplněným pozadím. Použitím negativního prostoru pro naznačení vzdálenosti, a dále užitím mlhy, mraků, oblohy nebo moře skvěle čerpali z tradičních čínských stylů. Výrazné tahy štětce, a tím pádem výrazné obrazy jsou dosaženy často velmi jemnými a měkkými prostředky. Tyto zručně tuší malované monochromatické obrazy kontrastují s téměř temnými, avšak neméně krásnými malbami s použitím lístkového zlata, které umělci vytvářeli pro stěny a panely.", "section_level": 1}, {"title": "\"„Cypřiš“\", autor Kanó Eitoku.", "content": "Paraván \"„Cypřiš“\" (japonsky: 檜図, \"hinoki-zu\") je osmipanelová malba připisovaná Kanó Eitokuovi, vytvořená kolem roku 1590, která ukazuje energii nového stylu nazvaného podle hradu Momojama, patřícího Hidejošimu Tojotomimu. Na rozvoji tohoto stylu se pravděpodobně hlavně podílel Eitoku. Paraván zobrazuje cypřiš, symbol dlouhověkosti v Japonsku, a je nyní součástí národního pokladu Japonska a uložen v Tokijském národním muzeu. R. T. Paine ho popisuje jako „typický pro dynamicky rozmáchnutou kompozici, čistý přírodní vzor a pro sílu individuálního tahu štětce.... Zlaté plochy podobné oblakům představující mlhu jsou nahodile umístěny v pozadí a zdůrazňují dekorativní rozměr toho, co je jinak energickou kresbou obřích podob stromů“.  Paraván je neobvykle velký a v kompozici jsou zřetelné diskontinuity mezi jednotlivými částmi panelů – počítáno zleva – 2 a 3, 4 a 5, 6 a 7. Ty pocházejí z původního formátu sady čtyř posuvných dveří, což lze odvodit z těchto diskontinuit a ze zakrytých prohlubní dveřních kování. Tato diskontinuita by byla mnohem méně zřetelná, kdyby panel stál cik-cak, jak bylo jeho původní určení. Panel používá konvenci „plovoucího mraku“ mnohem staršího japonského umění \"jamato-e\" (období Heian), kde místa, která se umělec rozhodne nezobrazit, jsou skryta pod plnou barvou (zde zlato) představující mlhu. Vzory tohoto typu, v nichž dominuje jediný mohutný strom, se staly běžnou kompozicí ve škole Kanó. Toto lze porovnat s podobným panelem \"Švestky\" od Kanó Sanrakua o několik desetiletí později, který přináší umírněnější verzi prvního odvážného stylu Momojama.  Paraván \"„Cypřiš“\" je obvykle připisovaný Kanó Eitokuovi, avšak existuje i jiná hypotéza založená na odkazu na pověření v \"Deníku prince Tošihita\" (japonsky: 智仁 観王 日記), že obraz byl místo toho vytvořen Eitokuovým mladším bratrem, Kanó Sóšúem (japonsky: 狩野 宗秀).", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol vlivu a úpadek.", "content": "Kanó Eitoku (1543–1590), Motonobuův vnuk a pravděpodobně jeho žák, byl nejdůležitějším malířem této generace a předpokládá se, že byl první, kdo v rozsáhlých malbách použil pro pozadí plátkové zlato. Je pravděpodobně hlavní postavou v rozvoji nového hradního stylu, ale zatímco jeho význam je zcela jasný, existuje málo maleb, pokud vůbec nějaké, které by mu byly přisuzovány s jistotou, zvláště pokud na nich měl pracovat sám. Na větších dílech, která jsou mu připisována, pravděpodobně pracoval společně s jedním z mnoha dalších umělců této školy. Přestože měl dva syny, rovněž malíře, Eitoku na návrh, ne-li přímo na příkaz Tojotomiho Hidejošiho, přijal za vlastního malíře Kanó Sanrakua (1561–1635), který se oženil s jeho dcerou a stal se posléze vedoucím představitelem školy Kanó. Sanrakuova díla v nejvyšší možné kvalitě kombinují energickou povahu stylu Momojama s klidným zobrazením přírody a rafinovanějším použitím barvy typickým pro období Edo. Protože Sanraku neměl žádného syna, vdal si svou dceru za Kanó Sansecua (1589–1651) a přijal ho za svého. Sansecu a jeho škola zůstala v Kjótu, zatímco se většina umělců školy Kanó přestěhovala do Eda (často na příkaz šógunů). Sansecu zůstal nadále věrný jasně barevném stylu období Momojama. Jeho syn Einó maloval ve stejném stylu, ale spíše je známější svou biografickou historií japonského malířství, která školu Kanó přivedla do pomyslné síně slávy japonského umění.  Škála forem, stylů a námětů, která vznikla na počátku 17. století, se dále rozvíjela a byla kultivována bez velkých inovací během příštích dvou století. Ačkoli škola Kanó byla v Japonsku nejúspěšnější, rozdíly mezi prací této školy a jiných škol se stíraly. Všechny školy pracovaly v řadě stylů a formátů, což činí přiřazení nepodepsaných děl často nejasným. Škola Kanó se rozštěpila na různé směry v Kjótu a v novém hlavním městě Edo, kde po většinu tohoto období působily její tři směry: Kadžibaši, Nakabaši a Kobikčo, pojmenované podle jejich umístění v Edu.  Posledním ze tří slavných umělců školy, vedle Motonobua a Eitokua, byl Kanó Tan'jú, původním jménem Morinobu (1602–1674). Jeho vynikající talent byl oceněn již v dětství, kdy byl ve věku 10 let přijat na audienci u šóguna. Své oficiální jmenování obdržel roce 1617. Byl vnukem Eitokua a synem Kanó Takanobua (1572–1618), také významného malíře. Tan'júův bratr Jasinobu byl přijat do hlavní linie rodiny. Tan'jú vedl směr Kadžibaši v Edu a maloval v mnoha palácích a také v císařském paláci. Jeho styl byl méně odvážný, ale nesmírně elegantní, v rukou jeho méně talentovaných napodobovatelů se však stával ztuhlým a akademickým. Nejlepší umělci školy Kanó stále pokračovali v práci převážně pro šlechtu, se stále nudným opakováním ubíjejícími verzemi stylu a s náměty, které již byly vytvořeny. Ale jiní umělci, také odchovaní školou Kanó, pracovali pro novou městskou třídu obchodníků a v pravou chvíli si osvojili novou formu tisku \"ukijo-e\". Mezi malíře a grafiky tvořícími ve stylu ukijo-e, jejichž dílo odkazuje na vliv školy Kanó, patřil Utagawa Hirošige, známý také jako Andó Hirošige (1797 – 12. říjen 1858). Navzdory ztrátě oficiálního patronátu nad školou s příchodem reforem Meidži tvořili umělci i nadále ve stylu Kanó až do počátku 20. století. Kanó Šósenin, který zemřel v roce 1880, byl potomkem hlavní linie rodiny. Jeden z pozdních následovníků školy byl Kanó Kazunobu (1816–1853), který přijal jméno Kanó na znamení svého respektu a namaloval řadu velkých svitků \"500 arahantů\". Jejich objev na ně nedávno opět upoutal pozornost poté, co byly od druhé světové války skryté.", "section_level": 1}, {"title": "Národní poklady.", "content": "Řada obrazů škol, které jsou ještě v Japonsku, je součástí oficiálního \"Seznamu národních pokladů Japonska\": Jiní umělci se svými díly na seznamu, například Hasegawa Tóhaku (16. století) a Marujama Ókjo (19. století), byli vychováni školou Kanó nebo jiným způsobem jí byli ovlivňováni. Mnoho dalších děl školy dostalo nižší statut „důležitého kulturního bohatství Japonska“.", "section_level": 1}, {"title": "Umělci.", "content": "Následující seznam je neúplná skupina významných osobností školy Kanó, většinou přímo z rodiny Kanó. Existovalo mnoho dalších umělců s příjmením Kanó, kteří udržovali spojení s různými rodinnými dílnami, a ještě více pokračovatelů a těch, kteří se učili malbě ve stylu této školy, dříve než se osamostatnili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Škola Kanó (japonsky: 狩野派, \"Kanó-ha\") je jednou z nejslavnějších škol japonského malířství. Tato škola byla dominantním stylem malířství od konce 15. století až do období Meidži, které začalo v roce 1868, kdy se škola rozdělila do mnoha různých malířských směrů. V samotné rodině Kanó vyrostla řada významných umělců několika generací. Mnoho dalších umělců v této škole studovalo. Někteří umělci se do rodiny přiženili a přijali její jméno, jiní byli rodinou adoptováni. Podle historika japonského umění Roberta Treata Paina „další rodinu, která by v přímé pokrevní linii produkovala tolik geniálních mužů... by bylo těžké najít.“", "tgt_summary": "The is one of the most famous schools of Japanese painting. The Kanō school of painting was the dominant style of painting from the late 15th century until the Meiji period which began in 1868, by which time the school had divided into many different branches. The Kanō family itself produced a string of major artists over several generations, to which large numbers of unrelated artists trained in workshops of the school can be added. Some artists married into the family and changed their names, and others were adopted. According to the historian of Japanese art Robert Treat Paine, \"another family which in direct blood line produced so many men of genius... would be hard to find\".", "id": 312595}
{"src_title": "Řád chryzantémy", "tgt_title": "Order of the Chrysanthemum", "src_document": [{"title": "Historie a pravidla udílení.", "content": "Řád založil 27. prosince 1876 japonský císař Meidži. Do roku 1888 byla udílena pouze velkostuha. Dne 4. ledna 1888 byl k řádu doplněn řádový řetěz, který byl vyšším stupněm vyznamenání, ale i nadále byl technicky udílen v jediné třídě.  Po druhé světové válce bylo udílení řádu omezeno především na cizince. V roce 1964 bylo obnoveno udílení řádu Japoncům. Podle japonské ústavy přijaté roku 1946 je udílení řádů státním aktem, který císař vykonává jménem japonského lidu se souhlasem vlády. Udílí je osobně císař během speciálního ceremoniálu v Císařském paláci.  S výjimkou členů císařské rodiny bylo během svého života oceněno řádovým řetězem pouze šest občanů Japonska. Naposledy se tak stalo v roce 1928, kdy vyznamenání obdržel bývalý předseda vlády Kinmoči Saiondži. Dalších sedm Japonců obdrželo řádový řetěz posmrtně. Naposledy k tomu došlo v roce 1975, kdy byl řád udělen bývalému předsedovi vlády Eisaku Sató. Nyní je držitelem řádového řetězu pouze vládnoucí císař s výjimkou zahraničních hlav států, kterým může být udělen na důkaz přátelství.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Řádový odznak má tvar 32cípého pozlaceného odznaku s bíle smaltovanými paprsky o různé délce. Uprostřed je červeně smaltovaný sluneční kotouč. Mezi paprsky jsou žlutě smaltované květy chryzantémy se zeleně smaltovanými listy. Ke stuze i k řetězu je připojen pomocí přechodového článku v podobě žlutě smaltovaném květu chryzantémy.  Řádový řetěz je vyrobený ze zlata a tvoří jej 12 článků v podobě zlatých květů chryzantémy, obklopených zeleně smaltovanými listy, které se střídají s 12 články v podobě zlatého rostlinného ornamentu. Středový článek je větší a má podobu chryzantémy obklopené věncem z listů stejné rostliny.  Stuha je červená s tmavě modrými pruhy na obou okrajích. Nosí se spadající z pravého ramene na levý bok.  Řádová hvězda má tvar podobný odznaku, ale je stříbrná bez přívěsku v podobě chryzantémy. Hvězda se nosí nalevo na hrudi.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Řád je udílen v jedné řádné třídě ve dvou typech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád chryzantémy (, [Daikun'i kikka šó], Hepburnův přepis \"Dai-kun'i kikka-shō\") je nejvyšší japonský řád. Byl zřízen císařem Meidžim v roce 1876. Původně byl udílen v jediné třídě velkostuhy, v roce 1888 byl k řádu doplněn řetěz, který byl udílen zejména členům císařské rodiny a hlavám států. Technicky byl i nadále udílen v jediné třídě. Může být udělen i posmrtně. Podobně jako u Řádu vycházejícího slunce se i zde používá symbolika vycházejícího slunce jak na odznaku tak na hvězdě a také květu chryzantémy, který je symbolem císařské rodiny.", "tgt_summary": "Apart from the Imperial Family, only six Japanese citizens have ever been decorated with the collar in their lifetimes; the last such award was to former Prime Minister Saionji Kinmochi in 1928. Eight others have been posthumously decorated with the collar; the last such award was to former Prime Minister Yasuhiro Nakasone in 2019. Today, only the reigning Emperor holds this dignity as sovereign of the order; however, exceptions are made for foreign heads of state, who can be awarded the collar in friendship.", "id": 2339670}
{"src_title": "Prusa i3", "tgt_title": "Prusa i3", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prusa i3 je třetí tiskárna designovaná Josefem Průšou, hlavním developerem RepRap projektu, který již dříve vynalezl PCB vyhřívanou desku. Prvním prototypem byl Prusa Mendel, vyrobený roku 2010. V roce 2011 následovala druhá generace této tiskárny. Tiskárna byla takto pojmenována spíše RepRap komunitou než samotným Průšou.", "section_level": 1}, {"title": "Prusa Mendel.", "content": "První tiskárna Prusa Mendel byla oznámena v září roku 2010 s úmyslem zjednodušit již existující design Mendelu, včetně redukování času potřebného k vytisknutí z 20 hodin na pouhých 10 a výměny bushingů za klasická ložiska.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa Mendel (Generace 2).", "content": "Druhá tiskárna Prusa Mendel byla zveřejněna listopadu roku 2011. Zlepšení se projevilo především při sestavování tiskárny. Již nebylo potřeba tolik nástrojů k sestavení stroje a byly vylepšeny i pásky u krokových motorů, použita byla také LM8UU lineární ložiska.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa i3.", "content": "V květnu roku 2012 prošla tiskárna velkou proměnou především díky designu od OpenSCAD. Tato generace se tak výrazně odlišila i od ostatních RepRap tiskáren. Trojúhelníkový závitový rám byl nahrazen hliníkovým, vyřezaným vodním paprskem. Představena byla i nová tiskací tryska nazvaná „Prusa Nozzle.“ Začaly se používat šrouby M5 místo M8. Design se soustředil na jednoduchost konstrukce, snažili se navýšit počet částí, který si tiskárna dokázala vytisknout sama. V roce 2015 Průša oznámil verzi, kterou nazval Original Prusa i3. Prodával ji přes si svoji firmu zvanou Prusa Research.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa i3 MK2.", "content": "V květnu roku 2016 byla do prodeje uvedena verze Prusa i3 MK2. Jednalo se o první 3D tiskárnu na světě s automatickou korekcí zkreslení na všech třech osách. Prostor, na kterém dokázal tento model tisknout, se rapidně zvětšil. Prusa Research také začal používat vlastní krokové motory. Dále byly představeny senzor pro automatické vyrovnání tiskací plochy a přepsaný firmware Marlin. Za zmínku stojí i polyetherimidový povrch tiskací desky či nová kontrolní deska RAMBo. Prusa MK2 se stala první RepRap tiskárnou, která byla podporována Windows funkcí Plug-and-Play USB ID.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa i3 MK2S.", "content": "V březnu roku 2017 na svém blogu Josef Průša oznámil, že od této chvíle budou veškeré MK2 tiskárny vyměněny za novější verzi MK2S se stejnou cenovkou. Mezi vylepšení patřily například nové U-šrouby, které sloužily k držení nových a vylepšených LM8UU ložisek, dále hladké tyče, vylepšený držák pro senzor indukčnosti, lepší roztřídění kabelů a nový kryt elektroniky.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa i3 MK3 a MK2.5.", "content": "V září roku 2017 byla na trh vypuštěna nová generace i3, a to MK3, prodávaná jako „nesmírně chytrá.“ Mezi vylepšené vlastnosti patří: solidnější osa Y, nová tryska, tišší větráčky s monitorovanými otáčkami za minutu, updatovaný senzor na vyvažování tiskací desky, nová elektronická deska zvaná „Etsy“, tišší motorky, magnetická vyhřívaná tiskací plocha s vyměnitelnými železnými pláty. Tento model také obsahuje několik nových senzorů: senzor teploty, detektor filamentu a senzor, který detekuje výpadek proudu. MK3 běží na 24 V místo 12 V, takže veškeré komponenty byly vylepšeny na 24 V varianty. Tiskárna také nabízí dedikované zásuvky na Raspberry Pi Zero W, kterých se využívá se softwarem OctoPrint pro bezdrátové tisknutí, a nabízí verzi speciálně pro tiskárny Prusa.  Cílem MK3 bylo zjednodušit užití pro neprofesionály a minimalizovat šanci na zkažení tisknutého produktu. Detektor filamentu dovoluje uživatelům „nabít“ tiskovou strunu pouhým vložením. Senzor dokáže detekovat stav, kdy se filament zasekne nebo dotkne a tisk automaticky zastaví. V obou případech bude tisk pokračovat po doplnění struny. Vylepšený motor dokáže předejít posunování vrstev. Senzor výpadku proudu dokáže tiskárnu vrátit k tisku tam, kde přestala, poté co elektřina opět naběhne. Senzor teploty umožňuje předcházet přehřátí. Nové generace tiskáren dokáží tisknout rychlostí až 200 mm/s.  Stávajícím uživatelům tiskáren MK2 a MK2S byl nabídnut upgrade za 200 $ na verzi MK2.5, ale vzhledem k negativním recenzím uživatelů byla tato možnost vyškrtnuta z nabídky. Nahradil ji upgrade za 500 $ a to z MK2S na MK3.", "section_level": 2}, {"title": "Prusa i3 MK3S, MMU2S.", "content": "V únoru 2019 byla na trh uvedena verze Prusa i3 MK3S společně s Multi Material Upgrade MMU2S, který umožňuje použít až 5 různých tiskových materiálů současně.  K dispozici jsou i jednotlivé upgrade kity z předchozích modelů na novější. Upgrade MK2/MK2S na MK3S za $604, upgrade z MK3 na MK3S za $24. Upgrade z MK3 na MK3S je také bezplatnou součástí upgradu Multi Materiálového MMU2 na novější MMU2S.", "section_level": 2}, {"title": "Schopnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní replikace.", "content": "Jako ostatní RepRap tiskárny, i Prusa i3 je schopna vytisknout mnoho svých vlastních dílů, které jsou většinou tištěny ABS plastem. Změna nastala u MK3, která používá PETG. Standardní tiskárna se skládá z 26 vytisknutých částí.", "section_level": 2}, {"title": "Tisknutelné materiály.", "content": "Prusa i3 je schopna vytisknout mnoho materiálů, např.: ABS, PLA, HIPS, PET, FLEX, TPU, TPE, PP a nylon. Ostatní materiály vyžadují jiné teploty a techniky, aby byly schopny přilepit se k tiskací desce.", "section_level": 2}, {"title": "Komponenty.", "content": "Prusa i3 je, jako mnoho ostatních RepRap tiskáren, vyrobena kombinací vlastních vytisknutých 3D částí a ostatních komponentů, které se často přirovnávají k „vitamínům“, protože nemohou být vytištěny.  „Vitamíny“ použity na tiskárně Prusa i3 jsou kombinací běžných součástek z jiného materiálu než plastu anebo elektronických částí jako např. motorů a kontrolní desky.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Díky popularitě Prusa tiskáren vzniklo mnoho variant vytvořených různými firmami a jednotlivci z celého světa. Upravovány byly například rámy nebo trysky.", "section_level": 1}, {"title": "Rámy.", "content": "Klony této tiskárny se nejvíce liší v použitých rámech. Ty byly napodobeny např. akrylem, dřevem, ale také třeba Legem.", "section_level": 2}, {"title": "Trysky.", "content": "Existuje mnoho trysek používaných na tiskárnách Prusa. Patří mezi ně 1.75 mm a 3 mm, jednobarevné i barevný varianty. Na místo trysky lze připevnit například i laser, tužku, propisku nebo fix.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prusa i3 je 3D tiskárna Josefa Průši a jeho firmy Prusa Research, vyvinutá ve své původní podobě v roce 2012. Podobně jako jiné tiskárny z projektu RepRap je tiskárna schopna vytisknout sama své klíčové komponenty a navíc je to otevřený hardware, tedy kromě její základní podoby se vyskytuje i řada neoficiálních variant. K roku 2016 se jednalo o nejrozšířenější 3D tiskárnu na světě a firma PrusaResearch měla obrat v desítkách miliónů měsíčně. Nejnovější verze zvaná Prusa i3 MK3 byla zveřejněna v září roku 2017 s výraznými zlepšeními oproti předešlým modelům. Poměrně nízká cena, jednoduchost sestavení a modifikace ji zpopularizovaly jak ve světě nadšenců tak profesionálů. Především v zahraničí je využívána i k učebním účelům. Vzhledem k tomu, že je tiskárna „open source“, vzniklo mnoho variant produkovaných firmami i jednotlivci po celém světě, a jako mnoho ostatních RepRap tiskáren, Prusa i3 je schopna vytisknout některé svoje vlastní díly.", "tgt_summary": "The Prusa i3 is an open-source fused deposition modeling 3D printer, manufactured by Czech company Prusa Research. Part of the RepRap project, it is the most used desktop 3D printer for parts ordered through the 3D Hubs fee-for-service business, and in 2016 it was the most used 3D printer in the world. The Prusa i3 was designed by Josef Průša in 2012 with the Prusa i3 MK2 being released in 2016 and the MK2S being released in 2017. The Prusa i3 MK3 was released in September 2017 with significant improvements over the prior models. A subsequent model with additional refinements to the extruder body and filament sensor was released in February 2019 as the Prusa i3 MK3S. The Prusa i3's comparable low cost and ease of construction and modification has made it popular in education and with hobbyists and professionals. Due to the printer being open source there have been many variants produced by companies and individuals worldwide, and like many other RepRap printers the Prusa i3 is capable of printing some of its own parts.", "id": 1154749}
{"src_title": "They Don't Care About Us", "tgt_title": "They Don't Care About Us", "src_document": [{"title": "Počátky vývoje.", "content": "V roce 1933 podal gruzínský vědec Georges Artsrouni přihlášku na patent vynálezu prvního překládacího stroje. Ve stejném roce jej následoval sovětský vědec Petr Trojanski, který k patentové přihlášce předložil svůj značně podrobnější návrh. Trojanského stroj byl sestaven roku 1941 na Harvardově univerzitě v USA pod názvem Mark I. Stroj se podobal automatické telefonní ústředně.  Oba navržené mechanizmy fungovaly pouze jako mechanizované dvojjazyčné či vícejazyčné slovníky, jejichž původní návrhy pochází již ze 17. století.  Teprve až v roce 1946 se objevily první myšlenky strojového překladu založeného na elektronických počítačích. Průkopníky v této oblasti byli Andrew Booth a Warren Weaver. V roce 1947 Booth připravil první program pro překlad textu slovo po slově, Weaver poté roku 1949 rozeslal 200 adresátům slavné memorandum v němž shrnul své návrhy na počítačem řízený strojový překlad. Weaver strojový překlad považoval za realizovatelný a inicioval jeho uskutečnění. Zájem o strojový překlad byl podnícen na několika pracovištích a v následujících letech byly zakládány první lingvistické skupiny zabývající se jeho výzkumem.", "section_level": 1}, {"title": "50. léta.", "content": "V roce 1952 se v USA konala první konference o strojovém překladu organizovaná izraelským lingvistou Jehošuou Bar-Hillelem. O rok později byla v newyorském sídle IBM uspořádána první veřejná demonstrace rusko-anglického systému pro strojový překlad (tzv. Georgetownský experiment). Jednalo se o první funkční prototyp strojového překladu. Demonstrace systému vyvolala nadšení a zprávy o experimentu se šířily médii napříč celým světem. Systém byl velmi primitivní (jeho slovník obsahoval pouze 250 slov a překládal asi 60 pečlivě vybraných vět z ruštiny do angličtiny), ovšem ve veřejnosti vzbudil dojem, že plně automatizovaného strojového překladu je možno dosáhnout v řádu několika let. Georgetownský experiment tak díky pozitivním ohlasům zajistil dlouhodobé financování rozvoje strojového překladu ze strany vlády USA. Sovětský svaz se začal po smrti Stalina více otevírat západním vědám (kybernetika, strukturální lingvistika, počítače) a po zprávách z Georgetownské demonstrace se i zde od roku 1955 pomalu rozvíjí oblast strojového překladu.  Následující léta byla zaměřena především na řešení teorie jednotlivých fází strojového překladu a na vývoj mnoha nových projektů. Oblast strojového překladu podnítila rozvoj a výzkum teoretické lingvistiky, počítačové lingvistiky i umělé inteligence.", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Období přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se vyznačovalo především ve znamení kritiky vývoje strojového překladu a zklamání ze špatných výsledků. Bar-Hillel kritizoval většinu lingvistických skupin pro jejich nerealistické cíle. Tvrdil, že počítače nejsou bez encyklopedických znalostí schopné lexikální desambiguace (odstranění homonymie) a že plně automatizovaný překlad ve vysoké kvalitě není dosažitelný.  Výzkum 60. let se v Sovětském svazu a USA soustředil především překlady mezi ruštinou a angličtinou. Zaměřen byl zvláště na technické a vědecké dokumenty (články z vědeckých časopisů). Překlady vyprodukované tehdejšími systémy byly již pro základní porozumění dostačující.  V roce 1966 vydala poradní komise pro automatické zpracování textu ALPAC zprávu, v níž vědci svolaní americkou vládou zhodnotili kvalitu a použitelnost systémů strojového překladu. Výsledkem bylo znepokojení nad neefektivním vývojem strojového překladu navzdory výrazným nákladům. Bylo tak navrženo omezení výdajů na další projekty strojového překladu.  Zveřejnění zprávy mělo významný negativní dopad na strojový překlad jako vědeckou oblast. Obzvlášť špatná byla situace v USA, kde došlo k pozastavení financování vývoje strojového překladu. Trvalo zhruba 15 let, než zde strojový překlad na poli věd dosáhl svého dřívějšího postavení. Na výzkum v Evropě a Japonsku neměla zpráva ALPACu tak významný dopad a vývoj zde nepřerušovaně pokračoval i nadále.", "section_level": 1}, {"title": "70. léta.", "content": "V 70. letech se zvyšuje poptávka po nízkonákladových systémech, které by dokázaly přeložit velké množství technických a komerčních dokumentů. Tento požadavek byl podnícen zejména vzrůstající mírou globalizace.  V roce 1970 byl dokončen systém SYSTRAN, který byl instalován v letectvu Spojených států amerických. Jednalo se o systém strojového překladu zprvu určeného pro armádní účely (zejména pro překlad z ruštiny do angličtiny). Od roku 1976 systém sloužil také Evropské komisi. SYSTRAN je dodnes velmi populární systém, z něhož později vycházel i překladač Yahoo Babel Fish a až do roku 2007 jeho technologii využíval i Google.  Francouzský Institut Textile de France představil systém TITUS pro překlad abstraktů z oblasti textilního průmyslu.  V Montrealu byl zahájen vývoj projektu TAUM pro anglicko-francouzský překlad.  V roce 1975 Čínská univerzita v Hongkongu vyvíjí systém CULT pro překlad matematických textů z čínštiny do angličtiny.  V Sovětském svazu je od roku 1976 největší část výzkumu strojového překladu soustředěna v překladatelském centru v Moskvě. V roce 1977 zde byl dokončen první sovětský program pro strojový překlad AMPAR (rusko-anglický překlad). Následovaly jej projekty NERPA (německo-ruský překlad) a FRAP (francouzsko-anglický překlad).  Roku 1977 byl v Kanadě instalován systém METEO vyvinutý na Université de Montréal, který sloužil k překladu předpovědí počasí z angličtiny do francouzštiny. Jeho praktická implementace sloužila až do roku 2001.  Od roku 1978 se vyvíjí také transferový strojový překlad. Francouzská univerzita v Grenoblu přišla se systémem ARIANE pro rusko-francouzský, anglicko-francouzský a německo-francouzský překlad. Evropská komise založila a financovala oficiální projekt EU zvaný Eurotra, který se neúspěšně pokusil nahradit systém SYSTRAN. V USA odstartoval vývoj německo-anglických systémů LOGOS a METAL. Pozadu nezůstalo ani Japonsko, na univerzitě Kyoto byl vybudován japonsko-anglický systém Mu.", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Začátkem 80. let narůstá rozmanitost i množství instalovaných systémů pro strojový překlad. Všechny tyto systémy jako např. SYSTRAN, Logos, Ariane-G5 nebo Metal však nalézaly uplatnění výhradně u mainframů. Postupně tedy narůstá poptávka po systémech strojových překladačů určených pro mikropočítače (osobní počítače).  Významného pokroku v oblasti strojového překladu dosahuje v tomto období Japonsko. Byl zahájen projekt Systému páté generace počítačů (Fifth Generation Computer System - FGCS) a jedním z úkolů, kterým Japonsko mínilo překonat konkurenci na poli počítačového hardwaru a softwaru, bylo vybudování softwaru pro obousměrný překlad angličtiny.  V 80. letech došlo k rozvoji pravidlových systémů s interlinguou (abstraktní reprezentací jazykových znalostí nezávislých na konkrétním jazyce). Významný byl například projekt Rosetta vyvíjený ve Výzkumných laboratořích Philips v Nizozemsku, který pro interlinguickou reprezentaci využil Montagueovy gramatiky. V holandském Ultrechtu byl započat projekt DLT, který si jako interlinguu zvolil modifikovanou formu Esperanta.  Kolem roku 1986 byl na základě dosažených úspěchů v oblasti rozpoznávání a syntéze řeči zahájen výzkum překladu řeči (japonský projekt ATR, americký projekt JANUS na univerzitě Carnegie-Mellon, později také německý Verbmobil).  Dostupnost rozsáhlých dvojjazyčných korpusů podpořila v roce 1988 myšlenku výzkumu strojového překladu založeného na korpusech. Byl tedy započat vývoj prvních datových systémů, tzv. example-based machine translation (strojový překlad na základě příkladů).", "section_level": 1}, {"title": "90. léta.", "content": "V 90. letech pokračuje vývoj překladu řeči. V Německu byl roku 1992 zahájen projekt Verbmobil, v rámci kterého byl vyvíjen systém pro rozpoznávání, překlad a syntézu řeči. Na projektu se podílelo více než 30 univerzit a měl fungovat jako plnohodnotný nástupce systému Eurotra.  V IBM byl zahájen výzkum statistického strojového překladu. Celému oboru však stále dominovaly pravidlové systémy.  Postupně se začaly prosazovat první automatické metody měření kvality strojového překladu (tzv. metriky). Až dosud bylo posuzování kvality překladu zastáváno pouze člověkem (rámec pro hodnocení strojového překladu FEMTI).  Strojový překlad již dlouho nebyl záležitostí výhradně mainframových systémů. Příchod levnějších výkonných počítačů znamenal i rozsáhlý vývoj nových překladačů určených pro osobní počítače a pracovní stanice (verzi pro PC začal nabízet například SYSTRAN).  Od 90. let se v překladatelské praxi začaly rozšiřovat nástroje, které místo slovníku využívají tzv. překladové paměti. Jedná se o zarovnaný dvojjazyčný korpus, v němž je možno vyhledávat dle slov či frází. Vedoucí postavení na trhu si mezi komerčními systémy využívající překladové paměti udržuje vedoucí postavení nástroj SDL Trados, který byl spuštěn v roce 1993.  Strojový překlad postupně rozšířil svou působnost i na web. Systran od roku 1996 začal nabízet online překlad webových stránek. AltaVista spustil v roce 1997 svůj bezplatný internetový překladač Babel Fish. Následovaly jej i společnosti PROMPT a Google, který podobně jako Babel Fish zpočátku využíval technologii Systranu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj po roce 2000.", "content": "Počátkem roku 2004 se na trhu objevuje několik open-sourcových sad nástrojů pro strojový překlad: GIZA++ (nástroj pro trénování modelů se zarovnáním slov), Moses (platforma pro budování statistických systémů), Joshua (dekodér pro syntaktické statistické systémy), Apertium (platforma pro budování pravidlových systémů), LetsMT (cloudová podpora výzkumu strojového překladu).  V rámci překladu řeči se v Evropě i USA vyvíjí automatické překladače projevů v parlamentu a televizních zpráv (TC-STAR, STR-DUST a US-DARPA-GALE).  V roce 2006 byl založen projekt Euromatrix vedený profesorem Philippem Koehnem na Edinburské univerzitě. Projekt měl za cíl vyvíjet a zdokonalovat systémy strojového překladu mezi všemi jazyky Evropské unie (tzn. přes 500 jazykových párů). Projekt podpořil i vývoj open-sourcového nástroje pro statistický strojový překlad Moses (2007).  Online platforma LetsMT pro sdílení a vytváření systémů statistického strojového překladu s jednoduchým uživatelským prostředím byla vytvořena v roce 2010 v Baltských státech.  Oblasti strojového překladu začaly již postupně dominovat statistické metody. Objevují se i systémy, které kombinují výhody pravidlových a statistických systémů (tzv. hybridní strojový překlad). Převažují komerční systémy a online překladače. Uplatnění nalézají také překladače určené pro speciální účely (např. pro lékařství). Postupně jsou vyvíjeny překladače pro menší jazyky (např. africké či indiánské).  Spolu s příchodem statistických strojových překladů se vyvíjely i nové metody automatického hodnocení kvality překladu. Metrika BLEU (Bilingual Evaluation Understudy, 2001) určuje kvalitu na základě statistické míry podobnosti mezi výstupem strojového překladu a lidským překladem. Mezi další nové metriky patří také např. NIST (2001) nebo METEOR (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "„They Don't Care About Us“ je píseň Michaela Jacksona z alba \"\", která se dostala do první desítky žebříčků ve všech evropských zemích a navzdory tomu, že se ji v USA zdráhaly hrát kvůli kontroverznímu textu dosáhla 30. místa v Billboard Hot 100. Používá se při protestech hnutí Black Live Matter. Jako singl vyšel 31. března 1996. Píseň napsal a produkoval sám Michael Jackson.", "tgt_summary": "\"They Don't Care About Us\" is the fifth single from Michael Jackson's album \"\", released on June 16, 1995. It is a protest song and remains one of the most controversial pieces Jackson ever composed. In the US, media scrutiny surrounding allegations of antisemitic lyrics were the catalyst for Jackson issuing multiple apologies and re-releasing the song with a new vocal featuring altered lyrics. The singer countered allegations of antisemitism, arguing that reviews had misinterpreted the context of the song, either unintentionally or deliberately.", "id": 940682}
{"src_title": "Hello Neighbor", "tgt_title": "Hello Neighbor", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Ve hře musíte otevřít dveře do suterénu a tím odhalit tajemství pana Theodore Masters Petersona. Soused se učí, když hrajete, a buď se objeví v rozbitých oknech, umístí medvědí pasti do oblastí, kterými často chodíte, rozmístí kolem kamery nebo zablokuje dveře, abyste jimi nemohli projít. Můžete hodit nebo použít většinu položek, které najdete, nicméně, může soused také používat tyto položky proti vám.  Soused je pokročilé AI, který brání svůj sklep, který je velmi silně zajištěn. Během vývoje byly postupně přidávány další a další nástroje potřebné k dostání se do sklepa. Hra je zakončena soubojem se sousedem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie verzí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pre-alpha.", "content": "Tato verze vyšla jako úplně první.Tato verze je také nejzabugovanější kvůli častým lagům a probugováním se do některých míst(například do stropu,do některé části domu,atd...).Soused vás také bude pronásledovat po celé mapě,ale ve vašem domě budete v bezpečí.Konec hry je označován jako otevřením dveří do sklepa,bohužel tvůrci hry nedodělali jakoukoli scénu ze hry,takže hra vlastně nemá konec.Jednou za čas se stává,že máte noční můru kdy jste zavření ve svém domě a soused v obří velikosti vás chce dostat.Navíc některé předměty co se v této verzi vyskytovaly byly poté odstraněny nebo nahrazeny.", "section_level": 2}, {"title": "Alpha 1.", "content": "Další verze hry má na začátku vytvořenou scénu ze hry,kdy se do domu stěhujete a soused vás sleduje.Váš dům je stejný jako v pre-alpha,bohužel tato verze hry má také bugy a někdy se hra může i sama havarovat a vypnout se.Hra má ale i pár hádanek,které musíte dodělat pomocí různých předmětů.Soused má navíc vlastního pomocníka,žraloka,kterého můžete zastavit tak,že ho zmrazíte.Konec hry se označuje jako otevření dveří do sklepa.Hra má konečně vlastní scénu ze hry,kdy vás soused dostane a pohřbí vás.Navíc se ve hře objevuje dokonce dvě noční můry,ta první,kdy soused otevírá dveře do sklepa a vstupuje dovnitř a ta druhá,kde se nacházíte zřejmě na pouti a soused brečí.Myslí se,že se jedná o dobu,kdy soused ztratil svojí dceru.", "section_level": 2}, {"title": "Alpha 2.", "content": "Tato verze už prošla dalšími úpravami a dům byl předělán a zmenšen.Hra má dokonce vlastní muziku na začátku hry a sousedovi byly přiděleny výrazy obličeje a soused dokonce cvičí a spí.Přístup do sklepa byl konečně dodělán,ale sklep byl dostavěn ale jenom kousek je hráči spřístupněn.Hra má plno hádanek,scén ze hry a nějaké ty noční můry.Zvláštností jsou čísla 14:14 na vaší a sousedově poštovní schránce,která se ve skutečnosti vyskytuje v bibli a je zde napsáno:\"Pán za tebe bude pořád bojovat,musíš tu ale být\".Někdy se spekuluje o tom,že se jedná o souseda,někdy taky,že o jeho děti nebo dokonce manželku.", "section_level": 2}, {"title": "Alpha 3.", "content": "Další verze hry konečně obsahuje dodělaný dům z Alphy 1.Tato verze má bohužel zapnutý pouze noční režim,takže tvůrci schválně do této verze přidali spoustu lamp.Hra už má konečné zpracování celého domu,až na pár drobných věcí.Soused už vás navíc může sledovat kamerami a někdy dokonce barikáduje dveře.Sklep byl v této verzi odstraněn,ale na konci se odehrává konečná scéna,kdy soused opět brečí v obývacím pokoji.Hráči si všimli dvou easter eggů a to,když se podíváte dveřmi odkud konečná scéna začíná,vidíte scan který je součástí největšího tajemství souseda a poté dveře,které pravděpodobně vedou do předsíně a ve kterých se nachází černá silueta.Prý se jedná o dˇábla,který dokáže vrátit sousedovi děti i manželku.Chce za to ale sousedovu duši.", "section_level": 2}, {"title": "Alpha 4.", "content": "Finální zpracování celého sousedova domu a přidání celodenních režimů do hry.Hra obsahuje více tajemství,scén ze hry a miniher.Soused má větší AI a lépe reaguje na zvuky,které hráč při hře vydává.Navíc byla konečně otevřena železnice,která vás zavede do různých části sousedova domu.Na konci hry se dostáváte do temného sklepa,kde potkáte černou siluetu ze hry.Když za ní vstoupíte do dveří,objeví se scéna ze hry,zřejmě předtím,než jste se nastěhovali do nového domu.Hra má dodělané nové zvuky a dokonce novou muziku na konci.Můžete zde najít taky druhý scan,který vám víc přiblíží největší tajemství souseda.", "section_level": 2}, {"title": "Beta.", "content": "Hra se odehrává zřejmě poté,co jsme dostali dopis a odešli jsme z domu.Stěhujeme se do sousedova domu,který je tentokrát opět zabarikádovaný a useknutý.Dostáváme se do sklepa a pak když se probudíme,zjistíme,že jsme opět zřejmě v alpha 4 verzi této hry.Tentokrát tvůrci hry nechali přenést celý byt ze scény na začátek této mapy.Hra má obrovské množství tajemství,scén ze hry a hádanek.Byla přidána dokonce nová muzika.Koncem hry budeme bojovat s obřím sousedem a pak když ho porazíme,hra končí.", "section_level": 2}, {"title": "Datum vydání.", "content": "Dříve byla ve verzi Alpha 4 místnost s kalendářem, na kterém bylo napsáno \"29.08.\" Toto datum mělo být datem vydání hry, avšak vývojáři vydali verzi \"Beta 1\" jako veřejnou. V ní bylo spoustu bugů, a tak vývojáři vydali verze \"Beta 2\" a \"3\", avšak tyto opravy chyb způsobili to, že vývojáři neměli čas hru vydat ve slíbené datu a tak hra vyšla až 8. prosince 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Hra je kritizována kritiky a hatery kvůli tomu, že v prvních testovacích verzí byla o dost strašidelnější a měla temnější příběh. Ve finální verzi je kritizováno zase to, že grafika v plné verzi je určená pro děti a je také mnohem méně strašidelná než v prvních dvou testovacích verzích a také to že každou aktualizací hry přidávají nové věci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hello Neighbor (též Hello Neighbour, česky \"Ahoj sousede\", rusky \"Привет Сосед\") je hororová stealth hra. Hra byla vyvinuta v Unreal Engine 4 studiem Dynamic Pixels a vydána studiem Tiny Builds. Byla vydána 8. prosince 2017 pro Microsoft Windows a Xbox One. Hra byla oznámena pro herní konzoli Nintendo Switch dne 10. února 2018, datum vydání je zatím neznámé.", "tgt_summary": "Hello Neighbor is a survival horror stealth game developed by Russian video game studio Dynamic Pixels and published by tinyBuild. The goal of the game is to successfully sneak into the basement of the neighbor's house to uncover a secret. The game's artificial intelligence (AI) modifies the neighbor's behavior based on the player's past actions, such as setting traps along paths the player followed in a previous attempt.", "id": 380656}
{"src_title": "Vasilij Danilovič Pojarkov", "tgt_title": "Vassili Poyarkov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pojarkov pocházel ze služebných lidí () v městě Kašin u Tveru. Od roku 1630 sloužil na Sibiři. Začátkem 40. let 17. století sloužil v Jakutsku jako \"pismennyj golova\" (, pomocník vojevody pro administrativu).  Roku 1643 byl jakutským vojevodou pověřem velením nad výpravou do Poamuří, jeho oddíl měl 133 kozáků vyzbrojených píšťalami a jedním dělem. Na cestu vyrazil v polovině července 1643, s oddílem plul po Leně, poté na jih po jejím přítoku Aldanu a pak po Učuru a Gonamu, zde se postup kozáků zpomalil, protože řeka byla nesjízdná. Po nástupu mrazů nechal část oddílu přezimovat na Gonamu s většinou zásob a s 90 kozáky postupoval přes Stanové pohoří.  Překročil hory a v polovině prosince 1643 se na horním toku Zeji setkal s domorodými zemědělskými Daury. Požadoval po nich daň jasak, poddanství a potraviny; postupoval však rázně až krutě a záhy se s nimi dostal do konfliktu. Od začátku ledna 1644 byl jimi obležen ve svém zimovišti. Kozáci se ubránili daurským útokům, ale došly jim potraviny, takže se živili kůrou, kořínky a dokonce těly padlých, což domorodce šokovalo. V květnu 1644 se K Pojarkovým mužům připojila skupina z Gonamu, poté početnost oddílu dosáhla méně než stovky mužů. Kozáci si postavili lodě a popluli po Zeje na Amur.  Ďučeři žijící podél Amuru byli nepřátelští, pobili dvacetičlenný kozácký předvoj, Pojarkov proto rozhodl nezdržovat se v jejich zemi a plul po proudu k ústí Amuru, kde přezimoval v zemi Giljaků. Vymohl od nich jasak a na jaře 1645 vyplul na sever podél pobřeží Ochotského moře. Po třech měsících dorazil přezimoval v ústí řeky Ulči, vybral jasak od místních domorodců a přes hory se se zbývajícími dvaapadesáti kozáky se na jaře 1646 vrátil do Jakutka.  Poté do roku 1648 sloužil v Jakutsku, načež se vrátil do Moskvy. V různých funkcích, včetně vojevody, je připomínán až do roku 1668.  Pojarkovova výprava přinesla ruským úřadům mnoho nových informací o geografických, hospodářských a politických poměrech v Poamuří, nicméně jeho konfliktní a kruté chování vůči domorodcům – ačkoliv měl nakázáno chovat se mírně a místním lidem neubližovat – vyneslo Rusům u amurských kmenů nepřátelství a velmi špatnou pověst, kterou o několik let později ještě podpořil neméně surový Jerofej Chabarov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Danilovič Pojarkov (, do 1610 – po 1668) byl ruský průkopník a kozák, který se podílel se na připojení Poamuří k Rusku.", "tgt_summary": "Vassili Danilovich Poyarkov (Василий Данилович Поярков in Russian,? - after 1668) was the first Russian explorer of the Amur region.", "id": 1294341}
{"src_title": "Platform as a service", "tgt_title": "Platform as a service", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Výhodou PaaS je především to, že umožňuje programování bez starosti o celou infrastrukturu. Celkový vývoj aplikace tím může být účinnější. Může to být také užitečné v situacích, kdy několik vývojářů pracuje na jednom projektu zahrnujícím strany, které se nenacházejí poblíž.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Jedna nevýhoda PaaS spočívá v tom, že vývojáři nemůžou být schopni používat celou řadu běžných nástrojů. Další možná nevýhoda je, že je uzamčena na určitou platformu. Většina PaaSes je relativně lock-in-free.", "section_level": 2}, {"title": "Účtování.", "content": "Poskytovatel Cloud platformy může účtovat poplatek pro zákazníky podle spotřebovávaných zdrojů. Poskytovatelé cloudových platforem dosahují ekonomickému dopadu pomocí virtualizace a úspory v rozsahu, když z množství uživatelů ve stejnou dobu pouze část z nich je aktivně používá výpočetní zdroj", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné, soukromé a hybridní.", "content": "Existuje několik typů PaaS, včetně veřejných, soukromých a hybridních. Služba PaaS byla původně určena pro aplikace ve službách veřejného cloudu, před rozšířením o soukromé a hybridní možnosti.  Public PaaS je odvozen od softwaru jako služby (SaaS), a nachází se v cloud computing mezi SaaS a infrastrukturou jako službou (IaaS). SaaS je software, který je hostován v cloudu.  Takže nezabere pevný disk z počítače uživatele nebo serverů společnosti. IaaS poskytuje virtuální hardware od poskytovatele s nastavitelnou škálovatelností. Se službou IaaS musí uživatel stále spravovat server, zatímco s PaaS je správa serveru prováděna poskytovatelem. Soukromá služba PaaS může být stažena a instalována buď v datovém centru podniku nebo ve veřejném cloudu. Jakmile je software nainstalován na jednom nebo více strojích, soukromý PaaS uspořádá aplikační a databázové komponenty do jedné hostitelské platformy. Soukromí prodejci PaaS zahrnují aplikaci, která byla zahájena v rámci společnosti Microsoft.  Hybrid PaaS is typically a deployment consisting of a mix of public and private deployments. Příkladem je produkt IBM Bluemix, který je dodáván jako jedna integrovaná platforma pro cloud přes veřejné, specializované a lokální modely nasazení.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní platforma jako služba.", "content": "Zahájená v roce 2012, mobilní zařízení PaaS (mPaaS) poskytuje vývojové schopnosti pro návrháře a vývojáře mobilních aplikací. Skupina Yankee identifikovala mPaaS jako jednu z jejích témat pro rok 2014 a jmenovala řadu poskytovatelů včetně Kinvey, CloudMine, AnyPresence, FeedHenry, FatFractal a Point.io.", "section_level": 2}, {"title": "Open PaaS.", "content": "Open PaaS nezahrnuje hosting, ale spíše poskytuje software s otevřeným zdrojovým kódem, který umožňuje poskytovateli PaaS spouštět aplikace v prostředí s otevřeným zdrojovým kódem. Některé otevřené platformy umožňují vývojáři používat libovolný programovací jazyk, databázi, operační systém nebo server k nasazení aplikací.", "section_level": 2}, {"title": "PaaS for Rapid Development(PaaS for Rapid Development).", "content": "V roce 2014 společnost Forrester Research definovala podnikové veřejné cloud platformy pro rychlé vývojáře jako vznikající trend, pojmenování řady poskytovatelů včetně Mendix, Salesforce.com, OutSystems a Acquia.", "section_level": 2}, {"title": "Typy systému.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové zařízení pro vývoj.", "content": "Tato zařízení umožňují přizpůsobení stávajících aplikací SaaS, které často vyžadují, aby vývojáři PaaS a jejich uživatelé zakoupili předplatné doplňkové aplikace SaaS.", "section_level": 3}, {"title": "Samostatné prostředí.", "content": "Samostatná prostředí společnosti PaaS nezahrnují technické, licenční ani finanční závislost na konkrétních aplikacích nebo webových službách SaaS a mají za cíl poskytnout všeobecné vývojové prostředí.", "section_level": 3}, {"title": "Prostředí pro doručování aplikací.", "content": "Nabídky PaaS pouze pro poskytování služeb se obecně zaměřují na hostingové služby, jako je zabezpečení a škálovatelnost na vyžádání. Služba neobsahuje vývoj, ladění a testovací schopnosti, mohou být dodány offline.", "section_level": 3}, {"title": "PaaS ve světě.", "content": "V roce 2011 byl objem trhu veřejných PaaS odhadován asi na 700 milionů dolarů. Mezi 10 největších poskytovatelů patří v roce 2019 Amazon.com (Beanstalk), Salesforce.com (Force.com, Heroku, Database.com), LongJump, Microsoft (Windows Azure), IBM (Bluemix), Red Hat (OpenShift), VMWare (Cloud Foundry), Google(App Engine), CloudBees, Engine Yard.  V roce 2012 byl v OASIS navrhnout standard pro API. Ten ukazuje standardizované formáty pro software cloudu a pro správu platformy (jako je startování, přerušení, požadavek alokace zdrojů).", "section_level": 2}], "src_summary": "Platform as a Service (PaaS, «platforma jako služba») – je model cloud computingu, ve kterých uživatel získá přístup k využívání informačních a technologických platforem: operační systémy, systémy pro správu databází, middleware, vývojové nástroje a testování. V tomto modelu, jsou veškeré infrastruktury informačních technologií, včetně počítačových sítí, serverů, systémů pro ukládání dat, zcela spravovány poskytovatelem. Poskytovatel tak že definuje sadu typy dostupných spotřebitelům a sadu platformy řízené parametry plošiny, a spotřebitelé mají příležitost využít platformu pro vytváření virtuálních kopií instalace, vývoje či testování.", "tgt_summary": "Platform as a service (PaaS) or application platform as a service (aPaaS) or platform-based service is a category of cloud computing services that provides a platform allowing customers to develop, run, and manage applications without the complexity of building and maintaining the infrastructure typically associated with developing and launching an app.", "id": 2457196}
{"src_title": "Warren Weaver", "tgt_title": "Warren Weaver", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Na Wisconsin – Madisonské univerzitě v roce 1916 úspěšně ukončil bakalářské studium, v roce 1917 pak inženýrské studium v oboru stavebního inženýrství a doktorské studium úspěšně zakončil roku 1921. Na Kalifornském institutu techniky (tehdy Throop College) pak působil jako pomocný profesor matematiky. Během první světové války sloužil jako podporučík letectva. Po válce se na 12 let vrátil k vyučování matematiky na mateřské Winsconsin-Madisonské univerzitě (1920–1932). Oženil se s Mary Hemenway, svou bývalou spolužačkou z univerzity, jen pár let po jejich absolvování studií. Měli dvě děti, syna Warrena Jr. a dceru Helen. Weaver byl ředitelem divize přírodních věd Rockefellerovy nadace (1932–55), vědním poradcem (1947–1951), správcem (1954), a viceprezidentem (od roku 1958) v Sloan–Kettering institutu pro výzkum rakoviny. Hlavní výzkumy prováděl však v problematice komunikace ve vědě a v matematické teorii pravděpodobnosti a statistiky. V průběhu působení v Rockefellerově nadaci byl odpovědný za schvalování dotací na hlavní projekty v oblasti molekulárního inženýrství a genetiky v zemědělství (zejména na projekty zabývající se rozvojem nových druhů pšenice a rýže), a ve výzkumech medicíny. Během druhé světové války byl z nadace převelen do čela AMP (Applied Mathematics Panel), amerického úřadu pro vědecký výzkum a vývoj, kde měl s pomocí Miny Rees řídit práci matematiků v operačním výzkumu. Byl seznámen s vývojem elektronických počítacích strojů a s úspěšným uplatněním matematických a statistických technik v kryptografii. Spolu s Claudem Shannonem byl spoluautorem díla A mathematical theory of communication (1949), které se stalo důležitým bodem veškerého výzkumu v problematice komunikace. Zatímco se Shannon zaměřil spíše na technické aspekty matematického modelu, Weaver vyvinul filozofické důsledky Shannonova mnohem většího projektu. Spolu s Maxem Masonem pak Weaver napsal knihu The Electromagnetic Field (1929, znovu vydána pak roku 1959).", "section_level": 1}, {"title": "\"Translation\" memorandum.", "content": "V roce 1947 se Weaver v dopisu kybernetikovi Norbertu Wienerovi poprvé zmínil o možnosti použít digitální počítače pro překlad mezi lidskými jazyky. Následující dva roky na něj spolupracovníci z Rockefellerovy nadace naléhali, aby tuto myšlenku zpracoval a dokončil. Výsledkem bylo memorandum nazvané jednoduše “Translation” – překlad, které napsal v červenci 1949 v Carlsbadu, Nové Mexiko.  Říká se, že jde nejspíše o jednu z nejvlivnějších publikací v počátcích strojového překladu. Formulovala cíle a metody ještě předtím, než si většina lidí začala uvědomovat, čeho všeho mohou být počítače schopny a byla přímým podnětem pro počátky výzkumu nejprve v USA, později po celém světě. Vliv Weaverova memoranda lze přičíst nejen jeho všeobecně uznávaným znalostem matematiky a výpočetní techniky, ale také – a možná i více – vlivu, který měl na politiky americké vlády.  Weavrovo memorandum bylo navrženo tak, aby navrhovalo přínosnější metody než jakékoli jiné zjednodušující tzv. slovo za slovo (word-for-word) přístupy, které měly vážná omezení. Předložil tedy čtyři návrhy.  Prvním byl fakt, že problém mnohoznačnosti by mohl být řešen pomocí zkoumání bezprostředního kontextu. Například anglické slovo \"fast\" (rychlý) má minimálně dva významy, které můžeme parafrázovat jako “rychlý” nebo jako “nehybný”. Jestliže chceme přeložit anglický text, je pravděpodobné, že tyto dva významy slova \"fast\" odpovídají dvěma různým slovům v cílovém jazyce. Abychom přeložili slovo správně, potřebujeme vědět, který význam dané slovo nese. Zde Weaver navrhoval zohlednit kontext překládaného slova. Domníval se totiž, že počet potřebných kontextových slov je poměrně nízký. Druhý návrh memoranda byl inspirován prací W. McCullocha a W. Pitta o prvních typech neuronových sítí. Weaver interpretoval jejich výsledky tak, že máme-li dán soubor předpokladů, může být jakýkoli logický závěr vytvořen automaticky počítačem. Weaver předpokládal, že vzhledem k tomu, že lidský jazyk je založen na logice, překlad by mohl být řešen jako problém formální logiky dedukující závěry v cílovém jazyce z předpokladů v jazyce zdrojovém. Třetím návrhem bylo použít pro překlad kryptografické metody. Jestliže chceme přeložit například ruský text do angličtiny, můžeme brát ruský originál jako zašifrovanou verzi anglického textu. Weaver byl zvlášť zaujat potenciálem Shannonovy utajované práce s kryptografií a informačními teoriemi po druhé světové válce. Čtvrtým návrhem pak byla myšlenka, že všechny lidské jazyky mají jisté podkladové univerzálie, které by mohly pomoct řešit problém překladu přímočařeji. Weaver si za tímto názorem stál, používaje jednu z nejznámějších metafor literatury strojového překladu, a to: “Představ si skupinu lidí žijících v komplexu vysokých uzavřených věží, každý odděleně, jeden člověk - jedna věž. Snaží-li se mezi sebou komunikovat, každý na každého křičí ze své uzavřené věže. Není jednoduché dostat zvuk z jedné věže do druhé a i mezi těmi nejbližšími věžemi komunikace probíhá opravdu složitě. Když však jedinec sleze ze své věže, dostane se do společného prostoru všech věží, kde může snadno komunikovat s dalšími jedinci, kteří taktéž sestoupili ze svých věží.”", "section_level": 1}, {"title": "Zastánce vědy.", "content": "Weaver brzy pochopil, jak moc nástroje a techniky fyziky a chemie mohou rozšířit znalosti biologických procesů a využíval svou pozici v Rockefellerově nadaci aby našel, podpořil a povzbudil mladé vědce, kteří později získali Nobelovy ceny a mnohá další vyznamenání za přínos genetice a molekulární biologii. Weaver v sobě vždy cítil povinnost šířit vědu mezi veřejnost. V roce 1954 byl prezidentem americké asociace pro vědecký pokrok, roku 1955 předsedou správní rady a také byl předsedou či členem mnoha dalších rad a komisí. Byl také hlavním autorem Arden House Statement (manifest z roku 1951 popisující principy a návrhy, jak správně stanovit cíle, plány a postupy). V roce 1957 mu byla Národní akademií věd udělena Medaile veřejného blaha, v roce 1965 pak první Medaile Arches of Science, a to za zasloužení se o pochopení vědy veřejností, a nakonec mu UNESCO udělilo cenu Kalinga za značný příspěvek k populárnímu chápání vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Weaver byl celý život fascinován příběhem Alenka v říši divů Lewise Carrolla. Poté, co v roce 1964 dokončil sbírku 160 verzí tohoto díla v 42 různých jazycích, napsal knihu Alenka v mnoha jazycích o historii překladu právě tohoto díla. Tato kniha mimo jiné obsahuje ukázky z obchodní korespondence autora Alenky Lewise Carrolla zabývající se licenčními poplatky oprávnění z dob, kdy se z Alenky stával bestseller. Jakožto vědec (přestože v oblasti literatury) Weaver vytvořil návrh na porovnání kvality různých překladů, zvlášť absurdit, slovních hříček a logických vtipů ze scény bláznivého čajového dýchánku.  Soupis jeho kontaktů obsahoval působivý, snad až výstřední seznam spolupracovníků, včetně antropoložky Margaret Meadové (překlad do jazyka jižního tichomoří), dlouholetého starosty Jeruzaléma Teddyho Kolleka a laureáta Nobelovy ceny za biochemii Švéda Huga Theorella.  Kniha Alenka ve světě divů (Alice in a World of Wonderlands: The Translation of Lewis Carroll’s Masterpiece) z roku 2015 pak pokračuje ve Weaverově práci a v podobném duchu analyzuje překlady Alenky do 174 různých jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Warren Weaver (17. července 1894 – 24. listopadu 1978) byl americký vědec, matematik a vědecký administrátor. Je světově uznáván jako jeden z průkopníků strojového překladu a propagátor vědy v USA.", "tgt_summary": "Warren Weaver (July 17, 1894 – November 24, 1978) was an American scientist, mathematician, and science administrator. He is widely recognized as one of the pioneers of machine translation, and as an important figure in creating support for science in the United States.", "id": 1637862}
{"src_title": "Já, padouch 3", "tgt_title": "Despicable Me 3", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Gru, je společně s Lucy členem Antipadoušské ligy a zrovna se pokoušejí zastavit Balthazara Bratta, aktuálně nejhoršího padoucha na světě. Sice Brattovi zabrání ukrást diamant, ale Bratt mu uteče. Balthazar Bratt byl hvězdou své show, kterou mu zrušili, když byl v pubertě. Za to se teď chce mstít celému Hollywoodu. Zatímco ředitel Antipadoušské ligy je vyměněn nervovou ženou, Bratt ukradne diamant a Gru s Lucy jsou vyhozeni. Mimoni se vzbouří a dají výpověď. Pak jsou zatčeni za nepovolený vztup na území Hollywoodu (když si všimli pizzy na skútru jedoucí na jejich území). Za Gruem zajde jakýsi člověk který ho informuje, že má bratra jménem Dru. Gru, Lucy a holky tedy k němu ihned odlétají. Dru je majitelem obrovské vily s mnoha auty a vrtulníky. Dru bere Grua do tajného podzemního úkrytu a svěřuje se mu, že jejich otec byl padouch, že má padoušství v krvi a że byl na Grua pyšný, jaký byl padouch. Dru sice zdědil ohromnou padoušskou výbavu, ale jako padouch je hrozně nemotorný. Dru prosí Grua, aby se stal zase padouchem, ten ale odmítá. Dovolí jen jednu loupež. Ta má za cíl uloupit diamant Brattovi. To se jim podaří, ale jen stěží, kvůli Druově nemotornosti. Zatímco Gru s Druem slaví, sestrojí Bratt obrovského robota s laserem. K pohonu mu chybí pouze onen diamant. Ten nakonec získá, zajme holky a začne pomocí robota ničit město. Gru, Dru a Lucy se tedy vydávají do boje. Grua však Bratt na začátku omráčí a mimoni utečou z vězení. Mimoni poničí Brattovu výzbroj. Dru zničí napájení. Lucy zachrání holky. Gru se pak probudí. Svede boj s Brattem a díky mimoňům boj vyhraje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Já, padouch 3 (v anglickém originále Despicable Me 3) je americký rodinný animovaný film studia Universal Pictures navazující na předchozí dvojici snímků \"Já, padouch\" a \"Já, padouch 2\". Hlavními postavami jsou bývalý padouch Gru, agentka Lucy a trojice adoptovaných dcer. Podle scénáře Kena Daurio a Cinca Paula film režírovali Kyle Balda a Pierre Coffin. Autorem hudby byl Heitor Pereira.", "tgt_summary": "Despicable Me 3 is a 2017 American computer-animated comedy film produced by Illumination for Universal Pictures. It is the third installment in the \"Despicable Me\" film series and the sequel to \"Despicable Me 2\" (2013). The film is directed by Pierre Coffin and Kyle Balda, co-directed by Illumination production/character designer Eric Guillon, and written by Cinco Paul and Ken Daurio.", "id": 526154}
{"src_title": "Životní partnerství v Chorvatsku", "tgt_title": "Recognition of same-sex unions in Croatia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neregistrované soužití.", "content": "V r. 2003 rok po prvním chorvatském gay pride přijala vládní koalice složená převážně ze středolevicových strana zákon uznávající stejnopohlavní svazky. Už tehdy se mělo jednat o registrované partnerství s většinou práv a povinností heterosexuálních párů, ale pravicová Chorvatská selská strana, jediná pravicová strana ve vládě, varovala, že vystoupí z koalice, pokud bude ten zákon takhle prezentován. Tato situace vyvolala nutnost dosažení příslušného kompromisu kvůli zachování stávající vlády. Zákon dával stejnopohlavním párům žijících ve společně hospodařící domácnosti minimálně 3 roky vesměs stejná práva a povinnosti jako mají nemanželská heterosexuální soužití. Jednalo se zejména o oblasti dědictví a finanční podpory. Neregistrovaná soužití neměla přístup k adopci a nebyla zahrnutá do rodinného práva, jelikož byla upravená zcela separátním zákonem, který s ním nesouvisel. Stejnopohlavní páry neměly rovněž přístup k rovným daňovým a majetkovým právům, zdravotnímu pojištění, důchodů atd.", "section_level": 2}, {"title": "Registrované partnerství.", "content": "Na začátku roku 2005 zamítnul chorvatský parlament návrh zákona o registrovaném partnerství předložený Šime Lučinem (SDP) a nezávislým Ivo Banacem. Poslankyně Lucija Čikeš, členka vládnoucí HDZ, vyzvala k zamítnutí zákona se slovy \"veškerá podstata celého vesmíru i lidské existence závisí na heterosexualitě - od atomu po nejmenší částici, od mouchy ke slonovi\". Odborná veřejnost i média tato stanoviska odsoudila s tím, že všichni členové parlamentu jsou zavázáni ústavou, která zakazuje diskriminaci.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o životním partnerství.", "content": "11. května 2012 oznámil chorvatský premiér Zoran Milanović, že jeho vláda zlepší právní postavení homosexuálních párů. Nebylo sice jasné, jak toho bude konkrétně dosaženo, zda se bude jednat o registrované partnerství nebo jinou instituci, ale bylo potvrzené, že k tomu účelu se nijak nezmodifikuje rodinné právo. Důvodem tohoto rozhodnutí byly obavy z pokusů o redefinici manželství.  Při příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii, transfobii a bifobii v r. 2012 se LGBT platformy setkaly s ministrem administrativy Arsenem Baukem, který jim potvrdil, že skutečně dojde ke změnám existující legislativy ve prospěch LGBT práv, včetně přijetí nového zákona o stejnopohlavním soužití. Jeho název byl zatím neznámý, ale již bylo navrženo, že by to mohl být \"zákon o životním partnerství\". Ministr Bauk řekl, že je zapřísáhlým zastáncem rovnosti, a že nehodlá s žádným politikem o ní dělat jakékoli kompromisy. Při těchto slovech se odvolal na vyjádření několika politiků, kteří údajně podporovali rovnoprávnost, ale s omezeními kvůli tomu, že společnost údajně není na příslušné změny připravená. Marko Jurčić ze Zagreb Pride řekl, že se mu nelíbí představa partnerství pouze pro homosexuální páry, a že byl zastáncem \"životního partnersví pro všechny\". Jeho stanovisku nebylo nakonec vyhověno. I tak ale zůstal Zagreb Pride podporovatelem \"zákona o životním partnerství\", a dokonce se společně s vládními pracovníky podílel jak na jeho zpracování, tak i na kampani \"Je čas na životní partnerství.\"  Ministerstvo administrativy a pracovní skupina odpovědná za práce na zákonu se poprvé setkala s jeho příznici 6. září 2012. Jeho prezentace parlamentu byla naplánována na rok 2013. 16. listopadu 2012 potvrdila prezidentka pracovní skupiny Jagoda Botički, že párům stejného pohlaví bude umožněné úředně stvrdit svůj svazek za stejných podmínek jako mají heterosexuálové, ale že páry různého pohlaví nebudou do nové legislativy zahrnuty. Dále řekla, že je skupina v procesu prací na seznamu příslušných práva a povinností za asistence několika ministrů. LGBT asociace Iskorak a Kontra uvítaly rovné úřední podmínky pro sezdávání homosexuálních párů, ale nespokojily se s faktem, že homosexuální páry nebudou zahrnuty do rodinného práva, čímž jejich postavení bude i nadále limitováno. Nicméně přiznaly se k tomu, že to očekávaly z důvodu situace na politickém trhu a nutnosti dělat ústupky. Účelem včlenění do rodinného práva měla být právní situace dětí z homoparentálních rodin, což odpůrci životního partnerství považovali za nejkontroverznější.  2. srpna 2013 potvrdil ministr administrativy Arsen Bauk ještě jednou název zákona \"životní partnerství\". Dále uvedl, že registrovaná životní partnerství budou svým obsahem práva a povinností zcela identická s manželstvím, vyjma užití tohoto názvu, a vyjma adopcí. Na závěr však uvedl, že by se měla začít vést diskuze na téma přisvojení dítěte v takovém svazku. Poslanci HNS by podpořili plnou adopci. Politické debaty na téma zákona se měly uskutečnit v září téhož roku a jeho prezentace parlamentu koncem roku.  4. listopadu 2013 byl publikován první návrh zákona. Návrh stavěl životní partnery na zcela stejnou úroveň jako mají manželé, vyjma adopcí. Nicméně pamatoval na vztah mezi životním partnerem rodiče a nevlastním dítětem, kde připouštěl vznik výkonu rodičovské zodpovědnosti vůči dětem v životním partnerství. Podle legislativy se životní partner rodiče může stát poručníkem. Poručenství dává životním partnerům ve vztahu k nevlastním dětem obsahově status rodičů, vyjma užívání tohoto názvu. Přestože není životní partnerství součástí chorvatského rodinného práva, což mu bylo často vyčítáno, tak definuje pár stejného pohlaví jako rodinu. V jeho důvodové zprávě i závěrečném ustanovení je jasně napsáno, že je zakázaná jakákoli diskriminace, a že veškeré budoucí změny rodinného práva ve vztahu k manželství se musí týkat i životního partnerství.  12. prosince 2013 přijala vláda takto navržený zákon. 29. ledna 2014 přijala \"zákon o životním partnerství\" parlamentní Komise pro lidská práva a národnostní menšiny v poměru 6:2 (zbývající dva byli členové HDZ). 5 dní před tímto rozhodnutím byl zákon schválen Komisí pro genderovou rovnost. Rozhodnutí bylo jednomyslné, protože všichni členové HDZ nebyli přítomní. Toto se pak stalo precedentem pro všechny další parlamentní komise, které taktéž podpořily návrh. Když se návrh prvně projednával v parlamentu 24. února 2014, tak se projednávaly také jeho případná vylepšení, která by byla akceptovatelná. Vláda se usnesla na finálním hlasování 24. června 2014. Návrh byl pak následně přijat ve druhém čtení 10. července 2014. Parlament přijal zákon o životním partnerství během finálního čtení 15. července 2014 v poměru hlasů 89:16. V promulgační listině byl pak publikován 28. července 2014 a účinnosti nabyl o 8 dní později (tj. 5. srpen 2014), vyjma části o rodičovské zodpovědnosti, která se stala účinnou 1. září 2014.", "section_level": 2}, {"title": "LGBT rodičovství.", "content": "Homosexuální páry nemají v Chorvatsku plná adopční práva, ale svobodní jednotlivci smějí bez ohledu na sexuální orientaci osvojit dítě. Zákon o životním partnerství dále připouští také takzvané partnerské poručenství, které je jakýmsi ekvivalentem ke klasickému přisvojení stejnopohlavním partnerem rodiče. Životní partner biologického rodiče tak může dočasně nebo trvale vykonávat rodičovskou povinnost vůči svému nevlastnímu dítěti. Životní partnerství umožňuje rodiči nebo rodičům trvale nebo dočasně poskytnout rodičovská práva a povinnosti svému partnerovi, který není biologickým rodičem jejich dítěte. Pokud tento status má trvat déle než 30 dní je třeba takovou dohodu sepsat a ověřit u notáře. V situacích, kdy rodič nebo rodiče přenesou svá rodičovská práva a povinnosti na svého životního partnera, jsou všichni povinni se podílet na jeho výchově a v souladu s dobrem a nejlepším zájmem dítěte se kolektivně rozhodovat na podstatných záležitostech jeho života. V případě rozvodu má právo bývalý životní partner (nevlastní rodič) právo na styk se svým poručencem, pokud opatrovnický soud dojde k závěru, že je to z hlediska nejlepšího zájmu dítěte prospěšně. Institut poručenství partnera je mechanismus upravený v zákoně o životním partnerství, který umožňuje životnímu partnerovi rodiče získat trvalá rodičovská práva vůči svému nevlastnímu dítěti, a je tudíž velmi podobný institutu přiosvojení. K tomu může dojít za dvou podmínek: pokud oba jeho biologičtí rodiče zemřou nebo jeden z jeho rodičů zemře a druhý je neznámý; nebo pokud byl jeden z biologických rodičů omezen ve výkonu rodičovské povinnosti. Poručníkem dítěte se může stát po rozhodnutí soudu také životní partner biologického rodiče, pokud druhý rodič je neznámý, mrtvý, prohlášen za mrtvého, nebo byl zbaven rodičovských práv. Institut poručenství partnera je možný jak pro formální, tak i neformální, životní partnerství. Partner poručník vykonává vůči svému nevlastnímu dítěti plnou rodičovskou zodpovědnost a je i úředně zaznamenán v jeho rodném listě. Mezi poručníkem a poručencem vzniká také vztah blízké osoby se všemi vzájemnými právy a povinnostmi mezi rodiči a dětmi. Svobodná osoba bez ohledu na sexuální orientaci může osvojit. On 13 July 2015, it was reported that the first case of partner-guardianship had been granted.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V květnu 2012 vyjádřila vicepremiérka a ministryně sociální politiky a mládeže Milanka Opačić podporu LGBT rodičovství s tím, že by se Chorvatsko mělo posunout v oblasti tolerance a akceptace. Ve své politice však opomněla situaci dětí vyrůstajících v homoparentálních rodin, které byly za tehdejší právní úpravy diskriminovány. Její postoje se tady nesetkaly s přijetím u některých nevládních organizací, které ji právě sdělily, že v Chorvatsku vyrůstá několik dětí ve stejnopohlavních rodinách, a že tyto rodiny se denně setkávají s právními komplikacemi, a tudíž by se tedy měla řešit především jejich situace.  Dlouhodobým podporovatelem LGBT rodičovství je také Vesna Pusić. V červenci 2012 vyjádřil podporu adopcím a řekl, že by společnost neměla být tolerantní k nerovnosti a tlaku z radikálních a krajně pravicových kruhů také ministr válečných veteránů a člen SDP Predrag Matić. Tímto vyjádřením také poukázal na fakt, že právě asociace válečných veteránů bývají často spojeny s krajně pravicovou politikou. Ministr ekonomie Ivan Vrdoljak řekl, že adopce by měly být povoleny, a vyjádřil naději, že se je podaří prosadit ještě za stávající vládní koalice, které končilo volební období v r. 2015.  V červenci 2014 přijala chorvatská vláda návrh novely zákona o životním partnerství, kterou se podařilo prosadit i díky většina poslanců v parlamentu. Chorvatsko tak poprvé zrovnoprávnilo i nesezdané heterosexuální páry s manželstvím, včetně adopcí. Tento krok lze vnímat jako první směrem k plným adopčním právům pro homosexuální páry, ačkoli není zákon o životním partnerství součástí rodinného práva. Advokátka Sanja Bezbradica Jelavić a profesorka na Univerzitě v Rijece došly k závěru, že Evropský soud pro lidská práva sice nečiní ze stejnopohlavního manželství lidské právo, ale že homosexuální páry staví na úroveň všech nemanželských párů. Své tvrzení podložily případem X a ostatní vs. Rakousko, ve kterém bylo osobám žijícím v homosexuálním svazku přiznáno právo na adopci jejich nevlastního dítěte stejně jako je tomu i v případě nemanželských heterosexuálních párů. Jsou tedy možné dvě cesty: dát nejprve podnět k Ústavnímu soudu, a pokud rozhodne negativně, tak se odvolat k Evropskému soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí bude pro Chorvatsko závazné. Ministr administrativy Arsen Bauk řekl, že vláda nezamýšlí změnit \"zákon o životním partnerství\" v tomto bodě, a že se tato otázka stane předmětem příštích parlamentních debat.  V květnu 2017 se Ústavní soud zabýval žalobou mužského páru žijícího v životním partnerství, kterého úřady odmítly zapsat do seznamu osvojitelů s odvoláním se na legislativu, která nepřipouští plná adopční práva pro životní partnery. Ještě předtím dotyčný pár úspěšně prošel cyklem kurzů v Centru náhradní rodinné péče. Přestože Chorvatsko nedává párům žijícím v životním partnerství plná adopční práva, tak příslušný pár a jejich právní zástupkyně poukazují na ustanovení zákona o životním partnerství a zákona o rodině, která jasně říkají, že životní partnerství má stejné právní postavení jako manželství. Dále zákon o životním partnerství říká, že problematika výchovy dětí neupravená v části poručenství partnera musí být řešená pomocí zákona o rodině, a proto se jedná v tomto případě o diskriminaci. Pár a jejich právní zástupkyně potvrdili, že pokud Ústavní soud nevyhoví jejich žádosti, odvolají se k Evropskému soudu pro lidská práva, s tím že v případech podobného typu již několikrát rozhodl pozitivně. Případ běží od 12. května 2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chorvatsko přiznává párům stejného pohlaví status životního partnerství podle \"zákona o životním partnerství\", který jim garantuje rovná práva a povinnosti vycházející z manželství, vyjma adopcí. Nicméně pamatuje na vztah mezi partnerem rodiče a jeho nevlastním dítětem prostřednictvím poručenství. Zákon dále uznává a definuje neregistrovaná soužití párů stejného pohlaví jako neformální životní partnerství a staví je na stejnou úroveň jako registrovaná životní partnerství, pokud spolu žijí minimálně 3 roky. Zpočátku bylo stejnopohlavní soužití právně ošetřené podle zákona o neregistrovaném soužití z r. 2003, který byl pak nahrazen \"zákonem o životním partnerství\". Chorvatský parlament přijal nový zákon 15. července 2014. Účinnosti nabyl ve dvou fázích (5. srpna 2014 a 1. září 2014). Po referendu v r. 2013 je v chorvatské ústavě manželství definované pouze jako heterosexuální svazek.", "tgt_summary": "Croatia recognizes life partnerships () for same-sex couples through the \"Life Partnership Act\", making same-sex couples equal to married couples in everything except adoption. However, the Act does provide couples with an institution similar to stepchild adoption called partner-guardianship. The Act also recognizes and defines unregistered same-sex relationships as informal life partners, thus making them equal to registered life partnerships after they have been cohabiting for a minimum of 3 years. Croatia first recognized same-sex couples in 2003 through a law on unregistered same-sex unions, which was later replaced by the \"Life Partnership Act\". The Croatian Parliament passed the new law on 15 July 2014, taking effect in two stages (5 August 2014 and 1 September 2014). Following a 2013 referendum, the Constitution of Croatia has limited marriage to opposite-sex couples.", "id": 1951907}
{"src_title": "Alfa Romeo Sprint", "tgt_title": "Alfa Romeo Sprint", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1976–1983: Alfasud Sprint.", "content": "\"Alfa Romeo Alfasud Sprint\" byl poprvé představen motoristickým novinářům v září 1976 v Baia Domizia (Caserta) a v listopadu 1976 byl vystavován na autosalonu v Turíně. Model navrhl Giorgetto Giugiaro stejně jako Alfa Romeo Alfasud, z kterého Sprint vycházel a s kterým sdílel mnoho dílů. Měl ale nižší a ostřejší design. Model Alfa Romeo Alfasud Sprint byl vyráběn (společně s Alfasudem) v závodě \"Pomigliano d'Arco\", který se nachází v jižní Itálii: odtud část názvu „sud“, který v italštině znamená jih.  Pod kapotou Alfa Romeo Alfasud Sprint se objevila nová verze čtyřválcového motoru Alfasud typu boxer, jehož objem byl zvětšen z 1186 cm3 na 1286 cm3, s dvojitým karburátorem, o výkonu 76 koní resp. 56 kW při 6000 ot./min. Motor doplňovala pětistupňová, plně synchronizovaná převodovka. Interiér byl tmavě hnědý, možnosti příplatkové výbavy byly omezeny na kola z lehkých slitin, hodiny typu Quartz a metalízu.  V květnu 1978 Alfa Romeo Alfasud Sprint prošel prvním faceliftem, který zahrnoval změny vzhledové i technické. Na výběr nyní byly dva motory (stejné jako pro Alfasud ti). Motor 1,3 o objemu 1350 cm3 měl výkon 79 koní resp. 58 kW. Motor 1,5 o objemu 1490 cm3 měl výkon 85 koní resp. 63 kW. Starší motor o objemu 1286 cm3 se pro kupé již nenabízel (zůstal v nabídce pro základní model Alfa Romeo Alfasud).  Došlo také k řadě změn v exteriéru, chromovaná části byly nahrazené matně černými kovovými nebo plastovými. Také v kabině došlo k řadě změn: sedadla nabízela výraznější podpěrky a byly potaženy novou tkaninou ve velbloudí barvě. Jen o rok později, v červnu 1979, přišly další úpravy motoru a model se nyní jmenoval Alfasud Sprint Veloce. Díky lepším karburátorům a zvýšení kompresního poměru narostl výkon motorů na 86 koní (63 kW) v případě motoru 1.3 a na 95 koní (70 kW) v případě motoru 1,5.", "section_level": 2}, {"title": "1983–1989: Sprint.", "content": "V únoru 1983 Alfa Romeo aktualizovala všechny své sportovní vozy; největší změny se týkaly právě modelu Sprint. Z názvu bylo vynecháno slovo Alfasud a také přídomek Veloce, auto se nyní jmenovala jen Alfa Romeo Sprint. Souviselo to také s tím, že jen o několik měsíců později objevil nový model Alfa Romeo 33, který nahradil hatchback Alfa Romeo Alfasud, z kterého Sprint dosud vycházel.  Sprint tak předešel na platformu Alfa Romeo 33. Toto mělo za následek změnu předního zavěšení, úpravu brzd a další změny. Nově řadu Sprint tvořily tři modely: 1,3 a 1,5 (s motory a výkonem nezměněným oproti Alfasud Sprint Veloce) a zcela nové 1,5 Quadrifoglio Verde. Také v interiéru a exteriéru došlo k řadě změn: nová mřížka, nové světlomety, okenní obložení a ornamenty C sloupku. Nárazníky z chromu byly nahrazeny plastovými a po obvodu karoserére byly přidány velké plastové ochranné pásky. V zadní části byla nová lichoběžníková koncová světla spojena s držákem poznávací značky černým plastovým obložením, doplněným znakem Alfa Romeo. V kabině byla nová sedadla, nový volant a řada změn prvků palubní desky a dveřních panelů.  Nově zavedená sportovní verze \"Quadrifoglio Verde\" byla představena na autosalonu v Ženevě v březnu 1983. Jeho motor typu boxer o objemu 1490 cm3 byl upravený na výkon 105 koní (77 kW) při 6000 ot./min; Přední brzdové kotouče byly chlazeny a převodovka má kratší převody. Na řadě prvků byla použita zelená barva specifická pro tento model. Pneumatiky byly Michelin TRX 190/55. Tříramenný volant byl pošitý kůží, koberečky byly opět v zelené barvě, sportovní sedadla v barvě černé se zelenou výšivkou.  V listopadu 1987 prošel Sprint faceliftem naposledy. Varianta 1,3 byla zachována, zatímco 1,5 motor byl nahrazen modelem Sprint 1.7 Quadrifoglio Verde s motorem o výkonu 117 koní (87 kW). Později se na vybraných trzích prodávala též verze 1,7 se vstřikováním paliva a třícestným katalyzátorem.  Celkem bylo od roku 1976 do roku 1989 vyrobeno 116 552 kusů modelu Sprint. Sprint neměl žádného přímého předchůdce ani nástupce. Až později se objevil model Alfa Romeo GT, což je kupé odvozené od modelů Alfa Romeo 156 a Alfa Romeo 147.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfa Romeo Alfasud Sprint (později jen Alfa Romeo Sprint) je kupé poháněné motorem typu boxer vyráběný italským výrobcem Alfa Romeo od roku 1976 do roku 1989, založený na modelu Alfa Romeo Alfasud. Celkem bylo vyrobeno 116 552 kusů Alfa Romeo Alfasud Sprint a Alfa Romeo Sprint. Sprint byl prodáván v Evropě, Jižní Africe, Austrálii a na Novém Zélandu.", "tgt_summary": "The Alfa Romeo Alfasud Sprint (later only Alfa Romeo Sprint) is a boxer-engined coupé produced by the Italian manufacturer Alfa Romeo from 1976 to 1989, and based on the Alfa Romeo Alfasud. 116,552 units of the Alfasud Sprint and Sprint were built in total. The Sprint was sold in Europe, South Africa, Australia, and New Zealand.", "id": 1146577}
{"src_title": "Über den Tellerrand", "tgt_title": "Über den Tellerrand", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka se začala rozvíjet, když se v roce 2013 v Berlíně uskutečnily velké protesty uprchlíků na Oranienplatz v Berlíně. Zakladatelé Über den Tellerrand slyšeli o protestech v médiích, ale neznali nikoho, kdo tehdy na náměstí protestoval. Cílem tedy bylo především uprchlíky poznat. Zakladatelé se rozhodli, že budou s uprchlíky vařit. Z toho posléze vznikla kuchařka. Tato kuchařka obsahuje nejen originální recepty uprchlíků, ale i jejich osobní příběhy. Kniha byla dokončena a posléze uvedena na trh během osmi týdnů. První kniha obsahuje 21 receptů uprchlíků. Kniha obdržela v prosinci 2013 cenu Funpreneur. Zpočátku bylo vydáno pouze 400 výtisků. Nicméně objednávek bylo tolik, že se čtyři zakladatelé rozhodli projekt zprofesionalizovat.  Ze společného vaření vzešla myšlenka, že by uprchlíci mohli poskytovat kurzy vaření. Pro zakladatele bylo důležité sblížit uprchlíky a místní obyvatele.  Později se vydala ještě druhá kuchařka. Ta obsahuje 36 receptů od 27 uprchlíků. Kuchaři pocházejí ze zemí jako Afghánistán, Sýrie, Guinea, Niger, Makedonie nebo Čečensko.  Původní myšlenkou sdružení bylo, že se uprchlíci a místní při společném vaření lépe seznámí s kulturou toho druhého. Místní lidé také mohou pochopit situaci uprchlíka.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost sdružení.", "content": "Sdružení provozuje různé programy na podporu integrace. Mezi ně patří \"Champion program\", \"Satelitní program\", \"Kuchyně na útěku\", \"Job buddy program\" a \"Budování mostů\". Sdružení podporuje sociální vztahy uprchlíků koučováním dobrovolníků a poskytováním infrastruktury a zdrojů. Mezi hlavní aktivity patří společné vaření, sportování, zpěv nebo zahradničení, ale také tandemové jazykové kurzy. Satelitní program zahrnuje podporu satelitních měst mimo Berlín. Celkem je jich v Nizozemí, Švýcarsku, Rakousku a Německu 25. \"Kuchyně na útěku\" je mobilní kuchyně, která v roce 2016 procestovala Itálii, Francii, Německo, Nizozemsko a Švédsko. Místní obyvatelé vařili s uprchlíky ve společné mobilní kuchyni. Cílem bylo mezinárodně rozšířit tuto myšlenku. Projekt byl financován v rámci \"Advocate Europe Programm\". V \"Job buddy programu\" pomáhá zkušený zaměstnanec uprchlíkům s orientací na trhu práce zasíláním žádostí o práci, tvorbou dokumentů a přípravy na pracovní pohovory. Sdružení kromě toho podporuje tematické přednášky a workshopy. V \"Budování mostů\" sdružení podporuje týmy složené z místních, uprchlíků žijících v Německu delší dobu a nově příchozích uprchlíků ze stejné země. Kombinace místních a integrovaných uprchlíků umožňuje snadněji překonat jazykové bariéry. Kromě toho integrovaní uprchlíci lépe pochopí obtíže, kterým čelí nově příchozí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Über den Tellerrand je německá nezisková organizace, jejímž cílem je pomáhat v integraci přistěhovalců. Její sídlo je v Berlíně a byla založena v dubnu 2014. Proto pracuje jak s uprchlíky, tak i s domácím obyvateli. Organizace je aktivní v 25 městech.", "tgt_summary": "Über den Tellerrand is a nonprofit organization engaged in the integration of refugees. The headquarters of the organization is in Berlin, Germany. It was founded in April 2014. The main focus of the organization is to have citizens and refugees live and work together side by side with each side learning from the others. In July 2017 the organization was active in 25 cities in Germany, Austria, Switzerland and the Netherlands.", "id": 1449726}
{"src_title": "Hvízdalka bolívijská", "tgt_title": "Leptodactylus bolivianus", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Obývá Střední a Jižní Ameriku, ve Střední Americe osídlila například Kostariku, Panamu či Nikaraguu, v Jižní Americe potom žije v západní Brazílii, na jihu Venezuely, v jihovýchodní části státu Kolumbie, v Surinamu, Bolívii a dalších zemích. Lze ji najít až do nadmořské výšky 1 400 m n. m. Žije hlavně v oblastech, ve kterých jsou stálé vodní nádrže, může obývat například lesy (včetně sekundárních), bažiny i rýžová políčka.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Samičky tohoto druhu dosahují velikosti zhruba 85,3 mm, samci až 104,6 mm, jedná se žábu středního až velkého těla. Samci mají zvětšené přední končetiny, což pravděpodobně usnadňuje páření. Hvízdalka bolívijská má světlehnědé zbarvení se skvrnami na končetinách, spodek těla je potom světlý. Tato žába je aktivní v noci a ozývá se jedním až dvěma zakvákáními o postupně se zvyšující frekvenci, která trvají půl sekundy. Rozmnožování nebylo řádně prostudováno. Probíhá v období dešťů, vajíčka samice ukládá to pěnového obalu nad vodní hladinu. Vylíhnutí pulci se poté vyvíjejí v mělkých vodních nádržích. Podle studie z roku 1988 se všichni pulci pohybují dohromady v jednom směru. Samice může mláďata přesouvat na jiná místa pomocí signálů posílaných ve vodě. Je možné, že se tak snaží přesunout svá mláďata do oblastí d hlubší vodou anebo je tak chrání před útoky predátorů.  Na druhu parazituje zástupce čeledi Euglenamorphaceae \"Hegneria leptodactyli\".", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh hvízdalka bolívijská jako málo dotčený, protože má velkou a stabilní populaci obývající rozsáhlý areál výskytu včetně chráněných areálů. Nevadí jí ani znečištěné vody a velké hrozby nejsou známy − pouze tamější obyvatelé mohou žáby lovit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvízdalka bolívijská, známá také jako hvízdalka hranatá (\"Leptodactylus bolivianus\", syn. \"Cystignathus ocellatus\", \"Leptodactylus [Pachypus] bolivianus\", \"Leptodactylus insularum\", \"Leptodactylus ocellatus\", \"Leptodactylus romani\" a \"Rana ocellata\") je hvízdalkovitá žába náležící do rodu \"Leptodactylus\". Popsal ji George Albert Boulenger v roce 1898.", "tgt_summary": "Leptodactylus bolivianus is a species of frog in the family Leptodactylidae. Its local name is sapo-rana boliviano (\"Bolivian toad-frog\"). It is found in Bolivia, Brazil, Colombia, Costa Rica, Ecuador, French Guiana, Guyana, Nicaragua, Panama, Peru, Suriname, Trinidad and Tobago, and Venezuela. Its natural habitats are subtropical or tropical dry forests, subtropical or tropical moist lowland forests, subtropical or tropical seasonally wet or flooded lowland grassland, rivers, intermittent rivers, shrub-dominated wetlands, swamps, freshwater marshes, intermittent freshwater marshes, arable land, pastureland, plantations, rural gardens, urban areas, heavily degraded former forest, ponds, aquaculture ponds, sewage treatment areas, irrigated land, seasonally flooded agricultural land, and canals and ditches. It is not considered threatened by the IUCN.", "id": 2160661}
{"src_title": "Registrované partnerství ve Slovinsku", "tgt_title": "Recognition of same-sex unions in Slovenia", "src_document": [{"title": "Partnerství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví 2005.", "content": "Zákon o registrovaném partnerství byl přijat 22. června 2005 pod názvem \"Zakon o registraciji istospolne partnerske skupnosti\" (ZRIPS). Zákon upracuje pouze majetkové vztahy, vzájemnou vyživovací povinnost mezi partnery a právo dědit ze zákona. Zákon negarantuje registrovaným párům rovná práva v sociálním zabezpečení (sociální a zdravotní pojištění, pozůstalostní důchody) a nedává partnerům status blízké osoby. Přijetí zákona vyvolalo žhavou politickou debatu v Národním shromáždění z řad poslanců Slovinské národní strany, která odmítala registrované partnerství. Opoziční Sociální demokracie a Liberálové argumentovali, že samotný zákon je už beztak dost okleštěný, a že odmítají o něm hlasovat, načež opustili jednání. Hlasování bylo úspěšné v poměru hlasů 44:3.  Rozsáhlejší návrh zákona o registrovaném partnerství byl přijat v prvním čtení parlamentu v červenci 2004, ale parlament jej v březnu 2005 ve druhém čtení odmítl. Návrh obsahově zcela kopíroval veškerá práva a povinnosti plynoucí z manželství, vyjma adopce dětí.  31. března 2005 přijala vláda nový návrh zákona o registrovaném partnerství viz výše, který garantoval registrovaným partnerům rovná majetková a sociální práva. Takový návrh byl přijat v červenci 2005 a účinným se stal 23. července 2006.  2. července 2009 shledal Ústavní soud diskriminačním, aby registrovaní partneři po sobě nemohli navzájem dědit ze zákona. Podle soudu je odlišné zacházení s registrovanými partnery a s manžely nekompatibilní s ústavou, neboť diskriminuje na základě sexuální orientace, což je v článku 14 slovinské ústavy zakázané. Parlament dostal šest měsíců, aby si s novou situací poradil. V reakci na to slíbila ministryně vnitra Katarina Kresal (LDS), že vláda připraví nový zákon, který legalizuje stejnopohlavní sňatky. Toto prohlášení vyvolalo značné nevole ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Revize zákona o rodině a referenda 2011.", "content": "2. července 2009 oznámila ministryně vnitra Katarina Kresal (LDS), že by Slovinsko mohlo v dohledné době legalizovat stejnopohlavní manželství, čímž vláda konečně zcela zrovnoprávní homosexuální a heterosexuální páry. Toto prohlášení vyvolalo narazilo na určitý odpor z řad veřejnosti, zejména kvůli otázce adopce dětí páry stejného pohlaví.  21. září 2009 prezentovala vláda nový zákon o rodině, který by homosexuálním párům umožnil uzavřít sňatek a adoptovat děti. Návrh se dostal do fáze veřejné debaty, která měla skončit 1. listopadu 2009. V prosinci 2009 se vláda zabývala pozměňovacími návrhy k novele, o nichž měla hlasovat do r. 2010. 17. prosince 2009 přijala vláda novelu zákona o rodině. Národnímu shromáždění byl návrh postoupen 21. prosince 2009. 2. března 2010 byl návrh přijat ve Shromáždění v prvním čtení.  24. ledna 2011 oznámila vláda, že změní některé části zákona ještě před finálním hlasováním v Národním shromáždění. V pozadí pozměňovacích návrhů stálo problematické prosazování návrhu jako celku. Manželství tak bylo ponecháno jako svazek muže a ženy, ale registrovaným partnerům byla dána rovná práva a povinnosti plynoucí z manželství, kromě společné adopce dětí (adopci dítěte partnera zákon připouštěl).  7. dubna přijala komise Národního shromáždění pozměněný návrh ve druhém čtení a postoupila ho do fáze třetího čtení. Ve třetím čtení prošel 16. června 2011.  Nový zákon byl 1. září 2011 napadený konzervativním lidovým hnutím \"Občanská iniciativa za rodinu a práva dětí\", která požadovala vypsání národního referenda o něm, a která začala sbírat potřebné hlasy, aby k němu mohlo dojít. Vláda se v reakci na to zeptala Ústavního soudu, zda by takové referendum bylo ústavní. Ten 26. prosince 2011 rozhodl, že ano. Referendum konané 25. března 2012 pak vedlo ke zrušení nového zákona.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh zákona o partnerství 2014.", "content": "14. dubna 2014 prezentovalo Ministerstvo práce, rodiny, sociálních věcí a rovných příležitostí návrh zákona garantující partnerstvím všechna práva a povinnosti vyplývající z manželství, kromě adopce a asistované reprodukce. V procesu veřejné konzultace byl do 5. května 2014. Jeho osud byl však nejistý z důvodu nadcházejících parlamentních voleb konaných 13. července 2014, které vedly k rezignaci premiérky Alenky Bratušek. 15. října 2014 oznámilo Ministerstvo další veřejné diskuze o návrhu, které skončily 15. listopadu. V lednu 2015 řekla ministryně práce, rodiny, sociálních věcí a rovných příležitostí Anja Kopač Mrak, že by návrh měl být nahrazen jiným návrhem, který by legalizoval stejnopohlavní sňatky.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o partnerství 2016.", "content": "22. prosince 2015 po referendu, které zrušilo legalizaci stejnopohlavního manželství ve Slovinsku (viz výše), nezávislá poslankyně Jani Möderndorfer zpracovala návrh zákona, který by dal registrovaným partnerům stejná práva a povinnosti jako mají manželé, vyjma adopcí a přístupu k asistované reprodukci. 10. března 2016 byl tento návrh podpořen vládou. 5. dubna byl návrh přijt poslaneckou Komisí pro práci, rodinu, sociální politiku a handicapované. 21. dubna byl tento návrh přijat ve Shromáždění poměrem hlasů 54:15. Národní rada nepožadovala, aby Národní shromáždění hlasovalo o návrhu znovu.  28. dubna vydala Unie pracujících migrantů petici s 2500 podpisy se žádostí o vypsání referenda. Nicméně 5. května jim mluvčí Národního shromáždění Milan Brglez odmítl poskytnout 35denní lhůtu k získání potřebných 40 tisíc platných hlasů pro vypsání celonárodního referenda s odůvodněním, že toto a jejich další iniciativy hrubým způsobem porušují zákon o všeobecném referendu.  Návrh pak zaslal k promulgaci hned následující den. Ten pak podepsal slovinský prezident Borut Pahor a zveřejnil ve Sbírce zákonů 9. května 2016. Zákon se stal účinným 15. den po publikaci (24. květen 2016) a do plného provozu byl uveden o devět měsíců později (24. února 2017).  10. května napadla Unie pracujících migrantů Brglezovo rozhodnutí u Ústavního soudu. 21. července 2016 se soud odmítl jejich žalobou zabývat.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnopohlavní manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrh novely zákona o rodině a manželství.", "content": "15. prosince 2014 zpracovala opoziční Sjednocená levice návrh zákona o stejnopohlavním manželství. Příznivci návrhu řekli, že cílem je zrovnoprávnit všechny členy společnosti, a že jako takový dá všem skupinám rovná ústavní práva, neboť právě Ústava říká, že všichni jsme si rovni, což ale v případě stejnopohlavních párů neplatí. 29. ledna 2015 nezaujala vláda k tomuto návrhu žádné stanovisko. Dvě ze tří stran vládnoucí koalice Strana moderního středu a Sociální demokracie tento návrh podpořily stejně jako opoziční strany ZL a Aliance Alenky Bratušek. Třetí strana koalice Demokratická strana penzistů se rozhodla dát svým poslancům volnou ruku. Pouze Slovinská demokratická strana a Nové Slovinsko jej odmítly. 10. února 2015 přijala Komise práce, rodiny, sociální politiky a handicapovaných návrh v poměru hlasů 11:2 ve druhém čtení.  3. března přijalo Národní shromáždění návrh ve třetím čtení poměrem hlasů 51:28.. 10. března 2015 odmítla Národní rada podnět k vrácení návrhu zpátky do Shromáždění v poměru hlasů 14:23. Návrh se pak dostal k podpisu prezidentovi.  10. března 2015 oznámili odpůrci zákona, že se jim podařilo nasbírat více, než 80 tisíc podpisů pro vypsání referenda. Již předtím získali 2500, což je dostačující minimum k vypsání řádné petice za referendum.  17. března 2015 předseda poslaneckého klubu Strany moderního středu řekl, že ačkoli strana podporuje stejnophlavní manželství, nebude nijak bránit možnosti lidového hlasování. Sjednocená levice, hlavní předkladatel návrhu, tento postoj kritizovala. Nicméně 19. března prohlásili politci Strany moderního středu, že pouze nechtějí bránit odpůrcům ve sbírání podpisů pod petici, a že vynaloží veškeré úsilí k zablokování takového referenda, pokud se jim podaří tedy získat požadované minimum.  23. března 2015 započala 35denní lhůta, během níž bylo nutné získat minimální počet podpisů 40 tisíc pro vypsání referenda o nově přijatém zákonu. Ten samý den skupina 23 poslanců SD, DeSUS, ZL a ZaAB vznesla požadavek na zahájení mimořádné schůze Shromáždění k hlasování o rezoluce blokující referendum. 26. března hlasovalo Národní shromáždění v poměru hlasů 53:21 k zablokování referenda s odvoláním se na ústavní zákony, které nepřipouštějí plebiscit, který by rozhodoval o zákonech eliminujících neústavnost z hlediska lidských práv a základních svobods.  Příznivci referenda, kteří už nasbírali 48 146 podpisů se k hlasování Národního shromáždění vyjádřili tak, že se 2. dubna odvolají k Ústavnímu soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Petice k Ústavnímu soudu.", "content": "Soud měl rozhodnout, zda je referendum ústavní s ohledem na článek 90 ústavy zakazující referenda o ústavně chráněných lidských právech. Jakékoli referendum ve Slovinsku je úspěšné, pokud se jej zúčastní minimálně 20 % oprávněných voličů, a pokud většina z nich hlasuje proti.  Ústavní soud oznámil, že rozhodne ve čtyřech fázích 10. června, 9. července, 10. září a 24. září. V říjnu 2015 se za vypsání referenda politicky angažoval také lublaňský římskokatolický arcibiskup Stanislav Zore.  22. října 2015 Ústavní soud oficiálně rozhodl, že referendum nijak neodporuje Ústavě. Nicméně se nijak nevyjádřil ke spornému článku 90, který pojednává o ústavnosti referend. Rozhodnutí tak zrušilo hlasování Národního shromáždění o neústavnosti referenda.", "section_level": 2}, {"title": "Referendum.", "content": "4. listopadu 2015 rozhodlo Národní shromáždění, že se referendum bude konat 20. prosince 2015. Referenda se zúčastnilo požadované minimum 20 % oprávněných voličů, z nichž většina hlasovala proti návrhu.", "section_level": 2}, {"title": "Adopční kauzy.", "content": "3. března 2010 rozhodl Nejvyšší soud o uznání rodičovských práv gay páru s dvojím občanstvím, který si osvojil holčičku ve Spojených státech. 17. července 2011 umožnilo Ministerstvo práce, rodiny a sociálních věcí lesbické ženě osvojení dítěte její registrované partnerky na základě zákona z r. 1976. Díky tomu se potvrdila možnost osvojování dětí v homoparentálních rodinách navzdory zrušení novely zákona o rodině v referendu.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Eurobarometr z r. 2006 ukázal, že 31 % Slovinců podporuje stejnopohlavní manželství a 17 % by homosexuálním párům umožnilo adopci dětí (průměr EU 44 % a 33 %).  Průzkum zveřejněný v říjnu 2006 ukázal, že by 23 % respondentů podpořilo plná adopční práva stejnopohlavních párů, zatímco 74 % by bylo proti.  Statistika Delo Stik z února 2015 ukázala, že 59 % Slovinců podporuje stejnopohlavní manželství, zatímco 37 % je proti. Separátní otázka v anketě ukázala, že 51 % Slovinců podporuje návrh projednávaný v Národním shromáždění tou dobou, který by umožnil homosexuálním párům uzavírat sňatky a adoptovat děti, zatímco 42 % je proti. Podle průzkumu by 38 % respondentů podpořilo adopce dětí homosexuálními páry a 55 % by bylo proti.  Jiný průzkum společnosti Ninamedia v březnu 2015 ukázal, že 42 % respondentů podporuje nový zákon, zatímco 54 % je proti. Podpora byla největší u osob mladších 30 let a v regionu Primorska.  Výzkum zveřejněný v deníku Delo v březnu 2015 ukázal, že si většina respondentů myslí, že by Ústavní soud neměl umožnit referendum o takových věcech. Z těch, kteří indikovali účast v referendu, 36 % řeklo, že zákon podpoří, zatímco 50 % že nepodpoří.  Eurobarometr z r. 2015 shledal, že by 54 % Slovinců podpořilo legalizaci stejnopohlavního manželství v celé Evropě, zatímco 40 % by bylo proti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovinsko umožnilo homosexuálním párům uzavírat registrované partnerství od 23. července 2006. Slovinský zákon o registrovaném partnerství dává párům žijícím rovná majetková a sociální práva, čímž jim od 24. února 2017 dává zcela stejná práva a povinnosti jako mají manželé, vyjma společné adopce dětí a přístupu k asistované reprodukci.", "tgt_summary": "Slovenia has recognized partnerships () since 24 February 2017. These provide same-sex partners with all the legal rights of marriages, with the exception of joint adoption and in vitro fertilisation. Previously, Slovenia had recognized the more limited \"registrirana partnerska skupnost\" for same-sex couples between 2006 and 2017, which gave same-sex partners access to one another's pensions and property.", "id": 1061783}
{"src_title": "Leguán růžový", "tgt_title": "Conolophus marthae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Leguán růžový je velmi podobný ostatním druhům svého rodu. Liší se však odlišnou barvou kůže mající růžový odstín, který na několika místech přechází do černé. Po stranách těla se mu tvoří také černé svislé pruhy. Mírně odlišný je i jeho hřeben (především v oblasti krku), který postrádá ostré výčnělky, a je tak více zaoblený.  Rozměry leguána růžového jsou známy především z jeho holotypu; ten měl tělo dlouhé 47 cm a ocas asi 61,4 cm. Dospělý kus může vážit asi 5 kg.  Leguán růžový se živí podobnou stravou, jako jeho příbuzní, především tedy kaktusy (např. květy opuncie), a ovocem.  O životě a rozmnožování tohoto leguána není známo mnoho spolehlivých údajů. Předpokládá se však, že se jeho život podobá leguánovi bledému nebo leguánovi galapážskému. Údajně se může dožít až 60 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Leguán růžový se vyskytuje pouze na ostrově Isabela, na území o rozloze 10 až 25 kilometrů čtverečních. Na těchto místech žije už necelých 200 kusů. Ačkoli není ostrov trvale lidmi obydlen, nevyhnul se rozšíření invazivních druhů predátorů, kterými jsou kočky (\"Felus catus\") nebo krysy (\"Rarrus rattus\"). Ti se asi nejvíce podílejí na poklesu jeho populace. Rozhodně více, než jeho jediný přirozený predátor jestřáb galapážský (\"Buleo galapagoensis\"). V neposlední řadě ohrožuje tohoto leguána samotný ostrov, na kterém se nachází činná sopka zvaná \"Wolf\". Poslední erupce tohoto vulkánu byla zaznamenána v roce 1982.  Ze strany ochránců je obecně doporučeno chovat tento druh v zajetí, a pokusit se jej úspěšně rozmnožit. Rovněž se pokládá za vhodné vytvořit přírodní rezervaci, a vypořádat se s nepůvodními druhy predátorů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leguán růžový (\"Conolophus marthae\"), též zvaný galapážský růžový, je kriticky ohrožený druh vejcorodého ještěra z čeledi leguánovití. Je endemitem Galapág (Ekvádor), ale vyskytuje se pouze na ostrově Isabela, na kterém byl poprvé spatřen až v roce 1986. Za samostatný druh rodu \"Conolphus\" byl určen teprve v roce 2009, na základě odlišného zbarvení ale především genetické analýzy, podle které se vyvinul z jiného předka než jeho příbuzní leguán bledý (\"Conolophus pallidus\") a leguán galapážský (\"Conolophus subcristatus\").", "tgt_summary": "Conolophus marthae, the Galápagos pink land iguana, is a species of lizard of the family Iguanidae. This critically endangered iguana is native only to the Wolf Volcano in northern Isabela Island of the Galápagos (Ecuador). The iguana has a pink body with some dark stripes, prompting some to call it the pink iguana or the Galápagos rosy iguana. The species was first discovered in 1986 and was identified as a separate species, distinct from the Galápagos land iguana, early in 2009. This species is the only example of ancient diversification in the genus \"Conolophus\" and documents one of the oldest events of divergence ever recorded in the Galápagos.", "id": 1658258}
{"src_title": "Dante Giacosa", "tgt_title": "Dante Giacosa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na začátku roku 1905 v Římě, kde jeho otec vykonával vojenskou službu. Jinak kořeny jeho rodiny jsou v \"Neive\", na jižním okraji regionu Piemont (italsky Piemonte), asi 50 kilometrů jihovýchodně od Turína, hlavním městě regionu. Vystudoval strojírenství na Polytechnické univerzitě v Turíně (italsky Politecnico di Torino, je to nejstarší technická univerzita v Itálii), promoval v roce 1927.  Po absolvování povinné vojenské služby nastoupil v roce 1928 ve Fiatu, nejprve ovšem pracoval na vojenských vozidlech a poté v oddělení leteckých motorů. Ještě před válkou však navrhl několik významných automobilových konstrukcí. Od roku 1946 až do roku 1970 byl hlavním konstruktérem automobilky Fiat, poté odešel do důchodu, ale se společností Fiat zůstal v úzkém kontaktu jako „poradce předsednictva Fiat a velvyslanec společnosti u národních a mezinárodních organizací“. Napsal rovněž několikasvazkové vzpomínky na svůj profesní život a o historii automobilky Fiat.  Byl také prezidentem FISITA (Fédération Internationale des Sociétés d'Ingénieurs des Techniques de l'Automobile) a autorem odborné monografie \"Motori Endotermici\", anglicky \"Endothermic Engines\", která se zabývá různými otázkami souvisejícím s návrhem, konstrukcí a funkcemi spalovacích motorů. Práce se stala referenční příručkou pro kurzy strojních inženýrů na mnoha univerzitách a byla přeložena do řady jazyků. Zemřel 31. března 1996 v Turíně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra a hlavní konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné konstrukce.", "content": "Do společnosti Fiat nastoupil ihned po studiích a absolvování povinné vojenské služby (v roce 1928), nejprve ovšem pracoval na vojenských projektech a poté v oddělení leteckých motorů. Ředitel oddělení leteckých motorů ovšem byl \"Tranquillo Zerbi\", který pro Fiat navrhoval také automobily pro Grand Prix.  Když začal pracovat v roce 1933 na projektu Fiat 500 Topolino, jeho tehdejší nadřízený \"Antonio Fessia\" natolik důvěřoval schopnostem mladého inženýra, že mu svěřil konstrukci všech mechanických komponent vozidla včetně šasi. Fiat 500 Topolino bylo na svou dobu velmi moderní malé auto, které bylo nesmírně úspěšné i komerčně. Nakonec se vyrábělo od roku 1936 až do roku 1955 a vyrobilo se ho 520 000 kusů.  Další jeho konstrukcí byl \"Fiat 508 C (1937)\" (nahrazující model Fiat 508 Balilla z roku 1932), vůz nižší střední třídy (segment C), který se po modernizaci v roce 1939 přejmenoval na Fiat 1100. Tento Fiat možná není v laické veřejnosti tak znám, jako Fiat 500 Topolino, ale ve své době byl oceňován jak pro vynikající šasi, zajišťující výborné jízdní vlastnosti a současně snadnou řiditelnost, tak pro konstrukci motoru, která mimo jiné používala v té době moderní rozvod OHV (Topolino ještě používalo starší rozvod SV). Na vůz té doby a cenové kategorie je neobvyklé též nezávislé zavěšení přední nápravy.  Krátce před válkou se Giacosa významně podílel též na konstrukci Fiatu 508 C Mille Miglia, což je dvoudveřový dvoumístný sportovní vůz typu kupé s aerodynamickou karosérií, založený na šasi a motoru původního modelu Fiat 508 C, vyráběný v letech 1938 až 1939. Krátce po zahájení výroby se vůz v roce 1938 zúčastnil slavného závodu Mille Miglia (Tisíc mil), který vedl z Brescie v Lombardii do Říma a zpět po trase ve tvaru osmičky, která měla přibližně 1600 kilometrů, tedy cca 1000 mil. Hned při své první účasti vůz zvítězil ve své třídě a byl šestnáctý v absolutní klasifikaci při průměrné rychlosti přes 112 km, přestože většina komponent byla převzata ze sériového vozu (včetně motoru: pouze měl větší karburátor a upravený kompresní poměr, takže dosahoval výkonu 42 koní (31 kW) oproti 32 k (24 kW) sériového motoru). Pro srovnání, absolutní vítěz s vozem Alfa Romeo, měl motor o objemu 3 litry a výkon 220 kW (téměř 300 koní, více než sedminásobek výkonu Fiatu!).  Hlavní zásluhu na tom, že vůz s víceméně sériovým motorem o objemu necelých 1,1 litru dosahoval rychlost přes 140 km/h měla novátorská aerodynamická karoserie s nízkým koeficientem aerodynamického odporu. Tvar karoserie byl optimalizován vytvořením řady modelů v měřítku 1:5, které byly testovány v aerodynamickém tunelu na Polytechnické univerzitě v Turínu.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní vozy 40. let.", "content": "Bohatý italský průmyslník \"Piero Dusio\" se v roce 1944 obrátil na Giacosu s žádostí o vytvoření jednomístného závodního automobilu, který by mohl být zakoupen za relativně nízkou cenu. Návrh vytvořil ve svém volném čase mimo továrnu Fiat. Konstrukce využívala komponenty Fiatu 500 Topolino a Fiatu 508 C. Výsledný vůz Cisitalia D46 byl v prodeji od roku 1946. Prostorový rám byl navržen s použitím ocelových trubek a tělo se skládalo z panelů z lehké slitiny – byla to slavná italská konstrukční technika známé pod označením \"superleggera\" („superlehká“). Motor z Fiatu 1100 byl vyladěn tak, že poskytoval výkon 60 koní. Vůz tak dosahoval maximální rychlost 175 km/h. V roce 1946 byla vyrobena série dvaceti automobilů a vozy úspěšně závodily po zbytek čtyřicátých let.  Giacosa dále provedl počáteční konstrukční práce na dalším modelu Cisitalia, dvousedadlovém sportovním autě, Projektu 202. Opět použil rám z trubek. Návrh byl adaptací konstrukce předchozího modelu D46 s jedním sedadlem. Prototyp byl vybaven karosérií typu kupé podobným modelu Fiat 508 C Mille Miglia. Dříve než začala sériová výroba, Giacosa předal odpovědnost za konstrukci Giovanni Savonuzzimu.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné konstrukce.", "content": "Přestože v roce 1946 se Giacosa stal hlavním konstruktérem automobilky Fiat, zpočátku se nezdálo, že by mohl naplno uplatnit své představy o tom, jakým směrem by se měly ubírat konstrukce automobilů Fiat. Obchodní oddělení společnosti Fiat mělo zásadní vliv na to, jak budou vypadat nové modely.  Fiat 1400 byl první vůz, který nebyl jen úpravou předválečných modelů, ale šlo nový design a konstrukci, byl to také první Fiat nabízený i se vznětovým motorem, byl to rovněž první automobil vyráběný v automobilkách SEAT a Zastava. Model tedy má na jedné straně řadu prvenství, ale na druhé straně to byl jen dílčí úspěch, za osm let se v Itálii vyrobilo pouze 120 000 kusů. Úspěšná však byla licenční výroba SEAT a Zastava, vyráběl se také v Rakousku (Steyr-Puch nyní Magna Steyr). Důvodem jen vlažného přijetí vozu v Itálii byly právě protichůdné požadavky obchodního oddělení, které měl automobil plnit v méně rozvinutých zemích a v Itálii.  Další poválečnou konstrukcí byl Fiat 1100/103. Přes téměř stejné číselné označení jako model, který nahrazoval, měl nový vůz zcela odlišný design i konstrukci karosérie a podvozku, z předválečného modelu \"Fiat 1100 (1937)\" byl převzat pouze osvědčený motor, který byl mírně upraven. Model postupně prošel řadou modernizací, vyráběl se zejména jako sedan a kombi (po určitou dobu i další verze, např. kupé nebo roadster TV Tranformabile), na jeho platformě byl postaven i lehký užitkový vůz Fiat 1100 T. Vyráběl se až do roku 1969 (1100 T až do 1972) a celkem se ho vyrobilo kolem 1,75 miliónů kusů.  Dalším návrhem Giacosy a jeho týmu byla náhrada předválečného Fiatu 500 Topolino, který se (v poslední modernizaci) vyráběl až do poloviny 50. let. Náhradou se stal Fiat 600: vůz zcela nové konstrukce s vodou chlazeným motorem vzadu (oproti tomu \"VW Brouk\" měl motor chlazený vzduchem). Giacosa využil výhod této konstrukce, takže při délce jen 3215 mm nabídl vůz pro čtyři osoby, byť s omezeným zavazadlovým prostorem. Při objemu motoru jen 633 cm3 byl vůz schopen dosáhnout rychlosti téměř 100 km/h (pozdější verze se silnějším motorem až 110 km), což bylo dáno zejména nízkou hmotností (585 kg). Giacosa také překonal problém jízdní nestability, která se považovala za důsledek koncepce „vše vzadu“. Zjistil, že to není způsobeno rozložením zatížení mezi nápravy, ale užitím jednoduchého typu zavěšení zadní nápravy, které měly vozy s motorem vzadu a pohonem vzadu jiných značek. Použitím pokročilejšího typu zavěšení byl tento problém téměř úplně eliminován.  Ani ne rok po zahájení výrobu Fiatu 600 (v roce 1956) vznikl vůz Multipla (předchůzce dnešních minivanů). Chytrou úpravou platformy původního Fiatu 600 se podařilo postavit vůz s minimálními rozměry, ale až pro 6 sedících osob, použitelný i jako malá dodávka pro přepravu nákladu za předpokladu vyjmutí jedné nebo obou zadních řad sedadel (existovala i verze Fiat 600 T, primárně určená pro převážení nákladu, nikoli osob).  Vylepšená verze Fiatu 600, Fiat 600D byl uveden na trh v roce 1960. Objem motoru byl zvýšen na 767 cm3, výkon 25 koní (18 kW). Výroba v Itálii pokračovala až do roku 1970, bylo zde vyrobeno téměř 2,7 miliónu vozů. Licenční výroba trvala ještě mnohem déle: SEAT ve Španělsku vyráběl mírně upravené verze do roku 1973 (814 926 vozů), v Argentině do roku 1982 (přes 304 000 vozů). Zastava v bývalé Jugoslávii vyráběla dokonce až do roku 1985 (od konce 70. let s motorem Fiatu 850): 923 487 kusů. Dále se model vyráběl i v Německu (Fiat Neckar: asi 172 tisíc), menší množství vozů bylo vyrobeno i v Chile, Kolumbii, Uruguayi, Malajsii, na Tchaj-wanu a v Austrálii. Celosvětově bylo vyrobeno přibližně 5 miliónů kusů. Fiat 600 spolu s Fiatem 500 zásadně přispěly k poválečné motorizaci nejen Itálie, ale i Španělska, Jugoslávie a dalších zemích. V roce 1957 vznikl ještě menší Fiat 500. Na první pohled je velmi podobný \"Fiatu 600\", ale na rozdíl od něj má dvouválcový motor, který je chlazený vzduchem (Fiat 600 má čtyřválec chlazený vodou) a při délce 2970 mm (oproti 3215 mm) a váze 499 kg je deklarován pro 2+2 osoby. Původní motor, o objemu 479 cm3 a výkonu 13 koní (9,7 kW), byl záhy po zahájení výroby nahrazen vylepšenou verzí o výkonu 16,5 koní (12,3 kW), ještě později motorem 499 cm3 (18 koní, 13 kW). S tímto motorem byl vůz schopen dosáhnout rychlosti až 110 km/h, při spotřebě kolem 5 litrů/100 km.  V roce 1960 Fiat zahájil též výrobu modelu \"Giardiniera\" (tedy kombi) se zvětšeným rozvorem, rovněž s motorem 499 cm3, ale trochu odlišné konstrukce (válce vodorovně). Upravené verze Fiatu 500 vyráběla společnost Autobianchi (od roku 1955 součást koncernu Fiat), v závodě Desio. Model byl pojmenován \"Bianchina\" a vyráběl se čtyřdveřový sedan, kombi, roadster a později také jako malá dodávka (založená na platformě Giardiniery). Rakouská automobilka Steyr-Puch (nyní Magna Steyr) vyráběla od roku 1957 licenčně Puch 500 (též Steyr-Puch 500). Většina komponent byla dodávána z Itálie, ale byl použit jiný motor typu boxer vlastní konstrukce, který měl mnohem hladší chod (Fiat dokonce zvažoval zavést jeho výrobu i v Itálii), také zavěšení bylo odlišné. Později byly vyráběny modely s výkonnějším motorem, od roku 1965 to 1969 modely \"650 TR\" a \"650 TR II\" (R jako Rallye). Tyto modely později úspěšně prošly homologací pro rallye, vedle řady dalších úspěchů v roce 1966 polský jezdec \"Sobiesław Zasada\" vyhrál Mistrovství Evropy v rallye s vozem Steyr-Puch 650 TR II, který se tak stal nejmenším automobilem, který kdy dosáhl takového vítězství.  Fiat 850 byl zaveden do výroby v roce 1964 jako prostornější sedan, který se několik let vyráběl souběžně s modelem Fiat 600. Fiat 850 měl motoru o objemu 843 cm3, rozvor 2027 mm a patří do segmentu B (malé automobily) oproti segmentu A (miniautomobily) u Fiatu 600. Následující rok (1965) se začala vyrábět i verze 850T (Multipla na nové platformě), dále se na této platformě vyrábělo i kupé a roadster, s motorem o výkonu 47 koní (35 kW), později s motorem 903 cm3 (52 koní, 39 kW). Do roku 1972 bylo vyrobeno přes půl miliónu kusů, roadster se vyráběl do roku 1973. Mnoho dalších verzí bylo vyrobeno řadou specializovaných italských karosáren. Fiat 850 sedan a kupé bylo vyráběno také ve Španělsku automobilkou SEAT.  Fiat 126 se začal vyrábět v roce 1972 (25 let po zahájení výroby Fiatu 500 a 27 let od Fiatu 600), jako poslední Fiat s pohonem zadních kol. Byl určen jako přímá náhrada Fiatu 500. V Itálii se vyráběl do roku 1980, v Polsku jako Polski Fiat 126p (přezdívka \"Maluch\") se vyráběl až do roku 2000. Z Polska byl vyvážen i do jiných zemích, ve většině zemí však Fiat od roku 1993 nabízel pouze modernější Fiat Cinquecento s motorem vpředu. Vyráběl se jako dvoudvéřový čtyřmístný sedan, v Polsku od roku 1988 též jako třídveřový hatchback (přestože měl motor vzadu!). Licenční výroba probíhala též v bývalé Jugoslávii, v automobilce Zastava. Celková výroba (včetně licenční) dosáhla přibližně 4,7 miliónu kusů (počet kusů vyrobených v Jugoslávii není znám). Mezitím však Dante Giacosa připravil svou další přelomovou konstrukci: Fiat 128.", "section_level": 2}, {"title": "Úprava koncepce „vše vpředu“.", "content": "Během své dlouhé kariéry Dante Giacosa zkonstruoval mnoho vozů, mezi nejdůležitější lze zařadit hned jeho první větší samostatnou konstrukci, Fiat 500 Topolino, dále Fiat 1100 z roku 1937, Fiat 1100 z roku 1953, Fiat 600 a Fiat 500. Mnozí odborníci se však domnívají, že jeho vůbec nejvýznamnější konstrukcí, nejen z pohledu automobilky Fiat, je Fiat 128 s upravenou koncepcí „vše vpředu“. V roce 2012 motoristický novinář Jamie Kitman nazval Fiat 128 „průkopníkem malých vozů, které dnes řídíme“.  Víceméně do konce 60. let 20. století převažovala z více důvodů v konstrukci osobních automobilů tzv. klasická koncepce, tj. motor vpředu a pohon zadní nápravy. Některé vozy používaly motor vzadu, např. automobily Tatra od \"Tatry 77\" až po \"Tatru 613\", ale též některé vozy Škoda (např. \"Škoda 1000 MB\" nebo \"Škoda 100/110\").  Koncepce motor vpředu, pohon předních kol, zkráceně \"„vše vpředu“\" nebyla v celosvětovém měřítku úplnou novinkou, objevila se již v 30. letech 20. století, např. automobily DKW F1 nebo Citroën Traction Avant. Model Citroënu s předním pohonem se vyráběl od roku 1934 až 1957 (kolem 760 000 vozů), takže ho lze označit i za komerčně úspěšný.  Fiat 128 byl první vůz Fiat s pohonem předních kol (vyráběný od roku 1969). Dante Giacosa zde použil vlastní úpravu koncepce \"„vše vpředu“\", takže nejenže dosáhl další úsporu místa, lepšího chlazení a mazání motoru a převodovky, jednodušší servis, ale současně potlačil nevýhody tohoto řešení a tím zlepšil jízdní vlastnosti vozu. Příčně uložený motor s převodovkou v jedné ose, nestejné hnací hřídele, inovativní mechanismus spojky a lepší umístění chlazení (které mohlo dobře nasávat čerstvý vzduch) s elektricky řízeným ventilátorem chladiče byly doplněny o nápravu typu MacPherson. Tato upravená konstrukce velmi rychle prokázala své přednosti a během několika let ji převzaly téměř všichni ostatní výrobci do svých vozidel s předním pohonem, od malých vozů až po střední třídu, a stala se \"de facto průmyslovým standardem\". Fiat 128 byl zvolen jako Evropské auto roku 1970. Automobilka ve svých reklamách zdůrazňovala, že mechanické komponenty zabírají méně než 20 % celkového objemu vozidla a že Enzo Ferrari řídí Fiat 128 jako své osobní vozidlo.\"  Před Fiatem 128 si Dante Giacosa tuto upravenou koncepci důkladně vyzkoušel na voze Autobianchi Primula, což nebylo tak kritické z marketingového a obchodního hlediska. Pro model Primula byl použit čtyřválcový vodou chlazený čtyřválec o objemu 1221 cm3, který byl převzatý z, ale ve voze Primula byl instalován již ve výše popsaném upraveném provedení s převodovkou vedle motoru, ale se samostatným mazáním, lepším chlazením a snazším servisem. Pět let testování ve voze Primula (1964 až 1969: do zahájení výroby Fiatu 128) umožnilo vyřešit (výrazně potlačit) nevýhody této konstrukce, jako je nestejný přenos hnací síly na levou a pravou stranu, nestejné opotřebení pneumatik a potenciální tendenci motoru ovlivnit trajektorii vozu v případě prudké akcelerace.  Krátce po zahájení výroby Fiatu 128, automobilka rychle dokázala přednosti a flexibilitu této koncepce, když ji upravila pro velmi odlišný Fiat X1/9 (vyráběný od roku 1972), kde zachovala příčně umístěný motor s převodovku vedle motoru a nestejné hnací hřídele. Tentokrát byl ovšem motor umístěn uprostřed vozu, před zadní nápravou. To umožnilo tomuto sportovnímu vozu dosáhnout téměř ideálního rozmístění hmotnosti mezi přední a zadní nápravu. Jde o první sériově vyrábění vůz s touto koncepcí.", "section_level": 2}, {"title": "Nominace: Car Engineer of the Century.", "content": "V roce 1999 proběhla anketa Car Engineer of the Century, na průběh volby dohlížela Global Automotive Elections Foundation. V závěrečném hlasování 18. prosince 1999 byl jako \"Automobilový konstruktér století\" zvolen Ferdinand Porsche. Ale již sama nominace vedle takových osobností jako např. Ettore Bugatti, Colin Chapman, Henry Ford nebo Hans Ledwinka svědčí o významu Dante Giacosy nejen pro Fiat, ale pro celé automobilové odvětví.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Automobily, na kterých se Dante Giacosa významně podílel konstrukčně, případně i designem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dante Giacosa (3. ledna 1905 Řím – 31. března 1996 Turín) byl významný italský automobilový konstruktér a designér. První důležité konstrukce realizoval již před druhou světovou válkou, v letech 1946–1970 byl hlavním konstruktérem automobilky Fiat, jeho úprava koncepce „vše vpředu“ se stala \"de facto průmyslovým standardem\".", "tgt_summary": "Dante Giacosa (3 January 1905 - 31 March 1996) was an Italian automobile designer and engineer responsible for a range of Italian automobile designs — and for refining the front-wheel drive layout to an industry-standard configuration.", "id": 1505611}
{"src_title": "Ferratum", "tgt_title": "Ferratum", "src_document": [{"title": "Zakladatel.", "content": "Ferratum založil v roce 2005 Jorma Jokela, jeho nynější generální ředitel (CEO). Vystudoval účetnictví na Vysoké škole obchodní v Kuopiu a Vysoké škole obchodní v Helsinkách. V Helsinkách založil společnost Jokela Capital Oy, již pak v letech 1998 až 2000 řídil na pozici generálního ředitele (CEO). V roce 2004 potom prodal Jokela Capital. V roce 2005 založil Ferratum a od té doby je jeho generálním ředitelem (CEO).", "section_level": 1}, {"title": "Geografické působení.", "content": "Ferratum je na špici poskytovatelů mobilních půjček spotřebitelům a malým podnikům. V současnosti je zastoupeno v Evropě, Severní Americe, Jižní Americe a regionu Asie-Pacifiku. Bankovní licence pro EU ho opravňuje k provozu ve všech zemích EU.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "V čele vedení Ferratum Group stojí Jorma Jokela a tvoří ho tým podnikavých a nadšených odborníků, kteří přinášejí znalosti z širokého spektra souvisejících oborů. Lea Liigus má na starosti právní a regulatorní věci a také je generální ředitelkou (CEO) společnosti Ferratum Bank p.l.c., tedy bankovní dceřiné společnosti v rámci Skupiny. Vystudovala práva na Tertské universitě v Estonsku, kde získala titul LLM, a program smluvního a obchodního práva na finské Helsinské univerzitě. Než v roce 2006 nastoupila na svou pozici ve Skupině, přednášela obchodní a evropské právo na Estonské obchodní škole v Tallinnu a pracovala jako advokátka specializovaná na obchodní, finanční a evropské právo v advokátní kanceláři Sorainen.  Saku Timonen je vedoucím půjčování a ve skupině pracuje od roku 2009. Od roku 1996 do roku 2001 studoval marketing a finance/ekonomii na Helsinské škole ekonomie a podnikového řízení. V letech 2000 až 2000 měl na starosti plánování marketingu a byl produktovým manažerem a manažerem vztahů v Sampo Bank. Od roku 2006 do roku 2009 byl produktovým manažerem nezajištěných produktů v GE Money Oy.  Dr. Clemens Krause je finanční ředitel Skupiny (CFO) a výkonný ředitel společnosti Ferratum Capital Germany GmbH. Vystudoval podnikové řízení na Westfälische Wilhelms-Universität v Münsteru. Od roku 1989 do roku 1994 pracoval na Institut für Rechnungswesen v Münsteru na svém Ph.D. V roce 1994 nastoupil do Bankgesellschaft Berlin AG, kde pracoval jako manažer a ředitel projektového financování. Než v roce 2012 nastoupil do Skupiny, zastával v Německu manažerské pozice v Deutsche Bahn, E-Loan Europe, E*Trade Germany, GE Money Bank (General Electric) a Commerzbank.  Ari Tiukkanen je obchodním a provozním ředitelem (COO) Skupiny. Studoval strojírenské inženýrství na Univerzitě užitých přírodních věd v Jyväskylä, absolvoval ji v roce 1986 s bakalářským titulem BSc (Engineering). Než v roce 2015 nastoupil do Skupiny, byl v letech 2012 až 2015 šéfem stavebnictví a průmyslu ve společnosti Metsä Wood, v letech 2012 až 2015 generálním ředitelem Icare Finland / Revenio Group, v letech 2006 až 2008 obchodním ředitelem skupiny Paloheimo Group, v letech 1999 až 2006 vedoucím stavebních výrobků ve společnosti Finnforest a v letech 1992 až 1999 zastával různé manažerské pozice ve skupině Halton Group.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení akcií na burzu Frankfurt Stock Exchange.", "content": "Akci společnosti Ferratum byly kótovány na hlavním seznamu burzy cenných papírů ve Frankfurtu dne 6. února 2015. Ferratum bylo první společností ze sektoru FinTech, kterou tato burza cenných papírů přijala k obchodování. Ve veřejné nabídce akcií si podíl ve společnosti Ferratum zakoupili mezinárodní institucionální investoři. Akcie se prodávaly po 17 eurech, tržní hodnota společnosti byla přibližně 370 milionů eur. Celkem se tak vybralo 48 milionů eur na financování růstu společnosti, například na pronikání do nových oblastí produktů či rozšiřování činnosti. I po zahájení veřejného obchodování je největším akcionářem společnosti Jorma Jokela.", "section_level": 1}, {"title": "Vize.", "content": "Ferratum Group má evropskou bankovní licenci a uvádí, že její vizí dnes je stát se přední světovou mobilní bankou s širokou škálou produktů. Ferratum, průkopník mobilních spotřebitelských úvěrů v Evropě, klade důraz především na jednoduchá mobilní řešení, která splňují a překračují očekávání dnešních zákazníků.  Ve své Výroční zprávě za rok 2016 Ferratum uvádí: „Ve společnosti Ferratum nevěříme v banky. Alespoň ne v tradičním slova smyslu. Věříme ve finanční technologie, které jsou mobilní, uživatelsky vstřícné, mezinárodní a vysoce zabezpečené.\"", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Posláním společnosti je nabízet nejlepší spotřebitelské rozhraní pro půjčky a bankovní procesy, spolu s non-stop zákaznickým servisem dostupným online přes webové stránky Ferratum, mobilní aplikace a stránky a aplikace partnerů.", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka.", "content": "Ferratum kombinuje finanční služby s technologiemi a v současné době nabízí sedm produktů: Mikropůjčky, Plus Loans, Ferratum Credit, Ferratum Business, Ferratum P2P, Prime Loans a Mobilní bankovnictví.  V roce 2016 pokračovalo Ferratum v rozšiřování svého podnikání s půjčkami v reakci na věčně rostoucí poptávku po alternativních a inovativních modelech poskytování úvěrů.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty a partnerství.", "content": "Ve Výroční zprávě za rok 2016 Ferratum Group uvádí, že „vytváření hodnoty pro zákazníky a investory je ambicí společnosti Ferratum od jejího založení v roce 2005. Ale stejně důležité je vytváření hodnoty pro partnery.\"  Ferratum tvrdí, že na rozdíl od tradičních bank „nespoléhá jen na vlastní schopnosti inovace, ale prostřednictvím partnerství vytváří vysoce flexibilní finanční ekosystém s cílem maximalizovat zákaznickou zkušenost. Tento partnerský přístup umožňuje rychlejší růst s nižšími kapitálovými výdaji. Produkty budou postaveny okolo celého životního cyklu zákazníka, a to díky zapojení partnerů z jak finančních, tak nefinančních technologických společností.\"  Výroční zpráva dále upřesňuje, že „nová partnerství budou založena nejen na technologiích a relevanci pro náš finanční ekosystém“ a že Ferratum „upřednostňuje partnerství se společnostmi, se kterými sdílí podobné základní hodnoty: profesionalitu, inovativnost, ziskovost a jasné etické zásady.\"", "section_level": 1}, {"title": "„Jormův princip“ a trvale udržitelný model rozvoje ziskové firmy.", "content": "Růst s citem pro proporce – to je jádro toho, čemu Ferratum říká „Jormův princip“. Skupina je zisková od svého vzniku v roce 2005 a během posledních deseti let její příjmy stabilně rostly. Tvrdí, že toho dosáhla dlouhodobým rozšiřováním geografického dosahu a zákaznické a uživatelské základny. Skupina tvrdí, že se soustředí na udržitelný rozvoj a rozšiřování obchodní činnosti ze současné pozice předního poskytovatele mobilních půjček. Tato expanzivní strategie, která je v jádru obchodní strategie Skupiny, zahrnuje diverzifikaci geografické přítomnosti v evropském i světovém měřítku. Ferratum bude i nadále usilovat o růst a rozšiřování produktového portfolia uvnitř svých stávajících trhů v Evropě, Austrálii, na Novém Zélandu, v Brazílii, Mexiku a Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "Vpád mobilních technologií.", "content": "Využívání mobilního bankovnictví v celosvětovém měřítku i nadále stoupá. Ve vybraných evropských zemích, USA a Austrálii byl v dubnu 2016 podíl majitelů chytrých telefonů a tabletů, kteří používají mobilní bankovnictví, 47 % – oproti 41 % v minulém roce. Analytici očekávají, že v roce 2021 budou své mobilní telefony používat více než 2 miliardy mobilních uživatelů, oproti 1,2 miliardám v roce 2016.  Jak se používání mobilního bankovnictví ujme, závisí na kvalitě přístupu k internetu. V roce 2016 už mobilní širokopásmové připojení pokrývalo 84 % světové populace. Mobilní širokopásmové připojení v zemích OECD dosáhlo v polovině roku 201 6 95,1 %, přičemž v severoevropských zemích a v Austrálii počet účastníků přesahoval 100 % populace. Trend rostoucího používání mobilního bankovnictví zahrnuje i segmenty populace s nižšími příjmy, které vlastní chytré telefony, a přitom v současné době nejsou klienty bank nebo bankovní služby používají jen omezeně, například si na účet jen nechávají posílat výplatu (anglicky se jim říká „underbanked customers“).  Celosvětově došlo v sektoru finančních technologií („FinTech“) v průběhu roku 2016 k 50% poklesu investic, které dosáhly jen 24,7 miliard USD, oproti 46,7 miliardám USD v roce 2015. Největší optimismus v rámci sektoru FinTech patřil crowdfunding a poskytování úvěrů, zvláště P2P půjček. Průzkum také identifikoval trend k diverzifikovanějším obchodním modelům a expanzi do dalších zemí.  Zároveň jsou tradiční banky pod tlakem, aby snížily náklady, což souvisí s negativním dopadem prostředí s nízkými úrokovými sazbami. Banky po celé Evropě v posledních letech zavírají pobočky, čímž přicházejí o svou nejdůležitější konkurenční výhodu. Studie zjistila, že vpád nových technologií by v bankovním sektoru mohl do roku 2025 způsobit snížení tržeb o 10 až 40 %, přičemž FinTechy by obsluhovaly významnou část trhu. Očekává se, že v Německu by mohly FinTechy do roku 2020 získat až 5% podíl na trhu.  Ve své Výroční zprávě za rok 2016 Ferratum uvádí: Ferratum tvrdí, že díky propojení mobilního bankovnictví, maloobchodních úvěrů a úvěrů pro malé a střední podniky je v ideální pozici, aby zachytilo obrovský potenciál, který skýtá revoluce chytrého bankovnictví a nedostatečně obsloužených úvěrových trhů.", "section_level": 1}, {"title": "Spuštění Mobilní banky Ferratum.", "content": "Mobilní banka Ferratum, spuštěná v roce 2016 v Německu, Švédsku a Norsku, je revoluční novou platformu, která sestavuje celý finanční život zákazníka do jediné aplikace. Uživatelé se mohou v reálném čase dostat ke svým běžným účtům, úsporám a debetním kartám, a to snadným, bezpečným a mobilním způsobem bez ohledu na měnu.  Ferratum prohlašuje, že se spuštěním Mobilní banky vytvořilo globální platformu spojující zákazníky, uživatele P2P i poskytovatele služeb. Otevřená architektura aplikace mobilního bankovnictví umožňuje snadnou integraci widgetů ke službám publikovaným jinými společnostmi. Ty tím získají přístup k velké a neustále rostoucí světové zákaznické základně společnosti Ferratum a k neocenitelným informacím o chování zákazníků.  Mobilní banka používá behaviorální analýzu dat k vytváření inteligentních a cílených doporučení v reálném čase s cílem zlepšit zákaznickou zkušenost a postupně přidávat služby podle preferencí uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "100% on-line banka – žádné pobočky.", "content": "Ferratum funguje jako mobilní banka, neboli 100% online banka, tedy nemá žádné pobočky. Zákazníci mohou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu využívat zákaznickou podporu po telefonu, přes živý chat nebo emailem.  Založení účtu trvá jen pár minut, celý proces podávání žádosti probíhá online a není s ním žádné papírování.", "section_level": 1}, {"title": "Proces ověřování.", "content": "Všechno, co zákazník k založení účtu potřebuje, je cestovní pas nebo občanský průkaz, podle země. Celé ověření pak proběhne pomocí automatického ověření totožnosti tváře za využití běžné webové kamery na straně spotřebitele.", "section_level": 1}, {"title": "MasterCard.", "content": "Zákazníci Mobilní banky Ferratum mohou platit za zboží a služby všude, kde se dá platit kartami MasterCard – a za menší nákupy se dá zaplatit jednoduše přiložením karty. Po každém použití karty zákazníkovi vyskočí oznámení na mobilním telefonu.", "section_level": 1}, {"title": "Posílání peněz prostřednictvím SMS.", "content": "Zákazník může pomocí telefonu poslat peníze každému ze svých kontaktů. Stačí jen zadat jméno příjemce, jeho číslo mobilního telefonu a částku, kterou mu chce zaslat – ten pak dostane SMS s pokyny, jak peníze nasměrovat na svůj účet.", "section_level": 1}, {"title": "Proces hodnocení úvěrové bonity klienta.", "content": "Díky technologii automatického úvěrového hodnocení může Ferratum rozhodnout o úvěru během několika minut. Identifikace žadatele proběhne pomocí automatického ověření totožnosti tváře, systému Bank ID nebo přístupu k informacím z bankovního účtu.  Hodnocení a rozhodnutí o úvěru jsou řízená centrálně. K posouzení nových zákazníků slouží skórkarta žádosti a k posouzení opakovaných zákazníků se používá behaviorální skórkarta. Systém bodového hodnocení založený na analytice FICO společnost Ferratum dále rozvinula; kde je to možné, využívá veřejné databáze, národní úvěrové registry a veřejné daňové databáze. Dále se opírá o interní technologii analytiky na základě velkých dat, jejíž vstupy tvoří například používané internetové prohlížeče, chování při procházení internetu a členství v sociálních sítích. Systémy úvěrového hodnocení a identifikace, které Skupina používá, jsou natolik přísné, že podle statistik z konce roku 2016 bylo schváleno pouhých 14 % žádostí.", "section_level": 1}, {"title": "Úvěrové produkty skupiny Ferratum Group.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikropůjčky.", "content": "Průkopnický produkt Ferratum Micro je k dispozici od roku 2005 a spotřebitelům nabízí rychlý a snadný přístup k malým finančním částkám od 25 do 1000 eur na dobu od 7 do 90 dní. Mikropůjčky zprostředkovávají místní webové stránky Skupiny a mobilní aplikace.", "section_level": 2}, {"title": "Úvěry Ferratum Plus.", "content": "Úvěr Ferratum Plus je nabídkou především pro stávající zákazníky, s jejichž splácením jsou dobré zkušenosti. Tento produkt charakterizují větší částky (obvykle 300–5000 eur) a delší doby splatnosti, od 2 do 35 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ferratum Credit.", "content": "Produkt Ferratum Credit, uvedený v roce 2013, se díky své flexibilitě stal významným růstovým faktorem Skupiny. Zákazníci mají možnost vybírat, splácet a znovu vybírat částky až do výše dohodnutého úvěrového limitu podle své finanční situace, až do konce smlouvy. Lze sjednat úvěrový rámec až do výše 3000 eur.", "section_level": 2}, {"title": "Ferratum Business.", "content": "Úvěry pro malé podniky jsou v současnosti k dispozici v pěti zemích. Jsou určené pro fungující malé podniky, které mají za sebou nejméně dva roky úspěšného fungování. Tyto úvěry jsou v rozmezí 2 000 až 10 0000 eur a běžně se používají jako provozní kapitál a překlenovací financování.", "section_level": 2}, {"title": "Prime Loans.", "content": "Produkt Prime Loans byl spuštěn v roce 2017 ve Finsku a jedná se o největší úvěrový produkt Skupiny. Doba splácení této půjčky může být až 10 let a k dispozici je částka až do 20 000 eur.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurence.", "content": "Ferratum soupeří s tradičními a digitálními bankami a s ostatními FinTechy, především v oblasti půjček pro spotřebitele a drobné podnikatele. Zároveň se Ferratum na ostatní FinTechy dívá jako na své partnery, což souvisí s rozšiřováním obchodního modelu na služby mobilního bankovnictví, včetně vkladů.  O trh mobilního bankovnictví a půjček se urputně bojuje – Ferratum Group k tomu ve své Výroční zprávě za rok 2016 uvádí, že „může těžit ze své rozšiřitelné technologické platformy, což je jasné konkurenční výhoda. Jeho IT architektura je od prvopočátku mobilní, navržená jako samoučící a otevřená rozšířením třetích stran i novým produktům společnosti Ferratum, jako je služba P2P investic“. Skupina tvrdí, že zajišťuje, aby zákazníci vždycky dostali nejmodernější služby, bez ohledu na to kde a kdy je potřebují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj podnikání a prognóza.", "content": "Podle své Výroční zprávy za rok 2016 Skupina očekává, že objem spotřebitelských úvěrů poroste rychleji než tržní průměr, a to na základě jak nových zákazníků, tak pokračující diverzifikace produktů na trhu spotřebitelských úvěrů a růstu nových trhů. Skupina očekává, že „Ferratum Business“ (úvěrování malých a středních podniků) bude i nadále získávat podíl na trhu na pěti stávajících trzích a že bude pronikat na nové trhy. Mobilní banka Ferratum bude uváděna do ostrého provozu i v dalších zemích a očekává se, že přiláká nové zákazníky, udrží věrnost zákazníků, podnítí křížový prodej, zvýší objem vkladů a diverzifikuje měny vkladů. Mezi externími faktory, které podle Výroční zprávy za rok 2016 mohou ovlivnit obchodní rozvoj společnosti Ferratum), jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferratum nebo Skupina Ferratum Group („Ferratum“ nebo „Skupina“) je mezinárodní poskytovatel finančních služeb. Tvoří ji společnost Ferratum Oyj a její dceřiné společnosti. Ferratum má sídlo ve finských Helsinkách. Od svého založení v květnu 2005 již stihlo expandovat mimo jiné do Evropy, Severní Ameriky, Jižní Ameriky a regionu Asie-Pacifiku.", "tgt_summary": "The Ferratum Group (\"Ferratum\") is an international provider of mobile financial services. It is headquartered in Helsinki, Finland and was founded in May 2005. Ferratum specializes in automated banking processes with a centralized technology infrastructure. Ferratum currently has seven products: Microloans, Plus Loans, Credit Limit, Ferratum Business, Ferratum P2P, Prime Loans, and Mobile Banking.", "id": 1444964}
{"src_title": "Diamandis Chuchumis", "tgt_title": "Diamantis Chouchoumis", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panathinaikos FC.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v týmu Panathinaikos FC, jehož je odchovanec. Ligovou premiéru v dresu prvního mužstva si odbyl v sezoně 2012/13 v osmém kole hraném 29. října 2012 proti klubu OFI Kréta (remíza 2:2), odehrál celý zápas. V dubnu 2014 uzavřel s Panathinaikosem nový kontrakt do roku 2018. V ročníku 2013/14 získal s klubem řecký pohár. Svůj první a zároveň jediný ligový gól vstřelil 22. prosince 2014 proti týmu AOK Kerkyra, když v 86. minutě zvyšoval na konečných 2:0. Během celého svého působení odehrál za Panathinaikos v lize 39 střetnutí a s mužstvem se rovněž třikrát představil v základní skupině Evropské ligy UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "V červenci 2017 přestoupil na Slovensko do Slovanu Bratislava, se kterým uzavřel roční smlouvu s následnou dvanáctiměsíční opcí. V klubu vicemistra ze sezony 2016/2017 Fortuna ligy rozšířil konkurenci na postu levého obránce, kde měl Slovan tehdy k dispozici jen Františka Kubíka. Premiéru v dresu \"belasých\" si odbyl 19. 8. 2017 ve 4. kole v souboji s týmem FC DAC 1904 Dunajská Streda (remíza 1:1), nastoupil na celých 90 minut. Na jaře 2018 se podílel se Slovanem na obhajobě zisku slovenského poháru z předešlého ročníku 2016/17, i když ve finále hraném 1. května 2018 v Trnavě proti celku MFK Ružomberok (výhra 3:1) nenastoupil. V ročníku 2017/18 nastoupil celkem k 16 ligovým zápasům. V létě 2018 mu v mužstvu skončila smlouva a odešel.", "section_level": 2}, {"title": "FK Vojvodina Novi Sad.", "content": "Před sezonou 2018/19 odešel do Srbska, kde podepsal smlouvu s klubem FK Vojvodina Novi Sad.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 18. červenci 2018", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Diamandis Chuchumis nastupoval za mládežnické výběry Řecka do 18, 19 a 21 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diamandis Chuchumis (řecky Διαμαντής Χουχούμης; * 17. července 1994, Aliveri) je řecký fotbalový obránce a bývalý mládežnický reprezentant, od července 2018 hráč srbského mužstva FK Vojvodina Novi Sad. Mimo Řecko působil na klubové úrovni na Slovensku. Nastupuje na postu levého obránce.", "tgt_summary": "Diamantis Chouchoumis (; born 17 July 1994) is a Greek professional footballer who plays as a left back for Super League 2 club Apollon Smyrnis.", "id": 226865}
{"src_title": "Christopher A. Wray", "tgt_title": "Christopher A. Wray", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Narodil se ve státě New York. Navštěvoval Buckley School v New York City a soukromou internátní školu a Phillips Academy v Andoveru, Massachusetts. V roce 1989 Wray absolvoval cum laude z Yaleovy univerzity, pak získal titul J.D. v roce 1992 na \"Yale Law School\". Na Yaleově univerzitě Wray byl šéfredaktor \"Yale Law Journal\". Wray strávil rok v kanceláří soudce J. Michael Luttiga sloužícího u federálního odvolacího soudu pro čtvrtý obvod.", "section_level": 1}, {"title": "Státní služba.", "content": "Od roku 1997 pracoval jako asistent federálního prokurátora pro Severní okres Georgie. V roce 2001 se přestěhoval na ministerstvo spravedlnosti jako spolupracovník náměstka generálního prokurátora a poté 1. náměstka generálního prokurátora. V roce 2003 prezident George W. Bush nominoval Wraye jako náměstka generálního prokurátora, který má na starosti Trestní oddělení ministerstva spravedlnosti, Wraye jednohlasně potvrdil senát. Wray byl náměstek generálního prokurátora v letech 2003 až 2005, nadřízeným byl náměstek generálního prokurátora James Comey. V rámci trestního oddělení Wray dohlížel na prominentní vyšetřování, včetně Enronu. V roce 2005 obdržel Wray cenu \"Edmund J. Randolph Award\", tedy nejvyšší ocenění ministerstva spravedlnosti pro veřejné služby a vedení.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromá právní praxe.", "content": "Wray nastoupil do firmy King & Spalding v roce 2005 jako partner pro spory ve Washingtonu, D.C. a Atlantě, kde měla firma své kanceláře. Wray zastupoval guvernéra New Jersey Chrise Christieho během skandálu \"Bridgegate\"", "section_level": 1}, {"title": "Ředitel FBI.", "content": "7. června 2017 prezident Donald Trump oznámil svůj úmysl jmenovat Wraye novým ředitelem FBI, jako nástupce Jamese Comeyho, který byl odvolán 9. května 2017. Byl potvrzen senátem 1. srpna 2017 s hlasováním 92 – 5., přísahu složil do rukou generálního prokurátora Jeffa Sessionse 2. srpna 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Wray se oženil s Helen Garrison Howell, spolužačkou z Yale, v roce 1989, mají dvě děti a žijí v Georgii. Wray je registrovaným republikánem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Asher Wray (* 17. prosince 1966 New York) je ředitel FBI. V letech 2003 až 2005 působil jako náměstek generálního prokurátora a měl na starosti trestní divizi za vlády George W. Bushe. Od roku 2005 do roku 2017 byl partnerem v advokátní firmě King & Spalding. V roce 2017 jej prezident Donald Trump jmenoval ředitelem FBI.", "tgt_summary": "Christopher Asher Wray (born December 17, 1966) is an American lawyer who, since 2017, has served as Director of the Federal Bureau of Investigation (FBI). From 2003 to 2005 Wray served as Assistant Attorney General in charge of the Criminal Division in the George W. Bush Administration. From 2005 to 2016 he was a litigation partner with the law firm King & Spalding.", "id": 1897958}
{"src_title": "Ježek jihoafrický", "tgt_title": "Southern African hedgehog", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Ježek jihoafrický je zvířetem afrotropické (etiopské) oblasti, obývá jižní části Afriky. Osídlil Angolu, Botswanu, Namibii, Jihoafrickou republiku a Zimbabwe, možná se vyskytuje i ve státě Lesotho. V tomto areálu rozšíření vytvořil dvě populace, z toho jedna obývá oblast mezi Angolou (jihozápad) a Namibií (sever), druhá populace osídlila oblasti od Zimbabwe (západ) přes Botswanu (východ) a dostala se až do Kapska.  Co se týče biotopu, tak ježek jihoafrický se přizpůsobí mnoha různým prostředím, obývají například savany nebo skalnaté oblasti, vyskytují se také na zahradách, avšak například pouštím se tento druh vyhýbá. V oblasti, kde se vyskytuje, činí ročně úhrn srážek asi 300 až 800 mm. Další podmínkou pro existenci ježků v oblasti jsou suchá místa, kde se mohou ukrýt.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ježek jihoafrický je středně velký ježek s dvoucentimetrovým ocasem a malýma ušima, které mají zaoblený tvar. Dosahuje velikosti 15 až 20 cm a hmotnost se pohybuje mezi 150 až 555 g. U druhu se nevyvinul výrazný pohlavní dimorfismus, samec i samice jsou si tedy podobní. Na těle ježkům vyrůstají bodliny malé velikosti, jejichž zbarvení je bílotmavé. Na břiše, mající odstín od bílé po plně tmavou, trny ježkům nerostou. Při obraně se ježek stočí do klubíčka, čímž tuto svou slabinu skryje, a pomocí bodlin se potom dokáže ubránit i před lvem (například pozorování v NP Hwange). Zbarvení končetin se pohybuje mezi šedohnědou až tmavohnědou, obličej má potom barvu tmavou. Na čele mají ježci jihoafričtí pruh bílého zbarvení, jedná se o typický znak pro tento druh. Může se však podobat ježkovi bělobřichému (\"Atelerix albiventris\").  Ježek jihoafrický dokáže vyvinout rychlost mezi 6 až 7 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Ježek jihoafrický je noční druh, přes den se obvykle ukrývá, avšak někdy může být aktivní i v tuto dobu. Aktivní je hlavně za svítání a soumraku. Většinou žije samotářsky (pokud se ježci setkají, reagují zvuky připomínajícími šňupání nebo vrčení a střet může skončit i bitkou), například při shánění potravy však mohou tvořit páry. Chladné období (červen až srpen) ježci tráví se stavu strnulosti a během toho využívají své tukové zásoby. Pokles jejich hmotnosti pak může činit až 19 %. Tento druh náleží mezi všežravce. Živí se například termity či hlemýždi, konzumovat může ale také jiné druhy savců, vejce nebo i houby. Potravu vyhledává po čichu.  U ježka jihoafrického se vyvinul monogamní způsob života, rozmnožování probíhá v teplých měsících a během roku se může několikrát opakovat. Samec se samici dvoří i několik dní, ta jej i několikrát odmítne. Před samotnou kopulací dojde u samice ke složení bodlin, zároveň také natahuje zadní nohy, aby odhalila své genitálie. Díky tomuto manévru se samec při páření neporaní. Za zhruba 5 až 6 týdnů samička (samci se o mláďata nestarají) porodí průměrně čtyři mláďata vážící 10 g. Jako hnízdo jí slouží například sutiny, ale přivést mláďata na svět může třeba i v termitištích. Již během první až třetí hodiny života se mláďatům začnou vytvářet bodliny. K otevření očí dojde za deset dnů. Do jednoho měsíce již vypadají jako dospělci a za 61 až 68 dní jsou schopni rozmnožovat se. Věk dožití činí ve volné přírodě okolo tří let, v zajetí je vyšší.  Predátorem je například výr bělavý (\"Bubo lacteus\").", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Vzhledem ke stabilní populaci čítající pravděpodobně velké množství jedinců, velkého areálu rozšíření zahrnujícího i chráněné oblasti a schopnosti přizpůsobit se různým habitatům je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody ježek jihoafrický malá dotčeným druhem. Velké hrozby, které by tohoto ježka ohrožovaly, nejsou známy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ježek jihoafrický (\"Atelerix frontalis\") je druh hmyzožravce náležícího do čeledi ježkovití (Erinaceidae) a rodu \"Atelerix\", historicky však patřil do rodu \"Erinaceus\". Druh, který se rozrůznil na dva poddruhy (nejisté), popsal Andrew Smith v roce 1831.", "tgt_summary": "The Southern African hedgehog (\"Atelerix frontalis\") is a species of mammal in the family Erinaceidae. It is found in Angola, Botswana, Lesotho, Namibia, South Africa, Tanzania and Zimbabwe.", "id": 989632}
{"src_title": "Joachim Ringelnatz", "tgt_title": "Joachim Ringelnatz", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se jako \"Hans Bötticher\" (jeho otec Georg Bötticher byl úspěšný autor a ilustrátor dětských knih), pseudonym si zvolil podle německého výrazu \"Ringelnatter\", označujícího užovku obojkovou. Nedokončil studia na gymnáziu v Lipsku, utekl z domu a stal se námořníkem. Do Německa se vrátil v roce 1905, často střídal bydliště (Berlín, Mnichov, Frankfurt nad Mohanem) i zaměstnání (byl dělníkem, úředníkem, turistickým průvodcem, knihovníkem i kočovným komediantem). V roce 1909 získal angažmá v mnichovském kabaretu \"Simplicissimus\" a roku 1910 vydal svoji první knihu básní. Jeho tvorba byla plná nonsensů a slovních hříček, zesměšňovala zavedené autority.  Vytvořil postavu svérázného námořníka jménem \"Kuttel Daddeldu\", který vystupoval v jeho knihách a jevištních výstupech jako drsně upřímný glosátor okolního dění. Psal také romány, divadelní hry a vzpomínky na své cesty po světě, originální byla díky používání černého humoru jeho tvorba pro děti.  Za první světové války sloužil na minolovce, poté podpořil listopadovou revoluci a z armády odešel. Spolu se svou manželkou Muschelkalk Ringelnatzovou jezdil na satirická představení po celém Německu, často vystupoval se svými vyprávěními v rozhlase, živil se také prodejem svých obrazů. Patřil do okruhu avantgardní skupiny Novembergruppe, založené roku 1918, psal texty pro vokální skupinu Comedian Harmonists, mezi jeho přátele patřili Max Reinhardt, Paul Wegener, Asta Nielsenová, Jules Pascin, Otto Dix, Kurt Tucholsky a další významní umělci. Známý byl jeho okázalý a výstřední životní styl, kontrastující s jeho skromnými výdělky. Po nástupu nacistů k moci byl Ringelnatz zařazen mezi představitele zvrhlého umění a bylo mu znemožňováno veřejné vystupování, krátce na to zemřel na tuberkulózu.  V Cuxhavenu bylo roku 2002 otevřeno Ringelnatzovo muzeum, uděluje se také literární cena s jeho jménem. Německá pošta vydala ke 125. výročí Ringelnatzova narození známku s jeho portrétem.", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "V češtině vyšla kniha Ringelnatzových básní v překladech Josefa Hiršala pod názvem \"Stará láska nerezaví\" (1999), byl také jedním z autorů, které germanista Radek Malý zařadil do svého výboru německé absurdní poezie nazvaného \"Malé lalulá\" (2014).", "section_level": 2}], "src_summary": "Joachim Ringelnatz (7. srpna 1883 Wurzen – 17. listopadu 1934 Berlín) byl německý básník, výtvarník a jevištní komik, výrazný představitel bohémského života Výmarské republiky, jehož tvorba byla ovlivněna expresionismem a dadaismem. Vešel ve známost také pod jinými pseudonymy, a to např. Pinko Meyer, Fritz Dörry, či Gustav Hester.", "tgt_summary": "Joachim Ringelnatz is the pen name of the German author and painter Hans Bötticher (7 August 1883, Wurzen, Saxony – 17 November 1934, Berlin). His pen name \"Ringelnatz\" is usually explained as a dialect expression for an animal, possibly a variant of \"Ringelnatter\", German for Grass Snake or more probably the seahorse for winding (\"ringeln\") its tail around objects. Seahorse is called Ringelnass (nass = wet) by mariners to whom he felt belonging. He was a sailor in his youth and spent the First World War in the Navy on a minesweeper. In the 1920s and 1930s, he worked as a \"Kabarettist\", i.e., a kind of satirical stand-up comedian. He is best known for his wry poems, often using word play and sometimes bordering on nonsense poetry. Some of these are similar to Christian Morgenstern's, but often more satirical in tone and occasionally subversive. His most popular creation is the anarchic sailor \"Kuddel Daddeldu\" with his drunken antics and disdain for authority.", "id": 399472}
{"src_title": "Giulio Licinio", "tgt_title": "Giulio Licinio", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Giulio Licinio se narodil do rozvětvené benátské malířské rodiny. Giuliův otec Arrigo pracoval v dílně svého známějšího bratra Bernardina Licinia (1489?-1560?), v níž se Giulio vyškolil. Společným dílem strýce a synovce je obraz pro kapli kostela San Francesco v Manfredonia. (1550). Giuliův obraz \"Portrét muže se synem\" je obrazem, který malíř signoval a datoval (1552). Protože v Benátkách v té době byla obdivována především díla Tizianova a Tintorettova, ostatní benátští malíři měli značně omezený přístup k novým zakázkám. Výjimkou byla soutěž na výzdobu stropu Knihovny sv. Marka v Benátkách (1556). Komisi předsedal stavitel Knihovny Jacopo Sansovino (1486-1570) se svým přítelem Tizianem (1488-1576). Každý ze sedmi mladých benátských malířů dostal za úkol namalovat do 3 z celkových 21 stropních polí antické bohy jako symboly umění a ctností. Soutěže se zúčastnil i Giulio Licinio, který do 10. pole namaloval obraz \"Bdělost a Obětavost\", do 11. pole \"Sláva a Blaženost\", zatímco malba ve 12. poli (\"Boj a Ctnosti\") byla zničena a nahrazena plastikou (1615). Zlatý řetěz jako cenu pro vítěze tehdy získal Paolo Veronese, malíř o rok starší než Licinio, za obraz \"Hudba\". Asi v téže době vznikl i Giuliův obraz \"Obrácení sv. Pavla\" (Castelvecchio, Verona). Rok 1559 byl pro Giulia Licinia zlomový, neboť ho císař Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) pozval jako dvorního portrétistu do Augsburgu. V roce 1561 zde vyzdobil freskami s mytologickými a alegorickými náměty fasády dvou domů patřících obchodníkovi Hieronymovi Rehlingerovi (dnes nedochované). Současně si v Augsburgu otevřel vlastní dílnu, což vyvolalo reakci členů místního malířského cechu, kteří ho považovali za nežádoucího konkurenta. Po Ferdinandově smrti císař Maxmilián II. (1527-1576) Giulia potvrdil ve funkci dvorního malíře (1565) a pověřil ho výzdobou zámku Neugebäude u Vídně. Během těchto prací se seznámil s Bartholomeem Sprangerem a Hansem Montem, s nimiž se spolupodílel na malířské a štukové výzdobě zámeckých interiérů. Mezi 1562 a 1570 Giulio a jeho bratr Giovanni Antonio Licinio (1515?-1576) vyzdobili královskou kapli Bratislavského hradu. Z té doby pocházel i soubor 8 podlouhlých panelů zobrazujících scény z \"Historie starověkého Říma\" (po 1566). Původně se nacházely v kunstkomoře císaře Rudolfa II., aby se 1648 staly kořistí švédských vojsk. Dnes jsou součástí sbírek v Londýně, Vídni a Budapešti. Ve sbírkách Rudolfa II. byly i 3 desky zobrazující \"Herkulovy příběhy\" (dnes Ermitáž, Petrohrad). Jediný pražský obraz, který v letech 1579/80 pravděpodobně namaloval Giulio Licinio, je \"Mrtvý Kristus se dvěma anděly\". Obraz je součástí bočního oltáře v Thunovské kapli katedrály sv. Víta.  Již před přesunem císařova dvora z Vídně do Prahy (1583) se Giulio Licinio opakovaně vracel do Benátek. Bydlel zde v domě zděděném po otci a doufal v možnost podílet se na úpravách interiérů Dóžecího paláce poškozených požáry 1574 a 1577. Současně nakupoval díla malířů benátské školy pro sbírky Rudolfa II., ale v roce 1587 požádal z důvodu věku o uvolnění z císařových služeb a o doplatek za nezaplacené služby. Poslední platba byla vyplacena až dva roky po smrti (1593), která ho zastihla v Benátkách 28. dubna 1591.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecko-historický význam díla Giulia Licinia.", "content": "Královský letohrádek a letohrádek Hvězda v Praze inspirovaly císaře Maxmiliána II. k tomu, aby začal budovat letohrádek Neugebäude u Vídně. Pro tento účel císařovi agenti hledali vhodné severoitalské malíře a sochaře. Císař pro výzdobu Neugebäude přijal benátského malíře Giulia Licinia. Po dokončení této zakázky Licinio přešel se dvorem do Prahy, kde se jeho benátský styl, původně vykazující vliv Andrey Schiavona (1510/15-1563) a Paola Veroneseho (1528-1588), měnil pod vlivem rudolfínských malířů, takže jeho tvorba nevnesla rysy vrcholné italské (benátské) renesance do malířské tvorby \"pražské manýristické školy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Giulio Licinio (1527 Benátky - 1591 Benátky) byl italský malíř působící v Benátkách, Augsburgu, Vídni, Bratislavě a v Praze. Ve službách císaře Ferdinand I. i Maxmiliána II. Habsburského působil jako portrétista. Pro Rudolfa II. zprostředkovával nákupy obrazů benátských malířů. Navzdory jen krátkodobým pobytům v Praze je v Liciniových pozdních dílech patrný vliv dvorních malířů rudolfínské Prahy.", "tgt_summary": "Giulio Licinio (16th century) was an Italian painter of the Renaissance period. He was born in the town of Pordenone and is said to have been a nephew of the painter il Pordenone, and brother of Giovanni Antonio. He painted in Augsburg as late as 1561, and he is thought to have died there.", "id": 2314481}